POSTERY. Postery PSYCHIATRIE ROÈNÍK SUPPLEMENTUM 2

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

POSTERY NO-CGMP SIGNALIZÁCIA V RESPIRAÈNEJ DRÁHE POTKANA NO-CGMP SIGNAL TRANSDUCTION IN RESPIRATORY PATHWAY OF THE RAT Capková ¼.1, Dávidová A.2, Schreiberová A.3, Lukáèová N.4 1 Ústav molekulárnej fyziológie a genetiky, Slovenská akadémia vied, 2Neurobiologický ústav, Slovenská akadémia vied 1 Institute of Molecular Physiology and Genetics, Slovak Academy of Science, 2Institute of Neurobiology, Slovak Academy of Science SÚHR: Cie¾om tejto práce bolo zistiś, èi bulbospinálna dráha spájajúca neuróny respiraèných centier v predåženej mieche s neurónmi frenického jadra v dolných cervikálnych segmentoch je realizovaná prostredníctvom NO/cGMP signalizácie. K¾úèové slová: frenické jadro, hemisekcia miechy SUMMARY: In this study we were trying to find out, whether signalization in bulbospinal pathway connecting neurons of the respiratory centres in medulla oblongata with the neurons in the phrenic nucleus in lower cervical segments is realized through NO/cGMP. Key words: phrenic nucleus, spinal cord hemisection Introduction: Niric oxide (NO) is a diffusible and short-lived signalling molecule, synthesized endogenously from L-arginine by nitric oxide synthases (NOS), which can modulate synaptic functions. Recent research indicate the participation of NO in anterograde signaling. It is known that the activation of soluble guanylyl cyclase (sGC) and the formation of cyclic guanosine 3‘,5‘-monophosphate (cGMP) is the main signal transduction pathway of NO in the brain and spinal cord (Maršala et al., 2007). Cyclic GMP is an important intracellular mediator of extracellular signals that regulate a number of intracellular processes. The level of cGMP is controlled by its rate of synthesis via guanylyl cyclases (GC) and/or by the rate of its degradation via 3‘,5‘-cyclic nucleotide phoshodiesterases (PDE). Results based on morfological and biochemical analyses provide the evidence for four long nitric oxide synthase (NOS)-immunoreactive pathways, one of which is the bulbospinal respiratory descending pathway making a direct connection between respiratory centers in medula oblongata and the motoneurons of the phrenic nucleus located in the ventral horn of C3-C5 segments (Maršala et al., 2002, 2004, 2005; Lukáèová et al., 2003). However, the evidence of NOS in this pathway cannot provide a complete information about NO/cGMP signalization in this pathway until we will not figure out own efferent part of this neuronal circuit. Material and methods: The experiments were performed on adult male Wistar rats weighting 200–300 g. Animals were divided into 2 groups. First group was a control group (n = 3) and the second group consisted of animals after a surgical intervention (n = 3). Experimental animals were anesthetized with halothane (2 % for induction, 0.8 % for maintenance) in a 1:1 mixture O2 and NO2. Spinal cord hemisection was made on the right side of upper cervical spinal cord and the animals survived for 1 day. Control animals and the animals surviving for 1 day were deeply anesthetized with thiopental (50 mg/kg, i.p.) and than perfused transcardially with physiological solution followed by fresh 4% paraformaldehyde in 0.1 M phosphate-buffered saline (PBS;pH 7.4). After that the backbones were exposed and the medula oblongata and C5–C6 spinal cord segments were dissected out. Segments were stored in the same fixative for an additional 16 hours at 4°C and then cryoprotected in a solution of 30% saccharose in PBS at 4°C for 48 hours. After 2 days cervical segments and medula oblongata were cut on cryostat (Leica – 35 μm thick sections). For processing of bNOS immunoreactivity, sections were incubated in the monoclonal anti-NOS brain antiserum (bNOS) at 1:1000 dilution with 0.3% Triton X-100 in PBS overnight at 4°C. After several washes in PBS sections were incubated with biotinylated anti-mouse secondary antibody for 2 hours, afterwards section were vizualized by diaminobenzidinetetrahydrochloride (DAB) solution containing H2O2 in PBS. Some sections were rinsed in PBS and incubated with fluirescein isothiocyanate (FITC)-conjugated affini pure goat anti-mouse IgG secondary antibody for 4 hour. For processing of soluble quanylyl cyclase (GC) spinal cord sections were incubated overnight (16 hours) with primary antibody anti-GC beta 1 or primary antibody anti-GCalpha1. After that, sections were rinsed and incubated with mouse IgG or chicken IgY (HRP) antibody for 1 hour, rinsed stained with DAB. At the end of immunohistochemistry sections were applied and coverslipped by using a few drops of permount. Results and discussion: It is known, that nNOS- and sGC- immunoreactive neurons are often distributed in close proximity to each other. In the present study we demonstrate, that signalization in bulbospinal respiratory pathway may be realized through NO/cGMP. After spinal cord hemisection we noted differences in both the nNOS-IR and sGC-IR in regions, which are a part of the respiratory pathway. In our previous study we have discovered functionally important nNOS immunoreactive (IR) bulbospinal pathway, connecting NOS-IR neurons in the medulla

with nNOS immunonegative neurons of the phrenic nucleus (PN) in lower cervical segments. The expression of nNOS-IR was found in the neuropil of PN in control animals and on contralateral side of lower cervical segments in all experimental animals. Motoneurons of the PN located in ventral gray matter in extent of C4-C6 cervical segments were clearly sGCα1 immunoreactive (IR), but they were not stained for nNOS. We noted strong nNOS-IR puncta around sGCa1-IR motoneurons in the PN. Our results shows a strong depletion of punctate NOS immunopositivity in neuropil of the PN ipsilaterally to the site of hemisection followed by 1 day of survival. Spinal cord hemisection also greatly decreased the sGCα1 immunoreactivity in neurons of PN ipsilaterally to the site of the hemisection in comparision with the contralateral side. We can conclude, that hemisection led to axotomy-induced retrograde changes of nNOS-IR neurons in medulla. A large number of nNOS-IR neurons was found in the dorsal and rostral ventral respiratory groups in medulla at the contralateral side. The number of these neurons was considerably reduced on the ipsilateral side of the medulla. Our results indicate NO-cGMP signal transduction in the bulbospinal respiratory pathway. The experimental work was supported by VEGA Grant 2/0015/08 and APVV grant 0314-06 from the SAS. REFERENCES Maršala J, et al., Exp. Neurol., 177: 115-132, 2002. Marsala J, et al., Exp Neurol., 195(1):161-78, 2005. Marsala J, et al., Chem Neuroanat., 27(1):43-54, 2004. Lukácová N, et al., Neurosci Res., 71(2):300-13, 2003. Marsala, J., et al., Prog Brain Res., 161:171-83, 2007. Mgr. Capková ¼udmila Neurobiologický ústav SAV Šoltésovej 4 040 01 Košice Slovenská republika E-mail: [email protected] KRIZE A SUICIDALITA, MOŽNOSTI BIOLOGICKÉ, FARMAKOLOGICKÉ A PSYCHOTERAPEUTICKÉ INTERVENCE Cinculová A., Buliková B., Praško J. Bližší informace nedodány POLYMORFIZMUS GENU PRO OPRM1 A SCHIZOFRENIE: NOVÉ VÝSLEDKY ASOCIAÈNÍ STUDIE OPRM1 GENE POLYMORPHISM AND SCHIZOPHRENIA: NEW RESULTS OF ASSOCIATION STUDY Èastulík L.1, Lochman J.1, Pøikryl R.2, Šerý O.1 1 Laboratoø neurobiologie a molekulární psychiatrie, Laboratoøe molekulární fyziologie, Ústav biochemie, Pøírodovìdecká fakulta, Masarykova univerzita, Brno 2 Psychiatrická klinika, Lékaøská fakulta, Masarykova univerzita, Brno SOUHRN: Pøíèiny schizofrenie jsou dnes všeobecnì spojovány s poruchami ve vývoji mozku. To mimo jiné podporují i práce poukazující na genetický základ abnormálního neurovývoje u schizofrenie. V naší asociaèní studii jsme se zabývali vztahem polymorfizmu A118G genu pro OPRM1 ke schizofrenii. Z výsledkù je patrný statisticky významný rozdíl alelických i genotypových frekvencí mezi kontrolní skupinou a schizofreniky. Dle souèasných poznatkù se nabízí pøíèinná souvislost mezi polymorfizmem genu pro OPRM1 a myelinizací neuronù CNS, a to prostøednictvím regulace exprese OPRM1 receptorù na povrchu oligodendrocytù. Proces myelinizace se zdá být významným faktorem patogeneze schizofrenie. Klíèová slova: schizofrenie, asociaèní studie, polymorfizmus, OPRM1, DNA, gen SUMMARY: Etiology of schizophrenia is associated with disruptions in neural development. Neurodevelopment theory is supported by quite strong genetic evidence. In our study, we studied the relationship between functional A118G polymorphism of OPRM1 gene and schizophrenia. The results showed statistically significant difference of allelic and genotypic frequencies between control and schizophrenic males. According recent knowledge, we suppose that OPRM1 gene polymorphism can influence myelinization of CNS neurons through regulation of expression of OPRM1 receptors on oligodendrocytes. Process of myelinization of CNS neurons seems to be an important factor of pathogenesis of schizophrenia.

70

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

Key words: schizophrenia, association study, polymorphism, OPRM1, DNA, gene Úvod: V rámci studia molekulární podstaty schizofrenie se dosud podaøilo nalézt desítky genù podílejících se na patogenezi schizofrenie, avšak geny jednoznaènì pøíèinnì ovlivòující patogenezi této poruchy identifikovány nebyly. Jelikož se jedná o multifaktoriální a souèasnì polygenní onemocnìní, je tøeba jeho pøíèiny hledat v rùzných kombinacích mnoha polymorfizmù. Znaèný potenciál v tomto smyslu pøedstavují DNA èipové technologie, které umožòují analyzovat tisíce polymorfizmù u øádovì stejného poètu osob. Množství kandidátních genù, vykazujících spojitost se schizofrenií se podílí na regulaci vývoje CNS. Do této kategorie zøejmì patøí i opioidní systém. Z toho dùvodu byl do naší studie vybrán i funkèní polymorfizmus A118G genu pro μ-opioidní receptor (OPRM1). Metodika: Studie se zúèastnilo 529 mužù èeské národnosti. Skupina schizofrenikù èítala 77 mužù o prùmìrném vìku 36,2 ± 17,3 let. Nemocní byli diagnostikováni podle kritérií MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí – 10. revize). Všichni zúèastnìní byli hospitalizováni na Psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Brno Bohunice. Kontrolní skupina zahrnovala 452 mužù s prùmìrným vìkem 42,3 ± 12,2 let. U kontrolních osob bylo provedeno vyšetøení pomocí M.I.N.I. – Mini mezinárodní neuropsychiatrické vyšetøení. Všechny osoby podepsaly informovaný souhlas s úèastí ve studii, který je archivován. DNA byla izolována z periferní krve izolaèním kitem UltraClean BloodSpin Kit (MoBio, USA). Detekce polymorfizmù byla provedena podle metodiky navržené v naší laboratoøi. K detekci byl využit automatizovaný systém AB7300 (Applied Biosystems). Ke statistickému vyhodnocení výsledkù byl použit program CSS Statistica (StatSoft, USA). Výsledky: V rámci genotypizace polymorfizmu A118G genu pro OPRM1 bylo zjištìno, že 47 schizofrenikù neslo genotyp AA, 24 schizofrenikù byli heterozygoti AG a GG homozygotù bylo 6. Homozygotù AA bylo u kontrolních osob 350, heterozygotù AG bylo 94 a homozygotù GG bylo 8. Porovnáním alelických frekvencí byl zjištìn významný statistický rozdíl mezi sledovanými skupinami (p < 0,0005). U osob se schizofrenií se vyskytoval genotyp GG èastìji než u kontrolních osob. Diskuze a závìr: Tato studie upozoròuje na možnou souvislost genu pro OPRM1 se schizofrenií. Vycházíme-li z neurovývojového modelu vzniku schizofrenie, pak je tøeba zmínit význam oligodendrocytù ve vývoji mozkové kùry. Oligodendrocyty pøi vývoji CNS migrují do oblastí mozku, kde axony nemají myelinové pochvy a opouzdøují je. Myelinizace je komplexnì regulovaný proces, pro jehož optimální prùbìh je nutné správné naèasování proliferace a diferenciace oligodendrocytù. V rùzných fázích diferenciace se na povrchu oligodendrocytù exprimují rùzné receptory jako OPRM1, dopaminové receptory D2 a D3, NMDA receptory a další (Segal et al., 2007). U schizofrenních pacientù byla popsána nižší hustota oligodendrocytù v mozkové kùøe (Hof et al., 2003). Diferenciace neuronù a glií v prvním a druhém trimestru embryonálního vývoje èlovìka je ovlivòována opioidním systémem, konkrétnì δ a μ-opioidními receptory. Naše studie pøedkládá novì nalezenou souvislost mezi polymorfizmem A118G (Asn40Asp) genu pro OPRM1 a schizofrenií. Zjistili jsme vyšší výskyt alely G a genotypu GG u schizofrenikù. Alela G snižuje expresi receptoru. Z dosavadních poznatkù lze usuzovat, že endogenní opioidy ovlivòují proces myelinizace neuronù prostøednictvím povrchových OPRM1 receptorù. Naše výsledky naznaèují, že tento polymorfizmus A118G genu pro OPRM1 by mohl zasahovat do patogeneze schizofrenie. Podìkování: Tento projekt byl podpoøen Interní grantovou agenturou Ministerstva zdravotnictví ÈR – IGA MZ ÈR è. NR9298-3/2007 a dále projektem Ministerstva školství, mládeže a tìlovýchovy ÈR è. MSM0021622413. LITERATURA Hof PR, Haroutunian V, Friedrich VL, Byne W, Buitron C, Perl P, Davis KL. Loss and altered spatial distribution of oligodendrocytes in the superior frontal gyrus in schizophrenia. Biol Psychiatry 2003; 53:1075-1085. Segal D, Koschnick JR, Slegers LH, Hof PR. Oligodendrocyte pathophysiology: a new view of schizophrenia. Int J Neuropsychopharmacol 2007; 10:503-511. Mgr. Lukáš Èastulík Laboratoø neurobiologie a molekulární psychiatrie Laboratoøe molekulární fyziologie Ústav biochemie Pøírodovìdecká fakulta MU Kotláøská 2 611 37 Brno E-mail: [email protected]

71

BRADYKININ SPÔSOBUJE TOLERANCIU V MOZGU PO ISCHÉMII BRADYKININ EVOKED TOLERANCE AFTER BRAIN ISCHEMIA Danielisová V., Gottlieb M., Némethová M., Kravèuková P., Domoráková I.1, Burda J. Neurobiologický ústav, CE, Slovenská Akadémia Vied, Šoltésovej 4, Košice, Slovenská republika 1 Ústav histológie a embryológie, LF UPJŠ, Košice, Slovenská republika Institute of Neurobiology, CE, Slovak Academy of Sciences, Košice, Slovakia 1 Department of Histology and Embryology, Faculty of Medicine, P. J. Šafarik University, Košice, Slovak Republic SÚHRN: Použitie bradykininu ako postconditioningu podáva dôkaz o tom, že úèinne bráni proti ischémiou vyvolanej neurodegenerácii. Potkanom bola navodená ischémia po dobu 8 min. a o dva dni neskôr ako postconditioning injekcia bradykinínu (150 μg/kg i.p.). Postischemická neurodegenerácia postupovala zvýšením aktivity mitochondriálneho enzýmu MnSOD v cytoplazme, èo naznaèovalo uvo¾nenie MnSOD z mitochondrií v procese oneskorenej neurónovej smrti. Zvýšenie cytozolového cytochromu c a následná aktivácia kaspázy-3 sú ïalším znakom smrti neurónov mitochondriálnou cestou. Podávanie bradykinínu signifikantne zníži ischémiou vyvolanú smrś neurónov, tiež potláèa uvo¾nenie MnSOD a cytochrómu c a zároveò zabraòuje aktiváciu kaspázy-3. Tieto výsledky sú ïalším dôkazom ve¾kého potenciálu terapeutického využitia postconditioningu pri ochrane pred neurodegeneratívnym poškodením mozgu. K¾úèové slová: ischémia, ischemická tolerancia, postconditioning, bradykinín SUMMARY: The findings reported in this work show that post treatment with bradykinin can provide a potent protection against neurodegeneration in the model of neuronal death-generating ischemia. Ischemia (8 min) was induced by four vessels occlusion and postconditioning, an injection of bradykinin (150 μg/kg i.p.) as long as 2 days after ischemia, was used. The postischemic neurodegeneration was preceded by increased activity of mitochondrial enzyme MnSOD in cytoplasm, indicating release of MnSOD from mitochondria in the process of delayed neuronal death. Increased cytosolic cytochrome c and subsequently caspase-3 activation are additional signs of neuronal death via the mitochondrial pathway. Bradykinin administration significantly attenuated ischemia-induced neuronal death, and also suppressed the release of MnSOD, cytochrome c, and prevented caspase-3 activation. Bradykinin can be used as an effective stressor able to prevent mitochondrial failure leading to apoptosis-like delayed neuronal death in postischemic rat hippocampus. These results strengthen the idea of an interesting potential therapeutically value of postconditioning in neuronal protection. Key words: ischemia, ischemic tolerance, postconditioning, bradykinin Úvod: Poškodenie mozgu po ischémii je sprevádzané najmenej dvoma morfologickými cestami jednoznaènej bunkovej smrti, a to hlavne nekrózou a apoptózou. Apoptóza a nekróza sú śažko regulovate¾né procesy, späté s nieko¾kými biochemickými sprostredkovate¾mi, zahròujúcimi najmä zmeny vo vysokoenergetických fosfátov, ukladaním vnútrobuneèného vápnika a reaktívnych kyslíkových látok. Apoptóza je vývojovo zachovaný spôsob bunkovej smrti, charakterizovaný prerušením biochemických a morfologických prejavov, prostredníctvom èlenov skupiny kaspáz. Nekróza je definovaná ako typ bunkovej smrti, ktorej nevyhnutnosśou sú èrty apoptózy a autofágie a je považovaná za nekontrolovate¾né spustenie nebuneèných mechanizmov provokované stavmi ako je ischémia, trauma alebo trombóza. Postconditioning je proces, ktorý pre dosiahnutie plnohodnotnej ischemickej tolerancie používa opakovaný stres. Ak je tento stres použitý pred zaèatím procesu oneskorenej smrti neurónov, tak je možné tento proces zastaviś, a tak predchádzaś neurónovej degenerácii. Bradykinin (endogénny nanopeptid, ktorý vniká poèas aktivácie z kallikrein-kinínového systému) je významným sprostredkovate¾om pri zápalových reakciách ako v periférnom tak aj centrálnom nervovom systéme a zároveò má schopnosś podie¾aś sa ako potenciálny sprostredkovate¾ pri poškodení mozgu poèas náhlych mozgových príhodách. Hrá dôležitú úlohu v mozgu poèas ischémie, a preto sa nám javil ako vhodný stresor, použite¾ný na aktiváciu endogénnej ochrannej reakcie, formou postconditioningu. Materiál a metodika: Samce potkanov kmeòa Wistar o hmotnosti 250–300 g boli rozdelení do 3 experimentálnych skupín: 1. -kontrolná, 2. –ischemická (8 min ischémia + 3 dni prežívanie), 3. –postconditioning (8 min ischémia + 2 dni prežívanie + bradykinin v dávke 150 ug/kg i.p. + 1 deò prežívanie). Po ischémii (štvorcievny podväz mozgu potkana pod¾a Pulsinelliho) a následnej reperfúzii sme z mozgu pri O°C oddelili hipokampus. Pre zvýšenie presnosti biochemických analýz sme hipokampus rozdelili na dve èasti: CA1 a dentate gyrus (DG). Pre stanovenie MnSOD aktivity sme použili spektrofotometrickú metódu pod¾a Sun a kol. Na inhibíciu bol použitý xantín-xantínoxidázový systém, ktorý zredukoval nitroblue tetrazolium na modrý formazán. Táto redukcia bola monitorovaná pri 560 nm a enzymatickú aktivitu sme vyjadrili U/mg proteínu. Aktivitu kaspázy3 sme stanovili pomocou – MBL Colorimetric Assay Kit (APOPCYTO Caspase-3 Colorimetric Assay Kit) v postmitochondriálnom supernatante s DEVD-pNA, pri 405nm a vyjadrili v μg/mg proteínu. Koncentráciu cytochrome c v postmitochondriálnom supernatante sme stanovili pomocou

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 R&D Systems GmbH kitu (Quantikine rat/mouse cytochrome c immunoassay ELISA) pri 450 nm a prepoèítali na ng/mg proteínu. Výsledky a diskusia: Aktivita MnSOD po 8 min ischémie a 3 dòoch prežívania bola signifikantne zvýšená v CA1 oblasti (1,402 ± 0,055 U/mg proteínu) a v DG (1,.021 ± 0,065 U/mg proteínu) v porovnaní s kontrolnou hladinou (0,461 ± 0,042U/mg proteínu, 0,382 ± 0,053 U/mg proteínu). Ale aplikácia bradykinínu použitého ako postconditioning 2 dni po 8 min. ischémii spôsobil signifikantné zníženie MnSOD aktivity v CA1 oblasti (0,458 ± 0,043 U/mg proteínu) a v DG (0,433 ± 0,054 U/mg proteínu) až na kontrolné hodnoty. Aj aktivita kaspázy-3 bola signifikantne zvýšené po ischémii a následnej reperfúzii v CA1 oblasti (12,35 ± 0,99 μg/mg proteínu) a v DG (8,10 ± 3,35 μg/mg proteínu) v porovnaní s kontrolnou hladinou (3,16 ± 0,803 μg/mg proteínu, 3,01 ± 0,488 μg/mg proteínu). Podanie bradykinínu zabránilo zvýšeniu aktivity kaspázy-3 v oboch sledovaných oblastiach mozgu. Hladina cytochrómu c bola po ischémii taktiež zvýšená jednak v CA1 oblasti (495,24 ± 16,88 ng/mg proteínu) a aj DG (386,67 ± 27,80 ng/mg proteínu) v porovnaní s kontrolnou hladinou (258,04 ± 17,77 ng/mg proteínu a 222,11 ± 10,5 ng/mg proteínu). Bradykinin použitý ako postconditioning 2 dni po ischémii signifikantne potlaèil zvýšenie cytochrómu c v CA1 oblasti (256,88 ± 11,60 ng/mg proteínu) a v DG (229,37 ± 9,81 ng/mg proteínu) v porovnaní s ischemickou skupinou bez aplikácie bradykinínu. Naše výsledky naznaèujú, že 8min. ischémia mozgu aktivizuje kaspázu3 po troch dòoch reperfúzie v CA1 oblasti hipokampu. Taktiež hladina cytochrómu c v cytozole bola signifikantne zvýšená po ischémii a reperfúzii v CA1 oblasti hipokampu. Zaujímavé je, že bradykinín použitý 2 dni po ischémii zabraòuje aktivácii kaspázy-3 a signifikantne znižuje hladinu cytochrómu c v cytozole v obidvoch sledovaných oblastiach mozgu. Tiež sme zistili, že podávanie bradykinínu evidentne redukuje poškodenie a smrś neurónov, èo nasvedèuje tomu, že dochádza k neuroprotekcii proti oneskorenej smrti neurónov vo ve¾mi citlivých oblastiach mozgu. Záver: Postconditioning ako iniciátor letálnej ischémie, zvyšuje aktivitu superoxidázových enzýmov. Sledované zvýšenie aktivity MnSOD v cytoplazme po letálnej ischémii poukazuje na uvo¾nenie MnSOD z mitochondrii poèas oneskorenej smrti neurónov. Toto zvýšenie je sprevádzané zvýšením cytoplazmatickej koncentrácie cytochrómu c. Mitochondriálna cesta apoptózy podporuje zvýšenie aktivovanej caspase-3 v CA1 oblasti hipokampu v prvých náznakoch oneskorenej smrti neurónov 3 dni po ischémii. Avšak použitie postconditioningu 2 dni po ischémii signifikantne zabráni všetkým týmto zmenám. Porovnanie úèinnosti medzi postconditioningom použitým ako opakovaná krátka ischémia a podávanie bradykinínu, zrete¾ne dokazuje vyššiu úèinnosś bradykinínu. Bradykinín, použitý ako postconditioning je schopný zabrániś bunkovej smrti v selektívne vulnerabilných neurónových populáciách po ischémii mozgu. Využitie bradykinínu ako postconditioningu 2 dni po letálnej ischémii otvára nové terapeutické okno. Práca vznikla za podpory grantov VEGA 2/0141/09, VEGA 2/0146/09, VEGA 1/4237/07 a APVV LPP 0235-06. LITERATÚRA Pulsinelli W. A. & Brierley J. B.: Stroke, 10, 1979, 267-272. Sun Y., Oberley LW., Li Y.: Clin Chem 34, 1988, 497-50. MVDr. Viera Danielisová, PhD. Neurobiologický ústav, CE, SAV Šoltésovej 4, 040 01 Košice, SR E-mail: [email protected] ZMENY V EXPRESII NNOS V LUMBÁLNYCH MIECHOVÝCH SEGMENTOCH PO TRANSEKCII TORAKÁLNEJ MIECHY CHANGES IN EXPRESSION OF NNOS IN THE LUMBAR SPINAL CORD SEGMENTS AFTER THORACIC SPINAL CORD TRANSECTION Dávidová A., Schreiberová A., Capková ¼., Lukáèová N. Neurobiologický ústav, Slovenská akadémia vied, Košice, Slovenská Republika Institute of Neurobiology, Slovak Academy of Science, Košice, Slovak Republic SÚHRN: Cie¾om tejto štúdie bolo sledovaś zmeny v hladine neurónej syntázy oxidu dusnatého (nNOS) v lumbálnych miechových segmentoch (L2-L6) potkanov po transekcii torakálnej miechy so 7dòovým prežívaním experimentálnych zvierat. Za úèelom sledovania odpovede na bolestivý podnet bol použitý tzv. tail-flick test. K¾úèové slová: syntáza oxidu dusnatého; transekcia; tail-flick test SUMMARY: The aim of the present study was to examine the changes in the level of neuronal nitric oxide synthase (nNOS) in the rat lumbar spinal cord segments (L2-L6) after thoracic spinal cord transection and survival of experimental animals for 7 days. In order to investigate a painrelated behaviour we used the tail-flick test. Key words: nitric oxide synthase; transection; tail-flick test Introduction: It is estimated that the annual incidence of spinal cord injury (SCI), not including those who die at the scene of the accident, is approximately 40 cases per million population in the U.S. or approximately 12,000 new cases each year (Spinal Cord Injury Information Network, www.

Postery

spinalcord.uab.edu). While the majority of these injuries occur to the cervical spinal cord, devastating motor, sensory, and autonomic dysfunctions below the injury render long-term hardships to the survivors of all levels of SCI – cervical, thoracic, lumbar, and sacral. The suffering also extends to survivors’ families and friends, who endure emotional, physical, and financial burdens in providing for necessary surgeries, care, and rehabilitation. Spinal cord transection interrupts supraspinal input and leads to the development of prominent spasticity. This study focusses on the the effect of rat spinal cord transection performed at low thoracic level on changes in neuronal nitric oxide synthase immunoreactivity (nNOS-IR), and the level of (nNOS) protein in the neuronal circuitry that underlies tail-flick reflex and survival of experimental animals for 7 days. Material and methods: The experiments were performed on adult male Wistar rats, weighing 200 – 275 g. Animals were divided into following experimental groups: (1) control animals without surgical intervention, used for biochemical and immunohistochemical analyses; (2) animals subjected to thoracic spinal cord transection, used for biochemical and immunohistochemical analyses. Spinal cord transection was performed under halothane anesthesia (2% for induction, 0.8% for maintenance) in a 1:1 mixture O2 and NO2. The spinal cord was exposed very carefully at low thoracic level (Th8 – Th9) and it was transected using eye scissors. After surgery, the rats survived for 7 days. Exeprimental animals, used for biochemical analysis were reanesthetized with thiopental (50 mg/kg, i.p.); the backbones were exposed and cut at L2 and L6 segmental level and spinal cord segments (L2 – L6) were quickly pushed away from the vertebral canal with pressure of the cold water and cleaned from envelopes in the physiological solution. Spinal cord segments were carefully frozen and stored in liquid nitrogen. Protein measurement was done using a Bradford assay (1976). nNOS protein bands were identified by using an Anti¬-Mouse antibody and were assessed by the “semi-dry” method of Western blotting. Control animals and those after a surgical intervention were deeply anesthetized with thiopental (50 mg/kg, i.p.) and perfused transcardially with physiological solution followed by fresh 4% paraformaldehyde in 0.1 M phosphate-buffered saline (PBS; pH 7.4). Following perfusion fixation L2-S3 spinal cord segments were dissected out and stored in the same fixative for an additional 12 hours at 4°C and then cryoprotected in a solution of 30% sucrose in PBS at 4°C for 48 hours. Afterwards, lumbar segments were cut on cryostat (Leica - 40μm thick sections) and stored in PBS. For processing of neuronal NOS immunoreactivity (nNOS-IR) we used the same antibodies. Spinal cord sections were vizualized by diaminobenzidine-tetrahydrochloride (DAB) solution and by immunofluorescence method. Tail flick test (Juszkiewicz-Donsbach and Levy 1962) was performed in awake rats, which were housed in plastic cages with the slot for their tails. Tails at 1/3 from the caudal tip were manually placed to the beaker with water maintained at constant temperature (50 °C) to measure tail flick latency. The tail-flick response was monitored at 15-min intervals for a total of three determinations. The cut-off time was 30 s in order to prevent jacket damage. Results and discussion: Here we tested wheather spinal cord transection mediates changes in NOS expression in the spinal cord. The spinal cord transection performed at the low thoracic level induced a change in the level of nNOS protein in segments located below the injury; in comparison with control level, the nNOS protein was strongly upregulated. Such prominent increase of nNOS protein is in agreement with the enhancement of nNOS-IR in specific spinal cord regions, such as the dorsal and ventral columns and the motoneurons. nNOS-IR was substantially increased one week after thoracic transection in thick NOS-IR axons of dorsal column, located predominantly in dorsomedial margin of the dorsal horn. The densitometric profile of nNOS immunoreactivity in these axons was considerably higher in comparison with intact rats. Staining of control transverse spinal cord sections with nNOS antibody provided an intense labeling of neurons in superficial and deep dorsal horn layers. nNOS immunoreactivity was strong in small round or bipolar nNOS-IR cells bodies, fibers and terminal like structures which were distributed throughout lamina II (IIi) and formed a dense immunoreactive band. In lamina I and outer lamina II (IIo), fewer small nNOS-IR neurons and nerve fibers were labeled by nNOS antibody. The large multipolar nNOSIR cells with stellate or elongated cell bodies were occasionally seen in the deeper layers (laminae III-IV). Such distribution of the nNOS-IR in dorsal horn of the spinal cord is generally consistent with previous reports in rat (Èížková et al. 2002), rabbit (Lukáèová et al. 2003; Lukáèová et al. 2008; Maršala et al., 1999) and dog (Maršala et al. 1998; Orendáèová et al. 2000). A decreased density of fiber-like nNOS staining and the loss of somatic nNOS staining was found in dorsal horn layers after thoracic transection. One week after lower thoracic transection we noted a strong decrease of nNOS-IR neurons in both the dorsal and ventral gray commissure of the lumbosacral segments. A loss of these neurons was so much that they were unidentifiable for cell counts. In contrast to a loss of neurons surrounding the central canal, spinal transection induced a moderate immunostaining of nNOS in motoneurons and in their neurites. During this time period α-motoneurons were not degenerated and their loss did not occur in transected rats.

72

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

In order to investigate a pain-related behaviour, we determined the heat-induced tail-flick reaction time of experimental animals in the end of experiment. The tail-flick response was monitored in unanaesthetized animals at 15-min intervals for a total of three determinations. There is strong evidence that neurons responsive to noxious thermal stimulation of the tail are located in laminae I-III of sacral segments (Jasmin et al. 1997). In transected rats the tail-flick response was almost immediate, starting in average at 4.3s, while control animals responded to thermal stimulus slightly later. The animals reacted to the thermal stimulus with a typical contraction of their tails into circles and with the movement of the tail away from a noxious thermal stimulus delivered to the tail. We observed a significantly higher tail-flick latency, persisting 11.8s in animals subjected to transection in comparison with heat-induced reaction time in control animals (5.4s). The tail-flick, like other nociceptive responses, is under powerful descending controls that regulate transmission from nociceptor afferents to dorsal horn interneurons in the reflex pathway. The present study suggests, that investigations of NO-mediated processess, influencing both the motor and sensitive reorganization in the spinal cord, seem to be very important. Our data indicate that thoracic spinal cord transection strongly influences nNOS-IR in neuronal circuitry that underlie the tail-flick reflex. The experimental work was supported by the APVV grant 0314-06. REFERENCES Bradford MM. Anal. Biochem., 72, 248-254, 1976. Èížková D et al. Brain Res. Bull. 58:161-171, 2002. Jasmin L et al. Neuroscience 76:859-876, 1997. Juszkiewicz-Donsbach J and Levy G. J. Pharm. Sci. 51:185-186, 1962. Lukáèová N et al. Int. J. Mol. Med. 21:413-421, 2008. Lukáèová N et al. J. Neurosci. Res. 71:300-313, 2003. Maršala J et al. J. Comp. Neurol. 406:263-284, 1999. Maršala J et al. Neuroscience 85:847-862, 1998. Orendáèová J et al. Neuroscience 95:543-557, 2000. Mgr. Dávidová Alexandra Neurobiologický ústav SAV Šoltésovej 4 040 01 Košice Slovenská republika E-mail: [email protected] REAKCIA NEUROGLIE V HIPOKAMPE POTKANA PRI ISCHEMICKOM POSTCONDITIONINGU KOMBINOVANOM S PODÁVANÍM EGB 761 GLIAL REACTION AFTER ISCHEMIC POSTCONDITIONING AND EGB 761 TREATMENT IN THE RAT HIPPOCAMPUS Domoráková I., Mechírová E., Danielisová V.1, Burda J.1 Univerzita P. J. Šafárika, Lekárska fakulta, Ústav histológie a embryológie, Košice, 1 Neurobiologický ústav Slovenskej akadémie vied, Košice, Slovenská republika P. J. Šafárik University, Faculty of Medicine, Department of Histology and Embryology, Košice *Institute of Neurobiology, Slovak Academy of Sciences, Košice, Slovak Republic SÚHRN: Cie¾om nášho experimentu bolo sledovanie vplyvu EGb 761 na ischémiu kombinovanú s ischemickým postcondtioningom, ktorý predstavuje úèinný spôsob ochrany neurónov voèi prvotnej ischémii. V experimente sme kvantitatívne porovnávali výskyt ubikvitín pozitívnych (UIR) neurónov v CA1 poli hipokampu u potkana. Samotná 10minútová ischémia s následnou 7dòovou reperfúziou signifikantne znížila poèet UIR neurónov na 45,0 ± 9,7. Úèinný spôsob ochrany bol docielený pri použití ischemického postconditioning-u (5 minútová ischémia po 2 dòoch od prvotnej 10minútovej ischémie), kedy sa signifikantne zvýšil poèet UIR neurónov CA1 poli (133,4 ± 14,4). Podanie EGb 761 tesne pred a 5 hodín po prvotnej ischémii s následným postconditioningom spôsobilo väèšie poškodenie neurónov CA1 po¾a, ako samotná 10 minútová ischémia (11,4 ± 7,6; 10,9 ± 2,4). Prítomnosś reaktívnych astrocytov sme znázornili metódou GFAP a doplnili sme ju aj o pozorovanie ubikvitínovej reakcie v astrocytoch. Zistili sme koreláciu medzi zvýšeným poètom poškodených neurónov v CA1 poli a astrocytmi, ktoré mali zvýšenú UIR nielen v cytoplazme, ale aj v ich výbežkoch. K¾úèové slová: ischémia, postconditioning, EGb 761, astrocyty, GFAP, ubikvitín SUMMARY: The aim of our observation was to study influence of EGb 761 administration on ischemia /postconditioning that represents effective way of neuroprotection in the vulnerable CA1 hippocampal region. Quantitative evaluation of ubiquitin immunoreactivity (UIR) was

73

done in the CA1 hippocampal region in rats. 10 min of ischemia followed by 7 days of reperfusion significantly decreases number of UIR cells (45.0 ± 9.7). Significant neuroprotection (133.4 ± 14.4 UIR neurons) was confirmed in the group of rats with ischemia followed by postconditioning (2 days after initial 10 min of ischemia sublethal 5 min of ischemia was done). EGb 761 administration shortly before or 5 hours after 10 min of ischemia followed by postconditioning has deleterious effect on neurons. Only 11.4 ± 7.6 resp. 10.9 ± 2.4 neurons showed UIR. Moreover, reactive astrocytes were demonstrated by immunohistochemical method GFAP in ischemic and ischemia/postconditioning/EGb 761 groups. Reactive astrocytes showed strong UIR in their cytolasm and thick proccesses as well. Increased UIR in reactive astrocytes has close relation to increased number of degenerated CA1 neurons. Key words: ischemia, postconditioning, EGb 761, astrocytes, GFAP, ubiquitin Úvod: Preventívne podávanie štandardizovaného extraktu Ginkgo biloba 761 má nielen protektívny úèinok na prežívanie neurónov (Domoráková et al., 2006), ale zasahuje pozitívne aj do syntézy bielkovín (Hrehorovská et al., 2004). Avšak podávanie antioxidantov po ischémii nepôsobí neuroprotektívne (Peng et al., 2003) a dokonca pri kombinácii ischemického postconditioning-u s EGb 761 bola zistená neurodegenerácia vo väèšom rozsahu ako spôsobí samotná iniciálna ischémia. Ischemickú toleranciu navodenú postconditioningom, možno dosiahnuś, ak sa 2 dni po iniciálnej 10minútovej ischémii použije subletálna ischémia v trvaní 5 minút (Burda et al., 2006). Pri získavaní ischemickej tolerancie zohrávajú dôležitú úlohu aj astrocyty, ktoré majú nielen podpornú ale aj metabolickú funkciu (Dienel a Hertz, 2005). Cie¾om našej práce bolo sledovaś reakciu astrocytov najmä v oblasti CA1 hipokampu v korelácii s kvalitatívnym a kvantitatívnym hodnotením vulnerabilných neurónov CA1 v podmienkach ischémie, ischemického postconditioningu a postconditioningu kombinovanom s podávaním EGb 761. Materiál a metódy: V experimente sme použili model štvorcievneho podväzu na vyvolanie globálnej ischémie mozgu u potkanov (kmeò Wistar; 280-300g) pod¾a Pulsinelliho a Brierleyho (1979). Po10minútovej ischémii nasledovalo 7 dní reperfúzie. EGb 761 (Tanakan; Ipsen, France) bol podaný jednorazovo p.o. 40 mg/kg. Zvieratá boli rozdelené do 6 skupín: (1, n = 6) kontrola, (2, n =5) 10minútová ischémia, (3, n = 6) 10minútová ischémia a postconditioning (po 2 dòoch reperfúzie 5minútová ischémia), (4, n = 5) 10minútová ischémia a postconditioning s podaním EGb 761 (5, n = 5) 30min pred iniciálnou ischémiou alebo (6, n = 5) 5 hodín po iniciálnej ischémii. Po 7 dòoch reperfúzie boli zvieratá transkardiálne prepláchnuté fyziologickým roztokom a následne 4% paraformaldehydom. Parafínové rezy (10 μm) boli spracované imunohistochemicky na dôkaz GFAP v astrocytoch (monocl. mouse, 1:100; BioGenex) a monocl. mouse anti ubiquitin (1:200; Chemicon), na detekciu protilátok sme použili ABC kit (Vector) a chromogén DAB (FLUKA). Rezy boli dofarbené Mayerovým hematoxylínom. Výsledky a diskusia: Ischémia v trvaní 10 minút a 7 dní reperfúzie spôsobí oneskorenú smrś približne u 70 % vulnerabilných neurónov CA1 po¾a hipokampu. Ischemický postconditioning (Burda a spol., 2006) môže tento proces oneskorenej smrti potlaèiś. V našom experimente sme použili porovnanie ubikvitínovej reakcie (UIR) CA1 neurónov hipokampu v ischemickej skupine a v skupine s ischémiou/postconditioning-om. Poèas ischémie môže dôjsś k zvýšeniu syntézy ubikvitínu, v snahe odbúraś denaturované proteíny. Pri kvantitatívnom hodnotení kontrolného materiálu sme zistili 187,5 ± 10,1 UIR neurónov. Po 10 minútovej ischémii signifikantne klesol ich poèet na 45,0 ± 9,7. V skupine ischémia /postconditioning sme naopak zaznamenali signifikantný nárast poètu neurónov (133,4 ± 14,4) schopných syntetizovaś ubikvitín. Avšak kombinácia postconditioningu s EGb 761 spôsobila výraznú degeneráciu CA1 neurónov a teda výrazný pokles UIR v skupine, kde bol extrakt podaný pred iniciálnou ischémiou (11,4 ± 7,6) alebo 5 hodín po ischémii (10,9 ± 2,4). Uvedené výsledky potvrdzujú, že podanie EGb 761 tesne pred, alebo krátko po iniciálnej ischémii s následným postconditioningom, nielen zabránia vzniku ischemickej tolerancie, ale spôsobia bunkovú smrś skoro celej populácie CA1 neurónov. Selektívna vulnerabilita CA1 neurónov úzko súvisí s poruchou obnovy normálnej syntézy bielkovín po ischémii reperfúzii (Hossmann, 1993). Aj pri preconditionigu antioxidanty a niektoré inhibítory proteosyntézy bránia vzniku ischemickej tolerancie (Puisieux et al., 2004). V uvedených skupinách sme sledovali aj reakciu astrocytov (GFAP) vo vrstvách stratum oriens a radiatum pri CA1 poli. Zistili sme výskyt reaktívnych astrocytov v ischemickej skupine a v skupine postconditioning/EGb. Zaujímavé bolo aj zistenie, že v skupine s postconditioningom bol ubikvitín pozitívny len v jadrách astrocytov, kým v ischemickej skupine a v skupine postconditioning/EGb bola UIR aj v telách a výbežkoch reaktívnych astrocytov. Výskyt ubikvitínu v astrocytoch potvrdili Giffard et al. (2004). Úloha astrocytov vo vzśahu k neurónom má ve¾kú dôležitosś. Medzi výbežkami astrocytov sa nachádzajú komunikaèné spojenia – nexus, ktoré môžu prispieś k ischemickej smrti neurónov transportom proapoptotických substancií z apoptotických buniek do zdravých. Záver: Astrocyty citlivo reagujú na ischemicko-reperfúzne poškodenie jednak zväèšením objemu svojej cytoplazmy a zhrubnutím výbežkov.

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 U reaktívnych astrocytov sme dokázali aktívnu syntézu ubikvitínu znázorneného nielen v jadre, ale aj v cytoplazme a výbežkoch pri postconditioningu kombinovanom s EGb 761. Zvýšená ubikvitínová reaktivita v cytoplazme astrocytov za patologických podmienok poukazuje na tesné funkèné prepojenie medzi neurónmi a astrocytmi. Práca bola podporená grantmi VEGA 1/4237/07, 1/0136/09, 2/0141/09 a APVV 51-021904. LITERATÚRA Burda J, Danielisová V, Némethová M et al.: Cell Mol Neurobiol. 2006; 26:1139-1149. Dienel GA a Hertz L. Glia. 2005; 50:362-388. Domoráková I, Burda J, Mechírová E et al. Cell Mol Neurobiol. 2006; 26: 1193-1204. Giffard RG, Xu L, Zhao H et al. J Exp Biol., 2004; 207:3213-3220. Hossmann KA. Prog Brain Res. 1993; 96:161-177. Hrehorovská M, Burda J, Domoráková I et al. Gen Physiol Biophys, 2004; 23:457-465. Peng H, Li YF a Sun SG. Acta Pharmacol Sin. 2003; 24: 467-471. Puisieux F, Deplanque D, Bulckaen H et al. Brain Res, 2004; 1027:30-37. Pulsinelli WA, Brierley JB. Stroke, 1979; 10:267-272. MVDr. Iveta Domoráková, PhD. Univerzita P. J. Šafárika, Lekárska fakulta Ústav histológie a embryológie Šrobárova 2 040 01 Košice, Slovenská republika E-mail: [email protected] EFEKT LÉZÍ MEDIÁLNÍHO PREFRONTÁLNÍHO KORTEXU NA UÈENÍ A PØEUÈOVÁNÍ V MODIFIKOVANÉ VERZI MORRISOVA VODNÍHO BLUDIŠTÌ EFFECT OF MEDIAL PREFRONTAL CORTEX LESIONS ON ACQUISITION AND REACQUISITION IN THE MODIFICATION OF MORRIS WATER MAZE Dušková L., Nekováøová T., Bureš J. Fyziologický ústav Akademie vìd Èeské republiky SOUHRN: Již v døívìjších studiích byla prokázána významná role mediálního prefrontálního kortexu (mPFC) v prostorové kognici. Efekt léze mPFC je pozorovatelný v testech spontánní lokomoce, pøi shromažïování pelet, ale i v prostorových úlohách, jako je „three-panel runway“ nebo Morrisovo vodní bludištì (MWM). V MWM bylo prokázáno zhoršené egocentrické uèení a byl nalezen deficit v rychlosti pøeuèování polohy skrytého ostrùvku. (Lacroix et al., 2001; Bruin et al., 2000). V naší studii testujeme vliv léze mPFC na uèení a pøeuèování polohy ostrùvku ve ztížené modifikaci MWM kombinovaném s tøíramenným bludištìm. Tento test je nároènìjší než bìžné Morrisovo vodní bludištì, jednak kognitivnì, jednak mírou stresu. Srovnáváme a) efektivitu uèení u skupiny naivních potkanù po lézi mPFC a u kontrolní skupiny b) schopnost pøeuèování u potkanù, kterým byla provedena léze mPFC až poté, co se seznámili s aparaturou a nauèili se urèitou polohu ostrùvku a u kontrolní skupiny. Klíèová slova: mediální prefrontální kortex; Morrisovo vodní bludištì; prostorová kognice SUMMARY: In earlier studies was found significant role of media prefrontal cortex (mPFC) in spatial cognition. Effect mPFC lesion is observable in tests of spontaneous locomotion, the food hoarding paradigm as well as in tests of spatial navigation, e.g. the three-panel runway and the Morris water maze (MWM). mPFC-lesioned rats showed impaired egocentric navigation and slower acquisition during reversal training in the Morris water maze (Lacroix et al., 2001; Bruin et al., 2000). In our study we test effect mPFC lesion on spatial acquisition and reacquisition in the modification of MWM. This modification of Morris water maze combined with three arm maze is more difficult than common MWM because of stress and requirement of cognition. We compare a) efficiency of acquisition in a group of naive mPFC-lesioned rats with control group, b) reacquisition ability of rats which were familiarized with apparatus and learned certain position of hidden platform before mPFC lesion, and control group. Key words: Medial prefrontal cortex; Morris water maze; spatial cognition REFERENCES de Bruin JP, Moita MP, de Brabander HM, Joosten RN. Place and response learning of rats in a Morris Water Maze: differential effects of fimbria fornix and medial prefrontal cortex lesions. Neurobiol Learn Mem. 2001;75:164-178.

Postery

Lacroix L, White I, Feldon J. Effect of excitotoxic lesions of rat medial prefrontal cortex on spatial memory. Behav Brain Res. 2002;133:69-81. Bc. Lenka Dušková Hradisková 575 561 64 Jablonné nad Orlicí E-mail: [email protected] DEPRAVACE OSOBNOSTI VLIVEM UVÌZNÌNÍ DEPRAVATION OF PERSONALITY BY IMPACT OF IMPRISONMENT Fischer S., Žukov I., Ptáèek R. Psychiatrická klinika 1. LF UK, VFN, Praha SUMMARY: The process of imprisonment includes a number of stress situations, especially privations in the realm of the satisfaction of psychological and some physiological needs. This entails the loss of freedom, of some human rights, of prior status in society, of social relationships, of personal and sexual relationships and particularly if the individual has a family - the severing of family relationships (Walters, 2003). Imprisoned individuals must adapt to a new environment and be able to orientate themselves in it. This means a substantial burden in practise, especially for a first-time imprisonment where there is no prior experience. Emerging reactions to imprisonment may exhibit differing characteristics. If alternate forms of aggression and defensive escape mechanisms dominate, a number of psychical breakdowns and breakdowns of conduct may occur. Adaptation mechanisms also fail in some cases and this can lead to serious occurrences such as those of an autoaggressive or even of a suicidal character (Blackburn, 1993). The environment to which the prisoners adapt has the norms and rules of conduct, which significantly differ from those regulating the society as a whole. During the course of the imprisonment, the inmates undergo the process of prisonisation during which some changes in preferential needs and values occur. However, this very often results in thoughts identifying with criminal conduct. Adaptation in this sense means the adoption of subcultural norms and rules, which are substantially different from those that are generally binding, socially acceptable and desirable. Further it means the adoption of new and the most advantageous modes of conduct from the point of view of “survival” and a gradual burn out of adaptive conduct essential for life outside prison. Thus the course of imprisonment leads in most cases to the elimination of the majority of social roles by means of prisonisation and social isolation. The loss of knowledge, skills and habits occurs. This leads to antipathy and loss of interest in social self-realisation. These changes create an obstacle for a later return to society (Raine, 1993). These questions have been empirically investigated in terms of several researches (N1 408, N2- 347, and N3 – 351). Findings and results showed statistically significant differences in specificities of adaptation mechanisms (especially prisonisation). There was found their influence over depravation of personalities and transformation of motivation structure of offenders during process of imprisonment. Statistically significant differences were found near of factors that are considered with higher probability of development of antisocial behavior and its potential recidivism. Statistically significant differences was found between first-time and persistent prisoners, in the event of existence functional social backgrounds, as well as correct employment during imprisonment. Statistically significant differences weren‘t observed in context of dependences and factor of age (Fischer, Raboch, Žukov, 2008). Key words: criminal behavior; imprisonment; depravation of personality; transformation of needs; prisonisation SOUHRN: Uvìznìní, zejména vazební, zahrnuje øadu zátìžových situací. Pøedevším jde o strádání v oblasti uspokojování psychických i nìkterých fyziologických potøeb. Dochází ke ztrátì svobody, nìkterých lidských práv, dosavadního postavení, spoleèenských stykù, osobních a sexuálních vztahù a zvláštì, jde-li o osobu mající rodinu, o pøetržení rodinných vztahù. Vìznìní jedinci se musí na nové prostøedí adaptovat a nauèit se v nìm orientovat. To v praxi znamená znaènou zátìž, zvláštì pak pro prvovìznìné, kteøí nemají žádné zkušenosti. Dochází k reakcím na uvìznìní, které mají rùzný charakter. Dominuje zde støídání agresivních a únikových forem obranných mechanizmù, mùže docházet k rozvoji øady psychických poruch a poruch chování. Adaptaèní mechanizmy také v nìkterých pøípadech selhávají a mùže docházet k závažným událostem autoagresivního až suicidálního charakteru. Prostøedí, na které se vìzni adaptují, má normy a pravidla chování znaènì odlišná od pravidel vìtšinové spoleènosti. V prùbìhu výkonu trestu vìzni procházejí procesem prizonizace, v nìmž dochází ke zmìnám v preferencích potøeb a hodnot, bohužel èasto ve smyslu identifikace s kriminálním chováním. Adaptace v tomto smyslu znamená pøijetí subkulturních norem a pravidel, znaènì odlišných od obecnì platných a sociálnì pøijatelných a žádoucích. Dále osvojení si nových, z hlediska „pøežití“ výhodnìjších vzorcù chování, a postupné vyhasínání adaptivního chování potøebného k životu mimo vìzení. Výkon trestu odnìtí svobody tedy vede ve vìtšinì pøípadù vlivem prizonizace a sociální izolace k eliminaci vìtšiny sociálních rolí. Dochází k úbytku vìdomostí, dovedností a návykù. Vede k apatii a ztrátì zájmu o spoleèenskou seberealizaci. Tyto zmìny se stávají pøekážkou pozdìjšího návratu do spoleènosti. Tyto skuteènosti jsme empiricky ovìøovali v rámci nìkolika výzkumù (N1- 408, N2- 347, N3 – 351). Výsledky ukázaly staticky významné rozdíly ve zvláštnostech specifických adaptaèních mechanizmù (zejména prizo-

74

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

nizace). Byl prokázán jejich vliv na depravaci osobnosti a transformaci motivaèní struktury vìznìných osob. Rozdíly byly prokázány u faktorù, které souvisí s vyšší pravdìpodobností rozvoje antisociálního chování a jeho recidivou. Statisticky významné rozdíly byly prokázány u prvovìznìných a vícevìznìných, v pøípadì existence funkèních sociálních vazeb a také øádné práce v prùbìhu uvìznìní. Statisticky významné rozdíly nebyly pozorovány v souvislosti se závislostmi a vìkem. Klíèová slova: kriminální chování; uvìznìní; depravace osobnosti; transformace potøeb; prizonizace Podpoøeno: GAÈR 406/09/0367. REFERENCES Blackburn R. The psychology of criminal conduct: theory, research and practice. Wiley & Sons, Chichester, 1993. Fischer S, Raboch J, Žukov I. Analýza struktury hodnot a potøeb odsouzených v prùbìhu uvìznìní. Èeskoslovenská psychologie, 2008, Vol. 52, No. 4,: 388-396. Fischer S, Raboch J, Žukov I. A comparative study of transformation of needs of offenders during imprisonment. In. Book of Abstracts. Supllementum 2. Prague: XIV. World Congress of Psychiatry, 2008, NR P-02-177, p. 1069. Fischer S, Škoda J. Sociální patologie. Analýza pøíèin a možnosti ovlivòování závažných sociálnì patologických jevù. Praha: Grada Publishing, 2009. Raine A. The psychopathology of crime: Criminal behavior as a clinical disorder. Academic Press, San Diego, 1993. Walters GD. Changes in Criminal Thinking and Identity in Novice and Experienced Inmates: Prisonization Revisited. Criminal Justice and Behavior. 2003, Vol. 30, No. 4,: 399 – 421. Slavomil Fischer, Ph.D., MBA E-mail: [email protected] ISCHÉMIA MOZGU SPÔSOBUJE ZVÝŠENIE KONCENTRÁCIE GLUTAMÁTU V KRVI BRAIN ISCHEMIA CAUSES GLUTAMATE LEVEL INCREASING IN THE BLOOD Gottlieb M., Kravèuková P., Danielisová V., Némethová M., Burda J. Neurobiologický ústav SAV, Košice, Slovenská republika SÚHRN: Ischémia mozgu indukuje popri iných patofyziologických procesoch nadmerné uvo¾nenie glutamátu. Vysoká hladina glutamátu v mozgovom intersticiálnom a mozgomiešnom moku vyvoláva jeho neurotoxické vlastnosti a smrś neurónov. Je známe, že glutamát môže byś transportovaný z priestoru mozgu do krvi. Z toho dôvodu sme sledovali zmeny koncentrácie glutamátu v krvi po ischemickom ataku. Použili sme dva modely mozgovej ischemie u potkanov, prechodnú globálnu a fokálnu ischémiu. Poèas postischemickej reperfúzie sme našli významné zvýšenie hladiny krvného glutamátu v rôznych èasových intervaloch recirkulácie u oboch ischemických modelov. Pri globálnej ischémii vrchol glutamátovej koncentrácie bol v 40 až 60 min. s druhým nárastom po 120 minútach. Pri fokálnej ischémii sa glutamátová koncentrácia postupne zvyšovala od konca ischemickej periódy až po 150 min., kde sme zaznamenali jej vrchol. Tieto nálezy predpokladajú, že hladina glutamátu v krvi by mohla byś jednoduchým markerom ischemického poškodenia mozgu. K¾úèové slová: globálna ischémia, fokálna ischémia, koncentrácia glutamátu v krvi SUMMARY: Brain ischemia induces beside others pathophysiological processes an excessive release of glutamate. High level of glutamate in the brain interstitial fluid and cerebrospinal fluid leads to its neurotoxic properties and kill neurons. It is known that glutamate can by transported from the brain space to blood. For this reason, we measured glutamate level in the blood following ischemic attack. We used transient global and focal cerebral ischemia models in rat. We have found significantly increased glutamate level in the total blood samples at different time intervals during postischemic reperfusion in both ischemic models. In the model of global ischemia glutamate concentration in blood was incresed in two peaks, first from 40 to 60 min of reperfusion and second at 120 min. On the other hand, in the model of focal ischemia glutamate rised slowly from end of ischemic period and was peaked at 150 min. By these finding we suppose that changes of blood Glu concentration could be used as a simple marker of ischemic brain damage. Key words: global ischémia, focal ischemia, blood glutamate level Úvod: Kyselina L-glutamová (Glu) sprostredkováva najviac excitaèných operácii medzi neurónmi v centrálnom nervovom systéme. Niektoré chronické a akútne degeneratívne stavy mozgu sú charakterizované prítomnosśou nadmernej hladiny excitaèného neurotransmiteru, glutamátu, v mozgovom intersticiálnom a mozgomiešnom moku. Takéto hladiny Glu môžu vyvolaś jeho neurotoxické vlastnosti a smrś neurónov. Ischémia indukuje uvo¾nenie excitaèných aminokyselín a extracelulárna koncent-

75

rácia glutamátu je dramaticky zvýšená, èo následne aktivuje postsynaptické glutamátové receptory dôležité v procesoch zatiahnutých vo vývoji ischemického neurónového poškodenia. Neutralizácia týchto zhubných efektov je spôsobená zvýšeným pumpovaním glutamátu z mozgového intersticiálneho priestoru do krvi. Viac pozornosśi by malo byś venované Glu transportérom prítomným v krvnom rieèišti mozgu a ich úlohe v kontrole mimobunkového Glu. Tu by mali byś významné dva združené priestory: cievne endotelium tvoriace krvno-mozgovú bariéru do mozgového intersticiálneho priestoru a epitelium choroidu vytvárajúceho krvno-mozgovú bariéru. V prvom priestore priemerná interkapilárna vzdialenosś (24 μm) a intersynaptická vzdialenosś (0,5 μm) sú v zhode s možnosśou „prelievania“ Glu zo synáps do krvných kapilár. V druhom priestore, choroid plexus je zúèastnený v aktívnom vyprázdnení Glu z CSF do krvi (Segal et al., 1990) a pravdepodobne sprostredkováva rýchly výtok Glu z mozgu do krvi pozorovaný Berl et al. (1961) po intracerebroventrikulárnom podaní Glu. V oboch týchto oddieloch by mohli hraś úlohu kapilárne Glu transportéry pri glutamátovej detoxikácii vo všetkých patologických situáciách, pri ktorých boli nájdené vysoké hladiny Glu v mozgovom intersticiálnom a cerebrospinálnom moku. O’Kane so spolupracovníkmi (1999) navrhli mechanizmus, ktorý vysvet¾uje elimináciu Glu z mozgu do krvi navzdory vysoko nepriaznivému koncentraènému gradientu Glu medzi ISF/CSF (1–10 μM) a krvnou plazmou (40–60 μM): mimobunkový Glu je transportovaný Na+-závislými transportérmi lokalizovanými na antiluminálnej membráne a je akumulovaný v endotelových bunkách. Keï jeho koncentrácia prevýši koncentráciu v plazme, Glu je po¾ahky transportovaný cez luminálnu membránu do krvi. Ako je spomínané vyššie, endoteliálne bunky, ktoré formujú steny mozgových krvných kapilár, majúce glutamátové transportéry na ich antiluminálnej strane (na strane mozgu) majú schopnosś vychytávaś glutamát a koncentrovaś ho vo svojej cytoplazme na koncentrácie prevyšujúce hladiny glutamátu v krvi. Glutamát môže potom odtekaś do krvi difúziou u¾ahèenou jeho koncentraèným gradientom (Lee et al., 1998) Nieko¾ko sekúnd po injekcii [3H]glutamátu do mozgovej komory bola nameraná radioaktivita v krvi a dosiahla plató približne po 20 min. od podania. Glutamát je teda transportovaný z mozgu do krvi napriek nepriaznivému gradientovému spádu (koncentrácia glutamátu v krvi okolo 180 μM a v cerebrospinálnom moku 1 μM). To podporuje domienku, že eliminácia synaptického alebo excitotoxického glutamátu nie je len záležitosśou neurónových a gliových transportérov, ale je tiež eliminovaný do krvi pomocou extrémne hustej kapilárnej siete v mozgu (Gottlieb et al., 2003) Na základe hore uvedeného sme študovali efekt globálnej a fokálnej prechodnej ischémie mozgu na koncentráciu glutamátu v krvi v krátkych èasových intervaloch postischemickej reperfúzie. Materiál a metódy: V experimente sme použili dospelé samce potkana kmeòa Wistar s váhou 250–300 g. Prechodná globálna ischemia mozgu bola navodená metódou štvorcievneho podväzu (Pulsinelli a Brierley, 1979) na dobu 10 min. Prechodná fokálna ischemia bola iniciovaná oklúziou pravej strednej mozgovej tepny metódou intraluminálneho monofilamentu k (Longa et al., 1989) na dobu 90 minút. Vzorky krvi (100 μl) boli odoberané v rôznych èasových intervaloch z pravej v. jugularis externa. Pre model globálnej ischémie v intervaloch 20, 40, 60, 90 a 120 min. postischemickej reperfúzie a pre model prechodnej fokálnej ischémie (stroke) v 40. a 90. min ischémie a následne v 30min. intervaloch postischemickej recirkulácie až po 180 minútu. Kontrolná sham hodnota bolo odobratá pred navodením ischémického inzultu. Krvné vzorky boli precipitované 1 M kyselinou trichloroctovou, centrifugované a supernatant bol použitý na fluorometrické stanovenie koncentrácie glutamátu z celkovej krvi pod¾a Graham a Aprison (1966). Výsledky a diskusia: Koncetrácia glutamátu v krvi po 10min. prechodnej globálnej ischémii sa zaèína zvyšovaś po 20 min. recirkulácie a signifikantný nárast sme pozorovali v 40. až 60. min. reperfuzie kde dosahovala hodnotu vyššiu o 22,3 % oproti sham kontrole. Po prechodnom znížení v 90min. reperfúzie sme zaznamenali po 120 min. opätovné zvýšenie, aj keï miernejšie, 18,4 %. Pri fokálnej ischémii poèas ischémie v 40. min., ako aj na konci ischemického inzultu v 90 min. sme nezaregistrovali žiadne významné zmeny v koncentráci glutamate v celkovej krvi. V priebehu postischemickej reperfúzie sme pozorovali postupné zvyšovanie hladiny glutamátu s vrcholom v 150. min. Tieto naše pozorovania potvrdzujú eflux glutamátu z mozgu do krvného rieèišśa. Podobné výsledky boli v súèastnosti pozorované u pacientov s ložiskovou ischémiou meranou pomocou MRI, kde bolo najdené signifikantné zvýšenie glutamátu v plazme (Castellanos M et al., 2008). Tieto zmeny koncentrácie glutamátu v celkovej krvi by mohli byś ako jednoduchý špecifický marker ischemického degeneratívneho poškodenia mozgu a mohli by prispieś k efektívnej špecifikácii rozsahu poškodenia, ako aj nájdeniu najvhodnejšej repefúznej periody k minimalizácii negatívnych efektov pri globálnej a ložiskovej ischémii mozgu. Práca bola realizovaná za podpory grantov VEGA 2/0146/09, VEGA 2/0141/09, APVV LPP-023506.

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 LITERATÚRA Berl S, Lajtha A, Waelsch H. J Neurochem 1961;7:186-197. Castellanos M, Sobrino T, Pedraza S, Moldes O, Pumar JM, Silva Y, Serena J, García-Gil M, Castillo J, Dávalos A. Neurology 2008;71:1862-1868. Gottlieb M, Wang Y, Teichberg VI (2003) J. Neurochem. 87:119–126. Graham LT and Aprison MH (1966) Anal Biochem 15:487-497. Lee WJ, Hawkins RA, Vina JR and Peterson DR (1998) Am J Physiol 274: C1101-1107. Longa EZ et al.,. (1989) Stroke 20:84-91. O‘Kane RL, Martinez-Lopez I, DeJoseph MR, Vina JR and Hawkins RA (1999) J Biol Chem 274: 31891-31895. Pulsinelli WA. a Brierley JB. (1979) Stroke 10:267-272. Segal MB, Preston JE, Collis CS and Zlokovic BV (1990) Am J Physiol 258: F1288-1294. RNDr. Miroslav Gottlieb, CSc. Neurobiologický ústav SAV Šoltésovej 4, 040 01 Košice E-mail: [email protected]

Postery

v souèasnosti øadí pøedevším funkèní magnetická rezonance (Functional Magnetic Resonance Imaging – fMRI) a pozitronová emisní tomografie (Positron Emission Tomography – PET) užitá v naší práci k detekci klidových (REST) metabolických nárokù mozku u vybraných úzkostných poruch. PET je metoda využívající radiofarmak, která pøi svém rozpadu produkují pozitrony, jejichž polohu lze detekovat prostøednictví záøení vznikajícího po jejich fúzi s elektronem. Metodika: Vyšetøení byla provádìna metodou PET u pacientù pøed zahájením systematické léèby, se symptomy splòujícími MKN-10 výzkumná kritéria (MKN-10 1996) pro jednotlivé úzkostné poruchy. Vyšetøovací protokol probíhal ve stavu REST (klidový režim), nezahrnoval tedy aplikaci provokaèních testù. Do naší studie byli zaøazeni pacienti v rámci rozdílných výzkumných projektù, kteøí splòovali požadovaná kritéria. Jednalo se o 25 pacientù s klinickou diagnózou Agorafobie, 21 pacientù s dg. Panická porucha (PD), dále 40 pacientù s Obsedantnì kompulzivní poruchou (OCD) a 11 pacientù s dg. Posttraumatická stresová porucha (PTSD). Namìøená data byla zpracována a podrobena skupinové analýze softwarem Statistical parametric mapping (SPM99). Byly vzájemnì srovnávány rozdílné metabolické nároky u vybraných úzkostných poruch. Identifikace mozkových struktur odpovídající zvýšeným aktivacím mozku u jednotlivých AD byla realizována pomocí volnì šíøených softwarových nástrojù Talairach deamon (TD) a Analysis of functional neuroimages (AFNI). Výsledky: Pacienti s Obsedantnì kompulzivní poruchou vykazují zvýšenou aktivitu pøedevším v oblasti levostranných bazálních ganglií ve srovnání s Panickou poruchou a Agorafobií, naopak u Panické poruchy a Agorafobie ve srovnání s Obsedantnì kompulzivní poruchou lze pozorovat zvýšenou aktivitu pravostranných frontálních struktur.

SROVNÁNÍ REGIONÁLNÍCH METABOLICKÝCH NÁROKÙ MOZKU (18FDG PET) U VYBRANÝCH ÚZKOSTNÝCH PORUCH PD, OCD, PTSD, AGORAFOBIE REGIONAL METABOLIC BRAIN REQUIREMENTS COMPARISON IN SELECTED ANXIETY DISORDERS PD, OCD, PTSD, AGORAPHOBIA Grambal A., Praško J. P., Bìlohlávek O., Horáèek J., Raszka M. Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc a LF UP Olomouc, Psychiatrické centrum Praha SUMMARY: Positron emission tomography (PET) detects indirect signs of higher or lower neuronal activity and we suppose relation between the activity and the brain functions. Though the anxiety disorders have many common characteristics, but there are also some differences. In our work we compare silent regional brain requirements in some anxiety disorders. Patients suffering from anxiety disorders were studied with [18F]-2-fluoro-deoxyglucose positron emission tomography (18FDG PET) scans during resting state (condition of random episodic silent thinking, REST) before systematic treatment. We studied twenty five patients suffering from Agoraphobia (AP), twenty one with Panic disorder (PD), forty patient with Obsessive compulsive disorder (OCD) and eleven patients with Posttraumatic stress disorder (PTSD). Data were analyzed using software for statistical parametric mapping (SPM99), for localization of brain regions was used software Talairach deamon (TD) and Analysis of functional neuroimages (AFNI). There was higher uptake of 18FDG in patients suffering from OCD compared with PD and AP patients in left side basal ganglia. There was also higher uptake of 18FDG in patients with PD and AP patients compared with OCD patients in right frontal areas. The patients suffering from OCD developed higher uptake of 18FDG compared with PTSD patients in middle temporal gyrus bilaterally. PTSD patients showed higher uptake of 18FDG in comparison with OCD patients in right anterior cingulate. There was higher uptake of 18FDG in PD and agoraphobia patients in comparison with PTSD patients in right inferior temporal gyrus. There were differences in regional brain activities in 18FDG PET scans between various types of anxiety disorders. The differences could be related to various clinical pictures of these disorders. These results can help in searching of new mechanisms and strategies in the treatment. Key words: Functional brain imaging (FBI), positron emission tomography (PET), anxiety disorders (AD), random episodic silent thinking (REST) Úvod: Funkèní zobrazovací metody mozku (Functional Brain Imanging – FBI) jsou moderní, v psychiatrii experimentálnì používané metody, které obecnì detekují nepøímým zpùsobem známky zvýšené, snížené èi zmìnìné aktivity rozsáhlých populací neuronù, receptorové zmìny na synapsích, pøípadnì koncentraci sledované substance v objemové jednotce a mapují rozlièné funkce mozku. Vyšetøení lze provádìt v klidovém režimu (random episodic silent thinking, REST), kdy vyšetøovaná osoba nevykonává žádnou zvláštní èinnost, dále pøi plnìní jednoznaènì definovaných úloh, nebo po aktivaci provokaèním stimulem za úèelem vyvolání symptomù specifických pro sledovanou psychickou porucha. Na základì funkèního obrazu mozku vytvoøeného užitou metodou usuzujeme v kontextu klinického obrazu, jiných vyšetøovacích metod, pøípadnì subjektivního prožitku vyšetøovaného, na funkci sledované oblasti. Kvantitativní zmìna lokální odezvy mozku je mnohdy spjata s tíží symptomù u jednotlivých psychických onemocnìní a lze ji tedy použít také ke sledování úèinnosti farmakologické léèby, psychoterapeutické intervence, pøípadnì jejich kombinací. Mezi nejpoužívanìjší funkèní zobrazovací metody v psychiatrii se

Komparace pacientù s Obsedantnì kompulzivní poruchou a Posttraumatickou stresovou poruchou vedla ke zjištìní zvýšeného vychytávání glukózy ve støedních temporálních lalocích bilaterálnì a obrácenì, Posttraumatická stresová porucha s Obsedantnì kompulzivní poruchou pak v oblasti pøedního cingula pravostrannì.

Panická porucha s Agorafobií ve srovnání s Posttraumatickou stresovou poruchou vykazují zvýšenou aktivitu pøedevším v oblasti dolního temporálního gyru vpravo.

76

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

Tabulka 1: Charakteristika souboru Vìk

Pohlaví

Vzdìlání

Pracovní

Rodina

Heredita

Somatické

Komorbidita

Hospitalizace

Otevøené

48,3

1,2

1,4

0,6

1,5

1, 0

1,2

0,3

2,6

Uzavøené

56,7

1,4

1,3

0,3

1,3

0,6

0,9

0,3

4,6

Rozdíl

-8,5

-0,2

0,2

0,3

0,2

0,4

0,4

0,0

-2,0

Pohlaví – 1 muž / 2 žena, Vzdìlání – 0 základní / 1 uèilištì / 2 støedoškolské / 3 vysokoškolské, Pracovní – 0 nepracuje / 1 pracuje, Rodina – 0 dysharmonická / 1 neutrální / 2 harmonická, Heredita – 0 nezjištìna / 1 jiné psychiatrické onemocnìní / 2 depresivní porucha, Somatické – 0 žádné / 2 nezávažné / 3 závažné somatické onemocnìní, Komorbidita – 0 nepøítomna / pøítomna psychiatrická, Hospitalizace – poøadí pøi sledování, Otevøené – oddìlení 32 C otevøené, Uzavøené – oddìlení 32 A, B uzavøené, Rozdíl – hodnoty oddìlení otevøeného – uzavøeného.

Diskuze: Namìøená data a z nich odvozené závìry mohou být ovlivnìna nižšími poèty vyšetøených pacientù. Jedná se o klidová data (REST – random episodic silent thinking), kdy aktivitu mozku nelze jednoznaènì kontrolovat a její rozložení mùže souviset také s osobnostními charakteristikami jedince. Metabolizmus glukózy je pouze nepøímým ukazatelem aktivity mozkové tkánì, energetické nároky neuronù jsou závislé na øadì faktorù, jejich aktivita nemusí být vždy spojena s mìøitelnými zmìnami metabolizmu glukózy v obraze PET. Identifikace jednotlivých regionù mozku a interpretace významu zmìny aktivity pro danou poruchu nejsou vždy jednoznaèné. Pøi daném rozlišení nelze vylouèit sumaci signálù opaèných hodnot, pøípadnì významné podprahové aktivace neuronù. Závìr: Srovnání úzkostných poruch v obraze pozitronové emisní tomografie potvrdilo oèekávané diference v regionální aktivitì mozkové tkánì. Identifikované struktury mozku naznaèují také nové potenciální oblasti zájmu pro následující výzkumné zámìry, jež umožní také vìtší porozumìní úzkostným poruchám. Tyto rozdíly mohou být v kauzálním vztahu k rozdílným klinickým obrazùm daných psychických poruch, odlišné reaktivitì na užitou terapii, mohou pøispìt k rozvoji nových léèebných strategií a predikci odpovìdi na souèasné léèebné metody. Podpoøeno IGA NR 9323-3/2007-2009 Literatura u autorù

MUDr. Aleš Grambal Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6 775 20 Olomouc E-mail: [email protected]

SROVNÁNÍ EFEKTU FARMAKOTERAPIE A KOMBINACE FARMAKOTERAPIE S PSYCHOTERAPIÍ V LÉÈBÌ DEPRESIVNÍ PORUCHY EFFECT COMPARISON OF PHARMACOTHERAPY AND COMBINED PHARMACOTHERAPY WITH PSYCHOTHERAPY IN DEPRESSIVE DISORDER TREATMENT Grambal A., Sigmundová Z., Hunková M., Praško J. Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc a LF UP Olomouc SUMMARY: The pharmacotherapy was compared with combination of pharmacotherapy and psychological support in retrospective of periodic depressive disorder. There were included the inpatients with periodic depressive disorder treated in 2003 and 2004 at Department of Psychiatry Palacky University hospital Olomouc into the study. Severity of depression was mild, moderate and severe with or without somatic symptoms. Inpatients suffering from depression with psychotic symptomatology were excluded. Pharmacotherapy and no systematic psychotherapy were used in 20 patients hospitalized on close unit and pharmacotherapy with psychotherapy support was used in 20 inpatients on open unit of department of psychiatry. Group training psychotherapy and individual therapy was used in combined group of patients. Depression severity was evaluated at the beginning of the hospitalization with the Hamilton depression rating scale (HAMD) and with the Clinical global impression - Severity scale (CGI-S). Before the end of the hospital treatment patients were evaluated by the Clinical global impression - Improvement scale (CGI-I) and HAMD. The scores in both groups dropped significantly, but there were not significant differences between the treatment approaches. Conclusion: There was not seen additional effect of adjuvant psychotherapy to pharmacotherapy in acute treatment of depression when compared with pharmacotherapy alone. Key words: Depressive disorder, pharmacotherapy, psychotherapy Úvod: Periodická depresivní porucha je závažné psychické onemocnìní zásadnì ovlivòující kvalitu života pacienta a v souvislosti s vyšší suicidalitou èasto také jeho délku. Vzhledem k chronicitì této poruchy jsou nezanedbatelné také finanèní náklady pro spoleènost, spojené s léèbou a následnou rehabilitací, odvíjející se pøedevším od celkové délky pracovní neschopnosti. Léèba deprese vyžaduje již za hospitalizace komplexní pøístupy zahrnující

77

nejen psychofarmakologickou intervenci, ale také psychoterapeutickou podporu s postupnou rehabilitací. Dle souèasných závìrù medicíny založené na dùkazech (EBM) neexistuje jednoznaèný pohled na efektivnost kombinace farmakoterapie a psychoterapie (kombinovaná léèba) ve srovnání se samotnou farmakoterapií. V pøípadì rychle progredujících pøíznakù støednì tìžké a tìžké depresivní fáze lze oèekávat spíše úèinek farmakologické léèby, zatímco u lehké a støednì tìžké fáze byl prokázán také efekt psychoterapeutický. U kombinované léèby lze vyšší efektivnost oèekávat z hlediska dlouhodobìjší léèby zejména v nižším poètu relapsù, nelze ale jednoznaènì oddìlit psychoterapeutický efekt od úèinku nespecifické podpory compliance. Výsledky dále naznaèují adjuvantní psychoterapeutický dopad v obtížnì mìøitelné dimenzi kvality života pacienta. Z psychoterapií je možné oèekávat nejvyšší úèinnost v léèbì deprese u kognitivnì behaviorální terapie (KBT) a interpersonální terapie (IPT), nicménì bez efektu ve jmenovaných oblastech nejsou ani jiné terapeutické smìry. Cílem naši práce bylo ovìøení této skuteènosti v podmínkách PK FNOL. Metodika: Jedná se o retrospektivní studii, do které bylo zaøazeno celkem 40 pacientù hospitalizovaných na Klinice psychiatrie ve Fakultní nemocnici Olomouc, v letech 2003 a 2004 s diagnózou Periodické depresivní poruchy – mírné, støednì tìžké a tìžké fáze, bez somatických pøíznakù i s pøítomností somatických pøíznakù (F33.0, F33.1, F33.2). Ze 40 pacientù byla polovina (20 pacientù) léèena na uzavøeném mužském nebo ženském oddìlení pouze farmakologicky bez systematické psychoterapeutické podpory a druhá polovina (20 pacientù) byla léèena na otevøeném psychoterapeutickém oddìlení kombinací farmakoterapie a psychoterapie. Psychofarmakologická podpora byla ve sledovaných vzorcích kvalitativnì i kvantitativnì srovnatelná, z psychoterapeutických pøístupù bylo u hospitalizovaných pacientù na otevøeném oddìlení užíváno skupinové nácvikové psychoterapie a individuální psychoterapie. Základní charakteristiky obou srovnávaných soborù se významnìji nelišily (tabulka 1). K posouzení závažnosti depresivní symptomatologie v úvodu a závìru hospitalizace bylo použito dvou hodnotících škál, jejichž pøítomnost byla podmínkou zaøazení do studovaného souboru. Pøi zahájení hospitalizace byla použita Hamiltonova psychiatrická stupnice pro posuzování deprese (HAMD) a škála Globálního klinického dojmu (CGI) – Závažnost onemocnìní. Prùmìrná délka hospitalizace byla 38 dnù na otevøeném oddìlení a 39 dnù na uzavøených oddìleních. Pøed propuštìním byla sledována stupnice HAMD a CGI – Globální zlepšení. Výsledky: Obì skupiny pacientù se významnì bìhem léèby zlepšily v obou posuzovacích stupnicích. Pøi porovnání zmìny proti poèátku mezi skupinami se ukázal signifikantnì nevýznamný vìtší pokles (rozdíl vstupní a výstupní hodnoty) v depresivní škále HAMD (o 0,5 bodu) u pacientù léèených kombinací psychoterapie a farmakoterapie ve srovnání se skupinou léèenou farmakoterapií bez systematické psychoterapeutické podpory. Významnìji byla tato tendence pozorována na škále CGI, kde rozdíl zlepšení dosahoval 0,3 bodu ve prospìch kombinované léèby (tabulka 2). Tabulka 2: Výsledky HAMD 1

HAMD 2

DIF

CGIp

CGIz

Otevøené

23,4

10,5

12,9

3,9

2,2

Uzavøené

24,2

11,7

12,5

4,2

2,5

Rozdíl

-0,8

-1,2

0,5

-0,3

-0,3

HAMD 1 – skóre pøi pøijetí, HAMD 2 – skóre pøed propuštìním, DIF – rozdíl HAMD 1 a HAMD 2, CGIp – Globální klinický dojem pøi pøijetí, CGIz – Globální klinický dojem – zlepšení, Otevøené – oddìlení 32 C otevøené, Uzavøené – oddìlení 32 A, B uzavøené, Rozdíl – hodnoty oddìlení otevøeného – uzavøeného.

Diskuze: Výsledky mohou být ovlivnìny vyšší závažností deprese u hospitalizovaných pacientù, což koresponduje s vyššími vstupními hodnotami HAMD – u závažnìjších depresí hospitalizovaných pacientù není oèekáván výraznìjší efekt u psychoterapie, jak je tomu u mírných a støednì tìžkých ambulantních depresí. Roli mùže hrát také akutnost

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 léèené poruchy, krátkodobost sledování a užité psychoterapeutické intervence (spíše podpùrného než systematického charakteru). Nelze vylouèit podíl velikosti souboru, rozdílného vìkového prùmìru hospitalizovaných pacientù, pøedchozího dosaženého vzdìlání, rozdílného podílu mužù a žen, sociálního zázemí, pøedchozí psychiatrické anamnézy, pøítomností somatických komorbidit. Naše výsledky jsou pøes svá omezení v souladu se závìry souèasné medicíny založené na dùkazech. Závìr: V léèbì akutní fáze depresivní poruchy jsme neprokázali pozitivní efekt podpùrné psychoterapie. S pøihlédnutím k èasovému hledisku našeho pozorování, se nabízí sledování pacientù v delším èasovém horizontu, které zhodnotí dlouhodobìjší význam psychoterapeutické podpory v léèbì depresivní poruchy a prevence relapsù, kde lze oèekávat signifikantní rozdíly ve prospìch kombinované léèby. Podpoøeno CNS MŠMT 1M0517.

Tab. 1: Frekvencia výskytu IgG oligoklonálnych pásov (OP) v cerebrospinálnom likvore (CSF) u pacientov so sklerózou multiplex (SM) v niektorých krajinách Európy, Ázie, Ameriky a v Japonsku. IEF – izoelektrická fokusácia, AGE – gélová elektroforéza na agaróze, a) opticko-spinálna forma SM (OSSM), b) OSSM pozitívna na prítomnosś lézií v mieche, ktoré presahujú 3 vertebrálne segmenty (LML), c) OSSM bez LML Krajina

Poèet SM

OP (%)

Metóda stanovenia OP

Citácia

Švédsko

58

100

IEF

Kostulas et al., 1987

Nórsko

20

100

IEF

Lundig et al., 2000

Dánsko

80

96

IEF

Sellebjerg et al., 2000

Nemecko

70

94

IEF

Petereit a Reske, 2005

Èesko

42

81

IEF

Bednárová et al., 2005

Francúzsko

407

85

IEF

Bourahoui et al., 2004

Portugalsko

92

83

IEF

Sa et al., 2005

Holandsko

143

77

IEF

Koch et al., 2007

VPLYV NIEKTORÝCH FAKTOROV NA FREKVENCIU VÝSKYTU LIKVOROVÝCH OLIGOKLONÁLNYCH IgG PÁSOV U PACIENTOV SO SKLERÓZOU MULTIPLEX INFLUENCE OF SOME FACTORS ON FREQUENCY OF OLIGOCLONAL IgG BAND INCIDENCE IN MULTIPLE SCLEROSIS PATIENTS Henkrichová P., Kalnovièová T., Turèáni P. 1. Neurologická klinika Lekárskej fakulty Univerzity Komenského a FNsP v Bratislave, Slovenská republika

Kanada

267

93

AGE

Ebers a Paty, 1980

USA

20

90

IEF

Fortini et al., 1999

20

60

AGE

Brazília

23

91

IEF

Brandao et al., 2005

Èína

30

63

IEF

Li et al., 2007

India

46

30

Syal et al., 1999

SÚHRN: Oligoklonálne IgG pásy (OP), ktoré sa nachádzajú v cerebrospinálnom likvore (CSF) u pacientov so sklerózou multiplex (SM) sú citlivým laboratórnym testom, ktorý podporuje klinickú diagnózu SM. OP v CSF sa detegujú v rámci západných krajín u prevažnej väèšiny SM pacientov. V ázijských štúdiách frekvencia výskytu CSF OP u SM pacientov nie je taká vysoká. Tento fakt v rámci migrácie obyvate¾stva môže spôsobovaś urèité diagnostické problémy. V prezentovanej práci poukazujeme na niektoré možné faktory (geografické, etnické, imunogenetické, klinické, metodologické), ktoré môžu byś príèinou nižšieho výskytu OP v CSF u SM pacientov v týchto krajinách. K¾úèové slová: oligoklonálne IgG pásy, skleróza multiplex, cerebrospinálny likvor SUMMARY: Oligoclonal cerebrospinal fluid (CSF) IgG bands (OCB) are present in most patients with multiple sclerosis (MS) in Western countries. CSF OCB is now well established as a sensitive laboratory test to support the clinical diagnosis. However, in Asian studies, the OCB-positive rate is not as high. We point out some possible factors (geographical, ethnic, immunogenetic, clinical, methodological) contributing to different OCB frequency in Asian MS patients. Key words: oligoclonal IgG bands, multiple sclerosis, cerebrospinal fluid

Thajsko

58

21

Siritho et al., 2006

Japonsko

39

77

IEF

39

23

AGE

20 a)

10

IEF

20 a)

5

AGE

36 b)

8

IEF

12 c)

33

IEF

Literatura u autorù

MUDr. Aleš Grambal Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6 775 20 Olomouc E-mail: [email protected]

Skleróza multiplex (SM) je chronické autoimunitné demyelinizaèné ochorenie centrálneho nervového systému s patologickými znakmi zápalu, demyelinizácie, gliózy a straty axónov. Okrem klinického vyšetrenia a vyšetrenia MRI a evokovaných potenciálov sa na potvrdenie diagnózy SM vyžaduje aj analýza cerebrospinálneho likvoru (CSF). Charakteristickým likvorovým nálezom u SM pacientov je dôkaz oligoklonálnej skladby protilátok triedy IgG. Protilátky, ktoré sa podie¾ajú na deštrukcii myelínového obalu axónov, sa pri izoelektrickej fokusácii (IEF) zoskupujú do špeciálnych útvarov, ktoré sa nazývajú oligoklonálne pásy (OP). Pozitivita OP pri vyšetrení SM likvoru dosahuje hodnotu okolo 95 %. Frekvenciu výskytu OP v CSF u SM pacientov však ovplyvòuje nieko¾ko faktorov, ktoré súvisia s geografickou lokalizáciou, etnickými, klinickými, genetickými a metodologickými vplyvmi. Charakteristickým rysom sklerózy multiplex (SM) je prevalencia tohto ochorenia pod¾a geografickej lokalizácie a modifikácia klinického obrazu etnickými faktormi. Najznámejší geografický faktor je tzv. severo–južný gradient. Najvyššia prevalencia je v oblastiach severnej Európy, Kanady, severných èastiach USA, južnej Austrálie a na Novom Zélande. V našom zemepisnom pásme sa prevalencia pohybuje nad 30 prípadov na 100 000 obyvate¾ov. Nízka prevalencia pod 5/100 000 obyvate¾ov je v oblasti Ázie, Afriky, Latinskej Ameriky (Havrdova, 2005). Minimálny výskyt SM okolo rovníka a jeho nárast so zemepisnou šírkou sa dáva do súvisu so slneèným svitom a vplyvom vitamínu D na imunitný systém. Geograficky viazané riziko vzniku SM sa viaže na prvých 15 rokov života jedinca. Najnáchylnejšia na vznik ochorenia je indoeurópska rasa. U Afrièanov v rovníkovej Afrike sa toto ochorenie prakticky nevyskytuje. Detekcia oligoklonálnych IgG pásov (OP) v cerebrospinálnom likvore (CSF) v našich geografických podmienkach je okolo 90 %. V krajinách Ázie a v Japonsku je frekvencia OP v CSF u SM pacientov ove¾a nižšia, èo spôso-

Japonsko

Nakashima et al., 2005

Nakashima et al., 2007

buje urèité diagnostické problémy. Príèinu možno h¾adaś aj v senzitivite použitých detekèných metód a v genetických faktoroch. Na analýzu OP sa používa celá rada metodík, elektroforéza na celulóze, agare, polyakrylamide, izoelektrická fokusácia (IEF) na polyakrylamidovom alebo agarovom géle apod. Tieto metódy a ich modifikácie neposkytujú rovnaké výsledky. Za metódu, ktorá pri detekcii OP poskytuje najvyššiu senzitivitu a rozlíšenie, sa považuje metóda izoelektrickej fokusácie (IEF) (tab. 1). Ázijský typ SM sa prejavuje ako odlišná entita SM, ktorá je charakterizovaná vyšším výskytom viacerých neurologických symptómov pri nástupe ochorenia, s prevalenciou rekurentnej akútnej transverznej myelitídy a s vysokým výskytom opticko-spinálneho typu SM (OSSM). Kým pri klasickom type SM bývajú ložiská lokalizované v bielej hmote hemisfér, hlavne periventrikulárne a vo fossa posterior, pri OSSM sa lézie vyskytujú prevažne na optických nervoch a v mieche. Viac ako polovica japonských OSSM pacientov má na MRI longitudinálne (dlhšie ako tri vertebrálne segmenty) miechové lézie (LML). OSSM pacienti s LML majú mnoho rysov spoloèných s relapsujúcou neuromyelitis optica a OSSM pacienti bez LML s benígnou formou klasickej SM. Frekvencia výskytu oligoklonálnych pásov v CSF u pacientov s opticko-spinálnym variantom SM bez prítomnosti LML je ove¾a nižšia (33 %) ako u japonských pacientov s klasickým typom SM (CMS) (77 %) (tab. 1). Frekvencia výskytu OP u OSSM s longitudinálnymi miechovými léziami (LML) je ve¾mi nízka (8 %) (tab. 1). Okrem nízkej frekvencie OP sa u týchto pacientov vyskytuje aj vyšší vek nástupu ochorenia (38 ± 13rokov, u OSSM bez LML 28 ± 11 rokov), závažnejšia myelitída alebo optická neuritída a horší klinický stav (EDSS 6,0 (1–10) vs. 2,0 (0–8,5)). (Nakashima et al., 2007) Príèina nižšej frekvencie OP v CSF u SM pacientov v ázijských krajinách sa dáva do súvisu s genetickým vplyvom. Genetické faktory významne ovplyvòujú vnímavosś jedinca voèi SM. V súèasnosti sa uvažuje asi o 19–30 génoch vnímavosti, ktoré sa dedia recesívne. Za gény, ktoré sú zodpovedné za vnímavosś voèi SM sa považujú gény, ktoré kódujú molekuly MHC II. triedy, T-bunkový receptor (TCR), cytokíny, gény pre rastové faktory poškodených oligodendrocytov a axónov. Vnímavosś severoeurópskej populácie pacientov sa spája s prítomnosśou antigénov MHC I. triedy A3 a B7, ale silnejšia väzba je s antigénmi MHC II. triedy D2, DQW1 a DQWB1 (Havrdová, 2005). Genetický základ zohráva významnú úlohu aj vo frekvencii výskytu OP u SM. Príkladom je napr. zistenie, že u SM

78

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

pacientov HLA-DR15 alela je asociovaná s pozitívnym výskytom OP v CSF, kým HLA-DR4 s absenciou OP v CSF. Pre japonských pacientov s klinicky definitívnou SM pri insuficiencii mozgových lézií na MRI pod¾a Barkhofových kritérií existuje pozitívna asociácia s absenciou oligoklonálnych IgG pásov (OB) v CSF a s významne nižšou frekvenciou HLA-DRB1*0901. Pozitívny nález na MRI mozgu sa spája s vyššou frekvenciou DRB1*1501, kým absencia lézií na mozgu a mieche so zvýšenou frekvenciou DRB1* 0405 (Matsuoka et al., 2008). SM je heterogénne ochorenie so širokou škálou neurologických prejavov. Ako priaznivé prognostické údaje sa uvádzajú ženské pohlavie, nižší vek (menej ako 40 rokov) pri nástupe ochorenia, optická neuritída a poruchy citlivosti, akútny zaèiatok ochorenia a nízky poèet atakov s dlhými remisiami poèas prvých 5 rokov. Naopak nepriaznivými faktormi sú èasté ataky a cerebelárna a motorická symptomatika. Niektoré práce poukazujú (Avasarala et al., 2001), že absencia OP v CSF alebo ich malý poèet by mohol byś dobrým indikátorom priaznivej prognózy SM. Existujú aj práce, ktoré tento predpoklad nepotvrdili (Siritho a Freedman, 2009). Záver: Informácie získané analýzou CSF u SM pacientov nadobúdajú hlavne význam v diagnosticky neistých prípadoch. Likvorové oligoklonálne IgG pásy (OP) sú pozitívne u prevažnej väèšiny SM pacientov. Frekvenciu ich výskytu však ovplyvòujú geografické, etnické, genetické, klinické a metodologické faktory. Vzh¾adom na narastajúcu migráciu obyvate¾stva je preto potrebné pri hodnotení likvorových OP u SM braś do úvahy aj tieto súvislosti. LITERATÚRA Avasarala JR, Cross AH, Trotter JL. Oligiclonal band number as a marker for prognosis in multiple sclerosis. Arch Neurol 20001;58:2044-2045. Havrdová E. Rotroušená skleróza. Maxdorf Praha. 2005. Matsuoka T, Matsushita T, Osoegawa M, Kawano Y, Minohara M, Mihara F et al. Association of the HLA-DRB1 allels with characteristic MRI features of Asian multiple sclerosis. Mult Scler 2008;14:1181-1190. Nakashima I, Fujihara, K, Sato S, Itoyama Y. Oligoclonal IgG bands in Japanese patients with multiple sclerosis. A comparative study between isoelectric focusing with IgG immunofixation and high-resolution agaróze gel electrophoresis. J Neuroimmunol 2005;159:133-136. Nakashima I, Fukazawa T, Ota K, Nohara C, Warabi Y, Ohashi T. et al. Two subtypes of optic-spinal form of multiple sclerosis in Japan: clinical and laboratory features. J Neurology 2007;254(11):1509-1517. Siritho S, Freedman MS. The prognostic significance of cerebrospinal fluid in multiple sclerosis. J Neurol Sci 2009;jan 30 (Epub ahead of print). MUDr. Petra Henkrichová 1. Neurologická klinika LFUK Mickiewiczova 13 813 64 Bratislava Slovenská republika ANTIDEPRESIVA, STABILIZÁTORY NÁLADY A MITOCHONDRIÁLNÍ FUNKCE ANTIDEPRESSANTS, MOOD STABILIZERS AND MITOCHONDRIAL FUNCTIONS Hroudová J.1, Fišar Z.1, Raboch J.1, Hansíková H.2 1 Psychiatrická klinika, 1. lékaøská fakulta UK a VFN 2 Klinika dìtského a dorostového lékaøství, 1. lékaøská fakulta UK a VFN SOUHRN: Mitochondriální dysfunkce mají dùležitou úlohu v øadì neurodegenerativních a psychiatrických onemocnìní. Narušená funkce mitochondrií vede nejen ke snížení produkce ATP, ale také ke zmìnám nitrobunìèného kalcia, zvýšené produkci volných radikálù a oxidaènímu stresu. Poškození neuronù potom mùže souviset se vznikem poruch nálady. Lze tedy pøedpokládat, že energetický metabolizmus buòky se významnì podílí na patofyziologii poruch nálady a terapeutických èi vedlejších úèincích antidepresiv. Studujeme èasné in vitro pùsobení rùzných antidepresiv na vybrané mitochondriální funkce s cílem navrhnout nové biologické znaky poruch nálady nebo prediktory terapeutických úèinkù antidepresiv. Dosud byla provedena mìøení vlivu 10 farmakologicky odlišných antidepresiv a stabilizátorù nálady na aktivitu vybraných enzymù citrátového cyklu a komplexù dýchacího øetìzce a na kinetiku spotøeby kyslíku mitochondriemi. Výsledky ukázaly zvýšení aktivity citrátsyntázy a snížení celkové funkce dýchacího øetìzce. In vitro úèinky antidepresiv a stabilizátorù nálady na mitochondriální funkce jsou tedy dobøe mìøitelné a lze je dále testovat jako potenciální biologické markery poruch nálady. Klíèová slova: antidepresiva, mitochondriální dysfunkce, afektivní poruchy SUMMARY: Mitochondrial dysfunctions play an important role in neurodegenerative and psychiatric disorders. Damaged function of mitochondria leads to decrease of ATP production, change of intracellular calcium, increased production of free radicals and oxidative stress. The damage of neurons can be related to the origin of affective disorders.

79

Thus, it is supposed that energy metabolism of neurons participates in pathophysiology of mood disorders and therapeutic or side effects of antidepressants. In our studies we are interested in in vitro effects of pharmacologically different antidepressants on selected mitochondrial functions with the purpose to suggest new biological markers of mood disorders or predictors of therapeutic efficiency of antidepressants. Since now there were performed measurements of 10 antidepressants and mood stabilizers and their influence on activity of selected enzymes of citrate cycle or respiratory chain complexes. Kinetics of oxygen consumption by mitochondria was measured at different conditions. Results demonstrated increased activity of citrate synthase and decreased function of respiratory chain. In vitro effects of antidepressants and mood stabilizers are well-measured and they can be further tested as biological markers of mood disorders. Úvod: Poruchy nálady jsou spojeny s narušenou funkcí pøenosu neurotransmiterù a jejich postsynaptických signálních cest. Chronické podávání antidepresiv a stabilizátorù nálady má za následek adaptivní zmìny v tìchto signálních cestách. Pøestože existuje silná vazba transdukce signálu na dostupnosti ATP, nejsou zmìny v energetickém metabolizmu pøi poruchách nálady dostateènì známy. Pøi studiu biochemických základù poruch nálady vycházíme pøedevším z mechanizmu úèinkù farmakologicky odlišných antidepresiv. Antidepresiva obvykle pùsobí primárnì jako inhibitory zpìtného pøenosu serotoninu nebo noradrenalinu, nebo jako inhibitory štìpení monoaminových neurotransmiterù. Jejich podávání vyvolává zvyšování synaptických koncentrací noradrenalinu a serotoninu, a to má za následek aktivaci kaskád nitrobunìèného pøenosu signálu vedoucí ke zvýšené aktivaci transkripèního faktoru CREB. K upregulaci CREB a neurotrofinu BDNF dochází v odezvì na dlouhodobé podávání rùzných antidepresiv, vèetnì inhibitorù reuptake noradrenalinu, SSRI a po elektrokonvulzivní terapii. Existuje øada hypotéz o vzniku poruch nálady; naše práce vychází pøedevším z neurotrofní hypotézy deprese (Duman et al., 1997) a hypotéz o mitochondriální dysfunkci. Podle kalciové hypotézy o mitochondriální dysfunkci pøi bipolární afektivní poruše (Kato a Kato, 2000; Kato, 2007; Kato, 2008) mohou polymorfizmy/mutace mitochondriální DNA (mtDNA) nebo delece mtDNA zpùsobené mutacemi jaderných genù zpùsobit mitochondriální dysregulaci kalcia, vedoucí k symptomùm bipolární afektivní poruchy. Bioenergetická hypotéza o mitochondriální dysfunkci pøi bipolární afektivní poruše (Stork a Renshaw, 2005) se pokouší identifikovat další molekulární mechanizmy vedoucí k narušení neuroplasticity a pøedpokládá, že energetika synapsí je pøi depresivní poruše silnì pozmìnìna a modulátorem odpovìdným za úèinnost èi neúèinnost rùzných antidepresiv jsou mitochondrie. Narušená funkce mitochondrií vede k poškození neuronù, což mùže souviset se vznikem poruch nálady. Lze tedy pøedpokládat, že energetický metabolizmus buòky se významnì podílí na patofyziologii poruch nálady a terapeutických èi vedlejších úèincích antidepresiv. V našem projektu studujeme in vitro úèinky rùzných antidepresiv a stabilizátorù nálady na aktivity enzymù citrátového cyklu a funkce komplexù dýchacího øetìzce v mitochondriích izolovaných ze zvíøecích mozkù. Cílem je zjistit, zda se úèinky antidepresiv nebo stabilizátorù nálady mohou uskuteèòovat pøes zmìny mitochondriálních funkcí související s neuroplasticitou neuronù. Metodika: Byly studovány in vitro úèinky 10 rùzných antidepresiv a stabilizátorù nálady (imipramin, desipramin, amitriptylin, citalopram, venlafaxin, mirtazapin, tianeptin, lithium, valproát, olanzapin) na vybrané funkèní vlastnosti mitochondrií v hrubé synaptosomální frakci izolované ze zvíøecích mozkù. Hrubá synaptozomální frakce byla izolována z šedé hmoty praseèích mozkù diferenciální centrifugací. Úèinky antidepresiv

Tabulka 1: Vliv antidepresiv a stabilizátorù nálady na aktivitu citrátsyntázy antidepresivum/stabilizátor nálady

relativní zmìna aktivity (N = 3–8)

imipramin

12,2 %

desipramin

11,4 %

amitriptylin

*20,0 %

citalopram

*17,2 %

venlafaxin

19,0 %

mirtazapin

-4,9 %

tianeptin

**25,9 %

lithium

11,2 %

valproát

10,6 %

olanzapin

**27,5 %

*p < 0,05; **p < 0,01; Wilcoxonùv párový test

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 na aktivitu citrátsyntázy a NADH-ubichinonoxidoreduktázy (Komplex I dýchacího øetìzce) byly mìøeny spektrofotometricky (Folbergrová et al., 2007). Dýchání mitochondrií, tj. aktivita systému oxidaèní fosforylace (OXPHOS), bylo mìøeno elektrochemicky (pomocí oxygrafu s Clarkovými elektrodami) jako kinetika spotøeby kyslíku v pøítomnosti rùzných substrátù a inhibitorù OXPHOS. Výsledky: Úèinky rùzných antidepresiv a stabilizátorù nálady na aktivitu citrátsyntázy jsou shrnuty v tabulce 1 a ukazují, že všechny dosud testované látky zvyšují aktivitu tohoto klíèového enzymu citrátového cyklu; nejvýraznìjší zmìny byly pozorovány u olanzapinu, tianeptinu, amitriptylinu a venlafaxinu. Pro statistické vyhodnocení zmìn aktivity enzymu po pøidání psychofarmaka byl použit neparametrický Wilcoxonùv párový test. Dýchání mitochondrií bylo mìøeno jako rychlost spotøeby O2 a respiraèní kontrolní pomìr (RCR). Mìøili jsme vliv antidepresiv jednak na pyruvátem a malátem podporovaný respiraèní stav, jednak na sukcinátem podporovaný stav. Kinetika spotøeby kyslíku ukazuje spíše inhibièní pùsobení studovaných psychofarmak na celkovou funkci OXPHOS. Diskuze: Biologické markery deprese a prediktory odezvy na podávání antidepresiv jsou hledány na základì souèasných hypotéz afektivních poruch, podle nichž by urèující úlohu v patofyziologii poruch nálady a terapeutických úèincích antidepresiv mohly mít nejen zmìny v dostupnosti monoaminových neurotransmiterù nebo v produkci rùstových a antiapoptotických faktorù a dalších složek podílejících se na neuroplasticitì, ale i zmìny v energetickém metabolizmu buòky urèeném mitochondriálními funkcemi (Fišar and Raboch, 2008). V hledání potenciálních biologických markerù poruch nálady pokraèujeme na základì podnìtù poskytovaných neurotrofní hypotézou a hypotézou mitochondriální dysfunkce. Souèasným dílèím cílem našeho projektu je zjistit, jak antidepresiva a stabilizátory nálady in vitro ovlivòují mitochondriální funkce, které jsou vztaženy k neuroplasticitì a pøežívání neuronù. Mìøení probíhá na mitochondriích ze zvíøecích mozkù. Naše výsledky ukazují zvýšení aktivity citrátsyntázy a snížení celkové spotøeby kyslíku vlivem všech testovaných antidepresiv a stabilizátorù nálady. Jak jsou ovlivnìny další složky citrátového cyklu a dýchacího øetìzce, promìøujeme v souèasné dobì. Na základì dosažených výsledkù vybereme a otestujeme experimentální postup pro sledování úèinkù poruch nálady nebo úèinkù antidepresiv na mitochondriální funkce v krevních destièkách osob v dobì tìžké depresivní epizody a v dobì bez pøíznakù deprese. Koneèným cílem je zjistit, zda mùže být mìøení vybraných mitochondriálních funkcí v krevních elementech vhodným laboratorním testem pro kvantifikaci tíže deprese nebo pøedpovìï úèinnosti farmakoterapie u depresivních osob. Po d p o ø e n o s p o l e è n o s t í Z e n t i va , a . s . a v ý z k u m n ý m z á m ì r e m MSM0021620849. LITERATURA Duman RS, Heninger GR, Nestler EJ. A molecular and cellular theory of depression. Arch Gen Psychiatry 1997;54:597-606. Fišar Z, Raboch J. Depression, antidepressants, and peripheral blood components. Neuroendocrinol Lett 2008;29:17-28. Folbergrová J, Ješina P, Drahota Z, Lisý V, Haugvicová R, Vojtíšková A, Houštìk J. Mitochondrial complex I inhibition in cerebral cortex of immature rats following homocysteic acid-induced seizures. Exp Neurol 2007;204:597-609. Kato T, Kato N. Mitochondrial dysfunction in bipolar disorder. Bipolar Disord 2000;2:180-190. Kato T. Mitochondrial dysfunction as the molecular basis of bipolar disorder: therapeutic implications. CNS Drugs 2007;21:1-11. Kato T. Role of mitochondrial DNA in calcium signaling abnormality in bipolar disorder. Cell Calcium 2008;44:92-102. Stork C, Renshaw PF. Mitochondrial dysfunction in bipolar disorder: evidence from magnetic resonance spectroscopy research. Mol Psychiatry 2005;10(10):900-919. Mgr. Jana Hroudová Psychiatrická klinika 1. LF UK Ke Karlovu 11, 121 08 Praha 2 E-mail: [email protected] PLAZMATICKÉ HLADINY KYSELINY MOÈOVEJ U PACIENTOV SO SKLERÓZOU MULTIPLEX AKO MARKER AKTIVITY OCHORENIA A DYSFUNKCIE HEMATOENCEFALICKEJ BARIÉRY PLASMA URIC ACID LEVELS IN MULTIPLE SCLEROSIS PATIENTS AS A MARKER OF DISEASE ACTIVITY AND BLOOD-BRAIN BARRIER DYSFUNCTION Kalnovièová T., Turèáni P. 1. neurologická klinika Lekárskej fakulty Univerzity Komenského a Fakultnej nemocnice s poliklinikou, Bratislava, Slovenská republika

Postery

SÚHRN: Reaktívne kyslíkové radikály a radikálové zlúèeniny dusíka majú dôležitú úlohu pri zápalovej demyelinizácii prebiehajúcej pri skleróze multiplex (SM). Kyselina moèová (KM), silný inhibítor toxického peroxynitritu, ktorý sa tvorí v mieste zápalu reakciou oxidu dusnatého so superoxidovým radikálom, je schopná túto zápalovú demyelinizáciu redukovaś. Cie¾om tejto práce bolo stanoviś plazmatické hladiny kyseliny moèovej u pacientov so sklerózou multiplex a analyzovaś jej hladiny v súvislosti so stavom hematoencefalickej bariéry (BBB) a poètom bunkových elementov v cerebrospinálnom likvore (CSF). Hladiny KM v plazme sme stanovovali u 68 pacientov so sklerózou multiplex a 30 vekových a pohlavných kontrol s diagnózou lumboischialgický syndróm. Priemerné hodnoty KM v plazme boli u SM pacientov nižšie ako v kontrolnom súbore, ale neboli štatisticky významné. V porovnaní s kontrolným súborom sa štatisticky významný pokles plazmatických hladín KM zistil u SM pacientov s poruchou BBB a u pacientov so zvýšeným likvorovým pomerom lymfocyty/monocyty. Predpokladá sa, že vèasným patogénnym mechanizmom zápalovej demyelinizácie je redukcia antioxidaènej kapacity CNS. Nízke hladiny kyseliny moèovej v plazme by v tomto prípade mohli odrážaś aktivitu SM ochorenia. K¾úèové slová: kyselina moèová, plazma, skleróza multiplex, hematoencefalická bariéra SUMMARY: Reactive oxygen and nitrogen species play a major role in the inflammation and demyelization of multiple sclerosis (MS). Uric acid (UA), a powerful inhibitor of toxic peroxynitrite, formed by the reaction of nitric oxide with superoxide at sites of inflammation in MS, is capable of reducing inflammatory demyelization. The aim of this study was to determine plasma uric acid concentrations in patients with MS and analyze association of plasma urate levels with blood brain barrier (BBB) function and cerebrospinal fluid (CSF) cell count. We measured plasma urate levels in 68 MS patients and 30 age- and sex-matched controls with lumboischialgic syndrome. The mean serum UA concentration was lower in the MS than in the control group, but the difference did not reach the level of statistical significance. MS patients with BBB dysfunction had significantly lower serum uric acid levels (p > 0,05) than those with normal BBB. Plasma UA concentrations were significantly lower in MS patients with increased CSF lymphocytes/monocytes ratio. Reduced antioxidant reserve is possibly an early pathogenic mechanism in inflammatory demyelization, and raises the possibility that low uric acid levels could be an indicator of disease activity. Key words: uric acid, plasma, multiple sclerosis, blood-brain barrier Úvod: Kyselina moèová (KM) je prirodzene sa vyskytujúci produkt metabolizmu purínov, ktorý sa využíva v klinickej praxi ako marker niektorých metabolických a organických porúch. Nedávne štúdie poukazujú na významnú úlohu KM v procesoch, ktoré úzko súvisia s ochranou organizmu pred cytotoxicky pôsobiacimi vo¾nými radikálmi (Hooper et al., 2000; Koch, 2006). KM vo fyziologických koncentráciách bráni tvorbe oxohémových oxidantov, ktoré vznikajú pri reakcii hemoglobínu s peroxidmi a chráni izolované membrány erytrocytov pred lipoperoxidáciou. Predpokladá sa, že fyziologickou úlohou KM u ¾udí je udržiavaś integritu hematoencefalickej bariéry (BBB) a zabraòovaś jej poškodeniu vplyvom toxického peroxynitritu (ONOO-), ktorý je produkovaný aktivovanými monocytmi a je implikovaný v patogenéze rozmanitých zápalových ochorení centrálneho nervového systému, vrátane sklerózy multiplex (SM). V tejto súvislosti nás zaujímalo, ako sa patologické procesy prebiehajúce u SM pacientov v prvých štádiách ochorenia odrazia v hladinách kyseliny moèovej v plazme. Pacienti a metódy: Analyzovaný súbor tvorilo 68 pacientov so sklerózou multiplex (SM, priemerný vek 36,9 ± 11,6 rokov) a 30 kontrolných pacientov s lumboischialgickým syndrómom, s likvorovým nálezom v rámci fyziologických hodnôt, bez celkových závažných ochorení (priemerný vek 42,8 ± 6,3 rokov). Vzorky plazmy a cerebrospinálneho likvoru boli odobraté v tom istom èase a do analýzy uskladnené pri 20 °C. Plazmatické hladiny kyseliny moèovej (KM) sa stanovili HPLC metódou s UV detekciou (285 nm), separáciou na kolóne Separon SGX C18, elúciou fosfátovým tlmivým roztokom pH 4,6 s 2% acetonitrilu (v/v). Poruchu hematoencefalickej bariéry sme hodnotili pomocou albumínového kvocientu QAlb ( referenèné hodnoty Qalb < 7,4) a pomocou Reiberovho vzśahu (RIG) (Reiber a Peter, 2001). Výsledky sú prezentované ako aritmetický priemer ± SD a sú spracované štandardnými štatistickými postupmi (Kolmogorovov-Smirnov test). Významnosś medzi priemermi bola testovaná pomocou t-testu. Výsledky a diskusia: V porovnaní s kontrolnou skupinou sme u pacientov so sklerózou multiplex (SM) zaznamenali v plazme zníženie priemerných hladín kyseliny moèovej (237,2 ± 51,8 umol/L vs. 214,0 ± 55, umol/L), ale štatisticky významný pokles KM (171,8 ± 43,3 umol/l, p < 0,05) sa vyskytoval len u SM pacientov s poruchou hematolikvorovej bariéry (Tab.1). K podobným výsledkom dospeli aj Toncev et al. (2002), ktorí u SM pacientov s poruchou BBB namerali signifikantný pokles KM v sére (161,5 ± 23,6 vs. 252,5 ± 25,9 umol/L). Redukované sérové hladiny kyseliny moèovej pri SM sa vysvet¾ujú ako jej primárny deficit, alebo ako sekundárny efekt v dôsledku reakcie KM s peroxynitritom poèas zápalovej aktivity tohto ochorenia. Podrobnejšou analýzou našich výsledkov sa ukázalo, že 69,1 % pacientov (SM1) malo hodnoty KM v rozsahu hodnôt kontrolnej skupiny (172,9 – 320,4 umol/L). U 19,1 % pacientov (SM2) sa

80

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

Tabu¾ka 1: Plazmatické hladiny kyseliny moèovej (KM; umol/L) u pacientov so sklerózou multiplex (SM) a v kontrolnom súbore. RIG > 0 dôkaz intratekálnej syntézy IgG pod¾a Reiber a Peter (2001), HLB p(+) – porucha hematolikvorovej bariéry, HLBp(-) – bez poruchy HLB Pacienti

KM (umol/L)

Kontrola (n = 30)

237,2 ± 51,8

Poznámka

(177,8 – 357,9) SM (n = 68)

RNDr. Terézia Kalnovièová, CSc. 1. neurologická klinika LF UK a FN Mickiewiczova 13 813 64 BRATISLAVA Slovenská republika E-mail: [email protected]

214,0 ± 55,6 (117,3 – 320,4)

SM Q1 n = 54

216,7 ± 55,6

QAlb < 7,4

SM Q2 n = 10

171,8 ± 43,3 *

QAlb = 10,7 ± 3,2

SM1 (n = 47)

236,1 ± 41,6

KM (rozsah v rámci kontrol)

SM2 (n = 11)

157,2 ± 4,5***

Zvýšenie(**) Ly/Mo

SM3 (n = 8)

126,5 ± 8,3***

Zníženie (*) sIgG

SM IgG1 (n = 13)

213,0 ± 60,9

RIG > 0, HLBp(-)

SM IgG2 (n = 4)

189,5 ± 55,7

RIG > 0, HLBp (+)

plazmatické koncentrácie KM pohybovali v rozmedzí 151 až 159 umol/L. Signifikantný pokles KM (p < 0,001) v skupine SM2 v porovnaní so skupinou SM1 bol asociovaný so štatisticky významným zvýšením pomeru CSF lymfocyty/monocyty ( Ly/Mo; 6 ± 1,2 vs. 2,5 ± 1,9, p < 0,05 ). Zvyšok pacientov (11,8 %) malo plazmatické hodnoty KM nižšie ako 140 umol/L. Táto skupina (SM3) sa vyznaèovala signifikantným poklesom koncentrácie IgG v sére (tab. 1). Nižšie hladiny KM v sére bývajú asociované s relapsom. Drulovic et al. (2001) zistili, že existuje vzájomný vzśah medzi sérovými hladinami KM, aktivitou a trvaním ochorenia, a èiastoène aj s disabilitou. Hladiny KM v sére sa pri benígnom a progresívnom priebehu SM významne nelíšili. Signifikantný pokles hladín KM v sére sa zistil aj pri optickej neuritíde, ktorá môže predstavovaś iniciálne štádium SM (Papadopoulos et al., 2008). Predpokladá sa, že vèasným patogénnym mechanizmom zápalovej demyelinizácie môže byś redukcia antioxidaènej kapacity CNS. Organizmus v snahe chrániś mozog a CNS pred vo¾nými radikálmi, mobilizuje antioxidanty, ktoré môžu prechádzaś cez funkènú hematolikvorovú bariéru. Pre zvýšenie antioxidaènej ochrany pravdepodobne k tomu využíva aj albumín a KM, ktoré vstupujú cez porušenú BBB. Dôkaz o antioxidaènej a protektívnej úlohe KM pri zápalovej demyelinizácii poskytli experimenty na zvieratách. Kyselina moèová pri experimentálnej alergickej encefalitíde (EAE), zvieracom modeli SM, ako skavendžer peroxynitritu inhibuje zmeny permeability BBB, zápal CNS a tkanivové poškodenie (Mattle et.al., 2004). Niektorí autori preto považujú sérové hladiny KM ako možný marker aktivity SM ochorenia a ako indikátor upozoròujúci na potrebu terapeutického zásahu v smere inhibície zmien v permeabilite bariérových systémov mozgu, inhibície zápalu CNS, a tým aj inhibície peroxynitritom indukovaného tkanivového poškodenia. Terapeutická stratégia namierená na zvýšenie sérových hladín KM by mohla maś u SM neuroprotektívny efekt (Koch a De Keyser, 2006). LITERATÚRA Drulovic J, Dujmovic I, Stojsavljevic N, Mesaros S, Andjekovic S, Miljkovic D et al. Uric acid levels in sera from patients with multiple sclerosis. J Neurol 2001;248(2):121-126. Hooper DC, Scott GS, Zborek A, Mikheeva T, Kean RB, Koprowski H, Spitsin SV. Uric acid, a peroxynitrite scavenger, inhibits CNS inflammation, blood-CNS barrier permeability chnges, and tissue damage in mouse model of multiple sclerosis. FASEB J 2000;14(5):691-698. Koch M, De Keyser J. Uric acid in multiple sclerosis: Neurol Res 2006;28(3):316-319. Mattle HP, Lienert C, Greeve I. Uric acid and multiple sclerosis. Ther Umsch 2004;61(9):553-555. Papadopoulos K, Koutoula O, Paschalidou M, Tascos N. Serum uric acid in optic neuritis: a study in the population of northern Greece. EFNS Eur J Neurol 2008;15:369. Reiber H, Peter JB. Cerebrospinal fluid analysis: disease-related data patterns and evaluation programs. J Neurol Sci 2001;184:101-122.

81

Toncev G, Milicic B, Toncev S, Samardzic G. Serum uric acid levels in multiple sclerosis patients correlate with activity of disease and blood brain barrier dysfunction. Eur J Neurol 2002;19(3):221-226.

OXYTOCIN A OXYTOCINOVÝ RECEPTOR V REGULACI PERIFERNÍCH A CENTRÁLNÍCH ÚÈINKÙ; VYUŽITÍ AGONISTÙ A ANTAGONISTÙ OXYTOCINU JAKO NÁSTROJE PRO STUDIUM ÚÈASTNÍCÍCH SE MECHANIZMÙ ÚÈINKU OXYTOCIN AND OXYTOCIN RECEPTOR IN THE REGULATION OF PERIPHERAL AND CENTRAL EFFECTS; UTILIZATION OF OXYTOCIN AGONISTS AND ANTAGONISTS FOR THE STUDY OF INVOLVED MECHANISMS OF ACTION Klenerová V., Šída P., Hynie S. Laboratoø biochemické neurofarmakologie, Ústav lékaøské biochemie, 1. lékaøská fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Praha SOUHRN: Pøehled shrnuje nejen nové centrální funkce oxytocinu, ale i signální cesty, které jsou aktivovány po navázání oxytocinu na specifický receptor. Jsou popsány funkce fosfolipázy C (PLC) a jejich izoforem jak v plazmatické membránì, tak i v jádru. Nedávné práce také odhalily úlohu oxytocinu pøi stimulaci a inhibici bunìèného rùstu a pøi proliferaci. Èetní novì syntetizovaní agonisté a antagonisté oxytocinu jsou využívání jako experimentální nástroje pro studium mechanizmù nejrozmanitìjších oxytocinových funkcí, a nìkteré látky mohou být použity jako potencionální léèiva nejen u klasických funkcí, ale také pro ovlivnìní tak odlišných stavù, jakými jsou napø. autismus, celá øada dalších psychiatrických poruch nebo nádorové bujení. Klíèová slova: Oxytocin, oxytocinový receptor, antagonisté oxytocinu, Gq/11 protein, fosfolipáza C, signální cesty, trofický úèinek, psychické poruchy, stres SUMMARY: The discovery of new oxytocin functions in the CNS, stimulated an intensive research of this drug. The review summarizes not only some new central functions but also signaling pathways initiated by the occupation of oxytocin receptors. The effect of phospholipase C (PLC) and its isoforms in plasma membrane as well as in the nucleus is described. Recent findings also discovered the role of oxytocin in stimulation and inhibition of cell growth and proliferation. Many new oxytocin agonists and antagonist are utilized as experimental tools for the study of the mechanism of great diversity of oxytocin functions, and some drugs may be used as potential therapeutic agents not only for the classical diseases but also for influencing such diverse pathologies as e.g. autism, psychiatric disturbances, or cancer growth. Key words: Oxytocin, oxytocin receptor, oxytocin antagonists, Gq/11 protein, phospholipase C, signal pathways, trophic action, psychiatric disturbances, stress Zájem o úèinky oxytocinu (OT) v poslední dobì velmi stoupá, pøedevším po objevu jeho centrálních úèinkù, které mají význam pro patogenezu celé øady psychiatrických onemocnìní. V relativnì nedávné dobì byly uveøejnìny vynikající pøehledy o této pozoruhodné látce (viz Gimpl a Fahrenholz, 2001; Russell et al., 2003 aj.). Naše skupina se rovnìž dlouhodobì zabývá touto problematikou a poznatky z této oblasti jsme publikovali v nìkolika pøehledech (Hynie a Klenerová, 2008; Klenerová a Hynie, 2008a; Klenerová a Hynie, 2008b). Centrálním úèinkùm OT a jeho analogù se pøisuzuje stále vìtší úloha, a to jak pøi regulaci sociálních vztahù, tak pøi pamìti, péèi o potomstvo, ale i u stresu, autistických poruch aj. Jednou z pozoruhodných vlastností OT analogù jsou jejich dlouhodobé úèinky, které pøetrvávají až i týdny, mìsíce, a nìkdy i po celý život. Naše skupina usiluje o pøíspìvek k tomuto výzkumu centrálních úèinkù OT a jeho analogù studiem zmìn chování (viz Klenerová et al., 2006) a dlouhodobých úèinkù pøi stresu (Klenerová et al., 2009). Oxytocinový receptor (OTR) patøí mezi receptory spøažené s G- regulaèními proteiny. Na rozdíl od jiných membránových receptorù je unikátní v tom, že existuje jen jeden jeho typ (Zingg a Laporte, 2003). Diverzita jeho úèinkù je dána nejen odlišnou expresí v rùzných tkáních, lokalizací OTR v rozmanitých doménách plazmatické membrány (viz Klenerová a Hynie, 2008b), ale pøedevším i diverzitou signálních cest. Hlavní signální kaskádou je cesta využívající Gq/11 protein vedoucí ke stimulaci fosfolipázy C (PLC); dosud bylo identifikováno13 izoforem tohoto enzymu. Vedle aktivace PLC je OTR schopen aktivovat další signální cesty prostøednictvím rùzných G-proteinù. Zùstává však nejasná otázka, jakým zpùsobem OT ovlivòuje tvorbu cyklického AMP a tak i jiné signalizaèní kaskády. Jsou i úvahy o tom, zda OT neovlivòuje V2 podtyp vazopresinového receptoru. Dùležité jsou

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Tabulka 1: Základní demografické údaje a výsledky Pacienti s demencí

Kontrolní osoby

(n = 10)

(n = 17)

(medián, 25–75 %)

(medián, 25–75 %)

Hladina významnosti

Stáøí

78 (74–79)

76 (71–79)

n.s.

Vzdìlání

10 (8–12)

11(11–12)

n.s

12 zvíøat (èas v s.)

86 (62–116)

19 (17–25)

p < 0,001

MMSE

6 (13–18)

30 (29–30)

p < 0,001

i nálezy o pøítomnosti PLC v jádøe, kde mùže ovlivnit procesy transkripce a tudíž i nádorový rùst. Další výzkum a charakterizace rùzných signálních cest závislých na OTR má velký farmakologický význam, kdy jedna látka pùsobící jako agonista u jedné signální cesty, mùže pùsobit u jiné jako antagonista (Reversi et al., 2005). Identifikace jednotlivých komponent tìchto signálních cest odhaluje místa, která mohou být využita k ovlivnìní signalizaèní cesty a bunìèné regulace na rùzných úrovních. Souèasný výzkum oxytocinu a dalších neuropeptidù je pøedevším zamìøen na syntézu nepeptidových slouèenin s molekulární konformací a biologickou aktivitou blížící se co nejvíce pøíslušnému pøirozenému peptidu. Tím, že jsou peptidy jak ve tkáních, tak i v tìlních tekutinách velmi rychle inaktivovány, a tím, že velmi omezenì pronikají mozko-míšní bariérou, mají nepeptidoví syntetiètí agonisté i antagonisté velkou dùležitost pro pøípadné terapeutické využití, ale i pro tzv. „epistemologický význam“ pøi studiu základních regulaèních pochodù v organizmu. Naše skupina se zabývá hledáním nových agonistù a antagonistù se zvýšeným prùnikem mozkomíšní bariérou, za využití fluorescenènì znaèených látek (viz Terrilon et al., 2002). V souvislosti s novì syntetizovanými látkami je tøeba zmínit nejen látky pùsobící na odlišných místech signálních cest, ale i látky, které pùsobí na alosterických místech OTR. Všechny tyto látky mají potenciál jak pro terapeutické, tak diagnostické využití. Nejrùznìjší studie využívající jak antagonisty OT, tak i protilátky proti OTR, odhalují funkce OT v rùzných oblastech CNS. Výzkum úèinkù OT na molekulární úrovni pøináší mnoho nových poznatkù, jejichž výsledný efekt je však tøeba hodnotit komplexnì, a to i za využití behaviorálních studií, které jsou pøímým zrcadlem centrálních úèinkù. Podìkování: Podporováno VZ MSM 0021620806. LITERATURA Gimpl G, Fahrenholz F. The oxytocin receptor system: Structure, function, and regulation. Physiol Rev 2001; 81: 621-683. Hynie S, Klenerová V. Centrální regulaèní úloha oxytocinu. Psychiatrie 2008; 12 (Suppl. 2): 4-10. Klenerová V, Hynie S. Neurobiologie autismu. Psychiatrie 2008a; 12 (Suppl. 2): 11-16. Klenerová V, Hynie S. Nìkteré novìjší poznatky o signalizaci oxytocinovým receptorem. Ès fyziol 2008b; 57 (2-3): 76-82. Klenerová V, Krejèí I, Šída P, Hliòák Z, Hynie S. Timing of stress and testing influence the long-lasting behavioral performance in rats. Neuroscience Letters 2006; 410: 100-104. Klenerová V, Krejèí I, Šída P, Hliòák Z, Hynie S. Modulatory effects of oxytocin and carbetocin on stress-induced changes in rat behavior in the open field. J Physiology Pharmacology 2009; in press. Reversi A, Rimoldi V, Marrocco T, Cassoni P, Bussolati G, Parenti M, Chini B. The oxytocin receptor antagonist atosiban inhibits cell growth via a « biased agonist » mechanism. J Biol Chem 2005; 280: 16311-16318. Russel JA, Leng G, Douglas AJ. The magnocellular oxytocin system, the fount of maternity: adaptation in pregnancy. Frontiers in Neuroendocrinology 2003; 24: 27-61. Terrilon S, Cheng LL, Stoev S, Mouillac B, Barberis C, Manning M, Durroux T. Synthesis and characterization of fluorescent antagonists and agonists for human oxytocin and vasopressin V1a receptors. J Med Chem 2002; 45: 2579-2588. Zingg HH, Laporte SA. The oxytocin receptor. Trends Endocrinol Metab 2003; 14: 222-227. Doc. MUDr. Vìra Klenerová, DrSc. Laboratoø biochemické neurofarmakologie 1. lékaøská fakulta Univerzita Karlova v Praze Albertov 4 128 00 Praha 2 E-mail: [email protected]

RYCHLÝ SKRÍNINK DEMENCE QUICK SCREENING FOR DEMENTIA Kopeèek M.1,2, Serbinová I.3, Franková V.3, Preiss M.1, Štìpánková H.1 1 Psychiatrické centrum Praha 2 Klinika psychiatrie a lékaøské psychologie, 3. lékaøská fakulta, Karlova Univerzita, Praha 3 Gerontopsychiatrické odd., Léèebna Dobøany SOUHRN: Testovali jsme hypotézu, že pacienti s demencí jsou pomalejší ve slovní produkci 12 zvíøat ve srovnání s kontrolní skupinou. Našli jsme významné zmìny mezi obìma skupinami. Naše výsledky naznaèují, že mìøení èasu k vyjmenování 12 zvíøat mùže být rychlým skríninkovým nástrojem demence. Klíèová slova: demence, verbální fluence, skrínink, poznávací funkce, neuropsychologie SUMMARY: We tested hypothesis that patients with dementia are slower in naming 12 animals than healthy controls. We found significant difference between groups. Our results suggest that time measurement to name 12 animals could be a quick screening tool for dementia. Key words: dementia, verbal fluency, screening, cognition, neuropsychology Úvod: Mini Mental State Examination (MMSE) je dobøe známý skríninkový test pro Alzheimerovu demenci, jehož administrace trvá 5–10 minut v závislosti na stavu. Prùmìrná doba kontaktu praktického lékaøe s pacientem je odhadována na 10 minut, u odborného specialisty pak 15–20 minut (nepoèítáme napø. psaní receptù, zápis do karty a další administrativní úkony). Test slovní produkce zvíøat je užíván jako skríninkový test demence a jeho senzitivita a specificita je shodná s MMSE (Kilada et al., 2005). V této studii používáme krátkou verzi sémantické slovní produkce zvíøat, která se zakládá na skuteènosti, že vìtšina zdravých lidí zvládne výjmenovat 12 zvíøat bìhem 1 minuty. Ti, kteøí nedokáží výjmenovat 12 zvíøat za 1 minutu jsou v riziku demence (Morris et al., 1989; Vandenberghe a Tournoy, 2005). Cílem této studie bylo potvrdit hypotézu, že ve slovní produkci 12 zvíøat jsou pacienti s demencí pomalejší ve srovnání se zdravými jedinci. Metodika: Bylo vyšetøeno 17 pacientù s Alzheimerovou èi smíšenou demencí (prùmìrné stáøí 74,3 ± 6,1 let; 9,8 ± 1,9 let vzdìlání; MMSE 15,3 ± 3,3) a kontrolní skupina 17 zdravých kontrol (prùmìrné stáøí 73,7 ± 7,5; 10,8 ± 1,6 let vzdìlání; MMSE 29,3 ± 0,8) krátkým testem slovní produkce zvíøat (vyjmenuj 12 zvíøat co nejrychleji). Výsledky: Jen 10 pacientù bylo schopno vyjmenovat 12 zvíøat, proto další analýzy byly provádìné pouze s touto skupinou. Tato skupina mìla (prùmìrné stáøí 74,6 ± 7,5 let; 10,1 ± 2,1 let vzdìlání; MMSE 15,3 ± 3,3) a žádný z tìchto parametrù nebyl odlišný od skupiny pacientù, která nebyla schopna vyjmenovat 12 zvíøat. Nebyl rozdíl mezi skupinami ve vìku Mann-Whitney U test (U = 76; Z = -0,455; exaktní p = 0,664) a vzdìlání Mann-Whitney U test (U = 69; Z = -0,837; exaktní p = 0,413). Byl však rozdíl v MMSE Mann-Whitney U test (U = 0; Z = -4,232; exaktní p = 0,000). Pacientùm, kteøí byli schopni vyjmenovat 12 zvíøat, trvalo toto významnì déle než kontrolní skupinì Mann-Whitney U test (U = 0,0; Z = -4,268; exaktní p = 0,000; 95%CI pro rozdíl mediánù byl 42 až 94 s). Viz tabulku 1. Velikost efektu byla (Cohenovo d = 2,51). Diskuze: Krátká verze slovní produkce zvíøat šetøí èas na skrínink u zdravých jedincù, protože ti potøebují ménì než 1 minutu k tomu, aby vyjmenovali 12 zvíøat. Naše tøi pøedchozí studie ukázaly, že vìtšina zdravých jedincù zvládne vyjmenovat 12 zvíøat pod 30 sekund (Kopeèek et al., 2007; Kopeèek a Štepánková, 2008a; Kopeèek a Štìpánková, 2008b). Tato studie ukazuje, že vìtšina pacientù se støednì tìžkou demencí opravdu potøebuje více èasu než jednu minutu k vyjmenování 12 zvíøat, nebo je tato úloha již nad jejich síly. Lze pøedpokládat, že pacienti s iniciálním stadiem demence èi syndromem mírné kognitivní poruchy budou zvládat vyjmenovat 12 zvíøat v intervalu mezi 30 a 60 sekundami. Pravidelné kontroly krátké verze slovní produkce zvíøat jako rizikového faktoru rozvoje demence mohou v budoucnu hrát podobnou roli jako mìøení tlaku krve ke zhodnocení rizika kardiovaskulárního onemocnìní. Podìkování: Tato studie byla podporována grantem IGA MZ0PCP2005.

82

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

LITERATURA Kopeèek M, Preiss M, Štìpánková H. Psychomotorické tempo a rychlost vyhledávání v pamìti v prùbìhu fyziologického stárnutí. Psychiatrie 2007; 11:39-41. Kopeèek M, Štepánková H. Psychomotorické tempo a rychlost vyhledávání v sémantické pamìti. Èasopis lékaøù èeských 2008a; 147:44-48. Kopeèek M, Štìpánková H. Jak je nejlépe hodnotit sémantickou slovní produkci zvíøat v klinické praxi? Neurol. pro Praxi 2008b; 9:367-370. Morris JC, Heyman A, Mohs RC. The Consortium to Establish a Registry for Alzheimer‘s Disease (CERAD). Part I. Clinical and neuropsychological assessment of Alzheimer‘s disease. Neurology 1989; 39:1159-65. Vandenberghe R, Tournoy J. Cognitive aging and Alzheimer‘s disease. Postgrad Med J 2005; 81:343-52. MUDr. Miloslav Kopeèek, PhD. Psychiatrické centrum Praha Ústavní 91 181 03 Praha 8 – Bohnice E-mail: [email protected] PRECHODNÁ ISCHÉMIA MOZGU OVPLYVÒUJE KONCENTRÁCIU BDNF V KRVI TRANSIENT BRAIN ISCHEMIA AFFECTS BDNF BLOOD CONCENTRATION Kravèuková P., Danielisová V., Némethová M., Burda J., Èížková D., Gottlieb M. Neurobiologický ústav Slovenskej akadémie vied, Šoltésovej 4/6, Košice, Slovenská republika SÚHRN: Cie¾om našej práce bolo sledovaś možnú súvislosś medzi koncentráciou BDNF proteínu a priebehom mozgovej ischémie-reperfúzie. Použili sme modely prechodnej ložiskovej (FI) a celkovej ischémie (GI) u potkana v trvaní 90, resp. 10 min. Vzorky krvi sme odoberali pred a poèas ischémie a v 40. a 90. min. reperfúzie. Výsledky experimentu ukázali zmeny v koncentrácii BDNF v celkovej krvi, plazme a bunkovej zložke krvi. V modely FI koncentrácia BDNF v celkovej krvi, plazme a krvných bunkách prudko poklesla v priebehu prvých 40 min zastavenia krvného zásobenia. Vo vzorkách celkovej krvi a krvnej zložky hladina BDNF zaèala stúpaś a dosiahla kontrolnú úroveò. Naopak, plazmatická hladina tohto proteínu signifikantne poklesla asi o 55 %. Pri celkovej ischémii sme nepozorovali žiadne významné zmeny po ischemickom zásahu. V priebehu prvých 90 min. reperfúzie u oboch modelov kontinuálne poklesla hladina proteínu BDNF vo vzorkách celkovej krvi a bunkovej frakcie. Plazmatická hladina BDNF zaèala stúpaś v 40. min. reperfúzie. V 90. min recirkulácie hladina BDNF po FI sa zvýšila o 92 %, pri GI bol nárast o 155 %. Na záver môžeme konštatovaś že mozgová ischemia–reperfúzia vedie ku zmenám BDNF koncentrácie v celkovej krvi, plazme a krvných bunkách. Ischémia mozgu spôsobuje celkové zníženie hladiny BDNF. Plazmatická hladina tohto proteínu redukovaného v priebehu ischémie sa v období recirkulácie markantne zvyšuje. K¾úèové slová: BDNF, ischémia, krv, plazma SUMMARY: In the present paper we studied possible connection of BDNF blood level in process of brain ischemia-reperfusion. We used models of transient focal (FI) and global (GI) ischemia in rat in duration 90 min and 10 min, respectively. Blood samples were collected before and during ischemia and at 40 and 90 min of reperfusion. Results of experiment showed changes of BDNF level in total blood, plasma and blood cells. In model of FI, BDNF concentration in total blood, as well as in plasma and blood cells, rapidly decreased during the first 40 min of blood supply restriction. In samples of whole blood and blood cells BDNF started to rise at the end of ischemic insult at least on the control level. On the contrary, plasma level of this protein was significantly decreased about 55 %. In model of GI we didn’t observe some important changes after ischemic insult. During the first 90 min of reperfusion in both models BDNF level in total blood and in blood cells continuously decreased. Plasma level of BDNF started to rise at 40 min of reperfusion. At 90 min of recirculation BDNF level in model of FI reached 92 %, in GI about 155 %. In conclusion we can state that brain ischemia-reperfusion leads to changes of BDNF level in total blood, as well as in plasma and blood cells. Brain ischemia causes reduction of total BDNF level during ischemia. On the other side plasma level of this protein reduced during ischemia markedly rises during recirculation. Key words: BDNF, ischemia, blood, plasma Úvod: Od objavenia proteínu BDNF (Brain-Derived Neurotrophic Factor) v roku 1982 bolo zhromaždené množstvo dôkazov o jeho dôležitej úlohe pri vývine mozgu. Okrem jeho funkcie súvisiacej s vývojom neurónov a bunkového prežívania, BDNF je aj významnou súèasśou synaptickej plasticity na molekulovej úrovni. Patologická zmena synaptickej plasticity závislej na BDNF môže prispieś ku patologickým stavom, ako napr. epilepsia, avšak z h¾adiska trofických úèinkov môže byś BDNF potenciálnym

83

terapeutickým cie¾om pri lieèbe neurodegeneratívnych a neuropsychiatrických ochorení (Binder, 2007). Neuroprotektívna úloha BDNF bola dokázaná aj pri minimalizácii dopadov celkovej a ložiskovej ischémie mozgu. Oba typy ischémie vedú ku zvýšenej regulácii mRNA kódujúcej BDNF proteín v mieste poškodenia, èo pravdepodobne súvisí s rezistenciou voèi poškodeniu v mieste lézie. Navyše, koncentrácia BDNF po poškodení nie je v rámci mozgu homogénna, ale je zvýšená v miestach s vysokou rezistenciou na ischemické podmienky (Kokaia et al., 1996). Z uvedených faktov vyplýva, že dodatoèné podávanie BDNF proteínu je jedným z možných terapeutických postupov na zmiernenie dopadov ischémie mozgu. Doposia¾ bolo dokázané, že priame podanie BDNF proteínu do infarktového miesta alebo cerebrospinálneho moku, èi jeho administrácia krvnou cestou má pozitívny efekt. Napriek tomu, intravenózne podávanie má nieko¾ko limitujúcich faktorov, medzi ktoré patrí najmä farmakologicky nízka priestupnosś proteínu cez hematoencefalickú bariéru. Cie¾om našej práce bolo zistiś zmeny v hladine BDNF proteínu v krvi pri modeloch prechodnej celkovej a ložiskovej ischémie u potkana. Materiál a metódy: V experimente sme použili dospelé samce potkana kmeòa Wistar s váhou 250–300g. Prechodná globálna ischemia mozgu (10 min.) bola navodená metódou štvorcievneho podväzu (Pulsinelli a Brierley, 1979), prechodná fokálna ischemia 90minútovou oklúziou pravej strednej mozgovej tepny (Longa et al., 1989). Vzorky krvi boli odoberané kanuláciou pravej v. jugularis externa v èasových intervaloch pred ischémoiu (sham control – SHC), v priehu 40. a 90. min. postischemickej recirkulácie a pri fokálnej ischémii aj 40 a 90 minút po iniciácii ischémie. Odoberaná krv bola spracovaná na vzorku plazmy a celkovej krvi. Koncentrácia BDNF vo vzorkách plazmy a celkovej krvi bola meraná spektrofotometricky použitím prípravku ChemiKineTM Brain Derived Neurotrophic Factor (BDNF) Sandwich ELISA Kit (Chemicon International, Inc., USA). Koncentrácia BDNF bola stanovená ako priemer duplicitného merania BDNF v pg/mg celkových proteínov. Koncentrácia BDNF v krvných bunkách bola vypoèítaná ako rozdiel koncentrácií BDNF v celkovej krvi a plazme. Štatistická významnosś rozdielov koncentrácií v porovnaní s SHC bola urèená jednocestnou analýzou variancie. Ako signifikantne významné boli oznaèené hodnoty nižšie ako 0,05. Výsledky a diskusia: Výsledky nášho experimentu ukázali, že prechodná celková aj ložisková ischemia spôsobuje významné fluktuácie hladiny BDNF proteínu nie len v celkovej krvi, ale aj v plazme a celulárnej zložke krvi. U modelu prechodnej ložiskovej ischémie sa koncentrácia BDNF v krvi prudko znížila. Rovnaký pokles sme v tomto èasovom intervale pozorovali aj v plazme a krvných bunkách. Na konci ischemickej periódy sa krvná a bunková hladina tohto proteínu zvýšila približne na úroveò kontroly. Plazmatická koncentrácia BDNF však poklesla približne o 55 % v porovnaní s hodnotami nameranými pred navodením ischémie. Po obnovení prietoku krvi až do 90. minúty recirkulácie koncentrácia proteínu BDNF v celkovej krvi a bunkovej zložke krvi postupne klesala. Naopak, hladina BDNF v plazme v 40. min. recirkulácie stúpla a 90 minút po ischémii dosiahla 92% nárast v porovnaní s hodnotami pred ischemickým zásahom. U modelu globálnej ischémie sme nepozorovali významné zmeny. V priebehu 90 minút postischemickej recirkulácie sme zaznamenali postupný pokles BDNF koncentrácie v celkovej krvi a bunkovej frakcii, avšak mierne zvýšenie plazmatickej koncentrácie v 40 minúte a až 155% nárast 90 minút po obnovení krvného zásobenia mozgu. Významným zistením nášho experimentu je najmä ovplyvnenie bunkovej frakcie ischemickými podmienkami. Bolo dokázané, že krvné bunky sú dôležitým zdrojom BDNF v organizme. Krvné doštièky sú schopné viazaś, uschovávaś a uvo¾òovaś zásoby BDNF proteínu po ich aktivácii na mieste traumatického poškodenia a zabezpeèiś tak opravu periférnych nervov alebo iného tkaniva (Fujimura et al., 2002). Rovnako aj bunky imunitného systému slúžia ako zásoba BDNF. T- a B-lymfocyty ako aj monocyty po ich stimulácii antigénov vyluèujú bioaktívny BDNF, ktorý podporuje prežívanie neurónov v podmienkach in vitro. BDNF imunoreaktívne bunky imunitného systému boli dokázané aj v mozgu pacientov trpiacich akútnou diseminovanou encefalomyelitídou a sklerózou multiplex (Kerschensteiner et al., 1999). Výsledky nášho experimentu poukazujú na novú možnosś terapeutického prístupu, ktorý by spoèíval vo zvýšenej stimulácii bunkovej frakcie krvi smerujúcej ku zvýšenej produkcii, ukladaniu proteínu BDNF a jeho uvo¾òovaní v miestach poškodenia a krvi. Tým by mohol bol zabezpeèený kontinuálny prísun BDNF vo forme zásob v bunkách imunitného systému prechádzajúcich poškodenou hematoencefalickou bariérou priamo na miesto poškodenia, ako aj vo¾ných molekúl BDNF krvnou cestou. Práca bola realizovaná za finanènej podpory grantov VEGA 2/0141/09, VEGA 2/0146/09, APVV LPP-023506, APVV-51-002105. LITERATÚRA Binder DK. Prog Brain Res 163, 2007, 371-397. Kokaia Z et al.. Brain Res Mol Brain Res 38, 1996, 139-144. Pulsinelli WA. a Brierley JB. Stroke 10, 1979, 267-272. Longa EZ et al. Stroke 20, 1989, 84-91.

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Fujimura H et al. Thromb Haemost 87, 2002, 728-734. Kerschensteiner M et al. J Exp Med 189, 1999, 865-870. RNDr. Petra Kravèuková Neurobiologicý ústav SAV v Košiciach Šoltésovej 4/6 SK-040 01 Košice Slovenská republika E-mail: [email protected] KLINICKÉ ZKUŠENOSTI S INJEKÈNÍM PODÁNÍM ARIPIPRAZOLU CLINICAL EXPERIENCES WITH INJECTION APPLIACTION OF ARIPIPRAZOL Látalová K., Kubínek R., Sigmundová Z. Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice v Olomouci, I.. Pavlova 12, 775 20 Olomouc Lékaøská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Úvod: Pro schizofrenii je charakteristická mnohotvárnost psychopatologie, prùbìhu i odpovìdi na léèbu. Pøi rozhodování o zahájení terapie hraje dùležitou roli èas, protože dlouhodobì neléèené schizofrenní onemocnìní je spojeno s horší odpovìdí na léèbu a závažnìjším výsledným stavem. Prvním cílem je zklidnìní neklidného nemocného. Tento cíl je spoleèný schizofrenním psychózám, ale i ostatním poruchám spojeným s agitovaností, vzrušeností a agresivitou. Jedná se o krátkodobý cíl, jehož je tøeba dosáhnout bìhem minut, maximálnì hodin. Jedním z hlavních problémù v léèbì psychotických poruch je dosažení dobré spolupráce, zejména na poèátku léèby. Aripiprazol je cholinový derivát a patøí do nové generace atypických antipsychotik. Nyní bývá oznaèován jako pøedstavitel tøetí generace antipsychotik. Parciální agonizmus D2 receptorù u aripiprazolu nabízí možnost udržení optimální blokády a funkce D2 receptorù. Tato aktivita má za následek, že vlastní pùsobení aripiprazolu se liší podle koncentrace endogennì produkovaného dopaminu. Ve vyšších koncentracích pùsobí jako antagonista a v opaèném pøípadì jako agonista. Dále je parciálním agonistou 5-HT1A receptorù a antagonistou 5-HT2A receptorù. Parciální agonistická aktivita 5-HT1A mùže pøíznivì ovlivòovat úzkost, depresi a negativní pøíznaky. Antagonismus na receptorech 5-HT2A mùže snižovat výskyt extrapyramidové symptomatologie. Aripiprazol má také afinitu k D3 receptorùm, ovlivòuje α1-adrenergní a H1-histaminové receptory. Vyšetøení PET zjišśuje 40–95% obsazenost D2 receptorù v závislosti na dávce. Dobøe se vstøebává, biologická dostupnost je 87 %, maximální plazmatické koncentrace je dosaženo za 3–5 hodin a v 99 % se váže na plazmatické bílkoviny. Je odbouráván v játrech a metabolizován pomocí izoenzymù cytochromu P-450 3A4 a 2D6. Proto inhibitory a induktory tìchto izoenzymù ovlivòují plazmatické koncentrace aripiprazolu. Aripiprazol byl porovnáván s placebem, haloperidolem a olanzapinem ve tøech dlouhodobých dvojitì slepých studiích prevence relapsù. Ukázal se být profylakticky úèinnìjší než placebo, úèinnìjší než haloperidol a srovnatelnì úèinný jako olanzapin (Pigot et al., 2003; Kasper et al., 2003; McQuade et al., 2004). V otevøené studii bylo 310 chronických schizofrenních pacientù pøevedeno z dosavadních antipsychotik (haloperidol, risperidon a olanzapin) na aripiprazol a po osmi týdnech došlo k významnému zlepšení stavu (Casey et al., 2003). Otevøená naturalistická 26týdenní studie zmìny léèby pro neúèinnost nebo nežádoucí úèinky pøedcházející terapie ukázala významnì vyšší úèinnost aripiprazolu ve srovnání s jinými atypickými antipsychotiky (risperidon, olanzapin, quetiapin) (STAR study – Kerwin et al., 2007). Aripiprazol je dobøe snášen. Nejèastìjší nežádoucí pøíznaky jsou insomnie, anxieta, cefalgie, akatizie a tremor. Extrapyramidové pøíznaky vyvolával aripiprazol ménì èasto než haloperidol a stejnì èasto jako risperidon a olanzapin. Nezvyšuje hladiny prolaktinu, nemá podstatný vliv na hmotnost, vliv na QTc interval. Je vhodný u prvních epizod, kde není vhodná pøílišná sedace, u pacientù, kde by pøibírání na váze nebo kardiální funkce mohly být problémem. K zahájení léèby se doporuèuje denní dávka 10–15 mg a v pøípadì neúèinnosti mùže být dávka zvýšena až na 30 mg dennì po dvou týdnech léèby (po dosažení rovnovážné koncentrace). Aripiprazol se podává jednou dennì (Švestka, 2005). Injekèní forma aripiprazolu byla testována také v léèbì akutní agitovanosti u schizofrenie ve dvou akutních, 24hodinových, dvojitì slepých studiích. Obì studie byly kontrolovány placebem a navíc obsahovaly rovnìž aktivní komparátor haloperidol. Pacienti mohli dostat bìhem 24 hodin 1–3 intramuskulární injekce, druhou minimálnì s dvouhodinovým èasovým odstupem. Úèinnost byla hodnocena pomocí skóre excitovanosti extrahovaného ze škály PANSS (PEC). Celkem se studií zúèastnilo 798 pacientù se schizofrenií (Andrezina et al., 2006; Tran-Johnson et al., 2007). Aripiprazol v dávce 9,75 mg i.m. byl stejnì úèinný jako haloperidol 6,5 mg i.m. v kontrole akutní agitovanosti, po 60 minutách byl aripiprazol úèinnìjší než placebo. Ve druhé studii s pacienty se schizofrenií byly dávky 5,25 mg, 9,75 mg a 15 mg úèinnìjší než placebo a 1 mg aripiprazolu byl stejnì úèinný jako placebo. V extenzi studie se 304 schizofrenními pacienty, která sledovala bezpeènost pøevádìní z intramuskulární injekèní léèby na perorální do pìti dnù, byl aripiprazol stejnì úèinný jako haloperidol,

Postery

u obou léèiv se podaøilo udržet zlepšení a nedošlo ke zhoršení stavu (Daniel et al., 2007). Vlastní sledování: Výchozí pøedpoklad pro naše hodnotní byl, že injekèní formu antipsychotika podáváme tam, kde chceme mít pøesnìjší kontrolu nad dávkou, jistotu vpravení do organismu a rychlejší nástup úèinku (v porovnání s orální formou). Pøedpokládali jsme výhodné podávání zejména u pacientù neklidných a agitovaných. Soubor a postup a výsledky: Intramuskulání aripiprazol jsme podali celkem 13 pacientùm se schizofrenním onemocnìním. Z toho bylo 8 mužù a 5 žen. U všech byla aplikována nejménì jedna injekce aripiprazolu 9,75 mg. Maximálnì jsme použili 5 injekèních dávek bìhem 48 hodin. Osm pacientù bylo následnì pøevedeno na perorální formu aripiprazolu, 5 bylo pøevedeno na jiné antipsychotikum. Dùvodem u jednoho pacienta byla akathizie, u tøí pacientù byl pøevod proveden pro nedostateèný klinický efekt aripiprazolu a u jednoho byl vysazen pro nauzeu a cephalgii. Anxietu a pøípadnou insomnii, která se nìkdy objevuje u perorální formy, jsme nezaznamenali ani v jednom pøípadì. Závìr: Zdá se nám, že podání injekèního aripiprazolu je vhodné zejména u pacientù, kde psychomotorický neklid a agresivita nejsou pøímým dùsledkem pozitivních psychotických pøíznakù (porucha vnímání, bludy), ale vyplývají z pøíznakù negativních nebo jádrovì schizofrenních (ambivalence, ambitendence, derealizace, depersonalizace, anxieta, dezorientace). Pøekvapivì jsme ani v jednom pøípadì nezaznamenali anxietu a insomnii, která se nìkdy pøechodnì objevuje u perorální formy. LITERATURA Andrezina R, Josiassen RC, Marcus RN, et al. Intramuscular aripiprazole for the treatment of acute agitation in patients with schizophrenia or achizoaffective disorder : a double blind, placebo-controlled comparison with intramuscular haloperidol. Psychopharmacology (Berl) 2006; 188: 281-292. Casey DE, Carson WH, Saha AR, et al. Switching patients to aripiprazole from other antipsychotic agents: a multicenter randomized study. Psychopharmacology 2003; 166: 391-399. Kasper S, Lerman MN, McQuade RD, et al. Efficacy and safety of aripiprazole vs haloperidol for long-term maintenance treatment following acute relapse of schizophrenia. Int J Neuropsychopharmacology 2003; 6: 325-337. Kerwin R, Millet B, Herman E, et al. A multicentre, randomized, naturalitistic, open-label study between aripiprazole and standard of care in management of community-treated schizophrenic patients (STAR study). European Psychiatry 2007; 1-11. McQuade RD, Stock E, Marcus R, et al. A comparison of weight change during treatment with olanzapine or aripiprazole: results from a randomised, double blind study. J Clin Psychiatry 2004; 65 (suppl): 47-56. Pigot TA, Carson WH, Saha AR, et al. Aripiprazol for the prevention of relapse in stabilized patients with chronic schizophrenia: A placebo controlled 26 week study. J Clin Psychiatry 2003; 64: 1048-1056. Švestka J, Votava M. Aripiprazol. Farmakoterapie 2005; 3: 239-248. Tran-Johson TR, SackDA, Marcus RN, et al. Efficacy and safety of intramuscular aripiprazole in patients with acute agitation: A randomized doubleblind, placebo-controlled trial. J Clin Psychiatry 2007; 68: 111-119. MUDr. Klára Látalová, Ph.D. Klinika psychiatrie LF UP v Olomouci I. P.Pavlova 12 Olomouc, 77520 E-mail: [email protected] SUICIDALITA PACIENTÙ S BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHOU NA PK FN V OLOMOUCI V LETECH 2006–2008 SUICIDALITY IN PATIENTS WITH BIPOLAR AFFECTIVE DISORDER IN PSYCHIATRY CLINIC OF UNIVERSITY HOSPITAL OLOMOUC IN YEARS 2006–2008 Látalová K., Kubínek R., Sigmundová Z., Praško J. Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice v Olomouci, I. P. Pavlova 12, 775 20 Olomouc Lékaøská fakulta University Palackého v Olomouci SOUHRN: U nemocných s bipolární afektivní poruchou (BAP) je èastým jevem suicidální chování. Odhaduje se, že poèet dokonaných sebevražd je u pacientù s BAP asi 20krát vyšší než u bìžné populace. Faktory, které souvisí s vyšším rizikem sebevraždy, jsou celková doba, kterou pacient tráví v depresivní epizodì, pøítomnost hostility, sebevražedné pokusy v anamnéze a fyzické nebo sexuální zneužívání v dìtství. Suicidální riziko mùže dále zvyšovat pøítomnost komorbidního tìlesného onemocnìní (obezita, metabolický syndrom). Spolehlivé biologické markery suicidálního jednání dosud nemáme. Intenzivnì jsou zkoumány hladiny metabolitù monoaminù v cerebrospinálním moku. Z léèiv má jednoznaènì prokázaný

84

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

dostateèný antisuicidální efekt u bipolární poruchy pouze lithium. V letech 2006–2008 bylo na Kliniku psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc pøijato celkem 196 pacientù s diagnózou bipolární afektivní porucha. Za 3 roky sledování došlo u nich k 32 suicidálních pokusùm, 5 z nich skonèilo letálnì. Toto èíslo pøedstavuje 19,6 % ze všech suicidálních pokusù zaznamenaných na KP FNOL. Klíèová slova: bipolární afektivní porucha, suicidium, suicidální pokus, antidepresiva, lithium SUMMARY: Suicide behavior is prevalent in individuals with BAP (bipolar affective disorder). The suicide rate in BAP individuals is approximately 20fold greater than that of the general population. Indicators for suicide attempts and completed suicide are history of suicide attempts, percentage of time spent in depressed state, hostility and sexual and physical abuse in childhoods. Adjuvant somatic illness (obesity, metabolic syndrome) can enhance suicidality. We have no convincing biological markers of suicidal behavior; the levels of monoamine metabolites in cerebrospinal fluid are studied. Compelling evidence support an antisuicide effect has only long term lithium treatment. There were hospitalized in Psychiatry department of University hospital Olomouc 196 patients suffering with bipolar affective disorder. Thirty two patients of this group made suicide attempt and five of them died. There are 19,6% of all suicide attempts described in PK FNOL. Key words: Bipolar affective disorder, suicide, suicidal attempt, antidepressant, lithium, Úvod: Bipolární afektivní porucha (BAP) je závažné, chronické, progresivní a epizodické onemocnìní. Nejzávažnìjším vyústìním BAP mùže být suicidium. Podle studií mortality mají nemocní s BAP vyšší frekvenci suicidálních myšlenek, suicidálních pokusù a dokonaných sebevražd. Ve srovnání s bìžnou populací je riziko suicidia u tìchto pacientù vyšší asi 20krát. Zhodnocení tohoto rizika je tedy v klinickém vedení pacienta zásadní. Faktory, které souvisí s vyšším rizikem sebevraždy, jsou celková doba, kterou pacient tráví v depresivní epizodì, pøítomnost hostility, sebevražedné pokusy v anamnéze a fyzické nebo sexuální zneužívání v dìtství. Suicidální riziko mùže dále zvyšovat pøítomnost komorbidního tìlesného onemocnìní. K sebevražednému jednání pøispívá mnoho promìnných, které jsou ve své podstatì heterogenní a èasto obtížnì klinicky uchopitelné. Navíc, pacienti nepáchají suicidium pouze v dobì depresivní epizody, jak by bylo logicky odvoditelné, ale i v remisi èi v dobì mánie nebo v prùbìhu smíšené epizody. Pøi léèbì akutní fáze poruchy je hodnocení a léèba suicidálního chování mimoøádnì naléhavým terapeutickým cílem. Nebezpeèné bývá zejména období zmírnìní tìžké deprese, kdy má pacient více energie na to, aby suicidium realizoval. Rovnìž pøi udržovací a profylaktické léèbì patøí snížení rizika suicidia mezi základní cíle. Pøi akutní léèbì jednotlivých fází BAP prokázaly úèinnost jak farmakogenní léèba, tak i doprovodné psychosociální intervence. Ale pomìrnì málo studií se zabývalo dùkladnìjším sledováním antisuicidálního, eventuálnì prosuicidiálního efektu tìchto pøístupù. Jednoznaèný antisuicidální efekt byl u bipolární poruchy prokázán pouze u lithia. Zároveò bylo vysloveno podezøení, že antidepresiva mohou u vnímavých jedincù provokovat nebo zesilovat suicidální tenzi a zvyšovat tak riziko sebevražedného chování (McElroy et al., 2006). Nálezy z rùzných studií se však mohou trochu lišit. Goodwin a Jamison (1990) uvádìjí, že dokonce až 18,9 % bipolárních nemocných ukonèí svùj život suicidiem. Vysoké uvádìné procento se patrnì týká tìžších, neléèených pacientù. Další práce z roku 1990 hodnotila 100 pacientù, kteøí se pokusili spáchat sebevraždu v rámci již pøedtím diagnostikované depresivní poruchy. Bylo zjištìno, že 53 % pacientù ze souboru splòovalo kritéria pro depresivní poruchu, 47 % ale splòovalo kritéria pro BAP (46 % pro BAP II, 1 % pro BAP I) (Rihmer a Kiss, 2002). Jiná studie z téhož roku prokázala podobné výsledky; bylo zaznamenáno vyšší riziko suicidia u BAP II ve srovnání s a BAP I a depresivní poruchou (Rihmer et al., 1990). Tento jev autoøi vysvìtlují tím, že pacienti s BAP II mají èasto komorbidní poruchu osobnosti, abúzus psychoaktivních látek a další doprovodné psychické poruchy. Isometsa et al. (1994) objevili mezi 1397 osobami, kteøí zemøeli na suicidium ve Finsku v prùbìhu jednoho roku, 31 lidi, kteøí trpìli BAP. 78 % z nich spáchalo sebevraždu bìhem depresivní epizody BAP, 11 % v prùbìhu smíšené a 11 % v prùbìhu manické epizody s psychotickými rysy. Vlastní studie: Cílem naší retrospektivní studie bylo zjistit celkový poèet pacientù s BAP I a BAP II, kteøí byli hospitalizováni na Klinice psychiatrie FNOL v letech 2006–2008, popsat jejich demografické charakteristiky, zjistit poèet suicidálních pokusù eventuálnì dokonaných sebevražd ve sledovaném období. Dále jsme chtìli zjistit podíl suicidálních pokusù a dokonaných sebevražd u pacientù s bipolární afektivní poruchou na celkovém poètu suicidálních pokusù a dokonaných sebevražd u všech registrovaných pacientù. Metoda: V programu Medea byli zjištìní všichni pacienti, kteøí ve sledovaném období byli hospitalizování pro bipolární poruchu a také všichni pacienti, kteøí byli ve sledovaném období zachycení po suicidálním pokusu. U tìchto pacientù byly vyhledány chorobopisy a v nich zjištìna jednotlivá demografická data. Výsledky: Ve sledovaném tøíletém období bylo na Kliniku psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc pøijato celkem 196 pacientù s diagnózou

85

bipolární afektivní porucha. Bipolární afektivní poruchou I. typu trpìlo celkem 91 pacientù (42 mužù, 49 žen) a bipolární afektivní poruchou II. typu 105 pacientù (61 mužù, 44 žen). Za 3 roky sledování došlo u tìchto pacientù k 32 suicidálním pokusùm, 5 z nich skonèilo letálnì. Toto èíslo pøedstavuje 19,6 % ze všech suicidálních pokusù zaznamenaných na PK FNOL. Závìr: Sebevražedné chování u pacientù s BAP je bohužel bìžné. Pacienti s BAP mají ve srovnání s bìžnou populací vyšší procento suicidálních myšlenek, èastìji páchají sebevraždu a vykazují vìtší poèet dokonaných sebevražd. I v rámci psychiatrické péèe patøí bipolární porucha z hlediska suicidality k nejrizikovìjším. To se také potvrdilo v naší studii. Z výsledkù je patrné, že pacienti s bipolární afektivní poruchou se na celkovém poètu sebevražedných pokusù podílejí významnou mìrou. Podpoøeno CNS MŠMT 1M0517. LITERATURA Goodwin FK, Jamison KR. Manic-Depressive Illness. New York, Oxford University Press, 1990. Isometsa ET, Henriksson MM, Aro HM et al. Suicide in bipolar disorder in Finland. Am J Psychiatry 1994; 151:1020-1024. McElroy SL, Kotwal R, Kaneria R et al. Antidepressants and suicidal behavior in bipolar disorder. Bipolar Disord., 8, 2006, pp. 596-617. Rihmer, Z, Kiss, K. Bipolar disorders and suicidal behavior.: Bipolar Disord., 4 (Suppl), 2002, pp. 21-25. Rihmer Z, Barsi J, Arato M et al. Suicide in subtypes of primary major depression. J Affect Disord, 18, 1990, pp. 221-225. MUDr. Klára Látalová, Ph.D. Klinika psychiatrie LF UP v Olomouci I. P. Pavlova 12 Olomouc, 77520 E-mail: [email protected] ROLE HIPOKAMPU PØI ROZEZNÁVÁNÍ POLOHY POHYBUJÍCÍHO SE OBJEKTU A VLIV ANTAGONISTÙ ADRENORECEPTORÙ NA ØEŠENÍ TÉTO ÚLOHY ROLE OF HIPPOCAMPUS IN RECOGNITION OF POSITION OF MOVING OBJECT AND EFFECT OF ANTAGONISTS OF ADRENORECEPTORS ON PERFORMANCE IN THIS TASK Levèík D., Klement D., Nekováøová T., Petrásek T., Stuchlík A. Fyziologický ústav AV ÈR SOUHRN: Prostorová kognice je èasto používaný model pro výzkum pamìti a uèení obecnì. Behaviorální testy využívající poèítaèovou aparaturu umožòují snadnou modifikaci experimentu a širokou škálu prezentovaných stimulù. Øada experimentù prokázala kritickou roli hipokampu pro navigaci i pro rozeznávání místa, na kterém se subjekt nachází, pokud musí použít vzdálené orientaèní body (napø. Morris et al., 1982; Klement et al., 2005). Avšak zatím není jasné, zda hipokampální neurony mohou kódovat polohu pohybujícího se objektu. Vyvinuli jsme nový behaviorální test, v nìmž potkani pozorují pohybující se objekt a vyhodnocují jeho polohu. Bìhem experimentu byli vyhladovìlí potkani (Rattus norvegicus) umístìni v modifikovaném Skinnerovì boxu, který byl propojen s poèítaèem a monitorem. Pokud potkani provedli operantní odpovìï (zmáèknutí páèky v boxu) ve chvíli, kdy se pohybující se objekt nacházel na monitoru v urèené odmìòované oblasti, bylo do krmítka v boxu doruèeno nìkolik potravinových pelet. Poté, co se potkani nauèili tuto úlohu øešit, zkoumali jsme vliv antagonistù adrenergních receptorù (α1-blokátoru prazosinu a β-blokátoru propranololu) a následnì také hipokampální léze na øešení této úlohy. Výhodou této úlohy je skuteènost, že pohyb potkanù je ve srovnání s ostatními prostorovými úlohami minimalizován, což otevírá možnost pro studium kognitivních funkcí i v pøípadech, kdy podání farmakologické látky ovlivòuje motoriku. Klíèová slova: prostorová kognice, hipokampus, adrenoreceptory SUMMARY: Spatial cognition is often used as a model to study memory and learning themselves. Behavioral tests using computer apparatus allow us to modify easily experiments and to present wide range of visual stimuli. Many experiments showed a critical role of hippocampus for navigation and for recognition of place on which is the subject situated with using distal landmarks for orientation (Morris et al., 1982; Klement et al., 2005). However it`s still unclear, whether hippocampal neurons can encode also the position of moving object. We have developed a novel behavioral task, in which rats observe moving object and discriminate it`s position. During the experiment the fooddeprivated rats were placed in a modified Skinner`s box connected with a computer and with a computer screen. In the case the rats made an operant response (lever press) when the moving object situated on the computer screen was in the rewarded area, a few food pellets were delivered to the feeder in the box as a reward. After the rats were able to solve this task,

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 we have studied the effect of antagonists of adrenoreceptors (α1-blocker prazosin and β-blocker propranolol). Afterwards we studied also the effect of hippocampal lesion on performance in this task. Advantage of this task is minimisation of a movement of rats compared to another behavioral spatial tasks, what opens new possibilities in study of cognitive functions in cases the application of drugs affects motoric abilities. Key words: spatial cognition, hippocampus, adrenoreceptors Financování projektu: research project AV0Z50 110509, grant MSMT CR 1M0517, grant MSMT CR LC554, grant GA ÈR 309/09/0286. LITERATURA Klement D, Past‘alková E, Fenton AA. Tetrodotoxin infusions into the dorsal hippocampus block non-locomotor place recognition. Hippocampus 2005;15(4):460-71. Morris RG, Garrud P, Rawlins JN, O‘Keefe J. Place navigation impaired in rats with hippocampal lesions. Nature 1982;297(5868):681-3. Mgr. David Levèík Fyziologický ústav AV ÈR, v.v.i. Vídeòská 1083 142 20 Praha 4 E-mail: [email protected] KVALITA ŽIVOTA U SENIORÙ S KOMORBIDNÍ PSYCHIATRICKOU DIAGNÓZOU QUALITY OF LIFE IN ELDERY PEOPLE WITH COMORBID PSYCHIATRIC DIAGNOSIS Lužný J.1,2, Ivanová K.2, Donìk E.1 1 Psychiatrická léèebna v Kromìøíži 2 Ústav sociálního lékaøství a zdravotní politiky LF UP v Olomouci SOUHRN: Specifickou oblastí výzkumu kvality života v medicínì je oblast zjišśování a hodnocení kvality života seniorù. Z pohledu demografie je populace seniorù aktuálnì nejdynamiètìji rostoucí populaèní skupinou v tradiènì ekonomicky vyspìlých zemích. Tato populaèní skupina se vyznaèuje celou øadou nejen medicínských specifik, ktera by mìla být a mají být zohlednìna pøi poskytování komplexních zdravotnì sociálních služeb 21. století. S ohledem na cost-benefit analýzu nákladové efektivnosti poskytovaných zdravotnì sociálních služeb v péèi o seniory se hodnocení kvality života seniorù stává významným ukazatelem úspìšnosti a výsledkù zdravotnì sociální péèe o seniory. Autoøi pøíspìvku se zamìøili na výzkum kvality života seniorù s komorbidní psychiatrickou diagnózou, kteøí byli hospitalizováni na nìkterém z gerontopsychiatrických oddìlení Psychiatrické léèebny v Kromìøíži. Byla uspoøádána prùøezová studie (cross sectional study), metodicky bylo použito psychiatrických škál Mini-Mental State Examination (MMSE), Yesevageho škála pro hodnocení geriatrické deprese (Geriatric Depression Scale, GDS), se souhlasem WHOQoL skupiny bylo použito standardizovaného dotazníku pro hodnocení kvality života seniorù (WHOQoL-OLD). Cílem výzkumu byla snaha zodpovìdìt otázku, jaká je úroveò subjektivnì vnímané kvality života u seniorù s komorbidní psychiatrickou diagnózou, dále pak, zda existuje statisticky signifikantní korelace mezi kvalitou života u seniorù s komorbidní psychiatrickou diagnózou a mírou depresivního prožívání (skore WHOQoL-OLD vs. skore GDS), resp. mezi kvalitou života u seniorù s komorbidní psychiatrickou diagnózou a úrovní výkonu v MiniMental State Examination (MMSE). Výzkumná práce vznikla v rámci doktorského studia hlavního autora pøíspìvku, jehož pøedmìtem zájmu je kvalita života u seniorù, a bude dále studována v rámci získaného mezinárodního grantového projektu ADEL (Advocacies For Frail and Incompetent Elderly in Europe), kterého se autoøi pøíspìvku úèastní. Klíèová slova: kvalita života, dotazník kvality života WHOQoL-OLD, geriatrická škála deprese, Mini-Mental State Examination SUMMARY: Evaluation of quality of life in eldery people is a specific area of research of quality of life as a whole. From the demographic point of view, population of eldery people is the most dynamic and insteadily increasing population group in all economically developed countries. This group of population requires a specific approach as for health care and social care system which should be taken into account in both medical and social care system in 21st century. Evaluation of quality of life could be a suitable indicator for a complex cost-benefit analysis and efficiency anaysis of health and social care system of eldery people. Authors focused on research of quality of life of eldery peole - patients - with comorbid psychiatric diagnosis who were hospitalised in Mental Health Hospital Kromìøíž. Cross sectional study was done, metodologically we used psychiatric scales such as Mini-Mental state Examination (MMSE), Geriatric Depression Scale (GDS) and WHOQoL-OLD questionnaire (WHOQoL-OLD). The aim of study was to evaluate level of quality of life in eldery patients with comorbid psychiatric diagnosis, and furthermore to test statistically any possible correlation between level of quality of life and level of depression (GDS) or mental deterioration (MMSE), respectively. This research was done as a part of postgraduate studies of main author

Postery

of this article who focuses on research of quality of life in eldery people, this research activities are further supported by international project ADEL (Advocacies For Frail and Incompetent Elderly in Europe ) in which authors of this article take part, representing Czech research team. Key words: quality of Life, questionnaire Quality of Life WHOQoL-OLD, geriatric Depression Scale, Mini-Mental State Examination MUDr. Jan Lužný Psychiatrická léèebna v Kromìøíži Øeditel: prim. MUDr. Miroslav Koupil Havlíèkova 1265 Kromìøíž 767 40 E-mail: [email protected] K VA N T I T A T Í V N E V Y H O D N O T E N I E I S C H E M I C K O / REPERFÚZNYCH ZMIEN V MIECHE KRÁLIKA QUANTITATIVE EVALUATION OF ISCHEMIC/REPERFUSION INJURY IN THE RABBIT SPINAL CORD Mechírová E., Domoráková I., Burda J.1, Danielisová V.1 Ústav histológie a embryológie LF UPJŠ, Šrobárova 2, 040 11 Košice, Slovenská republika 1 Neurobiologický ústav SAV, Šoltésovej 4, 040 00 Košice, Slovenská republika SÚHRN: Ischemický preconditioning poskytuje ochranu neurónom proti následnému letálnemu ischemickému inzultu. Podobný úèinok majú aj niektoré farmaká. V našej práci sme sa zamerali na kvantitatívne vyhodnotenie úèinku noradrenalínu a EGb 761 podávaných pred ischemickým inzultom. Použili sme králikov u ktorých sme v mieche semikvantitatívnou metódou urèovali poèet nepoškodených a poèet degenerovaných neurónov. K¾úèové slová: králik, miecha, Fluoro Jade B, NeuN, ischemia SUMMARY: Ischemic preconditioning gives protection to the neurons against subsequent lethal ischemic attack. Similar effects have certain drugs. We evaluated by quantitative method the effect of noradrenalin and EGb 761 administered before ischemic insult. In the spinal cord of rabbits we counted viable and degenerated neurons. Key words: rabbit, spinal cord, Fluoro Jade B, NeuN, ischemia Introduction: Short-term sublethal ischemia that gives a robust protection to neurons against subsequent lethal ischemic attack, have been described in various experimental models and generally was named as ischemic tolerance. Ischemic tolerance was firstly described by Kitagawa et al. (1990) and Kirino et al. (1991) in the central nervous system. Protection achieved by ischemic preconditioning can be also provided by short-term hypoxia, hyperthermia and hypothermia, oxidative stress, by norepinephrin (Meng et al., 1996) or EGb 761. EGb extract affects metabolism, hemodynamic and hemorheology, it has antioxidant properties and transmitter/receptor effects in the central and peripheral nervous system (Mechírová and Domoráková, 2002; Saleem et al., 2008). We focused our experiments to analyze quantitative changes in number of viable and degenerated neurons in the rabbit spinal cord after pharmacological preconditioning (noradrenalin and EGb 761) prior to ischemic insult. The data concerned with spinal cord preconditioning are poor. Spinal cord is a vulnerable part of the CNS to ischemic injury. The most vulnerable neurons are motor neurons situated in the ventral horns and interneurons in intermediate zone. They can play an important role in the process of tolerance acquisition in the spinal cord and can influence expected prevention of paraplegia following the surgery on the thoracic and abdominal aorta. Material and methods: The experiments were performed on male rabbits with a weight of 2.5–3.5 kg. Animals were anesthetized with a mixture of ketamine (100 mg/kg) and xylazine (15 mg/kg) intramuscularly and operated under sterile conditions. Ischemia of the spinal cord was induced by occlusion of the aorta below the left renal artery for 30 min (Zivin and DeGirolami, 1980). An antibiotic cefalotin (30 mg/kg) was administered intramuscularly immediately after operation. The animals were divided into 8 groups: 1. Control group – (n = 3); 2. Exp. group - 30 min of ischemia/48 h of reperfusion (n = 5); 3. Exp. group – 30 min of ischemia/72 h of reperfusion (n = 5); 4. Exp. group – noradrenalin administration and 48 h of survival (n = 3); 5. Exp. group – noradrenalin 48 h before 30 min of ischemia/48 h of reperfusion (n = 3); 6. Exp. group – noradrenalin 48 h before 30 min of ischemia/72 h of reperfusion (n = 3); 7. Exp. group – 7 days EGb 761/30 min of ischemia/48 h of reperfusion (n = 5); 8. Exp. group – 7 days EGb 761/ 30 min of ischemia/72 h of reperfusion (n = 5). In the groups 4, 5, and 6, bolus of noradrenalin (3.1 μmol/kg i.p.; Noradrenalin Léèiva, Zentiva) was administered 48 h before 30 min of ischemic injury. This dose of noradrenalin activates adaptive response or tolerance of tissues (Meng et al., 1996). In the groups 7 and 8, alcoholic extract of Ginkgo biloba EGb 761 (Tanakan, Ipsen, France; 40 mg/kg/day) was administered perorally during 7 days before 30 min of ischemia. After 48 or 72 hours of reperfusion, the rabbits were deeply anesthetized again and perfused transcardially with 0.9% saline and 4% paraformaldehyde in 0.1 M phosphate buffered saline (pH 7.4). The L3- L6 segments of

86

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

the spinal cord were dissected and transverse sections were prepared by vibratome for Fluoro Jade B staining or the tissue was embedded in paraffin for NeuN immunohistochemical investigation. Quantitative Analysis: The viable NeuN positive and degenerated Fluoro Jade B positive neurons were counted in the anterior horns, ventrally to a line drawn through the central canal perpendicular to the anterior median fissure by using Image tool software (UTHSCSA, San Antonio, USA). Statistical comparison was evaluated by Student's t-test. Neurological function of hind limbs was assessed by using Tarlov scoring system. Results and discussion: The neurologic status was assessed at 24, 48, and 72 hours after reperfusion period using Tarlov scoring system. All animals in the control group were neurologically normal. Tarlov scores in the groups with 30 min of ischemia followed by 48, and 72 hours of reperfusion were significantly lower (p < 0.05) in each time point than those in the control group. The scores in both groups with EGb 761 pretreatment were the same or very similar to the control group. In the EGb 761 pretreated groups versus noradrenalin preconditioned groups followed by 30 min of ischemia and 48 or 72 hours of reperfusion, Tarlov scores were significantly higher (p<0.05). In the group of rabbits preconditioned with noradrenalin and survived 48 hours without ischemia the neurological function was the same like in the control group. Analysis of Fluoro Jade B Sections: In the fluorescent microscope Fluoro Jade B demonstrates degenerated cells. Control sections of the L5 spinal cord segment showed no Fluoro Jade B positive nerve cells in laminae VII, VIII and IX of intermediate zone and ventral horns. The same appearance, without Fluoro Jade B positive cells, was present in the sections obtained from rabbits pretreated with EGb 761 that underwent 30 min of ischemia followed by 48 hours and 72 hours of reperfusion and in the sections from the rabbits preconditioned with noradrenalin and surviving 48 hours. After noradrenalin preconditioning 48 hours before 30 min of ischemia followed by 48 hours of reperfusion the spinal cord sections showed a high number of degenerated Fluoro Jade B positive neurons in comparison with the EGb 761 pretreated and control groups. The number of degenerated Fluoro Jade B positive neurons in the above mentioned groups was similar to the number of the damaged neurons in the groups of rabbits after a single 30 min of ischemia and 48 or 72 hours of reperfusion. NeuN Immunohistochemistry: The NeuN immunocytochemistry serves as an marker for neurons in central and peripheral nervous system. We used this method for quantification of viable neurons in the spinal cord after ischemic injury. Significant decrease (p < 0.01) of NeuN positive neurons was observed after EGb 761 pretreatment in both groups of animals after 30 min of ischemia followed by 48 and 72 hours of reperfusion in comparison with the control group. Despite this significant decrease of neurons in above mentioned EGb 761 pretreated groups it seems there are enough viable neurons that are able to guarantee normal function of hind limbs as it is documented by Tarlov scores. The groups of rabbits with a single 30 min of ischemia followed by 48 and 72 hours of reperfusion in transverse sections reveal weak NeuN positivity, significantly lower (p < 0.01) than in control and also EGb 761 pretreated groups. Similar significant decreased number of NeuN positive neurons (p < 0.01) was obtained when we compared the sections from rabbits preconditioned with noradrenalin. It is well documented that different forms of stress including toxins, physical stress and ischemia can evoke the release of endogenous noradrenalin. Meng et al. (1996) have found that injection of a stressful dose of noradrenalin to the rat induced the expression of cardiac genes c-fos and HSP 70. Noradrenalin treatment is mediated by α1-adrenoceptors and appears to require protein synthesis de novo (Ravingerova et al., 2002). We supposed that noradrenalin administered 48 hours prior 30 min of ischemia should preserve the spinal cord motor neurons and interneurons by acquisition of tolerance. But the results show that 30 min of ischemia is so severe that the majority of damaged neurons undergo the process of neuronal death and the effect of preconditioning with noradrenalin administered 48 hours prior to ischemia does not occur. NeuN positive neurons in the ventral horns were significantly decreased in number in noradrenalin preconditioned groups of rabbits in comparison with the control group but also with the EGb 761 pretreated groups. On the other hand the number of degenerated Fluoro Jade B positive neurons significantly increased in the sections of noradrenalin preconditioned rabbits and in the sections with single 30 min of ischemia and 48 or 72 hours of reperfusion. Our results can partially contribute in expected prevention of neurological injury – paraplegia after surgical operations of thoracic and abdominal aorta. This work was supported by the VEGA grants 1/0136/09, 2/0141/09, 1/4237/07. REFERENCES Kirino T, Tsujita Y, Tamura A. Induced tolerance to ischemia in gerbil hippocampal neurons. J. Cereb. Blood Flow Metab. 1991; 11:299-307. Kitagawa K, Matsumoto M, Tagaya M, Hata R, Ueda H, Niinobe M, Handa N, Fukunaga R, Komara K., Mikoshiba K. „Ischemic tolerance“ phenomenon found in the brain. Brain Res. 1990; 528:21-24. Mechírová E, Domoráková I. NADPH-diaphorase activity in the spinal cord

87

after ischemic injury and the effects of pretreatment with Ginkgo biloba extract (EGb 761). Acta Histochem. 2002; 104:427-430. Meng X, Cleveland JC Jr., Rolland RT, Mitchell MB, Brown JM, Banerjee A, Harken AH. Norepinephrine-induced sustained myocardial adaptation to ischemia is dependent on alpha 1-adrenoceptors and protein synthesis. J. Mol. Cell. Cardiol. 1996; 28:2017-2025. Ravingerova T, Pancza D, Ziegelhoffer A, Styk J. Preconditioning modulates susceptibility to ischemia-induced arrhythmias in the rat heart: the role of alpha-adrenergic stimulation and K(ATP) channels. Physiol. Res. 2002; 51:109-119. Saleem S, Zhuang H, Biswal S, Christen Y, Doré S (2008). Ginkgo biloba extrakt neuroprotective action is dependent on heme oxygenase 1 in ischemic brain injury. Stroke, 2008; 39:3389-3396. Zivin JA, De Girolami U. Spinal cord infarction: A higly reproducible stroke model. Stroke, 1980; 11:200-2. Doc. MUDr. Eva Mechírová, CSc., mim. prof. Ústav histológie a embryológie LF UPJŠ Šrobárova 2 040 00 Košice E-mail: [email protected] KOGNITIVNÍ VÝKON U DEPRESE: SOUVISEJÍCÍ FAKTORY COGNITIVE PERFORMANCE IN DEPRESSION: RELATED FACTORS Navrátilová P., Kuèerová H., Ustohal L., Pøikryl R. Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno SOUHRN: Studie zkoumala profil a dynamiku kognitivního výkonu u pacientù s depresivní poruchou. Zjišśovali jsme, zda vytipované faktory souvisí s kognitivním výkonem. Celkový kognitivní výkon mìl vztah k míøe aktuální nálady (zejména na poèátku léèby) a k míøe depresivní symptomatologie (zejména na konci léèby). Pozornostní výkon se ukázal jako možný prediktor odpovìdi na léèbu. Klíèová slova: deprese, kognitivní výkon, antidperesivní léèba SUMMARY: This study investigated profile and dynamics of cognitive performance in patients with major depressive disorder. We tried to find, whether predicted factors are related to cognitive performance. The global cognitive performance is related to the rate of current mood (especially at the beginning of the acute treatment) and rate of depressive psychopathology (especially at the end of the acute treatment). The attention performance was demonstrated as a possible factor predicting the response to treatment. Key words: depression, cognitive performance, antidepressant treatment Úvod: Narušení kognitivních funkcí je u pacientù s depresí relativnì èasté (Veiel, 1997; Ravnkilde et al., 2002). Za jeho výskyt odpovídají do jisté míry mechanizmy spouštìjící vznik samotné deprese. Narušení kognitivního výkonu vedle toho mùže na praktické úrovni odrážet teorie o vzájemném vztahu kognicí a emocí. Profil narušení kognitivního výkonu má globální a difúzní charakter s vyšším zapojením zejména frontálních oblastí. Nejèastìji se referuje narušení exekutivních funkcí, pamìti a pozornosti. Jako faktory, které mohou mít vztah ke kognitivnímu výkonu u deprese, se uvádìjí zejména aspekty psychopatologie onemocnìní, jako jsou hloubka a subtyp deprese, dále délka trvání onemocnìní a poèet prodìlaných epizod. Ukazuje se, že kognitivní výkon má vztah k míøe depresivní symptomatologie a mùže souviset s aktuální náladou. Zvažuje se také pùsobení vlivù jako vìk pacientù, okolnosti léèby a vliv antidepresivní terapie (Austin, 2001; Merriam et al., 1999). Metodika: Práce zjišśovala, zda vytipované faktory (míra depresivní symptomatologie, odezva na léèbu a aktuální emocionální stav) souvisejí s kognitivním výkonem u pacientù s depresí. Výzkumný soubor pøedstavovali vybraní pacienti hospitalizovaní pro depresivní onemocnìní na odd. 23 PK LF MU a FN Brno. Všichni pacienti byli léèeni prostøednictvím antidepresivní medikace. Poèet osob, které byly zaøazeny do výzkumného souboru, èinil 25. Podle odpovìdi na léèbu jsme soubor rozdìlili na podskupinu remitérù a nonremitérù. Remitéøi byli pacienti, kteøí po léèbì vykázali charakteristiky èesní remise. Ostatní jsme oznaèili za nonremitéry. U všech osob zaøazených do studie jsme provedli komplexní neuropsychologické vyšetøení zamìøení na zmapování kognitivního výkonu a dále jsme administrovali metody pro zjištìní souvisejících faktorù (MADRS, HAMD, BDI-II, Škála nálady). Každá osoba byla použitými metodami vyšetøena dvakrát, v akutní fázi onemocnìní a po ètyøtýdenní antidepresivní léèbì. Jako ukazatele celkového kognitivního výkonu používáme tzv. kompozitní skór, který zahrnuje podíl všech kognitivních funkcí. Výsledky: V akutní fázi depresivního onemocnìní mìl celkový kognitivní výkon statisticky významný záporný vztah s aktuálním emocionálním stavem. Tedy èím více negativních emocí pacienti vykázali, tím horší mìli kognitivní výkon. Po ètyøtýdenní antidepresivní léèbì souvisel celkový kognitivní výkon statisticky významnì negativnì s mírou depresivní symptomatologie. Tedy èím více depresivních symptomù u jedince pøetrvalo, tím horší mìl kognitivní výkon.

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Kognitivní výkon souvisel rovnìž s odpovìdí na léèbu. Remitéøi a nonremitéøi se v akutní fázi depresivního onemocnìní lišili v kvalitì pozornostního výkonu a v rychlosti psychomotorického tempa. Remitéry a nonremitéry rozlišoval rovnìž kognitivní výkon po ètyøtýdenní antidepresivní léèbì, kdy mìli nonremitéøi výkon ve všech kognitivních funkcích statisticky signifikantnì horší než remitéøi. Diskuze: Pøedpokládali jsme souvislost kognitivního výkonu a míry depresivní symptomatologie. Pøed léèbou, tedy v akutní fázi depresivního onemocnìní se tento vztah neukázal. Toto nebylo plnì v souladu s našimi pøedpoklady a pøedchozími výzkumy (Austin, 2001; Merriam et al., 1999). Náš výsledek mohl být dán relativní homogenitou našeho souboru. U pacientù se jednalo o depresi pøevážnì støednì tìžkou a tìžkou. Variabilita, která mohla potenciálnì pøinést rozdílné profily kognitivního výkonu, byla tedy snížena. V úvahu také pøipadá, že kognitivní výkon mohl hypoteticky více souviset jen s nìkterým ze symptomù deprese, a protože použité škály zachycovaly obraz onemocnìní v celé šíøi, vztahy se neukázaly jako prùkazné. Po léèbì se vztah mezi kognitivním výkonem a symptomatologií potvrdil. To je v souladu s pøedchozími šetøeními (Merriam et al., 1999). Variabilita ve stupních deprese byla po léèbì již vyšší a díky tomu se domníváme, že se jednoznaènì projevil i vliv míry symptomatologie na kognitivní výkon. Závažnost pøetrvávající psychopatologie po léèbì tedy souvisela s hloubkou kognitivního narušení. Dále nás zajímalo, jaký bude vztah mezi aktuálním emocionálním stavem a kognitivním výkonem. Pøed léèbou se ukázal významný vztah mezi celkovým kognitivním výkonem a aktuální náladou. Toto zjištìní ukazuje v klinické rovinì významné propojení kognitivních a emocionálních funkcí. Jestliže je Škála nálady použitá pro zjišśování aktuálního emocionálního stavu zamìøená zejména na negativní emocionální stav, ukazuje to, jak mohou silné negativní emoce doprovázející depresi v její neléèené podobì významnì interagovat s kognitivním výkonem. Po léèbì se již signifikantní vztah mezi aktuální náladou a celkovým kognitivním výkonem neukázal. Toto mùžeme vysvìtlit tím, že po léèbì se s ústupem depresivních pøíznakù snížila intenzita negativního emoèního prožívání a aktuální emocionální stav již nemìl tak silný vliv na kognitivní výkon. V našem výzkumu jsme dále zjišśovali, zda existuje rozdíl v kognitivním výkonu mezi podskupinou remitérù a nonremitérù. Ukázalo se, že pøed léèbou se výkony podskupiny remitérù a nonremitérù statisticky signifikantnì lišily v kognitivní doménì pozornosti a psychomotorického tempa. Toto naznaèuje, že míra narušení pozornosti by do jisté míry mohla predikovat další vývoj onemocnìní a pøedpovídat to, zda léèba bude nebo nebude úspìšná. Toto zjištìní tak koresponduje se výzkumem Majera et al. (2004), který dokázal, že narušení selektivní pozornost mùže být významný prediktor odpovìdi na léèbu, který souvisí s nástupem a kvalitou remise. Pozornost by tak hypoteticky mohla být faktorem souvisejícím s neurobiologickými aspekty onemocnìní a její narušení by mohlo na klinické rovinì odkazovat na urèité neurobiologické oslabení. Po léèbì byl mezi skupinou remitérù a nonremitérù zaznamenán rozdíl ve všech sledovaných složkách kognitivního výkonu. Remitéøi mìli kognitivní výkon statisticky signifikantnì lepší. Toto naznaèuje souvislost kognitivního výkonu a reaktivity na léèbu. Zde opìt potvrzuje, že kognitivní výkon se bìhem léèby zmíròuje v souvislosti s ústupem symptomù onemocnìní. U jedincù, kteøí na léèbu pozitivnì reagují, tedy u kterých dojde k odeznìní depresivních pøíznakù, dochází k vìtší úpravì kognitivního výkonu než u jedincù, kteøí na léèbu nereagují. Závìr: Kognitivní výkon u depresivních pacientù vykázal vztah k míøe depresivní symptomatologie, aktuálnímu emocionálnímu stavu a odpovìdi na léèbu. Tato práce vznikla za podpory Výzkumného zámìru MŠ ÈR (MSM 0021622404). LITERATURA Austin MP, Mitchell P, Goodwin, GM. Cognitive deficits in depression. Possible implications for functional neuropathology. British Journal of Psychiatry 2001; 178: 200-206. Majer M, Ising M, Künzel H, Binder EB, Holsboer F, Modell S. Impaired divided attention predicts delayed response on risk to relapse in subjects with depressive disorder. Psychological Medicine 2004; 34(8): 1453-1463. Merriam EP, Thase ME, Haas GL, Keshavan MS, Sweeney JA. Prefrontal Cortical dysfunction in depression determined by Wisconsin Card Sorting Test performance. American Journal of Psychiatry 1999; 156: 780-782. Ravnkilde B, Videbech P, Clemmensen K, Egander A, Rasmussen NA, Rosenberg R. Cognitive deficits in depression. Scandinavian Journal of Psychology 2002; 43: 239-251. Veiel, HO. A preliminary profile of neuropsychological deficits associated with major depression. Journal of Clinical and Experimental Neuropsychology 1997; 19: 587603. Mgr. Petra Navrátilová, Ph.D. Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno Jihlavská 20, Brno E-mail: [email protected]

Postery

ISCHEMICKÝ POSTCONDITIONING V MOZGU POTKANA: SLEDOVANIE IMUNOREAKTIVITY NIEKTORÝCH BIOLOGICKY AKTÍVNYCH LÁTOK ISCHEMIC POSTCONDITIONIG IN THE RAT BRAIN: IMMUNOHISTOCHEMICAL MONITORING OF SOME BIOLOGICAL ACTIVE COMPOUNDS Némethová M., Danielisová V., Gottlieb M., Kravèuková P., Burda J. Neurobiologický ústav, Slovenská akadémia vied, Šoltésovej 4–6, Košice, Slovenská republika Institute of Neurobiology, Slovak Academy of Sciences, Šoltésovej 4–6, Košice, Slovakia SÚHRN: Táto štúdia je venovaná sledovaniu expresie antioxidatívnych enzýmov (MnSOD a CuZnSOD) a proteínov súvisiacich s rozvojom oneskorenej smrti buniek (Bcl-2 a Bax) na imunohistochemickej úrovni vo vybraných regiónoch mozgu (CA1 a gyrus dentatus) potkana po subletálnej ischémii aplikovanej dva dni po experimentálne vyvolanom letálnom ischemickom poškodení mozgu. Výsledky potvrdzujú mimoriadnu úèinnosś postconditioningu na zvýšenie imunoreaktivity oboch superoxiddismutáz a progresívny efekt na zníženie expresie proapoptotického proteínu Bax najmä vo vulnerabilných oblastiach mozgu. K¾úèové slová: cerebrálna ischémia, postconditioning, SOD, Bcl-2, Bax, hipokampus SUMMARY: This study is devoted to the following of antioxidant enzymes (MnSOD and CuZnSOD) expression and proteins (Bcl-2 and Bax) related to the development of delayed cell death on immunohistochemical level in the selected regions of the rat brain (CA1 and gyrus dentatus) after sublethal ischemia carried out two days after experimental ischemic lethal brain injury. Results confirmed exceptional postconditioning effect on growth of immunoreactivity of both SODs and progressive decreasing effect on expression of proapoptotic Bax protein mainly in vulnerable brain regions. Key words: cerebral ischemia, postconditioning, SODs, Bcl-2, Bax, hippocampus Úvod: Cerebrálna ischémia je známa ako aktivaèný mechanizmus pre spustenie mnohých biochemických kaskád, ktoré sú na jednej strane zamerané na prežitie neurónov, zatia¾ èo niektoré spôsobujú vývoj bunkovej smrti. Jedným z týchto mechanizmov je aj oxidatívny stres, ktorého negatívne pôsobenie môže byś v bunke znížené produkciou prirodzených antioxidantov, ktoré vychytávajú a detoxikujú vo¾né kyslíkové radikály (ROS). ROS sú produktom normálneho bunkového metabolizmu a sú schopné zapríèiniś poškodenie bunky vedúce k jej smrti. Cicavèie bunky sú vybavené prirodzeným antioxidaèným obranným mechanizmom, poèítajúcim nieko¾ko superoxiddismutáz – CuZnSOD, ktorá sa vyskytuje najmä v cytozole a MnSOD, lokalizovanej v mitochondriách. ROS sú zahrnuté v patogenéze mnohých ochorení CNS, vrátane ischemicko-reperfúzneho poškodenia a môžu byś aktívne ako sprostredkovatelia oneskorenej smrti neurónov. Superoxidový radikálový anión sa zvyšuje poèas postischemickej reperfúzie a jeho tvorba vedie k produkcii niektorých ïalších potenciálne nebezpeèných molekúl. Oneskorená smrś neurónov po ischémii sa prednostne vyskytuje v selektívne vulnerabilných oblastiach mozgu a táto degenerácia býva spojená so zvýšenou produkciou vo¾ných ROS. Objavuje sa nieko¾ko dní po doèasnej mozgovej ischémii a má mnoho èàt, ktoré pripomínajú apoptózu. Intenzita ischemického poškodenia urèuje, ktorá forma bunkovej smrti sa objaví: śažšia a dlhšia ischémia okamžite navodzuje nekrózu, menej intenzívna a kratšia spúšśa apoptózu. Gény zo skupiny bcl-2 patria do hlavnej signálnej cesty, ktorá reguluje apoptózu. Protoonkogén bcl-2 je humánny homológ represora bunkovej smrti u nematódy C. elegans. Zvýšená expresia bcl-2 napomáha prežitie bunkám, ktoré by inak odumreli apoptotickou cestou. Bax gén a ním kódovaný proteín patria k bunkovým regulátorom, ktoré indukujú apoptózu. V nervovom systéme sú èlenovia skupiny bcl-2 dôležitými determinantmi prežívania neurónov, rovnako ako aj odpoveïou na poškodenie. Táto štúdia je založená na našich predchádzajúcich výsledkoch, ktoré potvrdzujú protektívnu úlohu získania ischemickej tolerancie v neurónoch hipokampu pomocou tzv. ischemického postconditioningu (IPC), èo je model ischemického poškodenia mozgu, pri ktorom sa využíva poznatok, že krátka subletálna ischémia dva dni po predchádzajúcej letálnej je schopná zabezpeèiś urèitú ochranu buniek produkciou biologicky aktívnych látok, ako sú enzýmy a niektoré proteíny. Materiál a metodika: V experimente boli použité samce laboratórneho potkana, kmeò Wistar, o hmotnosti 300 ± 50 g, Zvieratá boli podrobené operaènému zákroku na vyvolanie experimentálnej ischémie štandardným 4cievnym podväzom pod¾a Pulsinelliho, modifikovaný Schmidt-Kästnerom. Jedna skupina zvierat podstúpila ischémiu trvajúcu 8 minút, následne prežívali 3 dni (I). V ïalšej skupine zvieratám bola navodená ischémia rovnakej dåžky, ale po dvoch dòoch prežívania bola reperfúzia prerušená subletálnou ischémiou v dåžke 5 min (IPC). Po druhej ischémii zvieratá prežívali 1 deò. Ako kontrolná skupina (SHC) boli použité potkany s rovnakým operaèným výkonom, ale bez navodenia ischémie. Na imunohistochemické stanovenie a obrazovú analýzu boli zvieratá na konci reperfúznej periódy v hlbokej chloralhydrátovej anestéze intrakardiálne prepláchnuté

88

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

4% paraformaldehydom v 0,1 M fosfátovom pufri (pH 7.4). Fixované mozgové tkanivo bolo nakrájané na vibratóme na koronálne rezy hrubé 33 μm a ïalej spracované nepriamou detekènou imunohistochemickou metódou pomocou avidín-biotínového komplexu (Vectastain, Vector Labs., USA). Rezy boli inkubované cez noc s primárnymi protilátkami (MnSOD a CuZnSOD, Calbiochem, USA; Bcl-2 a Bax, Santa Cruz Biotechnology, USA). Ofarbené rezy boli nasnímané mikroskopom Olympus BX 51 s digitálnou kamerou DP 50 a mikrodenzitometrická obrazová analýza bola vykonaná pomocou PC softwaru Image Tool (UTHSCSA, San Antonio, USA). Z každého potkana bolo vyhodnotených 15 rezov. Výsledky boli štatisticky spracované jednocestnou analýzou variácií ANOVA a Tukey, Bonferroni a Student-Newman-Keulsovým post-hoc testom pre mnohonásobné porovnávanie. Výsledky a diskusia: Dosiahnuté výsledky sú vyjadrené ako stredná hodnota nameranej integrovanej denzity ± S.E.M. V našom experimente ischemicko-reperfúzne poškodenie spôsobilo zvýšenie imunoreaktívnych buniek ako MnSOD (I CA1 = 5515,71 ± 786,94; DG= 542 4,91 ± 21,49), tak aj CuZnSOD (I CA1 = 6261,5 ± 411,35; DG=5609,5 ± 416,76), v porovnaní s kontrolnými hodnotami (SHC MnSOD CA1 = 2995,97 ± 441,04; DG = 3367,97 ± 401,77; SHC CuZnSOD CA1 = 6172,5 ± 809,88; DG = 4545,4 ± 796,85). Rovnako zaúèinkoval aj ischemický postconditioning, kde zvýšenie bolo zrete¾né najmä v CA1 oblasti (IPC MnSOD CA1 = 6431,82 ± 653,28; DG = 5023,80 ± 590,2; IPC CuZnSOD CA1 = 9746,6 ± 584,55; DG = 7345,4 ± 525,36). Hladina imunoreaktivity u Bcl-2 proteínu bola zvýšená po ischémii a následných 3 dòoch reperfúzie (I Bcl-2 = 2812,88 ± 255,1) v porovnaní s kontrolnými hodnotami (SHC Bcl-2 = 1148,55 ± 84,64) a po použití postconditioningu v CA1 bola znížená (IPC Bcl-2 = 1534,4 ± 99,16). V prípade DG bola odlišná situácia, imunoreaktivita Bcl-2 (I Bcl-2 = 1468,72 ± 65,17) nebola až taká prudká po ischémii a zostala na približne rovnakej úrovni hodnôt aj po použití postconditioningu (IPC Bcl-2 = 1594,53 ± 152,62). Bax imunoreaktivita v CA1 (I Bax = 3462,51 ± 321,66) a DG (I Bax = 3376,15 ± 258,73) bola zvýšená po ischémii a postconditioning (IPC CA1 Bax = 1766,89 ± 255,63; IPC DG Bax = 1828,39 ± 277,29) bol schopný ju znížiś až na takmer kontrolné hodnoty (SHC CA1 Bax = 1707,57 ± 292,42; SHC DG Bax = 1223,99 ± 122,04). Oxidatívny stress je jednou z viacerých signálnych ciest vedúcich k apoptóze. Bunky poškodené prudkým ischemickým atakom nemajú dostatok èasu na iniciáciu apoptotického programu a namiesto toho rýchlo odumierajú nekrotickou cestou. Bunky, ktoré eventuálne umierajú apoptoticky, majú pravdepodobne dostatok èasu na vytvorenie potrebných genomických alterácií. Mimoriadne dôležitú úlohu pri získavaní ischemickej tolerancie v bunke hrá funkèná postischemická proteosyntéza. Je známe, že následné patologické procesy po ischémii a reperfúzii vedú k poškodeniu proteosyntetického mechanizmu až do takej miery, že v skorých štádiách postischemickej reperfúzie je syntéza nových proteínov masívne znížená až zastavená. Je pravdepodobné, že postconditioning spôsobuje remoduláciu protektívnej proteosyntézy vedúcu k prepnutiu z proapoptotickej na antiapoptotickú cestu. Záverom je teda možné konštatovaś, že v našom experimente ischemický postconditioning je mimoriadne úèinný v prípade zvýšenie imunoexpresie oboch antioxidaèných enzýmov, najmä v prípade CuZnSOD a v oblasti vulnerabilných neurónov v CA1 oblasti hipokampu. Imunoreaktivita MnSOD je zvýšená taktiež, ale tento nárast nie je až taký výrazný, ako v prípade CuZnSOD. Naviac, hoci ischemický postconditioning znižuje poèet pozitívnych buniek s exprimovaným Bcl-2 v CA1, na druhej strane súèasne zabraòuje zvýšeniu produkcie apoptózu podmieòujúceho proteínu Bax s výnimoènou efektivitou. Práca bola finanène podporená grantmi APVV LPP 51-023506, VEGA 2/0141/09 a VEGA 2/0146/09. LITERATÚRA Burda J, Danielisova V, Nemethova M et al. Cell Mol Neurobiol 26, 2006, 1139-1149. Burda J, Matiasova M, Gottlieb M et al. Neurochem Res 30, 2005, 13971405. Danielisova V, Gottlieb M, Nemethova M, Burda J J Neurol Sci, 253, 2007, 61-65. Danielisova V, Nemethova M, Gottlieb M, Burda J Neurochem Res 30, 2005, 559-565. Chan PH, J Cereb Blood Flow Metab 21, 2001, 2-14. Nemethova M, Danielisova V, Gottlieb M, Burda J Cell Biol Int 32, 2008, 128 - 135. Pulsinelli WA, Brierley JB Stroke 10, 1979, 267-272. Schmidt-Kastner R, Paschen W et al. Stroke 20, 1989, 938-946. MVDr. Miroslava Némethová, PhD Neurobiologický ústav SAV Šoltésovej 4-6, 040 01 Košice Slovenská republika E-mail: [email protected]

89

DISTRIBÚCIA GLYKOPROTEÍNU NG2 PRI AKÚTNOM POŠKODENÍ MIECHY U POTKANA DISTRIBUTION OF GLYCOPROTEIN NG2 FOLLOWING ACUTE SPINAL CORD INJURY IN THE RAT Novotná I.1, Slovinská L.1, Radoòák J.2, Èížek M.3, Èížková D.1 1 Neurobiologický ústav, Slovenská akadémia vied, Košice, Slovenská republika 2 II. Chirurgická klinika, Univerzita P. J. Šafárika, Košice, Slovenská republika 3 Univerzita veterinárneho lekárstva, Košice, Slovenská republika SÚHRN: Je známe, že po poranení miechy dochádza k rozsiahlym degeneratívnym zmenám na úrovni sivej a bielej hmoty, èo môže spôsobiś ireverzibilnú stratu funkcie postihnutých konèatín. Poškodenie a následná regenerácia závisí od mnohých sekundárnych faktorov, ktoré prebiehajú ihneï po primárnej lézií. V našej práci sme pomocou imunohistochemickej metódy a denzitometrickej analýzy sledovali distribúciu NG2 glykoproteínu v mieche na 5. a 7. deò po traumatickom poškodení. Naše výsledky potvrdzujú, že NG2 sa poèas prvých dní po poranení výrazne zvyšuje v oblasti primárnej lézie, èo pravdepodobne pôsobí inhibiène na prerastanie axónov, a tým potláèa obnovu motorickej funkcie. K¾úèové slová: poranenie miechy, sekundárne procesy, NG2 glykoproteín SUMMARY: It is known, that spinal cord injury (SCI) produces progressive degeneration of gray and white matter, which may cause irreversible function deficit. The regeneration of the spinal cord depends on the severity of the secondary processes which are developed imediately after primary lesion. The aim of present study was to evaluate by means of immunohistochemistry as well as by densitometry the distribution of NG2 glycoprotein in the spinal cord, at 5 and 7 days following SCI. Our results confirm, that NG2 is significantly increased at acute phase of SCI (5D,7D) directly at lesion site, which may represent inhibitory factor for axonal regeneration, particularly blocking the motor function repair. Key words: spinal cord injury, secondary processes, NG2 glycoprotein Úvod: Po poranení miechy dochádza k rozsiahlym degeneratívnym zmenám na úrovni sivej a bielej hmoty, ale zároveò aj ku regeneraèným procesom, ktoré sa prejavujú zvýšenou endogénnou proliferaènou aktivitou neurálnych progenitorov v parenchýme miechy. Obnovu poranenej miechy je možné priaznivo ovplyvniś zmiernením sekundárnych procesov, nahradením poškodených buniek – transplantáciou bunkových štepov do miesta poškodenia alebo stimuláciou endogénnej regeneraènej kapacity – cielenou rehabilitáciou. Proteoglykány sa v centrálnom nervovom systéme najèastejšie vyskytujú v extracelulárnom matrixe, kde interagujú s ostatnými proteínmi (kolagén, fibronektin, laminin, vitronektin). Urèitá skupina je zabudovaná do plazmatickej membrány neurónov a gliových buniek, kde fungujú ako transmembránové proteíny alebo sú prítomné ako molekuly ukotvené v glykosil-fosgfatidyl-inositolu a zasahujú do bunkovej adhézie a rastových procesov (1). Rozoznávame viacerých zástupcov CSPG rodiny, a to NG2, versican, brevican, neurocan, fosfatan. Všetky proteoglykány sú známe svojími supresívnými úèinkami na regeneráciu miechy. Jedným z hlavných predstavite¾ov CSPG je NG2, ktorý je výsledkom expresie reaktívnych makrofágov, prekurzorov oligodendrocytov a z èasti aj astrocytov. Po poškodení CNS dochádza k výraznému zvýšeniu NG2 (2), ktorý prispieva k tvorbe gliovej jazvy a zároveò výrazne inhibuje prerastanie axónov v mieste lézie. Cie¾om našej práce bolo sledovaś expresiu a distribúciu glykoproteínu NG2 v príslušnom segmente miechy pri akútnom poranení u potkana. Materiál a metódy: V experimente sme použili 12 samcov potkanov, kmeòa Wistar o priemernej hmotnosti 290–320 g. Experimentálne zvieratá boli rozdelené do dvoch skupín. Prvá skupina bola kontrolná (n = 4), druhá skupina traumatická, s prežívaním 5 dní (n = 4), 7 dní (n = 4). Poškodenie bolo spôsobené epidurálne umiestneným balónikom (Th 9) naplneným objemom 12,5 μl po dobu 5 minút (3). Pri poškodení miechy došlo k porušeniu dráh, ktoré regulujú vyprázdòovanie moèového mechúra, preto bolo nevyhnutné manuálne potkanov vyprázdòovaś 2× denne až do zlepšenia autonómnych a motorických funkcií. Pohyblivosś panvových konèatín sme vyhodnocovali pomocou BBB skóre (4), ktoré rozoznáva 21 stupòov poškodenia, prièom 0 = žiadna pohyblivosś, 21 = normálny fyziologický pohyb panvových konèatín. Potkany boli testované na 0., 1., 3., 5., 7. deò po poškodení. Po príslušnom prežívaní boli potkany anestetizované intraperitoneálnym podaním tiopentalu (50 mg/kg hmotnosti) a následne boli fixované transkardialnou perfúziou 4% paraformaldehydom. Na základe makroskopického nálezu, anatomických koordinát a odpoèítaním jednotlivých miechových segmentov sme z fixovanej miechy izolovali cie¾ové miesto Th8 segment, a to 5 mm nad a 5 mm pod léziou. NG2 glykoproteín bol identifikovaný na kryostatových rezoch pomocou dvojstupòovej, flotaènej, imunohistochemickej metódy s použitím špecifickej anti-rabbit NG2 protilátky, anti-mouse GAP-43 s následným použitím sekundárnych anti rabbit a anti-mouse fluorescenèných protilátok a DAPI. Preparáty boli vyhodnocované flourescenèným Olympus BX-51 pri 4× zväèšení. Jednotlivé rezy miechy boli snímané digitálnou kamerou umiestnenou na mikroskope pomocou HP Olympus software. Pri denzitometrickej kvantifikácii NG2 imunohistochémie sme použili software Image J. Výsledky: Práca bola zameraná na stanovenie NG2 glykoproteínu

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 v sivej a bielej hmote pri akútnom poškodení miechy. Na pozdåžnych rezoch miechy sme v centre lézie zaznamenali úplnú stratu sivej hmoty, ktorá bola ohranièená lemom zachovanej bielej hmoty. Miechové tkanivo obsahovalo množstvo cýst, ktoré boli vyplnené bunkovým debrisom spolu s gliovými bunkami, fibroblastami a cievnymi elementami. Stupeò poškodenia miechy koreloval s motorickou funkciou zadných konèatín. Zaznamenali sme èiastoèné, spontánne vylepšenie motorických funkcií panvových konèatín, z BBB = 0 (1. deò), na BBB = 4 (5. deò), BBB = 5 (7. deò). Denzita imunohistochemickej reakcie (IHR) NG2 glykoproteínu, ktorú sme merali pomocou Image J programu, bola výrazne zvýšená o 204 ± 18,5 % na 5. deò a o 155 ± 22,5 % na 7. deò po poranení miechy v porovnaní s kontrolou 1 ± 27 %. Okrem toho, výraznú NG2 IHR sme pozorovali v kaudálnom segmente (pod léziou) (206 18,5 % 5D, 159 ± 33,4 % 7D), ale aj v kraniálnom segmente nad léziou (203 ± 18,6 % 5D, 151 ± 40,2 % 7D) poèas 5 aj 7 dní prežívania. Regeneraèné procesy sme analyzovali prostredníctvom markera GAP-43. Prítomnosś GAP-43 pozitívnych vlákien bola výrazne zvýšená o 2,1násobok na 5. deò a o 1,8násobok na 7. deò v porovnaní s kontrolou. Naše výsledky poukazujú na skutoènosś, že pri akútnom poranení miechy dochádza ku zvýšenej tvorbe NG2 glykoproteínu, ktorý zohráva dôležitú úlohu v inhibièných procesoch, brániacich regenerácii poškodeného tkaniva miechy. Jedným z potenciálnych terapeutických stratégii je zníženie NG2 glykoproteínu v mieste lézie, èím sa vytvorí priaznivé prostredie, ktoré by umožnilo prerastanie poškodených nervových vlákien. Práca bola podporená projektom: VEGA 2-0019-08, 1/0674/09, APVV 51002105, APVV 0045-07. LITERATÚRA Bovolenta P, Fernaud-Espinosab I. Nervous system proteoglycans as modulators of neurite outgrowth. Prog Neurobiol. 61:113-132, 1999. Jones LL, Yamaguchi Y, Stallcup WB and Tuszynski MH. NG2 is a Major Chondroitin Sulfate Proteoglycan Produced after Spinal Cord Injury and Is Expressed by Macrophages and Oligodendrocyte Progenitors. J. Neuroscience, 22(7):2792-2803, 2002. Vanicky I, Ondrejcak T, Ondrejcakova M, Sulla I, Galik J. Long-term changes in spinal cord evoked potentials after compression spinal cord injury in the rat. Cell Mol Neurobiol 26 (7-8), 2006. Basso DM, Beattie MS, Bresnahan JC. A sensitive and reliable locomotor rating scale for open field testing in rats. J. Neurotrauma 12(1), 1995. Mgr. Ivana Novotná Neurobiolgický ústav SAV Šoltesovej 6 040 01 Košice, SR E-mail: [email protected] VZŤAH MEDZI POÈTOM OLIGOKLONÁLNYCH PÁSOV, INTRATEKÁLNOU TVORBOU IGG A NIEKTORÝMI BIOCHEMICKÝMI PARAMETRAMI U PACIENTOV SO SKLERÓZOU MULTIPLEX RELATIONSHIP BETWEEN THE IGG OLIGOCLONAL BAND NUMBER, INTRATHECAL IGG PRODUCTION AND SOME BIOCHEMICAL PARAMETERS IN MULTIPLE SCLEROSIS PATIENTS Ondrkalová M., Kalnovièová T., Turèáni P. 1. neurologická klinika Lekárskej fakulty Univerzity Komenského a Fakultnej nemocnice s poliklinikou, Bratislava, Slovenská republika SÚHRN: Analýza cerebrospinálneho likvoru (CSF) umožòuje determinovaś prítomnosś intratekálnej syntézy imunoglobulínov triedy IgG na základe kvalitatívneho dôkazu prítomnosti oligoklonálnych pásov (OP) v tomto kompartmente. Prítomnosś CSF OP podporuje diagnózu sklerózy multiplex (SM) a identifikuje pacientov s klinicky izolovaným syndrómom (CIS), u ktorých je zvýšené riziko konverzie na definitívnu SM. Absencia, alebo prítomnosś CSF OP v èase stanovenia diagnózy môže predikovaś lepšiu prognózu ochorenia. V tejto súvislosti sme zisśovali, èi existuje vzśah medzi poètom CSF OP a intratekálnou produkciou IgG, poprípade s niektorými biochemickými alebo cytologickými CSF parametrami. Zistili sme existenciu pozitívnej korelácie medzi poètom CSF OP a intratekálnou produkciou IgG a zníženie hladín CSF albumínu pri zvýšenej intratekálnej produkcii IgG, èo môže byś odrazom redukcie neurotrofnej podpory alebo zníženia antioxidaènej kapacity mozgu u SM pacientov. K¾úèové slová: oligoklonálne pásy, intratekálna produkcia IgG, skleróza multiplex SUMMARY: Analysis of cerebrospinal fluid (CSF) allows determination of intrathecal IgG synthesis reflected by presence of oligoclonal bands in this compartment. Examination of CSF for OCB of IgG class is strongly recommended to obtain support for the diagnosis MS and to identify patients with clinically isolated syndrome (CIS) at increased risk of developing definite MS. In this study we investigated if there is any correlation between the number of CSF OCB and the intrathecal IgG production and some biochemical parameters in multiple sclerosis patients (MS). We confirmed positive correlation between the number of oligoclonal IgG bands and CSF IgG production. An interesting observation in this study was the decrease of CSF albumin levels with increased intrathecal

IgG synthesis. We suppose that the decrease of CSF albumin levels can be associated with reduced neurotrophic support or reduced antioxidative capacity of central neuronal system. Key words: oligoclonal bands, intrathecal IgG production, multiple sclerosis Úvod: Skleróza multiplex prebieha ako chronický autoimunitný zápal CNS, ktorý vedie k manifestácii perivaskulárnych zápalových lézií v bielej hmote mozgu s následnou demyelinizáciou a stratou axónov. K excesívnej axonálnej strate, na ktorej sa zúèastòujú zápalové procesy a neurodegeneratívne zmeny, dochádza už v iniciálnom štádiu ochorenia. Táto axonálna strata vedie postupne k ireverzibilnému neurologickému deficitu. Pomocou nových diagnostických kritérií možno diagnózu SM stanoviś ve¾mi rýchlo, èo je potrebné pre realizáciu vèasnej protizápalovej a neuroroprotektívnej terapie. Popri klinickom vyšetrení a vyšetrení MRI mozgu a miechy sa vyžaduje aj analýza cerebrospinálneho likvoru (CSF). Vyšetrenie CSF nadobúda dôležitý diagnostický význam hlavne pri objavení sa prvých neurologických príznakov s negatívnym nálezom na MRI. Charakteristickým likvorovým nálezom u SM pacientov je prítomnosś intratekálnej syntézy imunoglobulínov triedy G (IgG), ktorá sa môže vyjadriś kvantitatívne pomocou IgG indexu (alebo pomocou iných navrhnutých vzśahov, napr. pod¾a Reibera) a pomocou kvalitatívneho dôkazu prítomnosti oligoklonálnych IgG pásov (OP). Detekcia dvoch a viac OP v likvore bez ich nálezu v krvnom sére poukazuje na chronický imunopatologický proces prebiehajúci v nervovom tkanive. Existujú práce, ktoré poukazujú, že u SM pacientov s benígnym priebehom ochorenia sa v CSF vyskytuje menší poèet OP (alebo absencia OP) ako u pacientov so závažnejším priebehom SM (Avasarala et al,. 2001). V tejto súvislosti nás zaujímalo, èi existuje asociácia medzi intenzitou intratekálnej produkcie IgG, popr. iných likvorových parametrov a poètom likvorových oligoklonálnych IgG pásov u SM pacientov vo vèasnom štádiu tohto ochorenia. Pacienti a metódy: Bol vyšetrovaný súbor zložený z 90 SM pacientov (ženy, priemerný vek 34,9 ± 11,5 rokov) s pozitívnym nálezom prítomnosti likvorových oligoklonálnych IgG pásov (OP). Cerebrospinálny likvor (CSF) bol odobratý lumbálnou punkciou vo vèasnom štádiu ochorenia. OP boli stanovené metódou izoelektrickej fokusácie na polyakrylamidovom géle. Intratekálna syntéza IgG sa hodnotila pomocou Reiberovho vzśahu (RIG) (Reiber a Peter, 2001) a stanovením poètu oligoklonálnych pásov (OP) v CSF. Koncentrácia IgG a albumínu sa stanovila nefelometricky. Funkcia hematolikvorovej bariéry sa hodnotila pomocou albumínového kvocientu QAlb (pomerom koncentrácie albumínu v CSF a v sére). Výsledky a diskusia: V tabu¾ke 1 sa nachádzajú hodnoty niektorých biochemických a cytologických parametrov od SM pacientov, ktorí boli rozdelení na dve skupiny pod¾a hodnoty intratekálnej produkcie imunoglobulínov vyjadrenej pod¾a Reibera (RIG = 0; RIG > 0). Výsledky naznaèujú, že množstvo likvorových OP pásov závisí na intenzite intratekálnej syntézy. Skupina pacientov s dôkazom intratekálnej produkcie IgG pod¾a Reibera má signifikantne vyšší poèet OP, vyššie likvorové hladiny IgG a poèet mononukleárov (tab 1). Poèet CSF OP v tejto skupine koreluje s hodnotami RIG (r = 0,6157, p < 0,0001), likvorovými koncentráciami IgG (r = 0,6044, p = 0,0014) a s hladinami celkových bielkovín v CSF (r = 0,3225, p = 0,0062). V skupine RIG = 0 sa tieto korelácie nepozorovali. Zaujímavým zistením je signifikantný pokles priemerných hladín albumínu, ktorý je sprevádzaný intratekálnou produkciou IgG. Nie je známe, akú úlohu zohráva albumín pri neurodegenerácii, ktorá sa vyvíja u SM v asociácii so zápalom a demyelinizáciou. Strata neurónov a ich axónov prebieha zložitým molekulárnym mechanizmom, ktorý zahròuje celulárnu a humorálnu imunitnú histotoxicitu, demyelinizáciu, redukovanú neu-

Tabu¾ka 1: Vzájomný vzśah medzi poètom oligoklonálnych IgG pásov (OP), intratekálnou syntézou IgG (RIG) a niektorými biochemickými a cytologickými parametrami v cerebrospinálnom likvore (CSF) u pacientov so sklerózou multiplex (SM) Parameter

RIG = 0

RIG > 0

Poèet OP (n)

5,6 ± 1,1

5,6 ± 1,1

RIG

0

0

QA

6,8 ±- 2,1

6,8 ±- 2,1

CSF albumín

303,8 ± 114,6

303,8 ± 114,6

CSF bielkoviny

500,9 ± 140,1

500,9 ± 140,1

CSF IgG

38,9 ± 16,4

38,9 ± 16,4

Mononukleáry

7,4 ± 4,4

7,4 ± 4,4

Polynukleáry

1,4 ± 0,7

1,4 ± 0,7

Poèet pacientov (n)

17

73

Vek pacientov (roky)

33,2 ± 11,5

35,8 ± 10,5

*p > 0,05 ** p > 0,001 *** p > 0,0001

90

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

rotrofickú podporu, zhoršenie metabolizmu a alteráciu intracelulárnych procesov. Existujú práce, ktoré poukazujú na pozitívny vplyv albumínu na kultúru neuronálnych buniek podliehajúcich apoptóze. Prítomnosś albumínu tu podporuje prežívanie neurónov cez syntézu a uvo¾òovanie glutamátu do extracelulárneho média (Tabernero et al., 2002). Ïalej sa zistilo, že vychytávanie a transcytóza albumínu v astrocytoch podporuje syntézu neurotrofného faktora kyseliny olejovej, ktorá podporuje rast axónov. Predpokladá sa, že tieto efekty albumínu sú sprostredkované cez albumínový receptor lokalizovaný v astrocytoch, megalin. (Bento-Abreu et al., 2008). Akú indikaènú úlohu zohráva albumín v patogenéze SM si vyžaduje ïalší výskum. LITERATÚRA Avasarala JR, Cross AH, Trotter JL. Oligoclonal band number as a marker for prognosis in multiple sclerosis. Arch Neurol 2001;58:2044-2045. Bento-Abreu A, Velasco A, Polo-Hernández E, Pérez-Reves PL, Tabernero A, Medina JM. Megalin is a receptor for albumin in astrocytes and is required for the synthesis of the neurotrophic factor oleic acid. J Neurochem 2008;106(3):1149-1159. Reiber H, Peter JB. Cerebrospinal fluid analysis: disease-related data pazzerns and evaluation programs. J Neurol Sci 2001;184:101-122. . Tabernero A, Granda B, Medina A, Sánchez-Abarca LI, Lavado E, Medina JM. Albumin promotes neuronal survival by increasing the synthesis and release of glutamate. J Neurochem 2002;81(4):881-889. Ing. Marta Ondrkalová 1. neurologická klinika LF UK a FNsP Mickiewiczova 13 813 64 BRATISLAVA Slovenská republika E-mail: [email protected] VPLYV KRÁTKODOBEJ ELEKTROMAGNETICKEJ RADIÁCIE NA POSTNATÁLNU NEUROGENÉZU V PREDNOM MOZGU POTKANA EFFECT OF SHORT-TERM ELECTROMAGNETIC RADIATION ON POSTNATAL NEURODEGENESIS IN THE RAT FOREBRAIN Orendáèová J.1, Orendáè M.2, Raèeková E.1, Saganová K.1, Martonèíková M.1, Lievajová K.1, Mojžiš M.2, Labun J.3, Abdiová H.4, Gálik J.1 1 Neurobiologický ústav, CE, Slovenská akadémia vied, Košice 2 Technická univerzita v Košiciach, Fakulta elektrotechniky a informatiky, Košice 3 Technická univerzita v Košiciach, Letecká fakulta, Košice 4 Stredná zdravotnícka škola, Košice, Slovenská republika SÚHRN: Naše doterajšie výsledky naznaèujú, že celotelové aplikovanie elektromagnetickej radiácie (EMR) u vo¾ne sa pohybujúcich potkanov spôsobuje signifikantné zmeny v poète deliacich sa buniek v rostrálnej migraènej dráhe (RMS). Kvantitatívna analýza potvrdila, že tieto zmeny sú závislé od veku jedinca a od dåžky pôsobenia EMR. V predloženej práci sa zaoberáme mapovaním morfologických zmien v RMS novorodených potkanov dvoch vekových skupín (P7 a P28) po ich vystavení krátkodobému pôsobeniu EMR. Zistili sme, že dvojhodinová expozícia EMR strednej výkonovej hustoty 2,8 mW/cm2 vyvolá bezprostredné zmeny v poète proliferujúcich buniek, v expresii skorého génu c-fos a zmeny v aktivite NADPH-d u jedincov ožiarených v prvom mesiaci života. K¾úèové slová: NADPH-d histochémia, BrdU a c-fos imunohistochémia, kvantitatívna analýza SUMMARY: Our previous results have shown that the whole-body electromagnetic radiation (EMR) applied in freely moving rats induced significant changes of proliferating cells number within the rostral migratory stream (RMS). Quantitative analysis showed that the changes are age and dose dependent. The aim of this paper is to map morphological changes in the RMS of newborn rats of two age-related groups (P7 and P28) after their exposition to the short-term EMR. We have found that 2 hrs EMR of mean power density 2.8 mW/cm2 induces immediate changes of proliferating cells number, changes of an early gene c-fos expression, and changes in activity of NADPH-d in rats irradiated during the first postnatal month. Key words: NADPH-d histochemistry, BrdU and c-fos immunohistochemistry, quantitative analysis Introduction: It is evident that olfactory bulb (OB) has a unique whole-life property of constantly receiving new neurons, which originate in the subventricular zone SVZ and proliferate and migrate along the RMS (Altman, 1969; Luskin, 1993; Lois and Alvarez-Buylla, 1994). The most OB interneurons are generated from the SVZ precursor cells postnatally. The influence of the OB on neurogenesis in the RMS has been extensively studied in neonatal (Raèeková et al., 2002) and adult rodents after olfactory bulbectomy (Kirschenbaum et al., 1999) or after RMS interruption (Jankovski et al., 1998). The results of these experiments have shown that SVZ precursors continue to divide and migrate regardless presence of the OB, i.e. the precursor target, even after bilateral bulbectomy (Mitrušková et al. 2005). The SVZ – RMS pathway, anatomical structure engaged in cellular remodeling of brain during development or neuronal plasticity,

91

represents a very proper model of cell proliferation and dying studied under physiological and wide variety of pathological conditions. The possible risk of short-term pulsed electromagnetic fields (EMF) at mean power density 2.8 mW/cm2 on postnatal neurogenesis was studied in neonatal rats. We used the proliferating cells marker bromodeoxiuridine (BrdU), regularly used to label proliferating cells in the S-phase within the SVZ-OB pathway. We used c-fos immunohistochemistry to study participation of this early proto-oncogene in connection with cell proliferation. Accumulating evidence that nitric oxide (NO), a versatile diffusible signaling molecule, contributes to controlling of adult neurogenesis (Raèeková et al. 2005) led us to apply the NADPH-d histochemistry in our experimental paradigm. Material and methods: The experiments were performed with approval of the Animal Care Committee of the Institute of Neurobiology SAS on Wistar albino rats. Experimental intervention: The rats were exposed to a pulse-wave EMF of 2.45 GHz, at mean power density 2.8 mW/cm2, in a purpose-designed exposure chamber to enable keeping freely moving rats in their own breeding cage during irradiation (emitted from the EMR source a microwave oven) and to prevent radiation spreading into the surroundings. The homogeneity of the emitted EMF was mapped inside the chamber and inside the animal cage by a spectral analyzer at various EMF modes of the microwave emitter to identify the most suitable place for the animal breeding cage placement, i.e. the place where the emitted microwave fields are as homogeneous as possible. Experimental groups: Two age-related groups were designed in relation to the age of rats at irradiation time. The early postnatal group, in which newborn rats were irradiated on the 7th postnatal day (P7 age) by one set of EMF (2 hrs/day), and the early adult group, in which the P28 rats were exposed to the same EMF. The animals of both experimental groups were submitted to additional 2 hrs post-irradiation survival to map acute postirradiation changes (API). Tissue Sampling: To label proliferating cells at the end of post-irradiation survival, the animals received a single i.p. injection of cell proliferation marker BrdU (50 mg/kg of the body weight, Sigma). Two hours after BrdU administration the rats were deeply anesthetized with a mixture of xylazine/ketamine and intracardially perfused with 4% paraformaldehyde in 0.1 M phosphate buffer at pH 7.4. After perfusion the brains were immediately removed from the skulls, postfixed in the same fixative solution for 4 hrs and cryoprotected by immersion in PB containing 30% sucrose overnight. Sagittal serial sections were cut on a cryostat and selected sections, possessing the RMS components, were processed for routine BrdU immunohistochemistry. To label c-fos expression within the RMS, we performed free-floating incubation of sections in polyclonal rabbit antibody against the c-fos protein, then in ABC and cosequently in a chromogen, 0.05% diaminobenzidine. The histochemical method of estimation NADPH-d activity, an indirect estimation of the signaling molecule – NO, was used on free-floating sections. Results and Discussion: BrdU immunohistochemistry – disclosed changes of proliferating cell number within the RMS in both age-related experimental groups. There were numbers of BrdU+ cells scattered within the each part of the RMS. This finding was more prominent at early postnatal group than at P28 age. Increasing of API proliferation was significant in early postnatal experimental group in comparison to proliferation activity of control animals at P7 age, in which the BrdU+ cell density reaches its minimum values during postnatal period (Martonèíková et al. 2006). Previously we had demonstrated that EMF at mean power density 2.8 mW/cm2 induced significant age-dependent changes within the RMS, if it is applied 2 days as 4 hrs/day set (Orendáèová et al. 2009). Increasing of BrdU+ cells number after very short irradiation time, i.e. 2 hrs EMF exposure, indicates that irradiation affects the cells of neurogenetic region directly and not only due to its cumulative effect as it is mentioned in connection with long-term EMF irradiation. Early gene expression immunohistochemistry: the c-fos expression in the SVZ, not in the RMS, increased significantly and similarly in the early newborn and early adult rats after 2 hrs EMF irradiation. NADPH-d histochemistry: disclosed various age-related dynamics of changes in NADPH-d activity within the RMS. In the early adult rats NADPH-d activity was decreased in comparison to the same aged controls as well as in comparison to the early postnatal experimental group. Only P28 rats showed acute decreasing of NADPHd positive cells within the RMS. These findings were accompanied with increased staining of ependymal cells layer within the RMS and the most rostral tip of olfactory ventricle. In conclusion: Our results indicate that concerns about the possible risk of EMF, are justified at least in connection with postnatal neurogenesis running during the first postnatal month. Acknowledgements: This work was financially supported by the VEGA Grants: 2/0058/08; 2/0092/08; 2/0147/09 and the APVV Grants: 51-0021-05; 51-031406. REFERENCES Altman J. J Comp Neurol 1969; 137:433-458. Jankovski A, Garcia C, Soriano E et al. Eur J Neurosci 1998; 10:3853– 3868.

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Kirschenbaum B, Doetsch F, Lois C et al. J Neurosci 1999; 19:2171–2180. Lois C, Alvarez-Buylla A. Science 1994; 264:1145-1148. Luskin MB. Neuron 1993; 11:173-189. Martonèíková M, Raèeková E, Orendáèová J. Cell. Mol Neurobiol 2006; 26:1451-1459. Mitrušková B, Orendáèová J, Raèeková E. Cell. Mol Neurobiol 2005; 25:1255-1264. Orendáèová J, Raèeková E, Orendáè M et al. Cell Mol Neurobiol 2009; in press. Raèeková E, Orendáèová J, Martonèíková M et al. Neurosci Res Commun 2002; 31:1–9. Raèeková E, Martonèíková M et al. Cell. Mol Neurobiol 2005; 25:10931105. MUDr. Judita Orendáèová, PhD. Neurobiologický ústav CE SAV Šoltésovej 4 Košice 040 01 Slovenská republika E-mail: [email protected] PRESKRIPCE PSYCHOFARMAK NA ODDÌLENÍ PRO LÉÈBU ZÁVISLOSTÍ PRESCRIPTION OF PSYCHO-ACTIVE DRUGS AT THE DEPARTMENT FOR TREATMENT OF ADDICTIVE DISORDERS Pokora J. Psychiatrická léèebna v Brnì-Èernovicích SOUHRN: Na oddìlení pro léèbu návykových nemocí pøi Psychiatrické léèebnì v Brnì-Èernovicích pozorujeme v posledních letech nárùst komorbidity jak psychiatrické, tak somatické. V našem výzkumu provedeném v roce 2006 jsme zjistili, že 39,4 % pacientù léèených na našem oddìlení má kromì diagnózy syndromu závislosti (resp. patologického hazardního hráèství) ještì alespoò jednu další psychiatrickou diagnózu. Zajímalo nás, jak se tato skuteènost promítá do proskripce psychofarmak. Dne 30. 6. 2008 jsme provedli census u pacientù léèených pro syndrom závislosti (resp. gambling) se zamìøením na proskripci psychofarmak. Zjistili jsme, že ze 49 pacientù na odvykací léèbì jich 23, což je 46,9 %, užívalo psychofarmaka. Nejèastìji byla ordinována antidepresiva, a to u 16 pacientù,což je 69,5 % ze souboru pacientù léèených psychofarmaky. Nejèastìji ordinovaným antidepresivem i psychofarmakem vùbec byl citalopram. Na druhém místì byla neuroleptika, která byla ordinována u 7 pacientù (30,4 %). Následovaly trankvilizéry, nootropika a thymoprofylaktika. Ordinace psychofarmak u témìø poloviny pacientù, u kterých probíhá odvykací léèba, je oproti situaci pøed 15–20 lety markantní zmìnou. Tehdy byl prakticky jediným ordinovaným lékem disulfiram. Komorbiditì u návykových nemocí stejnì jako farmakoterapii této komorbidity je nezbytné vìnovat zvýšenou pozornost pøedevším pro možný dopad duální diagnózy na klinický obraz, prùbìh a prognózu základní diagnózy závislosti. Z ekonomického hlediska je tøeba zdùraznit, že u pacientù léèených na oddìlení pro návykové nemoci již zdaleka nevystaèíme pouze s psychoterapií a socioterapií, pøípadnì s anticravingovou èi averzivní medikací, ale že jsou závislí jedinci léèeni celou škálou psychofarmak stejnì jako pacienti na všeobecnì psychiatrických oddìleních, což se nemùže nepromítnout do nákladù na léky. Klíèová slova: Psychofarmaka, antidepresiva, neuroleptika, komorbidita SUMMARY: At the department for treatment of dependence diseases at the mental hospital in Brno-Èernovice we have observed the growth of both psychiatric and somatic comorbidity in recent years. In our research conducted in 2006 we found that 39.4 % of patients treated at our department in addition to the diagnosis of dependence syndrome (and/or pathological gambling) had yet at least another psychiatric diagnosis. We were interested how this fact reflected the prescription of psycho-active drugs. On 30. 06. 2008, we took a census of patients treated for dependence syndrome (and/or gambling) focused on the prescription of psycho-active drugs. We found that 23 out of 49 patients treated for weaning from the dependence used psycho-active drugs, which is 46.9%. Antidepressive drugs were prescribed most often, that is to say for 16 patients, which is 69.5 % of the patient group treated with psycho-active drugs. Citalopram was the most frequently ever prescribed antidepressive as well as psycho-active drug. Neuroplegic drugs that were prescribed for 7 patients (30.4 %) ranked second. Tranquilizers, nootropics and thymoprophylactics followed. Prescription of psycho-active drugs for nearly half of patients being treated for weaning from the dependence is a marked change compared

Postery

with the situation 15 up to 20 years ago. Disulfiram was then practically the only prescribed medicine. It is necessary to pay increased attention to comorbidity of dependence diseases as well as pharmacotherapy of this comorbidity chiefly because of the potential impact of dual diagnosis upon the clinical picture, course and prognosis of basic dependence diagnosis. In terms of economy it is necessary to stress that psychotherapy and social therapy and/or anticraving or aversive medication are by far insufficient for patients treated at the department for dependence diseases but dependent individuals as well as patients at the general departments of psychiatry are treated with a variety of psycho-active drugs, which must reflect the medicine expenses. Key words: psycho-active drugs, antidepressive drugs, neuroplegic drugs, comorbidity Jiøí Pokora Psychiatrická léèebna Brno-Èernovice Húskova 2 618 00 Brno ODLOŽENÍ LÉÈBY U PACIENTÙ S OBSEDANTNÌ KOMPULZIVNÍ PORUCHOU DELAY IN THE TREATMENT OF THE PATIENTS WITH OBSESSIVE COMPULSIVE DISORDER Praško J.1,2,3,4, Cinculová A.1,2, Bulíková B.1,2, Adamcová K.4, Kopøivová J.3,4, Raszka M.3,4 1 Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc 2 Lékaøská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 3 Centrum neuropsychiatrických studií 4 Psychiatrické centrum Praha SUMMARY: The stigma of psychiatric disorder is mainly reflected in knowledge about mental illness and attitudes toward people with mental illness. The affected individual may experience devaluation and rejection. Just the psychiatric treatment itself may results in automatic labeling. Therefore patients with obsessive compulsive disorder are afraid of psychiatric labeling. They often attempt avoiding stigmatization by denying the disorder and delaying or avoiding the treatment. Thus, the labeling itself can be one of the maintaining factors of the disorder. There was 9,57 year of treatment delay in our group of 33 obsessive compulsive patients. Key words: obsessive compulsive disorder, stigmatization, delay of treatment Úvod: Stigmatizace je založena na pøedpokladu odlišnosti populace psychiatrických pacientù od bìžné populace. U lidi trpících OCD snaha vyhnout se znaèkování vede k popírání poruchy, odkládání nebo vyhýbání se léèbì a samotné znaèkování mùže pùsobit jako jeden z udržovacích faktorù poruchy. U psychických poruch je odmítání vázáno na odchylné chování, které pro okolí vyjadøuje ohrožení. U OCD to je nadmìrné kontrolování, mytí, zastavování, rovnání vìcí, nekoneèné ujišśování, filozofování, váhání, neschopnost odejít ze situace, nutkavá pomalost a rozvláènost. Proè se stigmatizace uplatòuje i v této situaci, kde odchylné chování není pro druhé ohrožující, je otázkou. Pravdìpodobnì zde funguje samotná nálepka „duševní nemoc“, která odhlíží od jejich rùzných typù i od individuality jedince. Funkci nálepky plní i informace o kontaktu s psychiatrickými institucemi, zejména informace o hospitalizaci. Jedinec, který nálepku získal, je vystaven zvýšené spoleèenské kontrole s tendencí vykládat každé (i domnìlé), vyboèení z normy negativnì ve smyslu získané nálepky (Chromý, 1990). Stereotyp „psychiatrického pacienta“ je pro jedince trpícího OCD natolik ohrožující, že vyhledání odborné pomoci èasto léta odkládá. Na laické úrovní se používají tradièní nálepky (charakter, zhroucení, zbláznìní) na odborné úrovni nálepky diagnostické. Nálepka mùže mít jak nápravný, tak stabilizující vliv na deviantní chování. Nápravný vliv funguje pøes identifikování poruchy a její léèbu. Mechanizmy stabilizujícího vlivu mohou být rùzné: • Postižený mìní obraz o sobì samotném a své chování pod vlivem nálepky, nebo aby se jí zbavil. (Jsem vlastnì blázen! Nevím, co mohu udìlat, nemùžu za sebe ruèit, musím se èastìji kontrolovat…!) • Retrospektivnì interpretuje své chování ve smyslu deviace. (Vždy jsem byl úzkostný a divný!) • Pro okolí mùže sloužit jako status: neponechává místo pro jiné vlastnosti, než obsahuje stereotyp (jedinec je redukován na „Blázna“, „Podivína“ nebo „Hypochondra“). Sociální psychologové rozlišují tzv. autostereotypy, tj. pøedstavy a mínìní, které mají pøíslušníci urèité skupiny o sobì samotných (napø. psychicky nemocní o psychicky nemocných), a heterostereotypy tj. pøedstavy o èlenech skupin jiných (tzv. zdraví a o psychicky nemocných). Laici si všímají pøedevším vnìjších projevù postiženého – výrazu, pohybù, fyziognomie, postojù a øeèi a registrují neobvyklé projevy. Pokud zjistí, že oznaèený se „divnì chová“ (myje si stále ruce, lomcuje klikou, stále odchází od dveøí a po pár krocích se vrací) nebo „blázní“ (divnì pøekraèuje práh, kroutí hlavou, najednou se zastaví a dívá dlouho na jedno místo), zaène znaèkovací proces, který mùže vést až k trvalé stigmatizaci. Obraz mùže být také

92

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

modifikován pøedstavou o pøíèinì poruchy. U OCD tato pøedstava bývá rùzná. Postoje laikù k pøíèinám by se daly zjednodušenì rozdìlit do nìkolika kategorií: pøíèiny mohou být charakterové (duševní ménìcennost, slabost, zvrhlost, nemorálnost), organické (dìdièné zatížení, nemoc mozku) nebo situaèní (zhroucení po traumatu, leknutí, životní rány, zhoršení materiální situace, „ze žalu“, „z trápení“). Stigmatizace mùže výraznì ovlivòovat bìžný každodenní život, zmenšuje pracovní a vztahové pøíležitosti, omezuje spoleèenské kontakty, redukuje sebeúctu a celkové snižuje kvalitu života. Sebe-stigmatizace: U obsedantnì kompulzivní poruchy bývá menším problémem nálepkování okolím, než samotný strach ze stigmatizace. Ten èasto brání vyhledat adekvátní pomoc u psychiatra. Psychickou stránku problémù postižený proto èasto potlaèuje a snaží se najít somatické vysvìtlení pro své potíže, nebo si øíká, že to, co dìlá, je úplnì normální a potøebné (nemùže být nezodpovìdný, musí se mýt, aby nenakazil sebe i druhé). Jindy postižený èlovìk prožívá vlastní znehodnocení a pocit odmítnutí, èasto i když k tomu ve skuteènosti nedošlo (Jsem blázen, když to poøád kontroluji! Jsem nebezpeèný, když mì napadají takové agresivní myšlenky!). Tyto myšlenky mohou být dùležitým cílem léèebné intervence. V oèekávání diskriminace a ponižování sebe-znaèkující jedinec používá rùzné, èasto

Odložení adekvátní léčby - 9,57 let

počátek OCD příznaků (věk 14,33)

0

10

správná diagnóza (věk 22,95)

20

30

hledání profesionální pomoci (věk 21,9)

40

adekvátní léčba (věk 23.9)

Graf 1: Odložení adekvátní léèby u OCD pacientù (N = 33) Tabulka 1: Demografické charakteristiky a hodnocení psychopatologie ve vztahu k oddálení léèby Kategorie Poèet

Prùmìr

28,06

Pohlaví M:Ž

13:20

Léta vzdìlání

Korelace – oddálení léèby ku kategorii

LITERATURA Chromý K. Vybrané otázky ze sociologie duševních poruch. In: Janík A (ed): Vybrané kapitoly z psychiatrie I. ÚDVSZP Brno 1983, 142-150.

33

Vìk

Vzdìlání: ZV:SŠ:VŠ

Smìrodatná odchylka

+ 7,103 n.s.

1:16:16 15,9

n.s. +2,72

n.s.

Stav S:Ž:R

28:3:2

Vìk, kdy se obsese a kompulze objevily

14,33

+5,956

n.s.

Vìk poèátku léèby

22,95

+5,319

n.s.

Oddálení léèby u psychiatra

8,621

+5,749

Perfect line

Adekvátní léèba

23,91

+ 6,212

n.s.

HAMA

12,68

+4,962

n.s.

Y-BOCS - celkový

23,41

+10,54

n.s.

Y-BOCS - subjektivní

21,71

+8,524

Pearson r: 3241; p < 0,05

BAI

17,1

+12,34

n.s.

BDI

15,03

+10,96

n.s.

n.s.

M: muž; Ž: žena; vzdìlání: V – vyuèení, SŠ-støedoškolské, VŠ – vysokoškolské; stav: S – svobodný; Ž – ženatý, vdaná; R – rozvedený; HAMA: Hamiltonová stupnice pro posuzování úzkosti; Y-BOCS: Yalle-Brownová stupnice pro posuzování obsesí a kompulzi; BAI: Beckùv úzkostný inventáø; BDI: Beckùv depresivní inventáø

93

dysfunkèní strategie, napøíklad utajuje svoje problémy nebo se stahuje do sebe, izoluje se od jiných (spoleènì s negativním sebe-konceptem), což vede ke snížení sebeúcty, pracovní schopnosti, sociálního fungování a ochuzení èi ztrátì sociální sítì. Nakonec se stává bezmocným proti pøíznakùm své poruchy a její prùbìh je horší. Psychiatrická nálepka navíc sama o sobì zdùrazòuje ztrátu kontroly, což mùže být téma nejhorších obsesí. Proto je èasté, že pøes znaèné potíže návštìvu psychiatra oddaluje. Stigmatizace a rodina: Nìkteøí pacienti radìji své rodinì o OCD pøíznacích neøeknou a pak neøeknou ani, že se léèí. Mají obavy, že rodina je za poruchu èi léèbu odsoudí, oni ztratí svojí pozici, pøíbuzní jimi budou pohrdat apod. V nìkterých rodinách mohou mít pravdu. Poté, co rodina diagnózu zjistí, mohou být za to kritizování, odmítání, znevažování. (Jsi blázen, když se tolik myješ a ještì to musíme platit!) Na druhé stranì pøíbuzní mohou odrazovat svého obsedantního èlena od léèby na psychiatrii ze strachu ze stigmatizace. Jako by platilo „kdo se léèí na psychiatrii, je blázen“. Èasto se obávají toho, že „cejch“ dostane celá rodina a „bude to hanba“. Riziko takové „hanby“ pro menší potíže (pacient má obsese a kompulze) pøipadá èlenùm rodiny jako nadmìrné. Snaží se ho tedy pøesvìdèit „aby se vzchopil“, pøestal „dìlat blbosti“ eventuálnì mu pomáhají zabezpeèovacím chováním (pøíbuzní jej ujišśují, že se daná tragédie nestane, nic zlého neudìlal, oni zkontrolovali vìci apod.). Stigmatizace a cesta k pomoci: Stigmatizace mùže výraznì ovlivòovat na mnoha rovinách cestu k pomoci. Stigmatizace èasto vede k vyššímu prahu pro chování orientované na získání pomoci. Oddálení vyhledání odborníka vede ke chronifikaci poruchy a narùstání jejich dùsledkù. Jak rodina, tak sám pacient má tendenci nejdøíve vyèkávat, zda potíže neodezní spontánnì. Zda dovolená, relaxace nebo cokoliv „pøirozeného“ nepomùže. I když to nepomùže, obvyklé je dále vyèkávat. Øada lidí s obsedantnì-kompulzivní poruchou se radìji nauèí poruše pøizpùsobit svùj život a život rodiny, než by pøišla k léèbì. Proto øada pacientù s OCD a sociální fobií se dostává do léèby po 7–18 letech strádání. Vlastní nálezy vztahu mezi délkou odkládání léèby a hodnocením psychopatologie v posuzovacích stupnicích: Analyzovali jsme data 33 pacientù, kteøí byli hodnocení v rámci grantu zamìøeného na disociaci u obsedantnì kompulzivní poruchy se zámìrem zjistit, zda je nìjaký vztah mezi demografickými charakteristikami pacientù, oddalováním léèby pro obsedantnì kompulzivní poruchu a hodnotami v posuzovacích psychiatrických stupnicích. Od poèátku objevení se typických pøíznakù po zahájení adekvátní léèby (clomipramin, SSRI nebo KBT) trvalo u našich pacientù v prùmìru 9,57 roku. Demografická data i hodnocení v posuzovacích stupnicích jsou zaznamenána v tabulce 1. Pøi korelaèní statistické analýze se nenašla souvislost mezi demografickými daty a oddálením léèby, rovnìž vìtšina skórù v jednotlivých posuzovacích stupnicích s oddálením léèby nesouvisela, kromì celkového skórù v subjektivním Y-BOCS, jehož hodnoty pozitivnì souvisely s oddálením léèby v letech na 5% hladinì statistické významnosti. Korelace objektivní Y-BOCS s oddálením léèby se k 5% hladinì statistické významnosti blížila, ale nedosáhla ji. Podpoøeno projektem IGA NR 9323-3/2007-2009.

Chromý K. Duševní nemoc. Sociologický a sociálnì psychologický pohled. Avicenum Praha 1990, 84 s. Goffman E. Stigma: notes on the management of spoiled identity, Penguin, Harmondsworth 1963, 320 s. doc. MUDr. Ján Praško, CSc. Klinika psychiatrie, Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc Èeská Republika E-mail: [email protected] PREDIKCE ODPOVÌDI NA KOGNITIVNÌ-BEHAVIORÁLNÍ TERAPII U OCD REZISTENTNÍ NA PSYCHOFARMAKA PREDICTION OF THE RESPONSE ON CBT IN OCD RESISTANT TO THE PSYCHOPHARMACS Praško J.1,2,3,4, Látalová K.1,2, Stolínová H.1,2, Raszka M.3,4, Adamcová K.3,4, Kopøivová J.3,4, Vyskoèilová J.3 1 Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc 2 Lékaøská fakulta University Palackého v Olomouci 3 Psychiatrické centrum Praha 4 Centrum neuropsychiatrických studií 5 3. lékaøská fakulta Univerzity Karlovy SUMMARY: The aim of the study was to examine the efficacy of cognitive behavioral therapy on pharmacoresistant OCD patients. The therapy was conducted in a naturalistic setting and systematic CBT steps were adapted to each patient. Pharmacological treatment underwent no or minimal changes during the trial period. Forty seven patients completed the trial (19 male and 28 female). One patient refused the protocol. All patients finished minimum of 5 weeks of CBT and showed statistically

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Tabulka 1: Prùmìrné skóry a smìrodatné odchylky v prùbìhu léèby Hodnotící nástroj

Týden 0

Týden 1 18,73 ± 5,72

Týden 2 16,58 ± 7,50

Týden 3 15,64 ± 8,06

Týden 4 13,46 ± 7,91

Týden 5 12,56 ± 7,42

Týden 6 16,63 + 7,06

Poslední hodnocení (LOCF)

Y-BOCS

21,97 ± 6,83

14,59+ 7,87

CGI

4,43 ± 1,06

BDI

18,00 ± 9,61

15,53 ± 8,62

14,11 ± 8,69

12,44 ± 7,82

13,51 ± 9,29

12,74 ± 8,98

13,02 ± 8,98

11,47 + 7,28

BAI

20,81 ± 12,14

19,19 ± 11,42

17,11± 9,.89

16,29 ± 9,05

15,67 ± 11,04

16,00 ± 11,19

15,34 ± 10,37

12,77 ± 8,19

2,83 ± 1,19

significant improvement on S-Y-BOCS, CGI-S and BDI scales. At the end of the therapy 40,4% of patients reached remission according CGI-S. The main predictors of achieving the response or remission were scores in S-YBOCS lower than 22, good insight, high resistance against symptoms, low level of dissociation, and aggressive character of obsessions. The negative predictors of achieving the response or remission were control/symmetry obsession and compulsions, and obsessive slowness/ambivalence. Key words: obsessive compulsive disorder, prediction, cognitive behavioral therapy, pharmacoresistance Cílem prezentované studie bylo zjistit efektivitu KBT na vzorku neselektovaných, na léky rezistentních OCD pacientù a hledat prediktory terapeutického efektu u této skupiny. Metoda: Do studie byli zaøazování pacienti, kteøí se v posledním roce ambulantnì léèili doporuèenými antidepresivy v dostateèných dávkách, poslední antidepresivum v dostateèné dávce dostávali nejménì 3 mìsíce a pro terapeutickou rezistenci byli objednání do terapeutického programu. Závažnost obsesí a kompulzí byla hodnocena pomocí Y-BOCS, jeho subjektivní verzí S-Y-BOCS jednou týdnì. Celková psychopatologie byla

posuzovaná pomocí stupnice CGI na poèátku a konci léèby. Subjektivní stupnice hodnotící míru deprese a úzkosti, BDI a BAI byly použity jednou za týden v celém prùbìhu léèby. Dále byly administrovány dotazníky na hodnocení disociace: DES (Dissociative Experience Scale) a SDQ-20 (Somatoform Dissociation Questionaire). Pacienti byli léèení bìžnými dávkami antidepresiv, vesmìs preparáty, se kterými byli k léèbì doporuèení, a ve farmakoterapii nedocházelo k podstatné zmìnì. Dávky lékù byly upravovány minimálnì (výjimeènì mírné navýšení dávky na horní hranici dávkování, snižování nebo postupné vysazení benzodiazepinù). Prùmìrná dávka antidepresiva byla 38,68 ± 30,52 mg ekvivalentu paroxetinu na poèátku a 39,57 ± 30.8 mg ekvivalentu paroxetinu na konci léèby. V 17 pøípadech byla antidepresivní léèba kombinovaná s antipsychotikem 2. generace a u 3 pacientù antikonvulzivem. V 5 pøípadech byla použitá dvojkombinace serotoninergních antidepresiv. Ètyøi pacienti, kteøí v minulosti antidepresiva užívali bez efektu, je odmítli a byli léèení pouze pomocí KBT bez farmakologické podpory. Všichni pacienti se úèastnili strukturovaného otevøeného skupinového KBT programu, do kterého docházeli 5–8 týdnù.

Tabulka 2: Rozdíly v efektu léèby, skupiny rozdìlené dle jednotlivých pøedpokládaných prediktorù Reakce na léèbu – Zmìna celkového Y-BOCS ≥ 35 %

Remise – koneèný S-Y-BOCS ≤ 12

Remise – koneèné CGI-S ≤ 2

Poèátek poruchy: Pod 15 let Pøes 15 let vèetnì

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Trvání poruchy: Do 15 let Nad 15 let vèetnì

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Náhled: Plný náhled (skór 1 èi 2) Èásteèný náhled (3 èi 4)

Fisher exact test p < 0,001

Fisher exact test p < 0,05

Fisher exact test p < 0,005

Poèáteèní Y-BOCS: Vyšší než 22 Nižší než 22 vèetnì

Fisher exact test ns

Fisher exact test

Fisher exact test p < 0,001

Poèáteèní BDI: Vyšší než 16 vèetnì Nižší než 16

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Porucha osobnosti: S poruchou osobnosti Bez poruchy osobnosti

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Komorbidita na ose I: S komorbiditou Bez komorbidity

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Typ obsesi: sex/relig/mag/shromažïovací Bez tìchto obsesí

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Odolnost nižší (1,2) vs. vyšší (3,4)

Fisher exact test p < 0,005

Fisher exact test ns (p = 0,0537)

Fisher exact test p < 0,005

Disociace v DES: Vyšší 12 Nižší 12

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Fisher exact test p<0.05

Disociace v SDQ-20 Vyšší 22 vèetnì Nižší 22

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

Fisher exact test ns

p < 0,05

94

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

Výsledky: Do studie bylo zatím zahrnuto 47 pacientù; 19 mužù a 28 žen. Prùmìrný vìk byl 32,17 ± 9,28 let. Poèátek svých potíží pacienti datovali v prùmìru do vìku 15,34 ± 7,73 let a doba trvání potíží byla 16,83 ± 9,68 let. Pacienti se dostali do první psychiatrické léèby v prùmìru za 10,45 ± 7,339 let od poèátku potíží. Prùmìrné hodnoty S-Y-BOCS 21,97 ± 6,83 pøed zahájením léèby odpovídají závažné formì OCD. V prùbìhu léèby došlo k významným poklesùm skórù v posuzovacích stupnicích. Skóry v S-Y-BOCS byly získány od 39 pacientù. Prùmìrné skóry v této hodnotící stupnici poklesly z poèáteèního skóru 21,97 ± 6,83 na skór v posledním hodnocení (LOCF) 14,59 ± 7,87 (párový t-test: p < 0,0001, t = 8,82, df = 38; one-way ANOVA pro 0.–5. týden p < 0,0001, F = 7,353, df = 171). V Bonferroniho mnohoèetném porovnávacím testu hodnotícím jednotlivé týdny mezi sebou je patrné statisticky významné zlepšení mezi poèátkem léèby a týdnem 4. a 5. Po 5. týdnu byla øada pacientù propuštìna, a proto další prùbìžné hodnocení nebylo kalkulováno. Zmìny v dalších hodnotících nástrojích viz tabulku 1. Nejlepším ukazatelem výsledkù léèby je procento pacientù, kteøí se klinicky zlepšili nebo dosáhli klinické remise. Jak ukazují výsledky, KBT program vedl ke zlepšení o 35 % skóru S-Y-BOCS u 51,3 % pacientù. Pøi kritériu remise do 12 bodù Y-BOCS dosáhlo tohoto hodnocení 50 % pacientù. Podle celkového klinického dojmu (který odráží širší klinické hodnocení), bylo na konci léèby hodnoceno skóry 1 a 2 celkem 40,4 % pacientù. Vzhledem k tomu, že šlo o skupinu pacientù rezistentních na pøedchozí ambulantní léèbu psychofarmaky, jsou tyto výsledky povzbudivé. Analýza výsledkù rozdìlených podle demografických promìnných a analýza výsledkù podle míry psychopatologie jsou zachyceny v tabulce 2. Diskuze: Hypoteticky jsme pøed zahájením studie pøedpokládali, že poèátek poruchy po 15 roce a její trvání kratší než 15 let bude souviset s menší rezistencí ke KBT léèbì a naopak. Naše data tuto hypotézu nepotvrdila. Pøitom pacienti s pozdìjším zaèátkem a kratším trváním mìli nižší skóry v S-Y-BOCS. Nižší celkové skóry v S-Y-BOCS, lepší náhled a vyšší odolnost vùèi pøíznakùm souvisely s vìtším terapeutickým efektem léèby a naopak. To odpovídá nálezùm Hantouche et al. (2000) a Shettiho et al. (2005), kdy prediktorem špatné odpovìdi na léèbu byl nedostateèný náhled. Podobnì se potvrdila hypotéza o vlivu iniciální intenzity symptomatologie na terapeutickou odpovìï. Pacienti s výchozí hodnotou S-Y-BOCS nižší než 22 bodù dosahují léèebného zlepšení a remise podstatnì èastìji, než pacienti s vyššími poèáteèními skóry. Vliv vyšší frekvence a intenzity pøíznakù na léèebnou odpovìï popsali také Saxena et al. (2002). Na rozdíl od tìchto autorù jsme však neprokázali zhoršenou léèebnou odpovìï u pacientù s oèistnými a hromadícími rituály, s pozitivní rodinnou anamnézou, poruchou osobnosti, s èasnìjším poèátkem a delším trváním OCD. Tento rozdíl lze vysvìtlit jinou populací pacientù. V našem výbìru byli málo zastoupení pacienti s hromadícími rituály (pouze 4,3 %) a naopak relativnì èasto pacienti s poruchou osobnosti (62,8 %). V kontrastu s naším pøedpokladem intenzita depresivní symptomatologie nemìla na terapeutický efekt vliv. Podobnì nebyl nalezen pøedpokládaný vliv komorbidních poruch, vèetnì poruchy osobnosti. Tento nález je pøekvapivý a opìt v kontrastu s nálezy Pigotta a Seana (1997). Jak jsme však uvedli výše, v našem výbìru byli zastoupení pøedevším rezistentní pacienti a frekvence poruch osobnosti byla neobvykle vysoká. Dalším vysvìtlením mùže být to, že jsme hodnotili terapeutický efekt KBT, kdy k léèbì patøí i práce na kognitivních schématech, zatímco výše uvedení autoøi se vztahovali k efektu farmakoterapie. Oèekávána souvislost sexuálních, religiózních, magických a shromažïovacích obsesí a kompulzí s efektivitou KBT léèby se nepotvrdila. Menší úspìšnost léèby však souvisela s obsedantní pomalostí a váhavostí, vìtším zastoupením obsesí a kompulzí spojených s kontrolováním, potøebou symetrie a uspoøádávání. Naopak agresivní obsah obsesí byl spojen s lepší terapeutickou odpovìdí. Ve studii Alonsa et al. (2001) byly s horším výsledkem léèby spojovány obsese sexuálního/religiózního obsahu. Vysvìtlením mùže být jak výše zmiòovaný výbìr našich pacientù, tak rozdílnost daná kulturními rysy. V naší populaci pacientù bylo velmi málo vìøících, podobnì jako je tomu v celé Èeské populaci, zatímco v populaci Španìlských pacientù lze pøedpokládat jiný pomìr. Nižší nebo vyšší hodnoty somatopsychické disociace podle SDQ nemìli vliv na odpovìï na léèbu. Ovšem rozdìlení pacientù podle míry psychické disociace hodnocené DES se ukázalo být smysluplné. Pacienti s nižšími hodnotami psychické disociace dosahovali významnì èastìji nízké skóry v CGI-S. Tento nález podporuje výsledky studie Rufera et al. (2005), kteøí rovnìž zjistili horší efektivitu KBT u pacientù s vyšší mírou disociace. Výsledky upozoròují na nutnost hledání nových terapeutických strategií u OCD pacientù s vysokou mírou disociace. Podpoøeno projektem IGA NR 9323-3/2007-2009. LITERATURA Alonso P, Menchon JM, Pifarre J, Mataix-Cols D, Torres L, Salgado P, Vallejo J. Long-term follow-up and predictors of clinical outcome in obsessive-compulsive patients treated with serotonin reuptake inhibitors and behavioral therapy. J Clin Psychiatry. 2001; 62: 535-540. Hantouche EG, Bouhassira M, Lancrenon S. Prospective follow-up over a 12 month period of a cohort of 155 patients with obsessive-compulsive disorder: phase III National DRT-TOC Study. Encephale. 2000; 26: 73-83. Pigott TA, Seay S. Pharmacotherapy of obsessive-compulsive disorder. Int

95

Rev Psychiatry 1997; 9: 133-147. Rufer M, Held D, Cremer J, Fricke S, Moritz S, Peter H, Hand I. Dissociation as a predictor of cognitive behavior therapy outcome in patients with obsessive-compulsive disorder. Psychother Psychosom. 2006; 75: 40-46. Saxena S, Maidment KM, Vapnik T, Golden G, Rishwain T, Rosen RM, Tarlow G, Bystritsky A. Obsessive-compulsive hoarding: symptom severity and response to multimodal treatment. J Clin Psychiatry. 2002; 63: 21-27. Shetti CN, Reddy YC, Kandavel T, Kashyap K, Singisetti S, Hiremath AS, Siddequehusen MU, Raghunandanan S. Clinical predictors of drug nonresponse in obsessive-compulsive disorder. J Clin Psychiatry. 2005; 66: 1517-1523. doc. MUDr. Ján Praško, CSc. Klinika psychiatrie, Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc Èeská Republika E-mail: [email protected] MÁ PORUCHA OSOBNOSTI VLIV NA ÚÈINNOST LÉÈBY U PANICKÉ PORUCHY? DOES PERSONALITY DISORDER INFLUENCE THE TREATMENT EFFICACY IN PANIC DISORDER? Praško J.1,2,3,4, Grambal A.1,2, Kubínek R.1,2, Espa-Èervená K.3,4, Nechutná R.4, Houbová P.4, Novák T.3,4, Pašková B.3,4, Vyskoèilová J.4, Záleský R.3,4 1 Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc 2 Lékaøská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 3 Centrum neuropsychiatrických studií 4 Psychiatrické centrum Praha Úvod: Cílem naší studie bylo porovnat úèinnost léèby u pacientù s panickou poruchou a komorbidní poruchou osobnosti s pacienty s panickou poruchou bez komorbidní poruchy osobnosti. Do studie bylo zaøazeno celkem 60 pacientù (31 s panickou poruchou bez komorbidní poruchy osobnosti a 29 s panickou poruchou s komorbidní poruchou osobnosti). Po pøijetí do studie byl pacient hodnocen v prvních dvou dnech docházky na denní sanatorium ještì pøed zahájením léèby. Hodnocena byla psychopatologie v psychiatrických posuzovacích stupnicích pøed léèbou a pak v týdnu 2, 4, 6 a v krátké katamnéze 6 týdnù po ukonèení léèby ve stupnicích CGI, PDSS, HAMA, SDS, HDRS a sebeposuzovacích BAI and BDI. Pacienti byli léèeni pomocí SSRI a kognitivnì-behaviorální terapie. Jako lék první volby byl použit paroxetin v dávce 10 mg první týden, 20 mg druhý týden, v pøípadì nedostateèné úèinnosti bylo možné zvýšit dávku na dvojnásobek 4. týden. Pokud do 4. týdne nebyl žádný efekt, byl paroxetin zamìnìn na jiné SSRI. Pokud pacient v minulosti paroxetin užíval, bylo podáno jiné SSRI nebo SNRI. Pokud pacient nesouhlasil s užíváním lékù, byl léèen jen pomocí KBT (15 pacientù). Pokud v dobì pøijetí pacient užíval anxiolytika, byla postupnì vysazována – snižování probíhalo o 1/8 dávky za týden. Kognitivnì behaviorální terapie byla provádìna skupinovì. Pacienti absolvovali strukturovaný KBT program zavedený na oddìlení, který obsahoval 18 skupin KBT (bludný kruh paniky a agorafobie, kognitivní rekonstrukce, øízený záchvat, expozièní léèba, nácvik komunikace, øešení problémù v životì a akomodace kognitivních schémat) a 12 životopisných skupin zamìøených na mapování kognitivních schémat. Krátký KBT program je zamìøen na zvládání paniky a agorafobie, není cílený pro léèbu poruch osobnosti. Výsledky: Nejèastìjší poruchou osobnosti u pacientù pøijímaných pro panickou poruchu s nebo bez agorafobie byla závislá porucha osobnosti (41,4 %) a histriónská porucha osobnosti (27,6 %). Komorbidita dalších psychických poruch u obou skupin byla relativnì velká: 58,6 % u pacientù s panickou poruchou a poruchou osobnosti trpìlo další aktuální poruchou (nejèastìji GAD 27,6 % a sociální fobie 20,7 %) a 45,2 % u pacientù s panickou poruchou bez poruchy osobnosti (nejèastìji sociální fobie 25,8 % a GAD 16,1 %). Pøesto, že procento komorbidních aktuálních poruch je vyšší u pacientù s poruchou osobnosti, rozdíl mezi skupinami nedosahuje statistické významnosti (chi2: n.s.). Celkový klinický dojem (CGI) o závažnosti poruchy se v obou souborech na poèátku statisticky významnì nelišil (4,59 ± 0,56 u pacientù s poruchou osobnosti versus 4,55 ± 0,55 u pacientù bez poruchy osobnosti). Skóry závažnosti v obou skupinách významnì bìhem léèby poklesly (6. týden 2,59 ± 0,83 u poruch osobnosti, versus 1,94 ± 0,53 u druhé skupiny). Rozdíl mezi skupinami po dvou týdnech léèby není statisticky významný. Od 4. týdne se však skupiny mezi sebou zaèínají významnì lišit (Mann Whitney i neparametrická ANOVA (Kruskal Wallis) obojí p < 0,05) a tento rozdíl je patrný jak v 6. (p < 0,05) tak ve 12. týdnu hodnocení (p < 0,01). Podle CGI-závažnosti poruchy vede tedy léèba u pacientù s panickou poruchou ke zlepšení jak u pacientù bez poruchy osobnosti, tak u pacientù s poruchou osobnosti. U pacientù s panickou poruchou bez poruchy osobnosti je však její úèinnost významnì vyšší než u pacientù s poruchou osobnosti. PDSS je stupnice specificky hodnotící závažnost panické poruchy. Jak u pacientù s poruchou osobnosti, tak u pacientù bez poruchy osobnosti došlo k výraznému poklesu celkových skórù v prùbìhu 12 týdnù hodnocení (z 17,45 ± 3,11 resp.

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Tabulka: Zmìny psychopatologie v prùbìhu léèby

CGI – závažnost

PDSS

HAMA

Panická porucha s poruchou osobnosti (n = 29)

Panická porucha bez poruchy osobnosti (n = 31)

Statistika (Mann Whitney)

4,59 ± 0,55

4,55 ± 0,55

4,55 ± 0,55

2. týden

3,86 ± 0,53

3,48 ± 0,83

n.s.

4. týden

3,17 ± 0,87

2,55 ± 0,6

p < 0,05

6. týden

2,59 ± 0,83

1,94 ± 0,53

p < 0,5

12. týden

2,48 ± 0,82

1,78 ± 0,68

p < 0,01

17,45 ± 3,11

17,29 ± 2,93

n.s.

2. týden

15,48 ± 4,02

13,87 ± 3,65

n.s.

4. týden

12,34 ± 3,97

9,42 ± 3,52

p < 0.05

6. týden

8,48 ± 3,12

6,84 ± 2,64

n.s.

12. týden

8,0 ± 4.07

5,23 ± 2,82

p < 0.05

0. týden

23,72 ± 4,12

24,65 ± 5,06

n.s.

1. týden

20,79 ± 5,61

19,39 ± 6,03

n.s.

4. týden

16,52 ± 6,25

14,45 ± 5,86

n.s.

6. týden

12,48 ± 4,65

10,19 ± 4,31

n.s.

0. týden

0. týden

12. týden

11,41 ± 5,34

9,94 ± 4,55

n.s.

SDS – práce • spoleènost • rodina

0. týden

7,41 ± 1,86 5 ± 2,13 4 ± 2,97

6,29 ± 1,77 4,94 ± 1,94 2,97 ± 1,22

p < 0,05 n.s. n.s.

SDS – práce • spoleènost • rodina

12. týden

3,9 ± 1,82 3,14 ± 1,64 2,76 ± 1,64

2,32 ± 0,92 2,39 ± 1,15 1,94 ± 0,77

p < 0,01 n.s. n.s.

HDRS

0. týden

14,14 ± 3,89

14 ± 4,31

n.s.

12. týden

10,59 ± 4,37

6,61 ± 3,16

p < 0,05

0. týden

22,93 ± 6,39

26,1 ± 8,67

n.s.

2. týden

20,62 ± 6,29

20,81 ± 9,93

n.s.

4. týden

18,52 ± 6,82

17,19 ± 7,48

n.s.

6. týden

15,83 ± 6,22

16,84 ± 7,31

n.s.

12. týden

15,83 ± 6,21

14,68 ± 6,57

n.s.

BAI

z 17,29 ± 2,93 na 8,0 ± 4,07 resp. 5,23 ± 2,82). Rozdíl mezi skupinami je statisticky významný ve 4. týdnu a ve 12. týdnu hodnocení (obojí Mann Whitney i neparametrická ANOVA (Kruskal Wallis): p < 0,05) ve prospìch výraznìjšího poklesu u skupiny bez poruch osobnosti. V 6. týdnu léèby však rozdíl významný není. Výsledky naznaèují, že po ukonèení léèby po 6 týdnech, kdy byl u obou skupin pokles panické a agorafobické symptomatologie podobný, dochází u skupiny bez poruchy osobnosti k dalšímu zlepšování, zatímco u pacientù s poruchou osobnosti je tento trend ménì významný. Výsledky naznaèují, že jedním z rozdílu v léèbì pacientù s poruchou osobnosti proti tìm, kteøí poruchou osobnosti netrpí, mùže být schopnost dále pokraèovat v zapoèaté zmìnì. V objektivní posuzovací stupnici HAMA došlo u obou skupin ke klinicky i statisticky významnému poklesu celkových skórù (z 23,72 ± 4, 12 u poruch osobnosti a 24,65 ± 5,06 bez poruch osobnosti na poèátku léèby na 11,41 ± 5,34 resp. 9,94 ± 4,55 po 12 týdnech), nicménì neobjevil se žádný významný rozdíl pøi porovnání skupin mezi sebou (tabulka 4). Výsledek ukazuje, že léèba nespecifické úzkostné symptomatologie byla stejnì úèinná u pacientù s poruchami osobnosti jako u pacientù bez poruch osobnosti. Nutno si však uvìdomit, že program byl zamìøen explicitnì na panickou poruchu a agorafobii, nikoliv na další úzkostné pøíznaky a už vùbec ne na problematiku poruch osobnosti. V hodnocení sociální handicapù v SDS stupnici se skupiny mezi sebou na poèátku statisticky významnì nelišily v hodnocení narušení ve spoleènosti a rodinì, ale lišily se v hodnocení narušení v oblasti práce (viz tabulku 4). Prùmìrnì pacienti hodnotili svoje postižení v práci jako výrazné (7,41 ± 1,86 u pacientù s poruchou osobnosti a 6,29 ± 1,77 u pacientù bez poruchy osobnosti). Narušení v oblasti spoleèenského života a rodiny pacienti hodnotili jako støednì tìžké. V prùbìhu léèby došlo k výraznému poklesu ve všech tøech kategoriích u obou skupin a pacienti hodnotili v prùmìru svá postižení jako mírná až velmi mírná (viz tabulku).

V hodnocení po 12 týdnech je statisticky významný rozdíl mezi obìma skupinami v hodnocení postižení v práci (Mann Whitney i neparametrická ANOVA (Kruskal Wallis) ; p < 0,01) ve prospìch menšího postižení skupiny bez poruchy osobnosti (tabulka 4). Výsledky ukazují, že u obou skupin se bìhem léèby významnì snížilo vnímání svého postižení v oblasti práce, spoleèenského i rodinného života. Jediný rozdíl mezi skupinami pøed léèbou i po léèbì je ve vnímání postižení v pracovní oblasti, což odpovídá dlouhodobým klinickým zkušenostem – pacienti s poruchou osobnosti mívají i po léèbì vìtší problémy s pracovní adaptací. Pøi objektivním hodnocení depresivních pøíznakù standardní stupnici HDRS je míra depresivních pøíznakù na poèátku léèby mírná a skupiny se mezi sebou prakticky neliší (14,14 ± 3,89 u pacientù s poruchou osobnosti versus 14,0 ± 4,31 u druhé skupiny) U obou skupin dochází k poklesu skóru depresivity v prùbìhu léèby (10,59 ± 4,37 u pacientù s poruchou osobnosti versus 6,61 ± 3,16 u druhé skupiny). K významnému rozdílu mezi skupinami dochází pøi hodnocení po 12 týdnech, kdy u pacientù bez poruchy osobnosti dochází k vìtšímu poklesu skórù, než u pacientù s poruchou osobnosti (Mann Whitney i neparametrická ANOVA (Kruskal Wallis): p < 0,05) (tabulka 4). Zdá se tedy, že aè program nebyl zamìøený na léèbu depresivních pøíznakù, došlo bìhem terapie k jejich zmírnìní u obou skupin. Proè došlo k menšímu poklesu depresivity u pacientù s poruchami osobnosti, nevíme, v souladu s výsledky se domníváme, že to mùže souviset s menším poklesem panické a agorafobické symptomatologie (mìøeno PDSS) a menší sebedùvìrou v schopnosti adaptovat se v práci (hodnoceno v SDS). Vývoj skórù v BAI – všeobecné subjektivní stupnici hodnocení úzkostných pøíznakù – je podobný jako v HAMA. Obì skupiny na poèátku léèby mají srovnatelné skóry (22,93 ± 6,39 u skupiny s poruchami osobnosti versus 26,1 ± 8,67 u skupiny bez poruch osobnosti) a v prùbìhu léèby dochází u obou skupin k výrazné redukci psychopatologie (6. týden: 15,83 ± 6,22 versus 16,84 ±

96

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

7,31). Vývoj poklesu pøíznakù je v obou skupinách velmi podobný, mezi skupinami nebyl zjištìn významný rozdíl v žádném z hodnocení. Diskuze: Léèba u pacientù s panickou poruchou a komorbidní poruchou osobnosti byla stejnì vysoce úèinná ve zmírnìní nespecifické úzkostné symptomatologie (hodnoceno HAMA a BAI) jako u pacientù s panickou poruchou bez komorbidní poruchy osobnosti. Ovšem léèba u pacientù bez poruchy osobnosti byla významnì úèinnìjší u specifické panické a agorafobické symptomatologie (na kterou byl program zamìøený) než u pacientù s poruchou osobnosti. U pacientù s poruchou osobnosti došlo k menšímu poklesu symptomatologie a pacienti se hodnotí jako hùøe sociálnì adaptovaní v pracovní oblasti. U pacientù s poruchou osobnosti došlo pøi katamnestickém hodnocení za 6 týdnù po ukonèení terapeutického programu ke zhoršení u èásti pacientù, u skupiny bez poruch osobnosti došlo k dalšímu nárustu poètu zlepšených. Závìry: Naše studie ukázala, že u pacientù trpících panickou poruchou porucha osobnosti souvisí s menším poklesem specifické panické a agorafobické symptomatologie v léèbì, než tomu je u pacientù bez poruchy osobnosti. Pøesto však k významnému snížení symptomatologie dochází i u pacientù s poruchou osobnosti a vysoké procento z nich dosahuje významného celkového zlepšení. Na rozdíl od pacientù bez poruchy osobnosti však mají menší schopnost ve zlepšení pokraèovat dále i po skonèení léèby a nedochází u nich k zlepšení sebedùvìry ve schopnosti zvládnout pracovní situaci natolik, jak je tomu u pacientù bez poruchy osobnosti. Podpoøeno CNS MŠMT 1M0517. LITERATURA Koenigseberg HW, Kaplan RD, Gilmore MM et al. The relationship between syndrome and personality disorder in DSM-III: experience with 2,462 patients. Am J Psychiatry 1985; 142:207-212. Lecrubier Y, Sheehan DV, Weiller E et al. The MINI-international neuropsychiatric interview (M.I.N.I.): a short diagnostic structured interview: reliability and validity according to the CIDI. Eur Psychiatry 1997; 12:224-231. Loranger AW, Sartorius N, Andreoli A. The International Personality Disorder Examination. Arch Gen Psychiatry, 1994; 5:215-224. Millon T, Davis RD, Millon C. MCMI-III. Millon Clinical Multiaxial Inventory – III. Manual. Second Edition. National Computer Systems, 1997. Perry JC, Bond M. Empirical studies of psychotherapy for personality disorders. In: Gunderson JG & Gabbard GO (eds): Psychotherapy for Personality Disorders, Review of Psychiatry Series, vol 19/3, American Psychiatric Press, Washington DC; 2000: 1-32. Tyrer P, & Davidson K. Management of personality disorder. In: Gelder MG, Lopez-Ibor JJ & Andreasen A (eds.): New Oxford Textbook of Psychiatry. Oxford University Press 2000, p 970-978. doc. MUDr. Ján Praško, CSc. Klinika psychiatrie, Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc Èeská Republika E-mail: [email protected] ÚÈINNOST RTTMS U OCD NEODPOVÍDAJÍCÍ NA SSRI EFFICACY OF RTMS IN OCD NORESPONDERS TO SSRI Praško J.1,2,4,5, Bareš M.2,3,4, Horáèek J.2,3,4, Kopeèek M.2,3,4, Novák T.2,3,4, Pašková B.2,3,4, Tišlerová B.2,3,4, Záleský R.2,3,4 1 Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc 2 Psychiatrické centrum Praha 3 3. lékaøská fakulta Univerzity Karlovy 4 Centrum neuropsychiatrických studií 5 Lékaøská fakulta University Palackého v Olomouci SUMMARY: The aim of the ran¬domized, double-blind, sham controlled study was to compare the 2 and 4 week efficacy of the 10 sessions rTMS with sham rTMS in SSRIs resistant OCD patient. Thirty seven patients were randomly assigned to either active rTMS or to sham. Active rTMS with the frequency of 1 Hz at 110 % of motor threshold was administered over the left dorso-lateral prefrontal cortex. The same time schedule has been used for the sham administration. Thirty four patients finished the study, three patients dropped out at the beginning. Psychopathology was assessed by CGI, HAMA, Y-BOCS, and BAI by an indepen¬dent reviewer. Both groups improved but the treatment effect did not differ between them. Key words: obsessive compulsive disorder, antidepressants, pharmacoresistance, rTMS Pøesto, že pokroky ve farmakoterapii i kognitivnì behaviorální terapii OCD vedly k významné pomoci tisícùm pacientù, zùstává velká skupina nemocných, kteøí jsou na léèbu rezistentní. Proto se hledají další terapeutické pøístupy. Jedním z nich je repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS). Vysokofrekvenèní rTMS (1 sezení) pravého a levého dorsolaterlního prefrontálního laloku a na okcipitální kùru vedla k signifikantnímu poklesu pøíznakù OCD na 8 hodin po jedné administraci

97

u 12 pacientù (Greenberg et al., 1997). Ètvrtina (celkem 3 ze 12) pacientù s rezistentní OCD reagovala na opakovanou 14denní rTMS (aktivní stimulace – 10 Hz, 30 trainù (sérií) po 5 s, 25 s mezi trainy na 110 % MP, 70mm cívkou tvaru 8 na levou nebo pravou DLPFC, 5× týdnì po dobu dvou týdnù) jak levých, tak pravých prefrontalních lalokù (Sachdev et al., 2001). Zlepšení pøetrvalo mìsíc. V další dvojitì slepé placebo kontrolované studii bylo celkem 12 OCD pacientù podle randomizovaného designu stimulováno v 18 sezeních, 3 × týdnì, na pravém dorsolaterálním prefrontálním kortexu buï reálnou nebo placebo stimulací (Alonso et al., 2001) (pomalá frekvence stimulace 1Hz, sezení trvalo 20 minut, 3 × týdnì celkem 18 sezení, 110 MP aktivní 20% sham stimulace na Brodmanovy arey 9 a 46). V této studii se neukázaly zmìny v psychopatologii. Problémem v této studii však zùstává optimální fokus pro stimulaci, její charakteristiky a metoda (nízká frekvence, cirkulární cívka, která stimuluje jen po obvodu a málo subjektù). V kazuistickém sdìlení jsme popsali úèinnost nízkofrekvenèní stimulace (1 Hz) levého dorzolaterálního prefrontálního kortexu u nemocného s farmakorezistentní OCD. Po 15 aplikacích došlo k poklesu celkového skóre škály Y-BOCS o 32 %, podle škály CGI (škála celkového klinického dojmu) byl nemocný hodnocen jako znaènì zlepšen. Klinické zlepšení bylo navíc doprovázeno poklesem vychytávání 18FDG (deoxyglukóza znaèena radioaktivním fluorem) v oblasti stimulace i dalších korových oblastech (Horáèek et al., 2003). Pøikryl et al. (2004) léèili nemocného s farmakorezistentní formou OCD nejprve falešnou (placebovou) stimulací, až poté následovala stimulace aktivní (úèinná). Obì stimulace mìly shodný design, trvaly po 2 týdny a obsahovaly 10 sezení. Po dvou týdnech „sham“ stimulace došlo k poklesu závažnosti OCD podle škály Y-BOCS o 5 %. Po následujících dvou týdnech skuteèné stimulace pokleslo skóre škály Y-BOCS oproti výchozí hodnotì o 36 %. Cílem naší pøedkládané studie je zjistit, zda opakovaná prefrontální repetitivní transkraniální stimulace mùže ovlivnit pøíznaky obsedantnì kompulzivní poruchy u pacientù, kteøí dostateènì nereagovali na léèbu SSRI. Metoda: Pacienti léèení v Psychiatrickém centru Praha, trpící obsedantnì kompulzivní poruchou, kteøí neodpovídají na léèbu SSRI (po 8 týdnech adekvátní léèby) byli randomizovanì zaøazení do léèby aktivní rTMS nebo placebem rTMS (sham). Psychopatologie byla hodnocena CGI, HAMA, Y-BOCS a BAI pøed léèbou, za dva týdny experimentální léèby a za dva týdny po jejím ukonèení nezávislým posuzovatelem. Pacienti byli léèeni rTMS nebo shamovou aplikací a medikací, kterou dlouhodobì užívali pøed pøijetím do studie. Aktivní rTMS sestávala z aplikace transkraniální stimulace na kalvu nad dorsolaterálním prefrontálním lalokem vlevo. V prùbìhu studie pacient absolvoval celkem 10 stimulací v prùbìhu 14 dnù. Stimulovali jsme pøi frekvenci 1 Hz, se 100% motorickým prahem, po dobu 30 minut (1800 impulzù) v jednom sezení. Kontrolní placebo aplikace probíhala stejnì, použitá byla stejná intenzita, motorický práh, ale místo aktivní stimulace byla cívka odklonìná od kalvy. Výsledky: V prùbìhu tøíletého trvání studie bylo vyšetøeno v Psychiatrickém centru Praha 43 pacientù s diagnózou obsedantní kompulzivní porucha, kteøí byli do centra doporuèeni ambulantními psychiatry. Do studie bylo zaøazeno po podepsání informovaného souhlasu celkem 37 (24 mužù a 13 žen) pacientù. Na poèátku léèby byli pro nespolupráci vyøazení 3 pacienti a 34 pacientù léèbu dokonèilo. Demografické charakteristiky pacientù, kteøí studii dokonèili, jsou uvedeny v tabulce 1. U OCD pacientù se skupina léèená aktivním rTMS a skupina léèena shamem statisticky významnì nelišily v prùmìrném hodnocení pøíznakù v posuzovacích stupnicích CGI, HAMA a BAI; lišily se však na poèátku v hodnocení pøíznakù v Y-BOCS (nepárový t-test pv < 0,005) (tab. 2). Pro porovnání dávkování jsme pøepoèítali dávky jednotlivých lékù na ekvivalenty dávky antidepresiva. Skupiny se od sebe významnì nelišily dávkováním lékù (Fischer exact test: n.s.) ani ve frekvenci pøídatné antipsychotické medikace (tab. 1). Celkový klinický dojem o závažnosti poruchy (CGI-S) se v obou skupinách i jejich jednotlivých souborech na poèátku statisticky významnì nelišil (tabulka 2). Skóry závažnosti významnì bìhem léèby poklesly u obou skupin. Rozdíl mezi aktivní a shamovou skupinou však nebyl statistický významný (neparametrický Mann Whitney test: n.s.). HAMA: V objektivní posuzovací stupnici zamìøené na celkové pøíznaky úzkosti došlo u obou skupin ke klinicky i statisticky významnému poklesu celkových skórù (Two-way ANOVA;p < 0,001), nicménì významný rozdíl pøi porovnání skupin mezi sebou se neobjevil (neparametrický Mann Whitney test: n.s.) (tab. 2). Y-BOCS: V této stupnici se na poèátku skupiny mezi sebou významnì lišily. Jak u pacientù léèených rTMS, tak u pacientù s aplikací shamu došlo k výraznému poklesu celkových skórù v prùbìhu 4 týdnù hodnocení. Pokles v obou skupinách je významný proti poèátku (obojí ANOVA: p < 0,001). Rozdíl mezi jednotlivými léèebnými pøístupy se však neukázal jako statistický významný (obojí ANOVA: Bonferroniho mnohoèetný srovnávací test; p: n.s.), výsledky však mohou být zkresleny rozdílem ve skupinách na poèátku léèby. BAI: Vývoj skórù v BAI (Beck Anxiety Inventory), všeobecné subjektivní stupnici hodnocení úzkostných pøíznakù, je podobný, jako v objektivní posuzovací stupnici HAMA. Obì skupiny na poèátku léèby mají srovnatelné skóry. V prùbìhu léèby dochází k významné redukci psychopatologie (Friedman test: p < 0,05). Vývoj poklesu pøíznakù je v obou skupinách velmi podobný, mezi skupinami nebyl zjištìn významný rozdíl v žádném z hodnocení (neparametrický Mann-Whitney test: n.s.).

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Tabulka 1: Demografické charakteristiky a porovnání míry psychopatologie na poèátku léèby rTMS

Sham

20

14

28,4 ± 7,43

33,64 ± 8,36

15 : 5

6:8

5 :15 : 0

2 : 10 : 2

chi2: n.s.

16 : 4

11 : 3

FET: n,s,

69,47 ± 27,58 mg

58,57 ± 38,0 mg

NTT: n,s,

14: 20

5:14

FET: n.s. (p = 0,061)

14,4 ± 7,3

15,43 ± 7,9

NTT: n,s,

Poèet Vìk Pohlaví M:Ž Vzdìlání: V:SŠ:VŠ Stav S:Ž Antidepresivní medikace (ekvivalent paroxetinu) Frekvence pøídatné antipsychotické medikace Trvání nemoci (léta)

statistika

NTT: n,s,

M: muž; Ž: žena; vzdìlání: V – vyuèení, SŠ-støedoškolské, VŠ – vysokoškolské; stav: S – svobodný; Ž – ženatý, vdaná; NTT – nepárový t-test; FET – Fisher‘s exact test. Tabulka 2: Prùmìrné skóry v posuzovacích stupnicích v prùbìhu léèby rTMS

CGI – S

HAMA – celkový skór

Y-BOCS

BAI

Statistika test: p-hodnota

sham

prùmìr

SD

prùmìr

SD

0. týden

5,55

0,94

5,21

0,58

n,s,

2. týden

4,85

1,27

4,43

0,85

n,s,

4. týden

4,53

1,61

3,93

1,14

n,s,

0. týden

20,20

8,15

20,36

6,52

n,s,

2. týden

15,25

6,62

14,93

5,68

n,s,

4. týden

12,79

6,17

12,14

5,59

n,s,

0. týden

29,00

5,84

24,07

4,91

NTT p< 0,0251

2. týden

22,65

8,05

19,43

5,26

n,s,

4. týden

21,16

8,67

16,50

5,56

n,s,

0. týden

21,20

10,03

20,57

12,58

n,s,

2. týden

15,80

9,15

17,64

10,32

n,s,

4. týden

15,74

9,04

17,00

11,64

n.s.

NTT = nepárový T-test s Welchovou korekci; n.s.= no significant

průměrné skóry

Y-BOCS -průměrné skóry

40 35 30 25 aktivní rTMS sham

20 15 10 5 0

týden 0

týden 2

týden 4

čas

Graf 1: Prùmìrné skóry Y-BOCS v prùbìhu léèby Diskuze: Výsledky potvrzují nulovou hypotézu – nízkofrekvenèní rTMS aplikované na levý prefrontální kortex nemìlo vìtší vliv na symptomatologii OCD než sham u OCD pacientù, kteøí nedopovídali dostateènì na léèbu SSRI. Faktem je, že ve specifické stupnici pro posuzování obsesí a kompulzí – Y-BOCSu došlo k výraznìjšímu poklesu v symptomatologii po aktivní rTMS než po aplikaci shamu. Nicménì v této stupnici mìla aktivní skupina na poèátku významnì vyšší míru psychopatologie proti skupinì kontrolní, takže mìla vìtší prostor ke zmìnì. Navíc ani sofistikovaná neparametrická statistika nenašla žádný rozdíl mezi skupinami navzájem. Naše data tedy neukazují pozitivní úèinek rTMS u pacientù

s OCD. Sachdev et al. (2001) u resistentní OCD popisovali úspìch pouze u 3 ze 12 pacientù, kdy stimulovali jak pravé, tak levé prefrontální laloky, pøitom používali aktivní vysokofrekvenèní stimulaci 10 Hz po dobu dvou týdnù. U tìch, kteøí se zlepšili, pøetrvávalo zlepšení asi mìsíc. Úspìch této aplikace byl stejnì malý, jako ten, který jsme vidìli u naších pacientù. V další kontrolované studii bylo celkem 12 OCD pacientù podle randomizovaného designu stimulováno v 18 sezeních, 3 × týdnì, na pravém dorsolaterálním prefrontálním kortexu buï reálnou, nebo placebo stimulací (Alonso et al., 2001). (Autoøi podobnì jako my použili pomalou frekvenci stimulace 1Hz, sezení trvalo 20 minut, 3 × týdnì celkem 18 sezení, 110 MP). V této studii se neukázaly zmìny v psychopatologii. Problémem naší studie, podobnì jako dvou výše jmenovaných, zatím zùstává optimální fokus pro stimulaci, její charakteristiky a metoda (málo subjektù). Je otázka, zda dorsolaterální prefrontání lalok vlevo je optimální místo a zda použití frekvence 1 Hz je pøimìøené. Volba místa i frekvence však vycházela z nálezù zvýšeného metabolizmu na PET v této oblasti. Dalším problémem vysvìtlujícím nedostateèné výsledky mùže být fakt, že jsme rTMS aplikovali u chronicky nemocných pacientù, znaènì rezistentních na pøedchozí léèbu. Je otázkou, jak by rTMS fungovala u ménì chronických pacientù. Otázkou je také, zda místo a frekvence stimulace byly pro OCD pacienty optimální. Výbìr místa a nízké frekvence byl dán nálezy hypermetabolizmu na PETu v této oblasti a hypotéze, že nízká frekvence rTMS redukuje hyperexcitabilitu a hypermetabolizmus. Podpoøeno projektem IGA NR 9323-3/2007-2009. LITERATURA Alonso P, Pujol J, Gardoner N, Benlloch, L, Deus J, Menchon, JM, Capdevila A, Vallejo J. Right prefrontal repetitive transcranial magnetic stimulation in obsessive-compulsive disorder: a double-blind, placebo controlled study. Am J Psychiatry 2001; 158: 1143-1145.

98

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

Greenberg BD, George SM, Martin JD, Benjamin J, Schlaepfer TS, Altemus M, Wassermann EM, Post RM, Murphy DL. Effect of prefrontal transcranial magnetic stimulation in obsessive – compulsive disorder: A preliminary study. Am J Psychiatry 1997; 154: 867-869. Horáèek J, Pašková B, Škrdlantová L, Praško J, Kopeèek M, Bìlohlávek O. Vliv repetitivní transkraniální magnetické stimulace na metabolizmu mozku (18FDG PET) u pacienta s obsedantnì-kompulzivní poruchou. Kazuistické pozorování. Psychiatrie 2003;7,2:123-125. Sachdev PS, McBride R, Loo CK, Mitchell PB, Malhi GS, Croker VM. Right versus left prefrontal transcranial magnetic stimulation for obsessive-compulsive disorder: a preliminary investigation. J Clin Psychiatry 2001; 62: 981-984. doc. MUDr. Ján Praško, CSc. Klinika psychiatrie, Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc Èeská Republika E-mail: [email protected] VLIV KOMORBIDNÍ PORUCHY OSOBNOSTI NA LÉÈBU PACIENTÙ SE SOCIÁLNÍ FOBIÍ INFLUENCE OF PERSONALITY DISORDER ON THE TREATMENT OF PATIENTS WITH SOCIAL PHOBIA? Praško J.1,2,3,4, Vyskoèilová J.3,4, Bulíková B.1,2, Cinculová A.1,2, Novák T.3,4, Pohlová L.3, Adamcová K.3 1 Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc 2 Lékaøská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 3 Centrum neuropsychiatrických studií 4 Psychiatrické centrum Praha SUMMARY: The aim of the study was to asses the efficacy of the 6 week therapeutic program designed for social phobia (SSRIs and CBT) in patients suffering with social phobia and comorbid personality disorder (17 patients) and social phobia without comorbid personality disorder (18 patients). They were regularly assessed in week 0, 2, 4, and 6 on the CGI (Clinical Global Improvement) for severity, LSAS (Liebowitz Social Anxiety Scale), and in self-assessments BAI (Beck Anxiety Inventory) and BDI (Beck Depression Inventory). Patients of both two groups improved in most of assessment instruments. A combination of CBT and pharmacotherapy proved to be the effective treatment of patients suffering with social phobia with or without

comorbid personality disorder. The treatment efficacy in the patients with social phobia without personality disorder had been showed significantly better compared with the group with social phobia comorbid with personality disorder in CGI and specific inventory for social phobia – LSAS. Also the scores in subjective depression inventory BDI showed significantly higher degrease during the treatment in the group without personality disorder. Key words: social phobia, comorbidity, personality disorder, cognitive behavioral therapy, pharmacotherapy Úvod: Podle klinických pøedstav je léèba sociální fobie s komorbidní poruchou osobnosti obtížnìjší a dosažení remise ménì pravdìpodobné, než u pacientù bez komorbidní poruchy osobnosti (Praško, 2005). Studie, které by tento fakt potvrzovaly, však chybìjí. Terapeutický skupinový program pro pacienty s úzkostnými poruchami bez poruchy osobnosti i s poruchou osobnosti trvá 6 týdnù, pokud pacient neukonèí docházku døíve. Cílem naší studie bylo porovnat úèinnost léèby u pacientù se sociální fobií a komorbidní poruchou osobnosti s pacienty se sociální fobií bez komorbidní poruchy osobnosti v bìžném standardním 6týdenním intenzivním každodenním programu denního stacionáøe. Metoda: Do studie byli zaøazeni ambulantní pacienti pøicházející k léèení do Psychiatrického centra Praha pro generalizovanou formu sociální fobie. Po podrobném psychiatrickém vyšetøení a stanovení diagnózy dvìma psychiatry byli zaøazení do každodenního docházkového programu v denním stacionáøi PCP do otevøené skupiny urèené pro rùzné úzkostné poruchy, poruchy osobnosti a depresivní poruchy. V prùbìhu let 2004 až 2006 bylo zaøazeno 35 pacientù (18 se sociální fobií bez komorbidní poruchy osobnosti a 17 se sociální fobií s komorbidní poruchou osobnosti), kteøí splòovali vstupní kritéria. Po pøijetí do studie byl pacient hodnocen v prvních dvou dnech docházky na denní sanatorium ještì pøed zahájením léèby. Hodnocena byla psychopatologie v psychiatrických posuzovacích stupnicích pøed léèbou a pak v týdnu 2, 4, 6 (tab. 1). Studie probíhala otevøenì – nebylo provádìno hodnocení nezávislým posuzovatelem. Pro hodnocení míry psychopatologie jsme použili objektivní posuzovací stupnice CGI a LSAS a sebeposuzovací dotazníky BAI a BDI. Pacienti se sociální fobií s poruchou osobnosti i bez poruchy osobnosti jsou léèeni ve skupinovém kognitivnì-behaviorálním programu urèeném pro pacienty s rùznými úzkostnými poruchami. KBT skupinový program obsahuje 18 skupin KBT (bludný kruh sociální fobie, kognitivní restrukturalizace, expozièní léèba, nácvik komunikace, relaxace, øešení problémù v životì a akomodace kognitivních schémat) a 18 životopisných skupin zamìøených na mapování kognitivních schémat. Krátký KBT program

Tabulka 1: Charakteristiky pacientù pøijatých do studie Sociální fobie s poruchou osobnosti

Sociální fobie bez poruchy osobnosti

Statistika chi2 nebo Fischer´s test

29,06 ± 2,625

32,17 ± 2,401

n.s.

7:10

9:9

n.s.

Stav S:Ž:R

14: 2:1

12: 4:2

n.s.

Vzdìlání U:S:V

4:13:0

2:10:6

p < 0,005

10:7

13:5

n.s.

17 2 3 5 1 5 3 1 1

0

Komorbidita – aktuální poruchy

13 (76 %)

8 (44 %)

Dystymie Panická porucha/agorafobie GAD Depresivní porucha OCD Porucha pøizpùsobení Zneužívání alkoholu Somatoformní porucha Hráèství Balbuties

1 (6 %) 2 (11 %) 2 (11 %) 2 (11 %) 1 (6 %) 1 (6 %) 2 (11 %) 2 (11 %) 0 0

0 3 (16 %) 2 (11 %) 0 1 (5 %) 0 0 0 1 (5 %) 1 (5 %)

12 : 5

10 :8

Vìk Pohlaví M:Ž

Zamìstnání A:N Porucha osobnosti • Histriónská • Narcistická • Vyhýbavá • Závislá • Hranièní • Schizoidní • Anankastická • Paranoidní

S medikací: pacienti bez medikace

p < 0,05

n.s.

M – muž; Ž – žena; stav: S – svobodný; Ž – ženatý, V – vdaná; R – rozvedený èi vdovec; vzdìlání: Z – základní; S – støedoškolské; V – vysokoškolské

99

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Tabulka 2: Zmìny psychopatologie v prùbìhu léèby sociální fobie s poruchou osobnosti (n = 17) stupnice

èas

CGI

sociální fobie bez poruchy osobnosti (n = 18)

Statistika: nepárové t-testy

prùmìr

SD

prùmìr

SD

p hodnota

0. týden

5,059

0,1348

4,722

0,1577

ns

2. týden

4,706

0,1872

4,167

0,1457

p < 0,05

4. týden

4

0,1917

3,222

0,1292

p < 0,005

6. týden

3,471

0,2121

2,333

0,14

p < 0,0001

párový t-test

p hodnota

p < 0,0001

p <0,0001

one-way ANOVA

p hodnota

p < 0,0001

p < 0,0001

BAI

0. týden

20,24

2,524

18,94

1,794

ns

2. týden

24,41

2,135

22,56

2,505

ns

4. týden

21,76

2,379

16,89

2,229

ns

6. týden

18,76

2,431

14,33

1,597

ns

p < 0,005

párový t-test

p hodnota

ns

ns

one-way ANOVA

p hodnota

ns

p < 0,005

BDI

0. týden

23,65

2,049

14,72

1,521

2. týden

22,47

2,243

14,33

2,353

p < 0,05

4. týden

20,59

2,592

11

1,43

p < 0,005

6. týden

18,47

2,223

8,5

1,415

p < 0,001

párový t-test

p hodnota

ns

p < 0,001

one-way ANOVA

p hodnota

p < 0,005

p < 0,001

LSAS-Ú

0. týden

41,12

2,613

37,61

3,033

ns

2. týden

35,94

3,009

33,39

2,899

ns

4. týden

32

2,761

27,67

2,661

ns

6. týden

32,41

2,801

21,78

2,422

p < 0,01

párový t-test

p hodnota

p < 0,05

p < 0,001

one-way ANOVA

p hodnota

p < 0,001

p < 0,001

LSAS-V

0. týden

34,53

3,571

35,39

3,184

ns

2. týden

32,12

3,421

29

3,226

ns

4. týden

29,59

3,55

23,72

3,057

ns

6. týden

25,65

3,866

18,61

2,311

ns

párový t-test

p hodnota

ns

p < 0,001

one-way ANOVA

p hodnota

p < 0,005

p < 0,001

LSAS-CS

0. týden

75,65

6,000

73,61

6,073

ns

2. týden

69,24

6,384

62,94

5,964

ns

4. týden

62,76

6,201

51,94

5,628

ns

6. týden

58,71

6,481

40,61

4,506

p < 0,05

párový t-test

p hodnota

ns

p < 0,0001

one-way ANOVA

p hodnota

p < 0,005

p < 0,0001

je zamìøen na sociální fobii a není cílený pro léèbu poruch osobnosti. Farmakoterapie byla ordinována na základì toho, zda s ní pacient byl pøijat a dále ji užívat chtìl. Pokud pacient pøišel do léèby bez lékù, nebo s užíváním lékù nesouhlasil, byl léèen jen pomocí KBT (14 pacientù). Medikování pacienti užívali antidepresiva ze skupiny SSRI v bìžných dávkách, kterými byli léèení na ambulanci, odkud byli k nám doporuèení. V prùbìhu programu jsme preparáty ani dávky antidepresiv nemìnili. Výsledky: Do studie bylo zaøazeno 35 pacientù, z toho 16 mužù a 19 žen. Z toho 17 pacientù splòovalo výzkumná MKN-10 kritéria pro nìkterou z poruch osobnosti. Mezi skupinou s pacienty trpící sociální fobií s komorbidní poruchou osobnosti a pacienty se sociální fobií bez komorbidní poruchy osobnosti nebyl statisticky signifikantní rozdíl v základních

demografických charakteristikách, jako je vìk, pohlaví, manželský stav a zamìstnanost. Rozdíl byl ve frekvenci zastoupení nižšího vzdìlání u skupiny léèené pro poruchy osobnosti (chi2: p < 0,005)‚ a èetnosti komorbidních aktuálních poruch. Další komorbidita byla èastìjší u pacientù s poruchou osobnosti (chi2: p < 0,05). Míra psychopatologie mìøená prùmìrnými skóry psychopatologie hodnocených posuzovacími stupnicemi CGI, LSAS, BAI se od sebe mezi skupinami nelišila (nepárový t-test: ns.), rozdíl byl však v subjektivním hodnocení depresivních pøíznakù, kdy skupina s poruchami osobnosti subjektivnì prožívala vyšší míru depresivních symptomù (hodnoceno BDI, nepárový t-test: P < 0,005). Nejèastìjší poruchou osobnosti u pacientù pøijímaných pro sociální fobii byla hranièní porucha osobnosti (5 pacientù tj. 29 %) a vyhýbavá

100

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

porucha osobnosti (5 pacientù tj. 29 %), nebo splòovali kritéria pro dvì poruchy osobnosti zároveò (4 pacienti tj. 24 %). Komorbidita dalších psychických poruch u obou skupin byla relativnì velká: 13 pacientù (tj. 76 %) u pacientù se sociální fobií a poruchou osobnosti trpìlo další aktuální poruchou a 8 pacientù (tj. 44 %) u pacientù se sociální fobií bez diagnostikované poruchy osobnosti. Procento dalších komorbidních poruch je vyšší u pacientù s poruchou osobnosti a rozdíl mezi skupinami dosahuje statistické významnosti (chi2: p < 0,05). Léèba: Pacienti byli léèení pomocí KBT a farmakoterapie. Z pacientù s poruchami osobnosti užívalo medikaci 12 osob (tj. 71 %) ve skupinì bez poruchy osobnosti 10 osob (tj. 56 %). Ve frekvenci užívání medikace se skupiny od sebe statisticky významnì nelišily. Výsledky: Celkový klinický dojem CGI o závažnosti poruchy se v obou souborech na poèátku statisticky významnì nelišil (5,059 ± 0,1348 u pacientù s poruchou osobnosti versus 4,722 ± 0,1577 u pacientù bez poruchy osobnosti). Skóry závažnosti v prùbìhu léèby v obou skupinách poklesly vysoce významnì (6. týden 3,471 ± 0,2121; one-way ANOVA: p < 0,0001 u poruch osobnosti, versus 2,333 ± 0,14; one-way ANOVA: p < 0,0001 u druhé skupiny). V prùmìru došlo k vìtšímu poklesu u skupiny pacientù bez poruchy osobnosti, rozdíl mezi skupinami je v 6. týdnu vysoce statisticky významný (nepárový t-test: p < 0,0001). Podle CGI-závažnosti poruchy vede tedy léèba u pacientù se sociální fobií ke zlepšení jak u pacientù bez poruchy osobnosti, tak u pacientù s poruchou osobnosti. U pacientù se sociální fobií bez poruchy osobnosti je však její úèinnost významnì vyšší než u pacientù s poruchou osobnosti. Skupiny se od sebe liší již po dvou týdnech léèby na statisticky významné hladinì (nepárový t-test: p < 0,05). V hodnocení CGI je pacient bez pøíznakù poruchy nebo s minimálními pøíznaky, pokud dosáhne hodnocení 1 a 2. Takové hodnocení je pokládáno za ekvivalent klinické remise. Pokud si porovnáme obì skupiny mezi sebou, mùžeme vidìt, že u skupiny s poruchou osobnosti dosáhli po 6 týdnech tìchto skórù pouze 2 pacienti ze 17 (tj. 11 %), zatímco u skupiny bez poruchy osobnosti 13 z 18 pacientù (tj. 72 %). Tento rozdíl je statistky významný na 0,1 % hladinì statistické významnosti (Fisherùv exaktní test: p < 0,001). Vývoj skórù v BAI – subjektivní stupnici hodnocení celkových úzkostných pøíznakù – je ponìkud pøekvapivý. Obì skupiny na poèátku léèby mají srovnatelné skóry (20,24 ± 2,049 u skupiny s poruchami osobnosti versus 18,94 ± 1,794 u skupiny bez poruch osobnosti; nepárový t-test: ns.). V prvních dvou týdnech dochází u obou skupin v mírnému nárùstu subjektivnì prožívané všeobecné úzkosti, v dalším prùbìhu pak dochází u obou skupin k její redukci (6. týden: 18,76 ± 2,431 versus 14,33 ± 1,597, nepárový t-test: ns.). Poèáteèní nárùst pravdìpodobnì souvisí se zahájením expozièní léèby – pøed léèbou se pacienti sociálním situacím vyhýbali, nyní byli vedení k postupné konfrontaci s nimi, navíc pracovali ve skupinì, která sama o sobì je prostøedím, které u pacientù se sociální fobií zvyšuje úzkost. Další vývoj poklesu pøíznakù je v obou skupinách velmi podobný, ovšem jen u skupiny bez poruch osobnosti byl zjištìn statisticky významný rozdíl proti poèátku (one-way ANOVA: p < 0,005). Skupiny se však na konci léèby mezi sebou významnì nelišily (nepárový t-test: ns.). Beckùv depresivní inventáø BDI hodnotí subjektivnì prožívané depresivní pøíznaky. Pacienti se v míøe depresivních pøíznakù na poèátku léèby významnì lišili (23,65 ± 2,049 u pacientù s poruchou osobnosti versus 14,72 ± 1,521 u druhé skupiny, nepárový t-test: p < 0,005). Tento fakt mùže ovlivnit celý prùbìh léèby, protože vyšší míra subjektivnì prožívaných depresivních pøíznakù bývá spojena s horší spolupráci pøi expozièní léèbì. Nicménì závažnost depresivních pøíznakù i u pacientù s poruchou osobnosti dosahuje maximálnì tíže mírné deprese. Zmìna míry depresivních pøíznakù v prùbìhu léèby je u obou skupin podobná (prùmìrné celkové skóre u skupiny s poruchou osobnosti je 18,47 ± 2,223; one-way ANOVA: p < 0,005 a u skupiny bez poruch osobnosti 8,5 ± 1,415; one-way ANOVA: p < 0,001). Rozdíl v subjektivnì prožívaných pøíznacích se udržuje po celou dobu léèby (i na konci léèby zùstává významný rozdíl mezi skupinami; nepárový t-test: one-way ANOVA: p < 0,001). Liebowitzova stupnice sociální úzkosti LSAS je pro hodnocení úèinnosti léèby nejdùležitìjší, protože její položky zachycují jednotlivé sociální situace, míru úzkosti v nich a míru vyhýbavého chování. Celkový skór pak vzniká souètem hodnocení položek úzkosti a vyhýbavého chování. Hodnocení celkového skóru (LSAS-CS): Na poèátku se skupiny mezi sebou statisticky významnì neliší (prùmìrný skór 75,65 ± 6,00 u pacientù s poruchou osobnosti versus 73,61 ± 6,073 u pacientù bez poruchy osobnosti, nepárový t-test: ns.). V prùbìhu léèby se obì skupiny v prùmìrech celkového skóru zlepšily (prùmìrný skór u pacientù s poruchou osobnosti 58,71 ± 6,481; one-way ANOVA: p < 0,005 versus 40,61 ± 4,506 u pacientù bez poruchy osobnosti; one-way ANOVA: p < 0,0001). Prùmìrné skóry na konci léèby jsou statisticky významnì nižší u skupiny bez poruchy osobnosti (nepárový t-test P < 0,05. Diskuze: Pacienti obou skupin se zlepšili ve vìtšinì posuzovacích stupnic, nicménì významnost zlepšení byla rùzná. V objektivní hodnotící stupnici CGI se obì skupiny v prùbìhu léèby významnì zlepšily, ovšem od druhého týdne léèby bylo snížení pøíznakù významnì vyšší u skupiny bez poruchy osobnosti. Vìtšina pacientù ze skupiny bez poruchy osobnosti však dosáhla klinické remise, zatímco u skupiny s poruchou osobnosti dosáhlo klinické remise pouze minimum pacientù. Zdá se tedy, že krátkodobý 6týdenní program je naprosto dostateènì dlouhý pro pacienty

101

bez poruchy osobnosti, zatímco u pacientù s poruchou osobnosti by pravdìpodobnì bylo potøeba delší léèby. V Beckovì úzkostném inventáøi došlo u obou skupin ve druhém týdnu k nárùstu všeobecné úzkostné symptomatologie, pak v dalších týdnech se pøíznaky zmíròovaly. Poèáteèní nárùst pøíznakù nespecifické úzkosti pøièítáme tomu, že pacienti, do té doby znaènì izolovaní ve svém životì, byli nyní vystavení expozici skupinì i expozicím in vivo. V prùbìhu léèby pak tato úzkost poklesává. Pokud se podíváme na pomìr pacientù, kteøí dosáhli v BAI hranice 15 bodù a níže (což jsou hodnoty bìžné v populaci lidí bez úzkostných poruch), dosáhla tìchto hodnot vìtší polovina (56 %) pacientù ze skupiny bez poruchy osobnosti a skoro polovina (41 %) pacientù s poruchou osobnosti. Obì skupiny se mezi sebou významnì lišily v míøe subjektivnì prožívaných pøíznakù hodnocených v Beckovì depresivním inventáøi. Zdá se tedy, že pacienti se sociální fobií s poruchou osobnosti se už pøi vstupu do léèby cítí více depresivnì než pacienti bez poruchy osobnosti. Vyšší depresivní pøíznaky mùže zhoršovat spolupráci v léèbì a handicapovat skupinu s poruchami osobnosti, takže míra deprese mùže ovlivnit výsledky léèby a je obtížné urèit, zda o nìco menší efektivita léèby byla zpùsobena samotnou poruchou osobnosti, nebo spíše mírou poèáteèní deprese. V míøe úzkosti se obì skupiny pacientù v prùbìhu léèby významnì zlepšily. Výsledek je však významnì lepší u pacientù bez poruchy osobnosti. V míøe vyhýbavého chování se rovnìž obì skupiny významnì zlepšily, ovšem zmìna je v prùmìru vyšší u pacientù bez poruchy osobnosti. Zdá se, že pacienti s poruchou osobnosti mají tendenci se chránit pøed nepøíjemnými pocity v sociálních situacích vyhýbáním, a to i v léèbì, která je zamìøená na odstraòování vyhýbavého chování. Celkový skór Liebowitzovy stupnice sociální úzkosti odráží nejlépe závažnost sociálnì-fobické symptomatologie a její zmìnu. Obì skupiny se v prùmìrech významnì zlepšily. Pøi porovnání koneèných skórù však dosáhla skupina bez poruch osobnosti celkovì významnì nižšího skóru. Podpoøeno projektem CNS MŠMT ÈR 1M0517. LITERATURA Praško J. Úzkostné poruchy. Klasifikace, diagnostika a léèba. Praha: Portál, 2005. 416 s. Praško J, Kosová J, Pašková B a kol. Sociální fobie a její léèba. Pøíruèka pro vedení terapie. Praha: Psychiatrické centrum Praha 1998. 176 s. doc. MUDr. Ján Praško, CSc. Klinika psychiatrie, Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc Èeská Republika E-mail: [email protected] LÉÈBA JASNÝM SVÌTLEM A ANTIDEPRESIVY U PACIENTEK S DEPRESÍ U HRANIÈNÍ PORUCHY OSOBNOSTI BRIGHT LIGHT THERAPY AND ANTIDEPRESSANTS IN PATIENTS WITH DEPRESSION AND BORDERLINE PERSONALITY DISORDER Praško J.1,2,4,5, Adamcová K.2, Brunovský M.2,3,4, Kudrnovská H.2, Raszka M.2,3,4, Vyskoèilová J.2,3, Závìšická L.2,3,4, Cinculová A.1,2, Bulíková B.1,2, Kubínek R.1,2, Grambal A.1,2, Sigmundová Z.1,2 1 Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc 2 Psychiatrické centrum Praha 3 3. lékaøská fakulta Univerzity Karlovy 4 Centrum neuropsychiatrických studií 5 Lékaøská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci SUMMARY: Both, affective disorders and borderline personality disorder are characterized by marked decrements in mood, often accompanied by disrupted circadian rhythms of activity, sleep and mood. Our open study measured the effect of 6-week combined therapeutic program with 6-week phototherapy (10000 lux from 6:30 to 7:30 in the morning for 6 weeks) adjunctive to previous stable 6-week administration of high dosages of SSRI in pharmaco-resistant depressive women suffering from borderline personality disorder. From 23 patients included to the study sixteen completed this study. During the bright light therapy administration the patients significantly improved in CGI, HAMA, MADRS, BAI and BDI. Key words: phototherapy; nonseasonal depressive disorder; depressive episode; borderline personality disorder; comorbidity; treatment resistance; open trial Úvod: Depresivní epizoda je nejèastìjší komorbidní poruchou hranièní poruchy osobnosti. Vliv obou poruch se v tomto pøípadì zesiluje, deprese je zabarvena impulzivním chováním, dochází k èastìjšímu sebepoškozování, zvýrazòují se konflikty s okolím a roste riziko suicidálního chování (Praško et al., 2005). Léèba bývá obtížná, spojena s chronickým prùbìhem a nedostateènou reakcí na farmakoterapii i psychoterapii. Lidé s hranièní poruchou osobnosti trpící depresí mají výraznì narušený životní styl. Jejich denní aktivity bývají chaoticky dezorganizovány. Fototerapie je léèbou volby u nemocných trpících sezónní afektivní poruchou (pøehled: Golden et al., 2005) a byla také užita v experimentální léèbì dalších psychických poruch (Praško et al., 2002).

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Tabulka: Èasové rozvržení studie -6. týden

-5

-4

-3

-2

Screening

6týdenní sledování pøi konstantní dávce antidepresiv

Kritéria pro zaøazení do studie

-1. týden

0. týden

MINI Hodnocení psychopatologie

2

3

4

5

6týdenní léèba fototerapie

Celonoèní EEG Mìøení rytmu aktivity aktigrafy

1

Kritéria pro zaøazení do fototerapie

Škálování a sebeposuzování

Hodnocení

1× týdnì

6.týden

7.

8. týden

Celonoèní EEG

Škálování a sebeposuzování

Ukonèení fototerapie Škálování a sebeposuzování

Mìøení rytmu aktivity aktigrafy

Škálování Sebeposuzovací stupnice

Škálování Sebeposuzovací stupnice

Tabulka: Kritéria zaøazení do studie KRITÉRIA ZAØAZUJÍCÍ DO STUDIE

KRITÉRIA VYØAZUJÍCÍ ZE STUDIE

• Diagnóza depresivní epizody podle MKN-10 a DSM-IV-TR dle MINI • Diagnóza emoènì nestabilní poruchy osobnosti – hranièní typ podle ICD – 10 a hranièní poruchy osobnosti podle DSM-IV-TR • Vìk vyšší než 18 let • Deprese trvá nejménì 3 mìsíce • Nejménì 1,5 mìsíce pøed zaøazením do studie (tj. 3 mìsíce pøed zahájením fototerapie) pacient užíval antidepresiva v dávce ekvivalentní nebo vyšší než 40 mg paroxetinu • Pro zaøazení do fototerapeutické fáze HAMD-21 nejménì 16 bodù a CGI nejménì 4 • Souhlas pacienta se zaøazením a podpis informovaného souhlasu

• Splnìní kritérii pro sociální fobii, panickou poruchu, OCD, bipolární poruchu aktuálnì i v minulosti, psychotickou poruchu aktuálnì i v minulosti, závislost na návykových látkách • Mentální retardace • Anamnéza svìtlem indikované migrény • Pokles v HAMD-21 rovný nebo vyšší než 25 % v prùbìhu 6týdenního období na stabilní léèbì • Vysoké riziko suicidia anamnesticky i podle MINI • Závažné somatické onemocnìní znemožòující farmakoterapii èi fototerapii • Výrazná agitovanost • Špatná spolupráce s pacientem • Nezájem pacienta ve studii participovat

POSUZOVACÍ STUPINICE 35

FOTOTERAPIE 30

PRŮMĚRNÉ SKÓRY

25

20

BDI 15

BAI MADRS

10

HAMD

5

CGI 0

týden - 6

týden 0

týden 1

týden 2

týden 3

týden 4

týden 5

týden 6

týden 8

Graf 1: Klinické posuzovací stupnice – zmìny prùmìrných skórù v prùbìhu léèby (Všechny posuzovací stupnice: ANOVA pro opakovaná mìøení (týden 0–6): p < 0,0001)

Metoda: Pro zaøazení do otevøené studie musela depresivní epizoda probíhat nejménì 3 mìsíce a zároveò nejménì 3 mìsíce pacienti užívali antidepresiva v optimální dávce (ekvivalent 40 mg paroxetinu nebo dávka vyšší). Míra závažnosti pøíznakù byla hodnocená v objektivních posuzovacích stupnicích CGI, HAMD a MADRS a pacienti sami vyplnili sebeposuzovací stupnice BDI a BAI. Po 6 týdnech bylo hodnocení opakováno. Pokud ve stupnicích HAMD nedošlo k poklesu alespoò o 25 % skórù nebo se hodnocení v CGI nezlepšilo o více než 1 bod, byla beze zmìny medikace pøidána léèba jasným svìtlem (10 000 luxù od 6:30 do 7:30 ráno po dobu 6 týdnù). V prùbìhu fototerapie byla míra psychopatologie hodnocena 1× týdnì v objektivních posuzovacích stupnicích CGI, HAMD a MADRS a probíhalo sebehodnocení v BDI a BAI. Poslední hodnocení míry psychopatologie bylo provedeno 2 týdny po ukonèení fototerapie. Popis souboru: Celkem 23 pacientek s dg. depresivní epizoda a hranièní porucha osobnosti splòovalo kritéria zaøazení do studie a bylo ochotno spolupracovat. Ètyøi pacientky byly vyøazeny bìhem úvodních 6 týdnù, protože jejich stav se výraznì zlepšil, a další dvì odmítly na fototerapii docházet, protože to bylo pro nì pøíliš brzy ráno. Do fototerapeutické èásti studie bylo zaøazeno 17 pacientek trpících rekurentním typem depresivní poruchy a hranièním subtypem emoènì nestabilní poruchy osobnosti. Jedna pacientka pøestala po 3 týdnech docházet, protože se cítila výraznì lépe a z jejího hlediska další léèba nebyla potøebná. Prùmìrný vìk byl 33,50 ± 7,983 let. Délka onemocnìní se pohybovala v širokém rozmezí, od 3 do 28 let, s prùmìrnou délkou trvání 11,69 ± 6,62 let. Aktuální epizoda trvala v prùmìru 7,69 ± 3,67 mìsíce. Devìt pacientek se poškozovalo (52,9 %) v prùmìru 1,41× za týden; prùmìr sebepoškození na celou skupinu byl 1,5 ± 2,01. Sebepoškozování bylo typické pro mladší pacienty; žádná z pøijatých starší 32 let se nepoškozovala, všechny mladší ano. Všechny pacientky užívaly SSRI s prùmìrnou dávkou, pøepoètenou na ekvivalent paroxetinu 58,82 ± 14,24 mg. Pøídatnou medikaci užívalo 11 pacientek (64,71 %), z toho 6 lamotrigine, 6 antipsychotika a 5 benzodiazepiny. Celkem 7 pacientek (41,1 %) se léèilo trojkombinací lékù. Léky ani jejich dávkování se v prùbìhu 6 týdnù pøed zahájením fototerapie významnì nemìnily. Hodnocení prùbìhu léèby: Pacientky se v prùbìhu pøídatné léèby fototerapie významnì zlepšily ve všech použitých posuzovacích stupnicích. Hodnoceno analýzou variance pro opakovaná mìøení, byl prùmìrný pokles symptomatologie v èase vysoce statisticky významný. U CGI-závažnost onemocnìní došlo k poklesu prùmìrného skórù z 5.188 ± 0,655 pøed zahájením fototerapie v 0. týdnu na 2,688 ± 0,947 po jejím ukonèení v 6.týdnu (ANOVA: p < 0,0001, f = 44,86, r = 0,7494, df = 111). Pøi aplikaci Bonferroniho mnohoèetného srovnávacího testu se ukázal být rozdíl už mezi poèátkem a prvním týdnem léèby (p<0,01) a mezi prvním a druhým týdnem (p < 0,001); poklesy mezi dalšími týdny už nebyly statisticky významné. U HAMD došlo k poklesu prùmìrného skóru z 24,50 ± 5,367 v 0. týdnu na 10,94 ± 5,721 v 6. týdnu léèby (ANOVA: p < 0,0001, f = 24,5, r = 0,620, df = 111). Pøi aplikaci Bonferroniho mnohoèetného srovnávacího testu se ukázal být rozdíl už mezi poèátkem a prvním týdnem léèby (p < 0,01) a mezi prvním a druhým týdnem (p < 0,01); poklesy mezi dalšími týdny už nebyly statisticky významné. Ve stupnici MADRS došlo k poklesu prùmìrných skórù z 28,81 ± 9,18 v 0. týdnu na 12,81 ± 7,14 v 6. týdnu léèby (ANOVA: p < 0,0001, f = 20,86, r = 0,5817, df = 111). Pøi aplikaci Bonferroniho mnohoèetného srovnávacího testu se ukázal být rozdíl už mezi poèátkem a prvním týdnem léèby (p < 0,05) a mezi prvním a druhým týdnem (p < 0,05); poklesy mezi dalšími týdny už nebyly statisticky významné. V BDI došlo k poklesu prùmìrných skórù z 30,50 ± 12,60 na 18,75 ± 13,13 v 6. týdnu (ANOVA: p < 0,0001, f = 6,310, r = 0,2961, df = 111). Pøi použití

102

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

Tabulka: Prùmìrné skóry a smìrodatné odchylky v prùbìhu léèby škála

týden - 6

TÝDEN 0

TÝDEN 1

TÝDEN 2

TÝDEN 3

TÝDEN 4

TÝDEN 5

TÝDEN 6

TÝDEN 8

CGI

5,063 ± 0,8539

5,188 ± 0,6551

4,438 ± 1,031

3,563 ± 1,153

3,375 ± 1,204

2,875 ± 0,9574

2,625 ± 1,025

2,688 ± 0,9465

2,313 ± 1,078

HAMD

24,63 ± 5,277

24,5 ± 5,367

19,0 ± 8,359

13,94 ± 6,846

13,88 ± 7,438

11,63 ± 6,407

9,75 ± 6,148

10,94 ± 5,721

9,375 ± 5,702

MADRS

28,13 ± 8,221

28,81 ± 9,181

22,38 ± 9,946

15,88 ± 8,601

15,19 ± 8,264

13,75 ± 7,047

11,56 ± 7,229

12,81 ± 7,139

11,25 ± 7,416

BDI

32,19 ± 12,34

30,5 ± 12,6

25,31 ± 13,82

23,25 ± 13,17

23,56 ± 14,97

22,56 ± 13,23

19,56 ± 11,59

18,75 ± 13,13

16,88 ± 11,91

BAI

23,56 ± 8,31

23,5 ± 6,899

21,81 ± 7,679

18,13 ± 10,95

18,25 ± 12,36

15,56 ± 9,77

14,25 ± 8,888

13,81 ± 8,697

11,88 ± 8,648

1,5 ± 2,033

1,438 ± 1,548

0

0,25 ± 0,5774

Bonferroniho mnohoèetného srovnávacího testu se na rozdíl od objektivních posuzovacích stupnic neukázal rozdíl mezi 0. a 1. týdnem, ale až mezi 0. a 2. týdnem (p < 0,05). V BAI došlo k poklesu prùmìrných skórù z 23,50 ± 6,899 pøed zahájením fototerapie na 13,81 ± 8,697 v 6. týdnu po jejím ukonèení (ANOVA: p < 0,0001, f = 7,544, r = 0,3346, df = 111). Pøi použití Bonferroniho mnohoèetného srovnávacího testu se na rozdíl od objektivních posuzovacích stupnic neukázal rozdíl mezi 0. a 1. týdnem, ale až mezi 0. a 4. týdnem (p < 0,05). V prùbìhu fototerapie vymizelo sebepoškozovací chování u všech 9 pacientek, které s ním mìly problém. Diskuze: Po pøidání fototerapie k antidepresivùm došlo u depresivních pacientek s hranièní poruchou osobnosti k poklesu skórù ve všech objektivních i subjektivních posuzovacích stupnicích. Protože všechny trpìly chronickou depresivní symptomatologií, která nedostateènì reagovala na dosavadní léèbu, jedná se o povzbudivý nález. Jde ovšem o výsledky otevøené studie, proto je nutné je interpretovat opatrnì. Podpoøeno projektem CNS MŠMT ÈR 1M0517. LITERATURA Golden RN, Bradley BN, Ekstrom RD, Hamer RM, Jacobsen FM, Suppes T, Wisner KL, Nemeroff CB. The efficacy of light therapy in the treatment of mood disorders: A review and meta-analysis of the evidence. Am J Psychiatry 2005; 162: 656-662. Praško J, Horáèek J, Klaschka J et al. Bright light therapy and/or imipramine for inpatients with recurrent non seasonal depression. Neuroendocrinology Letters 2002, vol. 23, no. 2, p. 109-113. Praško J, Houbová P, Novák T, Záleský R, Espa-Èervená K, Pašková B, Vyskoèilová J. Influence of personality disorder on the treatment of panic disorder - comparison study. Neuroendocrinology Letters 2005; 26: 667-674. doc. MUDr. Ján Praško, CSc. Klinika psychiatrie, Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc Èeská Republika E-mail: [email protected] ÚÈINNOST rTMS U PANICKÉ PORUCHY NEODPOVÍDAJÍCÍ NA SSRI EFFICACY OF RTMS IN PANIC DISORDER NORESPONDERS TO SSRI Praško J.1,2,4,5, Bareš M.2,3,4, Horáèek J.2,3,4, Kopeèek M.2,3,4, Novák T.2,3,4, Pašková B.2,3,4, Tišlerová B.2,3,4, Záleský R.2,3,4 1 Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc 2 Psychiatrické centrum Praha 3 3. lékaøská fakulta Univerzity Karlovy 4 Centrum neuropsychiatrických studií 5 Lékaøská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci SUMMARY: Transcranial magnetic stimulation (rTMS) can modulate cortical activity. The goal of our study was to assess whether rTMS would facilitate effect of serotonin reuptake inhibitors in patients with panic disorder. Fifteen patients suffering from panic disorder resistant to serotonin reuptake inhibitor (SRI) therapy were randomly assigned to either active or to sham rTMS. The aim of the study was to compare the 2 and 4 weeks efficacy of the 10 sessions 1 Hz rTMS with sham rTMS add on SRI therapy. We use 1 Hz, 30 minutes rTMS, 110 % of motor threshold administered over the right dorso-lateral prefrontal cortex (DLPFC). The same time schedule was used for sham administration. Fifteen patients finished the study,. Psychopathology was assessed using the rating scales CGI, HAMA, PDSS and BAI before the treatment, immediately after the

103

FIG 3: PDSS 25

20

MEAN SCORES

Poèet sebepoškození za týden

15

10

5 active rTMS sham

0 week 0

week 2

week 4

WEEKS

Graf: Prùmìrné skóry PDSS v prùbìhu léèby

experimental treatment and 2 weeks after the experimental treatment by an independent reviewer. Both groups improved during the study period but the treatment effect did not differ between groups in any of the instruments. Conclusion: Low frequency rTMS administered over the right dorso-lateral prefrontal cortex after 10 sessions did not differ from sham rTMS add on serotonin reuptake inhibitors in patients with panic disorder. Key words: panic disorder; repetitive transcranial magnetic stimulation; rTMS; antidepressants Pøesto, že pokroky ve farmakoterapii i kognitivnì-behaviorální terapii panické poruchy vedly k významné pomoci tisícùm pacientù, zùstává velká skupina nemocných, kteøí jsou na léèbu rezistentní. Proto se hledají další terapeutické pøístupy. Jedním z nich je repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS). Cílem naší randomizované, dvojitì slepé, shamem kontrolované rTMS studie bylo vyhodnotit terapeutický úèinek nízkofrekvenèní rTMS pøidané k léèbì SSRI u pacientù s panickou poruchou. Metoda: Pacienti trpící panickou poruchou rezistentní na SSRI byli náhodnì rozdìleni k pøídatné léèbì aktivním nebo shamovým rTMS. Porovnávali jsme úèinnost 2týdenní administrace rTMS (10 sezení, 1 Hz po dobu 30 minut, motorický práh 110 %) na pravý dorso-laterální prefrontální kortex (DLPFC) s shamem administrovaným stejným zpùsobem. Studii ukonèilo 15 pacientù. Hodnocení stavu pacientù bylo provádìno pomocí stupnic CGI, HAMA, PDSS a BAI pøed léèbou, po jejím ukonèení a po dvou týdnech po ukonèení nezávislým posuzovatelem. Výsledky: Ze 33 pacientù, kteøí byli pøijatí do PCP pro rezistentní panickou poruchu, 22 splòovalo diagnostická kritéria pro zaøazení do studie. Informovaný souhlas podepsalo 15 z nich. Ti byli náhodnì rozdìlení do dvou studovaných skupin. Pacienti byli na stabilní farmakologické léèbì antidepresivy (SSRI) minimálnì 6 týdnù pøed zaøazením do studie a v jejím prùbìhu. V demografických promìnných, jako je vìk, rodinný stav, délka trvání nemoci nebyl mezi skupinami rozdíl, stejnì tak v dávce antidepresivní medikace (pøepoètené na paroxetinový ekvivalent). Skupiny se mezi sebou lišily ve výšce vzdìlání – více pacientù v shamové skupinì dokonèilo støedoškolské vzdìlání než ve skupinì léèené aktivním rTMS. Efekt léèby: Bìhem léèby se významnì zlepšily obì skupiny a rozdíl mezi nimi nedosáhl statistické významnosti. Diskuze: Výsledky studie potvrdily nulovou hypotézu – nízkofrekvenèní rTMS administrované na pravý dorsolaterální prefrontální kortex nemìlo signifikantní vliv na symptomatologii u pacientù trpících panickou poruchou, kteøí nedostateènì reagovali na léèbu antidepresivy. Vzhledem

Postery

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Tabulka: Demografická data rTMS

Sham

7

8

33,7 ± 9,2

33,8 ± 12,2

NTT: n,s,

1:6

3:5

chi2: n,s,

5:1:1

1:6:1

chi2: p < 0,05

2:5

2:6

FET: n,s,

20,0 ± 11,6 mg

22,5 ± 17,5 mg

NTT: n,s,

9,9 ± 6,1

9,1 ± 6,9

NTT: n,s,

Poèet Vìk Pohlaví: muži:ženy Vzdìlání: základní:støedoškolské:vysokoškolské Stav: svobodní:ženatí Antidepresivní léèba (ekvivalent paroxetinu) Trvání nemoci (roky)

statistika

NTT – nepárový t-test; FET – Fischer‘s exact test, chi2 – Chi-kvadrát test s Yatesovou korekci Mezi aktivní a shamovou skupinou nebyl statisticky významný rozdíl v prùmìrných skórech hodnocených CGI, HAMA, PDSS nebo BAI. Tabulka: Prùmìrné skóry v posuzovacích stupnicích v prùbìhu léèby rTMS

CGI – S

HAMA

PDSS

BAI

Statistika test: p-hodnota

sham

prùmìr

SD

prùmìr

SD

Týden 0

5,286

0,7559

4,625

1,188

Týden 2

4,143

1,345

3,75

1,488

n,s,

Týden 4

3,714

0,488

2,75

1,165

n,s,

Týden 0

21,43

4,791

21,13

5,111

n,s,

Týden 2

18,43

11,41

13,13

6,175

n,s,

týden 4

15,86

4,914

10,75

3,845

n,s, (p = 0,054)

Týden 0

17,86

3,338

16,25

4,464

n,s,

Týden 2

14,57

4,429

10,75

6,431

n,s,

týden 4

11,71

4,071

8,25

4,95

n,s,

Týden 0

34,86

10,07

25,38

14,21

n,s,

Týden 2

24,14

11,57

15,p63

7,891

n,s,

týden 4

23,86

10,43

14,5

6,164

n,s, (p = 0,072)

k malému poètu pacientù je však generalizovatelnost naších výsledkù malá. Ovšem fakt, že sham pùsobil vìtší zmìny než aktivní aplikace rTMS, spíše øíká, že naše aplikace nemá terapeutický smysl. Je ovšem další otázkou, zda jsme vybrali dobré místo aplikace a vhodnou frekvenci. Lokalizaci i frekvenci jsme však opìt vybírali na základnì nálezù hyperaktivace na PET v této oblasti (Nordahl et al., 1990, 1998; Bisaga et al., 1998; Pašková et al., 2003; Praško et al., 2004). Závìr: Zjistili jsme, že aplikace nízkofrekvenèní rTMS nad pravý dorsolaterální prefrontální lalok u pacientù s panickou poruchou rezistentních na antidepresiva nepøináší významnìjší redukci psychopatologie než aplikace shamu. Podpoøeno CNS MŠMT 1M0517. LITERATURA Bisaga A, Katz JL, Antonini A, Wright E, Margouleff C, Gorman JM et al. Cerebral glucose metabolism in women with panic disorder. Am J Psychiatry. 1998; 155:1178-1183. Nordhal TE, Semple WE, Gross M, Mellman TA, Stein MB, Goyer P et al. Cerebral glucose metabolic differences in patients with panic disorder. Neuropsychopharmacology. 1990; 3: 261-272. Nordhal TE, Stein MB, Benkelfat Ch, Semple WE, Andreason P, Zametkin A et al. Regional cerebral metabolic asymmetries rep¬licated in an independent group of patients with panic disorder. Biol Psychiatry. 1998; 44: 998-1006. Paskova B, Prasko J, Horacek J, Zalesky R, Kopecek M, Skrdlantova L, Belohlavek O:. Identification of relation 18FDG PET and severity of symptomatology in panic disorder. Psychiatrie 2003: 7 (suppl 3): 6-9. Praško J, Horáèek J, Záleský R, Kopeèek M, Novák T, Pašková B, Škrdlantová L, Bìlohlávek O, Hoschl C. The change of regional brain metabolism

n,s,

(18FDG PET) in panic disorder during the treatment with cognitive behavioral therapy or antidepressants. Neuroendocrinology Letters 2004; 25: 340-348. doc. MUDr. Ján Praško, CSc. Klinika psychiatrie, Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc Èeská Republika E-mail: [email protected] VÝVOJOVÉ ZMÌNY U DÌTÍ S ADHD A VLIV MEDIKACE NA RÙST DEVELOPMENTAL CHANGES IN CHILDREN WITH ADHD AND EFFECTO OF MEDICATION ON GROWTH Ptáèek R., Kuželová H., Paclt I., Žukov I., Fischer S. Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN, Praha SOUHRN: Studie analyzuje rozdíly v tìlesných parametrech mezi skupinou chlapcù s ADHD, která užívá medikaci Ritalin, a skupinou chlapcù s ADHD bez medikace. Z výsledkù studie je patrné, že skupina dìtí léèených vykazuje z antropometrického hlediska nìkteré rozdíly oproti dìtem bez medikace. Jedná se pøedevším o ukazatele stavu výživy. Skupina dìtí s ADHD užívající medikaci, vykazuje oproti dìtem s ADHD bez medikace pøedevším nižší podíl tìlesného tuku, dále nižší index BMI a nìkteré obvodové rozmìry. Tyto nálezy jsou v souladu s nìkterými zahranièními studiemi. Klíèová slova: ADHD, hyperaktivita a poruchy pozornosti, antropometrie, rùst, Ritalin SUMMARY: The study compares differences in parameters between the group of boys with ADHD which used Ritalin medication and the group which did not.

104

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

The results of the study significantly show the difference in anthropometrics characteristics between these two groups, especially significant difference is in the signs of nutrition (% fat, BMI). Children using medication have lower percentage of body fat and lower BMI. These results are in correspondence with other studies. Key words: ADHD, hyperactivity and attention disorders, anthropometry, growth, psychological methods Úvod: ADHD pøedstavuje skupinu vývojových poruch, projevující se v menší èi vìtší míøe ve všech oblastech života dítìte, ale i jeho okolí. U dìtí s ADHD mùže docházet k neurologickým i endokrinním zmìnám, v klinické praxi pozorujeme pøedevším zmìny psychického, ale i tìlesného vývoje (Barkley, Macias, 2005). Nejèastìjšími metodami léèby ADHD jsou medikamentózní léèba, psychoterapeutické postupy, pøípadnì jejich kombinace. Nejbìžnìji užívanými psychofarmaky v pøípadì ADHD pak jsou stimulancia. Léèbu stimulancii, i pøes jejich pozitivní úèinek na symptomatiku ADHD, nicménì provázejí nìkteré nepøíznivé úèinky, napø. snížená chuś k jídlu, nespavost, ale i závažné neurologické obtíže, dlouhodobé užívání stimulancií mùže mít významný vliv na tìlesný rùst dítìte (Poulton, 2005; Faraone et al., 2008; Paclt, 2008; Ptáèek et al., 2008). Metodika: V letech 2006–2007 byla uskuteènìna studie sledující antropometrické a zároveò psychologické charakteristiky èeských dìtí s ADHD. Sledovaný soubor zahrnoval 52 chlapcù (medikovaní n = 29, nemedikovaní n = 23). Základní zkoumanou skupinou byly dìti s klinicky stanovenou diagnózou ADHD podle DSM IV, ve vìku 4–16 let. Inkluzivní kritéria byla stanovena takto: vìk 4–16 let, diagnóza ADHD urèená psychiatrem, mužské pohlaví, nepøítomnost jiného psychiatrického nebo neurologického onemocnìní v anamnéze, nepøítomnost závažného zdravotního stavu v anamnéze, dobrý aktuální zdravotní a psychický stav, u medikované skupiny – monoterapie Ritalinem alespoò v dávce 5 mg dennì, minimálnì po dobu 6 mìsícù, ochota spolupráce a informovaný souhlas ze strany rodièù a dítìte. Z hlediska psychologických velièin byl sledován celkový skór klinického dotazníku Connersové pro rodièe („CPQ“). Pro úèely studie byl použit pouze celkový skór dotazníku. Z psychiatrického hlediska byla sledována validita diagnózy ADHD a pøítomnost/nepøítomnost psychiatrické medikace v posledních šesti mìsících. U všech sledovaných dìtí byla realizována monoterapie Ritalinem (metylfenidát), a proto možný vliv odlišné medikace na studované velièiny nebyl sledován. Ritalin byl užíván v dávce 5–10 mg (x = 5,86; SD = 1,92) dennì po dobu 6–19 mìsícù (x = 11,38; SD = 3,91). U dìtí byly vylouèeny další závažné psychiatrické, neurologické, endokrinní nebo jiné poruchy, které by mohly mít vliv na sledované parametry rùstu. Sledovány a vylouèeny byly také další faktory, které by mohly rùst ovlivnit – zvl. podvýživa a sociální zanedbanost. Pro antropometrické hodnocení bylo použito parametrù: tìlesná výška, tìlesná hmotnost, BMI, 10 výškových rozmìrù, 11 šíøkových rozmìrù, 13 obvodových rozmìrù, 14 kožních øas. Dle programu ANTROPO a Rùst CZ byly namìøené parametry porovnány s normami pro èeskou populaci. Program Rùst CZ zohledòuje sekulární trend, a proto byl pro tyto základní rozmìry stìžejní. Výsledky: Statistické zpracování výsledkù bylo provedeno s využitím programu STATISTICA 6. Prostøednictvím programù ANTROPO a Rùst CZ byly získány hodnoty SD skórù sledovaných antropometrických znakù, které jsou vyjádøením odchylky namìøeného údaje od hodnoty odpovídající prùmìrné hodnotì znaku, tedy hodnotì 50. percentilu v jednotkách smìrodatné odchylky. Data byla porovnávána prostøednictvím parametrických i neparametrických metod s teoretickým prùmìrem 0 a SD 1. Data byla následnì korelována s výsledky dotazníku CPQ a byla provedena analýza rozdílu mezi skupinou medikovaných a nemedikovaných probandù. Statistická analýza odhalila nìkteré statisticky významné rozdíly mezi skupinou medikovaných a nemedikovaných dìtí, a to pøedevším u tìchto znakù: podíl tìlesného tuku a další ukazatele stavu výživy (BMI, tìlesná hmotnost, obvod bøicha). Skupina dìtí s ADHD, užívajících medikaci alespoò pùl roku, vykazuje oproti dìtem s ADHD bez medikace nižší podíl tìlesného tuku. Index BMI a hodnoty tìlesné hmotnosti u dìtí léèených mají nižší hodnoty, nicménì nedosahují statistické významnosti. Rovnìž hodnoty obvodu bøicha a støedního obvodu paže vypovídající o stavu výživy, dosahují nižších hodnot u léèené skupiny. Diskuze: ADHD zasahuje do vìtšiny oblastí života jedince, a proto je tøeba pøistupovat k ní interdisciplinárnì. Do komplexu poznatkù o tomto jevu je v této studii pøistupováno z antropometrického hlediska, které v této oblasti mùže mít významný pøínos, a to jak v oblasti výzkumu, tak i klinické praxe. Ve skupinì dìtí medikovaných byly namìøeny nižší hodnoty ukazatelù stavu výživy – nižší podíl tuku, nižší hodnoty BMI, nižší tìlesná hmotnost, menší obvod bøicha a menší støední obvod paže. Statisticky nejvýznamnìjší je hodnota podílu tìlesného tuku. Pøesto, že ostatní ukazatele nejsou statisticky významné, vyžadují tyto nálezy na rovinì antropologické a klinické znaènou pozornost. Z dostupných údajù však víme, že mezi pøidružené úèinky pychostimulancií, která se k léèbì ADHD používají, v souèasné dobì nejèastìji, patøí snížení chuti k jídlu. S tím mùže souviset i relativní pokles hmotnosti nebo zmìny souvisejících ukazatelù stavu výživy (napø. index BMI). Nález nižších hodnot ukazatelù stavu výživy je významný nejen z teoretického hlediska, kde podporuje dosavadní zjištìní jiných autorù, ale pøedevším z hlediska klinického. Jestliže totiž nejèastìji užívaná medikace mùže významným zpùsobem

105

ovlivòovat základní tìlesné parametry a tím i celkový rùst, je nezbytnì dùležité tyto ukazatele kontrolovat bìhem prùbìhu celé léèby. Závìr: ADHD pøedstavuje více než psychiatrickou diagnózu. Jedná se o vývojovou poruchu na úrovni centrální nervové soustavy a endokrinního systému, která se projevuje nejen na psychologické a sociální úrovni ve smyslu nežádoucího chování a jeho dopadù na dítì i okolí, ale i úrovni obecnì somatické. K léèbì ADHD se v našich podmínkách nejèastìji užívá stimulancií. Léèba mùže mít nìkteré vedlejší úèinky projevující se mimo jiné i v oblasti rùstových charakteristik dítìte. Bìhem léèby mùže dojít ke zmìnám ukazatelù stavu výživy, a to pøedevším podílu tìlesného tuku, dále pak hodnoty BMI, tìlesné hmotnosti a obvodu bøicha a paže. Podrobný výzkum a analýzy tìchto souvislostí jsou z hlediska životní perspektivy jedincù s ADHD a jejich léèby zcela zásadní. Podpoøeno: IGA MZÈR reg. è.NR9534. LITERATURA Barkley RA, Macias M. Attention deficit hyperactivity disorder. In R. David (Ed.) Child and adolescent neurology (3rd ed.). New York: Blackwell, 2005. Faraone SV, Biederman J, Morley C, Spencer TJ. Effect of stimulants on height and weight: a review of the literature. Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry, 2008, 47 (9) 994-1009. Poulton A. Growth on stimulant medication; clarifying the confusion: a review. Arch. Dis. Child., 2005, 90, 801-806. Paclt I. Hyperkynetická porucha chování. Praha: Grada, 2008. Ptáèek R., Kuželová H., Paclt I., Žukov I. Vliv medikace na antropometrické charakteristiky dìtí s ADHD. Èes. a slov. Psychiat., 104, 2008, 8, 415-419. PhDr. et PhDr. Radek Ptáèek, PhD. MBA Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN E-mail: [email protected] TRAUMATICKÉ PORANENIE MIECHY A MOŽNOSTI NEUROPROTEKCIE NEUROPROTECTION FOLLOWING TRAUMATIC SPINAL CORD INJURY Saganová K., Orendáèová J., Vanický I. Neurobiologický ústav, Centrum excelentnosti, Slovenská akadémia vied, Košice, Slovenská republika Súhrn: Poranenie miechy je komplexná porucha sprevádzaná komplikovanými patofyziologickými pochodmi, ktoré sa podie¾ajú na rozvoji sekundárneho poškodenia miechy. Aj keï možnosti farmakoterapie sú pri lieèbe poranenia miechy obmedzené, potlaèenie neuroinflamácie protizápalovými lieèivami je jednou z možnosti ovplyvnenia poškodenia miechového tkaniva. Minocyklín (MC) je modifikovaný tetracyklín, ktorý má okrem anti-bakteriálneho aj anti-inflamaèný úèinok. V našom experimente sme sledovali neuroprotektívny vplyv lieèby minocyklínom, ktorý sme podávali po tlakovom poškodeni miechy potkana. V experimente sme hodnotili vplyv MC na histologicky a neurologicky post-traumaticky status. Neuroprotektívne úèinky MC sa prejavili len èiastoène, v rostrálnej èasti poškodeného segmentu miechy sme zistili štatistický významný nárast zachovanej bielej a sivej miechovej hmoty v porovnaní s kontrolnou skupinou. Neurologický status však nebol MC lieèbou zlepšený, èo znamená, že pri tlakovom poškodení miechy má MC limitovaný neuroprotektívny potenciál. K¾úèové slová: kompresia, inflamácia, miecha, minocyklín, potkan SUMMARY: Traumatic spinal cord injury (SCI) is a disorder with multifaceted post-traumatic pathophysiology that generates secondary spinal cord injury. Pharmacological therapy of SCI is limited, however inhibitions of neuroinflammation by anti-inflammatory drugs can ameliorate secondary SCI. MC is a second generation tetracycline that has both, anti-bacterial and anti-inflammatory effects. We investigated the neuroprotective effect of MC treatment on histological and neurological outcome following compression injury of rat spinal cord. We observed MC neuroprotective effects in the rostral part of the injured spinal cord in which significant increased in preserved spinal cord white and matter was found in comparison with placebo group. However, the final neurological outcome of animals was not improved by MC treatment, what means, that MC has limited neuroprotectiove effects following spinal cord compression. Key words: compression, inflammation, spinal cord, minocycline, rat Úvod: Po traumatickom poranení miechy dochádza k prechodnej, alebo trvalej strate niektorých funkcií. Je to dôsledkom tak primárneho mechanického poškodenia miechového tkaniva, ako aj následného sekundárneho degeneratívneho procesu. Sekundárne poškodenie sa šíri z miesta primárneho inzultu a spôsobuje poškodenie aj tých oblastí miechy, ktoré neboli primárne postihnuté. Závažným sprievodným post-traumatickým

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 procesom je masívny zápal, ktorý je dôsledkom aktivity rezidenèných a z krvi uvo¾òovaných zápalových buniek (mikroglia/makrofágy), ktoré môžu ïalej stupòovaś bunkové a axónové poškodenie miechy. Terapeutická inhibícia inflamácie by preto mohla pomôcś minimalizovaś rozsah sekundárneho poškodenia miechy a zlepšiś neurologický stav. Minocyklín bol terapeuticky efektívne použitý pri rôznych modeloch poškodenia centrálneho nervového systému, vrátane poškodenia miechy (Stirling et al., 2004; Teng et al., 2004). V našom experimente sme sledovali vplyv post-traumatickej aplikácie MC na zachovanie miechového tkaniva a na dosiahnutý neurologický status. Materiál a metódy: Traumatické poranenie miechy potkana bolo navodené pomocou balónikového tlakového modelu (Vanický et al., 2001). Zvieratám v inhalaènej anestézii sme po odstránení èasti stavca Th10 zaviedli do epidurálneho priestoru 2.0 Fogartyho katéter, ktorého koncový balónik sme nafúkli s 12 μl destilovanej vody na úrovni stavcov Th8-Th9, po 5. minútach bol balónik sfúknutý a odstránený. MC bol podávaný intraperitoneálne, prvá dávka 1 hod. po traume a potom každých 12 hodín po dobu 1 dòa alebo 5 dní. Neurologický status zvierat, ktoré prežívali 28 dní, sme hodnotili Basso-Bettie-Breshnan stupnicou (BBB stupnica; Basso et al., 1999). Zachovanie bielej a sivej miechovej hmoty sme analyzovali histologicky v segmente miechy centrovanom na epicentrum traumatickej lézie. Výsledky a diskusia: Neurologický status zvierat, ktorý sme hodnotili na BBB stupnici (0 = žiadna motorická aktivita, 21 = normálna aktivita zadných konèatín) sa na konci sledovaného obdobia (28 dní) ustálil v strede hodnotiacej stupnice, prièom sme nezistili štatisticky významné rozdiely medzi MC skupinami a kontrolnou skupinou zvierat. Po 28 dòoch post-traumatického prežívania sme pri analýze zachovaného miechového tkaniva z oblasti epicentra lezie a do vzdialenosti 0,5 cm od centra zistili, že v rostrálnej èasti segmentu je po lieèbe s MC štatisticky významne zvýšená zachovaná plocha bielej a sivej miechovej hmoty. V kaudálnej èasti segmentu sme štatisticky významne rozdiely v zachovaní sivej a bielej miechovej hmoty nenamerali. Minocyklín sa v súèasnosti považuje za vhodného kandidáta pri lieèbe traumatického poškodenia mozgu a miechy, jeho úèinky boli sledované aj pri niektorých chronických neurodegeneratívnych ochoreniach (Diguet et al., 2004). Neuroprotektívny mechanizmus úèinku minocyklínu nie je dostatoène objasnený, zistilo sa však, že ovplyvòuje celú kaskádu rôznorodých sekundárnych degeneratívných procesov. Jeho anti-inflamaèný protektívny úèinok je významne spojený s inhibíciou aktivizácie a proliferácie mikroglie (Bye et al., 2007). Naše výsledky poukazujú na fakt, že lieèba MC má protektívny vplyv na neuropatologické zmeny súvisiace so sekundárnym poškodením miechového tkaniva. Vzh¾adom k tomu, že nárast zachovania miechového tkaniva bol zaznamenaný nad miestom primárnej lézie, teda nad Th8 miechovým segmentom, to, že nedošlo k zlepšeniu neurologického stavu zodpovedá histopatologickému nálezu. Rôznorodosś dostupných údajov o protektívných úèinkoch MC dokumentuje, že úèinnosś MC ako neuroprotektívneho terapeutika varíruje v závislosti na experimentálnych podmienkach. Podporené SAS VEGA grantmi è.2/0092/08 a 2/0058/08. LITERATÚRA Basso DM, Bettie MS, Bresnahan JC. A sensitive and reliable locomotor rating scale for open field testing in rats. J Neurotrauma 1995; 12:1-21. Bye N, Habgood MD, Callaway JK, Malakooti N, Potter A, Kossmann T, Morganti-Kossmann MC. Transient neuroprotection by minocycline following traumatic brain injury is associated with attenuated microglial activation but no changes in cell apoptosis or neutrophil infiltration. Exp Neurol 2007; 204:220-233. Diguet E, Gross CE, Tison F, Bezard E. Rise and fall of minocycline in neuroprotection: need to promote publication of negative results. Exp Neurol 2004;189:1-4. Stirling DP, Khodarahmi K, Liu J, McPhail LT, McBride CB, Steeves JD, Ramer, MS Tetzlaff W. Minocycline treatment reduces delayed oligodendrocyte death, attenuates axonal dieback, and improves functional outcome after spinal cord injury. J Neurosci 2004; 24:2182-2190. Teng TD, Choi H, Onario RO, Zhu S. Desilets FC, Lan S, Woodard EJ, Snyde EYr, Eichler ME, Friedlander RM. Minocycline inhibits contusion-triggered mitochondrial cytochrome c release and mitigates functional deficits after spinal cord injury. Proc Natl Acad Sci USA 2004; 101:3071-3076. Vanický I, Urdzíková L, Saganová K, Èížková D, Gálik J. A simple and reproducible model of spinal cord injury induced by epidural balloon inflation in the rat. J Neurotrama 2001; 18: 1399-1407. RNDr. Kamila Saganová, PhD. Neurobiologický ústav CE SAV Šoltésovej 6 040 01 Košice Slovenská Republika E-mail: [email protected]

Postery

ÚÈINOK L-DEPRENYLU NA AUTONÓMNU INERVÁCIU PAYEROVEJ PLAKY EFFECT OF L-DEPRENYL ON AUTONOMIC INNERVATION OF PAYER PATCH Schmidtová K., Mihalik J., Špakovská T. Ústav anatómie, Lekárska fakulta, Univerzita P. J. Šafárika, Šrobárova 2, 040 11 Košice, Slovenská republika SÚHRN: Autori študovali vlyv L-deprenylu na acetylcholínesterázovú (AChE) inerváciu Payerovej plaky u potkana. Samièkám potkana bola denne poèas 30 dní intraperitoneálne aplikovaná nízka (0,25 mg/kg) a vysoká dávka (2,5 mg/kg) L-deprenylu. AChE – pozitívne nervové komponenty boli znázornené priamou tiocholínovou metódou. V tenkom èreve potkana boli znázornené poèetné AChE pozitívne nervové vlákna a nervové bunky. Nervové vlákna prenikali cez serózny povrch stenou tenkého èreva v sprievode arteriálnych vetiev. Prenikali cez longitudinálnu a cirkulárnu svalovú vrstvu do submukózy. AChE- pozitívne nervové vlákna v mieste Payerových plak prebiehali medzi lymfatickými folikulami a vstupovali do T-oblasti. Neprenikali do B-závislých oblasti lymfatického folikulu. Vysoká dávka L-deprenylu zvyšovala intenzitu AChE-pozitivity vo všetkých znázornených nervových štruktúrach bez zmeny usporiadania nervových spletí v tenkom èreve. K¾úèové slová: L-deprenyl, tenké èrevo, inervácia SUMMARY: The effects of L-deprenyl treatment on autonomic innervation in Payer pathes were examined in this study. Young female Wistar rats were treated daily for 30 days with high and low dosage (2.5 mg/kg or 0.25 mg/kg ) of L-deprenyl. The AChE – positive nerve structures were visualized by direct thiocholine method. Nerve fibres and nerve cells were demonstrated in rat small intestine. Nerve fibres penetrated the wall of the ileum at its serosal surface frequently in accompany of ileal arterial branches. Nerve fibres passed through longitudinal and circular muscular layers into the submucosal layer. AChE- positive nerve fibres run between lymphoid follicles, to enter T-dependent areas. Do not penetrate into B-dependent areas of lymphoid follicles. Hight dosage of L-deprenyl increased the neuronal AChE-positivity in the rat ileum without modifying the pattern innervation of the small intestine. Key words: L-deprenyl, small intestine, innervation Úvod: Monoaminooxidázy (MAO) sú enzýmy, ktoré sa podie¾ajú na degradácii biogénnych monoamínov. Sú viazané na mitochondriálnu membránu a vyskytujú sa ako izoenzým MAO-A a MAO-B. Obidve formy sa odlišujú tkanivovou distribúciou, substrátovou špecifickosśou a senzitivitou k inhibítorom. Inhibítory monoaminooxidáz tlmia aktivitu MAO selektívne aj neselektívne. Najviac známym a používaným inhibítorom pre MAO-A je clorgylin, pre MAO- B L-deprenyl. Inhibítory MAO sa používajú v klinickej praxi pri lieèbe mentálnych porúch, èiastoène depresií. Cie¾: Zámerom práce bolo zistiś úèinok vysokých a nízkych dávok L-deprenylu na prítomnosś a distribúciu periférnej neuronálnej acetylcholínesterázy v Payerových plakoch. Metódy: V pokuse sme použili 45 dospelých potkanov kmeòa Wistar chovaných za štandardných podmienok. Pokusným zvieratám (20) v prvej skupine bol denne i. p. aplikovaný L-deprenyl v dávke 2,5 mg/kg, v druhej skupine (20) v dávke 0,25 mg/kg a kontrolnej skupine zvierat (5 potkanov) iba fyziologický roztok. Na piaty deò po poslednej aplikácii L-deprenylu boli zvieratá usmrtené letálnou dávkou tiopentalu. Kúsky terminálnej èasti ilea s oblasśami Payerovej plaky boli podrobené histochemickému spracovaniu. Vzorky èreva boli fixované v 4% paraformaldehyde pri 4 °C po dobu 2 hodín. Histologické rezy sme zhotovili na zmrazovacom mikrotóme v hrúbke 20 μm a inkubovali ich v inkubaènom médiu poèas 2–4 hodín pri 37 °C. K znázorneniu prítomnosti AChE bola použitá priama tiocholínová metóda. Výsledky: V stene tenkého èreva potkana sa nám znázornili AChE – pozitívne nervové vlákna a nervové bunky. Nervové vláka vstupovali do tenkého èreva cez serózu, prenikali do svalovej vrstvy, kde vytvárali bohatú nervovú spleś tak v longitudinálnej ako aj cirkulárnej vrstve. Sieś nervových vlákien obsahovala multipolárne nervové bunky, solitárne, alebo v zhlukoch, tvoriac gangliá. Nervové vlákna ïalej prenikali do submukózy, kde vytvárali nervovú spleś spojenú s poèetnými nervovými bunkami. Jemné nervové vlákna submukóznej splete vstupovali do lamina propria mucosae, odkia¾ prenikali do jednotlivých villi intestinales a dosahovali epitel, ktorý ich pokrýva. Nervové bunky neboli prítomné v miestach výskytu lymfatických folikulov. Nervové vlákna v miestach prítomnosti lymfatických folikulov sú menej poèetné, prebiehajú medzi folikulami a iba sporadický vstupujú do lymfatického folikulu. Ich prítomnosś v lymfatickom folikule je obmedzená na okrajové oblasti (tzv. T-lymfocytárnu oblasś), neprenikajú do stredu folikulu, tzv. B-lymfocytárnej oblasti. Podávaním L-deprenylu u pokusných zvierat sme nezistili zmeny v type inervácie Payerovej plaky. Vysoká dávka L-deprenylu spôsobovala zvýšenie intenzity AChE vo všetkých prítomných lokalizáciach. Podávanie nízkej dávky L-deprenylu nespôsobilo žiadne zmeny v AChE-pozitívnej inervácii tenkého èreva. Záver: Výsledky získané z aplikácie vysokej a nízkej dávky L-deprenylu u potkana nepreukázali zmeny v distribúcii a hustote AChE – pozitívnych nervových štruktúr v ileu potkana. Zaznamenali sme však zvýšenie inten-

106

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

zity neuronálnej AChE vo všetkých opísaných lokalizáciách pri podávaní vysokej dávky L-deprenylu. Práca vznikla za finanènej pomoci grantu VEGA 1/4227/07. prof. MUDr. Katarína Schmidtová, CSc. Ústav anatómie, Lekárska fakulta Univerzity P. J. Šafárika Šrobárova 2 040 11 Košice, Slovensko E-mail: [email protected] VPLYV KRÁTKODOBÝCH VIBRÁCIÍ NA DISTRIBÚCIU NNOS A PARVALBUMÍNU V NEURÓNOCH LUMBOSAKRÁLNEJ MIECHY EFFECT OF SHORT-TERM VIBRATION ON THE DISTRIBUTION OF NNOS AND PARVALBUMIN IN THE LUMBOSACRAL SPINAL CORD Schreiberová A., Dávidová A., Capková ¼., Martonèíková M., Raèeková E., Lukáèová N. Institute of Neurobiology, Slovak Academy of Sciences, Košice, Slovak Republic SÚHRN: V predloženej práci sme sledovali distribúciu neurónovej syntázy oxidu dusnatého (nNOS) a parvalbumínu (PV) v neurónoch a štruktúrach lumbosakrálnej miechy a v príslušných spinálnych gangliách (DRG) pomocou imunohistochemického znázornenia nNOS- and PVimunoreaktivity (IR) pred a po navodení vibraèného syndrómu zadných konèatín u potkana. K¾úèové slová: syndróm vibrácie rúk a paží (HAVS syndróm), lumbosakrálna miecha a spinálne gangliá, neurónová syntáza oxidu dusnatého, parvalbumín SUMMARY: In our study we observed the distribution of the neuronal nitric oxide synthase (nNOS) and parvalbumin (PV) in the neurons and structures of the lumbosacral spinal cord and in corresponding dorsal root ganglia (DRG) by immunohistochemical methods before and after the induction of vibration syndrome of the hind limb in the rat. Key words: hand-arm vibration syndrome (HAVS), lumbosacral spinal cord and dorsal root ganglia, neuronal nitric oxide synthase, parvalbumin Introduction: Excessive exposure of occupational vibration currently affects considerable number of workers. The excessive hand-transmitted vibration may cause the neuromuscular dysfunction (Necking et al., 2004), usually show in hand-arm vibration syndrome (HAVS), such as Raynaud´s phenomenon and carpal tunnel syndrome (Yan et al., 2005). In addition to the social and epidemiologic importance of HAVS (Radwin et al., 1987; Bovenzi, 2007), several authors have reported the resulting histological damage to peripheral nerves (Ho and Yu, 1989; Lundborg et al., 1987). However, the precise etiology of the myelin and axonal damage of peripheral nerve is uncertain and the neurologic symptoms of numbness, paraesthesias, and decreased dexterity may either be a direct response of nerve to vibration or a secondary response to pathologic vascular changes. It is generally suggested that the Pacinian corpuscle, a sensory receptor situated deepest in the dermis is constructed in such a way that it is adapted to signal rapid changes in touch-pressure and is well suited for signaling rapid vibratory stimuli with the maximum of sensitivity in the range of 200-300 Hz (Shepherd, 1988). Medium-sized myelinated fiberthe A beta type (6-12 mm in diameter) with medium-to large-size soma situated in the dorsal root ganglion leaves the Pacinian corpuscle. Central processes of these neurons enter the spinal cord via dorsal root and finally reach the dorsal funiculus passing in the dorsal root and finally reach the dorsal funiculus along with the proprioceptive afferents which were the object of the recent studies. It should be remember that a large assembly of medium-and large-sized nNOS-immunoreactive axons with diameter cited above was found in close vicinity of the spinal cord and, specifically, in the dorsal root entry zone (Maršala J. et al., 2004, 2005, 2006, 2007). These finding points to a possibility that vibration sensibility transmitting fibers can belong to the category of nitrergic afferents entering the dorsal column via the medial bundle of the dorsal root. Materials and methods: We tested 6 adult Wistar rats, (both male and female), weighing between 250 and 330g. They were treated in standard conditions, with free access to feed and water. Animals were divided into 2 groups: (1) control group – without intervention (n = 3) and (2) experimental (n = 3) – with the induction of the vibration syndrome. The vibration effect was induced by using the specially adjust grinder (frequency in the range 50–60 Hz) with attach platform (Yan et al., 2005). The hind-limb and tail of the animal were laying on platform and they were vibrated. The duration of the repeated short-term vibrations was 5 days for 30 min. Immunohistochemical and histochemical methods were used to map the neuronal nitric oxide synthase-immunoreactive (nNOS-IR), nicotinamide adenine dinucleotide phosphate diaphorase positive (NADPHd+) and parvalbumin- immunoreactive (PV-IR) structures in the lumbar (L4–L6) and sacral (S1–S3) spinal cord segments and in the corresponding dorsal root ganglia (DRGs). Results and discussion: The aim of our study was to map the distribution and morphological patterns of nNOS-IR, NADPHd+ and PV-IR

107

structures in the lumbosacral spinal cord segments especially in the dorsal funiculus and in the corresponding DRGs in rat under physiological conditions and after short-term vibrations. We found many PV-IR pericarya of different sizes in all of the lumbosacral DRGs in the control group. On the other hand, nNOS-IR and NADPHd+ neurons constituted very little population of ganglionic cells. In the spinal cord gray matter nNOS-IR, NADPHd+ and PV-IR neurons and/or dots were observed predominantly in the dorsal horn (laminae I-II) and intermediate zone (lamina X). Many thick PV-IR axons ran through massive medial bundle of the dorsal root and proceed in the dorsal funiculus preferentially near the dorsomedial border of the dorsal horn. There was no significant change in the nNOSIR, NADPHd+ and PV-IR after short-term vibrations, we detected only moderate decrease of nNOS-IR in the spinal cord structures. We assume that processing and conduction of mechanoreceptive and proprioceptive impulses from the peripheral target tissues is particularly modulated by PV in contrast to nitric oxide. Our findings point out that repeated short-term vibrations (5 days for 30 min) partly influence the retrograde axoplasmic transport of above mentioned proteins in the lumbosacral spinal cord structures and in corresponding DRGs. Recent study, aimed at causal explanation of HAVS has explored the effect of vibration exposure on axoplasmic transport in peripheral nerves and soleus motor neurons. Sciatic nerves and motor neurons from rats exposure to 5h of vibration during two days demonstrated disruption in retrograde transport compared to normal animals. After 10 days of vibration (5h/day), axoplasmic transport failed to recover within 24–48 h in most rats. Thus, this study demonstrates that disrupted axoplasmic transport is an early consequence of short-term vibration exposure. The effects of vibration on axoplasmic transport also appear to be cumulative (Yan et al., 2005). It is well documented that lesions of the dorsal column of the spinal cord produce defects in the sense of discrimination. The capacity of differentiating two simultaneously applied touch stimuli is reduced. The capacity of recognizing figures and letters drawn on the skin is lessened and the patient is only able to indicate approximately which point of the body is touched. In clinical studies of dorsal column affections vibratory sensibility is diminished or even abolished, in agreement with the physiological observations of units in the dorsal column nuclei responding to vibratory stimuli. Supported by the VEGA grants 2/0110/08. REFERENCES Necking LE et al. J. Hand Surg. 29B:431-437, 2004. Yan JG et al. Muscle Nerve 32:521-526,2005. Radwin RG et al. Am Ind Hyg Assoc J 51:510-8,1987. Bovenzi M. Med Lav. 98:98-110, 2007. Ho ST, Yu HS. Br J Ind Med. 46:157-64, 1989. Lundborg G et al., Scand J Work Environ Health. 13:326-9, 1987. Shepherd GM Neurobiology, New York, pp. 689, 1988. Maršala J et al. J. Chem. Neuroanat., 27:43-54, 2004. Maršala J et al. Exp. Neurol.195:161-178, 2005. Maršala J et al. Cell. Mol. Neurobiol., 26(7-8):1385-1410, 2006. Maršala J et al. M. Cell. Mol. Neurobiol., 27:475-504, 2007. RNDr. Andrea Schreiberová Institute of Neurobiology Slovak Academy of Sciences Šoltésovej 4-6 040 01 Košice Slovak Republic E-mail: [email protected] OPTIMALIZÁCIA IZOLÁCIE A SEPARÁCIE MIECHOVÝCH PROGENITOROV V LABORATÓRNYCH PODMIENKACH OPTMIZATION OF THE SPINAL CORD PROGENITORS ISOLATION AND SEPARATION IN LABORATORY CONDITIONS Slovinská L.1, Novotná I.1, Radoòák J.2, Èížek M.3, Èížková D.1 1 Neurobiologický ústav, Slovenská akadémia vied, Košice, Slovenská republika, 2 II. Chirurgická klinika, Univerzita P.J. Šafárika, Košice, Slovenská republika, 3 Univerzita veterinárneho lekárstva, Košice, Slovenská republika SÚHRN: Práca opisuje možnosś izolácie a separácie neurálnych progenitorov získaných z postnatálnej miechy potkanov. Neurálne progenitory sú multipotentné bunky, ktoré sa môžu izolovaś z tkanív CNS embryí ako aj dospelých jedincov a v súèasnej dobe predstavujú jeden z možných spôsobov lieèby poškodenia centrálneho nervového systému. Výsledky, ktoré sme získali

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 pri využití magnetickej separácie miechových progenitorov ako jednej z izolaèných metód pri získavaní populácie buniek obohatených o líniu oligodendrálnych buniek (80 % pri populácii buniek s magnetickou separáciou vs. 30 % bez magneticke separácie) svedèí o vhodnosti využitia danej separaènej metódy pri izolácii a kultivácii oligodendrocytovej línie neurálnych progenitorov. K¾úèové slová: neurálne progenitory, oligodendrocyty, magnetická separácia SUMMARY: This study was designed to describe the isolation and separation possibilty of neural progenitors isolated from postnatal rat spinal cord. Neural progenitors are multipotent cells, which can be isolated from CNS embryonic tissue, as well as from adults tissue and at the present time represent one of the potential way for therapeutic approaches in central nervous system injury. Results obtained in this study using magnetic separation for spinal cord progenitors purification confirmed that the magnetic separation is suitable for obtaining and cultivation of oligodendrocytes lineaged neural progenitors (80% in cell population with magnetic separation vs. 30% without magnetic separation). Key words: neural progenitors, oligodendrocytes, magnetic separtion Úvod: Jednou z perspektívnych možností lieèby poškodení centrálneho nervového systému (CNS) alebo neurodegeneratívnych ochorení predstavuje využitie neurálnych progenitorov (NP), ich endogénna stimulácia, izolácia, kultivácia a charakterizácia pre prípadné transplantácie (Cizkova et al., 2007; Obermair et al., 2008). Dôležitým spôsobom v bunkovej biológii, imunológii ako aj výskumu kmeòových buniek predstavuje technológia bunkovej separácie umožòujúca analýzu a subkultiváciu požadovanej bunkovej populácie. V poslednom období sa venuje znaèná pozornosś separácie NP. NP sú multipotentné bunky, charakterizované ako nediferencované bunky s kapacitou znaènej proliferácie vedúcej ku vzniku potomkov s terminálnou diferenciáciou na bunky typu tkaniva, z ktorého boli získané, tj. neuróny, astrocyty a oligodendrocyty. Je všeobecne známe, že mozog a miecha dospelých cicavcov, vrátane èloveka, obsahujú endogénne NP. NP sa môžu izolovaś z tkanív CNS embryí ako aj dospelých jedincov (Kulbatski et al., 2007). Cie¾om práce bolo optimalizovaś postup izolácie a separácie miechových progenitorov – oligodendrogliálnych progenitorov (OGP). Na základe imunocytochemických analýz s využitím oligodendrogliálnych markerov (tab. 1) sme izolovali a separovali OGP a zrelé oligodendrocyty získané z postnatálnej miechy potkana. Tabu¾ka 1: Markery použité pri imunocytochemickej analýze Marker

Špecifita

A2B5

povrchový epitop exprimovaný na vyvíjajúcich sa OGP

NG2

chondroitin sulfát proteoglykan deteguje gliálne prekurzory

O4

deteguje prekurzory oligodendrocytov

CNPáza

slúži na detekciu oligodendrocytov a Schwanových buniek

RIP

deteguje nezrelé a zrelé oligodendrocyty: oligodendrocyty poèas štádia myelinizácie vrátane myelín MBP koexpresie

MBP

myelin basic protein deteguje oligodendrocyty produkujúce myelín v procese skorej myelinizácie (nezrelé oligodendrocyty) a neskoršej myelinizácie (zrelé oligodendrocyty)

Materiál a metódy: Na získanie urèitej línie buniek z heterogénnej populácie buniek nám v súèasnosti slúži široká škála separaèných metód. Jednou z rozšírených separaèných metód je magnetická separácia buniek. Podstata metódy purifikácie cie¾ových buniek spoèíva vo využití inkubácie buniek s protilátkami znaèenými s mikroèasticami železa. Bunková suspenzia obsahujúca magneticky znaèené bunky je umiestnená do kolónky v magnetickom poli. Neoznaèené bunky vyteèú magnetickým separátorom, zatia¾ èo oznaèené bunky sú zachytené. Po odstránení kolónky z magnetického po¾a získame frakciu znaèených buniek (Kumar et al., 2007). Miechové progenitory boli získané pod¾a nasledujúcich krokov: 1. miechy 2dòových potkanov kmeòa Wistar boli zbavené obalov, 2. tkanivo miechy bolo nastrihané na menšie kúsky a využitím papaín disociaèného systému pod¾a Worthington protokolu došlo k enzymatickému natráveniu tkaniva miechy a k následnému uvo¾neniu buniek,

Postery

3. uvo¾nené bunky boli kultivované v kompletnom kultivaènom médiu (DMEM/Ham´s F12, streptomycin, penicilin, B27, N2, EGF, FGF ) pri 37 °C a 5% CO2, 4. magnetická separácia buniek – v našom prípade sme použili A2B5+ protilátku. A2B5 je bunkový povrchový epitop exprimovaný na vyvíjajúcich sa OGP. Touto separaènou metódou sme získali frakciu A2B5 pozitívnych buniek, ktoré boli následne kultivované v diferenciaènom médiu s cie¾om získaś jednotlivé štádia diferenciácie buniek oligodendrogliálnej línie. Výsledky: Využitím imunocytochemických analýz a markerov pre detegovanie jednotlivých vývojových štádií oligodendrocytov sme zistili, že heterogénna populácia buniek miechových progenitorov, ktoré podstúpili magnetickú separáciu buniek, obsahuje vyššie percentuálne zastúpenie buniek oligodendrogliálneho pôvodu v porovnaní s populáciou buniek miechových progenitorov, u ktorých sa magnetická separácia neuskutoènila (80 % vs. 30 %). Dané výsledky potvrdzujú možnosś uplatnenia a vhodnosś využitia separaènej metódy – magnetickej separácie buniek pri separácii, selektovaní oligodendrogliálnych prekurzorov z heterogénnej populácie miechových progenitorov. Práca bola podporená projektom: VEGA 2-0019-08, 1/0674/09, APVV 51002105, APVV 0045-07. LITERATÚRA Cizkova D, Kakinohana O, Kucharova K, Marsala S, Johe K, Hazel T, Hefferan MP, Marsala M. Functional recovery in rats with ischemic paraplegia after spinal grafting of human spinal stem cells. Neuroscience 147, 2007, 546-560. Kulbatski I, Mothe AJ, Keating A, Hakamata Y, Kobayashi E, Tator ChH. Oligodendrocytes and radial glial derived from adult rat spinal cord progenitors: morphological and immunocytochemical characterization. Journal of Histochemistry and Cytochemistry 55(3), 2007, 209-222. Kumar A, Galaev Y, Mattiasson B. Adv. Biochem Engin/Biotechnol: Cell separation, Springer, 2007, 2-19. Obermair F.-J, Schroter A, Thallmair M. Endogenous neural progenitor cells as therapeutic target after spinal cord injury. Physiology 23, 2008, 296-304. RNDr. Lucia Slovinska, PhD Neurobiologický ústav Slovenská akadémia vied Košice, Slovenská republika E-mail: [email protected] EXISTUJE SOUVISLOST MEZI ADHD A DÌTSKÝM AUTISMEM? ADHD AND AUTISTIC DISORDER – DOES ANY CONNECTION EXIST? Stárková L., Hunková M., Lamaèová K., Petrù A. Soukromá psychiatrická ambulance a PK FN Olomouc Psychiatrická klinika Olomouc Speciální pedagogické centrum Olomouc Soukromá psychologická ambulance SOUHRN: Práce je zamìøena na hledání možných souvislostí mezi ADHD a dìtským autismem. Nadmìrnì èasté diagnostikování autistických projevù u dìtí s ADHD a oznaèování hyperkinetických projevù u autistických dìtí termínem komorbidita s ADHD vyžaduje detailnìjší analýzu. Klíèová slova: ADHD, dìtský autismus, diagnostika, komorbidita SUMMARY: The study is aimed to find some possible connection between ADHD and autistic disorder. Overdiagnosis of autistic features at children with ADHD and comorbidity with ADHD at autistic children with hyperactive behavior requires more detailed analysis. Key words: ADHD, autistic disorder, diagnostic process, comorbidity Úvod: Použít diagnózu ADHD znamená vylouèit pøítomnost pervazivní poruchy. Pøesto se zvyšuje poèet dìtí, u kterých nacházejí pedagogové, psychologové, ale i psychiatøi, symptomy autismu, reprezentanta poruch autistického spektra. Také nìkteré publikované zprávy hovoøí o možné komorbiditì autismu a ADHD. Americký manuál DSM-IV, který srozumitelnì a jednoznaènì vymezuje kritéria jedné i druhé poruchy, uvádí v kapitole dìtského autismu, že v behaviorálních projevech dìtí s autismem bývá pøítomna hyperaktivita a impulzivita. Vzhledem k tomu, že zaøazení dìtí do skupiny autistických nebývá vždy provedeno medicínskými pracovníky, ale pracovníky jiných profesí, pøibývá v praxi hyperaktivních dìtí, které jsou oznaèeny jako autistické. Na druhé stranì vyšetøujeme nìkdy dìti autistické, které jsou výraznì hyperaktivní a hodnocení klinického obrazu je pak komplikované. Cíl: l. Zjistit, zda se dìti s ADHD v pøíznacích signifikantnì významnì liší od dìtí autistických. 2. Detekovat oblasti, kde se obì poruchy pøibližují. 3. Zjistit, které faktory ovlivòují sbližování poruch:

108

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

a) je pøiblížení ovlivnìno typem ADHD? b) vìkem dìtí (napø. horší odlišení a tedy menší rozdíly u dìtí mladších)? c) souvisí s hloubkou autismu? d) souvisí s jinými vlivy? Metodika: l. Zaøazeny dva soubory dìtí – Soubor I – dìti s ADHD, Soubor II – dìti s autismem. 2. Hodnocení obou souborù – škála CARS a CPQ- Conners (test Connorsové). 3. Statistické zhodnocení. Diskuze: V posledních letech je patrný „boom“ autismu. O autismu se hovoøí na odborných fórech, objevily se nové publikace, vzniká øada pomáhajících sdružení, vznikají speciální tøídy pro autistické dìti. Je urèitì na místì vìnovat dìtem s tímto tìžkým a trvalým životním hendikepem patøiènou pozornost. Na druhé stranì není možné dìti s ADHD, tedy dìti s tìžkým deficitem pozornosti, impulzivitou a nedostateènì sociálnì pøizpùsobivým chováním øadit mezi dìti s autismem, pokud diagnózu autismu jednoznaènì nenaplòují. Každodenní klinická praxe nás ale pøesvìdèuje o tom, že staèí velmi málo, aby bylo hyperaktivní dítì oznaèeno jako autistické. Porucha sociálního fungování, impulzivita, nezájem o kvalitní vztahy s vrstevníky, nedostateèná sociální tolerance nebo naopak zvýšená sociální úzkost a vyhýbavé chování, jsou èasto mylnì považovány za jasné dùkazy autismu. Pokud bychom pasivnì akceptovali tento trend, bude naše dìtská populace zanedlouho polarizována na dìti zdravé, tedy s „adekvátním, èili pøedpokládaným chováním a sociálním zaèlenìním“, a dìti „zvláštní, jiné, zøejmì autistické nebo aspoò dìti s autistickými projevy“. Jistou nevýhodou je, že pro dìti, které nemají zcela harmonický vývoj osobnosti a projevují nìjaké odlišnosti, neexistuje vymezení do diagnostické skupiny a termín „disharmonický“ vývoj není žádným klasifikaèním manuálem akceptován. Tento stav vìcí je naprosto v poøádku, protože každému dítìti zbývá do dospìlosti spousta èasu a jeho osobnostní rysy nebo specifiènosti se mohou jak procesem vyzrávání CNS, tak vyzráváním osobnosti a pùsobením vlivù prostøedí výraznì zmìnit. V diagnostickém procesu bychom mìli napøíklad zvažovat skuteènost, zda se dìti s tìžkým deficitem pozornosti v rámci ADHD nedostávají do uzavøeného svìta a do izolace sekundárnì. Vrstevníci je pro jejich chování ze svého støedu vyluèují, rodina je odmítá. Øada z nich se pøimkne ke svìtu virtuálnímu. Ve virtuálním svìtì mohou žít dostateènì intenzivnì, prakticky každodennì, kontakt se svìtem vrstevníkù vlastnì ani nepotøebují. Jejich myšlení mùže být ovládané obsahem virtuálních her, tìžko se vracejí do reality a jejich sociální interakce mùže být tímto zpùsobem hrubì poznamenána. Autistické dìti mohou být na druhé stranì hyperaktivní a impulzivní. Mohou tak snadno získat diagnózu komorbidní hyperkinetické poruchy (ADHD). Zda jde o oprávnìnou diagnózu, zatím nikdo nepotvrdil. Máme za to, že je nanejvýš dùležité se spletitostmi v behaviorálních projevech obou nemocí zabývat. Závìr: Studie má praktický klinický význam – vnést více svìtla do porozumìní rozdílù a podobností v symptomech ADHD a autismu. doc. MUDr. Libuše Stárková, CSc. E-mail: [email protected] NEONATÁLNÍ IMUNITNÍ AKTIVACE VIROVÝM PROTEINEM V ANIMÁLNÍM MODELU SCHIZOFRENIE NEONATAL IMMUNE CHALLENGE BY VIRAL PROTEIN IN ANIMAL MODEL OF SCHIZOPHRENIA Tejkalová H.1, Ruml T.2 , Rumlová M.2, Lipovová P.2, Klaschka J.3,4, Mysliveèek J.4, Rùžièková Š.5 1 Psychiatrické centrum Praha 2 Vysoká škola chemicko-technologická 3 Ústav informatiky AV ÈR, Praha 4 1. LF UK 5 Biotechnologický ústav AV ÈR, v.v.i., Praha SOUHRN: Riziko manifestace schizofrenie souvisí hlavnì s genetickou predispozicí, ale z epigenetických faktorù jsou v její etiologii uvádìny rovnìž pre/perinatální infekce. Neurovývojový model SCH testuje infekèní potenciál retro/virového kapsidového a nukleokapsidového fúzního proteinu (CANC) HIV-1. Výsledky naznaèují zapojení tohoto strukturního retrovirového proteinu v mechanizmech virové patogeneze HIV-1 s dlouhodobými následky pro vývoj mozku, funkci N-metyl-D-aspartátového receptoru (NMDA-R) a produkci cytokinù. Klíèová slova: schizofrenie, animální model, HIV-1 kapsida, NMDA receptor, cytokiny SUMMARY: Since genetic background plays a significant role in susceptibility to schizophrenia, some aspects could influence the mother´s response to infection as well as the vulnerability of the foetus to the effects of maternal immune activation. It is suggested that neonatal exposure to components of HIV-1 origin (capsid and nucleocapsid fusion protein (CANC)) may alter brain development and lead both to behavioural changes and N–methyl-D-aspartate (NMDA)-receptor dysfunction. Moreover,

109

immune challenge from CANC protein induced the long-term up-regulation of cytokines. Key words: schizophrenia, animal model, HIV-1 capsid, NMDA receptor, cytokines Riziko schizofrenie (SCH) je sice v souèasnosti pøevážnì spojováno s genetickou predispozicí, ale epidemiologické studie potvrzují v etiologii této invalidizující nemoci i význam negativních vlivù vnìjšího prostøedí. Závažným faktorem z tohoto hlediska je infekce mateøského organizmu a s tím související aktivace jeho imunitního systému (Paterson, 2002; Paterson, 2007; Tomonaga, 2004; Strous a Shoenfeld, 2006 aj.) vèetnì následného ovlivnìní vyvíjejícího se jedince. Dysbalance imunitního systému v dùsledku pre/perinatální infekce koreluje s dysregulací cytokinù. Aktivace imunitního systému souvisí s uvolòováním spektra neuroaktivních látek a neurotoxických produktù, které jsou produkovány aktivovanými makrofágy/mikroglií (Pearce, 2003). Tyto látky pak pùsobí na vývojové fáze nezralého mozku a mohou mìnit imunitní status fetálního mozku (Patterson, 2009). Infekce matky mùže ovlivnit i periferní imunitní systém plodu, protože placenta je zdrojem hematopoetických kmenových bunìk pro fetus. Z tohoto hlediska je animální modelování mateøské imunitní aktivace velmi potøebné a v experimentech se jako zdroj stimulace používají bakteriální nebo virové noxy. Identifikace retrovirových sekvencí v cerebrospinální tekutinì i v mozkové tkáni schizofrenikù byla stimulem k vypracování neurovývojového modelu SCH, kde jsme sledovali infekèní potenciál kapsidového a nukleokapsidového fúzního proteinu (CANC), který je souèástí HIV-1. Experimenty byly provedeny na potkanech Wistar/Hann (BioTest, Konárovice). V pìti dávkách (s intervalem 24 hod) byl 4.–8. postnatální den (PD) samcùm intraperitoneálnì aplikován rekombinantní retrovirový protein CANC (10 μg/kg), který byl izolován z bakteriálních bunìk (viz Rumlova et al., 2001). Kontrolní skupina dostala stejný objem vehikula – fyziologického roztoku. Do odstavu byla sledována køivka hmotnosti a manifestace somatických vývojových znakù. U 22denních mláïat pak vývoj hravého chování (social/play/behaviour), který umožòuje zjistit deficit v sociální interakci (srovnatelné s pre-schizofreními symptomy u dìtí). Úroveò motorické aktivity byla hodnocena systémem sledování trajektorie (software EthoVision, Noldus) bìhem 30min. sezení u zvíøat ve vìku PD 50 a PD 90. Jako mìøítko senzorimotorické pozornosti byla registrována reakce prepulzní inhibice (PPI) akustické úlekové reakce (Tejkalová et al., 2006). Vzhledem k významu glutamátergní transmise a NMDA receptoru v etiologii schizofrenie byly provedeny vazebné studie. Jako specifický antagonista ke zjištìní nespecifické vazby byl pøidáván ± CPP ((±)-3-(2carboxypiperazin-4-y)propyl-1-phosphonic acid; 10 mikromol/l). Stanovení poètu vazebných míst pro NMDA-R bylo provádìno radioligandem 3[H]CGP39653, který se specificky váže na glutamátové vazebné místo v membránách (Reynolds, 1994). Z biochemických stanovení jsme rovnìž provedli semikvantifikaci podjednotek NMDA receptoru podle metodiky Vazhappilly a Sucher, 2002. Zmìny v expresi NR1 a NR2B podjednotky NMDA receptoru byly sledovány v homogenátech získaných z hipokampù potkanù dvou vìkových kategorií (PD 50, PD 90) za použití SDS elektroforézy a polyakrylamidového gelu (Western blot) s chemiluminiscenèní detekcí. Jako vnitøní standard byl použit alfa-tubulin. Pro odeèet intenzity byl využit program AidaSoftware. Kromì toho v séru a v mozkové tkáni (kortex, hipokampus) byla analyzována pøítomnost cytokinù (IL-1alfa, IL-1beta, IL-2, IL-4, IL-6, IL-10, GM-CSF, IFN-gamma a TNF-alfa) pøedevším pro jejich roli bìhem imunitní odpovìdi, jejich významu pøi rozvoji infekce a vlivu na pozdìjší dysfunkèní poškození mozku. Použili jsme metodu xMAP (Extended MultiAnalyte Profiling) a kit firmy Bio-Source „Bio-Plex Rat Cytokine 9-Plex A Panel“ a mìøení provedli na pøístroji BioPlex (Bio-Rad, Hercules, USA). Statistické charakteristiky výsledkù jsou uvádìny ve tvaru prùmìr ± S.E.M. Pro statistické hodnocení experimentálních skupin byl použit Studentùv t-test. Výsledky byly považovány za statisticky významné pøi P < 0,05. Získané výsledky dokumentují, že opakované neonatální podání CANC neovlivnilo u potkanù somatický rùst. Rùstová køivka nebyla v dobì aplikace proteinu ve srovnání s kontrolními jedinci zpomalena, variabilita pøírùstkù hmotnosti byla pouze nevýznamná v rámci interindividuálních rozdílù. U manifestace vývojových znakù (proøezávání øezákù, otevøení zvukovodù a oèních víèek) vykázala skupina stimulovaná CANC proteinem (N = 62) signifikantní rozdíl oproti kontrolní skupinì fyziologických zvíøat (N = 53) v èasnìjším proøezání zubù /dny/ (kontrola: 10,3 ± 0,09 vs. CANC: 9,9 ± 0,08; p < 0,05). Test dyadické interakce (social play behaviour), který hodnotil u prepubertálních zvíøat vývoj sociálního chování, neprokázal u aplikované skupiny odchylnou reaktivitu na pøítomnost neznámého jedince. Úroveò motorické aktivity, která sleduje reaktivitu zvíøat na novou situaci a je mìøená jako celková délka trajektorie /m/ bìhem 30 min sezení, byla u skupiny CANC (N = 21) testované PD 50 obdobná jako u kontrolní skupiny (N = 15) (kontrola: 69,4 ± 4,0 vs 71,6 ± 4,0; p > 0,05). Pøi detailní analýze byla však nalezena statisticky významná poèáteèní hypoaktivita (0–5 min.) zvíøat stimulovaných CANC proteinem (kontrola: 23,6 ± 0,8 vs CANC: 20,8 ± 0,7; p < 0,05). Tato charakteristika chování, svìdèící o urèité anxietì, se u plnì dospìlých zvíøat (PD 90) normalizovala a délka

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 trajektorie se mezi hodnocenými skupinami (CANC: N = 21; kontrola: N = 16) už nelišila (kontrola: 77,0 ± 5,1 CANC: 80,5 ± 2,7; p > 0,05). Mìøení akustické úlekové reakce a její prepulzní inhibice neprokázalo u mladých dospìlých zvíøat (PD 50) odchylnou reakci oproti stejnì starým kontrolním potkanùm. Tato reakce, která se hodnotí jako psychóze podobné chování, nebyla narušena ani u plnì dospìlých tøímìsíèních zvíøat. Naproti tomu u skupiny stimulované proteinem CANC bylo analyzováno v mozkové tkáni hipokampu snížení poètu NMDA receptorù (kontrola: 69,2 ± 2,2 vs. CANC: 34,9 ± 3,2; p < 0,001; data uvedena jako fmol/mg prot.), naopak v hypothalamu jejich zvýšení (kontrola: 58,4 ± 4,7 vs. CANC: 93,8 ± 19,7; p < 0,05), pøièemž jsme hodnotili 16 vzorkù. U starších zvíøat (PD 90, N=18) nebyly v hipokampu statisticky významné zmìny zaznamenány (kontrola: 58,8 ± 4,4 vs. CANC: 52,2 ± 5,0; p>0,05). Charakter nálezù v hypothalamu v PD 90 byl stejný jako v mladší vìkové kategorii, tedy signifikantnì zvýšený poèet NMDA receptorù u skupiny CANC (kontrola: 47,1 ± 5,0 vs. CANC: 83,5 ± 6,2; p < 0,05). NR1 podjednotka byla u CANC potkanù (PD 50) exprimována obdobnì jako u kontrol (kontrola: 932,6 ± 56,4 vs. CANC: 1188,3 ± 99,0; p = 0,055; N = 11). Exprese NR2B podjednotky byla signifikantnì vyšší než u kontrolní skupiny (kontrola: 0,38 ± 0,05 vs. CANC: 0,74 ± 0,13; p < 0,05). U starších zvíøat (PD 90) nebyly mezi skupinami významné rozdíly zjištìny. Dlouhodobé následky na aktivaci imunitního systému jsme analyzovali stanovením koncentrace (pg/ml) vybraných cytokinù. Zvýšená hladina cytokinù byla zjištìna v hipokampu u IL-1beta (kontrola: 465,4 ± 106,0 vs. CANC: 1057,0 ± 219,2; p < 0,05), IL -6 (kontrola: 22,6 ± 3,4 vs. CANC: 38,5 ± 4,4; p < 0,05) a rovnìž pro TNF-alfa (kontrola: 12.3 ± 2,9 vs. CANC: 23,7 ± 4,1 p < 0,05) ve vìkové kategorii PD 50 (N = 11). Zmìny v tìchto parametrech nebyly registrovány u starších zvíøat. Závìrem mùžeme konstatovat, že simulace jednoho z aspektù virové infekce pùsobením strukturní komponenty HIV-1 – fúzního proteinu CANC – vyvolala v mozku trvalé dysfunkèní zmìny a svìdèí pro schopnost tohoto proteinu vyvolat imunitní odpovìï. Zmìny chování byly ve vybraných parametrech ménì patrné než vliv na denzitu NMDA- R vazebných míst a aktivaci imunitních mechanismù (zvýšená hladina prozánìtlivých cytokinù IL-1beta, IL-6 a TNF-alfa). Další analýza dlouhodobých následkù možných interakcí mezi retrovirovými strukturními proteiny a mozkem v neonatálním stupni vývoje mùže pøinést nové informace o vlivu virových proteinù na poškození mozku a míøe jejich toxicity. Podpoøeno grantem IGA MZ ÈR è. NR 8797- 4, MZÈR 0PCP2005 a MŠMT MSM 514 6046137305. LITERATURA Paterson PH. Maternal infection: window on neuroimmune interactions in fetal brain development and mental illness. Cur Opin Neurobiol.2002;12:115-118. Paterson PH. Maternal effect on schizophrenia risk. Science 2007; 318: 576-577. Paterson PH. Immune involment in schizophrenia and autism: Etiology, patology and animal models. Behav Brain Res. 2009; in press. Pearce BD. Modelling the role of infections in the etiology of mental illness. Clin Neurosci. 2003;3: 271-282. Reynolds IJ. [3H]CGP 39653 Binding to the Agonist Site of the NMethyl- D-Aspartate Receptor Is Modulated by Mgt + and Polyamines Independently of the Arcaine-Sensitive Polyamine Site. J. Neurochem. 1994;62:54-62. Rumlova M et al. Comparison of classical and affinity purification techniques of Mason-Pfizer monkey virus capsid protein; the alteration of the product by an affinity tag. Prot. Expr. Purif.2001; 23:75-83. Strous RD and Shoenfeld Y. Schizophrenia, autoimmunity and immune system dysregulation: a comprehensive model updated and revised. J. Autoimmun. 2006;27: 71-86. Tejkalová H et al. Neonatální imunitní podnìt a psychóze podobné chování u dospìlého potkana. Psychiatrie 2006; 10(Suppl. 3):21-24. Tomonaga K. Virus-induced neurobehavioural disorders: mechanisms and imlications. Trends Mol Med. 2004;10:71 -77. Vazhappilly R et al. Turnover analysis of N-methyl-D-aspartate receptor subunit NR1 protein in PC12 cells. Neurosci.Lett. 2002; 318:153-157. RNDr. Hana Tejkalová, Ph.D. Laboratoø biochemie a patofyziologie mozku Psychiatrické centrum Praha Ústavní 91 181 03 Praha 8 E-mail: [email protected]

Postery

ZKUŠENOSTI S LÉÈBOU DELIRIA TREMENS EXPERIENCES WITH THE TREATMENT OF DELIRIUM TREMENS Ticháèková A.1, Kubínek R.1, Lacová M.1, Látalová K.1, Praško J.1,2, Sigmundová Z.1 1 Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc, Lékaøská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 2 Psychiatrické centrum Praha, Centrum neuropsychiatrických studii SOUHRN: Alkoholizmus je dùležitý veøejný zdravotní problém prakticky ve vìtšinì svìta. Lidé, kteøí excesivnì a kontinuálnì požívají alkoholu, se postupnì dostávají od zneužívání k závislosti, která je bìžnì spojena s pøíznaky z vysazení po výrazné redukci pøíjmu alkoholu. V tìchto pøípadech mùže dojít k rozvoji plného deliratního stavu – deliria tremens (až ve 30 %). Poèátek deliria trements je obvykle postupný s èasnými a prodromálními abstinenèními pøíznaky, ale je možný i náhlý zaèátek. Poruchy metabolizmu, infekce, špatné tìlesná zdatnost a pøidružená tìlesná nemoc jsou rizikovými faktory pro závažné komplikace spojené s deliriem tremens. Mortalita kolísá mezi 5–10 % podle závažnosti deliria, predisponujících faktorù a reakce na léèbu. Po zavedení clomethiazolu v léèbì deliria tremens v Evropì došlo k výrazné redukci úmrtí na tuto nemoc. Srovnávací studie clomethiazolu s benzodiazepiny, tiapridem, bromocriptinem, carbamazepinem a fenotiaziny v prùbìhu let ukázaly, že jde o užiteèný, spolehlivý a úèinný lék u pacientù s mírnými i tìžkými projevy deliria èi syndromu z vysazení, pokud je podáván vèas a ve flexibilním, postupnì klesajícím režimu v prùbìhu 7–10 dnù. Ukázal se být vysoce úèinným v léèbì i prevenci DT u rizikových pacientù, zejména když se podává vèas. Zkušenosti s léèbou deliria tremnens clomethiazolem, benzodiazepiny a antipsychotiky na Klinice psychiatrie Fakultní nemocnice v Oloumoci jsou diskutovány. Klíèová slova: závislost na alkoholu, delirium tremens, léèba, clomethiazol, benzodiazepiny, antipsychotika SUMMARY: Alcoholism is an important public health problem throught the world. Individual, who excessively and continuously consume alcohol, shifting from alcohol abuse to alcohol dependence, comonly experience withdrawal symptoms after substantial reduction from alcohol. In these cases, the onset of a full-blown delirium state, diagnosed as alcohol withdrawal delirium, or delirium tremens (DT) is not uncommon (30%). The onset of DT is usually gradual with ealy and prodromic symptoms represented by uncomplicated alcohol withdrawal syndrom, although sudden forms of DT are also possible. Metabolic disorders, infections, poor general physical condition, and concomitant physical illness are all risk factors for the more severe complications associated with DT. Mortality ranges from very low percentages to a maximum of 5 %–10 %, according to the clinical severity of delirium, predisposing factors, and response to treatment. Following the introduction of chlormethiazole for the treatment of delirium tremens a striking reduction in the death rate occurred. Comparative clinical studies of chlormethiazole with a vast array of pharmacologically unrelated drugs like benzodiazepines, tiapride, bromocriptine, carbamazepine and phenothiazines over the years clearly established it as a useful, dependable and effective drug to treat patients with moderate to severe ethanol withdrawal syndrome, when used early in a flexible reducing regime tailed off over 7–10 days. It has been found to be highly effective in the treatment, and particularly in the prevention of DT‘s in high-risk patients, if given at an early stage. The experiences with the treatment of the delirium tremens with clomethiazol, benzodiazepines and antipsychotics in Department of Psychiatry University hospital Olomouc are discussed. Key words: alcohol dependence, withdrawal delirium, treatment, clomethiazol, benzodiazepines, antipsychotics Úvod: Alkoholizmus je dùležitý veøejný zdravotní problém prakticky ve vìtšinì svìta. Lidé, kteøé excesivnì a kontinuálnì požívají alkoholu se postupnì dostávají od zneužívání k závislosti, která je bìžnì spojena s pøíznaky z vysazení po výrazné redukci pøíjmu alkoholu. V tìchto pøípadech mùže dojít k rozvoji plného deliratního stavu – deliria tremens (až ve 30 %). Poèátek deliria trements je obvykle postupný s èasnými a prodromálními abstinenèními pøíznaky, ale je možný i náhlý zaèátek. Poruchy metabolizmu, infekce, špatné tìlesná zdatnost a pøidružená tìlesná nemoc jsou rizikovými faktory pro závažné komplikace spojené s deliriem tremens (Praško et al. 1990; Havlùj et al., 1991). Mortalita kolísá mezi 5–10 % podle závažnosti deliria, predisponujících faktorù a reakce na léèbu. Léky používané u deliria tremens Øada zkušenosti je pøi zvládání deliria tremens s podáváním benzodiazepinù (lorazepam, midazolam, chlordiazepoxid, clorazepat, oxazepam, diazepam) (Doubek et al., 2006; Mayo-Smith 1997). Indikací pro podávání benzodiazepinù u pacientù s deliriem tremens jsou zejména úzkost, nespavost, agitace a vzrušenost, které se objevují u hyperaktivních delirií. Benzodiazepiny se jako první volba používají zejména v USA (Daeppen et al., 2002). Lékem volby se zdá být lorazepam protože se metabolizuje glukuronizaci a má støední poloèas vyluèování. Po zavedení clomethiazolu v léèbì deliria tremens v Evropì došlo k výrazné redukci úmrtí na tuto nemoc. Srovnávací studie clomethiazolu s benzodiazepiny, tiapridem, bromocriptinem, carbamazepinem a fenotiaziny v prùbìhu let ukázaly, že jde o užiteèný, spolehlivý a úèinný lék u pacientù s mírnými i tìžkými

110

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

projevy deliria èi syndromu z vysazení, pokud je podáván vèas a ve flexibilním, postupnì klesajícím režimu v prùbìhu 7–10 dnù. Ukázal se být vysoce úèinným v léèbì i prevenci DT u rizikových pacientù, zejména když se podává vèas (Majumdar, 1991). Lapierre et al. (1983) porovnávali clomethiazol a chlordiazepoxid u syndromu z vysazení v randomizované, dvojitì slepé studii. Úèinnost byla podobná. Stejné výsledky potvrdil Caspari et al. (1992). Prediktory špatné prognózy Nìkteøí pacienti s deliriem tremens a špatnou prognózou vykazují narušení rovnováhy elektrolytù. Prediktory špatného terapeutického výsledku byly popsány v rùzných studiích, nicménì spíše než o prospektivní sledování šlo o retrospektivní hledání pøíèin špatného prùbìhu. Vìtšinou jde o studie staršího data. Z novìjších Khan et al. (2008) popisují, že použití kurtù a zvýšená teplota jsou spojeny s vyšší úmrtnosti na delirium tremens. Tato studie zdùrazòuje nutnost výzkumu k hledání faktorù, které souvisí s úmrtnosti a léèba je pøi vèasném rozpoznání mohla ovlivnit. Jedním z nich jsou hladiny magnézia, dalšími ménì významnými prediktory jsou hladiny eozinofilù, poškození jater, hladiny draslíku, hemoglobinu, AST, ALT, cukru a kreatininu v séru. V Hoesovì studii (1979) byly špatným prediktorem prùbìhu deliria nízké hladiny vitaminu B1 a vyšší vìk. Nízké hladiny magnézia mohou souviset s dlouhodobou malnutricii a nedostateènì hladiny vitaminu B1 a nadmìrným pøíjmem alkoholu pøed rozvojem deliria. Naše studie z 90. let (Havlùj et al., 1991) ukazovala na horší prùbìh deliria u pacientù s nižšími hladinami draslíku, s narušenou acidobazickou rovnováhou, s interkurentní nemoci (hlavnì zápalem plic), pøi selhávání ledvin a pøi léèbì benzodiazepiny oproti chlormethiazolu. Klinické zvládání deliria tremens Specifickým úkolem zvládání deliria tremens je koordinovat péèi o pacienta s dalšími kliniky, identifikovat a léèit komorbidní tìlesné nemoci, léèit pøíznaky poruchy samotné pomocí medikace zmíròující abstinenèní pøíznaky, jako je clomethiazol (bude podávána preferenènì: iniciální podání 4–6 kapslí a pak 2 kapsle každé 2 hodiny až do zklidnìní pacienta, maximální dávka je 24 kapslí za 24 hodin nebo benzodiazepiny (alternativní pøístup pøi komplikacích s clomethiazolem je podání lorazepamu nebo diazepamu v pøimìøených dávkách), prùbìžné sledování a hodnocení jeho stavu; pak vedení po odeznìní deliria a podpora pacienta a rodiny, edukace o rizikových faktorech pro další epizody. Práce byla podpoøena projektem MŠMT ÈR 1M0517. LITERATURA Caspari D, Wappler M, Bellaire W. Treatment of delirium tremens-a comparison between clomethiazole and clorazepate with reference to effectiveness and rate of side effects. Psychiatr Prax. 1992;19: 23-27. Daeppen J, Gache P, Landry U, Sekera E, Schweizer V, Gloor S and Yersin B. Symptom-triggered vs. fixed-schedule doses of benzodiazepine for alcohol withdrawal: a randomized treatment trial. Arch Intern Med 2002; 27: 1117-1121. Doubek P, Hovorka J, Herman E, Praško J. Treatment of delirium. Èeská a slovenská neurologie a neurochirurgie, 2006; 69 (suppl 1): 13-19. Havlùj J, Seifertová D, Bašný Z, Praško J. Intenzivní péèe o život ohrožující stavy v psychiatrii. Praha: Psychiatrické centrum Praha 1991; 106s. Hoes MJ: The significance of the serum levels of vitamin B-1 and magnesium in delirium tremens and alcoholism. J Clin Psychiatry. 1979; 40: 476-479. Khan A, Levy P, Dehorn S, Miller W, Compton S. Predictors of Mortality in Patients with Delirium Tremens. Acad Emerg Med. 2008 Jul 14. [Epub ahead of print]. Lapierre YD, Bulmer DR, Oyewumi LK, Mauguin ML, Knott VJ. Comparison of chlormethiazole (Heminevrin) and chlordiazepoxide (Librium) in the treatment of acute alcohol withdrawal. Neuropsychobiology. 1983; 10: 127-130. Majumdar SK. Chlormethiazole: current status in the treatment of the acute ethanol withdrawal syndrome. Drug Alcohol Depend. 1991 May;27(3):201-207. Mayo-Smith MF. Pharmacological management of alcohol withdrawal. A meta-analysis and evidence-based practice guideline. American Society of Addiction Medicine Working Group on Pharmacological Management of Alcohol Withdrawal. JAMA. 1997;278: 144-151. Praško J, Havlùj J, Seifertová D et al. The treatment of delirium tremens at intensive care unit. Protialkoholický obzor 1990; 25: 11-12. MUDr. Anežka Ticháèková Klinika psychiatrie Fakultní nemocnice Olomouc I. P. Pavlova 6 775 20 Olomouc E-mail: [email protected]

111

ZOTEPIN – NEUROLEPTIKUM SO ŠIROKOSPEKTRÁLNYM TERAPEUTICKÝM EFEKTOM ZOTEPIN – NEUROLEPTIC DRUG WITH BROAD – SPECTRUM THERAPEUTIC EFFECT Turèek K. PSYCH – TURÈEK, s.r.o., Nitra SÚHRN: V práci sa prezentuje širokospektrálny terapeutický úèinok zotepinu. Autor dokumentuje túto skutoènosś na súbore 228 pacientov, rozdelených do 16 podsúborov pod¾a vedúcej psychiatrickej diagnózy, pre ktorú boli v terapii. Najpoèetnejšia je skupina 43 pacientov lieèených pre paranoidnú schizofréniu, u ktorých bola použitá najèastejšie monoterapia zotepinom (u 17 pacientov), u 13 pacientov bol zotepin kombinovaný s iným neuroleptikom per os a u 13 pacientov s depotným neuroleptikom. U pacientov so schizofréniou sme zistili v 48,8 % prípadoch prevažujúci terapeutický efekt na pozitívnu symptomatológiu, u 51,2 % prípadov na negatívnu symptomatológiu. Spomedzi nežiadúcich úèinkov sme pozorovali ako najèastejšiu únavnosś a inhibíciu – u 8,8 % pacientov, extrapyramídové prejavy malo 5,7 % pacientov. Konštatujeme, že zotepin je preparát so širokým spektrom terapeutického využitia. Jeho výhodou je aj rýchly nástup úèinku, nízky výskyt nežiadúcich úèinkov a možnosś bezpeènej kombinácie s inými psychofarmakami. K¾úèové slová: zotepin, terapeutický úèinok SUMMARY: In this study we present a group to 228 patients, divided into 16 subgroups based on psychiatric diagnosis. The most numerous group is 43 patients, treated for paranoid schizophrenia, when monotherapy with zotepin was used the most frequently (in 17 patients), in 13 patients was zotepin combined with other neuroleptic drugs per os, in 13 patients it was combined with depot neuroleptic drugs. In patients with schizophrenia, we found a predominant therapeutic effect zotepin on positive symptomatology in 48.8 % of cases and on negative symptomatology in 51.2 % of cases. As to the adverse effects, weariness and inhibition were observed the most frequently – in 8.8 % of patients, 5.7 % of patients had extrapyramidal symptoms. We note that zotepin is a drug with a broad range of therapeutic applicability. Its advantage is the rapid onset of action, low incidence of adverse effects and safe option in combination with other drugs. Key words: zotepin, therapeutic effect LITERATÚRA André I, Bouèek J, Novotný V. Zotepín v lieèbe schizofrénie a jeho ïalšie indikácie. Psychiatr.prax; 2008; 9 (2): 90-92. Turèek K. Naše skúsenosti s terapeutickým efektom zotepinu. In: Psychiatrie, 2001; 5 (Supplementum 2): 154. doc. MUDr. Karol Turèek, CSc. PSYCH-TURÈEK, s.r.o. Fatranská 12, 949 01 Nitra, SR E-mail: [email protected] EXPRESE NR1 PODJEDNOTKY NMDA RECEPTORU V HIPOKAMPU DOSPÌLÉHO POTKANA PO APLIKACI ANTISENSE NR1/NR2 OLIGODEOXYNUKLEOTIDÙ EXPRESSION OF NR1 SUBUNIT OF NMDA RECEPTOR IN ADULT RAT HIPPOCAMPUS AFTER ANTISENSE NR1/NR2 OLIGODEOXYNUCLEOTIDES ADMINISTRATION Vrajová M.1,2, Tejkalová H.1,2, Šśastný F.1,2,3 1 Centrum neuropsychiatrických studií 2 Psychiatrické centrum Praha – 3. lékaøská fakulta Univerzity Karlovy 3 Fyziologický ústav AV ÈR, Praha SOUHRN: Výsledky souèasných experimentálních studií ukazují na funkèní zmìny N-methyl-D-aspartátových receptorù v nìkterých oblastech mozku pacientù trpících schizofrenií. Pøíèinou mùže být zmìnìná exprese hlavních receptorových podjednotek nebo jejich zrychlená internalizace. Zatímco snížená exprese receptorové NR1 podjednotky u myší zpùsobila zmìnu prepulzní inhibice akustické úlekové reakce, u potkanù jsme podobnou zmìnu neprokázali. V naší práci jsme u potkanù ovlivòovali expresi NR1 proteinu v hipokampu pomocí antisense oligodeoxynukleotidù pro NMDA-NR1, a to samostatnì nebo v kombinaci s NR2A èi NR2B a sledovali zmínìný parametr chování. Klíèová slova: schizofrenie, animální model, NMDA receptor, aODNNR1/NR2, PPI SUMMARY: Results of recent experimental studies have shown that functions of N-methyl-D-aspartate receptors are changed in some schizophrenic brain regions. The cause might be the changed expression of essential subunits or their accelerated internalization. While the decreased expression of NR1 subunit in mouse caused change in prepulse inhibition of acoustic startle, in rats we have not proved a deficit in the prepulse inhibition. In our work using antisense oligodeoxynucleotide for NMDA-NR1 separately or in combination with NR2A or NR2B, we affected expression of NR1 protein in the rat hippocampus and evaluated the mentioned parameter of behaviour Key words: schizophrenia, animal model, NMDA receptor, aODNNR1/NR2, PPI

P S Y CH I A T R I E ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2 Úvod: Pozorování provedená v podmínkách in vivo a in vitro ukázala, že èasný zánìt stejnì jako zvýšená neuregulinová signalizace zprostøedkovaná ErbB4 receptorem inhibuje N-metyl-D-aspartátový receptor (NMDA-R) v hipokampálních a kortikálních neuronech (Gu et al., 2005). Následná hypofunkce NMDA-R však nebývá zpùsobena poklesem jejich poètu, ale zmìnou v jejich podjednotkové stavbì (Šśastný et al., 2005). NMDA-R vzniká jako heterotetramer tvoøený dvìma ubikviternì zastoupenými NR1 podjednotkami a dvìma podjednotkami NR2. Po modifikaci v Golgiho komplexu je zabudován do synaptické, pøípadnì i extrasynaptické èásti povrchové membrány (Nong et al., 2004). Pùvodní práce popisují u myší se sníženou expresí NR1 podjednotky NMDA-R zmìny lokomoèní aktivity (Mohn et al., 1999). Pozdìji u tìchto zvíøat popsali i zvýšení akustické úlekové reakce (ASR) a deficit její prepulzní inhibice (PPI) (Duncan et al., 2004). U potkanù po intrahipokampální, jednorázové nebo 7denní infuzi antisense oligodeoxynukleotidu (aODN) pro NR1 podjednotku jsme tyto zmìny nepozorovali (Vrajová et al., 2007). Infuze aODN statisticky významnì snížila proteinovou expresi NMDA-R1 podjednotky. Protože však membránová recyklace NR1 podjednotky závisí na zastoupení NR2A/NR2B podjednotky v receptorovém heterotetrameru, rozhodli jsme ovlivnit expresi NR1-NR2 dimerù v receptorovém komplexu souèasnou intrahipokampální infuzí aODN pro NMDA-R1 podjednotku a bezprostøednì následující infuzí aODN pro NR2A nebo NR2B. Cílem bylo nejen modifikovat proteinovou expresi NR1 podjednotky, ale i zjistit, zda jsou zmìny exprese provázeny prùkaznými zmìnami v ASR/PPI. Materiál a metody: Všechna pozorování byla provádìna na mladých dospìlých potkaních samcích kmene Wistar (Biotest, Konárovice). Zvíøata byla ustájena v transparentních chovných nádobách v klimatizovaném zvìøinci s pravidelným dvanáctihodinovým cyklem svìtlo/tma. ODN byly modifikovány na prvních a posledních tøech bazích fosforothioátem (Generi Biotech, Hradec Králové). Infuzi do ventrálních èástí obou hipokampù – vehikulum (izotonický roztok NaCl), sODN nebo aODN – jsme provádìli rychlostí 1,0 μL/min (celkový objem 5 nmol v 2,5 μL × 2/hipokampus) v thiopentalové anestezii. Podle aplikací jsme potkany rozdìlili do 8 skupin: kontrolní se dvìma infuzemi NaCl; aODN-NR1/NaCl; aODN-NR1/aODNNR2A; aODN-NR1/aODN-NR2B; aODN-NR2A/ NaCl; aODN-NR2B/ NaCl; sODN-NR1/NaCl; aODN-NR2A/aODN-NR2B. Za 24 h po skonèení aplikace látek byla mìøena ASR a její PPI (Tejkalová et al., 2005). Následnì byli potkani utraceni v hluboké éterové anestezii a z obou hemisfér byly mikrochirurgicky izolovány hipokampy. Z homogenizovaných hipokampù byla centrifugací získána hrubá synaptozomální (P2) frakce, která byla dále zpracována pro elektroforézu a následnì byly provedeny imunobloty pro stanovení proteinu NR1 podjednotky a referenèního proteinu (α-tubulin). Pro statistická hodnocení dat ASR a PPI bylo použito neparametrického testu Mann-Whitney, pro zhodnocení exprese NR1 podjednotky byl použit neparametrický test Kruskal-Wallis. Výsledky a diskuze: Velikost reflexní motorické odpovìdi na silný akustický signál (120 dB) nebyla zmìnìna u experimentálních skupin oproti skupinì kontrolní. Rovnìž hodnocení senzorimotorického gatingu založené na mìøení PPI neprokázalo, že by provedená intrahipokampální infuze nìkteré z použitých kombinací látek ovlivòovala velikost PPI. Kvantifikace exprese NR1 podjednotky pomocí protilátky proti všem osmi sestøiženým variantám této podjednotky ukázala pokles exprese oproti kontrolám v obou hipokampech potkanù, jimž byl aplikován aODN-NR1 v kombinaci s izotonickým roztokem 0,9 % NaCl (levá strana o 18 %, pravá o 13 %). Pokles vyvolaly i kombinace aODN-NR2A a NaCl (vlevo o 9 %, vpravo o 15%); aODN-NR2B a NaCl (vlevo o 8 %). Pøi infuzi aODN-NR1 spoleènì s aODN-NR2A bylo množství NR1 proteinu v levém hipokampu nižší o 6 %, v pravém vyšší o 6 % ve srovnání s kontrolní hodnotou. U skupiny potkanù, kterým byla do obou hipokampù infundována kombinace aODN-NR1/NR2B, se neobjevil pokles v expresi NR1 proteinu, naopak se objevila jeho mírná „over“-exprese v obou hipokampech (vlevo 7 % a vpravo 18 % nad kontrolní hodnotu). Všechny uvedené zmìny byly však statisticky nevýznamné. Teprve aplikace kombinace aODN-NR2A/NR2B vykázala oèekávaný pokles (vlevo o 24 % a vpravo o 42 % oproti kontrole). Post-hoc analýza ukázala signifikantní výsledek pouze vlevo. V pøedchozí studii jsme ukázali, že snížení exprese proteinu NR2A, a pøedevším NR2B podjednotky, spolu s modifikovanou expresí receptorové NR1 podjednotky, provází psychóze podobné chování potkana, vèetnì deficitu jeho PPI (Šśastný et al., 2005). Proto jsme v tìchto pozorováních ovlivòovali i expresi NR2 podjednotek, z nichž v dospìlosti pøevažuje exprese do post-synaptické membrány kotvící NR2A podjednotky nad podjednotkou NR2B. Vyvázání NR2A podjednotky z této membránové denzity mùže zpùsobit nejen rychlou internalizaci celého receptorového komplexu NMDA-typu, ale i ovlivnit chování v reakci PPI. Nicménì asymetrie v expresi NR2A/ NR2B podjednotek v levém a pravém hipokampu mùže naše závìry dále modifikovat. Podpoøeno projekty MŠMT ÈR 1M0517, MZOPCP2005 a GAÈR 309/09/ HO72. LITERATURA Duncan GE, Moy SS, Perez A, Eddy DM, Zinzow WM, Lieberman JA, Snouwaert JN, Koller BH. Deficit in sensorimotor gating and tests of social behaviour in a genetic model of reduced NMDA receptor function. Behav Brain Res 2004; 153:507-519.

Postery

Gu Z, Jiang Q, Fu AKY, Ip NY, Yan Z. Regulation of NMDA receptors by neuregulin signaling in prefrontal cortex. J Neurosci 2005; 25:49744984. Mohn AR, Gainetdinov RR, Caron MG, Koller BH. Mice with reduced NMDA receptor expression display behaviors related to schizophrenia. Cell 1999; 98:427-436. Nong Y, Juany Y-Q, Salter MW. NMDA receptors are movin´in. Curr Opin Neurobiol 2004; 14:353-361. Šśastný F, Tejkalová H, Skuba I, Balcar VJ, Kaiser M, Yoneda Y. Quinolinic acid, N-methyl-D-aspartate receptor and schizophrenia: Testing an integrative theory. In: Amino Acid Signaling 04, Yoneda Y., ed., Research Signpost, Trivandrum, Kerala, 2005. Pp. 67-83. Tejkalová H, Šśastný F. Neurovývojová a neuroinfekèní hypotéza schizofrenie v animálním modelu. Psychiatrie 2005; 9(Suppl. 3):21-24. Vrajová M, Tejkalová H, Klaschka J, Šśastný F. Snížená exprese proteinu NR1 podjednotky po antisense oligodeoxynukleotidu NMDA-R1 neovlivní reakci potkana na akustický podnìt. Psychiatrie 2007; 11(Suppl. 3):4-7. Mgr. Monika Vrajová Psychiatrické centrum Praha Ústavní 91, 181 03 Praha 8 E-mail: [email protected] SOUVISLOSTI KLINICKÝCH, PSYCHOLOGICKÝCH A GENETICKÝCH MARKERÙ A JEJICH VÝVOJOVÉ TRENDY U CHLAPCÙ S HYPERKINETICKOU PORUCHOU – LONGITUDINÁLNÍ STUDIE CORRELATES OF CLINICAL, PSYCHOLOGICAL AND GENETIC MARKERS AND THEIR DEVELOPMENTAL TRENDS IN BOYS WITH ATTENTION-DEFICIT/HYPERACTIVITY DISORDER – LONGITUDINAL STUDY Žáèková M.1, Fi¾ová A.1, Klimusová H.3, Drtílková I.1, Theiner P.1, Šerý O.2, Navrátilová P.1,4 1 Psychiatrická klinika, Fakultní nemocnice Brno, Lékaøská fakulta, Masarykova univerzita 2 Laboratoø neurobiologie a molekulární psychiatrie, Ústav biochemie, Pøírodovìdecká fakulta, Masarykova univerzita 3 Psychologický ústav, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita 4 Neurologická klinika, Fakultní nemocnice svaté Anny v Brnì, Lékaøská fakulta, Masarykova univerzita SOUHRN: Sdìlení prezentuje výsledky interdisciplinární studie navazující na již ukonèenou studii hodnotící klinické a genetické markery a jejich souvislosti u chlapcù s hyperkinetickou poruchou ve vìku 7–13 let. V této studii se zamìøujeme na vývojové trendy psychologických charakteristik a jejich souvislosti s genetickými faktory u tìchto pacientù pøi dosažení vìku 13–18 let. Klíèová slova: ADHD, hyperkinetická porucha, perzistentní, genetika, DNA, adolescenti SUMMARY: This article shows results of an interdisciplinary study following a completed study that evaluated clinical and genetic markers and their correlates in boys with attention-deficit/hyperactivity disorder (ADHD) at the age of 7 to 13 years. The aim of this article has been to assess the developmantal trends of the psychological characteristics and their correlates with genetic factors in a group of these patients at the age of 13 to 18 years. Key words: ADHD, hyperkinetic disorder, persistent, genetic, DNA, adolescents Cíle: Pøíznaky hyperkinetické poruchy pøedstavují významný problém pro celou životní dráhu jedince a v prùbìhu vývoje jejich klinická manifestace mùže nacházet øadu podob. Cílem psychologické èásti bylo popsat psychologické charakteristiky a jejich vývojové trendy u chlapcù s hyperkinetickou poruchou (dále jen: HKP), pøièemž jsme se zamìøili na charakteristiky kognitivního výkonu, které souvisejí s tzv. jádrovými pøíznaky poruchy (zejména poruchou pozornosti a impulzivitou) a souèasnì jsme se snažili charakterizovat výkon sledované populace v testech neuropsychologické baterie Neurobehavioral Evaluation System 2 (dále jen: NES 2). Cílem genetické èásti bylo zjištìní výskytu jednotlivých alelických a genotypových frekvencí polymorfizmù kandidátních genù u tìchto pacientù. Ty pak byly následnì korelovány s výsledky jednotlivých psychologických vyšetøení a psychiatrických dotazníkù a škál. Metoda: Výzkumný soubor byl sestavován z chlapcù pøedchozího výzkumu, kdy bylo vyšetøeno 119 chlapcù s HKP ve vìku 7 až 13 let a dále byl doplnìn o další chlapce, u nichž byla ve školním vìku diagnostikována HKP. Návratnost byla pomìrnì malá. Souèasný výzkumný soubor zahrnoval 36 zkoumaných osob (dále jen: ZO) ve vìku 13 až 18 let. Ve výzkumném souboru jsme rozlišili dvì vìkové skupiny (13–15 a 16–18 let), pøièemž pøevažovali ZO z mladší vìkové skupiny nad starší. Bylo provedeno základní

112

Postery

PSYC HIATR IE ƒ ROÈNÍK 13 ƒ 2009 ƒ SUPPLEMENTUM 2

klinické pedopsychiatrické a somatické vyšetøení se zjištìním anamnestických dat, zhodnocena byla kritéria chronické poruchy ADHD dle DSM IV, semistrukturovaný rozhovor cílený na pøíznaky ADHD v adolescenci, dotazník dle Connersové pro rodièe a u starších jedincù i škála Conners Adults ADHD Rating Scale. K mìøení psychologických charakteristik jsme použili výkonové testy typu tužka-papír (TE-NA-ZO pro mìøení impulzivity, d2 a TMT pro mìøení poruchy pozornosti) a metody administrované poèítaèem (testy baterie NES 2). Pomocí metod molekulární biologie byla provedena genotypizace polymorfizmù kandidátních genù, u kterých byl již prokázán vztah k ADHD (genu pro μ-opiodní receptor, dále genu pro ACE, BDNF, CCR5, COMT, DAT1, DRD2, IL-2, IL-6, AGT, MAO-B, TNFα). Byly vypoèítány genotypové a alelické frekvence, které pak byly statisticky srovnávány a korelovány s výsledky psychiatrických dotazníkù a psychologických vyšetøení. Ke statistickému zpracování dat byl použit statistický systém CSS Statistica (StatSoft, Tulsa, USA) a specializované programy pro studium multigenních systémù. Výsledky a jejich diskuze: Zjistili jsme, že chlapci s HKP ve vìku 13– 18 let vykazují tendenci k prùmìrné až zvýšené impulzivitì v kognitivním stylu, pøièemž celková efektivita v testu impulzivity je relativnì srovnatelná s normou. Charakteristiky výkonu pozornosti hodnocené testy d2 a TMT ukazují na relativnì srovnatelný výkon s populaèní normou pøi mírném vychýlení nìkterých charakteristik smìrem k vyššímu nebo nižšímu prùmìru. Celkovì je zjištìný deficit pozornosti minimální. Srovnání výkonu starší (16–18 let) a mladší (13–15 let) vìkové skupiny v testech tužka-papír ukazuje na zvýšení impulzivity pøi výkonu rozdìlované selektivní pozornosti. Srovnání výkonu obou vìkových skupin v subtestech NES 2 ukazuje na pøirozené vývojové zlepšování výkonu s narùstajícím vìkem, nelze však urèit tento trend v subtestech NES 2 vzhledem k normì. Srovnání pøedchozího a souèasného výkonu ukazuje, že s narùstajícím vìkem došlo u sledované populace ke zvýšení impulzivity v kognitivním stylu, nikoliv však ke zmìnám efektivity výkonu v testu impulzivity. Projevy impulzivity se projevují i v rùzných testech zatìžujících pozornost. Jejich zvýšení èi snížení v souladu s vìkem je nekonzistentní vzhledem k povaze úkolu. Pøi korelaci genetické èásti studie s výsledky psychiatrických škál a dotazníkù byl zjištìn signifikantní rozdíl hodnot u I/D polymorfizmu genu pro ACE v korelaci s výsledky dotazníku CAARS. Pøi korelaci genetických a psychodiagnostických nálezù bylo zjištìno, že z vyšetøovaných polymorfizmù genù byl v korelaci s výsledky psychodiagnostických vyšetøení nejèastìji polymorfizmus A118G genu pro μ-opiodní receptor, polymorfizmy ostatních genù s výsledky psychodiagnostických vyšetøení korelovaly pouze ojedinìle. Závìr: V našem výzkumu jsme u populace chlapcù s HKP ve vìku 13– 18 let zjistili prùmìrnou až zvýšenou tendenci k projevùm impulzivního kognitivního stylu vzhledem k populaèní normì a souèasnì zvýraznìní této tendence oproti pøedchozímu mìøení, kdy tito chlapci dosahovali vìku 7–13 let. Projevy impulzivity se pøi souèasném mìøení objevovaly i v nìkterých pozornostních testech, pøièemž docházelo rùznì k jejich zvýšení nebo snížení s narùstajícím vìkem v rámci souèasného mìøení v rùzných testech pozornosti. Zkoumání selektivní a rozdìlované selektivní pozornosti neprokázalo u sledované populace významné odchylky od normy. Popsali jsme souèasný výkon sledované populace v testech neuropsychologické baterie NES 2. Popsali jsme vývojové trendy v rámci souèasného mìøení a provedli srovnání pøedchozího a souèasného výkonu, pøièemž jsme zjistili pøirozenì zlepšující se výkon s narùstajícím vìkem. Pøi korelaci genetických nálezù s výsledkù psychiatrických škál i psychologických nálezù byl zjištìn signifikantní rozdíl hodnot vždy u jednoho z polymorfismù genù, u ostatních genù pak byly rozdíly zjištìny pouze sporadicky, lze je tedy obtížnì interpretovat. Práce byla podpoøena Interní grantovou agenturou Ministerstva zdravotnictví Èeské republiky (IGA MZ ÈR è. NR9298-3/2007). LITERATURA Drtílková I, Šerý O, Theiner P, Uhrová A, Žáèková M, Balaštíková B, Znojil V. Clinical and molecular -genetic markers of ADHD in children. Neuro Endocrinol Lett 2008;29: 320 -327. Drtílková I. Hyperkinetická porucha (ADHD) v adolescenci a dospìlosti. In: Drtílková I, Šerý O et al. Hyperkinetická porucha ADHD, 2007, Praha: Galén, 217-226.

113

Halperin JM, Schulz KP. Revisiting the role of the prefrontal cortex in the pathophysiology of attention-deficit/hyperactivity disorder. Psychol Bull 2006; 132: 560-581. MUDr. Markéta Žáèková Psychiatrická klinika FN Brno a LF MU Jihlavská 20 625 00 Brno E-mail: [email protected] EEG ABNORMALITY U RÙZNÝCH TYPÙ DELIKVENCE – NEKONTROLOVANÝ AFEKT EEG ABNORMALITIES IN DIFFERENT TYPES OF CRIMINAL BEHAVIOR -UNCONTROLLED AFFECT Žukov I., Ptáèek R., Fischer S., Domluvilová D., Kozelek P., Vimmer M. Psychiatrická klinika 1. LF UK, VFN, Praha SOUHRN: EEG abnormality u poruch osobnosti a delikventù jsou popisována v øadì studií, ale doposud bez jednoznaèných výsledkù. Na základì tohoto stavu jsme v naší studii porovnávali EEG nálezy u rùzných typù kriminální aktivity a nedelikventních kontrol. Porovnávali jsem ètyøi skupiny osob. První skupina (N = 20) zahrnovala násilné útoèníky, jejichž kriminální chování bylo možno popsat jako impulzivní, afektivnì motivované, afektivnì agresivní. Druhá skupina (N = 20) byla kontrolní, bez kriminální aktivity a bez duševní nemoci. Tøetí skupina (N = 20) zahrnovala násilné, ale neimpulzivnì se chovající jedince. Skupina ètvrtá (N = 20) byla vytvoøena z delikventù páchající majetkovoui trestnou èinnost, neafektivní, nenásilnou a neimpulzivní. EEG abnormality byly nalezeny u 75 % subjektù. Mnohoèetné EEG abnormality jsme prokázali u 35 % subjektù. U neimpulzivních delikventù jsme prokázali vyšší èetnost EEG abnormalit. Ostatní skupiny, jako majetkovì trestnì èinné a kontroly, nemìly signifikantní výskyt EEG abnormalit.Výsledky ukázaly nejvyšší výskyt EEG abnormalit u skupiny útoèníkù impulzivních, afektivnì motivovaných a afektivnì agresivních. Výsledky jsou ve shodì s pøevážnou vìtšinou pøedešlých studiíí, které nenalezly specifický EEG záznam pro jednotlivé typy kriminální aktivity – chování. Výjimkou je skupina impulzivnì agresivních delikventù s nekontrolovaným afektem, u nichž jsou EEG abnormality nejèetnìjší a do znaèné míry i specifické (sub-alfa 7,5 Hz). Klíèová slova: abnormality, EEG, kriminální chování, nekontrolovaný afekt SUMMARY: Electroencephalographic abnormalities in psychopathic personalities and in forensic population were reported in many EEG studies but at this time the problem presents still unresolved question. Within this context aim of this study is to present findings of several EEG abnormalities in different types of criminal behavior in comparison to healthy controls. Studied sample included four groups. The first group (n = 20) included offenders of violent criminal activity evaluated as impulsive, non-deliberate, affectively motivated and affectively aggressive. The second, control group (n = 20) included individuals who committed no criminal activity and has no mental disorder. The third group (n = 20) included violently deliberately behaving delinquents and the fourth group (n = 20) included delinquents performing property criminal activities, non-violent and non-impulsive. An EEG abnormality was found in 70 % of subjects. Multiple abnormalities were found in 35% of the subjects. In non-impulsive delinquents higher rate of EEG abnormalities were found (30 % and multiple abnormalities in 5 %). Other groups i.e. thefts and the control group show no significant EEG changes. In summary, the results show the highest occurrence of EEG abnormalities in the group of impulsive criminals. The results are in agreement with previous findings that did not find specific EEG signs in different types of criminal behavior exception of impulsive aggressive criminals (sub- alfa wave, 7,5 Hz). Key words: abnormalities; EEG; criminal behavior; uncontrolled affect Podpoøeno: GAÈR 406/09/0367. Ilja Zukov, MD, Ph.D. Department of Psychiatry 1st Faculty of Medicine Charles University Ke Karlovu 11 120 00 Prague 2 Czech Republic E-mail: [email protected]