revuepolitika Havlík, Mlejnek jr., Pečinka: K českým prezidentským volbám 2008

2

únor 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

Kdo je McCain – portrét kandidáta na prezidenta USA Havlík, Mlejnek jr., Pečinka: K českým prezidentským volbám 2008 Pavel Švanda: Naše spravedlnost „Aron kritizoval pokoutní federalismus...“ – rozhovor s prof. Novákem

politika – společnost – kultura Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Informace o předplatném revue politika na rok 2008 Všem zájemcům o revue politika doporučujeme předplatné. Je to nejspolehlivější a nejlevnější způsob jejího pravidelného odběru. Celoroční předplatné (8 čísel + dvojčíslo – včetně poštovného): 600 Kč Sponzorské předplatné: 1000 Kč Půlroční předplatné (5 čísel – včetně poštovného): 310 Kč Celoroční předplatné do zahraničí (včetně poštovného) 40 euro, na Slovensko 1 800 Sk Novinka: odběr revue politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600 Kč/rok

Noví zájemci si mohou revue politika objednat: – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno

Úhradu předplatného lze uskutečnit: – složenkou typu C – na základě faktury bankovním převodem – po dohodě přímou platbou na účet (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – osobně v redakci časopisu

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK, na obálce www.johnmccain.com

Zápisník Pavla Bárty

2

Editorial

Poznámky k událostem

Jefim Fištejn SKROMNÉ MOŽNOSTI POMSTY Petr Fiala KOLIK BUDE STÁT SAMOSTATNÉ KOSOVO? Jiří Breber ZMĚNILA SE SITUACE V IRÁKU? Zaujalo nás…

3 4 5 7

Články a komentáře

Petr Havlík, Josef Mlejnek jr., Bohumil Pečinka K ČESKÝM PREZIDENTSKÝM VOLBÁM 2008

11

Pavel Švanda NAŠE SPRAVEDLNOST

15

„ARON KRITIZOVAL POKOUTNÍ FEDERALISMUS…“ Rozhovor s prof. Miroslavem Novákem

18

„VĚTŠINOVÉ ROZHODNUTÍ NEZNAMENÁ, ŽE MŮŽETE OBEJÍT ÚSTAVU…“ Rozhovor s Danielem Hannanem

22

Stefan Theil EVROPSKÁ FILOZOFIE NEÚSPĚCHU Studenti v Německu a Francii podstupují nebezpečnou indoktrinaci

23

Michael McFaul, Kathryn Stoner-Weiss MÝTUS AUTORITÁŘSKÉHO MODELU O éře Vladimira Putina v Rusku

26

Evan Thomas KDO JE MCCAIN

31

Lukáš Petřík PORTRÉT DIKTÁTORA AUGUSTA PINOCHETA

35

Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 11. Obnovitelné zdroje energie

38

Knižní novinky

42

obsah / editorial

V tomto čísle bych chtěl čtenáře upozornit především na skvělý rozhovor s politologem Miroslavem Novákem o francouzském politickém mysliteli Raymondu Aronovi (s. 18) a na tři obsáhlejší překladové texty, které by neměly zapadnout. Připomenutí Arona je zajímavé nejen pro jeho prozíravou analýzu komunismu, ale také pro jeho kritiku obcházení politiky a „pokoutního federalismu“, které jsou dnes příznačné zvláště pro Evropskou unii. Jak Novák říká, Aron kladl důraz na to, že politiku je třeba brát vážně a není možné dojít k evropské federaci tak, že se na ní domluví úzký okruh elit (viz také následující krátký rozhovor s britským europoslancem Danielem Hannanem o důvodech jeho odchodu z Evropské lidové strany, s. 22). Překladový článek „Evropská filozofie neúspěchu“ (s. 23) je šokující analýzou toho, jakým způsobem jsou děti na francouzských a německých školách vedeny k zaujatosti vůči kapitalismu, tržnímu principu a podnikání. Pokud Francouzi a Němci doufají – uzavírá autor –, že jejich země půjdou znovu ekonomicky nahoru, měli by si dát lepší pozor, co se jejich děti učí ve škole. Článek může být inspirací ke zmapování toho, co se v tomto směru vyučuje na českých školách. Jako ohlédnutí za érou Vladimira Putina doporučuji rozsáhlý text „Mýtus autoritářského modelu“ (s. 26) a v souvislosti s blížící se volbou amerického prezidenta článek „Kdo je McCain“ (s. 31). Je příznačné, že česká média, uchvácená napínavým soubojem ženy a černého kandidáta u demokratů, odstavila republikána McCaina na vedlejší kolej, přestože jeho životní osudy i názory jsou mnohem zajímavější. Souborem tří kratších textů (s. 11) se vracíme k naší domácí prezidentské volbě. Václav Klaus jako politik i politický myslitel ztělesňuje mnohé z idejí, které v tomto časopise od počátku propagujeme, a patří dlouhá léta k našim pravidelným čtenářům i příležitostným přispěvatelům. Rád bych mu tímto k jeho znovuzvolení jménem redakce poblahopřál. František Mikš, šéfredaktor

revuepolitika 2/2008 1

stanou se státotvornou stranou. Známý komunistožrout senátor Štětina seděl vedle nadějného státotvůrce a uvážlivě pokyvoval hlavou.

Zápisník Pavla Bárty 2/2008

P

řed měsícem jsem měl velké dilema, zda a jak psát o prezidentské volbě. Nakonec jsem se o mnoho nespletl, pouze jsem neodhadl urputnost švejnarovců, se kterou se hnali po každé sebemenší výhodě, tradice-netradice. Důstojnost volby a znásilnění názoru senátu jim byly taky fuk. Nakonec se ukázalo, že veřejná volba pouze zachránila kůži Paroubkovi před ostudnou prohrou v prvním kole první volby. Veřejná volba poskytla následující informace: Jan Švejnar byl společným kandidátem ČSSD a havloidních seskupení v senátu i ve sněmovně, o nějaké podpoře „napříč“ nemohla být řeč. Pro zvolení Klause nakonec rozhodlo rozložení sil v KDU-ČSL. KSČM odmítla poslouchat Jiřího Paroubka a chovala se podle toho; protože neměla co získat, snažila se alespoň neztratit. V ČSSD je opozice proti novému vůdcovskému stylu v ilegalitě, ale existuje a je poměrně silná. V ODS se Pavel Bém znovu pokusil využít prezidentské volby k útoku na Mirka Topolánka. Oba kohouti vychladli na půdě grémia. Kdo vyhrál, není známo. Další zprávy poskytly emoce kolem. Mezi parlamentní hulváty se svými projevy zařadili nejen senátoři Mejstřík a Zlatuška, ale také koaliční poslanci Bursík a Jacques. Rozesmátý Jiří Čunek si svoje hlasování užíval. Čím dál víc působí jako náhodný návštěvník mejdanu, který sice neví, proč je, kde je, ale ta tráva je fajn. Ke Švejnarově nominaci do druhé volby byla svolána tiskovka a Česká televize ji pokryla přímým přenosem. Jan Švejnar oznámil komunistům, že pokud ho zvolí,

2

revuepolitika 2/2008

A

dam Komers má v České televizi problém: veřejně podpořil svým podpisem Jana Švejnara. V tom případě mi ale není jasné, proč nemá problém Václav Moravec. Nejspíš nic nepodepsal. To se říkalo za socíku: když podepisuješ, tak se nediv! Po obě volby ovšem za Švejnara spolehlivě kopal i ve chvíli, kdy například způsob prosazení veřejné volby byl za hranicemi žaludku nejen Tomáše Lebedy, ale i Vladimíry Dvořákové. Také označení jednoho z placených ideologů ČSSD, ředitele oranžového VUMLu, pardon, Masarykovy dělnické akademie, Lukáše Jelínka, za „politologa, člena ČSSD“, bylo značně zavádějící. Osobně mi v televizi chyběl Bohumil Doležal. V kombinaci jeho ostrého jazyka a názoru, že Klaus na Hradě je sice průšvih, ale pouze muška zlatá proti prezidentu Švejnarovi, to mohlo být zajímavé. Mám pocit, kdyby jeho představa o menším zlu byla opačná, pozvání by dostal.

H

umor se ovšem těžko hledá v případu Savoygate. Setkání Miloslava Šloufa a kancléře Jiřího Weigla zachytila bezpečnostní kamera hotelu. Tento záznam si podle nejpravděpodobnější vyšetřovací verze v rozporu se zákonem vyzvedl policista, předal jej důstojníkovi rozvědky a ten svému bývalému šéfovi, generálu v. v. Randákovi, pracujícímu pro ČSSD. Pokud je to pravda, je neuvěřitelné, jak hluboko se podařilo za osm let lidem, jako je Stanislav Gross, vybudovat v mocenských složkách vlastní agenturní síť, kterou jsou schopni využívat i tehdy, když je volby odstavily od moci výkonné. Další neuvěřitelnou skutečností je drzost a víra ve vlastní nepostižitelnost, se kterou se tato agentura jednoduše záznamu zmocnila a dál jej zneužila.

K

omiku amatérské parodie na špatný originál má v sobě obvinění senátora Novotného z nabízení dvoumi-

lionového úplatku za hlas pro Klause. Postupně vylepšované tvrzení nabídky, na kterou si pan senátor „vzpomněl“ s týdenním zpožděním, příliš připomíná nešťastného Kořistku. Protože pan senátor je skoro od sousedů a protože jeho postupnou degeneraci z originálního a zapáleného komunálního politika ve zneuznaného kazatele Jediné Pravdy sleduji řadu let, je mi ho líto. Třeba ho svým originálním průnikem do televizního prime-time inspirovala Jana Bobošíková.

Z

novuzvolenému prezidentovi Václavu Klausovi odlehlo. V euforii nemá politik dávat interview; o co jsou upřímnější, o to jsou méně diplomatická. Nejvíce mu ježečka promývají za větu, že střet se Švejnarem byl střetem o vše, co se od listopadu 1989 změnilo. Například Jan Macháček z Hospodářských novin se ovšem mýlí. Nejde tu o návrat ke komunistickému režimu, ale o křižovatku mezi zastupitelskou demokracií a Havlovým projektem osvícené diktatury elit, nazývané nepolitickou politikou. Připomeňme, že praktický pokus s vnějším rámcem chaosu zvaného Občanské fórum si po jediném roce existence vynutil zdola jeho přeměnu na politickou stranu fungující podle jasných pravidel. Připomeňme si další projekty průniku zastánců takovéhoto způsobu organizace veřejného života, z nichž daleko nejúspěšnější byla Unie svobody. Vždy začínají jako morálně protestní akce a pravidelně končí programovou prázdnotou a blamáží půtek „osobností“, které svoje Poslání nadřazují nad nějaké hlasování, ať stranické, nebo veřejné. Připomeňme si také, proč je tato teorie, stejně cinknutá jako ekonomické úvahy Karla Marxe, pro mnoho intelektuálů tak přitažlivou. Umožňuje do této nestruktury vyvolených až příliš snadno projektovat svoje vlastní ambice, představy a ideální světy, aniž k jejich uskutečnění požaduje tu spoustu tvrdé práce, malých vítězství a velkých zklamání, které lemují cestu každého politika k vrcholu.

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Skromné možnosti pomsty Jefim Fištejn Jaký vzkaz dají světu státy Evropské unie, které hodlají uznat deklarovanou nezávislost Kosova? Především ten, že mezinárodní řád je pojem pružný, až natahovací, rozumíme jím to, co se nám momentálně hodí do krámu. Státy, jež překypovaly ušlechtilým hněvem, když bičovaly Ameriku za vpád do Iráku neposvěcený Radou bezpečnosti OSN, nyní hodlají uznat – anebo již uznaly – rozbití členského státu OSN nejenže bez souhlasu Rady bezpečnosti, nýbrž dokonce navzdory její platné rezoluci. Tento postoj relativizuje hodnoty, kvůli nimž se údajně před deseti lety vedla válka se Srbskem. Skutečnost, že se etnické poměry v Kosovu změnily radikálně ve prospěch Albánců a ti že mají nárok na sebeurčení, se stává jediným důvodem pro vznik druhého albánského státu v Evropě. Platí-li tento důvod pro Kosovce, proč neplatí pro kyperské

poznámky k událostem

Turky, jejichž republika na severu ostrova je i po pětatřiceti letech existence pokládána za skvrnu ve tváři Evropy? Nestojí-li Evropě za udržení multietnický stát Srbsko, proč tolik lpí na formální jednotě sousední Bosny, kde vedle sebe a nikoli pospolu existují tři prakticky nezávislé útvary? Nejsou-li poválečné hranice nedotknutelné a mohou se měnit dle přání etnických menšin, čeho se nadáme v zemi, jako je Belgie – kolébka Unie, kde nikoli menšina, ale většina je udržována v nechtěném svazku? Trvá-li Unie na tom, že Kosovo se s Albánií nesmí spojit, proč tolik lpěla na přirozeném právu Němců nebo Vietnamců na znovusjednocení a dodnes přiznává toto privilegium Číně, navzdory přání Taiwanců? Máme-li věřit prohlášení evropských politiků, že kosovský případ je naprostá výjimka, která jen potvrzuje pravidlo, jak vážně můžeme brát mezinárodní řád, z něhož se dle potřeb dělají nelogické výjimky? Ve světě vůbec a v Evropě zejména je plno regionů se sporným územním statutem a kosovská výjimka bude všude vnímána jako precedens, který se dá zopakovat, bude-li se dostatečně vehementně naléhat. Nebude to Unie, ale Rusko, kdo se bude tentokrát ohánět

pošlapáním dříve schválených rezolucí OSN a vytlačovat dislokaci policejního sboru v Kosovu za rámec mezinárodně právního pole. Ve výbušném a nevyzpytatelném balkánském regionu budou nyní Evropané dělat nevděčnou četnickou práci jen a jen na vlastní riziko a nést veškerou odpovědnost za další vývoj událostí. Před deseti lety během války o Kosovo musely Spojené státy kvůli Evropanům tahat kaštany z ohně. Poučeny vrtošivým chováním svých nespolehlivých spojenců. Podruhé do toho nepůjdou. Vzniknou-li na Balkáně problémy, zůstane jejich vyřešení zcela na svědomí a v kompetenci nepříliš akceschopné Unie, která má ze všeho nejméně ráda přímou odpovědnost za mír. Od středu Evropy nejsou příliš vzdálené ani konflikty na území rozpadlého Sovětského svazu. Rusko bylo příliš dlouho a příliš aktivně vtaženo do sporů o Abcházii, Jižní Osetii nebo Podněstří, než aby se od nich mohlo jednoduše distancovat. Ostatně všichni obyvatelé těchto separatistických republik mají občanství Ruské federace. I kdyby se okatě pragmatické kremelské vedení, které si umí spočítat vlastní výhody, chtělo tohoto břemene zbavit, nyní si to po tom, co Evropa provedla v Kosovu, nemůže dovolit. Vrácení těchto republik do jejich původních státních celků by zasadilo prestiži Moskvy těžkou ránu. Evropa sama zneuctila princip mezinárodního práva, který doteď překážel Moskvě v jednoznačnějším postupu vůči těmto územím. Na druhé straně by radikální změna statutu separatistických útvarů mohla ohrozit mezinárodní postavení Ruska a uvrhnout konflikty do žhavé fáze. Tbilisi mnohokrát opakovalo,

Máme-li věřit prohlášení evropských politiků, že kosovský případ je naprostá výjimka, která jen potvrzuje pravidlo, jak vážně můžeme brát mezinárodní řád, z něhož se dle potřeb dělají nelogické výjimky?


že ruské uznání Abcházie nebo Jižní Osetie bude pokládat za vyhlášení války. Prázdné hrozby to určitě nejsou, jelikož pro gruzínské vedení je v sázce národní čest a válka, ať už to zní jakkoli cynicky, umožňuje řešit – nebo aspoň tlumit – narůstající vnitřní problémy. Gruzii by v případě ozbrojeného konfliktu s Ruskem nepochybně podpořil morálně i materiálně celý západní svět. Děsí pouhé pomyšlení na to, co by se odehrálo v takovém případě na Kavkaze, který je vedle Balkánu druhým sudem prachu. Gruzie se ovšem snaží o členství v NATO. Obdrží-li vojenské záruky ze strany Severoatlantické aliance, bude se cítit silnější v kramflecích a bude se snažit o silové obnovení mezinárodně uznané celistvosti. V takovém případě by byl každý zásah Ruska ve prospěch jeho občanů obývajících sporná území útokem na členský stát NATO – a důsledky takové kolize se dají snadno domyslet. Již na dubnovém summitu NATO v Bukurešti bude nastolena otázka postupného začleňování Gruzie do aliance. Bude-li rozhodnutí pozitivní, prudce vzroste pravděpodobnost toho, že Moskva na oplátku uzná nový statut Abcházie a Jižní Osetie. Odvolá se přitom nepochybně na evropský postoj ke Kosovu. Někdo může tvrdit, že Rusko Pandořinu skřínku hned znovu zavře, až hady zažene zpět. Jde ale o to, zda k tomu bude mít příležitost.

4


Kolik bude stát samostatné Kosovo? Petr Fiala Mezinárodní politickou scénou v těchto dnech hýbe vyhlášení nezávislého Kosova. I když v řadě názorů a komentářů jde tato skutečnost trochu stranou, faktem je, že Kosovo už bylo na Srbsku z velké míry nezávislé před 15. únorem 2008. Jeho předáci a správa OSN ho od roku 1999 pomalu, ale jistě dovedli k tak vysokému stupni nezávislosti, že její tolik diskutované vyhlášení bylo důležitým, ale spíše symbolickým gestem. Není pochyb o tom, že kosovští Albánci po samostatnosti dlouho toužili a je pro ně

otázkou národní identity, stejně jako se nedá pochybovat o tom, že území Kosova je pro Srby spojeno s jejich suverenitou a jeho odtržení je dalším tvrdým zásahem pro jejich chápání státnosti. V současné mezinárodní politické konstelaci bylo vyhlášení nezávislosti Kosova asi nevyhnutelné. Otázkou je, kolik bude nový malý etnický celek na mapě stát kosovské Albánce, kolik Srbsko a kolik za něj zaplatí státy Evropské unie a USA. Můžeme přát Kosovu jeho nezávislost, osobně jen doufám, že budu špatným prorokem, když se obávám, že by kosovští Albánci mohli za pár let zažít nepříjemné probuzení z naplněného snu o národním státě. Jejich hlavním problémem bude ekonomika. Není žádným tajemstvím, že Kosovo je chudá země, a je otázkou, zde samostatnost je něco, co si mohou její obyvatelé právě teď dovolit. Zahraniční zadluženost Kosova je velká, podle dostupných zdrojů dosahuje až 70 % HDP. Přitom až 13 % domácího produktu tvoří finanční prostředky, které zpět do vlasti posílají kosovští Albánci žijící a pracující v cizině. I když problém s inflací řeší zavedení eura, kosovské hospodářství stále stojí na ne příliš pevných základech zastaralé zemědělské produkce, a to i přesto, že jeho bilanci vylepšuje těžařský průmysl. Předpokládám, že míra zahraniční pomoci ani zájem investorů se po vyhlášení samostatnosti o mnoho nezvýší. Dalším rizikovým faktorem je podle mě údajné propojení organizovaného zločinu na ko-


Kosovští Albánci by mohli za pár let zažít nepříjemné probuzení z naplněného snu o národním státě. Jejich hlavním problémem bude ekonomika. sovské polické špičky. Takové podezření rozhodně jako magnet na zahraniční kapitál, alespoň ten oficiální a legální, nefunguje. Pokud dojde v nově vzniklém státě k ekonomickým problémům, obávám se, že situace bude představitele Kosova svádět k tomu, aby i nadále pokračovali ve hře na silnou nacionální strunu a odváděli tak pozornost od dlouhodobých potíží, které se možná nebude dařit řešit dostatečně rychle. I když to není na Balkáně nic nového ani neobvyklého, nemyslím si, že by tato část Evropy potřebovala ke štěstí cíleně živené téma „velké Albánie“. I bez toho má problémů až dost. Politická cena za naplnění snu o kosovské nezávislosti bude nejspíš určena faktem, že světová scéna si uchová citlivé téma, které ji bude i nadále ostře dělit. Mnohé členské státy EU i hlasy ze zámoří volají po silnějším zapojení „jednotícího prvku“ OSN, ovšem účinnost aplikace Rady bezpečnosti v případě, že Rusko bere do značné míry kosovskou samostatnost jako provokaci a nebezpečný precedent, je minimálně diskutabilní. Na druhou stranu není možné, aby hlavní kmotři kosovské nezávislosti aplikovali postoj „podpoř a zapomeň“. Zvláště Evropa si nemůže dovolit nechat Kosovo opuštěné. Není v jejím zájmu, aby Kosovu v budoucnu jeho problémy přerostly přes hlavu a došlo ke kolapsu místních struktur. Poslední, co bychom potřebovali, by byl region zcela bez kontroly, který by sloužil jako zcela volná zóna pro organizovaný zločin nebo náboženské extremisty. Proto chtě nechtě bude EU muset více než kdy jindy podporovat postupné budování kosovského státu, jeho ekonomickou a politickou stabilizaci, a zároveň se snažit zmírňovat napětí, které samostatné Kosovo vyvolává a bude vyvolávat v Srbsku i dalších státech regionu. Autor je náměstkem hejtmana Ústeckého kraje.


Generál David Petraeus

Změnila se situace v Iráku? Jiří Breber Koncem roku 2007 se západní média ve zprávách ze Středního východu zabývala převážně nikoli Irákem, ale Saudskou Arábií, kde tamní vláda potvrdila rozsudek, podle něhož měla být devatenáctiletá dívka potrestána dvěma sty šlehy bičem za „zločin“, který spočíval v tom, že seděla v autě s mužem, který nebyl její příbuzný. Po dlouhé měsíce předchozích let se dennodenně psalo a ukazovaly se televizní klipy z krvavých scén v Iráku. O pozitivních věcech, kterých bylo v Iráku dosaženo, se většinou mlčelo. Nastal snad na irácké scéně Středního východu klid? Ne úplně, ale k jistému snížení počtu teroristických akci mezi šíity a sunnity došlo, na americké a ostatní spojenecké vojáky bylo méně útočeno a hospodářství, hlavně díky ziskům z ropy, začalo fungovat.

Ale vraťme se ještě několika slovy k osudu té nešťastné mladé ženy, která byla před svým odsouzením podle kruté saudsko-arabské verze islámského zákona šarí’a znásilněna sedmi muži, kteří na ni a jejího společníka zaútočili. Saúdský ministr spravedlnosti na adresu rozhořčených obránců lidských práv prohlásil, že mladá žena si zasloužila dvě stě úderů bičem a šest měsíců ve vězení přesto, že byla sedminásobně znásilněna, protože je vinna z „illegal mingling“, což můžeme přeložit jako „nezákonné míšení“ či „družení se“. Hrůzné! Dvě stě ran bičem pro ženu, která byla ještě k tomu mnohonásobně znásilněna, je prostě – barbarské! Několik dnů před Vánocemi si však Západ oddechl. Saudský král Abduláh udělil té mladé ženě, kterou novináři začali nazývat „Qutif Girl”, milost. Monarchovo rozhodnutí bylo jistě ovlivněno jak mezinárodní komunitou, tak vnitřním tlakem, zejména statečných saudsko-arabských intelektuálů. Novinářka Kathleen Parker z Washington Post se dokonce domnívá, že na rozhodnutí krále měla vliv „tichá diplomacie” první dámy USA Laury Bushové během


Džihádisté vědí, že jestliže chtějí porazit Američany, musí se to stát především v srdci jejich světa – to pak ovlivní celý region. Generál David Petraeus zase ví, že pokud chce porazit džihádisty, musí to být také v srdci jejich světa. její říjnové návštěvy Saudské Arábie a dalších států Středního východu, kdy se oficiálně zasazovala o zvýšenou míru prevence rakoviny a lékařské péče pro arabské ženy. omas L. Friedman, který píše pro New York Times, si vypůjčil termín „nezákonné družení“ k úvaze o jiném „družení“ či „sdružování se“, a to mezi islámskými sektami. Od Alžírska, palestinské Gazy, přes Libanon, Irák až po Pákistán se dnes vedou sektářské boje. Ty mají vyřešit otázku, kdo s kým se může „družit“. V Iráku je to po porážce hrůzovládce Saddáma Husajna v roce 2003 stále ústřední problém: Mohou se iráčtí šíité a sunnité „družit“, tedy žít pohromadě, po všech těch krutostech, které si vzájemně napáchali? Může být ona země dostatečně stabilní, aby tam mohly Spojené státy a jejich spojenci zredukovat stav svých vojsk? Připomeňme si, že okupace Německa a Japonska trvaly mnohem déle a Spojené státy tam mají vojenské základny za souhlasu domácích vlád dodnes. Po navýšení počtu amerických vojáků o třicet tisíc na sto šedesát šest tisíc v polovině roku 2007 (Irák má přes 25 milionů obyvatel; každý americký voják tedy „hlídá“ přes sto padesát Iráčanů; v Německu a Japonsku připadal po válce na každého spojeneckého vojáka daleko menší počet obyvatel) se situace relativně zklidňuje, počet zabitých Iráčanů v sektářských šarvátkách rapidně poklesl, podle některých autorů o 55 %, v určitých oblastech se nevraždilo vůbec a v listopadu 2007 Američanů padlo méně než v kterémkoli jiném měsíci. Zlom měl nastat, když se ti šíité

6


a sunnité, kteří se rozhodli tolerovat jistou spolupráci, vzbouřili proti těm souvěrcům, již se chtějí vzájemně vyhubit a také zlikvidovat všechny ty, kteří s takovou kratochvílí nesouhlasí. Nakonec si však extrémní fundamentalismus v arabsko-muslimské „politice“ vynutil cosi neobvyklého: Umírnění sunnité dali přednost odporu před svým vyhubením. Riskují svoje životy a dokonce spolupracují s Američany, kteří je vyzbrojují a finančně podporují, aby uhájili svůj tradiční sunnitský způsob života před džihádisty. Ke stejnému posunu došlo i mezi šíity. Zdá se, že Írán zeslabil svoji podporu Sadrově Mahdího armádě, která brání jakémukoliv „družení“ mezi sunnity a šíity, protože mnoho prostých iráckých šíitů má této proíránské milice, čítající až šedesát tisíc bojovníků, tak právě dost. 8. listopadu 2007 agentura France Presse přinesla zprávu, že místní policie v poutním městě Karbala veřejně obvinila Mahdího armádu ze čtyřletého krvavého teroru se stovkami zavražděných Iráčanů. Podle Los Angeles Times z 8. února 2008 Sadr vyhlásil loni v srpnu příměří, které jeho milice jen váhavě uposlechly. Příměří vyprší koncem února, ale zdá se, že bude prodlouženo. Zdá se, že Američané s jistou dávkou opatrnosti počítají nyní Mahdího armádu mezi „umírněné” přesto, že proti nim vedli po dlouhé měsíce nesmiřitelnou partyzánskou válku. Důvod, proč jsou tyto události důležité, je ten, že Irák se stal ústřední scénou boje mezi nositeli umírněných a modernizujících se islámských názorů podpo-

rovanými Spojenými státy a některými jejich iráckými spojenci na jedné straně a na straně druhé nositeli ideologie, kteří podporují al-Kájdu. Ti usilují o „očištění“ islámského světa od „těch jiných“. Džihádisté vědí, že jestliže chtějí porazit Američany, musí se to stát především v srdci jejich světa – to pak ovlivní celý region. Generál David Petraeus zase ví, že pokud chce porazit džihádisty, musí to být také v srdci jejich světa. V čele takového boje však musí stát sami Iráčané. Americká vojenská mise se svým mandátem od Rady bezpečnosti OSN a od Malikího irácké vlády nemůže mezi jejich sektami, milicemi a bojůvkami chtít větší „družení“, než chtějí oni sami. Zdá se, že posílení stavů americké armády v Iráku počátkem roku 2007 dodalo umírněným islámistům více odhodlání za své svobody a životy bojovat. Otázky, které si musíme klást, zní: „Do jaké míry je toto ,povstání umírněných‘ skutečné? Reprezentují dostatečnou většinu, která potlačí extremisty a na které lze budovat slušný Irák? A mohou ji Američané podporovat s menším počtem vojáků?“ Ztráty na životech se v Iráku zmenšily, desetitisíce iráckých uprchlíků se vrací ze Sýrie a Jordánska, vláda se jim snaží pomáhat, hospodářství funguje, i když ještě zdaleka ne zcela uspokojivě, ve školách se vyučuje, nemocnice mají léky, těžba ropy už přes četné sabotáže téměř dosáhla kvóty určené OPECem, tedy dvou milionů barelů denně. Je však zapotřebí mnoha dalších zlepšení, zejména zabezpečení klidného života Iráčanů a jistoty, že obrovské zisky z těžby ropy nebudou použity proti naší západní civilizaci, jak si to přál Saddám Husajn. Většina Američanů by stále ráda viděla, a potvrzují to i debaty prezidentských kandidátů, že Spojené státy podporují v Iráku cosi slušného a za rozumnou cenu.


Zaujalo nás…

Koloniální břímě „Trapné,“ hodnotí oddalování mírové mise Evropské unie v Čadu jeden diplomat. Je to již osm měsíců, co francouzský ministr zahraniční Bernard Kouchner urgoval potřebu stabilizovat hranici Čadu se Súdánem a ochránit tak uprchlíky z Dárfúru. Od té doby se EU jen dohadovala, kdo by měl zajistit jednotky, výstroj a helikoptéry – a kdo by měl zaplatit účet. Kvůli tomu, že hlavní město Čadu opět napadli rebelové, plánované rozmístění 3 700 členů EUFOR bylo opět odloženo. Je čas zavolat OSN, prohlásil bývalý britský generál, který teď sedí v Evropském parlamentu. EUFOR byl od počátku chatrný podnik, jehož hlavním cílem bylo „vyvěsit vlajku EU“. Evropská unie prohlašuje, že v oblasti obrany a bezpečnosti udělá něco ambiciózního a nového; opět se ale ukazuje, že evropské vlády jsou lepší ve zdrženlivosti než udatnosti. Roztržky jsou o to horší, že EUFOR má být učebnicový příklad toho, jak by EU chtěla svoje mise vést. Východnímu Čadu může pomoci jen Evropa, neboť v tak vzdálené části světa by Američany vedená mise byla kontraproduktivní, říkají zastánci mise. OSN není v rychle se měnících krizích efektivní. Nepomáhá ani to, že sousední stát Čadu, Libye, odmítla jednat o rozmístění jednotek OSN při své hranici údajně z obavy, že je to trik organizace, jak se přímo angažovat v Dárfúru. A konečně, přímé angažmá bývalé koloniální velmoci (Francie) v Čadu je nepravděpodobné. Francouzské jednotky by nemohly důvěryhodně zahájit tzv. humanitární intervenci zbavenou nálepky národních zájmů. Co způsobilo zdržení EUFOR? Exis-

zaujalo nás...

tují praktické důvody. Východní Čad je náročné prostředí. Evropské státy, které berou obranu vážně, jsou zaměstnány jinde (Británie na tuto misi neposílá žádné jednotky, Německo posílá finanční prostředky). Na otázku, proč je těžké pro Čad obstarat helikoptéry, dostanete tu samou odpověď: kdyby je někdo nabídl, Američané by se brzy postavili do řady a požadovali stejné stroje pro mnohem urgentnější situaci v Afghánistánu. Další důvod je spíše filozofický. Prosazení čadské mise je těžké ne proto, že se jedná o vysoce ambiciózní evropskou akci, ale proto, že mnoho evropských zemí podezírá Francii, že je to její vychytralý plán, jak zabezpečit svoje národní zájmy v oblasti. Když zástupy rebelů napadly hlavní město Čadu, Brusel se neobával přemožení francouzských jednotek, ale toho, že by Francie odhodlaně zasáhla ve prospěch prezidenta Idrisse Débyho, což by podlomilo snahu EUFOR o dosažení neutrality. Francouzská historie v Africe je jak těžké závaží: roky podpory anebo potopy afrických despotů, špióni, obchodníci se zbraněmi, tajné prezidentské schůzky a nečisté obchody. Když Francie iniciovala evropskou misi v Čadu, neobešlo se to bez „silného skepticismu“, dodává nejmenovaný diplomat. Na první pohled bylo naplnění humanitární cílů smysluplné, ale pozorovatelé se obávali, že jde opravdu „jen o ropné kontrakty“. Více než polovina jednotek EUFOR jsou Francouzi, třebaže s výložkami EU a pod vedením irského generála Pata Nashe. Generál nedávno irským novinám řekl, že první výzvou bude oddělit francouzskou přítomnost v Čadu

od mise vedené čtrnácti zeměmi. Evropské vlajky prý budou vlát. Evropští úředníci rádi hovoří o evropské obranné a bezpečnostní politice jako o něčem úplně novém a „postmoderním“. Členy Unie jsou ale bývalé koloniální velmoci. Veřejné mínění je silným motorem všech akcí, avšak skutečnou hnací sílu většiny zaoceánských misí EU představují bývalé koloniální velmoci, které se snaží pomoci svým bývalým državám. To nemusí být vždy špatná věc. Mají mnoho důvodů se angažovat; diaspora, obchodní vztahy, jazyková spřízněnost anebo jednoduše znalost odlehlých krajin. Historická pouta mohou však představovat paradox. Francie tlačila na zahájení mise v Čadu právě proto, aby se vyhnula obvinění, že starým způsobem prosazuje svoje národní zájmy. Výsledek mise nakonec ale nikoho nezajímal, a to je důvod, proč Francie posílá nejvíce jednotek. Poslední nadějí pro čadské uprchlíky je, že EUFOR budou rozmístěny na konci března, nicméně i toto datum se může posunout. V takovém případě to nebude trapné, ale zahanbující. e Economist, 9. února 2008

Pošlete pro pana hodného Před dvěma lety přišlo rekordních 83 procent italských voličů k volbám, které si nezasloužil vyhrát ani Silvio Berlusconi, ani Romano Prodi. Itálie si vybírala mezi uhlazeným obchodníkem s cetkami, který toho během pěti let své vlády vykonal trestuhodně málo, a vrásčitým politickým packalem, jehož šance vůbec něco vykonat byly mizivé. Italové nakonec vyřkli správný verdikt. Vyhrála středopravá koalice, Prodiho


směs centristů, socialistů, zelených a rudých, ale získala jen velmi těsnou většinu a byla vystavena zkouškám od samého počátku. Prodi učinil ctnost z nudnosti, zahalil se do hávu „jasného“ technokrata, který udrží politiky ve své koalici na uzdě. Což také mohl činit, kdyby prohlédl blafování odborů a krajní levice, kteří se obávali předčasných voleb stejně jako on. Místo toho levici ustupoval a rozředil tak i to málo, čeho dosáhla Berlusconiho vláda. Místo toho, aby snížil plýtvání s italskými veřejnými výdaji, zvýšil kvůli snížení deficitu daně. Místo daňové reformy vyhlásil válku daňovým únikům, které jsou v Itálii všudypřítomné částečně proto, že nikdo nevěří vládě, že s jeho penězi dobře naloží, a částečně kvůli nesmírné komplikovanosti italského daňového systému. Italové přihlíželi se znechucením a vzrůstajícím opovržením. Popularita vlády se pohybovala kolem 30 procent dlouho před tím, než zmizela ze scény. Možná se ptáte, proč má smysl načrtávat nicotný vývoj této parodie na vládu? Jednoduše proto, že se Itálie v posledních dvaceti měsících stala odlišnou zemí. Odlišnou a naštvanou. Obavy z nízkých mezd, inflace a dalších ekonomických problémů se smísily s pošetilostí veřejné sféry, aby se z toho zrodila nálada zoufalé introspekce, pocitu Italů, že nejsou dobrým národem. Lidé ztratili naději v jinou a lepší politiku. Italové si připadají chudí, staří a bezmocní a především okradení zkorumpovanou politickou elitou. Beppe Grillo je komediant, který vede tažení proti bratříčkování a korupci politiků a především proti přítomnosti osmadvaceti odsouzených zločinců v odstupujícím parlamentu. Ne náhodou je druhým nejpopulárnějším mužem Itálie – po Silviu Berlusconim. Berlusconi je jistě šašek, je ztělesněním mnoha z praktik, za jejichž odsuzování Italové vynášejí Grilla do nebes. Italové určitě viděli dost z Berlusconiho v letech 2001–2006, aby věděli, že má jen samé velké řeči a nedělá žádné činy – tak je to s ním politicky. Tak proč ho probůh pořád tolik z nich volí?

8


Jeden socialistický politik mi jednou drsně popsal „snobismus levice“: volte nás, protože my jsme ti dobří lidé. Berlusconi se netváří jako ctnostný člověk. Co však dělá, je to, že jazykem baru, ne přednáškové síně, hovoří o věcech, na kterých lidem záleží, o tom, jak úřady neustále strkají nos do privátních záležitostí. Ač miliardář, přichází k nám tak, že působí „doopravdy jako jeden z nás“. Mluví s lidmi. Většina politiků mluví jen k nim. Takže je tady znovu: Il Cavaliere Silvio, zpět v akci a běží tři délky před středolevým koněm, římským starostou Walterem Veltronim. Závěr však ještě možná bude těsný. Veltroni totiž porozuměl jedné důležité věci na Silviově přitažlivosti: Berlusconi vyčnívá z davu. A Veltroni se mu pokouší tuto výhodu ukrást. Proto Veltroni prodává sám sebe. „Super Walter“ je vším, čím Il Cavaliere není. Je společensky uznávaný, bella figura, oproti Silviovi, který je brutta figura, muž, kterého „nemůžete nikam vzít“. Spisovatel a filmový fanoušek, přezdívaný Buonisimo, což je přibližně přeložitelné jako „Pan Hodný“. Vstoupil do politiky jako komunista, hladce se však proměnil v obdivovatele Kennedyů. Jeho novým vzorem je Barack Obama. Jeho argumentem je zdvořilé vyjádření toho, že Bersluconi je ve svých 71 letech mužem minulosti, který každého zklamal, zatímco on je ve svých 52 letech mužem obnovy. Berlusconi musí nalézt lepší heslo než „Vzhůru Itálie!“ Veltroni ale také není zdaleka „nový“. Kariérní politik, vicepremiér za Prodiho, ten nejzasvěcenější z nejzasvěcenějších; a nic nového není ani na mužích, kteří kopou za jeho tým. Itálie má konečně soutěž dvou politických stran, což by mohlo znovu oživit tamější politiku. O soutěž nové generace politiků s napravenou reputací ale rozhodně nejde. A to je eso v Berlusconiho rukávu. Rosemary Righter, e Times, 11. února 2008

Kdo jednou zalže… Je poměrně častým jevem, že politici něco slíbí a pak to nesplní, ačkoliv to skutečně chtěli udělat. Tak je to ostatně i v normálním životě; prostě ne vše dopadne právě tak, jak to bylo zamýšleno. Skutečně katastrofální ale je, když politik slíbí, že něco konkrétního za žádnou cenu neudělá, a pak to přece provede, protože svůj slib ve skutečnosti nikdy dodržet nechtěl. To platí nejen pro hesenskou kandidátku SPD Andreu Ypsilanti a pro stranického předsedu Kurta Becka, ale pro celou německou sociální demokracii. Ještě před dvěma týdny totiž platilo, že SPD nebude v žádné západoněmecké spolkové zemi, a už vůbec ne na úrovni Spolku, spolupracovat nebo uvažovat o spolupráci s Levicovou stranou. Nyní však – navzdory halasným předvolebním slibům – byl dán volný průchod techtlím s touto dědičkou PDS. Vedení SPD sice tvrdí, že na úrovni Spolku stále platí kategorické „ne“, ale kdo tomu věří? Kdo zalže jednou, tomu se už nevěří, i kdyby mluvil čistou pravdu. K tomu je možno doplnit ještě několik poznámek. Za prvé, v Hesensku ještě není jasno, zda se takový skok od morálky k oportunismu vůbec mocenskopoliticky vyplatí. Nejprve se to udělá tak, že by se mohla nechat paní Ypsilanti zvolit ministerskou předsedkyní v tajném hlasování (zda to klapne, se teprve uvidí), přičemž bude možno tvrdit, že vlastně nikdo přesně neví, odkud ty hlasy přišly. To je ale až příliš lstivé na to, aby to bylo moudré! Hesenská zemská vláda se totiž může podle zemské ústavy ujmout funkce až poté, co obdrží ve veřejném hlasování o důvěře tzv. kancléřskou většinu. Pak bude muset být SPD (a spolu s ní i Zelení) Levicovou stranou tolerována už veřejně. A kdo potřebuje a má důvěru této strany, je na ní přece závislý. Nakonec tedy bude muset paní Ypsilanti před očima všech slovo za slovem spolknout veškeré své předvolební sliby (tedy lži). Divákům se z toho určitě udělá špatně. Za druhé, ať již vedoucí představitelé SPD udělali jakékoliv chyby, strana byla na své historické cestě lemované

zaujalo nás...

omyly i oběťmi přece jen nositelkou cti a důstojnosti. K jejím horším kapitolám patřilo nucené sjednocení s východoněmeckými komunisty vedoucí ke vzniku SED. A teď se SPD chce s tímto dědicem (nuceně) Jednotné socialistické strany dokonce dobrovolně domluvit na společném konání a snášenlivosti – a to na západě republiky, kde se samotné PDS kvůli jejím zatíženým dějinám nikdy nepodařilo etablovat. Připočtěme k tomu skutečnost, že se tato spolupráce má odehrávat pod spolutaktovkou Oskara Lafontaina, který jako jediný předseda nejen SPD, ale jakékoliv německé strany nechal svoje soudruhy z čistě egocentrických rozmarů hanebně ve štychu. Čest a důstojnost vypadá jinak! Za třetí, v předvečer sasko-anhaltských voleb do zemského sněmu v roce 1994 ujistil špičkový kandidát SPD Reinhard Höppner veřejnost, že magdeburská vláda, jež by byla závislá na PDS nebo by jí byla byť jen trpěna, by byla pro zemi „smrtelnou“. O pár dní později však tentýž muž neshledal už nic špatného na tom, spolehnout se právě na takovou toleranci ze strany PDS a vydržel v úřadu osm let. Tuto veřejnou ztrátu věrohodnosti Höppner sice nikdy nepřiznal, ale také se z ní nikdy nezotavil. A právě jeho osud by měla mít SPD v Hesensku před očima. Nechat se tolerovat komunisty, tak daleko paní Ypsilanti zajít nechce, tedy zatím, ale pokud bude takto vládnout, sotva jí zbude něco jiného, ať už onomu spojení bude říkat jakkoliv. Robert Leicht, Die Zeit, 26. února 2008

Tolerance a právo Rowan Williams, arcibiskup z Canterbury, si od britského premiéra Gordona Browna vysloužil nezvyklé pokárání za to, že navrhoval, aby se v Británii zavedla určitá podoba islámského práva šarí’a. Přestože premiér tuto myšlenku odmítl, poznamenal, že některé aspekty tohoto práva by případ od případu mohly být akceptovány. Tato názorová výměna jen dokazuje, že díky sílící asertivitě muslimských komunit se toto téma dostává v britských a evropských zemích mezi

zaujalo nás...

žhavá témata. Může moderní demokracie i v omezené míře zastřešit více právních systémů a zůstat přitom stále tou demokracií, kterou už dvě staletí známe? Samozřejmě, moderní západní demokracie již dnes tolerují různá náboženství. Tolerance je jeden z fundamentálních atributů, jenž definuje politický systém, ve kterém dochází někdy k právnímu kompromisu, jenž vychází právě z náboženských pravidel. Americký Nejvyšší soud připustil, aby děti z komunity Amish mohly ukončit povinnou školní docházku o dva roky dříve nebo že američtí indiáni mohou při svých rituálech používat halucinogenní látky. Je nutné připustit, že v minulosti tyto systémy přinášely jak občanskou harmonii, tak nepokoje. Zavedení samostatného právního systému pro různá náboženství by v demokracii přineslo spoustu složitých otázek. Přestože se některá část populace může izolovat, jedinci a entity jsou v běžném životě nuceni komunikovat s většinou. Čí pravidla budou rozhodovat v případě konfliktu? Pokud pravidla menšiny, pak musíme naše chápání demokracie radikálně přehodnotit. Rozhodovala-li by pravidla většiny, nebudeme moci hovořit o žádných úpravách. Na některých věcech se lze jistě domluvit, ale většina závažných otázek vyvstává v oblastech, kde není možné souhlasu dosáhnout. Týká se to například rodinného práva a zejména práv žen, kde jsou zastánci práva šarí’a obzvláště hlasití. Jestliže má otec právo vybrat své dceři ženicha, má tato žena právo odmítnout s odvoláním na práva platná ve většinové společnosti, v níž žije? Bylo by možné opustit systém šarí’a, jestliže by do něj člověk náležel? Kdyby pravidla většinové společnosti umožnila toto vměšování, jaké změny by se dosáhlo? Politická participace je další základní otázkou. Měli by se jedinci vyznávající systém šarí’a podílet na zákonodárné činnosti týkající se společnosti nevyznávající tento systém? Mohli by volit? Jak by jim toto právo mohlo být v demokracii odepřeno; a jak by jim mohla

demokracie umožnit vytvářet zákony pro druhé? Jisté je, že ústavní a právní systém, který definuje právo spíše na základě společenské identifikace nežli podle občanské příslušnosti, není demokracií, jakou dnes známe. Přímé a rovné postavení člověka před zákonem, zavedené v USA a Evropě v 18. století, bylo bezesporu největší ústavní inovací. Pokud by stát definoval byť je část svých zákonů podle komunity a ne občanství, znamenalo by to ohromný krok zpět.

David B. Rivkin Jr., Lee A. Casey, e Wall Street Journal, 12. února 2008

Čichám, čichám Tonyho Stále je to v něm a v Paříži se to stále líbí. 31. ledna v zaplněné posluchárně Sorbonny vytáhl všechny ty staré triky: mračení, vytahování obočí, gesta typu „modleme se“, nastudovanou upřímnost, odmítání dělat kompromisy s imaginárními nepřáteli, hrdinská slova „změny“ a „modernizace“. Britští posluchači vnímají manýrismus Tonyho Blaira jako mechanické lichocení, ale jeho uchvácení francouzští posluchači mu tleskali vestoje. Existují nejméně tři způsoby, jak se stín Tonyho Blaira plíží za premiérem Gordonem Brownem. Začněme s nejvíce abstraktním „ismem“. Blairismus v domácím kontextu představuje víru v sílu tržně orientovaných reforem, které zlepšují standardy veřejných služeb. Je to filozofie, která se vytvořila během úřadu poté, co smělejší přístupy selhaly. Když Brown převzal funkci premiéra, až příliš silně se od Blaira pokoušel distancovat. Kladl důraz spíše na celkovou kvalitu služeb nežli na mechanismy, jak je vylepšit. Brownovi spolupracovníci sice popírají, že by změnili taktiku, ale zdá se jako by Brown prošel rychlokurzem, který Blairovi trval celé funkční období; v současnosti nadšeně hovoří o tom, jak se bude soukromý sektor podílet na vytváření sociálního státu. Asi se naučil, stejně jako Blair, že na reformu veřejných služeb se musí neustále vyvíjet tlak, aby se zamezilo jejich opětovnému propadání. Nejspíš si uvědomil, že Labour Party,


vzhledem ke svému dlouholetému vládnutí, musí své voliče neustále přesvědčovat o tom, že jejich peníze jsou dobře utráceny. Vypadá to, že blairismus opět dominuje intelektuální rovině politiky. Brown je sledován také v druhé oblasti, kterou reprezentují Blairovi „pomocníci“, tzv. blairisté. Několik jich je stále ve vládě, ale většina prominentních blairistů patří mezi poslance. Na veřejnosti jsou loajální a jednají po vzoru Blaira. Navíc Blair – na rozdíl od Margaret atcherové – odmítá hovořit o svém nástupci, a tudíž je jeho nová kariéra pro současného premiéra nepříjemná. Ke své roli mírového vyjednavače v blízkovýchodním konfliktu si přibral placené místo v bance a pojišťovně a i jeho vystoupení jsou velmi lukrativní. Ve vzduchu konečně visí i Blairova možná kandidatura na pozici voleného předsedy Rady EU, jež podle mnohých byla v pozadí jeho vystoupení na Sorbonně a současných schůzek s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Pokud se o tento post bude nakonec ucházet, bude to pro Labour Party znamenat, že se spojí s postem, který podobně jako Lisabonskou smlouvu mnoho Britů neschvaluje. Pověst bývalých politických leaderů se rozplyne, jakmile jejich role skončí. Vzpomeňme na Billa Clintona. Evropané ale stejně jako posluchači na Sorbonně nasáli onu vůni vítězství, kterou Blair šířil a šíří. Gordon Brown jen mate. Mnozí tvrdí, že lidé se ve volbách budou rozhodovat jen mezi Brownem a Cameronem. V podstatě ano, avšak co se týká atmosféry, je na britské politické scéně Tony Blair stále cítit. e Economist, 9. února 2008

Nová politická pravidla Po skončení primárek na Floridě můžeme konstatovat, že v boji o stranickou nominaci se objevila nová pravidla: Veliké skoky jsou minulostí. Výhra sice kandidáta posune, ale ne jako v minulých letech. John McCain letos v New Hampshire vyhrál. Jeho náskok byl ale sedm dní nato v Michiganu ten tam. Mitt Romney v Michiganu vedl. Avšak

10


na volební souboj v Jižní Karolíně to nemělo žádný vliv. Televizní spoty již nehrají takovou roli jako dřív. Předvolební kampaň je tentokrát tak intenzivní, dlouhá a zaměřená na jisté obchodování s politikou, že ovlivnit názory lidí reklamními spoty je těžké. To zjistil Romney, když za ně od loňského února v Iowě utratil 2,4 milionu dolarů. Voliči se více spoléhají na osobní vzezření kandidáta, informace z různých organizací, alternativních zdrojů jako rádia, internetu a místního vysílání. V posledním desetiletí 20. století byl reklamní odborník v prezidentské kampani klíčovým. Začátkem 21. století je daleko důležitější ředitel komunikace a tiskový mluvčí. Žijeme v době internetu, kabelové televize a YouTube, což vyžaduje okamžitou reakci. Reklama a odborníci na reklamu jsou stále žádáni, ale zdaleka ne tak jako před pár lety. Technologie kandidátovi umožňují získat peníze daleko rychleji a levněji. Internet dramaticky zmenšil propast mezi politickým úspěchem a získáváním peněz. Shromažďování financí probíhalo týdny před každým mítinkem, šeky pak přicházely až několik dní po úspěšné debatě. Dnes, pokud v úterý proběhne úspěšná debata, ve středu ráno se na účtech začínají objevovat velké sumy, a to díky jednomu kliknutí myší. Debaty jsou dobrým způsobem, jak kompenzovat nedostatek prostředků a podpory. Mike Huckabee byl po celou dobu kampaně outsiderem. Patří ale mezi skvělé debatéry s velkým smyslem pro humor. Proto mu aktivisté a straničtí názoroví leadeři v Iowě začali věnovat pozornost. Huckabee těchto momentů využil a na voliče silně zapůsobil, tedy alespoň na ty, kteří ve střední a západní Iowě chodí do kostela. Pořád platí ale i stará pravidla: Zalíbit se jen jedné části strany nestačí. Huckabee nenalezl způsob, jak zapůsobit také na neevangelickou část voličů. Vítězný kandidát musí umět získat podporu napříč různorodými směry ve straně. Přizpůsob se, nebo zemři. Někdy nemůžete vést kampaň, jakou chcete; budete-li ale

mít štěstí, povedete takovou, jakou potřebujete. Poté, co utratili jeho peníze, omezili jeho sílu a sešněrovali jej do pro něj nepříjemné kampaně, vrátil se McCain zpět do vedení. V New Hampshire mu nový „guerilla styl“ kampaně pomohl. Na začátku někde vyhraj nebo buď zatraceně blízko. Nová strategie Rudyho Giulianiho spočívala v tom, že prvních šest voleb ignoruje a vyhraje až volbu sedmou. Pokud zůstane kandidát mimo soutěž více než dvě volby, ukazuje voličům, že mu je soutěžení o jejich přízeň „nepříjemné“. V politice, stejně jako ve sportu, se vítězství a prohry nabalují. Vstoupit do boje později než ostatní nefunguje. Fred ompson se domníval, že svoji kandidaturu může oznámit o půl roku později než jiní. Není ale možné přitančit pozdě, pracovat méně než ostatní a čekat, že vše ostatní lehne popelem. Když se jedná o nejvýznamnější funkci na světě, lidé chtějí vidět krev a pot. Peníze nenahradí zalíbení se, poselství nebo všeobecný ohlas. Ani McCainova finanční síla, ani Romneyho osobní bohatství, ani rekordy lámající internetový výběr peněz senátora Paula Rona nezajistí vítězství. Peníze jsou důležité, ale politika není jen o jejich získávání. Na idejích stále záleží. Republikáni a demokraté jsou v současnosti v kurážném a žhavém souboji. Rozdíl je v tom, že demokraté vedou nestoudný boj, v němž je podtextem sex a pohlaví. Boj republikánů je na druhou stranu debatou o vážných idejích. Debaty mohou být sice osobní, ale nakonec by se mělo mluvit o názorech a ne osobnostech, což se o souboji v demokratickém táboře říct nedá. Každá kampaň učí novým lekcím a jen někteří vytrvají. Jedno je ale jisté: nominační proces je vyčerpávající úsilí. Kandidáti, kteří z něj vzejdou vítězně, jsou – ač nedokonalí – obdivuhodně odhodlaní a prozíraví. A to by mělo něco znamenat. Karl Rove, e Wall Street Journal, 1.–3. února 2008 Za přispění Hynka Fajmona a Jana Klusáčka připravila Iveta Frízlová.

zaujalo nás...

K českým prezidentským volbám 2008 Z hradu a podhradí Petr Havlík Období, které předcházelo prezidentské volbě, samotná volba hlavy státu i její dozvuky odkryly mnohé slabiny naší stále ještě mladé demokracie. Vypjatá atmosféra na Pražském hradě během únorových voleb prezidenta ukázala i na míru osobní zralosti či lépe nezralosti řady politických „celebrit“ dnešní doby. V jednu chvíli jsem si během první volby v pátek odpoledne stáhl zvuk televizního přenosu, pustil si příjemný jazz a sledoval jsem mimiku a gesta extrémně nervózních hrdinů této novodobé reality show. Nebylo to nezajímavé a možná by nebylo špatné požádat znalce tlumočení pro nedoslýchavé o posouzení některých částí záznamu. Mám na mysli hlavně střed pódia za řečnickým pultem. Z psychologického hlediska je krize výraz pro extrémní psychickou zátěž, nebezpečný stav, životní událost, která může končit až krizí afektivní. V tomto smyslu nám řada čelných představitelů státu předváděla své malé či větší osobní krize v přímém přenosu. Svědčí to také o tom, že až na malé výjimky je dnešní politická reprezentace tvořena skupinou lidí, kteří nemají pro výkon svých funkcí některé základní předpoklady. Silná a vyzrálá osobnost nejen lépe snáší krize, ale ani v běžném provozu nesklouzává k vulgaritám a zjevným faulům. Není jí to prostě dáno. K tomu je ovšem potřeba mít pevný základ – silný osobní příběh, životní zkušenosti, rodinné zázemí, vzdělání, úspěšnou praxi v normálním reálném životě atd. Kdo patřil mezi herce únorových voleb? Společnou schůzi obou komor Parlamentu řídí bývalý traktorista. Další hrdina prožil své mládí se svými přáteli u maringotek, jiný na vojen-

Byli jsme svědky toho, jak vypjatí antikomunisté (Mejstřík, Štětina) hlasují společně s KSČM, se kterými ještě nedávno odmítali mluvit. Podpora Švejnara ze strany levice ukázala – slovy Miloše Zemana – na jejich politickou impotenci.

články a komentáře

ské škole v éře vrcholící normalizace a další jako bezpečák ve zbrojovce. Někteří naskočili do politického vláčku už rovnou na škole, a tudíž nestihli být ani jeden den v normální práci. Znají jen auta s majáčky a kluzké podlahy v parlamentu či na ministerstvech. Mnozí jsou zase produkty tzv. negativní selekce v politických stranách, při níž bývá důraz na kvalitu a slušnost nepotřebným artiklem. Krom toho platí, že v politice působí i tací, již realizují především zadání svých přátel ze světa mocných kapitánů byznysu. Za této konstelace a v této atmosféře byla veřejnost vtažena do vyhroceného duelu mezi Václavem Klausem a Janem Švejnarem. Za vydatné pomoci médií, agentur veřejného mínění a znovuvzkříšené staré party „pravdoláskovců“ jsme byli přesvědčováni, že volíme mezi minulostí a budoucností, mezi nemoderním a moderním, mezi neslušností a slušností, mezi euroskepticismem a eurooptimismem atd. Tedy stručně mezi Klausem a Antiklausem. Režie se ujal bývalý politický turista a toho času místopředseda vlády za zelené Martin Bursík. Že je zároveň v koalici s ODS, že má jen šest poslanců, ale také čtyři ministry, není přeci podstatné. Bursík byl už několikrát v minulosti velmi blízko pomyslnému vrcholu, ale vždy se to nějak zadrhlo, vždy se nakonec objevil nějaký nepřejícný faktor X... Účelovým spojením s Paroubkem došlo k tomu, že se spojil nejen vládní činitel s náčelníkem opozice, ale zároveň dva matadoři české politiky, kteří nepatří mezi vítězné typy. Oba sice vnucovali svého Švejnara i KSČM, ale dělali to způsobem, který se jim nakonec velmi vymstil. Švejnar se tedy v žádném případě nestal autentickým kandidátem levice a zůstal jen a pouze Antiklausem a meteorem s nálepkou politického polotovaru. Byli jsme svědky toho, jak volitelé Antiklause nezdůrazňovali kvality svého kandidáta, ale pouze napadali obhájce prezidentské pozice. Byli jsme svědky toho, jak vypjatí antikomunisté (Mejstřík, Štětina) hlasují společně s KSČM, se kterými ještě nedávno odmítali mluvit. Podpora Švejnara ze strany levice ukázala – slovy Miloše Zemana – na jejich politickou impotenci. Pomineme-li úsměvnou vložku se stárnoucí barbínou Bobošíkovou, pak se pochopitelně nejpodstatnějším tématem stalo dilema mezi tajnou a veřejnou volbou. Ještě před pár týdny by veřejná volba nenapadla vůbec nikoho. Do hry se dostala až několik dnů před první volbou, kdy začaly prosakovat infor-


Klaus v pozici prezidenta ČR zůstává jedinou konstantou v záplavě neznámých a nevyzpytatelných veličin. mace o tom, že ČSSD nebude ve svém hlasování jednotná, byť to Hašek s Rathem a Paroubkem opakovali několikrát denně. Člověk jedoucí pražským metrem mohl zaslechnout „zaručené“ zprávy o tom, jak čtrnáct volitelů ČSSD nepodpoří Švejnara, což prý bylo více než deset volitelů z ODS, kteří byli údajně připraveni v tajné volbě nepodpořit Klause. To byl hlavní důvod změny taktiky. Veřejná volba se stala tématem. Co na tom, že se takto v Evropě volí pouze v Řecku, co na tom, že personální volba má být už z principu svobodné a nezávislé volby tajná. Najednou se hodila účelová interpretace neurčitých pojmů v ústavě a také tendenční výklad jednacích řádů. Bylo až šokující, že ODS nebyla schopna na tento nový vývoj reagovat. Argumenty o premiérově výroku o pozadí vlivu ČSOB na kandidaturu Švejnara či schůzka nešťastníka Weigla se Šloufem byly pouhou záminkou. Když už bylo zřejmé, že se bude volit veřejně, pak bylo také zřejmé, že dochází ke zcela nové situaci a začínáme počítat od nuly. Ve veřejné volbě bylo jisté pouze to, že Klaus má jistotu všech hlasů ODS, tedy i těch, které by možná v tajné volbě neměl. Tlak švejnarovců se tedy soustředil na lidovce, komunisty a nezávislé. Jiří Paroubek zároveň zesílil intenzitu nátlaku na své vlastní ovečky. Silový způsob vnitrostranické, vnitrolevicové, ale i obecné Paroubkovy politiky, jenž je založen na nulové toleranci vůči všem, kteří nemají stejný názor jako on (s tím dovětkem, že Jiří Paroubek dokáže svůj názor měnit na základě různých průzkumů a zpravodajských informací i několikrát za týden), je ovšem kontraproduktivní a ubližuje celé politické scéně. Díky tomuto stylu budou Paroubkovu stáj opouštět další tzv. odpadlíci, což se stalo i během prezidentské volby. Dokonce prognózuji, že za určitého vývoje i v jiných stranách bude oněch odpadlíků nakonec většina a Paroubkovi zůstane jen skupina ostrých hochů (Tvrdík, Dimun, Rath). Komunisté si chtěli volbu pořádně užít. Chtěli tak trochu

12


potrápit všechny a kapitalizovat co nejvíce své hlasy. Jenže u veřejné volby to lze jen omezeným způsobem. Pro Václava Klause je dnes velmi podstatné, že v šesti kolech voleb nedostal od komunistů ani hlas a ubral tak všem antiklausovcům jeden silný argument pro různé útoky. Jeho mandát je tím silnější. Připočteme-li k matematickému skóre dvě nezávislé senátorky, které veřejně deklarovaly, že budou volit Klause, ať už tajně, nebo veřejně, pak bylo zřejmé, že rozhodnou hlasy lidovců. A právě tady se „pravdoláskovci“ dopustili největších chyb. Stupňující se tlak na volitele KDU-ČSL se jejich aktérům nejen nezdařil, ale přinesl efekt opačný. Ne všichni lidovci se chtěli smířit s tím, že jejich osobní volbu určuje tandem Bursík – Paroubek. Ne všichni lidovci se nechali zmást kýčovitými emocionálními projevy vdovy po Josefu Luxovi. Ne všichni lidovci byli ochotni ustoupit nátlaku Tomáše Halíka, kterému se navíc podařilo rozhádat církevní hodnostáře. Myslím, že tyto tři důvody byly podstatnější než očekávání církevních restitucí a nové smlouvy s Vatikánem. V pátek večer 15. února 2008 tedy švejnarovci prohráli. Bursík o čtrnáct dní později napsal emotivní e-mail své Kateřině, který však kouzlem nechtěného skončil u Zubové. Paroubek opět hledá nepřátele. Topolánek se přirovnává k fotbalistovi, který kope penaltu (?). Čunek, který demonstrativně volil Švejnara, se už těší do vlády s ODS. Filip s úsměvem glosuje útoky Paroubka na svou osobu. Švejnar nám slibuje, že se vrací do dozorčí rady ČSOB a že se mu v české politice zalíbilo. Volba skončila. Zapomeňme. Hlavně, že bude klid na práci. Je třeba si vylízat rány, říká bodrý předseda vlády. S tím lze jistě souhlasit, ale zároveň je třeba si přiznat, že se na scéně poněkud změnily kulisy a i někteří herci si prohodili role. Českou politickou scénu nečeká příliš klidné období. O to významnější je z mého pohledu setrvání Klause v pozici prezidenta ČR, neboť zůstává jedinou konstantou v té záplavě neznámých – a já dodávám nevyzpytatelných – veličin.

Kouzlo provokace Josef Mlejnek jr. Svým znovuzvolením do úřadu prezidenta dosáhl Václav Klaus úspěchu, jenž mu umožní zapsat se do moderních českých dějin způsobem, který budou jeho kritici jen obtížně „vydýchávat“. A to bez ohledu na obsah jeho druhého pětiletého mandátu. Úřad prezidenta má totiž v České republice tak velkou auru a je opředen tolika mytologickými příběhy, že stačí na Hradě sedět, občas se vyklonit z okna a místo v učebnicích dějepisu je téměř zajištěno.

Provokatér To však asi nebude přístup Václava Klause – lze předpokládat, že výkon svého mandátu pojme daleko aktivněji. Na prognózy


ohledně jeho vlivu na další osud stávající koalice, na volební výsledky v nadcházejících volbách, na rozložení sil uvnitř ODS či na vztah České republiky k Evropské unii je ale zatím ještě brzy. Mně osobně byla na uplynulém Klausově prezidentském mandátu nejsympatičtější jeho schopnost vyprovokovat společenskou diskusi: o EU, o Kaplického knihovně, o globálním oteplování. Kdyby Klause na Hradě nebylo, museli by si ho naši zelení snad vymyslet. Protože nebýt Klausova boje proti teoriím o globálním oteplování, šlo by o jev u nás skoro neznámý. Jistě, přeháním, nicméně stovky ekologických aktivistů nemají tu schopnost, kterou má Klaus: vytvořit velké téma a učinit ho centrem veřejné diskuse. Což se v případě globálního oteplování stalo tak, že Václav Klaus začal tuto teorii kritizovat a jeho letití kritici začali zuřivě štěkat. Teprve tento hlomoz vyvolal větší pozornost médií a veřejnosti, teprve poté se postoj k otázce globálního oteplování stal identifikační politickou značkou. Většina účastníků „diskuse“ ale jenom papouškuje: někteří pana profesora, jiní slova Martina Bursíka o velkém panelu velkých vědců, kteří se nám teď smějí, neboť přece každý ví, že na Antarktidě tají ledovce. Vždyť to všichni viděli v televizi. Že jde ve skutečnosti o kritiku jedné (dosti subtilní) vědecké teorie, že Václav Klaus nezpochybňuje tání ledovců, ale pouze cosi namítá proti převládajícímu výkladu kauzálních příčin tohoto jevu, neví u nás skoro nikdo. Celá „diskuse“ o globálním oteplování totiž vlastně ani žádnou diskusí není. Dávno přerostla spíše v iracionální politický rituál, v zástupné „věcné“ téma, s jehož pomocí se ten či onen kamsi zařazuje anebo signalizuje svou příslušnost k určitému táboru. Dokonce i Václava Klause lze úspěšně podezírat z toho, že své výpady nemyslí tak úplně vážně, že schválně přehání, že provokuje, a pak se baví. V českých zemích totiž existuje poměrně početná skupina lidí, na které Václav Klaus působí jako červený hadr na býka. A řekne-li v 15:30, že je 15:30, jeho profesionální odpůrci se rozpálí a začnou dokazovat, že je 14:30 nebo 17:50, tedy nepochybně jiný čas, než jaký oznámil Klaus. Někteří z nich si dokonce schválně přetočí hodinky.

Klaus zastiňuje Klause Právě v tomto emočním základu jeho provokačního potenciálu však spočívá odvrácená tvář prezidentovy schopnosti vyvolávat diskuse na závažná témata. Neboť brzy přestane jít o dané téma a začne kráčet o samotného Václava Klause. Ale co, nebuďme tak útlocitní. Vždyť podobné znaky vlastně vykazuje každá velká společenská diskuse v každé zemi. V těch vyspělejších jsou takové spory možná o něco podloženější, více vyargumentované, trochu racionálnější, nicméně jistá dávka vášnivosti a kolektivního vymezování se k velkým společenským tématům prostě patří. Jde o neřešitelné dilema: přidá-li se na „objektivní vědeckosti“, přestane to normální smrtelníky bavit. Aby se nějaké téma drželo v „hitparádě“ veřejné debaty, musejí ho provázet i poli-


Mně osobně byla na uplynulém Klausově prezidentském mandátu nejsympatičtější jeho schopnost vyprovokovat společenskou diskusi: o EU, o Kaplického knihovně, o globálním oteplování. Kdyby Klause na Hradě nebylo, museli by si ho naši zelení snad vymyslet. Protože nebýt Klausova boje proti teoriím o globálním oteplování, šlo by o jev u nás skoro neznámý. tické vášně. A těch Václav Klaus vyvolává možná až příliš. Má proto potenciál stát se i v dalších pěti letech tím, kdo servíruje otázky naší doby a vyvolává spory. Přes všechny výše popsané nevýhody takovéhoto způsobu veřejného „diskutování“ lze ale doufat, že v tom Václav Klaus bude pokračovat. Že nezkamení v nadstranickou sfingu, ale zůstane tím, kdo provokuje. Na znovuzvolení se už ohlížet nemusí a obávat se nějaké zásadní nestability přicházející z Hradu by bylo dost pošetilé, rozhodně co se týče otázek do veřejné debaty. Moderní technická (přetechnizovaná) civilizace je tak složitá, že jí už skoro nikdo nerozumí. Nejen voliči, kteří opravdu nejsou kompetentní rozhodovat v celostátních referendech, ale ani politici, kteří si čím dál tím více pouze hrají na ty, co vládnou. Jsou tak lidu představováni v televizi, a lid té iluzi věří, podobně jako věří globálnímu oteplování, když mu někdo promítne do tepla obýváku tající ledovec. Možná i zoufalá potřeba najít v nepřehledném světě pevný bod vede u nás k obrovskému přecenění úřadu prezidenta. Muž, jehož pravomoci jsou hodně reprezentativní, je vnímán jako někdo, kdo má potenciál společnost vést, kdo je králem. I proto, že jde o jednoho člověka, o jednu tvář, nikoliv o byrokratickou houštinu ministerstev a vládních agentur. Prezident tak pomalu začíná plnit jakousi šamanskou funkci. To jsou ale paradoxy, mohl by si povzdechnout racionalista Václav Klaus. V samém závěru jsme tak konečně narazili na jednu jistotu: bezpečně víme, že takto si Václav Klaus určitě nepovzdechne.

Kdo dá Švejnarovi šém? Bohumil Pečinka Hlavní charakteristikou Jana Švejnara je, že o něm nemůžeme s určitostí říct nic určitého. O funkci hlavy státu se ucházel Pan Nikdo, jehož mohou spolehlivě charakterizovat snad jen nejbližší spolupracovníci a jeho američtí studenti. Ani oni však nedokážou odpovědět na jednoduchou otázku, jak se bude chovat v zátěžových politických situacích a jakým směrem se nyní vydá.


Obrýlená elegance Z dosavadních veřejných vystoupení Jana Švejnara vznikl dojem pohotové, obrýlené elegance, která se vyhýbá konkrétním odpovědím. Není jisté, zda v jeho případě šlo o taktiku, jejímž smyslem bylo dát dohromady širokou koalici zprava doleva. Podle této logiky by mu jen náznak každé určitosti mohl uloupnout perníček v podobě hlasu volitelů. Budeme proto s napětím sledovat, jak se v české politické krajině chce vlastně zabydlet. Trochu to připomíná jinou epochu, konkrétně rok 1957, kdy byl hlavou státu zvolen Antonín Novotný, kterého také nikdo neznal, a to včetně překvapených poslanců. Druhou – a pravděpodobnější – možností je, že elegantní „neřečení“ ničeho konkrétního je projevem Švejnarovy politické přirozenosti. V tom případě máme před sebou další z galerie polopostav, kterou do politických výšin katapultoval prostý fakt, že není Klaus. Nemylme se, nebýt Klaus v určitých etapách naší polistopadové politiky znamenalo hodnotu samu o sobě a předurčovalo člověka do těch nejvyšších politických funkcí. Co to bude v tomto případě znamenat pro prezidentský vnitropolitický a zahraničněpolitický kurz? Další obligátní odpověď: nevíme. Mají snad pravidelné odvolávky na zahraničněpolitické směřování Václava Havla znamenat, že Jan Švejnar bude stejně jako on představitelem bezvýhradné proamerické orientace a v rámci Evropské unie zaujme stejně bezvýhradně profederalistické postoje? Nevíme. Stejně jako skutečnost, jestli se ve svých praktických krocích bude snažit dávat dohromady někdejší politicko-ekonomické společenství nazývané „skupina ČSOB“, jdoucí napříč českými politickými stranami, které stálo u vzniku Špidlovy vlády. Odpovídalo by to logice Havlova nástupnictví, do něhož se Švejnar v průběhu nevyhlášené předvolební kampaně stylizoval. I když i to dělal tak nějak napůl, bez chuti a zápachu.

Švejnar jako golem Vznik politického fenoménu Švejnar má předobraz v židovské mytologii, konkrétně v pověsti o golemovi. Tentokrát ho nevytvořil rabi Löw, ale některé vládní i opoziční politické strany s cílem dostat Václava Klause z Pražského hradu. Základní úvaha tvůrce této konstrukce, Martina Bursíka, byla, že to musí být sympatický muž, trochu Klaus (ekonom, profesor), trochu Havel (proamerický i proevropský) a trochu musí souznět s obecně levicovými politickými očekáváními veřejnosti. Z těchto ingrediencí byl posléze uplácán protikandidát současného prezidenta republiky. Jan Švejnar se zatím velmi obratně tváří, že je vstřícný na všechny strany. U politiků zprava doleva proto vznikl pocit, že oni budou těmi, kteří mu budou vkládat do čela šém. V sázce na golema se někteří jeho současní podporovatelé spálí. Kdo to asi bude? Nové centrum Z hlediska budoucí vládní většiny je pravděpodobné, že od Jana Švejnara vyjdou za čas signály a podněty ke sblížení ČSSD a společenství kolem zelených a lidovců. Na světě bude staronová špidlovská koalice bez Špidly a s aktivní podporou skupiny ČSOB. Poraženými se v takovém případě jednoznačně stanou komunisté, kteří se opět ocitnou v izolaci. Jako první věc napadá, že po červeném koberci do tábora vítězů přejde předseda ČSSD Jiří Paroubek, který své straně opět dodá koaliční potenciál, o nějž ho vlastní politikou kdysi sám obral. Nic není vzdálenější realitě. Jestli rodící se neformální Švejnarovo společenství s něčím počítá, pak je to sociální demokracie, ale bez Jiřího Paroubka. Golem se prostě časem obrátí proti svému spolutvůrci a bude se snažit budovat mosty k úplně jiným lidem a skupinám v ČSSD. Ať tak či onak, v české politice se postupně začne ustavovat nová mocenská rovnováha.

Co nového v EU najdete na internetové stránce www.fajmon.eu

14



Naše spravedlnost Pavel Švanda Začněme citátem. Albert Camus v novele Pád praví: „Už neříkáme, jak se říkalo v těch prostoduchých dobách: ,Domnívám se to a to. Jaké jsou vaše námitky?‘ Dialog jsme nahradili oznámením. ,To a to je pravda,‘ říkáme. ,Můžete namítat, co chcete, nás to nezajímá. Ale za několik let tu beztak bude policie a ta vám ukáže, kdo má pravdu.‘“ Camus reagoval na agresivní argumenty, z nichž v polovině minulého století žila zejména francouzská kulturní levice. My si můžeme myslet, že žijeme v úplně jiných časech a v úplně jiné zemi. Ale ten citát má něco společného se sudičskou mánií, která je v současnosti patrná i u nás. Opakovaně čteme, slyšíme, že ten či onen politik anebo i jenom dotčený, trochu zhurta oslovený občan podává trestní oznámení. Některé osoby si dokonce přímo libují ve slovech, že „věc předaly orgánům činným v trestním řízení“. A jak se občas při těch slovech zálibně pomlaskává, s jakou chutí se válí ten výrok na jazyku! Ukazuje nám to televizní obrazovka. Ano, ty činné orgány se zřejmě jeví jako jediná instituce, která je schopna dohlédnout na pravdu, ovšem na tu jednu jedinou, na tu mou pravdu. Jenže policie přichází ke slovu tam, kde se předpokládá vina, nejčastěji dokonce plánované, vědomé zavinění, když se stal zlý čin. Žalobci na druhou stranu reagují na pouhé mínění, na osobní názor, který byl vysloven nahlas nebo formulován písemně. Nesmíme se tomu ale zas tak divit. Sjednotili jsme se na tom, že i slova i názory mohou být trestné, nikoliv pouze činy. Všichni přece víme, že bychom se například neměli slovně dotýkat etnických menšin, rasových rozdílů a tak podobně. Protože za příliš přesvědčivě vyslovenými nesprávnými názory mohou následovat nesprávné činy. Nevýhodou této konvence je, že některé problémy začínají být téměř nediskutovatelné. Za nesprávným názorem může následovat kriminalizace. Ano, to asi měl francouzský spisovatel na mysli: Bude to policie, která vám ukáže, kdo má pravdu.

ORWELLOVSKÝ SVĚT Camus tušil ještě mnohem tíživější stav veřejných diskusí, ten finální, kdy už je všemu svobodnému vyjadřování konec. Měl na mysli takový ten orwellovský svět, kdy je policie všudypřítomná, jedná ve službě bojovné ideologie a lidem přímo vnucuje, kde končí správná pravda a kde začíná pravda nesprávná. My můžeme prozatím mluvit jen o sudičské zálibě, o níž asi platí, že jí podléháme tím víc, čím méně si jsme jistí. Policie a soudy, tedy „orgány činné v trestním řízení“, jsou zatím povolávány na scénu, aby dokázaly pravdu žalobce, ne proto, aby vynucovaly platnost jedné jediné pravdy.


K věčnému řešení věčných konfliktů lidských zájmů patří spor jako samozřejmost. Přeme se o výklad minulosti, přeme se o současnost a hlavně o budoucnost. Hlučná hesla o nezbytných morálních i hospodářských změnách bývají běžně hlásána zanícenými, dobře slyšitelnými proroky. Vlivné profétické postavy často stojí na počátku významných společenských změn i přechodných pozdvižení. Proroci bývají lidé osobně nezištní: filozofové, národní buditelé, náboženští a sociální reformátoři, průbojní spisovatelé, politici milovaní anebo proklínaní davy, obětaví jedinci trpící nepochopením. Výjimkou mezi proroky nejsou ani mučedníci, kteří pro svou pravdu zemřeli. Obyčejný člověk je těžko může kritizovat, neboť bývají ověnčeni akademickými tituly nebo myslitelskými, případně uměleckými úspěchy, jež nelze jen tak snadno zpochybnit. Přesto právě u obětavých idealistů, kteří jsou životem příkladní a myšlenkami vzácní, někdy počínají neštěstí, jež zasahují mnohé. Proroci to myslí vždycky dobře. Ale věcné skutky, které z hlásaných pravd vyplývají, už nerealizují oni sami, nýbrž teprve jejich žáci a mezi nimi hlavně ti, kteří mají příslušné úřednické buňky. Neboť každá společenská pravda, která se má prosadit do praxe, musí být zorganizována, a tedy zúřadována. Teprve příslušní a prakticky nadaní byrokraté rozhodnou, co může z prorokova idealistického díla být uvedeno do života a které z jeho původních nápadů budou raději uloženy do archivu. Státní úřad si přizpůsobí obraz proroka ke své vlastní potřebě a edituje jeho oficiální podobu, která se vyvěsí především ve školách. Dále už funguje dobře známý paradox. Úřad je mocný, avšak úředník sám o sobě je stvoření spíše bezmocné. Byrokrat je odkázán na naši dobrou vůli a poslušnost. Občan buď úřad poslouchá, nebo taky neposlouchá. Nejčastěji děláme tak něco mezi, trochu posloucháme, a když si myslíme, že se nikdo nedívá, tak trochu neposloucháme. Dobře je to vidět na silnicích. Proto si úředník dříve nebo později volá na pomoc policistu, aby hlídal dodržování pořádku. Jenže policista nebo voják porozumí pravdám prorockých filozofů po svém. Vidí


svět pragmaticky, exekutivně, většinou bez smyslu pro odstíny konkrétních lidských životů. Když se věci v zemi, ve státě, v národě vyvíjejí od krize ke krizi, a tedy směrem k radikálním činům, policisté usoudí, že se obejdou bez úředníků a koneckonců i bez proroků. Zmocní se sami prorockých myšlenek, přizpůsobí si je a vnucují je po svém. Tak vzniká na základě původně ušlechtilých myšlenek policejní stát. Tyranie mají často v historických základech ty nejhezčí vidiny idealistů, a proto nejedna dějinná událost ilustruje úsloví, že dobré úmysly dláždí cestu do pekla. Policejní systém je většinou bezmyšlenkovitý. Tudíž se posléze zhroutí. Nastane čas volnosti, což je doba šťastná, ale také nevyhnutelně komplikovaná. Neboť za čerstvé svobody vycházejí najevo četné složitosti lidské povahy a protikladnost různých zájmů. Nastane stýskání po větším pořádku a také po ušlechtilých idejích, které by slíbily konec chaosu. Proto ve svobodě opět povstávají noví, z gruntu zapálení proroci, kteří hlásají vznešené reformy lidských institucí. V tíživé, rozporuplné současnosti nabízejí kontrastem budoucí jednoduchou dokonalost. Když se proroci dostanou od slov k činům, na pomoc si opět povolají úředníky a ti si zase zavolají policajty. A celý tragikomický koloběh lidské pýchy začíná znovu. Kde se stala základní chyba, ptáme se podezíravě. Sudičská mánie, kterou kolem sebe občas pozorujeme, mi vadí právě proto, že v jejím základu vidím onu touhu volat na pomoc pravdě policajta. Pak neříkáme: „Domnívám se to a to. Jaké jsou vaše námitky?“, nýbrž tvrdíme si: „Orgány činné v trestním řízení najdou pravdu, ať se vám to líbí nebo ne. Vaše mínění nebude vyargumentováno, nýbrž vy budete potrestán za to, že jste říkal něco, co se mně nelíbí.“ Ze zákona se dělá ucouraný posluha lidské ješitnosti. A docela pěkné české slovo „sudič“ nabývá po tom všem, co jsme zažili v minulém století, poněkud zlověstné příchuti. Pořád ještě platí, že dorozumět se aspoň občas s lidmi a aspoň trochu porozumět světu leckomu připadá málo. Pořád ještě jsme ve vleku pýchy minulých století, v nichž se spousta proroků domnívala, že má v podstatě lidský osud v hrsti, nebo, jak dnes říkají mladí, „na háku“. Nám zbývá s Camusem jistá nostalgie po vysněných časech, kdy se o lidských činech údajně debatovalo s jistou velkorysostí, nikoliv ve studeném stínu politické korektnosti, natož trestněprávní odpovědnosti. Vždy znovu stojíme před otázkou, jestli má být v demokracii trestné slovo, názor, mínění, agitace, nebo teprve čin. Po svém si odpovídáme my, Středoevropané, poučení následky propagandy zla. Jinak, liberálněji soudí Anglosasové, kteří více důvěřují svobodné výměně všech názorů, nejen těch správných.

KULTURA VÍTĚZŮ Žijeme ovšem také v kultuře vítězů. V popředí je pro nás ten, kdo prosadí svou vůli, kdo vynikne nad průměrem, kdo je nápadnější mezi nápadnými. Za příležitost k tvorbě hodnot se platí především trpělivostí, které vlastně nikdy není dost.

16


Proroci to myslí vždycky dobře. Ale věcné skutky, které z hlásaných pravd vyplývají, už nerealizují oni sami, nýbrž teprve jejich žáci a mezi nimi hlavně ti, kteří mají příslušné úřednické buňky. Každá společenská pravda, která se má prosadit do praxe, musí být zorganizována, a tedy zúřadována. Teprve postupné navršení tvořivého úsilí zakládá fungující kulturu. Proto výsledky živého kulturního usilování leží obvykle až někde za obzorem. Projeví se po desetiletích. Možná dokonce až v příštích generacích. To je obtížně pochopitelné pro všechny, kteří si chtějí sáhnout na svůj úspěch okamžitě. Protože toužíme vejít do zaslíbené země dokonalých zákonů a opatření pokud možno hned zítra, rozhlížíme se po rázném výkonu moci. Vlastně nevoláme po silných zákonech, ale po mocných úřednících. Ti by si samozřejmě zavolali na pomoc pevnou ruku policie. Proto se tak rádi dovoláváme „orgánů činných v trestním řízení“. Nechce se nám únavně debatovat o pestrých lidských pravdách. Ani demokratická média nemají moc trpělivosti s důkladným porovnáváním různých mínění, jak se postupně a s překážkami vyvíjela. Každý den potřebují svou novinku, své palcové titulky. Čtenáři a posluchači vyžadují čerstvé důvody k morálnímu rozhořčení. Nakonec by to mohlo opravdu dopadnout tak, že už jen pečlivě vyšetřující policajt bude vědět, co si o sobě opravdu myslíme.

KULTURA PODEZŘENÍ Jádro problému však není ve špatných náladách jednotlivců, ani v politice médií, vycházejících vstříc živé poptávce po poutavých událostech. Sklon ke sporu a špatné náladě je zakotven hlouběji. Náš většinový vztah k realitě je výrazně polemický. Se světem nejsme spokojeni ze zásady. Kultura vítězů nás příliš rychle vyhání z dneška do budoucnosti. Proto své naděje svěřujeme prorokům zítřka. Neboť vždy tak trochu žádáme od lidské existence ještě o něco víc, než nám právě nabízí. Konkrétní lidské pořádky snadno nahlížíme svrchu, jako cosi méněcenného, alespoň ve srovnání s proroctvím o lepší budoucnosti. Proto se naše kultura rozvíjí jako kultura podezření: podezíráme realitu, že není tak dobrá, jak by mohla být. Skutečnost možná vůbec není tím, za co se vydává. Snad nás i někdo záměrně klame. Takto pojatá životní realita je velmi zlomyslná bytost, kladoucí náročnému člověku do cesty jen nové a nové překážky. Svět popírá naši svobodu. Denně tedy mumláme temné stížnosti proti obecnému stavu věcí, který je očividně zpropadeně nedokonalý. Vyhlížíme zítřek. Pro kulturu podezření je příznačné, že se vyjadřujeme zdánlivě věcně, jaksi z nadhledu, jako kdybychom měli lidskou společnost na talíři, nad nímž sedíme s příborem v rukou. Takto


pokrájený život nám však nechutná, s výjimkou příležitostí k okamžitému fyzickému opojení. Když už se člověk vyšplhal na nebesa, odkud údajně vystrnadil Boha a pronikl do vesmíru, nemohl by být sám se sebou trochu spokojenější? Nemohl. Důvodem k podstatné nespokojenosti je, že dosud nejsme věční, vševědoucí, všemocní. Kdo za to může? Nemohl by pronikavý policajtský mozek vyšetřit, proč nejsme bohy? Existuje jakási stopa. Podle Bible podezření už kdysi nastolili vzbouření andělé, kteří za své sudičství byli uvrženi do pekel věčných depresí. Svou zkušenost se prý snaží předat člověku se všemi důsledky. Komu je padlý anděl prorokem, tomu je vědotechnika, přetvářející svět, byrokratickou soustavou, jíž je třeba co nejdůsledněji uplatňovat. Politik, člověk moci, je pak v tomto systému věčných nespokojenců systemizovaným policajtem. Před jeho dozíravým vlivem nás zachraňuje pouze jeho odvolatelnost. Ale padlého anděla, vlivného proroka kultury podezření, jenž nás pokouší vidinou dokonalé budoucnosti, toho odvolat ze scény nedokážeme. Ten tu bude s námi až do konce času. Proroci, kteří kritizují špatnou přítomnost a učí nás o lepší budoucnosti, apelují na jeden ze základních lidských požadavků. Pociťujeme hlubokou potřebu, aby nám skutečnost, svět, život, bůh, společnost, jak chcete, daly za pravdu. Kromě chleba a vína a střechy nad hlavou žádáme, aby tu byl někdo, kdo nám řekne jednomu po druhém anebo všem společně: člověče, ty máš pravdu. Když strádáš, když ti ubližuje přesila, ve skutečnosti je život na tvé straně. A přes všechny skopičiny, jichž se dopouštíš, přece jen jsi znamením něčeho cenného, co by mělo být zachráněno. Proto máš jaksi pravdu, i když kolem sebe třeba šíříš spíše drobné omyly a lži. Na tuto lidskou víru ve vlastní cenu se odvolávají všichni proroci lepšího příštího. Vlastně nám neříkají nic jiného, než že v budoucnosti budeme správně oceněni a přijati do lepšího světa. Ta touha po ospravedlnění je také silným polemickým argumentem proti myslitelům postmoderny. Ti si všimli velké nabídky pravd i polopravd, která zaplavila náš horizont, a pro-


to nám tvrdí, že všechny představy, myšlenkové projekty a vidiny jsou si zhruba rovny: všechny jsou možné. Ano, na trhu informací lze uplatnit prakticky cokoliv a to, co ještě zbývá na okraji veřejného mínění, přijde možná ke slovu už zítra. Ale co je to všechno platné: každý z nás pociťuje nepřekonatelnou inklinaci ke své pravdě, k tomu místu na zemi nebo na nebi a tomu slovu, jež nás potvrdí. Je mezi námi jen málo těch, kteří jsou schopni přijmout představu, že většinu života strávíme úvahami a zápasy o částečnou pravdu a poloviční omyly, že nedokonalost našeho pojetí světa je koneckonců evidentní, když se ohlížíme hlavně po tom všem, co jsme kdy pokazili. Myslel si to Sókrates, který razil poučku: „Vím, že nic nevím.“ A jak dopadl tváří v tvář athénskému vedení? Podobně jako Ježíš Kristus, který učil, že on sám je zosobněním pravdy, která ale není z tohoto světa. Athénští i jeruzalémští odpovědní činitelé a policajti hlídali především stabilitu poměrů, která není dost dobře možná, pokud si nemyslíme, že stojíme na pevné půdě světa. Ale my máme právě reálný svět v podezření, že nám nedává dost za pravdu. Denně nás ohrožuje svou nedokonalostí, churavostí a dokonce i smrtí. Apokalyptických vidin z našich vlastních nočních snů pak ve dne využívají i docela prostřední proroci. Vždycky se dozvíte, že pokud budou vládnout ti druzí, jiní než mluvčí, naše kultura i ekonomika a nakonec i stát a zeměkoule se zhroutí, splasknou, zmrznou, oteplí se a shoří. Je to opakovaná písnička. Má ovšem také opakovaný úspěch, protože podobná melodie zní v srdci každého z nás. Někdy silněji. Ve šťastnějších chvilkách vnitřního pokoje slábne. A právě proto, když si nedáme dobrý pozor sami na sebe, voláme na pomoc nejen proroky, ale také zodpovědné byrokraty. Na tom by nebylo nic špatného. Jen nesmíme připustit, aby nakonec nebyly zase hromadně povolány k veslům „orgány činné v trestním řízení“. Aby nám naše domácí nebo snad dokonce celosvětová policie nevykládala, co je správná pravda a co je špatná pravda. Takový konec by si pohodlné postmoderní relativizování lidského osudu snad ani nezasloužilo.


„Aron kritizoval pokoutní federalismus…“ tvrdí profesor Miroslav Novák o slavném politickém mysliteli Raymondu Aronovi, o němž nedávno vydal knihu s názvem Mezi demokracií a totalitarismem.

Začátkem devadesátých let jste stovkám studentů politologie pomohl objevit francouzského politického myslitele Raymonda Arona. Jak jste se k němu dostal vy sám? Velmi obtížně, protože jsem studoval sociologii na Univerzitě Karlově začátkem sedmdesátých let, kdy se o Aronovi příliš nemluvilo. Mou výhodou bylo, že jsem maturoval z francouzštiny, takže jsem mohl číst knihy mnoha autorů v originále. Musím říct, že jsem byl strašně zklamán, protože například způsob, jímž psali o komunismu, se příliš nelišil od toho na Východě. Sám to nazývám docta ignorancia, učená nevědomost. Ti lidé věděli, kdo je Brežněv, jaké měl funkce, ale podstatu režimu nechápali. Pak jsem narazil na Raymonda Arona a uvědomil jsem si, že tento člověk skutečně rozumí tématu, o němž píše. Jakou jste četl první Aronovu knihu? Byla to Osmnáct přednášek o industriálních společnostech. Vyložil zde svou teorii industriálních společností a minimálně dvěma generacím nekomunistických sociologů velmi pomohl, protože je osvobodil od zdrcujícího vlivu marxismu. Aron totiž výborně znal Karla Marxe a záměrně si kladl stejné otázky. Dával na ně ovšem zcela jiné odpovědi. V tom byl jedinečný.

Zažil jste Arona po odchodu do emigrace? Odešel jsem v létě 1977 a cestou do Švýcarska jsem se zastavil v Paříži. Hned jsem si koupil jeho knihu s názvem Obhajoba dekadentní Evropy, kde skvěle kritizuje leninskou teorii imperialismu, která je mimochodem dodnes velmi vlivná. Arona jsem sledovat nepřestal – v té době psal pravidelné komentáře pro týdeník L’Expres. Nedávno jsem ve svých věcech našel fotokopii jeho úvahy o výročí bolševické revoluce v Rusku. Psal zde, že v Evropě převládl názor, že sovětské moci se podařilo z nuly industrializovat zemi. Tedy že Stalinův přístup, spojený s likvidací soukromého vlastnictví a přesuny národů, byl sice brutální, ale koneckonců účinný. Aron oponoval, že Rusko sice bylo oproti západní Evropě průmyslově opožděné, ale už od osmdesátých let 19. století zde nastal rychlý ekonomický růst a mnozí evropští pozorovatelé se domnívali, že Rusko se v polovině 20. století stane jednou z nejvýznamnějších průmyslových zemí na světě. Pokud jde o životní úroveň, byla v polovině sedmdesátých let na sovětském venkově nižší než v Rusku před první světovou válkou. Sám Aron napsal: „Po třicet let od roku 1947 do roku 1977 jsem nepřestal komentovat politické dění, a provozoval jsem tak neustále

Profesor Miroslav Novák vystudoval sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a ve švýcarském Lausanne. Od roku 1990 přednášel v Praze na Fakultě sociálních věd a Filozofické fakultě UK a na několika zahraničních univerzitách. V roce 2004 stal prvním profesorem politologie na UK. Specializuje se na komparativní politickou sociologii, zejména na stranické systémy a typy demokracie. Publikoval odborné knihy a studie v češtině i francouzštině. Kromě aronovské knihy Mezi demokracií a totalitarismem nedávno vydal sborník o roli prezidenta v parlamentních a poloprezidentských systémech.

18



šího vedení de Gaullovy strany RPF. Jednou napsal, že si pěstuje pozici angažovaného pozorovatele, který chce skloubit roli diváka i účastníka. Myslíte, že to dokázal dát dohromady? Aron byl ve skutečnosti příliš nezávislý na to, aby mohl být striktním gaullistou, a to i v době, kdy byl členem gaullistické strany. Dokládají to ostatně jeho články z tehdejší doby. Vzpomínám si, jak kritizoval de Gaulla ohledně SSSR. Pro de Gaulla byl Sovětský svaz jen jiným vtělením věčného Ruska. To, co se mění, jsou jenom vnější formy, ale ruská podstata zůstává. Aron naopak říkal, že komunismus není vnější nálepkou, že jde o podstatně jiný společenský fenomén.

Politický myslitel Raymond Aron (1905-1983) se narodil v Paříži. Vystudoval slavnou École normale supérieure, kde byl jeho spolužákem Jean-Paul Sartre. Absolvoval s prací o Kantově filozofii. Za nacistické okupace žil v Londýně, kde vydával časopis France Libre. Napsal několik desítek sociologických a politologických knih. Je zakladatelem revue Commentaire.

jakousi paralelní politiku.“ V jiné části svých vzpomínek říká, že se dostal do sporu s jistým komentátorem, který napsal skvělý článek proti vládě. „Řekl jsem mu: co byste dělal na jejich místě?“ Odpověděl mi: „To není můj job. Ministři musí najít řešení, já jsem od kritizování.“ Na to jsem mu řekl: „Já si svou novinářskou roli zrovna takhle nepředstavuji.“ Po celý život jsem si jako novinář kladl otázku: „Co bych dělal na místě ministrů?“ Myslíte, že to byla jen jeho osobní projekce, nebo skutečné novinářské krédo? Od většiny francouzských intelektuálů se odlišoval svým realistickým přístupem. Vyznačovalo se to mj. tím, že se na rozdíl od nich vyznal v hospodářských otázkách. Podívejme se na jeho vývoj. Ve dvacátých letech byl členem socialistické strany a pacifistou. Začátkem třicátých let studoval v Německu, zažil zde nástup nacismu k moci, což ho ovlivnilo na celý život. Na rozdíl od jeho spolužáka z vysoké školy a dlouholetého přítele Jeana-Paula Sartra, kterého Aron seznámil s německou existencialistickou filozofií. Sartre byl v mnoha věcech geniální, ale politicky byl totálně nejasnozřivý – mýlil se téměř ve všem. Aronova politická pozice by se nejspíš dala nazvat jako kritický gaullismus. Málo se ví, že v letech 1947-1951 byl členem nejuž-


V knize Angažovaný pozorovatel Aron napsal, že během druhé světové války se nakazil virem politiky a byl jím prý doslova prolezlý, což způsobilo, že po válce nastoupil do novin Combat a později do Figara. Univerzitní dráhu proto začal až v roce 1955, když začal učit na pařížské Sorbonně. Mimochodem, několik týdnů předtím vydal knihu Opium intelektuálů, kvůli níž se tam téměř nedostal. Myslíte si, že má tato kniha co říct i dnes? Jsem o tom přesvědčen a jsem rád, že byla přeložena a vydána do češtiny, protože je to jedna z jeho nejúspěšnějších knih. Už název Opium intelektuálů volně navazuje na Marxe, který napsal známou větu, že náboženství je opium lidu. Aron to převrátil a napsal, že marxismus je opium intelektuálů. Jeho text vyvrací různé mýty – mýtus revoluce, mýtus proletariátu atd. V té době se o tom vůbec nediskutovalo a marxismus byl hlavní intelektuální proud. Ukážu vám to na jednom příkladu. Mezi českými filozofy má obrovské renomé francouzský intelektuál Paul Ricoeur, člověk vzácný po všech stránkách. Nicméně desítky let psal o tom, že tržní hospodářství nemá žádné opodstatnění a budoucnost má jedině komunistické hospodářství, které zruší tržní anarchii. O svém rozchodu se Sartrem Aron napsal: „Sartre byl totiž moralista. Nedokázal přistoupit na to, že by moje názory, možná mylné, mohly být bez viny. Morálně pro něj bylo těžké přijmout argumenty člověka, který zastával postoje zcela odlišné od těch jeho. A tak mě morálně odsoudil.“ Na jiném místě vzpomínek si posteskl: „Jako by v téhle generaci nebylo možné udržet přátelství, pokud jste se neshodovali politicky. Politika byla zřejmě příliš vážná a tragická na to, aby přátelství dokázala odolat protichůdným názorům v této oblasti.“ Byla tehdejší politika vážnější a tragičtější než dnes? To rozhodně. Uvědomte si, že ideologické rozdíly byly hlubší a dramatičtější než dnes. Francouzská komunistická strana byla po roce 1945 nejsilnější politickou stranou. Kromě toho zde působily početné vrstvy souputníků, což byla dohromady velká síla, která často pracovala metodami intelektuálního teroru vůči lidem s opačným názorem. To se stalo i Aronovi. V roce 1958 vydal Aron skandální knihu s názvem Alžírská tragédie, jejíž hlavní myšlenkou bylo, že Alžírsko musí získat nezávislost. O tom, jak citlivé to bylo téma, svědčí fakt, že o nezávislosti


Mezi českými filozofy má obrovské renomé francouzský intelektuál Paul Ricoeur, člověk vzácný po všech stránkách. Nicméně desítky let psal o tom, že tržní hospodářství nemá žádné opodstatnění a budoucnost má jedině komunistické hospodářství, které zruší tržní anarchii. Alžírska nesměl napsat ani řádek do Figara, kam jinam pravidelně psal komentáře. Další příklad, kdy měl pravdu, za niž byl více kritizován v konzervativním prostředí. Ale ani levice nebyla jednoznačně proti osamostatnění Alžírska. Takže měl „předčasně pravdu“, jak napsal jeden jeho kritik. Ano, ale existuje ještě lepší bonmot, který se v intelektuálním světě říkal: Lépe se mýlit se Sartrem, než mít pravdu s Aronem. Je z roku 1983, kdy Aron napsal své paměti. To už jej uznali i ti, kteří se tak rádi mýlili se Sartrem. Před několika týdny jste vydal knihu o Aronovi s názvem Mezi demokracií a totalitarismem, s podtitulem Aronova politická sociologie industriálních společností 20. století. Mimo jiné se zde zabýváte jeho pojmem industriální společnost, který se koncem padesátých let stal slavným. O co šlo? Jak už jsem říkal: Aron vyšel z marxistických otázek a dospěl k jiným závěrům. Karel Marx napsal, že existuje souslednost společensko-ekonomických formací, takže feudalismus byl nahrazen kapitalismem a ten že bude nahrazen socialismem. Aron říká: není to pravda. Socialismus není nástupcem kapitalismu, je to jeho současník – a navíc horší. Základní Aronovou tezí je, že sovětský režim je pouze jiná forma industriální společnosti. To bylo ohromující tvrzení, protože tím odsakralizoval komunismus jako pokrokový systém, který nahradí kapitalismus tak, jako léto nahrazuje jaro. Mnoho lidí se dodnes mýlí, když spojuje Arona s později módní teorií konvergence. Její protagonisté tvrdili, že kapitalismus se bude postupně socializovat a komunismus demokratizovat a oba nakonec splynou. To Aron výslovně odmítal. Jak souvisí s jeho teorií industriální společnosti teze o primátu politiky? Je v tom zdánlivý paradox: hlásal teorii industriální společnosti a současně obhajoval primát politiky ve společnosti. Aron říkal, že ekonomiku komunistických zemí nelze vysvětlit z hlediska hospodářské logiky, protože ji určují politické zřetele. Pokud jde o sociální strukturu, není v obou typech společnosti rozdíl – jsou zde rolníci, dělníci, manažeři, nižší a vyšší vrstvy. To mají obě společnosti stejné. Odlišuje je ale politika, například jestli se dělníci mohou svobodně organizovat. To není dáno ani stupněm vývoje, ale politickým režimem.

20


A primát politiky v kapitalismu? Vzpomeňte si, jak ve třicátých a čtyřicátých letech probíhaly debaty o státních zásazích do ekonomiky. Většinový názor byl, že stát má právo jakkoli zasahovat. Druhý představoval von Hayek, který tvrdil, že zásahy tohoto typu podvazují ekonomickou svobodu a následně vedou k cestě do otroctví. Aron byl jiný typ liberála než Hayek. Napsal, že otroctví nikdy nevzniklo na základě státních zásahů do hospodářství a plánováním. Podle něj to bylo přesně obráceně. Velmi rozšířené zásahy do hospodářství plynuly primárně z politické a ideologické oblasti. Vždy existuje skupina lidí, která se domnívá, že vlastní pravdu a musí donutit zbytek společnosti, aby se jí podřídili. Cesta do otroctví podle Arona vychází z ideologické oblasti. Další argument ve prospěch primátu politiky je obsažen ve slavné větě, že z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví. Ano, lidský život je časově omezený. Aron tvrdil, že právě z hlediska omezenosti lidského života je pro lidi důležitější kvalita politického režimu než stupeň ekonomického rozvoje a vysoká životní úroveň. Vezměte si Indii. Jde o zemi relativně chudou, ale funguje zde demokracie, lidé nejsou otroky, a když někomu ve tři ráno zazvoní zvonek, nemusí se bát, že bude odvlečen do koncentráku. Jednu kapitolu své knihy jste nazval „Byl Aron euroskeptikem“? Jeho žák Piere Kende si myslí, že ano. Co vy? Sám jsem s tím měl ohromnou potíž. Za prvé je třeba oddělovat Arona jako angažovaného člověka a sociologa. Po válce měl vizi federalizované Evropy. I když později se tyto zmínky už neobjevují, tuto svou představu úplně neopustil. Jakožto sociolog byl však eurorealista, protože nevěřil, že k tomu v horizontu desetiletí může dojít. Aron současně přišel s termínem „pokoutní federalismus“, který zesměšňoval přesvědčení některých architektů sjednocené Evropy, kteří tvrdili, že ekonomická spolupráce automaticky vyústí ve federální řízení Evropy z jednoho silného politického centra. Aron, podobně jako dnes Václav Klaus, se nedomnívá, že státní svrchovanost státu je něco překonaného, ale bere ji vážně, protože se historicky vyvinula a má svou hodnotu a význam. „Pokoutní federalismus“ by se dal vztáhnout i na způsob dnešního vytváření Evropské unie. Aron říkal, že za prvé je třeba brát politiku vážně. Nelze dojít k evropské federaci tak, že se na ní domluví úzký okruh elit. Takový krok by – podle Arona – musel být v souladu s míněním obyvatel, a to se neděje. Za druhé tvrdil, že je velmi nepravděpodobné, že by vznikl univerzální stát, protože by musela nastat změna dějin, doslova mutace dějin. V této souvislosti napsal, že „specifičností a originalitou Evropy je pluralita národností a státních svrchovaností. K vytvoření státní svrchovanosti zahrnující rozmanité národy by bylo třeba buď naléhavého nebezpečí, nebo všemocného federátora.“ Existuje v dnešní Evropě jedno, nebo druhé?


Právě, že neexistuje. Proto dochází k pokoutnímu federalismu. Navíc je to nepoctivé a ke skutečné federaci se touto cestou stejně nedostaneme a budeme se pohybovat v meziprostoru. Ve svých studiích velice často pracujete s aronovským pojmem „politická akceschopnost“. Vinou patových výsledků parlamentních voleb v posledních dvanácti letech je účinnost vládnutí v České republice velkým problémem. Myslíte, že se tento trend ještě zhoršuje? Je to vážný problém a netýká se jen České republiky. Vidím to ale jako odstranitelnou věc. Elegantně to například vyřešila Francie, když koncem padesátých let přijala jiný volební zákon. Cílem demokracie není, aby parlament přesně odrážel voličské hlasy a voličské mínění, ale především vytvoření akceschopné vlády, což se u nás pravici ani levici nedaří. V živé paměti ještě máme pokus o volební reformu z roku 2000, který skončil tak, že ji zneplatnil Ústavní soud, a to na základě argumentace, která není přijatelná. To, že je v ústavě definována zásada poměrného zastoupení, neznamená, že musí fungovat přísná proporčnost. Ústavní soud akceptoval politologicky naivní představy. Nedávno jsme se mohli z médií dozvědět, že ministerstvo spravedlnosti připravuje reformu, která je založena na tom, že se zvětší

volební obvody, což je krok k ještě větší poměrnosti. Vítěz voleb by však dostal bonus mandátů navíc. Souhrnně řečeno, na jedné straně se přidá a na druhé ubere a můžeme být nakonec tam, kde jsme dnes. Jak to vidíte? Alespoň podle prvních informací jde o typický koaliční kompromis malých a velkých stran, který může fungovat jen za existence velkého bonusu mandátů. Tento krok ale zase zneplatní Ústavní soud, takže zde bych řešení nehledal. V tom případě by se lidé měli připravovat na to, že země stabilně směřuje k velkým koalicím. A to je ještě lepší varianta. Za současné konstelace je pravděpodobnější menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů. Patům by se však dalo zabránit vytvářením předvolebních koalic. Kdyby například zelení šli před minulými volbami v koalici s lidovci, tak dnešní vláda má pohodlnou většinu mandátů v Poslanecké sněmovně. Obě strany ale podcenily charakter volebního zákona, který v některých menších volebních krajích znevýhodňoval malé strany. To by se neutralizovalo právě předvolební koalicí. Namísto volebního zákona by měli zelení obviňovat sami sebe. Rozhovor vedl Bohumil Pečinka.

��

��

��

��

��



„Většinové rozhodnutí neznamená, že můžete obejít ústavu…“ Rozhovor s Danielem Hannanem O britském europoslanci Danielu Hannanovi se v poslední době mluvilo především v souvislosti s tím, že údajně přirovnal předsedu Evropského parlamentu Hans-Gerta Pötteringa, působícího stejně jako Hannan ve frakci Evropské lidové strany – Evropských demokratů, k Adolfu Hitlerovi. Pár dní na to byl z EPP-ED vyloučen. V exkluzivním rozhovoru pro Revue Politika Hannan shrnuje všechny peripetie posledních dní a boří některé mýty, které o něm a jeho prohlášení kolují. Většina médií – včetně českých – o Vaší poznámce psala zhruba toto: „Britský europoslanec Daniel Hannan přirovnal prezidenta Evropského parlamentu Hanse-Gerta Pötteringa k Hitlerovi.“ Co se přesně odehrálo? Již několik týdnů protestujeme proti implementaci Lisabonské smlouvy, která patrně bude ratifikována jen formálně. Po každém hlasování jsme se domáhali sdělit – ne více než v jedné minutě –, proč jsme hlasovali zrovna takto. Já jsem své vysvětlení vždy zakončoval: „O Lisabonské smlouvě se musí dát hlasovat.“ Náš protest europoslance většinou neochudil o více než dvacet minut z obědové pauzy, avšak i to, zdá se, bylo příliš. Odhlasovali si, že pravidla jednacího řádu Evropského parlamentu budou moci být podle potřeby ignorována. Proti tomu jsem protestoval a použil ono přirovnání ke Zmocňovacímu zákonu z roku 1933. Ani zdaleka jsem Hanse-Gerta Pötteringa nenazval nacistou. Nazval jsem ho „zapáleným demokratem a slušným člověkem“. Ba co víc, v reakci na protesty euroskeptiků v Evropském parlamentu můžete vidět (www.youtube.com/watch?v=QVeMBNB0cII), že leadeři socialistů a liberálů Martin Schulz a Graham Watson činí přesně to, z čeho mě křivě obvinili: své oponenty přirovnávají k nacistům. Martinu Schulzovi euroskeptici připomínají Adolfa Hitlera a Grahamu Watsonovi pak jejich jednání „komunisty v Ruské dumě a národní socialisty v Říšském sněmu“. Není potřeba dodávat, že si na to nikdo nestěžoval. Je patrně v pořádku nazývat své oponenty nacisty, když jsou euroskeptiky. Co vlastně bylo předmětem sporu, na jehož konci bylo Vaše prohlášení? Protestovali jsme kvůli zrušení slibovaného referenda k Lisabonské smlouvě a implementaci její velké části, když k tomu schází formální ratifikace. Po mém protestu leader EPP-ED Joseph Daul rozhořčeně prohlašoval, že mu nezáleží na tom, jestli referendum požaduji v Británii, ale že tak činím jako člen jeho frakce – a z půdy Evropského parlamentu to dělat nebudu. Zde je vidět, proč David Cameron sliboval vystoupení Konzervativní strany z EPP-ED. Kolegové ze strany mě ubezpečili, že jsem neřekl nic proti politice strany, že konzervativci

22


jsou stále pro vyhlášení referenda k Lisabonské smlouvě a že z frakce plánují příští rok vystoupit. Nepřeceňujete význam jednacího řádu Evropského parlamentu? Jakákoli organizace se musí řídit svými pravidly. Většinové rozhodnutí neznamená, že můžete obejít ústavu. Asi to vypadá jako nepodstatná poznámka, ale toto je rozdíl mezi konstituční vládou a vládou svévole. Právě to jsem chtěl zdůraznit, když jsem použil poznámku o Zmocňovacím zákonu z roku 1933: Říšský sněm jej schválil svojí většinou, ale přitom otevřel dveře protiústavní vládě. Mění se pro Vás něco tím, že jste byl vyloučen z EPP-ED? Ano. V den, kdy jsem odešel, přišla do mé kanceláře členka týmu a poprvé za osm let se mě zeptala, jestli by mi nemohla nějak pomoci. Osm let jsem byl stejně jako všichni britští (a dnes i čeští) euroskeptici v EPP-ED soustavně frustrován jejím vedením. Byl mi odepírán prostor se vyjadřovat v důležitých debatách a byl jsem omezován i v těch nejmenších a nejtriviálnějších věcech, například při rezervaci místností. Tomu všemu je teď konec. A zatímco EPP-ED dříve utrácela mé finanční alokace z „informačního rozpočtu“ na své vlastní aktivity – projekt na podporu Lisabonské smlouvy, eura a podobně –, já tuto sumu (40 000 eur ročně) mohu nyní použít proti Lisabonské smlouvě! Předpokládám tedy, že jste hlasoval i proti parlamentní zprávě o Lisabonské smlouvě přijaté na posledním štrasburském plénu? Ano. Lisabonská smlouva poskytuje EU mnoho atributů státu: prezidenta, zahraniční politiku, systém trestního práva. Zruší národní veta až v šedesáti oblastech. Umožní Unii přivlastnit si další moc prostřednictvím „samopozměňovací“ procedury, aniž by potřebovala nové pravomoci. Měli bychom se vydat opačným směrem – přenést pravomoci na občany a ne je centralizovat v Bruselu. Rozhovor vedl Ondřej Krutílek. Přeložila Iveta Frízlová.


Evropská filozofie neúspěchu Studenti v Německu a Francii podstupují nebezpečnou indoktrinaci

Stefan eil Německé a francouzské děti jsou krmeny předsudky a zaujatostí, když se učí, že ekonomické principy jako kapitalismus, svobodný trh a podnikání jsou kruté, nezdravé a nemorální. To, zda se evropská ekonomika této zaujatosti zbaví, může určit, jestli bude prosperovat, nebo nadále pokulhávat.

Miliony dětí jsou vychovávány s předsudky a dezinformacemi. Ve školách je učí zkreslené ideologie a dogmata, která jsou v rozporu s přesvědčením v ostatních západních zemích. Studují z učebnic, které jsou plné nesouhlasných nauk, a jejich memorování je má připravit ke studiu na těch lepších univerzitách světa. Vytrhnout děti z tohoto sevření určí rozdíly mezi světovou prosperitou a nebezpečnou propastí. Nebude to jednoduché. Ne proto, že by tyto děti pocházely z Pákistánu nebo ze státem kontrolované školy v Saudské Arábii. Nepocházejí. Přesněji řečeno, žijí ve dvou nejvýznamnějších světových demokraciích – Francii a Německu. To, co země učí své mladé lidi, je odrazem jejího základního národního přesvědčení. Jsou to školy, které budoucím generacím vyprávějí historické příběhy svých společností. O tom, jak má předávání historické ideologie vypadat, se vedly rozsáhlé debaty: japonské učebnice zlehčují Nanjingský masakr, palestinské učebnice znázorňující mapy bez Izraele, nové ruské osnovy od učitelů vyžadují, aby prezentovali stalinistické období méně kriticky. Do této doby však nevznikly žádné analýzy toho, jak země vyučují ekonomii, přestože je tento předmět při vytváření kolektivní identity, která pak pohání domácí a zahraniční politiku, stejně důležitý. Stejně tak jak školy vyučují historii, předávají „pravdy“ o kapitalismu, sociálním státu a ostatních ekonomických principech, které společnost považuje za samozřejmé. Školám ve Francii a Německu se např. podařilo zakořenit silné averze vůči kapitalismu. Podle průzkumu veřejného mínění v roce 2005 pouze 36 % Francouzů podporovalo systém svobodného podnikání, což je základní kámen světového obchodu. Z dotázaných občanů dvaadvaceti zemí je to nejnižší výsledek. V Německu je pak podpora socialistických idejí na dlouhodobém maximu – 47 % v roce 2007 oproti 36 % v roce 1991. Bylo by jednoduché brát tyto postoje na lehkou váhu, ale jejich dopad může být vážný. Nezaměstnanost v Německu po letech stagnace opět klesá, a to díky reformám sociálního systému, které v roce 2005 donutily Němce žijící na podpoře najít si konečně zaměstnání. Ani tento výsledek však většinu Němců nepřesvědčil o tom, že pohrávání si se sociálním státem za-


šlo příliš daleko. Kancléřka Angela Merkelová, občas označovaná za německou Margaret atcherovou, plány pokračovat v reformě volného trhu opustila. Místo toho zavedla novou „daň pro bohaté“, zpřísnila pravidla na trhu práce a slíbila obnovit snahy „regulovat“ globalizaci. Za těchto okolností dva ze tří Němců podporují alespoň částečně „kultovní ekonomiku“ nově vytvořené antiglobalizační politické strany s názvem Die Linke (Levice), která prosazuje návrat k předreformnímu stavu a byla založena bývalými východoněmeckými komunisty a západoněmeckými levicovými populisty. Mnoho těchto populárních stanovisek lze vysledovat i v osnovách státních škol. Zde se vyučuje ekonomie, jejíž výklad je diametrálně odlišný od tržních principů, na kterých je postaven západní model. Tento fenomén není pro Evropu novým zjištěním, avšak nikde jinde není tak očividný jako ve Francii a Německu. Zkreslené vnímání ekonomie se odráží ve světem nejvíce přetřásaných problémech – populačním růstem počínaje, přes nárůst protiamerických nálad a antikapitalistickými postoji konče.

EKONOMIE À LA CARTE „Ekonomický růst vede k hektickému způsobu života, přepracovanosti, stresu, nervovým depresím, srdečním chorobám a podle některých názorů přispívá dokonce ke vzniku nádorových onemocnění,“ prohlašuje trojdílná Historie 20. století, soubor textů, které se učí nespočet francouzských středoškoláků nazpaměť, když se připravují na přijímací zkoušky na pařížskou univerzitu Sciences Po a další prestižní školy v zemi. Text pokračuje slovy: „Za posledních dvacet let došlo ke zdvojnásobení bohatství, nezaměstnanosti, chudoby, vyloučení, přičemž tato negativa vedou k vážným sociálním problémům.“ Neboť 21. století začíná „vědomím omezenosti růstu a rizik, kterým je lidstvo vystaveno“ (ekonomickým růstem, pozn. aut.) a budoucí prosperita „závisí na celosvětové regulaci kapitalismu“. Na několika místech je kapitalismus popsán jako „krutý“, „neoliberální“ a „americký“. Tato propaganda byla publikována v roce 2005, ne v roce 1972.


Když se francouzští studenti zrovna neučí, že kapitalismus vede k úpadku, dostávají zkreslené informace o tom, že ekonomický rozvoj je příčinou sociálních nemocí. Například jednoletý kurz pro střední školy zaměřený na vnitřní fungování ekonomiky, který vypracovalo francouzské ministerstvo školství, věnuje dvě třetiny času probírání dopadu ekonomických aktivit na sociopolitickou oblast. Nalezneme zde kapitoly s nadpisy jako například „Společenský rozpor a nerovnost“, „Společenská mobilizace a konflikt“, „Chudoba a exkluze“ nebo „Globalizace a regulace“. Ministerstvo dbá, aby se studenti učili, že „celosvětová regulace je odpovědí na globalizaci“. Pouze jedna třetina kurzu se týká společností a trhu; a značnou část zde zabírají odbory, vládní ekonomická politika, omezení trhu a nebezpečí růstu. Celkový dojem je, že občané musejí být před nesčetnými a nečekanými dopady ekonomické činnosti chráněni. Není divu, že je běžný francouzský postoj vůči tržním mechanismům a soukromému podnikání podezíravý, nemluvě o politice, která by je posilovala. Historie 20. století svým studentům tvrdí, že nově založené podniky jsou „troufalé“ s „nejasnými vyhlídkami“. Podnikatelé jsou spojováni s technologickou bublinou, hroutící se burzou (Nasdaq crash), masovým propouštěním ve všech ekonomických sférách. ( Je to jak „kreativní destrukce“ bez slova „kreativní“.) V jednom hojně používaném textu se v kapitole o technologii a inovaci nezmiňuje ani jednou slovo „podnikatel“ nebo „společnost“. Studenti místo toho čtou dlouhá pojednání o tom, jestli technologický rozvoj ničí pracovní místa. V jiné učebnici se studenti alespoň setkají s francouzským podnikatelem, který vyvinul nástroj na otevírání ústřic. Podivná anekdota je doplněna zdlouhavou debatou o tom, jak by podle představ Fredericka Taylora, otce moderní vědecké teorie managementu, bylo organizováno moderní pracovní prostředí. V případě, že by to studenti přeci jen v hodinách dějepisu neprobírali, připomene se jim, že „kulturní globalizace“ vede k násilí a ozbrojenému vzdoru, což vyžaduje nový systém globální vlády. Ve Spojených státech naproti tomu navštěvuje téměř polovina středoškoláků kurzy zaměřené převážně na klasickou ekonomii. V Texasu se podle studijních osnov učí, že soukromé podnikání má pozitivní přínos pro místní ekonomiku. Stát New York sestavil své osnovy společně s podnikatelským sektorem a ekonomisty z Fedu a současně podporuje vznik mládežnických organizací jako například Junior Achievement. Nabádají americké školy studenty k tomu, aby se stali druhými Billy Gatesy nebo horoucně zastávali principy globalizace? Ne. Jisté ale je, že studenty nenaplňují předsudky a podezíravostí vůči podnikatelskému sektoru a lidem, kteří jej řídí. Nejsou ani tak posedlé negativními vedlejšími vlivy ekonomické činnosti jako mnohé francouzské učebnice. Francouzští studenti se neučí mnoho o ekonomii, ale o specifickém, zkresleném pojednání o ekonomii. Když odmaturují, mnoho o nabídce a poptávce nebo o tom, jak funguje obchodní společnost, nevědí. Znají ale zlo „mcdonaldizace světa“ a výhody daní z pohybu světového kapitálu. Přednáš-

24


ky o antikapitalismu a antiglobalismu nejsou jen produktem několika stárnoucích autorů píšících do Le Monde Diplomatique v 70. letech; je to požadovaný způsob výuky na dnešních francouzských školách.

PODPORA, MOJE ŽIVOTNÍ LÁSKA Němci vypravují mladým lidem podobné ekonomické příběhy, jen s trochu jiným koncem. Pozornost se věnuje znovuobnovení korporativní a kolektivistické tradice německého systému. I když si všech šestnáct spolkových zemí řídí vzdělávací politiku samo, téměř všechny vyučují o konfliktu zaměstnavatele a zaměstnance. Pokud hledáme společného jmenovatele německých učebnic, je to až enormní důraz na skupinové zájmy, tradiční rozdělení světa na kapitál a práci, zaměstnavatele a zaměstnance, manažera a dělníka. Učebnice dopodrobna vykládají o vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec, konfliktu na pracovišti, kolektivním vyjednávání, odborech, stávkách a ochraně pracujících. Jen letmé nahlédnutí do těchto textů prozradí, že jsou psány z pohledu budoucího státního zaměstnance. Manažeři a firemní vlastníci jsou znázorňováni jako karikatury – líní, doutníky kouřící magnáti spojovaní s dětskou prací, internetovými podvody, závislostí na mobilních telefonech, alkoholu atd. Úspěšného moderního podnikatele prostě nenajdete. Němečtí studenti budou v době maturity znát mnoho předmětů; na jedničku pak své právo na sociální zabezpečení. Jeden středoškolský text obsahuje kapitolu „Co dělat proti nezaměstnanosti“. Místo toho, aby popisoval, jak vytvořit nová pracovní místa, nezaměstnaným vysvětluje, že se mohou organizovat do svépomocných skupin a účastnit se týdenních protireformních protestů „v tradici východoněmeckých pondělních demonstrací“ (které v roce 1989 dopomohly ke zhroucení komunistické diktatury). Pracovní místa se přeci požadují od vlády. Tatáž kapitola detailně rozebírá sociální programy, vysvětluje, jak zaměstnavatelé taktizují a hrozí propouštěním, aby mohli krátit výplaty, a je zakončena dlouhým výtahem z programu jedné německé odborové federace. Ten obsahuje požadavek na třicetihodinový pracovní týden a odchod do důchodu ve věku 60 let. Pracovní místa navrhuje vytvořit tak, že se rozdělí řádná pracovní doba na částečné pracovní úvazky. Žádná tržní alternativa se nevyučuje. Když se popisují příčiny nezaměstnanosti, obviňují se počítače a roboty. Toto téma se v německých

Francouzští studenti se neučí mnoho o ekonomii, ale o specifickém, zkresleném pojednání o ekonomii. Když odmaturují, mnoho o nabídce a poptávce nebo o tom, jak funguje obchodní společnost, nevědí. Znají ale zlo „mcdonaldizace světa“ a výhody daní z pohybu světového kapitálu.


učebnicích vůbec opakuje – internet dělá z pracujících „anonymní kódy“ a ničí mezilidskou komunikaci. Stejně populární jsou dnes v Německu pracovní sešity k tématu globalizace. Jeden takový materiál obsahuje kapitoly s názvy jako „Obnovení manchesterského kapitalismu“, „Evropa na brazilský způsob“, „Návrat období temna“. Pracovní materiál vysvětluje, že Indie a Čína jsou úspěšné proto, že jsou protekcionistické a mají rozsáhlé, státem vlastněné sektory, zatímco společnosti s nejsvobodnějším trhem leží ve zbídačené subsaharní Africe. Podle tohoto studijního materiálu, jako i jiných francouzských a německých učebnic, se studenti naučí daleko víc kontaktováním antiglobalizační skupiny Attac, která proslula organizací masivních protestů na každoročních summitech G-8. Dalo by se čekat, že Evropané se budou na svět dívat poněkud „zleva“, sociálnědemokratickýma očima. Překvapením je však intenzita a síla, s jakou se na evropských školách vyučuje tento netržní přístup. Studenti se dozvídají, že soukromé společnosti ničí pracovní místa, zatímco vládní politika je vytváří. Zaměstnavatelé vykořisťují, kdežto stát ochraňuje. Svobodný trh znamená chaos, ale vládní regulace přinášejí řád. Globalizace je destruktivní, ba dokonce katastrofální, podnikání je hra s nulovým součtem a zdroj sociální problémů moderní doby. Někteří iniciativní učitelé a rodiče se mohou pokusit učit jiným způsobem a některé učebnice jsou méně ideologické než jiné. Předsudky jsou ale v osnovách silně zakořeněny a dají se obejít jen těžko.

UMÍ SE STARÁ EVROPA UČIT NOVÝM KOUSKŮM? Předsudky a rozpory mají ohromný vliv daleko za hranicemi vnitropolitických debat obou výše zmíněných zemí. Tyto názory ovlivňují životní výběr studentů. Učí se, že svobodný trh je nebezpečnou divočinou, a tak dvakrát víc Němců v porovnání s Američany v průzkumech odpovědělo, že je lepší nezačínat podnikat, pokud si myslíme, že nebudeme úspěšní. Podle průzkumu EU by pouze dva z pěti Němců a Francouzů rádi podnikali, v porovnání se třemi z pěti Američanů. Zatímco 8 % Američanů se angažuje v začínajícím podnikání, dá se totéž prohlásit jen o 2 % Němců a 1 % Francouzů. Dalších 28 % Američanů zvažuje založit si vlastní firmu, v porovnání s 11 % Francouzů a 18 % Němců. Dvě největší ekonomiky Evropy tak v oblasti vytváření pracovních míst, inovace a ekonomické dynamiky velmi ztrácejí. Ukazuje se, že postoje a odhodlání jsou těsně spjaty s ekonomickým výkonem země. Edmund Phelps, ekonom z Columbia University a laureát Nobelovy ceny, tvrdí, že postoje k trhu, práci a k přijímání rizika jsou při objasňování ekonomického výkonu země daleko důležitější než tradiční faktory jako sociální výdaje, daňové sazby a pracovnětržní regulace, na které se ekonomové zaměřují. Propojenost kapitalismu a kultury, jak to popsal Max Weber, také napomáhá vysvětlit zaostávání


Evropy v oblasti soukromého podnikání a inovací. Studie monitorovací skupiny z MIT, Entrepreneurship Benchmarking Index, nachází v analýze devíti států silný vzájemný vztah mezi přístupem k ekonomii a vlastním společenským výkonem. Výzkumníci zjistili, že právě tyto postoje objasňují až 40 % rozdílu mezi začínajícím podnikáním firmy a jejím růstem. Je to nejsilnější korelace z jednatřiceti testovaných indikátorů. Pokud Francie a Německo doufají, že pozvednou úroveň podnikání, posílí inovace a ekonomickou dynamiku, jak prohlašují jejich leadeři, nejefektivnější způsob, jak to udělat, bude použít vzdělání k podpoře kulturní legitimity podnikání. Silné protitržní zaujetí, se kterým vyučují ve Francii a Německu, zpochybňuje obecný názor, že je jen otázkou času, kdy se většina států světa díky globalizaci shodne na přijetí „západního“ modelu kapitalismu volného trhu. Politici v demokratických zemích nemohou dlouho bojovat s preferencemi většiny svých voličů. Tyto předsudky budou pravděpodobně formulovat jak evropské volby, tak politické výstupy. Alternativním scénářem může být to, že změny způsobené globalizací probudí hluboko zakořeněný odpor ke kapitalismu a v mnoha zemích od Evropy po Latinskou Ameriku nabídnou živnou půdu populistům a demagogům. Dnes můžeme tento trend spatřit v narůstajícím počtu levicových hnutí. Bývalého kancléře Gerharda Schrödera stály reformy německého sociálního státu roce 2005 křeslo. Stejně tak paralyzovaly moderní německou politiku. Bývalí komunisté, neloajální sociální demokraté a levicové křídlo Zelených vytvořili v Německu novou levicovou stranu. Její politika je nechutnou směsí antikapitalistické demagogie a pravicové xenofobie. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, její program si našel podporu i v hlavním proudu německého voličstva. Levicově orientovaná většina parlamentu a veřejnosti může vystavit třetí největší ekonomiku světa destruktivním vlivům politiky, kterou žene odpor ke kapitalismu a strach z globalizace. Podobná situace dopomohla k moci populistům v Latinské Americe a může lehce nastat i jinde. Pak je tu Francie, kde prezident Nicolas Sarkozy slíbil „odtrhnout se“ od neúspěšné ekonomické politiky včerejška. Zaměřil se na státní úředníky a jejich přemrštěné platy, nicméně většina této politiky je poháněna tím, co on sám nazývá „ekonomickým patriotismem“, jenž ale zavání staromódním průmyslovým protekcionismem. To je přesně to, co se francouzští studenti učí již dlouho; tak by měl svět fungovat. Případy Francie a Německa ukazují, že je těžké odporovat hluboce zakořeněné ekonomické ideologii. Nicméně přiživovat v budoucích generacích předsudky k podnikání a produktivitě je stejně nerozumné. Naštěstí tyto rozšířené postoje a politické výstupy neurčuje pouze tradice a historie. Do velké míry jsou produktem vzdělání. Pokud země jako Francie a Německo doufají, že své národy dostanou zpět na rychlou ekonomickou kolej, mohly by dávat lepší pozor, co se jejich děti učí ve škole. Z časopisu Foreign Policy, leden/únor 2008, přeložila Iveta Frízlová.


Mýtus autoritářského modelu O éře Vladimira Putina v Rusku

Michael McFaul, Kathryn Stoner-Weiss Běžné vysvětlení popularity Vladimira Putina je přímočaré. V devadesátých letech za vlády prvního postsovětského ruského prezidenta Borise Jelcina stát nevládnul, ekonomika skomírala a obyvatelstvo trpělo. Od nástupu Putina v roce 2000 opět panuje pořádek, ekonomika vzkvétá a průměrný Rus je na tom lépe než kdykoli dříve. Se snížením politické svobody se zvýšil ekonomický růst. Putin sice možná potlačil demokratické svobody, praví se v tomto příběhu, to však bylo nezbytnou obětí na oltář stability a růstu. Toto vyprávění se vyznačuje omamnou jednoduchostí a zdá se, že mu většina Rusů věří. Putin má podporu 80 procent veřejnosti a téměř třetina Rusů by byla ráda, kdyby se stal doživotním prezidentem. Putin, povzbuzen touto adorací, naznačil, že nějakým způsobem zůstane zapojen v řízení Ruska i po svém odchodu z prezidentské funkce. Možná se stane premiérem slabého prezidenta, nebo se dokonce později vrátí do politiky opět v roli prezidenta. Autokratičtí vládci jinde ve světě mezitím vyzdvihují Putinovu popularitu a úspěchy jako důkaz toho, že autokracie má budoucnost – že v rozporu s tvrzeními o konci dějin a nevyhnutelném triumfu liberální demokracie Putin dokázal zformovat model úspěšného tržního autoritarianismu, který může být napodoben po celém světě. Toto rozšířené vyprávění je však chybné, je založeno téměř výhradně na nepravé korelaci mezi autokracií a ekonomickým růstem. Rozkvět ruské demokracie v devadesátých letech skutečně koincidoval s rozpadem státních institucí a ekonomickým úpadkem, ani jedno z toho však nezpůsobil. Stejně tak znovunastolení ruského autoritářství za vlády Putina sice koincidovalo s ekonomickým růstem, ale nezpůsobilo ho (vysoké ceny ropy a zotavení z přechodu z komunismu na něm mají největší zásluhy). Existuje také velmi málo důkazů pro tvrzení, že Putinův obrat k autoritářství vedl k efektivnějšímu vládnutí, než jaké v Rusku bylo v dobách hádavé demokracie devadesátých let. Pravdě je ve skutečnosti mnohem blíže pravý opak: vezmeme-li v úvahu důsledky Putinovy centralizace moci na kvalitu vládnutí a ekonomický růst, zjistíme, že měla negativní účinky. Ačkoli jsou zisky Ruska za Putinovy vlády skutečně velké, byly by mnohem větší, kdyby v Rusku přežila demokracie.

ÚTOK NA DEMOKRACII Po roce 1991 se v Rusku začaly rozvíjet všechny základní prvky demokratického politického systému. Konaly se kompetitivní parlamentní a prezidentské volby a většinou i kompe-

26


titivní volby regionálních gubernátorů. Politické strany všeho druhu, včetně opozičních komunistických a ultranacionalistických skupin, či nevládní organizace mohly svobodně působit. Počet elektronických i tištěných médií po zrušení státní kontroly rostl. Politická opozice byla tak vitální, že Jelcin musel ve Státní dumě dvakrát čelit možnému impeachmentu. Hluboké rozdíly mezi federálními úředníky, regionálními gubernátory, oligarchy a médii způsobily, že se parlamentní volby v roce 1999 staly nejkompetitivnějším volebním kláním v ruské historii. Jelcin zdaleka nebyl dokonalým demokratem: použil sílu k rozdrcení ruského parlamentu v roce 1993, prosadil novou ústavu, která zvýšila prezidentské pravomoci, a zakázal některým stranám a jednotlivcům účastnit se několika národních a regionálních voleb. Inicioval také dvě války v Čečensku. Systém, který Jelcin předal Putinovi, postrádal mnoho klíčových atributů liberální demokracie. I přesto, přes všechny vady na kráse, byl ruský režim za Jelcina bezesporu demokratičtější než režim současný. Ačkoli se za Putina výrazně nezměnily formální institucionální kontury ruského politického systému, skutečný demokratický obsah byl významně rozrušen. Putinovo rozleptávání demokracie pocítily jako první nezávislé mediální instituce. Když se dostal k moci, měly celonárodní dosah tři televizní sítě – RTR, ORT a NTV. Putin si ochočil všechny tři. Ovládnout RTR bylo jednoduché, protože již patřila státu. Kontrolu nad ORT, která měla největší sledovanost, získal tak, že vyhnal jejího vlastníka, miliardáře Borise Berezovského, ze země. Vlastník NTV Vladimír Gusinský se pokusil převzetí své stanice Putinem odporovat. Nakonec dopadl tak, že neztratil jen NTV, ale také deník Segodnija a časopis Itagi, protože vůči němu státní zástupci vznesli falešná obvinění. Nyní Kreml kontroluje všechny hlavní televizní sítě v zemi. Nedávno rozšířil svůj dosah i na tištěná a internetová média, která dříve nechával v klidu. Většina hlavních ruských celonárodních deníků byla v posledních letech prodána jednotlivcům nebo skupinám loajálním ke Kremlu, takže jako


jediné skutečně nezávislé celonárodní tištěné médium v zemi zůstal týdeník Novaja Gazeta. Co se rozhlasu týče, zůstává nezávislým zpravodajským zdrojem Echo Moskvy, ale i jeho budoucnost je nejistá. Rusko je přitom po Iráku a Kolumbii třetím nejnebezpečnějším místem pro novináře na světě. Reportéři bez hranic spočítali, že od roku 2000 bylo v Rusku zavražděno jednadvacet novinářů včetně nejstatečnější investigativní novinářky v zemi – Anny Politkovské. Mimoto Putin také zredukoval autonomii regionálních vlád. Ustanovil sedm nadregionálních distriktů z většiny řízených bývalými generály a důstojníky KGB, kteří začali vyšetřovat regionální vůdce, aby tak podkopali jejich autoritu a zastrašili je – aby se snáze podrobili centrální vládě. Putin oslabil horní komoru ruského parlamentu, Radu federace, tím, že odstranil gubernátory a předsedy regionálních legislatur z míst, která by měli automaticky získat, a nahradil je vybranými zástupci. Regionální volby byly kvůli potrestání vůdců, kteří odporovali Putinově autoritě, falšovány. A v roce 2004 Putin fatálně oslabil ruský federalismus, když oznámil, že začne přímo jmenovat gubernátory (údajně proto, aby se stali odpovědnějšími a efektivnějšími). Od února 2005 neproběhly v Rusku žádné regionální volby do úřadů výkonné moci. Putinovi se také podařilo dosáhnout významného pokroku v oslabování autonomie ruského parlamentu. Již v parlamentních volbách v prosinci 2003 využil výhody plynoucí z kontroly jiných politických zdrojů (jako NTV a gubernie) k tomu, aby získala prokremelská strana Jednotné Rusko pohodlnou většinu v dumě. Největším volebním tahákem Jednotného Ruska je zřejmě Putinova vlastní popularita, straně ale pomáhá i neustálé pozitivní pokrývání jejích vůdců (a očerňování představitelů Komunistické strany) v ruských celonárodních televizních stanicích, ohromná finanční podpora od ruských oligarchů a téměř bezvýhradná podpora regionálních politiků. Zpráva zveřejněná Organizací pro bezpečnost spolupráci v Evropě po parlamentních volbách v prosinci 2003 byla vůbec první zprávou této organizace, která kritizovala průběh ruských voleb od rozpadu SSSR. Zdůraznila, že „volby do Státní dumy nesplnily řadu standardů OBSE a Rady Evropy pro demokratické volby“. V roce 2007 ruská vláda odmítla povolit OBSE rozmístit dostatečně velkou pozorovatelskou misi k tomu, aby mohla efektivně monitorovat prosincové parlamentní volby. Strádají i politické strany, které se odmítají připojit ke Kremlu. Nezávislé liberální strany jako Jabloko a SPS, stejně jako největší nezávislá levicová strana Komunistická strana Ruské federace jsou dnes mnohem slabší a působí v mnohem svázanějším politickém prostředí než v devadesátých letech. Ostatním nezávislým stranám, včetně Republikánské strany a koalice Jiné Rusko, nebylo dovoleno registrovat se k volbám. Několika nezávislým stranám a kandidátům bylo zamezeno účastnit se komunálních voleb ze zjevně politických důvodů. Potenciálním příznivcům nezávislých stran je vyhrožováno postihy. Uvěznění kdysi nejbohatšího muže v Rusku a vlastníka ropné společnosti Jukos Michaila Chodorkovského se


stalo mocným poselstvím pro ostatní lidi z byznysu o tom, co stojí zapojení do opoziční politiky. Ve svém druhém volebním období se Putin rozhodl, že by se hrozbou pro jeho vládu mohly stát nevládní neziskové organizace (NNO). Prosadil proto zákon, který státu dává různé prostředky, jak komplikovat práci, oslabit, nebo dokonce zakázat NNO považované za příliš politické. Kreml ze země vyhnal Peace Corps, zavřel mise OBSE nejdříve v Čečensku a pak v Moskvě, udělal šťáru v pobočkách Soros Foundation a National Democratic Institute a přinutil Internews Russia, organizaci, která podporuje nezávislou žurnalistiku, aby zavřela své pobočky po obvinění jejího ředitele ze zpronevěry. Aby odsunul nezávislé skupiny na okraj, začal Kreml štědře podporovat NNO buď přímo založené, nebo plně loajální státu. Nejneuvěřitelnější je však to, že není tolerováno už ani veřejné shromažďování. Na jaře 2007 se koalice zástupců občanské společnosti a politických stran Jiné Rusko, kterou vedl šachový šampion Garry Kasparov, pokusila zorganizovat veřejná shromáždění v Moskvě a Petrohradě. Obě setkání byla narušena tisíci policistů a příslušníků speciálních jednotek a stovky demonstrantů byly uvězněny – šlo o represi v Rusku v posledních dvaceti letech dosud nevídaných rozměrů. Aby oslabil brzdy prezidentské moci, zametl Putin se svým týmem pod stůl reformy, které mohly posílit ostatní složky politického systému. Soudnictví zůstává slabé, a dokonce i když se jedná o klíčové politické otázky, neslouží soudy ničemu jinému, než jen jako další nástroj prezidentské moci – jak tomu bylo například v boji o NTV či během stíhání Chodorkovského.

VĚTŠÍ NENÍ LEPŠÍ Mnoho Putinových obhájců, včetně některých kremelských představitelů, charakterizuje Rusko jako „řízenou“ nebo „suverénní“ demokracii. Tvrdí, že ruský ústup od demokracie zvýšil schopnost státu postarat se o své občany. Podle mýtu „putinismu“ jsou Rusové bezpečnější, zajištěnější a celkově se jim žije lépe než v devadesátých letech – to vše především zásluhou samotného Putina. V parlamentních volbách v roce 2007 bylo základním cílem „Putinova plánu“ (hlavního dokumentu kampaně Jednotného Ruska) „zajistit pořádek“. Ve skutečnosti, ačkoli byla devadesátá léta obdobím nestability, ekonomického kolapsu a revoluční proměny politických a ekonomických institucí, stát fungoval přibližně stejně dobře jako dnes, kdy je země relativně „stabilní“ a její ekonomika rapidně roste. Dokonce i v době ekonomického rozmachu nezajišťuje současná autokracie bezpečnost, zdraví nebo právní prostředí s respektem k soukromému vlastnictví lépe než demokracie. Ruský stát je pod Putinem bezesporu větší, než byl dříve. Počet státních zaměstnanců se zdvojnásobil na přibližně 1,5 milionu. Ruská armáda nyní dokáže lépe bojovat ve válce v Čečensku a donucovací složky státu – policie, daňové úřady,


zpravodajské služby – mají větší rozpočty, než měly před deseti lety. V některých oblastech, jako je včasné vyplácení penzí a mezd státním zaměstnancům, budování silnic nebo výdaje na vzdělání, funguje stát lépe než v devadesátých letech. Vezmeme-li však v úvahu nárůst jeho velikosti a zdrojů, je zarážející, jak špatných výsledků ruský stát dosahuje. Pokud jde o bezpečnost, zdraví, korupci a ochranu soukromého vlastnictví, jsou na tom Rusové dokonce hůře, než byli před deseti lety. Bezpečnost, nejzákladnější veřejný statek, který může stát poskytovat svému obyvatelstvu, je centrálním elementem mýtu „putinismu“. Frekvence teroristických útoků ve skutečnosti v Rusku za Putina vzrostla. Dva největší teroristické útoky v ruské historii – incident v moskevském divadle v roce 2002, při němž zemřelo odhadem tři sta Rusů, a krize s rukojmími v Beslanu, při níž zemřelo až pět set lidí – se udály v době Putinovy autokracie, ne Jelcinovy demokracie. Počet zabitých vojáků i civilistů v druhé čečenské válce, která již nyní probíhá osmý rok, je podstatně vyšší než během první čečenské války, která trvala od roku 1994 do roku 1996. Podle dat ruské Federální statistické služby za Putina také vzrostla vražednost. V „anarchických“ letech 1995–1999 se v Rusku událo v průměru 30 200 vražd za rok; ve „spořádaných“ letech 2000–2004 jich bylo 32 200. Úmrtnost v důsledku zabití střelnou zbraní se v Rusku pohybuje kolem 40 mrtvých za den, což je přibližně desetinásobek průměrné hodnoty v západní Evropě. Stejně tak se v posledních osmi letech nezlepšila ani úroveň veřejného zdraví. I přes ohromné příjmy hromadící se v truhlách Kremlu se výdaje na zdravotnictví v letech 2000–2005 v průměru držely na 6 % HDP, ve srovnání s 6,4 % v letech 1996–1999. Ruská populace se od roku 1991 kvůli klesající porodnosti a vzrůstající úmrtnosti zmenšuje, její úbytek se ale od roku 1998 ještě zrychluje. Civilizační choroby se staly hlavní příčinou úmrtí (kardiovaskulární choroby mají na svědomí 52 % úmrtí, trojnásobek oproti Spojeným státům). Alkoholismus je nyní odpovědný za 18 % úmrtí mužů ve věku od 25 do 54 let. Odhadem 0,9 % ruské populace je nyní infikováno virem HIV, míra nákazy virem v Rusku je nyní největší ze všech zemí mimo Afriku, což je částečně důsledkem neadekvátních právních a politických reakcí na tento problém a chatrného zdravotního systému. Naděje na dožití v Rusku v letech 1995–1998 rostla. Od roku 1999 nicméně poklesla na 59 let pro muže a 72 let pro ženy. Ruská společnost se za Putinovy vlády stala nejen méně bezpečnou a méně zdravou, ale zhoršilo se i postavení Ruska v mezinárodních žebříčcích ekonomické konkurenceschopnosti, přívětivosti podnikatelského prostředí, transparentnosti a korupce. Ruský think-tank INDEM odhaduje, že korupce v posledních šesti letech raketově narostla. V roce 2006 zařadila Transparency International Rusko ve svém žebříčku korupce na 121. místo ze 163, čímž se dostalo mezi Filipíny a Rwandu. V témže roce se Rusko umístilo na 62. ze 125 míst v Globálním indexu konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra, což představuje pokles o devět míst během

28


jednoho roku. V žebříčku Světové banky měřícím „snadnost podnikání“ se Rusko v roce 2006 umístilo na 96. místě ze 175 zemí, což – podobně jako v případě korupce – taktéž představuje jeho historicky nejhorší výsledek. Stejně tak byla podkopána vlastnická práva. Putin se svými kremelskými spolupracovníky využil svou ničím neomezenou politickou moc ke svévolnému přerozdělení nejcennějšího soukromého vlastnictví. Zmocnění se aktiv Jukosu a jejich prodej státem vlastněné ropné společnosti Rosněft je nejvíce donebevolajícím příkladem: došlo nejen k úbytku hodnoty jedné z nejziskovějších ruských ropných společností, ale i ke zpomalení investic (jak domácích, tak zahraničních) a k odlivu kapitálu. Státní tlak přinutil i vlastníky soukromé ruské ropné společnosti Sibněft prodat svůj podíl státem vlastněnému Gazpromu, stejně jako Royal Dutch/Shell jeho většinový podíl v projektu Sachalin-2 na Sibiři. Zbývající tři soukromí ropní producenti – Lukoil, TNK-BP a Surgutněftegaz – čelí různému stupni nátlaku k odprodeji svých aktiv Putinovým věrným. Pod praporem programu nazvaného „Národní šampioni“ učinil Putin totéž i v kosmonautice a v automobilovém a těžkém průmyslu. Stát dále odradil investory, když začal prosazovat regulace na ochranu životního prostředí proti zahraničním ropným investorům, čímž byli vyloučeni zahraniční partneři z rozvoje ropného pole Štokman, a odmítnul udělit vízum největšímu investorovi v portfoliích v Rusku, britskému občanovi Williamu Browderovi. Většina z indikátorů dobrého vládnutí, jak jej definuje Světová banka, se v otázkách, jako jsou vláda práva nebo korupce, drží za Putina na stejné úrovni jako dříve, nebo mají klesající tendenci. Ty z nich, v nichž Rusko zaznamenalo nějaké zlepšení, což je zejména regulatorní efektivita vlády, začaly stoupat dlouho před začátkem Putinovy éry. Krátce řečeno, data nedokazují oblíbený argument, že se zavedením autokracie Putin vybudoval spořádaný a vysoce výkonný stát, který překonává hrozivé problémy ruského rozvoje. Putinovo selhání v této oblasti je obzvláště pozoruhodné, vezmeme-li v úvahu neuvěřitelný růst ruské ekonomiky od roku 1999: ani s ohromnými penězi, které protékají ekonomikou, nedokázala Putinova vláda lépe poskytovat základní statky a služby než Jelcinova vláda v dobách hlubokého ekonomického propadu v devadesátých letech. Někdy v tom byla dokonce horší.

EUROASIJSKÝ TYGR? Druhým ospravedlněním Putinových autokratických způsobů je tvrzení, že díky nim Putin vydláždil cestu pro spektakulární ekonomický růst. Od chvíle, kdy konsolidoval svou autoritu, se ekonomický růst drží v průměru na 6,7 %, což je obzvláště působivé na pozadí deprese počátku devadesátých let. Posledních osm let bylo obdobím rozpočtových přebytků, vymazání zahraničního dluhu, akumulace masivních rezerv tvrdé měny a mírné inflace. Akciový trh vzkvétá a přímé zahraniční investice, ačkoli jsou stále na nízké úrovni ve srovnání s ostatními rozvíjejícími se trhy, rapidně rostou. A tím, kdo těží


z ruského ekonomického zázraku, nejsou jenom oligarchové. Od roku 2000 roste reálný disponibilní příjem domácností každoročně o více než deset procent, spotřebitelské výdaje raketově stouply, nezaměstnanost klesla z 12 % v roce 1999 na 6 % v roce 2006 a chudoba klesla z 41 % v roce 1999 na 14 % v roce 2006. Rusové jsou dnes bohatší než kdy jindy. Korelace mezi demokracií a ekonomickým úpadkem devadesátých let a autokracií a ekonomickým růstem v následující dekádě zdánlivě poskytují mocnou omluvu pro zavření nezávislých televizních stanic, zrušení voleb gubernátorů a zákaz otravných lidskoprávních organizací. Tyto korelace jsou nicméně ve své většině nepravé. Devadesátá léta byla bezesporu obdobím neuvěřitelných ekonomických těžkostí. Po formálním vyhlášení ruské nezávislosti v prosinci 1991 ruský HDP v následujících sedmi letech jen klesal. Existují však některé důkazy, že formální měřítka tohoto poklesu zveličovala rozsah skutečné deprese: například nákupy automobilů a domácího vybavení v tomto období dramaticky stoupaly, stejně jako spotřeba elektrické energie; všechna hlavní ruská města v období deprese zažívala paradoxně stavební boom. Ve stejné době nicméně nijak nestoupaly investice, nezaměstnanost vzrostla, disponibilní příjmy klesly a úroveň chudoby po finanční krizi v srpnu 1998 vyskočila na více než 40 %. Demokracie se ovšem na těchto ekonomických výsledcích podílela jen minimálně. Ekonomický úpadek jednak předcházel ruské nezávislosti. Byl vůbec jednou z klíčových příčin rozpadu Sovětského svazu. Nakreslení nových hranic, aby mohlo po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vzniknout patnáct nových států, vedlo k masivnímu narušení tržních vztahů. A několik měsíců po vyhlášení své nezávislosti Rusko dokonce ani nekontrolovalo tisk a distribuci své vlastní měny. Ani demokratičtější politické uspořádání, ani tvrdá diktatura by nedokázala tyto negativní ekonomické důsledky strukturálních sil nijak pozměnit. Ekonomický úpadek po pádu komunismu stěží postihl výhradně Rusko. Následoval pád komunismu ve všech zemích regionu, nezávisle na typu jejich režimu. V případě Ruska Jelcin zdědil ekonomiku, která se nacházela v nejhorší ekonomické depresi v historii, tedy kromě období války. Vzhledem k hrůzným ekonomickým podmínkám byla jakákoli postkomunististická vláda nucena provést nějaký stupeň cenové a tržní liberalizace, makroekonomické stabilizace a konečně i privatizace. Rychlost a šíře ekonomických reforem se různila, ale dokonce i ke kapitalismu nejodmítavější vůdci implementovali nějaké tržní reformy. V období tohoto přechodu prošel celý region ekonomickou recesí a začal se zotavovat několik let po zavedení reforem. Ruská ekonomika tímto obecným vývojem taktéž procházela – a prošla by jím stejně v diktatuře jako v demokracii. Ruská ekonomická deprese v devadesátých letech byla hlubší než průměr v regionu, to však bylo do velké míry způsobeno tím, že socialistické ekonomické dědictví bylo v Rusku horší než jinde.


Protože ruské demokratické instituce umožnily, aby se ideologické debaty o ekonomice projevily na politické rovině, ekonomická reforma pokulhávala, což na čas zpomalilo i růst. V prvních dvou letech ruské nezávislosti ponechávala například ruská ústava Nejvyššímu sovětu dohled nad Centrální bankou, což vedlo k inflační monetární politice. Nová ústava z roku 1993 tento problém vyřešila, když učinila z banky nezávislejší instituci, zároveň však potvrdila klíčovou úlohu parlamentu při schvalování rozpočtu, což vedlo k masivním rozpočtovým deficitům v devadesátých letech. Ruská vláda pokrývala tyto deficity vydáváním vládních dluhopisů a zahraničními půjčkami, což fungovalo, dokud panovaly vysoké ceny ropy. Když se však ceny ropy v letech 1997–1998 zhroutily, zhroutil se i ruský finanční systém. V srpnu 1998 vláda v podstatě zbankrotovala. Nejprve radikálně znehodnotila rubl, aby snížila domácí dluh, a poté se jednoduše rozhodla nezaplatit miliardy zbývajících dluhů domácím i zahraničním věřitelům. Toto finanční zhroucení definitivně ukončilo ruské debaty o ekonomické politice. Protože demokratické instituce stále hrály v politice významnou roli, musela liberální vláda zodpovědná za finanční krizi rezignovat a parlament přinutil Jelcina k tomu, aby jmenoval levicovou vládu vedenou premiérem Jevgenijem Primakovem. Vicepremiérem zodpovědným za ekonomiku byl v Primakovově vládě předseda komunistické strany. Nyní, když byl u moci, musel Primakov a jeho vláda provádět fiskálně zodpovědnou politiku, obzvláště v situaci, kdy ruské vládě nikdo nechtěl půjčit. „Socialisté“ tak výrazně zredukovali vládní výdaje a snížili úlohu státu v ekonomice. V kombinaci s devalvací měny, která vedla ke snížení importu a podpořila ruský export, se stala nová ruská fiskální přísnost vhodným základem pro ekonomický růst začínající v roce 1999. A tak byl nastartován ruský ekonomický zázrak – předtím, než se Putin dostal k moci, a dávno před počátkem jeho znovunastolování autokracie. Nejprve jako premiér a později i jako prezident se Putin držel rozumné fiskální politiky, kterou nastavil Primakov. Po kompetitivních volbách v prosinci 1999 se proreformním silám v parlamentu dokonce podařilo schválit první vyrovnaný rozpočet v postsovětské ruské historii. Ve spolupráci s parlamentem Putinova první vláda oprášila a zavedla některé liberální reformy navržené před lety Jelcinem, včetně rovné daně z příjmu na úrovni 13 %, nového pozemkového zákona (který umožnil vlastnit komerční a obytnou půdu), nového trestního zákoníku, nového režimu proti praní špinavých peněz, nového režimu pro liberalizaci měny a snížené daně ze zisku (z 35 % klesla na 24 %). Putinova skutečná dávka štěstí přišla v podobě stoupajících světových cen ropy. Ceny ropy začaly celosvětově stoupat v roce 1998, lehce klesly v letech 2000–2002 a od té doby již jen nepřetržitě pokračovaly v růstu, až se dostaly ke stu dolarům za barel. Ekonomové debatují o tom, jakou část ruského ekonomického růstu je možné přímo připsat stoupajícím cenám komodit; na tom, že jejich účinky jsou extrémně velké, se ale shodují všichni. Růst cen ropy a plynu samozřejmě nezpůso-


bila vzrůstající autoritativnost ruského režimu. Pokud mezi těmito dvěma proměnnými existuje nějaká příčinná souvislost, má opačný směr: zvýšené zisky z energetických surovin umožnily návrat autokracie. S tolika penězi z ropných zásobáren v kremelských truhlách si Putin mohl dovolit potlačit nebo kooptovat nezávislé zdroje politické moci; Kreml nemusel mít obavy z negativních ekonomických důsledků zmocnění se Jukosu a měl dostatek prostředků, aby si koupil nebo potlačil oponenty v médiích a občanské společnosti. Pokud existuje nějaký příčinný vztah mezi ruským autoritarianismem a ekonomickým růstem, je negativní. Ruský autokratický systém v posledních letech vedl k vyšší korupci a nižší garanci soukromého vlastnictví – což má, jak ukazují studie Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj, dlouhodobě negativní účinky na růst. Majetkové transfery učinily z bujícího soukromého energetického sektoru systém, který je méně efektivní než dříve (soukromé společnosti kontrolovaly v roce 2004 90 % ropné produkce; dnes kontrolují přibližně 60 %). Nové kolo znárodňování vedlo ke snížení výkonnosti dříve soukromých společností, znehodnotilo cenu nejziskovějších ruských společností a zpomalilo příliv jak domácích, tak zahraničních investic. Před uvězněním Chodorkovského byl Jukos nejúspěšnější a nejtransparentnější ruskou společností s tržní hodnotou 100 miliard dolarů v dnešních cenách. Přerozdělení majetků Jukosu nejen snížilo hodnotu těchto aktiv o miliardy dolarů, ale vedlo i k dramatickému snížení ropné produkce této společnosti. Hodnota a produkce Sibněftu zaznamenaly od té doby, co se společnost stala součástí Gazpromu, stejný pokles. Zatímco společnosti jako Gazprom, které jsou ve státních rukou od získání nezávislosti, se svým managementem vedeným stejně politickými cíli jako maximalizací zisku pokračují v produkci pod tržními očekáváními. Pravděpodobně nejvýmluvnější důkaz toho, že putinovská autokracie ruskou ekonomiku spíše poškodila, než aby jí pomohla, je vidět ve srovnání s ostatními zeměmi regionu. Hodnoty růstu zůstávají za Putinovy vlády, dokonce i přes nesmírné ruské energetické zdroje, pod průměrem postsovětských zemí. V roce 2000, kdy byl Putin zvolen prezidentem, mělo Rusko druhou nejrychleji rostoucí ekonomiku v regionu; bylo jen za Turkmenistánem bohatým na plyn. Do roku 2005 se však Rusko propadlo na 13. pozici v regionu, před Ukrajinu a Kyrgyzstán, které se zotavovaly z „barevných revolucí“. Mezi roky 1999–2006 se Rusko v průměrném ekonomickém růstu umístilo na 9. místě z 15 postsovětských zemí. Podobně jsou investice v Rusku, pohybující se na úrovni 18 % HDP, sice vyšší než kdykoli dříve, stále se ale nacházejí pod úrovní demokracií v regionu. Člověk si může jen domýšlet, jak rychle by Rusko rostlo, kdyby mělo demokratičtější politický systém. Posílení institucí, kterým by vláda musela skládat účty – skutečných opozičních stran, zcela nezávislých médií, soudního systému nepodřízeného Kremlu – by pomohlo zkrotit korupci a zajistit nedotknutelnost soukromého vlastnictví, a tudíž by vedlo

30


k vyšším investicím a růstu. Ruská ekonomika je na tom dobře, není na tom však dobře kvůli, ale navzdory ruskému autoritativnímu politickému režimu.

ANGOLSKÝ MODEL Kremelští úředníci a jejich PR oddělení často zmiňují Čínu jako model: jedná se o zdánlivě se modernizující autokracii, která po tři dekády dosahuje více než desetiprocentního ročního růstu. Čína je též nespornou globální mocností, což je další atribut, který ruští vůdci obdivují a v čem ji chtějí napodobit. Volbou Číny jako modelu – místo Spojených států, Německa nebo Portugalska – si však Rusko staví rozvojovou laťku níže, než si ji stavělo o dekádu dříve. Čína je stále primárně zemědělskou ekonomikou s HDP na hlavu pod dva tisíce dolarů (což je asi třetina ruského HDP na obyvatele a patnáctina německého). Čínská analogie je ale problematická i proto, že dlouhodobě udržitelný vysoký ekonomický růst v podmínkách autokracie je ve světě výjimkou, nikoli pravidlem. Na každou Čínu je zde autokratická rozvojová katastrofa – jako Demokratická republika Kongo. Na každý autoritativní úspěch jako Singapur existuje ohromné selhání jako Barma, na každou Jižní Koreu Severní Korea. V závodě v ekonomickém růstu v rozvojovém světě jsou autokracie jak zajíci, tak šneci, zatímco demokracie jsou želvy – pomalejší, ale pevnější. Navíc v průměru vzato, v rozvojovém světě rostly v posledních několika dekádách autokracie a demokracie stejným tempem. Ve chvíli, kdy Putin se svým týmem vymýšlí schémata, jak se vyhnout skutečnému předání moci, je zjevné, že jeho manévry sloužící k udržení v čele ruského státu byly mnohem úspěšnější než jeho úsilí o zvýšení kvality vládnutí nebo růst ekonomiky rychlejším tempem. Díky cenám energií a surovin na světových trzích bude Rusko v dohledné době pravděpodobně i nadále růst. Udržování autokratické vlády se na tom však nebude podílet a kvůli pokračujícímu špatnému vládnutí bude pravděpodobně v dlouhodobém horizontu působit jako brzda ekonomického rozvoje. Rusové bezesporu bohatnou, mohli by však bohatnout ještě více a mnohem rychleji. Kreml sice hovoří o budování další Číny, ve skutečnosti se však ruská cesta bude spíše podobat Angole. Půjde o stát závislý na ropě, který nyní roste díky vysokým cenám ropy. Jeho vůdcům půjde spíše než o poskytování veřejných statků a služeb zbídačené populaci o udržení u moci, aby tak mohli kontrolovat ropné zisky a další příjmy. A podobně jako v případě angolského prezidenta José Eduarda dos Santose, který se drží u moci již třicet let, se může ukázat, že i špatně vládnoucí autokraté mohou vydržet velmi, velmi dlouho. Michael McFaul je Hoover Fellow, profesor politologie a ředitel Centra pro demokracii, rozvoj a vládu práva na Stanfordské univerzitě. Kathryn Stoner-Weiss je ředitelkou výzkumu Centra pro demokracii, rozvoj a vládu práva na Stanfordské univerzitě. Z časopisu Foreign Affairs, leden/únor 2008, připravil Jan Klusáček. Mírně kráceno a upraveno.


Kdo je McCain Evan omas Ve volbách v roce 2000 se republikánští mistři v očerňování pokusili zastavit prezidentskou kampaň Johna McCaina rozšiřováním pomluv, že někdejší válečný zajatec je „cvok“, protože byl „příliš dlouho za mřížemi“ – pět a půl roku v hanojském „Hiltonu“. Tato kampaň přinutila kapitána (nyní senátora) McCaina zveřejnit své zdravotní záznamy, z nichž vyšlo najevo, že má zvětšenou prostatu a těžko zvedá paže (v zajetí několikrát zlomené), jinak ale že je – podle řady psychiatrů vojenského námořnictva, kteří ho léta po propuštění z vězení vyšetřovali – duševně naprosto v pořádku. Když člověk pročítá podrobnosti oněch lékařských posudků, diví se, že se z McCaina nestal nepříčetný blázen. Po opakovaném mučení, které ho mělo přinutit k doznání, se McCain „dvakrát pokusil oběsit z obavy, aby nepodlehl“, uvádí zpráva psychiatra z nemocnice námořnictva v Jacksonville ve státě Florida, který s McCainem hovořil v roce 1973. „Kamínky v jídle mu zlomily tři zuby,“ stojí v jiné zprávě. Když jsem minulý týden McCainovi z těchto starých dokumentů citoval, připojil k tomu: „A také několik pěstí v obličeji.“ Odpočíval v luxusním apartmá hotelu Beverly Hilton v Los Angeles, kde právě přijal ujištění o podpoře od guvernéra Arnolda Schwarzeneggera (opálený, pečlivě načesaný, atraktivní filmový bojovník a bojovník skutečný, s bledou tváří a prořídlými chomáči vlasů, k sobě jaksi nejdou dohromady). „Léta v zajetí byla strašná,“ uvedl McCain, ale naléhavým, důrazným hlasem pokračoval: „Svým způsobem to byla ta nejskvělejší doba – díky odvaze a statečnosti těch, s nimiž jsem měl tu čest sloužit.“ Zamyslel se nad svými slovy a rychle dodal: „Veteráni ve skutečnosti válku nenávidí. Doufám, že v tom, co jsem napsal nebo řekl, není nic, co by ji oslavovalo.“ Jenomže je. Jak by se mohl vyhnout oslavě války v pamětech nazvaných Víra mých otců, v nichž píše o svém dědovi, který ve druhé světové válce velel přepravní flotile v bojích proti Japonsku, a o svém otci, který byl ve druhé světové válce vynikajícím zástupcem velitele a ve vietnamské válce vrchním velitelem tichomořských sil? V rozhovoru pro časopis Newsweek později vysvětlil, co se mu příčí: oslava sebe sama. Z války si odnesl poučení, že „existují věci přesahující jednotlivce“, pro které stojí za to zemřít, například vlast a svoboda – a právě to byla skutečná víra jeho otců. McCainovi nejsou jako většina Američanů. Patří ke kastě válečníků, která bojuje v amerických konfliktech už více než dvě století. McCainův dědeček, admirál John S. McCain, propadl po kapitulaci Japonska depresi. „Cítím se ztracený. Nevím, co budu dělat,“ postěžoval si náčelníkovi svého štábu. Čtyři dny nato zemřel na srdeční infarkt. Odkaz války a zkušenost s ní udělaly z Johna S. McCaina III. v jistém smyslu pokorného člověka, schopného hluboce odpouštět – odpustil dokonce i věznitelům, kteří ho v Hanoji týrali. Tuto svou


schopnost však získával těžce, jaksi za pochodu, každodenním zápasem a přemýšlením. Často je veselý až bezstarostný, a přitom trochu smutný. Skrývá se v něm výbušná povaha – ovládá ji, ale někdy jen taktak. Zeptal jsem se ho, zda je pravda, že ho jeho manažeři musí napomínat, aby se při volebních debatách krotil. „Ne,“ odpověděl, „říkají mi, abych vypadal prezidentsky.“ Někdy mu na tváři probleskne úsměv, který připomíná spíš úšklebek. „Usmívat se, to je obranný mechanismus, aby člověk nepůsobil naštvaně nebo frustrovaně,“ přiznává. „Včera večer jsem se musel hodně usmívat,“ dodává a snaží se nešklebit. Jeho hlavní protivník Mitt Romney se ho v debatě snažil vyprovokovat pochybnostmi o jeho oprávnění být konzervativním kandidátem a nařkl ho, že překrucuje svou minulost. McCain, který Romneyho očividně nemůže vystát (což platí i naopak), se staví proti každému člověku a každému osočení útočícímu na jeho čest, nejposvátnější z vojenských ctností. Ve vzácných slabých chvilkách může působit naježeně, impulzivně a nevraživě – jako kaprál, kterému je lépe nechodit na oči. Přesto je mu vlastní sebereflexe a zdrženlivá důstojnost. „Nadělal jsem mnoho chyb,“ říká McCain s opravdovou, byť již zažitou lítostí. „Nedělám z toho vědu. Právě proto tolik věřím ve spásu. V životě jsem udělal opravdu hodně špatných věcí. Jde o to, snažit se napravit.“ Několik amerických senátorů může McCainovu kajícnost doložit ručně psanými omluvami za neomalenost. John McCain, jemuž je jednasedmdesát, bude v případě, že zvítězí ve stranických primárkách a v listopadu v prezidentských volbách, vůbec nejstarším prezidentem. Než se stal z „rebela bez příčiny“, jak se v sedmdesátých letech charakterizoval před jedním ze zmíněných psychiatrů námořnictva, mužem, který má ambici vést národ a svět, urazil dlouhou, těžkou cestu. Jako zlobivé děcko zadržoval dech, dokud ho nepřešel vztek (rodiče to jinak řešili tím, že ho oblečeného strčili do vany se studenou vodou). Díky službě a utrpení nalezl ne-li přímo klid v duši, tak jistě schopnost transcendence, jakou si většina lidí ani neumí představit. Ve Víře mých otců je výmluvná následující věta: „Když jsem chodil na střední školu, měl jsem v námořnictvu dovolenou.“ Na Episkopální střední škole ve virginské Alexandrii, která byla


tehdy školou pro syny jižanských zámožných rodin, snil McCain o tom, že půjde na Princeton. Okouzlovala ho jeho lenivá krása a chtěl se stát členem elitního klubu mladých gentlemanů. Od narození byl však předurčen pro Námořní akademii. Reagoval rebelstvím. Podle „Slavičí písně“ Roberta Timberga se McCainovi na Episkopální střední škole přezdívalo „Grázlík“, „Protiva“ nebo „McProtiva“. Jeden spolužák ho charakterizoval jako „hulvátského, sprostého parchanta“. Na Episkopální se po vzoru státních vojenských škol ujal zvyk říkat studentům prvního ročníku, vydaným na milost a nemilost starším studentům, „krysa“. Mc Cain píše: „Svým odporem a okázalou neúctou k pravidlům a školním autoritám jsem si brzy vysloužil vyznamenání ,nejhorší krysa‘.“ V Annapolis byl, jak píše, „dacan“. Hledal, kde by podvrátil jakou autoritu; soustředil se hlavně na šikanujícího kadeta z druhého ročníku, kterému s přáteli přezdívali „Posera“, a ztrpčoval život předpisovému kapitánovi, který ho měl ukáznit. „Choval jsem se jako kretén,“ píše. Neměl daleko k tomu, že ho „potopí“ – vyhodí ze školy –, ale podle všeho přesně věděl, jak daleko může zajít. Absolvoval jako pátý nejlepší ve třídě, přestože na začátku patřil k posledním. Vybral si námořní letectvo, ale byl přinejlepším jen průměrný pilot, kaskadér, který se bezhlavě vrhá na cíl. Před poctivou přípravou dával přednost vysedávání v klubovém baru. Chtěl jít bojovat do Vietnamu a to se mu podařilo. Při své 23. akci nad Severním Vietnamem – bylo to 26. října 1967 – prolétal silnou protileteckou palbou nad Hanojí a snažil se vyhnout střelám země-vzduch, které vypadaly „jako letící telegrafní sloupy“, když uslyšel pípání signalizující, že jedna střela zaměřila jeho letadlo. McCain se právě chystal shodit bombu na cíl. Píše, že měl provést úhybný manévr, ale že z tvrdohla-

32


vosti nebo z jakési šílené troufalosti letěl přímo dál a bombu vypustil – v té chvíli urazila střela pravé křídlo jeho letadla. Náraz při katapultování z rotujícího letadla mu zlomil pravou nohu a obě ruce. Když se padákem snesl do jezera uprostřed Hanoje, vietnamská hlídka mu rozdrtila rameno pažbou pušky a do kotníku a třísel ho bodla bajonetem. Téměř mrtvý McCain přežil ve vězeňském táboře jen z čiré zlomyslnosti. Stejná bojovnost, která ho dostávala do problémů na škole, mu pomáhala neklesat na duchu, když na samotce proklínal a zesměšňoval své dozorce. Zjistil však, že sám to nezvládne. Začal propadat strašným a nebezpečným fantasmagoriím. „Několikrát jsem se hrozně vztekl, když do cely vešel dozorce, aby mi podal jídlo nebo mne odvedl do umývárny, a přerušil mé fantastické snění,“ píše McCain. Dozorci se ho snažili zlomit pravidelným bitím. Chtěli, aby se přiznal k hříchům „vzdušného piráta“. Zoufalý a „v obavě, že se blíží okamžik hanby“, vylezl na odpadní kbelík, přivázal košili k okenní klice a druhý konec si omotal kolem krku, aby se oběsil. Než stačil kbelík odkopnout, dozorci mu v tom zabránili. (Pak to zkusil ještě jednou, ale už laxněji; „nemyslím, že jsem se opravdu chtěl zabít,“ píše.) Zachránili ho spoluvězni. Komunikovali spolu klepáním na zeď a na potrubí a po čase, když brutalita dozorců pomalu vyprchala, pořádali i bohoslužby a inscenovali hry (McCain působil jako kaplan a měl na starosti i zábavu; předváděl filmy, které si poskládal v hlavě). „Abych neztratil lásku a čest, potřeboval jsem být součástí bratrstva,“ uvádí McCain. „Nebyl jsem tak silný muž, jak jsem si o sobě kdysi myslel.“ McCain nakonec učinil bezvýznamné doznání, že byl „vzdušný pirát“, ale děsilo ho pomyšlení na to, že se to dozví otec. Nevěděl, že se otec mezitím stal vrchním velitelem amerických sil v Pacifiku a že on sám se tím pro své věznitele stal „korunním princem“. V rámci propagandy mu bylo asi po roce zajetí nabídnuto brzké propuštění. Odmítl odejít dříve než jeho kamarádi – a ve vězení zůstal další čtyři roky. Uvědomoval si, že mu dozorci věnují „zvláštní pozornost“ (více ho bili), ale vycítil také, že nechtějí, aby zemřel nebo aby se vrátil domů v zuboženém stavu. Neustále ho pronásledovala obava ze zneuctění předků. „Jeho hlavním zájmem bylo uniknout ze stínu otce a vytvořit si vlastní obraz a identitu v očích jiných,“ dočteme se v psychiatrickém posudku z McCainových lékařských záznamů. „Má pocit, že to, co zažil v zajetí a jak se tam choval, mu to konečně umožnilo.“ Po mírových dohodách z roku 1973 byl McCain propuštěn a do Spojených států se vrátil jako hrdina. „Cítil zadostiučinění, když jeho otce na jedné večeři představili jako ‚kapitána McCaina‘. Dosáhl svého,“ uvádí psychiatrická zpráva z roku 1974. McCain se chtěl tak jako jeho otec a děd stát admirálem, ale věděl, že pro příliš velké zdravotní následky zranění nebude moci létat, a tedy ani velet skupině letadlových lodí, což bylo předpokladem toho, aby tak jako dva starší McCainové získal čtyři hvězdičky. Když na konci sedmdesátých let pracoval jako styčný důstojník námořnictva pro Kongres, objevil


v sobě nadání pro politiku. Rozhodl se ucházet o křeslo ve Sněmovně. Znovu se oženil (jeho první manželství nepřežilo zátěž a napětí repatriace) a díky kontaktům rodiny své nové manželky, dědičky pivovarských podniků, snadno získal křeslo za Arizonu a v roce 1987 v podstatě zdědil senátorské křeslo po Barrym Goldwaterovi. V ozbrojených silách existují dva druhy vůdců, zamýšlel se McCain v rozhovoru pro Newsweek – „organizátor vítězství“, jako například generál George Marshall a generál Dwight D. Eisenhower, a vůdce více „inspirující“, jako jeho otec a dědeček, kteří snad nebyli tak velcí organizátoři, ale uměli vést muže do bitvy. Podobně najdeme podle McCaina také odlišné typy senátorů: „Jeden je člověk zabývající se detailem, třeba tím, jaká částka bude vyhrazena na silnici nebo silniční obchvat“ – je to typ zákonodárce, který se věnuje jednotlivostem, a to mu pomáhá ke znovuzvolení. „Takový typ senátora respektuji,“ uvedl McCain bez nadšení. A pak je tu senátor jako „tvůrce politiky“, což je jasně jeho vzor. Ten si McCain připomíná, když při každodenní cestě do práce míjí sochu Richarda Russella, senátora z Georgie, moudrého člověka, důvěrníka Lyndona Johnsona a všemocného předsedy senátního Výboru pro ozbrojené síly. McCain má mezi svými kolegy řadu obdivovatelů. „Pokládám ho za vůdce,“ říká senátorka Susan Collinsová, republikánka z Maine, McCainova kolegyně z Výboru pro ozbrojené síly. „Vytvořil koalice složené z obou stran ke spoustě různých otázek, včetně globálního oteplování, financování kampaní, práv pacientů a emisí skleníkových plynů. V Senátu je silným hráčem. Má ohromný vliv, i když právě nejsme na stejné straně. V problému se obvykle rychle a správně zorientuje.“ McCain má skutečně osvěžující schopnost navázat styk „přes uličku“. V roce 2004 se na služební cestě do Estonska utkal s Hillary Clintonovou v pití vodky. Někdejší vůdce demokratické většiny Tom Daschle napsal, že v roce 2001 s McCainem několikrát vážně hovořil o jeho přestupu do Demokratické strany. „Nikdy jsem nemínil opustit svou stranu, zeptejte se, koho chcete, byl jsem jedním z největších bojovníků za republikány,“ prohlašuje dnes McCain. McCain není osamělý běžec, má však samostatné uvažování. Jeho lidé jsou mu oddáni; říkají si mccainovci. Několik senátorů a bývalých zákonodárců si však stále líže rány ze střetů s McCainem. „Je to opravdu smutné,“ říká někdejší senátor Bob Smith z New Hampshire. „John McCain umí říct dobrý vtip a všichni se smějeme a užil jsem si s ním dost zábavy.“ To je podle Smithe jedna stránka McCaina, ta, kterou vidí tisk. Ale za scénou se skrývá méně přívětivý McCain. „Člověk může nesouhlasit a nebýt přitom nepříjemný,“ říká Smith. „Nemyslím si, že to John umí. Když s vámi nesouhlasí, dělá to nepříjemným způsobem.“ Tradice „senátora Horké hlavy“, jak se McCainovi za ta léta začalo říkat, je opravdu bohatá. Často se objevují zprávy, že senátorům hlasitě nadával; do jednoho nebo dvou dokonce strčil (mimo jiné do zesnulého Stroma urmonda, také prudkého člověka, kterému však bylo v době údajného incidentu


John McCain, jemuž je jednasedmdesát, bude v případě, že zvítězí ve stranických primárkách a v listopadu v prezidentských volbách, vůbec nejstarším prezidentem. Než se stal z „rebela bez příčiny“, jak se v sedmdesátých letech charakterizoval před jedním ze zmíněných psychiatrů námořnictva, mužem, který má ambici vést národ a svět, urazil dlouhou, těžkou cestu. už devadesát). Když McCain řekl roku 1992 republikánskému senátoru z Iowy Chucku Grassleymu do tváře, co si o něm myslí, a užil přitom sprostý výraz, Grassley s ním více než rok nemluvil. („Prostě přetekly nervy,“ říká Grassley.) McCain se údajně naučil své nálady kontrolovat, ale stále jsou okamžiky, kdy to neumí a nedělá. Loni na jaře na schůzi senátorů a štábu za zavřenými dveřmi se senátor John Cornyn z Texasu pokusil pozměnit návrh imigračního zákona tak, aby neposkytoval nárok odsouzeným zločincům, známým teroristům a členům gangů. Znervózněn, že každá snaha o změnu návrhu zákona ohrozí už tak malou šanci na jeho přijetí (nakonec neprošel), McCain vybuchl: „To je malicherná buzerace.“ Cornyn kontroval, ať McCain nevyskakuje z rozjeté prezidentské kampaně a na poslední chvíli nepřichází s nějakými požadavky. „Jdi do p…,“ řekl McCain asi před třiceti svědky. (Cornynův spolupracovník tvrdí, že texaského senátora incident nevzrušil. „Podle mne si jen pomyslel, ‚John je zase v křeči,‘ uvedl, ale odmítl, že by hovořil přímo za Cornyna.) Nějaké hádky s McCainem – obvykle kvůli přidělování peněz, ve kterém McCain viděl úplatky za politickou podporu – měl také senátor ad Cochran, republikán z Mississippi. „Snadno vybuchne,“ řekl Cochran Newsweeku. „Zrudne ve tváři a začne zvyšovat hlas.“ Cochran, který tvrdí, že je stále McCainův přítel („alespoň z mé strany to platí“), uvedl, že v senátní jídelně poslední dobou – hlavně v souvislosti s novou vlnou mediálního zájmu – koluje o senátoru Horké hlavě spousta historek. „Byl jsem překvapen, kolik senátorů se s ním osobně nějak střetlo, když se rozčílil,“ říká Cochran. Domnívá se, že McCainova povaha ho jako potenciálního prezidenta nějakým způsobem diskvalifikuje? „Nevím, jak to posoudit,“ odpovídá Cochran. „Určitě jsem za tu dobu, co jsem tady, nepoznal žádného jiného prezidenta s takovým temperamentem. Někteří se samozřejmě uměli rozzlobit. Třeba Ronald Reagan nebo Jimmy Carter. Ale toto…,“ odmlčí se. „Člověk by si rád myslel, že jeho prezident je klidný, rozvážný a vyrovnaný. On je vrchní velitel.“ (Cochran podpořil Romneyho ve snaze udělat z McCainovy povahy důležitou otázku prezidentské kampaně.) McCain uznává, že má „s lidmi při rozhodování o výdajích čas od času velké neshody“. Vysype však ze sebe seznam zasloužilých republikánů, kteří ho respektují – jmenuje mimo jiné senátora Johna Warnera z Virginie a někdejšího senátora


Trenta Lotta z Mississippi. „Tito lidé člověka nepodpoří, pokud ho nerespektují,“ pokračuje. „A právě o to v Senátu jde, ne o přátelství.“ A co se týče jeho vzteku – zase to v něm začíná vřít –, odpoví otázkou: „Zlobil jsem se, když jsem viděl, co udělali [lobbista za odsouzené zločince Jack] Abramoff a jeho přátelé a členové Kongresu? Samozřejmě, že ano.“ Vztahy McCaina s konzervativními aktivisty z Washingtonu, D. C., jsou už dlouho na bodě mrazu, což se týká i Grovera Norquista, obhájce snižování daní, který má blízko k mnoha pravicovým lobbistům. „Na kritiku reaguje McCain uboze,“ uvádí Norquist. „Když ho kritizovaly NRA a skupiny bojující za právo na život a na práci, reagoval, jako by šlo o osobní útoky, a pak se postavil za to, aby se zákon o kontrole zbraní vrátil zpátky na NRA.“ Norquist popírá, že by se s McCainem někdy osobně střetl. Přesto byl předvolán ke svědecké výpovědi, když McCainův Výbor pro indiánské záležitosti šetřil obvinění, že Abramoff (Norquistův přítel a po jistou dobu i obchodní partner) okrádá skupiny domorodých Američanů žádajících povolení k provozování heren. „Kterýsi z chlápků z jeho štábu to na mě zkusil,“ říká Norquist. „Nic se nestalo, k ničemu nedošlo.“ Jestliže McCain nemůže vystát hlupáky, je to proto, že dělají hloupé věci, které poškozují národní zájem, říká senátorka Collinsová z Maine. „Nikdy jsem neviděla, že by nad sebou ztratil kontrolu,“ tvrdí. „Viděla jsem ho oprávněně rozzlobeného, a dokonce i velmi rozzlobeného, kvůli korupčnímu chování nebo nesmyslnému utrácení.“ Senátor Joe Lieberman Newsweeku řekl: „John je pozoruhodně ukázněný člověk, a to i po emocionální stránce. Jestli jsem viděl, že se kvůli něčemu rozčílil? Jistě. Ale nešlo o hněv, při kterém člověk ztrácí sebevládu; bylo to rozčílení kvůli věcným otázkám.“ Typický McCainův výbuch zažil senátor Richard Shelby, republikán z Alabamy. Došlo k němu, když se Shelby snažil vsunout do návrhu zákona o výdajích ministerstva vnitra z roku 2001 položku 1,5 milionu dolarů na restauraci padesát šest stop vysoké litinové sochy římského boha ohně a kovářství Vulkána v Birminghamu. Jakmile McCain ucítí korupci, nenechá to jen tak. Když začal vyšetřovat společnost Boeing, kterou podezíral z nekalé dohody s Air Force o pronájmu tankerů, ukázalo se, že Boeing porušil zákon, neboť zaměstnal někdejšího zásobovacího úředníka Air Force, který připravoval smlouvu o tankerech. McCain vytrvale dotíral na Pentagon, dokud ministerstvo obrany nepředložilo jisté údajně inkriminující e-maily. Pentagon to ignoroval a McCain vybuchl a rozkřičel se přímo v kanceláři tehdejšího ministra obrany Donalda Rumsfelda – alespoň podle jistého úředníka z Pentagonu a jistého Rumsfeldova poradce, kteří nechtějí být jmenováni, neboť šlo o důvěrnou schůzku. McCain měl podle všeho pocit, že se Rumsfeld dotkl jeho patriotismu, což je v jeho očích neodpustitelná urážka. Mark Salter, jeho dlouhodobý poradce, popírá, že by k něčemu takovému došlo: „Nikdy na Rumsfelda nekřičel. Na slyšeních Výboru na něho hodně tlačil, ale nikdy na něho nekřičel.“

34


McCain má možná přece jen určitý sklon k pomstychtivosti. „John má delší seznam nepřátel než Nixon,“ říká někdejší úředník Pentagonu, který se na něj nechce dostat, „a stejně jako Nixon se opravdu snaží člověku zavařit.“ Po aféře s Boeingem zjistili tři úředníci, kteří odešli z Air Force, že se jeden z McCainových vrcholných spolupracovníků dal v kruzích kolem ministerstva obrany slyšet, že kdokoli je zaměstná, upadne v senátorovu nemilost. McCain kromě toho stále projevuje prudkost, která znervózňuje i staré pracovníky z ministerstva zahraničí. Jeden z nich, někdejší vysoký úředník v několika republikánských administrativách, který příležitostně McCainovi radí (a přeje si v tom pokračovat), si Newsweeku postěžoval na McCainův „navyklý“ úsudek a jeho neochotou změnit jednou utvořený názor. Když je to nutné, McCain je schopen poněkud stáhnout plachty, ale všechno, co zavání podbízivostí, je mu očividně protivné. Před rokem se dostal do čela uchazečů o prezidentský úřad, chtěl přijmout odpovědnost za vedení republikánů a doufal, že zdědí Bushův systém financování kampaně. Když však jeho kampaň začala ztrácet na rychlosti, zbavil se jednoho ze svých vrcholných manažerů a opět se ocitl v pozici osamělého hráče útočícího zvenčí. McCain tvrdí, že reorganizace štábu nejsou v prezidentských kampaních neobvyklé (což je pravda) a že podporu mezi konzervativci ztratil proto, že v otázce přistěhovalectví dával přednost kompromisu. Když se ho na začátku roku 2007 snažili někteří z jeho poradců přimět ke zmírnění postojů k přistěhovalectví a k Iráku, podle jednoho z bývalých poradců, který si přeje zůstat v anonymitě, aby se vyhnul McCainovu hněvu, na ně vypálil: „Nesnažte se mě přesvědčit, abych změnil názor!“ Navzdory tomuto pro něj příznačnému zásadovému postoji to, že se mu málem zhroutila kampaň, nevrhá dobré světlo na jeho vůdcovské schopnosti. „Nikdo nevěděl, kdo je vlastně šéfem,“ říká jeden z McCainových dlouhodobých přátel a poradců, který nechce být, když mluví o vnitřních záležitostech kampaně, jmenován. „Lidé nereagovali na telefonáty. Bylo to špatné.“ Ještě horší podle něho bylo, že McCain jako by ten problém nechtěl vidět. „Opravdu to vypadalo, že to nechce řešit.“ Loni v létě McCain Newsweeku řekl, že mu „vlastně nikdy nebylo tak docela příjemné být v čele závodu“. O půl roku později, kdy prošel těžkou zkouškou a zvítězil v republikánských primárkách na Floridě, běží opět v čele. „Ouha! Problém!“ uchechtl se McCain minulý týden, když se sarkasticky zamýšlel nad prosperitou. Peníze na kampaň znovu přitékají, v luxusním prostředí hotelového apartmá v Beverly Hills se svými spolupracovníky žertoval, že už se nemusejí potloukat po laciných motelech. McCain, který nikdy nezískal hvězdy a prýmky, které nosili jeho otec a děd, má reálnou šanci stát se vrchním velitelem. Bezpochyby udělá všechno, co je v jeho silách, aby nezradil víru svých otců. Bude to boj. Ale boj to byl vždycky. Z časopisu Newsweek, 11. února 2008, přeložil Jiří Ogrocký.


Portrét diktátora Augusta Pinocheta Lukáš Petřík V dějinách 20. století se najde málokterá osobnost, která by vyvolávala tak protichůdné reakce jako chilský prezident a generál Augusto Pinochet. Zatímco na konzervativní pravici nacházel opatrné obhájce, pro levici se stal synonymem zla. Obsáhlá Pinochetova biografie od chilského katolického historika Gonzala Viala je prvním životopisem tohoto kontroverzního bývalého chilského prezidenta vydaným v českém jazyce. Vialova práce je zajímavá tím, že sám autor krátký čas pracoval v Pinochetově vládě jako ministr školství. Mohlo by se zdát, že tím bude ohrožena objektivita knihy, avšak nakonec se tak rozhodně nestalo. Kniha není Pinochetovou hagiografií – Vial poukazuje na nepravosti, které se za Pinocheta děly, a kritizuje přehmaty jeho režimu. Činí tak však bez apriorní levičácké nenávisti k bývalému veliteli chilské armády. Celý životopis je psán víceméně chronologicky. Na začátku knihy se dovídáme o Pinochetových předcích a rodině, která pocházela z francouzské Bretaně. První prapředek, který se přistěhoval do Chile v 18. století, se jmenoval Guillaume Pinochet. Rodina Pinochetů patřila k honoraci, ale později zchudla. Augusto José Ramón Pinochet Ugarte se narodil 25. listopadu 1915 do – co se týče ekonomického zázemí – středostavovské rodiny. V dětství navštěvoval církevní školy a v roce 1933 se nechal jako kadet zapsat na vojenskou školu. Na konci roku 1936 svá studia dokončil a na začátku roku následujícího začal sloužit v armádě s hodností praporčíka. Jeho kariérní postup pokračoval a v roce 1946 měl již důstojnickou hodnost kapitána. Patrně v této době navázal Pinochet kontakty se zednáři a pravděpodobně se i stal členem některé z lóží. S příslušníky této organizace udržoval styky i během svého působení v nejvyšší státní funkci. Dodejme jen, že v tom se radikálně odlišoval od svého idolu Francisca Franca, který měl ze zednářů panickou hrůzu a věřil v jejich spiknutí. Pinochet nicméně pod vlivem své silně věřící a o deset let mladší manželky Lucíi Hiriartové, se kterou se oženil 30. ledna 1943, své vztahy se zednáři postupně omezoval. Podobně jako ve Španělsku před nástupem Franca existovala u chilských vojáků stavovská hrdost silně kontrastující s jejich životní úrovní. A stejně jako španělský generál před nástupem k moci byl Pinochet až do převratu v září 1973 víceméně apolitický. Jako ostatní jeho vojenské kolegy ho však zaujala občanská válka ve Španělsku v letech 1936–1939. Silně jím pohnula scéna loučení antikomunistického plukovníka Moscarda se svým synem. Plukovník totiž odmítl kapitulovat v toledské pevnosti Alcázar výměnou za život svého syna, kterého následně španělští levicoví vojáci zavraždili. O mnoho let později pak u příležitosti pohřbu Francisca Franca v roce 1975


chilský generál navštívil Toledo a prohlásil: „S velikým dojetím jsem navštívil místo, kde zvítězila láska k vlasti a k Bohu.“ Negativní názor na socialisty si Pinochet udělal při zemětřesení v Chile v třicátých letech, kdy na pomoc obyvatelstvu byla nasazena armáda a místní socialisté část materiálu určeného postiženým rozkradli pro sebe. Kariérní vzestup Pinocheta dále pokračoval: v roce 1953 se stal majorem, 1960 podplukovníkem, 1967 plukovníkem, 1969 brigádním a 1971 nakonec divizním generálem. K pochopení antikomunistického puče chilské armády se nelze nezmínit o jeho politickém pozadí. V roce 1964 se stal prezidentem Chile křesťanský demokrat Eduardo Frei Montalva. Křesťanští demokraté byli středolevicovou stranou. Již za Freie došlo k pozemkové reformě, která znamenala de facto vyvlastňování velkostatkářů za velmi nízkou náhradu, což nakonec vedlo (kvůli znejistění vlastníků) k poklesu zemědělské produkce. Stejně tak Frei započal znárodňování měděných dolů. Nízké prostředky ze státního rozpočtu na armádu již tehdy vyvolávaly neklid v ozbrojených složkách. Nebylo vzácností, že vojáci museli mít dvě zaměstnání, aby uživili své rodiny. Klidu ve státě nepřispělo ani hnutí roku 1968, které podobně jako jinde ve světě zfanatizovalo i chilské studenty.

ALLENDE A JEHO DOBA V roce 1970 se konaly osudné prezidentské volby. Křesťanští demokraté navrhovali za svého kandidáta advokáta Radomira Tomice Romera, který chtěl pokračoval ve Freiově kurzu. Sedmdesátiletého bývalého prezidenta Jorge Alessandri Rodrígueze coby nezávislého kandidáta podporovala pravicová Národní strana a protimarxističtí Radikální demokraté. Ultralevicová Lidová jednota (UP) navrhovala marxistu Salvadora Allendeho. Tato koalice revolučně socialistických stran,


která byla obdobou komunisty ovládaných Lidových front ze třicátých a čtyřicátých let, se skládala z marxisticko-leninské socialistické strany, komunistů a Hnutí jednotné lidové akce (MAPU), které se oddělilo od křesťanských demokratů. Výsledky přímých voleb z 5. září byly následující: Allende získal 38,5 %, Alessandri 34,98 % a Tomic 27,84 % hlasů. Vzhledem k tomu, že žádný kandidát v prvním kole nezískal nadpoloviční počet hlasů, mělo proběhnout druhé kolo, tentokrát pouze v parlamentu. Dle tradice byl zvolen ten, kdo získal nejvíce hlasů v prvním kole. Allende získal podporu křesťanských demokratů, ale musel jim slíbit, že bude dodržovat demokratické principy svobody tisku a svobody projevu. Současně musel podepsat tzv. statut demokratických záruk, jenž měl garantovat striktní dodržování ústavy. Allende za svého prezidentství jmenoval Pinocheta nejprve velitelem posádky hlavního města, pak náčelníkem generálního štábu a později velitelem armády, protože generál měl pověst spolehlivého vojáka poslouchajícího rozkazy. Marxistický prezident na veřejnosti sliboval, že půjde „chilskou cestou k socialismu“ v souladu s demokracií, ale francouzskému novináři Debrayovi se svěřil, že garance svobod byla pouhá „taktická nutnost“, neboť „v té chvíli to skutečně důležité bylo převzít vládu“. Kvůli financování své rozhazovačné socialistické politiky tiskla Allendova vláda nové a nové bankovky. Zprvu to přinášelo hospodářské oživení, ale zanedlouho došlo k hyperinflaci a celkovému rozvratu ekonomiky. V této souvislosti docházelo i k rozsáhlému vyvlastňování na hranici legálnosti. Za dva roky stát ovládl více než 415 podniků, které produkovaly přes 60 % HDP, přičemž do tohoto výčtu není započítáno vyvlastňování z období vlády křesťanských demokratů. Na konci Allendova vládnutí bylo zhruba 80 % hospodářské produkce pod kontrolou státu. Členové revolučního maoistického hnutí MIR, které fungovalo mimo rámec UP, přepadali banky, zabírali násilně půdu, připravovali bombové útoky a neskrývaně prosazovali násilnou cestu ke komunismu. Jejich jednotky, které byly cvičeny i na Kubě, měly přes třicet tisíc mužů. A Allende „miristy“ toleroval, neboť jejich vůdcem byl jeho synovec. Stejně tak vládní komunisté a socialisté stavěli své ozbrojené brigády. Do Chile se dovážely zbraně pro levicové bojůvky z Kuby a sjížděli se tam ozbrojení revolucionáři z ostatních latinskoamerických zemí. Allendeho přijel podpořit i jeho vzor a soudruh Fidel Castro, jenž mu věnoval samopal, se kterým nakonec chilský prezident v době vojenského puče spáchal sebevraždu. Při Castrově návštěvě byla slavnostně odhalena socha masové-

Kauza Pinochet se skládá ze dvou základních otázek: zdali byl převrat armády k zabránění ovládnutí země komunisty oprávněný a zdali byla oprávněná i následná dlouholetá Pinochetova vláda.

36


G. Vial: Pinochet. Portrét diktátora, Prostor, Praha 2007

ho vraha a obdivovatele Stalina Ernesta Che Guevary, který v době kubánské jaderné krize přesvědčoval Chruščova, aby použil nukleární zbraně. Roku 1972 navštívil Allende SSSR, jejž nazval „starším bratrem Chile“. Parlament ministrům Allendeho vlády několikrát vyslovil nedůvěru, avšak v praxi se nic nezměnilo. V květnu 1973 Nejvyšší soud vydal prohlášení, že „země prochází vážnou krizí právního státu, o níž tento soudní dvůr nemůže dále mlčet“. V srpnu poslanecká sněmovna přijala usnesení o tom, že „je skutečností, že současná vláda se už od samého počátku pokoušela získat totalitní moc (…), což je v příkrém rozporu se systémem zastupitelské demokracie, o němž hovoří ústava. (…) Vláda neporušila ústavu či zákony několikrát, nýbrž učinila z jejich systematického porušování svůj politický program.“ Vláda například začala ve školách zavádět jednotnou výuku marxismu-leninismu, zatímco životní náklady za necelé tři roky vzrostly o 705 %. Inflace za totéž období dosáhla výše 1 172 %. V zemi se množily protivládní demonstrace a ekonomika byla po socialistických experimentech v naprostém rozkladu.


PUČ S DŮSLEDKY Kvůli obavám z komunistického puče provedly chilské ozbrojené složky státní převrat, do jehož čela se na poslední chvíli postavil Pinochet, protože byl šéfem nejdůležitější ozbrojené složky – armády. Kauza Pinochet se podle Viala skládá ze dvou základních otázek: zdali byl převrat armády k zabránění ovládnutí země komunisty oprávněný a zdali byla oprávněná i následná dlouholetá Pinochetova vláda. Pokud jde o první otázku, Vial s vojenským pučem a dočasnou vojenskou diktaturou, která měla podle vzoru starého Říma obnovit ústavnost, víceméně souhlasí. Historik Brian Crozier tvrdí, že Chile se za Allendeho stalo de facto satelitem Kuby. Podobný názor jako Vial a Crozier zastává Henry Kissinger, který byl v době puče ministrem zahraničí USA. Že se pokoušel Allende nastolit komunistickou diktaturu, potvrdili i křesťanští demokraté Patricio Aylwin a Eduardo Frei, kteří sice puč jako dočasné řešení přivítali, ale byli proti delší vojenské diktatuře. Druhá otázka je složitější. Z počátku nebylo jasné, na jak dlouho se armáda v zemi ujímá moci, a její vláda byla brána jako provizorium. Co nejrychlejší návrat k ústavní vládě prosazoval člen junty Gustavo Leigh, kterého však Pinochet posléze odstavil. Co se týče ekonomiky, je neoddiskutovatelné, že Pinochetova vláda Chile ekonomicky pozvedla. Proběhla zde pouze jedna velká krize, jejíž příčiny Milton Friedman spatřoval do značné míry v politice pevného kurzu vůči dolaru. Ostatně pokud jde o Friedmana, Vial v knize vyvrací známou legendu, že americký ekonom byl poradcem Pinochetova režimu. Friedman navštívil Chile pouze jednou a pro Pinocheta a jeho generály uspořádal přednášku. Nicméně je pravda, že díky vazbám santiagské a chicagské univerzity se Friedmanův monetaristický přístup v Chile prostřednictvím jeho žáků uchytil. Za největší Pinochetovu chybu považuje autor knihy to, že Pinochet nechal příliš „utrhnout ze řetězu“ tajnou službu DINA, která v mnoha případech páchala neospravedlnitelné vraždy a zločiny, a to i v zahraničí. Vial sice tvrdí, že neexistuje důkaz, že by Pinochet tajné službě přímo rozkazoval, na druhou stranu však platí, že jako nejvyšší státní představitel za ni měl morální odpovědnost. Lze ovšem kontrovat, že Pinochet, ačkoliv příliš nemiloval demokracii hašteřících se politických stran, přivedl zemi zpět k fungující ústavní vládě a po prohraném referendu se dobrovolně vzdal moci. Srovnejme jen to, že obdržel 43 %, zatímco Allende předtím pouze 38,5 % hlasů. Pinochetovu vládu je také potřeba vidět v širších souvislostech studené války. Obecnou politikou Spojených států a Velké Británie v osmdesátých letech bylo podporovat postupné reformy režimu, ale nezpůsobit Pinochetův náhlý pád,


Pinochetovu vládu je také potřeba vidět v širších souvislostech studené války. Obecnou politikou Spojených států a Velké Británie v osmdesátých letech bylo podporovat postupné reformy režimu, ale nezpůsobit Pinochetův náhlý pád, který by v zemi mohl vyvolat chaos a možný nástup mnohem horší komunistické alternativy. který by v zemi mohl vyvolat chaos a možný nástup mnohem horší komunistické alternativy. Tento postoj víceméně zastával i papež Jan Pavel II. při své návštěvě Chile. Reaganův životopisec Dinesh D’Souza tvrdí, že americký prezident se o generálovi domníval, že zachránil Chile před komunismem. Jen dodejme, že z českých konzervativců podobný názor hájí Roman Joch či Marek Benda (dříve tak činil i jeho zesnulý otec Václav). Vial odsuzuje levičáckou pomstychtivost při zatčení Pinocheta ve Velké Británii. Margaret atcherová se v této souvislosti bývalého prezidenta zastávala s tím, že zabránil komunistickému převratu a přivedl zemi k hospodářskému zázraku, stabilitě a k ústavní vládě, a demonstrativně ho šla navštívit. Neopomněla také vyjádřit vděk za Pinochetovu podporu Británii v době válce o Falklandy, která nakonec vedla i k pádu mnohem brutálnější argentinské junty. Je faktem, že oběti na životech z doby Pinochetovy vlády ve srovnání například se španělskou občanskou válkou byly relativně malé, protože chilský generál krvavé občanské válce zabránil. Navíc proti komunistickým teroristům se muselo postupovat tvrdě, protože oni si též „nebrali servítky“. Stejně tak je nutno říci, že jiné pravicové autoritativní diktatury, jako byla například Argentina, způsobily mnohem větší počet obětí, nemluvě o diktátorech z třetího světa a komunistických totalitních diktaturách s desítkami milionů mrtvých, kde byl útlak mnohem propracovanější, soukromí bylo na rozdíl od autoritativní vlády, která se snažila společnost spíše depolitizovat, zničeno vměšováním státu a právo na vlastnictví bylo potlačeno. Rovněž svoboda slova byla v Chile mnohem méně omezována a nefungovala zde příliš tuhá cenzura. Zdaleka jsem nezmínil vše, čím se Vialova kvalitní a podrobná, téměř sedmisetstránková studie zabývá. V kostce však ukazuje, že historická postava generála Pinocheta nebyla černá, ani bílá, ale něco mezi tím. Zdali se její odstín šedi blížil více černé, nebo bílé, nechť posoudí čtenář sám. Autor je historik a externí spolupracovník Centra pro ekonomiku a politiku.


Slovníček evropských levicových pojmů 11. Obnovitelné zdroje energie (Renewables – OZE)

Hynek Fajmon Ke zvolení pojmu „obnovitelné zdroje energie“ mne přiměl především aktuální vývoj v evropské politice. Předseda Evropské komise Barroso totiž nedávno představil „klimatický balíček“, který mimo jiné obsahuje „eurozávazek“ dosáhnout do roku 2020 20% podílu obnovitelných zdrojů energie na evropské spotřebě. Současně byl přijat i další závazek – že ke stejnému datu dosáhne podíl biopaliv na spotřebě všech paliv 10 %. Jedná se tedy o vysoce aktuální téma, které nás v nadcházejících letech bude stát hodně peněz. A bude se týkat každého, protože energii potřebujeme ke svému životu úplně všichni. Obvykle uvádím jako motto svého článku z tohoto seriálu citát nějakého významného levicového guru. Tentokrát jsem ale udělal výjimku, protože můj kolega, senátor Jaroslav Kubera, vyjádřil podstatu celého humbuku okolo obnovitelných zdrojů energie velmi přesně a navíc ještě vtipně. „Říkal jsem panu ministrovi Bursíkovi, že uhlí je také obnovitelný zdroj energie. Pouze to déle trvá.“ senátor Jaroslav Kubera na Kongresu ODS

PODSTATA POJMU „OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE“ Energetici v elektrárenství dělí zdroje především podle toho, zda jsou stabilní, nebo nikoliv. To odpovídá realitě, neboť elektřinu nelze skladovat do zásoby. Každého spotřebitele elektřiny potom primárně zajímá to, zda bude mít elektřinu k dispozici, kdykoliv zmáčkne vypínač příslušného spotřebiče. A každého samozřejmě zajímá také cena, za kterou tuto elektřinu získává. Environmentalisty tyto otázky naopak vůbec nezajímají. Starají se o to, jak výroba elektřiny nebo jakékoliv jiné energie „ničí“ přírodu, kterou oni údajně svými činy chrání. Rozdělují tedy zdroje energie na tzv. obnovitelné a neobnovitelné. Obnovitelné zdroje energie neboli OZE jsou podle environmentalistů takové zdroje, které nelze vyčerpat, protože se stále obnovují. Patří sem vodní energie, sluneční energie, geotermální energie, větrná energie a energie z biopaliv. Naopak neobnovitelné zdroje energie jsou ty, které se dle environmentalistů dají úplně vyčerpat a jednou údajně dojdou. Do této kategorie patří uhlí, ropa, plyn a jádro. Podstatným rysem environmentalistického přesvědčení o zdrojích energie je to, že OZE neničí přírodu, a jsou tedy

38


pozitivní a hodné podpory, zatímco neobnovitelné zdroje přírodu naopak ničí a jsou tedy negativní a jejich spotřeba musí být omezována a daňově prodražována. S politováním musím konstatovat, že toto přesvědčení je dnes v evropské politice hlavním proudem myšlení. Dle Juliana Simona, autora slavné knihy Největší bohatství, kterou v roce 2005 vydalo CDK, se jedná o zcela chybnou a zcestnou analýzu zdrojů energie. Simon na základě historické a ekonomické analýzy tvrdí, že zdroje energie jsou ve skutečnosti stále levnější a že se dosud žádné předpovědi o vyčerpání kteréhokoliv zdroje energie nepotvrdily. Představa, že uhlí, ropa nebo plyn jednou „dojdou“, protože budou úplně vytěženy, je sice velmi populární, ale zcela chybná. Lidé si totiž nekupují ropu, plyn nebo uhlí, ale jejich (v danou chvíli užitečnou) funkci. A tu může v systému svobodných cen a svobodného trhu nahradit v budoucnu cokoliv jiného, co bude technologicky a cenově dostupné. Obavy, že dojde uhlí, měl již v 19. století slavný anglický ekonom Jevons. Nyní, po zhruba 150 letech od jeho zásadní práce na toto téma, je uhlí stále k dispozici. Podobně je to s ropou nebo plynem, které jsou rovněž stále k dispozici a bude tomu tak i nadále. Není tedy žádný skutečný důvod k vyvolávání paniky, že tyto zdroje energie „dojdou“, a musí tedy být včas nahrazeny obnovitelnými zdroji energie. Uhlí, ropa a plyn zkrátka nedojdou a není žádný rozumný důvod je uměle zdražovat a jinak znevýhodňovat v konkurenci s jinými zdroji energie. Pro pochopení termínu „obnovitelné zdroje energie“ je klíčové především to, že se jedná o součást propracované


zelené ideologie, jejímž cílem je zcela změnit charakter moderní západní společnosti. OZE jsou jedním z klíčových nástrojů tohoto zeleného politického aktivismu, který ohrožuje celou západní civilizaci ve jménu „trvale udržitelného rozvoje“. Environmentalistu poznáte podle odpovědi na jednoduchou otázku: „Jaké zdroje energie má lidstvo využívat?“ Na tuto otázku vám environmentalista odpoví, že je především nutné energií šetřit, protože nejlevnější energie je ta, která se vůbec nevyrobí. To je jistě velmi sofistikovaná odpověď. Je ale úplně stejně nesmyslná, jako kdybyste hladovému odpovídali na jeho dotaz, co bude jíst, že má jíst méně, protože produkce jeho jídla ohrožuje přírodu. Environmentalisté to však myslí smrtelně vážně. Prostě budou lidstvo za jakoukoliv cenu nutit spotřebovávat méně energie tím, že ji již nyní uměle zdražují a hodlají v tom dále pokračovat. Již se to děje prostřednictvím ekologických daní a v blízké budoucnosti bude zavedena celá řada dalších nástrojů jako například obchodování s placenými emisními povolenkami. Pokud environmentalistu donutíte, aby v odpovědi pokračoval dále, tak vám obvykle sdělí, že je nutné využívat obnovitelné zdroje energie, protože ty klasické, jako je uhlí, ropa, plyn nebo jádro, nejsou „trvale udržitelné“ a budou brzy vyčerpány a navíc ohrožují klima tím, že přispívají ke globálnímu oteplování, a tím ohrožují celou planetu Zemi. V praxi to znamená, že nutí spotřebitele a výrobce k tomu, aby kupovali a vyráběli drahou energii z těchto zdrojů.

OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE Na jaře 2007 se sešel summit Evropské rady, který přinesl jeden zásadní výsledek. Premiéři a prezidenti sedmadvaceti členských států Evropské unie se tehdy dohodli na tom, že do roku 2020 v Evropské unii sníží emise skleníkových plynů, které údajně způsobují globální oteplování, o 20 %, a to i v případě, že se jiné státy světa k tomuto „úsilí“ nepřipojí. Pokud se naopak další státy k omezování emisí připojí, tak bude závazek EU zvýšen na 30 %. Dále byl přijat závazek, že se ke stejnému datu zvýší podíl obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě o 20 %. Tento závazek byl naštěstí přijat s dodatkem, že cíl 20 % bude počítán za Evropskou unii jako celek a nikoliv pro každý členský stát samostatně. A konečně posledním velkým „eurozávazkem“ je to, že do roku 2020 bude dosaženo 10% podílu biopaliv na celkové spotřebě paliv. Česká vláda v listopadu 2007 stanovila jako přijatelnou 8,6% laťku pro využití OZE v České republice. Vicepremiér Vondra (ODS) tehdy uvedl, že „hranice, na kterou je Česko schopno se s ohledem na svou geografickou a průmyslovou strukturu dostat, se pohybuje mezi osmi až devíti procenty“. To nám ale v Bruselu nebylo nic platné, protože Evropská komise rozhodla jinak. Na počát-


ku roku 2008 rozpočítala závazky pro jednotlivé členské státy a stanovila jim závazné cíle. V oblasti OZE byl pro Českou republiku stanoven závazný cíl ve výši 13 %. Dnešní podíl OZE je v ČR na úrovni 4,7 %. V nejbližší době se tak dočkáme na evropské i národní úrovni legislativních opatření, která budou nutit státy i jednotlivé subjekty na trhu k dosažení těchto závazných cílů. Aktuálně řeší Evropská unie rovněž problém tzv. energetické bezpečnosti. To je téma, které se do evropských institucí dostalo po rozšíření EU v roce 2004 a zvláště po rusko-ukrajinské energetické krizi z ledna 2006. Evropská unie si především v důsledku obav Polska a pobaltských států uvědomila, že je stále více a více závislá na dovozu ropy a především plynu z Ruska. Tato rostoucí závislost je způsobena především uplatňováním „zelené energetické politiky“ v samotné Evropské unii. Má to dva základní důvody. Zelení již od 70. let odmítají jadernou energetiku a podařilo se jim především v Německu a v Rakousku vybičovat mediální hysterii do takových rozměrů, že oba tyto státy jadernou energetiku definitivně odepsaly a tlačí k tomu i ostatní země EU. Zelení ale tvrdě útočí rovněž na uhlí a prosazují různé limity pro jeho těžbu. To ostatně známe i ze samotné České republiky. Celkově vzato tak zelení v EU přímo útočí na jediné dva zdroje energie, které mají evropské státy v dostatečném množství k dispozici. Místo toho zelení tvrdě protlačují OZE a z neobnovitelných zdrojů hlavně plyn. Ten má ale pro EU v dostatečném množství pouze Rusko. Evropští zelení tak v praxi fungují jako obchodní náhončí pro ruské energetické koncerny a pro firmy, které vyrábějí technologie pro OZE, jako jsou například větrné elektrárny. Není se čemu divit. Zelené a mírové hnutí v západní Evropě bylo v 70. letech do značné míry infiltrováno sovětskými tajnými službami a je otázkou, zda se tyto vazby z minulosti neprojevují i v současnosti. Například bývalý advokát teroristů z německé Frakce rudé armády, jakýsi Gerhard Schröder, je nyní předsedou představenstva německo-ruského podniku pro výstavbu baltského podmořského plynovodu z Ruska do Německa. Tento politik v době, kdy byl německým kancléřem, prosadil ve spolupráci se známým zeleným pouličním rváčem Joschkou Fischerem odstavení německých jaderných elektráren z provozu do roku 2020. Vyřešit problém energetické bezpečnosti Evropské unie bez odstranění „zelené“ energetické politiky není možné. Bude-li chtít mít EU k dispozici dostatečné množství stabilní elektrické energie, tak se bude muset dříve nebo později vrátit k výstavbě jaderných elektráren. Ostatně Finsko již začalo svůj nový jaderný zdroj stavět a britská vláda nedávno oznámila, že hodlá spustit čtyři nové jaderné elektrárny. Na druhé straně Německo i po odchodu zelených z vlády zůstává u absurdní politiky spočívající v tom, že do roku 2020 odstaví z provozu všechny své jaderné elektrárny, jak rozhodlo zmíněné rudo-zelené duo Schröder-Fischer.


OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE V ČESKÉ REPUBLICE Situace okolo OZE je v České republice velmi složitá. Přírodní a klimatické podmínky u nás umožňují ve větší míře využívat pouze vodní energii, což má ostatně v naší zemi dlouhou tradici sahající až do středověku, kdy byla naprostá většina mlýnů poháněna vodním kolem. Během 19. a 20. století se vodní energie využila stavěním přehrad a vodních děl, na kterých jsou umístěny vodní elektrárny. Počet těchto zařízení je v České republice mimořádně velký. Jejich další budování je ale velmi obtížné, ne-li nemožné, protože by to znamenalo zatopení lidských sídel. Ministerstvo zemědělství ČR sice stále vede evidenci několika set lokalit, kde by vodní díla mohla být vybudována, ale je pod rostoucím tlakem právě environmentalistů, aby se od těchto plánů upustilo. Oproti tomu větrná energie je u nás využitelná jen velmi slabě. V minulosti sice na některých místech existovaly větrné mlýny a nyní se začínají stavět větrné elektrárny, ale větrná mapa republiky ukazuje, že tento zdroj je v našich podmínkách mimořádně nestálý a málo efektivní. V podmínkách České republiky lze počítat s tím, že větrné elektrárny mohou vyrábět elektřinu pouze asi dva měsíce ročně. O sluneční energii to platí snad ještě více; konkurovat ve sluneční energii jižním státům nemůžeme, protože počet slunečných dnů je u nás velmi nízký, a konkurovat přímořským státům ve větrné energii také příliš nejde, protože u nás prostě vítr fouká daleko méně než například na pobřeží Dánska. Zbývá tak snad jedině energie z biomasy, která ovšem má rovněž celou řadu nevýhod. V podmínkách České republiky je hlavní plodinou pro výrobu biopaliv řepka olejná a využít se dá rovněž cukrová řepa. U řepky je situace taková, že již nyní je Česká republika pátým největším producentem této plodiny v celé Evropské unii po takových státech, jako je Německo, Francie, Británie a Polsko. Ostatně každý, kdo projíždí českou krajinou, vidí na jaře obrovské žluté plochy rozkvetlé řepky. Využití cukrové řepy je také možné, ale efektivita této plodiny je ve srovnání s biopalivy z cukrové třtiny nebo palmového oleje poměrně nízká. Biopaliva však mají jeden hlavní a podstatný problém, a to, že vytlačují z orné půdy plodiny určené k výrobě potravin, a tím přispívají k jejich zdražování. O tom, že to není planá obava, svědčí prudký růst cen potravin, který byl zaznamenán v průběhu roku 2007 na celém světě. Navíc podle posledních údajů se zdá, že produkce biopaliv vytváří daleko více skleníkových plynů než spalování klasických fosilních paliv. Přesto jsou biopaliva stále podporována, a to jak na evropské, tak také na národní úrovni. Česká vláda v únoru 2008 schválila program dalšího uplatňování biopaliv, který počítá s tím, že budou daňově zvýhodněna po dobu šesti let od schválení programu Evropskou komisí. Od spotřební daně má být osvobozena biosložka paliva. Podíl fosilního paliva ve směsi zůstane zatížen plnou spo-

40


Podstatným rysem environmentalistického přesvědčení o zdrojích energie je to, že OZE neničí přírodu, a jsou tedy pozitivní a hodné podpory, zatímco neobnovitelné zdroje přírodu naopak ničí a jsou tedy negativní a jejich spotřeba musí být omezována a daňově prodražována. třební daní. Nulová sazba spotřební daně se má týkat pouze biopaliv s vyšším obsahem biosložky a nebude se vztahovat na povinné přimíchávání, které je u nás povinné pro naftu od září 2007 a pro benzín od ledna 2008. Touto cestou se má přispět k dosažení cíle spotřeby biopaliv ve spotřebě pohonných hmot ve výši 5,75 % podle energetického obsahu v roce 2010 a cíle 10 % v roce 2020. Produkce elektrické energie v České republice je zatím stále ještě taková, že přesahuje domácí spotřebu. Do zahraničí se vyváží téměř 25 % české produkce elektřiny. Dle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR se na produkci elektřiny podílí ze 61,92 % uhelné elektrárny, z 31,22 % jaderné elektrárny, plynové elektrárny produkují 2,94 % a všechny ostatní zdroje celkem 3,92 % elektrické energie. ČEZ v roce 2007 vyrobil rekordní objem elektřiny ve výši 65,4 terrawatthodin, což představuje oproti roku 2006 nárůst o 6,6 %. Domácí spotřeba díky mírné zimě stoupla pouze o 0,5 %. ČEZu se ale podařilo zvyšovat prodej elektřiny ve střední a východní Evropě, kde elektřina naopak chybí. Čistý zisk ČEZu za rok 2007 činil 42,8 miliard korun, což představuje nárůst oproti roku 2006 o 49 %. ČEZ je v současné době sedmou největší energetickou firmou v rámci celé Evropské unie. Stát drží ve firmě akciový podíl ve výši 65,68 %. ČEZ v současné době – ve světle plánů EU na zpoplatnění emisních povolenek – přehodnocuje plán výstavby nových zdrojů energie. Z hlediska emisí skleníkových plynů jsou přitom „nejhorší“ uhelné elektrárny. Zvýšení ceny emisních povolenek až na 30–40 eur by se podle propočtů mohlo po roce 2013 promítnout do zvýšení cen elektřiny pro konečné spotřebitele o cca 15 %. Proto ČEZ nyní vážně uvažuje o výstavbě dvou bloků plynových elektráren v Počeradech, protože u nich jsou emise skleníkových plynů podstatně nižší. Na druhou stranu to ale posílí závislost české energetiky na politicky nestabilním Rusku. V roce 2007 se v České republice vyrobily z OZE téměř 3 terrawatthodiny elektřiny. Na podporu této produkce elektřiny se ročně vynaloží zhruba 2 miliardy korun. Meziročně se produkce elektřiny z OZE zvýšila o 7 % a činí v současné době cca 4,7 % celkové domácí spotřeby. Podpora využívání OZE se v praxi provádí dvěma způsoby. První je legislativní, který spočívá v tom, že energetická přenosová soustava má povinnost po dobu patnácti let vykupovat elektřinu z OZE za cenu podstatně vyšší, než je cena elektři-


ny z klasických neobnovitelných zdrojů. Rozdíl mezi výkupní cenou klasické a obnovitelné energie je zahrnut do ceny pro koncového zákazníka. Podle údajů Energetického regulačního úřadu tak platíme za každou spotřebovanou kilowatthodinu zhruba dva haléře navíc kvůli podpoře OZE. Druhým způsobem podpory jsou přímé dotace na výstavbu elektráren využívajících OZE. Tyto dotace mohou pokrývat až 80 % nákladů na výstavbu takového zdroje. Tyto prostředky poskytuje Evropská unie ze svého rozpočtu. V období let 2004–2006 bylo vyplaceno z programu OZE v rámci Operačního programu průmysl a podnikání celkem 750 milionů korun. V novém evropském rozpočtovém období pro roky 2007–2013 je na tyto účely vyčleněno ještě více peněz. V roce 2007 již byla vypsána výzva pro podávání projektů v objemu 1,4 miliard korun a v letošním roce bude vypsána další výzva ve stejném objemu. Celkově bude v programu Ekoenergie v rámci rozpočtového období 2007–2013 k dispozici 6 miliard korun. Zavádění evropské politiky v oblasti OZE mělo na českou politiku mimořádně devastující účinek. Největší škody způsobilo zavádění povinného přimíchávání biopaliv do nafty a benzínu. Tuto zelenou politiku založenou na preferenci biopaliv Evropská unie přijala ještě před svým rozšířením v roce 2004 a novým členským státům byla tato politika vnucena jako součást jejich přístupových smluv. V České republice mělo uplatňování této politiky katastrofální důsledky, protože sociálnědemokratické vlády nebyly schopny efektivně čelit miliardovému lobbingu zainteresovaných firem a také náporu organizovaného zločinu, který se do tohoto „slibného“ odvětví s garantovaným výnosem okamžitě nahrnul. Spory mezi jednotlivými hráči v tomto byznysu nakonec vedly až k mafiánským praktikám včetně mnoha dosud nevysvětlených vražd za bílého dne.

MÁ PRAVICOVÝ POLITIK PODPOROVAT OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE? OZE i celá politika dotací, která je kolem nich postavena, je v zásadním a nesmiřitelném rozporu se všemi principy konzervativně-liberální politiky. Podporovat obnovitelné zdroje energie znamená podporovat celý koncept „konečnosti zdrojů“, což je vědecký a ekonomický nesmysl. Přestože se to zdá být paradoxní, tak zdroje jsou ve skutečnosti nekonečné a o jejich využití má rozhodovat svobodná interakce mezi nabídkou a poptávkou na svobodném trhu a nikoliv usnesení Evropské unie. Zastánci konceptu OZE dělají ve svých úvahách i v praktické politice jednu základní chybu. Vyhodnocují zdroje samy o sobě, bez vazby na člověka a jeho reálné potřeby. To je jejich největší intelektuální omyl. Uhlí samo o sobě žádným zdrojem není, stejně jako vítr nebo


V průběhu lidské historie se využívaly různé zdroje energie a přechod od jedněch k druhým nebyl nikdy předmětem vládní politiky, ale inovace vzniklé na trhu. voda. Stává se jím teprve v okamžiku, kdy k nim přistoupí člověk se záměrem na jejich využití k nějakému konkrétnímu účelu. Environmentalisté rovněž zcela opomíjejí roli inovací a schopnost lidí přizpůsobovat se měnícím se podmínkám. V průběhu lidské historie se využívaly různé zdroje energie a přechod od jedněch k druhým nebyl nikdy předmětem vládní politiky, ale inovace vzniklé na trhu. Na počátku nového využití zdrojů byl vždy individuální vynálezce a individuální podnikatel, kteří na sebe vzali riziko a příslušnou novou technologii prosadili a získali pro ni spotřebitele. Mohli bychom tak jít k vynálezci parního stroje, spalovacího motoru, elektromotoru nebo kterékoliv jiné technologie. Role politiky v těchto objevech a jejich následném rozšíření byla vždy minimální. Nyní si ale evropské levicové elity chtějí právě proces inovace osvojit a politicky jej řídit. Albert Gore a jemu podobní dokonce hovoří o tom, že vyvolají novou technologickou revoluci, která bude založena právě na masivním využití OZE. V minulosti ale žádnou technologickou revoluci politikové vyvolat nedokázali. Jako nesmyslné se jeví již samotné stanovování cílů v podobě podílu obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě. Takto stanovené cíle jsou fakticky plánováním v oblasti energetiky. Znamená to, že se omezuje svoboda domácností, firem a dalších subjektů hledat si pro sebe nejvhodnější zdroje energie k zajištění vlastní existence. Centrální úřad v podobě Evropské komise zkrátka údajně ví lépe než občané a firmy, čím se má topit, na co se má jezdit a z čeho se má produkovat elektrická energie. Tato představa je zcela absurdní. O tom, které zdroje budou cenově výhodné a efektivní, bude rozhodovat trh a žádný úřad předem nemůže vědět, které zdroje a která technologie bude pro spotřebitele nejefektivnější. Snaha toto spotřebitelům diktovat prostřednictvím legislativy je omezením svobody a plýtváním veřejnými i soukromými zdroji. Pravicový politik i občan by měl ve vlastním zájmu odmítat celý koncept OZE. To neznamená být proti jakékoliv konkrétní technologii, ale proti daňovému a legislativnímu upřednostňování jedněch technologií před druhými. O využívání konkrétních technologií má v konečném důsledku rozhodnout spotřebitel a nikoliv úředník Evropské unie. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.


Knižní novinky

HANNAH ARENDTOVÁ VITA ACTIVA Oikoymenh, váz., 432 s., 488 Kč Vita activa, známější pod anglickým názvem e Human Condition, představuje nejdůležitější filosofický spis Hannah Arendtové. Pojednává v něm o základních formách lidské činnosti. Těmi jsou práce, zhotovování a jednání. Právě jednání (a nikoliv práce) z člověka činí politickou bytost. Jednáním a promlouváním člověk manifestuje svou personální jedinečnost, uskutečňuje svou svobodu a spolu s druhými splétá předivo lidských vztahů. Systematická filosofická analýza těchto lidských činností je spojena s pronikavou reflexí hlubokých společenských proměn v novověku a s kritickým rozborem teorií, které byly jejich myšlenkovým základem. OIKOYMENH, Černá 3, 110 00 Praha tel./fax: 224 930 310/212 [email protected] www.oikoymenh.cz

MIROSLAV JEŘÁBEK ZA SILNOU STŘEDNÍ EVROPU Středoevropské hnutí mezi Budapeští, Vídní a Brnem v letech 1925-1939 Dokořán, váz., 304 s., 40 ilustrací, 298 Kč Miroslav Jeřábek předkládá pestrý obraz

42


světa oficiální i neoficiální středoevropské diplomacie. Středem jeho pozornosti se stala analýza hnutí Eleméra Hantose v meziválečném Československu – především v českých zemích. Autor se ve velké míře zabýval aktivitami dvou společností se středoevropskou orientací – Středoevropským ústavem v Brně i Evropským studijním komitétem v Praze. Jeho text nepostrádá napětí dramatických událostí třicátých let. Čtivou a přitažlivou formou předkládá odborné i laické veřejnosti příběh z neznámých končin středoevropské diplomacie a politiky. Dokořán, Zborovská 40, 150 00 Praha 5 tel.: 257 320 803, tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected], www.dokoran.cz

VÁCLAV KLAUS & VLADIMÍR TOMŠÍK MAKROEKONOMICKÁ FAKTA ČESKÉ TRANSFORMACE NC Publishing, váz., 144 s., 199 Kč Transformace centrálně plánovaných ekonomik na ekonomiky tržní byly jedinečnými historickými událostmi, které přirozeně stále vzbuzují zájem ekonomů. Autoři dbali na to,

aby si kniha udržela charakter pozitivní, tj. hodnotově neutrální, ekonomické analýzy. Kniha se proto záměrně omezuje pouze na ryze ekonomické otázky. Text propojuje úvahy Václava Klause, který spoluvytvářel jedinečný proces české transformace zevnitř a vždy z bezprostřední blízkosti, s názory člena Bankovní rady České národní banky Vladimíra Tomšíka, který se specializuje na problematiku ekonomické analýzy a monetární teorii. Publikace je určena nejen odborné veřejnosti, ale všem zájemcům o problematiku transformace a ekonomie. NC Publishing, Černopolní 47, 613 00 Brno tel.: 545 124 614, mobil: 602 425 273 [email protected], www.ncpublishing.cz

PETR DRULÁK TEORIE MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Portál, brož., 224 s., 287 Kč Přehledná kniha seznamuje čtenáře s problematikou mezinárodních vztahů a hlavních teoretických přístupů, které jim umožňují porozumět. Autor stručně popisuje historický vývoj mezinárodních vztahů a jejich reflexe. Hlavní pozornost je věnována nejvýznamnějším teoriím v této oblasti a také vědeckým přístupům a současným teoretickým debatám. Různé přístupy jsou ilustrovány na rozboru základních

knižní novinky

otázek mezinárodních vztahů, jimiž jsou povaha a příčiny války, možnosti mezinárodní spolupráce, mezinárodní systém, mezinárodní společenství a evropská integrace. Kniha je určena studentům politologie, historie, zahraničního obchodu a dalších sociálních oborů, politologům, pracovníkům diplomatické služby a dalším čtenářům se zájmem o mezinárodní vztahy a politické dění.

TATJANA ŠIŠKOVÁ (ed.) VÝCHOVA K TOLERANCI A PROTI RASISMU Portál, brož., 280 s., 275 Kč Program výchovy dětí a mládeže k toleranci a proti rasismu (vysvětlení, co je rasismus, diskriminace, multikulturní společnost, informace o národnostních menšinách a zvycích etnik, o situaci uprchlíků aj.). Nové, aktualizované a rozšířené vydání.

IVAN ODILO ŠTAMPACH PŘEHLED RELIGIONISTIKY Portál, váz., 240 s., 329 Kč Religionisticko-teologický přehled se zabývá vývojem a strukturou religionistiky jako vědního oboru, vztahem religionistiky a teologie a přináší přehled náboženských systémů včetně důkladné charakteristiky spektra náboženských směrů s přihlédnutím k situaci v České republice. Těžištěm knihy jsou kapitoly autorovi tematicky zvláště blízké. Týkají se nové religiozity, problematiky sektářství a mezináboženského dialogu. Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 203 [email protected], www.portal.cz

knižní novinky

JAN KLÍMA KAPVERDY A OSTROV SV. TOMÁŠE A PRINCŮV OSTROV Libri, brož., 180 s., 180 Kč, zároveň e-kniha na www.libri.cz Pozoruhodné osudy společenství utvářených až v koloniální době z mnoha rasových a etnických zdrojů. Citlivá geografická poloha i silné mezinárodní tlaky způsobily mnoho dramatických situací zejména v souvislosti s africkým vývojem. Ostrovy, které hrály kdysi důležitou roli i ve světové ekonomice, dnes patří k vyhledávaným turistickým destinacím.

GABRIEL PIRICKÝ TURECKO Libri, brož., 200 s., 180 Kč, zároveň e-kniha na www.libri.cz Dějiny Malé Asie od dob starověku s důrazem na vznik a vývoj osmanské říše, její výboje, zejména v Evropě, a poté následný úpadek, který vrcholil v 19. a počátkem 20. století, kdy došlo jak k její dezintegraci, tak neschopnosti čelit evropským mocnostem. Vznik a vývoj Turecké republiky po 1. světové válce až do počátku 21. století, včetně snah o integraci Turecka do EU. LIBRI, Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, 251 612 302, mobil: 603 552 215 [email protected], www.libri.cz

ARNOŠT VESELÝ, MARTIN NEKOLA ANALÝZA A TVORBA VEŘEJNÝCH POLITIK: PŘÍSTUPY, METODY A PRAXE SLON, 407 s., 325 Kč Kniha je určena všem, kteří nějakým způsobem analyzují a vytvářejí veřejnou politiku a hledají podněty pro zdokonalení své práce. V první části pojednává o základech veřejné politiky jako vědní disciplíny: Druhá její část je věnována metodám a metodologii analýzy a tvorby veřejné politiky a je členěna podle základního modelu procesu policy analysis – od vymezení problému, přes návrh a výběr řešení až po jejich implementaci a evaluaci. Neopomíjí však ani důležitou otázku obecné metodologie výzkumu ve veřejné politice a podává přehled základních metod sběru a analýzy dat.

JAN KELLER, LUBOR TVRDÝ VZDĚLANOSTNÍ SPOLEČNOST? Chrám, výtah a pojišťovna SLON, 184 s., 220 Kč Kniha se zabývá analýzou vývoje poslání školy a vzdělání v moderní společnosti, a to konkrétně v průběhu 20. století. Přináší analýzu profilu vysokoškoláků v ČR z hlediska požadavků trhu práce. Kniha si všímá nejnovějšího vývoje, kdy vzdělání má sloužit jako forma pojistky před sociálními riziky v situaci, kdy dosavadní systémy pojištění selhávají. V těchto souvislostech zkoumá obsah, možnosti i meze kategorií kulturního a sociálního kapitálu. V empirické části se kniha zabývá především třemi okruhy problémů: 1. Zkoumá hodnoty a postoje českých


vysokoškoláků, které jsou relevantní z hlediska potřeb trhu práce. 2. Testuje hypotézy o úloze neformálních sítí kontaktů a známostí při hledání práce lidmi s různou úrovní vzdělání. 3. Zabývá se problémem vnitřní diferenciace českých vysokoškoláků podle objektiv-

ních kritérií (výše příjmu, riziko nezaměstnanosti, autonomie práce) i kritérií subjektivních (pocit jistoty, spokojenost s prací, perspektivnost zaměstnání). Kniha představuje pokus o sladění historicko-teoretického přístupu s přístupem empirickým.

Sociologické nakladatelství (SLON), Jilská 1, 110 00 Praha 1 tel./fax: 222 220 025 [email protected] www.slon-knihy.cz

DIALOG O PŘEDSEDNICT VÍ V Mozartově slavnostním sále brněnské Reduty se od pátku 14. do neděle 16. března povedou debaty především s výhledem na příští rok, tedy na téma: Jak (ne)využít předsednictví? Již podruhé tak v Brně Společnost Bernarda Bolzana a Ackermann-Gemeinde navazují mezinárodní konferencí DIALOG UPROSTŘED EVROPY na úspěšnou patnáctiletou tradici česko-německých rozhovorů konaných v Jihlavě. Pod záštitou brněnského primátora Romana Onderky a rektora Masarykovy univerzity Brno Petra Fialy se zde schází řada osobností (např. bývalý rakouský vicekancléř Erhard Busek, místopředseda Senátu Parlamentu ČR Petr Pithart, ministr školství Ondřej Liška, bývalý premiér Bádensko-Würtemberska Erwin Teufel, bavorský ministr pro evropské a spolkové záležitosti Markus Söder, europoslanci Jan Zahradil, Josef Zieleniec a Jan Březina, německý velvyslanec v Praze Helmut Elfenkämper či politolog Jacques Rupnik) k debatě na obecnější téma Jak Evropa srůstá? Od německého k českému předsednictví v Evropské radě. Myšlenkové impulsy k našemu předsednictví zazní také od studentů politologie z několika univerzit. Páteční úvod patří Janu Švejnarovi a Janu Trefulkovi. Podrobnosti a registrace na www.bernardbolzano.cz, eventuálně na emailové adrese [email protected], nebo 14. 3. od 15 hodin přímo na místě. (mej)

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.

44


knižní novinky

Frantiek Mik

GOMBRICH

Tajemství obrazu a jazyk um�ní Pozvání k d�jinám a teorii um�ní

ERNST HANS GOMBRICH (19092001) je veobecn� pokládán za nejznám�jího a nejpopulárn�jího historika um�ní 20. století, jeho kniha P�íb�h um�ní se do�kala jen v Anglii estnácti vydání, byla p�eloena do t�iceti jazyk� a celkem se jí ve sv�t� prodalo p�es est milion� výtisk�. S velkým ohlasem se setkala i u nás, kde vyla ji ve dvou vydáních. Gombrich byl vak nejen úsp�ným popularizátorem um�ní známým iroké ve�ejnosti, ale p�edevím uznávaným v�dcem a odborníkem, jeho rozsáhlé a podn�tné dílo je u nás a na �ídké výjimky málo známé. Kniha Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk um�ní vznikla na základ� autorova mnohaletého zájmu o otázky spojené se vznikem a interpretací um�leckého díla. P�estoe nejde o monograÞi v p�ísném slo- 165x240, 360 str.,váz, cena 395 K� va smyslu, srozumiteln� vykládá hlavní mylenky E. H. Gombricha a rozebírá i teorie jeho významných víde�ských sou�asník�, kte�í ho ovlivnili (nap�. Þlosofa Karla R. Poppera �i etologa Konrada Lorenze), a n�kterých jeho následovník�. Autor se neomezuje pouze na d�jiny um�ní, ale pohybuje se v oblasti estetiky, ÞlosoÞe, psychologie a také sociobiologie. Výsledkem je osobitý a komplexní úvod do teorie �i psychologie obrazového znázor�ování, fascinujícího oboru, který u nás nebyl dosud pln� reßektován, i kdy vlastn� ve st�edoevropském kulturním prostoru vznikl. (Gombrich se narodil a vystudoval ve Vídni a bývá po�ítán mezi mladí áky víde�ské koly d�jin um�ní.)

Marta Filipová, Matthew Rampley (eds.)

Monosti vizuálních studií

Obrazy texty interpretace

Kniha Monosti vizuálních studií. Obrazy texty interpretace poskytuje úvod do nové oblasti vizuálních studií a teorií obrazu. Je ur�ena jednak irokému publiku �tená��, kte�í se zajímají o roli vizuální reprezentace v sou�asné kultu�e a spole�nosti, a jednak student�m vizuálních um�ní, d�jin um�ní, masových médií, architektury a designu. �ada �eských a zahrani�ních autor� zde zkoumá monosti interpretace r�zných druh� obraz�, od komiksu, digitální fotograÞe p�es mapy a v�deckou ilustraci a po um�lecká díla. Zamýlejí se také nad nejr�zn�jími politickými, estetickými a ÞlozoÞckými otázkami, které tyto interpretace p�edkládají. 160x230, 256 str.,bro, cena 285 K�

Objednávky: Spole�nost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, Martinkova 5, 602 00 Brno, tel.: 774 422 121, e-mail: [email protected],

http://www.barrister.cz

Nová publikace CDK ®

I P (.)

Euro versus koruna

Rizika a přínosy jednotné evropské měny pro ČR Je politicky, právně a technicky možné, aby si Česká republika zachovala svou vlastní měnu? A bylo by to pro ni přínosné? Předkládaný sborník srozumitelně odpovídá nejen na tyto otázky, ale zároveň se pokouší dívat na společnou evropskou měnu se všemi jejími klady a zápory. Svými texty přispěli jak vrcholní politici a politologové, tak i právníci a ekonomové. Kniha přitom není určena jen odborníkům. Naopak cílí na širší okruh čtenářů a objasňuje i praktické důsledky přijetí eura v České republice. 2., rozšířené vydání, brož, formát B5, 216 stran, 195 Kč

J K, M P, J Š

Volební mapa města Brna Publikace Volební mapa města Brna sleduje volební chování v Brně a jeho jednotlivých městských částech od roku 1907 do komunálních voleb v roce 2006, a to ve čtyřech dílech. Pozornost je věnována posledním rokům habsburské monarchie, První republice, částečně svobodným volbám v roce 1946 a etapě po listopadu 1989. Každý díl obsahuje stručnou informaci o vývoji města v příslušném období, volebním systému a politickém stranictví, po které následuje podrobná analýza volebního chování doprovázená mapovými přílohami. Stručně jsou také nastíněny prvky kontinuity a diskontinuity volebního chování. Autorský kolektiv tvoří členové Institutu pro srovnávací politologický výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Srovnávací politologie (ISPO), svazek č. 8, brož., 184 stran, celobarevná publikace, 249 Kč

J H, J V (.)

Náboženství v globální občanské společnosti Kniha přináší reflexe o povaze občanské společnosti v éře globalizace a o rozmanitých pozitivních i negativních rolích, které v občanské společnosti mohou sehrávat náboženská společenství. Sborník je koncipován jako domácí interdisciplinární diskuse nad inspirativním zahraničním textem, jímž je esej renomovaného amerického sociologa Petera Bergera. Pozvání k diskusi přijali: Rita Collinsová, Jan Černý, Pavel Dufek, Michael George, Tomáš Halík, Luboš Kropáček, Miloš Mendel, Jiří Musil, Zdeněk R. Nešpor, Libor Prudký, Jiří Schneider, Jan Sokol, Ivan Štampach, Pavel Švanda, Václav Umlauf, Jaroslav Vokoun a Milan Znoj. Kniha je určena čtenářskému publiku se zájmem o sociologii, politologii, filosofii, teologii a religionistiku. Edice politika a náboženství, brož, 184 str., 198 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

revuepolitika Havlík, Mlejnek jr., Pečinka: K českým prezidentským volbám 2008

Recommend Documents