Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Odchov mláďat velblouda dvouhrbého (Camelus bactrianus) v ZOO Brno Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracoval:

Prof. RNDr.Zdeněk Laštůvka, CSc.

Miloslav Walter

Brno 2007

1

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Agronomická fakulta 2006/2007

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Řešitel:

Miloslav Walter

Studijní program:

Zemědělské inženýrství

Obor:

Všeobecné zemědělství

Název tématu:

Odchov mláďat velblouda dvouhrbého (Camellus bactrianus) v ZOO Brno

Zásady pro vypracování: 1. Shromážit a prostudovat příslušnou literaturu. 2. Podchytit stávající poznatky o druhovém složení, rozšíření, fyziologii a ekologii velbloudovitých. 3. Po dobu dvou let se věnovat studiu různých variant umělého i přirozeného odchovu uvedeného druhu. 4. Za použití vlastních výsledků i dřívějších dat vyhodnotit úspěšnost odchovů (životaschopnost apod.). 5. Posoudit možnost využití uměle odchovaných zvířat v dalším chovu a zhodnotit perspektivy odchovu velbloudů v zoologických zahradách. Rozsah práce:

40-50 stran textu, 10-15 stran příloh

2

Seznam odborné literatury: 1. Gaisler J., 1983: Zoologie obratlovců. Academia, Praha. 2. Gaisler J., Zejda J., Knotek J., Knotková L., 1995: Savci. Aventinum, Praha. 3. Kratochvíl J., 1973: Použitá zoologie. Obratlovci 2. SZN, Praha. 4.

Reichholf J. H., Steinbach G., 2002: Zoologická encyklopedie. Savci. Knižní klub, Praha.

5.

Sigmund L., Hanák V., Pravda O., 1992: Zoologie strunatců. Universita Karlova, Praha.

Datum zadání diplomové práce:

květen 2005

Termín odevzdání diplomové práce:

duben 2007

Miloslav Walter řešitel diplomové práce

prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. vedoucí diplomové práce

prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. vedoucí ústavu

prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc. děkan AF MZLU v Brně

3

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Odchov mláďat velblouda dvouhrbého v Zoo Brno

vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.

dne………………………………………. podpis diplomanta………………………. 4

Poděkování: Chtěl bych poděkovat svému školiteli prof. RNDr. Zdeňku Laštůvkovi, CSc., za pomoc při psaní a sestavování této práce a dostatek prostoru pro samostatnou tvůrčí činnost. Dále bych chtěl poděkovat krásným velbloudům a mojí rodině.

5

Abstrakt Cílem diplomové práce je vytvořit ucelený přehled všeobecných zajímavostí o velbloudech, o jejich chování, o způsobech chovu a nejrůznějších problémech při odchovu. Práce je členěna do čtyř základních částí. První část uceleně předává všeobecné informace o velbloudech v zajetí i ve volné přírodě. V druhé části se snažím stanovit a odůvodnit standardy chovného zařízení pro velbloudy. Ve třetí části sděluji své postřehy o Etologii velbloudů a ve čtvrté části se zabývám různými druhy odchovu mláďat velblouda dvouhrbého, se zaměřením na odchov v extrémních klimatických podmínkách. Uvedené poznatky jsem získával v průběhu desíti let metodou přímého pozorování, při téměř každodenním kontaktu s pozorovanou skupinou. Na základě těchto mnohaletých zkušeností jsem se zaměřil na vyvrácení tvrzení, že velbloudi nepotřebují pro chov v našich podmínkách přístřešek, dále obohacuji současné poznatky o velbloudech o některé zajímavosti z oblasti jejich chování, např. jejich schopnost se vzepnout, či o jejich mimořádných smyslových vlastnostech a nakonec se zabývám převážně rizikovými faktory při odchovu mláďat. Výsledky této práce mohou posloužit jako návod při zakládání chovu velbloudů, užitečné informace v nich najdou chovatelé i vědečtí pracovníci.

Klíčová slova: velbloud dvouhrbý, camelus bactrianus, chov, reprodukce, odchov, etologie, ZOO Brno.

6

Abstract The objective of this diploma thesis is to make a comprehensive summary regarding general matters of interest in camels, their behaviour, ways of breeding and various problems during the breeding period. The paper is structured in four basic parts. The first one conveys comprehensive information about camels in captivity as well as in the wild. In the second part of the paper I am trying to state and give reasons for the standards of breeding facilities for camels. In the third section I convey my own perceptions about ethology of camels and in the last section I consider various kinds of Bactrian camel young breeding concentrating on extreme climatic conditions. I have derived the mentioned observations over the ten year period using a method of direct observations during my, almost every day, contact with the observed group. On the basis of this many year experience of mine I focused on refuting the statement saying that camels do not need shelter in conditions of this country. Furthermore I upgrade my current findings about camels with certain interests as regards their behaviour, for example, their ability to rear up as well as their extraordinary sensory features and last but not least I deal mostly with risk factors during breeding the young. The conclusions of this paper can serve as a guide in a process of the founding of camel breeding, both breeders and research workers can find useful information here.

Key words: Bactrian camel, Camelus bactrianus, breeding, reproduction, ethology, Zoo Brno

7

OBSAH 1 ÚVOD

11

2 CÍL PRÁCE

12

3 SOUČASNÝ STAV PROBLEMATIKY O VELBLOUDECH

13

3.1 Literární přehled

13

3.2 Všeobecné poznatky o velbloudech

13

3.2.1 Zoologické zařazení velbloudovitých

13

3.2.2 Původ velbloudovitých

14

3.2.3 Současný areál a počty velbloudů

15

3.2.4 Domestikace velblouda

16

3.2.5 Anatomie velblouda

17

3.2.5.1 Pohybové ústrojí

17

3.2.5.2 Trávicí ústrojí

18

3.2.5.3 Dýchací soustava a oběhové ústrojí

18

3.2.5.4

Pohlavní ústrojí

19

Morfologie velbloudů

19

3.2.6

3.2.6.1 Tělesná stavba

19

3.2.6.2 Hrb

19

3.2.6.3 Končetiny a pohyb

20

3.2.6.4 Zuby

20

3.2.6.5 Kožní soustava

22

3.2.7 Fyziologie velblouda

22

3.2.7.1 Tělesná teplota

22

3.2.7.2 Význam hrbu

23

3.2.7.3 Hospodaření s vodou a termoregulace

23

3.3 Druhy rodu Camelus

23

3.3.1 Camelus f.ferus Przewalski, 1883

24

3.3.1.1 Původ

24

3.3.1.2 Rozdíly v morfologii domácí a divoké formy dvouhrbého velblouda

24

3.3.1.3 Životní prostředí

25

8

3.3.1.4 Způsob života

25

3.3.1.5 Perspektiva divokých velbloudů

25

3.3.2 Camelus Dromedarius Linnaeus,1758

26

3.3.2.1 Prostředí

27

3.3.2.2 Způsob života a chov

27

3.3.2.3 Hospodářské využití

27

3.3.2.4 Plemena

28

3.3.3 Camelus f. bactrianus Linnaeus, 1758

28

3.3.3.1 Prostředí

28

3.3.3.2 Způsob života a chov

29

3.3.3.3 Hospodářské využití

29

3.3.3.4 Plemena

29

4 CHOVNÉ ZAŘÍZENÍ PRO VELBLOUDY A PODMÍNKY CHOVU

30

4.1 Chovné zařízení pro velbloudy

31

4.2 Chovné zařízení v Zoo Brno

31

4.3 Výčet negativních faktorů působících na chov v daném typu zařízení

32

4.3.1 Klimatický faktor

33

4.3.2 Faktor povrchu výběhu

33

4.3.3 Faktor agresivity ve skupině

34

4.4 Závěr

35

5 ETOLOGIE

35

5.1 Materiál a metodika

37

5.1.1 Charakteristika pozorované skupiny

37

5.2 Identifikace zvířat

37

5.3 Zvláštnosti mechaniky pohybu

38

5.3.1 Těžiště velblouda

38

5.3.2 Vzpínání se: vlastní pozorování

38

5.3.3 Pohyby z místa

39

5.4 Příjem potravy

39

5.4.1 Minerální látky

40

5.4.2 Příjem tekutin

40

5.4.3 Vyměšování

41

5.5 Komfortní chování

41

5.5.1 Odpočinek a přežvykování

42 9

5.5.2 Péče o srst a ochrana před hmyzem

43

5.5.3 Hra

43

5.6 Smyslové vnímání

44

5.7 Komunikace mezi zvířaty

44

5.8 Sociální hierarchie ve stádě

45

5.8.1 Dva příklady ze sociálního uspořádání

45

5.8.2 Sociální uspořádání v přírodě

46

5.9 Stresové faktory při chovu

46

5.9.1 Projevy stresu

46

5.10 Závěr

47

6 ODCHOV MLÁĎAT VELBLOUDA DVOUHRBÉHO

47

6.1 Materiál a metodika

47

6.2 Reprodukce velbloudů

47

6.2.1 Pohlavní dospělost

48

6.2.2 Pohlavní dimorfismus

48

6.2.3 Říje

48

6.2.4 Páření

49

6.2.5 Březost

50

6.2.6 Porod

50

6.2.7 Plodnost

52

6.2.8 Mléčná žláza

52

6.2.9 Složení velbloudího mléka

53

6.3 Způsoby odchovu mláďat u velblouda dvouhrbého 6.3.1 Přirozený odchov

53 53

6.3.1.1 Péče matky o mládě po porodu

53

6.3.1.2 Mateřské chování

54

6.3.1.3 Komunikace mezi matkou a mládětem

55

6.3.1.4 Postoj ostatních členů stáda k mláděti

55

6.3.1.5 Kojení

56

6.3.2 Odchov s přikrmováním

57

6.3.2.1 Porovnání výhod a nevýhod odchovu s přikrmováním

57

s ostatními druhy odchovu 6.3.2.2 Způsoby odchovu s přikrmováním

58

6.3.2.3 Technika přikrmování

58 10

6.3.2.4 Princip přikrmování

59

6.3.2.5 Případy, kdy je třeba přikrmovat

59

6.3.3 Umělý odchov

59

6.3.3.1 Důvody pro umělý odchov

60

6.3.3.2 Technika umělého odchovu

60

6.3.3.3 Složení podávaného mléka

61

6.3.3.4 Umělý odchov velbloudice Sáry

61

6.3.4 Závěr

61

6.4 Rizikové faktory při odchovu mláďat

62

6.4.1 Klimatický faktor

62

6.4.2 Faktor povrchu výběhu

62

6.4.3 Faktor nezkušené matky

63

6.4.4 Faktor stresované matky

63

6.4.5 Faktor agresivity ve skupině

64

6.4.6 Ostatní faktory

64

6.4.7 Závěr

65

6.5 Přehled odchovů a jejich charakter v Zoo Brno od r.1997 do r.2007

65

6.6 Závěr

67

7 ZÁVĚR A DISKUSE

68

8 SEZNAM LITERATURY

69

9 SEZNAM FOTOGRAFIÍ

69

11

1 ÚVOD Důvod, proč jsem se na závěr svého studia na MZLU v Brně rozhodl psát diplomovou práci právě o velbloudech, je jednoduchý. Už jedenáctým rokem pracuji jako chovatel v brněnské zoologické zahradě a za tu dobu jsem se v rámci své pracovní náplně staral o několik desítek druhů živočichů, převážně savců a ptáků. Ze všech těchto zvířat to byli ale právě velbloudi, kteří mě přirostli k srdci nejblíže. Zvířata, jež jsou často označována jako svéhlavá , obtížně cvičitelná a málo inteligentní, se v mých očích jeví jako věčně přátelská stvoření, která touží po klidu a míru se svým okolím. Málokdo je si schopen v dnešní přetechnizované době uvědomit, co pro naši civilizaci domestikovaná zvířata znamenala a stále znamenají. Je prokázáno, že civilizace, které nedomestikovaly žádná zvířata a žily v izolaci, nikdy nedoznaly většího rozvoje. A byl to právě velbloud, dopravní prostředek minulosti, který umožnil kontakt a výměnu myšlenek a zboží mezi nejvyspělejšími civilizacemi minulosti. Jeho schopnost přežít v extrémních podmínkách umožnila člověku osídlit nehostinné končiny, které by pro něj jinak zůstaly nedostupné. Ani v dnešní době význam velblouda neupadá, ale spíše se rozšiřuje. Pokračující degradace životního prostředí a rozšiřující se oblast pouští přináší velbloudovi nezastupitelnou pozici. Všude, kde jsou lidé svým životem s velbloudy spjati, se jej naučili ctít a je to i na nás lidech, kteří se o velbloudy staráme, abychom jim věnovali takovou péči a lásku, jakou si zaslouží. Asi těžko bych se snažil halit tuto práci do čistě vědeckého hávu, když je ve mně vůči velbloudům tolik citu. Zamiloval jsem si naši skupinu a ta pro mě postupně přestala být pouhým stádem a stala se rodinou, kde každý člen má své místo a svůj příběh. A to je důvod proč píši tuto práci o velbloudech, o členech mojí velké rodiny.

12

2 CÍL PRÁCE Cílem mojí práce je jednak shromáždit a ujednotit dostupné informace o velbloudech v zajetí i ve volné přírodě. Dále stanovit a odůvodnit standarty pro chovné zařízení pro velblouda v našich klimatických podmínkách a obohatit stávající poznatky o etologii velbloudů chovaných v zajetí o vlastní výsledky pozorování, prováděné v průběhu desetileté praxe s nimi. A především se zaměřit na odchov velbloudů v zajetí a jeho specifika a především specifika odchovu mláďat v extrémních klimatických podmínkách. Výsledky práce by měli sloužit chovatelům velbloudů, v zoologických zahradách a málo kontaktních či polodivokých chovech, ale i osvětovým pracovníkům. Práce jako taková může sloužit jako zdroj informací pro všechny milovníky zvířat.

Obr. 1 Autor s Poly

13

3 Současný stav problematiky o velbloudech V tomto oddíle jsou shromážděny a utříděny všeobecné poznatky o velbloudech.

3.1 Literární přehled Všeobecné informace o velbloudech poskytuje kniha Pouště a polopouště LAROUSSE (1997).Zoologické zařazení velbloudů udává VOHRADSKÝ (1999) a ANDĚRA (1999). Původem a domestikací se zabývá LAROUSSE (1997) a WILSON (1984). Morfologií a anatomií velbloudů se zabývá VERNEROVÁ (1978), fyziologií pak REECE (1998) a opět VERNEROVÁ. Etologií velbloudů chovaných v zajetí se u nás zabývá KOLÁČKOVÁ (2004).Plemeny velbloudů jednohrbých i dvouhrbých se podrobně zabývá VOHRADSKÝ (1999).Etologií se zabývá VESELOVSKÝ (1992). Pozorováním a okruhy chování se zabývá ANDĚROVÁ, MACÁK (1990).Odchovem velbloudů se zabývá VERNEROVÁ (1978) a LAROUSSE (1997).

3.2 Všeobecné poznatky o velbloudech

3.2.1 Zoologické zařazení velbloudovitých

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Podřád: Velbloudi (Tylopoda) Čeleď: Velbloudovití (Camelidae), ta se dále dělí na dva rody. Rod Lama Cuvier, 1758 zahrnuje dva druhy: Lama vicugna Molina, 1782 a Lama guanicoe Muller, 1776, ta se dále dělí na tři poddruhy. První z nich je Lama g. guanicoe Muller, 1776 – lama divoká. Další Lama g. lama Linnaeus, 1758 – lama krotká a Lama g. pacos Linnaeus, 1758 – alpaka. Rod Camelus Linnaeus, 1758 se dělí na dva druhy. První z nich je Camelus dromedarius Linnaeus, 1758, neboli velbloud jednohrbý, dromedár. Druhý je Camelus ferus Przewalski, 1883, čili velbloud dvouhrbý zvaný drabař. Ten se dále dělí na dva poddruhy: Camelus f. ferus Przewalski, 1883 – velbloud dvouhrbý, divoká forma Camelus f. bactrianus Linnaeus, 1758 – velbloud dvouhrbý, domácí forma.

14

3.2.2 Původ velbloudovitých

Původní domovinou dnešních velbloudů a lam byla Severní Amerika. Zde se vyskytoval koncem eocénu, tedy před asi 50 miliony lety nejstarší prapředek velblouda zvaný Protolypus, který byl veliký asi jako zajíc.Podřád Tylopoda zde byl zastoupen dvěma čeleděmi. Čeleď Xiphodontidae byla zastoupena primitivními živočichy a vyhynula v ranném oligocénu před 35 miliony lety. Čeleď Camelidae měla pět podčeledí, z nichž čtyři postupně vyhynuly. Pátá podčeleď Camelinae obsahuje předky dnešních velbloudů a lam.Společně s rozšiřováním stepí se původně malá zvířata postupně zvětšovala. 3 žil v oligocénu a byl již velký asi jako srnec a některými znaky, např. srostlými kostmi předloktí se již podobal dnešním velbloudům. Z něho vznikly dalším vývojem před 12 až 24 miliony lety různé vývojové větve. Některá zvířata připomínala gazelu (Stenomylus), jiná měla dlouhý žirafí krk (Alticamelus). Před dvěma až deseti miliony lety vyhynula. Prvním rodem, který je pokládán za přímého předka současných velbloudů je Protomeryx známý od pozdního oligocénu, po němž nastupují další zástupci velikostí již plně srovnatelní s velbloudy, např. Procamelus. Období, od kterého se začali předkové dnešních velbloudů šířit ze Severní Ameriky přes obnaženou Beringovu úžinu se různí. Nejstarší fosilní nálezy jsou ze severní Indie z konce pliocénu (asi 3 miliony let) a patří přímým předkům dnešních velbloudů. Tato zvířata se rychle šířila v suchých oblastech severní polokoule. Pleistocenní představitelé rodu Camelus jsou C. alutensis v Rumunsku, C. knoblochi v jižním Rusku a C. thomasi na většině území Evropy a Asie. V té době se dali další zástupci velbloudovitých v Severní Americe na pochod na jih a postupně se rozšířili v Andách. Z nich se později vyvinuly lamy. Camelus dromedarius se oddělil od svých příbuzných na severu a rozšířil se přes Arabský poloostrov na jih do severní Afriky. Před třemi miliony let se mu podařilo proniknout až na jih od rovníku, o čemž svědčí nálezy z Keni, Tanzanie a jižní Etiopie. V té době jeho areál rozšíření sahal až do severní Indie. Později ovšem v Africe vyhynul a zpět se dostal až v průběhu domestikace. Na svém mateřském kontinentě velbloudovití vyhynuli před 10 000 až 12 000 lety (Camelops hesternus).

15

3.2.3 Současný areál a počty velbloudů

V současnosti žije na světě asi 18 milionů velbloudů. Z tohoto počtu je asi 16,5 milionů velbloudů jednohrbých. Areál velblouda jednohrbého se rozkládá od Kanárských ostrovů na západě, přes západní Saharu až po Indii. K tomu je potřeba připočíst Austrálii, kde byl dromedár stejně jako na Kanárských ostrovech uměle vysazen a postupně zdivočel. Přibližně 80 % velbloudů jednohrbých žije v současnosti v Africe, zbytek potom v Asii. Z toho v Somálsku a Súdánu se vyskytuje přes 50 % všech velbloudů na světě. Průměrná hustota velbloudů zde dosahuje 8,7 zvířat na 1km2. V západní Africe to je potom 0,4, ve východní Africe 3,6 a v Indii 1,7 zvířat na km (LAROUSSE, 1997). V Austrálii žije v současnosti asi 15 až 20 000 zdivočelých zvířat. Jejich stavy ovšem neustále klesají, stejně tak i v Turecku, Iránu a Sýrii. Celkové stavy velbloudů jednohrbých ale zůstávají stabilní. Rozšíření velblouda jednohrbého odpovídá izotermě 20 °C a izohyetě 50 cm. Velbloud dvouhrbý žije na území mezi Mongolskem, Čínou a Tureckem v počtu asi 1,5 milionů kusů. Z tohoto počtu tvoří pouze 500 až 1000 kusů poslední populaci divokých velbloudů, pravděpodobných předků všech současných velbloudů. Žijí na jedné lokalitě v Mongolsku a na třech oddělených lokalitách v Číně. Většina těchto zvířat žije v poušti Gobi v okolí jezera Lob Nor v Číně. Další potom v kotlinách Quaidamu a Torinamu. Jejich stavy každoročně klesají a v Číně se nacházejí pod oficiální ochranou Čínské vlády. Byli též zapsáni na seznam mezinárodní Červené knihy. Velbloud dvouhrbý se nevyskytuje na území, kde izoterma překračuje 21 °C. Oba druhy se střetávají ve společném areálu, který se rozkládá od Černého moře po Aralské jezero.

Tabulka č.1

Počty velbloudů ve světě 1970

1980

1990

2000

2001

2003

Svět

15 682 220 16 962 865 18 906 297 19 063 466 19 373 972 18 427 568

Afrika

11 272 957 12 598 184 14295668

15 116 382 15 433 630 14 553 508 3 928 342

Asie Zdroj FAOSTAT

16

3 928 342

3 874 060

3.2.4 Domestikace velblouda

Než se na zemi objevil člověk moderního typu ovládali velbloudovití vekou část světa. Ve svojí domovině Severní Americe vyhynuli ještě před jeho příchodem. V ostatních částech světa byl vliv člověka dvojí. Na jedné straně svým lovem, zabíráním pastvin a napajedel pro svoje zvířata přispěl k vyhubení příslušníků několika čeledí a na druhé straně umožnil svojí domestikací velblouda nebývalý rozmach a rozšíření tohoto druhu po světě. Velbloudi patří mezi zvířata, která se člověku podařilo podmanit nejpozději. V dnešní době je velice těžké určit místo a čas kdy k tomu došlo poprvé. To je dáno tím, že z kosterních pozůstatků je nemožné určit, zda se jedná o zvířata domestikovaná, či nikoliv, neboť domestikace zanechala na těle velblouda jen malé stopy (WILSON, 1984). Určující jsou tedy spíše umělecké předměty zanechané našimi předky (CARAS, 1999). Pravděpodobně prvním místem domestikace tedy byla zhruba 4000 př. Kr. severovýchodní část Jemenu a jihozápad Ománu, dále oblasti Hadramaut, Mahra a Zufar, kde došlo ke zdomácnění velblouda jednohrbého. Tato oblast v jižní Arábii byla také pravděpodobně poslední útočiště posledních divokých jednohrbých velbloudů (LAROUSSE, 1997). Domestikaci provedl zřejmě jeden z předsemitských národů rybářů a lovců, který si velbloudy ochočil za účelem získávání velbloudího mléka. Velbloudi zde dodnes dostávají zbytky sušených ryb, kterými si doplňují obsah minerálních látek. Je pravděpodobné, že tyto zbytky ryb mohly sloužit jako návnada do pastí, do kterých se pak velbloudi chytali. Na žádném jiném místě tento potravní zvyk není u velbloudů vyvinut (LAROUSSE, 1997). Odtud se pak velbloud šířil na sever do Afrického rohu. Hlavním důvodem chovu zůstávalo mléko, ale k jeho rozšíření přispěl i obchod s kadidlem. V letech 1500 až 500 př. Kr. se velbloud dostal ze Somálska podél jižního okraje Sahary až k Atlantskému pobřeží. Nedávné archeologické vykopávky v Sístánu (východní Irán) poskytly svědectví o místu, kde zřejmě před 2500 lety př. Kr. došlo ke zdomácnění velblouda dvouhrbého. Ten byl v té době údajně na pokraji vyhynutí (LAROUSSE, 1997). Z Iránu se velbloud postupně šířil kolem r. 1700 př. Kr. na jižní Ural, do severního Kazachstánu, na západní Sibiř a Ukrajinu. Do Číny dorazil až v roce 300 př. Kr. Z Mezopotámie se velbloud postupně šířil do Afganistanu a údolí Indu. Velbloudi sloužili jako dopravní prostředek mezi Čínou a západem. Tzv. Hedvábná stezka byla provozována právě dvouhrbými velbloudy. Ti se v oblasti Mezopotámie setkávali s jednohrbými velbloudy a křížili se s nimi. Tito kříženci se ukázali jako odolnější a z části na 17

hedvábné stezce nahradili drabaře. Ještě v 19. stol tvořili velbloudi karavany otroků. V 11. stol. převáželi z Maroka do Ghany sůl, která se v Ghaně vyvažovala zlatem. Jeden velbloud nesl až 130 kg vzácného kovu. Na jihu Sahary převážejí karavany velbloudů sůl dodnes. Domestikace velblouda umožnila lidem žijícím v pustinách přežít a poskytla jim všestranný užitek. Umožnila osídlit místa, která by pro nás zůstala jinak nedosažitelná. Svůj význam neztrácejí velbloudi pro lidi ani v dnešní době.

Obr. 2 Výcvik Majdy

3.2.5 Anatomie velblouda

V tomto oddíle se zaměřím především na odlišnosti v anatomické stavbě velblouda od ostatních hospodářských zvířat.

3.2.5.1 Pohybové ústrojí

Pohybové ústrojí je tvořeno kostrou a svaly. Kostra velblouda je velmi masivní, na rozdíl od skotu protažená, přizpůsobená k pomalým a plavným pohybům. Celkově je podobná skotu, velbloud však patří mezi mozolnaté sudokopytníky. Kostní základ hrbu tvoří mohutné trnové výběžky prvních hrudních obratlů, tvořící dlouhý kohoutek. U dvouhrbého velblouda je na přechodu v bedra naznačen druhý kohoutek, tvořící základ druhého hrbu. 18

V porovnání s ostatními druhy zvířat má velbloud malý index formátu (malý vztah délky trupu k výšce), způsobený zkráceným hrudníkem. Také je pro něj charakteristická malá vzdálenost od kyčelního kloubu k sedacímu hrbolu. V důsledku toho je málo vyvinuta svalovina zádě, na které je u pracovních zvířat závislá tažná síla. Proto se velbloud jako tažné zvíře příliš neuplatňuje. Nápadná je též zaoblenost zádě, způsobená tím, že nejsou vyvinuty kyčelní ani křížové hrboly. Osvalení - muskulatura velblouda je v porovnání s koněm tenčí a slabší. Nerozvinutější jsou svaly krku, pletence hrudní končetiny a plece. Zvláštnosti mechaniky pohybu velblouda budou projednány v oddíle Morfologie.

3.2.5.2 Trávicí ústrojí

V dutině ústní vytváří sliznice u velblouda na konci tzv. měkkého patra slizniční řasu tzv. patrovou záclonku. Dvouhrbí velbloudi ji mají krátkou a mohou dýchat ústy. Jednohrbí velbloudi, zvláště samci ji mají silně vyvinutou. V době říje otéká zvětšuje se a vyčnívá z ústní dutiny, protože je do ní vdechován vzduch. Zpočátku vypadá jako nafouklý měchýř, později volně visí jako záhyb. Velbloud má složitý žaludek skládající se ze dvou předžaludků bachoru a čepce a ze slezu. Kniha u velblouda chybí. Tvar bachoru je výrazně odlišný od tvaru ostatních přežvýkavců. Má ledvinitý tvar a vystupují z něj dva veliké „vodonosné“ vaky. Dříve panovala domněnka, že se jedná o vodní rezervoáry, vaky však obsahují i rozpuštěnou potravu a jejich funkce je tedy smíšená. Sliznice bachoru je hladká. Slez má protáhlý tvar a podobá se střevu. Velbloud stejně jako kůň nemá vyvinut žlučový měchýř.

3.2.5.3 Dýchací soustava a oběhové ústrojí

Nozdry velblouda jsou úzké. Mají sice chrupavčitý podklad, ale jsou velmi pohyblivé a dovedou se pevně uzavřít, takže nepropouštějí písek a prach. Hlasivkový aparát velblouda není komplikovaný, má sice silný hlas, ale bez odstínů. Průdušnice je dlouhá 1,5m a vzduch vdechovaný do plic se v ní zvlhčuje a čistí, popř. v chladných podmínkách naopak otepluje. Červené krvinky velbloudovitých mají odlišný tvar než u ostatních savců. Jsou sice bezjaderné, ale mají oválný tvar stejně jako u ptáků a plazů. Velbloud má 21-24 kg krve.

19

3.2.5.4

Pohlavní ústrojí

Varlata u velblouda jsou uložena v malém šourku blízko řitního otvoru, asi jako u kance. Penis má podobný tvar jako u býka a směřuje dozadu. Při erekci se napřimuje. Děložní sliznice nemá na povrchu karbunkuly. Placenta je podobně jako u klisny rozptýlenádifúzní. Rozmnožování bude blíže probráno v oddíle odchov velblouda dvouhrbého.

3.2.6

Morfologie velbloudů

Stejně jako v oddíle anatomie se i zde zaměříme na jedinečná uzpůsobení odlišující velblouda od ostatních hospodářských zvířat.

3.2.6.1 Tělesná stavba

Hlava velblouda je poměrně malá a má malé uši které jsou chráněny chlupy proti pronikání písku. Nozdry mají tvar úzkých štěrbin a dají se pevně uzavřít a chránit tak před pískem dýchací aparát. Oči má velbloud poměrně velké, chráněné mohutnými nadočnicovými oblouky a dlouhými řasami. Pysky jsou velké měkké a citlivé. Horní pysk je rozštěpený a vzniklá drážka slouží k odvodu sražené vody zpět do tlamy. Navíc jeho tvar umožňuje spásat i trnité větvičky. Dolní pysk je poněkud převislý. Krk velblouda je dlouhý, nesený do tvaru písmene U. Je velice pohyblivý a umožňuje velbloudovi natáhnout hlavu daleko dopředu, poškrábat se zadní nohou na hlavě, nebo si dosáhnout hlavou do hrbu. Tělo je poměrně krátké a vysoké, tvoří spíše čtvercový rámec. Těžiště velblouda je umístěno více vepředu. Mláďata mají vysoký a krátký rámec způsobený dlouhými končetinami. Postupně se formát těla vyrovnává. V tělesné dospělosti se dále mění formát hlavy, která se s přibývajícím věkem zvětšuje.

3.2.6.2 Hrb

Zvláštností u velblouda je jeho hrb. I u jednohrbého velblouda se v zárodečném stadiu objevuje hrb druhý, který se však dále nevyvíjí. Tato skutečnost podporuje teorii, že divocí velbloudi dvouhrbí žijící v poušti Gobi, jsou ve skutečnosti předky všech v dnešní době žijících velbloudů (WCPF, 2003). 20

V hrbu je soustředěna většina tukové tkáně. Při hladovění se hrb postupně zmenšuje. U jednohrbého velblouda zůstane ve svislé poloze, u dvouhrbého se svěsí na stranu. Hrb je tvořen dvěma vazivově svalovými trámci (musculus trapesiusa a musculus tromboideus).

3.2.6.3 Končetiny a pohyb

Nohy velblouda jsou dlouhé a zakončené dvěma prsty. Jsou dokonale přizpůsobeny pohybu v náročném terénu. Zadní noha vypadá delší. Důvodem je absence kožního záhybu od boku po koleno, který u většiny čtvernožců zakrývá přední část stehna. Na zápěstním a loketním kloubu předních nohou a na kolenou zadních nohou má velbloud mozoly (blíže v kapitole kožní soustava). Zápěstní kosti jsou srostlé a tvoří holeň. Dva měkké prsty jsou podloženy pružnými mozoly, které jsou tvořeny mastnými kyselinami v kolagenových blanách (LAROUSSE, 1997). Shora jsou chráněny nehty. Široká nášlapná plocha umožňuje velbloudům snadnou chůzi po sypkém povrchu a sněhu. Při lehání se velbloud spouští na zem tak, že nejprve ohne jedno zápěstí a poté druhé. Pouze jeli silně unaven padne na obě současně. Poté ohýbá zadní končetiny a opírá se o kolení mozoly. Velbloud odpočívá v leže a při odpočinku přežvykuje. Vzhledem k centrální ose svého těla leží symetricky a opírá se pouze o jeden hrudní, dva zápěstní, dva loketní a dva kolenní mozoly. Při vstávání velbloud postupuje opačným způsobem a prudkým pohybem zvedne nejprve zadní část těla a poté dalším prudkým pohybem předek. Kopat může velbloud pouze dopředu, nebo poněkud do strany. Nemůže vykopnout dozadu jako kůň. Díky měkkým mozolům na nohou bolí velbloudí kopnutí mnohem méně než od koně (AUTOR). Při chůzi i cvalu se velbloudi pohybují mimochodem. Bližším rozborem zvláštností mechaniky pohybu se budu zabývat v oddíle Etologie.

3.2.6.4 Zuby

Zuby velblouda jsou zvláštní a liší se od zubů ostatních hospodářských zvířat. Velbloudě se rodí bez zubů, ale dolní řezáky se dají nahmatat. Mléčný chrup má 22 zubů, trvalý potom 34. V horní čelisti trvalých zubů chybí dva páry řezáků. Třetí pár, krajáky, je modifikován a podobá se malým špičákům. Vlastní špičáky jsou mohutné. VERNEROVÁ (1978) uvádí, že mohou být až 4 cm dlouhé. Zkoušel jsem s kolegy změřit délku horních špičáků u našeho samce, což se nám nepodařilo. 21

Přesto jejich velikost odhadujeme na min. 5 spíše 6 cm. U samců mají funkci soubojových zubů.

Obr. 3 Abdul a jeho špičáky

Za nimi následuje první pár třeňáků, který je předsunut dopředu a má také špičákový tvar. Ostatní třeňáky a stoličky jsou již v souvislé řadě bez mezer. Ve spodní čelisti je první třeňák také předsunut dopředu a leží naproti hornímu. Rozpoznání stáří velblouda by pro zkušeného velbloudáře neměl být problém a podrobně se jím zabývá VERNEROVÁ (1978). Změny chrupu se dají rozdělit do tří období: 1. prořezávání a opotřebení mléčných zubů (1-4 roky) 2. výměna mléčných zubů za trvalé (5-8 let) 3. otírání a opotřebování trvalých zubů (8-20 let) Tab. č.2 zubní vzorce hospodářských zvířat

velbloud

skot

kůň

I

C

P

M

Horní č.

1

1

3

3

Dolní č.

3

1

2

3

Horní č.

0

0

3

3

Dolní č.

4

0

3

3

Horní č.

3

0-1

3

3

Dolní č.

3

0-1

3

3

Vysvětlivky: I – incisivi, řezáky. C – caniny, špičáky. P– premorales, třeňáky. M – morales, stoličky

22

3.2.6.5 Kožní soustava

Kůže velblouda obsahuje na rozdíl od ostatních druhů zvířat málo potních žláz. V krajině hrbu je elastická a je schopna se smršťovat a roztahovat bez toho, aniž by se na ní vytvořily záhyby. Srst velblouda vytvářejí chlupy. U dvouhrbého velblouda je srst dlouhá a hustá. U jednohrbého velblouda je kratší. Chlupy se dělí na krycí chlupy, které mají dřeň, jsou silné a jejich barva určuje barvu srsti. Nejdelší z nich jsou pesíky. Bývají na hlavě, horní a spodní části krku, na vrcholku hrbu, před plecí a u dromedára i na lopatkách. Podsada je dobře vyvinuta a má neúplnou dřeň. Hmatové chlupy jsou kolem očí a na pyskách. Jednou ročně na jaře velbloudi línají a zbavují se v dlouhých chumáčích srsti. Kromě potních žláz má velbloud jako jediné zvíře i aromatickou týlní žlázu glandula occipitalis. Je umístěna na dorzální straně krku. V době říje se zvětšuje a hojně vylučuje páchnoucí sekret, který si samci roztírají po hrbech. U samic se sekret nevylučuje buď vůbec, nebo je velmi slabý. Mléčná žláza bude projednána v oddíle odchov. Pro velblouda jsou typické jeho mozoly. Tvoří je asi 7 mm silná zrohovatělá pružná blána, která ještě není u mladých jedinců zcela vyvinuta. Největší z nich je hrudní mozol, který má tloušťku 10-15cm. Celkem jich má velbloud sedm, zbylé se nachází na nohou a slouží velbloudovi jako tepelná izolace, neboť jsou to při ležení na rozpálené či zmrzlé půdě jediná místa styku se zemí. U dromedára jsou rozvinutější, neboť žije v teplejším prostředí. Mozoly existují již u zárodku zdomácnělých velbloudů. Nevyskytují se však vůbec u divokých velbloudů v poušti Gobi.

3.2.7 Fyziologie velblouda

V této kapitole se opět zaměřím na jedinečná uzpůsobení velblouda pro život v nehostinných podmínkách. Reprodukcí se budu zabývat v oddíle odchov velblouda dvouhrbého.

3.2.7.1 Tělesná teplota

Velbloudi patří mezi zvířata s tzv. diurnální teplotou, což znamená, že jejich teplota může v průběhu dne významně kolísat (REECE, 1998). V extrémních podmínkách jejich životního

23

prostředí je to důležitý prvek umožňující šetřit v organismu vodu a energii. Toto kolísání je tím významnější, čím je velbloud více dehydrovaný a pohybuje se od 34 do 41 oC. Normální tělesná teplota velblouda je 37,5 oC.

3.2.7.2 Význam hrbu

U dobře živeného a vzrostlého velblouda činí zásoba tuku v hrbech 100 až 150 kg. Výživná hodnota tohoto zásobního tuku odpovídá zhruba 700 až 800 kg sena (VERNEROVÁ, 1978). Je tedy jasné, že se jedná o významný zdroj energie. Naproti tomu názor, že velbloud získává rozkladem tuku metabolickou vodu nutnou pro jeho přežití, již vyvrátil fakt, že rozkladem tuku se sice získává voda, ale ta je menší než množství vody, které se z organismu odpaří při zvýšené ventilaci plic (REECE, 1998).

3.2.7.3 Hospodaření s vodou a termoregulace

Mimořádná schopnost velblouda přežít bez vody byla dříve připisována výhradně zásobě tuku v hrbech a existenci vodonosných vaků v bachoru. Dnes je již jasné, že ani tuk v hrbech (viz. předchozí kapitola), ani vaky, jejichž obsah je podle SCHMIDTA a NIELSENA pouze 4,5l, větší význam nemají. Celková odolnost velblouda proti nedostatku vody je způsobena souborem následujících faktorů: Velbloudi jsou schopni snést ztrátu až jedné třetiny tělesné schopnosti bez trvalých následků. Ostatní živočichové hynou již při 12% dehydrataci. To je způsobeno tím, že na rozdíl od jiných živočichů u velblouda nedochází k odpovídající ztrátě vody z krevní plazmy a tím může být zachována cirkulace krve. Tento jev je způsoben červenými krvinkami, které jsou oválné, maličké a velmi početné (132,5 mil./mm3). Velbloudi zamezují nadměrným ztrátám vody. K tomu jim napomáhá suchý trus, výkonné ledviny, které produkují malé množství koncentrované moči a které část močoviny zpětně resyntetizují bachorovou mikroflorou (WILSON, 1984). Díky malému množství potních žláz dochází k malým ztrátám vody pocením. Většina tuku je uložena centrálně v hrbu a podkožní tuk tedy nebrání ochlazování těla (VERNEROVÁ, 1978). Velbloudí srst je významnou izolační bariérou nejen proti chladu, ale i proti horku, neboť chlupy udržují vrstvičku mírného vzduchu mezi okolím a povrchem těla. Zůstává proto hustá i v létě. Nejméně osrstěný je velbloud na jaře, poté, co mu vylíná zimní srst. Světlá barva srsti u pouštních velbloudů napomáhá odrážení slunečních paprsků. 24

Kolísání tělesné teploty šetří vodu v organismu, neboť vzrůstá-li během dne teplota velblouda, šetří se voda, která by se jinak spotřebovala při pocení a ochlazování. Přebytečné teplo se potom rozptyluje v noci. Zvýšená teplota navíc zamezuje dalšímu oteplování organismu. Přehřátí organismu zabraňují i mozoly, na kterých zvíře leží, neboť teplota půdy může dosahovat až 70 oC. Poslední zvláštností u velblouda je schopnost přijmout po dlouhé žízni naráz obrovské množství vody rovnající se až 30 % tělesné hmotnosti, tedy přes 120 l najednou (LAROUSSE, 1997). Oválné erytrocyty velblouda jsou odolné proti osmotické hemolýze, která může nastat u jiných živočichů po jednorázovém přijetí takového množství vody (REECE, 1998).

3.3 Druhy rodu Camelus V tomto oddíle se zaměřím na prostředí, způsoby chovu či života, hospodářské využití, plemena a perspektivu druhů rodu Camelus.

3.3.1 Camelus f.ferus Przewalski, 1883

České názvy: drabař, velbloud dvouhrbý – divoká forma Anglické názvy: two-humped camel, wild bactrian camel

3.3.1.1 Původ

První novodobá zmínka o existenci divokého velblouda dvouhrbého pochází z roku 1879 od slavného Nikolae Przewalského. Do té doby se mělo za to, že divocí velbloudi zmiňovaní např. Markem Polem již neexistují. Dlouho ovšem přetrvávaly pochybnosti o tom, zda se jedná skutečně o divoké velbloudy nebo pouze o zpětně zdivočelá zvířata. Těchto pochybností se divoký velbloud nezbavil plně dodnes, přičemž někteří vědci ho považují za vyhynulý druh.

25

3.3.1.2 Rozdíly v morfologii domácí a divoké formy dvouhrbého velblouda

Divocí velbloudi mají nižší hmotnost i vzrůst než jejich domácí soukmenovci. Mají poměrně krátkou srst, která je hnědá až načervenalá, stejně jako barva prostředí, ve kterém žijí. Jejich uši jsou drobnější a méně vyvinuté, hrby mají spíše kruhovou základnu, na rozdíl od oválné základny domácí formy. Menší jsou i jejich nohy. Nejvýraznějším znakem je ovšem absence mozolů na hrudi a končetinách. Vzhledem k tomu, že mozoly se objevují u domácí formy již v zárodečném stadiu, lze předpokládat, že se tento znak vyvinul až v průběhu domestikace. Celkovým vzhledem se divoký velbloud odlišuje od domácího (BURTON, BURTON, 1976).

3.3.1.3 Životní prostředí

Divoký velbloud byl dříve rozšířen až do jižního Ruska a na jihu až po Irán a Afghánistán (VOHRADSKÝ, 1999). Vytrvalé pronásledování od lidí, vlků a lvů však způsobilo prudký úbytek těchto zvířat. V současné době přežívají jen díky tomu, že se dokázali přizpůsobit životu v těch nejpustějších končinách naší planety. Životní prostředí v poušti Gobi je tvořeno extrémními teplotami. V létě je teplota vzduchu až 45 oC, písku až 70 oC a naopak v zimě padá teplota na -30 oC. Celá oblast je navíc charakteristická velice nízkým srážkovým úhrnem. Nachází se zde skalnaté horské masivy, písečné duny i vyprahlé kamenité roviny. Jsou zde i oázy lemované pásy topolů. Voda je zde velice vzácná a velbloudi k ní musí mnohdy putovat několik dní. Celá oblast navíc sloužila v posledních 45 letech k jaderným pokusům (HARE, 2001).

3.3.1.4 Způsob života

Vytrvalým pronásledováním si velbloudi vypěstovali extrémní plachost. Mají vynikající zrak a rychle se vzdalují při prvním spatření vetřelce. Díky tomu je velice obtížné je pozorovat. Živí se např. tamaryškem (Tamarix spp.), divokým česnekem (Allium chrysantium ), saxauly (Haloxylon spp.) a topolem (Populus diversifolia). K pití mohou používat i znečištěnou a slanou vodu, kterou jsou kromě nich schopni přijmout ze všech savců snad pouze kiangové. Pokud potrava obsahuje dostatek vody, vydrží i měsíc nepít (LARROUSE, 1997).

26

V zimě se pohybují v údolích, kde mají dostatek potravy a v době jarního tání na horách, kde mají k dispozici vodu z tajícího sněhu. Dříve se průměrná velikost stáda počítala na 30 kusů. Dnes, zřejmě v důsledku pronásledování, je průměrná velikost stáda 5 až 15 jedinců. V době října a listopadu to může být až 100 jedinců (MASSICOT, 2002).

3.3.1.5 Perspektiva divokých velbloudů

Historie divokých velbloudů je výčtem neustálého úbytku a poklesu stavů. Velbloud je pro svůj pomalý úprk poměrně bezbranné zvíře, čehož hojně využívají jeho přirození nepřátelé vlci a lvi. Také velbloudí mládě je po narození více neohrabané než například u koňovitých. To spolu s nízkou plodností vedlo již dříve k prudkému úbytku stavu velbloudů. Někteří autoři tvrdí, že domestikace zachránila velbloudy před vyhynutím (LARROUSE, 1997). To však dostatečně popírá současná existence divokých velbloudů. Dalším výrazným nepřítelem divokého velblouda se stal člověk. Do dnešní doby přetrvávající lov, zabírání napajedel a pastvin pro domácí zvířata a degradace životního prostředí v důsledku těžby nerostných surovin způsobily, že počet divokých velbloudů se v posledních třech generacích snížil o téměř 80 %. Další příčinou hromadných úbytků divokých velbloudů byla kontaminace vegetace kyanidy, které jsou vedlejším produktem při ilegální těžbě zlata. Z těchto důvodů byl divoký velbloud zapsán v roce 2001 na listinu kriticky ohrožených druhů IUCN a v současné době je přímo ohrožen vyhubením. Na jeho záchranu byla v roce 2001 zřízena v Číně rezervace Arjin Shan Lop Nur Nature rezerve, která má rozlohu 65 tis. km2. Současně The Wild Camel Protection Foundation (WCPF) usiluje o vytvoření další rezervace o něco severněji v oblasti jež sousedí s mongolskou rezervací Great Gobi Rezerve, založené v roce 1982. Účelem je zaplnit nechráněné území mezi těmito subjekty, přes které velbloudi migrují (WCPF, 2003). Dalším cílem je zvýšit chovatelskou základnu těchto zvířat chovaných v zajetí. V současnosti je chováno v zajetí pouhých 15 zvířat, všechna v Číně a Mongolsku. To je samozřejmě pro reprodukci geneticky kvalitních jedinců zcela nedostačující. Proto byl zřízen program pro chov divokých velbloudů v zajetí – Captive Wild Bactrian Camel Breeding Programme. Základem by měli být geneticky čistí velbloudi z Mongolska. Za pomoci embryotransferu by se přenášela embrya na samice domácích velbloudů. Tyto odchovy by měly být reintrodukovány zpět do volné přírody (WCPF, 2003). Z uvedeného je tedy jasné, že pokud mají být divocí velbloudi zachováni, nelze spoléhat na přežívající zbytky stád ve volné přírodě, ale je nezbytné vytvořit širokou chovatelskou 27

základnu v zajetí. K tomuto úkolu by mohly napomoci i zoologické zahrady. Na oplátku nám divoký velbloud poskytne cennou DNA, která vykazuje větší diverzitu a adaptibilitu než DNA domácích velbloudů (WCPF, 2003).

3.3.2 Camelus Dromedarius Linnaeus,1758

České názvy: velbloud jednohrbý, dromedár Anglické názvy: Arabian camel, dromedary, one-humped camel

3.3.2.1 Prostředí

Prostředí, ve kterém se dromedár chová, je charakterizováno vysokými teplotami a nízkým srážkovým úhrnem. Oblast rozšíření se nachází v tropických a subtropických oblastech. Většinou se jedná o pouště a polopouště Afriky, Asie a Austrálie, kam byl dromedár introdukován. Velbloud jednohrbý není tak odolný proti nízkým teplotám jako jeho dvouhrbý protějšek. V hornatých a chladných pouštních oblastech je dromedár nahrazen drabařem, přesto bez problémů snáší teploty i pod bodem mrazu. Nedaří se mu ve vlhkých a bažinatých oblastech. Jedinečné výjimky jsou delta Nilu, Indu a jižní Irák (VOHRADSKÝ, 1999).

3.3.2.2 Způsob života a chov

Na většině území je dromedár chován extenzivním nebo polodivokým způsobem. Na některých místech populace zpětně zdivočela (jih Arabského poloostrova, Austrálie). V přírodě se dromedár pase za chůze a z každé rostliny utrhne jen jedno sousto. To podporuje růst rostlin a nedochází ke zničení porostu jako u ovcí a koz. Po deštích se velbloud snaží spást co možná největší množství čerstvé zeleně. V případě sucha si nevšímá zažloutlé trávy a spásá keře a stromy. Dospělý velbloud spase denně 10 až 20 kg čerstvých nebo 5 až 10 kg suchých rostlin, což svědčí o velbloudově značné skromnosti. Hledáním potravy stráví 8 až 12 hodin a za 3 hodiny pastvy urazí 5 km. Nejčastější způsob chovu je nomádský. Využívá se i sezónního přesunu na jiné pastviny. V klimaticky náročných oblastech se používají přístřešky. Ve výjimečných případech se velbloud chová i intenzivně na masný výkrm.

28

3.3.2.3 Hospodářské využití

Nejčastěji je dromedár využíván jako dopravní prostředek pro přepravu lidí a nákladu. Druhý nejčastější způsob využití je chov na mléko. Velbloudáři většinou přikryjí velbloudici jeden nebo dva struky síťkou, aby z nich velbloudě nemohlo pít. Produkce mléka je 3 až 11 litrů denně, tj. 800 až 3600 l za 9 až 18 měsíců trvající laktaci. Velbloudí mléko je ceněná komodita. Má vysoký obsah vitaminu C a vyrábí se z něj široká škála výrobků, např. máslo, sýry, jogurty a kysané výrobky. Uvažuje se dokonce o zřizování mlékáren a „mléčných chovů“ velbloudů. Okrajově je velbloud zpracováván na maso, zvláště starší zvířata. Masné chovy jsou v Súdánu a v Keni. Srst dromedára je využívána méně než u drabaře a dělají se z ní stany, přikrývky a oděvy. Průměrná výtěžnost je 1,4 kg. Z kůže se nejčastěji zhotovuje zboží pro turisty. Dále je dromedár využíván v oázách k obdělávání půdy, k tahu a k čerpání vody. Stále větší uplatnění nachází rovněž v turistickém průmyslu. Zvláštní kapitolou je pořádání velbloudích dostihů, pro které jsou chovány zvláštní kmeny jednohrbého velblouda.

3.32.4 Plemena

U velbloudů nebyla v průběhu domestikace prováděna výraznější selekce, která by vedla k většímu vytváření plemen podle užitkovosti. I přesto lze u velbloudů vypozorovat určité rázy s pracovní a mléčnou užitkovostí. WILSON (1984) klasifikuje dromedára podle pracovního zaměření na jízdní a soumarský typ, který se dále dělí na horský a nížinný. Dále ho člení podle habitatu na horský, ten je jízdní a soumarský, a nížinný. Ten se dělí na poříční (soumarský) a pouštní (jízdní a soumarský). Horský typ je rozšířen převážně v Indii, Pákistánu a na severní linii v Asii. MASON a MAULE (1960) jednotlivé typy rozlišují podle kmenů, u kterých se zvířata chovají.

3.3.3 Camelus f. bactrianus Linnaeus, 1758

České názvy: velbloud dvouhrbý, drabař, baktrijský velbloud Anglické názvy: two-humped camel, bactrian camel

29

3.3.3.1 Prostředí Dvouhrbý velbloud se nevyskytuje v místech, kde průměrná roční teplota přesahuje 21 oC. Žije v chladnějších oblastech než dromedár. Přesto zde teplota dosahuje až 55 oC a v zimě naopak klesá až k -40 oC. Oblast výskytu je charakteristická nízkým srážkovým úhrnem. Drabař žije v prostředí, které by domácí zvířata neuživilo. Nedaří se mu opět ve vlhkých podmínkách. Jeho hustá srst, která mu pomáhá se vyrovnat s teplotními extrémy, je ve vlhku zdrojem plísňových onemocnění.

3.3.3.2 Způsob života a chov

Dvouhrbý velbloud je stejně jako dromedár chován většinou extenzivně. Stáda velbloudů se volně pasou a pouze jednou za několik dní jsou koňmo kontrolována majitelem. Zvýšená pozornost je jim věnována jen v době porodů a připouštění (VOHRADSKÝ, 1999). Stájové a jiné formy chovu jsou praktikovány pouze výjimečně.

3.3.3.3 Hospodářské využití

Hlavním účelem chovu drabaře je práce. I v dnešní době jsou velbloudi jako dopravní prostředek v odlehlých končinách nezastupitelní. Stejně jako v minulosti se i dnes sestavují v Číně a Mongolsku karavany velbloudů. Jedno zvíře nese náklad 100 až 200 kg a ujde denně 30 až 40 km. Tažná síla velblouda se rovná výkonu dvou čínských koní nebo dvou volů. 0,2 ha půdy zoře za 8 hodin (VOHRADSKÝ, 1999). Výnosnost srsti tvoří průměrně 3 kg dlouhých chlupů a 3 až 4 kg vlny. Největší výtěžnost je u samců mezi 7-10 rokem (o 30 % více). V případě chovu na maso činí výtěžnost u kastrátů zhruba 50 %, z toho asi 100 kg tvoří cenný tuk. Produkce mléka je 700 až 800 kg za laktaci. Cennou komoditou je také trus, který se používá jako palivo. Důležitý aspekt ekonomické výhodnosti velblouda spočívá v jeho schopnosti spásat rostliny, kterými jiná zvířata pohrdají, a přeměňovat je na kvalitní a ceněné suroviny.

30

Obr. 4 Česání Abdulovy vlny

3.3.3.4 Plemena

Plemena drabaře jsou ještě méně diferencovaná než v případě dromedára. Základní rozlišení kopíruje zeměpisné rozšíření a člení se na mongolského, ruského a čínského drabaře. Ruský se potom dále člení na kalmyckého, kazašského a mongolského.

31

4 CHOVNÉ ZAŘÍZENÍ PRO VELBLOUDY A PODMÍNKY CHOVU Tento oddíl se zaměřuje na chovné zařízení pro velbloudy v našich klimatických podmínkách a jeho parametry. Jedná se o jakýsi výčet metodických pokynů nutných pro úspěšný chov velbloudů. Oddíl zahrnuje jednak mé osobní zkušenosti, jednak zkušenosti předávané od předchozích chovatelů (protože původní zdroj informací už nelze vystopovat, uvádím sebe jako zdroj) a jednak samozřejmě i informace všeobecně známé. V našich klimatických podmínkách, pokud pominu cirkusy, jsou velbloudi chováni většinou v zoologických zahradách ve venkovních výbězích. Proto se zaměřím na málo kontaktní způsob chovu v zajetí. Velbloudi jsou všeobecně považováni za tvrdá a odolná zvířata přizpůsobená extrémním klimatickým podmínkám, která nepotřebují přístřešek. Tento názor prosazují i některé vědecké špičky v našich zahradách (KRÁL aj.). podle mého názoru neberou ovšem dostatečně v potaz odlišné klima v naší zemi, zvláště vyšší vlhkost. Desetiletá praxe s tímto druhem chovu mě přivedla k přesvědčení, že přístřešek je pro chov velblouda nezbytný a že i u nás mohou v prostoru jednoho výběhu vzniknout extrémní podmínky v pravém slova smyslu.

4.1 Chovné zařízení pro velbloudy V této kapitole stanovím standardy ideálního chovného zařízení pro chov velbloudů. V další kapitole jej potom porovnám s bývalým zařízením v Zoo Brno včetně výčtu negativních faktorů v něm působících a nakonec stanovím závěr. V prostorově omezených podmínkách zoologických zahrad je ideální chovat ve skupině jednoho velbloudího samce a několik samic. Ve stádě by se neměli vyskytovat dospívající, více jak dvouletí samci, které bude dominantní samec napadat. Ačkoliv nejsou velbloudi prostorově náročná zvířata, přesto by měl mít jejich výběh dostatečně velkou plochu pro možnost proběhnutí zvířat, popř. únik napadeného jedince. Výběh by měl skýtat možnost ukrytu zvířat před sluncem a větrem. Měl by být vybaven přístřeškem nebo lépe stájí, ve které se mohou zvířata ukrýt před nepřízní počasí. Stáj by měla být nevytápěná a vzdušná. Problematické je dlouhé držení zvířat v uzavřené vlhké stáji v zimním období. V takovém prostředí s vysokou vlhkostí je srst velbloudů neustále mokrá a velbloudi se stávají náchylní k plísňovým onemocněním. Přístřešek či stáj nemusí být velké, neboť v případě nepřízně

32

počasí se velbloudi dovedou poskládat těsně vedle sebe. V případě, že není přístřešek k dispozici, je nezbytné mít alespoň část výběhu pokrytou kvalitním materiálem, který zůstává v případě dlouhotrvajících dešťů suchý. Nejlépe se nám osvědčila šotolina, která se vlivem mrazů sama utvrzuje. Krmiště by mělo mít zpevněný povrch a jesle. V případě, že dáváme velbloudům krmení na zem, dochází k velkým ztrátám krmení. Prostor pro napájení by měl být stejně jako krmiště snadno přístupný. Voda se může dávat do koryt, nebo být přiváděna napáječkami. Hrazení výběhu může být buď z železných trubek vysoké zhruba 1,7 m nebo ohraničené suchým nebo vodním příkopem. Nedoporučuji používat elektrické ohradníky, neboť dlouhá a hustá srst poměrně dobře chrání před účinkem proudu a zvířata tento druh hrazení čas od času protrhnou. Mezi hrazením a prostorem pro návštěvníky má být dostatečný odstup, aby nemohlo dojít ke kousnutí návštěvníka. Chovné zařízení by mělo obsahovat prostor pro oddělení agresivního, nemocného, nebo březího zvířete. Je třeba si uvědomit, že pokud některý z těchto standardů zvířatům neposkytneme, např. výběh bude příliš malý, bude postupně docházet ke konfliktním či kritickým situacím.

4.2 Chovné zařízení v Zoo Brno V průběhu posledních deseti let byli velbloudi v Zoo Brno chováni celkem ve třech výbězích. První dva nebyly vybaveny přístřešky, třetí současný již splňuje veškeré nároky pro chov velbloudů. V textu se zaměřím na popis druhého z nich, neboť v něm strávila pozorovaná zvířata nejvíce času a odehrálo se v něm nejvíce pozorování. Výběh je umístěn v mírném svahu s východní orientací. Jeho rozměry jsou 35 × 35 metrů. Ze tří stran je ohrazen plotem ze železných trubek vysokým 1,75 m, ze čtvrté strany potom elektrickým ohradníkem. Tato strana sousedí s výběhem lam guanako a ohradník je jediná bariéra, která tyto dva druhy odděluje. Výběh je stíněn skupinou čtyř vzrostlých stromů a stínem stromů, jež rostou v jeho blízkosti. Povrch výběhu tvořil z větší části travní porost, ten velbloudi postupně vyváleli, a nyní je nahrazen přírodní zeminou, která je na nejexponovanějších místech zpevněna šotolinou. Krmiště se nachází v horní části a tvoří ho dvoje jesle. Napájení bylo řešeno dvěma kameninovými koryty na vodu a později také hladinovou napáječkou umístěnou opět v horní části výběhu. Výběh není vybaven přístřeškem ani možností úkrytu zvířat před větrem. Není v něm též možnost kvalitně oddělit agresivní či nemocné zvíře. Takovéto případy byly řešeny provizorním oddělením za ocelové lanko, do kterého vedl elektrický proud.

33

4.3 Výčet negativních faktorů působících na chov v daném typu zařízení 4.3.1 Klimatický faktor

Ačkoliv jsou velbloudi považováni za odolná zvířata, která, jak již bylo uvedeno výše, nepotřebují přístřešek, vlastní zkušenosti mě vedou k jinému závěru. Velbloud je zvíře, které je výborně uzpůsobeno životu v extrémních vedrech i mrazech, potíže mu ovšem činí deštivé a vlhké klima. Naše mírné klimatické pásmo s poměrně vysokým srážkovým úhrnem proto neposkytuje velbloudovi ideální podmínky. Nejhorší je situace na začátku a na konci zimy. Velbloud má v té době dlouhou a hustou srst, která při každém vydatnějším a déletrvajícím dešti promokne a přilepí se na tělo. Tím dojde ke ztrátě izolační vrstvy mírného vzduchu obsaženého v srsti a studená mokrá srst, která ztratí své izolační schopnosti, přispívá k dalšímu prochlazení zvířete. Obdobný efekt má také mokrý sníh. Zvířata potom navíc celé týdny stojí ve studeném bahně. Dospělá zvířata jsou dostatečně odolná, aby se s uvedeným faktem vyrovnala a pouze výjimečně reagují jako termoregulačním opatřením svalovým třesem. Většinou pouze omezují svoji prostorovou aktivitu na postávání na místě, či u jeslí, příjem potravy a ležení na sedmi mozolech. Mladší zvířata ovšem reagují hůře a svalový třes se u nich objevuje častěji a na delší dobu. U mláďat je potom situace ještě horší a v případě, že se v takovýchto podmínkách narodí mládě, může svalový třes trvat týden i déle v závislosti na mokru a zimě. Je jasné, že tento způsob výroby tepla energeticky silně zatěžuje organismus. V případě, že mládě pravidelně pije, má předpoklad se s uvedeným problémem úspěšně vyrovnat. Ovšem vyskytne-li se nějaký další problém, může na samou hranici zatížený organismus reagovat úhynem (blíže v kapitole odchov mláďat). Dalším negativním jevem v daném typu zařízení jsou v zimním období silné ledové větry vanoucí z východu. Ty profukují celým výběhem po řadu dní a zvířata nemají možnost se před nimi skrýt. Opět platí stejná reakce zvířat jako u předchozího klimatického jevu. Z uvedeného je zřejmé, že ačkoliv jsou zvířata ve volné přírodě vystavena extrémnějším rozmarům počasí než u nás, mají většinou možnost na danou situaci reagovat a vyhledat odpovídající zátiší. To jim v uzavřeném výběhu není umožněno a zvířata jsou počasí vydána napospas, proto považuji přítomnost přístřešku či stáje ve výběhu za nezbytnou.

34

4.3.2 Faktor povrchu výběhu

Ačkoliv se tento faktor může zdát nevýrazný, i on může být otázkou života a smrti. Velbloudi by měli mít alespoň část výběhu pokrytou neklouzavým povrchem, který v době dešťů zůstává suchý. V naší zoo tvoří povrch výběhu ušlapaná zemina, která se mění v době dešťů v mazlavé a klouzavé bláto, místy silně rozbahněné, které dlouho vysychá. Velbloud je díky svému vysoko položenému těžišti poměrně neobratné zvíře, které snadno uklouzne. To vede k tomu, že na klouzavém povrchu opět omezuje svoji prostorovou aktivitu. V případě, že jsou v takovýchto náročných podmínkách zvířata krmena stejnou nebo dokonce vyšší dávkou jadrného krmiva („na přilepšenou, ať se mají čím zahřát“), může u nich stejně jako u koňovitých propuknout rhabdomyolýza, neboli černé močení, která se obtížně léčí a může vést až k úhynu zvířat. Tento případ se stal v Zoo Košice a vedl k úhynu jednoho zvířete. Další riziko, které daný povrch přináší, je zvýšená agresivita mezi zvířaty. Tu nastartuje nejčastěji říje u samce, která nastupuje v kritických zimních měsících. Ta se projevuje mimo jiné zvýšenou agresivitou samce vůči nejčastěji mladým samicím, které jsou buď dosud nezabřezlé, nebo nemají dosud své pevné místo ve stádě (blíže v oddíle odchov). V tomto období je výběh nejvíce kluzký a samec pronásleduje a kouše vybraná zvířata. Toto pronásledování je často doprovázeno uklouznutím a pádem. Toto se pravděpodobně stalo osudným naší samici Smilte, která byla často pronásledována samcem Abdulem (bližší charakteristika uváděných zvířat v kapitole Charakteristika pozorované skupiny v oddíle Etologie), nikdy u ní nebylo pozorováno páření a vnitřně nebyla přijata do skupiny ani po dvou letech od dovozu z Litvy. Zhruba měsíc po silném pronásledování náhle přestala přijímat potravu a začala chřadnout. Po zhruba měsíci hladovění prokázala náročná operace přítomnost mnoha abscesů v těle, které se, jak později ukázala pitva, šířily z jednoho ložiska v břišní dutině. Toto ložisko vzniklo pravděpodobně právě v důsledku pádu na břicho v době pronásledování. Z uvedeného je zřejmé, že přítomnost zpevněných a neklouzavých míst ve výběhu je nezbytná. Nejvíce se nám osvědčila vrstva šotoliny silná 10 cm. Ta zůstává i v době dešťů suchá a zvířata ji ráda vyhledávají a válejí se na ní. Problém nevyřeší ani zapojený travní porost, neboť ačkoliv ho zvířata nevypasou, postupně ho úplně vyválejí.

35

4.3.3 Faktor agresivity ve skupině

Velbloudi jsou mírumilovná a přátelská zvířata, přesto se však mezi nimi může vyskytovat silná agresivita končící až smrtí jedince. Nikdy jsem se nesetkal s výjimkou drobných potyček s agresivitou mezi samicemi, ať už vůči sobě navzájem, nebo vůči svému okolí. Zdrojem agresivity ve stádě je samec. Zpočátku, když je mladý, se svým chováním příliš neliší od samic. Agresivita se začíná projevovat postupně, nejprve výhradně v období říje. Samec v říji pronásleduje samice a kousáním se je snaží přinutit k ulehnutí a páření. Tohle není ovšem jediný důvod samcovy agrese. Ve skutečnosti samec často pronásleduje vybranou samici i když je březí, nebo má už mládě. Příkladem nám v tomto byla velbloudice Izis, kterou samec pronásledoval těsně před porodem i po něm a to tak intenzivně, že musela být provizorně oddělena. V tomto případě bylo skutečným důvodem pronásledování to, že se mladá samice dosud vnitřně nesžila se stádem a odmítala přijmout pravidla, která udává samec. Proces, po kterém se vše obrátilo a pronásledování jednou provždy ustalo nazývám zlomením zvířete. Na konci tohoto procesu je samice, která již nikdy nevybočí svým chováním z obvyklých poměrů panujících ve stádě a samec ztratí důvod si dále prosazovat vůči ní svoji autoritu. Toto pronásledování určité samice může trvat po celou dobu říje, tzn.větší část zimy. Velbloudice je odháněna od krmení a stojí sama v nejvzdálenějším koutě. I když je přikrmována odděleně, přijímá potravu jen málo a v důsledku stresu rychle hubne. V případě v předchozí kapitole zmíněné samice Smilte, byla její situace zkomplikována tím, že jak později prokázala pitva, Smilte neměla plně vyvinutou dělohu a byla neplodná. To vedlo k tomu, že pronásledování samce neustávalo a vedlo až k jejímu úmrtí. S tím, jak samec postupně stárne, stává se stále zlostnější a projevuje agresivitu nejen vůči svému stádu, ale i vůči lidem a jiným zvířatům. To jasně prokazuje, že se při chovu velbloudů neobejdeme bez oddělovacího zařízení, pedoku, nebo lépe dalšího malého výběžku. Někteří velbloudáři samce v říji přivazují nebo jim dávají košíky.

4.4 Závěr Z výše uvedeného je zřejmé, že se pro úspěšný chov velbloudů v našich klimatických podmínkách neobejdeme bez určitých opatření, které korigují uvedené negativní faktory. Klimatický faktor a faktor povrchu výběhu se dá korigovat pomocí vhodně situovaného,

36

chráněného a dobře odvodněného výběhu, popř.vrstvy sypkého materiálu navezeného na plochu několika desítek m2. Lépe však pomocí chráněného přístřešku nebo vzdušné stáje, která může zůstávat ve špatném počasí pro zvířata neustále průchozí. Faktor agresivity lze potom korigovat pomocí oddělovacího zařízení jako je pedok, dvoreček, malý výběh, nebo alespoň stáj. Nouzově lze faktor řešit oddělením zvířete pomocí elektrického ohradníku, ale v případě silné agrese to není pro zvíře žádná překážka. V současné době jsou velbloudi v Zoo Brno chováni již v novém výběhu, který má vlastní kvalitní stáj, bohaté zastínění stromy a možnost úkrytu v závětří. Zhruba půlroční pobyt zvířat v novém výběhu jasně prokázal, že se zvířata rychle naučila využívat veškerý komfort, který jim výběh nabízí, a došlo k výraznému zkvalitnění života chovaných zvířat.

37

5. ETOLOGIE V tomto oddíle se zaměřím na chování a zvyky velbloudů chovaných v zajetí. Účelem je publikovat zajímavosti a postřehy, které jsem získal během desetileté praxe se zvířaty. Ačkoliv je mým cílem zaměřit se na zajímavosti, se kterými jsem se v literatuře nesetkal, nevyhnu se pro lepší provázanost práce ani věcem všeobecně známým.

5.1 Materiál a metodika Většinu poznatků uvedených zde jsem získal přímým pozorováním. Protože jsem původně netušil, že je budu někdy publikovat, nepostupoval jsem vědecky a nijak je nezaznamenával ani nezpracovával. Díky dlouhodobému a každodennímu kontaktu se zvířaty je ovšem považuji za spolehlivé a přesné. Publikuji je proto spíše populárně naučnou formou.

5.1.1 Charakteristika pozorované skupiny

Veškerá pozorování se týkají brněnské skupiny zvířat. Vůdčím zvířetem ve skupině je samec Abdul. Do brněnské zoo byl přivezen v roce 1995 jako tříletý odněkud z Ruska. Přesné místo se mi nepodařilo zjistit, ale prý se jednalo o polodivoký chov. Od té doby vyrostl v nádherné zvíře, které podle mého názoru nemá v naší republice konkurenci. Také jeho povaha je dosud velice dobrá a nepozoruji na něm její zhoršování pro velbloudí samce typické. V době říje se sice stává agresivní vůči určitým samicím, ale nikdy proti člověku. V současné době je ve stádě jediná zkušená samice Sulika. Narodila se u nás v roce 1992 a od té doby odchovala 6 mláďat. Má spíše submisivní povahu a v přítomnosti více zkušených samic byla v pořadí vždy až za nimi. Je to klidné zvíře, se kterým se dobře pracuje a kterému nevadí blízký kontakt s ošetřovateli. Nechá nás též bez starosti pracovat se svými mláďaty. Před několika měsíci jsme museli utratit po tragické nehodě samici jménem Izis. Ve stádě byla v té době ze samic, ke kterým patřila i Smilte, asi nejvíce respektovaná a odchovala dvě mláďata. Vliv jejího úmrtí na ostatní členy stáda rozeberu v kapitole 4.8.1. Další v současné době dospívající samice ve stádě je Majda. Pochází z Bratislavy a byla přivezena jako částečně vycvičené zvíře, se kterým se dá pracovat na ohlávce. Její zapojení do chovu očekáváme v příštím roce. Potkat ji můžete i na procházce po návštěvnických cestách.

38

V textu je zmínka i o samici Smilte, která u nás byla od roku 2004 a která v loňském roce uhynula (blíže o příčině v kapitole Faktor povrchu výběhu). V oddíle odchov potom bude zmínka o zkušené samici Fatimě, která se narodila v Brně v roce 1990 a odchovala u nás 4 mláďata. V současné době žije v Ostravě.

5.2 Identifikace zvířat Člověk, který se setká s velbloudy poprvé, je od sebe většinou nedokáže rozeznat a připadají mu všichni stejní. Postupně je potom začíná rozlišovat podle stavby těla, tvaru hrbů a zbarvení. Až nakonec přichází identifikace podle charakteristických rysů v obličeji. Po mnohaleté praxi jsem se naučil rozlišovat jednotlivá zvířata zásadně podle obličeje. I po mnoha letech jsem okamžitě poznal naši bývalou samici, která byla odvezena do Zoo Ostrava a stála uprostřed skupiny ostatních zvířat. V mimice velbloudích obličejů dokážu většinou okamžitě rozeznat, jakou mají zvířata náladu a to i na značnou vzdálenost. Poznávám spokojenost, radost, zlost, údiv, strach, nebo např. zda je zvíře nemocné. Otázkou pro mě zůstává, nakolik je to dáno mimickými schopnostmi velbloudů a nakolik je to otázkou vzájemné empatie, která se mezi námi rozvinula.

5.3 Zvláštnosti mechaniky pohybu 5.3.1 Těžiště velblouda

Umístění těžiště u zvířete ovlivňuje celou mechaniku pohybu. Těžiště u velblouda není umístěno jako u krávy nebo koně (v místě mečové chrupavky hrudní kosti), ale díky mohutnosti přední části a dlouhému krku je posunuto výše a dopředu, zhruba v úrovni loketních kloubů (VERNEROVÁ,1978). To činí velblouda poněkud neohrabaným. Ačkoliv se výborně pohybuje po sypkém povrchu a sněhu, do kterých se díky široké ploše mozolnatých chodidel neboří a dojde v nich dál než kůň, činí pro něj problémy skoky směrem nahoru i dolů, a to i pokud jsou velmi nízké. Toho se využívá při konstrukci oddělovacích příkopů v zoologických zahradách. Stejně tak je velbloud neohrabaný i při chůzi na kluzkém povrchu. V případě, že povrch výběhu pokrývá náledí nebo ušlapaný zledovatělý sníh, velbloudi prudce omezují svoji

39

prostorovou aktivitu a pohybují se velmi pomalu a opatrně. V případě rychlejších pohybů jim potom často podklouznou zadní nohy. Mnohem častěji než u ostatních zvířat jsem u nich pozoroval i opravdové pády, kdy zvláště těžký samec uklouzl na všech čtyřech končetinách najednou a následně upadl celým tělem na bok. Tímto způsobem jsem nikdy ostatní zvířata (koňovití a ostatní přežvýkavci) neviděl v obdobných podmínkách upadnout. V případě, že takto upadne velbloud naložený nákladem, není schopen se vlastními silami postavit (VERNEROVÁ, 1978).

5.3.2 Vzpínání se: vlastní pozorování

VERNEROVÁ (1978) ve svojí práci, ve které se podrobně zabývá anatomií a fyziologií velblouda, uvádí, že velbloud se není schopen následkem těžiště a těžkého předku vzepnout na zadních končetinách. Tento názor musím dementovat. Stal jsem se opakovaně svědkem událostí, při kterých se velbloudi vzpínali. Nejčastěji se jednalo o přesun do jiného výběhu, ve kterém byly stromy obrostlé listím ve výšce, do které už nebyli velbloudi schopni dosáhnout ze země. V takovém případě se odrazili předními končetinami a po dobu asi dvou sekund stáli na zadních a s nataženým krkem uškubli hrst listí. Těchto aktivit se účastnil i těžký samec, ačkoliv častěji ji provozují mladé samice. Celkem pravidelně lze uvedenou činnost pozorovat v jarních měsících, když stromy náhle obrostou listím.

5.3.3 Pohyby z místa

Pohyby z místa zahrnují chůzi, mimochod a cval. Mimochod může být pomalý a rychlý, přičemž rychlý je často špatně označován jako klus. Aby byl velbloud schopen běžet cvalem, musí natáhnout krk dopředu, aby přesunul těžiště (VERNEROVÁ, 1978). Nejčastější formou pohybu je pro velbloudy v zajetí chůze. Rychlý mimochod lze často pozorovat u mláďat, jež se snaží formou hry imponovat, nebo u samic, které pronásleduje samec po výběhu jako úsporná a rychlá forma jejich pohybu v případě pronásledování. Samec je pronásleduje v cvalu a snížený krk využívá k tomu, aby je kousal do zadních nohou a ocasu. Cvalem se také zvířata pohybují při úprku přes výběh na jadrné krmení či jiný druh potravy, jež mají rádi. Chtějí-li velbloudi udělat na místě rychle otočku, musí se otáčet pomocí krátkých poskoků. Velbloudi dovedou také plavat, přičemž jsou schopni překonat i takové řeky jako jsou Nil nebo Volha (VERNEROVÁ, 1978). 40

5.4 Příjem potravy Ačkoliv je velbloud anatomickou stavbou ústní dutiny spíše okusovač (VERNEROVÁ, 1978), v zoo se živí převážně příjmem objemného krmiva, sena či zeleného krmení. Jemné a citlivé pysky umožňují velbloudovi vybrat si z hromady krmení přesně tu rostlinku, která je pro něj nejchutnější. V případě, že je objemné krmivo nižší kvality a zvířatům nechutná, omezí dočasně příjem objemu a zbylý čas věnují tomu, že okusují ve výběhu stromy nebo olizují ve zvýšené míře minerální liz či hrazení. Toto omezení příjmu potravy může trvat i řadu dní a velbloud při něm využívá svých schopností nashromáždit energii ve formě tuku do hrbu. Naopak dostanou-li velbloudi poté kvalitní píci, zvýší po dobu několika dní příjem potravy až o 50 %. To je riziko zvláště u mladé jarní píce při přechodu na zelené krmení, kdy se čerstvá píce musí pečlivě dělit a míchat se senem, aby nedošlo k nadmutí. V případě, že velbloudi přijmou větší množství zeleného krmiva, nadme se jim bok a přebytečné plyny potom upouštějí krkáním, popř. válením na boku a větry. Krmit se musí velbloudi do jeslí. V případě, že se dává krmivo na zem, většinu krmení znehodnotí a rozválí. Krmná místa by měla být v případě čtyřčlenného stáda alespoň dvě, aby nedocházelo k potyčkám.Velbloudi též milují zpestřování krmné dávky, zvláště mají rádi jadrné krmivo, různé ovoce nebo okopaniny, které se krouhají. Přilepšením je pro ně též okus, u kterého jsou ovšem vybíraví a zdaleka ne všechny druhy stromů spasou. Nevšímají si moc jehličnanů. Trávu ve výběhu, i když je vzrostlá, spásají neradi a většinou, až když je jim delší dobu předkládán objem, který jim nechutná.

5.4.1 Minerální látky

Velbloudi jsou zvířata vysoce náročná na příjem minerálních látek a solí. Rostliny, které spásají ve své domovině, jich obsahují vysoké množství. Také voda, kterou zvířata v přírodě pijí, je často slaná (LAROUSSE, 1997) a zdá se, že se zvířata tomuto nadbytku minerálií přizpůsobila a stala se na něm závislá. U velbloudů bylo pozorováno i požírání kostí, mršin a ryb za účelem doplnění vápníku a fosforu (LAROUSSE, 1997). V případě, že velbloudi nemají ve výběhu k dispozici sůl, začínají již po několika dnech olizovat okolní předměty (omítku, zem, hrazení). Když jim po několika dnech dodáme kostku soli, celé stádo se kolem

41

ní seskupí a olizuje ji a kouše. Dochází přitom i k potyčkám. Olizování soli je v tu chvíli upřednostněno před příjmem potravy a ostatními činnostmi.

5.4.2 Příjem tekutin

Napájení je u velbloudů většinou skupinová záležitost a pít chodí stádo společně. V případě, že mají zvířata k dispozici dvě koryta, pijí nejčastěji společně pouze z jednoho z nich. V případě, že mají k dispozici vodu nepřetržitě, napájejí se většinou usrkáváním, po němž následuje potřepání hlavou, při kterém postříkají vodou z pysků okolí. V případě, že mají zvířata žízeň, pijí zhluboka a v krátké době vypijí hlubokými doušky velké množství vody.

5.4.3 Vyměšování

Velbloudi nepatří ke zvířatům, která by si trusem značila teritorium. Kálejí na libovolném místě, často i za chůze. Trus je suchý a kompaktní, tvarem podobný kaštanu. Při ležení na mozolech kálejí pod sebe, aniž by se znečistili. Při močení stojí velbloudi většinou na místě, široce rozkročeni. Pouze mladá zvířata močí za chůze nebo s nohama u sebe, přičemž jim po nohou stéká moč. Samec si většinou v říji při močení rozstřikuje moč údery ocasu po těle. U velbloudů je časté flémování, při kterém se zvířata při močení se zdviženým pyskem očichávají. Tuto činnost vykonávají všechna zvířata včetně mláďat, nejčastěji ovšem samec.

5.5 Komfortní chování Do projevů komfortního chování jsem zahrnul odpočinek a přežvykování, péči o srst, ochranu před hmyzem a hru.

5.5.1 Odpočinek a přežvykování

Velbloudi odpočívají na rozdíl od koňovitých vleže, nejčastěji na sedmi mozolech se vztyčenou hlavou. Pouze v krátkých úsecích spánku a jsou-li rozespalí, pokládají krk a hlavu rovně před sebe na zem. Další polohou je ležení s tělem na boku a končetinami nataženými rovně před sebe, nejčastěji s krkem a hlavou vztyčenou, někdy ovšem položenou též na zem.

42

Poněvadž má velbloud v této poloze stlačený bachor, namáhavě vydechuje a vydrží v ní pouze několik minut. Přesto je u zvířat oblíbená a je často spojená s válením v prachu nebo v trávě.

Obr. 5 Abdul odpočívá Odpočinek je u zvířat často spojen s přežvykováním. Nejčastěji přežvykují zvířata vleže nebo ve stoje na místě, zřídka za pochodu. Při několika nočních návštěvách v zoo jsem zvířata většinou zastihl vleže a často jsem ze tmy slyšel i přežvykování, u samce pak často navíc i skřípání zubů, což je zvyk, který dělá nejčastěji v říji, ale i mimo ni.

5.5.2 Péče o srst a ochrana před hmyzem

Nejintenzivněji se velbloudi věnují péči o srst v době jarního línání. Dlouhá srst se uvolňuje ve velkých chuchvalcích a zvířata se často drbou a škrábou o všechny příhodné předměty. Nechají si trpělivě od ošetřovatelů srst i vytrhávat, ačkoliv to pro ně musí být mnohdy bolestivé. Velbloudi se také často drbou tak, že obsedají ostatní ležící zvířata a škrábou se o jejich hrby na břichu, či v krajině stydké, nebo si o ostatní drbou svojí hlavou. Vykusování u nich pozoruji jen zřídka. Před hmyzem je velbloud dobře chráněný právě hustou srstí. Často jsem pozoroval hejno muchniček a ovádů, jak se marně snaží dostat přes srst na kůži. Špatně chráněná jsou místa ve slabině, u hrudníku z vnitřní strany předních nohou a v krajině stydké. Tu si velbloud chrání šviháním krátkého ocasu. Předek potom bušením předních chodidel do hrudníku podél hrudního mozolu. Dále se velbloud chrání škrábáním zadních nohou v přední části těla, či kousáním a drbáním hlavy v zadní části těla. Po příliš brzkém vylínání srsti za pomoci člověka se velbloud ocitá náhle bez ochrany, neboť ještě nestačila narůst nová srst. Jelikož je velbloudova kůže na rozdíl od koně téměř nepohyblivá a její pohyby tudíž nemohou zahnat

43

hmyz, chrání se velbloud válením v prachu a v bahně. V té době chráníme zvířata i za pomoci přípravku SPOTON, který se nám osvědčil.

Obr. 6 Vzájemné drbání

5.5.3 Hra

Nejčastěji si hrají velblouďata. Spektrum jejich her zahrnuje skotačení po výběhu, imitace soubojů mezi mláďaty i pokusy o souboj s dospělými, nejčastěji ležícími zvířaty a šplhání na ležící zvířata, kde buď imitují souboj, nebo napodobují sexuální chování, nebo se jen prostě válejí po ostatních. Často si také hrají s různými předměty, např. s nářadím ošetřovatelů, s opadanými větvemi apod. Hru mezi dospělými kusy jsem pozoroval výjimečně u mladších samic, a to opět nejčastěji skotačení, hru s předměty nebo škádlení ležících zvířat.

5.6 Smyslové vnímání Velbloudi se vyznačují vynikajícím zrakem, sluchem i čichem. Pro velblouda není problém zaostřit a rozeznat moji pohybující se tvář, částečně krytou křovinami i na několik desítek metrů. Jejich výška jim dává perfektní přehled o okolí. Dovedou mě sledovat, i když jen vykukuji kouskem hlavy kryt zpoza vzdáleného stromu. Ostatní zvířata většinou v takovém případě přeruší moje sledování a pokračují v pastvě, ale velbloud přesně ví, že tam jsem a sleduje část mého vyčnívajícího obličeje. Opakovaně jsem se přesvědčil, že mě velbloudi rozeznají podle zvuku mých kroků. Na zvuk kroků jsou vnímaví jen nachází-li se zvířata do zhruba 10 metrů od hrazení. Jsou-li uprostřed výběhu, většinou je už zvuk kroků nezajímá. Tato jejich schopnost je tak dokonalá, že

44

rozeznají můj krok mezi spoustou jiných kroků, když jdu v početné skupině návštěvníků. V okamžiku, kdy mě uslyší, otočí hlavu a okamžitě mě napoprvé zrakem kontaktují přímo uprostřed skupiny cizích lidí. Také čich mají velbloudi výborný. Mládě matka po narození prvně očichá. Rovněž vzájemné očichávání mezi členy stáda je časté. Když přijdu do výběhu, tak většinou první, co samice udělají, je, že přijdou a přiloží svůj čumák k mému obličeji a očichají mě. Ve volné přírodě se velbloudi ucítí navzájem na několik kilometrů (LAROUSSE,1997).

5.7 Komunikace mezi zvířaty Jak již bylo uvedeno výše, důležitý komunikační prvek mezi zvířaty je čich. Mládě je do stáda přijato poté, co si je všichni členové stáda očichají. Vzájemné očichávání zvířat je také velice časté, děje se tak, že se dvě zvířata očichávají u nozder, jakoby se líbala. Tento způsob je často aplikován i vůči lidem. Dále se zvířata očichávají při močení. To se děje i mimo období říje, dělají to všechna zvířata a je to pro ně zřejmě zdrojem mnoha informací. Velbloudi očichávají i jiná zvířata, například psy. Dalším zdrojem komunikace je hlas. Ačkoliv se velbloudi projevují hlasově málo, přesto tato komunikace není vůbec výjimečná. Nejvíce se projevuje mezi matkou a mládětem (o tomto druhu komunikace blíže v oddíle odchov). Dále se velbloudi hlasově vyjadřují krátkými „štěky“ např. zlost, nebo naopak pokusy o hrozbu proti agresivnímu jedinci nebo člověku, který je ohrožuje. Další častou formou hlasového projevu je mručení, které vydává mnohdy celé stádo s výjimkou samce, např. při čekání na krmení. Nejhlasitěji se projevují matky, jsouli od nich oddělena mláďata. Tehdy vydávají matky i mláďata táhlé dlouhé hrdelní bučení, které se nese široko daleko a kterým se volají. Stejně bučí mláďata, i když se ve stádě děje něco, co se jim nelíbí a co se jich přímo netýká, např.odchyt jiného jedince.

5.8 Sociální hierarchie ve stádě V zoologických zahradách jsou velbloudi nejčastěji chováni ve skupinách o jednom samci a několika samicích. Dominantní postavení má samec. Ten si vybírá nejlepší místo u krmiště. Svoji autoritu nemusí většinou nijak projevovat a ostatní členové stáda mu ustoupí. Další v pořadí důležitosti jsou samice s mláďaty, přičemž nejvyšší postavení má nejzkušenější a nejstarší samice. Svého postavení nijak nezneužívá a vůči ostatním samicím neprojevuje

45

žádnou agresivitu ani dominanci. Nejnižší postavení mají mladí samci a samice, které ještě neměly mláďata.

5.8.1 Dva příklady ze sociálního uspořádání

Když přijde do stáda nová mladá samice z jiné skupiny, je zprvu přijata bez problémů. Samice ji brzy přijmou mezi sebe a ani samec zpočátku neprojevuje nepřátelské úmysly. Jeho agresivita se projevuje až v období říje, což může být značná část zimy. Dotyčnou samici vyčlení ze skupiny, izoluje ji ve vzdálené části výběhu a zamezuje jí přístup ke krmení. To může trvat (pokud je vzpurná) i dvě zimy. Pokud během této doby samici přikrmujeme v místě, které jí samec vyčlenil, prodlužujeme dobu jejího odporu a tím i jejího pronásledování. Během této doby je samice ve stresu a ztratí část své hmotnosti. Nakonec poté, co ztratí vzpurnost, je přijata samcem do skupiny a jeho projevy agrese vůči ní úplně ustanou. Tragický byl případ samice Smilte, která byla neplodná a tudíž ani formátem svého chování nemohla zapadnout do skupiny a utlumit tak projevy samcovy agrese. Po druhé zimě skončil její případ úmrtím (blíže v kapitole Faktor povrchu výběhu). Jedná se vlastně o přírodní výběr a vyřazení vadného jedince z chovu. Druhý je případ samice Izis, která byla druhá nejdůležitější samice ve stádě a měla v té době odrostlé mládě. Jedné noci si přerazila na levé zadní noze metatarsální kost a po několika dnech léčby byla utracena. Během těchto dní, kdy byla oddělena se sádrou na noze ve stáji v novém výběhu, se k ní její mládě zpočátku snažilo dostat a bylo mu to umožněno. Také ostatní členové stáda o ni projevovali zájem. Po dvou dnech se k ní ale přestali přibližovat a mládě, které bylo mezitím vypuštěno ke stádu, se k ní již nesnažilo dostat zpět, ačkoliv bylo ještě napájeno. Velbloudi poznali dříve než my, že je její stav beznadějný. Poté, co byla utracena, jsem pozoroval ve stádě několik týdnů změněné chování, jak smrt důležité samice ostatní zasáhla. Zvířata byla apatická a téměř ustaly vzájemné projevy sociálního chování, vzájemné kontakty a hry. Úmrtí mláděte takovýmto způsobem stádo nikdy neovlivnilo.

5.8.2 Sociální uspořádání v přírodě

V přírodě mimo období rozmnožování tvoří velbloudi až stohlavá stáda. Tvoří je zvlášť samice s mláďaty a zvlášť samci. Tato struktura je narušována v období říje, kdy si samci tvoří harémy samic. Na porod se samice oddělí od stáda a vrací se po několika týdnech. Mladí 46

samci jsou vyhnáni ve věku dvou let. Osamělí jedinci jsou pozorováni jen zřídka (Larousse, 1997).

5.9 Stresové faktory při chovu Klimatický stresový faktor a faktor povrchu výběhu jsem již rozebral. Další nejčastější příčina stresu je agresivita samce v období říje. Dopadá nejvíce, jak již bylo řečeno, na mladé samice, popř. samce starší jednoho roku. V kombinaci s jinými faktory a nemožností zvířete uniknout před agresivním jedincem to může vést až k úhynu. Velbloudi nejsou jinak nijak zvlášť citliví na okolní ruch.

5.9.1 Projevy stresu

V případě, že je zvíře ve stresu, drží se většinou bokem od stáda a nepřijímá potravu, nebo jen v malém množství. Hubne a mnohdy popochází ve vzdáleném rohu, nebo naopak dlouho leží. Někdy se vyskytují stereotypní projevy chování, např. kývavé pohyby hlavy či končetin, nadměrné slinění či olizování okolních předmětů.

5.10 Závěr V uvedeném oddíle jsem se snažil zaměřit na pohybové zvláštnosti a projevy chování, jež velbloudy odlišují od ostatních druhů zvířat, nebo je osobně považuji za zajímavé. Za přínosný považuji zejména příspěvek na téma vzpínání se, jež poukazuje na větší pohybové schopnosti velbloudů, než se původně předpokládalo, dále na příspěvky, jež poukazují na náročnost velbloudů na vysoký příjem minerálií hraničící až se závislostí, jejich neobratnost na náledí, výskyt a důvody samcovi agrese, poukázání na konkrétní špičkové smyslové schopnosti a hlubokou citovou provázanost stáda prezentovanou na příkladu velbloudice Izis.

47

6 ODCHOV MLÁĎAT VELBLOUDA DVOUHRBÉHO V tomto posledním oddíle se zaměřím na reprodukci a odchov velbloudů. Zvláště se chci zaměřit na odchov mláďat v málo kontaktních chovech a specifika odchovu v extrémních klimatických podmínkách.

6.1 Materiál a metodika Použité informace a výsledky jsou z odchovů sledovaných v průběhu deseti let. Všech uvedených odchovů jsem se osobně zúčastnil. Materiál mi dodaly 3 chovné samice, které měly za uvedené období 14 mláďat. Z tohoto počtu odchovaly 11 mláďat. Tři mláďata uhynula. V kapitole umělý odchov používám informace z chovatelských zápisků odchovu velbloudice Sáry, který u nás proběhl před mým nástupem do zoo. Od té doby se žádný další umělý odchov v naší zoo neprováděl.

6.2 Reprodukce velbloudů 6.2.1 Pohlavní dospělost

Pohlavní dospělosti dosahují velbloudi poměrně záhy. U samic dromedárů může první říje přijít už před dosažením jednoho roku. Obecně je to ovšem u velbloudic mezi druhým a čtvrtým rokem. Náš samec se začal o mladé samice sexuálně zajímat vždy až kolem čtvrtého roku života. U samců dochází k první říji až kolem třetího roku života, přičemž plná pohlavní aktivita nastupuje v 6 až 8 letech. Tělesná dospělost začíná nastupovat později. U samic ve 4 až 5 letech, plné dospělosti dosahují kolem 8 roku života. Obecně platí, že zapojíme-li velbloudy do reprodukce příliš brzy, dochází u samic k zastavení růstu a snížení životaschopnosti narozeného mláděte. Příkladem může být velbloudice Sulika, která měla první mládě ve třetím roce života a jejíž výška se pohybuje pod průměrem ostatních velbloudic. Také mládě, které se jí narodilo, bylo příliš slabé a muselo být uměle odchováno (Sára). Z uvedených příkladů je zřejmé, že je nutné důsledně dbát na pozdější zapojování samic do plemenitby. U samců potom dochází při příliš brzkém zapojení do chovu ke snížení plodnosti (VERNEROVÁ, 1978). Příliš brzkému zapojení mladých samců do rozmnožování brání

48

v přírodě dominantní samec. V zajetí si zase musí samec nejdříve získat u samic dostatečný respekt, aby byl připuštěn k páření.

6.2.2 Pohlavní dimorfismus

Pohlavní dimorfismus je u velbloudů díky absenci výraznějších znaků jako jsou rohy apod. méně zřetelný. Základní rozlišovací znak bývá většinou větší velikost samce, mohutnější osvalení, zřetelná předkožka v krajině břišní, větší a objemnější hrby a delší ochlupení na hlavě, plecích, pod hlavou a na vrcholcích hrbu než u samic. Konstituce je většinou hrubší a kostra mohutnější. V případě, že má samec tyto znaky nedostatečně vyvinuty, dá se poznat podle větší hlavy, odlišného výrazu ve tváři a mohutnější žuchvy.

6.2.3 Říje

Období říje nastupuje u velbloudů na severní polokouli od ledna do června. Na jižní potom od června do září. Má tedy výrazně sezónní charakter (zřejmě kvůli nižšímu stupni domestikace) a souvisí s prodlužováním délky světelného dne. Přesto je velbloudice schopna v případě mimořádných událostí, jako je úmrtí mláděte nebo potrat, nastoupit do říje v kterékoliv části roku (LAROUSSE, 1997). To následně stimuluje říji i u samce. Dostane-li se do říje jeden samec, stimuluje její nástup i u ostatních samců. V případě, že je oddělen od ostatních, projevy říje ustanou. Samice mají tendenci svou říji postupně synchronizovat a rodit ve stejném období. Pohlavní cyklus trvá u velbloudů 2 až 4 týdny a délka říje kolísá od 2 do 8 dnů. Délka cyklu je ovšem značně nerovnoměrná. Délka a intenzita říje je proměnlivá a závisí mimo jiné na věku a výživném stavu zvířat. Mladší a dobře živené velbloudice mají říji většinou kratší a intenzivnější, staré potom dlouhou a nezřetelnou. Další vlivy jsou potom roční období, individualita zvířete a klima. V chladnějším počasí je říje výraznější. V horkých dnech ustává. Po porodu má samice přijít do říje za 2 až 3 dny, ale náš samec většinou páří samici ihned po porodu. Podobný jev panuje i u lam. U samic se říje projevuje zvýšenou dráždivostí a neklidem. Velbloudice skáčou na ležící zvířata a navzájem se často očichávají. Pohlavní orgány jsou překrvené. Bezpečné poznání říje je potom ulehnutí na zem vedle samce, kterému tím dává najevo svolnost k páření. U samců jsou projevy říje značně dramatičtější. Jindy klidný samec se stává podrážděný a těžko ovladatelný. Někteří samci se stávají vyloženě agresivními a musí být odděleni od 49

ostatních zvířat i lidí. Samec v říji často široce rozkročen močí a švihá údery ocasu o předkožku a rozstřikuje moč po okolí a po těle. Týlní žláza je v této době aktivní a hojně vylučuje páchnoucí sekret, který si samec roztírá po hrbu a okolních předmětech a varlata zvětšují svůj objem. Samci často sliní a skřípou zuby. Samci dromedára navíc vystrkují z ústní dutiny část měkkého patra v podobě nafouknutého měchýře a vydávají rachotivé zvuky. Jindy tichý samec může také často vzdychat či přímo naříkat. V přírodě mezi samci propukají souboje, které mohou končit až smrtí protivníka. Samci se navzájem snaží kousat do přední části těla a nohou. Nakonec často klečí zpola udušeni na zemi. Pokud nemá samec soupeře v podobě druhého velblouda, může svoji agresivitu obrátit proti jinému zvířeti, nebo člověku. Jindy pomalý velbloud se může stát smrtelně rychlým. Kolegové mi vyprávěli příhodu, jak náš předchozí samec dokázal zabít zajíce, který se zatoulal do výběhu. Také dokázal do svých čelistí, které jdou do široka otevřít, uchopit jaka z vedlejší ohrady a přetáhnout ho do svého výběhu. Jsou známy i případy úmrtí člověka, kdy mu agresivní velbloud nejčastěji prokousl lebku. Naposledy se stal takový případ v devadesátých letech v Bulharsku. Z uvedeného je zřejmé, že v období říje je nutné při práci s velbloudy věnovat svojí bezpečnosti zvýšenou pozornost a nepodceňovat rychlost, s jakou dokáže velbloud zaútočit. Říje u samce může trvat jeden až čtyři měsíce a v přírodě ji ukončí mnohdy až vyčerpání samce, neboť ten v říji omezuje příjem krmiva a plně se soustředí na hlídání stáda. To způsobuje váhový úbytek. V zajetí tato vyčerpávající činnost odpadá, ale chuť na jídlo se přesto zmenšuje. Samec většinou sní trochu jádra a jde si na několik hodin lehnout, přičemž jen skřípe zuby.

6.2.4 Páření

Páření u velbloudů probíhá vleže. Mezi savci je to výjimka, kromě velbloudů a lam používá tento způsob jen člověk. „Samec pronásleduje samici a kousáním ji přinutí ulehnout“. Tuto citaci používanou v souvislosti s pářením velbloudů jsem četl několikrát,viz např. VOHRADSKÝ, (1999). U našeho samce ji ovšem nemohu potvrdit. Pronásledoval sice v říji samice a kousal je, ty se ale spíše snažily reagovat útěkem. Pouze v omezeném prostoru ulehly na zem. Samec ovšem v takovém případě nepářil. Jednalo se podle mého názoru spíše o projev samcovi agrese vůči určité, většinou mladé samici, která se nechovala podle jeho představ, což vedlo při jeho popudlivosti v době říje k útoku. Vlastní páření probíhá vždy v poklidu a dobrovolně a trvá většinou 4 až 20 minut. Samec při něm sedí obkročmo na samici. 50

Obr. 7 Páření po porodu 6.2.5 Březost

Délka březosti je udávána různými autory různě a kolísá od 12 do 13,5 měsíců. VERNEROVÁ udává u baktriána až 14,5 měsíců. Velbloudice mívá vždy jen jedno mládě, dvojčata nebyla pozorována. Březost je na velbloudici nejvíce znatelná v posledních třech měsících, ale ani přes značnou velikost velbloudího mláděte není břicho velbloudice tak veliké jako třeba u koňovitých.

6.2.6 Porod

Prvním příznakem blížícího se porodu bývá zvětšení mléčné žlázy. U našich velbloudic nastává výrazné zvětšení žlázy už několik týdnů až měsíců před porodem. Dalším příznakem blížícího se porodu bývá zvětšení vulvy. Také tento znak není ovšem u velbloudů spolehlivý, neboť samice může mít několik týdnů výrazné vemeno, potom se jí zvětší i vulva, následně se vulva zmenší a porod nastane třeba až za tři týdny. Nejspolehlivějším příznakem nastávajícího porodu pro mě tedy zůstává břicho. To dva až tři dny před porodem výrazně poklesne, jak se samici postupně uvolňují vazy. V den porodu potom už samice nežere a drží

51

se bokem od stáda. Vlastní otevírací stadium krátké a může trvat několik hodin a velbloudice při něm neklidně popochází, střídavě si lehá, nebo jen stojí na místě. Vypuzovací stadium trvá v průměru 10 až 35 min.

Obr. 8 Počátek porodu

Obr. 9 Protržení obalů

Ze samice zprvu vyčuhují přední chodidla, v této době ještě neklidně popochází po výběhu a mručí. Poté dojde k protržení plodových obalů a objeví se hlavička mláděte, které se poprvé nadechne. V této fázi si začíná samice chvílemi lehat, ale při pokusu o přiblížení vstane a jde pryč. Nakonec velbloudice ulehne a začíná tlačit.

Obr. 10 První nadechnutí V této fázi už k ní můžeme přijít a pomoci jí mládě vytáhnout. Když mládě vytáhneme ven, máme asi minutu čas, než se matka zvedne a přistoupí k mláděti.

52

Obr. 11 Pomoc při porodu Během této doby můžeme mládě očistit od plodových obalů, neboť matka mládě nečistí ani neolizuje. Zároveň můžeme zkontrolovat pohlaví mláděte. V okamžiku, kdy se matka zvedne a přistoupí k mláděti, je lepší ustoupit a ponechat matku s mládětem samotnou, abychom nezvyšovali její nervozitu. Mládě se rodí asi 30 až 45 kg těžké. Plné hmotnosti 400 až 600 kg dosahuje v 6 až 7 letech.

6.2.7 Plodnost

Obecně se uvádí, že velbloud má jedno mládě za dva roky. To poukazuje na dlouhý generační interval u velbloudů. Důvodem pro takto dlouhý servis perioda je zřejmě nástup laktačního anestru, který umožňuje prodloužit dobu kojení na 18 měsíců. I přesto je ovšem samice pářena samcem ihned po porodu, tento jev je charakteristický pro všechny velbloudovité. V případě že dojde k úhynu mláděte nebo potratu, zabřezne samice okamžitě a další velbloudě porodí už v následujícím roce. Tento jev můžete názorně vidět v přehledu narozených mláďat uvedených v oddíle Sledované odchovy.

6.2.8 Mléčná žláza

Mléčná žláza mamma, glandula lactifera je u velbloudic uložena v krajině stydké a nazývá se vemeno. To má podobnou stavbu jako u skotu a skládá se ze čtyř mléčných souborů, z nichž každý má jeden struk. V každém souboru bývají tři mléčné jednotky. Každý struk má na povrchu tři otvory, pro každou jednotku jeden (VERNEROVÁ, 1978).

53

6.2.9 Složení velbloudího mléka

Složení velbloudího mléka je udáváno rozdílně podle zemí původu. Mléko je čistě bílé, husté, sladko-slané a zhruba o třetinu tučnější než kravské. Obsah bílkovin je 3,5 až 4,6 %, obsah tuku je od 3,6 do 6 %, laktóza 5 %. Obsahuje vitamíny A, C, B1, B2 a B12 . Obsah popela je 0,8 %. PH mléka zůstává stálé po dobu třech dní, což se přičítá vyšší baktericidnosti mléka.

6.3 Způsoby odchovu mláďat u velblouda dvouhrbého V následujících kapitolách se zabývám různými způsoby odchovu velblouďat, z nichž všechny jsme v naší zoo praktikovali, pouze umělého odchovu jsem se neúčastnil.

6.3.1 Přirozený odchov

Přirozený odchov, kdy mládě je odchováváno matkou od svého narození až do odstavu, by měl být cílem každého chovatele nejen v zoologických zahradách, neboť je nejen přirozený, ale i ekonomicky nejvýhodnější.

6.3.1.1 Péče matky o mládě po porodu

V okamžiku, kdy velbloudice porodí mládě, první, co udělá, je, že vstane, přistoupí k němu a důkladně ho očichá. Velbloudice jsou samice pasivního typu a svá mláďata nečistí ani neolizují. Poté matka stojí nad mládětem a čeká, až se samo postaví. Pokud tato doba trvá příliš dlouho, může se ho pokoušet sama postavit tím, že se ho snaží tlamou uchopit za hlavičku, nebo za hřbet. Navenek to potom vypadá, že ho kouše. Tu samou činnost může vykonávat i samec. Doba, než se mládě postaví, se udává asi 20 min, ale je velice proměnlivá. Jen skutečně silné mládě za ideálního počasí a povrchu půdy se postaví v uvedeném termínu. Jinak tato doba trvá déle, mnohdy i půl dne a závisí na faktorech, jako jsou pohlaví mláděte, samečci se zvedají rychleji, momentálním počasí, povrchu půdy a zkušenosti samice. Také záleží na tom, jestli je to první mládě dané samice a v případě že ano, tak na jejím věku. Pokud je samice mladá, má mládě většinou nižší životaschopnost. Dalším významným faktorem může být stres matky způsobený okolím.

54

Když se mládě postaví, snaží se najít vemínko samice. To může trvat opět mnoho hodin a může to být provázeno mnoha pády. Délku ovlivňují stejné faktory jako u předchozího, zvláště pak zkušenost samice. První napití mláděte tak může v nepříznivých podmínkách nastat až za několik dní. Podrobněji rozeberu tyto faktory v další části. Ideálním řešením samozřejmě je, aby samice rodily odděleny od stáda, což odpovídá i jejich přirozenosti v uzavřeném suchém prostoru, jako je nastlaná stáj. Tímto pouhým opatřením eliminujeme většinu problémů, které zde budu postupně probírat.

Obr. 12 Sání

6.3.1.2 Mateřské chování

Velbloudice bývá několik prvních dní až týdnů zpravidla pečlivá matka. Své mládě nechá očichat ostatními členy stáda, kteří ho tím přijmou do skupiny, ale její bdělost nepolevuje a pečlivě si mládě hlídá. Chceme-li provádět v tomto období nějaký zákrok s mládětem ve výběhu, musí se ho zúčastnit alespoň tři lidé. Jeden drží mládě, další ho ošetřuje a třetí odhání samici. Ostatní členové stáda mládě nebrání. Po několika dnech bdělost matky většinou poleví a ta nechá se svým mládětem manipulovat. Intenzita mateřského chování je individuální. Sulika například nechává s mládětem manipulovat většinou bez problémů, Izis své mládě odváděla pryč i po roce.

55

6.3.1.3 Komunikace mezi matkou a mládětem

Mezi matkou a mládětem se rozvíjí poměrně bohatá hlasová komunikace. Už od prvních chvil vydává matka krátké mručivé zvuky, na které jí mládě odpovídá. Používá je například, když chce dát mláděti napít a mládě leží, nebo se zaobírá jinou činností. Také je podobným způsobem přivolává, nebo naopak odvádí pryč. Pokud mládě chytneme, začne vydávat hlasité bekavé zvuky, kterými rychle přivolá matku. Když je oddělíme od matky, vydává mládě i matka hlasité, do daleka se linoucí hrdelní bučení. Hlasová komunikace mezi matkou a mládětem je nejintenzivnější po ránu a před každým sáním. Chce-li matka někam odvést nebo nasměrovat svoje mládě, používá k tomu své tělo a snaží se mládě tlačit vytyčeným směrem.

6.3.1.4 Postoj ostatních členů stáda k mláděti

Pokud se mládě rodí uprostřed stáda, stojí matka většinou bokem a v průběhu porodu nebývá rušena. Pouze mladé samice občas rodící samici zvědavě provázejí. Když se mládě narodí a postaví, popř. když je poprvé vypuštěno k ostatním, přijde si ho celé stádo zvědavě očichat. Přijetí do stáda je většinou bez problému, pouze některé mladé samice občas prohánějí mláďata ostatních matek. Samec zaujímá vůči mláděti ochranářský postoj. Drží se v blízkosti matky a mláděte a to si často jemně očichává. Také jsme zaznamenali, že když se šla matka (Sulika) ráno najíst do stáje jadrného krmiva (druhý den po porodu), samec zůstal s mládětem venku a snažil se je směřovat do stáje. Velblouďata si mezi sebou často a ráda hrají.

Obr. 13 Přijetí do stáda 56

6.3.1.5 Kojení

Po narození by se mládě mělo co možná nejdříve napít mleziva, které je pro něj zdrojem nezastupitelných protilátek. Doba prvního sání je značně proměnlivá a u velblouda bohužel často problematická. Jen silná mláďata, která se narodí zkušené matce, se napijí do 30 min. po porodu.

Obr. 14 Pokus o první postavení Většinou je tato doba v závislosti na mnoha okolnostech, které rozeberu v dalších kapitolách, mnohem delší. Stalo se nám, že jsme nepozorovali napití po dobu dvou dní. V takovém případě jsou korekční opatření nezbytná. V některých zoologických zahradách se osvědčilo to, že v zimních měsících narozená mláďata dostávají automaticky aplikovánu injekci protilátek. Takové mládě se potom mnohem rychleji samo postaví a začne pít. Ve většině případů se ovšem mládě samo často i po dvou dnech zapojí a začne sát. Frekvence sání je nejčastější po ránu. Velbloudice po delším ležení vstane a protože ji tlačí mléko, mručením mládě vybízí, aby se napilo. Kojení probíhá u velbloudů až do 18. měsíce, kdy jsou velblouďata přirozeně, před dalším porodem, odstavována. Protože se u nás ve výběhu zároveň chovali vždy jen vrstevníci a předchozí mláďata byla včas prodána, nebylo u nás pozorováno sání více mláďat od jedné samice. KOLÁČKOVÁ (2004), která se zabývá etologií velbloudů i v jiných zahradách, ovšem pozorovala takové případy často. V Zoo Praha zaznamenala případy pití tří odstavených samečků od velbloudice, která měla další nové mládě. Ta je neodháněla a její vlastní mládě se nemělo šanci dostat k vemeni. Proto museli být mladí samečci odděleni od stáda. Také zaznamenala případy pití dospělých samic od

57

matek. Protože jsem u nás podobný jev nepozoroval, jedná se možná o naučené chování, které může být v jednom stádě běžné a v dalším nepraktikované.

6.3.2 Odchov s přikrmováním

Ačkoliv je naším prvořadým úkolem odchovávat mláďata přirozeným způsobem, může se stát, že se vyskytne v odchovu nějaký problém, který si vyžádá náš zásah. U mláďat velbloudů je častý případ, že velblouďata nejsou schopna zpočátku přijímat mateřské mléko. V takovém případě můžeme buď mládě oddělit a krmit uměle, nebo ho začneme přikrmovat přímo ve stádě a očekáváme, že se mládě „zapojí“ a začne postupně přijímat mateřské mléko.

6.3.2.1 Porovnání výhod a nevýhod odchovu s přikrmováním s ostatními druhy odchovu

Poměrně často se u velbloudů stává, že se mládě prvních dvanáct hodin vůbec nenapije mleziva. Někdy je tato doba ještě delší. Nedochází tak ke včasnému naočkování organismu ochrannými protilátkami. Energetické zásoby, se kterými se mládě rodí, jsou dostatečné na to, aby je po dobu třech dní udržely i v případě špatného počasí naživu. Rozhodování, zda zasáhneme do odchovu je vždy složité, neboť mládě se většinou do dvou dní rozpije samo. Přesto nastaly situace, kdy jsme se rozhodli, že začneme s přikrmováním. Je to první krok, který by měl následovat v případě, že mládě buď nepije nebo pije málo a je slabé, nebo má jiný zdravotní problém. Nevýhodou přikrmování je, že pokud chováme velbloudy v podobném zařízení, jaké bylo v Zoo Brno, mládě zůstává se stádem ve výběhu v mnohdy otřesných klimatických podmínkách, které úspěšnost odchovu s přikrmováním zmenšují. Variantu umělého odchovu jsme zkusili praktikovat až jako třetí krok, když se stav mláděte dále zhoršil. Bohužel u mláďat všeobecně platí, že pokud mládě překročí v oslabení a vyčerpání určitou hranici, je už náprava daného stavu nemožná. Určit tuto hranici je obtížné. Proto např. rozhodnutí k odebrání mláděte nar. 6.4.2004 padlo pozdě a mládě se už nepodařilo zachránit (podrobněji o našich odchovech bude pojednáno v dalším oddíle). Obecně se tedy dá říct, že v případě, kdy je potřeba zasáhnout do přirozeného odchovu, je odchov s přikrmováním vhodnější v případě, že je matka s mládětem oddělena v klidném a suchém prostředí, nejlépe ve stáji. Ve výběhu je to vhodné pouze v případě dobrého, hlavně suchého počasí. V opačném případě, chceme-li mít jistotu, je lepší přistoupit k umělému odchovu a včasnému oddělení mláděte od matky (není-li možnost jinak) do sucha a tepla.

58

6.3.2.2 Způsoby odchovu s přikrmováním

Odchov s přikrmováním může probíhat v závislosti na druhu problému buď: s přikrmováním od matky po její fixaci s přikrmováním z lahve přímo ve výběhu ve stádě s přikrmováním z lahve s matkou a mládětem oddělenými První způsob se používá v případě, že je matka nezkušená a nedokáže dát mláděti napít, ačkoliv sama mléko má. Tento případ se nám stal s velbloudicí Izis, kterou jsme museli celkem třikrát fixovat a přikládat k ní mládě, aby se naučilo pít. Po třech fixacích se samo zapojilo a začalo pít, takže další zásah nebyl třeba. Druhý způsob jsme použili dvakrát. Tento způsob je vhodný pouze v případě, že nemáme možnost matku s mládětem oddělit. Jeho nevýhoda spočívá v tom, že matka i mládě jsou rušeni ostatními členy stáda a nemají dostatek klidu k vyřešení problému. Navíc jsou ovlivňováni počasím a ruchem okolí. Třetí způsob je samozřejmě nejvhodnější pro většinu situací. Suchá nastlaná stáj sama vyřeší většinu komplikací a pomůže matce navázat s mládětem potřebný kontakt. Navíc je matka v takovém prostředí více nakloněna snášet zásah a pomoc od chovatele.

6.3.2.3 Technika přikrmování

V případě výše zmíněného přikrmování s fixací matky je potřeba samici pevně zafixovat, nejlépe v malém prostoru, ideálně fixačním boxu. V našem případě jsme měli tu nejhorší variantu, tedy rozlehlý výběh bez pedoku a oddělovacího zařízení. V takovém případě jsme matku v několika lidech obstoupili s dlouhým stěhovacím popruhem, nahnali ji k rohu výběhu a obepnuli ji popruhem v oblasti napojení končetin ke trupu a přitáhli ji k hrazení výběhu. Poté jsme přikládali mládě. V případě, že je matka hodně vzpurná a plive obsah svého předžaludku, je vhodné přetáhnout jí přes hlavu neprůhledný prodyšný pytel. V takovém případě ztrácí velbloudice vzpurnost. Protože je vemínko už většinou hodně nateklé a citlivé na dotek, je vhodné zároveň mléko nejdříve trochu oddojit. Velbloudě potom přikládáme ve dvou lidech, jeden z každé strany. V případě opakovaných zásahů se velbloudice přizpůsobí a klade potom menší odpor. V případě přikrmování z lahve ve výběhu přicházíme s teplým mlékem do výběhu a zesláblé velbloudě přikrmujeme přímo v něm. V takovém případě je nutný další člověk, který kontroluje, popř. odhání matku, které se to většinou nelíbí. 59

Velbloudě se posléze naučí přijímat mléko z lahve a samo přichází k hrazení, aby se napilo. Na napojení mláděte je vhodné použít více objemné plastové nádoby s gumovým náústkem používané v teletnících. Přikrmujeme- li mládě ve stáji, je způsob obdobný jako v předchozím případě, jen s tím rozdílem, že je matka s mládětem oddělená od stáda. Tento způsob přikrmování je nejvýhodnější, nejméně rizikový a pro matku nejméně stresující, tudíž pravděpodobnost toho, že mládě začne samo sát je nejvyšší.

6.3.2.4 Princip přikrmování

Princip přikrmování spočívá v tom, že schopnost mláděte přijmout mateřské mléko je dočasně blokovaná a po toto období mládě přikrmujeme. Zároveň nemůžeme nabídnout mláděti tolik mléka kolik potřebuje, neboť by to pokrylo jeho potřebu a mládě by se nesnažilo vyhledat mléko od matky. Přikrmujeme je tedy v dlouhých časových intervalech (třikrát až čtyřikrát denně) omezeným množstvím mléka. Je-li jeho handicap příliš závažný, nebo nemá-li velbloudice mléko, přistoupíme většinou k umělému odchovu.

6.3.2.5 Případy, kdy je třeba přikrmovat

Kromě již výše popsané fixace matky, kterou provádíme tehdy, je-li velbloudice nezkušená a neumí mládě nakojit nebo vyskytne-li se jí na vemeni zánět některého ze struků a kojení je pro ni bolestivé, nebo je odmítá kojit z jiného důvodu, jsou důvody pro přikrmování mláděte následující: 1. Mládě se narodí slabé a není schopno se samo napít. Matka má dostatek mléka a chce mládě kojit. 2. Mládě má nějaký zdravotní handicap, který mu znemožňuje sát mléko. Nejčastěji jsou to od matky pohmožděné dásně (jak se ho snažila zvednout). 3.Matka má málo mléka a je potřeba slabé mládě podpořit, než začne dobře přijímat objemné krmivo. V praxi se často vyskytují kombinace těchto důvodů.

6.3.3 Umělý odchov

Umělý odchov je nejzávažnějším zásahem do života matky a mláděte. Jedná se většinou o odebrání mláděte matce a jeho následné odkojení člověkem. Umělý odchov můžeme provádět 60

i v přítomnosti matky, ale protože ta se jeho krmení neúčastní, dojde mezi ní a mládětem ke zpřetrhání vazeb a mládě se postupně naučí více fixovat na člověka. Tohoto jevu se často využívá v cirkusech, nebo u soukromých chovatelů. Zoologická zahrada by měla k takovému prostředku sáhnout pouze v krajním případě. Za mého působení v zoo jsme umělý odchov neprováděli, nebo se nepovedl, protože jsme k němu přistoupili pozdě. Níže uvedený případ velbloudice Sáry proběhl před mým příchodem do zoo. Přesto bychom se do budoucna v oprávněných případech neměli bát k němu přistoupit, neboť praxe dostatečně prokázala, že i uměle odchované mládě se dokáže zpětně zapojit do stáda a úspěšně se účastnit reprodukce. V případě u nás uměle odchované vodušky Lečve jménem Papua dokonce došlo k tomu, že tato antilopa se po čase postavila do čela stáda a vodila je z výběhu do ubikace a naopak. 6.3.3.1 Důvody pro umělý odchov

Pokud pomineme jako důvod, že chceme mít plně kontaktní zvíře zvyklé na přítomnost člověka, jsou důvody pro umělý odchov následující: Matka nemá mléko Matka má mléko, ale odmítá mládě kojit, popř. ho napadá Mládě se nemůže z nějakého důvodu postavit, nebo má nějakou nemoc či zranění V případě zdravotního handicapu je potřeba zvážit, o jakou záležitost jde a na umělý odchov brát pouze mláďata dočasně handicapovaná. Trvale handicapovaná zvířata by se měla vyřadit z chovu.

6.3.3.2 Technika umělého odchovu

Protože při umělém odchovu nahrazujeme mláděti matku, musí být intenzita i množství podaného mléka větší než při odchovu s přikrmováním. Mládě by mělo být v suchu a teple a složení mléka by mělo být po celou dobu napájení stejné. V případě, že odchov provádíme od narození, musíme mláděti nahradit i mlezivo. To lze získat buď podojením velbloudice, nebo se lze pokusit je sehnat z kravína. Pokud se nám to nepodaří, lze dodat imunoglobuliny injekčně. Během celého odchovu, který by měl trvat alespoň tři měsíce, z důvodů dostatečného rozvoje předžaludku, dbáme na dostatečnou hygienu a láhev vždy pečlivě vyplachujeme. Mléko dodáváme teplé. Dodržováním těchto zásad se vyvarujeme střevních katarů. Mládě by mělo mít od jednoho týdne k dispozici objemné krmivo, nejlépe seno, které postupně začíná přijímat. Až se mládě naučí dobře a samo pít, mělo by se vrátit do stáda, aby nedošlo k úplnému zpřetrhání vazeb s ostatními členy stáda. 61

6.3.3.3 Složení podávaného mléka

Mléko velbloudice je tučnější než kravské. Mláďata se dají krmit mléčnými směsmi pro skot, nebo tatrou naředěnou na odpovídající tučnost. Kvůli vyššímu obsahu soli v mléce přidáváme 1 čajovou lžičku soli na půl litru mléčné směsi.

6.3.3.4 Umělý odchov velbloudice Sáry

Sára se v naší zoo narodila 15.2.1995 velbloudici Sulice. Ta měla v té době pouhé tři roky, tudíž se zde splnilo tvrzení, že příliš brzký porod u samice snižuje životaschopnost mláděte. Navíc její otec Sergej byl zároveň otcem malé Sáry, tudíž zde došlo k úzké příbuzenské plemenitbě. Ve stejné době se narodilo mládě i o rok starší sestře Suliky, Fatimě a ta ho úspěšně odchovala sama. Sára ovšem musela být odchována uměle. Od 15.2. do 19.2. nebylo pozorováno, že by se mládě napilo!! Jedná se o čtyři dny, kdy mládě postupně sláblo. To ukazuje na značnou odolnost velbloudích mláďat. Od 19.2. začíná umělý odchov. Napájeno bylo v průměru pětkrát denně po třech hodinách od sedmi do devatenácti hodin. U citlivějších druhů zvířat je dobré z počátku napájet mládě i v noci. U velblouďat to lze vypustit. První den přijalo 1550 ml. Druhý den 2320 ml. Poté začíná každodenní nárůst spotřeby až do 37. dne, kdy denní spotřeba mléka dosahuje 9150 ml. Pak následuje stagnace a postupné snižování spotřeby. Přikrmování bylo ukončeno 19.5., tedy třetí měsíc po začátku odchovu.

6.3.4 Závěr

V uvedeném oddíle jsem se zabýval různými druhy odchovu velblouďat. Z textu je patrné, že se v naší zoo snažíme preferovat odchov u matky a ve stádu. Proto jsme v minulosti prováděli fixaci matky i odchov s přikrmováním. K umělému odchovu jako krajnímu prostředku došlo vyjma velbloudice Sáry bohužel pozdě, a proto se nezdařil. Do budoucna bych chtěl využít získaných zkušeností, abychom se nebáli v kritickém případě k tomuto druhu odchovu sáhnout dříve. Pokud nechceme takováto zvířata používat k plemenitbě z důvodu rozšiřování málo odolných jedinců v populaci, lze takové velbloudy používat jako kontaktní a jezdecká zvířata.

62

6.4 Rizikové faktory při odchovu mláďat Rizikových faktorů pro mláďata je celá řada. V následujícím oddíle je postupně rozeberu.

6.4.1 Klimatický faktor

Klimatický faktor jsem již blíže rozebral v oddíle chovné zařízení. Proto nyní jen rozeberu specifika jeho dopadu na mláďata. Ačkoliv se mláďata velbloudů rodí odolná proti extrémnímu počasí, mnohdy v mrazech a ve sněhu, vyrovnávají se s počasím odlišně než dospělá zvířata. Hlavním nástrojem pro výrobu tepla je svalový třes. V případě že je sucho, i v případě mrazivého počasí svalový třes během dvou až tří dní pomine. Zůstává-li mládě mokré, trvá třes nepřetržitě třeba týden. Je jasné, že tento způsob výroby tepla je energeticky velice náročný a aby se s ním mládě vyrovnalo, musí pravidelně přijímat dostatek energie ve formě mateřského mléka. Pokud energii nedostane, organismus se postupně vyčerpá a podchladí.

6.4.2 Faktor povrchu výběhu

Faktor povrchu výběhu je pro právě narozené mládě velice důležitý. Velbloudě je po narození neohrabané a pokusy o vstávání jsou často provázeny pády. V případě, že je povrch výběhu kluzký (např. bláto, nebo zledovatělý sníh), dochází k pádům mnohem častěji. Každý takový pád je provázen výdejem energie a zároveň oddaluje okamžik prvního napití životodárného mleziva. Mládě takto může upadat, aniž by se napilo třeba dva dny, přičemž s prodlužující se vyčerpaností mláděte se zároveň prodlužuje doba mezi jednotlivými pokusy o postavení se. Dochází tak opět v kombinaci s klimatickým faktorem k vyčerpání mláděte. Pomoc u takového mláděte je obtížná, neboť pokusíme-li se přijít a postavit je, matka se ve snaze bránit je na ně sama natlačí a povalí ho na zem. V té době už je sama nervózní a na snahu chovatele pomoci reaguje zmateně a nedokáže chvíli nehybně postát, aby k ní mohlo být přiloženo mládě. V případě chovu v takovém typu zařízení, jaké bylo v Zoo Brno, tedy nakonec po určité době zbude jediná možnost, začít mládě přikrmovat, nebo je oddělit.

63

6.4.3 Faktor nezkušené matky

V případě, že se mládě narodí prvorodičce, je mnohdy začátek odchovu provázen problémy. Mláďata mají mnohdy nižší životaschopnost a nezkušená matka někdy neumí dát mláděti napít. V takovém případě se velbloudě okolo matky bezmocně točí a často je nešikovnou matkou sraženo opět na zem. V případě velbloudice Izis byla situace navíc zkomplikovaná tím, že se matka zřejmě bála dotyku tlamičky mláděte na citlivé vemeno, ve kterém ji pořád více tlačilo mléko. V takovém případě je nejlepší možnost fixovat velbloudici a přikládat k ní mládě a postupně je naučit napájet.

6.4.4 Faktor stresované matky

Příčiny stresu mohou být různorodé, stejně jako jeho dopady na odchov. Typickým případem může být velbloudice Sulika. Porod ve stádě, kdy se kolem rodící matky pohybují ostatní členové skupiny, nemusí každá matka snášet dobře. Navíc se při porodu ve dne často nahrne k hrazení skupina návštěvníků, kteří porod sledují, což některé matky také rozptyluje. Na tyto faktory reagovala Sulika v minulosti vždy citlivě a projevovalo se to tím, že si opakovaně nakročovala nad svoje mládě a cpala si ho pod krk. To následně upadlo a pokusilo se znovu postavit. Stresovaná matka navíc neklidně popochází a nenechá mládě v klidu dostatečně napít. Další příčinou stresu u matky je, pokud se mláděti po narození nedaří opakovaně postavit a napít se. Velbloudici tlačí mléko a ta reaguje tím, že uchopí hlavičku mláděte do tlamy a snaží se ho postavit. Při tom často dojde ke zhmoždění, nebo natržení dásní mláděte. Tomu oteče tlamička a odmítá se napít. V takovém stadiu je zásah chovatele nezbytný. Kapitolou samou pro sebe je stres způsobený agresivitou ve skupině.

64

Obr. 15 Sulika se snaží zvednout mládě

6.4.5 Faktor agresivity ve skupině

Faktor agresivity ve skupině se vyskytl v případě velbloudice Izis. Její zapojení do stáda, které by se dalo nazvat zlomení, trvalo dlouhou dobu a samcovy projevy nepřestaly, ani když byla již podruhé březí a ani po porodu mláděte. V průběhu porodu Abdul na Izis neútočil. Po porodu jeho útoky pokračovaly, nebyly však směřovány na mládě, ale na Izis. Ta byla v té době silně dlouhodobě stresovaná. Projevovalo se to i úbytkem hmotnosti v posledním období březosti. Mládě, které se Izis v té době narodilo (22.3.1994), vypadalo na první pohled dobře. Rychle se postavilo, bylo dobře chodivé a také počasí bylo vyhovující, neboť došlo po předchozích deštích, sněhu a studené zimě konečně k oteplení. Druhý den jsme pozorovali i napití. Poté se ovšem začal stav mláděte rychle zhoršovat a nakonec skončil ještě ten den smrtí. Úmrtí mláděte pro nás byla záhada, neboť pitva nic výrazného neodhalila a s tak rychlým koncem jsme se u velbloudů ještě nesetkali. Jediným výrazným negativním činitelem tedy zůstal silný stres samice před porodem i po něm.

6.4.6 Ostatní faktory

Z dalších faktorů ovlivňujících odchov můžeme jmenovat například nekvalitní krmivo. Velbloudi reagují citlivě na zaplísněná krmiva a podezření na jediný potrat, který jsme u nás měli, padá právě na ně, neboť v té době přijímali nekvalitní zaplísněné seno. Dalším činitelem

65

může být zdravotní stav matky. V této souvislosti je zajímavý případ staré velbloudice Babety, která při mém nástupu do zoo dožívala svoje poslední roky. Ačkoliv už mohla chodit na předních nohou pouze po loktech, porodila v té době ještě mládě a odchovala je. Při kojení klečela na loketních kloubech vepředu, vzadu stála a mládě pilo.

6.4.7 Závěr kapitoly

Z uvedeného výčtu negativních faktorů ovlivňujících odchov mláďat velbloudů by mohl vzniknout dojem, že odchovat přirozeným způsobem zdravé velbloudě je věc zhola nemožná. Je potřeba zdůraznit, že uvedený výčet faktorů se většinou týká odchovu v extrémních klimatických podmínkách, kterých ovšem na druhou stranu při chovu ve špatně situovaném výběhu bez možnosti přístřešku není problém dosáhnout. V případě, že budeme respektovat přirozené potřeby zvířat a na porod velbloudici oddělíme do klidného prostředí a ponecháme ji v něm alespoň dva dny, ať se s mládětem v klidu sžije, vyhneme se většině popsaných potíží. Vzhledem k tomu, že většinu uvedených problémů jsme skutečně zažili a ty se podepsaly nejvíce právě na malých bezbranných mláďatech, znovu to ukazuje na naprostou nutnost věnovat výběru podmínek pro chov zvířat velikou péči a poskytnout jim raději komfort, který by některé vědecké kapacity označily za nadstandardní. Odměnou nám budou zdravá mláďata a spokojené harmonické stádo zvířat. Bude to naše odměna pro tvory, kterým jsme sebrali jejich svobodu a zavřeli je do klecí a ohrad.

6.5 Přehled odchovů a jejich charakter v Zoo Brno od r.1997 do r.2007 V uvedeném období se účastnily reprodukce samice Fatima, Sulika a Izis. Rok 1997 V uvedeném roce porodily dne 28.3. samice Fatima samečka Udaje a 5.4. samice Sulika samečka Omara. U obou se jednalo o druhé mládě a zároveň jejich první s nově přivezeným samcem Abdulem. Předchozí mláďata měla se svým otcem Sergejem. Sulika v té době byla příliš mladá a samička Sára tak skončila na umělém odchovu. Abdul přilil do chovu vynikající krev a odstranila se tak předchozí často se vyskytující vada u mláďat z naší zoo, prošlápnuté spěnky a polehlé hrby. U Suliky se po porodu vyskytl faktor stresované a nezkušené matky, následkem čehož došlo při pokusech postavit mládě k pohmoždění jeho dásní a v kombinaci s klimatickým faktorem (náhlé ochlazení), se muselo přistoupit nejdříve

66

k přikrmování a dodání vitamínů, poté při dalším zhoršení stavu k dodání energie ve formě glukosy intravenózně. Stav mláděte se ovšem dále zhoršil a nakonec následkem těchto třech faktorů sameček uhynul. Udaj neměl s odchovem větší problémy. Jeho matka Fatima je sice exteriérově horší než Sulika a vypadá zuboženě, ale rodí silnější mláďata a navíc je podstatně odolnější proti stresovým faktorům. Ve stádě měla před svým transportem do Ostravy, po utracení její matky Babety, postavení alfa samice. Rok 1998 Protože došlo u Suliky v předchozím roce k úhynu mláděte, došlo k již výše popsanému zkrácení období do příštího porodu ze dvou let na jeden a 2.6. se jí narodila samička Lee. Při odchovu se u ní opět objevil faktor stresované matky, zřejmě podpořen i loňským neúspěchem při odchovu a mládě bylo matkou často sráženo na zem. Vzhledem k tomu, že klimatický faktor byl vzhledem k pozdnímu porodu vynikající, nedošlo k dalším komplikacím a Lee byla úspěšně, přirozeně odchována. 25.6. zřejmě vlivem stresového faktoru z příjmu nekvalitního, zaplísněného krmiva Fatima potratila mládě, které by se narodilo v příštím roce. Rok 2000 V uvedeném roce se 2.3. narodil Fatimě sameček Mrcousek. Klimatický faktor byl opět nepříznivý (teploty kolem 0 0C) a u mláděte se opět projevily problémy se stavbou předních končetin, které Fatima předávala dále po svojí matce Babetě (jednalo se o příliš „měkkou“ spěnku, která se do dvou týdnů po narození při kvalitní výživě zkorigovala). Následkem těchto faktorů jsme opět dočasně od 5.3. mládě dokrmovali ve stádě. To se postupně zapojilo a odchov byl úspěšně dokončen matkou. 7.3. se narodil Sulice malý Holmes. Zde jsme navzdory špatnému počasí nezaznamenali s odchovem potíže. Rok 2002 V uvedeném roce se poprvé do reprodukce zapojila z Prahy nově dovezená Samice Izis. První porodila 5.3. Sulika malého Fénixe. Matka již byla klidnější a projevilo se to na kvalitě odchovu. Další porodila 26.3. v 8.15 hod Izis svoje první mládě, samičku Anuket. Zde došlo k tomu, že Izis neuměla dát mláděti napít, a proto jsme ji druhý den odpoledne poprvé fixovali a přikládali mládě. Následovali ještě dvě fixace a mládě se úspěšně rozpilo samo. 29.3 porodila Fatima samečka Mulisáka. Ráno již chodil po výběhu a sám pil. Jednalo se tedy o silné mládě. Uvedený rok byl jediný, kdy jsme měli najednou ve stádě tři mláďata. Jednalo se o období našich největších chovatelských úspěchů, podpořených příznivým počasím a podbarvených bohatými skupinovými projevy mateřského chování samic. Rok 2004 67

Ve dne 6.3. se narodila Sulice samička. Klimatický faktor byl nepříznivý, bláto, mokro, silný studený vítr. Další den stále nepilo a odpoledne bylo přikrmeno. Do 8.3. bylo přikrmováno a 9.3. vypadalo silnější a poměrně chodivé, opět přikrmené. Další den leželo a nechtělo pít. Zjistili jsme opět poškozenou dáseň, což byl u Suliky vlivem faktoru stresované matky problém. Zřejmě mládě pilo málo mléka od samice a ta se ho snažila opět zvedat. Jelikož byl jeho stav vážný, bylo odneseno na umělý odchov. Mládě však již bylo silně prochladlé a zesláblé, proto se odchov nezdařil a mládě následně uhynulo. Izis se 22.4. narodil sameček. V té době byla silně stresovaná a mládě také za dosud nevysvětlených okolností rychle uhynulo (blíže v kapitole 5.3.5). Fatima již byla odvezena do Ostravy, a tudíž její činnost ve stádě končí. Místo ní byla dovezena dříve zmiňovaná Smilte, která se později ukázala jako neplodná. Rok 2005 Opět zde došlo po úmrtí mláďat ke zkrácení intervalu od porodu do porodu o jeden rok a 18.4. se narodila Sulice samička Gaia. Ta byla také zpočátku slabší, což je zřejmě pro samičky narozené od Suliky typické, ale v celkem příznivých klimatických podmínkách odchov proběhl dobře. Rok 2006 2.4. se narodila Izis samička April. Roční posun od Suliky v narození mláděte byl zřejmě způsoben Abdulovým pronásledováním. V době narození April už byla ovšem Izis plně přijata do stáda, což se následně projevilo v kvalitě odchovu. Izis se ukázala jako pečlivá matka a ve stádu postupně převzala postavení dominantní samice. Rok 2007 Tento rok byl ve znamení narození Poly od Suliky dne 10.3. Izis mezitím tragicky po úrazu uhynula a Sulika převzala postavení vůdčí samice ve stádu. Na zapojení mladé samice Majdy do chovu čekáme.

6.6 Závěr oddílu Z uvedeného výčtu odchovů v naší zoo je patrné, že o většině věcí a faktorů, o kterých jsem psal v této práci, jsme zažili postupně v praxi. Následkem toho vznikl ucelený přehled situací, kterých by se měl každý chovatel vyvarovat a přehled konkrétních rad, jak řešit krizové situace v odchovu mláďat u velbloudů.

68

7 ZÁVĚR A DISKUSE Celou touto prací se jako nit táhne snaha o to, zformulovat srozumitelně podmínky, za jakých by se měli v našich klimatických podmínkách chovat velbloudi za účelem rozmnožování. V první části práce jsem se zaměřil na to, jaké parametry by mělo mít chovné zařízení pro velbloudy a proč. V dalším oddíle jsem se zaměřil na etologické zajímavosti ze života těchto zvířat, přičemž jsem i vyvracel zažité názory na některé pohybové schopnosti velbloudů. V poslední části jsem opět podrobně rozebral specifika odchovu mláďat a naprostou nutnost splnění určitých podmínek při odchovu. Každá uvedená část této práce má svůj vlastní závěr a zároveň je východiskem pro diskusi. Cíl práce je tedy zřejmý. Nedívat se na velbloudy jako na stvoření, která podle knih a zažitých názorů všechno snesou, ale místo toho jim poskytnout potřebné zázemí a podmínky pro jejich důstojný život v zajetí. Je totiž povinností lidí, kteří jsou placeni za to, že se starají o zvířata, aby poskytovali těmto svěřencům takovou péči, jakou potřebují a na jakou mají nárok a nezaštiťovali se všeobecnými a pro dané místní podmínky mnohdy neplatnými tvrzeními o odolnosti svých svěřenců. Příslibem do budoucna může být pro naše velbloudy nové chovné zařízení, které splňuje uvedené požadavky na jejich chov ve všech bodech.

69

8 SEZNAM LITERATURY Tištěné publikace: ANDĚROVÁ, R., MACÁK, L., 1990: Etologie. Institut ministerstva kultury ČR ve Státním zemědělském nakladatelství, Praha. CARAS, A. R., 1999: Zvířata, která změnila člověka. Nakladatelství Rybka Publisher, Praha. KRATOCHVÍL, J., 1973: Použitá zoologie. Obratlovci 2. SZN, Praha. MIKOVÁ, K., 2004: Etologie velbloudů. Diplomová práce, ČZU – ITSZ, Praha. LAROUSSE, X., 1997: Pouště a polopouště. Nakladatelství Slovart, Praha. VERNEROVÁ, E., 1978: Fyziologie a anatomie hospodářských zvířat. Vysoká škola zemědělská v Praze, Praha. VOHRADSKÝ, F., 1990: Místní plemena domácích zvířat tropů a subtropů. Academia, Praha. REECE, O. W., 1998: Fyziologie domácích zvířat. Grada, Praha. Internet: FAOSTAT, WCPF (Wild Camel Protection Foundation),
9 SEZNAM FOTOGRAFIÍ Obrázek č.1. Autor s Poly Obrázek č.2

Výcvik Majdy

Obrázek č.3

Abdul a jeho špičáky

Obrázek č.4

Česání Abdulovy vlny

Obrázek č.5

Abdul odpočívá

Obrázek č.6

Vzájemné drbání

Obrázek č.7

Páření po porodu

Obrázek č.8

Počátek porodu

Obrázek.č.9

Protržení obalů

Obrázek.č.10 První nadechnutí Obrázek č.11 Pomoc při porodu Obrázek č.12 Sání Obrázek č.13 Přijetí do stáda Obrázek č.14 Pokus o první postavení Obrázek č.15 Sulika se snaží zvednout mládě

70

71

72