Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
Možnosti využití některých druhů bezobratlých v entomofágii bez narušení stability populací Diplomová práce
Vedoucí práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.
Brno 2008
Vypracoval: Bc. Jan Kodytek
zadání
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Možnosti využití některých druhů bezobratlých v entomofágii bez narušení stability populací“ vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
V Brně, dne 23. 5. 2008
Bc. Jan Kodytek
PODĚKOVÁNÍ
Dovoluji
si
touto
cestou
poděkovat
vedoucí
bakalářské
práce
Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a zkušenosti, které mi během celého období ochotně poskytovala.
ABSTRAKT
Název diplomové práce: Možnosti využití některých druhů bezobratlých v entomofágii bez narušení stability populací
Autor: Bc. Jan Kodytek
Cílem této diplomové práce bylo zjistit, zda by bylo možné využívat bezobratlý hmyz pro entomofágii bez narušení stability jeho populací. Konkrétně je práce zaměřena na zástupce rovnokřídlých, protože ti jsou v našich podmínkách jedním z mála druhů, které by bylo možné pro entomofágii využívat. V teoretické
části
byly
shromážděny
všechny
dostupné
informace
o rovnokřídlých a entomofágii. Praktická část se skládá ze sběru rovnokřídlých (smýkáním), z jejich determinace a z určení základních ekologických ukazatelů. Nakonec byla stanovena výživná hodnota vzorku. Výzkum probíhal v letech 2005 – 2007 na lokalitě Žamberk. Odchyt probíhal každoročně od května až června do října. Nasmýkané množství nikdy nepřekročilo 150 ml. Výsledky ukazují, že by sběr v takovémto množství neměl mít vliv na populace rovnokřídlého hmyzu. Vypočítané ekologické ukazatele se v průběhu sledování liší minimálně. Co se týká výživné hodnoty, bylo zjištěno, že vzorek obsahuje velké množství tuků a bílkovin. Na druhou stranu byly ve vzorku detekovány zvýšené hodnoty těžkých kovů, což by si zajisté zasloužilo další pozornost a další sledování.
Klíčová slova: entomofágie, rovnokřídlí, Orthoptera, ekologie
ABSTRACT
Title: Possibilities of using some species of invertebrates for entomophagy without disturbance stability of populations
Author: Bc. Jan Kodytek
The aim of this diploma work was to find out, whether it would be possible to use invertebrate insects for entomophagy without disturbation of the stability of its population. The work is concretely focused on representatives of Orthoptera because this family is almost the only one which would be possible to use for entomophagy in our surroundings. All the accessible information about Orthoptera and entomophagy were collected in the theoretic part. The practical part consists of sweeping, determination and specifying the main ecological indicators. Finally the nutrition value was arranged. The research was proceeded between the years 2005–2007 in Žamberk. The catching went on from May or June till October. The swept amount never was bigger than 150 ml. The results show the collection in this quantity should not influence the population of Orthoptera. The found values of the main ecological indicators differ minimally during the research. As far as the nutrition values are concerned, it was found out that a sample contains a higher number of fats and proteins. On the other hand there were detected higher values of heavy metals. This discovery is surely interesting for other monitoring.
Keywords: entomophagy, edible insect, Orthoptera, ecology
OBSAH 1 ÚVOD........................................................................................................................................ 8 2 CÍL PRÁCE.............................................................................................................................. 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED....................................................................................................... 10 3.1 Řád: Rovnokřídlí (Orthoptera) ..................................................................................... 10 3.1.1 Podřád: Kobylky (Ensifera) ................................................................................................. 11 3.1.1.1 čeleď: Kobylkovití –Tettigoniidae................................................................................................... 13 3.1.1.2 čeleď: Koníkovití – Rhaphidophoridae .......................................................................................... 16 3.1.1.3 čeleď: Krtonožkovití - Gryllotalpidae ............................................................................................. 16 3.1.1.4 čeleď: Cvrčíkovití – Myrmecophilidae............................................................................................ 17 3.1.1.5 čeleď: Cvrčkovití – Gryllidae .......................................................................................................... 17
3.1.2 Podřád: Saranče (Caelifera)................................................................................................. 18 3.1.2.1 čeleď: Maršovití – Tetrigidae.......................................................................................................... 20 3.1.2.2 čeleď: Sarančovití – Acrididae ....................................................................................................... 21
3.2 Entomofágie..................................................................................................................... 24 3.2.1 Entomofágie v Evropě........................................................................................................... 26 3.2.2 Entomofágie v Americe......................................................................................................... 26 3.2.3 Entomofágie v Asii................................................................................................................. 27 3.2.4 Entomofágie v Austrálii ........................................................................................................ 28 3.2.5 Entomofágie v Africe............................................................................................................. 29 3.2.6 Výživné hodnoty hmyzu........................................................................................................ 29
4 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ......................................................................... 31 4.1 Popis vybrané lokality - Žamberk................................................................................. 31 4.2 Metodika sběru rovnokřídlých ...................................................................................... 33 4.3 Hodnoty základních vlastností biocenózy..................................................................... 34 4.3.1 Dominance.............................................................................................................................. 34 4.3.2 Index druhové diverzity ........................................................................................................ 34 4.3.3 Ekvitabilita............................................................................................................................. 34 4.3.4 Abundance ............................................................................................................................. 35
5 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE ...................................................................................... 36 5.1 Druhové spektrum lokality a abundance druhů.......................................................... 36 5.2 Vyhodnocení základních vlastností biocenózy ............................................................. 41 5.2.1 Dominance.............................................................................................................................. 41 5.2.2 Index druhové diverzity ........................................................................................................ 43 5.2.3 Ekvitabilita............................................................................................................................. 44
5.3 Chemické rozbory nasmýkaného hmyzu...................................................................... 45 6 ZÁVĚR.................................................................................................................................... 48 7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................................. 49 8 SEZNAM OBRÁZKŮ ........................................................................................................... 54 9 SEZNAM TABULEK ............................................................................................................ 55
1 ÚVOD Tato diplomová práce zjišťuje možnosti využívání bezobratlých v entomofágii bez narušování stability jejich populací. Jako zástupce těchto bezobratlých byl vybrán rovnokřídlý hmyz (Orthoptera), který je v podmínkách České republiky jedním z mála použitelných pro entomofágii. Hmyz obsahuje vitamíny, minerály, tuky a velké množství vysoce kvalitní bílkoviny. Vzhledem k obsahu nenasycených mastných kyselin, může být hmyz kvalitou přirovnáván k masu drůbeže či ryb. Na rozdíl od jiných živočichů, ze kterých až 40% živé hmotnosti tvoří nevyužitelný odpad, je ve většině případů možno hmyz konzumovat celý. Tyto klady si většina lidí vyspělého západu nepřipouští, přestože v mnoha jiných částech světa na konzumaci hmyzu doslova závisí lidské životy. Mnohde je ale tato početná skupina bezobratlých živočichů i vyhledávanou lahůdkou. Entomofagie je problematika v naší republice, ale také v Evropě poměrně unikátní. Je ale pravděpodobné, že se díky popularizaci tohoto odvětví v poslední době tato situace změní.
8
2 CÍL PRÁCE 1. zpracování morfologie a bionomie rovnokřídlého hmyzu 2. zpracování dostupných informací o entomofágii 3. sběr jedinců na vybrané lokalitě 4. sledování hodnot základních ekologických ukazatelů 5. stanovení výživné hodnoty vzorku rovnokřídlých 6. zhodnocení využití rovnokřídlých v entomofágii a vyvození závěrů týkajících se možného ovlivnění jejich populací
9
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Řád: Rovnokřídlí (Orthoptera) I přes časté uvádění dvou samostatných řádů kobylky (Ensifera) a saranče (Caelifera) jsou v této práci rovnokřídlí zahrnováni do jediného řádu Ortoptera, ve kterém kobylky (Ensifera) a saranče (Caelifera) zaujímají úrovně podřádů. Systematické členění je převzato od Kočárka (2005). Rovnokřídlí (Orthoptera) jsou celosvětově poměrně početnou skupinou hmyzu s přibližně 23 000 dosud popsanými druhy v cca 4 200 rodech. Většina druhů je rozšířena v tropických a subtropických oblastech (Mlíkovský a Stýblo, 2006). Do Evropy zasahuje 15 čeledí, 200 rodů a necelý jeden tisíc druhů. Na území České republiky se vyskytuje jen nevelký počet 97 druhů (Kočárek, 2005). Nejstarší fosilní zbytky rovnokřídlého hmyzu byly zjištěny ve vrstvách pocházejících z konce karbonu. Kobylky (Ensifera) se poprvé objevily v permu, saranče (Caelifera) v triasu (Kočárek, 2005). Rovnokřídlí jsou jednou ze skupin hmyzu, kterých si lidé začali všímat ze všech nejdříve. Stalo se tak především díky kalamitám ničivých druhů sarančí, které provázely člověka po tisíciletí od počátků zemědělství. Záznamy o škodách způsobených sarančemi jsou zaznamenány na egyptských náhrobcích již z dob okolo 2400 př. n. l., na čínských papyrech z doby přibližně 700 let př. n. l. a mimo jiné i ve Starém zákoně. Rovněž v naší historické literatuře se první konkrétní údaje o hmyzu týkají právě stěhovavých sarančí – údaje z Čech z let 1337 - 1339 v životopise Karla IV. (Mlíkovský a Stýblo, 2006).
10
3.1.1 Podřád: Kobylky (Ensifera) Kobylky jsou středně velké až velké (Zahradník a Severa, 2004), o délce až 60 mm (Křístek a Urban, 2004). Povrch těla je u kobylek méně sklerotizovaný než u sarančí (Kočárek, 2005). Tělo je ze stran mírně zploštělé (Zahradník a Severa, 2004), a většinou nenápadně zbarvené (zelenavé, šedé až černé) (Křístek a Urban, 2004). Cvrčci, kteří žijí většinou v děrách v zemi, mají tělo válcovité (Krejča a Korbel, 1993). Hlava je široce spojená s hrudí (Pokorný a Šifner, 2004), ortognátní, řidčeji prognátní (krtonožka) a ústní ústrojí je kousací (Křístek a Urban, 2004). Kobylky jsou charakteristické relativně delšími tykadly (u většiny zástupců delšími než tělo) (Kovařík et al., 2000). Dále hlava nese složené oči a dvě až tři jednoduchá očka (ocelli) (Zahradník a Severa, 2004). Všechny 3 hrudní články jsou od sebe zřetelně oddělené. Největším článkem je sedlovitá nebo štítovitá a značně pohyblivá předohruď (Křístek a Urban, 2004). Většinou mají dva páry navzájem značně rozdílných křídel. U některých druhů jsou zkrácena (druhy brachypterní), ale mohou i scházet. První pár křídel (tegmina) je úzký, kožovitý, zelený i skvrnitý, druhý pár je hyalinní, někdy lehce nahnědlý. Žilnatina je velice složitá, u zadních křídel probíhá vějířovitě. Významnou funkci v životě kobylek mají končetiny (Zahradník a Severa, 2004). Jsou dobře vyvinuté; zadní nohy mají ztlustlá stehna a prodloužené holeně, což jim umožňuje dobře skákat (Krejča a Korbel, 1993). Chodidlo je u většiny druhů čtyř-, u cvrčků tříčlenné. Zadeček je pevně srostlý s hrudí (Zahradník a Severa, 2004). Na konci zadečku samečků jsou přívěskovité (u samiček kratičké) jednočlenné štěty, u samiček je zde dlouhé (na konci často ozubené) kladélko (Křístek a Urban, 2004). Vývoj prochází proměnou nedokonalou. Dospělé samice kladou vajíčka vesměs jednotlivě buď do rostliny nebo do země. Štěrbinku v rostlině, která vznikla vniknutím kladélka zalepí. První larvy se líhnou velice brzy, několikrát (nejčastěji 5-6krát) se svlékají a jsou stále podobnější dospělci (Zahradník a Severa, 2004). Larvy se od dospělců liší nevyvinutými křídly, chybějícími pohlavními orgány a jinými proporcemi těla (velkou hlavou), případně kratšími tykadly. Larvy procházejí pěti až šesti stadii (samci o jedno méně než samice), u cvrčků deseti až dvanácti stadii a u krtonožek procházejí larvy až 11 stadii. Larvy krtonožky v prvním stadiu ještě nemají hrabavé přední nohy, ale do druhého stadia se svlékají už po několika hodinách, aniž by přijímaly potravu (Pechlát, 2005). Vývoj většiny druhů trvá 2-4 měsíce, u cvrčků téměř rok a u krtonožek až 2 roky (Laštůvka et al., 2001). Kobylky dospívají v červenci
11
a srpnu (výjimkou jsou např. rody Isophya a Polysarcus, jejichž zástupci dospívají již v květnu) a přežívají dlouho do podzimu. Imaga cvrčků se objevují nejčastěji brzy na jaře, v létě pak hynou a v pozdním létě nebo na podzim se líhnou nymfy následující generace. U některých druhů lze zastihnout nymfy a imaga společně v průběhu téměř celého roku (Myrmecophilus) (Kočárek, 2005). Kobylky, většinou však samci, jen zřídka také samice, jsou obdařeny schopností stridulovat (vydávat zvuky). Zvuky vznikají nejčastěji vodorovným třením bazálních částí předních křídel (Zahradník a Severa, 2004) - alární typ stridulace (Pokorný a Šifner, 2004). Vydávané tóny jsou daleko slyšitelné a samci mají v stridulování i několikahodinovou výdrž (Zahradník a Severa, 2004). Frekvence cvrkání u cvrčků se pohybuje od 1 500 do 5 000 hertzů, u kobylek je to od 5 000 do 100 000 hertzů (Krejča a Korbel, 1993). Samice reagují na samcovo stridulování ze vzdálenosti několika metrů. Kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans) zachycuje zvuky i ze vzdálenosti kolem 40 metrů (Zahradník a Severa, 2004). Nejvýraznější stridulace je u krtonožek, které si v půdě staví akusticky dokonalé chodby, které fungují jako zesilovače. Jednotlivé druhy se liší jak melodií, tak denní dobou „zpěvu“. Zvuky jsou vydávány na široké škále kmitočtů včetně takových, které lidský sluch nevnímá (Pechlát, 2005). Některé druhy je možno podle stridulace rozpoznat. Zvuky mají význam při hledání pohlaví. Kobylky je registrují svými velice citlivými párovými sluchovými (tympanálními) orgány (Zahradník
a
Severa,
2004),
které
jsou
umístěny
na
předních
holeních
(Kovařík et al., 2000). Obývají různé biotopy - okraj lesa, mýtiny, louky, pole, zahrady, zalesněné stráně apod. Některé nescházejí ani v blízkosti člověka (cvrček) nebo ve sklenících botanických zahrad a velkých zahradnictví. Jsou vesměs teplomilné, doba jejich hlavního výskytu spadá do vrcholného léta a časného podzimu (Zahradník a Severa, 2004). Tento podřád zahrnuje zoofágní nebo všežravé rovnokřídlé (Laštůvka et al., 2001). Mnohé kobylky jsou dravé a loví mouchy, larvy brouků, motýly i jejich vajíčka. Cvrčci a některé kobylky pravé jsou býložravci. Krtonožka je všežravá. Loví larvy hmyzu, různé červy a okusuje i šťavnaté kořeny (Zahradník a Severa, 2004). U hmyzu s nedokonalou proměnou není velký rozdíl mezi potravou imaga a potravou larvy (Grissell, 2001).
12
Jako celek mají kobylky kladný význam zejména v zemědělství a zahradnictví, neboť spotřebují velké množství škodlivého hmyzu (Zahradník a Severa, 2004). Grissell (2001) uvádí dokonce kobylky (spolu s mandelinkou bramborovou) jako jednoho z největších hmyzích predátorů, se kterými se můžeme na zahradách setkat. Na druhou stranu mají rovnokřídlí mnoho přirozených nepřátel mezi hmyzožravými živočichy. Požírají je zejména někteří plazi, ptáci a savci. Některým primitivním obyvatelům tropických oblastí poskytují i potravu (Krejča a Korbel, 1993). Dle Pokorného a Šifnera (2004) se v České Republice vyskytuje asi 40 druhů tohoto řádu. Přehled nejhojnějších druhů v České republice a druhů vyskytujících se na sledované lokalitě. Názvy druhů dle Hudce et al. (2007): 3.1.1.1 čeleď: Kobylkovití –Tettigoniidae o Kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata) Dosahuje délky 12–18 mm. Zbarvení je světle zelené s mnoha tmavými tečkami. Svrchní část těla a partie nohou mohou být zbarvené hnědě (Reichholf et al., 2003). Bývá k zastižení na výslunných pastvinách a pozemcích stepního charakteru s roztroušenými křovinami, na nichž s oblibou vysedává (Anděra, 2000). Vyskytuje se od nížin do podhůří, více na Moravě (Hudec et al., 2007).
o Kobylka bělopásá (Leptophyes albovittata) Tělo 10–18 mm. Krátkokřídlá zelená kobylka s bílými páskami na štítě a těle (Hudec et al., 2007). Hojný druh v nížinách na většině území ČR. Teplomilná, obývá vyšší bylinnou vegetaci a keře, okraje lesů, lesostepi, parky, zahrady, lemová vegetace podél cest apod. (Kočárek, 2005).
o Kobylka smrková (Barbitistes constrictus) 14 až 24 mm velká, bezkřídlá kobylka proměnlivého zbarvení (v dospělosti převážně hnědá) (Křístek a Urban, 2004). V mladých smrkových a borových porostech okusuje jehlice, výhony a pupeny. Zvýšený výskyt byl pozorován současně s přemnožením bekyně mnišky (Amann, 1995). V ČR je lokálně hojná od nížin do hor (Kočárek, 2005).
13
o Kobylka sivozelená (Isophya kraussii) Tělo 25–30 mm. Krátkokřídlý, šedomodrozeleně zbarvený, málo pohyblivý, zavalitý druh (Hudec et al., 2007). Žije na vegetaci okraje lesů, pasek i lesních cest (Zahradník a Severa, 2004). V ČR je lokálně hojná po celém území od nížin do hor (Kočárek, 2005).
o Kobylka dubová (Meconema thalassinum) Velikost 12–15 mm (Anděra, 2000). Dosti rozšířená světle zelená kobylka. Žije jen na stromech, většinou v korunách starých dubů a také lip. Objevuje se v pozdním létu a na podzim. Necvrčí, může však vydávat bručivý tón bubnováním zadních noh o podložku (Amann, 1995). V ČR po celém území hojná (Kočárek, 2005).
o Kobylka mokřadní (Conocephalus dorsalis) Velikost 12–18 mm (Krejča a Korbel, 1993). Barva těla zelená, na hřbetní straně rezavě hnědá (Hudec et al., 2007). Má ráda vlhké prostředí. Obývá louky a vegetaci stojatých i pomalu tekoucích vod. Požírá rozmanitý hmyz i rostlinná pletiva (Zahradník a Severa, 2004). V ČR je lokálně hojná v nížinách a pahorkatinách (Kočárek, 2005).
o Kobylka kladélkatá (Conocephalus fuscus) Tělo je dlouhé 12–17 mm, světle zelené barvy. Má mečovité, hnědavé a téměř rovné kladélko (Rietschel, 2004). Jedná se o středně vlhkomilný druh. Obývá břehové porosty, rákosiny, vlhké ale i suché louky a zalétá i na stepní lokality. V ČR je lokálně hojný v nížinách (Kočárek, 2005).
o Kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans) Tělo 28–38 mm. Barva je hlavně zelená (Hudec et al., 2007). Vyskytuje se především v pahorkatinách a vrchovinách, většinou ji zastihneme na pasekách, polích i na vlhčích místech v údolích kolem potoků (Anděra, 2000). V ČR hojný druh (Kočárek, 2005).
o Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) Nápadná, 27–38 mm dlouhá, zelená kobylka s dlouze nitkovitými tykadly. Dlouhá, štíhlá křídla jsou střechovitě složena a překrývají celé tělo, u samiček dokonce i kladélko (Rietschel, 2004). Její potrava sestává hlavně z různých druhů hmyzu, například much, drobných motýlů, housenek apod. Kořist usmrcuje velkými kusadly. 14
Kromě živočišné stravy ráda požírá i šťavnaté listy pampelišky a jiných rostlin. V podstatě je velmi užitečná. (Zahradník a Severa, 2004). Je hojná na loukách, polích i na okrajích lesů (Čihař et al., 1978).
o Kobylka hnědá (Decticus verrucivorus) Nápadně velký, 24 až 38 mm dlouhý, křídlatý druh (Křístek a Urban, 2004). Švédským rolníkům prý tento druh sloužil k vykusování bradavic. Její zbarvení je velice variabilní, od zeleného přes žlutavé, hnědé až téměř černé (Zahradník a Severa, 2004). Žije obvykle na vlhkých loukách, pastvinách, ojediněle i na travních plochách na okrajích lesů (i nad 1 000 m n. m.) (Krejča a Korbel, 1993). Lokálně hojný druh, v posledních letech je ale stále vzácnější (Kočárek, 2005).
o Kobylka obecná (Platycleis albopunctata) Tělo 16–24 mm. Barva těla šedá nebo hnědá, křídla dlouhá (Hudec et al., 2007). Suchoa teplomilný druh. Obývá lesostepi, stepi, kamenité stráně, lomy, suché louky apod. Poddruh Platycleis albopunctata grisea (Fabricius, 1781) je v ČR lokálně hojný v teplejších oblastech Moravy a východních Čech; poddruh Platycleis albopunctata albopunctata (Goeze, 1778) je místy hojný v nížinách a pahorkatinách Čech (Kočárek, 2005).
o Kobylka dvoubarevná (Metrioptera bicolor) Tělo 15–18 mm. Barva těla světle zelená (Hudec et al., 2007). Suchomilný druh, lokálně hojný v nížinách a pahorkatinách. Žije na vyšší bylinné vegetaci na loukách a mezích (Kočárek, 2005).
o Kobylka krátkokřídlá (Metrioptera brachyptera) Tělo 15–20 mm. Základní barva je hnědá, často s měděnkově zeleným zbarvením hlavy, štítu a křídel (Hudec et al., 2007). Žije na vlhkých loukách a ve vyšších polohách (McGavin, 2005). V horách je lokálně hojná po celém území (Kočárek, 2005).
o Kobylka luční (Metrioptera roeselii) Délka těla 15–18 mm. Má proměnlivou barvu, od zelené po hnědou, ale obvykle má nápadně světlé okraje postranních částí pronota (Sterry, 2006). Vyskytuje se v hustých
15
travních porostech (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Jeden z našich nejhojnějších druhů menší velikosti (Anděra, 2000).
o Kobylka popelavá (Pholidoptera griseoaptera) Velikost 13–18 mm. Většinou je šedohnědá se žlutým břichem (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Žije na okrajích lesů, v travnatém a křovinatém podrostu. Imaga se vyskytují od července do října. Místy je hojná (Krejča a Korbel, 1993).
3.1.1.2 čeleď: Koníkovití – Rhaphidophoridae o Koník skleníkový (Tachycines asynamorus) 13–19 mm, tykadla samice až 80 mm dlouhá, u samce o něco kratší. Mohutně vyvinuté zadní nohy mu umožňují až půldruhého metru dlouhé skoky. Obě pohlaví jsou bezkřídlá (Zahradník a Severa, 2004). Nejčastěji se vyskytuje ve sklenících botanických zahrad, kam se dostal se skleníkovými rostlinami. Do Evropy byl zavlečen z východní Asie, pravděpodobně z Číny. V letním období se může vyskytnout dočasně i ve volné přírodě (Krejča a Korbel, 1993). Je to noční masožravý druh, jehož potravou jsou převážně mšice, žijící na skleníkových rostlinách. Je proto užitečný. Pouze v době, kdy má nedostatek vody požírá rostlinná pletiva (Zahradník a Severa, 2004).
3.1.1.3 čeleď: Krtonožkovití - Gryllotalpidae o Krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) 33 až 50 mm dlouhá, s hnědým, sametově plstnatým štítem (Křístek a Urban, 2004). Nejnápadnějším znakem jsou přední nohy přeměněné v mohutné hrabavé orgány (Riechholf, 2003). Tělo je hustě opýřeno. Žije v zemi 10-15 cm hluboko, dospělý hmyz přezimuje až v hloubce 2 m (Čihař et al., 1978). Dovede létat i plavat. Je masožravá, loví i velké jedince hmyzu (ponravy apod.) (Zahradník a Severa, 2004). Hubením četných půdních škůdců je krtonožka sice užitečná, ale ničením nadzemních a podzemních částí rostlin, okousáváním kořenů a vyzvedáváním semenáčků se stala obávaným škůdcem (Amann, 1995).
16
3.1.1.4 čeleď: Cvrčíkovití – Myrmecophilidae o Cvrčík mravenčí (Myrmecophila acervorum) Délka těla 3–3,5 mm. Zbarvení je tmavě hnědé se žlutavými okraji obou předních hrudních článků (Riechholf, 2003). Je to spoluobyvatel (synoekent) mravenčích hnízd kde se rozmnožuje bez oplození (Zahradník a Severa, 2004). V ČR je to hojný druh (Kočárek, 2005).
3.1.1.5 čeleď: Cvrčkovití – Gryllidae o Cvrček lesní (Nemobius sylvestris) Malý, jen 9 až 10 mm dlouhý (Křístek a Urban, 2004). Tmavě hnědý s několika roztroušenými světlejšími skvrnami (Amann, 1995). Vyskytuje se ve starších listnatých lesích, na jejich okrajích a světlinách. Zdržuje se v suchém listí a mechu (Krejča a Korbel, 1993). Je to všežravec, vyhledávající rostlinnou i živočišnou potravu (Zahradník a Severa, 2004). Ve střední Evropě je široce rozšířen a často dosti hojný (Riechholf, 2003). o Cvrček polní (Gryllus campestris) Velký 20–25 mm, povrch těla lesklý, na bázi křídel žlutá skvrna. Žije v děrách a je hojný na loukách a travnatých mezích (Čihař et al., 1978). V ČR je to lokálně hojný druh. V posledních desetiletích ale na mnoha lokalitách vymizel (Kočárek, 2005).
o Cvrček domácí (Acheta domestica) Synantropní, 16 až 20 mm velký, žlutohnědý druh (Křístek a Urban, 2004). Je to noční hmyz, který se ve dne ukrývá v dírách a štěrbinách (Krejča a Korbel, 1993). Poněvadž je silně teplomilný, žije v našich podnebných podmínkách především v domech, v pekařstvích, nemocnicích, hotelech apod. V zoologických zahradách se chová i jako krmivo pro různá zvířata. V létě může žít i volně v přírodě a osidluje staré zdi, kde má dostatečné úkryty. Je všežravý (Zahradník a Severa, 2004).
17
3.1.2 Podřád: Saranče (Caelifera) Celkový tvar těla sarančí je poměrně uniformní, většinou vřetenovitý, protáhlý až dlouze protáhlý se stranově zploštělým tělem. Krátké, robustní druhy (Pamphagidae), dlouze protáhlé druhy (Acrididae) nebo druhy dorzoventrálně stlačené (Tetrigidae) jsou méně časté (Kočárek, 2005). Jsou většinou hnědé, hnědozelené až zelenavé barvy (Zahradník a Severa, 2004) o délce 5 až 70 mm (Křístek a Urban, 2004). Hlava je široce spojená s hrudí (Pokorný a Šifner, 2004), ortognátní a ústní ústrojí kousací (Křístek a Urban, 2004). Tykadla jsou krátká (počet článků je menší než třicet a tykadla jsou růžencovitá) (Pokorný a Šifner, 2004). Složené oči jsou zřetelně vyvinuté, mohou být skvrnité. Někdy jsou přítomna i jednoduchá očka (ocelli). Křídla jsou většinou vyvinuta, některé druhy jsou však krátkokřídlé (brachypterní) (Zahradník a Severa, 2004). Redukce křídel je častější než u kobylek (Křístek a Urban, 2004). Oba páry křídel mají nestejný tvar. Přední křídlo je dlouhé, kožovité (tegmen), často skvrnité. Zadní je blanité, trojúhlé, často výrazně zbarvené. Kromě hyalinního křídla jsou křídla červená, růžová, žlutá i modrá. Zadní křídla mohou mít u jednoho a téhož druhu různé zbarvení (Zahradník a Severa, 2004). Chodidla jsou 3článková (Křístek a Urban, 2004). Samice jsou bez zjevného kladélka (Kovařík et al., 2000). Sluchový orgán se nachází po stranách prvního zadečkového článku (Kovařík et al., 2000), zvuk vzniká třením stehen o přední okraj prvního páru křídel (typ femoroalární stridulace) (Pokorný a Šifner, 2004). Saranče vydávají i jiné, méně výrazné zvuky také jinak, např. při letu (Psophus stridulus) (Zahradník a Severa, 2004). U nás žije asi 55 druhů (Pokorný a Šifner, 2004). Pohlavní dimorfismus je u sarančí zpravidla méně výrazný než u kobylek (Kočárek, 2005). Vyvíjejí se nedokonalou proměnou (Zahradník a Severa, 2004). Saranče kladou vajíčka do půdy. Samička pomocí valu na konci zadečku vyryje do země jamku, do které pak klade více vajíček obalených ochranným pěnovitým slizem. Vajíčka přezimují v půdě a na jaře se z nich líhnou larvičky, které se vyhrabou ze země, hned se svlékají a postupně dorůstají (Krejča a Korbel, 1993). Během larválního života se svlékají 5-6krát a starší larvy se stále více podobají dospělcům (Zahradník a Severa, 2004). Přezimují ve stadiu vajíček, pouze zástupci čeledi Tetrigidae jako nymfy nebo dospělci (Křístek a Urban, 2004).
18
V mírném pásmu u většiny druhů dospívá jen jedna generace v roce (univoltinismus), výjimkou jsou některé introdukované druhy s více generacemi (Acheta domesticus, Tachycines asynamorus) nebo semivoltinní druhy (Nemobius sylvestris). U několika středoevropských rodů kobylek se vyskytuje buď u části nebo celé populace fakultativní (Leptophyes, Polysarcus, Metrioptera a Pholidoptera) nebo obligatorní (Tettigonia, Decticus a Ephippiger) embryonální diapauza (tj. ve stadiu vajíčka), která může trvat i několik let (Kočárek, 2005). Saranče jsou hmyz výrazně světlomilný a teplomilný (Křístek a Urban, 2004). Spektrum obývaných biotopů je u podřádu Caelifera méně rozmanité než u podřádu Ensifera. Většina druhů sarančí žije v nízké vegetaci, v trávě a na bylinách; některé, zpravidla dobře létající druhy, obývají keře a stromy (např. Anacridiun aegyptium, Locusta migratoria aj.), naopak mnohé druhy se pohybují především po zemi (např. rody Tetrix, Sphingonotus a další). Výjimkou jsou zástupci rodu Xya, kteří vedou také částečně podzemní způsob života v systému vyhrabaných chodeb. V našich podmínkách, stejně jako obecně ve většině oblastí, převažují xerotermní druhy; největší druhové diverzity u nás dosahují saranče na stepních lokalitách při jižních hranicích obou republik. Mnohé druhy jsou však také hygrofilní (např. rody Xya, Tetrix, Stethophyma) a vyskytují se u nás rovněž typicky horské druhy sarančí (rody Miramella, Podisma). Lesní porosty saranče obsazují jen velmi zřídka, u nás lze v lesích příležitostně nalézt některé zástupce rodů Chorthippus a Tetrix (Kočárek, 2005). Nejčilejší jsou saranče za slunečných dnů a při optimální teplotě alespoň 20 °C. Nejpočetnější jsou v létě a v časném podzimu, kdy jejich stridulace naplňuje celou krajinu (Zahradník a Severa, 2004). Pohybují se různým způsobem. Nejběžnější je pomalá chůze pomocí všech párů končetin (Zahradník a Severa, 2004). V případě nebezpečí se zachraňují skokem, u makropterních druhů obvykle spojeným s roztažením křídel a plachtivým letem (Kočárek, 2005). U nás žijící druhy létají jen na krátké vzdálenosti. A právě při letu se objeví u některých druhů barevná spodní křídla (Zahradník a Severa, 2004). Některé ripikolní druhy sarančí využívají své schopnosti plavat (rod Tetrix), případně schopnosti pohybu po vodní hladině (rod Xya), a při vyrušení se zachraňují skokem do vody (Kočárek, 2005). Některé druhy sarančí umějí vytvářet dvě formy - usedlou a stěhovavou, které mohou přecházet jedna ve druhou. Stěhovavá forma se shlukuje do hejn, která se
19
pohybují krajinou a likvidují vegetaci (Pechlát, 2005). Létají na značné vzdálenosti rychlostí kolem 20 km/hod (Zahradník a Severa, 2004) Zástupci tohoto podřádu jsou býložraví (Laštůvka et al., 2001). Potravu zpracovávají pomocí mohutných, silně sklerotizovaných mandibul; jejich kousací plošky jsou jinak utvářené u druhů živících se měkkými rostlinnými tkáněmi a jinak u druhů preferujících tvrdá stébla a listy trav. Druhy rodu Tetrix se živí řasami, mechy a lišejníky (Kočárek, 2005). Některé druhy se mohou stát zemědělskými a lesními škůdci (Křístek a Urban, 2004). Dle Pokorného a Šifnera (2004) se v České Republice vyskytuje asi 55 druhů tohoto řádu.
Přehled nejhojnějších druhů v České republice a druhů vyskytujících se na sledované lokalitě. Názvy druhů dle Hudce et al. (2007):
3.1.2.1 čeleď: Maršovití – Tetrigidae o Marša obecná (Tetrix subulata) 7 až 10 mm dlouhý, hnědý druh s dozadu protaženou předohrudí, která kryje celý zadeček (Křístek a Urban, 2004). Velmi hojný všude na vlhkých loukách, bažinách a zamokřených pastvinách po celý rok (Čihař et al., 1978). Je to býložravec, jako ostatně jiné saranče, dobrý letoun, který žije v nížinách i v horách až asi do výše kolem 1000 m (Zahradník a Severa, 2004).
o Marša malá (Tetrix tenuicornis) Tělo 7–12 mm. Zbarvení nejčastěji šedé nebo hnědé, na štítě i tmavé skvrny. Štít dosahuje konce těla, někdy je i prodloužený (Hudec et al., 2007). Obývá spíše vlhká místa, často kolem drobných kaluží. Zalétává však i na suchá stanoviště (především dlouhoštítí jedinci). V ČR je to velmi hojný druh (Kočárek, 2005).
o Marša (Tetrix undulata) 8–11 mm. Většinou šedohnědá nebo žlutohnědá, ze strany znatelně vyklenutý hřbetní štít (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Obývá spíše vlhká místa, často kolem drobných kaluží. Zalétává však i na suchá stanoviště (především dlouhoštítí jedinci). V ČR je to velmi hojný druh (Kočárek, 2005).
20
3.1.2.2 čeleď: Sarančovití – Acrididae o Saranče vlašská (Calliptamus italicus) 14 až 34 mm velká, makropterní, červená až šedohnědá, s růžově červenými spodními křídly (Křístek a Urban, 2004). Vyskytuje se na písčitých, skalnatých a hlinitých stanovištích se suchomilnou vegetací (Anděra, 2000). Místy je velmi hojná (Sterry, 2006).
o Saranče modrokřídlá (Oedipoda coerulescens) Délka těla 15–28 mm. Zbarvení je velmi rozdílné a záleží do značné míry na podkladu na kterém saranče žijí (Riechholm, 2003). Nápadná je bledě modrými zadními křídly, viditelnými při vzlétnutí (Krejča a Korbel, 1993). Žije v suchých a teplých písčitých oblastech s nízkou vegetací (Čihař et al., 1978). V ČR je to lokálně hojný druh v nížinách po celém území (Kočárek, 2005).
o Saranče lesklá (Chrysochraon dispar) Velká 16–30 mm, barva samečků je světle zelená i žlutohnědá se zlatavým leskem. Samičky jsou velké, krátkokřídlé, světle hnědé, s bronzovým leskem (Hudec et al., 2007). Jedná se o středně vlhkomilný druh. Obývá vlhké nebo podmáčené louky, ale i suché lokality. V ČR je lokálně hojný po celém území (Kočárek, 2005).
o Saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera) Velká 15–28 mm. Barva světle zelená, zpravidla se zlatým leskem. Křídla samic krátká, růžovočervená, vzácněji i dlouhokřídlé formy (Hudec et al., 2007). Obývá vlhké i suché biotopy - louky, pastviny apod. od nížin do hor. V ČR je to lokálně hojný až velmi hojný druh (Kočárek, 2005).
o Saranče zelená (Omocestus viridulus) Velikost 13–24 mm (Krejča a Korbel, 1993). Zbarvení velice variabilní (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Její přední křídla většinou nemají tmavší skvrny, nebo jsou skvrny jen ojedinělé. Osidluje suché i vlhké louky od nížin do horských výšek, nejpočetnější je však v pahorkatinách (Zahradník a Severa, 2004). Spolu se sarančí měnlivou patří k našim nejhojnějším druhům (Anděra, 2000).
21
o Saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus) 16–25 mm. Od jiných druhů se liší temnými křídly (Čihař et al., 1978). Je známa značnou proměnlivostí celkového zbarvení. Převládá zelené, žlutohnědé až purpurově červené. Podle zbarvení bylo pojmenováno několik forem (Zahradník a Severa, 2004). Je všeobecně rozšířena od nížin po horské oblasti. Žije na suchých loukách a polích, ale i na lesních loučkách a okrajích lesů (Krejča a Korbel, 1993).
o Saranče lesní (Gomphocerripus rufus) Štíhlá, barevně velmi proměnlivá saranče. Tělo je u samičky dlouhé 14–24 mm, u samečka 14 – 16 mm. Konec středně dlouhých tykadel je paličkovitě rozšířený s bílou špičkou (Rietschel, 2004). Je to středně suchomilný druh, obývající louky a řídké lesy. V ČR je lokálně hojný (Kočárek, 2005).
o Saranče běžná (Chorthippus apricarius) Tělo 13–22 mm. Barva těla je různě hnědá, tmavě skvrnitá, přední křídla samečků s rozšířeným středním polem (Hudec et al., 2007). Tento středně vlhkomilný druh obývá travnaté biotopy včetně ruderálních. V ČR je hojný po celém území (Kočárek, 2005).
o Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus) Velikost 13–22 mm. Je všeobecně rozšířena ve střední Evropě (Krejča a Korbel, 1993). Velmi rozšířená je na loukách, pastvinách, náspech a i v zahradách (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Obě pohlaví dovedou stridulovat a jejich zvláštní zpěv je slyšet až do podzimu (Zahradník a Severa, 2004).
o Saranče (Chorthippus brunneus) Délka těla 18–24 mm. Výrazně zbarvená saranče. Základní barva těla je proměnlivá, může být zelená, nebo v některém odstínu hnědé, ale vždy se na ní objevuje černé a bílé mramorování a skvrny (Sterry, 2006). Je to suchomilný druh, obývající louky, stepi, paseky apod. V ČR je lokálně hojný po celém území (Kočárek, 2005).
22
o Saranče (Chorthippus mollis) Velikost 13–22 mm. Barva těla je značně proměnlivá, zpravidla šedo- nebo žlutohnědá, s drobnými tmavými skvrnami. Je to středně suchomilný druh. Obývá louky, stepi, paseky apod. V ČR je lokálně hojný po celém území (Kočárek, 2005).
o Saranče (Chorthippus vagans) Délka těla 15–18 mm (Sterry, 2006). Barva těla je hnědožlutá nebo šedohnědá; zadní holeně a konec zadečku je u obou pohlaví oranžové. Sucho- a teplomilný druh. Obývá suché louky, stepi, suché (např. borové) lesy, okraje lesů, hlinité stráně apod. V ČR je lokálně hojný od nížin do hor (Kočárek, 2005).
o Saranče (Chorthippus albomarginatus) Velikost 13–22,5 mm. Barva těla je zelená, žlutozelená, žlutohnědá nebo hnědá. Podél vnějšího okraje krytek samic se obvykle táhne světlý proužek, který u samců chybí. Je to středně vlhkomilný druh. Obývá vlhké louky, slaniska, ale i sušší lokality. V ČR je hojný (Kočárek, 2005).
o Saranče (Chorthippus dorsatus) Velikost 14–21 mm. Barva těla je obvykle zelená, šedožlutá nebo až hnědá; krytky mají barvu těla. Je středně suchomilné, obývá louky, stepi, paseky apod. V ČR je to hojný druh (Kočárek, 2005).
o Saranče luční (Chorthippus montanus) Velikost 13–21,3 mm (Krejča a Korbel, 1993). Běžně obývá vlhké, i intenzivně obhospodařované louky a vysloveně močálovitá stanoviště od nížin až vysoko do hor (Anděra, 2000). Je rozšířena v celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1993).
o Saranče suchobytná (Chorthippus parallelus) Tato převážně zelená, ale také hnědavá, žlutavá nebo načervenalá saranče má délku těla 17–23 mm (samička) nebo 13–16 mm (sameček) (Rietschel, 2004). Tento druh nemá žádné zvláštní nároky na životní prostředí (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Vyskytuje se na polích a loukách, na sušších i vlhčích stanovištích. Rozšířena je po celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1993). U nás je jedním z nejhojnějších zástupců sarančí (Stichmann a Kretzschmar, 1998). 23
3.2 Entomofágie Využití hmyzu jako potravy (odborně entomofágie) je zcela běžná záležitost ve většině zemí (Frkal, 2001). Entomofágie je v Africe, Asii, Austrálii, na Středním východě a v severní, jižní a střední Americe praktikovaná po staletí. Jinými slovy si hmyz vychutnávají skoro všude (Gordon, 1998). Průmyslové národy se na entomofágii jako na možnou volbu (na součást „alternativního“ hnutí) začínají dívat teprve dnes. Asi uplyne ještě hodně času, než se i lidé Západu zbaví svých předsudků a začnou jíst hmyz, ale jsou určité signály, že se situace začíná měnit. Například v USA se delikatesy z hmyzu staly vyhledávanou pochoutkou pro „horních deset tisíc“ (Zeman, 2003). Hmyz se tak začal vyvážet do velkých měst celého světa, včetně Tokia, Paříže, San Francisca a New Yorku, kde se za neskutečné peníze prodává ve specializovaných obchodech (Ramos-Elorduy, 1998). Řád Insecta zahrnuje široké spektrum jedlých druhů: od klasických moučných červů, termitů a mravenců, přes larvy vos a včel až po sarančata, cvrčky a brouky. Mezi nejčastěji pojídané druhy hmyzu patří ty, které žijí ve velkých skupinách a vytvářejí husté populace, které se dají snadno a rychle nasbírat (Frkal, 2001). Costa-Neto (2003) uvádí na světě asi 1 509 druhů jedlého hmyzu využívaného v téměř 3 000 etnických skupinách, rozložených ve více než 120 zemích světa. Největší skupinou jedlého hmyzu je řád Coleoptera (443 druhů), který je následován řády Himenoptera (307 druhů), Orthoptera (235 druhů) a Lepidoptera (228 druhů). Od prvního okamžiku, kdy vzniklo něco vzdáleně připomínajícího člověka, se to živilo hmyzem. Hmyz byl spolu s úlovky a sběrem ovoce prazákladem potravy člověka (Zeman, 2003). Důkazy nám dávají např. jeskynní malby a zkamenělé koprolity (Borkovcová, 2005). Hmyz se odedávna využíval nejen k jídlu, ale i v medicíně a při náboženských obřadech. K lékařským účelům se hmyz používá i dnes, ať už živý, tepelně upravený, drcený, v infuzích nebo v mastech (Frkal, 2001). Kromě sluníčka sedmitečného berou často lidé brouky jako cosi nechutného, ale například v příručce pro speciální armádní oddíly, které je mají naučit jak přežít bez prostředků v divoké přírodě, se hmyz uvádí jako nejvýživnější a nejspolehlivější zdroj potravy v krizové situaci, protože se vyskytuje všude a je ho mnoho (Zeman, 2003). Běžně ale není hmyz využívaný jako jídlo v krajní nouzi, ale je u mnoha národů plánovanou součástí stravy, kdykoliv je dostupný (DeFoliart, 1992).
24
MacEvilly (2000) však před přílišným nadšením z pojídání hmyzu varuje. Ne každý hmyz je jedlý a jeho konzumace se nedoporučuje lidem s alergiemi na korýše.
Tabulka 1: Počet druhů jedlého hmyzu podle kontinentů a počet zemí, v nichž se hmyz konzumuje Kontinent
Počet druhů
%
Entomofágní země
%
Afrika
527
36,04
36
31,86
Amerika
573
39,14
23
20,00
Asie
249
17,03
29
25,60
Austrálie
86
5,88
14
12,39
Evropa
27
1,86
11
9,73
Tabulka převzata od Ramos-Elorduy (1998)
25
3.2.1 Entomofágie v Evropě První dochované zmínky o entomofágii v Evropě pocházejí ze 4. století před naším letopočtem. Řecký básník Aristophanes se zmiňuje o trzích, kde se prodávají levná „čtyřkřídlá kuřata“ – kobylky (Borkovcová, 2005). Zeman (2003) se ve svém článku zmiňuje o několika součastných případech entomofágie v Evropě. Tak například na Sardinii a v oblasti Puy de Dome ve Francii je za vyhledávanou a draze prodávanou specialitu považován sýr, ve kterém se vyvíjejí larvy sýrohlodky Piophila casei. Na Sicílii si sami pro sebe vyrábí brynzu, která se hemží červy, a ničemu před ní nedají přednost. S něčím podobným je možné se setkat u ovčáků na Ukrajině, kteří si pěstují červy na stěnách sudů, ve kterých brynzu vyrábějí. Borkovcová (2005) ve své prezentaci dále uvádí energetický nápoj z Anglie s výtažky z mravenců – Ant Natural Stimulation a pochoutku z Francie – mravence v čokoládě. Bednářová (2007) se zmiňuje o komerčním chovu hmyzu v Belgii, Francii a Španělsku. Ramos-Elorduy (1996) uvádí případy konzumace hmyzu z Německa.
3.2.2 Entomofágie v Americe V Americe je entomofágie nejoblíbenější u původních domorodých obyvatel. Národ Yukpa z Kolumbie a Venezuely dává například přednost jejich tradičnímu jídlu z hmyzu před čerstvým masem (DeFoliart, 1992). V Latinské Americe se hmyz sušený na slunci jako saranče, kněžice, cvrčci a různí brouci, dává do pytlíků, ze kterých se pak odebírá podle potřeby a přidává do tacos, čili omáček, omelet a polévek, anebo míchá s vajíčky, krevetami, škeblemi a rýží. Larvy brouků rodu Golopha, které parazitují na bramborách a čili paprikách, jsou oblíbenou pochoutkou v Ekvádoru, kde se sbírají sítěmi, suší na slunci a pak skladují ve velkých plechovkách (Ramos-Elorduy, 1998). Onore (1997) uvádí, že kromě zástupců řádu Coleoptera je v Ekvádoru běžně konzumován ještě řád Hymenoptera. Jí se larvální i dospělá stadia. Pro kmeny, obývajících oblast Amazonky, jsou hlavním zdrojem tuků a tolik potřebných kalorií larvy dřevokazného hmyzu (Ramos-Elorduy, 1998). Paoletti et al. (2002) uvádí, že v Amazonii existuje přinejmenším 32 skupin indiánů, které využívají bezobratlé jako potravu. V Kolumbii jsou pro svou jemnou oříškovou chuť oblíbení mravenci culona, zejména čerstvě vylíhlé královny. Tito okřídlení mravenci se stejně jako termiti smetají
26
smetákem, spařují v horké vodě a pak suší na grilu. Dělníci tohoto druhu se ve Spojených státech s oblibou máčejí v čokoládě (Ramos-Elorduy, 1998). Např. v Mexiku je po hovězím a fazolích hmyz třetím národním jídlem – využívá se takto asi 200 druhů (Frkal, 2001). Jedním z nejběžnějších hmyzích pokrmů je na mexickém venkově ahuautle, čili vajíčka různých druhů klešťanek a znakoplavek, společně obývající tamní jezera (Ramos-Elorduy, 1998). Jen ve státě Chiapas v jižním Mexiku zaznamenali Ramos-Elorduy a Moreno (2002) 178 druhů jedlého hmyzu ze 7 řádů. Nejvíce zástupců patřilo do řádů Hymenoptera a Coleoptera. Ramos-Elorduy (1998) čerpala pro mnoho svých receptů od kmene Nahuatl ze středního Mexika. Jedná se např. o koktejl z vařených sarančat, pomazánka z mravenců druhu Atta cephalotes, omeleta z larev mravenců či polévka z larev nosatců Scyphophorus acupunctatus nebo Anthonomus grandis, které se nacházejí v listech agáve. Aljašští eskymáci zase jedí larvy ovádů (Oestridae), které parazitují na sobech, zatímco na západě Spojených států sbírají a jedí housenky motýla Coloradia pandora. V Kalifornii a Nevadě zakládají Indiáni kolem napadených borovic ohně a pak sbírají housenky padající na zem. V USA je možné zakoupit například lízátko s příchutí mátového likéru, které v sobě skrývá cvrčka nebo průhledné bonbony s karamelovou příchutí, v nichž je uzavřen hmyz (Ramos-Elorduy, 1998). DeFoliart (1992) zmiňuje ještě lízátka s příchutí tequily a larvou brouka uvnitř. Hmyz je v Americe také často konzumován mnohými imigranty. Například vodní hmyz Lecthocerus indicus je dovážen z Thajska a poté prodáván v Kalifornii (Bukkens, 1997) a konzervované housenky bource morušového (Bombyx mori) jsou sem dováženy z Jižní Koreji (DeFoliart, 1992).
3.2.3 Entomofágie v Asii Na Dálném východě, který pozvedl entomofágii ke kulinářským výšinám, patří mezi nejcennější pochoutky vodní hmyz (Ramos-Elorduy, 1998). V Thajsku je jedlých a během celého roku dostupných více než 50 druhů hmyzu. Nejoblíbenější jsou kukly bource morušového, bambusoví červy, sarančata, brouci, cvrčci, červení mravenci a další (Yhoungaree et al., 1997). Přímo v ulicích Bangkoku je možné kromě jiného koupit i pytlík smažených sarančí a v Makau zase smažené šváby. Někde je možné najít i saranče a cvrčky, kteří se jedí za syrova (Ramos-Elorduy, 1998). Menzel a D´Aluisio (1998) popisují Thajské speciality z larev „rot duan“ žijících 27
v bambusech, mravenců, termitů, brouků (Anomala antigua), cvrčků (Gryllotalpa africana), kobylek (Cyrtacanthacris tatarica) a vodních brouků (Lethocerus indica). Jelikož lidé na Thajském venkově často trpí podvýživou, hmyz jim zde poskytuje důležité bílkoviny (Yhoungaree et al., 1997). Na trzích v Kambodže můžeme koupit vařené cikády, smažené cvrčky a mravenčí vajíčka (Menzel a D´Aluisio, 1998). V Japonsku jsou ve velkém množství s oblibou konzumovány kobylky (Oxya yezoensis a Oxya japonica) (Mitsuhashi, 1997). Larvy různého vodního hmyzu se prodávají v supermarketech, za hlavičku nabodnuté na špejli. V konzervách jsou zase k dostání např. larvy vosíka Vespula lewisi, kukly bource známé jako kaiko nebo saranče hashi (Ramos-Elorduy, 1998). V Japonsku se dále můžeme setkat s pojídáním vodních larev zaza-mushi (řád: Trichoptera), tyto larvy je zde také možné zakoupit konzervované (Menzel a D´Aluisio, 1998). Další oblíbené druhy patří do čeledi Cicadidae (cikádovití) (DeFoliart, 1997). Larvy síťokřídlých (Protohermes grandis) se využívají v lidovém léčitelství (Mitsuhashi, 1997). Nejvýznamnějšími hmyzími jídly v Číně jsou mravenci (Polyrhachis vicina Rogen) a včela (Apis cerana a Apis mullifera L.) a její produkty. Mravenci se jedí sušení, drcení nebo ve formě mravenčího vína.
Další hmyz, jako larvy bource
morušového (Bombyx mori) a nosatce (Dinoderus minutus) se konzumuje jen v určitých částech země (Luo, 1997)
3.2.4 Entomofágie v Austrálii Meyerrochow a Changkija (1997) uvádějí, že původní australští domorodí obyvatelé byli jedni z vůbec prvních pojídačů hmyzu. Menzel a D´Aluisio (1998) ve své knize popisují hned několik oblíbených pochoutek australských domorodců. „Witchetty grub“ – larvy můry, žijící v kmenech eukalyptů a kořenech akácií jsou velmi vyhledávanou pochoutkou a dají jíst jak za syrova, tak opečené. Dále droboučké larvičky Cystococcus echiniformis, žijící ve výrůstcích na stromech Bloodwood. Samičky této larvy rýpnou pod kůru stromu a reakcí na jejich agresivní sliny vznikají na stromech výrůstky, kde se pak larvičky vyvíjejí. Mezi další zdejší pochutiny patří nektar z mravenců Honeypot (Melophorus bagoti a Camponotus). Tito mravenci jsou schopni několikanásobně zvětšit objem svého těla a slouží tak ostatním členům kolonie jako zásobárna živin. 28
3.2.5 Entomofágie v Africe Lidé obývající střední a jižní Afriku mají jednu z nejrozvinutějších entomofágních kultur na světě. První cestovatelé, kteří Afriku navštívili si povšimli, že lidé, kteří měli přístup k termitům a sarančím, byli v daleko lepší kondici než lidé, kteří se k nim nedostali (Ramos-Elorduy, 1998). Některé národy v Africe dávají přednost jejich tradičnímu jídlu z hmyzu před čerstvým
masem
(DeFoliart,
1992).
V zalesněných
oblastech
Zambie
tvoří
nejvýznamnější zdroj bílkovin červy zvaní mopanie a ve Středoafrické republice poskytují pygmejům z kmenů Aka a Babinga 50 – 60 % celkového přísunu bílkovin larvy druhu Pseudantera descrepans (Ramos-Elorduy, 1998). Podle DeFoliarta (1992) si několika oblastech Zimbabwe některé rodiny dokonce prodejem housenek slušně přivydělávají. V průběhu nájezdů sarančí se v severní Africe tento hmyz chytá do velkých ocelových sudů, ve kterých se pro pozdější použití zaletuje. V jiných oblastech Afriky se hmyz suší na grilu a později míchá s jukovou moukou a vodou, pokládá na listy aromatických rostlin a peče v horkém popelu. V pralesích střední Afriky žije množství motýlů, jejichž housenky se jedí anebo posílají do evropských měst, kde se prodávají imigrantům ze zemí, jako je Kongo a Středoafrická republika (Ramos-Elorduy, 1998).
3.2.6 Výživné hodnoty hmyzu V mnoha rozvojových zemích jsou přetrvávajícím problémem hlad a podvýživa, a to ve městech i na venkově. Nedostatečné množství energie je zčásti způsobované nedostatkem tuků v potravě. Jedlý hmyz, zejména larvy obsažené ve dřevě, obsahuje velké množství tuku, který může dodat cenné kalorie, a tedy i energii. To asi nebude považováno za nic přitažlivého v zemích posedlých nízkokalorickými potravinami, jako jsou Spojené státy, ale v méně blahobytných společnostech může tento zdroj výživy předejít podvýživě a dokonce i smrti hladem (Ramos-Elorduy, 1998). MacEvilly (2000) ve svém článku uvádí, že by hmyz mohl být součástí vyváženého stravování. Je bohatý na bílkoviny, tuky a kalorie. Je dobrý zdrojem minerálů jako železa, vápníku a vitamínů A, B1, B2, B3 a D. Exoskeleton zase poskytuje výborný zdroj vlákniny. Mnohý jedlý hmyz obsahuje také zinek (DeFoliart, 1992).
29
Obsah aminokyselin je ve většině případech vyšší než u obilí a luštěnin (Bukkens, 1997) a obsah vysoce kvalitních bílkovin se u většiny jedlého hmyzu pohybuje mezi 30 – 85 % (Ramos-Elorduy, 1998). Bukkens (1997) uvádí, že není pravděpodobné, že by hmyz mohl soutěžit s tradičními živočišnými produkty jako je hovězí nebo vepřové maso. Významný bude pravděpodobně stále spíše jako vedlejší pokrm, svačina či pamlsek.
30
4 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ 4.1 Popis vybrané lokality - Žamberk Město Žamberk je nazýváno vstupní branou do Orlických hor, leží v údolí Divoké Orlice, v severovýchodní části Pardubického kraje, bývalý okres Ústí nad Orlicí. Louka na které probíhal po tři sezóny odchyt rovnokřídlého hmyzu se nachází na severním okraji města a leží v nadmořské výšce přibližně 420 m. n. m. Svažitost pozemku je cca 10 % a expozice je severovýchodní. Co se týče klimatických poměrů, leží lokalita v mírně teplé klimatické oblasti (B), mírně vlhké podoblasti, v okrsku mírně teplém, mírně vlhkém, s mírnou zimou, pahorkatinovém (B3) - lednová teplota nad -3 °C, s výškou do 500 m. n. m. průměrnou roční teplotou 6,6 °C a ročním úhrnem srážek mezi 800 a 900 mm. Nejčastější je západní (20,99 %) a severovýchodní vítr (16,91 %). Celá louka se nachází na pozemku parcelní číslo 2622, má rozlohu cca 2 500 m2. Z velké části je obklopena lesem, a tím izolována od okolí. Pravidelně dvakrát ročně je zdejší travní porost sečen.
Obrázek 1 : Mapa širších územních vztahů (www.mapy.cz)
31
Obrázek 2 : Ortofoto mapa vybrané lokality (měřítko 1:5000) (http://twist.muzbk.cz)
Obrázek 3 : Fotografie lokality, pohled od severu (foto: Jan Kodytek, květen 2008)
32
4.2 Metodika sběru rovnokřídlých Pro odchyt rovnokřídlých byla vytvořena vlastní metodika. Hmyz byl odchytáván metodou smýkání. Smýkání probíhalo přibližně jednou za dva týdny entomologickou síťkou o průměru 30 cm z jemného plátna. Přibližně uprostřed louky byl vytyčen čtverec o rozměrech 20 × 20 metrů a smýkání zde probíhalo podle schématu na obrázku číslo 4. Množství nasmýkaného hmyzu nikdy nepřesáhlo 150 ml, přičemž na začátku (konec května nebo začátek června) a na konci smýkacího období (první polovina října) byl objem nižší.
Obrázek 4 : Systém sběru hmyzu
Chycení jedinci rovnokřídlých byli na místě přemisťování do mikrotenového sáčku a ostatní druhy hmyzu byly vypouštěni zpět na louku. Každý sáček byl předem opatřen štítkem s datem sběru. Po transportu došlo k usmrcení kobylek a sarančí v mrazničce. Následná determinace probíhala na Ústavu zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně. Dle výsledků determinace byly vypočítány a určeny základní ekologické ukazatele. Po určení jednotlivých druhů byl kompletní vzorek Orthoptera zaslán na chemický rozbor.
33
4.3 Hodnoty základních vlastností biocenózy 4.3.1 Dominance Dominance vyjadřuje zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců biocenózy. Vypočítáme ji ze vztahu D = (ni / N) × 100 (%), kde ni je hodnota významnosti druhu (početnost) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Jednotlivé druhy řadíme zpravidla do 5 tříd dominance: > 10 % eudominantní, 5.- 10 % dominantní, 2-5 % subdominantní, 1-2 % recendentní a < 1 % subrecendentní. V málo narušených biocenózách jsou více méně rovnoměrně zastoupeny druhy dominantní, subdominantní a recendentní, převažují druhy subrecendentní a eudominantní druhy obvykle scházejí. Silně narušené nebo umělé biocenózy se vyznačují několika druhy s vysokou dominancí, malým zastoupením druhů dominantních až recendentních a naprostou převahou druhů subrecendentních (Laštůvka a Krejčová, 2000).
4.3.2 Index druhové diverzity Druhová rozmanitost, jeden ze znaků biocenózy, zahrnující počet druhů a jejich početní zastoupení. Vyjadřuje se různými indexy, nejčastěji
Shannonovým-
Weawerovým: H´ = - Spi × lnpi, v němž S = součet, pi = procentní podíl jedinců každého druhu v celkovém množství zjištěných jedinců (Ni/N) a pi×ln pi je předchozí podíl (vyjádřený desetinným zlomkem) násobený vlastním přirozeným logaritmem (Jakrlová a Pelikán, 1999). Čím je index druhové diverzity (H´) vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů s relativně nižší početností (Laštůvka a Krejčová, 2000).
4.3.3 Ekvitabilita Dle Jakrlové a Pelikána (1999) druhová vyrovnanost, rovnoměrné množství jedinců u druhů tvořících biocenózu. Maximální ekvitabilita by znamenala stejný počet jedinců u všech druhů v biocenóze. Vypočte se pomocí vzorce E = H´ / Hmax, kde H´ je index diverzity a Hmax je index diverzity při maximální rovnosti počtu jedinců všech přítomných druhů. Čím více se hodnota E blíží číslu 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější (Laštůvka a Krejčová, 2000).
34
4.3.4 Abundance Početnost, množství jedinců téhož druhu (nebo nějaké skupiny druhů, rodu, čeledi apod.) na jednotku plochy nebo objemu (Jakrlová a Pelikán, 1999).
35
5 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE
5.1 Druhové spektrum lokality a abundance druhů Na lokalitě Žamberk bylo od jara 2005 do podzimu 2007 celkem zjištěno 17 druhů rovnokřídlého hmyzu. Konkrétně jde o 6 druhů kobylek (Ensifera) a 11 druhů sarančí (Caelifera). Žádný z těchto druhů nefiguruje v seznamu vymizelých, kriticky ohrožených, ohrožených, zranitelných a ani téměř ohrožených druhů (podle Farkače et. al., 2005). Sledovaná lokalita je z velké části obklopena lesem, čemuž odpovídá i druhové spektrum. Nejčastěji se zde vyskytují právě druhy vyhledávající lesy, lesní světliny a paseky. Všechny zde nalezené druhy se také vyskytují lokálně hojně až hojně po celém území České republiky. Veškeré nalezené druhy jsou uvedeny v tabulce číslo 2. V tabulkách 3, 4 a 5 jsou zaznamenány počty chycených druhů pro konkrétní data sběru. Z těchto tabulek je patrná i abundance jednotlivých druhů.
36
Tabulka 2: Druhové spektrum lokality, legenda pro tabulky 3, 4 a 5 Kobylky (Ensifera):
č. 1
Kobylka sivozelená (Isophya kraussii) (Brunner von Wattenwyl, 1878)
2
Kobylka kladélkatá (Conocephalus fuscus) (Fabricius, 1793)
3
Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) (Linné, 1758)
4
Kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans) (Füssly, 1775)
5
Kobylka luční (Metrioptera roeselii) (Hagenbach, 1822)
6
Kobylka popelavá (Pholidoptera griseoaptera) (De Geer, 1773)
Saranče (Caelifera): 7
Marša malá (Tetrix tenuicornis) (Sahlberg, 1893)
8
Saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus) (Panzer, 1796)
9
Saranče zelená (Omocestus viridulus) (Linné, 1758)
10
Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus) (Linné, 1758)
11
Saranče (Chorthippus albomarginatus) (De Geer, 1773)
12
Saranče suchobytná (Chorthippus paralellus) (Zetterstedt, 1821)
13
Saranče luční (Chorthippus montanus) (Charpentier, 1825)
14
Saranče (Chorthippus vagans) (Eversmann, 1848)
15
Saranče (Chrysochraon dispar) (Germar, 1834)
16
Saranče (Euthystira brachyptera) (Ocskay, 1826)
17
Saranče (Gomphocerippus rufus) (Linné, 1758)
18
Nymfy rovnokřídlých druhově nezařazené
H
Index druhové diverzity
E
Ekvitabilita
37
Tabulka 3: Druhové spektrum a hodnoty ekologických indexů v roce 2005 rok 2005 datum sběru
Ensifera 1
2
3
4
Caelifera 5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
8 1
druh jedinci (suma) (suma)
17
18
1
1
28
3
38
0,639 0,278
8
2
1
28
4
40
0,983 0,396
2
7
2
2
31
6
49
1,642 0,568
1
1
9
4
5
40
8
67
1,835 0,557
3
25
12
67
2,266 0,606
21.5. 29.5.
16
H
E
11.6.
2
3
18.6.
2
3
2
26.6.
4
1
2
2
4
3
2
5
1
11
4
9.7.
4
1
1
4
8
3
2
1
5
3
10
14
1
1
20
14
78
2,272 0,560
1
20
14
90
2,246 0,529
4
14
89
2,522 0,568
17.7.
2
2
4
4
8
8
1
1
8
1
18
10
2
30.7.
3
12
9
5
6
5
8
3
3
5
2
10
9
5
11.8.
3
6
6
5
5
6
12
2
2
4
4
8
9
6
14
78
2,530 0,581
28.8.
1
3
5
3
3
3
5
2
1
3
4
11
4
2
14
50
2,456 0,628
10.9.
3
2
1
3
5
2
1
1
10
4
2
11
34
2,133 0,605
24.9.
1
1
2
2
1
2
4
1
1
9
15
2,061 0,761
2
2
1
1
5
7
1,550 0,796
10.10.
1
38
Tabulka 4: Druhové spektrum a hodnoty ekologických indexů v roce 2006 rok 2006 datum sběru
Ensifera 1
2
3
4
Caelifera 5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18 druhy jedinci
H
E
3
34
4
44
1,168 0,507
17.6.
1
1
5
24.6.
2
1
6
2
3
30
5
44
1,438 0,545
1.7.
5
1
3
1
7
2
2
36
8
62
1,870 0,574
8.7.
2
8
1
2
6
2
1
10
6
4
34
10
76
2,050 0,549
15.7.
2
6
5
2
2
3
3
2
2
3
12
4
1
34
13
81
2,340 0,608
23.7.
1
10
2
2
3
6
3
2
2
5
2
1
11
22
1
32
15
105
2,239 0,522
29.7.
12
2
5
3
6
8
6
1
3
1
3
1
15
15
2
15
15
98
2,372 0,537
5.8.
5
8
9
1
4
4
8
1
3
1
5
8
17
6
2
15
82
2,394 0,546
19.8.
5
7
6
1
5
6
10
1
2
5
1
8
10
6
14
73
2,454 0,572
2.9.
2
4
4
2
2
2
5
1
3
2
9
5
4
13
45
2,413 0,634
16.9.
4
4
1
4
3
4
1
2
1
10
5
1
12
40
2,240 0,607
24.9.
1
1
2
1
5
3
3
9
17
1,891 0,667
8.10.
1
2
1
3
1
6
9
1,677 0,763
1 1
5
39
Tabulka 5: Druhové spektrum a hodnoty ekologických indexů v roce 2007 rok 2007 datum sběru
Ensifera 1
2
3
4
Caelifera 5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
10.6 22.6.
1
2
12.7.
4
4
28.7.
4
8
11.8.
1
8
19.8.
1
10
31.8.
1
17
18 druhy jedinci
H
E
5
18
1
23
0,000 0,000
5
19
5
34
1,362 0,503
1
6 8
1
4
29
8
56
1,890 0,574
3
1
2
2
2
2
5
1
9
5
4
34
10
76
2,124 0,568
1
3
3
3
1
2
6
12
6
1
31
12
78
2,164 0,562
2
3
6
4
2
4
7
9
9
1
28
13
88
2,336 0,571
11
2
5
9
7
2
3
8
9
4
2
2
21
13
86
2,350 0,563
9.9.
5
2
3
6
10
2
10
5
1
8
10
5
6
13
73
2,314 0,550
16.9.
2
4
5
6
11
1
11
4
1
7
8
2
1
13
63
2,261 0,548
30.9.
2
3
3
1
5
8
4
11
2
1
10
40
2,040 0,553
6.10.
1
4
2
4
1
2
10
5
1
9
30
1,903 0,560
14.10.
1
2
1
1
5
6
1,561 0,871
2
1
40
5.2 Vyhodnocení základních vlastností biocenózy Vyhodnoceny jsou ty měsíce, kde byly k dispozici odběry ze všech tří let sledování. Pro přesnější výsledky a pro vyvození konkrétnějších závěrů ze sledování bychom potřebovali data z delšího období. Do výpočtů nebyly zahrnuty nasmýkané nymfy, protože je komplikované s jistotou určit ke kterému druhu patří.
5.2.1 Dominance V tabulce číslo 6 jsou vypočítány hodnoty dominance pro jednotlivé druhy za celé sledované období. Nejvyšší hodnoty v daném roce jsou vždy zvýrazněny tučně. Celkově je jednoznačně na lokalitě Žamberk nejdominantnějším druhem saranče Chorthippus vagans. Tento druh je jako jediný po celé sledované období druhem eudominantním. Naopak nejméně dominantní jsou druhy saranče zelená (Omocestus viridulus), saranče luční (Chorthippus montanus) a saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus). Podle zastoupení jedinců v jednotlivých třídách dominance se jedná o méně narušenou biocenózu. U žádného z odchycených druhů nebyl zaznamenán soustavný pokles dominance, hodnoty jsou většinou velmi variabilní. V některých případech došlo k mírnému snížení dominance, ale v jiných došlo naopak k jejímu zvýšení. Podobně různorodých hodnot dominance bylo dosaženo i v práci Bednářové (2006).
41
Tabulka 6: Hodnoty dominance za celé sledované období květen druh č.
2005
červen
2006
2007
červenec
2005
2006
2007
2005
2006
2007
1
0,00%
-
-
0,00%
12,50%
5,00%
0,00%
3,69%
12,31%
2
0,00%
-
-
9,20%
0,00%
10,00%
3,29%
13,65%
18,46%
3
0,00%
-
-
1,15%
0,00%
0,00%
7,04%
3,32%
0,00%
4
0,00%
-
-
0,00%
0,00%
0,00%
5,16%
1,85%
0,00%
5
0,00%
-
-
0,00%
0,00%
0,00%
4,69%
1,85%
0,00%
6
0,00%
-
-
2,30%
0,00%
0,00%
6,57%
4,06%
3,08%
7
0,00%
-
-
9,20%
0,00%
0,00%
9,86%
7,38%
7,69%
8
0,00%
-
-
6,90%
0,00%
0,00%
8,92%
5,17%
0,00%
9
0,00%
-
-
0,00%
8,33%
0,00%
0,00%
6,27%
0,00%
10
0,00%
-
-
3,45%
0,00%
0,00%
2,82%
2,58%
4,62%
11
0,00%
-
-
3,45%
0,00%
5,00%
2,35%
3,69%
10,77%
12
4,55%
-
-
9,20%
0,00%
0,00%
8,45%
3,69%
1,54%
13
-
-
-
-
1,15% 31,03%
0,00% 45,83%
0,00%
14
0,00% 72,73%
30,00%
2,82% 17,84%
0,74% 20,30%
0,00% 26,15%
15
13,64%
-
-
11,49%
8,33%
0,00%
15,49%
18,08%
9,23%
16
0,00%
-
-
0,00%
0,00%
3,76%
0,74%
0,00%
17
9,09%
-
-
11,49%
25,00%
0,00% 50,00%
0,94%
2,95%
6,15%
srpen druh č.
2005
2006
1
0,00%
2
3,13%
3
září
říjen
2007
2005
2006
2007
0,00%
1,74%
0,00%
0,00%
0,00%
6,54%
16,86%
0,00%
6,86%
5,33%
7,03%
9,80%
1,16%
8,16%
7,84%
0,00%
4
8,59%
9,80%
0,00%
6,12%
5,88%
5
6,25%
1,31%
2,91%
2,04%
6
6,25%
5,88%
6,40%
10,20%
7
7,03%
6,54%
10,47%
8 9
13,28% 0,00%
11,76% 0,65%
10
3,13%
11
2006
2007
0,00%
0,00%
0,00%
14,29%
11,11%
5,56%
0,00%
11,11%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
5,88%
5,33%
16,67%
6,51%
0,00% 28,57%
0,00%
5,88%
22,22%
5,56%
0,00%
1,96%
7,69%
0,00%
0,00%
8,14% 0,00%
14,29% 0,00%
10,78% 0,00%
15,38% 0,00%
0,00%
11,11% 0,00%
11,11% 0,00%
2,61%
2,91%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
2,34%
1,96%
5,23%
6,12%
1,96%
1,78% 17,16%
0,00%
0,00%
5,56%
12
5,47%
6,54%
12,21%
2,04%
4,90%
7,69%
0,00%
0,00%
5,56%
13
6,25% 14,84%
0,65%
6,12% 28,57%
3,92% 23,53%
0,00%
15,38%
14,29%
0,00% 33,33%
0,00% 30,56%
15
10,16%
10,46% 17,65%
0,00% 17,44%
1,18%
14
11,05%
10,20%
12,75%
11,83%
14,29%
11,11%
16,67%
16
6,25%
7,84%
1,16%
6,12%
7,84%
4,73%
0,00%
0,00%
2,78%
17
0,00%
0,00%
2,33%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
0,00%
42
2005
0,00% 28,57%
5.2.2 Index druhové diverzity Graf na obrázku číslo 5 porovnává průměrné měsíční indexy druhové diverzity. Nejvyšších hodnot indexy dosahují v celém sledovaném období v srpnu, nejnižších pak na počátku každé smýkací sezóny. Zaměříme-li se na rozdíly v indexech, je z grafu patrné, že v roce 2005 byly hodnoty až do srpna vyšší než v následujících letech, v září a říjnu tomu však bylo obráceně. Rozdíly nejsou ovšem nijak extrémní a mohou být způsobeny například různými klimatickými podmínkami v každém roce. Porovnáme-li hodnoty s téměř shodně zaměřenou prací Bednářové (2007), vycházejí na lokalitě Žamberk hodnoty indexů druhové diverzity vyšší. Pravděpodobně to bude způsobeno i vyšším počtem nalezených druhů na naší lokalitě. Celkově lze říci, že na lokalitě Žamberk nedošlo během sledování v letech 2005
index druhové diverzity aaa
až 2007 k poklesu indexu druhové diverzity.
3 2,5 2
2005
1,5
2006 2007
1 0,5 0 květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
měsíc
Obrázek 5 : Graf porovnávající průměrné měsíční indexy druhové diverzity
43
5.2.3 Ekvitabilita Graf na obrázku číslo 6 zobrazuje jak se v průběhu sledování vyvíjela ekvitabilita. Celkově můžeme říci, že se druhová vyrovnanost na lokalitě Žamberk vždy od začátku sezóny do jejího konce zvyšuje, takže v říjnu je společenstvo vždy početně nejvyrovnanější. V roce 2006 je křivka ekvitability nejvíce vyvážená. Rok 2007 dosahuje kromě července hodnot nejnižších, ale rozdíly zde nejsou velké. Opět zde mohou hrát svoji roli i jiné faktory než samotný odchyt hmyzu. Hodnoty
ekvitability
jsou
v našem
případě
většinou
vyšší
než
u
Bednářové (2007). Stoupající tendenci ekvitability lze pozoroval i na jedné z jejich lokalit – Drásově.
0,9 0,8
ekvitabilita x
0,7 0,6 2005
0,5
2006
0,4
2007
0,3 0,2 0,1 0 květen
červen
srpen
červenec měsíc
Obrázek 6 : Graf zobrazující vývoj ekvitability
44
září
říjen
5.3 Chemické rozbory nasmýkaného hmyzu Chemické rozbory nebyly hlavním cílem této diplomové práce, proto jim není věnováno tolik prostoru. Ze vzorku byl zjišťován obsah sušiny, popelovin, těžkých kovů, mastných kyselin a aminokyselin. Zjištěné hodnoty jsou uvedeny v tabulkách číslo 7, 8 a 9. Rizikovými prvky u hmyzu využívaného ve výživě zájmových zvířat se zabývají ve svém článku Kráčmar et al. (2005). Jejich testování probíhalo pro vzorky Tenebrio molitor a Gryllus assimilis. Výsledné hodnoty těchto rozborů odpovídají maximálním hodnotám povolených koncentrací pro výživu zvířat. Detekované hodnoty těžkých kovů našeho směsného vzorku Orthoptera se u olova a kadmia pohybují níže než uvádí Kráčmar et al. (2005) a u ostatních prvků jsou naše hodnoty mezi hodnotami jeho dvou vzorků. Při předpokladu využití hmyzu jako doplňku potravy bude nutné provádět další sledování.
Tabulka 7: Obsah těžkých kovů ve 100% sušiny Vzorek Orthoptera
nebezpečné prvky mg/kg-1
sušina g/kg-1
popelovina g/kg-1
Pb
Cd
Mn
Zn
Cu
348.685
42.04
0.019
0.069
0.624
179.6
25.221
45
Tabulka 8: Obsah mastných kyselin Stanovení mastných kyselin v tuku - % obsah
mastná kyselina
triviální název
Nasycené mastné kyseliny (SAFA) C8:0
0,000
oktanová
kaprylová
C10:0
0,000
dekanová
kaprinová
C12:0
0,066
dodekanová
laurová
C14:0
0,614
tetradekanová
myristová
C16:0
26,133
hexadekanová
palmitová
C18:0
7,221
oktadekanová
stearová
C20:0
0,153
eikosanová
arachová
Mononenasycené mastné kyseliny (MUFA) C16:1
2,120
hexadecenová
palmitolejová
C18:1
27,998
oktadecenová
olejová
C20:1
0,204
eikosenová
gondová
Polynenasycené mastné kyseliny (PUFA) C18:2n6
33,352
oktadienová
linolová
C18:3n6
0,085
oktadekadienová
alfa-linolenová
C18:3n3
1,453
oktadekatrienová gama-linolenová
C20:4n6
0,229
eikosatetraenová
arachidonová
C20:5n3
0,156
eikosapentaenová
EPA
C22:6n3
0,621
dokosahexaenová
DHA
C22:4n6
0,445
dokosatetraenová
adrenová
Tuky jsou celkově největším zdrojem energie a našem těle. Výsledky chemického rozboru ukazují, že se ve vzorku nachází 34,55 % tuků. Velmi pozitivní je obsah omega-3 mastných kyselin (EPA, DHA) a celková převaha nenasycených mastných kyselin nad nasycenými, což má pozitivní účinky na lidské zdraví například snižováním LDL cholesterolu.
46
Tabulka 9: Obsah aminokyselin g/ 1000 g sušiny vzorku
Orthoptera
esenciální AMK: arginin
71,090
histidin
11,512
isoleucin
18,480
leucin
36,295
lysin
54,965
methionin
6,886
fenylalanin
4,354
threonin
22,967
valin
30,179 256,728
suma neesenciální AMK: glycin
48,591
alanin
63,300
kyselina glutamová
59,219
kyselina asparagová
45,892
prolin
23,830
serin
35,295
tyrozin
33,572
kyselina cysteinová
6,174 315,873
suma
Aminokyseliny jsou stavebními jednotkami bílkovin. Můžeme je zjednodušeně rozdělit na esenciální a neesenciální. Esenciální aminokyseliny si lidské tělo nedokáže vytvářet, a proto je musí přijímat v potravě. Testovaný vzorek vykazuje poměrně velké množství těchto aminokyselin, což je pozitivní. Celkově je kvalita bílkovin vzorku srovnatelná s kvalitou bílkovin drůbežího masa. Testovaní vzorek je velmi energeticky bohatý, jeho brutto energetický obsah je 24,614 MJ/kg a obsahuje 58,977 % dusíkatých látek.
47
6 ZÁVĚR V letech 2005 – 2007 byl ve Východních Čechách prováděn sběr rovnokřídlého hmyzu smýkáním. Cílem tohoto počínání bylo zjistit, zda by pravidelný odchyt kobylek (Ensifera) a sarančí (Caelifera) na určené lokalitě mohl mít negativní vliv na populace tohoto hmyzu. Smýkání probíhalo na lokalitě Žamberk průměrně jednou za dva týdny od května nebo června do října. Množství odchyceného hmyzu nikdy nepřekročilo 150 ml. Zástupci rovnokřídlých byli determinování a poté zasláni na chemické rozbory. Ze záznamů o rozpoznávání jednotlivých jedinců byly následně zpracovány a spočítány základní ekologické ukazatele: abundance, dominance, ekvitabilita a index druhové diverzity. Výsledky neprokázaly, že by prováděný sběr bezobratlých negativně ovlivnil stavy rovnokřídlých na vybrané lokalitě. Z důvodu poměrně krátkodobého výzkumu se tyto výsledky dají považovat spíše za dílčí. Přesvědčivějších výsledků by bylo určitě dosaženo po rozšíření výzkumů do více částí České republiky a po dlouhodobějším sledování této problematiky. Z chemických rozborů vyšlo, že nasmýkaný hmyz je velmi bohatý na tuky, kvalitní bílkoviny a zdraví prospěšné nenasycené mastné kyseliny. Na druhou stranu vzorek obsahoval zvýšený obsah těžkých kovů, takže i v této části výzkumu by bylo vhodné provádět další sledování.
48
7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY AMANN, G. Hmyz v lese: kapesní obrazový atlas nejpozoruhodnějších brouků, motýlů a ostatního hmyzu středoevropských lesů, jejich vývojové stupně a požerkys textovou částí o jejich stavbě a životě. Vimperk: J.Steinbrener, 1995. 344 s. ISBN 80-901324-8-0.
ANDĚRA, M. Encyklopedie naší přírody. 1. vyd. Praha: Slovart, 2000. 176 s. ISBN 807209-231-6.
BEDNÁŘOVÁ, M. Možné ovlivnění populací vybraných druhů členovců při jejich komerčním využití v potravě člověka. Brno, 2007. 52 s. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. Vedoucí diplomové práce Ing. Borkovcová Marie Ph. D.
BORKOVCOVÁ, M. Tvá výživa bude tvým lékem. [prezentace PowerPoint], 2005 [cit. 10. 4. 2008].
BUKKENS, S. G. F. The Nutrition Value of Edible Insects. Ecology of Food and Nutrition, 1997. vol. 36, p. 287-319.
COSTA-NETO, E. M. Insects as Sources of Proteins for Man: Valorization of Disgusting Resources. Interciencia, 2003. vol. 28, no. 3., p. 136.
ČIHAŘ , J., et al. Příroda v ČSSR. 2. vyd. Praha : PRÁCE, 1978. 384 s.
DeFOLIART, G. R. An Overview of the Role of Edible Insects in Preserving Biodiversity. Ecology of Food and Nutrition, 1997. vol. 36, p. 109-132.
DeFOLIART, G. R. Insects as Human Food : Some Nutritional and Economic Aspects. Journal of Crop Protection, 1992. vol. 11, no. 5, p. 395-399.
49
FARKAČ, J., et al. Červený seznam ohrožených druhů České republiky : Bezobratlí. Praha : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 760 s. ISBN 80-86964-964.
FRKAL, J. Entomofagie - využití hmyzu v potravě člověka [online]. Jan Frkal, 2001 , 3.11.2002
[cit.
2008-02-05].
Dostupný
z
WWW:
.
GORDON, G. The Eat-A-Bug Cookbook. 1st edition. Berkeley, Calicornia : Ten Speed Press, 1998. 136 s. ISBN 0-89815-977-6.
GRISSELL, E. Insects and Gardens. 1st edition. Portland, Oregon : TIMBER PRESS, 2001. 345 s. ISBN 0-88192-504-7.
HUDEC, K., et al. Příroda České republiky : Průvodce faunou. 1. vyd. Praha : Academia, 2007. 440 s. ISBN 978-80-200-1569-3.
JAKRLOVÁ, J., PELIKÁN, J. Ekologický slovník terminologický a výkladový. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999. 144 s. ISBN 80-7168-644-1.
KOČÁREK, P. Orthoptera : rovnokřídlý hmyz České republiky [online]. 2005 , 1. červenec
2007
[cit.
2007-12-29].
Dostupný
z
WWW:
.
KOUKAL, M. Žravá sarančata už hrozí Evropě . 21. století [online]. 18. 03. 2005 [cit. 2008-02-05].
Dostupný
z
WWW:
.
KOVAŘÍK, F., et al. HMYZ : chov, morfologie. 1. vyd. Jihlava : Madagaskar, 2000. 295 s. ISBN 80-86068-24-2.
KRÁČMAR, S., et al. Risk elements in insects used as a part of pet’s and farm animals diet. In XIV. medzinárodné sympózium o ekológii vo vybraných aglomeraciách Jelšlavy – Lubeníka a stredného Spiša. [s.l.] : [s.n.], 2005. s. 76-78. 50
KREJČA, J. a KORBEL, L. Velká kniha živočichů. 1. vyd. Bratislava: Príroda, a. s., 1993. 344 s. ISBN 80-07-00510-2
KŘÍSTEK, J., URBAN, J. Lesnická entomologie. 1. vyd. Praha : Academia, 2004. 445 s. ISBN 80-200-1052-1.
LAŠTŮVKA, Z., et al. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 2. dopl. vyd. Brno : Konvoj, 2001. 267 s. ISBN 80-302-008-4.
LAŠTŮVKA, Z., KREJČOVÁ, P. Ekologie. 1. vyd. Brno : Konvoj, 2000. 185 s. ISBN 80-85615-93-2.
LUO, Z. Y. Insects as food in China. Ecology of Food and Nutrition, 1997. vol. 36, no. 2-4, p. 201-207.
MacEVILLY, C. Bugs in the system. British Nutrition Foundation, 2000. vol. 25, no. 4, p. 267-268.
McGAVIN, G. C. Hmyz : Pavoukovci a jiní suchozemští členovci. 1. vyd. Praha : Euromedia Group – Knižní klub, 2005. 256 s. Příroda v kostce. ISBN 80-2421340-0.
MENZEL, P, D'ALUISIO, F. Man Eating Bugs : The Art and Science of Eating Insects. 1st edition. Berkeley, Calicornia : Ten Speed Press, 1998. 192 s. ISBN 1-58008022-7.
MEYERROCHOW, V. B., CHANGKIJA, S. Uses of insects as human food in Papua New Guinea, Australia, and North-east India: Cross-cultural considerations and cautious conclusions. Ecology of Food and Nutrition, 1997. vol. 36, no. 2-4, p. 159-&.
MITSUHASHI, J. Insects as traditional foods in Japan. Ecology of Food and Nutrition, 1997. vol. 36, no. 2-4, p. 187-199.
51
MLÍKOVSKÝ J., STÝBLO P. Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. 1. vyd. Praha : ČSOP, 2006. 496 s. ISBN 80-86770-17-6
ONORE, G. A Brief Note on Edible Insects in Ecuador. Ecology of food and nutritions, 1997. vol. 36, no. 2-4, p. 277-285.
PAOLETTI, M. G., et al. The importance of leaf- and litter-feeding invertebrates as sources of animal protein for the Amazonian Amerindians. Proceedings of the royal society of London series B-biological sciences, 2002. vol. 267, no. 1459, p. 2247-2252.
PECHLÁT, J. Rovnokřídlí : Orthoptera [online]. 2005 [cit. 2007-12-29]. Dostupný z WWW: .
POKORNÝ, V., ŠIFNER, F. Atlas hmyzu. 1. vyd. Praha, Litomyšl : Paseka, 2004. 176 s. ISBN 80-7185-658-4.
RAMOS-ELORDUY, J., MORENO, J. M. P. Edible Insects of Chiapas, Mexico. Ecology of Food and Nutrition, 2002. vol. 41, no. 4, p. 271-299.
RAMOS-ELORDUYOVÁ, J. Hmyz na talíři : Labužníkův průvodce po světě jedlého hmyzu. 1. vyd. Praha: Volvox-Globator, 1998. 126 s. ISBN 80-7207-193-9.
REICHHOLF, J., et al. Motýli a ostatní hmyz: motýli - střechatky - dlouhošíjky síťokřídlí - brouci blanokřídlí - chrostíci - dvoukřídlí - blechy - řásnokřídlí štětinatky - hmyzenky - chvostoskoci - jepice - vážky - pošvatky - škvoři - kudlankyšvábi - všekazi -kobylky -saranče - třásnokřídlí -. Praha: Euromedia Group, 2003. 160 s. Zoologická encyklopedie. ISBN 80-242-0672-2.
RIETSCHEL, S. Hmyz: 3 znaky: klíč ke spolehlivému určování. 1. vyd. Dobřejovice: REBO Productions, 2004. 239 s. Průvodce přírodou. ISBN 80-7234-294-0.
STERRY, P. Fauna a flóra Středomoří. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co, 2006. 379 s. Průvodce. ISBN 80-7352-055-9. 52
STICHMANN, W., KRETZSCHMAR, E. Svět zvířat kolem nás : Průvodce evropskou zvířenou. 1. vyd. Praha: Granit, 1998. 446 s. ISBN 80-85805-62-6.
ŠIMČÍKOVÁ, J. Diversita a densita vybraných druhů řádu rovnokřídlí (Orthoptera)na území České republiky. Brno, 2006. 45 s. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. Vedoucí bakalářské práce Ing. Borkovcová Marie Ph. D.
T-MAPY S. R. O. HRADEC KRÁLOVÉ. GIS Městský úřad Žamberk : Mapový projekt pro
veřejnost
[online].
2007
[cit.
2008-05-09].
Dostupný
z
WWW:
.
YHOUNGAREE, J., et al. Edible insects in Thailand: An unconventional protein source? Ecology of Food and Nutrition, 1997. vol. 36, no. 2-4, p. 133-149.
ZAHRADNÍK, J., SEVERA, F. HMYZ. 1. vyd. Praha : Aventinum, 2004. 326 s. ISBN 80-86858-01-4.
ZEMAN, J. Budeme se živit housenkami. 21. století [online]. 21. 9. 2003 [cit. 2007-1223].
Dostupný
z
.
53
WWW:
8 SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1 : Mapa širších územních vztahů
Obrázek 2 : Ortofoto mapa vybrané lokality (měřítko 1:5000)
Obrázek 3 : Fotografie lokality, pohled od severu
Obrázek 4 : Systém sběru hmyzu
Obrázek 5 : Graf porovnávající průměrné měsíční indexy druhové diverzity
Obrázek 6 : Graf zobrazující vývoj ekvitability
54
9 SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Počet druhů jedlého hmyzu podle kontinentů a počet zemí, v nichž se hmyz konzumuje
Tabulka 2: Druhové spektrum lokality, legenda pro tabulky 3, 4 a 5
Tabulka 3: Druhové spektrum a hodnoty ekologických indexů v roce 2005
Tabulka 4: Druhové spektrum a hodnoty ekologických indexů v roce 2006
Tabulka 5: Druhové spektrum a hodnoty ekologických indexů v roce 2007
Tabulka 6: Hodnoty dominance za celé sledované období
Tabulka 7: Obsah těžkých kovů
Tabulka 8: Obsah mastných kyselin
Tabulka 9: Obsah aminokyselin
55
