Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Ústav biotechniky zeleně

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Ústav biotechniky zeleně

Opadavé dřeviny a byliny atraktivní v době vegetačního klidu Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

doc. Ing. Miloš Pejchal, CSc.

Helena Málková

Lednice 2007

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Opadavé dřeviny a byliny atraktivní v době vegetačního klidu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana ZF MZLU v Brně.

V Lednici dne Podpis diplomanta

2

Děkuji vedoucímu své bakalářské práce doc. Ing. Miloši Pejchalovi, CSc. za odborné vedení při zpracovávání bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat Ing. Markétě Nohelové za poskytnuté materiály a také svým blízkým za podporu.

3

Abstrakt: The plants are interesting with their variability during the year. They are different in the growing season and wintertime. The branch of science which deals with life variability of plants during the season is named phonology. The wintertime plants are also interesting due to compositional properties. Compositional properties consider notions such as a growth, physiognomy and other characteristics sensible not only by sight. Other important compositional properties of plants are shape, texture, architecture of plants, color, noise, smell, characteristics interesting by touch, changeability, part of plants of interesting visage as a bud, roses, lifeless part of plants. The most of characteristics are sensible by eye but some characteristic has to be sense by active observer such as smell or plants face. All of these characteristics and their sensation are influenced by other factors like location of plants, sunshine, hoarfrost, tears of water. The plants can also be interesting in winter time if they have some of these characteristics. If they have more of characteristics it makes them more attractive. Very interesting part of the year for studies is winter as it causes interesting combinations of plants. Deciduous trees, plants, compositional properties, wintertime.

Rostliny jsou zajímavé různými prvky ve vegetačním období a v době vegetačního klidu díky své proměnlivosti v rámci roku. Proměnlivost životních projevů rostlin studuje rostlinná fenologie. I ve fenofázi vegetačního klidu mají rostliny některé zajímavé kompoziční vlastnosti. Kompoziční vlastnosti jsou vlastně vlastnosti růstové, vzhledové a některé další vnímatelné jinak než zrakem, které jsou důležité pro kompozici. Významnými kompozičními vlastnostmi, které mohou zaujmout v zimním období, jsou tvar, textura, struktura (architektura), barva, zvuk, hmatově zajímavé vlastnosti, vůně, proměnlivost a vzhledově atraktivní části rostlin jako jsou pupeny, květy, plody, trny a kolce, listy, kůra a borka a odumřelé části rostlin. Většina vlastností je vnímatelná zrakem, u některých je však třeba k jejich vnímání aktivního pozorovatele (vůně, hmatově zajímavé vlastnosti). Veškeré tyto vlastnosti a jejich vnímání je ovlivněno dalšími faktory od umístění rostliny, působení okolí až po osvětlení, pokrytí jinovatkou, kapkami vody. Rostliny mohou být zajímavé v zimním období, mají-li tedy některou z těchto kompozičních vlastností. Pokud jich mají více, působí samozřejmě ještě atraktivněji. I v zimním období lze tedy vytvořit zajímavě působící kombinace rostlin. Opadavé dřeviny, byliny, kompoziční vlastnosti, vegetační klid.

4

OBSAH 1. Úvod

7

2. Cíl práce

8

3. Rostlinná fenologie

9

4. Vlastnosti rostlin významné pro zahradní a krajinářskou tvorbu- základní třídění všech relevantních vlastností

11

4.1 Vlastnosti kompoziční

11

4.2 Vlastnosti pěstitelské

14

4.3 Vlastnosti ekologické

15

4.4 Vlastnosti ostatní

15

5. Vlastnosti kompoziční- charakteristika jejich podstaty

16

5.1 Tvar

16

5.2 Textura

22

5.3 Struktura (architektura)

25

5.4 Barva

26

5.5 Zvuk a hmatově zajímavé vlastnosti

28

5.6 Vůně a aroma

29

5.7 Proměnlivost

29

5.8 Vzhledově atraktivní části rostlin

32

5.8.1 Pupeny

32

5.8.2 Květy

32

5.8.3 Plody

33

5.8.4 Trny, kolce

33

5.8.5 Listy

34

5.8.6 Kůra, borka

34

5.8.7 Odumřelé části rostlin

35

6. Kompoziční vlastnosti zajímavé v době vegetačního klidu u opadavých dřevin a bylin

36

6.1 Opadavé dřeviny

36

6.1.1 Tvar

36

6.1.2 Textura

38

6.1.3 Struktura (architektura)

39

6.1.4 Barva

41

6.1.5 Zvuk

42 5

6.1.6 Hmatově zajímavé vlastnosti

42

6.1.7 Vůně a aroma

43

6.1.8 Proměnlivost

43

6.1.9 Vzhledově atraktivní části

44

6.1.9.1 Pupeny

44

6.1.9.2 Květy

45

6.1.9.3 Plody

46

6.1.9.4 Trny, kolce

47

6.1.9.5 Kůra a borka

48

6.1.9.6 Odumřelé části rostlin

51

6.2 Byliny

52

6.2.1 Tvar

52

6.2.2 Textura

52

6.2.3 Struktura (architektura)

53

6.2.4 Barva

55

6.2.5 Zvuk

55

6.2.6 Hmatově zajímavé vlastnosti

55

6.2.7 Vůně a aroma

55

6.2.8 Proměnlivost

55

6.2.9 Vzhledově atraktivní části rostlin

55

6.2.9.1 Květy

55

6.2.9.2 Plody

56

6.2.9.3 Listy

57

6.2.9.4 Odumřelé části rostlin

58

6.3 Možnosti využití opadavých dřevin a bylin v době vegetačního klidu

60

6.4 Omezení využití opadavých dřevin a bylin v době vegetačního klidu

60

7. Diskuse

61

8. Závěr

63

9. Seznam použité literatury

64

10. Seznam obrázků

67

11. Přílohy

70

6

1. ÚVOD Se změnou ročních období se mění počasí, teplota i oslunění celého díla zahradní a krajinářské architektury. V každém období lze tedy očekávat něco jiného. S příchodem zimy začíná také v zahradě nové roční období. Jsou rostliny, které během vegetace vykazují jen minimální změny, u jiných jsou tyto změny velmi patrné. Při navrhování je tedy vhodné počítat s proměnlivostí jednotlivých druhů i kultivarů. K rostlinám s největší proměnlivostí patří právě opadavé dřeviny, které i v zimě dokáží zaujmout. Vegetace v zimním období není bez života a barev. Kromě stálezelených bylin mohou působit barevně i výhony, kůra, plody a další. Ozdobou mohou být také suché trsy trav a i některé trvalky, působící v odumřelém stavu. Na konci zimy některé druhy dřevin a bylin kvetou. Není jich mnoho, ale i tak jsou vzácným přínosem. Zahrada je i v zimě krásná pro toho, kdo se umí dívat a vychutnat si prožitek z této roční doby. Pro zahradního architekta je proto důležitá znalost chování rostlin přes zimu. I v lednu se totiž očekává, že bude zahrada dobře vypadat. Je naprosto možné také v zimě vytvořit mnohotvárné a tvůrčí kombinace rostlin. Důležité je, aby opadavé dřeviny a byliny tvořily vyvážený celek se stálezelenými rostlinami a neživými prvky zahradního díla.

7

2. CÍL PRÁCE V bakalářské práci Opadavé dřeviny a byliny atraktivní v době vegetačního klidu bylo cílem ukázat vlastnosti rostlin významné z tohoto hlediska a možnosti využití těchto rostlin. V práci by měly být popsány kompoziční a jiné vlastnosti rostlin, přičemž práce by měla být hlavně zaměřena na vlastnosti kompoziční a to tedy v době vegetačního klidu. Tato práce nemá být jen teoretická, ale měla by ukazovat i možné využití zajímavých opadavých dřevin a bylin a jejich vlastností v době vegetačního klidu v praxi, případně i jejich dobu a délku působení, vše pak je dokumentováno obrazovou částí.

8

3. ROSTLINNÁ FENOLOGIE Téma Opadavé dřeviny a byliny atraktivní v době vegetačního klidu souvisí s termínem rostlinná fenologie. Díky tomu, že se mění a periodicky časově opakují určité podmínky pro rostliny, jako je teplota nebo množství srážek, dochází vůbec ke vzniku období vegetačního klidu. Pak je tedy možné se zabývat i rostlinami a jejich vlastnostmi, které jsou v tomto období zajímavé. A jelikož rostlinná fenologie je věda, která se zabývá těmito projevy rostlin, bude o ní zmíněno v této kapitole trochu podrobněji. Termín fenologie je odvozen z řeckého slova „Phaino“, které doslovně odpovídá českým slovům projev nebo vzhled. Zaznamenává vizuálně patrné a právě se vyskytující projevy živých organismů. Rostlinná fenologie je její dílčím odvětvím a poukazuje tedy na studium sezónní proměnlivosti životních událostí rostlin. (AKUNDA et HUXLEY, 1990, in BULÍŘ, 2004) Podle ROŽNOVSKÉHO a HAVLÍČKA (1998) je fenologie definována jako věda, která se zabývá studiem časového průběhu periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů (fenologických fází) a jejich vazbou na počasí a podnebí včetně půdních poměrů. Může se dále dělit podle druhu sledovaných organismů na fytofenologii a zoofenologii, podle rozsahu na makrofenologii (pozorování makro fází) a mikrofenologii (pozorování mikrofází, např. tvorba rostlinných orgánů apod.). Podle reakce přírody na skutečný průběh počasí se rozděluje rok na fenologická období: Fenologické předjaří, v němž se příroda probouzí. Fenologické jaro se dělí na časné a plné. Fenologické léto se opět dělí na časné a plné. Fenologický podzim. Fenologická zima je obdobím vegetačního klidu. Půda zamrzá a jen krátkodobě může dojít k probuzení vegetace. Podle jiného rozdělení (DIRRSCHKE, 1995, in NOHELOVÁ, 2007) má rok 10 fází: předjaří, začátek časného jara, konec časného jara, začátek plného léta, konec plného léta, konec časného léta, plné léto, časný podzim, zima (vegetační klid). Vegetační klid je období, kdy rostlina je v relativním vegetačním útlumu, tedy není výrazně aktivní při vytváření nových vodivých pletiv. Došlo k přerušení asimilace, dále ke stažení zásobních živin a opadu listů. Pro nástup tohoto období je charakteristické rovněž přeskupování látek uvnitř rostlinného organismu. (BULÍŘ, 2004)

9

Vegetační období neboli vegetační perioda je období, jež můžeme charakterizovat ustáleným průměrným počtem dnů, které poskytují vhodné klimatické podmínky, při nichž se vegetace určitých zeměpisných poloh může vyvíjet (rašit, vytvářet plody,...). Vegetační období jednotlivých druhů rostlin je různě dlouhé. V dané zeměpisné šířce, délce a nadmořské výšce se vyjadřuje podle základní meteorologické hodnoty jakou je teplota. (BULÍŘ, 2004) posouzeno s vlivem na růst a vývoj rostlin: - vegetační léto- průměrná denní teplota 15°C a více - hlavní vegetační období- průměrná denní teplota 10 °C a více - velké vegetační období- průměrná denní teplota 5°C a více z meteorologického hlediska: - vegetační období- teplý půlrok duben- září - vegetační klid- chladný půlrok říjen- březen (ROŽNOVSKÝ, 2004)

10

4. VLASTNOSTI ROSTLIN VÝZNAMNÉ PRO ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKOU TVORBU- ZÁKLADNÍ TŘÍDĚNÍ VŠECH RELEVANTNÍCH VLASTNOSTÍ Široké rozpětí původních areálů výskytu rostlin se projevuje nejenom ve velké variabilitě jejich možného použití, v jejich rozdílných požadavcích a nárocích na pěstování, ale i v různorodých vnějších projevech růstu a vzhledu. S tím úzce souvisí řada vlastností, z nichž některé jsou více významné pro pěstitele, jiné pro šlechtitele, prodávajícího či kupujícího. Pro potřeby oboru zahradní a krajinářská architektura je nutné znát vlastnosti rostlin důležité jak pro navrhování, tak pro zakládání a péči o výsadby. Z tohoto pohledu můžeme vlastnosti rostlin rozdělit na : • kompoziční - důležité pro kompozici, pro navrhování výsadeb. Můžeme k nim přiřadit např. velikost, barvu, tvar, charakter listu, květu resp. květenství, plodu a jejich působení v kompozičních jednotkách, dobu a délku kvetení, texturu, strukturu, dobu rašení, charakter růstu, délku života, vůni, zvuk apod. • pěstitelské - důležité pro zakládání a péči o vegetační prvky. K nim řadíme např. způsob rozmnožování, schopnost snášet přesazování, seřezávání, jejich náchylnost k chorobám a škůdcům, mrazuvzdornost apod. Do této skupiny vlastností bychom také mohli zařadit některé růstové vlastnosti uvedené v předešlé skupině, protože jsou významné nejenom pro navrhování ale i pro zakládání a péči o vegetační prvky, jako např. délka života rostlin, způsob ukončení jejich růstu v průběhu roku apod. • ekologické - např. sociabilita a disperze • ostatní - např. výrazná schopnost lákat opylovače v době květu apod. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Jednotlivé vlastnosti nepůsobí izolovaně, naopak spolu úzce souvisí, často se doplňují a prolínají. Detailnější rozdělení vlastností rostlin se částečně liší v dendrologickém a květinářském pojetí. Vzhledem k tématu a účelu této práce jsou tyto dva způsoby, podle PEJCHALA (2001) a MACHOVCE, JAKÁBOVÉ a kol. (2006), propojeny a vlastnosti rozděleny takto:

4.1 Vlastnosti kompoziční Jsou dané genetickou výbavou rostlin a působením ekologických faktorů prostředí. Ke kompozičním vlastnostem patří vlastnosti růstové, vzhledové a další. Jako růstové vlastnosti je možné popsat takové atributy, které charakterizují rostlinu 11

z hlediska růstu a vývoje a jsou spojeny s přibýváním a změnami hmoty. Jako vzhledové vlastnosti pak označujeme takové vlastnosti, které charakterizují rostlinu z hlediska jejího vnějšího projevu a působení v kompozici. Růst jako základní projev života, je možno charakterizovat jako nezvratné přibývání hmoty či velikosti spojené s činností protoplazmy, zatímco vývoj je časový sled růstových a diferenciačních změn. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Mezi vlastnosti kompoziční lze dále přiřadit i vlastnosti vnímané jinak než zrakem, a to například sluchem nebo hmatem a dokonce i vlastnosti nevnímatelné smysly (symbolika). Všechny se vzájemně výrazně prolínají a doplňují. • tvar Tvar rostliny znamená její základní obrys. (MACHOVEC, 1982) • velikost Velikostí rostliny rozumíme obvykle rozměry dosahované u dospělých jedinců. Velikost bývá velmi často ztotožňována s jejich výškou. Výška je přitom pouze jeden z ukazatelů velikosti. Neméně důležitá je i šířka, která spolu s výškou vymezuje objem a tvar rostliny v prostoru. U některých taxonů s poléhavým či plazivým růstem je dokonce důležitější než výška. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • dynamika (rychlost) růstu Ukazatelem dynamiky růstu je přírůstek. Přírůstek je možné charakterizovat jako nárůst nadzemní hmoty za časovou jednotku. Nejčastěji se jedná o přírůstek výšky a šířky. Poznání těchto vlastností je důležité např. pro představu výškové gradace vegetačního prvku v průběhu roku a pro stanovení optimálního sponu, dále pak pro představu vývoje vegetačního prvku z pohledu celoživotního vývoje (u dřevin a některých bylin). (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • textura Textura je uspořádání povrchových částí a detailů povrchů pozorovaných předmětů. Plocha se liší v uspořádání a současně v kvalitě. Jinými slovy textura je charakter či kvalita povrchu plochy, v našem případě charakter povrchu rostliny. Bylo by nesprávné se domnívat, že uvedení rozměrů listů v měrných jednotkách (mm,cm, dm) by dělení rostlin podle textury ulehčilo. Textura primárně sice závisí od

12

velikosti listu, ale je ovlivněna dalšími faktory jako je způsob utváření listů, hustota olistění, členění listu. Textura je spolu s charakterem růstu (způsob morfologického utváření nadzemních částí) rostliny a s barvou a tvarem květu a listu jednou z nejdůležitějších vlastností pro zahradní a krajinářskou tvorbu. Na rozdíl od květu, který má v kompozici časově omezené působení, textura se uplatňuje v průběhu celého vegetačního období. Kombinací kontrastných textur lze docílit celoročně působivých efektů, ale stejně tak nevhodným kombinováním textur monotónních či disharmonických efektů. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • struktura (architektura) Struktura (architektura) v angličtině obecně znamená složení, členění, konstrukci či obraz. U rostlin struktura vyjadřuje charakter větvení a výrazně ovlivňuje habitus rostliny, to je celkový vzhled stromu (např. tvar koruny, hustota a úhel zavětvení a podobně). Struktura je nejvíce patrna v bezlistém stavu, kdy můžeme nejlépe vnímat linií větví. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • barva Barva je v zahradní a krajinářské tvorbě prakticky nejnápadnější vzhledovou vlastností. (MACHOVEC, 1982) • zvuk • hmatově zajímavé vlastnosti • vůně a aroma • proměnlivost • socio-kulturní význam (symbolika) Některé rostliny mohou vyvolávat pocity, které nejsou vnímatelné žádnými smysly, mohou být určitým symbolem, nebo nějaký pocit vyjadřovat. U květin i některých keřů a polokeřů se na základě těchto symbolů vyvinula květomluva. U stromů je tomu trochu jinak. Stromy mohou být symboly státnosti a pamětníky zašlých časů. Krásná literatura a lidová úsloví dobře vědí, co to jsou kořeny národa a jeho tradic, vědí, kde kdo zapustil kořeny a znají i jiné podobné obraty. (VĚTVIČKA, 1999) V průběhu věků se vyvinul zvláštní vztah mezi člověkem a stromem. Odráží se to v symbolismu, posvátných mýtech, posléze náboženských a výtvarných zkratkách, a to ve všech kulturních oblastech světa. Strom symbolizuje život a vyhnání z ráje, promítá se do

13

zvyků etnik na celém světě a jeho vliv můžeme vystopovat i při vývoji grafických zkratek pro sdělení- písma. (OTRUBA, 2002) • vzhledově atraktivní části rostlin

4.2 Vlastnosti pěstitelské Vlastnosti, které se uplatňují při výsadbě nebo výsevu rostlin na stanoviště a při jejich následném pěstování. (PEJCHAL, 2001) • způsob ukončení růstu v průběhu roku Některé rostliny v období vegetačního klidu odumírají, ale většina rostlin nějakým způsobem přežívají toto nepříznivé období. Opadavé dřeviny přežívají nepříznivé období (období vegetačního klidu) pomocí obnovovacích pupenů, které na rostlině vytrvávají. Některé trvalky v našich klimatických podmínkách na zimu neodumírají, ale zůstávají polostálezelené nebo stálezelené. Jiné v nadzemních částech zcela odumírají a ztrácejí se z povrchu půdy. V důsledku nízkých teplot většina trvalek v nadzemních částech na zimu odumírá a nepříznivé období přečkává ve formě pupenů uložených těsně u povrchu či pod povrchem půdy. Některé z nich svými výraznými strukturami vytvářejí i v zimním období zajímavé kompoziční efekty, zvlášť překryje-lije silná jinovatka. Jiné se na zimu atraktivně vybarvují. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Specifickou skupinou trvalek jsou druhy, které se v našich klimatických podmínkách z povrchu zemského ztrácejí v průběhu vegetační sezóny (zatahují). (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • délka života Dřeviny jsou z časového hlediska rostliny dlouhověké, proměnlivé v čase krátkém i dlouhém. Některé druhy jsou schopny se dožít i několik tisíc let. Na druhou stranu existují i stromy dosti krátkověké. Z pohledu zahradní a krajinářské tvorby je možné byliny, na rozdíl od dřevin, označit za krátkověké rostliny. Existují však určité rozdíly uvnitř této pěstitelské skupiny. Údaje o délce života rostlin mají význam pro možnost použití, trvání a úroveň funkce, zakládání, údržbu a obnovu vegetačních prvků (technologie, organizace a ekonomika). (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • vitalita a rozšiřování se

14

Samovolné rozšiřování se z místa původní výsadby se nazývá zplanění. Tato schopnost nastává vysemeňováním nebo rozrůstáním vegetativními částmi rostlin. Rozšiřování probíhá zpravidla rychle a je závislé na vitalitě každého druhu. Správné posouzení vitality a schopnosti rostliny rozšiřovat se z místa původní výsadby je velmi důležitým předpokladem dlouhodobě úspěšného působení výsadby. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • přesazovatelnost • výmladnost a odnožování • poškozování zvěří • odolnost vůči chorobám a škůdcům (PEJCHAL, 2001)

4.3 Vlastnosti ekologické Jedná se o vztah rostlin k jejich prostředí, tj. souhrnu jevů, struktur a energií, živin a organismů obklopujících rostliny a působících na ně v průběhu života, vývoje a rozmnožování. (PEJCHAL, 2001) Poznání některých ekologických vlastnosti rostlin má velký význam při práci s nimi. Mezi nejdůležitější patří sociabilita, disperse a pokryvnost rostlin. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • sociabilita Sociabilita je sdružování jedinců populace k sobě navzájem. Určuje nakolik je taxon schopný vytvářet porosty. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • disperze Disperze vyjadřuje prostorové uspořádání jedinců populace k sobě navzájem. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • nároky rostlin na stanoviště • vazby rostlin na ostatní složky ekosystému • vztahy ve společenstvu

4.4 Vlastnosti ostatní Jak již bylo zdůrazněno, jednotlivé vlastnosti rostlin se vzájemně doplňují, prolínají a v konečném důsledku ovlivňují způsob použití rostlin a péči o ně. 15

5. VLASTNOSTI KOMPOZIČNÍ- CHARAKTERISTIKA JEJICH PODSTATY V této kapitole bude podrobněji pojednáno už jen o některých vybraných vlastnostech, nejvýznamnějších pro zimní aspekt.

5.1 Tvar Tvarem rostliny rozumíme především její základní obrys pozorovaný z různých stran, jednak poměr mezi výškou a šířkou, jednak strohost či oblost linií tohoto obrysu, případně i jejich členění a podobně. Tvary rostlin jsou pro jednotlivé rody, druhy popřípadě i nižší taxonomické jednotky vždy typické, alespoň potud, pokud nebyly narušeny nežádoucími vlivy (blesk, námraza, sníh, necitlivé seřezání, odvětvení spodních partií silným zastíněním). I v těchto případech, pokud poškození není mimořádně silné, zůstávají alespoň náznaky typického tvaru pro ten který druh. V zahradnické praxi se kromě toho vyskytuje celá řada kultivarů, které byly buď záměrně vyšlechtěny nebo vyhledány ze spontánně vzniklých odchylek v přirozených porostech a jsou nadále množeny a udržovány. Protože jsou v zahradnické praxi oceňovány především proto, že se odchylují od typického tvaru určitého druhu, označujeme je jako rostliny tvarově netypické čili atypické. Atypičnost může být pochopitelně též v textuře, velikosti, barvě a jiných vlastnostech. Obecně je dán tvar rostliny její určitou rovnovážností a tvarovou vyvážeností, vyjadřovanou větší či menší souměrností vzhledem ke svislé ose. Toto uspořádání je způsobeno vlivem negativního geotropizmu, to je růstem proti působení zemské tíže. Proto také každá, přirozeně rostoucí rostlina (určité výjimky tu tvoří rostliny pnoucí a poléhavé), a to i rostlina tvarově atypická, vykazuje určité tvarové vyvážení, ať už se týká celých souborů větví odkloněných od svislé osy v určitém úhlu, nebo vyvážeností celkové hmoty rostliny, dané celým souborem větvení a olistění. Významné odchylky, způsobující celkovou nevyváženost rostliny vzhledem k její svislé ose, vznikají zpravidla neobvyklými vlivy nebo zásahy. Tyto stavy však zpravidla dlouho netrvají. Bud se příslušná rostlina intenzivní náhradou chybějících částí znovu zadaptuje do původního, více méně vyváženého stavu, nebo zanikne. (MACHOVEC, 1982) Tvar může být pozorován z různých úhlů a vzdáleností a to vše působí na tvar, který je prezentován našemu oku.

16

Tvar je důležité estetické kritérium pro výběr rostlin. (ROBINSON, 2001) Základní charakter tvaru rostlin, daný především systémem větvení, je výslednicí způsobu růstu toho kterého druhu. Proto se například zcela jinak projevují rostliny s převážně monopodiálním systémem větvení, kam patří naprostá většina jehličnatých dřevin, a zcela jinak rostliny s jiným charakterem větvení (velmi často sympodiálním), kam patří například podstatná většina opadavých listnáčů. (MACHOVEC, 1982) Ačkoli tvar rostlin je nádherně rozmanitý, může se seskupit do velkého počtu různých typů a každý z nich má určitou roli v kompozici. Nyní budou tyto kategorie tvarů popsány. Není to pokus o přísnou klasifikaci rostlin. V daných případech bude usuzováno v příznivých podmínkách pro růst a v kryté a nikoli příliš zahuštěné lokaci. Skutečný tvar určité rostliny záleží do značné míry na přírodních podmínkách, obzvláště na světle a na tom, jak jsou vystaveny větru. Celkový tvar může být jednou z nejproměnitelnějších vlastností v rámci jednotlivých druhů.

Linie Jako linii vnímáme pouze okraje. Mohou to být okraje celé rostliny- její silueta nebo silueta jejich větví, kmenů, listů nebo okvětních listů i okraje mezi různými materiály, barvami a také mezi světlem a stínem padajícím na povrchy rostlin. Základem linie je směr. Základní účinek linie ve vyznačené kompozici je řídit oko. Různé směry linií u různých vzorků rostlin mají vnitřní estetické kvality a ty mohou být využity v kompozici výsadby. • stoupající linie Stoupající nebo vertikální linie je nejsilněji vyjádřena v obrysech rostlin se sloupovitým nebo směrem k vrcholu zužujícím se tvarem (např.: Populus nigra ‘Italica‘). Charakter stoupající linie je pozitivní, troufalý a zdůrazňující. Může být také vznešený, když má dostatečné měřítko. Pokud je vertikální linie použita bez uvážení a pořádku, může být neklidná až arogantní. • volně visící linie Volně visící-klesající linie se nachází u keřů s kmeny které visí vertikálně, pokud jsou pěstovány nad stěnou, zdí nebo na skalkách (např.: Buddleia alternifolia, Parthenocissus quinquefolia), u rostlin s visícími listy nebo květy (Wisteria, Carex pendula) a ve větvích stromů (např. Salix x sepulcralis, Pyrus salicifolia ‘Pendula‘). Částečně se v tomto případě tedy tvar prolíná se strukturou (architekturou) rostliny. Visící linie je charakteristicky 17

uklidňující, propůjčuje čistotu, klidnost, mírnost celkové scenérii . Je to proto, že připomíná jakoby vzdání se boje s přitažlivostí. • horizontální linie Horizontální linie se nachází ve stejné rovině rozprostírajících se větví a listoví (např.: Cornus kousa, Viburnun plicatum ‘Mariesii‘), podél vrchů stříhaných živých plotů, taková linie, která formuluje základ korun stromů obzvláště ve spásané krajině, tam, kde je krátká, posečená tráva, a také na úrovni země. Horizontální linie reprezentuje stav stability a klidu. Její charakter je klidný a pasivní, stejně jako odpočívající tělo. • šikmá linie S šikmou linií se setkáváme u ostře stoupajících větví, které se nacházejí u mnoha druhů stromů a keřů ale ještě častěji u několika pěstěných stromů a druhů jako Sorbus sargentiana. Tuhé listy velkého množství jednoděložních rostlin (např. Yucca) charakteristicky mají jak vertikální, tak i šikmý tvar. Opět se zde tvar částečně prolíná se strukturou rostliny. Diagonální linie je energická, dynamická a vzrušující. Vyjadřuje stav napětí a vysokou energii. Je vlastně napřažená proti přitažlivosti, žene se nahoru a zároveň dopředu.

Kvalita linie Protože prostředkem designu, se kterým pracuje zahradní a krajinářská architektura, je živá vegetace, zřídka nacházíme čistou nedotčenou linii. Pouze, když zapůsobí lidská ruka, je směr linie a geometrický tvar výsadby plánován. Geometrická linie, která je čistě přímá nebo rovně zakřivená, je vnímána jako formální a ovládaná. Většina tvarů a linií, které se nachází v přírodě, je rozmanitější a nepravidelná ve svém charakteru. Skutečně některé rostliny byly vybrány specificky pro své neobvyklé zakřivené a malebné větve (např. Salix matsudana ‘Tortuosa‘ a Corylus avellana ‘Contorta‘). Podrobněji je možno prostudovat tematiku linie a jejího působení na celkovou kompozici a její vnímání v literatuře The Planting design. (ROBINSON, 2001)

Tvary rostlin je možno rozdělit do několika základních kategorií. Pro zjednodušení jsou zde vytvořeny dvě skupiny a to stromy a ostatní rostliny (keře, polokeře, byliny). Stromy

18

1. Stromy se zaoblenou korunou, zpravidla širokou, bez výrazného modelování dílčích částí koruny. Větší diferenciace a rozvolnění základního tvaru se objevuje až ve vyšším stáří dřeviny. U kategorie se širokou zaoblenou korunou jsou to tyto tvary: • oválný, kdy šířka koruny je vždy menší než výška, tj. poměr 5:4 až do poměru 2:1 • úzce či vysoce oválný, kdy šířka koruny dosahuje maximálně polovinu její výšky, tj. poměr 2:1 a větší • široce oválný, neboli rozložitý, kde šířka k výšce je v poměru 1:1 a někdy dokonce i širší Uvedené tři typy tvarů mohou být dále modifikovány.

2. Stromy s kuželovitou korunou. Veškerá hmota těchto tvarů je uspořádána převážně vertikálně a všechny obrysové linie směřují výrazně k vrcholu. U kategorie stromů s převážně kuželovitou korunou rozeznáváme tyto základní tvary: • kuželovitý, resp. typicky kuželovitý, kdy šířka představuje 1/3- 2/3 výšky • široce kuželovitý, kdy šířka je nejméně 2/3 výšky • úzce kuželovitý, kdy šířka koruny je menší než 1/3 výšky Vzhledem k celkovým obrysovým liniím jsou uváděné tvary ještě dále modifikovány.

První kategorii tvoří většinou listnáče, druhou kategorii většinou dřeviny jehličnaté. Jsou tu však i výjimky, takže při kategorizaci tvarů nelze jehličnaté dřeviny tvarově sdružit s jedním a listnaté s druhým typem.

Ostatní rostliny Ostatní rostliny se liší především způsobem větvení. Na rozdíl od tvarů stromů se tu více uplatňují jednotlivé části rostliny, to je především větve a jejich soubory. Vyplývá to též z toho, že na rozdíl od tvarů stromů, které jsou v naprosté většině jednokmenné a rozvětvují se až v určité výši nad zemí, rozvětvují se ostatní rostliny těsně u země. Základními tvary jsou: • vzpřímený- podmíněný tím, že většina větví směřuje kolmo, nebo převážně kolmo vzhůru • kulovitý - větve jsou většinou rozloženy na všechny strany a jsou přibližně stejně dlouhé, vycházejí ze středu keře

19

• polokulovitý - je určitou obdobou předchozí kategorie, s níž se částečně překrývá, liší se však tím, že naprostá většina větví vychází z báze • kuželovitý - tento tvar se nejvíce přibližuje kuželovitému typu stromovitých dřevin, je dán zpravidla tím, že keř vytváří jednu (zřídka více) hlavní osu, kolem níž jsou uspořádány další větve k vrcholu se zkracující • rozkladitý - je to v podstatě nízký tvar, který není možno charakterizovat v předcházejících kategoriích, často bývá nepravidelný • poléhavý - zahrnuje jak poléhavé tak plazivé typy dřevin, do určité míry sem patří i popínavé dřeviny, pokud je necháváme bez opory volně na zemi

Atypické tvary rostlin a jejich kategorizace Značná část kultivarů je v sortimentech udržována právě proto, že se něčím od původního druhu liší. Podle okolností to může být tvar, barva, textura, odlišné zbarvení květů nebo plodů, odlišné podzimní nebo jarní vybarvení listů, zabarvení borky a podobně. Protože se rostliny těmito vlastnostmi liší od původního typu, označují se jako rostliny pro daný druh netypické =atypické. Atypičnost se může vztahovat ke kterýmkoliv výše uvedeným vlastnostem. V tvarovém pojetí se samozřejmě vztahuje ke tvarům. S tvarově atypickými znaky se lze setkat převážně u dřevin. Je možno rozeznávat tyto kategorie: • vzpřímené tvary - jsou to tvary vzniklé nejčastěji tak, že naprostá většina větví je téměř rovnoběžná s hlavním kmenem, to znamená, že jejich směr se většinou blíží kolmici. Úhel odklonu větví od hlavní osy zpravidla přesněji charakterizuje tvar. Také označení těchto kulturních odrůd (kultivarů) často připomíná jejich tvarové uspořádání. Tak např. označení ‘Fastigiata‘, znamená, že jde o korunu svazčitou, termín ‘Columnaris‘ označuje tvar sloupovitý, termín ‘Pyramidalis‘ respektive ‘Monumentalis‘ tvar kuželovitý a podobně. • převislé (smuteční) tvary - patří sem takové tvarové typy, jejichž větve visí dolů v různém rozložení i různých úhlech. Celkový obrys koruny bývá nejčastěji oblý až kupovitý, méně často kaskádovitý a nepravidelný. Nejčastěji se vyskytujícími názvy kultivarů jsou ‘Pendula‘ (převislý) a ‘Inversa‘ (obrácený). • kulovité, kompaktní, případně deštníkovité tvary - vznikly nejčastěji vytvářením krátkých a hustých větví a pomalým růstem. Pokud jsou používány jako stromovité formy, musí být vždy roubovány v patřičné výšce v koruně (nebo očkovány). Nejčastěji jsou

20

označovány

názvy

‘Globosa‘

(kulovitý),

‘Compacta‘

(kompaktní,

stěsnaný),

‘Umbraculifera‘ (deštníkovitý) a podobně. • zvláštní, bizarní formy se zprohýbanými až zkroucenými větvemi - vyhlížejí často velmi nepřirozeně. Větví se využívá často k vazbě. Mezi nejčastější odrůdové názvy patří ‘Tortuosa‘ (zmučený) nebo ‘Monstrosa‘ (monstrózní). • zakrslé nízké až keřovité formy - nejčastěji rostoucí tak, že vytvářejí velmi krátký hlavní kmen, nebo jej nevytvářejí vůbec a rostou keřovitě, hnízdovitě, poléhavě a plazivě. Přitom typické tvary původních druhů jsou jednoznačně kmenné. Větve u těchto zakrslých kultivarů jsou postaveny většinou vodorovně a těsně při zemi. Pokud jsou celé, nebo jejich části vzpřímené, pak jsou neobvykle krátké. Tyto kultivary bývají označovány nejčastěji jako ‘Nana‘ (nízký), ‘Compacta‘ (kompaktní, stěsnaný), ‘Nidiformis‘ (hnízdovitý), ‘Tabulaeformis‘ (tabulovitý, stolovitý), ‘Prostrata‘ (rozprostřený) a podobně.

Prakticky všechny atypické kultivary vznikly buď náhodou, nejčastěji jako mutace původního druhu, nebo i záměrným křížením a výběrem. Všechny uváděné tvary a jejich kategorie vztahované k původním rodům a druhům rostlin však není možno chápat tak jednoznačně, jak byly uvedeny. Konkrétní vyjádření tvaru určité rostliny jako jedince je vždy ovlivňováno celou řadou faktorů: Patří sem především stáří rostliny. Dále zde působí kvalita stanoviště, klimatické hodnoty, kvalita půdy, expozice, stupeň zastínění, i celá řada dalších nejmenovaných vlivů. V souvislosti s tvarem je třeba posuzovat i stavbu a postavení větví, stonků a vzhledové vlastnosti

z

toho

vyplývající

(Obr.

1).

Vzpřímený, převislý, krátký a zahuštěný, nebo i jiný výrazný charakter větví se zřetelně uplatňuje i v celkovém tvaru rostlin. Určitá tvarová modifikace vzniká i v důsledku hustoty, rozložení a velikosti listů nebo

jehličí. Velmi

silně se uplatňuje i barevný výraz, světlost nebo tmavost rostliny. Všechny tyto vlastnosti buď zdůrazňují celkový tvar v jeho obrysech, nebo

Obr. 1: Celtis occidentalis (březen 2007)

na druhé straně určitost daného tvaru znejasňují a zjemňují. Tím se mění též celkový habitus rostliny, který je dán právě celým souborem vzhledových vlastností. (MACHOVEC, 1982) 21

5.2 Textura Texturou rozumíme uspořádání povrchových částí a detailů povrchu pozorovaných předmětů. U rostlin je jako textura chápána výslednice tvarů a velikostí listů, jejich povrchu, uspořádání na větvích (stoncích), uspořádání větví (stonků) samých, v časových závislostech pak i uspořádání květů, plodů a jejich povrchů, popřípadě i dalších vlastností. (MACHOVEC, 1982) Jako textury lze označovat rozmanitost rostlinných povrchových kvalit. (SEYFANG, 1996) Textura je jednou z nejstálejších vzhledových vlastností. (MACHOVEC, 1982) Textura rostlin může být také definována jako hrubost nebo hladkost, kterou pozorovatel vidí, jakékoli části rostliny. Je to podobné s texturou malby, zrnitostí fotografie nebo konzistence materiálu jako je tkaná látka, kámen, cihla nebo dřevo. Textura funguje jako měřítko rozlišnosti a rozdílnosti uvnitř materiálu. (ROBINSON, 2001) Pozorování rostlinných textur může být zaměřeno na celou rostlinu nebo na povrch jednotlivého listu, stonku nebo výhonů, nebo i plodů. Vedle jemnosti výhonů a větví dávají texturu především kontury jednotlivých listů, velikost a hustota celé rostliny. (BORCHARDT, 1999)

Textura u rostlin je ovlivněna: • primárně - velikostí listů, hustotou listů, postavením listů a jejich členitostí • sekundárně - formováním povrchu listu a jeho barvou, vzdáleností, ze které pozorujeme (povrch a barva listu mají podpůrný, doplňující účinek), světelnými podmínkami a podobně. Znamená to, že o tom jakou má rostlina texturu primárně nerozhoduje fakt, zda listy respektive květy jsou hladké, vlnaté, vrásčité, matné, lesklé či jak jsou vybarveny. Přesvědčit se o tom můžeme v zimě, když rostliny pokryje jinovatka. Pak u stálezeleného, lesklého, kožovitého listu druhu Helianthemum nummularifolium a u vrásčitého či stříbřitého a plstnatého listu Stachys byzantina není rozdílu. Oba vypadají bíle ale přesto se dají rozlišit prvotní znaky textur - rozdíly velikosti listu, jejich hustoty a postavení. Z tohoto pohledu bychom mohli texturu vnímat jako tkaninu (osnovu) či vzor velikosti listů a hustoty olistění. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Textura stejně jako tvar záleží na vzdálenosti odkud jí sledujeme. Čím jsou větší listy a čím jsou silnější stonky, tím hrubší je textura. Řapíky také ovlivňují texturu, protože dlouhé a pohyblivé řapíky umožňují znatelný pohyb jednotlivých listů ve vánku. Tento pohyb má tendenci

22

rozbít obrys listů a dává potom měkčí vzhled. Když se pohybujeme dostatečně daleko, vizuální efekt jednotlivých listů a větviček je ztracen a koruna se jeví jako by byla vytvářena shluky listoví. Za těchto okolností pak bude velikost a seřazení, umístění těchto chumáčů nebo větví to, co determinuje celkový povrch. Rostliny vytvářené z velkých, jasně rozlišitelných větví se budou jevit, jako že jsou daleko hruběji texturovány. (ROBINSON, 2001) V kompozici existuje silný vzájemný vztah mezi texturou a dalším kompozičním prvkem barvou. Textura může zvýrazňovat nebo měnit charakter barvy, barva naopak ovlivňuje efekt a účinnost textury. Např. teplé barvy jako jsou červená, hnědá, oranžová se na rovném, hladkém povrchu jeví jako chladnější než na povrchu měkkém, zvrásněném. Je-li hladký povrch navíc lesklý, třpytivý, ztrácí barva ještě více svoji “teplost“. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Pro působení textury je důležité nejen odstup pozorovatele, ale také vztah rostlin a uspořádání v sousedství. Stříhaný živý plot má „hladký“ povrch a tím - jako krátce stříhaný trávník - výrazně klidnou stěnu, ploché působení. To platí také pro půdní pokryvy s malými lístky. Hrubě texturované velkolisté rostliny působí při plošném použití spíše neklidně. Velkolisté dřeviny (např. Catalpa) v pozadí opticky přibližují a zkracují prostor (a naopak). (BORCHARDT, 1999) Sekundární znaky, vyjadřující kvalitu povrchu plochy, hrají také velký význam a jsou silným výrazovým prostředkem při práci s detailem. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) K vyjádření textury používáme různé, neustálené termíny jako například hladká textura, lesklá, matná, mdlá, měkká, vlnatá, drsná, transparentní. Rozdílné textury použitých materiálů hrají velký význam při vzájemných kombinacích, vytvářených na principu harmonie a kontrastu. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Rostliny běžně rozlišujeme na ty, které mají hrubou, jemnou nebo střední texturu. • jemná textura Nejjemněji texturované rostliny jsou ty s nejmenšími lístky a s jemnými větvičkami, které jsou vzájemně co nejblíže. Jemně texturované rostliny jsou nenáročné z hlediska, jak se na ně díváme, spíše odpočíváme, než by to byla výzva pro oko. Vytváří dojem, že jsou ve větší vzdálenosti než hrubě texturované rostliny a ustupují v poli vnímání. Výsledkem toho je, že velký díl jemně texturovaných rostlin zvyšuje pocit prostorovosti v rámci uzavřeného celku. Její charakter je jemný, vzdušný, expanzivní a měkký. Tvar rostliny jako celek bude obvykle dominovat tvarům jednotlivých listů a kmenů, které mohou být ztěží rozeznatelné. 23

• hrubá textura Největší listy a nejtlustší větve, jak se zdá, vytváří nejhrubší texturu. Rostliny s výrazným listovím a kmeny přitahují pozornost a zvou k bližšímu prohlížení, protože tvar a detail jejich listoví je jasně viditelný už z dálky. Skutečné tvary jednotlivých listů mají narušit celkový rámec rostlin a odvracejí pozornost z celkového tvaru. Výraznost hrubě texturovaných rostlin způsobuje, že jsou viditelné v rámci našeho zorného úhlu. Tento efekt může být využit proto, aby zvýšil pocit hloubky při plánování kompozice, když hrubá textura je umístěna v popředí a jemnější textury jsou hlavně v pozadí. Na omezeném území však příliš výrazné listoví může vytvářet skličující a klaustrofobický charakter, takže je zapotřebí se postarat o to, aby hrubá textura byla omezena na menší místa. Velké listy hrubě texturovaných rostlin hází velké stíny a vytváří vzorky světla a stínu, které mohou být skutečně pozoruhodné a nápadné. • střední textura Mezi extrémy rostliny je velké množství druhů, které mohou být popsány jako rostliny se střední texturou, ale i mezi nimi můžeme pozorovat značný kontrast. Protože textura je relativní vlastnost, je to stupeň kontrastu mezi relativně jemnou a relativně hrubou texturou. Úplné kontrasty však všeobecně nejsou těmi nejefektivnějšími. Některé spojovací elementy jsou určené k tomu, aby přemostily ten rozpor mezi nejhrubším a nejjemnějším listovým, pomáhají sjednotit celkovou kompozici. Střední textury dovolují oku absorbovat celkovou rozmanitost snadněji než příliš náhlé rozdíly. (ROBINSON, 2001) Vedle barevnosti patří viditelná a hmatatelná textura nebo povrchové vlastnosti k významným výtvarně působivým vlastnostem rostliny. (BORCHARDT, 1999) Vlastnosti členitosti povrchu mohou poskytovat estetickou inspiraci pro skladbu, ale opět je třeba se ujistit, že rovnováha harmonie a kontrastu je správná. Sdružení rostlin, které se skládá většinou z výrazně texturovaných rostlin se bude zdát arogantní, pokud nebude dostačující kontrast poskytován měkčími, klidnějšími prvky. Přesto výrazná textura může vytvářet vzrušující a atraktivní téma v prostoru, který je dostatečně velký, aby se zabránilo pocitu klaustrofobie a za předpokladu , že je také včleněn dostatečný kontrast v linii, formě a barvě. Koncentrace rostlin s jemnou texturou by na druhé straně riskovalo, že se bude zdát nevýrazná a prázdná, pokud by to nebylo kompenzováno použitím výrazné formy a vzoru. (ROBINSON, 2001)

24

5.3 Struktura (architektura) Struktura (architektura) obecně znamená složení, členění, konstrukci či obraz. U rostlin struktura vyjadřuje charakter větvení a výrazně ovlivňuje habitus rostliny. Strukturou se tedy rozumí konstrukce větví a z toho plynoucí tvar růstu. Je nejvíce patrna v bezlistém stavu, kdy můžeme nejlépe vnímat linii větví. Nejdůležitějším kompozičním prvkem při vyjadřování typu struktur je linie (linie byla detailněji popsána v kapitole o tvaru). Struktury rostliny se zřetelně rýsují v bezlistém stavu. Se zvětšující se hustotou olistění jsou překrývány texturou, v extrému až k nepoznání. I přes velmi podobné větvení působí v zimě průsvitná struktura Carpinus betulus ‘Fastigiata‘ zcela jinak než v jehličí skrytý Juniperus communis ‘Stricta‘. Zkráceně vyjádřeno lze říci, že textura přerůstá strukturu. Nebo podobně: Textura je přinejmenším rostlinná vlastnost léta, struktura naproti tomu fenomén zimy. Směr a hustota představují prioritní vlastnosti struktury. Struktury jsou rostlinné tvarové formy, které jsou k dispozici po celý rok, ale jsou účinné v různé intenzitě, střídají a doplňují se s texturami, dosahují kontrastů a nechávají působit rytmus ročních období. (KIERMEIER, 1997)

Podobně jako textura i struktura rostlin je ovlivněna různými faktory: • primárně - hustotou a směrem linií (stonky, větve), hustotou olistění • sekundárně - světelnými podmínkami, vzdáleností od pozorovatele, námrazou a sněhem v zimním období, které struktury zvýrazňují. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Zvýrazněny jsou struktury tedy díky dokreslení jinovatkou, sněhem (Obr. 2), na větvích visících dešťových kapek. Působivě vypadají rostliny, které stojí v plném světle nebo před světlým pozadím, grafické vzory hry linií větví jsou zřetelně vypracovány světlem. Právě v ostrém protisvětle se linie větví rýsují v kovové tvrdosti. Vodní zrcadlo nebo vržený stín zdvojnásobují efekt (např. senzačně vykreslené struktury nízkostojícím zimním sluncem). Jedině prostorová vzdálenost dovoluje pochopit konstrukci větví ve své celistvosti a v kontrastu se soupeři. Příliš velká blízkost znejasňuje, uprostřed rostlin „pro samotné stromy není vidět les“. (KIERMEIER, 1997)

25

Obr. 2: Rhus typhina (KIERMEIER, 1997)

Struktura rostlin podle směru růstu větví, výhonů, lodyh: • vertikální - svislá, vzpřímená • diagonální - šikmo vzpřímená • horizontální • mírně obloukovitá • silně obloukovitá (převislá) • silně pokroucená - bizardní • indiferentní

Struktura rostlin podle množství a průměru větví, výhonů, lodyh: • jemná • střední • hrubá (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006)

Struktury nejsou vždy trvalé nebo stálé. Vítr může díky přetvoření struktury změnit struktury zviditelněním pohybu vzduchu a vytvářet proměnlivé obrazy. Nad to navíc přetváří dlouho trvající stín vzory větví až k blíže nepoznatelnému a odlišnému obrazu. (BORCHARDT, 1999)

5.4 Barva Barva je kompoziční prvek, který lidský mozek vnímá jako vstupní veličinu určité kompozice. Až důkladnější a detailnější pozorování kompozice odhalí její další prvky

26

(např. textury, struktury, linie, tvary). Barva je prvek, který může celou kompozici výrazně podtrhnout, nebo naopak snížit její hodnotu, proto je studiu barev a jejich působení v kompozici potřebné věnovat zvýšenou pozornost. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Z vědeckého hlediska jsou určité principy všeobecně přijímány, ale některé aspekty vnímání barev zůstávají nevyzpytatelné. Jak Lancaster (1984) nám připomíná: barva je světlo! Rozdíly v barvách jsou rozdíly vlastností světla, především vlnová délka, rozsah a energie. Tyto rozdíly jsou způsobeny zdrojem světla, odrazem, lomem paprsků a absorbováním světla před tím než zasáhne oko pozorovatele. Barva světla přijímaná okem může být popisována v takových termínech jako je zabarvení, kvalita a nasycenost. • zabarvení, odstín Přírodních zabarveních existuje 7: červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigo a fialová, ačkoli při bližším pozorování každá z nich graduje do své sousední barvy pomocí středních odstínů. Barvy rostlin a jiných přírodních materiálů jsou výsledkem pohlcení pigmenty, které jsou obsažené v těchto materiálech. Světlo, které není pohlceno, je odráženo nazpátek od povrchu a téměř vždy obsahuje směsici zabarvení. • kvalita, hodnota Nebo také tón, je množství zářivosti světla, světla odráženého od barevného povrchu. Může být snadno chápána jako stupeň jasnosti nebo temnosti. Hodnota tónování barev, kterou vidíme v přírodě, záleží na pigmentaci, zabarvení materiálu a také množství světla. Tam, kde jsou stíny a nebo přichází soumrak, všechny tóny budou tmavší a rozdíl mezi tóny bude redukován, protože je redukováno odrážené světlo. • nasycenost, koncentrace I když máme konstantní zabarvení a hodnotu, přesto může být vnímána změna v barvě. Je to změna ve stupni nasycenosti odstínů, to je ve stupni červenosti nebo modrosti barvy. Nasycenost nám dává míru relativní barevnosti, jasně červená a tlumeně červená mohou mít tu samou hodnotu, ale jasně červená bude rozlišena rozdílem větší nasycenosti. Spektrální barvy jsou čisté, plně nasycené barvy, ale většina barev, které my vidíme v přírodě, je více nebo méně mutovaná, tlumená.

27

Vnímání barvy Skutečně pozorovaná barva- to znamená charakteristika světla odráženého od objektuzávisí na zdroji světla a na klimatických podmínkách. Například v měkkém namodralém světle, které je obvykle ve vlhkých oblastech s mírným klimatem, mohou být plně oceňovány a tedy vnímány bledé a pozměněné barvy, zatímco v prudkém slunečním záření středozemí, hlavně v létě a v tropickém klimatu, jsou ztraceny, ale nejsytější barvy jsou vnímány ve své nejlepší podobě. Navíc žádná barva neexistuje v izolaci. Vnímání barev je ovlivňováno svým kontextem.

„Fungování barvy je relativní a závisí na sousedních

barvách a také na kvalitě světla“ Penelope Hobhouse (1985).

Účinky barev Odstíny barev mohou být chápány jako estetické materiály a mohou vytvářet předvídatelné účinky na pozorovatele. Tmavé stíny, podobně jako hrubá textura, jsou srovnatelně těžké ve svém charakteru, a tak mohou být úspěšně dobrým základem nebo také mohou stabilizovat velké plochy pro bledé odstíny a studené barvy, které by se pak jevily jako nehmotné a vznášející se. (ROBINSON, 2001) Hlouběji tematiku barvy, jejího působení a použití popisuje literatura The Planting design.

5.5 Zvuk a hmatově zajímavé vlastnosti I nevizuální estetické vlastnosti mohou poskytovat inspirace pro výsadbu. Důraz na zvuk, hmatově zajímavé vlastnosti a vůni je běžný ve výsadbě pro lidi s vizuální neschopností, ale každý z těchto tří prvků může také poskytovat námět pro méně specializovanou výsadbu. Zvuk a pocit z doteku jsou méně zřejmé vlastnosti rostlin. Zvuk závisí na větru nebo dešti, který kolébá větvemi, šustí listovím anebo klepe kmeny stromů. Zvuky mohou způsobovat listí a plody. Fyzický pocit z rostlin (zvuk, pocit z doteku) vyžaduje naši účast, a proto jsou tyto rostliny často méně oceňovány. Avšak jedno i druhé může poskytovat vzrušující a neobvyklý námět pro výsadbu, která může být oceňována pozorovateli, kteří mají představivost a inklinují k dobrodružství. (ROBINSON, 2001)

28

5.6 Vůně a aroma Vůně květin a aromatické listoví jsou zdrojem potěšení a výsadba, která se snaží poskytnout atraktivní směsi a kontinuitu vůní během celého roku může mít skvělý charakter a také tyto rostliny odliší. (ROBINSON, 2001) Vůně se šíří samovolně. Aroma vzniká uvolňováním éterických olejů z příslušné části rostliny jejím rozemnutím, rozmačkáním, popř. zahřátím (na slunci). (PEJCHAL, 2001)

5.7 Proměnlivost Zahradní a krajinářská architektura organizuje a ztvárňuje prostor sobě vlastními prostředky (rostliny, terén, voda, nejrůznější technické prvky atd.), přičemž zásadní roli v této činnosti hraje čas. Vyplývá to především z toho, že prvky, se kterými pracuje, jsou rostliny, živé organismy výrazně proměnlivé v čase. Zahradní a krajinářská tvorba jako obor využívá specifičnosti rostlin jako kompozičních prvků. (PEJCHAL, 2005) A právě proměnlivost z nich dělá naprosto nepostradatelný prvek, se kterým se nesetkáváme v jiných oblastech lidské činnosti zaměřené na.architektonické a umělecké ztvárnění prostředí a předmětu. Kromě toho není zahradní a krajinářské dílo nikdy hotovo. Vyžaduje neustálou péči, doplňování a úpravy. (MACHOVEC, 1982) Pochopení dynamiky každoročních změn vybraných kompozičních vlastností rostlin, tedy proměnlivosti, barvy či textury je tedy klíčovou otázkou pro každého, kdo ve svých návrzích využívá vegetační složky. (BULÍŘ, 2004) Prostor nelze komponovat jako statický obraz, ale spíše ho utvářet jako sérii proměňujících se obrazů. Tato „choreografie“ rostlinných prvků, je nezbytná k plnému využití jejich potenciálu. (PEJCHAL 2005) Přestože jde o snahu vytvořit zajímavou kontinuitu ve výsadbě během celého roku, bývá velká část výsadby určena pro expozici v to či ono roční období. Skutečně plocha s důkladnou a efektní expozicí výsadby pro určitou část roku, pak může být zapamatovatelná pro i svou pomíjivost. Pokud plánujeme výsadbu pro určité roční období, většina druhů rostlin je vybírána tak, aby se objevila v tom „svém nejlepším“ ve vybraných měsících. (ROBINSON, 2001) „Choreograf“ pracující s rostlinami je proto musí znát podstatně hlouběji, než je tomu u tvůrců pracujících s materiálem neživým. Nemá- li tyto znalosti, sklouzává k uplatňování rostlin jako nějaké výplně jím navržené geometrie prostoru. (PEJCHAL, 2005)

29

Rostlina jako jedinec se dá chápat jako médium proměňující projevy svých geneticky daných vlastností. Jedná se o změny kvantitativního i kvalitativního charakteru, které jsou ovlivněny geneticky a vnějšími faktory. Proměny tohoto charakteru se vztahují k následujícím časovým horizontům: • den- cyklické a nepravidelně se vyskytující změny, lze je rozdělit na: aktivní- např. sklápění listů pasivní- změny vzhledu vyvolané měnícím se osvětlením, deštěm, větrem apod. • rok- cyklické změny související se střídáním ročních období, kterými se zabývá rostlinná fenologie • celý život- necyklické změny spojené s vývojem jedince od jeho vzniku až po jeho zánik, výrazné především u dlouhověkých rostlin, obzvláště stromů, přičemž se na tom podílí jak genetická informace, tak dlouhé působení vnějších faktorů • období přesahující život jedince, respektive jedné generace rostlin- změny související s dlouhodobými změnami stanoviště, vnímatelné především u jedinců rychle se střídajících generací bylin (letničky, dvouletky,...), jimž o světlo, vodu, živiny a prostor konkurují dlouhověké byliny a dřeviny (PEJCHAL, 2005) Vzhledem k tématu bakalářské práce je zde dále podrobněji popsána pouze proměnlivost v průběhu roku: Každoroční proměnlivost můžeme charakterizovat též jako proměnlivost pravidelnou. Podle ročních dob způsobuje, že se zahradní a krajinářské scenerie postupně mění, ale po roce se vždy celý cyklus uzavírá. Proměnlivost v průběhu roku je především pravidelnou proměnlivostí struktur, textur a barev. Lze ji poměrně přesně předvídat, takže je možno s ní v jakýchkoliv zahradních a krajinářských úpravách předem počítat a na ní i četné kompozice stavět. Zvláště výrazné a nápadné jsou opakující se změny barevné, kterými se v různém stupni intenzity vyznačují prakticky všechny rostliny. Obzvláště u opadavých listnáčů jsou nápadné změny v barvě, ale i v textuře a struktuře. Stupeň každoroční proměnlivosti je možno do určité míry hodnotit podle toho, kolika změnami pravidelně posuzovaný taxon prochází. Je samozřejmé, že při tomto hodnocení je třeba přihlížet též k intenzitě a nápadnosti těchto změn. Obecně však platí, že k nejproměnlivějším druhům patří takové, které nápadně raší, výrazně kvetou, mají krásně zbarvené, nebo i jinak nápadné plody, na podzim výrazně barví a v zimě se vyznačují pěkně zbarveným dřevem. Takové rostliny, které by měly všechny uvedené prvky

30

v maximální míře prakticky neexistují. Pouze některé druhy se této maximální proměnlivosti přibližují. Čím méně výrazných vzhledových prvků se u jednotlivých taxonů vyskytuje a čím je menší intenzita jejich působení, tím je také proměnlivost rostliny menší. Ve většině případů je stupeň proměnlivosti dán již příslušností rostliny k určitému rodu. Druhově, uvnitř rodu jsou tyto vlastnosti modifikovány již podstatně méně. Na základě uvedených analýz bylo možno sestavit alespoň orientační škálu stupně proměnlivosti (každoroční). Tato stupnice však nemůže být chápána v žádném případě jako dogma. Je to pouze vodítko, které umožňuje lepší orientaci v kvalifikovaném používání rostlin pro jednotlivé zahradní a krajinářské účely. Stupně každoroční proměnlivosti: • výrazná Patří sem všechny rostliny, které se zřetelně mění nejméně ve čtyřech, z pěti uvedených esteticky působivých prvků a to: rašení - kvetení - působivé plody - podzimní zbarvení působivý vzhled stonků, větví a mladých výhonů v zimním období. Aby rostlina mohla být do této kategorie zařazena, je kromě uvedeného potřeba, aby alespoň tři z uvedených esteticky působících prvků byly na první pohled nápadné. • průměrná Do této kategorie se řadí rostliny, které jsou skutečně působivé alespoň ve dvou z uváděných prvků. Přitom je třeba, aby tu byla zřetelná proměnlivost ještě alespoň v jednom dalším prvku. Výjimečně je sem možno řadit i takové druhy, které mají pouze jeden velmi nápadný prvek a další dva jsou alespoň zřetelné. U prvků s maximální výrazností stačí jen jeden. • nevýrazná Patří sem rostliny, které nemají žádný mimořádně výrazný prvek. Přitom může být jejich proměnlivost dosti zřetelná, avšak esteticky málo působivá. Stačí, když jsou tu obsaženy alespoň dva zřetelné prvky. • zcela nevýrazná Řadí se sem rostliny, jejichž proměnlivost v průběhu roku lze jen obtížně postřehnout. Pokud jsou některé změny postřehnutelné, jedná se pouze o nevýrazné prvky a to ještě v malém počtu, nanejvýš dva v průběhu roku. (MACHOVEC, 1982)

31

Věda, zabývající se proměnlivostí rostlin se nazývá fenologie. Výsledky fenologických pozorování nabízí širokou škálu v možnostech jejich uplatnění. V zahradní a krajinářské architektuře jsou její výsledky využívány především v použití rostlin, například při vyhledávání atraktivních rostlinných partnerů. Studium kompozičních vlastností je zaměřeno zvláště na pozorování stádií, které se týkají vývoje listu, květu a plodu. Na základě takto získaných dat je pak možné vytvářet nové funkční a esteticky atraktivní a zajímavé kombinace. (BULÍŘ, 2004) Některé sezónní expozice zahrnují podzimní listí a plody, zimní zajímavé rostliny, na jaře vynikají kvetoucí keře. To vše má svůj půvab. (ROBINSON, 2001)

5.8 Vzhledově atraktivní části rostlin 5.8.1 Pupeny Pupeny mohou být atraktivní svou barvou, velikostí, povrchem, vůní. Některé jsou sice zajímavé svou barvou, ale pro svou malou velikost a umístění vysoko nad zemí jsou esteticky bezvýznamné. Je tedy potřeba, aby spolupůsobilo více prvků, aby se mohly pupeny stát atraktivními.

5.8.2 Květy Kvetení je jednou z nejdůležitějších fází života okrasných rostlin. Z růstového hlediska je spojeno s přechodem rostliny z vegetativní fáze do reprodukční fáze (generativní) a z hlediska vzhledového (estetického, kompozičního) se projevuje vnesením barev a různých tvarů květů do kompozice. Procesu vlastního kvetení předchází založení květu (květní indukce), vývin květu. Ukončení kvetení je u řady druhů spojeno s vývinem plodů a tvorbou semene. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Ideální představě mnohých milovníků zahrady nalézt po celý rok v zahradě stále něco kvetoucího- heslo Karla Foerstera „Stále kvetoucí“- přichází vstříc menší počet v zimě kvetoucích dřevin. Ovšem tyto se opravdu zřetelně liší od klasických kvetoucích dřevin, které určují zahradu jako nosiči barvy na jaře a v časném létě. Za prvé z nich nevychází žádné velké barevné dálkové působení, jednotlivé květy jsou spíše malé a chování květů je k tomu závislé na počasí. Tak se může doba kvetení například protáhnout v mírných zimách měsíce; při delším období mrazu se naproti tomu zase květní lístky smršťují a mohou tak přečkat nepříznivé chování počasí. Za druhé se přitom jedná většinou

32

o individuální rostlinné tvary s částečně specifickými stanovištními podmínkami, které k vývoji jejich výtvarného působení vyžadují solitérní umístění. Proto se doporučuje v zimě kvetoucí dřeviny pěstovat na co možná nejvíce chráněném místě, aby mohly být pozorovány a prožívány také zblízka. (SEYFANG, 1996) Kromě stromů sem patří i řada některých bylin, které kvetou na konci zimy nebo v předjaří, brzkém jaru. Mohou tak významně obohacovat zahradu a jako poslové jara poukazovat svými barevnými koberci na blízký konec zimy. Květy jsou významné jako důležitý faktor vzhledových vlastností a důležitý faktor ekologické funkce dřevin (produkce pylu a nektaru). Je to předpoklad reprodukce dřevin, ale také možné ohrožení zdraví člověka. Kvetení je jedním z faktorů ovlivňující péči o dřeviny. Řez nápadně kvetoucích dřevin, především keřů, závisí také na době a místě vzniku květních orgánů. U rostlin se špatnou samočisticí schopností (mnohé plnokvěté odrůdy) je potřeba odstraňovat nevzhledné zbytky po odkvetení. (PEJCHAL, 2001)

5.8.3 Plody Plody mají obdobný význam jako květy. Patří mezi významné vzhledové vlastnosti, slouží jako potrava pro faunu, jsou předpokladem žádoucí reprodukce, ale i nežádoucího samovolného zmlazování. Mohou však působit i negativně. Jako možné ohrožení zdraví (jedovatost či alergenita, lákadlo pro hmyz, dýchací potíže způsobené chmýřím, nebezpečí uklouznutím apod.), znečišťování okolí. (PEJCHAL, 2001) Plody jsou především znakem podzimu. U některých druhů však zůstávají plody viset dlouho do zimy. Zde lze rozlišit dužnaté plody, které mívají často výrazné barvy, a suché plody většinou s hnědou nebo šedou barvou. Dužnaté plody slouží jako zdroj potravy. Může se proto vyjít z toho, že čím déle plody visí, tím méně chutné jsou pro přezimující ptactvo (např. Viburnum opulus). (BOUILLON, 2001)

5.8.4 Trny, kolce Další význam dřevin může mít- pokud je k dispozici- jejich „výztuž“. Ne každé vyztužení je ale také zároveň dekorativní: trny Robinia nebo Prunus spinosa jsou stěží vnímány jako půvabné. (BOUILLON, 2001)

33

5.8.5 Listy Všechny rostliny nepodléhají sezónním změnám vývoje a zániku. Celé množství druhů si zachovává- přinejmenším v mírných zimách nebo v chráněných polohách- zelené olistění. (SEYFANG, 1996) Nejpočetněji zastoupenou kategorií stálozelených či polostálozelených rostlin jsou drobné polokeře. I mezi trvalkami je řada bylinných stálozelených druhů. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Dále sem patří trávy a některé kapradiny. Některé rostliny se na zimu atraktivně vybarvují. S těmito v zimě zelenými rostlinami lze v zimě vytvořit překvapující zelené chomáčky v převažujících nadzemních odumřelých rostlinných plochách. Právě ony ukazují pozorovateli, že se ani v tomto ročním období nestáhne veškerý rostlinný život do ústranní. Toto je ještě více zřejmé díky cílenému užití stálezelených druhů, jejichž mytologický význam byl vždy úzce spojen s živým a nesmrtelným. Všeobecně platí pro použití stálezelených keřů, polokeřů a bylin podobné jako u stálezelených dřevin: velkoplošně a hromadně vysázené poskytují také v zimě spíše dojem nudy a jednotvárnosti; kombinováno se stálezelenými dřevinami může vzniknout dokonce pochmurný obraz. Proto je směs v dobrém poměru druhů vedle způsobu života (geofyty, hemikryptofyty, chamaefyty) důležitým předpokladem pro rozmanité a v každém ročním období atraktivní výsadby. (SEYFANG, 1996) Listy nemusí v zimě působit zajímavě jen ve svém živém stavu, mnohé zajímavé struktury, textury, tvary přinášejí i rostliny s odumřelými listy.

5.8.6 Kůra a borka Kůra dřevin je téměř tak mnohotvárná jako olistění v létě. Její struktura se projevuje hlavně z blízka. Barva kůry může mít ovšem větší působení na dálku. Často se vyskytují kombinace. Zajímavá může být barva kůry mladých větviček, struktura kůry díky korkovým lištám a trhlinám, barva kmenů, především díky svinující se a odlupující se kůře, jako i vyztužení. Povrch mladých větví není většinou ještě tak strukturovaný, s výjimkou lenticel. Zejména barva větví vystupuje do popředí. Pro použití takovýchto dřevin je důležité zvolit vhodné- většinou tmavé- pozadí, aby mohla působit jejich barva větví. K dosažení působení barevných větví trvale, by měly být

dřeviny řezem

v pravidelných odstupech podníceny k tomu, aby tvořily mladé výhony. Větvičky stálezelených dřevin zaujímají zvláštní pozici. U nich je způsobena barva větví 34

chlorofylem. Jsou se svojí kůrou schopny provozovat fotosyntézu. Na základě toho, že mají v zimě zelenou barvu výhonů, nerozlišuje se jejich zimní a letní aspekt výrazně, až na poněkud transparentní působení v zimě. Při stárnutí dřeviny se diferencuje nejprve hladká kůra do jedné více či méně strukturované borky. Za pozornost stojí korkové lišty a trhliny. Když je struktura kůry ovlivněna svinující se a odlupující se kůrou, může být ve výsledku také větší působení na dálku, když jsou zároveň jednotlivá rozmezí barevně prokládány. Svinující se kůra se může vyskytovat buď ve více přes sebe vrstvených vrstvách nebo jen v malých slabých vrstvách pokrývající jinak hladký kmen. Některé dřeviny si až do vysokého věku uchovávají hladkou, málo členitou kůru, jejíž zbarvením jsou výrazné. (BOUILLON, 2001)

5.8.7 Odumřelé části rostlin U některých taxonů zůstávají v období vegetačního klidu na rostlině některé její odumřelé části. Mohou tak atraktivně působit, zvláště pak, je-li jejich účinek ještě zesílen dalšími faktory. I některé opadavé dřeviny si mohou přes zimu ponechávat své odumřelé listy. Většina bylin v nadzemních částech na zimu odumírá, přesto existují některé, které i v zimním období svými výraznými strukturami vytvářejí zajímavé kompoziční efekty. V odumřelém stavu mohou některé rostliny vytvářet ve výsadbě výtvarně významné akcenty. Jejich účinek je ještě zesílen díky jemnému povlaku jinovatky nebo sněhovým čepcem. Množství keřů, které také v zimě disponují odumřelými ale přesto atraktivními rostlinnými částmi, je podivuhodně velké. (SEYFANG, 1996)

35

6. KOMPOZIČNÍ VLASTNOSTI ZAJÍMAVÉ V DOBĚ VEGETAČNÍHO KLIDU U OPADAVÝCH DŘEVIN A BYLIN Na rostlinách v období vegetačního klidu nás mohou zaujmout některé prvky, jako například textura kůry, barva výhonů, vytrvávající plody. Ještě více atraktivně pak samozřejmě působí, pokud se na jedné rostlině objeví těchto vlastností více. V následující části jsou rozděleny vlastnosti atraktivní v době vegetačního klidu na vlastnosti působící u opadavých dřevin a působící u bylin.

6.1 Opadavé dřeviny 6.1.1 Tvar V zimním období se nejvýrazněji projevují atypické tvary, dále mohou také zaujmout rostliny v pravidelných útvarech, které bez olistění působí transparentnějším dojmem (Obr. 3). Růst rostlin je mnohdy ovlivněn nejen genetickou výbavou, ale i vnějšími vlastnostmi. Pak mohou vznikat vícekmeny, nahnuté stromy a celkově zajímavý růst kmene, větví (Obr. 1) a celkové uspořádání v koruně. Každý tvar a směr přináší do kompozice něco jiného (podrobněji v kapitole 5.1). Opadavé dřeviny působí v zimě otevřeněji a transparentněji a druhově specifická struktura vzhledu (habitus, systém rozvětvení) vyjde zřetelněji najevo. V tom je velký potenciál, to se však může lehce obrátit v opak, když je na malém prostoru koncentrováno příliš individuálních růstových forem a strukturálních prvků. Tak může jedna Corylus avellana ‘Contorta‘ (Obr. 4) obratně umístěná jako solitéra v architektonickém rámci v zimním stavu vyvolat zcela tvůrčí kontrast- nahromadění dřevin se zvláštní formou růstu oproti tomu působí spíše nenápadně. Ještě problematičtější je, když je přirozená růstová forma nevhodně zasažena. Ne náhodou je právě v zimě na dřevinách patrno mnoho hříchů špatných opatření řezu nebo velkého zmrzačení útrpnými způsoby. Opadavé dřeviny mohou v zimním období podporovat působení stálezelených rostlin. Teprve v kontrastu k transparentnímu rámci a kulise opadaných dřevin rozvíjí stálezelené dřeviny v zimě živost a vyzařování, které v ostatních částech roku ustupují maximálně do pozadí. (SEYFANG, 1996)

36

Obr. 3: Carpinus betulus

Obr. 4: Corylus avellana

‘Fastigiata‘(leden 2007)

‘Contorta‘ (březen 2007)

Tvarově se od sebe výrazněji liší stromy a keře: Stromy Opadavé dřeviny se široce zaoblenou korunou: • oválný tvar- např. většina druhů z rodu Tilia, Fagus, Acer a řada dalších • úzce či vysoce oválný tvar- např. Quercus coccinea, Q. palustris, Prunus padus • široce oválný, neboli rozložitý tvar- např. Gymnocladus, Paulownia, Phellodendron

Keře • vzpřímený tvar- např. Deutzia x magnifica • kulovitý tvar- např. Hibiscus syriacus • polokulovitý tvar- např. Berberis thunberii • kuželovitý tvar- např. Sambucus nigra ‘Pyramidalis‘ • rozkladitý tvar- např. Paeonia suffruticosa • poléhavý tvar- např. Betula nana, Swida stolonifera

Atypické tvary dřevin • vzpřímené tvary- např. Acer platanoides ‘Erectum‘, Alnus glutinosa ‘Pyramidalis‘, Gleditsia triacanthos ‘Elegantissima‘, Ginkgo biloda ‘Fastigiata‘, Fagus sylvatica ‘Fastigiata‘, Quercus robur ‘Fastigiata‘, Carpinus betulus ‘Columnaris‘

37

• převislé (smuteční) tvary- např. Alnus incana ‘Pendula‘, Fraxinus excelsior ‘Pendula‘, Betula verrucosa ‘Pendula‘, Larix decidua ‘Pendula‘ • kulovité, kompaktní případně deštníkovité tvary- např. Acer platanoides ‘Globosum‘, Robinia pseudoacacia ‘Umbraculifera‘ • zvláštní, bizarní formy se zprohýbanými až zkroucenými větvemi- např. Alnus incana ‘Monstrosa‘, Corylus avellana ‘Contorta‘ (Obr. 4), Larix decidua ‘Virgata‘, Salix matsudana ‘Totuosa‘ (Obr. 11) • zakrslé nízké až keřovité formy- např. Larix decidua ‘Repens‘, Morus alba ‘Nana‘, Catalpa bignonioides ‘Nana‘ (MACHOVEC, 1982)

6.1.2 Textura Textura olistění nehraje u opadavých dřevin v období vegetačního klidu příliš velkou roli. Pouze některé dřeviny drží listy dlouho do zimy, nebo až do jara (např. Quercusv mládí). Nápaditější než listová textura se však v zimním stavu stává kresba kůry a větví. U některých druhů se části kůry svinují (např. Betula nigra), u jiných jsou zřetelně vidět lenticely (např. Swida alba), mohou vytvářet korkové lišty (např. Acer campestre, Corylus colurna). A právě tyto vlastnosti jsou viditelné v zimním období, v listnatém stavu jsou téměř bezvýznamné. Kromě kůry se může také projevit textura plodů. Existuje řada druhů, které mají plody až do jara, nebo převážnou část zimy. V zimním období však povrch může překrýt sníh nebo jinovatka, to pak textura již není tolik zřetelná. U textury se jedná o vlastnost zajímavou spíše pro pozorování zblízka (pro detail). Kresba a zvláštní vlastnosti kůry a větví jsou významné například u Acer griseum (Obr. 5) a některých druhů Betula, u kterých se charakteristickým způsobem svinují části kůry, nebo u Nothofagus antarctica, u kterého jsou právě v zimě nápadné velké bílé lenticely na větvích a dělá to tuto dřevinu přímo nezaměnitelnou. Jiné dřeviny se vyznačují výrazným utvářením korkových lišt na větvích, které jsou v olistěném stavu výtvarně zdaleka bezvýznamné (například Acer campestre, Euonymus alatus, Liquidambar styraciflua (Obr. 6)). Ale také u Acer pseudoplatanus a Platanus x hybrida ‘Hispanica‘ vytvářejí výrazné deskovité struktury kůry efektní kontrast. (SEYFANG, 1996)

38

Obr. 5: Acer griseum (BOUILLON, 2001)

Obr. 6: Liquidambar styraciflua (BOUILLON, 2001)

Některé druhy mají hrubou texturu kůry (např. Quercus suber (Obr. 7) a Sequoia sempervirens), zatímco jiné mají hladkou kůru (např. Fagus sylvatica (OBR. 8)). (ROBINSON, 2001)

Obr. 7: Quercus suber (foto z http://www.

Obr. 8: Fagus sylvatica (foto

parchi.info/legambiente/Parco/natura-corteggio-

z http://www.atlas- rostli.pl/

sughereta.htm)

gatunki/Fagus_ sylvatica. htm)

6.1.3 Struktura (architektura) Zatímco v létě je často kvůli olistění vnímán pouze obrys, v zimě má efekt vnitřní uspořádání. (BOUILLON, 2001) S rostoucím rozvolněním lze rozpoznat kontury prostorově transparentních struktur výhonků, stonků, stébel, větviček a větví (např. Aralia mandshurica a další dřeviny po opadu listí, řídce uspořádané osy Helictotrichon

39

sempervirens ‘Pendula‘). (BORCHARDT, 1999) Malebně kroucené větve Corylus avellana ‘Contorta‘ (Obr. 9) jsou v létě špatně vnímány, v zimě jsou naproti tomu poutačem. Lysé, do výšky vystoupavé větve nechávají Quercus robur ‘Fastigiata‘ (Obr. 10) působit ještě užším dojmem. Neobvyklé formy nejsou nutně potřebné k vytvoření zajímavých aspektů. Pozorováno z dálky působí u volně stojícího, starého buku (Fagus) kontrast mezi silnými, šedými kmeny a červenohnědými, filigránskými větvemi na okraji koruny nesmírně půvabně. Kontrast zcela jiného typu - totiž časový - nabízí nahovětvec (Gymnocladus dioicus). V létě je díky svým dvojitě zpeřeným listům velmi pěkně texturován. S opadem listů si zaslouží své jméno: Stává se velká změna. Větvení je tak redukováno, že tento strom patří k nejřidčeji strukturovaným dřevinám a už jen tím vyniká. Podobné, jen ne v tak výrazné formě, platí pro Gleditsia triacanthos). (BOUILLON, 2001)

Obr. 9: Corylus avellana

Obr. 10: Quercus robur

‘Contorta‘ (březen 2007)

‘Fastigiata‘ (KIERMEIER, 1997)

Struktura rostlin podle směru růstu větví, výhonů, lodyh: • vertikální, svislá, vzpřímená- např. Quercus robur ‘Fastigiata‘ (Obr. 10) • diagonální, šikmo vzpřímená- např. Corylus avellana, Crataegus, Hamamelis (Obr. 23) • horizontální- např. Cotoneaster horizontalis • mírně obloukovitá- např. Forsythia, Cladrastis lutea (Obr. 11) • silně obloukovitá (převislá)- např. Fagus sylvatica ‘Pendula‘, Morus alba ‘Pendula‘, Fraxinus excelsior ‘Pendula‘, Prunus yedoensis ‘Shidare Yoshino‘ (Obr. 12)

40

• silně pokroucená, bizardní- např. Larix decidua ‘Virgata‘, Salix matsudana ‘Tortuosa‘ (Obr. 13), Corylus avellana ‘Contorta‘ (Obr. 9) • indiferentní- např. Eleagnus angustifolia

Obr. 11: Cladrastis lutea (březen 2007)

Obr. 12: Prunus yedoensis ‘Shidare Yoshino‘ (březen 2007)

Obr. 13: Salix matsudana ‘Tortuosa‘ (KIERMEIER, 1997)

Struktura rostlin podle množství a průměru větví, výhonů, lodyh: • jemná- např., Tamarix ramosissima, Sophora japonica • střední- např. Quercus, Acer • hrubá- např. Aralia elata, Ailanthus, Catalpa, Gymnocladus dioicus (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006)

6.1.4 Barva Se zřetelem na působení vegetace ve spíše barevně chudém období je pochopitelné, že uživatel rostlin hledá také v zimní době možnost vytvořit se dřevinami alespoň nějaké

41

barevné akcenty. (SEYFANG, 1996) Barvu v zimním období mohou přinášet plody, kůra, výhony, pupeny, odumřelé zbytky rostlin a výjimečně i květy. O jednotlivých částech bude pojednáno dále.

6.1.5 Zvuk Zvuk způsobují na některých rostlinách plody (např. plody Gleditsia chřestí), listy, větve nebo kmeny stromů rozpohybované větrem, deštěm. Jednotlivé taxony mohou mít určité předpoklady, pro vydávání zvuku, ale více je zvuk ovlivněn jinými faktory než samotnými rostlinami.

6.1.6 Hmatově zajímavé vlastnosti Pro pocit z doteku je potřeba spoluúčasti pozorovatele, proto není tolik využíván. Ale aktivnější jedince může na dotek zaujmout povrch kůry, větví, ale i některé pupeny nebo plody. Zajímavé jsou např. pupeny většiny druhů Magnolia (Obr. 14), plody Clematis vitalba (Obr. 15), plody Wisteria (Obr. 16), kůra Sorbus torminalis, loupající se kůra Prunus serrulata (Obr. 17).

Obr. 14: Magnolia soulangiana (březen 2007)

Obr. 15: Clematis vitalba (listopad 2006)

42

Obr. 16: Wisteria sinensis (leden 2007)

Obr. 17: Prunus serrulata (březen 2007)

6.1.7 Vůně a aroma Samozřejmě největším zdrojem vůně jsou květy nebo i listy, které v tomto období téměř chybí. Ale vonět (či zapáchat) mohou i větvičky některých stromů (např. Prunus padus), pupeny (např. Populus balsamifera), odumřelé listy nebo zbytky plodů. Opět je potřeba účasti aktivního pozorovatele.

6.1.8 Proměnlivost Zde se bere v úvahu proměnlivost v průběhu roku, dále by se sem mohla zařadit i proměnlivost v rámci dne (např. změna osvětlení).

Stupně každoroční proměnlivosti: • výrazná- např. většina druhů Acer, Aesculus, Betula, Cornus, Cotoneaster, Gleditsia, Hamamelis, Hyppophae • průměrná- např. Ailanthus, Amorpha, Ampelopsis, Buddleia, Calluna, Fagus, Ligustrum, Paulownia, Platanus • nevýrazná- např. Juglans, Maclura pomifera, Populus, Salix • zcela nevýrazná (spíše u stálezelených) (MACHOVEC, 1982)

43

6.1.9 Vzhledově atraktivní části 6.1.9.1 Pupeny Pupeny se od sebe navzájem liší v uspořádání, barvě a velikosti. Uspořádání pupenů je především zajímavé, když se jedná o obzvláště špičaté pupeny (Lonicera xylosteum (Obr. 18)) nebo měkce chlupaté pupeny (Fraxinus ornus (Obr. 19) nebo Magnolia (Obr. 20)). Pryskyřičně vonící pupeny vlastní např. balzámové topoly (Populus balsamifera). Některé druhy mají velmi dekorativní, barevné pupeny. Jsou však ale těžko zpozorovány, protože mají příliš malou velikost a visí příliš vysoko (např. křiklavě červené pupeny Acer rubrum a Acer saccharinum (Obr. 21)). Nápadnější než listové pupeny jsou většinou větší květní pupeny. Dekorativní zimní pupeny má Euonymus planipes (Obr. 22) s nápadně purpurově červenými, 2 cm dlouhými, špičatými pupeny. Podobný druh je Euonymus latifolius. U Paulownia tomentosa (obr) a mnoho druhů Magnolia (obr) vlastnících velké, stříbřitě šedé, sametově měkké květní pupeny je značné působení na dálku. (BOUILLON, 2001)

Obr. 18: Lonicera xylosteum (foto z http://www.

Obr. 19: Fraxinus ornus

dybdal.com/PhotoPage-6241.html)

(VĚTVIČKA, 1999)

Obr. 20: Magnolia x loebnerii (březen 2007)

Obr. 21: Acer saccharinum (foto z http://www.korseby.net/ outer/flora/rosopsida/other.html)

44

Obr. 22: Euonymus planipes (foto z http://www.arborea.se/euoplan.htm)

6.1.9.2 Květy Květy jsou spíše okrajovou záležitostí pro atraktivitu v období vegetačního klidu. Přesto se vyskytuje malé množství dřevin, které vykvétají v předjaří nebo dokonce v zimě, resp. na začátku zimy. A o to více pak tyto květy zaujmou. V zimě kvetoucí dřeviny jsou například druhy a odrůdy Hamamelis (Obr. 23), Viburnum farreri (Obr. 24), Viburnum x bodnantense (Obr. 25), Chimonanthus praecox nebo také Jasminum nudiflorum (Obr. 26). (SEYFANG, 1996)

Obr. 23: Hamamelis japonica (leden 2007)

Obr. 24: Viburnum farreri (leden 2007)

45

Obr. 25: Viburnum x bodnantense (SEYFANG, 1996)

Obr. 26: Jasminum nudiflorum (BOUILLON, 2001)

6.1.9.3 Plody Plody jsou hlavně znakem podzimu, ale některé vydrží dlouho do zimy. Samozřejmě nemůžou v zimě plody dřevin hrát roli nosné barvy, jako to je v případě podzimu. Ovšem přece existuje množství dřevin, které nesou také ještě v zimě nápadné plody. (SEYFANG, 1996) Esteticky jsou významnější dužnaté než suché plody, protože mají výraznější barvy. I když některé suché plody mohou působit také zajímavě, obzvláště jsou-li velké, nebo tvoří velká plodenství, nebo se vyskytují v hojném počtu. Dlouho do zimy nebo i přes zimu drží plody např. Viburnum opulus (Obr. 27), ale také druhy Euonymus, Crataegus x lavallei. Důležitými zástupci jsou hybridy Malus, stejně tak druhy Symphoricarpos (Obr. 28). I když jsou suché plody méně nápadné, přesto jsou girlandovité, svislé, okřídlené plody Acer negundo, nebo i Fraxinus excelsior (Obr. 29) jednoznačně určujícím znakem. Velmi markantní je postavení suchých plodů Rhus typhina (Obr. 30). Palice sedí na špicích výhonů a jasně převyšují bizarní strukturu dřeviny. (BOUILLON, 2001)

46

Obr. 27: Viburnum opulus ‘Compactum‘

Obr. 28: Symphoricarpos albus (listopad

(březen 2007)

2006)

Obr. 29: Acer pseudoplatanus (listopad 2006)

Obr. 30: Rhus typhina (listopad 2006)

6.1.9.4 Trny, kolce Aby „vyztužení“ dokázalo zaujmout, je většinou potřeba, aby mělo nějakou zvláštní barvu (Rosa omeiensis ‘Pteracantha‘ (Obr. 31)) nebo silné dimenzování (Gleditsia triacanthos (Obr. 32)), případně vynikalo pomocí nahromadění (Robinia hispida, Rubus phoeniculasius, Poncirus trifoliata (Obr. 33)). Aby trny vynikly, doporučuje se stanoviště se zimním sluncem. V některých případech se vyskytují kombinace s jinými vlastnostmi. Tak například u Rubus cockburnianus a Rubus thibetanus jejich bíle zbarvené větve jsou nápaditější než samotné vyztužení. (BOUILLON, 2001)

47

Obr. 31: Rosa omeiensis ‘Pteracantha‘ (BdB, 1986)

Obr. 32: Gleditsia triacanthos (leden 2007)

Obr. 33: Poncirus trifoliata (listopad 2006)

6.1.9.5 Kůra a borka Teprve v zimě se mohou plně projevit vlastnosti kůry. Může být zajímavá svou barvou, texturou, někdy se odlupuje nebo svinuje, může mít korkové lišty, trhliny, lenticely. Tak může okouzlit Tilia x euchlora díky žlutým, Tilia platyphylla ‘Rubra‘ díky svým červeným, Cornus sanguinea ‘Winter Beauty‘ a Salix alba ‘Vitellina‘ díky svým oranžovým větvím. U některých rostlin je prakticky celá rostlina z mladých větví a mají tyto rostliny nápadnou čistou barvu, například korálově červená u Cornus alba ‘Sibirica‘, žlutá u Cornus stolonifera ‘Flaviramea‘ nebo bílá u Rubus cockburnianus (Obr. 34). Mnohé rostliny mají i v zimě zelenou barvu větví. Zatímco v listnatém stavu nejsou dřeviny se zeleným zbarvením kůry tak dobře nápadné, vycházejí v zimě velmi zřetelně

48

najevo (SEYFANG, 1996) Příklady jsou Kerria japonica, Jasminum nudiflorum, Poncirus trifoliata (Obr. 33) a Cytisus (Obr. 35), Acer negundo, Laburnum, Euonymus. Podporováno je toto barevné působení v některých případech u kůry v pruzích nebo řadách- bílé podlouhlé pruhy u Acer capillipes, Acer davidii subsp. grosseri (Obr. 36), Acer rufinerve, A. pensylvanicum. Pestře barevná je odlupující se kůra u Acer pseudoplatanus, Platanus (Obr. 37), Stewartia pseudocamellia. Jiné rostliny jsou atraktivní svými korkovými lištami, výrazné jsou obzvláště u Acer campestre (Obr. 38), Corylus collurna, Euonymus alatus (Obr. 39) a Liquidambar styraciflua. Představitelé s krásnými trhlinami jsou Liriodendron tulipifera (Obr. 40), mnoho Quercus a Robinia pseudoacacia (Obr. 41). Neobyčejná je také v dlouhých, šindelovitých pruzích odlupující se kůra Carya ovata. Vícevrstevná je kůra u Acer griseum (Obr. 5) a u Betula nigra. Kůra Betula nigra se svinuje ve více vrstvách s růžovo oranžově zbarvenými, kadeřavě svinutými útržky. Ve stáří je kůra drsnější a nahnědle černá. Vícekmennost podporuje působení. Prunus serrula roste většinou od půdy jako vícekmenná. Kůra je nápaditě hladká, leskle mahagonově hnědá a svinující se v malých pruzích. Tato v zimě atraktivní dřevina je v létě spíše nenápadná,. Kvůli lesklé, až třpytivé kůře by se mělo dát této rostlině zimním sluncem zaplavené místo. Slabovrstvá a velmi nápadná je bělavá kůra Betula albosinensis, B. jacquemontii, B. utilis. Některé dřeviny si až do vysokého věku uchovávají hladkou, málo členitou kůru, jejíž zbarvením jsou výrazné. Působivé jsou procházky v bukových lesích (Obr. 42). V létě jsou tmavé, v zimě naproti tomu zalité světlem a světlé díky světle šedým kmenům. (BOUILLON, 2001) Podle nápaditosti své kůry, borky pak rostliny působí na dálku nebo spíše jen na blízko.

49

Obr. 34: Rubus cocburnianus

Obr. 35: Cytisus purgans (prosinec 2006)

(BOUILLON, 2001)

(Autor: Ing. Markéta Nohelová)

Obr. 36: Acer davidii grosseri (březen 2007)

Obr. 38: Acer campestre (BdB, 1986)

Obr. 37: Platanus x acerifolia (leden 2007)

Obr. 39: Euonymus alatus (foto z http://www.wildchicken.com/nature/ garden/nature_200_021.htm)

50

Obr. 40: Liriodendron tulipifera

Obr. 41: Robinia pseudoacacia

(BOUILLON, 2001)

(BdB, 1986)

Obr. 42: Fagus sylvatica (foto z http://www.featurepics.com/online/Beech-Forest-AutumnFagus-Sylvatica-Pics189435.aspx)

6.1.9.6 Odumřelé části rostlin U opadavých dřevin lze k odumřelým částem zařadit listy, které si některé druhy zachovávají i přes zimu na rostlině. Jedná se spíše o výjimky, jako například Quercus, Fagus, Carpinus, Nothofagus (Obr. 43), a to spíše ve svém mládí.

Obr. 43: Nothofagus antarctica (BOUILLON, 2001) 51

6.2 Byliny 6.2.1 Tvar Stálezelené byliny přinášejí různé tvary do kompozice, ale i některé rostliny ve svém odumřelém stavu (hlavně trávy) mohou působit zajímavě a vnášet do kompozice zvláštní tvary. U bylin lze rozlišit podobné tvarové skupiny jako u keřů.

6.2.2 Textura U stálezelených rostlin hraje textura olistění v zimě velkou roli (například oproti opadavým dřevinám) I když rostlina odumře, mohou listy v některých případech působit atraktivně po celé zimní období a zpestřovat své okolí zajímavou texturou. K vyjádření textury používáme různé, neustálené termíny jako například hladká textura (listy trav) lesklá (listy Bergenia), matná, mdlá (listy Hepatica nobilis), měkká, vlnatá (květenství Cortaderia, listy Stachys byzantina), drsná, transparentní. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) • jemná

textura- např. většina druhů Epimedium, Lavandula, Carex, Calamagrostlis

(Obr. 44) • hrubá textura- např. Bergenia cordifolia (Obr. 45), Agave • střední

textura- např. Pachysandra terminalis

Obr. 44: Calamagrostis x acutiflora

Obr. 45: Bergenia x hybrida (prosinec

‘Overdam‘ (prosinec 2006), (autor Ing.

2006), (autor Ing. Markéta Nohelová)

Markéta Nohelová)

52

6.2.3 Struktura (architektura) Naopak struktura je u stálezelených rostlin právě kvůli olistění téměř nebo úplně potlačena. Kromě textury mohou jiné rostliny působit zajímavě také svojí strukturou i v odumřelém stavu a vytrvat tak až do jara. Traviny, kapradiny a další rostliny, které jsou méně nápadné barevností, zato ovšem svými dlouhodobými květenstvími a listovými formami, jsou označovány často jako „strukturální rostliny“ (Obr. 46). (BORCHARDT, 1999)

Obr. 46: Okrasné trávy (prosinec 2006), (autor Ing. Markéta Nohelová) • vertikální, svislá, vzpřímená- např. Phlomis russeliana (Obr.47), Calamagrostis x acutiflora (Obr. 44) • diagonální, šikmo vzpřímená- např. Yucca filamentosa (Obr. 48) • horizontální- např. Sedum rupestre, Helianthemum (Obr. 49) • mírně obloukovitá- např. Stipa pennata, Carex morrowii • silně obloukovitá (převislá)- např. Carex pendula (Obr. 50) • silně pokroucená- bizardní • indiferentní- např. Geranium endresii Struktura rostlin podle množství a průměru větví, výhonů, lodyh: • jemná- např. Molinia arundinacea, Epimedium pinnatum (Obr. 51) • střední- např. Rudbeckia fulgida (Obr. 52) • hrubá- např. Miscanthus giganteus (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006)

53

Obr. 47: Phlomis russeliana

Obr. 48: Yucca filamentosa (prosinec

(KIERMEIER, 1997)

2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

Obr. 49: Helianthemum ‘Rose Queen‘

Obr. 50: Carex pendula (prosinec

(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

Obr. 51: Epimedium pinnatum ssp. colchicum

Obr. 52: Rudbeckia fulgida ‘Golsturm‘

(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

54

6.2.4 Barva Na rozdíl od dřevin zde působí barva hlavně díky listům, případně i plodům, u brzy z jara kvetoucích rostlin lze přidat ještě barvu květů. Barva odumřelých rostlin je většinou málo výrazná. Mnohdy světlé odstíny mohou tvořit kontrast ke stálezeleným tmavým rostlinám (Obr. 44). Existuje však i řada rostlin, jejichž odumřelé části jsou tmavé (Obr. 64).

6.2.5 Zvuk Zvuk způsobují hlavně stonky, listy, odumřelé části, zbytky plodů. A stejně jako u opadavých dřevin je zvuk velmi ovlivněn dalšími faktory, jako je vítr, déšť a podobně.

6.2.6 Hmatově zajímavé vlastnosti Mezi stálezelenými bylinami se vyskytují i rostliny zajímavé pro hmat. Zvláště pak jsou-li hustě chlupaté (Stachys byzantina), naopak některé mají tuhý lesklý list (Bergenia), mohou působit zajímavě i svými plody (např. trávy).

6.2.7 Vůně a aroma Vonět mohou květy brzy na jaře kvetoucích bylin, ale i listy, například u stálezelené Thymus x citriodorus.

6.2.8 Proměnlivost U stálezelených rostlin je proměnlivost relativně malá, více proměnlivé během roku jsou byliny, které ve své nadzemní části odumírají. Pro atraktivitu v zimním období jsou významné ty, které se neztrácejí, ale ve svém odumřelém stavu vytrvávají přes zimu.

6.2.9 Vzhledově atraktivní části rostlin 6.2.9.1 Květy Květy jsou významné u brzy z jara nebo v předjaří (případně už v zimě) kvetoucích bylin. Vnášejí do kompozice po zimě opět výraznější barvy a přinášejí nové tvary a textury. Patří sem obzvláště skupiny druhů a hybridů Helleborus (Obr. 53), které v ideálním případě obohacují zimní zahradu. Mnohé z nich mají téměř po celý rok zdravé zelené listoví a vyvíjí se v objemné ostrůvky s bohatým nasazením na květy a s delší životností. Dále sem patří také jeden velmi jemný druh jako Cyclamen coum, který se může šířit velmi 55

bohatě v podrostu stálezelených dřevin a v únoru a březnu vynikat velkoplošným kobercem květů. Známé rostliny kvetoucí v předjaří patří mezi geofyty jako Eranthis hyemalis, Galanthus nivalis, Leucojum vernum a druhy Scilla. (SEYFANG, 1996) Tyto rostliny jsou pro období vegetačního klidu významné právě svým brzkým vykvetením a vnesením prvních květů do kompozice.

Obr. 53: Helleborus niger ‘Praecox‘(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

6.2.9.2 Plody Stejně jako na dřevinách mohou vytrvávat plody i na bylinách dlouho do zimy (např. Helianthus (Obr. 54), Miscanthus (Obr. 55, 56), Typha (Obr. 57)).

Obr. 54: Helianthus laetiflora (březen 2007)

Obr. 55: Miscanthus sacchariflorus (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

56

Obr. 56: Miscanthus sinensis ‘Nippon‘

Obr. 57: Typha (leden 2007)

(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

6.2.9.3 Listy Některé rostliny na zimu neodumírají, ale zůstávají stálezelené. Nejpočetněji zastoupenou kategorií stálozelených či polostálozelených rostlin jsou drobné polokeře a to například Lavandula angustifolia, Salvia officinalis (Obr. 58), Helenium x hybridum, Dryas octopetala a jiné. Z trvalek sem patří například Sedum reflexum, Bergenia cordifolia, Asarum europaeum, Helleborus foetidus, Primula auricula a řada dalších. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Dále sem patří trávy a některé kapradiny, například mnoho druhů Polystichum (Obr. 59). Malé skupiny hnízdovitě rostoucích stálezelených trav a druhy trav jako Deschampsia cespitosa (Obr. 60) a Carex morrowii ‘Variegata‘ načechrávají výsadbu a dávají jí formu také v zimě. Konečně nechají se vytvářet cílené a šetrně nápadité stálezelené akcenty se solitérními keříky jako Carex pendula (Obr. 50). (SEYFANG, 1996) Také dvouletky překonávají zimní období v podobě vyvinutých, nejčastěji rosetových rostlin. Některé rostliny se na zimu i atraktivně vybarvují (např. Bergenia hybridy). Listy mohou působit zajímavě i v odumřelém stavu (viz následující část).

57

Obr. 58: Salvia officinalis ‘Berggarten‘

Obr. 59: Polystichum setiferum ‘Proliferum‘

(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta

(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta

Nohelová)

Nohelová)

Obr. 60: Deschampsia caespitosa ‘Bronzenschleier‘ (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

6.2.9.4 Odumřelé části rostlin V důsledku nízkých teplot většina trvalek v nadzemních částech na zimu odumírá a nepříznivé období přečkává ve formě pupenů uložených těsně u povrchu či pod povrchem půdy. Některé z nich však svými výraznými strukturami vytvářejí i v odumřelém stavu v zimním období zajímavé kompoziční efekty. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Toto platí například pro tak impozantní útvary jako Aruncus dioicus (Obr. 61), druhy Cimicifuga a ve zvláštní míře pro mnoho trav (druhy Miscanthus, Pennisetum alopecuroides (Obr. 62), Calamagrostis x acutiflora, druhy a odrůdy Stipa (Obr. 63) a Molinia. Obzvláště naposledy jmenovaná skupina v létě zelených trav rozvíjejí právě v zimním světle a opticky zproštěné od mnoha již zatáhlých rostlinných partnerů morbidní krásu. Ale mnoho dalších v létě zelených keřů může vytvářet ve svých různých stádiích zdánlivém zániku diferencované náladové obrázky. Tak se vyvíjejí kupříkladu skupiny 58

keřů jako Astilbe nebo Coreopsis verticillata (Obr. 64) v zimním stavu zcela samostatné strukturální prvky, jejichž výtvarné působení je ještě navíc zesilováno světle- tmavými kontrasty. (SEYFANG, 1996)

Obr. 61: Aruncus dioicus (prosinec 2006),

Obr. 62: Pennisetum alopecuroides

(Autor Ing. Markéta Nohelová)

(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

Obr. 63: Stipa tirsa (prosinec 2006),

Obr. 64: Coreopsis verticillata (prosinec

(Autor Ing. Markéta Nohelová)

2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

59

6.3 Možnosti využití opadavých dřevin a bylin v době vegetačního klidu Nabízí se používat takové rostliny, jejichž vlastnosti jsou obzvláště výrazné, u kterých je tedy obzvláště silně výrazný jeden znak, nebo působí více znaků. U barevných prvků by se mělo dávat pozor na to, aby vhodné pozadí zintenzivňovalo barevný dojem, nevhodné pozadí může barevné působení rušit. Zahrada by měla mít v každém ročním období určité vrcholy. Účelové zapojení v létě zelených dřevin s atraktivními vlastnostmi i v zimě může přispět k tomu, aby byl také v zimě veden pohled do zahrady. (BOUILLON, 2001)

6.4 Omezení využití opadavých dřevin a bylin v době vegetačního klidu Opadavé dřeviny, byť by se jednalo o velmi nízké keře, celoročně zaujímají určitý prostor a přes svoji proměnlivost (např. opadavost) trvale působí v dané scenérii. Byliny jsou v zahradních a krajinářských úpravách především tím prvkem, který působí svou barevností a nápadností, třebaže mnohdy jen relativně krátkou dobu. Právě pro tyto vlastnosti nemohou být základním kompozičním prvkem. Je tomu tak proto, že žádoucí vzhledové působení je často jen krátkodobé. V době, kdy rostliny nekvetou nebo nepůsobí výrazně vzhledově svými listy popř. i plody, se z celé kompozice „vytrácejí“. Výjimky tvoří stálezelené byliny nebo byliny působící v kompozici i v odumřelém stavu. Není jimi tedy možno nahradit výsadby dřevin. V rozsáhlejších úpravách jsou byliny téměř vždy podřízeným vzhledovým doplňkem. (MACHOVEC, JAKÁBOVÁ a kol., 2006) Obecně pak způsob využití opadavých dřevin a bylin v zimním období omezují nedostatečné odborné znalosti chování rostlin přes zimu, nedostatečné praktické zkušenosti, domnění, že v zimě mohou působit zajímavě pouze stálezelené rostliny.

60

7. DISKUSE Práce se skládá jak z části obecné, tak i z konkrétní se seznamy možných použitých rostlin a obrazovou dokumentací, což bylo jedním z cílů této práce. Vzhledem k přehlednosti práce jsou seznamy zpracovány až v přílohách. Při počátcích zpracovávání této práce byla moje znalost taxonů (včetně latinských názvů) omezena. Všechny taxony (kromě základních) jsem se začínala učit, což pokračovalo téměř až do dokončení práce. Bylo tedy obtížnější srovnávat poznatky z literatury s praxí a vytvářet fotodokumentaci. Až ke konci práce (mimo období vegetačního klidu) jsem si uvědomila ještě další taxony, které by bylo možné zařadit do fotodokumentace a jsou mi dostupné. Protože existuje velké množství relevantních druhů, nemohly se ani všechny vyskytovat na územích, kde jsem fotila. Přesto jsem usilovala o vytvoření dostatečného množství obrazové dokumentace, případně i převzaté z literatury či jiných zdrojů, na které jsou pak náležité odkazy v textu. Při zpracování obecné části (kapitola 3.-5.) se literární prameny mnohdy shodovaly, ale často jsem se setkala s rozlišnými pohledy, zvláště u základních charakteristik (například kompoziční vlastnosti a jejich rozdělení). Vyskytovaly se zde i již neaktuální výrazy, názory. Bylo třeba vytvořit si určitý jasný přístup. Myslím, že se mi to po určitých problémech na počátku práce zdařilo. Nejasnosti byly i při zařazení některých částí do kapitol, protože svým obsahem se často prolínaly (např. tematika linie související s tvarem i strukturou). V „konkrétní“ části (kapitola 6. a přílohy) jsou vypracovány seznamy rostlin s jejich vlastnostmi, významnými pro zimní období. Lze říci, že jejich platnost je omezená převážně pro oblast střední Evropy (vzhledem ke klimatickým podmínkám). Některé údaje (např. délka trvání plodů) mají pouze orientační charakter, jelikož jsou ovlivněny řadou dalších faktorů (př. chutnost pro ptactvo a podobně). Při zhodnocení literatury převažovala literatura zahraniční. V české literatuře se knih k tomuto tématu vyskytuje málo, kromě seznamů rostlin. Některé obecné části se nacházejí v učebních textech a to většinou odděleně pro dendrologii a květinářství. Čerpala jsem hodně z německé literatury. Lze říci, že v Německu mají podobné podmínky pro pěstování rostlin, takže výsledky by měly být věrohodné. K tématu se objevovala literatura často ve formě odborných článků v časopisech a dále seznamy vlastností rostlin a různé příklady. K některým tématům jsem nalezla tolik informací, že bylo třeba je značně zredukovat, k jiným tématům jsem zase nalezla méně, než jsem předpokládala a bylo by ještě dobré

61

vyhledat další literaturu (např. vůně, zvuk, hmatově zajímavé vlastnosti). V práci jsem se více zaměřila na dřeviny na úkor bylin, což by bylo také ještě dobré dostudovat. Obrazových příloh atraktivních rostlin v zimním období se v literatuře příliš nevyskytovalo, proto jsem se pokusila vytvořit velké množství vlastní fotodokumentace. Téma bakalářské práce je velmi zajímavé srovnat s praxí. Myslím si, že opadavé dřeviny a byliny atraktivní v době vegetačního klidu jsou málokdy cíleně využívány (alespoň u nás). Mnoho lidí se domnívá, že v zimním období mohou vypadat zajímavě pouze rostliny stálezelené, a při použití jiné atraktivní rostliny v době vegetačního klidu jde spíše o náhodu. Zřejmě k tomu přispívá i nedostatečné zpracování české literatury k tomuto tématu. V bakalářské práci jsem se snažila konfrontovat různé pohledy a seznamy rostlin jednak v literatuře jednak i se svým názorem a znalostmi. Samozřejmě jsem však byla limitována svými znalostmi a zkušenostmi a časem vymezeným na práci.

62

8. ZÁVĚR Bakalářská práce Opadavé dřeviny a byliny atraktivní v době vegetačního klidu ukazuje vlastnosti těchto rostlin a možnosti jejich využití v praxi. Na začátku se zabývá změnami rostlin v ročních obdobích, což souvisí s fenologií a proměnlivostí a hlavně také vůbec vznikem tématu této práce. Dále jsou pak popsány kompoziční a jiné vlastnosti rostlin, přičemž práce je zaměřena hlavně na vlastnosti kompoziční a to v době vegetačního klidu. Z významných vlastností jsou to tvar, textura, struktura (architektura), barva, zvuk, hmatově zajímavé vlastnosti, vůně a aroma, proměnlivost a vzhledově atraktivní části rostlin, jako jsou například pupeny, květy a plody. Pro možné využití v praxi je zde poskytnut určitý přehled některých těchto vlastností s příslušnými druhy, případně doba a délka působení konkrétní vlastnosti a nápaditost. Práce je zaměřena na vlastnosti významné v období vegetačního klidu jak v obecné rovině, tak uvádí konkrétní možné použití jednotlivých druhů s obrazovou dokumentací některých z nich.

63

9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BORCHARDT, W.: Pflanzenverwendung im Garten- und Landschaftsbau. 2. Aufl. Stuttgart: Ulmer. 1999.

BOUILLON, J.: Winteraspekt sommergrüner Gehölze. Gartenpraxis. 2001. č. 1. s. 10- 17

BULÍŘ, P.: Fenologie vybraných skupin dřevin. Lednice. 2004. s. 105. Diplomová práce na Zahradnické fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzitě v Brně. Vedoucí diplomové práce Miloš Pejchal.

BUND DEUTSCHER BAUMSCHULEN (BdB): Handbuch, Teil V: Gehölzsortimente und ihre Verwendung. „Grün ist Leben“. Pinneberg. 1986. 252 s.

HIEKE, K.: Lexikon okrasných dřevin. 1. vyd. Praha: Helma. 1994. 738 s.

HUDAK, J.: Gardening with Perennials: Month by Month. Timber Press. Portland, Oregon. 1993. s. 327. ISBN 0-88192-264-1

HURYCH, V.: Okrasné dřeviny pro zahrady a parky. Květ nakladatelství ČZS. Praha. 2003. s. 204. ISBN 80-85362-46-5

KIERMEIER, P.: Pflanzliche Strukturen. Gartenpraxis. 1997. č. 7. s. 36- 41.

MACKENZIE, D.: Perennial ground covers. Timber Press. Portland, Oregon. 1997. s. 379. ISBN 0-88192-557-8

MACHOVEC, J.: Sadovnická dendrologie. Státní pedagogické nakladatelství Praha. Vysoká škola zemědělská v Brně. 1982. 246 s.

MACHOVEC, J., JAKÁBOVÁ, A. a kol.: Sadovnícke kvetinárstvo. Slovenská pol’nohospodárska univerzita v Nitre. 2006. s. 209. ISBN 80-8069-740-X

NOHELOVÁ, M.: Fenologie trvalek a jejich zimní efekt (přednáška). Praha. 2007.

64

OTRUBA, I.: Zahradní architektura. ERA. Šlapanice. 2002. s. 357. ISBN 80-86517-13-6

PEJCHAL, M.: Dendrologie: Pomocné materiály k přednáškám. Lednice: ZF MZLU, Ústav biotechniky zeleně. 2001.

PEJCHAL, M.: Rostliny a čas v zahradní a krajinářské architektuře. Lednice: Ústav biotechniky zeleně ZF MZLU v Brně, 2005. 13 s. (Studijní materiál pro předmět „použití rostlin“).

ROBINSON, N.: The planting Design Handbook. Aldershot: Ashgate Publishing Ltd., 2001.

ROŽNOVSKÝ, J., HAVLÍČEK, V.: Bioklimatologie. MZLU v Brně. 1998. ISBN 807157-291-8

ROŽNOVSKÝ, J.: Klimatologie (přednášky). Brno: ZF MZLU. 2004.

SEYFANG, W.: Pflanzen im Winter. Landschaftsarchitektur, 26. 1996. č. 2, s. 11- 13.

TAROUCA, S.: Freiland- Laubgehölze. Dendrologische Gesellschaft. Wien, Leipzig. 1913. 420 s.

VANĚK, V.: Trvalky v zahradě. 1. vyd. Státní zemědělské nakladatelství. Praha. 1973. s. 495.

VĚTVIČKA, V.: Evropské stromy. AVENTINUM. Praha. 1999. s. 216. ISBN 80-7151104-8

Jiné zdroje: http://www.arborea.se/euoplan.htm - nalezeno 17. 7. 2007 http://www.atlas-rostlin.pl/gatunki/Fagus_sylvatica.htm - nalezeno 17. 7. 2007 http://www.dybdal.com/PhotoPage-6241.html - nalezeno 17. 7. 2007 http://www.featurepics.com/online/Beech-Forest-Autumn-Fagus-SylvaticaPics189435.aspx - nalezeno 17. 7. 2007 65

http://www.korseby.net/outer/flora/rosopsida/other.html - nalezeno 17. 7. 2007 http://www.odla.nu/artiklar/baraplar.shtml - nalezeno 17. 7. 2007 http://www.parchi.info/legambiente/Parco/natura-corteggio-sughereta.htm - nalezeno 17. 7. 2007 http://www.sbs.utexas.edu/bio406d/images/pics/cup/taxodium_distichum.htm - nalezeno 17. 7. 2007 http://www.uky.edu/Ag/Horticulture/landipm/ipm/betulapapyrifera.htm - nalezeno 17. 7. 2007 http://www.wildchicken.com/nature/garden/nature_200_021.htm - nalezeno 17. 7. 2007

66

10. SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1: Celtis occidentalis (březen 2007) Obr. 2: Rhus typhina (KIERMEIER, 1997) Obr. 3: Carpinus betulus ‘Fastigiata‘(leden 2007) Obr. 4: Corylus avellana ‘Contorta‘ (březen 2007) Obr. 5: Acer griseum (BOUILLON, 2001) Obr. 6: Liquidambar styraciflua (BOUILLON, 2001) Obr. 7: Quercus suber (foto z http://www.parchi.info/legambiente/Parco/natura-corteggiosughereta.htm) Obr. 8: Fagus sylvatica (foto z http://www.atlas- rostli.pl/gatunki/Fagus_ sylvatica. htm) Obr. 9: Corylus avellana ‘Contorta‘ (březen 2007) Obr. 10: Quercus robur ‘Fastigiata‘ (KIERMEIER, 1997) Obr. 11: Cladrastis lutea (březen 2007) Obr. 12: Prunus yedoensis ‘Shidare Yoshino‘ (březen 2007) Obr. 13: Salix matsudana ‘Tortuosa‘ (KIERMEIER, 1997) Obr. 14: Magnolia soulangiana (březen 2007) Obr. 15: Clematis vitalba (listopad 2006) Obr. 16: Wisteria sinensis (leden 2007) Obr. 17: Prunus serrulata (březen 2007) Obr. 18: Lonicera xylosteum (foto z http://www.dybdal.com/PhotoPage-6241.html) Obr. 19: Fraxinus ornus (VĚTVIČKA, 1999) Obr. 20: Magnolia x loebnerii (březen 2007) Obr. 21: Acer saccharinum (foto z http://www.korseby.net/outer/flora/rosopsida/other.html) Obr. 22: Euonymus planipes (foto z http://www.arborea.se/euoplan.htm) Obr. 23: Hamamelis japonica (leden 2007) Obr. 24: Viburnum farreri (leden 2007) Obr. 25: Viburnum x bodnantense (SEYFANG, 1996) Obr. 26: Jasminum nudiflorum (BOUILLON, 2001) Obr. 27: Viburnum opulus Compactum (březen 2007) Obr. 28: Symphoricarpos albus (listopad 2006) Obr. 29: Acer pseudoplatanus (listopad 2006) Obr. 30: Rhus typhina (listopad 2006)

67

Obr. 31: Rosa omeiensis ‘Pteracantha‘ (BdB, 1986) Obr. 32: Gleditsia triacanthos (leden 2007) Obr. 33: Poncirus trifoliata (listopad 2006) Obr. 34: Rubus cocburnianus(BOUILLON, 2001) Obr. 35: Cytisus purgans (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 36: Acer davidii groserii (březen 2007) Obr. 37: Platanus x acerifolia (leden 2007) Obr. 38: Acer campestre (BdB, 1986) Obr. 39: Euonymus alatus (foto z http://www.wildchicken.com/nature/garden/nature_200_021.htm) Obr. 40: Liriodendron tulipifera (BOUILLON, 2001) Obr. 41: Robinia pseudoacacia (BdB, 1986) Obr. 42: Fagus sylvatica (foto z http://www.featurepics.com/online/Beech-Forest-AutumnFagus-Sylvatica-Pics189435.aspx) Obr. 43: Nothofagus antarctica (BOUILLON, 2001) Obr. 44: Calamagrostis x acutiflora ‘Overdam‘ (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 45: Bergenia x hybrida (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 46: Okrasné trávy (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 47: Phlomis russeliana (KIERMEIER, 1997) Obr. 48: Yucca filamentosa (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 49: Helianthemum ‘Rose Queen‘ (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 50: Carex pendula (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 51: Epimedium pinnatum ssp. colchicum (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 52: Rudbeckia fulgida ‘Golsturm‘ (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 53: Helleborus niger ‘Praecox‘(prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 54: Helianthus laetiflora (březen 2007) Obr. 55: Miscanthus sacchariflorus (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 56: Miscanthus sinensis ‘Nippon‘ (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 57: Typha (leden 2007) Obr. 58: Salvia officinalis ‘Berggarten‘ (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 59: Polystichum setiferum ‘Proliferum‘ (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) 68

Obr. 60: Deschampsia caespitosa ‘Bronzenschleier‘ (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 61: Aruncus dioicus (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 62: Pennisetum alopecuroides (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 63: Stipa tirsa (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová) Obr. 64: Coreopsis verticillata (prosinec 2006), (Autor Ing. Markéta Nohelová)

69

11. PŘÍLOHY Relevantní sortimenty rostlin a jejich vlastnosti I. Opadavé dřeviny I.I Borka (kůra) kmenů, větví a letorostů- utváření a zbarvení I.II Plody a plodenství- doba plodnosti a zbarvení I.III Aromatická borka (kůra) I.IV Trnitost a štětinatost II. Byliny II.I Byliny, zajímavé listy v živém stavu II.II Byliny působící zajímavě v odumřelém stavu Obr. 1: Betula ermannii (BdB, 1986) Obr. 2: Betula nigra (BOUILLON, 2001) Obr. 3: Betula papyrifera (foto z http://www.uky.edu/Ag/Horticulture/landipm/ipm/betulapapyrifera.htm) Obr. 4: Corylus colurna (VĚTVIČKA, 1999) Obr. 5: Prunus serrulata (březen 2007) Obr. 6: Rubus thibetanus (KIERMEIER, 1997) Obr. 7: Salix alba (březen 2007) Obr. 8: Sorbus torminalis (březen 2007) Obr. 9: Barevné kombinace druhů Swida (leden 2007) Obr. 10: Swida alba (březen 2007) Obr. 11: Taxodium distichum (foto z http://www.sbs.utexas.edu/bio406d/images/pics/cup/taxodium_distichum.htm) Obr. 12: Alnus glutinosa (listopad 2006) Obr. 13: Ampelopsis brevipendunculata ‘Elegans‘ (listopad 2006) Obr. 14: Calicarpa japonica (listopad 2006) Obr. 15: Eleagnus angustifolia (listopad 2006) Obr. 16: Euonymus latifolius (listopad 2006) Obr. 17: Hibiscus syriacus (leden 2007) Obr. 18: Hydrangea arborescens (březen 2007) Obr. 19: Hyppophae rhamnoides (listopad 2006) Obr. 20: Hyppophae rhamnoides (leden 2007) Obr. 21: Koelreuteria paniculata (listopad 2006)

70

Obr. 22: Koelreuteria paniculata (listopad 2006) Obr. 23: Ligustrum vulgare (BOUILLON, 2001) Obr. 24: Liriodendron tulipifera (leden 2007) Obr. 25: Liriodendron tulipifera (leden 2007) Obr. 26: Liriodendron tulipifera (listopad 2006) Obr. 27: Lonicera maackii (leden 2007) Obr. 28: Maclura pomifera (leden 2007) Obr. 29: Malus baccata var. mandshurica (foto z http://www.odla.nu/artiklar/baraplar.shtml) Obr. 30: Paeonia suffruticosa (listopad 2006) Obr. 31: Paeonia suffruticosa (listopad 2006) Obr. 32: Paulownia tomentosa (březen 2007) Obr. 33: Photinia vilossa (listopad 2006) Obr. 34: Rosa canina (leden 2007) Obr. 35: Sorbus mougeottii (březen 2007) Obr. 36: Symphoricarpos x doorenbossii ‘Mother of Pearl‘ (listopad 2006) Obr. 37: Viburnum opulus ‘Compactum‘ (březen 2007) Obr. 38: Adianthum venustum (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 39: Alyssum saxatile (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 40: Arabis procurrens (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 41: Asarum caudatum (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 42: Campanula poscharskyana (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 43: Carex conica ‘Variegata‘(prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 44: Dianthus gratianopolitanus ´Lava Strom´ cambrensis (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 45: Dryopteris affinis ssp. (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 46: Festuca cinerea ´Frühlingsblau‘ (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 47: Festuca gautieri, Helianthemum grandiflorum (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 48: Globularia nudicaulis (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 49: Hepatica nobilis (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 50: Hypericum olympicum (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 51: Minuartia stellata (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 52: Muehlenbeckia axillaris (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) 71

Obr. 53: Origanum vulgare ´Aureum´ (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 54: Pachysandra terminalis (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 55: Paronychia kapela (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 56: Phlomis fruticans (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 57: Phlox cv. subulata (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 58: Saponaria ocymoides (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 59: Saxifraga hypnoides (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 60: Sedum rupestre (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 61: Thymus doerfleri (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 62: Veronica gentianoides (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 63: Veronica liwanensis (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 64: Cortaderia selloana ‘Pumila‘ (HUDAK, 1993) Obr. 65: Juncus inflexus (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 66: Linum flavum (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 67: Panicum virgatum´Heavy Metal´ (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 68: Polygonum cuspidatum var. compactum (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 69: Sedum ´Matrona´ (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 70: Sedum ‘Herbstfreude‘ (březen 2007) Obr. 71: Spodiopogon sibiricus (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 72: Sporobolus heterolepsis (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová) Obr. 73: Verbascum speciosum (prosinec 2006), (Autor: Ing. Markéta Nohelová)

72