MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ
Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ekologie lesa
DIPLOMOVÁ PRÁCE Užovka stromová (Elaphe longissima) v oblasti Podyjí a Bílých Karpat
2006/2007
Petr Onderka
Abstrakt Práce řeší problematiku výskytu kriticky ohroženého hada – užovky stromové, tj. užovky Aeskulapovy (Elaphe longissima), jež se u nás vyskytuje na severním okraji svého přirozeného areálu. V ČR se vyskytují stálé populace v Bílých Karpatech, v údolí Ohře na Karlovarsku a Chomutovsku a v Národním parku Podyjí. Užovka stromová a její biotopy v NP Podyjí a v CHKO Bílé Karpaty jsou předmětem této práce. Cílem diplomové práce jsou: monitoring stanovišť užovky stromové ve sledovaných oblastech, posouzení kvality vybraných biotopů pro sledovaný druh, posouzení antropogenních vlivů na místní populace užovky stromové, celkové zhodnocení kvality prostředí pro místní populace užovky stromové, návrh managementu území. Výsledky mají sloužit jako podklad pro porovnání s ostatními lokalitami výskytu užovky stromové u nás a být nástrojem k ochraně druhu.
Abstract This project deals with the problems of occurrence the critically endangered species – Aesculapian Snake (Elaphe longissima), which occurs in the Czech Repulic on the northern edge of its natural area. In the Czech Republic, the permanent populations occur in Bílé Karpaty (The White Carpatians), in the valley of the Ohře river near the town Karlovy Vary (Carlsbad) and Chomutov and at the National Park Podyjí. The subject of this work is the Elaphe longissima and its biotopes in National park Podyjí and CHKO Bílé Karpaty. The aims of this Diploma thesis are: the monitoring of the Aesculapian Snake’s biotops in the studying areas, estimation of the antropogenic influence on the local population of the snake, total valuation of an enviromental quality for local population and the suggestion of the area management. The results can serve as a basis for comparison with other localities with the Aesculapian Snake in our country and can be used to protect the species.
Poděkování Touto cestou bych rád poděkoval svému vedoucímu diplomové práce Ing. Josefovi Suchomelovi, Ph.D. za všestrannou pomoc při zpracovávání. Děkuji také RNDr. Blance Mikátové a RNDr. Mojmíru Vlašínovi, kteří mě nasměrovali na počátku výzkumu a svému kolegovi, studentovi Marku Jedličkovi z Agronomické fakulty MZLU v Brně, s nímž jsem spolupracoval na výjezdech. Chtěl bych vyjádřit své díky rovněž průvodci na Novém hrádku Petru Badoškovi, který nám poskytl mnohé potřebné údaje z vlastních pozorování na této lokalitě výskytu. Mé poděkování patří také pracovníkům Správy Národního parku Podyjí, kteří mi vyšli vstříc, zvláště pak zoologovi Ing. Václavu Křivanovi, Ing. Martinu Škorpíkovi a z pracovníků Správy CHKO Bílé Karpaty děkuji zoologovi Mgr. Ondřeji Konvičkovi a také zaměstnancům Vzdělávacího a informačního střediska CHKO Bílých Karpat Janě Urbančíkové a Bc. Vladimíru Šáchovi, kteří mě podpořili a zúčastnili se se mnou na projektu „Bojíte se hadů?“, který navazuje na tuto práci.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci vypracoval pouze s použitím uvedené literatury.
V Brně 26.4.2007
___________________ Bc. Petr Onderka
Zadání práce
OBSAH 1. Úvod.............................................................................................................................. 8 2. Cíl práce ........................................................................................................................ 9 3. Metodika ..................................................................................................................... 10 4. Literární přehled.......................................................................................................... 11 4.1 Rod Elaphe – užovka ............................................................................................ 11 4.2 Druh Elaphe longissima – užovka stromová ....................................................... 11 4.2.1 Popis............................................................................................................... 11 4.2.2 Zbarvení ......................................................................................................... 12 4.2.3 Pohlavní dvojtvárnost .................................................................................... 12 4.2.4 Stanoviště....................................................................................................... 12 4.2.5 Chování .......................................................................................................... 13 4.2.6 Potrava ........................................................................................................... 14 4.2.7 Rozmnožování ............................................................................................... 14 4.2.8 Růst ................................................................................................................ 15 4.2.9 Rozšíření druhu.............................................................................................. 16 4.3 Charakteristika sledovaných oblastí ..................................................................... 18 4.3.1 Úvod do problematiky ................................................................................... 18 4.3.2 Základní údaje o sledované oblasti – NP Podyjí ........................................... 19 4.3.2.1 Charakteristika území ............................................................................. 19 4.3.2.2 Geomorfologie ........................................................................................ 20 4.3.2.3 Základní klimatická charakteristika území ............................................. 20 4.3.2.4 Charakteristika teplotních poměrů.......................................................... 21 4.3.2.5 Charakteristika srážkových poměrů........................................................ 21 4.3.2.6 Charakteristika trvání slunečního svitu................................................... 21 4.3.2.7 Mezoklimatická charakteristika .............................................................. 21 4.3.2.8 Pedologické poměry................................................................................ 22 4.3.3 Základní údaje o sledované oblasti – CHKO Bílé Karpaty ........................... 22 4.3.3.1 Charakteristika území ............................................................................. 23 4.3.3.2 Geomorfologie ........................................................................................ 23 4.3.3.3 Základní klimatická charakteristika území ............................................. 24 4.3.3.4 Charakteristika teplotních poměrů.......................................................... 25 4.3.3.5 Charakteristika srážkových poměrů........................................................ 25 4.3.3.6 Charakteristika trvání slunečního svitu................................................... 25 4.3.3.7 Mezoklimatická charakteristika .............................................................. 25 4.3.3.8 Pedologické poměry................................................................................ 26 5. Výsledky ..................................................................................................................... 28 5.1 Monitoring stanovišť druhu ve sledovaných oblastech ........................................ 28 5.1.1 Obecná charakteristika stanoviště.................................................................. 28 5.1.2 Charakteristika vybraných stanovišť v NP Podyjí......................................... 28 5.1.2.1 Úvod do problematiky - výběr stanovišť ................................................ 28 5.1.2.2 Šobes ....................................................................................................... 30 5.1.2.3 Nový hrádek............................................................................................ 32 5.1.2.4 Papírna .................................................................................................... 34 5.1.2.5 Bývalý Willingerův a Faltýskův mlýn .................................................... 35 5.1.2.6 Vinice u Hnánic – Fládnitzské vřesoviště............................................... 36 5.1.3 Charakteristika vybraných stanovišť v Bílých Karpatech ............................. 37 5.1.3.1 Úvod do problematiky - výběr stanovišť ................................................ 37 5.1.3.2 Valašské Klobouky ................................................................................. 38 5.1.3.3 Nedašova Lhota – Červený Kameň ........................................................ 39
5.1.3.4 Vršatecké podhradie – Vršatec ............................................................... 39 5.1.3.5 Sidonie – Vlárský průsmyk – Svatý Štěpán............................................ 40 5.1.3.6 Brumov – Bylnice ................................................................................... 41 5.1.3.7 Bohuslavice nad Vláří............................................................................. 41 5.1.3.8 Žítková, Starý Hrozenkov, Vyškovec..................................................... 41 5.1.3.8 Lopeník – Bošačky, Březová - Strání ..................................................... 41 5.1.3.8 Velká nad Veličkou................................................................................. 41 5.2 Posouzení kvality vybraných biotopů................................................................... 42 5.2.1 Vybrané biotopy v NP Podyjí ........................................................................ 42 5.2.1.1 Vinice Šobes ........................................................................................... 42 5.2.1.2 Nový hrádek............................................................................................ 43 5.2.2 Kvalita biotopů v CHKO Bílé Karpaty.......................................................... 45 5.3 Posouzení antropogenních vlivů na místní populace............................................ 45 5.3.1 Oblast NP Podyjí............................................................................................ 45 5.3.1.1 Historické ovlivnění oblasti NP Podyjí člověkem .................................. 45 5.3.1.2 Antropogenní vliv na místní populace užovky stromové ....................... 46 5.3.2 Oblast CHKO Bílé Karpaty ........................................................................... 46 5.3.2.1 Historické ovlivnění oblasti CHKO Bílé Karpaty člověkem.................. 46 5.3.2.2 Antropogenní vliv na místní populace užovky stromové ....................... 49 5.4 Celkové zhodnocení kvality prostředí a management .......................................... 50 5.4.1 Kvalita prostředí v oblasti NP Podyjí a management .................................... 50 5.4.2 Kvalita prostředí v oblasti Bílých Karpat a management .............................. 51 6. Diskuze ....................................................................................................................... 53 7. Závěr ........................................................................................................................... 56 8. Summary ..................................................................................................................... 57 9. Seznam použité literatury ........................................................................................... 58 10. Přílohy.................................................................. Chyba! Záložka není definována. 10.1 Užovka stromová – hlava dospělého exempláře shora ....... Chyba! Záložka není definována. 10.2 Areál rozšíření – užovka stromová ............... Chyba! Záložka není definována. 10.3 Výskyt druhu v ČR – užovka stromová........ Chyba! Záložka není definována. 10.4 Fotografie....................................................... Chyba! Záložka není definována. 10.4.1 Fotografie dospělého jedince užovky stromové z Nového hrádku ..... Chyba! Záložka není definována. 10.4.2 Fotografie biotopů: Vinice Šobes ........... Chyba! Záložka není definována. 10.4.3 Fotografie biotopů: Nový hrádek............ Chyba! Záložka není definována. 10.4.4 Fotografie ostatních lokalit výskytu v NP Podyjí ........ Chyba! Záložka není definována. 10.4.5 Fotografie rakouských lokalit výskytu v NP Thayatal Chyba! Záložka není definována. 10.4.6 Fotografie z oblasti výskytu – Bílé Karpaty ................ Chyba! Záložka není definována. 10.5 Mapy oblasti výskytu NP Podyjí ................... Chyba! Záložka není definována. 10.5.1 Potenciální lokality a lokality výskytu v oblasti NP Podyjí .Chyba! Záložka není definována. 10.5.2 Biotopy v NP Podyjí – úsek Šobes – Nový hrádek ..... Chyba! Záložka není definována. 10.5.3 Biotop Vinice Šobes ............................... Chyba! Záložka není definována. 10.5.4 Biotop Nový hrádek................................ Chyba! Záložka není definována.
10.6 Mapy oblasti výskytu CHKO Bílé Karpaty (BK)............... Chyba! Záložka není definována. 10.6.1 Potenciální lokality a loklality výskytu v severní části BK ..Chyba! Záložka není definována. 10.6.2 Potenciální lokality a lokality výskytu v jižní části BKChyba! Záložka není definována.
1. Úvod O výskytu a rozšíření plazů na území České republiky byla publikována celá řada údajů. První soupisy herpetofauny byly publikovány v 18. století. Přibližně od konce padesátých let došlo k výrazným změnám v krajině – zániku řady mokřadních a stepních biotopů a úbytku rozptýlené zeleně. Mokřady byly plánovitě vysoušeny a přeměňovány na obdělávanou půdu či zalesňovány. Melioracemi a rychlým zalesňováním mokřin mizí biotopy např. pro ještěrku živorodou (Zootoca vivipara) či zmiji obecnou (Vipera berus). Stepní biotopy byly zalesňovány nebo po zrušení pastvy postupně zarůstaly, meze a remízy v polích byly rozorávány. Mizely i skládané zídky a hromady kamení oddělující jednotlivá políčka. Pestrá mozaika pasteveckopěstitelsky využívané krajiny se postupně ztrácela a byla nahrazována rozlehlými plochami zemědělských plodin. Tyto změny působily na populace plazů výrazně negativně. Charakter krajiny měnily také rozsáhlé stavební práce (výstavba nových sídlišť, nových dopravních komunikací, zejména silnic, výstavba přehrad, regulace vodních toků). Negativní dopad těchto zásahů na biotu je dobře znám. Tímto způsobem však vznikají také nové biotopy, zejména pro dobře přizpůsobivé druhy plazů. Na okrajích silnic a železničních náspech, zejména mimo městské aglomerace vznikaly biokoridory, jimiž se mohly takové druhy šířit. Právě tato místa jsou vhodnými náhradními biotopy pro ještěrku obecnou (Lacerta agilis), slepýše křehkého (Anguis fragilis) nebo užovku hladkou (Coronella austriaca). Některé druhy, jako např. ještěrka obecná (Lacerta agilis), slepýš křehký, užovka obojková (Natrix natrix) a výjimečně i zmije obecná zase mohou úspěšně využívat skládky inertních odpadů a rumišť. Na těchto místech jsou časté úkrytové možnosti a vhodná místa k přezimování i dostatečné potravní zdroje. Plazy jsou osídlovány i extensivně obhospodařované sady a zahrádky, kamenolomy, pískovny, extensivně využívané vodní plochy apod. U některých druhů tato stanoviště představují dokonce převažující podíl ve spektru známých lokalit. Ani tyto nově vznikající biotopy nestačily nahradit úbytek původních stanovišť, zejména u druhů, jako jsou např. želva bahenní (Emys orbicularis), ještěrka zelená (Lacerta viridis), užovka stromová (Elaphe longissima) či zmije obecná. Převážně negativní dopad těchto změn v krajině proto vyvolal potřebu jejich účinné ochrany. Vědomosti o výskytu a rozšíření jednotlivých druhů byly v té době velmi kusé. Znalosti o výskytu a rozšíření jednotlivých druhů plazů jsou velmi důležité pro praktickou ochranu (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Užovka stromová patří mezi druhy v ČR kriticky ohrožené, a proto jsem se rozhodl věnovat se problematice výskytu tohoto našeho nejvzácnějšího a největšího hada. Účelem práce je poznat životní podmínky užovky stromové v jednotlivých oblastech – v NP Podyjí a v Bílých Karpatech, lépe pochopit problematiku výskytu vzhledem k biotopům a začlenění druhu do ekosystému.
9
2. Cíl práce Cílem diplomové práce jsou: monitoring stanovišť užovky stromové ve sledovaných oblastech, posouzení kvality vybraných biotopů pro sledovaný druh, posouzení antropogenních vlivů na místní populace užovky stromové, celkové zhodnocení kvality prostředí pro místní populace užovky stromové, návrh managementu území. Výsledky mají sloužit jako podklad pro porovnání s ostatními lokalitami výskytu užovky stromové u nás a být nástrojem k ochraně druhu.
10
3. Metodika Na území NP Podyjí byly vybrány významné lokality výskytu užovky stromové: vinice Šobes a Nový hrádek. Lokality brány jako předmět výzkumu byly zařazeny do programu výjezdů. Na jednotlivých výjezdech byly zapisovány potřebné vstupní údaje: popis lokality, rozčlenění lokality a popis jednotlivých významných částí lokality (biotopů), fytocenóza (bylinné, keřové a stromové patro – výčet druhů), z pohledu užovky stromové také výčet potenciálně významných živočichů, výčet a popis přítomných plazů, výskyt a počet jedinců užovky stromové (přesné místo, chování, přibližná délka těla – odhadovaná), datum, počasí, teplota aj. Na základě těchto vstupních údajů, dostupných informací z použité literatury, ústních sdělení ze strany zaměstnanců správy NP Podyjí a osob problematiky znalých (pohybujících se po území parku pravidelně), byly vyhodnoceny charakteristiky biotopů. Byly pořízeny digitální fotografie zobrazující jednotlivé biotopy, z nichž některé byly vybrány a zařazeny do přílohy 10.4 – Fotografie. Tento fotografický materiál a charakteristiky (včetně problematiky výskytu) ucelují, spolu s mapami lokalit podkreslenými foto snímkem (viz. 10.5 – Mapy), názornou představu o biotopech; jsou výstupem práce a mohou sloužit jako podklad pro porovnání s ostatními lokalitami výskytu v rámci ochrany druhu. V Bílých Karpatech je ve srovnání s NP Podyjí problematika výskytu užovky stromové zcela odlišná. Užovka stromová se zde vyskytuje v oblasti celých Bílých Karpat a výskyt plynule navazuje až do oblasti Malých Karpat ve SR. Z toho důvodu, že cílem této práce je zjištění a hodnocení biotopů také v Bílých Karpatech, bylo nutné vycházet především z literatury dostupných informací a s neméně důležitých informací od místních obyvatelů a lidí problematiky znalých. Zdejší biotopy jsou pomyslně rozděleny hranicí mezi ČR a SR, tu ale ovšem užovky stromové nerespektují a problematika jejich výskytu tedy nemůže být vyhodnocována pouze vzhledem k území české strany Bílých Karpat. Lokality výskytu zde zaujímají poměrně rozsáhlou oblast (viz. 10.5 – Mapy), ve které by se příliš podrobné popisování biotopů minulo účinkem a navíc by bylo časově příliš náročné a proto problematika výskytu v Bílých Karpatech v této práci není příliš konkretizována a je zde řešena obecněji. Přítomnost užovky stromové na jednotlivých lokalitách byla zjišťována jednorázovými výjezdy, na kterých byli dotazováni lidé pohybující se na lokalitách nebo v jejich blízkém okolí. Na základě ústních sdělení a dostupných informací je v práci usuzováno na celkovou problematiku výskytu užovek stromových v Bílých Karpatech včetně možností ochrany a managementu. Srovnání problematiky výskytu v NP Podyjí a výskytu v Bílých Karpatech má sloužit pro vymezení odlišného managementu a přístupu k ochraně druhu.
11
4. Literární přehled 4.1 Rod Elaphe (FITZINGER, 1833) – užovka Do rodu patří středně velké užovky, od druhů nepřesahujících v dospělosti 1m až po druhy dorůstající délky mezi 2 – 3 m, svalnatého těla, obvykle s nápadně plochým břichem. Hlava bývá jen slabě odlišena od trupu. Velké oči mají okrouhlou zornici. Šupiny na hřbetě uspořádané v 19 – 33 řadách jsou hladké či slabě kýlnaté, většinou se dvěma apikálními póry. Počet břišních štítků kolísá mezi 172 – 281, anální štítek je zpravidla rozdělen, podocasních štítků je 45 – 105 párů. Chrup je aglyfního typu, maxilární zuby jsou stejně velké, hladké, rozloženy bez přerušení, někdy se dozadu či dopředu lehce zvětšují, jejich počet kolísá mezi 14 -24. Mandibulární zuby jsou vpředu poněkud zvětšeny. Více než 50 druhů je rozšířeno v Severní a Střední Americe (na jih do Kostariky), v jižní a střední Evropě a v mírném, subtropickém a tropickém pásmu Asie, včetně západopacifických ostrovů (na sever po Japonské ostrovy a Kunašir, na jih po Sundské ostrovy). Jedná se o ekologicky velmi rozrůzněný rod zahrnující druhy od pouštních až po pralesní. Vesměs obratně šplhají. Kořist zpravidla usmrcují dušením v závitech těla. Potravní spektrum zahrnuje nejrůznější drobné obratlovce, případně i ptačí vejce. Většinou do rodu patří druhy vejcorodé, výjimkou je vejcoživorodost (Elaphe rufodorsata) (BARUŠ et al., 1992). Rod Elaphe zahrnuje např.: užovku iberskou (Elaphe scalari), užovku pardálí (Elaphe quatuorlineata), užovku levhartí (Elaphe situla), ale také známý teraristický druh užovku červenou (Elaphe guttata). V české republice žije jediný druh: užovka stromová (Elaphe longissima).
4.2 Druh Elaphe longissima (LAURENTI, 1768) – užovka stromová, (viz.8.1-obr. 1a, b)
4.2.1 Popis Obecná charakteristika druhu je popsána (PECINA 1979, ZWACH 1990, DIESENER et al. 1997). Tělo je poměrně štíhlé, hlava dlouze eliptická. Oko má kruhovou zornici. Celková délka jen vzácně přesáhne 2m. Délka ocasu je v délce těla (index L/Lcd) obsažena 3,2 až 5,6krát. Šupiny na hřbetě jsou hladké, někdy u velkých jedinců v zadní části těla mírně kýlnaté, mají dvě apikální jamky a jsou uspořádány ve 21 či 23 řadách. Břišních štítků je 194 až 248, po stranách jsou ohnuty vzhůru a tvoří tak na břiše dvě podélné lišty. Anální štítek je rozdělen (výjimečně nerozdělen). Podocasních štítků je 60 až 93 párů. Hornočelistních štítků po 8 na obou stranách, vzácně na jedné straně 9 nebo 7. Užovky stromové z našeho území lze na základě provedených měření charakterizovat následujícími biometrickými hodnotami. U samců jsou hřbetní šupiny (Sq) uspořádány zpravidla ve 21 řadách, výjimečně v 23 řadách. U samic jsou uspořádány ve 23 řadách. V podélné řadě je hřbetních šupin (Sqdlong) u samců 301 – 314, průměrně 309; u samic 288 – 312, průměrně 300. Počet břišních štítků (Ventr) kolísá u samců mezi 215 – 231, nejčastěji okolo 223 – 226; u samic mezi 219 – 231, nejčastěji okolo 224 – 227. Anální štítek je rozdělen (A 1/1). Podocasních
12
štítků (Scd) je u samců 73 – 83 párů, průměrně 78 párů. Supralabiálních štítků (Lab) je na každé straně po 8 (kombinace 8/8), v jednom případě jich bylo nalevo 9 a napravo 8 (kombinace 9/8). Celková délka dospělých zkoumaných samců kolísala mezi 80 –1525 mm, nejčastěji okolo 1 050 – 1 200 mm, u samic mezi 800 – 1430, nejčastěji okolo 1 050 – 1 200 mm. Délka ocasu v délce těla (index L/Lcd) je u samců 3,9 – 4,5krát průměrně 4,2krát; u samic 4,4 – 5,0krát, průměrně 4,6krát. V celkové délce je ocas obsažen (index Ltot/Lcd) u samců 4,9 – 5,9krát; průměrně 5,3krát, u samic 5,5 – 7,6krát, průměrně 6,1krát. Lác (1970) zdůrazňuje, že všichni ním studovaní jedinci ze Slovenska měli hřbetní šupiny bez kýlů. Naopak kýlnatost šupin u velkých exemplářů (nad 1m) se zdá být příznačná pro karlovarskou populaci (BARUŠ et al., 1992).
4.2.2 Zbarvení Hřbetní strana je olivová, olivově šedá, hnědá až měděná, vzácně šedožlutá až krémově žlutá. Vyskytuje se i albinismus, melanismus a erytrismus. Okraje jednotlivých šupin jsou obvykle bílé, někdy splývají v podélné bílé linie, případně tvoří na hřbetě síťovitý vzor (eber. leprosa). U některých jedinců jsou na hřbetě naznačeny temnější podélné pruhy (eber. romana, resp. lineata). Břicho je bělavé, jasně žluté až krémové, vzácně s tmavými skvrnami. Černošedé až černé kusy mívají břicho tmavošedé, často se světlejším břišním lemem (eber. subgrisea). V rámci uvedené barevné variability byla popsána řada barevných variet. Od oka ke koutku tlamy se táhne tmavý pruh, u větších kusů často nevýrazný. Hlava dole a podél tlamy je žlutá, za hlavou jsou dvě žluté skvrny, které jsou výraznější u mladých jedinců. Mláďata mívají na hřbetě příčné tmavé pásky, rozpadající se v přední části na jednotlivé skvrnky, kresba za hlavou je výrazná. Pro mláďata a juvenilní kusy je charakteristický příčný tmavý proužek pod okem (BARUŠ et al., 1992).
4.2.3 Pohlavní dvojtvárnost U dospělých jedinců je vyjádřena rozdílným tvarem báze ocasu, který se u samic od kloaky rychle zužuje, zatímco u samců je kořen ocasu silný až mírně vypouklý. Ocas samců je relativně delší, u slovenských exemplářů např. poměr délky těla k délce ocasu je u samců (n = 14) průměrně 4,18; zatímco u samic (n = 7) 4,65; poměr celkové délky k délce ocasu je u samců (n = 15) průměrně 5,3; u samic (n = 11) 6,1. Samci mají většinou vyšší počet párů podocasních šupin než samice. U našich užovek stromových u samců (n = 15) průměrně 78 párů, u samic (n = 11) 70 párů podocasních štítků (BARUŠ et al., 1992).
4.2.4 Stanoviště Zatímco v jižních částech areálu, např. Zakavkazsku, Turecku a Bulharsku, se zdržuje užovka stromová často na značně vlhkých stanovištích, u nás dává přednost prosluněným sušším biotopům (avšak s možností nalézt vlhká místa) lesostepního charakteru, jako jsou křovinami porostlé kamenité stráně, zarostlé vinohrady a sady, opuštěné lesní kamenolomy, okraje pastvin, lesní průseky, případně řídké listnaté lesy. Vždy v blízkosti lesních nebo křovinatých komplexů, otevřené krajině se vyhýbá. Největší koncentrace jedinců je na místech s množstvím úkrytů, dostatkem potravy a možností klást vejce. Bývají to skalní strže, zarostlé kamenné zídky a rozvaliny,
13
opuštěná stavení, zarostlá smetiště a skládky dřev, pilinovitě a hnojiště. Blízkosti lidí se užovky stromové nevyhýbají, naopak se stahují k samotám, okrajům vesnic a k hospodářským stavením. K tomu jevu dochází u nás např. na lokalitách v oblasti Vlárského průsmyku (Sidonie) či v Poohří. Antropogenní prvky, jako jsou hnojiště, chlévy, stáje apod., představují mikroklimaticky vyhovující stanoviště i v méně klimaticky příhodných oblastech (možnost inkubace vajec, úkrytů, přezimování, ale také potravní zdroje) a u severních populací, k nimž patří i zmíněný Vlárský průsmyk a Poohří, mají pro přežívání užovek a jejich šíření zásadní význam. Oblíbenými úkryty užovek stromových jsou skalní štěrbiny, nory hlodavců, dutiny pod kameny a kládami, vykotlané kmeny, hromady listí, skládky dřev, komposty, hnůj apod. Mechanizace v zemědělství a lesnictví, chemizace a zástavba společně s dalšími negativními antropickými vlivy vedou k rychlému ubývání vhodných stanovišť a k přímému ničení populací (mechanické vyvážení hnoje, motorismus, nezákonný odchyt, a zejména provedené rekultivace půdy vážně ohrožují i památný výskyt na Karlovarsku). Hypsometrické rozšíření v Čechách je mezi 300 – 700 m n.m., na Slovensku zřídka přesahuje 900 m n. m.. V Rakousku je hypsometrické rozpětí známých lokalit 140 až 1 400 m n. m. V jižních částech areálu vystupuje užovka stromová až do 1 800 – 2 000 m (BARUŠ et al., 1992).
4.2.5 Chování Užovka stromová je aktivní ve dne. Úkryty opouští časně zrána a během dopoledne se sluní a pohybuje. Přes dopoledne se obvykle ukrývá a odpoledne se opět vyhřívá poblíž úkrytu až do večera, kdy se vydává aktivně hledat potravu. K výraznému zvýšení pohybové aktivity, zejména u samců, dochází v době páření. Mimořádně pohyblivá jsou novorozená mláďata. Gravidní samice tráví mnoho času sluněním. Před svlékáním, po nasycení a při chladných a deštivých dnech, zůstávají užovky stromové skryty. V horkých dnech se stahují k vodě a na vlhká místa. Užovky stromové jsou poměrně teplomilné. Podle pozorování v zakarpatsku začíná jejich aktivita při teplotě vzduchu mezi 19 - 21°C. Nejaktivnější jsou v rozmezí teplot vzduchu mezi 21 – 26°C. Tělesnou teplotu jedince skrývajícího se v polostínu, kdy teplota vzduchu dosahovala 32°C a povrchu půdy na slunci 36°C, zaznamenali tito autoři 31°C. Dospělé kusy se zdržují na poměrně malém území a používají stejný úkryt i po celá léta. Není vzácností najít v jediném úkrytu více kusů, nezřídka ve společnosti užovek obojkových (Natrix natrix). Určitou rivalitu v době páření lze pozorovat mezi samci, kteří soupeří za vzájemného proplétání a přetlačování a vytvářejí charakteristické lyrovité postoje, kdy zůstanou propleteni zadními částmi těl a zdvihají nad zem volné části těla, někdy dojde mezi soky i ke kousnutí. Milně bývá soupeření samců interpretováno jako páření. Užovka stromová velmi obratně šplhá a využívá díky břišním hranám i malé nerovnosti kmenů a skal. Dobře plave, je schopna překonat i říční toky. Kořist aktivně vyhledává, případně se zmocní živočicha, který se dostane do její blízkosti. Loví jak na povrchu, tak přímo v norách hlodavců, vzácně ve větvích stromů. Větší živočichy zachytí výpadem tlamy a okamžitě je ovine smyčkami těla. Zakousnutí a smyčky uvolní až po udušení úlovku, pak jej začne, obvykle od hlavy, polykat. Polykání si často usnadňuje šviháním hlavy a přední části těla. Menší a bezbrannou kořist obvykle polyká živou, bez předchozího škrcení. Ptačí vajíčka polyká celá, během
14
polykání je rozdrtí a skořápku nevyvrhuje. Trávení trvá 3 – 5 dní. V době svlékání potravu nepřijímá. Mláďata začínají lovit až po prvním svlečení pokožky. Potravu nepřijímají také samice ve vyšším stupni gravidity a obvykle ani samci v době páření. Detekuje za pohybu přičemž zvedá ocas. Pije dlouze přímo z vody nebo z povrchu zarosené vegetace a předmětů. V sebeobraně nepodaří-li se jí utéci, stáčí se do terče, rozšiřuje a zplošťuje hlavu, kouše a často vydává hlasité chřestění nárazy vibrujícího konce ocasu o podklad listí apod., případně se snaží ulehčit útěk vydávením pozřené potravy. Při uchopení někdy vylučuje z kloaky páchnoucí sekret. Tam kde užovky stromové užívají stanoviště v těsné blízkosti lidských sídel a kde jim není ubližováno, chovají se vůči člověku velmi důvěřivě a jejich úniková vzdálenost je velmi malá. To lze u nás pozorovat například v okolí Sidonie či na Karlovarsku. Ze zimního spánku se u nás probouzí koncem dubna až května a je aktivní do konce září až začátku října. Ke svlékání staré pokožky dochází až 4krát ročně, častější je svlékání u mláďat a při napadení ektoparazity (BARUŠ et al., 1992).
4.2.6 Potrava Loví zejména teplokrevné obratlovce a příležitostně požírá i ptačí vajíčka. Mláďata loví ještěrky. Nepohrdne ani zdechlinami. V potravním spektru převažují drobní hlodavci, a to jak dospělí, tak i celá hnízda mláďat ( zejména nejrůznější druhy hrabošovitých a myšovitých, ale i plchovitých), dále hmyzožravci (rejsci, bělozubky, krtci), v daleko menší míře jsou zastoupeni ptáci. Ze zajetí jsou známy případy, kdy užovka stromová pozřela mladé užovky obojkové a hladké a skokany hnědé. V obou případech se jedná o výjimky, které se v normálním potravním spektru neuplatňují (BARUŠ et al., 1992).
4.2.7 Rozmnožování K páření dohází v květnu až červnu, obvykle zrána. Pářící chování je komplexní a má všechny základní prvky charakteristické pro užovkovité. Během námluv se samec dotýká samice a pronásleduje ji ve snaze zůstat s ní v kontaktu. Přitom vzrušeně vyplazuje jazyk, tiskne se ke hřbetu samice a potřásá tělem. K zastavení samice používá i zakousnutí do přední části jejího těla. Pro vlastní páření, ke kterému obvykle dochází až po několika neúspěšných pokusech o zavedení hemipenisu, je charakteristické koitální kousání, kdy je samec zakousnut za hlavou samice. K zakousnutí dochází ještě před spojením a zřejmě stimuluje samici k otevření kloaky. Kopulace trvá asi 45 minut. Spermatogeneze u samců probíhá od dubna do října, samice jsou monoestrické s ovulací počátkem června. Poměr pohlaví byl u jedinců ze zakarpatska zaznamenán 1,5 ve prospěch samců. Většina vajíček je nakladena od konce června do začátku srpna. Jsou bílá s pergamenovitým obalem, 35 –70 mm dlouhá a 15 – 25 mm široká. Bývá jich 4 – 30, většinou 5 – 9. Snůšky nad 20 vajíček jsou však nepochybně velkou vzácností. Velikost a počet vajíček závisí do určité míry na velikosti samice. Bylo pozorováno, že samice se kolem čerstvě nakladených vajec stáčí, setrvává na nich několik hodin až dní a dokonce je brání kousáním. Snůšky užovky stromové umisťují pod mech, ztrouchnivělé listí, do vykotlaných trouchnivých pařezů a kmenů, pilin, kompostu, hnoje, dutin ve skalách a zídkách. Vhodná místa pro kladení používá často po řadu let větší množství samic, mnohdy společně s užovkami obojkovými, takže vznikají velká
15
nahloučení vajec, respektive jejich skořápek. Většina mláďat se u nás líhne koncem léta (BARUŠ et al., 1992).
4.2.8 Růst Velikost mláďat je udávána 120 – 200 mm, 200 mm, 230 – 314, při průměrné hmotnosti 7,6g. Mláďata se poprvé svlékají po 8 dnech, k následující ekdyzi dochází za dalších 30 – 40 dní. Pohlavní dospělosti je nejdříve dosaženo ve třetím roce života. U samice chované v zajetí byl zaznamenán věk 10 let, u jedné samice dokonce věk 20 let, druhá ve věku 25 let byla stále naživu. Pozoruhodné je, že ve věku 20 let ještě stále poměrně rychle rostla, kdy například za poslední 2 roky vyrostla o 12 cm na prozatím konečnou délku 188 cm. Rekordní délka 2 250 mm je udávána u jedince z okolí Kremže. Nejdelší známý exemplář z našeho území (z Malých Karpat) měřil 2 150 mm, největší jedinec změřený v karlovarské populaci měřil 1 800 mm. U jedenácti jedinců v této oblasti byla zaznamenána délka 1 000 mm – 1 500 mm. U jedince z Podyjí byla zjištěna délka 1 620 mm. Vzhledem k možnému výskytu jedinců rekordních délek i u nás není plně oprávněný názor, že naši jedinci užovky stromové nedorůstají takových délek jako jedinci z jižních populací (BARUŠ et al., 1992).
16
4.2.9 Rozšíření druhu Souvislý areál celkového rozšíření druhu (viz. 10.2 – obr. č. 2) zaujímá území od severovýchodního Španělska a střední Francie přes Švýcarsko, Rakousko, jihovýchodní Polsko, ukrajinské Karpaty, Moldávii po jihozápadní Ukrajinu, na jihu přes Apeninský poloostrov na Sicílii, Balkánský poloostrov až do Řecka a přes černomořskou část Malé Asie do západního Zakavkazska a Krasnodarského kraje, kde je souvislý výskyt v oblastech přiléhajících k Černému moři. Další oblasti souvislejšího rozšíření jsou potom až v jihovýchodním Ázerbajdžánu a v severním a západním Íránu. Izolované lokality jsou známy v severozápadním Španělsku, na západní Korsice, v Německu (Schlagenbad, Kirschhorn, Lörrach, Passau, Schlitz), v Čechách, v Dánsku (zde patrně již vymřela) a ve východní Gruzii (BARUŠ et al., 1992). Území České republiky leží na okraji areálu druhu. Vzhledem k nutné potřebě znát rozšíření původních druhů plazů, vyskytujících se na našem území, která se zvyšovala s rostoucí potřebou tyto živočichy chránit, zajistila Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky shromáždění a následné zpracování údajů tykajících se rozšíření našich plazů a v této návaznosti byl vydán Atlas rozšíření plazů v České republice (MIKÁTOVÁ, VLAŠÍN et ZAVADIL 2001). Síťové mapování výskytu všech původních druhů plazů v ČR, na jehož podkladě byl tento atlas zpracován, bylo zahájeno v roce 1995. Získané údaje byly vyneseny do standardních síťových map zavedených k mapování rostlin a živočichů v ČR (SLAVÍK 1971, BUCHAR 1982). Tato síť vymezuje sférické lichoběžníky, zvané pole síťového mapování nebo kvadráty (kv.). Každé pole má rozměr 10 minut zeměpisné délky a 6 minut zeměpisné šířky, na úrovni střední Evropy je to přibližně 11,2 x 12,0 km. ČR sestává z 677 kvadrátů plně nebo jen částečně zasahujících její území. Výskyt užovky stromové je v současné době znám na základě spolehlivých údajů z 18 kvadrátů (viz. 10.3 – obr.č. 3), tj. 2,6% a evidovány jsou také údaje z dalších 17 kvadrátů, které však nejsou příliš spolehlivé (může se jednat o zjištěnou nebo předpokládanou introdukci, migrující jedince, případně i o špatnou determinaci). Zatímco na Slovensku je výskyt užovky stromové poměrně rozsáhlý, u nás tento druh považujeme za kriticky ohrožený a z hlediska výskytu velice ojedinělý a vzácný. Naše lokality z Bílých Karpat: Valašské Klobouky, Sidonie; Žítková; Broumov – Bylnice, Bohuslavice nad Vláří; Svatý Štěpán, patrně spojitě navazují údolími vodních toků (přítoky Váhu) na rozšíření v trenčínské oblasti. Zejména lokality Horní Srnie (VARGA 1962) a Sietne jsou velmi blízko lokalitám známým z území ČR (Vlárský průsmyk) a prakticky na ně navazují. Lze také předpokládat kontakt populací v blízkosti Nedašova Lhota – Červený kameň. V roce 1987 byla užovka stromová pozorována v okolí obce Červený Kameň. Nejsevernější nález z této oblasti pochází z lokality Střelná (okres VS, kv.6874) (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Současné nálezy z Podyjí (MIKÁTOVÁ et al. 1989) je patrně možno hodnotit jako pozůstatky dříve souvislejšího rozšíření. Tomuto názoru by odpovídaly historické nálezy z 19. a první třetiny 20. století. Nejstarší věrohodný nález na našem území pochází zřejmě od německého herpetologa Mülera (MÜLLER in HEINRICH 1856, MÜLLER in KOLENATI 1861), který v roce 1826 odchytil a ve Ferdinandově muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum Brno) uložil exemplář užovky stromové z úpatí
17
Pavlovských vrchů. Před rokem 1920 ji zaznamenává RADKOFSKY (in ADOLPH 1922, 1929) z Chvalatic u Vranova nad Dyjí, ze Znojemska tento druh uvádí i AMBROŽ (1931). V Rakousku byl zjištěn výskyt v těsné blízkosti našich hranic v okolí zámečku Karlslust, tedy ve stejném kvadrátu jako nálezy z moravského území – v kvadrátu 7161 (Lukov – Nový hrádek, Hnánice – vinice Šobes, Podmolí). Od doby, kdy zde byl její výskyt doložen, je zde opakovaně nalézána (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Přes početnost nálezů v tomto kvadrátu nejsou známy novější údaje z kvadrátů sousedních. Výskyt užovky stromové je uváděn i z další oblasti nepříliš vzdálené od hranic (údolí řeky Kamp, pahorkatina Weinviertel – THEISCHINGER 1973, CABELA et TIEDEMANN 1985). Tato oblast výskytu však již s největší pravděpodobností nemá kontakt s našimi populacemi (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Další lokality z Moravy (Znojmo, Pohořelice, Čejč) uvádí VOGEL (1952). Podrobněji se však o těchto nálezech nerozepisuje, výskyt na těchto lokalitách však již po roce 1952 potvrzen nebyl. Z Břeclavska byl později zaznamenán pouze nález z Lednice. Vzhledem k ojedinělosti nálezu je však možné předpokládat, že se jednalo o nález nepůvodního jedince. Z dalších oblastí, kde byla užovka stromová opakovaně zjištěna, je území brněnské aglomerace (CZIZEK 1901 in ADOLPH 1929, KREJČIŘÍK 1983 in MIKÁTOVÁ et al. 1989). Je známo, že se na území města Brna užovka stromová dříve vyskytovala, patrně se jednalo o jakousi okrajovou výspu jejího rozšíření. Historické i současné údaje ze severní Moravy podrobně zhodnotili HUDEČEK et ŠUHAJ (1992). Nálezy ze severní Moravy a Slezska považují HUDEČEK et ŠUHAJ (1992) za nepravděpodobné nebo nepříliš spolehlivé. Izolovaný výskyt užovky stromové mimo souvislý areál tvoří lokality v Poohří. O původu této populace se názory různí (introdukce různého původu, reliktní výskyt z období atlantického klimatu). VOGEL (1952, 1968) vyslovuje ničím nepodepřenou domněnku, že výskyt užovky stromové v Poohří je nepůvodní, avšak na přístup uvedeného autora k problematice užovky stromové ve střední Evropě ihned reagoval MERTENS (1969). Snad první záznam o výskytu těchto užovek na Karlovarsku pochází z roku 1943 od Döblera, knihovníka hraběte Buquoye, který se domníval, že užovka byla na panství vysazena vrchností (ŠOLCOVÁ-DANIHELKOVÁ 1966, ŠOLCOVÁ 1974). Dostupné archiválie studoval Šapovaliv, avšak informaci o introdukci užovek nikde nenalezl. Částí místních obyvatel je také tradován názor, podle něhož byly vysazeny užovky stromové rodinou Mathoniů. Ani pro tento předpoklad však nejsou důkazy (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Byly vysloveny i další hypotézy, např. o šíření tohoto hada Římany, vysazení této populace řeckým obchodníkem Avramidesem, rozšiřovaní hadů lazebníky nebo lékaři (ŠTĚPÁNEK 1949, 1956). Původ západočeské populace zatím není stále jasný. V Německu však existují tři izolované recentní populace, o jejichž autochtonním výskytu se dnes nepochybuje (BÖHME 1993, GUNTHER et. WAITZMANN 1996). Naopak původní výskyt zde potvrzují subfosilní až subrecentní doklady z pleistocénu, postpleistocénu i holocénu z JV Anglie, Duryňska, Horního i Dolního Saska, Meklenburska a SV Polska včetně recentního výskytu užovky stromové ve východním a jižním Polsku a v Dánsku, kde výskyt pravděpodobně zanikl v minulém století (BÖHME 1993). Z tohoto pohledu otázku původu užovky stromové v Poohří u nás nikdo doposud nehodnotil, kromě jediného autora (BÁRTA 1983).
18
Nejstarší hodnověrný údaj z Čech pochází z roku 1880, kdy byla užovka stromová dokladována z Krondorfu (dnes Korunní) BYER (1984). Přibližně o 20 let později byla zabita u Welchau (dnes Velichov) (REINHARDT 1938). Kvadrát 5644, ve kterém se lokalita Korunní nachází, je dodnes centrem výskytu v Poohří. Užovka je zde známa z celé řady lokalit (Horní Hrad, Jakubov, Kotvina, Malý Hrzín, Oslovice, Boč, Kamenec, Korunní, Korunní Kyselka, Krásný les, Peklo, Perštejn, Stoličná (syn. Boží Stolec), Štráž nad Ohří, Srní 710 m n.m, Velichov. Jsou známy i nálezy ze sousedních kvadrátů, ojedinělé údaje je však vždy nutné hodnotit obezřetně a existenci populace podle možností prověřit. Další nálezy z Čech jsou rovněž ojedinělé a málo věrohodné (MIKÁTOVÁ et al. 2001). V osmdesátých letech byly učiněny nelegální pokusy o introdukci druhu z kvadrátu 5644 do středních Čech (kvadráty 6050 a 6152). V okolí míst, kde byla zvířata vypuštěna, jsou doposud pozorováni jedinci tohoto druhu. Pozoruhodné je pozorování u Soběnova, východně od hradišťského vrchu (kv.7253) z prvé poloviny 60. Let. Na toto pozorování je nutné přihlížet s ohledem na výskyt v Rakousku. Biotopy na popisovaných místech neodpovídají lokalitám známým z Moravy nebo Poohří (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Lokality obývané užovkou stromovou náleží většinou do mírně teplé oblasti s průměrnými teplotami v dubnu a říjnu nejméně 6-7 °C a se 140-160 dny, ve kterých teplota dosáhne 10°C a více. Do mírně teplé oblasti patří i lokality, z nichž původ výskytu není znám (kv. 6472, 6750). Z hlediska klimatického tedy není výskyt na uvedených kvadrátech vyloučen. Je zajímavé, že údaje o výskytu z oblastí, které klimaticky náleží do mírně teplé oblasti, jsou historické, nebo pokud jsou z novější doby, je možné, že se jedná o introdukce (Brno, Břeclavsko). Výskyt na okraji areálu rozšíření druhu není výrazněji vázán na teplé oblasti (obdobně je tomu v Německu, ale i na Slovensku). Zřejmě nejvýše položená lokalita u nás se nachází v nadmořské výšce 710m n. m. (kv. 5644) (MIKÁTOVÁ et al. 2001).
4.3 Charakteristika sledovaných oblastí 4.3.1 Úvod do problematiky Při podrobnějším věnování se výskytu tohoto vzácného kriticky ohroženého a atraktivního hada u nás, jsem se zaměřil na lokality výskytu v NP Podyjí, kde se užovka stromová vyskytuje sporadicky na celém území parku. Výskyt zde navazuje na lokalitu v Rakousku, v těsné blízkosti našich hranic v okolí zámečku Karlslust, která leží v kvadrátu 7161 (Lukov – Nový hrádek, Hnánice – vinice Šobes, Podmolí. V tomto kvadrátu byla užovka spolehlivě prokázána roku 1983. Od doby, kdy zde byl její výskyt doložen, je zde opakovaně nalézána. Přes početnost nálezů v tomto kvadrátu nejsou známy novější údaje z kvadrátů sousedních. Výskyt užovky stromové byl zaznamenán i z další oblasti nepříliš vzdálené od hranic (údolí řeky Kamp, pahorkatina Weinviertel. Tato oblast výskytu však již s největší pravděpodobností nemá kontakt s našimi populacemi (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Naopak spíše obecněji jsem se zaobíral výskytem užovky stromové v oblasti dnešní CHKO Bílé Karpaty, kde je tento druh pravděpodobně přítomen v celém pásmu pohoří od severu ohraničeném Valašskými Klobouky až na jih po Velkou nad Veličkou. Životní podmínky užovky stromové jsou v této oblasti značně odlišné v porovnání
19
s podmínkami výskytu z oblasti NP Podyjí, přičemž toto srovnání je nejen zajímavé, ale může přinést také informace a uvědomění, jaké podmínky je nutné zachovat či vytvořit pro přežití druhu.
4.3.2 Základní údaje o sledované oblasti – NP Podyjí Národní park byl vyhlášen ke dni 1.července 1991 nařízením vlády ČR č.164/1991. K zajištění ochrany přírody na území NP Podyjí a jeho ochranného pásma byla zřízena Správa NP Podyjí (ANONYMUS 2007a).
4.3.2.1 Charakteristika území Počátek velkoplošné územní ochrany středního toku Dyje se datuje rokem 1978, kdy byla na ploše 103 km² vyhlášena Chráněná krajinná oblast Podyjí. Její větší část byla součástí hraničního pásma a byla tedy turistické veřejnosti nepřístupná. Vzhledem k mimořádným přírodovědným kvalitám území bylo po změně politického klimatu v roce 1989 započato s přípravami k přehlášení Podyjí do kategorie národní park. V roce 1991 byly vyhlášeny dva nové národní parky - Šumava a Podyjí. NP Podyjí je rozlohou nejmenším národním parkem v ČR - 63 km², plocha jeho ochranného pásma činí 29 km². NP Podyjí je situován mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí při státní hranici se sousedním Rakouskem. K 1.1.2000 byl vyhlášen Národní park Thayatal i na pravém rakouském břehu Dyje, čímž vzniklo jedinečné bilaterární území evropského významu. Členité území Podyjí je součástí pahorkatiny jihovýchodního okraje Českomoravské vrchoviny, pouze východní okraj zasahuje do Dyjsko-svrateckého úvalu. Geologické podloží je převážně tvořeno kyselými horninami moravika dyjské klenby a dyjského masivu. Národní park reprezentuje výjimečně zachovalou ukázku krajiny říčního údolí v pahorkatinném stupni střední Evropy. Kaňon Dyje vytváří unikátní říční fenomén s četnými meandry, hluboce zaříznutými údolími bočních přítoků, nejrůznějšími skalními tvary, kamennými moři a skalními stěnami. Většina obdobných říčních údolí byla u nás pozměněna výstavbou přehrad, komunikací a rekreačních objektů. Území vyniká vysokou pestrostí rostlinných a živočišných společenstev danou střídavou expozicí svahů v údolí Dyje. Přirozenou osou území je řeka Dyje, která na své 40 km dlouhé cestě z Vranova do Znojma vytvořila v horninách českého masivu kaňonovité údolí, jehož hloubka dosahuje až 220 m. Celé údolí je takřka souvisle porostlé přirozenými a přírodě blízkými lesy. V západní části najdeme zbytky původních podhorských bučin s jedlí a tisem, které východním směrem střídají dubohabrové porosty. Mimo běžné lesní druhy dřevin se setkáme i se vzácnějšími a pro Podyjí charakteristickými druhy (ANONYMUS 2007). V celém území se výrazně projevuje tzv. údolní fenomén, v jehož důsledku pronikají západním směrem do údolí teplomilné živočišné a rostlinné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti. Naproti tomu ze západu migrují údolím druhy podhorské, se kterými se pak můžeme setkat na chladnějších a stinných severních svazích údolí. Počet zvláště chráněných druhů rostlin je 77 (ANONYMUS 2007a).
20
4.3.2.2 Geomorfologie Národní park Podyjí leží na JV okraji provincie České vysočiny, tvořené Českomoravskou soustavou a podsoustavou Českomoravské vrchoviny, která se v této oblasti dělí na Znojemskou pahorkatinu (střední část území) a Bítovskou pahorkatinu (západní část území). Nejvýchodnější část patří k provincii Západních Karpat, soustavě vněkarpatských sníženin a podsoustavě Západní vněkarpatské sníženiny, která je zde tvořena Dyjsko-svrateckým úvalem, a to jeho zvýšenou částí - Jaroslavickou pahorkatinou. Území národního parku má charakter členité pahorkatiny vráso-zlomových struktur a hlubinných vyvřelin České vysočiny s kernou a hrásťovou stavbou a s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů. Reliéf svojí výškovou členitostí odpovídá plochým až členitým vrchovinám. Tvary reliéfu jsou dány různou odolností hornin a stupněm jejich narušení. Rozdíly jsou mezi ostřejšími tvary vytvořenými v rulách proti zaobleným tvarům v žulách a plochým tvarům na neogenních sedimentech při východním okraji národního parku. Nejvýznamnějším tvarem reliéfu je údolí Dyje a její přítoky, které vytvářejí zaklesnuté meandry vzniklé jako důsledek snižování erozní báze především v neogénu. V údolí Dyje můžeme vidět významné periglaciální tvary reliéfu, jako jsou skalní mrazové sruby, balvanité sutě, balvanité proudy, kamenná moře. Poslední období vývoje povrchu území je charakterizováno stupňujícími se vlivy a zásahy člověka. Jde zejména o různé druhy těžby surovin, skládek odpadů, opuštěné mlýny, jezy, náhony, v odlesněných oblastech velkoplošné zemědělství, v lesních porostech provádění holosečí, doprava dřeva a nadměrné stavy spárkaté zvěře. Růst devastace povrchu a zejména zvýšená eroze předpokládají urychlená ochranná opatření. (ANONYMUS 2007a)
4.3.2.3 Základní klimatická charakteristika území Základní klimatické charakteristiky se na území národního parku mění od západu k východu, a to především v závislosti na klesající nadmořské výšce. Dochází tak ke zvyšování teplot a snižování srážek. Podle klimatické regionalizace (QUITT 1971 in ANONYMUS a 2007) zasahují na území NP Podyjí čtyři klimatické oblasti: Západní část území (až k údolí Klaperova potoka) tvoří mírně teplá oblast MT 9. Střední část leží v mírně teplé oblasti MT 11. Na ni navazuje teplá oblast T 2 (k okrajům údolí Dyje mezi Znojmem a státní hranicí) a do nejvýchodnějšího okraje národního parku zasahuje teplá oblast T 4. Oblast MT 9 charakterizuje dlouhé, teplé, suché až mírně suché léto, přechodné období je krátké s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká mírná a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky. Oblast MT 11 má léto dlouhé teplé a suché, krátké přechodné období s mírně teplým jarem a podzimem, zima je krátká, mírně teplá a velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. Teplá oblast T 2 má dlouhé teplé a suché léto, velmi krátké přechodné období s teplým až mírně teplým jarem i podzimem, zima je zde krátká, mírně teplá, suchá až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky.
21
Oblast T 4 je charakteristická velmi dlouhým, velmi teplým, velmi suchým létem, přechodné období je velmi krátké s teplým jarem a podzimem, zima je krátká, mírně teplá a suchá až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky (ANONYMUS 2007a).
4.3.2.4 Charakteristika teplotních poměrů Průměrná roční teplota v západní části NP se pohybuje podle nadmořské výšky kolem 7oC. Ve východní části, v okolí Znojma, je již průměrná roční teplota 8,8 oC. Nejchladnějším měsícem je zde obvykle leden, naopak nejteplejším je červenec. V lednu bývá průměrná teplota západní části NP -3,4 oC, v okolí Znojma -1,9 oC. V červenci stoupá teplota v západní části v průměru na 16,9 oC, východní část má pak průměrnou teplotu 19,0 oC (ANONYMUS 2007a).
4.3.2.5 Charakteristika srážkových poměrů Celý okres Znojmo, a tedy i území NP, patří mezi extrémně suché oblasti naší republiky. V chladném půlroce zde spadne 219 - 268 mm srážek, což je 33,9 - 35,5 % ročního úhrnu, v létě je pak srážkový úhrn 329 - 397 mm (66,1 - 64,5 %). Nejvíce srážek obvykle spadne v letním období (v červnu), minimum připadá na březen. Průměrný roční úhrn srážek se v okolí Vranova nad Dyjí pohybuje kolem 620 mm, v okolí Znojma pak 564 mm. Průměrný nástup sněhové pokrývky připadá na počátek prosince a její ukončení na první dekádu března. Průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou se na západě pohybuje kolem 46, na východě 40 (ANONYMUS 2007a).
4.3.2.6 Charakteristika trvání slunečního svitu Počet jasných dnů se zvyšuje s rostoucí nadmořskou výškou. Jejich průměrný počet je v okolí Znojma 39,5 ročně, v západní části NP už 54,2. Rozdíl vzniká především v létě a na počátku podzimu. Zamračených dnů je na západě v průměru 123,8, ve východní části 137,5 ročně. Průměrné trvání slunečního svitu je v červenci kolem 270 hodin a v prosinci 36 hodin (ANONYMUS 2007a).
4.3.2.7 Mezoklimatická charakteristika Mezoklimatické podmínky jsou ovlivněny tvarem a členitostí terénu a složením aktivního povrchu. Nejvýrazněji se uplatňuje hluboko zaříznuté údolí Dyje (tzv. říční fenomén) a jejích přítoků, kde dochází ke vzniku inverzních jevů, projevují se rozdíly mezi svahy s jižní resp. severní expozicí, rozdíly mezi klimatem lesních porostů a orných půd bez zastoupení vegetace apod. Tyto místní rozdíly spolu s dalšími ekologickými faktory mají vliv na velikou pestrost biotopů a druhovou diverzitu bioty. Znalost rozsahu inverzních poloh má značný význam. Jezera studeného vzduchu (inverzní polohy) se vyznačují slabou výměnou vzduchu jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru. V území NP se slabší inverze objevují v oblasti Vranova nad Dyjí a táhnou se údolím Dyje až pod Býčí horu a Větrník. NP jako celek je charakterizován převládajícím směrem proudění ze SZ kvadrantu (38%). Druhý význačný směr větru je JV (11 %). V okolí Vranova bylo zjištěno nedostatečné až velmi slabé provětrávání (ANONYMUS 2007a).
22
4.3.2.8 Pedologické poměry Z celkové výměry národního parku 6 283 ha zaujímá lesní půda 5 270 ha. V celkem 69 lesních typech v 1. - 3. vegetačním stupni je obsaženo 11 půdních typů a subtypů. Na základě provedené typologie a revize typologického mapování v roce 1990 zde mají největší zastoupení oligotrofní a mezotrofní hnědé půdy (35,3 resp. 38,3 %). Jedná se o půdy vzniklé převážně na kyselých vyvřelých a metamorfovaných horninách (granity, granodiority, ruly, svory, fylity), převážně mělké - středně hluboké, zrnitostně písčité - hlinitopísčité, kamenité, se střední až malou zásobou živin (zvláště u oligotrofních hnědých půd na nezpevněných sedimentech - písky, štěrkopísky, slepence, droby). Dále následují z 6,4 % illimerizované půdy (sem patří i hnědozemě a parahnědozemě). Jsou to kvalitní hluboké půdy, hlinité až jílovitohlinité, s dobrými živinnými poměry. Vyvinuly se na spraších a sprašových hlínách. Ze skupiny hydromorfních půd se zde přibližně ve stejném plošném rozsahu (1,0 resp. 0,9 %) vyskytují pseudogleje a gleje na hlínách a aluviálních naplaveninách. Podzolové půdy (+ hnědé půdy podzolované) jsou vázány na štěrkopísky, slepence, ruly a diority. Jde tedy o minerálně chudší, lehké a skeletovité, středně hluboké půdy (podíl z celkové výměry 5,9 %). K vývojově nejmladší skupině patří nevyvinuté půdy a rankery (12,2 %). Jsou vázány na ruly, granodiority, písky a jiné horniny. Mají převážně mělký profil, značnou skeletovitost a vysychavost. Dle klasifikace v NP Podyjí proběhla, se zde nachází v největším zastoupení, při celkové výměře zemědělské půdy 1 013 ha, hnědá půda, typická na kyselých až neutrálních vyvřelých a metamorfovaných horninách, středně hluboká až mělká, hlinitopísčitá až písčitohlinitá se středním až malým přirozeným obsahem živin. Druhým nejrozšířenějším typem jsou hnědozemě, vyskytující se na spraších a částečně i na smíšených svahovinách z karbonátového materiálu. Jsou to velmi kvalitní půdy, zásobeností a živinami na úrovni černozemí, lišící se však hlavně horšími fyzikálně - chemickými vlastnostmi (illimerizace). Vývojově za hnědozeměmi následují illimerizované půdy vázané na těžké smíšené svahoviny, kyselá až neutrální intruziva a metamorfované horniny (žuly a ruly), překrývající smíšené svahoviny. Malou část, hlavně podél místních vodotečí, zaujímá nivní půda typická, která vznikla na bezkarbonátových nivních uloženinách, JV od Čížova pak hnědá půda illimerizovaná na kyselých až neutrálních intruzivech a metamorfovaných horninách a drnoglejová půda na aluviálních až deluviálních uloženinách (ANONYMUS 2007a).
4.3.3 Základní údaje o sledované oblasti – CHKO Bílé Karpaty Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR č.j.17.644/80 ze dne 3.listopadu 1980, o zřízení chráněné krajinné oblasti, rozprostírající se na ploše 715 km2 na území okresů Hodonín, Uherské Hradiště a Gottwaldov (dnes Zlín). Jejím řídícím orgánem je Správa CHKO. Jedná se o bilaterální CHKO, kdy česká část má délku 70 km, orientaci severovýchod-jihozápad a leží v nadmořské výšce 175 - 970 m. Bílé Karpaty představují mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími
23
především proto, že jsou nejvyšším pohořím jihozápadního okraje vlastního karpatského horského systému. Celá oblast, ale zejména její jižní část, byla po mnoho staletí kultivována člověkem. Přesto, nebo právě proto se zde dochovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty a na mnoha místech lze hovořit o harmonické krajině. Pro tyto přírodní a krajinné kvality byly Bílé Karpaty v rámci programu Člověk a biosféra (MAB) organizace UNESCO dne 15.4. 1996 zařazeny mezi evropské biosférické rezervace (ANONYMUS 2007b).
4.3.3.1 Charakteristika území Bílé Karpaty leží na jihovýchodě naší republiky. Přesněji se její hranice ubírají ze strany Slovenska z východu směrem od Zariečie dolů k Púchovu, na Lednické Rovné, na Pruské, kolem Bolešova, Dolní Súče, kolem Trenčína, na Drietomu, okolo Melčice-Lieskové, Bošáca, Lubiny, Poradie, dále prochází Brestovcem, pak směrem k hradu Branč, na Radošovce, dále potom k hranicím s Českou republikou, kde se zhruba v rovině se slovenskou Skalicí stáčí směrem na českou Strážnici, přechází od Kněždubu až ke Kuželovu, Velké nad Veličkou, Slavkovu, kolem Nivnice a Bánova až k Nezdenicím a lázním Luhačovice. Posléze se ubírá přes Luhačovickou přehradu k severovýchodu na Újezd, poté dolů k Vlachovicím, dále na Valašské Klobouky a po menším vzestupu severovýchodně opět klesá zpět ke státním hranicím se Slovenskou republikou. Bílé Karpaty vzniklé vyvrásněním z mořských sedimentů byly vyhlášeny chráněnou krajinnou oblastí výnosem MK ČSR v roce 1980. Bílé Karpaty tvoří nejzápadnější část karpatského horského systému. Představují tak přirozenou ekologickou překážku pro migraci některých živočichů i rostlin a dovolují tím „vzniku“ druhů, jež se vlivem těchto překážek na jiném území nevyskytují - tzv. endemitů (př. čolek karpatský) (ANONYMUS 2007b).
4.3.3.2 Geomorfologie Bílé Karpaty patří k makrotypu horské erozně-denudační krajiny mírného pásma s nejvyšším bodem Velkou Javořinou (970 m n. m.). Základním fyziologickým znakem tohoto krajinného makrotypu je členitost povrchu s velmi kolísavou amplitudou reliéfu, sklonitostních poměrů území a nadmořských výšek. Celkově dominují vypuklé tvary nad vhloubenými. Dalším výrazným znakem, vyplývajícím z jejich polohy, je zpravidla bystřinný charakter toků se značným spádem a převahou erozních procesů nad akumulační činností. Reliéf je tvořen převážně plochými, širokými a nepříliš dlouhými hřbety, které jsou rozčleněny či od sebe odděleny 80-150 m hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů. Osu CHKO tvoří pohraniční pohoří Bílé Karpaty, protažené podél hranice od jihozápadu k severovýchodu. Moravská část má plochu 575 km2 a střední výšku 473 m. Pohoří začíná za Strážnicí a končí u Lyského průsmyku. Na jihozápadě začíná Žalhostickou vrchovinou (Kobyla 584 m n. m.). Směrem k severovýchodu na ni navazuje Javořinská hornatina s nejvyšším bodem Bílých Karpat Velkou Javořinou (970 m n. m.). Hranice probíhá po dlouhém ústředním hřbetu. Moravská část je rozčleněna do úzkých hřbetů a hluboce zařezaných údolí. Pod Velkou Javořinou leží Straňanská kotlina, jejíž dno má střední výšku 479 m. Dále na severovýchod pokračují Bílé Karpaty Lopenickou hornatinou (Velký Lopeník, 911 m n. m.). Příznačné jsou široké zaoblené hřbety se zarovnanými povrchy a hlubokými údolími. Za Vlárským
24
průsmykem navazuje Chmelovská hornatina. K CHKO na severu náleží i přilehlé části Vizovické vrchoviny, které představují severní podhůří Bílých Karpat Různá odolnost flyšových hornin se promítá do celkového reliéfu terénu. Geomorfologicky se výrazněji uplatňují pouze odolnější pískovce, které budují nejvyšší horské partie, např. Velká Javořina a Velký Lopeník. V místech s méně odolnými horninami jsou převážně mírné, dlouhé svahy, oblé, měkce modelované hřbety a rozsáhlé sedimenty. Charakteristickým a velmi častým jevem v místech měkčích (jílovcových) hornin jsou sesuvy. V lesních porostech občas způsobují značné škody, zvláště tam, kde pěstební postupy nezohledňují toto riziko. Mechanizačně málo dostupná území sesuvů mimo les tvoří často ostrůvky přirozených biotopů neovlivněných zemědělskou výrobou. Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty leží ve třech orografických celcích Bílé Karpaty, Dolnomoravský úval a Vizovická vrchovina. Dolnomoravský úval zasahuje do CHKO jižně od města Strážnice a Vizovická vrchovina je součástí CHKO v oblasti východně od města Luhačovice (ANONYMUS 2007b).
4.3.3.3 Základní klimatická charakteristika území Klimatická rajonizace vyčleňuje na území CHKO všechny 3 klimatické oblasti a několik klimatických podoblastí (zejména MT 10 a MT 9). Převážná část území je začleněna do mírně teplé oblasti s krátkým mírně suchým létem (průměrná teplota v červenci 16 - 18 oC, počet letních dnů 30 - 40), mírným jarem (průměrná teplota v dubnu 6 - 7 oC) a mírným podzimem (průměrná teplota v říjnu 6 - 7 oC). Zima je normálně dlouhá, mírně chladná se sněhovou pokrývkou spíše kratší (60 - 100 dní, průměrná teplota v lednu -3 až -4 oC, v níže položených místech -2 až -3 oC). Jako průměrná roční teplota se uvádí 8,1 oC a průměrný úhrn ročních srážek je 752 mm. Hlucká pahorkatina a údolí Veličky leží v teplé klimatické oblasti. Základním znakem této oblasti je průměrná červencová teplota vzduchu 18 - 20°C, průměrná lednová teplota -2 až -3°C, počet letních dnů 50 - 70, počet mrazových dnů pod 110 a průměrný roční srážkový úhrn 500 - 700 mm. Mírně teplá klimatická oblast je zastoupena středními polohami Bílých Karpat s průměrnou červencovou teplotou vzduchu 16 - 18°C, průměrnou lednovou teplotou -2 až -5°C, 20 - 50 letními a 110 -140 mrazovými dny a průměrným ročním srážkovým úhrnem 600 - 800 mm. Vrcholové partie Bílých Karpat kolem Velké Javořiny a Lopeníku s nadmořskou výškou nad 800 zařazujeme do chladné klimatické oblasti, charakterizované průměrnou červencovou teplotou vzduchu 15 - 16°C, průměrnou lednovou teplotou vzduchu -3 až -4°C, počtem letních dnů 10 - 30 a počtem mrazových dnů 140 - 160 a průměrným ročním srážkovým úhrnem 850 - 1000 mm. Horský masív Bílých Karpat ovlivňuje rychlost a směr větru v závislosti na celkovém rozložení tlaku za různých povětrnostních situací. Směry větru v jednotlivých lokalitách jsou určovány orografickými poměry bližšího a širšího okolí. Při jihovýchodním, případně jižním proudění se na jihovýchodní Moravě může projevit sestupná složka proudění, která podmiňuje föehnové efekty, a to v důsledku nestejnoměrného ohřívání členitého povrchu. Toto proudění způsobuje silnou eolickou erozi (odsávání jemných částí půdy a hornin a jejich ukládání v podobě závějí i několik dm vysokých), ale i jisté zdravotní potíže obyvatel. Na moravské straně se tyto vzduchové hmoty jeví jako suché, teplé padavé větry.
25
Vlivem nadmořské výšky pohoří je tu porušená platnost zonální zákonitosti klimatu a uplatňuje se tu vertikální zonálnost, zejména ve vyšších polohách, které mají klimatické charakteristiky horské krajiny podstatně odlišné (ANONYMUS 2007b).
4.3.3.4 Charakteristika teplotních poměrů Teplota vzduchu je výrazně závislá na nadmořské výšce. S ohledem na konkrétní stavy počasí lze počítat s poklesem teploty vzduchu o 0,6 - 1,0°C na 100 m výšky, pokud však nedojde ke vzniku inverzních situací. Průměrné roční teploty vzduchu se pohybují v nižší části Hlucké pahorkatiny kolem 9°C, v podhůří Bílých Karpat ve výškách 400 m n. m. kolem 7,6°C a ve výškách 650 m n. m. kolem 6,8°C. Na vrcholových partiích Bílých Karpat klesá průměrná roční teplota pod 6°C (ANONYMUS 2007b).
4.3.3.5 Charakteristika srážkových poměrů Z hlediska ročního chodu atmosférických srážek se vyskytuje hlavní srážkové maximum v létě, převážně v červenci, a minimum v zimě. Druhotné maximum atmosférických srážek přichází v říjnu. Proměnlivost srážkových úhrnů mezi jednotlivými roky je však značná. Nejvyšší měsíční úhrny srážek dosáhly v Bojkovicích 216 mm. Na stejné stanici byl 8. července 1919 pozorován i vysoký denní úhrn srážek - 127 mm. V podzimních měsících, především v říjnu a v listopadu, často nejsou žádné atmosférické srážky. K obdobné situaci může výjimečně dojít i v letních měsících. V průměru spadne 57 - 64 % všech atmosférických srážek v teplém období roku. První sněžení bylo pozorováno v průběhu listopadu, poslední pak v nejteplejší části území počátkem dubna a ve vrcholových partiích Bílých Karpat až koncem dubna. Sněhová pokrývka se v průměru vyskytuje v nadmořských výškách nad 300 m od poslední listopadové dekády a trvá do první dekády března, resp. do poloviny dubna (ANONYMUS 2007b).
4.3.3.6 Charakteristika trvání slunečního svitu Nejdéle svítí slunce v červenci (v průměru 8,5 - 8,9 hodin denně) a nejkratší sluneční svit je v prosinci (v průměru 1,4 - 1,6 hodiny). S tím souvisí i výskyt jasných dní s oblačností menší než 20% pokrytí oblohy a zamračených dnů s pokrytím více než 80 % oblohy. Počet jasných dní se v zimě s rostoucí nadmořskou výškou zvětšuje. Zatímco na jihozápadním okraji CHKO je jich v období od prosince do února v průměru kolem 6,8, ve výškách kolem 600 m n. m. jejich počet stoupá na 10 (ANONYMUS 2007b).
4.3.3.7 Mezoklimatická charakteristika Mezoklimatické podmínky jsou ovlivněny tvarem a členitostí terénu a složením aktivního povrchu. Směr a rychlost proudění vzduchu (vítr) je významně závislý na místní morfologii terénu a na výšce jeho registrace nad zemským povrchem. Vrcholky Bílých Karpat jsou charakterizovány v ročním průměru převládajícím severovýchodním prouděním, jehož četnost se zvyšuje v letním období. V podhůří Bílých Karpat, se výrazně zesiluje jižní složka proudění vzduchu. Průměrná rychlost větru dosahuje na klimatologické stanici Strání hodnoty 4,4 m.s-1, v Brumově 2,9 m.s-1a v Luhačovicích 1,5 m.s-1(ANONYMUS 2007b).
26
4.3.3.8 Pedologické poměry Půdní pokryv menších okrsků tvoří jižně od Dolního Němčí, Bánova a Bojkovic pararendzina typická a kambizemní, místy i v asociacích s kambizemí typickou, vzniklé na svahovinách hornin z karbonátových flyšových břidlic, místy se slabými projevy oglejení. Na spraši, překrývající kyselé terasové štěrky a štěrkopísky i svahoviny hornin z karbonátových flyšových břidlic, hlavně v oblasti Strážnice - Sudoměřice - Radějov se vyvinula černozem typická, lokálně v asociacích s černozemí hnědozemní. V jihovýchodní části CHKO se na svahovinách hornin z karbonátových flyšových břidlic vytvořila i černozem černicová (v celcích s černicí pelickou), se slabými projevy solončakování. Na rozsáhlou nivu řeky Moravy především východně až jihovýchodně od Strážnice, Velké nad Veličkou a Suchova navazuje černice typická (v asociacích s akcesorickou černicí pelickou) a černice glejová na karbonátových nivních uloženinách. Jihovýchodně od Strážnice přechází černozemní půdy do souvislých celků hnědozemě typické na spraši. Skupinu kambizemí (hnědých půd), které vznikly na svahovinách karbonátových flyšových břidlic téměř na celém území CHKO zde reprezentuje kambizem typická (rovněž i v asociacích s kambizemí pseudoglejovou). Jako varieta kyselá a silně kyselá se nachází v dolních resp. horních partiích Velké Javořiny a Lopeníku, lokálně pak též kolem hranic se Slovenskou republikou. Severně od Štítné nad Vláří se vyvinula i kambizem pseudoglejová, varieta kyselá. V menších celcích jižně od Strání, při hranici se Slovenskou republikou a jižně od Bánova i Bojkovic se na polygenetických hlínách s eolickou a štěrkovitou příměsí vytvořil pseudoglej typický (primární). Pouze malou rozlohou zasahuje do CHKO glej typický na bezkarbonátových nivních uloženinách, který je lokalizován podél menších vodních toků v okolí Vlachovic. Zrnitostně různorodé karbonátové nivní uloženiny a svahoviny kolem četných vodotečí v jihozápadní a střední části území (Velička, Nivnička, Olšava, Komňa aj.) pokrývá fluvizem typická. Fluvizem glejová tvoří pokryv bezkarbonátových nivních uloženin kolem Vláry, Brumovky, Bylničky aj., převážně v severní a severovýchodní části Bílých Karpat. Měkké horniny, které budují Bílé Karpaty, snadno podléhají erozi. Voda hloubí četné strže, po větších dešťových srážkách dochází na mnoha místech k sesuvům půdy. V jižní části podhůří Bílých Karpat působí na zemědělské půdě problémy i větrná eroze. Lesy pokrývají téměř 45% plochy CHKO, z toho listnaté lesy jsou zastoupeny necelými 55%. Nejdůležitější listnatou dřevinou je buk. Rozsáhlé polopřirozené bučiny v okolí Vlárského průsmyku patří k nejlépe zachovaným lesním porostům České republiky. Z jehličnanů je v území autochtonní pouze jedle, která zasahuje na hřeben Královce na Valašskokloboucku. Její podíl mezi dřevinami činí asi 1 %. Do lesních porostů byly místy zavedeny nepůvodní dřeviny - smrk, borovice, modřín. Jedním z rozhodujících kriterií hospodaření v lesích je odstupňovaná zonace a specifické požadavky státní ochrany přírody. V první zóně jsou porosty se zastoupením autochtonních dřevin, druhou zónu tvoří převážně listnaté porosty s účastí nepůvodních jehličnatých dřevin, ve třetí zóně převládají lesní porosty s převahou nepůvodních dřevin. V lesích se nepříznivě projevuje změna druhové skladby, která vedla ke zvýšení počtu nahodilých těžeb. Postupně se začínají uplatňovat jemnější formy hospodaření, které nahrazují holosečný způsob obnovy. Lesní rezervace jsou vesměs příliš malé na to, aby mohly být ponechány samoregulaci. Proto je nutné, aby v nich byly uplatňovány
27
specifické pěstební zásahy, které zabezpečí vhodnou strukturu porostu, v určitých stádiích je nutná podpora přirozeného zmlazení. Výjimkou je prales na Velké Javořině, který je ponechán bez jakýchkoli zásahů. Zvláštním, dosud nerozpracovaným problémem je otázka ochrany společenstev výmladkových pařezin, zejména v polohách dubohabřin (ANONYMUS 2007b).
28
5. Výsledky 5.1 Monitoring stanovišť druhu ve sledovaných oblastech 5.1.1 Obecná charakteristika stanoviště V literárním přehledu jsou již některé charakteristické znaky uvedeny (viz. 4.2.4 Stanoviště), přesto pro shrnutí uvádím kriteria biotopů v ČR a jejich základní charakteristiku dle MIKÁTOVÉ at al. (2001). Užovka stromová se na našem území chová daleko méně stenotopně (jedná se o druh s úzkou ekologickou valencí) než jiné, teplomilné druhy plazů, jako např ještěrka zelená (Lacerta viridis), ještěrka zední (Podarcis muralis) či užovka podplamatá (Natrix tessellata). Vyskytuje se na osluněných stanovištích lesostepního charakteru převážně s JV a JZ expozicí. Obývá křovinami porostlé stráně, náletové remízy, zpustlé sady, opuštěné kamenolomy, okraje pastvin, louky, zarostlé vinice, parky, okraje listnatých či smíšených lesů, břehy potoků a řek, kamenné zídky a hromady kamení na lukách a pastvinách, náspy silnic a železnic, příkopy u cest a silnic, ale i ruiny obytných a hospodářských budov a méně frekventovaná obytná a hospodářská stavení, kůlny, garáže, půdy budov, hnojiště a skládky dřeva, skládky inertních odpadků, skalky na zahrádkách a další biotopy v intravilánech obcí. Je pozoruhodné, že jsou osídlovány i klimaticky zdánlivě nepříhodné SV, SZ a severní svahy, vlhká inverzní údolí na úbočích hor, včetně údolí na severně orientovaných svazích, často společně s ještěrkou živorodou (Zootoca vivipara) a zmijí obecnou (Vipera berus). Součástí stanoviště jsou vždy roztroušeně rostoucí dřeviny nebo nedaleký les či háj a vhodné úkrytové možnosti (skalní štěrbiny, dutiny pod kameny a kládami, vykotlané kmeny, skládané zídky apod.). Největší koncentrace jedinců je na výrazně členitých biotopech s velkým množstvím úkrytů a vhodným místem ke kladení vajíček. Často jsou to místa antropogenního původu (např. zarostlé kamenné zídky, rozvaliny budov, sklady dříví, hnojiště). Otevřené krajině s málo strukturovaným biotopem, např. lesnickým a zemědělským monokulturám a vyloženě suchým místům, se vyhýbá. Pro existenci populace je nezbytné i vhodné místo ke kladení vajíček. Původně byly k tomuto účelu užovkami stromovými využívány dutiny stromů vyplněné trouchem, v současné době jsou jako líhniště aktivně vyhledávány kupy tlejícího materiálu (např. již zmiňovaná a velmi atraktivní hnojiště, komposty). Důležitou součástí biotopu je zimoviště. Někdy tak bývají využívána i místa, kde jsou v letním období kladena vajíčka, v takových případech líhniště slouží užovkám zároveň jako zimoviště; nebo zimují ve starých sklepích, skalních štěrbinách apod (MIKÁTOVÁ et al. 2001).
5.1.2 Charakteristika vybraných stanovišť v NP Podyjí 5.1.2.1 Úvod do problematiky - výběr stanovišť (viz. 10.5.1 – mapa č. 1) Na území Národního parku Podyjí se užovka stromová vyskytuje na několika lokalitách, jež svou členitostí a rozlohou patří mezi větší, a jsou tedy hlavními stanovišti výskytu tohoto druhu v parku, mezi něž zcela nepochybně patří: vinice Šobes (viz. 10.4.2 – foto č. 3) a Nový hrádek (viz. 10.4.3 – foto č.12), ale také je zde neodmyslitelně celá řada menších lokalit, které dotváří areál zdejšího výskytu. 29
Již se nejedná o zdaleka tak členité biotopy, ani tolik rozlehlé, jako např. vinice Šobes. Často jsou to skalnaté srázy lesostepního charakteru jako např. lokalita Vraní skála (viz. 10.4.4 – foto č.19), odkud se výskyt uvádí, nebo ruiny starých usedlostí a účelových stavení, kterých konkrétně na území národního parku zůstalo hned několik: jsou to zbytky staveb bývalých mlýnů, které zde byly v minulosti postaveny. První písemné zprávy o mlýnech na této lokalitě pochází z roku 1497. Historicky je prokázáno šest mlýnů. Další tři ležely níže po proudu a zřejmě v důsledku povodní byly pusté již v 16. století. Z šesti mlýnů přežily do nedávné doby čtyři. V padesátých letech byly násilně zlikvidovány. Z nich se zachovaly jezy, sklepy a někdy i zbytky náhonů a budov. Mezi ně patří mlýn Devět mlýnů u Lipinské lávky, Gruberův mlýn (rozcestí turist. cest pod Šobesem), Judexův (Baštův) mlýn (na žlutě značené cestě z Šobesu na Papírnu), Faltýskův a Willingerův mlýn pod Novým hrádkem. V NP Podyjí se však nachází také bývalá Papírna (cestou ze Šobesu na Sealsfieldův kámen), Horní a Dolní Medvědí mlýn (mezi Hardeggem a Vraní skálou) a Andělský a Čertův mlýn v údolí Mašovického a Mločího potoka. Tyto stavby, respektive ruiny, které se po nich zachovaly, jejich rozmístění a znaky, teoreticky splňují veškeré předpoklady pro výskyt užovky stromové a zvlášť ty, které se nachází v přímém sousedství již zmiňovaných “základen” výskytu – vinice Šobes a Nový hrádek. Tedy výskyt užovky stromové zde lze předpokládat. Osobně mohu potvrdit nález exempláře užovky stromové (přes 1 m dlouhé) na Papírně (červen 2002) a na mlýně Devět mlýnů (červenec 2005). Nelze však zdejší areál výskytu dělit v jeho přirozené souvislosti a opomíjet tak zcela jednoznačné a významné, přirozeně navazující a státní hranicí jen pomyslně oddělené, rakouské biotopy. Z nichž za rozsáhlejší lze považovat městečko Hardegg (viz. 10.4.5 – foto č.34) a jeho okolí a hrad Kaja (viz. 10.4.5 – foto č.35); ale jistě mnohé menší biotopy, spadající do území národního parku Thayatal na rakouské straně, doplňující areál zdejšího výskytu. Moravské populace nelze tedy striktně dělit od populací užovky stromové rakouských (v NP Thayatal), ale naopak lze předpokládat, že se jedná o zbytky souvislého výskytu týž populací. Hranice mezi státy je pro druh zcela pomyslnou přírodní překážkou, řekou (jejímž středem hranice prochází), kterou jedinec může přeplavat. NP Podyjí na české straně a NP Thayatal v Rakousku tak tvoří jeden přírodní celek – oblast výskytu užovky stromové. Národní parky, jejich vznik, propojení a vzájemná spolupráce nesou předpoklady celoplošné ochrany území, jejímž cílem je mimo jiné zachovat stávající přirozené biotopy a u nepřirozených, uměle pozměněných, postupnou managementem dosáhnout co nejpřirozenější skladby společenstev a dotvořit tak jedinečné bilaterální území, které už nyní představuje útočiště mnoha druhů rostlin a živočichů. Lze tedy teoreticky předpokládat, že stabilita přírodních společenstev bude vzrůstat a výskyt užovky stromové v kaňonu Dyje a jejím okolí bude odvislý zejména od konkurenčních bojů potravního řetězce, který zde samozřejmě je a vždy bude ovlivňována hospodařením člověka, jímž by zdejší populace dle zákonné ochrany, jež řadí užovku stromovou mezi kriticky ohrožené druhy, neměly být nijak přímo ohrožovány. Nepřímé působení lidského faktoru může mít však pro zdejší populace také negativní dopad, např. nevhodné myslivecké hospodaření, může mít za následek přemnožení predátora užovky stromové a její následné vymizení; tedy přímo reguluje zdejší potravní řetězec a nepřímo i stavy užovky stromové, nebo také hospodaření na zdejších vinicích, obhospodařování nelesních ploch, ale také lesů, polí aj.
30
Užovka stromová se v Podyjí nejčastěji váže na biotopy člověkem vytvořené (historické stavby a objekty) či přeměněné a často obhospodařované (vinice, terasy, okraje zahrad atd.), tedy vyskytuje se v jeho bezprostředním okolí. Zdejší populace jsou tedy na kontakt s člověkem zvyklé, což má za následek, že užovky stromové zde často při setkání s člověkem nejsou příliš plaché a neponechávají si dostatečnou únikovou vzdálenost. Zejména se s tímto chováním lze setkat u jedinců žijících doslova mezi lidmi, tedy na lokalitách Nový hrádek a Šobes, podobné chování lze však předpokládat i u populací z hradu Kaja, či městečka Hardegg. Na těchto antropicky ovlivněných lokalitách, kde je nejvyšší koncentrace lidí je pravděpodobnost setkání s užovkou stromovou vyšší než v jakékoliv návštěvníkům nepřístupné části národního parku, kde se lidé příliš nepohybují a užovky stromové zde mohou být, přestože lokalita nevstoupila v známost, protože k setkáním s lidmi nedochází nebo jen zřídka, např. v prosluněných přírodě blízkých lesích v I.zóny NP. Jednou takovou lokalitou, kde užovky stromové nejsou vázány na stará lidská stavení je Vraní skála (viz. 10.4.4 – foto č. 19). Ve známost vešla zejména jako fascinující vyhlídka a floristická lokalita (návštěvníkům nepřístupná), lidi vždy přitahovala a ti zde příležitostně spatřili užovku stromovou. V národním parku je však celá řada podobných lokalit, kde však pohyb lidí je ještě menší (mimojiné také zakazaný) a užovka stromová se zde může vyskytovat v populacích, jejichž početnost nebude pravděpodobně zdaleka tak vysoká jako bylo zjištěno na zmiňované lokalitě Šobes, ale význámná bude pedevším k šíření druhu, k propojování a kontaktu jedinců z jednotlivých stanovišť zdejšího výskytu.
5.1.2.2 Šobes ( viz. 10.5.2 – mapa č. 2) Vinice Šobes (viz. 10.4.2 – foto č. 3 až 10) leží v centrální části NP Podyjí, přímo v 1. Zóně, tedy je k ní vztažena nejpřísnější zákonná ochrana. Její postavení je výjimečné nejen z tohoto hlediska, ale především z hlediska mikroklimatických podmínek. Rozprostírá se na úbočí skalního ostrohu v meandru řeky Dyje a řadí se mezi nejstarší a nejlepší vinice evropských vinařských poloh. Za své vynikající vlastnosti vděčí šobeské víno právě ideální poloze vinice, ležící v nižší nadmořské výšce na prosluněném jižním svahu, chráněném ze severozápadu i severovýchodu proti větrům. Zvláštní význam zde má řeka Dyje, která vinici obtéká, také teplé dny a chladnější noci, mlhy a nakonec i kamenitá, kyselá hlína na rulovém podkladě, která přes den nasává sluneční teplo a v noci jej zase intenzivně vyzařuje. Zdejší mikroklima se podobá podmínkám například na Rýně či v údolí francouzské Rhôny. Historie vinice není zcela objasněna, ale je natolik dalekosáhlá, že tento člověkem plně, přírodě blízkým způsobem obhospodařovaný, ekosystém je již stabilním přírodním celkem, který do této oblasti již neodmyslitelně patří. Rostlinná i živočišná společenstva se postupně adaptovala zdejšímu prostředí, které je pravidelně obhospodařováno člověkem již celou řadu let. Vinici spravuje Znovín Znojmo se sídlem v Šatově. Provoz vinice je tedy v sezóně patřičně rušný, čemuž se přizpůsobily mimo jiné i jedinci zdejší populace užovky stromové. Vinice je poměrně rozsáhlá a členitá. Poskytuje celou řadu úkrytů nejen užovkám stromovým, ale zcela běžně se na týž biotopech vyskytuje užovka obojková (Natrix natrix), na svazích okolo přístupových cest také užovka hladká (Coronella austriaca) a na jaře, v době opouštění zimovišť, která budou pravděpodobně společná pro všechny zmíněné druhy, také užovka podplamatá (Natrix tessellata), jíž
31
několik jedinců jsem zaznamenal přímo v prostranství vinice, a která se jinak běžně vyskytuje v blízkosti řeky pod vinicí, k níž je značně vázána. Vinice je dle pěstitelských potřeb rozčleněna na jednotlivé sekce několika cestami vedoucími po spádnici, z nichž za hlavní lze považovat již zmiňovanou cykloturistickou trasu, kterou zde tvoří vyasfaltovaná cesta (viz. 10.4.2 – foto č. 11), jež v místě vinařského stánku s občerstvením (téměř ve středu vinice, spíše v její spodní části) přechází v kameny dlážděnou cestu vedoucí na rozcestí pod Šobesem, je tedy průchozí. Tato cesta navazuje na rozcestí cestní sítě v blízkosti Podmolí a prochází zúženou snižující se částí ostrohu nad vinicí (viz 10.4.2 – foto č. 11), který se postupně rozšiřuje a který užovky stromové překonávají při cestách za potravou či za jinými účely. Často se na ní vyskytují na slunci se vyhřívající užovky obojkové a hladké a mnoho ještěrek zelených (Lacerta viridis). Tento poměrně vzácný plaz – ještěrka zelená je hojná v celém Národním parku, což svědčí o zachovalosti území a vhodnosti zdejších biotopů jejím životním nárokům a je také součástí potravy užovek stromových, zvláště mladých jedinců. Zaznamenal jsem zde také pohlavně zralé jedince užovek podplamatých, kdy na jaře po opuštění zimovišť ve skalních štěrbinách na vrcholu tohoto ostrohu podél cesty se svlékají a následně páří a teprve poté migrují k řece (viz. 10.4.4 – foto č. 28), kde se zdržují v její blízkosti do podzimu, kdy se vrací zpět na Šobes a tento ostroh (viz. 10.4.2 – foto č. 2) a vyhledávají stejná zimoviště nebo podobná, skýtající bezpečí. S popisovanou asfaltovou cestou souběžně vinicí prochází cesta polní (viz. 10.4.2 – foto č. 9). Tyto jsou od sebe děleny místy až několik metrů širokým pásem dřevinné vegetace (viz. 10.4.2 – foto č. 7) utvářející zejména keřové patro, často prostoupené plazivými rostlinami rodu Rubus a mnoha dalšími: bez černý (Sambucus nigra), réva vinná (Vitis vinifera), růže šípková (Rosa canina), javor babyka (Acer campestre), kalina tušalaj (Viburnum lantata), svída krvavá (Swida sanguinea), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), hloh obecný (Crataegus laevigata) , šeřík obecný (Syringa vulgari), chmel otáčivý (Humulus lupulus), brslen bradavičnatý (Eonymus verucosus). Keřové patro doplňuje patro stromové, na Šobesu utvářené zejména dřevinami: javor babyka (Acer campestre), javor klen (Acer pseudopatanus), dub letní (Quercus rubra) dub zimní (Quercus petraea), bez černý (Sambucus nigra), jilm vaz (Ulmus leavis), třešeň ptačí (Cerasus avium) a všude přítomná bylinná vegetace, např.: plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), řebříček obecný (Achillea millefolium), svízel přítula (Galium aparine), knotovka bílá (Melandrium album), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), dymnivka plná (Corydalis solida), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), violka trojbarevná (Viola triicolora), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), mák vlčí (Papaver rhoeas), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursapastoris), svlačec rolní (Convolvulus arvensis), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), kozinec sladkolistý (Astragallus glycyphyllos), smetánka lékařská (Taraxatum officinale), jitrocel kopinatý (Plantago officinalis), kakost smrdutý (Geranium robertianum), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), pelyněk pravý (Arthemisia absintium), hluchavka nachová (Lamium purpureum), kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), kuklík městský (Geum urbanum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), netykavka malokvětá (Impatiens parviflora), smolnička obecná (Lychnis viscaria), kakost krvavý (Geranium sanguineum), šťovík kyselý (Acetosa pratensis), rozchodník
32
velký (Sedum maximum), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedris), podražec křovištní (Aristolochia clematitis) a další. Veškerá tato fytocenóza vyrůstá z drtě skeletu a sutě a vytváří zde zcela ideální podmínky s nesčetnými úkryty a skulinami, jež zde zmiňovaní plazi aktivně využívají, včetně užovky stromové. Podobně se svažující, po spádnici jdoucí cesty, prochází po okrajích vinice. Vinice je však členěna především kameny vyskládanými zídkami, jež zde vytváří terasy a je prostoupena cestami a obslužnými linkami jdoucími po vrstevnici (viz 10.4.2 – foto č. 8, 6). Tyto cesty vedou zpravidla pod zdivem teras, na kterých jsou opět místy až několik metrů široké pásy bujné plevelnaté zeleně vč. keřů, která vyrůstá z drtě skeletu. Teprve na tyto pásy plevele navazují vinohrady. Opět zde jsou tedy vytvořené ideální podmínky s celou řadou úkrytů. Navíc vrchní úsek vinice je ponecháván ladem (viz. 10.4.2 – foto č. 4), kde jsou také místy suťoviště, také hromady trouchnivějících větví, mnoho keřů apod.
5.1.2.3 Nový hrádek Nový hrádek je zřícenina původně loveckého hradu založeného v roce 1358 moravským markrabětem Janem Jindřichem, bratrem Karla IV. Areál zříceniny je tvořen dvěma hrady - starší stavbou s dvojitým oválným prstencem hradebních zdí a tzv. předním hradem, který vznikl postupně od 15. stol. z původního předsunutého opevnění. Od třicetileté války hrad pustnul. Po 1. světové válce tu byla útulna Klubu českých turistů. Dnes patří zřícenina do správy Památkového ústavu v Brně, který zde zajišťuje průvodcovskou službu. Na plošině zříceniny je vyhlídka na Dyji mohutně meandrující kolem našeho Ostrohu a rakouského Umlaufu. Poměrně rozsáhlý hrad, nacházející se na zúžené šíji Ostrohu v zákrutu řeky Dyje u Lukova, má dvě jádra. Starší na jihovýchodě (tzv. zadní hrad), postavené markrabětem Janem Jindřichem, je hradem s dvouplášťovou zdí, ve které nejsou žádné otvory kromě vstupu a jednoho arkýře. Pozoruhodné je zdvojení hradeb tohoto jádra; mezi hradbami býval úzký parkán. V severovýchodní části oválného nádvoří stál malý podsklepený dvouprostorový palác, který byl doplněn stavením pravděpodobně vojenského účelu na jihovýchodě. Mezi ním a palácem byly dvě cisterny na vodu, třetí se nachází v parkánu, který toto jádro obklopuje. Na palác navazoval na východě menší objekt, patrně kuchyně. K jihu původního jádra přiléhá předhradí z počátku 15. století. Nové renesanční jádro hradu (tzv. přední hrad) s mohutnou, dříve otevřenou okrouhlou baštou se nachází na severovýchodě. Bašta původně sloužila jako předsunuté opevnění původního hradu a při stavbě křídel paláců došlo k jejímu zazdění a tím utvoření zcela uzavřeného nádvoří. K novému jádru přiléhá na severu úzký příhrádek s první bránou, ke které vede kamenný most přes příkop. V sousedství brány jsou zbytky mohutné bašty s klíčovými střílnami. Hradby propojující obě jádra vymezují prostorné nádvoří. Na jihu jsou patrné terasy (viz 10.4.3 – foto č. 18) z konce 16. století, které vznikly za účelem zřízení zahrady. Na hradě se nalézá také několik zastřešených místností, tj. sklepy a místnosti v renesančním paláci předního hradu. Současný stav hradu lze odvodit z popisu exteriéru. Ze starého jádra (viz 10.4.3 – foto č. 15) se dochovalo okružní zdivo, přičemž okružní parkánová hradba je na několika místech protržena. Stalo se tak po dobytí hradu Švédy za třicetileté války. Nové renesanční jádro se dochovalo lépe a jsou zde i dosud zastřešené místnosti. Střecha paláce byla navíc upravena tak, že je z ní vyhlídka do údolí Dyje. Celou první
33
polovinu minulého století sloužilo renesanční jádro českým turistům, kteří se také podepsali na jeho stavu, nejvíce utrpěl hrad za doby komunistického režimu, kdy jako možné útočiště emigrantů byly strženy střechy a objekt byl částečně rozbořen. V dnešní době jsou na rekonstrukci vynakládány poměrně malé částky a tak se hrad (nový palác) pravděpodobně v brzké době komplexnější rekonstrukce nedočká. (ANONYMUS a 2007) Nový hrádek (viz 10.4.3 – foto č. 12) je dle odhadů neméně hodnotným biotopem užovek stromových. Neproběhlo zde však doposud žádné sčítání jedinců zdejší populace užovek stromových, jako tomu bylo na vinici Šobes. Není tedy známo, ani není jednoduché posoudit, zda zdejší populace druhu je natolik početná, nebo dokonce více, než ukázaly výsledky sčítání na Šobesu, ale spíše naopak (zdá se, že jsou zde pozorováni stále ti samí jedinci – dle vzrůstu a místa setkání). Nový hrádek, jak je patrné z popisu rozmístění jednotlivých prvků a objektů hradu, je poměrně členitý (viz. 10.4.3 – foto č. 14), zvláště pak bráno ve vertikálním směru a z hlediska výzkumu užovky stromové velice nepřehledný. Užovka stromová se zde opakovaně vyskytuje, není zde vzácností ani užovka obojková (Natrix natrix), lze předpokládat i výskyt užovky hladké (Coronella austriaca), se kterou jsem se zde doposud nesetkal, popř. užovky podplamaté (Natrix tessellata) blíže řeky. I zde se vyskytuje ještěrka zelená (Lacerta viridis) (viz. 10.4.3 – foto č. 17) . Jedinci užovky stromové se zde vyskytují a jsou opakovaně pozorovány v různých částech hradu. Nejčastěji jsou pozorovány v květnu a červnu na vyhlídce nového renesančního jádra předního hradu, která je postavena nad horním patrem objektu, které ostatními užovkami není vyhledáváno, protože je značně nepřístupné. Je zde postavený a na schody navazuje dřevěný chodník ohraničený dřevěným zábradlím, ústící na nejvyšším bodě vyhlídky. Zdivo objektu je porostlé břečťanem popínavým (Hedera helix), kterému se zde velice daří a dorůstá zde značných velikostí. I tento článek vegetace spolu s dřevinami: řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), brslen bradavičnatý (Eonymus verucosus), brslen evropský (Eonymus europaeus), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), třešeň mahalebka (Prunus mahaleb), růže šípková (Rosa canina), dřín obecný (Cornus mas) atd., které se běžně na novém hrádku a jeho okolí vyskytují, je součástí kěřového patra, které se bujně rozrůstá okolo hradeb, na hradbách, na terasách apod., také v prostranství lesa, kde má formu podrostu a vytváří tak dokonalé prostředí skýtající úkryty užovkám stromovým. Užovky stromové využívají keře, stromy, např.: javor babyka (Acer campestre), jírovec maďal (Aesculus hyppocastaneum), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), popínavý břečťan (Hegera helix) aj., při šplhání do špatně přístupných vyšších pater a částí hradu a mají tak přístup i tam, kde se člověk nedostane. Vše jim usnadňují mnohé skuliny, praskliny hradního zdiva a struktura zdiva samotná, jejíž spáry umožňují pohyb užovek po kolmých zdech. Přední část hradu je částečně zastřešená. Ve spodním patře je několik sklepních a tmavých místností vytesaných ve skále, poměrně čistých a člověku přístupných, v druhém patře jedna obytná místnost, sloužící jako zázemí průvodců na objektu a místnosti pro návštěvníky, dále pak schodiště vychází přímo na vyhlídku. Místnosti třetího patra nejsou přístupné, přesto však jsou propojené s vyhlídkou otevřeným stropem v místě zcela zarostlém bujnou vegetací, přístup je zde zamezen. Tyto člověku nepřístupné a zbylé, návštěvníkům nepřístupné prostory, jsou však přístupné pro užovku stromovou, která
34
patrně v této části hradu i zimuje. U hrany vyhlídky jsem objevil vstup – díru do povrchu podlaží (cca 50 mm v průměru), která může být využívána právě užovkami stromovými, jež se zde často vyhřívají. O bylinnou vegetaci je zde svědomitě pečováno ze strany průvodců a správců Nového hrádku, kteří zde chrání vzácné druhy místní fytocenózy, kterou na nádvoří a jiných frekventovaných menších prostranstvích hradu kosí. Vyskytuje se zde celá řada druhů rostlin, např. tolice srpovitá (Medicago falcata), pelyněk pravý (Arthemisia absintium), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), lipnice roční (Poa annua), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), kerblík lesní (Anthricsus sylvestris), popenec břečťanovitý, brčál menší (Vinca minor), svízel přítula (Galium aparine), užanka lékařská (Cynoglossum officinale), kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos), vlaštovičník větší (Chelidonium majus) a jiné. Průvodci jsou mimo jiné seznámeni s problematikou výskytu užovky stromové na Novém hrádku a zapisují údaje o jednotlivých setkáních s tímto vzácným hadem, také záměrně ponechávají hromadu organického materiálu vpravo před vstupem do předního hradu, která může zdejší populaci sloužit pro snůšky vajíček, pro něž tyto tlející zbytky rostlin představují ideální prostředí s charakteristickým mikroklimatem pro inkubaci. V prostranství nádvoří před záchodky se užovky stromové vyskytují také na nevelké skládce dříví, jež je zde ponechávána a také v místnostech napravo od nich, které byly v minulosti využívány klubem českých turistů a dnes jsou již beze střech a koncem léta zpravidla zcela zarostlé především kopřivou a jinými plevely (viz. 10.4.3 – foto č. 13). Právě zde je nahodile pozorována užovka obojková.
5.1.2.4 Papírna (viz. 10.4.4 – foto č. 22, 23) Pod vinící Šobes na žlutě značené turistické cestě cca 0,5 km směrem na Sealsfieldův kámen stojí bývalá Papírna. Jedná se o pozůstatky zděné budovy na rozhraní břehu a zalesněného svahu. Břeh mezi budovou bývalé papírny a řekou byl částečně splaven zvýšenou hladinou řeky v důsledku povodní na Dyji v roce 2002. včetně zídek splavu, vyzděného břehu a náhonu, které zde byly vystavěny. Na břehu byly vzniklé škody následně zlikvidovány v rámci asanace břehu a skládky odpadu, který byl uložen (pravděpodobně vojáky v době, kdy bylo území dnešního NP uzavřeno) v zasypaném a neodhaleném náhoně, jež povodeň odkryla spolu s odpadem. Před zmíněnou povodní byla lokalita Papírna významným biotopem zdejších plazů. Zvlášť četný zde byl zaznamenán výskyt užovek podplamatých (viz. 10.4.4 – foto č. 24) a obojkových (viz. 10.4.4 – foto č. 26), ale zaznamenal jsem zde také užovky hladké (viz. 10.4.4 – foto č. 25) a užovku stromovou. Zcela výborně se zde dařilo ještěrkám zeleným, nejvíce jsem jich zaznamenal na zídkách zpevněného břehu, vpravo od splavu. Dnes ale Papírna a její prostranství vykazuje odlišnosti. Součástí asanace bylo vyčištění náhonu, renovace zdejší studny, odstranění odpadu, vyrovnání povrchu. Prostranství dříve nepřehledně prorostlé vegetací skýtalo mnohem více úkrytů pro plazy, včetně užovek stromových a v současné době je stále pro plazy ještě příliš otevřené a méně vhodné. Lze předpokládat, že se zde nadále vyskytují všechny zmiňované druhy, ale již né v takových počtech, jako tomu bylo před podvodní. Ale je zřejmě jen otázkou času, kdy se stav tohoto biotopu přiblíží původnímu stavu postupným zarůstáním a plazi zde naleznou opět dostatek úkrytů a vhodné útočiště.
35
Stromové patro tvoří jilm vaz (Ulmus leavis), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), trnovník akát (Robinia pseudacacia) a další. Bohatší keřové patro zastupuje růže šípková (Rosa canina), bez černý (Sambucus nigra), javor babyka (Acer campestre), javor mléč (Acer platanoides), ostružiník (Rubus), trnka obecná (Prunus spinosa) aj. V bylinném patře roste např. svízel přítula (Galium aparine), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kakost smrdutý (Geranium robertioanum), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), hluchavka nachová (Lamium purpuerum), hluchavka bílá (Lamium album), smetánka lékařská (Taraxacum officinale) či ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea). Zdejšímu biotopu do budoucna pravděpodobně nejvíce prospěje samovolný a přirozený vývoj, který sebou přinese návrat a stabilizaci k normálu, resp. přiblížení k původnímu stavu. Jako vhodné se jeví být také současné zamezení vstupu návštěvníků do rozvalin budovy bývalé papírny a navrhoval bych také učinit nezbytné kroky ke stabilizaci budovy. Dřevěným zábradlím je vstup návštěvníků zamezen také za náhon podél břehu, kde byl výskyt plazů nejčetnější, což považuji také za příznivý krok k návratu do původního stavu.
5.1.2.5 Bývalý Willingerův a Faltýskův mlýn (viz. 10.4.4 – foto č. 29 – 31) Jedná se o pozůstatky dvou historických mlýnů na břehu Dyje, které patřily do soustavy bývalých mlýnů na Dyji, z nichž šest bylo na území dnešního NP a dnes se dochovaly zbytky (jezy, sklepy a někdy i zbytky náhonů a budov) šesti původních mlýnů: Horní a Dolní Medvědí (mezi Hardeggem a Vranní skálou), Willingerův, Faltýskův, Gruberův (na rozcestí pod Šobesem), Judexův (Baštův) mlýn (na žlutě značené stezce ze Šobesu na Papírnu) a mlýn zvaný Devět mlýnů na lokalitě „Lipinská lávka“. Mlýny Faltýskův a Willingerův územně oba spadají do oblasti Nového hrádku, z čehož je možno se domnívat, že s ním byly v historii nějakým způsobem spjaty. Lze předpokládat, že tyto stavby a jejich bezprostřední okolí mohou být místy výskytu užovky stromové, zejména mlýn Willingerův, který od biotopu Nový hrádek dělí jen svah s terasami. Také přírodní poměry jsou obdobné jako u Nového hrádku, proto je nebudu podrobně rozvádět. Uvedu pouze nejčetnější rostlinné druhy. Ve stromovém a keřovém patře je to např.: javor klen (Acer pseudoplatanus), bříza bradavičnatá (Betula pendula), trnovník akát (Robinia pseudakacia), olše šedá (Alnus incana) či bez černý (Sambucus nigra). Bylinné patro zastupuje hlavně svízel přítula (Galium aparine), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a další druhy. Bývalý Willingerův mlýn (viz. 10.4.4 – foto č. 29) leží v údolí Dyje cca 290 m n. m. pod prudkým jihovýchodním svahem – přímo pod terasami Nového hrádku. Osu lokality tvoří nezpevněná, turisticky neznačená cesta – místo tedy není veřejnosti legálně přístupné. Mezi touto cestou a svahem je tu do onoho svahu několik ústících pozůstatků sklepních prostor a o něco méně ruin obvodového zdiva historických budov. Mezi cestou a řekou je rovněž mnoho zbytků staveb, z nichž nejvýraznější a nejzachovalejší je vodní náhon s několika původními kamennými přemostěními, ve kterém proudí voda z řeky a jsou na něm zachovány i zbytky ovládacích prvků. V těchto místech je na řece splav. Na okraji cesty stojí také malý objekt prvorepublikového pohraničního opevnění. Celá plocha je víceméně porostlá řidším břehovým lesem. Z bylinné vegetace převládají nitrofilní druhy. Lokalita je na většině
36
míst spíše stinnější. Téměř naproti mlýnu přes řeku se stáčí přístupová cesta k rakouskému historickému hradu Kaja, který je významným biotopem užovky stromové spadajícím do NP Thayatal. Bývalý Faltýskův mlýn (viz. 10.4.4 – foto č. 30, 31) leží cca 1 km vzdušnou čarou severovýchodně (proti proudu Dyje cca 4km) od Willingerova mlýna poté, co řeka obteče dva ostrohy. Lokalita je situována pod jihozápadním svahem. Ruiny mlýnských staveb jsou mnohem méně patrné než u mlýna předchozího a tvoří je pouze několik zbytků zdí (mimo jiné těsně u řeky) a rozvalin budov. Vegetační pokryv zde má stejnou charakteristiku jako lokalita předchozí. I zde tvoří osu zarostlá turisticky nepřístupná cesta. Užovka stromová často vyhledavá vyvýšená bezpečná místa, které by splňovaly všechny potřebné životní nároky (zimoviště, místo ke slunění a páření, líhniště aj.), jimiž často bývají staré opuštěné lidské stavby a ruiny. Právě zbořeniny bývalých mlýnů splňují kriteria vhodného biotopu a lze na nich výskyt užovky stromové předpokládat, jako např. na zmiňované lokalitě Papírna, kde byla užovka stromová spatřena, nebo na lokalitě Devět mlýnů, kde byla také zaznamenána, přestože se nám ji (mě a mému kolegovi Marku Jedličkovi) na ostatních mlýnech (včetně Faltýskova Willingerova mlýnu) nepodařilo zaznamenat.
5.1.2.6 Vinice u Hnánic – Fládnitzské vřesoviště (viz. 10.4.4 – foto č. 27) Jedná se o vlastní plochu a okolí unikátního vřesoviště a s ním sousedících obdělávaných i bývalých vinic, situovanou na jižním, jihozápadním a jihovýchodním svahu výškového bodu Staré vinice (339 m n. m.) se sklonem rovinným až cca 15°. Lokalita leží mezi obcemi Hnanice a Havraníky, severně od komunikace z Hnanic na Šobes. Při západní hranici lokality se rozprostírá střežený objekt pohraniční policie. Druhová botanická skladba sestává v chudém stromovém patře z malého počtu druhů – např. třešeň ptačí (Prunus avium) či borovice lesní (Pinus sylvestris). Keřové patro zastupuje růže šípková (Rosa canina), borovice lesní (Pinus sylvestris), topol osika (Populus tremula), trnovník akát (Robinia pseudoakacia) aj. V bylinném patře se vyskytuje např. mateřídouška (Thymus), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), pavinec horský (Jasione montana), vřes obecný (Calluna vulgaris), jetel ladní (Trifolium campestre), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), čičorka pestrá (Securigera varia), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) a další druhy. Lokalitu tvoří vřesoviště s centrální částí na vrchu Staré vinice. Na jeho jižním úpatí jsou již patrné terasy s pozůstatky bývalých vinic (opěrné sloupky apod.) a ve spodní části je na těchto terásách několik kultur vinné révy, řazených po vrstevnici, současně produkujících. Terasy však zcela postrádají kamenné zídky. Směrem ke komunikaci, kde je terén téměř rovinný, jsou pak produkční plochy révy nověji založené s kulturami řazenými po spádnici. Západně se terén opět svažuje a produkční plochy střídá opět část vřesovištní povahy – na jejím okraji stojí zmíněný střežený objekt. Stromové patro je na celé lokalitě zastoupeno řídce. Hojnější jsou keře, hlavně na hranách teras a podél cestní sítě. Souvislé stromořadí se nachází až na okraji vinic podél zmíněné komunikace. Díky velmi ojedinělému stromovému patru, je tato lokalita velmi otevřená a suchá. Tato lokalita sousedí s vinicí Šobes a je oddělena v těchto místech mělkým údolím Dyje šířky cca několik set metrů. Užovka stromová zde byla nejednou spatřena
37
pracovníky správy, NP Podyjí (KŘIVAN – ÚSTNÍ SDĚLENÍ). Je teoreticky možné, že užovky stromové vyskytující se na této lokalitě jsou jedinci z populace biotopu Šobes, což by znamenalo, že jsou značně pohyblivé a v určitých fázích aktivity (pravděpodobně v době páření a hledání samičky samečkem, nebo hledání vhodného místa pro nakladení vajíček samičkou, příp. při hledání potravy) překonávají značné vzdálenosti, v tomto případě také samotnou řeku. Nelze ani vyloučit, že se jedná o samostatnou populaci žijící v prostranství budov pohraniční policie, kde se nachází stavby a objekty, které nejsou-li příliš využívané a jsou-li užovkám přístupné, mohou skýtat vhodné podmínky pro udržení populace (toto však nebylo zjišťováno).
5.1.3 Charakteristika vybraných stanovišť v Bílých Karpatech 5.1.3.1 Úvod do problematiky - výběr stanovišť (viz. 10.6 – mapa č. 1, 2) Problematika výskytu užovky stromové v rozsáhlé oblasti Bílých Karpat není zcela objasněna. V současné době je spolehlivě potvrzena v lokalitách: Valašské Klobouky, Sidonie; Žítková; Broumov – Bylnice, Bohuslavice nad Vláří; Svatý Štěpán. Tyto lokality jsou jen výčtem potenciálně vhodných lokalit české strany Bílých Karpat. Užovka stromová se však spolehlivě vyskytuje také ve slovenské části Bílých Karpat. Druh se zde přirozeně vyskytuje v celém pohoří a nelze zdejší výskyt oddělovat umělou a pro šíření druhu nepodstatnou linií státní hranice mezi ČR a SR. Moravské lokality patrně spojitě navazují údolími vodních toků (přítoky Váhu) na rozšíření v trenčínské oblasti. Např. významná moravská lokalita Sidonie je plynule napojena na lokalitu Vlárský průsmyk, která navazuje na slovenskou lokalitu Horné Srnie. Nejseverněji se užovka stromová vyskytovala na lokalitě Střelná, odkud v současnosti není známa. V severní části Bílých Karpat se nachází také nepotvrzená lokalita Nedašova Lhota, odkud je užovka stromová v minulosti zaznamenána a jež je souvisle napojena na lokalitu Červený Kameň, odkud není v současnosti také spolehlivě potvrzena. Na Slovensku je užovka stromová hojnější a mimojiné se zde vyskytuje v oblasti Malých Karpat, které navazují na jižní cíp Bílých Karpat. V Bílých Karpatech na Slovensku se vyskytuje na řadě významných lokalitách, mezi něž patří zejména: vápencové bradlo se zříceninou hradu Vršatec a Vršatecké podhradie, vápencové bradlo s pozůstatky hradu Lednice s přilehlou stejnojmennou vískou. Lze zde výskyt předpokládat také z mnohých vísek okrajových partií slovenských Bílých Karpat, zvláště pak těch, jež mají charakter výstaveb na Kopanicku, např. lokalitu Bošačky (viz. 10.4.6 – foto č. 36), jež plynule navazuje na moravskou lokalitu Lopeník. Jedná se o roztroušenou výstavbu osamocených chalup a hospodářských stavení, které k této krajině již neodmyslitelně patří a jež se slučují s pestrou, nenarušnou mozaikou luk, drobných políček, remízů, aj., s četnými biotopy plazů vhodnými také pro užovku stromovou. Na české straně Bílých Karpat je užovka stromová hojná např. v Sidonii, která leží v centrální části pohoří severně od Vlárského průsmyku. Osobně se domnívám, že užovka stromová se vyskytuje roztroušeně v celé oblasti Bílých Karpat v populacích různé početnosti, a to od Valašských Klobouků, přes Nedašovu Lhotu, Červený kameň, Lednici, Vršatec, Sidonii, Vlárský Průsmyk, Horné Srnie, Žítkovou,
38
Broumov – Bylnici, Bohuslavice nad Vláří, Svatý Štěpán, Lopeník, Bošačky, až po okolí Velké nad Veličkou. Celá oblast je ale natolik rozsáhlá, že potvrdit výskyt na vyjmenovaných lokalitách je nasnadný úkol, kterého se doposud nikdo nezhostil. Přesto však při pochůzce oblastí jsem byl pozitivně překvapen informacemi z ústních sdělení obyvatel a lidí se pohybujících na vyjmenovaných lokalitách. Lidé užovku stromovou často znali a laicky popsali, včetně míst, kde ji zahlédli a „potvrdili“ tak její výskyt. Nelze tyto informace označit za pravdivé, naopak je nutné je brát s rezervou. Přesto však naznačují určitou pravděpodobnost, kterou nelze přiřknout náhodě. Je třeba výskyt na jednotlivých vyjmenovaných lokalitách odborně potvrdit. Nicméně do té doby, než tak někdo učiní, např. v rámci podobné diplomové práce, budu dle vlastního mapování a vyvozeného úsudku vycházet z předpokladu, že na všech vyjmenovaných lokalitách se užovka stromová vyskytuje. Snad v průběhu práce na projektu „Bojíte se hadů?“, kterého jsem autorem a na kterém se zúčastním ve spolupráci s pracovníky CHKO Bílé Karpaty se mi podaří alespoň v některých lokalitách výskyt potvrdit nejen na základě ústních sdělení, ale na základě materiálních podkladů (jako např. z kamenolomu nad Vlárským průsmykem dle nálezu dvou svleček užovky stromové a ze Sidonie dle 1 svlečky téhož druhu).
5.1.3.2 Valašské Klobouky Valašské Klobouky se rozprostírají v severní části Bílých Karpat, cca 8km západně od lokality výskytu Nedašova Lhota – Červený Kaměň a cca 6km JV od lokality Střelná. Výskyt užovek stromových je ve Valašských Kloboukách potvrzen z dřívější doby (např. z roku 1989 Mikátovou, Vlašínem). Valašské Klobouky jsou protnuty dvěma potenciálními biokoridory vhodnými pro šíření druhu: údolím potoka Brumovka a železniční tratí Horní Lideč – Brumov-Bylnice. V okolí těchto biokoridorů lze také předpokládat výskyt. V JV cípu města pod částí zvanou „Na Podskalí“ protíká Brumovka areálem podniku Dúbrava, který vyrábí drogistické produkty. V minulosti údajně docházelo k únikům odpadních produktů obsahujících toxické látky přímo do potoka Brumovka, což bylo mimojiné značnou příčinou znečištění minimálně této části vodního toku. V důsledku toho vymizely z potoka ryby, obojživelníci a také došlo k značné redukci početnosti populací plazů, včetně užovek stromových, které se zde ještě po roce 1990 údajně hojně vyskytovaly spolu s užovkami obojkovými. V současnosti (lokalitu jsem monitoroval v VII 2006) se v potoce některé druhy ryb vyskytují, z čehož lze usuzovat, že čistota vody se zlepšila (navrátila do normálu). Lze tedy předpokládat návrat obojživelníků a plazů na tuto lokalitu. Osobně jsem zde v potoce zaznamenal pstruhy a při okraji silnice z Valašských Klobouků do Brumova-Bylnice samečka ještěrky obecné. Okolí potoka Brumovka je mírně znečištěno odpadky. V trvale obydlené chatě na západním břehu naproti podniku Dúbrava (přes silnici), žijí manželé Baklíkovi, kteří popisují neobyčejně početný výskyt hadů přímo v prostranství podniku Dúbrava v době kolem roku 1990, které tak údajně představovalo významný a vhodný biotop do té doby, než byla voda značně znečištěna, v čehož důsledku také početnost hadů byla údajně výrazně snížena. Manželé popisují dva druhy užovek: obyčejnou šedou užovku se žlutými skvrnami za hlavou (z popisu lze uvažovat, že se jedná o užovku obojkovou) a větší hnědavou užovku,
39
kterou nazývají „lesní užovka“ (patrně se jedná o užovku stromovou). Baklík zmiňuje nález užovky stromové, v prostranství zahrady v témže roce na jaře (2006), což může signalizovat, že zde stále přežívá populace neznámé početnosti, ale přiznává, že tyto tzv. „lesní užovky“ (jak je nazývá), jsou zde dnes velkou vzácností. Jedná se však o nepotvrzený nález, který je třeba ověřit. Také místní obyvatelé včetně manželů Baklíkových potvrzují výskyt zmije obecné, pravidelný výskyt z dřívějších let zaznamenal také pan Baklík v prostrnaství zahrady u chaty, kterou obývá spolu s manželkou. Zmije se zde pravděpodoně vykytují, a to zejména v blízkosti železničního náspu trati přes Valašské Klobouky, což potvrzuje také výpravčí žst. Valašské Kobouky, může se však jednat o chybnou determinaci, např o záměnu s užovkou hladkou. Potenciální výskyt v této lokalitě by byl zřejmě reziduem dříve početných populací užovek stromových. Lokalita je přímou součástí města, protíná ji poměrně frekventovaná silnice do Brumova-Bylnice a je součástí areálu podniku Dúbrava, který je stále v provozu. Vzhledem k mnoha negativním antropogenním faktorů, jež vykazují vlivy aglomerace, lze předpokládat, že Valašské Klobouky již nepředstavují ideální biotop pro užovky stromové. Zbylé potenciálně vhodné biotopy v této lokalitě představují především zahrady, které se nachází poblíž podniku Dúbrava, a to jak na západní, tak na východní straně od silnice, ve svazích podél potoka, kde např. na východní straně mistní zahrádkaři popisují nález velkých, blíže nespecifikovaných, hadů ve sklenících přímo nad potokem.
5.1.3.3 Nedašova Lhota – Červený Kameň Výskyt z této lokality byl potvrzen v roce 1999 (ŠAPOVALIV). Lokalitu tvoří okolí silnice na Dulov a Pruské, která prochází Pasekami, Zápechovou, hraničním přechodem do SR – Nedašova Lhota/Červený kameň, Nebrovou. Na slovenské straně silnice prochází údolím Tovarského potoka. Lokalita tvořena loukami, políčky, remízy se sutí a bujnou vegetací a jen z části ji tvoří lesy. Obydlenými objekty jsou zde pouze stavení za hraničním přechodem a na české straně nejblíže domy zástavby Nedašovy Lhoty. Lokalita představuje vhodný biotop s četnými úkryty tvořenými bohatými keřovými porosty, které jsou zde ponechávány v pásech oddělující louky a pole. Remízy s kameny, světlé okraje listnatých lesů s bohatým podrostem, skládky organického materiálu, skládky kamení zarostlé kopřivami, přechodné skládky kulatiny apod, které jsou zde běžně kupeny a často ponechávány (např. u lípy na Zápechové) potvrzují, že se zde hospodaří v souladu s udržováním pestré mozaiky krajiny skýtající vhodné biotopy plazů. Výskyt jsem zde nepotvrdil – z místních zdrojů jsem nezaznamenal povědomí o soudobém výskytu užovky stromové (zaznamenal jsem zde pouze užovku hladkou (VII 2006), však lze jej předpokládat.
5.1.3.4 Vršatecké podhradie – Vršatec Tato lokalita se nachází na Slovensku, cca 4 km východně od státní hranice ČR/SR mezi lokalitami hraniční přechod Nedašova Lhota/Červený Kameň (cca 9km vzdálené) a Sidonie (cca 6 km vzdálené). Nad vesnicí se rozprostírají vápencová bradla s zříceninou hradu Vršatec. Samotná vesnice i okolí hradu tvoří jeden souvislý vhodný
40
biotop užovek stromových, jejichž výskyt zde potvrzuje všeobecné povědomí obyvatel Vršateckého podhradie. Dotazovaní místní lidé zde užovku stromovou znají a popisují běžný výskyt „velkých hnědavých hadů“ zejména na vápencových skalách a pod nimi. Vše v této lokalitě výskytu užovek stromových nasvědčuje, biotopy vykazují veškeré prvky vhodné k životu druhu, který se zde pravděpodobně také váže na hospodářská stavení a zahrady pod skalami. Na vápencových bradlech jsou xerotermní stanoviště, pod nimi sady, louky lemované lesy a místy prorostlé keři. V blízkosti hospodářských stavení jsou skládky dříví, hnojiště, hromady kamení či stavebního materiálu, ruiny nepoužívaných hospodářských objektů, stodoly se senem, stáje a chlévy apod., naprosto vhodný biotop zde konkrétně představují hospodářská stavení přímo pod sklamami hradu Vršatec, kde se dle ústního sdělení paní, která zde žije a hospodaří, užovky stromové pravidelně vyskytují v prostranství celého pozemku, nejčastěji v blízkosti skládek dříví za domem. Tato lokalita představuje kvalitní biotopy užovky stromové, kterou jsem zde osobně nepotvrdil (nevhodné počasí s vysokými teplotami v době monitoringu – VII 2006), však patrně se jedná o významný biotop s početnými populacemi. Lokalita je propojena širokými pásy křovinaté zeleně podél silnice vedoucími až do vesnice Pruské (cca 8km vzdálené) a do Dulova v Pováží, kde výskyt také nelze vyvrátit. Nedaleko jsou také slovenské obce Červený Kameň a Lednice, kde lze výskyt předpokládat.
5.1.3.5 Sidonie – Vlárský průsmyk – Svatý Štěpán Lokalita Sidonie je cca 4,5 km dlouhá víska (cca 6km JZ vzdálená od Vršatce) táhnoucí se podél potoka Vlárka (potok zde tvoří statní hranici), který se v lokalitě Vlárský průsmyk vlévá do řeky Brumovka, která protíká lokalitami: Brumov-Bylnice, Sietne, Horné Srnie. Lokality potvrzeného výskytu – Vlárský průsmyk a Svatý Štěpán na sebe navazují a jsou souvisle propojeny. Užovka stromová se zde zřejmě hojně vyskytuje, osobně jsem výskyt potvrdil (VII 2006) nálezem svleček tohoto druhu v hájence na horním konci Sidonie a v lomu nad žst. Vlárský průsmyk pod vrcholem Okrouhlá (655 m n. m.) Místní obyvatelé tento druh znají a nejčastěji potvrzují nálezy podél potoka Vlárka, nebo poblíž hospodářských objektů: např. na půdách stodol, z okolí starých pícek, ze zápraží chat, skládek dříví a materiálu na zahradách apod. Z lokality Vlárský průsmyk nález užovky stromové zmiňují např. policisté na objektu hraniční celní stráže, také jsou odsud známy případy přejetých jedinců na frekventované silnici z Bylnice na Slovensko, kterou zřejmě pravidelně užovky překonávají. Užovky stromové se zde vyskytují také poblíž náspu železniční trátě Vlárský průsmyk – Brumov-Bylnice. Tato trať, koryto Brumovky a následně Vláry, představují vhodné biokoridory pro šiření druhu např. až do Bohuslavic nad Vláří (cca 13km vzdálených od Vlárského průsmyku), kde je z dřívějška výskyt také známý a kam se užovky stromové mohly rozšířit prostřednictvím těchto biokoridorů z lokality výskytu Brumov –Bylnice (cca 4km vzdálené od Vlárského průsmyku). Lokalita Svatý Štěpán souvisle navazuje na lokalitu Vlárský průsmyk. Jedná se nezalesněný jižní svah nad železniční zast. Vlárský průsmyk ze severu ohraničený řekou a ze západu Bukovským potokem, jehož součástí je bývalý kamenolom. I odsud je užovka stromová potvrzena.
41
5.1.3.6 Brumov – Bylnice V této lokalitě je výskyt potvrzen z roku 2006 (KONVIČKA – ÚSTNÍ SDĚLENÍ) z blízkosti náspu železniční tratě Vlárský průsmyk – Bylnice, podél kamenných zdí ohraničujících svah podél trati. Užovka stromová se zde vyskytuje v návaznosti na populace ve Svatém Štěpánu a Vlárském průsmyku.
5.1.3.7 Bohuslavice nad Vláří Zde je potvrzena z roku 1999 (MIKÁTOVÁ), z blízkosti železniční tratě směrem na Štítnou. Osobně jsem zde výskyt nezaznamenal. Jedná se pravděpodobné rozšíření v návaznosti na lokalitu Brumov-Bylnice prostřednictvím potenciálních biokoridorů reprezentovaných již zmiňovanou železniční tratí Vlárský průsmyk – Bohuslavice nad Vláří a tokem řek Vlára a Brumovka.
5.1.3.8 Žítková, Starý Hrozenkov, Vyškovec V lokalitě Žítková se rozprostírají pravidelně sečením udržované louky s remízy a prameništními mokřady, jež jsou zde v blízkosti minerálních pramenů. Užovka stromová je zde potvrzena z roku 2004 (strážcem CHKO BK) (KONVIČKA – ÚSTNÍ SDĚLENÍ). Osobně jsem zde výskyt nezaznamenal. V roce 2005 byl výskyt potvrzen také na lokalitě Vyškovec, u pravostranného přítoku Drietomice v ochranném pásmu PP Pod Hribovnou. Lze tedy předpokládat užovku stromovou mezi těmito dvěma lokalitami na lokalitě Starý Hrozenkov.
5.1.3.8 Lopeník – Bošačky, Březová - Strání Lopeník, Bošačky jsou typickými samotami, jimiž se vyznačuje „kopaničářská“ oblast Bílých Karpat (viz. 10.4.6 – foto č. 37). Jedná o roztrošenou zástavbu obydlených nebo jen extenzivně využívaných chalup a hospodářských stavení ve svazích jen málo změněné krajiny pastvin (dnes už často bývalých), políček a luk. Obě lokality jsou propojeny a v Lopenickém sedle se dělí, na východ do údolí se táhnou Bošačky, na západ Lopeník a ze severu navazují na rozšíření ve Vyškovci, který je v kontaktu s Bošačkami. Z obou lokalit je užovka stromová potvrzena a známa. Lokalita Lopeník navazuje na lokalitu výskytu Březová, která přes vrchol Doubrava přechází v lokalitu výskytu Strání.
5.1.3.8 Velká nad Veličkou Nejjižněji v Bílých Karpatech se užovka stromová pravděpodoně vyskytuje ve Velké nad Veličkou – na lokalitě Zahrady pod Hájem (viz. 10.4.6 – foto č. 39). Tato lokalita výskytu je ale od nejbližších severněji položených lokalit oddělena nejvyšší horou Bílých Karpat – Velkou Javořinou a jejím okolím představující zcela zalesněnou oblast, nepříliš vhodnou, kde je výskyt pravděpodobně přerušen. Výskyt zde patrně byl rozšířen přes okolí vísek Horní Němčí a Novou Lhotu.
42
5.2 Posouzení kvality vybraných biotopů 5.2.1 Vybrané biotopy v NP Podyjí K posouzení kvality biotopů druhu je třeba vycházet z praktických výsledků na základě mapování biotopů. Časové dispozice umožnily podrobněji zmapovat a poznat zejména hlavní lokality výskytu v oblasti NP Podyjí: vinici Šobes a Nový hrádek. Jiné lokality v této kapitole nejsou zahrnuty.
5.2.1.1 Vinice Šobes Užovka stromová je zde chráněným, respektovaným druhem, který je součástí zdejšího ekosystému a potravního řetězce. Našla si zde zdánlivě pevnou pozici a z pohledu člověka je zde užitečným druhem, protože součástí potravního spektra užovky stromové jsou často škodící drobní hlodavci. Vinice je ohraničena plotem a zdánlivě tedy uzavřena velké zvěři, ale jen zdánlivě, protože plot je na několika místech prostupný nejen drobné, ale místy i vzrostlé zvěři. Ta tedy má do vinice přístup. Při vstupu do vinice horní bránou je po levé straně novostavba, respektive dvě drobná stavení sloužící k vinařským účelům. Ve spodní části vinice se nachází v těsné blízkosti za plotem „řopík“ – tj. železobetonová stavba obranného válečného opevnění, do které je zemezen přístup, přesto i tento objekt může sloužit užovkám stromovým jako úkryt či zimoviště. Vinice je obklopena ve vrchní části rozvolněnými převážně dubovými porosty s četnými skálami, kde staré listnáče svými dutinami a skály se stěrbinami nabízejí mnoho bezpečných úkrytů a vhodných míst pro snůšku vajec. Přirozeně se zde také utváří hromady nahloučeného opadu listí, které mohou být také atraktivním místem pro snůšky vajíček a možná pro tento účel tlející listí zdejší populace užovek stromových využívá, ale potenciální riziko ohrožení snůšky je v takovém případě vysoké – snůška může být poškozena či zkonzumována nejen mnoha drobnými živočichy, ale také ptáky, kterých se v NP Podyjí vyskytuje celá řada druhů, zvláště pak vysoké je riziko ze strany přemnožené černé zvěře, která vyniká výborným čichem a vajíčka mohou být atraktivním doplňkem její potravy. Ohrožení zdejší populace užovek stromových černou zvěří, jejíž počty jsou vysoké a škody často neúnosné, může být značné, protože černá zvěř dokáže překonat i velmi nepříznivé terénní překážky, navíc je velmi žravá. V tomto ohledu se jeví být poškození plotu ohraničujícího vinici negativním faktorem, nejen pro zdejší vinaře a révu, ale také představuje potenciální nebezpečí pro snůšky i jedince zdejších plazů, především mláďat. Právě mladí jedinci užovky stromové bývají spatřeni jen výjimečně, (já osobně jsem se s nimi ještě nesetkal) a vyskytují se obavy, že reprodukce tohoto vzácného hada je zde ohrožena. Tyto domněnky mohou být způsobeny jen klamným dojmem, protože mláďata užovky stromové jsou údajně velice pohyblivá, také dostatečně maskovaná, žijí skrytě a navíc poměrně rychle rostou. Samozřejmě užovka stromová má celou řadu přirozených nepřátel, zde nejčastěji ptáky či drobné šelmy, zvláště pak mladí jedinci, ale tyto by neměly nijak významně redukovat zdejší populace plazů, pokud by nedošlo k výraznému přemnožení některého z nich. K přemnožení však došlo u všežravé černé zvěře, která je tak nucena provádět škodlivý žír i tam, kde v optimálních stavech téměř neškodí. Fakt, že se ve vinici černá zvěř příležitostně zdržuje, potvrzuje nález stop a zryté půdy v prostranství spodní části vinice, jež jsem zde zaznamenal (červen 2004). Vyskytuje se zde příležitostně
43
i zatoulaná kočka domácí, která může také škodit zdejším plazům. Přirozenými nepřáteli jsou zde také lasicovité šelmy, mnohé druhy ptáků, byl zde spatřet také jezevec (pod spodní branou) atd. Lze předpokládat, že velké množství jedinců všech, zde se vyskytující druhů užovek, zimuje na vinici Šobes, která je významným biotopem pro zdejší populace. Převážnou dobu dne se zde také zdržují a vinice a její okolí pokrývá jejich potravní nároky. Zejména na jaře, v době po probuzení a opouštění zimovišť, zde byly zaznamenány všechny druhy užovek. Např. zde bylo pozorováno páření dvou jedinců užovky podmlamaté, která se zdržuje převážně v nejbližším okolí Dyje (pod vinicí). Lze předpokládat, že vinici, která jim poskytuje bezpečí s četnými úkryty, užovky podplamaté, kterých zde byly pozorovány v době páření desítky (květen 2006), opouštějí až po období rozmnožování a vrací se zpět na podzim před zazimováním. Životní prostředí užovek stromových – vinici Šobes, lze dle mého názoru považovat za naprosto ideální pro existenci zdejších populací tohoto vzácného hada. Ekologické hospodaření zdejší vinařské společnosti Znovín Znojmo příznivě reguluje vegetaci a zároveň ponechává řadu ploch bez zásahů a tím nepřímo utváří vhodné biotopy druhu, který se zde přizpůsobil sezonnímu provozu. Kvalita biotopů je udržována právě obhospodařováním vinice vinaři a lze teoreticky předpokládat, že kdyby se zde čistě hypoteticky zcela přestalo hospodařit, stanoviště by zarostlo neprostupnou vegetací a zanikly by tak i volné plochy vhodné k vyhřívání plazů a početnost užovek stromových na Šobesu by pravděpodobně klesla. Současné hospodaření na vinici lze tedy označit za příznivé, užovky stromové zde nalézají vhodné útočiště, o čemž vypovídá poměrně vysoká početnost zdejší populace. Početnost populace zde není zcela evidentně výrazně snižována člověkem a zdejší stavy užovek stromových jsou patrně regulovány zejména přirozenými nepřáteli. Reprodukce druhu však může být např. snižována žírem přemnožené černé zvěře, které by zde mělo být zabráněno vstupovat, tzn. byla by zde nejen z tohoto hlediska účelná oprava plotu. Dále bych zde nadále uplatňoval ponechávání křovinatých a suťových pásů mezi jednotlivými úseky vinohradu, které mohou být pro zdejší populace existenční a podporoval současné ekologické obhospodařování s pravidelnou redukcí agresivní buřeně, s upřednostňováním hromadění rostlinných zbytků před pálením, (tj. plodů, pokosené buřeně, pořezaných větví keřů a stromů apod.) jejichž přirozený rozklad podporuje nejen tvorbu humusu, ale zvláště pak trvalé skládky organického materiálu, zejména komposty a hnojiště poskytují důležitý úkryt užovkám a vytváří prostředí pro vývoj jejich vajíček. Početnost a stav zdejší populace užovek stromových byl v nedávné minulosti na tomto biotopu zjišťován Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky a není předmětem této práce, protože tato problematika je velice časově a legislativně náročná a vyžaduje jisté zkušenosti. Výsledky sčítání jedinců na vinici Šobes potvrdili značnou početnost zdejší populace druhu a deklarují významnost tohoto stanoviště a mohou být přínosem pro ochranu druhu a management.
5.2.1.2 Nový hrádek Hrad je postaven na ostrohu, který se postupně zužuje a klesá z míst bývalého keltského hradiště až k řece. Ze všech stran, vyjma přístupové cesty jdoucí přes ostroh do hradu, je tedy obklopen skalnatými srázy s listnatými lesy. Přední hrad je obehnán
44
hlubokým příkopem, který jej také odděluje od starého hradního paláce obklopeného dvouplášťovou zdí. Starý palác je částečně podsklepen místnostmi vystlanými vrstvami opadlého listí a na jihu pod ním je svah s terasami, které zde byly údajně postaveny v 16. stol. (pravděpodobně se jednalo o vinohrady). Dnes jsou zcela zarostlé zapojeným porostem. Přístup do těchto míst je omezený bujným podrostem, ale také terén je zde značně nepříznivý a členitý. Vše působí velice nepřehledně a užovky stromové se zde mohou vyskytovat na celé řadě míst zcela bez povšimnutí. Zde, podobně jako na Šobesu, může populace užovek stromových využívat mnohá zákoutí a nepřístupné prostory k páření, skuliny ve starých stromech a pařezech či štěrbiny ve skalách nebo také skládky rostlinných zbytků (viz 10.4.3 – foto č. 16) a materiálu či kompostu pro vývoj nakladených snůšek vejcí a pravděpodobně si zde našla také stabilní, člověku nepřístupné a jí opakovaně vyhledávané stálé prostory, jež využívá jako hromadná zimoviště. Zimoviště se často shodují s místy snůšek vajíček a mohou být také místem k páření jedinců. Být svědkem tohoto obřadu není nikterak snadné a v prostorech Nového hrádku pro jeho značnou nepřístupnost do některých prostor bez lana či jiné techniky zřejmě i nemožné. Vhodným prostředím na Novém hrádku je pro tyto účely právě přední hrad s mnohými zákoutími krytými bujnou vegetací a nepřístupné prostory tohoto objektu. Biotop Nový hrádek a jeho okolí užovce stromové skýtá dostatek potravních příležitostí (četná a přístupná ptačí hnízda s vejci a ptáky, mnoho ještěrek, drobných hlodavců, hmyzožravců apod.), má zde veškeré prvky potřebné k životnosti a reprodukci populace. Ve srovnání s biotopem vinice Šobes zde má užovka stromová více bezpečných úkrytů, kde se jiní predátoři nedostanou. Jsou zde prostory kam se nedostanou ani ptáci a už vůbec ne větší zvěř. Členitost jednotlivých staveb hradu je tedy významným pozitivem z hlediska reprodukce a přežití zdejší populace a umožňuje užovkám i přes často velice intenzivní návštěvnost zříceniny hradu žít zde téměř bez povšimnutí a skrytě. Snůšky vejcí, mladí jedinci, ani dospělci, by zde neměly být nijak výrazně ohroženy. Poměrně vysoká návštěvnost zřejmě není také ničím, na co by si užovka stromová na Novém hrádku nezvykla a v případě ohrožení se umí dobře bránit, jak nejednou někteří jedinci ukázali nejen návštěvníkům hradu, ale také průvodcům. Nový hrádek tedy lze hodnotit jako vhodný a kvalitní biotop užovek stromových. Užovka stromová je zde zejména ze strany správy a průvodců Nového hrádku vnímána natolik citlivě a pozitivně, že mnozí návštěvníci po prohlídce hrádku touží alespoň spatřit tohoto elagentního vzácného hada, hned, jakmile se z úst průvodce dovědí, že právě zde se vyskytuje, až to může na člověka působit, skoro jako by se jednalo jen o mýtus. Podobné nazírání ve „zdravých“ mezích může působit jako velice příznivá osvěta a měnit pohled veřejnosti na hady kladným směrem. V současné době zde budou realizovány zásahy navržené památkových ústavem, jež mají značně zredukovat vzrostlou vegetaci, která se zde agresivně rozrůstá a poškozuje stavby Nového hrádku. Správa Národního parku Podyjí podobný zásah v I.zóně odmítá. Pravděpodobně bude tedy nalezen kompromis a zásah proveden v rozumných mezích, které budou respektovat hodnoty kulturní současně s hodnotami přírodními. Z hlediska potřeby užovek stromových bych ekologický zásah redukující agresivní vegetaci podpořil a dokonce se domnívám, že by zde zdejším plazům, tedy nejen užovkám stromovým, prospěl podobný management spočívající v pravidelné
45
a častější redukci zeleně, však v rozumných mezích. Bylo zde pozorováno, že užovky stromové v jednotlivých letech mění místa, kde se s oblibou zdržují. Důvodů může být více, např. hledání klidu bez vyrušování, či přesun za lepšími potravními příležitostmi, ale ještě pravděpodobnější se na Nové hrádku zdá být potřeba nalézt bezpečné a nerušené volné plochy na slunci. Takových výsluní je na Novém hrádku v důsledku rychlého zárůstání buření nedostatek. O tomto faktu vypovídá např. porovnání tohoto biotopu s lokalitou Šobes, která skýtá mnohem více míst s možností k vyhřívání. Potenciál zarůstání v přirozených a bohatých společenstvech dřevin a rostlin na Novém hrádku je vysoký a volné plochy jsou zde udržovány uměle – sečením. Většina těchto ploch tvoří návštěvníky přístupné a často rušené prostranství hradu, které v tomto důsledku nemohou užovky využívat k nerušenému odpočinku na slunci. Bude-li v budoucnosti vhodně ošetřen tento problém a nezmění-li se současná všestranná podpora užovek stromových, které zde již neodmyslitelně patří, lze předpokládat, že Nový hrádek bude nadále kvalitním a významným biotopem tohoto druhu v NP Podyjí.
5.2.2 Kvalita biotopů v CHKO Bílé Karpaty K posouzení kvality jednotlivých biotopů v oblasti Bílých Karpat je třeba vycházet z podrobnějšího obeznámení s vybranými lokalitami výskytu, k čemuž by v tak rozsáhlé oblasti, jakou Bílé Karpaty bezesporu jsou, bylo zapotřebí času uměrného další vědecké studii. V této práci se zaobírám obecnější charakteristikou výskytu užovky stromové v Bílých Karpatech, přičemž kvalitu zdejších biotopů považuji za kriterium značně důležité a v této oblasti do značné míry závislé na člověku a jeho návycích, hospodaření a jiné aktivní činnosti člověka přímo i nepřímo ovlivňující zdejší populace druhu, důležitou úlohu zde bude zaujímat povědomí a informovanost zdejších obyvatel, rekrantů a návštěvníků.
5.3 Posouzení antropogenních vlivů na místní populace 5.3.1 Oblast NP Podyjí 5.3.1.1 Historické ovlivnění oblasti NP Podyjí člověkem Přímo u řeky Dyje, která tvořila jednu z os pravěké kolonizace, se na dnešním území NP Podyjí usazovali první osídlenci již v mladší době kamenné, to je někdy od šestého tisíciletí před naším letopočtem. Nasvědčují tomu např. příhodné terénní předpoklady mohutného říčního meandru pod Novým hrádkem, ale i náhodné nálezy kamenných industrií. Pravěká osada, v níž v době asi před šesti tisíci lety žil tzv. lid s malovanou keramikou, byla objevena na okraji dnešního lesa – na lokalitě Příčky. Procházela tudy tzv. dolní stezka, vedoucí kolem Dyje a dále do vnitrozemí, která měla význam zejména pro „novohrádecko“, které v té době pokrýval hustý prales. Pohybovaly se po ní obchodní karavany zprostředkovávající směnu výrobků, ale procházely tudy a v povodí řeky se i dočasně usazovali Keltové, Germáni a od 6. století n.l. i Slované. Historie území není dosud příliš objasněna a prostudována. Dnešní podoba NP Podyjí je dána zejména historickým ovlivněním území v posledním půl století. Počátkem padesátých let, tedy krátce po komunistickém puči, se území dnešního NP Podyjí ocitlo ve velice přísně hlídaném, tzv. zakázaném pásmu, do něhož měli přístup jen vojáci pohraniční stráže. Až tzv. sametový převrat v roce 46
1989 umožnil volný pohyb v dříve tak střeženém Podyjí. Fakt, že zde ustala na čtyřicet let veškerá lidská činnost umožnil zachování jedinečného přírodního území paradoxně uprostřed intenzivně obdělávané zemědělské krajiny, jež representuje přirozenou pahorkatinu jen v málo přeměné formě. V nepřítomnosti člověka zde navíc začaly probíhat volné přírodní procesy, které zajistily vysokou biodiverzitu, kterou dnešní území NP Podyjí vykazuje.
5.3.1.2 Antropogenní vliv na místní populace užovky stromové Národní park Podyjí představuje neobyčejně významnou oblast výskytu užovky stromové, jejíž biotopy jsou zde velice stabilní a lze je v současnosti považovat také za trvalé. Užovka stromová se zde vyskytuje roztroušeně téměř na celém území NP. Převážná většina zdejších biotopů se nachází v přísně chráněných I.a II.zónách ochrany mimo oblast osídlení a jsou zpravidla dobře izolovány od negativních antropogenních vlivů. Užovky stromové jsou zde chráněny, pokud se střetávají s lidmi, jedná se nejčastěji o návštěvníky nebo pracovníky NP. Do povědomí veřejnosti v NP vstupují např. prostřednictvím informačních tabulí a lze předpokládat, že střety lidí s negativním dopadem pro užovku stromovou v této oblasti jsou minimální. Antropogenní vliv na zdejší populace spočívá spíše v přírodě blízkém obhospodařování určitých partií parku, jež úzce souvísí s biotopy druhu. Toto hospodaření jeví se být převážně příznivé, jako např. ekologické vinaření na Šobesu nebo citlivá péče a management na Novém hrádku. Výrazněji se může antropogenní vliv projevit na okrajových částech NP, kde se výskyt užovky stromové může překrývat s intezivněji využívanou krajinou a osídlenými vesničkami v ochranném a podél ochranného pásma NP, do kterých můžou příležitostně jedinci užovek stromových migrovat či se zde mohou přechodně či trvale vyskytovat nebo např. v rakouském městečku Hardegg, kde se také užovka stromová vyskytuje. V těchto místech přežití užovek výrazněji závisí na lidech a jejich zachování se při střetu s daným živočichem. Přesto však, v NP Podyjí podle mého názoru nelze současné antropogenní vlivy hodnotit negativně, ale spíše naopak.
5.3.2 Oblast CHKO Bílé Karpaty 5.3.2.1 Historické ovlivnění oblasti CHKO Bílé Karpaty člověkem První osídlení na okrajích území dnešní CHKO Bílé Karpaty je doloženo z počátku neolitu, z období 6 000 - 3 500 př. n. l. Na počátku druhého tisíciletí př. n. l. sem pronikly kmeny z karpatských kotlin, jak dokazují nálezy kanelované keramiky a opevněná hradiska (např. v Bánově). Ve starší až střední době bronzové neproniklo osídlení do vyšších poloh, ale bylo vázáno pouze na vodní toky v kotlinách. Nicméně i v této době bylo vybudováno výšinné hradiště na Šumárníku nad Kněždubem. Na konci druhého tisíciletí př. n. l. se objevil lid popelnicových polí, jehož přítomnost dokázaly průzkumy pozůstatků rozsáhlého hradiště u Javorníku a řady pohřebišť mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky. I později Keltové vybudovali v území opevněná sídliště (např. u Brumova). Nálezy římských mincí u Bojkovic a ve Vlárském průsmyku svědčí o existenci důležité komunikace. První slovanské osídlení dokumentují nálezy pohřebišť z doby Velké Moravy na Slavičínsku a Bojkovicku. Hornatější části však
47
tehdy zřejmě osídleny nebyly. Na přelomu tisíciletí vznikla nebo byla obnovena řada hradisek, např. v Brumově, v Bánově a u Sudoměřic. Po rozpadu Velkomoravské říše se Bílé Karpaty stávají hraničním hvozdem na pomezí Království uherského a Markrabství moravského. Vliv přemyslovských knížat však končil prakticky na řece Olšavě (u Uherského Brodu), vliv uherských králů v Pováží, takže hory byly územím nikoho. Snahu o ovládnutí tohoto kraje nasvědčuje např. založení královského hradu v Brumově na počátku 13. století. Hlavní vlna kolonizace však přišla teprve po vpádu Tatarů (1241) a Kumánů (1253) na Moravu. V té době byl založen královský hrad Uherský Brod, na kolonizačním úsilí se ovšem podílela i šlechta, která budovala hrady (např. Bánov) a osazovala vsi. Po porážce Matúše Čáka, který v roce 1314 zpustošil mnohá sídla na moravské straně, byla vytýčena moravsko-uherská hranice tak, jak je známa dodnes. V průběhu 14. století se začínají vzmáhat střediska větších panství (např. Valašské Klobouky) i vsi v okolí menších vladyckých lén (např. Suchá Loz, Hrubá Vrbka, Strání). Neklidné 15. století přineslo zkázu řadě opevněných sídel. Bojům mezi Uhry a českým králem učinil konec teprve mír z roku 1478. Jagellonci vládli nějakou dobu po obou stranách pohoří, což přineslo kraji klid a rozkvět i budování správních center. V této době nastupuje první vlna valašské kolonizace, která v Bílých Karpatech ovlivnila zejména severovýchodní část a okolí Starého Hrozenkova. Naprostou zkázu oblasti přineslo 17. století. Vpády Bočkajovců, vojsk krymských Tatarů, kteří bojovali na straně tureckého sultána, a kuruckých oddílů systematicky plenily vsi i městečka, mnoho obyvatel zahynulo nebo bylo odvlečeno. Uklidnění v 18. století znamenalo velmi zásadní zvrat ve využití krajiny v nejvyšších a nejodlehlejších částech Bílých Karpat. V té době došlo ke změnám životního stylu i hospodaření a byly zakládány nové obce: typické kopaničářské obce s rozptýlenou zástavbou Vyškovec, Žítková, Vápenice a Lopeník byly založeny nejdříve na konci 17. století, možná až kolem roku 1740. Kolonizace vyšších poloh pohoří radikálně ovlivnila vzhled krajiny. Dosud téměř neprostupný panský les byl parcelován, jednotlivé pozemky přidělovány kolonistům, kteří přicházeli z Polska a z východních Karpat na dnešní Ukrajině a v Rumunsku. Kolonisté museli vyklučit stromy a na vrchnostenských pastvinách a loukách pásli především ovce. V této oblasti se velmi dlouho, až do 19. století, udržela panská držba gruntů, jejichž obyvatelé museli odvádět desátek. Drobní zemědělci nemohli při permanentním nedostatku financí nakupovat stroje ani zavádět novější metody v obdělávání. Zadlužování vedlo k emigraci – od druhé poloviny 19. století se řada usedlíků odstěhovala do Ameriky nebo chodila na sezónní práce do bohatších oblastí Moravy, Rakous nebo Uher. Specifickým povoláním v některých vesnicích na Bojkovicku se stalo zvěrokleštičství, které místní obyvatele zavedlo prakticky do celé Evropy. Na obdělávaných pozemcích se pěstovaly převážně brambory, oves a žito, méně len, konopí, proso a pohanka. Výnosy obilnin byly velmi nízké, protože vodní a větrná eroze způsobovala, že mnohdy bylo nutné setbu několikrát opakovat. Prudší svahy a půdní sesuvy zůstávaly nerozorané a sloužily jako louky a pastviny. Významným prvkem bylo též tradiční ovocnářství, pěstovaly se zejména švestky, jabloně a hrušně, méně ořechy a ostatní peckoviny. V 19. století se v nižších polohách pásl především hovězí dobytek, ovce převažovaly na Valašskokloboucku, na Kopanicích, méně na Horňácku. Na konci 19. století se rozpadá institut společné pastvy a dobytek
48
byl ustájen, což přineslo důraz na sklízení sena. Do té doby se pastviny prakticky nehnojily, protože hnůj ze zimního ustájení stačil pouze na zelnice a zahrádky. Po ustájení bylo k dispozici více hnoje, který se vyvážel na úhor před setím ozimů. Po nich následovala v trojpolním systému jař, pak brambory, pod něž se rovněž hnojilo. Hnojení se opakovalo obvykle jen jednou za 3 roky. Ozimy se bez přihnojení mrvou sely jen do zaoraných jetelišť, jeteloviny se nejčastěji dosévaly do jařin. Tento systém hospodaření zanikl ve vyšších polohách Bílých Karpat teprve se vznikem JZD. Historický vývoj v Bílých Karpatech znamenal, že se zde nedochovalo mnoho středověkých stavebních památek. K nejstarším patří zřícenina hradu v Brumově, hrádek Zubačov u Komně a hrad Nový Světlov u Bojkovic, pocházející původně z 15.-16. století, přestavěný v 19. století. Z církevních staveb zasluhují zmínku kostely ve Vlachovicích a ve Velké nad Veličkou. Velmi rozšířené jsou drobné sakrální stavby a volně stojící plastiky, např. Boží muka u Luhačovic, roubená zvonice v Haluzicích, zajímavé zvonice ve Vrběticích a v Javorníku. Na území CHKO najdeme mnoho dokladů lidového stavitelství. K nejvýznamnějším patří větrný mlýn holandského typu z roku 1842 nad Kuželovem, soubor seníků v Javorníku, mnohé usedlosti na Kopanicích. Zajímavým příkladem secesní architektury je řada objektů v lázních Luhačovice. Specifické podmínky života v Bílých Karpatech a odlehlost řady sídel vedly k udržení bohatých folklórních tradic. Do CHKO Bílé Karpaty zasahuje více živých etnografických oblastí. Okraj západní části náleží Dolňácku, několik vesnic v okolí Velké nad Veličkou tvoří Horňácko. Samostatnou národopisnou oblastí jsou Moravské Kopanice. Do okolí Valašských Klobouk zasahuje Valašsko, k němu přiléhá Luhačovické Zálesí. Krajinný ráz střední a severní části Bílých Karpat je dotvářen poměrně řídkým osídlením pasekářského či kopaničářského typu, absencí velkých průmyslových podniků a zachovalou architekturou celých obcí (Lopeník, Vyškovec, Žitková). Pro západní část CHKO jsou charakteristické velmi rozsáhlé komplexy květnatých luk s rozptýlenými soliterními stromy. Střední část CHKO v širším okolí Starého Hrozenkova se nazývá Moravské Kopanice. Její současný vzhled vznikl teprve velmi pozdní valašskou kolonizací v 17. -18. století a vyznačuje se roztroušenou zástavbou, střídáním zalesněných a bezlesých ploch s mozaikou sušších míst, mokřadů, drobných lesíků, křovin a nevelkých políček. Severovýchodní část pohoří v okolí Valašských Klobouk a Brumova patří k Valašsku. Krajina zde již připomíná Javorníky, které na Bílé Karpaty bezprostředně navazují. Rozsáhlá historická odlesnění v Bílých Karpatech měla velmi často charakter krajinářských úprav citlivě využívající zdejší přírodní podmínek. Výsledkem jsou tisíce hektarů jedinečných květnatých luk s roztroušenými dřevinami, představující dnes typický krajinný ráz Bílých Karpat. Z přírodovědného hlediska jsou tyto květnaté karpatské louky pozoruhodné především bohatostí rostlinných společenstev s vysokým zastoupením kriticky ohrožených druhů rostlin. Díky tomu patří k nejcennějším lučním biotopům Evropy a jsou studijní plochou světového významu. Dalším neméně cenným prvkem jsou rozsáhlé lesní komplexy v centrální a severní části pohoří z celou řadou typických prvků karpatské květeny i fauny. Bílé Karpaty se staly pojmem především jako území s nejvyšší diverzitou a s největší kvantitou vstavačovitých rostlin (orchidejí) ve střední Evropě.
49
Přírodní i kulturní faktory tak vytvářejí z Bílých Karpat území mimořádně cenné i v evropském kontextu (ANONYMUS 2007b).
5.3.2.2 Antropogenní vliv na místní populace užovky stromové Rozmanité způsoby hospodaření, různorodý historický vývoj a odlehlost od průmyslových středisek umožnily zachovat neobvykle vysokou biodiverzitu na mnoha typech stanovišť, od teplomilných šipákových doubrav po pralesovité horské bučiny, od teplomilných stepních porostů k podhorským přepásaným loukám a nejrůznějším typům drobných lesních i lučních mokřadů (ANONYMUS b 2007). Patří sem také biotopy užovky stromové, které se v této oblasti vyznačují odlišnými specifiky ve srovnání s biotopy v NP Podyjí. Bílé Karpaty jsou ve srovnání s oblastí NP Podyjí otevřeným (nejedná se o uzavřený říční kaňon), přírodně zcela odlišným a rozlehlejším územím s odlišným statutem ochrany: Bílé Karpaty jsou chráněnou krajinnou oblastí, ve které se nachází 5 národních přírodních rezervací (NPR), 15 přírodních rezervací (PR), 1 národní přírodní památka (NPP) a 31 přírodních památek (PP). Narozdíl od NP Podyjí se jedná o částečně (místy) osídlenou a obhospodařovanou oblast, ve které se nachází celé vesnice, samoty, chaty, chalupy, zříceniny hradů, zbořeniny a rozvaliny, opuštěná nebo často jen extenzivně využívaná hospodářská stavení, chátrající budovy a jiné lidské objekty, které v této oblasti často plní také úlohu biotopů chráněné užovky stromové. Užovka stromová je zde tedy mnohem více vázána na biotopy vytvořené člověkem, z nichž mnohé jsou lidmi stále využívané. Z toho vyplývá, že antropogenní vliv na zdejší populace je mnohem markantnější než v oblasti NP Podyjí, kde v současnosti není druh člověkem výrazně ohrožen a lze vyslovit závěr, že v Bílých Karpatech jsou populace užovky stromové silně závislé na přístupu zdejších obyvatel, ale také rekreantů a návštěvníků. Užovka stromová je již z minulosti známa z této oblasti jako „had hospodáříček“, ke kterému se váží lidové pověry a tradice. Domněnky, že se jednalo právě o užovku stromovou nebyly potvrzeny. Při znalosti etologie druhu však nelze tuto úlohu, jež v minulosti představoval had hospodáříček pro místní obyvatele, přiřknout jinému z našich hadů, protože charakteristika hada hospodáříčka nejvíce odpovídá užovce stromové. Její přítomnost na lidském stavení zde představovala v minulosti záruku bezpečí, teplo rodinného krbu a zdar pro dům i rodinu. I dnes užovka stromová využívá lidmi osídlené či využívané stavby, např. často jako zimoviště vyhledává vhodné a málo rušené půdy starých chalup, chaty, stodoly, humna, chlévy, kravíny, kůlny aj. nebo pozůstatky staveb, např. polorozpadlé chalupy, zříceniny hradů, zbořeniny hospadářských budov apod. Neméně často využívá hromady lidmi nakupeného materiálu různé povahy, např.: skládky dříví, hromady stavebního materiálu, hnojiště, komposty apod. Užovku stromovou lze i v současnosti označit „had hospodáříček“, protože v této oblasti žije v bezprostřední blízkosti člověka a je na něm do jisté míry velice závislá. Přístup místních obyvatel se logicky liší „člověk od člověka“. Osobně jsem se setkal s mnohými pozitivy i negativy ze strany zdejších lidí vůči hadům. Obecně lze však říci, že povědomí místních obyvatel v oblasti Bílých Karpat může do značné míry ovlivňovat stavy zdejších populací užovek stromových. Z hlediska ochrany druhu se zde
50
jeví býti nejúčinější dlouhodobá cesta ve formě osvěty zdejších: „starousedlíků“, místního obyvatelstva, rekreantů, přistěhovalců, také návštěvníků, vedoucí ke změně obecně převažujícího negativního nazírání na hady (jakožto živočišný celek) v nazírání neutrální až pozitivní. Je zde mnoho přičin negativního náhledu na hady ze strany lidí všeobecně a tyto je nutné pokusit se odstranit. Jedná se zejména o strach, zavádějícími informacemi zkreslený pohled a názory ústící v negativní postoje apod. Jednou z možných alternativ, jak toto změnit je dodání veřejnosti (od těch nejmladších po ty nejstarší) dostatečných, vhodně formulovaných informací a tyto postupně zapracovat do povědomí zdejších lidí. V této souvislosti, jsem po zjištění současného poznání a zaznamenání překvapivého četného zájmu mnohých obyvatel Bílých Karpat české i slovenské strany zaobírat se touto problematikou při současném nedostaku jakýchkoliv informací tohoto charakteru, usoudil, že vhodným managementem pro zdejší populace užovek stromových do budoucna je zejména zajištění příznivých antropogenních vlivů a s tím související ochranu populací užovek stromových a nastartoval projekt: „Bojíte se hadů?“, jež má toto zajistit. Nento projekt navazuje na informace získané za účelem vypracování této diplomové práce a je zaštiťován správou CHKO Bílé Karpaty, jejíž pracovníci se na něm spolupodílí. Součástí projektu je brožura s lidově podanými a atraktivními informacemi určená pro děti i dospělé, jejíž vhodná a bezplatná distribuce, má přinést první výsledky a změny v postojích lidí k hadům obecně, včetně „hada hospodáříčka“ a upevnit tak jeho úlohu a pozici v Bílých Karpatech v současnosti i v budoucnosti. Současný negativní postoj k hadům ústí v nezákonné a neopodstatněné vybíjení těchto živočichů včetně užovek stromových, které jsou na lidi vázané a zvyklé, před člověkem často neprchají, čímž nárůstá jejich zranitelnost a rizika jejich přežití v budoucnosti. Zajistit jejich ochranu je zde tedy nesnadný úkol, který považuji nejen za předmětný, ale v Bílých Karpatech narozdíl od oblasti výskytu NP Podyjí, kde podobné nebezpečí v současnosti nehrozí, také za stěžejní.
5.4 Celkové zhodnocení kvality prostředí a management 5.4.1 Kvalita prostředí v oblasti NP Podyjí a management NP Podyjí a NP Thayatal představují ucelenou stabilní a dostatečně rozlehlou oblast výskytu, který je zde převážně vázán na lokality spadající do I. zóny ochrany. Jedná se tedy o lokality (výše zmiňované), které leží ve středové části parku, nejčastěji v blízkosti Dyje. Zejména sem patří lokality dobře začleněné do lesní fytocenózy, často v minolosti vytvořené člověkem a dnes už nevyužívané a chátrající např. býválé mlýny na Dyji nebo navštěvované a udržované zříceniny hradů, např. hrad Kaja a Nový hrádek. Nebo jako je tomu u Vinice Šobes může se jednat o lokality intenzivně využívané člověkem, který zde ale hospodaří ekologicky, v souladu s ochranou přírody. Některé lokality, jako např. Hardegg představují výskyt antropicky značně ovlivněný – populace je částěčně závislá na obyvatelích města a jejich přístupu. Kvalita prostředí tohoto neobyčejně zachovalého bilaterálního území je mimojiné dána dostatečnou rozlohou nutnou k vytvoření stabilního ekosystému (bráno z hlediska druhu), jeho zachovalostí a přirozeností, které území nabylo také proto, že se zde v době železné opony nesmělo vstupovat. Dosažení přirozeného stavu, který reprezentuje území první zóny ochrany, je dlouhodobým cílem v druhých a třetích
51
zónách, do kterých je dle kriterií zonace ochrany přírody území rozčleněno. K tomu je nutný management s postupnými a dlouhodobými lesnicko-hospodářskými opatřeními, jež spočívá v odstraňování nepůvodních dřevin, zde zejména trnovníku akátu a v přeměnách těch partií lesa, které nereprezentují potenciální přirozenou a zdejšími lesníky předdefinovanou skladbu daného stanoviště. Území celého národního parku bylo tedy navíc rozčleněno do čtyř zón přirozenosti lesních porostů, ve kterých se uplatňují diferencované hospodářské lesnické přístupy, podle kterých se zde citlivě a v souladu s přírodě blízkými procesy přeměňují nepůvodní porosty v porosty přirozené při snaze uplatňovat zde zejména přirozenou obnovu a obnovu umělou zejména tam, kde je nutné doplnit chybějící dřeviny. Toto hospodaření spočívá na základech hospodaření v strukturně bohatých lesích a v NP Podyjí je prováděno příkladně a citlivě, s ohledem na dlouhodobost a trvalost lesa. Tento management postupně nastolí výraznou změnu některých dosud nepůvodních společenstev zejména okrajových a pro užovku stromovou často nevhodných částí zdejší oblasti výskytu a za předpokladu pokračování v doposud vhodně volených lesnicko hospodářských opatření lze očekávat, že zde vzniknou další přirozené porosty s vysokou biodiverzitou a dojde ke zvýšení plochy potenciálně vhodných lokalit výskytu. Tato lesnická opatření tedy mimojiné představují podstatnou část managementu vhodného pro zdejší populace užovek stromových. Dále je nutné dohlížet nad citlivým a ekologických hospodařením na loukách, vinicích a polích v parku a jeho ochranném pásmu. Nejvhodnější nejen pro populace užovek stromových je samozřejmě údržba luk pastvou, ačkoli mechanizované sečení v jednom termínu ročně, jež je zde také prováděno, patrně také nepřínáší škodlivé dopady, které by výrazně ovlivňovaly stavy zdejších populací. Uplatňování ekologických přístupů nadále zajistí čistotu prostředí a podpoří kvalitu zdejších biotopů. Konkrétní jednotlivá navrhovaná opatření v rámci managementu podporujícího kvalitu prostředí se liší dle lokality výskytu a jsou řešena výše v rámci „posouzení kvality jednotlivých biotopů“ a konkrétně na vinici Šobes a jejím okolí se této problematice podroněji věnuje kolega Marek Jedlička (student MZLU v Brně) v diplomové práci na téma: „Výskyt užovky stromové v různých antropogenních lokalitách jižní Moravy“ (2007). Kvalita prostředí tohoto bilaterálního území je již v současnosti z hlediska druhu značně vysoká a poroste, budou–li nadále respektovány a uplatňovány přírodě blízké ekologické přístupy podporující faunu i flóru.
5.4.2 Kvalita prostředí v oblasti Bílých Karpat a management Kvalitu prostředí tohoto plošně velmi rozlehlého, přírodně bohatého a diferencovného území nelze jednoznačně vyhodnocovat. Lokality výskytu jsou v této oblasti od sebe často značně vzdálené a vykazují velké odlišnosti, tedy jejich kvalita je různorodá a nelze ji zevšeobecňovat vztažením na celé území Bílých Karpat, které je mimojiné životním prostředím užovek stromových. Oblast Bílých Karpat reprezentuje zachovalé území člověkem v historii i dnes utvářené, osídlené a využívané vždy jen do míry zachování přirozeného rázu krajiny, která v důsledku toho vykazuje vysokou biodiverzitu. Kvalitu životního prostředí užovek stromových v této oblasti je třeba posuzovat odděleně na jednotlivých lokalitách, kde lze očekávat odlišnosti v problematice výskytu a v navrhovaném managementu. Zachovalost, plošnou rozlohu a přirozenost Bílých Karpat je nutné posuzovat odlišně, než je tomu v NP Podyjí,
52
protože tato kriteria vztažená k celému prostředí jsou v tomto případě zavádějící, neboť se jedná o velmi rozsáhlé diferencované území antropicky více ovlivněné, s rozdílnou situací v jedntotlivých lokalitách, které jsou od sebe v současnosti často izolovány nevhodným okolím, jež je pro populace překážkou. Přesto však kvalitu celého prostředí v této oblasti lze vyhodnotit jako značně odvísející od antropogenních vlivů zdejších lidí. Jednotlivé biotopy jsou kvalitní tehdy, skýtají-li druhu především vhodná zimoviště, místa pro kladení a zdárný vývoj vajíček, dostatek potravy, klid a bezpečí s četnými úkryty a toto je v této oblasti značně diferencováno individuálním přístupem zdejších lidí, zejména obyvatel, ale také rekrantů a návštěvníků, který se pak odráží v celkové kvalitě tohoto prostředí z hlediska problematiky výskytu druhu a který vychází s obecného nazíraní a přístupu k hadům. Management vztažený k celému životnímu prostředí Bílých Karpat spočívá v dlouhodobém vhodně zvoleném působení na zdejší lidi, které zajistí kladný přístup a ochranu druhu, což se odrazí v kvalitě prostředí. Podaří-li se nesnadnou a zdlouhavou cestou změnit obecně záporné nazírání na hady na pozitivní, přip. neutrální alespoň částečně, pak logicky kvalita biotopů vzroste s kladným přístupem lidí, jež se mohou sami individuálně zasadit a podílet na zvyšování kvality stanoviště druhu vhodným hospodařením a ochranou druhu dle informací, které jim byly v rámci působení ze strany CHKO Bílé Karpaty vhodnou formou podány a vštěpeny do povědomí.
53
6. Diskuze Tato práce navazuje na bakalářskou práci na téma: Užovka stromová v ekosystémech ČR (ONDERKA 2005). Výsledky monitoringu stanovišť druhu se opírají o monitoring v terénu při výjezdech, při kterém je třeba vycházet z potvrzené skutečnosti, že daný druh – užovka stromová se na lokalitě vyskytuje a tudíž se jedná o potvrzený výskyt a biotop druhu. MIKÁTOVÁ ET AL. v publikaci Atlas rozšíření plazů v ČR (2001) zmiňuje častou nepřesnost nebo dokonce citování sporných a nepotvrzených údajů či nedůsledné citování údajů týkajících se jednotlivých nálezů jedinců druhu vztahujících se k výskytu a zdůrazňuje důležitost ověření dat, jejich váhy (kým jsou data poskytnuta) a přesnosti (přesný popis místa nálezu, pozorování apod.). Souhlasím s tímto opodstatněným tvrzením, ale neopomíjím skutečnost, že v některých oblastech, jako např. v Bílých Karpatech, mohou být právě nepotvrzené amaterské údaje důležitým vodítkem, značnou orientační nápovědou, jaká je v daném místě pravděpodobná situace výskytu druhu. V NP Podyjí bylo problematice výskytu věnováno více praktických výjezdů, přesto však získané výsledky nemohou být dostačující pro pochopení etologie druhu na daném stanovišti, nýbrž reprezentují zejména informace potřebné k charakteristice biotopu, pochopení problematiky výskytu včetně managementu a ochrany druhu v dané lokalitě. Výsledky a závěry monitoringu v NP Podyjí vychází také z jednotlivých pozorování. Tato pozorování jsou velice zajímavá a poskytují řadu informací, přesto však nejsou dostatečně četná a tedy pozbývá významu, v této práci, jež se věnuje širším souvislostem, se o jednotlivých setkáních rozepisovat. Podrobněji se těmito setkáními zaobírá kolega Marek Jedlička v diplomové práci na téma: „Výskyt užovky stromové v různých antropogenních lokalitách jižní Moravy“ (2007), která je úzce zaměřena zejména na lokalitu Šobes a její okolí, jež byla na výjezdech prostudována nejlépe. Proto také kapitola „Posouzení kvality vybraných biotopů pro sledovaný druh“ se zaobírá pouze lépe prostudovanými lokalitami – Šobes a Nový hrádek, kde lze z výsledků posuzovat kvalitu biotopu, ale také antropogenní vlivy a navrhnout vhodný management. V Bílých Karpatech byly získány jen kusé výsledky monitoringu, ze kterých vychází zejména výčet potvrzených a potenciálních lokalit výskytu, antropogenní ovlivnění druhu v oblasti, obecné posouzení kvality prostředí vzhledem k druhu, ale k posuzování kvality biotopů nestačí. Zajímavým tématem k diskuzi jeví se být problematika výskytu druhu v antropogenních lokalitách a jeho ochrana. BARUŠ (1992) zdůrazňuje, že u druhu, jakým je užovka stromová je nezbytné důsledné dodržování zvýšených ochranných opatření, která se na tento památný druh naší fauny právem stahují. Nezbývá než s tímto tvrzením souhlasit, však zákonná ochrana druhu prakticky zaručuje ochranu populací nedostatečně, protože dojde-li k bezprostřednímu setkání jedince užovky stromové s člověkem, nelze dohlížet na jeho průběh, který odvísí od situace a individuálního přístupu daného člověka, jen zřídka kdy lze dohlídnout na ochranu jedince a zajistit aby mu nebylo úmyslně ublíženo. Především v oblasti Bílých Karpat ke střetům jedinců užovek stromových a člověka dochází často v lokalitách, kde není užovka stromová respektována a kde je naopak nezřídka ubíjena. K diskuzi se nabízí otázka, zda toto nezákonné chování člověka lze i s jeho negativními dopady řešit pouze zákonnou ochranou druhu pod hrozbou pokuty, nebo je zde vhodné volit i jiné způsoby,
54
např. osvětu, jak je o ní zmiňováno v kapitole č. 5.3.2.2. – Posouzení antropogenních vlivů na místní populace. S ochranou druhu úzce souvisí management, za který lze mimojiné považovat také projekty spojené s osvětou veřejnosti. V určitých případech na některých lokalitách zejména v oblasti výskytu – Poohří byla realizována různá opatření v rámci managementu, jež má zajistit přežití a ochranu dané populace. Často se jedná o význámná opatření (např. o zajištění kupení organických zbytků a tedy o utváření trvalých umělých hromad vhodného materiálu na příhodných místech sloužících pak v praxi jako hromadná líhniště apod), která mohou významně posílit pozici populace v dané lokalitě výskytu, nebo ji zcela zachránit. Otázkou k diskuzi může být např. kde a kdy je vhodný management a v jaké podobě. MIKÁTOVÁ – ÚSTNÍ SDĚLENÍ (2004) zdůrazňuje, jak důležité je nejen jeho provedení, ale také udržení přesné lokality výskytu v tajnosti, což potvrzují praktické zkušenosti a s čímž jedoznačně souhlasím. Práce se zaobírá výskytem druhu v NP Podyjí, kde je pozice užovky stromové v ekosystému patrně stabilní a management zde není zcela nutný, nýbrž spíše prospěšný. V oblasti výskytu Bílé Karpaty jsou však odlišné podmínky a vhodně zvolený management může významně posílit pozici druhu v oblasti. Ekosystémy krajiny zde stále skýtají mnohé prvky nutné k vytvoření vhodného biotopu druhu, tedy management např. v podobě tvorby umělých hnojišť sloužících jako líhniště apod. zde může být druhu prospěšný, ale ještě prospěšnější zde bude management zajišťující redukci negativních antropických dopadů na místní populace. Management, aby byl vhodný a účinný, nesmí být kontraproduktivní, tzn. jeho realizace musí být značně promyšlená a vhodně provedená. BARUŠ (1992) popisuje atraktivitu řídkých listnatých lesů s křovinatým podrostem a s lesními průseky s množstvím ukrytů, dostatkem potravy a možností klást vejce pro užovku stromovou. Diskutabilní jeví se býti také otázka, nakolik lesnické hospodaření ovlivňuje místní populace druhu. Biotopy užovky stromové jsou značně tvořeny přírodními společenstvi lesa, který je v našich podmínkách z hlediska biodiverzity nejbohatším ekosystémem a kvalita lesa tedy značně ovlivňuje místní populace. Lesnické hospodaření, ale také hospodaření myslivecké, mimojiné převážně nepřímo ovliňují také stavy užovek stromových. Nelze však reálně uvažovat, že např. v hospodářském lese budou pěstební cíle diferencovány dle potřeb druhu, kterému nejvíce vyhovují druhově bohaté převážně listnaté prosluněné přírodě blízké lesy, nejlépe bezzásahové a s nízkým zakmeněním, bujným zejména keřovým podrostem, s dostatkem tlejícího dřeva, volných ploch ve formě bezlesí (např. louky, nezalesněné skalní útvary apod.) a doupných stromů a s výskytem druhů tvořící patřičnou potravní nabídku. Jistá omezení sebou přináší ochrana stanovišť volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin v rámci Natury 2000, jakožto nástroje ochrany přírody v EU, jež mohou přinést změny hospodaření např. ve formě omezení těžby apod, která mají zajistit ochranu stanoviště daného druhu. Zajímavým tématem k diskuzi a otázkou do budoucna je: „Zda globální oteplování, jak se o něm hovoří, ovlivní také populace užovek stromových v ČR, a pokud ano, jak?“ MIKÁTOVÁ et AL. (2001) uvádí, že užovka stromová se na našem území chová daleko méně stenotopně, než jiné druhy plazů. Budeme-li vycházet z předpokladu, že potvrzené globální oteplování, jež sebou přínáší změnu klimatu a posun vegetačních stupňů (změnu biotopů), bude nadále patrné minimálně v týž míře,
55
jak je tomu dle vědeckých studií v současnosti, pak mimojiné ovlivní také populace užovek stromových. Fauna zpravidla rychleji reaguje než flóra a u teplomilného druhu, jakým je užovka stromová, jež se u nás vyskytuje v severní výspě areálu celkového rozšíření, lze i navzdory skutečnosti, že se jedná o druh s úzkou ekologickou valencí, očekávat, že v budoucnosti nalezne více vhodných biotopů, jejichž zastoupení by mělo vzrůstat. To je však jen teoretická úvaha, nezahrnující, žádné jiné aspekty, jež mohou nastat a situaci výskytu ovlivnit jiným směrem.
56
7. Závěr „Srovnám-li údaje o reptiliích v našem okolí z let minulých s tím, co nám nyní fauna tato skýtá, pozoruji značný úbytek početnosti jednotlivých specií na některých místech.“ (ZÁLESKÝ 1923 in MIKÁTOVÁ et al. 2001). Užovka stromová (Elaphe longissima) je druhem, který se u nás vyskytuje na okraji svého areálu, může být postižena nepříznivými výkyvy počasí během roku. Je to druh nápadný a jako takový neuniká pozornosti teraristů. Naše populace jsou nejčastěji postihovány změnami biotopů, např. rekultivací za pomocí těžké mechanizace, odstraňováním skládaných zídek a jiných úkrytů, nedostatkem líhnišť (dutin s trouchem) nebo jejich likvidací v nevhodnou dobu (rozvážení hnoje a převrstvování kompostu v době inkubace vajíček). Také vhodné zimoviště je pro přežití užovek velmi důležité. Rozebíráním hromad vyvrácených pařezů, překládáním nebo rozvážením kompostu v zimě, kácením dutých částečně vyhnilých stromů apod. ztrácejí užovky možnost přezimování. Populace v okolí vesnic trpí kočkami a drůbeží. Narušení původního genotypu našich populací, ke kterému může dojít v důsledku nezákonného vysazení allochtonních jedinců, může mít rovněž nepříznivé následky. Ochrana populací tedy spočívá v důsledné ochraně biotopu i všech jeho součástí (líhniště, úkryty, zimoviště), popř. lidské pomoci druhu přežít, jako např. v Poohří byla pro užovky stromové zbudována umělá zimoviště a líhniště. Stejně důležitá je znalost problematiky výskytu konkrétní populace na konkrétním biotopu, jež vede k poznání jak tento druh na dané lokalitě chránit. Užovka stromová je největším a nejvzácnějším naším hadem mimořádné kulturní hodnoty (je spojována s Asklépiovým kultem, významnou úlohu měla v mytologii starých Slovanů, je esteticky působivá) a vědeckého významu (severní hranice rozšíření, raritní výskyt na Karlovarsku). Je nezbytné důsledné dodržování zvýšených ochranných opatření, která se na tento památný druh naší fauny plným právem vztahují. Přímý hospodářský užitek přináší hubením škodlivých hlodavců. Zájem o poznání životních podmínek a chování tohoto hada, jeho populací, které jsou vymezeny jednotlivými biotopy, je prvním krokem k jeho ochraně. Proto jsem se v této práci zaobíral nejen charakteristikou druhu, jeho rozšířením, ale snažil jsem se přiblížit nároky tohoto hada na kvalitu prostředí, na biotopy které znám, na kterých jsem se s užovkou stromovou již setkal, a vystihnout tak důležité znaky, jež mohou být vodítkem ke správnému přístupu člověka k tomuto vzácnému druhu a vést k jeho ochraně.
57
8. Summary „If I compare data about reptiles in our environs of last time with situation of nowday fauna, I have served a considerable ebb.“ (ZÁLESKÝ 1923 in MIKÁTOVÁ et al. 2001) In the Czech Republic Aesculapian Snake (Elaphe longissima) is occur on the northern border of its natural areal and it can be affected by adverse of the weather. It is outstanding species and it can be threatened by terrarists too. At the most time populations are affected by changes of natural biotopes, for example: by recultivation of hard mechanization, by liquidation walls of stones and other hideouts, by failing suitable places for incubation of eggs or by liquidation of them at the wrong time (removing of manure and overturning of compost at the time of incubation of eggs). The suitable hibernation places are very important for surviving of species too. Theese places disapear by decomposing of unpile of stumps, by transfering of the compost at the winter, by cutting hollow trees off, atc. and snakes have lost a possibility to survive the winter. Populations near villages are threaned by cats and by poultry too. The introduction of derived individuals can cause distruption of indigenous populations with all consequences. The protection of populations depends on consistent protection of biotop and all parts of it too (places for incubation of eggs, hiding places, hibernation places or on human help, for example artificial places for incubation of eggs and place of hibernation have built in Poohří. The knowledge of distribution problems of certain population at a certain biotop is very important too, because it helps to protect the species. Elaphe longissima (aesculapian snake) is the biggest and the most endangered snake with an extraordinary cultural value (it is associated with the aesculapian cult, having a significant role in Slavonic mythology and being a snake of an estetic impression) and with a scientific importance (northern border of natural areal, rare distribution around the town Karlovy Vary – Carlsbad). It‘s necessary to keep all the rules of protection of this species. Elaphe longissima is useful for exterminating rodents. The first step of protecting this snake is the interest in learning its life conditions, behaviour and its population which is distiguished by different individual biotops. This is the reason why I describe not only the characteristics of this species, its expansion, but I also try to define its claims to natural enviroment, to biotops which I know, at which I have met Elaphe longissima and try to describe the important features that can lead to the right people`s attitude towards this rare species and help its protection.
58
9. Seznam použité literatury ADOLPH, R. (1922): Beiträge zur Herpetologie Mährens. – Naturwiss. Beob., Frankfurt a. M., 63: 21-27. ADOLPH, R. (1929): Herpetologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku. – Příroda, Brno, 3: 99-103. AMBROŽ, J. (1931): Z přírodopisu Znojemského kraje. – Krása našeho domova, Praha 23: 90-92. ANONYMUS a, Správa Národního parku Podyjí. In Přírodní poměry a vývoj vlivů člověka v území, Základní údaje o Národním parku Podyjí [online]. Znojmo: Národní park Podyjí, 2007, [cit. 2007-04-01]. Dostupný z
. ANONYMUS b, Správa CHKO Bílé Karpaty. In Přírodní poměry a vývoj vlivů člověka v území, Základní údaje o CHKO BíléKarpaty [online]. Luhačovice: CHKO Bílé Karpaty, 2007, [cit. 2007-04-01]. Dostupný z . ANONYMUS c, Ústav pro Oblastní plán rozvoje lesa. In Oblastní plán rozvoje lesa [online]. Brandýs nad Labem: ÚHÚL, 2007, 16 s.[cit. 2007-03-22]. Dostupný z. BUCHAR, J. (1982): Způsob publikace lokalit živočichů z území Československa. – Věst. Čsl. Společ. Zool.., 46: 317-318. BÁRTA, Z. (1982): K reliktnímu výskytu užovky stromové, Elaphe longissima Laur., na Chomutovsku a Karlovarsku. – Památky – příroda – život, 8: 374-375. BÁRTA, Z. (1983): K reliktnímu výskytu užovky stromové, Elaphe longissima Laur., na Chomutovsku a Karlovarsku. – Památky – příroda – život, 8: 374-375. BARUŠ, V. et OLIVA. (eds.) (1992): Plazi – Reptilia. – Fauna ČSFR, Sv. 26, Academia, Praha, 224 pp. BAYER, F. (1891): Naši plazi a obojživelníci. – Vesmír, Praha, 20: 19-20, 42-45, 187 -188, 210-212, 235-236. BAYER, F. (1894): Podromus českých obratlovců. – A. Wiesner, Praha, 258 pp. BÖHME, W. (1993: Elaphe longissima (LAURENTI, 1768) – Äskulapnatter. – In: BÖHME, W. (Ed.): Handbuch der Amhibien und Reptilien Europas, Bd. 3/1 Schlangen (Serpentes), AULA, Wiesbaden: 331-372.
59
CABELA, A. et TIEDEMANN, F. (1985): Atlas der Amphibien und Reptilien Österreichs. – Verlag Ferdinand Berger et Sohne, Sien-Horn, 80 pp. DIESENER, G., DIESENEROVÁ, R. et REICHHOLF, J. (1997): Obojživelníci a plazi – Ikar Praha, Praha, 287 pp. GÜNTHER, R et WAITZMANN, M. (1996): Äskulapantter – Elaphe longissima (LAURENTI, 1768), pp. 647-666. – In:GÜNTHER, R. (ed.): Die Amphibien und Reptilien Deutschlands. – Gustav Fischer-Verlag, Jena, 825 pp. HALEŠ, J. (1969): Za užovkou Aeskulapovou – Ochrana fauny, Praha, 3 (3-4): 119-123. HALEŠ, J. (1975): Aeskulapův had – starý mýtus a současné problémy. – Vesmír, Praha, 54: 20-24. HALEŠ, J. (1980): Moji přátelé hadi. 1. vyd. Praha: Albatros, 186. HEINRICH, A. (1856): Mährens und k. k. Schlesiens Fischer, Repilien ud Vogel. – Brünn, 200 pp. HUDEČEK, J: et ŠUHAJ, J. (1992): Je užovka stromová členem fauny severní Moravy a Slezska? – Ochrana přírody, Praha, 47 (2): 51-53 CHADRABA, O. (1932-1933): K otázce užovky Aeskulapovy a žlutozelené na Prachaticku. – Vesmír, Praha 11: 139. JANOUŠEK, K. (1979): Poznámky k rozšíření plazů na Karlovarsku. – živa, Praha, 27: 146-147. KOLENATI, F., A. (1861): Die Verhältnisse des Thierreichs, pp. 204-215. LÁC, J. (1970a): K rozšireniu a variabilite užovky stromovej (Elaphe longissima, Laur.) – Ochrana fauny, Bratislava 4: 19-26. MERTENS, R. (1969): Bemerkunden zu „Neue Ergebnisse über das Vorkommen der Äskulapnatter (Elaphe longissima,Laur.) in der Tschechoslowakei“. – Der Zoolog. Garten, Leipzig, 37: 108-111. MIKÁTOVÁ, B. et VLAŠÍN, M. (1987) Ztracený ráj plazů. – Památky a příroda, Praha, 3: 169-176. MIKÁTOVÁ, B., PELLANTOVÁ. J: et VLAŠÍN, M. (1989): Amphibia and Reptilia i South Moravan Region. – Acta Mus. Nat. Pragae, 45, 121-180.
60
MIKÁTOVÁ, B., VLAŠÍN, M., ZAVADIL, V., (2001): Atlas rozšíření plazů v České republice – AOPK, Brno: 257. NEĎELE, L. (1983): O herpetofauně Slezska. – Živa, Praha, 31: 106. PECINA, P. (1979): Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů – Státní pedagogické nakladatelství, Praha: 195 pp. REINELT, J. (1940-1945): Die Pflanzen – und Tierwelt Kaadens. – Msc., 32 pp. Depon. V OVM V Litoměřicích. REINHARDT, W. (1938): Über das Vorkommen der Äskulapnatter in Böhmen. – Bl. Aquar.-Terrakde 49: 149-152. SLAVÍK, B. (1971): Metodika síťového mapování ve vztahu k připravovanému fytogeografickému atlasu. – Zpr. Čs. Bot. Spol., Praha, 6: 55-63. ŠAPOVALIV, P. et ZAVADIL, V. (1990): Poznámky k článkům o vzácných druzích plazů na Kadaňsku. – Památky a příroda 15 (8): 486-489. ŠILHAVÝ, V. (1961): Nález užovky stromové na Třebíčsku. – Vlastivědný sborník Vysočiny, Jihlava: 214-215. ŠOLCOVÁ-DANIHELKOVÁ, M.(1966): O výskytu užovky stromové (Elaphe longissima, Laur.) na Karlovarsku. – Sborník biol. Geol. Věd PF, České Budějovice, 2: 183-187. ŠOLCOVÁ, M. (1974): K výskytu užovky stromové. – Přírodní vědy ve škole, Praha, 26: 132. ŠTĚPÁNEK, O. (1949): Obojživelníci a plazi zemí českých se zřetelem k fauně střední Evropy. – Arch. Přír. výzkum Čech, Praha, nová řada, 1: 1-122. ŠTĚPÁNEK, O. (1956): Užovka stromová (Aeskulapova) na Karlovarsku. – Čas Nár. Mus., Praha, odd. přír. 125: 202. THEISCHINGER, G. (1973): Legendě Schlangen. Katalog 1973/1974, Standtmuseum Linz: 23-38. VARGA, J. (1962): Príspevok k poznaniu rozšírenia a ochrany stavovcov trenčianského okresu. – Sborník prác z ochr. Prírody v Západoslov. kraji, Bratislava: 67-83. VLAŠÍN, M. (1984a): Nový nález užovky stromové na Moravě. – Živa, Praha, 32: 151. VLAŠÍN, M. (1984b): Užovka stromová na Moravě. – Vertebratologické zprávy, Brno: 98-102.
61
VOGEL, Z. (1952): Rozšíření užovky Aeskulapovy na území Československa. – Časopis Nár. Mus., Praha, 121: 8-18. VOGEL, Z. (1968): Neure ergebnise über das Vorkommen der Äskulapnatter (Elaphe longissima, Laur.) in der. Tsechoslovakei. – Der Zoolog. Garten, Leipzig, 35: 166-178. ZÁLESKÝ, M. (1923): Ochrana českých obojživelníků a plazů. – Krása našeho domova, 15 (4): 43-46. ZWACH, I. (1990): Naši obojživelníci a plazi ve fotografii – Státní zemědělské nakladatelství, Praha: 127-128.
62
