Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
Expanze psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides) na území České republiky
Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
doc. Ing. Jan Bezděk, Ph.D.
Linda Přichystalová
Brno 2009
1
2
3
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem „Expanze psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides) na území České republiky“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury.
Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
Dne …………………………………………
Podpis autora ………………………………
4
PODĚKOVÁNÍ
Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří mi pomohli při shromažďování informací a materiálů potřebných pro zpracování mé bakalářské práce. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat panu doc. Ing. Janu Bezděkovi Ph.D. za potřebné rady, odborné vedení a věcné připomínky při vypracování této bakalářské práce.
5
ABSTRAKT Název: Expanze psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides) na území České republiky Na našem území se stále více vyskytují nepůvodní druhy zvířat i rostlin. Vzhledem k tomu, že naše příroda se s nimi neumí vyrovnat, dochází k narušení druhové biodiverzity. Jedním z nepůvodních druhů zvířat je i psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides), který představuje nebezpečí především pro drobnou zvěř a dále působí na složení živočichů i jeho schopností vytlačovat původní druhy ze svého území. Tato práce byla vypracována formou literární rešerše. Snažila jsem se získat co nejvíce dostupné literatury o daném tématu a to z běžné literatury, časopisů i internetu. Zjistila jsem, že od roku 1966, ze kterého mám první oficiální čísla lovu psíka mývalovitého na území České republiky, se jeho početní stav zvýšil 98krát, a jeho výskyt je mapován na 61,5 % území. Takže předpokládám, že zabývat se touto tématikou je důležité, zvláště když se jedná o nepůvodní psovitou šelmu na našem území. KLÍČOVÁ SLOVA: psík mývalovitý, invazní druhy, onemocnění, početní stavy, rozšíření.
ABSTRACT Name: The expansion of raccoon dog (Nyctereutes procyonoides) in the territory of the Czech Republic In the territory of the Czech Republic, the number of derived species of animals and plants affects increasingly. Seeing that our nature is unable to face up to them, thus the biodiversity becomes disturbed. The raccoon dog (Nyctereutes procyonoides), one of the derived species, presents menace especially for the ground game, then influences the structure of animals and is able to force out the primary species from their territory. I built my solution on literature search. I studied whole accessible literature, namely current literature, journals and internet. It was found that since 1966, date of the first official number of the hunt of raccoon dog, its initial state has increased ninety-eight times and its habitation is mapped on 61,5 % of territory. The thesis makes clear that it is important to be concerned with this problem, especially in the case of the derived canine in the territory of the Czech Republic. KEYWORDS: raccoon dog, invasive species, disease, establishments, expansion.
6
OBSAH
1. ÚVOD ………………………………………………………………………..
9
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED ……………………………………………….
10
2.1 Ohrožení biodiverzity v Evropě …………………………………….....
10
2.2 Invazní druhy ……………………………………………………………..
11
2.2.1 Co jsou to invazivní, resp. invazní druhy ………………………………...
11
2.2.2 Problematika invazivních druhů u nás ……………………………………
12
2.2.3 Seznam nejdůležitějších invazivních živočichů na našem území ………...
14
2.3 Vědecké zařazení a popis psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides Gray, 1834) …………………………………………………….……….
17
2.3.1 Vědecká klasifikace psíka mývalovitého Nyctereutes procyonoides ……
17
2.3.2 Seznam druhů a poddruhů rodu Nyctereutes (včetně vyhynulých)………… 17 2.3.3 Psovité šelmy …………………………………………….…….................
18
2.3.4 Znaky šelem ………………………………………………………………
18
2.3.5 Popis a historie výskytu psíka mývalovitého ve Střední Evropě ………...
20
2.4 Onemocnění, která přenáší psík mývalovitý ………………….…….
27
2.4.1 Vzteklina (rabies) …………………………………………………….…..
27
2.4.1.1 Možnost nákazy a inkubace …………………………………….….…
28
2.4.1.2 Průběh onemocnění …………………………………………….….....
28
2.4.2 Ektoparazitózy ……………………………………………………………
32
2.4.3 Trichinelóza (svalovčitost) …………………………………………….....
32
2.4.4 SARS ………………………………………………... …………………..
33
2.4.5 Echinokokóza ………………………………………………………….....
35
2.4.6 Leptospiróza ……………………………………………………………...
38
3. CÍL PRÁCE ………………………………………………………………....
39
4. MATERIÁL A METODIKA ………………………………………….. .
40
5. VÝSLEDKY A DISKUSE ……………………………………..………..
41
5.1 Výskyt psíka mývalovitého na našem území od roku 1950 ….…..
41
6. ZÁVĚR ……………………………………………………………..………..
49
7. PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY ………………………………
50
7
8. SEZNAM OBRÁZKŮ ……………………………………………………
8
53
1.ÚVOD Z území České republiky je známo asi 34 000 druhů mnohobuněčných živočichů (Metazoa). Druhové složení fauny je kromě přírodních faktorů zásadně ovlivněno nejrůznějšími aktivitami člověka trvajícími od počátku neolitu, tj. asi 6700 let. Zvláště v posledních několika staletích člověk přímo nebo nepřímo ovlivnil výskyt a šíření mnoha živočišných druhů. Záměrně byly introdukovány druhy s předpokládaným užitkem (domácí zvířata, lovná zvěř a ryby, predátoři a parazité využívaní v ochraně rostlin), druhy projevující se negativně byly obvykle zavlečeny nechtěně (škůdci materiálů a rostlin, parazité, druhy narušující místní biodiverzitu). Podle katalogu druhů živočichů cizího původu v České republice vytvořeného Šefrovou a Laštůvkou (2005), jenž obsahuje 595 druhů cizího původu, tj. 1,8 % známé České fauny, z toho 22 měkkýšů (8,8 % místní fauny), 451 členovců (1,5 %), 383 druhů hmyzu (1,4 %) a 55 obratlovců (9,2 %). Ze zaregistrovaných druhů je 248 (41,8 %) výskytem omezeno jen na uzavřené vytápěné prostory, 60 druhů (10,1 %) přežívá ve vnějším prostředí jen příležitostně a krátkodobě a 287 druhů (48,2 %) ve vnějším prostředí zdomácnělo (naturalizované druhy). Z nich se 105 (17,7 % všech cizích) v novém území nešíří (neinvazní druhy), invaze 69 druhů (11,6 %) proběhla v minulosti (postinvazní druhy) a 113 druhů (19 %) je invazních. Nepůvodních 84 druhů (14,1 %) jsou parazité živočichů, 65 druhů (10,9 %) patří mezi skladištní škůdce, 53 druhů (8,9 %) škodí na rostlinách ve vytápěných prostorech (zejména ve sklenících), 28 druhů (4,7 %) škodí v zemědělství a lesnictví a 39 druhů (6,6 %) může mít vliv na místní biodiverzitu. Zdomácnělé cizí druhy pocházejí nejčastěji ze Severní Ameriky (70; 24,4 %), Mediteránu (61; 21,3 %), z Východní (44; 15,4 %), Střední a jihozápadní (43; 15 %) a Jižní až jihovýchodní Asie (30; 10,5 %).
9
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED
2.1 Ohrožení biodiverzity v Evropě (KLEŇHOVÁ, 2006) Navzdory současným snahám zůstává mnoho druhů a přirozených prostředí Evropy stále ohroženo. Podle stavu a vyhlídek životního prostředí v Evropě není 43 % druhů ptáků dostatečně chráněno, 12 % druhů motýlů je velmi vzácných nebo jejich početnost rychle klesá, kolem 60 % druhů rostlin je považováno za vyhynulé nebo kriticky ohrožené a 45 % druhů plazů a 52 % druhů sladkovodních ryb je ohroženo. Mohou za to především následující faktory: Změny ve využívání půdy Ke ztrátám dochází především díky činnostem jako je odvodňování, stavba přehrad a opouštění tradičních metod využívání půdy. Od roku 1993 ztratila Evropa 10 % mokřadů. 50 % evropských druhů závisí na zemědělských prostředích, zejména těch, která jsou udržována tradičními postupy, například na loukách, pastvinách a vřesovištích. Tato prostředí v současnosti rychle mizí. Invazivní druhy Invazivní druhy obecně způsobují značná poškození biodiverzity změnami přirozené dynamiky systémů, často aniž by narazily na své přirozené nepřátele. Zaznamenané vlivy zahrnují vymizení původních druhů a genetickou kontaminaci díky křížení. Úmyslná zavedení cizích druhů – například exotických zahradních rostlin – jsou stejně častá jako náhodná zavedení, například během přepravy zboží na lodích či v kamionech. Změny klimatu Klimatické změny způsobují, že alpské ledovce ustupují dosud nevídaným tempem a s nimi se přesouvají i chladnomilné rostliny, které následně musí konkurovat druhům migrujícím z níže položených míst. Ve Středozemí, kde již nyní jsou ekosystémy blízko svých klimatických limitů, se očekává zvýšená intenzita sucha a požárů. Znečištění V Evropě zůstává hlavním problémem znečištění, především díky používání dusičnanů. Vysokou eutrofizací je již ohroženo kolem 70 % ekosystémů. Zkušenosti z Velké Británie přitom ukazují, že zabránění úniku dusičnanů do prostředí je mnohem levnější než jejich filtrování z vody, aby byla pitná.
10
Spotřeba zdrojů a jejich nadměrné těžení Současný způsob spotřeby je neudržitelný. V Evropě i na celém světě je stále větší politická snaha o udržitelnou spotřebu, v budoucnu však bude hlavním úkolem změna chování každého jednotlivce. V nedávném výzkumu Eurobarometr se ukázalo, že soukromá spotřeba byla jedním z tlaků na životní prostředí, kterými byli lidé nejméně znepokojeni. Chyby trhu Ovlivněné nebo přeměněné ekosystémy by často mohly poskytovat vyšší zisky, kdyby změněny nebyly. Rozhodnutí však obvykle upřednostňují osobní zisk nad zisky pro celou společnost. Řešením může být přisouzení peněžní hodnoty přírodním prostředím a biodiverzitě a jejich zahrnutí do analýz nákladů a zisků a do hodnocení dopadů na životní prostředí. Toto zhodnocení však bude dosti problematické, jelikož mnoho z „benefitů“ přírodního prostředí není hmatatelných, a tudíž je přírodní prostředí obtížně ocenitelné.
2.2 Invazní druhy
2.2.1 Co jsou to invazivní, resp. invazní druhy
Jedná se o druhy, které nejsou na našem území původní, ale které postupně zdomácněly a přizpůsobily se místním podmínkám. Snadno se rozmnožují, rychle se šíří, osidlují všechna příhodná stanoviště a vytlačují původní rostlinné a živočišné druhy. Invazní rostliny a živočichové v novém prostředí nemají své přirozené nepřátele, kteří by významně omezovali jejich rozšiřování. Pojmy invazní, invazivní a nepůvodní bývají často zaměňovány a souvisí, zda jsou druhy domácí, rychle se na novém území šířící a zda přímo svým šířením ohrožují biologickou rozmanitost (JAKL, 2007).
11
Dynamika invaze: •
období klidu (lag-fáze): adaptace na místní podmínky, mutace
•
období exponenciálního růstu a šíření
• dosažení horního limitu prostředí, obsazení příhodných stanovišť
2.2.2 Problematika invazivních druhů u nás
Problémy jsou vždycky způsobeny nedbalostí nebo nepozorností člověka, pokud samozřejmě nejde o cílenou introdukci. Tu je možné provést úspěšně, problém je v tom, že se nikdy s určitostí předem neví, jak to dopadne. V některých oblastech světa byl z důvodu výskytu invazních druhů zjištěn pokles biodiverzity určitých skupin živočichů až o 40 %. Něco jiného jsou pak druhy expanzní, které se ze své původní oblasti výskytu samovolně šíří dál, často do člověkem pozměněné krajiny. Za asi nejdůležitější invazivní savce v České republice jsou pokládány nutrie (Myocastor corpus Molina, 1782), norek americký (Mustela vison Schreber, 1777), mýval severní (Procyon lotor Linnaeus, 1758) a psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides Gray, 1834). Nutrie především úniky z chovů, kde se nejprve chovaly pro svoji velmi ceněnou kožešinu, později i pro maso. První faremní chov je doložen v roce 1924 v Jablonném nad Orlicí, první zprávy o jejím výskytu ve volné přírodě pocházejí z roku 1979. Psík mývalovitý pochází sice z Dálného východu, v letech 1929 – 1955 však bylo přibližně 9000 jedinců záměrně vysazeno na území dnešního západního Ruska, Lotyšska, Běloruska a Ukrajiny a odtud se postupně šířil na západ – v ČR byl poprvé zaznamenán v roce 1954 na severní Moravě. U norka a mývala je situace ale úplně jiná. Zvlášť u norka nastal po roce 1989 nešťastný stav, kdy někteří lidé, jenž v restitucích dostali zpátky farmy, norky vypustili do volné přírody. Daleko horší ale je, že v rámci celé Evropy norky vypouštěli z farem i ochránci zvířat – kvůli tomu, že zvířata jsou v klecích týraná. Jenomže vypustit je do přírody je opačný extrém – spousta jedinců, kteří poznali jen prostředí klecí, má totiž problém se v přírodě uživit. Každopádně z farem byli ochránci zvířat vypuštěny za po-
12
sledních přibližně 20 let tisíce norků amerických, takže dnes už je najdeme prakticky na celém území republiky. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, i zákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti, mají shodně ve vztahu k zavádění nebo k úmyslnému rozšiřování (vypouštění) nepůvodních druhů do přírody regulační charakter a váží je na souhlas, resp. povolení (viz § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. a § 4 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb.). Právní úprava aktivní regulace nepůvodních druhů živočichů je však velice omezená. Evropská komise již zahájila přípravu podkladů pro vznik jednotné právní úpravy (směrnice) v této oblasti a nastíněné systémové řešení by tak mohlo vzejít z tohoto základu. Situace by se však měla řešit co nejrychleji, jelikož s každým prodlením bude populace norka amerického a dalších druhů narůstat a jejich regulace tak bude náročnější (ČERVENÝ, 2008). Stále platí, že odstřel živočichů, kteří nejsou zvěří, může v rámci své pravomoci provádět pouze myslivecký hospodář (WUDYOVÁ, 2009). Současně je nutné zdůraznit, že ačkoliv zákon o myslivosti nabyl účinnosti 1. července 2002, dodnes nebyl vydán prováděcí právní předpis, který by se zabýval zavlečenými druhy živočichů, v naší přírodě nežádoucími. Zcela zásadní věcí je sestavení "invazních seznamů" (resp. "černých listin"), tedy výpisů druhů, jimž je věnovat pozornost ať bráněním jejich šíření, tak i aktivním potlačováním (JAKL, 2007). Při jejich sestavování je nutné mít na mysli, že vytlačit mnohé nepůvodní druhy je nereálné a pokud nevytváří monotónní společenstva na místě jiných vzácných společenstev, neohrožují zachovalé území a druhy původní přírody, prakticky není třeba se jimi zvláště zabývat. Opakem jsou druhy potenciálně i nebezpečné pro lidské zdraví a druhy zkrátka agresivní v souvislosti s domácími ekosystémy.
13
2.2.3 Seznam nejdůležitějších invazivních živočichů na našem území (ČÍP, 2007)
Krevnatka úhoří (Anguillicola crassus Kuwahara, Niimi & Itagaki, 1974) Parazit rodu úhoř (Anguilla) pocházející z Japonska a Číny. K zavlečení druhu do Evropy došlo v důsledku dovozu úhoře japonského (Anguilla japonica Temminck & Schlegel, 1846). V ČR se tento parazit značně rozšířil a způsobuje hromadné úhyny našeho původního úhoře říčního (Anguilla anguilla Linnaeus, 1758), situace je natolik závažná že v rámci Evropy je úhoř říční krevnatkou vážně ohrožen na své existenci. Plzák španělský (Arion lusitanicus Mabille, 1868) Druh ze severní části Pyrenejského poloostrova, který byl do ČR patrně zavlečen s rostlinami. Obávaný „škůdce“ zahrádek, lokálně působí škody i v zemědělství. Invazi tohoto druhu již není možné zastavit, druh nadále bezděčně rozšiřuje člověk transportem rostlin a zeminy, nyní se již však v přírodě šíří i na člověku nezávisle. Rak bahenní (Astacus leptodactylus Eschscholtz, 1823) Rak bahenní (původně z jihovýchodní části Evropy) byl v ČR záměrně vysazován jako náhrada za našeho původního raka říčního (Astacus astacus Linnaeus, 1758), jehož stavy zdecimoval račí mor. Jedná se však o potravního konkurenta raka říčního, kterého tento druh vytlačuje. Jeho další rozšiřování je proto nežádoucí a legislativně je zakázáno (nutný souhlas orgánů ochrany přírody). Rak pruhovaný (Orconectes limosus Rafinesque, 1817) Severoamerický druh záměrně dovezen a vysazen v Evropě. I nadále je rozšiřován rybáři nebo amatérskými potápěči, šíří se však již i nezávisle na člověku. Přenašeč račího moru, vůči kterému je sám na rozdíl od našeho původního raka říčního téměř imunní. Záměrné rozšiřování by mělo být pod pokutou zakázáno. Rak signální (Pacifastacus leniusculus Dana, 1852) Do Evropy byl dovezen ze Severní Ameriky. Přenašeč račího moru, který decimuje populace našeho původního raka říčního po celé Evropě. Přesto je však nadále některými rybáři záměrně rozšiřován. Manipulace s tímto druhem a jeho další záměrné šíření by mělo být pod pokutou zakázáno. Kleštík zhoubný (Varroa destructor Anderson & Trueman, 2000) Drobný roztoč z Dálného východu napadající včelstva, kde vyvolává tzv. varroázu. Převozem včelstev byl zavlečen téměř po celém světě, v ČR se vyskytuje skoro celoplošně. Díky prevenci a tlumení se množství včelstev nakažených varroázou postupně snižuje, 14
bohužel však již byly zaznamenány populace kleštíka rezistentní vůči některým přípravkům, což může do budoucna představovat další velkou hrozbu pro včelstva. Mnohonožka Cylindroiulus caeruleocinctus Wood, 1864 Druh původem ze Západní Evropy k nám byl zavlečen obchodem s rostlinami a lodní dopravou. Vytlačuje naše původní druhy mnohonožek. Další šíření druhu lze pozastavit omezením introdukce nepůvodních dřevin a transferů zeminy. Karas stříbřitý (Carassius gibelio Bloch, 1782) Ryba původem z Východní Asie. Je vážnou hrozbou pro naše původní druhy ryb, kterým potravně i prostorově konkuruje, rovněž je možné, že se začne s některými našimi druhy křížit a tím znehodnotí jejich genofond. V některých lokalitách způsobují přemnožené populace karase stříbřitého pokles produkce kapra. Je žádoucí druh nadále nerozšiřovat a naopak ho začít likvidovat aktivním selektivním odlovem, pečlivým tříděním násad apod. Střevlička východní (Pseudorasbora parva Temminck & Schlegel, 1846) Východoasijská rybka zavlečena do ČR s plůdkem nepůvodního amura a tolstolobika. Nadále se šíří s importy plůdků hospodářských ryb, nyní již žije na většině míst v ČR. Na lokalitách, kde se střevlička východní přemnožila, došlo k snížení početnosti ostatních druhů ryb. Je třeba usilovat o snížení počtu populací v ČR (pečlivé třídění násad, zvýšená obsádka dravých druhů ryb), úplné vyhlazení druhu na území ČR je však již bohužel nereálné. Jelen sika (Cervus nippon Temminck, 1838) Záměrně vysazený druh jelena, původem z východní a jihovýchodní Asie, který má výrazný negativní vliv na populace našeho původního jelena lesního (Cervus elaphus Linnaeus, 1758), se kterým se kříží. V ČR se vyskytuje na cca jedné pětině území. Populace ve volné přírodě je třeba zcela utlumit, nebo alespoň výrazně omezit. Norek americký (Mustela vison Schreber, 1777) Lasicovitá šelma ze Severní Ameriky, záměrně (vypuštěním) i neúmyslně (únikem ze zajetí) rozšířena na mnoha místech v Euroasii. Výrazný potravní konkurent naší původní vydry a hranostaje, jeho výskyt ve volné přírodě má katastrofické důsledky (vedoucí až k úplné likvidaci) na přežívající populace našich raků, obojživelníků i plazů. Existence tohoto druhu v Evropě navíc zabraňuje návratu původního norka evropského, který byl na mnoha místech (včetně ČR) vyhuben člověkem.
15
Nutrie (Myocastor coypus Molina, 1782 ) Větší druh hlodavce z Jižní Ameriky, který se do naší přírody dostal únikem ze zajetí. Populace u nás v přírodě narůstají. Je zde reálné riziko, že by se časem mohlo jednat o potravního konkurenta původního bobra, navíc může způsobovat hospodářské škody. Není důvod k tomu, aby došlo k dalšímu šíření druhu a je vhodné proto tento druh v naší přírodě utlumit. Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides Gray, 1834) Zavalitější psovitá šelma z Dálného východu, záměrně vysazována v evropské části Ruska a Pobaltí. Další jedinci se do volné přírody dostávali i únikem z kožešinových farem. Psík mývalovitý dnes již obývá celé území ČR. Ačkoli jsou možná jeho negativní vlivy na naší přírodu přeceňovány, přesto se nejedná o živočicha, který by byl v naší přírodě žádoucí. Je proto třeba urychleně řešit jeho legislativní postavení, aby mohla být zahájena jeho regulace ve volné přírodě. Mýval severní (Procyon lotor Linnaeus, 1758) Středně velká šelma původem ze Severní Ameriky, postupně se k nám šíří převážně z Rakouska. Vytvoření stabilní populace v naší přírodě je nežádoucí. Muflon (Ovis musimon Pallas, 1811) Kopytník původem z Korsiky, který je nyní rozšířen na větší části ČR. Početní stavy výrazněji stoupají, což má na mnohých místech destrukční vliv na původní biotopy (zamezení přirozeného zmlazení stromového patra, nadměrné spásání vegetace, konkurence našich původních druhů kopytníků apod.). Optimálním řešením je alespoň částečná redukce početních stavů.
16
2.3 Vědecké zařazení a popis psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides Gray, 1834) 2.3.1 Vědecká klasifikace psíka mývalovitého Nyctereutes procyonoides
Tab. č. 1 Klasifikace Nyctereutes procyonoides Říše:
Živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata) Třída: savci (Mammalia) Řád:
šelmy (Carnivora)
Čeleď: psovití (Canidae) Rod:
psík (Nyctereutes)
Nyctereutes je rod psovitých šelem. Jediným, ještě existujícím příslušníkem tohoto rodu, je psík mývalovitý, ten je někdy považován za nositele původního genetického materiálu, protože se velmi podobá předchůdcům psovitých šelem. Tento rod se pravděpodobně odčlenil od ostatních psovitých šelem v době před sedmi až deseti miliony let.
2.3.2 Seznam druhů a poddruhů rodu Nyctereutes (včetně vyhynulých) (ANDĚRA & HORÁČEK, 2005; WIKIPEDIA 2009)
Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides ) poddruh Nyctereutes procyonoides koreensis Mori, 1922 poddruh Nyctereutes procyonoides orestes Thomas, 1923 poddruh Nyctereutes procyonoides procyonoides Gray, 1834 poddruh Nyctereutes procyonoides ussuriensis Matschie, 1907 poddruh Nyctereutes procyonoides viverrinus Temminck, 1838 Nyctereutes abdeslami † Nyctereutes donnezani † Nyctereutes megamastoides † Nyctereutes sinensis † Nyctereutes tingi † Nyctereutes vinetorum † 17
Nyctereutes procyonoides patří do řádu šelmy (Carnivora), čeledi psovití (Canidae), kam se z našich druhů kromě psíka mývalovitého řadí i liška obecná (Vulpes vulpes Linnaeus, 1758), vlk obecný (Canis lupus Linnaeus, 1758) a nově i šakal (Canis mesomelas Schreber, 1775).
2.3.3 Psovité šelmy (WIKIPEDIA 2009) Jsou to srstnatí predátoři, plnící důležité regulační, selekční a asanační funkce v ekosystému. Většina šelem se řadí k sekundárním konzumentům, to znamená, že se živí jinými konzumenty. Velké šelmy jsou dokonce vrcholovými konzumenty, tedy v dospělosti nemají přirozené protivníky a stojí na vrcholu potravní pyramidy. Hlavní úlohou šelem je udržovat ekologickou rovnováhu mezi býložravci a vegetací. Tedy pokud dojde k přemnožení býložravců, což může mít negativní dopady na vegetaci, tak se šelmám daří dobře a tudíž se rychleji množí a snižují stav býložravců.
2.3.4 Znaky šelem 1.Vyznačují se silným chrupem s mohutně vyvinutými špičáky a trháky (stoličkami). Celkem mají 42 zubů. Čelisti u většiny šelem jsou mohutné, plné ostrých zubů, uzpůsobené pro efektivní zabíjení, ale i porcování kořisti (viz obrázek č.1). Dolní čelist je k lebce připojena válcovitým kloubem, takže se může pohybovat jen nahoru a dolů. Pro mocný stisk ostrých špičáků mají vyvinutý spánkový sval, který dosahuje nejvyšší účinnosti při otevřené tlamě. Stoličky a třenové zuby bývají uspořádané do trhákového komplexu, zuby do sebe při skusu dokonale zapadají. Pro trhání používají hlavní žvýkací sval.
Obr. č. 1 Lebka Nyctereutes procyonoides
18
2. Mohutný sagitální a lambdový hřeben na lebce, na nějž se upíná silné žvýkací svalstvo.
3. Dopředu a ne do stran jako u býložravců nasměrované oči. Díky jim mají šelmy co největší zorné pole binokulárního (prostorového) vidění, potřebné k přesné lokalizaci kořisti.
4. Jsou nepatrné zbytky potních žláz. Přebytečného tepla se šelmy zbavují zejména dýcháním.
5. Drápy jsou nezatažitelné a přizpůsobené k hrabání.
6. Na zadních končetinách jsou 4, na předních 5 prstů.
7. Lov – šelmy jsou jedni z nejefektivnějších predátorů vůbec. Loví ve smečkách ale i osamoceně. K lovu využívají své ostré smysly a velmi často na kořist zaútočí z úkrytu. Některé šelmy se ke kořisti připlíží a kořist uštvou během na dlouhé trati, případně loví skokem po krátkém sprintu. Způsob usmrcení oběti je různý podle druhu šelmy, kočky se zakousnou do šíje a snaží se poškodit míchu, případně prokousnou krk a tím kořist udusí. Psi naproti tomu obětí prudce třesou, až ji zlomí vaz.
8. Komunikace – šelmy mezi sebou navzájem komunikují a to jak pachovými značkami tak i signály. Pachové značky většinou používají k vymezování teritorií ale i k vyhledávání potencionálního partnera. Když se šelmy potkají, používají ke komunikaci různé pozice a gestikulace, dokonce i výrazy v obličeji hrají roli. Hlasové projevy používají k předávání různých sdělení jako je vstřícnost k partnerovi nebo hrozba nepříteli.
19
2.3.5 Popis a historie výskytu psíka mývalovitého ve Střední Evropě
Jeho první český název byl „pes kun“, ačkoliv s kunovitými šelmami nemá nic společného (SÝKORA, 2008). Velikostí a částečně i zabarvením připomíná jezevce lesního (Meles meles Linnaeus, 1758). Později se začal používat název „mývalovec kuní“, což souviselo s částečnou podobou zbarvení hlavy s mývalem (světlý až bílý pruh přes oči). Další názvy: ussurijský mýval, liška japonská, liška jezerní, liška mořská. V současné době jeho název „psík mývalovitý“ již zahrnuje zařazení mezi psovité šelmy a jeho částečnou podobnost na mývala. Mezi roky 1927 a 1953 byl zavlečen do severozápadního Ruska. Z původních 9000 zvířat se odtud tento druh rozšířil do celé východní a severní Evropy. Jeho populace jsou poměrně stabilní ve Finsku. Od roku 1939 urazil kus cesty (obr. č. 2). Původně žil v Indočíně, Číně, Koreji, na některých japonských ostrovech a v Rusku (KOŘÍNEK, 2000). Díky plodnosti rodičovských párů (6 – 12 mláďat) však potřebovaly nové přírůstky obsazovat stále další a další teritoria. V roce 1943 byl zaznamenán výskyt už na východním Slovensku. V České republice se jeho výskyt datuje od roku 1954, kdy byl poprvé zjištěn na severní Moravě. Kromě rychlého šíření druhu je zřejmé i zvyšování jeho početnosti, i když přesné údaje nejsou známy (ANDĚRA & HORÁČEK, 2005).
Obr. č. 2 Rozšíření v Evropě a Asii
20
Přednostně osídluje vlhčí biotopy (graf č. 1) nižších a středních poloh (graf č. 2), zjištěn však byl i v nejvyšších partiích Šumavy nad 1100 m n. m. V posledních letech je také často zjišťován v agrocenózách.
4% 3%3%
12%
břeh rybníka pole
9% 14%
3% 2%
řepka kukuřice mokřiny melior.kanál
5%
potok obilí louka les
45%
Graf č. 1 Preference prostředí psíka mývalovitého v ČR
21
četnost výskytu
140 120 100 80 60 40 20
13 1
-1 19 50 12 25 10 12 31 70 13 37 30 13 43 90 14 49 50 15 55 10 15 61 70 16 67 30 16 73 90 17 79 50 18 85 10 187 0
0
nadmořská výška [m.n.m.]
Graf č. 2 Výskyt psíka mývalovitého v ČR v závislosti na nadmořské výšce
Jediný z psovitých neumí štěkat, tropí největší škody hlavně na jaře, kdy vybírá hnízda drobné pernaté a loví mláďata srstnaté zvěře (obratně vyskočí i na strom nebo keř). Přitom se obtížně stopuje a v revíru vykazuje liščí otisk. Žije tiše a skrytě. Pro noční způsob života psíka je setkání s ním velmi vzácné (BÍLEK, 2002). Jeho přítomnost můžeme častěji zaznamenat podle stop zanechaných v měkké půdě (obr. č. 3). Stopa je charakteristická tím, že stejně jako u všech psovitých šelem, se v ní otiskují drápy na konci prstů, ale tvar otisku je téměř kulovitý, podobně jako u kočkovitých šelem. Velikost se pohybuje mezi třemi až čtyřmi centimetry (ČERVENÝ, 2004).
22
Obr. č. 3 Stopní dráhy
Mortalita je nejvyšší u mladých zvířat, maximální délka života se pohybuje přibližně okolo 10 – 14 let. Kromě člověka je ohrožuje vlk obecný (Canis lupus), rys ostrovid (Lynx lynx Linnaeus, 1758), liška obecná (Vulpes vulpes) a také výr velký (Bubo bubo Linnaeus, 1758) (MICHAELLI , 2008). Velikost těla je přibližně stejná jako u lišky, psík má však mnohem kratší ocas i nohy. Na první pohled připomíná spíš jezevce lesního nebo mývala než psovitou šelmu (obr. č. 4). Délka hlavy a těla je až 70 cm a ocasu 15 až 25 cm. Hmotnost jeho těla se pohybuje v divoké přírodě a na farmách v závislosti na ročním období, od minimálních
23
3 až 5 kg v červnu na maximálních 8 až 12 kg v listopadu (graf č. 3), pokud je krmen ad libidum (ČERVENÝ, 2004). Velikost těla nezávisí na pohlaví. Na hřbetu má psík mývalovitý dlouhou a hustou srst, ale jeho břišní partie jsou izolovány méně dobře. Ocas není příčně pruhovaný jako u mývala, hlasově se téměř neprojevuje. Srst je plavě šedá až šedohnědá s tmavým žíháním, končetiny a uši ze zadu jsou téměř černé (LOHMANN, 2007). Hlava má pestrou černobílou kresbu.
Obr. č. 4 Rozdíl mezi jezevcem lesním (1), psíkem mývalovitým (2) a mývalem severním (3)
Ročně spotřebuje kolem 300 kg potravy (HANZAL, 2000). Je všežravec, a proto je tedy potrava velmi rozmanitá: od drobných savců velikosti zajíce, ptáků a jejich vajec, žab, hadů a ještěrek, ryb, hmyzu, měkkýšů až po různé plody, kořínky i zelené části rostlin, žere také mláďata svých konkurentů jezevců. Často požírá také zdechliny a nepohrdne ani odpadky. Na podzim se specializuje na sběr ovoce a jiných sladkých plodů, což mu umožňuje, podobně jako u jezevce a medvěda, vytvořit si dostatečnou zásobu podkožního tuku (zasádlení) (ČERVENÝ, 2004). Tato tuková zásoba je pro něj životně důležitá, protože ze psovitých šelem je to jediný druh, který zimu přespává v noře ve stavu nepravého zimního spánku, podobně jako jezevec či medvěd. Při tomto typu zimního spánku se při oteplení probouzí a může vycházet i ven za potravou (REICHHOLF & STEINBACH, 2001).
24
16 14
četnost
12 10 8 6 4 2 0 3,14,0
4,15,0
5,16,0
6,17,0
7,18,0
8,19,0
9,1- 10,1- 11,1- 12,1- 13,110,0 11,0 12,0 13,0 14,0
kg samice
samci
Graf č. 3 Hmotnost psíka mývalovitého v ČR
Aktivní je především v noci nebo za šera kdy jeho hustý kožich tlumí každý zvuk. Přes den může polehávat v doupěti nebo v nějakém jiném úkrytu, jako je rákosí, dutiny stromů nebo křoviny. Pokud má potřebu doupěte, ať již v době odchovu mláďat nebo v zimním období, může buď využít noru po lišce nebo jezevci. Nory udržuje v čistotě a venku má podobně jako jezevec své místo, kam chodí kálet, trus ale nezahrabává (HANZAL, 2000). Psík mývalovitý si někdy sám vyhrabe noru, ale výjimečně umí postavit hrad z rákosu, podobně jako ondatra pižmová (Ondatra zibethicus Linnaeus, 1766). Samice mají 3 – 4 páry mléčných bradavek. K říji dochází koncem zimy a po 59 – 64 dnech březosti vrhá samice v dubnu a květnu nejčastěji 5 – 9 mláďat. Jedná se o nidikolní mláďata nejsou dokonale vyvinutá, bývají slepá a hluchá. Mají nedokonalou regulaci tělesné teploty a sníženou pohyblivost. Jejich tělesná teplota záhy po narození se téměř neliší od teploty okolí a nějakou dobu kolísá v závislosti na teplotě prostředí. Jsou závislá na téměř nepřetržitém kontaktu s matkou, která je musí zahřívat. Při podchlazení upadají do komatózního stavu, při němž jsou zcela strnulá a neschopná ani sát. Pokud je samice rychle nezahřeje, končí tento stav jejich úhynem. Ještě po 1 – 2
25
týdnech funguje termoregulace velmi omezeně. Mláďata začínají vidět v 9 – 10 dnech, kojena jsou 2 měsíce a ve věku 9 – 11 měsíců pohlavně dospívají (ŠKALOUD, 2009). Při pozorováních v jižním Finsku a v Rusku, měli psíci mývalovití o 50 % více mláďat než lišky obecné. Porodí většina samic, ale dosažení pohlavní dospělosti a růst u mladých zvířat, tělesné proporce rodících samic a mortalita mláďat silně závisí na množství potravy, vzhledem k hustotě populace, a podnebních podmínkách. Samec se podílí na rodičovské péči, hlídá mláďata zatímco samice shromažďuje potravu. Celá rodina může spát pohromadě v doupěti. Odstav mláďat je dokončen ve stáří 45 až 60 dnů, ale některá mláďata nemusí nutně opustit své rodné teritorium a zimu mohou trávit se svou matkou. Centrální oblasti sousedících párů se obvykle nepřekrývají v období odchovu mláďat, ale na podzim se mohou překrývat. Někdy psíkovi postačí plocha k lovu 100 ha a někdy potřebuje i 1200 ha, aby se uživil. Podle zkušeností z Polska, kde se psíci stali trvalými hosty, se v oblastech s průměrnou potravní nabídkou pohybuje jejich množství mezi 5 – 10 kusy na 1000 ha (HANZAL, 2000). V Japonsku je zájem i o jeho maso jako pochoutku a v tradiční východní medicíně dokonce o kosti, což je ovšem vedlo i na pokraj vyhynutí (RYS, 2002). Psík mývalovitý je uváděn jako monogamní zvíře, dlouhodobý partnerský svazek nebo rodina jsou u něho hlavní sociální jednotkou, ale patří k druhům se slabou hierarchickou dominancí mezi jednotlivými členy rodiny. Všichni členové skupiny se na svých stezkách obvykle pohybují společně, společně žerou, odpočívají v těsném tělesném kontaktu. V zajetí je úspěšně praktikován polygamní chov. K lovu predátorů střední velikosti se obecně nejčastěji používají (krom odstřelu) např. sklopce a umělé nory s uzavíracím systémem nebo bez sklapovacího zařízení (CÍSLEROVÁ, HAVRÁNEK & HUČKO, 2008). Je nutné zabezpečit evidenci zařízení tak, že jejich stav musí být kontrolován odpovídajícím úředním orgánem, aby zde nedocházelo k týrání zvířat a zbytečným úhynům.
26
Obr. č. 5 Psíkovy životní projevy
2.4 Onemocnění, která přenáší psík mývalovitý 2.4.1 Vzteklina – rabies (FÖRSTL, VESELÝ & VYSLOUŽIL, 2001)
Vzteklina (Besnota, Lyssa, Rabies, Hydrophobia, Wut, Tollwut) je virové onemocnění teplokrevných zvířat přenosné i na člověka. Tato zoonóza je až na malé výjimky rozšířena po celém světě, kde na ni ročně umírá až 50 tisíc lidí. Onemocnění způsobuje virus vztekliny z čeledi Rhabdoviridae, kam patří mnoho živočišných, ale i rostlinných virů. Rhabdoviry (obr. č 6) obratlovců se pak dělí na dva základní rody (Vesiculovirus a Lyssavirus), virus vztekliny patří do rodu Lyssavirus. Virus vztekliny existuje v několika variantách divokých (tzn. volně v přírodě se vysky27
tujících) a v několika laboratorních kmenech určených pro výzkum a přípravu vakcín. Všechny tyto kmeny vyvolávají zkříženou imunitu, kdy očkovací látka je účinná bez ohledu na kmen, jež nákazu způsobil. Virus vztekliny patří k nejnebezpečnějším známým virům na Zemi a jeho úmrtnost je u člověka po propuknutí onemocnění prakticky stoprocentní. Jedním z hlavních důvodů přežití viru v populaci je existence rezervoárových zvířat. Rezervoárovými zvířaty jsou psovité, kočkovité a kunovité šelmy spolu s netopýry. V západní Evropě a Severní Americe cirkuluje nákaza až v 86 % mezi divokými zvířaty (skunk, mýval, liška). V Jižní Americe, Asii a Africe jsou šiřiteli z 90 % domácí zvířata, v naprosté většině psi.
2.4.1.1 Možnost nákazy a inkubace
Nejčastější způsob průniku viru do organismu je zanesení infikovaných slin do rány způsobené vzteklým zvířetem, ale infekce vznikne i zavlečením do ran starších či drobných oděrek. Popsána je i nákaza bez zjevného přímého kontaktu s porušenou kůží a sliznicemi (bez přítomnosti "otevřené cesty"), a proto je nutno maximální opatrnosti při manipulaci s podezřelou zvěří. Nakažené zvíře (a tedy i člověk) vylučuje virus nejen do slin, ale také do slz a moči. Nevratné přilnutí viru k citlivým buňkám trvá několik sekund a poté již virus proniká do vlastních buněk. Virus vztekliny je výrazně neurotropní (má vysokou specifičnost k nervovým tkáním) a šíří se po nervových vláknech směrem k mozku. V první fázi choroby lze časnou léčbou nemocnému zachránit život. Inkubační doba (doba od nakažení do vypuknutí choroby) je 20 až 60 dnů. Může však významně kolísat od několika dnů až po roky. Významně kratší inkubační doba je u rezervoárových zvířat.
2.4.1.2 Průběh onemocnění
V mozku samotném zasáhne infekce v jednom okamžiku téměř všechny buňky. Nepoškozuje významně jejich stavbu, ale především funkci a podél nervů se šíří k orgánům. Tím, že se virus pohybuje dominantně po nervovém systému mu zajistí po dlouhou dobu ochranu před imunitním systémem (ten reaguje až po kontaktu viru s krví). To je důvod, proč se specifické protilátky objevují až s vypuknutím onemocnění, což je na vlastní ochranu organismu pozdě. V důsledku narušené funkce nervového systému se zpočátku objeví nespecifické příznaky – bolesti hlavy, únava, nechutenství, horečka. 28
Projevují se změny chování jako podrážděnost až agresivita, nespavost nebo apatie a deprese. Je tedy naprosto mylná představa, že jen zvíře nápadně agresivní či naopak velmi přítulné je zvířetem infikovaným. Příznaky z poškození nervového systému se v následných dnech prohlubují – objevují se poruchy čití, místní přecitlivělost se mění na celkovou. I lehké podněty u nemocného vyvolávají velkou bolestivost a jeho reakce jsou pro okolí nepřiměřené. Nemocní jeví známky poruchy vegetativních funkcí – výrazné slinění, pocení, problémy s dýcháním. Prohlubuje se dezorientace, halucinace, agrese. Tyto příznaky již bývají provázeny poruchou motoriky – zvýšené svalové napětí, u zvířat pokleslá dolní čelist, špatná souhra pohybů a především – strach z vody (hydrofobie). Ta je zapříčiněna bolestivými křečemi polykacích svalů při pití a později stačí pouhý zvuk vody, aby vyvolal u nemocného nepředstavitelnou trýzeň. Hovoříme o tzv. excitačním stadiu vztekliny, nebo také o "zuřivé vzteklině". Po této fázi nastává fáze "tiché vztekliny", kde dominuje paralýza. Nemocný je až do své smrti při plném vědomí a ta nastává nejčastěji v důsledku ochrnutí dýchacích svalů a tím selhání oběhu.
Obr. č. 6 Rhabdovirus
Z článku britské organizace zabývající se kontrolou vztekliny v EU (Eurosurveillance, 2003) vyplývá následující: počet ohlášených případů spadl na 52 % z 21 1049 v roce 1990 na 10 051 v roce 2002 (tab. č. 2). Nejnižší číslo bylo dosaženo v roce 1997. Od
29
roku 1997 do r. 2002, se počet skoro zdvojnásobil na hodnotu 10 051. Politický a ekonomický rozvoj v jižní Evropě během roku 1990 možná přispěl ke změně jak v šíření vztekliny tak k lepší situaci zajištěné přísnějším dohledem. Tab. č. 2 Počet případů vztekliny v Evropě (1990-2003)
Rok Celkem 1990 21 049 1991 16 505 1992 11 080 1993 9385 1994 8823 1995 8140 1996 8087 1997 5082 1998 6253 1999 6597 2000 8155 2001 10 435
Domestikovaná zvíJiná divoce Netopýři Lidé řata žijící zv. 5503 40 15 484 22 4194 15 12 269 27 2705 14 8346 15 2381 18 6976 10 2160 8 6644 11 2274 7 5843 16 2677 16 5379 15 1626 25 3413 18 2313 32 3901 7 2317 42 4227 11 2276 33 5837 9 3537 39 6847 12
Celkový pokles v počtu případů vztekliny byl především dosažen v podávání orální vakcíny liškám v západní a střední Evropě. Vzteklina se hlavně objevila v baltických státech, Rusku a v jižní Evropě. Ve srovnání s roky 1992 – 2001 s průměrem, všechny státy západní a střední Evropy, stejně jako Česká republika, Slovensko, Polsko, a Maďarsko ohlásily značnou redukci počtu případů v roce 2002. Naopak v zemích jižní a severní Evropy evidují nárůst případů vztekliny. Mezi hlavní zvířata zodpovídajících za vzteklinu řadíme lišku obecnou, která je evidována až pro 70 – 90 % případů vztekliny u divoce žijících zvířat mezi roky 1990 – 2002. Podíl výskytu vztekliny mezi ostatními volně žijícími zvířaty se ovšem značně zvyšuje. Velký nárůst je zjištěn především u psíka mývalovitého (Nycterautes procyonoides) téměř 6krát zvýšil svoje počty v případech vztekliny od roku 1990, kdy počet vztekliny byl zaznamenán ve 148 případech, až po rok 2002, kdy už zaujímal 873 pří-
30
padů vztekliny (graf č. 4). Psíku mývalovitému je také přisuzováno zvýšení podílu vztekliny u divoce žijících zvířat, například v roce 2002 zaujímal přes 14 % případů vztekliny. Většina případů nakažených psíků byla evidována v Polsku a ve státech kolem Baltického moře. Ostatní volně žijící zvířata zaujímají jen asi do 5 % výskytu vztekliny ze všech zjištěných případů.
Graf č. 4 Procentické zastoupení psíka mývalovitého ve srovnání se všemi případy vztekliny u divoce žijících zvířat.
31
2.4.2 Ektoparazitózy (ČERVENÝ et al., 2004)
Roztoči, klíšťata, blechy, vši, všenky a kloši cizopasí na všech druzích srstnaté zvěře. Jen ve výjimečných případech mohou způsobit svému hostiteli závažné problémy, a pokud ano, tak zejména mladé nebo fyzicky postižené zvěři. Výjimkou jsou prašivkovití (Psoroptidae), způsobující prašivinu u lišek, psíků mývalovitých a někdy i kun. V místech napadení se vytvářejí puchýřky a záněty, které se v důsledku škrabání kůže zvětšují a krvácejí. Nejčastěji jsou napadána místa krytá srstí a nitro ušních boltců.
2.4.3 Trichinelóza – svalovčitost (ČERVENÝ et al., 2004)
Původcem trichinelózy je hlístice Trichinella spiralis (svalovec stočený). Velikost samice se pohybuje v rozmezí 3 – 3,9 mm a samce 1,2 – 2,2 mm. Svalovec je biohelmint, jehož dospělci žijí v tenkém střevě savců (hlodavci, prasata, šelmy, především liška a divoká prasata, člověk). Definitivní hostitel plní zároveň funkci mezihostitele. Samičky jsou viviparní (rodí živé larvy). Larvy migrují krevním řečištěm do příčně pruhované svaloviny, kde dochází ke stočení larvy a její opouzdření (encystace). Larvy mohou přežívat ve svalovině hostitele i několik let nebo odumírají a kalcifikují. Svalovce je možné lokalizovat především ve žvýkačích, bráničních, břišních a jazykových svalech. Trichinella spiralis (obr. č. 7) je kosmopolitně rozšířená. Je málo rezistentní vůči mrazu. Zvláštností životního cyklu těchto helmintů je, že stejný organismus může být na začátku vývoje hlístice konečným hostitelem, ale v další etapě životního cyklu se stává jejím mezihostitelem. K infekci dochází pozřením masa s infekčními larvami. Po natrávení v žaludku se larvy uvolní z obalu a v tenkém střevě pohlavně dospívají. Po kopulaci se samice zavrtají do stěny střeva a produkují až 1500 larev. Larvy aktivně pronikají do lymfatického systému a krví se přenášejí na různá místa kosterní svaloviny, různých orgánů, pronikají až do svalových vláken. Svalová vlákna rozruší a stočí se do spirály. Okolní svalová tkáň vytvoří kolem larvy oválnou kapsulu. Takto zakapsulované larvy jsou u člověka schopné invaze ještě za 30 let, u prasete je jejich životnost 10 let. Podle toho, jak, kde a kdo je do životního cyklu trichinelózy zapojen, rozlišujeme tři typy. V synantropním typu hrají důležitou úlohu infikovaní drobní hlodavci pronikající do
32
chovů domácích prasat, v sylvatickém typu cirkuluje toto onemocnění v ohniscích mezi šelmami, divokými prasaty a drobnými hlodavci a u smíšeného typu přicházejí do kontaktu s infikovanými zvířaty nebo jejich kadávery domácí prasata chovaná pastevním způsobem. Pokud jsou larvami napadeny životně důležité orgány může onemocnění končit smrtí. Diagnóza je možná pouze mikroskopickým vyšetřením vzorků svaloviny. Léčba zvěře ani zvířat se neprovádí.
Obr. č. 7 Trichinella spiralis
2.4.4 SARS (BÍLEK, 2004)
WHO v souvislosti s výskytem epidemie SARS (Severe Acute Respiratory Syndrom Urbani) zburcovala skutečně celý svět v obavách z šíření nové, neznámé pandemie, které čas od času decimují lidstvo. Na světě v roce 2002 zemřelo téměř tisíc lidí z asi deseti tisíc postižených SARSem. Tento útok na lidi podnikly zmutované zvířecí koronaviry (obr č. 8) izolované z cibetkovitých šelem a překvapivě i z psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides). Jak je vidět z výzkumů, skrývá se v ní potenciálně velké nebezpečí, vzhledem k možnosti šíření a rezervaci chorob přenosných na lidi. Koronavirus SARS CO-V izoloval z tkání psíka v roce 2003 Ensering a dvě experimentálně infikovaná zvířata byla vnímavá. U lidí vyvolávají zvířecí koronaviry infekce především střevního a dýchacího traktu, také záněty neurologické nebo jaterní. Dosud byly koronaviry zkoumány především z hlediska veterinárního lékařství, neboť dokázaly způsobovat mezi drůbeží a hovězím dobytkem přímo decimující následky s vysokou úmrtností. U lidí se projevovala tato
33
viróza jen mírnou infekcí dýchacích cest, které jsme si zvykli říkat „onemocnění z nachlazení“. K dřívějším zjištěním, že je psík vnímavý k vzteklině stejně jako liška, že bývá hostitelem tasemnice (Echinoccocus multiocularis) a tedy přenašečem měchožila zhoubného a jiných nemocí psů, přistupuje i tato nejnovější hrozba v podobě zmutovaných koronavirů. Je nezbytná zvýšená hygienická opatrnost při kožkování i preparaci trofejí z tohoto reprezentativního úlovku i přesto, že koronavirus má životnost na vzduchu jen asi tři hodiny.
Obr. č. 8 Schéma koronaviru SARS
34
2.4.5 Echinokokóza (ČERVENÝ et al., 2004)
Z velkého množství tasemnic cizopasících u srstnaté zvěře patří z epizootologického hlediska mezi velmi závažné parazity rodu Echinococcus. Oba druhy (E. granulosus i E. multilocularis) cizopasí v tenkém střevě psovitých šelem , včetně psíka mývalovitého, a zcela výjimečně i u kočkovitých šelem (obr. č. 9 a 10). Dospělé tasemnice jsou pouhým okem téměř neviditelné (dospělá tasemnice E. multilocularis měří pouze 1,2 – 4,5 mm), ale produkují obrovské množství vajíček. Jakmile se vajíčka dostanou do těla mezihostitele (s potravou, olizováním srsti apod.), uvolňují se z nich tzv. onkosféry, které přes stěnu střeva pronikají do lymfatického systému a dostávají se do míst, kde se vyvíjejí v boubele. Ty mohou v průměru měřit až 10 cm a jsou vyplněny tekutinou, v níž plave až 400 000 skolexů – hlavových částí nových tasemnic.
Obr. č. 9 Článek s vajíčky tasemnice E. granulosus
35
Obr. č. 10 Dospělá tasemnice E. multilocularis mezi klky střevní sliznice Definitivní hostitel se může nakazit jednak spolknutím celých boubelů, lokalizovaných v tkáních mezihostitele, jednak tekutinou se skolexy z prasklých cyst. U druhu E. granulosus mohou být mezihostiteli jak domácí zvířata (hlavně ovce), tak i spárkatá zvěř. Mezihostiteli tasemnice E. multilocularis jsou především drobní hlodavci. Za určitých okolností (nedostatečná hygiena ) se může stát mezihostitelem těchto druhů tasemnice také člověk (obr. č. 11). U definitivních hostitelů probíhá echinokokóza bez klinických příznaků, jen při velmi silné invazi se mohou objevit průjmy, koliky a postižená zvířata hubnou. Dramatičtější průběh má infekce u mezihostitele. Vše záleží na lokalizaci boubele a na rychlosti jeho růstu. Pokud je lokalizován v některém z životně důležitých orgánů (játra, plíce, ledviny aj.), pak ohrožuje i život mezihostitele. Diagnózu lze stanovit jen parazitologickým vyšetřením uhynulého jedince, v humánní medicíně se mohou využít příslušné sérologické nebo imunologické metody. Definitivní hostitele lze léčit klasickými anticestodiky, lidem se boubele odstraňují pouze chirurgicky.
36
Obr. č. 11 Vývojový cyklus měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis)
37
2.4.6 Leptospiróza (BABIČKA & ZITEK, 1999)
Leptospirózy jsou typické zoonózy, to znamená, že se přenášejí ze zvířat na člověka. Jsou rozšířeny mezi domácími a volně žijícími zvířaty a příležitostně dochází i k nákazám lidí.Výskyt leptospir je obyčejně charakteristický pro určitá území s výskytem rezervoárových zvířat a zde jsou endemická přírodní ohniska této nákazy. Leptospiry patří k spirochétám (Spirochaetales). Leptospiry jsou drobné, spirálovitě vinuté a živě pohyblivé mikroorganizmy tvořící rod Leptospira. Podle antigenní struktury se dělí na serovary, kterých je dnes ve světě známo více než 180. Běžnými hostiteli jsou především různí hlodavci, kteří je vylučují močí. V prvních týdnech po infikaci dochází k usídlení leptospir v ledvinách zvířete a z nich se vylučují močí i několik měsíců (u potkanů po celý život). Protilátky proti leptospirovým serovarům byly zjištěny celkem u 11,2 % vyšetřené lovné zvěře. U spárkaté zvěře to bylo v 10,5 % a u zajíců 29,0 %. Celkem bylo zjištěno následujících 5 leptospirových serovarů, u kterých jsou následující hlavní rezervoárové druhy: Leptospira grippotyphosa (hraboš polní, hraboš mokřadní), L. icterohaemorrhagiae (potkan, hryzec vodní), L. sejroe (myšice lesní, myš domácí), L. pomona (vepř, myšice temnopásá), L. canicola (pes, vepř). Dříve samostaný a rovněž zjištěný serovar L. istrica je dnes zařazen do serovaru L. sejroe. Leptospirózy jsou přenosné i na člověka, u kterého většinou vyvolávají lehčí onemocnění průběhem odpovídající chřipce. Serovar L. icterohaemorrhagiae však může způsobit tak vážné onemocnění, že může dojít i k úmrtí a toto onemocnění je spíše známo pod názvem Weilova žloutenka. K přenosu leptospir na člověka může docházet z povrchových vod, z vlhké půdy a potravin znečištěných močí infikovaných zvířat. Lidé se obvykle infikují při koupání ve volné přírodě, při pití vody ze znečištěných studánek, při polních pracech, ošetřování hospodářských zvířat, zpracování masa atd. Leptospiry pronikají do těla narušenou kůží (oděrkami), nebo sliznicemi oka, nosu a dutiny ústní.
38
3. CÍL PRÁCE Cílem této bakalářské práce bylo sehnat co nejvíce dostupné literatury a zpracovat tyto materiály formou literární rešerše. Dále jsem se zaměřila na získání informací o šíření psíka mývalovitého na našem území a s tím související zvyšující se početní stavy. V neposlední řadě jsem chtěla získat materiály týkající se možného řešení této problematiky a na základě všech těchto poznatků vytvořit text obsažený v této práci.
39
4. MATERIÁL A METODIKA Tématem této práce se stal psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides). Při vypracování jsem se snažila komplexně přiblížit problematiku jak zavlečených druhů obecně, tak i konkrétně psíka mývalovitého. Pokusila jsem se shromáždit co nejvíce dostupné literatury k tomto tématu a také praktické informace od myslivců a pracovníků v oboru lesnictví. Za tímto účelem jsem se informovala v mysliveckých sdruženích, a to především v Myslivecké společnosti Lažánky, v Mysliveckém sdružení Veverka (Veverská Bítýška) a v Mysliveckém sdružení Kuřim. Literaturu související s tímto tématem jsem sehnala v knihovnách, z internetu nebo přímo od myslivců. Podstatně mně přitom pomohly i časopisy, především Myslivost a další publikace zabývající se mysliveckou nebo ekologickou tématikou. Nejobtížnější při shromažďování materiálů bylo sehnat početní stavy z doložených výkazů odstřelu. Z těchto údajů jsem se pak snažila vypracovat bakalářskou práci formou literární rešerše, formulovat jak vlastní text práce, tak i závěr.
40
5. VÝSLEDKY A DISKUSE
5.1 Výskyt psíka mývalovitého na našem území od roku 1950 Jak je vidět na obrázku č. 12 poprvé se Nyctereutes procyonoides objevil v období 1950 – 1959 na severní Moravě, ve Slezsku (severní cesta šíření), některá pozorování naznačují možnost šíření i z jihovýchodu (Kroměřížsko, okolí Brna). Nelze rovněž vyloučit občasný únik ze zajetí (např. epizodní výskyt na Šumavě 1956 – 1965) a některé nedoložené zprávy hovoří i o jeho záměrném vypouštění u nás v Hrubém Jeseníku (ANDĚRA & HORÁČEK, 2005).
Obr. č. 12 výskyt v ČR 1950 – 1959
Hlavní směr šíření byl z Polska a to především mezi roky 1960 – 1969, kdy se začíná vyskytovat i v severovýchodních Čechách (obr. č. 13).
Obr. č. 13 výskyt v ČR 1960 – 1969
41
Od roku 1970 – 1989 začíná být populace rovnoměrně rozložena po území ČR, ale i tak zůstává nejvíce doložených výskytů v oblastech hlavního šíření (obr. č. 14 a 15).
Obr. č. 14 výskyt v ČR 1970 – 1979
Obr. č. 15 výskyt v ČR 1980 – 1989
42
Na obrázku č. 16 je vidět značné zvýšení výskytu, které je pravidelně rozloženo po většině území. Do roku 1995 je znám výskyt ze 137 mapovaných čtverců České republiky (21,8 % území ČR). Od roku 2000 dochází k prudkému šíření druhu, jak je patrné na obrázku č. 17., 386 čtverců, tj. 61,5 % území (ČERVENÝ & ANDĚRA).
Obr. č. 16 výskyt v ČR 1990 – 1999
pravidelný výskyt
nepravidelný výskyt
občasný výskyt
Obr. č. 17 Výskyt psíka mývalovitého v ČR 2000 – 2004
43
Psík mývalovitý, mýval severní a norek americký se stali nejen nezvanými hosty v naší přírodě, ale v současnosti je již musíme brát jako trvalou složku české fauny. Především se jedná o poměrně přizpůsobivé predátory, kteří vyplnili volné niky a postupně začínají mít významný vliv na naše volně žijící druhy (KOSTEČKA, 2007). Na obrázku číslo 18 a v tabulce č.3 jsou uvedené počty psíka mývalovitého z vykazovaného odstřelu. Z těchto údajů jasně vyplývá, že počty odstřelených kusů se zvýšily 98krát.
Obr. č. 18 Vývoj početnosti populace psíka mývalovitého v ČR na základě vykazovaného odstřelu
44
Tab. č. 3 Statistický přehled lovu psíka mývalovitého v České republice
Rok 1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986
Psík mývalovitý 8 6 3 0 10 8 5 2 4 28 1 6 6 47 70 34 5 8 2 13 8
Rok 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Psík mývalovitý 11 10 22 11 20 20 11 11 19 20 49 75 89 165 263 269 393 658 723 555 783
Pozn. k tabulce č.3: Údaje uvedené pro roky 2005 až 2007 nejsou shromážděné za celý rok, ale vždy od začátku dubna do konce března následujícího roku.
45
Pro názornost jsou v následujícím textu obsaženy údaje o odstřelu psíka mývalovitého v krajích, kde se mi podařilo získat alespoň nějaké informace z uplynulých let. Tak například v roce 2001 byl u Dolního Benešova zastřelen jeden a v roce 2002 dva psíci a od té doby se stavy zvyšují. Na Žďársku se za posledních pět let rozšířil psík mývalovitý desetinásobně. V roce 2003 bylo v Olomouckém kraji zastřeleno 80 psíků, na Liberecku 79 a na Jesenicku 36 kusů. V Hradeckém kraji v roce 2004 112 psíků mývalovitých, o rok později na Jesenicku 66. Dále v roce 2007 byl zaznamenán i odstřel několika kusů na Třebíčsku, kde se do té doby psík vyskytoval jen zcela vzácně. Roku 2007 bylo uloveno 34 kusů v Jeseníkách (ŘEHA, 2008) . Na Pardubicku byl první nedoložený výskyt tohoto druhu zaznamenán v roce 1985. Jak je patrno z přiloženého grafu č.5, pravidelně každoročně byla tato šelma v okrese lovena od roku 2000. V prvních dvou letech se jednalo vždy o ulovení ojedinělého jedince, v následujících letech již roční slovitelnost kolísala mezi třemi až deseti kusy. Celkem do konce roku 2006 bylo na Pardubicku uloveno 35 psíků mývalovitých. Naše příroda na psíky mývalovité není připravena. Šelma je sice velmi nenápadná, ale lišky či jezevce dokáže z jejich území vytlačit. Její výskyt u nás ještě není dostatečně popsán, ale třeba ve Švédsku donutili k ústupu celou populaci jezevců, ačkoli jsou zhruba o polovinu větší (SÝKORA, 2008).
46
Graf č. 5: Odstřel psíka mývalovitého na Pardubicku
Musíme si uvědomit, že tento druh je všežravec a loví především drobné hlodavce, ryby, vybírá i hnízda ptáků a dokáže ulovit i mládě zajíce. Zdůrazňuji to zde proto, že stejnou potravu preferují i ostatní predátoři střední velikosti. Tito predátoři jsou významnou složkou živočišných společenstev. Jejich pozitivní funkce spočívá v regulaci populací drobných hlodavců a selekci biologicky méně cenných jedinců. Za únosný stav těchto predátorů se považuje počet, kdy jsou schopni umožnit úspěšnou reprodukci své kořisti, aniž by sami zvyšovali svoje stavy natolik, že by byli nebezpeční například zvýšením přenosu chorob k nimž inklinují. Krom toho, že psík mývalovitý zde nemá přirozené nepřátele má i další vlastnost, kterou narušuje naši přírodu – dokáže vytlačit ze svého území lišky i jezevce. Podle přesunu těchto zvířat, může např. myslivec poznat, že se k dané lokalitě blíží psík mývalovitý.
47
Co se týče lovu, jak již bylo výše několikrát uvedeno. Stále platí, že odstřel živočichů, kteří nejsou zvěří, může provádět pouze myslivecká stráž a myslivecký hospodář. K lovu predátorů střední velikosti se obecně používají např. sklopce a umělé nory s uzavíracím systémem nebo bez sklapovacího zařízení. K používání těchto metod bych chtěla jen podotknout, že i tato zvířata prožívají strach, žízeň, bolest atd. A podle toho by se měli lidé, kteří manipulují jak s pastmi tak i se samotnými zvířaty, chovat. Měli by se minimalizovat negativní stránky lovu lovené zvěře, tak aby nevybočovaly z úrovně, se kterou se zvěř v přírodě setkává.
48
6. ZÁVĚR Podle zjištěných informací jsem došla k závěru, že psík mývalovitý se již stal nedílnou součástí naší fauny a k tomu této šelmě pomáhá především skrytý způsob života, jenž nahrává zvyšujícím se počtům zvířat, ale také absence právního předpisu, který by se zabýval zavlečenými druhy živočichů. Podle mě, je jen na nás, jak se postavíme k tomuto tématu a zda-li budeme schopni udržet stavy psíka mývalovitého na únosné úrovni, aniž by markantně zasahoval do naší přírody. Samozřejmě krom úpravy v zákoně k tomu ovšem bude potřeba i zodpovědný přístup lidí, kteří by měli mít potřebné teoretické i praktické informace o celé této problematice.
49
7. PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY ANDĚRA M. & HORÁČEK I., 2005: Poznáváme naše savce. Sobotáles, Praha, 328 s.
BABIČKA C.& ZITEK K., 1999: Leptospirózy u lovné zvěře na Šumperku. Myslivost, 47 (77): 112.
BÍLEK P., 2002: Psík mývalovitý – lupič gentleman? Myslivost, 50 (80): 136.
BÍLEK P., 2004: Psík mývalovitý- mírumilovné nebezpečí. Myslivost, 52 (82): 112.
CÍSLEROVÁ E., HAVRÁNEK F. & HUČKO M., 2008: Lov zvěře odchytem. Myslivost, 56 (86): 128.
ČERVENÝ J. (ed.), 2004: Encyklopedie myslivosti. Ottovo nakladatelství, Praha, 592 s.
ČERVENÝ J., 2008: Živočišné invaze. Ekolist, 13: 22.
FÖRSTL M., VESELSKÝ Z. & VYSLOUŽIL L., 2001: Vzteklina. Myslivost, 49 (79): 112.
HANZAL V., 2000: O zvěři a myslivosti. Dona, Č. Budějovice, 126 s.
KOŘÍNEK M., 2000: Velká kniha pro chovatele savců. Rubico s.r.o., Olomouc, 326 s.
KOSTEČKA J., 2007: Jak dál s nevítanými hosty. Svět myslivosti, 8: 64.
KREJČA J. & KORBEL L., 2001: Velká kniha živočichů : hmyz, ryby, obojživelníci, plazi, ptáci, savci. Príroda, Bratislava, 344 s.
LOHMANN M., 2007: Svět zvířat. Rebo, Praha, 271s.
MICHAELLI L., 2008: Naše zvěř. Obrazová encyklopedie. Neografia, Praha, 206 s.
50
REICHHOLF J. H. & STEINBACH G. (eds.), 2001: Zoologická encyklopedie. Knižní klub, Praha, 160 s.
RYS J., 2002: Zběhové v naší přírodě. Myslivost, 50 (80): 112.
SÝKORA I., 2008: Psík mývalovitý na Pardubicku. Myslivost, 56 (86): 136.
ŠEFROVÁ H. & LAŠTŮVKA Z., 2005: Catalogue of alien animal species in the Czech republic. Acta Universitatis Agriculturae et Silviculturae Mendelianae Brunensis, 53: 151-170. ŠKALOUD V., 2009: Vybrané kapitoly zoologie srstnaté zvěře. Myslivost, 57 (87): 128. WUDYOVÁ Z., 2009: K problematice odstřelu živočichů, kteří nejsou zvěří. Svět myslivosti, 10: 64. ZABLOUDIL F. & VALA Z., 2009: Některé druhy šelem – jejich život v současnosti I. Myslivost. 57 (87): 112.
Internetové zdroje ČERVENÝ J. & ANDĚRA M., 2008: Vetřelci v naší přírodě [cit. 2008-12-08]. Dostupné na: www2.zf.jcu.cz/public/projects/rybari/zajimavosti%20myslivost_soubory/Zajimavosti/P rezentace/Vetrelci%20v%20nasi%20prirode.ppt ČÍP D., 2007: Invazní seznam živočichů. Databáze online [cit. 2008-08-25]. Dostupné na: http://www.jarojaromer.cz
Eurosurveillance 2003. Databáze online [cit. 2008-01-08]. Dostupné na: http://www.eurosurveillance.org/
JAKL J., 2007: Invaze v naší přírodě – konečné řešení? Databáze online [cit. 2008-0504]. Dostupné na: http://www.biolib.cz/
51
KLEŇHOVÁ M., 2006: Ekologický monitor. Krátké zprávy ze zahraničních periodik. Databáze online [cit. 2008-03-11]. Dostupné na: http://www.env.cz/
ŘEHA M,. 2008: Myslivecká statistika. Databáze online [cit. 2009-01-12]. Dostupné na: http://myslivost.jesenicko.eu/
WIKIPEDIA 2009: hesla „Psík mývalovitý“ a „Šelmy“. Databáze online [cit. 2008-0311]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/
52
8. SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. č. 1 Lebka Nyctereutes procyonoides : (http://www.biolib.cz/)
Obr. č. 2 Rozšíření v Evropě a Asii (LAUMER, 2006)
Obr. č. 3 Stopní dráhy (ČERVENÝ et al., 2004)
Obr. č. 4 Rozdíl mezi jezevcem lesním (1), psíkem mývalovitým (2) a mývalem severním (3) (ČERVENÝ et al., 2004)
Obr. č. 5 Psíkovy životní projevy (http://www.ecosystema.ru/)
Obr. č. 6 Rabdovirus (http://news.bbc.co.uk/)
Obr. č. 7 Trichinella spiralis (http://biology.ujep.cz/)
Obr. č. 8 Schéma koronaviru SARS (http://www.wpro.who.int/)
Obr. č. 9 Článek s vajíčky tasemnice E. granulosus (ČERVENÝ et al., 2004)
Obr. č. 10 Dospělá tasemnice E. multilocularis mezi klky střevní sliznice (ČERVENÝ et al., 2004)
Obr. č. 11 Vývojový cyklus měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) (ČERVENÝ et al., 2004)
Obr. č.12 výskyt v ČR 1950 – 1959 (ČERVENÝ & ANDĚRA, 2008)
Obr. č. 13 výskyt v ČR 1960 – 1969 (ČERVENÝ & ANDĚRA, 2008)
Obr. č. 14 výskyt v ČR 1970 – 1979 (ČERVENÝ & ANDĚRA, 2008)
53
Obr. č. 15 výskyt v ČR 1980 – 1989 (ČERVENÝ & ANDĚRA 2008)
Obr. č. 16 výskyt v ČR 1990 – 1999 (ČERVENÝ & ANDĚRA 2008)
Obr. č. 17 Výskyt psíka mývalovitého v ČR 2000 – 2004 (ČERVENÝ & ANDĚRA 2008)
Obr. č. 18 Vývoj početnosti populace psíka mývalovitého v ČR na základě vykazovaného odstřelu (ČERVENÝ et al., 2004)
Seznam tabulek Tab. č. 1 Klasifikace Nyctereutes procyonoides (http://cs.wikipedia.org/ )
Tab. č. 2 Počet případů vztekliny v Evropě (1990– 2003) (http://www.eurosurveillance. org/)
Tab. č. 3 Statistický přehled lovu psíka mývalovitého v České republice (ČERVENÝ et al., 2004)
Seznam grafů Graf č. 1 Preference prostředí psíka mývalovitého v ČR (ČERVENÝ & ANDĚRA 2008)
Graf č. 2 Výskyt psíka mývalovitého v ČR v závislosti na nadmořské výšce (ČERVENÝ & ANDĚRA 2008)
54
Graf č. 3 Hmotnost psíka mývalovitého v ČR (ČERVENÝ & ANDĚRA 2008)
Graf č. 4 Procentické zastoupení psíka mývalovitého ve srovnání se všemi případy vztekliny u divoce žijících zvířat. (http://www.eurosurveillance.org/)
Graf č. 5: Odstřel psíka mývalovitého na Pardubicku (SÝKORA I., 2008)
55
