Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici
DIZERTAČNÍ PRÁCE
Lednice 2010
Ing. et Ing. Lucie Šafářová
Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Ústav zahradní a krajinářské architektury
ZHODNOCENÍ KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTURY A ZAHRADNÍHO UMĚNÍ V 19. STOLETÍ SE ZAMĚŘENÍM NA MĚSTSKÉ PARKY
Disertační práce
Školitel:
Vypracovala:
Prof. Ing. Jiří Damec, CSc.
Ing. et Ing. Lucie Šafářová
Lednice 2010
2
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem disertační práci na téma Zhodnocení krajinářské architektury a zahradního umění v 19. století se zaměřením na městské parky vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne 15. 9. 2010
Podpis doktoranda …..……………………
3
Děkuji tímto za celkové odborné vedení práce panu prof. Ing. Jiřímu Damcovi, CSc. Za poskytnutí informací k některým tématům děkuji paní prof. Evě Berger z Fakulty architektury a územního plánování Technické univerzity ve Vídni a paní PhDr. Renátě Fifkové z Vlastivědného muzea v Olomouci.
4
OBSAH 1 ÚVOD ...................................................................................................... 8 2 CÍLE PRÁCE ......................................................................................... 10 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED A REŠERŠE ............................................... 11 3.1 ZÁKLADNÍ LITERÁRNÍ PRAMENY ................................................................................................... 11 3.2 VEŘEJNĚ PŘÍSTUPNÉ PLOCHY ZELENĚ VE MĚSTECH .................................................................... 16 3.2.1 Vymezení základních pojmů................................................................................................... 16 3.2.2 Zahrady a parky přístupné měšťanům od starověku do 18. století....................................... 17 3.3 VZNIK A VÝVOJ VEŘEJNÝCH MĚSTSKÝCH ZAHRAD A PARKŮ ....................................................... 20 3.3.1 Myšlenkové a inspirační zdroje zakládání veřejných parků ................................................. 20 3.3.2 Veřejné louky, soukromé zahrady a zahrady k zábavě a potěšení v 17. a 18. století ........... 21 3.3.3 Městské promenády, zahrady a parky od konce 18. do poloviny 19. století.......................... 26 3.3.4 Zahradní umění a městská zeleň v 2. polovině 19. století .................................................... 30 3.3.5 Změny v zahradním umění na přelomu 19. a 20. století ....................................................... 33 3.3.6 Činnost šlechtických mecenášů a okrašlovacích spolků ....................................................... 35 3.4 VZNIK A VÝVOJ HRADEBNÍCH PARKOVÝCH OKRUHŮ ................................................................... 36 3.4.1 Stručný pohled do historie...................................................................................................... 36 3.4.2 Parkové hradební okruhy v českých zemích.......................................................................... 39 3.5 ARCHITEKTONICKÉ SLOHY UPLATNĚNÉ V MĚSTSKÝCH PARCÍCH RAKOUSKÉ MONARCHIE ...... 41 3.5.1 Předcházející období baroka a klasicismu............................................................................. 41 3.5.2 Neoklasicismus, romantismus a historismus 19. století ........................................................ 42 3.6 VEGETAČNÍ A TECHNICKÉ PRVKY MĚSTSKÝCH ZAHRAD A PARKŮ 19. STOLETÍ .......................... 46 3.6.1 Vegetační prvky ...................................................................................................................... 46 3.6.2 Stavební a technické prvky..................................................................................................... 48 3.7 ZAHRADY, PARKY A PROMENÁDY HRADEBNÍHO OKRUHU VE VÍDNI ............................................ 50 3.7.1 Základní údaje k měst Vídni................................................................................................... 50 3.7.2 Zahrady a promenády před vznikem Okružní třídy ............................................................... 51 3.7.3 Výstavba vídeňské Okružní třídy – Ringstrasse ..................................................................... 55 3.7.3.1 Historický vývoj ............................................................................................................................. 56 3.7.3.2 Vývoj kompozice ............................................................................................................................ 58 3.7.3.3 Významné budovy Ringstrasse ...................................................................................................... 62 3.7.3.4 Sochy a pomníky ............................................................................................................................ 63 3.7.3.5 Vegetační prvky.............................................................................................................................. 63 3.7.3.6 Společenské využití třídy ............................................................................................................... 64
3.7.4 Schwarzenberské náměstí – Schwarzenbergplatz.................................................................. 65 3.7.5 Karlovo náměstí – Karlsplatz ................................................................................................. 69 3.7.6 Parkové náměstí Friedricha Schillera .................................................................................. 74 3.7.7 Parkové náměstí Roberta Stolze............................................................................................ 76 3.7.8 Náměstí Marie Terezie – Maria-Theresien-Platz .................................................................. 77 3.7.9 Hradní zahrada – Burggarten................................................................................................ 80 3.7.10 Náměstí Hrdinů (Hradní náměstí) – Heldenplatz ............................................................... 84 3.7.11 Park na Radničním náměstí – Rathauspark........................................................................ 87
4 METODIKA PRÁCE A MATERIÁL ................................................. 92 4.1 ZAMĚŘENÍ PRÁCE TEMATICKÉ, PROSTOROVÉ A ČASOVÉ ............................................................. 92 4.2 METODIKA PRÁCE .......................................................................................................................... 95 4.2.1 Základní fáze práce ................................................................................................................ 95 4.2.2 Výzkumná metodika a materiál.............................................................................................. 97 4.2.3 Způsob získávání archivních dokumentů a zdrojové instituce............................................ 100 4.3 HLAVNÍ OTÁZKY A TEMATICKÉ CÍLE BÁDÁNÍ ............................................................................. 103 4.4 FORMA ZPRACOVÁNÍ VÝSLEDKŮ ................................................................................................. 104 4.5 VYMEZENÍ POJMŮ......................................................................................................................... 106
5 VÝSLEDKY A DISKUZE I – OLOMOUCKÉ PARKY ................. 110 5.1 ZÁKLADNÍ ÚDAJE K MĚSTU OLOMOUCI ...................................................................................... 110
5
5.1.1 Základní geografické údaje................................................................................................. 110 5.1.2 Potenciální přirozená vegetace na územích parků.............................................................. 111 5.2 HISTORICKÉ A URBANISTICKÉ SOUVISLOSTI VZNIKU PARKŮ ..................................................... 114 5.2.1 Nástin vývoje podoby a významu území od prehistorických dob po konec středověku ...... 114 5.2.2 Renesance, baroko a tereziánská pevnost............................................................................ 115 5.2.3 Barokní zahrady 18. století za hradbami města.................................................................. 116 5.2.4 Zakládání promenádních alejí a parků v návaznosti na rozvoj města v 19. století ............ 120 5.3 PARKOVÁ ÚPRAVA U MĚŠŤANSKÉ STŘELNICE ............................................................................ 124 5.3.1 Historický přehled ................................................................................................................ 124 5.3.2 Vývoj kompozice ................................................................................................................... 126 5.3.3 Architektonické prvky, sochařská výzdoba .......................................................................... 132 5.3.4 Vegetační prvky .................................................................................................................... 133 5.3.5 Společenské využití ............................................................................................................... 134 5.4 FRANTIŠKOVO STROMOŘADÍ ....................................................................................................... 136 5.5 RUDOLFOVA ALEJ – SMETANOVY SADY....................................................................................... 138 5.5.1 Historický vývoj .................................................................................................................... 138 5.5.1.1 Období před založením promenádních alejí .............................................................................. 139 5.5.1.2 1820-1866 – Rudolfovo stromořadí (Rudolfsallee)..................................................................... 139 5.5.1.3 1866-1875 – obnovené Rudolfovo stromořadí – Rudolfsallee ................................................... 142 5.5.1.4 1875-1918 – olomoucký Městský park (Stadtpark) park na vrcholu ........................................ 144 5.5.1.5 1918-1945 – Smetanovy sady za první republiky a protektorátu ............................................. 151 5.5.1.6 1945-1989 – Smetanovy sady poválečných let a doby ‚socialismu‘........................................... 153 5.5.1.7 1990-2010 – Smetanovy sady v posledních letech ...................................................................... 154
5.5.2 Vývoj kompozice ................................................................................................................... 156 5.5.3 Architektonické objekty ........................................................................................................ 168 5.5.3.1 Kiosek............................................................................................................................................ 168 5.5.3.2 Novorenesanční restaurace – Vilémova dvorana (Wilhelmshalle)............................................ 169 5.5.3.3 Ostatní významné stavby............................................................................................................. 170
5.5.4 Sochy, pomníky a díla drobné architektury ......................................................................... 174 5.5.5 Vegetační prvky parku.......................................................................................................... 176 5.5.5.1 Vegetační prvky v historii............................................................................................................ 176 5.5.5.2 Významné dřeviny a ostatní vegetační prvky současnosti ........................................................ 191
5.5.6. Společenské využití parku ................................................................................................... 194 5.6 JANSKÉ STROMOŘADÍ – ČECHOVY SADY ..................................................................................... 198 5.7 MICHALSKÝ PARK – BEZRUČOVY SADY A KORUNNÍ PEVNŮSTKA .............................................. 206 5.7.1 Historický vývoj .................................................................................................................... 206 5.7.2 Vývoj kompozice ................................................................................................................... 213 5.7.3 Architektonické prvky, sochařská výzdoba .......................................................................... 217 5.7.4 Vegetační prvky .................................................................................................................... 220 5.7.5 Společenské využití parku .................................................................................................... 222 5.8 PARKY POD DÓMEM ..................................................................................................................... 224 5.8.1 Park Přemyslovců................................................................................................................. 225 5.8.2 Park Dobrovského ................................................................................................................ 225 5.9 PARKOVÁ NÁMĚSTÍ A MENŠÍ PLOCHY ZELENĚ PŘI HRADEBNÍM OKRUHU .................................. 226
6 VÝSLEDKY A DISKUZE II – VÍDEŇSKÉ PARKY ..................... 229 6.1 MĚSTSKÝ PARK – STADTPARK ..................................................................................................... 229 6.1.1 Historický vývoj .................................................................................................................... 229 6.1.2 Vývoj kompozice ................................................................................................................... 231 6.1.3 Architektonické objekty a sochařská díla ............................................................................ 236 6.1.4 Vegetační prvky .................................................................................................................... 237 6.1.5 Společenské vyžití parku....................................................................................................... 240 6.2 LIDOVÁ ZAHRADA – VOLKSGARTEN ............................................................................................ 241 6.2.1 Historický vývoj .................................................................................................................... 241 6.2.2 Kompozice............................................................................................................................. 242 6.2.3 Architektonické objekty a sochařská výzdoba ..................................................................... 245 6.2.4 Vegetační prvky .................................................................................................................... 247 6.2.5 Společenské využití parku .................................................................................................... 248
7 ZÁVĚR.................................................................................................. 249 7.1 NĚKOLIK POZNÁMEK K PRAMENŮM ............................................................................................ 249
6
7.2 HISTORICKÝ VÝVOJ A KOMPOZICE ZAHRAD A PARKŮ ................................................................ 250
8 SUMMARY............................................................................................ 259 9 LITERATURA A PRAMENY............................................................ 260 9.1 LITERÁRNÍ ZDROJE ...................................................................................................................... 260 9.1.1 Monografie, sborníky, odborné články ................................................................................ 260 9.1.2 Články v dobovém tisku........................................................................................................ 265 9.1.3 Elektronické dokumenty a www strany................................................................................ 266 9.1.4 Seznam vlastních publikací použitých v práci ..................................................................... 268 9.2 IKONOGRAFICKÉ A OSTATNÍ PRAMENY ....................................................................................... 269 9.2.1 Seznam hlavních zdrojových institucí a jejich zkratek........................................................ 269 9.2.2 Historické mapy a plány města Olomouce........................................................................... 269 9.2.3 Historické pohledy na město Olomouc, veduty.................................................................... 274 9.2.4 Ostatní plány, pohledy a písemné prameny pro Olomouc................................................... 274 9.2.5 Grafické a písemné prameny k jednotlivým parkům v Olomouci ...................................... 277 9.2.5.1 Měšťanská střelnice – plány........................................................................................................ 277 9.2.5.2 Měšťanská střelnice – grafická (perspektivní) vyobrazení, pohledy, písemné prameny........ 277 9.2.5.3 Smetanovy sady – plány.............................................................................................................. 278 9.2.5.4 Smetanovy sady – grafická (perspektivní) vyobrazení, pohledy .............................................. 279 9.2.5.5 Souhrnné prameny (grafické i textové) k Smetanovým sadům a dalším parkům Olomouce 280 9.2.5.6 Čechovy sady – plány a pohledy.................................................................................................. 281 9.2.5.7 Michalský výpad a Korunní pevnůstka – plány a pohledy ....................................................... 281
9.2.6 Historické mapy a plány města Vídně.................................................................................. 283 9.2.7 Historické pohledy na město Vídeň, veduty ......................................................................... 285 9.2.8 Grafické podklady k jednotlivým parkům ve Vídni podle institucí ..................................... 285
PŘÍLOHY ................................................................................................ 299 SEZNAM OBRÁZKŮ V PŘÍLOZE ..................................................... 300
7
1 ÚVOD Naši předchůdci v 19. století přeměnili podobu mnohých měst, která se v souvislosti se společenským a průmyslovým vývojem nezadržitelně rozvíjela a rostla, a přitom dokázali prosadit založení rozsáhlých ploch veřejné zeleně. Města dosud prostorově vymezená hradbami, za kterými se nacházela předměstí, se změnila do podoby urbanistického celku rozrůstajícího se do krajiny bez výrazných limitů, jak je tomu dodnes. Nákladné barokní hradební systémy, na které dnes můžeme pohlížet jako na jedinečné obranné celky, byly sto let po svém vzniku odstraňovány jako málo funkční přežitek a překážka prosperity.
Pro uvolnění plochy byla vypracovávána řada promyšlených koncepcí, do kterých byly zahrnuty velké zahrady, parky, parková náměstí a dlouhá stromořadí. Parkové systémy 19. století představují jedinečný odkaz. Odrážejí myšlenku propojení bydlení a zeleně v městě. Po bližším prozkoumání jsou zřetelné návaznosti na tradice zahradního umění krajinářské architektury 18. století a doby osvícenství. Stromořadí a městské zahrady a parky byly žádány vzmáhajícími se měšťany a podporovány významnými osobnostmi společnosti z řad elity duchovní nebo světské. Mnohé soukromé zahrady byly zpřístupněny nebo věnovány měšťanům.
Doba zakládání městských parků v 19. století je pro současnost inspirativní ještě v dalším směru. Parky byly měšťany pojímány jako ‚naše‘ a ‚krásné‘, jak se často objevuje v dobovém tisku, a proto hodné péče a investic. Nelze popřít, že někdy odrážely méně vytříbený vkus svých tvůrců a tendence doby, směřující k přebujelým pestrobarevným kompozičním směsím, postrádajícím na rozdíl od zahrad barokní elity hlubší smysl a filosofický kontext. Na druhou stranu zde bylo velké nadšení měšťanů pro zahrady a parky, pro krásu a různorodost květin a dřevin, pro trávení volného času promenádami a pobytem v městském přírodním prostoru. Všeobecně rozšířené zaujetí zahradním uměním umožnilo realizovat rozsáhlá a nákladná díla, díky kterým jsou dnes mnohá města příznivým místem pro život.
Jaké hodnoty parky přinesly a jaké jim musely ustoupit? Jaké prvky stavební a rostlinné byly v parcích uplatněny a co z jejich kompozice se dochovalo do dnešních dob? Jak
8
byly stromořadí, zahrady a parky využívány měšťany? Jaký byl vývoj od doby hledání řádu na přelomu 18. a 19. století přes dobu příznivou pro zakládání promenádních alejí za vlády ‚květinového císaře‘ Františka I. přes revoluční roky poloviny století přes snahy o zrušení pevnostního charakteru měst přes rozvoj městských parků ve 2. polovině 19. století … po dobu kompoziční uvolněnosti, pestrosti a bohatého programu parků konce 19. století? To vše tvoří rozsáhlý soubor otázek, na které hledá odpovědi tato práce.
9
2 CÍLE PRÁCE Práce zkoumá výchozí společenské, přírodní a architektonické podmínky vzniku parků 19. století, jejich zakládání, proměny kompozičního ztvárnění a jejich poslání ve společnosti.
Analyzuje původní podobu vybraného (modelového) území, jeho postupnou přeměnu funkce a krajinářské úpravy směřující k městskému parku, od vysazování stromořadí, první stavby a rozšiřování o parkově upravené plochy po úpravy do podoby parkového celku. Jsou rozebrány a hodnoceny charakteristické kompoziční prvky, přínosy pro obyvatele měst a zasazení do urbanistické struktury města. Z hlediska časového zařazení je cílem práce postižení období od konce 18. století po počátek století dvacátého; vývojové fáze pozdější doby jsou pouze stručně pojednány. Podle prostorových a urbanistických souvislostí je práce zaměřena na parky hradebního okruhu dvou vybraných měst – Olomouce a Vídně, jak je dále vymezeno v metodice.
Zhodnocení městských parků a zahrad je provedeno z hlediska historického vývoje, prostorové kompozice, přírodních a urbanistických souvislostí a společenského využití a významu objektu. Vychází ze studia historických pramenů k vybraným městským parkům a z jejich současného stavu.
Stručně lze říci, že hlavním cílem práce bylo na základě zjištěných údajů prohloubit a zpřesnit poznání podoby a vývoje městských zahrad a parků 19. století, zjištěné skutečnosti vyhodnotit, shrnout a odvodit z nich obecně platné závěry pro podobné zahrady a parky.
10
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED A REŠERŠE 3.1 ZÁKLADNÍ LITERÁRNÍ PRAMENY V textové části této práce je nejprve stručně pojednán vývoj městských prvků zeleně, které předcházely vzniku městského parku od starověku, podrobněji jsou rozebrány měšťanům přístupné zahrady a stromořadí 18. století, zvláště ty na městských hradebních okruzích ve městech střední a západní Evropy. Jsou popsány výchozí společenské a umělecké podmínky, které ovlivnily vznik a rozvoj městských zahrad a parků, jejichž vývoj je zachycen v zaměření na střední Evropu. Je věnována pozornost dalším typům dobových objektů s uplatněním zeleně, jako byla parková náměstí nebo okružní třídy. Mezi významné zdroje, odkud byly čerpány informace v následujícím literárním přehledu, náleží publikace:
BERNATZKY, Aloys. Von der mittelalterlichen Stadtbefestigung zu den Wallgrünflächen von Heute. Berlin: Patzer Verlag, 1960. 123 s. Od středověkého opevnění měst k hradebním parkům dneška – příspěvek k problematice zelených ploch německých měst. V knize je popsán vývoj od středověkého budování a přestaveb hradeb po současnou podobu, využití a funkce městských parkových okruhů na místech hradebního systému. V historickém vývoji hradebních parkových okruhů vymezuje autor čtyři období; z tohoto členění (z roku 1960) vychází většina dalších autorů, přebírá je (zejména v Německu) nebo je modifikuje (Rakousko). Je rozebrán příznivý vliv odstranění hradeb na rozvoj města a význam ploch zeleně z hlediska mikroklimatického a hygienického. V příloze jsou uvedeny některé historické a zákonné dokumenty (kupní smlouvy měst na pozemky s hradbami, tabulky zachycující klimatické podmínky nebo přehled platných právních předpisů vztahujících se na parky v Německu).
BÖHME, Christa; PREISLER-HOLL, Luise. Historisches Grün als Aufgabe des Denkmal- und Naturschutzes. Berlin: Deutsches Institut für Urbanistik GmbH. 1996. 211 s. ISBN 978-3-88118-183-9. Historická zeleň jako úkol památkové ochrany a ochrany přírody.
11
Kniha popisuje vývoj, soudobou péči a význam historických zahrad a parků. Výběrem příkladů se zaměřuje jako uvedená kniha Bernatzkyho na německé země. Na zahrady a parky je nahlíženo nejen jako na památky uměleckého a historického vývoje, ale také jako na součást krajinné struktury s ekologickými funkcemi a vyslovuje požadavek spolupráce mezi památkovou péčí a péčí o přírodu a životní prostředí.
HENNEBO, Dieter; WIEGAND, H. Geschichte des Stadtgrüns, Band II. Hamburg: Patzer Verlag GMBH u. Co. KG, 1965, 160 s. Dějiny městské zeleně, svazek II. Dílo D. Henneba a několika dalších autorů ve svém druhém svazku představuje vývoj městské zeleně v Německu mezi lety 1890 a 1925. Proměny ve společnosti a v tváři měst jsou v základních rysech analogické s děním v Rakousku-Uhersku a (v jeho rámci) v českých zemích. Jako příklad konkrétních parkových úprav jsou podrobně rozebrány práce Fritze Enckeho v Kolíně nad Rýnem.
HENNEBO, Dieter; WIEGAND, H. Geschichte des Stadtgrüns, Band III. Hamburg: Patzer Verlag GMBH u. Co. KG, 1965, 160 s. Dějiny městské zeleně, svazek III. Třetí svazek Hennebovy knihy je věnován vývoji městské zeleně v Anglii 17. až 19. století, od zakládání prvních lidových luk, jejich bohatému společenskému využití a zájmu obyvatel na existenci a rozvoji veřejně přístupných parků. V souvislosti s urbanistickým vývojem jsou vymezena období „elitní“ výstavby města (Londýna) a parků, období industrializace a jejích dopadů na městskou zeleň a v závěru popsán vývoj veřejných parků v Anglii v 19. století.
Časopis Garten + Landschaft (Garten und Landschaft). München: Georg D.W. Callwey GmbH & Co. KG. Zahrada a krajina. Časopis uveřejňuje odborné články na různá témata týkající se zahrad, parků a krajiny, jejich historického vývoje, soudobých přístupů k obnově a péči o ně, o jejich významu; kromě vědecky zaměřených historických studií je možno v časopise nalézt informace pro praktickou projekční činnost, jako seznamy rostlin využitelných pro městské prostředí s popisem jejich vlastností a způsobu použití. Některé z čísel jsou podobně jako knižní monografie věnovány parkům a zahradám vybraného města.
12
Časopis DIE GARTENKUNST. Worms : Wernersche Verlags GmbH. Zahradní umění. Časopis určený odborníkům vychází dvakrát až čtyřikrát ročně a obsahuje rozsáhlé vědecké studie historiků, urbanistů a zahradních architektů.
Základní vymezení podoby a funkce městských parků v souvislostech krajinářské architektury a zahradního umění v Evropě lze nalézt (mimo jiné) v následujících dílech:
NOVÁK, Zdeněk: Historický vývoj parku v systému městské zeleně. In: Městské historické parky : Referáty ze semináře. Olomouc: Památkový ústav v Olomouci, 1995, 83 s. Příspěvek v odborném sborníku sleduje v základních rysech vývoj parků od dob Římské říše přes středověké zahrady, zahrady renesance, baroka, romantismu, klasicismu, parky 19. a 20. století až po současnost. Zabývá se vymezením pojmu městského parku.
OTRUBA, Ivar: Zahradní architektura : tvorba zahrad a parků, ERA group s.r.o., Brno 2002, 357 s. ISBN 80-86517-13-6. Souhrnná publikace se dotýká různých témat, s nimiž se setkává zahradní architekt, a provází je bohatou fotodokumentací a nákresy. Autor charakterizuje různé typy objektů krajinářské architektury a zahradního umění, zamýšlí se nad nimi a rozebírá je od jejich materiálního ztvárnění až po filosofické přesahy. Kniha mimo jiné zahrnuje kapitolu věnovanou přístupům k obnově památek zahradně-architektonické tvorby; jsou zde vyloženy hlavní metody a zásady, definované v Benátské a Florentské chartě.
Vývoj v 19. století, proměny zahradního umění a zakládání parků v různých městech rozebírají následující monografie nebo odborné články, mezi nimiž převažují práce vztahující se k Olomouci:
KŠÍR, Josef. Olomoucké sady a parky. Olomouc: Vlastivědný ústav, 1973. Autor – historik a stavební úředník popisuje formou vyprávění ‚příběhy‘ z historie jednotlivých městských parků, jejich hradeb, bran, schodišť, staveb, soch, atd. do počátku 70. let 20. století. Zmiňuje se o nových (budoucích) perspektivách olomouckých parků, které autor spatřuje v rozvoji výstavnické činnosti. V knize rozebírá vývoj Smetanových, Čechových a Bezručových sadů, menších parků
13
na severním obvodu města, soudobé budování botanické zahrady a další úpravy podporující pořádání velkých zahradnických výstav.
RICHTEROVÁ, Helena. Historie městských parků v Olomouci. In: Městské historické parky: Referáty ze semináře konaného ve dnech 11.–14. 9. 1995. Olomouc: Památkový ústav, 1995. 83 s.; str. 27-33. Mezi příspěvky různých autorů na téma městských parků a krajiny je článek popisující vznik a vývoj historicky významných olomouckých parků, zakládaných v 19. století na místech rušeného pevnostního systému. Vychází zčásti z poznatků publikovaných dříve Josefem Kšírem.
FIFKOVÁ, Renáta. Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci. Historický průzkum. Olomouc: Úřad města Olomouce, odbor koncepce a rozvoje, 1997, 130 s. Jedná se o nejobsažnější zdroj informací dosud získaných ke třem hlavním parkům v Olomouci. Ve studii je podrobně rozebrán historický vývoj parků, jejich architektonická a sochařská výzdoba, společenské využití a nakonec je vypracován historicko-kompoziční rozbor, kam je zahrnuto také hodnocení vegetace. V práci jsou uvedeny některé ze seznamů rostlin parků, čerpající z dokumetnů z olomouckého archivu (SOKA), a dále grafické přílohy s dostupnými plány a historickými snímky.
PACÁKOVÁ- HOŠŤÁLKOVÁ, Božena [et al.]. Pražské zahrady a parky. Praha: SZKT, 2000. 384 s. Práce historičky podrobně mapuje pražské zahrady a parky, jejich historii a dnešní stav. Textová část je doplněna řadou plánků a fotografií. Zabývá nejen městskými parky a zahradami přístupnými běžně veřejnosti, ale také náměstími, zahradami soukromých vil a šlechtických rezidencí.
SCHULZ, Jindřich [et al.]. Olomouc – malé dějiny města. Olomouc: Statutární město Olomouc a Univerzita Palackého, 2002. 389 s. V knize je chronologicky, přehledně a stručně seřazen sled hlavních událostí z dějin města Olomouce, vztahujících se také k zakládání parků v tomto městě v 19. století.
14
ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy z dlouhého století : architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc : Muzeum umění Olomouc, 2002 ; Brno : Státní památkový ústav. 702 s. : il., plánky, mapy. ISBN: 80-85227-49-5. Tématem rozsáhlé práce je architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku, která je popisována na 72 příkladech stavebních realizací, dokumentovaných historickými snímky. Jsou rozebrány společenské souvislosti a architektonický styl staveb hradebního okruhu v Brně a Olomouci.
Vývoj městských parků Vídně a Rakouské monarchie je pojednán v následujících publikacích, využitých jako nejdůležitější zdroje pro zpracování daných témat v literárním přehledu:
AUBÖCK, Maria; RULAND, Gisa. Grün in Wien : ein Führer zu den Gärten, Parks und Landschaften der Stadt, mit ausführlicher Beschreibung 42 ausgewählter Anlagen. Wien: Falter Verlagsgesellschaft,1994. 349 stran. ISBN 3-85439-121-8. Zeleň ve Vídni. Průvodce zahradami, parky a krajinami města. Základní přehledný systém umožňuje poznat parky v jejich historickém vývoji, kompozici (zaměřené na dnešní stav), dále vegetační prvky parku, jejich ekologický význam a současné využití parku. Jsou zde také technické údaje o rozloze parku, jeho poloze ve městě apod.
BERGER, Eva; GÄLZER, Ralf. Parkpflegekonzept Stadtpark Wien. Vydání první. Wien: Stadt Wien, 1989. Schriftenreihe des Instituts für Landschaftsplanung und Gartenkunst der Technischen Universität Wien. 80 stran + přílohy. Koncept péče o Městský park ve Vídni. Práce shrnuje historický vývoj místa parku a současný stav, který je zachycen také na plánu a inventarizaci dřevin (ze které bylo vycházeno při vlastní inventarizaci nejstarších dřevin parku, uvedené ve výsledcích této práce). Navrhuje další úpravy k obnově a údržbě parku.
HAJÓS, Géza (ed.). Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918. Österreich, Ungarn, Kroatien, Slowenien und Krakau. Wien: Böhlau Verlag Wien. 2007. 230 s. ISBN 978-3-205-77638-3. Městské parky v rakouské monarchii 17651918. Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko a Krakov. Nové souborné dílo řady autorů je zaměřeno na uvedené země; Čechy a Morava jsou zmíněny velmi okrajově. Parky ve Vídni jsou pojednány se společenskými, 15
historickými politickými, filosofickými a dalšími souvislostmi a úvahami. Jsou rozebrány a hodnoceny různé přístupy a slohy a vymezena základní období vývoje městských parků v monarchii.
3.2 VEŘEJNĚ PŘÍSTUPNÉ PLOCHY ZELENĚ VE MĚSTECH 3.2.1 Vymezení základních pojmů Veřejný park může být popsán jako prostor plnící řadu sociálních funkcí, z nichž nejvýznamnější je funkce rekreační. Představuje prostor k trávení volného času, k slavnostem, k hrám dětí i dospělých. Je přírodním útvarem se stromy, trávníky, vodními toky a plochami.1 S jistým zjednodušením lze pak městské parky chápat jako veřejně přístupné rekreační parky v intravilánu měst.
Definice městských zahrad a parků
podle J. Koutného zní následovně: „Městské
zahrady (jsou) plochy zeleně uvnitř města převážně pravidelného charakteru, které jsou určeny především ke klidové rekreaci, procházkám a posezení a odkud jsou vyloučeny rušivé aktivity.“ Autor dále uvádí, že se často vyvinuly z bývalých soukromých zahrad, které byly předány do užívání veřejnosti, že jsou určeny pro rekreaci krátkodobou, využívány pouze určitými skupinami obyvatel a nedochází zde proto k většímu množství sociálních konfliktů. Městské parky vymezuje jako „plochy převážně volné zeleně uvnitř města, které slouží k aktivní (běh, míčové hry,…) i pasivní (odpočinek, slunění,…) rekreaci.“2 Dále je uvedeno, že byly zakládány především na přelomu 19. a 20. století členy okrašlovacích spolků a jsou charakterizovány volnou výsadbou a stříháním otevřených trávníkových ploch, stromových solitér a kompaktnějších výsadeb dřevin. Tento prostor slouží především proto krátkodobou rekreaci, poskytuje širokou nabídku aktivit, která láká různé věkové a sociální skupiny obyvatel a proto zde dochází k výrazným sociálním kontaktům.
1
NOVÁK, Z., Historický vývoj parku v systému městské zeleně. In: Městské historické parky : Referáty ze semináře. Olomouc: Památkový ústav v Olomouci, 1995, s. 2. 2 KOUTNÝ, Jan. et al. Urbanismus a územní plánování. Vydání první. Pardubice: 2002, Univerzita Pardubice; str. 83.
16
Volnější vyjádření podstaty městských parků s důrazem na jejich sociální přínosy uvádí zahradní a krajinářský architekt Ivar Otruba ve své monografii Zahradní architektura : tvorba zahrad a parků: „Chceme-li definovat objekt – park v jeho vnitřních skladebních vztazích, je možno charakteristiku vyjádřit následovně: -
park je záměrně ztvárněný výsek přírody a jejích prvků;
-
prvek má sloužit vnitřní a vnější pohodě člověka;
-
má vyzvat k přemýšlení;
-
má vychovávat;
-
má dát člověku volnost ve volbě cíle;
-
nemá být zdůrazňována forma nad obsahem.“ 3
Podle Otruby je (městský) park nedílnou součástí urbánní struktury, je zpravidla veřejně přístupný, není rozhodující jeho plošný rozsah a vyjadřovací forma může být různá. Zde uvádí názor teoretika Karla Teigeho, formulovaný ve 30. letech 19. století, že park je umělou krajinou a architektonizovanou přírodou, kde poměr architekturálního a přírodního faktoru je proměnlivý; zatímco ve francouzském parku dominuje architektura a příroda negována, v anglickém parku architektura ustupuje pravdivé přírodě.4
3.2.2 Zahrady a parky přístupné měšťanům od starověku do 18. století Počátky využití prvků zahradní architektury ve veřejným prostranstvích měst sahají do starověku. Při zakládání sídelního města Théby v Egyptě (přibližně 1 400 př. n. l.) byly veřejné prostory osazovány vzrostlými palmami, olivovníky (Olea europaea L.), morušovníky (Morus L.), fíkovníky smokvoněmi (Ficus carica L.), tamaryšky (Tamarix L.) a dalšími rostlinami. V ulicích byly zakládány aleje stromů a některá místa ve městě dotvářena vodními prvky – fontánami, bazény, zahradními stavbami poskytujícími přístřeší a stín, podobnými altánům , a také loubími nebo pergolami. 5
3
OTRUBA, Ivar. Zahradní architektura : tvorba zahrad a parků. Brno : ERA group s.r.o., 2002. ISBN 80-86517-13-6; s. 63. 4 OTRUBA, Ivar. Zahradní architektura : tvorba zahrad a parků. Brno : ERA group s.r.o., 2002. ISBN 80-86517-13-6; s. 55. 5 Tamtéž, s. 55.
17
V antických městech existovaly vilové zahrady, které byly přístupné veřejnosti a plnily tak funkce blízké dnešním parkům. Vedle nich vznikla ve městech procházková místa u divadel, na která navazovala obdélná prostranství se sloupořadím po obvodu a s vnitřní částí osazenou pravidelným rastrem dřevin (např. porticus v Pompejích). Další zelené plochy se nacházely v prostorech určených pro cvičení – na palaistrách (palaestrách). Ve městě Římě bylo na počátku letopočtu několik velkých zahradních celků, do kterých měly za vymezených podmínek přístup také římští občané. Mezi nejvýznamnější patřily zahrady Caesarovy, Agrippininy, Lucullovy, Sallustiovy, Maecenatovy a zahrady císařovny Lívie na pahorku Pallatinu. Jejich součástí byl přírodní celek připomínající divoký park s volně žijící zvěří, zvaný Paradisus.6 Spolu s Martovým polem zabíraly dohromady čtvrtinu plochy města.7
Ve středověku bylo uplatnění zeleně ve městech minimální; veřejně přístupným prostorem byl hřbitov, který mohl být také osazen stromy. Byl jedním z míst setkávání měšťanů. Kompozice hřbitova jako středověké zahrady byla jednoduchá; z hlediska vegetace bylo možné nalézt trávník, několik stromů a drnová sedátka, mohly se vyskytovat také drobné stavby a sochařská díla sakrálního charakteru. Nejčastěji používanými dřevinami byla lípa, hloh, tis, jalovec a břečťan. Pod hradbami středověkého města se nacházelo prato (též prati, prado, nebo v Anglii commons) – zelený pás luk a pastvin, obvykle bez zástavby (nebo se stavbami dočasného charakteru). Prato bylo využíváno k pořádání turnajů, slavností, procesí a dalších společenských událostí. V Itálii byly na těchto plochách později zakládány první promenády, snad podle vzoru Vitruvia, které předznamenávaly změnu životního stylu měšťanů. V okolí města byly také háje a menší lesíky, vhodné k nedělním procházkám.8
Renesance čerpala z antického odkazu vnášela a zahrady se opět staly plánovanou součástí urbanismu mnoha měst. Renesanční zahrada nabízela prostor především pro slavnosti, kde bylo třeba obecenstva, byla proto přístupná i veřejnosti. Vedle zahrad soukromých měšťanských, církevních nebo šlechtických byly zakládány zahrady u zámku nebo jiného rezidence (také vně tehdejších hranic města), z nichž mnohé byly o několik staletí později přeměněny do podoby veřejného městského parku
6
OTRUBA, Ivar. Zahradní architektura : tvorba zahrad a parků, 2002; s. 59. NOVÁK, Z., Historický vývoj parku v systému městské zeleně, 1995, s. 2-3. 8 Tamtéž. 7
18
nebo zahrady či parku přístupného veřejnosti (se stejnou funkcí jako městský park, ale odlišným ztvárněním vycházejícím z podoby zahrady v minulosti); příkladem může být řada měst jako Kroměříž, Vyškov, Prostějov, Valtice, Telč, Moravská Třebová nebo Pardubice.
Doba baroka navázala na renesanční tradice. Mnohá města byla ještě výrazněji oddělena od okolní krajiny, když byly po jejich obvodu zdokonalovány nebo nově budovány hradební systémy. Uvnitř měst 17. a 18. století se nacházela řada zahrad, jejichž majiteli byla šlechta a duchovenstvo (u menších zahrad i měšťané). Větší zahrady a parky byly od 17. století otvírány veřejnosti. Mnohé soukromé zahrady byly navíc otevřené návštěvníkům v době slavností. Parky šlechty nadále sloužily především jejich zájmům a potřebám a návštěvníkovi městského stavu bylo dovoleno pobývat v zahradě za vymezených podmínek; byl zde hostem, mohl vstoupit např. jen za pěkného počasí, pohybovat se směl po cestách a k posezení využívat vymezené lavičky. K procházkám sloužily také promenádní aleje spojující města s poutními místy nebo zázračnými studánkami.9 Města, uzavřená hradbami, byla dosud relativně malá, obklopená volnou krajinou a předměstími se zahradami.
Osvícenství 2. poloviny 18. století přineslo změny ve společnosti a nové podněty k zakládání veřejných městských parků. Některé soukromé zahrady a parky byly svými vlastníky věnovány lidu, další zakládány přímo pro měšťany.
Hospodářské, politické a sociální změny 19. století vedly k rozvoji městského osídlení a ke vzniku nových příležitostí pro tvorbu zahrad a parků. Dosud byli majiteli a uživateli větších okrasných zahrad představitelé nejvyšší vrstvy společnosti. Od 19. století se předmětem zájmu stala tvorba zahrad a parků pro vyšší a nižší vrstvy měšťanů. Některé funkce a formy byly přebírány z minulosti (ze zahrad šlechty), zejména kompoziční ztvárnění; nebylo možné přebírat životní styl aristokracie a způsob použití parků pro soukromé slavnosti nebo vlastní reprezentaci v návaznosti na rezidenci. Tyto cíle byly sledovány při budování soukromých vil měšťanů a jejich zahrad, rozvíjejících se
9
NOVÁK, Z., Historický vývoj parku v systému městské zeleně, 1995, s. 2-3.
19
zejména od 2. poloviny 19. století a podporovaných urbanistickými teoriemi (ve 20. století teorie zahradního města).10
3.3 VZNIK A VÝVOJ VEŘEJNÝCH MĚSTSKÝCH ZAHRAD A PARKŮ
3.3.1 Myšlenkové a inspirační zdroje zakládání veřejných parků John Claudius Loudon (1784-1843) byl jedním z významných teoretiků architektury a zahradního umění v Británii. V roce 1835 vydal v Londýně sborník „The Gardeners Magazine“, kde kromě jiného vyložil zásady navrhování veřejných zahrad a promenád.
Veřejnou zahradu – Public Garden definoval jako zahradu přístupnou veřejnosti zdarma nebo za nízké vstupné. Zdůraznil, že kromě Londýna se v Anglii takovéto zahrady nenacházejí, ačkoli se již staly běžnými v kontinentální Evropě, zejména ve Francii a v Německu; za nejpěknější květinovou zahradu označil zahradu ve Frankfurtu nad Mohanem, z promenádních dispozic oceňoval Anglický park v Mnichově.
Od konce 18. století v Evropě byly promýšleny a zakládány nové formy městské zeleně. Kromě klasických hradebních parkových okruhů (Wallanlagen) se jednalo o zahrady ‚lidové‘ nebo ‚veřejné‘ - Volksgärten, Public Gardens; obecně městské zahrady (Stadtgärten). Veřejné parky Anglie byly podle názoru Loudona vytvářeny na základě ‚ducha lidu‘ (‚spirit of the people‘)11, zatímco v kontinentální Evropě vycházely z myšlenek panstva nebo městské správy.
K zakládání městských veřejných parků a promenád vyzývali němečtí architekti J. P. Willebrand a C. C. L. Hirschfeld; zdůrazňovali jejich přínosy měšťanům a nezbytnost podpory jejich zakládání a rozvoje představiteli panského stavu.
10 11
HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 21. HENNEBO, D., Geschichte des Stadtgrüns, Band III, s.13.
20
V době osvícenství a absolutismu byla města vnímána nejen jako jednotky ekonomické a správní jako ve středověku, ale také jako umělecký estetický útvar, který by měl reprezentovat vládnoucí ideologii. Zahradní umění mohlo tyto cíle zprostředkovat.
3.3.2 Veřejné louky, soukromé zahrady a zahrady k zábavě a potěšení v 17. a 18. století Pro pozdější zakládání parků byly využívány prostory kolem město, nezastavěné nebo s méně hodnotnými stavbami (sklady, dílny, chlévy, celnice), obvykle náhodně rozmístěnými, živelně vznikajícími a zanikajícími. Volný prostor kolem města (dnes historického jádra) Londýna byl zajištěn vyhlášením Zeleného pásu (Greenbelt Proclamation)12 Alžběty I. roku 1580.
Zákon měl tehdy hlavně přispět k větší ochraně města před dalším zavlečením epidemických onemocnění. Osídlení se mělo vzdálit na 3 míle od městských bran. Roku 1593 byl parlamentem přijat odpovídající zákon. Zákon byl málo účinný, královna proto již r. 1602 podepsala další proklamaci o městu Londýn a jeho třímílovém okruhu. Díky působení tohoto zákona byly zachovány rozlehlé nezastavěné plochy, navazující na tehdejší město. Od konce 17. století se Londýn stával stále více střediskem průmyslu a obchodu. Do města a předměstí proudili lidé různých společenských vrstev a přílivu obyvatel odpovídala vzrůstající bytová výstavba.
Louky (Fields, Feildes, ve smyslu luk vlastněných obcí Common, Commons) se nacházely v okruhu starého města od středověku, jako pratum commune. Sloužily k odpočinku, zábavě, hrám a jako prostor pro vojenská cvičení – ‚for trayninge and musteringe of Souldiorsand for recreation and health of the people‘13. Různé skupiny obyvatel (úředníci, studenti) zřizovaly na loukách hřiště. Uživatelé louky Lincoln´s Inn Field založili r. 1613 společnost, která se snažila chránit louku před stavební činností, a odvolávala se na výše uvedené královské vyhlášení Zeleného pásu (Green belt proclamation). Na severu města byly již roku 1415 odvodňováním bažinatého území získány Moorfields (mokřadní louky). Louky v kontinentální Evropě sloužily nejen
12 13
HENNEBO, D., Geschichte des Stadtgrüns, Band III, s. 15. Zákon Parlamentu z r. 1592; převzato z: HENNEBO, D., Geschichte des Stadtgrüns, Band III, s. 40.
21
k řadě hospodářských účelů, k příjemného pobytu a odpočinku lidí a ochraně (Volkswiesen, Schutzwiesen).
Od 17. století začaly být některé soukromé královské zahrady v Anglii a Francii otvírány veřejnosti. V Anglii, hlavně v Londýně a jeho okolí, byla zpřístupněa řada zahrad. Roku 1635 byl měšťanům otevřen St. James's Park a Green Park, dále byl zpřístupněn Hyde-Park, Marylebone Park, Kensington Gardensa a Greenwich Park. Ve Francii byla v Paříži otevřena promenáda Cours de la Reine, zahrady Tuilerie, Palais Royale, zahrady a stromořadí na Champs-Élysées, na bulváru St. Antoine, Lucemburská zahrada a další zahrady; zpřístupňovány byly rovněž některé klášterní zahrady.14 Jednalo se nejčastěji o zahrady a promenády pojednané v duchu francouzského barokního klasicismu, s několikařadými alejemi, oddělujícími prostor pro jednotlivé provozní tahy. Berlínská zahrada Tiergarten byla parkově upravena a otevřena lidu za Fridricha II., podobně jako císařský Prater ve Vídni r. 1766 nebo císařem Josefem II. zkonfiskovaná jezuitská zahrada Lužánky v Brně r. 1786. Další možností bylo zakládání lidových zahrad, určených přímo pro měšťany. Kníže Franz z Dessau se rozhodl založit „lidovou zahradu“ ve Wörlitz; vznikala od roku 1764. V Praze byla od roku 1787 zakládána oblíbená zahrada hraběte J. E. M. Canala, zvaná Kanálka. Hrabě J. J. Valdštejn navázal na tradici středověkých lesíků za městem a u Litomyšle v bývalé oboře Vrátnička nechal zřídit v letech 1790-1920 Nedošínský háj, který byl přístupný veřejnosti. Nejpozději roku 1800 otevřel kníže Alois Josef I. z Liechtensteina krajinářskou zahradu v Lednici (celoročně a zdarma), roku 1804 hrabě Chotek zpřístupnil Královskou oboru v Praze.15
Zvláštním typem předchůdců městských parků byly zahrady pro zábavu a potěšení, zvané Pleasure Garden nebo také Vergnügungspark, Belustigungsort a později Tivoli). Zahrady s názvem Pleasure Garden (nebo obecně jako typ zahrady pleasure garden) vznikaly od 17. století a rozvíjely se dál i ve století osmnáctém. Nezbytnými součástmi byly boskety, promenády, vodní hříčky, květinové výsadby exotické čajovny, exkluzivní restaurace, hudební pavilony nebo dokonce menažérie s cizokrajnými zvířaty, později stavby v ‚čínském‘ stylu. Příkladem pleasure garden jsou Jew´s Harp16
14
HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 1997, s. 21-23. NOVÁK Z., Historický vývoj parku v systému městské zeleně, 1995, s. 3. 16 Jew´s harp znamená strunný hudební nástroj podobný malé harfě, česky zván také ‚brumle‘. 15
22
Tea-Gardens v zahradě Marylebone, zahrady navštěvované již od poloviny 17. století, s dřevěným arkádovým kruhem, s plochami trávníku lemovanými topoly, kde mohl návštěvník nalézt klid a stín, a mohl vychutnávat čaj a prostou hudbu – odtud uvedený název. Byly zřizovány budovy se společenskými prostory pro koncerty, bály a divadla. V 1. pol. 18. století se hudební akce rozvíjely do podoby náročnějších koncertů; byly sem instalovány varhany a koncertoval zde také G. F. Händel.Veřejné parky se svou náplní a programem blížily k zahradám bohatých šlechtických sídel. Pozoruhodnou londýnskou zahradou byla Vauxhall 17. Jednalo se o obdobu pařížského Tivoli. Vauxhall byla zřízena v pozdním 17. století jako ‚Jarní zahrada‘ (Spring Garden) a do poloviny 18. století získala velkou proslulost. Zahrnovala různé procházkové cesty, antikizující a gotizující ruiny, mechanické hříčky; pořádaly se zde ohňostroje nebo literární představení. Kompozice byla založena na pravidelných útvarech obdélníků (v nichž byly v rastru vysazeny stromy), symetricky umístěných podle hlavní podélné osy. Na osu byla situována centrální stavba – rotunda a opodál stranách probíhaly kryté kolonády.
V Paříži byla vznikla v 2. polovině 18. století, o něco později než v Londýně, zahrada k zábavě zvaná ‚jardin spectacles‘ (‚zahrada pro konání představení‘ nebo ‚divadelní zahrada‘). Roku 1764 byla na bulváru St. Martin před italskou bránou zřízena rotundovitá stavba zvaná (jako v Londýně) Vauxhall, kde se v létě každý večer konaly ohňostrojové produkce. Kolem stavby byla založena zahrada.
Na konci bulváru
Boulevard Temple byla r. 1785 otevřena zahrada ‚Vauxhall d’été‘‚ tj. ‚letní Vauxhall‘. Zde se objevovaly prvky ‚folies‘, bláznivé stafážní stavby, které byly od 70. let 18. století používány v zahradách stylu anglo-chinois. Mezi další pařížské realizace konce 18. století patřil Parc Monceau, budovaný od roku 1773 Ludvíkem Filipem Orleánským; G. Hajós18 zde hovoří o iluzorní krajině – pays d’illusion, která se blíží kabinetu kuriozit (Wunderkammer), kde byly pro veřejnost pořádány slavnosti, lety balónem, seskoky padákem. Zahrady k lidové zábavě byly nadále (v 19. století) zvány Tivoli, podle rozlehlé pařížské Jardin de Tivoli, zřízené bankéřem Boutinem a proslulé v 70. letech 18. stol. Byla zde použita různorodá kompozice – pravidelné části
17 18
Francouzsky doslova ‚Dvorana v údolí’. HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 25.
23
francouzského klasicizujícího baroka přecházejí v části stylu anglo-chinois19; název zahrady je přitom skutečně odvozen od návrší Tivoli s Vilou d’Este. U pozdějších zahrad typu Tivoli se jednalo o úpravy vycházející později z anglického zahrady, ale hojně vybavené stafážními stavbami, které byly zamýšleny pro široké měšťanské vrstvy. V 18. století, do doby revoluce, byly zahrady u Palais Royale a na ChampsÉlysées doplňovány prodejními a výstavními pavilony. 20
Na pařížských promenádách, bulvárech a v zahradách vládl rušný společenský život již v první polovině 18. století. Později v roce 1817 zachytil ve spise ‚Sejour de Paris […]‘ J. Ch. Nemeitz život obyvatel města té doby: ‚Francouzi mají rádi promenády. V Paříži je hodně lidí, kteří nemají nic zvláštního na práci a při dobrém počasí jedou na vyjížďku nebo jdou na procházku. Promenády jsou tedy dvojího druhu: pro pěší a pro vozy. […] V tuto dobu se v alejích […] shromažduje tolik lidí, že někdy člověk stěží projde: jsou zde k vidění nejkrásnější šaty, nejnovější móda. Člověk zde laškuje, mluví vážně, baví se.
Po obou stranách jsou pod stromy lavičky, na které se může posadit. […] Opodál
je ještě divadlo, labyrint, čerstvý trávník, na kterém může při únavě spočinout a v příjemném ústraní se oddávat svým myšlenkám. Zde je nejlepší příležitost seznámit se s lidmi. Člověk může vidět všechny přední pány a dámy a dokonce často potkat samotné prince a princezny královské krve. Stačí si vzít s sebou do společnosti dobrého přítele nebo jinak známého Francouze a nechat si ukázat, kdo je mezi lidmi. […] Mimoto jsem také zpozoroval, že v těch Tuileries si hodně (lidí) dává schůzku. To se ale děje převážně dopoledne, kdy tam není moc lidí, zato více volnosti. […] Tato zahrada je otevřena celý den od rána do pozdního večera a každý může volně vejít s výjimkou lokajů a lůzy.‘21
Pojmy používané ve francouzštině vypovídají o různorodosti ploch s prvky veřejné zeleně: esplanade (volné prostranství, esplanáda), cours (dráha, korzo, promenáda) – např. Cours de la Reine – Královnina promenáda) nebo boulevard (původně hradba, pak široká ulice, bulvár) – odvozený ze slova Bollwerk, označující zeleň na místě bašt nebo obecně hradeb. Roku 1724 se objevuje v díle Henryho Souvala výraz ‚jardin public‘, který znamená buď soukromé zahrady otevřené pro široké vrstvy lidu nebo 19
LANGLOIS, Gilles- Antoine . Folies, tivolis et attractions : Les premiers parcs de loisirs parisiens. [online]. Paris : Délégation à l'Action Artistique de la Ville de Paris, 1991 [cit. 2010-08-24]. Les jardins Tivoli, s. neuvedny. Dostupné z WWW:
. ISBN -13:978-2905118356. 20 HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 25. 21 HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 23.
24
zahrady již pro ně založené, jako např. ‚jardin d’Arsenale‘ v Paříži. V absolutistické Francii byla tato ‚velká‘ řešení možná na rozdíl od demokratické Anglie, kde dosud od dob středověku kolem měst převažovaly společné (obcí vlastněné) volné plochy common(s).22
Promenádní cesty doprovázené stromořadími, ve své kompozici vycházející z barokního klasicismu, se vyskytovaly samostatně nebo jako součást (a dominantní kompoziční prvek) zahrad a později parků nebo samostatně ve městech a pod hradbami. Kořeny městských a předměstských promenádních alejí je možné nalézt v době daleko před 19. stoletím. Od 17. století byla holandská města jako Amsterdam osazována pravidelnými řadami stromů. Tento způsob úpravy byl převzat německými městy jako Mannheim, kde byla od 17. století vysazen městský ovocný sad obklopený hradebními prvky a v 18. století aleje v příčných ulicích. Na území města Postupimi v 18. století byly založeny tzv. ‚Plantáže‘ (Plantagen). Jednalo se o víceřadé aleje stromů. Stromovými liniovými výsadbami byla upravena města Ludwigslust v Meklenbursku (1770) a Bad Pyrmont (1781). Stromořadí ve městech 18. století byla později předobrazem úprav lidových parků. Pod pojmem plantáže se také objevují plošné rastrové výsadby stromů poskytujících nějaký hmotný užitek (plodinu, dřevo). V českých zemích se objevily plantáže ovocných stromů – morušovníků na hradebních svazích v Praze (1749)23.
Procházkové aleje byly od dob osvícenství ve větší míře zakládány na zeleném pásu kolem hradeb. V Anglii byl původní volný (neorganizovaný) prostoru luk a pastvin kolem města zván ‚commons‘, v Itálii ‚prati‘.24 Promenádní aleje vznikaly z iniciativy představitelů šlechty, duchovenstva, panovníka, nebo byly později zakládány městskými správami, často s podporou mecenášů. Aleje kolem měst v českých zemích vznikaly od 18. století – v Karlových Varech roku 1728, v Brně na Kolišti r. 1793, ve Znojmě kolem hradebního okruhu r. 1804.
22
Tamtéž, s. 24. KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Praha : Nakladatelství ČVUT, 2006. 146 s. ISBN: 80-01-03443-7, s.121. 24 HAJÓS, Géza (ed.). Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918. Österreich, Ungarn, Kroatien, Slowenien und Krakau. Wien: Böhlau Verlag Wien, 2007. ISBN 978-3-205-77638-3; s. 21. 23
25
V případě Vídně probíhaly pravidelné úpravy nejprve severně a východně od města – v prostoru Augarten a v Prateru. Koliště byla od 16. století do počátku vlády Josefa II. koncem 18. století vnímána jako vojenský prostor, občas využívaný k jiným funkcím, bez stálých estetických hodnot. První vědomě založená promenádní alej vznikla za císaře Josefa I. na počátku 18. století – Taborallee, nacházející se v místech dnešní ulice Obere Augartenstrasse, připomínající svými funkcemi Champs Élysées nebo alej Unter den Linden v Berlíně. Táborská alej byla korsem pro zábavu ve volném čase, pro hru, vyjížďky kočárem a procházky v duchu baroka (podle obrazu Salomona Kleinera z doby kolem roku 1730).25 Jedná se o čtyřřadou alej, kde vnitřní nejširší pruh je vyhrazen kočárů a dva
postranní pěším. Alej zanikla v důsledku opakovaných
záplav. Další barokní aleje vznikly z podnětu pozdějšího císaře Josefa II roku 1766 v návaznosti na Praterstern s kruhovým místem křížení; hlavní alej byla prodloužena až k Josefově špalíčku. Prater ztratil charakter prostoru určeného výlučně císaři a založení resp. zpřístupnění alejí mělo vyjadřovat blízkost císaře lidu. K jeho zábavě byly při aleji zřízeny tři kavárny, loutkové divadlo a prostory pro hry. V letech 1781-83 byl v Lidovém Prateru postaven Letohrádek podle plánů architekta Isidore Canevala (Gannevala).26 Aleje v Prateru se v 2. polovině 19. století staly nejkrásnější promenádou města Vídně, zasazenou do přírodního prostoru a hojně navštěvovanou měšťany.
Podobné snahy projevila městská rada v Bratislavě, která v letech 1775-76 založila veřejný park zvaný Städtischer Aupark – Městský lužní park, dnes Sad Janka Kráľa. Kompozice odpovídala rovněž barokně- klasicistnímu stylu. Základní osy představovala osmiramenná hvězdice alejí (Sternallee) z různých druhů stromů (olše, topoly, javory, vrby, jilmy a jasany). Křížily se v místech, kde dnes stojí socha J. Kráľa. V parku byl postaven hostinec, divadlo a další stavby pro volný čas.
3.3.3 Městské promenády, zahrady a parky od konce 18. do poloviny 19. století Anglická zahrada (Englischer Garten) v Mnichově byla otevřena pro veřejnost na počátku 19. století (jako první v Německu). Za park odpovídal od roku 1804 Fridrich Ludwig von Sckell (1750-1825). Společenským přínosem zpřístupnění měla být 25 26
HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 26-27. HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 28.
26
příležitost k pohybu, odpočinku po nákupech, ke společenským setkáním a sblížení různých vrstev obyvatel.
V Anglii, ovlivněné liberalismem, by výzvy Hirschfelda k zakládání zahrad a parků pro lid, směřované k nejvyšším vrstvám společnosti, vyvolávaly spíše nedůvěru. Industrializace a následné chaotické rozrůstání měst (jako např. Manchesteru) vedly k neudržitelnému zhoršení hygienických podmínek chudinských čtvrtí a také k radikálnímu politickému hnutí nejnižších vrstev. Odtud zaznívaly hlasy volající po institucionalizovaném zajištění péče o zlepšení životních podmínek, včetně zřizování a správy veřejných parků. Ve 40. letech 19. století nastalo v Anglii období rozvoje rozlehlých městských parků, nově zakládaných nebo (často) do podoby veřejného parku upravovaných z existujících objektů zeleně.
Londýn nepředstavoval (a nepředstavuje) typ urbanistického celku s parky založenými formou výrazného okruhu v místech (bývalých) hradeb městského jádra. Se svými parky a zahradami se však stal významným myšlenkovým zdrojem. Principy zde použité při tvorbě veřejných zahrad a náměstí byly následně přeneseny do kontinentální Evropy, kde byly uplatňovány a rozvíjeny při zakládání nových veřejných ploch zeleně v 18. a 19. století. Podobnými zdroji byla další města, jako např. jihoanglické lázně Bath – aristokratické, urbanisticky promyšlené město propojené s nedotčenou přírodou a venkovskou krajinou.
Za období ‚elitní‘ výstavby Londýna je považován konec 18. století a první polovina 19. století. Mezi nejvýznamnější typy zelených veřejných prostranství města této doby lze považovat veřejné louky (známé již z dřívějšího období), královské parky, zahrady pro zábavu potěšení (pleasure gardens) a také pak Sydenham Park a Regent´s Park.
Královské parky byly stejně jako louky předchůdcem a předobrazem pozdějších městských parků. Vznikly z královských obor na chov a lov zvěře, označovaných jako Parkus (např. Hyde Park, Richmond Park). Ležely většinou v Zeleném pásu kolem Londýna. Ještě počátkem 19. století byly vzájemně propojeny. S nárůstem počtu obyvatel od 17. století a se zvyšováním jejich nároků na volná prostranství byly parky postupně otevírány pro veřejnost.
27
Parky byly vzorem kontinentální zahradní tvorby i předmětem kritiky. J. P. Lenné, německý zahradní architekt, popsal londýnské parky při své návštěvě r. 1822 takto: „Největší parky jako St. James, Hyde Park, Green Park a Kensington Park, které patří s výjimkou posledního k veřejnosti přístupným památkám národa, si nezasluhují tak skvělou pověst. Rozmanitost scenérií, vznešenost a lesk zde člověk hledá marně, a neodpovídají požadavkům na zahradu pro veřejnost ani na umělecké dílo….nemohu je uznat za vzor pro veřejné zahrady (Volksgärten). Krása prvních tří parků spočívá jen v alejích, které je obklopují. Vnitřní prostory jsou tvořeny volnými, nepřikrášlovanými loukami, s jednotlivými světlými skupinami stromů. Není postaráno o pohodlí ani o zábavu návštěvníků…parky, které zaujmou jen svou rozlohou, se zdají být vhodnými pro rozličné druhy zde se pasoucích zvířat, než aby se počítalo s lidmi.“ 27
Jiný názor zastával Edward Kemp, spolupracovník J. Paxtona, který r. 1851 napsal o Hyde Parku: „…je to snad nejvíce vzdušné a zdravé místo v Londýně. Představuje proto výborné místo k procházkám, má mnoho dobře udržovaných cest, které mohou být používány k potěšení chodce, který se může také kdekoli projít po trávníku, pokud tomu dává přednost.“ 28
Na základě kritických podnětů měly být parky v „moderním anglickém stylu“ vybaveny místy k sezení, sochařskou výzdobou, vodotrysky, skleníky, květinovými zahradami, rozárii a sbírkami dřevin. K poučení návštěvníků měly sloužit přehledné tabulky s jmény rostlin, jejich původem a rokem introdukce do Anglie. 29
Křišťálový palác (Crystal Palace) a Sydenham Park vznikly v souvislosti s londýnskými zahradami pro potěšení podle plánů Josepha Paxtona v letech 1852-54. Jednalo se o soukromou investici s komerčními cíly – park a palác pro světovou výstavu na návrší Penge Place (severní část Penge Common) u jižního předměstí Sydenham. Palác se stal vzorem pro později oblíbené výstavby zimních zahrad, skleníků se sbírkami exotických rostlin palem nebo společenských prostor. Na rozdíl od Pleasure
27
HENNEBO, D., Geschichte des Stadtgrüns, Band III, s.45-46. HENNEBO, D., Geschichte des Stadtgrüns, Band III, s. 46. 29 MAJOR, Joshua, Teorie and Practice of Landscape Gardening, 1852; převzato z: Hennebo, D., Geschichte des Stadtgrüns, Band III, s. 46. 28
28
Gardens nesloužil Sydenham Park pouze ke komunikaci a reprezentaci vyšších vrstev, ale otvíral se pro nižší vrstvy společnosti k odpočinku, zábavě a poučení. 30
V 1. polovině 19. století se objevily také první aktivity představitelů města, kdy začínají vznikat zahrady a parky založené z podnětu městské správy a městem (finančně) podporované. Prvním městskou správou založeným parkem v Maďarsku byl Városliget – Městský lesík v Budapešti. Návrh zhotovili architekti H. Nebbien a B. Petri roku 1813. Styl byl přírodně krajinářský; park byl vybaven kromě jiného taneční halou, amfiteátrem a monumentální branou. Veřejný park v Magdeburgu byl založen roku 1824 podle návrhu J. P. Lenného. V Praze vzniká zásluhou hraběte Chotka roku 1824 Lidová zahrada – dnes zvaná Chotkovy sady. Prvním veřejným parkem v Británii, který dala založit městská správa, byl park v Manchesteru z roku 1845.
Ideální program lidové zahrady byl vyjádřen již na konci 18. století v díle Hirschfelda Teorie zahradního umění. Byl vázán na představu ideální společnosti, kde ctnostní, vzdělaní a laskaví lidé se zbožnou vděčností přijímají dobrodiní (statky) z rukou šlechtických pánů. V zahradách pro lid měl návštěvník volně dýchat čerstvý vzduch, měl nalézat požitek ve vnímání krásy oblohy a krajiny a osvěžit se líbeznými výjevy. Lidé se měli potkávat, potulovat sem a tam a bavit se. Neměli se procházet sami, vnímajíce jen krásu přírody, ale v družné společnosti, hluboce zabráni do hovoru. Měli dát přednost pobytu v parku před jinými, méně ušlechtilými nebo škodlivými druhy zábavy, které nabízelo městské prostředí.
Pozdější tvůrci zahrad (Peter Josef Lenné, Gustav Meyer, Hermann Jäger nebo Carl Hampel) převzali tyto ideály. Snažili se také nabízet návštěvníkovi parku odpočinek na vyšší úrovni, kontemplativní vjem přírody, esteticky jej vychovávat, vzdělávat a zušlechťovat. Slovy Marxe Bertrama (1849 – 1914) z roku 1904 jsou veřejné parky „[…] vynikajícím prostředkem k výchově a vzdělávání. Jedna dobře založená a pečlivě udržovaná zahrada může hrubého, nevzdělaného člověka učinit lepším, probouzet v něm lásku k přírodě a smysl pro krásu a řád.“
31
Představa ideální společnosti vzdělaných
lidí byla vůdčím motivem tvůrců až do konce 19. století. Zatímco Hirschfeld považoval
30 31
HENNEBO, D., Geschichte des Stadtgrüns, Band III, s. 63. HENNEBO, Dieter, WIEGLAND, H., Geschichte des Stadtgrüns, Band II, s.16.
29
za přínosné sbližování rozdílných společenských vrstev v parku, jeho následovníci (Lenné, Jäger) tuto myšlenku opustili a v návrzích záměrně oddělovali vyšší a nižší vrstvy, aby se jejich příslušníci vzájemně „nevyrušovali“ a aby každý byl přínosem své společnosti, podle svého vkusu a prostředků. Touha po oddělení (zámožnějších) obyvatel
se
projevovala
současně
výstavbou
exkluzivních
vilových
čtvrtí
na předměstích.
3.3.4 Zahradní umění a městská zeleň v 2. polovině 19. století Základními formami městské zeleně v 2. polovině 19. století byly podle D. Henneba městské lesy, parky, parková náměstí (Schmuckplätze), okružní třídy, promenádní třídy (Ringstraßen, Promenadenstraßen) a hřbitovy.32 Na půdorysu města jsou rozvrženy různě, kromě okružních tříd a promenád, které sledují průběh hradeb. V důsledku živelného růstu měst a spekulací s půdou zůstávaly mnohé nově stavěné městské části (pro chudší vrstvy) bez ploch zeleně. Zároveň vzrůstala cena pozemků a obytných staveb v blízkosti městských parků; často na ně navazovaly vilové čtvrtě.
Parkové hradební okruhy byly zakládány od sklonku 18. století, nejvíce však ve 2. polovině 19. století a některé úpravy pokračovaly do počátku století dvacátého. Jejich kompoziční osou byly okružní třídy a promenády, které vznikaly na místě hradeb, rušených a odstraňovaných od konce 50. let 19. století. Třídy představovaly nové reprezentativní prostory města, dodávaly lesk a eleganci a podtrhovaly jeho význam. Byly také důležitý provozním prostorem. Zahrnovaly komunikaci s několika provozními pruhy a stromořadím a podle množství volného prostoru také parky, zahrady, parkově upravená náměstí, veřejné budovy (muzea, školy, divadla, vládní a úřední budovy) a velké obytné domy. Hradby spolu s terénními úpravami a vodními příkopy byly po zrušení své funkce buď zachovány, a to obvykle jako součást některého prvku zeleně, nebo odstraněny, terén vyrovnán a zastavěn.
Parková náměstí (zelená náměstí) představovala nové veřejné prostory s parkovou úpravou, někdy navazující na Okružní třídu. Změnily se požadavky na funkce náměstí – 32
HENNEBO, Dieter, WIEGLAND, H., Geschichte des Stadtgrüns, Band II, Patzer Verlag GMBH u. CO.KG, Berlin, s. 15.
30
nebylo nutné udržovat jejich prostranství zcela volné pro požádání trhů apod., pouze bylo třeba zachovat provozní propojení s okolím. Vnitřní plocha náměstí mohla být osazena stromy a keři, mohly být zakládány trávníky a květinové záhony. Častým motivem bylo lemování prostoru liniemi stromů v jedné nebo více řadách. Příkladem parkového náměstí v českých zemí je Karlovo náměstí v Praze, kde zahradní úpravy probíhaly od roku 1843 do 2. poloviny 19. století. V Brně byl roku 1907 založen park na Obilném trhu a na dnešním Náměstí 28. října.
Zahradní města vznikala na základě urbanistických teorií koncem 19. století s cílem bydlet v rodinných domech v zeleni, celé ‚zahradních čtvrtě‘ pak vznikaly v období secese a ve 20. a 30. letech 20. století. Vilové čtvrtě se zahradami byly situovány často do blízkosti velkých městských parků např. k Parku Královny Wilhelmíny v Utrechtu nebo kolem parku Türkenschanzpark ve Vídni. V Kolíně nad Rýnem nejbohatší vrstvy vyhledávaly pozemky podél Lidové zahrady (Volksgarten), Jižního parku a Městského lesa.
Městské čtvrtě rodinných domů se zahradami vznikaly ve Vídni i v 2. polovině století devatenáctého jako předzvěst urbanistické koncepce teorie zahradních měst anglického sociologa Ebenezera Howarda, formulované na přelomu 19. a 20. století a vycházející z měst anglosaského světa; centrum města je obklopeno zelení (parkem), následují satelitní předměstské zahradní čtvrtě, kompozičně zřetelně napojené na centrum (např. přímými cestami s alejemi). Koncepce nebyla nikde realizována úplně, pro městský celek, ale jednotlivé zahradní čtvrtě – zahradní města ve městě vznikaly ve Velké Británii a Spojených státech na konci 20. let 20. století33 a také v českých zemích (Brno, Praha a další města).
Městský park konce 19. a počátku 20. století byl místem k odpočinku, přispívajícím k zmírnění sociálních rozdílů (přístupností všem vrstvám), a rovněž výrazem zámožnosti a úspěšnosti obyvatel města. Při zakládání parků se již neuplatňovala myšlenka intenzivního zušlechťování a poučování člověka v přírodním prostředí, jak tomu bylo na počátku 19. století. Vedle ploch pro reprezentaci a procházení byly v parku zřizovány plochy pro hry a cvičení, místa pro koncerty, občerstvení a zakládána
33
KOUTNÝ, J., Urbanismus a územní plánování, 2002, str. 27.
31
jezírka, která byla vybavena loďkami a v zimě sloužila pro bruslení. Nová náplň parků konce století vycházela vstříc zájmům vyšších vrstvev; byla zřizována hřiště pro tenis nebo kriket (v Anglii), cesty pro jízdu na koni a korsa, která byla využívána k trávení volného času zámožnějších měšťanů a obyvatel vilových čtvrtí.
Z hlediska kompozice vycházel městský park sklonku 19. století z přírodněkrajinářského stylu. Velkolepá krajina, vycházející z anglického zahrady, idealizované a přírodě blízké zároveň, byla základní ideou kompozice parku. Jeho plocha byla obvykle stejnoměrně rozdělena do částí oddělených křivkami cest. Jednotlivé menší části zahrnovaly směs stylů, jejichž výsledek v hlavních rysech odpovídal nadále z přírodněkrajinářským zahradám, kde však byly ve větší míře uplatněny drobné stavby různorodé slohové inspirace a druhově bohaté výsadby dřevin a květin. Tvůrčí invence mnohdy ustupovala do pozadí; základní schéma a typické prvky byly opakovány v řadě parků a uplatnění při tvorbě městských parků nalezli také méně schopní autoři, kteří v návrzích jen málo zohledňovali genia loci nebo reálné možnosti využití parku cílovou skupinou obyvatel města.
Základní kostru kompozice parků tvořily nadále pravidelné osy dřívě založených promenádních alejí a další symetrické (stavební) prvky první poloviny 19. století. Významnou a pro konec 19. století typickou částí parku se stala zdobná část vybavená restaurací či kavárnou lázeňského charakteru se zahradními terasami pod stinnými korunami stromů a s kobercovými (ornamentálními) výsadbami květin na slunných místech. Z těchto center společenského života se návštěvníkovi obvykle nabízel daleký výhled, vedený po ose aleje, přes hladinu rybníka (s mnoha zátokami) nebo přes zvlněné plochy trávníku. Bohatě větvená a v terénu zvlněná síť cest a pěšin mohla procházejícího člověka zavést na odlehlejší místo k architektonickému či sochařskému dílu, často delší trasou; cestou se otvíraly promyšleně komponované pohledy na scénické kompozice z rostlin, vody a drobných staveb. Rozhraní a pozadí kompozic navazujících prostorů tvořily hustší výsadby dřevin. Jejich rozvržení mělo zkreslovat dojem o skutečné rozloze parku, navodit atmosféru rozlehlé krajiny. Někteří zahradní architekti, jako např. Fritz Encke, tyto snahy o iluzivní dojmy pokládali za nepravdivé a neupřímné a jejich uplatňování zavrhovali.
32
Záliba v exotických dřevinách vedla k bohatým a druhově pestrým výsadbám, které svou chaotičností mnohdy snižovaly estetickou hodnotu parku, zároveň vnášely výraznou barevnost, strukturní a texturní různorodost a doplňovaly kompozici o dřeviny s neobvyklou barvou listů, habitem nebo o exotické druhy.
Dalším prvkem byly drobné stavby – altány, zahradní domky. Někdy byly spíše estetickým doplňkem než prostorem zamýšleným k pořádání společenských akcí. Mohly být využity jako prostor pro muzikanty nebo pro malou společnost. Pro pobyt početnějších skupin a společensky níže postavených ‚lidových vrstev‘ sloužila především různá občerstvovací a restaurační zařízení.
Park konce 19. století se měl podle Henneba vyznačovat pořádkem, čistotou a zřetelnou péčí.34 Aby se zabránilo vstupu lidí na trávník, byly některé hojně navštěvované parky opatřovány podél cest železnými prvky jako zábranami. Právě v masově navštěvovaných parcích bylo omezení nebo úplný zákaz vstupu na trávník přijímáno s rozpaky, protože při hustém provozu na prašných cestách o nedělích byl požitek z pobytu minimální – žádaná byla možnost projít se volně po trávníku nebo usednout do stínu stromů mimo hlavní rušnou trasu. Městský park dobře plnil své funkce tam, kde byl dostatek prostoru pro všechny jeho uživatele.
3.3.5 Změny v zahradním umění na přelomu 19. a 20. století Stoupenci reformního hnutí na přelomu 19. a 20. století posuzovali převážně negativně stav (formu a myšlenkový obsah) veřejných parků i soukromých zahrad předchozího období. Podněty a myšlenky k novému rozvoji zahradního umění a městských parků ve 20. století však nebyly zcela původní nebo převratné. Názory na hodnocení vývoje v 19. století se u různých zahradních architektů nebo urbanistů lišily; Rudolf Zeitler jej nazval neznámým stoletím35.
34
HENNEBO, Dieter, WIEGLAND, H., Geschichte des Stadtgrüns, Band II, Patzer Verlag GMBH u. CO.KG, Berlin , s. 17. 35 HENNEBO, D., Geschichte des Stadtgrüns, Band II, s.13.
33
Reformní hnutí v umění zasáhlo i do oblasti tvorby zahrad a parků. Kořeny je možné nalézt v Anglii 70. a 80. let 19. století. Zde se začalo rozvíjet umění dekorativní a užité. Nový styl se formoval v malířství, knižních ilustracích, architektuře a také v zahradním umění. Koncem 90. letech byly nové treny přejímány v kontinentální Evropě a vyústily v opět v geometrizující a zdobné pojetí zahrad v období Secese (Jugendstilu, Art Nouveau).
Jedním z cílů bylo hnutí bylo odstranění izolace umění od běžného života společnosti. Reformováno nemělo být jen umění, ale způsob života. Cílem nebylo pouhé zkrášlení životního prostoru lidí pomocí uměleckých děl, ale umění samo se mělo stát živoucí součástí prostředí. Byl zavrhován historismus 19. století jako pouhé kopírování přežitých stylů. Přesto byl při vzniku nového umění patrný (a přiznaný) vliv stylu novobaroka, novorokoka a středověkého řemeslného umění a architektury.
Tvorba a úprava zahrad měla zahrnovat více uměleckých oborů a jeden umělec měl být schopen vedle architektury staveb zvládnout také návrh nábytku, soch nebo zahrad. Umění mělo být tvořeno lidmi a pro lidi. Návrh se měl zakládat na jednoduchosti, přírodě a poezii, jak zdůrazňoval architekt Peter Behrens (1868-1940) 36.
Reformní úsilí nemohlo zasáhnout myšlení všech společenských vrstev, a ani o to neusilovalo. Ovlivnilo hlavně pokrokové, dostatečně zámožné a vzdělané měšťany. Jejich zájmům byla věnována pozornost a oni se stávali hlavními zákazníky pro novou úpravu zahrad a parků. Tvorba se programově vymezovala proti všemu komerčnímu, strojovému a velkoměstskému. Pomíjeny byly, na rozdíl od předchozího vývoje, sociální cíle – zeleň přístupná nejširším skupinám obyvatel města. Vzhledem k hojnému zakládání veřejných parků v 19. století se nyní sociální požadavky staly méně naléhavými. Přesto se objevovaly pokusy o návrhy levného a esteticky hodnotného bydlení pro chudší vrstvy, včetně ‚zahrad pro pracující‘. První světová válka způsobila přerušení tohoto vývoje a znamenala konec jedné velké epochy vývoje umění a zahrad.
Od přelomu století byly oživovány myšlenky geometricky komponované zahrady, kde rostliny byly podřizovány rozvržení linií a ploch. V oblibě byla květinová rabata a
36
HENNEBO, Dieter, WIEGLAND, H., Geschichte des Stadtgrüns, Band II, s. 23.
34
výrazné solitérní rostliny (často exotické, v květináči). Stromy a keře mohly být tvarovány. Trávník byl pečlivě pěstěný, propojovaný do dekorativního koberce s květinovými výsadbami. Inventář zahrad a parků se stal zdobnějším, hravějším, pestřejším a exotičtějším. Používaly se nákladnější materiály (vzácná dřeva, mramor). Parky začaly být v některých městech využívány jako prostředí pro pořádání zahradnických výstav, jejichž rozvoj pokračoval v pozdějším období.
3.3.6 Činnost šlechtických mecenášů a okrašlovacích spolků Mecenáši z řad šlechty stáli při vzniku mnoha zahrad a parků ve střední Evropě. Byli mezi nimi představitelé šlechty a vyššího duchovenstva, které také obvykle pocházelo ze šlechtických kruhů. Dárce poskytoval pro založení stromořadí a parků sazenice rostlin různých druhů ze svých pěstebních ploch. Tyto aktivity jsou charakteristické pro celé 19. století, především pro jeho první polovinu; ve 2. polovině století se více uplatňuje objednávání (konkrétních) rostlin podle potřeb zahrad a parků a mezi přispěvateli se objevují také méně urození měšťané jako průmyslníci nebo bankéři, kteří parky podporovali finančně. V českých zemích např. mnoha výpěstky přispěli k osazení parků v Brně na Špilberku kníže Jan II. z Liechtensteinu a kníže z Lobkovic nebo c. k. soukromá Státní železniční společnost.37
Okrašlovací spolky vznikající v 19. století (zejména v 70. a 80. letech) významně napomohly zakládání nových městských parků. Podnětem bylo nařízení prezídia gubernie o činnosti městských okrašlovacích komisí a fondů z roku 1830. Zdrojem fondů byly dobrovolné příspěvky a pokuty uložené občanům. Někdy stát přispíval na činnost spolků poskytnutím výsadbového materiálu apod. Shromážděné prostředky byly vynakládány na nákup stromů a keřů, k zakládání cest a dalším úpravám. Spolky vysazovaly aleje, zalesňovaly neúrodná nebo jinak nevyužitelná místa, stavěly přístřešky, dodávaly lavičky k promenádám, nebo jejich zásluhou vznikaly celé parky (v Pelhřimově a Prachaticích v roce 1880, v Brně – Pisárkách r. 1895, v Moravské Třebové r. 1908.
37
NOVÁK, Z., Historický vývoj parku v systému městské zeleně, 1995, s. 4.
35
Spolky byly činné v původních královských i poddanských městech. V roce 1904 byl v českých zemích založen Svaz spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, který vydával časopis Krásy našeho domova, podílel se na soupisech pamětihodností a pro děti založil organizaci zvanou Čechova květnice, která propagovala pěstování rostlin.38
3.4 VZNIK A VÝVOJ HRADEBNÍCH PARKOVÝCH OKRUHŮ 3.4.1 Stručný pohled do historie Evropská města byla od dob středověku opevňována hradebními systémy, které byly postupně přestavovány. Na konci 18. století se v důsledku zdokonalení válečné techniky i změny politických poměrů hradby středověkého až barokního původu staly strategicky téměř bezcennými. Představovaly v té době především překážku žádaného prostorového rozšiřování města. Bylo projednáváno jejich odstranění; byly bourány nebo zčásti ponechány a jejich prostor byl zastavěn nebo parkově upraven do systému na sebe navazujících parků, obklopujících historické jádro města.
Na místě hradebního okruhu vznikla ve větších městech reprezentativní okružní třída (Ringstrasse ve Vídni) nebo i několik soustředných tříd tam, kde opevnění probíhalo v několika okruzích (Kolín nad Rýnem).
Odstraňování hradeb a úpravu nově získaných městských prostor lze rozdělit do čtyř období, která vymezil Aloys Bernatzky (1960) pro oblast Německa39
Prvním je doba od konce středověku do 60. let 18. století. Prostor uvolněný odstraněním hradeb byl převážně zastavěn domy, a teprve od poloviny 18. století byly na místě bývalých hradeb vysazovány stromy.
38
NOVÁK, Z., Historický vývoj parku v systému městské zeleně, 1995, s. 2-4.
39
BERNATZKY, Aloys: Von der mittelalterlichen Stadtbefestigung zu den Wallgrünflächen von Heute, Berlin 1960, s. 24.
36
Druhé období trvalo přibližně od roku 1765 do poloviny 19. století. Po zbourání hradeb (nebo zrušení jejich obranné funkce, spolu s uvolněním navazujících pozemků) následovalo obvykle zakládání rozlehlých ploch veřejné zeleně. K tomu docházelo v případě mnoha evropských měst; na německém území se jednalo především o města Münster (1765), Braunschweig (1797), Bremen (1802), Frankfurt am Mein (1804), kde probíhaly stavební úpravy již od prvního desetiletí 19. století; následovala města Wroclaw (Breslau, 1807) a Würzburg (1856).40 V nových dispozicích byl uplatňován přírodně krajinářský ‚anglický‘ styl, se stromy jako solitérami, skupinami nebo kulisovitými porosty, s velkými plochami trávníku nebo luk, s promyšlenými okružními cestami, s velkolepými promenádami a s alejemi stromů. Vyvinul se „klasický“ styl parkové úpravy hradebního okruhu.
Třetí období úprav probíhalo přibližně od poloviny 19. století do přelomu 19. a 20. století. V této době byly navrhovány a realizovány okružní třídy; přičemž nově uvolněný prostor byl zčásti zastavěn. Vídeňská Ringstrasse začal vznikat již roku 1857 a stala se vzorem pro další města. Hradby byly odstraňovány často v 60. letech 19. století (v Praze v roce 1866) a pak v 70. letech (Kolín n. R., Meinz, Wesel). Okružní třídy byly vyprojektovány také pro Berlín, Frankfurt am Main, Braunschweig a Wiesbaden.
Kromě nich vznikaly další výstavní třídy, zakončované pohledově
významnou stavbou. Alois Bernatzky popsal dění v daném období následujícím způsobem: „Ještě jednou se zahradní umění v této době nabídlo jako mocný prostředek k uspořádání prostoru, a to do formy okružní třídy, která byla zahradní architekturou dotvořena do podoby výstavní třídy.“41 Města zároveň ztrácela mnohé z ploch zeleně zakládaných v druhé (předchozí) etapě kolem městských hradeb – parky byly rušeny ve prospěch obytných a dopravních funkcí, tj. rozparcelovány a zastavovány obytnými domy, nebo byla na jejich místě budována nádraží a podobné stavby pro dopravu a průmysl, které byly nyní upřednostňovány.
Čtvrté období odstraňování hradeb spadá podle téhož autora do doby přelomu 19. a 20. století a bylo poznamenáno významnými změnami ve společnosti i architektuře. Znovu se objevily snahy o zakládání parků a dalších ploch zeleně. Jejich nejsilnějším 40
BÖHME, Christa; PREISLER-HOLL, Luise. Historisches Grün als Aufgabe des Denkmal- und Naturschutzes. Berlin : Deutsches Institut für Urbanistik GmbH. 1996. ISBN 978-3-88118-183-9, s. 25. 41 BERNATZKY, A., Von der mittelalterlichen Stadtbefestigung zu den Wallgrünflächen von Heute, 1960, s. 60.
37
konkurentem byly zájmové skupiny usilující o využití uvolněných ploch k průmyslové nebo podobné podnikatelské výstavbě. Tento základní rozpor v zájmech na využití výhodně situovaných pozemků přetrval a stal se jedním z nejvýznamnějších faktorů pro vývoj parků po celé 20. století.
Období zakládání prvních parkových hradebních okruhů je možné považovat za jeden z vrcholů vývoje veřejné zeleně. Bylo ovlivněno a podmíněno zájmy a iniciativami měšťanstva a novými revolučními myšlenkami, šířícími se do střední Evropy z Francie. Parky hradebního okruhu se v mnoha městech staly důležitým estetickým, urbanistickým a hygienickým prvkem v prostředí husté zástavby, oddělujícím středověké až barokní jádro od čtvrtí 19. století. Příkladem mohou být v Německu Brémy, Frankfurt nad Mohanem, Magdeburg, Lübeck, Nördlingen nebo Oldenburg, v Rakousku Vídeň, Štýrský Hradec, v českých zemích Brno, Hradec Králové, Olomouc nebo Opava.
Pro Rakousko naznačuje základní období vývoje městský parků G. Hajós v díle ‚Městské parky v rakouské monarchii 1765-1918‘ (2007). Není zde přímo uvedena periodizace vývoje, ale lze ji odvodit z názvů jednotlivých kapitol, pojednávají o různých obdobích vývoje parků. Veřejné parky rakouské monarchie pojednal autor souhrnně v následujících typových kategoriích a časových obdobích:
1. Městské prostory zeleně doby absolutismu, osvícenství a biedermeieru – od konce 17. století do let 1830-1840: a. 17.-18. století: promenády, úpravy glacis, úpravy na hradbách, císařské (královské) a šlechtické zahrady a parky otevřené pro veřejnost, parky a zahrady jako místa zábavě - v Praze, stromořadí Na Hradbách, založené 1827-31 na místě pozdějších Sadů Vrchlického, b. lidové zahrady založené přímo pro veřejnost v době pozdního osvícenství a v biedermeieru – v Praze Lidová zahrada (Volksgarten, 1833) – dnešní Chotkovy sady. 2. Městské parky klasické doby industrializace v Evropě – přibližně mezi lety 1840 a 1870) a urbánní prostory od revolučního roku 1848 po rakousko-uherské vyrovnání r. 1867: a. městské parky (Parky vídeňské Ringstrasse a dalších měst), 38
b. lázeňské parky. 3. Městské parky (Rakouska) od roku 1867 do roku 1918: a. městské parky – v Praze Velký park (založen r. 1876 z podnětu císaře Františka Josefa I na části novoměstského hradebního okruhu, na místě pozdějších Vrchlického sadů), Švermovy sady (zakládané 1880-1882), park na Karlově (založen 1903), Karlovo náměstí (70. a 80. léta 19. století), b. parková náměstí, c. lázeňské parky.
3.4.2 Parkové hradební okruhy v českých zemích V českých zemích probíhaly úpravy hradebních okruhů u historicky významných královských měst jako Praha, Brno, Olomouc, České Budějovice, Plzeň, Hradec Králové, Písek, Znojmo, Jihlava nebo Opava. Středověké až barokní systémy opevnění přetrvaly déle, než bylo ze strategických důvodů nutné, neboť armáda (tradičně) zaujímala v zemích Rakouska významné postavení a disponovala značnou mocí. Teprve rakousko-pruská válka (1866) prokázala malý význam městských opevnění; rozhodující vojenské střety se odehrávaly jinde než při barokních hradbách městského jádra. Ještě několik let po skončení válečného nebezpečí však trvali představitelé vojenské správy alespoň na zákazu zástavby těchto území, zdůvodněných strategickými zájmy. Rok 1866 je možné považovat za přelomový pro následující dění a rozvoj parků v řadě měst.
Pro parky a promenádní aleje v českých zemích je možné stanovit tři základní období. Prvním je doba od konce 18. století po dobu začátku jednání o odstraňování hradeb (pro řadu měst rok 1866), kdy parky vznikaly pod hradbami na kolišti nebo nad nimi ve městě, tedy před odstraňováním hradeb. Druhé období nastalo po začátku jednání o zrušení hradeb nebo alespoň jejich funkce (při zachování hradebních zdí, pokud nebyly překážkou rozvoje města). Třetí období se týká hlavně pevnostních měst, s rozsáhlými systémy opevnění, pro které bylo pro další rozvoj parků (i města) důležité zrušení pevnostního statutu, které nastalo v různých městech s různým časovým odstupem prusko-rakouské války; v Olomouci byla pevnost zrušena roku 1886, v Hradci Králové až roku 1893. V Brně byl podobný vývoj jako ve Vídni. V listopadu
39
1849 přišlo oficiální vyrozumění o zrušení brněnské pevnosti a Brno přestalo být uzavřeným pevnostním městem roku 1852; v roce 1850 bylo městu připojeno 27 okolních obcí.42
Rozsáhlejší parkové okruhy byly založeny obvykle ve městech větších a významnějších (ekonomicky silnějších), nebo těch, která byla pevností, tedy s rozsáhlejším systémem hradeb; vedle těchto výchozích podmínek hrál roli také specifický urbanistický vývoj, způsob nakládání s pozemky a časový postup při odstraňování hradeb. Mezi města, kde došlo k založení rozsáhlejšího parkového systému na místě hradeb, patří Brno, Olomouc, Opava, České Budějovice, Plzeň, Hradec Králové, Znojmo; v menším plošném rozsahu došlo k parkovým úpravám ve městech Litoměřice, Uherský Brod, Jihlava, Klatovy43, Louny, Tábor, Písek, Litovel, Nymburk, Šumperku, Prachaticích, Poličce, Chrudimi, Tachově a v řadě dalších menších měst pak úzké parky kopírující hradby nebo jen stromořadí, která většinou zanikla při pozdější zástavbě (Uničov).
V Praze byla výchozí situace odlišná a nevznikl souvislý pás parků, ze kterého by byl čitelný původní průběh hradeb (v okruhu), ale jednotlivé zahrady nebo parky, založené před rušením opevnění, na některé hradby přímo navazovaly nebo byly po odstranění fortifikačních prvků založeny na jejich místě. Dále nejsou tyto parky v práci rozebírány, pozornost je věnována pouze Olomouci a Vídni.
Parkové okruhy na místě hradebního systému navázat na opevnění či jeho pozůstatky nebo mohly vzniknout po stržení hradeb, po vyrovnání terénu a změně ve vedení vodních toků a příkopů resp. jejich zasypání. Hradby se zachovaly např. v Brně pod Petrovem, v Olomouci v jihovýchodní a severovýchodní části okruhu (Bezručovy sady a Parky pod Dómem), ve Znojmě podél téměř celého jádra, kde parky leží východně od něj, zčásti v Českých Budějovicích blízko řeky Malše, zčásti v Hradci Králové, z menších měst např. v Poličce nebo v Nymburku.
42
ZATLOUKAL, 2002, S. 257, 283 KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Praha : Nakladatelství ČVUT, 2006. ISBN: 80-01-03443-7; str. 122-123.
43
40
3.5 ARCHITEKTONICKÉ SLOHY UPLATNĚNÉ V MĚSTSKÝCH PARCÍCH
RAKOUSKÉ MONARCHIE
3.5.1 Předcházející období baroka a klasicismu Barokní období 18. století přineslo jeden z vrcholů zahradního umění i tvorby městského prostoru. Zatímco v období vrcholného baroka se Rakousko i Morava otvíraly zejména vlivům barokní Itálie, přichází koncem 18. století další kulturní podněty z mocenských center jako Anglie, Itálie a zejména Francie. Přináší dozvuky svého pojetí barokního a v menší míře rokokového umění (z Anglie, jako rokokový klasicismus např. v díle Roberta Adama), v jejich pozdním až dekadentním výrazu. Z barokního klasicismu Francie, z doby osvícenství, hledání moudrosti a ‚pravé zbožnosti‘44 vyrůstá v 19. století neoklasicismus, čerpající z antiky a hledající vyjádření řádu světa v pravidelném, střídmém geometrického řádu v architektuře i úpravě prostoru. Objevuje se pak také směr zcela odlišný – romantismus s jeho sentimentálními, přírodními a nepravidelnými úpravami, s pestrostí forem a až orientálními prvky. V řadě parků se obě tendence prolínají.
Zatímco rokoko bylo ve své přebujelosti chápáno jako sloh marnotratných vyšších vrstev, jako sloh zdůrazňující společenské rozdíly45, byl jednoduchý a střídmý klasicistní řád přijatelný pro měšťanstvo a jejich stavby ve veřejných parcích. Stavby ‚čínské‘ se ve veřejných parcích uplatnily spíše ve Francii (Parc de Buttes-Chaumont v Paříži) nebo v Německu, v zemích Rakouska (ve veřejných parcích) podstatně méně.
Barokní období přineslo zakládání předměstských a venkovských rezidencí panovníka, šlechty a vyššího duchovenstva, v podobě zámků s rozlehlými zahradami nebo menších zahrad s letohrádky v místech pohodlně dosažitelných z města. Zahrady byly zakládány a upravovány také u staveb uvnitř města, v omezém prostoru. Vznikaly nebo se rozvíjely zahrady klášterů, úpravy kolem poutních míst a byly zakládány dlouhé barokní aleje organizující krajinu. 44
ZATLOUKAL, Pavel. Historismus : Architektura 2. poloviny 19. stol. na Moravě a ve Slezsku. Olomouc, 1986; s. 6-8. 45 RAEBURN, Michael a kol. Dějiny architektury. Doslov a odborná revize Rostislav Švácha. Praha : Odeon, 1993. ISBN 80-207-0185-0; s. 193.
41
V 18. století byly ve střední Evropě dále rozvíjeny zahrady pravidelně komponované, vycházející z tradice lenôtrovského barokního klasicismu, a vedle nich začaly být uplatňovány principy zahrad anglických krajinářských, jako samostatné zahrady nebo jako rozšíření stávajících pravidelných kompozic. Koncem 18. století a začátkem století 19. tak bylo možné nalézt příklady realizací z obou směrů.
Při bližším pohledu na zahradní umění doby předcházející 19. století je zřejmá souvislost některých typů zahrad s budoucími městskými parky hradebního okruhu díky tradici daného místa (prostorová návaznost), nebo v podobné funkci – měšťanům dočasně přístupné soukromé zahrady šlechty a panovníka ve Vídni nebo zahrady při hostincích, ve vesnicích v blízkém okolí města, při poutních cestách apod. Soukromé okrasné (i užitkové nebo duchovní) zahrady šlechty či duchovenstva se nacházely v 18. století v blízkém okolí hradeb, často v prostoru předpolí. V těchto zahradách se odehrávaly slavnosti a společenská setkání.
V Rakouské monarchii byla řada zahrad, nacházejících se v blízkosti měst nebo přímo na kolišti; tyto zahrady musely u měst, které byly přestavovány na pevnosti, ustoupit již v druhé polovině 18. obranným zájmům a byly likvidovány nebo přetrvávaly v zjednodušené podobě. Dalším zásahem byly josefínské reformy 80. letech 18. století, působící na vývoj zahrad ještě na počátku 19. století. Okrasné zahrady bývalých klášterů, které se nyní ocitly pod vojenskou správou, byly stěží udržitelné, chátraly, byly zničeny (včetně zarovnání modelací terénu) a využity jinak nebo byly upraveny do podoby užitkových zahrad. Zároveň byl vlivem osvícenství a hledání řádu připraven nástup nového slohu – neoklasicismu.
3.5.2 Neoklasicismus, romantismus a historismus 19. století Parky 19. století Rakouska resp. Rakouska-Uherska odrážejí stylové tendence doby. Vývoj průmyslu a společenské změny předstihly vývoj v oblasti umění. Umělci se obraceli do minulosti a hledali ukotvení v některém osvědčeném stylu a jeho pojetí prostoru a architektury. Vládnoucími směry byly neoklasicismus s obrácením pozornosti k antickému odkazu, empír, romantismus a jeho hledání vztahu k přírodě a
42
společnosti, novogotika ovlivněná u staveb šlechty anglickým středověkem nebo novogotika romantizující, ovlivněná středověkou architekturou severoněmeckých měst. Historismus přísný vycházel ze svých osvědčených architektonických předloh doslovným přejímáním forem, zatímco historismus romantizující s nimi pracoval volněji.46 U staveb veřejných se vedle novogotiky uplatnila ve větší míře novorenesance vycházejí z architektonických děl renesanční Itálie, eklektismus a na přelomu 19. a 20. století secese.
Neoklasicismus navazuje na francouzské klasicizující baroko a kulturu antického Řecka a Říma a nachází svůj výraz v podobě přímých promenádních alejí, formujících základní členění prostoru budoucích parků. U řady z nich byly alejemi založeny hlavní kompoziční osy, které zůstaly zachovány dodnes. Neoklasicismus představuje moderní romantické pojetí opravdové antické architektury; v porovnání s barokem se jedná o styl jasný, čitelný a jeho stavby jsou úsporné (mimo jiné z cihel místo z kamene), odrážející žádoucí občanské ctnosti a asociující republikánská zřízení v Řecku a Římě, která byla blízká francouzské revoluci. Jedná se o styl vyjadřující víru v rozum a opravdovost; místo pilastrů používá raději skutečné sloupy a minimalizuje dekorativní prvky.47 Neoklasicismus se projevuje na stavbách první poloviny 19. století; v 2. polovině století se prosazuje styl novorenesanční, vycházející ze staveb Florencie a dalších italských center kultury, kde je větší tvarová mnohotvárnost i zdobnost. Na konci století se styly mísí, jsou (opět) přibírány prvky novogotiky a orientální architektury v duchu eklektismu, který se v rané (mírné) formě objevil už ve 20. a 30. letech 19. století.48 U staveb německého obyvatelstva je patrný vliv gotiky, který je ve Vídni slohem některých budov na Ringstrasse, jako budova radnice architekta Friedricha Schmidta nebo Votivní kostel Heinricha Ferstela. Výchozím slohem městských zahrad samého počátku 19. století je empír a obecně romantismus; oba směry byly uplatněny již v lázeňských městech, odkud také byla čerpána inspirace pro městské parky a jejich atmosféru. Na Moravě byly v té době zakládány parky v lázních Jeseník, Luhačovice nebo Karlova Studánka, v samotném centru Rakouska byla upravována lázeňská města v okolí Vídně jako Baden nebo vzdálenější Bad Ischl. Empír ve své čistotě, jednoduchosti,
disciplíně
a
přehlednosti
vyhovoval
centralistickému
systému
46
ZATLOUKAL, P., Historismus : Architektura 2. pol. 19. stol. na Moravě a ve Slezsku, 1986, s. 32. RARBURN, M., Dějiny architektury. 1993, s. 204-205. 48 Podle RAEBURNA, 1993, s. 212, mohl duch staveb té doby odrážet probouzející se nacionalistické uvědomění, s ním gotizující medievalismus a zároveň sloh řecký a renesanční. 47
43
rakouského státu, jeho potřebám určité kontroly nad obyvateli stejně jako vznešeným osvícenským myšlenkám a snahám povznést kulturní úroveň ‚lidu‘.
S centralistickými tendencemi monarchie souvisí úpravy měst a budování okružních tříd od poloviny 19. století; tyto okruhy byly vhodné jak pro promenády, setkávání lidí různých vrstev a reprezentaci, tak pro racionalizaci provozu v rostoucím městě a pro případné rychlé přesuny vojska.
Zakládání promenádních alejí a městských parků a jejich výsledná podoba byla za Rakouska 1. poloviny 19. století ovliněna činností regionálních státních (městských) stavebních úřadů. U staveb určených pro šlechtu a duchovenstvo se uplatňovaly vlivy liechtenstejnského a arcibiskupského stavebního ředitelství. Od poloviny století atmosféra uvolnila a v duchu liberalismu se otevřely možnosti větší různorodosti stylů. Společnost Rakousko-Uherska se 2. poloviny 19. století ve své kultuře a architektuře stále obracela k minulosti jako inspiračnímu zdroji.49
Romantizující vlivy a hledání přírody vedly zejména od poloviny 19. století k úpravám dosud pravidelných kompozic do nepravidelných ‚anglických krajinářských‘ útvarů, které vycházejí hlavně z posledních vývojových fází anglické krajinářské zahrady – stylů zvaných picturesque, landscape a zejména gardenesque style. Byly přejímány formy spíše než filosofický obsah a výsledek mohl být od původních vzorů poměrně vzdálen. Jedná se hlavně o jiné měřítko – vytváření kompozic (městských zahrad a parků) na malém prostoru, o pestřejší seskupení rostlin, o menší jednotnost kompozice. Dále hraje je zde společenské využití, které je intenzivnější co do počtu stálých uživatelů a programově různorodější, méně vytříbené, lidovější. Principy anglické zahrady jsou vytrženy z původní rozlehlé až nekonečné anglické pastevecké krajiny, kde je zahrada blízká původní přírodě, kterou zkrášluje a kultivuje, a která přes ha-ha příkopy vstupuje do zahrady podobně jako zahrada do krajiny. Jsou převzaty nepravidelné ‚přírodní‘ formy dřevin, kdy stromy jsou ponechány jako volně rostlé. Vyniká architektura větví a textura listoví; spodní část koruny stromu je odstraňována okusem dobytka nebo v později v parcích řezem tak, aby prostor byl pohledově prostupný, v prostředí městských zahrad zároveň bezpečný. Z poslední fáze vývoje
49
ZATLOUKAL, P., Historismus : Architektura 2. pol. 19. stol. na Moravě a ve Slezsku, 1986, s. 17.
44
anglické zahrady
(gardenesques style) jsou přejímány pestré květinové a keřové
výsadby. Jsou uplatňovány stavební prvky a sochařské detaily z různých fází; antikizující stavby se objevují v parcích hlavně v první třetině 19. století (spolu s neoklasicismem) a pak v době eklektismu na přelomu 19. a 20 století. Ze stylu landscape a gardenesque vychází úprava okolí budov v parku – jako lázeňské domy, restaurace, divadla, muzea nebo skleníky, kde v blízkosti průčelí budov se objevují intenzivní, náročné a pestré výsadby letniček, tvarované dřeviny, vodní prvky, stříhané dřeviny, sochařská díla apod., a celý prostor bývá vymezen jako terasa nebo jinak samostatně komponovaná, geometrizující část zahrady. Ve větší vzdálenosti od budov je kompozice volnější. Pro přechod zahrady do krajiny zde nejsou podmínky.
Snaha o vytváření působivých přírodních výjevů v parcích 19. století čerpá z anglické školy a ještě hlouběji z baroka a jeho zahradních ‚divadelních‘ scén, stafážních prvků, perspektivních klamů a prostorových her. Historické styly a formy architektonického ztvárnění zahrad a budov se stávají jednou z hlavních inspirací pro parky 19. století; vedle nich se objevují nové soudobé podněty, spjaté často s technologickým pokrokem nebo s poznáváním a pěstováním nových rostlin. Používány jsou rovněž kompoziční principy zahrad francouzského barokního klasicismu. Vedle přímých alejí stromů, ovšem již s volně rostlou korunou50, jsou jimi stříhané živé ploty, klasicistní hvězdice alejí sbíhající se na kruhové nebo polokruhové ploše (rondelu), stromy vysazené v rastru, klasicizující stavby, sochařská díla nebo bazény s vodním střiky (obojí v menším měřítku).
Od poloviny 19. století se objevují v parcích prvky inženýrské architektury se složitými litinovými konstrukcemi mostů, skleníků nebo na konci století dokonce se stavbami podzemní dráhy (Vídeň). Skleníky a prosklené haly představující jeden z typů ‚městského deštníku‘.51 Pojem odkazuje na nový městský prostor, polouzavřený, zděný nebo konstruovaný ze skla a kovu, který pojme větší množství lidí a slouží novým potřebám měšťanstva. V parcích jsou jím vedle skleníků lázeňské dvorany, arkády, haly, výstavní síně a také promenádní stromořadí, v urbanismu města pak burzy, obchodní domy nebo tržnice. V menším měřítku jsou litinové konstrukce uplatněny 50
PEJCHAL, Miloš. Použití dřevin v historickém vývoji alejí. In: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí : sborník přenášek z odborného semináře konaného v Olomouci 17.-18 9. 2007, příspěvky po uzávěrce. Olomouc, 2007, s. 119. 51 Pojem rozvádí RAEBURN, M., Dějiny architektury, 1993, s. 217.
45
u řady prvků drobné architektury jako jsou altány, zdobné ploty, u inventáře (lavičky) a technických prvků (osvětlení). Gotizující motivy, které se v městských parcích alespoň v zemích Rakouska používaly méně než neoklasicistní nebo novorenesanční, se ve větší míře objevují v drobné architektuře od poloviny 19. století (pavilony, altány). Jsou spojeny s kulturními vlivy (severního) Německa a sentimentálního romantismu a jsou ve svých formách vzdáleny dílům vzniklým za ‚vlády rozumu‘ na začátku 19. století.
3.6 VEGETAČNÍ A TECHNICKÉ PRVKY MĚSTSKÝCH ZAHRAD A PARKŮ 19. STOLETÍ
3.6.1 Vegetační prvky V městských zahradách a parcích 19. století se používaly jako základ obvykle vegetační prvky charakteristické pro přírodně krajinářské kompozice anglické zahrady ve svých posledních fázích vývoje (konec 18. a počátek 19. století), hlavně stylu gardenesque, ovšem na počátku 19. století v užším sortimentu. Dalším inspiračním zdrojem bylo předchozí klasicistní období s přímými alejemi, které byly také první formou promenádního prostoru v zeleni. Základem alejí a později parků byly domácí dřeviny (jako kosterní), obohacované během 19. století o nově introdukované a vyšlechtěné taxony. Později se jsou přebírány tvarované formy dřevin z různých období a stylů. Základem vegetační úpravy městského parku byla louka, luční trávník (před zakládáním parků pastvina), později trávník (založený). V louce je nejprve vedena promenádní cesta s alejí vzrůstných stromů. Oblíbené byly v počátečním období topoly, jilmy, lípy, jírovce, javory, jasany, platany, ořešáky, později i jehličnany, dokonce smrky. Stromy byly obvykle volně rostlé, sestříhání do špalírů je spíše výjimkou (hlavní alej ve Smetanových sadech v Olomouci). Do trávníků byly obvykle situovány solitéry nebo skupiny stromů (zvány ‚mlází‘). Prostor byl jako jeviště kulisovitě uzavírán skupinami dřevin a porosty, ve kterých se ve větší míře uplatnily volně rostoucí keře nebo keřové skupiny po obvodu mírně tvarované.
46
Podél promenádní aleje, v jejím středním pruhu a na vybraných místech (u restaurací, pavilonů nebo vodních prvků) byla navržena reprezentativnější, pravidelnější, bohatší a nákladnější výsadba s využitím exotických a barevných květin – letničkové záhony ve složitých vzorech (často kruhové, na navršeném terénu), trvalková rabata, keřové skupiny, sadové růže, živé plůtky a přenosné rostliny v objemných nádobách – palmy, banánovníky, vavříny, fuchsie, pelargónie, kamélie a další převážně subtropické druhy. Do skupin a porostů byly používány směsi domácích a exotických dřevin. K budovám byly vysazovány popínavé rostliny samopnoucí nebo častěji na jemné konstrukci dovolující růst popínavé nebo pnoucí rostliny do určité výšky.
V mnoha parcích byly v 19. století vysazovány domácí dřeviny do útvarů, které měly navozovat dojem ‚lesíku‘ nebo ‚háje‘, dále do volných nebo (později) zapojených skupin. Pod stromy se po delší době méně intenzivní údržby trávníku a díky zastínění korunami vyvinula hodnotná bylinná podrostová společenstva (zejména jarní efeméry a efemeroidy). Kvetoucí bylinné podrosty jsou působivým prvkem starých krajinářsky komponovaných městských parků. Další alternativou byla výsadba jarních cibulovin do trávníku, do záhonů (spolu s dvouletkami) nebo výsadby volně rostoucích domácích nebo introdukovaných trvalek kolem skupin keřů nebo samostatně v jejich blízkosti. Je používán břečťan jako půdopokryvná rostlina, která porůstá také části kmenů stromů (s údržbou řezem) a další popínavé rostliny na loubích, besídkách, pergolách a dalších drobných stavbách.
Složení rostlinného materiálu, způsob založení, péče a někdy i samotný návrh parku nebo jeho části závisel často na samotném zahradníkovi a jeho schopnostech. Na mnoha místech vznikaly výsadby náhodně, bez promyšlené kompozice, nebo šablonovitě podle již zavedených uznávaných vzorů. Kvalita rostlin vysazovaných ve veřejných parcích, pokud nebyly přesněji objednány, ale darovány, závisela na aktuálním složení výpěstků daných zdrojů; někdy bylo zasláno větší množství sazenic určitého druhu, který byl uplatněn jako dominantní. Jindy mohl být použit méně kvalitní rostlinný materiál. Některé rostliny musely být později odstraněny také proto, že byly vysazeny do nevhodných stanovištních podmínek, byly krátkověké nebo nedostatečně odolné, zvlášť v znečištěném městském prostředí. Některé výsadby byly již od počátku zakládány jako dočasné, pro rychlé dosažení hmotového účinku. Neovlivnitelným faktorem byly výkyvy počasí, zvláště mrazivé zimy, v důsledku kterých řada taxonů nepřežila. 47
3.6.2 Stavební a technické prvky Městské parky založené na místech hradebního okruhu mohou zahrnovat do různé míry zachované prvky fortifikačního systému. Mohou jimi být celé úseky hradebních zdí v plné výši, jejich zbytky, terénní modelace. Pro úpravu okolí těchto stavebních prvků může být z nedostatku prostoru zvoleno prosté zatravnění vodorovných ploch a mírných svahů. Hradební zdi a valy mohou být také osazeny stromy a keři, jak se stalo u většiny měst, kde byly tyto stavby alespoň zčásti zachovány. Různé pevnůstky a bastiony mohou být také využity k budování zahrad, botanických sbírek nebo rozárií, jak je tomu (v rozporu s duchem místa) např. v Kolíně nad Rýnem.
Vodní příkopy, jež byly v dobách míru vypuštěné a zbývala v nich jen stružka vody v úzkém příkopu, bývaly zčásti zasypány a zatravněny, nebo se na jejich místech vyvinula vlhká louka až mokřina. Zdrojem vody mohly být kromě původních přívodních kanálů a příkopů (většinou již zrušených) a podzemních vod také vody odpadní, přivedené sem z domů nad hradbami; důsledkem pak byla změna ve složení rostlinného společenstva – posun od druhů na živiny nenáročných k druhům nitrofilním.
Oblíbeným prvkem veřejných parků 19. století, včetně parků hradebního okruhu byla jezírka. Byla zakládána na modelovaném terénu, s vlnovitě vedenou linií břehu, někdy s ostrůvky, poloostrovy, zátokami a vodními střiky. Na jezírko navazoval pobytový trávník, skupiny stromů nebo solitéry (vrby), nebo výsadby keřů a vlhkomilných trvalek. Dalším prvkem byl přirozený nebo často umělý potůček, vedený samostatně nebo ústící do jezírka, někdy kombinovaný s kamennými seskupeními (v lázeňských městech). Potůčky se vyskytují původně v lázeňských parcích Německa a Rakouska, do městských parků se dostávají hlavně v poslední čtvrtině 19. století. Geometricky pojednané fontány a vodní střiky byly situovány do blízkosti významných staveb nebo do míst křížení cest, rozšířených v odpočinkovou (zpevněnou) plochu, nebo na hlavní alej. Menší vodní prvky, „přírodně“ ztvárněné, bylo možné nalézt ve stinných zákoutích, v kombinaci se skalami, kameny, vlhkomilnými bylinami a kapradinami a někdy se sochařskými díly (např. v parcích hradebního okruhu ve Frankfurtu). Na rozdíl od přehledných promenád se jednalo o klidná odpočinková zákoutí, ve své kompozici působivá a osvěžující.
48
Ve větších parcích byla řada staveb pro občerstvení a rozptýlení návštěvníků – restaurace, kiosky, altány, skleníky, voliéry pro ptactvo, malé zoologické zahrady nebo vzorná hospodářství, nebo pavilony se společenskými sály. Do parků nebo na jejich okraji byla ve významnějších sídlech postavena muzea a divadla (Vídeň, Brno, Opava, Kolín). Architektonicky odpovídaly tyto stavby slohům vládnoucím v 19. století – místy ještě doznívajícímu klasicizmu, pak slohům historizujícím, jako novorenesance, novobaroko, novogotika nebo jejich eklektické směsi. Na počátku 20. století 20. se objevují elegantní stavby secese a geometricky tvarované zahrady, doplněné architektonickými prvky ve větší míře – schodiště, vyhlídkové terasy, zděné oplocení. Z materiálů byly pro drobnou architekturu, technické prvky a mobiliář používány litina, přírodní kámen, cihla, sklo, (železo)beton (pro konstrukce a jako imitace dřeva nebo jiných materiálů), a také přírodní dřevo do různé míry opracované nebo dokonce kůry zbavené větve a kmeny jako konstrukce ‚přírodních‘ altánů nebo výplet plotů.
Vedení cest bylo hierarchizováno. Hlavní cesta byla široká několik metrů (3-5m), někdy dvojitá, a provedena nejčastěji jako mlatová, s lemem kamennou dlažbou, někdy doplněnou nízkým plotem ze dřeva nebo nízkých oblouků litiny, neboť na trávníky byl přístup zapovězen. Síť bočních cest byla bohatá (někdy až příliš), také mlatová (štěrková) nebo dlážděná kamenem. Byla používána kamenná dlažba různé velikosti nebo dokonce kamenná mozaika z oblázků (Praha). Podél cest byly umístěny lavičky, lampy (plynové, později elektrické) a odpadové koše; hlavním materiálem byly opět kov (litina) a dřevo.52
52
Kompozice parků byla zkoumána na místě, na příkladu dochovaných parků 19. století ve městech Vídeň, Baden, Mnichov, Kolín nad Rýnem, Brémy, Oldenburg, Frankfurt nad Mohanem, Paříž a Londýn.
49
3.7 ZAHRADY, PARKY A PROMENÁDY HRADEBNÍHO OKRUHU VE
VÍDNI
3.7.1 Základní údaje k měst Vídni Pozn.: následující část je věnována parkům hradebního okruhu ve Vídni jako příkladu ztvárnění městských parků 19. století, dobře porovnatelných s parky v českých zemích. Většina parků Vídně byla zpracována v literárním přehledu a dva objekty pak podrobněji, za využití poznatků z vlastního výzkumu, v kapitole výsledků práce.
Vídeň jako hlavní město Rakouska představuje samostatnou spolkovou zemi o rozloze 414,89 km². Zeměpisné souřadnice středu města jsou 48°12′ severní šířky a 16°22′ východní délky. Město leží v nivě Dunaje, jehož umělé rameno – Dunajský kanál protéká jeho centrem. V samotném městě žije přibližně 1,7 milionů lidí, v širším prostoru (kolem) Vídně 2, 4 milionů. Podíl zelených ploch na celkové rozloze města činí 28,4 %, tj.117,76 km²; z čehož největší část tvoří o lesy a lesoparky na jeho okraji. Centrum a východní část města leží v území Vídeňské pánve, kde nejnižší nadmořská výška (při Dunaji) dosahuje pouze 151 m. Na západním okraji, kam zasahuje předhůří Alp, se terén zvedá až do 524 m n. m.53
Klima ve městě je přechodné, s oceánským vlivem ze západní a z kontinentálním z východní Evropy. Průměrná roční teplota činí 11,4 °C v centru města a 10,2 °C na jeho vyvýšených okrajích (na meteorologické stanici Hohe Warte). Dešťové srážky během roku nejsou vysoké a během vegetační sezony se objevují období sucha. Průměrné roční srážky se pohybují kolem 600 mm; díky rozdílným orografickým podmínkám dosahují na kopcovitém západě města 741,5 mm, zatímco na východě pouze 514,5 mm.54 Pro městské parky hradebního okruhu platí klimatické údaje přibližně stejné jako pro střed města. Z hlediska půdních podmínek leží parky hradebního okruhu díky historickým souvislostem a dlouhodobému ovlivňování území 53
Vienna. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, last modified on 25. 7. 2010 [cit. 2010-07-25]. Dostupné z WWW: . 54 Wien. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 25.7. 2010 [cit. 2010-07-25]. Dostupné z WWW: .
50
stavbami člověka (budování a bourání hradebních systémů) na antropozemi, kde lze předpokládat vyšší podíl nivních půd.
Podle členění do vegetačních zón se jedná o teplou oblast s výskytem ponticko – panonské vegetace, z hlediska potenciální vegetace blízkou nejteplejším částem jižní Moravy, což se odráží v rostlinném složení parků, kde mohou být pěstovány druhy vyžadující mírné zimní teploty.
3.7.2 Zahrady a promenády před vznikem Okružní třídy Vzniku okružní třídy Ringstrasse s alejemi a parků hradebního okruhu přecházela barokní stromořadí a zahrady z 18. století. V blízkém okolí města sloužily měšťanům jako prostor k procházkám aleje Pratersternu nebo Taborallee, otevřené nebo zřízené Josefem II. pro lid (‚Publico‘). Vedle nich zde byly aleje z doby vlády Marie Terezie i Josefa II založené podél cest k habsburským sídlům (k Laxenburgu, Neue Favorita, zámku Hetzendorf a Schönbrunnu), bez funkce měšťanských promenád a programu pro lid. Josef II roku 1766 zpřístupněním původně císařského Prateru podnítil novou zálibu Vídeňanů v zahradách na ‚anglický způsob‘, v jakém byly mírně upravovány okolní plochy původně lužního lesa. Aristokracie zakládala v okolí Vídně ‚anglické parky‘, které byly od svého počátku přístupné lidu. V parcích byly pravidelně pořádány prohlídky, kdy návštěvníci byli vedeni tak, aby mohli obdivovat umělecky naaranžované ‚přírodní‘ scenérie a stafážní stavby.55
Vedle zakládání nových anglických parků a zahrad byly zpřístupňovány starší barokní zahrady města a jeho okolí. Vedle otevření Schönbrunnu a Belvederu bylo nejdůležitější událostí otevření Lužní zahrady roku 1775 pro lid všeho postavení, kterým měla sloužit k zábavě a byla dále zkrášlována výsadbami.
V 19. století se nejvýznamnějším zahradním a parkovým prostorem pro měšťany různých vrstev staly parky hradebního okruhu a samotná Ringstrasse, které ve svých společenských funkcích navázaly na existující zahrady a promenády, nacházejícími v předměstích nebo ještě dále, a přenesly společenský život je blíže k historickému 55
HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 1997, s. 28-30
51
centru města. Počátky úprav okružní třídy a na ni navazujících městských prvků zeleně spadají do 2. poloviny 18. století.
Zvláštní postavení měly hradební prvky – bašty, kurtiny a raveliny, dále městský (hradební) příkop a plochy koliště (glacis). Původně sloužily pouze vojenským účelům, od 18. století se postupně stávaly místem vycházek měšťanů a pohyb zde byl přísně omezován jen v dobách válečného nebezpečí. Pro měšťany se prostor hradeb stal místem, kde nalézali estetické dojmy a odkud se otvíraly výhledy do krajiny. V roce 1777 napsal o vídeňském hradebním okruhu německý novinář a spisovatel Wilhelm Ludwig Wekhrlin56: „Okruh města zabere jednu hodinu. Právě tolik trvá městským krokem procházka dokola po hradbách.“57 Měšťany procházející se volně po cestě na hradebních valech Vídně zachytil na svých obrazech z doby kolem roku 1785 Carl Schütz Laibach (1745-1800).58
Roku 1782 nechal Josef II odstranit část hradeb (tzv. Spanier) při Hradu a uvolněný prostor, zvaný ‚zelený most‘, byl opatřen výsadbami stromů, kavárnou a prostorem pro hudbu. Místo bylo zváno ‚Oslí mlýn‘ (‚Ochsenmühle‘) , protože zde bylo možné celé hodiny chodit do kruhu. Potkávala se tu především vyšší společnost, pro kterou byl prostor roku 1794 (císařem Františkem I.) zkrášlen a dotvořen další výsadbou rostlin, lavičkami, pavilonem a lepším osvětlením. Jednalo se o zahradu k zábavě a potěšení. Zboření hradního bastionu francouzskými vojáky roku 1809 umožnilo později založení Lidové zahrady na tomto místě (1817). Vedle Ochsenmühle se nacházela již za Marie Terezie zahrada zvaná ‚Paradeisgartl‘, tedy přibližně Rajská zahrádka, sloužící jako soukromá zahrada císařské rodině, která byla později zpřístupněna. Dále měšťané ke svým aktivitám využívali okolí městského hradebního příkopu, zdivočelé a málo přehledné prostranství pod hradbami, kde byla provozována prostituce a kde se odehrávaly studentské střety. Teprve roku 1817 byl prostor zpřehledněn a byla sem vysazena dvojitá topolová alej o šířce 8 m a délce přibližně 4 km.59
56
Wilhelm Ludwig Wekhrlin. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 13. 4. 2010 [cit. 2010-07-29]. Dostupné z WWW: . 57 WEKHRLIN, W. L.: Denkwürdigkeiten von Wien,.Wien 1777, s. 18; převzato z: HAJÓS, 1997, s. 30. 58 Carl SCHÜTZ - LAIBACH: Pohled na Leopoldstadt od bašty Gonzagabastei (Wien, Blick auf die Leopoldstadt von der Gonzagabastei), 1785, černobílá perokresba, kolorováno akvarelem; ALBERTINA, dva obrazy – inventární čísla 6867 a 6869. 59 HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 1997, s. 30-31.
52
Osazovaní kolišť za účelem zkrášlení (‚embellissement‘) začalo roku 1770, kdy bylo koliště ‚ozeleněno‘ a vybaveno osvětlením. Byly zřízeny cesty pro pěší a pro jezdce na koních. Roku 1781 byly na základě přípisu císaře založeny přímé aleje z jírovců, trnovníků a topolů. Kolem roku 1800 se pro tyto prostory začal obecně používat pojem Esplanade (Esplanate, Esplanáda), který naznačoval změnu funkce místa směrem ve prospěch odpočinku a rekreace, neboť za posledních 20 let vlády Františka I. nehrozilo bezprostřední válečné nebezpečí. Pro měšťany i nižší vrstvy se zde otevřely možnosti pro obchodování, provozování občerstvení dočasného charakteru (prodej kozího mléka, sladkostí, apod.), pořádání her, slavností a hudebních produkcí nebo místo pro hraní si dětí na trávě. Na místě Wasserglacis – vodní bašty, kde později vznikl Městský park, byl roku 1788 zřízen stánek pro prodej kávy a počátkem 19. století pak zařízení na prodej minerální vody (‚Mineralwassertrinkanstalt‘)60.
Zkrášlovací procesy na městském opevnění a kolištích (také v Prateru a Lužní zahradě), přinášející osazovaní a zahradní úpravy, probíhaly od doby Vídeňského kongresu po roce 1817, kdy rakouský císař František I.61 pokračoval v demilitarizaci a měnila se funkce městských hradeb v duchu pozdního osvícenství. Pro měšťany byla upravována prostranství, dříve čistě vojenská, nyní sloužící k shromažďování a trávení volného času na čerstvém vzduchu s možností výhledu do krajiny. Vybraná místa byla upravena pro pobyt měšťanů – doplněna zahradními prvky jako trávník, fontána s vodními střiky nebo sochařská díla.
Podle C. C. L. Hirchfelda a jeho Teorie zahradního umění, kapitola ‚Lidové zahrady‘, přispěl k rozvoji lidových zahrad také pokrok v ‚Polizey‘, která v interpretaci G. Hajóse (HAJÓS 2007, s. 33) v dané době – počátkem 19. století – znamenala státní správu a její činnost, podporující zakládání promenád a zahrad pro lid v blízkosti městských bran, ne tedy policii v dnešním významu. (HAJÓS 2007, s. 33). Je zdůrazněna radost z pobytu v přírodě, z výhledů a čerstvého vzduchu a (v souladu s cíli doznívajícího osvícení) snaha vzdělávat a zušlechťovat lid. 60
HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 1997, s. 32. František I. (1768-1835) byl v letech 1792-1835 králem uherským a českým, v letech 1804–1835 císařem rakouským a jako František II. v letech 1792-1806 posledním císařem Svaté říše římské národa německého. Zdroj: František I. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 28.8.2010 [cit. 2010-08-29]. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_I.; dále je v tomto textu uváděn jako ‚císař František I’ ve smyslu rakouského císaře. 61
53
Celek Lidová zahrada – náměstí Hrdinů – zahrada Hradu ve Vídni vznikal pod vlivem podobných řešení městských prostor v napoleonské (imperiální) Francii a Itálii. V těchto zemích, na rozdíl od Anglie nebo Německa, převládala tradice formálních zahrad. Ve městech, která dočasně ovládl Napoleon (tj. také Řím), byla v době jeho vlády prováděny plány a úpravy z zlepšení infrastruktury (vytyčovány přímé cesty) nebo zvýšení hygieny ulic, kde nekontrolované rozrůstání původně středověkých čtvrtí bylo považováno za nežádoucí; tyto části měst byly razantně upravovány nebo v rámci asanace bourány. Do urbanismu města byl vložen systém širokých přímých cest, doprovázených stromořadími, a zelených náměstí, věnovaných občanům města jako ‚kontrolovaný‘ svobodný prostor. 62
Císař František I. byl orientován na myšlenky Napoleona a antickou kulturu, která se projevila v zahradních realizacích za jeho vlády. Inspiracemi byly úpravy z Padovy kolem roku 1780, za napoleonské správy, kde bylo založeno oválné multifunkční náměstí ‚Nuova Piazza‘ s kanálem a výsadbou stromů, které mělo sloužit jako veřejný prostor pro měšťany různých vrstev. V Neapoli vzniklo začátkem 19. století ‚Corso Napoleone‘, které ve své kompozici vycházelo zcela z barokní tradice. V Římě, druhém hlavním městě francouzského císařství, bylo propojeno Koloseum a Forum Romanum novou širokou cestou se stromy (‚passegiata‘, podle projektu G. Camporesiho). Od roku 1811 probíhala úprava Kapitolských zahrad (‚Jardin du Capitol‘), kde bylo cílem zřízení národních zahrad s antikizujícím osazením rostlinami a architektonickými objekty, které budou oslavovat minulost Říma. Pro Piazza del Popolo bylo plánováno ‚zkrášlení‘ – úprava náměstí s výsadbou stromů a úprava navazujících ploch do podoby městských zahrad, v několika variantách. Autorem návrhů z let 1810 a 1811 byl Giuseppe Valadier; na všech převládal geometrický systém, kde stromy měly být vysazeny do pětníkového sponu (quincunxu) a po stranách na náměstí navazovaly boskety, uvnitř členěné klikatými cestičkami. Závěrečné plány zahrad zvaných ‚Jardin du Grand César‘ vytvořil architekt M. L. Berthault r. 1813; základní tvary měly připomínat antické
62
HAJÓS, Géza (ed.), Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, Österreich, Ungarn, Kroatien, Slowenien und Krakau. Wien: Böhlau Verlag Wien, 2007. 230 s. ISBN 978-3-205-77638-3. 1997, s. 38.
54
zahrady. V návrhu se objevily velké exedry a rampy, které měly, stejně jako v Kapitolských zahradách, evokovat vzkříšení věčné římské říše. 63
Další vývoj je sledován v jednotlivých zahradách a parcích, které navazují na okružní třídu Vídně a vznikly před jejím zakládáním (Lidová zahrada) nebo později v 60. letech 19. století. Promenádní aleje z 1. poloviny 19. století jsou zachyceny na řadě dobových map a plánů města (v příloze II.A). Aleje byly komponovány na jednotlivé brány a nad hradbami byly první zahrady a výsadby stromů na bastionech. Sled bastionů a bran dokládá zákres jejich stavu v 1. polovině 19. století64, pocházející z pozdější doby – autorem byl Carl Wenzel Zajicek (1860–1923)65; plán je v příloze (v části II.B). Hradební prvky jsou po sobě následovaly v níže uvedeném pořadí (v původních názvech, kde Tor je brána a Bastei bastion): Biberbastei – Rotenturmtor – Rotenturmtorbastei – Gonzagabastei – Fischertor – Neutor - Elendbastei – Schottenbastei – Schottentor - Mölker Bastei – Franzenstor (Františkova brána) – Löwelbastei – Burgtor (Brána Hradu) – Augustinerbastei (Augustinský bastion) - Neues Kärntner Tor (Nová Korutanská brána) – KärntnertorBastei (Korutanský bastion) – Altes Kärntner Tor (Stará korutanská brána) – Wasserkunstbastei (Bastion vodního díla, zvaný také Coburgský bastion) – Karolinentor (Karolinská brána) - Stubentor (Prašná brána)- Franz Josefs-Tor (Brána Františka Josefa).
3.7.3 Výstavba vídeňské Okružní třídy – Ringstrasse Doba vzniku: 1857-1865 Autoři: Ludwig Förster, Eduard van der Nüll, August Sicard von Sicardsburg a další Poloha: ulice Stubenring až Schottenring, propojení přes nábřeží Franz-Josefs-Kai Rozloha: 24 613 m² zelených pásů66; šířka 57m a délka přes 4 km
63
HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 1997, s. 38-40. Wiener Stadtmauern. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, last modified on 8. 6. 2010 [cit. 2010-08-07]. Dostupné z WWW: . 65 Carl Wenzel Zajicek. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, last modified on 13. 6. 2010 [cit. 2010-08-07]. Dostupné z WWW: . 66 AUBÖCK, Maria; RULAND, Gisa, Grün in Wien; Falter Verlagsgesellschaft, Wien 1994, s. 67. 64
55
3.7.3.1 Historický vývoj
Výstavba okružní třídy v 19. století představovala zvršení přeměny středověké a barokní Vídně v moderní metropoli. Revoluční rok 1848 přinesl změny ve státoprávním uspořádání země i nové názory na vývoj města Vídně. V roce 1850 došlo k první stavební expanzi města, kdy nová zástavba pokračovala směrem na předměstí a zahrnula i část liniového opevnění. Rozsáhlé plochy připadající na pevnostní systém se staly předmětem diskuzí o jejich využití.
Ještě v polovině 19. století zůstávaly v případě Vídně (a dalších měst) hradby zachovávány z politických důvodů. První myšlenky na úpravy přinesl ve 20. a 30. letech Alois L. Pichl, který je převedl do podoby návrhu v roce 1848. Další návrhy přinesli architekti P. Sprenger, K. Roesner a další. Až po výrazném zhoršení hygienické situace v hustě zastavěném a přelidněném městě bylo po dlouhých jednáních a přípravách textu dosaženo vydání císařského dekretu (přípisu) k odstranění hradeb, zástavbě kolišť a vybudování okružní třídy67
Císařský dekret (formou vlastnoruční list, jako dopis – Handschreiben) k vybudování okružní třídy byl zveřejněn 20. prosince 185768 a ve Vídeňských novinách o pět dní později. Byl adresován ministru vnitra, Alexandru Bachovi, a začínal slovy: „Liber Freiherr v. Bach! Es ist Mein Wille, daβ die Erweiterung der inneren Stadt Wien mit Rücksicht auf eine entsprechende Verbindung derselben mit den Vorstädten ehemöglichst in Angriff genommen […]“ – ‚Vážený svobodný pane v. Bachu! Je Mojí vůlí, aby bylo co nejdříve započato s rozšířením vnitřního města Vídně se zřetelem na odpovídající spojení tohoto s předměstími
…[…]’.69 Dále císař vyjadřuje přání
regulovat a zkrášlit své rezidenční město a vydává povolení zrušit valy a fortifikace vnitřního města, stejně jako příkopy kolem nich.
67
AUBÖCK, Maria; RULAND, Gisa, Grün in Wien, 1994, s. 68. GÖBL, Michael; MIKOLETZKY, Lorenz, Architektur zwischen Kunst und Bürokratie : 125 Jahre Ringstraße; Horn : Ferdinand Berger Ges. m. b. h., 1990, s. 9. 69 Kaiser FRANZ JOSEPH I. Es ist Mein Wille. Wiener Zeitung [online]. 25. 12. 1857, No. 296, [cit. 2010-08-07]. Dostupný z WWW: . 68
56
Podle zadání měla vzniknout výstavní třída, kde budou v polygonálním systému propojeny správní budovy a parky. Třída měla být široká ‚40 sáhů‘70 (40 Klafter), tj. 78 m a na ni pravidelně ústící vedlejší ulice nejméně ‚8 sáhů‘ (16 m). Na třídě nebo kolem ní měla být náměstí, zahrady, tržiště a veřejné budovy. Na úpravu celého prostoru byla r. 1858 vypsána soutěž, do které bylo zasláno 85 návrhů. Celé území hradebního systému, dosud obklopujícího celé jádro města, bylo zahrnuto do vznikajících plánů úprav. Do komise pro jejich hodnocení a výběr vítězného projektu byly jmenováni představitelé ministerstev a nezávislí odborníci. Mezi třemi hlavními oceněnými byly návrhy architektů Ludwiga Förstera, dále ve Vídni známých spolupracujících tvůrců Augusta Sicard von Sicardsburg a Eduarda van der Nülla a nakonec návrh architekta Friedricha Augusta Stacheho (pozdějšího autora Domu umění). Mezi dalšími z pozoruhodných návrhů byl návrh zahradního architekta a dvorního zahradníka pruského krále, Petera Josefa Lenného; ten navrhoval přetvořit bývalý hradební prostor v zónu zahrad, mezi kterými by v malebných křivkách vedla Ringstrasse, což by bylo problematické z provozního hlediska.71
Nakonec nebyl žádný z plánů přímo realizován a dále se rozhodovalo, jak bude prostor upraven. Na základě vítězných návrhů byl (již novou komisí) vytvořen kompromisní návrh na úpravu Ringstrasse, terý byl předložen dne 17. 5. 1859, pak mírně upraven podle příní císaře, který jej schválil 8. října 1859. V plánu byl definitivně stanoven průběh Ringstrasse (jako je dnes), ovšem další plánované úpravy podlehly v následujících letech opět změnám.72 Jedním z hlavních podkladů pro výsledné řešení byl návrh Ludwiga Förstera.73
Jak se později ukázalo, politické a ekonomické podmínky nedovolily využít plochy k zakládání veřejných parků a zahrad v původně navrhovaném (ještě větším) rozsahu.74 Úpravy byly zahájeny později sporům mezi městem Vídní a státem (panovníkem) 70
Jeden sáh znamenal přibližně 1,8 m, různě v různých zemích, nejméně 1,7 m; rakouský sáh činil 1,8965 m. Zdroj: Klafter. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, last modified on 27.7.2010 [cit. 2010-07-29]. Dostupné z WWW: . 71 GÖBL, Michael; MIKOLETZKY, Lorenz, Architektur zwischen Kunst und Bürokratie : 125 Jahre Ringstraße; Horn : Ferdinand Berger Ges. m. b. h., 1990, s. 12 72 AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 68. 73 ZATLOUKAL, Pavel.: Příběhy z dlouhého století. Muzeum Umění Olomouc, Olomouc 2002, s. 253. 74 Vznik okružní třídy by podle Bernatzkyho spadal do třetího období odstraňování hradeb, charakteristického zastavováním nově získaných ploch, na rozdíl od prvního období, kdy se ve větší míře uplatnily parky jakou součást urbanistických plánů.
57
o vlastnictví uvolněných prostor. Město za tyto plochy nabídlo státu 12 miliónů guldenů, navíc se závazkem pozdějšího bezplatného poskytnutí rozsáhlých pozemků k výstavbě vládních budov (pro srovnání: město Meinz zaplatilo vojenské správě za severozápadní část hradebního okruhu v letech 1875-77 celkem 4 miliony guldenů)75. Vláda nabídku nepřijala a podržela si pozemky nadále. Cena za jejich získání se neustále zvyšovala, což později ovlivnilo jejich využití: většina plochy musela být zastavěna, aby se městu alespoň zčásti vrátily investované prostředky.76
O výstavbě třídy bylo rozhodnuto až v roce 1862, po náročném vyjednávání a uzavření dohody mezi správou města a vládou. Výsledná vídeňská okružní třída je dlouhá 4400 m a široká kolem 57 m. Plánována a později realizována byla výstavba dopravního systému, zakládání alejí a zástavba bývalého koliště společensky významnými budovami. Třída byla slavnostně otevřena císařem Františkem Josefem I. dne 1. května 1865.77 Do jisté míry bylo inspirací velkorysého pojetí výstavních tříd v Paříži, kde v letech 1852-70 probíhaly razantní úpravy, které navrhl a prosadil prefekt GeorgieEugène Hausmann. Vídeňská Ringstrasse byla stavěna zčásti ve stejné době, v letech (1858-)1862-1865.
3.7.3.2 Vývoj kompozice
Okružní třída byla vystavěna především jako reprezentativní prostor a zároveň vyznamná dopravní komunikace a tvořila od počátku uzavřený okruh polygonálního tvaru. Svým průběhem kopírovala jednotlivé prvky hradebního systému (bastiony, hradební zdi a příkopy) po celém obvodu jádra; v jiných městech nebylo takové celistvosti dosaženo.
Budovy kulturních, vzdělávacích a správních institucí (parlament, radnice, opera, muzea,
akademie)
jsou
postaveny
v
historizujících
slozích
a
rozmístěny
v monumentálním měřítku. Vnitřní prostor je tvořen několika dopravními pruhy, které jsou odděleny vysokými stinnými stromy. Na ně navazovaly již existující zahrady jako Císařská a Lidová zahrada – Kaisergarten (Burggarten) a Volksgarten. V roce 1857 tak 75
BERNATZKY, Aloys. Von der mittelalterlichen Stadtbefestigung zu den Wallgrünflächen von heute. Berlin : Patzer Verlag, 1960. 123 s. 76 ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy z dlouhého století. Muzeum Umění Olomouc, Olomouc 2002, s. 253. 77 AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 68.
58
při výstavbě třídy přibyl jeden rozšiřující podélný pruh k Lidové zahradě, který byl rovněž geometricky upraven; dále byly odstraněny topoly kolem Theseova chrámu, vnímané v té době jako přežitek, a nahrazeny jírovci s korunou tvarovanou do tvaru kvádru. Lidová zahrada přestala být uzavřeným prostorem, obehnaným vysokou cihlovou zdí a přehlédnutelným z Paradeisgartel, a stala se pohledově propojenou s okružní třídou přes kovové mřížoví. Stav zahrady, rozšířené r. 1884 o část přiléhající k ulici Löwelstrasse (dnes Elisabethgarten) ukazuje plán Augusta Czullika z roku 1890.78
Ve směru stromořadí (v jejich průhledu)
nejsou uplatněny perspektivní pohledy
na budovy. Výhled na historické jádro města se otvírá ze Schwarzenberského náměstí a z jeho příjezdových komunikací.
Rozvržení zástavby a zeleně mělo zlepšit provětrávání a hygienické podmínky v centru města. Střední jízdní pruh byl doprovázen několikařadými alejemi. Na hlavní vozovou cestu navazovaly odbočky do bočních ulic a na každé straně široké chodníky se vstupy k budovám.
Hygienické požadavky a pozitivní vliv zeleně na zásobení města kyslíkem jako argumenty velkých otevřených ploch na Okružní třídě zpochybňoval ve svém díle Stavba měst podle uměleckých zásad architekt a urbanista Camillo Sitte, a to v dodatku nadepsaném Zeleň velkoměsta (1909). Výsadby zeleně ve městě pokládal za výraz stesku po ztracené přírodě předcházejících dob, kdy byla města menší a do přírody nebylo daleko. Zeleň měla doplňovat architekturu, být s ní v kompozičním souladu a nezakrývat pohled na důležité budovy, sochařská díla, portály, mozaiky, ozdoby na fasádě, niky nebo arkýře. Nová náměstí založená prostým vypuštěním jednoho bloku z rastru nové zástavby považoval za neproporční, obklopená ze všech stran ulicemi (málo uzavřená) a k odpočinku lidí nevhodná, protože jsou zatížena hlukem a prachem z dopravy a poskytují málo stínu. V předchozím textu uvedl, že obyvatelé rostlých měst jako Benátky nebo Florencie, jejichž relativně malá uzavřená náměstí odpovídají uměleckým zásadám, v těchto městech zůstávají a nemají potřebu utíkat každý rok
78
HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 1997, s. 90-91.
59
alespoň na týden přírody jako lidé z měst 19. století, pro které se stal tento únik nezbytným, aby pak zase mohli celý rok snášet město.79
V dodatku je dále pro městskou zeleň doporučena forma uzavřené zahrady, kterou považoval za vhodnější než otevřené prostory s výsadbami dřevin: „Nejen náměstí potřebují ke svému jedinečnému působení uzavřenost zdmi kolem dokola, ale také a snad ve větším míře zahrady města.“ Nakonec požadoval rozlišování ozdobné zeleně ulic a náměstí s dopravní funkcí, která má být působivá na pohled, od ‚sanitární zeleně‘ s funkcí hygienickou, která by měla zachycovat prach a hluk, mírnit vítr a v létě poskytovat chladný stín.80
Ve Vídni Sitte kritizoval malou promyšlenost úprav 19. století. Za faktor příznivý pro další úpravy považoval skutečnost, že velké prostory mezi budovami na Ringstrasse zůstaly (alespoň) nezastavěné a jejich umístění vycházelo z kompozičních principů barokního klasicismu Francie a zčásti z Hausmannova plánu přestavby Paříže; připomenul, že se mohlo více vycházet z barokního urbanismu Vídně. Za zdařilé považoval umístění Schwarzenberského paláce a náměstí. Vyzdvihoval jednu z posledních realizací na Ringstrasse – budovy Hradu a Hradního náměstí od Gottfrieda Sempera, inspirované antikou; pro tato velkorysá řešení musel podle Sitteho uzrát čas.
Sitte respektoval nově postavené budovy na Okružní třídě a uznával jejich architektonické kvality, ale navrhoval jinak řešit ulice, náměstí a další volné prostory mezi nimi. Lepšího stavu chtěl docílit výstavbou dalších budov, díky které by došlo ke zmenšení volných prostorů. Tyto úpravy navrhoval např. před Votivní kostel, kde prostor splýval s okolními ulicemi a kde se v tehdejší kompozici uplatňovalo několik výrazných budov s odlišnými architektonickými styly i kvalitou. Navrhoval vytvořit před průčelím kostela hloubkové náměstí bez bočních podhledů, komponované jako atrium, po stranách lemované gotickými arkádami. U budovy radnice a Radničního náměstí navrhoval úpravu ulic a převedení hlavního provozu mimo náměstí, za budovu radnice. Za vhodné by zde považoval náměstí šířkové, uzavřené, odpovídající (novogotickému) slohu radnice.
79 80
SITTE, C., Stavba měst podle uměleckých zásad, 1995, s. 90-91. HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 97-98
60
U Dvorního divadla postrádal Sitte druhou polovinu náměstí, resp. ukončení prostoru proti portálu budovy divadla; navrhoval vykompenzovat vystupující obloukovou část stavby obloukem chodníku a ustoupením silničního provozu a tramvajových linií z těsné blízkosti průčelí. Sitte dále postrádal předprostor budovy parlamentu, kde tato budova při pozorování z blízka nevyniká. Chtěl převést okružní komunikaci až za budovou, aby před ní vzniklo náměstí zasahující (obloukem) do Lidové zahrady tak, že by v zimě byla budova parlamentu vidět již od Theseova chrámu. Boční strany náměstí chtěl uzavřít kolonádami s dvěma řadami sloupů a dvěma vítěznými oblouky. 81
Program úpravy Ringstrasse Sitte nakonec shrnul do následujících bodů: 1. odstranit slohové konflikty, 2. podstatně zesílit působivost každé z významných budov, 3. vytvořit soustavu osobitých náměstí, 4. vhodně rozmístit velké, střední i malé pomníky.82
Konec 19. a počátek 20. století přinesl na okružní třídě a v jejím okolí návrat ke geometrickým principům a přímým liniím v komponování zahrad a parků nebo zeleně náměstí. Otto Wagner (1841-1918), který tvořil svá díla v době přechodu od historismu k moderně, byl autorem projektů v duchu secese, jako byly pavilony městské dráhy na Karlově náměstí nebo budova Poštovní spořitelny. Byl také autorem projektů nerealizovaných romantizujících monumentálních staveb, jako velkolepého muzea na Karlově náměstí. Jeho návrhy představovaly souborné umělecké dílo (Gesammtkunstwerk); součástí návrhu byly detaily a mobiliář – lampy, zábradlí, brány, apod. Jeho žák Friedrich Ohmann (1858-1927) byl autorem jednoho z návrhů úpravy Karlova náměstí, s přímými liniemi a geometrickým secesním členěním, který nebyl realizován, na rozdíl od plánu úpravy zaklenutí potoka Vídeňky, palmového skleníku v Hradní zahradě a pomníku císařovny Alžběty a přilehlé zahrady.
83
Secesní díla
s dekorativními detaily jsou protikladem budov v historizujících slozích a nebo parků ovlivněných anglickými zahradami; v základních rysech prostorového uspořádání se někdy blíží střídmým úpravám počátku 19. století, ale s jiným záměrem a inspirací, větší hravostí a bohatstvím tvarů a barev.
81
SITTE, Stavba měst podle uměleckých zásad,1995, s. 92-101. SITTE, Stavba měst podle uměleckých zásad 1995, s. 102. 83 HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 98-99. 82
61
Po uplynutí 20. století a nových úpravách, které nejvíce zasáhly do podoby Karlova náměstí, převládají na Okružní třídě dosud stavby historismu a parky v kompozici 19. století, tedy v ‚anglickém‘ stylu obvyklém pro 60. a 70. léta tohoto století (výjimkou je např. náměstí Marie Terezie). Do zahrad a parků kolem Okružní třídy byly začleněny novější prvky nebo celky (jako dětská hřiště nebo kavárny) tak, že v nich kompozice a atmosféra 2. poloviny 19. století zůstává zachována. 3.7.3.3 Významné budovy Ringstrasse
Významné budovy stojí na Okružní třídě samostatně, méně často v řadové zástavbě. Jejich autory jsou nejuznávanější architekti doby. Jedná se hlavně o následující stavby: -
Urania, observatoř – kino, na nábřeží Dunajského kanálu, arch. Max Fabiani (žák Otto Wagnera); budova postavena v secesním slohu v letech 1909 spolkem ‚Wiener Urania‘, který vznikl roku 1897;
-
Poštovní spořitelna (Postsparkasse) – arch. Otto Wagner, stavěna v letech 19041906 s fasádou ve stylu secese, náměstí Georg-Coch-Platz;
-
budova bývalého Ministerstva války (Kriegsministerium), novobaroko, arch. Ludwig Baumann;
-
rakouské Muzeum užitého umění (Museum für angewandte Kunst) – arch. Heinrich Ferstel, novorenesance, 1867-1871;
-
Státní opera (K.u.K Hofoper, později Staatsoper) – Eduard van der Nüll a August Sicard von Sicardsburg, romantizující eklektismus, 1861-1869;
-
budova Secese (Sezession), arch. Joseph Maria Olbrich, 1897-1898;
-
Dvorní hrad (Hofburg) – starší část z let 1668-1681, arch. Lukas von Hildebrandt a Joseph Emanuel Fischer von Erlach (a další), nové křídlo Neue Burg – 18811913 – arch. Karl von Hasenauer a Gottfried Semper;
-
Přírodovědecké muzeum a Umělecko-historické muzeum, novorenesance, architekti Gottfried Semper a Karl von Hasenauer, z let 1871-1890;
-
Parlament – arch. Theophil Hansen, historizující styl inspirovaný řeckou a římskou architekturou, realizace z let 1874-1884;
-
Nová radnice (Neues Rathaus) – arch. Friedrich von Schmidt, z let 1872-1883, novogotický sloh (vlámská gotika);
62
-
Lidové divadlo, původně Hradní divadlo (Volkstheater, Burgtheater) – arch. Karl von Hasenauer, Gottfried Semper, z roku 1888, historizující styl vycházející z italské renesance;
-
budova Vídeňské univerzity – Heinrich Ferstel, 1883;
-
budova Burzy – arch. Theophil Hansen, 1877;
-
Votivní kostel (Votivkirche) –arch. Heinrich Ferstel, 1856-1879, novogotický styl inspirovaný francouzskými gotickými kostely;
-
hotely Mariott, SAS (Radisson Blu Palais Hotel), Imperial, Plaza a další.
3.7.3.4 Sochy a pomníky
Mezi nejvýznamnější sochy a pomníky Ringstrasse náleží: -
pomník Marie Terezie – na náměstí Marie Terezie;
-
pomníky prezidentů – u nároží na Radničním náměstí;
-
sochařské dílo znázorňující lva – před budovou Vídeňské univerzity;
-
socha Goetheho – mezi budovou univerzity a Radničním parkem;
-
socha Schillera – v blízkosti Akademie výtvarných umění;
-
socha Krotitelů koní (Josef Lax), u schodiště budovy Parlamentu;
-
Aténská fontána s bohyní Pallas Athénou (Athenebrunnen) před budovou Parlamentu (Karl Kundmann; socha sem byla umístěna roku 1902);
-
pomník Liebenberga – u pozůstatku bastionu Mölker-Bastei.
3.7.3.5 Vegetační prvky
Po stranách okružní třídy jsou vysazena stromořadí (kromě dopravních křížení, zastávek a prostor před některými významnými budovami jako Státní opera). Na každé straně jsou jedna až tři řady stromů.
Jako alejové stromy byly v době založení třídy použity platany (Platanus x acerifolia (Ait.) Willd.), lípy (Tilia sp. L.) a pajasany (Ailanthus altissima (Mill.) Swingle). Pajasany v množství 2000 kusů byly přivezeny z města Rijeka, z místa jiných klimatických podmínek; stromy pak byly nedostatečně otužilé, navíc s vyššími nároky na kořenový prostor. Na Ringstrasse se hůře ujímaly, chřadly a byly postupně
63
nahrazovány smíšenými výsadbami jírovců (Aesculus hippocastanum L.), lip (Tilia cordata, Tilia sp.), javorů (Acer platanoides L.) a opět platanů (Platanus x acerifolia (Ait.) Willd.), které se k dosadbám používají dodnes. Pod stromy jsou úzké souvislé pruhy trávníku (v místech s dostatkem světla a vláhy), přecházející na méně příznivých místech v půdu téměř bez rostlinného krytu. V blízkosti budov se uplatňuje přenosná zeleň (palmy, stříhané zimostrázy, vavříny apod.). Mezi stromy se z původní výsadby dochovalo asi 40 platanů. V 90. letech 20. století zde dožíval poslední pajasan (blízko části okružní třídy Parkring 16).
Stromy samotné jako vegetační prvky rostou ve zhoršených ekologických podmínkách. Působí na ně zasolení v zimním období, klesající hladina podzemní vody nebo zmenšující se prostor pro kořeny (komunikace byly rozšiřovány a zpevňovány; dnes převažují souvislé asfaltové plochy). Mezi další stresové faktory patří činnost vandalů a psů.Výsledkem byly nekrózy, napadání živočišnými škůdci, houbami a mikroorganizmy a předčasný opad listů v době sucha (již od července). První souhrnné zásahy k ozdravění alejí byly provedeny v letech 1987-91. Znečištěný půdní substrát kolem kořenů byl ručně vybrán, podloží zkypřeno, ke stromům bylo do země bylo v hloubce 30 cm zabudováno podzemní zavlažování. Byly dodány chybějící živiny a nový substrát a zvýšeno ohraničení kořenových prostorů. Hned v následujícím roce se úpravy projevily zlepšením zdravotního stavu stromů a delší dobou olistění (listy zůstaly zelené až do podzimu).
Stromořadí jsou vzhledem ke svému rozsahu významným ekologickým prvkem v zastavěném centru města, kde zlepšují klimatické podmínky. Navazují na přilehlé parky a parková náměstí (Stadtpark, Volksgarten, Burggarten, Rathauspark, MariaTheresia-Platz) a menší parkově upravené plochy. Zvláštní ekologický význam mají přes 200 let staré exempláře platanů, které jsou zároveň výraznými estetickými prvky.
3.7.3.6 Společenské využití třídy
Požadavky na Ringstrasse jako středisko čilého obchodního ruchu se střetávaly s požadavky na vznik klidných promenádních zón. Přes obtížnost prosazení myšlenek o podobě a využití okružní třídy se její výstavba stala jedním z nejvýznamnějších
64
urbanistických zásahů ve Vídni 19. století, a dokonce inspirací pro další města (Kolín nad Rýnem, kde vznikla Ringstrasse o délce 5 km).
Třída sloužila vedle dopravních funkcí jako společensky významný městský prostor, místo setkávání; uvozovala významné budovy. Z hlediska členění komunikací zde byla korsa pro pěší a cesty pro jezdce na koni a pro kočáry, oddělené vysokými stromy v travnatém pásu nebo v jednotlivých kratších travnatých polích. Ještě v 70. letech 19. století byly volné prostory navazující na Ringstrasse na západě používány pro vojenská cvičení a slavní přehlídky; později zde byla pak postavena nová radnice.
Okružní třída je tradičním místem průvodů a přehlídek pořádaných na 1. máje, je místem k politickým manifestacím nebo k různým slavnostem. Dnes znamená především rušnou dopravní komunikaci, kde se ve střední části střídají auta, tramvaje, autobusy a místní dráha a mezi alejemi po stranách jsou vedeny stezky pro cyklisty (obvykle jedna po každé straně třídy) a chodníky pro pěší (1-2 vnější pruhy). Na širší části chodníků navazují hojné zahrádky restaurací a kaváren. Na některých místech pod korunami stromů a u zastávek jsou k dispozici lavičky. Třída je přes den vytíženým komunikačním prostorem a večer nebo o víkendech místem k procházkám a k setkání turistů nebo místních lidí.
3.7.4 Schwarzenberské náměstí – Schwarzenbergplatz Doba vzniku: 1873 (fontána), 1904 (parková úprava), 1945 (pomník Sovětské armádě) Autoři: Anton Gabrielli (fontána, 2. pol. 19. stol.), Alber Esch (pozdější zahradněarchitektonická úprava v polovině 20. století) Poloha: jižní část náměstí Schwarzenbergplatz, 3. okrsek Rozloha: přibližně 30 000 m²
Historický přehled
Název Schwarzenberské náměstí je používán od roku 1880 v souvislosti s umístěním jezdeckého pomníku rakouského politika a maršála Karla Filipa Schwarzenberga. Parkově upravená plocha se nachází v jeho jižní části. Náměstí bylo zřízeno v místech
65
bývalého koliště, zrušeného již v roce 1857 a následně rozparcelovaného. Roku 1870 zde byly založeny první travnaté plochy. Na hlavní podélné ose náměstí byla postavena a 23. října 1873 při příležitosti světové výstavy uvedena do provozu fontána Hochstrahlbrunnen, využívající vody přivedené do města ze 120 km vzdálené horské pramenné oblasti. Slavnostní ceremonie se účastnil císař František Josef I.; oslava byla završením výstavby dálkového vodovodu pro Vídeň, budovaného v letech 1869-1873.
Plány pro rozvod vody ve velkolepé fontáně s vysokými střiky zpracoval stavitel Anton Gabrielli. V návrhu uplatnil vztahy k astronomi a k průběhu roku. V letech 1905-6 byla fontána přestavěna a doplněna osvětlením vestavěným dovnitř. V rozlehlém kruhovém bazénu jsou umístěna seskupení kamenů, ze kterých jsou vedeny vodní střiky, vytvářející zvukovou a pohledovou.
Prostranství obklopující fontánu (mezi ulicí Rennweg a Prinz-Eugen-Strasse) bylo parkově upraveno v letech 1903-1904 poté, co byly dokončeny pozemkové úpravy (arondace).
V roce 1945 byl na jihovýchodní části náměstí Rudou armádou zřízen památník s názvem ‚Pomník k uctění vojáků sovětské armády‘ a náměstí bylo přejmenováno na Stalinovo. Nejprve tu na podstavci stál sovětský tank T-34, který byl po odchodu sovětské armády v roce 1955 nahrazen sochou sovětského vojáka na vysokém sloupovém podstavci. Socha tak převyšuje střik fontány a narušuje původní historickou kompozici. Za sochou je půlkruhové sloupořadí. Parkovou úpravu jeho okolí navrh Albert Esch.
V letech 2002-2004 proběhla nová úprava náměstí podle plánů španělského architekta Alfreda Arribase. Snahou bylo řešit komplikovaná dopravní křížení. Podle jeho plánů vzniklo na různých místech náměstí nové osvětlení, zabudované do země, které má přinášet zvláštní světelné efekty. Byly zároveň odstraněny drobné plochy zeleně, a tato skutečnost se stala předmětem kritiky.
66
Vývoj kompozice
Fontána byla od počátku svého založení na náměstí dominantním prvkem kompozice. Bazén je jednoduchý kruhový, s nízkým obrubníkem, mírně ozdobně profilovaným. Na dno jsou seskupeny rozrušené balvany, připomínající čínskou kamennou zahradu. Největší skupina je uprostřed, a z ní jsou vedeny nejvyšší střiky. Kolem jsou na dně roztroušeny menší skupiny. Fontána je vodní hrou, divadlem s proměnlivými proudy vody, a se zvukovým efektem velkého vodopádu. Když fouká vítr, zanese vodu z vysokých střiků v podobě jemného deště daleko do okolí. Celý dramatický výjev zjemňuje řada menších pramínků, tryskajících z obrubníku obloukem ke středu bazénu.
Později vztyčený pomník sovětské armády mění kompozici prostoru náměstí. Socha sovětského vojáka, postavená na vysokém podstavci (sloupu), za zády s kolonádou, přejímá roli centrálního prvek kompozice. Fontána se pak může jevit jako jeho doplněk, zvlášť v zimě ve stavu bez vody. V létě není dominance tak jednoznačná – kolonáda je vidět, ale socha vojáka se ztrácí za sloupem vody. Záleží také na vzdálenosti pozorovatele: z dálky dominuje pomník, z blízka (také díky zvuku) fontána.
Dřeviny jsou rozmístěny na trávníku nepravidelně, připomínají obvyklý parkový styl devatenáctého století, volně navazující na anglické krajinářské tradice. Plocha je zdobena okrasnými výsadbami letniček ve formálně upraveném záhonu.
Zajímavou stavbou náměstí je budova francouzského velvyslanectví 1904-1912 ve stylu francouzské secese, plány zhotovil architekt Georges Chédanne.
Architektonické objekty a sochařská díla
Dnešní podoba náměstí je výrazně ovlivněna sochařovými díly, pocházejícími z 19. a 20. století; pozdější objekty (z poloviny 20. století) změnily atmosféru prostoru. V současnosti se na náměstí nacházejí následující díla: -
jezdecký pomník: znázorněn je princ Karl Philipp hrabě Schwarzenberg, rakouský polní maršál z dob Napoleona (po něm je pojmenováno náměstí), pomník pochází z 19. století;
67
-
pomník osvobození sovětskou armádou, se sochou vojáka Rudé armády se zbraní a vlajkou, zobrazeného v nadživotní velikosti (12m včetně vlajky) na sloupovitém podstavci vysokém 20 m; nahradil tank T34 umístněný sem v letech 1945-1955; pomník zřízen Rudou armádou v polovině 20. století;
-
pomník: Eduard Suess – geolog, který se velkou měrou zasloužil o postavení dálkového vedení vody; vytvořil sochař Franz Seifert v roce 1928; pomníky za vlády Národního socialismu odstraněn, r. 1951 umístěn před Spolkový geologický ústav a v r. 1969 navrácen na Schwarzenberské náměstí.84
Vegetační prvky
Ke starým esteticky i ekologicky hodnotným dřevinám, pocházejícím z doby založení, patří jerlín japonský (Sophora japonica L.), lípa srdčitá (Tilia cordata Mill.), javory (Acer campestre L., A. platanoides L.), borovice černá (Pinus nigra Arnold), tis (Taxus baccata L.). Z dalších dřevin zde lze najít zimostráz (Buxus sempervirens L.), zeravy (Thuja orientalis (L.) Franco a Th. orientalis ’Aurea’) a z pozdější doby stříbrný smrk pichlavý (Picea pungens ‚Glauca‘). Pod skupinou borovic je působivý půdní pokryv tvořený okrasnými travinami.
Společenské využití parku
Z celé parkově upravené plochy 19. století bylo postupně ubíráno ve prospěch výstavby dopravní infrastruktury. Pozůstatek parkové úpravy náměstí je soustředěn kolem fontány a pomníku sovětského vojáka. Náměstí je v současnosti využíváno především jako komunikační prostor a průchod mezi okolními ulicemi, zatíženými dopravou a hlukem. Okolí fontány slouží ke krátkodobému odpočinku obyvatel a turistů.
84
BERGER, Eva, Historische Gärten Österreichs, Band 3, Böhlau Verlag, Wien 2004, s. 143.
68
3.7.5 Karlovo náměstí – Karlsplatz Doba vzniku: 1894-99, 1971 (základní kompozice parkové úpravy), 2006 Autoři: Sven-Ingvar Andersson (základní kompozice parkové úpravy) Poloha: Lothringerstrasse, 4. okrsek Rozloha: 24 314 m²
Historický vývoj
Původně se na místě náměstí rozprostírala volná krajina navazující jižně na městské jádro. V roce 1211 zde vznikla první předměstská obec zvaná Wieden, kterou s městem Vídeň spojoval most přes neregulovaný tok řeky Vídeňky (Wienfluss).
Po vítězství nad Turky koncem 17. století se prostor obce stal součástí koliště, ležícího před hradebním systémem a podléhajícího zákazu zastavění. Ovšem již v roce 1716 začal být na vyvýšeném místě stavěn kostel Karlskirche, který je považován za jednu z nejvýznamnějších barokních staveb Vídně. Plány zhotovil Johann Bernard Fischer von Erlach. Hlavní osa kostela je orientována na Hrad – Hofburg. Stavba byla dokončena v roce 1739. Později byl vedle kostela postaven c. k. Polytechnický institut (k.k. Polytechnisches Institut), dnes Technická univerzita (Technische Universität). Objevily se první podněty k úpravě plochy před těmito budovami. V letech 1865-68 byl postaven Dům Umělců (Künstlerhaus) s průčelím obráceným k řece Vídeňce a v letech 1867-70 následovala výstavba budovy Hudebního spolku (Musikvereinsgebäude, architekt Theophil Hansen). Obě stavby jsou v neorenesančním slohu. Náměstí bylo dlouhou dobu využíváno jako skladiště vojenských povozů, pásla se tam stáda krav a vepřů. Roku 1850 byl kamenný most přes řeku nahrazen velkým Alžbětiným mostem (Elisabethbrücke). Po zboření hradeb a zřízení vzdálenější okružní cesty Lastenstrasse (zvané Zweierlinie) se stalo Karlovo náměstí rušnou křižovatkou mnoha cest.
Roku 1894 byla uskutečněna konečná regulace řeky Vídeňky, která byla ve velkých úsecích svého toku zaklenuta a kanalizována, také podél celého obvodu Karlova
69
náměstí. Spolu s regulací řeky byla budována městská dráha. Na nových plochách byly vedeny dopravní cesty pro auta, tramvaje a další dopravní prostředky. V této době navrhl Otto Wagner obě stanice městské dráhy, které se dnes nacházejí v severní části Karlova náměstí.
Otto Wagner byl autorem zajímavého, ale nerealizovaného návrhu na novou podobu náměstí z roku 1909, s převážně architektonicky formální kompozicí v duchu secese. Parková úprava náměstí by byla pravidelně rozvržena podél tří sbíhajících se os, které by vycházely z budovy kostela (východní osa), z hlavní budovy technické univerzity (střední osa) a volně od vedlejší budovy Waaren Halle, kde dnes stojí knihovna TU. Před kostelem měl stát pomník císaře Karla VI. a v místě sbíhání tří os velké hodiny, umístěné na sloupu uprostřed zpevněné plochy (Transparente Uhr). Stanice městské dráhy (dnešního metra) měla zůstat otevřená – bez zaklenutí, podobně jak je tomu dodnes u stanice Stadtpark. 85
Mezi lety 1894 a 1971 byla na úpravu Karlova náměstí vypsána řada soutěží, byly vytvořeny různé plány řešení a předneseno mnoho myšlenek. Karl Mayreden vypracoval r. 1899 detailní plány pro uspořádání náměstí, kde musel vyřešit především složitou dopravní situaci – trasy tramvají, městské dráhy (zvané tehdy ‚podzemní dlážděná dráha‘ – Unterpflasterbahn) a napojení okolních ulic. Cesty byly vedeny osově na budovu kostela a polytechniky. Další návrhy na úpravu prostoru podali Otto Wagner a Friedrich Ohmann, ty ale zůstaly neuskutečněny.
V roce 1971 byla plánována výstavba metra a zároveň vypsána další soutěž na úpravu Karlova náměstí. Zvítězil návrh, který vypracoval dán Sven-Ingvar Andersson. Tento návrh byl prvním návrhem celkové úpravy náměstí, který byl z převážné části realizován. Dopravní sítě byly jsou dnes podle něj vedeny podél severní strany náměstí, až za staničními pavilony podzemní dráhy od Otto Wagnera. Tím bylo dosaženo zvětšení plochy Resselova parku. Návrh měl podtrhnout urbanistickou strukturu náměstí zdůrazněním nejvýznamnějších staveb. Budova kostela se zrcadlí na hladině velké vodní nádrže. Sochařskou výzdobu doplnila plastika Hill Arches; toto dílo poskytl jeho autor, anglický sochař Henry Moore. V roce 1977 byla zřízena pěší zóna v západní
85
Oliwa, Eva (red.): Der Karlsplatz in Wien, Magistrat der Stadt Wien, 1981, s. 57
70
okrajové části náměstí, která zohledňovala přítomnost Domu Umělců (Künstlerhaus), budovy Hudebního spolku (Musikvereinsgebäude) a budovu obchodní akademie (Handelsakademie). Mezi lety 1991 a 1992 byla na západní straně realizována stavba Umělecké síně (Kunsthalle; architekt Adolf Krischanitz).
Na severozápadním konci Karlova náměstí (za silnicí) se nachází Girardipark, který je pojmenován po herci hradního divadla (Alexander Girardi, 1850-1918). Zde se nachází jeden ze vstupů do podzemní dráhy Vídně. Na druhém konci náměstí je prostor vymezený jako Esperantopark a v něm pomník věnovaný zakladateli jazyka Esperanto, kterým byl Dr. Ludwig Zamenhof.
Dnes vedou přes náměstí (nebo pod ním) tři tramvajové linky, tři trasy metra, lokální dráha do Badenu (kopíruje tramvajovou trať), dvě autobusové linky a trolejbusy. Denně je přes náměstí přepraveno přibližně 300 000 lidí. Ústí sem důležitá příjezdová cesta ze západu, vedoucí Vídeňským údolím, a individuální automobilová doprava se rozděluje směrem k vnitřnímu městu, na Ring, k ‚druhé linii‘ (ulici Lastenstrasse) nebo na jih. Projíždí tudy denně 70-80 tisíc aut. Dešťová voda je z náměstí odváděna do koryta kanalizované řeky Vídeňky. Podél něj probíhají dvě hlavní kanalizační stoky (pravý a levý sběrný kanál).
Podzemní prostor metra a jeho podchodů byl dlouho místem pobytu a setkávání sociálně problematických osob. Tento stav měla zlepšit nová úprava parku z let 2006-7, zahrnující zřízení policejní hlídací stanice u západního vyústění podchodu.
Vývoj kompozice
Náměstí bylo roku 1946 místem, kde se setkávala nepřehledná změť ulic, cest a komunikačních propojení, s nahodile rozmístěnými dřevinami. Zvlášť při příchodu z centra nebo z náměstí Naschmarkt bylo patrné, že náměstí je obří křižovatkou všech možných dopravních prostředků. Chodec směřující od centra k jihu musel překonávat rušné dopravní komunikace pomocí podchodů. Po poslední úpravě je již možné projít náměstí přímo, povrchovou komunikací, nebo zvolit podchod.
71
Dominantní stavbou je stále kostel sv. Karla Boromejského, orientovaný vůči ostatním budovám na šikmo. Vodní plocha bazénu před ním jej plynule propojuje s parkem a pohledově zvětšuje prostor ovládaný kostelem. Následuje Resselův park, s pozůstatkem osové kompozice podle průčelí budovy TU (Polytechnického institutu), před kterým stojí socha Ressela. Pomník byl před budov umístěn v r. 1862; byl původně určen pro město Trier. Od uvedeného roku je používán název Resselpark.86
Výsadby zeleně tohoto zvláštního parku jsou situovány do vyvýšených ostrůvků organického tvaru, zasazených do zpevněné plochy náměstí, ostatní povrchy jsou asfaltové nebo dlážděné. Po odklonu dopravy na severní stranu se parkové náměstí stalo klidnějším místem k pobytu a načerpání sil; park je vybaven drátěným mobiliářem. Samostatnou částí jsou dětská hřiště oddělená nízkými ploty. Podle představ Anderssona měl být pro chodce park přístupný přímo z metra a měl být oproštěn od vlivu dopravy tak, aby bylo možno jej nerušeně projít z jednoho konce na druhý. Otevřené průchody do metra a k nim svažující se terén jsou typickým prvkem dobových městských architektonických řešení. Těžištěm úprav 70. let byl Resselpark, Girardipark a severní část Karlova náměstí.
Sochařská díla
V parku je řada sochařských děl: -
bronzová socha autor Anton Fernkorn, 1862: znázorněn Josef Ressel, vynálezce lodního šroubu;
-
bronzová
Dětská
a
Žabí
fontána,
autor
Viktor
Tilgner,
vytvořeno
podle originálního modelu zesnulého umělce, 1902; -
mramorová socha – sedící postava, autor Rudolf Weyer, 1908: znázorněn skladatel Johannes Brahms;
-
mramorová busta, autor Franz Seifert, 1932, odstraněna 1938, znovu vystavena 1948: Siegfried Maraus, vynálezce automobilu s benzínovým pohonem;
-
bronzová busta autor Carl Philipp, 1933, za války odstraněna, znovu vystavena 1945: Josef Madersperger, vynálezce šicího stroje;
86
AUBÖCK, Maria; RULAND, Gisa. Grün in Wien. Falter Verlagsgesellschaft, Wien 1994, s. 144.
72
-
oválná plastika Hill Arches – ‚Navršené oblouky‘, autor Henry Moore, 1978; dílo je zasazeno na okraj vodní nádrže před Karlskirche.87
Vegetační prvky
Dnešní podoba Resselova parku pochází ze 70. let a z úprav v r. 2006, při nichž byly osazeny svahy nad podchody do metra. Staré stromy byly během úprav v 70. letech ponechány bylo k nim dosazeno 300 nových jedinců, převážně do malých skupin. Cílem bylo vyvolat dojem ‚zalesněného‘ městského centra. Byl hojně využíván břečťan jako půdopokryvná rostlina a pro ozelenění podpůrných zdí.
Mezi dřevinami dnes dominují letité platany, z nichž mnohé dosahují stáří přes 100 let. Dalšími taxony jsou břestovec západní (Celtis occidentalis L.), lípy (Tilia L.), velmi stará líska turecká (Corylus colurna L.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior L.), tis (Taxus sp.) borovice černá (Pinus nigra Arnold). Podrosty tvoří po nové úpravě kromě břečťanu také nízké druhy travin převážné domácích jako bika nebo ostřice (Luzula luzuloides (Lam.) Dandy et Wilmott, Carex sp.) a bambusy. Na slunných svazích a vyvýšených záhonech převládají trvalky, polokeře a traviny – svíčkovec (Gaura lindheimeri Engelm. & Gray) a levandule úzkolistá (Lavandula angustifolia Mill.), doplněné ostřicemi (Carex sp.), nebo jsou vysazeny letničky jako sporýš argentinský (Verbena bonariensis L.). Betonové okraje vstupů do podchodu do metra jsou pokryty větvemi vistárií (Wisteria Nutt.).
Společenské využití parku
V parku jsou dětská hřiště, různá pro děti různého věku. Je tu (na přání obyvatel) umístěno velké množství laviček a jiných ploch k sezení. K odpočinku a občerstvení slouží kavárna, která je součástí stanice podzemní dráhy Otto Wagnera, nebo malá zahradní restaurace se zahrádkou, situovaná na vyvýšeném místě pod korunami stromů. Restaurace je v provozu již od roku 1873. Druhý pavilon stanice metra byl přeměněn na malé muzeum představující dílo Otto Wagnera, je součástí Muzea města Vídně (Wien Museum). V Síni umění (Kunsthalle) se nyní nachází kavárna.
87
AUBÖCK, Maria; RULAND, Gisa. Grün in Wien. Falter Verlagsgesellschaft, Wien 1994, s. 144.
73
Za příznivého počasí je park intenzivně využíván ke krátkodobé rekreaci, v hřištích bývá hodně dětí, místa k sezení jsou využívána staršími občany, turisty a studenty škol v okolí. Východní a jižní částí parku vede stezka pro cyklisty.
3.7.6 Parkové náměstí Friedricha Schillera Doba vzniku: 1876-78 Autoři: Josef Siebeck (ředitel vídeňských městských zahrad) Poloha: Schillerplatz, 1. okrsek Rozloha: 7 000 m²
Historický vývoj
Parkové náměstí
o rozloze 0,7 ha bylo založeno na místech bývalého tržiště
v návaznosti na výstavbu budovy Akademie výtvarných umění. Budova byla postavena v letech 1872-76. Plánování a realizace parku severně od ní následovala v letech 187678, autorem úpravy byl ředitel městských zahrad Rudolf Siebeck. V centrálním prostoru, na široké hlavní ose, byl postaven pomník Friedricha Schillera. Do dvou parkově upravených částí byla umístěna řada soch a mobiliář k sezení. Další úpravy byly minimální, náměstí se zachovalo v podobě blízké konci 19. století.
Kompozice
Park leží mezi úsekem okružní třídy u budovy Opery (Opernring) a Obilným trhem; Jeho střední část propojuje budovu Akademie výtvarných umění na jižní straně a Goethův památník na severní straně. V blízkosti náměstí se nachází Hradní zahrada (Burggarten), budova Státní opery, Muzeum umění a Přírodovědné muzeum, budova Secese (Sezession) a tržiště s lahůdkami (Naschmarkt). Úprava parku odpovídá vídeňskému stylu uplatněnému u podobných ploch při na Ringstrasse.
Kompozice parku je rozvinuta přibližně symetricky po obou stranách hlavní osy, vycházející z budovy Akademie a dělící příčně park na dvě stejně velká obdélníková
74
pole. Uprostřed, na hlavní ose je bronzový památník věnovaný básníku Friedrichu Schillerovi. Kolem pomníku je zpevněná plocha s lavičkami. Na centrální část navazují travnaté plochy se skupinami atraktivních dřevin. Plochy jsou lemovány cestami a okraje polí vyplňují zapojené skupiny dřevin (keře, stromy). Kolem centrálního prostoru, u cest a podél vnějšího obvodu parku jsou rozmístěny další pomníky (většinou busty) a lavičky. Koruny vzrostlých stromů přesahují do okolí.
Sochařská díla
Na náměstí je řada pomníků, věnovaných významným osobnostem: -
bronzový pomník (uprostřed): Friedrich Schiller (sochař Johann Schilling), postaven roku 1876;
-
mramorový pomník: Anastasius Grün (sochař Karl Schwerzek, 1891);
-
mramorový pomník (busta): Nikolaus Lenau (sochař Karl Schwerzek, 1891);
-
pomník Josefu Weinheberovi, přemístěný sem r. 1940;
-
pomník Otto Wagnerovi (umístěn sem 1959; sochař Josef Hoffmann; pomník stál od r. 1930 na náměstí Ballhausplatz);
-
pomník Franze Werfela, věnovaný arménskými občany koncem 20. století.88
Vegetační prvky
K nejvýznamnějším dřevinám parku patří: -
jírovec maďal (Aesculus hippocastanum L.),
-
jerlín japonský (Sophora japonica L.),
-
paulovnie plstnatá (Paulownia tomentosa (Thunb.) Steud.),
-
liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera L.),
-
katalpa (Catalpa bignonioides Walt.) – velmi vzrostlý exemplář na okraji parkově upravené plochy,
88
-
javor klen (Acer pseudoplatanus L.),
-
buk lesní (Fagus sylvatica L.),
-
jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba L.),
-
tis (Taxus baccata L.).
BERGER, Eva, Historische Gärten Österreichs, Band 3, Böhlau Verlag, Wien 2004, s. 89.
75
Společenské využití parku
Parkové náměstí tvoří přechodnou zónu mezi 1. a 6. okrskem a je místem odpočinku a setkávání studentů Akademie, zaměstnanců úřadů nebo obyvatel bytových domů blízkých čtvrtí. Turisté navštěvují toto místo méně; leží sice v centru města, ale stranou hlavních turistických tras.
3.7.7 Parkové náměstí Roberta Stolze Doba vzniku: 1905, 2003 Autoři: Rudolf Siebeck, úprava proběhla pravděpodobně r. 1905 Poloha: Robert-Stolz-Platz, 1. okrsek Rozloha: 570 m²
Historický vývoj
Náměstí je zajímavým dokladem vývoje Okružní třídy v současnosti. Jedná se o plošně malé náměstí, původně parkové, na kterém které byla v roce 1905 založen trávník. Náměstí bylo v roce 2003 nově upraveno při výstavbě podzemních garáží, které jsou pod ním, a kromě trávníku jej zdobí keře růží.
Kompozice
Náměstí osově navazuje na budovu Akademie a Schillerův park a poskytuje průhled z Okružní třídy k budově Akademie. Pohledově propojuje pomníky dvou významných německých básníků – Schillera (na stejnojmenném náměstí) a Goetha na Okružní třídě.
Sochařská díla
Náměstí zdobí bronzová busta, na níž je zachycen hudební skladatel Robert Stolz (1880-1975). Autorem je sochař Heribert Rath a dílo sem bylo umístěno r. 1975.
76
Vegetační prvky
Ve výsadbě byly použity ‚růže Roberta Stolze‘
(Robert-Stolz-Rosen). Jedná se
o červeně kvetoucí polyantky Rosa ‚Europaeana‘ a Rosa ‚Lili Marlen‘, které vyšlechtil Holanďan De Ruitert. Odrůda je esteticky působivá – atraktivní květy jsou poloplné, s vyčnívajícími zlatožlutými tyčinkami, a vydávají intenzivní vůni
(odrůdy byly
pokřtěny osobně Robertem Stolzem v roce 1973).
Společenské vyžití parku
Parkově upravená plocha je pohledovým a dopravním propojením, zejména pro pěší, mezi rušnou okružní třídou Ringstrasse a okolím budovy Akademie. Slouží ke krátkodobému odpočinku a jako nástupní prostor budovy Akademie.
3.7.8 Náměstí Marie Terezie – Maria-Theresien-Platz Doba vzniku: 1884-1888 Autoři: zahradník Adolf Wetter, baron Hasenauer Poloha: podél ulice Burgring, 1. okrsek Rozloha: přibližně 34 000 m²
Historický přehled
Náměstí se nachází jihozápadně od Hradu, na území bývalého koliště. Rozkládá se mezi dvěma novorenesančními budovami dvorních muzeí (přírody a dějin umění), které jsou dílem architektů Gottfrieda Sempera a Karla von Hasenauera. Plocha byla plánována jako část nakonec nerealizovaného Císařského fóra. František Josef I. roku 1866 rozhodl, že na tomto území, patřícímu císařskému dvoru, bude založen park nebo zahrada. Komise pro rozšiřování města navrhla vytvořit zde plochu zeleně ve francouzském stylu, ale ‚bez alejí nebo skupin stromů‘. Plány vytvořil Adolf Wetter v r. 1884 a roku 1888 byly zahradní úpravy dokončeny a zároveň byl odhalen pomník Marie Terezie. Výslednou podobu náměstí popsal roku 1891 August Czullik takto: „(Zahrady) byly provedeny podle plánů stavitele c. k. dvorních muzeí, barona
77
Hasenauera, a jsou založeny ve stylu odpovídajícímu mohutným budovám. Park byl osazen převážně stálezelenými rostlinami, které nepřekáží pohledu na stavby a na velkolepý pomník císařovny Marie Terezie. Na zeleném pozadí navíc dobře vyniknou mistrovsky provedená mramorová sousoší v bazénech. Celý vnější okraj zahrady je osazen červeně kvetoucími jírovci.“89
Kompozice Základní rozvržení vtiskl prostoru mezi muzei dvorní zahradník Adolph Wetter90; je zde osově souměrná barokizující kompozice s monumentálním pomníkem na křížení os – příčné (kratší) osy vycházející z průčelí obou budov a na ní kolmé podélné osy. Park je jimi rozdělen na 4 pole, lemovaná u muzeí nízkými stříhanými plůtky. Do jejich středů jsou situovány kruhové bazény se sochařskou výzdobou a menšími vodními střiky. Pole jsou terénné mírně modelována, vnitřní části jsou snížené; na trávnících jsou rozptýleny kulovité a kuželovité útvary z tvarovaných tisů a zeravů. Seskupení je geometricky pravidelné, i když tato pravidelnost není na první pohled patrná.
Hlavní cesty vedou po dvou kolmých osách a střetávají se u památníku Marie Terezie. Směrem k Muzejní čtvrti (Museumsquartier) se terén mírně zvedá a je překonáván barokizujícím schodištěm se sochami Krotitelů koní po stranách. Další cesty vedou po obvodu náměstí a menší cesty se zpevněnými plochami zpřístupňují odpočinkové prostory kolem fontán, vybavené lavičkami.
K monumentálním hlavním vstupům budov vedou z náměstí schodiště s mírnými stupni, po stranách doplněné rampami. Na náměstí zůstaly zachovány historické sloupy lamp a lavičky s opěradly imitujícími větvoví stromů.
Náměstí je ze dvou stran uzavřeno budovami muzeí, směrem na jih (k Muzejní čtvrti) schodištěm, kamennou balustrádou a výsadbami borovic a tisů, směrem k Ringstrasse alejemi, stříhaným plotem z tisu a železným kovaným plůtkem.
89 90
BERGER, Eva, Historische Gärten Österreichs, Band 3, Böhlau Verlag, Wien 2004, s. 85. HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 91.
78
Aleje z jírovců, které zmiňuje Czullik, rostou vně areálu (na opačné straně budov než je parkově upravené náměstí). Skupiny borovic černých jsou vysazeny na okrajích parku v blízkosti Ringstrasse a podél budov muzeí. Zpevněné plochy jsou štěrkové.
Parkové náměstí na rozdíl od jiných historických parků a zahrad na Okružní třídě vyniká zachovalostí historické kompozice, včetně použitých rostlinných nebo neživých materiálů. Představuje jedinečný doklad formálně uspořádaného okrasného náměstí doby historismu.
Sochařská díla
Prostor dotvářejí následující díla: -
pomník Marie Terezie a jejích poradců, v nadživotní velikosti – sochař Caspar (Kaspar) von Zumbusch; pomník postaven v letech 1874-78 a odhalen r. 1888;
-
mramorová sochařská výzdoba v bazénech s tématy tritonů a najád – sochaři Anton Schmidgruber (dvě sousoší), Edmund Hoffmann von Aspernburg (jedno sousoší) a Hugo Haerdtl (jedno sousoší);
-
dvě sousoší s názvem Krotitelé koní (u schodiště k Muzejní čtvrti) – navrhl Theodor Riedl 1883-1891, realizoval Gustav Jahn 1892-93.
Vegetační prvky
Parkově upravená plocha je formálně rozvržena. Nejsou zde exempláře vzrostlých stromů, všechny dřeviny jsou do různé míry tvarovány. Povrchy tvoří trávník nebo zpevněná štěrková plocha. Největší prostorový podíl mezi dřevinami zaujímají stříhané útvary z tisu (Taxus baccata L.) a v menší míře ze zeravů (Thuja occidentalis L.). Některé útvary zahrnují oba tyto druhy, které se prorůstají a je těžké určit, který je původní. Na okrajích parku se uplatňují skupiny borovic černých (Pinus nigra Arnold) a na vnějším obvodu za budovami muzeí aleje jírovců (Aesculus x carnea Hayne).
Společenské využití parku
Park je navštěvován především turisty, procházejícími jím cestou k muzeím, nebo hledajícím klidné místo k odpočinku v blízkosti rušné okružní třídy. Není zde tak velké 79
množství laviček jako v jiných parcích ani možnost posezení ve stínu stromů. Oblíbeným místem k odpočinku jsou (i přes zákaz) menší travnaté plochy mezi tvarovanými dřevinami.
3.7.9 Hradní zahrada – Burggarten Doba vzniku: 1818-19 Autoři: Ludwig von Remy (nebo Rémy), Franz Antoine starší a mladší Poloha: Burgring, 1. okrsek Rozloha: 38 000 m²
Historický přehled
Hradní zahrada, nebo též zahrada Hradu, navazuje na aleje Okružní třídy a je součástí hradního areálu. Je jedním ze středně velkých parků Vídně, s nádhernými exempláři stromů a cenným secesním skleníkem.
Dějiny zahrady se začaly odvíjet od doby, kdy francouzské okupační jednotky vyhodily do povětří hradní bastion (1809). Již dříve byly uvnitř areálu Hradu menší zahrady. Nově upravené plochy byly nazvány Dvorní a Císařská zahrada. Rakouský císař František I., zvaný květinový císař, se zajímal o botaniku a o zahradní umění a údajně se zde podílel na zahradnických pracích. Jeho nářadí je dodnes uchováváno v Spolkovém depozitu movitých předmětů (Bundesmobiliendepot)91.
Podle plánů ředitele stavby Hradu Ludwiga von Remyho byla dnešní hradní zahrada založena jako privátní zahrada Císařského dvora (pro Františka I.). Zahradní úpravy provedl dvorní zahradník Franz Antoine starší v letech 1818-19. Areál se nachází u postranních traktů Hradu a původně byl na úrovni koliště. V letech 1822-25 byla podle návrhu Remyho zřízena nová kovová konstrukce skleníku; jako ‚zimní zahrada‘ (Wintergarten) je označena ještě na plánu zahrady v knize A. Czullika (1890). Od roku
91
AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 55.
80
1901 jej na témže místě nahradila stavba skleníku s ocelovou konstrukcí od Fr. Ohmanna, budovaná od roku 1891.92
Roku 1863 byla zahrada rozšířena směrem k ulici Goetheho (Goethegasse) a k Hradnímu okruhu (Burgring) a byla ohraničena litinovou mříží. Roku 1881 byla rozloha zahrady zmenšena v důsledku výstavby Nového hradu (Neuburg). V roce 1919 byla zahrada přejmenována na Hradní zahradu (Burggarten) a zpřístupněna veřejnosti. Od té doby je zahrada majetkem Rakouské republiky a je spravována organizací Spolkové zahrady (Bundesgärten). V 70. letech 20. století upoutalo pozornost veřejnosti nově vzniklé Hnutí pro Hradní zahradu (Burggartenbewegung), které požadovalo volný přístup na travnaté plochy pod heslem „Rasenfreiheit!“ (Svobodu trávníkům!). Dnes je povoleno na trávnících pobývat a pořádat pikniky.
Kompozice
Je zde několik vstupních bran, které poskytují návštěvníkovy různé dojmy a výjevy. Sochy Abrahama a Svaté Kláry stojí na Ulici Goetheho připraveni varovat před nástrahami světa, zatímco z blízkosti Okružní třídy vítá návštěvníky ze svého pomníku Mozart. V blízkosti rostou velké tisy a skupiny čínských keřových pivoněk s výraznými barevnými květy, které podtrhují zdobný charakter zahrady. Zahrada se mírně svažuje od zárubních zdí ke střední části s vodní plochou.
Okolí vodní hladiny, zdobené květinovou výsadbou, je klidným místem uprostřed města. Velké stromy zastiňují plochy rozsáhlých trávníků. Pod stromy jsou skupiny keřů a prostory vymezené živými ploty, s místy ke hrám a s pískovištěm. Do oplocení zahrady je zabudováno osvětlení elektrickými lampami.
Sochy a pomníky
Do zahrady je orientovaná jihovýchodní fasáda Nového hradu (křídla
stavěného
v letech 1881-1913) s mohutným středním rizalitem, na kterou navazuje kamenná zahradní terasa, realizovaná podle plánů Ludwiga Baumanna. Je zdobena zábradlím 92
HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 101; podle AUBÖCK (1994) byl skleník stavěn až v letech 1902-3.
81
s kamennými vázami, květinovými koši a postavami putti. Schodištěm situovaným uprostřed lze sejít do snížené části zahrady.
Stavební dominantou je vedle Hradu také skleník, nacházející se podél severního okraje zahrady. První skleník – zimní zahrada, postavený podle plánů L. Remyho ve 20. letech 19. století, byl stavbou vycházející z klasicismu, 180 m dlouhou, s vysokými úzkými okny a antikizujícími sloupy. V zimní zahradě pěstoval zahradník Franz Antoin starší vzácné rostliny a vytvořil zde salonní atmosféru.
Nový skleník s litinovou konstrukcí, dokončený roku 1901 (nebo 1903) podle plánů F. Ohmanna, je ve stylu secese, s bohatými dekoracemi, soustředěnými na dvou kamenných nárožních a jednom centrálním rizalitu. Na sochařské výzdobě se podíleli sochaři Rudolf Weyr, Edmund Hellmer a Josef Václav Myslbek (1848-1922; v rakouské literatuře uváděn jako Josef Myselbeck). Podoba skleníku byla inspirována řadou slohů: vedle sochařských ornamentů vídeňské secese jsou zde patrné pozdně klasicistní architektonické formy a barokní ozdoby. Je použito více druhů přírodního kamene světlých barev, jak je pro stavby Ohmanna typické.
Skleník v Hradní zahradě je jedním z historicky a umělecky nejhodnotnějších objektů tohoto typu; od roku 1995 je renovován. Terasu před ním navrhl arch. Baumann. Realizována byla r. 1909. Balustrádové zábradlí, podobné jako u křídla hradu, zakončuje zeď podpírající terasu podél budovy hradu a skleníku. Z terasy před skleníkem vychází dolů do zahrady dvouramenné schodiště, v jehož středu je nika s umělými krápníky. Baumann je také autorem bohatě zdobené brány Albrechtthor, vedoucí k ulicím Goethegasse a Augustinerrampe.93
Sochy a pomníky zahrnují díla: -
jezdecká socha Františka I. (sochař Balthasar Moll, 1781), původně stála v ‚Rajské zahradě‘ (Paradiesgartel), do parku byla přemístěna v roce 1819;
-
pomník císaře Františka Josefa I. (sochaři Joseph Tuch a Karl König, 1904), pomník sem byl přemístěn v roce 1957 z Vídeňského Nového města (Wiener Neustadt);
93
BERGER, Eva, Historische Gärten Österreichs, Band 3, Böhlau Verlag, Wien 2004, s. 80.
82
-
Mozartův pomník (sochaři Joseph Tuch a Karl König), pomník stál původně na náměstí Albertiny (Albertinaplatz); do parku byl umístěn v roce 1953 po opravách škod způsobených bombardováním za války. 94
Vegetační prvky
V zahradě je několik pozoruhodných dřevin, jako skupina jírovců drobnokvětých nebo vzrostlý exemplář libanonského. U cesty k níže položeným lučním partiím se nachází zkamenělé dřevo. Jedna část zahrady (vedle ulice Goetheho) je vymezena pro umístění přenosných rostliny, které jsou používány při hradních slavnostech.
Mezi dřevinami v zahradě se vyskytují následující taxony: -
javor lysý (Acer glabrum Torr.),
-
jírovec drobnokvětý (Aesculus parviflora Walt.),
-
pazerav sbíhavý (Calocedrus decurrens (Torr.) Florin),
-
habr obecný převislý (Carpinus betulus L. ’Pendula’),
-
cedr libanonský (Cedrus libani A. Rich),
-
zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum S. et Z. ex Miq.),
-
buk lesní (Fagus sylvatica L.),
-
buk lesní červenolistý (Fagus sylvatica L ’Atropunicea’; syn. F. sylvatica f. atropurpurea Kirchn.),
94
-
jasan ztepilý, zlatolistý (Fraxinus excelsior L. ’Aurea’),
-
jasan zimnář (Fraxinus ornus L.),
-
svitel latnatý (Koelreuteria paniculata Laxm.),
-
šácholan (Magnolia L. sp.),
-
paulovnie plstnatá (Paulownia tomentosa (Thunb.) Steud.),
-
platan východní (Platanus orientalis L.),
-
dub letní, s úzkou korunou (Quercus robur L. ’Fastigiata’),
-
trnovník akát (Robinia pseudoacacia L.),
-
jerlín japonský (Sophora japonica L.),
-
lípa plstnatá (Tilia tomentosa Moench.).
AUBÖCK, Maria, RULAND, Gisa, Grün in Wien, 1994, s. 59.
83
Využití parku
Císařská zahrada byla soukromá, otvíraná veřejnosti; v pravidelných intervalech bylo možné navštívit také skleník, kterého si velmi cenil císař František I. Skleník představoval sbírku rostlin a nesl také výchovnou funkci.95
Zahrada je hojně navštěvována turisty. Centrální, pod terén zapuštěný prostor s trávníky kolem jezírka nebo řady laviček podél cest jsou vyhledávanými pobytovými místem mladších i starších lidí.
Ve střední části skleníku se dnes nachází kavárna, ve východní části sbírky rostlin a na opačném konci výstavní prostory, kde se konají výstavy rostlin a motýlů (Schmetterlinghaus). Zahrada je rovněž používána k průchodu mezi Okružní třídou a centrem, do kterého je možné dojít přes bránu v rohu u muzea Albertina.
3.7.10 Náměstí Hrdinů (Hradní náměstí) – Heldenplatz Doba vzniku: 1819-1823, 1853-1865 Autoři: Ludwig (Louis) von Remy (Rémy) Poloha: mezi Lidovou zahradou (Volksgarten) a budovou Hradu (Hofburg); Burgring, 1. okrsek Rozloha: přibližně 57 500 m²
Historický vývoj
Koncem 17. století nechal císař Leopold I. v místech dnešního náměstí zřídit prostor pro vojenské přehlídky. Císař Josef II. dal r. 1782 plochu osadit stromy, a začal být používán název ‚Promenádní náměstí‘ (Promenadenplatz). Za císaře Františka I. byl prostor roku 1794 zdobně upraven. Poté, co Francouzi r. 1809 zbořili Hradní bastion, vypracoval Ludwig von Remy plány na úpravu prostoru mezi Hofburgem a kolištěm, zvaný ‚Vnější hradní náměstí‘(Ausserer Burgplatz).
95
HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 1997. s. 45
84
V letech 1821-24 následovala výstavba ‚Vnější hradní brány‘ (architekti Luigi Cagnola a Pietro Nobile), jejíž výzdoba se vztahovala k bitvě národů u Lipska r. 1803. V návaznosti na rozhodnutí císaře Františka Josefa I. o zrušení hradebního opevnění (1857) byla zpracována řada projektů na úpravu tohoto prostoru, z nichž nejdůležitější pocházel od Gottfrieda Sempera, který sem navrhl Císařské fórum; jeho plán byl zčásti realizován. V polovině 19. století byly postaveny velké pomníky věnované arcivévodovi Karlovi a princi Evženu Savojskému. Pomníky byly umístěny na střední osu dvou křídel plánovaného nového Hradu.
V době otevření Lidové zahrady a Hradní (Dvorní) zahrady pro obyvatele Vídně bylo Hradní náměstí ze strany vznikající Ringstrasse kolem roku 1863 obehnáno vysokým mřížovým litinovým plotem, který byl opatřen červenohnědým nátěrem a zlacením. Podobné nákladné oplocení bylo realizováno také u Lidové a Hradní zahrady, v původní barevnosti se zachovalo jen zde (z ekonomických důvodů byly ostatní části později natřeny na černo).
V letech 1872-75 byly odstraněny poslední zbytky opevnění, příkopy byly zasypány a areál znovu upraven. Od roku 1881 až do roku 1913 probíhala výstavba jihovýchodního křídla Hradu, zvaného Nový hrad (Neue Burg), uzavírající náměstí na jihovýchodní straně. Plány vypracovali Gottfried Semper a Carl Hasenauer. Plánované osově symetrické stavební uzavření náměstí (dalším křídlem Hradu) na severozápadní straně nebylo realizováno. Od roku 1878 nese prostor název náměstí Hrdinů.
V letech 1933-34 byla vnější hradní hrána přestavěna v Pomník rakouským hrdinům (plány zhotovil Rudolf Wondracek); Robert Kramreiter navrhl r. 1965 v jihovýchodním křídle v prostoru zřídit prostor věnovaný památce bojovníků za svobodu Rakouska v letech 1934-45.
Za 2. světové války bylo náměstí Hrdinů, tak jako jiná místa, těžce poškozeno a v poválečných letech následovala obnova. Jako připomínka návštěvy papeže Jana Pavla II. v roce 1984 byl jihovýchodně od Hradní brány vztyčen prostý železný kříž.
85
Kompozice
Před výstavbou Hofburgu byla plocha pravidelně členěna na čtyři téměř stejná travnatá pole barokizujícího tvaru, souměrná podle příčné a podélné osy. Lem polí tvoří nízký půtek z kovových oblouků. Na okrajích byly pravidelně rozmístěné dřeviny stříhané do menších a větších kulovitých tvarů.
Výstavbou Hofburgu získala plocha novou dominantu. Hlavní osa vychází z exedry budovy a dělí náměstí na dvě přibližně stejně velké poloviny. Na ose jsou dva jezdecké pomníky v nadživotní velikosti, na vysokých podstavcích. Kolem nich je zpevněná plocha (asfalt) s lavičkami, u Hradu navazuje plocha štěrková, oddělená podélnou cestou, směřující k Hradní bráně. Zbytek plochy náměstí tvoří trávník s keři šeříku a s alejemi, přesně geometricky rozvrženými podél cest.
Architektonické objekty a sochařská díla
Mezi pozoruhodná díla dotvářející daný prostor patří: -
bronzový sochařský jezdecký portrét: arcivévoda Karel (Karl von ÖsterreichTeschen); sochař Anton Dominik Fernkorn, pomník stavěn 1853-59;
-
bronzový sochařský jezdecký portrét: princ Evžen Savojský, sochař Anton Dominik Fernkorn a Franz Pönninger, 1860-65;
-
mramorové podstavce k oběma jezdeckými portrétům navrhl architekt Eduard van der Nüll;
-
kovový kříž na jihozápadní straně (připomínající návštěvu papeže) vytvořil Gustav Peichl, 1984;
-
pomník severovýchodně od hradní brány, věnovaný rakouským vládním úředníkům, kteří přišli o život během doby služby; sochař Florian Schaumberger, 2002.96
96
BERGER, Eva: Historische Gärten Österreichs, Band 3, Böhlau Verlag, Wien 2004, s. 83.
86
Vegetační prvky
V minulosti bylo podobně jako dnes řešení parku z hlediska rostlin poměrně jednoduché. Kromě travnatých ploch jsou zde vysazeny keře šeříku (Syringa vulgaris L.), stříhané přibližně do kulovitého tvaru; ubyly menší keře. Stromové patro tvoří aleje jírovců (Aesculus hippocastanum L., Aesculus x carnea Hayne), které jsou vidět také na fotografiích z doby kolem roku 1900.
Společenské využití
Původní ‚Vnější hradní náměstí‘ bylo zamýšleno pro slavnosti, shromáždění lidu a jako předprostor Dvorního hradu (Hofburgu). Náměstí Hrdinů na funkce navázalo a bylo upraveno jako promenádní plocha – rozšíření Lidové zahrady. Z balkonu hradu bylo možné přednést projev; k propagačním účelům bylo tohoto místa využito také na počátku 2. světové války. Dnes se jedná o plochu s reprezentativní funkcí, nástupní prostor hradu a průchod do vnitřní části města.
3.7.11 Park na Radničním náměstí – Rathauspark Doba vzniku: 1873 (dokončen) Autoři: park: Josef Siebeck (zahradník; realizace), Fridrich Schmidt (spolupracující architekt); navazující parkově upravená plocha: Gustav Sennholz (realizace), Lothar Abel (plány úpravy z konce 19. stol.) Poloha: Mezi budovou radnice a Okružní třídou (Dr.- Karl- Lueger- Ring), 1. okrsek Rozloha: 40 386 m² (rok 2007)
Historický vývoj Park byl zakládán v letech 1872-3 na ploše sloužící pro přehlídky a cvičení c. k. armády (k. k. Parade- und Exerzierplatz) na Josefském kolišti. Plány zhotovil městský zahradník Rudolf Siebeck, který při návrhu vycházel ze spolupráce s architektem budovy radnice Friedrichem Schmidtem. Jednalo se o druhý největší park zakládaný v této době. Park měl být
místem k odpočinku a zároveň poskytovat vhodné
kompoziční propojení okolních monumentálních budov – radnice, parlamentu, 87
univerzity a hradního divadla (Burgtheater). Dokončení parku následovalo krátce po slavnostním položení základního kamene budovy radnice v červnu 1873. Park je výrazem snahy tehdejších přestavitelů správy města Vídně poskytnout obyvatelům náhradu za ztracená stromořadí na kolišti, prostor pro shromažďování obyvatel a pro svobodné vyjadřování názorů občanů při manifestacích přímo pod okny radnice. K těmto účelů měl sloužit vedle Radničního náměstí také Městský park (Stadtpark). Tyto parky měly být protějškem a opakem prostředí císařského dvora, reprezentovaného blízkými budovami Dvorního hradu (Hofburg). 97
Kompozice
Autorem původních plánů byl R. Siebeck a postupoval zde podobně jako u Městského parku. Přes malé prostorové možnosti se zde snažil vytvořit anglický krajinářský park (odtud i název Rathauspark). Parkové cesty byly vedeny klikatě, v křivkách odvozených z geometrie. Plochy mezi nimi byly hustě osazeny dřevinami. Opakovaly se kruhové motivy zpevněných ploch, kam byly umístěny prvky drobné architektury. Autor plánů později postavené budovy radnice Fr. Schmidt, stejně jako autor budovy akademie na Schillerově náměstí, by upřednostnil formální zahradní úpravu místo parku inspirovaného anglickou školou, kde husté výsadby dřevin zakrývají budovu. Dřeviny byly později zredukovány, ale na podnět Siebecka opět dosazeny. Změny v podobě parku proběhly po odchodu Siebecka do penze v r. 1878, kdy se novým ředitelem zahrad stal Ferdinand Maly a úpravami pověřil Lothara Abela (sotva třicetiletého, který se ocitl v konfliktu se Siebeckem jako zasloužilým autorem); výsledná kompozice je zachycena na plánu publikovaném v díle A. Czullika (1891).98 L. Abel zohlednil více návrh Schmidta a zamýšlel pomocí nové, formálnější úpravě parku zvýraznit budovu radnice, jak bylo charakterické pro blížící se konec století. Podobné úpravy byly plánovány na náměstí Beethovena, Marie Terezie a před Votivním kostelem.99
V základním konceptu rozdělil náměstí na dvě zrcadlově symetrické části, kde osa symetrie vycházejí z radniční budovy a je jí vedena hlavní příčná cesta. Cesta je zakončena směrem k budově velkou zpevněnou půlkruhovou plochou. Dvě samostatné 97
AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 62. CZULLIK, August: Die Wiener Gärten im Jahre 1890. Wien (Ad. Lehmann Verlag). 1891. Ilustrace plány parků byly publikovány v díle G. Hajóse (2007). 99 HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 96-97 98
88
parkové části zůstaly zachovány s převládající úpravou podle Siebecka a zahrnují park Severní (u univerzity) a Jižní (u parlamentu). Jsou přístupné z dřívější příjezdové cesty na Okružní třídu (dnes je cesta jen pro chodce). Do obou částí parku byly do středu zpevněných ploch umístěny dva kruhové bazény se střikem vedeným z kamenného seskupení.
V parku jsou od doby jeho založení trávníky, květinové záhony a pestré výsadby okrasných keřů a stromů zřetelně zapojených do skupin (hlavně podélných kolem cest) nebo jako solitery či rozvolněné skupiny. Okrasné rostliny jsou vybrány tak, aby celá výsadba od předjaří do pozdního podzimu nabízela pohled na barevné proměny květů a listů. Západně od radnice je malá, geometricky uspořádaná parková plocha, zakončující Radniční park. Byla založena v roce 1885 městským zahradníkem Gustavem Sennholzem podle plánů Lothara Abela.
Architektonické prvky a sochařská výzdoba
Hlavní cesta dělící náměstí je lemována osmi sochami významných osobností; sochy stály původně na Alžbětině mostě před Karlskirche a byly sem přemístěny v roce 1897 po zaklenutí Vídeňského potoka a zboření mostu.
Podél Severního parku stojí sochy představující následující osobnosti: -
vévoda Leopold der Glorreiche (sochař Johann Preleuthner);
-
Niklas hrabě Salm, obránce Vídně v roce 1529 (sochař Mathias Purkarthofer);
-
arcibiskup Leopold hrabě Kollonitsch, kardinál (sochař Vinzenz Pilz);
-
Josef von Sonnenfels, který se zasazoval za rušení trestu smrti (sochař Hans Gasser). Tato postava byla r. 1940 na několik let nahrazena pomníkem věnovaným skladateli Christophu Willibaldu Gluckovi (sochaři Max Kremser, Vinzenz Pilz, 1865). V roce 1947 se Sonnenfels vrátil na své místo.
Podél Jižního parku stojí sochy představující tyto osobnosti: -
Heinrich II. Jasomirgott, první vévoda Rakouský (sochař Franz Melnitzky);
-
vévoda Rudolf IV. (sochař Josef Gasser);
-
Rüdiger hrabě Starhemberg, obránce Vídně 1683 (sochař Johann B. Feßler);
89
-
Johann Bernard Fischer von Erlach, významný barokní architekt (sochař Josef Cesar).
V obou částech jsou další pomníky z 19. století a také různá sochařská díla v modernějším pojetí, pocházející z 20. století. V Jížním parku jsou: -
socha radního – Rathausmann (sochař Alexander Nehr, 1882);
-
meteorologický sloup s jednoduchými přístroji k zaznamenávaní počasí – Wetterhäuschen, který parku daroval optik Heinrich Kapeller. Sloup byl obnoven r. 1955. Jsou v něm keramické mozaiky 12-ti znamení zvěrokruhu (autorka Maria Bijan-Bilger);
-
bronzová socha Johanna Strausse staršího a Josefa Langera s mramorovým reliéfem tančícího páru (sochař Franz Seifert, architektonické zpracování Robert Örley, 1905);100
-
lípa opatřená kamennou tabulkou byla vysazena jako připomínka 50. let vlády císaře Františka Josefa I.;
-
kamenná busta (sochař Hugo Tagland, 1926): Josef Popper-Lynkeus, spisovatel se sociálním a filosofickým zaměřením, byla odstraněna r. 1938 a v roce 1951 znovu vytvořena podle modelu, který byl k dispozici;
-
bronzová socha (autorka Hilde Leitich-Uray, 1963): znázorněn Theodor Körners, první vídeňský starosta po osvobození v r. 1945.
Severní park: -
mramorová socha sedící postavy (scohař Josef Engelhart, 191): malíř Ferdinand Georg Waldmüller;
-
kamenná bysta: Filosof a fyzik Ernst Mach (sochař Heinz Peteri, 1926);
-
bronzová socha: Karl Seitz, poslední svobodně zvolený starosta Vídně za První republiky (sochař Gottfried Buchberger, 1962);
-
ocelová busta: Dr. Karl Renner, první spolkový prezident Druhé republiky (sochař Alfred Hrdlicka, architektonické zpracování – Josef Krawina, 1967).
Socha v západní části parku představuje architekta budovy radnice Friedricha Schmidta.101 100 101
AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 65. Tamtéž, s. 66.
90
Vegetační prvky
Radniční park se byl založen za použití značného množství dřevin považovaných v dané době za exotické, s velkou pestrostí listů, květů, kůry a celkového habitu. Zároveň byla uplatněna hustá výsadba na relativně malé ploše, na úkor estetického působení jednotlivých rostlin. Dnes je park dosud velmi pestrý, poměrně hustý, s letitými exempláři řady méně obvyklých stromů. K historicky významným náleží památná lípa (Tilia sp.), zasazená údajně při příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I., a památný dub, zasazený v roce 1906 na počest starosty Dr. Karla Luegera.
K exotickým dřevinám vyššího věku, které se v parku dochovaly (převážně z doby založení nebo z konce 19. století), náleží jerlín japonský (Sophora japonica L.), jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba L.), stříhanolistý buk lesní (Fagus sylvatica L. ’Laciniata‘ nebo F. s. ’Asplenifolia‘), lapina jasanolistá (Pterocarya fraxinifolia (Lam.) Spach), liliovník (Liriodendron tulipifera L.), žlutě kvetoucí jírovec (Aesculus flava Soland., pocházející pravděpodobně již z 20. století) a nahovětvec (Gymnocladus dioicus (L.) K. Koch.). Dřín (Cornus florida L.), vysazený kolem roku 1900, byl dovezen ze Spojených států jako projev vděčnosti amerického studenta, který ve Vídni úspěšně vystudoval medicínu.102 V západní části roste pomerančovka (Maclura pomifera (Raf.) Schneid.). Většina stromů je opatřena tabulkou s názvem.
Společenské využití parku
Půlkruhová plocha uprostřed Radničního náměstí poskytuje velký prostor, kde se konají každoročně kulturní a sportovní akce a trhy. V době adventu jsou pořádány vánoční trhy (Christkindelmarkt); náměstí je zaplněno stánky a na stromy navěšeny hvězdy a různé světelné ozdoby. V létě je provozováno otevřené kino, kde v roce 2006, při oslavách 250. výročí narození Mozarta probíhal filmový festival s přímými přenosy koncertů a oper. Občas zde hostuje cirkus, koná se slavnost nebo proběhne část Vídeňského maratónu. V zimě je na náměstí pořádána tradiční masopustní zábava. Celoročně slouží stinný park k procházkám a odpočinku turistů, studentů univerzity a ke hrám dětí.
102
AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 64.
91
4 METODIKA PRÁCE A MATERIÁL 4.1 ZAMĚŘENÍ PRÁCE TEMATICKÉ, PROSTOROVÉ A ČASOVÉ Práce se v rámci rozsáhlé tematiky krajinné architektury a zahradního umění 19. století tematicky soustřeďuje na městské parky a zahrady hradebních okruhů a na jejich předchůdce, promenádní aleje, a sleduje jejich vývoj a kompozici od konce 18. století po počátek století dvacátého.103 První část práce tvoří literární přehled, který zachycuje širší územní a kulturní souvislosti, zatímco druhá část s výsledky vlastního výzkumu se soustřeďuje na vybrané (modelové) objekty. Následuje shrnutí poznatků a kde je to možné, také jejích zobecnění, vyslovení hypotéz, nezodpovězených otázek a naznačení dalších možných směrů bádání.
Prostorově je práce v literárním přehledu zaměřena na městské parky bývalé Rakouské (později Rakousko-Uherské) monarchie, včetně českých zemí, dále Německa a v menší míře Británie a Francie (z nich měst Londýn a Paříže), tedy střední a zčásti západní Evropy.
Autorka čerpala především ze zahraniční odborné literatury (u nás dosud
nepublikované), z vlastní diplomové práce (2004) a z terénního průzkumu současné podoby a kompozice parků hradebních okruhů významných evropských měst jako Vídeň, Brémy, Oldenburg, Frankfurt nad Mohanem a Kolín nad Rýnem (2007 – 2008). Parkové systémy těchto měst (kromě Vídně) nakonec nebyly z rozsahových důvodů do práce zahrnuty, ale byly z nich (a z německé literatury) odvozeny poznatky o vzniku a vývoji parkových systémů na místě bývalých hradeb a jejich typické kompozici.
Pro vlastní bádání zpracovaném v kapitole výsledků byly vybrány parky měst Olomouc a Vídeň, které lze charakterizovat jako ‚modelové objekty‘. Výběr uvedených měst je dán v případě Olomouce dlouhodobým zájmem autorky, osobní znalostí místa (zpracovaného během studia v řadě seminárních prací) a také návazností na diplomovou práci. Volba města Vídně byla dána jeho významnou historickou, kulturní a společenskou provázaností s městy Moravy a přítomností reprezentativních děl zahradní 103
V dalším textu metodiky jsou výrazem ‘parky 19. století’ chápány také další zkoumané objekty – městské veřejně přístupné zahrady, promenádní aleje, parkově upravené plochy, apod., založené (nebo upravené) v 2. polovině 18. století, během 19. století nebo v prvním desetiletí století dvacátého.
92
architektury, u kterých se původní kompozice 19. století zachovala v mnohem větší míře než u podobných objektů v českých zemích. Jedná se o města středoevropského prostoru, která byla (na rozdíl od měst německých) ve zkoumaném období součástí jednoho státního útvaru.
Mezi řadou typů městských parků 19. století podle jejich umístění v urbanismu města byly vybrány ‚parky hradebního okruhu‘. Pod tento
zjednodušující pojem jsou
v práci zahrnuty (a dále rozebírány a přesněji pojmenovány): -
promenádní aleje na kolištích a aleje s parkovou úpravou navazujících ploch, založené v době existence hradeb,
-
starší městské zahrady, které navazovaly na hradební zdi směrem do středu města (založené často v 18. století),
-
starší zelené plochy pod hradbami (vně města), které byly svou kompoziční úpravou a funkcemi blízké městským parkům 19. století,
-
městské parky, založené na kolištích a dalších částech hradebního systému po zrušení jeho funkce (zrušení pevnosti) bez fyzického odstranění hradeb, které jsou v parku nebo jeho blízkosti alespoň zčásti dochovány,
-
městské zahrady, parky a promenádní aleje vzniklé v místech hradebního systému po jeho úplném odstranění, nebo se zachováním pozůstatků terénní modelace,
-
parkově upravená náměstí nebo plochy mezi nástupní (reprezentativní) plochy budovami vzniklá v 19. století (nebo dříve),
-
okružní třída se stromořadími.
Časové období, které bylo zahrnuto do bádání, vycházelo z vymezení důležitých dějinných momentů, které ovlivnily také rozvoj nebo zánik určitých typů objektů zahradního umění. Jako počátek byla zvolena doba budováním tereziánské pevnosti Olomouce v polovině 18. století, kdy ještě do konce století existovaly barokní zahrady v okolí města. Velká pozornost byla věnována 1. polovině 19. století, která je relativně méně zpracována v důsledku menšího množství podkladů. Po společenských změnách revolučního 1848 (které nejsou podrobně pojednány) a období válečného nebezpečí 1866, kdy byl dosavadní vývoj přerušen, je zkoumán vznik a rozvoj plošně rozlehlých (a přímo za tímto účelem založených) městských zahrad a parků; jejich období začíná v 60. letech let 19. století a vývoj probíhá relativně kontinuálně do roku 1914 (1918), 93
kterým badatelský zájem končí. Pro úplnost jsou stručně pojednány následná období vývoje až do současnosti; v této části (po roce 1918) převažují opět informace převzaté z literárních zdrojů a jiných pramenů. Popis současného stavu nebo jeho hlubší analýza u dvou městských parků je opět výsledkem vlastního bádání, ovšem se zaměřením na porovnání se stavem parků ve 2. polovině 19. století.
Uvedené tematické, časové a prostorové zaměření bylo východiskem pro stanovení kritérií pro výběr konkrétních objektů (městských parků, zahrad či stromořadí) mezi jednotlivými prostorovými prvky hradebních okruhů Olomouce a Vídně; výsledky tohoto výběru jsou uvedeny v následujících bodech (v pořadí kriterium – výsledný objekt): -
dva velké, relativně dobře porovnatelné objekty – Městský park v Olomouci (dnes Smetanovy sady) a Městský park ve Vídni (Stadtpark);
-
dosud méně prozkoumané parky a aleje v Olomouci – Františkovo stromořadí, Měšťanská střelnice, promenádní aleje přelomu 18. a 19. století, a na druhém místě Jánské stromořadí (Čechovy sady) a Bezručovy sady;
-
méně prozkoumaná období – podoba místa před založením parku, zejména ve 2. poloviny 18. století a ve 20.-40. letech19. století;
-
zastoupení různorodých základních typů objektů – starší plochy s funkcí městských parků (areál měšťanské střelnice v Olomouci), promenádní aleje v hradbách města (Františkovo stromořadí), promenádní aleje na kolištích (Rudolfovo a Jánské stromořadí v 1. polovině 19. století), městské parky (Městský park v Olomouci a ve Vídni), městská zahrada (Lidová zahrada ve Vídni).
Některé typy se překrývají prostorově a časově, některé zahrady a parky zahrnují více z uvedených typů. Ostatní zahrady a parky (hradebního okruhu) a parková náměstí jsou zpracovány také, včetně dohledání archivních podkladů, ovšem v menší míře. Vývoj parků ve 20. století zkoumán nebyl, ale je alespoň stručně pojednán. Důvodem k uvedenému tematickému zúžení byla snaha dospět přes již zpracované množství informací (od jiných autorů) vlastním bádáním k původním, dosud nepublikovaným vědeckým poznatkům. Prameny k nim se pomyslně ‚ukrývaly dál‘ – ve Vídni nebo ‚hlouběji‘ v archivech – ve starých dokumentech obtížněji čitelných nebo rozsáhlých a přitom informačně méně vydatných. 94
4.2 METODIKA PRÁCE
4.2.1 Základní fáze práce V první fázi byly formulovány a během práce upřesněny hlavní cíle a směry výzkumné práce, zpracován literární přehled a zvoleno bližší zaměření, pro které byla stanovena metodika bádání a forma zpracování výsledků. První část práce – literární přehled přináší všeobecné informace ke vzniku a vývoji městských parků, zahradního umění 19. století a parků hradebního okruhu, ve středoevropských souvislostech. Postihuje období před dobou zakládání městských parků a základních kulturních a společenské impulzy, které v 19. století vedly k jejich vzniku. Podkladem pro zpracování byla literatura (monografie, odborné časopisy, studie) a v menší míře grafické dokumenty (mapy, plány). Byly shromážděny a setříděny informace k zahradní architektuře 19. století obecně, ke vzniku městského parku jako nového typu, k jeho předchůdcům a ideovým zdrojům, k architektonickým slohům v jejich ztvárnění parků a ke změnám podoby měst od 2. poloviny 18. do počátku 20. století. Nejdůležitější použitá literatura (monografie), zabývající se tématem parků 19. století ve střední Evropě, je stručně charakterizována na začátku literárního přehledu; z uvedených monografií, jedné (nepublikované) historické studie a odborných časopisů je čerpána většina informací této části práce.
Po zpracování většiny literárního přehledu následovala druhá fáze – sběr dobových ikonografických a písemných podkladů. Pro získání podkladů pro bádání byly v archivech vyhledávány grafické a textové zdroje, uvedených v kapitole Ikonografické a ostatní prameny. V úvodu je pro úspornost uveden ‚Seznam hlavních zdrojových institucí‘ s jejich zkratkami, které jsou nadále používány v seznamu konkrétních pramenů. U map a plánů s velmi dlouhým názvem je na prvním místě (tučným písmem) uveden jeho zkrácený název, rok a zdroj, pak následuje plný název. Zkrácená verze názvu je použita v odkazech v textu a je podle ní možné dohledat plán také v příloze.
Shromážděné podklady (prameny) byly vyhodnoceny z hlediska jejich kvality, čitelnosti, důvěryhodnosti (odborná úroveň textu nebo přesnost map), vypovídací
95
schopnosti (zda obsahují žádoucí informace) a přínosu nových poznatků (zda jsou dosud neznámé nebo z nich nebylo čerpáno k danému tématu, případně zda lze vyčíst další informace). Jejich obsahovou analýzou a porovnáním s dalšími prameny a texty byly získávány další informace o parcích a jejich vývoji.
Pozn.: Pro ilustraci textu v samostatné příloze byly vybrány grafické podklady, které reprezentují důležité části vývoje parků a dále podklady, které dosud publikovány nebyly. Z několika téměř stejných podkladů (stejné pohledy, z téhož období) byl vybrán ten, který je ve vyšší kvalitě zobrazení, barevný nebo esteticky zdařilejší (v poslední kategorii byl již výběr individuální). Z většího množství zobrazení jedné skupiny typů objektů (např. sochy a pomníky v parku) bylo do přílohy vybráno několik, které se uplatňují v kompozici výrazněji a prezentují variabilitu ztvárnění.
Ve třetí fázi (a průběžně) probíhaly analýzy zahrad a parků v terénu. Byl zaznamenán nebo podle podkladů ověřován současný stav. U dvou Městských parků (Smetanovy sady v Olomouci a Stadtpark ve Vídni) byl zpracován plán současného stavu, zaměřený na dochované vegetační a technické prvky 19. století. U olomouckého Městského parku jsou plošně vymezeny části lišící se dobou vzniku resp. mírou dochování kompozice 19. století (ve vídeňském Městském parku je kompozice stejnorodá). Pro oba parky byly v terénu vyhledány a do plánu zaznačeny dochované nejstarší dřeviny jako pozůstatky kompozice 19. století v rovině vegetačních prvků a zaznamenány historicky významné stavební objekty. Byla pořízena fotodokumentace všech parků hradebního okruhu Olomouce a Vídně.
V poslední fázi byly informace získané z ikonografických a písemných pramenů a také z terénu roztříděny a porovnány mezi sebou i s dosavadními poznatky. Získanými informacemi byly doplněny stávající texty. Byly vyvozeny závěry a formulováno hodnocení vybraných zahrad a parků 19. století zejména z hlediska celkové kompozice, uměleckého ztvárnění a rostlinného složení a kulturně-společenského význam. Byly shrnuty nezodpovězené otázky a navrženy další možné směry bádání v rozsáhlé tematice městských stromořadí, parků, zahrad a zelených náměstí 19. století a jejich kořenů ve staletích předcházejících.
96
4.2.2 Výzkumná metodika a materiál Z hlediska zvolené výzkumné metodiky se jedná především o historicko-srovnávací (komparativní) metodu104, s umělecko-historickým tematickým zaměřením. Pozornost je soustředěna na zachycení jednotlivých událostí historického vývoje daného parku, proměn jeho vegetačních a technických prvků a celkové kompozice. Detailněji jsou zkoumány nejdůležitější architektonické objekty, u kterých je rozebráno umělecké ztvárnění. Pro dataci grafických dokumentů a vymezení jejich souslednosti je použito komparace s dalšími dokumenty, jejichž datace je uvedena; je porovnán a zhodnocen stav na nich zachycených objektů. Důležitými ukazateli jsou přítomnost budov, sochařské výzdoby, stav dřevinných vegetačních prvků a také jako vedlejší ukazatel oděv zachycených lidí. Dataci grafických dokumentů napomáhalo také porovnání s fotografiemi stejné série, stejného autora výtvarného díla (akvarelů, rytin), stejný způsob tisku téhož vydavatele, apod. Dalším směrem je zkoumání rostlinného materiálu ze záznamů, jejich porovnání se soudobými platnými názvy a s rostlinným složením parků na místě.
Východiskem zkoumání celkové kompozice i podoby
jednotlivých technických a
vegetačních prvků byly ikonografické podklady – zejména dochovaná perspektivní zobrazení a plány. Podklady byly zkoumány a hodnoceny z několika hledisek: čitelnosti, přesnosti (a důvěryhodnosti), množství zprostředkovaných informací a relevantnosti informací vzhledem k tématu. Dále byl zkoumán zobrazený jev (situace, pohled, detail, apod.) z hlediska obsahového (jaké prvky jsou zobrazeny), kompozičního (jaký je jejich vzájemný vztah) a estetického (jak zdařile je pojednán celý prostor nebo daný prvek). Srovnávací (komparativní) metoda byla využita zvláště pro objasnění funkcí některých objektů nebo prostorů zakreslených na mapách a plánech měst, případně pro porovnání zakreslených prvků vegetace.
V některých údajích byly rozpory (např. v časovém zařazení), pak byly prameny prozkoumány znovu a pokud rozpor přetrvával, bylo přihlédnuto k důvěryhodnosti zdrojů, k předcházejícím a následným podkladům (u plánů). Pokud ani poté nebyly nesrovnalosti odstraněny, byl uveden pravděpodobnější údaj opatřený poznámkou 104
ZWETTER, Otto. Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1996. 119 s. ISBN 80-210-0366-4, str. 82-85 a 90-91.
97
o druhé variantě. U pramenů méně čitelných (graficky nebo rukopisem), u textů nejasně formulovaných nebo neúplných, u informací získaných analogický porovnáním, apod. byly výsledné skutečnosti uvezeny slovem ‚zřejmě‘ (tj. s nejvyšší pravděpodobností) nebo ‚pravděpodobně‘ nebo ‚možná‘ (či ‚mohlo být‘) u pravděpodobnosti přibližně poloviční. Tato slova jsou v textu použita poměrně často; vzhledem k převážně humanitnímu charakteru bádání zůstávají tyto pojmy přibližné; pokud by měly být převedeny do číselného vyjádření, znamenalo by pro účely této práce ‚zřejmě‘ 80-99% pravděpodobnost, ‚pravděpodobně‘ 60-79% a ‚možná‘ 40-59% (nelze se ovšem vyhnout jisté míře subjektivního hodnocení).
Ztvárnění stavebních objektů v parcích 19. století, zachycené na ikonografických dokumentech, je analyzováno a hodnoceno s pomocí odborné literatury (DUDÁK et. al., Encyklopedie světové architektury, 2000; HEROUT, Staletí kolem nás, 2001); stavební a umělecké prvky vycházející z antiky pak pomocí Slovníku antické kultury (BAHNÍK et. al., 1974). Pro pojmenování specifických stavebních prvků hradebního systému bylo čerpáno z odborných publikací o pevnosti Olomouc (KUCHBREBURDA, 2003; MICHNA, 1997).
Pramenem
byly
vedle
ikonografických
také
písemné
dokumenty,
uložené
v archivech105 v Olomouci a Vídni. Byl analyzován jejich obsah a čerpány informace doplňující dosud shromážděné údaje o vývoji alejí a parků 19. století. Tyto dokumenty byly až na několik výjimek psány německy a kurentem (některé popisy map byly výjimečně ve francouzštině) a některé materiály opatřeny poznámkami v soudobé němčině; v češtině se objevují dokumenty vzniklé po roce 1918 nebo jsou jimi dopsány poznámky na starší dokumenty či jejich kopie (např. v archivní sbírce z pozůstalosti olomouckého stavebního úředníka a historika Josefa Kšíra). Z písemných dokumentů byly získány informace poznatky o jednotlivých událostech ve vzniku a vývoji parků, jako jeho doba založení, finanční podpora, plánované výsadby a jejich rostlinné složení, objednávky a požadavky, ztráty na rostlinách v důsledku klimatických faktorů, návrhy změn a úprav a různé další žádosti. Vedle rukopisný pramenů, psaných obvykle formou dopisů nebo inventárních seznamů, byly využity také články v dobovém tisku z 2. poloviny 19. století (Mährisches Tagblatt) a monografie z prvního desetiletí 105
Pojem ‘archiv’ v následujícím textu zahrnuje kromě samostatných (archivních) institucí také archivní sbírky při vědeckých knihovnách, muzeích a úřadech.
98
20. století. Jako okrajového zdroje poznání výchozího stavu (před vznikem parků v Olomouci) bylo využito i nového vydání knihy z konce 18. století, s původním a přeloženým textem (ECKBERGER, 1788).
Pro analýzu vegetačních prvků Městského parku v Olomouci byly základem seznamy rostlin z 19. století, jejichž většinou zastaralé názvy byly převáděny do současného platného názvosloví pomocí odborných publikací (HIEKE, 1994; KOBLÍŽEK, 2000; ERHARDT, Walter; ZANDER, Robert a kol., 2008). V případě nenalezení byly hledány původní názvy také v internetových databázích jako Biological Library (www.biolib.cz) nebo Botany.cz (www. botany.cz) a pak ověřovány v knihách; kde nebylo zařazení jisté, je soudobý název opět provázen výrazem zřejmě, pravděpodobně, možná. Pro květiny bylo používáno odborných knih (VĚTVIČKA, 1999 a 2007) nebo byly (u alpínek) soudobé názvy vyhledávány na uvedených internetových stranách.
Pro analýzu současného stavu se zdůrazněním pozůstatků kompozice 19. století byly využity mapové podklady. Jejich zdrojem byly jednak monografie (BERGER, 1989; odtud např. plány Městského parku ve Vídni) a jednak materiály organizace Výstaviště Flora Olomouc, a. s. (zaměření Smetanových sadů v Olomouci – situace a stromy, datované 12. 6. 2001; výkres ve formátu dwg). Byly využity základní katastrální mapy Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (dostupné z www.cuzk.cz) a plány měst Olomouce a Vídně dostupné na stránkách mapy.cz (www.mapy.cz) a stránkách města Vídně (www.wien.at). Historické plány z archivů byly srovnávány se současnými. Byly analyzovány shody a rozdíly a zjišťováno, do jaké míry se kryje stav na historických plánech s současným stavem, resp. zda je zřejmé, že byl návrh realizován a do jaké míry. Byl porovnáván základní tvar a rozloha parku, s menší míře terén (obvykle totiž nebyl na dostupných plánech parků z 19. století zakreslen)106, hlavní a vedlejší cesty, průběh prvních alejí, umístění a velikost stavebních prvků – velkých architektonických objektů jako restaurace nebo prvků drobné architektury jako altány. Dále byl zkoumán průběh a velikost vodních toků a ploch a podoba jejich břehů (opět v návaznosti na terén). Pro zhodnocení důvěryhodnosti historického plánu byla zkoumána přesnost
106
Terén a ostatní části plánu byly detailně zachyceny na vojenských mapách ukazujících stav do rdoby zrušení pevnosti (v případě Olomouce do roku 1886), zde ovšem téměř není možnost porovnání se současným stavem, protože proběhly rozsáhlé terénní úpravy. Do jisté míry je porovnání možné např. u Michaského parku – dnešních Bezručových sadů v Olomouci.
99
zákresu podle přesnosti znázornění významných historických budov ve městě, jejichž podoba byla dochována bez změn v půdorysu (kostely apod.).
Pro parky, které byly předmětem bádání, byly v kapitole Výsledky a diskuze I a II použity jako základ textu již publikované informace (které by jinak byly umístěny v literárním přehledu) a průběžně doplňovány novými poznatky, představujícími vlastní výsledky badatelské práce (u nich jsou odkazy na archivní prameny typu plány, sbírky, staré tisky nebo články z novin 19. století). Úplné oddělení původních vědeckých výsledků by způsobilo nutnost opakování informací na dvou místech, resp. navazovaní na mnoho míst již zpracovaných textů v literárním přehledu. Některé informace byly zjištěny (autorkou) přímo v terénu, u nich pak nejsou odkazy uváděny; jedná se především analýzu o současného stavu vegetačních prvků a stavebních objektů.
4.2.3 Způsob získávání archivních dokumentů a zdrojové instituce Byly vyhledávány a znovu procházeny jak prameny, ze kterých vycházela zdrojová literatura (použitá v literárním přehledu), tak hledány prameny další. Byly prozkoumány dokumenty v níže uvedených institucích (v pořadí zkratka instituce – celý název instituce: název zdrojového fondu nebo sbírky).
1. SOKA – Zemský archiv v Opavě, pobočka Státní okresní archiv Olomouc (U Husova sboru 10, Olomouc): Archiv města Olomouce (AMO), Sbírka map a plánů M 8-26, Sbírka fotografií a litografií, Archiv Josef Kšír. Vyhledávání probíhalo podle inventářů, dokumenty byly prohlíženy v originále a foceny digitálním fotoaparátem. Výjimkou je sbírka fotografií a litografií, kde byly náhledy možné na obrazovce PC a podle nich objednávány digitální kopie snímků. Byly získány grafické a textové podklady; texty přibližně do roku 1910 byly psány ručně německy kurentem, z doby pozdější soudobým písmem ručně, na psacím stroji nebo jako tištěný materiál. Většina písemných podkladů měla formu dopisů – žádostí, návrhů, stížností apod., dále smluv, potvrzení, inventarizačních a podobných seznamů nebo písemných zpráv (o stavu některého parku). Grafické podklady byly v několika formách: originální dokumenty v původním stavu, dokreslované nebo poznámkami opatřené originální dokumenty, ručně překreslené kopie, fotografie nebo skeny originálů.
100
2. VMO – Vlastivědné muzeum Olomouc (Náměstí Republiky 5, Olomouc): fotoarchiv a sbírka Olomuciana. Jednotlivé položky nejsou dostupné v jiné než elektronické formě, s inventárním číslem, stručným popisem a u některých udáním data vzniku původního dokumentu.
3. VKOL – Vědecká knihovna Olomouc (Bezručova 3, Olomouc), historické fondy (digitální knihovna map – sbírka map a plánů, které byly prohlédnuty na internetových stranách knihovny a pak objednány ve formě digitálních kopií). Z knihovny vázaných novin byly použity Moravské denní listy (Mährisches Tagblatt) z 19. a počátku 20. století. Textové i grafické informace z vědecké knihovny se vztahují převážně k Olomouci; k Vídni zde byly získány kopie několika plánů tohoto města.
4. ÖNB – Österreichische Nationalbliothek – Rakouská národní knihovna (Josefsplatz 1; Wien); fond ‚Bildarchiv und Grafiksammlung‘ a jeho část ‚Bildarchiv Austria‘ (signatury s C a D). Malby, akvarely, historické fotografie a další snímky města Vídně jsou zpřístupněny formou negativů a fotografií (originálních), které si lze prohlédnout na místě (v Novém hradě) a jejich digitální kopie je možné získat na objednávku. Obsahově se náměty na snímcích přibližně shodovaly s náměty fotografií získaných v archivu Vídeňského muzea na Karlově náměstí – Wien Museum Karlsplatz, které byly pro snadnější dostupnost upřednostňovány.
5. ÖSTA – Österreichisches Staatsarchiv, jeho část KA – Kriegsarchiv, Wien - Válečný archiv (Nottendorfer Gasse 2, Wien). V archivu byly podle inventárních pomůcek (Behelf) vyhledány konkrétní mapy, objednány k prohlédnutí; není dovoleno fotografovat vlastním fotoaparátem, proto byly u vybraných dokumentů objednány barevné fotokopie ve formátu jpg, poskytované pouze ve vysoké kvalitě (aby bylo možné vytisknout kopie 1:1). Byly zde nalezeny vojenské (podrobné) mapy a plány měst Vídeň a Olomouc.
101
Členění válečného archivu je velmi složité a cesta k prohlédnutým sbírkám od nejvyšší úrovně po nejnižší je následující:
ÖSTA, KA Wien - Karten- und Plansammlung (KPS) (1480 (ca.)-); o
Kartensammlung (1480 (ca.)-); Städtepläne und Stadtumgebungskarten G; • GI Europa; o h Österreich Ungarn.
Jedná se o Sbírku map a plánů od roku 1480, Sbírku plánů od roku 1480, Plány měst a jejich okolí G, (část) Evropa GI, Rakousko-Uhersko (h).
ÖSTA, KA Wien - Karten- und Plansammlung (KPS) (1480 (ca.)-); o
Genie- und Planarchiv (1645 (ca.)) – 1918 (ca.)); Inland 1645 (ca.) – 1918 (ca.)); • C Historicher Teil; o I Wien, Übersichts- und Stadtpläne (α 1), Befestigungen des rechten und linken DonauUfers (α 2). o IV Böhmen, Mähren und Schlesien (1645-1923), Olmütz/Mähren (1676-1912), • Befestigungen (1676-1911) (α), • Aufnahms- und Übersichtspläne (18501912) (α 1).
Jedná se o Sbírku map a plánů od roku 1480, Sbírku plánů od roku 1480, Archiv plánů a dělostřelectva (1645-1918), historická část C; odtud dvě sbírky. První je sbírka I Vídeň (přehledné a městské plány α 1, Opevnění na pravém a levém břehu Dunaje α 2). Druhou je sbírka IV Čechy, Morava a Slezsko (1645-1923), její část Olomouc na Moravě (1676-1912), z dalších částí použity sbírky Opevnění (1676-1911 α) a Náčrtové a přehledné a plány (1850-1912 α 1).
Vyhledávání probíhá pomocí inventárních pomůcek, které jsou psány ručně (německy) kurentem – v originále nebo častěji v kopii původního zápisu, nebo jsou přepsány na psacím stroji. V prvním případě je zápis někdy hůře čitelný, většinou jsou však i tyto ruční záznamy psány poměrně dobře a zřetelným písmem. 102
6. WM – Wien Museum Karlsplatz – Vídeňské muzeum na Karlově náměstí, archiv (Maderstraße 2); (sbírka) Fotos und Abbildungen – fotografie a snímky. Archiválie grafického charakteru (s několika texty) byly studovány v originále a u vybraných pořizovány jejich snímky vlastním digitálním fotoaparátem, bez blesku. Sbírka vyobrazení zahrnovala části (zvané složky – Mappe) vztahující se k jednotlivým vídeňským parkům a zahradám hradebního okruhu v rozdělené na grafiku a fotografie a také k městskému opevnění; jedna složka obsahovala obvykle několik (desítky) inventárních čísel (IN – Inventarnummer).
7. SGA – Stadtgartenamt Wien – Městský zahradnický úřad Vídeň, nově MA 42 Wiener Stadtgärten, oddělení magistrátu města Vídně (Johannesgasse 35, Wien); místní archiv. Sbírka fotografií (bez dalšího třídění); fotografie byly prostudovány na místě v originále (pozitivu), pořízeny jejich fotografické snímky; jak bylo později zjištěno, ve většině se tematicky kryly WM, které byly použity přednostně pro lepší kvalitu (danou lepšími světelnými podmínkami pořizování vlastních fotografií).
8. ALBERTINA – galerie Albertina (Albertinaplatz 1, Wien), Bilddatenbank – obrazový archiv, (fond) Graphische Sammlung - grafická sbírka, (sbírka) ‚Österreich im 18.-19. Jahrhundert‘(Wien); byly použity kopie dokumentů ve formátu jpg, jako doplňkový zdroj pohledů na město Vídeň a snímků městského parku.
4.3 HLAVNÍ OTÁZKY A TEMATICKÉ CÍLE BÁDÁNÍ Průzkumy získaných historických grafických a textových materiálů se vztahovaly k následujícím okruhům: -
analýza celkové kompozice vybraných zahrad parků během jejich vývoje v 19. století;
-
analýza ztvárnění jednotlivých architektonických prvků a jejich umístění v kompozici;
-
podoba území daného parku v době před jeho založením ve vzdálenější historii, v 2. polovině 18. století a v první polovině 19. století, charakter
103
původní vegetace (pouze u Olomouce), zde je cílem zachytit ‚ducha místa‘ v dlouhodobějším pohledu; -
zjištění a upřesnění rostlinného materiálu 19. století – analýza seznamů rostlin
nakupovaných
a
inventarizovaných,
převedení
zastaralých
(nepoužívaných) názvů rostlin do současného platného názvosloví (u parků Olomouce); seznamy rostlin byly zčásti převzaty ze studie R. Fifkové (1997), doplněny o další seznamy z archivních zdrojů a poté aktualizovány jejich názvy; -
upřesnění původních názvů některých objektů (původních názvů v němčině (opět u parků Olomouce);
-
analýza kompozice parků na základě grafických a písemných podkladů z archivní pramenů z Vídně a Olomouce; texty analyzující kompozici jsou doplněny grafickými dokumenty v samostatné příloze – mapami, plány, rytinami, akvarely, vedutami a historickými fotografiemi. Přílohové materiály jsou seřazeny podle sledu témat v textu.
4.4 FORMA ZPRACOVÁNÍ VÝSLEDKŮ Do kapitoly ‚Výsledky a diskuze‘ jsou zahrnuty všechny parky Olomouce a dva z parků Vídně – Městský park (Stadtpark) a Lidová zahrada (Volksgarten). Jedná se o kompromisní řešení výchozí situace, kdy základem všech textů byly převzaté informace a původní vědecké výsledky na ně navazují v různém rozsahu. Do výsledků jsou po delších úvahách zařazeny parky s výraznějším podílem původních vědeckých poznatků, zatímco do literárního přehledu parky ostatní. U Olomouce jsou do výsledků zahrnuty také některé velmi malé parky, dotvářející podobu okruhu.
Pro vídeňské parky bylo sice získáno obrovské množství archivních grafických podkladů, souběžně však byla dohledána odborná literatura, kde jsou parky podrobně popsány a další rozbor by nabyl velkého rozsahu. U Městského parku (Stadtparku) bylo podrobněji prozkoumáno jeho kompoziční ztvárnění v 19. století a zjišťovány nejstarší dřeviny současnosti, podobně jako u Lidové zahrady (Volksgarten). Texty jsou provázeny řadou grafických dokumentů v příloze. Nejdůležitější grafické podklady
104
shromážděné pro ostatní parky vídeňského okruhu byly do příloh umístěny také, jako ilustrace k jim věnovaným textům v literárním přehledu, protože bez obrazového doprovodu by byly informace málo pochopitelné.
V úvodu charakteristiky každého z rozebíraných parků (jak v literárním přehledu, tak ve výsledcích) jsou v základních bodech shrnuty důležité údaje o daném objektu (název, doba vzniku, autoři, poloha, rozloha). Následuje přehled historického vývoje (chronologicky), poté je analyzována a hodnocena kompozice a její vývoj, architektonické objekty a sochařská výzdoba, vegetační prvky a nakonec společenské využití parku. U parků stěžejních jsou tato témata uvedena jako samostatné podkapitoly, u ostatních jsou shrnuta do jednoho textu.
Grafické přílohy práce (svázané samostatně) zahrnují pouze obrázky. Jsou rozděleny do dvou částí, s označením I pro Olomouc, II pro Vídeň, pak následuje číslo obrázku. Mapy a plány měst jsou řazeny chronologicky. Půdorysné plány jednotlivých parků a jejich perspektivní zobrazení jsou uspořádány chronologicky nebo tematicky. Z prostorových důvodů je většina dokumentů prezentována formou výřezu bez okraje (zvláště
pokud
nenese
grafickou
informaci)
nebo
dokonce
malého
výřezu
z velkoformátového plánu, pokud to jeho rozlišení dovoluje. Kopie dokumentů byly získány formou skenu nebo fotografie digitálním fotoaparátem, vlastním nebo na objednávku v dané instituci.
Zatímco skeny byly většinou v dobré kvalitě, u fotografií (bez blesku) byly nutné mírné počítačové úpravy, provedené v grafickém programu Corel PHOTO-PAINT 9, aby se kopie přiblížila v barevnosti, světlosti a míře kontrastu originálnímu dokumentu. U některých kopií starých map byly v témže programu opraveny potrhané a narušené části (zlomy papíru, skvrny, apod.) v místech, kde bylo zřejmé, jaká grafika se zde má nacházet. Přednostně byly takto upraveny části, které zachycovaly zkoumané parky. Kde byly pochybnosti, byla mapa porovnána s jinými z předešlého a následujícího období nebo bylo od úprav upuštěno, aby nebyla narušena pravdivost zobrazovaných informací.
105
4.5 VYMEZENÍ POJMŮ Pro účely této práce byly vymezeny některé pojmy, vyskytující se v následujícím textu v analýzách vývoje a kompozice zahrad a parků.
Park (nebo zahrada) hradebního okruhu 19. století – jedná se o městský park (nebo zahradu), který se nachází v prostoru, který byl v předchozím období (18.19. století) součástí hradebního systému nebo na něj přímo prostorově navazoval – hraničil alespoň jednou stranou a zároveň byl založen jako městský park (městská zahrada), přetvořen do jeho podoby a funkce nebo byl trvale zpřístupněn a věnován veřejnosti (měšťanům) jako hlavnímu uživateli. Architektonické objekty (v parku) – pro účely této práce107 jsou jimi míněny různorodé stavební objekty (nikoli architektonicky upravená vegetace). Jedná se o širší pojem zahrnující pro dané parky kompozičně významné prvky, které kromě své základní funkce přinášejí estetické hodnoty a jejichž ztvárnění je v práci rozebíráno, na rozdíl od prvků parkovému prostředí cizích (soudobé prodejní stánky a pavilony, apod.), jejichž přítomnost může být rušivá, jejich přítomnost je nejvýše konstatována a jejich ztvárnění není dále věnována větší pozornost.
Architektonické objekty v uvedeném pojetí jsou (pro lepší přehlednost práce) u větších parků dále rozděleny do následujících kategorií:
Velké stavební (architektonické) objekty – v práci jsou jimi míněny větší nebo rozsáhlejší architektonicky ztvárněné stavební celky (budova, skleník, most, velké schodiště, velká zárubní zeď, hradba), které se výrazně podílejí na kompozici parku, ale jejich prvořadá nebo původní funkce je provozní, technická, pěstební, pobytová nebo společenská.
Drobná architektura – pro účely této práce jsou pod uvedený pojem zahrnuty prostorově méně rozsáhlé architektonické objekty – např. altány, pavilony, přístřešky, treláže, menší bazény, menší schodiště, kašny nebo studny. 107
Nejedná se o převzatou citaci ani o návrh definic v terminologickém smyslu, pouze o vymezení pojmů pro zařazení jednotlivých stavebních a uměleckých prvků v parcích do příslušných kapitol.
106
Sochařská výzdoba (parku) – sochařská díla, která jsou umístěna v parku jako volně stojící sochy a plastiky nebo jako součásti staveb (např. reliéfní desky, sochy ve výklencích, apod., pokud nejsou z nějakého důvodu pojednány přímo v souvislosti se stavbou). Jejich hlavní funkce je estetická, může být také informační a estetická zároveň, ale další funkce (technické, provozní, pobytové, apod.) zde nejsou. Tato díla dotvářejí atmosféru prostoru, do kterého jsou zasazena nebo který podle nich komponován.
Ostatní technické prvky – zahrnují cesty, zpevněné plochy, větší jezírka, schodiště, zábradlí, apod. Ztvárnění těchto prvků může a nemusí být předmětem podrobnějšího popisu v závislosti na jejich významu v kompozici a vztahu k podobě parku nebo zahrady v 19. století.
Zařazení konkrétních objektů do kategorií zůstává subjektivní, ale tato skutečnost není překážkou, protože hlavním cílem vymezení kategorií je větší přehlednost textu a zvýraznění esteticky (a kompozičně) významných architektonických objektů. Vymezení některých botanických a zahradnických108 výrazů: -
cultivar flore pleno (cv. fl. pleno) – plnokvětý kultivar, tj. kultivar s květem se zmnoženými nebo různě pokroucenými okvětními nebo korunními lístky, vyplňujícími jeho střední část;
-
efemera - jednoletá rostlina s velmi krátkým životním cyklem;
-
efemeroid - vytrvalá rostliny, která vyrůstá časně na jaře, před olistěním stromů, vykvétá a brzy plodí; její nadzemní část poté odumírá a v létě již nemusí být v podrostu patrná. Rostlina využívá dostatku světla, který je v listnatých lesích brzy na jaře; např. sasanka hajní, křivatec žlutý;
-
laciniátní list – list kultivaru, který má v porovnání s listem původního přírodního druhu změněný tvar okraje, který je více členitý, třepenitý, nepravidelný, apod.;
-
pestrolistý kultivar – kultivar s variegátními listy; častý u okrasných dřevin a u některých polokeřů, méně u bylin.
108
Včetně pojmů nevědeckých, ale v zahradnické praxi a textech dlouhodobě používaných.
107
-
polokeř – rostlina, jejíž dolní část stonku dřevnatí a horní bylinná část každoročně odumírá, např. šalvěj;
-
remontující – opakovaně kvetoucí během jedné vegetační sezony; týká se některých keřů, polokeřů a trvalek, často u růží;
-
stříhanolistý kultivar – kultivar s laciniátními listy; jsou časté u okrasných dřevin, méně u bylin nebo polokeřů;
-
variegátní list – list kultivaru, který má v porovnání s listem původního přírodního druhu změněnou barevnost; v důsledku změny rozložení resp. částečné ztráty chlorofylu se na listu v době vegetace na jaře a v létě (mimo doby podzimu) vyskytují kromě zelené také bílé, žluté, růžové nebo červené odstíny; list je takto zabarven nejčastěji na svém okraji (na okraji čepele), méně často na vnitřní ploše listu nebo řapíku.
4.6 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK V textu je minimum zkratek; kromě zkratek s jednoznačným významem (jako první písmeno z křestního jména autora nebo podobně první písmeno u opakujícího se rodového názvu taxonu) jsou dále použity následující zkratky: -
a kol. – a kolektiv;
-
aj. – a jiné;
-
apod. – a podobně;
-
arch. – architekt (před jménem);
-
atd. – a tak dále;
-
čb. – černobílý;
-
dat. – datován(a);
-
il. – ilustrace;
-
inv. č. – inventární číslo (u archivních položek);
-
IN – Inventarnummer – inventární číslo (u položek z vídeňských archivů);
-
kart. – karton (jako část sbírky archivu);
-
kol. r. – kolem roku; nejpravděpodobnější rok, kdy daný objekt vznikl nebo ke kterému se vztahuje;
-
kolor. – kolorováno, kolorovaný;
108
-
nám. – náměstí;
-
např. – například;
-
Nr. – Numer – číslo (u položek z vídeňských archivů);
-
ozn. – označení, označený;
-
pol. – polovina;
-
př. n. l. – před našim letopočtem;
-
pův. – původně, původní;
-
r. – rok;
-
reg. – registratura;
-
sign. – signatura (u položek knihovny nebo archivu);
-
s., str. – strana (strany);
-
stol. – století;
-
tj. – to jest;
-
VT – výčetní tloušťka stromu; podle definice ÚHÚL109 je dána vzdáleností rovnoběžných tečen k obvodu kmene v průřezu kolmém na osu kmene; zjišťuje se ve výšce 1,3 m od paty kmene110; měrnou jednotkou jsou podle metodiky ÚHUL milimetry, pro účely této práce jsou používány centimetry.
Další zkratky: za soudobým latinským názvem rostliny je uveden autor pojmenování zkratkou nebo plným jménem; zkratky vycházejí z odborné literatury a nejsou dále jednotlivě vysvětlovány.
109
Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Ústí nad Labem [online]. 6.0. [cit. 2010-06-24]. Inventarizace lesů, Metodika venkovního sběru dat: Měření stromu. Dostupné z WWW: . 2003-10, str. 53-60. 110 Tamtéž, s. 53-60.
109
5 VÝSLEDKY A DISKUZE I – OLOMOUCKÉ PARKY 5.1 ZÁKLADNÍ ÚDAJE K MĚSTU OLOMOUCI 5.1.1 Základní geografické údaje Město Olomouc leží v nivě řeky Moravy. Rozlohou dosahuje 10 337 ha a počet obyvatel se pohybuje kolem 101 tisíc. Poloha popsaná zeměpisnými souřadnicemi středu města je 49°45´ severní zeměpisné šířky a 17°15´ východní zeměpisné délky.
Historické centrum se nachází na několika skalnatých vyvýšeninách, dotvarovaných navážkami, obtékaných původně několika rameny řeky Moravy. Novější části města, zakládané od 19. století, se nacházejí v navazujícím rovinatém okolí řeky, kde krajina ve větší vzdálenosti řeky přechází do svahů okolních pahorkatin, zvedajících se jihozápadním směrem (Drahanská vrchovina) a ve větší vzdálenosti na severovýchodě (Nízký Jeseník). Nadmořská výška města je 208 m n. m. v nejníže položení jižní části, 219 m n.m. v centru a v severovýchodní části města (Sv. Kopeček) dosahuje až 420 m n. m. Parky hradebního okruhu se nacházejí v nadmořských výškách kolem 210-220 m.
Klimaticky město leží v teplé oblasti, která při východním okraji města přechází v mírně teplou; průměrná roční teplota je 8,4 °C. Průměrné lednové teploty se pohybují v rozmezí -2°C a -4°C, průměrné červencové teploty mezi 15°C a 19°C. Roční úhrn srážek dosahuje průměrně 614 mm.111
Hydrologickou osu města představuje část středního toku řeky Moravy. Levým přítokem Moravy je řeka Bystřice ve východní části města, v jižní části je pravým přítokem Mlýnský potok, zvaný také Mlýnský náhon, který je ramenem Moravy. Mlýnský potok je součástí Bezručových sadů a parků pod Dómem a Morava na severu tvořila východní hranici parkově upraveného území kolem měšťanské střelnice. Menší potok Povelka, odvodňující území severozápadně od Olomouce, protékal ještě přibližně
111
Olomouc – informace – všeobecné informace – Geografie. [online] Dostupné ze strany (citace 27. 2. 2010)
110
před 80-ti lety západně od Olomouce a vléval se do občas vysychajícího jezírka, nacházejícího se na místě dnešního upraveného jezírka ve Smetanových sadech.
Geologické podmínky hrály významnou roli v budoucí podobě a kompozici parků hradebního okruhu. Historické centrum Olomouce se nachází na vyvrásněných horninách prvohorního stáří, období kulmu, horninou jsou zpevněné sedimenty, zejména droby a slepence. Skalnaté vrcholy v době počátků osídlení čněly nad okolní krajinu o přibližně 6 m výše než dnes. Terén pod nimi byl tvořen nerovnými terasami štěrků a písků, jimiž protékala Morava v řadě měnících se ramen. Na štěrkopískových naplaveninách lze předpokládat přítomnost vegetace, která se na podobných stanovištích vyskytuje dnes – bylinné patro s vyšším podílem travin a krátkověké dřeviny jako vrby, topoly nebo olše. Ke snížení výškového rozdílu skalnatých vrcholů od okolního terénu nivy Moravy přispěly erozní procesy na skalnatém vrcholu a ještě více čtvrtohorní záplavy, které přinesly jemnozrnný materiál a srovnaly dosavadní nerovnosti reliéfu.
Řeka dnes protéká několikametrovými kvartérními říčními sedimenty. Na sedimentech docházelo k vývoji nivních půd a lužních lesů od měkkých po tvrdé luhy a jejich plošnému rozšíření (Neuhäuselová 1998; Culek 1996).
5.1.2 Potenciální přirozená vegetace na územích parků Z hlediska biogeografického členění České republiky (CULEK, 1996) se jedná o území, kde se stýkají tři biogeografické regiony (dále BR) dvou podprovincií – Hercynské a Karpatské. K Hercynské náleží regiony 1.11 Prostějovský a 1.12 Litovelský, nacházející se západně od historického toku Moravy při západní hranici městského jádra. Ke Karpatské podoprovincii náleží bioregion 3.11 Kojetínský. Do Prostějovského BR spadají celé Čechovy sady, zatímco do Smetanových sadů zasahuje již BR Kojetínský. Litovelský BR zahrnuje území měšťanské střelnice, Františkova stromořadí a parků pod Dómem. Bezručovy sady a Korunní pevnůstka náleží převážně k BR Kojetínskému. Vzhledem k terénu bez výrazných překážek a k relativně malém rozsahu území v rámci krajiny lze předpokládat, že se v parcích uplatňují vlivy všech tří bioregionů, resp. převládá vliv jednoho nebo dvou nejbližších.
111
Všechny parky se nacházejí v 2. bukovo-dubovém vegetačním stupni, podle Quitta se jedná o teplou oblast T2.112 Pro Smetanovy a Čechovy sady vyplývá z biogeografického členění (Culek, 1996) a z mapy potenciální přirozené vegetace (Neuhäuslová, 1998) původní přítomnost dubohabrových hájů (Melampyro-nemorosi Carpinetum) na sušších stanovištích. V aluviu řeky Moravy by se na místě parků nacházely v blízkosti vodních toků a ramen lužní lesy na nivní hlínách (glejových fluvizemích), představovaných střemchovými jasaninami (Pruno-Fraxinetum, podle Culka)113 nebo jilmovými doubravami (Querco-Ulmetum, podle Neuhäuslové)114, a na zamokřených stanovištích se slatinnými půdami pak bažinné olšiny s ostřicí prodlouženou (Carici enlogataeAlnetum). Na území obou parků by bylo možné nalézt také vlivy bioregionu litovelského, lišícího se přítomností výrazných nivní sedimentů a rozvinutých lužních lesů s jilmy (svazu Ulmenion).
Bezručovy sady náleží k bioregionu litovelskému, na jihu s vlivy bioregionu kojetínského. Od předchozích se liší zejména přítomností skalnatých výchozů kulmu, kde by se jako potenciální vegetace na výhřevných stanovištích vyskytovaly doubravy s jeřábem (Sorbo-torminalis Quercetum) a na ostatních kulmských stanovištích černýšové dubohabřiny (Melampyro-nemorosi Carpinetum).
Okolí měšťanské střelnice a parků pod Dómem spadá do litovelského BR. Vyskytovaly se zde lužní lesy na glejových fluvizemích a rozsáhlá slatinná vegetace na organozemích. Na sušších stanovištích převažovaly opět černýšové dubohabřiny (Melampyro-nemorosi Carpinetum), na vlhčích pak hygrofilní lesy s jilmem habrolistým a orsejem jarním (Ficario-Ulmetum campestris) a bažinné olšiny (Carici enlogatae-Alnetum).
Po celém obvodu města byly v minulosti v odlesněné nivě Moravy a okolí Mlýnského potoka náhradní vegetací vlhké louky s blatouchem, bezkolencem nebo ostřicí Davallovou (asociace svazů Calthion, Molinion a Caricion davallianae).115
112
CULEK, Martin (ed.). Biogeografické členění České republiky. Praha : Enigma, 1995. 347 stran. ISBN: 80-85368-80-3; str. 65. 113 CULEK, M., Biogeografické členění České republiky,1995, str. 65-71. 114 NEUHÄUSELOVÁ, Zdenka (ed). Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Praha: Academia, 1998, 341 stran. ISBN 80-200-0687-7; str. 77-89. 115 CULEK, M. (ed.), a kol., Biogeografické členění České republiky, 1995, str. 65-71.
112
V blízkosti větších klidných vodních ploch se vyskytovaly porosty rákosu a ostřic (vegetace svazu Phragmition communis a Caricion gracilis) a ve vodě potom leknín bílý spolu dalšími vodními rostlinami (svaz Nymphaeion albae).116
Z dřevin stromového patra by se na území parků přirozeně vyskytoval dub letní (Quercus robur L.), topol černý (Populus nigra L.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior L.), jilm habrolistý (Ulmus minor Mill. emend. Richens); mezi dřevinami keřového patra by byla zastoupena především střemcha (Prunus avium (L.) L.) a bez černý (Sambucus nigra L.). Bylinné patro lužního lesa by se vyznačovalo bohatým výskytem bylin charakteru efemerů a efemeroidů, kvetoucích na jaře před plným rozvinutím listů dřevin. Na sušších stanovištích by se objevoval kromě dubu také habr obecný (Carpinus betulus L.), lípy (Tilia cordata Mill., T. platyphylla Scop.) a v menší míře jeřáb břek (Sorbus torminalis (L.) Crantz.); z keřů ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare L.) a hloh jednosemenný (Crataegus monogyna Jacq. emend. Lindm.).117
Objektem vhodným k porovnání dnešního a původního stavu městské krajiny parků a jejich vegetace je CHKO Litovelské Pomoraví, které svojí jižní částí zasahuje i do města ze severní strany; charakterem krajiny a vegetace připomíná původní stav krajiny v místech pozdějších parků hradebního okruhu.
116
CULEK, Martin (ed.), a kol., Biogeografické členění České republiky. Praha : Enigma, 1995. 347 stran. ISBN: 80-85368-80-3; str. 322-325. 117 NEUHÄUSELOVÁ, Z., Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky, 1998, str. 77-89.
113
5.2 HISTORICKÉ A URBANISTICKÉ SOUVISLOSTI VZNIKU PARKŮ 5.2.1 Nástin vývoje podoby a významu území od prehistorických dob po konec středověku Lidské osídlení se soustředilo na hlavním návrší pozdějšího města Olomouce – do oblasti Michalského vrchu, Dómského návrší s přemyslovským hradem a jemu protilehlého návrší zvaného Předhradí. Tyto skalnaté kopce, představující dnes pohledové dominanty parků v jihovýchodní a severovýchodní části města, převyšovaly ještě v raném středověku okolní terén přibližně o 20 metrů a byla na ně od předlokačních dob situována hrazená duchovní a správní centra kraje.118 Tradiční funkce místa, sahající až do prehistorie, se ve středověku promítly do výstavby budov s podobným účelem, jako byl přemyslovský hrad, arcibiskupský palác, kostely a další stavební objekty, které byly zahrnuty do prostoru chráněného hradbami středověkého města. Pod nimi se rozkládal kontrastní přírodní prostor – klikatící se řeka s štěrkovými ostrovy, travnaté plochy luk a pastvin s menším dřevinným doprovodem kolem vodních toků a venkovské osídlení. Jednalo se např. o malé vesnice uvnitř území budoucí Korunní pevnůstky – osada Závodí (Sawoda), Německý Povel na místě Smetanových sadů nebo Vozovka na místě sadů Čechových. Vesnice nejblíže k hradbám byly podle potřeb obrany města a později s budováním bastionové pevnosti odstraňovány, aby předpolí zůstalo volné a přehledné.
Středověké hradby byly převážně kamenné, kopírující nepravidelný půdorys rostlého města, tvarově vycházejícího z přírodních podmínek. První celistvé raně gotické opevnění, pochází z přelomu 13. a 14. století, bylo po r. 1526 rozšířeno severním směrem.119 Hradby dodnes zachovaly na Dómském návrší.
118
BLÁHA, Josef. Historická Olomouc : K funkci Michalského kopce v Olomouci : Několik úvodních poznámek. In: ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS : Sborník příspěvků ze sympózia Historická Olomouc XII., zaměřeného k problematice zakladatelských mýtů a mýtů "počátků" ve světle kritiky pramenů. Olomouc : Univerzita Palackého, 2001, 251 s. ISBN 80-244-0323-4; s. 33-64. 119 Pevnost Olomouc. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, last modified on 1. 5. 2010 [cit. 2010-08-25]. Dostupné z WWW: .
114
5.2.2 Renesance, baroko a tereziánská pevnost V době renesance a baroka nabyl v urbanismu města na významu zdokonalený hradební systém, využívající možnosti řízeného zaplavení okolí hradeb vodou z řeky Moravy. Je zachycen na řadě map. Hradby byly výrazněji opraveny a zpevněny za třicetileté války v době švédské okupace (1642-1650), kdy v předchozí obraně města před Švédy neobstály. Byla odstraněna předměstí a zachovány pouze čtyři městské brány: Hradská, Blažejská, Střední a Rohelská. Další posílení významu a plošného rozsahu hradeb přineslo rozhodnutí Marie Terezie o přebudování Olomouce na bastionovou pevnost. Autorem plánů byl generálmajor inženýr Petr Filip Bechade de Rochepin. V letech 1742-1757
proběhla
výstavba
barokního
bastionového
hradebního
systému,
zahrnujícího středověké obranné zdi, rozsáhlé terénní úpravy (valy, příkopy a vodní systém k zaplavení území), výstavbu nových hradebních zdí a postupně také budov trvalého nebo dočasného charakteru, sloužících vojenským účelům, jako sklady, laboratoře, správní budovy nebo kasárna. Celým názvem se jednalo o ‚císařskokrálovskou hlavní hraniční pevnost‘ – ‚K. k. Haupt-Gränzfestung‘. Po obvodu města byly vykoupeny pozemky o šíři přibližně 800 m a zlikvidovány byly vesnice v místech pozdějšího Michalského výpadu (Ostrov, Dědinka, Závodí, Klopoře), dále Bělidla, část Hodolan na východ od města, na jihozápadní straně pak Vozovka, Gošilk, Zelená Ulice a Střední Ulice. Vykoupeny byly také pozemky již zaniklých vesnic Nové Sady (na jihu) a Český a Německý Povel v místech pozdějších Smetanových sadů. Středověké hradby byly odstraněny a zachovány zůstaly jen u tří raveliny v místech budoucích Smetanových sadů a ve větším rozsahu jihovýchodně od města při dnešních Bezručových sadech a severovýchodně pod Dómem. Jak je zachyceno na bokorysných zákresech na raportních plánech z 18. století, kamenné středověké a raně novověké hradby byly v těchto místech při přestavbě z části překryty hradbami z cihel. Výška hradebních zdí kolem jádra města činila až 12 m, výška hradeb nových předsunutých prvků přibližně 6 m. V místech Nové Ulice byla vytěžena zemina na výstavbu valů a vznikla tak inundační kotlina. Byla zasypána řada ramen Moravy, u dalších změněno řečiště a potok Povelka byl převeden do Mlýnské strouhy (Mlýnského potoka), do kterého nově ústil u Kateřinské brány.120
120
KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. 1. vyd. Dvůr Králové nad Labem : FORTprint, 2003. 311 s. : il., mapy, portréty, plány. ISBN: 80-86011-21-6; s.80.
115
Situování hradeb mělo později zásadní vliv na polohu a podobu parků. Na kamenné hradební zdi ze 16. století navázalo Františkovo stromořadí na severu města. Průběh barokních hradeb 18. století vtiskl tvar alejím zakládaným na jejich předpolí západním směrem od města (Rudolfovo a Jánské stromořadí) a vymezil prostor pro parkové úpravy, které probíhaly jihovýchodním směrem od centra v místech Michalského výpadu. Zachovalé hradební zdi představují spolu se skalními výchozy významný kompoziční prvek v prostoru Michalského parku (Bezručovy sady) a botanické zahrady při Korunní pevnůstce a parků pod Dómem.
5.2.3 Barokní zahrady 18. století za hradbami města Soukromé barokní zahrady je možné přes řadu rozdílů v kompozici a využití považovat v mnoha směrech za předchůdce velkých veřejných zahrad a parků ve městě.
Na hradby města Olomouce, jak ukazují četné veduty a mapy, navazovala od poloviny 18. do začátku 19. století mírně zvlněná až rovinatá krajina s menšími vodními toky, krytá travino-bylinnou vegetací, využívaná jako louky a pastviny pro dobytek. Je zde návaznost na prato – od středověku volný pás bez zástavby, louky a pastviny v okolí města. Dřevinná vegetace je na mapách a pohledech na město zachycena u vodních toků. Severně od města se rozkládaly velké podmáčené plochy s mokřady, kde se zřejmě ve větší míře vyskytovaly také stromy, jak naznačuje zákres na podrobných mapách a některých vedutách města121. Vzhledem k přírodním podmínkám by byl nepřátelský útok ze severu málo pravděpodobný nejen kvůli mokřadnímu charakteru území
s vysokou
hladinou
podzemní
vody
(znemožňujícím
kopání
chodeb
pro podminování hradeb), také díky vyspělému obrannému systému bastionové pevnosti, umožňujícímu zaplavit pomocí kanálů a stavidel celá rozsáhlá území severně od města, jak bylo vyzkoušeno a doloženo na některých mapách.122 Situaci zachycuje také Eckberger ve svém díle ‚Příspěvky k charakteristice a poznání hlavního města a pohraniční pevnosti Olomouce‘ z roku 1788, kde v kapitole II Poloha a vzhled zachycuje Olomouc a řízenými záplavami rozvodněnou řeku Moravu následovně: „Severně, již v jisté vzdálenosti od města, se řeka dělí na četná ramena, která napájejí 121
Zejména veduta z r. 1835 – celkový pohled na Olomouc s Rudolfovou alejí, autor (sign.) Hyrtl a dále mapy z Válečného archivu ve Vídni, viz příloha I.A. 122 Plán Olomouce se zaplaveným okolím z roku 1864 nebo starší plán dokončené bastionové pevnosti Olomouc z r. 1757 s částečným zaplavením (viz příloha I.A).
116
umělé příkopy pevnosti. Voda, spoutaná v těchto umělých řečištích, je zadržena pevnými stavidly, doširoka rozlitá a hrozí smrtí ve vlnách každému opovážlivému nepříteli, který by chtěl město napadnout ze severu, z východu nebo z jihu. Z těchto tří stran je kromě toho obklopeno ještě nesoudržnou bažinatou půdou. Město se rozkládá směrem k východu a k jihu na skalnatém návrší, jehož nejvyšší část je náhle zarovnána a současně tvoří nejvnitřnější val města.“ 123 Mokřady se podle podrobnějších map z 18. století nacházely ovšem hlavně při severní části pevnostního okruhu, kde byla později zřízena Měšťanská střelnice; ostatní místa snad byla v době života autora ovlivněna vyšší vlhkostí půdy v důsledku řízených záplav jako zkoušek účinnosti obranného systému spíše než důsledku dlouhodobé přítomnosti mokřadů. Ke zkušební řízené inundaci došlo např. 11. září 1757, kdy bylo po osmi dnech napouštění zaplaveno 73% obvodu města Olomouce; nad vodou zůstala jihozápadní část124. Území kolem západního obvodu hradeb se později jevilo jako nejvhodnější k vybudování promenádních alejí; na vedutách jsou patrné stružky (příkopy) odvádějící vodu a aleje jsou vedeny podél plynulého oblouku hradeb, na volném prostranství koliště, dobře dosažitelného z města Terezskou a Kateřinskou branou.
Před hradbami se nacházelo několik soukromých zahrad, které jsou zachyceny na mapách z 18. století. Jednalo se o zahradu na Envelopě, blízko současné ulice 17. listopadu. Zahrada zřetelných barokních rysů se nacházela přibližně v místech dnešní budovy Státního zastupitelství. Nejlépe je zachycena na raportních plánech z roku 1754 a 1755, tedy v době dokončení bastionové pevnosti.125 Na druhém z nich je označena jako ‚Dom Herrn Graf Gianini Garten‘ – doslova ‚Zahrada dómského pána hraběte Gianiniho‘. Zahrada je pravidelně geometricky členěna pole na obdélníkového tvaru. Hlavní podélná osa je akcentována stavebním prvkem s obloukovitě prolamovanými zdmi, zřejmě malým letohrádkem, umístěném na jihovýchodním
123
Citace v české zkrácené verzi byla uvedena v článku R. Fifkové: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí : sborník přednášek z odborného semináře v Olomouci 17. a 18. 9. 2007; plná verze byla převzatá z nového vydání Eckbergerovy kroniky, v německé verzi s českým překladem – Charakteristiche Beyträge zur Kenntnis der Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz von J. Alexius Eckberger – Příspěvky k charakteristice a poznání hlavního města a pohraniční pevnosti Olomouce od Jana Alexie Eckelbergera autorů Krobotová, M., Spáčilová, L., Spáčil, V., rok 1999, citace ze str. 1718 (pův. v němčině); str. 144-145. 124 KUCH-BREBURDA a KUPKA, Pevnost Olomouc, 2003, s. 98. 125 Raportní plány – Raportsplan, Rakouský státní archiv, pobočka Válečný archiv, Sbírka map a plánů (Karten und Plansammlung), Genie- und Planarchiv, Inland, C IV Olmütz α ), Nr. 26 a Nr. 28.; viz příloha I.A.
117
konci.126 Malý parter jižně od budovy je členěn pomocí tří os do ‚husí nohy‘. Hlavní vstup je vyznačen ze severu od hradeb. Zahrada mohla být okrasná a zároveň užitková, další podklady dosud nebyly autorkou práce dohledány.127 Gianiniho zahrada byla lemována dvěma řadami
dřevin – patrně stromů, jak je
zachyceno na pozdějším (nedatovaném) plánu Olomouce, zachycujícím situaci města na přelomu 18. a 19. století.128 Dále za zahradou je na témže plánu zakreslena poslední vnější hradební linie, od ní svah k hlavnímu rameni řeky Moravy a terénní úprava svahů na druhém břehu. Zahrada se tedy objevuje na několika mapách tereziánské pevnosti z 2. pol. 18. stol., na mapách ze století 19. již zachycena není. Vzhledem k této skutečnosti a ke své poloze mezi hradbou středověkou a tereziánskou se tato zahrada jeví nevíce odpovídající stručné zmínce zmínkou z Ecbergerových Příspěvků o místu večerních schůzek, kterým byla v 80. letech 18. století „opuštěná, napůl zničená zahrada mezi hradbami“ v blízkosti Kateřinské brány, která zůstávala otevřená nejdéle.129 Další menší pravidelně členěná zahrada se nachází u břehu Moravy, před poslední linií hradeb, u nároží dnešních ulic Šantova – 17. listopadu.130
Místem pro zábavy a odpočinek měšťanů byl od raného baroka Svatý Kopeček, kam později vedla poutní cesta s alejí. Po zrušení poutí (za Josefa II.) směřovali lidé k hostinci v Týnečku nebo využívali k procházkám Císařskou cestu, vedoucí od Terezské brány směrem jihozápadním na Prostějov. Do josefínských reforem byl dalším cílem vycházek premonstrátský Klášter Hradisko s alejí podél tzv. Černé cesty. V klášteře mniši prodávali v 18. století pivo a víno; po josefínských reformách a 126
Stavba je na hlavní ose stejně jako na jiném (pozdějším) plánu z Válečného archivu ve Vidni, s ozn. GIh 452-05, zatímco na dalším podrobněji prokresleném raportním plánu (ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, c IV Olmütz α ) Nr. 28) se tatáž stavba nachází vedle hlavní osy. 127 Na raportním plánu z r. 1755 (Inland, C IV Olmütz α ) Nr. 28) je zachycena další pozoruhodná barokní zahrada, náležející k Dómu – Dom Herrn Garten – zahrada dómských kanovníků, v místech dnešní železniční tratě Na špici. Je tvaru lichoběžníku o rozloze přibližně 360x100 (-200) m a je rozdělena do čtyř osově pravidelných kompozičních celků s vnitřním členěním. Zahrada je uvozena třemi osově souměrnými budovami. Dále je na plánu zachycena část zahrady kláštera Hradisko, kde jsou v okrasné zahradě za klášterem i v užitkové části (sadu) u hospodářské budovy naznačeny broderiové ornamenty. Torzo zahrady kanovnické Na špici je pod označením Aller H. Garten zakresleno ještě na plánu Olomouce z doby kol. r. 1790- ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, C α ) Olmütz, GIh 452-05. 128 Plán Olomouce z doby kol. r. 1790; Olmütz, Wenzel Schipka Cadett; ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Historischer Teil α ) Olmütz), inventární číslo GIh 452-05; (nedatováno) 129 Eckbergerovy Příspěvky; Krobotová, M., 1999, str. 182-183. 130 Plán Olomouce (Plan von Olmütz), datovaný do rozmezí let 1809-1833, pravděpodobně z doby mezi lety 1809-1820, Rakouský národní archiv, pobočka Válečný archiv (Kriegsarchiv) Vídeň, Sbírka map a plánů (Karten- und Plansammlung, Historischer Teil α ) Olmütz), inv.č. GIh 453; viz příloha I.A.
118
převedení kláštera pod vojenskou správu se tyto aktivity přesunuly do hostince v blízkosti kláštera, kde se konaly také slavnostní plesy. Mimo tato místa navštěvovali Olomoučané blízké vesnice Nové Sady a Novou Ulici, kde byly ‚krásné zahrady‘.131
Na mapách z 18. století (raportních plánech) je dobře zachycena výchozí situace bastionové pevnosti, která se od poloviny 18. století do zakládání promenádních stromořadí změnila jen málo. Na plánech z r. 1754 a 1755 je zakreslena měšťanská střelnice, bez úpravy okolí. Příčné profily (řezy) zakreslené na plánech ukazují terén, na kterém později vznikaly promenády (z města ven): městské jádro – val ze zeminy ukončený hradební zdí s bastiony – příkop s kanálem na nejnižším místě profilu – zvýšení terénu (krytá cesta, protisvah se zárubní zdí contrescarpe) – svah na koliště, pozvolna klesající. Zdi byly cihlové, koruna valu kryta trávou. Celek doplňovaly další prvky jako hradební brány, schodiště nebo raveliny – trojúhelníkovité terénní útvary ležící vně hradby.
Za předchůdce promenádních alejí v Olomouci 18. století je možné považovat aleje v okolí města, doprovázející cesty vedoucí na předměstí k venkovským osadám nebo poutním místům. Dalším prostorovým prvkem pak byly barokní zahrady pod hradbami na kolišti, které byly převážně v majetku církevních představitelů, lze je vnímat jako vzdálenější propojení s pozdější funkcí prostoru. Na rozdíl od Vídně nebyly v okolí Olomouce velké zahrady šlechty (s výjimkou duchovenstva) nebo panovníka, otevírané od 18. století veřejnosti, a nevzniká zde ani klasicistní systém přímých alejí spořádaných do hvězdic nebo jejich částí. Jsou tu však přímé aleje kolem starých nebo nově upravených cest. Od 19. století se okolní krajina města Olomouce proměňuje ve více ‚organizovanou‘- mizí nepravidelné tvary původní cestní sítě, nové cesty ve volném prostoru jsou vedeny v geometrických liniích, vodní toky jsou místy napřimovány a systém vodních ramen je zjednodušován.
Počátky promenádních alejí sahají v Olomouci do 18. století, jak je doloženo na mapách a také v tisku z pozdější doby. Přímá cesta se stromořadím vedla již v polovině 18. století od hradeb města ke klášteru Hradisko; byla využívána zřejmě především jako vozová cesta (dnes je její pozůstatek ve formě jasanové aleje a přilehlé novodobé ulice,
131
Eckbergerovy Příspěvky; Krobotová, M., 1999, str. 185-187 a 215.
119
která převzala název ‚Černá cesta‘). Hlavní cesta pod hradbami města v prostoru Envelopy, vedená dříve jako křivka, je na konci 18. stol. také vyrovnána a osazena alejovými stromy. Právě tyto aleje představovaly první ‚promenádními‘ prostory mimo město na konci 18. století, jak dosvědčuje místní tisk – Moravské denní listy (Mährisches Tagblatt) z března roku 1900.132 Rozsáhlý článek s názvem ‚Vznik a vývoj olomouckých promenádních alejí‘ je podepsán pouze zkratkou Dr. A. Bl., v článku je jako autor uveden Blumenzweig. V prostoru Envelopy byly podle tohoto zdroje vysazeny podél cesty lípy a vzniklá (první) promenádní trasa tak vedla od Kateřinské brány po bránu Hradskou. Na mapách jsou zachyceny dva provozní pruhy – větší a postranní menší. Další blízká alej, založená uvnitř korunní pevnůstky, se na mapách objevuje později a vznikla pravděpodobně mezi lety 1809 - 1820.
5.2.4 Zakládání promenádních alejí a parků v návaznosti na rozvoj města v 19. století V Olomouci byly podobně jako jinde ve střední Evropě promenádní aleje zakládány od 2. poloviny 18. století, ve větší míře v 1. pol. 19. století. Souvisely s postupným poklesem významu hradebních prvků a zároveň se společenskými požadavky na ‚zkrášlení‘ města. Rudolfovo stromořadí bylo založeno r. 1920. Do třicátých let 19. století vzniky aleje na severu v okolí Měšťanské střelnice a nad hradbami blízko Františkovy brány (Františkovo stromořadí), které spolu s čtyřřadým Rudolfovým stromořadím na jihozápadní straně ukazuje plán města z let 1833-34. V roce 1835 následovalo Michalské stromořadí jihovýchodně od města. Do počátku 40. let přibylo čtyřřadé Jánské stromořadí a krátká alej kolem cesty z pevnůstky k Envelopě. Ve 40. letech 19. století jsou doloženy vedle prvků liniových také plošné prvky; jsou jimi nepravidelně komponované parkově upravené plochy navazující na Rudolfovo a (zčásti) Jánské stromořadí, dále plochy v prostoru mezi Měšťanskou střelnicí a hradbami a v prostoru navazujícím jižně na Františkovo stromořadí. Stromořadí se objevují podél krátkých spojovacích cest mezi hlavním stromořadím (Rudolfovým) s branami do města – Terezskou a Kateřinskou branou. Dvouřadá alej z Envelopy k hlavnímu vjezdu do Korunní pevnůstky je přeměněna na čtyřřadou.
132
BLUMENZWEIG, A. Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56. s. 1-2.
120
Jako nejmladší stromořadí byla podle Blumenzweiga vysazena alej podél pěší cesty vedoucí od hradeb města na severovýchodě ke klášteru Hradisko – Kloster Hradischer Ausfall133, později zvané klášterohradišťský výpad.134 Nejednalo se o výše zmíněnou alej podél Černé cesty, která se na mapách objevuje již v 18. století. Klášterohradišťský výpad zahrnoval nově zřízenou cestu vedoucí od (severo-) východní hradby města a nových kasáren, přibližně v místech dnešních parků pod Dómem. Cesta vedla nejprve skrz vnější opevnění, pod zaklenutím135, pak od vojenské strážnice na západ a přes most až k Hradisku, kde byla provázena stromořadím. Celá promenádní trasa byla otevřena dne 30. července 1845.136 Z promenády byl pěkný výhled na Dóm, zahradu na terase pod ním a na Přemyslovský hrad.
Stromořadí byla dosazována až do 60. let, jinak se základní rozložení ploch a alejí (kromě rozšiřování prostoru kolem Měšťanské střelnice) významně neměnilo; úpravy a dosadby probíhaly uvnitř ploch. Pravděpodobně v roce 1864 byla alej na Envelopě dosazována na čtyřřadou – původně kolem menší cesty (zřejmě pro pěší), nyní i kolem přilehlé cesty pro povozy. Na plánu s širší datací (1846-1866, s dokreslením1879) jsou zachyceny stromy vysazené dokonce podél kanálů uvnitř a vně hradebního pásu na severní straně.137
Rok 1866 lze považovat za přelom nejen vzhledem ke zničení parkových úprav na západní straně města, ale i k vzrůstu požadavků na zrušení pevnostního charakteru města a k novému plošnému vývoji parků, navazujících na původní aleje. Od let 18661867 vznikal Městský park (Stadtpark) v návaznosti na Rudolfovo stromořadí, sahající až po hradby, později park v okolí Jánského stromořadí a na sklonku století v komplikovaném prostoru
Michalského
výpadu.
Pokračovaly
výsadby
v okolí
Měšťanské střelnice.
133
BLUMENZWEIG, A., Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt, 1900, s. 1-2. 134 KŠÍR, Josef. Olomoucké sady a parky. Olomouc : Vlastivědný ústav, 1973. 135 GRAESER, Carl. Olmütz im Jahre 1894 : Denkschrift aus Anlass des Ankaufes der Festungsgründe durch die Stadtgemeinde. Olmütz : Ed. Hölzel, 1894, s. 60-63. 136 BLUMENZWEIG, A., Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt, 1900, s. 1-2. 137 Plán města Olomouce, ÖSTA, KA, Inland c IV α (v archivní pomůcce uveden rok 1846, ale odpovídá stavu kolem r. 1866 a zachycuje i rozvržení cest budoucího Městského parku a budovu neorenesanční restaurace, plánované až od r. 1871 – tyto prvky byly zřejmě vkresleny později, jinak se plán velmi podobá jiném plánu datovanému k roku 1864); ÖSTA, KA, GIh 457-01. Viz příloha I.A.
121
Plány na rozšiřování města o plochy kolišť se začaly objevovat po odeznění válečného nebezpečí v roce 1866. Jedním z prvních byl plán projektanta Městského parku, Maxe Machanka, který se zabýval nejen rozšířením města, ale také rozmístěním průmyslu, zástavby a ploch parků. Své myšlenky shrnul v pojednání Úvahy o rozšíření města Olomouce,138 vydané roku 1868, s plánem rozšíření v příloze. Rozšíření města navrhl jihozápadním směrem, mezi hradbami a Jánským a Rudolfovým stromořadím (resp. zakládanými parky). Pominul území mezi Kateřinskou a Hradní branou (Michalské stromořadí a Korunní pevnůstka), ležících od města jihovýchodně, kde považoval možnosti zástavby za velmi omezené. Byl zde složitější terén a hradby (dosud pevnostního města), navazující u jádra města na skalnaté výchozy tak, že výškové rozdíly činily prostor koliště hůře komunikačně propojitelný s centrem a případná městská čtvrť by byla malá a izolovaná. Území chtěl ponechat vojenským účelům, jako prostor navazující na Exercier Platz (místo pro cvičení na Envelopě), spojený rampami a schodišti s kasárnami na předhradí, a mohly zde vzniknout další vojenské budovy. Území mezi Hradní branou a Litovelskou branou, tedy celý severní obvod města, považoval za nevhodný k zástavbě obytnými budovami s ohledem na časté záplavy; připouštěl možnost zástavby pod podmínkou, že by bylo nebezpečí záplav odstraněno, jinak, jak
uvedl, „[…]na zástavbu obytnými domy nemůže být v této části ani
pomyšlení“.139 Pro zástavbu vhodné považoval území od Litovelské brány na jih, tj. západně od města. Tam měly vzniknout čtvrtě s rodinnými domy a vilami a nové části měly být propojeny třemi hlavními přímými cestami s centrem. Průmysl navrhoval soustředit do prostoru severovýchodně od města, mezi cestou na Šternberk (dnes Chválkovická ulice) a plánovanou cestu k nově projektovanému nádraží (dnes přibližně v místě ulice Kosmonautů), kde by byl výhodou jak dostatek vody, tak blízkost dopravní sítě.140 Plánu přibližně odpovídá pozdější zástavba od 90. let 19. století s několika změnami: vilová čtvrť začínala na jihozápadě dál od města, zatímco u centra vznikly řadové domy s byty a úsek hlavní reprezentativní třídy vycházející z konceptu Okružní třídy; na jihovýchodě bylo území ponecháno bez větších změn, na severovýchodě v okolí vesnic Chválkovice, Hodolany, atd. se skutečně rozvíjel průmysl. Zastavěno bylo na rozdíl od záměru autora později i záplavové území na severu města, aniž by byl problém záplav vyřešen. 138
MACHANEK, Max. Gedanken über die Erweiterung der Stadt Olmütz. Olmütz : [nakladatel neuveden], 1868. 15 s, 1 mapoová příloha. 139 Machanek, M., Gedanken über die Erweiterung der Stadt Olmütz, 1868, s. 14. 140 Tamtéž, s. 11-15.
122
Pozdější plány rozšíření města se lišily zejména řešením prostoru Michalského výpadu a Korunní pevnůstky. Možnosti zahrnovaly založení jednoho rozlehlého parku přes celé území (návrh Městského parku mezi hradbami středověkého města a tokem Střední Moravy z r. 1872, který nebyl nikdy realizován), stejně jako pozdější plány, navrhující jak zástavbu obytnými domy tak založení parku v menším prostoru mezi středověkou hradbou a Mlýnským potokem (plán Sitteho z r. 1895, plán města 1899).
Dalším důležitým mezníkem vývoje byl 1886, kdy po zdlouhavých jednáních předešlých dvaceti let bylo rozhodnuto o zrušení bastionové pevnosti a odstraňování jejich prvků, bránících rozvoji města; zároveň byla budována pevnost fortová, kde věnec předsunutých pevnůstek (fortů) převzal funkci opevnění kolem jádra. Plány na rozšíření města přibližně do r. 1886 tedy ponechávají hradební systém, plány z pozdější doby již hradby překrývají nově uspořádanými celky na severu a západě – jihozápadě (tyto úpravy se objevují už u plánu Machanka, 1868).
Na západ od centra se na plánech objevuje návrh zástavby na místě odstraněných hradebních prvků; směrem od centra se jedná o náznak okružní třídy s promenádou kolem Moravy, reprezentativními veřejnými budovami budovy (soud, knihovna, kostel, univerzita) a nájemní bytové domy, za nimi pak následoval pruh rodinných vil (dnešní ulice Vídeňská a třída Spojenců) hraničících přímo s parky. Na severní straně bylo navrhováno také úplné odstranění hradeb bastionové pevnosti (zachovány byly nakonec hradby se 16. století) a na některých plánech bylo navrženo několik menších parkových ploch (např. na plánu Sitteho z r. 1895).
Na počátku 20. století ( době před rokem 1914) nakonec městské jádro obklopovalo pásmo parků nepravidelného tvaru, plošně souvislých zejména na západě – Jánské stromořadí (ve smyslu parku) a Městský park (zahrnujícím Rudolfovo stromořadí a okolní plochy), zatímco na severu se úpravy soustředily do prostoru bývalého ostrova v okolí Měšťanské střelnice pod (rušenými) hradbami a nad nimi do Františkova stromořadí. Dále na severu byly hradby zachovány, a u Dómu se objevuje garnizónní zahrada (nad hradbami). Malé plochy byly parkově upraveny mezi hradbou Dómu a hradu a tokem Mlýnského potoka; rozsáhlejší úpravy nebyly možné kvůli návaznosti vojenského území hned za cestou podél potoka. Zbývající jihovýchodní strana města byla od sklonku 19. století upravena jako park kolem aleje v úzkém prostoru koliště, 123
nesoucí nyní název Schillerovy sady, a rozsáhlá střední část zůstala bez obytné zástavby jako vojenské území Korunní pevnůstky. Ostatní části kdysi rozlehlého území bastionových hradeb byly odstraněny a zastavěny nebo jinak využity; zachována kromě uvedené pevnůstky zůstala na podnět Camilla Sitteho jen Terezská brána. Dále přetrvaly hradby, původně středověké, navazující jihovýchodně na skalní výchozy Michalského kopce a severozápadně na skalnaté Dómské návrší.
5.3 PARKOVÁ ÚPRAVA U MĚŠŤANSKÉ STŘELNICE 5.3.1 Historický přehled Okolí Měšťanské střelnice lze považovat za první prostor s funkcí a formou městského parku. Střelnice byla zřízena původně ve městě, roku 1700 byla přenesena pod hradby severně od města,141 na stanoviště, které bylo zřejmě sušší (výše položené) než okolní mokřady. V roce 1754142 stála střelnice spolu s další budovou, který na plánu z r. 1756 143
již zachycena není, na západním břehu krátkého vodního toku nebo odvodňovacího
kanálu, ústícího do Moravy. Dřevěná budova je na plánu z roku 1756 označená jako ‚Měšťanská střelnice zřízená ze dřeva’ – Bürgerliche von holz errichtete Schüsstatt; na něm jsou vodní toky a kanály upraveny tak, že je budova ze všech stran obklopena rameny
Moravy.
Odpovídají
tomu
slova
v
Eckbergerových
Příspěvcích144,
zachycujících život ve městě v 80. letech 18. století: „V létě se stává místem všech druhů závodu tzv. Střelecký ostrov. Střelecká společnost i jiné zde střílejí o ceny, jsou zde zřízena osudí na losy i lavice ke hře v kostky. Najdeme tady celý olomoucký svět, dokonce i cizince, a všichni se baví pestrým hemžením lidí.“ Střelecká společnost je v knize zmiňována jako součást úspěšné obrany města proti Prusům 2. července 1758145; k výročí této události se v areálu později konaly slavnosti.
141
RICHTEROVÁ, Helena. Historie městských parků v Olomouci. In: Městské historické parky: Referáty ze semináře konaného ve dnech 11. – 14. 9. 1995. Olomouc : Památkový ústav, 1995; s. 27. 142 Raportní plán Olomouce z r. 1753-54; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 26. 143 Raportní plán Olomouce z r. 1755-56; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 28. 144 ECKBERGER -- KROBOTOVÁ [et al.]. Charakteristische Beyträge zur Kenntniss der Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz von Johann Alexius Eckberger -- Příspěvky k charakteristice a poznání hlavního města a pohraniční pevnosti Olomouce od Jana Alexia Eckbergera. Olomouc : Memoria, 1998. 226 s. ISBN: 80-85807-08-4, str. 188, 195-197, 216. 145 Eckbergerovy Příspěvky -- Krobotová, M., 1999, str. 195-197.
124
V roce 1758 bylo okolí střelnice upraveno, neboť se zde začaly odehrávat každoroční oslavy osvobození města od pruského obléhání.
Na plánu z doby kolem roku 1800 (1790) je uvedeno jen ‚Střelnice‘–‚Schieß Stad‘. Pravděpodobně před rokem 1800 přibyla další budova podélného tvaru u vedlejší cesty, zřejmě hostinec, který je doložen (později) – jako hostinec s tanečním sálem, zbořený v roce 1938. Před rokem 1834146 probíhaly dosadby dřevin do areálu; vznikly dvě střelecké dráhy mezi stromovými liniemi od střelnice k severu. Poté následovaly výsadby dřevin do rastru na severu nebo geometrických zahradních útvarů na jihu areálu, zachycené na plánu z roku 1842147. Byla vymezena obdélníková plocha východně od hostince, zřejmě sloužící k posezení hostů.
Do 60. let 19. století neproběhly významné změny. Areál je zachycen na plánu z r. 1864 (poměrně nepřesně a schematicky – dřeviny by podle něj byly rozmístěny nepravidelně), a lépe na plánu města z doby kolem roku 1867, kde jsou dřeviny severně od střelnice v rastru, vymezujícím střelecké dráhy. K hlavní cestě, vedoucí ke vstupní bráně, byla v roce 1876 při příležitosti plnoletosti korunního prince Rudolfa umístěna socha Austrie.
Ve druhé polovině 19. století se areál zmenšil v severní části (o severní cíp bývalého ostrova) a na zbytku plochy proběhla dosadba dřevin – směsi stromů i keřů. Blízko od budovy střelnice byla východně zřízena menší stavba pro orchestr a jižně malá osmiboká stavba, zřejmě altán. V posledních dvaceti letech se konala řada společenských akcí a v souvislosti s nimi byly postaveny další budovy nebo pavilony a vznikla síť cest a zpevněných ploch. Významnou událostí byla průmyslová a živnostenská výstava v roce 1892, přinášející impulz k rozvoji areálu a jeho dotváření stavebními i vegetačními prvky. Roku 1899 se konala další výstava. Pro výstavní účely byl zřízen podlouhlý pavilon, se stěnami napodobujícími hrázděné zdivo a s portálem mezi dvěma ‚věžemi‘. Před ním byl postaven osmiboký dřevěný pavilon eklektického 146 147
Plán Olomouce v letech 1833-1834; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 13. Plán pevnosti Olomouc v roce 1842, ÖSTA, KA Wien, Inland IV Olmütz α) Nr. 41.
125
stylu s orientálními a gotizujícími motivy a bohatou řezbářskou výzdobou pod střechou; sloužil jako přístřešek pro hudebníky. Lavičky k sezení pro posluchače byly také vně při zábradlí pavilonu. Z fotografií je patrná výsadba (jehličnany typu Thuja occidentalis a letničky).
Ve 20. století význam areálu upadal, budovy byly odstraňovány. Roku 1938 se území zmenšilo o část, kterou zabrala výstavba stadionu ASO. Areál dostal nový název ASO park, a proběhly dosadby, které nezohledňovaly původní kompozici. Měšťanská střelnice přežila do 90. let 20. století, kdy bylo uvažováno o obnově parku včetně budovy střelnice a pergoly, než však k tomu došlo, budova vyhořela, její zbytky byly odstraněny a zůstala do dnešních dnů patrná jen v půdoryse základů.
5.3.2 Vývoj kompozice Střelnice je na plánu z roku 1754 zakreslena jako budova přibližně čtvercového půdorysu, stojící na volném prostranství, na loukách. O dva roky později je obklopena rameny Moravy a území tvoří ‚ostrov‘. V době kolem r. 1800 je areál již přístupný mostem přes rameno Moravy na východní straně. Vedlejší ramena řeky se do doby kolem 1800 podle zákresu na mapě proměnila v mokřady, zřejmě přirozenou sukcesí při menší potřebě údržby ramene pro vojenské účely, a vodním tokem zůstává pouze původní východní rameno – Střední Morava. U břehů je zachycena přítomnost nepravidelně rozmístěných dřevin, přirozeně zde uchycených. Ostatní plochy jsou zakresleny jako louky s několika drobnými objekty, nejspíše střeleckými cíli, rozmístěnými dosud nepravidelně.
Ve třicátých letech 19. století se na plánech objevuje výraznější záměrné kompoziční uspořádání. Okolí střelnice je téměř bez mokřin, ale tvar bývalého ostrova se stále uchoval v linii dřevin, vymezující přibližně trojúhelníkový prostor sloužící pro střelecké aktivity a slavnosti. Hlavní budova stojí na zpevněné kruhové ploše. Další budova (hostinec) je podél cesty. Dva podlouhlé prostory pro střelbu (střelecké dráhy), ukončené obloukovým stavebním prvkem, byly po obvodu lemovány stromy. Dvě linie stromů (tvořící jednu ze střeleckých drah) jsou přibližně zrcadlově souměrné podle osy budovy, jako by byly prodloužením jejich bočních stěn. Podél cesty ke střelnici
126
východozápadním směrem je vysazena dvouřadá alej, která ve dvou obloucích obíhá budovu střelnice. Další dřeviny jsou podle mapy přirozeně rozmístěny na březích vodního toku a kanálu pod hradbami. Prostor střelnice je kompozičně (pohledově) a funkčně (cestou) navázán na již existující stromořadí nad hradbami u Františkovy brány. Na plánu z roku 1835148 je vidět pokračující geometrizace v uspořádání ostrova. Jsou zde čtyři plochy komponované do tvaru obdélníku – dvě východně od hostince podél břehu Moravy a dvě jižně pod hradbami. Na východní straně se jedná o větší obdélník lemovaný zelení – stříhaným plotem nebo loubím, se třemi vstupními otvory; uvnitř plochy jsou nepravidelně rozmístěny stromy. Severně od něj je obdélník menší, s vnitřním pravidelným křížovým členěním na čtyři plochy a kruhový středový prvek. Jižně od hostince jsou dvě plochy, vycházející z tvaru obdélníku, který je na jižní straně šikmo ‚uříznut‘ podél nepravidelného tvaru koryta Moravy pod hradbami. Tyto zahradně upravené plochy leží napravo a nalevo od hlavní vstupní cesty do areálu, za mostem a cestou z města. Z budovy střelnice vybíhají tři linie stromů severním směrem a dvě severovýchodním; je patrná jejich osová vazba na budovu (střední linie stromů leží na podélné ose budovy). Před budovou je plocha zakončená půlkruhem. Na severu je druhý most. Ostrov je lemován dvěma řadami stromů, vysazených podle zákresu střídavě (ne proti sobě), sledujícími mírně nepravidelnou křivku vodního kanálu (menšího ramene Moravy). Část východní strany dosud tvoří nepravidelná (zřejmě přirozená) dřevinná vegetace kolem toku Střední Moravy.
Budova střelnice byla původně dřevěná stavba, která byla v roce 1838, v období biedermeieru, nahrazena stavbou zděnou v podobném půdoryse. Autorem nové budovy byl architekt Anton Arche, působící v arcibiskupských službách na stavebním úřadě a v při úpravnách Podzámecké zahrady v Kroměříži.
Na litografii z roku 1838 je znázorněna nová budova střelnice; severně na ni navazuje obdélníková plocha lemovaná plotem (připomínající malou zahrádku), s centrálním vodním prvkem. Jižně, západně a severně od budovy jsou poměrně mladé pyramidální topoly, dosahující výšky střechy kupole střelnice, tj. stromy přibližně 8 m vysoké, 148
KUBEŠA, P., Park u Měšťanské střelnice v Olomouci. In: Výroční zpráva Památkového ústavu v Olomouci. Olomouc : Památkový ústav v Olomouci, 1996, s. 93 a plán v příloze str. 159.
127
pokud je zobrazení věrné. Může se jednat o výsadbu ze 30. let. Pak by byly zachyceny i na mapě z roku 1833, kde stromy nejsou druhově rozlišeny, a byla by jen dosazena stření linie.
Ve čtyřicátých letech je podle detailně zakreslené mapy z roku 1842 bývalý střelecký ostrov po obvodu vymezen dvojitou linií stromů (bez cesty). Před budovou střelnice směrem na sever je vysazen pravidelný rastr stromů s kulatou (nebo oválnou) korunou – šest stromů na šířku; linie jsou různě dlouhé. Severozápadním směrem jsou dvě rovnoběžné řady topolů ve větším rozestupu (přibližně 15m). Budova střelnice byla v té době již v biedermeierovském stylu. Tato úprava je
zachycena na dobových
kolorovaných kresbách a později na fotografiích. Mezi budovou střelnice a hostincem je zpevněná plocha. Na kamenokrytině z r. 1942 je formou pohledu znázorněna úprava navazující východně na střelnici: do plochy mlatu nebo písku jsou rozvrženy tři (nebo více) esovitě protáhlé záhony s hustou výsadbou okrasných keřů (jako mnohokvěté růže) nebo vyšších květin (typu jiřiny), na jednom záhonu je také malý stromek. Pod okny střelnice jsou jednoduché rovné lavičky, další lavičky jsou zasazeny na jižní straně plochy, kde začíná výsadba keřů a stromů. Za budovou střelnice jsou vidět pyramidální topoly, plot do mírného oblouku a za ním dřevěná treláž o výšce přes 2 metry. Za ní se objevují další stromy různé výšky a různých korun,149 které jsou na mapě z téhož roku zachyceny jako pravidelný stromový rastr. V nejjižnější části areálu jsou zakresleny tři menší zahradní úpravy s geometrickým vnitřním členěním, rozvržené mezi budovami a hradebním příkopem, který je zřejmě zarostlý vyšší travinnou vegetací a přímo u příkopu jsou vysazeny stromy. Podobná úprava je zachycena na méně podrobné mapě z roku 1864; stromy zakreslené ve 40. letech v rastru jsou rozmístěny nepravidelně po celé severní polovině ostrova (ale možná se jedná jen o nepřesný zákres). Jižní část se zahradní úpravou je zakreslena s mírnými změnami tvaru jednotlivých malých ploch, které nabývají mírně nepravidelného tvaru, pravděpodobně s romantickými a sentimentálními tendencemi v úpravě parků.
Jeden z plánů lidové slavnosti z r. 1847 znázorňuje plochu rozdělenou cestou s alejí na východní část se střelnicí a hostincem. Při jižní hranici areálu jsou tři zdobné kompoziční celky s nápisem ‚Park‘, znázorněné již na plánu z r. 1842. Dva celky 149
Měšťanská střelnice, kamenokrytina, autor V. Reim, 1842, reprodukce J. Navrátil; in: ZATLOUKAL, P., Historismus, 1986, str. 15.
128
(východní a střední) jsou uvnitř geometricky rozděleny na čtyři části krátkými přímými cestami, které se sbíhají k centrálnímu kruhovému nebo oválnému prostoru, u prostředního celku akcentovaného kruhovým prvkem. Může se jednat o pozůstatek kompozice ze 30. let. Nejvýchodnější celek je upraven do méně pravidelných ‚přírodních‘ útvarů blíže stylu poloviny 19. století. Vnitřní útvary všech celků jsou relativně malé, osazeny byly po obvodu keři nebo menšími stromy. Tato část zůstala kompozičně zachována až do roku 1905, kdy se objevuje na plánu v téměř nezměněné podobě150; do té doby byly pouze odstraněny některé vzhledem ke stanovišti nevhodné (a zároveň přerostlé) dřeviny jako smrky (Picea abies), zobrazené na fotografii z r. 1874, a nahrazeny dřevinami vhodnějšími. Ovšem fotografie z r. 1899 svědčí o dalších výsadbách velmi podobných nebo stejných taxonů ještě na sklonku století.
Stromy severně od střelnice jsou na plánu slavnosti z r. 1847 výrazně zredukovány a nejsou zakresleny v rastru, ale zákres nemusí odpovídat skutečnosti. Diagonální cesta jdoucí mezi dvěma kruhovým prvky a čtyřmi stany spojuje střelecký ostrov s ‚měšťanskou louku‘ (Olmützer bürgerliche Wiese), ležící na západní straně a ukončenou ramenem Moravy, zvaným Kuhmarch a severně cestou s alejí. Na louce jsou různé atrakce komponovány do dvou kruhů, ve kterých se slavnost nebo veselice odehrává za pomoci jednotlivých zábavných prvků. V čele při vstupu je na hlavní ose Dvorní lóže (Hofloge), a od ní nalevo i napravo po jednom kruhu s prvky. Naproti lóže, dále na pohledové ose, je za příkopem umístěno stanoviště pro ohňostroj. Lidé se zde mohli bavit, hrát hry, nebo tančit na některém ze dvou kruhových tanečních parketů. K osvětlení a vytvoření atmosféry sloužily světelné pyramidy a osvětlovací sloupy. Po roce 1866151 tři zdobné plochy jižně od střelnice a nahrazují je čtyři jednoduchá travnatá pole členěná uprostřed křížem kolmých cest a lemovaná nižšími dřevinami. Jsou zde opět znázorněny dvě linie celkem z deseti topolů severovýchodním směrem, tentokrát se ale od sebe mírně vzdalují. Šest topolů lemuje cestu mezi střelnicí hostincem a další jsou vysazeny podél části vodního toku. Celé území je již
150
KUBEŠA, Petr. Park u Měšťanské střelnice v Olomouci. In: Výroční zpráva Památkového ústavu v Olomouci. Olomouc : Památkový ústav v Olomouci, 1996, s. 94. 151 Plán pevnosti a města Olomouce podle katastrální mapy, r. 1846 (s dokreslením kol. r. 1866); ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 62 Teil II, IV, V.
129
jednoznačně lemováno nejen liniemi stromů, ale i cestami které tyto stromy lemují, a na západní straně je podél přímé cesty jdoucí severně tenký kanál.
Koncem 19. století se kompozice stále zahušťuje dalšími prvky, stavebními nebo vegetačními, a vzniká změť cest a ploch. Mezi dřevinami se od 40. let vyskytovaly listnaté stromy různé velikosti a také některé jehličnany jako smrk (často používaný v parkových úpravách 60. let 19. stol.) nebo ke konci století různé sloupovité jehličnany typu zeravu (Thuja sp.) .
Výrazným kompozičním prvkem konce století, zachyceným na plánech, byl oblouk s loubím, obíhající hostinec. Stavby, prvky drobné architektury i kompozice zeleně jsou dobře zachyceny na snímcích z výše zmíněné výstavy na střelnici a přilehlé louce r. 1892. Jižně od střelnice jsou na místě označeném jako ‚Park‘ v půdoryse zbylé geometrické zahradní celky již převedeny do jednotlivých křivolakých útvarů, rozhozených nepravidelně na ploše. Na louce východně byla postavena řada staveb. Kromě velkého výstavního pavilonu a dřevného osmibokého hudebního pavilonu jsou zde další menší stavby, sloužící převážně k občerstvení. Mezi nimi je mlatová nebo pískovaná plocha, do které jsou zasazeny menší geometricky nebo nepravidelně komponované travnaté plochy. Mezi hudebním a výstavním pavilonem se jedná o trávník lemovaný po celém obvodu židlemi, které jsou tvarově zcela shodné s židlemi dochovanými v rozáriu v Lidové zahradě (Volksgarten) ve Vídni (kde jsou natřeny trávově zelenou barvou). Do trávníku jsou na hlavní osu zasazeny tři větší vyvýšené kruhové záhony (o průměru přes tři metry) a po stranách dalších šest menších. Uprostřed každého je po jednom zeravu, pravděpodobně západním (Thuja occidentalis L.,) na okrajích plochy menší tvarované zeravy (zřejmě Th. orientalis L.), a v kruzích kolem jsou vysazeny letničky. Identifikovat lze muškáty (Pelargonium zonale (L.) L’Hér. ex Ait.), s menší jistotou starček se světle šedými plstnatými listy (Senecio bicolor (Willd.) Tod.). Další trávníky jsou v nepravidelných útvarech po stranách prostoru a jsou taktéž zdobeny samostatnými drobnými prvky; jednalo se o stromky o výšce kolem 1,5 m s převislou korunkou (typu roubovaných převislých vrb), dále rostliny přenosné (subtropické), v nádobě nebo vsazené do trávníku a lemované letničkami (dracény nebo palma typu Trachycarpus fortunei Hook.), zdobné vázy s výsadbou, umístěné na samostatný sokl.
130
Základní kompozice se do konce 19. století nezměnila, jak je vidět na snímku z živnostenské výstavy roku 1899, která je orientována od dřevěného hudebního pavilonu směrem ke střelnici. Místo židlí jsou po obvodu trávníků běžné parkové lavičky. Je patrné, že trávníky jsou výškově modelované. Jsou oproti zpevněné ploše celkově výše; pokud lze usuzovat z fotografií ze živnostenské výstavy, jsou lemovány okrajem vyvýšeným o přibližně 35 cm, tvořícím po obvodu nízký ‚val‘. Do trávníku jsou vysazeny stromy, na daném pohledu hlavně jehličnany typu smrku (Picea abies (L.) Karst.).
Od počátku 20. století byl park u měšťanské střelnice součástí nespojitého severního okruhu parků na místě bývalých hradeb a kolišť, který lze vnímat spíš při pohledu shora, protože jsou (z perspektivy člověka) jednotlivé části pohledově méně vázané. Ve 30. letech se jednalo o stinný přírodní park, využívaný ke klidné rekreaci nebo společenským akcím, které se konaly hlavně na navazujících plochách.
Park dostal nový název ASO park podle sportovního areálu se stadionem a tenisovými kurty, budovaným po roce 1937-1938, kdy byl areál zakoupen majitelem obchodního podniku ASO (Ander a syn Olomouc). Další zásahy ubíraly z rozlohy parku a byly upravovány pro sportovní účely. Severně od střelnice byla provedena nová úprava s výše novým loubím, jehož pozůstatky se dochovaly. Je také do U, otevřené k jihu, ale menší a oproti původnímu posunuto přibližně o 30 m západněji, takže osově nenavazuje na místo, kde byla restaurace, ale kde je dnes pozůstatek (sokl) střelnice. Blízko této osy střelnice – loubí je zbytek kruhového bazénu, umístěný od středu osy mírně na západ, podobně jako další pozůstatek kruhového prvku (zřejmě opět bazénu), nacházejícího se v trávníku v místech severního konce budovy hostince. Místo, na kterém stával hostinec, je mírně zahloubeno do terénu, což mohlo souviset s blízkostí k vodnímu toku a také s pozdější dobou výstavby nové budovy střelnice. Mezi oběma místy, kde byly budovy, jsou pozůstatky dvou řad lip a při ulici Na Střelnici několik starých trnovníků s kulovitou korunou a tenkým křivolakým kmínkem (zřejmě v důsledku dlouhodobého zastínění okolními dřevinami jako lípy a platany).
131
5.3.3 Architektonické prvky, sochařská výzdoba Budova střelnice z r. 1838, postavená podle plánů A. Archeho (nahrazující původní dřevěnou stavbu), přebírala motivy klasicistní a renesanční architektury. Půdorys stavby vychází z čtverce (základna) a kruhu (centrální rotunda s obloukovými okny, završená kupolí). Vstup, situovaný k východu, je řešen jako portikus nesený čtyřmi toskánskými sloupy, nad nimiž je tympanon s rakouskou orlicí. Pilastry člení fasádu ze všech stran, okna i vstupní dveře jsou zakončena obloukem (přímo nebo náznakem na fasádě). Budova po letech chátrání za nejasných okolností vyhořela v roce 1998 a zůstal jen sokl se schůdky, zarůstaný nálety dřevin (stav roku 2010).
Budova restaurace se objevuje na okraji některých (podobných) grafik na diplomech z různých let 19. století; výjevy byly téměř stejné, liší se mírně v úhlech pohledu nebo v zakreslení okolní dřevinné vegetace. Restaurace byla v r. 1942 zachycena jako jednoduchá neoklasicistní dvoupatrová stavba se vstupem ze západní strany, kde je pět obdélníkových oken a nad vstupem plátěný přístřešek. Socha Austrie od Ernsta Melnitzkého152 stála od roku 1876 při vstupní cestě na pozadí listnatých keřů a lip. Jednalo se o ženskou postavu v nadživotní velikosti, s antikizujícími rysy, ve zřasené róbě, se zdviženou paží, kde v ruce drží ratolest a při druhém boku má štít s orlicí a meč. Stojí na mohutném čtyřhranném pískovcovém podstavci, vysokém téměř čtyři metry; na desce vložené do stěny podstavce je na fotografii vidět špatně čitelný nápis, na kterém lze vyčíst kromě názvu sochy ‚Austria‘ také nápis ‚Kronprinz Rudolf‘; byla pořízena při příležitosti dovršení jeho plnoletosti. Socha byla odstraněna zřejmě po vzniku samostatného Československa r. 1918.
Loubí tvaru U a vstupní brána (nahrazující bránu starší) byly postaveny pro výstavu r. 1892; oba prvky navrhl E. Melnitzky. Nic z toho zde nezůstalo. Z loubí z konce 30. let se dochovalo 9 betonových sloupků kruhového průřezu, mírně se zužujícího nahoru. Ve druhé polovině 20. století byl nevhodně prostor dosazován dřevinami bez kompozičních souvislostí. 152
KUBEŠA, Petr. Park u Měšťanské střelnice v Olomouci. In: Výroční zpráva Památkového ústavu v Olomouci. Olomouc : Památkový ústav v Olomouci, 1996, s. 93-100; s. 94.
132
5.3.4 Vegetační prvky Prvními dřevinami byly podle plánů z 18. a první poloviny 19. století stromy s kulatou korunou, nejspíše domácí dřeviny, doplňované přibližně od 30. let výsadbou topolů, které se objevují na plánech a zákresech ze 40. let. K nim od 40. let přibývají různé ozdobné keře, květiny a letničky; z dřevin se jedná o smrky, zeravy a podobné jehličnany. Mezi listnáči dosud dominují topoly a lípy. Před vstupním průčelím střelnice rostly v 70. letech 19. století dva trnovníky s kulovitou korunou (Robinia pseudoacacia L.’Umbraculifera’); kromě nich je prostor pro hosty restaurace vymezen nádobami s přenosnými rostlinami – oleandry (Nerium oleander L.).153 Podle snímků z výstav v 90. letech
je
možné
usuzovat
na
lípy
(lipová
alej),
pyramidální
topoly
(kolem střelnice), javory. Z konce století 19. století pocházela okrasná třešeň, zachycená na snímku z roku 1899 blízko dřevěného hudebního pavilonu; třešeň nelze podle snímků přesně druhově zařadit, ale přítomnost jedinců tohoto rodu v několika druzích byla zaznamenána při průzkumu provedeném P. Kubešou v 90. letech 20. století. Tehdy zde rostla třešeň chloupkatá (Prunus subhirtella Miq.), i když pravděpodobně pocházející z pozdější výsadby. V roce 2010 již nalezena nebyla. V uvedeném průzkumu z roku 1996 byly dále jako stromy původní kompozice (z 19. století) označeny platany západní (Platanus occidentalis L.), v roce 2010 v počtu 4 jedinců v areálu a jeden severně za plotem (tedy v původním areálu střelnice), z nichž jeden roste blízko ulice Na Střelnici a je památným stromem, a jeden tis (Taxus baccata L.), nízko větvený, s křivolakými větvemi a náklonem. Podlé téhož zdroje mohla být popínavou rostlinou na původním loubí réva pobřežní (Vitis riparia Michx.), která je dnes na loubí novějším a na okolních keřích. Na vyvýšeném terénu před střelnicí byly předpokládány záhony růží, trvalek a letniček. Stříhané stěny z tisu pohledově uzavíraly areál na západní a východní straně, mezi rohem budovy střelnice a začátkem oblouku loubí (pergoly); dnes (2010) jsou stěny značně mezernaté a porostlé révou. Vně stěn roste nakloněný jeřáb muk, další jedinec o VT přibližně 60 cm je v severozápadní části parku. Na západní straně je na okraji areálu oboustranná lipová alej.154 V roce 2010 se jednalo celkem o 8 letitých lip stáří kolem 100 let, s výčetní tloušťkou kolem 90 cm a jednu lípu mladší. Druhově se jednalo o lípy velkolisté, srdčité a o jednoho křížence 153
Měšťanská střelnice kolem roku 1874. Fotografie. SOKA Olomouc, Sbírka fotografií a litografií XVI/49. 154 KUBEŠA, P., Park u Měšťanské střelnice v Olomouci. In: Výroční zpráva Památkového ústavu v Olomouci. Olomouc : Památkový ústav v Olomouci, 1996; s. 96, 99, 100.
133
pravděpodobně lípy velkolisté (Tilia cordata Mill., T. platyphylla Scop. a T. sp.). S lipovou alejí rovnoběžná je jednostranná alej z trnovníků akátů s nízko nasazenou kulovitou korunou, lemující západní okraj areálu. Mezi další letité dřeviny patří dnes několik jasanů, z nichž nejstarší roste severozápadně od místa bývalé střelnice.
Dalšími stromy s VT nad 90 patří javor jasnolistý (Acer negundo L.) a topol (Populus nigra L. ’Italica’), rostoucí při silnici na jihozápadním okraji parku. Zde se nachází také topol simonův (Populus simonii Carr.) a převislá vrba (zřejmě Salix alba L. ’Tristis’).
5.3.5 Společenské využití Střelnice byla velmi oblíbeným cílem vycházek olomouckých měšťanů po celé 19. století. V jejím prostoru se od roku 1758 přibližně pod následujících 100 let konala řada lidových slavností, které vedle střelby představovaly hlavní programovou náplň parku pro měšťanské vrstvy. Roku 1758 to byla slavnost k ukončení pruského obležení města, 1841 slavnost připomínající odvrácení vpádu Mongolů na Moravu Jaroslavem ze Šternberka v roce 1241, další oslavy z r. 1845 byly vztaženy k dokončení železniční tratě Olomouc-Praha.
V roce 1847 se konala lidová veselice; pravděpodobně k ní se váže plán datovaný jen dnem 19. srpen, vydaný téhož roku (1847). Zábava se odehrávala především na měšťanské louce ve dvou kruhových prostorech, kde byly po obvodu i uvnitř rozmístěny jednotlivé objekty. K zábavě zde byly vedle lidových zpěváků, orchestru a ukázek národních tanců také pouťové atrakce jako houpačky, objekty na házení kroužků (Ringwerfen) nebo strefování (vrhání předmětu) na kulisovitý cíl (Turkenwurf, Maulwurf), dále eskamotér, poustevník, dřevěné loutky (marionety), obrazové divadlo (Panorama) a střelba. U diagonální přístupové cesty ze střeleckého ostrova byly situovány dva kruhy, které nesou názvy aktivit – skákání v pytlích (Sackhüpfen) a bouchání do hrnce (tyčí apod.) se zavázanýma očima (Topfschlagen).155 K občerstvení
155
Jedná se o hru známou již v 16. století. Plechový hrnec stál na zemi; hráč dostal do ruky hůl, byly mu zavázány oči, musel o 20 kroků ustoupit a třikrát se otočit, pak se měl poslepu úhozem holí shora hrnec trefit. Pokud uspěl, mohl si vzít odměnu, skrytou pod hrncem, a při neúspěchu sklidil posměch přihlížejících. Zdroj : PALOMINO, Michael. Geschichteinchronologie.ch [online]. 2005 [cit. 2010-0805]. Kinderspiele in der Schweiz vor der Industrialisierung. Dostupné z WWW:
134
sloužila samotná budova střelnice, která je na plánu označena jako cukrářství (Zuckerbäckerei), a hostinec – výčep (Schenkhaus).
V roce 1892 století se zde konala velká průmyslová a živnostenská výstava, po které zbyly některé stavební prvky na původním místě, případně převezeny jinam, jako liechtenstejnský altán, přemístěný do Smetanových sadů. Na přelomu století se v areálu střelnice konaly také zahradní slavnosti; např. v květnu 1901, kdy byla na programu vojenská hudba v přednesu pěveckého spolku, pak ‚taneční věneček‘ (Tanzkränzchen) v sále, hra v kuželky o ceny, ohňostroj a jako ‚nejpřitažlivější‘ bod programu byla zdůrazněna dámská soutěž krásy (Damenschönheitskonkurezn).156 Dne 2. června 1901 odpoledne zde byla pro změnu pořádána Jarní a dětská slavnost, kde hrála kapela 18. pěšího pluku, byla zde opět hra v kuželky o ceny, navíc loterie, dětský průvod, večer bengálský oheň a nakonec ‚taneční věneček‘.157 V létě 1901 byly na střelnici vždy ve čtvrtek odpoledne pořádány restauratérem Buschem koncerty vojenské hudby, s počátkem 13. června, kdy vystoupila kapela 93. pěšího pluku.158
Velké zahradní slavnosti se v bývalém výstavním areálu konaly v letech 1892, 1902 a 1907.159 Areál tak našel uplatnění i poté, co byly některé (dočasné) výstavní budovy odstraněny.
Ve 20. století, zvláště po vzniku samostatného Československa, byl prostor používán více jako městský park, navazující na vznikající sportovní areál. Vzhledem k odlehlé poloze, změnám v kompozici a vymizení společenského programu za první republiky i později tento areál, proslulý slavnostmi 19. století, dál upadal; dnes je hlavně průchozím parkem, kde kromě vzrostlých letitých dřevin na první pohled nic nenasvědčuje bohaté třísetleté historii místa jako prostoru pro společenské akce a setkávání měšťanů ani jeho významu ve vývoji koncepce městského parku.
. 156 Gartenfest. Mährisches Tagblatt. 4. Mai 1901, Nr. 103, s. 4. 157 Großes Frühlings- und Kinder-Fest. Mährisches Tagblatt. 30. Mai 1901, Nr. 123. s. 4. 158 Militär- Concerte auf der Schiesstätte. Mährisches Tagblatt. 13. Juni 1901, Nr. 134. s. 5. 159 WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 24.11.1937, Nr. 268, s. 3-4-
135
5.4 FRANTIŠKOVO STROMOŘADÍ Františkovo stromořadí vzniklo z podnětu maršála hraběte Jana Josefa Radeckého, rodáka z Třebnice u Sedlčan v Čechách,160 velitele olomoucké pevnosti v letech 18291931, po dohodě s městskou obcí. Jako místo bylo zvoleno okolí tehdejší brány Reindelthor v severní části hradebního okruhu, pod starými kamennými městskými hradbami ze 16. století z doby vlády císaře Ferdinanda I Habsburského. Promenádní aleje ‚pro všeobecné potěšení lidu‘ (‚das allgemeine Vergnügen des Publikums‘) začaly být podle BLUMENZWEIGA (1900) sázeny mezi městskou branou a zbrojnicí dne 17. dubna 1830.161
Podle pozdějších zdrojů (KŠÍR, 1973, FIFKOVÁ, 1997) byla víceřadá alej (resp. několik linií stromů) založena již v letech 1829-30, nebo dokonce před rokem 1828 a po roce 1829 pouze upravena; Centrální alej se širokou cestou byla 150 m dlouhá.162 Vedla v prostoru mezi Františkovou bránou a dolní zbrojnicí (později kasárna zeměbranské kavalerie) na severozápadě a druhou Rohelskou bránou na jihovýchodě, stojící v místech dnešního vjezdu do DPMO, kde se dne stýkají ulice Dobrovského a Na Střelnici.163 Vzhledem ke skutečnosti, že se stromořadí objevuje již na plánu města z roku 1828,164 je možné, že sem byly stromy vysazeny již před rokem 1830 a úprava do podoby promenádního prostoru (s úpravou nebo dalšími výsadbami dřevin) pochází až z roku 1830; závěr však není jednoznačný. Nebyl získán originál uvedeného plánu, pouze digitální kopie; je jen velmi malá pravděpodobnost, že by do tohoto plánu bylo stromořadí později dokresleno. Novinový článek nemusí být zcela spolehlivým zdrojem. Původně se stromořadí jmenovalo Dominikánská alej – Dominikaner Allee165 podle blízkého kláštera, při kterém se mimo jiné nacházely v 18. století barokní zahrady.166 160
KŠÍR, Olomoucké sady a parky, 1973, s. 28. BLUMENZWEIG, A. Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56. s. 1-2. 162 KŠÍR, Olomoucké sady a parky, 1973, s. 28. 163 FIFKOVÁ, Renáta. Historické aleje jako zárodky olomouckých městských parků. In: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí : sborník přenášek z odborného semináře konaného v Olomouci 17.-18 9. 2007. Olomouc, 2007, s. 21. 164 SOKA, AMO, 165 SOKA, AMO, M1-1, Registratura 1786-1873, část hospodářská, inv. č. 706, karton 1355. 166 SOKA, AMO, M 8-55, Archiv: Ing. Josef Kšír , inv. č . 413, karton 41. 161
136
Název Františkovo stromořadí – Franzens Allee získal tento celek později, na památku návštěvy císaře Františka I. na blízké měšťanské střelnici 21. září 1834,167 která leží hned pod hradbami. Odtud také zřejmě pochází pojmenování pevnostní Františkovy brány – Franzen-Thor, postavené v letech 1833 – 34 (zbořené v roce 1885). Do aleje byly v téže době (1834) pořizovány dřevěné lavičky.168
Na plánu z r. 1833-34 jsou zachyceny čtyři přibližně přímé paralelní cesty, lemované stromy a propojené menšími pěšinami. Tyto aleje na travnatých plochách, dlouhé 150 m, byly základním kompozičním prvkem parku. Prostor je stísněný a aleje se mu přizpůsobují; rozkládají se mezi kamennou hradbou ze 16. století, za kterou se nachází zahrada dominikánského kláštera, a hradbou tereziánské pevnosti. Západní strana je ohraničena umělým vodním tokem, přivádějícím vodu ze Střední Moravy dovnitř pevnostního systému. Do prostoru alejí bylo zřízeno dětské hřiště. Roku 1909 byl park rozšířen a pak také ozdoben kašnou, jejíž barokní nádrž je dnes umístěna na dvoře rektorátu Palackého univerzity (ulice Křížkovského 8). Park byl v roce 1931 předělen vybudováním silniční komunikace vedoucí na Lazce; byly přitom proraženy městské hradby v místech prodloužení Zámečnické ulice. Z Františkova stromořadí dnes zbyla skupina několika letitých jírovců u západního konce sportovního areálu a jeden platan, rostoucí dál za zdí dopravního podniku.
Dřeviny v alejích sloužily také jako zdroj dřeva, jak dokládá např. dopis městské radě ze dne 9. června 1858. V něm je zmiňován prodej užitkového a palivového dřeva ‚vyprodukovaného‘ v toto roce ve Františkově aleji, který zajistil městský rada pan Machanek (je uvedeno jen příjmení, proto není jasné, zda se nejednalo o později známého tvůrce parků Maxe Machanka; podpis autora dopisu je hůře čitelný, pravděpodobně ‚Blaha‘).169
V severní části hradebního okruhu se dnes dále nachází třída Dobrovského, východně navazující na areál Františkovy aleje. Podél ní protékalo jedno z ramen Moravy. Po roce 1908 bylo přemístěno, původní koryto zasypáno a plocha upravena jako pás zeleně
167
BLUMENZWEIG, A. Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56. s. 1-2. 168 SOKA, AMO, M1-1, Registratura 1786-1873, část hospodářská, inv. č. 706, karton 1355. 169 SOKA, AMO, M 1-1, Registratura 1786-1873, část hospodářská, inv. č. 706, karton 1356.
137
táhnoucí se východním směrem od zbylé části Františkova stromořadí.170 Tato plocha zeleně má dnes jiný charakter a působí jako předěl mezi obytnou čtvrtí Letnou a rušnou komunikací Dobrovského třídy.
5.5 RUDOLFOVA ALEJ – SMETANOVY SADY Doba vzniku: 1820 (Rudolfovo stromořadí), 1866-1867 obnova stromořadí a zakládání Městského parku Autoři: 19. století – Max Machanek (autor návrhu parku), Karel Pohl (zahradník) 20. století – Emanuel Černý (zahradník); další úpravy ve 20. století Poloha: jihozápadně od centra Rozloha: přibližně 140 000 m² (14 ha) – Smetanovy sady v roce 2010
5.5.1 Historický vývoj Smetanovy sady jsou nejstarším a nejcennějším parkem města. Název je používán od roku 1918; do té doby se jednalo o Rudolfovo stromořadí (Rudolfs – Allee), pojmenované podle olomouckého arcibiskupa knížete Rudolfa Jana Habsburského, který se o založení aleje zasloužil, a po roce 1866 se začal objevovat název Městský park (Stadtpark). Jedním z prvních, kdo prosazovali myšlenku založení parku byl, čestný občan a kanovník (Domherr) Wilhelm von Schneeburg. Další významnou osobou při vzniku a rozvoji parku byl jeho pozdější ředitel Karl Pohl, označený dobovým tiskem jako „poctivý podporovatel (parku)… oddaný tomuto klenotu tělem i duší“171. Od roku 1875 nese park oficiálně název Městský park – c. k. Stadtpark. Vedle něj se přibližně do konce 19. století objevuje název Rudolfsallee. Přes přejmenování parku na Smetanovy sady po vzniku Československa r. 1918 se ještě ve 30. a 40. letech v německém tisku používá Stadtpark. Po roce 1945 již zcela převážil název Smetanovy sady.
170
KŠÍR, J., Olomoucké sady a parky, 1973, s. 27. WENZEL, Fritz. Vom Olmützer Stadtpark : I. Ruhm und Niedergang. Mährisches Tagblatt. Olmütz: J. Groak, 1880-1946. 24.11.1937, Nr. 268, str. 3-4. 1939, str. 4. 171
138
5.5.1.1 Období před založením promenádních alejí
Území s poli, loukami a v menší míře rozptýlenými dřevinami se nacházelo na rovině až velmi mírném svahu jihozápadně od hradeb města, bez dramatických terénních změn. Původně se jednalo o aluvium Moravy rozvětvené do řady ramen, měnících svůj průběh samovolně, později se stavbou pevnosti usměrněných do koryt a kanálů.
Park vznikl na místě glacis – přehledného koliště bez vyšší vegetace, které se mírně svažovalo od hradeb, a otvíralo volný prostor pro obrannou palbu z městských hradeb. Na plánu z doby kolem r. 1800 je na kolišti západně od města vidět rozhraní ploch luk a polí s terénní rýhou – vodním příkopem blízko míst, kde byly o dvacet let později vysazovány aleje; na plánu z r. 1833-34 je příkop znázorněn jako menší vodní tok s dřevinným doprovodem, označený později jako Povelka, vedoucí ze zamokřených oblastí severozápadně od města. Podél cesty vedoucí od Kateřinské jihozápadním směrem stála na počátku 19. stol. řada svatých křížů – s označením H. Kreuz, zachycených na několika vedutách města a na přehledném plánu z l. 1883-4. Na mapě je také hřbitov, původně vojenský, později i civilní; ve 20. století se hřbitov stal součástí Smetanových sadů.
5.5.1.2 1820-1866 – Rudolfovo stromořadí (Rudolfsallee)
Stromořadí zvané Rudolfovo – Rudolphs Allee vzniklo z podnětu obyvatel města, kteří si na vojenské správě vymohli vysazení okrasných stromů a keřů na mírně se svažujícím kolišti mezi Kateřinskou a Terezskou bránou; povolení bylo vydáno a na podzim roku 1820 (nebo 1822-23) byla alej vysazena. Povolení vydal polní maršál a velitel pevnosti Anton Freiherrn von Zach. Vysazeno bylo 160 pyramidálních topolů a to pod vedením arcibiskupova zahradníka Grabnera. Požadované stromy a keře byly dodány z velké části z městských lesních porostů. Alej, vysazená na podzim roku 1820, se údajně skládala z jilmů (Ulmus sp.,);172 pokud tomu tak bylo, mohlo se jednat o jilmy horské (Ulmus glabra Huds.), které byly podle písemných děl koncem 18. století považovány
172
BLUMENZWEIG, A. Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56., s.1-2; autor v článku cituje z dochovalých písemných pozůstalostí olomouckého měšťana jménem Matthias Leschinger.
139
za nejvhodnější z tohoto rodu pro stromořadí.173 Podle jiného zdroje bylo pro výsadbu aleje použito 160 pyramidálních topolů (Populus nigra L. ‚Italica‘), a to v letech 182223174. Nabízela by se zde možnost, že menší část byla vysazena již roku 1820 z jilmů a zbytek v letech 1822-23 z topolů, ovšem na podrobně zakresleném plánu pevnosti z roku 1842175 nebo na vedutách (malbách a rytinách) jsou stromy zachyceny v jednotném tvaru a habitem odpovídají vlašským (‚pyramidálním‘) topolům, které se proto jeví nejpravděpodobnějším taxonem od počátku vzniku aleje.
Alej byla pojmenována na počest arcibiskupského kardinála, arcivévody Rudolfa (Jana) Habsburského (1788-1831)176, dal podnět k jejímu založení. Roku 1832 byla alej převedena do správy města; stalo se tak z důvodu nutnosti zajištění její údržby a také díky malému vojenskému nebezpečí.177 V roce 1822 byl v místě zalomení aleje postaven dřevěný kiosek, upravený v r. 1837 na dřevěnou letní restauraci. Kiosek je zachycen na přehledném plánu města z let 1833-34178. Roku 1831 bylo městskou radou za podpory maršála Jana Josefa Radeckého rozhodnuto o zřízení parku jako místa pro zábavu – ‚Errichtung eines Belustigungortes‘ pro olomoucké měšťany, s úpravou terénu a výsadbou keřů a ‚lesních rostlin‘179. Kolem části aleje severně od kiosku byly parkově upraveny okolní plochy – založeny trávníky a menší pěšiny, zasazeny keře a stromy. Celý zelený pás vznikajícího parku byl na západní straně lemován zmíněným potokem, vlévajícím se do zamokřeného území jižně za cestou (dnešní Polská ulice).
Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století jsou na několika mapách znázorněny dosud málo známé výsadby dřevin v pravidelném rastru v celém prostoru koliště při jihozápadním obvodu města, mezi alejí Rudolfovou a Jánskou a hradbami. Jednalo se s největší pravděpodobnosti o hospodářské výsadby různých druhů, zřízené vojenskou správou; byly zdrojem dřeva pro stavební práce na pevnosti a palivového
173
PEJCHAL, Miloš. Použití dřevin v historickém vývoji alejí. In: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí: sborník přenášek z odborného semináře konaného v Olomouci 17.-18 9. 2007, příspěvky po uzávěrce. Olomouc, 2007, s. 119. 174 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 11. 175 Plán pevnosti Olomouc v roce 1842, ÖSTA, KA Wien, Inland IV Olmütz α) Nr. 41. 176 Rudolf von Österreich (1788-1831). In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 19. 7. 2010, 15:48 [cit. 2010-08-16]. Dostupné z WWW: . 177 BLUMENZWEIG, A. (1900) uvádí rok výsadby 1822-23; FIFKOVÁ (1997) uvádí rok výsadby 1920. 178 Hauptstadt und Grenze-Festung Olmütz, Uibersichts Plan, 1933-34, ÖSTA, KA Wien. 179 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 11.
140
dříví.180 Dřeviny jsou znázorněny jako stromy bez kmene, s větvením od země, ne však keře; mohlo by se také jednat o stromy pěstované z pařezových výmladků.
Kolem roku 1840 byla parkově upravena plocha mezi alejí a potokem také jižně od kiosku, jak ukazuje plán města z r. 1842. Byly v ní ozdobné výsadby nižších dřevin a téměř pravidelně rozmístěné navazující menší obloukovité pěšiny, kde rozšířená část uprostřed sloužila patrně jako místo k posezení. Rudolfovo stromořadí bylo v té době čtyřřadé, složené z topolů, mezi nimi byl travnatý pás. Již v roce 1840 byly podél hlavní promenádní aleje kamenné lavičky, které byly postupně doplňovány.181 Topoly ve dvou řadách byly vysazeny za budovu restaurace a rostly také v části u potoka na západním okraji parku. Tyto krátkověké rychle rostoucí taxony začaly být od r. 1848 postupně káceny a nahrazovány lipami. V roce 1851 byly kromě topolů káceny také trnovníky182; jejich lokalizace je nejasná. Mohlo se jednat o stromořadí z dřevin s kulatou korunou, zakreslená na plánu z roku 1842 kolem cest pro pěší; tyto cesty ve 40. letech nově spojovaly vznikající park s městem183. Jedna cesta vedla směrem k Terezské bráně a byla na straně města uvozena malou symetricky komponovanou plochou zeleně, druhá k bráně Kateřinské. Střední cesta k Terezské bráně byla bez stromového doprovodu a pravděpodobně byla vymezena pro povozy. V souvislosti se stále slábnoucím významem hradeb a požadavky na zkrášlování města byly vysazovány aleje kolem významných cest na předpolí.
Zahradník František Hudeček v r. 1852 požadoval pro novou výsadbu nebo dosadbu Rudolfovy aleje kromě lip (Tilia sp.) a (opět) topolů (Populus nigra L. ’Italica’) také jírovce (Aesculus hippocastanum L.), javory (Acer sp.) a jasany (Fraxinus excelsior L.); pro zásobování parku zamýšlel zřídit školku na jižní hranici parku. V blízkosti kiosku se v té době (před r. 1861) nacházela studna s kvalitní vodou, s hloubkou čtyři metry. 184
180
VIKTOŘÍK, Michael. (ústní sdělení). Odborný asistent, Katedra historie, Filosofické fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Na Hradě 5, Olomouc. 19. 4. 2010. 181 FIFKOVÁ, R.,Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 12. 182 FIFKOVÁ, R.,Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, 12. 183 Tvary korun, rozmístění a velikost dřevin jsou detailně zachyceny na plánu města z r. 1842; ÖSTA, KA, Inland c IV α ) Nr. 41. 184 FIFKOVÁ, R.,Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s.12.
141
Kompozice aleje a okolních parkově upravených ploch zůstala bez významných změn až do 60. let 19. století, jak ukazuje plán z roku 1864185; pouze původní stromy v Rudolfově aleji – topoly byly nahrazeny jírovci a lipami, tedy stromy s jiným tvarem koruny; uvedený plán dál není příliš detailně zpracován.
5.5.1.3 1866-1875 – obnovené Rudolfovo stromořadí – Rudolfsallee
Stromořadí, keře a veškeré stavby a musely být za prusko-rakouské války zlikvidovány, aby nebránily rozhledu z hradeb a neposkytovaly úkryt nepříteli. Na základě demoličního reversu186 měly být odstraněny stavby i stromy, postupně kácené poté, co jim byly uřezány větvě187; keře byly vysekávány. Jednalo se o výrazný negativní zásah do dosud kontinuálního vývoje parku. Podle Výroční zprávy (Jahresbericht […] ) z roku 1867, vydané starostou Schrötterem, byla alej (pouze) ‚z větší části zničena‘188. Je pravděpodobné, že mnohé stromy (např. lípy, jírovce) ořezání větví přežily a zásah se následně projevil na nevhodném tvaru (nové) koruny, tvořených několika velkými větvemi v malém úhlu, v pozdním věku ohrožujícími zdravotní stav a stabilitu stromu, jak je vidět na mnoha jedincích dodnes a také na snímcích z 1943 (fotoarchiv VMO, v příloze I.B). Také některé poměrně mladé jírovce z výsadby r. 1852 mohly přežít přes relativní krátkověkost do dnešní doby. Proti této domněnce stojí fakt, že v obou dochovaných plánech návrhu nového parku z r. 1866 jsou stromy hlavní aleje zakresleny ve stejné velikosti. Je také otázka, zda byl odstraněn dřevěný kiosek, který se objevuje na jednom z plánů (Maxe Machanka) z r. 1866 v původním tvaru a na místě jako ze 40. let, a dále je zachycen na fotografiích ze 70. let 19. století, i z poloviny roku 1879, kdy byl definitivně zbourán. Pokud v r. 1866 odstraněn skutečně byl, pak jen rozebrán a znovu postaven.
185
Plán z r. 1864; na rozdíl od předchozího z r. 1842 však nezachycuje tento plán parky tak přesně a detailně; ÖSTA, KA, GIh 457-01 186 Demoliční revers znamenal zaknihovaný závazek, že stavebník nebo majitel nemovitost zboří, pokud k tomu dostane pokyn vojenské správy; zdroj: Tichák, 2005, str. 9 187 U některých stromů (zvláště v bývalém Jánského stromořadí), které nakonec nebyly zcela odstraněny, jsou tyto zásahy dosud patrné v nepřirozené a z hlediska provozní bezpečnosti nevhodné stavbě koruny, složené z několika hlavních větví, svírajících mezi sebou příliš malý úhel. Jedná se převážně o dožívající jedince, postupně nahrazované novou výsadbou. 188 SCHRÖTTER, Karl. Jahresbericht über die Gemeinde-Verwaltung der königl. Hauptstadt Olmütz im Jahre 1867. Olmütz : [S.n.], 1868, s. 10.
142
Pozoruhodně expresivním způsobem vyjádřil tvrdé zásahy v aleji roku 1866 pozdější starosta Josef von Engel ve svém německy psaném ‚Válečném deníku roku 1866‘, ze kterého čerpal při popisu událostí A. Blumenzweig r. 1900: „19. července začalo mrzačení (zohavování) Rudolfovy aleje a již několik dní poté byla tato po celé délce kácením (těžbou dřeva) a ořezem větví křovin zle prořídlá. S ní hraničící louky na valech, kde byl již týden rozložen dobytek, byly rozryty a přeměněny v ohavný marast; z ovocných stromů byla zvířaty sedřena kůra a toto celé někdejší místo potěšení (zábavy) se stalo místem žalostného zmaru. Stejně dopadla Jánská alej.“189
Opatření se nakonec ukázala být zbytečná, protože se pruské jednotky k městu jen přiblížily a pevnost obešly; k útoku na město (na rozdíl od pruských válek za Marie Terezie) nakonec vůbec nedošlo.
Mír byl uzavřen 24. srpna 1866 a o tři dny později, 27. srpna se sešli představitelé města a z podnětu profesora Erasma Schwaba bylo rozhodnuto o sestavení pětičlenné komise, zvané komise pro zkrášlení (Verschönerungs-Comité)190, která měla sestavit plány, jak celé stromořadí obnovit a rozšířit.191 Na rozdíl od Vídně byla Olomouc stále pevnostním městem, obehnaným hradbami. Založení městského parku (Stadtpark) na místě Rudolfovy aleje povolilo c. k. říšské ministerstvo války již v září 1866. Park měl zahrnovat bývalou Rudolfovu alej, k ní se mírně svažující plochu koliště – Glacis a podmáčené území tzv. Kesselwiese.192 Jednalo se o vlhké louky a mokřady, ležící jižně od parku, které netvořily v krajině z geologického hlediska ‚kotlinu‘, jak by vyplývalo z názvu, ale jen o sníženinu (vytvořenou těžbou zeminy v době navršování pevnostních valů), do které ústily odvodňovací příkopy nebo menší potoky.193
Obnova stromořadí a úprava do podoby parku proběhla v krátké době. Komise se snažila udržet stávající poškozené dřeviny a měla k dispozici (kromě podpory města)
189
BLUMENZWEIG, A., Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56. 190 SCHRÖTTER, Karl. Jahresbericht über die Gemeinde-Verwaltung der königl. Hauptstadt Olmütz im Jahre 1867. 1868, s. 11. 191 Rokem 1866 A. Blumenzweig své vyprávění bohužel končí s odůvodněním, že ‚další novodobý vývoj daného (území) si všichni pamatujeme‘. 192 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 12. 193 Pouze mírná terénní modelace a charakter vegetace vyplývá z řady podrobných map z 19. stol, z ÖSTA, KA Wien, např. z mapy z let 1833-34 (Inland cIV Olmütz α ) Nr. 13); podobná sníženina – ‚inundační kotlina‘ se podle map nacházela také severně od Jánského stromořadí.
143
také velkorysé finanční a rostlinné dary194. Byla obnovena čtyřřadá alej, dlouhá 710 m, jejíž stromy dvou vnějších linií přetrvaly na místě do dnešní doby, kdy jsou nahrazovány novými jedinci. K novým výsadbám okrajových linií byly použity hlavně jírovce a na západním konci lípy; ve vnitřních řadách pak ořešáky a platany, které byly odstraňovány koncem 19. století až na některé jedince zachované na nárožích vnitřních polí, které byly pokáceny později. V necelé polovině, na mírném pahorku při zalomení aleje, byl postaven nový dřevěný pavilon s restaurací.
Jsou známy dva plány z r. 1866 na založení městského parku na plochách navazujících na Rudolfovo stromořadí; jednalo se o koliště a terénní sníženinu (Kesselwiese), vzniklou těžbou zeminy pro navršení valů při stavbě pevnosti ve 40. letech 18. století195. První plán první vypracoval plukovník ženijního štábu Scholl a druhý Max Machanek. Na obnovu parku měly být využity jírovce, jeřáby, lípy, platany, a trnovníky akáty, které byly určeny také pro výsadbu ve městě. V roce 1867 byl obnoven dřevěný můstek přes vodní příkop (potok). Roku 1869 byl na návrší v blízkosti cesty k dnešní Tržnici umístěn pavilon nebo altán z březového dřeva. Altán zde stál téměř 100 let; odstraněn byl až v 60. letech 20. století. 196 Park byl pro veřejnost slavnostně otevřen na jaře 1867 za přítomnosti císaře Františka Josefa I.
5.5.1.4 1875-1918 – olomoucký Městský park (Stadtpark) park na vrcholu
Od roku 1875 je pro založený park oficiálně používán název Stadtpark. Následovala doba všestranného rozvoje parku a vzestupu jeho významu ve společenském životě města. Dřevěná restaurační budova měla být nahrazena novou zděnou budovou. Za účelem výstavby nové reprezentativní restaurace a společenského salonu
byla
r. 1871 založena Společnost přátel sadů (akciová společnost), jejímiž členy byli představitelé města, průmyslníci i církevní hodnostáři; členy byli mezi jinými např. purkmistr Josef von Engel, od r. 1872 starosta města, průmyslníci Paul a Moritz Primavesi, sladovník Viktor Hamburger, majitel železáren svobodný pán Albert Klein
194
SCHRÖTTER, Karl. Jahresbericht über die Gemeinde-Verwaltung der königl. Hauptstadt Olmütz im Jahre 1867, 1868, s. 11. 195 KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. 1. vyd. Dvůr Králové nad Labem : FORTprint, 2003. 311 s. ISBN: 80-86011-21-6, s. 80. 196 VÝSTAVIŠTĚ FLORA OLOMOUC a.s. [online]. 04. 09. 2008 [cit. 2010-04-12]. Olomoucké historické parky. Dostupné z WWW: .
144
z Vízmberku nebo dómský probošt Vilém ze Schneeburgu197 (Wilhelm von Schneeburg). Tato společnost podporovala park hlavně finančně, případně dodávkami prací materiálu z daných firem. Stavba restaurace se objevuje již na plánu zachycujícím rozvržení nové cestní sítě parku, dokreslené do plánu dodatečně, zřejmě kolem roku 1879.198 Roku 1879 byla restaurace postavena a kromě ní i nový skleník; za budovou restaurace v té době již stály dva starší skleníky, později odstraněné. Roku 1886 byl do parku přemístěn zdobný dřevěný skleník, pocházející ze zahrady zámku v blízké Velké Bystřici. Tento pozoruhodný skleník, který přes roky chátrání dosud v parku stojí na původním místě, má rozměry 21 m na délku, 5,35 m na šířku a 5,95 m na výšku. 199
Území parku se mělo rozšířit na obě strany od centrální aleje; směrem k městu se jednalo o území až pod okraj hradeb. Síť parkových cest, které byly plánovány, byla vkreslena do jednoho ze starších plánů města pravděpodobně kolem roku 1866.200 Na plánu je zachycena rovněž restaurační budova nového tvaru; pokud by se jednalo přímo o dnešní budovu v novorenesančním stylu, plánovanou od r. 1871 a postavenou r. 1879, mohl zákres do plánu pocházet z konce 70. let. Okolí restaurační budovy je zde upraveno do podoby rozlehlejší oválné zpevněné plochy, akcentované bazénem se skaliskem a vodním střikem. Samotná budova je situována až za potok, vně parku. Stromořadí je dosud čtyřřadé, složené již z jírovců a lip, a do prostředního travnatého pásu jsou vysazeny ozdobné keře. Na jihovýchodním konci bylo ukončeno polokruhovou zpevněnou plochou a dvěma mosty přes potok, u kterého se zřejmě uvažovalo o svedení do podzemí201. Nové cesty pro pěší byly vysypané pískem, kolem nich byly postupně umisťovány lavičky a vysazovány okrasné rostliny.
Roku 1877 se stal ředitelem městských parků Karel Pohl a byl v této funkci činný až do r. 1919, kdy jej vystřídal Emanuel Černý. Na konci 70. let byl do parku zaveden
197
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 13. Plán pevnosti Olomouc 1846-66 (1879), Inland cIV α ) Nr. 62. 199 FIFKOVÁ, R.,Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 14 200 Plán pevnosti Olomouc 1846-66 (1879), Inland cIV α ) Nr. 62. Plán je inventární pomůcce archivu KA ÖSTA datován rokem 1846; vzhledem k fázi rozplánování městského parku, předchozímu vývoji místa a zakresleným stavbám (novorenesanční restauraci) však zákres nové cestní sítě (pro rozšíření parku) pochází patrně z r. 1866; na plánu je zachycena podoba pevnosti v závěrečné fázi vývoje mezi lety18461866, od kterého nedošlo do r. 1871 k zásadním změnám hradeb; srovnatelné datování v širším rozmení let je uvedeno v literatuře (MICHNA, 1997, str. 32) u velmi podobného plánu, na kterém se zčásti kryje i legenda; plán ukazujebastionovou pevnost Olomouc ‚v závěrečné podobě v letech 1843 až 1876‘. 201 Na plánu z r. 1866-67 je vyznačen tok potoka, ale linie se ztrácí a míří k jinému umělému ramenu severovýchodně, u dnešní tržnice, kde se opět za mostem objevuje voda 198
145
vodovod. V roce 1878 výrazně přispěl k rozvoji parku baron Wilhelm von Schneeburg, čestný občan města a kanovník, který z vlastních prostředků financoval rozšíření parku a zřízení rozvodu vody.202 V témže roce proběhly výsadby dalších druhů jehličnatých a listnatých stromů a keřů, v duchu 19. století především cizokrajných nebo kultivarů. Výpěstky, dodané po jednom až čtyřech kusech na taxon, pocházely ze školky ve Velké Bystřici.
Na jižním okraji parku byla vlhká až zamokřená louka, někdy s menší vodní plochou, kam ústil potok Povelka. Zřejmě v 80. letech 19. století bylo upraveno jezírko s ostrůvkem, a břehy byly osazeny okrasnými dřevinami; bylo nazýváno Labutí rybník. Hned po nástupu Karla Pohla do funkce ředitele byly z jeho podnětu pro zavlažování náročných letničkových a trvalkových záhonů vykopány dvě studny, dodáno čerpadlo a zřízen rezervoár na rameni řeky Moravy u (bývalého) mlýna blízko dnešní Tržnice, odkud byla voda rozváděna po parku.
Podél celého jihozápadního okraje parku probíhala jezdecká cesta (Reitweg), čtyři metry široká a 909 m dlouhá. Byla součástí jezdeckého okruhu kolem celého města. V severní části běžela přibližně paralelně s hlavní alejí za podélným prostorem tří dětských hřišť, pak se ve střední části od aleje vzdalovala a pokračovala v krátkém úseku paralelně až za prostorem kolem Kiosku (tam park sahal dál; dnes by probíhala přibližně v místech cesty podél nového skleníku), a v jižní části se opět vracela do blízkosti hlavní aleje. Protože park byl v jižní části rozšířen (jihozápadním směrem od aleje), byla v době mezi lety 1879-1888 jižní část jezdecké cesty přeložena na nový okraj parku. Cesta byla využívána zejména jezdci z vojenské posádky a je zachycena na jiném podrobném plánu Olomouce z r. 1900 jako mlatová cesta lemovaná jehličnatými stromy. 203
Koncem 19. století probíhala v okruhu kolem města za hradbami a parky jezdecká cesta (Reitweg). Roku 1905 byly podél úseku cesty při Městském parku vykáceny 202
WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 23.11.1937, 267. s. 3-4. Autor článku uvádí, že později financoval Schneeburg také stavbu hudebního altánu a založení okrasného jezírka. Jeho dílem vznikl dále Kursalon a (pěstební) skleník. Po roce 1918 byl park přejmenován na Smetanovy sady, umístěna socha skladatele a Schneeburgovi věnována jen malá pamětní deska, umístěná po straně lázeňské dvorany a zastíněná jehličnatými dřevinami. 203
Plán města Olomouce, kolem roku 1900 (nedatováno), VKOL V65745.
146
pyramidální topoly a vysazeno 300 kusů smrků vysokých 1-1,5m které cestu oddělovaly od zmíněných dětských hřišť204, rozložených podél hlavní aleje jihozápadním směrem. Před rokem 1920 byla cesta upravena do podoby aleje ukončené branami.
V 80. letech 19. století zvažoval Max Machanek založení vzorové školní zahrady – Musterschulgarten, kde by se studenti mohli seznamovat s běžnými rostlinami. Zahrada podobného charakteru nakonec vznikla za hranicí parku téměř o 20 let později (viz níže). V r. 1880 navrhoval Max Machanek také založit v parku botanickou zahradu, kde by bylo zasazeno 150 taxonů konifer obklopujících centrálně umístěné alpinum. Jednalo se pravděpodobně o prostor jižně od dřevěné oranžérie, který je zachycen na pohlednicích. Roku 1882 bylo pro městský park zakoupeno 50 jehličnatých dřevin; další byly dokoupeny v r. 1895 a později.205
Z roku 1889 a dalších let pocházejí pochází záznamy o výpěstcích okrasné školky (inventarizační seznamy); školka která byla součástí parku, byla situována jižně od lázeňské dvorany a hospodářského dvora a byly v ní množeny nejběžnější dřeviny parkových výsadeb, zejména keře, v řádu desítek až stovek kusů od jednoho taxonu.
Roku 1888 bylo v parku zřízeno mléčné hospodářství s Milchtrinkhalle – mléčnice a při něm hospodářský dvůr – malý statek s chlévem pro čtyři krávy a stájemi pro koně. Mléko se zde prodávalo návštěvníkům parku.206 Podobná zařízení se vyskytovala v jiných parcích a zahradách přístupných v 19. století veřejnosti, včetně některých zámeckých zahrad – v českých zemích např. v Loučné nad Desnou nebo v Šilheřovicích207, dále ve vídeňském Městském parku nebo také v zámecké zahradě v Schönbrunnu.208 Při plánovaném rozšiřování města z r. 1885209 (o obce na severovýchodě) byt vytvořen zákres, kde je zachycen Městský park (Stadtpark) zahrnující hlavní promenádní alej a 204
Jsou navrženy na zjednodušeném plánu Stadtparku z r. 1879. FIFKOVÁ, R.,Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 15, 18. 206 Tamtéž, s. 14. 207 Tamtéž, s. 26. 208 Podobné zařízení bylo ve Vídni v Městský parku (Stadtparku) – budova Milchtrinkhalle, kde bylo prodáváno mléko a mléčné výrobky, dále v Lidové zahradě (Volksgarten) jako mlékárna (Meierei); malá mlékárna se nachází také v zahradě Schönbrunn, ukrytá v bosketu východně od zámecké budovy. 209 Plán na rozšíření hlavního města Olomouce a zastavovací plán pro hraničící oblasti Hodolan, Bělidel,…, 1885; VKOL, inv. č. V 56803. 205
147
plochy s okrouhlými křivkami cest směrem k městu. Plochy jihozápadně od aleje nejsou do parku zahrnuty.
Roku 1893 pomrzly ořešáky a platany ve střední části dosud čtyřřadé hlavní aleje a 168 jedinců bylo vykáceno. Z tohoto důvodu a kvůli vzrůstajícímu zastínění centrálních záhonů zůstaly z aleje postupně jen dvě okrajové řady stromů. V plánu na rozšíření města Olomouce od vládního rady Camilla Sitteho z roku 1895210 je za restaurační budovou dosud naznačena linie potoka a na jižní a severní konec jsou podél kratších stran (dnes ulice Polská, Wolkerova) navrženy rodinné domy se zahradami, které v těchto místech nebyly nikdy realizovány; další nerealizované stavební plochy jsou zakresleny jako samostatné parcely (pro domy) mezi parkem a novou železniční tratí. Domy zde později stavěny nebyly a v dnešní době sahá park až k železnici.
Od 80. let bylo zřizováno oplocení podél severního (severovýchodního) okraje parku; je zde zčásti zachováno dodnes. Jednalo se o typ obvyklý pro 19. století – kombinaci zídky a železného mírně zdobného mřížoví.211 Byly zarovnány tvary pozemků při severním obvodu parku, dosud kopírující křivolaký průběh hradebních valů212, a do konce 19. století byly postaveny některé vily na přilehlé Pork-Strasse (dnes Vídeňské ulici) – některé z nich již v roce 1895, kdy byl postaven také litinový hudební pavilon a zřízeno oplocení parku na severovýchodní straně – zídka s výškou 60 cm a na ní železná mříž 180 cm vysoká213. Do jednoho ze severních (severovýchodních) vstupů byly použity kamenné opěrné prvky (sloupky brány) přenesené z likvidovaného raselinu před Terezskou branou. Podobné oplocení na jihozápadní straně bylo zřízeno r. 1900.214
210
Camillo Sitte, Plán rozšíření královského města Olomouce, 1895, VKOL V56156. Podobné oplocení je dochováno i ve Vídni, např. u Lidové a Hradní zahrady. 212 Přechodný stav- částečné zarovnání je zachyceno na plánu z roku 1899 - Plán královského hlavního města Olomouce, r. 1899, SOKA, AMO, M 8-26, VII/80. 213 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, str. 16. 214 Pavilon je již zakreslen na uvedeném Sitteho návrhu z r. 1895; kromě něj je zde restaurace, dřevěný skleník ze zámku ve Velké Bystřici, hospodářský dvůr a jezírko s ostrůvkem. 211
148
Roku 1886 byl pro park pořízen starý dřevěný skleník, pocházející ze zámecké zahrady ve Velké Bystřici.215 Skleník byl zakoupen, demontován, převezen a znovu postaven jihovýchodně od lázeňského domu. Ve skleníku se pěstovaly převážně subtropické přenosné rostliny v nádobách – vavříny, dracény, juky, agáve, opuncie, palmy; dále begonie, gladioly, pelargónie a jiné.216
Na začátku 20. století dřevěný skleník již nevyhovoval, byl údajně ve špatném technickém stavu. Byla zamýšlena výstavba skleníku nového, dokumentovaného na návrhu firmy Höntsch z Drážďan z doby 1907-1914. Skleník měl být 22 m dlouhý, 8,5 m široký a 8,75 m vysoký; v důsledku začátku 1. světové války nebyl nikdy realizován.
Na blízkém pozemku jihozápadním směrem od parku začala být roku 1901 zakládána dlouho uvažovaná botanická zahrada217. Podnět k založení vycházel ze stejnojmenného spolku – ‚Botanischer Garten in Olmütz‘, za myšlenkové i finanční podpory svých členů. Záštitu nad spolkem převzal tehdy vládnoucí (úřadující) kníže Johann II von und zu Liechtenstein. Místo pro založení zahrady bylo hledáno po předchozí dva roky; nakonec získal spolek od města vhodný pozemek o rozloze 4900 m2. Na návrhu a úpravě zahrady se nejvíce podíleli lékárník a chemik Edmund Tuma a městský zahradník Karel Pohl. Výběr rostlin vycházel vstříc vzdělávacím požadavkům škol s výukou přírodovědeckých disciplín;218 záměr byl tedy podobný, jako roku 1880 u Maxe Machanka. Nová botanická zahrada zahrnovala systematické oddělení podle Lenného, sbírku léčivých a kulturních rostlin, alpinum a arboretum. Na východním konci byl postaven obytný dům pro zahradníka.219 Později přibyly skleníky, bazén pro vodní rostliny a začalo být budováno alpinum.
Botanická zahrada byla podporována Spolkem pro výstavbu zahradnického domku (Verein für den Gartenhausbau), jehož přispěvateli byli jednotlivci i stavební firmy. 215
Plocha bývalé zámecké zahrady je dnes rozetnuta železnicí, za kterou se ocitla její větší část, a slouží jako veřejný městský park, vzhledem ke své poloze poměrně málo využívaný. Kromě skleníku se v zahradě nacházela také dřevěná oranžérie, která byla zcela zničena. 216 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 24. 217 Dnes botanická zahrada hraničí přímo s hospodářským a správním zázemím parku. 218 LANNER, Hugo. Über die Bedeutung und Einrichtung Wissenschaftlichen Gärten und die Anlage des botanischen Gartens in Olmütz. Olomouc : Eigener Verlag- Druck von Josef Groák, 1901., s. 26-27. 219 LANNER, H., Über die Bedeutung und Einrichtung Wissenschaftlichen Gärten und die Anlage des botanischen Gartens in Olmütz ,1901, s. 30-32.
149
Výčty darů a příspěvků byly zveřejňovány Moravském denním listu (Mährisches Tagblatt). V článku ‚Botanická zahrada‘ z 21. června 1901 je jejich přehled: firma Hruza a Rosenberg pro stavbu domku poskytla izolační desky, firma Machanek kování ke dveřím, které pak bezplatně okoval umělecký zámečník Johann Lefenda, tesařský mistr Eduard Beth ze Šternberka poskytl u tesařských prací slevu 20%, což činilo celkem 160 korun, firma Zöptau-Stefanauer Bergbau und Eisehütten-Actiengesellschaft (Sobotínsko-štěpánovská železářská a hutní akciová společnost se sídlem v Sobotíně) bratří Kleinů220 dodala za ‚značně sníženou cenu‘ železonosné složky. Následuje seznam jednotlivců, kteří poskytli na stavbu domku příspěvek v korunách (od 1 do 5 korun), s uvedením jejich jména a povolání.221 Příspěvky v korunách (1-10 korun) byly časté také při založení botanické zahrady.222 Předpokládané náklady na výstavbu domku (s bytem zahradníka) na který také směřovaly příspěvky, činily 4 600,- korun a podle plánu měl být dokončen v roce 1901.223
V prvním desetiletí 20. století vznikla také dvě do dnešní doby nedochovaná díla: litinová vodovodní studna s figurou Zdraví a voliéra pro ptáky, umístěná poblíž hlavní aleje, severně od restaurace. Obě díla byla odstraněna při úpravách v roce 1942.
Březová alej u dnešního velkého skleníku byla vysazena v roce 1907 a v téže době byly na území dětských hřišť vysazeny jehličnany. Současně byla zřízena zásobní zahrada a školka okrasného zahradnictví. Roku 1908 byly postaveny 4 skleníky: vinný – dnes zásobní kaktusový, temperovaný – dnes tropický kaktusový , teplý – dnes tropický a kaktusový – dnes orchideový.224
Roku 1908 byla na pozemcích mezi botanickou zahradou a parkem, vedle hospodářského dvora, zřízena nová zásobní zahrada a školka dřevin na ploše 0,54 ha. Byla od hospodářského dvora oddělena jezdeckou cestou. Roku 1915 byly v zásobní zahradě postaveny dva skleníky, jejichž celková plocha činila 142 m2. Ve všech 220
Kleinové. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 18.1. 2010 [cit. 2010-08-15]. Dostupné z WWW: . 221 Botanischer Garten. Mährisches Tagblatt. 21. Juni 1901, 141 s. 5. 222 LANNER, H., Über die Bedeutung und Einrichtung Wissenschaftlichen Gärten und die Anlage des botanischen Gartens in Olmütz, 1901, příloha. 223 Botanischen Garten. Mährisches Tagblatt. 14. Juni 1901, Nr. 135. s. 5. 224 RICHTEROVÁ, Helena. Historie městských parků v Olomouci. In: Městské historické parky : Referáty ze semináře konaného ve dnech 11. – 14. 9. 1995. Olomouc : Památkový ústav, 1995, s. 27-28.
150
sklenících příslušejících k zahradě a školce bylo v témže roce pěstováno přes 32 tisíc rostlin.225
Záměr městské rady zřídit v parku na hlavní aleji osvětlení obloukovými lampami byl oznámen v denním tisku (Mährisches Tagblatt) v červenci 1901.226 K realizaci došlo nejpozději kolem roku 1910, kdy bylo do parku zavedeno plynové osvětlení, situované do osy hlavní aleje; roku 1930 bylo zřízeno osvětlení elektrické.
Rozloha Rudolfovy aleje a přilehlých trávníků k potoku (západně) činila podle indikační skici stabilního katastru r. 1834 přibližně 12,7 ha, roku 1872 již jako Městský park (Stadpark) 12,9 ha, a roku 1915 (opět) 12,7 ha (včetně zahradnictví, restaurace, dřevěného skleníku a hospodářského dvora) plus zásobní zahrada 0,54 ha.
5.5.1.5 1918-1945 – Smetanovy sady za první republiky a protektorátu
Vývoj parku ve 20. století bude vzhledem k zaměření práce na 19. století pojednán stručně. Jsou zde nastíněny nejdůležitější momenty a úpravy, které se vztahují k původní kompozici 19. století a k dění v 20. století.
Roku 1918 byl Stadtpark přejmenován na Smetanovy sady. Na místo ředitele po Karlu Pohlovi, který odešel do penze, nastoupil r. 1919 Emanuel Černý, zahradník s praxí v českých zemích i zahraničí – ve Versailles.
K nejvýznamnějším zásahům do vzhledu parku patřilo tvarování stromů na hlavní aleji, provedené poprvé r. 1919 na návrh ředitele Černého. Nechal jírovce a lípy ořezat na straně do aleje do podoby kolmých stěn; stromy jsou v tomto pěstebním tvaru udržovány dodnes. Důvodem byl nedostatek světla pro záhony uprostřed aleje. V té době se alej již skládala z jírovců a v menší míře z lip (západní konec). Bylo zvažováno připojení hřbitovů, nacházejících se jihozápadně od parku; od r. 1901 již fungoval nový hřbitov v Neředíně. V parku se roku 1931 konala Zemská hospodářská výstava s celostátním významem. V roce 1920 byla na pozemcích navazujících na jihozápadní 225 226
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 18. Im Stadtparke. Mährisches Tagblatt. 20. Juli. 1901, Nr. 164. s. 3-5.
151
okraj Smetanových sadů založena na podnět E. Černého matečná ovocná zahrada, navazující (jižně) na zásobní zahradu a vzdálenější zahradu botanickou.
Významným finančním zdrojem pro údržbu a rozvoj parku byly ve 20. a 30. letech 20. století výnosy z prodeje rostlin, pěstovaných v hospodářských částech parku, a ze vstupného do skleníku. Rostliny pro obchod zahrnovaly hlavně letničky a hlíznaté rostliny nebo rostliny vyžadující přezimování ve skleníku – chryzantémy, begonie, petúnie, pelargónie, cinerárie, jiřiny a další; byly odebírány zahradnictvími, školami, správami velkostatků živnostníky a soukromými osobami. Dvě hlízy dosny (Canna indica L.) si objednala r. 1930 správa státních lesů Topolčianky‚ pro okrášlení zámku pana prezidenta Republiky‘ (T. G. Masaryka). Roku 1929 byl z výnosů zřízen fond na údržbu a opravu budov. Dalšími rostlinami pro obchod byly skleníkové výpěstky rostlin pěstovaných celoročně v nádobách – agáve (Agave americana L., z palem žumara ztepilá (Chamaerops excelsa – dnes Trachycarpus fortunei (Hook.) H. Wendl.) nebo datlovník kanárský (Phoenix canariensis (Chabaud) Hortorum). Městskému stavebnímu úřadu byly z parkové školky dodávány stromy na výsadbu stromořadí – roku 1936 bylo dodáno 60 lip malolistých (Tilia cordata Mill.) pro dosazení aleje podél cesty mezi obcemi Chválkovice-Svatý Kopeček-Lošov na počátku 30. let 41 lip pro výsadbu kolem okresní silnice Olomouc-Město Libavá. K dalším druhům pěstovaným v okrasné školce parku byla bříza (Betula alba L. p. p. – dnes B. verrucosa Ehrh.), zerav (Thuja occidentalis L.), vrba (zřejmě Salix babylonica L., uváděná později), kulovité jasany (Fraxinus L. sp., pravděpodobně Fraxinus excelsior L. ’Nana‘ (1805)), pyramidální topoly (Populus nigra L. ’Pyramidalis’), ovocné stromy, hloh, zimolez, a další.
227
V letech 1927-1930 byl postaven nový velký palmový skleník s kotelnou pro vytápění, na něj navazovaly byty pro zahradníky. Skleník je 72 m dlouhý, 20 m široký a 12 m vysoký. V roce 1929 bylo městským zastupitelstvem rozhodnuto o rozšíření skleníku přístavbou zimní zahrady jihozápadním směrem; ta byla dokončena r. 1930. Celková plocha je přibližně 1800 m2, plocha pro pěstování rostlin činí 1365 m2. Později byly přistaveny další menší skleníky – kaktusový, tropický a citrusový.
227
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 20-22.
152
Při západním vstupu do parku byl r. 1925 na hlavní aleji umístěn pískovcový pomník věnovaný Bedřichu Smetanovi od sochařů R. Březy a J. Štěpánka, se sochami symbolizujícími díla skladatele. Sochařskou výzdobu parku doplnil J. Pelikán o několik let později pomníkem z r. 1933, věnovaným památce botanika J. Polívky, dnes stojícím v Magnóliové zahradě. Pelikán byl dále
autorem sochy Pasačky poblíž vchodu
do palmového skleníku a sochy krále Ječmínka, jež byla umístěna na hlavní aleji (po 2. světové válce přemístěna do areálu podniku Technických služeb města Olomouce, sousedících s parkem).
Ve třicátých letech 20. století konečně došlo k plánovanému připojení blízkých zrušených hřbitovů a dalších pozemků k parku (po vykoupení pozemků hřbitovů r. 1925). Jednalo se o bývalý katolický a evangelický hřbitov, které zde byly v letech 1785-1889. Dále byla přikoupena sousední Přecechtělova zahrada a pozemky bývalého měšťanského pivovaru. Roku 1935 byly nově získané pozemky parkově upraveny – bylo zřízeno také dětské hřiště a dřevěný pavilon s otevřenou verandou a zázemím pro kojící matky (na tomto místě byl později postaven dnešní pavilon A). U dětského hřiště bylo zřízeno malé ZOO, zrušené v 60. letech. Nová část parku byla nazvána Stojanovy sady na počest olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Za druhé světové války (r. 1940) byl k parku připojen zrušený židovský hřbitov a pozemek, kde bylo kamenictví.
5.5.1.6 1945-1989 – Smetanovy sady poválečných let a doby ‚socialismu‘
V období 1945-1989 proběhla v parku řada dosadeb, měnících charakter parku. Zejména v 60. a 70. letech byly v parku provedeny úpravy podle potřeb celostátních zahradnických výstav Flora a dalších, konaných dodnes. Ovocná matečná zahrada a zásobní zahrada byla r 1960 zrušena – sloučena s parkem stejně jako okrasná školka a pole (jihovýchodně od palmového skleníku) a tyto plochy byly upraveny pro tematické výsadby květin (záhony v trávníku a šikmo vedené cesty) podle zaměření jednotlivých výstav.
Byly zřízeny pavilony A-H, další stavby pro občerstvení, prodejní stánky. Byla postavena mimoúrovňová železo-betonová lávka pro pěší, spojující Smetanovy a Čechovy sady. Do parku byly vloženy samostatné kompoziční a funkční celky – hřiště 153
pro miniaturgolf, Pinetum a Magnóliová zahrada. Mezi skleníkem a velkým jezírkem byla postavena letní čítárna, zahrnující pergoly, zídky, zabudované lavička a betonová jezírka; kolem vysazeny jehličnany. Do parku bylo zavedeno elektrické osvětlení. V roce 1964 byly odstraněny jehličnany s nízkou sadovnickou hodnotou (většina z nich pocházela z úprav v roce 1907), a byly vysazeny nové dřeviny. Paralelně s hlavní osou bývalého Rudolfova stromořadí byla upravena tzv. fondánová alej s 24-mi drobnými betonovými bazénky se střiky a zahuštěnou výsadnou jehličnanů, spojující výstavní pavilon u jezírka (dnes zrušený) a hlavní skleník. Pavilony byly budovány do začátku 80. let 20. století, poté byla jejich éra na ústupu, byly využívány méně, chátraly a některé z nich (v blízkosti jezírka na jižním konci parku) byly odstraněny.
Na různých místech parku byla doplněna sochařská výzdoba o soudobá díla: Jaro od J. Kavána (u palmového skleníku), Sedící žena od K. Lenerta (u vchodu do pavilonu B), Z. Pupen z dílny Přikryla (poblíž pergoly u jezírka), Sloup s mexickými motivy J. Seiferta (na horní cestě souběžně s hlavní alejí). Rozcestník mezi palmovým skleníkem a pavilony, vytvořený J. Kovaříkem nebo fontána u pavilonu B od Konráda Babraje.
5.5.1.7 1990-2010 – Smetanovy sady v posledních letech
V 90. letech bylo přistoupeno k postupné obnově; začaly být káceny jednotlivé staré stromy nízké sadovnické hodnoty v hlavní aleji a nahrazovány novými jedinci. Byla opravena nebo doplněna část inventáře (lavičky). Byly strženy některé stavby vzniklé v 60. – 80. letech v souvislosti z výstavami. Mnohé z těchto staveb byly nepříliš zdařile začleněny do historického parku. Byly odstraněny jednak v důsledku špatného technického stavu, a jednak pro ztrátu svého významu při poklesu návštěvnosti výstav i změně jejich programu (pavilony u jezírka, garáže a přístavby u novorenesančního pavilonu). Některé bohužel zůstávají zachovány a dokonce (přes svůj technický stav i neestetický vzhled) využívány nadále – jako přístřešek ‚Samba‘ k lidové zábavě a občerstvení v blízkosti palmového skleníku, areál venkovního občerstvení se stánky ve stylu 80. let, umístěné vedle novorenesanční restaurace. Promenádní hudbu provozovanou z hudebního pavilonu vystřídala diskotéková produkce (s převahou československých hitů 80. let), rozléhající se z ampliónu dnešních podniků na hlavní
154
aleji. Na druhou stranu byly v posledních letech v letní sezoně obnoveny nedělní koncerty, pořádané hojně od roku 2009.
Obnova hlavní aleje je nejvýznamnějším počinem posledních let. Bylo rozhodnuto o výsadbě původního převládajícího druhu (Aesculus hippocastanum L.) s postupným vykácením všech starých stromů, včetně řady lip na západním konci, které jsou oproti jírovcům v relativně dobrém zdravotním stavu a které je možné je považovat za velmi cenné dřeviny.
Další obnova proběhla v okolí jezírka, kde byly upraveny břehy (zpevněny lomovou dlažbou, usazenou do betonu), doplněny výsadby trvalek a lavičkami. Úprava (zejména vzhledem k použitým materiálům) vychází z předchozích úpravy z 2. pol. 20. století a zohledňuje požadavky údržby, není patrný přínos ve smyslu obnovy historické kompozice počátku 20. století, která však zůstala v hlavních rysech zachována.
V blízkosti magnóliové zahrady bylo založeno dětské hřiště, ohrazené plotem z drátěného pletiva. Je směrem od hlavní aleje pohledově kryto keři.
Byla zjednodušena úprava kolem tzv. Fontánové aleje – cesty jižně od hlavní promenádní aleje. Ta byla a je využívána při výstavních akcích, kdy zde prochází velké množství lidí. Za přispění finančními prostředky v řádech milionů z fondů Evropské unie byla obnovena tzv. visutá lávka (železobetonové konstrukce), spojující Smetanovy a Čechovy sady.
Dřevěný skleník a novorenesanční restaurace byly zakoupena firmou Noe v Lipníku nad Bečvou a budovy prochází rekonstrukcí a dostavbami; mezi ně přistavený objekt stylově napodobuje (obloukovými okenními otvory) architekturu restaurace, kterou přímo spojuje s dřevěným skleníkem. Tato dostavba, ve které se zčásti rozplývá původní kompoziční řešení obou historických budov, má rozšířit budoucí areál restaurace. Restaurace má být uvedena do provozu v létě 2010.
155
5.5.2 Vývoj kompozice Vývoj kompozice lze nejlépe sledovat na historických mapách a plánech a zčásti odvodit z dalšího ikonografického materiálu – v případě Smetanových sadů pohlednic a fotografií ze sbírek Vlastivědného muzea v Olomouci, a obecně vedut a pohledů na město, kde věrnost zobrazení někdy ustupuje uměleckému záměru nebo snaze zobrazit nejvýraznější prvky v jiném měřítku (zvlášť u vedut z 17. a 18. stol.). Zatímco pohledy a fotografie a většinou i veduty lze považovat za spolehlivý zdroj, u map a plánů vzniká řada otázek.
U plánů města znázorňujících stav území k určitém roku není zcela jisté, zda zobrazené prvky dosud existují v zkreslené podobě resp. zda některé nebyly vkresleny později. U některých plánů (zvláště podrobných vojenských map) byly zjištěny rozdíly v časovém zařazení mapy vůči objektům až 30 let. Příkladem je plán z r. 1846, na kterém jsou dokresleny objekty pocházející z pozdější doby (přibližně do roku 1875). Rozdíl znesnadňuje časové zařazení objektů, které by nebyly blíže popsány v textových podkladech. Dokreslování do plánů bylo zřejmě běžné, a obvykle bylo vyznačeno poznámkou na plánu. Na druhou stranu u plánů nebo zákresů navrhujících nové úpravy je otázka, do jaké míry byly realizovány a zda nedošlo k odlišným úpravám.
Průběh základní osy budoucího parku – Rudolfovy aleje (Rudolfs-Allee) vychází podle map z 18. a počátkem 19. století z linie předělu plochy svažitého koliště a okolních polí a luk, kudy vedla ve vzdálenosti přibližně 80m od hradeb cesta. Na plánu z roku 1755 se skládá ze tří přímých úseků, a je dvakrát zalomena místech proti vybíhajícímu ravelinu. Roku 1820 vysazená čtyřřadá topolová alej podél střední cesty byla 710 m dlouhá, stejně jako dnes. Zůstalo zachováno jedno místo zalomení cesty (na jižní straně), kde později roku 1830 vznikl dřevěný restaurační kiosek. Ten byl situován po straně aleje, na příčně vloženou elipsovitou zpevněnou (zřejmě mlatovou) plochu. Ze zadní stany jej ve čtyřicátých letech obíhaly dvě řady pyramidálních topolů.
Kiosek měl v půdoryse obloukový tvar, z čelní strany zarovnaný po přestavbě; jednalo se o skromnou budovu nepříliš pevné konstrukce, zřejmě z důvodu platnosti demoličního reversu. Kompozičně vycházela stavba z neoklasicismu, převládajícího
156
slohu první poloviny 19. století (spolu se svým protipólem romantismem);228 pro vzdálené srovnání by připadala v úvahu honosnější budova vídeňské kavárny obloukového tvaru – Cortisches Caffeehaus v Lidové zahradě (Volksgarten).
Alej byla složena nejprve z pyramidálních topolů, které byly v 1. polovině 19. století hojně použity pro stromořadí také ve Vídni, zejména v širokých příkopech pod hradbami.
Topoly byly později při úpravách 1852 a 1866-1867 nahrazovány jírovci a lípami a také ořešáky a platany, které byly na konci 19. století odstraněny; nacházely se ve středovém pásu, ve kterém byly nakonec stromy odstraněny po celé hlavní aleje zřejmě kvůli rostoucímu zastínění květinových záhonů. Od 30. do 60. let 19. století byly intenzivně upravovány zelené plochy (původně pravděpodobně jen louky) mezi alejí a potokem Povelkou; na plánu z r. 1842 je vidět síť obloukových cestiček s posezením nebo jiným prvkem a trávníky jsou osazeny okrasnými dřevinami – spíš menšími stromy a keři. Příčně probíhá ve středu parku, v návaznosti na ulici U botanické zahrady, krátká mezernatá alej z jasanů (Fraxinus excelsior L.), které jsou z 19. století, se stářím přibližně 150 let.
K plošnému rozvoji území do podoby parku pod názvem Rudolfova alej a později Stadtpark došlo po r. 1866. Nově získané plochy rozšiřující park směrem na severovýchod k hradbám a později na jihozápad umožnily velkorysejší kompozice, inspirované vzdáleně anglickou krajinářskou školou, německým sentimentálním romantismem a historizujícím stylem 19. století s pestrými výsadbami dřevin (odrážejícím dobu sbírkaření), zahrnujících i cizokrajné taxony, s keřovým patrem a květinami v řadě forem. Nejčistší styl lze předpokládat v části parku mezi alejí a městským jádrem (směrem k Vídeňské ulici), kde rostlou nejstarší exempláře stromů jako solitéry nebo skupiny a nacházejí se travnaté palouky. Proběhly zde sice dosadby ve 20. století, zahrnující zejména jehličnany, ale dřívější kompozice je pořád dobře čitelná.
228
ZATLOUKAL, Pavel. Historismus : Architektura 2. poloviny 19. stol. na Moravě a ve Slezsku. Olomouc, 1986, str. 11-12.
157
Kompoziční záměry z roku 1866 jsou zachyceny na dvou variantních plánech úpravy, které nesou název ‚Situační nákres k rozšíření Rudolfovy aleje před Terezskou branou jako městského parku v Olomouci‘ (Planskizze zur Erweiterung der Rudolfsallee vor dem Theresienthore als Stadtpark in Olmütz), který není přímo podepsán autorem, ale je zde uvedeno ‚podle Machankova návrhu zakreslil… (jméno nečitelné)‘. Autorem kompozičního uspořádání byl tedy Machanek, ovšem samotným zakreslením byl pověřen někdo jiný. Podobný kresebný rukopis nese také druhý plán, kde autor návrhu uveden není, a v poznámce zákonným podmínkám je podepsán plukovník Scholl. Je možné, že Machanek byl ideovým autorem i druhého návrhu. Jak se při srovnání s pozdějším vývojem a dnešním stavem parku ukázalo, realizován byl hlavně první (Machankův) návrh.
Uspořádání je na obou plánech v hlavních rysech stejné: park je rozšířen na obě stany od Rudolfovy aleje, která je čtyřřadá, složená ze stromů s kulatou (Scholl) nebo oválnou (Machanek) korunou. U obou plánů jsou vzdálenosti stromů mírně nepravidelné, v některých úsecích jsou zhuštěny nebo několik jedinců vynecháno. Plány se liší také v průměrných vzdálenostech stromů, tím v hustotě aleje a kompozičním účinku. Zatímco na Machankově plánu jsou stromy v aleji v intervalech 5,0-5,5 m, jak je tomu dnes, jsou na plánu podepsaném Schollem stromy ve vzdálenostech dokonce 15-17 m. Podle druhého plánu by vznikla alej značně rozvolněná; koruny stromů by se na okrajích dotýkaly až po několika desetiletích. Alej by volně prostupovala do okolních palouků a prostor by byl více vnímán jako celek – na rozdíl od Machankova (prvního) plánu, podle kterého vznikl (klasický) relativně uzavřený prostor aleje, kompozičně jednoznačně vymezený a dominantní. Průběh hlavní cesty je stejný u obou plánů. Ostatní boční cesty a pěšiny se mírně liší v průběhu, princip jejich vedení je stejný: jedná se o plynulé křivky – oblouky a uzavřené okruhy.
Rozdíl je v uspořádání oválného prostoru (zpevněné plochy) kolem kiosku. U Machanka je navržen doprostřed prostoru na střední osu aleje ornamentální vyvýšený záhon z pěti částí, v útvaru vzdáleně připomínajícím čtyřcípou hvězdu, a od něj se radiálně rozbíhají linie stromů v sedmi soustředných kružnicích; vzdálenost stromů je ve vnitřním kruhu nejmenší, přibližně 3-4 m, zatímco u nejvzdálenějších dvou kruhů, ze kterých jsou jen dva obloukové úseky, činí přibližně 10 m. Na plánu podepsaném Schollem jsou stromy rozmístěny po celé oválné ploše v rozvolněném, mírně 158
nepravidelném rastru po přibližně 10-12 m. Celý obvod oválu je osazen souvislým pásem (porostem) dřevin. Je navíc navržena restaurace jiného tvaru – vycházejícího z několika obdélníků, a před ní je místo pro hudbu a tanec (označené Musik); u Machanka je zakreslen kiosek v původním tvaru. Plán podepsaný Schollem zahrnuje také několik drobných staveb a dvě drobné stavby (zřejmě altány) při bývalých hradbách v severovýchodní části. V západní části se v porostu dřevin skrývají dvě budovy toalet.
Na obou plánech jsou husté porosty stromů a keřů také po obvodu parku, a ve skupinách (zakreslených jako porost) uvnitř parku; u Machankova plánu jsou tyto skupiny rozmístěny mimo hlavní cesty, zatímco u plánu druhého jimi cesty procházejí a střídají se tak úseky osvětlené a zastíněně, po kterých se otvírají nové pohledy (což je kompoziční přístup vzdáleně srovnatelný s Lednickým parkem, ovšem celek není tak zdařilý). Na žádném plánu nejsou patrny zamýšlené vzdálenější pohledy a průhledy a travnaté plochy palouků mezi stromy dosahují malých rozměrů – kolem 20-30 m. Kromě porostů jsou na obou plánech zakresleny skupiny jednotlivých dřevin v počtu 310 kusů. U plánu podepsaného Schollem jsou trojice stromů s lavičkami mezi nimi navrženy do míst křížení cest, a u Machanka jsou zde nejčastěji trojcípé travnaté plochy s volnější výsadbou několika stromů. U druhého plánu tok není zaznačen, je však navrženo malé podlouhlé jezírko (přibližně 8x20m) přetínající kolmo pěšinu v místech dnešního jezírka, a je zakresleno dětské hřiště – Kinderplatz s lavičkami v severozápadní části parku (v místech, kde byl v 2. polovině 20. století minigolf, dnes dětské hřiště). Lavičky jsou rozvrženy podél cest a mezi stromy na hlavní aleji; v Machankově plánu řešeny nejsou.
Oba plány propojují dvojici cest hlavní aleje obloukem s cestami Jánské aleje (JohannAllee), které probíhají blíže k centru města. Obíhají celnici (Mauthaus). Na Machankově plánu je zachován vodní tok, ke kterému se dochoval návrh dřevěného přemostění. Je zde celkem pět mostů, přičemž v okolí kiosku je vodní tok veden zřejmě pod zemí, pod oválnou zpevněnou plochou.
Při porovnání plánu a současného stavu je zřejmé, že úprava vycházela z plánů obou, více z plánu Machankova. Tomu odpovídá zejména vedení cest, které je v některých úsecích v části východně od aleje podobné s dnešním stavem. Je zachycena přímá cesta 159
s alejí spojující hlavní alej s malou parkově upravenou plochou u Terezské brány; cesta tehdy existovala přes 20 let (je na plánu z r. 1842). Rozmístění stromů na hlavní aleji vychází z plánu Machanka, kde jsou navrženy také obloukové zpevněné plochy navazující na cesty; úpravu vnitřních ploch aleje do stavu blízkému současnosti ukazuje až schematický plán parku (Stadtpark) z 29. dubna 1879 – záhony jsou obdélníkové se zaoblenými rohy.
Ze Schollova plánu může vycházet místo pro provozování hudby – kruhová plocha označená ‚Musik‘, navržená severně od restaurace; v místě blíže k aleji byl koncem století postaven hudební pavilon. Dále byl realizován dětský park, zakreslený také na plánu v roce 1879 a lavičky podél cest hlavní aleje.
Stromořadí původně čtyřřadé bylo zřejmě prokáceno a na plánu z roce 1870 se objevují již jen tři linie stromů.229 Dvě vnější (jako dnes) a jedna na středním pásu, kterým vede křivka parkové pěšiny. Před kioskem je oválná zpevněná plocha a dvě z linií stromů jsou přerušeny.
Na plánu z 25. dubna 1879 jsou jen hlavní plochy a stavby; není zakreslena výsledná kompozice stromů na centrální zpevněné ploše před kioskem ani stromy kolem alejí, je však vidět vedení cest, dále dětské hřiště, kiosek v posledním roce své existence a jižně od něj starý a nový skleník, které budou brzy nahrazeny novými stavbami podobného účelu. Před kioskem je oválný bazén se zalomeními, vycházející z barokizujících tvarů. Jižně od kiosku je zahrada; je spolu se skleníky za plotem, proto mohlo jít o zahradu zásobní. Středová pole hlavní aleje (s výsadbami květin) jsou
tvarována jednotně
do obdélníků se zaoblenými až obloukovými rohy. Podél celého jihozápadního obvodu parku je vidět jezdecká cesta.
Z dubna 1879 pochází také návrh na úpravu prostoru jižně od restaurace a jejího okolí, který byl realizován. Byl postaven nový skleník. Dva staré skleníky byly odstraněny, a nový podpořil ortogonální uspořádání, které pokračovalo severně hospodářským stavením. Restaurace, nazvaná Wilhelmshalle, byla z vnějšku osově souměrná a z osy jejího průčelí vycházela kompozice před ní. Terasa obdélníkového tvaru,
229
Plán Olomouce a okolí, rok 1870, VMO, neg. č. 1222 M (FIFKOVÁ, 1997, s. 36).
160
vyzdvižená přibližně o půl metru, byla lemována travnatým pásem a keřovým plůtkem se dvěma kulovitými keři na nárožích. Podobně bylo upraveno okolí bazénu (Bassin), kde jsou v rozích čtyři podobné keře a uprostřed vody je kamenné seskupení připomínající skálu. Dvě symetrické ornamentální výsadby z travnaté plochy a stříhaných keřů jsou po stranách, uprostřed nich je navržen centrální prvek (typu sloup). Prostor je vůči aleji zvláštním způsobem uzavřen zužujícím se obloukovým pruhem trávníku a u restaurace pak vyššími netvarovanými keřovými výsadbami. Bazén v době výstavby restaurace již zřejmě existoval; realizace výsadeb kolem bazénu je zachycena na pozdějších snímcích; u ostatních vegetačních prvků včetně ornamentálních výsadeb není jejich realizace přímo doložena (plán v textu realizaci pouze povoluje, s datem 21. června 1879, nezobrazuje stav výsledný). Celé nově upravené území restaurace a skelníku je uzavřeno plotem, podél kterého jsou vysazeny volně rostoucí dřeviny; přístup je pouze od restaurace.
Plán nové úpravy části parku (návrh K. Pohla zřejmě z roku 1885) zachycuje výsadby smrků podél cesty u dětského hřiště a do skupin v navazujícím prostoru, jihovýchodně od hlavní aleje. Hlavní alej je na plánu navržena již jako dvouřadá (některé stromy střední linie byly odstraněny až v 90. letech).
Středová pole byla po odstranění dvou linií stromů po celé délce aleje zdobena nákladnými ornamentálními záhony z letniček, na okraji s kulovitými keři zimostrázu, jak je doloženo zejména na fotografiích a pohlednicích. Záhony byly vyvýšené a kompozice byla vertikálně podtržena dominantní centrálně umístěnou rostlinou, často přenosné druhy subtropů jako palmy nebo banánovníky nebo vavřín stříhaný do tvaru stromku. Alternativou centrální rostliny byly velké nádoby osazené nahoře rostlinami nebo výsadba letniček do kostry tvaru květinové vázy. Kolem záhonů byly od jara do podzimu rozmístěny nádoby s keři stříhanými do tvaru stromku. Přenosné rostliny byly přes zimu ve sklenících.
Dalším místem intenzivního využití letniček a přenosných rostlin bylo okolí starého dřevěného skleníku – vedle restaurace – a okolí terasy restaurace (nádoby na balustrádě).
161
Po stranách dvou (bočních) cest centrální aleje byly pod stromy umístěny lavičky, další byly rozmisťovány podél cest a odpočívadel v okolních plochách. Na tvarovanou alej navazovaly parkové nebo luční trávníky s volně rostoucími dřevinami, jako park v kompozici navazující na anglický krajinářský styl – skupiny dřevin (a z menší části solitery) obklopovaly slunné palouky, jednotlivé prvky nebyly viditelné hned, ale postupně se objevovaly a mizely při průchodu parkem. Modelováním terénu a rozmístěním stafážních skupin dřevin bylo docíleno dojmu (mírně) většího prostoru parku. Souběžně (severně) s hlavní alejí vedla pěšina, kopírující klikatý tvar průběhu zrušených hradebních zdí. U ní se nejvíce projevují terénní rozdíly v podélním i příčném směru. Do její blízkosti byly situovány výsadby jehličnanů (smrky, tisy) a rododendronů.
Stav parku na přelomu 19. a 20 století zachycují poměrně přesně plány města z roku 1899230, a dále plán stavu (nebo návrh úpravy) parku z doby (těsně) před rokem 1899, dochovaný bohužel jen na fotografii.231 Na prvním plánu není zachycena vegetace, ale rozmístění cest, budov a zelených ploch je odpovídající, v plánu na fotografii je však severovýchodní hranice parku dosud tvarována podle průběhu hradeb; datace by pak spadala do období 1880-1898. Centrem kompozice je stále Wilhelmshalle, před ní je bazén a hudební altán, kolem oválná zpevněná plocha. Podle fotografie plánu je osazena stromy způsobem mírně nepravidelného rastu až radiálních linií (nelze jednoznačně přiřadit k jednomu z plánů z roku 1866). Hudební altán také vykazuje jiný tvar – kruh je rozdělen na polovinu, jakoby půlkruh tvořil podium nebo jinou odlišnou část, což by ukazovalo na původ plánu v době před rokem 1895, kdy byl postaven současný osmiboký hudební pavilon. Jihozápadně od restaurace je zahradnictví, skleník, hospodářský dvůr a dřevěný skleník
z Velké Bystřice. Je také zachyceno jezírko
s ostrovem a vodním střikem, upravené kolem roku 1880. Mezi jezírkem a restaurací je intenzivně osazená plocha (s jehličnany, růžemi, květinami) a s oválným bazénem na místě setkávání pěti cest u dřevěného skleníku. Další (neidentifikovaný) kruhový stavební objekt je na křížení čtyř cest severně u jezírka. Severně od restaurace je zpevněná plocha s voliérou a z dřívější doby tři podélná dětská hřiště (zakreslena v souvislé ploše). Na plánu dochovaném na fotografii je překvapující množství výsadeb
230
Plán královského hlavního města Olomouce, r. 1899, SOKA, AMO, M 8-26, VII/80. Plán Městského parku, nedatováno, před r. 1895, SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií, Sbírka fotografií a litografií, IX - 138, 1371. 231
162
jehličnatých dřevin, realizovaných nebo navržených, ve všech částech parku. Plocha volných palouků je celkově menší než podle plánů z roku 1866.
Fotografie plánu ukazuje výsadby menších dřevin na okrajích středových polí hlavní promenádní aleje, v pravidelných intervalech přibližně po 1,5 m. Podle dalších fotografií a pohlednic jimi mohly být keře jako zimostrázy nebo stromkové růže. Záhony v okolí restaurace byly lemovány nízkými kovovými plůtky, podobně jako ve Vídni – buď v podobě oblouků o výšce přibližně 25 cm, nebo nízká mříž do 40 cm výšky.
Jezírko v jižní části parku bylo upraveno jako romanticky nepravidelné, s přírodními křivkami, vodním střikem a ostrůvkem obydleným vodním ptactvem. Řada původních dřevin z jeho okolí (se stářím přes 100 let) se dochovala podobně jako v severní části parku. Spolu s okolím restaurace je podoba jezírka nejvíce doložena na pohlednicích. Bylo zasazeno do mírně se svažujícího otevřeného travnatého terénu, později byly okraje lemovány kamennou dlažbou, břehy byly koncem 19. století osazovány okrasnými květinami a travinami. Celková kompozice byla rozvolněnější i díky mladým dřevinám. Kolem jezírka byl inventář k sezení – lavičky. Na ostrůvku byl plot nebo zábradlí z březového dřeva (podle pohlednice z roku 1910). Tvarově se jedná o prvek podobný jezírku v Městském parku ve Vídni, nebyl zde však zřejmě komponován průhled k lázeňské dvoraně (restauraci).
Na počátku 20. století je park na plánech města zachycen v hlavních rysech stejně jako na plánech z roku 1899. Od tohoto roku je po likvidaci opevnění linie parku při Vídeňské ulici více zarovnána (některé trojúhelníkovité linie okraje zůstaly zachovány dodnes) a pokračuje výstavba vil na této ulici. S rozšířením plochy parku a zarovnáním linie při Vídeňské ulici se počítalo již v návrhu zastavovacího plánu z r. 1885.232 Rozvíjí se také nově založená botanická zahrada vně parku.
Během konce 19. a v první polovině 20. století bylo vysazeno několik dalších alejí, hlavně v západní části parku – alej z červenolistých javorů (diagonálně k hlavní aleji) a mladší alej z bříz (z 20. stol., rovnoběžně s hlavní alejí) jsou v západní části. Přibližně
232
Návrh na rozšířen města Olomouce, r. 1885; VKOL, V 56.803.
163
100 let stará je alej při příčné cestě v polovině parku, vedoucí od ulice U botanické zahrady; jedná se o jasany (Fraxinus excelsior), z nichž se dochovalo několik jedinců. Na fotografiích z dalších desetiletí (1913) jsou výsadby na středním pásu aleje mírně zjednodušené, se stromkovými růžemi, a alejové stromy jsou relativně mladé (snad z výsadby pozdější než v roce 1866; dnes se dožívající stromy hlavní aleje liší ve výčetních tloušťkách kmene). Do parku bylo (do blízkosti hlavní aleje) zavedeno osvětlení – lampy v historizujícím stylu. Rostoucí stromy dvou linií aleje zastiňovaly stále více středový pás s letničkovými záhony, až došlo roku 1918 k jejich seřezání do rovných stěn ve vzdálenosti přibližně 1,5 m od osy kmenů. Není náhodou, že k tomuto kroku dal podnět nový ředitel Emanuel Černý, který získal vzdělání také v prestižní École nationale d’Horticulture ve Versailles233.
Jedním z autorů popisu stavu parku v 20. - 40. letech 20. století byl německý zahradní architekt Fritz Wenzel, autor článků v Moravském deníku (Mährisches Tagblatt). V roce 1937 se věnoval mimo jiné popisu a hodnocení kompozice Městského parku, od roku 1918 již zvaného Smetanovy sady.234 Vyzdvihoval zdařilou základní kompozici ve stylu anglického parku s vinutými udržovanými cestičkami a volně přírodně rostoucími stromy, keři a skupinami trvalek. Podtrhl, že se rostlinami se vyskytují ‚botanické a dendrologické zvláštnosti‘, tj. sbírkové rostliny a rostliny významné věkem, jako vzrostlý exemplář tisovce dvouřadého (Taxodium distichum (L.) L. C. M. Richard), soliterní tis obecný (Taxus baccata L.), řada jinanů (Ginkgo biloba L.) a jeden smrk ztepilý v zakrslém kultivaru (Picea excelsa ‚Chambrasiliana‘235 – dnes Picea abies (L.) Karsten ’Clanbrassiliana’). Mezi listnáči byl starý liliodendrom (Liriodendron tulipifera L.), javory (Acer sp.), platany (Platanus sp.) duby (Quercus sp.), katalpy (Catalpa sp.), skupiny bříz (Betula sp.), červenolisté a převislé buky (Fagus sp.). Autor píše, že jsou mezi nimi rozložité stromy staré sto let, což by potvrzovalo, že v roce za válečného nebezpečí roku 1866 nestačily být všechny stromy odstraněny a některé byly pouze ořezány. Z pěkně kvetoucích keřů rostou v parku 20. a 30. let 20. století šeříky (Syringa sp.), štědřence (Forsythia sp.), kaliny (Viburnum sp.), weigelie (Weigela sp.), tavolníky (Spirea sp.), tamaryšky (Tamarix sp.), žanovce (Colutea sp.), bezy černé (Sambucus nigra L.), pustoryly (Philadelphus sp.), dřišťály 233
FIFKOVÁ, Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 2007, s. 23 WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 23.11.1937, Nr. 267, str. 3-4. 235 Tamtéž; v článku název kultivaru uveden chybně. 234
164
(Berberis sp.) a v lednu kvetoucí vilín japonský (Hamamelis japonica Sieb. et Zucc.). Hlavní alej je přibližně 20 m široká a je tvořena jírovci (Aesculus hippocastanum L.) a lípami (Tilia sp.)236 Za hudebním pavilonem se na vyvýšením místě tvaru amfiteátru nachází mnoho laviček, zastíněných lipami a kaštanovníky (Castanea sativa Miller). Naproti se vyjímá lázeňská dvorana, vedle níž je terasa sloužící jako kavárna, zastíněná stromy a celý restaurační areál je lemován bílým plotem.237 V článku z následujícího dne238 autor pokračuje popisem hlavní aleje, která má podobu dvou dvě promenádních cest lemovaných mnoha lavičkami. Mezi cestami je pruh trávníku s pravidelnou květinovou výzdobou. Místo zalomení je akcentováno bazénem, ve kterém plavou ‚zlaté rybičky‘, zřejmě karasi (Carassius auratus L.). Na vedlejších trávnících jsou zvlášť bohaté výsadby květin. V místě zalomení aleje se konají oblíbené koncerty vojenských kapel, které navštěvují různé společenské vrstvy. V textu je používán pojem ‚Smetanův park‘, který zde označuje část přiléhající k pomníku Smeteny – tj. tehdy severní část parku, dnes severně od příčné cesty navazující na ulici U botanické zahrady. Autor zmiňuje založení ‚Stojanova parku‘ roku 1930, v anglickém stylu, na pozemcích hřbitovů jižně od ‚Smetanova parku‘. Park pojmenovaný podle arcibiskupa Cyrila Stojana zahrnuje také rozlehlé alpinum, kde se nachází pomník botanika Polívky, pamětní kámen esperanta. Pozůstatkem zrušeného hřbitova je stará lipová alej a
kamenný kříž, obklopený květinovým parterem lemovaným zeravy.
Se Smetanovým parkem je park spoje alejí červenolistých javorů, která končí u dětského hřiště, nacházejícího se v blízkosti nástěnné kašny. Mladá březová alej vede ze Stojanova parku k novému palmovému skleníku, kolem ní jsou skupiny zeravů (Thuja sp.), jedlí (Abies sp.), smrků (Picea sp.), bříz (Betula sp.) a pěkné solitéry.239
Zatímco v uvedeném článku z roku 1937 hodnotí Wenzel vývoj parku po roce 1918 jako zdárný a jeho estetické ztvárnění zdařilé, v roce 1939240 popisuje dění v parku
236
Tamtéž. Na mnoha místech je v německých textech zaměňován kaštanovník (Edelkasstanie) a jírovec (Rosskastanie), které jsou označeny za ‚Kastanie‘ a obvykle se jedná o jírovec, zde však je uvedeno Riesenkastanie‘, proto je možné, že na tomto místě byly skutečně kaštanovníky. 238 WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 24.11.1937, Nr. 268, str. 3-4. 239 Alej červenolistých javorů i hřiště je v parku dodnes; hřiště je letos (2010) nově upravováno. 240 WENZEL, Fritz. Vom Olmützer Stadtpark : I. Ruhm und Niedergang. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 21. April 1939, str. 4. V tomto ostře nacionalisticky laděném článku je vyzdvihováno dílo Karla Pohla jako zakladatele a ředitele oddaného parku ‚tělem i duší‘ a ujištění, že jednou budou parky opět německé. Za pozornost stojí také vzletné nabádání autora k budování dalších zahrad a parků, 237
165
od převratu (1918) jako dobu zanedbání péče, přehuštění výsadeb, apod. a tyto skutečnosti
dramatickým
způsobem
vytýká
řediteli
parku
E.
Černému.
Je
pravděpodobné, že skutečný stav byl někde uprostřed; o park bylo pečováno a příliš husté výsadby byly redukovány (ořezány) ve 40. letech, následný stav prosvětlených porostů (Smetanových a hlavně Čechových sadů) je zachycen na několika dobových černobílých fotografiích, uchovávaných ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.
Jihovýchodní část parku je výrazně poznamenána úpravami v 60. a 70. letech 20. století; původní charakter parku 19. století je málo zřetelný. Jedná se o dnes dosazovanou Magnóliovou zahradu a o sbírku jehličnanů s podsadbou pěnišníků – Pinetum, které je dnes přehoustlým a zanedbaným místem, čekajícím na obnovu v následujících letech.
Kompozice z 19. století je do dnešní doby nejlépe čitelná a zachovalá v prostoru mezi hlavní alejí a centrem města (ulicí Vídeňskou), a zčásti i v okolí jezírka. Jedná se jak o mírně zvlněnou modelaci terénu a vedení cest, tak o výskyt dřevin s věkem přes sto let a výčetní tloušťkou kmene 80-130 cm. Na plánu parku v současném stavu (v příloze) je tato část označena ‚A‘. Zahrnuje i hlavní alej, kde se měnila podoba středového zeleného pásu a původně letničkové záhony byly podle návrhu studentů ZF MZLU upraveny do záhonů z květin (trvalek, cibulovin a zčásti i letniček) a travin na údržbu méně nákladných; travnaté a květinové pruhy vybíhající ze záhonů byly r. 2010 odstraněny a kompozice výrazně zjednodušena a také kombinace barev květů jednotlivých záhonů je pestřejší než v návrhu. Základní prostorový charakter aleje zůstává stejný a má být zachován i po obnově. Část ‚B‘ představuje přechodové území se středně zachovalou kompozicí. Jedná se o území upravované v jeho severní části v 19. století, ale s minimálním výskytem dřevin stáří přes 100 let a s dosadbami z 20. století, které z velké části druhově a prostorově navazují na 19. století. V části označené ‚C‘ je okolí pavilonu A. Na plánu vyznačuje mladší plochy parku, zčásti s podobnou výsadbou rostlin jako v 19. století – dřevin listnatých a v menší míře jehličnatých, kde ty nejstarší a v celém prostoru převažující pocházejí z 20. a 30. let 20. století. Struktura této části parku směruje alespoň z hlediska dřevin a jejich rozmístnění v prostoru k podobné kompozici jako v části A. Budovy jsou zde ovšem k vyzdvižení městského parku ‚z ruin‘ a přetvoření Olomouce ve věčně německé zahradní město, což rozvíjí ve druhém dílu čláku z následujícího dne: Vom Olmützer Stadtpark : II. Pläne zur Wiederaufbau.
166
z 2. poloviny 20. století, zabíhají sem také dvě výrazná ramena visuté betonové lávky. Část ‚D‘ navazuje na hlavní alej západním směrem a vyznačuje se výskytem několika dřevin věku přes 100 let, ale kompozice a atmosféra je výrazně změněna dosadbami jehličnanů v 2. polovině 20. století. Nejvíce změněné části jsou severně od restaurace – Pinetum a Magnóliová zahrada, část na restauraci navazující z jihozápadu a z jihu od jezírka – tzv. letní čítárna a plochy bývalých výstavních pavilonů.
Na plánu současného stavu parku uvedeném v příloze jsou dále zakresleny nejstarší dřeviny, vymezené podle druhu a odpovídající výčetní tloušťky kmene. V části A a B je výskyt největší, rovnoměrně po celé této ploše. Menší pozůstatky jsou v ploše D, na které se park rozkládal již před rokem 1900. Z části E historická kompozice vymizela a zároveň hustá výsadba znemožňuje průhledy a dojem větší prostorové volnosti parku. Za nejhodnotnější budovy lze podkládat restauraci, dřevěný skleník, litinový hudební pavilon241, bazén a také celý areál bývalého hospodářského dvora, kde se budovy dochovaly (v horším technickém stavu, a některé budovy natřeny na ostře žlutou barvu). Citlivě provedená obnova s respektem k místu a jeho původní funkci by do parku navrátila jedinečný prvek dokládající architektonické ztvárnění a společenský život v městském parku před sto lety. Stejně tak by při probíhajících stavebních úpravách restaurace a dřevěného skleníku bylo na místě větší zohlednění původní kompozice těchto staveb, a oproštění od různých pozdějších přístavků (garáže) a začlenění do kompozice parku; místo toho se charakter staveb dalšími přístavbami a úpravami výrazně mění. Nejzachovalejší částí parku tak zůstává část A – v blízkosti centra, která unikla úpravám pro výstavní účely i podnikatelsky orientovaným investičním záměrům.
241
V letošním roce (2010) byl natřen, na podnět pracovníků Památkového ústavu byla zvolena na základě průzkumu objektu trávově zelená barva; na kolorovaných pohlednicích z přelomu 19. a 20. století je zachycen altán bílý nebo velmi světlé barvy.
167
5.5.3 Architektonické objekty 5.5.3.1 Kiosek
Stavba kiosku znamenala vznik prvního objektu, sloužícího k občerstvení návštěvníků Rudolfovy aleje. Probíhala v letech 1822-23, jak dokládají účty za stavební práce.242 Byla předchůdcem dnešní novorenesanční restaurace. Kiosek stál podle dochovaného nákresu v blízkosti osy aleje, v místech terasy dnešní restaurace. Stavení práce jsou doloženy ještě v roce 1826 a je pod nimi podepsán stavební mistr Georg Navratill,243 a poté z roku 1830. Stavba byla roku 1837 upravena na dřevěnou letní restauraci, jak dokládají účty z tohoto roku a protokol z 5. března 1838 o jeho zprovoznění.244 Stavba byla podle dochovaného půdorysu z roku 1842245 osově souměrná. Ve střední části byl na hlavní ose vstup, za ním místnost pro občerstvení (bufet), následoval restaurační sál (Gastzimmer), kuchyň a spíž. Na druhé straně osy byly v exedře aleje do oblouku rozestavěny stoly a židle (podle popisu plánku chráněné plachtami). Ta je v archivu na popisu jedné staré fotografie označena jako ‚mléčný pavilon‘.246 Funkčně tedy navazovala na sousední hospodářský dvůr. Na pozdějších plánech a nejstarších fotografiích se objevuje se zarovnanou čelní stěnou, otočenou k aleji (byla původně konkávní), se zřetelnou dřevěnou konstrukcí a klasicistními prvky. Je pravděpodobné, že dřevěná konstrukce byla zvolena pro případ nutnosti stavbu v důsledku závazků plynoucích z demoličního reversu odstranit.
Průčelí se středním rizalitem zakončeným jednoduchým frontonem je dále pravidelně členěno hladkými pilastry, vycházejícími z toskánského sloupu247, a osmi obloukovými poli, ve kterých jsou klasicistní obdélníková okna. Rizalit zahrnuje dvě oblouková pole a v nich vždy jedny dvoukřídlé dveře, v horní části prosklené. Restaurační kiosek byl odstraněn v roce 1879.
242
SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1786-1873, Inv.č. 706, karton 1355, sign.W11. Tamtéž. 244 SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1786-1873, Inv.č. 706, karton 1356, sign.W11. 245 Tamtéž. 246 SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií, karton I, inv. č. 97 – ‚Starý kiosk v parku, zbořen 1879, zvaný mléčný pavilon‘, čb fotografie. 247 Sloup přejatý Římany od Etrusků; podobá se dórskému řádu, má však hladný (a zde štíhlejší) dřík a patku (zde kruhovou). Zdroj: Slovník antické kultury, 1974, str. 569. 243
168
5.5.3.2 Novorenesanční restaurace – Vilémova dvorana (Wilhelmshalle)
Budova vznikla v místech zalomení hlavní aleje parku. Její výstavba byla připravována Společností přátel sadů od roku 1871 a realizována 1879. Jedná se o stavbu nazývanou původně (v plánech z r. 1879) Wilhelmshalle podle dómského probošta hraběte Viléma Schneeburga, jehož nadace podporovala provoz městského parku. Stylově vychází z lázeňských budov, novorenesančního slohu – odtud pojmenování ‚lázeňská dvorana‘ nebo ‚lázeňský pavilon‘.
Budova stojí na mírně vyvýšeném terénu, a směrem do aleje (na severovýchod) se otevírá dlážděnou terasou ukončenou balustrádovým zábradlím a schodišti; hlavní vedlo k bazénu na aleji a postranní malé jižně do prostoru zastíněného lipami, kde byly umístěny stolky pro hosty. Průčelí budovy je osově souměrné; uprostřed je vstup akcentovaný vystupujícím rizalitem, po stranách vždy se dvěma sdruženými pilastry; dříky jsou hladné (bez kanelování) a ukončené hlavicí, která vychází z korintské. Rizalit je završen obloukovým frontonem se štukovou výzdobou, v jejímž středu je oválná kartuše.
Po stranách jsou vždy tři velká oblouková okna umístěná nad balustrádou; celek připomíná zasklenou loggii palladiánských renesančních vil. Další štuková výzdoba s motivy květinových věnců a menšími pilastry se nacházejí v polích mezi okny. Ve středové části z vystupuje z balustrády sokl, na kterém stávaly před čtyřmi (vnitřními) okny sochy čtyř ročních období v podobě žen.248 Sochy zde byly umístěny zřejmě teprve začátkem 20. století, na dřívějších fotografiích se neobjevují; na jejich místě byla popínavá nebo pnoucí rostlina (pravděpodobně růže na konstrukci). Celá stavba je srovnatelná s lázeňským domem ve Vídni v Městském parku (Kursalon, Stadtpark, architekt Johann Graben, stavěn 1865-1867) nebo s lázeňskými domy v Karlových Varech (vídeňští architekti F. Fellner a H. Hellmer, budova zvaná ‚Císařské lázně‘, 1895), Mariánských lázních (Nové lázně, architekt Josef Schaffer, 1891-1892)249 a jejich pravděpodobný inspirační zdroj z Bad Ischl nebo z Badenu v Rakousku.
248
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci,1997, str. 23 ŠVANDRLÍK, Richard. Hamelika - 100 let Nových lázní 1896-1996. Mimořádné číslo mimořádného ročníku 1996, zpracované ke stému výročí Nových lázní. Mariánské Lázně : květen 1996. 249
169
V interiéru se v přízemí nacházela restaurační místnost, zdobená kruhovými obrazy Rána a Večera, jejichž autorem byl August Rösler z Vídně. Sál byl původně 5,8 m vysoký (při přestavbě podle arch. Libry v 60. letech byl rozdělen na dvě etáže; byly odstraněny sochy čtyř ročních dob a pamětní deska z r. 1879). Další částí budovy bylo zázemí restaurace, kancelář a byt pro správce parku.
Vnitřní uspořádání, zachycené na plánu z dubna roku 1879, zahrnovalo místnost Wilhemshalle o šířce 6,6 m a délce 22,5 m, za ní kuchyň a spíž, a také samostatný (provozně nepropojený) byt parkového zahradníka s vstupem z jihu, se třemi pokoji, kuchyní a komorou. Délka budovy restaurace činí 23,3 m při aleji a 21,3 m na opačné straně, šířka je přibližně 14 m.250
Před lázeňským domem byl kolem r. 1880 postaven bazén barokizujícího tvaru průniku obdélníku a oválu; uprostřed bazénu bylo umělé skalisko vytvořené z několika seskupených kamenů, s vodotryskem, později socha ženy (do 60. let 20.stol.), pak opět skalisko s vodním střikem, a doplněným další střiky v rozích bazénu.
5.5.3.3 Ostatní významné stavby
Severně od restaurace byl postaven nový (pěstební) skleník (Neues Glashaus) o rozměrech 38 m (délka), 8 m (šířka) a 5 m (výška). Budova v pozměněné podobě stále existuje. Původně zahrnoval kromě dvou pěstebních ploch pod prosklenou střechou také tři zděné celky jako zázemí (pro obsluhu a topení) a na konci obrácenému k aleji místnost pro strážce parku (Parkwächterzimmer), s předsíní a kuchyní.251 Na výstavbu skleníku přispěl významným dílem baron W. von Schneeburg252 a později byla do výklenku na průčelí budovy umístěna socha Flóry se Schneeburgovým erbem (zničena v roce 1970). 253
250
Plán je podepsán stavebnem mistrem (Franz … příjmení hůře čitelné- zřejmě Kutter), v dubnu 1879, a (potvrzen) starostou města (Josef von Engel) dne 21. června 1879. 251 Plán restaurace a skleníku r. 1879; na plánu uvedeno ‚Wilhelmshalle und Glashäuser in Olmützer Stadtpark‘; SOKA, AMO, Registratura 1874-1929, karton č. 733 252 WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 23.11.1937, Nr. 267. 253 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci ,1997, s. 23.
170
V blízkosti lázeňského domu se dosud nachází dřevěný skleník z Velké Bystřice, pocházející pravděpodobně z 1. po. 19. stol., byl do parku přenesen roku 1886. Dnes je v havarijním stavu; do interiéru v minulosti umístěny dílny, přibližně od roku 2009 probíhá rekonstrukce a stylově diskutabilní přístavba propojující jej s novorenesanční restaurací.
Hudební pavilon, pocházející z r. 1895 a zřízený z iniciativy Přátel sadů s podporou barona Schneeburg, stojí již přes sto let naproti lázeňského domu. Pochází ze vzorové dílny J. Lefendy.254 Pavilon je situován na vyvýšené místo. Dolní část tvoří zděný sokl s terasou, na kterou vedou schůdky ze zadní části (mimo alej). Na podezdívce je vzdušná konstrukce z litiny, otevřená do všech stran. Litinové sloupky s kanelováním a zdobným zakončením nesou cibulovitou střechu. Litina byla v minulých letech natřena na bílo nebo na světlou barvu, při úpravě z posledního roku byla použita barva trávově zelená. V knize z roku 1894 je zmíněn další litinový pavilon, pocházející ze vzorové dílny J. Lefendy, který měl stát na břehu jezírka a měl být pokrytý popínavými rostlinami255; není však doložen na plánech nebo zobrazeních a není jisté, zda byl realizován.
Liechtenstejnský pavilon patří ke stavbám, které byly v parku zřejmě jen krátce a nedochovaly se. Jednalo se o pavilon pořízený původně knížetem Johannem von und zu Liechtenstein do parkově upraveného prostoru u Měšťanské střelnice a přenesený do tehdejšího Městského parku z podnětu ředitele Karla Pohla r. 1892, kde byl umístěn na návrší blízko skupiny smrků při severovýchodním okraji parku, blízko dnešní cesty k tržnici. Podle průzkumu R. Fifkové (1997) a jedné dochované fotografie šlo o dřevěnou historizující stavbu s hlavním průčelím otevřeným do parku lomenými karnýrovými oblouky. Mohlo se jednat o tutéž stavbu, která je zachycena na plánu v areálu střelnice r. 1892
při příležitosti Průmyslové a živnostenské výstavy, a je
popsána jako ‚dřevěná stavba pro orchestr‘.256
254
GRAESER, Carl. Olmütz im Jahre 1894 : Denkschrift aus Anlass des Ankaufes der Festungsgründe durch die Stadtgemeinde. Olmütz : Ed. Hölzel, 1894, s. 53. 255 Tamtéž, s. 53. 256 KUBEŠA, P., Park u Měšťanské střelnice v Olomouci. In: Výroční zpráva Památkového ústavu v Olomouci. Olomouc : Památkový ústav v Olomouci, 1996, s. 98.
171
Specifickým objektem městského parku byl od 80. let 19. století hospodářský dvůr a při něm zřízení mléčné, hospodářství,257 zvané též mléčnice – Milchtrinkhalle. Původní podoba hospodářského je dochována na návrhovém plánu z roku 1880258 (v půdoryse i bočních pohledech) a jeho hlavní budova stále stojí, bohužel ve špatném technickém stavu, doplněna s řadou dostaveb a využívána dnes jako technické zázemí parku. Není jasné, kde stála ‚mléčnice‘ – zda byla některá stavební
součást
hospodářského dvora nebo jí (pravděpodobněji) byla míněna blízká restaurační budova, neboť předchozí dřevěná restaurace z r. 1837 zmíněna jako ve fotodokumentaci ze 70. let 19. století popsána v archivním inventáři jako ‚mléčný pavilon‘.259
Stavba hospodářského dvora je dokumentována barevným zákresem na zmíněném plánu z roku 1880, který byl v navržené podobě realizován. Je nadepsán ‚Plán stavby nové hospodářské budovy v olomouckém městském parku‘ (Plan über den Bau eines Wirtschafts-Gebäudes im Olmützer Stadtparke) a jako stavební mistr je pod plánem podepsán Franz Kutter (28. 2. 1880). Jméno architekta není uvedeno; mohlo se jednat o plány zhotovené stavebním mistrem. Hospodářským dvorem samostatný celek – pozemek o rozměrech 20x31 m, v jehož rohu je dvoupatrová hospodářská budova. Jedná se o stavbu půdorysu L, o rozměrech přibližně 8x10 m. V přízemí byla navržena malá předsíň se schodištěm do patra a za ní vstup do tří místností – do stáje nebo (zároveň) chléva (Stall) o vnitřních rozměrech 7,00 x 4,16 m s vyznačenými místy pro pět zvířat, dále menší místnost pro zelené krmivo a malá místnost pro přípravu krmiva (Futterküche). V patře byl nad stájí seník a nad menšími místnostmi prostor pro slámu a pro krmivo. Do budovy vedly v přízemí dva vstupy a do prvního patra navíc dvoje dřevěné dveře do prostorů pro seno a slámu. Okna byla převážně obdélníková, zakončena mírným obloukem, a v patře v seníku okna kruhová; všechna v pohledu (z východu) zakreslená okna byla opatřena mříží. Střecha byla nepatrného sklonu (přibližně 10°); její rohové okraje a zakončení štítu byly zdobeny dřevořezbou s motivem akantového listu260. Celý obvod hospodářského dvora byl obestavěn plotem, který je zachycen na plánu na západní straně jako plot z bílých plochých dřevěných latí se zdobným špičatým zakončením, o celkové výšce přibližně 180 cm. V ostatních 257
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci 1997, s. 27. SOKA Olomouc, Archiv města Olomouce, Stavební úřad II, K7f, 1899-1920, inv. č. 406. 259 ‚Starý kiosk v parku, zbořen 1879; zvaný mléčný pavilon‘, čb fotografie; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34; I/97. 260 Podobné zdobení střechy je patrné na na nejstarších fotografiích dřevěného skleníku z Velké Bystřice, např. fotografie SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií, XXXVI 2423, 180-2 258
172
částech lze předpokládat podobné provedení. Dnes je zde 2 m vysoká šedobíle nebo žlutě omítnutá zeď.
Areál hospodářského dvora je dnes menší a je součástí hospodářského zázemí parku. V době vzniku ležel spolu se zásobní zahradou nebo zahradnictvím na samém jižním okraji parku, při jezdecké cestě. Bližší údaje o mléčnici261 nebyly dohledány, lze předpokládat přímou prostorovou souvislost s hospodářským dvorem.
Velký palmový skleník pochází z let 1927-1930. Hlavní vstup byl ve 30. letech upraven podle návrhu sochaře Júlia Pelikána; do staršího portálu byly zasazeny dvě kamenné koule a nad vstup umístěn nápis Horticulturae.262 Stav skleníku ve 20. a 30. letech 20. století zachytil ve svém popisu zahradní architekt Fritz Wenzel v roce 1937.263 Uvádí, že vnitřní uspořádání cestiček a rostlin bylo nepravidelné, napodobující anglický styl. Součástí kompozice byl umělý potůček, jezírko a klidná zákoutí tropických rostlin a palem. Vedle nich byly pěstovány kaktusy a další subtropické rostliny. V zeleného stínu rostlin byla vystavována sochařská díla. Poté byly postaveny další menší skleníky, z nichž tropický je v provozu od roku 1929 a do jeho jezírka byly zasazeny vzácné vodní rostliny jako viktorie královská (Victoria regia Lindl. – dnes Victoria amazonica (Poepp.) J.C. Sowerby), viktorie Cruzova (V. cruziana A.D. Orb.) a rostlina podobná viktorii – Euryale ferox Salisb. V současné době (r. 2010) jsou ve skleníku dnes rostou tropické a subtropické rostliny – přes 200 palem, mnohé starší než 100 let; dále jsou hojně zastoupeny fíkusy a orchideje. Palmy sem byly původně přeneseny ze starého skleníku a zčásti pocházely ze skleníků různých moravských zámků.264
261
podle průzkumu Fifkové (1997) byla mléčnice zřízena r. 1888 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 25. 263 WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 23.11.1937, Nr. 267. 264 LAŠŠÁK, J., Historické skleníky v Olomouckém kraji : Oranžerie obdivované i ohrožované. In: Zahrada-Park-Krajina. Praha : Stavební informační agentura Ústavu stavebních informací, [1991]- ; roč. 2002, č. 3. ISSN: 1211-1678, str. 14; FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, str. 25 262
173
5.5.4 Sochy, pomníky a díla drobné architektury Mezi prvky dotvářející podobu parku do r. 1945 náleželo: -
Oplocení po obvodu parku bylo budováno zřejmě od roku 1871, od které doby se zachovaly účty nebo objednávky, pod kterými byl podepsán obvykle E. Melnitzky, stavební úřadník. Ze strany silnice na Prostějov (dnešní Havlíčkova) bylo postaveno oplocení se kamenným soklem, v roce 1872 bylo objednáno kovové oplocení a kovová brána v železárnách Blansko.265 Dalším dodavatelem železných prvků, zejména laviček nebo jejich částí byly železárny v Sobotíně u laviček také kovohutě v Břidličné, tehdy Friedlandtu. Oplocení z méně frekventovaných stran vznikalo později – od centra města v posledním desetiletí 19. století. Skládalo se také ze zděného soklu a kovové mříže. Z let 1895-1900
pochází
úprava
bočního
vchod
z dnešní
Vídeňské
ulice
(ze severovýchodní strany), kde bylo použito kamenných sloupů, které sem byly přeneseny z ravelinu před Terezskou branou. Čtyřboké sloupy jsou zdobeny reliéfy s motivy válečných trofejí. -
Voliéra, zřízená blízko hlavní aleje a hospodářského dvora r. 1902 – jednalo se o šestibokou železnou klec s ozdobným kováním a cibulovou stříškou, která byla umístěna na zděný sokl; voliéra se nedochovala. Byli v ní chováni zlatí stříbrní a diamantoví bažanti a zpěvné ptactvo.266
-
Litinová vodovodní kašna s figurou
Zdraví, pocházející z roku 1904
(nedochována). -
Hlavní brána do Smetanových sadů z roku 1902, nově upravena r, 1929 na severozápadní straně parku na ose hlavní aleje (při dnešní Wolkerově ulici); původní brána byla v tomto roce rozebrána a zvýšena kvůli úpravě silnice; vstupní objekt tvořily čtyři čtyřhranné sloupy, zdobené bosáží a zakončené římsou a mezi sloupy byla zavěšena samotná železná brána.267 Roku 1967 byl celý objekt odstraněn a hlavní vstup do parku situován k novému výstavnímu pavilonu A.
265
SOKA, AMO, M1-1, Registratura (1598) 1786-1873 (1936), část hospodářská Inv. č. 706, karton 1355, 1356. 266 WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 23.11.1937, Nr. 267. 267 RICHTEROVÁ, H., Historie městských parků v Olomouci, 1995, s. 31.
174
-
Velký pískovcový pomník Bedřicha Smetany, umístěný k hlavnímu vchodu do středové osy centrální aleje r. 1925; autory byli akademický sochař R. Březa a arch. J. Štěpánek. Postavu skladatele doplňují postavy symbolizující jeho opery, tance, písně a symfonie, seskupené kolem varhanních píšťal. Pomník byl r. 1967 přemístěn na opačný konec aleje. 268
-
Kamenný pomník botanika a ředitele české reálky v Olomouci Františka Polívky (1860-23), umístěny do areálu bývalé Přecechtělovy zahrady, přibližně v polovině parku, dnes je toto místo okrajem Magnóliové zahrady; autorem díla byl akademický sochař Julius Pelikán 1887-1969), žák Josefa Václava Myslbeka.
-
Socha nazvaná ‚Hoch se psem‘ – pískovcová socha o výšce 1 m, umístěná proti vchodu do palmového skleníku, darovaná parku; jejím autorem J. Pelikánem.
-
Reliéfy dvou žen s ovocem a květinami vedle vchodu do palmového skleníku (autor J. Pelikán).
-
Drobná socha krále Ječmínka, z kararského mramoru, umístěná do hlavní aleje (později byla přemístěna do areálu technických služeb, navazujícího na park).
-
Tři bludné balvany z Háje ve Slezsku; parku je daroval r. 1930 A. Lipčík, emeritní ředitel banky.
-
Pomník ‚Esperanto‘, zřízený r. 1932 při kongresu esperantistů v Olomouci vedlejší cestě parku; jednalo se o zčásti zbroušený bludný kámen ze žuly, opatřený nápisem; vedle byl zasazen liliovník tulipánokvětý .
Architektonická díla a drobná architektura z doby po r. 1945 zahrnovala: -
Výstavní pavilony zvané (později) B,C, přenesené r. 1960-1962 z tehdejšího Parku Julia Fučíka v Praze (z Výstaviště).
-
Tzv. ‚mimoúrovňový chodník‘, autoři návrh ing. Z, Hynek, ing. J. Knajbl a ak. arch. V. Hradil., postavený r. 1965 mezi Čechovými a Smetanovými sady, dosahující výšky 8 m. Byl postaven jako nadchod pro pěší nad dnešní ulicí Havlíčkovou. Základem je železobetonová, značně robustní konstrukce, s podpěrami ve tvaru „V“. Během let chodník zchátral (začaly vypadávat menší kusy betonu v místech spojů) a v 90. letech byl na 9 let uzavřen; na počátku 21. století byl opraven, natřen světle šedou barvou a zprovozněn v roce 2006.
268
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 26-27.
175
-
Víceúčelový (výstavní) pavilon A, architekt P. Brauner, postavený r. 1967. Výstavním prostorem je prosklená hala o základně 51 x 33 m, v patře s ochozem,
s terasou
a
vstupním
vestibulem.
Na
galerii
navazoval
mimoúrovňový chodník. -
Letní čítárnu – zídky, pergoly a betonová jezírka severozápadně od labutího jezírka.
-
Výstavní pavilony E,G, H, zřízené v 70. letech.
-
Hřiště pro minigolf přibližně v místech bývalého dětského hřiště.
-
Další výstavní pavilony 70.let: pavilony E (1971), G (1973) a H (1975).
Roku 1973 byla založena Magnóliová zahrada a r. 1979 bylo k jezírku přeloženo Iridarium.
Po roce 1945 byla do parku umístěna řada sochařských děl, mezi které patří: -
socha sedící ženy, autor Karel Lenhart, 1965 (zapůjčeno do parku autorem), umístěna k pavilonům B a C;
-
socha ženy, autor akad. Sochař Paľo Tóth, blízko pavilonů B a C;
-
socha ‚Pupen‘, autor dr. Z. Přikryl, umístěná blízko pergoly u pavilonů B, C;
-
pískovcový hranol ‚Sloup s mexickými náměty‘, autor akad. Sochař Jiří Seifert, pravděpodobně 70. léta, umístěn u vstupu na východním okraji parku269 (od bývalého mlýna – dnes bývalý průmyslový areál Tržnice);
-
herní prvek „Obří šachy“, autor Ivar Otruba, umístěný v návaznosti na stromy na zastíněný okraj Fontánové aleje.
5.5.5 Vegetační prvky parku 5.5.5.1 Vegetační prvky v historii
Z vegetačních prvků jsou v dostupných pramenech pramenech (SOKA Olomouc) zachyceny hlavně dřeviny a pak květiny a přenosné rostliny pěstované ve sklenících. Nejsou přesnější údaje o trvalkách nebo pouze o nákupu jejich semen, převážně s uvedením rodu. Zdrojem poznání jsou zejména dopisy K. Pohla, ve kterých požadoval 269
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, s. 28-29.
176
nákup různých dřevin a seznamy inventarizovaných položek dřevin a květin. U požadavků není obvykle jasné, zda byly nákupy realizovány. Vzhledem ke skutečnosti, že se požadavky v po sobě následujících letech liší, je pravděpodobné, že byly rostliny skutečně dodány a vysazeny. Bohužel nebývá uvedeno, kam v parku směřovaly. Informace o nákupech a výsadbách rostlin z olomouckého archivu byly z velké části zveřejněny ve studii R. Fifkové (1997), nyní doplněny o další původní položky a uvedeny (a upřesněny) současné názvy, pokud se liší. V původním znění (ročně psaného dopisu nebo inventarizační tabulky) jsou většinou v latinském názvy nebo jejich zjednodušená forma – např. rod a kultivar nebo dokonce pouze zkratky popisující vlastnosti kultivaru. U některých taxonů není bližší určení možné, původní názvy nejsou uvedeny celým vědeckým jménem. Následuje výčet rostlin, které byly do parku pořízeny v časové posloupnosti.
Podle dopisu z 6. října 1873 byly pro výsadbu do parku požadovány následující taxony (uvedené pouze rodovým názvem němčině nebo latině), zahrnující cizokrajné dřeviny včetně rostlin pro nádoby a z květin pouze cibuloviny: -
azalky (Rhododendron L. ), 25 kusů,
-
rododendrony (Rhododendron L.), 5 kusů,
-
‚Pawloviana‘ – zřejmě míněna pavlovnie plstnatá (Paulownia tomentosa (Thunb.) Steud.),
1 ks,
-
Oleander – oleandr obecný (Nerium oleander L.), 2 kusy,
-
lilie (Lilium L.), 6 kusů.
Podle záznamu ze dne 18. 10. 1871 nebo 1872 (nečitelné) byly do parku objednány rostliny, které mohly být použity přímo pro venkovní výsadby (většina dřevin) nebo vzhledem k malému množství jako pěstební materiál do skleníků, kde mohly být množeny pro letničkové výsadby, případně použity do nádob: -
myrta obecná (Myrtus communis L.), 9 kusů,
-
zerav východní (Thuja orientalis L.), dnes zeravec východní (Platycladus orientalis (L.) Franco), 10 kusů,
-
‚Evonium‘, zřejmě eonium (Aeonium Webb & Berthel), 3 kusy,
-
lantana, zřejmě l. měnivá (Lantana camara L.), 3 kusy,
-
jalovec virginský (Juniperus virginiana L.), 2 kusy,
-
‚Prunus seratum‘ – zřejmě sakura ozdobná (Prunus serrulata Lindl.), 2 kusy, 177
-
‚Lemoni baume‘ – zřejmě některý citroník (Citrus L.), 2 kusy,
-
‚Abotilon perangeli‘ – mračňák (Abutilon Mill.), 2 kusy,
-
‚Justicia‘ – zřejmě právenka nádherná ( Justicia carnea Lindl.) či beloporona tečkovaná (Justicia brandegeana Wasshausen & L.B. Sm.), 2 kusy,
-
‚Criptameri japonica‘ – kryptomerie japonská (Cryptomeria japonica (L.f.) D.Don), 1 kus,
-
paulovnie plstnatá (Paulownia imperialis – dnes P. tomentosa (Thunb.) Steud.), 1 kus,
-
‚Datura alba‘ – durman (Datura L.), 1 kus.
Tatáž objednávka dále uvádí ‚Fichtner‘ – zřejmě smrky (Fichten; Picea abies (L.) Karsten) a 12 kusů platanů západních (Platanus occidentalis L.), uvedených jako ‚Platanus ogsidentalis‘.
Roku 1850 bylo do parku žádáno o 134 kusů pyramidálních topolů, na dosadbu aleje. Podepsán je stavební úředník ‚Ant. Dubinsky‘.270 Další dopis z 5. dubna 1850, směrovaný ‚ekonomické radě‘ s podpisem úřadníka ‚Schwarze‘ požaduje následující běžné keře, uváděné pod německými názvy: ‚Pfaffenkappeln‘ – brsleny (Euonymus L.), ‚Faulbaum’ – řešetlák, zřejmě ř. počistivý (Rhamnus cathartica L.), ‚Haseln‘ – lísky, nejspíše líska obecná (Corylus avellana L.) , Hartriegeln‘ – svída (zřejmě Cornus mas L. nebo C. alba L.), ‚Ahlkirsche’, zřejmě střecha obecná (Prunus padus L.) a blíže neurčený ‚Schwalkenbeer‘. V roce 1877 nastoupil do funkce ředitele parků Karel Pohl271 a začal s jeho úpravami. Téhož roku byly do parku zakoupeny čtyři platany. V roce 1878 byly na základě objednávky Pohla ze školky ve Velké Bystřici dodány následující taxony272 (v pořadí původní název z 19. století – dnešní název, je-li odlišný, případně rok zavedení taxonu; pokud je název stejný, jsou pouze doplněny údaje o autorech současného platného pojmenování).
270
SOKA, AMO, registratura 1786 – 1873, karton 1356, inv. č. 706. RICHTEROVÁ, H., Historie městských parků v Olomouci, 1999, s. 13. 272 Původní názvy dřevin z archivních seznamů z 19. století byly převzaty z průzkumu R. Fifkové, 1997, str. 14-15, upřesněny podle Lexikonu okrasných dřevin, HIEKE, 1994. 271
178
Po jednom kusu byly požadovány následující taxony: -
zerav sp. (Thuja aurea – dnes zřejmě Thuja L. ’Aurea’),
-
jedle balzámová (Pinus balsamea (L.) – Abies balsamea (L.) Mill.),
-
javor klen s variegátními nebo panašovanými listy (Acer pseudoplatanus fol. var. – zřejmě Acer pseudoplatanus L. ’Leopoldii’),273
-
červenolistý javor mléč (Acer ’Schwedleri’ – Acer platanoides L. ’Schwedleri’),
-
břízy s laciniátními a s červenými listy (Betula laciniata Hort. – dnes B. verrucosa Ehrh. ’Dalecarlica’ (1767); Betula atropurpurea – dnes zřejmě B. verrucosa Ehr. ’Purpurea’),
-
čimišník sp. (Caragana macrophylla – dnes zřejmě Caragana arborescens Lam. nebo C. frutex (L.) K. Koch.),
-
ořešák s laciniátními listy (Juglans laciniata – pravděpodobně Juglans nigra L. ’Laciniata’),
-
svitel latnatý (Koelreuteria paniculata Laxm.),
-
třešeň sp. – pravděpodobně sakura (Prunus chinensis – Prunus glandulosa Thunb. ’Sinensis’ (1774)),
-
dub šípák a další dub v kultivaru s odlišnými listy (Quercus pubescens Willd.; Q. elegantissima marginata – dnes více možností, např. Quercus robur L. ’Argenteovariegata’),
-
škumpa lysá s laciniátními listy (Rhus glabra laciniata – R. glabra L. ’Laciniata’),
-
vrba černá převislá a plazivá ssp. rozmarýnolistá (Salix nigra pendula – dnes možná Salix purpurea L. ’Pendula‘ nebo Salix caprea L. ’Pendula’; S. rosmarinifolia – dnes S. repens ssp. rosmarinifolia (L.) Čelak. 274),
-
sazaník květnatý (Calycanthus floridus L.),
-
hloh s plnými bílými květy (Crataegus fl. alb. pl. – Crataegus laevigata (Poir.) DC. ’Plena‘ (před 1770) případně Crataegus flabellata (Bosch) K. Koch),
273
V úvahu nejvíce připadá právě uvedený kultivar javoru klenu (Acer pseudoplatanus ‚Leopoldii‘) jako jeden z nejstarších u nás pěstovaných kultivarů tohoto druhu; byl vyšlechtěn nebo zaveden do kultury r. 1864; Lexikon okrasných dřevin, Hieke, 1994. 274 Vrba Salix nigra je původem ze Severní Ameriky, introdukovaná 1864, v ČR pěstována poprvé v zámecké zahradě Červený hrádek; vrba S. repens z Evropy a Asie, objevena 1753, introdukována 1886, v ČR pěstována v zahradě Chudenice. Zdroj: SVOBODA, Antonín Marián. Introdukce vrb. Článek ze dne 3.10.1999, Acta Průhoniciana, 1998, č. 66; dostupné také online URL: < http://www.mzp.cz/ris/ais-ris-infocopy.nsf/6d13b004071d0140c12569e700154acb/a6b5a5eb258477fa80256802003a11bb?OpenDocument > [cit. 2010-03-24].
179
-
skalník zimostrázolistý (Cotoneaster buxifolia – C. buxifolius Wall. Ex Lindl.)
-
čilimník purpurový (Cytisus purpurea – C. purpureus Scop.),
-
kdouloň sp., pravděpodobně plnokvětý kultivar (Cydonia fl. vul. pl. – dnes z daného rodu by se mohlo jednat o Cydonia oblonga Mill., bez plných květů, nebo některý plnokvětý kultivar kdoulovce Chaenomeles speciosa (Sweet) Nakai cv.),
-
kdouloň nebo kdoulovec (Cydonia rosea lutea – dnes spíše růžově kvetoucí kultivar kdoulovce, např.
Chaenomeles speciosa (Sweet) Nakai cv.
(např. ’Moersloosei’ před 1856) nebo Chaenomeles x superba (Frank.) Rehd. (před r. 1900) ’Rosea’ (Froebel)). Po dvou kusech byly požadovány následující taxony: -
paulovnie plstnatá (Paulownia imperialis – dnes P. tomentosa (Thunb.) Steud.),
-
svída bílá, cv. s variegátními listy (Cornus alba fol. var. – připadá v úvahu řada kultivarů jako Cornus alba L. ’Argenteomarginata’),
-
trojpuk něžný (Deutzia gracilis Sieb. et Zucc.),
-
zákula japonská (Kerria japonica (L.) DC.).
Po třech kusech byly požadovány následující taxony: -
liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera L.),
-
mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium (Pursh) Nutt.).
Po čtyřech byl r. 1878 požadován pouze sekvojovec obrovský (Wellingtonia gigantea – Sequoiadendron gigantem (Lindl.) Buchh.).
Ve školce okrasných dřevin městského parku byly r. 1880 pěstovány následující taxony, o kterých M. Machanek uvažoval pro vzornou školní zahradu, o jejímž založení uvažoval: -
javor mléč (Acer platanoides L.),
-
šeřík obecná (Syringa vulgaris L.),
-
tavolník resp. tavola kalinolistá (Spiraea opulifolia – dnes Physocarpus opulifolius (L.) Maxim.),
-
smrk (Picea A. Dietr.),
-
svída bílá (Cornus alba L.),
-
štědřenec odvislý (Cytisus laburnum – dnes Laburnum anagyroides Medik.),
-
vajgélie květnatá (Weigela amabilis – Weigela florida (Bunge) A. DC.). 180
Další okrasné dřeviny byly vybrány od firmy Spaeth z Berlína; jednalo se o dřeviny méně obvyklé, doplňkového až sbírkového charakteru, Mezi různé méně obvyklé až sbírkové dřeviny objednané u berlínské firmy Spaeth, náležely: -
ibišek syrský v kultivarech (Hibiscus syriacus ’Spectabilis’ – dnes zřejmě H. syriacus L. ’Lady Stanley’(Barron’s Nurseries před 1875) a dále Hibiscus syriacus L. ’Puniceus Plenus’),
-
zpododěr americký (Ceanothus americanus ’Spectabilis Rosea’ – Ceanothus americanus L. cv.; uvedený kultivar dnes nedohledán),
-
pazerav sbíhavý (Libocedrus decurrens – dnes Calocedrus decurrens (Torr.) Florin),
-
douglaska tisolistá (Tsuga douglasii – dnes Pseudotsuga douglasii = Pseudotsuga menziesii (Mirbel) Franco).
V roce 1894 byly na hlavní parter aleje vysazeny ‚pnoucí růže‘ (označené Schlingrosenpflanzung)275, zřejmě pěstované na kmíncích, jak je doloženo na dobových zobrazeních. Růže byly v každém případě pěstovány jihovýchodně od dřevěného skleníku a je možné, že byly vysazeny také u stěn Lázeňského domu, kde jsou na dobových snímcích vidět blíže neučené popínavé nebo pnoucí rostliny. V téže době (1894) byly mladé výsadby v okolí nedávno realizovaného jezírka, kde na ostrůvku rostly smuteční vrby (nejspíše Salix alba L. ’Tristis’).276
10. ledna 1899 napsal Pohl požadavek na květiny ve formě semen, osivo pro trávník, sazenice okrasných dřevin a alejové stromy.277
Roku 1900 požadoval tehdejší ředitel městských sadů Karel Pohl k výsadbě do parku další jehličnaté dřeviny a dále pěnišníky, které měly být vysazeny do skupiny smrků v blízkosti hudebního pavilonu (nalevo tj. severozápadně od něj, zatímco na opačné pravé straně byly vystaveny palmy). Jednalo se o následující taxony: -
smrk ztepilý sloupovitý převislý (Picea excelsa inversa – dnes Picea abies (L.) Karst ’Inversa ’ (R. Smith, 1855), 2 kusy, 2 metry vysoké,
275
GRAESER, Carl. Olmütz im Jahre 1894 : Denkschrift aus Anlass des Ankaufes der Festungsgründe durch die Stadtgemeinde. Olmütz : Ed. Hölzel, 1894, s. 53. 276 Tamtéž, s. 53. 277 SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1874 – 1920, Inv.č. 342, karton 732, G2, část hospodářská: Městské sady – účetní uzávěrky oprav. Udržování a výsadby, vyúčtování a inventář nakoupených rostlin 18741919.
181
-
tisovec dvouřadý (Taxodium distichum (L.) L.C. Rich.), 1 kus,
-
bělas virginský (Chionanthus virginiana – Ch. viriginicus L.), 1 kus,
-
pěnišník s velkými květy (Rhododendron coelestinum – Rhododendron L., kultivar ’Coelestinum’)278, 20 kusů.
Z následujících let jsou doloženy další požadavky ředitele Karla Pohla na nákup dřevin do parku. V roce 1901 se jednalo o taxony: -
hortenzie latnatá (Hydrangea paniculata Sieb.), 10 kusů,
-
plamének, velkokvětý kultivar (Clematis L. cv.), 3 kusy,
-
jalovec obecný (Juniperus communis L.), 2 kusy,
-
jalovec virginský (Juniperus virginiana L.), 3 kusy,
-
jedle obrovská (Abies grandis (D. Don) Lindl.), 1 kus,
-
jedle vznešená (Abies nobilis – Abies procera Rehd.), 1 kus.
Botanická zahrada, navazující na Městský park, prezentovalo krátce po svém vzniku pozoruhodnou sbírku vysokohorských horských a dalších rostlin, které v červnu 1901 zahrnovaly přes 1000 taxonů. Byly rozděleny podle oblastí přirozeného výskytu; podle ‚Zpráva o flóře botanické zahrady v Olomouci podle stavu k 21. červnu 1901‘, uveřejněné v Moravských denních listech. Je zdůrazněno, že jsou pěstovány především rostliny, které mají význam v domácnostech nebo rostou volně v přírodě jako botanické druhy, ne plnokvěté a podobné kultivary. Členové spolku Botanischer Garten (jako autoři článku) také zmiňují, že budou pro přátele rostlinného světa ‚čas od času‘ zveřejňovat zprávy o aktuálním stavu rostlin v zahradě, která je teprve budována. Ovšem již v daném roce (1901) rostla v zahradě řada druhů, mezi nimiž byly bohatě zastoupeny rostliny z hor. Ve zprávě následuje seznam právě kvetoucích ‚alpínek‘ (Alpenpflanzen), seřazených podle původních areálů (latinské názvy v závorce uvedeny opět v pořadí původní název – dnešní platný název, pokud se liší): v Alpinu lze nalézt právě kvetoucí nebo dokvétající len žlutý (Linum flavum L.) a lomikameny (Saxifraga cotyledon L., S. longifolia Lapeyr.). Nízké polštářovité rostliny alpina zahrnují druhy jako písečnice (Arenaria gracilis Waldst. et Kit.), hvozdíček lomikamenovitý (Tunica saxifraga – dnes Petrorhagia saxifraga (L.) Link), silenka (Silene saxifraga L.), šater
278
kultivar nebyl v dostupné literatuře dohledán; dle internetových stran (online) http://databaze.dendrologie.cz (cit. 2010-03-26) se jedná o pěnišník široce vzpřímeného vzrůstu, s květy 5-7 cm širokými, bílými s narůžovělým okrajem se žlutou až žlutozelenou (vnitřní) kresbou.
182
plazivý (Gypsophila repens L., hvozdík (Dianthus Requienii – Dianthus requienii Gren. & Godr., syn. Dianthus benearnensis Loret) a protěž (Leontopodium himalayense – dnes nedohledáno, mohlo se jednat o L. alpinum Cass.), která je podle zprávy dosud ve smíšeném záhonu. Dále je zde mák nahoprutý (Papaver nudicaule L.), marulka alpská – dnes pamětník alpínský (Calamintha alpina – Acinos alpinus (L.) Moench), prorostlík pryskyřníkovitý (Bupleurum ranunculoides L.), náprstník žlutý (Digitalis lutea L.), tařice (Alyssum Rochelii – Alyssum rochelii Andrz. ex Rchb., syn.
Alyssum
wulfenianum Schltdl.), písečnice velkokvětá (Arenaria grandiflora L.), hvozdík pyšný alpinský (Dianthus alpestris – zřejmě D. superbus L. subsp. alpestris (Uechtr.) Čelak.), nebo z kavkazské oblasti zvěšinec zední (Linaria cymbalaria – dnes běžná Cymbalaria muralis G., M. et Sch), turan (Erigeron caucasicum – nedohledán, dnes Erigeron L.), nebo nízká silenka alpská (Silene alpestris Jacq.), a další.
Z užitkových rostlin se podle zprávy v zahradě v červnu 1901 nalézají běžné druhy zeleniny a polních plodin jako brukev zelná (Brassica oleracea L.), mangold – přímořská (Beta maritima –
B. vulgaris var. maritima (L.) Arcang), špenát setý
(Spinacia oleracea L.) nebo brukev černá, hořčice (Sinapsis nigra – Brassica nigra (L.) W.D.J. Koch), a dokonce staré kulturní plodiny jako boby obecný (Vicia faba). 279
Roku 1902 požadoval Karel Pohl k osazení parku následující dřeviny, od každého po jednom jedinci; jedná se o převážně o jehličnany: -
borovice (Pinus spect. flor. – Pinus L.),
-
cypříšek lawsonův (Chamaecyparis lawsonii erect. – Ch. lawsoniana (A. Murr.) Parl.) ’Erecta’, nebo podobný kultivar),
-
cypřišek, pravděpodobně nutkajský
(Chamaecyparis glauca – zřejmě Ch.
nootkatensis (D. Don) Spach. ’Glauca’ (1858)), -
jalovec čínský (Juniperus chinensis glauca – dnes možná Juniperus chinensis L. ’Pfitzeriana Glauca’ nebo jiný šedostříbrný kultivar),
-
smrk pichlavý (Picea pungens glauca – dnes některý šedostříbrný kultivar Picea pungens Engelm.),
-
jedle vznešená (Abies nobilis argentea – dnes Abies procera Rehd.),
-
jedle arizonská (Abies arizonica – A. lasiocarpa (Hook.) Nutt.),
279
Florenbericht aus dem botanischen Garten in Olmütz nach dem Stande vom 21. Juni. Mährisches Tagblatt. 28. Juni 1901, Nr. 147. s. 3-5.
183
-
zerav řasnatý (Thuja gigantea – Thuja plicata D. Don),
-
bělas virginský (Chionanthus virginiana – Ch. viriginicus L.),
-
skalník (Cotoneaster borealis – Cotoneaster Medik.),
-
šeřík obecný (Syringa vulgaris L.),
V roce 1903 vystavil Pohl požadavek na pořízení následujících dřevin, po jednom kuse: -
komule (Buddleia varia – Buddleia L.; zřejmě B. alternifolia Maxim. nebo B. davidii Franch.),
-
trojpuk Lemoineův (Deutzia lem. – Deutzia x lemoinei Lemoine ex Bois.),
-
réva pobřežní (Vitis riparia ador. – Vitis riparia Michx.),
-
jedle nádherná (Abies magnifica A.Murr.),
-
jedle ojíněná (Abies concolor (Gord. et Glend.) Lindl.ex Hildebr.),
-
borovice Jeffreyova (Pinus Jefreyi – Pinus jeffeyi Grev. et Balf. Ex Murray),
-
plamének (Clematis ‚La France‘ – zřejmě Clematis ze skupiny C. lanuginosa Lindl., tmavě fialový).280
V roce 1904 se jednalo o objednávku následujících dřevin, kromě posledního taxonu opět po jednom exempláři: -
smrk pichlavý (Picea pungens var. König Albert – Picea pungens Engelm., uvedená varieta dnes nedohledána),
-
smrk pichlavý (Picea pungens var. Fürst Bismarck – Picea pungens Engelm. ’Fürst Bismarck’ (Weisse 1887)),
-
hortenzie latnatá (Hydrangea paniculata Sieb.), 12 kusů.
Z roku 1905 pochází vyúčtování semen rostlin, požadovaných pro park, de je také uváděno množství (v gramech): -
begonie (Begonia semperflorens ’Arcadia’ a ’Vulcan’, Begonia x semperflorens gracilis a ‚Erfordia grandiflora superba‘; neurčeno),
-
tabák (Nicotiana × sanderae Hort.),
-
‚východní zakrslé‘ chryzantémy (dnes Dendranthema (DC.) Des Moul) v barvách bílé, růžové a světle modrofialové,
280
WEATHERS (editor), John. Clematis. 2. Lanuginosa Group. In Commercial Gardening, A Practical & Scientific Treatise For Market Gardeners [online]. Místo vydání neuvedeno : Luce Press, August 25, 2008 [cit. 2010-08-22]. Dostupné z WWW: . ISBN -13:978-1443709903.
184
-
astra ‚Straussfederaster‘ – astra (Aster L.) nebo snad čechrava (Astilbe x hybrida ’Straussenfeder’),
-
povijnice nachová (Ipomoea purpurea (L.) Roth.),
-
miniaturní rané hvozdíky (Dianthus L.) vymezené jako ‚Zwerg-Nelken – Wiener frühe‘,
-
polovysoké hvozdíky ‚Margaret-Nelken halbhohen‘, blíže nezjištěné, a dále tytéž se žlutým středem,
-
mák s pivoňkovitým květem – ‚Papaver paeoniflorum‘, zřejmě kultivar máku východního (Papaver orientale L.) nebo setého (Papaver somniferum L.),
-
mák ‚Papaver nanum‘ ve směsi, zřejmě mák nahoprutý (Papaver nudicaule L.), používaný ve směsi barev květů, a máky označené jako ‚Papaver nanum cardinale‘ a Papaver nanum scharlach‘, kultivary téhož základního druhu,
-
stračka s květy jako hyacint (označené‚Hyazinthifl.‘) – zřejmě zahradní kultivar (Delphinium × cultorum Voss.),
-
nevadlec hřebenitý (Celosia Thompsonii – zřejmě Celosia argentea var. Cristata ’Thompsonii’ (L.) Kuntze),
-
vilec šplhavý (Cobaea scandens Cav.),
-
africká kopřiva (Coleus Lour.) v ‚nádherné směsi‘,
-
echevérie (Echeveria agavoides Lem.) a její kultivary – Echeveria agavoides ’de Smetana’ a ’Metallica’, ty dnes nezjištěny,
-
banánovník (Musa ensete – dnes Ensete ventricosum (Welw.) Cheeseman),
-
penstemon hořcovitý (Penstemon gentianoides (Kunth) Poir.) a p. velkokvětý (Penstemon grandiflora – dnes P. grandiflorus Nutt.),
-
(kopretina) řimbaba obecná (Pyrethrum parthenifolium, dnes P. parthenium (L.), Sm.) a další kopretině podobná rostlina ‚Pyrethrum aureum‘, zřejmě rmen barvířský (Anthemis tinctoria L.),
-
chrpa stříbrná (Centaurea argentea L.),
-
rýt vonný (Reseda odorata L.),
-
skočec obecný s hnědočerveným listem (Ricinus communis L. ’Gibsonii’) a další kultivary (R. c. ’Sanguineus’ a R. c. ’Zanzibarensis’),
-
lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus L. ’Tom Thumb‘, kompaktní odrůda,
-
slunečnice nebo podobná rostlina ‚Helianthus Liliput‘ – zřejmě slunečnice roční v menším kultivaru (Helianthus annuus L.),
-
netýkavka Wallerova (Impatiens hostii – dnes I. walleriana Hook. f.), 185
-
bledule jarní nebo
letní (Leucojum vernum L., L. aestivum L.) v kultivaru
’Schöne v. Nizza’, -
violka trojbarevná (Viola tricolor L.) v kultivarech se žlutými, světlomodrými, tmavomodrými a bílými květy,
-
pomněnka vysokohorská (Myosotis alpestris F. W. Schmidt) s bílými a modrými květy.281
V roce 1906 byly požadovány: -
japonská třešeň – mohlo jít o sakuru (Prunus L. ), 1 kus,
-
bělas virginský (Chionanthus virgiinicus L.), 1 kus,
-
jedle stejnobarvá (Abies concolor (Gord. et Glend.) Lindl.ex Hildebr.), 2 kusy,
-
jedle balzámová (Abies balsamea (L.) Mill.), 2 kusy,
-
douglaska tisolistá (Abies Douglasi – dnes zřejmě Pseudotsuga menziesii (Mirb.) Franco), 2 kusy,
-
smrk pichlavý (Picea pungens Engelm.), 3 kusy,
-
cedr atlaský (Cedrus atlantica (Endl.) Maneti), 2 kusy,
-
cedr libanonský (Cedrus libani A. Rich), 2 kusy,
-
přísavník trojcípý (Ampelopsis veitchii – Parthenocissus tricuspidata (S. et Z.) Planch.), 2 kusy.282
V témže roce (1906) požadoval Pohl k dosazení stávajících alejí následující taxony, označené obvykle pouze rodem: -
trnovník s kulatou korunou (zřejmě Robinia pseuoaccacia L. ’Umbraculifera‘ (1813)) , 20 kusů,
-
lípa (Tilia L.), 25 kusů,
-
javor (Acer L.), 25 kusů,
-
jírovec (Aesculus L.), 25 kusů,
-
jasan (Fraxinus L.), 20 kusů.
Formulář z 15. května 1908 potvrzuje převzetí částky 70,32 (říšských) marek firmou Ernst Benary, Samenhandlung z Erfurtu za rostliny, které si u ní objednalo město 281 282
SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1874 – 1920, Inv.č. 342, karton 732, sign. G2. FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 19-22.
186
Olomouc.283 Další informace o konkrétních taxonech apod. na tomto místě v archivních dokumentech nejsou, ale je pravděpodobné, že rostliny směřovaly právě do Městského parku, pro které byly roku 1908 žádány následující rostliny284 (po jednom exempláři): -
zpododěr křízený (Ceanothus Glorie de Versailles – Ceanothus x delilianus Spach (1890) ’ Glorie de Versailles‘ (Dauvesse, před 1891)),
-
halézie karolínská (Halesia tetraptera – H. carolina L.),
-
paulownie (Paulownia imperialis – P. tomentosa (Thunb.) Steud.)),
-
borovice (Pinus L.),
-
jabloň mnohokvětá (Malus floribunda Sieb. Ex Van Houtte),
-
jabloň Scheideckerova (Malus x scheideckeri Späth ex Zabel),285
-
myrobalán třešňový (Prunus cerasifera fol. Purpurascens – Prunus cerasifera Ehrh. ’Atropurpurea‘(kolem 1880))
-
Tavolník Menziesův (Spiraea menziesii Hook.)
Pro intenzivní květinové výsadby (zejména na hlavní aleji) do záhonu a do nádob byla každý rok pořizována semena pravých i nepravých letniček jako čínská astra286 (Callistephus chinensis cv.), petúnie (Petunia x hybrida), verbena (zřejmě Verbena x hybrida), ostálka sličná (Zinnia elegans Jacq.), begonie stálokvětá (Begonia x semperflorens – cultorum), netýkavka (Impatiens L., zvláště kultivary Impatiens balsamina L.), a další. Jako příklad ‚stálého sortimentu‘ letniček, které se objevovaly na květinových záhonech, lze uvést rostliny pěstované ve sklenících převážně pro tyto účely. Seznamy pocházejí z různých let; v roce 1899 se pak jednalo o následující taxony, sepsané Pohlem:287 -
pelargónie páskatá (Pelargonium zonale (L.) L'Hér. ex Ait.)
-
nestařec americký (Ageratum Mexicanum – dnes Ageratum houstonianum Mill.)
-
převislé begonie (Begonia × tuberhybrida pendula)
-
begonie se světle panašovanými listy (Begonia discolor – Begonia L.)
-
begonie v kultivaru Begonia ‚Kronprinzessin Stephanie‘
-
mečík gentský (Gladiolus × gandavensis)
-
montbrécie (Monthbrecia crocosmia – dnes Crocosmia Planch.)
283
SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1874 – 1920, Inv.č. 342, karton 732, sign. G2. FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 19-22. 285 U obou jabloní bylo před jménem uvedeno ještě ‚Pinus‘ (evidentně omylem), tj. ‚Pinus malus floribunda‘. 286 Dnešní názvy rostlin upřesněny podle: Václav Větvička, Letničky a dvouletky, 1999. 287 SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1874 – 1920, Inv.č. 342, karton 732, sign. G2. 284
187
-
chryzantémy nebo kopretiny či kopretinovce s bílými a žlutými květy (Chrysanthemum Margeritha – dnes některý druh rodu Chrysanthemum L., také Dendranthema indicum (L.) Des Moulins nebo kopretinovec dřevnatý (Argyranthemum frutescens (L.) Sch. Bip.)
-
smil (Gnaphalium lanatum – dnes zřejmě Gnaphalium helichrysoides Ball. var. lanatum R. Lit. & Maire,288 syn. Helichrysum petiolare Hilliard & B. L. Burtt)
-
mračnák (Abutilon … (nečitelné) – Abutilon Mill.)
-
arálie (Aralia papyrifera Hook. – dnes Tetrapanax papyriferus (Hook.) K. Koch a Aralia sieboldii Hort.ex C.Koch289)
-
cesmína (Ilex oliverae – Ilex oliveriana Loes.)
-
dracéna (Dracaena australis Forst.f.) 290
-
hřebíčkovec (Eugenia australis Wendl. ex Link. – dnes Syzygium australe (J.C.Wendl. ex Link) B. Hyland)291
-
kladivník (Habrothamnus coccinea – zřejmě Cestrum elegans (Brongn. ex Neumann) Schltdl.)
-
vavřín vznešený (Laurus nobilis L.)
-
bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus L.)
-
fíkovník (Ficus australis Willd. – dnes pravděpodobně Ficus rubiginosa Desf. ex Vent.)
-
brslen japonský (Euonymus japonicus Thunb.)
-
starček (Senecio ghiesbreghtii Hort.Hal.ex Regel.)292
-
slizoplod tobira (Pittosporum tobira (Thunb.) Ait. f.)
-
juka obloukolistá (Yucca pendula (Sieber ex Carr.) – dnes Yucca recurvifolia Salisb.), a tentýž druh s variegátními listy
-
agáve americká (Agave americana L.), opět také s variegátními listy
-
lenovník novozélandský (Phormium tenax J.R. & G. Forst.)
-
opuncie (Opuntia Raffinesquiana – zřejmě O. rafinesquii Engelm.)
288
JELÍNKOVÁ, Iva. Atlas květin [online]. 2009-2010 [cit. 2010-07-23]. Smil : Helichrysum petiolare. Dostupné z WWW: . 289 PlantSystematic.org [online]. Od roku 2005 [cit. 2010-07-23]. Aralia (Araliaceae). Dostupné z WWW: . 290 PlantSystematic.org [online]. od roku 2005 [cit. 2010-08-23]. Dracaena (Ruscaceae). Dostupné z WW: . 291 Syzygium australe. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 6.5.2010 [cit. 2010-08-23]. Dostupné z WWW: . 292 PlantSystematic.org [online]. od roku 2005 [cit. 2010-08-23]. Senecio (Asteraceae). Dostupné z WWW: .
188
-
tušalaj vavřínolistý (Viburnum tinus L.)
-
šácholan velkokvětý (Magnolia grandiflora L.)
-
aukuba japonská (Aucuba japonica Thunb.)
-
banánovník (Musa ensete – dnes Ensete ventricosum (Welw.) Cheeseman)
-
žumara štíhlá (Chamaerops excelsa Thunb. in J.A. Murray)
-
blahočet (Araucaria excelsa (Lamb.) R. Br. – dnes A. heterophylla (Salisb.) Franco a Araucaria bidwillii Hooker)
-
dracéna (Theophrasta imperialis (Linden ex C.Koch & Fint.) – dnes Dracaena draco (L.) L.) 293
-
datlovník (Phoenix leonensis Lodd.ex Kunth – Ph. reclinata Jacq.)
-
livistona čínská (Latania borbonica Hort.ex W.Wats. – Livistona chinensis (Jacq.) R. Br. ex Mart.)
-
datlovník kanárský (Phoenix tenuis Versch. – P. Canariensis hort. ex Chabaud)
-
echevérie (Echeveria pumila Schltdl. – Echeveria secunda var. pumila (Schltdl.) Otto)
-
dosna indická (Canna indica L.)
-
hyacint nebo listoška bělostná (Hyacinthus candicans Baker – dnes zřejmě Galtonia candicans Decne.)
-
durman (Datura arborea L.)
-
jiřina zahradní (Georgine diverse – Dahlia pinnata Cav.)
-
‚Jusicia‘ – zřejmě beloporona tečkovaná (Justicia brandegeana Wasshausen & L.B. Sm.)
-
kořenokvětka (Aspidistra elatior Blume)
-
kortaderie dvoudomá, zvaná pampová tráva (Gynereum argenteum – dnes Cortaderia selloana (Schult. et Schult. f.) Asch. et Graebn. )
-
azalka indická (Azalea indica (Rhododendron indicum (L.) Sweet)
-
kamélie japonská (Camellia japonica L.)
-
tušalaj vavřínolistý (Viburnum tinus L.)
-
brslen japonský (Euonymus japonicus Thunb.)
-
bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus L.)
293
McCONNELL, Peter. Fine Rare Prints : Botanical [online]. 2010 [cit. 2010-06-23]. Botanical art from Illustration Horticole. Dostupné z WWW: .
189
-
justicie (Libonia floribunda) – zřejmě opět beloporona tečkovaná (Justicia brandegeana Wasshausen & L.B. Sm.)
-
kalokvět africký (Agapanthus umbellatus – A. africanus (L.) Hoffsgg.)
-
chryzantémy a listopadky (Chrysanthemum L., Dendranthema indicum (L.) Des Moulins)
-
mnohokvět hroznatý (Tritoma uvaria – Kniphofia uvaria Hook.)
-
pelargonie páskatá (Pelargonium zonale (L.) L'Hér. ex Ait.) a další pelargonie s panašovanými listy otočník stromovitý (Heliotropium (nečitelné) – H. arborescens L.)
-
petúnie zahradní (Petunia grandiflora – Petunia × atkinsiana D. Don)
-
iresine (Iresine lindenii Van Houtte)
-
pantoflíček celolistý (Calceolaria rugosa – C. integrifolia Murray)
-
maranta běložilnatá (Marantha – Maranta leuconeura E. Morr.)
-
hvězdník (Amarylis – Hippeastrum Herb.)
-
pupalky (Oenothera L.)
-
sanchézie vznešená (Sanchezia nobilis – S. speciosa Leonard )
-
další rostliny, jejichž soudobé názvy zůstaly nejasné kvůli horší čitelnosti nebo dávné změně názvu: Gymnothria latifolia, kaktusy (‚Stangen-Cactus‘), Aralia trifoliata, Asplenium viviparum, Calycanthus lindenii, Caladium antiquorum.294
Vedle květin a subtropických rostlin byly ve sklenících městského parku roku 1899 pěstovány nebo spíše množeny zeravince (Thujopsis dolobrata(L. f.) S. et Z.), kryptomérie (Cryptomeria elegans – Cryptomeria japonica (L. f.) D. Don ‚Elegans‘) a další jehličnany.295
Jsou zde dále zapsány dřeviny pěstované v zásobní zahradě (stav k létu roku 1899), které byly často sázeny také v parku: -
pámelník bílý (Symphoricarpos albus (L.) S. F. Blake),
-
svída bílá (Cornus alba L.),
-
meruzalka zlatá (Ribes aureum Pursh),
-
loubinec pětilistý (Ampelopsis hederacea – Parthenocissus quinquefolia (L.) Planch.),
294 295
SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1874 – 1920, inv.č. 342, karton 732, G2. SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1874 – 1920, inv.č. 342, karton 732, G2.
190
-
zerav západní (Thuja occidentalis L.),
-
růže popínavé (pnoucí), remontující a na kmínku
-
břečťan popínavý (Hedera helix L.),
-
vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia L.) a další převislá vrba (Salix aurea pendula – dnes možná Salix monticola Bebb, Salix alba 'Tristis' nebo Salix matsudana 'Tortuosa'),
-
weigelie růžová (Weigela amabilis – W. florida (Bunge) A. DC.)
-
trojpuk drsný (Deutzia scabra Thunb.),
-
šeřík obecný (Syringa vulgaris L.),
-
zimolez tatarský (Lonicera tatarica L.),
-
tavola kalinolistá (Spiraea opulifolia – Physocarpus opulifolius (L.) Maxim).296
Ve 20. a 30. letech 20. století byly do parku nakupovány květiny (hlavně cibuloviny) z Holandska, Belgie a Německa.297 V okolí restaurace byly vysazovány růže v keřích nebo stromkového tvaru, zimostrázy, možná také tvarované zeravy (jako v některých parcích ve Vídni). U zdi restaurace jsou vidět popínavé nebo pnoucí rostliny, vzhledem ke kvalitě fotografie hůře identifikovatelné. Na zdi dřevěného skleníku se ve zbytcích dochovaly dřevěné treláže pro popínavky z tyčí šířce přibližně 2 cm, které by odpovídaly ovíjivým nebo úponkatým rostlinách, typu Lonicera L. nebo Clematis L.; z jižní strany oranžérie se dnes (bez k tomu určené konstrukce) pne vistárie. Intenzivní výsadba jehličnanů se objevila koncem 19. století a v 2. polovině 20. století na několika nově upravovaných místech parku. Větší skupina smrků se objevuje na fotografiích restaurace z doby kolem roku 1900.
5.5.5.2 Významné dřeviny a ostatní vegetační prvky současnosti
Dřeviny hodnotné historicky – stáří kolem 100 let a více, uvedena výčetní tloušťka (VT): -
dub letní (Quercus robur L.), řada jedinců s věkem přes sto let; hodnotné jsou zvláště dva exempláře přibližně 150 let staré v severozápadní čtvrtině parku, VT přes 130 cm, další jedinci s VT přes 110 u cesty severozápadně od altánu; jeden exemplář je sloupovitý kultivar (zřejmě Q. robur L. ’Fastigiata’),
296 297
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 19-22. FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 19-22.
191
-
lípa srdčitá (Tilia cordata Mill.), exempláře přibližně 150 let staré, v severozápadní části aleje a blízko jezírka, VT přes 100 cm ,
-
lípa řapíkatá (Tilia petiolaris DC.), severovýchodně od altánu, původně trojkmen,
dnes dvojkmen (největší
kmen byl odstraněn; celkově horší
zdravotní stav), -
jasan ztepilý (Fraxinus excelsior L.), řada exemplářů s VT 100-120 cm zejména severně od hlavní aleje, kolem příčné hlavní cesty k botanické zahradě, a na jihovýchodním konci aleje cm; r. 2009 pokácen mimořádně vzrostlý exemplář u severního stupu na lávku pro pěší,
-
buk lesní červenolistý (Fagus sylvatica f. purpurea (Ait.) Schneid.) v severovýchodní čtvrtině parku, blízko cesty od Tržnice, rozvětvený asi 150cm nad zemí, VT přibližně 230 cm, starý v současné době (rok 2010) přibližně 140 let298 (tj. z výsadby kol. roku 1852), ale ve špatném zdravotním stavu (hniloba kmene); další exemplář tohoto taxonu s VT 115 cm je u jezírka,
-
převislé vrby (Salix alba L. ’Tristis’; v záznamech z 19. století je uváděna teplomilná S. babylonica L.), u jihovýchodního okraje parku a také u jezírka dva jedinci s několika kmeny (možná původně jeden), věk přibližně 90 let,
-
olše lepkavá (Alnus glutinosa (L.) Gaertn.), trojkmen (nebo původně tři pařezové výmladky), u jezírka, věk přibližně 90 let,
-
javor mléč (Acer platanoides L.), VT kolem 80 cm; hojně se vyskytující v severní polovině parku (severovýchodně od hlavní aleje) a jeden jižně od dřevěného skleníku,
-
javor klen (Acer pseudoplatanus L.), několik jedinců,
-
habr obecný (Carpinus betulus L.), několik exemplářů, jedno a více kmenných, převážně v severní části parku; u jezírka také převislý kultivar,
-
jírovec maďal (Aesculus hippocastanum L.), řada exemplářů s VT 80-90 cm, i mimo hlavní alej, která je kácena v letošním roce; stáří některých je pravděpodobně přes 140 let (z výsadby 1866-67),
-
borovice vejmutovka (Pinus strobus L.) – uprostřed palouků v severní části parku, VT kol. 70 cm,
298
KŠÍR, Josef. Dřeviny ve Smetanových sadech. In: Kdy-kde-co v Olomoucké kultuře : 2. mimořádné číslo k 5. celostátní výstavě okrasného zahradnictví, Olomouc: 1964, s. 12-14.
192
-
platan javorolistý (Platanus x acerifolia (Ait.) Willd.) – v severním části parku při Havlíčkově ulici, věk přibližně 150 let, VT přibližně 160 cm (s dutinou); ve starší pramenech uváděn jako platan východní (Platanus orientalis L.),
-
tisovec dvouřadý (Taxodium distichum (L.) L.C. Rich.), rostoucí na břehu jezírka, VT 110 cm,
-
tis červený (Taxus baccata, L.), v dřevinné porostu v severní části parku, věk přes 100 let.
Méně obvyklé až sbírkové taxony299: -
metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides Miki ex Hu et Cheng), v magnóliové zahradě,
-
jedlovec kanadský (Tsuga canadensis (L.) Carr.),
-
dřezovec trojtrnný (Gleditschia triacanthos L.),
-
liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera L.), vysazený v roce 1932 u pomníku Esperanta,
-
javor mléč červenolistý (Acer platanoides L. ’Schwedleri’), v přímé aleji v jihozápadní části parku,
-
jerlín japonský (Sophora japonica L.),
-
kaštanovník setý (Castanea sativa Mill.),
-
ořešák černý (Juglans nigra L.),
-
platan javorolistý (Platanus x acerifolia(Ait.) Willd.)),
-
korkovník amurský (Phellodendron amurense Rupr.),
-
borovice himálajská (Pinus wallichiana A. B. Jacks.),
-
šácholany (Magnolia kobus DC., M. stellata (S. et Z.) Maxim, M. liliiflora Desr. a M. x soulangiana Soul.- Bod. ’Alexandrina’, ’Amabilis’, ’Rustica Rubra’, M. tripetala (L.) L.),
-
vilín (Hamamelis japonica S. et Z., H. mollis Oliv., H. vernalis Sarg., H. virginiana L.) .
Dále se jako kosterní dřeviny v parku objevují běžné domácí druhy – duby (Quercus robur L.), javory (Acer platanoides L., A. pseudoplatanus L., A. campestre L.), břízy 299
VÝSTAVIŠTĚ FLORA OLOMOUC a.s. [online]. 11. 06. 2006 [cit. 2010-04-12]. Smetanovy sady. Dostupné z WWW: .
193
(Betula verrucosa Ehrh.), habry (Carpinus betulus L.), jasany (Fraxinus excelsior L.), jilmy (Ulmus minor Mill. emend. Richens). Jehličnany bývají častěji dřevinami doplňkovými, a převažují druhy cizí – borovice (Pinus nigra Arnold, P. wallichiana A. B. Jacks., P. cembra L., P. strobus L.), jedle se stříbrnými jehlicemi (Abies concolor (Gord. et Glend.) Lindl.ex Hildebr.), A. procera Rehd.), smrky (Picea omorica (Panč.) Purk.); v menší míře jehličnany domácí – tisy (Taxus baccata L. a další), modřín opadavý (Larix decidua Mill.) a přes zde nepříznivé stanovištní podmínky smrk ztepilý (Picea abies (L.) Karst.).
Výsadby keřů jsou velmi různorodé; vedle pestrých výsadeb jehličnanů v 60.-80. letech 20. století stojí za pozornost druhy hojné v parku před tímto obdobím, vypovídající více o podobě z 19. století. Jedná se o domácí i cizí taxony, zahrnující kaliny (Viburnum lantana L., V. rhytidophyllum Hemsl.), tavolníky (Spiraea L. sp.), skalníky (Cotoneaster Medik. sp.), pustoryly (Philadelphus coronarius L. a další), šeříky (Syringa vulgaris L. cv.); z keřů málo vhodných pro dané stanoviště se jedná o řadu pěnišníků (Rododendron L. sp., Rhododendron x hybridum Hort. ’Cunningham’s White’) nebo zvonkovec (Enkianthus campanulatus (Miq.) Nichols.). Letos byly k terase před obnovenou restaurací vysazeny keře sadových růží.
Vedle dřevin jsou zde květinové výsadby, soustředěné do záhonů na hlavní aleji. Na rozdíl od 19. století jsou dnes jiného tvaru a složené z letniček a rostlin v nádobách, nyní jsou zde zastoupeny trvalky, traviny a zbytkové plochy dosazovány letničkami. Květinové výsadby složené z trvalek a kapradin jsou v okolí jezírka a převážně stínomilné trvalku také ve starší severovýchodní části parku jako záhony v trávníku blízko cest. Rozlehlé vlhčí parkové trávníky jsou v téže části přirozeně obohaceny o hojné jarní efeméry a efemeroidy, mezi kterými dominují křivatec žlutý (Gagea lutea (L.) Ker Gawl. ) a orsej jarní (Ficaria verna Huds.) a později na jaře kvetoucí řeřišnice luční (Cardamine pratensis L.).
5.5.6. Společenské využití parku Stromořadí sloužila k procházkám měšťanstva, spojeným se společenským setkáváním a kulturním programem. Těžištěm aleje i pozdějšího parku byl prostor kolem kiosku –
194
restaurace, sloužící nejen k občerstvení, ale také k hudebním produkcím a dalšímu programu. Intenzivní využití k pobytu a poznání exotických mělo i okolí dřevěného skleníku a jezírka, kde byly pestré výsadby. Dalším místem k občerstvení mlékem a setkání s domácími zvířaty byl hospodářský dvůr.
Od 60. let 19. století jsou doloženy promenádní koncerty konané v Městském parku, na které byly pozvánky v Moravském denním listu (Mährisches Tagblatt). Hudební akce v parku byly různorodé, ovšem hrály zde obvykle vojenské kapely nebo alespoň hudba vojenská (pochody) a vedle ní také populární (části z operet, oblíbené písně, valčíky, polky a další).
Pozvánky se objevovaly v místním tisku. Dne 5. května 1901 od 16:00 se v městském parku konal koncert městské hudebního souboru (Musikkapelle), jehož čistý výtěžek byl věnován fondu penzionovaných hudebníků. Na programu pod vedením kapelníka Hanse Tschaunera byl pochod Fr. Wagnera, valčík H. Schneidera, ouverture od Hummela, polka od Pfeifera, quodlibet ‚Diamanty a perly‘ H. Schneidera, polka – mazurka ‚Masopustní žert‘ od Parlowa, Ziehrerova ‚Reminiscence z operety‘ a nakonec ‚Pochod arcivévody Evžena‘ od Hanse Tschaunera.300
7. května 1901 byl pořádán první promenádní koncert toho roku, o kterém referoval Moravský denní list následujícího dne.301 Hrála vojenská kapela s označením 18. Inf. Regiment (18. pěšího pluku) pod vedením kapelníka Hanse Baudise. V červnu tohoto roku se konaly koncerty dvakrát týdně, za působení kapel 18. a 93. pěšího pluku, které se pravidelně střídaly.302 Dne 7. června byla na řadě kapela 93. pluku, hrající motivy z oper autorů jako Beethoven, Humperdinck, Gounod, Weber, Wagner, italských oper, valčík Strausse a dvě suity od Biseta.303
fragmenty
Program promenádního
koncertu konaného ve čtvrtek 18. června 1901 v 17:30 hod., kde hrála tatáž vojenská kapela, byl zveřejněn v Moravském denním listu spolu s pozvánkou téhož dne. Koncert začínal pochodem, následoval valčík z operety ‚Tři přání‘ od Ziehrera, ouverture ‚Die vier Menschenalter‘ od Lachnera, píseň pro křídlovku ‚Du willst, daß ich in Worte füge‘ od Grosse, úvodní pochod z opery ‚Tannhäuser‘ od R. Wagnera, vzpomínka na Fr. 300
Stadtpark-Concert. Mährisches Tagblatt. 4. Mai 1901, Nr. 103. s. 5. Promenade-Concert im Stadtparke. Mährisches Tagblatt. 8. Mai 1901, Nr. 106. s. 5. 302 Promenade-Concerte im Stadtparke im Monate Juni. Mährisches Tagblatt. 30. Mai 1901, Nr. 123. s. 4. 303 Programm … Promenade- Concerte. Mährisches Tagblatt. 7. Juni 1901, Nr. 129. s. 7. 301
195
Schuberta ‚Cyklus písní‘ od Czibulky, potpourri ‚Fliegende Blätter‘ od Pawlise a na závěr polka – mazurka ‚Blaue Aeuglein‘ od Wetascheka.304
Koncerty ve 30. letech 20. století byly prováděny střídavě členy 6. pěšího ‚Hanáckého‘ pluku a 27. pěšího pluku v seskupeních po přibližně čtyřiceti hudebnících. Roku 1868 se v parku konalo také divadelní představení ochotnického divadelního spolku.305
Na sklonku 19. století se v parku konala výstavní akce s názvem ‚První výstava květin, rostlin, ovoce a zeleniny uspořádaná svazem zahradníků a zahradních pomocníků ‚Hortolonia‘ v Olomouci pod záštitou pana starosty královského hlavního města Olomouce Josefa von Engela … v době od 7. do 9. září 1895 v olomouckém Městském parku‘, jak je uvedeno na letáku k jejímu programu ‚Programm der I-ten Austellung von Blumen, Pflanzen, Obst und Gemüse…‘.306 Dále je upřesněno místo konání, kterým byla samotná lázeňská dvorana – Kursalon, dále 3 pěstební skleníky a zásobní (rezervní) zahrada. Výstava tehdy zahrnovala šest ‚oddělení‘ – tematických expozic. První tvořily květiny a okrasné rostliny, kde byly vystaveny taxony rodů, které bývají pěstovány část roku ve sklenících. Mnohé z nich mohly být vysazovány do ornamentálních záhonů jako rostliny výrazně ozdobné květem nebo listem. V seznamu jsou uvedeny307 muškáty (Pelargonium sp.), chryzantémy (Chrysanthemum sp.; vzhledem k období roku zřejmě jako letnička nebo přenosná rostlina), fuchsie (Fuchsie cv.), jiřiny (zde ‚Georgienen‘, dnes Dahlia pinnata Cav.), plnokvěté petúnie (Petunia x hybrida hort.), dosny (Canna indica L.), dracény (Dracaena sp.), bramboříky (Cyclamen sp.), gloxínie (Gloxinia x hybrida hort.), begonie ozdobné listem (Begonia sp., možné jsou hybridy Begonia x semperflorens Krauss), remontantní hvozdíky (Dianthus sp., v úvahu připadá D. gratianopolitanus Vill.), africká kopřiva (Coleus x blumei hort.), užovník (Caladium sp.), dále ‚montbrécie‘ (Crocosmia sp.), gladioly (Gladiolus sp.), bělokvěty (zváno zde ‚Tuberrosen‘, zřejmě se jedná o ‚Tuberose‘ – česky též bělokvět, tj. bíle kvetoucí hlíznatá rostlina Polianthes tuberosa L.), nevadlce (Celosia sp.) a další letničky. Byla zde i kolekce kapradin blíže nevymezených (uvedených jako ‚Farrenkräuter‘, dnes 304
Sprechsaal. Programm zu dem heute Nachmittags 1/2 6 Uhr im Stadtparke stattfindenden PromenadeConcerte. Mährisches Tagblatt. 19. Juni 1901, Nr. 138, s. 5 a 6. 305 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 29-31. 306 SOKA, AMO, registratura 1874-1920, karton 733. 307 Rostliny jsou uvedeny pod německými většinou jen rodovými jmény a někdy vlastností rostliny (ozdobnost listem, opakované kvetení,…), takže určení taxonu není jednoznačné; v úvahu lze brát druhy kvetoucí v září.
196
‚Farnkraut‘). Druhá expozice byla věnována aranžování květin, třetí ovoci (zahrnujícím též ananas) a ovocným stromům a čtvrtá zelenině. Pátá prezentovala plány zahrad, sbírky a herbáře a šestá nesla stručný název ‚Garten Industrie‘ bez dalšího popisu – zřejmě tedy průmyslové výrobky pro zahrady.
Roku 1902 byla severně od Lázeňské dvorany zřízena voliéra, nacházející se na uzavřené kruhové ploše obklopené vegetací, spojené pěšinou s hlavní alejí. Ve voliéře bylo chováno několik desítek ptáků. V roce 1921 existovala v parku malá zoologická zahrada, kde byl chován obyvateli města oblíbený opičák Fritzi, a dále zvířata běžná v přírodě jako srny, lišky, kuny, hrdličky, čápi, orel, káně a navíc morčata. Na jezírku žily labutě, okrasné čínské husy, turecké kachny a lze předpokládat další ptactvo, které zde přirozeně nalezlo životní prostor jako kachna divoká. Pávi byli do parku pořízeni a v roce 1929 a o dva roky později 12 ozdobných bažantů, kteří byli chování ve voliéře přistavěné v roce 1931 k jižní straně starého skleníku. Olomoucký sochař J. Hladík navrhoval založení ‚prehistorické ZOO‘ s betonovými sochami prehistorických zvířat, prvními měli být brontosaurus, dinosaurus a mamut. Inspiroval se podobnými díly v Hamburku a Barceloně. Návrh nebyl realizován, zřejmě kvůli vysokým nákladům. 308
308
FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997, s. 29-31.
197
5.6 JANSKÉ STROMOŘADÍ – ČECHOVY SADY Doba vzniku: počátkem 30. let 19. století, nejpozději do roku 1938 (Jánské stromořadí), 1866-1867 obnova stromořadí, od r. 1882 zakládán Městský park Autoři: 19. století – Max Machanek (autor návrhu parku po r. 1882), Karel Pohl (zahradník, ředitel městských zahrad do r. 1918) 20. století – Emanuel Černý (zahradník, ředitel sadů od r. 1918); další úpravy ve 20. stol. Poloha: západně od centra, mezi ulicemi Havlíčkovou, Spojenců, Krapkovou a Palackého;
z parků hradebního okruhu položen relativně nejvýše, plynule napojen
na historické centrum a architekturu jeho rozšíření z 19. století Rozloha: přibližně 80 000 m² (8 ha) – Čechovy sady v roce 2010
Historický vývoj a vývoj kompozice
Park ležící západně od centra města. Stejně jako park předchozí se nachází na místě bývalého koliště; vznikal však o něco později a jeho kompoziční ani společenský význam nedosáhl nikdy úrovně Smetanových sadů; je však parkem relativně dochovaným v původních rysech 19. století. Od 3.9. 1998 je kulturní památkou, vyhlášenou Ministerstvem kultury.
Před vznikem tereziánské pevnosti v 18. století se v prostoru budoucího parku nacházelo předměstí Vozovka309, které bylo odstraněno k uvolnění prostoru koliště této pevnosti. Výchozí charakter terénu byl podobný jako u Rudolfova stromořadí, i využití bylo srovnatelné – louky a pastviny s malým výskytem dřevin, terén mírně zvlněný, s odvodňovacími rýhami, v době přírodních i řízených záplav území zasažené vodou ještě méně než budoucí Smetanovy sady, protože zde terén začíná zvedat směrem k Neředínu a Tabulovému vrchu. Ve 30. letech 19. století byla na místě budoucí Jánské aleje cesta, vedoucí do Čech a Pruska, směrem severně (mimo území parku) doprovázená již ve 30. letech 19. století stromořadím. V malé vzdálenosti západně nebo při jejím okraji tekl potok Povelka, zachycený spolu s cestou na plánu z roku 1833-34. Cesta spojovala litovelské předměstí s kolištěm a brněnskou Císařskou cestou 309
Dnes je zde ulice Na Vozovce s řadou významných funkcionalistických vil.
198
(vozovou), vedoucí k Terezské bráně. Do doby zrušení tereziánské pevnosti vedla vozová cesta k Litovelské bráně při Riegrově ulici, která byla zrušena (a později jen jako dekorace umístěna k severnímu vstupu do tohoto parku).
V blízkosti jižního konce cesty, kolem které měly vzniknout aleje, stála budova celnice – Mauthhaus (Mauthaus). Byla situována při brněnské cestě, ležící na pomyslné střední ose Rudolfovy aleje tak, že Jánské stromořadí nemohlo na tuto osu navázat. Alej byla založena později, než stromořadí Rudolfovo (založené 1820), a budovu obloukem obíhala. U jižního konce areálu, při cestě ven z města stával počátkem 19. století hostinec U Dřevěného zvonu – na plánech a mapách označený jako ‚Hölzerne Glocke‘, se samostatnou zahradou se stromy a třemi budovami (v době 1833-34).
Na opačném konci území parku hraničilo s terénně sníženým inundačním územím (Inondations Kessel). Západní hranici tvořil potok, přitékající z oblasti mezi obcemi Neředín a Hejčín, a jehož břehy byly lemovány dřevinami.310
Založení cest a alejí zde proběhlo přibližně 10 let po vzniku blízkého Rudolfova stromořadí. Doba zůstává nejasná; nejstarší pramen uvádí dobu ‚počátku 30. let‘311, možný je vnik také mezi lety 1934-38312. Mezi litovelským předměstím a Terezskou branou nechal ženijní ředitel Emanuel Zitta zřídit dvě přibližně rovnoběžné cesty s dvouřadými alejemi, celkem tedy čtyři linie dřevin jako u Rudolfova stromořadí. Mezi alejemi byl trávník nebo louka, podél cest umístěny lavičky. Celek dostal název Johann’s – Allee – Janského stromořadí k poctě jeho císařské výsosti, arcivévody Jana Habsburského – Johann Baptist von Habsburg, zkráceně Johann von Österreich (17821859), mladšího bratra císaře Františka I. 1768-1835) a zároveň starší bratr olomouckého arcibiskupa Rudolfa Habsburského (Rudolf von Österreich, 1788-
310 Plán z r. 1833-4, ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Genie- und Planarchiv, C Historischer Teil, Inland, IV Olmütz α ) Nr. 13. 311 BLUMENZWEIG, A. Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56. s. 1-2. 312 Podle dostupných výzkumů (Fifková, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997) a plánů města.
199
1831).313 Jan Habsburský byl polní maršál a vrchní ředitel dělostřelectva a pevností v Rakousku (‚General-Director des Genie- und Fortificationswesens in Österreich‘).314
Nejednalo se původně o promenádní cesty, ale trasy sloužící pouze jako (pěší) propojení Terezské a Litovelské brány resp. jejich výpadů. Na aleje stejně jako u Rudolfova stromořadí navazovaly směrem k městu (přinejmenším koncem 30. let 19. století a začátkem 40. let) hospodářské výsadby stromů různých druhů, vysazených v rastru, sloužících jako zdroj dřeva pro vojenskou správu pevnosti; byl tak dotvořen prostor dosud lineární aleje, která již mohla navozovat dojem ‚parku‘. Jedná se zřejmě o stejné stromy, zmiňované jako ‚velké skupiny dřevin‘.315
Spojovací trasy s alejemi ale jako promenádní cesty zřejmě nefungovaly. Dr. A. Blumenzweig cituje ve svém článku roku 1901 paměti měšťana M. Leschingera přibližně z roku 1845, který uvádí, že nikdo z vyšší společnosti se zde neprocházel a aleje byly vyhlášeným místem potulek vojáků a služebných nebo čeledě a k večeru prostor neřestí;316 není jasné, zda toto ‚alternativní‘ využití bylo příčinou nebo důsledkem nezájmu měšťanů. Autor článku dále zmiňuje, že ke zlepšení využití místa byly kolem alejí a mezi nimi hustě vysazeny okrasné keře propletené klikatými ‚bloudivými‘ cestičkami, ale tyto snahy nakonec situaci ještě zhoršily. Nepomohl ani policejní dozor.
Kompozičně se ovšem jedná o velmi zajímavou fázi vývoje aleje a vznikajícího parku, která je zachycena na podrobném vojenském plánu města z roku 1842.317 V této době je na západním okraji areálu široká vozová cesta, na západní straně lemovaná (jednořadou) alejí a na východním menšími dřevinami. Směrem východním, blíže k centru se ve vzdálenosti 15-30 m nachází dvojice cest Jánské aleje se stromy s kulatou nebo oválnou korunou (v Rudolfově stromořadí jsou v té době pyramidální topoly). Travnatá 313
Leopold II. (HRR). In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 14. 10. 2010 12:59 [cit. 2010-08-16]. Dostupné z WWW: . 314 BLUMENZWEIG, A., Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, s. 1-2. 315 KŠÍR, J., Olomoucké sady a parky, 1973, str. 17; FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 2007, s. 23. 316 BLUMENZWEIG, A., Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56., s. 1-2. 317 Plán pevnosti Olomouc v roce 1842, ÖSTA, KA Wien, Inland IV Olmütz α) Nr. 41.
200
plocha je v jižní části širší a je členěna klikatými cestičkami, z nichž jedna tvoří kruh a uprostřed je strom. Dalších pět stromů je v oválné ploše severněji. Menší dřeviny – keře jsou vysazeny podél těchto pěšin. Zahrada hostince u Dřevěného zvonu je řešena jako rastr stromů, před hostincem jsou v linii čtyři topoly. Na stromořadí opět navazuje rastrová výsadba dřevin až k hradbám, a mezi nimi vede cesta ze dvou přímých zalomených úseků, provázená oboustrannou alejí stromů s kulatou nebo oválnou korunou; cesta překonává hradby a spojuje Jánské stromořadí s prostorem před Terezskou bránou. Stejná cesta je u Rudolfova stromořadí. Na severním konci je alej ukončena u vlhké louky, kde byly dříve znázorněny i vodní plochy. V následujících letech bylo toto zakončení aleje akcentováno stavbou s kruhovým půdorysem – altánem nebo glorietem, umístěnou mírně mimo osu. Stavba je zachycena na plánu z roku 1851.318 V roce 1864 již kruhová stavba zřejmě neexistovala; na plánu z tohoto roku319 je na jejím místě vodní hladina vyplňující dočasně inundační kotlinu; voda k severnímu okraji parku zasahovala při záměrných (řízených) záplavách pro prověření funkčnosti bastionové pevnosti. Zákres je schematický a neukazuje na změny v kompozici. Hostinec dosud existuje i se čtyřmi topoly podél průčelí, výsadba na zahradě není zachycena.
Později byly stromy z Jánské aleje odstraněny a zůstala jen jedna linie, nejblíže k městu. Další linie vzrostlých stromů byla až u cesty podél západního okraje parku. Stromořadí je v tomto přechodném stadiu zachyceno na mapě neurčité datace, do které bylo zřejmě dokreslováno, znázorňující stav patrně roku 1846 a některé změny až do 70. let320. Vnitřní pole mezi cestami stromořadí a západní cestou byla členěna malými cestičkami a hustě osazena menšími dřevinami.
V roce 1866 bylo celé území v důsledku blížících se pruských jednotek z obranných důvodů zdevastováno. Výše zmíněný Blumenzweig (1900) čerpá z ‚Válečného deníku roku 1866‘ Josefa von Engel a uvádí, že dne 27. června začalo ořezávání větví stromů a 318
Olomouc 1851; VMO. Olmüttz 1851. Rudolfova alej a Jánské stromořadí na plánu města. Plán Olomouce, 1864, ÖSTA, KA Wien, GIh 457-01. 320 Plán pevnosti a města Olomouce podle katastrální mapy, r. 1846 (1866-79); ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 62 Teil II, IV, V. 319
201
keřů v okolí pevnosti. Alej pak začala být kácena. Nestihlo se vykácet vše. Po uzavření míru v témže roce začaly být opět dřeviny vysazovány, a mnohé z tehdy ořezaných stromů rostou v parku dodnes (od výšky 2-4 m se kmen rozbíhá do několika silných souběžných větví; je snížen zdravotní stav, některé větve jsou náchylné k vylamování nebo napadené chorobami a škůdci). U západní části procházkové aleje dala vojenská správa postavit pískovou jezdeckou cestu s alejí stromů.
Plán Olomouce a okolí z roku 1871 – dvě cesty zachyceny schematicky, pod hradbami jsou rozptýlené dřeviny, možná pozůstatky výsadeb dřevin pro potřebu pevnosti.
Roku 1882 převzalo správu Jánské aleje a navazujících luk na kolišti město. V září tohoto roku se sešli představitelé města (Stadtverordneten-Collegium) a starosta J. von Engel sestavil zprávu o zamýšlené rekonstrukci aleje.321 Podmínkou bývalých vojenských správců bylo mimo jiné zachování jezdecké cesty s alejí.
Cesta byla
zrušena až za první republiky, ale stromy byly zachovány a některé z nich rostou dodnes.322 Město (po roce 1882) upravilo plochy na veřejný park s cestami vysypanými pískem, s lavičkami a dětským hřištěm, a byly vysazeny okrasné keře. Max Machanek, slovy soudobého tisku ‚neúnavný podporovatel‘ parku323, navrhl celkový plán úpravy. Podle referátu starosty Engela v důsledku šťastného ujednocení využití prostoru Jánského stromořadí a glacis jako prostoru veřejného vyvstal požadavek na úpravu každého prostoru podle jeho zváženého obecně prospěšného účelu. Tyto cíle měly být včleněny do plánu, aby se předešlo pozdějším nákladným úpravám a vylepšením parku. Již při prvních podnětech k úpravám bylo rozhodnuto, že nový park nebude zamýšlen jako opakování Městského parku s jeho květinovými záhony a exotickými rostlinami, ale bude spíše jeho protikladem, volnou přírodní promenádou blízkou lesu. Jakékoli odchýlení od této myšlenky by podle starosty znamenalo brzkou přítomnost kulturních prostředků umožňujících pěstování květin, jako jsou rozvody vody nebo skleníky. Uvedl, že pro park podobný lesu je k dispozici řada krásných stromů, o které se město stejně musí starat. Úkolem bylo využít co nejvíce toho, co je k dispozici, k úpravě parku podle nových potřeb a estetických požadavků. Přípravou plánu byl pověřen právě 321
Die Uebernahme der Johann-Allee in die städt. Verwaltung. Mährisches Tagblatt. 21. 9. 1882, Nr. 215, s. 4-5. 322 FIFKOVÁ, R., Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci, 1997. 323 Die Uebernahme der Johann-Allee in die städt. Verwaltung. Mährisches Tagblatt. 21. 9. 1882, Nr. 215.
202
Machanek proto, že se osvědčil při navrhování Městského parku. Svahy koliště byly protkány sítí cest a byla zřízena dvě velká dětská hřiště s několika pískovišti a hromadnými sedacími prvky. Osazení rostlinami nebylo navrženo a mělo probíhat postupně podle aktuálních (finančních) prostředků. Očekávalo se, že některé rostliny budou darovány zahradami a školkami, čímž se také sníží náklady nesené městem. Za úkol pro město označil založení všech cest nebo jejich většiny do podzimu téhož roku. Na cesty bylo vyčleněno 54,5 krychlových sáhů, jak stanovil správce stavby Illichmann.324
Zastavovací plán z r. 1885 ukazuje u parku zřejmě stav, který je bez výrazných změn zachován až do konce 19. století. Je zde několik obloukových cest, jedna vedená do kruhu, na okraji dřeviny a park je nazýván Johanes Allee. Na jeho východním obvodu je zachycena jak lomená linie hradeb, tak i budoucí linie zarovnaná k parcelám budoucích vil třídy Spojenců. Na severu park končí u Litovelské ulice.
Roku 1898 vykáceny některé stromy tak, aby se park prosvětlil. Téhož roku byl park ohrazen vysokou litinovou mříží na podezdívce a na severozápadním konci byla včleněna Litovelské branka, přenesená sem z opevnění. V jižní části byla kruhový útvar (hřiště) tvořený v půdoryse ze dvou soustředných kružnic, mezi kterými byl pás trávníku a uprostřed zpevněná plocha.
Společenské využití parku
V parku zvaném dosud Johann – Allee na začátku 20. století fungovala zahradní restaurace Englisch, provozovaná J. Meixnerem, slavnostně otevřená dne 11. května 1901, jak dokládá velká pozvánka inzerovaná v Moravském denním listu z téhož dne. Na programu byl velký ‚Elite-Concert‘ v provedení k. u. k. Regimentskapelle Nr. 18. Čepován měl být ‚Císařský březňák‘ (Kaiser-Märzenbier) z pivovaru Kubelka, Pilsner Urquell ze sudu a nalévána také ‚dobrá rakouská vína‘.325
324
Die Uebernahme der Johann-Allee in die städt. Verwaltung. Mährisches Tagblatt. 21. 9. 1882, Nr. 215. 325 Eröffnung der Garten-Restauration Englisch, Johann-Allee. Mährisches Tagblatt. 11. Mai 1901, Nr. 109. s. 3-5.
203
Název Čechovy sady byl zaveden v roce 1918 a je používán (kromě doby 2. světové války) dodnes.
V mnoha předchozích pracích je uváděno, že ‚Čechovým sadům byla tradičně věnována menší péče než Smetanovým‘. Je také velmi málo písemných údajů a nejasná je přesná doba založení aleje, která je (zejména podle map) přibližně určena na dobu mezi lety 1830-1938. Příčiny tohoto stavu lze sledovat již v době založení, jak objasňuje mimo jiné zmínka v odborném článku dr. A. Blumenenzweiga, uveřejněném v březnu 1900 v Moravských denních listech.326 Autor se pozastavoval nad faktem, že Jánské stromořadí není vůbec zmíněno v písemné pozůstalosti olomouckého občana M. Leschingera, ze kterých vycházel a které zachycují v přesných datech a jménech zakládání olomouckých promenádních alejí. Opomíjení tématu Jánského stromořadí zdůvodňuje autor článku právě skutečností, že se na počátku nejednalo o ‚promenádní‘ alej, ale pouze spojovací cestu a později stromořadí s nevalnou pověstí. Vyhledávána byla Měšťanská střelnice s Františkovým stromořadím na severu města, Rudolfovo stromořadí na jihozápadě a Michalský výpad na jihovýchodě. Vedle nich ještě nově založený klášterohradišťský výpad a pravděpodobně také dosud existující promenádní alej na Envelopě mezi Kateřinskou a Hradskou branou. Podle formy založení je zřejmé, že promenádní využití bylo zamýšleno, ale místo zůstaly dlouho stranou zájmu měšťanů a stalo se společensky méně kontrolovaným prostorem.
Stav Jánského stromořadí ve 20. a 30. letech 20. století, tedy již ‚Čechův park‘ (ČechPark) nebo Čechovy sady, zachycuje text zahradního architekta Fritze Wenzela z roku 1937, který vyznívá pro park docela pozitivně.327 Ve východní části jsou listnaté stromy pěstované ‚v řadách‘ a poskytují hluboký stín. Západní část je upravena v anglickém stylu a za pěkného počasí je navštěvována lidmi hledajícími klidné místo.
Za první republiky byly stromy a keře parku zřejmě více než dříve ponechány svému vývoji a park se stal hustým a stinným. K zásahu do tohoto stavu došlo v roce 1942, kdy byla opět část dřevin vykácena, a bylo odstraněno litinové ohrazení parku.
326
BLUMENZWEIG, A., Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56. s. 1-2. 327 WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 24.11.1937, Nr. 268, str. 3-4.
204
K sochařské
výzdobě
parku
patří
pomník
olomouckého
grafika
Kellnera
od K. Lenharta, umístěný r. 1936 v blízkosti Palackého ulice. Na opačném (jihovýchodním) konci parku při Wolkerově ulici byl r. 1945 postaven památník osvobození města Sovětskou armádou od
J. Kováře mladšího. V roce 1965 byla
na trávníku ve střední části parku odhalena socha Boženy Němcové; autory díla byl V. Navrátil a F. Novák. 328
Na Čechovy sady navazovaly na severozápadní a severní části města menší parkově upravené plochy. Při Palackého ulici, proti Čechovým sadům, je travnatá plocha se sochou J. Klimeše „Ruce“, umístěná sem v roce 1971. Na tomto pozemku byla plánována bytová a komerční zástavba, zčásti již realizovaná. Další část hradebního systému probíhala v místech dnešního sportovního areálu, v aluviu Moravy, kolem jejího bývalého ramene. Stojí zde zimní stadion, krytý bazén, fotbalové hřiště, tenisové kurty a volejbalové hřiště, a několik dalších staveb pro účely areálu.
328
KŠÍR, Josef. Olomoucké sady a parky. Vlastivědný ústav v Olomouci, Olomouc 1973, s. 17-19.
205
5.7 MICHALSKÝ PARK – BEZRUČOVY SADY A KORUNNÍ PEVNŮSTKA
Doba vzniku: 1835 (stromořadí), konec 19. století (městský park) Autoři: Max Machanek (návrh parku koncem 19. století), menší kompoziční úpravy Karel Pohl (zahradník, ředitel městských zahrad do r. 1918) a 20. století – Emanuel Černý (zahradník, ředitel sadů od r. 1918); úprava Korunní pevnůstky od konce 60. let 20. století. Poloha: Park navazuje jihovýchodně přímo na středověké jádro města, které je nad ním na skalnatém Michalském kopci přibližně o 8-12 metrů výše, nad hradbami; propojení je směrem do jádra pouze schodišti a na okrajích z městských ulic bez výrazného převýšení. Rozloha: 65 000 m² (6,5 ha) – Bezručovy sady (bez Korunní pevnůstky) v roce 2010. Dne 12. 7. 1995 byl Ministerstvem kultury park prohlášen kulturní památkou.329
5.7.1 Historický vývoj Park se nachází jihovýchodně od městského jádra, a je vymezen z jedné části hradbami a z druhé Mlýnským potokem. Původní název celé oblasti a vznikajícího parku byl Michalský výpad (Michaeler Ausfall). Od roku 1905 byl zaveden název Sady Františka Schillera (Schiller-Park), v letech 1933 – 1939 Sady Dr. Tyrše (Tyrš-Park), za války pak opět Michalský výpad. V roce 1947 byl park přejmenován na Bezručovy sady. Dalším celkem je botanická zahrada a území korunní pevnůstky, dnes upravované.
Michalský park je historicky nejmladším z velkých parků olomouckého hradebního okruhu. Jeho založení spadá do posledního desetiletí 19. století a navazuje na alej z roku 1835. Korunní pevnůstka, nacházející se na protějším břehu Moravy, se stala předmětem parkových úprav ještě později – v 60. a 70. letech 20, století, v souvislosti s přípravami velkých zahradnických výstav. Botanická zahrada vznikla pouze na úzkém pozemku podél Mlýnského náhonu, dále východní části hradby pevnůstky a pod ní 329
Národní památkový ústav : Nemovité památky [online]. 2003-2010 [cit. 2010-05-22]. Park Bezručovy Sady. Dostupné z WWW: .
206
ležících plochách bývalých hradebních příkopů. Převážná část pevnůstky zůstávala vojenské správě až po roce 2000 přešla pod správu města.
Město zůstávalo do 80. let 19. století pevností a hradby byly opravovány ještě ve 40. a na počátku 50. let 19. století330, tedy poté, co bylo vysazováno první stromořadí v prostoru Michalského výpadu.331
Ve středověku se na území dnešních Bezručových sadů, botanické zahrady a Korunní pevnůstky nacházelo podhradí, kde byl už před r. 1213 vystavěn mlýn zvaný Jakubský, patřící minoritskému klášteru s kostelem sv. Jakuba. Klášter se rozkládal v místech místě dnešní budovy Filozofické fakulty UP (ulice Křížkovského 10). Kolem mlýna s velkou zahradou vzniklo později menší osídlení, kde sídlili hlavně koželuhové a jircháři. Na mlýnském náhonu pomocí jezu udržována vyšší hladina vody, než ve vedlejším širším toku Střední Moravy. Podhradí bylo za třicetileté války a následné švédské okupace Olomouce zcela zničeno. Poté byl obnoven pouze Jakubský mlýn. Švédové zde vystavěli nové pevnostní valy a hradby, které byly v době budování tereziánské pevnosti ještě zdokonaleny – dnešní Korunní pevnůstku.
Podhradní osady byly s městem nad hradbami (Předhradím) spojeny cestou, pozvolna stoupající od Jakubského mlýna podél hradby po skalnatém podloží, od výspy kláštera (dnes FFUP), dál do míst dnešního kostela P. Marie Sněžné, ležícího na rozhraní Předhradí a vlastního města, až k židovské brance v místě zalomení hradeb, odkud se procházelo do ulice Židovské – dnes Universitní.332 Na mapách z konce 18. století se tato cesta již neobjevuje.
Malý nákres na pomezí půdorysného plánu a perspektivy z roku 1714 ukazuje stav území v létě tohoto roku.
Mezi mlýnským náhonem a vnitřním městem bylo
neupravené území sloužící obraně. Vedl tudy hradební příkop, který byl podle
330
Opravy a dostavby jsou zachyceny na řadě raportních plánů; zde se jedná o raportní plán z r. 1851, zachycující opravu úseků hradby ze 40. let a z roku 1850; Plan alte Mauer,1851, ÖSTA, KA ,Inland c IV a) Olmütz Nr. 64. 331 Michalský park nebo výpad je v textu dále používán pro označení území dnešních Bezručových sadů. 332 KŠÍR, J., Olomoucké sady a parky, 1973, s. 20.
207
dobových pramenů v některých místech dokonce vysekán do skalního podloží.333 V těchto snížených místech, pak se zde držela stojatá voda, která je zachycena také na raportních plánech z poloviny 18. století. Vegetace byla podle zobrazení volně rozmístěná, přírodní, náletová, jistě však z obranných důvodů udržována pod kontrolou. Za mlýnským náhonem jsou pole, louky a zahrady se stromy. Mlýnský potok protéká téměř stejným korytem, jako dnes.
Za stavby tereziánské pevnosti v polovině 18. století byl místní hradební systém posílen novými zděnými bastiony, polobastiony a zemními valy. Jižně od Michalského výpadu se nacházela seminární zahrada, oddělená dřevěným plotem, která přetrvala až do doby existence parku na konci 19. století.
Založení parku z jihovýchodní strany městského opevnění, mezi Hradní a Kateřinskou branou, bránila dlouhou dobu hygienická situace. Území bylo ještě počátkem 19. století znečištěné odpadními vodami, stékajícími na několika místech skrz vnitřní hradbu z městského jádra do pevnostních příkopů pod ní. Kanalizaci vedenou do příkopu Jakubského mlýna měla pouze arcibiskupská rezidence, špitál a obě budovy kasáren.334 Ve 30. letech 19. století byl zbudována kanalizační systém, který vedl odpadní vody z vnitřního města skrze uzavřené zděné kanály do vodních příkopů pod Michalským výpadem; poté mohla být kolem hlavní cesty pod hradbami roku 1835 vysazena promenádní alej. Úpravy směřující k výsadbě začaly 4. července 1834 a probíhaly zřejmě současně s pracemi na kanalizaci, která byla dokončena 1. srpna 1835.335
Stromy v první (původní) aleji vysazené v Michalském výpadu kopírovaly podle znázornění na mapách zalamovaný průběh příkopů. Svahy jsou směrem k Mlýnskému náhonu prudší, zatímco směrem k městu jsou nevýrazné. Výsledná ‚alej‘ má nepravidelnou šířku a větší vzdálenosti stromů, jak vyplývá z velmi podrobného plánu z roku 1842.336 Samotná cesta nebo vyvýšená zarovnaná plocha pochází z dřívější doby; na plánech z 2. polovině 18. století je zachycena jako klikatější, odpovídací více tvarům 333
Fotografie zákresu Jezuitského konviktu z r. 1714 (ze Zemského archivu v Brně), stará budova jezuitského konviktu se 3 křídly z r. 1660-67, nestojí ještě nová budova z let 1718-1722(-1724). SOKA, AMO, M 8-55, Archiv: Ing. Josef Kšír, Inv. č. 413, karton 41. 334 BLUMENZWEIG, A., Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56., s 1-2. 335 Tamtéž. 336 Olomouc r. 1842 (Kriegsarchiv Wien, Inland c IV a) Olmütz Nr. 41.
208
hradebních příkopů337 a zřejmě počátkem 19. století byla upravena do přímějšího průběhu, který je blízký dnešnímu průběhu hlavní aleje. V západní části území budoucího parku a na pevnůstce byly zřízeny vojenské dřevěné budovy, znázorněné na plánech z přelomu 19. a 20. století.338 Vedle nich zde stála starší zděná prachárna, situovaná na okraj korunní pevnůstky. Další dřevěné nebo zděné dělostřelecké stavební objekty (sklady a laboratoře) byly postaveny v polovině 19. století.339 Výsadbou aleje roku 1835 parkový vývoj místa ustal na následujících téměř 40 let.
Dosud se předpokládalo, že další úpravy území do podoby parku nebyly až do konce 19. století plánovány, protože pozemky byly v majetku c. k. říšského ministerstva války. Jak ukazuje (nově doložený) návrh na rozšíření města z roku 1872340, označený jako návrhová skica, měly zde proběhnout rozsáhlé parkové a stavební úpravy již v dříve. Plán, nacházející se ve vídeňském archivu, zahrnuje půdorysnou studii rozsáhlého městského parku (Stadtpark). Ten se má rozkládat na území dnešních Bezručových sadů a části Korunní pevnůstky, po tehdejší (dnes zasypané) střední rameno Moravy – Mittel March, které je v návrhu regulováno – mírně narovnáno a zúženo. Ostatní území mezi středním a hlavním tokem Moravy je navrženo k zástavbě – vzniku nové čtvrti s využitím alejí.
Plán předpokládá úplnou likvidaci Korunní pevnůstky a pravděpodobně také se srovnáním terénu; byla by to z dnešního pohledu ztráta vzhledem skutečnosti, že z celého rozlehlého barokního pevnostního systému se do dnešních dnů již mnoho nezachovalo.
Na plánu není uveden autor ani nebylo zjištěno, proč se vývoj území neubíral naznačeným směrem. Zůstaly zde nadále hlavně vojenské objekty; v roce 1890 celkem přibližně 16 staveb, v nichž byly umístěny dělostřelecké laboratoře, chemické dílny a sklady s výbušninami. Představitelé město se domáhali jejich zrušení, neboť blízkost těchto objektů znamenala neustálou hrozbu požáru. 337
Cesta na vrcholu valů je zřetelné na řadě plánů tereziánské pevnosti z víděňského válečného archivu, např. raportní plán Olomouce z r. 1753-54; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 26 a Nr. 28 338 Plán Olomouce a okolí z doby kol. r. 1790; ÖSTA, KA Wien, GIh 452-05. 339 KŠÍR, J., Olomoucké sady a parky, 1973, s. 21. 340 Nerealizovaný návrh rozšíření Olomouce včetně městského parku, r. 1872; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 90.
209
Na konci století navrhoval architekt Camillo Sitte v rámci nové urbanistické koncepce Olomouce celé území pod jihovýchodními hradbami rozparcelovat a vystavět na něm vilovou čtvrť. Přes uskutečnění jeho myšlenek v jiných částech zde nakonec zvítězilo zachování promenádní aleje a její rozšíření do podoby parku. O jeho zřízení rozhodla lednu 1898 městská rada na návrh ředitele městských sadů Karla Pohla: mezi Michalským výpadem a knížecí arcibiskupskou zahradou začal být budován veřejný městský park v přírodně krajinářském slohu. Městská rada poskytla 1400 zlatých na úpravu terénu pod hradbami, odstranění pozůstatků starých zahrad, založení cest, dětského hřiště, trávníků, osázení parku a další práce. Vojenské dřevěné budovy byly strženy nakonec až v roce 1898, po převzetí vojenských pozemků do správy města.341 Byly založeny cesty na nově vyvýšeném terén, aby se na nich nezdržovala dešťová voda a zasazeny dřeviny s převahou domácích lesních druhů.
V době svého vzniku zabíral park pouze malou část své dnešní rozlohy. Vedle promenádní aleje byla místem pobytu také civilní plovárna zvaná Malý Grafenberg,342 která využívala místa širokého toku Moravy západně od Jakubského mlýna; další plovárna byla toku řeky na východ od mlýna.
Roku 1899 byl podán návrh na botanické zahrady v Michalském parku; její rozloha měla činit 5000 m2;343 spolek pro založení botanické zahrady (Botanischer Garten) nakonec získal pozemek v sousedství tehdejšího Městského parku, Smetanových sadů, kde byla myšlenka zahrady úspěšně realizována.
Po přejmenování parku na Schillerův v roce 1905 se městská rada rozhodla zřídit v něm ‚Schillerův pramen‘ – kašnu či fontánu s bronzovou deskou, nesoucí básníkův sochařský (reliéfní) portrét a nápis připomínající sté výročí jeho úmrtí. Autorem návrhu desky byl ve Vídni působící sochař Hans Schaefer, pocházející z blízkého Šternberka.344 K realizaci pravděpodobně nedošlo. Zato byl na vyvýšeném místě roku 1907 postaven vzdušný altán se zdobnou litinovou konstrukcí, sloužící jako úkryt před deštěm a místo mírného nadhledu nad parkem. 341
KŠÍR, Olomoucké sady a parky, 1973, s. 21. KŠÍR, Olomoucké sady a parky, 1973, s. 22. 343 FIFKOVÁ, Renáta. Z historie Smetanových, Čechových a Bezručových sadů v Olomouci. In: Zprávy památkové péče. Olomouc: Památkový ústav, 1999, s. 16. 344 Tamtéž. 342
210
V říjnu 1908 vyhořel Jakubský mlýn a jeho pozůstatky byly srovnány se zemí. Na Pohlův návrh byly rozsáhlé pozemky mlýna a také blízký areál bývalé civilní plovárny, ležící na břehu Mlýnského potoka, připojeny k parku a ten tak získal svou dnešní severní část se středověkými hradbami, skalními výchozy a výhledy na Michalský kostel a další stavební dominanty. Rozšířený park pak do r. 1905 nesl jméno německého básníka J. F. Schillera.
V bývalých příkopech pod hradbami byly vlhké louky, kolem cesty a na trávnících vzrostlé listnaté stromy (jasany, lípy, javory, v aleji jírovce a poblíž altánu solitérní buk). Podél mlýnského potoka převažovaly olše lepkavé. Tok Střední Moravy byl klidný, do zřízení pevnůstky s vedlejšími rameny, kde rostly charakteristické lužní druhy. Z dřevin zde rostly hlavně vrby a v místech klidné mělké vody kvetly lekníny a stulíky a „procházka vedoucí po cestě podél vody byla příjemná, idylická a nerušená“, jak napsal
pamětník a znalec parků Josef Kšír.345 Tento dojem z přetrval pouze
přibližně do konce 20. let 20. století, kdy bylo rameno zasypáno a roku 1931 zřízeno jako náhrada velké koupaliště jihozápadním směrem, vyznačující se koncem 70. let 20. století minimální údržbou a následně zaniklé.
Na místě, kde stával Jakubský mlýn, vzniklo dětské hřiště; dnes jsou zde umístěny čtyři sochy Héraklů, pocházejících z doby pozdního baroka – z roku 1757, podle datování na jedné z nich.346 Zahrada mlýna byla začleněna do kompozice parku a ještě kolem roku 2000 zde rostl letitý jilm, o kterém se zmiňoval J. Kšír ve svých pracích ze 60. a 70. let 20. století.
V roce 1926 byla v Bezručových sadech z podnětu místního odboru Československo – jihoslovanské ligy vystavěna na pahorku, jenž je pozůstatkem pevnostního valu, jejich významná architektonická dominanta – Jihoslovanské mauzoleum. Mělo se stát společnou hrobkou jihoslovanských vojáků, kteří v době první světové války zemřeli na území Moravy a Slezska. Na pozemku, který město Olomouc darovalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců347 tak vyrostla asi 11 m vysoká stavba v antikizujícím stylu podle návrhu olomouckého architekta Huberta Austa. Ve 30. letech obklopovala stavbu 345
KŠÍR, Olomoucké sady a parky, 1973, s. 24. KŠÍR, Olomoucké sady a parky ,1973, s. 23. 347 Později převzala stavbu Jugoslávie, ovšem od doby jejího rozpadu v 90. letech 20. století jsou vlastnické vztahy ke stavbě nejasné a brání její opravě. 346
211
řada štíhlých pyramidálních topolů (Populus nigra L. ’Italica’), kompozičně podobně jako u chrámu Theseustempel v Lidové zahradě ve Vídni.
Po válce bylo mauzoleum ponecháno bez výraznější udržovací péče; pouze nástěnné malby byly restaurovány v roce 1966 F. Mayerhofem z Prahy.
V Michalském parku bylo na přelomu 19. a 20. století vysazeno velké množství dřevin, podobně jako v dalších olomouckých parcích; roku 1928 byl park přehoustlý a bylo přikročeno k radikálnímu prokácení dřevin.348
Po zrušení jezu (po zániku Jakubského mlýna) bylo koryto zasypáno a na zbylých nezasypaných plochách bylo v roce 1930 postaveno nové betonové koupaliště. Na sousedních valech před pozůstatkem tereziánského opevnění – vystupujícím ravelinem – byl vybudován stadion a tělocvična Sokola. V sousedství na Envelopě směrem k silnici byl od roku 1935 založen Jubilejní park, který byl zničen za války v roce 1945.349
Velmi bohatá programová náplň Bezručových sadů (i dalších olomouckých parků) byla v období po druhé světové válce značně zredukována. Významné změny v kompozici přinesly v 60. a 70. letech 20. století pravidelně pořádané výstavy okrasného zahradnictví s mezinárodní účastí. Pro konání jedné z největších – celostátní výstavy okrasného zahradnictví v r. 1965 – byly opraveny mosty přes Mlýnský potok, spojující Bezručovy sady s botanickou zahradou a prostorem kolem Korunní pevnůstky; později byla opravena také některá schodiště vedoucí z městského jádra při vnitřních hradbách (u Michalského kostela, u budovy filosofické fakulty).
Nedostatečná údržba parků v posledních padesáti letech, novodobá výsadba stromů a keřů, často odporující původním kompozičním principům, devastace hodnotné historické sochařské architektonické výzdoby a umístění zcela nevhodných objektů (pozůstatky betonových krytů z druhé světové války, vyčnívající nad terén) jsou příčinou současného neutěšeného stavu. 348
KŠÍR, Olomoucké sady a parky, 1973, s. 23-24. RICHTEROVÁ, Helena: Historie městských parků v Olomouci; in: kol.: Městské historické parky – referáty ze semináře, Statutární město Olomouc, Olomouc 1995, s. 27-33.
349
212
Park byl přitom v roce 1995 ministerstvem kultury zařazen do seznamu nemovitých kulturních památek; u historických parků, založených v 19. století na místě bývalých hradeb či hradebního předpolí, dochovaných do dnešní doby, vyplývá
památková
ochrana z jejich polohy uvnitř městské památkové rezervace.
5.7.2 Vývoj kompozice Podkladů k podobě parku je poměrně málo a některá období zůstávají nejasná. Je možné vymezit, že v park vznikal ve třech fázích. První z nich zahrnuje dobu promenádní aleje. Byla založena roku 1835 a zřejmě také tato alej musela být po roce 1866 obnovena. Byla na mírně vyvýšeném terénu, nad loukami s vlhkomilnými rostlinami. Po stranách aleje byl hradební příkop a Mlýnský potok. Atmosféru dotvářela přítomnost (původně) středověké hradby kolem městského jádra, zahrnující kromě prostých kamenných zdí také polokruhové parkány z 15. století350, pozdější cihlové překryvy zdí a různá schodiště spojující park s budovami nebo ulicemi nad hradbami. Pod hradebními zdmi jsou vidět skalní výchozy prvohorního stáří. Kolem Mlýnského potoka a na území pevnůstky stávaly vojenské budovy; další stavební dominantou byl Jakubský mlýn. Na širším místě středního toku řeky Moravy nad mlýnem byla zřízena plovárna. Další alej, přímější a starší, vedla od mostu pod Michalským výpadem středem Korunní pevnůstky a přes její hlavní vstup až k Envelopě. Nerealizovaný návrh Městského parku z roku 1872351 naznačuje, že rozšíření parku bylo plánováno dlouho před jeho realizací. Plán je oproti úpravám v následující fázi (koncem 19. století) i oproti dnešnímu stavu prostorově velkorysý; znamenal by rozsáhlé terénní úpravy a založení velkých ploch zeleně, propojených s centrem i předměstími. Navrhovaný park je na jihu uvozen nově plánovanou obrovskou budovou kasáren I. Ženijního regimentu (Kaserne für das I. Genie Regiment), což není vzhledem k vlastnickým vztahům k pozemkům překvapivé. Za ní je v místech dnešní tržnice další velká budova sloužící důstojníkům – Officiers Pavilon. Od budovy kasáren vede jedna promenádní trasa s alejí k budově Lázeňské dvorany – centrální stavby parku, a druhá trasa ke schodišti překonávajícímu hradby pod kostelem P. Marie Sněžné (za dnešním 350
KUCH-BREBURDA a KUPKA, Pevnost Olomouc, 2003, str. 27. Nerealizovaný návrh rozšíření Olomouce včetně městského parku, r. 1872; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 90. 351
213
Mauzoleem Jihoslovanů). Průběh hradeb v těchto místech až do dnešních dnů přímo vybízí ke zřízení schodiště, na které v návrhu nad hradbami navazuje nově otevřený prostor jako široký průchod na náměstí Marie Sněžné (Maria Schnee Platz, dnešní náměstí Republiky). Další aleje jsou v návrhu vedeny od schodiště k Lázeňské dvoraně a k severnímu konci parku (dnešní Kosinově ulici). Jižně od Lázeňského domu je tok střední Moravy upraven jako promenádní nábřeží, na jehož obou březích je linie stromů a břehy spojeny pěti hlavními mosty. Plocha parku je členěna rozsáhlou sítí cest a pěšin, vedených v křivkách, z nichž ty větší jsou přímé a jsou provázeny alejemi a travnaté prostory mezi nimi osazeny nepravidelně rozptýlenými dřevinami. Plán nevykazuje mimořádné umělecké kvality z hlediska výsadby a kompozice rostlin, ale jedná se pouze o návrhovou skicu, kde hlavní vedení cest je logické a scelení plochy by vytvořilo kompozičně příznivější větší prostor (oproti dnešnímu stísněnému). Navrhované řešení nevykazuje kompoziční podobnost s později založenými parkovými plochami. Souvislost lze nalézt snad pouze s plánem Camilla Sitteho z roku 1895352 – v myšlence odstranění Korunní pevnůstky a následné souvislé zástavby území.
Druhá fáze začala rokem 1898, od kdy probíhalo dlouho očekávané zakládání parku s využitím právě získaných vojenských pozemků a později i pozemků vyhořelého mlýna na severu a seminární zahrady na jihu. Hlavní osou kompozice zůstala původní promenádní alej. Terénní rozdíly byly z velké části zachovány, jen boční cesty mírně vyvýšeny. Přírodně krajinářský sloh, domácí dřeviny a přítomnost vody, skal a hradeb dodávaly parku romantický až tajemný ráz. Mimo listnaté dřeviny byly také zde koncem 19. století masově vysazovány jehličnaté stromy, hlavně smrky (Picea abies (L.) Karsten), které jsou zachyceny na řadě pohlednic, jako dřeviny vysazené po obvodu velké kruhové plochy. Právě pohlednicové snímky (uložené většinou v olomouckém Vlastivědném muzeu) dokládají podobu parku na přelomu 19. a 20. století.
Nejstarší část Bezručových sadů je podrobněji zachycena na plánu města Olomouce z roku 1899353, vydaného rok po jejich založení. Schéma rozvržení cest a odpočívadel se shoduje se stavem, který se v hlavních rysech zachoval do dnešní doby. Jedno z
352 353
odpočívadel je situováno na vyvýšené místo, kde dnes stojí jihoslovanské
Camillo Sitte, Návrh na rozšíření města Olomouce (plán), 1895; VKOL, V 56.146. Plán královského hlavního města Olomouce, r. 1899, SOKA, AMO, M 8-26, VII/80.
214
mauzoleum. Nedaleká velká kruhová odpočivná plocha je založena na větším palouku v severní části parku. Ostatní odpočívadla jsou poměrně hustě rozmístěna při cestách, kterých zde bylo v dané době nepoměrně více než je tomu dnes. Z tohoto plánu je zřejmé, že parkově upravena byla pouze plocha mezi cestou a hradbami, nikoli mezi cestou a Mlýnským ramenem řeky Moravy.
Při Michalském výpadu na jihu je na plánu z roku 1899 doposud zaznamenána později zrušená seminářská zahrada. Prakticky totožný stav je zaznamenán i na plánu vydaném o dva roky později a k menší změně dochází až mezi lety 1901 a 1904. Právě na posledním jmenovaném plánu je poprvé zachycena parková úprava i mezi cestou a Mlýnským potokem – vyjímaje areál doposud existujícího Jakubského mlýna. Poprvé je zde zakreslena také alej lemující téměř celou cestu (tzv. Michalské stromořadí) procházející přes území dnešních Bezručových sadů.
Celkovou půdorysnou kompozici dokládá dochovaný (schematický) návrh parku z roku 1909, jehož autorství je připisováno Karlu Pohlovi.354 V jihozápadní části je nejvýraznějším prvkem promenádní alej. Blízko místa zalomení aleje je návrší se dvěma menšími odpočinkovými plochami (později místo mauzolea). Od návrší pokračuje park východním směrem; velká zpevněná a promenádní alej pokračuje, nejprve jako oboustranná, pak se terén zvyšuje a z aleje zůstává v návrhu zachována jen jedna strana k mlýnskému náhonu, zatímco druhá strana cesty je hustěji osazena drobnými dřevinami. Kolem cesty jsou hlavně jižním směrem rozmístěny menší palouky. Na plánu jsou jako podkresba zachyceny také budovy odstraněného mlýna, kde do míst jeho dvora je navržena druhá velká zpevněná plocha parku.
Na kruhovou zpevněnou odpočivnou plochu na místě bývalého areálu Jakubského mlýna bylo umístěno dětské hřiště. Později sem byly postaveny čtyř sochy Héraklů. Samostatné a méně přístupné jsou menší protáhlé terénně zanořené palouky pod hradbami, vymezené na protilehlé straně hustým porostem dřevin při hlavní cestě. U odpočívadla je zakreslena skupina dřevin a průhled je otevřen k jihu.
354
SOKA, AMO, M 1-1, Stavební úřad, karton 122, sign. K7.
215
Kratší alej měla podle návrhu lemovat cestu vedoucí pod Jezuitským konviktem, za návrším s později zřízeným mauzoleem. Do plánu parku je zahrnuta výsadba velkého množství dřevin solitérních i v zapojených slupinách; je možné, že tyto výsadby měly přinést rychlou proměnu atmosféry místa a počítalo se s jejich pozdějším prokácením.
Podél vodního toku je na plánu téměř souvislý porost dřevin přerušený jen na několika místech. Těsně pod hradbami měla být vysazena souvislá linie dřevin, kde se mohlo jednat o keře nebo stromy. Dřeviny jsou navrženy do blízkosti křížení cest parku.
Na pohlednicích z přelomu a počátku století jsou patrné mladé výsadby dřevin a na pohlednicovém snímku z doby kolem r. 1900 je v západní polovině parku již zachycena velká zpevněná plocha odpočívadla. V jejím pozadí je stejně jako na plánu skupina hustě vysazených jehličnatých dřevin, tvořená pravděpodobně (pouze) smrkem. Smrkový porost je rovněž v okolí dalšího odpočívadla. Podél vedlejších cest jsou vysazeny mladé listnaté stromy.
Na některých snímcích je patrné, že koruny stromů aleje zakládané v roce 1835 byly tvarovány. Menší odchylka snímku od plánu je pouze v případě velkého kruhového odpočívadla, kde jsou do mlatové plochy vysazeny listnaté stromy. Na mladších fotografiích je vidět postupně narůstající koruny stromů a současně nové výsadby dalších dřevin na volných plochách. Sázeny byly často skupiny smrků ztepilých; exempláře tohoto druhu, vysazené původně v okolí vyvýšeného odpočívadla v zadní části parku, vytvořily později pozadí Jihoslovanskému mauzoleu, postavenému r. 1927 na jeho místě. Také další pohlednice ukazují příliš husté skupiny dřevin, které jsou neudržitelné. Není jasné, zda k tomuto stavu došlo nedopatřením (zanedbáním péče – tj. nedošlo k plánovanému prokácení a ořezání) nebo byl záměr jiný.
Plán pro širší území Olomouce, vypracovaný Camillem Sittem, navrhoval vyšší podíl zástavby a minimalizaci parkově upravených ploch. Podle něho měly být pozemky mezi cestou a hradbami po celé délce parku zastavěny solitérní vilovou zástavbou se zahradami. Plochou zeleně měla zůstat zřejmě pouze část dnešního parku mezi cestou a Mlýnským náhonem. Návrh příliš nerespektoval místní přírodní podmínky – nízká nadmořská výška a časté záplavy. Návrh zůstal v této části města nezohledněn.
216
Park se po roce 1918 změnil jen málo. Jedním z podkladů poznání jeho podoby je letecký snímek z roku 1938. K parku byly připojeny menší pozemky bývalé kotlárny (r. 1942) a pozemky seminářské zahrady (v r. 1949). Na snímku je vidět alej promenádní cesty a některé vstupy do parku od hradeb. Zápoj dřevin je hustý a vnitřní prostor parku byl zřejmě velmi nepřehledný až stísněný.
Ve 40. letech došlo ke zjednodušení husté sítě cest v severní části parku, nově je cesta přivedena k altánu (postaveném r. 1907). Zrušeno bylo velké kruhové odpočívadlo a zřejmě i dětské hřiště na místě Jakubského mlýna. V jižní části parku je přibližně rovnoběžně s promenádní alejí vedena další parková komunikace, blíže k hradbám města; obě cesty se spojují pod schodištěm z ulice Hrnčířské. 355
Třetí a závěrečnou fázi vývoje parku lze vymezit počátkem budování Botanické zahrady na druhém břehu Mlýnského náhonu, které představuje intenzivní osazení s velkou různorodostí rostlin, slunnější a pestřejší kompozici. Na několika místech byly plochy propojeny mosty, které se pozvolna rozpadaly a do dnešní doby jsou v provozu pouze dva, blízké začátku a konci areálu zahrady.
5.7.3 Architektonické prvky, sochařská výzdoba Zvláštní ráz dávají Bezručovým sadům zmíněné městské hradby. Od Kosinovy ulice až po místo jejich zalomení za Jihoslovanským mauzoleem jsou to středověké hradby z lomového kamene, od Michalského výpadu směrem k tržnici hradby cihlové tereziánské a z 19. století, většinou překrývající nebo dostavující starší kamennou hradbu.
Hradební hranolová věž z konce 13. století, 15 m vysoká, dala parku jeho původní název – Michalský výpad; v roce 1756 k ní bylo přistavěno cihlové schodiště. Dále jižněji stojí věž zvaná Popravní v prodloužení ulice Purkrabské, kdy tudy vycházel z města mistr popravčí, který bydlel v domku nad hradbami. Byla nazývána též brankou Panenskou (Zartenturm). Tato stará věž i okolní hradby byly v roce 1844 zvenčí zesíleny pálenými cihlami a v roce 1943, v době náletů, zde vzniklo otevřené schodiště.
355
Diplomová práce autorky, 2004.
217
Přímo na hradbě na severní straně (při ulici Wurmova – Křížkovského) stál malý vyhlídkový gloriet v empírovém slohu. Je spolu s parkem v úpravě z 19. století zachycen na obraze Adolfa Kašpara a na fotografii nízkého rozlišní. Byl odstraněn v roce 1963 při rekonstrukci hradebních zdí.356
Menší
cihlová
věž
z roku
1915
se
schodištěm
a
nahoře
s ochozem,
v pseudorománském slohu, byla postavena v blízkosti Michalské věže a původně spojovala seminární zahradu pod hradbami s objekty na hradbách. V roce 1947 vzniklo při obnově hradeb zřícených za války nové schodiště s krytou terasou v sousedství budovy Filozofické fakulty UP. Roku 1907 byl od vídeňské firmy Jg. Gridl odkoupen a v polovině sadů instalován hudební pavilon kovové konstrukce osmiúhelníkového půdorysu, který stojí dodnes.
Jihoslovanské mauzoleum bylo postaveno pro uložení ostatků vojáků 1. světové války. Stavba inspirovaná antikou je situována na vyvýšené místo. V průčelí je dvouramenné schodiště, vedoucí na horní terasu, pod kterou je krypta. Z terasy je vstup do horní části stavby – do malé kaple, završené kupolí. Vstup do jejího interiéru tvoří portikus s deseti sloupy dórského řádu, které obíhají vnitřní kapli ze 3 stan a jejichž strohost dodává stavbě monumentální vzhled.
Architráv portiku nese dvojjazyčný nápis
‚Věrnost za věrnost – Ljubav za ljubav‘. Sochařský reliéf s motivem ženy a státními znaky Československé republiky a Království SHS je v tympanonu nad vchodem do krypty (mezi rameny schodiště). Krypta je v současné době zazděná.
V roce 1947 byl na návrší východně od mauzolea postaven pomník Petru Bezručovi, na jehož tvorbě se podíleli olomoučtí sochaři Doležal, Hořínek, Lenhart a Stárek. Pomník je inspirován Bezručovým básnickým dílem – na vysokém podstavci stojí postavy z jeho básní: dívka s knihou, havíř a děvčátko schoulené pod pláštěnkou. Vzrostlé keře v okolí sochařské dílo postupně stále více pohledově zakrývají.
Významnou stavební dominantou Michalského stromořadí od počátku jeho vzniku byl Jakubský mlýn, s vedlejšími hospodářskými budovami a zahradami. Stál na mírně
356
SPQO.CZ. Portál Olomouc : Ztracená Olomouc [online]. 2009-2010. 2009-2010 [cit. 2010-08-17]. Gloriet v Bezručových sadech. Dostupné z WWW: .
218
vyvýšeném místě nad Mlýnským potokem, přibližně naproti místa vystupující hradby se schodištěm za dnešní Filosofickou fakultou UP (na ulici Křížkovského). V roce 1965 byly do Bezručových sadů na místo, kde stával Jakubský mlýn, přeneseny sochy čtyř Héraklů oděných ve lví kůži a nesoucích nádoby – zahradní vázy. Tyto plastiky pocházejí z roku 1757 a pravděpodobně zdobily některou z okrasných barokních zahrad ve městě nebo jeho okolí.
Počátkem srpna 1969 byla do parku umístěna dřevěná zvonička postavená podle návrhu olomouckého stavitele F. Macháčka a nahradila starší zvoničku z roku 1844. Zvonička napodobuje styl lidových staveb se šindelovou stříškou. Tato drobná architektura byla postavena ke schodům Michalského výpadu.
Pohledy na významné stavební dominanty vytváří v sousedství historických hradeb jedinečnou atmosféru parku : - katedrála sv. Václava na Václavském náměstí založený knížetem Svatoplukem v letech 1104-1107, během své existence několikrát přestavěn. Razantní přestavba v novogotickém slohu proběhla v letech 1883-1892 a zvenčí přibyla stometrová věž na jižní straně a přímo nad průčelím dvě menší jako nadstavba na původní románské; - kostel Panny Marie Sněžné na náměstí Republiky je monumentální barokní stavbou jezuitského a univerzitního kostela z let 1712-1719; - kostel sv. Michala na Žerotínově nám. je raně barokní stavba se střemi kupolemi z let 1673-1703, postavená na místě gotického kostela. Na barokních úpravách se podíleli G. P. Tencalla a D. Martinelli.
Vnitřní hradby jsou vysoké 10 – 15 m. V jižní části Bezručových sadů jsou do hradební zdi vestavěny vstupy do krytů CO (civilní obrany), před nimiž jsou půlkruhové kamenné zdi. Kryty již pozbyly funkčnosti; jsou ve vlastnictví města a Krajského úřadu v Olomouci. Rušivě působí také zbytky nízkých betonových objektů; jedná se o pozůstatky krytů z 2. světové války, roztroušených ve východní části parku. Mauzoleum Jihoslovanů je ve špatném technickém stavu, rozpadá se schodiště a interiér je znehodnocen zásahy vandalů. Objekt je uzavřen. Budova bývalé prodejny sanitární
219
keramiky, umístěná vedle mateřské školy v jižní část parku, je polorozpadlá, dále chátrá a slouží jako stálé útočiště bezdomovců.
Jihozápadní část hradby korunní pevnůstky, kolem vjezdu do tohoto areálu, byla dosud z velké části skryta za náletovými dřevinami a popínavkami, které narušovaly její strukturu. Uvnitř pevnůstky se nacházejí další stavební objekty nebo jejich pozůstatky. V současnosti probíhají opravy pevnůstky s cílem zřídit v jejím areálu muzeum olomoucké pevnosti; renovována byla již budova barokní prachárny.
V botanické zahradě je několik objektů charakteru zahradní chaty až malého domku. Pod hradbou jižně (na okraji rozária) jsou umístěny plechové stavby – garáže a sklady nářadí. Tyto objekty jsou obvykle v horším technickém stavu a kompozičně nevhodné.
5.7.4 Vegetační prvky Druhová skladba Kosterními
dřevinami
jsou
následující
taxony:357
jírovec
maďal
(Aesculus
hippocastanum L.), javory mléč (Acer platanoides L.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior L.) a olše lepkavá (Alnus glutinosa (L.) Gaertn.). S výjimkou jírovce jsou to dřeviny domácí. V dvouřadé promenádní aleji jsou zastoupeny opět jírovce, javory mléče a jasany ztepilé. Olše lepkavá je hlavní dřevinou břehových porostů Mlýnského náhonu. Dalšími významnými druhy stromů hojnými v parku trnovník akát (Robinia pseudacacia L.), smrk ztepilý (Picea abies (L.) Karsten), modřín opadavý (Larix decidua Miller), lípa srdčitá (Tilia cordata Mill.), smrk omorika (Picea omorika (Pančić) Purk.), bříza bělokorá (Betula pendula Roth.) a javor klen (Acer pseudoplatanus L.). Výše jmenované dřeviny tvoří 84% veškerých dřevin v parku. Zbylých 16% tvoří řada taxonů často introdukovaných dřevin včetně jehličnanů jsou jako metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides Hu et Cheby), borovice černá
357
Údaje k dendrologickému složení Bezručových sadů byly převzaty z výsledků výzkumu stavu vegetačních a technických prvků parku, provedeného studenty Zahradní a krajinářské architektury Zahradnické fakulty MZLU v Lednici v rámci ateliéru biotechniky zeleně ve 3. ročníku, z roku 2000; převzato z diplomové práce autorky (2004).
220
(Pinus nigra Arnold), katalpa trubačovitá (Catalpa bignonioides Walter), cypřišky (Chamaecyparis Spach) a další.
Keřové patro je zastoupeno především na březích Mlýnského náhonu běžnými keři nebo řezem udržovanými stromy jako bez černý (Sambucus nigra L.), pámelník bílý (Symphoricarpos albus (L.) S. F. Blake) nebo tis červený (Taxus baccata L.); ve zbytku parku je keřové patro roztroušené. Nejpočetnějším taxonem je právě tis červený.
V botanické zahradě je druhové i prostorové složení rozdílné v různých kompozičních celcích. V jihovýchodní části (v malých polouzavřených zahradách) a v alpinu převládá zahuštěná výsadba jehličnanů. Zastoupeny jsou zejména rody tis (Taxus L.), zimostráz (Buxus L.), cypřišek (Chamaecyparis Spach), zerav (Thuja L.), jalovec (Juniperus L.), v různých formách a kultivarech. Ve sbírkách vřesovištních rostlin a místy u vodního toku jsou pěstovány rody pěnišník (Rhododendron L.), vřesovec (Erica Peckham & Peckham), vřes (Calluna Salisb), a další. Na vrcholu hradebních valů byla jako působivý souvislý lem pěstována zaštipovaná borovice kleč (Pinus mugo Turra), která byla při nedávných úpravách (zřejmě r. 2009) z velké části odstraněna.
Ze stromového patra, převažujícího pod hradbami a kolem Gruzínské zahrady s pergolou jsou četné druhy smrku, zvláště pichlavý a omorika (Picea pungens Engelm., Picea omorika (Pančić) Purk.), modřín opadavý (Larix decidua Miller), borovice černá (Pinus nigra Arnold), a několik cenných exemplářů jedle kavkazské (Abies nordmanniana (Steven) Spach). Z listnáčů dominují javory (Acer L.), habry obecné (Carpinus betulus L., také v kultivarech) a břízy (Betula L.). Dřevinný doprovod vodního toku tvoří podobně jako na druhém břehu olše lepkavá (Alnus glutinosa (L.) Gaertn.), okrasné keře ve větší variabilitě a blízko mauzolea působivé popínavé (Hedera helix L.), porůstajícím kmeny starých olší.
břečťany
Zcela samostatnou
kompoziční částí je rozárium, které se rozkládá jihovýchodně za hradbou korunní pevnůstky a je přístupné kovovým schodištěm vedoucím přes hradbu; bylo zakládáno až v 60. a 70. letech 20. století. Kompozice v horní části zahrnuje trávníky s botanickými a keřovými druhy růží a bylinkovou zahradu, zatímco v dolní části, blíže ulice 19. listopadu
dominuje
geometricky
rozvržená
betonová
pochozí
plocha
s obdélníkovými, do ní zasazenými záhony s růžemi, představované zde hlavně čajohybridy, mnohokvětými a miniaturními kultivary, pěstovanými v černém úhoru. 221
Do betonové plochy jsou vloženy dva bazény, které jsou dlouhodobě vypuštěné. Celá kompozice botanické zahrady je v duchu doby vzniku založena na obdélnících a lichoběžnících a hlavním materiálem povrchových úprav je beton.
5.7.5 Společenské využití parku Na konci 19. stoletá byl Michlaský park klidným místem k procházkám a pobytu měšťanů. Odehrávaly se zde kulturní a společenské akce podobně jako v Městském parku, ale v menším rozsahu; nebylo zde pobytové zázemí typu větší restaurace.
Brzy po vzniku Československé republiky byl v parku r. 1919 pořádán studentský majáles. Od roku 1930 byl park v letní sezóně dějištěm večerních promenádních koncertů, na nichž hrávaly vojenské kapely. Výstavba Jihoslovanského mauzolea vnesla do parku novou dominantu a znamenala zánik jedno pobytové místa. V červenci 1926 bylo mauzoleum slavnostně odhaleno za přítomnosti delegací ČSR a Království SHS. Do suterénu stavby byly přeneseny ostatky jihoslovanských vojáků a biskupem Gorazdem byla kaple vysvěcena. Ve 30. letech pak zde probíhaly oslavy pravoslavných svátků jako Vidovan a další akce pořádané místním odborem ČS – jihoslovanské ligy.
Jihoslovanské mauzoleum po 2. světové válce chátralo (proces pokračuje do dnešní doby). Polorozbořeným vstupem bylo v 70. a 80. letech možné vidět ostatky uložené v suterénu a stavba spolu s neudržovaným okolím dodávala místu ponurý ráz. Svahy kolem mauzolea byly a dosud jsou v zimě vyhledávaným místem pro sáňkování dětí.
V roce 1965 při příležitosti konání VI. celostátní výstavy okrasného zahradnictví s mezinárodní účastí byl výstavní prostor rozšířen i do Bezručových sadů. Park byl nově upraven, byly obnoveny mosty přes rameno Moravy – první do Sokolské zahrady, druhý pod Michalským schodištěm, třetí u soch Héraklů a poslední na konci Kosinovy ulice u vchodu do sadů. Pro dobu výstav byla také zřízen umělý vodopád v blízkosti Kosinovy ulice. Proud vody (100 l/s) zde padal ze skály do kamenné nádrže, ze které byla voda opět přečerpávána vzhůru; naposled vodopád fungoval v 80. letech 20. století. Od roku 1965 se v botanické zahradě konaly výstavy soudobé sochařské tvorby, pořádané přibližně do konce 80. let.
222
V r. 1971 bylo k výstavním účelům přibráno také území části Korunní pevnůstky. Byla zde vybudována botanická zahrada, rozárium a alpinum.358 Od roku 1975 byly v Botanické zahradě vysazovány „zahrady národů“. Jako první byla otevřena Gruzínská zahrada s vápencovou plastikou Gruzínské slunce od manželů Veicevových, s kovovými tepanými reliéfy na cihlových zídkách okolo.
Roku 1977 byla otevřena Lotyšská zahrada, založená ve spolupráci s botanickou zahradou v Rize. Kolem ústřední plastiky znázorňující plamen je odpočinková partie, ohraničená kamennou zdí a nízkými zídkami na sezení, mezi něž byly vysazeny trvalky a domácí dřeviny.
Krymská zahrada vznikala r. 1979 za spolupráce s Botanickou zahradou v Jaltě, odkud byly dovezeny plaménky a chryzantémy. V témže roce byly založeny tři odpočinkové Zahrady podniků – Flory Olomouc, Školek Litomyšl a Lotosu. Následovala zahrada Opatovická a Ukrajinská, s leknínovým jezírkem a plastikou Skythské báby. Maďarská zahrada z roku 1981 má výsadbou keřů asociovat pustu. U vodního toku (na poměrně často zaplavovaném území ) byla založena Bulharská zahrada a další Zahrady podniků. Z nich lze jako zajímavost jmenovat Ocelovou zahradu, symbolizující Ostravsko, se zahuštěnou výsadbou jehličnatých a listnatých keřů a se zrezivělými kovovými pláty.
Pod valem pevnůstky byla navržena Holandská zahrada (1981) , kde firmy Hopman a van Vermenlen měly představovat svou kolekci tulipánů, narcisů a hyacintů. V r. 1982 byla vedle rozária založena zahrada léčivých rostlin podle návrhu B. Nečasové a r.1984 Běloruská zahrada s pergolou (Ing. Polepil a V. I. Alinin). Zahrada přátelství vznikala na hradbách Korunní pevnůstky. Autorem projektu byl Ing. Ivar Otruba; byly použity dřevěné a drátěné konstrukce. Poslední v 80. letech realizovanou zahradou byla Kubánská. V 90. letech tvorba Zahrad národů nebo podniků ustala; výjimkou je v roce 1995 založená Izraelská zahrada.359
358
KŠÍR, 1973, s. 33-38 a 42-54. RICHTEROVÁ, Helena, Historie městských parků v Olomouci; in: kol.: Městské historické parky – referáty ze semináře, Statutární město Olomouc, Olomouc 1995, s. 27-33 359
223
Technický stav zahrad a sadovnická hodnota výsadeb se za dobu uplynulou od realizace snížily a chybějící finanční prostředky nedovolují jejich dostatečnou údržbu. Poměrně dobře jsou dodnes zachovány a udržovány zahrady na hradbách pevnůstky, alpinum a relativně dobře také Rozárium, zasažené záplavami v roce 1997.
Dnešní Bezručovy sady slouží zejména k rekreaci městského obyvatelstva, k procházkám a pobytu ve stínu stromů. Park je z centra města dostupný několika schodišti. Do botanické zahrady přichází návštěvníků méně. V posledních letech nabývá na významu využití parku studenty z nově postavené univerzitní budovy na Envelopě. Ve spolupráci s Palackého univerzitou je plánován další rozvoj Korunní pevnůstky, která by měla sloužit rekreačním a vzdělávacím účelům (jako Muzeum olomoucké pevnosti).
5.8 PARKY POD DÓMEM Plošně
i
historicky
nejméně
významné
jsou
dva
parky,
nacházející
se
pod severovýchodními hradbami středověkého městského jádra. Přes parkově upravené plochy na Dobrovského třídě jsou pohledově propojeny s pozůstatkem Františkova stromořadí, ležícím od nich dál západním směrem.
Větší z nich je Park Přemyslovců, nacházející se přímo pod Dómem (východněji) a na něj navazuje bývalý Park Pionýrů; dnes jsou označovány většinou jako parky pod Dómem nebo Park Přemyslovců a Park Dobrovského. Na hradbách nad dnešními parky leží jedno z historických center prvního osídlení – Přemyslovský palác (resp. sídlo církevního správce) a katedrála sv. Václava, založená na počátku 12. století biskupem Jindřichem Zdíkem, synem českého kronikáře Kosmy.360 Tyto stavby byly dříve významnými pohledovými dominantami koliště; bohužel při nevelké rozloze parků pod Dómem není dosaženo potřebné vzdálenosti k jejich vnímání jako celku.
360
SCHULZ, Jindřich (vedoucí redaktor) a kol., Olomouc – malé dějiny města, Statutární město Olomouc a Univerzita Palackého, Olomouc 2002, 389 s.
224
Vývoj území byl poznamenán dlouhodobou přítomností vojenských objektů a relativně malým významem území ve srovnání se třemi plošně největšími parky města.
5.8.1 Park Přemyslovců Park podélného tvaru leží mezi hradbou historického centra, skalními výchozy na jihu a Mlýnským potokem na severu. Potok se pak stáčí kolem hradeb směrem k jihu a pokračuje k Bezručovým sadům.
Na místě Parku Přemyslovců stávalo od roku 1820 vojenské lůžkové skladiště a kůlny na sušení prádla z roku 1858. Pro dovoz prádla z prádelny, stojící za bastionem na levém břehu vodního toku, byla postaven úzkokolejná polní dráha. Vojenské budovy a kůlny byly likvidovány; některé zanikly až v 70. letech 20. století. Na uvolněné ploše a na břehovém svahu Moravy byly vysazeny stromy a keře a založen trávník. Ve 2. polovině 20. století byly také zde vysazovány ve větší míře jehličnaté dřeviny a park vybaven dobovým inventářem (osvětlení, jednoduché kovové herní prvky) a několika lavičkami podél hlavní cesty.
Kolem roku 2000 proběhla zdařilá úprava podle návrhu arch. V. Babky a R. Květa; z parku byly odstraněny dřeviny s nízkou sadovnickou hodnotou a řada jehličnanů, nově upraveny cesty s využitím minerálního betonu a zasazeny nové listnaté dřeviny včetně menších stromů jeko okrasné jabloně a jeřáby. Ze starší výsadby, pravděpodobně z 20. let 20. století, se dochovaly letité javory stříbrné. Park byl spojen s ulicí Dobrovského novým dřevěným mostem.
5.8.2 Park Dobrovského Menší park, nazývaný v minulosti Parkem Pionýrů, leží v lichoběžníkovém prostoru vymezeném z jižní strany dochovanými úseky městských hradeb. V 18. a 19. století tudy vedl hradební vodní příkop, při rušení pevnosti (v 80. letech 19. století) zasypaný. Na rovném terénu pod hradbami byly založeny trávníky, vytyčeny pískové cestičky a doplněny několika lavičkami. Doprostřed plochy byl umístěn kruhový betonový bazének, který je dlouhodobě nefunkční. Bez zřetelné kompozice zde byly v 2. polovině
225
20. století vysazeny listnaté a zejména jehličnaté dřeviny s velkým podílem stříbrných smrků (Picea pungens Engelm.) a jedlí kavkazských (Abies nordmanniana (Steven) Spach), mezi staršími stromy z doby 20.-30. let 20. století dominují zapojené skupiny z 3-7 jedinců jednoho taxonu, z nichž nejstarší jsou je skupiny habrů obecných (Carpinus betulus L.) a javorů stříbrných (Acer saccharinum L.). Hradby jsou z lomového kamene, vysoké přibližně 5-6 m a jsou porostlé náletovým dřevinami. Za nimi (na vyšší terénní úrovní) bylo zřízeno letní divadlo, dnes letní kino.361 Chybí zde dostatečné provozní propojení s centrem města nebo s blízkou čtvrtí Letnou a park je málo využíván. Je zatížen hlukem a prachem z rušné komunikace na třídě Dobrovského a slouží hlavně jako areál k venčení psů.
5.9
PARKOVÁ
NÁMĚSTÍ
A
MENŠÍ
PLOCHY
ZELENĚ
PŘI HRADEBNÍM OKRUHU
V Olomouci je několik celků, upravených převážně v 19. století v souvislosti s odstraněním hradeb, která lze zařadit mezi parkově upravená náměstí.
Jedná se především o bývalé náměstí Marie Terezie, dnešní Palachovo náměstí – prostor navazující na Terezskou bránu jihozápadně od centra. Synagoga byla na nově vznikajícím náměstí postavena v letech 1895-1897 podle plánů vídeňské architekta Jakoba Gartnera. Stavba o půdorysných délkách 22 m a 39 m a výšce 38 m byla navržena v monumentálním eklektickém slohu s prvky architektury byzantské a orientální. Následovala úprava jejího předprostoru obdélníkového tvaru a vedlejší samostatné obdélníkové plochy zeleně, přiléhající k Terezské bráně a oddělené cestou.
Kompozice předprostoru je v základních principech podobná kompozici na náměstí Marie Terezie ve Vídni mezi dvěma muzei: síť cest je osově symetrická, hlavní osa vychází z budovy (zde synagogy). Malé travnaté plochy mezi cestami jsou pokryty trávníkem a keři, které jsou buď stříhané do kulovitých tvarů nebo volně rostoucí do podobných relativně kompaktních útvarů (jsou zřejmě také mírně udržovány řezem). 361
Richterová, Helena, Historie městských parků v Olomouci; in: kol.: Městské historické parky – referáty ze semináře, Statutární město Olomouc, Olomouc 1995, s. 27-33
226
Nejsou zde stromy, aby neclonily pohledy na budovu, keře jsou o výškách přibližně 12,5 m, vyšší na okraji náměstí. Stromy střední velikosti (do 10 m) jsou pouze z východní strany synagogy, od terezské brány, mimo hlavní plochu náměstí; objevují na fotografiích ze 30. let. Navíc jsou zde na rozdíl od stejnojmenného náměstí ve Vídni použity barevné efekty zprostředkované výsadbami trvalek. Celý předprostor je oddělen plotem, vstupuje se bránou se zděnými sloupky.
Druhá kompozičně samostatná plocha byla upravena severozápadně od synagogy. Jednalo se o vlastní vnitřní plochu parkového náměstí, původně symetrickou podle podélné a příčné osy, kde byly travnaté plochy děleny cestami ve dvou soustředných kruzích a další dvě zvlněné cesty je protínaly radiálně. Na okraji ploch byly stříhané živé ploty o výšce přibližně 1,5 m, keře vysoké až 4 m a uvnitř ploch byly stromy, pravděpodobně lípy.362
Dne 15. března 1939 byla synagoga vypálena, nebyla obnovena a náměstí bylo jižním směrem rozšířeno o místa, kde stávala.363 Po 2. světové válce byl na náměstí postaven monstrózní pomník Lenina a Stalina, odstraněný počátkem 90. let; od té doby plocha slouží jako parkoviště kryté původní dlažbou obklopující pomník. Přítomnost synagogy připomíná dnes kamenná pamětní deska, umístěná 7. března 1990 na boční stranu blízké přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého; autorem je architekt Zdeněk Hynek a sochař Zdeněk Přikryla. Stavební dominantou je pevnostní brána, zvaná Terezská, o jejíž zachování se zasloužil Camillo Sitte. V její blízkosti roste na samém okraji náměstí starý stříhaný plot z habru.
Kollárovo náměstí, ležící severozápadně od městského jádra, má menší význam; je zde trávník a vysoko vyvětvené lípy ve dvou řadách na okraji náměstí, vysazené pravděpodobně ve 30. letech 20. století, původně po 6 nebo 7 stromech na každé straně; Ve 30. letech 20. století na náměstí stávala (a fungovala) budova obchodní komory.
362
Kopie plánu Olomouce (ručně kreslená); Archiv Ing. Josef Kšír (SOKA, AMO, M 8-55), Inv. č. 410, Karton 40; velký několikadílný čb plán Olomouce překreslený (Kšírem), s obrysy cest parků, včetně náměstí Marie Terezie a Františkovy aleje, stav kol. roku 1900. 363 KLENOVSKÝ, Jaroslav. Židovská obec Olomouc [online]. Datum poslední aktualizace neuvedeno. [cit. 2010-08-17]. Synagogy a modlitebny. Dostupné z WWW: .
227
Biskupské náměstí leží v blízkosti hradeb, bylo parkově upraveno, ale jedná se o náměstí starší a jeho vývoj s odstraňováním fortifikací nijak přímo nesouvisí. Podle dobových zobrazení zde byla počátkem 19. století jednoduchá mlatová plocha s rastrem z topolů; později byly topoly pokáceny a založena úprava podle ‚anglického‘ parku, s trávníkem, nepravidelnými cestami, lavičkami a převážně listnatými dřevinami. Ve 2. polovině 20. století byla dosazena řada (nevhodných) jehličnanů, okraje tvoří přerostlé keřové jalovce (Juniperus sabina L. , Juniperus sp.). Na samém okraji parkově upravené plochy roste pozoruhodný letitý exemplář bezu černého (Sambucus nigra L.) tvarovaný jako strom, dnes již několik metrů vysoký.
Václavské náměstí tvoří předprostor významným budovám Dómu, arcidiecézního muzea a přemyslovského sídla – románského knížecího hradu s gotickým ambitem.364 Malý park či spíše parkově upravená plocha se od 19. století nachází mezi budovou dómu a pozůstatkem středověké hradební zdi, jedné z nejstarších v Olomouci, ležící směrem k centru města. Hlavní hradební zeď (pozdější) je na opačné straně za hradem. Plocha je osazena nepravidelně, ve stylu 19. století, s několika klikatými cestičkami s motivem oválu, keři, trávníkem a lavičkami. V současnosti není přístupná, je za plotem a je plánována její nová úprava. Dominantními dřevinami jsou lípy (Tilia cordata Mill.) a břízy (Betula pendula Roth.). Také zde byly přibližně v 70. letech 20. století dosazovány jehličnaté dřeviny, které jsou již zčásti odstraněny. Dřeviny malého parku spolu s několika stromy na terénním vrcholu náměstí tvoří tradičně zelený rámec pro snímky budovy Dómu, jak je vidět na mnohých pohlednicích od 19. století po dnešek. Vzhledem k přítomnosti historicky významných a navštěvovaných budov by mohlo místo v budoucnu sloužit k odpočinku a krátkodobému pobytu.
364
KŠÍR, Olomoucké sady a parky,1973, s. 27.
228
6 VÝSLEDKY A DISKUZE II – VÍDEŇSKÉ PARKY 6.1 MĚSTSKÝ PARK – STADTPARK Doba vzniku: 1858-1873, 1906 Autoři: 19. století – Joseph Selleny (malíř), Rudolf Siebeck (zahradník) počátek 20. století – Fr. Ohmann a J. Hackhofer (architekti) 2. pol. 20. století – Hermann Czech (projektant mostu) Poloha: Parkring, Am Heumarkt, 3. okrsek Rozloha: 65 303 m²
6.1.1 Historický vývoj Park, založený blízko historického jádra na modelovaném terénu r. 1862, představuje první velký veřejný park Vídně zřízený od počátku za tímto účelem. Městský park byl založen na místě využívaném do té doby obyvateli města k procházkám – na území nezastavěného vodního koliště (Wasserglacis) a dvou bastionů. Pod Coburgským bastionem stávala budova, kde Zahradnická společnost pořádala různé akce. Park měl být mimo jiné náhradou tohoto oblíbeného a společensky využívaného místa.
Císař František Josef I. vydal v roce 1857 rozhodnutí zrušit hradební systém. Plán na rozšíření města byl schválen v roce 1859, a to především zásluhou tehdejšího vídeňského starosty Dr. Antona Zelinky. Dosáhl dokonce toho, že areál rušených hradeb byl císařem věnován jako dar městu Vídni s podmínkou, že na těchto místech bude na náklady obce co nejdříve založena veřejná okrasná zahrada, která nebude nikdy lidu odebrána.
V průběhu let 1858 až 1864 byly zbourány tři bastiony – Prašný, Coburgský a Vodního díla (Stubenbastei, Coburgbastei a Wasserkunstbastei). V následujícím období let 18641873 byla zastavěna přilehlá část okružní třídy (Parkring).
229
Město Vídeň vyzvalo k podání soutěžních návrhů pro parkovou úpravu budoucího Stadtparku Rudolfa Siebecka (zahradního architekta pocházejícího z Německa, autora mnoha knih), Lothara Abela, Rosenthalse Erbena a dvorního malíře Josepha Sellenyho. Městská rada vybrala v roce 1861 návrhy Sellenyho s podmínkou, že v nich může učinit změny. Zahradní ředitel Rudolf Siebeck, jemuž byly jako prvnímu roku 1861 svěřeny do péče veřejné parky Vídně, předložil plány, vycházející ze Sellenyho kreseb. Výjevy nebyly zcela reálné, proto musel Siebeck plány mírně upravit. Zachoval polohu jezírka, lázeňského domu a hlavních vstupů do parku.365 Zjednodušil cestní síť, vynechal některé navrhované prvky (skupiny smrků) a ubral na bohatosti výsadeb (bujná tropická podrostová společenstva pod stromy). Pod jeho vedením se začalo s parkovými úpravami. Roku 1862 město koupilo a do Městského parku zasadilo litinový pavilon z londýnské Světové výstavy v roce 1851.
Park byl založen na obou březích řeky Vídeňky (Wien nebo Wienfluss). Severní část parku (na levém břehu) byla otevřena 21. srpna 1862 za přítomnosti starosty A. Zelinky. Úpravy byly prováděny do roku 1872, kdy byly dokončeny výsadby stromových skupin, solitér, květinových koberců a založeny všechny trávníky. Dokončeny byly také práce na výstavbě Lázeňského domu (Kursalon) a okolních okrasných výsadeb. Na pravém břehu byl v následujícím roce (1863) zpřístupněn tzv. Dětský park, založený také podle plánů Rudolfa Siebecka. Oba břehy spojoval již od roku 1857 most Karolinenbrücke.
Návazně na zaklenutí řeky Vídeňky a zřízení stanice podzemní dráhy v Dětském parku roku 1899 podle plánů Otto Wagnera následovalo zřízení promenády v jejím otevřeném úseku, realizované podle návrhu architektů Friedricha Ohmanna a Josefa Hackhofera, s několika zjednodušeními. Slavnostní otevření proběhlo dne 15. listopadu 1906. Vznikla promenádní trasa na dvou úrovních. Jako základního materiálu pro úpravu povrchu bylo využito přírodního kamene - světlého vápence, nad zaklenutím je velký mírně opracovaný kamenný blok z šedé žuly. Z původně bohatého architektonického programu byla z ekonomických důvodů realizována pouze část, např. jen dva z plánovaných čtyř pavilonů. Upuštěno bylo od elegantního závěsného osvětlení, které by se jako girlanda vznášelo nad řekou a spojovalo její břehy. 365
HOLZNER, Wolfgang (ed.). Parks – Kunstwerke oder Naturräume? Zur ökologischen Bedeutung von Grünanlagen. Graz : Styria-Medienservice, Moser, 1994. 256 s. ISBN 3-7012-0018-1, s. 162.
230
Do blízkosti jezírka byl r. 1881 navržen a r. 1883 postaven objekt k měření meteorologických údajů – litonový meteorologický sloup (Wetterhäuschen – doslova ‚domek na počasí‘), nahrazený později užším a jednodušším sloupem a nakonec r. 1913 sloupem secesním, z bílého kamene, připomínající svým ztvárněním vznešený styl blízké secesní kolonády. Podoba všech tří sloupů je zachycena na historických snímcích.366 Na sloupu byly vždy z několika stran umístěny přístroje na měření teploty, tlaku a vlhkosti vzduchu.
K pozdějším úpravám patří most podle plánů Hermanna Czecha, který spojuje vnitřní město a 3. okrsek. Během 20. století byl nevhodnými úpravami narušen historický charakter parku jako umělecké památky. Podrobný koncept péče parku, respektující historická hlediska, byl vypracován v roce 1989 (autoři: Eva Berger a Ralph Gälzer).
6.1.2 Vývoj kompozice Městský park se rozkládá kolem řeky Vídeňky (Wienfluss) a obě jeho části jsou spojeny mosty a schodišti. Na pravém břehu zasahuje do kompozice stanice podzemní dráhy. Napojení na pavilóny Městské dráhy jsou příkladem secesního slohu v jeho čisté formě. Vstupy do parku ze třetího okrsku překonávají vyvýšený terén a vedou kolem soudobých ocelových konstrukcí sochaře Donalda Judda. Z Okružní třídy s řadami alejí lze dojít do parku stinnými cestami, ústícími do prosvětleného lučního prostoru se sochou skladatele Johanna Strausse.
Park byl postupně zakládán v duchu historismu a secese a představuje malebnou, promyšleně komponovanou „přírodní krajinu“ ve velkoměstě. Dochoval se plán malíře Sellenyho i zahradníka Siebecka367, kde v prvním plánu je více cest, hierarchizovaných na hlavní cesty a úzké pěšiny, kterých je velké množství, a cesty jsou vedeny křivolace, nepravidelně. Je zde vetší množství dřevin celkově, keře a stromy pokrývají více než dvě třetiny plochy parku. Nejsou uplatněny dlouhé průhledy. Na plánu Siebecka je Kursalon na stejném místě, ,v dálce proti němu v průhledu je navržen architektonický stavební prvek (později pomník A. Zelinky), cesty jsou méně hierarchizované (všechny přibližně stejně několik metrů široké) a dřevinná vegetace je soustředěna na okraj 366 367
Wien Museum (archiv), FA, M11, (sbírka) Stadtpark, IN 9 318, IN 240.702 a další. HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 93
231
plochy parku. Je také průhled mezi Kursalonem a jezírkem. Jsou zakresleny výsadby jehličnatých dřeviny (typu smrk), které jsou jednak koncentrovány do porostu při vnějším břehu jezírka, jednak jsou rozptýleny v malých skupinkách nebo jednotlivcích po ploše parku.
Charakteristickými prvky Seibeckova plánu a pozdější kompozice parku jsou tvary (cest a jimi vymezených prostorů, jezírek apod.) odvozené z geometrie – z kruhu, elipsy, paraboly, apod., je zřetelné jejich zakreslení člověkem. Tvary se objevují u odpočinkových místa s lavičkami nebo pavilony, v místech rozšíření cest nebo jejich křížení, kde bývají kruhové plochy s vodním prvkem. U dřevinné vegetace je zřetelný rozdíl mezi souvislým porostem (nebo zapojenou skupinou) a solitérami nebo menšími rozvolněnými skupinami, bez plynulých (nezařaditelných) přechodů. Výrazné jsou husté pásy dřevin po obvodu parku. Proti tomu je na návrhu malíře Sellenyho krajina s nepravidelností ve tvarech cest i vegetace, napodobující (zdánlivou) nahodilost přírody a důsledně se vyhýbající definovatelných geometrickým tvarům. Pravidelná kompozice je ponechána jen v okolí lázeňského domu. Tento návrh je působivý, ale jakoby se minul měřítkem – navržená míra složitosti terénu a sítě cest by byla realizovatelná na území několikrát větším než plocha řešeného parku, kde by pak mohla působit přirozeným dojmem. Dětský park368 byl od počátku plánován jako skromnější a jeho kompozice zůstala nezměněna do konce 19. století; podle zákresu Czullika (1891) sestával z travnatých ploch vymezených obloukovými cestami (opět geometricky vedenými); na okrajích ploch byly zapojené skupiny nebo pásy dřevin, dále od okraje menší rozvolněné skupiny a solitery. Jednu velkou zpevněnou plochu pokrýval rastr stromů vysazených ve velkých vzdálenostech – přibližně po 18 metrech. Ze zákresu Czullika není zřejmé, zda se zde nacházely herní prvky. Jednoduché dřevěné herní prvky jako houpačky nebo prolézačky jsou vidět na fotografii břehu řeky z konce 19. století (před zaklenutím).369 Přestože jsou na snímku obě strany řeky stejné, hustě porostlé vegetací, je zřejmé, že se jednalo o část dětského parku, protože v druhé reprezentativní části Stadtparku se 368
Park je někdy označován jako součást Městského parku, někdy je považován za samostaný; pro účely této práce je chápán jako součást Stadtparku. 369 Wien Museum (archiv), FA, M11, (sbírka) Stadtpark, IN 94 600/ 77 a, ‚Wien, Stadtpark im Hintergrund, (die) Stubenbrücke’. Aufg. 19. 5. 1897.
232
s takovými funkcemi nepočítalo. Na plánu je v druhé části parku vidět dosud udržovaný průhled mezi lázeňským domem a jezírkem a zaniká průhled k pomníku Zelinky (pokud byl vůbec zamýšlený). Je zde nová výsadba rastru stromů mezi salonem a řekou Vídeňkou, která dosud teče ve svém otevřeném korytě, a za salonem je celkově jiná úprava – místo plánovaného barokizujícího bazénu se střikem v prostoru vymezeném dvěma řadami dřevin, které by v oblouku obíhaly budovu, zde vznikla úprava ‚přírodní‘ kompozice podobná jiným částem parku – s křivkami cest a organickými útvary (ovály apod.), pojednanými trávníkem a dřevinami.
Realizace původního návrhu parku podle R. Siebecka byla završena v roce 1872. Byla dokončena výsadba všech dřevin a byly založeny trávníky vyzdobené kobercovými záhony. Byl zároveň dokončen Lázeňský dům. Siebeck uvedl v návrhu nákladů 7057 položek dřevin. Toto množství mělo podle jeho plánů a slov zajistit „nejlíbeznější a rozkošné scenérie.“370 Lothar Abel byl dodatečně požádán, aby navrhl úpravu okolí Lázeňského domu; okrasné záhony svého kolegy nazval ironicky ‚Siebeckovy koláče‘, aby upozornil na jejich přebujelost a neforemnost.
Klikatě vedené cesty poskytují procházejícímu návštěvníkovi různé prostorové dojmy. Zčásti kopírují zvlněné břehy jezera – rozsáhlé vodní nádrže se střikem a s ostrovem. V okolí nádrže žije mnoho vodních ptáků.
Část parku na pravém břehu, zahrnující především Dětský park a areál Mléčné haly, působí kompozičně samostatným dojmem. Dětské hřiště je na vyvýšeném místě. Zvláštní prostorový zážitek nabízí procházka po promenádě podél Vídeňského potoka, za mlhy působící až přízračným dojmem.
Nedochoval se kovový pavilon vyrobený ve slévárně Salm ve městě Blansko, který byl převezen z londýnské světové výstavy roku 1851 a byl r. 1862 umístěn na návrší nad východním břehem jezírka; od dob války je považován za zničený. V roce 1963 byl téměř zcela odstraněn masivní litinový plot, kterým byl park opatřen roku 1863.371
370 371
AUBÖCK, Maria; RULAND, Gisa, Grün in Wien; Falter Verlagsgesellschaft, Wien 1994, s. 77. BERGER, Eva, Historische Gärten Österreichs, Band 3, Böhlau Verlag, Wien 2004, s. 91.
233
Areál jihozápadně a severovýchodně navazující na Lázeňský dům byl opakovaně upravován. První plány zdejších kobercových trávníků pocházely od zahradního architekta Lothara Abela z r. 1881.
Secesní promenáda na březích řeky Vídeňky je velkolepým dílem počátku 20. století. Břehy řeky jsou ještě na plánu v knize Augusta Czullika (1890) zakresleny jako prosté svahy s luční vegetací a cestou na okraji. Promenáda F. Ohmanna a J. Hackhofera vytváří formální architektonické rámování prostoru kolem zde otevřeného vodního toku. V kompozici se zrcadlí více inspiračních zdrojů – převládající secese, vedle ní baroko a klasicismus (balustráda, nádoby na rostliny, motiv exedry, promenáda s nikami), možná také orientální vlivy (zastřešení pavilonů). Celek vytváří antikizující vznešenou až nadpozemskou atmosféru, podtrženou vzdušnou lehkostí stavby (v horní části) a světlým ušlechtilým kamenem jako stavebním materiálem.
Po každém břehu řeky je vedena jedna přímá promenádní trasa,
dvě úrovně tras
nad sebou se nachází mezi Johanngasse a malým mostem pro pěší Ungarbrücke a jsou propojeny schodišti. Součástí kamenných detailů je sochařská výzdoba stěn a z kamene jsou i dlouhé sedací lavice, vystupující ze stěny. Dolní promenáda a jí protilehlá promenáda u Dětského parku je směrem k řece ukončena umělecky zpracovaným kovovým zábradlím natřeným na světle zeleno, místy s popínavými rostlinami – psím vínem (Parthenocissus quinquefolia (L.) Planch. emend. Rehd.), jehož větvě visí dolů k řece; tato rostlina je též ve výklencích na modrozelené konstrukci. Mezi výklenky jsou polosloupy zakončené sochami s ženskými postavami symbolizujícími roční období, v antickém rouchu, ale se živou soudobou tváří, které jakoby spolu rozmlouvaly.
Na každém břehu pavilon, na něj navazuje řada sloupů spojených vodorovnými prvky, které spolu s vegetací – réva (Vitis sp. L.) a korunou platanu téměř vytváří dojem portiku. V horní části promenády je použit javor babyka tvarovaný do stěny. Na druhou stranu od pavilonů měla podle návrhu horní promenáda pokračovat balustrádovým zábradlím a velkými hranatými nádobami se stálezelenými stříhanými jehličnany (dnes s letničkami a tvarovanými zimostrázy). Dolní promenáda je rytmizovaná výklenky s rostlinami a většími nikami s modrými antikizujícími nádobami. Pod ní jsou dva kamenné bazény tvaru protáhlého půlkruhu, do kterého měly být dle návrhu vysázeny 234
vodní rostliny a ven do řeky vést vodní střiky nebo přepady vody (dnes nefunguje). Rostliny vybrané Ohmannem jsou charakteristické kontrastní podzimní barevností – červené psí víno s černými plody, žlutooranžové až červené listy révy, tmavozelené jehličnany a zelené zimostrázy. Realizovány nebyly dvě obří kamenné sochy slonů, které si měly chrlit vodu do řeky ve velkém oblouku.372
Mléčná hala (restaurace) nebo mléčnice – Milchtrinkhalle postavená 1902–3 na straně Dětského parku. Velkou otevřenou loggií přecházela do plochy se stoly a židličkami pro hosty po straně a byla propojena s promenádou. V zimě bylo možné projít schodištěm vedoucím k brance ve zdi dolů k řece, kde se bruslilo.373
V okolí restaurace byla
zpevněná plocha (písek, mlat) a do travnatých kruhů vysazeny stromy v rastru, a samotná budova byla přibližně do 3,5 m na fasádě opatřena konstrukcí pro popínavé dřeviny.
Vybetonování koryta Vídeňky je doloženo na fotografiích z počátku 20. století, dnes se uvažuje o renaturaci – měl by být odstraněn beton a navezen říční štěrk (podle plánů zpracovaných pro celý tok řeky ve městě).374
Později v 50. a 60. letech byl park dobově upraven. Změněno bylo okolí sochy Dunajské víly, původně malé dětské hřiště, které bylo nově rozděleno na geometricky tvarované záhony se zvýšenými obrubníky z betonových kulatých špalíků, opatřeno betonovou dlažbou z kruhových dílců a byly postaveny tři deštníkovité přístřešky. V 70. letech byly původně štěrkové cesty a zpevněné plochy v celém areálu parku rozšířeny a vyasfaltovány. Dno jezírka a k němu vedoucího potůčku, původně zřejmě jílové, bylo také upraveno s použitím betonu a asfaltu.
V kompozici rostlin dominují široké pásy keřů, skupiny stromů a rozlehlé louky. Okrasné rostliny byly vybrány s ohledem na celoroční efekt. Dřeviny, především keře, jsou nápadné květy, plody nebo kůrou. Dnes lze napodobit původní kompozici rostlinných skupin, chybí ovšem jemné detaily z doby vzniku parku. 372
HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 102. HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 103. 374 BERGER, Eva. (ústní sdělení; informace k dalším zamýšleným úpravám řeky Vídeňky), profesorka, Fakultät für Architektur und Raumplanung, Institut für Städtebau, Landschaftsarchitektur und Entwerfen,Technische Universität Wien; Karlsplatz 13, Wien; duben 2007. 373
235
6.1.3 Architektonické objekty a sochařská díla Lázeňský dům (Kursalon) byl postaven v letech 1865-67, plány zhotovil architekt Johann Garben. V domě byla zřízena hala pro popíjení lázeňské vody, kavárna a prostor pro společenské slavnosti. Před ním je hudební altán a do trávníku zasazené květinové hodiny.
Milchtrinkhalle byla postavena na druhém břehu řeky r. 1903. Jedná se o restaurační zařízení s nabídkou zaměřenou na mléko a mléčné výrobky (různé druhy sýrů). Po 2. světové válce byla hala přestavěna a z původní stavby se zachovala pouze kovová ozdoba na střeše. Je dodnes v provozu.
V areálu se nachází hlavní budova Úřadu městských zahrad (Stadtgartenamt), skleník tohoto úřadu, jedna správní budova a dětská školka na pravé straně řeky Vídeňky.
Sochařská díla jsou do parku umisťována od roku 1865 do dnešních dnů, a v parku tím vznikla rozsáhlá sbírka zahrnující sochy, plastiky, pomníky osobnostem a drobné stavby: -
pítko pro ptáky s tučňáky;
-
meteorologický sloup (Wetterhäuschen), původně z kovu, zřízen 1883, pak nahrazen sloupem jednodušším a v r. 1913 kamenným válcovitým objektem na nízkém podstavci se sochařsky zpracovaným ozdobným kamenným zábradlím (s květinovými motivy);
-
fontána Dunajská víla (Donauweibchen) – kamenná socha s pramínky vody, autor Hans Gasser, 1865, dnes kopie sochy zničené za války, pochází z r. 1948;
-
Franz Schubert, mramorový pomník skladateli, autoři Theophil Hansen, Carl Kundmann a Moritz von Schwind, 1872;
-
Dr. Anton Zelinka, bronzová busta starosty, autor Franz Pönninger, 1877;
-
Johann Strauss ml., mramorový pomník s později pozlacenou postavou, autor Edmund Hellmer; model byl vytvořen r. 1899, ale pro antisemitskou společenskou atmosféru do parku zasazen (a pozlacen) až r. 1921;
-
Emil Jakob Schindler, kamenný pomník, autor Edmund Hellmer, 1895;
-
Hans Makart, mramorový pomník, autoři Viktor Tilgner a Fritz Zerritsch, 1898;
236
-
Anton Bruckner, pomník z bronzu a mramoru, autor Fritz Zerritsch, 1899; pomník zasazen do parku r. 1987 na místo figurální skupiny poničené několikrát vandaly, a umístěné pak v zahradě paláce Burgoinpalais (Metternichgasse 8);
-
Robert Stolz, kamenný pomník, autor Rudolf Fried, 1980;
-
Franz Lehár, kamenný pomník, autor Franz Anton Coufal, 1981;
-
Osvobození pramene (Befreiung der Quelle), kamenná fontána, autoři Josef Heu a Josef Urban, 1903;
-
Remi van Haanen, bronzový pomník, Viktor Tilgner, 1901; odstraněn a roztaven za 2. světové války a později již neobnoven;
-
Friedrich Amerling, kamenný pomník, autor Johanes Benk, 1902;
-
Hans Canon, bronzový pomník, autor Rudolf Weyr, 1905.375
6.1.4 Vegetační prvky Siebeck zamýšlel druhově pestrou a celoročně zajímavou výsadbu okrasných rostlin, které bylo skutečně dosaženo, a park se stal dendrologicky cenným. Mnohé z dřevin původní výsadby byly bohužel zničeny za 2. světové války při bombardování. Od roku 1941 jsou některé stromy označovány jako chráněná přírodní památka (Naturdenkmal). Obvykle se jedná o nejstarší jedince, esteticky hodnotné. Je zde řada dalších dřeviny z 19. a začátku 20. století, které se také vyznačují větší výčetní tloušťkou kmene. Podle inventarizace z roku 1987, uvedené v Plánu péče o Městský park (BERGER, 1989, příloha a str. 23-55) byly r. 2006 podle výčetní tloušťky vyhledány potenciálně nejstarší dřeviny, změřen jejich aktuální obvod kmene (ve výši 130cm) a z něj určena přibližná výčetní tloušťka. Kromě nich byly zaznamenány (a změřeny) další druhově zajímavé a méně obvyklé dřeviny z pozdější výsadby.
Za nejstarší a nejcennější lze považovat taxony označené v Plánu péče (1989) jako Naturdenkmal (u jedinců identifikovaných na plánu je uvedeno jejich místo): -
jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba L.), obvod kmene 250 cm, VT 80 cm; u keřů na severozápadním okraji parku, (chráněný strom v plánu parku v příloze strom č. 14);
375
BERGER, Eva, Historische Gärten Österreichs, Band 3, Böhlau Verlag, Wien 2004, s. 90.
237
-
jerlín japonský (Sophora japonica L.), obvod 396 cm, VT 117 cm; u Straussova pomníku (v plánu parku v příloze strom č. 22);
-
dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos L.), nelokalizován;
-
pyramidální topol černý (Populus nigra L. ’Italica’), pravděpodobně severně od jezírka;
-
lapina jasnolistá (Pterocarya fraxinifolia (Lam.) Spach), pravděpodobně vícekmenný exemplář u správní budovy ;
-
platan západní (Platanus occidentalis L.), řada letitých jedinců (v plánu parku pravděpodobně strom č. 18 s VT 127 cm);
-
lípa srdčitá (Tilia cordata Mill.), 7 kmenů, (v příloze strom č. 17).
Dalšími cennými taxony dřevin jsou: -
ořešák černý (Juglans nigra L.), obvod cca 300 cm, VT 96 cm; u sochy Dunajské víly;
-
trnovník akát (Robinia pseudoacacia L.), obvod 232 cm, VT 73 cm; u sochy Dunajské víly;
-
jírovec maďal (Aesculus hippocastanum L.), obvod 204 cm, VT 65 cm; u Lázeňského domu;
-
svitel latnatý (Koelreuteria paniculata Laxm.), obvod 130 cm, VT 41 cm; u Lázeňského domu;
-
javor dlanitý (Acer palmatum Thunb. ‚Dissectum‘ (Thunberg 1784)), obvod 24 cm, VT 8 cm; výška 175 cm, mezi nábřežím a sochou Dunajské víly;
-
javor klen (Acer pseudoplatanus L.), obvod 210 cm, VT 67 cm; u prostředního mostu;
-
břestovec západní (Celtis occidentalis L.), obvod 287 cm, VT 91 cm; u šikmého mostu;
-
dub velkoplodý (Quercus macrocarpa Michx.), u jezírka, obvod 285 cm; VT 91 cm;
-
topol černý (Populus nigra L.), u jezírka;
-
lípa srdčitá (Tilia cordata Mill.), obvod 278 cm, VT 89 cm, u pítka s tučňáky;
-
cedr atlaský (Cedrus atlantica (Endl.) Manetti), u správní budovy parku;
-
paulovnie plstnatá (Paulownia tomentosa (Thunb.) Steud.), obvod cca 270 cm, VT 86 cm, v keřovém porostu mezi centrálním trávníkem a správní budovou;
238
-
habrovec habrolistý (Ostrya carpinifolia Scop.), obvod 196 cm, VT 63 cm, na okraji centrálního trávníku;
-
převislý morušovník černý (Morus nigra L. ’Pendula’);
-
borovice (Pinus wallichiana A. B. Jacks (syn. P. griffithii M’Clelland));
-
javor (Acer opalus Mill.);
-
bruzonécie (Broussonetia papyrifera (L.) L’Hér.), obvod 136 cm, VT 43 cm, u jezírka;
-
vrba bílá (Salix alba L. ’Tristis’), u jezírka;
-
sekvojovec obrovský (Sequoiadendron gigantem (Lindl.) Buchh.), tři exempláře, největší (nejširší kmen) s obvodem 219 cm, VT 70 cm, u jezírka;
-
líska turecká (Corylus colurna L.), u šikmého mostu;
-
liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera L.);
-
slivoň – myrobalán třešňový (Prunus cerasifera Ehrh. ’Nigra’)
-
dub letní (Quercus robur L.), 297 cm, VT 95 cm; u šikmého mostu;
-
paulovnie (Paulownia tomentosa (Thunb.) Steud.), 209 cm, VT 67 cm, u šikmého mostu;
-
tmavolistý buk lesní (Fagus sylvatica f. atropurpurea Kirchn.), 342 cm, VT 109 cm; velký exemplář u cesty kolem jezírka;
-
borovice himalájská (Pinus wallichiana A. B. Jacks);
-
metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides Hu et Cheng);
-
javor stříbrný (Acer saccharinum L.), u jezírka;
-
dub červený (Quercus rubra L.), u pobytové louky;
-
javor mléč (Acer platanoides L.), 302 cm, VT 96 cm; u pobytové louky.
Mezi keři dominují po obvodu parku šeříky (Syringa vulgaris L.), kaliny (Viburnum rhytidophyllum Hemsl.), keřové kultivary tisů (Taxus x media Rehd.), tavolníky (Spirea sp. L.), zimolezy (Lonicera L.), trojpuky (Deutzia Thunb.), ptačí zoby (Ligustrum L.) a vavřínovce (Prunus laurocerasus L.). (Mahonia bealei (Fort.) Carr.),
Zastoupeny jsou dále taxony jako mahónie
komule (Buddleia Davidi Franch., B. alternifolia
Maxim.), hlavotis (Cephalotaxus fortunei Hook.) nebo keřové magnólie (Magnolia stellata S. et Z.).
Přenosné rostliny jsou soustředěny u Lázeňského domu, u nábřeží a u dalších architektonických prvků. Jsou mezi nimi zastoupeny nejvíce následující druhy: 239
-
datlovník (Phoenix canariensis Hort. ex Chabaud) – v ornamentálních letničkových výsadbách;
-
žumara (Trachycarpus fortunei Hook.) – u lázeňského dom;u
-
oleandry (Nerium oleander L.);
-
muškáty (Pelargonium zonale (L.) L’Hér. ex Ait.).
6.1.5 Společenské vyžití parku První velký
veřejný park města Vídně musel převzít všechny funkce tehdejších
rekreačních oblastí na vodním kolišti. Koliště bylo již před založením parku osazeno alejemi. Byly zde louky, vyhlídková místa a cesty, nabízející příležitost k promenádám, a téměř neregulovaný to řeky Wien. Návštěvníci se mohli občerstvit u stánku s kávou, u pramene minerální vody s kiosky a v prostorách kavárny. Siebeck a Selleny přenesli tyto funkce na park jako místo odpočinku, nacházející se uvnitř města, na park založený v krajinářském duchu. Tento parkový typ se stal závazným vzorem dalších městských parků Vídně 2. poloviny 19. století.376
Návštěvníci a turisté se nejčastěji zdržují v blízkosti Straussova pomníku a Lázeňského domu, a dále kolem vodní nádrže. Dnes je na Městský park mimo jiné pohlíženo jako na spojnici mezi městským centrem a třetím okrskem Vídně. Vedou k němu pěší cesty z okolních čtvrtí. Park je pečlivě udržovaný. Představuje celoročně působivý a vyhledávaný odpočinkový prostor.
Koncem 20. století bylo na přání návštěvníků do parku dodáno velké množstvím laviček. Jejich souvislé řady působí zároveň jako zábrana vstupu na trávník (původní nízký železný plůtek je zachován před Lázeňským domem). Jedna z travnatých ploch ve východní části parku byla vymezena pro návštěvníky jako pobytová louka.
376
AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 77.
240
6.2 LIDOVÁ ZAHRADA – VOLKSGARTEN Doba vzniku: 1819-1824 (založení zahrady), 1857-84 (rozšíření), 1898-1907 (úprava zahrady císařovny Elisabeth) Autoři: Ludwig von Remy (založení), Friedrich Ohmann a sochař Hans Bitterlich (secesní zahrada), Poloha: Dr.-Karl-Renner-Ring, 1. okrsek Rozloha: 49 353 m²
6.2.1 Historický vývoj Se stržením části hradeb na začátku 19. století souvisel vznik několika zahrad v okolí – Vnější hradní náměstí (Burgplatz), Císařská zahrada (Kaisergarten; dnes je součástí zahrady Hradu), a Lidová zahrada na místě Hradního bastionu (Burgbastei), který zbořili Francouzi v letech 1816 a 1819. Stavební úpravou všech tří částí byl pověřen Ludwig von Remy, který se právě u Lidové zahrady výrazně podílel na její zahradněarchitektonické podobě. Zahrada byla založena v roce 1819, v základní podobě hotova v roce 1824 a pak několikrát upravována až do roku 1907, do doby secese.
Jádrem dnešní úpravy je zahrada, která byla zakládána v letech 1819-1823. Tato zahrada byla zřízena pro obyvatele města státem, představovaným tehdy císaři Františkem I. a Františkem Josefem I. Znamenalo to změnu dosavadního způsobu myšlení zdejšího panstva, pro které nebylo zvykem zakládat zahrady pro „prostý lid“.
Zahrada byla založena mezi bastionem (Löwelbastei) na jedné straně, kde dříve bývala ‚Zahrada Ráje‘ – ‚Paradeisgartl‘, a náměstím před Novým Hradem na druhé straně. Zahrada navazovala na stávající městské opevnění a obyvatelé Vídně ji mohli vidět shora, když se procházeli na hradbách. Propojením k Paradeisgartl byl trojúhelníkový prostor vybíhající ze zahrady do špičky. V době rušení hradeb byla zbořena také bašta Löwelbastei, se kterou zmizela také Paradeisgartl.
Lidová zahrada byla po roce letech 1857 rozšířena směrem k Okružní třídě, v návaznosti na svou hlavní část rovněž ve formálním stylu. Úpravy řídil již Franz
241
Antoin mladší, který řady pyramidálních topolů byly nahradil tvarovanými jírovci, javory a lipami a tyto druhy vysadit také v nové části. V letech 1883-84 byl park rozšířen směrem k ulici Löwelstrasse, tj. směrem k centru města, kde tentýž zahradník založil formální zahradu, po roce 1898 přetvářenou na zahradu císařovny Alžběty.
Pomník císařovny byl postaven na počátku 20. století jako reakce na její náhlý odchod ze světa 10. září 1898. Komise hledala pro něj hledala vhodné místo; nakonec sám císař František Josef I. zvolil umístění na okraji Lidové zahrady. Byla vypsána soutěž, kde první místo nebylo uděleno a druhé získal sochař Hans Bitterlich. Při dalším postupu a realizaci spolupracoval s architektem Friedrichem Ohmannem, který navrhl novou úpravu celé zahrady. Kompozičně samostatná zahrada vznikla podle plánů architektů Ohmanna a Hackenhofera v čistém secesním slohu. Jejím těžištěm je pomník císařovny Alžběty (Kaiserin-Elisabeth-Denkmal), postavený v letech 1898 – 1907. V téže době byla zahrada opatřena ozdobným litinovým plotem.
Budova vodního vedení neboli osmiboký vodní rezervoár (Wasserleitungsgebäude Wasserreservoir) byla v roce 1924 nejdříve přestavěna na mléčnou halu (nebo restauraci, dvoranu) – Milchtrinkhalle, a později byla upravena jako mléčnice (nebo mléčný hospodářský dvůr) – Meierei.
6.2.2 Kompozice V době vzniku zahrady převládal vliv anglického krajinářského slohu s volnou kompozicí a zvlněnými cestami. Remy však zvolil přísně geometrickou kompozici, jako výraz řádu daného státem. „Anglické parky se zřetelem na velké množství lidu, které se v nich může nacházet, slouží výslovně a nanejvýš k nemravnostem a nepřístojnostem, a byly jako nepoužitelné odmítnuty; tato zahrada však vyniká pěknými stromovými seskupeními lip, topolů, javorů mléčných a jilmů“ (Franz Heinrich Böckl)377. Pravidelné uspořádání veřejné zahrady vycházelo z díla zahradního teoretika Christiana Cajuse Laurenze Hirschfelda.
377
AUBÖCK, Maria, RULAND, Gisa, Grün in Wien, 1994, s. 80.
242
Předným uspořádáním Lidové zahrady byly sledovány ještě vyšší cíle, než jen pořádek a dohled nad občany. Byla vytvořena na antických principech, původně jako pravidelný (rastrový) topolový háj, kde pyramidální topoly (Populus nigra L. ’Italica’) nahrazovaly středomořské cypřiše.
Jedním z center kompozice se stal (nezbytný) antikizující Theseův chrám; jeho autor architekt Pietro Nobile navrhl také bránu Hrdinů – Heldenthor a dvě velké kavárny, které měla v pronájmu rodina Corti – Cortisches Caffeehaus (nebo Kaffeehaus).
V prvním plánu Lidové zahrady od Rémyho se dosud v detailu objevovaly klikatící se cesty stylu anglo-chinois, ale základní koncept byl geometrický, s přímými liniemi. Konečný plán zahrady, podle kterého probíhala od roku 1819 její realizace, zahrnuje velkou půlkruhovou plochu s bazénem postaveným podle nákresu architekta a vládního rady von Kierschnera.378 Od ní se rozbíhaly paprsky topolových alejí, později nahrazených javory a dalšími druhy stromů.
Koncept lidové zahrady byl součástí jednoho celku, zahrnujícího také Hradní náměstí (náměstí Hrdinů) a Císařskou zahradou (Kaisergarten). Na místě dnešního náměstí Hrdinů a císařského Dvorního hradu (Hofburg) bylo rozlehlé zdobné náměstí (Schmuckplatz), zvané Vnější hradní náměstí. Bylo geometricky členěno cestami, mezi nimi byly travnaté plochy s květinovými záhony a dřevinným lemem. Obě zahrady a náměstí představovaly na sebe navazující prostory, které měly přispívat ke ‚zkrášlení‘ hradebních ploch. Podobnou funkci měly v době osvícenství Josefa II. místa nad hradbami, zkrášlená pravidelně vysazenými stromy, mezi která patřil ‚zelený most‘ – Grünes Brückel nebo Ochsenmühle.379
Kompozice tří celků odrážela hledání ‚národního slohu‘, který by byl mezi francouzskou přísně geometrickou klasicistní zahradou a volným anglickým krajinářským (městským) parkem, formulovaný např. v díle Wilhelma Beyera ‚Nová múza nebo národní zahrada‘ (‚Die neue Muse oder der Nationalgarten‘, 1784), kde
378 379
Volksgarten. Text a rytina, rok 1886; WM, archiv FA, 1. Volksgarten 88/A, IN 79000/890. HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 41-43.
243
národní sloh Rakouska měl představovat střední cestou. Za císaře Františka I. hrály roli také obavy z šíření francouzského revolučního dění.380
Zahrada císařovny Elisabeth je architektonická a formální, je upravena ve stylu secese. Původní zahrada stejného (podélného) tvaru byla také formální a souměrná podle podílné osy a tří příčnách os, založená na geometrických tvarech – obdélník, kruh, osmiúhelník. Části byly kompozičně vyvážené a rovnocenné. Secesní zahrada Ohmanna je naproti tomu prostorově gradována od vstupu od Hradu přes dlouhý úzký prostor tvarované aleje, širší snížený travnatý parter po vyvýšený parter, kde kompozice vrcholí exedrou s pomníkem císařovny. Dílo vychází z podobného kompozičního principu jako pomník Grillparzera. Celá dlouhá zahrada je osově symetricky uspořádána; v půdoryse je patrné uplatnění zlatého řezu (ve zkracujících se délkách částí zahrady). V modelaci terénu, tvarování rostlin a některých architektonických detailech (treláže na rostliny) je zřetelná inspirace francouzskou barokně-klasicistní zahradou, prolínající se zde se secesním dekorem na světlých kamenných prvcích. Před pomníkem je bazén a dvě postranní svislé fontány. Zahrada je od ostatních částí Lidové zahrady oddělena tisovými stěnami.
Původní návrh Ohmanna z r. 1905 byl barevně střídmý a zahrnoval jen sochařská díla a architektonické prvky (ze světle šedého mramoru a světlého vápence), bazény, dřeviny a trávník. Mezi dřevinami převažují alejové stromy a jako opus topiarium jsou v návrhu uplatněny nízké plůtky a stříhané v půdoryse kruhové útvary z dřevin, opakující se v pravidelných intervalech. Na jejich místech dnes rostou zeravy mírně tvarované do (kompaktnějšího) kuželovitého tvaru; zeravy jsou ošem doloženy na fotodokumentaci z doby kolem r. 1910381 a jedná se proto zřejmě o původní (zamýšlený) druh nebo alespoň rod. Okraje zahrady tvoří tisové stěny a vysoké mřížové konstrukce pro popínavé rostliny – přísavník a břečťan. Konstrukce bylo dřevěné, později z ekonomických důvodů nahrazené kovovými. K mřížová je zarovnána zelená stěna za tvarovaného javoru babyky. Dřeviny byly vybrány tak, aby bylo na podzim a v zimě docíleno výrazného kontrastu v barvě a textuře listí a větví. Podle záměru Ohmanna má
380
HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 44. Fotografie Elisabethgarten, kolem r. 1910; WM, FA,Volksgarten, IN 44.340 (2), přefoceno r. 1923 ze starší fotografie. 381
244
vyvolávat dojem posvátného háje.
382
Výsledkem je skutečně klidná, vznešená,
chrámová a tajemná atmosféra zahrady jako místa, ke kterému vede dlouhá cesta; do závěrečné části se vstupuje branou naznačenou vysokými sloupy zakončenými kamennými vázami a kde vodní nádrž vzbuzuje asociace posvátného jezírka s pramenem, nad nímž bdí starověké božstvo.
Zahrada císařovny Elisabeth byla později dotvořena v dolní části ornamentálními květinovými záhony, kteé založil zahradník Josef Vesely, navazující na záměr Ohmanna. Nejzajímavější části zahrady – okolí pomníku císařovny Elisabeth a květinové partery –
jsou dnes pro návštěvníky nepřístupné a oddělené kovovým
řetězem.
6.2.3 Architektonické objekty a sochařská výzdoba Dominantním stavebním prvkem zahrady je Chrám Thesea (architekt Peter von Nobile), stavěný v letech 1819-23. Jedná se o jako neoklasicistní stavbu inspirovanou chrámem Theseion v Athénách.383 Chrám byl zamýšlen původně pro umístění antických vykopávek v suterénu (byly zde sarkofágy a urny), pak pro sochy ze souboru Theseus vítězí nad Mínotaurem, které zhotovil sochař Antonio Canova v letech 1805-1819, vycházející z antických originálů. Sochy, původně zamýšlené pro Napoleona, získal císař František Josef I.
Stavba byla původně obklopena čtyřmi pravidelnými řadami pyramidálních topolů. Podzemní hala sloužila jako výstavní prostor pro antické sochy. Po otevření Muzea dějin umění (Kunsthistorisches Museum) na Okružní třídě byly sochy přeneseny tam. Mohutná socha Thesea, jedno z velkých děl klasicistního sochařství, zdobí od roku 1890 hlavní schodiště muzea. Dnes jsou v chrámu pořádány výstavy a stavba je oblíbeným místem setkávání.
Půlkruhovitá zpevněná (původně mlatová, dnes asfaltová) plocha s hvězdovitě vybíhajícími cestami s alejemi je akcentována kruhovou fontánou (arch. Kierschner).
382 383
HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 99-100. BERGER, Eva, Historische Gärten Österreichs, Band 3, Böhlau Verlag, Wien 2004, s. 92.
245
Budova klasicistní kavárny na jihovýchodním konci – Cortisches Kaffeehaus, nebo též ‚Garten Salon‘ (arch. Peter von Nobile) byla postavena v letech 1820-23 na půlkruhovém půdoryse, kde oblouku, připomínajícím kolonádu, je 26 dórských sloupů. Kavárna byla za druhé světové války značně poškozena a v roce 1947 byla r. 1958 obnovena ve stylu 50. let (prof. Oswald Haerdtl). Dnes je zde přes den nabízeno občerstvení a večer se konají taneční zábavy.
První (původní) kavárenská budova (Cortisches Kaffeehaus) stávala na místě Rajské zahrady (Paradaisgartel) na bastionu Löwelbastei384 v severní části Lidové zahrady. Obě kavárny tvořily nárožní zahrady. Budova kavárna byla ovlivněná klasicismem a v hlavních funkcích a členění prostorů podobná; podle soudobého popisu byl na úrovni země sál, osvětlený 14-ti ‚argandovými‘ (olejovými) lampami. Vpravo od sálu byl pult (Crendenz) s cukrářskými výrobky, zmrzlinou a různými studenými a teplými nápoji, vlevo byla nabízena minerální voda různých druhů. V prvním patře byla místnost s billiardem a dvě vedlejší místnosti. Z terasy byl působivý výhled na Leopoldberg, Kahlenberg a další okolní krajinu. Kavárna a Rajská zahrada byly odstraněny roku 1859, když byl při výstavbě Ringstrasse odstraněn bastion Löwelbastei.
Tři části – Lidová zahrada, Vnější hradní náměstí (pozdější náměstí Hrdinů) a Císařská zahrada (Kaisergarten, později zahrada Hradu – Burggarten) byly odděleny zdí. Podél ni ale vedly oboustranné rampy, které umožňovaly dostat se do místa nadhledu nad zahradou. Nobileho brána byla integrována také do jedné ze zdí městské hradby.
Ve 2. polovině 19. století a ve 20. století byla v parku zřízena řada pomníků:
-
velká fontána v dnešním rozáriu, autor Anton Fernkorn, 1866;
-
kruhová fontána se střikem podle návrhu arch. Kierchnera, později se sochařským motivem ‚Faun a Nymfa‘, autor Viktor Tilgner, 1880, v půlkruhovém prostoru ve vstupní části od nového křídla Hradu;
-
pomník – Franz Grillparzer, autor Carl Kundmann, 1889; oblouková zeď s reliéfy je dílem architekta Carla Hasenauera; pomník odhalen 23. května 1889;385
385
HAJÓS, G., Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 92.
246
-
‚Vítěz‘ – bronzová socha mladého atleta, autor Josef Müllner, 1922, před chrámem Thesea;
-
pomník – Kancléř Julius Raab, autor Tony Schneider-Manzell; ve vnějším plotě proti parlamentu;
-
mramorový Pomník císařovny Elisabeth, znázorněné v neurčitém věku, autor Hans Bitterlich, 1905-1907.
6.2.4 Vegetační prvky V západní části zahrady, rámované řadami lip a jírovců, je rozsáhlá sbírka růží. Keře růží byly v zahradě již dříve, ale největší část sbírky a soudobá úprava a výsadby pocházejí z 2. poloviny 20. století. Sbírka dnes zahrnuje přes 4000 kusů keřových, pnoucích a parkových růží a 800 růží s vysokým kmínkem. Jednotlivé kultivary jsou označeny cedulkami s názvy. Růže v centrální části (čajohybridy a floribundy) jsou pěstovány v černém úhoru na záhonech lemovaných zimostrázem. Růže na kmíncích a pnoucí růže rostou na trávníku podél cest, vně centrální plochy. Na zimu jsou některé růže (na kmíncích) obalovány jutovými textiliemi. Rozárium je chráněnou přírodní památkou (Naturdenkmal).386 Výsadby velkých keřových růží jsou u plotu směrem k náměstí Hrdinů (Heldenplatz), kde byly některé exempláře zaslány jako dar z okolních zemí; jeden z keřů pochází z Českých zemí.
Javory a další alejové stromy ve vstupní části jsou výrazně upravovány řezem. Tvarované dřeviny pokračují v secesní zahradě tujemi, nahrazujícími jiný (původní, ale zatím nedoložený) taxon. V secesní zahradě jsou ve větší míře uplatněny pnoucí a vodní rostliny.
Kompozičně výraznou dřevinou zahrady a zároveň chráněnou přírodní památkou je volně rostoucí rozložitý platan, nacházející se na okraji rozária. Staré dřeviny zahrnují platany (Platanus x acerifolia (Ait.) Willd.), jerlín japonský (Sophora japonica L.), sloupovité duby letní (Quercus robur L. ’Fastigiata’), ořešák černý (Juglans nigra L.), jírovce (Aesculus parviflora Walt., A. hippocastanum L.), javory babyka, mléč a klen 386
AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 81.
247
(Acer campestre L., A. platanoides L., A. pseudoplatanus L.) , lípy (Tilia sp.), buky (Fagus sp.), tisy (Taxus sp.) a další rody a druhy.
6.2.5 Společenské využití parku Lidová zahrada představuje jeden z typů veřejných parků, zřízených k promenádám v přehledném prostoru. Jednalo se o zahradu, která byla založena společně s Císařskou zahradou (Kaisergarten) z iniciativy císaře, určenou ovšem lidu, a znamenala rozšíření pobytového prostoru hradeb. Měšťané různých vrstev se v zahradě mohli setkávat, občerstvit se ve dvoře s mléčným hospodářstvím a podívat na zdejší malé hnědé koně, posedět v Rozáriu nebo u Chrámu Thesea a pozorovat kolemjdoucí.387
V zahradě byly nejpozději od 80. let 19. století pořádány koncerty, kde hrála ‚kapela Strauss‘ (Kapelle Strauss) nebo některá z vojenských kapel, za velkého zájmu návštěvníků.
Koncerty
Vídeňského
mužského
pěveckého
spolku
(Wiener
Männergesangverein) se konaly na zahradě restaurace (kavárny) a také byly hojně navštěvovány.388
Lidová zahrada sloužila nejen k relaxaci ve volném čase a rozptýlení, ale i k vzdělávání či výchově měšťanů, k podpoře zdraví a k pozorování okolní krajiny. Tyto funkce byly zohledněny také v anglickém městském parku. Lidová zahrada a zahrada Hradu představovala ve Vídni protiklad neuspořádaného prostředí Glacis a byla vyhledávána spíše středními a vyššími vrstvami měšťanů, jako jeviště ‚elegantního světa‘.389
Dnes v zahradě na lavičkách kolem rozária odpočívají starší dámy a turisté, hrají si tu děti a scházejí se mladí lidé, kteří se často rozloží na trávníku a provozují hudbu. Mnozí návštěvnící si přicházejí prohlédnout kvetoucí růže. Theseův chrám je uzavřen, jeho okolí je využíváno jako klidné a stinné místo k odpočinku. Odlehlejší zahrada císařovny Elisabeth bývá pomíjena; není z hlavní části parku vidět, zřejmě v ní není počítáno s dlouhodobým pobytem (chybí mobiliář) a tato zahrada tak zůstává vyhrazena lidem, kteří hledají ústraní a úplný klid. 387
AUBÖCK, M., RULAND, G., Grün in Wien, 1994, s. 81. Volksgarten. Text a rytina, rok 1886; WM, archiv FA, 1. Volksgarten 88/A, IN 79000/890. 389 HAJÓS, Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918, 2007, s. 45. 388
248
7 ZÁVĚR 7.1 NĚKOLIK POZNÁMEK K PRAMENŮM Mezi původními zdroji poznání vývoje a podoby olomouckých parků jsou zastoupeny dokumenty získané v Olomouci i ve Vídni; hlavními zdrojovými institucemi jsou Státní okresní archiv Opava pobočka Olomouc (SOKA, AMO), Vlastivědné muzeum v Olomouci (VMO), jeho fotoarchiv a sbírka ‚Olomuciana‘, archiv Vědecké knihovny v Olomouci (VKOL) a Rakouský státní archiv ve Vídni, pobočka Válečný archiv (ÖSTA, KA). Poslední jmenovaný byl zdrojem většiny map a plánů také pro Vídeň. V případech obou měst se sice jednalo o plány celého tehdejšího města, někdy s předměstími, ale díky velkému formátu, podrobnému měřítku a detailnímu zakreslení z nich bylo možné dobře vyčíst podobu zahrad a parků. Zvláště pro Olomouc byla ve Válečném archivu dohledána cenná znázornění promenádních alejí a parků v jejich raném vývoji. Obtížnější bylo někdy časové zařazení mapy a na ní znázorněných skutečností, kdy jedna mapa mohla zachycovat delší období včetně dokreslovaných prvků, v rozsahu až desítek let. Inventáře (archivní pomůcky – Behelf) jsou v této instituci jednak formou lístkové kartotéky přepsané na stroji a jednak formou kopií původních dobových zápisů, psaných ručně kurentem, u kterých je vyhledávání konkrétních map někdy časově náročnější. Není dovoleno fotografovat; kopie map je možné objednat v různých formách, např. jako digitální kopie (pouze 1:1), tedy ve vysokém rozlišení.
Další grafické podklady byly pro olomoucké parky získány nejvíce ve sbírkách SOKA, kde se dochovaly některé plány doby založení parků, a VMO, kde je možné nalézt řadu dobových pohlednic. Grafické podklady (perspektivní pohledy) zahrad a parků Vídně byly získány většinou z archivu Vídeňského muzea na Karlově náměstí – Wien-Museum Karlsplatz (WM). V menší míře byly dohledány v galerii a muzeu Albertina (kde byla do dubna 2010 nepřístupná badatelna). Archiv Rakouské národní knihovny (ÖNB), umístěný v Novém hradu, je velmi bohatý, dokumenty jsou však hůře dostupné (objednává se omezené množství dokumentů k prohlédnutí, fotografie jsou často ve formě v negativů malých rozměrů na filmovém pásu, platí zákaz fotografování, je možné pouze objednání kopií pořízených touto institucí). Snímky se obsahově zčásti
249
kryly se snímky z archivu WM (Wien-Museum Karlsplatz), které byly upřednostněny pro snazší dostupnost i rychlost vyhledávání a možnost fotografování, stejně jako se snímky uložené v SGA (Stadtgartenamt), kde však jsou podmínky pro pořizování kopií omezené; nejedená se o standardní archiv s pevně stanovanými pravidly. Pro přílohy této práce jsou ze stovek snímků vybrány ty nejdůležitější nebo dosud nezveřejněné.
7.2 HISTORICKÝ VÝVOJ A KOMPOZICE ZAHRAD A PARKŮ Historický vývoj parku je ve výsledcích pojednán jako sled jednotlivých úprav, které zároveň znamenají vývoj kompozice; tato témata se překrývají. Na základě zkoumaných zahrad a parků lze odvodit základní vývojová období podle typických kompozičních prvků – ztvárnění celku včetně terénu a cest, použití konkrétních druhů rostlin a architektonických prvků a společenského využití parku. Zároveň lze rozlišit zahrady a parky podle míry přítomnosti hradebních prvků a jejich pozůstatků.
Na základě zkoumaných objektů v Olomouci a Vídni je možné vymezit následující vývojové typy, které odráží obecně platné tendence na daném území. Jak bylo předpokládáno, byl vývoj v uvedených městech porovnatelný jak v základních časových fázích, tak v odpovídajících kompozičních formách, které je možné přibližně vymezit následovně:
1. Promenády a zahrady konce 18. století a začátku 19. století do konce 20. let 19. století
Jedním z předchůdců promenádních alejí v místě hradebního okruhu byly ve Vídni cesty na vrcholu hradebních valů; tyto promenády jsou známy také z německých měst. V Olomouci jako hraniční pevnosti nebyla tato skutečnost předpokládána, ani zatím nebyly objeveny dokumenty, které by něco takového dokládaly. Pokud by bylo možné na hradby v době konce 18. století a po r. 1800 vystoupit, připadal by v úvahu prostor mezi Františkovým stromořadím a Měšťanskou střelnicí jako prvního místa procházek měšťanů v těsné blízkosti hradeb. Ve Vídni bylo možné jít po cestě mírně kryté za nejvyšším místem valu a obejít tak celé město; zde vznikaly první liniové a
250
rastrové výsadby stromů na bastionech, zvané Rajská zahrádka. Jak bylo po počátečních nejasnostech s lokalizací zahrady zvané Paradeisgartl zjištěno, nejednalo se o jedinou zahradu, ale o více zahrad či úprav nesoucích tento nebo podobný název (Paradiesgärtchen); matoucí byla také skutečnost, že se název nevyskytuje na plánech města u konkrétních hradebních výsadeb. Jedna z Rajských zahrádek se nacházela severně od Lidové zahrady a je nejznámější. Byla uvozena první kavárnou Corti. Jiné byly nejspíše na některých dalších bastionech; přesnější lokalizace zůstává jednou z otázek pro další bádání. Kompozice zahrádek byla obvykle prostá: stromy v rastru, habituálně úzkokorunné topoly nebo malé stromy s kulatou či oválnou korunou, případně dřeviny v nádobě. Inventář zahrnoval jednotlivé lavičky nebo lavice do čtverce nebo kruhu, obíhající jeden až čtyři menší stromy. V zahradě Paradeisgartl (u Lidové zahrady, v příloze obr. II.11, II.12) byl vzdušný altán nesený dvěma řadami sloupů, připomínající svým stylem loggie renesančních vil. Další pozoruhodnou stavbou, nalezenou dosud pouze na jediné dobové rytině, je altán v čínském stylu, s motivy draků na zvlněné pruhované střeše a se zvonečky na jejím vrcholu, nacházející se v blízkosti promenádní cesty u Hradního bastionu (Burgbastei, obr. II.118).
Pod hradbami byly od dob Josefa II zakládány přímé aleje, spojující
předměstí
s městskými branami nebo vedené po obvodu koliště, které mělo být kultivováno a zpřehledněno. Aleje byly dvou- až čtyřřadé, a později, před rokem 1820, k nim přibyly volnější nepravidelné úpravy s organicky tvarovanými ostrůvky zeleně, situovanými do polí vymezených liniemi stromů. Na kolišti jako promenádním prostoru přetrvala odlišná atmosféra a sociologické složení návštěvníků; zatímco zahrady blízko Hradu byly
přirozeným
místem
setkávání
vyšší
společnosti,
byla
ve vzdálenějších
stromořadích pod hradbami společnost pestřejší, stejně jako aktivity zde se odehrávající (včetně obchodu apod.).
Od 19. století se začínají vyskytovat zmíněné volnější úpravy, s členěním prostoru do řady ‚přírodních‘ útvarů s nepravidelně rozmístěnou dřevinnou vegetací. Příkladem byly ve Vídni výsadby v okolí Augustinského bastionu, ze strany města i pod hradbami na kolišti (na plánu z r. 1818, obr. II.25); blíží se tak dobovému stylu krajinářských zahrad, který se stále více prosazoval.
251
Kompozice zahradně-architektonicky upravených promenádních prostorů z pozdějších let tohoto prvního období (založených kolem roku 1820) vychází nadále převážně z klasicismu ve stavebních prvcích i v uspořádání prostoru pojednaného vegetací. Jsou zakládány přímé promenádní cesty a vegetace je omezena na stromy vysazené do rovnoběžných linií nebo do rastru. Uspořádání prostoru je čisté, na první pohled čitelné a přehledné, bez překvapení a objevování. Cílem je navodit vznešenou atmosféru doby antiky, zvláště u městských zahrad (Lidová zahrada ve Vídni). Nejdůležitějšími druhy jsou pyramidální (vlašské) topoly, nahrazující ve střední Evropě cypřiše, a kulovité kultivary trnovníků. Objevují se také další dřeviny, hlavně domácí (jilmy, lípy, jasany, duby; druhové složení dřevin bylo podrobněji zkoumáno jen ve dvou parcích a nejsou proto odvozeny obecné závěry). V menší míře jsou uplatněny keře, jako stříhaný živý plot (linie) nebo tvarované jako malé stromy (růže). Povrchy jsou kryty trávníkem, u promenádních alejí za městem pod hradbami také loukou nebo pastvinou; cesty a místa shromaždování lidí jsou tvořena téměř výhradně mlatovou plochou, jak vyplývá z grafických zobrazení. Jsou časté výsadby stromů v rastru na této ploše nebo na jejím okraji. Mezi zkoumanými objekty spadá do uvedeného období Lidová zahrada Rémyho ve Vídni, kde popsaná kompozice vyniká kolem Theseova chrámu. Prostor celé zahrady je vymezen liniemi dřevin, valy a zdmi. Dále téměř celá Hradní zahrada (kromě jednoho rohu),
zahrady
na
hradebních
prvcích
(bastionech)
označené
jako
Rajské
(Paradeisgartl). Mimo hradební okruh je ve Vídni nejvýraznější i plošně nejrozlehlejší systém několikařadých alejí uvozených klasicistní hvězdicí v Prateru.
V Olomouci je srovnatelným prostorem daného období okolí Měšťanské střelnice. Prostor je vymezen přímými alejemi (a doprovodnými dřevinami kolem břehu Moravy), je zde budova střelnice – jednoduchá dřevěná, později také budova restaurace, vycházející z (neo)klasicismu, podobně jako obě kavárny Corti ve Vídni. Neschází se zde tak vysoká společnost a prostor slouží kromě střeleckých aktivit různým zábavám. Je tak blízký spíše vídeňskému kolišti nebo Prateru. Ve specifických funkcích areálu střelnice je možné dokonce spatřovat souvislost se zahradami k zábavě a rozptýlení, jako byly pařížská zahrada Tivoli nebo londýnská Vauxhall, existujícími o více než sto let dříve. Návaznost by zde byla ve využívání prostoru kolem střelnice pro pořádání lidových slavností s tanci, dětskými hrami a herními prvky, ohňostroji, pěveckými vystoupeními a různými atrakcemi téměř pouťového charakteru.
252
Do 20. let 19. století náleží první výsadby Rudolfova stromořadí, vedené v linii podél rozhraní svahu hradebního valu a navazujících luk a polí. Místo zalomení aleje, kde byl zřízen kiosek, vycházelo z terénních modelací a leželo přesně naproti bastionu. Rostlinné složení odpovídalo době: jsou vysazeny topoly jako jediný nebo převažující druh, později trnovníky s kulovitými korunami. Architektura kiosku po přestavbě roku 1837 (tj. kiosku doloženého na fotodokumentaci z r. 1879, obr. I.52) vychází z principů klasicismu. Ještě starší byla promenáda na Envelopě, na kolišti jihovýchodně od města; byla to zřejmě první promenádní cesta se stromy pod hradbami, existující v době kolem r. 1800. Promenáda na Envelopě nebyla dosud zřejmě známá, podobně jako přítomnost v té době dožívajících barokních zahrad na Envelopě a na Špici. Je otázkou, proč byla později tomuto prostoru věnována malá pozornost, na rozdíl od nově zakládaných stromořadí jihozápadně a severně od města. Z dosud prozkoumaných materiálů vyplývá, že příčinou byla přítomnost většího množství hradebních prvků v místech Michalského výpadu a pevnůstky a nepřístupnost některých částí území (interiéru pevnůstky). Několikařadé aleje, se dvěma až čtyřmi liniemi stromů, doložené v prostoru Envelopy a vnějšího okolí Korunní pevnůstky na mapách z doby kolem r. 1800 a pozdějších, podporují úvahy o využívání místa jako promenádního prostoru minimálně do 20. let 19. století, do doby vzniku Rudolfova stromořadí. Druhové složení alejí na Envelopě nebylo zatím zjištěno; podle zákresu na mapě (z let 1790-1800) se jednalo o stromy habitu lípy a alej byla trojřadá a rozvolněná. Rudolfovo stromořadí bylo založeno jako čtyřřadé, s malými vzdálenostmi stromů, odpovídajícími úzkým korunám pyramidálních topolů.
2. Promenádní stromořadí, zahrady a menší parkové úpravy 30. a 40. let 19. století, po polovinu 50. let 19. století
Uvedené období je možné označit za přechodové, za období mezi liniovými promenádními stromořadími a plošným městským parkem. Byly nadále zakládány aleje podél stávajících nebo nově zakládaných cest, jako promenádní prostor. Bylo již upuštěno od přesného přímého průběhu (také v důsledku podmínek konkrétních míst) a byly používány další druhy dřevin, hlavně domácí, kromě nich např. kaštanovníky. Z Olomouce do uvedeného období spadá stromořadí Františkovo, Jánské a Michalské. Krátké aleje Františkova stromořadí byly poměrně rovné, ne však zcela rovnoběžné a na konci zahýbají do oblouku. U Michalské aleje není možné hledat v jejím tvaru 253
kompoziční tendence doby, protože alej kopíruje průběh stávajících hradebních prvků na úzkém pruhu mezi hradbami a potokem. Dokladem změny stylu zůstávají hlavně obě Jánské aleje, založené podél mírně zvlněných cest na kolišti, začínající na jihu výrazným obloukem a později na severu ukončené kruhem či rondelem (na plánu města z roku 1851). Ve všech stromořadích založených v dané době v Olomouci chybí centrální stavební prvek, využitelný návštěvníky k občerstvení nebo zábavě; byl pouze přestavěn kiosek v Rudolfově aleji a postavena budova Střelnice, stylově vycházející z klasicismu, s novorenesančními prvky.
Ve 40. letech 19. století se začínají objevovat nepravidelné ‚anglické‘ úpravy, v Olomouci např. mezi budovou střelnice a hradbami, kde byly původně jednoduché geometrické partery. Také zde je přesné časové zařazení přeměny pravidelných útvarů v nepravidelné obtížné pro rozdílnost údajů v různých grafických pramenech; od r. 1842 je přítomnost nepravidelných útvarů doložena na více dokumentech.
Další úpravou charakteristickou pro období nazvané zde přechodové jsou malé klikaté cesty a výsadby menších dřevin (menších než alejové stromy), zakládané na úzkých plochách navazujících na Rudolfovu a Jánskou alej. Jedná se o první ‚parkové‘ úpravy, které svým rozsahem ještě nevytvářejí městský park, ale rozšiřují prostor stromořadí a přinášejí další možné funkce a nabízejí více míst k bloudění a odpočinku mimo hlavní promenádní prostor. U bočních cestiček se objevují se drobnější odpočívadla, možná pouze lavičky, poskytující více klidu.
Doposud opomíjeným, z hlediska krajinářské architektury nezáměrným a přitom významným kompozičním prvkem byly rastrové výsadby dřevin, které se ve 40. letech (nebo dříve) objevují na kolišti mezi hlavními promenádními stromořadími a valy města. Liniový prvek stromořadí se pohledově měnil v plošný, zaujímající velký prostor. Pohledové propojení promenádních alejí a navazujících dřevinných hospodářských výsadeb mohlo podpořit pozdější přítomnost parků, které mohly být vnímány jako přirozené pokračování kompozice a funkce místa. Některá promenádní stromořadí byla také zdrojem dřeva, jak bylo zjištěno u stromořadí Františkova, dělo se tak nejspíše pouze v souladu s pěstebními opatřeními.
254
Po revolučním roce 1848 by bylo možné očekávat výraznější změny v kompozici parků, změny však nebyly tak razantní; v půdoryse a rozloze jsou změny minimální, mění se hlavně druhové (a prostorové) uspořádání alejí – počátkem 50. let jsou topoly definitivně nahrazeny dalšími druhy. V 50. letech ve Vídni doznívají dřívější úpravy, v Olomouci ještě v 60. letech.
3. Městské parky zakládané od druhé poloviny 50. let do začátku 80. let 19. století
Přelomovým rokem pro rozvoj parků byl v případě Vídně rok 1857, kdy bylo rozhodnuto o odstranění hradeb kolem jádra města, a u Olomouce 1866, kdy byla válečnými událostmi potvrzena jejich zanedbatelná obranná funkce, a později rok 1886, který znamenal zrušení olomoucké pevnosti a následné odstranění většiny prvků vnitřní (bastionové) fortifikace.
Městské parky byly zakládány ve zkoumaných městech s odstupem necelých deseti let; od roku 1857 (1858) ve Vídni, zároveň s odstraňováním hradeb, a od r. 1866 v Olomouci, za existence hradeb v plném rozsahu. Do té doby se jednalo o městské zahrady, promenádní stromořadí a na ně navazující menší parkově upravené plochy. Od funkce vzdělávání lidu a v duchu osvícenství, zdůrazňované za rakouského císaře Františka I. (vládnoucího do roku 1835), se pozornost přesouvá k funkcím zábavy, ale antické ideály jsou rovněž zohledňovány (při výstavbě Ringstrasse – v myšlence Císařského fóra nebo ve stylu mnohých budov na Ringstrasse). Celkově je 2. polovina 19. století v parcích slohově pestřejší. Základním slohem je historismus, který nabývá mnoha podob. U Městských parků Vídně i Olomouce se objevuje novorenesanční restaurace a romantické stavby s využitím složitých litinových vzorů jako altány a oplocení. Celková kompozice je uvolněnější, nepravidelnější. Nové aleje se vysazují v křivkách, přímé úseky lze najít jen výjimečně – např. podél stávajících cest, propojovacích cest nebo na okrajích parku. V obou parcích jsou realizovány rastrové dřevinné výsadby, kolem hudebního altánu v Olomouci nebo v části zvané Dětský park ve vídeňském Stadtparku.
Rostlinné složení dobových výsadeb je pestré, zahrnuje domácí i exotické dřeviny. Časté jsou platany, lípy, jírovce, kaštanovníky, javory, jasany, červenolisté buky, převislé vrby a také nižší dřeviny jako okrasné třešně. Objevují se husté skupiny smrků 255
nebo dalších jehličnanů (stejně tak na konci 19. století), tvarované tisy a později i zeravy. Ve květinových záhonech se vyskytují hlavně jarní cibuloviny střídané s letničkami, upravených do výškově členitých ornamentálních kompozic s využitím kamenných váz nebo subtropických rostlin. Jsou nadále používány výsadby záhonových růží a u budov a konstrukcí (včetně např. lamp) pnoucích a dalších popínavých rostlin. Rostliny v nádobách zdobí okolí významných budov nebo pobytových míst v zahradách a parcích.
Nové velké architektonické objekty i díla drobné architektury v zahradách a parcích odrážejí řadu slohových stylů a historických inspirací. Nejvíce je uplatňována novorenesance, která je v souladu s trendy v dalších městech středním Evropy slohem lázeňských dvoran Městských parků ve Vídni i v Olomouci (Kursalon, Wilhelmshalle). Novogotika se ve zkoumaných parcích nevyskytuje, je však slohem některých budov na Ringstrasse (radnice, kostely); v Olomouci v blízkosti místní obdoby Okružní třídy – při dnešní třídě Svobody (evangelický kostel, Pöttingeum). Slohově svébytné jsou prvky drobné architektury jako altány a podobné menší stavby, kde nalezl uplatnění eklektismus s motivy mnoha historických stylů včetně orientálních. Příkladem jsou bohužel většinou nedochované stavby, jako byl litinový altán nebo první meteorologický sloup (Wetterhäuschen) ve Stadtparku ve Vídni.
Mezi vodními prvky se objevují fontány s bazény prosté kruhové nebo barokizujících tvarů, uprostřed se sochařskou výzdobou (ve Vídni Lidová zahrada, náměstí Marie Terezie) nebo seskupením přírodních kamenů, navozujících dojem skaliska (ve Vídni na Schwarzenberském náměstí Radniční náměstí, Městský park v Olomouci); tato ‚přírodní‘ kamenná seskupení bez další sochařsky zpracované figurální výzdoby se objevují často na konci 19. století a nabízí se porovnání s orientálními zahradami, přestože se kamenná seskupení objevují také v evropských historických zahradách.
4. Městské zahrady a parky od 80. let do poloviny 90. let 19. století
Samostatná promenádní stromořadí na místě hradeb jsou již minulostí. Buď byly rozšířeny v parky, nebo jejich místo (na kolišti) zastavěno a aleje mají další funkce, hlavně dopravní – aleje na Ringstrasse. Promenáda je rušnější, chybí výhledy do krajiny a volné okolí, jedná se tedy o atmosféru velmi odlišnou od prvního a druhého období. 256
Od 80. let 19. století jsou do parků ve větší míře soustředěny sbírky subtropických a tropických rostlin, kterým jsou stavěny skleníky (typově jsou některé z nich oranžériemi, ale v dobových pramenech jsou zvány skleníky). Sloužily buď pěstování (a množení) rostlin do ornamentálních výsadeb apod., nebo jako skleníky (a oranžérie) prezentující sbírky okrasných exotických rostlin návštěvníkům parku. Jejich rozvoji přispěl technický pokrok a používání prvků inženýrské architektury.
Nadále vzrůstá zájem o zábavu v parcích, odrážející se v množství pořádaných akcí (doložených pozvánkami v tisku). Jednalo se hlavně o lidové slavnosti, promenádní koncerty a výstavy rostlin. Dalším trendem je zřizování mléčných hospodářství nebo jejich další rozvoj v městských parcích v Olomouci i ve Vídni (také v následující vývojové fázi).
Městské zahrady a parky od poloviny 90. let 19. století po rok 1914
Přelom století přinesl návrat ke geometrické zahradě, jak ukazují vídeňské zahrady císařovny Elisabeth a úprava náměstí Marie Terezie. Geometricky je pojednána také centrální část Lidové zahrady, mezi pomníkem Grillparzera a Hradním divadlem. Později tam vzniklo rozárium.
Náznaky pravidelných úprav z konce století
v olomouckých parcích zahrnují úpravy před Vilémovou dvoranou a na hlavní aleji v Městském parku, jinak pro ně zřejmě nebyla příležitost.
Se vznikem secese byly parky obohaceny o řadu staveb v tomto stylu, jako Mléčný pavilon (Milchtrinkhalle) a promenáda podél řeky Vídeňky v Městském parku ve Vídni architektů Ohmann, Hackhofera, dále Wagnerovy pavilony Městské dráhy nebo Olbrichova Sezession, dotvářející podobu Karlova náměstí. V Olomouci vznikly v té době litinové altány v Městském parku a v Bezručových sadech, svým stylem dosud čerpající z historismu. Jedinou výraznější secesní stavbou vztahující se k parkům v Olomouci byla vila Primavesi jako jedna ze staveb viditelných nad hradbami Michalského parku.
Dalších tendence navazovaly na předchozí období; pokračovaly výsadby exotických dřevin, úpravy letničkových záhonů do složitých ornamentálních kompozic, záhony 257
trvalek a růží (často v blízkosti sochařských děl). Parky byly dotvářeny v detailech a byly vybavovány dalšími prvky drobné architektury v podobě různorodých pavilonů. Z hlediska pestrosti vysazovaných rostlin se jich do dnešních dnů zachovala jen část.
Druhová a prostorová struktura vegetace ve zkoumaných parcích a zahradách se lišila v různých obdobích 19. století. V první polovině 19. století
byly výrazněji
uplatňovány pyramidální topoly, vysazené ve Vídni v Rajských zahrádkách, Lidové zahradě a v Olomouci v Rudolfově stromořadí, a také menší dřeviny výšky do 4-5 m, jako např. trnovník akát. Od 30. let se zvyšovala různorodost taxonů ve výsadbách, kde převažovaly dřeviny domácí. Topoly byly přibližně v polovině století nahrazovány jinými stromy, v Lidové zahradě i Rudolfově stromořadí jírovci, lípami, javory, kaštanovníky, a dalšími druhy. Ve druhé polovině století, v souladu s dobovými trendy, vzrůstala druhová pestrost dřevin i květin; pozoruhodné jsou masové výsadby smrků do skupin nebo do alejí (skupiny v Městském parku ve Vídni, v Michalském parku v Olomouci, stromořadí v Městském parku v Olomouci). Koncem století se objevují v Městském parku výsadby zajímavých dřevin, z nichž se mnohé nedochovaly; ze stromů to byly např. sekvojovce obrovské nebo cedr libanonský a atlaský, z keřů bělas virginský nebo halézie karolínská. Dřeviny pocházející z výsadeb 19. století a počátku století 20. jsou zachyceny na plánu současného stavu parku v příloze (I.97).
258
8 SUMMARY This thesis deals with the landscape design of the 19th century, focused on municipal parks and gardens. In the first part, it gives a survey of the development of gardens and alleys of the 17th and the 18th century that had provided ideological and formal bases for the specific phenomena of the municipal city park that arose in the 19th century. The survey is aimed at municipal parks of the leading cities of the Central and Western Europe, especially of Austria and its capital Vienna, their architectural styles and space concepts before and after abolition of the fortification function of the town walls. The survey is drawn from the literal sources – published monographs and articles.
In the second part of the theses, the results of the own research are presented. The two cities – Olomouc and Vienna and their municipal parks were chosen as an example for this further research, focused on parks laid out on the site of former fortification system. An enquiry into the archives material of graphic and literal nature brought new pieces of knowledge in the issues of their historical development, composition, architectural elements, vegetation and their role in the social life of the citizens. The research was carried out two ways: the searching for the 19th century documentation in the archives and analysing the parks and gardens in their places. As for the archives, the most important materials referring to the chosen issues were found in the institutions located in the cities of Vienna and Olomouc. For the detailed research of the contemporary state of vegetation, architecture etc. of the parks dating back to the 19th century, two model layouts were chosen: the Municipal parks of Olomouc and of Vienna. Both were laid out in the 19th century, using similar composition principles and elements and had even the same simple and explicit name – Stadtpark, significant for this kind of the city open space. Next to these ones, other types of people’s parks and gardens forming a green belt around the Ringstrasse were examined to bring together an overall image of the period garden art and landscape design.
259
9 LITERATURA A PRAMENY 9.1 LITERÁRNÍ ZDROJE 9.1.1 Monografie, sborníky, odborné články AUBÖCK, Maria; RULAND, Gisa. Grün in Wien : ein Führer zu den Gärten, Parks und Landschaften der Stadt, mit ausführlicher Beschreibung 42 ausgewählter Anlagen. Wien: Falter Verlagsgesellschaft,1994. 349 stran. ISBN 3-85439-1218. AUBÖCK, Maria; RULAND, Gisa; GREGOR, Ingrid. Paradiesträume : Parks, Gärten & Landschaften in Wien. Vydání druhé. Wien : Verlag Holzhausen, 1999. 332 s. ISBN 3-85493-006-23. BERGER, Eva. Historische Gärten Österreichs. Band III. Vydání první. Wien : Böhlau Verlag, 2004. 569 s. ISBN 3-205-99353-5. BERGER, Eva; GÄLZER, Ralf. Parkpflegekonzept Stadtpark Wien. Vydání první. Wien : Stadt Wien, 1989. Schriftenreihe des Instituts für Landschaftsplanung und Gartenkunst der Technischen Universität Wien. 80 stran + přílohy. BERNATZKY, Aloys. Von der mittelalterlichen Stadtbefestigung Wallgrünflächen von heute. Berlin : Patzer Verlag, 1960. 123 s.
zu
den
BLÁHA, Josef. Historická Olomouc : K funkci Michalského kopce v Olomouci : Několik úvodních poznámek. In: ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS : Sborník příspěvků ze sympózia Historická Olomouc XII., zaměřeného k problematice zakladatelských mýtů a mýtů "počátků" ve světle kritiky pramenů. Olomouc : Univerzita Palackého, 2001, 261 s. ISBN 80-2440323-4; s. 33-64. BLUMENZWEIG, A. Entstehung und Entwicklung der Olmützer Promenade-Anlagen. Mährisches Tagblatt. 9. März 1900, Nr. 56. s. 1-2. BÖHME, Christa; PREISLER-HOLL, Luise. Historisches Grün als Aufgabe des Denkmal- und Naturschutzes. Berlin : Deutsches Institut für Urbanistik GmbH. 1996. 211 s. ISBN 978-3-88118-183-9. CULEK, Martin (ed.). Biogeografické členění České Enigma, 1995. 347 stran. ISBN: 80-85368-80-3
republiky.
Praha
:
DOKOUPIL, Zdeněk. Zahrada a park v historickém vývoji. Vyd. 1. Praha, 1957. DOLEŽIL, Hubert. Politické a kulturní dějiny král. hlav. města Olomouce. Část 1-5. Olomouc, [1903-1906]. DUDÁK, Vladislav; NEŠKUDLA, Bořek; POŠVA, Rudolf. Encyklopedie světové architektury. 1. a 2. díl. Praha : Baset, 2000, 1032 s. 80-86223-90-6. ECKBERGER -- KROBOTOVÁ [et al.]. Charakteristische Beyträge zur Kenntniss der Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz von Johann Alexius Eckberger -Příspěvky k charakteristice a poznání hlavního města a pohraniční pevnosti Olomouce od Jana Alexia Eckbergera / [k vydání (původního německého textu s českým překladem) připravili Milena Krobotová, Libuše Spáčilová, Vladimír Spáčil]. Vyd. 1. Olomouc : Memoria, 1998. 226 s. ISBN: 80-85807-08-4. 260
EGGERT, Klaus; REINING, Hermann [et.al.]. Die Wiener Ringstrasse : Das Kunstwerk im Bild. Wien : H. Böhlaus Nachfolger, 1969. 113 s., obr. příl., ISBN neuvedeno. ERHARDT, Walter; ZANDER, Robert a kol. Der große Zander. Enzyklopädie der Pflanzennamen. Arten und Sorten. Band II. Stuttgart : Ulmer Verlag, 2008. 1156 s. ISBN 978-3-8001-5406-7. FIFKOVÁ, Renáta, [fotografie Pavel Rozsíval ... et al.]. Zelené perly : historické zahrady a parky Olomouckého kraje. 1. vyd. Olomouc : Vlastivědné muzeum v Olomouci, 2008. 52 s. : il. (převážně barev.), portréty, plány, faksim. ISBN: 978-80-85037-54-8. FIFKOVÁ, Renáta. Historické aleje jako zárodky olomouckých městských parků. In: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí : sborník přenášek z odborného semináře konaného v Olomouci 17.-18 9. 2007. Olomouc, 2007, s. 21-29. FIFKOVÁ, Renáta. Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady v Olomouci. Historický průzkum. Olomouc : Úřad města Olomouce, odbor koncepce a rozvoje, 1997, 130 s. (ISBN neuvedeno). FIFKOVÁ, Renáta. Z historie Smetanových, Čechových a Bezručových sadů v Olomouci. In: Zprávy památkové péče. Olomouc: Památkový ústav, 1999, s. 1121. FISCHER, Friedrich: Die Grünflächenpolitik Wiens bis zum Ende des Ersten Weltkriegs. Wien: Institut für Städtebau, Raumplanung und Raumordnung TU Wien, Springer Verlag , 1971. 79 s. GÖBL, Michael; MIKOLETZKY, Lorenz [Red. d. Katalogs]. Architektur zwischen Kunst und Bürokratie : 125 Jahre Ringstraße. Publication des Österreichischen Staatsarchivs, Ausstellungskataloge Band 13; Austellung 15. November 1990 bis Ende Juni 1991. Horn : Ferdinand Berger Ges. m. b. h., 1990. 75 s. GRAESER, Carl. Olmütz im Jahre 1894 : Denkschrift aus Anlass des Ankaufes der Festungsgründe durch die Stadtgemeinde / Herausgegeben von Carl Graeser und Willibald Müller. Olmütz : Ed. Hölzel, 1894. 119 s. HAJÓS, Géza (ed.). Stadtparks in der österreichischen Monarachie 1765-1918. Österreich, Ungarn, Kroatien, Slowenien und Krakau. Wien: Böhlau Verlag Wien, 2007. 230 s. ISBN 978-3-205-77638-3. HENNEBO, Dieter; WIEGAND, H. Geschichte des Stadtgrüns, Band II. Hamburg : Patzer Verlag GMBH u. Co. KG, 1965. 160 s. HENNEBO, Dieter; WIEGAND, H. Geschichte des Stadtgrüns, Band III. Hamburg: Patzer Verlag GMBH u. Co. KG, 1965, 160 s. HEROUT, J. Staletí kolem nás : Přehled stavebních slohů. 5. vyd. Praha: Ladislav Horáček -Paseka, 2001. 358 s. ISBN 80-7185-389-5. HIEKE, Karel. Lexikon okrasných dřevin. 1. vydání. Praha: Helma, 1994. 730 stran. ISBN neuvedeno. HOLZNER, Wolfgang (ed.). Parks – Kunstwerke oder Naturräume? Zur ökologischen Bedeutung von Grünanlagen. Graz : Styria-Medienservice, Moser, 1994. 256 s. ISBN 3-7012-0018-1.
261
HRŮZA, J., ZAJÍC, J. Vývoj urbanismu- I. a II. díl. Lednice-Olomouc: ČVUT Praha, 1995. HURYCH, Václav. Okrasné dřeviny pro zahrady a parky. 2., upr. a rozš. vyd. Praha : Květ, 2003. 203 s., [32] s. barev. obr. příl. : il., mapy. ISBN: 80-85362-46-5. KAUEROVÁ, Vlasta (autorka předmluvy, další autoři neuvedeni). Olomoucké veduty. Olomouc: Nakladatelství R. Kašparová- DANAL Olomouc: Sprint. (rok neuveden, kol. r. 2000). rozsah 46 l. (bez čísel stánek): barev. il.; ISBN 8085973-00-6. KOBLÍŽEK, Jaroslav. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. Editor Petr Svoboda. 1. vydání. Tišnov: Freedom DTP studio a nakladatelství SURSUM, 2000. 448 stran. Vychází ve dvou svazcích. ISBN 80-85799-86-3 (soubor) ISBN 80-85799-87-1 (1. svazek) ISBN 80-85799-87-2 (2. svazek). KOUTNÝ, Jan. et al. Urbanismus a územní plánování. Vydání první. Pardubice: 2002, Univerzita Pardubice. 117 s. KRKAVEC, Fr., KRKAVEC, P.: Opavské městské sady. Opava: Matice slezská Opava, 1972.19 s. KROBOTOVÁ, Milena; HOLOUŠOVÁ, Drahomíra. Obsah a forma disertační práce. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2004. 38 s. ISBN: 80-244-0934-8. KŠÍR, Josef. Dřeviny ve Smetanových sadech. In: Kdy-kde-co v Olomoucké kultuře : 2. mimořádné číslo k 5. celostátní výstavě okrasného zahradnictví, Olomouc: 1964, s. 12-14. KŠÍR, Josef. Olomoucká barokní pevnost. Die barocke Festung Olomouc. Práce odboru společenských věd Vlastivědného ústavu v Olomouci č. 27. Rediguje Václav Burian. Olomouc : Vlastivědný ústav v Olomouci, 1971. 27 stran, přílohy. (ISBN neuvedeno). KŠÍR, Josef. Olomoucké sady a parky. Olomouc : Vlastivědný ústav, 1973. (ISBN neuvedeno). KUBEŠA, Petr. Park u Měšťanské střelnice v Olomouci. In: Výroční zpráva Památkového ústavu v Olomouci. Olomouc : Památkový ústav v Olomouci, 1996, s. 93-100. KUBEŠOVÁ, Irena Marie (ed.). Olomoucká pevnost : sborník příspěvků ze semináře, konaného u příležitosti Dnů evropského kulturního dědictví, Olomouc, 16.18.9.2004 -- Olomouc fortress ; Olomouc : Statutární město Olomouc, 2004. 80 s. : il., plány. KUCH-BREBURDA, Miloslav; KUPKA, Vladimír. Pevnost Olomouc. 1. vyd. Dvůr Králové nad Labem : FORTprint, 2003. 311 s. : il. (některé barev.), mapy, portréty, plány. ISBN: 80-86011-21-6. KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Praha : Nakladatelství ČVUT, 2006. 146 s. ISBN: 80-01-03443-7. KYBALOVÁ, Ludmila. [doprovodné kresby Margita Žáčková]. Od empíru k druhému rokoku.Vyd. 1. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 271 s. : il. (některé barev.), portréty, faksim. ISBN: 80-7106-147-6 (váz.).
262
KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Doba turnýry a secese. Vyd. 1. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 295 s. : il. (některé barev.), portréty. ISBN: 80-7106-142-5. LANNER, Hugo. Über die Bedeutung und Einrichtung Wissenschaftlichen Gärten und die Anlage des botanischen Gartens in Olmütz. Olomouc : Eigener VerlagDruck von Josef Groák, 1901. LAŠŠÁK, Josef. Historické skleníky v Olomouckém kraji : Oranžerie obdivované i ohrožované. In: Zahrada-Park-Krajina; profesní dvouměsíčník okrasného zahradnictví, sadovnictví a krajinářství. Praha : Stavební informační agentura Ústavu stavebních informací, [1991]- ; roč. 2002, č. 3. ISSN: 1211-1678, str. 1314. LOIDL-REISCH, Cordula (ed.). Typen öffentlicher Freiräume in Wien. Wien: Magistrat der Stadt Wien, 1995. 188 s. LUTHER, Ulla; SIEWERT, Horst; von HENNINGS, Burkhard. Die Wallanlagen – Lübecks bedeutendstes Gartendenkmal. Garten und Landschaft 2/1991, s. 165171. MACHANEK, Max. Gedanken über die Erweiterung der Stadt Olmütz. Olmütz : [S.n.], 1868. 15 s. Mapová příloha. MACHANEK, Max. Der Volksschulgarten : Ein Beitrag zur Lösung der Aufgabe unserer Volkserziehung / Von Max Machanek, derzeit mährischen Landtagsabgeordneten und Erasmus Schwab, k.k. Professor und Bezirksschulinspektor. Wien und Olmütz : Ed. Hölzel, 1870. 30 s. MICHNA, Pavel. Bastionová pevnost Olomouc : Od opevněného města k tereziánské pevnosti : Průvodce dějinami a expozicí. Vyd. 1. Olomouc : Vlastivědné muzeum v Olomouci : Nadace Domu armády, 1997. 54 s., [3] s. obr. příl. MÜLLER-GLASSL, Uta. Geschichte und heutiger Zustand der Bremer Wallanlagen. In: Die Gartenkunst, 1991, 3. ročník, číslo 2. Worms am Thein: Wernersche Verlagsgesellschaft mbH. ISSN 0935-0519, s. 261-270. NEŠPOR, Václav. Dějiny města Olomouce. Vyd. 2., Ve Votobii první. Olomouc : Votobia, 1998. 347 s., 87 s. obr. příl. ISBN: 80-7198-343-8. NEUHÄUSELOVÁ, Zdenka (ed). Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Praha : Academia, 1998, 341 stran. ISBN 80-200-0687-7. NOVÁK, Zdeněk. Historický vývoj parku v systému městské zeleně. In: Městské historické parky : Referáty ze semináře. Olomouc: Památkový ústav v Olomouci, 1995, 83 s. NOVÝ, O. Velkoměsto včera, dnes a zítra. Olomouc: Horizont Praha, 1978. OLIWA, Eva (red.): Der Karlsplatz in Wien. Wien : Magistrat der Stadt Wien, 1981. 240 s. OTRUBA, Ivar. Zahradní architektura : tvorba zahrad a parků. Brno : ERA group s.r.o., 2002. 357 s. ISBN 80-86517-13-6. PACÁKOVÁ- HOŠŤÁLKOVÁ, Božena [et al.]. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vyd., Praha : Libri, 1999. 521 s., obr. příl. ISBN: 8085983-55-9.
263
PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena, et al. Pražské zahrady a parky. Praha : SZKT, 2000. 384 s. ISBN 80-85983-55-9. PEJCHAL, Miloš. Použití dřevin v historickém vývoji alejí. In: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí : sborník přenášek z odborného semináře konaného v Olomouci 17.-18 9. 2007, přípsěvky po uzávěrce. Olomouc, 2007, s. 114-122. PLÁN OLOMOUCE [kartografický dokument] : Stavební umělecké památky a veřejné budovy / Upravil Ing. J. Kšír, kreslil J. Pechanec 7.5 1930, doplněno dne 2.5. 1932. Měřítko 1:2880. Olomouc : Klub čsl. turistů. Odbor Olomouc, 1932. 1 mapa : barevná ; 48 x 64 cm. ISBN neuvedeno. RAEBURN, Michael a kol. Dějiny architektury. Doslov a odborná revize Rostislav Švácha. Praha: Odeon, 1993. 317 s. ISBN 80-207-0185-0. RAMEŠ, Václav. Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005. 431 s. ISBN: 80-7277-175-2. RICHTEROVÁ, Helena. Historie městských parků v Olomouci. In: Městské historické parky : Referáty ze semináře konaného ve dnech 11. – 14. 9. 1995. Olomouc : Památkový ústav, 1995. 83 s.; str. 27-33. SARNITZ, August. Otto Wagner : 1841-1918 : Wegbereiter der modernen Architektur. Köln : Taschen, 2006. 96 stran. ISBN 3-8228-2877-7. SCHRÖTTER, Karl. Jahresbericht über die Gemeinde-Verwaltung der königl. Hauptstadt Olmütz im Jahre 1867 / Herausgegeben von Dr. Karl Schrötter, Bürgermeister in Olmütz. Olmütz : [S.n.], 1868. 24 s. SCHULZ, Jindřich [et al.]. Olomouc – malé dějiny města. Olomouc : Statutární město Olomouc a Univerzita Palackého, 2002. 389 s. SITTE, Camillo. Stavba měst : podle uměleckých zásad. 1. české vyd. Praha : ABF, 1995. 111 s. ISBN: 80-901608-1-6. SLOVNÍK ANTICKÉ KULTURY. / Sest. [kol.] (BAHNÍK, Václav, BĚLSKÝ, Jaromír, BUSINSKÁ, Helena, a další ). Praha : Svoboda, 1974. 717, [2] s. : 96 s. fot. příl., ISBN neuvedeno. ŠVANDRLÍK, Richard. Hamelika - 100 let Nových lázní 1896-1996. Mimořádné číslo mimořádného ročníku 1996, zpracované ke stému výročí Nových lázní. Mariánské Lázně : květen 1996. TICHÁK, Milan. Když padly hradby. Olomouc na přelomu dvou století. Olomouc : Burian a Tichák, 2005, 192 stran. ISBN 80-903687-1-9. VĚTVIČKA, Václav; ilustrace ŽILÁK, Pavel; TULÁČKOVÁ, Marie. Trvalky. Praha : Aventinum, 2007. 223 s. ISBN: 978-80-86858-32-6. VĚTVIČKA, Václav; KREJČOVÁ, Zdenka (ilustrace). Letničky a dvouletky; Vyd. 1. Praha : Aventinum, 1999. 223 s. : il. (převážně barev.). ISBN: 80-7151-0785. WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 18801946. 23.11.1937, Nr. 267, str. 3-4. WENZEL, Fritz. Die Parkstadt Olmütz. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 18801946. 24.11.1937, Nr. 268, str. 3-4.
264
WENZEL, Fritz. Vom Olmützer Stadtpark : I. Ruhm und Niedergang. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 21. April 1939, str. 4. WENZEL, Fritz. Vom Olmützer Stadtpark : II. Pläne zur Wiederaufbau. Mährisches Tagblatt. Olmütz : J. Groak, 1880-1946. 22. April 1939, str. 4. WIRTH, Zdeněk. Evropská zahrada. Edice: Knihovna Svazu českých spolků okrašlovacích, sv. 5. Praha, 1911. ZATLOUKAL, Pavel. Brněnská okružní třída. Brno : Památkový ústav, 1997. 175 s. ISBN: 80-85032-60-0. ZATLOUKAL, Pavel. Historismus : Architektura 2. poloviny 19. stol. na Moravě a ve Slezsku. Olomouc, 1986. ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy z dlouhého století : architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc : Muzeum umění Olomouc, 2002 ; Brno : Státní památkový ústav. 702 s. : il. (některé barev.), plánky, mapy. ISBN: 80-8522749-5. ZWETTER, Otto. Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1996. 119 s. ISBN 80-210-0366-4. ŽALÁKOVÁ, Ludmila, BĚHALOVÁ, Markéta (editoři). Historické parky a kulturní krajina : Sborník přednášek ze semináře konaného 11. září 1999. Olomouc : Město Olomouc, 1999, 48 s.
9.1.2 Články v dobovém tisku Botanischen Garten. Mährisches Tagblatt. 14. Juni 1901, Nr. 135. s. 5. Botanischer Garten. Mährisches Tagblatt. 21. Juni 1901, Nr. 141, s. 5. Botanischer Garten. Mährisches Tagblatt. 30. Mai 1901, Nr. 123. s. 3. Botanischer Garten. Mährisches Tagblatt. 7. Mai 1901, Nr. 106, s. 6 Die Uebernahme der Johann-Allee in die Städt. Verwaltung. Mährisches Tagblatt. 21. September 1882, Nr. 215. s. 4-5. Eröffnung der Garten-Restauration Englisch, Johann-Allee. Mährisches Tagblatt. 11. Mai 1901, Nr. 109, reklamní příloha. Florenbericht aus dem botanischen Garten in Olmütz nach dem Stande vom 21. Juni. Mährisches Tagblatt. 28. Juni 1901, Nr. 147, s. 3-5. Gartenfest. Mährisches Tagblatt. 3. Mai 1901, Nr. 103. s. 4. Großes Frühlings- und Kinder-Fest. Mährisches Tagblatt. 3. Juni 1901, Nr. 126. s. 4. Im Stadtparke. Mährisches Tagblatt. 20. Juli. 1901, Nr. 164. s. 3-5. Militär-Concerte auf der Schiesstätte. Mährisches Tagblatt. 13. Juni 1901, Nr. 134. s. 5. Programm … Promenade- Concerte. Mährisches Tagblatt. 7. Juni 1901, Nr. 129. s. 7. Promenade-Concert im Stadtparke. Mährisches Tagblatt. 8. Mai 1901, Nr. 106. s. 5. Promenade-Concerte im Stadtparke im Monate Juni. Mährisches Tagblatt. 30. Mai 1901, Nr. 123. s. 4.
265
Sprechsaal. Programm zu dem heute Nachmittags 1/2 6 Uhr im Stadtparke stattfindenden Promenade-Concerte. Mährisches Tagblatt. 18. Juni 1901, Nr. 138, s. 5, 6. Stadtpark-Concert. Mährisches Tagblatt. 4. Mai 1901, Nr. 103. s. 5. Stadtparkmusik.Mährisches Tagblatt. 15. Mai 1901, Nr. 112. s. 6.
9.1.3 Elektronické dokumenty a www strany BRATKOVÁ, Eva. (zprac.). Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2 : metodický materiál pro autory vysokoškolských kvalifikačních prací [online]. Verze 2.0, aktualiz. a rozšíř. Praha : Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR, 2008-12-22 [2008-12-30]. 60 s. (PDF). Dostupný z WWW: . Carl Wenzel Zajicek. Rundpanorama Befestigungsanlagen Wiens (nakresleno podle dřívějšího zákresu Emila Hüttera (1858), uloženého v Österreichische Nationalbibliothek, Digitale Sammlung Wien, IN 109741 - C). In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, last modified on 13. 6. 2010 [cit. 2010-08-07]. Dostupné z WWW: . Český úřad zeměměřičský a katastrální [online]. 3.4.0. 2004-2010, 21.05.2010 [cit. 2010-09-08]. Nahlížení do katastru, přehledová mapa ČR. Dostupné z WWW: . František I. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 28.8.2010 [cit. 2010-08-29]. Dostupné z WWW: HOSKOVEC, Ladislav, et al. Botany.cz [online]. 2007-2010 [cit. 2010-06-05]. BOTANY.cz. Dostupné z WWW: <www.botany.cz>. JELÍNKOVÁ, Iva. Atlas květin [online]. 2009-2010 [cit. 2010-07-23]. Smil : Helichrysum petiolare. Dostupné z WWW: . Kaiser FRANZ JOSEPH I. Es ist Mein Wille. Wiener Zeitung [online]. 25. 12. 1857, 296, [cit. 2010-08-07]. Dostupný z WWW: . Klafter. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 27.7.2010 [cit. 2010-07-29]. Dostupné z WWW: . KLENOVSKÝ, Jaroslav. Židovská obec Olomouc [online]. Datum poslední aktualizace neuvedeno. [cit. 2010-08-17]. Synagogy a modlitebny. Dostupné z WWW: . LANGLOIS, Gilles- Antoine. Folies, tivolis et attractions : Les premiers parcs de loisirs parisiens [online]. Paris : Délégation à l'Action Artistique de la Ville de Paris, 1991 [cit. 2010-08-24]. Les jardins Tivoli, s. neuvedny. Dostupné z WWW: . ISBN -13:978-2905118356.
266
Leopold II. (HRR). In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 14. 10. 2010 12:59 [cit. 2010-08-16]. Dostupné z WWW: . McCONNELL, Peter. Fine Rare Prints : Botanical [online]. 2010 [cit. 2010-06-23]. Botanical art from Illustration Horticole. Dostupné z WWW: . Národní památkový ústav : Nemovité památky [online]. 2003-2010 [cit. 2010-05-22]. Park Bezručovy Sady. Dostupné z WWW: . Österreichische Nationalbibliothek [online]. 2007-2010, 22.1.2009 [cit. 2010-08-08]. Bildarchiv Austria, Bezirke, 1855 - 1859 . Dostupné z WWW: . PlantSystematic.org [online]. Od roku 2005 [cit. 2010-07-23]. Aralia (Araliaceae). Dostupné z WWW: . PlantSystematic.org [online]. od roku 2005 [cit. 2010-08-23]. Dracaena (Ruscaceae). Dostupné z WWW: . PlantSystematic.org [online]. od roku 2005 [cit. 2010-08-23]. Senecio (Asteraceae). Dostupné z WWW: . Rudolf Jan. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 9. 8. 2010 v 09:06 [cit. 2010-08-16]. Dostupné z WWW: . Rudolf von Österreich (1788-1831). In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 19. 7. 2010, 15:48 [cit. 2010-08-16]. Dostupné z WWW: . SPQO.CZ. Portál Olomouc : Ztracená Olomouc [online]. 2009-2010. 2009-2010 [cit. 2010-08-17]. Gloriet v Bezručových sadech. Dostupné z WWW: . Syzygium australe. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 6.5.2010 [cit. 2010-08-23]. Dostupné z WWW: . Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Ústí nad Labem [online]. 6.0. rok 2003-10, str 5360 [cit. 2010-06-24]. Inventarizace lestů, Metodika venkovního sběru dat: Měření stromu. Dostupné z WWW: . Vienna. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 25. 7. 2010 [cit. 2010-07-25]. Dostupné z WWW: .
267
VÝSTAVIŠTĚ FLORA OLOMOUC a.s. [online]. 04. 09. 2008 [cit. 2010-04-12]. Olomoucké historické parky. Dostupné z WWW: . VÝSTAVIŠTĚ FLORA OLOMOUC a.s. [online]. 11. 06. 2006 [cit. 2010-04-12]. Smetanovy sady. Dostupné z WWW: . WEATHERS (editor), John. Clematis. 2. Lanuginosa Group. In Commercial Gardening, A Practical & Scientific Treatise For Market Gardeners [online]. Místo vydání neuvedeno : Luce Press, August 25, 2008 [cit. 2010-08-22]. Dostupné z WWW: . ISBN -13:978-1443709903. Wien. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 25.7. 2010 [cit. 2010-07-25]. Dostupné z WWW: . Wien.at [online]. 2010 [cit. 2010-09-05]. Wiener Parks und Gärten - Wiener Stadtgärten (MA 42). Dostupné z WWW: . Wiener Stadtmauern. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, last modified on 8. 6. 2010 [cit. 2010-08-07]. Dostupné z WWW: . Wilhelm Ludwig Wekhrlin. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 13. 4. 2010 [cit. 2010-07-29]. Dostupné z WWW: . ZICHA, Ondřej, et al. Biological Library [online]. 1999-2010 [cit. 2010-05-05]. BioLib. Dostupné z WWW: <www.biolib.cz>.
9.1.4 Seznam vlastních publikací použitých v práci ŠAFÁŘOVÁ, Lucie. Městský park ve Vídni - Stadtpark. In KULHÁNKOVÁ, Z. -FIŠEROVÁ, L. Sborník příspěvků k teorii, vývoji a tvorbě v krajinářské architektuře a zahradním umění. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2006, s. 75-80. ISBN 80-7375-004-X. ŠAFÁŘOVÁ, Lucie. Parky hradebního okruhu v Brémách. In WILHELMOVÁ, D. Sborník příspěvků k teorii, vývoji a tvorbě v krajinářské architektuře a zahradním umění II. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita Brno, 2007, s. 46--51. ISBN 978-80-7375-129-6. ŠAFÁŘOVÁ, Lucie. Park na Turecké hradbě ve Vídni. In WILHELMOVÁ, D. Sborník příspěvků k teorii, vývoji a tvorbě v krajinářské architektuře a zahradním umění II. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita Brno, 2007, s. 41--45. ISBN 978-80-7375-129-6. ŠAFÁŘOVÁ, Lucie. Studie rehabilitace části hradebního parkového okruhu v Olomouci. Lednice - Brno, 2004. 197 s. a přílohy. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici.
268
9.2 IKONOGRAFICKÉ A OSTATNÍ PRAMENY 9.2.1 Seznam hlavních zdrojových institucí a jejich zkratek SOKA – Státní okresní archiv Opava, pobočka Olomouc. VMO – Vlastivědné muzeum Olomouc. AMO – Archiv města Olomouce – jako součást SOKA. VKOL – Vědecká knihovna Olomouc. ÖNB – Österreichische Nationalbliothek, Wien – Rakouská národní knihovna, Vídeň. ÖSTA – Österreichisches Staatsarchiv, Wien – Rakouský národní archiv, Vídeň. KA – Kriegsarchiv, Wien – Válečný archiv, pobočka Rakouského státního archivu, Vídeň. WM – Wien Museum Karlsplatz – Vídeňské muzeum na Karlově náměstí; místní archiv. SGA – Stadtgartenamt Wien – Městský zahradnický úřad Vídeň; místní archiv. ALBERTINA – sbírky galerie Albertina, Vídeň.
9.2.2 Historické mapy a plány města Olomouce Hlavní zdroje map a plánů Olomouce (sbírky): ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung (KPS) (1480 (ca.)-); Kartensammlung (1480 (ca.)-); Städtepläne und G; GI Europa; h Österreich Ungarn. ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung (KPS) (1480 (ca.)-); Genie- und Planarchiv (1645 (ca.)) – 1918 (ca.)); Inland 1645 (ca.) – 1918 (ca.)); C Historicher Teil; IV Böhmen, Mähren und Schlesien (1645-1923), Olmütz/Mähren (1676-1912), Befestigungen (1676-1911) (Alpha). ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung (KPS) (1480 (ca.)-); Genie- und Planarchiv (1645 (ca.)) – 1918 (ca.)); Inland 1645 (ca.) – 1918 (ca.)); C Historicher Teil; IV Böhmen, Mähren und Schlesien (1645-1923), Olmütz/Mähren (1676-1912), Aufnahms- und Übersichtspläne (1850-1912) (Alpha 1). SOKA Olomouc, AMO (Archiv města Olomouce), Sbírka map a plánů M 8-26, karton I, II VKOL (Vědecká knihovna Olomouc), archiv, digitální knihovna map. VMO (Vlastivědné muzeum Olomouc), Fotoarchiv.
269
Použité mapy a plány: Pozn.: v úvodu je vyznačena zkrácená verze názvu pro odkazy v textu. Raportní plán Olomouce z r. 1753-54; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 26. Označení na plánu: ‚Plan Lit. A. Rappots : Plan. Von der Festung Olmütz nebst untengesezten Profils, aus welchen zuentnehmen, was bey diesem Orth des 1753sten Jahrs hauptsächlich an denen Fortifications Aerkem den verwichenen Sommer hindurch ist in Bau unternohmen, und zugleich an ein dem Andersen ausgefertigt worden, wien es die Farben unterschieden sowohl im Grund, als denen Profiln anweisen‘; Übersichtsplan der Befestigungen der Stadt sammt Durchschnitten und mit einer Legende vom Jahre 1753. (Přehledný plán opevnění města s řezy a s legendou z roku 1753). ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Genie- und Planarchiv, Inland, C Historischer Teil, IV Olmütz α) Nr. 26. Raportní plán Olomouce z r. 1755-56; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 28. ‚Plan Lit:A. Rapports- und Zugleich Antrags Plan von der Festung Olmüz nebst untengesetzten Profils vorstellend, was des 1755sten jahrs haubtsächlich an denen Fortificationswerken ins in bau unternommen, und an einem andern ausgeferiget worden, nicht minder, was des 1756-sten jahrs auwiderum den Plaz zu seiner Vollkommenheit zubringen unvorgreiflich in Bau gar auszufertigen wäre, wie es die farben, was gemacht ist, und noch zu verrichten Kommet, in Plan, und Profils unterschieden anzeigen, desgleich den Geldt-betrag darfür wird leyn aus beyligenden Aufsaz lit. D. bemerkt zu entnehmen, (ručně dopsáno) de Rochepine General Major Des ingenieurs C. Dis… (nečitelné) Oberstwachter, Piccolomini Avragona, Barod de Bretton.’ (Raportní a srovnávací návrhový plán pevnosti Olomouce a příčných profilů, realizovaný v letech 1855-56, s podpisem stavitele pevnosti Rochepina); ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Genie- und Planarchiv, Inland, c Historischer Teil, IV Olmütz α) Nr. 28. Raportní plán Olomouce se zaplavením, 1757. Pevnost Olomouc [online]. Rapports Plan von der Festung Olmütz (Plán dokončené bastionové pevnosti Olomouc z r. 1757 se zaplavením, kde hladina ještě nedosáhla maxima) Původní zdroj: ÖSTA, KA, c IV α); kopie plánu z článku: Pevnost Olomouc. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 1. 5. 2010 [cit. 2010-05-25]. Dostupné z WWW: . Plán Olomouce a okolí z doby kol. r. 1790 (1800); ÖSTA, KA Wien, GIh 452-05. Označení: ‚Olmütz.‘ (autoři) Johann Wenzl Glaßer, Bombarder, Wenzel Schipka, Cadett“ (pravděpodobně kol. r. 1790; do archivu zařazen 1874); ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Historischer Teil α ) Olmütz), GIh 452-05. Plán Olomouce, 1809-26, ÖSTA, KA Wien, GIh 453. Plan von Olmütz; nedatováno, zařazeno mezi plány z let 1809- 1826; ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Historischer Teil α ) Olmütz), GIh 453.
270
Plán Olomouce a okolí, 1820, SOKA, AMO, I/26. Accurater Grund-Riss der Stadt und Festung Olmütz. Kolorovaný plán města a pevnosti Olomouce, zpracovaný žáky 3. dělostřeleckého pluku barona Reisnera v březnu 1820; SOKA, AMO, Sbírka map a plánů, M 8-26, karton I/ inv. č. 26. Situační plán města Olomouce, 1828; VMO, fotoarchiv, C 5686. Situationsplan der Stadt Olmütz. Aufgenommen und gezeichnet von Anton Schäfer, Baumeister, 1828; (Františkova alej na plánu města z r. 1828); archiv VMO, fotoarchiv, fotografie 9x12, inv. č. C 5686. Plán Olomouce v letech 1833-1834; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 13. Übersichtsplan sammt einem Projekte zur Verstärkung der bestehenden Festungswerke und zum Neubefestigung Kloster Hradisch. Von Ingenieur Obersten Vacani 1835. (Přehledný plán včetně projektu posílení stávajících hradeb a nového opevnění kláštera Hradisko). Označení na plánu: ‚Hauptstadt und Gränz-Festung Olmütz, Uibersichts Plan, von den neu entworfenen permanenten Forts auf beide nächst dominierenden Anhöhen von Tafel- und Galgenberg, dann von der in der Stadt zu bauenden bombenfreien Spital-Caserne von dem in Kriegszeit in Erdverschanzung zu unterstützenden Hauptpunkte Hradisch und von der gegenwärtigen Verstärkung der alten an der Wieder- Vereinigung der March bestehenden Erd- und Mauer- Werke. Unter der Leitung des Herrn Ingenieurs Obersten Vacani, durch Sappeführer Nürnberger gezeichnet, im Jahre 1833-34’; ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Genie- und Planarchiv, Inland, C Historischer Teil, IV Olmütz α) Nr. 13. Plán pevnosti Olomouc v roce 1842, ÖSTA, KA Wien, Inland IV Olmütz α) Nr. 41. Plan der Haupt-Festung Olmütz im Jahre 1842; ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Genie- und Planarchiv, Inland, C Historischer Teil, IV Olmütz α) Nr. 41. Plán pevnosti a města Olomouce podle katastrální mapy, r. 1846 (1866-79); ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 62 Teil II, IV, V. Situationsplan der k.k. Haupt- Grenzfestung und Stadt Olmütz sammt allen Befestigungswerken der Hauptumfassung, der angezeichneten fortifikatorischen Eigentumsgrenze, der Umgebung auf 800 bis 1000°, welche … seit der Katastralermessung aufgenommen wurde – nebst einer Legende der Militär- u. öffentlichen Gebäude – M. 1’’= 40°- in 9 j… (nečitelné), Sekt. I.-VI in 1 Blatt… v. J. 1846; ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Genie- und Planarchiv, Inland, C Historischer Teil, IV Olmütz α) Nr. 62 Teil II, IV, V . Pozn.: plán je v archivní pomůcce datován 1846, ukazuje však zákres pravděpodobně z roku 1866. Plán Olomouce kolem r. 1848; SOKA, AMO, M 8-26, II/12. ‚Plan von Mähren Litt. D. Olmütz.‘ Plán Olomouce a pevnostních hradeb tereziánských z 19. století. Na okraji s poznámkou dopsanou tužkou ‚po 1840‘; SOKA, AMO, Sbírka map a plánů M 8-26, II/12. Olomouc 1851; VMO, fotoarchiv B 303. Olmüttz 1851. Rudolfova alej a Jánské stromořadí na plánu města Olomouce z r. 1851; archiv VMO, negativ č. B 303 ( nebo 303B).
271
Plán úpravy hradby v Michalském výpadě, součást Raportního plánu, r. 1851; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 64 (část) Označení: ‚Rapports-Plan über die im Jahre 1850 geschehene Herstellung der alten Stadtmauer zwischen dem Michaelr-Ausfalle und der Bastion 6. Kais. Königl. GenieDirection z Olmütz 1851‘, ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Genie- und Planarchiv, C Historischer Teil, Inland c IV α) Olmütz Nr. 64, Plan alte Mauer. Plán Olomouce, 1864, ÖSTA, KA Wien, GIh 457-01. Übersichts-Plan der Hauptfestung Olomütz, Reisinger, Milität Jahr 1862, 1: 7200 (v archivní pomůcce uveden rok 1862, přímo na plánu 1864, vykresleno území zaplavené roku 1866),1 Blatt; označení: Uibersichts Plan der haupt-Festung Olmütz, K:K: Genie Direction zu Olmütz, 1864; ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Historischer Teil α ) Olmütz), GIh 457-1 (nebo 457-i). Plán Olomouce a okolí, 1870, SOKA, AMO, I/4. Plan von Olmüz und Umgebung, Litografie Fr. Slawik Olmutz, 1870; SOKA, AMO, Sbírka map a plánů M 8-26, karton I/ inventární číslo 4. Okolí Olomouce, 1871; VKOL, V 51.971. Umgebung von Olmütz [kartografický dokument] : lithografirt im k.k. milit. geograf. Institute. Měřítko 1 W. Zoll=400 W. Klaffter. 1871. Mapa čb.; 57 x 65 cm; archiv VKOL, digitální knihovna map, Nr. 90, signatura V 51.971. Nerealizovaný návrh rozšíření Olomouce včetně městského parku, r. 1872; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 90. Označení: ‚Entwurfs-Skizze A. über die Erweiterung der Stadt Olmütz und die dadurch bedingte Befestigungs-Anlage des Noyaux; geg. Jos. Bergstaller, 1872, entworfen von B. Weiss, Obers i. Geniestabe. Gesehen und dem Berichte des k.k. Festungs Comando in Olmütz vom 14-ten … (nečitelné)…. meine Bemerkungen beigelegt. Brünn, 30-ten April 1872, (podpis nečitelný)‘; ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung, Genieund Planarchiv, C Historischer Teil, Inland, IV Olmütz α ) Nr. 90. Návrh na rozšířen města Olomouce, r. 1885; VKOL, V 56.803. Stadterweiterung der K. Hauptstadt Olmütz [kartografický dokument] : und BebauungsPlan der angrenzenden Gemeindegebiete Hodolein, Bleich, Neu-Greinergasse bis Powel und Neustift / in 2 Blättern. Měřítko(Massstab) in W. Klastern 1:2880, Meter-Massstab 1:2880. Olmütz : F. Domek, 1885. 1 mapa : černobílá ; 67 x 90 cm, složena na 34 x 50 cm; archiv VKOL, digitální knihovna map, signatura V 56.803. Camillo Sitte: Návrh na rozšíření města Olomouce, 1895; VKOL, V 56.146. Stadterweiterung der Königl. Hauptstadt Olmütz [kartografický dokument] : nach dem Entwurfe des k. k. Regierungsrathes Camillo Sitte. Olmütz : Stadtbauamt Olmütz, 1895. 1 mapa barevná; 68 x 100 cm; archiv VKOL, digitální knihovna map, signatura V 56.146. Plán královského hlavního města Olomouce, r. 1899, SOKA, AMO, M 8-26, VII/80. Plan der Königlichen Hauptstadt Olmütz am Ende des Jahres 1899. SOKA, AMO, Sbírka map a plánů M 8-26, Inv. č. VII/80.
272
Plán Olomouce 1899; VKOL, V65745. Plan von Olmütz 1899. Verlag von Friedrich Grosse in Olmütz. K.u.K. Hoflithograf A. Haase Prag; archiv VKOL, signatura V 65745. Návrh zastavovacího plánu Olomouce, 1923; SOKA, arch J. Kšír, inv. č. 142. Náčrt generel. zastavovacího plánu velké Olomouce, říjen 1923, neuskutečněný návrh, autor arch. prof. L. Skřivánek, SOKA, Archiv Ing. Josef Kšír, Inv. č. 142, Stavby předpřevratové (1930). Ostatní mapy a plány, uvedené podle sbírky: SOKA, AMO, Sbírka map a plánů M 8-26 (souhrn pramenů v pořadí karton/inventární číslo): I/4 – Plan von Olmütz und Umgebung – plán Olomouce a okolí 1870, I/5 – Legend der Festung Olmuz 1758, malý plán, I/6 – Eigentlicher Abriß der Stadt Olmütz, I/14 – Vídeň 1834, I/25 – Olomouc 1820, I/26 – kolorovaný plán města se zvláště vyznačenými veřejnými budovami a erárními pevnostními objekty, litogr. A. Haase, Praha: nakl. Fr. Grosse, I/51 - měšťanská střelnice a okolí 1847, II/12 – Olomoucká pevnost 19. stol., II/17 – Olomoucká pevnost 1757, III/5 – ‚Plan Karte der Stadt Olmütz für die projectierte Stadterweiterung‘ 1870, Oswald Machanek; plán rozšíření města, III/13 – Camillo Sitte, Zastavovací plán města Olomouce z r. 1895, III/16 – jižní část olomoucké pevnosti 1850-70, III/17 – plán Olomouce před rokem 1849 s číslováním domů, litografie Jan Neubauer, Olomouc, VII/80 – plán Olomouce 1899, Olmützer Vereindruckerei, VII/81 – pruské obležení 1758, IX/6,7,8 – vojenské plány, dělostřelecká kasárna 1876, IX/16 – plán rozšíření města před Hradskou branou 1882, zakresleno na městském stavebním úřadě, IX/17 – Opava, kolorovaný plán města 1878, zakreslil Eduard Labitzky, IX/ 20, 23 – Olomouc s čísly domů, IX/ 62-65 – okolí Olomouce, 4 díly plánu, 1871, XII/5, Atlas A1, katastrální mapa Olomouce 1913, IX/17 Opava, barevný plán 1: 2880, M XVI/8 – Umgebung von Olmütz, litografie k.k. milit. Geograf. Institute, topografická mapa Olomouce a okolí 1871, 21a-c tereziánská hradby, M XVII/11a-e – plány města Olomouce , M XVII/13 – jižní část olomoucké pevnosti 1850-80, M XVII/16 – projekt rozšíření města, pravděpodobně 1874, M XVII/41 – plán Olomouce, M XVII/42 – pastviny u střelnice, 1835, M XVII/44 a-c – plán rozšíření města podle C. Sitteho, 1899.
273
9.2.3 Historické pohledy na město Olomouc, veduty Pohled na Olomouc od jihozápadu, 1740. Prospect der Statt Olmütz in Mähren wie solche von dem Heil. Berg vom Morgen anzusehen ist. N. 10. Prospectus Civitatis OLMUTI in Moravia de Monte Sancto versus Orientem. B. Frid. Werner delin. Cum. Priv. Sac. Caes Maj. Martin Engelbrecht excud. Aug. Vind. Mědirytina, ko. Roku 1740, SOKA, sign. 1/26 in: Olomoucké veduty. KAUEROVÁ, Vlasta (autorka předmluvy, další autoři neuvedeni),(rok neuveden), str. 5. Pohled na Olomouc od severu, 1740. Olomucium. Olmütz. Pohled na město od severu. Kolem roku 1740. Fridr. Bernh. Werner Urb. Del. Thomas Scheffler ornament inv. Et del. Cum Priv. Cas. Caes. Maj. Martin Englebrecht excudit. A.V. Mědirytina, SOKA Olomouc, sign. VIII/148; in: Olomoucké veduty. KAUEROVÁ, Vlasta (autorka předmluvy, další autoři neuvedeni),(rok neuveden), str. 4. Pohled na Olomouc od jihozápadu, 1835. Akvarel, J. Hyrtl. Na pohledu je část Rudolfova stromořadí z topolů. Archiv VMO, inv. č. O 144, fond Olomuciana. Pohled na Olomouc od jihozápadu, před r. 1852. Meyers Universum oder Abbildung und Beschreibung des Sehenwerthesten und Merkwürdigsten der Natur und Kunst auf der ganzen Erde. 14. Band,1852. DCXXXI. Der erzbischöfliche Palast in Olmütz. Vlastivědný ústav v Olomouci, IČ 0-205; in: Olomoucké veduty. KAUEROVÁ, Vlasta (autorka předmluvy, další autoři neuvedeni). Olomouc: Nakladatelství R. KašparováDANAL Olomouc. (rok neuveden). ISBN 80-85973-00-6., str. 21. Olomouc a Klášter Hradisko od severovýchodu, kol. r. 1940. SOKA, AMO, M 8-34, VI/42. Olmutz von der Ostseite; akvarel. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, karton VI, inv. č. 42. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34 (pohledy na město) IX/63 (446 a) – Olomouc od východu, čb. litografie, VIII/48 (354) – Pohled na Olomouc od severu, 1835 (?), čb. rytina, zčásti kolorovaná, VIII/61 (871) – Pohled na Olomouc od jihu, akvarel, čb. fotografie, VIII/62 (871) – Pohled na Olomouc od jihu 1899, čb. fotografie.
9.2.4 Ostatní plány, pohledy a písemné prameny pro Olomouc SOKA, AMO, M1-1, Registratura (1598) 1786-1873 (1936), část hospodářská Inv. č. 706, karton 1355, 1356 - Výsadba stromů ve městě – návrh n výsadbu (přiložen situační plánek), 18671868, - Městská promenáda směrem k Nové ulici – úprava terénu před Terezskou branou, zřízení chodníku , atd., 1864-1856, - Městský park – zřízení, účetní záležitosti, výsadba Johannovy a Františkovy aleje, 1858-1873, - Rudolfovy sady (alej) – jednání o zřízení, zemní a stavební práce, výsadba stromů, stavba můstků; přijeti pomocného zahradnického a dohlížecího personálu, prodej a nákup stromů, umístění laviček, pořizování nářadí a vodních čerpadel, výstavba restauračního kiosku; 1822-1837,
274
-
Totéž, 1838-1873 (karton 1356).
SOKA, AMO, M 8-55, Archiv: Ing. Josef Kšír Inv. č. 128, karton 19 – osobní údaje o Josefu Kšírovi. Inv. č. 130 ,karton 19 – bibliografie. Inv. č. 134, karton 19 – text (hypotetická rekonstrukce vodních toků v minulosti v centru města, také na Horním náměstí). Inv. č. 136, karton 19 – 2 čb. plány a texty. Inv. č. 142, karton 19 – Stavby předpřevratové (1930), texty. Inv. č. 146, karton 19 – Zákresy regulačních plánů města Olomouce, 1930. Inv.č. 148, karton 19 – Architektura v Olomouci, 1931. Inv. č. 152, karton 19 – Olomouc dřívější a dnešní (tisk) 1932. Inv. č. 155, karton 19 – Historie osídlení župy Olomoucké (1932). Inv. č., 159,165, karton 19, Inv. č., 170, karton 20 – novinové texty pro ‚Pozor‘, článek pro časopis ‚Cíl‘. Inv. č., 188, karton 21 – ‚Hradby a opevnění města Olomouce‘ – příprava článku, texty a malé plány, - ‚Plan des nord-östlichen Teiles der Königlichen Stadt Olmütz im Jahre 1792, - Olomouc u litovelské brány, - čb. fotografie plánu olomoucké pevnosti z roku 1742 (s pozn.: originál ve Vídni ve Vojenském ústavu); čb. fotografie plánu pevnosti z doby kolem roku 1800, - olomoucké městské brány (barevný plánek 1:5000, zakreslil J. Kšír); fotografie mapy s dokreslováním. Inv. č., 190, karton 22 (v inventáři uveden k 21) – ‚Město Olomouc a řeka Morava‘, plán obléhání Olomouce 1643-44, texty, Inv. č. 211, karton 22 – Olomoucké sady a parky, časopis Kdy-kde-co, plán parků (velký formát), vedení vody, říční lázně, plovárna, atd., Inv. č. 391 a 395, karton 38 – opis plánů hlavního m. Olomouce, nejstarší plány Olomouce (kopie), Inv. č. 406 – Olomouc a předměstí 9.- 18. století, plány (a tužkou překreslené kopie), karton. 39 – Mapy a plány, fotografie map a nákresy – Kšírovy ručně kreslené kopie starších plánů nebo fotografie, - Olomoucká pevnost, j-v po Reindl Thor, čb. zákres na pauzovací papír, hradby a louky, alej u silnice pod Dómem, - Plán Olomouce s dokreslenými vodními toky, - vývoj předměstí od 9. do 20. století (kopie plánů Kšíra), - olomoucká předměstí 1802, - Olomouc 1810 – s předměstskou zahradou ‚bei dem Dort Hatschein‘, kopírováno 1832, - čb plány Olomouce na pauzovacím papíře, bez datace, - olomoucká předměstí před zřízením tereziánské pevnosti , - stavební vývoj Olomouce od 9. století, text, plán ‚Accurate Delineation‘ 1699 se zahradami za hradbami, - Plán Velké Olomouce (plán rozšíření) 1:10 000 leden 1919. Inv. č. 407, karton 39; tištěné plány města 19. stol. – r. 1947 (a kopie plánů), - plán Olomouce z roku 1894, čb. s ručním dokreslením, - plán Olomouce z roku 1935, podrobně zakresleny parky, - ‚Olomouc‘ – barevný plán A5, - Šebestíkův nejnovější plán města Olomouce, 1: 10 000, - Plán velké Olomouce, Promberger, 1922,
275
-
Plan der königlicher Hauptstadt Olmütz 1899, 1: 2 880, Plán královského hlavního města Olomouce, malý čb., Tomkův nejnovější plán velkého města Olomouce, 1: 15 000, přibližně 30. léta 20. století, - Stadtpark von Olmütz, čb. plán 1941, - Plán hlavního města Olomouce 1946, - Plán Olomouce, vnitřního města, 1: 2880, - Plan von Ölmutz 1918, Prossnitz: Verlag von F. Grosse, 1918, 1: 5760. Inv. č. 409, Karton 40 – Kopie plánů Olomouce, - Schichten Aufnahms plan. Velký čb plán s pastelkami zakreslenými zahradami kanovníků v místě ‚Na špici‘, - Die Stadttore und Türln von Olmütz. Kopie plánu, zákres tužkou, 1:50 000, zakreslil Kšír 1945. Červenou pastelkou zvýrazněny barokní hradby, - Kopie části plánu na pauzovacím papíře, s vyznačením pozůstatku zahrad kanovníků Na špici s nápisem ‚alter heyl. Gart.‘, - Plán vedení pitné vody z pramene na Tabulovém vrchu s profilem území, 1751, - Plán Olomouce z doby mezi lety 1894-1900 (poznámka Kšíra), překreslený ručně tužkou, s parky, - ‚Akurater Grundriss…Ollmütz… ‘ Plán olomoucké pevnosti, malý, na pauzovacím papíře, zakreslil Kšír r. 1933, zobrazuje stav 1758 za obléhání, - Václavské náměstí, plán tužkou 1:1000, - Michalský vrch, kopie části plánu, zákres tužkou (Kšír), - Kopie plánu části Olomouce 1792, zákres tužkou (Kšír), zachyceny i zahrady nad hradbami v blízkosti dominikánského kláštera. Inv. č. 410, Karton 40 – Kopie plánů Olomouce, - velký několikadílný čb. plán Olomouce překreslený (Kšírem), s obrysy cest parků, včetně náměstí Marie Terezie a Františkovy aleje, stav kol. roku 1900. Inv. č. 412, karton 41 – Zastavovací plány apod., - ‚Náčrt generelního zastavovacího plánu Velkého Olomouce, 20. léta 20. stol., arch. Prof. L. Skřivánek, kopie tužkou; navrženo rozšíření parků o ostrov v blízkosti Tržnice (a varianty s vybarvením pastelkami), - ‚Budoucí Velký Olomouc‘. Regulace Olomouce podle architekta Skřivánka z r. 1923, 1:10 000, kopie městského stavebního úřadu v Olomouci, ručně překreslená tužkou, mnohodílný. Inv. č. 413, karton 41 – Pevnost a hradby města Olomouce v 19. a 20. století: - kopie plánů z r. 1861 (linie hradeb, pevnůstky na pauzovacím papíře), - město a hradby (kresba perem, kolorováno pastelkami); Olomouc- boření vesnic před výstavbou pevnosti, - plán Olomouce před rokem 1793 (jen část s Jezuitským konviktem), barokní klášterní zahrada, - fotografie zákresu Jezuitského konviktu před r. 1714 (ze Zemského archivu v Brně), stará budova jezuitského konviktu se 3 křídly z r. 1660-67, nestojí ještě nová budova z let 1718-1722(-1724). Pozn: dnes nad Bezručovými sady, - bývala hradba na severu Olomouce, s ozn. Izometrická perspektiva Institutu kadetů v Olomouci, aufg. u. gez. v. W. Daniel Cadet im 53. Regiment, 841 (zřejmě rok 1841) – čb. fotografie rytiny (v negativu), ukazující garnizonní zahradu a kapli sv. Barbory, Pozn: dnes nad parky pod Dómem, - Plan von der Stadt Olmütz, plán pevnosti z r. 1740 (Kšírova fotografie plánu, zřejmě z 1. pol. 20. stol.), s barokními zahradami pod hradbami Olomouce,
276
-
-
Plan von Olmütz, čb. fotografie plánu, na rubu uvedeno tužkou ‚projekt pevnosti z r. 1742; vlastivědné muzeum č. V.1628, fotograf. reprod. plánů z Vídeňského vojenského válečného archivu, Plan der Stadt Olmütz, kol. r. 1740 – plán zachycuje stav budov v l. 1718, 1719 a 1739, Kopie katastrální mapy (tereziánská pevnost, aleje), M 1: 1440, Hradby tereziánské pevnosti před rokem 1876, před Hradskou branou, Plán hradeb Olomouce z r. 1686 (čb. fotografie plánu), za hradbami louky a vodní tok, Plán obléhání Olomouce vojskem císařským v letech 1643-1644 za švédské okupace, Burgtor-Durbruch (prolomení Hradní brány), uveden rok 1874, Plán z r. 1761, barevný (kopie) se zahradou v prostoru Envelopy, modrozelený akvarel.
9.2.5 Grafické a písemné prameny k jednotlivým parkům v Olomouci 9.2.5.1 Měšťanská střelnice – plány Plán areálu Měšťanské střelnice, Karl Schwarz –Baumaißter, duben 1835. SOKA Olomouc, M6-70, karton č. 4. Plán slavnosti pořádané na střelnici 19. srpna (1847) – Plan des am 19-ten August in Olmütze Stadt findenden Volksfestes. Plan Skarnitzl a Domek, 1847. SOKA Olomouc, Sbírka map a plánů, i.č. (sign.) I/51. Situation der Industrie und Gewerbe- Ausstellung des Olmützer Gewerbevereins 1892. Situační plán průmyslové a živnostenské výstavy v Olomouci 1892. SOKA, (sign.) M670, karton č. 6. Kolorovaný plán města Olomouce s význačnými budovami a erárními objekty. Litografie, A. Haase, Praha, nakladatel F. Grosse. (detail) SOKA Olomouc, Sbírka map a plánů, (sign.) I/25; in: Kubeša, 1996, s. 168. Plán hlavního města Olomouce z února 1946. SOKA, Sbírka map a plánů, (sign.) XXXII/67 (detail) ; in: Kubeša, 1996, s. 168. 9.2.5.2 Měšťanská střelnice – grafická (perspektivní) vyobrazení, pohledy, písemné prameny Diplom Josefa Hausknechta z 1. května 1838 s vyobrazením Měšťanské střelnice (výřez). Litografie. Skarnitzl a Domek v Olomouci; SOKA Olomouc, Střelecká společnost, M 6-70, karton 4. Měšťanská střelnice z jihovýchodu a severozápadu. Diplom se dvěma vyobrazeními měšťanské střelnice (ze dvou stran) Diplom für Heren Mathias Prokop, 1-ten Juny 1838. Litografie Skarnitzl a Domek v Olomouci; SOKA Olomouc, Střelecká společnost, M 670, karton 4.
277
Diplom střelecké společnosti (formulář), nedatováno, výřez s motivem budovy střelnice, kol. roku 1840, litografie, E. Domek v Olomouci; SOKA Olomouc, Střelecká společnost, M 6-70, karton 4. Měšťanská střelnice, Die Schieszstatt in Olmütz. 4. srpen 1842, kolorovaná kresba, (autor) Reim; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, VI/38. Měšťanská střelnice. Výřez z pozvánky na slavnostní střílení dne 3. července 1842. Litografie a perokresba, tiskárna Josef Skarnitzl; SOKA Olomouc, Střelecká společnost, M 6-70, karton 4. Měšťanská střelnice kolem roku 1874 (čelní pohled). Fotografie 10x5 cm. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, XVI/49. Měšťanská střelnice, výstava 1899. Fotografie. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, XV/95. Měšťanská střelnice, výstava 1899. Fotografie 10x5 cm. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, XV/96. Okolí měšťanské střelnice upravené pro výstavu roku 1899, pohled od západu. Světlotisk, Max Spausta, Olmütz. VMO O-2130, F 4699. Měšťanská střelnice- vstupní cesta a socha Austrie, kolem roku 1900. čb. fotografie; VMO, fotoarchiv, inv. č. DL 7. Schiessstätte (Ausstellunhsplatz), Měšťanská střelnice při výstavě na přelomu 19. a 20. stol., pohlednice, (vydavatel) Max Spousta; archiv VMO, inv. č. O-144. Ostatní grafické dokumenty ke střelnici: SOKA Olomouc, Střelecká společnost, M 670, karton 6 – Plány restaurace, 1878; E. Melnitzky, 1884; skica ‚Skizze‘ (modrý podklad), 29. 9. 1891. 9.2.5.3 Smetanovy sady – plány Návrh Městského parku – Stadtpark. Planskizze von Olmützer Stadtpark. Návrhová skica olomouckého Městského parku, podepsán Scholl, uvedeno datum 23. říjen 1866; SOKA, AMO, registratura 1786-1873, karton č. 1356, inv.č. 706. Návrh Městského parku – Stadtpark, autor Max Machanek, 1866. Planskizze zur Erweiterung der Rudolfsallee vor dem Theresienthore, als Stadtparck in Olmütz. Návrhová skica k rozšíření Rudolfovy aleje před Terezskou branou jako Městského parku v Olomouci), dole pozn.: podle návrhu M. Machanka zakreslil […] nečitelný podpis; SOKA, AMO, registratura 1786-1873, karton č. 1356, inv.č. 706. Brückel über den Abzugsgraben, Ansicht und Grundriss, 2. Juli 1867, plán dřevěného můstku v Městském parku, podepsán Illichmann, stavební úřad; SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1786 – 1873, Inv.č. 706, karton 1356, sign. W11, hospodářská část – Rudolfovy sady 1838-1873. 278
Plán kiosku před přestavbou na letní restauraci, kol. r. 1837 (doprovodný dopis datován ‚14. Mai 1842‘); SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1786 – 1873, Inv.č. 706, karton 1356, sign. W11, hospodářská část – Rudolfovy sady 1838-1873. Plán Městského parku. Stadtpark, Olmüz am 25. April 1879 […] nečitelný podpis; SOKA, AMO, Registratura 1874-1929, karton č. 733. Plán restaurace a skleníku r. 1879, na plánu uvedeno ‚Wilhelmshalle und Glashäuser in Olmützer Stadtpark‘, zároveň návrh úpravy bazénu na hlavní aleji, podepsán Franz Kutter; SOKA, AMO, Registratura 1874-1929, karton č. 733. Plán (návrh) hospodářského dvora v Městském parku, kolorovaný plán areálu a pohled na budovu, autor Franz Kutter, 1880; SOKA, AMO, registratura 1974-1920, karton č. 33. Plán výsadby části Městského parku, kol. roku 1885 (smrky, Reitweg, hřiště); SOKA, AMO, registratura 1874-1920, karton č. 733. Plán Městského parku, nedatováno, před r. 1895, čb. fotografie kresleného plánu, bez názvu. SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií, Sbírka fotografií a litografií, IX-/138 (1371). SOKA, AMO, M 1-1, Stavební úřad, 1899-1920 Inv. č. 402, karton 122, sign k7b – návrh palmového skleníku, s názvem ‚Palmenhausanlage mit Heitzung-System Höntsch, 1907, (nerealizován). 9.2.5.4 Smetanovy sady – grafická (perspektivní) vyobrazení, pohledy Archiv VMO – Smetanovy sady (skeny fotografií a pohlednic): Inv. č. A 11948 a, b, c – lázeňský pavilon (restaurace) ve Smetanových sadech, 19. stol., hlavní alej, pohled na restauraci z blízka (a), ze střední vzdálenosti (b) z dálky (c) ; 3 negativy, fim 6x6, repro, J. Juryšek, 1956. Inv. č. A 16472 – Olomouc, Smetanovy sady, labutí jezírko; originál pohlednice, světlotisk, 1899; repro Pudilová, 1982, film 6x6. Inv. č. A 6905 – interiér Vilémovy dvorany (Wilhelmshalle), čb fotografie. Nedatováno, pravděpodobně kolem r. 1900. Inv. č. A 7701 – Promenádní koncert ve Smetanových sadech, 1899, s hudebním altánem, čb fotografie. Inv. č. C 1349 – Vilémova dvorana, čb fotografie. Nedatováno, pravděpodobně kol. r. 1880 (dosud bez vzrostlé výsadby a bez soch). Inv. č. C 1724 - Soliterní strom - dub letní v severovýchodní části Smetanových sadů, 1943, čb fotografie. Inv. č. C 1725 - Pohled od centrální aleje do severovýchodní části Smetanových sadů, 1943, čb. fotografie. Inv. č. C 1888 – Smetanovy sady - severovýchodní část a vily Vídeňské ulice, rok 1943, čb. fotografie. Inv. č. C 2022 – Smetanovy sady, Vilémova dvorana; čb. fotografie, kolem r. 1900. 279
Inv. č. C 2025 – Smetanovy sady, hlavní alej s osvětlením na ose; čb. fotografie 1943. Inv. č. C 2486 – Dřevěný skleník, čb. fotografie, nedatováno, pravděpodobně kol. r. 1940. Inv. č. D 621 – Smetanovy sady s voliérou, čb. fotografie, nedatováno. Inv. č. F 1960 – Olmütz. Cursalon in Stadtpark. (Smetanovy sady, lázeňská dvorana). Nehned & Maas 9035. Kolorovaná fotografie (pohlednice), kol. r. 1905. Inv. č. F 5284 – Olomouc. Partie ze Smetanových sadů. Hudební altán; kolorovaná fotografie (pohlednice), kolem r. 1900. Inv. č. F 5294 – Olomouc. Smetanovy sady. Hlavní alej s restaurací a jarními cibulovinami. Nedatováno, kolorovaná fotografie (pohlednice) kolem r. 1900. Inv. č. F 7719 – Olmütz. Stadtpark. Hlavní alej dnešních Smetanových sadů, kolorovaná pohlednice, kol. r. 1900. Inv. č. F 860 – Pozdrav v Olomouce. Městské sady: Labutí rybníček. Nakladatel L. R. Pazdírek v Olomouci 111. Inv. č. F 13124 – Olomouc. ‚Městské sady: Rostlinárna’; čb. fotografie, 1906. Inv. č. F 6604 – Gruss aus Olmütz. Schwanteich. 4511 Hermann Seibt, Meissen, kolem r. 1910; Labutí jezírko, pohlednice – kolorovaná fotografie odeslaná 1913. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34 I/97 – Starý kiosk v parku, zvaný mléčný pavilon zbořen 1879; čb fotografie. XII/14 (530) – Pavilon ve Smetanových sadech (restaurace), čb fotografie; pozn.: stejná jako fotografie VMO, fotoarchiv, A 11948 c. XV/83 (799) – Liechtenstejnský pavilon, fotografie, r. 1897. XXIX/34 (3612) – ‚Pavilon v botanické zahradě v Olomouci‘, fotografie 8x11 cm (dřevěný skleník v Městském parku). XXIX/95 (3667) – Pavilon v botanické zahradě v Olomouci roku 1905, fotografie 9x14 cm; dům zahradníka a nová výsadba v botanické zahradě. XXXVIII/180 – Olomouc, Smetanovy sady, fotografie; jezírko s vodním střikem a kameny. 9.2.5.5 Souhrnné prameny (grafické i textové) k Smetanovým sadům a dalším parkům Olomouce SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1786 – 1873: Inv.č. 706, karton 1355, sign.W11, hospodářská část – Rudolfovy sady 1822 – 37 – založení aleje, zřízení kiosku (barevný půdorysný zákres kiosku); výsadba stromů ve městě – návrh a situační plán 1867-68; městská promenáda 1854-56; městský park – zařízení, účty, výsadba Johann. a Frant. Aleje; Rudolfovy sady 1822-37; výsadba stromů 1838-73. Inv.č. 706, karton 1356, sign. W11, hospodářská část – Rudolfovy sady 1838-1873 (se zákresem můstku a kiosku), výsadba stromů 1838-1873, SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1874 – 1920: Inv.č. 342, karton 732, G2, část hospodářská: Městské sady – účetní uzávěrky oprav. Udržování a výsadby, vyúčtování a inventář nakoupených rostlin 1874-1919.
280
Inv.č. 342, karton 733, G2, část hospodářská: Městské sady – výstava květin společnosti „Hortolonia“, zrušení jízdní cesty, fond bar. Schneeburga na zřízení restaurační dvorany, zřízení pavilonů, obehnání sadů plotem, rozšiřování, údržba, různé stavby, (1866) 1874-1920; (plán 1885 s jezdeckou cestou, plán 1866 celkový Schlolla a Machanka, Gartenbauausstellung des Vereins Hortolonia im Stadtpark - Program). Inv.č. 342, karton 734, G2, část hospodářská: Městské sady – výsadba stromů v Michalském výpadu, botanická zahrada, hlídači a personál v sadech, rybníček, zřízení prodejních stánků, osvětlení apod., 1886 -1920. Inv.č. 342, karton 735, G2, část hospodářská: Městské sady – Františkovo a Jánské stromořadí, osazování ulic stromy, projekt osázení Blažejského náměstí 1879 – 1920. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34 XXVIII/281 (3509) – ‚Bývalé sady Františka Josefa I. za dominikánským kostelem‘, r. 1910, v Olomouci, fotografie 9x 14 cm. Františkovo stromořadí. 9.2.5.6 Čechovy sady – plány a pohledy SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1786 – 1873: Inv.č. 706, karton 1355, sign.W11, hospodářská část – výsadba Johann. a Františkovy aleje (a další položky). Archiv VMO – Čechovy sady: Inv. č. C 1889 – Čechovy sady - jihovýchodní část a vily při dnešní třídě Spojenců, 1943, čb. fotografie. Inv. č. C 1890 – Čechovy sady - jihovýchodní okraj, pohled do míst budoucího památníku Rudé armády (foceno ze zárubní zdi Smetanových sadů), rok 1943, čb fotografie. Inv. č. C 1891 – Soliterní strom v parku, Čechovy sady (jihovýchodní část), rok 1943, čb fotografie. Inv. č. C 2222 – Plán městských sadů (Čechových) - 1. varianta zachycující plán z doby kol. r. 1900 (s Goethestrasse) nebo později. Negativ, sklo, 9x12, 1943. Inv. č. C 2223 – Plán městských sadů (Čechových) - 2. varianta, zachycující plán z doby kol. r. 1900 (s Goethestrasse) nebo později. Negativ, sklo, 9x12, 1943. 9.2.5.7 Michalský výpad a Korunní pevnůstka – plány a pohledy Jezuitské budovy r. 1714, s legendou (na listu zvlášť): Expicatio literarum in Ickonografia (nebo Ichorografia) contrascarpe ante Collegium positarum. SOKA, AMO, Archiv Ing. Josef Kšír, karton 41, inv. č. 413. Návrh úpravy severní části Michalského parku, čb kresba, kolorováno, autor zřejmě Karel Pohl, r. 1909; SOKA, AMO, M 1-1, Stavební úřad, 1900-1919, Inv. č. 402, karton 122, sign. k7d.
281
Pohled na prostor dnešních Bezručových sadů pod Arcibiskupským palácem, 1848 (Olomouc od jihovýchodu); litografie, H. Kaliwoda, 1848; archiv VMO, sbírka Olomuciana, inv. č. O 144. Archiv VMO – Bezručovy sady - Michalský park a Korunní pevnůstka; (fotografie a pohlednice): Inv. č. O 145 – Pohled na arcibiskupský palác z od budoucího Michalského parku, fond Olomuciana. Inv. č. DL 9 – Michalský park s kostelem sv. Michala, se špitálem Joba a Lazara (na místě vily Primavesi) a s Jezuitským konviktem, letecký pohled, poč. 20. stol., pohlednice pouze v digitální podobě. Inv. č. F 5288 - Michalský park (s mostem přes Mlýnský náhon a pohledem na hradby), pohlednice, 1905, kolorovaný světlotisk. Inv. č. F 6167 – Olmütz. Michaelsfeste. Pohled na hradbu a vilu Primavesi z Michalského parku. Pohlednice odeslaná 14. 7. 1909, světlotisk, kol. r. 1905. Inv. č. F 469 – Olmütz. Michaelerpark. Michalský park, pohled shora. Verlag V. Max Spousta : Olmütz, do r. 1909. Pohlednice – světlotisk, kolorováno. Text datován 14. 9. 1909, stav kolem roku 1902. Inv.č. F 8599 – Gruss aus Olmütz. Felsen Partie im Michaeler Park. Kunstanstalt Heinrich Gerber, Sternberg 50. Michalský park, pohled na hradbu se skálou v jižní části parku. Pohlednice (datovaná 2.7. 1905), světlotisk, kolem roku 1900. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34: XXXVI/162 – Michalský výpad, celkový pohled (shora), čb, fotografie, nedatováno, kolem r. 1910. XXXVI/175 – Vojenské sklady v Michalském výpadě, v pozadí je topolová alej, zřejmě na Koruní pevnůstce, celkový pohled (shora), čb, fotografie, konec 19. stol., VII/19 (160) – Jakobermühle, čb fotografie, VIII/32 (338) – Zahrada arcibiskupské rezidence 1839, čb kresba, XII/48 (1221) – Olomouc od východu, 2. pol. 19.stol., čb fotografie, XXXI//35 (1790) – Olomouc, hradby, pravděpodobně za Jakubským mlýnem. XXVIII/ 289 (3517) – Michalský výpad v Olomouci, fotografie 9x13 cm. XXXI/ 101 (1961) – Památník jugoslávských (vojáků) v Michalském výpadu, fotografie 9x13 cm.
282
9.2.6 Historické mapy a plány města Vídně Hlavní zdroje map a plánů Vídně (sbírky) ÖSTA, KA, Karten- und Plansammlung (KPS) (1480 (ca.)-); Kartensammlung (1480 (ca.)-); Städtepläne und Stadtumgebungskarten G; GI Europa; h Österreich Ungarn. ÖSTA, KA, Karten- und Plansammlung (KPS) (1480 (ca.)-); Genie- und Planarchiv (1645 (ca.)) – 1918 (ca.)); Inland 1645 (ca.) – 1918 (ca.)); C Historicher Teil; I Wien, Übersichts- und Stadtpläne (Alpha 1) ÖSTA, KA, Karten- und Plansammlung (KPS) (1480 (ca.)-); Genie- und Planarchiv (1645 (ca.)) – 1918 (ca.)); Inland 1645 (ca.) – 1918 (ca.)); C Historicher Teil; I Wien, Befestigungen des rechten und linken Donauufers (Alpha 2). SOKA Olomouc, AMO (Archiv města Olomouce), Sbírka map a plánů M 8-26, kart. I. VKOL (Vědecká knihovna Olomouc), archiv, sbírka map a plánů. Použité mapy a plány: Hlavní město Vídeň v roce 1147; ÖSTA, KA, GIh 794-3 (1. plán). Haupt u. Residenzstadt Wien 1147. KA, Karten- und Plansammlung (KPS); Kartensammlung; Städtepläne und Stadtumgebungskarten G; GI Europa; h Österreich Ungarn, IN 794-3. Hlavní město Vídeň v roce 1817; ÖSTA, KA, GIh 794-3 (4. plán). ‚Plan der Esplanada der Haupt u. Residenzstadt Wien mit allen darauf sich befindlichen Häusern, Schuppen, Hütten und anderen Plätzen, aufgenommen in den Monaten Juli und August (1817).’ Plán koliště Vídně se všemi domy, sklady, boudami da dalšími místy, vytvořený v červenci a srpnu (1817). KA, Karten- und Plansammlung (KPS); Kartensammlung; Städtepläne und Stadtumgebungskarten G; GI Europa; h Österreich Ungarn, IN 794-3. Plán úprav a okrášlení hradeb a koliště Vídně, 1927; ÖSTA, KA Wien, GIh 802-1. ‚Uibersichts Plan der an der Festungswerken und der Esplanada der Haupt und Residenz Stadt Wien von Allerhöchst Seiner Majestät dem Kaiser und König herzustellen angeordneten Veränderungen und Verschönerungen.’ (Podepsáni) Carl v. Martoni , Major im Genie Corps -- Schall- Genie- Major. (rok) 1827. Plán opevnění a esplanády Vídně po úpravách a okrášleních nařízených císařem. KA, Karten- und Plansammlung (KPS); Kartensammlung; Städtepläne und Stadtumgebungskarten G; GI Europa; h Österreich Ungarn, IN 802-1. Plán Vídně a jeho předměstí, 1829; ÖSTA, KA Wien Inland C I Wien α 1) Nr. 10. ‚Neuester Plan der Haupt und Residenz Stadt Wien und dessen Vorstaedten Nach der neuesten Nummerirung der Haeuser nebst Angabe der Verschönerungen mit höchster Bewilligung nach dem Original Plane. Herausgegeben in Wien bei Artalarila & Comp. Am Kohlmarkt No. 1151, 1829.’ Übersichtsplan. ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung (KPS), Genie- und Planarchiv, Inland, C Historischer Teil, I Wien α 1) Übersichts- und Stadtpläne, Nr. 10. 283
Plán Vídně (plán ozdravění), 1832; VKOL, V 63.635. Grudnriss der Haupt- und Residenzstadt Wien mit sämmtlichen Vorstädten nach der Aufnahme für das allgemeine Kataster 1828. Bearbeitet und litographiert von Ant. Freyherrn v. Guldenstein; archiv VKOL, i. č. V63.635. Plán Vídně, 1834; SOKA, AMO, I/14. Plán města Vídně od Arnošta Früwirtha, 1834. Neueßter plan der der Haupt- und Residenzstadt Wien mit ihren sämmtlichen Vorstädten von Ernest Frühwirth 1834. Litografie; SOKA, AMO, Sbírka map a plánů, I/14. (Poznámka: mapa stejná jako Wien 1832 – plán ozdravění, VKOL, i. č. V63.635, jen jiné okraje plánu a autor). Plán Vídně s předměstími, 1846; ÖSTA, KA Wien, Inland C I Wien α 1) IN 14. ‚Grundriss der Haupt und Residenzstadt Wien mit sämmtlichen Vorstädten nach der Aufnahme für das allgemeine Kataster. 1846’. (popis v inventáři:) Plan der Stadt Wien und sämmtlicher Vorstädte nach der Aufnahme für das allgemeine Kataster, weiters mit der Bezeichnung des innern und außern Linienwall-Rayons fortifikatonischer Bauverbot-Rayons des k. k. Artilerie-Arsenales v. J. 1846. Übersichtsplan. Pozn.: na plánu je v dolním rohu uvedeno: K. K. Geniedirection, Wien am 2ten August 1850. ÖSTA, KA Wien, Karten- und Plansammlung (KPS), Inland, C Historischer Teil, I Wien α 1) Übersichts- und Stadtpläne, IN 14, T.1, T.2 (dva díly). Plán rozšíření Vídně podle Ludwiga Förstera, 1858; ÖSTA, KA Wien, GIh 835. ‚Plan der in Antrag gebrachten Erweiterung des inneren Stadtheiles von Wien nach dem Entwurfe des Architekten Ludwig Förster’. Erweiterung d. inneren Stadttheiles Wien. Návrhový plán rozšíření vnitřního města Vídně podle návrhu architekta Ludwiga Förstera z roku1858; ÖSTA, KA, Karten- und Plansammlung (KPS); Kartensammlung; Städtepläne und Stadtumgebungskarten G; GI Europa; h Österreich Ungarn, IN 835. Návrh na rozšíření Vídně, L. Förster, 1859; ÖSTA, KA Wien, GIh 837-1 (Förster). ‚Profesor Förster’s Projekt für die Umgestaltung der k. k. Residenzstadt Wien nach Abragung der Wälle’. Projekt profesora Ludwiga Förstera pro úpravu c. k. sídelního města Vídně po odstranění hradeb. Soutěžní návrh. Dvorní a státní tiskárna ve Vídni, duben 1859. ÖSTA, KA, Karten- und Plansammlung (KPS); Kartensammlung; Städtepläne und Stadtumgebungskarten G; GI Europa; h Österreich Ungarn, IN 837-1 (Förster). Návrh na rozšíření Vídně, Lenné, 1859; ÖSTA, KA Wien, GIh 837-1 (Lenné). ‚Lenné’s Projekt für die Umstaltung der k. k. Residenzstadt Wien nach Abragung der Wälle’. Projekt Petera Josefa Lenného pro úpravu c. k. sídelního města Vídně po odstranění hradeb. Soutěžní návrh. Dvorní a státní tiskárna ve Vídni, duben 1859. ÖSTA KA, Karten- und Plansammlung (KPS); Kartensammlung; Städtepläne und G; GI Europa; h Österreich Ungarn, IN 837-1 (Lenné). Návrh na rozšíření Vídně, van der Nüll a v. Siccardsburg, 1859. ÖSTA, KA Wien, GIh 837-1(Nüll). ‚Projekt für die Umstaltung der k. k. Residenzstadt Wien nach Abragung der Wälle, van der Nüll und v. Sicardsburg’. Projekt Eduarda van der Nülla a Augusta Sicarda von Sicardsburg pro úpravu c. k. sídelního města Vídně po odstranění hradeb. Soutěžní návrh. Dvorní a státní tiskárna ve Vídni, duben 1859. ÖSTA, KA, Karten- und Plansammlung (KPS); Kartensammlung; Städtepläne und G; GI Europa; h Österreich Ungarn, IN 837-1 (Nüll).
284
Plán Vídně, 1891; ÖSTA, KA Wien, GIh 879 col. 3 Bl. 3. Plan der k. k. Reichshaupt und Residenzstadt Wien, herausgegeben unter Mitwirkung des Stadtbauamts von Carl Loos, 1891. ÖSTA, KA, Karten- und Plansammlung (KPS); Kartensammlung; Städtepläne und G; GI Europa; h Österreich Ungarn, IN 879 Bl. 3 (list 3).
9.2.7 Historické pohledy na město Vídeň, veduty Vídeňská Okružní třída - Wiener Ringstrasse, 1873 (barevné pásy); SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, XIX/ 1, 6, 7, 8. Pohled na vídeňské předměstí Leopoldstadt z bastionu Gonzagabastei, kolem r. 1785; autor Carl Schütz (1745-1800), Blick auf die Leopoldstadt von der Gonzagabastei , um 1785, Feder in Schwarz, Aquarell); Albertina, IN 6867. Pohled na vídeňské předměstí Leopoldstadt z bastionu Gonzagabastei, kol. r. 1785; autor Carl Schütz (1745-1800), Blick auf die Leopoldstadt von der Gonzagabastei, um 1785, Feder in Schwarz, Aquarell); Albertina, IN 6869. Hrad Hofburg a Bellaria ve Vídni, 1842, akvarel ( Rudolf von Alt (1812 – 1905), Die Hofburg mit dem Bellaria in Wien, 1842, Aquarell, Deckweisshöhungen, Lichter ausgekratzt); Alberina, IN 34681.
9.2.8 Grafické podklady k jednotlivým parkům ve Vídni podle institucí ALBERTINA Galerie Albertina, Graphische Sammlung – grafická sbírka, (sbírka) ‚Österreich im 18.19. Jahrhundert‘(Wien): IN Foto GLV20006041 – Městský park ve Vídni , 1867, Stadtpark, 1867, čb fotografie, autor Carl Hafl. IN 29621 – Moritz Leybold Wien 1806 - 1857 Wien. Praterbaum, 1846, Feder, Aquarell.
ÖNB – ÖSTERREICHISCHE NATIONALSBIBLIOTHEK Rakouská národní knihovna, archiv Bildarchiv und Grafiksammlung, Wien, (sbírka) Bildarchiv Austria: IN D-40223-B – M. Koller, 2. Hälfte des 19. Jahrunderts, Blick auf die Elisabethbrücke 3 mit dem Karlsplatz in Wien. Ölgemälde, signiert. Repronegativ nach Ölgemälde Kunstauktion Dorotheum 632 (1981) / 393 / 229. IN 112032-C – Wien, 1. Bezirk, Karlsplatz; Ansicht des Karlsplatzes aus der Hauptachse auf Künstlerhaus und Musikveriensgebäude, um 1910. Originalnegativ. 285
IN CL 249, 21-A – Wien 1, Löwelbastei, Paradiesgärtchen. Promenade gegen Fassade des Cortischen Kaffeehauses gegen Norden. Aquarell von Johann Wilhelm Frey, um 1855, Digitale Sammlung Wien. IN L 3.971-C – Wien 1, Paradeisgartl, Blick von der Bastei beim Paradeisgartl (etwa gegenüber dem heutigen Parlament) Richtung Burg und Burgtor. Lithografie von Rudolf Alt (1812 - 1905). Körperschaft Österreichische Lichtbildstelle, um 1855, Digitale Sammlung Wien. IN CL 247, 37 – Wien 1, Stadtbefestigung, Blick über die Brücke gegen das Franzenstor und die Häuser auf der Bastei. Aquarell von Johann Wilhelm Frey (1830 - 1902), um 1855, Digitale Sammlung Wien. LW 73955-C – Plan der Wiener Stadterweiterung 1857, Ringstraße in Plan der Wiener Stadterweiterung aus dem Jahr 1857 mit Legende und Datierung der wichtigsten Ringstraßengebäude. Schwarz-Weiß-Negativ, 1857, Digitale Sammlung Wien. IN 109741-C – Rundgang um die Wiener Bastei, Franzenstor, Ansicht zwischen den Palais Lubomirsky und Liechtenstein. Aquarell nach der Natur von Emil Hütter (1835 - 1886), 1858, Digitale Sammlung Wien. IN 139.242-B – Stubentor, Außenansicht, vor 1858. Wienansichten, Digitale Sammlung Wien IN LW 74060-C – Wien 1, Ringstraße, Paradeisgartl am Franzensring (heute Dr.-KarlRenner-Ring am Terrain des heutigen Burgtheaters. Im Vordergrund Pferdebahn auf der Trasse der jungen Ringstraße. Zeichnung von Emil Hütter(1835 - 1886), dat. 1871. Schwarz-Weiß-Negativ, 1871, Digitale Sammlung Wien.
SGA – STADTGARTENAMT WIEN Sbírka fotografií městského parku z konce 19. a počátku 20. století (bez inventárních čísel).
WIEN MUSEUM Karlsplatz (dále WM) Sbírka: Fotos und Abbildungen (Fotografie a zobrazení, dále FA) Pozn.: položky jsou v následujícím seznamu v témže pořadí, v jakém jsou uloženy v jednotlivých SLOŽKÁCH (Mappe); na začátku je popis na složce, pak následují jednotlivé archivní položky s inventárními čísly (IN). Po inventárním číslu je uveden jejich popis na lícové a rubové straně (pokud je) a u některých také vlastní pomocné poznámky k snímku. Některé složky se dělí ještě na další části (samostatné vnitřní složky), jako Photos (fotografie), Denkmäler (pomníky) nebo části nesoucí název významné stavby, apod. Pro odkazy na snímky v přílohách je použita zkrácená forma: WM, FA, název složky, IN (a případně popis a poznámky).
286
BURGGARTEN (Zahrada Hradu) Früher Kaisergarten, Hofgarten; seit 6. 11.1919, M 11 (původně Císařská zahrada, Zahrada dvora, od 6. 11. 1919, M 11) IN
10.443 76.089/34 72. 592 97.083/1-11 13.201/1-8 (níže uvedeno a) --------------IN 10.443, Burggarten. ‚Ansicht von der Burgbastei gegen die K.K. Stallgebæude in Wien nach dem Verschönerungs-Plane des Architekten Stache’. Gestochen von Carl Beyer.ČB grafický tisk nalepený na modře kolorovaném papírovém podkladu (rámu). Stromy v rastu, čínský altán s draky a zvonky na střeše, v pozadí Albertina. IN 72.592, Burggarten. ‚Augustenbastei g. Hofburggasse mit Rückseite zu Hofbibliothek, Partie der Neuenburg, … (dále nečitelné)…, X. 1923, (autor) Erwin Pendl. IN 13 201/a, Burggarten. Bez názvu. Kolorovaný grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. IN 13 201/c, Burggarten. Bez názvu. Kolorovaný grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pohled do interiéru historizující budovy- haly. IN 13 201/b, Burggarten. Bez názvu. Interiér oranžerie, vpravo hustá výsadba, pod okny vázy, postavy. IN 13 201/d, Burggarten. Bez názvu. Kolorovaný grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Průhled obloukem s postavami lidí. IN 13 201/e, Burggarten. Bez názvu. Kolorovaný grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pohled do parku; cesty a rostlinné výsadby se subtropickými druhy. IN 13 201/f, Burggarten. Bez názvu. Kolorovaný grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pohled přes vegetaci parku k budově v historizujícím slohu (oranžerie). IN 13 201/g, Burggarten. Bez názvu. Kolorovaný grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. IN 13 201/h, Burggarten. Bez názvu. Kolorovaný grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pohled do parku; ostrůvek s vegetací, tři postavy u stolku, vpravo umělá jeskyně s vodním prvkem. IN 97.083/6, Hofburggarten. Bez názvu. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Zřejmě interiér oranžerie, 2 dámy u stolu, 1 stojící postava. IN 97.083/5, Hofburggarten. Bez názvu. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pohled do parku; cesty a rostlinné výsadby se subtropickými druhy. IN 97.083/4, Hofburggarten. Bez názvu. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pohled do parku; cesty a rostlinné výsadby se subtropickými druhy (s výraznou dracénou). IN 97.083/3, Hofburggarten. ‚Partie aus dem Kaisergarten Wien’. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pohled do parku; dřevěná konstrukce s popínavkami, kulatý bazén se střikem. IN 97.083/2, Hofburggarten. Bez názvu. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Poničený snímek; pohled do parku a budova skrytá za zelení. IN 97.083/4 (a), Hofburggarten. Bez názvu. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pakrový výjev s umělou jeskyní., tři postavy u stolu. IN 97.083/4 (b), Hofburggarten. ‚Kaisergarten Wien’. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Pohled do parku- jen rostlinné výsadby a cesty.
287
IN 97.083/4 (c), Hofburggarten. ‚Kaisergarten Wien’. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Interiér budovy (hala), u zdi vpravo je výsadba, oddělená ozdobným kovovým plůtkem, pod okny jsou nádoby s rostlinami. IN 97.083/8, Hofburggarten. ‚Kaisergarten Wien’. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Průhled obloukem v budově do rostlinné výsadby. IN 97.083/9, Hofburggarten. ‚Kaisergarten Wien’. Černobílý grafický list, autor I. (nebo J.) Czerny. Zřejmě interiér haly; ostrůvek s vegetací, 2 postavy u stolu. IN 97.083/10, Hofburggarten. Kaisergarten Wien. (průhled, 5 postav). BURGGARTEN (Photos) IN 79000/117,Wien I., Burg- Burgarten. Sammlung Fred Hennings. Hofburg ještě nestojí. IN 55 802/27, Wien I., Burg- Burgarten. Sammlung Fred Hennings. Zakládán bazén. IN 55 802/20,Wien I., Burg- Burgarten. Sammlung Fred Hennings.‚Kaisergarten‘, se stromy. IN 3112, Wien I., Burg- Burgarten. Aufnahme Fred Hennings 1940 (fotka starší fotky). Stará oranžérie, stromy. IN 14.064,Wien I., Burg- Burgarten. ‚Wien. Palais des Erzh. Albrecht‘. Verlag von Oscar Kamer, Wien. Blick gegen Goethegasse. IN 3313,Wien I., Burg- Burgarten. Alte Burg. Josef Wlha, Fotograf, Wien. 863 Wien. (tj. zřejmě roku 1863). Kaiserl. Hofburg, äussere Ansicht, Blick gegen Osten. (ještě není Nový Hofburg). IN 55 802/18, Wien I., Burg- Burgarten. Glasshäuser. Na lícové straně podepsán Antoine.
VOLKSGARTEN na obalu složky uvedeno: Theseustempel Cortisches Kaffeehaus (Stadtbefestigung) Gartensaal Kaffeehaus (Löwenbastei) 1. Volksgarten 88 Složka 1. Volksgarten/A -------IN 185.821, Volksgarten. Der Volksgarten am k. k. Burgthor. Kolorovaný grafický list. J. G. Jenzsch del. (autor). Oesterr:Pitttor: Ansichten. Rothe sc (uvedeno vpravo). (Chrám Thesea, hradba, topoly, plůtek, stromky s kulatou korunou v dáli, Cortická kavárna a malý altán před ní, cesta k hradbě i mezi topoly pod hradbou v příkopu.). Rok 1824 (datace podle EGGERT, Klaus; REINING, Hermann [et.al.]. Die Wiener Ringstrasse : Das Kunstwerk im Bild. Wien : H. Böhlaus Nachfolger, 1969. s. 13). IN 14050 a, Volksgarten. Malá pohlednice, s bránou a vlevo kavárna. IN 76.615/259, Volksgarten. ‚Der Volksbelustigungsgarten in Wien‘…(vlevo) J. (nebo I.) Albrächt del. et. sc. (vpravo) Bey I. Bergmann in Wien. (Zeď a kavárna Corti s altánem, uprostřed je hranatý stolek nebo fontána).
288
IN 218.070, Volksgarten. Malý obrázek z knihy ‚Ein Gang über die Ringstrasse‘. Volksgarten und Stadtpark. Mangold (autor kresby), restaurace s popínavou rostlinou. IN 79000, Volksgarten. ‚Volksgarten mit Theseustempel und Bastei‘. Anonym, Aquarell. IN 3268, Der Volksgarten. Verlag von H. F. Müller in Wien. Kavárna a altán (s muzikanty), pohlednicový formát. IN 61 681, Volksgarten. Text. IN 57 229, Volksgarten. Hermann Göbl, Wien 1905. Kolorovaná kresba. Tvarované keře. IN 57 230, Volksgarten. Hermann Göbel, Wien 1906. Kolorovaná kresba. IN 34. 461, Volksgarten. Öffentlicher Garten. Le Jardin Public. Gurk del.et. Sc. Černobílý tisk.(Topoly, Tempel, stromy s kulatou korunou. IN 79000/890, Volksgarten. Text a rytina. Rok 1886. IN 188.574, Volksgarten. Programm. Text z roku 1907. IN 54 397, Volksgarten. Nedatováno, autor neuveden. Plán (situace). Jen stromy v rastru, Theseustempel, nepravidelné ostrůvky zeleně vpravo a vlevo, fontány. Složka Volksgarten, Theseustempel IN 14050/b, Volksgarten. Kolorováno, malý pohlednicový formát. Vstupní brána. IN 157.980, Volksgarten. Stahlstv. Höfer (vpravo). Ger. V. J. M. Bayer (vlevo, asi autor). Theseustempel s osvětlením. Kolorovaná rytina. Rok 1847 na rubu. IN 59 835, Volksgarten. ‚Theseus Tempel – Tempel de Thesé’. No. 62. Vlevo budova a valy. Zřejmě kolem roku 1830. IN 59 837, Volksgarten. ‚Tempel des Theseus (Vienne) im Volksgarten‘. Vlevo budova a valy. IN 14 056, Volksgarten. Gez. Rudolf von Alt, lith. v. Sandmann. IN 59 839/1, Volksgarten. ‚Das innere des Theseus-Tempels im Volksgarten‘ . Lith. v. Sandmann. IN 61.683, Volksgarten. ‚Theseus Tempel‘. Nach R. Alt gest. V. F. Würthle. Verlag u. Eigentum v. F. Paterno in Wien. Složka: Volksgarten Kaffeehaus IN 141.921, Volksgarten. ‚Caffeehaus im Volksgarten‘. Autor neuveden. Um 1830, Collection des Wiens. IN 59.836, Volksgarten. ‚Cafehaus im öffentlichen Garten‘. (na rubu uvedeno: Volksgaren, Gartensaal). Barevné. IN 61.687 Das neue Caffehaus im öffentlichen Garten. Na rubu: Volksgarten, Gastensaal. Čb. kresba, ozn. N 232, pohlednicový formát. IN 14.045, Volksgarten. Wien. Nadhled; totožné jak: Wien bei Pietro Mechetti qm Carlo, Volksgarten Musik von Josef Lanner (úvodní list) IN 14. 046, ‚Der Volksgarten’. Verlag von H. F. Müler in Wien. (z rubu: ‚Volksgarten, Gartensaal’) Kaffeehaus ze strany, s hudebním altánem. Složka: Gartensaal Kaffeehaus IN 105.971/1 Volksgarten.
289
Složka: 1. Volksgarten 80 A Theseustempel Cortisches Kaffeehaus (Stadtbefestig.) Gartensaal Kaffeehaus (Stadtbefestig.) (Löwenbastei) IN 61.683, I. Volksgarten. Theseustempel. Barevný. IN 542 94, Theseustempel. Řez budovou. IN neuvedeno, Volksgarten-Musik. Fotos Volksgarten Složka: I. Volksgarten 1819/23 angelegt IN 4199, Volksgarten. Aufnahme Fred Hennings 19. Okt. 1940. Dosud není rozárium (s výsadbou růží, jen plocha). IN 3722, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. (asi do 40. let) IN 3144, Wien I., k. k. Volksgarten und k. k. Hofmuseum. Sammlung Fred Hennings. (dosud není rozárium). IN 5167, Wien I., k. k. Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. Pohled shora, se střechou v popředí, rok 1898 (asi původního snímku). IN 5132, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. Rok 1898. IN 4198, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. 19. Okt. 1940. IN 4517, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. Rok 1922. IN 5168, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. Rok 1898. S budovou uprostřed. IN 5131, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. 1898. Pohled shora. IN 5133, Wien I., Volksgarten . Sammlung Fred Henning. Roku 1940 pořízená kopie fotografie z roku 1898. Pohled shora IN 4930, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. 1876. Je fontána! Není Grillpatzerdenkmal. (s budkou). IN 4202, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. 19. Okt. 1940 (možná fotka starší fotky). Rozmazaná; fontána, Grillpatzerdenkmal. IN 4195, Wien I., Volksgarten. Sammlung Fred Hennings. 19. Okt. 1940 ( fotka starší fotky). Na rubu uveden rok 1868. Fontána, malé stromy s kulatou korunou. IN 224.703, Wien I. Volksgarten. (s kočárkem, asi 30.-40. léta 20. stol.). IN 78079/ 188 b, Wien I. ‚227.Volksgarten‘ . Zřejmě konec 19. století. IN 242.788, Wien I., Volksgarten. Počátek 20. stol. IN 224.698, Wien I., Volksgarten. Počátek 20. stol .(tentýž den a místo) IN 106.275/4/A, Wien I., Volksgarten. Riesenkarte ‚Grup aus Wien‘ 1898. Volksgarten und Hofmuseum. Je již Grillpatzerdenkmal. IN 181.947, Wien I., Volksgarten. Pohled shora. IN 44.340, Wien I., Volksgarten. 1923. (označuje pravděpdobně rok). Fontána. IN 44.340 (2.), Wien I., Volksgarten. Burgring, 1923. Fotka starší fotky; jsou již thuje. IN 3402, Wien I., Volksgarten. Rozmazaná fotografie. IN 17.832, Wien I., Volksgarten. Shora. IN 9240, Wien I., Volksgarten. Kunstverlag v. A. F. Czihak in Wien. Před rokem 1898. Kvalitní fotografie.
290
Složka: RATHAUS/ A IN 145 78, Rathaus. ‚Das Neue Rathaus der Stadt Wien‘. Sonderabdruck aus ‚Ueber Land und Meer‘. XXVII., No. 3, Bd. Nach dem Plane des Dombaumeißters Schmidt. Rytina čb. IN 30.304, I. Rathaus. Erwin Pendl. Barevný. IN 93 027/1, I. Rathaus. Detaily historického osvětlení. IN 93 029/6, I. Rathaus. Nachlass. Viktor Luntz. Rok 1885. IN 14 567, I. Rathaus. ‚Das Neue Rathaus‘. Verlag von G. J. Manz’schen Buchhandlung in Wien. IN 9334, I. Rathaus. ‚Das Neue Rathaus in Wien‘. F. Matolini (auf Holz gezeichnet von A. Reith). Rok 1874. IN 38.386/1 a 2, I. Rathaus. ‚Das neue Rathaus in Wien‘. 2 čb rytiny, se světly, bez soch, zpevněná plocha před budovou menší a obdélníková. IN 17.800, I. Rathaus. Čb kopie akvarelů. IN 9336, I. Rathaus/Garten. Čb rytina. IN 9339, I. Rathaus. ‚Das neue Rathaus in Wien‘. Verlag den Neuen Illustrierten Zeitung‘ I., Renngasse 5. IN 250 124, I. Rathaus. Aussen, nach 1883. Kolorovaná rytina. IN 9337, I. Rathaus/Ausseres. IN 9340, I. Rathaus/Ausseres. Fotos Rathauspark IN 229.449, I. Rathausplatz- Rathaus. IN 3967, I. Rathausplatz. Aufnahme Fred Hennings 18. Okt. 1940. Staré osvětlení. IN 3792, I. Rathausplatz. Sammlung Fred Hennings, 1928. IN 2938, I. Rathausplatz. Sammlung Fred Hennings, nedatováno. Pohled shora, dosud zřejmě bez soch. IN 93093/6A, I. Rathausplatz. Wiener Monumentalbauten-Verlag der ‚Neuen Illustr. Ztg.‘, Wien. Rathhaus (se dvěma h). Photographie und Lichtdruck von J. Löwy, k. k. Hofphotograph, Wien. S plůtkem; sochy dosud nejsou. Složka: I. Rathausplatz-Denkmäler IN 243.017, I. Rathausplatz. Rudolfdenkmal. Nedatováno. IN (nečitelné) Pomník Leopolda… (nečitlené). IN 135.059/5, Phot. D. A. I. Rathausplatz. IN 135. …, (nečitelné) Phot. DA I. Rathausplatz (gegen Parlament). IN 135.036/1, Phot. DA I. Rathausplatz (gegen Burgtheater). IN 135.044/4, Phot. DA I. Rathausplatz (gegen Rathaus) IN 135.047/5, Phot. DA I. Rathausplatz (gegen Rathaus)
KARLSPLATZ A/1 IN 62 583, Wien IV., Karlsplatz. Wien und seine Umgebung. Die Karlskirche. Lith. v. Alex. Kaiser. IN 76 615/315, Wien IV., Karlsplatz. (S nápisem ‚An der Technik studierte Ihr Sohn 1841/42.)
291
IN 62.580, Wien IV., Karlsplatz. Die Karlskirche von der Bystry. Lith. v. Rothmüller 1842. IN 106.194, Wien IV., Karlsplatz. Die Karls-Kirche und das Polytechnische Institut in Wien. Akvarel na zeleném podkladovém listu. IN 59875, Wien IV., Karlsplatz. Karlskirche und Polytechnisches Institut. IN 77.441, Wien IV., Karlsplatz 10/4 47 (s datací: 10/7 1847). IN 67 256, Wien IV., Karlsplatz 4/1. Lith. v. Sandermann. IN 49 564, Wien IV., Karlsplatz. Die Carls (Boromea) Kirche und das Polytuchnische Institut in Wien. Ger. v. M. Bayer. IN 8.206, Wien IV., Karlsplatz- Resselpark. J. Ressel’s Monument in Wien. Pick (autor). IN 63 268/2, Wien IV., Karlsplatz. A2 formát na zeleném papíře. IN 50 509, Wien IV., Karlsplatz. Die St. Carl’s Kirche und das Polytechnische Institut in Wien. I. (nebo J.) Albrecht de let. Sculp. IN 15 500, Wien IV., Karlsplatz 13. K. k. Politechnisch. Institut am Glacis No 28 (s měkkým i; malý obrázek). IN 15 501, Wien IV., Karlsplatz. ‚A Vienne chez Tranquillo sollo‘ (?). Polytechnische Schule No. 4. IN 15 496, Wien IV., Karlsplatz. Topoly, živý plot, pomníky. IN 107.161/a, Wien IV., Karlsplatz 13. Det. Ans. ‚Plan des ebenerdigen…‘.1845. S náznakem cest. IN 55 559, Wien IV., Karlsplatz. Die St. Carl’s Kirche und das Polytechnische Institut in Wien bey I. Bermann. IN 18 393, Wien IV., Karlsplatz 1/2. Orig. Rad. Motiv aus Wien. Technik und Karlskirche. IN 42 628, Wien IV., Karlsplatz. Karlskirche. J. F. Benesch. IN 216.986, Wien IV., Karlsplatz. Ferdinand Zach (nečitelné jméno). IN 38 064, Wien IV., Karlsplatz. H. Enzinger 1913. Akvarel, pohled shora. IN 9084, Wien IV., Karlsplatz. Das Künsthaus in Wien. Perlberg. IN 16 965, Wien IV., Karlsplatz. Die Carls (Boromea) Kirche. IN 15 477, Wien IV., Karlsplatz. Die Karlskirche. Lith. u. zu haben bey J. Trentseusky in Wien. IN 78 834, Wien IV., Karlsplatz A/1. Karlskirche. E. Graner. 1936. Privatbesitz Gertrud Binder. Fotokopie malby. IN 78 339, Wien IV., Karlsplatz. Tužkou v rohu uveden rok 1858 nebo 1859. Akvarel nezdařilý. Cesta, nedostavěný kostel. IN 68 067, Wien IV., Karlsplatz. Karlskirche und Polytechnisches Institut (Vienne). IN 15 486, Wien IV., Karlsplatz. Die Karlskirche. Lith. v. Sandmann. IN 64 422, Wien IV., Karlsplatz. Alter Burgspitalsfriedhof (na místě Karlskirche). IN 15 484, Wien IV., Karlsplatz. Carlskirche. Lith. v. Sandmann. IN 64 527, Wien IV., Karlsplatz. Der Bürgerl. (špatně čitelné: )‚Spital- Gattesacher neb… der Kirche St. Rochus bei der Paniglgasse‘(?) IN 77.442, Wien IV., Karlsplatz A/. Die Carlskirche. Lith. v. Sandmann. 1847. (rok; uvedeno vlevo v rohu). IN 106.334, Wien IV., Karlsplatz. Det. Ans. ‚Carlskirche. Polytechnikum Wien‘.1837. Autor neuveden. Kresba tužkou, vpravo v rohu oblouky plotů. IN 71.009/17, Wien IV., Karlsplatz. Die Carlskirche. Gez. V. Sandmann. Lith. v. Alex. Kaiser. 1840 (uvedeno na rubu). IN 105.980, Wien IV., Karlsplatz. Photographie aus Leader Angussolar Grundriß von Wien.
292
IN 19.512, Wien IV., Karlsplatz. Photographie aus Gilbert von Altens. Vogelschau von Wien. IN 49 564, Wien IV., Karlsplatz. Die Carls (Boromea) Kirche. Ger. (Gez. ?). v. Bayrer IN 76.54615/315, Wien IV., Karlsplatz. IN 15482, Wien IV., Karlsplatz. Karsel. Malá čb rytina. IN 106.365, Wien IV., Karlsplatz. Letecká fotografie náměstí, 1. polovina 20. stol. IN 227.459, Wien IV., Karlsplatz. ‚Blick an Otto Wagner Pavilon’. IN 135.109/5a, Wien IV., Karlsplatz. Schablone des geplanten K. F. J. Stadtmuseums. Šablona O. Wagnerem plánovaného muzea. IN 78 808, Wien IV., Karlsplatz. Shora. IN 94 600/ 161a, Wien IV., Karlsplatz. Blick von der Karlskirche gegen den Karlsplatz. 23. 4. 1904 aufgenommen. IN 78 079/ 303 a, Wien IV., Karlsplatz. ‚Karlskirche mit H…‘ (nečitelné, asi s kupkami sena). IN 94 600/ 162 a, Wien IV., Karlsplatz. Aufgenommen 1. 6. 1896 (se zametači). IN 241.187, Wien IV., Karlsplatz. Elisabethbrücke und Umgebung. Phot. von E. Jaffé & A. Albert, Wien. IN 48736/ 13, Wien IV., Karlsplatz. Vue de l’Eglise de St. Charles a Vienne. 1805. IN 94 600/ 1689, Wien IV., Karlsplatz. Tilgnerbrunnen. Aufgenommen 23. 4. 1904. Fontána. IN 241 006, Wien IV., Karlsplatz. Technik. IN 76.615/ 317, Wien IV., Karlsplatz. Chaos keřů. IN 245.165, Wien IV., Karlsplatz- alg. Most. IN 248.553, Wien IV., Karlsplatz. Top. Det. Aus. 1912. Pohled shora, stánky na tržišti. IN 105.511/ 105, Wien IV., Karlsplatz. Elisabethbrücke. IN 56.534, Wien IV., Karlsplatz. Regulierungs-Projekt. (Regulační plán). IN 95 340/ 83, Wien IV., Karlsplatz mit Nashmarkt. IN 78 079/ 303b, Wien IV., Karlsplatz. Carlskirche & Resselmonument. Atelier Frankenstein & Comp. (s kupkami sena). IN 225.098, Wien IV., Karlsplatz. Stará fotka. --IN 93.080/ 167,Wien IV., Karlsplatz mit der Elisabethbrucke…‘ IN 56 549/ 1,Wien IV., Karlsplatz. S vyschlou řekou. IN 94 600/ 169 b, Wien IV., Karlsplatz. Aufgen. 24. 4. 1900. IN 94 600/ 412 b, Wien IV., Karlsplatz. Auf. 25. 4. 1899. ‚Stadtbahnstazion auf…‘ (?) IN 94 600/ 415, Wien IV., Karlsplatz. Pavillon ost mit Zug Richtung Pavilon West. Auf. 31. 7. 1899. --IN 54 584/ 115, Wien IV., Karlsplatz- Denkmäler. Johanes Brahms- Denkmal. 1907/8. IN 224.519, Wien IV., Karlsplatz- Brahmsdenkmal. IN 241.020, Wien IV., Karlsplatz 14. Evangelische Schule. IN 188.891, Wien IV., Karlsplatz 13. Technische Hochschule. IN 95 340/ 84, Wien IV., Karlsplatz 13. Resseldenkmal. Složka: STADTPARK (Parkring) Složka: Kursalon IN 9318, Wien, Stadtpark. IN 9309, Wien, Stadtpark. IN 9317, Wien, Stadtpark.
293
IN 31.452, Wien, Stadtpark – Gitterpavilon, Franz Alt, 1872, alkvarel. IN 9 317 (podruhé), Wien, Stadtpark. IN 9 310, Wien, Stadtpark. Biberhofer A. (autor) IN 9 318, Wien, Stadtpark. Das ‚Wetterhäuschen’ in Stadtpark. IN 14 525, Wien, Stadtpark. Partie aus dem Stadtparke nach einem Aquarelle von Jos. Varonne. IN 93 768, Wien, Stadtpark. Franz, Kursalon. Barevný. IN 9448, Wien, Stadtpark. Kursalon. Ansicht des Cursalons, Parkseite. Entworfen vom Architekten Joh. Graban. IN 30.410, Wien, Stadtpark. Rudolf Bernt, 1905. IN 9 020, Wien, Stadtpark. Kursalon. IN 9.292. Wien, Stadtpark. Stadtpark beim Requisitenhaus. Složka: Denkmäler IN 37.169/1, Wien, Stadtpark. Das Schubertdenkmal im Stadtpark. Perlberg delt. IN 9.311, Wien, Stadtpark. Das Donauweibchen im Wiener Stadtpark. Originalzeichnung von W. Gauße. IN 9.313, Wien, Stadtpark. Das Schubertmonument im Stadtpark. Originalzeichnung von F. Kollarz Wien. IN 220.481, Wien, Stadtpark. Die 4 Jahreszeiten. Franz Josephs Kaserne, Dominikanerkirche. Gez. V. Rohbock. Um 1870 (na rubu). Složky: Photos Stadtpark A 21. 8. 1862 eröffnet IN 245 571, Wien, Stadtpark. Stadtpark beim Requisitenhaus. Wetterhäuschen. Růže, cesta. IN 240.700, Wien, Stadtpark. Meierei. Betonové koryto řeky. IN 240.699, Wien, Stadtpark. Eiserner Pavillon; IN 240.702, Wien, Stadtpark. Wetterhäuschen. IN 240. 702 (podruhé),Wien, Stadtpark. Jezírko. IN 240. 991, Wien, Stadtpark. Jezírko. IN 242.777, Wien, Stadtpark. Eingang Johannesgasse. IN 78 079/ 593 a, Wien, Stadtpark. IN 94 600/ 89 b, Wien, Stadtpark. Aufgenommen 14. 5. 1903. IN 94 600/ 75 a , Wien, Stadtpark. Aufg. 25. 5. 1896 IN 94 600/ 79 a, Wien, Stadtpark. Aufg. 6. 5. 1900 IN 94 600/ 90 b, Wien, Stadtpark. Milchtrinkhalle. Aufg. 12. 5. 1903 IN 94 600/ 80 a, Wien, Stadtpark. Gegen der Hofburggasse. Aufg. 25. 7. 1879. IN 94 600/ 68 a, Wien, Stadtpark. Auf. 4. 6. 1902. IN 94 600/ 77 a,Wien, Stadtpark im Hintergrund (die) Stubenbrücke. Aufg. 19. 5. 1897. IN 94 600/ 69 b, Wien, Stadtpark. IN 84 600/ 76 a,Wien, Stadtpark.Auf. 27. 5. 1900. Jezírko. IN 241. 140,Wien, Stadtpark. Secesné brána, nedatováno. IN 229.450, Wien, Stadtpark. Meierei. Bez popínavé rostliny na zábradlí promenády u řeky. IN 240.865, Wien, Stadtpark. Meierei. Již s popínavou rostlinou na zábradí promenády; lepší kvalita snímku. IN 94 127/ 48, Wien, Stadtpark. ‚Der Stadtpark. Nach der Natur gezeichnet von Jos. Langl. Phot. V. Gustav Jägermayer.’ IN 106.081/ 85, Wien, Stadtpark. Meierei.
294
IN 78 808/ 3, Wien, Stadtpark. ‚Wien- Kursalon und Stadtpark’. Letecká fotografie, zřejmě poč. 20. stol. IN 965 nebo 79000, Wien, Stadtpark. ‚Befreiung der Quelle’. Také Gitterpavillon. IN 706/ 081/ 86, Wien, Stadtpark. Meierei. IN 706/ 081/ 84, Wien, Stadtpark. Meierei. IN 106/ 081/ 91, Wien, Stadtpark. S. von der Johannesgasse. V zimě. IN 3334 nebo 79000, Wien, Stadtpark. Pohled shora, zřejmě z budovy. IN 105 721/ 10, Wien, Stadtpark. Letecký snímek. IN 59 241/ 11, Wien, Stadtpark. Asi 20. léta 20. stol. Altán před Kursalonem je dosud otevřený, beze stěn s popínavkami. IN 78 079/ 128, Wien, Stadtpark. Jezírko. IN 224.997, Wien, Stadtpark. Louka. IN 224.996, Wien, Stadtpark. Rytina. IN 94600/ 78 b, Wien, Stadtpark. Aufg. 29. 4. 1900. Cesta skrz Gitterpavillon. IN 30 30.196, Wien, Stadtpark. I. Brick. Nedatováno. IN 79 000/ 785, Wien, Stadtpark. ‚Blick von Kursalon über den Stadtpark.’ IN 14 526,Wien, Stadtpark. a) Kinderpark, b) Stadtpark und Kursalon, c) Gartenbaugesellschaft, d) Ganghaus, e) Communalblock… (nečitelné). SCHILLERPLATZ Složka 1 (obal): Schillerhofneubauten von 1870 ‚Fotos’ IN 94 600/ 61 a (nebo 619), Wien, Schillerplatz. Aufg. 17. 6. 1895. Monument. IN 94 600/ 62, Wien, Schillerplatz. Aufg. 25. 5. 1896. Grün-Denkmal. IN 105 511/ 77, Wien, Schillerplatz. Schillerdenkmal. IN 79079/198, Wien, Schillerplatz. Ještě není založen park, snímek z 90. let 19. stol. Podsložka 2 (obal 2) ‚Fotos’ IN 3351 nebo 79000, Wien, Schillerplatz. Akademie. Není dosud park, asi 70. léta 19. stol. IN 780 79/ 195, Wien, Schillerplatz. Čerstvě založený park. IN 930 93/ 2 a, Wien, Schillerplatz. Akademie der Bildende Künste mit dem SchillerDenkmal. Zřejmě 90. léta 19. stol. IN 780 79/ 196 a, Wien, Schillerplatz. Bez pomníku Schillera. Nová výsadba, 90. léta 19. stol. IN 3733 nebo 79000, Wien, Schillerplatz. Jos. Wlha Fotograf, Wien. Hôtel des Justizministeriums am Schillerplatz. Složka: Grafik-Schillerplatz IN 61 342, Wien, Schillerplatz. Varrone-kolorovaná grafika. IN 2566 nebo 79000/ 717, Wien, Schillerplatz. Geländ… (nečitelné) 1876. IN 79000/719, Wien, Schillerplatz. 1892. Grafika s textem. IN 79000/716, Wien, Schillerplatz. Hotel Brittania. Bauzeitung 1873. SCHWARZENBERGPLATZ Složka: Schwarzenbergplatz. Grafik (Abbildungen) IN 31.449, Wien, Schwarzenbergplatz. Franz Alt 1872. IN 79 000/ 758, Wien, Schwarzenbergplatz. F. Fuchs (socha).
295
Složka: Schwarzenbergplatz. Fotos IN 105.511/ 79, Wien, Schwarzenbergplatz. IN 105.018/ 40, Wien, Schwarzenbergplatz. IN 790 79/ 1237, Wien, Schwarzenbergplatz. Pravděpodobně 90. léta 19. stol. IN 487 36/16,Wien, Schwarzenbergplatz. IN 788 nebo 79000, Wien, Schwarzenbergplatz. MARIATHERESIENPLATZ IN 43 632, Wien, Mariatheresienplatz. Na rubu uveden tok 1879, ale odpovídá následujícímu snímku z roku 1902. IN 9256, Wien, Mariatheresienplatz. 1902. Das k. k. Hofmuseum für Kunst und Wissenschaft, kresba A. Kronstein. IN 33.890, Wien, Mariatheresienplatz. Kopallik (autor). Akvarel, kolem r. 1910. IN 79000/ 426 a, Wien, Mariatheresienplatz. Grafika, text. 1889. IN 79000/ 434 b,Wien, Mariatheresienplatz vor 100 Jahre. IN 51153/ 1, Wien, Mariatheresienplatz; IN 75.257,Wien, Mariatheresienplatz. A. Weith Wien; IN 94.468/ 30,Wien, Mariatheresienplatz. 1898. ‚Wintermorgen’. IN 30.190, Wien, Mariatheresienplatz; IN 245.212, Wien, Mariatheresienplatz. 20. léta 20. st.. IN 245.158, Wien, Mariatheresienplatz; IN 229 521, Wien, Mariatheresienplatz. S prodavačem; IN 229 523, Wien, Mariatheresienplatz; IN 229 524, Wien, Mariatheresienplatz. IN neuvedeno, Wien, Mariatheresienplatz. Panorama/ památník 90. léta. IN 3226 nebo 79000, Wien, Mariatheresienplatz. 2 snímky, a, b. IN 94 600/ 43 a, Wien, Mariatheresienplatz. Aufg. 29. 8. 1895. Smrky. IN 94 600 nebo 94300/ 44 b, Wien, Mariatheresienplatz. Aufg. 29. 8. 1895. IN 94 600/ 42 b, Wien, Mariatheresienplatz. Výstavba Hofburgu. IN 780 79/ 612, Wien, Mariatheresienplatz. Zřejmě ze stejné doby jako předchozí snímky. STADTBEFESTUGUNGEN Složka: Allgemeine IN 188 980, Wien, Stadtbefestigungen. Emil Hüttes. 1823. IN 2847 nebo 79000, Wien, Stadtbefestigungen- Schottenbastei. IN 106.421/ 21,Wien, Stadtbefestigungen. Složka: Augustinerbastei 217 IN 31.088, Wien, Augustinerbastei. ‚Partie zwischen den ….’ (nečitelné). 1860 (nebo 1850, nečitelné) H. Hütter. IN 104 32, Wien, Augustinerbastei. Wien, Augustinerbastei. 1818. Von Kernetner (?) bis zum Burgtore. IN 79000/ 565, Wien, Augustinerbastei; IN 79000/ 116, Wien, Augustinerbastei.
296
Složka: Biberbastei IN 218 083 Blick von der Biberbastei, rok 1823; IN 3436, Biberbastei, se skladištěm dřeva. Složka: Burgbastei IN 31 248 Pohled z bastionu, (‘1. Paradisgärtchen, 2...’. text v rohu); IN 10 444; IN 10 461, Wohlmuth, rok 1828 (nebo 1818, nečitlené); IN 6009 autor Frey; IN 5421 fotografie malby, na rubu uvedeno 1805-1809, autor originálu: L. Janscha, 1797; IN 5795 fotografie malby, na rubu uvedeno 1805-1809, autor originálu: L. Janscha, 1797; IN 6008 J. W. Frey; IN 10449 Jos. Wohlmuth 1875. IN nečitelné, Die Promenade auf der Burgbastei, rytina z doby 1805-1809 (roky uvedeny na rubu) jako kopie obrazu (autor: L. Janscha, 1797, pod IN 5795). Složka: Burgtor Blick aussen IN 216949 Burgtor, Blick aussen; IN 43105; IN 10452; IN 31366 rok 1812; IN 3544 (79000); IN 10 453 rok 1818 nebo 1808. Blick innen IN 31 376 rok 1819; IN 60014 autor Frey. Složka: Coburgbastei (mit Braunbastei) IN 93460 Coburg bastei, rok 1835; IN 79000/682 pův. 2579, akvarel, autor P. Riedel; IN 61378 demolice, kresba tužkou; IN 3148 nebo 79000/130 s textem, uveden rok 1811. Složka: Dominikanerbastei IN 105.631 rok 1849 F. V. Sandmann; IN 188.600 rub: May 851 – rok 1851; IN 196.911 Karl-Lueger-Platz – Stubentor, Dominikanerbastei, Holzstich, Koloriert; IN 8768; IN 105.649 rok 1820; IN 106.192; IN 421 nebo 79000-3092 fotografie; IN 1082 litografie; IN 31 372, Wohlmuth; IN 60.010, Frey; IN 31374 Jos. Wohlmuth 1873; IN 105.652 Glacis bei der Dominikanerbastei 1821; IN 93.920 Emil Hüller.
297
9.3 OSTATNÍ ZROJE INFORMACÍ BERGER, Eva. (ústní sdělení); informace k zamýšlené renaturaci řeky Vídeňky; profesorka, Fakultät für Architektur und Raumplanung, Institut für Städtebau, Landschaftsarchitektur und Entwerfen, Technische Universität Wien; Karlsplatz 13, Wien; duben 2007. Flora Olomouc, a.s. – plán Smetanových sadů se zaměřením stromů, r. 2001, zpracováno firmou Ateliér Bonmot, spol. s r.o., výkres (formát dwg); poskytnuto r. 2008. VIKTOŘÍK, Michael. (ústní sdělení); informace k pěstování dřevin na kolišti Olomouce; odborný asistent, Katedra historie, Filosofické fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Na Hradě 5, Olomouc; 19. 4. 2010.
298
PŘÍLOHY Pozn.: Přílohy jsou svázány samostatně. Zahrnují pouze obrázky a jejich seznam. Základní členění příloh je následující:.
PŘÍLOHA I GRAFICKÁ DOKUMENTACE PARKŮ HRADEBNÍHO OKRUHU V OLOMOUCI I. A – Mapy a plány města Olomouce I. B – Plány a perspektivní pohledy k parkům v Olomouci - Pohledy na město, veduty - Parková úprava u Měšťanské střelnice - Františkovo stromořadí - Rudolfova alej – Smetanovy sady - Jánské stromořadí – Čechovy sady - Michalský park – Bezručovy sady a Korunní pevnůstka - Parky pod Dómem
PŘÍLOHA II GRAFICKÁ DOKUMENTACE PARKŮ HRADEBNÍHO OKRUHU VE VÍDNI II. A – Mapy a plány města Vídně II. B – Plány a perspektivní pohledy k parkům ve Vídni - Promenády v prostoru hradeb v 18. a 19. století - Okružní třída – Ringstrasse - Městský park – Stadtpark - Schwarzenberské náměstí – Schwarzenbergplatz - Karlovo náměstí – Karlsplatz - Parkové náměstí Friedricha Schillera – Schillerplatz - Hradní zahrada – Burggarten - Náměstí Hrdinů (Hradní náměstí) – Heldenplatz - Lidová zahrada – Volksgarten - Náměstí Marie Terezie – Maria-Theresien-Platz - Park na Radničním náměstí – Rathauspark
299
SEZNAM OBRÁZKŮ V PŘÍLOZE Pozn.: všechny fotografie současného stavu (tj. z doby po roce 2000) v příloze I i II byly pořízeny autorkou; u snímků z archivů byly kopie objednány (všechny snímky z ÖSTA, mapy VKOL, sbírka fotografií a litografií SOKA) nebo pořízeny vlastním fotoaparátem (ostatní zdroje, většina snímků); v několika případech byly získány jinde (z www stran – Albertina, ÖNB; z knihy – Graeser,1894).
Obrázky k části I. A – Mapy a plány Olomouce I.1 Raportní plán Olomouce z r. 1753-54; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 26. I.2 Raportní plán Olomouce z r. 1755-56; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 28, horní část. I.3 Raportní plán Olomouce z r. 1755-56; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 28, dolní část. I.4 Plán Olomouce a okolí z doby kol. r. 1790 (-1800); ÖSTA, KA Wien, GIh 452-05. I.5 Plán Olomouce a okolí z doby kol. r. 1790 (-1800); ÖSTA, KA Wien, GIh 452-05. I.6 Situační plán města Olomouce, 1828; VMO, fotoarchiv, C 5686. I.7 Plán Olomouce v letech 1833-1834; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 13. I.8 Plán Olomouce kolem r. 1842; SOKA, AMO, M 8-26, II/12 (výřez). I.9 Olomouc 1851; VMO, fotoarchiv B 303. I.10 Plán Olomouce a okolí, 1870, SOKA, AMO, I/4 (výřez). I.11 Plán pevnosti Olomouc v roce 1842, ÖSTA, KA Wien, Inland IV Olmütz α) Nr. 41. I.12 Plán úpravy hradby v Michalském výpadu, součást Raportního plánu, r. 1851; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 64. I.13 Plán Olomouce, 1864, ÖSTA, KA Wien, GIh 457-01. I.14 Plán pevnosti a města Olomouce podle katastrální mapy, r. 1846 (1866-79); ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 62. I.15 Nerealizovaný návrh rozšíření Olomouce včetně městského parku, r. 1872; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 90. I.16 Návrh rozšíření města Olomouce, r. 1885; VKOL, V 56.803 (výřez). I.17 Návrh rozšíření města podle Maxe Machanka, 1868 (výřez). I.18 Camillo Sitte: Návrh na rozšíření města Olomouce, 1895; VKOL, V 56.146. I.19 Plán Olomouce, 1899; VKOL, V65745. I.20 Plán centra Olomouce s vyznačením parků 19. století, náměstí s prvky zeleně upravenými v 19. století a prostoru typu okružní třídy, rok 2010. Mapový podklad: ortofoto a katastrální mapa, Český úřad zeměměřičský a katastrální (www.cuzk.cz).
300
Obrázky k části I. B – Plány a perspektivní pohledy k parkům v Olomouci - Pohledy na město, veduty I.21 Pohled na Olomouc od jihozápadu, s topolovou Rudolfovou alejí, 1835; VMO, sbírka Olomuciana inv. č. O 144, akvarel, J. Hyrlt I.22 Pohled na Olomouc od jihu, 19. stol., zřejmě 30.-40. léta; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, VIII/61 (871), akvarel, čb. fotografie. I.23 Olomouc a klášter Hradisko od severovýchodu, kol. r. 1940. SOKA, AMO, M 834, VI/42. Olmutz von der Ostseite; akvarel; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, karton VI, inv. č. 42. - Parková úprava u Měšťanské střelnice I.24 Plán areálu měšťanské střelnice v dubnu 1835, podepsán stavební mistr Schwarz; SOKA, AMO, M6-70, karton č. 4; Karl Schwarz, Baumeißter, April 1835. I.25 Měšťanská střelnice, Die Schieszstatt in Olmütz. 4. srpen 1842, (autor) Reim; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, VI/38. I.26 Měšťanská střelnice a Františkovo stromořadí na plánu Olomouce, z doby kolem r. 1846, s liniemi stromů podél hradebních prvků; ÖSTA, KA Wien, Inland c IV Olmütz α) Nr. 62. I.27 Střelnice na plánu Olomouce, kolem r. 1848; SOKA, AMO, M 8-26, II/12. I.28 Plán slavnosti pořádané na střelnici 19. srpna 1847. Skarnitzl a Domek, 1847. SOKA Olomouc, Sbírka map a plánů, inv. č. (sign.) I/51. I.29 Měšťanská střelnice. Výřez z pozvánky na slavnostní střílení dne 3. července 1842. Litografie a perokresba, tiskárna Josef Skarnitzl; SOKA Olomouc, Střelecká společnost, M 6-70, karton 4. I.30 Měšťanská střelnice, okolní topoly ořezány. Diplom střelecké společnosti (formulář), nedatováno, výřez s motivem budovy střelnice, kol. roku 1840, litografie, E. Domek, Olomouc; SOKA, Střelecká společnost, M 6-70, karton 4. I.31 Měšťanská střelnice ze severozápadu a z jihovýchodu, r. 1838. Diplom M. Prokopa se dvěma vyobrazeními měšťanské střelnice (ve výřezech). Litografie Skarnitzl a Domek v Olomouci; SOKA Olomouc, Střelecká společnost, M 6-70, karton 4. I.32 Měšťanská střelnice při výstavě na přelomu 19. a 20. století, pohlednice, (vydavatel) Max Spousta; pohled s dřevěným pavilonem a budovu střelnice; VMO, fotoarchiv, inv. č. 2130 I.33 Návrhová skica na zřízení kuželny na zahradě střelnice, květen 1884; SOKA, Střelecká společnost, M 6-70, karton 4. I.34 Situační plán průmyslové a živnostenské výstavy v Olomouci r. 1892. SOKA, (sign.) M6-70, karton č. 6. I.35 Zbytek trnovníkové aleje na okraji areálu střelnice, květen 2010. I.36 Pohled na místo střelnice ze severu areálu, vzadu platany staré přes 100 let, květen 2010. I.37 Pozůstatek základového soklu střelnice, květen 2010. I.38 Lípy na okraji bývalé střelecké dráhy, květen 2010. I.39 Měšťanská střelnice kolem roku 1874. Fotografie 10x5 cm; SOKA Olomouc, Sbírka fotografií a litografií, XVI/49.
301
I.40 Měšťanská střelnice, výstava 1899. Fotografie 10x5 cm; SOKA Olomouc, Sbírka fotografií a litografií XV/96. I.41 Měšťanská střelnice, výstava 1899. Fotografie 10x5 cm; SOKA Olomouc, Sbírka fotografií a litografií, XV/95. I.42 Měšťanská střelnice, vstupní cesta a socha Austrie, kolem roku 1900; VMO, fotoarchiv, inv. č. DL 7. - Františkovo stromořadí I.43 Františkovo stromořadí r. 1828 na situačním plánu města Olomouce (výřez), 1828; VMO, fotoarchiv, C 5686. I.44 Františkova brána, 2. pol. 19. stol; In Graeser, Carl. Olmütz im Jahre 1894, s. 48. I.45 Františkovo stromořadí u ferdinandské hradby, SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií, XXVIII/281 (3509), r. 1910, fotografie. I.46 Místo bývalé Františkovy aleje v současnosti – křižovatka ulic Dobrovského a Na Střelnici; vlevo za plotem poslední platan ze stromořadí, vpravo jírovce a pozůstatky ferdinandských hradeb, 2010. - Rudolfova alej – Smetanovy sady I.47 Návrh Městského parku – Stadtpark. Návrhová skica olomouckého Městského parku, podepsán Scholl, říjen 1866; SOKA, AMO, registratura 1786-1873, karton č. 1356, inv. č. 706. I.48 Návrh Městského parku – Stadtpark. Návrhová skica k rozšíření Rudolfovy aleje před Terezskou branou jako Městského parku v Olomouci, autor Max Machanek, 1866; SOKA, AMO, registratura 1786-1873, karton č. 1356, inv. č. 706. I.49 Plán Městského parku. Stadtpark, 25. April 1879; SOKA, AMO, Registratura 1874-1929, karton č. 733; zvýrazněn kiosek (v posledním roce před zbořením), starý a nový skleník; vlevo dětské hřiště (Kinder Platz). I.50 Plán dřevěného můstku přes příkop na okraji Městského parku – půdorys a pohled, 2. 7. 1867; Brückel über den Abzugsgraben, Ansicht und Grundriss, 2. Juli 1867, podepsán Illichmann, stavební úřad; SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1786 – 1873, inv. č. 706, karton 1356, sign. W11, hospodářská část – Rudolfovy sady 1838-1873. I.51 Plán kiosku, kol. r. 1837; SOKA, AMO, M 1-1, registratura 1786 – 1873, inv. č. 706, karton 1356, sign. W11, Rudolfovy sady 1838-1873. I.52 Dřevěný kiosek, zvaný též mléčný pavilon, po přestavbě na letní restauraci; zbořen r. 1879 a nahrazen Wilhelmshalle; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, I/97, fotografie. I.53 Plán výsadby části Městského parku, kol. roku 1885, se smrky u jezdecké cesty (Reitweg) na jihu parku (nahoře); SOKA, AMO, registratura 1874-1920, inv. č. 342, karton č. 733. I.54 Plán restaurace, skleníku a okolí bazénu na hlavní aleji, r. 1879; autor Franz Kutter; SOKA, AMO, Registratura 1874-1929, inv. č. 342, karton č. 733. I.55 Návrh hospodářského dvora, pohled na hlavní budovu (od východu), autor Franz Kutter, 1880; SOKA, AMO, registratura 1974-1920, inv. č. 342, karton č. 733. I.56 Bývalý hospodářský dvůr od západu, r. 2010.
302
I.57 Pěstební skleník s domkem pro hlídače parku, navazující na areál bývalého hospodářského dvora, pohled od severozápadu, r. 2010. I.58 Návrh hospodářského dvora; výřez z plánu areálu včetně blízkého pěstebního skleníku; hlavní alej je od něj nalevo; Franz Kutter, 1880; SOKA, AMO, registratura 1974-1920, inv. č. 342, karton č. 733. I.59 Návrh výsadby smrků kolem jezdecké cesty (Reitweg), vedoucí jihozápadně od restaurace a zásobní zahrady (Reservgarten), kolem r. 1890; SOKA, AMO, registratura 1874-1920, inv. č. 342, karton č. 733. I.60 Nerealizovaný návrh palmového skleníku z roku 1907 (Palmenhausanlage mit Heitzung-System Höntsch), pohledy; SOKA, AMO, M 1-1, Stavební úřad, 1899-1920, inv. č. 402, karton 122, sign. k7b. I.61 Plán Městského parku, nedatováno, před r. 1895, čb. fotografie kresleného plánu, bez názvu. SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií, IX-/138 (1371). I.62 Bazén se střikem z kamenného seskupení a hudební altán v centrální aleji Městského parku, kolem r. 1900; VMO, fotoarchiv, F 5284, pohlednice. I.63 Hlavní alej s restaurací a jarními cibulovinami, kolem r. 1900; VMO, fotoarchiv, F 5294, nedatováno, pohlednice. I.64 Labutí jezírko se střikem, stav kolem r. 1910 nebo dříve; VMO, fotoarchiv, F 6604, pohlednice odeslaná r. 1913. I.65 Hlavní alej dnešních Smetanových sadů v létě, kol. r. 1900; VMO, fotoarchiv, F 7719, pohlednice. I.66 Lázeňská dvorana (Wilhelmshalle) brzy po výstavbě, kolem r. 1880, s květinami (zřejmě jiřinami) kolem terasy; budova bez soch ročních dob, bez vzrostlých dřevin a s průhledem do krajiny; VMO, fotoarchiv, C 1349. I.67 Lázeňský pavilon (Vilémova dvorana, restaurace) ve Smetanových sadech kolem r. 1890; záhon na hlavní aleji s výsadbami letniček, u fasády restaurace jsou popínavé (pnoucí) rostliny; VMO, fotoarchiv, A 11948 a. I.68 Lázeňská dvorana v Městském parku kolem r. 1890; alej je ve vzdálenější (západní) části dosud čtyřřadá, kolem restaurace jsou zapojené skupiny smrků; VMO, fotoarchiv, A 11948 b. I.69 Lázeňská dvorana a alej po 5-10 letech, kolem r. 1900; se zmenšeným centrálním záhonem, lemovaným zřejmě břečťanem; VMO, fotoarchiv, A 11948 c. I.70 Interiér Vilémovy dvorany (Wilhelmshalle), s kulatým obrazem Rána od Augusta Röslera; VMO, fotoarchiv, A 6905, čb fotografie, kolem r. 1900. I.71 Pohled na průčelí Lázeňského domu (Wilhelmshalle), se sochami čtyř ročních dob před okny, kolem r. 1920; VMO, fotoarchiv, C 2022. I.72 Lázeňská dvorana, kolem r. 1905; VMO, fotoarchiv, F 1960 Olmütz. Cursalon in Stadtpark. Nehned & Maas 9035, pohlednice, výřez. I.73 Lázeňská dvorana v současnosti, po obnově r. 2010, jako restaurace Fontána. I.74 Labutí jezírko s mladou výsadnou dřevin na březích, 90. léta 19. století; VMO, fotoarchiv, A 16472, pohlednice datovaná r. 1899, světlotisk. I.75 Labutí jezírko, kolem r. 1910; VMO, fotoarchiv, F 860, pozdrav v Olomouce. Městské sady: Labutí rybníček. Nakladatel L. R. Pazdírek v Olomouci 111. I.76 Jezírko s vodním střikem a kameny; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií, XXXVIII/180, fotografie. I.77 Jezírko v listopadu 2006.
303
I.78 Dřevěný skleník, pocházející ze zámecké zahrady ve Velké Bystřici; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií, XXIX/34 (3612), fotografie. I.79 Dřevěný skleník na počátku 20. století, s výsadbami růží a kruhovým bazénem na místě setkávání cest; VMO, fotoarchiv, F 13124 Olomouc popisem Městské sady: Rostlinárna; čb. fotografie, 1906. I.80 Dřevěný skleník od jihovýchodu; VMO, fotoarchiv, C 2486, čb. fotografie; nedatováno, pravděpodobně kol. r. 1940. I.81 Dřevěný skleník ze severní strany, říjen 2005. I.82 Dřevěný skleník z jižní strany, říjen 2005. I.83 Dřevěný Liechtenstejnský pavilon, původně postaven v areálu měšťanské střelnice, fotografie z r. 1897; SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií, XV/83(799). I.84 Dům zahradníka a nová výsadba v botanické zahradě, rok 1905; SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií, XXIX/95 (3667), fotografie s názvem ‚Pavilon v botanické zahradě v Olomouci‘. I.85 Hlavní alej s osvětlením uprostřed, 1943; VMO, fotoarchiv, C 2025, čb. fotografie. I.86 Voliéra na kruhové ploše blízko hlavní aleje; VMO, fotoarchiv, D 621, 1. polovina 20. stol. I.87 Hlavní alej dočasně bez květinových bez výsadeb, říjen 2005. I.88 Severovýchodní část Smetanových sadů a vily Vídeňské ulice, rok 1943; VMO, fotoarchiv, C 1888, čb. fotografie. I.89 Pohled od centrální aleje do severovýchodní části parku, 1943; VMO, fotoarchiv, C 1725, čb. fotografie. I.90 Solitérní dub letní v severovýchodní části Smetanových sadů, 1943; VMO, fotoarchiv, C 1724, čb. fotografie. I.91 Pohled do centrální aleje do severovýchodní části Smetanových sadů, na totéž místo s lavičkami od vykácené aleje, září 2010. I.92 Tentýž exemplář dubu letního (jako výše) v září 2010, chráněný strom. I.93 Sloupy z ravelinu před Terezskou branou, využité pro vstupní bránu do parku z Vídeňské ulice, září 2010. I.94 Hlavní promenádní trasa po odstranění jírovců, s asfaltovými cestami a záhony s kombinací trvalek a letniček, září 2010. I.95 Restaurace Fontána v listopadu 2006. I.96 Soudobá úprava okolí hudebního altánu, září 2010. I.97 Smetanovy sady v Olomouci – současný stav, analýza kompozice parku vzhledem k 2. polovině 19. století. - Jánské stromořadí – Čechovy sady I.98 Plán městských sadů (Čechových) - 1. varianta; park zřejmě počátkem 20. stol., před prosvětlením; VMO, fotoarchiv, inv. č. C 2223, negativ z roku 1943. I.99 Plán městských sadů (Čechových) - 2. varianta; park zřejmě počátkem 20. stol., kruhová odpočívadla na okrajích parku jsou lemována keři, zachycenými na fotografiích z roku 1943; VMO, fotoarchiv, inv. č. C 2222, negativ z roku 1943.
304
I.100 Interiér parku se solitérním stromem, fotografie od horní promenádní cesty na jihovýchodním okraji, při ulici Goethestrasse, r. 1943; VMO, fotoarchiv, C 1891. I.101 Interiér parku Čechovy sady v současnosti, září 2010. I.102 Pohled do Čechových sadů (v té době Čech-Park) roku 1943; park vpředu s kruhovým záhonem lemovaným cestou a plůtkem z opadavých dřevin; foceno ze zárubní zídky vedlejších Smetanových sadů; VMO, fotoarchiv, C 1890, fotografie z r. 1943. I.103 Pohled do Čechových sadů v současnosti, ze stejného místa, září 2010. I.104 Okraj Jánského stromořadí, s poslední vilou na dnešní třídě Spojenců (vlevo) a první vilou z ulice Vídeňské (vpravo); nevhodné větvení korun stromů je důsledkem výrazného řezu v minulosti; VMO, fotoarchiv, C 1889, fotografie z r. 1943. I.105 Okraj parku v současnosti, pohled přibližně z téhož místa, září 2010. I.106 Horní promenádní cesta, listopad 2006. I.107 Dolní promenádní cesta, s cyklostezkou, listopad 2006. I.108 Interiér parku, listopad 2006. I.109 Jihozápadní okraj parku v listopadu 2006. - Michalský park – Bezručovy sady a Korunní pevnůstka I.110 Pohled na prostor dnešních Bezručových sadů pod Arcibiskupským palácem, 1848, (Olomouc od jihovýchodu), v pozadí empírový altán na hradbách; archiv VMO, sb. Olomuciana, inv. č. O 144. litografie, H. Kaliwoda, 1848. I.111 Zahrada arcibiskupské rezidence nad hradbami, r. 1839; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M8-34 VIII/32 (338), čb. kresba. I.112 Návrh úpravy severní části Michalského parku, autor zřejmě Karel Pohl, r. 1909; SOKA, AMO, M 1-1, Stavební úřad, 1900-1919, Inv. č. 402, karton 122, sign. k7d. I.113 Jezuitské budovy r. 1714 nad hradbou u Michalského výpadu; SOKA, AMO, Archiv Ing. Josef Kšír, karton 41, inv. č. 413. I.114 Hradby před Hradskou branou v 70. letech 19. století. SOKA, AMO, Archiv Ing. Josef Kšír, karton 41, inv. č. 413. Zákres J. Kšíra ukazující hradby v poslední fázi vývoje (1876) před jejich zbouráním. I.115 Michalské stromořadí před založením parku, vpravo Hradská brána, 2. pol. 19.stol.; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M8-34, XII/48 (1221), Olomouc od východu, fotografie. I.116 Michalský park s kostelem sv. Michala, se špitálem Joba a Lazara (na místě vily Primavesi) a s Jezuitským konviktem, letecký pohled, poč. 20. stol., VMO, fotoarchiv, inv. č. DL 9. I.117 Pohled na hradby, vilu Primavesi a Jezuitský konvikt z Michalského parku. Pohlednice, světlotisk, kol. r. 1910; VMO, fotoarchiv, inv. č. F 6167. I.118 Jez na Střední Moravě (dnes rameno zasypáno, bylo by v místech Rozária), vlevo Jakubský mlýn se vzrostlým jilmem; SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií M8-34, VII/19 (160), Jakobermühle, fotografie. I.119 Schodiště Michalského výpadu, r. 2007.
305
I.120 Park u schodiště pod kostelem sv. Michala (výpad), most přes Mlýnský potok; VMO, fotoarchiv, F 5288, pohlednice, 1905, světlotisk. I.121 Pohled na schodiště Michalského výpadu, nad hradbami vila Primavesi. OlmützMichaelsfeste. Pohlednice, kol. r. 1905; VMO, fotoarchiv, inv. č. F 6167. I.122 Vojenské sklady u Michalského výpadu, vpředu zřejmě Michalská alej, v pozadí topolová alej na pevnůstce; SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií M 8-34, XXXVI/175, fotografie, konec 19. stol. I.123 Michalský park, pohled shora, odpočívadla s výsadbami smrků; SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií M 8-34, XXXVI/162, fotografie, kolem r. 1910. I.124 Pohled na skalní výchozy a hradby, východní část parku, kol. r. 1900. Pohlednice dat. 2. 7. 1905; VMO, fotoarchiv, F 8599. I.125 Skalní výchozy pod hradbami, duben 2007. I.126 Jedna ze čtyř soch Héraklů v místech bývalého Jakubského mlýna, vpravo vzadu mladý strom vysazený na místě starého jilmu, duben 2007. I.127 Památník (mauzoleum) jugoslávských vojáků v Michalském výpadu a hlavní most ke Korunní pevnůstce, SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií M8-34, XXXI/ 101 (1961) fotografie. I.128 Pozůstatek mostu ke Korunní pevnůstce (dnes botanické zahradě), duben 2007. I.129 Altán ve střední části parku, duben 2007. I.130 Mlýnský potok, vlevo botanická zahrada, duben 2007. I.131 Solitérní buk blízko altánu, duben 2007. I.132 Mauzoleum jugoslávských vojáků, duben 2007. I.133 Cesta parkem, 1. pol. 20. století; SOKA, AMO, sbírka fotografií a litografií M834, XXVIII/ 289 (3517). I.134 Hlavní promenádní alej v jižní části parku, s jírovci, duben 2007. I.135 Hradba Korunní pevnůstky s náletovými dřevinami, srpen 2007. I.136 Hlavní promenádní alej v severní části parku, s javory, duben 2007. I.137 Hradby se skladními výchozy, duben 2007. I.138 Rozárium, srpen 2007. I.139 Botanická zahrada, srpen 2007. I.140 Zarostlý průhled na budovu mauzolea, srpen 2007. I.141 Hradba Korunní pevnůstky v botanické zahradě, srpen 2007. I.142 Interiér budovy bývalého dělostřeleckého skladu na Korunní pevnůstce, září 2010. I.143 Korunní pevnůstka, pohled z dělostřeleckého skladu k menšímu skladu, září 2010. I.144 Hradba Korunní pevnůstky u Mlýnského potoka, září 2010. I.145 Hlavní vstupní brána do pevnůstky, září 2010. - Parky pod Dómem I.146 Severní část hradeb Olomouce počátkem 40. let 19. století, s garnizónní zahradou a kaplí svaté Barbory (zcela vlevo). Pod hradbami je Mlýnský potok s vrbami; dnes jsou zde parky pod Dómem a na bastionu letní kino; SOKA, AMO, Archiv Jos. Kšír, inv. č. 413, karton 41; negativ rytiny, r. 1841. I.147 Výřez z plánu Olomouce, kolem r. 1842, s vyznačením pohledu zachyceného na rytině; SOKA, AMO, M 8-26, II/12; otočeno.
306
I.148 Pohled do míst dnešního parku Přemyslovců pod Dómem, s Mlýnským potokem, vojenskou prádelnou a nárožím bastionu; In Graeser, C., Olmütz im Jahre 1894, s. 63. I.149 Park Přemyslovců, srpen 2010. I.150 Lávka přes Mlýnský potok u parku Přemyslovců, srpen 2010. I.151 Hradba bastionu a park Dobrovského, srpen 2010. I.152 Interiér parku Dobrovského, srpen 2010.
II. A – Mapy a plány města Vídně Pozn.: Všechny kopie historických plánů byly pořízeny uvedeným archivem na základě objednávky a poskytnuty ve formátu jpg. II.1 Hlavní město Vídeň v roce 1147; ÖSTA, KA, GIh 794-3 (1.). II.2 Hlavní město Vídeň v roce 1817; ÖSTA, KA, GIh 794-3 (4. plán). II.3 Plán úprav a okrášlení hradeb a koliště ve Vídni, 1827; ÖSTA, KA Wien, GIh 8021. II.4 Plán města Vídně a jeho předměstí, 1829; ÖSTA, KA Wien Inland C I Wien α 1) Nr. 10. II.5 Plán Vídně s předměstími, 1846 (-1850); ÖSTA, KA Wien, Inland C I Wien α 1) IN 14. II.6 Návrh rozšíření Vídně podle návrhu Ludwiga Förstera, 1858; ÖSTA, KA Wien, GIh 835. II.7 Plán rozšíření Vídně podle návrhu Ludwiga Förstera, 1858; ÖSTA, KA Wien, GIh 835. II.8 Návrh na rozšíření Vídně, van der Nüll a v. Siccardsburg, 1859. ÖSTA, KA Wien, GIh 837-1. II.9 Návrh na rozšíření Vídně, Lenné, 1859; ÖSTA, KA Wien, GIh 837-1. II.10 Plán Vídně, 1891; ÖSTA, KA Wien, GIh 879.
II. B – Plány a perspektivní pohledy k parkům ve Vídni Pozn.: u fotografií současného stavu je uvedena doba jejich vzniku – rok nebo měsíc a rok, u budov také jméno architekta. U historických vyobrazení je uvedeno jméno jejich autora a rok vzniku, pokud jsou známy. Všechny fotografie současného stavu a fotografie z archivů WM, FA (Wien Museum) a SGA (Stadtgartenamt) byly pořízeny autorkou, ostatní snímky byly získány ve formátu jpg od uvedených institucí. - Okružní třída – Ringstrasse II.1 Okružní třída - Ringstrasse s parky, zahradami a významnými budovami, současný stav (2007-2010). Podklad: mapa města Vídně, na stánkách města (www.wien.at, rok 2006). II.2 Aleje na Ringstrasse na jaře a v létě 2006. II.3 Budova Vídeňské univerzity, arch. H. Ferstel, červen 2006. 307
II.4 Votivní kostel, arch. H. Ferstel, 2006. II.5 Budova Poštovní spořitelny (Postsparkasse), arch. Otto Wagner, stav z roku 2006. II.6 Vládní budova na Okružní třídě, původně Ministerstvo války, arch. L. Baumann, 2006. II.7 Muzeum užitého umění, arch. H. Ferstel, 2006. II.8 Budova Státní opery (Staatsoper), arch. A. S. von Sicardsburg a E. van der Nüll, 2006. II.9 Budova parlamentu, arch. Th. Hansen, 2006. II.10 Kino Urania na nábřeží Dunajského kanálu, arch. M. Fabiani, 2008. - Promenády v prostoru hradeb v 18. a 19. století II.11 Rajská zahrádka – Paradeisgartl (Paradiesgärtchen) kolem roku 1800; WM, FA, Burgbastei, IN 5421, pozdější fotografie malby J. Janesche z doby kolem roku 1800 (zřejmě 1797). II.12 Promenáda na Hradní baště – Rajská zahrádka, 1797; WM, KA, IN nečitelné, 1805-1809 (uvedeno na rubu), rytina podle obrazu J. Janesche z roku 1797, tamtéž, IN 5795. II.13 Altán na Coburgském bastionu, zřejmě 1. polovina 19. století; WM, FA, Coburgbastei, IN 79000 (682), akvarel, P. Riedel. II.14 Promenáda z vnější strany Hradní brány, kolem r. 1830; WM, FA, IN 216949 Burgthor. II.15 Pohled do příkopu s topolovou alejí, pod Hradním bastionem,1828; WM, FA, Burgbastei, IN 10 461, Josef Wohlmuth. II.16 Příjezdová cesta k Hradní bráně, stromy na kolišti, kolem r. 1830; WM, FA, Burgbastei, IN 6008, J. W. Frey, nedatováno. II.17 Pohled na cestu v hradebním příkopu a Dominikánský bastion, 1849; WM, FA, Stadtbefestigung, IN 105.631, (rok) 1849, F. V. Sandmann. II.18 Pohled na promenádu pod hradbami a dominikánský bastion v 1. polovině 19. stol.; WM, FA, Stadtbefestigung, IN 31 372, Wohlmuth, datováno 1872. II.19 Sled bastionů a bran před jejich odstraněním; Carl Wenzel Zajicek: Rundpanorama Befestigungsanlagen Wiens, zachyceno podle dřívějšího zákresu Emila Hüttera z roku 1858. Wiener Stadtmauern. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. Pozn.: Tor – brána, Bastei – bastion. II.20 Promenáda na Hradním bastionu, stav kolem roku 1850; WM, FA, IN 10449 Josef Wohlmuth, malba datovaná rokem 1875. II.21 Coburgský bastion (Coburgbastei, též Wasserkunstbastei) s výsadbou stromů jako promenádní prostor; bastion zbořen roku 1860; WM, FA, IN 93460, rok 1835. II.22 Zahrada císařovny ve 2. polovině 18. století, Augustinský bastion; IN 79000 116, Wien, Augustinerbastei, anonym, kresba perem, kolorováno. II.23 Augustinský bastion a promenáda na kolišti, 1860; FA, Stadtbefestigungen, IN 31.088, WM, Wien, Augustinerbastei, H. Hütter. II.24 Promenáda na Augustinském basionu, kolem roku 1825; WM, FA, Befestigungen, IN 79000 565, Wien, Augustinerbastei, Adolf von Saar, Neubau und Mariahilf um 1825, olejomalba. II.25 Promenády nad a pod Augustinským bastionem, 1818; WM, FA, Stadtbefestigung und Augustinerbastei, IN 104 32, Wien. 308
II.26 Promenáda na hradbách kol. r. 1785; Albertina, IN 6867; C. Schütz, akvarel: Pohled na předměstí Leopoldstadt od bastionu Gonzagabastei. II.27 Promenáda na hradbách kol. r. 1785; Albertina, IN 6869; C. Schütz, akvarel: Pohled na předměstí Leopoldstadt od bastionu Gonzagabastei. II.28 Promenáda před odstraněním hradeb, 40. léta 19. stol., Alberina, IN 34681 Hrad Hofburg a Bellaria ve Vídni, 1842, Rudolf von Alt, akvarel, 1842. II.29 Vídeňská Okružní třída - Wiener Ringstrasse, 1873; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, XIX/ 1. Hradní brána (Burgthor). II.30 Vídeňská Okružní třída - Wiener Ringstrasse, 1873; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, XIX/ 6. Hradní (později Lidové) divadlo, pohled vně okruhu. II.31 Vídeňská Okružní třída - Wiener Ringstrasse, 1873; SOKA, AMO, Sbírka fotografií a litografií M 8-34, XIX/ 8. Zahrada u Ringstrasse, zřejmě Lidová zahrada (Hofgarten či Burggarten, později Volksgarten), vpravo s rampou. - Městský park – Stadtpark II.32 Plán městského parku – Plan des Stadparkes: Stadt-Seite. Kolem r. 1860, autor pravděpodobně Rudolf Siebeck; Lázeňský dům dosud nestojí; WM, FA, IN 9 307. II.33 Městský park krátce po založení v roce 1862; WM, FA, Stadtpark, IN 94 127/ 48, malba podle skutečnosti, autor Jos. Langl, fotografie Gustava Jägermayera. II.34 Městský park ve Vídni, 1867; Albertina, IN GLV20006041, fotografie, autor Carl Hafl. II.35 Interiér Lázeňského domu, po r. 1872; SGA, sbírka historických fotografií. II.36 Pohled na Dětský park, v pozadí je Ringstrasse s mladými stromy, kolem r. 1890; WM, FA, IN 14 526,Wien, Stadtpark. a) Kinderpark. II.37 Pomník A. Zelinky na mírně vyvýšeném místě parku, konec 19. stol.; SGA, sbírka historických fotografií. II.38 Lázeňský dům (Kursalon) před výstavbou hudebního pavilonu, konec 19. stol.; SGA, sbírka historických fotografií. II.39 Pohled na Lázeňský dům (Kursalon), 1905; WM, FA, IN 30 410, Wien, Stadtpark. Rudolf Bernt. II.40 Lázeňský dům kolem r. 1880; WM, FA, IN 93 768, Wien, Stadtpark, Franz Alt. II.41 Městský park, domek na nářadí, kolem r. 1880; WM, FA, IN 9.292. II.42 Domek na nářadí, kolem r. 1900; WM, FA, IN 245 571, Requisitenhaus. II.43 Pohled na litinový pavilon a Lázeňský dům na akvarelu Franze Alta, 1872; WM, FA, IN 31.452, Stadtpark, Franz Alt, Gitterpavilon. II.44 Starý meteorologický sloup v parku, konec 19. stol.; WM, FA, Stadtpark, IN 9 318, Das Wetterhäuschen im Stadtpark. II.45 Sousoší Čtyři roční období, kolem r. 1870; WM, FA, Stadtpark, IN 220.481, Gez. V. Rohbock. II.46 Socha Dunajská víla, kolem r. 1900; WM, FA, Stadtpark, IN 9.311, Das Donauweibchen, Originalzeichnung von W. Gauße. II.47 Úprava okolí Lázeňského domu, kolem r. 1880; WM, FA, Stadtpark, IN 9448, Ansicht des Cursalons, Parkseite; Entworfen vom Architekten Joh. Graban.
309
II.48 Lázeňský dům koncem 19. století; WM, FA, Stadtpark, IN 9020, Kursalon. II.49 Městský park blízko domku na nářadí, v pozadí zřejmě meteorologický sloup, konec 19. stol.; WM, FA, Stadtpark, IN 245 571, Stadtpark beim Requisitenhaus. II.50 Meteorologický sloup, kolem roku 1902; WM, FA, Stadtpark, IN 240.702, Wien, Wetterhäuschen. II.51 Pohled z Dětského parku na promenádu kolem Vídeňky a litinový pavilon, po roce 1906; WM, FA, Stadtpark, IN 240.699, Eiserner Pavillon. II.52 Promenáda a mléčná restaurace, po roce 1906; WM, FA, Stadtpark, IN 240.700, Meierei. II.53 Jezírko v Městském parku; WM, FA, Stadtpark, IN 240. 702. II.54 Promenáda na břehu Vídeňky, vstup z ulice Johannesgasse, po roce 1906; WM, FA, Stadtpark, IN 242.777. II.55 Litinový pavilon, kolem roku 1900; WM, FA, Stadtpark, IN 78 079/ 593 a, Wien, Stadtpark. II.56 Sousoší Osvobození pramene, po. r. 1906; WM, FA, Stadtpark, IN 965 (79000), Befreiung der Quelle. II.57 Městský park, v květnu r. 1900 nebo 1903, mléčná restaurace (Milchtrinkhalle); WM, FA, IN 94 600/ 79 a, Wien, Stadtpark. (uvedena datace) Aufg. 6. 5. 1900; restaurace dokončena 1903. II.58 Mléčná restaurace, květen 1903; WM, FA, IN 94 600/ 90 b, Milchtrinkhalle. Aufg. 12. 5. 1903. II.59 Ostrůvek s přístřeškem pro vodní ptactvo na jezírku v parku v květnu 1900; WM, FA, IN 94 600/ 79 a. Aufg. 6. 5. 1900. II.60 Jezírko v městském parku v květnu 1896; WM, FA, IN 94 600/ 75 a, Wien, Stadtpark. Aufg. 25. 5. 1896. II.61 Městský park naproti ulici Hofburggasse, červenec 1879; WM, FA, IN 94 600/ 80 a, Wien, Stadtpark. Gegen der Hofburggasse. Aufg. 25. 7. 1879. II.62 Městský park a řeka Vídeňka před stavbou promenády, zřejmě Dětský park, květen 1897; WM, FA, IN 94 600/ 77 a, Stadtpark, Stubenbrücke. Aufg. 19. 5. 1897. II.63 Promenáda kolem řeky, zábradlí s přísavníkem, kolem r, 1910; WM, FA, Stadtpark, IN 240.865. Meierei. II.64 Jezírko v parku, květen 1900; WM, FA, Stadtpark, IN 84 600/ 76 a, Wien, Stadtpark. Auf. 27. 5. 1900. II.65 Promenáda nad řekou a mléčná restaurace, po r. 1906; WM, FA, Stadtpark, IN 706/ 081/ 86, Meierei. II.66 Mléčná restaurace z jižní strany; WM, FA, Stadtpark, IN 106.081/ 85, Wien, Stadtpark. Meierei. II.67 Městský park po r. 1906; WM, FA, Stadtpark, IN 78 808/ 3, Wien, Stadtpark. II.68 Městský park po r. 1906; WM, FA, Stadtpark, IN 105 721/10, Wien, Stadtpark. II.69 Promenáda podél řeky Vídeňky před úpravou břehů a litinový pavilon, 29. 4. 1900; WM, FA, Stadtpark, IN 94600/ 78 b.
310
II.70 Podsadba stromů blízko Kursalonu subtropickými nebo tropickými rostlinami (z čeledi Araceae, zřejmě Alocasia, a Musaceae, Musa nebo Ensete), kolem roku 1900; WM, FA, Stadtpark, IN 30.196, I. Brick, nedatováno. II.71 Pohled od Lázeňského domu do Městského parku, vlevo domek na nářadí, kolem r. 1885, WM, FA, Stadtpark, IN 79 000/ 785, Blick von Kursalon über den Stadtpark. II.72 Plán současného stavu Městského parku ve Vídni, podle roku 2006, situace. II.73 Jezírko v s ostrůvkem v Městském parku, 2006. II.74 Pobytová louka, 2006. II.75 Kursalon – Lázeňský dům, 2006. II.76 Tvarované tisy, zimostrázové plůtky a vyvýšené tulipánové záhony před Lázeňským domem, 2006. II.77 Pomník E. J. Schindlera, 2006. II.78 Dětský park, hlavní cesta, 2006. II.79 Secesní Wetterhäuschen – meteorologický sloup u jezírka, 2006. II.80 Pomník starosty Antona Zelinky na vyvýšeném místě, okolní lípy čerstvě ořezány, 2008. II.81 Symbolická postava Jara na zárubní zdi secesní promenády nad řekou Vídeňkou, 2006. II.82 Kamenný věnec na zábradlí promenády, 2006. II.83 Sloup secesního oplocení při vstupu z Johannesgasse, 2006. II.84 Promenáda nad řekou,v pozadí dva secesní pavilony, 2006. II.85 Secesní pavilon, plot porůstající révou, 2006. - Schwarzenberské náměstí – Schwarzenbergplatz II.86 Schwarzenberské náměstí na akvarelu Franze Alta, rok 1872, pohled od města; WM, FA, Schwarzenbergplatz, IN 31.449. II.87 Náměstí s fontánou (z roku 1873) kolem roku 1900; WM, FA, Schwarzenbergplatz. IN 788 (79000). II.88 Náměstí kolem r. 1900, WM, FA, Schwarzenbergplatz, IN 487 3616. II.89 Fontána na Schwarzenbergském náměstí, 2006. - Karlovo náměstí – Karlsplatz II.90 Karlovo náměstí kol. roku 1830; WM, FA, IN 59875, Wien IV., Karlsplatz. Karlskirche und Polytechnisches Institut. II.91 Karlovo náměstí kolem roku 1840; WM, NA, IN 76 615/315, Wien IV., Karlsplatz. II.92 Pohled ke KarIovu náměstí roku 1842; WM, FA, IN 62.580, Wien IV., Karlsplatz. Die Karlskirche von der Bystry. Lith. v. Rothmüller 1842. II.93 Karlovo náměstí v polovině 19. století; WM, FA, IN 106.194, Wien IV., Karlsplatz. Die Karls-Kirche und das Polytechnische Institut in Wien. Akvarel. II.94 Karlovo náměstí kolem roku 1845; WM, FA, IN 67 256. II.95 Řeka Vídeňka před regulací a kostel Karlskirche; WM, FA, IN 15482, Wien IV., Karlsplatz. Karsel.
311
II.96 Karlovo náměstí a Alžbětin most, kolem roku 1895. IN 241.187, Wien IV., Karlsplatz. Elisabethbrücke und Umgebung. Phot. von E. Jaffé & A. Albert, Wien. II.97 Technická vysoká škola a památník Ressela, kolem roku 1910. IN 188.891, Wien IV., Karlsplatz 13. Technische Hochschule. II.98 Pohled na Karlovo náměstí kolem roku 1901; WM, FA, IN 78 808, Wien IV., Karlsplatz. II.99 Náměstí po roc 1900, s Alžbětiným mostem; WM, KA, Karlsplatz, IN 241.187, Elisabethbrücke und Umgebung. Phot. von E. Jaffé & A. Albert, Wien. II.100 Letecká fotografie Karlova náměstí, 1. polovina 20. stol.; WM, KA, IN 106.365, Wien IV., Karlsplatz. II.101 Pomník Brahmse na Karlově náměstí, kolem r. 1910. IN 224.519, Wien IV., Karlsplatz- Brahmsdenkmal. II.102 Pomník J. Brahmse, 2006. II.103 Kostel sv. Karla Boromejského, 2006. II.104 Nové výsadby travin v podrodu platanů, 2006. II.105 Svah s cestou nad vstupem do podchodu, 2006. II.106 Nová výsadba travina polokeřů blízko vstupů do metra, 2006. II.107 Břečťan na starých platanech a dalších stromech, 2006. II.108 Traviny vysazené na jaře 2006 blízko vstupů do metra. II.109 Jeden z platanů z 19. století, 2006. II.110 Resselův pomník, stojící na hlavní ose budovy univerzity v centru parku, 2006. II.111 Wagnerův pavilon podzemní dráhy, 2006. II.112 Budova Technické univerzity, bývalý Polytechnický institut, 2006. II.113 Olbrichova budova Sezession na okraji náměstí, 2006 - Parkové náměstí Friedricha Schillera – Schillerplatz II.114 Park na Schillerově náměstí krátce po založení, kolem r. 1880; WM, FA, IN 780 79/195, Wien, Schillerplatz. II.115 Park na Schillerově náměstí s Akademií výtvarných umění, kolem r. 1890; WM, FA, IN 930 93/2a. II.116 Schillerovo náměstí, 2008. II.117 Schillerovo náměstí, interiér parku, 2008. - Hradní zahrada – Burggarten II.118 Pohled z Hradního bastionu na císařskou zahradu, vpravo orientální pavilon; WM, FA, Burggarten, IN 10.443, Ansicht von der Burgbastei gegen die K. K. Stallgebæude in Wien nach dem Verschönerungs-Plane des Architekten Stache. II.119 Klasicistní oranžérie a skleník zahradníka Fr. Antoina, WM, FA, Burggarten, IN 55 802/18. II.120 Interiér skleníku v 1. polovině 19. století; WM, FA, Hofburggarten, IN 97.083/8, ‚Kaisergarten Wien’. I. Czerny. II.121 Interiér skleníku v 1. polovině 19. století; WM, FA, Hofburggarten, IN 97.083/9, Hofburggarten. ‚Kaisergarten Wien’.
312
II.122 Interiér oranžérie, 1. polovina 19. století; WM, FA, Hofburggarten, IN 13 201/b, Burggarten. II.123 Interiér skleníku v 1. polovině 19. století; WM, FA, Hofburggarten, IN 13 201/a, Burggarten. I. Czerny. II.124 Pohled ze vstupní haly (oranžérie) do skleníku, 1. pol. 19. stol.; WM, FA, Hofburggarten, IN 13 201/a, Burggarten. I. Czerny. II.125 Pohled ze vstupní haly (oranžérie) do skleníku, 1. pol. 19. stol.; WM, FA, Hofburggarten, IN 13 201/d, Burggarten. I. Czerny. II.126 Interiér oranžérie, 1. polovina 19. století; WM, FA, Hofburggarten, IN 13 201/f, Burggarten. I. Czerny. II.127 Interiér oranžérie s umělou jeskynní, 1. polovina 19. století; WM, FA, Hofburggarten, IN 13 201/h, Burggarten. I. Czerny. II.128 Interiér oranžérie, 1. polovina 19. století; WM, FA, Hofburggarten, IN 13 201/e, Burggarten. I. Czerny. II.129 Interiér oranžérie, 1. polovina 19. století; WM, FA, Hofburggarten, IN 13 201/g, Burggarten. I. Czerny. II.130 Hradní zahrada (Císařská zahrada) kolem roku 1865; WM, FA, Hofburggarten, IN 4933, Wien I., Kaisergarten. II.131 Hradní zahrada (Císařská zahrada) kolem roku 1865; WM, FA, Hofburggarten, IN 79000/117. II.132 Pohled do Hradní zahrady, 70. nebo 80. léta 19. stol., WM, FA, Burggarten, IN 55 802/20, Wien I., Burg- Burgarten. Sammlung Fred Hennings. Kaisergarten. II.133 Jezírko v zahradě a palác arcivévody Albrechta, kolem r. 1900; WM, FA, Hofburggarten, IN 14.064, Wien I., Burg- Burgarten. Wien. Palais des Erzh. Albrecht. II.134 Pohled na Hradní zahradu v roce 1923; WM, FA, Burggarten, IN 72.592., X. 1923, (autor) Erwin Pendl. II.135 Vnitřní snížená část zahrady, 2006. II.136 Pomník císaře Františka Josefa I., stav z r. 2006. II.137 Jezírko v centrální části zahrady, 2006 II.138 Sochařská výzdoba zábradlí terasy Nového Hradu, 2006. II.139 Ohmannův skleník, průčelí, 2006. II.140 Litinový plot a brána z Ringstrasse, 2006. II.141 Interiér parku blízko Ringstrasse, s keři pivoněk a tvarovanými jírovci, 2006. II.142 Formální terasa u Hradu, 2006. - Náměstí Hrdinů (Hradní náměstí) – Heldenplatz II.143 Pohled na náměstí Hrdinů, 20.-30. léta 20. stol., WM, FA, Volksgarten, IN 181.947. II.144 Náměstí Hrdinů, jezdecký pomník arcivévody Karla, sochař A. D. Fernkorn (pomník dokončen 1859), 2008. II.145 Náměstí Hrdinů s kvetoucími keři šeříku, 2006. II.146 Náměstí Hrdinů s jezdeckým pomníkem Evžena Savojského, 2008.
313
- Lidová zahrada – Volksgarten II.147 Lidová zahrada, kolem r. 1820; WM, FA, Volksgarten, IN 185.82, Der Volksgarten am k. k. Burgthor, J. G. Jenzsch del. II.148 Lidová zahrada s branou od budoucího Náměstí hrdinů, vlevo kavárna Corti, WM, FA, IN 14050 a, Volksgarten. II.149 Lidová zahrada, hlavní brána, druhá kavárna Corti (Cortisches Kaffeehaus) a chám Thesea ; WM, FA, Volksgarten, IN 34. 461, Volksgarten. Öffentlicher Garten. Le Jardin Public. Gurk del.et. Sc. II.150 Pohled do Lidové zahrady z hradby; WM, FA, IN 76.615/259, Der Volksbelustigungsgarten in Wien. J. Albrächt del. et. sc., Bey I. Bergmann in Wien. II.151 Fontána sochaře Antona D. Fernkorna (1866) v Lidové zahradě, 1906; WM, FA, Volksgarten, IN 57 230, Volksgarten. Hermann Göbl. Akvarel. II.152 Okraj Lidové zahrady s tvarovanými keři a litinovým plotem r. 1905; WM, FA, Volksgarten, IN 57 229, Volksgarten. Hermann Göbl. Akvarel. II.153 Lidová zahrada s chrámem Thesea a dosud bez druhé kavárny Corti, zcela vlevo Paradeisgartl na místě pozdějšího Burgtheatru, uprostřed Hradní náměstí, vpravo Císařská zahrada, kolem r. 1820; WM, FA, IN 54 397, Volksgarten. Nedatováno, autor neuveden. II.154 Chrám Thesea, kolem r. 1820; WM, FA, Volksgarten, IN 59 835, Volksgarten. ‚Theseus Tempel – Tempel de Thesé’. No. 62. II.155 Interiér chrámu Thesea; WM, FA, Volksgarten, IN 59 839/1, Das innere des Theseus-Tempels im Volksgarten . Lith. v. Sandmann. II.156 Chrám Thesea, kolem r. 1830; WM, FA, IN 59 837, Volksgarten. Tempel des Theseus (Vienne) im Volksgarten. II.157 Chrám Thesea, kolem r. 1840; WM, FA, Volksgarten, IN 14 056, Gez. Rudolf von Alt, lith. v. Sandmann. II.158 Lidová zahrada a chrám Thesea, kolem r. 1840; WM, FA, Volksgarten, IN 61.683, Theseus Tempel. Nach R. Alt gest. V. F. Würthle. Verlag u. Eigentum v. F. Paterno in Wien. II.159 Zábava v Lidové zahradě; WM, FA, Volksgarten, IN 79000/890, rok 1886. II.160 Lidová zahrada a kavárna Cortisches Kaffeehaus, 1. pol. 19. stol.; WM, FA, Volksgarten, IN 14.045. II.161 Klasicistní kavárna Corti v Lidové zahradě, kolem r. 1830; WM, FA, Volksgarten, IN 141.921, Caffeehaus im Volksgarten, um 1830, Collection des Wiens. II.162 Kavárna v Lidové zahradě, kolem r. 1820, WM, FA, Volksgarten, IN 59.836, Caffehaus im öffentlichen Garten. II.163 Kavárna v Lidové zahradě, s hudebním altánem; WM, FA, IN 14. 046, Der Volksgarten, Verlag von H. F. Müler in Wien, na rubu: Volksgarten, Gartensaal. II.164 Pohled z Paradeisgartel (v místech Burgtheatru) ke kavárně Cortisches Kaffeehaus, Hradnímu náměstí a zahradě Hradu; ÖNB, Bildarchiv und Grafiksammlung, Bildarchiv Austria, IN L 3.971-C, Paradeisgartl, čb. fotografie původní litografie (Rudolf Alt, kolem r. 1855). II.165 Kavárna v Lidové zahradě, kolem r. 1820; WM, FA, Volksgarten, IN 61.678 Das neue Caffehaus im öffentlichen Garten. ozn. N 232.
314
II.166 Rajská zahrádka (Paradeisgartl) na bastionu Löwelbastei a první (nedochovaná) kavárna Corti (Cortisches Kaffeehaus) ze severu; ÖNB, Bildarchiv und Grafiksammlung, Bildarchiv Austria, IN CL 249, 21-A, čb. fotografie akvarelu (Johann Wilhelm Frey, kolem r. 1855). II.167 Rajská zahrádka a první kavárna Cortis, kolem r. 1840; ÖSTA, KA Wien, výřez z okraje plánu GIh794-3 Haupt u. Residenzstadt Wien, (rok) 1147. II.168 Původní nedochovaná kavárna v Lidové zahradě, WM, FA, Volksgarten IN 61.687 Das neue Caffehaus im öffentlichen Garten, na rubu: Gartensaal. II.169 Původní kavárna v Lidové zahradě, WM, FA, Volksgarten, IN 218.070, z knihy ‚Ein Gang über die Ringstrasse‘, Volksgarten und Stadtpark, Mangold (autor). II.170 Pohled do Lidové zahrady od Burgtheatru; nestojí ještě Nový Hrad, před rokem 1898; WM,FA, Volksgarten, IN 9240, Kunstverlag v. A. F. Czihak in Wien. II.171 Lidová zahrada roku 1898, s pomníkem Grillparzerdenkmal, v pozadí budovy dvou muzeí. WM, FA, Volksgarten, IN 106.275/4/A, Wien I., Riesenkarte ‚Grup aus Wien‘, 1898. Volksgarten und Hofmuseum. II.172 Lidová zahrada počátkem 20. století, pohled od pomníku Grillparzera k Hradnímu divadlu; WM, FA, Volksgarten, IN 242.788. II.173 Lidová zahrada, vlevo věž radnice, zřejmě 30. léta 20. stol.; WM, FA, Volksgarten, IN 224.703, Wien I. Volksgarten. II.174 Secesní zahrada na památku císařovny Alžběty – Elisabethgarten, arch. Fr. Ohmann; pohled z terasy do snížené části zahrady, 2006. II.175 Cesta z terasy, lemovaná tvarovanými zeravy, 2006. II.176 Pomník císařovny Elisabeth, sochař Hans Bitterlich, 1898; foto 2006. II.177 Secesní ornamentální záhon se zimostrázovými plůtky, 2006. II.178 Zahrada na památku císařovny Elisabeth, kolem r. 1910; WM, FA, Volksgarten, IN 44.340 (2). II.179 Elisabethgarten, pohled od pomníku císařovny do dolní části zahrady, 2006. II.180 Elisabethgarten, nástěnná fontána na horní terase, 2006. II.181 Elisabethgarten, bazén se dvěma nádobami s praménky vody, uprostřed terasy, pod sochou císařovny, 2006. II.182 Platan na okraji rozária, 2006. II.183 Fontána sochaře A. D. Fernkorna (1866) na hlavní ose rozária, 2008. II.184 Pohled hlavní osou rozária k pomníku Grillparzera, 2008. II.185 Rozárium a Burgtheater na jaře 2006. II.186 Fontána na polokruhové vstupní ploše, bazén od arch. Kierschnera a sousoší ‚Faun a Nymfa‘ od Viktora Tilgnera z roku 1880, stav v r. 2008. II.187 Rozárium v Lidové zahradě a tvarované jírovce v předjaří, 2006. II.188 Pomník Grillparzera (C. Kundmann a C. Hasenauer, dílo dokončeno r. 1889), stav v r. 2006. II.189 Rozárium při pohledu z jírovcové aleje, 2006. II.190 Rozárium, růže na kmíncích, 2006 II.191 Theseův chrám, sloupořadí, 2006. II.192 Tvarované javory v Lidové zahradě v blízkosti vstupu z náměstí Hrdinů, 2006. II.193 Bývalý vodní reservoir, od roku 1924 mléčnice (Meierei), 2006.
315
II.194 Theseův chrám se sochou Vítěze (J. Müllner, 1922) a výsadby růží, 2006. II.195 Cesta k chrámu od náměstí Hrdinů. - Náměstí Marie Terezie – Maria-Theresien-Platz II.196 Náměstí roku 1889, krátce po realizaci, bazény dosud bez soch; WM, FA, MariaTheresien-Platz, IN 79000/426 a. II.197 Místo budoucího náměstí 100 let před jeho realizací, jako rušné koliště; WM, FA, Maria-Theresien-Platz, IN 79000/434 b. II.198 Náměstí kolem roku 1890; WM, FA, Maria-Theresien-Platz, IN 3226 (a). II.199 Pohled na náměstí, kolem roku 1890; WM, FA, Maria-Theresien-Platz, IN 3226 (b). II.200 Náměstí kolem roku 1900; WM, FA, Maria-Theresien-Platz, IN 229 521. II.201 Fontána se sochami z antické mytologie, rok 1895; WM, FA, Maria-TheresienPlatz, IN 94 600/ 43 a, 29. 8. 1895. II.202 Náměstí Marie Terezie ve stavu kol. roku 1902; WM, FA, Maria-TheresienPlatz, IN 43 632. II.203 Náměstí v roce 1902; WM, FA, Maria-Theresien-Platz, A. Kronstein, 1902, WM, FA, Mariatheresienplatz, IN 9256. II.204 Náměstí na akvarelu Kopallika, kolem roku 1910. WM, FA, Mariatheresienplatz, IN 33 890. II.205 Plán úpravy náměstí, konce 19. století, A. Weith Wien. WM, FA, Mariatheresienplatz, IN 51 153/ 1. II.206 Náměstí na akvarelu A. Weitha, kolem roku 1920; WM, FA, Mariatheresienplatz, IN 75.257. II.207 Náměstí Marie Terezie na panoramatickém snímku, kolem r, 1890. WM, FA, Mariatheresienplatz, IN 33 890. II.208 Náměstí Marie Terezie v roce 2006, sousoší Krotitelé koňů u přechodu k Muzejní čtvrti. II.209 Tvarované dřeviny na náměstí, 2006. II.210 Bazén se sochařskou výzdobou, a s námětem z antické mytologie, 2006 II.211 Sousoší Marie Terezie a Muzeum umění, 2006. - Park na Radničním náměstí – Rathauspark II.212 Radniční park na dřevorytu z roku 1873 (vydáno 1874); WM, FA, I. Rathaus, IN 9334, Das Neue Rathaus in Wien. F. Matolini, A. Reith. II.213 Radniční náměstí kolem roku 1900, se sochami významných osobností. WM, FA, I. Rathausplatz, IN 229.449. II.214 Radniční park klem roku 1880, dosud bez soch na okraji plochy; WM, FA, I. Rathausplatz., IN 93093/6A, Wiener Monumentalbauten-Verlag der Neuen Illustr. Ztg., Rathhaus. Photographie und Lichtdruck von J. Löwy, k. k. Hofphotograph, Wien. II.215 Radniční náměstí, po roce 1883, s portrétem arch. Fr. Schmidta; WM, FA, I. Rathaus, IN 250 124, kolorovaná rytina. II.216 Pohled na radnici, kolem r. 1900, WM, FA, I. Rathaus, IN 17.800. II.217 Radnice a park kolem roku 1900; WM, FA, I. Rathaus, IN 30.304.
316
II.218 Radniční námětí v létě 2006. II.219 Radniční park, 2006. II.220 Platan v Radničním parku, jedna z nejstarších dřevin, 2006. II.221 Barevné letničky na okraji Radničního parku, 2006. II.222 Bazén se střikem v parku, 2006. II.223 Lavičky v Radničním parku, 2006.
317
