MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ INSTITUT CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ
ZÁVĚREČNÁ PRÁCE
BRNO 2009
IVA HLAVJENKOVÁ
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání
Tvorba prezentace a její využití ve výuce střední školy Závěrečná práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Dana Linhartová CSc. Brno 2009
Vypracovala: Ing. Iva Hlavjenková
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci na téma Tvorba prezentace a její využití ve výuce střední školy, vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. dne………………………………… podpis studenta…………………….
PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucí závěrečné práce doc. PhDr. Daně Linhartové CSc. za odborné vedení, všestrannou pomoc, cenné rady, připomínky a konzultace, které mi k řešené problematice poskytovala.
ABSTRAKT Cílem závěrečné práce bylo seznámit se s problematikou tvorby prezentací pomocí programu MS PowerPoint a jejich využití v procesu vyučování na střední škole. Práce je členěna na teoretickou a praktickou část. Prezentace se řadí mezi didaktické prostředky výuky, v teoretické části se autor zabývá obsahovými a formálními náležitostmi vytváření a realizace prezentace. V praktické části práce byla vytvořena výuková prezentace a navržen postup jejího prezentování při výuce.
KLÍČOVÁ SLOVA: prezentace, program MS PowerPoint, střední škola, výuka
ABSTRACT The aim of the final work was to familiarize with the problems of creating MS PowerPoint presentations and their using in teaching on secondary schools for Landscape and Horticulture. The work is devided in to theoretic and practical part. Presentations in education belongs to the didactic instruments. Author deals with classification of didactic instruments, with content and formal elements of design and realization presentation in theoretic part. How to create presentation (example of presentation for education) and description, how to use them in education contains practical part.
KEY WORDS: presentation, MS PowerPoint, secondary school, education
OBSAH 1 ÚVOD……………………………………………………………………8 2 CÍL PRÁCE……………………………………………………………..9 3 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ…………………………...9 4 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY………………….10 4.1 Didaktické prostředky výuky……………………………………..10 4.1.1 Vyučovací metody ………………………………………………………10 4.1.1.1 Charakteristika verbálních vyučovacích metod……………….11 4.1.1.2 Charakteristika metod přímé zkušenosti………………………13 4.1.2 Didaktické pomůcky………………………………………………….....14 4.1.3 Didaktická technika……………………………………………………..15 4.1.4 Prezentace - didaktický prostředek výuky.............................................15
4.2 Struktura prezentace........................................................................16 4.2.1 Formulace cílů...........................................................................................16 4.2.2 Úvod ..........................................................................................................17 4.2.3 Stať.............................................................................................................17 4.2.4 Závěr a diskuze u prezentace...................................................................18
4.3 Tvorba prezentace............................................................................19 4.3.1 Časové vymezení prezentace....................................................................19 4.3.2 Nalezení tématu.........................................................................................19 4.3.3 Shromáždění a uspořádání podkladů.....................................................20 4.3.4 Struktura a příprava snímků prezentace...............................................20 4.3.4.1 Prvky vizualizace.........................................................................21 4.3.4.2 Zásady použití vizualizačních prvků...........................................23
4.4 Prezentování......................................................................................24 4.4.1 Vnější faktory prezentování.....................................................................24 4.4.2 Vnitřní faktory prezentování...................................................................25
5 PRAKTICKÁ ČÁST..............................................................................27 5.1 Téma prezentace...............................................................................27 5.2 Plánování výuky................................................................................27 6
5.2.1 Stanovení výukových cílů.........................................................................27 5.2.2 Navrhované vyučovací metody................................................................28 5.2.3 Navrhované prostředky výuky a technika..............................................28
5.3 Prezentace a struktura vyučovací hodiny.......................................29 5.4 Vlastní tvorba prezentace................................................................29 5.4.1 Technická podoba konkrétní výukové prezentace................................29 5.4.2 Technická podstata konkrétní výukové prezentace..............................30
5.5 Komentář k výukové prezentaci......................................................30 5.5.1 Použití konkrétní prezentace ve výuce....................................................30 5.5.2 Možnosti práce se snímky........................................................................31 5.5.2.1 Konkrétní možnosti a postupy při promítání snímků................32 5.5.2.2 Skrytí snímků a jejich vyvolání...................................................32 5.5.2.3 Vyvolání kontrolních snímků.....................................................33
5.6 Kontrola pomocí prezentace............................................................33 5.6.1 Podmínky a normy výkonu......................................................................34 5.6.2 Kognitivní výukové cíle............................................................................34 5.6.3 Vhodnost cílové úrovně............................................................................35
6 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE......................................................37 7 ZÁVĚR....................................................................................................39 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY..................................................40 9 PŘÍLOHY...............................................................................................42
7
1 ÚVOD V posledních letech dochází k rozvoji komunikačních i informačních technologií také na středních školách, kde se zároveň zvyšuje vybavenost tříd didaktickou technikou. Osobní počítač, přenosné paměťové zařízení i rozšíření Internetu, poskytují učiteli zázemí, pro využití různých didaktických pomůcek. Jako moderní, aktivizačně motivační prostředek výuky, je stále častěji uplatňována prezentace, vytvořená obvykle prostřednictvím programu MS PowerPoint. Lze předpokládat, že výklad učiva, doplněný promítáním snímků, je pro žáky poutavější. Vhodně zvolené vizualizační prvky a grafika prezentace napomáhají lepší srozumitelnosti učiva. Současným působením na více smyslů je podporováno snazší zapamatování a vybavování informací, vedoucí k lepším výkonům žáků ve výuce. Při častém a stereotypním používání prezentací jejich silná stránka, motivace a aktivizace posluchačů, ustupuje do pozadí. Aby k degradaci prezentací, jako cenného prostředku výuky nedocházelo, je důležité, přistupovat k tvorbě a prezentování s inovátorským duchem. Snažit se najít nové možnosti a formy, jak prezentaci uplatnit, aby ztracený zájem žáků opět aktivizovala a přinesla nové výhody také učiteli.
8
2 CÍL PRÁCE Cílem závěrečné práce bylo seznámit se s problematikou tvorby prezentací pomocí programu MS PowerPoint, na základě literárních podkladů teoreticky zpracovat obsahové i formální náležitosti vytváření a realizace prezentace. Ve vztahu k tématu práce zpracovat
poznatky o
didaktických
prostředcích
výuky a obeznámit
se s plánováním výuky. Získané teoretické znalosti uplatnit při navrhování prezentace pro potřeby výuky konkrétního tématu na vybrané střední škole. Cílem praktické části práce bylo vytvořit jedinou prezentaci, kterou by bylo možné uplatnit ve dvou fázích vyučovacího procesu (fázi expoziční a kontrolní) během jedné vyučovací hodiny, začlenit prezentaci do projektování výuky a navrhnout slovní komentář k použití jednotlivých snímků a k postupu prezentování učitele ve výuce.
3 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ Pro vypracování závěrečné práce byly využity dokládané literární zdroje, poznatky z konzultací a seminářů ke zvolenému tématu a vlastní zkušenosti s vedením výuky předmětů z oblasti ochrany rostlin na MZLU v Brně. Při tvorbě prezentace byl použit program MS PowerPoint 1997. Praktická část práce je založena na využití konkrétní funkce tohoto programu, na jejím základě byla vytvořena nová didaktická pomůcka. Téma prezentace bylo vybráno podle tématického plánu učební osnovy předmětu Ochrana rostlin pro rok 2009/2010 a charakteristiky předmětu Rostlinolékařská péče v rámci školního vzdělávacího programu na SOŠ zahradnické a SOU Rajhrad. Metodou shromažďování a rozboru literárních informací o problematice tvorby prezentací a prezentování, byly získány informace umožňující vytvořit design i formální strukturu prezentace. Vymezením dvou vyučovacích hodin (2 x 45 minut) v tématickém plánu střední školy, byla na zvolené téma Červci přibližně stanovena doba, určená na expozici (20 - 25 minut) a kontrolu učiva (15 minut) při hromadném vyučování. Použitím vzorce podle Klarera (2007) byl na základě vymezeného času stanoven orientační maximální a minimální počet snímků. Z rozboru učiva vyplynula obsahová stránka a byl navržen konečný počet snímků prezentace. Při zpracování textu na snímcích byla použita odborného literatura dokládající zvolené téma. Na obrazovou dokumentaci byly použity vlastní fotografie a obrazový materiál z Internetu. S pomocí didaktické literatury i praktických zkušeností s výukou byl k prezentaci vytvořen komentář, odpovídající části přípravy učitele na vyučovací hodinu. 9
4 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY 4.1 Didaktické prostředky výuky Nemateriální prostředky v didaktice zahrnují například různé metody a formy výuky, didaktické zásady, dílčí cíle a společně s prostředky materiálními (např. učební prostory, výpočetní technika a programy, didaktická technika) přispívají k plnění výukových cílů (Kalhous, Obst, 2002). 4.1.1 Vyučovací metody Za vyučovací (výukovou) metodu, lze považovat takový systém vyučovacích činností učitele a učebních aktivit žáka, který vede ke splnění učitelem stanoveným a žákem přijatých výukových cílů (Kalhous, Obst, 2002). Podstatou vyučovací metody je aktivní spolupráce žáků s učitelem, která vede nejen ke splnění výchovně vzdělávacích cílů, ale také k efektivnímu osvojení učiva (Drahovzal et. al, 1997). Z hlediska současné školní didaktiky lze třídění metod založit na charakteru poznávacích činností žáka při vzdělávání a na činnostech učitele, který vzdělávání ve výuce realizuje. Jedná se o metody informačně - receptivní, reproduktivní, problémového výkladu, o metodu heuristickou a výzkumnou (Kalhous, Obst, 2002). Třídění vycházejí od různých autorů, například podle charakteru specifické činnosti ve výuce uvádí Průcha et. al (2003) metody jednotlivých vyučovacích předmětů. Uváděná klasifikace skupin vyučovacích metod (Kalhous, Obst, 2002), vychází z didaktických, psychologických, logických a organizačních aspektů a rozděluje metody podle: •
zdroje poznání a typu poznatků (slovní, názorně - demonstrační, praktické),
•
aktivity a samostatnosti žáků (sdělovací, výzkumné, samostatné práce),
•
myšlenkových operací (srovnávací, deduktivní, analyticko - syntetické),
•
fází výuky (motivační, expoziční, fixační, diagnostické, aplikační),
•
výukových forem a prostředků (kombinace prostředků a pomůcek).
Metody výuky dle zdroje poznání a typu poznatku (Ouroda, 2004) 1. metody slovní •
monologické (přednášení,vyprávění, popisování, vysvětlování),
•
dialogické (rozhovor, diskuze, dramatizace),
•
metody písemných prací (písemná cvičení, kompozice),
•
metody práce s textem (čtení textu s výkladem, samostatná četba žáků). 10
2. metody přímé zkušenosti •
ilustrace (pozorování a předvádění předmětů, jevů a učebních pomůcek),
•
demonstrace (předvádění postojů, hmatů, úkonů),
•
exkurze,
•
samostatná práce žáků.
4.1.1.1 Charakteristika verbálních vyučovacích metod Podstatou slovních metod je vnímání a chápání řeči, vedoucí k zapamatování osvojených informací a k rozvoji myšlení žáka (Drahovzal et. al, 1997). Na plnění cílů výuky se podílí vyučující i žáci v různé míře. Metody, u kterých je komunikační aktivita při výuce rozdělena mezi učitele a žáky, jsou označovány jako dialogické, zahrnují například dialog (rozhovor) a diskuzi. Metody, které ponechávají těžiště aktivity na učiteli, lze označit jako monologické (Drahovzal et. al, 1992). Do této skupiny se řadí přednášení, vyprávění, popisování, vysvětlování, instruktáž. Význam slovních metod podle Ourody (2004): •
umožňují ucelený výklad rozsáhlého učiva v krátké době,
•
podporují analyticko-syntetické vnímání věcí, jevů a skutečností,
•
usměrňují poznávací procesy žáků,
•
rozvíjejí zájmy a postoje žáků.
Verbální metody ve výukovém procesu Výklad, přednášení Je základem slovních metod výuky. Jsou při něm v logickém sledu analyzovány věci, jevy, procesy, události, vysvětlovány vztahy a příčiny a zdůvodňovány postupy (Ouroda, 2004). Je-li výklad rozsáhlejší, dostává charakter školní přednášky (Drahovzal et. al, 1992). Klasická přednáška se skládá z úvodní části, výkladové části a závěru (Kalhous, Obst, 2002). Nedostatkem přednášení je abstrakce nových informací a náročnost na rozumové vnímání. Vedle znalostí faktů vyžaduje jejich vysvětlení (Ouroda, 2004). Navazováním nových informací na stávající znalosti žáků a jejich doplnění o zobrazení předmětů a skutečností pomocí didaktické techniky, lze odbourat abstraktní stránku přednášení (Ouroda, 2004; Hierhold, 2007).
11
Vyprávění Zprostředkovává vědomosti výpravným, citově podbarveným způsobem (Kalhous, Obst, 2002). Metoda podporuje rozvoj fantazie, na racionální fakta je méně náročné než přednášení (Ouroda, 2004). Popisování Metoda je založena na výběru a přednesení charakteristických znaků, popisuje vnější stránky objektů, převládá při ní sdělovací funkce (Ouroda, 2004). Popisování doplněné promítáním obrazů Splňuje potřebu názornosti a zvyšuje míru aktivizace žáků, důležitou pro vnímání a udržení pozornosti (Urbanová, Čtrnáctová, 2008). Samotné popisování bez ilustrací nebylo a není žáky vnímáno (Ouroda, 2004). Vysvětlování Vyžaduje postupný, členěný a výstižný výklad, zaměřený na objasňování vnitřních vztahů a hlubších souvislostí, které jsou vnějšímu pozorování skryté (Ouroda, 2004). V průběhu vysvětlování je důležité, kontrolovat správné pochopení vysvětlované problematiky, volit vhodné paralingvistické prostředky řeči (Kalhous, Obst, 2002) a doplnit je metodami ilustrace a demonstrace (Ouroda, 2004). Dialog (rozhovor) Podstatou rozhovoru je střídání otázek a odpovědí. Může probíhat v rovinách žák a učitel nebo žáci mezi sebou. Základní podmínkou je dovednost učitele formulovat otázky v souvislosti s výukovými cíli. Smysluplný a účinný dialog předpokládá u všech účastníků společně uznané téma, vhodnou atmosféru, připravenost a vyrovnanost pozic (Kalhous, Obst, 2002). Učitel by se měl snažit zapojovat do výuky všechny žáky, navodit komunikační klima, při kterém se jeho účastníci navzájem respektují a komunikují mezi sebou otevřeně a jasně své názory a pocity (Průcha, 2002). Diskuze Dialog mezi všemi členy skupiny (Ouroda, 2004). U zúčastněných je při diskuzi vyžadována určitá suma vědomostí vztažených k tématu (Kalhous, Obst, 2002). Diskuzí jsou posíleny vědomostní interakce, proces zapamatování i iniciativa a kreativita žáků (zdroj web, 2009). 12
4.1.1.2 Charakteristika metod přímé zkušenosti Podstatou metod přímé zkušenosti je přímý názor a převážně pasivní pozorování jevů nebo činností žáků. Jsou důležité v počáteční fázi poznání, ale neměly by být ve výuce stěžejní, protože proces poznání zahrnuje také pojmové učení, rozvoj abstraktního myšlení a praktickou činnost (Kalhous, Obst, 2002). Metody ilustrace umožňují poznání pozorováním učebních pomůcek, metody demonstrace zprostředkují vnímání činností a pohybů, které učitel předvádí a které lze při instruktáži dále pozorovat a imitovat. Metody exkurzní umožňují vnímat objekty i činnosti v reálných podmínkách a metody samostatné práce žáků sledují nácvik jejich psychomotorických i kognitivních dovedností (Ouroda, 2004). Funkční obecné požadavky na zásady předvádění (Kalhous, Obst, 2002): •
předem naplánovat potřebné materiály, pomůcky, prověřit funkčnost techniky,
•
působit na co největší počet smyslů,
•
složitější předvádění rozdělit na jednodušší prvky,
•
přístupnost pro všechny zainteresované žáky, přiměřené tempo,
•
aktivizace a zapojení žáků do předvádění,
•
po jednotlivých fázích zařadit ověření správnosti pochopení,
•
vhodný a výstižný slovní komentář a vysvětlování,
•
shrnutí hlavních závěrů žáky na základě pořízených zápisků.
Metody názorně - demonstrační ve výukovém procesu Metoda ilustrace Předvádění učebních pomůcek ve výuce plní funkci poznávací i názornou, proto by měly být pomůcky ilustrovány tak, aby je žáci dobře vnímali (viditelné pro všechny) a pochopili (Kalhous, Obst, 2002). Porozumění významu a funkcím se děje na základě komentáře vyučujícího, v přiměřeném tempu a srozumitelnou formou. Do průběhu ilustrace by měla být zahrnuta aktivizace žáků a ověření správnosti pochopení. Metoda demonstrace Názorné předvedení věci, jevu nebo procesu žákům, kteří pozorují předváděné ukázky postojů, pohybů a hmatů za doprovodu vysvětlování požadavků na uváděné činnosti (Ouroda, 2004). Nejde jen o ukázání, ale o učitelem řízené pozorování a poznávání (Průcha et. al, 2003).
13
4.1.2 Didaktické pomůcky Učební pomůcky napomáhají k vytváření správných představ žáků o poznávané skutečnosti v procesu výuky (Ouroda, 2004). Klasifikace učebních pomůcek jako materiálních didaktických prostředků (Ouroda, 2004; Kalhous, Obst, 2002) 1. originální předměty a reálné skutečnosti a) přírodniny, sbírky, preparáty, b) výtvory a výrobky, c) jevy a děje. 2. zobrazení a znázornění předmětů a skutečností a) modely (statické a dynamické), b) zvukové záznamy, c) zobrazení: •
nepromítané obrazy prezentované přímo (fotografie, mapy, kresba na tabuli),
•
promítané obrazy prezentované pomocí didaktické techniky: statické (diapozitivy, diafilmy, folie promítané epiprojekcí, kamerou), dynamické (film, videozáznam) spojené se zvukovými podněty.
3. Literární pomůcky a) učebnice, b) doplňková a pomocná literatura, c) pracovní materiály. 4. Pořady a programy prezentované didaktickou technikou 5. Speciální pomůcky, přístroje na pokusy Počítačové programy lze považovat za didaktickou učební pomůcku. Po jejich fyzickém převedení na nosič (CD, DVD) tento, jako prostředek didaktické techniky. V řízení výchovně vzdělávacího procesu podporují učební pomůcky podle Drahovzala (1997) tyto funkce: •
motivační a stimulační (zákon novosti),
•
informační (zdroj obsahových a interpretačních informací),
•
systematizační (spojení mezi informacemi novými a osvojenými),
•
dovednostní (prostředek při ovládání pracovních metod),
•
integrační (spojení školy s praxí),
•
diferenciační (umožňuje realizovat různorodý přístup k žákovi). 14
4.1.3 Didaktická technika Slouží k ilustraci a využití didaktických pomůcek (Ouroda, 2004). Zahrnuje zařízení, přístroje nebo jejich programy, používané pro výukové účely. Průcha et. al (2003) rozlišuje techniku tradiční (např. diaprojektor, zpětný projektor) a moderní (např. počítač s výukovým programem, multimediální výukový systém). Kalhous a Obst (2002) uvádějí rozdělení technických výukových prostředků podle Machala (1993) : 1. auditivní techniku (magnetofony, gramofony, přehrávače CD, rozhlas), 2. vizuální techniku (pro diaprojekci, zpětnou a dynamickou projekci), 3. techniku řídící a hodnotící (výukové a zpětnovazební PC systémy, PC, trenažéry). Funkce didaktické techniky spočívá ve zprostředkování výchovně vzdělávacího obsahu v závislosti na formě nosičů programů (Drahovzal et. al, 1997). Úkoly didaktické techniky: •
umožnit prezentaci pomůcek na nejvyšší úrovni,
•
charakteristicky reprodukovat nosiče programů (filmový projektor - film),
•
substituovat v prostoru a čase některé činnosti učitele,
•
řídit učební činnosti žáka (zpětnovazební zařízení),
•
vytvářet předpoklady pro realizaci nových didaktických systémů,
•
ulehčovat a zefektivňovat řízení výchovně vzdělávacího procesu,
•
objektivizovat výuku.
4.1.4 Prezentace - didaktický prostředek výuky Za didaktický prostředek lze považovat vše, co učitel ve výuce pro plnění stanovených výukových cílů používá. Prezentace je z technického hlediska výsledek určitého software - produktu nebo speciálně vytvořené grafiky v programu MS PowerPoint (Vytřísal,
2008).
S ohledem
na
časté
používání
PowerPointových
aplikací
se v současnosti jako prezentace označuje většina na plátno promítaných akcí (Hierhold, 2007). Podle uvedené charakteristiky lze prezentaci chápat jako výsledek určitého programu. Tento program může být zařazen mezi materiální didaktické pomůcky nebo didaktickou techniku. Výstupem konkrétního programu MS PowerPoint je prezentace, založená na sledu obsahově různorodých snímků (Hierhold, 2007). Jednotlivé snímky lze označit jako materiální didaktickou pomůcku využívající zobrazení a znázornění předmětů a skutečností pomocí promítaných obrazů. Prezentaci lze také zařadit mezi speciální programy prezentované didaktickou technikou. 15
4.2 Struktura prezentace Při tvorbě i použití prezentace je obvyklé její členění na tři hlavní oddíly: úvod, hlavní část (stať) a závěr. Jedná se o univerzální uspořádání, pomocí kterého lze přehledně členit nejrůznější témata a obsahy (Wieke, 2005). Jasné rozdělení umožňuje časové plánování (Hierhold, 2007), přehlednost tématu je zprostředkuje rámcová osnova. Jde při ní o stručné shrnutí obsahu do několika zapamatovatelných bodů (Klarer, 2007). Délka tří hlavních částí se liší, bývá přizpůsobena okolnostem prezentování a doplněna diskuzí. Hierhold (2007) uvádí 10 různých typů prezentací před různými skupinami lidí, podstatou každé je uvedené členění podpořené jasně stanoveným cílem.
4.2.1 Formulace cílů Obecné cíle prezentací jsou informování a přesvědčování. U výukových prezentací je cílem přesvědčit posluchače o kvalitě myšlenky a poskytovaných informací, významu tématu pro posluchače a o relevantnosti přednášejícího. Přesvědčováním dochází k aktivizaci zájmu posluchačů, který se pozitivně ovlivňuje jejich koncentraci (Klarer, 2007; Nıllke, 2004). Informování zahrnuje přednesení množství informací skupině posluchačů (Ubanová, Čtrnáctová, 2008). Předchází jej stanovení informačního obsahu (výběr učiva), vyučovací metody a formy výuky, uplatnění didaktických zásad, i použití vyučovacích prostředků v závislosti na výběru výukových i výchovně vzdělávacích cílů. Pro stanovení cílů jsou používány různé techniky, metoda založená na principu SMART vystihuje počátečními písmeny charakteristiky definovaného cíle (Bělohlávková, 2004). S - specifická, za jakým účelem se prezentuje a čeho se prezentace týká. M - měřitelná, vystihuje délku prezentace. A - akceptovatelná a pro posluchače srozumitelná natolik, aby se na ní podíleli. R - reálná, zahrnuje důvěryhodnost prezentujícího a jeho smysl pro realitu. T - termínovaná, během přípravy i prezentování jsou sledovány stanovené cíle.
Cíl je podle didaktického hlediska stav, kterého má být u žáků výukou dosaženo (Ouroda, 2004). Učitel v přípravné fázi prezentace musí jednoznačně a konkrétně stanovit klíčové a dílčí výukové cíle. Obvykle vychází z taxonomie cílů (rozdělení na cíle
kognitivní,
afektivní
a
psychomotorické),
která
zohledňuje
požadavky
komplexnosti, konzistentnosti, kontrolovatelnosti a přiměřenosti výukových cílů (Kalhous, Obst, 2002).
16
Stanovení cílů na začátku tvorby prezentace, usnadní výběr podstatných informací a ovlivní obsah konečného vystoupení (zdroj web, 2009). Jednoznačná představa o výsledku umožní sladit všechny argumenty a strukturu prezentace (Nıllke, 2004).
4.2.2 Úvod Slouží k informování o obsahu, členění a průběhu přednášky a k navození atmosféry, ve které jsou posluchači motivováni k naslouchání a zapamatování přednášených informací (Klarer, 2007). Úvodním pozdravem a představením se, navazuje přednášející kontakt se svými posluchači, zanechává první dojem a stupňuje pozornost (zdroj web, 2009). Koegel (2009) považuje poutavý a strhující úvod za první krok k úspěšné prezentaci. Zahájení sdělením plánů nebo cílů doporučuje nahradit citátem, statistickým údajem, rétorickou otázkou, aktuální informací nebo i delší odmlkou. Na zahájení lze navázat sdělením o tématu prezentace, časové náročnosti a vymezení prostoru pro kladení otázek (Klarer, 2007). Podceněním významu úvodu se sníží motivační efektivita, pozornost i zájem. Učitel by neměl své přednášky (prezentace) zahajovat stereotypně, měl by ukázat svůj osobní zájem na prezentování (Ouroda, 2004). Znamená to pro něj důkladnou přípravu i na fázi zahájení (Kalhous, Obst, 2002). Klarer (2007) zdůrazňuje zařazení úvodu pokaždé, i při častém a dlouhodobém používání prezentací.
4.2.3 Stať Je klíčovou částí přednášky s největším informačním obsahem. Slouží k předání informací v pořadí, které bylo rámcově předneseno v úvodu (Klarer, 2007). Při vytváření struktury prezentace je s ohledem na vztah k tématu vypracováno schéma stati. Hlavní část by neměla překročit více než 85 % z celkové plánované doby trvání prezentace (Hierhold, 2007). Skladba statě musí mít jasnou logiku, jsou zde sdělovány informace, které mají dovést posluchače ke stanoveným cílům (Nıllke, 2004). Pro lepší zapamatování obsahu má být prezentace založena na postupování bod po bodu. Po vysvětlení jednoho bodu následuje jeho shrnutí, každý bod je prezentován zvlášť (Bělohlávková 2004; Klarer 2007). Opakování hlavních myšlenek je podmínkou kvalitního zapamatování, dlouhodobého uchování a přesného vybavení (Linhartová, 1996), zafixování usnadní posluchačům aplikace „pravidla tří“, to co má být uloženo v paměti musí být řečeno třikrát v různých obměnách (Bělohlávková, 2004).
17
Část shrnutí hlavních bodů prezentace vychází z aktivního opakování. Jde při něm o další zpracování látky, které vede k přesnější analýze poskytnutých informací, jejich vztahů, jde tedy o nový způsob poznání (Linhartová, 1996). Nedostatečná kontrola může vést k nesprávnému zafixování chybných informací, důležitá je její bezprostřednost a včasnost (Linhartová, 1996). Při členění hlavní části převažuje snaha o zjednodušení, dosažení srozumitelnosti a přehlednosti (Klarer, 2007), protože smysluplný učební materiál se učí rychleji než bezsmyslný (Linhartová, 1996). Rozložením a logickým spojením informací vyniknou body struktury, které mají být vzájemně obsahově a časově vyvážené (Klarer, 2007). Pro dosažení stanovených cílů je nezbytné, aby každá informace logicky vedla k další a jednotlivé přechody mezi nimi byly co nejjasnější (Klarer, 2007).
4.2.4 Závěr a diskuze u prezentace Výklad při prezentaci je důležité řádně zakončit (Nıllke, 2004). Závěr má vycházet z plánu přednášky, obsahovat jasné zopakování cíle a sdělení, co z přednesených informací vyplývá (Hierhold, 2007). V několika větách má stručnou formou shrnout nejdůležitější fakta nebo myšlenky projevu. Závěr má oslovit smysly, protože podle něj někteří posluchači hodnotí celou prezentaci (Bělohlávková, 2004). Zde je vhodné využít paralingvistických prostředků, např. výrazné artikulace a intonace, krátkých dramatizujících odmlk (Bělohlávková, 2004). Po ukončení prezentace má být vymezeno dostatek času k diskuzi (Hierhold, 2007). Při diskuzi dochází k výměně názorů mezi účastníky s cílem objasnění problémů (Průcha et. al, 2003). Aktivní zapojení žáků do prezentace ovlivňuje její efektivitu, pomocí interakce se upevní předávané informace, posílí se proces zapamatování, iniciativa i kreativita (zdroj web, 2009). Zapojením posluchačů lze získat zpětnou vazbu a permanentní kontrolu. Časové zařazení dotazů při prezentování je zaneseno do struktury prezentace a mělo by být posluchačům sděleno v úvodu, společně s důvodem, proč je prostor pro dotazy vymezen konkrétním způsobem (Klarer, 2007). Důvody zařazení dotazů na konec prezentace mohou být například těsný časový rámec, strukturovaný výklad složitého tématu, rozdílné vědomosti posluchačů na začátku prezentace (Klarer, 2007). Dotazy je možné zařadit i v průběhu výkladu. Hlavní interakce s prezentací při konkrétním časovém zařazení uvádí tabulka 1.
18
Tab.1 Interakce zařazení dotazů s prezentací Dotazy v průběhu prezentace
Dotazy po prezentaci
Mohou narušit strukturu výkladu.
Zachování naplánované struktury prezentace.
Umožňují ověření pochopení tématu.
Kontrola až po poskytnutí všech informací.
Umožňují okamžitou zpětnou vazbu.
Přednášející se může soustředit na otázky.
Aktivizují a zapojují posluchače.
Menší míra zapojení a interakce s posluchači.
Prezentaci nelze přesně časově stanovit. Dodržení časového vymezení prezentace. Přednášející není ve středu pozornosti.
Přednášející je v centru pozornosti.
Neformální atmosféra.
Formálnější prostředí. Zdroj: Urbánková, Čtrnáctová, 2008; Klarer, 2007
4.3 Tvorba prezentace Postup, jak se od vymezení tématu dostat k vlastnímu prezentování. Jsou rozlišovány fáze: časové vymezení prezentace, nalezení tématu a vymezení cíle, shromáždění a uspořádání podkladů, vlastní příprava, zapamatování a přednes (Klarer, 2007).
4.3.1 Časové vymezení prezentace Na jednu minutu prezentace připadá až 30 minut času na její přípravu, čím je stanovená doba určená pro prezentování kratší, tím víc času je na přípravu potřeba (Klarer, 2007). Pro stanovení počtu snímků v prezentaci lze použít vzorec: celkový čas v minutách odpovídá maximálnímu počtu snímků prezentace, minimální počet snímků lze stanovit, vydělením času zadaného na prezentování číslem 3. Stanovování počtu snímků je orientační, jejich výsledné množství závisí nejen na obsahu, ale také na schopnostech prezentujícího. Ideálním časovým rozmezím prezentace je 15 - 20 minut (Klarer, 2007). Časové hledisko vychází ze schopnosti lidského organismu se koncentrovat. Prodloužit tuto dobu lze promyšleným střídáním různých druhů činností žáka (Linhartová, 2001) nebo rozčleněním prezentace přestávkami a dotazy na víc kratších částí (Klarer, 2007).
4.3.2 Nalezení tématu Výuka na středních školách vychází z učebních osnov předmětů, nově ze školního vzdělávacího programu. Tématický plán vytváří učitel pro konkrétní předmět a časové období (školní rok). Zahrnuje sled výuky tématických celků a jejich hodinové dotace, formulace výukových cílů a prostředků jejich plnění (Kalhous, Obst, 2002). Učitelé
19
při zpracování příprav na vyučování upřednostňují podrobnější formu, rozpis tématického plánu (Ouroda, 2004). Rozpis vymezuje obsah jednotlivých tematických celků a témat a orientační časový rámec (Drahovzal et. al, 1997). Na středních školách byly vytvořeny školní vzdělávací programy se specifickými učebními plány, charakterizující profil vzdělávání (Průcha et. al, 2003). Při přípravě výukové prezentace vychází pedagog z konkrétního rozpisu tématického plánu nebo rozpisu specifického učebního plánu.
4.3.3 Shromáždění a uspořádání podkladů Po stanovení tématu prezentace následuje výběr informací. Výukové prezentace mohou vycházet při třídění informací například z postupu rozdělení učiva na základní, rozšiřující a prohlubující (Ouroda, 2004). Pro uspořádání podkladů existují různé techniky, podle Nıllke (2004) je hlavním kritériem výběru informací jejich úroveň podpory vymezených cílů. Takovéto rozdělení informací umožňuje například technika „3 M“ (Bělohlávková, 2004; zdroj web, 2009): 1.
skupina zahrnuje informace, které musí být řečeny:
základní fakta a klíčové argumenty, které podporují stanovený cíl; 2.
následuje skupina informací, které by řečeny být měly:
zkušenosti z práce, výsledky výzkumů, rešerše, které mohou posluchače přesvědčit; 3.
poslední skupina obsahuje fakta, která řečena být mohou:
příklady, historky z praxe, zábavné příběhy, které pomohou udržet pozornost a zájem.
4.3.4 Struktura a příprava snímků prezentace Struktura snímků vytvořených v programu MS PowerPoint je uspořádána jako seznam hesel s nadpisem a signálním bodem na začátku textu (Hierold, 2007). Stručné a přehledně uspořádané body mají zprostředkovat informace a objasnit jejich vztahy posluchačům (Klarer, 2007). Použití textu a obrazu má být vyrovnané, náplň jednotlivých bodů komentována přednášejícím (Klarer, 2007). Hierhold (2007) uvádí dvoustupňový proces přípravy snímků: kreativní fáze - zahrnuje tvorbu vizuální myšlenky a fáze realizační - přenesení myšlenky do viditelné podoby. Volba správné vizualizační formy má být podřízena cíli prezentace. Proces vizualizace zahrnuje převedení myšlenky do obrazové podoby pomocí názorného pomocného prostředku (Hierhold, 2007). Tímto prostředkem může být jakýkoliv program pro tvorbu a předvedení prezentace. Vytřísal (2008) uvádí srovnání 20
např. OpenOffice Impress, ArtrixMedia Menu Studio, Pro Show standart, MemoriesOn TV s produktem MS PowerPoint, který hodnotí jako nejlepší, a proto i nejpoužívanější. Úskalím prezentací může být nadměrná vizualizace. Vzniká díky jednoduchosti začlenění jednotlivých prvků a dochází k ní při zesílení i nepodstatných částí, které zastiňují rozhodující myšlenky (Hierhold, 2007). Podle Klarera (2007) se efektivní vizualizace nezakládá na textových snímcích, nýbrž na obrazovém materiálu a vizualizačních prvcích, které přednášku ilustrují (fotky, grafy, diagramy, obrázky, aj.). 4.3.4.1 Prvky vizualizace Při prezentacích jsou pro ilustraci sdělovaných informací používány tabulky, grafy a diagramy, obrázky a jejich formy a texty. Použité vizualizační prvky mají pomáhat při porozumění a zapamatování látky (Klarer, 2007). Mají učinit složitý obsah srozumitelnějším,
objasnit
souvislosti,
zkrátit
čas
potřebný
na
vysvětlování
a vyzdvihnout důležitá sdělení (Nıllke, 2004).
Tabulky Podle obsahu se rozlišují textové a číselné tabulky. Textové tabulky jsou přehlednější než řádky s opticky zesílenými odrážkami. Číselné tabulky slouží ke znázornění číselných řad, vyjadřující různé průběhy nebo změny vývoje (Nıllke, 2004). Údaje mají být zaokrouhleny na 2 desetinná místa, pro upoutání pozornosti lze použít jejich zvýraznění (Hierhold, 2007). Pro oba typy tabulek platí, stručná forma, přehlednost (3 -5 řádků, použití silnějších, lépe viditelných, čar) a celistvost, např. legendy připojené ke zkratkám, jednotky uvedené v nadpisech (Nıllke, 2004). Grafy, diagramy Slouží pro názorné vyjádření čísel, počtu nebo organizačních struktur. Mezi nejužívanější typy podle Nıllke (2004), patří diagram sloupkový, liniový, výsečový a organizační. Volba formy grafu závisí na znázorňovaném obsahu, úrovni posluchačů i možnosti komentáře (Hierhold, 2007). Prezentační graf má být jednoduchý a snadno pochopitelný (Hierhold, 2007), pokud jej nelze zjednodušit opticky, měl by být zjednodušen verbálně (Klarer, 2007). Obrázky U posluchačů ovlivňují schopnost vnímání a zapamatování si, použitím obrázků lze zapůsobit na myšlení a vzbudit emoce (Nıllke, 2004). Obrázky mají vždy podporovat cíl, který mají zprostředkovat (Nıllke, 2004; Hierhold, 2007). 21
Při použití je nutné zajistit správnou velikost a kvalitu zobrazovaného materiálu pro všechny posluchače (Hierhold, 2007). Tab. 2 Formy obrazového materiálu Forma
Význam při použití
Symboly z galerie
působí neurčitě, brzdí asociace a zapamatování.
Karikatury
aktivizují posluchače, zvýrazňují některé prvky.
Fotografie
působí konkrétním zobrazením reality objektivně.
Kresby
vlastní nebo z nabídky, jednoduché a srozumitelné, mají podporovat sdělení. Zdroj: Nıllke, 2004; Hierhold, 2007; Klarer, 2007
Texty V prezentacích vytvořených v programu MS PowerPoint obsahuje většina snímků texty (Klarer, 2007). Omezený počet slov na snímcích vede k vědomé selekci důležitých informací (Hierhold, 2007). Texty plní hlavní sdělovací funkci nebo jsou využívány jako nadpisy, popisy k tabulkám, obrázkům a grafům (Nıllke, 2004). Proto, aby správně podpořily stanovené cíle, musí splňovat určitá kriteria, týkající se například strukturování informací, velikosti a typu písma, barvy. Vybrané charakteristiky jsou uvedeny v tabulce 3. Tab. 3 Vybrané charakteristiky vizualizačních prvků Vybrané charakteristiky a jejich forma texty zformulovat do odrážek (telegrafický styl);
TEXTY
maximálně 7 slov signálního charakteru; celé věty jen u citací a definic; nejdůležitější fakta umístit do středu snímku; jednoduchost, srozumitelnost, přehlednost struktury; používat jednoduché a srozumitelné výrazy; delší slova (více než 15 písmen) rozdělit spojovníkem; tmavé písmo na světlém pozadí;
BARVY
maximálně 3 další barvy; světlé odstíny jsou špatně rozeznatelné; při barevném členění - pro stejné významy stejné barvy; pro zvýraznění a rozčlenění použít barvy, kurzívu, velká písmena; zohlednění významu barev a barevných kódů; jednotné používání barev na promítaných snímcích; 22
přiměřeně velké, čitelné z větší vzdálenosti;
PÍSMO
nadpisy 12 mm (48 bodů), texty 6 mm (24 bodů); použití 1 - 2 druhy písma v celé prezentaci; jednoduché a známé fonty; bezpatkové typy (Arial, Helvetica, Optima, Tahoma, Verdana); patková písma (typ Times) použít o 10 % větší; kombinace malých a velkých písmen, pouze tiskací - hůře čitelná. Zdroj: Nıllke (2004); Hierhold (2007); Klarer (2007)
4.3.4.2 Zásady použití vizualizačních prvků Při
používání
textů
dodržovat
zásady
pravopisu,
čitelnosti,
přehlednosti,
srozumitelnosti, používat minimální animaci a obsahovou jednoduchost, při které na jednu větu obvykle připadá jedna informace (Nıllke, 2004; Hierhold, 2007). Nadpisy a titulky slouží k jasnému pojmenování znázorňovaného, mají být krátké, výstižné, svou formulací mají vyvolat v posluchačích zájem (Nıllke, 2004). Barvy se v prezentacích uplatňují nejen při zvýrazňování a strukturování informací, ale také při volbě textového pozadí. Program MS PowerPoint umožňuje použití barevných šablon s přednastaveným pozadím i barvou písma (Hierhold, 2007), u individuálních pozadí je vhodné zohlednit kontrastní kombinace textu a pozadí (světle žlutá, zelená na černém pozadí; bílá, žlutá na tmavě modrém pozadí). Podle Hierholda (2007) je vhodné vynechat kombinaci černé a červené barvy, která je špatně viditelná. Barvy pozadí textu by měly být jednolité, neprolínající se (Klarer, 2007; Hierhold, 2007). Styl snímků má být podle Nıllke (2004) přehledný a jednotný pro všechna vyobrazení, použité prvky, barvy a tvary by se měly logicky opakovat, neznámé symboly a znaky být vysvětleny. Každý prvek musí mít své vizuální spojení s ostatními a zachovávat jednotu souvisejících informací (Hierhold, 2007). Obvykle se při prezentaci využívají kombinace různých grafických vyjadřovacích prostředků, o jejich použití rozhoduje druh sdělované informace (Nıllke, 2004).
23
4.4 Prezentování Pojmy přednáška a prezentace označují podobné fenomény, v obou případech se jedná o formální a jasně vymezené jazykové zprostředkování informací většinou jedním člověkem (Klarer, 2007). Realizace prezentace má podobnou strukturu a využívá strategie jako slovní metoda přednášení, které může být využito s dalšími verbálními metodami, jako forma sdělení prezentovaných informací. Prezentace a přednáška jsou sice odlišné prostředky a metody výuky, většina autorů je ale při popisu realizace prezentace používá jako různá označení pro tutéž věc (Klarer, 2007; Hierhold, 2007).
4.4.1 Vnější faktory prezentování Místo prezentování Průběh a výsledek prezentace může negativně ovlivnit nevhodné načasování zahájení a místa konání. I v případě prezentování ve známém prostředí je žádoucí, být na místě dříve než posluchači (Koegel, 2009). Doba před prezentací slouží k přípravě místnosti, kontrole techniky, pomůcek a zřetelnosti prezentace, zajištění ovládání regulace světelných podmínek a rozdání materiálů, seřazení podkladů, k ověření prostoru pro pohyb po místnosti a aktualizaci úvodních slov (Bělohlávková, 2004; Koegel, 2009). Postoje posluchačů Zjištění, co bylo motivem a důvodem účasti posluchačů, co od prezentujícího očekávají, jaká nálada a atmosféra před prezentací převládá. Didaktická technika Technika by měla sloužit jako pomocník, ne být základem prezentace (Koegel, 2009), proto Bělohlávková (2004) doporučuje mít vždy vytištěny jednotlivé snímky. V případě zapůjčení nebo pronájmu dataprojektoru a plátna je vhodné zajistit pomoc při instalaci, obsluze a při selhání. V případě výpadku techniky, je nutné posoudit čas věnovaný na opravu nebo pokračovat bez připravené vizuální podpory. Neplánovanou situaci lze zvládnout zapojením posluchačů do prezentování a častější komunikací s nimi (Koegel, 2009). Moderní technika nabízí využití CD-ROM, který spojuje zvukový i obrazový materiál, zde je nutné vyzkoušet také ozvučení (Bělohlávková, 2004). Image prezentátora Osobní image tvoří podle Bělohlávkové (2004) faktory stabilní (fyzické rysy, temperament), ovlivnitelné (chůze, držení těla, postoj) a variabilní (oblečení, doplňky, úprava zevnějšku). Součástí přípravy prezentujícího je osobní hygiena i úprava vzhledu.
24
Volba vhodných oděvů (volit o trochu lepší oblečení než jaké převládá u posluchačů) a jejich barevnosti (např. agresivně může u žen působit oranžová a žlutá, usedle hnědá). Doplňky podtrhují individualitu, měly by být sladěny s oděvem, příliš výrazné, nadměrně odpoutávají pozornost (Bělohlávková, 2004).
4.4.2 Vnitřní faktory prezentování Dodržení časového rámce Dodržení stanoveného času je ukazatelem profesionality přednášejícího. Nedostatkem při promítání snímků, je jejich krátká doba setrvání na plátně. Časově by měl být snímek promítán dostatečně dlouho (délka závisí na jeho obsahu). Při prezentování je vhodné sledovat neverbální reakce, dokud je promítací plátno pozorováno, nepromítat další snímek (Bělohlávková, 2004). Příprava kratší prezentace a sdělení základních bodů zabrání překročení časového rámce a poskytne prostor k objasnění detailů podle zájmu posluchačů v diskuzi (Koegel, 2009). Tréma Včasný příchod, dostatek času na přípravu, dechová cvičení, správný postoj a pozitivní vyladění pomáhají v boji s trémou (Bělohlávková, 2004; Nıllke, 2004). Klid při prezentování dodá kvalitní příprava, jistoty v projevu lze dosáhnout opakováním (Bělohlávková, 2004). Zvládnutí stresových situací pomáhají vypracované podklady, prezentace zformulovaná ve větách pomocí manuálu a kartiček (Nıllke, 2004) nebo v přehledné podobě vytištěných 4 - 6 snímků na stranu A4 (Klarer, 2007). Čím má být prezentace rozsáhlejší, tím je vhodnější písemnou oporu vypracovat. První minuty je podle Koegela (2009) vhodné si předem naformulovat a naučit se nazpaměť. Řeč, gesta, pohyb v prostoru Komunikační forma při prezentaci je spisovný jazyk, založený na obvyklých, přiměřených a jednoznačných výrazech (Wieke, 2005). Vhodně uplatněná synonyma a metafory prezentování paralingvistických
oživí
prostředků
a podpoří (gradace
zapamatování
hlasu,
střídání
stejně jako
použití
řeči).
Projev
tempa
při prezentování má být podle Bělohlávkové (2004) založen na krátkých větách, artikulaci a přízvuku na první slabice. Nemá obsahovat slova pochyb a parazitická slůvka a zvuky. Neverbální složku (řeč těla, pohyby, oční kontakt, vzezření, mimika, gesta) tvoří 55 % celkového projevu (Koegel, 2009). Vzpřímený postoj označovaný jako „skála v moři“, vyjadřuje uvolnění, sebedůvěru a otevřenost, v úvodu může navodit zklidnění posluchačů (Bělohlávková, 2004). 25
Pohyb v prostoru působí dynamicky, je vhodné se pohybovat účelně, se vzpřímenou hlavou, úsměvem a nadšením (Koegel, 2009). Při sdělování klíčových informací je vhodné stát na místě (Bělohlávková, 2004). Vhodná gestikulace prezentaci oživí, pomocí rukou lze podpořit vysvětlování, na něco ukázat. Na posluchače působí kladně otevřená gesta dlaněmi vzhůru, negativně ukazování prstem a ruce v kapsách. Jednota slov a gest je důležitá k podpoře přesvědčivého dojmu (Wieke, 2005). Nestrnulá mimika má odpovídat tématu, a být doplněna o neupřený a rovnoměrně rozložený oční kontakt (Bělohlávková, 2004). Pozornost posluchačů Pozornost při prezentaci od navození prvního kontaktu postupně klesá, dospělý člověk se dokáže soustředit 45 minut (Bělohlávková, 2004), žák střední školy maximálně 20 minut (Linhartová, 2001). Podmínky pro udržení zájmu po dobu prezentování jsou stručnost, věcná argumentace a logicky sestavený výklad. Aktivaci posluchačů podporuje vzhled a vystupování prezentátora i atmosféra a klima místnosti. Pozornost lze znovuzískat změnou (pohyb, odmlka, pomůcky), přestávkou, užitím vtipu, dotazu, příkladu z praxe (Bělohlávková, 2004; Koegel, 2009). Dramaturgie, vystavěná na logické i emocionální složce, doplněná otázkami pozornost podporuje (Nıllke, 2004). Chyby při prezentování uvádí tab. 4. Ke ztrátě až 50 % pozornosti může dojít při poskytnutí podkladů prezentace dopředu (Koegel, 2009). V tom případě by neměly obsahovat klíčové body, posluchačům tato struktura zabrání v listování. Tab. 4 Chyby při prezentování Základní chyby při prezentování Nedostačující příprava;
Špatný odhad posluchačů a tématu;
Chybějící nebo nefunkční technika;
Nevhodně zvolený oděv, doplňky;
Pozdní příchod;
Nejistota při vystupování;
Nevhodná řeč těla;
Příliš statický projev, sezení;
Nevhodný začátek (omluvy, výmluvy);
Čtení z listu, monotónní hlas;
Přílišná vizualizace;
Chybějící logická struktura prezentace;
Příliš rychlé střídání snímků;
Chybějící zrakový kontakt;
Zesměšňování, napomínání posluchačů;
Nevhodné posílání pomůcek;
Chybějící prostor pro dotazy;
Nezvládnutí konfliktních situací. Zdroj: Bělohlávková, 2004
26
5 PRAKTICKÁ ČÁST Pro zpracování praktické části závěrečné práce byl vybrán odborný předmět Ochrana rostlin, zařazený do učebních osnov studijního oboru Zahradnictví 41-44-M/001 na středních školách se zemědělským či zahradnickým zaměřením. Ve spolupráci se SOŠ zahradnickou a SOU Rajhrad bylo vybráno konkrétní téma prezentace na základě poskytnutého tématického plánu učební osnovy č.j. 35 485/99-23 předmětu Ochrana rostlin pro rok 2009/2010 a charakteristiky předmětu Rostlinolékařská péče v rámci školního vzdělávacího programu na SOŠ. Předmět Ochrana rostlin je v období 2009/2010 vyučován ve 3. a 4. ročníku s minimálním počtem 120 hodin včetně cvičení. Předmět Rostlinolékařská péče není v současné době aktivní, realizace školních vzdělávacích programů probíhá na SOŠ v prvním roce, předmět je zařazen do 3. a 4. ročníku, bude v tomto systému poprvé vyučován ve školním roce 2011/2012. Obsahově i tématicky jsou předměty příbuzné, téma bylo vybráno za účelem využití v obou odborných předmětech.
5.1 Nalezení tématu Výuková prezentace vychází ze 7. tématického celku (Kmen členovci, třída hmyz, s proměnou nedokonalou) učebního plánu předmětu Ochrana rostlin, vyučovaném ve 4. ročníku na SOŠ. Celek zde zahrnuje 15 vyučovacích hodin, na zvolené téma Červci, byla v tématickém plánu orientačně vymezena dvouhodinová dotace (příloha 2). V předmětu Rostlinolékařská péče se ve 4. ročníku vyskytuje téma podobné, na celek je vyhrazeno 21 hodin (3h/1cvičení), dotace není uvedena (příloha 3).
5.2 Plánování výuky Učitel na základě pedagogicko - psychologické diagnózy a didaktické analýzy učiva formuluje specifické výukové cíle, stanoví vhodné vyučovací metody a prostředky, které vedou k jejich splnění. Vytváří soubor učebních úloh, pomocí kterých bude během vyučovací hodiny zjišťovat stupeň dosažení výukových cílů (Kalhous, Obst, 2002).
5.2.1 Stanovení výukových cílů Při prezentaci převažují cíle kognitivní, zaměřené na vytváření vědomostí a dovedností. Méně výrazně jsou při prezentování prosazovány cíle postojové a psychomotorické. Cíle zvoleného tématu jsou v obecné rovině popsány v tématickém plánu SOŠ takto: 27
„Žáci rozeznají jednotlivé škodlivé činitele, umí předpovídat jejich výskyt i stanovit rostlinolékařská opatření“ Obecné cíle vedou k následujícím konkrétním výstupům: •
žák zná význam červců jako škůdců rostlin,
•
žák umí popsat základní charakteristiky jednotlivých čeledí,
•
žák zná systém a organizaci ochrany rostlin proti této specifické skupině škůdců,
•
žák zná roli SRS, ÚKZUZ a Mze,
•
žák umí používat fyzické seznamy registrovaných přípravků na ochranu rostlin i jejich internetovou podobu.
Stanovené úkoly by měly být měřitelné ve výkonu žáků, proto by měly už v samotném formulování zahrnovat klíčová slova, jejichž význam lze v praxi jednoznačně ověřit. Podle zvoleného tématu a poskytnutých tématických plánů lze uvedené hlavní záměry výuky rozšířit o konkrétní cíle vyplývající z obsahu jednotlivých snímků prezentace.
5.2.2 Navrhované vyučovací metody Podstatou
prezentování
je
promítání
snímků
a
doprovázené
komentováním
přednášejícího. Metody demonstrace a ilustrace snímků budou doplněny výkladem, přednášením, popisováním a vysvětlováním, a lze je podle stanoveného cíle, tématu a úvah přednášejícího zpestřit i vyprávěním. Žáci budou aktivizováni dotazy učitele formou vybraných dialogických metod. V závěru vyučovací jednotky bude úroveň splnění cílů ověřena pomocí ústního nebo písemného zpracování úkolů vyplývajících z kontrolních snímků prezentace.
5.2.3 Navrhované prostředky výuky a technika Základním didaktickým prostředkem při výuce bude barevná datová prezentace vytvořená v programu MS PowerPoint. Tato bude promítána pomocí dataprojektoru na závěsné nebo výsuvné projekční plátno. Při projekci bude využito vybavení místnosti, zatemňovací zařízení a stolní nebo osobní PC jako médium pro spuštění prezentace z CD nebo flash disku. Při ovládání prezentace lze využít klávesnici, myš nebo dálkové přepínání snímků, pro poukázání na detaily je vhodné použít ukazovátko.
28
5.3 Prezentace a struktura vyučovací hodiny Častým typem vyučovací hodiny v současnosti je hodina kombinovaná (smíšená), používá se při hromadném vyučování žáků a z hlediska organizace je dělená do vyučovacích jednotek (45 minut) oddělených přestávkami. Obsahuje tyto články: 1. úvodní část (organizační zahájení hodiny, zápis do třídní knihy, motivace), 2. opakování dříve probraného učiva, kontrola domácí práce, 3. expoziční (nové učivo), 4. kontrolní (shrnutí a utřídění nových poznatků), 5. zadání a vysvětlení domácí práce. Výsadní používání kombinované vyučovací hodiny vede k určitému stereotypu, který tlumí zájem žáků. Učivem ve školách nemají být jen informace, ale hlavně metody jejich získávání, zpracování, ukládání a využívání. Splnění tohoto požadavku podporuje zařazení moderní informační technologie do výuky. PowerPointová prezentace má sloužit k zobrazení a znázornění předmětů a skutečností a tím přispívat k vytváření správných představ žáků o poznávané skutečnosti ve vyučovacím procesu a jejich aktivizaci. V organizační struktuře vyučovací hodiny lze prezentaci zařadit do expoziční části (doba přibližně stanovená na expozici nového učiva představuje 25 minut), v části kontrolní (max 15 minut) nebo v opakovací hodině při zkoušení.
5.4 Vlastní tvorba prezentace Prezentace na téma: Červci, vytvořená v programu MS PowerPoint vychází ze zásad přípravy prezentací uvedených v literárním přehledu. Stanovení a seřazení výukových cílů tématu podléhalo potřebám konkrétní SŠ, výběr vhodné literatury a učiva, pro textovou část snímků, i volbu obrazové dokumentace usnadnilo praktické používání prezentací ve vlastní výuce na MZLU v Brně. Prezentace je vytvořena jako navazující sled snímků s přerušením v určité části fáze expoziční fází kontrolní. Pokračování tématu je plánováno v následující vyučovací jednotce, zařazené nejlépe bezprostředně po první. Výsledkem výukové prezentace je sled 36 snímků, 24 je navrženo pro expoziční část výuky, 12 může být využito v části kontrolní. Pro první vyučovací hodinu je plánován sled 13 expozičních a 8 kontrolních snímků, ve druhé vyučovací hodině stejného tématu bude promítnuto 11 snímků expozičních a 4 kontrolní.
29
5.4.1 Technická podoba konkrétní výukové prezentace Mezi základní charakteristiky snímků se řadí: bezvzorkové jednobarevné tmavě modré pozadí a kontrastní žlutá (bílá) barva písma. V prezentaci je použit typ bezpatkového písma (Tahoma), zvýraznění je realizováno volbou jiné barvy a síly písma. Velikost nadpisů 44 bodů, u textu převažuje 32 bodů, obrázky nejsou používány jako pozadí, slouží k ilustraci a jsou ve vysokém rozlišení a dostatečné velikosti. Popisky a nadpisy komentují obsah, bývají doplněny rozčleňujícími prvky (šipky aj.).
5.4.2 Technická podstata konkrétní výukové prezentace Hlavní myšlenkou při tvorbě nového didaktického prostředku výuky bylo zpracování vybraného tématu do odlišné a dosud málo používané struktury prezentace, která by zahrnovala dvě části vyučovací hodiny: část expoziční i kontrolní. Technicky toto umožňuje vlastnost použitého programu, která spočívá v možnosti skrytí a následného vyvolání vybraných snímků prezentace. Podstata prezentace spočívá ve vytvoření určitého sledu snímků pro expozici nového učiva, mezi které byly v logické návaznosti zařazeny snímky, určené pro fázi kontrolní (příloha 4). Tyto budou, při expozici nového učiva skryty, jejich vyvolání bude následovat při opakování a upevňování nových vědomostí v opakovací části vyučovací jednotky. Výhodou kombinace expozičních a kontrolních snímků je jejich bezprostřední návaznost na sebe, v případě potřeby je možné se k problémovým snímkům vrátit. Sled obou typů snímků musí podléhat logickému řazení a návaznostem na snímek předchozí.
5.5 Komentář k výukové prezentaci Při projektování výuky učitel zohledňuje svou představu o budoucím stavu věcí, plánuje a realizuje řadu konkrétních činností a zároveň zvažuje potřeby a zájmy žáků. Učitel si při přípravě na vyučování v duchu promítá celý průběh a ten obvykle zaznamenává, připravuje se písemně. Pracovní řád předpokládá důkladnou přípravu učitele na výuku, ale nepředepisuje její formu (Kalhous, Obst, 2002), která je záležitostí učitele. V příloze 1 je podrobně rozpracován průběh expoziční a kontrolní části vyučovací hodiny.
5.5.1 Použití konkrétní prezentace ve výuce Komentář a popis použití prezentace při expoziční a opakovací části výuky je strukturován u jednotlivých snímků podle aktivity učitele a žáka.
30
Podle hlavních tří částí prezentace je u sady expozičních snímků naznačena část úvodní, obsahová a závěrečná. Komentář poskytuje návod, jak snímky v konkrétních situacích obohatit o vlastní zkušenosti a jakým způsobem formulovat dílčí kognitivní výukové cíle. Navrhuje také situace, při kterých mohou žáci pracovat samostatně nebo ve skupině. Doporučuje, kdy vyžadovat znalosti dříve osvojeného učiva a pojmů. Posloupnost snímků vychází z logických souvislostí, není pevně stanovená, pořadí snímků může být, při zachování sledu a návaznosti informací, stanoveno jinak.
5.5.2 Možnosti práce se snímky Využívání různorodých způsobů promítání snímků podporuje zájem posluchačů, aktivně oddaluje nástup nepozornosti nebo ji alespoň narušuje. Charakter programu MS PowerPoint umožňuje zadat různé charakteristiky prezentace i jejího průběhu, lze například nastavit: •
pořadí a časování snímků,
•
skrytí a vyvolání snímků,
•
efekty jednotlivých prvků,
•
animace textů, obrázků,
•
postupné nebo hromadné zobrazování prvků,
•
pořadí prvků, v jakém se budou na promítnutém snímku objevovat.
Rozhodnutí o nastavení prvků závisí na prezentujícím. Již při tvorbě jednotlivých snímků by měla jejich struktura předurčovat postup zobrazení při výsledném promítání. Nastavením prvků ve struktuře (např. zobrazování najednou, po částech) umožňuje odkrývat souvislosti, které by na první pohled patrné být nemusely. Interakci mezi osobou přednášejícího a obrazovým materiálem lze označit jako ilustraci nebo demonstraci. Promítání a komentování prvků je možné v prezentaci realizovat dvěmi způsoby. Snímek ihned promítnout a pak o něm hovořit nebo jej dopředu slovně uvést a následně odkrýt. Druhý postup zahrnuje aktivizaci ve formě vzbuzení zájmu a skládá se z rovin: 1. ohlášení prvku (před ukázkou), 2. ukázka (po verbální přípravě posluchačů na snímek), 3. vysvětlení parametrů (komentář jednotek, názvů prvků a obsahu), 4. interpretace (příprava posluchačů na detaily), 5. vysvětlení (popsání příčin a následků změn a jejich důvody). 31
5.5.2.1 Konkrétní možnosti a postupy při promítání snímků 1) všechny snímky prezentace lze pro jednotlivé části (expoziční i kontrolní) promítat bez efektů. Tento způsob může být při dlouhodobém používání prezentací stereotypní. 2) v tématické prezentaci se vyskytuje řada snímků, které je možné promítat různými způsoby, volba závisí na osobě, která bude snímky používat a která by jejich oživením měla sledovat nějaký záměr. Konkrétní příklady práce se snímky Snímek č. 2: lze najednou promítnout první polovinu snímku, druhou část textu: Čím se červci liší? i s odpovědí promítnout vcelku až po chvíli (poskytne žákům prostor na zpracování informace o začlenění červců do systému hmyzu a zdůrazní nový pojem). Snímek č. 10: vcelku promítnout text o druzích ve sklenících, poté zobrazit (najednou celý text) o hostitelích ve volné přírodě (umožní pochopení rozdělení červců do dvou skupin podle nároků na prostředí). Snímky s charakteristikou druhů jednotlivých čeledí (12, 15, 19) lze nastavit tak, aby se jako první objevil ilustrující obrázek a následně údaje o něm. Podobným způsobem lze zpracovat i snímky zahrnující druhy ve volné přírodě (20-23). (Odhalení obrázku ilustrujícího škůdce s jeho názvem umožní žákům získat představu jak škůdce vypadá, při promítnutí textových charakteristik, jeho popis konkretizován.) Ostatní snímky je možné promítnout jako celek (najednou texty i obraz) nebo zvlášť nadpis a pak texty a zbytek prvků na snímku hromadně. Rozsah možností, jak prezentaci oživit je široký. Proti stereotypnímu promítání snímku za snímkem lze zasáhnout i použitím efektu zčernání promítané plochy. Pokud učitel potřebuje odpoutat pozornost žáků z obrazu na sebe, může při spuštěné prezentaci označit klávesové písmeno „B“ a obraz za ním zčerná, opakováním použitím klávesy se viditelnost snímku obnoví. 5.5.2.2 Skrytí snímků a jejich vyvolání U možnosti skrytí snímku i jeho vyvolání existují dvě varianty, jak výsledku dosáhnout. Skrytí snímku v prezentaci a) vyberte snímek, který chcete skrýt, a pak v nabídce Prezentace klepněte na příkaz Skrýt snímek. b) v zobrazení Řazení snímků vyberte snímek, který chcete skrýt, a potom klepněte na tlačítko Skrýt snímek. Číslo tohoto snímku se zobrazí v přeškrtnutém rámečku. 32
Vyvolání snímku v prezentaci a) klepněte pravým tlačítkem myši na libovolný snímek prezentace, nastavte ukazatel myši na příkaz Přejít, klepněte na příkaz Navigátor a potom poklepejte na požadovaný snímek. Čísla v závorkách označují skryté snímky. b) klepněte pravým tlačítkem myši na snímek, který předchází skrytému, nastavte ukazatel myši na příkaz Přejít a potom klepněte na příkaz Skrytý snímek. Příkaz je dostupný, pouze je-li další snímek skrytý.
5.5.2.3 Vyvolání kontrolních snímků Pro vyvolání všech kontrolních snímků se jeví jako nejjednodušší je zkopírovat do vlastní prezentace a tuto následně, v kontrolní fázi vyučovací hodiny, spustit. Pro vybavení návaznosti snímků slouží výše popsané postupy vyvolání jednotlivých snímku ve sledu prezentace.
Vytvoření vlastní prezentace •
v nabídce Prezentace klepněte na příkaz Vlastní prezentace a potom klepněte na tlačítko Nová.
•
v seznamu Snímky v prezentaci vyberte snímky, které chcete zahrnout do vlastní prezentace a potom klepněte na tlačítko Přidat. Podržením klávesy CTRL a klepnutím na požadované snímky vyberete více snímků najednou.
•
výběrem snímku a klepnutím na jednu ze šipek posunete snímek v seznamu směrem nahoru nebo dolů, čímž změníte pořadí, v jakém se snímky zobrazí.
•
do textového pole Název prezentace zadejte název a klepněte na tlačítko OK.
Pokud si chcete prohlédnout, jak bude vlastní prezentace vypadat, vyberte v dialogovém okně Vlastní prezentace její název a klepněte na tlačítko Zobrazit.
5.6 Kontrola pomocí prezentace Kontrolovatelnost výukových cílů (ověření, zda došlo k požadovaným změnám ve znalostech, dovednostech a postojích žáka) lze posoudit pouze na základě pozorovatelné činnosti. Samotné vymezení cílů má vyjadřovat, jakého výkonu má být žák schopen v určité etapě učení dosáhnout. Stanovované výukové cíle by měly obsahovat požadovaný výkon, jasně formulovaný pomocí aktivních slovesných vazeb, podmínky, za kterých má být výkon realizován a jeho normu. 33
5.6.1 Podmínky a normy výkonu Formulaci podmínek výkonu stanoví podle konkrétní situace a znalosti práce žáků učitel. Při prvním použití prezentace může ve výuce převažovat samostatná práce, než bude ověřena pohotovost žáků a čas potřebný k
zodpovězení dotazů.
Při opakovaném použití prezentace může vyučující využít kooperace žáků v situacích, které si předem označil jako pro spolupráci vhodné. Časový limit na odpovědi určují bezprostřední reakce žáků na dotaz vyučujícího. Učitel na počátku vybídne žáky, aby se při znalosti odpovědi na otázku přihlásili. Při řešení problémové úlohy (u snímku 10) je vhodné, umožnit spolupráci žáků ve skupině a omezit dobu potřebnou na její vypracování (při nedostatku času může být úloha vynechána jako kterýkoliv snímek). Norma výkonu vyjadřuje kvalitu výkonu ve vztahu ke specifickému cíli. Zahrnuje například počet chyb, kterých se žák může dopustit, kolik pojmů má žák ze struktury umět vyjmenovat. Normu lze u této výukové prezentace stanovit obtížně, z důvodu neznalosti, které učivo bylo probráno v předchozích vyučovacích hodinách. Podle vlastních zkušeností z výuky lze například akceptovat chybu v pojmenování typu ústního ústrojí motýlů (snímek 9, žáci řád motýli podle tématického plánu neznají), uvedení pouze 3 zásadních rozdílů místo pěti požadovaných (snímek 6), vynechání přiřazení názvu čeledi u obrázku 3 nebo 4 (na snímku 21), nevyřešení tajenky bez doprovodného komentáře učitelem (snímek 30) vyjmenování 6 z 9 pojmů (snímek 36). Kontrola může probíhat promítnutím kontrolních snímků prezentace a navrženým komentářem snímků. Další možností je rozdání vytištěných podkladů kontrolních snímků, při kterých odpadá opisování vypracovávaných úloh žáky do sešitu. Úlohy jsou vypracovávány přímo do poskytnutých podkladů. Úspora času může být znehodnocena ztrátou pozornosti žáků v důsledku vypracováváním otázek dopředu.
5.6.2 Kognitivní výukové cíle V navrhované prezentaci jsou sledovány zejména cíle kognitivní a částečně i afektivní (přijímání, reagování, vnímavost, oceňování hodnoty) na úkor cílů psychomotorických. Psychomotorické cíle lze ve výuce vybraného tématu realizovat například při práci se Seznamem registrovaných přípravků a dalších prostředků na ochranu rostlin, při orientaci v tištěné i internetové podobě a vyhledávání údajů v něm. Na tuto činnost mohou odkazovat expoziční snímky č. 31, 32, 35 a kontrolní č. 33 a 36. Pro vymezení požadovaného výkonu má učitel k dispozici různé taxonomie kognitivních cílů, které vychází z pedagogických a psychologických požadavků 34
na řízenou kognitivní činnost žáků ve výuce. Taxonomie podle B. S. Bloma (Kalhous, Obst, 2002, s. 280) je zaměřena na strukturování přímé kognitivní činnosti žáků, ze které vytváří uspořádaný systém 6 hierarchicky uspořádaných kategorií cílů 1. zapamatování (znalost), 2. porozumění, 3. aplikace, 4. analýza, 5. syntéza, 6. hodnocení (posouzení). ad 1) od žáka se vyžaduje jen znovupoznání nebo znovuvybavení informace a její reprodukce, nikoliv bezchybné přímé užití. ad 2) žák má prokázat pochopení a schopnost užití znalosti. ad 3) žák má umět přenést učení do nových, problémových, situací. ad 4) žák má prokázat rozložení celku na prvky tak, aby byly zřejmé vztahy mezi jednotlivými částmi i celkové uspořádání myšlenek, má rozlišovat fakta od hypotéz, argumenty od závěrů, významnost údajů. ad 5) schopnost žáka skládat prvky a části (vyhledaných z různých pramenů) v celek a vytvářet z nich nové struktury. ad 6) žák má schopnost i potřebu posuzovat hodnoty z různých hledisek a vytvářet vlastní systém hodnot, předpokládající napojení nejvyšší kategorie na cíle afektivní. Ve vztahu k praktické činnosti učitele je každá úroveň charakterizována obecně a aktivními slovesnými vazbami.
5.6.3 Vhodnost cílové úrovně Při vymezení kognitivních cílů byla použita Bloomova taxonomie. V tabulce 5 jsou uvedeny konkrétní slovesné vazby použité při přípravě snímků kontrolní části prezentace a jejich možné zařazení do taxonomické úrovně. Úroveň slouží k tomu, aby byly u žáků během vyučování rozvíjeny různě náročné stupně pochopení, zapamatování a aplikace nových poznatků, které by se neměly pohybovat pouze na jediné úrovni, např. zapamatování, ale měly by přecházet až do oblastí cílů afektivních. V příloze 1 jsou v komentářích jednotlivých snímků uvedeny úrovně kognitivních cílů také pro část expoziční.
35
Tab.5 Použité aktivní slovesné vazby kontrolní fáze VH Snímek
Použité aktivní slovesné vazby (dle Bloomovy taxonomie)
Úroveň
5
pojmenuj vysvětli, k čemu slouží
1 2
6
uveď (ve smyslu porovnat, srovnat, najít rozdíl-analýza, syntéza)
5
9
pojmenuj najdi vztah mezi
1 3
10
vyjádři vlastními slovy
2
14
doplň údaje
1
17
urči (na základě znaků, syntéza)
1
19
urči (na základě znaků, syntéza)
5
21
přiřaď
1x5
27
přiřaď
1
28
pojmenuj přiřaď
1 1
33
přiřaď spojení
1x5
36
navrhni situaci uveď obsah
5 1 Zdroj: Autor; Kalhous, Obst, 2002
Při zpracování komentáře k vytvořené prezentaci by měla být typická slovesa v části expoziční i kontrolní, přesně vymezující určitou činnost, využívána v návaznosti na předešlé informace. Stanovení cílové úrovně závisí na tom, co má žák skutečně vykonat. Někdy nelze jednoznačně kategorii stanovit, protože může docházet k prolínání kontextů typických sloves.
36
6 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE Množství literárních zdrojů se zabývá tvorbou prezentací a prezentováním na manažerské úrovni. Návod, jak zhotovit prezentaci výukovou a výčet didaktických kriterií pro tvorbu a prezentování před žáky na střední škole se v publikacích vyskytuje sporadicky. Při zpracování tématu závěrečné práce bylo snahou v literárním přehledu spojit základní charakteristiky špičkových manažerských prezentací a didaktickou stránku, vyplývající ze specifik výuky konkrétního předmětu. V praktické části práce byla prostřednictvím programu MS PowerPoint vytvořena prezentace pro výuku odborných předmětů Ochrana rostlin a Rostlinolékařská péče, zařazených do učebních osnov studijního oboru Zahradnictví na SOŠ zahradnické a SOU Rajhrad. Výuková prezentace na téma Červci, vychází ze 7. tématického celku, v tématickém plánu jsou pro ni vyhrazeny 2 vyučovací hodiny. Prezentace je z důvodu návaznosti učiva navržena pro obě hodiny dohromady. Z časového vymezení (2 x 45 minut) vyplynula obsahová stránka, volba počtu snímků i členění prezentace. Na základě funkce programu MS PowerPoint, umožňující nastavení skrytí a následného vyvolání snímků podle potřeb prezentujícího, byla vytvořena didaktická pomůcka, složená ze 36 snímků. Expoziční část tématu zahrnuje 24 snímků (13 určených pro 1. VH a 11 pro 2. VH) a 12 snímků v kontrolní části (8 pro 1. VH a 4 pro 2. VH). Ideálním časovým rozmezím prezentace podle autorů Klarera (2007) i Linhartové (2001) je 15 - 20 minut. Časové hledisko vychází ze schopnosti lidského organismu se koncentrovat. Na expozici učiva zvoleného tématu může být tato doba nedostačující, prodloužit ji lze aktivizací a zapojením žáků do výuky a podle Linhartové (2001), promyšleným střídáním činností žáka. Klarer (2007) navrhuje, stanovit podle vymezené doby trvání prezentace maximální a minimální počet snímků již ve stadiu tvorby prezentace. Konečné množství snímků závisí nejen na jejich obsahu, ale také na schopnostech učitele, který by měl při prezentování sledovat i neverbální reakce žáků a dokud je snímek pozorován, další nepromítat (Bělohlávková, 2004). Součástí praktické části práce je komentář k vytvořeným snímkům, který může posloužit při přípravě na vyučování. Vytištěné podklady mohou učitele částečně zbavit trémy (Nıllke, 2004) nebo mohou být použity podle Bělohlávkové (2004) jako opora při selhání techniky. Jejich obsah by podle Klarera (2007) neměl být reprodukován doslovně. Při čtení z příprav dochází rychle ke ztrátě pozornosti. Pokud je učitel nejistý, doporučuje Koegel (2009) naformulovat první minuty prezentace a naučit se je zpaměti.
37
Nıllke (2004) schvaluje používání kartiček formátu dlaně s předepsanými větami. Komentář prezentace by měl vždy zahrnovat úvod a závěr. Zahájení může být neutrální, sdělením cílů a tématu (Bělohlávková, 2004) nebo strhující, vystavěné na emotivní složce (Klarer, 2007; Koegel, 2009). Učitel by své prezentace neměl zahajovat stereotypně (Ouroda, 2004). Většina autorů manažerských publikací o prezentování se shoduje, že závěr má především zapůsobit na smysly posluchačů. Při výukových prezentacích je oslovení smyslů také účelné, větší význam závěru ale spočívá ve stručném shrnutí nejdůležitějších informací k probranému tématu. Aktivizaci zájmu žáků přispívá jasná a logická komunikační forma (Wieke, 2005), i neverbální složka prezentujícího, které podle Koegela (2009) tvoří až 55 % celkového projevu. Na význam nonverbální složky poukazuje také Bělohlávková (2004), která klade důraz na jednotu slov a gest, rovnoměrně rozložený oční kontakt a pohyb v prostoru. Na rozdíl od Koegela (2009) doporučuje, při sdělování klíčových informací v pohybu ustat. Soustředěnost posluchačů pomáhá udržet věcná argumentace a stručný, logicky sestavený výklad. Při snížení ji lze znovuzískat jakoukoliv změnou (Bělohlávková, 2004). Řada autorů upozorňuje na ztrátu pozornosti posluchačů způsobenou poskytnutím podkladů prezentace dopředu. Program MS PowerPoint dovoluje vytištění podkladů způsobem, který umožňuje doplnit jednotlivé snímky vlastními poznámkami. Pro zkrácení doby na vypracovávání zadávaných úkolů, lze podklady využít v opakovací části vyučovací hodiny. V případě jejich poskytnutí před částí expoziční, Koegel (2009) doporučuje, aby neobsahovaly klíčové body. Taková struktura zabrání žákům v listování dopředu. Posláním výukové prezentace je aktivizovat zájem žáků, přehlednou formou sdělit i obtížná témata a pomoct vytvořit, prostřednictvím vizualizačních prvků, správnou představu o přednášeném obsahu. Při tvorbě prezentace jde hlavně o zjednodušení a vybrání podstatných částí tématu. Dělení učiva do fragmentů u žáků může vést k lepší srozumitelnosti a snazšímu zapamatování (Linhartová, 2001), ale také k nepřesné logice a povrchním úvahám (Urbanová, Čtrnáctová, 2008). Výukovou prezentaci lze považovat za didaktický prostředek vystavěný na zapojení verbální i vizuální paměti žáků. Koegel (2009) prezentaci chápe jako návod, který slouží především prezentující osobě. Správně vytvořená výuková prezentace může být současně vodítkem pro učitele i aktivizující formou výuky, která napomáhá zapamatování a lepšímu vybavování informací (Urbanová, Čtrnáctová, 2008).
38
7 ZÁVĚR Používání prezentací ve výuce na středních školách je spojováno s motivací a aktivizací žáků. Prezentátorské dovednosti již nejsou charakteristikou pouze osobností managementu, ale zaujímají své právoplatné místo i mezi kompetencemi učitelů. Při přípravách na vyučování je snahou nacházet nové způsoby práce s žáky, které by podpořily kvalitní předání informací a pomohly ověřit jejich pochopení a zapamatování v průběhu vyučovací hodiny. Učitel promýšlí postupy, jak žáky do výuky zapojit a zároveň jim učivo co nejvíce přiblížit. Specifickým způsobem zprostředkovávají interakci informací a ilustrujícího materiálu výukové prezentace. Uplatnění nacházejí v předmětech, jejichž složitý obsah je potřeba zjednodušit nebo doplnit výklad metodami ilustrace či demonstrace, založenými na podpoře správných představ žáků. Týkají se námětů, které by jinak předvést bylo časově náročné a obtížné. Předmět Ochrana rostlin zahrnuje řadu témat, která vyžadují spojení verbálního projevu s obrazovými prvky. Zvolené téma Červci bylo zpracováno v programu MS PowerPoint nejen kvůli obtížnému obrazovému zprostředkování základních charakteristik zástupců, ale také kvůli možnosti interakce snímků expoziční a kontrolní části hodiny v jedné výukové prezentaci. Byla vytvořena didaktická pomůcka, kterou lze využít při zprostředkování nových informací (prostřednictvím snímků promítaných v expoziční části) a zároveň obsahuje snímky, které jsou v průběhu expoziční části skryty. K jejich vyvolání dochází při opakování učiva, výhodou je jejich bezprostřední návaznost na konkrétní expoziční snímek, který lze v případě nejasností znovu ukázat a vysvětlit. Jako součást prezentace byl sestaven komentář k jednotlivým snímkům, který poskytuje učiteli návod, jak při prezentování postupovat a předkládá nabídku naformulovaných dotazů napříč spektrem úrovní kognitivních cílů. Správně vystavěná obsahová část prezentace, její struktura založená na výběru učiva, zohledňující didaktické zásady i vhodně zvolené vizualizační prostředky, to vše může sloužit učiteli jako opora ve vyučování. Při prezentování představuje vhodné zpracování obsahu jen asi polovinu úspěchu. Učitel by neměl zapomínat na další faktory, které prezentování doprovázejí. Jedině opakovaným používáním prezentací se lze správně naučit pracovat se všemi okolnostmi a využívat je ve svůj prospěch tak, aby byly maximálně naplněny stanovené cíle výuky.
39
8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BĚLOHLÁVKOVÁ, V. 33 rad jak úspěšně prezentovat. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. 110 s. ISBN 80-251-0326-9 DRAHOVZAL, J. a kol. Didaktika zemědělských předmětů. 1. vyd. Brno: VŠZ, 1992. 172 s. ISBN 80-7157-048-6. DRAHOVZAL, J., KILIÁN, O., KOHOUTEK, R. Didaktika odborných předmětů. Brno: Paido, 1997. 156 s. ISBN 80-85931-35-4 HIERHOLD, E. Rétorika a prezentace. Přel. P. Kunst. 6. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 408 s. Přel. z: 6. aktualizovaného vydání „ Sicher präsentieren – wirksamen vortragen“. ISBN 80-247-0782-9 KALHOUS, Z., OBST, O. a kol. Školní didaktika. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 447 s. ISBN 80-7178-253-X. KLARER, M. Působivá prezentace a přednáška v angličtině. Přel. M. Ševčíková. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 154 s. ISBN 978-80-247-1808-8 KOEGEL, T. Špičková prezentace: jak zaujmout a přesvědčit posluchače. Přel. J. Kalová. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2009.192 s. ISBN: 978-80-251-2008-8 LINHARTOVÁ, D. Pedagogická komunikace pro učitele. 1. vyd. Brno: MZLU, 2001. 74 s. ISBN 80-7157-556-9. LINHARTOVÁ, D. Psychologie pro učitele II. : Pedagogická psychologie. Brno: MZLU, 1996. 35 s. NÖLLKE, C. Umění prezentace: jak přesvědčivě, srozumitelně a působivě prezentovat. Přel. P. Kunst. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 111 s. Poradce pro praxi. ISBN 80-247-9057-2 OURODA, S. Oborová didaktika. 1. vyd. 2000, dotisk: MZLU, 2004. 118 s. ISBN 80-7157-477-5 PRŮCHA, J. Moderní pedagogika. 3. vyd. Praha: Portál, 2005. 481 s. ISBN 80-7367-047-X. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8. URBANOVÁ, K., ČTRNÁCTOVÁ, H. Vliv prezentací na učební proces. In Sborník Konference Alternativní metody výuky 2008, 6. ročník. 1. vyd. Hradec Králové: University of Ostrava, 2008. ISBN 978-80-7041-454-5.
40
VYTŘÍSAL, J. Analýza programů vhodných pro tvorbu výukových prezentací. Bakalářská práce, 2008 [cit. 21.10.2009]. Dostupné na Internetu: http://theses.cz/id/daturi/ WIEKE, T. Rétorika v praxi: hovořit je umění, zásady působivého projevu. Přel. R. Pešková 1. vyd. Čestlice: Rebo, 2005. 205 s. ISBN 80-7234-418-8. ZDROJ WEB [online]. Dostupné na Internetu: http://www.uspesnaprezentace.cz/priprava-prezentace Odborná literatura použitá při tvorbě vlastní prezentace ALFORD, V. D. A colour atlas of pest of ornamental trees, shrubs and flowers. London: Manson Publishing, England, 1995. 448 p. ISBN: 1874545340 BEN-DOV, Y., HODGSON, CH. J. Soft scale insects: their biology, natural enemies and control. 7A. Amsterdam: Elsevier, Netherlands, 1997. 452 p. ISBN: 0-444-89303-2 HARAGSIM, O. Medovice a včely. Praha: Brázda, 2005. 184 s. ISBN: 80-209-0332-1 KOSZTARAB, M., KOZÁR, F. Scale insects of Central Europe. Dordrechr: W. Junk Publishers, Netherlands, 1988. 456 p. ISBN: 90-6193-623-3 KŘÍSTEK, J., URBAN, J. Lesnická entomologie. Praha: Academia, 2004. 445 s. ISBN: 80-200-1052-1 MILLER, F. Zemědělská entomologie. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1956. 1 057 s. MINÁŘ, P. a kol. autorů SRS: Seznam registrovaných přípravků a dalších prostředků na ochranu rostlin. Praha: Česká společnost rostlinolékařská, 2009. 321 s. ISBN: 978-8002-02128-5 MOUCHA, J. Podřád Červci (Coccinea) In: HANZÁK, J., MOUCHA, J., ZAHRADNÍK, J. Světem zvířat, V. díl (2. část), Bezobratlí. Praha: Albatros, 1979, s. 113−120. ŘEHÁČEK, J. Fauna puklic (Coccidae) Slovanska. Bratislava: Vyd. Slov. ak. vied, 1960. 92 s. ŠEFROVÁ, H. Rostlinolékařská entomologie. Brno: Konvoj, 2006. 257 s. ISBN: 80-7302-086-6 ZAHRADNÍK, J. Červci – Coccinea,. In: KRATOCHVÍL, J. (ed.), Klíč zvířeny ČSR, III. Praha: Nakl. ČSAV, 1959. s. 527−552, 614−716.
41
PŘÍLOHY
42
