Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici

Alternativní a organické zemědělství, agroturistika a jejich význam z hlediska ochrany přírody a krajiny a stabilizace venkovského osídlení

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce

Vypracovala

Dr. Ing. Petr Nepomucký

Eva Káčerková

Lednice 2006

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Alternativní a organické zemědělství, agroturistika a jejich význam z hlediska ochrany přírody a krajiny a stabilizace venkovského osídlení vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Lednici, dne 14.7.2006

2

3

Obsah: 1. Úvod...................................................................................................................... 7 2. Současný stav řešené problematiky: ..................................................................... 7 3. Cíl práce:............................................................................................................... 9 4. Charakteristika ekologického zemědělství ........................................................... 9 4.1. Cíle ekologického zemědělství: ....................................................................... 10 4.2. Pěstování rostlin:.............................................................................................. 10 4.3. Chov zvířat....................................................................................................... 11 4.4. Konvenční a ekologické zemědělství............................................................... 11 5. Historický vývoj vzniku EZ a jeho význam ....................................................... 12 5.1. Kvalita bioproduktů ......................................................................................... 13 5.2. Zásady pěstování rostlin .................................................................................. 14 5.3. Význam chovu zvířat na utváření krajiny........................................................ 15 5.4. Hlavní pozitiva EZ:.......................................................................................... 16 6. Metody ekologického zemědělství (dle Urban, Šarapatka, 2003) ...................... 16 6.1. Přírodní zemědělství ........................................................................................ 16 6.2. Biologicko – dynamické hospodářství............................................................. 17 6.3. Organicko – biologické zemědělství................................................................ 17 6.4. Organické zemědělství ve Velké Británii a Irsku ............................................ 18 6.5. Biologické zemědělství v Německu................................................................. 18 6.6. Biologické zemědělství ve Francii................................................................... 19 6.7. Současná situace ve světě ................................................................................ 19 7. Charakteristika vývoje ekologického zemědělství v ČR od roku 2002 – 2005.. 20 7.1. Dotace .............................................................................................................. 20 8. Ochrana přírody a krajiny chráněné oblasti a význam EZ pro tato území.......... 21 8.1. Trvalé travní porosty........................................................................................ 22 9. Biodiverzita v krajině.......................................................................................... 24 9.1. Úrovně biodiverzity ......................................................................................... 25 9.1.1. Genetická diverzita ....................................................................................... 25 9.1.2. Druhová diverzita.......................................................................................... 25 9.1.3. Biotopická diverzita ...................................................................................... 26 9.1.4. Ekosystémová diverzita ................................................................................ 26 9.1.5. Vliv diverzity na rostlinnou a živočišnou skladbu druhů ............................. 26 10. Krajinotvorné programy.................................................................................... 27 11. Podmínky a východiska pro možnosti ekologického zemědělství ................... 28 11.1. Charakteristika vhodného území pro ekologické zemědělství....................... 28 11.1.1. Půda............................................................................................................. 28 11.1.2. Hnojení........................................................................................................ 32 11.1.3. Bilance živin ............................................................................................... 33 11.1.4. Zpracování půdy ......................................................................................... 33 11.1.5. Regulace plevelů......................................................................................... 34 11.1.6. Ochrana rostlin............................................................................................ 35 11.1.7. Biotopy v krajině......................................................................................... 35 12. Charakteristika vybraných modelových objektů .............................................. 36 12.1. Modelový podnik farma Pollau Pavlov ......................................................... 36 12.1.1. Přírodní podmínky: ..................................................................................... 36 12.1.2. Charkateristika modelového objektu Pavlov .............................................. 38 12.2. Modelový podnik farma Zlín – Lužkovice .................................................... 40 12.2.1. Přírodní podmínky ...................................................................................... 40 12.2.2. Charakteristika modelového objektu Zlín - Lužkovice .............................. 41 4

13. Předpoklady rozvoje ekologického zemědělství v ČR ..................................... 43 13.1. Akční plán EZ do roku 2010.......................................................................... 43 14. Agroturistika ..................................................................................................... 44 15. Závěr ................................................................................................................. 46 16. Resumé................................................................................................................ 6 17. Seznam použité literatury a zdrojů: .................................................................... 8 Přílohy

5

Seznam příloh:

1. Skladování a zpracování produktů 2. Právní úprava ekologického zemědělství 3. Kontroly

ekologického

zemědělství

a

osvědčování

bioproduktů

biopotravin v ČR 4. Ortofotomapy modelového objektu Pavlov 4.1. Vesnice Pavlov, m 1:5000 4.2. Pozemek 1 (orná půda), m 1:1000 4.3. Pozemek 2 (určený k pěstování bylin a koření), m 1:1000 4.4. Pozemek 3 (vinohrad), m 1:2000 4.5. Pozemek 4 (dům s přilehlými pozemky), m 1:1000 4.6. Pozemek 5 (vinohrad), m 1:1000 5. Fotografie modelového objektu Pavlov 6. Ortofotomapy modelového objektu Zlín – Lužkovice 6.1. Zlín – Lužkovice, m 1:5000 6.2. Pozemek 1 (dům s ubytováním pro turisty, sad), m 1:1000 6.3. Pozemek 2 (ovocný sad), m 1:2000 6.4. Pozemek 3, m 1:1000 6.5. Pozemek 4 (orná půda), m 1:2000 7. Fotografie modelového objektu Zlín – Lužkovice

6

a

1. Úvod Ekologické zemědělství je hospodaření s kladným vztahem ke zvířatům, půdě, rostlinám a přírodě, bez používání umělých hnojiv, chemických přípravků, postřiků, hormonů a umělých látek. Jedná se o velmi pokrokový způsob hospodaření, které staví na tisíciletých zkušenostech našich předků a bere ohled na přirozené koloběhy a závislosti. Tak umožňuje produkovat vysoce hodnotné a kvalitní potraviny. Rozvíjí se již několik desetiletí a od r. 1994 je součástí zemědělské politiky EU.

2. Současný stav řešené problematiky: V Československu byly první důležitější zmínky o ekologickém zemědělství publikovány v letech 1985 – 87. Šlo pouze o jednoduché zprávy, které přetiskovaly odborné časopisy. Mezi veřejností však neměly žádnou odezvu nebo byla negativní. Bylo to způsobeno kolektivizací a zestátněním zemědělských podniků. Spotřebitelé se však začali postupně zajímat o svůj zdravotní stav v souvislosti s publikacemi o onkologických problémech ve srovnání se zeměmi západní Evropy. Vznikaly skupiny, které propagovaly např. vegetariánství a doporučovaly svým členů jíst potraviny bez chemických úprav. Ty však na trhu nebyly, začaly tedy vycházet návody jak si tuto „nechemizovanou“ zeleninu vypěstovat doma. Základy ekologické zemědělství položili ještě před rokem 1989 sami zemědělci. Reagovali tak na negativna socialistické velkovýroby. Skupina agronomů založila v roce 1988 Odbornou skupinu pro alternativní zemědělství. Nezabývali se výzkumem ani teorií, pouze převzali informace ze zahraničí, především z organizace IFOAM, ze Švýcarska a Maďarska. Již v roce 1989 vyšlo první číslo Bulletinu, který vychází dodnes. Ve třech podnicích bylo vyhlášeno přechodné období na ekologické zemědělství, a to v Nových Losinách, Starém Hrozenkově a Dubicku. První odborná konference o ekologickém zemědělství byla uspořádána již v roce 1987, další následovala těsně po změně režimu v roce 1990. Ještě v témže roce prosadil náměstek ministra zemědělství R. Barták formální přijetí směrnice IFOAM a zemědělci dostali první dotace. Rychle po sobě vzniklo pět svazů: Pro – Bio Šumperk, Libera Praha, Biowa Chrudim, Naturvita Třebíč a Altervin Velké Bílovice. Svaz Pro – Bio působí na celém území ČR dodnes. Další vývoj ekologického zemědělství byl velmi rychlý. Z celkové výměry obhospodařované půdy v roce 1991 se podíl ekologicky

7

obhospodařovaných ploch zvedl z 0,41% na 5,5% v roce 2002, což značí výměru z cca 17,5 tisíce hektarů (1991) na 235 tisíc (2002). Zatímco v roce 1990 ekologicky hospodařily tři podniky, o dvanáct let později jich bylo registrováno přes 700. Od zavedení dotací v roce 1990 byl rozvoj jasně určován strukturou finanční podpory. O dva roky později byly dotace zrušeny a znovu zavedeny byly až v roce 1998. Od tohoto roku se ekologické zemědělství rozvíjí zejména v horských a podhorských oblastech na trvalých travních porostech, kde je zaměřeno hlavně na údržbu krajiny. Zrušení dotací podnítilo rozvoj odděleného zpracování ekoproduktů, rozvoj domácího prodeje a export. Bioproduktů je však málo, chybí hotové výrobky a zvláště ovoce a zelenina. Trh s biopotravinami není dostatečně rozvinut, produkty tvoří pouze 0,06% z celkového trhu s potravinami. Rozvoj je nedokonalý, chybí osvěta propagace a specializované poradenství. Od roku 2001 nabyl účinnosti zákon 242/2000 Sb., o ekologické zemědělství a o změně zákona 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanoví podmínky hospodaření v ekologickém zemědělství a podmínky pro výrobu biopotravin, upravuje systém osvědčování původu bioproduktů a biopotravin a jejich označování. Stanovuje systém pro výkon kontroly a dozoru nad dodržováním tohoto zákona. Dohledem nad dodržováním tohoto zákona byla ministerstvem zemědělství pověřena kontrolní organizace Kontrola ekologické zemědělství, která zároveň provádí osvědčování bioproduktů a biopotravin.

Informací o ekologické zemědělství jsou v dnešní době velmi dobře dostupné, ať už v knihovnách ve formě literárních publikací nebo v elektronické podobě na internetu. Stěžejní informace o této práci byly získány z publikace autorů Petr a Dlouhý Ekologické zemědělství, Urban, Šarapatka a kolektiv – Ekologické zemědělství a Kocourková – Přírodní prostředí vesnice. Jednotlivé dílčí nebo doplňující informace potom byly získány z publikací Reichholf – Pole a louky, Moudrý a Strašil Energetické plodiny v ekologickém zemědělství a Stříbrná – Ubytování ve vesnické turistice. Dalším významným zdrojem informací byl internetový portál společnosti Pro – Bio Šumperk, portál Ministerstva zemědělství České republiky a Sbírka zákonů České republiky. Ne všechny vydané publikace jsou z hlediska obsahu kvalitní

8

(informace se často opakují). Publikace vydané před rokem 1990 nejsou k použití vhodné z důvodu tehdejší nedostatečné informovanosti autorů. Oblast získávání informací o agroturistice je omezená, ale situace se stále zlepšuje. Vysoce kvalitní informace o současném stavu agroturistiky poskytuje společnost ECEAT, Evropské středisko pro ekoagroturistiku. Na internetových portálech se informace ve většině případů doslovně opakují, tyto zdroje jsou proto užitečné pouze pro vyhledání konkrétního podniku, provozujícího agroturistiku. Informace, získané z uvedených zdrojů se nijak významně obsahově neliší. Významnější zdroj představují internetové portály, kde pravidelně dochází k aktualizaci článků, týkajících se tématu. Jsou zde vystavovány roční zprávy organizací a je možno aktualizovat například informace o nárůstu počtu ekologicky hospodařících farem nebo míst, provozujících agroturistiku, což knižně vydávané publikace neumožňují (pokud se nejedná o pravidelně tištěný bulletin nebo odborný časopis).

3. Cíl práce: Cílem práce je charakterizovat ekologické zemědělství, jeho vliv na krajinu, chráněné krajinné oblasti a rozvoj venkovských sídel. Práce se zabývá historií vzniku ekologického zemědělství, legislativou, ochranou přírody a krajiny. Součástí práce je i charakteristika agroturistiky a její přínos pro venkov. Jsou zde popsány poměry na dvou moravských ekofarmách se zaměřením na rostlinnou i živočišnou výrobu a provozování agroturistiky.

4. Charakteristika ekologického zemědělství V České republice hlavní normou, která definuje ekologické zemědělství a stanovuje kriteria pro označení produktů jako "produkt ekologického zemědělství" s logem BIO je jednak zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který odpovídá mezinárodnímu standartu IFOAM (International federation of organic agriculture movements) a od 1.5.2004 i Nařízení Rady 2092/91 o ekologickém zemědělství, které je závazné pro všechny členské země Evropské unie. České ekologické zemědělství je akreditováno IFOAM i EU.

9

4.1. Cíle ekologického zemědělství: •

udržet a zlepšit dlouhodobou úrodnost půdy a její ekologickou funkci (zvyšovat obsah organické hmoty a humusu v půdě, zlepšovat její fyzikální vlastnosti a umožnit bohatý rozvoj společenstva půdních organismů)

•

vyvarovat se všech forem znečištění pocházejících ze zemědělského podnikání (využívání všech odpadů pro výrobu organických hnojiv)

•

pracovat v co nejvíce uzavřeném systému, využívat místní zdroje, minimalizovat ztráty

•

produkovat potraviny a hnojiva o vysoké nutriční hodnotě a v dostatečném množství (kvalita není dána jen přítomností nutričně hodnotných látek, ale znamená také praktickou absenci cizorodých látek, dobrý vzhled, jakostní chuť a vhodnost pro skladování a další zpracování)

•

minimalizovat

používání

neobnovitelných

zdrojů

energie

(odmítnutí

syntetických minerálních hnojiv a přípravků na ochranu rostlin) •

hospodářským

zvířatům

vytvořit

podmínky,

které

odpovídají

jejich

fyziologickým a etologickým potřebám a humánním a etickým zásadám (způsob chovu musí zvířatům umožnit přirozené chování včetně pohybu venku, jejich zdravý růst, vývoj a reprodukci) •

umožnit zemědělcům a jejich rodinám ekonomický a sociální rozvoj a uspokojení z práce (ekologický způsob hospodaření vyžaduje hluboký zájem a zodpovědnost)

•

udržet osídlení venkova a tradiční ráz kulturní zemědělské krajiny

4.2. Pěstování rostlin: Základem všeho je zdravá půda. Ta vyživuje rostliny a je proto předpokladem našeho života a zdraví. Organickým hnojením, velmi pestrými osevními postupy a šetrným zpracováním

půdy

je

dosaženo

její

přirozené

úrodnosti.

Díky střídání plodin na poli a mnohotvárné kulturní krajině v jeho okolí jsou rostliny schopné samy se postarat o své zdraví a úspěšně se bránit proti chorobám a škůdcům. S využitím nejmodernější techniky je prováděna mechanická regulace plevelů. S technikou, přizpůsobenou přírodě, je možné se obejít bez chemicky syntetizovaných pomocných látek. Ekologické zemědělství se dobrovolně zříká odrůd, získaných cestou genového inženýrství.

10

4.3. Chov zvířat V ekologickém zemědělství jsou zvířata začleňována do koloběhu. Dostávají krmení převážně z produkce vlastního ekologického podniku a je jim umožňováno, aby si žila a chovala se tak, jak je jim od přírody vrozeno. Ekologická farma chová jen tolik hospodářských zvířat, kolik je schopna uživit vlastní produkcí krmiv. Masové chovy jsou proto vyloučeny. Zakázány jsou genové manipulace, používání hormonů a přenosy embryí.

4.4. Konvenční a ekologické zemědělství Při přechodu z konvenčního na ekologické zemědělství je nutno projít tzv. přechodným obdobím. Přechodným obdobím se podle zákona 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství rozumí období, v průběhu kterého se uskutečňuje přeměna konvenčního zemědělského hospodaření na ekologické zemědělství. Účelem je jednak odstranit vliv negativních dopadů předchozí zemědělské činnosti na půdu, krajinu a životní prostředí a také zavést metody hospodaření respektující uvedený zákon. Délka přechodného období je podle zákona 2 roky u orné půdy, luk a pastvin, 1 rok u pastvin a výběhů pro nepřežvýkavce a 3 roky u stávajících kultur jako jsou sady, vinice, chmelnice. Uvedené období je však jenom minimální lhůtou. Vlastní přechod až k dosažení rovnováhy biologických procesů v půdě a ke zvýšení přirozené stability trvá 6 i více let. V přechodném období se kvůli omezení a odstranění podpůrných prostředků (syntetické pesticidy, rychle rozpustná hnojiva) snižuje produkce. Před přechodem je samozřejmě nutné provést důkladné analýzy a následně striktně oddělit plochy konvenčně a ekologicky obhospodařované. Nejvíce problémů s přechodem vykazují podniky bez chovu zvířat, s vysokým zorněním, s vysokým zastoupením tržních plodin a se zavedenou intenzivní kulturou (vinice, chmelnice, sady). Dále také podniky se specializovanými chovy. Za optimální a vhodné jsou považovány podniky se smíšenou produkcí, s pestřejším sortimentem, využívající převážně statková krmiva a hnojiva. V současnosti největší přírůstek podniků přecházejících na ekologické zemědělství tvoří podniky v horských a podhorských oblastech s převahou trvalých travních porostů a pastvou skotu nebo ovcí. Plán přechodu se stanovuje na základě podrobné analýzy stavu a situace v podniku. Je zaměřen zejména na vyprojektování osevních postupů a struktury plodin, návrh pěstebních opatření, návrh vhodných druhů a odrůd podle stanoviště, bilanci živin a 11

plán hnojení, systém zpracování půdy a návrh opatření pro regulaci plevelů, chorob a škůdců.

5. Historický vývoj vzniku EZ a jeho význam Ekologické zemědělství je v Evropě spotřebiteli, vědci, ekonomy a politiky uznávanou metodou, definovanou zákonem. Produkty se označují jako BIO nebo EKO. Vznik metod ekologického zemědělství nebo také alternativního nebo organického zemědělství bylo motivováno negativy průmyslového hospodaření, které poškozovalo přírodu a krajinu, snižovalo kvalitu potravin. Tradiční zemědělství se začalo měnit počátkem 20. století, začaly se používat nové stroje, vzrostla produktivita, objevily se negativní dopady hlavně kvůli těžkým strojům – utužení půdy, eroze, minerální hnojiva, problémy s plodností hospodářských zvířat, klíčivostí osiva. Industrializace po druhé světové válce 50. a 60. léta, po nedostatku potravin, byla v Evropě nazývána jako Zelená revoluce. U nás se jednalo o socializaci zemědělství, která zahrnovala likvidaci malých farem. Počátky ekologického zemědělství tvořily ojedinělí farmáři nadšenci, kteří navázali klíčové kontakty s odběrateli, kteří si i za vyšší cenu byli ochotni pro zboží přijet. Později následovalo zavedení dobrovolného systému certifikace farem a kontroly. Hlavní ideou ekologického zemědělství je hospodaření v souladu s přírodou, s co nejmenší závislostí na vnějších vstupech. V dnešní době je řešena nadprodukce konvenčních potravin ve vyspělých zemích, zvýšená poptávka po ekoproduktech a dotační politika. Hlavními negativy konvenčního zemědělství jsou použití rychle rozpustných minerálních hnojiv, což způsobuje zničení neobnovitelných zdrojů a energií při výrobě, kontaminace podzemních a povrchových vod, snížení půdní úrodnosti, vitality a imunity kulturních rostlin. Dále nadměrné použití syntetických pesticidů, kdy si rostliny vytváří odolnost proti škůdcům, chorobám a plevelům, snižování biodiverzity, nestabilita ekosystému, rezidua v přírodě a potravinách. Problémem je výskyt neznámých účinků například hnojiv, kdy se problémy obejví až po čase a tzv. koktejlový efekt. Velkochovy hospodářských zvířat jsou kritizovány pro týrání, špatné životní podmínky, klecové chovy, nadměrné úpravy těla. Jsou používány syntetické krmné směsi, které obsahují stimulátory růstu, preventivně jsou podávány léků, hormonální látky, zvířata jsou krmena masokostní moučkou. Častá je kontaminace krmiv látkami nezemědělského původu a následný výskyt reziduí i u lidí. Negativní ohlasy vyvolává řízená reprodukce, 12

umělá inseminace, jednostranné šlechtění, kdy zvířata dosahují nízkého věku, mají sníženou odolnost proti nemocem, vzniká hybridizace a následná neschopnost přežití v normálních podmínkách. Nadprodukce vede k snižování cen a tlak na zemědělce, aby pěstovali monokultury, čímž zhoršují kvalitu půdy. Studie spojených národu z roku 1991 ukazuje, že v ČR je vodní erozí ohroženo 40% zemědělsky obhospodařované plochy, nerovnováha mezi erozí a přirozenou obnovou volá po nutnosti změny. Bylo zaznamenáno porušování vodních zdrojů nadměrným zavlažováním, nadměrné čerpání z podzemních zdrojů, ovlivnění řečišť, které potřebují jistý minimální průtok a určitou hladinu spodní vody. Dalším negativním faktorem je zasolení a alkalizace půd. Prostředí je znečišťováno pesticidy, agrochemikáliemi, exkrementy, vymývání živin (hlavně dusíku) a ohroženo povrchovým odtokem. Společnost FAO (Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství) v roce 1993 uvedla, že trvale udržitelné zemědělství je systém chránící a zachovávající půdu, vodu, rostlinné a živočišné zdroje, systém nedegradující životní prostředí, systém ekonomicky soběstačný. Hledá optimální cestu mezi enviromentálními potřebami a ziskem. Musí mít minimální negativní vlivy na životní prostředí, chránit a obnovovat úrodnost půdy a její kvalitu, chránit před erozí, využívat vodu tak, aby byly zásobní kvality obnoveny, spoléhat na zdroje uvnitř agrosystému, včetně sousedních společenstev, omezovat vstupy, využívat koloběhu prvků, chránit biodiverzitu prostředí venkovské krajiny a přírody. Ekologické zemědělství má například vyšší podíl organické složky v půdě, vyšší biologickou aktivitu, vykazuje stejné nebo nižší množství vyplavovaných dusičnanů a o 50% nižší množství vyplavovaných živin na hektar plochy.

5.1. Kvalita bioproduktů Kvalita produktů EZ je dána kvalitou celého zemědělského systému a zpracovatelského postupu. Je ovlivněna způsobem, jakým byly rostliny vypěstovány, jak byla chována zvířata a jak byl produkt zpracován, skladován a distribuován. Způsob pěstování a chovu a další postupy zpracování jsou dány zákonem 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství. (Ekologickým zemědělstvím se rozumí zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení

13

či zákazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a chování a pohodu chovaných hospodářských zvířat.) Kvalita potravin není zatím právně definována, musí ale splňovat podmínky zákona 119/2000 Sb., zákon o potravinách a tabákových produktech. Biopotraviny musí splňovat stejné limity jako potraviny konvenční. Ekologické produkty mají z technologického hlediska jakosti obvykle vyšší sušinu, a tím i obsah některých látek, například vitamínů a minerálů a jsou lépe skladovatelné. Biopotraviny obsahují méně reziduí těžkých kovů, dusičnanů a pesticidů. Spotřebitel má jistotu, že potraviny byly vyprodukovány bez vstupů rizikových látek.

Ekologické zemědělství se vyznačuje šetrnými postupy zpracování potravin bez použití chemicko-syntetických látek. Byly vytýčeny všeobecné cíle: produkovat kvalitní potraviny a krmiva o vysoké nutriční hodnotě v dostatečném množství, pracovat v co nejvíce uzavřených cyklech koloběhu látek, využívat místní zdroje a minimalizovat ztráty, udržovat a zlepšovat úrodnost půdy, vyvarovat se všech forem znečištění pocházejících ze zemědělského podniku, minimalizovat používání neobnovitelných surovin a fosilní energie (minerální hnojiva, pesticidy), hospodářským zvířatům vytvořit podmínky, které odpovídají jejich fyziologickým a etologickým potřebám a humánním a etickým zásadám, uchovat přírodní ekosystémy v krajině, chránit přírodu a její diverzitu, vytvářet pracovní příležitosti a tím udržet osídlení venkova a tradiční ráz zemědělské kulturní krajiny.

5.2. Zásady pěstování rostlin •

Struktura plodin umožňuje střídání plodin se subtilním kořenovým systémem s plodinami s mohutným kořenovým systémem, plodiny mělce kořenící s hluboce kořenícími.

•

Menší produkce biomasy a posklizňových zbytků některých plodin se vyrovnává pěstováním meziplodin.

•

Vegetační kryt půdy by měl být co nejdelší, ideálně i přes zimu.

•

V osevním procesu mají být zastoupeny jeteloviny, případně luskoviny. V rámci ekologického zemědělství je třeba využívat osvědčené osevní postupy.

•

Druhová diverzita má poskytovat možnost přežití prospěšných organismů.

14

•

Osevní postup musí bránit erozi půdy.

•

Střídání plodin s malou a velkou konkurenční schopností vůči plevelům, využití podsevů a přísevů.

•

Volba odrůd odpovídají podmínkám stanoviště, rezistentní odrůdy, tolerantní vůči škodlivým vlivům, využití odrůdových směsí a smíšených kultur.

•

Struktura plodin má zajišťovat hospodářským zvířatům plnohodnotnou a vyváženou potravu po celý rok.

•

Plevele se likvidují pomocí agrotechnických metod, použití herbicidů není dovoleno, ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům je založena na agrotechnice, biologických metodách, přípravcích rostlinného původu, syntetické pesticidy nejsou povoleny.

•

Hnojení a výživa rostlin jsou založeny na správném osevním postupu, používá se organické hnojení, minerální hnojiva nejsou povolena.

5.3. Význam chovu zvířat na utváření krajiny Chov zvířat významně utváří charakter krajiny formou ustájení i formou pastvy ve volné krajině. •

Způsob ustájení by měl odpovídat fyziologickým a etologickým potřebám zvířat.

•

Technologie a technika chovu zvířat musí zajišťovat jejich dlouhověkost a dobré zdraví.

•

Je nutno zajistit pohodu zvířat, pohyb, čerstvý vzduch, ochranu proti extrémním vlivům počasí, dostatek prostoru, podestýlku, průmyslové chovy s řízeným režimem nejsou povoleny.

•

Musí být zajištěna jakostní a fyziologickým potřebám odpovídající krmná dávka.

•

Podstatná část sušiny v krmné dávce musí pocházet z produkce, podíl krmiv z konvenčního zemědělství nesmí překročit 10% celoroční a denní dávky. Podávání stimulátorů v krmné dávce, hormonálních látek, zchutňovačů syntetického původu, močoviny jako součást krmné dávky není povoleno (povoleny jsou pouze přírodního původu) stejně jako preventivní aplikace léčiv.

15

5.4. Hlavní pozitiva EZ: •

Ekonomická výhodnost z dlouhodobého hlediska

•

Ochrana životního prostředí a biodiverzity

•

Ochrana zdrojů podzemní vody, snížení znečištění povrchové vody

•

Úspora energie a neobnovitelných zdrojů surovin a energie

•

Snížení nadprodukce

•

Zlepšení kvality potravin a zdravotního stavu populace

•

Zavedení nového perspektivního produktu na trh (bioprodukty)

•

Udržení přírodního rázu krajiny a stability osídlení

6. Metody ekologického zemědělství (dle Urban, Šarapatka, 2003) 6.1. Přírodní zemědělství Vznik je spojován s prací němce E. Könemanna. Systém se dal v městech realizovat jen omezeně. Nebyl v souladu s tradičním zemědělstvím ani s intenzivními systémy. Zakládal se na životě na venkově, samozásobování vlastními výpěstky, vegetariánské výživě a tělesných pracích. S teoretickými zásadami a zejména s vegetariánstvím nebyl slučitelný chov hospodářských zvířat a využívání statkových hnojiv. Přírodní hospodářství vyznávalo zásady hospodaření bez dobytka, protože ten vysoce zatěžuje půdu a je nutné obdělávat velké plochy pro získání krmiva. Vyskytovala se ale hospodářství s omezenou živočišnou produkcí, např. produkce mléka, vlny s využitím dobytka jako pracovní síly. Systém také měl zajistit vysoce kvalitní zemědělské produkty a biologicky porozumět půdní úrodnosti. Intenzifikace rostlinné produkce měla za důsledek kvalitativní změny (sníženou skladovatelnost, chuťové změny po hnojení čerstvým hnojem, kontaminaci zejména mědí a arzenem), proto zemědělci upustili od používání minerálních hnojiv. Spolu s rozvojem mikrobiologie se optimalizovaly osevní postupy, používalo se zelené hnojivo a omezené množství ošetřeného hnoje. S ohledem na edafon bylo doporučeno minimální zpracování půdy a bezorebný systém. Přírodní hospodářství bylo prvním organizovaným systémem s určitým návratem k přírodě a teoretickým předstupněm dalších metod.

16

6.2. Biologicko – dynamické hospodářství Základy vycházejí z osmi přednášek „Duchovně vědecké základy k zemědělské prosperitě“ Rudolfa Steinera. Přednášky vyvolaly otázky ohledně zhoršující se kvality potravin, produkce sadby, únavy půdy a také otázky o sociálním rozvoji v zemědělství a jeho příští úlohy ve společnosti. Přechod na biodynamický způsob hospodaření znamenal v praxi zejména změny v hospodaření s krmivy, přestavbu osevních postupů na postupy s vyšším podílem leguminóz, omezené pěstování plodin s vysokými nároky na živiny, zvýšenou péči o statkový hnůj, kompostování a používání dalších organických hnojiv. V současném biodynamickém systému je plně využíváno orby, kompostovaných organických hnojiv, zeleného hnojení, zejména leguminóz. V osevních postupech je snaha o co nejširší střídání plodin a střídání období pastvy a obdělávání plochy. Typické pro systém je používání biodynamických preparátů, které se aplikují v malých dávkách – příkladem je preparát z kravského hnoje, který má stimulovat tvorbu kořenů nebo křemíkový

preparát,

který

má

stimulovat

tvorbu

chlorofylu.

Tato

metoda

biodynamického zemědělství se rozšířila po celém světě, zejména v Evropských zemích jako je Švýcarsko, Německo, skandinávské země nebo Holandsko.

6.3. Organicko – biologické zemědělství Organicko – biologické zemědělství se začalo šířit po druhé světové válce díky lékaři H.P.Ruschovi a švýcarským biologům, manželům Müllerovým. Diskutovali o vlivu společenstev půdních organismů na zdravotní stav rostlin. Byli použity bakterie E.coli a dokázány jejich antibakteriální účinky. V teorii organicko – biologického zemědělství byla potom zpracována teorie koloběhu colibakterií a laktobakterií mezi rostlinnou potravou, zvířaty, výkaly a půdou. Tato metoda vychází z poznatků, že kvalitní plnohodnotné produkty je možno získat pouze ze zdravé půdy. Rovnováha v půdě je považována za tak dokonalou, že není možné ji narušovat necitlivými zásahy. Rusch vyslovil následující požadavky na hnojení a zpracování půdy: je zakázáno používat minerální hnojiva a pesticidy, protože jsou příčinou degenerace živoucí substance, mají negativní vliv na edafon a kvalitu potravin, musí být zavedeno plošné kompostování a rozprostření hnoje, organická hnojiva se nezapravují, slouží jako půdní pokrývka a ochrana proti klimatickým extrémním vlivům, půda se zpracovává bez obracení, aby byl

17

edafon o nejméně ovlivněn a aby se zachovalo přirozené vrstvení půdy, organický odpad z měst se vrací zpátky na venkov a zapravuje se do půdy. Dále bylo doporučováno co nejdelší krytí půdy zeleným porostem, používání zeleného hnojení, používání horninových mouček a biologických způsobů ochrany půdy. Organicko – biologické zemědělství bylo nejvíce rozšířeno v německy mluvících zemích a ve Skandinávii. K této teorii se dodnes hlásí svazy jako Bioland, Naturland, Bio Ernte a další.

6.4. Organické zemědělství ve Velké Británii a Irsku Zakladatelem byl sir Albert Howard, který vystudoval botaniku na univerzitě v Cambridgi. Pracoval i Indii, kde si všimnul porostů, které škůdci napadali jen minimálně. Začal studovat techniku místních zemědělců, především maximální recirkulaci organických hmot a kompostování biologických odpadů. Definice organického zemědělství v podstatě odpovídá dnešní obecné definici ekologického zemědělství. V původní podobě bylo ovlivněno přírodními podmínkami místa vzniku – tj. Velké Británie a Irsko, kde je velká tradice pastvy. Hlavní význam se přikládá symbióze hub s kořeny rostlin. V systému organického zemědělství jsou známy pastevní farmy, kde se uplatňuje permanentní pastva, krmné plodiny se pěstují na malých plochách. Organické hnojení zahrnuje aplikaci kompostu chlévské mrvy, z minerálních hnojiv se používají vápence, dolomity, horninové moučky pro úpravu půdní reakce. Dlouhodobě se také aplikují fosfáty a mořské řasy. Dále to jsou farmy částečně a plně obdělávající půdu. U částečně polařících farem jsou vedle orných ploch i pastviny. V orných plochách se využívá čtyřletý osevní postup a stejně dlouhá doba, kdy je plocha využita jako travní porost. U plně polařících farem je osevní postup většinou šesti a vícehonný s maximálním využitím meziplodin pro výživu zvířat nebo zelené hnojení. Ochrana rostlin proti škůdcům a chorobám spočívá a preventivních opatřeních a ve vyžití přípravků povolených směrnicemi (biologické extrakty, měďnaté preparáty nebo síra).

6.5. Biologické zemědělství v Německu Rozvíjelo se v 50. a 60. letech 20. století a navázalo na biologicko – dynamický a organicko – biologický systém. K základním pilířům patřila práce J. Görbinga, který propracoval rýčovou metodu určování půdní struktury a zabýval se tvorbou půdních

18

drobtů. Studie struktury půdy byly potom zohledňovány při přípravě osevních postupů. Jejich základem byly jetelotrávy, které obohacovaly půdu humusem. Význam by přikládán i zelenému hnojení. Používaly se tradiční osevní postupy alpských zemí nebo travopolní systém. Důraz byl kladen na nepromíchání jednotlivých vrstev půdy. Velké diskuze vznikaly v problematice kvality potravin nebo jednostranného hnojení. Spotřebitelé kromě výživové hodnoty potravin kladli důraz také na šetrnost k přírodě. Princip ochrany spočíval v preventivní nepřímé ochraně. Důraz byl kladen na výběr vhodných odrůd, posílení odolnosti rostlin optimálním organickým hnojením a také na ovlivnění populace škůdců vytvářením vhodných podmínek pro užitečné živočichy např. na okrajích polí. Biologická ochrana umožňovala nasazení predátorských druhů nebo použití pesticidů získaných z přírodních látek.

6.6. Biologické zemědělství ve Francii Ve Francii vzniklo biologické zemědělství jako reakce na rozvoj chemické a technické intenzifikace zemědělské produkce. Hlavními zakladateli se staly svazy Lemaire – Boucher a Nature et Progres. Metoda Lemaire – Boucher byla charakteristická použitím mořské řasy jako hnojiva. Zvyšovala kvalitu půdy a s její pomocí dosahovali pěstitelé vyšších sklizní. Podle zakladatelů se použitím moučky z řasy zvýší schopnost rostliny přijímat fosfor a vápník, zvýší se jejich odolnost proti chorobám z nedostatku mikroelementů, jsou kvalitnější a mají lepší chuť. Technologie zpracování půdy zahrnuje orbu pouze do 15 cm a časté použití podrývání. Organické hnojení je založeno na kompostování všech organických materiálů na hromadách a zeleném hnojení leguminózami co nejčastěji. Sdružení Nature et Progres bylo v roce 1972 iniciátorem vzniku mezinárodní organizace IFOAM – Interantional Federation of Organic Agriculture Movements (Mezinárodní federace sdružení za organické zemědělství). Tato organizace se sídlem v Německu měla velký vliv na uznání ekologického zemědělství v Evropě, kde bylo v roce 1991 přijato nařízení rady EHS č.2092/91, o ekologickém zemědělství a označování ekologických produktů a potravin. Šlo o první zákonnou normu definující produkční postupy a určující závazné mechanismy pro kontrolu, certifikaci a označování.

6.7. Současná situace ve světě

19

Na základě politických rozhodnutí se ekologické zemědělství značně rozšířilo i díky podpůrným programům EU a také stoupající poptávce spotřebitelů po biopotravinách. Metodami ekologického zemědělství se začal zabývat i výzkum a díky vědeckému pokroku se začaly vytrácet původní směry a metody. Výrazná specifika si zachovalo pouze biodynamické zemědělství (význam duchovna), ostatní systémy splynuly v jediný, dnes obecně nazývaný jako ekologické zemědělství. V současné době je ekologické zemědělství praktikováno ve více než sto zemích světa a plocha neustále roste. Nejvyšší podíl půdy v ekologickém hospodaření má Austrálie, dále pak Argentina, Itálie, USA a Velká Británie. V Evropské unii včetně 12ti přidružených zemí EFTA (Evropské sdružení volného obchodu) je v tomto systému registrováno více než 5 milionů hektarů, což tvoří asi 2% světové zemědělské půdy.

7. Charakteristika vývoje ekologického zemědělství v ČR od roku 2002 – 2005 K 31.12.2002 hospodařilo v ČR 717 ekologických zemědělců na 235 136 hektarech, což činí 5,5% z celkové výměry zemědělského půdního fondu. Největší podíl tvořily trvalé travní porosty na 211942 ha (90,13%), orná půda 19536 ha (8,13%), trvalé kultury 898 ha (0,38%) a 2778 ha ostatní plochy (1,18%). Ze zaregistrovaných pozemků bylo asi 77800 tisíce hektaru v přechodném období. Bylo zaregistrováno 92 výrobců potravin a 164 osob ohlášených jako uvádějící biopotraviny a bioprodukty do oběhu. Mezi biopotravinami jsou rostlinné produkty (výrobky ze špaldy, pohanky, pečivo, těstoviny, sušené a čerstvé ovoce, zelenina), mléčné produkty (jogurty, sýry, tvarohy, mléko) a masné výrobky (hovězí, vepřové, jehněčí a drůbeží). Jsou prodávány nejen v síti supermarketů, ale i ve specializovaných prodejnách, kterých je asi 300. K 31.12.2005 sdružoval svaz Pro-Bio 829 členů Svazu ekologických zemědělců. Obhospodařovaná plocha měla výměru 254982 ha, což činí 5,98% z celkové výměry zemědělského půdního fondu. Orná půda tvořila 2076 ha (8,1%), trvalé travní porosty 209956 ha (82,4%), trvalé kultury 820 ha (0,3%), ostatní půda 23440 ha (9,2%). V přechodném období bylo zařazeno 28773 ha ploch.

7.1. Dotace Dotace jsou znovu zavedeny od roku 1998 a byly hlavní příčinou nárůstu ekologicky obhospodařovaných ploch (1997 – 20,2 tis. ha, 1998 – 71, 6 tis. ha). Dotace byla vždy

20

vyplácena na certifikovanou plochu a byla vypočítávána bodovým systémem. Od roku 2001 je dána pevná sazba na hektar. V roce 2003 byly průměrné dotace na ha: sady, vinice, chmelnice 3500Kč, zelenina na orné půdě 3500Kč, orná půda 2000Kč, travní porosty 1000Kč. Od vstupu ČR do EU platí Horizontální plán rozvoje venkova, jehož součástí jsou agroenviromentální programy, jejichž významným opatřením je právě podpora ekologického zemědělství. Současné dotace na 1ha orné půdy činí 3520Kč, travní porosty 1100Kč, trvalé kultury 24470 Kč, zelenina a speciální byliny na orné půdě 11050 Kč, vinice 11642 Kč.

Právní úprava ekologického zemědělství a systém kontroly jsou uvedeny v příloze č. 2 a 3.

8. Ochrana přírody a krajiny chráněné oblasti a význam EZ pro tato území Ochrana přírody v ČR má dlouhou tradici a je značně propracovaná. Založena je zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který byl v roce 2003 významně modifikován v souvislosti s transpozicí předpisů Evropského společenství. V ČR existuje obecná ochrana přírody a krajiny a speciální ochrana. Jak obecná, tak i speciální ochrana se člení na druhovou a územní ochranu. Z hlediska vzájemných vztahů se zemědělským sektorem je významná především ochrana územní. V rámci obecné ochrany jsou před poškozováním z hlediska ekologické stability a jejich dalších funkcí a před ničením chráněny tzv. významné krajinné prvky. Ze zákona jsou těmito prvky např. lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, údolní nivy a dále ty prvky, které jsou příslušným úřadem zaregistrovány, jako např. mokřady nebo trvalé travní plochy. Tyto prvky se často nacházejí na zemědělsky využívaných pozemcích a i když řada z nich zemědělskou činností vznikla, mohou být některými jejími formami dnes naopak ohrožovány. V rámci speciální ochrany se pro ochranu konkrétních přírodních a krajinných hodnot včetně ochrany biodiverzity vyhlašují zvláště chráněná území (ZCHÚ). Zákon rozeznává 6 kategorií, které lze rozlišit na velkoplošné a maloplošné. Mezi velkoplošná ZCHÚ řadíme národní parky a chráněné krajinné oblasti, mezi maloplošná ZCHÚ národní přírodní rezervace a národní přírodní památky a dále přírodní rezervace a přírodní památky. Z hlediska způsobu využívání území hrají ve vztahu k zemědělství největší roli velkoplošná ZCHÚ, tedy 4 národní parky a 24 CHKO. Tato území se člení 21

u národních parků do 3 a u CHKO do 4 zón s odstupňovaným režimem ochrany. Jádrová (1.) zóna zahrnuje obecně území nejcennější z přírodovědeckého hlediska, přechodová (2.) zóna kombinuje přírodní a člověkem ovlivněné nebo přeměněné biotopy, ve 3. a 4. zóně probíhá extenzívní hospodaření, a to na trvalých travních porostech i na orné půdě. Národní parky mají navíc i ochranná pásma. Vlastnictví pozemků v ZCHÚ je smíšené, není zde výhradní či převládající vlastnictví státu. Hlavní rozdíl mezi NP a CHKO spočívá v tom, že národní parky jsou vyhlášeny v rozsáhlých přírodních územích, kde je hlavním cílem ochrana přírody a tomuto cíli jsou podřízeny všechny ostatní. Naproti tomu v CHKO se chrání dochované přírodní a kulturní prostředí a ráz krajiny, zpravidla podmíněný staletou činností člověka. Vedle přísné ochrany dochovaných cenných přírodních prvků je hlavním cílem v těchto územích udržení charakteru krajiny, což přímo vyžaduje lidské intervence. Otázkou je tedy pouze skloubení a forma ochranářských a hospodářských aktivit. Pro všechna ZCHÚ s výjimkou dvou nejnižších kategorií (NPP a PP) existuje povinnost zpracovávat plány péče, které v různém měřítku a v různé míře podrobnosti stanoví zásady rozvoje území. U CHKO a NP jsou tyto plány výchozím, u ostatních kategorií závazným podkladem pro další typy plánovacích dokumentů, zejména pro územní plány. V současné době probíhají intenzívní práce na přípravě evropské ekologické sítě Natura 2000.

Ekologicky hospodařící podniky jsou často lokalizovány v blízkosti nebo přímo uvnitř oblastí se zvláštním režimem – národní parky, chráněné krajinné oblasti, přírodní památky. Jejich režim hospodaření napomáhá zachování specifických přírodních podmínek, výskytu ohrožených druhů rostlin nebo živočichů.

8.1. Trvalé travní porosty Trvalé travní porosty jsou náhradním typem vegetace v místech, která byla uměle odlesněna. Nezbytnou podmínkou pro jejich stabilizaci je kosení nebo pastva nebo jejich kombinace. Skladba vegetace může být přirozená (spontánně vyvinutá skladba bylin na stanovišti), polopřirozená (projevy zásahu člověka do stanovištních faktorů i do druhového složení) a umělá (porosty vznikly obnovou a zasetím žádoucí travní nebo jetelotravní směsi). Trvalé trvaní porosty, zvláště ty s polopřirozenou skladbou, jsou

22

dobrým indikátorem hodnocení biodiverzity. Kromě samotných travních porostů jsou důležité také okraje luk, polí a remízků, slouží jako přechodná společenstva – ekotony, pro ohrožené rostliny a živočichy, jsou zimovištěm mnoha druhů fauny a místem bohatým na kvetoucí rostliny. Často mají vyšší počet druhů než sousední biocenózy a jsou nalezištěm specifických druhů. Podle druhového složení jde o nízko až vysokostébelnaté porosty s dominantními druhy (psárka luční - Alopecurus pratensis, tomka vonná - Anthoxanthum odoratum, ovsík vyvýšený - Arrhenatherum elatius, srha říznačka - Dactylis glomerata polygama

nebo různé druhy kostřav - Festuca) a

bylinami. Většina druhů je vytrvalá. Přirozené a polopřirozené travní porosty lze z hospodářského hlediska dělit na 7 typů. Vlhké pcháčové louky se vyvíjejí na podmáčených půdách v údolí potoků, řek a na prameništích. Nesnášejí dlouhotrvající zaplavení ani vysychání. Hlavní druhy jsou psineček psí (Agrostis canina) , kostřava luční (Poa pratensis), kostřava červená (Festuca rubra), sítina rozkladitá (Juncus efusus), lipnice bahenní (Poa palustris) a lipnice luční (Poa pratensis). Aluviální psárkové louky jsou vlhké louky na zaplavovaných částech říčních a potočních náplavů na hlubokých, živných půdách. Hlavní druhy tvoří psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera), psárka luční (Alopecurus pratensis), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), pýr plazivý (Agropyron repens), medyněk vlnatý (Holcus mollis). Mezofilní ovsíkové louky se vyskytují na vyšších stupních aluviálních teras a na svazích, nejčastěji v blízkosti sídel. V porostech dominuje kostřava červená, psineček výběžkatý, tomka vonná, ovsík vyvýšený. Horské trojštětové louky se vyskytují v horských oblastech od nadmořské výšky 600m.n.m. po horní hranici lesa. Půda je dobře zásobena vodou i živinami. Hlavní druhy tvoří psineček obecný (Agrostis vulgaris), tomka vonná, kostřava červená, bojínek švýcarský (Phleum rhaeticum), lipnice širolistá (Poa chaixii) a trojštět žlutavý (Trisetum flavescens). Poháňkové pastviny se vyskytují na obdobných půdách jako mezofilní louky, ale liší se četností sklizní nadzemní biomasy. Rostliny jsou selektivně spásány průběžně v celém vegetačním období. Tyto pastviny jsou tvořeny nízkými zapojenými porosty s dominancí trav psineček obecný, poháňka hřebenitá (Cynosurus cristatus), srha říznačka, trojštět žlutavý, lipnice obecná (Poa trivialis) a jílek vytrvalý (Lolium perene). Smilkové trávníky se vyskytují v podhorských, horských až subalpinských polohách jako náhradní vegetace po různých typech acidofilních lesů nebo klečových porostů. Tvoří je zejména nižší hustě trsnaté trávy jako je smilka tuhá (Nardus stricta), psineček obecný, ostřice bledavá (Carex pallescens), kostřava ovčí(Carex ovina), bika ladní (Luzula campaestris) a bika mnohokvětá (Luzula 23

multiflora). Suché trávníky jsou v nejteplejších oblastech vázány na svahy různých sklonů a orientace. Půdy jsou většinou mělké, s nízkou zásobou dusíku. Vyvíjejí se nejčastěji na bazických horninách, v nejsušších oblastech i na horninách kyselých. Porosty jsou stepního charakteru se zastoupením suchomilných a teplomilných druhů. Dominuje válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), sveřep vzpřímený (Bromus erectus), kostřava, ostřice nízká (Carex humilis) a pěchava vápnomilná (Sesleria calcaria). Obnova druhově pestrých travních porostů spočívá ve způsobu obhospodařování vedoucí k postupné obnově druhů a také v použití směsi pro výsev odpovídající příslušnému typu polopřirozených trvalých porostů. Důležitá je extenzivní pastva nebo doplňková seč, pravidelné kosení, případně přísev. Speciální způsobem obnovy a zakládání porostů je přenášení drnů z druhově bohatých lučních porostů. Ošetřování sečemi slouží k potlačení plevelů a konkurenčně silnějších rostlin. U nově zakládaných travních porostů se předpokládá jejich využití delší než 6 let. Při výběru jednotlivých druhů a jejich podílu ve směsi se vychází ze stanovištních podmínek, předpokládané intenzity a způsobu využití. Travní porosty jsou zakládány jako čistoosev nebo s krycí plodinou, na jaře nebo v létě. Ošetřování travních porostů spočívá v mechanických zásazích (vláčení, válení, smykování, kosení nedopasků), přísevech, regulaci plevelů a škůdců, výživě a hnojení.

9. Biodiverzita v krajině Podle Úmluvy o biologické rozmanitosti znamená biodiverzita variabilitu všech zjištěných organismů, suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, zahrnuje různorodost v rámci druhů, mezi druhy a mezi ekosystémy. Biodiverzita v zemědělství je širokým termínem, zahrnujícím všechny komponenty biologické diverzity související s potravinami a zemědělstvím, které tvoří agroekosystém (druhy, odrůdy, plemena, mikroorganismy, a to na druhové a ekosystémové úrovni). Biodiverzita v zemědělství zahrnuje organismy v produkčních systémech, které se podílejí na kolobězích živin, dekompozici organické hmoty a udržení úrodnosti půdy, regulaci chorob a škůdců, opylení, udržování a ochraně biotopů s planě rostoucími druhy rostlin a s živočichy, minimalizace eroze atd. V průběhu minulého století se v krajině odehrály významné negativní změny, které zapříčinily ztrátu některých druhů rostlin a živočichů a snížení abundance některých druhů rostlin a

24

živočichů. Značnou měrou se na tom podílela intenzifikace zemědělství. V 50. letech 20.stol. bylo průměrně v rámci jednoho katastrálního území odstraněno kolem 400 stromů a zhruba 3000m2 keřů. Plocha rozptýlené zeleně v krajině poklesla z 2-3% na 0,5-0,7%. Problémy s biodiverzitou se dotýkají i samotného zemědělství, kde se např. snížil počet tradičně pěstovaných odrůd. Vztahy mezi hospodařením a biodiverzitou jsou složité. Na regionální úrovni je klíčové zaměření samotného hospodaření a oblast, která je využita. Na krajinné úrovni je rozhodující velikost polí a jejich okraje.

9.1. Úrovně biodiverzity Z pohledu ekologie je možné rozdělit biodiverzitu na diverzitu na úrovni genetické, druhové, na úrovni biotopů a diverzitu na úrovni ekosystémové.

9.1.1. Genetická diverzita Vyjadřuje variabilitu živočichů, rostlin a mikroorganismů, využívaných v zemědělství. Přetrvává trend šlechtění rostlin za účelem vyššího výnosu, které ale jsou závislé na chemických vstupech. Ekologičtí zemědělci naopak hledají odrůdy použitelné v lokálních podmínkách klimatu nebo půdního složení. Pro šlechtění jsou pak využívány staré krajové odrůdy a materiály uložené v genových bankách.

9.1.2. Druhová diverzita Je vyjádřena jako počet druhů, které podporují zemědělskou produkci – opylovači, půdní organismy, predátoři, a současně jako různorodost druhů neprodukčních, souvisejících s ostatními mimoprodukčními funkcemi krajiny. Dlouhodobé průzkumy předkládají informace, že ekologické systémy hospodaření jsou prospěšné pro diverzitu jak rostlin, tak i živočichů. Ta se zvyšuje také díky pestrým osevním postupům a vyšším počtům pěstovaných plodin. Druhová diverzita může být vyjádřena i jako index, který zahrnuje kombinaci druhové pestrosti (počet druhů) s početností (abundance). Ekologické zemědělské systémy hrají roli také v ekologické obnově krajiny, např. při druhové obnově druhově bohatých luk střední Evropy.

25

9.1.3. Biotopická diverzita Vyjadřuje rozmanitost biotopů v krajině. Příkladem mohou být okraje polí a přirozené stabilizační prvky v krajině (meze, remízky), které vytvářejí vhodné biotopy s vyšší druhovou diverzitou a svým ekotonálním efektem přispívají k celkové stabilitě krajiny.

9.1.4. Ekosystémová diverzita Vyjadřuje rozmanitost agroeksystémů a jejich roli mezi ostatními krajinnými ekosystémy, které tvoří krajinnou strukturu. Mezi jednotlivými složkami probíhá koloběh hmoty a tok energie, mezi ekosystémy pak výměna informací a energie v rámci krajiny. Ekologické formy zemědělství umožňují méně problematickou existenci agroekosystémů vedle mimoprodukčních ekosystémů v krajině. Zvláštní důraz je kladen na chráněná území, která se často nachází ve vysokých nadmořských výškách. V této krajině se vyskytovaly druhově bohaté travní porosty a zde také přechází více zemědělců na ekologickou formu hospodaření.

9.1.5. Vliv diverzity na rostlinnou a živočišnou skladbu druhů Ekologická zemědělská hospodářství mají díky pestrým osevním postupům a širšímu spektru pěstovaných plodin větší množství doprovodných rostlin na okrajích i uvnitř porostu. Na pastvinách bylo jištěno vyšší množství dvouděložných druhů než na pastvině konvenční, a také je zde typický výskyt tzv. indikačních druhů. Ochrana se týká i biotopů v okolí obhospodařovaných ploch. V živočišné říši jsou vhodnou indikační skupinou bezobratlí. Ve srovnávacích pokusech byla zjištěna vyšší diverzita a abundance na ekologicky obhospodařovaných plochách, a to zejména brouků, pavouků, chvostoskoků a motýlů. V ekologickém zemědělství jsou zakázána minerální hnojiva, protože jejich používání je škodlivé pro edafon. Naopak organické hnojení je nezbytné pro výskyt půdních bezobratlých živočichů, kteří se potom stávají potravou pro vyšší druhy. V půdním edafonu jsou nejvýznamnější sledovanou skupinou žížaly.

26

Diverzita má velký význam z řady důvodů, např. přispívá k ochraně biodiverzity v okolí, umožňuje lepší využití zdrojů v ekosystému (ve smíšeném porostu má každá rostlina jiné nároky), snižuje riziko zemědělce ( v případě, že se jedna plodiny neurodí, jiná sníží deficit), umožňuje v případě narušení kolonizovat postižené místo jiným druhem (přednostně před plevelnými a invazními druhy), poskytuje možnost větší diferenciace mikrobiotopů (každá plodina osídlí místo podle svých požadavků). Sám zemědělec může ovlivnit biodiverzitu např. pestrými osevními postupy, vysazování smíšených kultur (zejména zelinářských), zařazením meziplodin a krycích plodin, omezením chemických vstupů, založením a udržováním doprovodné vegetace na okrajích polí.

10. Krajinotvorné programy Česká republika po vstupu do EU přejala i Společnou zemědělskou politiku, která byla vytvořena pro podporu zemědělství. Od roku 1992 jsou členové EU povinni navrhovat a zavádět tzv. agroenviromentální opatření. Nařízení Rady č.1257, které bylo v roce 1999 přijato, upravuje podporu venkovského rozvoje. Mezi hlavní opatření podpory rozvoje venkova patří investice v zemědělských podnicích, podpora mladých zemědělců, podpora znevýhodněných oblastí, školení zemědělců, zlepšení zpracování a marketingu produktů, podpora zalesňování, atd. Zemědělci jsou odměňováni za ochranu přírodních zdrojů, vyloučení aplikace pesticidů snížení spotřeby hnojiv, výsadbu stromů ve formě rozptýlené zeleně, a to pokud tyto závazky stvrdí smluvně. Podpora v rámci agroenviromentálních opatření má napomoci zavést ochranné nebo zlepšující způsoby hospodaření, údržbu krajiny, použití enviromentálního plánování v praxi. Příjemcem podpory je vždy samotný zemědělec, který se dobrovolně a dlouhodobě (alespoň na 5 let) zavazuje plnit tyto požadavky. Evropská unie přitom hradí část nákladů přímo spojených s podporou zemědělců. Podpora AEO je považována za hlavní opatření v prosazování politiky rozvoje venkova. Ve spojitosti vstupu ČR do EU byly rozpracovány další dva dokumenty zabývající se zemědělstvím. Jedná se o Horizontální plán rozvoje venkova, který definuje agroenviromentální opatření a stanovuje podpory pro údržbu krajiny a Operační program zemědělství, který vyhlašuje investiční programy vhodné pro ekozemědělce a výrobce biopotravin.

27

Mezi současné krajinotvorné programy patří Program obnovy vesnice, Program obnovy krajiny, Program komplexních pozemkových úprav a Program revitalizace vodních toků.

11. Podmínky a východiska pro možnosti ekologického zemědělství 11.1. Charakteristika vhodného území pro ekologické zemědělství 11.1.1. Půda Půda má v ekologickém zemědělství klíčovou roli. Jako živný systém musí sloužit k produkci plnohodnotných rostlinných produktů. Vznik a vývoj je ovlivňován půdotvornými faktory a podmínkami. Mateční hornina určuje hlavně zrnitostní složení a má specifické množství minerálních látek. Podnebí (nejvíc množství srážek a výpar) rozhoduje o rychlosti fyzikálních, chemických a biologických procesů, o mohutnosti zasakování vody a pohybu částic půdy do nižších pater profilu. Biologický půdotvorný faktor zahrnuje rostliny a živočichy. Tento faktor bývá označován jako vedoucí činitel půdotvorného procesu. Podzemní voda, zejména výše její hladiny brání např. růstu kořenů rostlin nebo ovlivňuje obsah soli. Reliéf terénu je také řazen k půdotvorným podmínkám. Zahrnuje nadmořskou výšku, sklon svahů a jejich expozici. Velmi významně také ovlivňuje půdu lidská činnost. Dochází k zásadním změnám biologických, chemických a fyzikálních vlastností. •

Biologické vlastnosti půdy

Rostliny a organismy v půdě se zásadním způsobem podílejí na přeměně organické hmoty, podporují tvorbu humusu a mineralizaci organických látek. Půdní faunu je možno dělit podle velikosti na mikroedafon (bakterie, sinice, aktinomycety, řasy, houby a prvoky), mezoedafon (hlístice, chvostoskoci, roztoči), makroedafon (roupice, pavoukovci, stejnonožci, mnohonožky, stonožky, hmyz, měkkýši) a megaedafon (žížaly, obratlovci). Můžeme také hovořit o trofických úrovních organismů, kdy na základní úrovni jsou primární producenti, jimi se živí primární konzumenti a dále potom predátoři. Primární producenti svojí fotosyntetickou aktivitou zajišťují organickou hmotu, která má velký význam pro obohacování půdy. Organismy v půdě mají největší význam díky své schopnosti rozkladu organické hmoty, včetně prvotního rozmělnění, a transformaci anorganických látek. Dále mají významnou úlohu při fixaci dusíku (hlavně s rostlinami čeledi Fabaceae), ochraně kořenů rostlin a rozkladu toxických látek. 28

Při každém agrotechnickém zásahu je nutno vzít v potaz ovlivnění složitých vztahů a procesů. Například hnojení má značný význam na fyzikální a biologické vlastnosti půdy. Do ekologického zemědělství jsou proto zařazovány jako meziplodina jeteloviny a jetelotrávy, které mají agromeliorační účinek. Také velikost populace bezobratlých živočichů napomáhá provzdušnění půdy a usnadňuje vzcházení a rozvoj kořenového systému rostlin, ovlivňuje jejich výnos, půdní faunu a flóru. Velmi dobrým bioindikátorem půdní úrodnosti jsou žížaly. V orných půdách je možné nalézt 2004000kg žížal na hektar plochy, na pastvinách i více. U ploch hnojených minerálními hnojivy klesá populace 3-4x. Obecně lze tedy říct, že ekologicky obhospodařované plochy vykazují vyšší podíl biomasy, vyšší abundanci a počet druhů než konvenčně obhospodařované plochy. Neživá část organické půdní hmoty se nazývá humus. Vzniká rozkladem každoročně zapravovaných rostlinných posklizňových zbytků, listí, zeleného hnojení, kompostu atd. Neživá organická hmota se postupně rozkládá až na minerální složky a z meziproduktů mohou vznikat látky zcela nové, proto tento proces označujeme jako syntézu. Rychlost rozkladu organických látek závisí na jejich složení a podmínkách, v nichž rozklad probíhá. Například zelené hnojení se rozloží během 3-4 měsíců, posklizňové zbytky až za 30 měsíců. Organická hmota obecně působí jako zásobárna živin pro rostliny, živiny se přitom uvolňují postupně. Humus zvyšuje půdní sorpční komplex a tím zabraňuje nadměrnému vyplavování živin. V extrémních druzích půdy se působením humusu zlepšují její fyzikálně-mechanické vlastnosti a mění se soudržnost půd. Při rozkladu půdní organické hmoty se také uvolňuje oxid uhličitý, organické kyseliny a jiné látky, které zrychlují zvětrávání minerálních složek půdy a tím ji obohacují o zásobu asimilovatelných živin. •

Kvalita půdy

V ekologickém zemědělství je často používám pojem „zdravá půda“. Je tím naznačováno jakou důležitou roli zde půda zastává. Pojem kvalita půdy byl vždy spojován s produktivitou. Dnes se ovšem hodnotí v širších agroenviromentálních souvislostech. Kromě produkční funkce totiž má i funkci filtrační, pufrační, transformační, socio-ekonomickou a další. Kvalita půdy je potom chápána jako schopnost půdy fungovat v hranicích ekosystému a udržet jeho produktivitu, zajišťovat kvalitu prostředí a podporovat zdravý vývoj rostlin a živočichů. Měřit a hodnotit kvalitu půdy je ale složité, protože zde probíhá velké množství procesů. Mezi indikátory kvality je možné zařadit například fyzikální charakteristiky, kdy se hodnotí textura, hloubka 29

půdy, hydraulická vodivost, objemová hmotnost, pórovitost nebo struktura. Dále chemické nebo fyzikálně-chemické charakteristiky, jako je obsah a kvalita humusu, obsah celkového dusíku, pH, vodivost, obsah živin, nasycenost sorpčního komplexu. V biologických charakteristikách se potom hodnotí obsah uhlíku a dusíku v biomase mikroorganismů, respirace, aktivita půdních enzymů a další. Při porovnávání půdy v ekologickém a konvenčním zemědělství je často srovnávána půdní organická hmota, biologická aktivita půdy, struktura a půdní eroze. Při výzkumu organické hmoty je nejčastější sledovanou charakteristikou obsah organického uhlíku. Při pestřejších osevních postupech s vyšším obsahem jetelovin a jetelotrav, vyššího procenta meziplodin a podsevů a intenzivnějšího organického hnojení potom dochází k pozitivnímu vlivu na půdu a menší větrné a vodní erozi půdy. Riziko eroze ovšem v ekologickém zemědělství stoupá kvůli častějšímu mechanickému zpracování půdy a pomalejšímu vývoji rostlin (vzhledem k nižšímu obsahu minerálního dusíku). Pozitiva ovšem převažují, proto je možné konstatovat, že ekologické zemědělství chrání půdní úrodnost lépe než konvenční. Analýzy jsou zpracovány v laboratoři, výsledek ovšem značně ovlivňuje samotný odběr vzorku půdy. Vzorek by měl být odebrán sondovací tyčí a potom ponechán k vyschnutí na vzduchu. Dále je potom zpracován odborným personálem laboratoře. Vzorek pro stanovení fyzikálních vlastností se odebírá do Kopeckého válečků a opět zpracován na specializovaném pracovišti. Hlavní faktory ovlivňující výši úrody jsou teplo, vláha a dostatek živin. Působí na rostlinu přímo, ale i zprostředkovaně přes půdní prostředí, které zemědělec může ovlivnit osevními postupy, zpracováním půdy a hnojením. •

Osevní postupy

Osevní postupy se řídí zásadami, které umožňují zvýšení výnosů o 5 -20% a omezují nutnost použití materiálových vstupů. Střídání plodin se řídí určitými pravidly. Například výběr plodin a jejich zastoupení v osevním postupu musí akceptovat stanovištní podmínky, musí být umožněno střídání plodin obohacujících půdu o organickou hmotu nebo odčerpávajícími dusík s plodinami půdu ochuzujícími nebo dusík dodávajícími, je nutno střídat plodiny s mělkým a slabým kořenovým systémem s plodinami hluboko kořenícími s mohutným kořenovým systémem. Je také vhodné zařazovat do osevního postupu meziplodiny, podsevy, vybírat druhu nebo odrůdy rezistentní proti chorobám a škůdcům, zajistit co nejdelší pokryv půdy rostlinami během roku, omezit opakování stejných druhů rostlin po sobě. Přihlíží se také k potřebě získat 30

dostatečné množství objemových, jadrných krmiv, osiva a sadby z vlastní produkce. Neopomenutelným problémem je také snášenlivost druhů po sobě a výskyt chorob a škůdců. • Obiloviny Obiloviny mělce koření, odčerpávají vláhu a živiny především ze svrchních vrstev ornice. Z půdy odebírají především dusík a fosfor, v půdě zanechávají průměrné množství posklizňových zbytků. Konkurenceschopnost vůči plevelům není příliš vysoká. Úspěšnost pěstování závisí na předplodině, vhodné jsou okopaniny, jeteloviny, luskoviny, olejniny a jednoleté pícniny. V ekologickém zemědělství mohou být pěstovány maximálně 2 roky po sobě a neměly by tvořit více než 50% v osevním postupu. Diverzitu lze vhodně rozšířit zařazením okrajových obilnin jako je čirok, proso nebo špalda. Nejčastějšími pěstovanými druhy jsou pšenice setá, pšenice špalda, žito seté, triticale, ječmen jarní, oves setý, pohanka setá a proso seté. • Okopaniny Okopaniny mají dlouhou vegetační dobu, pomalý příjem živin a vyšší spotřebu draslíku. Výskyt škůdců a chorob je vysoký, proto je jejich zařazení do osevního postupu obtížnější. Okopaniny se pěstují hlavně po zhoršujících předplodinách, při zařazení po jetelovinách nevyžadují hnojení. Nejpěstovanějšími druhy jsou brambory. • Jeteloviny Jeteloviny jsou hlavním zdrojem dusíku a humusu v půdě. Hluboko koření, takže vynášejí živiny, oživují půdu a zlepšují její strukturu. Podíl jetelovin v ekologickém zemědělství závisí na podílu trvalých travních porostů. Jetel se často používá jako podsevová plodina a na jaře se zaorává jako zelené hnojení. Osivo je však drahé, proto je vhodné pěstovat na části ploch vlastní.

Dále potom luskoviny (hrách setý a bob obecný), olejniny (slunečnice). • Meziplodiny Meziplodiny pomáhají lépe využít vegetační období, zakrývají povrch pozemku a tím snižují výpar, vodní a větrnou erozi. Lze je využít jako zelené hnojení nebo krmivo. O jejich zařazení rozhoduje délka vegetačního období hlavních plodin. Dělí se na ozimé směsky (obvykle luskovino-obilní směsky nebo ozimá řepka, zajišťují zelené krmivo

31

brzy na jaře), letní meziplodiny (po raných předplodinách jako jsou brambor, řepka nebo jako strniskové meziplodiny po obilninách) a podsevy (zakládají se spolu s hlavní plodinou).

11.1.2. Hnojení Hnojením jsou do půdy dodávány minerální živiny v podobě solí nebo organické látky, které se rozkládají humifikací na živiny v iontové formě. Odběr prvků na 1ha a vegetační období činí asi 100kg dusíku, 20kg fosforu, 100kg draslíku, 50kg vápníku, 30kg chloru a síry, 15kg hořčíku a sodíku, 0,5kg železa, 0,2kg boru a zinku. V konvenčním zemědělství jsou živiny dodávány ve formě průmyslových hnojiv, což ovšem pravidla ekologického zemědělství

zakazují. Úbytek tedy musí být

vykompenzován např. ponecháním posklizňových zbytků, hnojením organickými hnojivy, kompostem, zeleným hnojením nebo pěstováním některých meziplodin. •

Zelené hnojení

Zeleným hnojením se rozumí záměrné pěstování plodin pro zapravení do půdy. Používají se zejména rostliny z čeledi Fabaceae (jetele, hrách, lupina, vikve, bob), některé Brassicaceae (hořčice, řepka) a omezeně Poaceae (jílky, žito) a jejich směsky. Zelené hnojení je možné použít jako hlavní plodinu nebo jako meziplodiny případně podplodiny. Meziplodiny jsou zejména strništní, což podporuje účinné hubení plevelů, ale je to finančně náročné nebo jako podsev, kdy je ovšem limitujícím faktorem míra zaplevelení a možnou nevýhodou je konkurence hlavní plodině, ale náklady jsou nižší. Podplodiny se pěstují v meziřadí sadů a vinic. Zakládají se na podzim nebo na jaře, zhruba v červnu se porost zamulčuje a zapraví do půdy. Zelené hnojení je výhodné pouze v oblastech s dostatkem srážek, neboť hrozí nebezpečí odčerpání vody pro hlavní plodinu a vznik přísušků. Také je nevhodné pro mělké a výsušné půdy. V těchto případech se zelené hnojení nezařazuje před ozimou plodinu. •

Hnojení minerálními hnojivy

Tento způsob hnojení je v ekologickém zemědělství vymezen právními normami. Obecně platí, že mohou být použita pouze hnojiva přírodního původu upravená fyzikálními postupy jako je drcení, mletí nebo granulace. Použití minerálních hnojiv je podmíněno poklesem zásobenosti půd pod dolní hranici dobrého obsahu, určeného podle agrochemického zkoušení půdy.

32

Dodávání minerálních dusíkatých hnojiv není povoleno, ten musí být zajištěn fixací molekulárního dusíku. Proto je nutné zařazení jetelovin do osevních postupů. Jako zdroj minerálního fosforu se používají zpravidla granulované mleté fosfáty a Thomasova moučka. Zdrojem draslíku jsou přírodní soli draslíku (chloridy, sírany a jejich směsi). Zde je nutné brát ohled na poměr draslíku s hořčíkem. Hořčík je získáván z přírodních solí kieseritu a kainitu nebo ve formě dolomitického vápence. Vápníkem se hnojí v případě pokud je nutná úprava pH. Používají se mleté nebo dolomitické vápence, oxidové formy jako je pálené vápno nebo vápenné hydráty nejsou povoleny. Také se používá vápenné mléko nebo chlorid vápenatý. Stopovými prvky se hnojí pouze při průkazném nedostatku, a to ve formě technických solí jednotlivých stopových prvků.

11.1.3. Bilance živin Bilance živin označuje poměr mezi zdroji a spotřebou. V případě dlouhodobé kladné bilance dochází k výrazným změnám například ve struktuře půdy, v případě dlouhodobé záporné bilance naopak k okyselení půdy nebo destrukci sorpčního komplexu. Bilanci je možno počítat pro celý zemědělský podnik, pro zpřesnění i pro jednotlivé pozemky. Z hlediska ekologického je dobré bilancovat podle geografických celků, dnes podle jednotlivých povodí. Bilanci člověk ovlivňuje sklizní, hnojením a zpracováním půdy. Bilanci je možno upravit také změnou osevních postupů. Do bilance je nutno započítávat živiny uvolněné zvětráváním hornin a minerálů, živiny dodané z atmosféry, živiny uvolněné z posklizňových zbytků a živiny dodávané při organickém hnojení. Do záporných položek patří zejména odběr živin sklizní a vyplavování živin.

11.1.4. Zpracování půdy Zpracování půdy, neboli agrotechnické postupy slouží k úpravě půdních vlastností ve vztahu k pěstovaným plodinám. Dělí se do tří základních skupin, a to základní zpracování, příprava půdy k setí nebo sázení a kultivace půdy v době vegetace. Při základním zpracování je účelem půdu prokypřit, zvýšit pórovitost a lepší pronikání vod do půdy. Skládá se z podmítky, seťové a hlavní orby, prohlubování, podrývání, hloubkového kypření a podzimní úpravy zoraného pole. Příprava k setí nebo sázení má za úkol umožnit včasné a úspěšné založení porostu a vytvoření vhodných podmínek pro jeho růst. Spočívá v urovnání povrchu, vytvoření

33

lůžka pro osivo nebo sadbu a v omezení plevelů. Půda se připravuje smykováním, vláčením, kypřením a válením. Při kultivaci půdy za vegetace se používá například plečkování, hrůbkování, vláčení, válení nebo dlátování. Cílem zpracování půdy je nakypření pro umožnění růstu a pronikání kořenů do hloubky, zlepšení provzdušnění půdy, podpora aktivity edafonu, zničení nebo omezení plevelů, chorob a škůdců, zapravení rostlinných zbytků a hnojiva do půdy, umožnění založení porostu. V ekologickém zemědělství platí zásada co nejméně půdu obracet. Půda má být prokypřena dostatečně účinně, ale tak, aby nebyla vynášena ze spodních vrstev na povrch. Je třeba, aby jednotlivé operace na sebe správně navazovaly a byly provedeny včas.

11.1.5. Regulace plevelů Plevel je definován jako rostlina, která na daném pozemku roste bez naší vůle nebo proti ní. Plevelem se může stát kulturní i nekulturní plodina. Cílem ekologického zemědělství je komplexem různých opatření udržet plevele jako tzv. doprovodné rostliny v počtu, který nezpůsobuje významné ekonomické ztráty. Použití herbicidů je v ekologickém zemědělství vyloučeno. Z hlediska škodlivosti záleží nejen na druhu plevele, ale i na jeho abundanci (počtu rostlin na jednotku plochy). Podle vlivu na výnos a kvalitu produktů a podle jejich rozmnožovacího potenciálu lze plevele rozdělit na velmi nebezpečné (blín, durman, pcháč oset, pýr plazivý, šťovík tupolistý, šťovík kadeřavý, svízel přítula, oves hluchý, chundelka metlice, ježatka kuří noha, laskavec ohnutý, merlíky a lebedy), příležitostné – přechodné (většina našich plevelů – rdesno ptačí, bažanku roční, béry, penízek rolní, kokoška pastuší tobolka, ptačinec žabinec, chrpa modrák, mák vlčí, violka rolní), nevýznamné (rozrazily, drchnička rolní, kozlíček rolní). Kromě záporných vlastností (potlačení kulturních rostlin, znehodnocení rostlinných produktů, ohrožení zdraví lidí a zvířat, zvýšení výrobních nákladů, snížení produktivity práce, zastínění kulturních rostlin, konkurence o živiny, vláhu a vzduch a zabírání plochy) mají i vlastnosti kladné (mohou se využít jako krmivo, přispívají k biodiverzitě porostu, snižují infekční tlak chorob a škůdců vůči monokultuře, působí proti vodní a větrné erozi, některé mohou být využity jako léčivky, jsou zdrojem pylu a nektaru pro

34

predátory a včely, přispívají ke koloběhu živin, mohou vynášet živiny z hlubších profilů půdy, zastiňují půdy a brání nadměrnému výparu, mohou sloužit jako materiál pro kompost nebo mulč). Zavedení systému účinných opatření k regulaci plevelů je základním předpokladem rozvoje ekologických zemědělských podniků.

11.1.6. Ochrana rostlin Cílem ochrany rostlin v ekologickém zemědělství není vyhubení patogenů, ale jejich regulace. Ochrana je založena hlavně na odstranění příčiny výskytu škodlivých organismů. Největší význam mají tedy nepřímé metody ochrany a preventivní opatření, pouze při přemnožení nad únosnou míru jsou použity metody přímé ochrany. Je třeba udržet vyvážený poměr škodlivých organismů a jejich antagonistů. Metody ochrany se dělí na nepřímé a přímé. Mezi nepřímé metody ochrany patří péče o úrodnost půdy a biodiverzitu, výživa rostlin, pěstební metody, střídání plodin, vhodné stanoviště, výběr odrůd, kvalita osiva a sadby, zelené hnojení, podsevy a meziplodiny, smíšené porosty a šetrné zpracování půdy. Jako prevence působí pravidelný přísun organické hmoty, zabránění utužení, přiměřené hnojení dusíkem, použití speciálně vyšlechtěných odrůd, pestré osevní plány, správná sklizeň nebo například zakládání biokoridorů. Prostředky přímé ochrany se dělí na prostředky biologické ochrany (členovci, hlístice, mikrobiální preparáty), prostředky mechanické ochrany (lepové pásy, netkané textilie, sítě a plašiče), chemické, minerální a organické přípravky (meďnaté preparáty, horninové moučky, minerální oleje, draselné soli, koloidní síra a další), rostlinné výtažky a oleje (přírodní pyrethrum, Neemový olej, řepkový olej, výtažky z různých bylin) a feromonové lapáky.

11.1.7. Biotopy v krajině V 50. letech 20. století začala vlna inzenzifikace zemědělské výroby. V krajině bylo rozoráváním mezí a scelováním pozemků zničeno značné množství ekologických stabilizačních prvků, rozptýlená zeleň, remízky, vlhké nivní louky a další vegetační prvky. Tímto se snížila ekologická stabilita krajiny, narušily se odtokové poměry a zvýšila se eroze půdy. Východiskem je tedy ochrana stávajících biotopů a zakládání nových.

35

V krajině je potřeba chránit dosud existující strukturní prvky (remízky, pásy křovin, travnaté meze podél polí a cest) a zajistit jejich vhodnou údržbu. Např. nenechat ladem horskou louku, kde následně dojde k zalesnění nebo nekosit intenzivně meze polí a cest, které přestanou být vhodným úkrytem pro živočichy. Pro zvýšení druhové diverzity a posílení ekosystémů je také potřeba zakládat nové biotopy. Křovinaté pásy působí proti větrné a vodní erozi. Zvýšení ekologické stability dosáhne pás navazující na remízek, skupinu stromů nebo porost lesa. Okraj lesa tvoří přechod mezi vysokým porostem stromů a např. polem. V ideálním případě by se přechod měl skládat ze zóny bylin, keřů a vzrostlých stromů. Vlhké biotopy jako rašeliniště, mokřady, jezírka, vodní toky je třeba chránit před degenerací povrchu například rozdupáním pasoucí se zvěře a zabránit kontaminaci výkaly hospodářských zvířat. K ochraně poslouží neobdělávaný pás v šířce 10 metrů. Kvetoucí pásy jsou významným obohacením ekosystému. Vytvořit tyto pásy je možné ponecháním části půdy ladem.

12. Charakteristika vybraných modelových objektů 12.1. Modelový podnik farma Pollau Pavlov Farma Pollau je malým rodinným ekologickým hospodářstvím v oblasti Pálavy, které se zabývá pěstováním bylin a koření, jejich zpracováním, balením a prodejem, výrobou koupelových sáčků, pěstováním vinné révy a jejím zpracováním. Neprovozují agroturistiku ani poradenství. Lokalizace: modelové území se nachází SV od Mikulova, v katastru obce Pavlov, Jihomoravský kraj.

12.1.1. Přírodní podmínky: Pavlov patří do přírodní lesní oblasti Jihomoravské úvaly (dle členění ÚHÚL), z hlediska biogeografického členění se jedná o oblast Panonskou, region Mikulovský, z hlediska fytogeogerfického členění se nachází v termofytiku, oblast Mikulovská pahorkatina. Nadmořská výška: 163 (Dyje u Nových Mlýnů) - 550 m (Děvín) nad mořem. Klimatické poměry:

36

Průměrné měsíční a roční teploty vzduchu v 1 Mikulově za období 1947-1978

2

3

4

5

6

7

8

9

10

Prům.

-1,5 0,2 4,4 10,1 14,7 18,6 19,6 18,3 16,9 9,9

Max.

2,9

Min.

-6,7 -9,2 -0,7 6,7

11 12

Rok

4,6 0,3 9,6

6,1 8,3 13,2 18,0 20,2 21,7 21,7 19,1 14,1 8,1 3,5 10,8 12,2 15,6 17,3 16,5 12,7 6,3

1,5 -4,7 8,2

Absolutní roční maximum teploty vzduchu je v Mikulově 38,9 C z 5.srpna 1947. Absolutní roční minimum teploty vzduchu je v Mikulově -25,5 C z 9.února 1956. Nejteplejší měsíc je červenec s průměrnou teplotou vzduchu 19,6 °C, nejchladnější je leden s teplotou -1,5 °C. Za celý rok naprší v průměru 571 mm, z toho 367 mm ve vegetačním období. Sněhové srážky dosahují nejvíce 20 % ročního srážkového úhrnu. Sněhová pokrývka dosahuje nejvýše 15–25 cm a leží v průměru 40 dní v roce. Podloží je tvořeno jurskými vápenci, obklopené třetihorními usazeninami, zejména flyšovými jílovci a pískovci, na mnoha místech zůstaly zachovány vápnité spraše z poslední doby ledové. Mezi půdními typy jsou nejrozšířenější rendziny, vyskytují se i pararendziny, černozemě, hnědozemě a fluvizemě. Hydrologické poměry jižní Moravy, a tedy i území CHKO Pálava, se pohybují v jednotlivých ročních obdobích ve dvou extrémech. Prvním je nedostatek vody v dlouhých teplých a suchých obdobích, a druhým je nadbytek vody v době povodní a přívalových dešťů. Převážná část území CHKO je i vzhledem ke své geomorfologické stavbě charakterizována výrazným nedostatkem jak povrchových, tak i podzemních vod. Výjimku představuje část údolní nivy řeky Dyje, která v severovýchodní části CHKO tvoří její hranici. Řešené území leží v oblasti Pálavských vrchů a bylo významně ovlivněno přírodním útvarem současné přírodní rezervace. K ochraně přírodních a kulturních hodnot Pavlovských vrchů a jejich okolí byla v roce 1976 na území o rozloze 83 km2 zřízena chráněná krajinná oblast Pálava. O deset let později se stala třetím místem v dnešní České republice, které se v rámci programu Člověk a biosféra stalo biosférickou rezervací UNESCO. Křivé jezero, které se nachází v nivě Dyje u Nových Mlýnů, je součástí mezinárodně významného mokřadu chráněného podle Ramsarské úmluvy. Celá

37

chráněná krajinná oblast je na seznamu evropsky významných ptačích území a pravděpodobně se stane též ptačí oblastí celoevropské soustavy Natura 2000. Pavlov leží na úpatí Pálavy, která se nachází v severozápadním výběžku Panonské nížiny v nejteplejší a téměř nejsušší oblasti České republiky, což umožňuje jak pěstování vinné révy, tak výskyt mnoha druhů rostlin, které u nás nikde jinde nerostou. Pestrá mozaika skalních suchých trávníků, lemových společenstev, suchomilných křovin a teplomilných doubrav na svazích Děvína, která vznikla z části pod vlivem pastvy, se označuje jako krasová lesostep. Na plošinách Milovického lesa převládají rozvolněné sprašové doubravy s druhově bohatým bylinným podrostem, na severně orientovaných svazích a v údolích je nahrazují panonské dubohabřiny. V okolí Křivého jezera v nivě Dyje zůstaly zachovány porosty tvrdého luhu s dubem letním a jasanem úzkolistým a nevelké plochy zaplavovaných luk. Na západním břehu rybníka Nesytu u Sedlece dosud přežívají zbytky slanomilné vegetace, která byla v minulosti na zasolených pastvinách jižní Moravy téměř běžná.

12.1.2. Charkateristika modelového objektu Pavlov Farma Pollau je registrována ve svazu ekologických zemědělců od roku 1991 jako řádný ekozemědělec a zpracovatel. Pracuje zde tříčlenná rodina, jedna pomocnice stále a 2-4 brigádníci při sklizni produktů. Členové rodiny mají vysokoškolské nebo střední odborné vzdělání. •

Rostlinná výroba a zpracování

Výroba je pouze rostlinná. Na 5,5 ha z celkové výměry 10 ha se pěstují byliny jednodruhově nebo ve směsi. Mezi stálý sortiment patří bazalka, saturejka, šalvěj, estragon, yzop, dobromysl, tymián, majoránka, směs na těstoviny, ryby, kuře, polévka, bylinný pepř, špenát. Byliny jsou výhradně sušeny a dále zpracovány. Proces zpracování probíhá přímo v areálu farmy. Po sklizni se byliny umístí na síto, kde se odsuší asi 60% vody, dále putují do malé sušárny. Po vysušení jsou byliny dvakrát odprášeny a roztříděny na frakce, dále zváženy a uskladněny ve skladu nebo odvezeny odběrateli. Část produkce je nahrubo nasekána na frakci 1-4mm a během zimy zpracována do cílových produktů. Výnos z roku 2005 činil 1500-2500kg/ha. Byliny pro zpracování se ale vysévají jen na 2,2 ha plochy, neboť prostory pro sušení jsou velmi omezené a vyšší produkci nedovolují. Zbytek oseté plochy tvoří krmení nebo zelené hnojení.

38

•

Režim roku rostlinné výroby

Práce během roku zahrnují plečkování na jaře, mělkou orbu na stanovištích jednoletých bylin, u trvalek seříznutí na začátku března, setba kolem 24.4., postupné sklízení, v červenci druhý výsev pohanky, kopru. Osevní postup je pětihonný. Bioosiva jsou převážně získávána nákupem, ale s produkcí osiv má farma také vlastní zkušenosti. Sklizeň se uskutečňuje těsně před vykvetením rostlin podle zralosti a možnosti sušení. Pro sklizeň byl majitelem vytvořen speciální stroj s žací lištou. Během celé vegetace se provádí mechanizované plečkování a pletí, plevel je použit na kompost, stejně jako nezpracované zbytky bylin. Jedinou používanou ochranou proti škůdcům je kopřivový výluh, mazlavé mýdlo nebo při vysokém výskytu je zasažená část sklizně zlikvidována. Proti plísním, na které trpí zejména yzop, bývá aplikován Imbefungin. Dvě třetiny produkce odebírá firma Sluneční brána Čejkovice na výrobu čajů, necelou 1/3 firma Mana na výrobu koření a koupelových sáčků. Maloobchodní prodej ze dvora tvoří asi 5% z celkové produkce a část zásilek putuje i na Slovensko. Propagace výrobků probíhá na Biojarmarcích. •

Vinohradnická výroba

Produkce vinné révy má v tomto kraji dlouhou tradici. Farma Pollau pěstuje vinnou révu na 4,5 ha, z toho produkční vinohrad je pouze na jednom hektaru, zbytek je mladý vinohrad. Pěstují se zde odrůdy Pálava, Moravský muškát, Cabernet, Ryzlink rýnský, André. Mezi hlavní škůdce patří v zimě zajíci (okusu se předchází jejich krmením). Používané prostředky proti ztrátám produkce jsou síra, měď, draví roztoči. Důležité je také načasování úrody, pravidlem je řez nejpozději do poloviny března. Nezbytné je také pravidelné okopávání. Roční produkce činí 50-55hektolitrů za rok. Při zpracování nejsou používány kvasinky ani pyrosulfát. Mošt se nechává kvasit v malých nádobách, hotové víno se lahvuje po roce. V zimě se nechá podle možností vymrznout. Víno se rozváží jednou za měsíc ke spotřebitelům a do vinoték. Dále je nabízeno na různých akcích svazu Pro-Bio, v prodejnách zdravé výživy a také v prodejně přímo na farmě. •

Agroturistika

39

Agroturistika se zde neprovozuje, protože chybí vybavení dostatečnými prostorami a kvalifikovaný personál. Jako intenzivně hospodařící výroba je farma po celý rok plně zaměstnána, turistům by nebylo možné se věnovat. Také samotná rostlinná výroba není pro účely agroturistiky příliš zajímavá a rentabilní, lepší by byla kombinace s živočišnou výrobou.

Při získávání dotací byl uveden velký problém ve zbytečné byrokracii, ale pouze na straně České republiky nikoliv EU. Evropská unie přispívá 12 200Kč/ha, ale problémem při snaze získat peníze je složitost programů. Možností jak dotace získat je najmout si agenturu, která se tvorbou programů zabývá, toto je ale drahé a mnohdy nefungují spolehlivě kvalifikovaně ani samotné agentury. Krajská informační střediska, zřízená pro poskytování informací si v jejich podávání protiřečí, informace jsou neúplné, což bylo hodnoceno jako demotivující.

12.2. Modelový podnik farma Zlín – Lužkovice Jedná se o soukromou farmu zaměřenou na chov skotu plemene Limousin a chov ovcí, dále pěstování obilovin a ovoce (jablka, hrušky, třešně, švestky, broskve), které jsou zpracovány sušením, výrobou kompotů a povidel . Ze dvora probíhá prodej produktů ovoce, koření, obilovin a telecího a jehněčího masa. Je zde provozována agroturistika, hosté jsou ubytováni přímo na farmě. Lokalizace: SV od centra města Zlín, okres Zlín, Zlínský kraj.

12.2.1. Přírodní podmínky Lužkovice patří do přírodní lesní oblasti Bílé Karpaty a Vizovické vrchy, z hlediska biogeografického členění se jedná o oblast Karpatskou, region Zlínský, z hlediska fytogeogerfického členění se nachází v mezofytiku, oblast Zlínské vrchy. Lužkovice leží v údolí na pravém břehu řeky Dřevnice, 6,8 km východně od Zlína v nadmořské výšce 243 m. Žije zde cca 590 obyvatel. Klimatické poměry: Průměrná teplota a úhrn srážek leden-prosinec (1951-1980): LUŽKOVICE Průměrná teplota Prům.úhrn srážek

-2.2 -0.5 3.4 8.3 13.2 16.7 17.8 17.3 13.7 8.6 4.1 0 34

32

34 45 64

40

87

88

71

42

8.4

44 50 44 636

Podloží tvoří čtvrtohorní usazeniny, objevují se spraše, štěrky.

12.2.2. Charakteristika modelového objektu Zlín - Lužkovice Na farmě pracují čtyři členové rodiny, dva stálí zaměstnanci a v sezóně tři až čtyři brigádníci na sběr ovoce. Jeden z pracovníků má vysokoškolské vzdělání, ostatní střední odborné. •

Rostlinná výroba

Rostlinná výroba, rozkládající se na 18 hektarech (z toho jsou dvě třetiny půdy v nájmu) zahrnuje pěstování pohanky, špaldy, ovsa, pšenice, ale plodiny se často mění podle poptávky odběratele. Jednou za tři roky je do osevního postupu zařazen jetel nebo vojtěška pro obohacení půdy dusíkem. Výnosy v loňském roce byly u ovsa 2500 kg, pšenice 3000 kg, pohanka 1500 kg. Proti nadměrnému výskytu plevelů je použita mechanizací, výjimkou ale není ani ruční okopávání a likvidace pcháče nebo šťovíku. Živočišní škůdci bývají likvidování pomocí kopřivového výluhu, ale pokud se přemnoží je jim úroda vydána napospas. Hnojení se provádí zaoráváním zeleného hnojení (hořčice) a k doplnění jsou využívána statková hnojiva, čímž se uzavírá koloběh živin. Osivo pochází z jedné poloviny z vlastní produkce, druhá polovina je nakupována u společnosti Pro-Bio Šumperk. •

Ovocnářství

Ovocný sad se rozkládá na osmi hektarech plodících stromů, jeden hektar je nově založený sad. Hlavní pěstované druhy jsou jabloně, hrušně, broskvoně, třešně, švestky. Sklizeň se zpracovává sušením, vyrábí se povidla a kompoty, z přebytků se vyrábí mošt. •

Produkce a obyt

Sedmdesát procent produkce polních plodin směřuje ke konečnému zpracování do společnosti Pro-Bio Šumperk. Prodej ze dvora tvoří asi 25%, zbylých 5% je dodáváno do zlínských prodejen zdravé výživy. Ovoce a výrobky z něho jsou prodávány výhradně ze dvora přímo spotřebitelům nebo nabízeno na propagačních akcích a jarmarcích. Propagace probíhá i formou ústního sdělení spokojených zákazníků. •

Živočišná výroba

Živočišná výroba je zaměřena na chov skotu a ovcí. Plemeno Limousin u skotu tvoří zhruba 90% z celkového počtu kusů. Obvyklý počet je 28-30, na jaře se rodí průměrně

41

20 telat. Hovězí dobytek je pěstován výhradně na maso, kusy určené k porážce jsou ale kvůli chybějícím jatkám transportována do větších vzdáleností a do zahraničí. To je pro zvířata značně stresující. Jatka, která přijímají dobytek z ekofarem zde citelně chybí a maso po porážce potom není označeno jako bioprodukt, čímž jeho cena rapidně klesne. Pro zachování značky kvality masa je tedy využívána metoda, kdy se maso po porážce vykoupí z jatek a prodává ho ze dvora. Dobytek je volně na pastvinách po celý rok i v zimě. Pastvu si obstarává sám, v zimním období je krmen šrotem z vlastních výpěstků a senem, ke kterému má volný přístup po celý den. Voda je na pastviny dovážena cisternou v jedno až třídenním intervalu podle počasí. Chov ovcí zajišťuje potřeby produkce masa a vlny. Stádo má asi 100 kusů, na zimu je jich ponechána asi polovina. Postupně byla vyzkoušena plemena Východofrízská ovce, Texel a Merinolandschaft a nyní je na farmě chováno plemeno Suffolk. Ovčí stádo je přes rok na pastvinách, tvořených oplůtkovým systémem, rozděleným zhruba na 1-1,5 hektarové části. Na zimu je stádo zahnáno do dvou salaší, kde se živí senem a jádrem. Voda je opět dovážena v cisterně. Na jaře se rodí průměrně 40 jehňat, která jsou prodávána na maso. Ovce zajišťují zdroj vlny pro výrobu vlněných dek a jiných vlněných výrobků. Je výhradně zpracována na farmě, protože kvůli velmi nízkým výkupním cenám se její prodej nevyplatí. •

Agroturistika

Na farmě je pro zájemce zajištěno ubytování a možnost agroturistiky. K dispozici jsou dva čtyřlůžkové pokoje, nově vybudované v roce 2006. V ceně ubytování je zahrnuta snídaně ze zásob farmy, v případě plné penze ubytovaní vaří společně s majiteli, opět ze surovin vypěstovaných na farmě. Součástí stravování je i grilování jehňat. Hosté mají k dispozici bazén, možnost zapůjčení horských kol, využití kulečníku, stolního tenisu, herny nebo výletů po okolí. Je možno zajistit vyjížďky na koních a možnost rybaření v soukromém rybníce. Probíhá i činnost vzdělávací ve formě firemních krátkodobých akcí, exkurzí a programů pro školy.

Problémem je špatná přístupnost k farmě, cesta je státní, v zimě neudržovaná a nedaří se ji odkoupit. Dotační systém je hodnocen jako fungující, ale farmáři jsou výrazně znevýhodněni státem například oproti polským hospodářstvím, které mají natolik vysokou podporu vlády, že si mohou dovolit vyvážet velmi levně bioprodukty do České 42

republiky. Dalším uvedeným problémem je rozprodávání zpracovatelských podniků, kdy nový majitel většinou nepokračuje v jejich původním zaměření. Také byla kritizována zbytečná byrokracie při získávání dotací.

13. Předpoklady rozvoje ekologického zemědělství v ČR Klíčovou roli pro rozvoj českého ekologického zemědělství v budoucích letech bude hrát zejména Společná zemědělská politika EU (SZP), proto je nezbytné sledovat a reflektovat její vývoj. V současné době je zřejmé, že SZP se bude v budoucnu více zaměřovat na podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství, ochrany přírody a rozvoje venkova na úkor dotování zemědělské nadprodukce formou přímých plateb. Uvedené tvrzení dokládá také fakt, že se v rámci změny SZP navrhuje zrušení vazby výše přímé platby na výši produkce a zavedení tzv. křížové shody (zemědělec obdrží přímou platbu pouze v případě, že plní požadavky na ochranu přírody a krajiny). Tento trend bude znamenat větší podporu takového způsobu zemědělství, který bude šetrný k životnímu prostředí, např. lze očekávat zvýšení podpory ekologického zemědělství. Navíc od roku 2007 se připravuje zcela nový finanční fond pro rozvoj venkova, který bude pokrývat podporu všech hlavních zemědělských činností ve vztahu k rozvoji venkova. To znamená, že k současným podporovaným oblastem v rámci programů rozvoje venkova (hospodaření v méně příznivých oblastech, agroenvironmentální opatření včetně ekologického zemědělství, investice do zemědělských podniků) přibudou ještě další oblasti související s rozvojem venkova (například agroturistika, produkce regionálních specialit, území Natura 2000, podpora mladých zemědělců).

13.1. Akční plán EZ do roku 2010 Ekologické zemědělství v ČR je v současné době na vysoké úrovni, ale ne všechny oblasti jsou rozvinuty dostatečně. Nedostatky se objevuji zejména na trhu s produkty ekologického zemědělství, sortiment biopotravin je zatím omezený, spotřebitelská veřejnost nemá dostatek informací o biopotravinách a ekologickém zemědělství obecně, je tedy žádoucí podpořit rozvoj výzkumu a vzdělávání v ekologickém zemědělství. Proto přistoupilo MZe ke zpracování dokumentu Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010, který bude systematicky podporovat rozvoj právě těch oblastí, které nejsou zatím rozvinuty dostatečně. Na přípravě Akčního plánu se podíleli experti z řad ministerstev zemědělství a životního prostředí, zástupci svazů ekologických zemědělců, kontrolní organizace, výzkumu a vzdělávání, a také samotní 43

ekozemědělci, výrobci a obchodníci s biopotravinami. Dne 17. 3. 2004 přijala Akční plán na svém zasedání vláda a uložila MZe vytvořit meziresortní pracovní skupinu ekologického zemědělství pro realizaci cílů Akčního plánu. Tato pracovní skupina již zahájila svoji činnost prostřednictvím zástupců ministerstev životního prostředí, místního rozvoje, průmyslu a obchodu, zdravotnictví a školství a také prostřednictvím zástupců všech krajů, protože je velmi důležité realizovat Akční plán také na regionální úrovni. Vzhledem ke skutečnosti, že Akční plán bude realizován také prostřednictvím nevládních organizací, podílí se na této realizaci také expertní tým, který zpracoval pracovní verzi tohoto dokumentu. Pro tento účel byly v průběhu roku 2004 vytvořeny pracovní skupiny, které již zahájily svou činnost a které jsou tématicky zaměřené na řešení problematiky welfare, propagace, marketingu, výzkumu, vzdělávání a poradenství, nebo vztahu ekologického zemědělství a životního prostředí.

14. Agroturistika Agroturistika je forma venkovské turistiky. Je nabízena a provozována některými farmáři a majiteli zemědělských usedlostí, jimž slouží jako dodatečný zdroj nabídky výkonů a služeb v běžné tržní ekonomice. Jde v podstatě o rozšíření zdrojů příjmů s následným rozšířením zvoleného podnikatelského programu při výrobě rostlinných a živočišných produktů. Agroturistika je ideálním typem rodinné dovolené. Umožňuje strávit volný čas ve zdravém prostředí českého venkova. Turista se může volně pohybovat po celé farmě a má tak možnost se s chodem farmy seznámit a optat se na vše, co ho zajímá, případně se i do některých prací zapojit. Pro děti bývá velkým zážitkem kontakt se zvířaty žijícími na farmě (krávy, koně, kozy, ovce, králíci, drůbež, kočky, psi...). Některé farmy mají v nabídce také možnost stravování (např. selská snídaně) nebo alespoň možnost ochutnávky a nákupu čerstvých produktů z farmy (zelenina, ovoce, mléko, tvaroh, sýr, vejce...). V průběhu dovolené na farmě mají hosté možnost chodit na výlety, koupat se či sbírat lesní plody a houby. Tento způsob turismu je šetrný k přírodě, umožňuje rozvoj českého venkova a pomáhá řešit nezaměstnanost v obcích. V okolí farem jsou často vybudovány cyklostezky, stezky pro pěší turistiku, jezdecké stezky, hosté mají možnost koupání, rybaření, v zimě lyžování nebo skijöring. Tyto aktivity a jejich rozvoj jsou podporovány i Evropským sociálním fondem a částečně financovány z rozpočtu České republiky.

44

Agroturistika má své zázemí na zemědělském hospodářství, zejména pak na rodinných farmách. Představuje jedinečnou symbiózu zemědělství a turistiky. Zároveň přináší farmě dodatečný, často nezanedbatelný příjem. Umožňuje zemědělskému podnikateli realizovat část hlavní zemědělské produkce bez zbytečných mezičlánků přímo na farmě (stravování a prodej potravinových surovin hostům farmy apod.) Levnější prvotní vstupy umožňují přijatelné ceny za ubytování, což je zajímavé zejména pro nejpočetnější klientelu - rodiny s dětmi. Agroturistika jako jeden z produktů venkovské turistiky získává stále více příznivců nejen mezi potenciální klientelou, ale zejména v řadách zemědělců. Hlavním přínosem agroturistiky je stabilizace pracovních míst na venkově a nabídka pracovních příležitostí pro ženy. S rozvojem ekoagroturistiky souvisí také produkce regionálních specialit, které farmy nabízí. Produkce regionálních specialit přináší nové podnikatelské možnosti, známý je např. mošt z Bílých Karpat - moštárna Hostětín, který je lisován z ovoce ze starých sadů s původními odrůdami. Podle nedávných odhadů dosahuje kapacita ubytování v oblasti venkovské turistiky přibližně 31 000 lůžek. Jsou to především lůžka v soukromých domech nebo individuální ubytování a obnáší 9 % celkové ubytovací kapacity České republiky. Klasické agroturistice se věnuje přibližně 200 rodinných zemědělských farem. Je známo, že rozvoj turismu přináší významný počet pracovních příležitostí a umožňuje zaměstnat i když v omezeném rozsahu i nekvalifikované pracovní síly. Odhaduje se, že kolem 80 % území České republiky má potenciál pro další rozvoj turismu. Pro většinu zemědělců je agroturistika jen doplňkovou činností a hlavní příjmy mají ze zemědělství. I přesto, že z pohledu rozvoje venkovských činností se jedná o perspektivní záležitost, farmáři prozatím nemají příliš zkušeností a nejčastěji nabízejí pouze jízdu na koni, rybaření či myslivost. Ubytování na farmách u nás ročně vyhledá kolem třiceti tisíc turistů, z toho asi třetina zájemců přijíždí ze zahraničí, zejména z Německa, Polska a Nizozemí. Průměrně turisté stráví v tomto ubytovacím zařízení pět až sedm dnů, což je výrazně déle než u běžného návštěvníka.

K většímu rozvoji farem zaměřených na venkovskou turistiku chybí podle odborníků dostatek peněz a zkušeností. Návštěvníci z Německa proto místo na sever Čech jezdí nadále spíše do Rakouska. Farem, které se věnují agroturistice, přibývá nyní zejména v Libereckém kraji. Zatímco

45

ještě před několika lety jich kraj evidoval jen 13, dnes jich je už dvojnásobek a stále více zejména menších zemědělských podniků nabízí ubytování a další služby. Přesto lze současný stav jen obtížně srovnat se sousedním Polskem, kde se například v příhraničních okresu Jelení Hora na polské straně Krkonoš agroturistice věnuje 60 farem.

15. Závěr Ekologické zemědělství v ČR je v současné době na vysoké úrovni, ale ne všechny oblasti rozvoje ekologického zemědělství jsou rozvinuty dostatečně. Nedostatky přetrvávají např. v nedostatečně rozvinutém trhu s produkty ekologického zemědělství, sortiment biopotravin je zatím omezený, spotřebitelská veřejnost nemá dostatek informací o biopotravinách a ekologickém zemědělství obecně. Také je žádoucí podpořit rozvoj výzkumu a vzdělávání v ekologickém zemědělství. Obecně je žádoucí zlepšit informovanost spotřebitelů a propagaci. Spotřebitele také odrazují od nákupu produktů jejich vysoké ceny.

Agroturistika v ČR je stále ve fázi „zrodu“ a počátečního vývoje. Pro většinu zemědělců je jen doplňkovou činností a hlavní příjmy mají ze zemědělství. I přesto, že z pohledu rozvoje venkovských činností se jedná o perspektivní záležitost, farmáři prozatím nemají příliš zkušeností. K většímu rozvoji farem zaměřených na venkovskou turistiku chybí podle odborníků také dostatek peněz. Na farmách často chybí možnost ubytování nebo možnosti dalšího vyžití. Poskytované služby bývají kvalitní, ale v mnoha případech není pro majitele farmy agroturistika rentabilní.

46

16. Resumé Ekologické zemědělství se snaží udržet a zlepšit dlouhodobou úrodnost půdy a její ekologickou funkci, vyvarovat se všech forem znečištění pocházejících ze zemědělského, produkovat potraviny a hnojiva o vysoké nutriční hodnotě a v dostatečném množství, hospodářským zvířatům vytvořit podmínky, které odpovídají jejich fyziologickým a etologickým potřebám a humánním a etickým zásadám a umožnit zemědělcům a jejich rodinám ekonomický a sociální rozvoj a uspokojení z práce. Cílem je pracovat v co nejvíce uzavřeném systému, využívat místní zdroje, minimalizovat ztráty a používání neobnovitelných zdrojů energie. Snaží se udržet osídlení venkova a tradiční ráz kulturní zemědělské krajiny. Pro jeho úspěšné fungování je zřízena podpora ze zdrojů Evropské unie, ale také systém dokonalé kontroly veškerých procesů výroby až po konečný produkt. Dotace podporují motivaci zemědělců, ať už stávajících nebo nově registrovaných žadatelů, kterým záleží na krajině a životním prostředí. Agroturistika nabízí stabilizaci pracovních míst na venkově, možnost netradiční dovolené a odpočinku pro klienty všech věkových kategorií. Tento způsob turismu je šetrný k přírodě, umožňuje rozvoj českého venkova a pomáhá řešit nezaměstnanost v obcích.

7

The ecological agriculture is trying to keep up and improvelongtime the soil fertility and her bionomic function, avoid of all forms of pollution, witch derivable from agriculture production, to put out foodstuffs and fertilizerswuth high nutritive valuables at satisfactory quantity. Create conditions for farm animals, witch reply for their physiological and ethological requirements and make possible economic and socila development and satisfaction from work to farmers and their families. The aim is to work in reserved system, to derive benefit from local sources, to minimalize looses and use the non-renewable energy source of energy. It´s trying to keep uop the settlement of country and traditional character of the cultural farming landscapes. For its succesfull behaviuor is establishedthe support from the source of European union and also the system of the perfect verification all the production suits. The grants supports farmers motivation, no matter what already existing or the lately registred. The agricultural tourism offers stabilization of the working oportunities in the country, offers the possibility of unconvetional vacations and rest for the opepole of all age category. This way of tourism is regardful of nature, it makes possibleto development of the Czech country and helps to solve unemplyment in the villages.

49

17. Seznam použité literatury a zdrojů: 1. KOCOURKOVÁ J. Přírodní prostředí vesnice. Brno: VŮVA, 1994. 2. MOUDRÝ, J.; STRAŠIL, Z. Energetické plodiny v ekologickém zemědělství. Hradec Králové : VH press, 1998. 3. PETR, J.;DLOUHÝ, J. Ekologické zemědělství. Praha: Brázda, 1992. 4. REICHHOLF, J. Pole a louky. Praha: Ikar, 1999. 5. STŘÍBRNÁ, M. Ubytování ve vesnické turistice. Praha : Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství ČR, 1996. 6. URBAN, J.; ŠARAPATKA, B. a kolektiv. Ekologické zemědělství. Praha: Ministerstvo životního prostředí a Pro-Bio Svaz ekologických zemědělců, 2003. 7. www.agroenvi.cz 8. www.agronavigator.cz 9. www.agroweb.cz 10. www.eceat.cz 11. www.kez.cz 12. www.mze.cz 13. www.natura2000.cz 14. www.pro-bio.cz 15. zákon 242/2000 sb., o ekologickém zemědělství a o změnách zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 16. zákonné Nařízení Rady EU 2092/1991 a 1804/1999. 17. zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

49