MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ INSTITUT CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2009
ING. JIŘÍ KLOZ
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání
Podněty pro konkretizaci mimovýukových aktivit žáků středních škol Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
PhDr. Dana Linhartová, Csc.
Ing. Jiří Kloz Brno 2009
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Mimovýuková aktivita žáků středních škol vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně, dne
15.5.2009
Podpis studenta………………
Klíčová slova: edukace, edukační realita, výchova, výcvik, vzdělávání, lovecká upotřebitelnost, kynologický kroužek, mimovýuková aktivita žáků, organizace výcviku
Motto: „Vědecké poznatky a lidská přání mohou společně vytvořit mimořádně pozitivní výsledky. Ale nevědomost a „komercionalizace“ chovu psů, v neposlední řadě ale i zvrácená „láska“ ke psům způsobují opak, samy o sobě vedou k „problémovému psu“, protože ze psů se staly produkty velmi problémového lidstva.“
Eberhard Trumler (1923 – 1991)
Poděkování: Děkuji doktorce Daně Linhartové za podporu a vstřícný přístup při vedení bakalářské práce.
Abstrakt: Aoutor: Jiří Kloz Název bakalářské práce: Podněty pro konkretizaci mimovýukových aktivit žáků středních škol Klíčová slova: edukace, edukační realita, výchova, výcvik, vzdělávání, lovecká upotřebitelnost, kynologický kroužek, organizace výcviku
Bakalářská
práce
pojednává
o
jednom
ze
způsobů
předávání
zkušeností
v lovecké
kynologii – o edukační realitě skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost. Tato edukační realita se může uskutečňovat v rámci mimovýukové aktivity žáků střední školy. Cílem práce je soustředit poznatky lovecké kynologie a účelně je propojit s poznatky z organizace výcviku služebních psů a s poznatky pedagogických a didaktických disciplín. Metodika zpracování spočívala v aplikaci poznatků získaných z prozkoumaných edukačních realit skupinových výcviků loveckých psů na mimovýukovou činnost žáků středních škol. Výsledkem je přehled vedení společného výcviku loveckých psů v nejdůležitějších loveckých disciplínách, a to diferencovaně dle věku a stupně vycvičenosti psa. V každé zpracované lovecké disciplíně je brán zřetel na výchovné a vzdělávací působení na subjekt výchovy se zaměřením na sebevýchovu a interiorizaci učiva tématického celku lovecké kynologie. Předkládaná práce má sloužit jako podpůrný didaktický materiál při vedení mimovýukových aktivit žáků středních škol, v jejichž školních osnovách je zařazen předmět myslivost popřípadě předmět kynologie.
Abstract: Author: Jiří Kloz Title of the thesis: Instructions for instantiation extra education activity of high schooler Key words: education, education reality, tending, training, pedagogy, hunting usability, cynology hobby group, organization of training
This thesis deal with one of the way of transferring experience about hunting cynology – about education reality groups training hunting dogs for their hunting usability. This education reality can be accomplish within extra education activity of high schooler. The aim of the thesis is collecting knowledge of hunting cynology and this knowledge purposely interconnecting with information about organization of training service dog and with information of pedagogy and didactic. The methodology was based on application information from the exploration existing education reality of groups training hunting dogs in the extra education activity of high schooler. The out put is summary of leading groups training hunting dogs in the major hunting discipline. This leading is differential from the age of dogs and their degree of trained. In each hunting discipline is respected enlightenment effect of pupils and itselfs tending. This thesis is about to be supportive didactic material along extra education of pupils of secondary school, which has subject game management and cynology in school curriculum.
Obsah 1. Úvod.............................................................................................................................. 8 2. Cíle bakalářské práce .................................................................................................. 10 3. Materiál a metodika .................................................................................................... 11 4. Současný stav řešené problematiky ............................................................................ 12 4.1. Mimoškolní výchova ........................................................................................... 12 4.1.1. Principy mimoškolní výchovy .......................................................................... 12 4.2. Organizování........................................................................................................ 13 4.2.1. Organizování edukačního procesu skupinového výcviku psů ...................... 14 4.3. Cíle v edukačním procesu skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost ............................................................................................................ 15 4.3.1. Cíle obecné ................................................................................................... 15 4.3.2. Cíle vyučujícího subjektu – cíle vyuky......................................................... 16 4.4. Metody výuky a výcviku ..................................................................................... 17 4.4.1. Metody výuky ............................................................................................... 18 4.4.1.1. Metody slovní – monologické a diskuse................................................ 18 4.4.2. Metody výcviku psa...................................................................................... 19 4.5. Learning material – učivo v edukační realitě skupinového výcviků psů pro jejich loveckou upotřebitelnost............................................................................................. 21 4.5.1. Vědomosti..................................................................................................... 21 4.5.2. Psychomotorické dovednosti ........................................................................ 23 4.5.3. Myšlenkové operace ..................................................................................... 23 4.5.4. Mravní a jiné hodnoty................................................................................... 24 4.5.5. Výběr učiva................................................................................................... 25 4.5.6. Funkce učiva ................................................................................................. 26 4.5.7. Charakter učiva ............................................................................................. 26 4.6. Subjekty edukační reality skupinového výcviku psů........................................... 27 4.6.1. Vyučující subjekt .......................................................................................... 27 4.6.2. Subjekt edukační reality – psovod ................................................................ 28 4.6.3. Pes................................................................................................................. 29 4.6.3.1. Stádium ontogeneze............................................................................... 29 4.6.3.2. Stádium fylogeneze................................................................................ 31 4.6.3.3. Specifika jednotlivých skupin loveckých psů ve vztahu k edukační realitě skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost................ 31 4.6.3.4. Pohlaví ................................................................................................... 33 4.6.3.5. Povaha.................................................................................................... 33 4.6.3.6. Formy učení uplatňující se při výchově a výcviku psa.......................... 34 4.6.3.7. Emotivní chování psa............................................................................. 37 4.7. Edukační prostředí skupinového výcviku psů ..................................................... 39 4.7.1. Edukační prostředí ve vztahu k učícímu se subjektu – psu .......................... 39 4.7.1.1. Fyzikální prostředí (mikroklimatické podmínky).................................. 40 5. Výsledky – obsahy a cíle kynologického kroužku ..................................................... 41 5.1. Úvod..................................................................................................................... 41 5.2. Období před dosažením pohlavní dospělosti (přibližně 3 – 9 měsíců)................ 42 5.2.1. Vědomosti..................................................................................................... 43 5.2.2. Výcvik (výchova) „domácí“ se zaměřením na mladé psy............................ 44 5.2.3. Výcvik v honitbě se zaměřením na mladé psy – probuzení a rozvoj loveckých vloh ........................................................................................................ 47 5.3. Období pohlavního dospívání a přípravy psa v honitbě na zkoušky ................... 49
5.3.1. Vědomosti..................................................................................................... 49 5.3.2. Výcvik „domácí“ se zaměřením na dospělé psy........................................... 49 5.3.2.1. Vodění na řemeni................................................................................... 51 5.3.2.2. Sednutí u nohy ....................................................................................... 52 5.3.2.3. Ulehnutí na povel................................................................................... 53 5.3.2.4. Přivolání................................................................................................. 55 5.3.2.5. Odložení................................................................................................. 57 5.3.2.6. Šoulačka................................................................................................. 58 5.3.2.7. Přinášení................................................................................................. 60 5.3.3. Příprava dospělého psa v honitbě ................................................................. 61 5.3.3.1. Práce psa před výstřelem v poli ............................................................. 62 5.3.3.2. Práce psa po výstřelu v poli ................................................................... 63 5.3.3.3. Práce psa u vody a na vodě .................................................................... 64 5.3.3.4. Práce psa v lese ...................................................................................... 66 5.4. Podrobné didaktické rozbory nejdůležitějších loveckých disciplín..................... 67 5.4.1. Vlečky se zvěří pernatou a srstnatou ............................................................ 67 5.4.2. Přinášení pohozené zvěře.............................................................................. 70 5.4.3. Práce na pobarvené stopě.............................................................................. 71 5.5. Některé poznámky k složitosti psychických vlivů při působení učitele na žáka (psovoda) .................................................................................................................... 75 6. Závěr ........................................................................................................................... 77 7. Seznam použité literatury ........................................................................................... 78
1. Úvod Mimovýuková aktivita žáků středních škol je na některých školách velice pestrá. Přehled nabízených aktivit (kroužků) může být značný, avšak někdy chybí dostatečné plánování a cílevědomé vedení těchto aktivit. Pro efektivní a cílevědomé organizování mimovýukové aktivity je však zapotřebí důkladné a propracované přípravy pedagogického pracovníka, která by měla mít písemnou podobu. Výsledkem této práce je materiál, který může sloužit jako metodický návod na vedení kynologického kroužku v rámci mimovýukových aktivit žáků středních škol. Výsledky dále obsahují základní didaktické cíle, jejichž plánování a příprava je nezbytná pro dosahování hierarchicky vyšších cílů. Práce navazuje na téma mé diplomové práce s názvem „Zhodnocení stavu v organizaci výcviku loveckých psů pro jejich loveckou upotřebitelnost“, jejímž hlavním cílem bylo stanovení efektivnosti edukačních realit skupinových výcviků psů loveckých plemen pro jejich loveckou upotřebitelnost. Hlavní cíl této bakalářské práce směřuje ke konkrétnímu didaktickému zpracování jednotlivých loveckých disciplín, jež jsou předmětem zkoušek z lovecké upotřebitelnosti. Zaměříme se na úroveň dovedností a vědomostí učícího se subjektu – psovoda a na úroveň dovedností psa potřebných k zdárnému absolvování dané disciplíny na zkouškách. Dále rozpracujeme formy učení psa uplatňující se při výcviku, metody výcviku a jeho metodiku, potřebné pomůcky a prostředí. Neopomineme ani motivaci a kognitivní a afektivní cíle celého edukačního procesu. Skupinový výcvik psů pro loveckou upotřebitelnost s sebou, kromě výchovného a vzdělávacího působení, přináší několik důležitých racionalizačních opatření, která vedou k usnadnění obtížného výcviku loveckých psů. Tato obtížnost výcviku je umocněna nedostatkem vhodných podmínek a příležitostí pro výcvik, a to zejména ve vztahu k nedostatku živé a ulovené drobné zvěře. Vhodně vedený skupinový výcvik tak vytváří podmínky pro efektivnější využití vytvořených podmínek pro vlastní výcvik s důrazem na nezbytnost některých faktorů prostředí, které při individuálním výcviku scházejí. Podmínky, které se naskýtají při skupinovém výcviku psů nejvíce simulují podmínky samotného využívání psů při společných lovech a podmínky zkoušek z lovecké upotřebitelnosti.
8
Je třeba podrobně se zabývat tématem mimovýuková aktivita žáků středních škol, protože stále mnoho dětí neví, jak smysluplně využít svůj volný čas, proto některé podléhají nudě. Náhražkou vlastní aktivity se stává televize a video. Jiné děti si vybíjejí agresi a napětí tím, že ničí telefonní budky, pomalovávají zdi, poškozují auta nebo se dopouštějí násilí vůči ostatním (Reuysová, 2000).
9
2. Cíle bakalářské práce 1) Navázat na diplomovou práci autora a z jejich výsledků stanovit obsahy a cíle pro jednotlivé typy edukačních realit. V rámci zpracování diplomové práce v roce 2005 byly navštíveny 3 výcvikové tábory psů, kde byly za pomocí dotazníků šetřeny hlavní procesy a prvky edukačního procesu. Znalost těchto prozkoumaných edukačních realit nás bude směřovat k reálnému stanovení obecných cílů didaktických, které pak budou vyjadřovány jak ve výkonech žáků, tak ve výkonech jejich psů. Obsahy edukačních realit a cílové výkony psů budou odvozeny od požadavků zkušebních řádů pro zkoušky z lovecké upotřebitelnosti. 2) Na základě literárních zdrojů účelně zkombinovat znalosti lovecké kynologie se znalostmi pedagogických předmětů a vytvořit komplexní didaktické řešení speciálních edukačních realit společných výcviků loveckých psů. Snahou bude vybrat nejvýznamnější zásady z výcviku loveckých psů v jednotlivých disciplínách (cvicích) se zaměřením na cílový stav výkonu loveckého psa. 3) Didakticky zpracovat jednotlivé lovecké disciplíny se zaměřením na řešení výcvikových problémů. Kromě konkrétních cílů ve výkonech žáků i jejich psů je třeba také navrhnout vhodné metody výuky a vhodné metody výcviku, a to diferencovaně dle cílů a vlastností učících se subjektů. To vše pak vhodně shrnout a rozpracovat dle jednotlivých disciplín, které jsou předmětem zkoušek psů z lovecké upotřebitelnosti. 4) Vypracovat didaktické postupy směřující k sebevýchově, k sebevzdělávání a samostatnosti učících se subjektů. Tento cíl považujeme za velice důležitý, a proto bude na něj kladen důraz na všech úrovních didaktického zpracování výuky jednotlivých poslušnostních a loveckých disciplín. Půjde zejména o aplikaci zásady uvědomělosti při předávání učební látky, která vede žáky k uvažování nad potřebností a důležitostí jednotlivých poznatků. Když žákům bude neustále a vhodně zdůrazňován význam jednotlivých prvků učiva, je pravděpodobné, že se učivo stane součástí jejich myšlenkových operací, tj. učivo se zvnitřní (interiorizuje), což je náš zásadní cíl. Při výcviku psů je velmi důležité, aby znalosti a dovednosti nebyly pouze povrchní, tj. prováděné jen za vhodného působení
10
okolí, ale aby byly skutečně pochopeny a staly se součástí osobnosti žáka, a tak mohly být používány a aplikovány i bez vnějších pobídek za optimálních okolností. Interiorizace učiva vytváří předpoklad k úspěšnému výsledku ve výcviku psů, neboť sám výcvik vyžaduje soustavné, promyšlené a diferencované působení na psa za každé situace.
3. Materiál a metodika Téma bylo zpracováno na základě předchozího studia edukačních realit skupinového výcviku loveckých psů, které je popsáno v diplomové práci s názvem „Zhodnocení současného stavu v organizaci výcviku loveckých psů pro jejich loveckou upotřebitelnost“. Bylo třeba prostudovat požadavky aktuálních zkušebních řádů na výkony loveckých psů, literaturu týkající se výchovy a výcviku jednotlivých skupin loveckých plemen a bylo také nutné seznámit se s existujícími znalostmi o organizaci společných nácviků, které jsou obsaženy v literatuře zabývající se služební kynologií. Nesmíme také opomenout znalosti z oboru etologie psů, které umožňují lépe a pružněji používat metody výcviku s ohledem na komplexnost variabilních proměnných, odvozených od aktuálních podmínek prostředí a psychických vlastností a stavů psa. Podrobnější obecné znalosti z chování psů nám umožňují větší volnost v aplikaci konkrétních metod výcviku, menší pravděpodobnost vzniku hrubých chyb ve vedení psa a lepší orientaci ve složitosti problematiky. Znalosti obsažené v literatuře pedagogické a didaktické jsou pak nezbytné k odbornému dotvoření celého díla, aby poznatky byly co nejefektivněji předány, rozšířeny a aplikovány k prospěchu vztahu mezi psem a vůdcem. Jak vidíme, pro zpracování tématu bakalářské práce byla zejména použita metoda – studium odborných pramenů.Dále pak bylo zapotřebí literární zdroje porovnat, analyzovat a vhodně propojit tak, aby výsledné dílo bylo aplikovatelné na edukační realitu skupinového výcviku psů. Využily se tedy metody: analýza, syntéza, komparace, dedukce a aplikace. Při tvorbě vlastních obsahů kynologického kroužku byly dále využity metody modelování a projektování výuky.
11
4. Současný stav řešené problematiky
4.1. Mimoškolní výchova Výchova mimo vyučování se definuje takto: je to proud cílených dlouhodobě a pravidelně i nárazově realizovaných formativních aktivit, které probíhají mimo nutný čas dětí, na jejich základě děti – mladiství více či méně dobrovolně a nebo nepovinně rozvíjí a kultivují své různorodé individuální psychofyzické dispozice, handicapy i nadání a zájmy, jakož i způsobilost pro aktivní sociálně etický život mezi ostatními lidmi (Hřebíček, 2002). Volnému času připisujeme velký význam vzhledem k tomu, že pomáhá obnovit pracovní schopnost, popřípadě může zvýšit kvalifikaci, může vést mladé lidi i dospělé ke kulturnímu rozvoji a obohacení osobnosti, ale také ke stagnaci nebo i k činnosti v antisociálně zaměřených skupinách (Doležalová, 1997). Výchova v čase mimo vyučování se v celoživotním procesu utváření člověka ukazuje, podle historických zkušeností, kultivací zásadní, ničím nenahraditelnou. Především je nutné v čase mimo vyučování děti chránit a mít je pod přiměřeným dohledem. Vychovávaný jedinec se chápe ve své dvojjediné roli: jako objekt i jako subjekt svého vychovávání. Znamená to, že v této vizi výchovy se reálně kalkuluje, jak s přímím vedením dítěte, žáka, mladistvého, tak s jeho zcela samostatnou, sebevýchovnou aktivitou. Sebevýchova je cílevědomá, formativní aktivita, kterou člověk vyvíjí sám, bez jakýchkoliv pobídek, výhradně proto, že chce. Je to specifická forma sociální utvářecí aktivity (Hřebíček, 2002).
4.1.1. Principy mimoškolní výchovy V oblasti výchovy mimo vyučování se uplatňují následující principy, podle kterých lze posuzovat i kvalitu výchovného působení: princip dobrovolnosti, princip názorového pluralizmu, princip demokracie a humanizmu, princip mravnosti a tolerance, princip konsenzu ve výchově, cílevědomé zaměření činnosti a aktivity, princip svobodné volby, princip individualizace a družnosti, princip jednoty teorie
12
a praxe, princip přiměřenosti a postupnosti, princip aktivity, tvořivost, a samostatné práce, princip optimizmu a radosti z vykonávané činnosti (Masariková, 2002). Oblast mimo vyučování je úspěšná, když se v ní racionálně spojují mnohé smysluplné zásady: kvalifikované řízení, individuální seberealizace, je prožitková, je naplněna
aktivitami
organisovanými
i
spontánními,
umožňuje
naplňování
individuálních zájmů, je typická originálními činnostními formami, umožňuje tvůrčí kreativitu, účastníků, nabízí nikoli cvičné, ale opravdové projekty, není omezována věkem, vzdělanostní úrovní a jakýmikoliv handicapy je možné do ní vstupovat kdykoliv a rovněž z ní vystupovat, nabízí rozvoj způsobilostí, které lze s úspěchem využít i ve sféře nutnosti: ve školském vzdělání, v profesně pracovní orientaci, v sociální komunikaci (Hřebíček, 2002).
4.2. Organizování Tento pojem vystupuje v našem pohledu ve dvou významových úrovních. V širším slova smyslu se jedná o cílevědomou činnost vedoucí k uspořádání prvků v systému tak, aby přispěly maximální měrou k dosažení stanovených cílů (Kalousek, 2003). V tomto pojetí je naším cílem zvýšení podílu dobře pracujících psů v myslivecké praxi. S tímto cílem také souvisejí zdroje psů a lidí, kteří se budou na tomto cíli podílet. Tyto zdroje jsou jistě omezeny a je nanejvýše příhodné je rozšířit. K rozšíření zdroje krytí potřebných vstupů z hlediska personálního je možné využít např. žáky středních lesnických škol. V užším slova smyslu půjde o organizaci vlastní výuky a vlastního výcviku. Organizace výuky bude specifikována poznatky obecných, oborových a předmětových didaktik. Organizace výcviku je nejvíce zpracována v oblasti výcviku služebních psů, a proto budou jejich obecné koncepce východiskem i pro naši problematiku. V učebnici myslivosti (Hromas, 2000) se ještě můžeme setkat s pojmem organizace kynologie, který zde, oproti našemu pojetí, zahrnuje jednotlivé instituce zabývající se koordinací činností v kynologii (FCI, ČMKU, ČMKJ, Chovatelské kluby) a jednotlivé dokumenty, které se při chovu a výcviku psů využívají (plemenná kniha, průkaz původu psa, zkušební řád, chovatelský a zápisní řád, řád pro jmenování rozhodčích z exteriéru a výkonu). Pro odlišení od tohoto pojetí budeme užívat termínu organizace výcviku (Hrušovský, 1990), který vyjadřuje řízení a regulaci aktivit člověka jak v rámci
13
individuálního, tak skupinového výcviku. My se budeme převážně zabývat skupinovým výcvikem.
4.2.1. Organizování edukačního procesu skupinového výcviku psů Jedná se o proces regulace edukačních procesů (EP) v rámci edukační reality (ER) skupinového výcviku psů, a to jednak na úrovni edukačního procesu – vyučování probíhajícího mezi vyučujícím subjektem (výcvikářem, instruktorem) a učícím se subjektem, který však v naší ER vystupuje jako dvojjedinný subjekt EP. Za prvé vystupuje jako psovod – žák ve vztahu k vyučujícímu subjektu a za druhé jako psovod – cvičitel ve vztahu k učícímu se subjektu (cvičenému psu). Druhou úrovní regulace a řízení je edukační proces – výcvik, který probíhá mezi dvojjedinným subjektem (psovodem) a učícím se subjektem (psem). Celou edukační realitu doplňuje, kromě cílů a metod, edukační prostředí (EPR). EPR je tvořeno částí fyzikální, psychosociální a ergonomickou. Celý systém ER v našem pojetí přehledně ukazuje schéma na Obrázku č. 1 v Příloze č.1. Použitím termínů z pedagogických věd, chceme zdůraznit důležitost a souvztažnost celého procesu organizování skupinového výcviku psů s výchovně vzdělávacími aktivitami člověka, které jsou předmětem zkoumání pedagogiky. Na vysvětlení a opodstatnění jednotlivých termínů použijeme jejich definice jak je uvádí Průcha (2000, 2005) a tentýž autor společně s Walterovou a Marešem (2003). Jak bylo uvedeno, celý zkoumaný systém jsme nazvali edukační realitou (ER), a to v souladu s jeho definicí: Edukační realitou se myslí jakýkoliv úsek objektivní skutečnosti, v níž probíhají nějaké edukační procesy (EP). Edukační procesy pak jsou všechny takové činnosti, při nichž se nějaký subjekt učí, obvykle za působení (přímého nebo zprostředkovaného) jiného subjektu, který vyučuje či instruuje. Sama edukace představuje v nejobecnějším významu situace za účasti lidských subjektů nebo zvířat, při nichž probíhá nějaký edukační proces, tj. dochází k nějakému druhu učení. Edukací je tedy například vysokoškolské studium, stejně jako výcvik psů (Průcha, 2003). Výcvik, prováděný jak individuálně, tak skupinově, musí být organizován. Musí postupovat od cviků prostých k složitým podle pevně stanoveného programu. Cíle každého nácviku mají být stanoveny jako konkrétní úkoly v jednotlivých disciplínách pro každého psa samostatně. Dalším úkolem je zvolit odpovídající metodu, prostor, čas
14
a materiální zajištění k dosažení stanovených cílů. Před zahájením se každý psovod musí seznámit s metodikou a technikou provedení cviku. Před vlastním výcvikem musí instruktor zjistit odbornou úroveň psovodů, stupeň připravenosti psů, jejich stáří, typy vyšší nervové soustavy, počty psů a druh nebo stupeň zkoušky, ke které má být výcvik zaměřen (Hrušovský, 1990).
4.3. Cíle v edukačním procesu skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost Cílem se rozumí konečný stav, ke kterému by měly směřovat všechny plánovací aktivity (Kalousek, 2003). Velkým cílem výchovy je jedincova kompetentnost pro zvládání úloh v jeho dlouhém životním příběhu (Hřebíček, 2002). Cíl výchovného působení je jeden z prvků výchovného systému, který vytyčuje směr výchovného působení. Cíl výchovy je v nejobecnější podobě ucelená představa předpokládaných a žádoucích vlastností člověka (Průcha, 2003). Cíle jsou vedle metod jedním z výsledků plánování. V ER skupinového výcviku vystupují cíle ve třech podobách (cíle obecné, cíle vyučujícího subjektu a cíle učícího se subjektu).
4.3.1. Cíle obecné Obecné cíle jsou součástí organizování v širším slova smyslu. Za obecné cíle považujeme: 1) Zvýšit úspěšnost psovodů (žáků) a jejich psů při skládání zkoušek z lovecké upotřebitelnosti (ZLU). Tento cíl bude splněn, jestliže vzroste míra úspěšnosti psovodů (žáků) na ZLU. Míru úspěšnosti můžeme definovat jako podíl počtu psovodů úspěšně absolvujících ZLU ku celkovému počtu zúčastněných psovodů. 2) Zvýšit počty dobře pracujících psů v myslivecké praxi. Tento cíl bude splněn dojde-li k nárůstu počtu zapracovaných psů podílejících se na dosahování počtu lovecky upotřebitelných psů v honitbách. 3) Snížit pracnost přípravy psů loveckých plemen (PLP) na ZLU. Tento cíl se týká efektivního využití podmínek, které byly vytvořeny v rámci EP skupinového výcviku a zužitkování znalostí a dovedností nabytých v rámci EP skupinového výcviku 15
pro individuální výcvik. Cíl budeme považovat za splněný, když dojde ke zkrácení doby přípravy PLP na ZLU a s tím spojené snížení finančních nákladů a vynaložené práce. 4) Zkvalitnit vztah mezi člověkem a psem. Tento cíl má přímý vztah k výsledkům a efektům EP – vyučování. Výsledkem se rozumějí osvojené vědomosti a dovednosti, efektem pak vytvořené postoje psovoda – žáka. 5) Zvýšit sebedůvěru a spokojenost psovodů. Tento cíl má bezprostřední vazbu na cíl zvýšení úspěšnosti, snížení pracnosti a zkvalitnění vztahu člověka a psa. Za samostatný bod byl tento cíl určen proto, že má výsadní postavení v systému cílů, jak ukazuje schéma v Příloze č. 1 na Obrázku č. 2. Toto výsadní postavení je dáno jeho zpětným vlivem na všechny ostatní cíle. 6) Vytvořit příhodné podmínky pro plnohodnotné trávení volného času aktivním odpočinkem. Tento cíl vystupuje ve vztahu jak k trávení volného času v rámci skupinového výcviku, tak k odpočinku prostřednictvím individuálního výcviku a využíváním vycvičených psů v honitbách při výkonu práva myslivosti. Jedním z cílů výchovy je naučit člověka rozumně využívat volného času, formovat jeho zájmy, podporovat centrální, hluboký, celoživotní zájem (Pávková, 2002). 7) Rozšířit zájmovou základnu o výcvik PLP pro jejich loveckou upotřebitelnost (LU). 8) Vytvořit prostředí pro rozvoj, podporu a aplikaci výzkumu. Jde tedy o podporu vlastního vzniku samotných poznatků o celé ER skupinového výcviku se zaměřením na obsah (learning material – učivo).
4.3.2. Cíle vyučujícího subjektu – cíle vyuky Tyto cíle jsou součástí organizování v užším slova smyslu tj. organizování vlastní výuky samotným vyučujícím subjektem (instruktorem – výcvikářem). Cíl výuky je stav, kterého má být u psovodů – žáků výukou dosaženo. Jde především o dosažení změny v osobnosti žáka, nebo vytvoření
předpokladů
pro dosažení těchto změn. Cíl má být formulován v požadovaných výkonech žáků vyjádřený v pozorovaných činnostech (Ouroda, 2000). Cil výuky (vzdělávací cíl) je jedna z klíčových didaktických kategorií, vymezující účel a výsledek výuky. Cíle zahrnují hodnoty a postoje, produktivní činnost a praktické dovednosti, poznatky a porozumění (Průcha, 2003). Ujasnění výchovně – vzdělávacích cílů má význam
16
v oblasti výběru učiva a jeho strukturování a také z hlediska řízení procesu výuky (Drahovzal, 1997). Cílem výchovy je dosáhnout dominantní hodnotové orientace na duchovní hodnoty (Kohoutek, 1998). Obecnými požadavky na cíle výuky jsou: konzistentnost, která představuje předpoklad, že plnění hierarchicky nižších cílů umožňuje plnění vyšších cílů. Tedy v našem případě jde o stanovení takových cílů výuky, aby bylo zaručeno směřování k plnění obecných cílů zejména cíle zvýšení počtu dobře pracujících psů v myslivecké praxi. Dalším požadavkem na cíl je jeho přiměřenost tj. soulad mezi požadavky výuky a možnostmi žáků. Jednoznačnost je požadavek vyjadřující takové formulování cíle, které nedovoluje odlišný výklad psovodů – žáků a učitelů. Význam jednoznačnosti cíle stoupá s klesající zkušeností psovodů – žáků. Požadavek kontrolovatelnosti vyjadřuje možnost kontroly plnění cílů (Ouroda, 2000). Na základě těchto obecných předpokladů můžeme systematicky specifikovat cíle výuky našeho edukačního procesu stanovovaného vyučujícím subjektem ve výkonech psovodů žáků. Další pomůckou pro správné vymezování cílů nám může být technika vymezování cílů výuky podle Magera (Ouroda, 2000). Tento autor požaduje, aby každý cíl obsahoval tři složky. První složkou je výkon žáka. K tomuto výkonu žáka je pak nezbytné stanovit také podmínky, za kterých má být výkon realizován, a normu tohoto výkonu. Z pozice praktické použitelnosti ve výuce považujeme za žádoucí výukové cíle členit na cíle: kognitivní (vzdělávací), afektivní (postojové) a psychomotorické. Každý z těchto typů cílů je nutné promýšlet a formulovat samostatně (Kalhous, 2002). I nejlépe vymezené cíle výchovy jsou jen ideály a ideální představy možných výchovně vzdělávacích výsledků, svoje naplnění nacházejí až v promítnutí do obsahu výchovy v konkrétní realizaci (Kavanová, 2005).
4.4. Metody výuky a výcviku Metody v ER skupinového výcviku psů vystupují ve dvou odlišných podobách. Jednak se jedná o metody dosahování cílů edukačního procesu vyučování, které volí vyučující subjekt, a jednak metody vztahující se k dosahování cílů samotného výcviku, které volí sám psovod, avšak na základě nabytých znalostí a dle doporučení vyučujícího
17
subjektu. Správnost zvolené metody je vyučujícím subjektem kontrolována a průběh dosahování cílů je prověřován.
4.4.1. Metody výuky Při realizaci zájmové činnosti lze uplatňovat větší rozmanitost a pestrost ve výchovně – vzdělávacích postupech i podnětech (Pávková, 2002). Vyučovací metoda je postup, cesta, způsob vyučování. Charakterizuje činnost učitele vedoucí žáka k dosažení stanovených vzdělávacích cílů. (Průcha, 2003). Podstatou vyučovací metody je takové řízení aktivní součinnosti žáků s učitelem, které vede k efektivnímu osvojení učiva zajišťujícího splnění výchovně – vzdělávacích cílů (Drahovzal, 1997). Z velkého množství vyučovacích metod připadají pro náš případ v úvahu jen některé. Ze slovních metod bude využitelná zejména metoda monologická (přednášení, vyprávění, popisování, vysvětlování) a dialogická (rozhovor, diskuse, dramatizace). Z metod přímé zkušenosti pak zejména metoda demonstrace a metoda samostatné práce psovodů – žáků. Klasické dělení metod dle fáze pedagogického procesu je pro nás také důležité. K těmto metodám patří metody expoziční, fixační, kontrolní a motivační. Metody myšlenkových operací (logické) a aktivizační metody bude třeba řádně rozpracovat, aby byly využitelné v edukačním procesu skupinového výcviků psů. Je však možné předpokládat, že samotný výcvik vlastního psa v rámci mimovýukové činnosti žáků střední školy je sám o sobě aktivizační metodou v rámci učiva myslivosti.
4.4.1.1. Metody slovní – monologické a diskuse Tyto metody se vlastně užijí jako metody expoziční. Přednášení se uplatní při analyzování procesů a událostí při výcviku psa v jednotlivých disciplínách. Dále pak k vysvětlování a zdůvodňování jednotlivých výcvikových postupů. Přednáška se také hodí pro seznámení psovodů s jednotlivými typy zkoušek pro lovecké psy a jejich význam pro mysliveckou praxi, pro přiblížení a navození situací, které je třeba řešit v myslivecké praxi za pomocí psů. Dále pak pro seznámení se se základy výstavní úpravy psů jednotlivých plemen a se základy péče o psa atd. U přednášky je důležité plánovitě si připravit, co chceme sdělit a o čem chceme posluchače přesvědčit. Důležité
18
je také ujasnit si, jakou dobu bude výklad trvat a jaký dokladový materiál zvolíme pro svá tvrzení. Vyprávění je méně náročné na racionální fakta než přednáška. Charakteristické je svým emotivním zaměřením. Jeho využití je pro edukační proces skupinového výcviku vysoce důležité, protože představuje veškeré, do jisté míry velice spontánní a neformální způsoby, jak přiblížit život a práci psa v myslivecké praxi. Nespočet poutavých historek zkušených kynologů je jistě vysoce motivující složkou celého edukačního procesu. Vyprávění proto bude hlavní metodou užívanou v edukačním procesu skupinového výcviku psů. Popisování se liší od vyprávění tím, že u něho převládá sdělovací funkce. Popisuje děje, události, předměty, osoby. Popis se týká vnější stránky popisovaných objektů.
4.4.2. Metody výcviku psa Metoda výcviku znamená dle Hrušovského (1990) systematické působení na psa za používání určitých podnětů. Tento autor uvádí následující čtyři metody výcviku psa: chuťově dráždivou, mechanickou, kontrastní a napodobovací. Chuťově dráždivá metoda představuje využití působení pamlsku na donucení psa k provedení určitého úkonu. Tato metoda má následující výhody: Představuje rychlejší vypracování podmíněného reflexu a pes má větší zájem o provedení cviku. Dále pak dochází k upevnění vzájemného vztahu mezi psem a psovodem. Nevýhodou pak je, že touto metodou výcviku nelze zabezpečit naprostou poslušnost psa, a to hlavně za rušivých podnětů. Také v případě sytosti pes na pamlsek nereaguje. Metoda mechanická je charakterizována využitím určitého fyzického zákroku jako nepodmíněného podnětu. Výhodou této metody je vypracování podmíněných reflexů, které jsou stálejší a zabezpečují naprostou poslušnost. Naproti tomu nevýhodu je, že při častějším používání vede k narušení vzájemného vztahu mezi psem a psovodem. U agresivních psů se projevuje snaha napadat psovoda, u bázlivých psů se projevuje pasivní obranná reakce a strach. Kontrastní metoda představuje kombinaci předchozích dvou metod s využitím výhod obou. To znamená, že urychluje výcvik a zajišťuje poslušnost psa při různých podmínkách výcviku.
19
Poslední metodou je metoda napodobovací, která se používá hlavně při výchově štěňat. Mikulica (2004, s 249) upozorňuje na výrazné nedostatky tohoto zobecnění výcvikových metod a vysvětluje je následovně: „Předchozí metody nezahrnují všechny používané postupy výcviku (hravé způsoby výcviku, využití sociální vazby mezi psem a psovodem a další). Dále pak nezahrnují všechny kategorie učení, které se při výcviku u psa uplatňují. Nejzávažnějším nedostatkem je označení poslední čtvrté metody jako metody napodobovací, protože je zavádějící a může vést k omylu, že pes je schopen se učit nápodobou. Pří výcviku touto metodou se však využívá emočního přenosu a strhnutí k nějaké činnosti, ke které již existuje instinktivní program. Je tedy pouze snížená prahová hodnota působícího podnětu.“ Mikulica navrhuje rozdělení výcvikových metod na metodu diferenciačního zpevňování a metodu postupné aproximace. Metoda diferenciačního zpevňování spočívá ve zpevňování žádoucích reakcí pomocí pozitivních vjemů, nežádoucí reakce jsou spojeny s nepříjemnými vjemy a zpevňovány nejsou. Metoda postupné aproximace neboli postupného přibližování k vytyčenému cíli. Jedná se o postupný přesun kritérií upevňující určité způsoby reakcí a postupnou změnu chování psa. Obě metody výcviku lze kombinovat. Metody z hlediska psychologického (Hanzal, 1996) podle Hintnause. Postupné rozvíjení přirozeného výkonu. Tato metoda má význam pro nácvik hledání a vystavování. Metoda postupných kroků zahrnuje učení tzv. parforsní metodou. Metoda je využitelná při nácviku aportu, hlášení u zhaslého kusu, oznamování. Metoda nápodobou využitelná pro nácvik štvaní zvěře a jejím hlášení na stopě, aportu, hledání, ostrosti na škodnou. Poslední metodou, kterou uvádí Hanzal, je metoda samoučení. V učebnicích myslivosti jsou metody výcviku loveckých psů klasicky děleny do tří skupin. Tak např. Vach (1997) uvádí metodu hravou, kontrastní a parforsní.
20
4.5. Learning material – učivo v edukační realitě skupinového výcviků psů pro jejich loveckou upotřebitelnost Učivo je chápáno jako souhrn poznatků, které má učitel předat žákům (Průcha, 2003). Použitím termínu „learning materiál“ chceme zdůraznit trochu odlišný význam, který je skryt pod tímto mezinárodně používaným termínem. Toto pojetí termínu zahrnuje širší definici, jak ji uvádí Průcha (2003). Learning material je chápán jako věcný obsah učení a zahrnuje souhrn vědomostí a dovedností, které si má žák osvojit. Současné pojetí učiva také zahrnuje veškerou zkušenost žáka, kterou si osvojuje ve výuce. Tradičně se uvádí, že učivo má tři složky: vědomosti, dovednosti, hodnotové orientace žáka, jeho zájmy, přesvědčení, postoje (Kalhous, 2002). Abychom si vytvořili jednoznačné propojení cílů a metod s učivem, použijeme definici, jak ji uvádí Ouroda (2000). Učivo je systém informací a činností, které jsou předmětem cílů výuky. Pro podrobnější analýzu se učivo rozděluje na prvky. Prvky učiva jsou poznatky (vědomosti) (zahrnují: fakta, čísla a číselné vztahy, normy, symboly, postupy, metody, zákonitosti a pravidla), senzomotorické výkony (dovednosti psychomotorické), myšlenkové operace, mravní a jiné hodnoty. Pro efektivní vedení skupinového výcviku je třeba si podrobně rozpracovat učivo na jeho prvky. Dále pak stanovit výběr učiva vzhledem k požadovaným cílům, vymezit funkce učiva a vymezit jeho dynamický a statický charakter.
4.5.1. Vědomosti Vědomosti tvoří podstatnou část učiva a člení se na fakta, pojmy a generalizace (zákony, principy, teorie) (Kalhous, 2002). Vědomosti jsou tedy konkrétní zapamatované poznatky, fakta, informace, pojmy, poučky, pravidla, zákony a jiná zevšeobecnění (Kohoutek, 1996). Důležité pojmy, které budou potřebné obecně pro všechny disciplíny, jsou: výcvik, individuální výcvik, individuální rozdíly mezi psy, klasické podmiňování, operantní podmiňování, habituace, vtiskávání, vyhýbavé reakce, řetězení, vrozené a získané chování, motivace, samovolné jednání, lovecké chování, 21
sociální chování, protestní chování, pokorné chování, hra, emoce, metody výcviku, lovecká upotřebitelnost, zkoušky z lovecké upotřebitelnosti, myslivost. Některá důležitá fakta jsou: Podrobnosti ke zkoušení loveckých psů z lovecké upotřebitelnosti najdeme ve zkušebním řádu ČMMJ platného od 1.1.2008. Uživatel honitby je při výkonu práva myslivosti ze zákona povinen používat lovecky upotřebitelné psy. Pro splnění podmínek chovnosti u většiny plemen loveckých psů potřebujeme složit určitý typ zkoušek. Výcvik psa podřizujeme jeho věku, plemeni, typu vyšší nervové činnosti, momentálnímu stavu, podmínkám…… K těmto obecnějším faktům se také mimo jiné hodí tzv. cvičitelské desatero jak ho uvádějí Hanzal a Vochozka (1996, s 42): „1. Pamatuj, že pes je živá bytost. 2. Respektuj jeho biologické potřeby, může mít žízeň, hlad, může mu být zima atd. 3. Poznej svého psa a opírej se o jeho dobré vlastnosti. 4. Učení nemusí být mučení, raději odměňuj než trestej. 5. Buď trpělivý. 6. Buď důsledný. 7. Připusť si, že pes díky svým smyslům ví více než ty. 8. Udělá–li pes něco špatně, hledej nejprve chybu u sebe. 9. Nebuď nadměrně ctižádostivý a uměj prohrávat. 10. Buď psovi dobrým vůdcem smečky a měj ho rád.“ Některá významná čísla a některé významné číselné vztahy jsou např.: Fena dospívá mezi 6. až 9. měsícem, pes mezi 8. až 11 měsícem věku. Přechodná fáze ve vývoji štěněte trvá od 14. do 21. dne života. Fáze vtiskávání probíhá od 22. dne do 7. týdne. Socializační fáze od 7. až 8. týdne do 3. měsíce. První štěněcí stádium trvá od 3. měsíce do konce 4. měsíce. Druhé štěněcí stádium trvá od konce 4. měsíce do konce 6. až 7. měsíce. Normy představují ve výcviku psů již zmíněné zkušební řády, které popisují výkony psů na jednotlivé známky a podmínky výkonu jednotlivých disciplín. Symboly zaujímají důležité místo mezi prvky učiva při výcviku loveckých psů. Jedná se zde zejména o běžně užívané zkratky jednotlivých typů zkoušek loveckých psů (ZV, PZ, LZ, VP, VZ, BZ, ZH, BH, MRK, MKP, MMŠ, MFH, MFTR, ZPR, ZN, IHZSK, Pb, IHb, OVVR, FT, MFTAO), zkratky organizací (FCI, ČMKU, ČMKJ, ČMMJ), zkratky plemen psů (NKO, NDK, ASS, WSS, atd.), zkratky skupin psů (např. AO), zkratky chovatelských klubů (KCHLS, KCHJ, KCHT, KCHCT, KCHF, KCHJgdtČ, MSKCHJgT, KCHVO, KCHČF, ČPSK, MSKAO, KCHKO, KCHNKO, KDOČR, ČMKCHB, KCHH,), zkratky čekatelství a titulů (CACT, CACIT, CAJC, CAC, Res. CAC, CACIB, BOB, BIS, BIG), zkratky typů výstav (MVP, NVP, KV).
22
Postupy a metody představují důležitou vědomost o výcviku psů. Například postup vytváření
podmíněných
reakcí
klasickým
podmiňováním
nebo
operantním
podmiňováním. Dále můžeme objasňovat postupy úpravy srsti jednotlivých plemen na výstavy,
postupy podávání
přihlášek
na
výstavy,
na zkoušky z lovecké
upotřebitelnosti a postupy dalších administrativních opatření v kynologických organizacích v ČR. U zákonitostí by měla být u psovodů – žáků vyžadována znalost – zapamatování, ale i porozumění a aplikace (praktické využití poznané skutečnosti) (Ouroda, 2000). Jako příklad zákonitosti budiž uvedena zákonitost tvorby podmíněných reflexů, zákonitosti ostatních forem učení a zákonitosti při ukládání informací do paměti psa.
4.5.2. Psychomotorické dovednosti Dovednosti mají strukturu, jež zahrnuje cíl činnosti, volbu prostředků, postup činnosti a kontrolu výsledků (Kalhous, 2002). Vytváření psychomotorických dovedností většinou navazuje na znalost z odborné teorie o metodice a metodách výcviku. Při nacvičování dovedností je potřebné požadované vědomosti ověřit a oživit. K psychomotorickým dovednostem patří všechny, u kterých je vyžadována svalová činnost. Nacvičované dovednosti tvoří zpočátku jednotlivé pohyby a hmaty, následně se vyžaduje přesná sekvence různých pohybů a hmatů, které jsou základem pro praktické zvládnutí metodik výcviku. Cílem je vytvoření pracovního dynamického stereotypu. Pří vytváření psychomotorických dovedností jsou nejčastěji využívané metody instruktážní a metody nácviku (Ouroda, 2000). Senzomotorické dovednosti potřebné pro vedení výcviku všech loveckých disciplín zahrnují zvládnutí metodik výcviku poslušnostních disciplín právě do úrovně dynamického stereotypu.
4.5.3. Myšlenkové operace Podstatou myšlení je proces řešení problémů, spočívající v určitých operacích s určitými kognitivními prvky (Nakonečný, 2004). Tyto prvky učiva jsou důležité svým významem pro rozvoj inteligence při řešení intelektuálních úkolů. Pro podporu
23
myšlenkových operací využíváme logických metod výuky (analýzu, syntézu, indukci apod.) (Ouroda, 2000). Při výcviků psů se myšlenkové operace uplatní při aplikaci všech poznatků ze způsobů učení psů na jednotlivé disciplíny a podmínky prostředí. Dále se uplatní při citlivém rozlišování individuálních rozdílů mezi psy vzhledem k voleným metodám a metodikám výcviku.
4.5.4. Mravní a jiné hodnoty Vytváří se z nich pozitivní postoje, potřeby a zájmy psovodů – žáků. Na psovody – žáky je působeno nejenom prostřednictvím vyučovacího obsahu (vědomosti, dovednosti), ale i prostřednictvím prostředků výuky a celkovým prostředím, ve kterém výuka probíhá (Ouroda, 2000). Postoje, potřeby a zájmy, které jsou obecně při výcviku psů u psovodů – žáků formovány, se ve své podstatě snaží usměrnit stávající vlastnosti psovodů směrem k vlastnostem požadovaným. Namátkou jmenujme některé z nich např. důslednost, trpělivost, vytrvalost, náročnost, skromnost atd. Vidíme, že tyto vlastnosti jsou obecně klíčové i pro život a působení člověka v ostatních oborech lidské činnosti. Z hlavních hodnot, které zde vystupují, patří mezi nejdůležitější například: Vytváření správného pohledu na živočichy, jakožto tvory mající své typické vlastnosti a nároky. Naším úkolem pak je tyto vlastnosti poznat, porozumět jim a na základě tohoto porozumění přizpůsobit naše chování a jednání těmto poznaným skutečnostem. Naše chování pak bude jistě dobře využitelné k tvorbě správných vztahů mezi psem a člověkem. Tyto vztahy pak mohou vést k vzájemné spokojenosti a vzájemnému prospěchu obou živočišných druhů. Vlastně se tady učíme toleranci a respektování požadavků ostatních organismů. Toto je pak vodítkem i ke správným vztahům mezi jedinci téhož druhu (viz. mezilidské vztahy, tolerance kultur, náboženství atd.). Jednání a chování určitého člověka se posuzuje jako morální či nemorální podle vztahu k druhým lidem, skupinám a společnosti (Čáp, 2007). Cílem tedy je jednání altruistické, prosociální, které se vyznačuje skutky a činy, vykonávanými ve prospěch druhého bez očekávání odměny nebo sociálního souhlasu (Kohoutek, 2001). Mezi obsah mravní výchovy patří i výchova vůle člověka, která zahrnuje, vytrvalost, houževnatost, trpělivost, statečnost, odolnost vůči nesnázím fyzickým i psychickým,
24
sebeovládání, taktnost, iniciativnost, aktivnost, kritičnost, sebekritičnost, aj. (Hřebíček, 2002). Nedílnou součástí myslivecké kynologie je budování odpovědného vztahu k volně žijícím živočichům a přírodě vůbec. Tato odpovědnost spočívá v pohledu na zvěř jako na obnovitelný zdroj potravy a surovin, jehož efektivní a rozumné využívání přispívá velkou měrou k zachování existence života. A právě myslivecká kynologie vede k příznivějšímu pohledu laické veřejnosti na činnost myslivce, jako na činnost odpovědného člověka jednajícího v souladu s nejnovějšími poznatky vědy. Ne nadarmo se zdůrazňuje tzv. myslivecká etika, která představuje včasné dohledání postřelené drobné zvěře a včasný dosled postřelené spárkaté zvěře. Tohoto předpokladu lze dosáhnout pouze s dobře vycvičeným a zapracovaným psem, jehož příprava je dosti náročná na čas, prostředky a znalosti.
4.5.5. Výběr učiva Na tomto místě vystupuje několik důležitých termínů didaktických, jejichž konkretizace a aplikace na edukační proces skupinového výcviku psů je důležitým krokem k efektivnímu vedení samotného výcviku. Významným pojmem je „základní učivo“. Základní učivo je charakterizováno jako učivo, které musí zvládnout každý žák, neboť je to nezbytnost. Základní učivo je učivo, které bude využito v praktickém životě (profesním, ale i občanském) které je nezbytným předpokladem pro další vzdělávání (osvojování si dalších vědomostí a dovedností) a které má formativní (výchovný) význam. Učivo, které má širší rozsah než je rámec základního učiva, se nazývá učivo rozšiřující. Pokud se jedná o učivo mající charakter detailnějších vědomostí či dovedností hovoříme o učivu prohlubujícím (Ouroda, 2000). Výběr základního učiva se nemůže stanovit jen subjektivisticky. Obsah základního učiva se musí vyvodit postupnou didaktickou analýzou především podle požadavků společenské praxe (Drahovzal, 1997).
25
4.5.6. Funkce učiva Podíl výchovy mimo vyučování může být zanedbatelný, může se však stát i činitelem, který závažným způsobem ovlivní život, budoucnost člověka (Pávková, 2002). Funkcí učiva je celá řada, vzpomeňme následující: poznávací, motivační, výchovná, metodologická a aplikační. Poznávací funkce plní vědomostní a dovednostní charakter učiva. Slouží k vytváření vědomostí a dovedností. Cílem motivační funkce je získat zájem žáků o studium učiva (Ouroda, 2000). Při skupinovém výcviku je motivační funkce učiva umocněna jeho zajímavostí, aktuálností a možností uplatnění v praxi. Zajímavost je dána aktivní a přemýšlivou podobou činností spojených s využitím naší „lásky“ ke psu, k zlepšení plnění potřeb obou psa i člověka. Aktuálnost se váže na skutečnost, že edukační proces skupinového výcviku psů probíhá se psy, kteří jsou ve vlastnictví psovodů – žáků. Dalším aktuálním prvkem je silná sociální vazba mezi psem a psovodem. Aktuálním prvkem je také požadavek některých majitelů (žáků) na uchovnění psa, či požadavek na získání lovecky upotřebitelného psa pro naplnění počtu požadovaných lovecky upotřebitelných psů v honitbách. Možnosti uplatnění v praxi jsou, vedle složení zkoušek, také vlastní používání psů při výkonu práva myslivosti.
4.5.7. Charakter učiva Charakter učiva je dvojí: dynamický a statický (Ouroda, 2000). Statický charakter učiva reprezentují dokumenty, ve kterých je toto učivo obsaženo. Výchozím dokumentem jsou zkušební řády ČMMJ, učebnice myslivosti (kynologické části) a specializovaná kynologická literatura zabývající se výcvikem a chovem jednotlivých plemen. Dynamickým charakterem učiva se označuje výběr a zprostředkování učiva žákům učitelem. Účinný dynamický charakter učiva se tedy odvíjí od kvalitně zpracovaných dokumentů obsahujících učivo a od vlastností a schopností učitele tento statický charakter učiva aplikovat ve specifických podmínkách s účastí specifických subjektů. Pro výběr učiva může učitel volit různá kritéria a zřetele (historický, vědní, praktický, pedagogicko psychologický). V případě skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost bude upřednostňován zřetel myslivecké praxe. Postupem času
26
by se však mohla situace obrátit též k úvaze o zřetelu vědecké systematiky. Uplatňování pedagogicko
–
psychologického
zřetele
bude
odvislé
od
pedagogických
a psychologických kompetencí instruktorů (učitelů) a jejich zkušeností.
4.6. Subjekty edukační reality skupinového výcviku psů V edukační realitě skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost se vyskytuje učící subjekt (instruktor, výcvikář, učitel) a dva učící se subjekty psovod – žák a pes. V tomto pojetí edukační reality zde psovod vystupuje i jako subjekt vyučující, a to ve vztahu ke svému psu.
4.6.1. Vyučující subjekt Ve sborníku řádů, směrnic a pokynů pro výcvikovou činnost sportovní kynologie českého kynologického svazu (ČKS) platných k 1.12.2000, dle všeobecného ustanovení směrnice pro provádění instruktorské práce ve sportovní kynologii ČKS se uvádí, že instruktor je důležitým činitelem ve výchově sportovců – kynologů. Musí mít dostatek odborných i praktických znalostí, týkajících se zejména organizační struktury ČKS, vydaných řádů a směrnic, metodiky výcviku psů, povšechných chovatelských i veterinárních znalostí a dobré organizační a charakterové vlastnosti. Pro pedagoga, který pracuje s dětmi a mládeží v době mimo vyučování, je nejdůležitější, aby dokázal vytvořit bezpečné a tvořivé ovzduší a pohodu, dbal o uspokojování individuálních potřeb, rozvoj zájmů a specifických schopností jednotlivců (Pávková, 2002). Vyučující subjekt je nositelem dynamické stránky učiva. Jakožto pedagogický činitel musí směřovat k dosažení charakteristických rysů pedagogických dovedností. Za pedagogické
dovednosti
Kyriacou
(1991)
považuje
schopnost:
zaměřit
se na dosažení určitého konkrétního cíle, brát ohled na konkrétní prostředí (kontext), vyžadovat přesnost provedení a citlivé přizpůsobení svých dovedností. Tyto charakteristické rysy se získávají výcvikem a praktickým působením. Vědomosti učitele obsahují znalost učiva, znalost obecných principů a strategií řízení vyučování a organizace práce, znalosti o žácích, znalosti kontextu, ve kterém probíhá vyučování, znalosti výchovných cílů a hodnot (Kyriacou, 1991).
27
Učitel, pokud má mít kladný vliv na své žáky, musí mít autoritu. Ta je závislá na společenské
a
odborné
úrovni
učitele,
jeho
charakterových
vlastnostech
a organizačních schopnostech. Mezi psychologické zvláštnosti osobnosti učitele patří sociální zaměřenost, tvořivý přístup k sociálním vztahům, trpělivost v sociálních vztazích, láska k dětem a mládeži, soustavná sebekontrola, zvýšené úsilí o sebevzdělávání, zvýšené úsilí o sebevýchovu, morální bezúhonnost, zvýšený stupeň inteligence, schopnost přizpůsobovat své myšlení myšlení žáka, dobré vyjadřovací schopnosti, duševní svěžest, ochota přijímat nové podměty, cit pro spravedlnost, životní optimismus, smysl pro humor (Linhartová, 2004). Vliv pedagoga nenahradí ani učebnice, ani mravní poučování, ani soustava trestů a povzbuzování. Osobní příklad učitele a kouzlo jeho osobnosti jsou nenahraditelné. Nelze přitom podceňovat význam slovního působení učitele, které má často sugestivní dosah (Kohoutek, 1996). Typologie učitelských osobností slouží k sebepoznání, poznání a hodnocení osobnosti učitele a pedagogické činnosti. Typologie učitelské osobnosti umožňuje více poznat konkrétní osobnost učitele, jednak ty vlastnosti, které reprezentují jeho typ, a také ty vlastnosti, kterými se od svého typu odlišuje. Známe typologii Döringovu, Lukovu, Vorwickelovu, Caselmannovu, Pavlovského, Mojžíšovu (Linhartová, 2004).
4.6.2. Subjekt edukační reality – psovod Úspěch výcviku nezáleží pouze na povaze psa, ale také na vlastnostech a schopnostech psovoda. Člověk při výcviku působí na psa hlasem, intonací, pohyby, mimikou, chováním, tvarem oděvu apod. (Hartl, 1970). Úkolem této kapitoly je konkretizovat skutečné subjekty a jejich aktuální vlastnosti, se kterými do edukační reality skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost přicházejí. Učícím se subjektem v našem případě bude žák střední lesnické školy, který má zvýšený zájem o loveckou kynologii. Každý lidský účastník skupinového výcviku psů se dá charakterizovat vlastnostmi osobnosti. Vymezení nejdůležitějších vlastností osobnosti ve vztahu k řízení skupinového výcviku psů může být užitečné pro zdůraznění individuálních rozdílů mezi jednotlivými účastníky. Na základě porozumění těmto rozdílům a individuálním
28
potřebám (cílům, zájmům……) jedinců se můžeme vyvarovat našemu zklamání z výsledků edukačního procesu. Za nejdůležitější znaky osobnosti se považují jednota, individuálnost, společenská podmíněnost, trvalost a rozpornost (Linhartová, 2004). Při výuce musíme zejména respektovat individuálnost, společenskou podmíněnost a využívat rozpornosti k dosahování rozvoje jedinců. Za základní vlastnosti osobnosti považujeme schopnosti, temperament, charakter, motivace, potřeby, zájmy, životní styl, aspirace, postoje, sebeuvědomění, vědomosti, dovednosti, návyky (Linhartová, 2004). S těmito vlastnostmi psovodi přicházejí do edukační reality skupinového výcviku a je na straně učitele, jak dokáže těchto vlastností využít pro hladký chod celého edukačního procesu.
4.6.3. Pes V edukační realitě skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost má pes jako subjekt ER ústřední postavení. Plnění obecných cílů je plně závislé, vedle ostatních částí edukační reality, na vlastnostech (charakterizaci) psa. Za nejdůležitější ve vztahu k výcviku a k plnění obecných a dílčích cílů byly stanoveny tyto biologické vlastnosti psa: stádium ontogeneze (věk psa), stádium fylogeneze (plemeno), charakter vyšší nervové činnosti (individuální rozdíly u jedinců téhož plemene – temperament), pohlaví, formy učení uplatňující se u psa při výcviku (klasické podmiňování, operantní podmiňování, atd.) a předpokládané emoce projevující se v chování psa při výcviku.
4.6.3.1. Stádium ontogeneze Během vývoje jedince od jeho narození přes dospívání, dospělost až po jeho smrt se výrazně, a to zejména v době dospívání, mění vlastnosti organismu. Mění se nejen na první pohled zřejmé morfologické vlastnosti jedince, ale také kvalita a kvantita funkcí jednotlivých orgánů a tím celého organismu. Tyto změny musíme respektovat, poznat je a přizpůsobit jim volbu cílů a metod jednotlivých zaměstnání. Od počtů psů v jednotlivých vývojových obdobích se také odvíjí způsob celé organizace EP skupinového výcviku psů. Závisí na tom také volba edukačního prostření, materiálního
29
a personálního zajištění. Rámcovým měřítkem vývojového stádia psa nám bude jeho věk stanovený v měsících. Z čistě praktického mysliveckého hlediska se vývoj psa dělí do pěti časových úseků dle možnosti a způsobu ovlivňování psa výcvikem. Prvním časovým úsekem ve vývoji psa v soužití s člověkem (myslivcem) je období před dosažením pohlavní dospělosti psa. Toto období je z hlediska vztahu člověka ke psu charakterizováno častým poskytováním příležitostí k rozvoji loveckých vloh, ke hře a navázání důvěry. Poslušnost je uplatňována bez nátlaku. Období pohlavního dospívání trvá asi dva měsíce a je charakterizováno vytvářením
vztahu
podřízenosti
(vztahu
vůdce
smečky –
podřízený člen),
prostřednictvím nátlaku při cviku poslušnosti. V tomto období dochází k prvnímu hárání feny. Psi začínají při močení zdvíhat zadní běh. Věk feny v tomto období je 6 až 9 měsíců a věk psa 8 až 11. Období přípravy v honitbě na zkoušky začíná po dokonalém zvládnutí poslušnosti včetně přinášení u ohařů a slídičů. Podstatou tohoto období je zvládnutí „odborných disciplín“ a upevnění poslušnosti v honitbě. Období končí absolvováním zkoušek. Zavedení loveckého psa do praxe začíná po absolvování zkoušek. V průběhu tohoto období se klade důraz na zvládnutí dosledů a dohledávek až poté se přistoupí k rozvoji dalších disciplín. Posledním obdobím ve vývoji psa a vztahu člověka k němu je období vedení psa v myslivecké praxi, které je charakterizováno plným využíváním psa pro mysliveckou praxi (Hanzal, 1996). Období před dosažením pohlavní dospělosti se podrobněji člení na sedm vývojových fází: vegetativní, přechodnou, vtiskávání, socializační, hodnostní, předpubertální a pubertu (Mikulica, 2004). Znalost těchto fází je nezbytná pro volbu takových podmínek při chovu štěňat, aby byl zajištěn zdárný vývoj jejich přirozených vlastností.
30
4.6.3.2. Stádium fylogeneze Toto hledisko je možné vyjádřit příslušností psa k danému plemeni. V průběhu doby soužití psa s člověkem se působením člověka na reprodukci a na podmínky prostředí psa vyvinulo velké množství plemen. Myslivecká kynologie tradičně rozděluje lovecké psy dle jejich použití do těchto skupin: ohaři, slídiči, retrívři (přinašeči), honiči, barváři a norníci. Ve vztahu k rozdělení plemen dle FCI se jedná o skupinu číslo 3 – teriéři, 4 – jezevčíci, 6 – honiči a barváři, 7 – ohaři, 8 – slídiči a retrívři (Hromas, 2000). V dnešní době tedy známe spoustu plemen, jejichž vlastnosti je třeba brát v úvahu při jejich výcviku a vedení. Vlastnosti plemene nám velkou měrou určují volbu podmínek prostředí, pomůcek, metod a cílů a tedy i organizaci individuálního i skupinového výcviku.
4.6.3.3. Specifika jednotlivých skupin loveckých psů ve vztahu k edukační realitě skupinového výcviku psů pro jejich loveckou upotřebitelnost Bylo již uvedeno, že volba prostředí, ve kterém se budou odehrávat edukační procesy včetně volby metod, cílů a pomůcek, budou záviset na příslušnosti psa k určitému plemeni. Rozbor specifik jednotlivých plemen je úkol do budoucna. Tady na tomto místě se pokusíme alespoň o specifikaci jednotlivých skupin loveckých psů. Ohaři jsou nejznámější skupinou loveckých psů, pracují s vysokým nosem a jejich typickou vrozenou vlastností je vystavování. Dobře vycvičení a zkušení ohaři dokáží také postupovat za zvěří, ustalovat unikající zvěř a přiznávat (tzv. sekundovat) při společné práci více ohařů. Jejich všestrannost spočívá v jejich využití jak na drobnou zvěř v poli, v lese i ve vodě, tak na dosled postřelené spárkaté zvěře (Hanzal, 1996). Důležitým předpokladem úspěšného výcviku ohaře je dostatek zvěře, a to nejenom usmrcené, ale i živé. Právě dostatek živé zvěře umožní rozvinutí vlohy pro vystavování a jeho upevnění. A v případě nutnosti i pro odnaučení štvaní zvěře, a to zejména zaječí a srnčí. Tyto podmínky tedy může zajistit pouze dobře zazvěřená honitba s drobnou zvěří. Dále je třeba zvolit co možná nejpestřejší podmínky přírodního prostředí pro výcvik. K únosné ekonomice a snížení obtížnosti organizace skupinového výcviku tak velice přispěje honitba s co možná nejpestřejšími přírodními podmínkami koncentrovanými v jedné lokalitě. Je třeba zajistit vodní plochu s dostatečně rozlehlými
31
porosty rákosin, pole s nejrůznější vegetací a dostatkem zvěře, lesní porosty s co možná nejpestřejším složením vegetace a variabilitou terénu. Vhodná je i přítomnost vodního toku. Shrnout lze, že limitujícím faktorem při organizaci skupinového výcviku ohařů bude zastoupení přírodních podmínek s dostatkem drobné zvěře. Slídiči pracují podobně jako honiči, ale na menších plochách v hustých houštinách, rákosinách a křovinách. Po zvěři slídí zejména nízkým nosem, nalezenou zvěř krátce značí, vypichují a poté hlasitě vyhánějí na střelce. Jsou použitelní také na přinášení střelené drobné zvěře a k dosledům postřelené spárkaté. Je možné je použít i jako honiče v rozlehlých lečích k nadhánění zvěře (Hanzal, 1996). Slídiči jsou proto využitelní při společných honech na drobnou zvěř, i při naháňkách na vysokou a černou zvěř. V menší míře se uplatňují při individuálních lovech (Jiráček, 1998). V případě slídičů budou požadavky na přírodní podmínky obdobné jako u ohařů se zvýšeným nárokem na rozlehlé rákosiny a křoviska. Dostatek zvěře bude důležitý pro rozvoj hlasitosti mladých psů na stopě živé zvěře a k podpoře vlastního slídění a chuti k práci v hustých a nepřehledných porostech. Retrívři jsou často přiřazováni ke skupině slídičů, ale s přihlédnutím k jejich vlastnostem, specializaci využití a vedení si zasluhují samostatný přístup. Tito psi byli původně používáni pří práci spolu s ohaři právě jako specialisti na přinášení drobné zvěře (ohaři pouze vystavovali). Také při práci ve vodě nemají retrívři konkurenci (Hanzal, 1996). Požadavky na přírodní podmínky pro výcvik retrívrů nejsou tak náročné jako u ohařů a slídičů. Vystavování ani hlasitost se nepožaduje, tudíž náročnost na početnost živé zvěře je nižší. Je však třeba zajistit dostatek zhaslé drobné zvěře právě pro nácvik dohledávek a přinášení. Rozsáhlá vodní plocha s bohatým břehovým porostem a rákosinami je nezbytná pro nácvik vodní práce. Barváři se historicky vyvinuli z tzv. vodičů, jejichž úkolem bylo sledovat staré stopy samostatných kusů jelení zvěře, a tak k těmto kusům dovést lovce se smečkami honičů, kteří pak byli vypuštěni ke štvaní s cílem vyčerpat a nebo zastavit jelení zvěř. Dnes se barvářů používá jako specialistů pro dosledy postřelené jelení zvěře (Slimák, 1982). Honiči jsou vývojově nejstarší skupinou loveckých psů. Používají se k vyhánění především černé zvěře z rozlehlých a nepřístupných lesních komplexů. Pracují samostatně a důsledně drží stopu štvané zvěře na velké vzdálenosti. Mají výborně vyvinut orientační smysl, který je při jejich práci nezbytný. Pro svůj dobře vyvinutý čich se uplatňují i jako barváři pro dosledy (Hanzal, 1996). Požadavky na přírodní 32
podmínky pro výcvik této skupiny loveckých psů budou velice odlišné od požadavků na přírodní podmínky u skupin ohařů, slídičů a retrívrů. Zde je třeba zajistit rozsáhlé lesní celky se zvěří spárkatou, zejména jelení a černou. Vyhneme se rozdrobeným honitbám, kde se střídají drobné pozemky s různým rostlinným krytem s nedostatečným prostorem pro práci honičů. Tyto podmínky budou tedy zajištěny spíše v horských a podhorských honitbách s dostatečně souvislými lesními porosty. Norníci zahrnují velký počet plemen teriérů a jezevčíků. Obě plemena mají silně vyvinutý lovecký pud. Vynikají ostrostí a jsou značně samostatní. Náruživě štvou veškerou zvěř. Kromě norování na škodnou zvěř se používají i na povrchu jako honiči a barváři (Hanzal, 1996).
4.6.3.4. Pohlaví Baumannová (1987) říká o rozdílech mezi psem a fenou: „Jednoduše řečeno, psi jsou tvrdohlavější a feny přizpůsobivější. Z hlediska oddanosti není žádný rozdíl mezi psem a fenou.“ Naproti tomu Havet (1996) uvádí : „Fena je méně ovladatelná…… velcí šampióni jsou vždy psi z důvodu jejich lepší ovladatelnosti, ale feny mají lepší schopnosti. Jediným objektivním rozdílem však je jen hárání feny.“ Švec (1988) uvádí vše na pravou míru: „Obě pohlaví jsou svými vlastnostmi pro lovecké upotřebení rovnocenná. Fena má samozřejmě určité indispozice v době hárání, březosti a péče o štěňata. Tvrzení, že psi jsou neposlušnější (a naučené si déle pamatují) a feny přítulnější (a snadněji zapomínají), nejsou v praxi podložená.“
4.6.3.5. Povaha Pro praktické účely se psi dle povahy člení na měkké a bázlivé, tvrdé a vyrovnané. Pes měkký je chápavý, přítulný, dobře ovladatelný. Pes bázlivý se všeho bojí a je těžce cvičitelný. Pes tvrdý je opakem měkkého, je těžko ovladatelný. Vyrovnaný pes je mezi uvedenými typy. Dobře se cvičí a rychle chápe (Švec, 1988).
33
4.6.3.6. Formy učení uplatňující se při výchově a výcviku psa Poznání procesů forem učení psa je klíčovým bodem ve volbě metod a způsobů organizace výcviku. Celý proces výcviku se zakládá na biologických možnostech ovlivňování chování psa ve prospěch člověka. Toto ovlivňování se děje na podkladě procesu modifikace dědičně fixovaných spouštěcích mechanismů a vytvářením učením získaných spouštěcích mechanismů, a dále na podkladě modifikací dědičně fixovaných koordinačních schémat. Podívejme se tedy ve stručnosti na jednotlivé formy učení ve vztahu k jednotlivým výcvikovým možnostem.
Vtiskávání (vtištění – impriting – prägung) Vtištění je forma učení vázaná na citlivou (senzitivní, kritickou) fázi ontogeneze chování a jeho účinek je neodvolatelný (nezvratný, ireverzibilní). Časové údobí, kdy probíhá vtištění, je druhově pevně stanovené a fylogeneticky předem naprogramované (Franck, 1985). Období vtiskávání u psa není přesně ohraničené. Za hlavní období vtiskávání se udává doba mezi 3. až 7. týdnem života štěněte. Toto období je mimořádně důležité ve vztahu k budoucímu pracovnímu využití psa, neboť si štěně vtiskává člověka za příslušníka svého druhu (Mikulica, 2004). Od 8. do 12. týdne věku štěněte probíhá tzv. fáze socializace. Podle Trumlera (Mikulica, 2004) v tomto období dochází též k vtiskávání, a to ve smyslu rozšíření obrazu člověka jako příslušníka svého druhu na širší okruh lidí. Mimo těchto procesů vtiskávání objektů rodičů a budoucích sociálních partnerů známe také vtiskávání motorické (Mikulica, 2004).
Facilitace průběhu instinktivního jednání Dá se rozdělit do tří procesů na facilitaci pohybových koordinací, na jednorázové doplnění instinktivního programu a na snižování podnětových prahů. Facilitace pohybových koordinací představuje usnadnění průběhu vrozených vzorců chování. Jednorázové doplnění instinktivního programu se uplatňuje zejména v potravním chování. Snižování podnětových prahů je forma učení, která se dá přímo popisovat na loveckých psech. I když dojde u loveckého psa k atrofii loveckých instinktů v závislosti na jeho neloveckém vedení (bez styku se zvěří), jsou vzorce loveckého chování u něj zachovány, pouze je k jejich spuštění zapotřebí příslušně silnějších podnětů. (Mikulica, 2004). V případě rozvíjení loveckých vloh loveckých psů můžeme s těmito formami učení jistě počítat.
34
Martínek (2000) považuje za facilitaci mechanismus učení, který usnadňuje opakováním podmíněných podnětů nervové vedení jak v aferentních, tak eferentních drahách, a tak se utváří rychlejší reakce i pohotové jednání (např. vypracované vystavování, postupování, ale i výcvikové disciplíny apod.).
Habituace Habituace je vymizení vrozené odpovědi organizmu na specifický podnět (Mikulica, 2004). Jde tedy o ztrátu spouštěcího účinku primárně reakci spouštějící podnětové konfigurace (Lorenz, 1978). Poznávání tohoto procesu učení nám umožňuje porozumět výcviku klidu na stanovišti, odložení a navykání na střelbu. Také nás vede k porozumění, že nepatrné změny v podnětové konfiguraci mění celou situaci v přivykání psa na určité prostředí. Proto si musíme býti vědomi komplexní schopnosti psa vnímat své okolí a počítat s tím, že jeho reakce mohou býti dosti odlišné od našeho očekávání, v závislosti na subjektivním posouzení zrovna působících a vnímaných podnětů.
Latentní učení Tato forma učení probíhá za situace, která není pro učení zdánlivě nijak motivující. Jedná se o proces učení při tzv. exploračním chování, které je motivováno zvědavostí. Výsledkem tohoto zkoumavého chování je nová znalost, která pak může být využita za jiných situací (Mikulica, 2004). Lorenz (1978) k tomu dodává: „……jakkoli proces učení sám je zřejmý a pouze jím získané vědění je latentní. Latentní vědění by bylo mnohem vhodnějším výrazem“. Příklad k využití této formy učení v lovecké kynologii uvádí Martínek (2000): „Pří výcviku psů se občas pozoruje zdánlivá neschopnost reagovat na daný příkaz příslušným úkolem, který byl se psem do detailu probrán, cvičitele to někdy přivádí až k zoufalství a bezradnosti. Stane se však, že po určité době pes najednou vystřihne požadovaný cvik v naprosté dokonalosti. Staří cvičitelé tomu říkali výcvik skokem“.
Podmiňování Rozlišujeme klasické podmiňování, neboli učení podmíněnými reakcemi prvního typu a operantní (operační) podmiňování. Klasické podmiňování spočívá v tvorbě spojitosti (asociace) mezi původně neutrálním (reakci nespouštějícím) podnětem a podnětem vrozeným spouštějícím danou vrozenou reakci. První podnět se nazývá 35
podmíněný podnět (conditioned stimulus) druhý se nazývá nepodmíněný podnět (unconditioned stimulus) (Veselovský, 2005). Pro kynologii je významné klasické podmiňování při vytváření vyhýbavých a únikových reakcí. Potravní podněty při klasickém podmiňování mají pro výcvik psa pouze všeobecně poznávací hodnotu. V rámci operačního podmiňování rozlišujeme dva procesy. Prvním je učení metodou pokus – omyl (trial and error learning), který spočívá ve vytváření podmíněných reakcí pomocí vlastní činnosti zvířete. Úspěch dané chování zpevňuje, nezdar naopak způsobuje vyhasínání (extinction). Druhý proces se nazývá učení podmíněnými reakcemi druhého typu. Na rozdíl od klasického podmiňování následuje po neutrálním podnětu (podmiňovaném) činnost psa a ta je následně odměněna a tak zpevňována. Typ tohoto učení se při výcviku uplatňuje velmi často (Mikulica, 2004).
Možné kombinace v podmiňování Všechny způsoby učení se do jisté míry doplňují a prolínají. Příkladem kombinace klasického a operantního podmiňovní je cvik přivolání, kdy povel „ke mně“ představuje podmiňovaný podnět a trhnutí vodítka nepodmíněný podnět – klasické podmiňování. Dále pak dochází k činnosti psa (operaci) a ta je odměněna nepodmíněným podnětem (pamlsek, pohlazení) či podmíněným podnětem (slovní pochvalou) (Mikulica, 2004).
Podmíněné reakce vyšších řádů Pokud je podmíněný podnět dobře upevněn a převzal-li tak biologickou závažnost od podnětu nepodmíněného, může se stát základním podnětem pro podmínění další reakce. Mohou tak vznikat podmíněné reakce druhého a i třetího řádu. Významným využitím podmíněných reakcí vyšších řádů je např. převod slovních povelů na posunky (Mikulica, 2004).
Řetězení Řada jednoduchých podmíněných reakcí se může rozběhnout na jediný podnět. Skončení jedné podmíněné reakce je podnětem pro započetí další podmíněné reakce. Příkladem takovéhoto řetězení je cvik aportování.
Komplexní učení Jedná se o schopnost organismu mentálně reprezentovat jednotlivé aspekty světa a provádět operace s těmito mentálními reprezentacemi spíše než se světem samým. 36
Mezi komplexní učení patří „Kognitivní mapy abstraktní pojmy“ a učení vhledem (Atkinson, 2003). Zvířata jednají podle určitých předpokladů úspěchu, pomocí předchozí zkušenosti dokáží vytvářet jednoduché hypotézy a vytváření hypotéz při učení „pokus – omyl“ již patří k prvotním projevům zvířecí inteligence (Mikulica, 2004).
4.6.3.7. Emotivní chování psa Každou emoci psa provázejí tělesné změny, které lze pozorovat v chování psa (klasifikace emočních jevů na základě mimických výrazů psa), či ve fyziologických reakcích organizmu (frekvence tepu, kolísání krevního tlaku, teploty, elektrického napětí kůže). Metoda, která sleduje tělesné změny při prožívání jednotlivých emocí zvířetem, se nazývá metoda výrazu (u lidí se též používá metoda dojmu, která však u ostatních živočichů není použitelná). Poznání vlivu emocí na chování organizmu psa je důležité pro odhad následného průběhu chování a tedy i pro volbu správných výcvikových postupů (Mikulica, 2004).
Rozdělení emocí Základní rozdělení emocí je na libé (příjemné, kladné) a nelibé (nepříjemné, záporné). Mezi libé emoce se řadí radost, spokojenost, blaženost. Mezi nelibé pocity patří hněv, vztek, strach, smutek. Působení emocí na chování živočicha spočívá v tom, že se živočich snaží opakovat činnosti, které jsou doprovázeny pocity libosti a naopak neopakovat činnosti, které jsou doprovázeny pocity nelibými. V tomto vztahu hovoříme o emocích jako o pohnutkách k chování (Mikulica, 2004). Dle intenzity projevu emocí v chování se emoce rozdělují na mírné a intenzivní. Celá škála přechodů od mírné intenzity projevu emocí až po intenzivní projevy se nazývá aktivační kontinuum, které souvisí s pojmy nulová aktivace organismu a vrchol aktivace organismu. Ve výcvikové práci je nejvíce využitelný a pro vlastní výcvik nejvhodnější střední stav aktivačního kontinua (Mikulica, 2004). Emoce ve vztahu k učení se rozdělují na emoce prvotní a emoce podmíněné (naučené).
Emoce
prvotní
jsou
vyvolány
přímo
biologicky
významným
(nepodmíněným, vrozeným) podnětem. Zatímco podmíněné emoce se vážou na procesy asociativního učení. Podmíněné emoce se vytvářejí procesem učení a můžou se stát
37
motivem určitého chování. Možnost procesu emočního učení souvisí s využitím těchto zákonitostí k zpevňování, rozvíjení nebo k tlumení a odstraňování emocí (Mikulica, 2004). Jedním z dalších kritérií pro rozdělení emocí může být délka trvání působení jednotlivých emocí. V tomto smyslu rozdělujeme emoce na city a nálady. City představují emocionální podráždění trvající několik sekund až minut. Naproti tomu nálady trvají několik hodin i dní a jejich změna je velmi pomalá (Mikulica, 2004).
Emoční konstituce Emoční konstituce souvisí s individuálními rozdíly mezi povahami psů. Emoční konstituce se projevuje jako přiměřenost nebo jako nepřiměřenost emočních reakcí na podmínky prostředí. Na základě těchto reakcí psa k vnějším podnětům hovoříme o emočně labilních či emočně stabilních jedincích (Mikulica, 2004).
Strach a úzkost, agresivita, lovecká náruživost, radost, náklonnost Strach je základní nelibou emocí a signalizuje nebezpečí. Strach je podmínkou existence výše organizovaných organismů (Mikulica, 2004) Z fyziologického hlediska se strach projevuje následujícími změnami v organizmu. Plicní sklípky se rozšiřují a zvyšuje se výměna kyslíku a oxidu uhličitého. Srdce zvýší tepovou frekvenci a zvýší se tlak krve. Nadledviny zvýší množství vylučovaného adrenalinu, který zajišťuje zvýšené vyloučení cukru z jater do krve. Tento mechanizmus má za následek zvýšenou možnost organizmu využít energii k potřebám aktivace. Dále při strachu dochází k zvýšení svalového napětí a rozšíření zornic. Naproti tomu činnost slinných žláz, žaludku a střev je omezena. Strach se vztahuje na nějaký určitý objekt. Zatímco úzkost nesměřuje k žádnému konkrétnímu objektu, je nespecifická, difúzní nepředmětná. Strach je biologicky účinný, ale vysoká hladina úzkosti narušuje řádné emoční hodnocení. (Mikulica, 2004) Agresivita na rozdíl od agrese je emoční vyladění organizmu. Agrese je útok, náznak útoku nebo ritualizovaná forma útoku proti jinému jedinci téhož živočišného druhu. Agresivita je tedy emoce spouštějící vlastní aktivitu – agresi. Hladina agresivity po skončení agrese klesá (Mikulica, 2004). Lovecká náruživost je v době dospívání základní pohnutkou k rozvoji loveckého chování. Lovecká náruživost doprovází oba funkční okruhy lovu (lov velké kořisti, lov malé kořisti) (Mikulica, 2004). 38
Radost je nejvýraznější libá emoce, která se u psa projevuje (Mikulica, 2004). Je velice důležité tuto emoci při výcvikové práci v chování psa vnímat a umět ji využít a podpořit. Často se hovoří o radostné práci psa, kterou však můžeme docílit pouze za kladného působení příjemných podnětů při výcviku. A proto učení pomocí vyhýbavých reakcí, které je ve většině cviků potřebné, je z hlediska radosti dosti problematické. Náklonnost je emoce napomáhající tvořit a udržovat sociální vazby mezi členy pospolitosti a umožňuje spolupráci ve smečce. Při výcviku počítáme se silnou sociální vazbou pes – psovod, a proto náklonnosti využíváme při výcviku (Mikulica, 2004).
4.7. Edukační prostředí skupinového výcviku psů Dle Průchy (2003) jsme edukační prostředí rozdělili na část fyzikální, ergonomickou a psychosociální. Všechny složky edukačního prostředí ovlivňují činnosti všech zúčastněných subjektů edukační reality a podílejí se tedy na způsobech a obtížnosti dosahování cílů edukačního procesu. Některé složky prostředí jsme schopni si připravit, jiné můžeme ovlivnit a některé jsou v podstatě neovlivnitelné.
4.7.1. Edukační prostředí ve vztahu k učícímu se subjektu – psu Podněty prostředí mající vliv na výcvik psa, budeme uvažovat ve třech rovinách, a to mimo psovoda samotného. V rovině fyzikální se bude jednat o klimatické podmínky (teplota vzduchu, vlhkost, proudění vzduchu, záření). V rovině biologické jde o vlivy ostatních organismů a v rovině technické o vlivy předmětů a zařízení vytvořených člověkem. Dle Hrušovského (1990) patří mezi podmínky prostředí (tzv. vnější podněty odvracející pozornost), které komplikují nebo ulehčují práci psa, různá zvířata, člověk, dopravní prostředky a různé zvuky.
39
4.7.1.1. Fyzikální prostředí (mikroklimatické podmínky) Na pohybovou aktivitu psa má neobyčejný vliv teplo a záření slunce, vlhkost a vítr (Báča, 1973). Hrušovský (1990) uvádí rozmezí teplot vzduchu od -20 °C až po +25 °C, které nejsou překážkou výcviku. Práce psa je v nejvyšší míře založena na používání čichu a proto se podívejme jak úspěšnost práce s využitím čichu závisí na podmínkách prostředí. Se vzrůstající teplotou vzduchu dochází k rychlejšímu odpařování a tím i rychlejšímu rozptylu pachových molekul. Obtížnost vypracování stopy roste. Při vyšší relativní vlhkosti vzduchu stoupá výkonnost čichového aparátu psa a pach se lépe drží na místech, kde je zanechán. Déšť a sněžení rychleji snižují koncentraci pachových molekul, silný déšť strhává pachové molekuly a vrstva vody izoluje pach (Švec, 1988). Tlak vzduchu ovlivňuje čichovou práci zejména přes změny teploty a změny relativní vlhkosti. Se snížením tlaku pod normální hodnotu se zvyšuje cirkulace pachových molekul směrem vzhůru. Při snížení tlaku dochází k zvýšenému vypařování a nárůstu koncentrace pachu ve vodní páře, čichové procesy jsou usnadněny. Snížení tlaku přináší také větrné a vlhké počasí. Vysoký tlak vzduchu naproti tomu přináší suché a slunečné počasí. Se změnou rychlosti větru se mění způsob práce a obtížnost práce psa na stopách. Struktura půdy, půdní porost a ostatní vlastnosti půdy působí nepřímo na čichové práce opět přes vlhkost vzduchu a výpar. Tak například tvrdé povrchy, hutné půdy působí na rychlejší zahřívání a odpařování vody. Husté porosty zas lépe drží vlhkost vzduchu, a tak přispívají i k delšímu zadržení pachové stopy (Hrušovský, 1990).
40
5. Výsledky – obsahy a cíle kynologického kroužku
5.1. Úvod V následujícím přehledu popíšeme nejvýznamnější cviky, které budou obsahem společných nácviků. Úkolem není postihnout všechny cviky a podrobnosti z metodik výcviku, ale vybrat a zapracovat to nejpodstatnější jako učivo pro společný nácvik psů loveckých plemen pro jejich loveckou upotřebitelnost, a to vše v podmínkách mimovýukové aktivity žáků střední školy. Většina teoretických znalostí je součástí učiva předmětu myslivost, tématického celku lovecká kynologie, a proto bude na tyto znalosti dle potřeby pouze odkazováno. Zaměříme se tedy jen na konkrétní, praktické úkony, které je třeba správně zvládnout a procvičit pro zdárné vedení psa k lovecké upotřebitelnosti. Na prvním místě vždy vyjádříme cíle výuky (společného výcviku) a to cíle psychomotorické, kognitivní a afektivní a dále popíšeme jeho průběh. Popíšeme správný výkon psa, pak způsob chování a působení psovoda v nejčastějších situacích, zdůrazníme možné odchylky a problémy a jejich možné řešení. Poté se budeme zabývat možnostmi působení učitele na žáky, tedy zdůrazníme možnosti využití jednotlivých poznatků a dovedností k vzdělávacímu a zejména výchovnému působení. Didaktické zpracování bude počítat s jednou skupinou žáků (6 – 8) se psy různých plemen a různého věku a různých úrovní vycvičenosti. Tento způsob zpracování byl zvolen z několika důvodů. Organizovaný a soustavný zájem o předávání praktických dovedností v oblasti lovecké kynologie není při školách dostatečně rozvinut, a proto prozatím nepokládáme za potřebné žáky rozdělovat do skupin dle plemen, stáří a stupně vycvičenosti psa. Z důvodu obtížnosti a náročnosti organizace kynologických aktivit nepředpokládáme početnější zájem jak ze strany žáků, tak ze strany učitelů. Proto budeme vše zpracovávat pro skupinu 6 – 8 žáků (psovodů) s jedním učitelem (instruktorem). Pro přehlednost a účelnost rozdělíme přístup k žákům a jejich psům podle věku jejich psa. Z tohoto důvodu budou následovat dvě kapitoly popisující diferencovaný přístup ke psům ve vývojovém období před dosažením pohlavní dospělosti a ke psům po dosažení pohlavní dospělosti.
41
Následující zpracované obsahy a cíle kynologického kroužku by měli sloužit jako podpůrný materiál pro pedagogické pracovníky, kteří mají zájem o vedení takovéto mivovýukové aktivity. Přehled dále může být použit jako podklad pro písemnou přípravu pedagogického pracovníka na jednotlivé nácviky. Časový plán kynologického kroužku nebyl zatím zpracován, protože variabilnost přístupů k jednotlivým psům a žákům je rozmanitá a časově těžko postihnutelná. Program činnosti a jeho postup v zájmovém útvaru vychází více ze skutečné úrovně zájmů než ze závazných norem, jakými jsou ve škole učební osnovy, je zde tedy vytvořen dostatečný prostor pro individuální přístup a vlastní tempo činnosti. Časová volnost (relativní neohraničenost) poskytuje možnost využití rozmanitých forem a metod (Pávková, 2002). Přepokládáme však, že po určitých zkušenostech s tímto typem edukačních realit bude možné přibližný časový plán vytvořit.
5.2. Období před dosažením pohlavní dospělosti (přibližně 3 – 9 měsíců) Na společném nácviku je možné předpokládat přítomnost žáků s mladými psy. Považujeme za velice důležité věnovat zvýšenou pozornost právě této skupině žáků. Věnovat se budeme následujícím okruhům dovedností žáků ve vztahu k výchově mladého psa: zvykání na obojek a vodítko, zvykání na nové podněty v prostředí, poslušnost bez nátlaku, rozvoj loveckých vloh (slídění, hledání a nahánění, štvaní, ostrost, stopa vůdce, stopování na vychladlých stopách zvěře, vychladlé vlečky, přinášení, seznámení s vodou, chování po výstřelu, vydávání na povel, vystavování u ohařů). Výcvik mladých psů lze rozdělit podle toho, kde probíhá, na výcvik „domácí“, probíhající v místnosti na zahradě či na cvičišti, a na výcvik v honitbě, probíhající na loukách v lesích a u vody, kde lze předpokládat výskyt zvěře. Domácí výcvik je zaměřen na poslušnostní disciplíny, zatímco výcvik v honitbě je v tomto vývojovém období psa zaměřen na rozvoj loveckých vloh.
42
5.2.1. Vědomosti V tomto období můžeme mladého psa naučit mnoha výkonům, které nám v budoucnu hodně ulehčí práci. Musíme si však být vědomi toho, že u mladého psa nesmíme použít žádných donucovacích prostředků nebo trestů (Kvíz, 1981). V tomto období je třeba štěněti poskytovat příležitosti pro probuzení a rozvoj vloh a ke hře, která slouží k navázání důvěry. Poslušnost učíme bez nátlaku se značnou dávkou tolerance (Hanzal, 1996).
Důležité pojmy: vtiskávání, socializace, habituace, facilitace, senzitivizace, autodiferenciace
43
5.2.2. Výcvik (výchova) „domácí“ se zaměřením na mladé psy Kognitivní cíle Žáci budou umět vyjmenovat vývojová stádia štěněte včetně délky jejich trvání. Dále pak budou umět popsat možné formy učení uplatňující se u štěňat a mladých psů.
Psychomotorické cíle Tento cíl spočívá ve zvládnutí správných pohybů při odměňování psa, které mohou přispět k přesnějšímu a rychlejšímu vytváření podmíněných akcí u mladého psa. Dalším cílem je zvládnutí vhodných her a pochval mladého psa. Součástí psychomotorických cílů je i pravidelná péče o srst, zdraví a výživu psa.
Afektivní cíle Žáci, prostřednictvím znalosti vývojových obdobích štěněte, získají odpovědný a diferencovaný přístup k jednotlivým věkovým kategoriím štěňat. S touto znalostí budou mít možnost o vývoji štěněte uvažovat a s rozmyslem volit metody působení na změnu jeho chování dle vlastní potřeby a biologických možností štěněte.
Motivace Žáci vlastníci mladé psy mají velkou příležitost k přípravě budoucího pracovního psa. Přestože výchova a výcvik mladého psa se bude od vedení psa dospělého lišit, je třeba žákům zdůraznit důležitost a významnost jejich působení na svého svěřence. Tato důležitost spočívá v možnosti snadného vytváření poměrně stálých naučených prvků chování, které jsou pak dobře využitelné v pozdějším výcviku.
Průběh cvičení Domácí výcvik bude nejčastěji prováděn na hřišti, nejlépe na oploceném pozemku. Příhodných podmínek skupinového výcviku psů využijeme i pro výchovu mladých psů a tedy i pro učení žáků vlastnících mladé psy. Mladí psi budou chodit na cvičení společně s dospělými, jejich program však bude odlišný. Odlišnost však bude spočívat pouze v přístupu žáků (psovodů) a ve fyzické zátěži psů. Bude se jednat zejména o přivykání štěňat na ostatní psy a lidi. Před vlastním výcvikem dospělých psů budou
44
všichni (bezproblémoví) psi ponecháni společně s mladými k volnému výběhu, aby se vyprázdnili a proběhli. Mladí psi tak budou mít vynikající příležitost k navazování sociálního kontaktu, který je důležitý pro správný vývoj reakcí psů při jejich vzájemné komunikaci. Žáky budeme vést k tomu, aby bojácnější psíky podporovali vlídným slovem ke kontaktům a hře s ostatními psy, příliš temperamentní psy z řad dospělých psů ve vztahu k mladým psům budou naproti tomu žáci umírňovat poslušnostními cviky „ke mně“ a „daun“, pokud je ovládají. V případě společného výskytu příliš temperamentního zatím neovladatelného psa a bojácného štěněte budeme psa temperamentního vést na dlouhém vodítku a nebo ho necháme vyběhat samostatně či ve společnosti dospělých charakterově pevných psů. Po tomto úvodním vyběhání budou zadány úkoly dospělým psům (viz. další kapitola). Žáci s mladými psy budou cvičit zvykání na vodítko, kdy opět bude zdůrazněn význam jemného usměrňování, nebo pozitivního zpevňování při vedení štěněte. Prostorově lze vše uspořádat tak, že žáci budou chodit do kruhu kolem učitele za sebou. Je však možné, že s některými jedinci štěňat nebude prozatím možné chodit do kruhu, a proto budou muset být vedeni samostatně. Učitel bude pozorně pozorovat chování psů a počínání jejich vůdců. Žákům, kterým budou psi zaostávat, bude učitel doporučovat, aby pejsky řádně a vesele povzbuzovali, naopak těm, kterým budou pejsci předbíhat, bude doporučovat, aby s povelem „k noze“ štěně lákali na pamlsek. U temperamentnějších psů můžeme výjimečně žákům povolit, aby překotné tahání mladého psa umírnili jemným škubnutím vodítka s povelem „pomalu“. Nikdy však nebudeme žákům trpět přehlížení her štěňat s vodítky. Velice často se stává, že štěně vedené na vodítku se ohání a zakusuje do prověšeného vodítka. Pokud toto chování registrujeme, radíme žákům, aby štěně okřikli povelem „fuj“ („co to děláš“) a štěněti tak v tomto nežádoucím chování zabránili, a to budˇ samotným výhružným povelem nebo, když tento nebude účinný, doporučíme, aby se s štěnětem zastavili a s opětovným okřiknutím mu mechanicky rukou v tomto počínání zabránili a pak za bedlivého pozorování psa pokračovali dále v chůzi. Žáky vedeme k trpělivosti, důslednosti, vytrvalosti a postupnosti, které je při takovýchto cvicích zejména s mladým psem velice zapotřebí. Nebudeme požadovat bezpodmínečnou poslušnost mladých psů, spíše se zaměříme na přivykání štěňat na nejrůznější prostředí a na vytvoření vzájemného pozitivního vzatu mezi psovodem a mladým psem. Pro podporu vzájemného vztahu mladého psa a jeho psovoda poslouží nejrůznější hry, které pro žáky budeme vymýšlet. Jednou z důležitých her může být přetahování se 45
o kus hadru, kdy se štěně trénuje v obratnosti a síle. Žáky vedeme k tomu, aby sami dokázali postupně posoudit, kdy je jejich svěřenec již hrou unavený a ještě před tímto okamžikem hru ukončili. Důsledně žáky vedeme k různorodosti přístupu k jednotlivým jedincům dle jejich povahy, a to i ve hře. Nejistá, submisivní štěňata budou hodně podporována, chválena a nechávána ve hře, aby vítězila nad svými vůdci (tj. např. při přetahování o hadr necháme štěně, aby nám hadr vytrhlo z ruky a poodneslo si jej jako svůj „úlovek“). Učíme žáky, aby u hodně temperamentních a vzdorovitých štěňat, bedlivě pozorovali, jak snáší, když jim vezmou jejich kořist (oblíbenou hračku, potravu). U takovýchto štěňat je třeba ustálit jakousi rovnováhu mezi jejich sebevědomím a jejich podřízeným postavením vůči psovodovi. Je třeba se již v zárodku vyvarovat toho, aby psovodi dominantních štěňat zůstali pouze u podporování a pouhého vyhýbání se jakémukoli usměrnění štěněte. Další významnou hrou může být hravé přinášení předmětů. Žáci si na společný nácvik donesou pro psa nějaký předmět na aportování (míček, dřívko). Žáky vedeme k tomu, aby tyto předměty, které používají pro nácvik aportování, nenechávali mladému psu na samostatné hraní a okusování, ale aby je používali pouze pro aportování. Žáci budou házet svým svěřencům tento předmět a budou se snažit mladého psa předmětem zaujmout tak, aby pes za hozeným předmětem běžel a případně ho vzal do mordy. Poté se budou snažit psa přilákat a předmět odebrat. Musíme žáky upozornit, že je třeba být při tomto cviku obzvlášť trpělivý, neboť se můžeme setkat se spoustou obtíží. Zdůrazníme, že jde pouze o hru, a proto nebudeme zklamáni, že některým psům to v porovnání s jinými třeba vůbec nepůjde. Zde nám nesejde na výkonu, spíše na pobavení a dobré náladě psů i psovodů pro rozvíjení vzájemného vztahu. Psa žáci vysílají za hozeným předmětem za povelu „aport“, když pes předmět drží, doprovázejí toto chování slovním povelem „drž“ a když předmět psu odebírají, vydají povel „pusť“. S mladými psy budeme také cvičit a procvičovat přivolání na povel „ke mně“. Budeme vést žáky k tomu, aby z počátku výcviku v přivolání vyhledávali situace, kdy je velká pravděpodobnost, že mladý pes tento cvik splní. Tyto situace mohou nastat, když pes zrovna není zaměstnán hrou a chystá se k žákovi přiběhnout. Pak žák vydá povel k přivolání, a když pes přijde, odmění ho pamlskem a výrazným pochválením. Těchto situací využívá žák co nejčastěji a postupně a pozvolna přivolává psa i za situací, kdy je něčím zaměstnán.
46
5.2.3. Výcvik v honitbě se zaměřením na mladé psy – probuzení a rozvoj loveckých vloh Kognitivní cíle Žáci budou procvičovat znalosti forem učení mladého psa se zaměřením na facilitaci, senzitivizaci, autodiferenciaci, appetenční chování. Při práci v honitbě budou pečlivě chování psa pozorovat a dále pak rozebírat.
Psychomotorické cíle Žáci odpozorují, nacvičí a procvičí vhodné povelové techniky, které je možné postupně zavádět při vedení mladého psa. Také procvičí vhodné chválení a povzbuzování psa při výkonu.
Afektivní cíle Žáci si navyknou na pravidelné a hodnotné návštěvy honitby. Nejenže plní důležitou část ve vývoji mladého psa, která je nezbytná, ale také poznávají a rozvíjejí estetické vnímání přírodnin. Vytváří si tak vztah k aktivnímu a zdravému trávení volného času.
Motivace Žáci již poznávají ladnost a efektivnost jednotlivých pohybů psa při jeho rozvíjení vloh a vhodně psa podporují. To vše vede k radosti z krásných zážitků v přírodě s přáteli s podobným vnímáním důležitých souvislostí v přírodním dění. Žáci již mohou prožívat první úspěchy svých svěřenců v některých pracovních činnostech, což jim přináší další povzbuzení pro následující obtížnější výcvik.
Průběh cvičení Se skupinou žáků budeme dle možností co nejčastěji navštěvovat honitbu, kde budou mladí psi ponechání volnému běhání, aby měli příležitost seznamovat se s nejrůznějšími podmínkami, ve kterých budou v budoucnu pracovat. Je třeba, aby mladí psi přišli do styku se zvěří s jejími stopami a pachem. Mladé psy i ohaře necháme v poli a v krytinách vyhledávat zalehlou zvěř, budeme se vyhýbat místům, kde předpokládáme výskyt zvěře srnčí a raději dáme přednost lokalitám se zalehlými zajíci a s bažanty. Mladé psy s výjimkou dobře hledajících ohařů necháme, pro povzbuzení
47
„lovecké vášně“ vypíchlou zvěř prohnat. U mladých ohařů budeme pozorovat styl, rychlost, vytrvalost a prostornost hledání. Žáky vedeme k tomu, aby pohybem těla a střídáním směru chůze vybízeli psa ke změně směru hledání, přičemž do směru ukazují příslušnou paží s povelem „tam“. U ohařů, když již dobře hledají, je vhodné, aby je žáci vedli na dlouhé šňůře a zvěř si vypichovali sami. Ani mladým psům netrpíme „myškování“ (vrozená koordinace pohybů funkčně sloužící k lovu drobných hlodavců, a to zejména jejich vyhrabáváním), a proto žáky nabádáme, aby každý projev tohoto chování u svých svěřenců rozpoznali a hned v zárodku se mu snažili zamezit okřiknutím psa povelem (zákazem) „fuj!“ („co to děláš!“) s výhružnou intonací hlasu. Na společné vycházky do honitby bude učitel brát brokovou loveckou zbraň, aby ji mohl použít pro nácvik navykání psů na střelbu. Při slídění a hledání, kdy budou psi zaměstnáni pachem zvěře, se několikrát vystřelí, a tak se již mladý pes může učit překotně nereagovat na výstřel. Pro mladé psy také zakládáme vlečky. Na nějakém místě se s žáky zastavíme a zadáme žákům úkol, aby si vzájemně pohlídali mladé psy při odložení a vzájemně si založili vlečky. Tedy polovina žáků bude s odloženými psy a druhá polovina bude v dostatečných odstupech a v různých směrech zakládat vlečky (dle možností – vlečky s pernatou zvěří, zajícem, spárky zvěře vysoké, černé apod.). Pokud se bude jednat o první seznámení s tímto cvikem, tak založení vlečky ukáže sám učitel a poté tuto vlečku nechá vypracovat svým psem a zdůrazní správný postup. Prvně vysvětlí odlišnost práce psa při volném hledání a při práci na stopách a žákům doporučí, aby při nasazování psa na vlečku používali odlišný povel než používají na hledání („hledej“ versus. „stopa“). Za vhodného počasí budeme také s žáky navštěvovat místa s vodními plochami, kde budeme mladé psy seznamovat s vodou. Pokud to bude jen trochu možné, půjdou žáci s mladým psem do vody také, aby ho mohli podporovat ve snahách jít do vody a plavat. Žáci budou psy lákat na oblíbené hračky a za sebou, využijeme také schopnosti psa nechat se strhnout k určité činnosti ostatními zkušenějšími psy, kteří jsou již s vodní prací seznámeni.
48
5.3. Období pohlavního dospívání a přípravy psa v honitbě na zkoušky Výcvik této věkové skupiny psů lze rozdělit na tzv. „domácí“ výcvik a výcvik psa v honitbě. Domácí výcvik spočívá v přípravě psa na práci v honitbě učením poslušnostních disciplín. Prvně je třeba při domácím výcviku řádně psovi podmínit dané povely, dále je pak procvičit a zdokonalit a až po tomto kroku je možné přistoupit k výcviku v honitbě, který je mnohem náročnější a bez předešlé přípravy, a to zejména u ohařů, i nemožný.
5.3.1. Vědomosti Období dospívání trvá asi dva měsíce a je charakterizováno vytvářením podřízeného vztahu psa k vůdci, a to prostřednictvím intenzivního výcviku v poslušnosti za přiměřeného nátlaku. Přechodně ztracenou důvěru psa získáváme zpět po ukončení cviku hrou. Období přípravy psa v honitbě na zkoušky začíná po dokonalém zvládnutí cviků poslušnosti a spočívá v upevnění poslušnosti a zvládnutím loveckých disciplín (Hanzal, 1996).
Důležité pojmy: operantní podmiňování, klasické podmiňování, latentní učení, podmíněný útlum, podmíněná averze, unavitelnost specifické aktivity, podmíněná appetence, podmíněná akce
5.3.2. Výcvik „domácí“ se zaměřením na dospělé psy Kognitivní cíle Žáci si zopakují tyto formy učení psa: podmíněná averze, podmíněný útlum, podmíněná akce, klasické a operantní podmiňování. Tyto formy učení využijí při tvoření metodik výcviku jednotlivých cviků.
Psychomotorické cíle Žák bude umět správnou sekvenci pohybů při vytváření „nové reakce“ psa na povel. Žák bude umět diferencovaně zasáhnout v případě neuposlechnutí psa a v případě uposlechnutí bude umět psa správně pochválit.
49
Afektivní cíle Při cvicích poslušnosti vyvstávají důležité vlastnost cvičitelů – žáků, a to vytrvalost, důslednost, postupnost, klid a trpělivost. Všechny tyto vlastnosti se při správně vedeném cvičení u žáků budou zdokonalovat a tříbit.
Motivace Ovladatelnost psa je při pracovním výkonu nezbytná, jen tak se mohou zděděné lovecké vlastnosti usměrnit a využít pro užitek člověka. První úspěchy při ovládání psa povelem jsou jistě velkou výzvou pro další propracování cviků do stádia jejich využití při práci psa. Cviky poslušnosti jsou pak nedílnou součástí každodenního soužití člověka a psa, slouží ke vzájemně pochopitelné, jednoznačné a účelné komunikaci mezi psem a člověkem.
Průběh cvičení „Domácí výcvik“ se bude se skupinou žáků provádět na hřišti či jiném nejlépe oploceném místě. Pojmenováním „domácí výcvik“ chceme zdůraznit, že jde o jakousi přípravu psa na výcvik v honitbě. Z hlediska etologického jde o to, aby v počátku učení novým koordinacím a učení modifikovaných spouštěcích podnětů, bylo zajištěno plné soustředění psa bez rušivých vlivů. Tyto podmínky jsou nejlépe splněny v uzavřené místnosti (zkušení cvičitelé vždy začínali s výcvikem nových poslušnostních cviků ve stodolách). Nám však postačí, když žáky s prvky výcviku seznámíme na společném výcviku a dále je budeme vést k samostatnosti a odpovědnosti za výsledek výcviku a to proto, aby ve výcviku poslušnosti pokračovali i v domácích podmínkách a posléze za každé situace i v podmínkách ztížených. Na společném výcviku je již takové prostředí, které lze z pohledu výcviku poslušnostních prvků považovat za prostředí bohaté na podněty, a proto méně vhodné pro první etapu výcviku v poslušnosti. Když však navážeme na propracovanou výchovu štěněte, jak byla pospána výše, neměl by nastat žádný zásadní problém při společném výcviku v poslušnosti. Důležité však je žákům zdůraznit podstatu a princip dané metodiky výcviku z hlediska psychických schopností a limitů psa a to proto, aby docházelo u žáků k zmíněné samostatnosti a tvořivosti. Snahou je obecné znalosti aplikovat na konkrétní případy, ve výsledku tedy jde o používání myšlenkového procesu, který označujeme jako dedukci. Abychom toto naplňovali, je třeba zmínit i netypičnost společného výcviku v počátku výcviku poslušnostních cviků. 50
Cviky poslušnosti: vodění na řemeni a na volno, sednutí u nohy, ulehnutí na povel, přivolání, odložení, šoulačka, přinášení
5.3.2.1. Vodění na řemeni Kognitivní cíle Žák bude umět aplikovat znalost vyhýbavých reakcí psa. Dále bude umět popsat správný výkon psa při vodění na řemeni a dokáže užitečnost a účelnost popsaného výkonu doložit příkladem z praktického využívání psa při práci.
Psychomotorické cíle Žák bude umět manipulovat s vodítkem a obojkem a diferencovaně používat nátlaku při vedení psa ke správnému výkonu.
Afektivní cíle Žák bude vnímat významnost dílčích poslušnostních cviků psa pro jeho možné další pracovní použití, a proto bude trénovat vytrvalost a odpovědnost za bezpečí svého psa a okolí při náročném pracovním využití. Jen cílená, uvědomělá a trpělivá práce může přinést potřebný výsledek.
Motivace Bezpečné vodění psa na řemeni, případně volné vodění, je základním cvikem užitečným jak pro pracovní výkon psa, tak pro běžné soužití se psem. Je velice obtížné pracovat se psi, kteří tento cvik neumí, nehledě na to že při pracovním využití i zdánlivě dobré vedení psa na vodítku může být životu nebezpečné. Bezpečné vodění je pouze vodění bez vodítka, s dokonalým upevněním cviku za všech možných podmínek. Žáci tedy musejí vědět, že nedokonalé zvládnutí tohoto cviku ohrožuje při výkonu práva myslivosti život jejich psa i životy ostatních účastníků společných lovů.
51
Průběh cvičení Při vodění na řemeni u dospělého psa navážeme na výchovu štěněte, které bylo vedeno hrou a pozitivním zpevněním, pochvalou a pamlskem. U dospívajícího psa je však situace odlišná. Dospívající a dospělý pes musí poznat, že za každých okolností musí cvik splnit, že není žádná jiná možnost, než uposlechnout povelu. Proto, abychom tohoto docílili, je třeba použít i nátlaku a trestu. Nátlak a trest dle mého názoru je věcí pro psa přirozenou, proto jeho použití považuji za více či méně nutné pro správný vývoj jedince. Je však vždy nutné postupovat s ohledem na individualitu každého psa a to tak, aby nebyl narušen vztah mezi psem a vůdcem. Intenzitu a četnost nátlaku je třeba přizpůsobit povaze psa. Necháme si nastoupit skupinu žáků se psy a vydáme úvodní pokyny k obsahu cvičení a zdůrazníme zásady, které budeme využívat při cviku vodění na řemeni. Žáci budou vodění na řemeni provádět tak, že s povelem „k noze“ se vydají se psem na vodítku v kruhu kolem učitele. Psa vedou vždy na levé straně a v pravé ruce mají pro případ potřeby, zejména u temperamentních pejsků, proutek. Pokud některý ze psů předbíhá, je třeba, aby žák rázně zakročil, a to ještě dříve než pes natáhne vodítko. S povelem „k noze“ psa proutkem jemně švihne přes hřbet, a to tehdy snaží-li se pes předbíhat. Žák nesmí psovi též dovolit, aby se opožďoval, či aby uhýbal do stran. Každým takovým nesprávným výkonům se žáci snaží zabránit, a to nejrůznějšími způsoby, dle povahy psa a dle jeho stupně vycvičenosti – slovem s výhružnou intonací, mechanicky vodítkem, proutkem. Posléze žáci k povelu „k noze“ přidávají znakový povel (plácnutí dlaně o stehno), dále pak od slovního povelu upouštějí a pes postupně začíná reagovat pouze na plácnutí dlaně o stehno.
5.3.2.2. Sednutí u nohy Kognitivní cíle Žák umí popsat a aplikovat formy učení uplatňující se při výcviku psa v poslušnostních povelech. Žák umí popsat správný výkon psa při povelu „sedni“ a umí opodstatnit potřebnost tohoto cviku pro praktické využívání psa při lovu.
52
Psychomotorické cíle Žák bude umět tlakem ruky na záď psa s vyslovením povelu „sedni“ psa donutit zaujmout požadovanou polohu. Za správné provedení žák umí psa chválit a slovem vyjadřovat spokojenost.
Afektivní cíle Žáci mají vnímat důležitost každého dílčího postupu, a proto se nesmějí nechat unést dílčím úspěchem a tento nezařadit od vyšších cílů výcvikových. Je třeba, aby žáci byli na své výkony a na výkony psů přísní a kritičtí, jen tak mohou dosáhnou kýženého cíle – lovecké upotřebitelnosti svého psa.
Motivace Tomuto cviku se pes učí snadno a rychle, proto bude pro žáky odměnou a povzbuzením rychlý postup při podmiňování tohoto povelu u psa. Cvik sedni je pak dále užitečný pro snadnější „komunikaci“ se psem při nácviku aportování a je také pomocným cvikem při dalších loveckých disciplínách.
Průběh cvičení Tento cvik budeme cvičit při vodění na řemeni. Když se žáci se psem na vodítku zastaví, tak velí „sedni“ a psa tlakem ruky na záď psa a případně tahem vodítka vzhůru přinutí, aby požadovanou polohu zaujal. Když pes polohu zaujme, je pochválen a s povelem „k noze“ žáci pokračují v chůzi se psem u nohy. Tento cvik budeme opakovat s přestávkami několikrát za sebou (při jednom nácviku např. třikrát po pěti opakováních). Až budou psi na povel sedat u nohy, začneme s usedáním před pánem při každém přivolání, při příchodu psa žáci velí „sedni“. Žáci také připojí k povelu „sedni“ posuněk (zdvižený ukazováček), aby posléze pes sedal již jen na něj.
5.3.2.3. Ulehnutí na povel Kognitivní cíle Žáci budou umět popsat správný výkon psa při „daunování“ při různých situacích a dále budou umět popsat metody výcviku vedoucí k bezpečnému výkonu psa pro pracovní využití. Budou umět opodstatnit metody použité při výcviku psa
53
v „daunování“ a budou schopni vyjádřit význam a nezbytnost tohoto cviku pro lovecké využití psů.
Psychomotorické cíle Žáci budou umět správně manipulovat se psem při mechanickém upravování psa do polohy vleže s hlavou mezi předními běhy, a to několika možnými způsoby, dle velikosti a temperamentu psa.
Afektivní cíle Žák má nabýt přesvědčení, že přiměřený nátlak na psa při tomto cviku je přirozený, nutný a nevyhnutelný pro využívání psů při lovu. Žáci se učí zodpovědné lásce ke psu, kdy vhodným a přirozeným způsobem ovlivňují chování psa tak, aby pes v budoucnu mohl plnit všechny požadované úkoly a zároveň byl ochráněn před nebezpečími moderního světa.
Motivace Významnost správného nacvičení a procvičení tohoto cviku je velká z následujících důvodů. Tento cvik žáci používají při ovládání psa na dálku jak při práci v poli před zvěří, tak při uklidňování psa v lese. Tímto cvikem žáci ovládají psa za všech okolností, takže jim cvik slouží nejenom pro ovládání psa při práci, ale i k ovládání psa v situacích, kdy mu hrozí nějaké nebezpečí (například jedoucí auto).
Průběh cvičení Ulehnutí na povel nebo-li tzv. daunování je velice důležitý cvik, a proto ho budeme podrobně s žáky procvičovat a rozebírat. Tímto cvikem musejí žáci psa ovládat na jakoukoli vzdálenost a za všech okolností. Cvičit začínáme se psem upoutaným na vodítku na co možná nejklidnějším místě, nejlépe tedy v místnosti, kde vyloučíme většinu rušivých vlivů. S tímto cvikem začínáme, když pes již umí chodit na vodítku a umí na povel usednout. Žáci si nechají psa usednout u levé nohy, otočí se k němu čelem, jednu ruku přiloží na bedra druhou na kohoutek psa, vysloví povel „daun“ a tlačí psa k zemi, dbajíce na to, aby ho upravili do požadované polohy. Žáci nesmí psovi dovolit žádné jiné polohy než takové, kdy pes leží břichem plně na zemi, zadní běhy má pod tělem, přední natažené dopředu hlavu přitisknutou k zemi mezi předními běhy. Za stálého tlaku dlaní na psa ho žáci drží v požadované poloze a opakují asi 3 krát povel 54
„daun“ z počátku ho takto nechají pouze krátkou chvíli (5 s) a posléze s povelem „sedni“ uvolní tlak dlaní a psa pustí k usednutí a po pátém opakování ho nechají proběhnout. Žáci mají vždy dbát na to, aby důsledně psa upravili do požadované polohy a uvolnili tlak rukou a nechali psa změnit polohu v leže pouze na jejich další povel. Nikdy nenechávají psa z polohy daun vstávat samotného a proto taky dobu ponechání psa v leže jen pozvolna prodlužují, až dosáhnou alespoň 2 minutové výdrže. Když už psi uléhají na povel sami do správné polohy, vedeme žáky k tomu, aby u psa tento cvik často procvičovali a aby dbali na rychlost jeho provedení. Žáci u psů netrpí pomalé uléhání, a proto, když chceme, aby psi rychle a okamžitě po vydání povelu zaujali správnou polohu, zdůrazní žáci povel švihnutím proutku přes hřbet psa. Tímto postupem pak pes okamžitě reaguje na daný povel, což je důležitá podmínka pro ovladatelnost psa na jakoukoli vzdálenost za každé situace. S tímto cvikem posléze pokračujeme tak, že žáci pozvolna prodlužují vzdálenost, na kterou pes musí daunovat. Z počátku je dobré, když jsou psi stále na dlouhém provaze a to proto, aby se mohlo v případě odmítnutí poslušnosti rychle zasáhnout, aniž by měl pes šanci reagovat únikem. Nesmí se nikdy stát, aby pes z polohy daun před vůdcem unikl, poloha daun pro psa je polohou bezpečí. Pes má získat pocit, že rychlým ulehnutím na povel se lze uchránit trestu. A proto, když není cvik ještě plně procvičený a zažitý, je třeba postupovat po drobných krocích a stále pod bezprostředním vlivem vůdce.
5.3.2.4. Přivolání Kognitivní cíle Žáci budou umět aplikovat znalosti z těchto forem učení – operantní podmiňování a podmíněná akce. Žáci zopakují a procvičí možnosti použití trestů při procvičování tohoto cviku. Žáci budou umět vyvrátit použití nesprávného trestu v nesprávný okamžik a pospat správný výkon psa při přivolání. Dále budou žáci znát metodiky výcviku tohoto cviku a ze svých zkušeností a z teoretických znalostí odvodit potřebnost tohoto cviku pro využití psa při lovu.
55
Psychomotorické cíle Žáci znají povelovou techniku pro cvik přivolání, zejména umí používat píšťalky. Žáci umí výrazně a v pravou chvíli chválit psa za správný výkon a v případě neuposlechnutí psa zasáhnout všemi dostupnými způsoby.
Afektivní cíle Žáci si tříbí možnosti užití vhodných trestů tak, aby trest byl „spravedlivý“, měl svůj účinek a nekomplikoval pozitivní vztah mezi vůdcem a psem. Žáci se učí ovládat špatné pocity ze zdánlivého neúspěchu, umějí chování psa racionálně vysvětlit a umějí najít způsoby následného působení na chování psa, a tak se vyhýbat zbytečným a samoúčelným trestům, které mají jen neblahý vliv na výkon psa a na vztah mezi vůdcem a psem. I zde platí zásada rozvážnosti.
Motivace Dobré provedení tohoto cviku je zárukou dalšího úspěšného postupu v přípravě psa na zkoušky. Žáci používají tohoto cviku v každodenním kontaktu se psem. Rychlé a přesné přivolání je odrazem vhodné kombinace vrozených schopností psa s vhodným používáním odměn a přiměřeného nátlaku zodpovědným a vytrvalým vůdcem.
Průběh cvičení Opět navážeme na propracovanou výchovu štěněte, a proto zřejmě nebude žádný větší problém s vlastním výcvikem tohoto cviku. Při vydání povelu „ke mně“ pes musí okamžitě přerušit jakoukoli činnost, nejkratší cestou přijít k vůdci, usednout před něho a vyčkat dalších povelů. Při vylepšování tohoto cviku budeme muset pracovat značně diferencovaně dle jednotlivých psů. Důležité je, aby žáci nabyli vědomí, že je třeba tento cvik neustále zlepšovat a procvičovat a stále uvažovat nad metodami, jak lepšího přivolání dosáhnout. Jedná se tedy o nekončící práci a o neustálé hledání nových postupů. Zmíníme některé možné způsoby, které budeme s žáky při společném výcviku používat. U psů, u kterých se nepodařilo hravé přivolání upevnit od té míry, že pes přichází, i když je zaměstnán nějakou činností, bude potřebné je mít přivázané na dlouhé šňůře, kterou bude pes volně za sebou tahat. Tato šňůra bude sloužit v případě neuposlechnutí psa k udělení biologicky účinného podnětu, aby pes byl vyrušen z činnosti, která ho odvádí od uposlechnutí povelu. V případě, že pes neuposlechl, když byl tahem šňůry vyrušen z činnosti, bude žákem za pomocí provazu přitažen. Další 56
možností, jak zasahovat při neuposlechnutí povelu k přivolání, je následující: Pokud má pes plně zažitý cvik daunování, je možné tento cvik použít jako trest a upoutání pozornosti v případě neuposlechnutí na přivolání. Tedy žák, kterému pes odmítl uposlechnout a není přivázaný na šňůře, velí povel „daun“ tím „zmrazí“ jakoukoli jinou činnost psa. Psa nechá za trest dostatečně dlouho (3 až 5 minut) ležet v této poloze, může také k ležícímu psovi dojít a jemně ho švihnout proutkem přes hřbet (pes se však nesmí bát a nesmí opustit polohu daun!), poté se žák vrátí na původní místo, odkud dával povel na přivolání a psa podruhé přivolá. Ten obyčejně radostně vyskočí a přiběhne. Přivolání posléze cvičíme všude, kde je to jen možné, a samozřejmě zejména v honitbě, kdy dobře ovladatelný pes poslouchá, i když je ve zvěři.
5.3.2.5. Odložení Kognitivní cíle Žáci umějí popsat správný výkon psa, umějí opodstatnit potřebnost tohoto cviku pro loveckou praxi i pro každodenní život se psem. Žáci znají metody, jakými psa učí odložení a znají možnosti, které mohou použít pro zdokonalování tohoto cviku pro praktické využití.
Psychomotorické cíle Žáci umějí bedlivě pozorovat odloženého psa a umějí včas a rázně zasáhnout v případě, kdy se pes snaží vykázané místo opustit. Za správný výkon je pes pochválen avšak tak, aby nebyl narušen správný výkon psa.
Afektivní cíle Žáci si vzájemně při tomto cviku výrazně vypomáhají, a proto pěstují spolupráci a odbornou komunikaci o výchově a výcviku loveckého psa. Žáci si tříbí neústupnost ve svých vysokých a opodstatněných požadavcích na výkon psa.
Motivace Tento cvik není u některých psů příliš náročný a jeho praktický význam je zřejmý, a proto je cvičení tohoto cviku velice aktuální a žáci dobře vnímají jeho užitečnost, neboť tento cvik záhy využijí pro další práci se psem a v každodenním životě. Žáci však
57
musejí dbát na postupnost a na vysoké nároky, které musejí mít i u tohoto cviku, jinak se mohou dočkat pracného docvičování, které pak neumožňuje soustředit se na další výkony a práci psa. Pes, který na nás umí počkat za všech okolností na místě, kde mu přikážeme, je dostatečnou a užitečnou odměnou za naši společnou práci.
Průběh cvičení Žáky vedeme k tomu, aby rozlišovali povel „daun“ a „lehni“ (lépe „kuš“). Na povel „kuš“ si má pes pohodlně lehnout a vyčkat na další povel. Při učení tohoto cviku můžeme využít pozitivního zpevnění (metoda chuťově dráždivá) a to proto, aby žáci měli též možnost seznámit se s tímto způsobem výcviku. Použití metody chuťově dráždivé není podmínkou, ale je dobrou alternativou pro zpestření inventáře možných přístupů k výcviku. S tímto cvikem již nebude nejmenší obtíž, protože psi již ovládají usednutí a daunování. Na povel „kuš“ žáci ať pamlskem či mechanicky psa upraví do polohy vleže a vlídným přístupem a hlazením uvolní náladu tak, aby si pes mohl vybrat pohodlnou polohu, která mu umožní si odpočinout. Výdrž tohoto cviku postupně prodlužujeme až na minimálně 30 minut a posléze zavádíme různé rušivé vlivy, které nám nabízí společný výcvik psů (zejména ostatní psi a lidé). Žáci přitom dbají na to, aby pes neopustil vymezené místo za žádných okolností. Odložení je vypracováno do konečné podoby, když pes na vykázaném místě vydrží i za rušení ostatních psů a lidí (i lákáním), přestože psovod je vzdálen a pes ho nevidí. Tento cvik bude procvičován při různých příležitostech také při výcviku v honitbě např. při přípravě vleček, při čekání na výkon jiných psů apod.
5.3.2.6. Šoulačka Kognitivní cíl Žáci umějí popsat správný výkon psa při šoulačce. Vědí, jak lze šoulačky užít při lovu spárkaté zvěře a umějí opodstatnit její nezbytnost. Dále vědí, kterých dílčích cviků se při šoulačce využije, a dokáží osvětlit princip učení psa pomocí tzv. řetězení, které bude využito zejména při nácviku aportování.
58
Psychomotorické cíle Žáci umějí svým chováním napodobovat situace, které v budoucnu využijí při lovu spárkaté zvěře. Učí se pomalým a opatrným pohybům a tichému až neznatelnému ovládání psa.
Afektivní cíle Žáci si tříbí dokonalejší a jemnější komunikaci se psem. Stávají se tak citlivými pozorovateli a precizními spolupracovníky psa. Žáci začínají plně důvěřovat své kvalitní práci a svému čtyřnohému pomocníkovi, kterého jemně ovládají.
Motivace Žáci již ovládají cvik, který je komplexní a plně využitelný při lovu. Tento cvik také prvně přináší žákům pocit, že již ovládají jednu ze speciálních loveckých disciplín. Tato disciplína nejenže přináší žákům praktický užitek, ale také přináší velice atraktivní a poutavou ukázku dokonalé spolupráce lovce a jeho psa.
Průběh cvičení Tato disciplína připravuje psa na práci v lese před výstřelem tj. pro práci, kdy se lovec přibližuje ke spárkaté zvěři. Pes při této práci musí být naprosto klidný a nesmí rušit ani lovce ani lovenou zvěř. Po tom, co žáky seznámíme s účelem této disciplíny a předvedeme práci se zacvičeným psem, začneme s vlastním cvičením. Žáci budou mít za úkol jít se psem pomalou chůzí a dávat pozor na psa, aby je nepředbíhal a šel vedle levé nohy nebo těsně za jejich patami. Když žáci takto ujdou několik kroků, psa odloží s tichým povelem „kuš“. Tomuto povelu však předchází nějaký posuněk např. potočení dlaně u levé paže, která visí volně podél těla. Žáci postupně povel ztišují, až pes uléhá na pouhý posuněk. Po odložení psa pokračují chůzí v přímém směru o pár kroků dále na vzdálenost, aby je pes z počátku slyšel, pak psa přivolají povelem „k noze“. K slovnímu povelu přidají posunek, např. levá paže se otevřenou dlaní dvakrát krátce dotkne stehna. Slovní povel pozvolna opouštějí, až pes reaguje pouze na posunek ruky. U temperamentních psů si žáci pomáhají proutkem, aby je pes nepředbíhal a aby okamžitě uléhal.
59
5.3.2.7. Přinášení Kognitivní cíle Žák procvičí znalost forem učení psa, zejména se zaměří na tzv. řetězení. Žák umí pospat správný výkon psa při aportování a vyjmenovat jednotlivé metody, které se při výcviku aportování dají použít. Žák zná důležitost tohoto cviku pro další disciplíny, a proto ve výcviku postupuje důsledně a cílevědomě.
Psychomotorické cíle Žák zvládá uchopování mordy psa a vsunování dřívka mezi zuby psa, přičemž psa přidržuje na vodítku. Dále zvládá další potřebné úkony a zejména umí ve správný čas vyslovit rázný povel pro přinášení, umí psa chválit a uklidňovat, ale také umí vždy včas a jednoznačně zasáhnout, když pes odmítá úkol vyplnit.
Afektivní cíle Tyto cíle souvisejí jednak se všemi osobnostními charakteristikami, kterých je třeba dosáhnout pro zdárnou práci ve výcviku obecně, a jednak s cíli souvisejícími s dalšími loveckými disciplínami, jejichž správné provádění vede k naplnění odborného a etického přístupu k lovené zvěři.
Motivace Aportování je nedílná součást většiny loveckých disciplín, a proto je dobře nacvičené a propracované aportování základem pro úspěšné vedení. Rychlé a radostné přinášení psa je pak žákům odměnou za namáhavou a časově náročnou výcvikovou práci.
Průběh cvičení Navážeme na rozvinuté hravé přinášení. U psů, kde jsme nedosáhli spolehlivého přinášení hravou metodou, přistoupíme k metodě kontrastní (donucovací). Necháme žáky, aby si přivázaného psa posadili před sebe. Nejlepší je, když se i žáci posadí, a tak mají dobrý a pohodlný přístup k mordě psa. Každý pes tedy sedí před žákem, vodítko splývá k zemi a je přišlápnuto nohou. V pravé ruce drží žák dřívko (cca délka 15 cm, průměr 4 cm), levou rukou svrchu prsty objímá psovu horní čelist. S povelem „aport“ tlačí prsty psovi pysky na jeho špičáky a tahem vzhůru mu otvírá mordu a zároveň
60
zepředu vsunuje dřívko. Když je dřívko v mordě psa, přidržuje žák oběma rukama obě čelisti psa proti sobě a velí „drž“ a brání tak psovi, aby se dřívka zbavil. Zpočátku postačí, když psovi žáci drží mordu s dřívkem asi 5 s, poté s povelem „pust“ dřívko odeberou. Postupně dobu prodlužují, až pes drží dřívko sám. Toto opakují asi pětkrát za sebou, pak nechají psa odpočinout. Žáci, kteří dosáhli toho, že pes na povel aport sám otvírá mordu a drží dřívko, postupují ve cvičení dále. Dřívko postupně oddalují od mordy a nutí psa, aby se pro něho musel natahovat. Posléze dávají dřívko níže a níže k zemi a dbají na to, aby pes toto dřívko uchopoval. Dále pak již pokračují s kozlíkem, který položí před psa na zem. Pes pokud kozlík ze země nezvedá, žáci ho k tomu donutí. Když pes zvedá kozlík ze země, žáci kozlík odhazují na větší vzdálenost a se psem na vodítku běží ke kozlíku, těsně před kozlíkem velí „aport“ a dbají na to, aby pes co nejrychleji kozlík uchopil do mordy, vrátí se na výchozí místo, a psu kozlík odeberou s povelem „pust“. Cvik je doveden k správnému provedení, když pes po povelu sám běží pro kozlík, rychle ho uchopí a nejkratší cestou ho donese k vůdci, předsedne před něho a kozlík odevzdá až na povel „pust“. Když pes bezchybně přináší lehký kozlík, zvyšujeme postupně jeho hmotnost až dosáhneme cílové hmotnosti zvěře (u ohařů min 4 kg). V této fázi již zavádíme do nácviku přinášení studenou zvěř pernatou a srstnatou.
5.3.3. Příprava dospělého psa v honitbě Kognitivní cíle Žáci umí aplikovat a kombinovat znalosti z předešlé přípravy psa v poslušnosti a umí vhodně regulovat přirozený výkon psa pro budoucí užitek. Žáci umí hodnotit vrozené schopnosti jednotlivých plemen a jedinců a tyto vlastnosti umí využít pro další výcvik. Žáci umějí vyjmenovat nejdůležitější disciplíny při práci psa před výstřelem a po výstřelu, a to diferencovaně dle skupin loveckých plemen. Žáci znají užitek a význam těchto disciplín pro loveckou praxi.
Psychomotorické cíle Žáci kombinují všechny dostupné postupy, které mají procvičeny z předešlého výcviku.
61
Afektivní cíle Žáci umí prožívat obdiv k vrozeným vlastnostem jednotlivých plemen a jsou si vědomi velkého odkazu a dlouholeté a vytrvalé chovatelské práce našich předků, kteří nám předali cenný poklad ve formě jednotlivých specializovaných plemen. Žáci vnímají užitečnost práce psa, který dohledává zvěř jak po stopě tak volně.
Motivace Žáci pozorují práci zkušenějších vůdců a jejich psů a porovnávají své výsledky s očekávaným a požadovaným cílovým výsledkem. Žáci vidí, jak se výkon jejich psů stále vylepšuje ve směru lovecké upotřebitelnosti.
5.3.3.1. Práce psa před výstřelem v poli Průběh cvičení Tato práce se týká disciplín pro slídiče (teriéry, jezevčíky) – slídění, stopa živé zvěře, hlasitost, pro ohaře – hledání, vystavování, postupování, klid pře zvěří pernatou a srstnatou. Se skupinou žáků budeme tyto disciplíny cvičit na poli s dostatkem zvěře. Žáky rozestavíme jako na společném honě do řady s odstupy přibližně 50 kroků. Pokud možno půjdeme směrem proti větru, aby mladí psi získávali hned od počátku zkušenost, že proti větru najdou nejvíce zvěře. Žáky vedeme k tomu, aby psy udrželi za pomocí povelů (daun, změna směru hledání) před sebou do maximální vzdálenosti sousedních psovodů (lovců). U ohařů při hledání pozorujeme tyto vlastnosti: systém, rychlost, vytrvalost. Žáci si všímají při hodnocení systému, zda-li ohař hledá s vysokým nosem, zda-li otočky dělá proti větru, zda-li hledá dostatečně do stran na obě strany rovnoměrně a nepříliš dopředu. Při hodnocení rychlosti žáci rozlišují, zda-li ohař pracuje klusem nebo cvalem. Když žáci hodnotí vytrvalost, zaměřují se na to, zda-li ohař tempo své práce nemění a v průběhu práce nezpomaluje ve svém hledání. Po ukončení hledání necháme žáky tyto vlastnosti zhodnotit, vzájemně porovnat a diskutovat. Při diskusi netrpíme vychloubání žáků či shazování některých jedinců nebo plemen. Práce slídičů případně terierů a jezevčíků se v poli před výstřelem nazývá slídění a jako takové se také hodnotí. U těchto plemen si žáci všímají, aby psi pracovali do vzdálenosti brokového výstřelu. Na této vzdálenosti psa udržují povely pro daun, přivolání a změnou směru hledání. Žáci též sledují vytrvalost (neúnavnost) a systematičnost
62
práce, kdy lovecký slídič má prohledávat terén před svým vůdcem člunkovitě. U ohařů se také budeme zabývat výcvikem a upevňováním vystavovávání a postupování. U většiny ohařů navážeme na jejich výchovu a rozvoj vloh a jistě nebude vystavování činit velký problém. Ohařů, kteří budou mít s vystavováním a též s klidem před zvěří obtíže, budou muset být opatřeni dlouhou šňůrou, aby mohli být v případě neuposlechnutí ovládáni. U slídičů již žádný vážný výcvikový problém nastat nemůže, budeme se však potýkat s vrozenými schopnostmi, které se musejí projevit a které po slidičích žádáme. Je to stopa živé zvěře a hlasitost. Tyto dvě disciplíny můžeme pouze podporovat dostatkem příležitostí pro práci a čekat, jak se psu budou dařit. Při hledání žáci procvičují všechny poslušnostní disciplíny, zejména vodění na řemenu a vodění volné. Žáci musejí dbát hlavně na to, aby pes bez povelu nevybíhal za zvěří, u ohařů z počátku požadujeme, aby při spatření zvěře daunovali, aby si tak upevňovali klid před zvěří. U slídičů, kteří nemají problém se stopou živé zvěře a s hlasitostí tak u nich také přistoupíme k procvičení klidů před zvěří. Žáci tedy u slídičů dbají na to, aby při spatření zvěře nenapínali vodítka. U hodně temperamentních slídičů je též necháváme při spatření zvěře daunovat, ale pouze u nohy a s rozvahou, abychom nenarušili vrozené slídění a vyhánění zvěře.
5.3.3.2. Práce psa po výstřelu v poli Průběh cvičení Tuto práci budeme po většinu času cvičit na studené zvěři, kterou si s sebou do honitby doneseme. Bude se jednat o disciplíny přinášení pohozené zvěře pernaté a srstnaté a o vlečky s pernatou a srstnatou zvěří. Tyto práce jsou velice důležité, pro loveckou upotřebitelnost nezbytné a od kvality výcviku těchto disciplín se pak odvíjí spolehlivost psa v praktickém využití. Předpokladem pro výcvik těchto disciplín je zažité aportování. Přinášení pohozené zvěře budeme cvičit tak, že žáci odloží psy tak, aby neviděli do míst, kam se bude zvěř pohazovat. Z počátku si zvěř pohodí sám vůdce, aby přesně věděl, kde zvěř leží. Poté si přivede psa asi 50 m od místa, kam zvěř pohodil a s povelem „hledej ztracená“, vyšle psa proti větru do směru, kde leží zvěř. Pokud pes byl dobře cvičen v aportování zvěře, obvykle nezklame ani v této disciplíně. Pokud pes nad nalezenou zvěří váhá, vůdce velí „aport“, posléze však dbá, aby pes již přinášel zvěř bez povelu. Když se tato disciplína nebude některým dařit, bude nutné práci přerušit
63
a vrátit se k procvičení aportování zvěře z bezprostřední blízkosti vůdce, případně z ruky. Disciplínu přinášení vlečené zvěře na dálku v poli budeme z počátku cvičit na provaze, a to zejména u ohařů a u slídičů, kteří doposud pracovali na stopách překotně a nepřesně. První vlečky si opět psovod může dělat sám a jsou jednoduché, přímé. Až posléze, se zakládají vlečky delší (až 600 kroků) a vícekrát lomené. Nezapomeneme žáky upozornit na to, aby si dobře označili místo nástřelu, aby ho po návratu z konce vlečky spolehlivě a přesně našli. Psa pak přivedou na začátek vlečky a s povelem „stopa“ se vydají po vlečce k položené zvěři. Psa, který pracuje příliš rychle, uklidňují povelem „pomalu“, případně ho nechají chvíli daunovat, jinak psa za jistou a přesnou práci chválí. Když společně dojdou na konec vlečky ke zvěři a pes sám zvěř nevezme, velí „aport“ a se psem a aportovanou zvěří se vrátí na začátek vlečky, kde nesenou zvěř psu odeberou s povelem „pust“. Vlečky děláme se zvěří pernatou i srstnatou, pokud není k dispozici děláme vlečky pro trénink s vycpanou kůži. Můžeme také položit základ pro práci na nepobarvené stopě, a tedy můžeme vlečky zakládat i se spárky vysoké či černé zvěře.
5.3.3.3. Práce psa u vody a na vodě Průběh cvičení S žáky budeme navštěvovat vodní plochy a jejich okolí proto, abychom psy připravili na práci v těchto speciálních podmínkách. V mnoha vodních disciplínách navážeme na propracovaný aport a na hledání pohozené zvěře, tudíž by nám tyto disciplíny již neměly činit větší problémy. Je třeba však u psů procvičit i tuto práci, neboť jisté překážky mohou nastat. Jakmile se nám naskytne příležitost nechat psy hledat v rákosí, tak to učiníme, abychom připravovali psy na disciplínu – slídění v rákosí. Zde nám nezbude nic jiného, než psy v hledání povzbuzovat, aby rákosí co nejhlouběji a radostně prohledávali. Pokud se nám poštěstí najít dobře zazvěřené rákosí, pak toho využijeme pro podporu zvláště neochotných psů, aby ke slídění v rákosí dostali dostatečnou chuť. K vodě s sebou, pokud máme možnost, nosíme i střelenou kachnu a tu psům pohodíme do rákosí, odkud ji jednotlivě přinášejí. Tuto práci však začneme s takovými psy, které jsme před tím prověřili, že kachnu spolehlivě aportují. Nejprve kachnu psům
64
házíme na „viděnou“ tj. že pes vidí vhození kachny, posléze přistoupíme k práci, kdy pes vhození kachny nevidí a musí ji tedy nalézt hledáním za využití svého nosu. Tak postupně dojdeme k disciplíně dohledávka kachny pohozené v rákosí, kdy budeme sledovat i časové limity, které pes musí při této práci splnit. Je tedy třeba, aby pro známku 4 pes donesl kachnu do 5 min (pro VZ) a do 7 min (pro SZVP). Tyto údaje budeme zmiňovat, aby si je žáci rámcově osvojili. Dále budeme psy učit klidu na stanovišti, a to nejprve na řemenu, aby psi neměli možnost za žádných okolností své místo opustit, a posléze na volno. Žáky rozestavíme na břehu u vody asi po 25 krocích od sebe, několikrát jim vystřelíme, abychom odzkoušeli reakci psů. Psi u vůdců leží, zkušenější a zapracovaní psi mohou sedět či stát. Velice neklidní psi daunují. Když toto procvičíme, budeme pokračovat v přinášení kachny z hluboké vody. Vhodíme kachnu do vody, všichni žáci stále stojí na stanovišti, kde se zkoušel klid, a stále pokračují v kontrole psa, aby samovolně na okolní podněty nereagoval žádnou akcí. Po vhození kachny do vody postupně jeden žák po druhém přistoupí k vodě a s povelem „aport“ nechají kachnu přinést. Z počátku žáci stojí hned u vody, aby vylézajícímu psu mohli zamezit v otřepání či puštění zvěře. A pomalu se psem od vody couvají a bedlivě psa pozorují, každý náznak otřepání či povolení držení zvěře trestají výhružným káráním např. „drž!“. Jakmile kousek poodejdou, nechají psa usednout a s povelem „pust“ zvěř psu odeberou a nechají psa otřepat. Další důležitou disciplínou je ochota k prácí v hluboké vodě. Tuto disciplínu budeme cvičit a pečlivě se jí věnovat, abychom se vyhnuli potížím, které tato disciplína přináší. Někteří psi nebudou chtít do vody bez vhozeného předmětu. Psi žáků, kteří rádi sami půjdou do vody, budou cvičit ovladatelnost na vodě a budou dbát prostorného hledání. Jediným možným trestem a pochvalou zde bude hlas vůdce. Po vydání povelu tedy vůdce projevuje spokojenost („tak je hodný“, „to je dobře“, „to je pašák“) pokud pes na povel správně reaguje. Pokud pes správně na povel nereaguje, žák projevuje nespokojenost („co děláš!“ apod.). Pokud tento způsob nepovede k dotažení disciplíny do konce, bude třeba i u těchto psů použít provazu, stejně tak jako u psů, kteří odmítnou jít na povel do vody. Žáci používají povely pro vyslání psa do vody: „do vody“, pro změnu směru hledání: „tam“ (krátké písknutí, ukázání rukou do směru hledání) a pro vyslání psa do větší vzdálenosti od břehu: „dopředu“. Jak bylo uvedeno, když se nedopracujeme k správnému výkonu psa ve vodě přirozeným rozvojem vloh, použijeme metodu donucovací. Na tuto metodu musíme najít vhodné podmínky, abychom mohli použít následujících postupů. Jeden z žáků se 65
postaví na druhý břeh vodní plochy a v ruce drží provaz, který je přivázán na obojku psa sedícího na protilehlé straně. Šňůra tedy vede přes vodní hladinu od obojku psa na druhý břeh. Vůdce velí „do vody“, pokud pes na tento povel nereaguje, nebo se před vodní hladinou zastaví, tak v tom okamžiku pomocník stojící na druhém břehu táhne za provaz. Žák, který má funkci pomocníka se musí seznámit se správnou technikou používání mechanického donucení za pomocí provazu. Provaz žák napne tak, aby byl připraven okamžitě a citlivě reagovat tahem provazu. Většinou stačí, aby žák táhl jen krátce a razantně tak, aby udal první impulz psovi k dané činnosti, a pokud pes tuto činnost započne, není třeba již mechanického podnětu užívat a pomocník jen udržuje napnutý provaz pro případ potřeby. Jde o včasnou reakci pomocníka na povely psovoda a chování psa. Tedy když psovod vydá povel a pes nereaguje, okamžitě následuje mechanický impulz, který je odstupňovaný podle neochoty psa vykonat daný povel. Při učení změny směru hledání, po vydání povelu, pomocník tahem šňůry psa navede do požadovaného směru. Při přivolávání psa šňůru uvolní.
5.3.3.4. Práce psa v lese Průběh cvičení V rámci výcviku též budeme s žáky navštěvovat lesní porosty, abychom psy připravovali na lesní práci. Na lesních cestách, před vlastním cvičením některých disciplín, budeme procvičovat šoulačku a následování, dále pak klid na stanovišti a nahánění. Těžiště práce však bude zaměřeno na pobarvené stopní dráhy a dále na procvičování vleček s pernatou i srstnatou zvěří. S ohařem bude nutné procvičit aporty s liškou, vlečky s liškou a přinášení lišky přes překážku. Organizace nácviku lesních disciplín bude náročnější, neboť v pokročilém výcviku bude třeba časový odstup od přípravy disciplín k vlastní realizaci nácviku. Zejména se jedná o přípravu pobarvených stop, které budou z počátku staré 2 posléze 4, 8, 12 a 16 hodin. Pro tuto časovou a organizační náročnost bude počáteční výcvik směřován co nejblíže vzhledem k zázemí studentů (internát, škola, kotce). V konečné fázi nácviku však bude vhodné a žádoucí celý výcvik směřovat do lesních komplexů s nejrůznějším terénem a živou zvěří. V počátcích nácviku postačí každý dostupný terén. Žáci dostanou za úkol připravit si pobarvené stopy v předstihu, který bude odpovídat jejich postupu ve výcviku této disciplíny. První pobarvené stopy si mohou zakládat sami, posléze bude
66
výhodné, když si budou stopy připravovat žáci navzájem, vždy však v nácviku budou důsledně dodržovat správné a viditelné značení stopy. Tento požadavek slouží pro nutnost kontroly správnosti práce psa. K lesní práci také patří odložení, které budeme procvičovat při každé příležitosti. Pro ohaře vybudujeme ohrádku, abychom mohli, v případě cvičení s liškou, trénovat také disciplínu přinášení lišky přes překážku.
5.4. Podrobné didaktické rozbory nejdůležitějších loveckých disciplín
5.4.1. Vlečky se zvěří pernatou a srstnatou Motivace žáků Žáky budeme k vlastnímu cvičení motivovat tím, že jim ozřejmíme významnost a důležitost dané disciplíny pro mysliveckou praxi. Ukážeme jim také práci dobře vedeného a zapracovaného psa. Vlečky připravují psa na práci za postřelenou zvěří. Pes, který je nasazen na stopu postřelené drobné zvěře musí tuto po stopě najít, dohnat, zadávit nebo pevně uchopit a co nejkratší cestou donést svému vůdci. Při tomto výkonu se pes nesmí nechat svést jinými stopami křižujícími stopu, na kterou byl nasazen, a nesmí se nechat zneklidnit jinou živou či postřelenou zvěří. Je vidět, že tento obtížný výkon klade na psa vysoké nároky, které lze naplnit jen vytrvalou a odbornou přípravou. Pes vycvičený v této disciplíně je schopen najít a donést zvěř, která by jinak byla ztracená. Nejenom, že by došlo ke ztrátě cenné zvěřiny, ale také k dlouhotrvajícímu hynutí zvěře. Dobře připravený a zacvičený pes tak zkracuje utrpení zvěře a zabraňuje ztrátě zvěřiny, která je bez psa prakticky nedohledatelná.
Příprava na disciplínu (pomůcky, znalosti) Je třeba si připravit zvěř, provázek, šňůru pro psa (nejlépe koženou) – dlouhou s karabinou, šňůru krátkou bez karabiny, vodítko, obojek. Cílová (zkoušková) délka vlečky je pro ohaře 300 kroků pro vlečku se zajícem (liškou) a 150 kroků pro vlečku s bažantem. Pro slídiče 200 kroků (respektive. 400 kroků pro VZ) pro vlečku se zajícem. Vlečka s pernatou zvěří je pro slídiče shodné délky jako pro ohaře. Časový limit, do kterého pes musí disciplínu vypracovat, je pro ohaře 10 minut (pernatá
67
i srstnatá, liška) pro jezevčíky, teriéry a slídiče 10 min pro pernatou a 15 min pro srstnatou zvěř, pro retrívry jsou stanoveny maximální časové limity pro jednotlivé známky (pernatá: do 4 min – 4, do 6 min – 3, do 8 min – 2, do 10 min – 1, srstnatá: do 6 min – 4, do 8 min – 3, do 10 min – 2, do 12 min – 1). Popis disciplíny dle zkušebního řádu nám dává poznat správný výkon a veškeré chyby, kterých se pes může dopustit a tímto si snížit výslednou známku za disciplínu. Na vyzvání rozhodčího vůdce přiloží psa na nástřel označeného peřím. Asi 20 kroků od nástřelu může být pes veden na vodítku nebo na šňůře a potom je volně vypuštěn. Při vypouštění může pes dostat poslední povel k přinesení zvěře a vůdce jej nesmí dalšími povely ovlivňovat. Za každý další povel se snižuje známka o jeden stupeň. Dostane-li pes na PZ po vypuštění na vlečku k přinesení zvěře více povelů jak 3, může obdržet z této disciplíny nejvýše známku 1. Na VZ a memoriálech je za stejný výkon hodnocen známkou 0 a na zkouškách neobstojí. Začne-li pes po prvním nasazení na stopu bloudit, může jej vůdce znovu nasadit na stopu, ale celkem jen třikrát. Za nové nasazení psa na stopu je považováno opětovné přivedení psa na nástřel a jeho vypuštění po stopě a dále všechny povely (hlasité i tiché), které vedou k vypracování stopní dráhy. Chyby (ohaři): neochotné uchopení zvěře, mačkání, pohrávání a pohazování, vypuštění zvěře před vůdcem, obcházení vůdce, neposazení se před vůdcem při odevzdávání, časté pokládání zvěře, opakování povelů k přinášení. Chyby (slídiči): neochotné přinesení, špatné předání, nesledování vlečky, volné hledání, další povely i optické, kromě povelů při vypuštění psa. Každé další nasazení na vlečku a každá z uvedených chyb snižují známku vždy o jeden stupeň.
Vytvoření nástřelu (znalosti, dovednosti) Vlečka začíná nástřelem. Nástřel je definován, jako místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu. I v tomto případě, přestože se jedná o imitaci skutečné události (založení vlečky versus odchod postřelené zvěře z nástřelu), se používá stejného označení – nástřel. Nástřel je místo, kde začíná práce psa při disciplínách „přinášení vlečené zvěře pernaté a srstnaté na dálku v poli“ (pro slídiče: „vlečka s pernatou zvěří“, „vlečka se srstnatou zvěří“, pro retrívry: „přinášení vlečené zvěře srstnaté“, přinášení vlečené zvěře pernaté“, pro jezevčíky a teriéry: „přinášení zvěře srstnaté na dálku v poli“, „přinášení vlečené lišky na dálku v lese“, „přinášení vlečeného zajíce na dálku v lese“). Nastřel je specifické místo, kde předpokládáme větší množství pachu zvěře a kde lze najít části lovené zvře (stříž, tříšť, barvu). Tyto znaky a soubor pachových 68
vlastností nástřelu podporují schopnost psa diferencovat způsob práce již z pouhé podnětové konfigurace prostředí. Do této podnětové konfigurace samozřejmě patří i povel a komplexní chování vůdce, které by mělo podporovat diferenciační schopnosti psa. Při zakládání vlečky máme sice omezenou možnost vytvořit přesnou imitaci komplexní podnětové konfigurace, přesto však tomu budeme alespoň formálně nápomocni. Nástřel tedy zakládáme tak, že zvěř asi třikrát popotáhneme na místě nástřelu a vytrhneme část srsti či peří zvěře, kterou na místě nástřelu zanecháme. Tímto počínáním máme možnost zvýšit intenzitu pachu zvěře na místě nástřelu. Před vlastním založením nástřelu je vhodné místo před nástřelem cca 5 korků viditelně označit (např. položením klobouku), pro usnadnění nalezení začátku vlečky.
Vlečení zvěře Při vlečení zvěře postupujeme rozdílně podle požadavků a stupně výcviku psa ve sledování stopy. Máme tedy možnost zanechat více či méně pachu zvěře ve stopě podle způsobu vlečení zvěře. Věčným problémem a do jisté míry nevyhnutelným faktem je přítomnost pachové stopy zakladače vlečky. Intenzitu pachové stopy vlečkaře se snažíme omezit na minimum alespoň tím, že člověk zakládající vlečku používá vysokou gumovou obuv. Dovednosti, které musí žák zvládnout při zakládání vlečky, vyplývají z výše popsaného. Pro rekapitulaci celý proces zakládání vlečky se skládá z přivázání zvěře na provázek za zadní končetiny, viditelné označení místa začátku vlečky, vytvoření nástřelu včetně vytržení srsti (peří), vlečení zvěře (vlečení „plné“ a vlečení „dotýkáním“), položení zvěře na konci vlečky, odvázání zvěře, návrat na začátek vlečky pro psa (v případě zakládání vlečky pro vlastního psa), nebo odchodem v přímém směru (v prodloužení směru vlečené zvěře) asi o 50 kroků a schování se (ulehnutím nebo přikrčením).
69
5.4.2. Přinášení pohozené zvěře Motivace žáků V průběhu honu se také často stává, že střelená zvěř zapadne do krytiny a my ji nevidíme. V tomto případě opět nastupuje lovecky upotřebitelný pes, který je schopen bez nejmenších potíží zvěř najít. Pes umí systematicky krytinu prohledat a nalezenou zvěř bez váhání uchopit a přinést vůdci.
Příprava na disciplínu (pomůcky, znalosti) Z pomůcek nám stačí vodítko s obojkem a střelená zvěř. Zkušební řád disciplínu popisuje následovně: Tato disciplína má vyzkoušet použitelnost psa v lovecké praxi, tj. zda střelenou, postřelenou nebo uhynulou zvěř pernatou i srstnatou řádně dohledá a přinese. Jako dohledávka se tato práce hodnotí jen tehdy, dohledá-li ohař zvěř nosem, nikoliv zrakem. Při dohledávce nesmí dávat vůdce psovi povel aport, nebo přines. Může pouze používat povely hledej ztracenou. Dá-li vůdce psovi místo povelu hledej, nebo hledej ztracenou povel aport, nebo přines i přes to, že pes o dohledávané zvěři ještě neví, je to považováno za chybu. Za každý povel k přinesení zvěře se za těchto okolností snižuje známka z dohledávky o jeden stupeň. Dá-li vůdce při dohledávce více než tři povely k přinesení zvěře, obdrží pes z dohledávky známku 0 a na zkouškách neobstál. Zjistí-li rozhodčí, že pes dohledávanou zvěř navětřil, prokazatelně o ní ví a tuto zapírá, přikáže vůdci, aby dal psovi povel k přinesení. Přinese-li pes po tomto povelu zvěř, je hodnocen z dohledávky nejvýše známkou 2, po dalším povelu známkou 1. Při dohledávce pohozené zvěře se pohodí kus zvěře do krytiny tak, aby ji pes ani vůdce neviděl. Každý pes musí mít při této disciplíně vlastní prostor. Vůdce vypustí psa zásadně proti větru, alespoň 50 kroků od pohozené zvěře a může se psem postupovat. Na pokyn rozhodčího se vůdce zastaví a pes pokračuje v dohledávce. Rozhodčí si zejména všímá, jak pes používá nos, na jakou vzdálenost zvěř navětří, s jakou ochotou ji vezme a přinese vůdci. Vůdce může psa usměrňovat tak, aby jej udržel v určeném prostoru, kde se pohozená zvěř nachází. Nedohledá-li zkoušený pes pohozenou zvěř do 10 minut obdrží známku 0 a je z dalšího zkoušení vyloučen.
70
Průběh cvičení (znalosti, dovednosti) Tento cvik není obtížný, pokud byl pes spolehlivě vycvičen v aportování. Když pes správně aportuje kozlík a posléze také zvěř, přistoupíme k cvičení tohoto cviku, který spočívá v tom, že se k vlastnímu aportování zvěře přidá schopnost psa ji nalézt za pomocí čichu. Při nácviku této disciplíny dbáme na to, aby pes neviděl vhazování zvěře do krytu a aby byl vypouštěn k hledání proti větru. Vždy dbáme na to, zejména z počátku cvičení, aby pes na povel „hledej ztracenou“ vždy zvěř donesl tedy, aby vytrvale hledal ve vymezeném prostoru tak dlouho, dokud pohozenou zvěř nenajde. Dále je důležité mít na paměti, že zkušební řád při této disciplíně vysloveně nepřipouští povel „aport“, proto se používá povel „hledej ztracenou“. Dále pes pracuje již samostatně bez dalších povelů k přinášení. K hlavním dovednostem při této disciplíně patří umění dobře psa pozorovat a dokázat ho povely udržet na vymezeném prostoru, kde má pohozenou zvěř hledat. Dobře si všímáme, jak se pes snaží zvěř najít, zdali při navětření zvěře má zájem ji co nejdříve najít a aportovat. Nestrpíme, aby pes zvěř navětřil a neměl zájem ji přinést a pokračoval v hledání, proto v těchto situacích okamžitě velíme přísným rozkazem „aport“.
5.4.3. Práce na pobarvené stopě Motivace žáků Při osamělém způsobu lovu spárkaté zvěře a zejména pak při společném lovu zvěře spárkaté na naháňkách se stává, že některý z kusů zvěře je postřelen a nezhasíná tak na místě nástřelu, nýbrž z nástřelu odchází na značné vzdálenosti, dle typu zranění. Při takovýchto situacích se uplatní dobrý lovecký pes, který je vycvičen k dosledům spárkaté zvěře. Nemáme-li takovéhoto psa, pak je postřelený kus zvěře odsouzen k dlouhotrvajícím útrapám bez žádného zhodnocení daného lovu, neboť dojde k nenahraditelné ztrátě kvalitní zvěřiny popřípadě i trofeje. Je tedy povinností každého myslivce buď vlastnit psa, který by byl schopen danou práci zastat, nebo takovéhoto psa v případě potřeby zajistit od někoho jiného. Myšlenka důležitosti řádně vycvičeného loveckého psa je potvrzena existencí ustanovení zákona č. 449/2001 Sb. O myslivosti a jeho prováděcí vyhlášky č. 244/2002. Zákon udává uživatelům honiteb povinnost vlastnit a v honitbě užívat lovecké psy a vyhláška udává minimální počty psů, jež musí
71
být naplněny, aby společný způsob lovu mohl být uskutečněn v souladu s platnými právními předpisy.
Příprava na disciplínu (pomůcky, znalosti) Tato disciplína je na pomůcky i na vlastní přípravu náročnější než disciplíny předešlé. Taktéž u této disciplíny potřebujeme více znalostí ve vztahu k vlastní práci i ve vztahu k obsahu zkušebního řádu. Na tuto disciplínu si každý žák připraví barvářský obojek a barvářskou šňůru. K vlastní přípravě pobarvené stopy je třeba mít hovězí krev (v PVC lahvích s objemem 0,5 l + víčko s otvorem) a křídu nebo barvu na vyznačení průběhu stopní dráhy. Dále je dobré mít pro cvičení připraven kus spárkaté zvěře (pro nácvik chování u kusu) nebo alespoň vycpanou a zašitou kůži zvěře spárkaté.
Příprava pobarvené stopní dráhy Pro zkoušky se pobarvená stopní dráha zakládá v délce 500 – 600 kroků. Na založení stopní dráhy může být použito maximálně 0,3 l barvy (zpravidla vepřové krve, nebo barvy ze zvěře). Začátek stopní dráhy je výrazně označen. Asi v polovině délky stopní dráhy se zakládá pobarvené lože a řádně se označí (větvičky s větším množství nakapané krve). Stopní dráha je celkem dvakrát lomená. Dráhy se na zkouškách vyznačují na stromech zepředu lístky a zezadu vápnem, barvou nebo lístky. Přední značky při kapání barvy pomocník odebere. Pro ohaře a retrívry zkušební řád v přípravě stopní dráhy předepisuje při kapání barvy vléci spárek zvěře, která je položena na konci stopní dráhy. Stáří stopy řády předepisují následovně. Pro ohaře na LZ a VZ nejméně 1 hodinu maximálně 3 hodiny stará stopa a na memoriálech a klubových VZ nejméně 2 hodiny a maximálně 4 hodiny. Pro slídiče se na LZ pobarvená stopa zakládá ráno a stáří stopy má tedy činit 1 – 8 hodin. Pro barvářské a všestranné zkoušky se barva zakládá odpoledne předchozího dne a má být nejméně 12 hodin stará. Pro retrívry je barva stará 1 – 4 hodiny a pro jezevčíky a teriéry na LZ a VZ 1 – 4 hodiny a na BZ více než 12 hodin.
Vedení psa na pobarvené stopě Psa je možné cvičit a posléze na zkouškách vést jako vodiče na řemeni, oznamovače, hlasitého oznamovače, hlásiče, u jezevčíků, teriérů a retrívrů je možné psa vodiče vést na řemeni nebo na volno. 72
Když je pes veden, jako vodič spočívá tento způsob práce v tom, že je pes po celou délku stopní dráhy veden na rozvinutém barvářském řemeni, jehož minimální délka činí 5 m. Vůdce drží barvářský řemen na konci a může jej pustit nebo zkrátit jen při překonávání překážky, v hustém porostu apod. V ideálním případě by měl být pes po celou dobu práce na pobarvené stopě „zalehlý“ v barvářském řemeni a s jistotou sledovat stopu přes lože až na konec dráhy, kde leží zhaslá zvěř. Nalezení lože má vůdce oznámit rozhodčímu předem domluveným způsobem. V případě, že pes lože mine, pokračuje v práci dále až k položenému kusu. Výsledná známka se však v tomto případě sníží o jeden stupeň. Výkon psa lze hodnotit známkou 4, může-li jej vůdce sledovat volným krokem. Pes by se neměl od stopní dráhy vzdálit více než 20 kroků (u retrívrů 30 kroků). Pokud se tak stane a pes se sám viditelně opraví, není to chyba. V opačném případě je rozhodčím zastaven a je vrácen zpět na stopu. Ohlíží-li se vůdce, aby zjistil správný směr stopy podle značek, musí jej rozhodčí napomenout a za každé napomenutí se snižuje známka o jeden stupeň. Po celý čas musí být zřejmé, že pes je v barvářském řemenu zalehlý, že sleduje stopu s jistotou. Na pobarvenou stopu se může pes nasadit znovu nejvýše třikrát. Každé nové nasazení a vrácení psa na stopu snižuje známku o jeden stupeň tak, že se vypracování celé stopy po třetím zbloudění a vrácení se na stopu hodnotí známkou 1. Pracuje-li pes přehnaně rychle a vůdce ho nestačí krokem sledovat, hodnotí se nejvýše známkou 2. Chyby: pracuje-li pes nezalehlý v řemeni, sleduje-li stopy zdravé zvěře, stále je ho třeba pobízet, pracuje-li nervózně a rychle, nezájem o stopu a zvlášť o její dokončení. Práce oznamovače a hlasitého oznamovače spočívá v tom, že pes od lože pracuje samostatně bez řemene a nalezení zvěře oznámí vůdci. Před započetím disciplíny na zkouškách musí vůdce rozhodčímu ohlásit, jakým způsobem mu pes oznámí nalezenou zvěř. Jak bylo již uvedeno, od nástřelu k pobarvenému loži pes pracuje na řemeni jako vodič. U lože ho vůdce vypustí a zbytek dráhy musí pes vypracovat volně, zvěř si ověří a vrátí se pro vůdce, který čeká na místě vypuštění. Rozhodčí na konci dráhy sleduje, zda si pes zvěř ověřil. Po odběhnutí psa od zvěře oznámí rozhodčí zatroubením, že pes u zvěře byl a že se vrací. Po příchodu k vůdci musí mu pes dříve ohlášeným způsobem oznámit, že zvěř našel a snažit se vůdce ke zvěři dovést bez spojení vůdce a psa řemenem či vodítkem. Pes se musí pro vůdce vrátit do 5 minut – pro ohaře (pro slídiče do 20 min, pro retrívry do 10 min, pro jezevčíky a teriéry do 15 min) od vypuštění.
73
Hlasitý oznamovač se zkouší obdobně, jen s tím rozdílem, že pes musí po vrácení se k vůdci oznámit nalezení zvěře hlášením a během vedení vůdce ke zvěři v určitých intervalech hlásit. Povzbuzování psa při práci oznamovače není chybou. Chyby: nepřijde-li pes po vypuštění ke zvěři, aby si jí ověřil a vrátil se k vůdci, nevýrazné oznamování, nejisté vedení ke zvěři. Neoznámí-li nalezenou zvěř vůdci způsobem, který vůdce rozhodčímu předem ohlásil, nemůže se práce hodnotit jako práce oznamovače. Práce hlásiče spočívá v tom, že pes pracuje od lože samostatně až ke kusu, kde musí zvěř začít do 5 minut – pro ohaře (pro slídiče a retrívry do 10 minut, pro jezevčíky a teriéry do 15 minut) od vypuštění vytrvale hlásit a v hlášení pokračovat až do příchodu svého vůdce. Psa nelze žádným způsobem povzbuzovat nebo nutit hlásit. Nepovažuje se za chybu, jsou-li v hlášení krátké pomlky. Chyby: bloudění, sledování stop zdravé zvěře, nevýrazné hlášení, opožděné hlášení, hlášení s dlouhými odmlkami, nehlášení, opuštění zvěře, nezájem o práci a zvlášť o její dokončení. Časový limit na vypracování celé disciplíny je stanoven u ohařů na 30 minut u ostatních plemen na 60 minut.
Průběh cvičení (znalosti, dovednosti) Zakládáme nejen pobarvené stopy, ale i vychladlé vlečky se spárky jelení či černé zvěře. Stáří stopy u vleček necháváme 2 – 5 hodin, u pobarvených stop 2 – 16 hodin. Předpokladem pro práci na barvě je propracovaná poslušnost. Důvodem je potřebnost ovládat psa při práci na barvě pouze tichým hlasem za každé situace i při spatření živé zvěře. Žáci se musí již na cvičných stopách a barvách chovat stejně jako při skutečných dosledech. Psa přivedou ke stopě a odloží ho mimo vítr asi na 10 kroků a vyšetří nástřel. Vrátí se ke psu a začnou rozmotávat barvářský řemen. Přivedou psa k nástřelu, nechají ho prověřit nástřel a následují psa. Psa nechají pracovat na plně rozvinutém řemenu. Žáci se snaží během práce udržet obratlík barvářského obojku nahoře na krku a řemen stále napnutý, aby se pes nezamotával a nebyl tak strháván. To vyžaduje od žáků značnou pozornost a zručnost při zkracování a popuštění řemene. Povely mají být tiché a klidné. I na cvičných drahách žáci šetří povely. Pracuje-li pes správně neruší ho, zastaví-li se a ukazuje barvu, přeručkují po řemeni ke psu a dají mu laskavý povel „barva, hodný“. Udělá-li chybu, tj. sejde-li ze stopy, jdou za ním cca 10 metrů a čekají, zda se sám neopraví. Neudělá-li to měkce ho zastaví a hrozivým hlasem dávají najevo 74
svou nespokojenost („co děláš, kam tam jdeš“), přičemž dávají pozor, aby rukou, která drží řemen, psa neřídili. Začne-li se pes vracet, tak se vlídně ptají „ukaž, barvu, kdepak je“ a jakmile na barvu narazí, vyjádří svou spokojenost (např. „hodný, hodný pejsek“). Při této práci je důležité, jak žáci budou umět měnit barvu hlasu, aby tak dokázali psovi potichu, jemně a jasně dát najevo, co je správně a co špatně. Pracuje-li pes rychle odnesou ho ze stopy a nechají ji vychladnout. Na konci stopy, když pes najde láhev nebo spárky, dají mu najevo spokojenost a nechají mu spárky ověřit či mu nechají olíznout trochu barvy. Stopní dráhy zprvu zakládají jednoduché, později pak složitější a v rušivých podmínkách. Poslední barvy před zkouškami budou zkoušet se zvěří na konci stopní dráhy, aby si ověřili chování psa u kusu. Poškubávání za srst a olizování barvy není chybou.
5.5. Některé poznámky k složitosti psychických vlivů při působení učitele na žáka (psovoda) Mějme jako učitelé na paměti, že většina žáků má hluboký citový vztah ke svému svěřenci. Můžeme se také setkat se situací, kdy vztah žáka a psa bude pro žáka stěžejním citovým vztahem např. z důvodu nezdravých vztahů v sociálním okolí žáka. Tento významný vztahový atribut pak přináší některá důležitá rizika při hodnocení správnosti či chybnosti jednotlivých výkonů žáků a jejich psů. Některá kriticky pronesená hodnocení o výkonu psa jsou často velice citlivě vnímána, a proto bychom se měli vyvarovat, přímému, příliš přísnému, kritickému, direktivnímu, odsuzujícímu vyjádření o nezdarech, které provázejí obtížný výcvik loveckého psa. Nabízí se srovnání s obtížnostmi při komunikaci s rodiči o nezdarech jejich dětí při školní práci, kdy je třeba takovouto komunikaci započít v pozitivním světle a neustále si uvědomovat, že pracujeme „na velmi tenkém ledě“ významných a citlivých sociálně vztahových jevů. Doporučuje se používat metoda „obloženého chlebíčku“: nejdříve zmíníme některé přednosti hodnoceného (tady žáka), pak pokračujeme poznámkami o jeho nedostatcích (aby se vědělo, kde je problém, co by se mělo změnit) a v závěru opět zdůrazníme přednosti žáka. Nesprávná je tendence některých pedagogů používat převážně záporné formy hodnocení. Hodnocené osoby pak nezřídka považují takové posouzení za zaujatost čí nepřátelský postoj hodnotitele (Kohoutek, 2002). Ve srovnání s touto
75
analogií komunikace učitele s rodičem neprospívajícího žáka je úskalí při komunikaci s žákem psovodem o to složitější, protože jako instruktoři musíme okamžitě reagovat na chybné výkony a nesprávné vedení psa. Na komunikaci s rodičem neprospívajícího žáka se můžeme předem připravit a uvážit formulaci našeho sdělení, ale při komunikaci s žákem psovodem musíme reagovat okamžitě avšak citlivě a účelně. Proto je zapotřebí naše reakce jako učitele předem nejenom rozvážit, ale také je zapracovat do našeho inventáře bezprostředních reakcí. Je možné říci, že je třeba se citlivým a správným reakcím učit a tréninkem je utvrzovat a stále inventarizovat jejich správnost a vhodnost ve vztahu k jednotlivým osobnostem žáků. V našem případě tedy metoda „obloženého chlebíčku“ není přímo použitelná, a proto je třeba se zaměřit na tyto charakteristiky našeho projevu: hlasitost, melodii hlasu a další paralingvistické a nonverbální součásti komunikace, které vyjadřují přívětivost a náklonnost. Základní emoce jsou většinou jednoznačné (anebo vysoce pravděpodobně) identifikovatelné ve výrazu obličeje. Naši emoci na nás snáze vyzradí výraz obličeje než zvukový doprovod hlasu. Úsměv facilituje chování přihlížejících již tím, že v nich spouští zpětnou vazbu. Absence úsměvu inhibuje (Vybíral, 2005). Žák, který se sám ze svého zájmu rozhodne obětovat svůj čas a práci pro péči a výcvik psa, si zaslouží obdiv a podporu. I když se jistojistě setká s dílčími problémy, nesmíme
jako
učitelé
tyto
problémy
prohlubovat,
přehnanou
kritikou
a „perfekcionistickým“ přístupem a snižovat tak vůli a sebehodnocení žáka. Dále do práce učitele instruktora nepatří výčitky, které by odkazovaly na předchozí nezdary. Důležité je vyhledávat dílčí úspěchy a pokroky a ty vyzvedávat a chválit. Výše uvedené poznatky jsou v souladu s pedagogickými zásadami na realizaci výchovy mimo vyučování. Jmenujme tedy zásadu vyzdvihování kladných rysů osobnosti. Pochvala, uznání a ocenění zvyšují sebevědomí a jsou nejlepší motivací k další činnosti. Požadavek dobrovolnosti je pro práci s dětmi ve volném čase podstatný. Pedagog vytváří podmínky a navozuje situace tak, aby děti nabízený program přijímaly dobrovolně. To předpokládá znalost a respektování potřeb a přání dětí
a
schopnost
účinné
motivace
(Pávková,
2002).
Aplikace
radosti
ve výchovně – vzdělávacím procesu tvoří základ zážitkové pedagogiky v radostné atmosféře dosahujeme větší úspěchy. Děti jsou soustředěnější, chápou naše záměry, ochotně poslouchají naše pokyny (Masariková, 2002).
76
6. Závěr Vycvičit dobře použitelného a pro praxi připraveného loveckého psa není snadné. Nároky jsou kladeny zejména na teoretickou přípravu cvičitele, na jeho čas, na psychickou a fyzickou zdatnost a zvláště pak na podmínky prostředí pro výcvik. Když uvážíme, že v současné době není problémem setkat se s lidmi, kteří vlastní psy a sami nedokáží své svěřence vést ani k tomu, aby jejich společné soužití bylo vůbec možné, vidíme, že předávání znalostí a dovedností z oblasti výchovy a výcviku psů je potřebné. Tito lidé pak, v lepším případě, hledají odbornou pomoc v rámci společných výcviků, které jsou organizovány základními organizacemi českého kynologického svazu, nebo u jiných subjektů. Společný výcvik loveckých psů ještě není, oproti výcviku služebních plemen, tak propracován. I když se v současnosti můžeme setkat i se společným výcvikem loveckých psů, jde spíše o nárazové akce a nebo o marketingové tahy některých cvičitelů, sportovní duch a účelnost celého výcviku se mnohdy ztrácí. Zejména se zapomíná na předávání znalostí a vedení k samostatnosti, neboť se tento stav zdá být výhodný jak pro instruktora tak pro jeho zákazníka (majitele psa). Instruktor většinou požaduje snadný a stálý výdělek, který však může poskytovat pouze „neznalý“ a poslušný zákazník. Zákazník pak většinou nemá zájem o hlubší znalost problematiky či využívání psů, pouze řeší aktuální problém. Tento stav je neutěšený. Je proto třeba vyzvedávat a podporovat zájmovou činnost, ať již žáků středních škol, tak zájmovou činnost dospělých lidí, kteří mají snahu hlouběji proniknout do problematiky. Takovíto lidé a žáci pak mohou dávat základ pro odpovědnou vzájemnou pomoc a rozvoj lovecké kynologie, bez rušivých podnikatelských zájmů. Doufám, že tato práce poskytne základ a motivaci pro rozvoj zájmové činnosti žáků středních škol v oblasti lovecké kynologie.
77
7. Seznam použité literatury ABRANTES, R. Řeč psů – Encyklopedie psího chování. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 1999. 230 s. ISBN 80-86136-56-6. ALDINGTON, E. H. W. O psí duši, povaha, psychologie a chování. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 1999. 354 s. ISBN 80-86136-47-7. ATKINSON, R. L.; ATKINSON, R. C.; SMITH, E. E.; BEM, D. J.; NOLEN-HOEKSEMA, S. Psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 752 s. ISBN 80-7178-640-3. BÁČA, J. Výcvik loveckých psů pro praxi. 1. vyd. Praha: SZN, 1973. 323 s. BANCÍK, L. A KOL. Základy poľovníctva. 1. vyd. Bratislava: Príroda, 1973, 358 s. BAUMANNOVÁ, D. Výchova a výcvik psů. 1. vyd. Praha: Aktuell, 1994. 193 s. ISBN 8088733-17-0. ČABART, J. A KOL. Naučný slovník lesnický 3. díl. 1. vyd. Praha: SZN. 1960. 953 s. ČÁP, J.; MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. 2. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2007. 656 s. ISBN 978-80-7367-273-7. Českomoravská myslivecká jednota. Pes a lov. Praha: Vega, 2008. 231 s. ISBN 8086933-06-7. DOLEŽALOVÁ, J.; TOMAN R. Jak ve volném čase? 1. vyd. Hradec králové: GAUDEAMUS, 1997. 121 s. ISBN 80-7041-146-5. DRAHOVZAL, J.; KILIÁN, O.; KOHOUTEK, R. Didaktika odborných předmětů. 1. vyd. Brno: Paido, 1997. 155 s. ISBN 80-85931-35-4. FRANCK, D. Etologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 323 s. ISBN 80-7066-878-4. HANZAL, V.; VOCHOZKA, V. Lovečtí psi - výchova a výcvik. 1. vyd. České Budějovice: Dona, 1996. 182 s. ISBN 80-85463-72-5. HARTL, K.; NĚMEC, K.; SKUHROVSKÝ, J. Výcvik psa. 1. vyd. Praha: Naše vojsko 1972. 236 s. HAVET, P.
A KOL.
Myslivost. 1. vyd. Praha: Svojtka a Vašut, 1996. 333 s. ISBN 80-
7180-083-X. HROMAS, J. Myslivost. 1. vyd. Písek: Matice lesnická, s.r.o., 2000. 491 s. ISBN 8086271-04-8. HRUŠOVSKÝ, J. Pes a jeho výcvik. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1990. 336 s. ISBN 80206-0091-4.
78
HŘEBÍČEK, L. Teorie a metodika školní a mimoškolní výchovy mládeže. 1. vyd. Brno: Vysoká škola Karla Engliše, 2002. 81 s. ISBN 80-86710-07-6. JIRÁČEK, J. Lovečtí španělé. 1. vyd. České Budějovice: Kopp, 1998. 110 s. ISBN 807232-036-X. KALHOUS, Z.; OBST, O. A KOL. Školní didaktika. 1. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2002. 448 s. ISBN 80-7178-253-X. KALOUSEK, F. Management v lesním hospodářství. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2003. 216 s. ISBN 80-7157-686-7. KAVANOVÁ, A.; CHUDÝ, Š. Výchova a volný čas. 1. vyd. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, 2005. 156 s. ISBN 80-7318-266-1. KLOZ, J. Zhodnocení současného stavu v organizaci výcviku loveckých psů pro jejich loveckou
upotřebitelnost.
Brno:
Mednelova
zemědělská
a
lesnická
univerzita – diplomová práce, 2006. 102 s. KOHOUTEK, R. Poznávání a utváření osobnosti. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2001. 275 s. ISBN 80-7204-200-9. KOHOUTEK, R. Základy pedagogické psychologie. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 1996. 184 s. ISBN 80-85867-94-X. KOHOUTEK, R. Základy sociální psychologie. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 1998. 181 s. ISBN 80-7204-064-2. KOHOUTEK, R. Základy užité psychologie. 1. vyd. Brno: CERM, s.r.o., 2002. 544 s. ISBN 80-214-2203-3. KVÍZ, J. Výchova a výcvik ohaře. 1. vyd. Praha: SZN, 1981. 208 s. KYRIACOU, CH. Klíčové dovednosti učitele – Cesty k lepšímu vyučování. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. 156 s ISBN 80-7178-022-7. LINHARTOVÁ, D. Psychologie pro učitele. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2004. 257 s. ISBN 80-7157-476-7. LORENZ, K. Základy etologie – Srovnávací výzkum chování. 1. vyd. Praha: Academia, 1993. 254 s. ISBN 80-200-0477-7. MARTINEK, J. B. Pointer. 1. vyd. Praha: Plot, 2000. 185 s. ISBN 80-902603-5-7. MASARIKOVÁ, A.; MASARIK, P. Vybrané kapitoly z pedagogiky volného času. 1. vyd. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2002. 204 s. ISBN 80-968735-0-4. MIKULICA, V Poznej svého psa. 1. vyd. Praha: SZN, 1985. 267 s. MIKULICA, V Poznej svého psa. 3. vyd. Český Těšín: Dialog, 2004. 312 s. ISBN 8085843-00-5. 79
NAJMAN, J. Chov a výcvik malých loveckých psů. 1. vyd. Praha: SZN, 1970. 123 s. NAKONEČNÝ, M. Psychologie téměř pro každého. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 318 s. ISBN 80-200-1198-6. OURODA, S. Oborová didaktika. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2000. 118 s. ISBN 80-7157-477-5. PÁVKOVÁ, J.; HÁJEK, B.; HOFBAUER, B.; HRDLIČKOVÁ, V.; PAVLÍKOVÁ, A. Pedagogika volného času. 3. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2002. 231 s. ISBN 80-7178-711-6. PODHAJSKÝ, K. Ohař všestranný jako zachránce zvěře. 1. vyd. Litomyšl: ČMMJ, 1998. 98 s. POLENO, Z.
A KOL.
Lesnický naučný slovník 2. díl. 1. vyd. Praha: Ministerstvo
zemědělství, 1995. 683 s. ISBN 80-7084-131-1. PROCHÁZKA, J. Malá lovecká plemena. 1. vyd. Praha: Myslivost, s.r.o., 1999. 86. s. PRŮCHA, J. Moderní pedagogika. 3. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2002. 481 s. ISBN 807367-047-X. PRŮCHA, J. Přehled pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2000. 269 s. ISBN 807178-399-4. PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8. RAKUŠAN, C. Myslivecký slovník naučný. 1. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992. 272 s. ISBN 80-209-0212-0. REUYSOVÁ, E.; VIEHOFFOVÁ, H. Jak s dětmi trávit volný čas. 2. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2000. 184 s. ISBN 80- 7178-412-5. RŮŽIČKA, J. Pes k obraně osob a ochraně majetku a neb člověče, neboj se, máš-li psa! 1. vyd. České Budějovice: Dona, 1996. 171 s. ISBN 80-85463-76-8. SLIMÁK, K.; DUCHAJ, J. Pol'ovné psy. 1 vyd. Bratislava: Príroda, 1982. 384 s. STEINITZ, J. Ohaři, výcvik, exteriér, plemenitba. 1. vyd. Praha: Myslivost, s.r.o., 1996. 104 s. ISBN 80-85463-73-3. ŠVEC, J.; HRABÁK, P.; HRABÁKOVÁ, O. Malí lovečtí psi, chov a výcvik. 1. vyd. Praha: SZN, 1988. 291 s. TROJAN, K. Niečo o psoch. 1. vyd. Bratislava: Príroda, 1976, 158 s. TRUMLER, E. Pes mezi lidmi. 1. vyd. Bratislava: Agentura CESTY, 1997. 136 s. ISBN 80-7181-058-4. VACH, M. Myslivost. 1. vyd. Uhlířské Janovice: Silvestris, 1997. 493 s. ISBN 80901775-1-4. 80
VESELOVSKÝ, Z. Etologie, biologie chování zvířat. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 407 s. ISBN 80-200-1331-8. VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 320 s. ISBN 80-7178-998-4. VYSKOT, M. Praktická rukověť lesnická II. Díl. 1. vyd. Praha: SZN, 1962. 1125 s. WOLF, R. ABC myslivosti. 1. vyd. Praha: Orbis, 1977. 279 s. ŽALMAN, J. Základy myslivosti s mysliveckou abecedou. 1. vyd. Brno: Tiskové a nakladatelské podniky Zář, 1947. 558 s.
81
Seznam použitých zkratek: Etologické
OVVR – ověření vrozených
DFKS – dědičně fixované
vlastností retrívrů
koordinační schémata
FT – field tials
UMDFKS – učením modifikované
MFTAO – mezinárodní field trials
dědičně fixované koordinační
anglických ohařů
schémata
MRK – memoriál Rudolfa Kristla FCI – mezinárodní kynologická
Kynologické
organizace (Federation cynologique
ZV – zkoušky vloh
internationale)
PZ – podzimní zkoušky
ČKS – Český kynologický svaz
LZ – lesní zkoušky
ČMMJ – Českomoravská
VP – speciální zkoušky z vodní
myslivecká jednota
práce
ČMKU – Českomoravská
VZ – všestranné zkoušky
kynologická unie
BZ – barvářské zkoušky
ČMKJ – Českomoravská
ZH – zkoušky honičů
kynologická jednota
BH – barvářské zkoušky honičů
MVP – mezinárodní výstava psů
Pb – předběžné zkoušky barvářů
NVP – národní výstava psů
MRK – memoriál Richarda Knolla
KV – klubová výstava psů
MKP – memoriál Karla
CACT – čekatelství národního
Podhajského
šampióna práce (Certificat
MMŠ – memoriál Mileny Štěrbové
d´aptitude au championat de travail)
MFTR – mezinárodní field trials
CACIT – čekatelství na mezinárodní
retrívrů
pracovní šampionát (Certificat
MFH – memoriál Františka Housky
d´aptitude au championat
ZPR – zkoušky přinášení retrívrů
inernational de travail)
ZN – norování-zkouška nováčků
CAJC – čekatelství národního
IHZ – SK – individuální honičské
šampionátu krásy mladých
zkoušky slovenských kopovů
(Certificat d´aptitude au junior
IHb – individuální zkoušky barvářů
championat) 82
CAC – čekatelství národního
KCHF – Klub chovatelů foxteriérů
šampionátu krásy (Certificat
KCHJgdtČ – Klub chovatelů
d´aptitude au championat)
jagdterriérů v Čechách
Res. CAC – rezervní čekatelství
MSKCHJgT – Moravskoslezský
národního šampionátu krásy
klub chovatelů jagdterriérů
CACIB – čekatelství na
KCHVO – Klub chovatelů
mezinárodní šampionát krásy
výmarských ohařů
(Certificat d´aptitude au championat
KCHČF – Klub chovatelů českých
inernational de beauté)
fousků
BOB – vítěz plemene (Best of
ČPSK – Český pointer a setr klub
Breed)
MSKAO – Moravskoslezský klub
BIG – vítěz zkupiny (Best in
anglických ohařů
Gruppe)
KCHKO – Klub chovatelů
BIS – vítěz výstavy (Best in Show)
krátkosrstých ohařů
NKO – německý krátkosrstý ohař
KCHNKO – Klub chovatelů
NDO – německý dlouhosrstý ohař
německých krátkosrstých ohařů
ASS – anglický špringršpaněl
KDOČR – Klub dlouhosrstých
WSS – welššpingršpaněl
ohařů ČR
AO – angličtí ohaři
ČMKCHB – Českomoravský klub
LR – labradorský retrívr
chovatelů barvářů
GR – golden retrívr
KCHH – Klub chovatelů honičů
FCR – flat coated retrívr
ZLU – zkoušky lovecké
CCR – curly coated retrívr
upotřebitelnosti
CHBR – chesapeake bay retrívr
PLP – pes loveckého plemene
NSDTR – nova scotia duck tolling
LU – lovecká upotřebitelnost
retrívr KCHLS – Klub chovatelů
Pedagogické
loveckých slídičů
ER – edukační realita
KCHJ – Klub chovatelů jezevčíků
LM – learning material (učivo)
KCHT – Klub chovatelů teriérů
EP – edukační proces
KCHCT – Klub chovatelů českého
EPR – edukační prostředí
teriéra
PŘÍLOHY
Seznam příloh: Příloha č. 1: Schémata Příloha č. 2: Názory kynologických odborníků v chronologickém členění Příloha č. 3: Zásady vedení společného výcviku dle Hrušovského (1990) Příloha č. 4: Příklady didaktického zpracování loveckých disciplín v sumarizované tabulkové podobě
Příloha č. 1: Schémata
Obrázek č. 1
Zdroj: Autor
Obrázek č. 2
Zdroj: Autor
Příloha č. 2: Názory kynologických odborníků v chronologickém členění
Požadované vlastnosti psovoda v názorech jednotlivých autorů kynologických publikací
Požadované vlastnosti psovoda dle názoru K. Hartla, K. Němce a J. Skuhrovského (1970) „Úroveň připravenosti psovoda, jeho charakter, zájem o práci a láska ke psu mají rozhodující význam pro úspěch výchovy mladého psa, jeho výcvik a praktické použití. K těmto vlastnostem dále patří rozhodnost, smělost, náročnost a trpělivost.“
Požadované vlastnosti a znalosti cvičitele dle názoru J. Báči (1973) „....člověk musí především působit na psa využíváním své duševní převahy, kterou představují poznatky z vědních oborů zvířecí psychologie, fyziologie a biologie v podobě správného zacházení se psem a správného postupu při výcviku na základě vhodné výcvikové techniky. Pamatujeme však, že jen důslednost vytrvalost, trpělivost, jakož i náročnost ve vlastní teoretické přípravě i při výcviku psa s pevnou vůlí a láskou ke psu jsou vlastnosti, které dokáží, že cvičitel, i začátečník, bude mít svého psa, kterého si vycvičí, nejen k užitku, ale i k radosti.“
Vlastnosti cvičitele dle názoru L. Bancíka (1973) „Kto chce mat vo výcviku úspech, musí byť vyzbrojený predovšetkým trpezlivosťou. Musí mať vytrvalosť, nesmi esa dať odradiť prípadným začiatočným neúspechom a musí byť dôsledný…. Cvičiteľ sa nesmie dať strhnúť hnevom a trestať neuvážene. V priebehu celého výcviku treba mať na pamäti osvedčené príslovie „Trpezlivosť prináša ruže.“
Náročnost výcviku ohaře a vlastnosti cvičitele dle názoru J. Kvíze (1981) „Výcvik klade značné nároky na fyzickou zdatnost cvičitele...... i značné psychické nároky. Cvičitel nesmí být vznětlivý, hrubý a musí se ovládnout v každé situaci. Nemalé jsou i časové nároky...... Cvičitel – začátečník musí hodně znát z teorie o výchově a výcviku ohařů. Musí mít opravdový a ne chvilkový zájem o věc. Musí mít zájem nejen o samo cvičení, ale i krmení a ošetřování psa. Důležitý je dostatek trpělivosti a hlavně důslednosti při výcviku.“
Vlastnosti cvičitele dle názoru K. Slimáka (1982) „Každý cvičiteľ musí mať predovšetkým znalosti potrebné pre úspešný výcvik psa. Cvičiteľ sa nezaobíde bez lásky ku psovi..... musí byť aj prísny aj spravodlivý. Nesmie psovi nič odpúšťať, ale má dôsledne trvať na splnení daného rozkazu. Psa trestá vždy s rozvahou, bez prenáhlenia a po dôkladnom uvážení.... Jednou z najvážnejších vlastností cvičiteľa je okrem skúseností a vedomostí aj trpezlivosť.“
Požadovaná vlastnost vůdce dle názoru J Švece (1988) „Vůdce musí být při výcviku důsledný. Vydá-li povel, musí na jeho splnění trvat. Před jeho vydáním musí také zvážit, zda je pes objektivně schopen povel splnit.“
Vynikající a dobrý cvičitel dle názoru J. Steinitze (1996) „Vynikající cvičitel musí mít zvláštní nadání, ale dobrý cvičitel musí mít píli, čas a rozvahu a nesmí být pohodlný.“
Osobnost vůdce dle názoru M. Vacha (1997) „Zvládnutí všech vývojových fází v životě psa klade na jeho majitele značné časové a především psychické nároky. Každé psí plemeno má totiž jiné povahové rysy a vrozené vlohy.“
Vlastnosti cvičitele dle názoru J. Procházky (1999) „Měl by to být člověk klidný, rozvážný, schopný rychlého a moudrého rozhodování, nikdy však prudký a prchlivý. Musí se snažit za všech okolností porozumět svému svěřenci.“
Požadované vlastnosti cvičitele dle názoru J. Hromase (2000) „Cvičitel musí být klidný, důsledný, vytrvalý, laskavý, ale důrazný, spravedlivý a trpělivý.“
Nežádoucí vlastnosti psovoda v názorech jednotlivých autorů
Neschopný cvičitel dle názoru J. Kvíze (1981) „Člověk, který se pro každou maličkost hned rozčílí a neuváženě trestá psa, člověk hrubý, člověk, který si nedá od nikoho poradit, takový člověk nikdy není schopným cvičitelem.“
Nevhodné vlastnosti cvičitele dle názoru K. Slimáka (1982) „Prudkí a nervózni ľudia nie sú vhodní za cvičiteľov, lebo pri výcviku nedosiahnu nikdy uspokojivé výsledky.... Netrpezlivý cvičiteľ' psa má veľmi ťažkú úlohu.“
Nežádoucí vlastnosti vůdce dle názoru J. Švece (1988) „Prchlivost a hněv k výcviku nepatří.“
Chyby cvičitele v pojímání výcviku v názorech jednotlivých autorů
Hlavní chyby psovoda při výcviku dle názoru K. Hartla, K. Němce a J. Skuhrovského (1970) „1. Přičítání lidských vlastností psu.... To vede k vyžadování nesplnitelných úkolů..... 2. Nedoceňování typických vlastností povahy psa...... 3. Nesprávné použití podnětů, zejména použití podmíněného podnětu až po podnětu nepodmíněném............ 4. Příliš časté, nepřetržité cvičení stejného cviku..... 5. Časté a nesprávné použití zákazu a přinucení..... 6. Hrubé zacházení se psem, které narušuje kontakt mezi psovodem a psem. K chybám cvičitele patří také působení takzvaných nežádoucích spojitostí.“
Chyby cvičitele dle názoru J. Kvíze (1981) „Mnozí cvičitelé, mladí i zkušení, často dělají jednu chybu: předpokládají, že pes uvažuje podobně jako člověk, že rozumí naší řeči, že přemýšlí jako člověk, že jediný rozdíl je v tom, že pes neumí mluvit. To je zásadní omyl.“
Základní chyby, kterých se psovod dopouští dle názoru J. Hrušovského (1990) „Subjektivní chápání psa (polidšťování, přisuzování mu schopnosti člověka). Nepochopení individuálního přístupu k výcviku psa. Nadměrné cvičení psa. Nesprávné používání hlasové intonace. Vytváření nežádoucích dynamických stereotypů. Špatný postup při rozpracování cviků. Nesprávné používání podnětů. Nesprávné používání povelů k přerušení nežádoucí činnosti.“
Nejčastější chyby při výcviku dle názoru J. Procházky (1999) „Přeceňujeme schopnosti psa.... psa polidšťujeme…. podceňujeme schopnosti a možnosti svého psa…. stále psa řídíme a držíme zkrátka…. psa cvičíme příliš často a dlouho…. Z nedočkavosti cvičíme povrchně, rychle…. cvičíme sice správně, ale ve chvílích volna a při vycházkách dáváme psu naprostou volnost…. nedodržujeme zásadu neměnnosti povelů…. nepřihlížíme tomu, jaké povahy je náš pes…. trestáme štěně i psa za každou maličkost…. nepřihlížíme na zdravotní a momentální stav psa….“
Pojem
výcvik
psa
v
názorech
významných
kynologů
v
chronologickém řazení
Výcvik psa dle názoru J. Žalmana (1947) „Výcvikem usměrňujeme a zušlechťujeme přirozené nadání psa, dáváme mu jistou kulturu a zhodnocujeme jeho vlohy k prospěchu člověka, podřizujíce psa své vůli.“
Výchova a výcvik psa dle názoru J. Čabarta (1960) „Výchova je povšechné usměrňování štěněte, výcvik je soustavné a důkladné řízení odrostlého psa.“
Výcvik psa a pojem zákaz dle názoru J. Báči (1973) „Výcvik je postup, kterým naučíme psa, aby na náš rozkaz, ať již sluchový-slovní, hvizd, výstřel – či optický, tj. posunek, pokyn, zdvižená ruka apod. – nebo rozkaz dotykový, dotkneme-li se určitým způsobem těla psa, vyvíjel činnost, kterou si přejeme, nebo aby zanechal dosavadní činnosti, popřípadě aby neuskutečnil činnost, kterou měl v úmyslu provést. Zákazem rozumíme podnět, v jehož důsledku má pes zanechat určité činnosti nebo činnosti neuskutečnit.“
Výchova a výcvik dle názoru K. Trojana (1976) „Výchova a výcvik je pre psa to isté ako vzdelanie pre človeka. Dobre vychovaný pes je vizitkou majiteľa, ktorý však nesmie zabúdať, že zodpovedá za každý skutok svojho psa. Je ťažké definovať rozdiel medzi výchovou a výcvikom. Lebo niekedy sa výchova prekrýva s výcvikom alebo opačne.“
Výcvik loveckého psa dle názoru R. Wolfa (1977) „Výcvik psa je práce směřující k probuzení loveckých vloh, jejich usměrnění, utvrzení a vytvoření podmíněných reflexů na základě povelů.“
Výchova a výcvik psa dle názoru V. Mikulici (1985) „Ve výchově a výcviku jde o zásah do chování psa, kterým se pokoušíme je formovat tak, aby vyhovovalo nejen potřebám vlastního druhu, ale aby sloužilo i ku prospěchu člověka.“
Výcvik psa dle názoru J. Hrušovského (1989) „Výcvik psa je dovedné působení na jeho nervovou soustavu cestou smyslových orgánů s cílem vytvořit určité stálé návyky psa na specifické povely nebo podmínky práce.“
Výcvik psa dle názoru J. Švece (1988) „Výcvik je cílevědomé vytváření naučených reakcí a jejich zpevňování, současně i potlačování nežádoucího chování psa.“
Výcvik loveckého psa a jeho základní rozdělení dle názoru J. Hromase (1992, 1995) „Výcvik psa je záměrná činnost směřující k probuzení, usměrnění a utvrzení vrozených vloh psa včetně získání poslušnosti a žádoucích návyků. Dělí se na výcvik domácí a výcvik v poli.“
Výcvik psa dle názoru J. Růžičky (1996) „Výcvik psa je dovedné motivování a působení na jeho nervovou soustavu cestou smyslových orgánů s cílem naučit psa žádoucím reakcím a činnosti na specifické povely nebo podmínky práce.“
Důležitost výcviku psa v názorech významných kynologů
Důležitost výcviku loveckého psa dle názoru K. Podhajského (1923) „Pes, nezbytný činitel při myslivosti, aby účelu svému plně dostál, musí býti odborně vycvičen a zaveden.“
Důležitost výcviku loveckého psa dle názoru J. Báči (1973) „Základem úspěšného používání loveckého psa v myslivecké praxi není jen jeho chovatelské prošlechtění, ale především cílevědomý výcvik, spočívající na nejnovějších vědeckých poznatcích ověřených praxí. Sebelepší původ, sebelepší nadání ani sebečasnější výcviková a fyzická připravenost psa sami o sobě ještě nestačí, aby lovecký pes plnil řádně všechny úkoly, které od něho jako od loveckého psa žádáme a žádat musíme, jestliže pro tyto úkoly nebyl vhodným způsobem připraven.“
Důležitost výcviku loveckého psa dle názoru C. Rakušana (1979) „Pouze dobře vycvičený pes může být platným pomocníkem myslivce.“
Význam výcviku ohaře dle názoru J. Kvíze (1981) „…...cvičení ohaře je zdravou zábavou a užitečným sportem.“
Důležitost výcviku a výchovy psa dle názoru V. Mikulici (1985) „Každý pes, který žije v lidské společnosti, je chován proto, aby byl lidem užitečný........Aby jakýkoli pes, a to i společenský, skutečně přinášel svému pánovi užitek a nebyl mu spíše na obtíž, musí se mu dostat přiměřené výchovy a výcviku.“
Důležitost výcviku loveckých psů dle názoru J. Švece (1988) „V jednotlivých oborech myslivecké kynologie by se měli uplatňovat jen psi lovecky upotřebitelní. Uživatelé honiteb mají právní povinnost je při výkonu práva myslivosti používat. Jejich počty, kvalifikaci a používání upravuje zákon o myslivosti a prováděcí předpisy. Pes získává loveckou upotřebitelnost na zkouškách. K nim ho můžeme připravit jen důkladnou výchovou a kvalifikovaným výcvikem.“
Důležitost výcviku loveckého psa dle názoru J. Steinitze (1996) „Hlavní příčinou toho, že většina našich psů nezasluhuje názvu „dobrý“, je skutečnost, že neprošli rukama dobrého cvičitele. Jejich přirozené nezvladatelné a neusměrněné vlastnosti z nich dělají postrach společných honů.“
Vliv psa na děti v názorech kynologických odborníků
Vliv psa na dítě dle názoru J. Najmana (1970) „Sám člověk se v trvalém styku se psem do určité míry změní. Nepopiratelný je vliv psa na děti. Přestávají být sobci, nastanou jim určité povinnosti, ať je to „venčení“ psa, mytí jeho misky apod., ale získají také určitou sebedůvěru, poněvadž konečně mají někoho, komu mohou poručit.“
Vliv psa na člověka a dítě dle názoru E. H. W. Aldingtona (1986) „Uznávat, chápat, ptát se po důvodech, to je to, k čemu pes v domě své lidi stále vybízí, to je první krok k tomu, abychom se stejně chovali k přírodě, ale také k lidem kolem nás.......... Kdo jako dítě vyrůstal se psem, včas se naučil mnohému, co bude později potřebovat ve styku s ostatními lidmi a vlastními dětmi: laskavé trpělivosti a sebedisciplíně.“
Vliv psa na dítě dle názoru J. Švece (1988) „Rozvoj duševního a tělesného zdraví u dětí v dnešní uspěchané době může být stimulován právě psem. Společnost psa je pro každé dítě dobrou průpravou k nalezení správného vztahu ke zvířatům a přírodě vůbec. Již od prvního roku života se dítě může na psa citově vázat a pes působí jako vzor nesobecké lásky. Při dětských neshodách je pes přítelem, který nikdy nezklame....... Dítě v něm získává pocit jistoty a na oplátku se o psa stará. Bývá to i jedna z jeho prvních povinností v životě.“
Některá úskalí při vztahu dítěte a psa dle názoru E. Trumlera (1996) „Děti si někdy hrají tak, že tomu pes, zvláště mladý, nerozumí…. Mnohé z dětí mají sklon psa vychovávat a chovají se přitom často skutečně despoticky, protože se domnívají, že to tak má být nebo protože je tomu u nich doma tak zvykem… Jistě – děti by měli vyrůstat se psy, každý kdo má možnost, by to měl dítěti dopřát. Ale pouze v případě, že je schopen své dítě vést ke správnému zacházení se pesm.“
Příloha č. 3: Zásady vedení společného výcviku dle Hrušovského (1990)
Rozdělení psovodů: 1. Vůdci se schopnými psy, kteří jsou schopni sami plnit výcvikový program ve stanoveném čase. 2. Psovodi a psi, kteří z různých důvodů nestačí plnit výcvikové úkoly. Zde je nutno dodržet sice stejný program, ale s delším časovým termínem. 3. Psi, kteří nejsou dostatečně způsobilí po stránce vyšší nervové činnosti nebo jejichž psovodi nemají ještě dostatečnou znalost potřebnou k výcviku psa.
Důležité zásady: 1. Stanovení cíle každého zaměstnání, který má být konkrétní pro každého psa a vyjádřený výkonem psa v jednotlivých disciplínách. 2. Stanovení metody, kterou ke splnění cíle užijeme. 3. Stanovení prostoru a času pro výcvik. 4. Výběr materiálního zajištění, instruktorů a pomocníků k výcviku. 5. Začátečníky má vést nejzkušenější instruktor.
Pro vlastní průběh společného výcviku jsou důležité tyto body: 1. Před zahájením výcviku se musí každý psovod seznámit s metodikou a technikou provedení cviku. 2. Před skupinovým zaměstnáním překontroluje vedoucí výcviku znalosti psovodů pro určený program, zejména techniku provedení cviku. 3. Vedoucí výcviku se psem sám provede cvik, vysvětlí metodiku výcviku a jeho techniku. Přitom poukáže na chyby, kterých se může psovod dopustit. 4. Při skupinovém zaměstnání se sestavují 7 – 8 členná družstva podle cíle výcviku, odborné úrovně psovodů a vycvičenosti psů. 5. O výsledcích cviků si vede instruktor výcviku přesné záznamy, ze kterých vychází pro sestavení plánu dalšího výcviku.
Příloha č. 4: Příklady didaktického zpracování loveckých disciplín v sumarizované tabulkové podobě
Práce na pobarvené a nepobarvené stopě VÝZNAMNOST
O
Období před dosažením pohlavní dospělosti FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
B++
J+
T
pro O, S, R, H, B, J, T
operantní podmiňování diferenciační zpevňování barvářský řemen a obojek, barva, spárky, (dřeváky, hůl) lovecké náruživosti pro O, S, R, H, B, J, T
operantní podmiňování diferenciační zpevňování barvářský řemen a obojek, barva, spárky, (dřeváky, hůl) lovecké náruživosti
Období zavedení psa do praxe FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
H+
pro O, S, R, H, B, J, T
Období přípravy na zkoušky v honitbě FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
R
facilitace rozvíjení přirozeného výkonu barvářský řemen a obojek, barva, spárky, (dřeváky, hůl) lovecké náruživosti
Období puberty FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
S
pro O, S, R, H, B, J, T
operantní podmiňování diferenciační zpevňování barvářský řemen a obojek, barva, spárky, (dřeváky, hůl) lovecké náruživosti, úspěšnosti první práce
MOTIVACE: dosled poraněné zvěře – zkrácení doby útrap zvěře, záchrana zvěřiny bez psa obtížně dosledovatelné, potěšení z úspěšné práce VĚDOMOSTI: správný výkon psa (jako hlásiče, oznamovače, hlasitého oznamovače, vodiče, sledování křižujících stop do 30 kroků), chyby ve výkonu psa (překotná práce časté zbíhání ze stopy) DOVEDNOSTI: odložit psa, prověřit nástřel, rozmotat barvářský řemen, ukázat psovi nástřel, pomalu postupovat za psem s plně rozvinutým řemenem, držet ho tak, aby psovi nepřekážel, bedlivě pozorovat psa, poznat, že sešel z barvy a včas ho opravit, neotáčet se po značkách na stromech, dělat si značky, kde vidíme barvu, tiché povely, klidná práce.... AFEKTIVNÍ CÍLE: odpovědnost za dosledování poraněné zvěře
Šoulačka a odložení VÝZNAMNOST PŘEDPOKLADY
O S R H+ B+ J+ poslušnost – chození u nohy, ulehnutí
Období před dosažením pohlavní dospělosti FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
pro O, S, R, H, B, J, T klasické podmiňování, řetězení kontrastní, mechanická, chuťově dráždivá vodítko, obojek vytvoření vztahu nadřazenosti člověka
Období přípravy na zkoušky v honitbě FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
pro O, S, R, H, B, J, T
habituace postupná aproximace vodítko obojek, lovecká zbraň -
Období zavedení psa do praxe FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
pro O, S, R, H, B, J, T
habituace, operantní podmiňování chuťově dráždivá únavy
Období puberty FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
T
pro O, S, R, H, B, J, T
habituace postupná aproximace -
MOTIVACE: po zvládnutí tohoto cviku pří pohybu v honitbě pes nepřekáží a neruší při lovu. VĚDOMOSTI: chyby ve výkonu psa (přebíhání psa z boku na bok, vzdalování se od vůdce, hlučné projevy, stálé odkládání a dobíhání vůdce, následování po přivolání skokem, neochota psa k odložení, nevyčkání psa na místě odložení), správné provedení disciplíny DOVEDNOSTI: dávat nenápadné povely, při práci okatě nesledovat psa AFEKTIVNÍ CÍLE: citlivá komunikace a spolupráce se psem
Dohledávka a přinášení zvěře pernaté a srstnaté VÝZNAMNOST PŘEDPOKLADY
O++ S+ R++ HBJposlušnost – přivolání, sednutí, aport
Období před dosažením pohlavní dospělosti
T
pro O, S, R, H, B, J, T
FORMY UČENÍ operantní podmiňování, facilitace METODY VÝCVIKU hravá, (bez nátlaku) POMŮCKY lehký kozlík, vycpaná králičina (zaječina), osobní předměty VYUŽITÍ sociální náklonnosti, radosti, lovecké náruživosti Období puberty
pro O, S, R, (T)
FORMY UČENÍ klasické a operantní podmiňování, řetězení METODY VÝCVIKU kontrastní POMŮCKY dřívko, lehký a těžký kozlík, vodítko a obojek, (zvěř) VYUŽITÍ vytvoření vztahu vůdce smečky (člověk) – podřízený člen (pes) Období přípravy na zkoušky v honitbě FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
klasické a operantní podmiňování, řetězení kontrastní, diferenciačního zpevňování zvěř, atrapy lovecké náruživosti, vztahu podřízenosti
Období zavedení psa do praxe FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU POMŮCKY VYUŽITÍ
pro O, S, R, (T)
pro O, S, R, (T)
operantní podmiňování pozitivní zpevnění, diferenciačního zpevňování zvěř, atrapy lovecké náruživosti, úspěšnosti první práce
MOTIVACE: dohledávka poraněné zvěře – zkrácení doby útrap zvěře, záchrana zvěřiny bez psa obtížně dohledatelné, potěšení z úspěšné práce VĚDOMOSTI: hledáme proti větru, správný výkon psa (zájem nalézt zvěř, rychlé uchopení, přímočaré přinesení bez puštění zvěře, předání v sedě až na povel, vše do 10 minut na jeden povel) rozlišovat použití povelu „hledej“ a „stopa“ DOVEDNOSTI: zřetelné a rázné vyslovení povelu, ukázat do směru hledání, trpělivě vyčkávat bez zbytečných povelů, pozorně sledovat psa, v případě nutnosti dát včas povel pro přinesení AFEKTIVNÍ CÍLE: odpovědnost za dohledání poraněné zvěře
Vlečky se zvěří pernatou a srstnatou VÝZNAMNOST PŘEDPOKLADY
O++ S+ R++ HBJposlušnost – přivolání, sednutí, aport
Období před dosažením pohlavní dospělosti
T
pro O, S, R, H, B, J, T
FORMY UČENÍ senzitizace, facilitace, operantní podmiňování METODY VÝCVIKU diferenciační zpevňování, rozvíjení přirozeného výkonu POMŮCKY králík, zajíc, spárky divočáků, dlouhé lehké vodítko,provázek VYUŽITÍ lovecké náruživosti Období puberty
pro O, S, R, (T)
FORMY UČENÍ klasické podmiňování, operantní podmiňování, řetězení METODY VÝCVIKU kontrastní, (mechanická, chuťově-dráždivá), parforzní POMŮCKY dřívko, lehký a těžký kozlík, vodítko a obojek, (zvěř) VYUŽITÍ vytvoření vztahu vůdce smečky (člověk) – podřízený člen (pes) Období přípravy na zkoušky v honitbě
pro O, S, R, (T)
FORMY UČENÍ operantní podmiňování, řetězení METODY VÝCVIKU diferenciační zpevňování drobná zvěř, liška, barvářský řemen, provázek POMŮCKY VYUŽITÍ lovecké náruživosti, vztahu podřízenosti Období zavedení psa do praxe
pro O, S, R, (T)
operantní podmiňování, facilitace FORMY UČENÍ METODY VÝCVIKU diferenciační zpevňování POMŮCKY drobná zvěř, liška, provázek VYUŽITÍ lovecké náruživosti, úspěšnosti první práce
MOTIVACE: dohledávka poraněné zvěře – zkrácení doby útrap zvěře, záchrana zvěřiny bez psa obtížně dohledatelné, potěšení z úspěšné práce VĚDOMOSTI: správná práce psa (na jeden povel „stopa“, pes se řídí vlečkou, zvěř bez váhání uchopí a přinese, v sedě předává) DOVEDNOSTI: ukázání nástřelu, navedení psa na vlečku a vypuštění z provázku bez jeho zbrždění, v klidu vyčkávat a bedlivě pozorovat práci psa AFEKTIVNÍ CÍLE: odpovědnost za dohledání poraněné zvěře
Použité zkratky: O – ohaři, S – slídiči, R – retrívři, H – honiři, B – barváři, J – jezevčíci, T – teriéři,
