revuepolitika politika společnost kultura 4 duben 2008 ročník VI. (XIX.) cena 66 Kč Michal Petřík: Mai 68 čím byl a co po něm zůstalo?

4

duben 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

Michal Petřík: „Mai 68“ – čím byl a co po něm zůstalo? Karel Pacner: Zpravodajci třetího odboje Pan Casaubon v Americe – sebrané spisy Erica Voegelina Tomáš Břicháček: Úloha práva v evropské integraci

politika – společnost – kultura Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Informace o předplatném revue politika na rok 2008 Všem zájemcům o revue politika doporučujeme předplatné. Je to nejspolehlivější a nejlevnější způsob jejího pravidelného odběru. Celoroční předplatné (8 čísel + dvojčíslo – včetně poštovného): 600 Kč Sponzorské předplatné: 1000 Kč Půlroční předplatné (5 čísel – včetně poštovného): 310 Kč Celoroční předplatné do zahraničí (včetně poštovného) 40 euro, na Slovensko 1 800 Sk Novinka: odběr revue politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600 Kč/rok

Noví zájemci si mohou revue politika objednat: – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno

Úhradu předplatného lze uskutečnit: – složenkou typu C – na základě faktury bankovním převodem – po dohodě přímou platbou na účet (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – osobně v redakci časopisu

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK (není-li uvedeno jinak)

knižní novinky

revuepolitika 4/2008 49

Zápisník Pavla Bárty

2

Editorial

Poznámky k událostem

Jefim Fištejn PENÍZE, NEBO DĚLOVÉ ČLUNY? Ondřej Šlechta ROZPOUTAJÍ USA NOVOU STUDENOU VÁLKU? Miroslav Škaloud SMLOUVA CHYTRÉ HORÁKYNĚ Zaujalo nás…

3 3 5 6

Články a komentáře

Bohumil Pečinka ČUNEK JDE DOLEVA

9

Karel Pacner ZPRAVODAJCI TŘETÍHO ODBOJE

10

„ČTYŘICET LET V ODBOJI…“ Druhá část vyprávění Miroslava Kopta

17

Mark Lilla ERIC VOEGELIN: PAN CASAUBON V AMERICE

23

Michal Petřík „MAI 68“: ČÍM BYL A CO PO NĚM ZŮSTALO?

28

Lukáš Kollert DIE KULTUR DER FREIHEIT Udo Di Fabio účtuje s generací roku 1968

32

Tomáš Břicháček ÚLOHA PRÁVA V EVROPSKÉ INTEGRACI

35

Lukáš Petřík REAGANOVA VÁLKA A PORÁŽKA ŘÍŠE ZLA

39

Ondřej Šlechta ZNOVUZROZENÍ DÉMONA? Nad knihami Bestie se probouzí a Evropa v černých košilích

41

Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 13. Ochrana a ochranářství

44

Knižní novinky

48

obsah / editorial

Ze čtvrtého čísla Revue Politika bych rád čtenářům doporučil článek Michala Petříka o „pařížském jaru 1968“ („Mai 68“ – čím byl a co po něm zůstalo?), neboť jde u nás o poměrně málo reflektované téma zůstávající ve stínu tehdejších dramatických událostí v komunistickém Československu. Přesto jde o výročí významné a zajímavé, neboť „mnohé myšlenky a postupy, které v Paříži před čtyřiceti lety zazněly, postupně dozrály v dnešní zelené hnutí...“ (s. 28–31). Petříkův text doplňujeme recenzí Lukáše Kollerta na knihu Die Kultur der Freiheit, v níž Udo di Fabio, známý soudce Spolkového ústavního soudu, účtuje s generací roku 1968. Kniha v Německu vyvolala velkou diskusi a má „tendenci stát se manifestem německé konzervativně liberální pravice“ (s. 32–34). CDK v současné době jedná o jejím vydání v českém jazyce. Rád bych rovněž upozornil na překladový text Eric Voegelin: Pan Casaubon v Americe (s. 23), který napsal historik Mark Lilla při příležitosti dokončování rozsáhlého projektu vydání sebraných Voegelinových spisů. Eric Voegelin (1909–1985) patří k linii vynikajících myslitelů, jako byli K. R. Popper, F. A. Hayek, E. H. Gombrich a další, kteří vystudovali v předválečné Vídni a před nastupující nacistickou hrozbou odešli do svobodného anglosaského světa, kde vytvořili originální a rozsáhlé vědecké dílo. Čtenáři, kteří sledují náš časopis od počátku, si možná vzpomenou, že jsme tomuto filosofovi, známému u nás i prostřednictvím interpretačních prací zesnulého Davida J. Levyho (Realismus, CDK 1993), věnovali poměrně velkou pozornost. Z rozsáhlého Voegelinova díla jsme rovněž vydali Novou vědu o politice (2000, rozebráno) a autobiografické Vzpomínky na život a filosofii (1998). Několik posledních výtisků této zajímavé knihy stále ještě najdete v nabídce našeho nakladatelství (www.cdk.cz). Doufám, že vás příspěvky tohoto čísla zaujmou. František Mikš, šéfredaktor


Zápisník Pavla Bárty

S

jídlem roste chuť! Jiří Čunek se vrátil zpět do vlády a začal si čechrat pírka v duchu nejhorších lidoveckých tradic. Nechce-li skončit jako (dosud) největší omyl lidovců po revoluci, nic jiného mu nezbývá. Jeho šance nejsou vysoké, ale získal odklad. Bohužel na úkor nás všech!

A

ž bude archeolog hledat učebnicový příklad zneužívání moci v Česku, vykope Ústavní soud. Devastace hodnot, kterou přineslo století revolucí, kotrmelců a totalit, zde září jak křišťál. Jednou věcí je moc svěřená, druhou respekt získaný výkonem funkce. Hloupému, neschopnému a úplatnému ouřadovi můžeme psát zákony, které omezí jeho manévrovací prostor. U ústavního hodnostáře to nejde! Ústavní soud je institucí, která má chránit vnitřní soulad právního řádu. K tomu je nadán pravomocemi. Ty lze využít stejně ke korekci zmetku v zákoně jako k maření práce parlamentu. Hranice leží jen v morálce a zodpovědnosti soudců. Vůči zemi, občanům i důstojenství instituce. Rozhodnutí ve věcech soudkyně Brožové lze chápat jako velkou malou domů. Rozhodnutí o nemocenské je čistě politické a nemá u Ústavního soudu co dělat. Nejspíše to vědí i soudci. Současně ale vědí také to, že proti jejich rozhodnutí není obrany. Což jim ovšem nevadí, ale vyhovuje.

S

ešlo se NATO v Bukurešti. Pro nás bylo nejdůležitější stanovisko k brdskému radaru, jehož hlavním nepřítelem byl Paroubkův svědek Robert Fico. Ale i on se nakonec zalekl osamění. Putin byl jen za hosta a radar považuje za zá-

2

revuepolitika 4/2008

ležitost vztahů s USA. Proto si to nechal mezi čtyři oči do Soči. Rudé, oranžové, zelené i jinak duhové běsnění českých antiradaristů to nijak neovlivnilo. Jistý člen Republikové rady SZ to zdůvodnil tím, že když dávali podmínky svého souhlasu, považovali je za nesplnitelné. Napíchnutí na vlastní vidle tedy budou ignorovat. Ficovo vystupování má i jiný rozměr. Až doposud vždy vystupovalo Česko a Slovensko vůči třetím zemím jako jeden přirozený blok.

P

o světě putuje olympijská pochodeň. To zákonitě přitahuje pozornost jak k Číně, tak k její provincii Tibet, která usiluje o větší autonomii (až nezávislost). Skutečnost se má tak, že Čína je dnes zemí gründerského kapitalismu s diktaturou, která více navazuje na Konfucia než na Lenina, zatímco Tibet je zaostalou, řídce osídlenou zemí, jejíž tradice odrážejí středověk. Je fajn bojovat za nezávislost Tibetu a právo na udržování skanzenu tamější kultury, ale v tom případě mi uniká, proč není stejná pozornost věnována pastevcům sobů sibiřské tundry, indiánům v Amazonii nebo Dajakům na Borneu. Stav demokracie v Číně je jistě problémem, ale v porovnání s tibetskou tradicí je Čína zemí v demokratickém rozpuku.

D

omácím vrcholem uplynulých týdnů bylo mudrování vládních stran, sjezd lidovců a ideová konference ODS. Jiří Čunek to pojal jako šanci postavit se do čela stranické levice i ke kormidlu strany. Když už to vypadalo, že se to povede, vystoupil coby host Mirek Topolánek a upozornil přítomné, že tato cesta vede zpět na křižovatku koalice s Paroubkem a Filipem, kde v prachu dějin leží předsednictví Miroslava Kalouska. Výsledek sprdnutí byl pozitivní, výzdoba napůl modrá, napůl oranžová zůstala. Na lidoveckém sjezdu i na ptačím přebírání idejí se ukázalo, že jde o dvě hluboce demokratické strany. Demokracie chrání před ukvapeným rozhodováním; zkratku ke světlým popozítřkům umí najít jen strana se zdatným fýrerkem v čele. Přemítání neforemných tě-

les, jako je sjezd nebo konference, může přinést plody přibližně o dvě volební období později. Rovná daň se v ODS začala diskutovat v roce 1995, v roce 1998 byla nepochopeným výkřikem volebního programu a teprve ve volbách 2006 se stala vážnou politickou realitou. Ani letošní ideová konference nebyla žádnou sopkou. Topolánek zdůraznil kontinuitu od stanov přes Poděbradské artikuly až po Pět premiérských priorit. Pro něj je směr a postup důležitější než konkrétní mety, byť by byly natvrdo napsány do volebního programu. Tlustý si stěžoval, že neměl možnost na tento názor reagovat před celým auditoriem. Svoji polemiku měl možnost prezentovat v sekcích. Byl to snad nejhorší projev, jaký jsem od něj kdy slyšel. Zatímco ekonomické sekci vládl v otázce snižování daní pokrok v mezích zákona a hlavním pozitivem byla ochota Petra Nečase do tohoto systému plně zahrnout i „sociální pojištění“, zahraniční politice vládlo euro a Lisabonská smlouva. V současné Evropě, kdy si trh vynucuje stále užší integraci, evropské národy nejsou připraveny vytvořit jednotný politický národ a integrace je řízena politiky, pro které jsou potřeby trhu, skutečného motoru integrace, sprostým slovem, neexistují dobrá řešení, jenom ta různě špatná. V zásadě se střetlo hlasité odmítnutí konkrétních negativ s tichým cimrmanovským „můžeme o tom diskutovat, …“. Cimrmanové jsou v evidentní většině. Oceňuji Ivo Strejčka, který si je vědom nevýhod, ohrožení a rizik a navrhuje ostražitou politiku, která sice přijme nevyhnutelné, ale bude dělat vše možné (i s pokusy o nemožné), aby právě tato rizika umenšila.

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Peníze, nebo dělové čluny? Jefim Fištejn Ekonomové rádi přehánějí svou důležitost, když tvrdí, že proces globalizace omezuje možnosti politického ovlivňování mezinárodních vztahů. Podpůrci tohoto názoru poukazují na to, že globalizace sice rozšířila soubor ekonomických nástrojů používaných k dosažení zahraničněpolitických cílů, leč stále připouštějí použití jiných nátlakových prostředků – zbraní nebo hrozby zbraněmi. V současném světě se dá napočítat zhruba stovka případů, kdy se mezinárodní organizace nebo jednotlivé velmoci snaží pomocí sankcí nebo blokád přimět jiné státy změnit svou politiku. Nedávný summit NATO v Bukurešti byl vlastně klasickým vzorem energetické diplomacie. Evropa a zejména Německo navzdory výslovnému přání Washingtonu vetovaly okamžité přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Pozice jednotlivých táborů uvnitř NATO byla značně ovlivněna pohledy energetické bezpečnosti. Nezanedbatelný rozdíl mezi Amerikou a Evropou je v tom, že ta první prakticky nedováží ruské energetické nosiče, zatímco ta druhá je na Rusku energeticky závislá. Rusko dodává Německu zhruba polovinu spotřebovávaného objemu plynu, na sto procent zajišťuje plynem Slovensko, Finsko, Řecko a Bulharsko. Plyn je pro Rusko nástrojem zahraniční politiky, možná jedním z mála, které mu zbyly. Také Ukrajina je závislá nejen na

poznámky k událostem

ruských dodávkách, ale také na jejich zvýhodněné ceně. Na východní hranici Ukrajiny se jeden tisíc kubických metrů plynu prodává za 179,50 dolaru, zatímco jeho cena na západních hranicích se blíží 400 dolarů. V okamžiku vstupu Ukrajiny do NATO tyto ojedinělé dotace důležité pro národní hospodářství nepochybně skončí. Ukrajina bude nucena žádat po Rusku větší poplatky za tranzit, bez průběžných konfliktů a občasného přerušování dodávek to asi nepůjde. Mnozí v Evropě jsou přesvědčeni, že čistě symbolické zvýšené vojenské bezpečnosti je příliš vysokou cenou za podkopání bezpečnosti energetické. Zkušenost však ukazuje, že krátkodobé energetické sankce v dlouhodobějším horizontu stimulují diverzifikaci dodavatelských zdrojů. Již dnes je Rusko sice nejdůležitějším, ale zdaleka ne jediným dodavatelem do Evropy. 40 % evropské spotřeby energie připadá na ropu (podíl Ruska – 16 %), 24 % na zemní plyn (podíl Ruska – 20 %), 18 % na uhlí, 12 % na jadernou energetiku a zbylých 6 % na obnovitelné zdroje včetně vodních elektráren. Celkem kolem 60 % energetických surovin získává Evropa z diverzifikovaných zdrojů (22 dodavatelských zemí), zbylých 40 % (ropa, plyn) přichází z Ruska a ze zemí Blízkého východu. Přímo na Rusko připadá tedy 12 % energetické spotřeby Evropy. Není to zanedbatelná závislost, ale rozhodně není absolutní. Pokud by Evropa nečinila vůbec nic pro další diverzifikaci zdrojů, do roku 2030 její závislost na Rusku může stoupnout na 15–20 %, hlavně kvůli plynu. Chce-li být Evropa energeticky bezpečná, měla by investovat do atomové energetiky, těžby uhlí a obnovitelných zdrojů. Rusko ze své strany bude určitě usilovat o diferenciaci poptávky po svých přírodních zdrojích. Už teď se snaží vypěstovat čínskou závislost na svém plynu. Ve výsledku bude logika trhu více a více ztěžovat použití klasických ekonomických zbraní, jako jsou sankce a jiné nátlakové prostředky. Zdá se tedy, že v dlouhodobém horizontu mají opět pravdu ekonomové.

Rozpoutají USA novou studenou válku? Ondřej Šlechta Nadcházející prezidentské volby ve Spojených státech se právem považují za podstatný pilíř otázky budoucího směřování a vývoje americké zahraniční politiky. Obecně se očekává, že volby vystaví jakýsi definitivní účet, ve kterém budou sečteny a podtrženy některé stěžejní aspekty americké politiky vůči zahraničí z poslední doby. Výsledné zúčtování se ovšem nebude týkat pouze Iráku, byť i nadále lze očekávat, že bude hrát roli „prubířského kamene“. Pozornost Američanů se v nejbližších letech bude soustředit primárně na oblast Střední Asie, Kavkazu, střední a východní Evropy a potažmo i oblast přední Indie a Pákistánu, což hrozí geopolitickým střetem mezi nimi, Ruskem a Čínou. Přední američtí publicisté, kteří delší dobu vytrvale kritizují americké intervence v zahraničí s poukazem na jejich extrémně negativní vliv na národní ekonomiku a na samotnou nesmyslnost snahy „vyvážet“ demokracii do okolního světa, zůstávají v očekávání nadcházejících prezidentských voleb silně skeptičtí. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy pravicová média vytrvale napadají pravicové kandidáty patřící k tzv. neokonzervativcům více než kandidáty levicové. Není se čemu divit: američtí izolacionisté po prohraných republikánských volbách do Kongresu a za všeobecné deziluze z Bushovy politiky vycítili možnou změnu poměrů a vsadili na koně jménem Ron Paul. Ten však prohrál a prezidentský kandidát John McCain je naprostým popřením jejich vizí. Známý publicista a autor bestselleru Smrt Západu Patrick Buchanan ve své poslední knize s názvem Den zúčtování hovoří o „konci Pax Americana“ a kritizuje snahy obkličovat Rusko uměle dosazovanými proamerickými režimy. Jus-


tin Raymondo, hlava projektu Antiwar (založeného v roce 1999 na protest proti Clintonově intervenci v Jugoslávii), jde ještě dále a obviňuje „mccainisty“ ze snahy rozpoutat novou studenou válku. Jsou varování před novou studenou válkou způsobenou „demokratickým imperialismem“ reálně podloženy, nebo se jedná o politickou paranoiu? Je potřeba se vrátit k úvodní myšlence. Americká zahraniční politika je sice v současné době zainteresována v Iráku, snaží se vyřešit problém stability místní demokratické vlády a eliminovat povstalecké milice (což se po nástupu generála Petraeuse do funkce vrchního velitele amerických vojsk v Iráku relativně daří), koutkem oka ovšem pošilhává po Persii, Středním východu a Kavkaze. Právě tyto oblasti budou v nadcházejících desetiletích hrát stěžejní geopolitickou úlohu. Nelze si ovšem nevšimnout role, kterou v posledních měsících začíná v americké zahraniční politice opět hrát ruská karta. A rétorika mnohých architektů současné americké zahraniční politiky tomu odpovídá. Byť mnohé náznaky z nedávného summitu NATO v Bukurešti a setkání v Soči mohly budit zdání opaku, nelze se zbavit pocitu pachuti ze vzájemných rusko-amerických vztahů. Doba, kdy prezident Bush prohlásil, že při pohledu do Putinových očí viděl „hlubokého ducha“ a Vladimíra Putina nazval přítelem, je patrně nenávratně pryč. Magazín Antiwar.com, který vytrvale kritizuje republikánského kandidáta Johna McCaina, jejž obviňuje z „militaristické mentality“, nedávno komentoval McCainovu návštěvu Abcházie a varoval v této souvislosti před možným zatažením Spojených států do širokého teritoriálního sporu na Kavkaze. McCainovi je vytýkána silná protiruská rétorika a zejména slova, že „Rusům nedovolí, aby ovládali jakékoli pozice

Doba, kdy prezident Bush prohlásil, že při pohledu do Putinových očí viděl „hlubokého ducha“, je patrně nenávratně pryč.

4


uvnitř gruzínského teritoria“. Tato slova zní zejména v souvislosti s kosovskou krizí velice zajímavě a dostávají zcela nový rozměr. Přestože kosovskou nezávislost uznala většina evropských států, stále zde zůstávají rozporuplné pocity například ze známé deklarace Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z roku 1999, která je dle výkladu některých znalců mezinárodního práva v přímém rozporu s tím, jak byla kosovská nezávislost vyhlášena. A jak bylo mnohokrát zmíněno, Kosovo hrozí precedentem, na jehož základě se může dožadovat práva na sebeurčení a uznání mezinárodním společenstvím celá řada území. „Shodou okolností“ mezi ně patří i Jižní Osetie nebo Abcházie. Hodlá-li tedy americká politika na jedné straně podporovat nezávislost Kosova poukazem na právo sebeurčení národů a zároveň otevřeně odmítat separatistické tendence v Abcházii (McCainovo prohlášení), nelze očekávat nic jiného, než že zmíněný krok bude ze strany Ruské federace vnímán negativně. Ledy se prolomily a události nabraly spád. Dosluhující prezident Putin nedávno prohlásil, že Rusko podpoří a uzná jak samostatnost Abcházie, tak i Jižní Osetie. Což lze po několikaletém statu quo, kdy se Rusko v této otázce drželo relativně zpátky, považovat za významný krok. Nelze v tom nevidět odpověď na americkou podporu nezávislosti Kosova, pokračující snahy o vybudování raketových a radarových základen, nehledě na zhoršení americko-íránských vztahů a stále častější spekulace o chystaném americkém „rychlém a tvrdém“ leteckém úderu proti Íránu s cílem „vrátit jaderný výzkum o několik let zpět“. Je otázkou, jak nalézt míru, kdy lze americkou politiku „světového četníka“ považovat za hájení vlastních zájmů, popřípadě „západních hodnot“ či za doplnění bezpečnostního svazku atlantického obranného paktu, a kdy již za nátlakové vměšování se do cizích záležitostí s cílem posílit vlastní hegemonii. Lze dát za pravdu spíše Patricku Buchananovi, který neokonzervativní politiku hnutí typu NED (National Endowment

for Democracy) považuje za nepřímou pokračovatelku Trockého permanentní revoluce, nebo Randy Schunemanovi, přednímu McCainovu poradci pro zahraničněpolitické otázky, jenž se staví za „obklíčení Ruska“ Severoatlantickou aliancí a podporu demokratickému hnutí na Středním východě? Je na místě zdůraznit fakt, že k částečnému obratu v americké zahraniční politice může dojít snáze na základě vnitřních problémů nežli výsledkem nátlaku a sporu mezi neokonzervativci a „izolacionisty“. Koneckonců rozhodující stejně budou nadcházející prezidentské volby. V každém případě k zásadnímu přehození výhybky rozhodně nedojde. Spojené státy neopustí Brzezinského strategii formulovanou v osmdesátých letech. Nelze čekat ani výrazné ústupky vůči Rusku, ani vůči Íránu. Na druhou stranu není do budoucna vyloučen zejména v otázce střední Evropy nový a silně pragmatický „Brest-Litevsk“, tedy přistoupení na americké radary ve střední Evropě ze strany Ruska výměnou právě například za „vzdání se“ Kavkazu ze strany USA, stejně jako možné (byť pouze výhradně strategické, částečné a dočasné) usmíření mezi Íránem a Spojenými státy s cílem omezit vzrůstající vliv Saúdské Arábie. Ta je sice v současnosti americkým spojencem, nicméně důkazy v poslední době čím dál více poukazují na fakt, že nejvíce finančních prostředků pro islamistické teroristické skupiny a irácké guerilly pochází právě odtud. Mimoto jsou Arabové s Peršany odvěkými nepřáteli. Nová studená válka tedy nehrozí v případě, že Spojené státy budou pokračovat (byť s malými změnami) ve své současné politice. Obdobně scestná jsou i varování týkající se „vzrůstajícího ruského imperialismu“. Opětovné „oživení duchů“ ovšem nelze vyloučit, pokud se zmíněné strany budou chovat, jako by studená válka skutečně byla. Jejímu znovuobnovení lze nejlépe zabránit opuštěním zastaralé bipolární rétoriky a realistickým pochopením současného rozložení sil ve světě, jenž se stává čím dál více multipolárním a univerzálním.


Smlouva chytré horákyně Miroslav Škaloud Podpis Reformní smlouvy v polovině prosince loňského roku v Lisabonu je jedna věc. Druhá, neméně podstatná věc je ale přijetí smlouvy parlamenty jednotlivých členských států. Ty se budou vesměs řídit snahou nepotopit vlastní vládu, která svým podpisem vyjádřila se smlouvou souhlas. Přesto se ale nemohou zbavit otazníků nad tím, jakou smlouvu vlastně přijímají, v jaké míře se odlišuje od neúspěšného návrhu evropské ústavy a zda je slučitelná s domácím základním zákonem. Tedy v našem případě s českou ústavou. Z Reformní smlouvy oproti původní evropské ústavě zmizely symboly vytvářející dojem státnosti. Smlouva se nejmenuje ústavní a pouze novelizuje stávající primární právo. Část sporných partií evropské ústavy v ní ale přímo či nepřímo zůstává. Není divu: cílem německého a portugalského předsednictví v Unii bylo totiž zachránit substanci ústavní smlouvy. Evropská unie tak v politické oblasti výslovně získá právní subjektivitu, evropské orgány budou rozhodovat o trestněprávních normách zásadně bez práva veta členských států a jejich autorita bude oproti národním institucím posílena. Ještě zajímavější je ale skutečnost, že řada sporných částí dokumentu se v du-


chu pohádky o chytré horákyni skryla – je a zároveň není ve smlouvě obsažena. Míra sofistikovaného chytračení dosáhla v Reformní smlouvě nevídaného stupně. Kupříkladu Chartu základních práv EU vyjadřující se k řadě citlivých otázek, aniž by si toho byli občané vědomi či to snad po Unii dokonce chtěli, v Reformní smlouvě přímo nenajdeme. Na druhé straně jí má být přisouzena stejná právní síla, jakou má smlouva samotná. O možných důsledcích přijetí Charty a jejím vztahu k české Listině základních práv a svobod dnes můžeme pouze spekulovat. V kombinaci se zásadou přednosti evropského práva před právem národním (která se skrývá v dodatkových prohlášeních ke smlouvě) ale můžeme očekávat od Evropského soudního dvora nové interpretační zázraky. V takovéto situaci je nejnaléhavějším úkolem přezkoumání slučitelnosti smlouvy s ústavním pořádkem České republiky. Jakožto senátora se mě tato otázka přímo dotýká. Senát má totiž v našem politickém zřízení úlohu „strážce ústavnosti“. V běžném legislativním procesu je sice slabší než Poslanecká sněmovna, při schvalování změn ústavních pravidel a základního nastavení politického zřízení se však Senát těší de iure i de facto výrazně silnějšímu postavení. Horní komora se tak nemůže zříci politické odpovědnosti za ústavní konformitu takto závažného dokumentu. Na druhé straně ale Senát není komorou právníků a soudců. Proto mu zákon umožňuje podat návrh na posouzení

souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem k Ústavnímu soudu. Považoval jsem proto nejenom za vhodné, ale přímo za nezbytné, aby Senát k Ústavnímu soudu takovouto žádost podal. Otázky, s nimiž se Ústavní soud musí vyrovnat, jsou nabíledni. Zůstává státnost České republiky nenarušena, pokud vzhledem k vágnímu vymezení pravomocí Evropské unie nejsou jasné hranice, kam až evropské právo zasahuje? Můžeme hovořit o státní suverenitě za situace, kdy členské státy ztrácejí právo veta ve 181 oblastech právní regulace namísto dosavadních 137, a přitom se jedná v řadě případů už o navýsost politické, nikoli jen ekonomické záležitosti? Disponuje snad Evropská unie svébytným zdrojem legitimity – evropským politickým národem – který by ji opravňoval k možnosti nerespektovat a přehlasovat pozice vzešlé z vnitrostátní debaty mezi vládou a parlamentem? Slučuje se se zásadou, podle níž členské státy svěřují Evropské unii pravomoci mezinárodní smlouvou, skutečnost, že tzv. přechodové klauzule a doložka flexibility umožňují tyto unijní pravomoci měnit nebo fakticky rozšiřovat pouze dohodou unijních orgánů? Nemůže nastat kolize mezi vnitrostátním katalogem lidských práv a evropskou Chartou, která kromě vymahatelných práv obsahuje i deklaratorní principy a aspirace? Bude orgánem, jemuž přísluší poslední slovo nad výkladem těchto otázek, Evropský soudní dvůr? Je při takovýchto rozhodnutích unijní soud opravdu nestranným a nezávislým arbitrem? Ústavní soud by se měl ve svém výroku zamyslet nad vztahem mezi národním a evropským právním řádem za situace, která by nastala po přijetí Reformní smlouvy. Ne všechny důsledky můžeme dnes dohlédnout. Při důkladném seznámení s textem Reformní smlouvy bychom však už nyní měli být schopni odpovědět na otázku, zda Česká republika zůstane suverénním státem, nebo zda se stane evropskou spolkovou zemí či unijním departementem.


Zaujalo nás…

Zhoršující se potravinová krize Největší světové konflikty mají původ v náboženství nebo ideologii – tragický důkaz toho, že člověk není živ jen z chleba. Když je ale těžké chléb získat, také to vyvolá neklid. A v poslední době je chléb opravdu drahý – Světová banka odhaduje, že za poslední tři roky vzrostly světové ceny potravin o 83 %. Z toho pramení nepokoje na Haiti, v Egyptě a Etiopii či použití vojenských jednotek v Pákistánu a ajsku, jež chránily úrodu a zásobovací centra. Mnoho zemí zakazuje nebo omezuje vývoz potravin. Prezident Světové banky Robert B. Zoellick řekl, že třiatřicet zemí je vystaveno riziku nepokojů z důvodu nedostatku potravin. Hladomor může opět postihnout Severní Koreu, části Afriky nebo, s hrozivými důsledky pro americké jednotky, také Afghánistán. Za příčinu těchto problémů jsou mnohými považována biopaliva. Americké a evropské etanolové programy, zamýšlené jako prostředek v boji proti klimatickým změnám a jako alternativa k ropě OPEC, jsou obviňovány z toho, že hladovějícím ještě kradou další potraviny. Podle indického ministra financí je etanol „zločinem proti lidskosti“. Je to ale jen část problému. Čím více úrody se přemění v etanol, tím méně potravin zůstane pro lidi a hospodářská zvířata. V americkém zemědělství tento posun podporují ohromné dotace na výrobu etanolu; úlevy na daních např. činí 51 centů za gallon. Tyto dotace byly z ekonomického hlediska rozporuplné již před vypuknutím krize s komoditami. Dalším argumentem, který by je měl omezit, je to, že mohou přispívat ke

6


zhoršování situace právě v nejchudších státech světa. Dopady etanolu by ale neměly být zveličovány. Mezinárodní výzkumný institut potravinové politiky, jenž etanol kritizuje, připisuje biopalivům podíl na současném růstu cen okolo 25 až 33 %. Potravinová a zemědělská organizace při OSN odhaduje tento podíl na 10 až 15 %. Většina krizí má své kořeny v dalších třech faktorech: sucho v obilí vyvážející Austrálii, velký nárůst cen surové ropy, což zapříčiňuje nárůst cen potravin kvůli vyšším nákladům na dopravu a výrobu umělých hnojiv, a výrazný nárůst poptávky po potravinách v Číně, Indii a dalších nově prosperujících oblastí rozvojového světa. Ty nekonzumují jen více rýže a pšenice, ale také chovají větší množství dobytka krmeného obilím. Tento trend přetrvá – a na rozdíl od sucha v Austrálii nebo inflace ropy by si nikdo neměl přát, aby vymizel. Vytažení stovky milionů lidí v Asii z chudoby je historickým momentem. Aby se dala současná situace zvládnout, musejí Spojené státy přispět svým podílem pomoci do Světového potravinového fondu OSN, a zalepit tak trhlinu v jeho rozpočtu ve výši 500 milionů dolarů. Kongres by měl změnit zákon tak, aby USA mohly v rozvojových zemích nakupovat potraviny samy, což by mohlo podnítit místní producenty. S vyhlídkami do budoucna musejí jak USA, tak mezinárodní instituce investovat do zemědělství rozvojového světa, včetně investic do výzkumu, jenž je v úpadku již více než pětadvacet let. Dnešní krize by mohla být příležitostí zítřka. Pokud je doba levných potravin pryč, vyšší ceny by mohly stimulovat

místní zemědělskou produkci v Africe a dalších místech, které jsou nyní závislé na dovozu. To bude možné, pokud USA a Evropa odstraní neúsporné dotace a obchodní bariéry, které naplňují konta jejich farmářů, ale deformují světové trhy na úkor chudých. e Washington Post, 20. dubna 2008

Jiný prezidentský závod Evropané jsou v tomto roce stejně jako zbytek světa fascinováni americkými prezidentskými volbami. Daleko méně z nich si je však vědomo, že Evropská unie si na podzim zvolí prezidenta vlastního. Funkci prvního stálého prezidenta Evropské rady zavádí nová Lisabonská smlouva. Z prezidenta se docela snadno může stát tvář EU, která bude jednat, mimo jiné, také se svým americkým protějškem. EU ale za sebou má, pokud jde o volby do vrcholných pozic, historii rozepří. Vzpomeňte na britské veto v roce 1994 proti Jean-Luc Dehaeneovi na pozici předsedy Evropské komise nebo neúspěšné pokusy Německa a Francie dosadit na tento post v roce 2004 belgického předsedu vlády Guye Verhofstadta. Post prezidenta Evropské rady není jedinou vrcholnou pozicí ve hře. Lisabonská smlouva zavádí funkci kvaziministra zahraničí, která se zdvojí s funkcí komisaře pro vnější vztahy. V roce 2009 přijde také nový předseda Komise a Evropského parlamentu. Vyjednáváním bude pověřena Francie jakožto předsedající stát druhé poloviny roku 2008. Volit se bude – na rozdíl od předchozích jednomyslných voleb – většinovým způsobem, což zamezí možnosti veta. Spekulace o tom, kdo by mohl být prezi-

zaujalo nás...

dentem Evropské rady, jsou hojné i přesto, že není docela jasné, jakou bude mít funkci nebo jaký by měl mít vztah s vládami, které se střídají v předsednictví EU. Tato nejistota může znamenat, že post ve výsledku definuje jeho první představitel. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy loni navrhl britského expremiéra Tonyho Blaira. Může se to zdát logické – právě Blair navrhoval tento post vytvořit. Blair se však střetl s opozicí, jíž vadí, že podpořil USA v Iráku, pochází z velké členské země, není dostatečně proevropský atd. Navíc Británie není ani v eurozóně, ani v Schengenu. Objevují se i další jména: Lucemburčan Jean-Claude Juncker, Rakušan Wolfgang Schüssel, Dán Anders Fog Rasmussen, Ir Bertie Ahern. Někteří jsou zapleteni do skandálu (Ahern), jiní popírají zájem o tuto funkci (Rasmussen). Většina vlád členských států je středopravých (včetně Itálie), a proto by nový prezident mohl být také. Pokud bude předsedou Komise znovu zvolen José Manuel Barroso, jak to zatím vypadá, středolevý prezident Evropské rady by mohl být jeho dobrou protiváhou. Co se týče „ministra zahraničí“, ten současný, Javier Solana ze Španělska, by mohl na svém postu setrvat. Ani on však není jednomyslně přijímán. Ve hře jsou proto ještě další jména, jež zahrnují Carla Bildta ze Švédska, Michela Bariera z Francie, Belgičana Verhofstadta či dokonce bývalého německého ministra zahraničí Joschku Fischera. V době, kdy má EU sedmadvacet členů (včetně deseti z východní Evropy), bude ale obtížné se shodnout. Funkce stálého prezidenta Evropské rady se řadě menších členských zemí příčila. Pokud ale již existuje, bylo by absurdní do ní obsadit neznámou osobnost, kterou je jak Juncker, tak Schüssel. Navenek, k Indii nebo Číně, bude prezident hovořit za Evropu. Pokud Angela Merkelová nevstoupí do hry, což je nepravděpodobné, jedinou výraznou osobností zůstává jen Blair. V jeho prospěch existují další dva argumenty. Za prvé, byl by důkazem, že vedoucí osobnost EU nemusí nutně

zaujalo nás...

pocházet ze země začleněné do všech evropských politik. Ostatně v sílící vícerychlostní Evropě by tento požadavek vyřadil kandidáty z více než poloviny členských zemí. Budoucí prezident jistě nebude reprezentovat svoji vládu. A pokud je kritériem „evropanství“, Francie, Itálie či Německo by měly být diskvalifikovány předem, neboť jsou jeho nejslabšími zastánci, když dojde na porušování pravidel EU nebo prosazování národních šampiónů. Evropu by pak mohli vést jen Belgičané nebo Lucemburčané. Druhou výhodou Tonyho Blaira je to, že by notoricky skeptickým Britům připomínal, že jsou důležitými hráči. Jeden vysoký eurokrat to shrnul následovně: „Nejsmělejší volbou by pro Evropu byla tři B: Blair, Barroso, Bildt.“ Když to funguje v klasické hudbě, proč by nemohlo v Evropě? e Economist, 17. dubna 2008

Myslete na potrubí, ne na rakety Věřte té změně, Amerika a její evropští spojenci dělají dobrou práci při zajišťování bezpečnosti Evropy. Na summitu NATO v Bukurešti se (bez uvedení data) přislíbilo Ukrajině a Gruzii budoucí členství a potvrdily se americké plány na omezený protiraketový systém v Polsku a České republice. Realita je ale trochu jiná. Snaha prezidenta Bushe vylepšit si prezidentskou legitimitu vedla k roztržkám. Některým starším členům aliance připadalo, že jsou vmanipulováni do americké expanze. Někteří ve východní Evropě se zase obávali, že se kolem Německa vytváří uvnitř aliance kemp „přátel Ruska“. Mezitím se na pozdním setkání v Soči objevil mezi Georgem Bushem a Vladimirem Putinem rozjařený tón, který postrádal podstatu. Evropa by se ale měla obávat něčeho jiného. Čtvrtinu plynu získává z Ruska, přičemž tento podíl ještě rapidně poroste. Kreml používá svého monopolu na východozápadní plynovod, nabízí lukrativní bilaterální dohody, a dostává se tak na evropský energetický trh. Spoléhá přitom na přátele jako Ně-

mecko, kteří brání snahám liberalizovat evropský trh a diverzifikovat dodávky. Rusko si hledá cestu vpřed také tzv. jižním proudem. Ropovod v hodnotě 15 miliard dolarů by do střední Evropy přepravil plyn přes Černé moře a Balkán. Tři členské státy EU – Bulharsko, Maďarsko a Itálie – již podepsaly, Rakousko má zájem. To zmenšuje šance projektu Nabucco, za kterým stojí EU a který se již nyní potýká s nedostatkem plynu, do jisté míry kvůli ruskému tlaku na státy při Kaspickém moři a také proto, že politika znemožnila používat dodávky z Íránu. Vyhlídky na energetickou bezpečnost nejsou radostné. Evropa si ale může pomoci třemi způsoby. Za prvé, tlačením na to, aby se stavěly nové ropovody, které by narušily ruské sevření dodávek plynu z východu. Snahy obnovit Nabucco by měly pokračovat. Politickou podporu by neměl ztratit tzv. Bílý proud, menší ropovod vedoucí ropu z Kaspického moře do Evropy přes Černé moře a mimo území Turecka. Za druhé, Evropa by měla přitvrdit obchodní politiku s Ruskem, od kterého plyn kupuje. Její populace je třikrát větší než ruská – a je také třináctkrát bohatší. Je koneckonců také v zájmu Ruska, aby byl plyn ze Střední Asie prodáván do Evropy (vesměs) přes Rusko a ne přímo do Číny. Evropa je rovněž nejlepším trhem pro nové zásoby z velkého naleziště plynu, které Rusko plánuje rozvíjet na Antarktidě. Jeho špatně řízený a zadlu-


žený plynařský průmysl potřebuje k modernizaci západní experty a finance. Evropa ovšem v plynařském průmyslu také potřebuje více liberalizace a transparentnosti. Gazprom, obchodní značka plynařské odnože „Kreml a.s.“, by měl být schopen investovat v Evropě, pokud bude dodržovat pravidla. EU by s ním měla zacházet stejně tvrdě, jako to předvedla v případě Microsoftu, a přimět jej k uveřejnění detailů všech jeho obchodů a objasnění úlohy podivných prostředníků, jakým je např. RosUkrEnergo. Mnohdy se zdá, že tyto společnosti existují jen proto, aby přečerpávaly exportní tržby ve prospěch utajených vlastníků. Gazprom by měl oddělit aktiva přepravy, distribuce a skladování tak, aby do systému mohla vstoupit třetí strana. Totéž by měla EU požadovat od svých společností. Komplikovaná ekonomika plynařského podnikání se může zdát méně vzrušující nežli technologie protiraketové obrany. Evropská jednota a bezpečnost na ní ale záleží víc. e Economist, 12. dubna 2008

Politické hrozby globalizaci Kdybyste měli definovat globalizaci pomocí obrázku, jak by vypadal? Byla by to nákladní loď z Číny naložená hračkami pro děti a tričky? Programátor z Bangalore? Letadlo zoufale kroužící nad letištěm Heathrow ve snaze přistát? Představy většiny lidí o globalizaci jsou spojené s ekonomikou, technologií a obchodem. Předtím, než mohly trhy začít měnit svět, modemy a továrny, se ale musely uskutečnit politické změny. Politické změny, které umožnily globalizaci, se odehrály v pozoruhodně krátké době – přesně řečeno v letech 1978– 1991. Prvním a nejdůležitějším momentem bylo rozhodnutí Číny opustit maoismus ve prospěch trhu a spuštění Teng Siao Pchingových reforem v roce 1978. O rok později se dostala k moci

8


ve Velké Británii Margaret atcherová. Jedním z jejích prvních kroků v úřadě bylo zrušení kontrol na nákup cizích měn, což usnadnilo nástup Londýna na post světového finančního centra, a stalo se příkladem, který byl následován všude ve světě. Poté v roce 1980 nastoupil do prezidentského úřadu v USA Ronald Reagan s programem deregulace a snižování daní, což mohutně podpořilo tržní ideologii po celém světě. V polovině osmdesátých let se Evropská společenství zavázala vytvořit jednotný trh. V roce 1989 umožnil pád Berlínské zdi a rozpad komunistického bloku, aby se ke globalizační vlně připojila východní Evropa i samotné Rusko. V osmdesátých letech došlo ke zdiskreditování populistických protekcionistických politik v největších zemích Latinské Ameriky. A konečně v roce 1991 přišla poslední obrovská změna: rozhodnutí indických lídrů opustit regulaci a protekcionismus, které omezovaly tamější ekonomiku od dob získání nezávislosti. Politické elity v mocenských centrech po celém světě během necelých patnácti let došly k velmi podobným závěrům. Přijaly globální obchod a tržní ekonomiku. Výsledkem je svět, v němž nám připadá stejně přirozené podnikat v Pekingu, Moskvě a Dillí jako v Londýně a New Yorku. V tomto světě ale nežijeme ani dvacet let. A minulé éry globalizace byly ukončeny politickými otřesy – vypuknutím války v roce 1914 a nástupem nacismu v třicátých letech. Mohlo by se to stát znovu? Největším rizikem pro globalizaci je to, že politici začnou ztrácet v obhajobě globalizace před svými voliči. Podle posledního průzkumu veřejného mínění v USA si 58 procent Američanů myslí, že globalizace je pro Spojené státy špatná a jen 28 procent se domnívá, že Americe pomohla. Před deseti lety byla těsná většina pro globalizaci. Politici se této změně začínají přizpůsobovat. De-

mokratičtí kandidáti začínají nabírat ve vztahu k volnému trhu stále skeptičtější kurz. Republikáni brojí proti ilegální migraci. V Evropě francouzský prezident Nicolas Sarkozy argumentuje ve prospěch protekcionismu na evropské úrovni. Chce znovuustavit „komunitární preferenci“ – v podstatě větší cla na zboží pocházející z nečlenských zemí Evropské unie. Zatím Sarkozy v EU nemá mnoho spojenců. Znovuzvolení Silvia Berlusconiho v Itálii by to ale mohlo změnit. Pro cizince jsou Indové a Číňané těmi, kdo z globalizace těží nejvíce. Poslední indická vláda však prohrála volby do značné míry proto, že chudí venkovští indičtí voliči získali pocit, že jsou globalizací odsouváni na okraj. Vzhledem k tomu, že další volby jsou na obzoru, indičtí politici s podepisováním nové úmluvy o světovém obchodu rozhodně nespěchají. Politické klima v zemi, kde panuje vláda jedné strany jako v Číně, se hůře odhaduje. Zjevné obavy představitelů režimu z nezaměstnanosti na venkově, protestů proti znečišťování životního prostředí a rozdílů mezi bohatým pobřežím a chudým vnitrozemím ale naznačují, že globální kapitalismus se možná bude těžko prodávat dokonce i v Číně. Pocit, že chudí v důsledku globalizace ztrácejí, roste se stoupajícími světovými cenami potravin. Hlad – nejtradičnější hrozba pro vládnoucí elity – se vrací do mnoha zemí, které globalizaci přijaly. Političtí lídři po celém světě zápasí o to, aby dokázali ustát všechny tyto tlaky a udržet shodu, která umožnila nástup globalizace. Jejich úkol se ale stále ztěžuje. Globalizaci umožnila politická změna. Co ale politika umožnila, může vzít také zpět. Gideon Rachman, e Financial Times, 7. dubna 2008

Za přispění Jana Klusáčka připravila Iveta Frízlová.

zaujalo nás...

Čunek jde doleva Bohumil Pečinka Po nedávném sjezdu KDU-ČSL v Pardubicích je jasné jedno: lidovci už nejsou klidnou silou. Pokud bude tento trend pokračovat, ztratí schopnost být i obyčejnou politickou silou.

Den po mimořádném brněnském sjezdu křesťanských demokratů v prosinci 2006 v Brně jsem v MF Dnes otiskl komentář, v němž jsem tvrdil, že lidovci pod vedením nového předsedy Jiřího Čunka půjdou doleva. Vycházel jsem přitom z několika premis. Jiří Čunek byl významným členem vsetínské KDU-ČSL, která už od devadesátých let patřila k nejlevicovějším organizacím v rámci strany. Dalším podnětem byly vstřícné kontakty s Jiřím Paroubkem v předvečer posledních senátních voleb, které pokračovaly během vyjednávání o nové vládě, kdy Čunek dával najevo, že by si přál širokou koalici s oběma největšími stranami. Třetím momentem byla Čunkova rétorika, která šla v zákrytu jeho populistických prohlášení o Romech. Když už se měl vsetínský exstarosta vyjádřit k nějaké vnitropolitické otázce, většinou se to dělo v kategoriích rozdělování a přerozdělování. Ještě týž den večer mi Jiří Čunek volal a proti takové charakteristice se ohrazoval. Bohužel všechny předpoklady ohledně jeho dalšího politického směřování se naplnily. Faktem je, že dlouhé měsíce po vzniku druhé Topolánkovy vlády zůstával profil Jiřího Čunka v mlze jiných dvou věcí. Předně ho paralyzovala aféra s jeho soukromými financemi, kde byla bilance jednostranně vychýlena ve prospěch výdajů. Způsob řízení ministerstva pro místní rozvoj a občasné záskoky během vládních zasedání pak odhalily jeho netalentovanost k řízení složitější instituce.

DVĚ KŘÍDLA Čunkovo myšlenkové zázemí se začalo ozřejmovat po jeho dočasném vystoupení z vlády koncem roku 2007. Během krátké doby uspořádal dvě programové konference, jejichž záměrem bylo vytvořit si teoretické zdůvodnění pro revizi vlastního volebního programu a celkový posun doleva pod heslem sociální spravedlnosti. S velkým napětím byl proto očekáván pardubický sjezd v dubnu 2008, jehož různá hlasování nakonec ukázaly jedno: ve straně jsou dvě přibližně stejně velká křídla a jejich rozestup se postupně zvětšuje. Ještě před sjezdem by nezávislý pozorovatel musel říct, že pokud chce předseda Čunek udržet rovnováhu uvnitř strany,

články a komentáře

musí tomuto setkání dát usmiřovací ráz. Pravdou byl však pravý opak. Za posledních patnáct let jsem neslyšel předsedu politické strany, který by na fóru tohoto typu zvolil tak kritický až destruktivní tón vůči části svých spolustraníků z vedení. Nejdříve částečně negoval Svobodovu éru, později Kalouskovu, jehož stoupence podrobil zničujícímu hodnocení, aby se ve druhé části téhož referátu dovolával jednoty strany. Po vyslechnutí první části projevu si člověk musel říct: a co bude krokem B? Vytlačení druhého křídla z KDU-ČSL? Přesně to by odpovídalo smyslu Čunkova projevu.

ŘÍZEN INTUICÍ Na druhou stranu by byl tento postup příliš logický. A předseda KDU-ČSL ve vládních i stranických funkcích působí daleko více jako intuitivní člověk, kterého do předsednického křesla vynesly nálady a který z nálad také žije. Stačí si vzpomenout na jakobínskou atmosféru brněnského sjezdu, kterou jeden z novinářů označil titulkem „bratr bratrovi vlkem“. Jiří Čunek se zrodil ze tří momentů: revanše levicového křídla kolem Cyrila Svobody, nespokojenosti s volebním výsledkem z léta 2006 a špatného svědomí některých krajských politiků, kteří se společně s Miroslavem Kalouskem zapletli do sestavování „srpnové vlády“ s Jiřím Paroubkem a horlivostí v opačném gardu si museli vykompenzovat svou neprozíravost. Náladě chvíle tehdy vyhovoval vsetínský starosta, který zdánlivě nebyl ani v jednom táboře a do předsednického křesla v paláci Charita byl vyzvednut jako bájný Přemysl Oráč. Bratrovražedný spor dvou křídel, který Jiří Čunek na pardubickém sjezdu ještě stimuloval, vyhovuje třetím vzadu. Tím jsou obě hlavní strany politického spektra. Už dlouhé měsíce na svých interních zasedáních jednají o lidovcích jako potenciálně mrtvé straně a rozpracovávají další varianty vývoje. O něco dál je sociální demokracie, kde její předseda některým lidoveckým politikům naznačuje další kariérní možnosti přímo v ČSSD. Faktem je, že k tomuto vývoji má KDU-ČSL po pardubickém sjezdu blíže než před ním.


Zpravodajci třetího odboje Karel Pacner Když jsem v devadesátých letech připravoval na žádost České televize podklady k historii československých výzvědných služeb, uvědomil jsem si, že důležité místo v ní mají výzvědné skupiny třetího zahraničního odboje, které působily v letech 1948–1956 na Západě. Jak se k nim dostat? Žádná studie nebo kniha, která by je popisovala, neexistovala. Tedy pokud jsem se nechtěl opírat o některá dezinformační díla z doby komunismu. Začal jsem proto číst svazky některých zadržených agentů-chodců v archivu ministerstva vnitra. Zpočátku jsem je vybíral spíš náhodně, protože žádný seznam zatčených agentů-chodců neexistoval. Teprve při čtení jejich fasciklů jsem začal přicházet na další agenty, dále na jejich nadřízené, což byli většinou propuštění českoslovenští důstojníci, a postupně se přede mnou vynořovaly i některé skupiny a jejich vedoucí.

ZÁKLAD: OSOBNÍ SVĚDECTVÍ Na základě toho jsem sepsal určitý obraz činnosti těchto skupin a poslal ho některým účastníkům jejich akcí – jak agentům-chodcům, tak jejich řídícím důstojníkům. Většinou žili v USA. Od nich jsem dostal zdrcující kritiku: Bylo to úplně jinak, agenti StB, rozvědky a vojenské kontrarozvědky, kteří po našich skupinách v Rakousku a západním Německu pátrali, si hodně vymýšleli, stejně jako jejich nadřízení. Ani všechny výslechy zatčených agentů nejsou plně pravdivé. Pouze o část jejich záznamů se lze opřít. Snažil jsem se tedy od agentů-chodců a jejich řídících důstojníků získat jejich verzi příběhů. V květnu 1995, u příležitosti padesátých oslav konce druhé světové války, přijeli mnozí z nich do Prahy a Česká televize s nimi uspořádala schůzku, na niž přišel i tehdejší ministr vnitra Jan Ruml. Trvalo delší dobu, než se většina z nich při návštěvách Prahy anebo potom během naší cesty po USA v roce 1997, kdy jsme je s televizním štábem natáčeli, rozpovídala. Část odmítla s tím, že to dodnes považují za tajemství a oni nebyli zbaveni slibu mlčenlivosti. Někteří zase byli tak ochotní, že mně své příběhy vypsali – ty jsme potom dopracovávali tak, že jsem jim posílal série otázek a oni na ně písemně odpovídali. Bohužel v jednom případě se stalo, že se ztratil důležitý záznam. František Ostrý, který ve skupině Františka Moravce Okapi řídil operaci „Velký metař“, během níž měl odejít Rudolf Slánský do západního Německa, mi napsal, že ve zvláštním dopisu posílá svůj deník z té doby. Místo toho mi ale přišlo jeho úmrtní oznámení a zmíněný deník nikde. Na můj popud hledal tento důležitý dokument u jeho dcer jeho kamarád generál Miloš Knorr, ale marně.

10


S některými důstojníky, jako třeba s generálem Jaroslavem Kašparem-Pátým, jsem hovořil pouze jednou; krátce nato zemřel. Nemohl jsem ho tedy vytěžit důkladněji, konfrontovat ho s některými svými novými zjištěními. Získal jsem osobní svědectví asi pětadvaceti lidí, která charakterizují činnost většiny důležitých skupin. Avšak jen v menším počtu případů se tato vyprávění doplňují a navzájem potvrzují. Jinými slovy, jsou to svědectví, která nemusejí být vždy přesná, v nichž se jednotliví lidé někdy i heroizují. Nicméně určitý obraz podávají. Existuje také literatura, která popisuje činnost některých skupin, ale je nejen poplatná době, nýbrž sloužila i jako dezinformační zdroj. Na řadu pravdivých informací se zkrátka nalepily údaje zkreslující, které měly vystrašit čtenáře – pozor, všude máme své agenty! Chtěl bych upozornit na dvě publikace. V roce 1966 vyšla v edici Magnet brožura Dirigent zákulisí autorů G. Gutha a O. Müllera. Líčila činnost Charlese Kateka, důstojníka výzvědné služby CIA, který vedl akce proti ČSR. Ve skutečnosti ji napsali Ladislav Bittman z dezinformačního odboru centrály rozvědky spolu s novinářem Miroslavem Hladkým. Měli dokázat, že československá tajná služba dobře ví o všech amerických operacích. Samozřejmě to byl podvrh na nezasvěceného čtenáře. O čtyři roky později, na sklonku další vlny útěků na Západ, se objevila na pultech knihkupectví kniha Sedmnáct let československým agentem na Západě. Novináři Eduard Pára a Luděk Náprava v ní vylíčili příběh bývalého diplomata Michala Pánka, kterého prý brzy po jeho útěku na Západ v roce 1949 zverbovali agenti z Prahy. Pánek tehdy pracoval ve špionážní skupině Jaroslava Kašpara-Pátého. Jenže tohoto člověka, který se jmenoval Pátek, získala rozvědka pomocí jeho bratra až koncem roku 1957, v době, kdy už Kašparův tým neexistoval – to ukázaly archivní spisy. Západních pramenů k této etapě je velmi málo. Pouze jeden ze šéfů operací proti komunistickému světu ve čtyřicátých a padesátých letech, který je řídil z rezidentury CIA v Mnichově, Harry Rositzke, napsal v roce 1977 paměti e CIA’s Secret Operations. V nich tyto akce obecně charakterizuje a potvrzuje, že jim Washington, Londýn a Paříž přikládaly velký


význam. Z čehož si můžeme odvodit, že získané informace byly považovány na cenné. Ověřit si činnost těchto skupin v amerických, britských a francouzských archivech není možné. Žádná výzvědná služba je dosud neodtajňuje. CIA sice před několika lety začala odtajňovat své operace z doby studené války. Ale v první etapě se to týká činnosti v Asii plus klíčových období typu kubánské krize. Operace, které by zajímaly mne, zatím nepřišly na pořad dne. I oficiální dotazy našich úřadů na některé lidi, jako byl Ladislav Malý, který vedl skupinu vraždící v Babicích místní funkcionáře, vyzněly naprázdno. Podle svědectví Herberta Němce byl Malý převaděč, který začal jednat na vlastní pěst: „Byl povahově nevyrovnaný, potřeboval neustálou a přísnou kontrolu. A najednou se z ní vymkl.“ Zrovna tak Francouzi neodpověděli na dotaz, který se týkal uzavření písemné dohody o činnosti a financování exilové výzvědné služby z podzimu 1948. Tehdy ho měli podepsat Hubert Ripka a jeden vysoký úředník předsednictva francouzské vlády. Pouze jednou se mně nepřímo podařilo potvrdit význam činnosti výzvědné skupiny. Požádal jsem vojenského atašé Velké Británie, aby finančně odškodnili vdovy po dvou popravených špionech. Třebaže centrála namítala, že s nimi neměla žádný smluvní vztah, zachovala se velkoryse. Po roce byly obě paní přijaty velvyslancem, který jim poděkoval, a potom každá dostala šek na více než milion korun. Přítomen byl ministr vnitra a ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace. Zdejší rezident této služby mne však požádal, abych případ nezveřejňoval, a tak jsem mu s těžkým srdcem vyhověl. Mimochodem: Jakmile měl zdejší agent smluvní vztah s cizí tajnou službou a zůstal v republice, po roce 1989 dostal buď on nebo jeho potomci domluvený honorář včetně úroků. Tak se zachovali Britové i západní Němci. Přitom některé služby vynaložily velké úsilí, aby tyto lidi našly. Ale když žádnou písemnou smlouvu neměl, když pracoval z protikomunistických pohnutek, nedostal nic, byť kvůli tomu trpěl ve vězení. Takto se na své lidi vykašlali Francouzi. Zmíněný případ je tedy výjimkou. Ovšem svým způsobem potvrzovali Američané bývalým agentům jejich činnost i koncem šedesátých let. V roce 1968 Otakar Rambousek, který si předtím odseděl patnáct let za špionáž, požádal na americkém velvyslanectví v Římě o vízum, přičemž uvedl i své krycí jméno. Vzápětí mohl odletět do USA, byť žádnou finanční pomoc nedostal. Ani jeho kolegové a kamarádi předtím. Po druhé světové válce USA omezily vydávání přistěhovaleckých víz. Kongres sice přijal zákon, podle něhož lidé, kteří ve službách americké vlády bojovali za svobodu a demokracii, mají nárok žít ve Spojených státech. Postarat se o sebe však museli sami.


POČÁTKY V NĚMECKU Po únoru 1948 uteklo do západních sektorů Německa a Rakouska několik desítek tisíc lidí. Byla mezi nimi spousta mladých protikomunistických nadšenců, kteří považovali boj proti komunistickému režimu za věc své cti. A zřejmě v tom spatřovali i kus dobrodružství. Vždyť všichni počítali s tím, že brzy začne válka a oni se po vítězství Západu zase vrátí domů. Někteří se loučili se svými rodiči se slovy: „Za několik měsíců jsem zpátky. To se musí zhroutit.“ Mnozí bývalí politici si brzy uvědomili, že mohou zvýšit svou prestiž v očích západních velmocí, především pak důstojníků tajných služeb, kteří o ně pečovali, tím, že jim budou dávat zajímavé a čerstvé informace z Československa. Proto některé z těchto mladých chlapců a děvčat najímali a posílali je zpátky, aby jim nosili zprávy. Slyšel jsem však vyprávět, že některým politikům nosili z Prahy také jejich svršky a drahocennosti, které nestačili vzít s sebou. Na žádného účastníka těchto přechodů hranic jsem ale nenarazil. Je přirozené, že se organizování těchto agentů-chodců či kurýrů brzy chopily americké, britské a francouzské tajné služby. Jednotlivé skupiny většinou zakládali bývalí českoslovenští důstojníci, kteří za války působili na Západě, znali své partnery a z ČSR museli utéct. Je příznačné, že někteří z nich, jako třeba Alois Šeda nebo Miloš Knorr, nepřecházeli hranice naslepo, nýbrž po domluvě s pracovníky pražských ambasád, takže byli vybaveni hesly a telefonními čísly, na kterých se měli v západním Německu či v americkém sektoru Vídně hlásit. Toto spojení platilo i pro členy jejich rodin. Herbert Němec dokonce předal americkému kolegovi v Praze své kufry a ten je poslal diplomatickou poštou do úřadovny vojenské kontrašpionáže CIC ve Vídni. Některé důležité lidi – politiky a vojáky – vyváželi američtí, britští a francouzští diplomaté ilegálně v kufrech svých aut; využívali diplomatickou imunitu, protože jejich vozy nesměli pohraničníci kontrolovat. Ing. Karel Pacner (* 1936) po absolvování Vysoké školy ekonomické nastoupil v létě 1959 do redakce Mladé fronty, kde se věnoval popularizaci vědy. V listopadu 1989 byl jedním ze tří volených zástupců šéfredaktora, kteří vedli redakci. Tehdy začal psát politické komentáře. Pustil se rovněž do nejnovější historie. Poté ho požádala Česká televize, aby připravil seriál o historii československých výzvědných služeb. Napsal na třicet knih, většinou o kosmonautice a vesmíru (např. Kolumbové vesmíru, Hledáme kosmické civilizace), v devadesátých letech o historii (Osudové okamžiky Československa) a špionáži. Je autorem televizního seriálu Československo ve zvláštních službách, jenž vyšel i knižně a získal cenu Trilobit.


Mnohé skupiny vznikaly živelně v uprchlických táborech. Bývalý důstojník nebo politik zkrátka přemluvil několik mládenců, aby se vrátili domů a přinesli nějaké informace. Tihle kluci nebyli nijak vycvičení, mnohé pohraničníci či esenbáci chytili. Přesto někteří z nich přinášeli zajímavé zprávy a umožnili svým patronům, aby je Američané, Britové či Francouzi pochválili, začali s nimi počítat, přesunuli je do nějaké konspirační vily a podobně. Všechno zpočátku probíhalo velice chaoticky, bez jakéhokoliv řádu a přípravy. Ale v takové situaci je to pochopitelné. Kromě toho nesmíme zapomenout, že v západních zónách Německa a Rakouska působili protikomunističtí vyzvědači z řad uprchlých slovenských ľuďáků a prchalovců. První, kdo začal tyto skupiny organizovat, byl americký major Charles Katek se svým pomocníkem Kurtem Taubem, krycím jménem Frank Taylor. Oba českého původu, oba byli původně členy výzvědné služby OSS a později CIA, donedávna pracovali na vojenské misi v Praze, odkud byli koncem března 1948 vyhoštěni. Major Katek potom sídlil ve Frankfurtu a ve vilách po nacistických pohlavárech na jedné ulici rozsazoval šéfy jednotlivých skupin. Kromě toho se zdá, že určitou činnost měli na starosti důstojníci vojenské kontrašpionáže CIC a vojenské zpravodajské služby MIS. Dokonce i zpravodajská služba atomových výzkumů JNEIC vyslala několik lidí z USA do Mnichova, aby tam získávali informace od uprchlíků (anebo je možná jen analyzovali), samozřejmě z oblasti těžby uranu a atomového výzkumu. První dvě skupiny vznikly prakticky ve stejné době. Podle svědectví Franka Taylora, se kterým jsem hovořil na jaře 1997 v Salcburku, kde žil na penzi, založil plukovník Kašpar-Pátý svůj tým v květnu 1948. Rudolf Boleslav udává, že jeho strýc Alois Šeda ji ustavil 22. května. Zatímco Kašpar-Pátý byl zpravodajec, Šeda nikoliv. Je zajímavé, že mnoha důstojníkům, kteří zakládali tyto skupiny anebo patřili k jejich vedení, chyběla zpravodajská praxe. Ale snažili se to průběžně dohnat; všichni usilovně pracovali na tom, aby se brzy vrátili jako vítězové domů. Na druhou stranu jejich improvizace občas zavinila různé maléry. Taylor si uvědomil, že by bylo vhodné otevřít filiálku poblíž československých hranic, a proto se souhlasem Kateka založil předsunuté pracoviště v Regensburgu (Řezně), které se skrývalo pod označením Economical Research Unit. Pod ním se konstituovaly skupiny vedené majorem Rudolfem Drbohlavem, majorem Františkem Bogatajem a dr. Jaroslavem Polachem, členem protinacistické odbojové organizace Obrana národa, poté bojovníkem u Tobruku a nakonec radistou u 311. bombardovací perutě. Taylor si nejvíc cenil Polacha – jeho skupina měla na padesát agentů, kteří nosili výborné informace. Bohužel dr. Polach zemřel už dříve v USA a jeho manželka, která mu pomáhala, o tom odmítala hovořit. Nyní už je také mrtvá. Proto o ní nic nevím. Ve Frankfurtu měli základny Kašpar-Pátý, jehož skupina byla původně největší, dále podplukovník Alois Šeda, známý

12


odbojář z Obrany národa Václav Klabík a bývalý poslanec a slovenský odbojář dr. Michal Zibrín. Vznikem těchto skupin odpadla Američanům jedna starost. Chycení agenti totiž dosud tvrdili, že pracují pro Spojené státy. Když je nyní StB zatkla, říkali – a nelhali –, že je vysílají rodilí Češi či Slováci, byť američtí důstojníci měli ve všech štábech skupin rozhodující slovo. Vedoucí posílali své agenty ke svým kolegům, kteří ještě zůstávali v armádě či ve vládních úřadech, a také ke kamarádům z druhého odboje. Část sítí třetího odboje se tedy formovala na základech druhého nekomunistického odboje. Vzhledem ke zkušenostem z války měly tyto sítě dobré zdroje informací a zpočátku i dobrou konspiraci. Na to zřejmě StB a VKR brzy přišly, a proto tyto potenciální informační báze rychle likvidovaly. Katek měl údajně velkolepé plány: Do Československa pošleme 120 agentů. Dalších padesát mužů projde podobným výcvikem jako britské jednotky commandos a naučí se tichému boji a sabotážím v týlu nepřítele. Tento oddíl vysadí letadla na československém území v prvních okamžicích po vypuknutí války. Ve frankfurtském vojenském komplexu kromě toho sídlily také sekce složené z důstojníků polských, maďarských a ukrajinských. Výzvědné skupiny se z nich však Američanům sestavit nepodařilo. Z amerického sektoru Vídně organizovala špionáž uprchlická kancelář CIC, v níž pracovalo několik československých důstojníků; vedli ji majoři Miloš Knorr a Herbert Němec. To byl tedy stav na sklonku léta 1948. Ovšem je velmi pravděpodobné, že existovaly ještě další týmy, které se mně nepodařilo podchytit. Francouzi a Britové zatím neměli žádné systemizované skupiny. Francouzi posílali z Innsbrucku do ČSR jednotlivé agenty. Některým dávali speciální úkoly. Například Radomír Luža měl v červenci 1948 zjistit, jestli by mohlo francouzské komando unést bývalého prezidenta Beneše i s manželkou na Západ. Akci údajně schválila francouzská vláda. Chtěli k tomu použít malých kurýrních letadel, s nimiž měli zkušenosti z války. Tyto stroje už některé politiky odvezly, např. poválečného ministra průmyslu a obchodu Huberta Ripku. Také Katek uvažoval o odvozu exprezidenta. Ostatně prezident Harry Truman to v polovině srpna slíbil vlivnému Čechameričanovi Valouškovi. Ale zůstalo jenom u úvah. Tyto plány nebyly proveditelné, protože Benešovo zdraví bylo velmi chatrné. Když se začala práce jednotlivých skupin rozrůstat, Katek je postupně převedl z Frankfurtu do okolních měst, opět do zabavených vil. Kromě toho dával Katek některým dobrým agentům-chodcům a organizátorům, kteří se osvědčili u velkých skupin, příležitost, aby si založili vlastní malé týmy. Příkladem jsou rolník a bývalý odbojář Bohumil Lát, vojenský novinář Zdeněk Václavík, příslušník západní obrněné brigády, a policejní důstojník Bohumil Valtr, který v květnu 1945 bojoval o pražský rozhlas.


ORGANIZACE GENERÁLA INGRA Mezitím jednal generál Sergej Ingr, který si získal reputaci u Spojenců jako ministr obrany londýnské vlády, se západními vládami o založení exilové zpravodajské služby, která by operačně podléhala službám těchto států. Například 24. srpna 1948 žádal o pomoc ředitele válečné OSS generála Williama Donovana. Dopis podepsal jménem Přípravného výboru pro vytvoření svobodného československého hnutí se sídlem v Londýně, jehož členy byli uprchlí politici. Druhý den jednal Ingr se zástupci britské výzvědné služby MI 6. V Paříži zase uspěl Hubert Ripka. Podařilo se mu získat souhlas premiéra André Maria, ministra zahraničí Maurice Schumana a ředitele výzvědné služby SDECE Henri Ribiera. Výsledkem byla smlouva s francouzskou vládou o financování československé zpravodajské služby, kterou v září 1948 podepsali Ripka a Ingr, jméno Francouze si nepamatuje – řekl mi Radomír Luža. Měl to být úvěr, který později splatí demokratická vláda v Praze. Koncem roku 1948 se Ingr domluvil v Londýně. Hned požádal plukovníka Karla Procházku, aby se ujal organizace skupiny nazvané CIO (Czechoslovak Intelligence Office). Procházka tedy odmítl lukrativní nabídku od Bati a šel pokračovat ve své zpravodajské činnosti z druhé světové války. Nejsložitější rozhovory měl Ingr od února 1949 ve Washingtonu. Patrně ze dvou důvodů. Jednak Američané už měli fungující organizaci a jednak nechtěli, aby tato služba podléhala Radě svobodného Československa, tedy politickému orgánu. Nakonec se to vyřešilo, ale do činnosti těchto skupin nesměli exiloví politici mluvit. Také generál František Moravec, který za války vedl exilovou zpravodajskou službu, měl stejné ambice jako Ingr. Avšak chyběla mu přirozená autorita a podpora exilových politiků. Podrobnosti o jeho jednáních neznáme. Nakonec Američané Moravcovi nabídli, aby si zřídil vlastní skupinu. Založil ji někdy v zimě 1948–1949, a to v amerických kasárnách ve Frankfurtu. Začal k sobě přetahovat lidi od Kašpara-Pátého, a tím vznikaly třenice. Moravcova skupina si zvolila název Okapi – podle zvířete, které je nejbližším příbuzným žirafy a žije ve střední Africe. Moravcův přístup k operacím byl podle mého názoru ze všech velitelů skupin – možná s výjimkou Polacha – nejprofesionálnější. Kromě toho si vybudoval dvě rezidentury, přes které vysílal agenty – v Berlíně a ve Vídni. Přitom většina jeho důstojníků neměla zpravodajskou minulost anebo výcvik, zpravodajštině se učila od něho. Třebaže se někdy hovoří o Ingrově zpravodajské organizaci, je to jenom formální označení. Ve skutečnosti neměl tento bývalý generál na bezprostřední činnost těchto výzvědných skupin žádný vliv. I když občas pořádal porady s jejich veliteli, jako třeba v dubnu 1950 v Mnichově. O jejich obsahu opět nic nevíme. Nově vytvořená CIA se stále rozpínala. U důstojníků CIC to vedlo k závisti a řevnivosti vůči CIA. Kromě toho CIA


Charles Katek. Ve vilách po nacistických pohlavárech ve Frankfurtu rozsazoval šéfy jednotlivých skupin.

měla dojem, v mnoha případech oprávněný, že mezi spolupracovníky CIC, kteří prověřovali nové uprchlíky, je hodně komunistických agentů. Tahle atmosféra někdy způsobovala agentům-chodcům, kteří se po návratu z ČSR do Německa svým řídícím důstojníkům občas ztratili a neměli u sebe žádné doklady, při jednání na stanicích CIC nepříjemnosti.

AGENTI-CHODCI BYLI HRDINOVÉ Hodně agentů se z Československa nevrátilo – byli chyceni, vyšetřováni a odsouzeni. Některé se podařilo československé kontrašpionáži převerbovat a poslat je zpátky. Kruté výslechy samozřejmě vedly k tomu, že agenti většinou nakonec své domácí pomocníky vyzradili. Neméně dalších chodilo přes hranice, aniž je pohraničníci anebo uvnitř republiky estébáci zadrželi. Bohužel u všech kategorií chybí nejen čísla, ale nelze dělat ani hrubé odhady. Mezi nejúspěšnější Kašparovy agenty patřil Josef Hasil, kterému se nakonec říkalo „Král Šumavy“. Původně sloužil u pohraničníků, a proto dokonale znal terén. V říjnu 1948 převedl poblíž Třístoličníku na Šumavě skupinu lidí do Ně-


Josef Hasil – „Král Šumavy“

mecka. Při návratu ho však zatkli příslušníci Sboru národní bezpečnosti a po odsouzení se dostal do koncentráku u Mostu, odkud chodil dobývat uhlí. V létě 1949 uprchl a spolu s bratrem Bohuslavem přešel do západního Německa. Začal pracovat pro Kašpara, obsluhoval lidoveckou odbojovou skupinu Třetí osvobozovací boj, která měla buňky od Blatné po celé jižní Šumavě až k Pardubicím. Jednou jim donesl do Písku dvě vysílačky a naučil je s nimi zacházet. Bezpečnost se aspoň mstila na jeho sourozencích a matce, které uvěznila pod záminkou, že mu pomáhají. Třebaže při jedné akci zastřelili komunističtí pohraničníci jeho bratra Bohuslava, Josef Hasil chodil přes hranice až do léta 1952. Potom se usadil v Chicagu, kde nedávno zemřel. Ve skupině bratrů Šedů si vedl výborně bývalý vysokoškolák Rudolf Boleslav z jižní Moravy. Přes Šumavu chodil do republiky za pomoci obětavého Kiliána Nowotného, odsunutého Němce, který měl podle jeho názoru rovněž nárok na titul „Krále Šumavy“. Boleslav navštěvoval vysoké důstojníky Hlavního štábu v Praze, kamarády strýce Aloise Šedy, a známé na Brněnsku. Od nich přinášel hlavně zprávy z vojenské oblasti, zčásti i o průmyslu a náladách obyvatelstva. Na jižní Moravě měl vytvořit zpravodajskou síť, ale její domácí zakladatele Státní bezpečnost ještě před tím zatkla. Boleslav navštívil republiku ilegálně desetkrát či patnáctkrát, přesně si to nepamatuje. Přitom major Katek mu to zakázal už po čtvrtém přechodu; znal doma příliš mnoho lidí, a kdyby ho estebáci chytili, mohli by z něj jejich jména vytlouct. Skončil, když na jaře 1950 dostal nabídku z USA na vysokoškolské stipendium. Dnes žije také v Chicagu. V květnu 1949 se podařilo dvěma agentům-chodcům si pořádně vystřelit z pohraničníků v Rozvadově na Domažlicku. V podvečer přišli k útvaru dva muži. Starší, asi třicetiletý se prokázal legitimací a odznakem StB jako Bohuslav Kofránek z pražské úřadovny. Mladšího označil za svého důvěrníka. Údajný Kofránek dal veliteli přečíst dopis z pražské centrály,

14


podle něhož mají oba muži přísně tajný úkol – setkat se s člověkem ze západního Německa. Potom mu nařídili, aby stáhl své hlídky z části hranic, vypůjčili si služební kožíšky, čepice i dalekohled a odešli. Už se nevrátili. Když velitel druhý den volal do Prahy, dověděl se, že žádný Kofránek neexistuje. Vyšetřování dospělo k závěru, že tudy zřejmě prošli Oldřich Fiala a Milan Kvasnička ze Šedovy skupiny. Když později Fialu chytili, poslali ho na popraviště. Také synovec Aloise Šedy Milan dopadl špatně. Koncem února 1951 ho převáděl okolo Železné Rudy nezkušený převaděč, mladík se přitom zranil. Místo aby rychle splnil úkol a vrátil se, musel se léčit. Po dvou měsících ho estebáci v Brně zatkli. Mučili ho v „domečku“ na Hradčanech v Praze, kde vládl generál Bedřich Reicin, tak strašlivě, že skoro oslepl. Odsoudili ho k smrti, ale rozsudek změnili na doživotí. Byl propuštěn až v roce 1962. Ota Rambousek, osvětlovač z Barrandova, bojoval v květnu 1945 jako mladík u rozhlasu, po únoru 1948 jako národní socialista utekl do západního Německa. Chtěl bojovat proti komunistům, a proto přijal nabídku Zibrína, aby chodil tajně do Prahy pro informace. Při sedmé návštěvě, která měla být poslední, ho na Plzeňsku v Černošíně v listopadu 1949 zatkli. Zradil ho drogista Steiner, u něhož přespával. I z něho se snažili vytlouct jména lidí, kteří mu pomáhali – první výslech trvale nepřetržitě 54 hodin. Jako amerického agenta a vedoucího protistátní skupiny mu soud vyměřil doživotí – kdyby se nechoval statečně u rozhlasu, čekala by ho oprátka. Propustili ho na podmínku až v dubnu 1964, dvě předcházející amnestie se na něho jako na vedoucího skupiny nevztahovaly.

VRCHOL A KONEC Výzvědná práce mnohé kurýry a jejich řídící důstojníky rychle vyčerpávala. Není proto divu, že už na podzim 1949 začali první z nich opouštět západní Německo. Většinou mířili do USA. Některé menší týmy proto zanikaly, jiné dostávaly nové velitele. Velké skupiny mezitím zlepšovaly svoji organizaci, výcvik a přípravu agentů, někteří z nich se rovněž učili zacházet s vysílačkami. Podle shodného tvrzení mnoha účastníků přenášeli kurýři tyto stanice přes hranice, ale na žádného radistu jsem nenarazil. Když v létě 1950 zaútočili komunističtí Severokorejci proti svému jižnímu sousedovi, obávali se Američané, že Rusové otevřou frontu v Evropě – obchvatem přes Rakousko a Prusko. USA nebyly dobře připraveny, protože musely poslat velké množství divizí do Koreje. Katek tehdy objel všechny skupiny a zjišťoval, jestli jsou schopny samy dorazit buď za Pyreneje do Španělska, nebo na francouzský břeh Atlantiku, odkud by se přeplavily na britské ostrovy. V létě 1951 si pracovníci Moravcovy skupiny všimli, že Rudolf Slánský byl zbaven funkce generálního tajemníka KSČ a že jeho politická dráha je na sestupu. Chtěli mu proto na-


bídnout útěk na Západ přes východní Německo. Akci, kterou nazvali „Velký metař“, však dělali bez vědomí Kateka a Ingra. Úkolem navázat spojení se Slánským a převézt ho přes hranice pověřili agenta, o němž netušili, že současně pracuje pro StB. Na tomto dablérovi samozřejmě celá operace ztroskotala, možná Slánského zatčení urychlila, ale nic víc. Moravec měl z této akce potíže, ale i nadále zůstal velitelem skupiny. V červenci 1951 dokončilo Československo zadrátování svých hranic se západním Německem. Jediné schůdné ilegální cesty tedy vedly přes východní Německo a Rakousko. K dopravě zpráv se používaly také mrtvé schránky ve vagónech mezinárodních rychlíků. Američtí a britští technici ve vozech našli rovněž prostory, ve kterých se mohli agenti skrývat. Bohužel se to, zda je skutečně používali, nepotvrdilo. Na počátku roku 1952 vzniklo v Moravcově skupině oddělení rezistence. Major Herbert Němec vybíral velitele partyzánských skupin a sabotážních komand pro třetí světovou válku. První skupinu už začali Američané cvičit, ale začátkem léta ji poslali pryč a celý program náhle zrušili. To byl první signál, že propuknutí války v nejbližší době nehrozí. Začátkem roku také proběhla reorganizace v Regensburgu. Taylor odešel, jeho funkci převzal jiný Američan, potom se některé skupiny rušily. Lidé většinou odcházeli do USA. Nakonec Katek předal celý Regensburg Moravcovi. Také Kašpar-Pátý zůstal, ale Američané ho přesunuli do svých kasáren v Mnichově. Koncem roku 1952 existovaly pouze tyto dvě skupiny. V zimě 1952–1953 se shodli američtí a českoslovenští důstojníci na nové taktice: Musíme posílat do ČSR méně agentů, ale kvalitněji vycvičených. Proto odjeli na jaře 1953 někteří čeští důstojníci, jako třeba Knorr a Němec, na několikaměsíční zpravodajský výcvik do USA. Moravec skupinu zredukoval. Američané ji přesunuli do mnichovských kasáren ke Kašparu-Pátému. Tehdy zahájili na britských ostrovech výcvik agentů pro lety ve speciálních balónech. Nakonec se uskutečnily jen tři. Dva první balóny havarovaly během přistání – jejich výškoměr ukazoval ve stopách, ale lidé se řídili podle map v metrech. Oba agenti zahynuli. Jenom třetí, Ladislav Křivohlavý, 31. října 1953 úspěšně přistál, ale po dvou týdnech ho StB zatkla na Cínovci. Etapa agentů-chodců končila. Začátkem roku 1954 odjel Moravec do USA a už se nevrátil. Jeho skupina živořila ještě rok. Přibližně ve stejné době skončil činnost Kašpar-Pátý. Podrobnosti o tomto období se mi ovšem nepodařilo zjistit.

ZPRAVODAJSKÁ SLUŽBA POD SDECE Československá politická zpravodajská služba, jak se oficiálně nazývala, vznikla v Paříži v polovině října 1948. Jejím velením pověřili generála Čeňka Kudláčka-Hutníka, styčným důstojníkem k Francouzům byl plukovník Ferdinand Monzer, člen Obrany národa ze začátku války a poté příslušník fran-


Jakmile měl agent smluvní vztah s cizí tajnou službou a zůstal v republice, po roce 1989 dostal buď on nebo jeho potomci domluvený honorář včetně úroků. Tak se zachovali Britové i Západní Němci. Když ale žádnou písemnou smlouvu neměl, když pracoval z protikomunistických pohnutek, nedostal nic, byť kvůli tomu trpěl ve vězení. couzských ozbrojených sil. Kudláčkova skupina si postupem doby vytvořila filiálky v Innsbrucku a ve Vídni, výcvikovou základnu v Paříži a u Bodamského jezera v Rakousku. Vzhledem k tomu, že její zakladatelé nesehnali žádného spolehlivého Slováka, zaměřili se na činnost v českých zemích. Avšak s ČSR sousedilo americké pásmo Německa. Proto musel Kudláček používat k vysílání svých agentů buď služeb některých amerických skupin, nejčastěji Kašpara-Pátého, anebo Vídně. Podle odhadu Radomíra Luži, který pracoval s Kudláčkem, bylo v akci neustále 10–15 agentů. Od plukovníka Karla Procházky, který vedl CIO v Londýně, vím, že Kudláček měl v roce 1953 radistu v Plzni. Když tam totiž vypukly po měnové reformě nepokoje, dovídal se o jejich průběhu okamžitě a v rámci operativní výměny informací dával zprávy Procházkovi. V roce 1952 začal komunistický režim opevňovat hranice také proti Rakousku. Poslední agent tudy šel do ČSR o dva roky později. Podle Karla Škrábka, který vídeňské operace řídil, to byl jediný kurýr, který se za jeho dvouletého působení nevrátil. Vídeňská rezidentura ukončila činnost v prosinci 1955. Začátkem roku 1956 se pomalu rozpouštělo i pařížské velitelství. Většina lidí opět mířila do USA. Existuje ještě jedna zvláštnost, která prošla pařížským tiskem. Od roku 1949 vysazovala SDECE některé agenty ve východní Evropě včetně ČSR z letadel DC-3. Ve výšce 150 metrů z nich skákali vycvičení muži pomocí speciálních popruhů. Údajně jich vysadili stovku, ale není jasné, kolik z nich bylo Čechů a Slováků. Kudláčkovou organizací zřejmě neprocházeli.

LONDÝNSKÁ CIO Skupina plukovníka Karla Procházky v Londýně (CIO) začala fungovat v únoru 1949. Postupem času zaměstnávala centrála 6–8 důstojníků a několik úřednic, od roku 1950 se ve větších západoevropských městech vytvářely rezidentury, na kterých bylo dohromady nanejvýš čtyřiadvacet zpravodajců. První kurýry vyslal Procházka do ČSR už v létě 1949, a to přes Vídeň. Někteří nosili rovněž vysílačky. Podle Procházky jich nebylo více než pět – jedna v okolí Řevnic, druhá na východním Slovensku, kam ji v září 1950 donesl Štefan Krajger.


Vysílal rok a pak se odmlčel. Československá radiokontrarozvědka jeho stanici zaměřila, ale nikdy ji nevypátrala. Podle Jana Frolíka z archivu ministerstva vnitra Krajgerovo jméno neprochází spisy StB. Podle Procházky používali jeho agenti vysílačky vždy pouze několik měsíců a potom se vrátili. Žádné místní lidi do obsluhy stanic nezaučovali. Před odchodem stanice zakopali. Přechody hranic byly stále obtížnější. Proto pracovníci CIO přemluvili několik kapitánů Československé plavby labsko-oderské, kteří připlouvali do Hamburku, aby pro ně vozili lidi a zásilky, většinou vysílačky. K vysazování agentů v ČSR se také užívaly malé balóny. Lidé museli projít výcvikem na britských ostrovech. Avšak koncem roku 1955 na všechny agenty přicházející loděmi a balóny čekala StB. Někdo je zrazoval. Teprve po zatčení důstojníka MI 6 v Berlíně George Blakea v roce 1959 se přišlo na to, že to byl on – od roku 1955 pracoval pro KGB. Také Karel Zbytek („Light“), který byl úředníkem v centrále CIO a začal pracovat pro československou rozvědku, poslal do Prahy seznamy hamburských spolupracovníků. Kromě toho měla skupina rovněž úkoly propagandistické. Například nechala přeložit Orwellovu knihu 1984 do češtiny a posílala ji ze západního Německa do ČSR malými balóny. V roce 1953, kdy se dokončovalo zadrátování hranic, však komunistický režim trochu uvolnil cesty na Západ – aspoň obchodníkům, sportovcům, vědcům a podobným profesím. Britové si toho všimli a dávali Procházkovi seznamy cestujících z Prahy, kteří měli objednané letenky u jejich aerolinií. Pracovníci CIO potom odhadovali, koho z nich by mohli získat pro špionáž. Tímto způsobem vybudovali poměrně efektivní síť, které říkali „Bílé linky“. Avšak v létě 1956 ji prozradil Karel Zbytek, který měl jako administrativní úředník o těchto lidech přehled. Udělal to z jediného důvodu – potřeboval peníze. Postupem doby tedy získala StB dokonalý přehled o všech britských agentech v ČSR a pozatýkala je. Dva nejvýkonnější vyzvědači – dr. Josef Potoček, který vozil do zahraničí tajné informace, a dr. Josef Kvíčera, překladatel ruských technických projektů –, byli popraveni. Tato skupina čítala na sto padesát lidí, mnozí byli vysokými státními úředníky, kteří se svým známým svěřovali s tajnými a důvěrnými údaji, které Potoček předával Procházkovi. Další byli vědomými antikomunistickými informátory. Nejvyšší vedení komunistické strany se rozsahu téhle sítě zaleklo a nařídilo potrestat jenom vědomé vyzvědače. MI 6 tedy v ČSR dokonale oslepla. Ale z profesionálního hlediska byla likvidace této sítě chybou. Kontrarozvědka měla její členy dlouhodobě sledovat, případně mezi ně proniknout a spustit s Londýnem zpravodajskou hru. Ovšem ctižádostivý ministr vnitra Rudolf Barák chtěl politbyru ÚV KSČ přinést rychle výsledky. Na britské straně nikdo netušil, kdo byl strůjcem celého provalu. Raději proto v září 1957 organizaci CIO rozpustili.

16


Karla Vrdlovce převzala kontrašpionáž MI 5, někteří další zůstali u MI 6. Tím třetí zahraniční zpravodajský odboj skončil svou činnost.

VÝZNAM Exiloví politici nebyli s působením této zpravodajské služby spokojeni. Vyjádřil to Ferdinand Peroutka jako vedoucí Pracovního sboru Rady Svobodného Československa v dopise z 26. září 1956. Spojení exilu s domovem měl budovat a zajišťovat speciální referát RSČR, který řídil generál Ingr. „Výsledky činnosti referátu, ať už z příčin objektivních či subjektivních, však uspokojivé nebyly a důsledky tohoto stavu exil těžce pociťuje.“ Peroutka si neuvědomoval, že zpravodajská služba nemůže být podřízena přáním rozhádaných politiků. Podle Peroutkova memoranda chtěla Pracovní skupina Rady „převzít kontrolu a řízení agendy bývalého referátu pro speciální záležitosti, obnovit jeho činnost na zcela novém základě, který by odpovídal potřebám československé zahraniční akce a rovněž snahám našich amerických přátel“. To se nepovedlo. Někteří členové zpravodajských skupin a jejich vedoucí dnes cítí určité zklamání. Když jsem dopsal obsáhlý rozbor jejich činnosti, poslal jsem jim ho, aby text oponovali. Mnozí poslali zajímavé připomínky. Ale někteří byli rozčarováni. „Dodnes mně mrzí smrt jednoho kurýra, jehož jsem znal,“ napsal mi jeden z nich, který chce zůstat v anonymitě. „Zvlášť po přečtení Tvého díla, ze kterého vidím, jak to všechno bylo zbytečné, jak to mohli naši političtí velikáni vyřešit jinak.“ Toho, že pomáhali našim lidem v útěcích na Západ, však nikdo ze zpravodajců a agentů nelituje. Kriticky se na tento boj díval historik Karel Kaplan: „Vysílání agentů-chodců bylo výsledkem špatného odhadu mezinárodní situace. Západ sázel na válku, která nepřišla. Málokdo si uvědomuje, že činnost protikomunistických organizací na Západě, které aktivizovaly zdejší podzemní hnutí, posílila pozice Státní bezpečnosti a o několik let prodloužila její teror. Tím nechci snižovat hrdinství stovek mladých lidí, kteří tímto způsobem bojovali proti komunistické vládě. Jenom poukazuji na to, že platili životy a léty vězení za nedomyšlenost západních i našich exilových politiků, stejně jako šéfů tajných služeb.“ Jiný pohled měl Zdeněk Mastník, který takřka celý život strávil jako redaktor československého vysílání britské rozhlasové stanice BBC: „Jistě, konečný výsledek se může jevit jako zbytečné obětování důvěřivých lidí. Ale to bychom se dostali k opakování názorů, jimiž někteří hodnotili heydrichiádu. Skutečně měl pravdu domácí odboj, který nechtěl atentát na Heydricha kvůli případným těžkým následkům? Anebo musíme dát zadostiučinění odboji západnímu, který chtěl bojovat s nepřítelem za jakoukoliv cenu? To je věčná otázka.“


„Čtyřicet let v odboji…“ Druhá část vyprávění politického vězně z padesátých let Miroslava Kopta o způsobech domácí protikomunistické rezistence

Z kriminálu jsem se vrátil dvanáctého května 1960 v rámci velké amnestie vyhlášené tehdejším prezidentem Antonínem Novotným. Pro řadové komunisty byl náš návrat šok. Jednak byli překvapeni, že je nás tolik, a současně, že se většinou jedná o lidi osobnostně a názorově vyzrálé, schopné s nimi diskutovat. Když sovětský vůdce Nikita Chruščov začal na dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956 mluvit o Stalinových zločinech v Sovětském svazu, velká část komunistů začala pochybovat. Existence několika desítek tisíc vězňů, kteří se od konce padesátých let vraceli z československých kriminálů, jim začala připomínat zločiny našeho komunismu. Bylo cítit, jak tihle lidé přehodnocují své názory a pátrají ve své minulosti. Tady vidím začátky roku 1968. Většina politických vězňů měla podobné zkušenosti jako já, přestože existoval rozdíl mezi liberálnějším městem a vesnicí, nad níž dosud visel duch otevřeného třídního boje. Jak probíhalo vaše další začleňování? Pracovní úřad mi nařídil nastoupit do bývalého podniku, což jsem kvůli některým věcem z minulosti odmítl. Nastoupilo na mě pět soudruhů a začalo řvát, co si to dovoluji. Řekl jsem jim, že jsem se o amnestii neprosil a jestli skutečně platí jejich heslo, že máme dveře do společnosti otevřené. Po chvíli si mě jeden vzal stranou a řekl, že ať si tedy najdu dělnickou práci v Praze 10, že mi ji schválí. Tak jsem nastoupil do autoopraven v pražských Vršovicích. Kdy jste zase začal zpravodajsky pracovat? V autoopravnách jsem se shodou náhod setkal s Mirkem Obrmanem, s jehož ilegální skupinou jsem před zatčením spolupracoval. Zpočátku jsme se na sebe dívali nenávistně, protože jsme měli oboustranně nepřesné informace. Například jsem uvěřil dezinformaci, že si Mirek psal nějaký deník, který estébáci našli, a na jeho základě začalo zatýkání. Po určitém čase jsme si všechno vysvětlili. Po několika měsících mě povolali na dva roky na vojnu. Tam jsem setkal s Vladimírem Struskou, s nímž jsem se znal už z lágru Rovnost. Láďa byl v protikomunistické skupině Sabela, Jebavý, Hubálek, která v březnu 1949 připravovala protikomunistický převrat (viz Chtěl jsem demokracii, Revue Proglas 1/2001). Byl to student filozofické fakulty a autorita, s níž jsem si naprosto rozuměl. Nastoupili jsme k technickým


praporům, kde byl docela volný režim, takže jsem často jezdil domů, ale udali mě v místě bydliště. Na rozkaz ministra obrany jsem pak byl přeložen do Brna. Co jste tam dělal? Měl jsem strašnou kliku. Díky tomu, že jsem uměl opravovat velká auta, si mě všimnul nějaký funkcionář z vojenských staveb. Vyžádal si mě a společně jsme objížděli různé stavby na jižní Moravě a Slovensku. Do rukou se mi posléze dostaly plány, k nimž jsem nikdy neměl přijít, takže jsem získal perfektní přehled o různých raketových silech protivzdušné obrany státu. Spojil jsem se proto s Mirkem Obrmanem, který měl nějaké kontakty na Američany v Německu. Mezitím mě navštívil skautský vůdce Radek Pavlovec, který byl ve spojení s dalším naším spoluvězněm, panem Syrovátkou. Přes naše bývalé letce v Anglii kontaktovali Vladimíra Krajinu v Kanadě, jestli by pro ně skrz britskou tajnou službu nezajistil spojení. Bohužel to zkrachovalo, protože Krajina o tom všude mluvil a Syrovátku málem zavřeli. Vraťme se k vaší spolupráci s Obrmanem. Předával jsem mu vojenské informace ohledně budování systému protivzdušné raketové obrany. Pak jsem měl ještě dobrý kontakt do martinské zbrojovky, kde se vyráběly protitankové rakety a kanóny, včetně parametrů. To byla zhruba léta 1960–1964. Kdy jste se zase začal věnovat skautingu? Počínaje rokem 1966 jsem se opět včlenil do skautského prostředí. Pohyboval jsem se mezi kluky o patnáct let mladšími, kteří vytvořili tábornický klub Psohlavci, skládající se z deseti oddílů chlapců a děvčat. Zabývali jsme se skautskou výchovou mladých a přemýšleli, za jakých okolností by mohlo dojít k obnově skautské organizace. Z té doby si vzpomínám na jeden důležitý moment. Do těchto oddílů stále více posílali své děti komunisté, protože se jim líbily myšlenky skautské výchovy. Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že jsme se v šedesátých letech vydali cestou postupné eroze komunismu. V roce 1965 se sešel sjezd Svazu mládeže, kde byl nastolen požadavek diverzifikace mládežnického hnutí. Komunisté to tehdy ještě shodili se stolu, ale aktivity tímto směrem nezakázali. Vzpomínám si na komunistické funkcionáře typu


Antonína Himla nebo Zbyňka Vokrouhlického, kteří patřili k osvícenějším komunistickým funkcionářům; s nimi jsme navazovali první kontakty. Jaký měli Psohlavci statut? Tábornický klub pod patronací městského výboru Svazu mládeže. Funkcionář Himl si tehdy nechal předložit náš program a řekl, že si k tomu máme ještě připsat větu „A k tomu nám dopomáhej pámbů“ a je to typický skauting. Bral to jako nemilý fakt, ale neměl tendenci nás likvidovat. Takže linie, kterou zastával Pavel Tigrid ve Svědectví od roku 1956 nebo v knize Marx na Hradčanech, totiž že je třeba proti komunismu jít gradualistickou metodou postupných kroků, byla správná? Nejen to, ona fungovala. Komunisté si říkali: my je přitáhneme k našemu programu. Zatímco my si odpovídali: a my vás donutíme revidovat některé věci, co jste zavedli po únoru 1948. Cítili jsme, že i Západ tento trend podporuje. Co jste dělal v roce 1968? Účastnil se zakládání skautské organizace Junák, ale bohužel nás převálcovala starší generace skautů-komunistů. Cože? Skautský náčelník Plajner přišel v roce 1968 s tím, že náčelnictvo nastupuje ve staré sestavě z roku 1948, čímž nás chtěl neutralizovat. Během obnovovacího setkání v pražských Holešovicích na nás třeba udělal podtrh, když začal skládat skautský slib na Československou socialistickou republiku. Zatímco my jsme měli úplně jinou představu, jak to legálně obejít. Do přípravného výboru také pozval lidi, kteří byli v akčních výborech v únoru 1948. Vyvrcholilo to koncem roku 1970, kdy Junák v podstatě zlikvidoval sám sebe a dobrovolně splynul s pionýrskou organizací. Tahle tragédie pokračovala i po listopadu 1989 poté, co se do vedení vrátili lidé typu pana, říkejme mu S. O koho šlo? Syna prvorepublikového diplomata působícího v Rakousku, o němž se říkalo, že má styky na agenty Komunistické internacionály. Jeho syn za války spolupracoval s lidmi navázanými na sovětskou skupinu na Mělnicku. Současně začal spolupracovat s Evženem Erbanem pracujícím pro sovětskou rozvědku. Během květnového povstání pak způsobil obrovský malér. Navštívil Českou národní radu, která vedla povstání, a tlumočil vzkaz rezidenta výsadku ruské KGB. Podle něj vedení ČNR nesmělo do Prahy pozvat Američany, protože byla rozjetá akce na osvobození hlavního města vojskem Rudé armády a jiné vojenské řešení by mohlo způsobit mezinárodní komplikace. Před několika lety to na sebe ostatně také řekl v rozhlasu. Po válce pak začal pracovat pro Zdeňka Fierlingera, hlavního sovětského agenta u nás. Na podzim 1947 pak odešel na ministerstvo zahraničních věcí.

18


Roku 1970 Junák v podstatě zlikvidoval sám sebe a dobrovolně splynul s pionýrskou organizací. Tahle tragédie pokračovala i po listopadu 1989 poté, co se do vedení vrátili lidé typu pana, říkejme mu S. Skautské hnutí utrpělo morální ránu a dnes existuje pět různých organizací. Po únoru 1948 však byl na deset let zavřený. To byla spousta bolševiků a sovětských rozvědčíků – to není ani důkaz pro nic, ani proti ničemu. Po srpnu 1968 jsem jako skautský funkcionář panu S. určitou dobu funkčně podléhal, protože Plajner ho svým vlivem prosadil do hlavní politické funkce v rámci skautské organizace. Dvaadvacátého srpna 1968 se S. se objevil na našem protiokupačním štábu a žádal mě, abych ho o naší činnosti pravidelně informoval. Koncem srpna mi osobně řekl, že by se potřeboval dostat do nějaké delegace do Moskvy. Co tam chtěl dělat? Prý se sejít s některými sovětskými přáteli, s nimiž zpravodajsky spolupracoval za války. Chtěl s nimi údajně konzultovat tehdejší pookupační situaci. Dodal, že jeho přítel Evžen Erban usiluje o totéž. Do té doby jsme vůbec nevěděli, kdo to S. je. Vězňové z Leopoldova na něj vzpomínali spíše v dobrém a najednou toto. Pak jsme mu teprve začali věnovat pozornost a zjistili, že je to klasický muž dvou tváří. Co chtěl v Moskvě vyjednat? Etablovat se v novém kurzu sovětské politiky. Za několik měsíců skutečně vycestoval a následně zahájil úzkou spolupráci se skauty-komunisty, jimž šel maximálně na ruku a nakonec se podílel na sebezničení Junáka. Za normalizace byl činný ve vládním výboru pro životní prostředí. Když se například v Praze stavělo metro, přijeli sem sovětští poradci a on u nich pracoval jako styčný orgán. A po listopadovém převratu? V prosinci 1989 chtěl obnovit skautské hnutí pod křídly svazácké organizace. Mohu to dosvědčit, protože jsem se zúčastnil jedné porady skautských funkcionářů v Žitné ulici. Navrhl, že musíme začít jednat s předsedou Socialistického svazu mládeže Vasilem Mohoritou. Mnoho z nás to odmítlo, přesto se mu podařilo značnou část skautské obce ovlivnit, a tak se dostal do čela obnoveného Junáka. Mimo jiné tam začal vtahovat pionýrské funkcionáře a eliminovat různé antikomunisty, což způsobilo rozvrat. Celá věc nebyla na veřejnosti příliš diskutována, takže tito lidé tam působí dosud. Skautské hnutí utrpělo morální ránu a dnes existuje pět různých organizací.


Vraťme se ještě do roku 1968, kdy se obnovovala skautská organizace. Na dokreslení situace, jak vedení v roce 1968 uvažovalo. Dvacátého srpna 1968 zasedal přípravný výbor pro obnovení Junáka. Přišel jsem tam s informací, že do čtyřiadvaceti hodin sem vlítnou Sověti, a proto je nutné něco dělat. Plajner mě seřval jak mladého kluka a nejvíce je potom zajímalo, jak křesťanským skupinám ve Skautu znemožnit vyjet na slavnosti do Říma. Co se dělo, když sem 21. srpna 1968 přišli Rusové? Vzali jsme svazácký fond solidarity a společně s užším vedením Skauta jsme vstoupili do ilegality. Prováděli jsme různé sabotážní a jiné akce namířené proti sovětské armádě. Kde jste měli štáb? V opuštěných kancelářích na Václaváku a pak v nějakém bytě u Muzea. Třetí místo bylo v Podolí. Díky vojákům jsme měli zvláštní telefonní spojení. Přes Oldu Kryštovka jsme také udržovali dobré kontakty na vojenskou mládež při Vojenské akademii a společně s nimi jsme rozjížděli spoustu akcí. Po celé republice jsme například rozeslali fotografie z personálních spisů vnitráckých důstojníků Šalgoviče, Klímy a Molnára, kteří spolupracovali s Rusy při invazi. Musím říct, že tehdy existovala vzácná solidarita mezi komunisty a nekomunisty. Měli jsme spojení se všemi kraji a částečně i na armádu. Málo se ví, že v armádě existovala autentická vůle k odporu. Stejně tak ve zpravodajských službách. Největší problém byla vojenská rozvědka a kontrarozvědka, která byla v ruských rukou. Mimochodem ty fotky nám dodali sami lidé ze zpravodajských složek StB. Americká novinářka Claire Sterlingová vzpomíná, že ještě v říjnu 1968 se s některými pracovníky rozvědky setkala v Praze v konspiračních bytech, kde jí poskytovali informace. Proruská skupina v StB také zatýkala nejenom některé funkcionáře KSČ, ale i důstojníky tajné služby. Když jsem po listopadu 1989 nastoupil do předchůdkyně dnešní Bezpečnostní informační služby, šéfoval jí jistý Skřivánek, bývalý příslušník civilní rozvědky. Jako liberálněji myslícího představitele StB ho Rusové po srpnu 1968 odtáhli do nějaké díry ve východním Německu a drželi ho tam dva měsíce. Málo se také ví, že prezident Antonín Novotný dlouhá léta odmítal na území Československa vojenské základny. Mnoho lidí tvrdí, že to byl také jeden z důvodů invaze. Ruští maršálové pozemního vojska zde prostě chtěli mít základny a svobodomyslná atmosféra Pražského jara pro ně byla záminkou, jak se vojensky zakopat na našem území. To je docela možné. Chci jen říct, že tu po srpnu 1968 některé armádní skupiny budovaly celou řadu vojenských objektů, včetně náhradního velitelství protivzdušné obrany, o čemž Rusáci neměli ani tušení. Chybělo však to, co i v roce 1948 a 1968 – politické vedení, které by dalo armádě jasné zadání.


Vraťme se k vaší posrpnové ilegalitě. Jak dlouho trvala? Asi deset dní. Skončila návratem delegace československých komunistů z Moskvy v čele s Alexandrem Dubčekem. Jeho plačtivý projev jsme brali jako krach. V té době za mnou přišli někteří lidé ze skautského vedení, abych napsal příručku o základech konspirace, že chtějí jít do odboje. Raději jsem jim to vymluvil, protože tento druh rezistence byl neadekvátní. Postupně všechno uvadalo a skautské vedení směřovalo k sebelikvidaci. Jaký postoj jste viděl jako adekvátní? Ještě před rozpuštěním Junáka se nám podařilo vydat manifest Syrinx, který jsme rozeslali na hlavní skautské adresy. Chtěli jsme říct, že už není kam ustupovat a s novou mocí není možný kompromis. Za adekvátní působení v nové situaci jsme považovali vytváření paralelních struktur. Skautské oddíly začaly přecházet pod hlavičku tělovýchovy, Svazarmu, hasičů a Červeného kříže. Cítili jsme, že to bude běh na dlouhou trať. Uvažoval jste po srpnu o emigraci? V té době mě navštívil Mirek Obrman a položil mi otázku: jdeš s námi ven, nebo zůstáváš? Odpověděl jsem, že všichni odejít nemůžeme a já tu můžu ještě nějakou dobu vydržet. Mirek mi řekl, že si musíme dát tři, čtyři roky bezpečnostní pauzu, než znovu navážeme spojení. Krátce nato odešel do Německa a usadil se u Bodamského jezera. V průběhu let jsem si na něj vytvořil dva kanály: přes západoněmecké skauty, s nimiž jsem se setkal v roce 1968 na festivalu mládeže v Sofii. Každý druhý rok jezdili do Prahy a Krakova a vozili nám literaturu a odváželi věci pro Mirka. Plus jsem měl známou, která pracovala v pařížské kanceláři československých aerolinek. Jak jste se v sedmdesátých letech dostal na Západ? Na základě nápadu mého spoluvězně a skauta Radka Pavlovce. Doporučil mi, abych se začal věnovat radioamatérství a stal se členem pražského radioklubu. Díky nim jsem dostával potvrzení na devizový příslib, že chci navštívit radioamatérský veletrh ve Friedrichshafenu. Shodou okolností to bylo dvacet kilometrů od místa, kde bydlel Mirek Obrman. Moje manželka současně pracovala v Živnobance a její ředitel Procházka mi fandil, takže i to mi situaci usnadňovalo. Na co jste se orientovali? Největší zájem byl o politické informace. Snad jen ve dvou, třech případech jsme dodávali technické věci, například o vytváření ruských základen v Brdech. Pojďme se přenést do osmdesátých let. Nikde se moc nemluví o tom, jak Státní bezpečnosti ztěžoval kontrolu nad společností fakt, že na Západě akcelerovala výroba počítačové a jiné techniky a sovětský blok viditelně zaostával. Jak například zapůsobilo, když


v polovině osmdesátých let byla v Československu nainstalována automatizovaná ústředna pro telefonní hovory. Na to vzpomínám rád, protože to zásadně změnilo způsob předávání informací na Západ. Tajná policie měla společnost pokrytou sítí spolupracovníků, mohli kohokoli odposlouchávat, ale s digitalizací si vůbec nevěděli rady. Bylo strašně osvobozující, když v systému přímých provoleb StB najednou nemohla zablokovat nějakou linku. Navíc všude stály telefonní budky, a než estébáci přišli na to, odkud dotyčný volá, už jste byl dávno pryč. Nemohli vás poznat podle hlasu? Tak dobré analyzéry estébáci nevlastnili, to jsme měli zjištěno. Přes jednoho člověka jsem také měl poměrně přesné informace, jakou StB dováží záznamovou techniku a přes jaké západní firmy. To jsme také okamžitě poslali Mirkovi Obrmanovi. Nedivil bych se, kdyby do některých digitálních záznamníků Američané namontovali určitou techniku, aby to měli zpravodajsky pod kontrolou. Zhruba od roku 1982 začal vznikat kolem generála Pernického a Vladimíra Strusky zárodek pozdější Konfederace politických vězňů. V roce 1985 mě však hodně zbrzdila smrt mého syna. Jak k ní došlo? Jirka chodil pod hlavičkou tělovýchovy do skauta. V pátek se vracel ze schůzky, vystoupil z autobusu a vlítl pod náklaďák. Ten ho odhodil, zlomil mu ruku a z druhé strany ho přejel žigulík, v němž seděli estébáci, dostal krvácení a umřel. Byla to sledovačka StB zřejmě zaměřená na oddíl, kam kromě Jirky chodil mladý Uhl, Rejchrtovy děti a šéfoval mu dnešní šéf BIS Jiří Lang. Žena tehdy šla Jirkovi naproti, došla k zastávce, kde jí estébáci řekli: „Paní Koptová, my za to nemůžeme.“ Jak mohli vidět, že je Koptová? Když skončilo vyšetřování nehody, mohl jsem číst výpovědi všech estébáků. Formulace protokolů byla divná, tak jsem se zeptal, jestli si můžu udělat výpisky. Policista odpověděl, že je dostanu poštou, abych se k nim mohl vyjádřit. Přišlo mi však jen usnesení, kde byly citace civilů. Když jsem se o spis zajímal v archivu, bylo mi sděleno, že žádný neexistuje, dokonce ani záznam v seznamu událostí, že by k něčemu takovému došlo. Zvláštní je, že na mě byl od roku 1962 veden svazek jako na nepřátelskou osobu. Uzavřen byl v roce 1985 se slovy, že vynaložené prostředky nepřinášejí výsledek a prý by to chtělo

Českým prokletím je váhavost spojená s pocitem, že ozbrojené vystoupení musí být nějak hodnověrně politicky zaštítěné. Většina generálů navíc nebyla schopna žádnou vojenskou akci zorganizovat.

20


nějaké specifické řešení. To napsali na jaře 1985 a následně došlo k té události s Jirkou… V celém rozhovoru stále kroužíme kolem jedné důležité věci: jak se po druhé světové válce dalo zabránit komunizaci země. Jedna cesta byla ve stylu Rakouska a Finska. Politici v těchto zemích velmi šikovně dokázali vyjednat statut neutrální země s omezenou zahraniční politikou. Dělo se to ovšem za existence slabých komunistických stran uvnitř těchto zemí, plus všechny relevantní síly táhly v zahraniční politice za jeden provaz. To u nás nebylo možné. Druhou cestou pak už jen mohl být násilný převrat ve stylu Chile začátku sedmdesátých let, po němž by pod garancí OSN následovaly svobodné volby. Otázka zní: šlo to udělat bez posvěcení nějaké západní země? A jaká složka to byla schopna provést? V prostředí vysokého důstojnictva po Benešově cestě do Moskvy v roce 1943 zavládla ohromná demoralizace. Přečtěte si jeho knihu Demokracie dnes a zítra – to je omyl za omylem, hlavně v přesvědčení, že Stalin chce demokratizovat Rusko. Po válce bylo v národě několik jednotlivců, kteří celou situaci chápali, ale nikdo nechtěl vystoupit proti Benešovi a Janu Masarykovi. Málo se ví, že Jan Masaryk svým vystupováním na půdě OSN v roce 1946 způsobil, že na nás Američané začali hledět jako na sovětský satelit a dokonce nám vypověděli vojenskou smlouvu. Vraťte se k otázce, jestli bylo možné v únoru 1948 něco dělat. Vojáci potřebují velení a jejich vrchní velitel jim nezavelel – co k tomu víc říct? Chci ale zdůraznit něco, o čem se moc nemluví nebo se to zlehčuje. Podpora odboji byla po únoru 1948 větší a otevřenější než za války. To je moje osobní zkušenost a desítek dalších přátel. Rozdíl byl v tom, že protikomunistický odboj neměl jednotící linii. Šlo tedy něco aktivně dělat? V březnu a květnu 1949 se tu odehrály dva pokusy o převrat. V druhém případě bylo odsouzeno 112 vysokých důstojníků. V poslední době se ty věci snažím studovat nejen ze svědectví, ale i spisů, takže myslím, že o tom leccos vím. Na základě toho mohu říct, že českým prokletím je váhavost spojená s pocitem, že ozbrojené vystoupení musí být nějak hodnověrně politicky zaštítěné. Většina generálů navíc nebyla schopna žádnou vojenskou akci zorganizovat. Při onom prvním pokusu o převrat stál v čele generál Liška, hrdina od Dunkerque, který měl přiletěl letadlem a ujmout se velení. Bohužel akce byla prozrazena. Když organizuji vystoupení tohoto druhu, nesmím posouvat data, protože se to vždycky prosekne. Také neexistoval plán B a dostatečná autonomie velitelů v případě částečného prozrazení. Každý čekal na každého s tím, že se do toho v nějaké koordinované chvíli půjde společně. To byl problém i u druhého, Borkovcova pokusu o převrat. Vidím v tom smutné dědictví druhého odboje.


Jaké? Nacistům se podařilo zničit podstatu kádrů schopných odporu. Za války se jeden důstojník za druhým – kromě těch, co odešli ven – nechal zatýkat a čekal na zachránce ze zahraničí. Vznikla atmosféra pasivního vyčkávání. Za celou válku jsme také nebyli schopni vytvořit fungující paralelní stát. Ostatně odráží se v tom další mentální rys národa – ustrašenost. V době jomkippurské války v roce 1973 jsem se svou skautskou skupinou napsal velkými bílými písmeny na vyšehradské hradby nápis Vivat Izrael, takže jej bylo vidět široko daleko. Bohužel i u přátel názorově velmi blízkých to vyvolalo téměř smrtelnou hrůzu z hlediska možných následků. I ve čtyřicátých a v padesátých letech byla spousta lidí schopna o čemkoli diskutovat, ale když se mělo jít do akce, tak skutek utek. Také velká část mých spoluvězňů se dostala do kriminálů jenom proto, že o věcech jenom mluvili a nekonali.

Souvisí se sklonem Čechů k legálním metodám politické práce skutečnost, že veřejnost dnes obtížně přijímá odbojovou činnost bratří Mašínů? Asi ano, ale má to spojitost i s propagandou proti nim. Zde byla celá řada odbojových skupin, které vystupovaly mnohem radikálněji, například Černý lev 777 – ti vyhodili několik komunistických sekretariátů ve středních Čechách do povětří. V Praze dále působil jistý Slepička, vojenský zběh, který postřílel mnoho komunistických funkcionářů. Pak na něj udělali zátah a zneškodnili ho granáty na jedné samotě u lesa. O Bílé legii na Slovensku se také moc neví. Jedna z prvních skautských ilegálních skupin si v lesích vytvořila bunkry a rozhodla se vést aktivní guerillovou válku. Bohužel to byli sedmnáctiletí kluci bez vedení, takže je brzy dostali. Jen v Praze došlo při pronásledování odbojářů k více přestřelkám než za druhé světové války…

Karel Havlíček Borovský tento rys postřehl už v polovině 19. století, když mluvil o českém legalismu. Napsal, že Češi si práva, která nemají, chtějí vydobýt právy, která mají. S tím zřejmě souvisí nechuť k ilegálním metodám politické práce. Svým způsobem to může být pravda, ale osobně jsem přesvědčen, že naše tragédie souvisí s pasivním přijetím mnichovské dohody v září 1938. Tam se v národě něco zlomilo.

Co říkáte výroku historika Karla Kaplana, který napsal, že „málokdo si uvědomuje, že činnost protikomunistických organizací na Západě, která aktivizovala zdejší podzemní hnutí, posílila pozice StB a o několik let prodloužila její teror“. Když v letech 1944–1948 začaly ve východní Evropě komunistické převraty, Západ na to nebyl připraven a zaměřil se pouze na obranu svého území. Navíc už ze třicátých let bylo v amerických a britských řadách mnoho sovětských agentů, kteří hodně věcí zrazovali Sovětskému svazu, což způsobilo mimochodem ty největší ztráty.

Mimochodem v září 1938 šla za prezidentem Benešem delegace generálů, abychom se bránili. Ani oni se však nespojili s vládou nebo parlamentem, Beneše neodstavili a nepostavili se do čela odporu. Je to tak.

Miroslav Kopt (73) se narodil v rodině stavitele. V roce 1938 byl společně s rodiči vyhnán ze Slovenska, kde jeho otec od začátku dvacátých let působil. Vystudoval střední odbornou školu přesného strojírenství v Praze. Od roku 1949 byl členem skautské ilegální organizace Ostříž. Souběžně se účastnil několika dalších protikomunistických aktivit, za což byl v roce 1952 odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně. V roce 1954 byl opět zatčen a odsouzen, tentokrát za velezradu na deset let. Trest vykonával v jáchymovských koncentračních táborech Nikolaj a Rovnost. Za Pražského jara spoluzaložil K 231 a účastnil se obnovování skautingu. V letech 1968–1970 pracoval jako placený funkcionář Junáka. Za normalizace se pokoušel vytvářet paralelní skautské struktury. V březnu 1990 vstoupil do služebního poměru Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (pozdější BIS), kde pracoval do roku 1999. Nyní se účastní prací na vydávání sborníků s tematikou skautského odboje.



A co Kaplanovo dilema, zda kvůli činnosti třetího odboje mocensky neposilovala Státní bezpečnost? Odboj proti diktatuře buďto je, nebo není; nemůže brát ohled na utlačovatele. Opakuji, že odboj zde zhruba do roku 1954 evidentně byl, ale naprosto roztříštěný. Jestli s něčím souvisel, pak nejvíce s přípravou Ruska na třetí světovou válku. Náš odboj a následné věznění měly smysl v tom, že Západ nechápal Československo jako území, které se pasivně sžilo s diktaturou. My, političtí vězni, jsme se stali argumentem Západu. Někdy mám pocit, že žijeme v interpretaci padesátých let dané dvěma věcmi. Propagandou typu seriálů o majoru Zemanovi a současně knihami Karla Kaplana, mimořádně pracovitého a sečtělého člověka, z jehož knih ovšem drtivá většina společenských vědců pasivně opisuje. Tímto způsobem se masově šíří jisté vidění, podle něhož je komunistický svět popisován výhradně skrze komunistické a estébácké dokumenty. Kaplanovým přínosem je, že objevil a zveřejnil spoustu faktů, ale při jejich interpretaci zůstává v zajetí levičáctví. Není schopen si představit jinou interpretaci dějin než tu marxistickou. Není to ale jen jeho problém. Podívejte se na produkci dvou hlavních historických ústavů, zabývajících se soudobými dějinami. Shodneme se asi na tom, že komunismus je složitý fenomén, který má zhruba tři vrstvy. Tou první, ideovou, je tradiční hnutí za společenskou rovnost. Pak je zde nějaká politika, jak ji provádí konkrétní komunistická strana, což v případě KSČ poměrně přesně popisuje právě Karel Kaplan. Nejhlouběji je ukryt konspirativní aspekt komunistického hnutí, spočívající v úsilí o ilegální ovládnutí světa prostřednictvím speciálních služeb. Proč se o této rovině u nás příliš nepíše? Působení Komunistické internacionály a sovětské tajné služby KGB po roce 1920 je všude ve světě velké téma. Jejich smys-

22


lem byla rozvratná činnost a současně ovlivňování vlivných elit, zvláště kulturních. Tomu se dávala zelená už od první republiky. Tragická byla především spojenecká smlouva Československa se Sovětským svazem z roku 1935, po níž začíná být hradní politika výrazně prosovětská. Do SSSR jede delegace novinářů v čele s Hubertem Ripkou, začíná se vydávat časopis Praha–Moskva, pořádat fotbalová utkání obou měst a naplno se rozjíždí idealizace Sovětského svazu. Prezident Beneš také pověřil generála Moravce, aby s Rusy sdílel některé zpravodajské informace, tisíce sovětských agentů začaly odcházet do západní Evropy a USA s československým pasem, vzniká firma Vonapo, což byla krycí organizace pro sovětskou agenturu na našem území, atd. Také většina těch, co bojovala ve španělské válce, byla zpravodajskou agenturou Moskvy. Vyvrcholilo to po druhé světové válce, když Rusové anektovali Podkarpatskou Rus a násilně odvezli naše občany ruského a ukrajinského původu do gulagů. Mimoto Beneš začal Sovětům přes Společnost národů otevírat dveře do Evropy a bláhově si myslel, že Stalin jeho vstřícnost ocení. Proč se tedy o konspirativním aspektu příliš nemluví? Česká levice, dodnes ovládající intelektuální život, se bojí si to přiznat, protože si myslí, že by tím delegitimizovala celý politický směr, který představuje. Vezměte si jenom, kolik lidí recenzovalo knihu Whittakera Chamberse Svědek, která tu vyšla před dvěma lety v Občanském institutu. Na osobním životě jednoho komunisty je přesně popsán sovětský podvratný aparát ve Spojených státech třicátých a čtyřicátých let, jak jej vytvářela sovětská KGB. A nic, všichni mlčí. První část rozhovoru vyšla v Revue Politika 3/2008. Rozhovor vedl Bohumil Pečinka.


Eric Voegelin: pan Casaubon v Americe Sebrané spisy Erica Voegelina

Mark Lilla Krize je matkou historie. Už od Hérodota se touha zaznamenat historii spojovala s potřebou vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné zvraty osudu, které postihovaly národy a říše. Nejlepší historická díla tuto potřebu uspokojují, i když stále přiznávají lidskému jednání otevřenost a nepředpověditelnost. Ale ani ty nejlepší práce nejsou vždy těmi, které si udržují trvalý věhlas. Historikové, kteří nabízeli „multikauzální vysvětlení“ – a užívali podobné výrazy –, upadají do zapomnění, zatímco ti, kteří objevili skrytý pramen absolutně všeho, byli buď napodobováni, nebo odsuzováni, ale zapomenuti nebyli nikdy. Díla o evropské historii se ve dvacátém století stala jakýmsi druhem Trümmerliteratur, zpětným pohledem na rumiště civilizace, která se zhroutila v roce 1933… nebo 1917, nebo 1789, nebo ještě dříve. Specialisty na tento druh literatury o ruinách jsou Němci, a to nejen proto, že v německé krajině leží tolik sutin. V devatenáctém století chtěli historikové napodobit Hegela, jehož velkolepá filozofická vize spřádala všechny aspekty lidské kultury do bezešvého dialektického popisu historického vývoje. Po katastrofě první světové války nastal úkol proměnit tento příběh v apokalyptické vyprávění o zlomech a úpadku. Spengler nebyl jediný. Počínaje Heideggerem se k němu připojili němečtí filozofové, kteří začali chápat vlastní intelektuální tradici jako výsledek zhroucení moderní Evropy a věřili, že nutnou (a možná postačující) podmínkou sociální obnovy bude změna filozofického zaměření. Edmund Husserl jistě hovořil za mnoho německých myslitelů, když v jedné své slavné přednášce těsně před druhou světovou válkou prohlásil, že „‘krize evropské existence‘… se stane pochopitelnou a transparentní na pozadí teleologie evropské historie, kterou lze objevit filozoficky“. V Americe se ze specifických důvodů navzdory apokalyptickému odstínu naší národní náboženské představivosti historie krizí nikdy nepěstovala. Ale když němečtí učenci prchající ve třicátých letech dvacátého století před Hitlerem začali přijíždět do Spojených států, přinášeli s sebou některé velmi široké a velmi temné představy o krizi doby, které zde pak nacházely odezvu. Přestože se diagnózy Hannah Arendtové, Leo Strausse, Maxe Horkheimera a eodora Adorna velmi rozcházely, všichni předpokládali, že dosud nemyslitelné věci připravily změny západního myšlení a že je nutno nalézt novou intelektuální cestu. To předpokládal i Eric Voegelin – rakouský emigrant, který se přátelsky stýkal s Arendtovou a Straussem, avšak během svého života nikdy nezískal širokou


čtenářskou obec ani nevybudoval rozsáhlou síť žáků, kteří by šířili jeho myšlenky nebo je aplikovali na politický život. Voegeliánci však v Severní Americe a v Evropě existují a díky jejich úsilí se rozsáhlý projekt vydání Sebraných spisů Erica Voegelina chýlí ke konci. Voegelin byl ale příliš osamocený a osobitý myslitel, než aby po sobě zanechal vlastní školu. A to je dobře. Eric Voegelin byl originální skleníkovou květinou, přesazenou z temné zahrady německých Geschichte do země otevřených cest. Tento kuriózní osud však nebyl pro myslitele ze Starého světa z jeho generace až tak neobvyklý. Eric Voegelin se narodil v Kolíně v roce 1901 a v devíti letech odešel z Německa do Vídně. Studoval práva a politologii, ale skutečné vzdělání, jak řekl později, čerpal z četby Karla Krause, zatrpklého vídeňského novináře, jehož útoky na pokrytectví a vulgaritu té doby utvářely generace dospívající kolem první světové války. Voegelinova lhostejnost k rakouské vlasti ho předurčovala k tomu, aby podnikl pro mladého evropského akademika neobvyklý krok – odcestoval na stipendium do Spojených států, kde strávil dva roky studiem na amerických univerzitách, navštěvováním kurzů Johna Deweyho na Kolumbijské univerzitě a objevováním prací George Santayany. Tato zkušenost inspirovala jeho první knihu O formách amerického myšlení (1928), která vděčí za víc německým myslitelům, jako byli Max Scheler a Wilhelm Dilthey, než Deweymu a americkým pragmatikům. Americká zkušenost měla přesto na Voegelina hluboký vliv. Když se vrátil do Vídně, aby převzal místo na univerzitě, přinesl si s sebou trvalou nenávist k rasismu a k jeho hanebnému intelektuálnímu ospravedlňování. Když se v Rakousku začaly šířit pseudovědecké publikace podporující nacistický biologický rasismus, napadl je ve dvou knihách vydaných nedlouho předtím, než se Hitler chopil moci. Tyto i jiné jeho knihy z něj udělaly vybraný terč rakouských nacistů, kteří ihned po anšlusu v roce 1938


Eric Voegelin byl originální skleníkovou květinou, přesazenou z temné zahrady německých Geschichte do země otevřených cest. Byl ale příliš osamocený a osobitý, než aby po sobě zanechal vlastní školu. nařídili jeho uvěznění. Ujel vlakem, když policie prohledávala jeho byt. I když nebyl komunista ani Žid, ocitl se mezi masou emigrujících vědců, hledajících práci a bezpečí ve Spojených státech. Navzdory své předchozí americké zkušenosti, v této skupině vzácné, měl potíže se získáním učitelského místa u americké vlády, protože byl německy hovořící cizinec. Nakonec zakotvil na Louisianské státní univerzitě, kde učil do roku 1958, a začal psát knihy v angličtině. Na základě těchto prací ho pozvali zpět do Německa, aby založil výzkumný institut v Mnichově, kde zůstal deset let, dokud ho odtud nevyhnala otravná atmosféra konce šedesátých let. („Mezi nehybnými atrapami tradice a apokalyptickými atrapami revoluce,“ prohlásil pro Die Zeit, „se dá nyní v Německu jen těžko pracovat v intelektuální svobodě.“) Roku 1969 se vrátil do Spojených států, kde přijal místo v Hooverově institutu v Kalifornii. V roce 1985 zemřel. Během svých amerických let byl Voegelin podivuhodně produktivní, avšak velmi zvláštním způsobem. Krátce po příjezdu ho požádal jeden nakladatel, aby napsal stručnou historii politického myšlení, která by doplnila jiné standardní učebnice v tomto oboru. Voegelin se pustil do ohromného nedokončeného díla nazvaného Historie politických idejí, které zaplňuje osm svazků Sebraných spisů. Když ho v padesátých letech opustil jako příliš nepřehledné, začal psát do šesti svazků rozvrženou studii o „řádu a historii“, kterou rovněž do své smrti nedokončil. Kromě těchto projektů byl Voegelin autorem stovek recenzí a esejů, několika dalších knih, mimořádně dlouhých a obsažných dopisů, rozhovorů a půvabně stručné autobiografie. Tento překotně se valící proud slov, navíc v cizím jazyku, vyvolává údiv. A také podezření. První pohled na Voegelinovo dílo zanechává v nepřipraveném čtenáři zmatek, neboť mu připadá, že pojednává o všem – mezi jeho náměty najdeme byzantskou historii, středověkou teologii, tvarovou psychologii, paleolitické a neolitické vizuální symboly, řeckou filozofii, vývoj americké ústavy, svitky od Mrtvého moře, historii čínského císařství, interpretaci Starého zákona, zoroastrismus, egyptskou a mezopotámskou kosmologii, renesanční představy o Tamerlánovi a mnoho dalšího. Připomíná tím postavu z románu George Eliota, polyhistora Casaubona, který je posedlý hledáním „klíče ke všem mytologiím“, a zanechává proto jen torza nedokončených knih. Máme-li však při ruce Sebrané spisy, má to tu výhodu, že všechny tyto texty se konečně dostanou do správné perspektivy. Všechny jsou totiž rozvinutím základní myšlenky, že kataklyzmata

24


moderní historie lze vysvětlit vztahem náboženství a politiky a jeho proměnami. Zárodek všech Voegelinových nejdůležitějších děl najdeme už v práci Politická náboženství, hutném pamfletu, který Voegelin spěšně načrtl těsně před anšlusem a po svém útěku publikoval ve Švýcarsku. Útočí v něm na nacisty jako na zrozence temna, ale obviňuje i moderní sekulární Západ, že nacismus vůbec umožnil. To byl, mírně řečeno, neobvyklý postoj, protože moderní sekulární Západ se tehdy právě připravoval na válku proti Hitlerovi. Aby tento postoj obhájil, nastínil tu příběh, který pak bude rozvíjet a propracovávat další tři desetiletí. Tento příběh začíná už v raných civilizacích Blízkého východu, v Egyptě a v Mezopotámii, kde se jednotlivé státy obklopovaly aurou posvátnosti, která jim propůjčovala legitimitu. Panovníci v tomto zaniklém světě symbolizovali božský řád a sloužili buď jako zprostředkovatelé bohů, nebo jako samotní bohové. Podle Voegelina to byla počáteční podmínka všech civilizací, které nemohly zavést žádný řád bez víry v jeho posvátnost. V celém starověkém světě existovalo těsné pouto mezi božským a lidským, jež se zpřetrhalo až s nástupem křesťanství, které jako první náboženství nabídlo teologické principy umožňující rozlišit božský a politický řád. Přestože tyto principy se většinou, jak Voegelin uznává, nerespektovaly, samotná myšlenka rozlišující transcendentní Boží obec a pozemskou Lidskou obec měla pro historii Západu hluboké duchovní a politické důsledky. Na jedné straně otevírala cesty k Bohu, které nemohly vést přes královské paláce; na straně druhé nastolila možnost, aby si lidé vládli sami bez přímého božího vedení. Toto duchovní obohacení s sebou přinášelo riziko politického úpadku a nakonec i pokušení zcela osvobodit člověka od božího dohledu. Radikální osvícenství sedmnáctého a osmnáctého století tomuto pokušení ochotně podlehlo, a tak dokončilo práci započatou křesťanstvím: Voegelinovými slovy, provedlo „dekapitaci Boha“. Moderní osvobození politiky z boží moci však ještě neznamená osvobození člověka z moci člověka. Právě naopak. Osvícenství sice exkomunikovalo Boha z Obce, ale nemohlo zrušit praxi zbožnění, která původně umožnila vznik civilizace. V moderní historii Západu došlo podle Voegelina k tomu, že lidé začali mít posvátný vztah ke svým vlastním aktivitám, a zejména k vytváření nových politických řádů, zbavených tradičních zdrojů autority. Moderní člověk se stal Prométheem, uvěřil, že je bohem schopným cokoli měnit podle své vůle. „Když se Bůh stojící za světem stal neviditelným,“ prohlásil Voegelin, „novými bohy se staly světské věci.“ Pochopíme-li tuto myšlenku, ozřejmí se nám skutečná povaha masových ideologických hnutí dvacátého století – marxismu, fašismu, nacionalismu: všechno to byla „politická náboženství“ vybavená proroky, kněžími a obětními chrámy. Když opustíme Pána, je podle této koncepce jen otázkou času, kdy začneme uctívat Führera. Tato představa náboženského pudu, který se nově prosazuje v sekulárním životě, pokud je lidem upřen přístup k posvátnu, byla důležitým tématem protiosvícenského myšlení od deva-


tenáctého století, zejména mezi křesťanskými teology, kteří odmítali směr vývoje moderní historie.1 Tito teologové však měli na mysli jasný lék: návrat k jediné pravé víře. Je to také lék, který doporučuje Voegelin? Nikoli – i když jeho zdrženlivost, pokud jde o vlastní náboženské přesvědčení, vedla nemálo z jeho konzervativních čtenářů k domněnce, že ano. Voegelin, který vyrůstal jako protestant, příležitostně psal o „transcendentnu“ či „posvátnu“, jako by jeho existence nemohla být zpochybněna, ale nikdy nevyjádřil žádnou doktrinální víru a ke křesťanství, které obviňoval, že připravilo půdu pro moderní politiku, byl otevřeně kritický. Raději psal o historii náboženství a filozofie jako o příběhu nestálých pokusů člověka dát smysl tomu, co leží za časnou sférou a určuje jeho vztah k individuálnímu vědomí i k sociálnímu řádu. I když o Voegelinově soukromé víře nic nevíme, určitě dovedl ocenit moc náboženství jakožto vitální síly utvářející lidskou společnost, síly, která směřuje k dobrým cílům, dokud se respektuje její pravá funkce. Nenechává nás na pochybách, že svým vlastním způsobem akceptuje existenci božského transcendentního řádu. Základním tématem Politických náboženství je skutečnost, že vidina vytváření světa bez náboženství, politického řádu, z něhož je vyloučeno posvátno, nutně vede k zrodu groteskních sekulárních božstev, jako byli Hitler, Stalin a Mussolini. To je rovněž tématem Nové vědy o politice (1952), Voegelinovy první knihy v angličtině, a velkolepé, několikasvazkové práce nazvané Řád a historie, která začala vycházet v roce 1956. Voegelin, který měl čerstvou zkušenost války a destrukce, které zapříčila „politická náboženství“, chtěl rozpracovat novou politickou vědu, která by analyzovala symboly, jejichž prostřednictvím se všechny společnosti vztahují k sobě samým a k institucionálnímu řádu v jejich historii. Jeho pojetí „symbolu“ je poněkud vágní, ale také flexibilní, což mu umožňuje srovnávat například symbolismus starověkého mezopotámského království se symbolismem americké demokratické rétoriky. V antropologii je samozřejmě truismem, že různé aspekty politického života – jako je korunovace krále, architektura paláců a sálů, rituály hlasování – mají symbolický význam. Na Voegelinově myšlení je však novátorské to, že tento truismus zabudoval to teorie dějin a univerzální proces symbolizace vyložil jako nenápadného hybatele lidské civilizace, který dává světové historii rozeznatelný směr. Tento proces lze odhalit, tvrdí, jakmile každou společnost nahlédneme jako „kosmion“, samostatný imaginativní svět vybavený významy a přesvědčený o tom, že odpovídá struktuře transcendentního řádu. Uveďme si jako příklad preambuli starověkého babylónského Chamurappiho zákoníku, kterou cituje i Voegelin. V ní je struktura „věčného království“ přímočaře srovnávána se strukturou kosmu („Nebe a Země“) a vláda panovníka nad jeho lidem se připodobňuje vládě bohů nad „pozemským člověkem“. Voegelin tvrdí, že někdy v prvním tisíciletí před naším letopočtem se tento symbolický řád stal ještě komplexnější a „artikulovanější“. Člověk se v tomto symbolismu začal pokládat za


Eric Voegelin

nezávislého na společnosti a naopak. Jak zárodečná filozofie, tak zjevené náboženství ho harmonicky spojovaly s božským řádem. Opravdovým člověkem byl nyní ten, kdo se snažil vnést tuto harmonii do své duše, a opravdový vládce se ji zase pokoušel vnést do společnosti. Tento názor, který dosáhl svého nejčistšího vyjádření ve starověkých Athénách, se odrážel ve zcela novém souboru symbolů. V této „zlaté hodině historie“, jak toto období nazval Voegelin, vyjadřovaly nově zjevenou pravdu o lidské existenci filozofická díla Platóna a dramata Aischyla. Voegelinův shrnující pohled na vývoj civilizace vděčí za mnohé mystickým spekulacím německého filozofa devatenáctého století F. W. J. Schellinga, ale také myslitelům století dvacátého, jako byli Spengler, Toynbee a Karl Jaspers. Dělá však něco nového, protože svoji verzi vývoje staví na fenoménu gnosticismu. „Gnosticismus“ je výraz, který znamenal v průběhu staletí pro mnoho lidí různé věci. Začal se užívat v antiheretické literatuře rané křesťanské církve k očernění různých heterodoxních skupin, které vznikaly v pozdním starověku a hlásily se jak ke křesťanství, tak k judaismu. Učení těchto skupin se shodovalo ve třech základních věroučných aspektech: že stvořený svět je dílem zlého nižšího božstva či demiurga, a proto je zcela zkažený; že ti, kdo disponují tajným věděním (gnosis), které se rozvíjí z božské jiskry v nich, mohou nalézt přímý přístup k vyššímu, duchovnímu božství; a že k vykoupení dojde prostřednictvím násilné apokalypsy, kterou


snad povedou právě ti, kdo mají gnosis. Dnes o těchto sektách a o tom, zda měly vůbec něco společného, existuje rozsáhlá vědecká literatura. Může se zdát, že jde o velmi úzké téma. Ve skutečnosti však gnostické koncepce hrály důležitou roli v německém myšlení až do devatenáctého století, kdy se teologové a biblisté přeli, zda gnosticismus byl u kořenů křesťanství. Tento akademický spor brzy přerostl ve veřejnou diskuzi o míře, v níž se od heterodoxních a heretických náboženských idejí starověkého světa odvozuje dokonce i moderní myšlení. Hegel byl už ve třicátých letech devatenáctého století napadán jako moderní gnostik a toto obvinění se záhy vznášelo i proti těm utopistům a revolucionářům, kteří přišli po něm. Tyto polemiky se oživily po druhé světové válce, kdy Hans Jonas, německo-židovský badatel, který uprchl před Hitlerem, vydal svou vlivnou studii nazvanou Gnostické náboženství. Jonase jako mladého žáka Martina Heideggera upoutalo na gnosticismu něco, co pokládal za náboženské anticipace filozofických pravd, vyjadřovaných v raném existencialismu jeho učitele. Po válce a po Heideggerově veřejné obhajobě nacismu začal Jonas na gnostické podněty a na to, jak ovlivňují politiku, pohlížet mnohem kritičtěji. Ve svém definitivním soudu o Heideggerovi konstatoval, že jeho myšlenky vyjadřují „moderní nihilismus nekonečně radikálnější a zoufalejší, než kdy mohl být nihilismus gnostický“.2 V Nové vědě o politice Voegelin prohlašuje, že celá moderní doba, která se utvářela ve vzpouře proti křesťanství, je v podstatě gnostická. Křesťanství překonalo symboly řeckého světa, když chtělo hlásat pravdu, že lidé jsou sice produktem přírody a společnosti, ale jsou také přímými Božími dětmi, jejichž životy směřují především ke spáse. To bylo velké křesťanské zjevení – ale také tajná slabost křesťanství. Život křesťanského poutníka byl těžký, jeho postup pomalý. Nenabízel žádnou pozemskou útěchu, určitě ne v politickém životě, který se podřizoval duchovnímu poslání církve. Ale lidé jsou netrpěliví: s vědomím, že je čeká spása, začali spěchat, stavěli věže k nebesům a přivolávali apokalypsu. Gershom Scholem objevil podobnou dynamiku v židovském mysticismu, avšak podle Voegelina dosáhla své největší intenzity v křesťanství, jehož mesiáš už přišel, ale pak se nevysvětlitelně vzdálil. V určitém okamžiku tak evropští křesťané, unavení čekáním, začali ztrácet „duchovní sílu k hrdinskému dobrodružství duše, kterým bylo křesťanství“, vzepřeli se a rozhodli se vybudovat jen svými silami ráj na zemi. Tak se prostřednictvím gnostické „imanentizace křesťanského eschatonu“ zrodil moderní věk – to znamená hledání milénia v politickém zde a nyní. To je myšlenka, která Voegelinovi zjednala za jeho života největší proslulost a získala mu mnoho obdivovatelů z řad amerických konzervativců, jako byli Willmoore Kendall a Russell Kirk, kteří viděli „krizi Západu“ ve studené válce, v masové populární kultuře, ve studentských bouřích – vlastně skoro ve všem. Voegelin označil Marxe a Hegela za proroky

26


První pohled na Voegelinovo dílo zanechává v nepřipraveném čtenáři zmatek, neboť mu připadá, že pojednává o všem. Připomíná tím postavu z románu George Eliota, polyhistora Casaubona, který je posedlý hledáním „klíče ke všem mytologiím“, a zanechává proto jen torza nedokončených knih. Máme-li však při ruce Sebrané spisy, má to tu výhodu, že všechny tyto texty se konečně dostanou do správné perspektivy. gnosticismu, za malé „utěšitele“, a poskytl tím zdůvodnění, proč je i jejich epigony odmítnout. Konzervativní čtenáře poněkud odrazovalo, že Voegelin z této vzpoury vinil částečně i křesťanství a že za jeden z jejích důsledků pokládal i americkou revoluci. V roce 1968 vydal stručnou, pesimistickou knihu nazvanou Věda, politika a gnosticismus, v níž nazval moderní gnostiky „vrahy Boha“, Marxe „intelektuálním podvodníkem“ a všechna moderní masová politická hnutí formami „náhražkového náboženství“. Její americký překlad se stal hitem a v konzervativních nakladatelstvích zůstává od té doby v tisku. Dostupná je dokonce i ve zvukové podobě. Krátce po Nové vědě o politice publikoval Voegelin v rychlém sledu první tři svazky Řádu a historie, v nichž začíná sledovat celý vývojový oblouk civilizace, počínající na starověkém Blízkém východě a táhnoucí se do přítomnosti. Nejde zde ani tak o průzkum, jako o racionální rekonstrukci procesu, v němž symbolizace dospívala ke stále zřetelnějšímu vyjádření lidské zkušenosti až do zrodu křesťanství a který se v důsledku moderního gnosticismu zastavil. Tyto první svazky nabízejí brilantní, i když poněkud neobvyklou procházku po starověké historii, začínající v Mezopotámii, Egyptě a Izraeli, a poté provedou čtenáře příběhem Řecka od Kréťanů a Achajců až ke klasickým Athénám. Nejsou zde žádné překážky. Voegelin byl svědomitým amatérským historikem, který patrně o svém tématu všechno přečetl a mohl hladce nacházet souvislosti mezi mýty, nápisy, městskými plány, zvěrokruhem, proroctvími, epickou poezií, biblickými příběhy, řeckými tragédiemi a Platónovými dialogy. První tři svazky tak rychle upevnily představu vzestupu lidstva až do vzniku křesťanství a jeho američtí čtenáři očekávali – rezervovaně, ale oprávněně –, že dále se dočtou o vlastním civilizačním úpadku. Pak se něco stalo: pan Casaubon změnil své myšlení. Další svazek Řádu a historie nevycházel sedmnáct let; deset z nich strávil Voegelin budováním svého německého výzkumného institutu. Když se konečně v roce 1974 objevil, jeho čtenáři zjistili, že Voegelin se zřekl mnoha věcí, které dosud napsal. Kniha začíná překvapivým vyznáním, že jeho původní historické schéma se stalo obětí právě toho nutkání, které sám pranýřoval, „monomanické touhy vtěsnat působení


ducha v historii do jedné linie, která jednoznačně povede až do přítomnosti daného myslitele“. Nyní si začal uvědomovat, že historie je „mystérium v procesu zjevování“, otevřeným polem, kde se střetává božské a lidské, nikoli nějaká dálnice bez odboček. Tuto pravdu se mystikové snažili po celá staletí vyjádřit hermetickým jazykem a na počátku dvacátého století se o to znovu pokusili Karl Barth a Martin Heidegger, tentokrát v jazyce protestantské teologie a moderní filozofie. Ale jejich výsledky jsou stejně tak záhadné jako fenomén, který se snažili vysvětlit. Voegelin nyní prohlašoval, že potřebujeme objektivní, vědeckou disciplínu, která by objevovala pravdy o tomto „teofanickém“ setkávání, aniž by ho připravila o jeho základní mystérium. A to byl od té chvíle program Řádu a historie. Posledními dvěma svazky tohoto díla se lze prokousat jen s obtížemi, přinejmenším proto, že Voegelin cítil potřebu rozvíjet vlastní specializovaný slovník a užíval termíny jako například „eristika“, „metaleptické vědomí“, „metastatická víra“, „pneumatická teofanie“ a „egofanická historie“, jako by byly zcela pochopitelné. (Poslední svazek Sebraných spisů obsahuje osmatřicetistránkový slovník, který má čtenáři pomoci, aby se vůbec zorientoval.) A jsou tu i politováníhodné zádrhely, protože text přeskakuje od seznamu sumerských králů k Maxi Weberovi, od svatého Pavla k Mirceu Eliadovi, od Xerxa k Jacobu Burckhardtovi, od dynastie Šang k Rudolfu Bultmanovi. Čtenář, který s těmito epochami a autory není obeznámen, s tím nic nenadělá. Což je škoda, protože intuice, která inspirovala poslední Voegelinova díla, je hluboká. Autor ji poprvé vyjádřil v neobvyklé knize publikované v Německu, nazvané Anamnesis (1966), která byla přeložena do angličtiny o deset let později. Začíná nikoli problémem historie, ale problémem paměti – řecky anamnesis. Co v našem vědomí způsobuje, ptá se Voegelin, že pojímáme svou zkušenost z hlediska začátku a konce, zlomů a kontinuity? A jak tento psychický sklon ovlivňuje způsob, jakým utváříme naši společnost? On sám byl nyní přesvědčen, že „problémy lidského řádu ve společnosti a historii“ – včetně problému gnosticismu – „mají původ v řádu vědomí“. Ve čtyřicátých letech dokonce zahájil své soukromé „anamnetické experimenty“, jak je nazýval, v nichž zkoumal své vzpomínky z dětství, pokoušel se odkrýt jejich citové jádro a přemýšlel, jak by tyto pocity mohly utvářet konstrukci jeho vlastní minulosti. Podivné, ale sugestivní poznámky o těchto experimentech začlenil do své knihy. Vůdčí myšlenka všech těchto úvah a experimentů však spočívala v názoru, že lidská a transcendentní říše se setkávají v lidském vědomí, což je vlastně stará mystická představa, kterou Voegelin tvrzením, že „věčné bytí si v čase skrze nás uvědomuje samo sebe“, rozšířil na historii. Když tato zvláštní a podnětná kniha vyšla v Německu, svěřil se Voegelin jednomu příteli, že má jisté společné prvky s mysticismem Platóna a se Závojem neznáma a že se v ní pokoušel zvládnout „novou literární formu filozofie“. To se ovšem nestalo. V posledních dílech leží tento poetický podnět v narkóze na stole vědy. V době studené války Voegelin ani neuspokojil


své americké čtenáře, kteří po sedmnácti letech čekání doufali, že v závěrečných svazcích Řádu a historie najdou více munice pro boj proti modernímu progresivismu. Jeden konzervativní kritik v recenzi prohlásil, že z „naděje křesťanských konzervativců“ se stal „současný Pilát“. Voegelin, pobavený potřebou Američanů zařadit ho do škatulky, poznamenal ve svých Autobiografických reflexích, že za svou dlouhou kariéru byl označován za katolíka, tomistu, protestanta, hegelovce, platonika a „abych nezapomněl, údajně mě silně ovlivnil Huej Long“. Kde Sebrané spisy zanechají svůj intelektuální odkaz, je těžké říci. Ať už si dnes lidé myslí o „krizi západní civilizace“ cokoli, je nepravděpodobné, že by ji řešili psaním – či dokonce čtením – mnohasvazkových spisů o univerzální historii. A Voegelinova raná díla nám připomínají proč: univerzální historie vypovídají více o krizích, které je inspirovaly, než o civilizacích, které popisují. S Voegelinovým dílem se potřebují setkat lidé, kteří chtějí porozumět, jak otřesy dvou světových válek následně utvářely evropské a americké myšlení, protože jeho ambice, jakkoli nedokonale realizované, poskytují měřítko pro pocit obrovských katastrof, které postihly dvacáté století. Mnoho se od něho mohou naučit také ti, kdo se zabývají současným oživením politického mesianismu.3 Avšak kromě toho zůstanou Sebrané spisy pravděpodobně jen vítanou zvláštností, monumentem velmi neobvyklého myšlení. Eric Voegelin měl mnoho podob: byl americkým cestovatelem, kritikem rasismu, amatérským historikem, mytologem, protimodernistickým myslitelem, budovatelem systému, badatelem v oblasti lidském vědomí, mystikem. A pod veškerou touto Wissenschaft byl také něčím, co Dorotka v ubohém panu Casaubonovi nikdy nenašla: svobodným duchem.

Poznámky 1. Voegelin souhlasně cituje dvě současná díla vlivných katolických teologů: Hans Urs von Balthasar, Apokacypse der deutschen Seele (Salzburg: Anton Pustet, 3 sv., 1937–1939) a Henri de Lubac, Le Drame de l’hummanisme athée (Paris: Spes, 1945). 2. e Gnostic Religion, 2., rev. vyd., (Beacon, 1972), str. 339. Jde o populární edici vycházející z jeho dvousvazkové studie publikované v Německu, Gnosis und spätantiker Geist (Göttingen: Vandenhoeck a Ruprecht, 1934–1954). Daleko optimističtější názor na raně křesťanský gnosticismus jako na cestu k sebepoznání už léta rozvíjí Elaine Pagels, počínaje prací e Gnostic Gospels (Random House, 1979). O polemikách kolem pojmu „gnosticismus“ viz užitečnou studii Karen L. Kingové What Is Gnosticism? (Belknap Press/Harvard University Press, 2003) a studii spoluautorů Pagelse a Kingové, Reading Judas: e Gospel of Judas and the Shaping of Christianity (Viking, 2007). 3. K tomu již dochází. Mezi současnými pracemi, které do velké míry vycházejí z Voegelina, mj. najdeme Politics as Religion od Emilia Gentileho (Princeton University Press, 2006; český překlad chystá CDK) a dvousvazkový soubor Michaela Burleigha Earthly Powers: e Clash of Religion and Politics in Europe, from the French Revolution to Great War (HarperCollins, 2005) a Sacred Causes: e Clash of Religion and Politics, from the Great War to the War on Terror (HarperCollins, 2007). Z časopisu e New York Review of Books, 28. června 2007, přeložil Jiří Ogrocký.


„Mai 68“: čím byl a co po něm zůstalo? Michal Petřík Pochopit blíže „pařížské jaro“ („Mai 68“) není pro českého pozorovatele jednoduché. Nabízejí se mnohé podobnosti, ale konstatovat všeobjímajícím tvrzením, že v obou případech, českém i francouzském, lidé chtěli pro svůj život více svobody a mládež byla jen poněkud radikálnější, by bylo minutím se s podstatou bouřlivých a leccos odhalujících (nejen) pařížských událostí. A zatímco většina po svobodě volajících Čechů nijak neprotestovala proti oficiální linii svých tehdejších představitelů, jen toužících nasadit stávajícímu socialistickému režimu „lidskou tvář“, bouřícím se mladým Francouzům jejich tehdejší kapitalismus nepostačoval – nezřídka požadovali jeho revoluční odstranění. SITUACE PÁTÉ REPUBLIKY Jsme ve Francii páté republiky, vzniklé triumfálním příchodem generála de Gaulla k moci v roce 1958. Moderní, místy až vojensky jednoznačná dikce ústavy, zavádějící podle mnohých pozorovatelů tehdy nejsilnější prezidentský systém na světě, stanovila rámec, který pomohl Francii zachránit důstojnost z Alžíru i dalších částí její rozpadající se koloniální říše. Získání jaderné zbraně a vystoupení Francie z vojenských struktur NATO v roce 1966 pak jen posílilo představu Francie jako vojensky nezávislého, suverénního a silného státu. Několik referend, která de Gaulle v 60. letech vypsal, aby kladnou odpovědí získal podporu své politice, sice skutečně vytvořilo velmi specifický (a jeho následovníky v prezidentské funkci nenapodobitelný) výkon prezidentského úřadu, nelze však zapomínat, kdo tehdy tvořil vládnoucí většinu. Po celou dobu od vzniku páté republiky roku 1958 to byla pravice a představitelé gaullistického bloku, kdo tvořil vládu. Gaullistou byl jak první premiér páté republiky Michel Dobré (1959–1962), tak druhý Georges Pompidou (1962–1968). Na druhou stranu byla relativně silná i radikální levice: pro francouzskou komunistickou stranu hlasovalo v parlamentních volbách v roce 1962 21,8 % voličů, a komunisté se tak stali druhým nejsilnějším blokem v zemi (v důsledku většinového systému však získali jen malé množství mandátů). Další parlamentní volby se konaly v březnu 1967. Gaullisté vyhráli s 38 % hlasů, druzí byli komunisté s 22,5 % hlasů. Pravý střed sice opět sestavoval vládu (a premiérem se znovu stal Pompidou), šlo však už jen o těsnou většinu.

NÁVŠTĚVY NA DÍVČÍCH KOLEJÍCH Co se tenkrát vlastně stalo? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vrátit do druhé poloviny 60. let. Gaullistický re-

28


žim páté republiky je již dostatečně stabilizován, což vyvolává nespokojenost radikalizující se levice. Mezi studenty vzniká hned několik anarchistických a levičáckých skupin inspirovaných mimo jiné i odporem proti válce USA ve Vietnamu. Ouvertura k událostem „Mai 68“ se uskutečnila v roce 1967, a to na nově vzniklé univerzitě na pařížském předměstí Nanterre. Nebude lacinou zkratkou, když připomeneme, že první významnější událostí bylo obsazení dívčích kolejí 21. března 1967 těmi studenty, kteří nesouhlasili se striktním režimem zakazujícím mužské návštěvy na ženském bloku (oficiální formulace: studenti požadovali „volný pohyb mezi budovami“). Již v dubnu 1967 se v Nanterre stávkovalo, stejně jako na jiných francouzských univerzitách, kde tento zákaz rovněž platil. (Neoblíbená nařízení se netýkala jen vysokoškoláků, ale i středoškoláků. Připomeňme například, že ve Francii až do roku 1968 existovaly pro studenty lyceí, na rozdíl od tehdejšího Československa, povinné školní uniformy; nejen v Dijonu, kde byli tradičně přijímáni čeští studenti, šlo o neoblíbené šedé pláště.) Jeden z principů, který tehdy rezonoval mladou (resp. spíš vysokoškolskou než středoškolskou) Francií, zněl, že lidé jsou přece sami odpovědni za své sexuální chování a administrativní zákazy či regulace jsou nedůstojné. Dalším mezníkem, který by v této souvislosti rozhodně neměl zůstat opomenut, je oficiální legalizace používání ženské antikoncepce z 28. prosince 1967. V roce 1968 pak vzniká i novodobé feministické hnutí charakterizované svým důrazem na kariérní vyrovnávání se žen mužům a dosažení sexuální nezávislosti žen (rozšířením hormonální antikoncepce a liberalizace interrupcí).

SEXUALITA A WILHELM REICH Již 21. března 1968 se konala v Paříži konference na téma sexuality a represe inspirovaná dílem Herberta Marcuse (Eros a civilizace) a experimentálního marxistického psychoanalyti-


Nemělo by nás tedy překvapit, že autoři některých dobových plakátů zašli až tak daleko, že na nich zobrazili Adolfa Hitlera s páskou lotrinského kříže (symbol gaullistického hnutí), držícího před tváří masku generála de Gaulla. Fenomén revoltující nedospělosti těchto událostí (v kontrastu s uvědomělou revolucí, je-li připravována podle představ marxismu-leninismu) byl patrný především v kultuře. Nepřekvapí tedy charakteristické vyznění následujícího citátu, v němž o generaci svých rodičů smýšlí jedna z hlavních postav Bertolucciho filmu Snílci (2002), zasazeného právě do období „Mai 68“: „Měli by je všechny zavřít, soudit, měli by se přiznat ke svým zločinům, měli by je poslat na venkov, kde by se podrobili sebekritice a převýchově.“

„Mai 68“ bylo především volnomyšlenkářské hnutí, které odmítalo jakékoliv nálepky, dokonce i ty anarchistické, protože většina těch, kteří jej tvořili nebo se jej na různých úrovních účastnili, se nehlásila k žádné konkrétní ideologii ani politické doktríně. ka Wilhelma Reicha. Jeho myšlenky výrazně ovlivnily myšlení a požadavky části radikálních studentů. Reich totiž sjednocoval. Jak ty ze studentů, kteří měli blíže k levicově-revolučním požadavkům, tak ty, kteří se přikláněli spíše k radikálně liberálnímu, anarchistickému a volnomyšlenkářskému vidění světa. Pro Reicha byl boj za sexuální osvobození zároveň bojem proti kapitalismu, s perspektivou komunistické společnosti; Marx a Lenin se otázce lidské sexuality a její roli ve velkých společenských hnutích věnovali podle něj nedostatečně. Implicitní moralismus komunistického hnutí byl kritizován a není náhoda, že francouzská komunistická strana pro sebe v celé této levicové revoltě nenašla místo. („Mai 68“ bylo především volnomyšlenkářské hnutí, které odmítalo jakékoliv nálepky, dokonce i ty anarchistické, protože většina těch, kteří jej tvořili nebo se jej na různých úrovních účastnili, se nehlásila k žádné konkrétní ideologii ani politické doktríně. Stavělo se proti tehdy převládající, fakticky neostalinistické doktríně francouzské komunistické strany.) Pro Reicha byla sexuální represe, přítomná v morálce, náboženství i ve vzdělání, integrální součástí kapitalistického útisku. Byla přímo odpovědná za sexuální a psychologické svízele a strasti. Reich atakoval autoritářský, paternalistický model rodiny. Jedním z typicky levičáckých leitmotivů hnutí z konce 60. let říkal, že ten, kdo je prostý (jako například dítě), je přirozeně čistým a dobrým člověkem, jehož neštěstí tkví v tom, že jej naše civilizace a naše společnost zkazily nebo zkazí. Jednodušší a samosprávné jednání mas měla podle Reicha umožnit psychoanalýza, jíž měla zahrnovat každá autentická hospodářská demokracie. V kapitalismu Reich naopak viděl prvky fašismu; zejména pokud jde o represi a sadismus.


MOLOTOVŮV KOKTEJL A CHUŤ STAVĚT BARIKÁDY Požadavky (zatím jen nanterrských) studentů ještě v polovině března 68 nepřesahují studentské prostředí: nové návštěvní řády na kolejích, samospráva, odmítání zacházení s dospělými jako s dětmi. Třísetčlenná demonstrace studentů však 20. března na demonstraci proti válce ve Vietnamu rozbíjí pařížskou vitrínu společnosti American Express. Ani dva dny nato nebyl nikdo ze zadržených propuštěn, a studenti se proto rozhodli pro okupační stávku a obsazení administrativní budovy univerzity v Nanterre. Jejich požadavky jsou sepsány v Manifestu 142, který vydává formující se Hnutí 22. března a jenž jde výrazně dále za práva studentů a témata sexuální volnosti. Jeho autoři chtějí bojovat proti kapitalismu a imperialismu, za „práva dělníků“. 29. března se má uskutečnit setkání studentských aktivistů a radikálů, sorbonnský rektor jej však zakázal. Studentské hnutí se postupně rozšiřuje a radikalizuje. Objevují se první radikální nápisy nastříkané na nanterrských zdech („Profesoři, jste staří. Vaše kultura také.“) A první Bulletin du 22 Mars obsahuje názorný návod, jak vyrobit Molotovův koktejl. 2. května policie obsazuje a uzavírá univerzitu v Nanterre. Její studenti se proto soustřeďují na Sorbonně, již však hned den nato čeká stejný osud. Dochází k prvním násilným srážkám v Latinské čtvrti. Vytrhané dlažební kostky a semafory, převrácené automobily, první barikády, policie používá slzný plyn. Šest set studentů je předvedeno, mnoho zraněných. 4. a 5. května bylo třináct přistižených studentů odsouzeno na dva měsíce nepodmíněně. Šestého května se studentské protesty rozlévají do celé Paříže. V Latinské čtvrti začínají vznikat další barikády. 422 zatčených, četná zranění. Sedmého května se studenti vydávají za zpěvu Internacionály na náměstí Étoile k hrobu Neznámého vojína. 434 osob je předvedeno, sedmnáct z nich zůstává zadrženo. Deník Action ve svém prvním čísle vyzývá ke generální stávce. Studenti požadují propuštění zadržených, opuštění akademické půdy policií, svobodu projevu. Protesty se šíří po celé zemi. Univerzita v Nanterre je znovuotevřena 10. květ-


na, v podvečer však začíná okupační stávka v Latinské čtvrti: nastává tzv. noc barikád. Na 350 zraněných, dvě stovky zapálených automobilů. Tehdejší nanterrský student a snad nejvýraznější postava a lídr „Mai 68“ Daniel Cohn-Bendit, pozdější zakladatel francouzského a německého hnutí zelených v 80. letech a dnešní spolupředseda frakce zelených v Evropském parlamentu, vzpomíná: „Byl to svátek, šlo o určité uvolnění, vyřádění se. Lidé dělali cokoliv, bez přemýšlení. (...) V ulici Gay-Lussac vzniklo deset barikád, jedna vedle druhé. Nemělo to žádný vojenský význam, prostě jsme měli chuť stavět barikády.“ Třináctého května se konala jednodenní generální stávka odborů, podporovaná desetitisícovými demonstracemi i v jiných francouzských městech (Marseille, Lyon, Toulouse atd.). Pošta nedoručuje, země je ochromena. Ve druhé polovině května se okupační stávky rozmáhají po továrnách v celé Francii (zvlášť silná ve firmě Renault). Na transparentech se objevuje „1936 = 1968“, „Vive le proletariat“. V noci z 23. na 24. května znovu vznikají v Paříži v obvodu Latinské čtvrti barikády; je zadrženo 210 lidí. Transparenty hlásají: „Non au régime capitaliste, oui a la revolution de la société“. To však již jedná premiér Pompidou a zve odbory na ministerstvo sociálních věcí v ulici Grenelle (na straně vlády se jednání účastní i pozdější prezident Chirac, tehdejší státní tajemník pro zaměstnanost). Nakonec je 27. května 1968 dojednána celá řada dalekosáhlých ústupků demonstrujícím: zvýšení minimální mzdy o 35–56 %, celkový nárůst mezd o 13 %, zavedení různých příplatků a čtyřicetihodinového pracovního týdne. Nejmilitantnějším stávkujícím centrům to však nestačí a dohodu odmítají. Později je často připomínáno, že studentům odbory jejich revoltu ukradly, přivlastnily si ji a proměnily ve vítězství svých požadavků.

ODPOVĚĎ GAULLISTŮ Nebyli bychom však ve Francii, aby druhá strana mlčela příliš dlouho. Studentské hnutí bylo rozdrobené, neorganizované, chaotické a představovalo spíše ventilaci nahromaděného nesouhlasu a revoltu tzv. situacionistů, než systematickou a uvědomělou demontáž stávajícího režimu. Nesouhlas demonstrujících a celkově napjatou situaci však ve svůj prospěch dokázaly obrátit odbory, které včas využily situace a předložily vládě své požadavky. Na 30. květen byla ale svolána manifestace stoupenců gaullistického režimu na Champs-Elysées, která svou početností (několik stovek tisíc lidí) překvapila i samotné organizátory. Ještě předtím de Gaulle v krátkém rozhlasovém a televizním projevu odmítl odstoupit, rozpustil Národní shromáždění a na 23. a 30. června vypsal nové volby. V červnu okupační stávky postupně končí. Vlna revolty mizí tak rychle, jak vznikla. A gaullistický režim z ní vyšel posílen. Červnové volby přinášejí nečekaně výrazný úspěch pravici. Gaullistické hnutí získává v Národním shromáždění vůbec

30


poprvé absolutní většinu. Je jmenována nová, reformněji laděná vláda, která přijímá kroky ke stabilizaci země. Studenti se rozjíždějí na letní prázdniny a revolta se stává minulostí. I když… Není vůbec jisté, zda je průměrný Francouz roku 2008 nějak výrazně odlišný od svého modelu z roku 1968. Tím spíše, že dnes u velké části z nich stále pozorujeme odmítání jakýchkoliv liberálně zaměřených reforem, fobii z podnikání, nepochopení principů světové ekonomiky a skutečné role Francie v jejích proporcích (včetně permanentního nárokování si různých sociálních dávek); fakticky tak činí všichni ti, již spoléhají na relativně zakonzervovanou, maximálně protekcionistickou hospodářskou politiku své vlády. O období od „Mai 68“ by tak bylo možno v jistém smyslu hovořit jako o čtyřiceti letech stagnace francouzské mentality.

REVOLUCE JAKO MASOVÝ SYMBOL NÁRODA Budeme-li si klást otázku, proč bylo celé hnutí „Mai 68“ tak rychlé, s tak silnou amplitudou, později tak dramaticky zasahující celou zemi, a proč se s ním identifikovalo tolik převážně mladých Francouzů, můžeme se na tehdejší události – i přes omezenou vypovídací schopnost takové paralely – podívat rovněž prismatem Canettiho typologie národních masových symbolů. Francouzský národní masový symbol je relativně mladý – francouzská revoluce. Evokuje radikálním, revolučním zvratem navozené osvobození člověka z jeho závislosti na ujařmujících, znesvobodňujících a již nevyhovujících vazbách, stereotypech a vztazích, jimiž byl jeho život až dosud svázán. Skutečný politický význam událostí z „Mai 68“ a jeho dlouhodobé (byť často skryté) působení v dalších desetiletích tak pochopíme lépe, když si uvědomíme, jaký význam a symbolický rozměr pro Francouze má revolta, vzpoura a revoluce. Stačí připomenout některé slogany a nápisy, které vyjadřovaly hlavní myšlenky revoltujících studentů. K vlivu médií: „Odmítněte intoxikaci“. K věkové hranici pro výkon aktivního volebního práva: „Je vám méně než 21 let? Zde je Váš hlasovací lístek! (dlažební kostka – pozn. aut.).“ „Je zakázáno zakazovat.“ „Buďte realisté, žádejte nemožné.“ „Hranice = represe.“ Odpor k politice prezidenta de Gaulla byl natolik silný, že jeho zjednodušená silueta byla častým terčem nezřídka i velmi kritických plakátových karikatur. Úcta k hlavě státu, ať už je jí kdokoliv, tak typická pro náš listopad 1989, se ve Francii za obdobných situacích nenosí.

Skutečný politický význam událostí z „Mai 68“ a jeho dlouhodobé (byť často skryté) působení v dalších desetiletích tak pochopíme lépe, když si uvědomíme, jaký význam a symbolický rozměr pro Francouze má revolta, vzpoura a revoluce.


CO ZŮSTALO? I tak vypadalo masové rozšíření kultury květinové mládeže druhé poloviny 60. let a beat generation ve Francii. Generace osmašedesátníků z pařížských barikád dnes dospěla, ale svá témata si ponechala. Zůstává fascinována volným pohybem, odstraňováním veškerých hranic (a zábran), svým vlastním internacionalismem. Ve srovnání se svými politickými začátky se však poučila. Koncem 60. let byla extrémně radikální a rozdělená. Proto nemohla uspět. Ve Francii trvalo celá sedmdesátá léta, než se přiblížila politickému středu a výrazněji ovlivnila francouzskou politiku let osmdesátých a počínaje devadesátými lety i politiku evropskou. Možná překvapí, že na rozdíl od ostentativního nenásilí, které bylo pro obdobná masová hnutí u nás (1968, listopad 1989) charakteristické, byla francouzská mládež mnohem násilnější: dlažební kostky, barikády, Molotovovy koktejly. Druhá strana ovšem také nebyla nepřipravena. (Ostatně kdy byl u nás proti demonstrujícím použit slzný plyn? Ale také: kdy byla proti francouzským studentům použita ostrá střelba?) I tímto se od našeho „osmašedesátého“ liší dokonané a poté samovolně odeznělé studentské „vyřádění se“ v pařížských ulicích jara 1968. Přímým i nepřímým protagonistům „Mai 68“ byl navíc – na rozdíl od našich „osmašedesátníků“ – ve svobodných podmínkách dvou následujících desetiletí dopřán dostatečný čas pro vlastní sebereflexi a vývoj. Příběh „Mai 68“ je však přece jen naší vlastní novodobé historii v jednom ohledu blízký: ukazuje, jak obtížné bývá změnit politickou barvu vlády, aniž jsou zároveň otřeseny základy režimu, pakliže má jít o vůbec první takovou změnu vlády od vzniku tohoto režimu. Ti, kteří se o takovou změnu pokoušejí, totiž často nedokáží oddělit to, co je projevem konkrétní vládní

Příběh „Mai 68“ ukazuje, jak obtížné bývá změnit politickou barvu vlády, aniž jsou zároveň otřeseny základy režimu, pakliže má jít o vůbec první takovou změnu vlády od vzniku tohoto režimu. Ti, kteří se o takovou změnu pokoušejí, totiž často nedokáží oddělit to, co je projevem konkrétní vládní politiky, od toho, co je systémovým projevem daného ústavního a politického zřízení. politiky, od toho, co je systémovým projevem daného ústavního a politického zřízení. Ve Francii byl gaullistický režim revoltou z roku 1968 dále stabilizován a ke klasické změně vlády (z pravice, resp. pravého středu na levici) zde došlo až o dalších třináct let později nástupem Mitterrandových socialistů k moci na jaře 1981. Mnohé myšlenky a přístupy, které v Paříži před čtyřiceti lety tak výrazně zazněly, postupně dozrály v dnešní zelené hnutí, jehož nejviditelnější tváří je symbol studentské revolty z „Mai 68“ a dnešní představitel zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit. Klasické pravolevé politické spektrum (coby přežitek) odmítají. Rivalizují se svými (neo- či post-) marxistickými konkurenty, odmítají takzvaně konzumní společnost a ostentativně zdůrazňují svůj environmentální altruismus a sympatie pro pokrok, přímou akci a přímou demokracii. Autor je poradcem prezidenta republiky.

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!



Die Kultur der Freiheit Udo Di Fabio účtuje s generací roku 1968

Lukáš Kollert Pojem „generace roku 1968“ má v německém kontextu specifický význam, nicméně v lecčems korespondující s jeho vymezením v domácí realitě. Rozumíme jím generaci osob dospívajících v podmínkách poválečného Německa, generaci již neřešící základní existenciální otázku fyzického přežití, studentskou generaci, která po první zkoušce sil v souvislosti s aférou týdeníku Der Spiegel v šedesátých letech zpochybňuje tradiční pruské hodnoty otců, přičemž neváhá kritizovat jejich morální selhání v letech nacistického režimu. Dnes se již nejedná o generaci levicových studentských rebelů, kterou působivě zachycuje snímek e Wall, nýbrž o generaci, z níž vyrůstají kulturní, společenské a politické elity německé společnosti. Její ideje vyjadřuje prestižní intelektuální týdeník Die Zeit, na politické scéně pak nejspíše strana Zelených, stabilně se těšící popularitě a atakující při parlamentních volbách desetiprocentní hranici podpory. O tom, že stranu Zelených již netvoří společenští vyděděnci pohybující se na levém okraji politického spektra, leč osobnosti výrazně ovlivňující společenské dění, dokazují průzkumy, dle nichž mezi elektorátem Zelených nalézáme nejvíce reprezentantů nejvyšší příjmové skupiny. Vítězný nástup generace ‘68 má své kořeny v osmdesátých letech. Za symbol převzetí vůdčí role ve veřejném diskurzu můžeme označit tzv. Historikerstreit v roce 1986. Tento spor o interpretaci německých dějin byl také sporem o to, zda po zkušenosti holocaustu a nacistické kompromitaci národní myšlenky mohou Němci pociťovat národní hrdost, nebo se jejich identita má vědomě omezit na ústavní patriotismus vyrůstající z poválečného zakotvení SRN v rodině západních demokracií. Ofenziva levicových historiků a myslitelů, mezi nimiž nalézáme vlivného filozofa Jürgena Habermase, vydavatele týdeníku Der Spiegel Rudolfa Augsteina, bratry Mommseny či autora řady popularizačních prací Heinricha-Augusta Winklera, tehdy poměrně nekompromisně vytlačila starší generaci historiků z pozice těch, kdo určují vzorce pro poměřování dějinné zkušenosti. Klaus Hildebrandt, Andreas Hillgruber a Michael Stürmer se ocitli v defenzivě, konzervativní historik Ernst Nolte, jehož pojednání „Vergangenheit, die nicht vergehen will“ („Minulost, která nechce pominout“) publikované ve Frankfurter Allgemeine Zeitung celou kontroverzi rozpoutalo, byl veřejně ostrakizován a dehonestován coby revizionista, který svým srovnáváním zločinů komunismu a nacismu (v tomto pořadí) v podstatě rehabilituje zločiny nacionálního socialismu. V rovině politické byly nové poměry symbolizovány převzetím moci tzv. rudozelenou koalicí sociálních demokratů

32


(SPD) a Zelených v roce 1998. Ministrem zahraničí a nejoblíbenějším německým politikem se posléze stal někdejší účastník pouličních bitek s policií Joschka Fischer. Levicově-liberální standardy se prosazují jak v zahraniční politice (vyhrocení vztahů se Spojenými státy americkými), tak i v politice domácí. Namísto německé Leitkultur je z oficiálních míst hlásán multikulturalismus, Německo liberalizuje cizineckou politiku, zavrhuje atomovou energii, vedle klasické rodiny se prosazují tzv. alternativní modely soužití a při řadě správních úřadů vznikají nevolené poradní orgány reprezentující nevládní organizace. Pravicové strany přitom vnímají nástup nové levice s obavami – proti spojení ekonomického liberalismu (Hartz IV) s levicovými společenskými vzorci se nedaří formulovat použitelnou alternativu, která by dokázala mobilizovat a přesvědčit voličskou základnu. Zejména řada reforem zasahujících do hodnotových otázek se ukazuje jako nezvratná. Spolupracovník otce německého sjednocení Helmuta Kohla Bruno Heck již v roce 1983 konstatoval, že „revolta z roku 1968 zlikvidovala více hodnot než Třetí říše“. Parlamentní volby na podzim loňského roku pak přesvědčivě ukázaly, že spoléhání se na ekonomická témata samo o sobě nestačí. Jakkoli Schröderova vláda nedokázala snížit nezaměstnanost ani nastartovat hospodářský růst, liberální rétorika Angely Merkelové včetně náhle se objevivšího konceptu rovné daně nové voliče nepřilákala; podle řady komentátorů naopak zapůsobila kontraproduktivně. V tuto chvíli se na politicko-společenské scéně objevuje nový, v Německu dosud nevídaný fenomén. Soudce celospolečensky vážené a respektované instituce – Spolkového ústavního soudu – vydává soubor esejů, které mají ambici stát se manifestem německé liberálně-konzervativní pravice. Profesor Udo di Fabio navíc nenáleží k obyčejným reprezentantům právnické obce. Padesátiletý otec čtyř dětí byl soudcem zpravodajem v nejnáročnějších kauzách, jimiž se soud v Karlsruhe v uplynulém období zabýval. Šlo jednak o rozhodnutí, kterým byl shozen ze stolu zákon implementující do německého právního řádu evropský zatýkací rozkaz, jednak o judikát, kterým


ústavní soud rozhodl o rozpuštění Spolkového sněmu a vypsání nových parlamentních voleb. Necelých tři sta stran čítající publikace nazvaná Die Kultur der Freiheit (Kultura svobody) se ocitla ve středu zájmu tisku ještě dříve, než na podzim roku 2005 vyšla. Zatímco kritika v levicově-liberálním Süddeutsche Zeitung vykazovala až hysterické rysy, distingovanější redakci týdeníku Die Zeit přivedla kniha k projevu jisté schizofrenie, která se projevila tím, že tento list nezvykle publikoval dvě zcela protichůdné recenze. Pod titulem „Wir brauchen ein neues bürgerliches Zeitalter“ („Potřebujeme nový občanský věk“) pak vyzpovídali profesora veřejného práva na univerzitě v Bonnu i redaktoři magazínu spojeného s hodnotovou revolucí roku 1968 – Spiegelu. Obsah zmíněné knihy i přes takto uměle vyvolávané ódium není nikterak radikální. Alespoň na české poměry se jedná o soudcovsky uměřeným jazykem dávkované sdělení o základních konstantách západní civilizace, civilizace historicky nejúspěšnější, přesto však počínající projevovat známky únavy a ztráty vitality. V „klimatu pluralizované libovůle“ jsou přitom dle Di Fabia omezovány svobody a státy se čím dál více musejí spoléhat na sociálně-regulační opatření. Rozhodovací procesy se stávají občanům stále méně srozumitelnými a vzdalují se jejich každodenní zkušenosti stejně jako svět vědy a umění. Státy se silnějším kulturním, patriotickým či náboženským základem ale zjevně dynamickým procesům ve společnosti rostoucího rizika odolávají snadněji než státy nedbající o zdroje své civilizační síly. Všem jednotlivým fenoménům života moderní společnosti a podmínkám jejího svobodného vývoje se Di Fabio podrobně věnuje. Západní pojetí kultury jako do jisté míry zažité životní praxe, které je dnes ohroženo radikálním konstruktivismem, se stejně jako postmoderní kritika tradičních kulturních vzorců stávají předmětem podrobného rozboru („Kritik an der Kulturkritik“). Di Fabiova práce se ostatně vyznačuje přesahem dokládajícím širší rozhled autora. Oproti esejům bývalého soudce Spolkového ústavního soudu Paula Kirchhoffa se jeho kniha vyznačuje hlubším zakotvením ve společenských vědách, v sociologii Maxe Webera i v teorii sociálních systémů Niklase Luhmanna. Toto zakotvení je patrné kupř. v Di Fabi-

Vítězný nástup generace ‘68 má své kořeny v osmdesátých letech. Za symbol převzetí vůdčí role ve veřejném diskurzu můžeme označit tzv. Historikerstreit v roce 1986. Tento spor o interpretaci německých dějin byl také sporem o to, zda po zkušenosti holocaustu a nacistické kompromitaci národní myšlenky mohou Němci pociťovat národní hrdost, nebo se jejich identita má vědomě omezit na ústavní patriotismus.


Udo Di Fabio

ově uchopení pojmu hodnot v moderní společnosti. V jistém slova smyslu můžeme Di Fabia považovat za nástupce Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho, ostatně také někdejšího ústavního soudce, jehož vynikající eseje věnované právní kultuře, společenským institucím a vztahu státu a evropské integrace jsou známé i v českém prostředí. Podrobně se publikace zabývá postavením a vztahem dvou klíčových hodnotových konstant moderní doby – svobodou a rovností – s tím, že požadavek na rovnost ve výsledku považuje za symptom ohrožení primárně zakotveného ideálu svobodné společnosti. Pokusy o sociálně-politickou egalizaci vnímá Di Fabio kriticky jakožto materializaci formálního požadavku rovnosti před zákonem. V diskusi o vztahu jednotlivce a společnosti zaujímá pak jednoznačné postoje: základem jeho úvah je přesvědčení o významu těch společenských entit, které se utvářejí v původním kulturním prostoru. K těmto společenstvím patří v prvé řadě rodina v klasickém pojetí. Zvláštní pozornost autor zasvětil i postavení církví. K nejzajímavějším částem Di Fabiova textu patří kapitola devátá věnovaná národu jako politickému společenství. Kromě zvláštní části věnované potížím s pojmem národa vyplývajícím z německých historických reálií, kteréžto partie osloví spíše čtenáře v zemi, kde byl text původně publikován, stojí za pozornost zejména uchopení vztahu k nadnárodním uskupením.


Udo Di Fabio se mimo jiné zabývá postavením a vztahem dvou klíčových hodnotových konstant moderní doby – svobodou a rovností – s tím, že požadavek na rovnost ve výsledku považuje za symptom ohrožení primárně zakotveného ideálu svobodné společnosti. Na německé poměry je Di Fabiova kniha velmi otevřená, neopírá se o prázdné floskule, nýbrž hájí postoje vyplývající z přesvědčení, že Evropská unie není samoúčelnou institucí, ale útvarem, který musí být podroben kritickému pozorování a účinné právní kontrole. „Ona poněkud odtažitá politická tónina Evropy, která se považuje za avantgardní a pokrokovou, je spíše retardovaným obrazem převládajících životních postojů, které čerpají své duchovní základy z období společenských změn v šedesátých letech. S příslušnou dávkou osvíceného poručníkování, politicky korektně zúženého názorového spektra a s tendencí řídit ekonomiku cestou sociálního státu má být Evropa takříkajíc duchovně obsazena.“ (s. 229–230) Podle jeho názoru nemůže ani vymezování se vůči USA, ani popírání křesťanských a národních kořenů evropské civilizace přispět k formování integrativní kultury. Autor si klade zásadní otázku: „Neexistuje nebezpečí, že se na vyšší úroveň přenáší pouze technické pojetí národního státu – parlament, zákon, ústava –, avšak funkční podmínky živé demokracie nejsou splněny, protože kritická masa kulturní homogenity není dosažena, a to již z toho důvodu, že jazykový práh, ale také kulturně-historické podmínky, které se zapsaly do podvědomí daného národa, představují s oblibou potlačovaný základní problém?“ (s. 228) Di Fabio se podrobně věnuje rovněž pojmu státní suverenity, a to i ve vztahu k mezinárodněprávním závazkům ochrany lidských práv. Politickou instrumentalizaci lidských práv vnímá jako vážné ohrožení samotného konceptu práv člověka a občana; v tomto kontextu neváhá rozebírat problematiku sakralizace lidskoprávních dogmat. Právě uměřenost, střízlivost a klidná racionalita Di Fabiova pojetí základních společenských hodnot představují devizu, která plně ospravedlňuje připravované vydání jeho knihy v českém překladu. Stejně jako na německé straně i v našem prostředí si Di Fabio jistě najde pozorného čtenáře. A ještě v jednom ohledu si Die Kultur der Freiheit zaslouží naši pozornost. V letošním roce je tomu právě čtyřicet let od událostí roku 1968.

34


Když Hannah Arendtová v jednom ze svých dopisů Karlu Jaspersovi napsala, že děti se v 21. století budou učit o roce 1968 tak, jako my se v hodinách dějepisu učíme o roce 1848, měla pravdu. Společenská revolta roku 1968 už plným právem náleží do učebnic historie. Jako každý dějinný fenomén si ovšem i generace ‘68 zaslouží kritické zpracování vlastních dějin. Je smutnou skutečností, že této potřebě odpovídá málokterá z publikací, které k tomuto jubileu v Německu letos vycházejí. Někdy spíše hagiografie, jindy osobní ohlédnutí či nostalgické vzpomínky, zřídka důkladná reflexe. Nakonec to nejsou knihy Norberta Freie, Wolfganga Kraushaara, Albrechta von Lucke, Reinharda Mohra nebo Petera Schneidera, které by nám s odstupem času poskytly rozbor událostí roku 1968 v hodnotovém obraze (post)moderní společnosti nejen v Německu. Ke kritickému zpracování zmíněného fenoménu možná nakonec více přispívá soudce, který dokázal být vnímavým pozorovatelem stavu společnosti v současné době.


Úloha práva v evropské integraci Tomáš Břicháček Aniž si to dostatečně uvědomujeme, náš každodenní život je z nemalé části přímo či zprostředkovaně regulován evropským právem. Vše nasvědčuje tomu, že regulace na úrovni Evropské unie bude do budoucna nadále narůstat. „Acquis communautaire“ totiž trvale nabývá na objemu a zaujímá stále významnější místo v systému právní regulace platném na území členských států EU. Jeho skutečný rozsah a politické důsledky vnímají nemnozí z nás. Cílem následujícího textu je proto upozornit na politické dopady rostoucí evropské právní regulace a osvětlit úlohu evropského práva v procesu evropské integrace. VZTAH PRÁVA A POLITIKY VE STÁTĚ Právo ve smyslu objektivním, tj. soubor právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem, můžeme zkoumat z mnoha úhlů. Pro účely tohoto zamyšlení si jej budeme všímat jako prostředku realizace politiky ve státě. Vztah práva a politiky stručně a výstižně popsal německý právník Fritz van Calker (1864–1957): „Politika je činnost, jejímž předmětem je organizace lidského soužití v celku i v nejdrobnějších detailech bez ohledu na platný právní řád. Protože pak konkrétním projevem dočasného uspořádání lidského celku je právo, politiku je možné označit jako budoucí právo, zatímco platné právo je minulou politikou.“ (Wesen und Sinn der politischen Parteien, 1930). Jinak řečeno, právo lze vnímat jako formalizovaný, závazný výstup politického rozhodování ve státě. Zvlášť významné pro účely našeho tématu je uvědomit si, jak se vztah práva a politiky projevuje v demokratickém státě. Demokracie je nejčastěji definována jako vláda lidu. I Ústava České republiky stanoví, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Jak v zastupitelské demokracii lid tuto svou vládu či moc uskutečňuje? V první řadě si ve svobodných volbách volí své zastupitele, resp. zastupitelský orgán (parlament), jehož hlavní úlohou je právě tvorba právních předpisů. Jistou normotvornou pravomoc má v jednotlivých státech i moc výkonná, která odvozuje svou legitimitu od parlamentu nebo je rovněž přímo volena. Lid tedy uskutečňuje svou vládu především tím, že skrze své volené představitele vytváří právo.

EVROPSKÉ PRÁVO V KONTEXTU MEZINÁRODNÍHO PRÁVA Právo nevzniká jen ve státě, ale tradičně i v mezinárodní rovině, kde jsou základním pramenem práva mezinárodní


smlouvy. Smlouvami státy mezi sebou upravují zpravidla konkrétní, úzce definované záležitosti dotýkající se spolupráce mezi jejich orgány nebo se zavazují zavést do svých právních řádů určitá (subjektivní) práva a povinnosti soukromých subjektů. Ratifikace posledně zmíněných smluv – v české právní terminologii jde o tzv. smlouvy prezidentské – v demokratických státech vyžaduje souhlas parlamentu. Záleží čistě na vůli každého státu, zda se rozhodne uzavřít mezinárodní smlouvu s jiným státem či státy. Signatářský stát může později od smlouvy odstoupit, pokud mu sama smlouva toto právo dává (což bývá pravidlem), nebo může ukončení své účasti ve smluvním vztahu vyjednat s ostatními signatářskými státy. Vstupováním do smluvních vztahů s ostatními státy tak volení představitelé státu realizují politiku obdobně jako v případě vnitrostátní tvorby práva, a proto tyto procesy v podstatě zapadají do výše popsaného vztahu politiky a práva v národním státě. Evropské právo v rámci mezinárodního práva představuje zcela nový fenomén. Jak již ve svých raných rozsudcích konstatoval Evropský soudní dvůr (ESD), na rozdíl od klasických mezinárodních smluv zakládací smlouvy vytvořily vlastní právní řád (nový právní řád mezinárodního práva), v jehož prospěch státy ve vymezených oblastech omezily svá suverénní práva a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci (srov. rozsudky Flaminio Costa /6/64/, Van Gend en Loos /26/62/). Základní specifikum spočívá v tom, že zakládací smlouvy se neomezují na jednorázovou úpravu konkrétních záležitostí, ale vytvářejí instituce zmocněné k přijímání právních předpisů, které mohou bezprostředně či zprostředkovaně stanovit mj. práva a povinnosti soukromých subjektů na území signatářských států. Ve většině případů nemůže jednotlivý členský stát zabránit přijetí předpisu, se kterým nesouhlasí, nebo se vyhnout tomu být jím vázán. V rámci většiny legislativních pravomocí institucí EU se totiž neuplatní jednomyslnost, ale


hlasování kvalifikovanou většinou. Vztah evropského právního řádu a právních řádů členských států se tak v mnohém podobá vztahu práva federace a jejích entit.

EVROPSKÉ PRÁVO JAKO PROSTŘEDEK A NOSITEL EVROPSKÉ INTEGRACE Pokud jde o vztah práva a politiky, i evropské právo můžeme zkoumat jako formalizovaný, závazný výstup politického rozhodování. Evropské právo však vystupuje i v jiné, významnější roli, a sice jako prostředek a nositel evropské integrace. Právě tento jeho rozměr nás bude dále zajímat. Jsou to zakládací smlouvy Evropské unie, tedy nástroj mezinárodního práva, kterými členské státy zformovaly integrační celek jako takový. Tyto smlouvy, neboli tzv. primární (evropské) právo, vytvářejí základní funkční strukturu tohoto celku. Zejména vytvářejí společné instituce, kterým svěřují výkon některých pravomocí signatářských (členských) států, a stanoví jim i jejich příslušníkům významná práva a povinnosti. Pravomoci integračního celku (jeho institucí) spočívají v první řadě v možnosti přijímání právních předpisů neboli tzv. sekundárního práva Evropské unie v široce vymezených oblastech. Právě toto sekundární právo, jak uvidíme, představuje každodenní nástroj šíření evropské integrace. K plnému porozumění roli evropského práva coby prostředku a nositele integrace je třeba si uvědomit, že toto právo ze své podstaty zužuje prostor pro vnitrostátní regulaci. Tato jeho vlastnost vyplývá jednak z aplikační přednosti evropského práva před zákony členských států (ESD hlásá i nadřazenost evropského práva nad ústavami jednotlivých členských států, což ovšem členské státy ve své většině nepřijímají), jednak z dělby pravomocí mezi orgány EU a členskými státy. Unie má v podstatě tři druhy pravomocí, které doposud nebyly v zakládacích smlouvách jasně vymezeny a pojmenovány, což činí teprve Lisabonská smlouva: a) pravomoci výlučné, b) sdílené a c) podpůrné. Pokud jde o pravomoci výlučné, členské státy svěřují regulaci v určité oblasti zcela do rukou institucí EU. Jen tyto instituce zde smějí nadále regulativně konat. Členské státy zde smějí konat pouze v případech, kdy je k tomu instituce EU zpětně zmocní. Dle Lisabonské smlouvy budou do této kategorie patřit: a) celní unie; b) stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu; c) měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro; d) zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky; e) společná obchodní politika; f ) uzavírání mezinárodních smluv ve vymezených případech. Pravomoci podpůrné, které spočívají v doplňkových činnostech s vyloučením harmonizace, můžeme pro naše účely ponechat stranou. Nejdůležitější skupinou jsou pravomoci sdílené, jichž je naprostá většina a mezi něž patří všechny ty, které nejsou výlučné či podpůrné. Lisabonská smlouva vymezuje v souladu s před-

36


chozími závěry ESD a právní nauky sdílené pravomoci takto: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“ Je zřejmé, že nastavení sdílených pravomocí je vychýleno ve prospěch Unie. Oblasti patřící do těchto pravomocí jsou potenciálně vydány k regulaci Unii, přičemž záleží jen na ní, jak dalece tu kterou z nich opanuje. Někdy se v této souvislosti hovoří o tzv. okupovaných polích. Národní právní úprava se sice teoreticky může vrátit, v praxi se to však neděje. „Pole“, která byla již jednou zabrána, zůstávají obsazena. Význam práva v integračním procesu výmluvně odráží pojem „acquis communautaire“, což je označení pro celý soubor platného evropského práva. Francouzské slovo acquis lze přeložit jako „to, čeho bylo dosaženo“ nebo „to, co bylo získáno“. Ve spojení s přídavným jménem „communautaire“, jde tedy o to, co získalo Společenství (resp. Unie). „Acquis“ je zastánci „stále užší Unie“ opěvováno, až fetišizováno. Dočteme se tak např. o tom, že jde o „dílo…, které je krystalickou podobou zkušeností několika generací politiků a občanů členských států“ ( J. Zemánek). Je v něm prý obsažen „závazek uchovat vše, čeho již bylo ve vývoji komunitární institucionalizace a práva dosaženo“ (R. Pomahač). Centralisté se křečovitě brání představě, že by některé již „okupované pole“ mělo být zpětně uvolněno, i když je taková myšlenka obsažena např. v principu subsidiarity, který je prohlašován za základní zásadu Unie. Podle tohoto principu má EU v oblastech, které nespadají do jejích výlučných pravomocí, konat jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinku navrhované činnosti lépe dosaženy Unií. Protokol o aplikaci tohoto principu stanoví, že činnost Unie může být omezena nebo zastavena tam, kde již není odůvodněna z hlediska kritérií principu. V rozporu s tímto požadavkem Evropský parlament ve svých rezolucích k principu subsidiarity vícekrát prohlásil, že princip „nesmí zpochybňovat acquis communautaire“.

ŠIROKÝ PROSTOR PRO EXPANZI Zakládací smlouvy vytvářejí pro expanzi evropského práva obrovský prostor, který se dále zvětší, vstoupí-li v platnost Lisabonská smlouva. Je to dáno několika faktory: 1. Prvotním důvodem je existence velkého množství sdílených pravomocí, které pokrývají značnou část odvětví lidské činnosti. Některá z těchto odvětví jsou do těchto pravomocí svěřena prakticky celá, a závisí tak jen na vůli institucí, do jaké míry své pravomoci využijí a zda si regulaci v této oblasti postupnou okupací zcela nepřisvojí. Za příklad lze uvést ochranu životního prostředí, zemědělství či dopravu. V jiných odvět-


vích zahrnuje tato potenciální pravomoc Společenství podstatné složky daného odvětví: po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost to bude případ i tak citlivé oblasti, jakou je trestní právo. Činnost EU sice teoreticky omezuje výše zmíněný princip subsidiarity, praxe však ukazuje, že toto omezení je jen iluzí a že tento údajný princip je zcela prázdným a nefunkčním konceptem. 2. Některé pravomoci EU jsou definovány vágně, pomocí neurčitých právních pojmů, a lze je vykládat velice extenzivně. Příkladem za všechny je článek 95 Smlouvy o ES v platném znění, podle kterého lze přijímat, nestanoví-li Smlouva jinak, „opatření ke sbližování ustanovení právních a správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu“. Vnitřní trh je sám definován velmi volně jako „prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“. Praxe ukazuje, že hranice tohoto mohutně využívaného kompetenčního ustanovení jsou nejasné. Možnost přijímat právní předpisy na jeho základě je tudíž velmi široká. 3. Dalším klíčovým faktorem je velký podíl většinového hlasování v rámci pravomocí EU, které mohutně expanduje s každou další revizí zakládacích smluv. Absence požadavku jednomyslnosti velmi usnadňuje přijímání právních předpisů. I členský stát, který s daným návrhem právního předpisu nesouhlasí, nemůže zabránit jeho přijetí nebo tomu být jím vázán. Může tedy být rozhodnuto takříkajíc „o nás bez nás“. 4. Klíčovým faktorem je rovněž prointegrační aktivismus ESD, kterému je svěřen vyjma určitých záležitostí výklad celého evropského práva. ESD jednak velmi široce vykládá pravomoci orgánů EU na úkor členských států, jednak směřuje k maximalizaci účinků evropského práva (srov. například doktrínu přednosti komunitárního práva, doktrínu přímého účinku, nepřímého účinku či zacházení ESD s tzv. obecnými principy).

EVROPSKÁ REGULACE UTRŽENÁ ZE ŘETĚZU Vzhledem k uvedeným okolnostem nemůže překvapit, že evropské právo trvale zvyšuje svůj objem a metastázuje do nových a nových sfér lidského života. Podává se, že koncem minulého století acquis communautaire představovalo přes 80 tisíc stránek textu. Větší vypovídací hodnotu má ovšem procentuální srovnání s tvorbou práva v členských státech. V jednotlivých členských státech včetně České republiky dnes nadpoloviční většinu přijímané legislativy představují zákony, které transponují evropské směrnice. Německé ministerstvo spravedlnosti analyzovalo německé spolkové právní předpisy z let 1998–2004 a shledalo, že 84 % legislativy představovaly transpoziční předpisy, zatímco pouze 16 % legislativy bylo čistě vnitrostátního původu (Herzog, R.; Gerken, L.: Europa entmachtet uns und unsere Vertreter, 2007).


Dnešní evropský integrovaný celek nevzniká pod pásy tanků, ale postupnou expanzí evropského práva. Tato skutečnost je sama o sobě pozitivní, nicméně je třeba vidět i závažné důsledky. Expanze násilnou cestou s sebou zpravidla přinášela to, že země ztratily svou nezávislost naráz. Moc EU narůstá pozvolna, ale neustále, a „okupuje“ další a další „pole“. Na straně Evropské komise a Evropského parlamentu můžeme pozorovat obrovskou vůli k nové a nové legislativní činnosti. Ve jménu (resp. často spíše pod záminkou) hladkého fungování vnitřního trhu, zajištění bezpečnosti či ochrany životního prostředí před výzvami údajně přeshraničního významu vidíme harmonizační snahy na mnoha frontách. V poslední době centralisté citelně napínají své síly zejména k oblasti vnitra a justice, daní či občanského práva. Čteme-li četné programové dokumenty Komise (zelené, bílé knihy, akční plány) či rezoluce Evropského parlamentu, snadno postřehneme až nepřátelský postoj vůči rozdílům mezi národními právními úpravami, které jsou vydávány za překážky fungování vnitřního trhu, konkurenceschopnosti EU, účinného řešení problémů apod.

NEVIDITELNÁ INTEGRACE Staré říše se šířily a upevňovaly svou moc „krví a železem“, tedy cestou vojenské síly. Takové byly i předchozí pokusy o sjednocení evropského kontinentu. Dnešní evropský integrovaný celek naproti tomu nevzniká pod pásy tanků a za hřmotu dělových salv, ale postupnou expanzí evropského práva. Tato skutečnost, která bývá velmi často vyzdvihována, je sama o sobě jistě pozitivní, nicméně je třeba vidět i závažné důsledky. Klasická expanze násilnou cestou s sebou zpravidla přinášela to, že podmaněné země ztratily svou nezávislost naráz, způsobem viditelným a společností silně vnímaným, uprostřed vášní a emocí. Řečeno s odstupem, vzniklá situace byla pro společnost velmi přehledná. Evropská unie expanduje způsobem v mnoha ohledech opačným. Její moc narůstá pozvolna, ale neustále s tím, jak evropské právo skrze reformy zakládacích smluv, právní předpisy vydávané institucemi EU a aktivistické rozsudky ESD „okupuje“ další a další „pole“. Členské státy jsou zbavovány nezávislosti pomalu, způsobem pro občany nepřehledným, který nebudí větší emoce. Málokdo v každodenním životě zkoumá původ právní regulace, se kterou přijde do styku. Evropská regulace navíc působí z velké části zprostředkovaně skrze vnitrostátní prameny práva. Vzniká tak situace, kterou Richard North a Christopher Booker výstižně popsali v knize Skryté dějiny evropské integrace (2006): „Na tomto novém systému vládnutí z bruselského


centra bylo jedinečné to, že k prosazení své moci nepotřeboval eliminovat instituce vlád, jimž odebíral moc. Ústřední charakteristikou ,projektu‘ bylo, že parlamenty, úřady a soudnictví každého členského státu měly zůstat beze změny. Za nimi se však skrývala nová mocenská struktura, která působila prostřednictvím právě těchto národních institucí, ovládala je a zajišťovala si jejich aktivní spolupráci způsobem, který byl do značné míry neviditelný.“

ZÁVĚR Evropské právo je základním prostředkem a nositelem současné evropské integrace, a představuje proto jakousi životní mízu Evropské unie. Bez základní orientace v tomto právu, zejména pokud jde o jeho tvorbu, systémové vlastnosti a rozsah, není možné získat přesnější představu o Unii a jejím fungování. Ukázali jsme, že evropská regulace ze své podstaty zužuje prostor pro regulaci na národní úrovni, a tedy i legislativní pra-

��

vomoc národních parlamentů. Zakládací smlouvy v platném znění přitom vytvářejí pro expanzi evropské regulace velmi široký prostor, který se s Lisabonskou smlouvou dále zvětší. Tento prostor je evropskými institucemi intenzivně využíván, a „acquis communautaire“ tak neustále roste a metastázuje do nových a nových oblastí. Měli bychom si jasně uvědomit, že evropské právo utržené ze řetězu je cestou k marginalizaci normotvorby na úrovni členských států a národních parlamentů. Pokud chceme, aby těžištěm politického rozhodování zůstal národní stát, musíme bránit tomu, aby se evropská regulace nadále rozlévala dosavadním tempem a „okupovala“ nová a nová „pole“. Předpokládá to jednak zastavení bezhlavého rozšiřování pravomocí institucí EU a většinového hlasování při tvorbě práva v rámci těchto pravomocí, jednak střídmost při tvorbě sekundárního práva. Bylo by také vhodné uvažovat o zavedení přísnějších mantinelů pro činnost ESD. Autor je doktorandem na Právnické fakultě UK.

��

��

38



Reaganova válka a porážka Říše zla Lukáš Petřík Nakladatelství Ideál uzavírá knihou Reaganova válka od Petera Schweizera svou reaganovskou trilogii. První kniha, Když kraloval charakter, od Reaganovy spolupracovnice Peggy Noomanové se komplexně zabývala Reaganovým životem a byl na ní znát žensky emotivní pohled na amerického prezidenta. Druhá knížka, Prezident, papež a premiérka, od bývalého poradce Margaret Thatcherové Johna O’Sullivana popsala, jak Reagan společně s britskou předsedkyní vlády Thatcherovou a papežem Janem Pavlem II. svým pevným morálním postojem porazili komunistický blok. Závěrečná kniha trilogie, patrně nejvíce vědecky fundovaná, se soustřeďuje na celoživotní Reaganův zápas s komunismem. Velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném vítězství nad komunismem – tak zní podtitul této knihy. A současně ji nejlépe charakterizuje. Pokud se O’Sullivanova kniha navrací zpět do sedmdesátých let a srovnává toto období úpadku Západu s ofenzivním nástupem konzervativní revoluce, tak o Schweizerově knize můžeme říci, že je vlastně historií celé studené války a Reaganova místa v ní. Hlavní tezí knihy je, že smyslem Reaganova života se stala snaha porazit komunismus, o což usiloval po celou dobu studené války a čehož nakonec dosáhl. Důležitá pro něj byla víra v Boha, přesvědčení o bezbožnosti a inherentní špatnosti komunismu a víra v to, že Amerika má od Boha dané poslání šířit po světě svobodu. V knize je vidět, jak se Reaganův přístup radikálně lišil od předchozích administrativ aplikujících politiku zadržování a od Kissingerovy rádoby strategie rovnováhy sil, která se projevila ve formě détente. Kniha začíná Reaganovým seznámením s americkými komunisty v Hollywoodu, kteří se zde snažili infiltrovat odborové hnutí, jehož byl Reagan, demokrat a obdivovatel Franklina Delano Roosevelta a Harryho Trumana, členem. Poznal brutální komunistické praktiky a podílel se na odhalování komunistických špionů, přitom však nesouhlasil s McCarthyho metodami: „Hnusí se mi jejich ideologie, ošklivím si ji, ale ještě víc se mi hnusí jejich taktika; je to taktika páté kolony, je nečestná, ale zároveň jako občan nechci nikdy vidět, jak naše země bude nucena – ze strachu nebo z nenávisti k těmto skupinám – udělat někdy kompromis s některým z našich demokratických principů.“ O McCarthyho činnosti a činnosti jeho senátního podvýboru pro vyšetřování státní správy se Reagan později vyjádřil, že „používal brokovnici tam, kde stačila ručnice, a zranil spolu s viníky i nevinné.“ Američtí levičáci Reaganovi vyhrožovali smrtí a znetvořením obličeje kyselinou. Schweizer na rozdíl od jiných Reaganových životopisců tvrdí, že život v napětí a Reaganova politická angažovanost byly hlavními důvody, proč se s ním


rozvedla jeho první žena. V jiných pracích bývá uváděna Reaganova uzavřenost. Reagan se postupně stal jestřábem mezi demokraty a začal zjišťovat, že jejich postoj by měl být tvrdší. Ještě jako demokrat o komunismu napsal: „Skutečný boj proti této nové totalitě správně patří silám liberální demokracie právě tak, jak tomu bylo s bojem proti totalitě Hitlerově. Na jedné straně je naše přesvědčení, že lidé mohou a budou rozhodovat, o tom, co je pro ně nejlepší, a na straně druhé (komunistické, nacistické nebo fašistické) panuje přesvědčení, že ,hrstka‘ ví nejlépe, co je dobré pro ostatní.“ Díky výrazné antikomunistické rétorice jako demokrat podpořil republikánského kandidáta Eisenhowera; ten ho však zklamal například svým postojem k maďarským událostem v roce 1956. Roku 1962 se Reagan definitivně rozhodl přejít k republikánům a legendárním se stal jeho projev na podporu prezidentského republikánského libertariánského konzervativce Barryho Goldwatera Time for Choosing, kde kromě kritiky velké vlády zaujal tvrdý kurz vůči Sovětskému svazu: „Nemůžeme si koupit bezpečnost, osvobodit se od atomové hrozby tak velkou nemorálností, abychom řekli miliardě lidských bytostí, které jsou teď za železnou oponou v otroctví: ,Vzdejte se snů o svobodě, protože my jsme ochotni chránit vlastní kůži, uzavřít dohodu s těmi, kdo vás zotročují.‘ (...) Neexistuje žádný spor o volbu mezi válkou a mírem, ale existuje jeden skutečně zaručený způsob, jak můžete dosáhnout míru (...) a můžete ho dosáhnout hned v příští vteřině. (...) Vzdát se. (...) Appeasement nenabízí volbu mezi mírem a válkou, ale jen mezi bojem a kapitulací. Budeme-li se dál přizpůsobovat, dál ustupovat a couvat, budeme nakonec čelit poslednímu požadavku – ultimátu.“ Kniha obsahuje i řadu zajímavých detailů, které jsem v jiných Reaganových biografiích nenašel. Například že ve chvíli


jeho guvernérské přísahy v lednu 1967 byla na kalifornském kapitolu umístěna malá potrhaná americká vlajka, kterou do bitvy na vietnamských rýžovištích nesl seržant Robert Howell pocházející právě z Kalifornie. Reagan se jako jeden z mála amerických politiků postavil proti radikální nové levici šedesátých let. Proti nepokojům na univerzitách, které vyvolali terorističtí maoisté, trockisté a ostatní levičáci, vyslal guvernér národní gardu. Nebál se zfanatizovanou mládež označit za „fracky“, „feťáky“ a „zbabělé fašisty“. I díky obhajobě tradičních amerických patriotických hodnot získal Reagan mnoho hlasů mezi dělnickými demokraty, kterým vadilo ovládnutí této strany novou levicí, která vzývala antiamerikanismus, homosexualismus, feminismus a politickou korektnost. Někteří příslušníci nové levice na Reagana připravovali atentát a často od nich dostával zprávy s výhrůžkami smrtí. Svou kandidaturu na prezidenta oznámil bývalý kalifornský republikánský guvernér 13. listopadu 1979. Při té příležitosti řekl: „Nesouhlasím s tím, že náš národ se musí smířit s nevyhnutelným úpadkem a předat své hrdé postavení do jiných rukou. (...) Nejsem ochoten přihlížet, jak tato země nedokáže dostát svým povinnostem k sobě samé a k ostatním národům světa. Ačkoliv bychom se v naší snaze neměli vzdávat žádné nevyzkoušené iniciativy, musíme vyhlásit své rozhodnutí vzdorovat každému nemírumilovnému činu, ať se odehraje kdekoliv. Z vyjednávání se Sovětským svazem se nikdy nesmí stát appeasement.“ Autor knihy, podobně jako Richard Pipes ve svých pamětech, ukazuje Henryho Kissingera v dosti nelichotivém světle jako ješitného člověka, který byl smířen s ústupem USA a ofenzivou Sovětského svazu. Nixon s Kissingerem neviděli svět tolik optikou studené války jako spíše očima evropského koncertu velmocí ve formě globální pentarchie USA, SSSR, Číny, Evropy a Japonska. Ačkoliv Reagan patřil mezi Kissingerovy kritiky, souhlasil se zlepšováním vztahů s Čínou, které podle něj mělo USA uvolnit ruce pro porážku SSSR. Kniha upozorňuje na to, že politika détente, v jejímž rámci bylo do Sovětského svazu velmi levně prodáváno obilí a dodávány vyspělé technologie, prodloužila životnost neefektivního socialistického hospodářství. Na druhou stranu autor správně poukazuje na to, že Kissinger musel vést poněkud smířlivější politiku, protože Spojené státy byly oslabeny vietnamským syndromem a v Kongresu by nezískal podporu na zvyšování výdajů na obranu, protože tehdejší zákonodárci byli naladěni antimilitaristicky. Velmi zajímavou informací, kterou jsem doposud nikde nenašel, bylo to, že již v roce 1972 Reagan navštívil Národní laboratoř pro zbraně v Los Alamos a již tehdy se mu v hlavě začal rodit plán na SDI a strategii osvobozování. A již v roce 1963 vyzýval Reagan k závodům ve zbrojení a k ekonomickému tlaku na Sovětský svaz: „Ulevujeme-li napětí doléhajícímu na ruskou ekonomiku tím, že pomáháme jejich zotročeným satelitům, a snižujeme tudíž nebezpečí povstání a revoluce, a pokračujeme-li v ústupcích, které omezují naši vojenskou sílu a poskytují Rusku čas, aby zlepšilo a vyztužilo svůj kulhající průmyslový

40


komplex, nepřispíváme tím snad ke komunistickému přesvědčení, že jejich systém projde evolucí, dožene nás a předežene?“ Kniha obsahuje řadu zajímavých údajů, např. o konkrétní vojenské síle USA a SSSR nebo o ztrátách, které Sovětskému svazu přinesly sankce od Spojených států. Autor pracoval i s materiály z archivů komunistického bloku a přináší informace o pohledech sovětských vůdců na jejich západní protivníky a především na Reagana. Práce také ukazuje plány Varšavské smlouvy na napadení Západu. Do Carterovy administrativy penetrovali sovětští agenti a dostali se blízko ministra zahraničí Cyruse Vance, který byl soupeřem jestřába Zbigniewa Brzezinského z Rady pro národní bezpečnost. Stejně tak měl autor knihy přístup i k tajným materiálům americké administrativy – díky přátelství s Reaganovým ministrem obrany Capem Weinbergerem. Jak už upozornil např. O’Sullivan, Reagan byl po tom, co přežil atentát, přesvědčen, že mu Bůh dal úkol porazit komunismus. Schweizer také správně připomíná, že pro obhajobu závodů ve zbrojení byly důležité argumenty znalce sovětských poměrů, profesora Richarda Pipese. ( Jeho paměti už vyšly i česky.) Schweizer se podobně jako O’Sullivan poměrně dost věnuje polskému odporu proti komunismu a Reaganově podpoře pro tento projekt. Polský odpor totiž pomáhal rozkládat sovětský blok zevnitř a byl příkladem i pro ostatní země. Prezident v tomto směru spolupracoval s papežem Janem Pavlem II. Paradoxně, ač řada levicových liberálů dělala z Reagana hlupáka, opravdového ocenění se mu dostalo v komunistických tajných memorandech. Polský komunistický generál Czeslav Kiszak napsal: „Reaganova činnost v zahraniční politice není improvizace, není to řetěz spontánních iniciativ, ale pečlivě naplánovaná a koordinovaná akce, něco jako spojená fronta akcí pod hesly o celosvětovém obhajování svobody.“ To, že se Reagan přesně trefoval do černého, či přesněji řečeno do rudého, dokazují i citáty komunistických vůdců, které značily jejich narůstající nervozitu a depresi. Komunističtí vůdcové byli zděšeni z SDI. Z tajných dokumentů východního bloku také vyplývalo, že komunisté byli nakloněni tomu, aby stoupl vliv Kissingera a Nixona nebo demokratů Cyruse Vance, Roberta Mc Namary či Tipa O’Neilla, kteří by zvrátili vývoj situace, která se pro SSSR díky nekompromisní politice Reagana nevyvíjela dobře. Reagan se rozhodl, že porazí komunismus. Jeho strategie byla jednoduchá: Spojené státy vyhrají a Sovětský svaz prohraje. Chcete-li vědět, jak Reagan porazil Říši zla, určitě si přečtěte tuto knihu.

Literatura ke studiu Schweizer, P. (2007): Reaganova válka. Velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném vítězství nad komunismem, Ideál, Praha. Autor je historik.


Znovuzrození démona? Nad knihami Bestie se probouzí a Evropa v černých košilích

Ondřej Šlechta Počátkem druhé poloviny dvacátého století lze v politickém vývoji Evropy vysledovat systematický nárůst krajních politických fenoménů, které se popisují různými názvy. Často jde o „ultrapravici“, „pravicový populismus“, „krajní pravici“ nebo „nacionální populismus“. Debata o nich často zužuje výzkum problematiky pouze na dědictví dvou totalitních režimů dvacátého století – nacismu a fašismu. Je nesporným faktem, že řada soudobých krajně pravicových uskupení z „hnědého“ dědictví či dědictví evropských fašistických režimů a jejich derivátů z meziválečného a válečného období vychází. Nebylo by však přesné problém evropské „krajní pravice“ zužovat pouze na to. Na formování politických stran, hnutí a intelektuálních klubů, které jsou rovněž řazeny do „ultrapravicové“ či „neofašistické“ škatulky, měly nepopiratelný vliv také ideové směry, které se vyskytly dávno před tím, než se vůbec o nějakém „totalitarismu“ dalo hovořit. Některé skupiny byly inspirovány i vlivy běžně chápanými jako levicové. Existují dokonce (a jejich dopad není zdaleka marginální) i směry (nová pravice, eurasianismus nebo tzv. národní bolševismus), které, ač řazeny do „ultrapravicového“ spektra, tradiční pravolevé dělení odmítají jako zastaralé a výzvám moderní doby neodpovídající a nezřídka vůči nim směřuje i kritika „zprava“, která je chápe naopak jako levicové. Myslím, že v českém prostředí postrádá diskuze na zmíněné téma (a fenomén krajní pravice a potažmo neonacismu je vzhledem k mnoha událostem poslední doby velmi aktuální) dostatečnou hloubku. Základní vhled do problematiky nabízejí publikace Martina A. Leeho Bestie se probouzí a Evropa v černých košilích od jednoho z největších odborníků na fašismus a nacismus, francouzského politologa Pierra Milzy. Obě publikace byly v Česku vydány již před několika lety, nebyla jim však věnována pozornost, kterou by si rozhodně zasloužily.

TYPOLOGICKÉ VYMEZENÍ Pierre Milza v úvodu své publikace postuluje, že současný náhled na fenomén politického radikalismu a extremismu, zejména co se týče jeho pravé části, je přes veškeré metodologické postupy a výzkumy, ať chceme, nebo ne, poznamenán dědictvím nacismu a fašismu. Ve společnostech existuje názor, který automaticky evokuje představu hnědé nebo černé košile, popřípadě jedinců v odění, které je charakteristické pro příslušníky subkultury skinheads. Milza tento pohled nepovažuje a priori za neodpovídající či mylný, avšak zároveň konstatuje, že obecně se dává při hodnocení ultrapravicových


fenoménů přednost méně sofistikovaným vysvětlením, která lépe vystihují proces politické regenerace a opětovného draní se na povrh zástupců tohoto fenoménu. Bezpochyby má pravdu. Proto v úvodu své publikace stručně hovoří o nutnosti existence metody, podle níž by bylo možné fenomén ultrapravice a politického populismu popsat co nejrealističtěji. Na rozdíl od postulovaných závěrů v díle M. A. Leeho však Milza neredukuje problematiku na holé konstatování, že nacionální, krajní či populistickou pravici lze stručně charakterizovat jako politické vymezení se vůči systému. Milza naopak zdůrazňuje, že ačkoli v minulosti (v době poválečné, v padesátých nebo šedesátých letech) byla antisystémovost jedním z klíčových a určujících ukazatelů fenoménu krajní pravice, dnes se zdá být (minimálně v některých aspektech) situace odlišná. Zmiňuje například i dědictví vichistické Francie (jeden ze základních stavebních kamenů poválečné francouzské krajní pravice), když připomíná, že vichistický režim byl v červenci 1940 nastolen po hlasování obou parlamentních komor. Dále připomíná, že to jsou právě strany, obecně označované jako krajní na pravicovém politickém spektru, které již několik let představují pravidelné členy vládních koalic. Vzpomeňme na rakouskou FPÖ, italskou Ligu severu nebo Blöcherovu lidovou stranu ve Švýcarsku. Vlámský zájem v Belgii již delší dobu upozorňuje na problémy v „multikulturním soužití“ majoritního obyvatelstva a nepřizpůsobivých přistěhovaleckých komunit, před kterými vlády v minulosti zavíraly oči. Vlámský zájem ze strachu před sílícími islamisty dokonce volí někteří belgičtí Židé. Le Penova Národní fronta je sice pořád víceméně v politické izolaci, kdy se tradičnímu republikánskému reflexu stále daří zahrazovat jí cestu, přesto se mnohé průzkumy shodují v tom, že dnes více než jeden Francouz ze čtyř souhlasí s názory krajní pravice. A koneckonců volební úspěch současného prezidenta Sarkozyho byl zapříčiněn do jisté míry i tím, že úspěšně pře-


jal tradiční protiimigrantskou rétoriku s důrazem na národní zájmy, charakteristickou jinak pro krajní pravici.

ROZLIŠOVACÍ STRATEGIE Je tedy evidentní, že v současnosti si s ještě donedávna platným paradigmatem vymezujícím fenomén krajní pravice coby pro demokracii destruktivní a antisystémový prvek nevystačíme. Naopak to jsou mnohé evropské krajně pravicové strany, které se dnes vymezují jako obránci tradiční liberální demokracie, zejména v souvislosti s odporem vůči snahám některých muslimských komunit (ve státech s jejich silným zastoupením) navrhovat paralelní zanesení práva šarí’a do místních právních řádů. Lze proto víceméně souhlasit s názorem Pierra Milzy, který říká, že fenomén „populistické pravice“ není zdaleka homogenní a je nutno systematicky rozlišovat mezi „čirou volební demagogií“ a „tvrdým jádrem organizací, které pod pláštíkem odpovědí na problémy ve skutečnosti usilují o to, vštípit společnostem do myslí odvěká témata, ideje i fobie krajní pravice“. (I přesto, že osobně zastávám na věc v jistém smyslu odlišný názor, konkrétně ten, že by se měl klást ještě větší důraz na systematizaci, co se týče politických názorů ve smyslu metodologie jejich zařazení do patřičného spektra.) Označení „krajní“, „populistický“, „extremistický“ atp. bývá často využíváno z pejorativních, nikoli popisných a výzkumných důvodů, a vnáší tak do sledované problematiky ještě více dohadů, zmatků a nejasností. V zásadě však Milza nastoluje hypotézu, která nabízí velmi věcné a střízlivé hodnocení a klasifikaci spolků vyskytujících se v oblasti „krajní pravice“. Závisí na rozlišování míry radikálnosti vzhledem ke konfirmaci či negaci ústavního systému, (anti)systémovosti a ideovém podhoubí, ze kterého diskutovaná organizace, spolek či politická strana pochází. Zklamáním je v tomto ohledu publikace Bestie se probouzí M. A. Leeho. Metodologická stránka problému je zanedbána úplně, typologická redukována na pouhé konstatování radikálnosti, extrémnosti a nebezpečnosti pro demokracii. Přes velmi solidní popisnou stránku věci a množství archivních informací sráží hodnotu celé knihy především zjednodušování. Publikace místy budí dojem, že problematika je zde pojednávána à la thése, tedy s cílem nikoli podat výklad fenoménu, nýbrž jej dopředu vyložit v takovém kontextu, v jakém jej chce vidět autor.

PŮLSTOLETÍ VÝVOJE Základem obou knih je zevrubný popis vývoje krajně pravicových fenoménů, stran a hnutí po druhé světové válce. Velký důraz je kladen na zvýraznění podílu konkrétních přelomových historických událostí, ať již šlo o rozpad koloniálního systému či pád železné opony. Právě tyto dvě události hrály ve vývoji krajní pravice naprosto klíčovou úlohu. Zatímco

42


V současnosti si s paradigmatem vymezujícím fenomén krajní pravice coby antisystémový prvek nevystačíme. Naopak to jsou mnohé evropské krajně pravicové strany, které se dnes vymezují jako obránci tradiční liberální demokracie, zejména v souvislosti s odporem vůči snahám některých muslimských komunit navrhovat zanesení práva šarí’a do místních právních řádů. rozpad koloniálního systému způsobil v šedesátých letech nárůst migrace lidí z bývalých koloniálních států do někdejších „mateřských“ zemí, pád komunistických režimů ve východní Evropě otevřel bariéry a umožnil radikálním politickým skupinám západní a východní části Evropy vzájemné kontakty, což mělo zásadní dopad zejména na rozmach neonacismu ve znovusjednoceném Německu. Oba autoři se snaží postupovat chronologicky. Můj dojem je, že podstatně kvalitnější i obsahově vydatnější je v tomto ohledu Milzova práce Evropa v černých košilích, která, ač je psána čtivou formou a popularizačním stylem, je svou vysokou úrovní s to zařadit se mezi přední vědecké práce na dané téma. Na druhou stranu věnuje M. A. Lee v publikaci Bestie se probouzí nemalý prostor otázce poválečných „únikových cest“ nacistů, jejich zakotvení ve státech Jižní Ameriky, stejně jako jejich kontaktům a spolupráci s autoritativními režimy v severoafrických zemích (Násirův Egypt). Mnohé čtenáře jistě velmi překvapí kapitola pojednávající o jednom z předních budovatelů poválečného neonacismu, americkém intelektuálovi Francisi Parker Yockeyovi, autorovi postspenglerovské knihy Impérium. M. A. Lee zde osvětluje nepříliš známý fakt týkající se Yockeyho cesty do Prahy v období totality padesátých let, kdy bylo dotyčnému jakožto jednomu z mezinárodních novinářů (sic!) umožněno sledovat proces s „rozvraceči republiky“ a kdy neváhal proces s Rudolfem Slánským označit za „bod obratu v boji proti mezinárodnímu židovstvu“. Údajně byl přítomen i procesu s Miladou Horákovou. Nutno dodat, že Yockeyho koketování se sovětskou kartou, jakási paradoxní (ze strany poválečného neonacisty!) vidina spásy v Sovětském svazu („kladivo proti mezinárodnímu židovstvu“) vedla jeho osobu postupem času až do řad sovětských tajných služeb. Na druhou stranu není této otázce věnován větší prostor; místo toho se autor věnuje pikantnostem z Yockeyho intimního života (několik sexuálních vztahů se ženami židovského původu), což je sice zajímavé a pro publikaci samotnou bezpochyby kořenící, pokud se to však stává pravidlem, zůstává nepříjemná pachuť ze zanedbání důležitých faktů a událostí ve prospěch zdůraznění všemožných obskurností a zvláštností. To je právě jedna z hlavních slabin knihy Bestie se probouzí – pikantnosti na úkor faktů. M. A. Lee navíc často skáče


z tématu na téma, čímž publikaci v jistých pasážích činí nepřehlednou. Bestie se probouzí se tak oproti knize Evropa v černých košilích vyznačuje nekonzistencí. Ani jednotlivé členění kapitol často neodpovídá chronologii. Lehce se tak stane, že je čtenář minimálně mírně zmaten, když například čte kapitolu „Stín nad Východem“, ve které je pojednáno o vývoji Ruska po roce 1990 či o problematice nacionálního bolševismu, po které následuje závěrečná kapitola, která míří o desetiletí zpět, aby podrobně vysvětlila okolnosti vzniku amerických pravicových milicí a občanských gard, načež náhle přejde k pojednání o neonacismu obecně (přičemž na předešlých stránkách je fenomén dávno osvětlen více než dostatečně) a následně ústí v hledání pochybné a vágní ideové spřízněnosti amerických neonacistů, rasistů a bigotních evangelikálů s konzervativním křídlem republikánské strany (kdysi reprezentovaným například Patem Buchananem).

OBJEKTIVITA A IDEOLOGICKÁ PŘEDPOJATOST Pokud bych měl vyslovit jednoznačný soud a ukázat prstem na titul, který osobně považuji za „lepší“, ukázal bych na Evropu v černých košilích, která jak po odborné, tak i literární stránce knihu Bestie se probouzí převyšuje. Při čtení publikace Bestie se probouzí se navíc nelze zbavit dojmu určité ideologické předpojatosti autora. Jistě, bylo by značně iluzorní, přes všechny proklamace, které volají po ideové nestrannosti autorů bádajících v oblasti politické vědy (a pro studium politických režimů to platí dvojnásob), očekávat, že politolog bude pouze sterilním shromažďovatelem informací a tvůrcem suchých textů. Každý člověk vychází z určitého hodnotového prostředí, které má vliv na jeho politickou orientaci. Politické přesvědčení by však do seriózní publikace, pojednávající o určitém politickém fenoménu (který autorovi, nota bene, nemusí být dvakrát sympatický), mělo zasahovat co nejméně, ideálně vůbec. M. A. Lee si ovšem v průběhu celé knihy samovolně pohrává s termíny „nacista“, „fašista“, „bigotní křesťan“, „extremista“ a „radikál“, výsledkem čehož je nastolení pochybné jednotící linie například mezi Ku-Klux-Klanem, Buchananem nebo Vlámským blokem (dnes Vlámský zájem, pozn. aut.). Už


v úvodní pasáži knihy děkuje autor například časopisu Searchlight za „seznámení s fakty, bez kterých by kniha nevznikla“. Časopis Searchlight, tribun britské radikální levice, však bude mít logicky spíše zájem na takové podobě díla o poválečné ultrapravici, aby diskutované fenomény byly vykresleny v co možná nejtemnějším světle. Pak přicházejí na řadu velké otázky, zda takový postoj není na škodu samotné faktografické stránce knihy. Pierre Milza se drží v poněkud střízlivějším duchu. Nechybí mu patřičný nadhled (ačkoli obecně zůstává vůči neofašismu i neonacismu silně kritický), neváhá klást si otázky a přemýšlet i v rovině, která působí pro reprezentanty diskutované problematiky příznivě (ačkoli není reprezentována žádnou politikou, nýbrž snahou o výše zmíněnou objektivitu). V jednu chvíli je tedy schopen například silně zkritizovat populismus francouzské Národní fronty, aby o několik kapitol dál, při pojednávání problematiky tzv. nové pravice, odmítl některými politology a sociology postulované závěry odsuzující tento fenomén jako „snahu obrodit myšlenky fašismu a nacismu v přijatelném hávu“, když si klade podobnou otázku, tak jako několikrát v průběhu celé své knihy: „Můžeme však lidem zakázat, aby jednoho dne své názory změnili, aby prostě odhodili dříve zastávané pozice?“ Srovnáme-li obě publikace co do rozsahu stránek, jsou si v podstatě rovné. Po kvalitativní stránce je Evropa v černých košilích rozhodně na vyšší úrovni než Bestie se probouzí. Milza bezpochyby čerpá z bohatých zkušeností z Institutu politických studií v Paříži. Pro Evropu v černých košilích hovoří obrovské kvantum zdrojů, literatury a pramenů, větší důraz na objektivitu a nadhled. Bestii se probouzí budiž ke cti podrobnější a přesné zpracování některých historických souvislostí nebo celých kapitol (např. poválečné kontakty a činnost nacistů na Středním východě), které jsou u Milzy opomenuty či upozaděny.

Literatura ke studiu Lee, M. A. (2004): Bestie se probouzí, BB art, Praha. Milza, P. (2005): Evropa v černých košilích, emis, Praha. Autor je studentem politologie a historie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.


Slovníček evropských levicových pojmů 13. Ochrana a ochranářství (Protection and Protectionism)

Hynek Fajmon Jedním z populárních termínů v evropské levicové hantýrce je „ochrana a ochranářství“. Je využíván na světové, evropské, národní, regionální i lokální úrovni jako ospravedlnění velkých zásahů do svobody jednotlivce i do vlastnických práv. Nejpozoruhodnější přitom je, že jeho aplikace vede k politice, která má naprosto opačné výsledky, než slibuje. „Laissez faire, laissez passer.“ – „Nechte nás konat.“ hlavní heslo klasického liberalismu „Greenpeace je tu proto, že si naše křehká Země zaslouží ochranu.“ hlavní heslo Greenpeace

PODSTATA POJMU „OCHRANA A OCHRANÁŘSTVÍ“ Ochrana před vnitřním a vnějším nepřítelem byla jedním z hlavních důvodů ke vzniku státu jako společenské instituce. Právě schopnost ochránit členy společenství před útoky jiných skupin a před útoky vlastních agresorů byla legitimním prostředkem k získání autority a moci prvních panovníků. V moderní době se ale koncept „ochrany“ používá k úplně jiným účelům a rozsah působnosti „ochrany“ se přičiněním levicových ideologů a politiků stále rozšiřuje – i do oblastí, kde by to ještě nedávno vůbec nikoho nenapadlo. Vhodným aktuálním příkladem je „ochrana klimatu“; v nedávné minulosti pak byla předmětem „ochrany“ například i „rasa“. Podstata konceptu „ochrany“ ale zůstává stále stejná. Ten, kdo se chce stát „ochráncem“, prostě oznámí svůj záměr a snaží se k tomuto účelu získat autoritu a prostředky, což logicky vede ke snaze získat politickou moc vnucovat tuto „ochranu“ ostatním. Moderní ochranářství levicového ražení se vyznačuje tím, že zásadně prosazuje kolektivní akci a využívání autority státu. Někteří „ochránci přírody“ například věří tomu, že je nutné využívat pouze „obnovitelné zdroje energie“, aby se zachránila planeta Země. Na toto své přesvědčení mají určitě právo, i když je scestné. Politický problém se z této záležitosti stává v okamžiku, kdy z toho vyvozují nutnost politické akce. Nikdo „ochranářům“ nebrání v tom, aby ve svém vlastním životě využívali pouze „obnovitelné zdroje energie“. To ale není cílem

44


jejich aktivity. Jít vlastním příkladem se u „ochranářů“ nenosí, jak jsme to ostatně viděli v případě Alberta Gora a jeho mimořádně energeticky náročného domu. Jejich cílem je donutit ostatní lidi k tomu, aby používali pouze „obnovitelné zdroje energie“ – a za tím účelem prosazují příslušné zákony. Pohnutky k tomu, aby se člověk stal „ochráncem“ (nebo spíše „ochranářem“) mohou být různé. U řady lidí mohou být idealistické, nelze ale vyloučit ani pohnutky pragmatické nebo přímo účelové – k získávání pozornosti a různých dalších privilegií. V rámci moderní západní společnosti se nyní „ochranáři“ věnují především těm kauzám, které považují za důležité, protože budí pozornost a soucit u lidí, kteří sledují média. Je zajímavé, že média tuto hru hrají ve prospěch „ochranářů“ a poskytují jim naprosto nepřiměřený prostor pro jejich extrémní akce. Příkladem z poslední doby je publicita spojená s udílením ceny Ropák roku lidmi, kteří si říkají Děti Země. Naopak činnost a aktivity zvolených politiků titíž novináři zcela ignorují. Z hlediska zaměření dnes můžeme rozlišovat především ochranu zvířat, památek, přírody nebo spotřebitele, byť existuje i celá řada dalších oblastí, kde se koncept „ochrany“ využívá (například „ochrana hospodářské soutěže“ nebo „ochrana duševního vlastnictví“). Ve všech případech se jedná o koncept, který má z hlediska veřejnosti sympatický cíl. Ochranáři vystupují v roli toho, kdo „to myslí dobře“. Čímž jsme my ostatní („neochranáři“) automaticky stavěni do pozice těch, kdo musejí mít pocit viny a černé svědomí, protože my například pro ochranu velryb nic neděláme. A v tom je právě ten trik, na kterém je celý tento koncept postaven. Ochranářství dává jeho účastníkům pocit jakési morální nadřazenosti, a tedy i (dle jejich soudu) oprávnění k nárokování si speciálních práv, která běžní občané nemají. K tomuto účelu například existuje instituce ekologického občanského sdružení, které má v českém právním řádu možnost účastnit se


téměř jakéhokoliv stavebního nebo územního řízení, jejž může různými způsoby zdržovat nebo sabotovat. Vůbec se přitom nebere v úvahu skutečnost, že příslušný předmět „ochrany“ již zpravidla někomu patří a vlastník se o příslušnou budovu, zvíře nebo věc již dávno stará. Například o divokou zvěř se v naší zemi již po staletí starají myslivci. Ti tak ale činí za účelem hospodářského využití jejího potenciálu, což je přesně to, co ochranářům vadí. A proto myslivce a jiné tradiční „hospodáře“ v krajině (třeba rybáře) nenávidí. Příkladem takového sporu je snaha „ochránců přírody“ zakázat hon na lišku. Předmětem ochrany má být dle „ochranářů“ příroda sama o sobě a nikoliv příroda využívaná ve prospěch člověka. „Ochranář přírody“ tak vyvlastňuje stávající vlastníky a vnucuje jim svá pravidla hry, a nastoluje tak svoje „ochranářské panství“. Koncept funguje naprosto stejně ve všech případech. Podívejme se třeba na památky. Zde se jedná o stavby nebo objekty materiální kultury, které někdo vyprojektoval, vyrobil, postavil a které užívá k danému účelu. V průběhu času se ovšem život na světě mění – včetně potřeb jeho obyvatel. V takové situaci pak chce potomek původního majitele (například hradu) „památku“ přizpůsobit nové době, ale narazí na památkáře, který s posvěcením státu začne majiteli přikazovat, co se s danou „památkou“ může dělat, jakou má mít střechu a jaká okna. Pokud majitel těmto požadavkům nevyhoví, je sankcionován. Jeden potomek české šlechty měl nedávno konflikt s památkáři právě na téma rekonstrukce svého zámku a vyjádřil se ke sporu v tom smyslu, že památkář nemůže o obnově jeho zámku vědět více než jeho vlastní předkové, kteří jej postavili. To mu ale nebylo nic platné. Sice je majitelem svého zámku, ale musí poslouchat státního úředníka, kterého si navíc ještě platí ze svých daní. S „ochranou zvířat“ se to má podobně. I to je téma, které plní stránky tisku. Brigitte Bardotová a spousta dalších „celebrit“ se zpravidla v okamžiku, kdy končí jejich umělecká sláva, vydává na cestu „ochrany zvířat“ a bojuje na stránkách bulváru například proti výrobě kožichů z kůže zvířat nebo za záchranu plejtváka myšoka nebo za zákaz používat některá zvířata k jídlu (viz například konzumace psů a koček v některých asijských kulturách). Prostředky ve prospěch „ochrany zvířat“ mají různou podobu, ale v zásadě je boj veden na několika základních frontách. Hlavní je fronta mediální. Ochranáři-aktivisté si vyberou patřičně mediálně přitažlivé téma a s pomocí spektakulární akce se prezentují před světovou veřejností. V současnosti probíhá kampaň Greenpeace, jejímž cílem je bránit japonským velrybářům v lovu velryb – velmi často tak v televizi můžeme sledovat námořní potyčky velrybářů s aktivisty.

EKONOMICKÉ OCHRANÁŘSTVÍ A PROTEKCIONISMUS Ekonomické ochranářství neboli protekcionismus má velmi dlouhou tradici, která sahá až do 18. století. Velký souboj s touto teorií tehdy svedl skotský myslitel Adam Smith, který se


stal zakladatelem moderní ekonomie. Ve svém zásadním spise Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, který vydal v roce 1776, prokázal, že volný obchod je cestou k prosperitě a že „neviditelná ruka trhu“ je pozitivní silou, která pomáhá efektivně rozmisťovat vzácné zdroje tam, kde jsou nejvíce potřeba. Smithův odkaz je mimořádně důležitý dodnes a je s podivem, že jeho myšlenky jsou u nás, v Evropě i ve světě karikovány a zesměšňovány. Vzpomeňte si na častou kritiku i českých levicových politiků, že nelze spoléhat na „neviditelnou ruku trhu“. Kritika Smithova učení se soustředí na tzv. selhání trhu a na nutnost tato selhání řešit prostřednictvím vládní akce. Jak ale všichni víme, selhání státu při řešení selhání trhu může být ještě větší pohromou než samotné původní selhání trhu. Smithovo učení je od samého počátku neustále terčem kritiky. Ta se týká jak základní premisy vycházející z určité představy o lidské přirozenosti člověka jako racionálně a ve svůj prospěch jednající bytosti, tak také všech důsledků, které z této premisy vyplývají. Kritika samozřejmě směřuje i vůči volnému obchodu i ke kapitalismu jako spontánnímu přirozenému řádu respektujícímu individuální svobodu. A právě kritika je základem dodnes přežívajících levicových přístupů. Je to jak marxismus, který se snažil o vybudování beztřídní společnosti zrušením instituce soukromého vlastnictví, tak také protekcionismus, který se snaží „chránit národní trh“ před cizí konkurencí, ale stejně tak také environmentalismus, který usiluje ve jménu „ochrany přírody“ o další novou vlnu regulace a zákazů a budování nových obchodních bariér. Praktické uplatnění marxismu si již vyzkoušely miliony lidí na celém světě – a jak to dopadlo, všichni dobře víme. Praktické uplatňování protekcionismu v hospodářské politice různých států světa probíhá neustále. Nejlepší ochranu domácího trhu na světě má k dispozici Severní Korea, která se řídí učením „čučche“, jehož podstatou je přesvědčení, že země si má vše vyrobit sama a nemá být na nikom závislá. Výsledkem takto pojaté „ochrany“ je již několik let trvající hladomor. Nyní lidstvo prožívá experiment s dalším bludným učením, kterým je environmentalismus. Důsledky politiky vycházející z jeho zásad se již projevují v rostoucích cenách potravin. To je ale stále jen začátek, protože dotování „obnovitelných zdrojů energie“ a povinné přimíchávání biopaliv povede brzy k ekonomické katastrofě mimořádných rozměrů. Z ekonomického hlediska je problém „ochrany“ spojen s konceptem „veřejného statku“. Politici jsou postaveni každý den před otázku, co to vlastně „veřejný statek“ je a jak se má financovat. Levicoví politikové mají tendenci označovat za „veřejný statek“ úplně všechno. Někteří pražští divadelníci nyní pod heslem „Za Prahu kulturní“ požadují, aby jim městský rozpočet přidal více peněz na jejich činnost. Tvrdí, že jsou „veřejným statkem“, který má platit daňový poplatník. Na druhé straně ale město musí financovat také chodníky, silnice, mosty, metro, tramvaje, veřejné osvětlení a spoustu dalších jiných skutečných veřejných statků. Tyto cíle si konkurují a ne


vše lze zaplatit, protože zdroje jsou omezené. To ale „ochránci“ nikdy nevysvětlíte, protože je fundamentalistou, kterého zajímá pouze předmět jeho „ochrany“ a nic jiného.

OCHRANÁŘSTVÍ V EVROPSKÉ UNII Na evropské úrovni vládnutí je „ochranářství“ velmi rozšířené. Je to dáno dvěma základními skutečnostmi. První spočívá v tom, že Evropská unie má společnou obchodní politiku vůči okolnímu světu. Na evropské úrovni se tedy stanovují cla a další obchodní překážky pro vstup zboží na trh EU. Druhá spočívá v tom, že na evropské úrovni se tvoří legislativa, která má v mnoha směrech globální dopad. Zde mám na mysli především standardy v oblasti ochrany spotřebitele nebo v oblasti životního prostředí. A tato legislativa je velmi často motivována právě snahou prosadit určitou „ochranu“ pro některou z aktivit. Evropský protekcionismus se v hospodářské oblasti projevuje velmi silně především na úrovni WTO (Světové obchodní organizace) při jednáních o liberalizaci světového obchodu. Všichni ekonomové světa a rozumní politici se shodují v tom, že volný obchod je pro lidstvo velmi přínosným konceptem a že je tedy správné a přínosné, aby se odstraňovaly všechny překážky volného obchodu. To v praxi znamená snižovat nebo úplně rušit cla, poplatky, registrace a další tzv. netarifní bariéry. Právě díky tomu, že během 80.–90. let proběhla na úrovni GATT a WTO rozsáhlá jednání, která vedla ke snížení těchto obchodních překážek, se podařilo zvýšit mezinárodní obchod, zvýšit růst HDP světa a podstatně snížit chudobu. Evropská unie v tomto vývoji hrála ale roli spíše negativní, protože těmto změnám spíše bránila, než aby je podporovala. Je sice pravdou, že EU odstraňuje bariéry obchodu uvnitř sebe samé tím, že ruší cla mezi svými členskými státy, ale navenek funguje EU velmi „ochranářsky“. Největší „chráněnou“ oblastí evropské ekonomiky je zemědělství. V této oblasti neplatí pravidla volného trhu, ale pravidla evropského centrálního plánování, které se opírá o dotace, subvence, kvóty a další nesmyslné nástroje, které udržují cenu produkce na vyšší úrovni, než je světová cena příslušných zemědělských komodit. Tato politika se provádí za účelem „ochrany“ evropského zemědělství. Ve skutečnosti jsou ale chráněny především zájmy francouzské agrární lobby napojené na francouzskou politiku. Právě neochota EU odbourávat tuto nesmyslnou politiku je nyní jedním z hlavních důvodů, proč se jednání o další liberalizaci světového obchodu zablokovala. Ochranářství se ale projevuje také v druhé evropské dimenzi a tou je tvorba legislativy. Zde je nutné zmínit především celou rozsáhlou oblast s názvem „ochrana spotřebitele“. Jedná se o jeden z klíčových principů evropské legislativy. Jeho cílem je zajistit legislativní ochranu spotřebitele před nekalými praktikami na trhu. Zní to velmi ušlechtile, ale výsledky této činnosti jsou velmi sporné. Jedná se o to, že stále rostoucí počet „nezávislých

46


agentur“ má zkoumat, zda se na trhu neděje něco špatného, co by ohrožovalo život, zdraví nebo jiné zájmy spotřebitele. Evropská unie zde instinktivně nedůvěřuje trhu a nedůvěřuje ani svobodné smlouvě jako dobrovolné dohodě mezi dvěma nebo více účastníky. Místo toho tvrdí, že jednu stranu svobodné smlouvy je nutno chránit před stranou druhou (výrobcem nebo prodejcem). V praxi to znamená rozsáhlé pravomoci pro evropské úředníky v oblasti kontroly toků zboží a také rozsáhlé možnosti udělovat obrovské pokuty v případě porušení pravidel ochrany spotřebitele. V některých případech to může vést až k tomu, že EU nařídí likvidaci například tisíců krav, které se nacházely v okolí širokém třeba 50 km okolo krávy, u které byla identifikována nemoc BSE. Ilustrativním příkladem politiky „ochrany“ na úrovni EU je také politika „ochrany klimatu“, která se rozvíjí v posledních několika letech. I zde centrální autorita předstírá, že je schopna udělat něco konkrétního a pozitivního „pro lidi“ a ochránit je před údajným nebezpečím. Evropská unie se sama vyhlašuje za vůdčí sílu v globálním boji proti „změnám klimatu“. A za tím účelem vytváří politiku, která má vést k dosažení stanovených cílů. Závazek EU v této oblasti nyní zní tak, že do roku 2020 EU sníží emise skleníkových plynů o 20 %, zvýší podíl obnovitelných zdrojů energie na 20 % a zvýší podíl biopaliv na celkové spotřebě na 10 %. Díky tomu se má údajně zabránit „změnám klimatu“.

OCHRANÁŘSTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE Česká republika je v rámci Evropské unie považována za stát ekonomicky orientovaný liberálně a nikoliv protekcionisticky. Je to dáno několika faktory. Především skutečností, že rozsah české hospodářské produkce je podstatně větší než kapacita našeho domácího trhu. Z toho vyplývá, že máme přirozený zájem na tom, aby se česká produkce mohla volně vyvážet na jiné trhy. Dobře je to možné dokumentovat na produkci osobních automobilů v ČR. V roce 1989 se v Československu vyrábělo 180 000 osobních automobilů a za rok 2007 je toto číslo již někde nad 800 000 automobily. Přitom se v ČR ročně prodá cca 100 000 nových aut. Zbytek se musí vyvézt a je třeba hledat vhodné trhy. Proto potřebujeme co nejmenší obchodní překážky a podporujeme volný obchod. Druhým faktorem je skutečnost, že podstatná část politické elity je přesvědčena o tom, že volný obchod je pozitivní hodnotou sám o sobě. Hospodářskému protekcionismu se tedy v Česku příliš nedaří. Neznamená to ale, že vůbec neexistuje. V poslední době se projevuje především v tlaku exportérů proti zhodnocování české koruny vůči euru. Oproti tomu jiné oblasti ochranářství jsou v České republice rozvinuty velmi silně. Týká se to památkové péče, která má u nás dlouhou tradici založenou Zdeňkem Nejedlým v 50. letech a fungující téměř beze změn dodnes. Podobně silné je také ochranářství v oblasti životního prostředí. Zde se jedná


o „ochranu“, která má původ v zákonodárství přijatém těsně po pádu komunismu. Osud „ochrany přírody“ lze u nás po roce 1989 dokumentovat na celé řadě kauz počínaje budováním dálnic až po výstavbu jezů na Labi. Momentálně je velmi zajímavou kauzou osud Národního parku Šumava. Ten je nyní již asi nenávratně v moci zelených fanatiků zaštítěných ministrem Bursíkem. Toto krásné území se v době komunismu nemohlo přirozeně rozvíjet z toho důvodu, že jím probíhala „železná opona“. To vedlo k vylidnění celého regionu a k tomu, že se zde nerozvíjel turistický ruch. Po obnově demokracie se zdálo, že se situace začne měnit k lepšímu. Opak se ale stal pravdou, protože „zelení fundamentalisté“ odmítají v tomto území povolit jakékoliv hospodářské aktivity. Zatímco „ekologičtí“ Rakušané, které nám dávají zelení aktivisté za příklad, postavili sjezdovku téměř na každém svém kopci, na Šumavě nelze dodnes postavit téměř nic. Vrcholem zeleného šílenství je nedávné rozhodnutí ministra Bursíka, že stromy, které padly při orkánu Kyrill, nebudou moci být vytěženy, ale musí zůstat ležet, aby se obnovila „ekologická rovnováha“. Les, který byl našimi předky vysazen za účelem hospodářského využití území, tak byl de facto vyvlastněn a potenciální zisk z těžby tohoto dřeva je dán na oltář zelené ideologii. O tom, že tento nesmysl odmítají téměř všichni místní občané a jejich zvolení zastupitelé a starostové, se mlčí. V médiích vítězí „ochránci Šumavy“, kteří zpravidla bydlí v Praze.

JAK SE MÁ PRAVICOVÝ POLITIK POSTAVIT KE KONCEPTU „OCHRANY A OCHRANÁŘSTVÍ“? Pravicový politik by měl být k termínům „ochrana a ochranářství“ velmi ostražitý. V zásadě platí to, že podporuje princip zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti a spravedlnosti v rámci národního státu. To v praxi znamená poskytování základní ochrany občanům prostřednictvím monopolní moci státu v těchto oblastech. Naprostou většinu dalších oblastí, které se údajně mají řešit konceptem „ochrany a ochranářství“, by měl ale zajišťovat trh a nikoliv státní regulace s úředníky nebo dokonce ochranáři z NGOs.

Příroda, zvířata, památky a další záležitosti mohou být nejlépe „ochráněny“ tím, že budou mít řádného vlastníka. Cestou ke skutečné ochraně je tedy privatizace a nikoliv nová regulace a úřední dohled, které stojí daňové poplatníky spoustu peněz. Úřední ochrana může fungovat pouze tak, že stát poplatníkům odebere daně a ty dá k dispozici svým úředníkům k výkonu dohledu nad příslušnou „chráněnou“ památkou. Tito úředníci potom chrání buď tím, že nařizují vlastníkovi, co má se svým vlastnictvím dělat, anebo danou věc přímo spravují jako znárodněný majetek. Osud českých památek a české přírody zestátněné za komunismu by ale měl každému občanovi otevřít oči. Až na čestné výjimky byly památky i příroda ve znárodněné ekonomice v mnohem horším stavu, než je tomu v podmínkách soukromého vlastnictví. Pravicový politik by měl aktivně bránit rozšiřování okruhu „chráněných“ objektů. To neznamená, že mu má být lhostejný například osud zvířat nebo osud památek. Musí se ale především starat o skutečné dopady „ochrany“ a o její náklady. V případě ekonomického ochranářství neboli protekcionismu je myslím každému zřejmé, že klasický liberální pohled na takovou politiku je velmi negativní. Zvyšováním cel nebo jiných obchodních bariér v mezinárodním obchodu se nikdy nedosáhne zamýšleného výsledku, ale naprostého opaku. Protekcionismus vede vždy k chudobě. Pouze konkurence přináší pozitivní výsledky a efektivní alokaci vzácných zdrojů. Ochrana zajišťovaná státem nebo nadnárodní autoritou je vždy omezením individuální svobody, omezením soukromého vlastnictví a omezením práva uzavírat svobodně smlouvy s jinými subjekty. Dosažení původně zamýšleného cíle „ochrany“ je přitom díky péči státní nebo nadnárodní autority často nemožné – a pokud je možné, tak stojí příliš mnoho peněz. Člověk, kterému není lhostejný osud přírody, by se měl vydat cestou individuální akce. Nechť si koupí kus území, které je podle jeho názoru nutné chránit a nechť jej na vlastní náklady také chrání. V tom mu nikdo bránit nebude. Pokud ale chce ostatní nutit k ochraně a využívat k tomu veřejné peníze, tak musí podstoupit demokratickou soutěž stejně jako všichni ostatní. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Co nového v EU najdete na internetové stránce www.fajmon.eu



Knižní novinky

STANISLAV KOMÁREK ZÁPISKY Z OKCIDENTU Dokořán, váz. s přebalem, 264 s., 298 Kč Zápisky z Okcidentu shrnují autorovy svérázné postřehy z cest po blízké i vzdálenější Evropě, Jižní Africe a Americe. Autorovým cílem není podat zevrubný a vyčerpávající popis jednotlivých zemí. Ve svých textech ponechává prostor prvním dojmům i prchavým představám, které v něm nové krajiny vyvolávají, a na nich staví závratné konstrukce svých úvah a paralel. Zkrátka dopřává si svobody nadšeného (byť poučeného) cestovatele-amatéra. Cestopisné eseje Stanislava Komárka jsou určeny všem, kdo mají kromě záliby v cestování také chuť zamyslet se nad tím, co kontakt s cizími zeměmi člověku vlastně přináší. Dokořán, Zborovská 40, 150 00 Praha 5, tel.: 257 320 803, tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected], www.dokoran.cz

SNĚŽANA DIMITROVA DEVĚT LET V PEKLE Vyšehrad, brož., 176 s., 198 Kč Autentický příběh bulharských zdravotních sester vězněných v Libyi a odsouzených k trestu smrti, jejichž osud vzbudil velký zájem veřejného mínění na celém světě. Příběh začíná vlastně šťastným koncem – návštěvou Cecílie

48


Sarkozyové u odsouzených Bulharek. Dále se čtenář seznámí se životem autorky S. Dimitrové v Bulharsku a s její cestou a prvními zážitky v Libyi. Tato část končí vyprávěním o zatčení a snahou sester se v dané situaci orientovat. V poslední části se čtenář dozví o životě ve vězení, výsleších, mučení. Zajímavé také je, jak se vyvíjí zacházení libyjské moci s vězni. Vyprávění končí náhlým osvobozením a návratem do Bulharska. Kniha pravdivě ukazuje nejen dramatickou skutečnost nedávných dní, ale zabývá se i životem v libyjských věznicích, postupným narušováním vztahů mezi bulharskými sestrami pod tlakem perzekuce a mučení.

MOISÉS NAÍM ČERNÁ KNIHA GLOBALIZACE Mezinárodní zločin a globalizovaná ekonomika Vyšehrad, váz., 308 s., 348 Kč Průkopnická studie významného jihoamerického ekonoma a politika odhaluje praktiky pašeráků, ilegálních obchodníků a padělatelů všeho druhu, jež byly umožněny novým prostorem celosvětové ekonomiky. Autor si získal uznání nejen svými odbornými články, ale též jako editor významného časopisu Foreign Policy (Zahraniční po-

litika). Své teoretické znalosti zúročil na postu ministra průmyslu a obchodu ve Venezuele a jako výkonný ředitel Světové banky. Ve své nové knize nepodává jen truchlivý obraz šedé ekonomiky a čile fungujícího nezákonného obchodu se zbraněmi, drogami, lidmi a všemožným zbožím napříč hranicemi, ale snaží se především ukázat kořeny toho, proč je takové podnikání možné a co proti těmto praktikám mohou konkrétně vykonat vlády jednotlivých zemí. Nákup v odbytu Bellova 352, Praha 10 – 20% sleva, na www.ivysehrad.cz – 15% sleva Vyšehrad, s.r.o., Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3, tel./fax: 224 221 703 [email protected], www.ivysehrad.cz

PETR DRULÁK A KOL. JAK ZKOUMAT POLITIKU Portál, váz., 256 s., 345 Kč Zatímco studium historie, ekonomie, sociologie či antropologie se neobejde bez metodologické průpravy, studenti politologie mnohdy zůstávají metodologií nedotčeni. Výsledkem je jejich metodologická bezradnost při konfrontaci s empirickým výzkumem. Autoři chtějí přispět k nápravě tohoto stavu a seznamují čtenáře, ať už se jedná o studenta či výzkumníka, s kvalitativními metodologiemi využitelnými v politologii. U každé metodologie jsou rozebrány její silné i slabé

knižní novinky

stránky, zhodnoceny možnosti aplikace a je použita při výzkumu dvou empirických problémů. Čtenář získá představu o tom, jak napsat případovou studii, jak zkoumat politický diskurz, co nabízí institucionální etnografie, jak využít výzkum biografie aj. Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 203 [email protected], www.portal.cz

cí, přes španělskou nadvládu, proces emancipace na počátku 19. století, až po nejnovější dobu, kdy je známý vojenský Pinochetův puč proti Alliendově vládě vylíčen bez dřívějšího ideologického balastu. Kapitola o vzájemných vztazích a encyklopedické heslo.

statnění Irska až po současnost, a to nejen politický, ale i sociální, náboženský, kulturní a ekonomický vývoj (od hladomorů po Keltského tygra). Zvláštní kapitola o česko-irských vztazích a shrnující encyklopedické heslo o Irsku i rady pro případné návštěvníky.

JIŘÍ CHALUPA CHILE Libri, brož., 144 s., 150 Kč

JAN FRANK IRSKO Libri, brož., 140 s., 150 Kč

Dějiny této pozoruhodné latinskoamerické země od dob indiánských civiliza-

Dějiny od pravěku, přes keltské období, boj proti anglické nadvládě, osamo-

LIBRI, Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5, tel.: 251 613 113, 251 612 302, mobil: 603 552 215 [email protected], www.libri.cz

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.

knižní novinky


Nové publikace CDK O K, P K, I F

Monitoring evropské legislativy 2007 Kniha je třetím svazkem v českém prostředí ojedinělého projektu Monitoring evropské legislativy, zahájeného po našem vstupu do EU z iniciativy europoslance Hynka Fajmona. Autoři, analytici Centra pro studium demokracie a kultury, zevrubně referují nejen o vývoji všech relevantních politik Evropské unie, ale také o genezi širších problémů souvisejících se samotným procesem evropské integrace. Stejně jako v předchozích letech nashromáždili řadu cenných a české veřejnosti ne vždy dostupných dat a „přeložili“ je do srozumitelného jazyka – s důrazem na postavení České republiky v rámci EU. Publikace je pro přehlednost doplněna věcným i jmenným rejstříkem, podrobným obsahem a slovníčkem. Je určena nejen studentům, akademikům a všem, kteří se s problematikou EU dostávají do každodenního kontaktu, ale poslouží komukoli s hlubším zájmem o vývoj evropského projektu. Brož, formát B5, 312 stran, 398 Kč

D M

Sociologie modernity Itinerář 20. století

Kniha je nepostradatelnou pomůckou pro studenty sociálních věd i odborné zájemce o moderní sociologická zkoumání. Představuje v novém světle klíčové teorie sociologie 20. století a porovnává pojetí modernity a její reflexe u čtrnácti nejvýznamnějších představitelů a směrů sociologie, přičemž prostor zde dostávají i jejich postmoderní kritikové. Hlavní předností knihy je mimořádná šíře záběru, s níž autor zkoumá pokusy sociologů uchopit přímou zkušenost člověka v moderním světě. Řada prací, jimiž se kniha zabývá, dosud v českém jazyce nevyšla, což znásobuje praktickou hodnotu této publikace. Brož, formát B5, 496 stran, 498 Kč

A P

V boji za ústavnost

Ze vzpomínek bývalého ústavního soudce Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti. Brož, 216 str. + 8 str. fotopříloha, 249 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

revuepolitika politika společnost kultura 4 duben 2008 ročník VI. (XIX.) cena 66 Kč Michal Petřík: Mai 68 čím byl a co po něm zůstalo?

Recommend Documents