PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVI UNIVERZITY Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE. Domácí násilí vybrané trestněprávní problémy

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVI UNIVERZITY Katedra trestního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE Domácí násilí – vybrané trestněprávní problémy Helena Lehká Akademický rok 2007/2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Domácí násilí – vybrané trestněprávní problémy zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

1

OBSAH Titulní strana, čestné prohlášení.............................................................................................1 OBSAH......................................................................................................................................2 ÚVOD........................................................................................................................................4 1. DOMÁCÍ NÁSILÍ JAKO PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ....................................................6 1.1. Normativní pojetí domácího násilí...................................................................................6 1.2. Znaky a formy domácího násilí........................................................................................7 1.2.1. Znaky domácího násilí.....................................................................................................7 1.2.2. Formy domácího násilí.....................................................................................................8 1.2.3. Stalking (pronásledování) jako zvláštní forma domácího násilí......................................9 2. PACHATEL JAKO SUBJEKT DOMÁCÍHO NÁSILÍ A JEHO OBĚŤ.......................11 2.1. Charakteristika pachatele...............................................................................................11 2.1.1. Mylné představy o pachateli domácího násilí................................................................11 2.2. Charakteristika oběti......................................................................................................15 2.2.1. Viktimizace.....................................................................................................................15 2.2.2. Trauma a jeho fáze.........................................................................................................17 2.2.3. Syndrom týrané oběti.....................................................................................................18 2.2.4. Specifické skupiny obětí domácího násilí......................................................................19 2.2.4.1. Domácí násilí a ženy....................................................................................................19 2.2.4.2. Domácí násilí a děti.....................................................................................................20 2.2.4.3. Domácí násilí a senioři................................................................................................21 3. ZPŮSOB ŘEŠENÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČR............................................................23 3.1. Úvod..................................................................................................................................23 3.2. Legislativní situace před 1.6. 2004.................................................................................23 3.2.1. Domácí násilí jako trestný čin........................................................................................24 3.2.2. Domácí násilí jako přestupek.........................................................................................28 3.3. Domácí násilí jako samostatná skutková podstata trestného činu.............................30 3.4. Institut vykázání..............................................................................................................33 3.4.1. Intervenční centra...........................................................................................................35 3.5. Domácí násilí a peněžitá pomoc jeho obětem...............................................................36 3.6. Návrh na rekodifikaci trestního zákona........................................................................37

2

3.7. Řešení domácího násilí v Jihomoravském kraji...........................................................39 3.7.1. Policejní skupina Domácí násilí na Městském ředitelství PČR Brno............................39 3.7.2. Interdisciplinární tým města Brna..................................................................................32 3.8. Bílý kruh bezpečí, sdružení pro pomoc obětem domácího násilí................................43 4. ZPŮSOB ŘEŠENÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ZAHRANIČÍ...........................................45 4.1. Úvod..................................................................................................................................45 4.2. Velká Británie..................................................................................................................45 4.2.1. Definice pojmu...............................................................................................................45 4.2.2. Ochrana před domácím násilím civilním právem..........................................................46 4.2.3. Ochrana dětí...................................................................................................................47 4.2.4. Ochrana před domácím násilím trestním právem...........................................................47 4.3. Nizozemí...........................................................................................................................48 4.4. Rakousko..........................................................................................................................49 4.4.1. Gewaltschutzgesetz, Sicherheitspolizeigesetz................................................................49 4.4.2. Intervenční centra...........................................................................................................51 4.4.3. Pachatel domácího násilí a intervenční centra...............................................................52 4.4.4. Poradní orgán pro prevenci............................................................................................53 4.5. Slovenská republika........................................................................................................53 4.6. Shrnutí..............................................................................................................................55 ZÁVĚR....................................................................................................................................56 DOMESTIC VIOLENCE – SUMMARY.............................................................................58 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ..................................................................................60

3

ÚVOD Násilí je staré jako lidstvo samo. Právo silnějšího bylo vždy prosazováno násilím a v patriarchální společnosti bylo po staletí akceptováno i použití násilí manželem vůči své ženě. Plynulo to i z podřazeného postavení žen vůči mužům, např. vlastnictví ženy (manželky) v Německu bylo zrušeno až v roce 1928. Domácí násilí se začalo chápat jako společenský problém někdy v sedmdesátých letech v USA a poté ve Velké Británii. Do té doby vlastně domácí násilí neexistovalo, šlo o vnitřní problémy rodiny, do kterých nikdo neviděl a ani vidět nechtěl. V České republice se rozpoutaly debaty na toto téma nejprve s týráním dětí, poté se začaly ozývat mnohé hlasy z řad žen, v nynější době se začíná diskutovat o týrání seniorů a postižených osob. Asi posledním tabu zůstává násilí páchané ženami na mužích, podle údajů nestátních organizací zabývajících se pomocí obětem domácího násilí se takové týrání vyskytuje v mizivém počtu, policejní statistiky ho vůbec nezaznamenaly. Naše právní úprava ohledně domácího násilí je velmi mladá, do roku 2004 existovalo podle trestního práva pouze týrání svěřené osoby1. Teprve od půlky tohoto roku je možné stíhat pachatele, který týrá jakoukoli blízkou osobu, se kterou setrvává v jedné domácnosti. Jsou zaváděny různé právní instituty mající podobu nuceného vyhoštění z domovu nebo sociální služby, přesto jsme v postihu a nápravě domácího násilí nováčky. Problémem domácího násilí je jeho vysoká latentnost. Jak má být stíháno jednání, o kterém zpravidla ví jen pachatel a jeho oběť a ani jeden ho prozradit nechce, byť každého z nich k tomu vedou jiné důvody? Teorie se také zabývá různými instituty a hledá ten nejúčinnější, jež by zabránil definitivně pachateli své oběti ubližovat. Pouhé zavření „za katr“ neboli kriminalizace pachatele je nedostačující, terapie se u násilníků také moc neosvědčily. Sice máme velmi mladou právní úpravu, ale při její tvorbě jsme čerpali z mnohaletých zkušeností našich zahraničních sousedů a ani u nich se nedaří trestat a napravovat každého. Práce nezkoumá jen legislativní úpravu domácího násilí a její vývoj. Všechno souvisí se vším, takže pokud měla působit uceleněji a pro čtenáře srozumitelněji, bylo potřeba do ní zahrnout i chování charakteristické pro pachatele a oběť. Bylo třeba zdůraznit, co všechno se „za zavřenými dveřmi“ odehrává, co se honí zúčastněným osobám v hlavě. Jen tak si člověk uvědomí, proč je řešení domácího násilí jedna ze společenských priorit dneška. Proč nestačí pouze zatknout pachatele, proč zde panuje interdisciplinární spolupráce mnoha institucí. 1 § 215 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona

4

Domácí násilí je celospolečenský problém, který vyžaduje zvláštní a vnitřně hodně strukturované a komplikované řešení.

5

1.DOMÁCÍ NÁSILÍ JAKO PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ 1.1.Normativní pojetí domácího násilí Legální definice domácího násilí v dnešní době neexistuje. Ačkoliv máme zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím (dále zákon na ochranu před domácím násilím), domácí násilí se zde objevuje pouze v názvu, v samotném zákoně bychom definici pojmu hledali marně. Stejně je tomu i s jinými předpisy, které domácí násilí sice zmiňují ve svých paragrafech, ale nevysvětlují, co to přesně znamená.2 Vymezení pojmu se věnují především psychologické a sociální nauky, které se ve většině případů shodují, a proto je jejich definice všeobecně přijímána profesionální i laickou veřejností a především policisté při své práci vycházejí při kvalifikování případů z těchto odborných názorů. Domácí násilí jako sociálně patologický jev je opakované násilné a nátlakové chování, které zahrnuje fyzické, psychické i sexuální útoky, používané dospělými nebo mladistvými proti svým blízkým, se kterými žijí takoví pachatelé ve společné domácnosti. K domácímu násilí dochází v intimních vztazích, současných či předchozích, kdy spolu násilník a oběť žijí, jsou sezdáni nebo rozvedeni. Svazky mohou být jak heterosexuální tak homosexuální, vztahy mohou být dlouhodobé či kratšího trvání. Důležitá je společná domácnost jako jakási privátní sféra, kde může násilník působit na svou oběť mimo dohled veřejnosti. Jde o vědomou činnost, není impulsivní ani nekontrolovaná, pachatel si je velmi dobře vědom, jak na oběť nejlépe zapůsobit, jakou taktikou ji nejvíce ublížit a ponížit. Jeho chování je zaměřeno na jediný cíl, svou oběť ovládnout. Domácí násilí probíhá ve třech stádiích, v prvním stádiu dochází k ohrožování důstojnosti oběti, např. shazováním a urážením, omezováním kontaktu s okolím. Ve druhé fázi pachatel začíná útočit na zdraví oběti a jak se jeho agrese stupňuje, plynule přechází domácí násilí do své třetí fáze, kde je už ohrožen přímo život oběti.

2 Jedná se např. o zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, § 57 odst. 1 nebo o zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, § 37 odst. 3

6

1.2. Znaky a formy domácího násilí 1.2.1. Znaky domácího násilí Domácí násilí se vyznačuje typickými znaky, kterými je možné ho odlišit od páchání jiné protiprávní násilné činnosti. Těmito znaky jsou především: a) společné obydlí, společná domácnost – pachatel využívá soukromí, jež mu společný domov poskytuje, jeho chování je skryto před zraky okolí a ačkoliv pachatel nepovažuje své jednání za špatné nebo jím zaviněné, vyhovuje mu intimita, ve které může svou oběť lépe ovládat a díky utajení také mnohem delší dobu b) blízký vztah násilníka a jeho oběti - na rozdíl od jiných násilných činů oběť pachatele nejen dobře zná, ale má k němu i citový vztah stejně jako on k ní, nejčastěji se jedná o vztah manžel-manželka, druh-družka, sourozenecký či mezigenerační příbuzenský a rodinný vztah, velkou roli zde hrají i ekonomická závislost nebo společný okruh známých c) specifické příčiny vzniku domácího násilí – pachatel svým agresivním chováním nesleduje splnění určitého cíle, pod vlivem mýtů panujících o fenoménu domácího násilí často vysvětluje pachatel i jeho oběť své chování tím, že užil alkohol nebo byl sám jako dítě svědkem či dokonce obětí domácího násilí, takové zdůvodnění je zjednodušující a krátkozraké, jde spíše o rizikové faktory ovlivňující průběh než o skutečné příčiny, samy oběti považují za hlavní příčinu v celé jedné třetině případů hlavně osobnost pachatele d) opakování, dlouhodobost, narůstající intenzita útoků – nejde o jednorázový incident, naopak domácí násilí probíhá znovu a znovu ve fázích agrese – omlouvání se a usmiřování – období klidu, vzhledem k tomu, že se vše odehrává za „zavřenými dveřmi“, pachatel si upevňuje svou pozici vůči oběti a jeho útoky se stávají agresivnějšími, fáze omluv zcela mizí a období klidu se zkracuje, průměrná doba, po kterou je oběť domácímu násilí vystavena, činí šest let e) nerovné postavení pachatele a oběti – tento bod je určující pro rozlišení pouhopouhých „italských domácností“ a skutečného domácího násilí, v prvém případě je postavení partnerů rovnocenné, oběť domácího násilí nikdy vědomě pachatele neprovokuje, neoplácí mu jeho útoky, většinou není schopna ani obrany, role pachatele a oběti se nemění, pachatel si násilím stále více upevňuje moc a kontrolu nad životem oběti

7

f) složitý vztah oběti k pachateli – vztah je komplikován především citovými vazbami mezi oběma osobami, oběť podléhá dojmu, že incident je ojedinělý a už se více nestane, má tendenci pachatele omlouvat, pomoc vyhledá až v nejzávažnějších případech, často však své rozhodnutí změní a vrátí se ke svému trýzniteli zpět ať už z lásky, kvůli udržení rodiny či čistě z finančních důvodů 1.2.2. Formy domácího násilí Domácí násilí má různé formy3, pachatel je volí tak, aby co nejlépe vyhovovaly jeho povahovému založení a zároveň měly co nejvíc deprimující vliv na oběť. Dané formy se mohou vyskytovat ojediněle, nejčastější je však jejich kombinace. Týrání začíná slovním urážením a citovým vydíráním, teprve později přistupují fyzické útoky a sociální izolace, v necelé polovině případů se vyskytuje i sexuální násilí. Nejtypičtější je fyzické násilí společně s psychickým. a) fyzické násilí – spadá sem fackování a jiné bití rukama nebo různými předměty, kopání, škrcení, odpírání spánku a jídla, ohrožování zbraní až po vážné útoky na život b) psychické a emocionální násilí – tvoří ho ponižování, urážení, znevažování a zesměšňování oběti, obviňování, zákazy, vyhrožování ( např. odebráním dětí ), vydírání, ničení věcí oběti ( zejména oblíbených předmětů ) c) sociální násilí – sem patří veškerá činnost, která směřuje k naprostému odříznutí oběti od vnějšího světa, jde o neustálou kontrolu oběti a její zesměšnění jako sociální bytosti, zákaz kontaktu s přáteli a rodinou, zamykání v bytě, znemožnění telefonování, pachatel tak chce rozhodovat ve všech oblastech společného soužití, může k tomu využít i dětí nebo jiných oběti blízkých osob jako prostředku nátlaku na oběť d) sexuální násilí – zahrnuje sexuální útok, znásilnění, nucení k sexuálním praktikám, které jsou proti vynucovány proti vůli oběti e) ekonomické násilí – nemožnost disponovat s finančními prostředky, pachatelova kontrola příjmů oběti, nepřispívání na domácnost až po úplný zákaz chození do zaměstnání

3 SBORNÍK. Domácí násilí jako společenský problém, seminární práce studentů IMS. Brno: Institut mezioborových studií Brno, 2004. ISBN 80-902936-3-8. s. 9-10

8

1.2.3. Stalking ( pronásledování ) jako zvláštní forma domácího násilí Za novou formu psychického týrání lze považovat tzv. „stalking – stalkerství“.4 V překladu jde o slídění nebo pronásledování. Policií je tento jev posuzován rozdílně od domácího násilí, jde však o formu psychického násilí, která se s domácím násilím často překrývá. Pachatel svou oběť pronásleduje, odposlouchává její hovory na ulici, narušuje její soukromí. Ve chvíli, kdy oběť zjistí, že má někoho neustále „v patách“, stává se nejistou, má pocit, že se musí mít na pozoru a vidí poté pachatele i tam, kde není. U slabších osobností může dojít až k psychickým poruchám. Stalkerství se stává zvláštní formou domácího násilí například ve chvíli, kdy expartner a násilník začne svou bývalou oběť pronásledovat. Ač už takové případy byly u nás policií zaznamenány, nejsou postiženy jako trestný čin domácího násilí. Rozdílnou úpravu mají na Slovensku, kde je domácí násilí upraveno výhradně trestním právem a jednou ze skutkových podstat je právě sledování oběti ( § 208 odst. 1 písm. a zákona č. 330/2005 Sb., trestný zákon). Dlužno podotknout, že našim sousedům se na rozdíl od nás již podařilo schválit zcela nový trestní zákon, takže jejich právní úprava lépe reflektuje potřebu ochrany některých společenských zájmů. U nás došlo k pokusu vpravit skutkovou podstatu trestného činu pronásledování do trestněprávní úpravy na začátku roku 2003, kdy právní skupina Bílého kruhu bezpečí zaslala tehdejšímu ministru spravedlnosti JUDr. Karlu Čermákovi legislativní návrh na toto téma. Týkal se dvou ustanovení z. č. 140/1961 Sb., trestního zákona. § 89 měl dostat nový odst. 19, který by obsahoval definici pronásledování v tomto znění: „Pronásledováním se rozumí zejména opakované pronásledování či oslovování jiné osoby, jakož i opakované pozorování či bezdůvodné pobývání poblíž jejího bydliště, pracoviště, popř. jiného místa, kde se zdržuje, dále uskutečňování opakovaných telefonních hovorů, opakované zasílání dopisů, balíků, faxových zpráv, elektronické pošty a SMS zpráv, a to přes zjevný nesouhlas osoby, proti které toto jednání směřuje.“ Dále to byl § 231a, který měl být zařazen do hlavy osmé, oddílu prvého – Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. První odstavec obsahoval základní skutkovou podstatu trestanou odnětím svobody až na dva roky a zákazem pobytu. V druhém odstavci byla popsána kvalifikovaná skutková podstata, pronásledování osoby mladší než 18, osoby s duševní poruchou či osoby blízké, jež by byla trestána odnětím svobody až na tři roky. Aby nedocházelo ke zneužití při řešení sousedských neshod, o zákazu pobytu by bylo rozhodnuto 4 TŮMOVÁ, Š.. Stalking – stalkerství – nová forma psychického teroru. Kriminalistický sborník, ročník 2005, č. 4. Praha: Kriminalistický ústav Praha Policie ČR, 2005

9

pouze v případě, že pachatel a oběť nemají trvalé bydliště ve stejné obci. Z toho také vyplývá, že trestný čin pronásledování nelze kvalifikovat u partnerů, kteří stále žijí ve stejné domácnosti, dalo by se kvalifikovat pouze u osob nežijících spolu. Ačkoliv legislativní návrh odborně zpracovali právníci na základě tragických případů, končících většinou těžkým ublížením na zdraví nebo smrtí, novela nebyla provedena a ani návrh na nový trestní zákon neobsahuje trestný čin pronásledování.

10

2. PACHATEL JAKO SUBJEKT DOMÁCÍHO NÁSILÍ A JEHO OBĚŤ 2.1. Charakteristika pachatele Přes zažité mylné představy společnosti neexistuje typický pachatel domácího násilí, takovým násilníkem se může stát prakticky kdokoliv. Nejčastěji jde o muže, páchat však může i žena na svém manželu či druhovi, jsou zdokumentovány i případy týrání dětí svými vlastními prarodiči. Jsou známé i příběhy domácího násilí páchaného dítětem na svém rodiči. Většinou jde o neúplnou rodinu, kde je dítě jedináčkem a usurpuje si na rodiče až přespříliš právo, má tendenci ho komandovat, zvyšovat své požadavky. Typicky takový nezletilý pachatel používá psychické a emocionální týrání, avšak jak vyrůstá z „dětských střevíčků“, začne svého rodiče napadat i fyzicky. Naštěstí takových krajních případů je opravdu velmi málo, protože jen málokterý rodič nechá věci zajít tak daleko. Navíc díky rodičovským právům má možnost zasáhnout účinně i proti vůli dítěte. Co se týče žen jako pachatelek domácího násilí a mužů jako jejich obětí, dá se očekávat nárůst případů a to hned z několika důvodů. Především jde o posílení postavení žen ve společnosti, kdy žena bude chtít hrát silnější roli i doma. Souvisí to i se změnami názoru na výchovu dívek, které již nevnímají jako svůj nejdůležitější úkol založit a udržet rodinu (což oběti domácího násilí často uvádějí jako důvod, proč od násilníka neodešly při prvním incidentu), naopak jsou vedeny k větší samostatnosti a vytváření vlastních názorů. Další příčinou budoucího nárůstu mužů jako obětí je to,že stejně jako bylo medializováno týrání dětí, pak žen a nakonec seniorů, dostane se stejné pozornosti i týrání mužů a ti samotní seberou odvahu přiznat se k tomu, že trpí tímto problémem. Dokážeme si představit, jak musí být pro mužskou oběť domácího násilí těžké, vyjít na veřejnost s tím, že ho vlastní partnerka týrá a on zklamal jako pán domu. Policejní statistiky zaznamenávají téměř ve 100 % domácí násilí páchané muži na svých partnerkách. Ostatní smutné případy jsou známy z praxe nestátních organizací soustřeďujících se na pomoc obětem nejen po právní stránce. 2.1.1. Mylné představy o pachateli domácího násilí Problém se zjišťováním a zabráněním této činnosti spočívá především ve špatných a zavádějících představách o tomto fenoménu. Často samy oběti podléhají těmto domněnkám a 11

nechtěně tak brání okolí, aby jí poskytlo pomoc. Mezi typické mýty o domácím násilím patří například to, že pachatel je na první pohled násilnická osoba s nižší inteligencí, stojící někde na okraji společnosti. Až v devadesátých letech se díky průzkumům a statistikám nestátních organizací a institucí začala ukazovat nepříjemná pravda. Pachatelem bývá často i vysokoškolsky vzdělaná osoba. Ve skutečnosti nezáleží na sociálním původu, dosaženém vzdělání či majetnosti pachatele. Domácí násilí se může objevit v jakékoliv rodině, bez ohledu na její zázemí. Pro pachatele je příznačná „dvojí tvář“, okolí se může jevit jako příjemný, milý a pozorný člověk, jež slaví úspěchy ve svém zaměstnání. Teprve skryt za dveřmi vlastního domova ukazuje své oběti druhou, agresivní stránku své osobnosti. Právě tato dvojakost stěžuje oběti rozhodnutí vyhledat pomoc, protože ona sama vidí, jak je její trýznitel vnímán přáteli, rodinou či kolegy. Oběť se pak obává, že jí nikdo neuvěří. Proto je v případech domácího násilí snadnější identifikovat oběť než pachatele. Důležité je však oběti uvěřit, brát ji vážně, protože díky svým pochybám sama působí nejistě a nepřesvědčivě na rozdíl od pachatele. Velmi obvyklou představou je také ta, že pokud pachatel sám zažil domácí násilí, ať už přímo nebo jako svědek, nemůže z něj vyrůst nic jiného než tyran. Domácí násilí samozřejmě zanechává na duši dítěte stopy, nemusí z něj však vyrůst další násilník, řada dětských obětí domácího násilí je spíše v dospělosti náchylná stát se znovu obětí, protože vyhledává stejně dominantní typy jako byl ten, jež dítě týral. Navíc v pouhé polovině případů pachatelé uvedli, že byli v dětství účastni domácího násilí ve svých rodinách. Vzhledem ke zvýšené preventivní péči, která je domácímu násilí věnována jak ve státní sféře tak u neziskových organizací, klesnou doufejme v dohledné době případy, kdy si oběť domácího násilí ponese své trauma i dalším životem a tento mýtus bude zcela vymýcen. Také alkohol jako příčina pachatelova jednání je pouhým vžitým omylem. Násilník svou oběť netýrá proto, že se napil či přímo opil, i když často své chování na alkohol svádí. Jde pouze o rizikový faktor, který se často tohoto jevu účastní, ale rozhodně se nejedná o vlastní příčinu celého problému. Pachateli jde především o ovládnutí oběti a alkohol používá jako pouhý startér, berličku. Další „oblíbenou“ výmluvou pachatelů je provokace oběti. Ačkoliv pachatel tuší, že používání jakéhokoliv násilí vůči svým blízkým je špatné, on přece neměl jinou možnost. Jako záminka k výbuchu pachateli slouží každá maličkost či chybička, které se oběť omylem dopustí. Tím si uspokojivě vysvětlí své činy a jeho svědomí zůstává zdánlivě čisté. Proto i při zásahu policie v domácnosti pachatel působí upřímně překvapeně, co tam policie chce řešit, 12

když se nic vážného nestalo. To opět stěžuje postavení a důvěryhodnost oběti, která je většinou hysterická po tak vážném napadení, že ji to dožene konečně hledat pomoc. Sama oběť, která je těmito incidenty naprosto zmatená, si vsugerovává, že musela udělat něco, co pachatele nazlobilo. Pravdou je, že oběť hledá smysl tam, kde žádný nemá šanci najít. Problém vězí především v hlavě pachatele, psychologové se zmiňují o špatné komunikaci v sobě samém, pachatel používá tuto argumentaci proto, že nechce převzít odpovědnost za své činy. Vůbec nejškodlivějším mýtem, který dával naprosto volnou ruku násilníkovi v jeho konání, bylo považování domácího násilí za soukromou věc dané rodiny. Domácí násilí platilo dlouhou dobu za tabu, popírání tohoto vážného jevu probíhalo v několika úrovních: 1. naprosté popírání existence domácího násilí 2. popírání závažnosti domácího násilí – už bylo uznáno, že domácí násilí se ve společnosti vyskytuje, avšak nejde o žádný závažný jev 3. popírání řešitelnosti domácího násilí5 Naštěstí dnes už společnost i stát uznávají závažnost domácího násilí a tento mýtus, že domácí násilí má zůstat za zavřenými dveřmi domácností a rodina si ho má vyřešit sama, už padl. Profily pachatelů vykazují některé společné znaky, tyto znaky jsou však převážně mužského charakteru vzhledem k početnosti případů, ve kterých figuruje muž jako pachatel domácího násilí. Jde hlavně o pachatelovu snahu hledat důvody svého chování mimo sebe. Takoví pachatelé mají celou řadu ospravedlnění : alkohol, drogy, ztrátu zaměstnání, špatné chování partnerky, dětí, rodičů ke své osobě. Nechtějí si přiznat, že za násilí nese odpovědnost ten, kdo ho páchá. Často nelogicky argumentují, že kdyby dělali něco špatného, týraná osoba by přece odešla. Přitom veškeré jejich činy směřují k jedinému cíli a to oběť k sobě připoutat. Typický pachatel domácího násilí trpí nízkým sebevědomím, určitou oblast ( ať už je jakákoliv ) ve svém životě neovládá a vzhledem k citovým vazbám ke své oběti, které jsou v mnoha případech velmi pevné, se obává, že o tohoto člověka přijde, pokud nebude dostatečně silný a schopný. Cítí se natolik ve své pozici slabý, že se uchýlí k použití násilí, které je tak vlastně pouhou zástěrkou jeho vlastní bezmocnosti. Když nemůže ovládnout svůj život, bude řídit „aspoň“ život oběti. Toto chování také může za výše zmíněnou „dvojí tvář“ pachatele, slabošství totiž pachatel domácího násilí nenávidí a proto svému okolí ukazuje pouze dobrou stránku své 5 [citováno 3.2. 2008 ]. Dostupné z:http://www.rosa-os.cz/index.php?id=15

13

osobnosti a své úspěchy, ztráty a zklamání si vybíjí pouze na své oběti. Preventivní opatření by se proto měla týkat i samotných pachatelů. Také oni potřebují pomoc při návratu do normálního života, naučit se reagovat na vnitřní a vnější krize obvyklým způsobem. Nejen oběť ale i pachatel si nese stopy domácího násilí v sobě dál a musí mu být poskytnuta odborná pomoc, aby vše zvládl. Z toho důvodu panuje názor, že pouhá kriminalizace pachatele je jako nápravný prostředek nedostačující.

14

2.2. Charakteristika oběti Ve starších právních úpravách ( a to i těch zahraničních ) se soustředily veškeré úkony především na pachatele a jeho potrestání. Oběť je však druhou stranou mince domácího násilí a vyžaduje mnohem více opatrnosti v zacházení a následné péče než sám násilník. Obětem trestných činů se věnuje poměrně nový obor kriminologie, jež se nazývá viktimologie. Tento vědní obor vznikl na konci sedmdesátých let ve Spojených státech amerických, Izraeli a Německu, v tomto státě ve městě Münsteru vznikla roku 1979 World Association of Victimology ( Světová viktimologická společnost ), která funguje jako konzultant pro OSN.6 Nejvíce zájmu je ve viktimologii věnováno psychologii oběti, tomu, jak oběť trauma z trestného činu prožívá a jakým způsobem se s ním vyrovnává. Bádáním se zjistilo, že poznatky z viktimologie lze uplatnit na oběti obecně a nejen na oběti trestného činu, tzn. i na oběti přírodních katastrof, leteckých či jiných velkých havárií, na oběti a svědky teroristických útoků a v neposlední řadě na účastníky válečných operací ( vztahuje se to jak na vojáky tak civilní obyvatelstvo). Všechny oběti vykazují podobné chování charakteristické pro zažití velkého šoku a stresu. V případech domácího násilí psychologové zmiňují dvojí druh oběti: 1) primární oběť – osoba, vůči niž je útok směřován, které je způsobena jako následek tohoto jednání fyzická, psychická a materiální škoda, možném trestním řízení by měla postavení poškozeného 2) sekundární oběť – za takovou tzv. nepřímou oběť jsou považovány blízké osoby, bohužel v případech domácího násilí se jedná hlavně o děti jako svědky týrání jednoho z rodičů, což v nich zanechává emocionální rány, se kterými se neumějí vypořádat a potřebují k tomu pomoci, z výzkumů vyplývá, že takové děti často neumí v dospělosti navazovat normální sociální vztahy, mohou zůstat samy nebo naopak uplatňovat na svém partnerovi stejný vzorec násilného chování či mu podléhat, neboť neshledávají toto jednání nenormálním 2.2.1. Viktimizace Pro oběť nekončí domácí násilí dokončením tohoto činu. Prochází velmi těžkým emocionálním procesem, který je tím vším jen odstartován. Proces se jmenuje viktimizace a má dvě stádia, primární a sekundární. Postavení oběti domácího násilí je o to těžší, že jde o oběť mnohonásobnou. Oběť je tzv. reviktimizována, vystavována týrání opakovaně. 6 ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P., a kolektiv. Pomoc obětem ( a svědkům ) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2014-2. str. 11.

15

Za primární viktimizaci je zodpovědný pouze pachatel domácího násilí. Jedná se o nastartování celého procesu napadením oběti, což na ní zanechá fyzickou i psychickou újmu. Ačkoliv právně jsou relevantní hlavně fyzická zranění, oběť více pociťuje rány emocionální. Ty se velmi těžko dokazují a navíc každá oběť vnímá újmu způsobenou násilníkem jinak, to co jedna oběť lehce překoná, může u druhé způsobit těžkou posttraumatickou poruchu, protože se s tím, co se jí stalo, neumí vyrovnat. Psychická újma vzniká především z šoku, že se to vůbec stalo. Oběti se takzvaně hroutí svět, už to není to bezpečné místo, kterým bývalo. Oběť zároveň ztrácí pocit kontroly nad svým životem, protože tomu nedokázala zabránit. Oběti domácího násilí vše ztěžuje fakt, že ji s pachatelem pojí citové pouto. Snaží se vše pochopit, ale protože takové jednání nelze chápat, dochází oběť nejčastěji k názoru, že není něco v pořádku s ní a ne se světem. K sekundární viktimizaci dochází až následně. Jde vlastně o reakci okolí na spáchání domácího násilí a jak tuto reakci vnímá oběť. Oběť je např. nucena prožívat čin znovu, když je vyslýchána orgány činnými v trestním řízení, když je konfrontována s činem jak ho podávají v médiích ( pokud se tam dostane ). Musí vstřebat názory a reakce svého nejbližšího okolí a ty mohou být nesmyslně negativní. Zvlášť, když jde o oblíbeného člena rodiny, oběti může být vyčítáno oznámení, může být na ni vyvíjen nátlak, aby prohlásila vše za vymyšlené. V každém případě oběť trpí, protože nejsou primárně chráněny její potřeby a důstojnost.7 Ke klasickým projevům viktimizace patří pocit nespravedlnosti. Oběti není např. dostatečně vysvětlen průběh výslechu. Orgány činné v trestním řízení napřed nechávají oběť popsat skutek vlastními slovy, poté se začnou dotazovat na drobnosti, které nezazněly. Oběť stojí už dost sil přemoci se a udat svého blízkého, že spáchal trestný čin, vnímají tedy doplňující otázky jako projev nedůvěry ke své osobě. Přitom stačí, aby byl vyslýchající vyškolen na výslechy obětí domácího násilí. Podporoval oběť při vypovídání a stále ho ujišťoval o tom, že mu věří. Další věc, kterou oběť často vnímá jako nespravedlnost, je výše trestu. Další pocit, který oběť zakouší, je vlastní nedůstojnost. Oběti se velmi změní život, vstoupí ji do něj veřejná moc a pokud oběť není přesně informována o tom, co má dělat a hlavně co má právo učinit, cítí se ztracená, nedůležitá, pouhým neosobním důkazem spáchaného činu. Častým projevem sekundární viktimizace je pocit izolovanosti. Z „normální“ osoby se stane oběť, sama osoba se pod vlivem zážitku mění a její blízcí také. Reagují na skutečnost, že se jim drahé osobě stalo něco zlého, chovají se jinak. Ne každý zvládne pomáhat oběti a 7 viz pozn. č. 6, s. 18

16

utěšovat ji

a zároveň se přitom chovat přirozeně. Okolí začíná vnímat také změněný

charakter oběti, dochází k odcizení mezi lidmi, kteří si před skutkem byli blízcí. Oběť, prožívající trauma, má pocit, že ji nikdo nechápe, všichni ji jsou cizí. Cítí se odříznuti od svého „bývalého“ světa. Všem těmto negativním pocitům lze zabránit, pokud bude poskytována oběti profesionální pozornost, pokud budou osoby ( zejména orgány činné v trestním řízení nebo jiné správní orgány ) přistupovat k oběti profesionálně, budou odborně poučeni, aby lépe chápaly pocity, jimiž si oběť prochází. Primární viktimizaci, tedy týrání, společnost nemůže objektivně zabránit, naproti sekundární viktimizaci lze správným postupem vůči oběti předejít a zároveň tak omezit utrpení, jež oběť prožívá. 2.2.2. Trauma a jeho fáze Oběť projde dlouhou psychickou cestu, než zpracuje trauma, kterým trpí v důsledku viktimizace. Jsou známy tři základní fáze prožívání traumatické události: šok – hojení – konečná adaptace.8 Bezprostředně po spáchání trestného činu nastupuje u oběti fáze šoku, oběť je dezorientovaná a chová se zmateně, trpí akutní stresovou situací. Aby se oběť nemusela vyrovnávat s traumatizujícím zážitkem, uplatňuje její psychika obranné mechanismy jako je např. popírání, netečnost k okolí, poruchy paměti. V šoku může být oběť pár hodin nebo i několik dnů. Fáze hojení je velmi problematická nejen pro oběť ale i pro její okolí. Její nálada kolísá mezi znovuprožíváním traumatu a vyhýbáním se tomuto tématu. Při znovupřehrávání je oběť velmi emotivní, střídají se u ní pocity vzteku, smutku a bezmocnosti. Protože mysl oběti takový nápor nezvládá, brání se fází netečnosti. Oběť se stahuje do sebe a je nekomunikativní. Celkově je oběť hodně náladová, ale jedině takto je schopná postupně rozumem zpracovat své trauma. Podstatou fáze konečné adaptace je vyrovnání se s traumatem. Oběť většinou přijme nešťastnou událost jako vzpomínku, už se jí tolik nezaobírá. V podstatě se její charakter změní vlivem této události a oběť přijímá své nové já, psychologové to nazývají vlastní reorganizací. Až v této chvíli je schopná vrátit se do svého života a jít dál. Záleží na oběti a jejím sociálním prostředí, jak dlouho bude jednotlivými fázemi procházet. Není vyloučeno, že se některé fáze budou opakovat či se do nich oběť vůbec nedostane. Ač se oběť může zdát svému okolí vyšinutá oproti své dřívější povaze, rozhodně 8 viz pozn. č. 6, s. 28-29

17

není blázen a nemělo by se s ní tak jednat. Psychiatrizace oběti brání procesu smíření se s traumatizujícím zážitkem. Okolí by si mělo uvědomit, že pouze násilník je tzv. případem pro psychiatra. 2.2.3. Syndrom týrané oběti Při závažných trestních činech se u obětí může vyvinout posttraumatická stresová porucha, pro kterou jsou typické různé poruchy chování a prožívání, mezi něž patří i somatické reakce jako poruchy spánku, třes, nevolnost.9 Tato porucha se může objevit u oběti hned nebo také po několika letech. Posttraumatická stresová porucha má mnoho podob. Poprvé byl její výskyt zaznamenán v USA již koncem 19. století při velkých železničních neštěstích. V obou světových válkách byla posttraumatická stresová porucha zkoumána pod označením „traumatická neuróza“, výskyt obdobných symptomů byl zaznamenán pokaždé při silném traumatickém zážitku. Vzhledem ke specifičnostem ( jako je citová i jiná závislost na pachateli a tzv. reviktimizace10 a dlouhodobost ) oběti domácího násilí vykazují zvláštní chování, které je nazýváno syndromem týrané osoby.11 Oběť ve snaze vyrovnat se s napadáním blízkou osobou často manipuluje se svým vnímáním skutečnosti, kterou pokřivuje tak, aby jí alespoň trochu rozuměla. Klasicky obviňuje sebe místo násilníka, „musel/a k tomu mít důvod a pokud potrestal/a mě, něco jsem zkazil/a já“. S popíráním reality úzce souvisí i popírání vážnosti incidentů. Jde o obranný mechanismus, kterým se oběť snaží připravit se na další útok, vlastně se snaží iracionálně zbavit strachu z pachatele, aby s ním mohla zůstat i nadále. Disociací, což je otupování vlastních emocí, je navíc oběť schopná chránit se před prožíváním fyzické a psychické bolesti. Disociace může nabýt vážných rozměrů, od ohraničené ztráty paměti ( tzv. psychogenní amnézie ), neschopnosti něco cítit až po rozdvojení osobnosti. U obětí, které jsou týrány svými blízkými, se vytváří časem přílišná ochota vyhovět svému tyranovi. Snaží se takto předejít dalším výbuchům agrese. Pochopitelně se jim to nedaří, protože násilníka nerozčiluje samotná oběť nebo nějaká její imaginární chyba. Násilník oběť uzurpuje, aby se vyrovnal se sebou samým. Současně s tímto chováním oběť ztrácí schopnost reagovat na situace obvyklým způsobem, protože u ní dochází k popírání vlastních pocitů. 9 ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P..Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2014-2. s. 31 10 reviktimizace je proces, kterým prochází mnohočetná oběť, u domácího násilí je typické, že k ubližování dochází opakovaně a dlouhodobě 11 syndromu týrané osoby se mimochodem velmi podobá tzv. Stockholmský syndrom, kterým trpí oběti únosu, v důsledku stresové situace přimknou citově k pachateli a vykazují obdobné chování jako oběti domácího násilí,především ho chrání a brání se jakékoliv pomoci z venčí

18

2.2.4. Specifické skupiny obětí domácího násilí Obětí domácího násilí se může stát prakticky kdokoli. Stejně jako u pachatele neexistuje vzorec chování, který by určitou osobu předurčoval k osudu oběti. 2.2.4.1.Domácí násilí a ženy Ženy jsou dle statistik nejčastějšími obětmi týrání. V těchto případech jsou pachateli převážně jejich partneři ( manželé i druhové ). Jednou z mála výjimek, kdy se na týrání ženy nemusí podílet její partner, je situace, v níž je žena převážně psychicky vydírána nepřiměřenými požadavky své rodiny ( dětí, rodičů ). Pokud nedokáže přáním vyhovět, je svým okolím utvrzována v přesvědčení, že je špatný rodič, což má stejně devastující účinek na její sebevědomí a schopnost bránit se jako napadání partnerem. Ženy byly vychovávány k podřízené roli v rodině, pro partnera je tedy snadnější ženu ovládnout. Rozlišují se dva typy chování a to pasivní a aktivní. Žena s pasivní reakcí na první útok domácího násilí později hůř hledá odvahu situaci řešit. Pro násilníka je snazší sebrat ji sebevědomí. Takové případy většinou zajdou nejdál, žena pachatele udá až „za pět minut dvanáct“, ve chvíli, kdy je buď sama nebo její děti v přímém ohrožení života. Tento typ žen potřebuje následně delší terapeutickou péči, protože syndrom týrané osoby je u nich plně vyvinut. Žena se učí znovu adekvátně reagovat na situace a emoce druhých, musí být vedena k nezávislému samostatnému rozhodování, aby nemohla znovu propadnout závislosti na svém partnerovi12. Měla by se vyvarovat konfliktnímu prostředí, protože v krajním případě u ní hrozí těžké deprese až sebevražedné chování. Včasným zásahem veřejné moci proti jejímu trýzniteli a psychologickou pomocí lze takto vážným následkům samozřejmě zabránit. Za situace, kdy se žena snaží bránit pachateli od počátku, reaguje na násilí aktivně, je pro násilníka mnohem těžší ženu psychicky zlomit. Navíc tento typ oběti neztrácí víru, že může domácímu násilí zabránit a vyhledává pomoc mnohem dříve. U obětí domácího násilí se objevují tendence odpustit pachateli a vrátit se k němu, u ženských obětí se takové jednání vyskytuje obzvlášť často. Jimi uváděné důvody jsou vesměs stejné, pořád k pachateli něco cítí a doufají, že prvním odchodem mu daly dostatečně za vyučenou a pachatel je napravený, nebo jsou na něm závislé ekonomicky, chtějí za každou cenu udržet rodinu nebo se jednoduše cítí staré na to, aby začínaly znovu. Skutečným důvodem těchto návratů k tyranovi bývá však jedno jediné, oběť nenašla pomoc někde jinde. Mohlo se jí zdát, že policie ji nevěří, že je věc vyšetřována laxně. Také nejbližší okolí jako 12 není tím myšlena jen závislost na partnerovi, tyto ženy často propadají alkoholu nebo drogám

19

rodina a přátelé zaujímají v mnohých případech k oběti špatný postoj a neposkytují ji zázemí, které nutně potřebuje pro vzpamatování se z prožitého traumatu. Buď zvolí taktiku „nic se neděje, už je to pryč“ nebo ženu přímo nařknou, že si vymýšlí, protože vůči nim se její partner chová naprosto ukázkově. To je jeden z pádných argumentů, proč nestačí pouze stíhat a potrestat pachatele, ale pro nápravu celé situace musí být zapojeny i služby sociálního charakteru, které pomáhají oběti vrátit se do normálního života. 2.2.4.2.Domácí násilí a děti Jako nejvážnější problém domácího násilí vnímá společnost týrání dětí. To proto, že dětské oběti nejsou prakticky schopné bránit se samy. Dítě většinou ani nechápe, že se k němu nikdo nesmí chovat násilně, že to není normální. Největší duševní škody zanechává domácí násilí na dětech předškolního a nižšího školního věku. U dítěte zanechává vážné stopy na psychice i to, že je pouhou sekundární obětí domácího násilí. Zatímco chlapci jsou vystaveni spíše fyzickému násilí, dívkám hrozí mnohem větší újma v podobě sexuálního zneužívání vlastním otcem nebo matčiným druhem. Právě vyšší míra sexuálního násilí ve vztahu rodiče ( vlastního i nevlastního ) k dítěti podnítila u nás první diskuze o společenském nebezpečí domácího násilí. Děti vystavené týrání od blízké osoby trpí disfunkcemi v navazování vztahů v dospělosti, nedůvěrou nebo naopak přehnanou závislostí k jiné osobě. Mnohdy se mylně předpokládá, že z takových dětí rostou typičtí pachatelé nebo oběti domácího násilí. Daný předpoklad však nemá oporu v žádné statistice. Ač samozřejmě někteří pachatelé a oběti uvádějí, že se v dětství stali primární nebo sekundární obětí domácího násilí, vzhledem k rozšířenosti problému ve společnosti to nelze brát jako pravidlo. Můžeme zde maximálně mluvit o faktoru, který ke vzniku domácího násilí může přispět, ale nepředurčuje ho. Opět včasný zásah a psychologická pomoc mohou napravit chyby spáchané týráním na dětské psychice a z dítěte může vyrůst plnohodnotný člověk. U dětských obětí je také vyšší nebezpečí latentnosti, dítě neví, co může a nemůže v případě, že je týráno, dělat. Pokud sebere odvahu a přizná se některému z rodičů, rodič mu nemusí uvěřit. Klasickou situací je dcera týraná matčiným druhem, kdy zamilovaná matka není ochotná připustit, že by její druh byl schopen takového jednání. Zde by více než v jinde přispělo ke snížení latentnosti, kdyby bylo neoznámení nebo nezabránění týrání dítěte ( slovy zákona týrání svěřené osoby ) trestným činem. Tak by byla podpořena aktivita učitelů, lékaře, což jsou osoby, které po rodičích přichází do styku s dítětem nejčastěji. Dítěti se vlivem týrání mění povaha, čehož by si měl jako nezávislý pozorovatel všimnout první učitel. Bohužel stále panuje představa o narušování rodinné integrity, míchání se do cizích věcí. 20

Trestnost neoznámení podezření na páchání trestného činu domácího násilí by mohla zvednout objasněnost nejen v případech týraných dětí. 2.2.4.3.Domácí násilí a senioři Nejvyšší latentnost trestného činu domácího násilí je pozorována u seniorů. I v zemích, kde se problematice domácího násilí věnuje pozornost mnohem déle než v České republice, se o týrání seniorů začíná debatovat až nyní. Problém se dostal do povědomí veřejnosti až díky skandálům ústavů pečujících o staré a nemohoucí, pravdou však je, že takové chování se neskrývá jen za dveřmi domovů důchodců ale i za dveřmi domácností. Za seniora je podle judikatury považována osoba starší šedesáti let. Senioři, kteří se stávají obětmi domácího násilí, už většinou vůbec nepracují a neumí se novým podmínkám života přizpůsobit. Po odchodu do důchodu většina starších lidí zažívá šok, práce je spojovala s okolním světem, byli na ni zvyklí, k tomu se přidává i snížený finanční příjem, takže mnozí se stávají ekonomicky závislí na svých blízkých a musí radikálně změnit svůj styl života. Psychika staršího člověka se těžko přizpůsobuje takovým velkým změnám. Proto je pro případného násilníka lehčí svou oběť ovládnout. Situace staršího člověka se podobá situaci týraného dítěte, také si najednou neví rady a přitom je zcela odkázán na svého tyrana ( zvlášť pokud se objevily i zdravotní potíže v důsledku stáří ). Senior mnohem snáze rezignuje na hledání pomoci s tím, že už tu stejně dlouho nebude a není, kdo by mu pomohl. Vedle bezradnosti je to často pocit studu a zklamání nad výchovou vlastních dětí, které vedou k tomu, že týraný senior nevyhledá pomoc. Domácí násilí nabývá v případech seniorů specifické podoby. Mnohem častější je ekonomické násilí, kdy je oběti odebírán jediný příjem, který má, důchodové dávky. V těch závažnějších případech se policie setkává s vězněním v jediné místnosti, uvazování, odpírání jídla a léků. V České republice se problematice domácího násilí páchaného na seniorech věnuje organizace Život 90.13 Senioři mají k dispozici vlastní bezplatnou linku důvěry, jež se jmenuje Zlatá linka seniorů.14 Na akademickém poli se angažuje i Sociálně-zdravotní fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, která se podílí na výzkumech týkajících se domácího násilí páchaného na seniorech. Dané problematice byla donedávna upírána existence, o to rychleji by se situace měla změnit a napravit. V prvé řadě by se nejlépe pomocí veřejných kampaní měly dostat potřebné informace k samotným ohroženým seniorům. Ti zatím netuší, na koho se obrátit, jestli na 13 více informací dostupno z: http://www.zivot90.cz 14 telefonní číslo Zlaté linky seniorů je 800 200 007

21

státní orgán či lékaře nebo nestátní instituci. V druhé řadě by měl být v problematice domácího násilí důsledně proškolen zdravotní personál, aby rozpoznal včas varovné příznaky a dokázal oběti doporučit instituci, kde jí pomůžou. Čím vyšší bude veřejné povědomí o tomto problému, tím lépe, protože naše populace rychle stárne a počet ohrožených osob tak bude stoupat. Další postiženou skupinou obyvatelstva jsou zdravotně handicapované osoby, u kterých platí více méně to stejné jako u seniorů. Také jde skrytou kriminalitu, kdy většina případů nikdy nevyjde na světlo a pokud ano, je již pozdě. U postižených osob je navíc za týrání považováno již samotné zanedbání péče. Postižení osobě nedovolí obstarat si jídlo, převléknout se nebo vykonat potřebu, jsou mnohem více na pachateli závislé než ostatní uvedené případy. Vysoká míra latence vyžaduje také pozornost společnosti. Nedá se říct, že oběť jiného trestného činu by byla méněcenná, ale týrané osoby jsou přece jen znevýhodněny tím, že „udávají“ osobu jim blízkou. Proto by policie a ostatní státní orgány, které se účastní procesu potrestání násilníka, měly vědět, jak s obětí jednat. Situace vyžaduje citlivý přístup, oběť nesmí cítit, že se jí nevěří, vyslýchající by měl být naprosto profesionální a nedávat najevo své osobní názory pocity. Platí jakési zlaté pravidlo, když se verze násilníka a oběti liší, nehledá se zlatý střed. Násilník pochopitelně tvrdí, že byl vyprovokován a oběť má tendence pachatelovu vinu minimalizovat. Při dvou různých verzích by se měl vyslýchající jednoduše přiklonit k té horší variantě, protože zřejmě tam bude pravda. To, že údajná oběť použije domácí násilí, aby mohla uškodit svému partnerovi, se stává. Proto v rámci soudního řízení bývá často vyžadován posudek na oběť od soudního znalce z oboru psychologie. Psycholog zná celou řadu prostředků, jak si ověřit pravdivost výpovědi oběti, nejpoužívanější je tzv. Raskin – Stellerovo schéma15, kterým se vyhodnocuje klinický rozhovor s obětí, nebo Minnesotský multifázický osobnostní dotazník16. Pokud panuje obava, zda se osoba stala či nestala obětí domácího násilí, rozhodně by měl být přizván odborník, v opačném případě by nedůvěra policistů či jiného vyslýchajícího mohla odradit skutečnou oběť. Dnes už mají i policisté k dispozici jakýsi manuál, který obsahuje sérii otázek. Když oběť odpoví na více otázek kladně, měla by policie zahájit šetření s podezřením na spáchání trestného činu domácího násilí.

15 schéma zahrnuje 19 znaků spadajících do pěti kategorií, pokud se během rozhovoru vyskytne několik znaků v určité kategorii, zvýší to důvěryhodnost výpovědi 16 dotazník obsahuje 567 otázek nastavených tak, aby nebylo testovanému jasné, proč na ně odpovídá, dotazník pomáhá odhalit osoby předstírající duševní chorobu.

22

3. ZPŮSOB ŘEŠENÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČR 3.1. Úvod V právním kontextu je domácí násilí především porušováním základních lidských práv, jež jsou chráněna zákony nejvyšší právní síly. Pokud nahlédneme do Listiny základních práv a svobod ( z. č. 2/1993 Sb. ), jedná se o porušování těch nejdůležitějších článků jako je právo na život ( Čl. 5 ), zákaz mučení a krutého, nelidského či ponižujícího zacházení ( Čl. 7 odst. 2 ), právo na osobní svobodu ( Čl. 8 odst. 1 ) a lidskou důstojnost ( Čl. 10 odst. 1 ). Tato práva musí být dle ústavního pořádku a Ústavního soudu chráněna především. Jak mají být chráněna, stanoví jednotlivé zákony a předpisy nižší právní síly. Na ústavní zákony dále navazují mezinárodní smlouvy ( v daném případě týkající se lidských práv ), jimiž je Česká republika vázána a jež mají aplikační přednost před „obyčejnými“ zákony. Vzhledem k našemu členství v EU je také důležité naplňovat směrnice a řídit se dle nařízení EU, protože jako nejhůře hodnocená členská země ve spojitosti s řešením domácího násilí jsme pod drobnohledem všech vrcholných orgánů EU. Souvisí to také s celou řadou kauz, se kterými se naši občané obracejí na Soud pro lidská práva ve Štrasburku. Tento soud sice není institucí Evropské unie, ale jeho názory jsou orgány EU vysoce ceněny. Zákony upravující problematiku domácího násilí nesmí být v rozporu ani s ústavním pořádkem ČR ani s nařízeními EU. Pokud jsou v rozporu s mezinárodní smlouvou, aplikuje se na danou kauzu mezinárodní smlouvy.

3.2. Legislativní situace před 1.6. 2004 V šedesátých letech, kdy vznikal současný trestní zákon a trestní řád, byl pojem domácího násilí naprosto neznámý. První úpravy se objevily v osmdesátých letech v USA a ve Velké Británii, u nás tato problematika prosákla na veřejnost v druhé polovině devadesátých let. Policie musela na toto násilí reagovat jako na každý jiný násilný čin a do června 2004, kdy vstoupila v účinnost novela trestního zákona zavádějící novou skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě ( § 215a z. č. 140/1960 Sb. ), si musela vystačit se stávajícím trestním zákonem. V kapitole 1.2. už byly popsány mnohé formy domácího násilí, které se objevují v případech většinou v kombinaci, proto policie měla k dispozici celou škálu skutkových podstat nejen v trestním zákoně ale i v přestupkovém ( z. č. 200/1990 Sb., o přestupcích ). Domácí násilí tak bylo kvalifikováno 23

pomocí analogie per legis jako různé trestné činy či přestupky. 3.2.1. Domácí násilí jako trestný čin „Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně a zároveň jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný.“ 17 Prvním státním orgánem, který přichází do styku s domácím násilím, je policie. Pokud je jednání skutečně kvalifikováno jako trestný čin, postupuje policie dále jako orgán činný v trestním řízení a činí tak z úřední povinnosti ( zásada oficiality § 2 odst. 4 z. č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále trestní řád ). Policie se začne zabývat případem nejčastěji na základě trestního oznámení. Pokud s oznámením přijde sama oběť, je to většinou po intenzivnějším útoku, kdy už oběť nedokáže sama snášet následky a konečně se odhodlá vyhledat pomoc. Zpravidla však k oznámení dochází až po útoku. Oznámení může přijít i od svědků domácího násilí jako jsou rodinní příslušníci, přátelé nebo někdy i kolegové. Ti často útok předvídají a snaží se situaci zabránit – psychologové mluví o tzv. fenoménu zachránců. Bohužel trestní oznámení málokdy podá např. ošetřující lékař, který mnohdy podléhá mylnému dojmu, že jde o rodinnou záležitost. Přičemž je to právě on, kdo nejdříve přichází do styku s následky týrání u svých pacientů. Situace je o to komplikovanější, že k většině násilných trestných činů je potřeba souhlasu poškozeného, pokud měl k pachateli nějaký vztah, jinak nelze trestní stíhání zahájit nebo v něm pokračovat ( § 163 trestního řádu ). Typická oběť se bojí pomsty pachatele a proto souhlas nebývá udělen vůbec nebo je stažen zpátky. Zákon dává oběti k udělení souhlasu třicetidenní lhůtu, jež má prekluzivní charakter, oběť ji však nechává ve většině případů marně uplynout.18 Jedinou nadějí policie, jak obejít v takovém případě institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním, je ustanovení § 163a trestního řádu. Kromě případů, kdy jednání končí smrtí oběti nebo jde o osobu mladší 15 let či jinak závislou, jde o situaci, kdy je „z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností“. Podle dikce zvolené v v paragrafu jsou tato skutková zjištění výsledkem šetření policie před zahájením trestního řízení. Pokud se policii tedy podaří dostatečně prokázat vliv pachatele na rozhodovací schopnost oběti, nepotřebuje policie souhlas k zahájení trestního řízení. Jak vyplývá ze zásady legality ( § 158 odst. 1 trestního řádu ), policie je povinna věci prošetřovat i na základě vlastních poznatků a podnětů od jiných osob a orgánů. Dnešní úprava se neliší. 17 § 3 odst. 1,2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpis 18 § 163a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů

24

V trestním řízení má oběť postavení procesní strany a z takové pozice ji plyne celá řada procesních práv. Asi nejdůležitější se jeví z pozice oběti domácího násilí ustanovení § 44a trestního řádu, které dává oběti právo žádat informace o propuštění či uprchnutí pachatele z vazby nebo propuštění či uprchnutí pachatele z výkonu trestu odnětí svobody. Musí být pouze naplněna podmínka, že oběti hrozí nebezpečí, pokud je pachatel na svobodě. Což se dá u domácího násilí předpokládat. Už výše bylo poznamenáno, že vzhledem k neexistenci samostatné skutkové podstaty domácího násilí si musely orgány činné v trestním řízení řízení pomáhat analogií. Týrání blízké osoby zahrnuje celou škálu jednotlivých skutkových podstat trestných činů. Mnohdy však docházelo k tomu, že činy hodnoceny samostatně vykazovaly nižší společenskou nebezpečnost a byly přehodnoceny častěji na pouhé přestupky. Pokud měl pachatel smůlu, mohlo být jeho chování k oběti posuzováno jako nestejnorodý souběh trestných činů, což je obecně přitěžující okolnost. V takovém případě se ukládá úhrný trest, tedy trest za trestný čin nejpřísněji trestný ( § 35 odst. 1 trestního zákona ). K tomu však nedocházelo často hlavně kvůli panujícím mýtům, díky nimž se daný problém zlehčoval. Nejvíce bývaly mezi blízkými osobami kvalifikovány trestné činy proti životu a zdraví, nacházející se v hlavě sedmé trestního zákona. Jde o úmyslné ublížení na zdraví ( § 221 trestního zákona ), úmyslné způsobení těžké újmy ( § 222 trestního zákona ) a vražda ( § 219 trestního zákona ) jako vyvrcholení stále narůstajícího násilí. Již od začátku byl pojem zdraví vykládán soudy dvojím způsobem, nešlo jen o porušení tělesné ale i duševní integrity.19 Tento výklad je pro oběti domácího násilí velmi podstatný, protože největší škody utrpí duševní zdraví oběti. Při kvalifikaci, zda jde o újmu na zdraví, je posuzována celá řada kritérií. Zkoumá se tedy povaha způsobené újmy, jak moc byl narušen obvyklý způsob života oběti, bolestivost nebo potřeba lékařského ošetření. Je obecně známo, že soudy vyžadují pro kvalifikaci újmy na zdraví nejméně sedmidenní pracovní neschopnost, Nejvyšším soudem je naopak zdůrazňováno, aby byl každý případ posuzován individuálně a délka pracovní neschopnosti by neměla být rozhodujícím kritériem.20 V soudní praxi se bohužel uplatňoval ten zjednodušený názor, kdy se na duševní stav oběti nebral ohled.21 Posuzovalo se jen fyzické zdraví právě podle sedmidenní pracovní neschopnosti. To znamená, že intenzita útoku musela být opravdu vysoká, aby byl pachatel odsouzen za trestný čin. 19 rozhodnutí Nejvyššího soudu R II/1965 20 viz pozn. č. 19 21 přitom v § 89 odst. 7 písm. h) trestního zákona jsou zmíněny mučivé útrapy, které neevokují jen tělesnou ale i duševní bolest

25

Další skutkovou podstatou je vzbuzení důvodné obavy ( § 197a trestního zákona ). Jde o vyhrožování smrtí nebo těžkým ublížením na zdraví, které dosahuje takové intenzity, že vzbuzuje v oběti obavu o sebe sama. Tato forma psychického týrání a nátlaku je násilníky velmi často využívána, ovšem těžko dokazována, protože se odehrává v soukromí a beze svědků. Kritéria, podle kterých se jednání hodnotí, jsou hlavně fyzické síly pachatele a oběti a nebezpečnost vyhrožování. Domácí násilí může mít i podobu trestných činů proti svobodě jako omezování a zbavení osobní svobody ( §§ 231,232 trestního zákona ), vydírání ( § 235 trestního zákona ), útisk ( § 237 trestního zákona ) nebo porušování domovní svobody ( § 238 trestního zákona). Omezení osobní svobody je vykládáno jako zabránění v pohybu osobě proti její vůli, u zbavení osobní svobody by se pak jednalo o dlouhodobý stav takového bránění. V obou případech jde o zásadní porušení základních lidských práv a svobod. Přelomovým by se stalo rozhodnutí, v němž by bylo sociální násilí22 označeno za naplnění skutkové podstaty omezování osobní svobody. V dané situaci je oběti jedno, jestli síla, která ji odřízla od vnějšího světa, má podobu zamčeného pokoje či provazu nebo jde o přesvědčení, že oběť všichni blízcí považují za blázna a nechtějí s ní nic mít, jež v ní pečlivě buduje pachatel. V prvém případě oběť ven nemůže, ve druhém se tak bojí, že nechce, výsledek je však stejný. Vydírání je typický příklad psychického násilí, které dle výzkumů v celých 48% doprovází napadaní fyzické.23 Vydírání spočívá v nucení oběti něco vykonat, opomenout nebo strpět a to násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. Pro naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje výhrůžka bezprostředního násilí. Jiná těžká újma bývá hodnocena třeba jako újma na cti, dobré pověsti. Podstatné je, aby se jevila objektivně a oběť ji jako těžkou vnímala. Skutková podstata útisku je velmi podobná, jen se k jejímu naplnění nevyžaduje tak intenzivní zásah do duševní integrity oběti jak je tomu u vydírání. Takového trestného činu se dopustí pachatel ve chvíli, kdy zneužije tísně a závislosti oběti k tomu, aby ji donutil něco vykonat, opomenout nebo strpět. Tíseň je považována za stav přechodný, který je vyvolán nepříznivými okolnostmi v poměrech oběti a oběť má díky těmto okolnostem omezenou svobodu v rozhodování. Závislostí se myslí především psychická závislost na pachateli24, samotný manželský svazek bez dalšího není posuzován jako závislý vztah. Menší závažnosti trestného činu útisku svědčí mnohem nižší trestní sazba. Trestný čin porušování domovní svobody přichází v úvahu pouze u bývalých 22 viz kapitola 1.2. Znaky a formy domácího násilí 23 výzkum Agentury STEM pro Bílý kruh bezpečí, o.s. a Philip Morris ČR, a.s., červenec 2006 [citováno 3.2. 2008]. Dostupné z: http://www.bkb.cz/redaction.php?action=showRedaction&id?categoryNode=246 24 vyloučena však není ani ekonomická závislost nebo celková odkázanost na pachateli jak je tomu např. u postižených osob

26

partnerů, kdy pachatel vnikne neoprávněně do obydlí oběti, aby mohl pokračovat v násilném chování. V praxi často činí potíže určit, zda pachatel vnikl skutečně neoprávněně nebo má ještě na toto obydlí právní nárok. Adresa trvalého bydliště přitom není právně relevantní . Pachatel také často vnikne do domácnosti s pomocí nebo souhlasem jiného oprávněného uživatele, i to je hodnoceno jako okolnost vylučující protiprávnost. Dané ustanovení kvůli naznačeným komplikacím bývalo velmi málo užíváno. Další z forem týrání je sexuální násilí, které nebývá až tak časté25, přesto se vyskytuje a rozhodně není méně nebezpečné než jiné formy domácího násilí. Mnohdy je spojeno s trestným činem vydírání, kdy si pachatel vynucuje pohlavní styk a různé sexuální praktiky pod pohrůžkou fyzického násilí. U dospělých je tento akt kvalifikován jako znásilnění ( § 241 trestního zákona ). Podle Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen je naše definice znásilnění nedostatečná, je jí vytýkáno, že vyžaduje odpor k naplnění skutkové podstaty a zároveň nepostihuje i jiné akty sexuálního charakteru páchané na oběti proti její vůli. Jestli pachatel nutí k sexuálnímu styku dítě mladší patnácti let, je naplněna skutková podstata trestného činu pohlavního zneužívání ( § 242 trestního zákona ). Pokud pachatel zneužije závislosti osoby mladší osmnácti let nebo osoby svěřené jeho dozoru k tomu, aby s ní měl pohlavní styk, také naplní skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání ( § 243 trestního zákona ). Pokud je sexuální styk pachatelem vynucen na příbuzném v pokolení nebo na sourozenci, jedná se o jednočinný souběh trestného činu znásilnění nebo dalších výše uvedených skutkových podstat s trestným činem soulože mezi příbuznými ( § 245 trestního zákona ). Společnost před 1.6. 2004 ( před účinností novely trestního zákona zavádějící do našeho trestního řádu trestný čin týrání osoby blízké ) zvlášť chránila před domácím násilím pouze osoby svěřené do péče nebo výchovy pachateli ( § 215 trestního zákona ). Tedy osoby závislé na pachateli vzhledem ke svému věku, rozumové vyspělosti nebo tělesnému či duševnímu handicapu. Nevyžaduje se zvláštní znak obývání společné domácnosti jako u trestného činu týrání osoby blízké, proto mohou být oběti týrány kýmkoliv, např. učitelem, rodinným přítelem nebo ošetřujícím lékařem. Vyžaduje se pouze určitá intenzita, avšak tzv. výchovné pohlavky se nepočítají. Soudní praxe také kvalifikuje jako týrání zanedbání povinné péče ( § 89 odst. 2 trestního zákona ), a to v případě, kdy osoba svěřená pachateli se o sebe neumí postarat sama, může jít třeba o nedostatečnou osobní hygienu dítěte nebo nechávání o hladu. 25 výzkum Agentury STEM pro bílý kruh bezpečí, o.s. a Philip Morris ČR, a.s. z července 2006 uvádí výskyt sexuálního násilí v kombinaci s fyzickým a psychickým násilím ve 14% případů, samostatně se sexuální násilí vyskytuje pouze v 1% všech zjištěných případů domácího násilí

27

3.2.2. Domácí násilí jako přestupek Jednání pachatele domácího násilí nemusí vždy naplnit takovou míru společenské nebezpečnosti, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin. Pokud policie dospěje během šetření předcházejícího zahájení trestního stíhání k tomuto názoru, překvalifikuje čin na přestupek a dále nepostupuje dle trestního řádu a trestního zákona ale dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů ( dále zákon o přestupcích ). Zákon o přestupcích stanoví, že přestupkem je „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně“.26 U domácího násilí přichází v úvahu dva paragrafy: § 49 Přestupky proti občanskému soužití (1) Přestupku se dopustí ten, kdo a) jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, …... c) úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním …... (2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 1 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. c) pokutu do 3 000 Kč.27 § 50 Přestupky proti majetku (1) Přestupku se dopustí ten, kdo a) úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí (2) Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 15 000 Kč.28 Další paragraf, který přicházel v úvahu, byl § 28 odst. 1 písm. e). Označoval za přestupek jednání, jež spočívalo v přijetí nepřiměřených opatření vůči nezletilému dítěti s úmyslem ponížit jeho lidskou důstojnost. Bylo trestáno pokutou až do výše 10 000 Kč. Tento přestupek byl vyšetřován z úřední povinnosti, z čehož mimo jiné vyplývalo, že případnému navrhovateli nehrozilo hrazení nákladů řízení, pokud nebyl přestupek zjištěn. V aktuální 26 § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů 27 paragraf je zkrácen, použita jsou jen ta ustanovení, jež se dají vztáhnout na případy domácího násilí 28 viz pozn. č. 27

28

úpravě je dané ustanovení nahrazeno paragrafem úplně jiného znění a takové chování už není přestupkem. Zbylé dva přestupky proti občanskému soužití a proti majetku páchané jako součást domácího násilí jsou tzv. přestupky návrhové.29 Oběti ( nebo slovy přestupkového zákona – poškozenému ) je dáno dispoziční právo, záleží jen na jejím rozhodnutí, jestli podá návrh na zahájení přestupkového řízení nebo ne, protože v případech, kdy jsou přestupky spáchané mezi blízkými osobami, nemůže policie vyšetřovat ex offo. Vzhledem k silnému vlivu pachatele domácího násilí na svou oběť většina útoků není vyšetřena. Oběť nepodléhá jen nátlaku násilníka ale i svého okolí, které může násilníka vnímat zcela opačně než oběť. Pachatel je tak samotnou obětí chráněn, je v něm utvrzováno přesvědčení, že se mu nemůže nic stát a v konečném efektu tím nejvíc trpí oběť. Pachatel ovšem zapomíná na skutečnost, že i když je šetření zastaveno, bývá zadokumentováno a může sloužit později jako podklad pro vyšetřování trestného činu bez ohledu na to, zda pachatelova odpovědnost za přestupek zanikla či nikoli. V případech, kdy oběť podá návrh na zahájení přestupkového řízení, policie pouze zjišťuje rozhodné skutečnosti a výsledky šetření předává věcně a místně příslušnému správnímu orgánu k rozhodnutí. Pokud policie šetří domácí násilí v rodině s dětmi, měla by zároveň kontaktovat orgán sociálně právní ochrany dětí. Ochrana obětí byla v této době ztížena nízkým obecným povědomím o problému. Policisté nebyli na tuto problematiku vůbec proškolováni a proto byla jejich práce často ovlivněna falešnými představami panujícími o domácím násilí. Ze strany vyšetřujících policistů docházelo ke zlehčování a oběti tak radši nehledaly pomoc nikde. Situace se postupně měnila jen díky usilovné práci několika nestátních organizací, především Bílého kruhu bezpečí.

29 § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů

29

3.3. Domácí násilí jako samostatná skutková podstata trestného činu Od 1.6. 2004 je účinný § 215a trestního zákona, týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, jež byl do právní úpravy vložen zákonem č. 91/2004 Sb., kterým se mění trestní zákon. Paragraf, který umožnil stíhat domácí násilí jako trestný čin, byl vložen do zákona na základě legislativního návrhu senátorky Jitky Seitlové a dalších kolegů ze senátu. Jak již bylo popsáno, domácí násilí se zpravidla skládá s celé řady činů, které se nevyznačují tak vysokou intenzitou, aby mohly být samostatně kvalifikovány na trestný čin. Když však všechny činy působí na oběť společně, už dosahují více než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost a jde tak v souhrnu o čin postižitelný trestním zákonem. Což byl jeden z hlavních záměrů legislativců. Ustanovení zní: § 215a Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách,nebo b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před násilím páchaném na nich osobou, která jim je blízká a existuje mezi nimi vzájemná závislost. Předmětem je především osoba blízká ve smyslu příbuzného v pokolení přímém, osvojitele, osvojence, sourozence a manžela.30 Jinou osobou je jakákoliv další osoba, která není osobou blízkou, ale žije společně s pachatelem v jedné domácnosti. Právní úprava neobsahuje legální definici, což jí je občas vytýkáno. Na druhou stranu domácí násilí probíhá v mnoha formách a je velmi obtížné naprosto přesně vystihnout vše, čím pachatel svou oběť nebo oběti týrá. Soud pak má možnost naplňovat pojem domácího násilí individuálně případ od případu ( ne však svévolně, což by měla zaručovat přítomnost soudních znalců, odborníků na danou problematiku ). Soud ( orgány činné v trestním řízení ) tak není vázán přísně dikcí zákona a může postihnout širší okruh pachatelova jednání, přičemž je podstatné to, co způsobuje oběti fyzickou a duševní újmu. Individuální naplnění podstaty trestného činu domácího násilí je logické už proto, že i pachatel volí ve svém jednání individuální metody působení na svou oběť dle toho, čím ji nejvíc může ublížit. Soudní praxí je týrání chápáno jako zlé chování k osobě blízké, které se vyznačuje vyšším 30 § 89 odst. 8 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších přestupků

30

stupněm hrubosti, bezcitnosti, má trvalý charakter a osoba ho vnímá jako těžké příkoří. Obtíže přitom působí hlavně dokazování duševní újmy oběti a jejího skutečného rozsahu. Z toho důvodu je podstatná přítomnost soudních znalců z oboru psychologie při vyšetřování, kteří mohou svými znaleckými posudky či výpovědmi při soudním řízení ukázat i rány, které nejsou na prvý pohled znát. V praxi není vyžadována taková intenzita pachatelových útoků, aby vznikly trvalé zdravotní následky. Domácí násilí je dnes spíše chápáno jako jednání, které oběť cítí více jako psychickou bolest. Pácháním činu po delší dobu je myšleno rozmezí několika měsíců. Už proto, že výrazným znakem domácího násilí není jednorázovost ale mnohočetnost. Vzájemný vztah intenzity útoků a trvalosti takového chování je podstatný. Pokud pachatelovo jednání nevykazuje dostatečnou intenzitu, musí trvat podstatně déle, aby mohla být uvalena vyšší trestní sazba. Na druhou stranu „dostatečně“ brutální čin bude spadat pod tento paragraf, aniž by se zjišťovala délka trvání domácího násilí. Jedním z nejdůležitějších znaků trestného činu domácího násilí je společné obývání bytu či domu. Posuzuje se přitom faktický stav, proto trvalé bydliště není pro posouzení rozhodující. Pojem společně obývaný byt nebo dům je vykládán nejčastěji jako společná domácnost dle občanského zákoníku31, je to však příliš úzké vymezení pro pokrytí všech osob, které mohou být týrány. Definice občanského zákoníku by se nevztahovala např. na rozvedené manžele nebo na nájemce a podnájemce. Proto byl zvolen legislativně vhodnější a širší pojem společné obydlí. Společným obýváním ve smyslu § 215a není myšlen nájemní dům, kde pachatel a oběť bydlí odděleně ve vlastních bytech a společně obývanými prostory jsou pro ně pouze chodby nebo výtahy. Na druhou stranu společným obydlím mohou být i vysokoškolské koleje nebo zahradní chatka, která poskytuje prostor pro odpočinek a trávení chvil a hlavně pro pachatele tolik potřebnou intimitu. Obecná skutková podstata odstavce prvého je doplněna o skutkovou podstatu kvalifikovanou v odstavci druhém. K jejímu naplnění se vyžaduje zvlášť surový způsob páchání, který je vnímán jako obzvlášť brutální a vymykající se „běžnému“ násilí zaznamenanému u těchto trestných činů. Dále může být kvalifikovaná skutková podstata naplněna týráním více osob, soudní praxe mluví o třech a více osobách. Co se týče „páchání takového činu po delší dobu“, výklad je podán výše. Zároveň pro použití vyšší trestní sazby bylo vloženo stejnou novelou mezi přitěžující okolnosti v § 34 trestního zákona písm. d); „Při výměře trestu se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel 31 domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů

31

spáchal trestný čin ke škodě osoby mladší patnácti let, těhotné, vážně nemocné, vysokého věku nebo nemohoucího“ . V důvodové zprávě je uvedeno, že je potřeba krýt i jiné formy závislosti, podřízenosti a bezbrannosti než je jen vymezení osoby blízké v § 89 odst. 8 trestního zákona. Po subjektivní stránce se jedná o trestný čin úmyslný, domácí násilí z nedbalosti je logicky vyloučeno. Také je velmi podstatné, že §§ 215, 215a nejsou návrhové trestné činy, tedy lze je stíhat bez souhlasu obětí pouze z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že v §215a trestního zákona není vyjádřeno přesně, co myslí zákonodárce týráním, může být pachatel trestně stíhán a obžalován z více trestných činů, např. z týrání blízké osoby podle §215a a z ublížení na zdraví podle § 221 trestního zákona. Jedná se o souběh trestných činů, který je hodnocen jako nejméně závažný, co se týče mnohosti trestné činnosti u jednoho pachatele.32 Ve výše naznačeném případě by však došlo k pouhé faktické absorpci, protože ublížení na zdraví jako následek pachatelova jednání je posuzováno praxí jako méně závažný trestný čin než týrání. Z toho důvodu za něj nebude ukládán trest úhrný jako za souběh, pachatel bude potrestán pouze trestem dle § 215a trestního zákona. Pokud však pachatelovo jednání způsobí oběti těžkou újmu na zdraví ( § 222 trestního zákona ) nebo dokonce smrt ( § 219 trestního zákona ), uvědomuje si soudní praxe, že musí být kvalifikován souběh trestných činů, jinak by nebyla akceptována závažnost pachatelova jednání. Při ukládání trestu se pak použije zásada absorpční, „poena maior absorbet minorem“ - větší trest pohlcuje trest menší, tedy je pro výměru trestu použita přísnější trestní sazba. Trestní sazby se v podstatě neliší od sazeb trestného činu týrání osoby svěřené podle § 215. Jediným rozdílem je spodní hranice sazby, která je u § 215a nižší, čímž zákonodárce vyjadřuje názor, že vztah závislosti mezi osobami žijícími v jedné domácnosti je méně intenzivní než je tomu u osoby, která je z jakéhokoliv důvodu svěřená pachateli do péče či výchovy. Necelý rok po nabytí účinnosti se objevily určité nedostatky. Úpravě jsou vytýkány především dvě věci. Tou prvou je okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby, pokud byl čin spáchán „na více osobách“ ( § 215a odst. 2 písm. a) trestního zákona ), soudní praxí je daná formulace vykládána jako páchání trestného činu na nejméně třech osobách. Někteří odborníci se domnívají, že ustanovení by mělo být novelizováno na stejné a také přesnější znění, jaké najdeme v § 219 odst. 2 písm. a) trestního zákona, kde se praví, že čin byl spáchán „na dvou nebo více osobách“. Zahrnovalo by tedy širší okruh jednání než nyní a 32 JELÍNEK, J., a kolektiv. Trestní právo hmotné, obecná část, zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. ISBN 80-7201-630-X. s. 382

32

pachatel by mohl být potrestán vyšším trestem odnětí svobody. Druhá změna doporučována de lege ferenda je doplnění ustanovení § 167 trestního zákona a § 168 trestního zákona, tedy nepřekažení trestného činu a neoznámení trestného činu, o § 215a. Působí to spíše jako legislativní pochybení, protože § 215, týrání svěřené osoby, podléhá trestnosti neoznámení a nezabránění trestného činu. Zařazení § 215a do seznamu trestných činů, jejichž neoznámení či nepřekažení je trestně postižitelné, bylo dokonce součástí návrhu zákona č. 91/2004 Sb., avšak Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR tuto část novely neodhlasovala.33 Samotné ustanovení týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě „je výrazem pouze represivního přístupu k problému domácího násilí. Preventivní účinek se omezuje pouze na hrozbu uložení trestní sankce, i když i tato hrozba může vést pachatele k tomu, aby od takového jednání upustil nebo v něm nepokračoval.“34 Navíc je třeba si uvědomit, že trestní právo je až „poslední instance“, nejkrajnější řešení ve chvíli, kdy ostatní instituty soukromého a veřejného práva selhaly. Ovšem takové instituty tu ještě 1.6. 2004 kromě přestupkového řízení v odvětví správního práva35 neexistovaly.

3.4. Institut vykázání Dosavadní úprava měla spíše represivní charakter, při domácím násilí bylo zatím možno zasáhnout proti pachateli až ve chvíli, kdy došlo k závažnějšímu incidentu. Situace si žádala preventivní institut, kterým by se dalo zasáhnout v raném stádiu domácího násilí a zastrašilo pachatele, aby již nepokračoval v dalším týrání. Po vzoru rakouské úpravy se jím stal správní institut vykázání násilníka ze společného obydlí zavedený do zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon o policii ), zákonem č. 135/ 2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, a to s účinností od 1.1. 2007. Přesně šlo o vložení §§ 21a-21d, které obsahovaly oprávnění policistů rozhodnout o vykázání násilníka z domu. Novelizovaný zákon o policii byl v tomto smyslu doplněn Závazným pokynem policejního prezidenta č. 179/2006, kterým se stanoví postup příslušníků Policie ČR v případech domácího násilí, jenž obsahuje podrobný popis postupu policistů při aplikaci institutu vykázání. Dále má policie jako správní orgán k dispozici Stanovisko odboru bezpečnostní politiky k postupu Policie ČR při aplikaci institutu vykázání v některých specifických případech ( č. j. OBP-495/P-2006 ). Těmito jsou 33 JELÍNEK, J. K trestnímu postihu domácího násilí [citováno 3.2. 2008]. Dostupné z: http://10.8.72.2/casopisy/kriminalistika/2005/04/jelinek.html/ 34 viz pozn. č. 33 35 viz kapitola 3.2.2. Domácí násilí jako přestupek

33

myšleny především situace, kdy je vykázání aplikováno na násilníka, jež je mladistvým, osobou mladší 15 let nebo matkou malého dítěte, či situace, kdy je oběť zcela odkázána na péči násilníka z důvodu stáří, nemoci, tělesného handicapu nebo duševní retardace. Subsidiárně je možno použít z. č. 500/2004 Sb., správní řád, nestanoví-li zákon o policii jinak. Vykázání má z pohledu trestního práva výrazně preventivní charakter. Z ústavněprávního hlediska jde o značný zásah do ústavně zaručených práv a svobod násilníka, neboť znamená omezení výkonu vlastnického či užívacího práva k nemovitosti a narušuje právo nedotknutelnosti obydlí. Na druhé straně ovšem stojí základní lidská práva a svobody oběti, především právo na život a zdraví, svobodu a lidskou důstojnost nebo rovnost postavení.36 Ústavní soud již měl tu čest řešit kolizi ústavně zaručených práv. Dle něj je důležité posoudit vzájemné vztahy a hodnoty ústavně zaručených práv. Na základě tohoto posouzení je jasně dáno, že vlastnické právo a nedotknutelnost obydlí mají nižší ústavní a společenskou hodnotu, tudíž jejich omezení ve prospěch práva na život a zdraví není ústavně protiprávní. Policista rozhoduje jako správní orgán na místě ( zásahu ). Efektivita institutu vykázání násilníka ze společného obydlí spočívá především v tom, že rozhodnutí nabývá účinnosti v okamžiku oznámení pachateli domácího násilí a ačkoliv je možné se proti rozhodnutí odvolat, odvolání nemá suspenzivní účinek. Zajišťuje to okamžitou vykonatelnost a tím pádem i efektivní ochranu oběti. Pachatel je vykázán na dobu deseti dnů od vydání rozhodnutí, součástí rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí je i vykázání z bezprostředního okolí obydlí a zákaz návratu násilné osoby do vymezených prostor před uplynutím lhůty. Při použití rozhodnutí o vykázání musí zasahující policisté poučit jak oběť tak osobu vykazovanou o jejich právech a možnostech dalšího právního postupu. Vykázaná osoba má právo odvolání se proti rozhodnutí, oběť zase právo podat návrh k soudu na prodloužení desetidenní lhůty. Soud ji v rámci předběžného opatření může prodloužit na jeden měsíc až jeden rok. Lhůta však nemůže být nikdy zkrácena a to ani na návrh oběti. Do 24 hodin po vydání rozhodnutí ho musí policista vyhotovit písemně společně s úředním záznamem o úkonech na místě zásahu a zároveň má povinnost opisy těchto úředních listin doručit

místně příslušnému intervenčnímu centru. Následující tři dny má policie

povinnost kontrolovat dodržování rozhodnutí o vykázání. Pokud je opakovaně nebo závažným způsobem porušeno, vystavuje se vykázaný násilník nebezpečí vzniku 36 viz katalog Listiny základních práv a svobod

34

trestněprávní odpovědnosti k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí37. Institut vykázání je projevem tzv. proaktivní politiky státu. Ten sice zasahuje do ryze soukromé sféry rodin, ale pomáhá tím eliminovat už raná stádia domácího násilí. Nejvyšší efektivita takového vměšování je zaznamenána u tzv. čistého typu pachatele domácího násilí. Takový pachatel je většinou zaměstnaný, ženatý či vdaný a má úzké sociální vazby na své okolí. Proto se většinou zalekne negativní reakce, kterou může jeho chování vyvolat. Stačí mu varovný signál přítomnosti policie u něj doma. Horší výsledky vykazují pachatelé, kteří se násilně chovají stále, žijí v přesvědčení, že násilím se řeší problémy nejlépe. Typicky nežijí v manželství, ale pouze s družkou či druhem a nemají žádné silné sociální cítění. U tohoto typu pachatelů má vykázání pouze krátkodobý účinek, naopak hrozí, že u něj bude násilné chování vzrůstat rychleji. Proto by se deset dnů mohla zdát krátká doba. Desetidenní lhůta odloučení od pachatele domácího násilí oběti ale zcela postačuje, aby se vymanila z psychického vlivu násilníka a začala rozumně zvažovat a hlavně řešit svou situaci. 3.4.1. Intervenční centra Intervenční centra38 jsou svou povahou sociální službou, jedná se o státem garantované a bezplatné poradenství pro osoby ohrožené domácím násilím a právo zřizovat je mají vyšší územně samosprávné celky – kraje. Intervenční centrum má povinnost do 48 hodin po policejním oznámení kontaktovat oběť a nabídnout ji psychologické, právní, sociální a terapeutické služby nebo popřípadě doporučit jiné nestátní organizace, které jí mohou pomoci. Zřizují se na základě § 60a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen zákon o sociálních službách). Od 1.1. 2007 mají oběti domácího násilí k dispozici v každém kraji jedno intervenční centrum39,

v Moravskoslezském kraji se nachází intervenční centra

dvě. Obětem jsou k dispozici odborně vzdělaní pracovníci, kteří výcviky absolvují pravidelně. Všech 15 center spolu úzce spolupracuje. V roce 2007 uspořádala osm celostátních metodických porad, přičemž jedna z nich byla mezioborová a účastnili se jí metodici z celé republiky. Mimoto mají centra vazby i na jiné poskytovatele sociálních služeb, orgány sociálně právní ochrany dětí, obce, útvary Policie ČR, obecní policie i ostatní orgány veřejné správy.40 Kromě povinnosti kontaktovat oběti domácího násilí v případech rozhodnutí o 37 § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů 38 čerpáno z internetových stránek Ministerstva práce a sociálních věcí citováno [16.1. 2008]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/4228 39 intervenční centrum pro Jihomoravský kraj je IC Brno, Sýpka 25, Brno – Černá pole, 613 00 40 viz pozn. č. 38

35

vykázání násilníka, může centrum kontaktovat jakákoliv osoba, která se cítí být domácím násilím ohrožena a pomoc ji bude bezplatně poskytnuta také. Vzhledem k lidnatosti některých krajů a zaznamenanému vyššímu výskytu domácího násilí ve větších městech se jeví počet jednoho intervenčního centra na kraj jako nedostatečný. Nejedná se přitom pouze o vytíženost center ale i o jejich dostupnost pro osoby postižené domácím násilím, které bydlí v odlehlejších místech kraje, nejsou mobilní nebo nemají dostatek času na to, aby centrum navštěvovaly. Přičemž intervenční centrum by mělo být jako sociální služba dostupné komukoliv. Například Praha by podle výpočtů potřebovala takových center pět.41 Jihomoravský kraj problém nedostupnosti řeší tím, že má k dispozici automobil, kterým pracovníci dojíždějí za obětmi sami. Jde však o náhradní a nedostačující řešení této situace. V budoucnu se počítá s tím, že na základě zákona o sociálních službách se připojí k práci dosavadních center další poskytovatelé, kteří splní zákonem stanovené podmínky pro zaregistrování svých služeb jako intervenčního centra, a zlepší se tak dostupnost pomoci pro oběti domácího násilí.

3.5. Domácí násilí a peněžitá pomoc jeho obětem Oběť domácího násilí má jako každá oběť násilného trestného činu právo požádat stát o peněžitou pomoc pro překlenutí tíživé sociální situace, což jim umožňuje zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů ( dále zákon o peněžité pomoci ). Na základě tohoto zákona si o pomoc může zažádat oběť trestného činu, jíž vznikla újma na zdraví, nebo v případě smrti jako následku trestného činu si mohou podat žádost i pozůstalí, za předpokladu, že jde o rodiče, manžela, děti zemřelého a současně s ním tyto osoby žily v domácnosti nebo byly závislé na poskytování výživy ( § 2 odst. 2 z. o peněžité pomoci ). Peněžitá pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí určité částky, buď paušálně ( za škodu na zdraví 25 000 Kč, v případě úmrtí 150 000 Kč ) nebo se provede výpočet bolestného pomocí bodového systému užívaného v našem zdravotnictví společně s prokázanou ztrátou na výdělku, avšak částka nesmí přesáhnout 150 000 Kč. Peněžitá pomoc se neposkytuje v případech, kdy byla oběť odškodněna jinou institucí nebo osobou. Pokud si chce oběť zažádat o pomoc, musí splnit určité podmínky, např. oznámit trestný čin na Policii ČR. V případě následného trestního řízení by se měla oběť připojit k 41 CERQUEIROVÁ, A. Otazníky kolem pražského intervenčního centra. Dostupné z: http://www.ta-gita.cz .

36

řízení jako poškozená osoba se svým nárokem na náhradu škody vůči pachateli. Z praxe jsou známy případy, kdy pomoc byla poskytnuta i bez splnění této podmínky, ale záleží to na individuálním posouzení, většinou taková oběť žije z životního minima nebo je nemohoucí a činí ji nesmírné obtíže účastnit se trestního řízení. Nejpodstatnější podmínkou je zpráva ošetřujícího lékaře o zraněních včetně výše zmíněného bodového hodnocení. Za situace, kdy bodové hodnocení bolestného nedosáhne 100 bodů, pomoc poskytnuta nebude. Pomoc bude také zamítnuta osobě, jež je stíhána pro spolupachatelství, nebo pokud nebude dán souhlas oběti s trestním stíháním ( u trestného činu podle §§ 215, 215a daná podmínka nehraje roli ). O pomoc musí být požádáno do jednoho roku od spáchání trestného činu, jedná se o prekluzivní lhůtu, po uplynutí určené doby právo žádat o peněžitou pomoc zaniká. Žádost se podává písemně nebo osobně na Odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti České republiky.42 Je třeba počítat s „úředním šimlem“, schválení pomoci projde několika úřady, takže v průměru oběť dostane peníze až jeden měsíc poté, co se žádostí odbor začne zabývat.

3.6. Návrh na rekodifikaci trestního zákona Současný trestní zákon pochází z roku 1961, ač mnohokrát novelizován, už nepostačuje potřebám dnešní doby. Rozebírat, co je potřeba změnit nebo přidat, vystačí na celou novou práci. Návrh nového trestního zákona je dostupný na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti. V návrhu dochází k přeřazení jednotlivých hlav, trestné činy proti rodině a dětem by se měly nacházet již v hlavě čtvrté: § 165 Týrání svěřené osoby (1) Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo 42 adresa je Ministerstvo spravedlnosti ČR, Odbor odškodňování, Vyšehradská 16, Praha 2, 128 10

37

d) páchá-li takový čin po delší dobu. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt. § 166 Týrání osoby žijící ve společném obydlí (1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt. Nejmarkantnější je doplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty odstavce druhého a přidání odstavce třetího. V daných případech už nemusí být kvalifikován souběh trestných činů, např. týrání a těžkého ublížení na zdraví či vraždy, ale jsou naplněny znaky vlastní skutkové podstaty. V úpravě se také objevily změny, které reflektují chyby vytýkané ustanovení platnému dnes ( viz. kapitola 3.3. Domácí násilí jako samostatná skutková podstata ). Došlo k zpřesnění, takže vyšší trestnou sazbu odůvodňuje již i týrání dvou osob. Upravena byla i rozmezí trestních sazeb, obecně došlo ke zvýšení jak minimálních tak horních trestních sazeb odnětí svobody jako výraz odsouzení takového chování společností. V § 215 odst.1 je navýšení nejvýraznější, dnes by byl pachatel potrestán odnětím svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let. Dle navrhované úpravy hrozí pachateli trest odnětí svobody na jeden rok až pět let. Sazby v odstavci druhém by měly i v novém zákoně zůstat stejné, avšak kvalifikace trestného činu podle odstavce třetího opravňuje odsoudit pachatele k trestu odnětí svobody v rozmezí pěti až dvanácti let. Nový návrh opět neobsahuje definici domácího násilí, což by nemuselo být 38

posuzováno negativně, protože celá řada zahraničních právních úprav také pracuje s pojmem domácí násilí, aniž by si pevně stanovila, co vlastně znamená. Doplnění skutkových podstat a zvýšení trestních sazeb lze jen uvítat. Teď už stačí počkat, až legislativní návrh projde celým schvalovacím procesem, jeho nedostatky se stejně projeví až v praxi.

3.7. Řešení domácího násilí v Jihomoravském kraji V každém kraji jsou vytvářeny kromě intervenčních center další státní i nestátní instituce určené pro pomoc obětem domácího násilí. Jihomoravský kraj a obzvlášť město Brno nejsou výjimkou. Po vzoru Ostravy byl v Brně založen interdisciplinární tým a v rámci Policie ČR byl založeno specializované pracoviště pro řešení případů domácího násilí jako jediný v celém státě. 3.7.1. Policejní skupina Domácí násilí na Městském ředitelství PČR Brno Elitní skupina Domácí násilí byla zřízena Rozkazem ředitele Policie ČR Městského ředitelství Brno č. 31/2005 a od 1. května 2005 začala vyšetřovat všechny případy s podezřením na páchání trestného činu týrání. Všichni policisté pracující v této Skupině mají vysokoškolské vzdělání sociálně pedagogické nebo právní a prošli řadou odborných školení. Na činnost a úkoly Skupiny byly upozorněny všechny útvary Policie ČR na území Brnaměsta a další státní orány, Městská policie, Magistráty města Brna, Komise pro přestupky jednotlivých městských částí i nestátní organizace zabývající se pomocí obětem domácího násilí, aby mohla být navázána účinná spolupráce. Jako hlavní cíle a úkoly má Skupina stanoveno: a) odhalovat páchání domácího násilí na území města Brna b) postupovat proti pachatelům domácího násilí v souladu s příslušnými předpisy c) vyvíjet snahu o zajištění bezpečnosti osob ohrožených domácím násilím a poskytovat jim součinnost při jejich snaze o zamezení dalšího pokračování domácího násilí d) evidovat jednotlivé případy útoků v rámci domácího násilí zjištěné vlastní činností i splněním hlásné činnosti ve smyslu tohoto rozkazu e) provádět opakované kontroly u případů, kde bylo zjištěno možné páchání domácího násilí a zjišťovat od možných obětí i svědků, zda k takovému jednání nedochází f) poskytovat metodické vedení policistům zařazeným na základních útvarech, kteří se setkají s domácím násilím 39

g) úzce spolupracovat se všemi státními i nestátními institucemi při ochraně oběti domácího násilí a zákonném postupu proti pachateli domácího násilí h) v případě výskytu dítěte v rodině, kde je pácháno domácí násilí, úzce spolupracovat s policisty zařazenými na SKPV OOK43 specializovanými na problematiku trestné činnosti páchané na dětech a s orgánem sociálně právní ochrany dítěte ch) reagovat na podněty příslušných orgánů a institucí, z nichž lze dovozovat možné podezření z páchání domácího násilí i) zvýšit odborné znalosti členů skupiny Domácí násilí44 j) preventivní působení proti možnému ohrožení obětí domácího násilí ze strany jeho pachatele k) přijímání oznámení o jednání, které má znaky domácího násilí od jeho obětí i třetích osob l) účast na výjezdech k případům, u nichž je dáno podezření z páchání domácího násilí a vedení policistů, kteří se účastní takového výjezdu; v případě výjezdu, u něhož je člen skupiny přítomen, přebírá roli velitele hlídky a řídí činnost výjezdu45 Věcně a místně je Skupina příslušná k šetření všech jednání s podezřením na páchání domácího násilí na celém území Brno-město. Organizace práce je uzpůsobena tak, aby byl policejním hlídkám k dispozici alespoň jeden pracovník Skupiny 24 hodin denně sedm dní v týdnu. V pracovních dnech pracují policisté ve směnách od 6:00 do 22:00, mimo tuto dobu je vždy jeden policista ze Skupiny pověřen pohotovostí, takže může být kdykoliv požádán o metodickou pomoc po telefonu nebo přivolán přímo na místo zásahu. Jakmile policejní linka obdrží hlášení o nějakém incidentu s podezřením na domácí násilí, společně s hlídkou je na místo přivolán i policista ze Skupiny a podílí se přímo na šetření a výsleších zúčastněných. V tom spočívá největší výhoda celého programu. V obvyklých případech je přípravné řízení, skládající se z fází odhalování – prověřování – vyšetřování, rozděleno mezi příslušníky pořádkových hlídek a pracovníky tzv. kriminálky ( neboli Služby kriminální policie a vyšetřování – SKPV ), prvotní šetření provádí pořádková policie, která pak případy předává kriminalistům a ti se s případem seznamují nanovo, přičemž je řada úkonů ( např. výslechy ) provedena opakovaně. U domácího násilí je pro oběť traumatizující být několikrát vyslýchána cizími lidmi. Takto policista Skupiny vede celé přípravné řízení od začátku do konce a je seznámen se všemi podrobnostmi případu osobně. 43 SKPV OOK je zkratka pro Službu kriminální policie a vyšetřování – odbor obecné kriminality 44 Čl. IV Rozkazu ředitele PČR MŘ Brno č. 31/2005, kterým se zřizuje pracovní skupina Domácí násilí PČR MŘ Brno ze dne 25. března 2005 45 Čl. II odst. 2,3,4, Čl. VI. Přílohy č. 1k Rozkazu ředitele PČR MŘ Brno č. 31/2005, kterým se vydává statut pracovní skupiny Domácí násilí

40

Navíc je školen na výslechy obětí i pachatelů a má znalosti, díky nimž může rozhodnout o nejúčinnějším opatření na ochranu oběti a proti pachateli. Průběh řízení je tak velmi urychlen. Obětem jsou od policistů ze Skupiny poskytovány informace o možnostech policejní pomoci, právní rady i kontakty na organizace zajišťující azyl, zdravotní péči i následné psychologické a právní poradenství. Oběti jsou navíc skupinou Domácí násilí kontaktovány opakovaně, aby se zjistila situace v domácnosti, což je obětí vnímáno pozitivně jako psychologická podpora a násilníkem zase jako varování před pokračováním v jeho protiprávním jednání. Skupina se soustředí v rámci svých policejních pravomocí i na samotné pachatele a zdaleka nejde jen o jeho kriminalizaci. Na některého násilníka preventivně působí již přítomnost policejní hlídky u něj doma. Je nepodstatné, zda se jedná o méně závažný incident hodnocený jako přestupek nebo o podezření z trestného činu podle §§ 215, 215a trestního zákona, policie provádí šetření v obou případech. U přestupku předá výsledky šetření věcně příslušnému správnímu orgánu, u trestného činu zahájí trestní stíhání z pravomoci orgánu činného v trestním řízení. Proto může být v každém případě násilník předvolán k podání vysvětlení na pracoviště skupiny Domácí násilí.46 Během výpovědi je násilníkovi vysvětlována protiprávnost jeho jednání a možnost přísnější kvalifikace takového chování, pokud bude násilníkem opakováno.47 Pachatel je také upozorněn další možné zásahy ze strany policie jako je vykázání nebo přímo omezení osobní svobody zajištěním či zadržením.48 Působení policistů touto cestou

má výrazný preventivní charakter a výborný

psychologický efekt na většinu pachatelů. Policisté samozřejmě nabízejí pachatelům i psychiatrickou pomoc nebo protialkoholní léčbu, vzhledem k dobrovolné účasti na těchto programech ( bez soudního rozsudku, který danou léčbu nařizuje v rámci trestu ) se policisté setkávají pouze s odmítnutím. Jedním z důvodů jsou i pachatelovy vlastní mystifikace jeho neviny (viz. kapitola 2.1. Charakteristika pachatele ).

46 § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a § 158 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů 47 Každý policejní zásah, byť je šetření zastaveno, je zadokumentován a může být použit jako podklad při dalším vyšetřování. Navíc si každá hlídka před příjezdem na místo zjišťuje, zda se zde neudály již dříve nějaké incidenty a podle toho zvolí taktiku zásahu. Existuje řada rizikových faktorů jako nadměrné používání alkoholu či omamných látek pachatelem, přítomnost střelné zbraně v domácnosti, na všechny tyto eventuality musí být policisté připraveni 48 zadržení podezřelé osoby § 76, zadržení osoby obviněné § 75, vzetí do vazby § 68 z. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů

41

3.7.2. Interdisciplinární tým města Brna Sama policie nestačí na vyřešení celého problému domácího násilí, většinou figuruje pouze při odhalování a prvotním kontaktu s obětí a pachatelem. Aby mohlo být o oběť i pachatele kompletně postaráno, vyžaduje to širší zásah nejen ze strany policie ale i lékařů, sociálních pracovníků a nestátních organizací věnujících se této problematice. Proto bylo nezbytné přestat pracovat izolovaně a vytvořit společný prostor pro účinnou spolupráci. Tím se staly po vzoru našich rakouských sousedů interdisciplinární týmy, ve kterých jsou zastoupeny svými pracovníky policie, zdravotnictví, sociální služby a nestátní instituce pomáhající obětem domácího násilí. Tyto týmy vytvářejí strategie na pomoc proti domácímu násilí na základě svých vlastních výzkumů. Zajišťují veřejné mediální kampaně pro lepší informovanost veřejnosti o nebezpečí daného problému. Součástí těchto kampaní jsou i rady důležité pro oběť, např. co má v případě útoku dělat, kde všude může hledat pomoc a právní radu. Důležitou součástí spolupráce v rámci interdisciplinárního týmu ( dále jen IDT ) je také detailně poznat náplň práce svých kolegů a jejich možnosti při řešení domácího násilí. Tak mohou být aktivity jednotlivých orgánů a institucí maximálně využity ve prospěch potírání domácího násilí. V zaběhnutých IDT následně mohou být řešeny i jednotlivé případy, ke kterým po konzultaci se všemi odborníky může být vypracována individuální strategie. Vzhledem k tomu, že model IDT se úspěšně uplatňuje v Rakousku, Německu, Itálii či Lucembursku, dá se do budoucna očekávat stejná efektivita i v České republice. Na území města Brna se uskutečnila první schůzka za účelem založení vlastního interdisciplinárního týmu 11. května 2005. K dnešnímu dni probíhají setkání IDT každých čtrnáct dnů. Zpočátku bylo cílem IDT hlavně komplexní poznání problematiky domácího násilí, proškolení jednotlivých pracovníků v jejich profesi či činnosti a zjištění možností spolupráce. Dnes jsou na řešení konkrétních případů vytvářeny společné postupy, vše s cílem prohloubení a zlepšení spolupráce mezi jednotlivými složkami IDT. Složení IDT města Brna: - Magistrát města Brna – Odbor zdravotnictví - Odbor školství, mládeže a tělovýchovy - Odbor vnitřních věcí – právní oddělení - Odbor sociální péče – oddělení péče o rodinu a děti - Policie ČR Městské ředitelství Brno – Skupina Domácí násilí - Analyticko-právní skupina - Městská policie Brno – Odbor prevence 42

- Liga lidských práv – Poradna pro ženy v tísni - Probační a mediační služba ČR - Magdalenium, o.s. - zařízení Helena - Fakultní nemocnice Brno – Psychiatrická klinika - Bílý kruh bezpečí, o.s. - Fond ohrožených dětí - Spondea Brno, o.p.s., Krizové centrum a azylové ubytování pro matky s dětmi - Úřady městských částí Brna – oddělení přestupků - oddělení sociálních věcí

3.8. Bílý kruh bezpečí, sdružení pro pomoc obětem domácího násilí Bílý kruh bezpečí byl zaregistrován Ministerstvem vnitra dne 4. září 1991 jako občanské sdružení. Během let navázala organizace úzkou spolupráci s různými státními orgány a otevřela pobočky po celé republice. Stala se významnou institucí na poli ochrany obětí násilných činů. Byla vůbec první organizací, která se začala zasazovat o práva obětí domácího násilí. V roce 2001 navázala spolupráci s Philip Morris ČR, a.s. Uskutečnily se tři významné projekty; celostátní informační kampaň pro veřejnost, spuštění celostátní telefonní linky na pomoc obětem domácího násilí s non stop provozem49 a sociologický výzkum zaměřený na problematiku domácího násilí. Tento výzkum je nyní prováděn každoročně agenturou STEM. Ač má oficiálně pouhé tři zaměstnance, spolupracuje s touto organizací celá řada odborníků z řad psychologů, psychiatrů či právníků. Zbytek týmů tvoří lidé, kteří chtějí jednoduše pomoci. Všichni pomáhají jako dobrovolníci. Bílý kruh bezpečí poskytuje na svých pobočkách především poradenskou činnost a většina jeho služeb je zadarmo, zpoplatněny jsou jen ty nadstandartní jako např. doprovod k soudnímu jednání. Mimoto BKB pomáhá zřizovat azyly pro oběti domácího násilí a nadále s nimi spolupracuje. Kolik azylů se po republice nachází a kde přesně se z bezpečnostních důvodů tají, informace poskytuje BKB pouze obětem domácího násilí a některým pracovníkům intervenčních center či spřátelených organizací. Poradenská činnost BKB se řídí určitými principy: 49 DONA LINKA – telefonická pomoc obětem domácího násilí, tel.: 2 51 51 13 13, více informací dostupné z: http://www.donalinka.cz

43

- bezplatnost - nestrannost – poradci přistupují k obětem bez rozdílu, snaží se poradit, aniž by klienta hodnotili, zásadně nevyjadřují svůj osobní názor, za každých okolností respektují názor klienta, klienti jsou podporováni v samostatném rozhodování - nezávislost – ve smyslu nezávislosti na státních orgánech, samosprávě, politické straně či církvi - diskrétnost – poradci jsou vázáni mlčenlivostí vyjma případů, kdy by se sám poradce vystavil nebezpečí trestního stíhání z důvodu neoznámení trestného činu,bez souhlasu klienta nemohou být zveřejňovány důvěrné informace, klient má možnost vystupovat v poradně anonymně50 Obětem je tak poskytnuta odborná pomoc a bezpečí, pokud se oběti cítí ohroženy. Organizace vydává již několik let svůj čtvrtletník Zpravodaj BKB, ve kterém informuje o všech svých činnostech ( mezi něž patří i legislativní návrhy na pomoc obětem, které jsou následně posílány do Senátu ČR nebo poslancům Poslanecké sněmovny ČR ), novinkách ve vlastních poradnách, státních orgánech a jiných institucích. Zveřejňují skutečné případy svých klientů, portréty lidí, kteří pomáhají a pod.

50 [citováno 3.2.2008]. Dostupné z: http://www.bkb.cz

44

4. ZPŮSOB ŘEŠENÍ DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ZAHRANIČÍ 4.1. Úvod Existuje celá řada způsobů, jak zasáhnout proti domácímu násilí. Základem však je toto jednání kriminalizovat, aby bylo umožněno státním orgánům legálně vniknout do soukromí a ukončit takové jednání. Právní státy tak činí pomocí zákonné úpravy. V zemích, jako je Severní Irsko, Kypr, Turecko nebo JAR, zvolili cestu samostatného zákona, upravujícího celou problematiku. Tato úprava většinou obsahuje hmotné i procesní normy a v jediném právním aktu je tak řešena kompletně celá ochrana proti domácímu násilí. Dalším způsobem je zákon, který je složen z částečných novel celé řady jiných právních předpisů jako ústavní zákony, trestní zákony hmotné i procesní, policejní či občanské. Touto cestou se v Evropě vydaly především Rakousko a Německo. Nizozemí, Švédsko a Slovensko chrání své občany před domácím násilím úpravou v trestním zákoně. A Velká Británie chrání týrané osoby nejen civilním ale i trestním právem. Zároveň si celá řada států uvědomuje, že domácí násilí potřebuje komplexnější způsob řešení než může poskytnout pouhá policie a soudy. Proto je v národních programech počítáno i s pomocí sociálních služeb státního a soukromého charakteru, je kladen důraz na proškolování všech osob, které se účastní těchto programů i na veřejnou osvětu.

4.2. Velká Británie V září 2000 proběhl na ostrovech policejní výzkum s názvem „ A Day To Count“ ( což znamená přibližně den k započtení ). Šlo o zaznamenání každého telefonického volání o pomoc v případě domácího násilí v průběhu 24 hodin. Výsledky této akce byly alarmující. Bylo zjištěno, že každých 6 sekund se stane v některé z domácností násilný skutek. V 80 % šlo o napadení, jehož obětí byla žena.51 4.2.1. Definice pojmu Ve Spojeném království je ochrana před domácím násilím obsažena jak v civilních tak trestních zákonech, stejně jako u nás však neexistuje jednotný pojem domácího násilí, každá 51 ČÍRTKOVÁ, L., MACHÁČKOVÁ, R., VITOUŠOVÁ M.. Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích, studie. Praha: Bílý kruh bezpečí, o.s., 2002. ISBN 80-86284-19-0. s. 60

45

organizace či státní složka pracuje se svou vlastní definicí. Je to dáno především větší nezávislostí a širší rozhodovací pravomocí jednotlivých státních orgánů. Definice jsou různé dokonce i v rámci jednotlivých složek a odděleních policie. Vlastní pojem má nejen policie v Merseyside (ten byl přizpůsoben potřebám tamní policejní Jednotky pro domácí násilí, která spolupracuje s celou řadou organizací pomáhajících obětem domácího násilí ), ale i Královská policie Severního Irska disponuje vlastním pojmem, vytvořeným Royal Ulster Contabulary: „Jakákoliv hádka, ostrý spor nebo potyčka, včetně násilí mezi členy rodiny nebo domácnosti. Domácí násilí se vyskytuje při rodinných rozepřích, kdy jednotlivec nebo více osob způsobí nebo se pokusí způsobit fyzickou újmu jinému členu rodiny nebo domácnosti ( včetně bývalého partnera ). Domácí násilí zahrnuje také jiné než fyzické násilí, např. pokračující verbální zneužívání, emocionální zneužívání, zbavení sociálních vazeb nebo finančních prostředků.“ 52 Definici Association of Chief Police Officers přijala za svou pro změnu Metropolitní policie města Londýna : „Jakýkoliv výskyt ohrožujícího chování, násilí nebo zneužití ( psychického, fyzického, sexuálního, ekonomického nebo emocionálního ) mezi dospělými osobami, které jsou nebo někdy v minulosti byly intimními partnery, nebo členy jedné rodiny, a to bez ohledu na pohlaví.“ 53 4.2.2. Ochrana před domácím násilím civilním právem Vlastní vývoj ochrany před pácháním domácího násilí je poměrně dlouhý. Ve Velké Británii si už na začátku 80. let uvědomily tento fenomén a potřebu potírat ho. V oblasti civilního práva byly schváleny dva zákony The Domestic Violence and Matrimonial Proceedings Act ( Zákon o domácím násilí a o řízení ve věcech manželských, 1976 ) a The Domestic Proceedings and Magistrates Courts Act ( Zákon o řízení ve věcech domácích a o magistrátních soudech, 1978 ). Oba předpisy zmocňovaly soud k vydání příkazu, aby násilník opustil domov, soudy s ovšem k tomuto opatření uchylovaly málokdy, vzhledem k jejich neznalosti závažnosti páchání této činnosti soudcům připadal tento institut příliš přísný na opatření civilního práva. Tyto zákony byly roku 1996 nahrazeny zákonem o právu rodinném obsahujícím obdobný institut soudního vykázání násilníka z domu. Ať už je to větší informovaností o 52 ČÍRTKOVÁ, L., MACHÁČKOVÁ, R., VITOUŠOVÁ, M.. Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích, studie. Praha: Bílý kruh bezpečí, 2002. ISBN 80-86284-19-0. s. 12 53 viz pozn. č. 52 s. 10

46

nebezpečnosti domácího násilí nebo novější a lepší úpravou, opatření je soudem užíváno mnohem častěji. Zároveň byl tento předpis doplněn v roce 1997 The Protection from Harassment Act ( Zákon o ochraně proti obtěžování ), který obsahuje zcela specifický institut a to náhradu škody za obtěžování. Ačkoliv je možné ho aplikovat i na domácí násilí, stále jde pouze o civilněprávní ochranu, tedy užívanou v mnohem menší míře než prostředky obsaženy v trestním právu. 4.2.3. Ochrana dětí Britská legislativa si také uvědomila, že je v zájmu všech chránit před domácím násilím především děti. Proto byl novelizován Children Act z roku 1989 ( Zákon o dětech ) a objevilo se tam ustanovení, které umožňuje vydání soudního příkazu k opuštění domova při pouhém podezření z násilného chování vůči dítěti. Příkaz je součástí předběžného ochranného opatření nebo prozatímního opatření o svěření do péče. 4.2.4. Ochrana před domácím násilím trestním právem Ochrana obětí podle trestního práva vychází především ze Zákona o deliktech proti osobě ( 1861 ) a Criminal Justice Act ( trestní zákon ). Ačkoliv se v trestním zákoně od roku 1988 vyskytuje paragraf § 23 odst.3 písm. b, který umožňuje soudní líčení, aniž by byl přítomen svědek, záporný postoj Královského prokurátorského úřadu znesnadňuje takové stíhání. Sama oběť se totiž zdráhá ze strachu z odvety vypovídat a ač může být u soudu použito jako důkazu pouhé písemné svědectví, je tohoto ustanovení v praxi málo využíváno, což je podrobeno poslední dobou velké kritice ze strany Inspekce Královského prokurátorského úřadu. Pokud je pachatel skutečně stíhán a dojde k soudnímu přelíčení, má oběť dvě možnosti žaloby, buď na zdržení se

fyzického ubližování a obtěžování nebo na zákaz

přiblížení se a vstupu do domu. Stát také zajistí v případě týraných partnerek bezpečný způsob setkávání odsouzeného partnera s dětmi. Pro odsouzené pachatele existují terapeutické programy, jež navštěvují povinně na příkaz soudu. Tyto programy jsou plně v kompetenci Probační služby, trvají 11 měsíců, prvních pět měsíců se pracovní skupiny schází jednou do týdne, následující půlrok jednou měsíčně. V roce 2002 se měsíčně těchto probačních schůzek účastnilo v průměru 100 odsouzených násilníků. Program dokončilo přibližně 60 % a u 75 % z těchto pachatelů se už neobjevil další záznam o spáchání domácího násilí. 47

4.3. Nizozemí Nizozemí patří mezi státy, jež poskytují ochranu před domácím násilím pouze trestním právem. Jejich trestní právo však neobsahuje žádnou legální definici této trestné činnosti. O domácím násilí je zmínka pouze v jednom ustanovení trestního zákona, ve které je stanoveno, že pokud se někdo dopustil jakéhokoliv násilí ( psychického nebo fyzického ) vůči svému příbuznému ( matka, zákonný otec, manželka, manžel, vlastní potomek ), je mu trest zvýšen o 1/3, na rozdíl od spáchání stejného trestného činu na cizí osobě. Z toho důvodu se u ublížení na zdraví nerozlišuje mezi trestným činem a přestupkem jak je tomu u nás, jde vždy o trestný čin. Pachatel se však nemusí obávat přísnějších sankcí, o výši trestu rozhoduje státní zástupce po zvážení použitého násilí. Nizozemský právní řád také umožňuje při každém zjištěném ublížení na zdraví nebo jeho pohrůžce zahájit trestní stíhání ex offo. Jinak je tomu u majetkových trestných činů, kde se vyžaduje s trestním stíháním souhlas poškozeného. Policie v praxi ovšem danou možnost zahájit stíhání bez souhlasu oběti nevyužívá. Pokud oběť nespolupracuje, policie případ zaprotokoluje a záznam slouží jako podklad pro vyšetřování při případném dalším hlášení napadení. Policie v šetření nepokračuje. Policie při své činnosti rozlišuje mezi sexuálním a fyzickým napadením. Sexuální násilí je hodnoceno jako závažnější, obzvlášť pokud se jedná o sexuální zneužívání dětí. V takovém případě reaguje okamžitě zahájením trestního stíhání pachatele. U fyzického napadení je zdrženlivější a často volí fakultativní řešení doporučením terapeutické léčby. Odkazování na jiné instituce je možné především díky výborně fungujícím sociálním službám. Tyto státní i nestátní organizace poskytují, pokud je potřeba, azyl a fundovanější pomoc obětem než je v možnostech samotné policie. Terapeutických programů je využíváno i v rámci rozsudků pro odsouzené násilníky, kteří je musí podstoupit povinně, mnohdy však v rámci tzv. „vězení bez zámku“, kdy jsou léčeni na svobodě. Od roku 2001 obsahuje nizozemský trestní zákon novou skutkovou podstatu trestného činu slídění ( stalking – viz. kapitola 1.2. Znaky a formy domácího násilí ) i s vlastní legální definicí. Jedná se o systematickou a intenzivní invazi do soukromí jiné osoby, která je takovým jednáním vystrašena. Za tento trestný čin je možno udělit trest nepodmíněného odnětí svobody až na tři roky. Oběti jakýchkoliv násilných trestných činů ( tedy i domácího násilí ) se mohou obrátit na Fond pro oběti, který poskytuje finanční pomoc. Oběť musí splnit přísná kritéria, teprve poté může podat ona nebo sociální pracovník žádost o peněžitou podporu. Žádost posuzuje 48

nezávislá komise a proti jejímu rozhodnutí je možné se odvolat.

4.4. Rakousko Rakouský model ochrany před domácím násilím patří mezi nejúspěšnější v Evropě. Budí zájem jak u odborníků na danou problematiku tak na politických scénách většiny evropských zemí. Sám Evropský parlament označil rakouský způsob ochrany domácího násilí za „the best practice“. Proto není divu, že kromě naší úpravy inspiroval právní reformy v Německu, Itálii, Lucembursku a Lichtenštejnsku. V Rakousku si při snaze najít nejvhodnější řešení problému uvědomili, že pouhý zákon a jeho zákonná aplikace nejsou dostačující, domácí násilí je

závažným jevem, který je možno zcela vyřešit pouze

komplexním přístupem, spojením policejních a sociálních opatření. Ochrana domácího násilí proto stojí nejen na zákoně ale i na tzv. intervenčních centrech a povinných výcvikových programech pro policii, kterých se účastní i pracovníci intervenčních center. 4.4.1. Gewaltschutzgesetz, Sicherheitspolizeigesetz Rakouská legislativa zvolila samostatnou zákonnou úpravu domácího násilí a v květnu 1997 se stal účinným Bundesgesetz zum Schutz vor Gewalt in der Familie, zkráceně Gewaltschutzgesetz ( Spolkový zákon na ochranu před násilím v rodině ). Společně s tímto zákonem proběhly určité novelizace některých dalších zákonů, především zákona o policii a exekučního zákona. Prioritní je tzv. „strategie vměšování se“. Stojí na čtyřech základních principech: 1) odpovědnost státu – je potřeba si uvědomit, že ač násilí probíhá v soukromé sféře ( uvnitř rodiny ) je veřejnou záležitostí, to si musí prvotně uvědomit policisté, protože oni nesou odpovědnost za zabránění a stíhání násilných činů a to i takových, které se odehrávají v soukromí domovů 2) násilí je kriminální čin – není rozdíl, jestli je pácháno na cizí či blízké osobě, vždy jde o závažné porušení lidských práv a stát musí na tento problém reagovat adekvátně k jeho nebezpečnosti 3) odpovědnost násilníka – reakce státu má mířit proti pachateli domácího násilí, to on nese odpovědnost ne oběť, je důležité, aby si to uvědomoval pachatel, oběť i jejich okolí, tak nedochází k bagatelizování problému 4) priorita bezpečnosti oběti – nejdůležitější je ochrana oběti před násilím, nestačí ji 49

chránit jednu noc, oběť potřebuje více času, po který musí být chráněna před pachatelem, aby si uvědomila nebezpečnost situace a rozhodla se, jak postupovat dál, veškeré kroky její i policie by měly směřovat k ukončení násilného vztahu V zákoně je tato strategie obsažena především v § 382b odst. 1 o vykázání z bytu a v § 382b odst. 2 o zákazu pobývání na určitých místech a vyhledávání kontaktu s obětí domácího násilí: § 382b (1)

„Osobě, která činí společné soužití s blízkým příslušníkem nesnesitelným tím, že

blízkého příslušníka tělesně napadá, vyhrožuje mu tímto nebo vykazuje chování zásadně poškozující psychické zdraví blízkého příslušníka, soud na žádost této blízké osoby uloží: 1. opuštění bytu a jeho bezprostředního okolí 2. zákaz návratu do bytu a jeho bezprostředního okolí (2)

Osobě, která činí společné soužití s blízkým příslušníkem nesnesitelným tím, že

blízkého příslušníka tělesně napadá, vyhrožuje mu tímto nebo vykazuje chování zásadně poškozující psychické zdraví blízkého příslušníka,soud na žádost této blízké osoby: 1. zakáže pobyt na konkrétně určených místech 2. uloží mu nevyhledávat setkání ani navázání kontaktu s osobou-navrhovatelem této žádosti, jestliže tomu ovšem nebrání zásadně důležité zájmy osoby-odpůrce.“ Na toto ustanovení navazuje novelizovaný Sicherheitspolizeigesetz paragrafem 38a odst. 1-6. Podle odst. 1 je zasahující policejní orgán pravomocný za okolností, jako je předcházející nebezpečný útok nebo hrozící útok ohrožující zdraví, život či svobodu, zakázat takovému nebezpečnému člověku vstup do prostoru, který zasahující policejní orgán určí. Policie však nesmí použít donucovacích prostředků k prosazení tohoto zákazu ( Wegweisung und Betretungsverbot – jde ve skutečnosti o dva instituty, které však bývají ukládány samostatně v necelých 20 %, většinou je policie nařídí současně ). Také by měla zvážit přiměřenost daného zásahu ( zásada přiměřenosti je obsažena v Sicherheitspolizeigesetz § 29 ). Policie odebírá násilníkovi klíče a ten může vstoupit během trvání zákazu do obydlí pouze ve výjimečných případech a jen za přítomnosti policejního orgánu ( § 38a odst. 2 téhož zákona ). Třetí odstavec stanoví povinnost násilníka sdělit adresu pro doručování písemností. Čtvrtý odstavec zase stanoví povinnost policii, ta musí poučit oběť domácího násilí o dalších možnostech právního postupu vůči pachateli a o místech, kde oběť nalezne další pomoc. Pátý odstavec hovoří o vytvoření a založení zápisu o případu. Odstavec šestý ukládá zasahujícímu policejnímu orgánu povinnost okamžitě informovat svou policejní služebnu o uvalení zákazu pobytu, aby ta mohla do 48 hodin prověřit jeho oprávněnost. 50

Zákaz vstupu trvá 10 dnů, oběť ovšem může u věcně příslušného soudu žádat o vydání předběžného opatření v podobě prodloužení zákazu až o dalších 10 dnů. Do té doby musí soud zahájit řízení. Na základě soudního rozhodnutí může pak zákaz trvat až 3 měsíce. Na postupu je dobře vidět provázanost činnosti policie a soudu, kdy oba orgány jednají bez prodlení a tím zajišťují co nejlépe ochranu oběti. Činnost policie na základě Gewaltschutzgesetz a Sicherheitspolizeigesetz se dá shrnout do několika bodů. Policie může prolomit cyklus domácího násilí tím, že poskytne oběti dočasnou ochranu. Zdůrazňuje význam násilného chování jako protiprávního činu a přenáší odpovědnost na pachatele. Pomáhá oběti znovu nabýt sil a především poskytuje ostatním zúčastněným státním institucím základ pro další intervence. 4.4.2. Intervenční centra V rámci prevence proti domácímu násilí se nepočítalo jen s novým zákonem ale i spojením se sociálními službami pomocí intervenčních pracovišť Interventionsstellen gegen Gewalt in der Familie, v zákoně o policii jsou definována jako Opferschutzeinrichtung ( zařízení na ochranu obětí ). Iniciativu ke zřízení těchto center podala feministická hnutí, která vycházela ze zkušeností pracovnic v azylových domech pro ženy. V dnešní době působí na území Rakouska deset intervenčních center, v každé spolkové zemi jedno. Nejznámějším je intervenční centrum ve Vídni. Centra jsou financována ze státních zdrojů, napůl Spolkovým ministerstvem vnitra a napůl Spolkovým ministerstvem pro sociální jistotu a generace. Stálých pracovníků je málo, centra však spolupracují s týmem odborníků a týmem dobrovolníků většinou z řad vysokoškoláků. Intervenční centra navazují bezprostředně na práci policie, která má povinnost informovat nejbližší centrum o vykázání a zákazu vstupu v případech domácího násilí, intervenční centrum dostane od policie kontakt na oběť a s tou se pak spojí pracovník ( většinou telefonicky ) a nabídne ji služby svého centra. Tyto služby mají psychosociální charakter54 jako právní konzultace, terapie, poradenství, tzv. bezpečnostní plány, často i doprovod na různé instituce včetně soudu. Pro oběť je důležité, že ji v centru pomáhají pochopit situaci, nabídnou ji celou škálu možností, co podniknout dál. Oběti je poskytnuta všestranná podpora, aby si uvědomila, že násilí je potřeba okamžitě stopnout, než budou vážnější následky, a hlavně jakým způsobem je může oběť zastavit. Říká se tomu proaktivní přístup a vychází z exaktních poznatků o problematice domácího násilí. Typická oběť násilí 54 ČÍRTKOVÁ, L., MACHÁČKOVÁ, R., VITOUŠOVÁ, M.. Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích, studie. Praha: Bílý kruh bezpečí, 2002. ISBN 80-86284-19-0. s. 119

51

trpí pasivitou, její rozhodovací schopnosti jsou ochromeny, oběť není schopna rozhodovat se racionálně a najít východisko ze své situace. Tím, že centrum přebírá aktivitu místo oběti, jí pomáhá nalézt ztracenou sebedůvěru. Intervenční centrum neslouží jen „policejně ohlášeným“ obětem, na centrum se má možnost obrátit jakákoliv oběť domácího násilí, klientela je tedy dvojí. Díky dvojímu druhu klientely mohou centra zpracovávat ucelenější statistické údaje ( u nás se statistiky výrazně liší podle toho, zda jsou policejní či např. Bílého kruhu bezpečí ). Mimo individuální agendu tu stojí i institucionální aspekty, kdy intervenční centra pracují na lepších metodách intervence a spolupráce mezi jednotlivými úřady a nestátními organizacemi. 4.4.3. Pachatel domácího násilí a intervenční centra Rakouský systém neobsahuje žádné nápravné programy pro pachatele. Vedly se bouřlivé diskuze, ale odborníci nakonec konstatovali příliš malou úspěšnost ( málokterý pachatel souhlasil s takovým alternativním trestem a ještě méně pachatelů tyto programy dokončilo, takže tento vzorek nebyl dostatečně reprezentativní, aby mohla být prokázána efektivita daného programu ). Intervenční centra se tedy aspoň snaží se souhlasem oběti provést nebo alespoň iniciovat opatření, která zahrnují: - žádost adresovaná policii o vydání příkazu na vykázání v případech bezprostředně hrozícího násilí - žádost o vydání ochranného příkazu - spolupráce s prokuraturou a soudy při provádění opatření, která zabraňují domácímu násilí - konzultace s úřady péče o děti ohledně způsobu ochrany dětí - vytvoření kontaktu a spolupráce se všemi zúčastněnými úřady - kontaktování agresora s poradenskými organizacemi55 Celková státní koncepce tak stojí na úzké spolupráci intervenčních center s policií, se soudy a státními zastupitelstvími. Účelem je vyvolat v pachateli obavu z možných dalších důsledků jeho protiprávního chování a tím ho přinutit přestat s týráním blízké osoby. Pachatel musí pocítit naprostou intoleranci státu vůči svému jednání. Jen tak si uvědomí, že páchá protiprávní skutek a změní své chování ke svým blízkým. V tomto ohledu se hodnotí jako pozitivní uplatnění zákazu vstupu vůči jednomu pachateli opakovaně. Především v samotné oběti se upevňuje vědomí, že na problém není 55 ČÍRTKOVÁ, L.,MACHÁČKOVÁ, R., VITOUŠOVÁ, M.. Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích, studie. Praha: Bílý kruh bezpečí, 2002. ISBN 80-86284-19-0. s. 126

52

sama a pomoc ji bude poskytnuta pokaždé. Pachatel tak na vlastní kůži pozná, že takto přísná opatření uděluje policie vždy. Zatím se však jedná jen o teorii, v praxi se efektivita opětovného uvalování těchto zákazů neprokázala. 4.4.4. Poradní orgán pro prevenci Tato instituce tvoří jakousi pomyslnou střechu celého systému. Do činnosti Poradního orgánu spadá dohled nad prováděnou reformou. Nese odpovědnost za zřízení celostátní sítě veřejných i soukromých zařízení pracujících v oblasti problematiky domácího násilí. Kontroluje a podporuje intervenční centra. Navíc má na starosti osvětu veřejnosti včetně proškolování různých pracovníků.

4.5. Slovenská republika Slovensko patří k dalším zemím, které kvalifikují domácí násilí jako trestný čin, tedy je tato problematika upravena čistě v trestním právem. Na rozdíl od Nizozemí však můžeme v zákoně č. 330/2005 Sb., trestný zákon, najít úplnou definici domácího násilí, která obsahuje celou škálu forem týrání. Navíc v duchu mezinárodních smluv o lidských právech slovenská úprava reflektuje názor mezinárodního společenství, že násilí páchané na blízké osobě je třeba brát mnohem vážněji než násilí páchané na osobách cizích. Odráží se to především v mnohem vyšších trestních sazbách za tento trestný čin a také přísným uplatňováním zásady „třikrát a dost“. Paragraf § 47 odst. 2 trestného zákona obsahuje sazbu doživotního odnětí svobody za dokonaný trestný čin týrání blízké osoby a svěřené osoby, pokud tomuto odsouzení předcházela již dvě rozhodnutí o udělení nepodmíněného trestu odnětí svobody za tentýž trestný čin. § 208 Týranie blízkej osoby a zverenej osoby (1) Kto týra blízku osobu alebo osobu, ktorá je v jeho starostlivosti alebo výchove, spôsobujúc jej fyzické utrpenie alebo psychické utrpenie a) bitím, kopaním, údermi, spôsobením rán a popálenín rôzneho druhu, ponižovaním, pohŕdavým zaobchádzaním, neustálym sledovaním, vyhrážaním, vyvolávaním strachu alebo stresu, násilnou izoláciou, citovým vydieraním alebo iným správaním, ktoré ohrozuje jej fyzické alebo psychické zdravie alebo obmedzuje jej 53

bezpečnosť, b) bezdôvodným odopieraním stravy, oddychu alebo spánku alebo odopieraním nevyhnutnej osobnej starostlivosti, ošatenia, hygieny, zdravotnej starostlivosti, bývania, výchovy alebo vzdelávania, c) nútením k žobrote alebo k opakovanému vykonávaniu činnosti vyžadujúcej jej neúmernú fyzickú záťaž alebo psychickú záťaž vzhľadom na jej vek alebo zdravotný stav alebo spôsobilej poškodiť jej zdravie, d) vystavovaním vplyvu látok spôsobilých poškodiť jej zdravie, alebo e) neodôvodneným obmedzovaním v prístupe k majetku, ktorý má právo užívať, potrestá sa odňatím slobody na tri roky až osem rokov. (2) Odňatím slobody na sedem rokov až pätnásť rokov sa páchateľ potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1 a)

a spôsobí ním ťažkú ujmu na zdraví alebo smrť,

b)

z osobitného motívu,

c)

hoci bol v predchádzajúcich dvadsiatich štyroch mesiacoch za taký čin odsúdený alebo z výkonu trestu odňatia slobody uloženého za taký čin prepustený, alebo

d)

závažnejším spôsobom konania.

(3) Odňatím slobody na pätnásť rokov až dvadsaťpäť rokov alebo trestom odňatia slobody na doživotie sa páchateľ potrestá, ak spácha čin uvedený v odseku 1 a spôsobí ním ťažkú ujmu na zdraví viacerým osobám alebo smrť viacerých osob. Úprava zahrnuje i kvalifikovanou skutkovou podstatu v odst. 3, a to spáchání trestného činu domácího násilí na více osobách a s následkem těžké újmy na zdraví či smrti. Podobná kvalifikovaná skutková podstata by se měla podle návrhu na rekodifikaci našeho trestního zákona objevit i u nás ( viz. kapitola 3.6. Domácí násilí a návrh na rekodifikaci trestního zákona ), bohužel vrchní hranice trestu odnětí svobody zůstává vzhledem k závažnosti domácího násilí navržena na pouhých 12 let.

54

4.6. Shrnutí Každá úprava má svá pro a proti. I natolik úspěšný a doporučovaný systém Rakouska nemůže být úplně stejně aplikován také v jiných zemích. V našich podmínkách by mohlo například docházet k častějšímu zneužití, pokud by byl rakouský systém beze zbytku zaveden. Může jít o pouhé předsudky, ale Rakušané jsou hodně ovlivněni vírou a spíše se dá předpokládat, že nebudou právní úpravu zneužívat např. pro získání výhodnější pozice při rozvodovém řízení. Při naši národní povaze to zcela vyloučit nelze. Jednotlivé státy by neměly slepě „opisovat“ zahraniční úpravy, měly by brát v úvahu specifika svých národů a pečlivě zvážit, který institut by u nich nejlépe fungoval. Je pak jedno, jakou cestu si zvolí, hlavní je, že jsou ochotny své občany chránit i proti nepříteli skrývajícímu se v soukromí jejich rodin.

55

ZÁVĚR Domácí násilí je v dnešní době nejvíce se vyskytující druh násilí na světě, přitom pár desítek let zpátky byla jeho existence neznámá nebo aspoň popírána jeho nebezpečnost. Od té doby se mnohé změnilo. Problematika týrání blízkými osobami se dostala na veřejnost. Domácí násilí zahrnuje celou škálu jednání, která sama o sobě nemusí být nebezpečná, jejich závažnost se projevuje až v souvislosti s ostatními činy. Všechny pachatelovi útoky jsou zaměřeny na jeden cíl, ovládnout oběť a dokázat si tak sílu a moc před sebou samým. I když existuje celá řada definic domácího násilí, všechny se shodují na čtyř bodech, domácí násilí není jedním ale mnohonásobným skutkem, trvá delší dobu, mezi pachatelem a obětí existuje blízký citový vztah a vše se odehrává převážně v soukromí společného domova. Problémem řešení domácího násilí je, že se musí zasáhnout brzy, kvůli vzrůstající síle útoků může dojít u oběti k vážné újmě. Chování charakteristické pro pachatele a oběti naopak přispívá k vysoké latentnosti. Pachatel, ač si myslí, že nedělá nic špatného, svou násilnou povahu před okolím skrývá. Jen tak může v soukromí domova na oběť působit dlouhodobě a zcela ji ovládnout. Oběť přispívá k ochraně pachatele už tím, že mezi nimi minimálně panuje citová závislost, kvůli které oběť pachatelův čin neoznámí ani svým nejbližším natož kompetentním orgánům. Většinou své jednání oběť vysvětluje tím, že to násilník nemyslel vážně nebo slíbil, že se to více nestane. Často pouze oběť doufá v ojedinělý incident. Postupem času, kdy oběť situaci neřeší, se stává vůči jednání násilníka bezmocná. Násilník oběti neubližuje jen fyzicky, psychickým týráním ji ustavičně sráží sebevědomí, takže oběť nakonec uvěří v neřešitelnost situace a nic nedělá. Ke skrývání domácího násilí přispívá i nezájem okolí o osud oběti. Málokdy se stane, že oznámení o páchání domácího násilí podá např. soused nebo ošetřující lékař. Situaci by mohla zlepšit legislativní změna trestního zákona, která by zavedla trestnost neoznámení nebo nezabránění tohoto trestného činu. Na rozdíl od zahraničních legislativních úprav náš právní řád trestá domácí násilí buď jako přestupek nebo jako trestný čin, rozhodující je společenská nebezpečnost činu. Veřejná moc se nezaměřuje jen na potrestání pachatele,myslí i na oběť. Jako sociální službu jí nabízí pomoc a péči odborníků v intervenčních centrech. Z tohoto pohledu se dá naší úpravě vytknout to, že oběti není nabízeno odškodné za duševní újmu, jak je obvyklé v některých jiných státech. S oblibou se argumentuje obtížemi při objektivním stanovení částky, která by byla adekvátní citovému trauma. Oběť má možnost žádat náhradu škody v rámci trestního řízení nebo využít možnosti podat žádost o finanční dle zákona o peněžité pomoci. Oba 56

instituty se však týkají tzv. bolestného a ušlého výdělku, s duševní újmou se nepočítá. Navíc peněžitá pomoc se musí do pěti let vracet, Ministerstvo spravedlnosti splacení promíjí jen v případech, kdy žadatel žije na pokraji životního minima a nemá na vrácení peněz prostředky.56 Stát zatím v právní úpravě nevzal v potaz, že se oběť po odchodu od svého tyrana, který je v mnoha případech živitelem rodiny, dostává do finančních potíží. Mnohdy je dokonce nucena opustit domov a uchýlit se do azylových zařízení. Ta jsou však v rukou nestátních organizací a pobyt v nich si oběť musí hradit sama. V zahraničí takové nucené výdaje většinou platí oběti stát. Stálo by za úvahu zahrnout příspěvek na azylové bydlení do systému sociálních dávek. Naše právo reflektuje názor, že řešení domácího násilí musí být komplexní, proto i u nás fungují intervenční centra a čím dál více interdisciplinárních týmů, které jsou výrazem spolupráce všech státních orgánů, orgánů samospráv a nestátních institucí zabývajících se domácím násilím. Výrazem tzv. proaktivního přístupu k řešení problematiky je institut vykázání ze společného obydlí, účinný v naší legislativě již celý rok. Jedná se o instituty, které jsou vyzkoušeny úspěšně v zahraničí a i přes to všechno je každý rok Česká republika podrobena kritice ze strany Evropské unie i Komise pro lidská práva při OSN kvůli potírání domácího násilí. Náš způsob řešení domácího násilí je velmi podobný zahraničním úpravám a rozhodně o nic horší. Naší jedinou chybou je, že se u nás domácí násilí začalo řešit až v posledních letech. Jde o „běh na dlouhou trať“, většina lidí, hlavně u policie, je teprve školena, funkčnost institutů se zatím ověřuje a jednotlivé instituce se učí vzájemné spolupráci. Zvolili jsme efektivní schéma, které třeba už příští rok přinese žádané výsledky a naší republice se pro změnu dostane od mezinárodního společenství pochvaly.

56 § 12 zákona č. 209/1997 Sb., o peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů

57

DOMESTIC VIOLENCE SUMARRY This graduation theses is dedicated to a domestic violence phenomena, which is a most common way of a violent behaviour at the word. The domestic violence is every physical, psychical, social, sexual and economical violence. This kind of behaviour is present more often in a cities then in a country. City is more anonymous and a perpetrators are more convicted they are not caught. My graduation theses is divided on three parts. First is dedicated on psychological sides of an offenders and a victims of the domestic violence. The behaviour of perpetrators has a typical marks which are not so easy to find. The very typical feature of the perpetrator is his two-face. The society feels him as an good and clever man. Nobody knows that behind a close door is he an aggressor. A typical offender is good educated with a good job and his friends know him as an a good fellow. Psychology of the victim is called victimology. The victim is harmed physically and psychically too. The victim needs not only punishment for the perpetrator, but an individual therapy as well. In a most cases is the victim a woman or an child, in a minor cases a seniors, mental ill people or a men. Second past of my graduation theses describing a way how a official institutions in the Czech Republic treat the domestic violence. Up to 2004 was not the domestic violence a special crime upon a Criminal act. It becomes of an extra crime since 2004. It's obvious that this article of the Criminal act is very young. The legal system in the Czech Republic treats the domestic violence either as an administrative tort or as a crime depending of a rate of the attack. The treatment is close to an Austrian procedure. In the cases of domestic violence is the Police of the Czech Republic obliged to cooperate with a Intervention centres which are a social services for the domestic violence victims. Employees of the Intervention centres must contact the victim of the domestic violence every time the aggressor is banished from a house. In the Intervention centre get the victim a legal aid, therapeutic treatment or contact on a non-profitable organization caring of such victims. The police has a right to banished the aggressor from a house for ten days. The police decision contents from the banish from a common house (or flat) and prohibition of returning to the house of flat. A court can prolong this decision up to one year. The victim has a right to ask a government for a financial help. 58

Every region or district has a right to solve these cases their way. In Ostrava region exist a interdisciplinary team consisting of domestic violence experts, policemen, medicals, lawyers, non-profit organizations and other state institutes. This team together searches the most effectively way of treatment of domestic violent cases. On the other hand in Brno region exist a special police task force solving these cases. Policemen in this task force are special educated and are a experts for such cases. In the third part of my graduation theses are described the systems of treatment of domestic violence in the other European countries, U.K., Netherlands, Austria and Slovakia. Every of these countries has another legal system for this issue. A common feature is a cooperation between police, courts or other state or non-profit institutes. Another common feature is that state provide a special protection for a children. This way of protection is called a proactive politics of a state which is recommended by a EU as the best way.

59

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ Literatura 1. CERQUEIROVÁ, A.. Otazníky kolem pražského intervenčního centra. Dostupné z: http://www.ta-gita.cz 2. ČECHOVÁ, M., ČECHOVÁ, J., HOŘÍNKOVÁ, A., MRÁZKOVÁ, Z..Bílá místa v péči o oběti domácího násilí, Analýza systému pomoci obětem domácího násilí s výstupy monitoringu domácího násilí v Jihomoravském kraji. Brno: Persefona, Liga lidských práv, 2006 3. ČÍRTKOVÁ, L., MACHÁČKOVÁ, R., VITOUŠOVÁ, M.. Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích, Studie. Praha: Bílý kruh bezpečí, 2002. ISBN 80-86284-19-0 4. ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P.. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2014-2 5. JELÍNEK, J., a kolektiv. Trestní právo hmotné, obecná část, zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. ISBN 80-7201-630-X 6. JELÍNEK,

J..

K

trestnímu

postihu

domácího

násilí.

Dostupné

z:

http://10.8.72.2/casopisy/kriminalistika/2005/04/jelinek.html/ 7. SBORNÍK. Domácí násilí jako společenský problém, Seminární práce studentů IMS. Brno: Institut mezioborových studií Brno, 2004. ISBN 80-902936-3-8 8. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.. Trestní zákon, Komentář, II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-896-7 9. TŮMOVÁ, Š.. Stalking-stalkerství – nová forma psychického teroru. Kriminalistický sborník, ročník 2005, č. 4. Praha: Kriminalistický ústav Praha Policie ČR, 2005

Právní předpisy 10. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR 11. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů 12. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 13. Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů 14. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů 60

15. Zákon č. 91/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. 16. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím 17. Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů 18. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 19. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 20. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů 21. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 22. Rozkaz ředitele Policie ČR MŘ Brno č. 31/2005, kterým se zřizuje pracovní skupina Domácí násilí PČR MŘ Brno

Internetové prameny 23. http://bkb.cz 24. http://www.donalinka.cz 25. http://www.mpsv.cz 26. http://www.rosa-os.cz 27. http://www.ta-gita.cz 28. http://www.zivot90.cz

61