Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Možnosti hodnocení ekosystému a širších krajinných celků pomocí vybraných indikačně významných skupin organizmů

Doktorská disertační práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc.

Ing. Jana Niedobová

Brno 2010

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem doktorskou disertační práci s názvem Možnosti hodnocení ekosystémů a širších krajinných celků pomocí indikačně významných skupin organizmů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Doktorská disertační práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF Mendelu v Brně.

dne .....………………………………………...............

podpis autora ..............………………………...............

2

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji svému školiteli Prof. RNDr. Zdeňku Laštůvkovi, CSc. a Ing. Vladimíru Hulovi, Ph.D. za odborné vedení pří zpracovávání disertační práce, za cenné rady a připomínky, v neposlední řadě také za podporu. Dále děkuji všem, kteří se podíleli na determinaci bezobratlých živočichů a poskytli mi odborné konzultace a komentáře. Jsou to: Ing. Vladimír Hula, Ph.D., Doc. Ing. Jan Bezděk, Ph.D., Ing. Luboš Purchart, Ph.D., Ing. Jakub Beránek, Ph.D., Ing. Robert Stejskal, Ph.D., Pavel Krásenský, RNDr. František Chládek, Mgr. Petr Baňař, Ing. Petr Bogusch, Ph.D. Také děkuji Ing. Zdenku Faltýnkovi Fricovi, Ph.D. za pomoc při zpracování statistických údajů a Dr. Ing. Pavle Šťastné a Ing. Lukáši Suszkovi za pomoc v terénu.

3

Možnosti hodnocení biodiverzity ekosystémů a širších krajinných celků pomocí vybraných indikačně významných skupin organizmů

Klíčová slova: bioindikátoři, bezobratlí, bioindikační klasifikace, odchytové metody

Výzkum proběhl na Macošské a Vilémovické stráni v CHKO Moravský kras v roce 2008. Vybrané skupiny bezobratlých (Araneida, Orthoptera, Heteroptera, Carabidae, Staphylinidae, Chrysomelidae, Curculionoidea a Hymenoptera) byly loveny pomocí různých odchytových metod (zemní pasti, žluté misky, smyk, vajíčkové proložky). Ke každé skupině byly shromážděny bioindikační charakteristiky (reliktnost, relativní hojnost/vzácnost,

termopreference,

přítomnost

druhu

v Červeném

seznamu

bezobratlých). Ty pak byly porovnávány mezi sebou v rámci stanovených transektů i v rámci samotných skupin bezobratlých. Celkem bylo hodnoceno 508 druhů o 10 591 jedincích. Jednotlivé skupiny neměly stejnou vypovídací schopnost a v rámci nejvýznamnější skupiny RI byly odlišnosti enormě vysoké (např. RI (R) druhy pro Macošskou stráň: Araneida–25 %, Carabidae–5 %, Staphylinidae–0 %, Chrysomelidae– 15 %, Curculionoidea–13 %). Je očekávatelné, že každá skupina má jinou vypovídací schopnost, ale takové rozdíly jsou příliš extrémní a lze polemizovat o vhodnosti nastavení jednotlivých bioindikačních škál v rámci různých taxonomických skupin. Dále byla zpracována efektivita jednotlivých odchytových metod. Bylo zjištěno, že pro danou skupinu nestandardní odchytové metody značně rozšiřují spektrum odchycených druhů o druhy s bioindikačním významem a je možné, že stadardní metodiky opírající se o výskyt druhů jsou kvůli absenci těchto druhů podhodnoceny. Zdá se, že metodika AOPK pro monitoring maloplošných zvláště chráněných území je nastavena špatně (je doporučována vždy pouze jedna metoda sběru).

4

Possibilities of ecosystems and landscape biodiversity evaluation through selected groups of bioindicators

Key words: bioindicators, invertebrates, classification of relictness, sampling methods

My research was situated in PLA Moravian Karst (Macocha and Vilémovice slopes) in 2008. My essential interest was to confront collected (Araneida,

Orthoptera,

Heteroptera,

Carabidae,

groups of invertebrates

Staphylinidae,

Chrysomelidae,

Curculionoidea a Hymenoptera) and search for their significance as bioidicators. These groups were collected by several sampling methods (pitfall traps, yellow Möericke Cups, sweeping, eggs cartoon). I assambled bioindicacy characteristic for each group of invertebrates (relictness, relative abundance/scarceness, thermopreferency, presence in the Red list of invertebrate species). This characteristics were compared between each particular group of invertebrates and transects too. Alltogether I evaluated 508 species and 10 591 individuals. The particular groups of invertabrates have not the same bioindication values. For example it is very difficult to compare characteristics of relictness between groups on one site (e.g. for RI species, R species respectively, on Macocha slope: Araneida–25 %, Carabidae–5 %, Staphylinidae–0 %, Chrysomelidae– 15 %, Curculionoidea–13 %). This differences are really enormous. So, we should consider if

all of bioindicacy characteristic for different taxonomic groups are

acceptable. The other interest was to evaluate effectiveness of particular sampling methods. It was investigated that special collecting methods collect a lot of species which have bioindication value. It is possible, that standardized sampling methods do not collect a lot of rare species. It is problem especially in methodology of AOPK for monitoring small area reserves. This procedure seems to be not precise because it reccomends only one standardize sampling method.

5

OBSAH 1 ÚVOD ......................................................................................................................... 8 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED ................................................................................... 10 2.1 BIODIVERZITA A JEJÍ OCHRANA .............................................................................. 10 2.2 MONITORING ZMĚN BIODIVERZITY ........................................................................ 11 2.3 BIOINDIKÁTORY..................................................................................................... 12 2.3.1 Pavouci (Araneida)........................................................................................ 13 2.3.2 Rovnokřídlí (Orthoptera)............................................................................... 14 2.3.3 Ploštice (Heteroptera) ................................................................................... 16 2.3.4 Střevlíkovití (Carabidae) ............................................................................... 18 2.3.5 Drabčíkovití (Staphylinidae).......................................................................... 19 2.3.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) ................................................................... 20 2.3.7 Nosatci (Curculionoidea) .............................................................................. 21 2.3.8 Blanokřídlí (Hymenoptera)............................................................................ 22 2.4 BIOINDIKAČNÍ KLASIFIKACE A KRITÉRIA IUCN ..................................................... 24 2.5 ABUNDANCE, DOMINANCE, DIVERZITA A EKVITABILITA ........................................ 27 2.6 ODCHYTOVÉ METODY ............................................................................................ 28 2.6.1 Metoda zemních pastí .................................................................................... 28 2.6.2 Metoda Möerickeho žlutých misek................................................................. 31 2.6.3 Metoda smyku ................................................................................................ 32 2.6.4 Metoda vajíčkových proložek......................................................................... 33

3 CÍL PRÁCE ........................................................................................................... 34 4 MATERIÁL A METODIKA ........................................................................... 35 4.1 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÝCH LOKALIT V MORAVSKÉM KRASU A ŠIRŠÍHO KRAJINNÉHO CELKU ..................................................................................................... 35 4.1.1 Geologie a geomorfologie ............................................................................. 36 4.1.2 Rostlinstvo...................................................................................................... 37 4.1.3 Živočichové .................................................................................................... 39 4.1.4 Ochrana a management území ...................................................................... 40 4.1.5 Přesná lokalizace transektů na Macošské a Vilémovické stráni ................... 42 4.2 ODCHYTOVÉ METODY A ČASOVÝ PLÁN ODBĚRU VZORKŮ ...................................... 43 4.2.1 Metoda odchytu pomocí zemních pastí .......................................................... 43 4.2.2 Metoda odchytu pomocí Mörickeho žlutých misek ........................................ 44 4.2.3 Metoda smyku ................................................................................................ 45 4.2.4 Metoda vajíčkových proložek......................................................................... 45 4.3 TŘÍDĚNÍ A NÁSLEDNÁ DETERMINACE BIOLOGICKÉHO MATERIÁLU ......................... 46 4.4 HODNOCENÍ BIODIVERZITY A BIOINDIKAČNÍCH KLASIFIKACÍ PRO STUDOVANÉ SKUPINY BEZOBRATLÝCH ............................................................................................. 46 4.4.1 Pavouci (Araneida)........................................................................................ 46 4.4.2 Rovnokřídlí (Orthoptera)............................................................................... 48 4.4.3 Ploštice (Heteroptera) ................................................................................... 48 4.4.4 Střevlíkovití (Carabidae) ............................................................................... 49 4.4.5 Drabčíkovití (Staphylinidae).......................................................................... 51 4.4.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) a Nosatci (Curculionoidea) ...................... 52 4.4.7 Blanokřídlí (Hymenoptera)............................................................................ 53

6

4.5 EKOLOGICKÉ CHARAKTERISTIKY ........................................................................... 54 4.5.1 Abundance ..................................................................................................... 54 4.5.2 Dominance ..................................................................................................... 54 4.5.3 Diverzita a ekvitabilita................................................................................... 55 4.6 HODNOCENÍ VYUŽITÍ JEDNOTLIVÝCH TYPŮ ODCHYTOVÝCH METOD PRO ZKOUMANÉ SKUPINY BEZOBRATLÝCH ............................................................................................. 56

5 VÝSKEDKY A DISKUSE ................................................................................ 57 5.1 CELKOVÉ POČTY DRUHŮ A JEDINCŮ ....................................................................... 57 5.2 POROVNÁNÍ BIOINDIKAČNÍCH CHARAKTERISTIK JEDNOTLIVÝCH SKUPIN ............... 59 5.2.1 Porovnání bioindikačních charakteristik v rámci jednotlivých skupin ......... 59 5.2.1.1 Pavouci (Araneida)................................................................................. 59 5.2.1.2 Rovnokřídlí (Orthoptera)........................................................................ 63 5.2.1.3 Ploštice (Heteroptera) ............................................................................ 65 5.2.1.4 Střevlíkovití (Carabidae) ........................................................................ 67 5.2.1.5 Drabčíkovití (Staphylinidae)................................................................... 70 5.2.1.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) ............................................................ 73 5.2.1.7 Nosatcovití (Curculionidae) ................................................................... 76 5.2.1.8 Blanokřídlí (Hymenoptera)..................................................................... 78 5.2.2 Porovnání bioindikačních charakteristik mezi jednotlivými skupinami ........ 81 5.2.3 Vyhodnocení základních ekologických charakteristik ................................... 83 5.2.3.1 Skupinová abundance ............................................................................. 83 5.2.3.2 Simpsonův index dominance................................................................... 84 5.2.3.3 Index druhové diverzity a ekvitabilita (vyrovnanost) ............................. 85 5.2.3.4 Ekvitabilita (vyrovnanost)....................................................................... 86 5.3 EFEKTIVITA POUŽITÝCH ODCHYTOVÝCH METOD ................................................... 87 5.3.1 Pavouci (Araneida)........................................................................................ 88 5.3.2 Rovnokřídlí (Orthoptera)............................................................................... 93 5.3.3 Ploštice (Heteroptera) ................................................................................... 97 5.3.4 Střevlíkovití (Carabidae) ............................................................................. 100 5.3.5 Drabčíkovití ( Staphylinidae)....................................................................... 103 5.3.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) ................................................................. 105 5.3.7 Nosatci (Curculionoidae) ............................................................................ 108 5.3.8 Žahadloví blanokřídlí (Aculeata)................................................................. 112 5.4 KOMENTOVANÉ SEZNAMY NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH NÁLEZŮ ..................................... 118 5.4.1 Pavouci (Araneida)...................................................................................... 118 5.4.2 Rovnokřídlí (Orthoptera)............................................................................. 122 5.4.3 Ploštice (Heteroptera) ................................................................................. 123 5.4.4 Střevlíkovití (Carabidae) ............................................................................. 124 5.4.5 Drabčíkovití (Staphylinidae)........................................................................ 125 5.4.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) ................................................................. 125 5.4.7 Nosatcovití (Curculionoidea) ...................................................................... 129 5.4.8 Žahadloví blanokřídlí (Aculeata)................................................................. 132

6 ZÁVĚR................................................................................................................... 136 7 POUŽITÁ LITERATURA ............................................................................. 139

7

1 ÚVOD „Tím, že člověk žije, musí poškozovat zájmy ostatních živých organizmů, protože by jinak lidský život nebyl možný. S ohledem na tyto újmy má ale dbát práva na život ostatních živých bytostí, snažit se o spravedlivé rozdělení životních sfér a vznikající konflikty odpovědně řešit“ (VÁCHAL a kol. 2005).

Biodiverzita je Úmluvou o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity) definována jako rozmanitost mezi organismy, obsahuje různé ekosystémy a ekologické komplexy, jichž jsou tyto organismy součástí. Pojetí biologické rozmanitosti potvrzuje jednotu života ve všech jeho projevech a na všech jeho organizačních úrovních. Vyjadřuje základní hodnotu mimořádné rozmanitosti, vytvořené přírodními procesy během celé evoluce a života člověka v „přírodě“ (CAILLON a DEGEORGES 2007). Ekosystémy ovšem nejsou stálé v prostoru a čase, neustále zde dochází ke změnám, které mají povahu buď přírodní nebo antropogenní. Člověk ovlivňuje výrazněji krajinu od neolitu, klíčová je ovšem míra a typ antropogenního ovlivnění. Extrémní antropogenní ovlivnění přináší mimo jiné také ztrátu rozličných forem života, to v důsledku přispívá ke ztrátě estetičnosti krajiny. My lidé máme hluboký emocionální vztah k přírodnímu prostředí a intuitivní smysl pro procesy, které v něm probíhají. O to víc si uvědomujeme, že existuje určitá mez nároků člověka vůči přírodě. Proto je poslední dobou čím dál tím víc patrná snaha rozpoznat a poté chránit cenné biotopy s vysokou estetickou, etickou a biologickou hodnotou. To je jedním z důvodů, proč začaly snahy o různé metody jejich hodnocení a monitoring. Monitoring a hodnocení změn biodiverzity je předmětem biologických a ekologických disciplín. Ztráta biodiverzity v posledních desetiletích se stává nejen sociálním, ale také politickým problémem. Proto byla podepsána řada mezinárodních dohod, které by měly zajistit legislativní ochranu různých úrovní biodiverzity. K ochraně biologické rozmanitosti v České republice a v dalších státech Evropské unie přispělo také vytvoření soustavy chráněných území NATURA 2000. Jednou z možností hodnocení biodiverzity je využití metod bioindikace a biomonitoringu. Tyto metody využívají organismy citlivé na stav a změny prostředí,

8

tzv. bioindikátory. Využití bioindikátorů v devadesátých letech ovšem naráží na značný problém. ANDERSEN (1999) si všímá důležitého faktu, že bioindikátory se mnohdy nestávají prostředkem k získávání informací o ekosystémech, ale jsou nazývány bioindikátory pouze proto, že je to jakýsi módní trend v ochraně životního prostředí. Mnozí z odborníků využívají právě skupinu, na kterou se sami specializují, bez ohledu na to, zda je právě tato jejich skupina pro posouzení stavu životního prostředí vhodná. Nezodpovězenou otázkou také zůstává využití více skupin bezobratlých jako bioindikátorů na určitém území. Většina prací hodnotí stav ekosystému pomocí jedné, maximálně dvou skupin bezobratlých. Poznatky o bezobratlých určitého území ovlivňuje také metoda, která byla použita při odchytu. Existují sice různé standardizované metodiky pro odchyt konkrétních skupin (NOVÁK a kol. 1969, ABSOLON a kol. 1994, JANÁČKOVÁ a kol. 2009), ale zároveň jsou někdy používány i nestandardní odchytové metody, které mohou výraznou měrou přispívat k celkovému hodnocení biologické rozmanitosti ekosystémů a širších krajinných celků. V této disertační práci bylo použito k hodnocení jednotlivých lokalit více skupin bezobratlých získaných pomocí různých odchytových metod. Tato práce se soustřeďuje na bezobratlé Moravského krasu. Moravský kras je z pohledu biodiverzity fauny jedním z nejhodnotnějších území České republiky, proto je všeobecně propagovaným cílem zachování takto vzácného území. Odborníci v oblasti ochrany přírody si uvědomují, že k udržení cenných biotopů vede provádění určitých managementových aktivit, kterému předchází inventarizace a následný biomonitoring. Na spoustě lokalit Moravského krasu, včetně Macošské a Vilémovické stráně, zcela chybí faunistické studie většiny bezobratlých. Získání faunistických seznamů by mělo být odrazovým můstkem pro hodnocení stavu území, zvolení vhodného managemetu a kontroly, zda použitý management skutečně lokalitě prospěl.

9

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Biodiverzita a její ochrana Biodiverzita a její ochrana je v dnešní době problémem globálním. Více než tři miliardy let probíhal na Zemi evoluční vývoj, jehož výsledkem je dnešní bohatství života naší planety. Význam biodiverzity spočívá ve veškerém tomto bohatství života, které je součástí jednoho velkého, vzájemně propojeného systému (LIPSKÝ 1999). Biologická rozmanitost, tedy biodiverzita, je definována v Úmluvě o biologické rozmanitosti (1992) jako rozmanitost živých organismů, přírodních zdrojů a ekosystémů, jejichž jsou součásti. Biodiverzita je dle různých autorů členěna na hierarchické úrovně a kategorie. MUCHONEY (2008) uvádí tři úrovně biodiverzity – vnitrodruhovou, mezidruhovou a ekosystémovou. LIPSKÝ (1999) rozděluje biodiverzitu na genetickou, druhovou a ekosystémovou. PRIMACK a kol. (2001) píše, že nynější ohrožení biologické diverzity nemá v minulosti precedens, neboť druhům nikdy předtím nehrozilo vymírání v tak krátkém časovém úseku jako dnes. Ohrožení biodiverzity se podle něj stupňuje vlivem prudce se zvyšujících nároků lidské populace a vzrůstající materiální potřeby. LIPSKÝ (1999) v tomto smyslu dokonce používá pojem eroze biodiverzity. Dále uvádí nutnost strukturu, funkci a diverzitu světových přírodních systémů chránit, neboť bez ní by nebyl možný další rozvoj společnosti. Ochrana biodiverzity je krom ochrany volně žijících druhů také ochranou zachování přírodních cyklů, celkovou ochranou genofondu a možností vývoje biologických druhů. Ztrátám hodnotných stanovišť a druhů má dle PRIMACKA a kol. (2001) zamezit vhodná legislativa dokonce na mezinárodní až světové úrovni. Tato legislativa je reprezentována především velmi významnými úmluvami. Stěžejní z nich je právě již výše zmíněna Úmluva o biologické rozmanitosti, tedy biodiverzitě. Tato úmluva má tři základní cíle. Prvním z nich je ochrana biologické rozmanitosti, dalším pak trvale udržitelné využívání složek biologické diverzity a posledním je spravedlivé a rovnocenné rozdělení přínosů plynucích z využívání genetických zdrojů (Secretariat of the Convention on Biological Diversity 2010). V České republice existují stránky českého informačního systému Úmluvy o biologické rozmanitosti, jejichž hlavním cílem je poskytnout informace o plnění této

10

úmluvy v ČR a nabídnout odkazy k souvisejícím informačním zdrojům o biodiverzitě u nás i ve světě (Informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti 2009). Další velmi významné úmluvy bezprostředně související s biodiverzitou jsou: Evropská úmluva o krajině, Úmluva o ochraně mokřadů (tzv. Ramsarská konvence), Bernská úmluva, Bonnská úmluva (její součástí je mimo jiné EUROBAT – dohoda o ochraně netopýrů v Evropě), UNESCO – úmluva o ochraně světového kulturního dědictví a v neposlední řadě také CITES – úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (AOPK ČR & MŽP ČR 2006a).

2.2 Monitoring změn biodiverzity Bioindikace a biomonitoring jsou metody, které mohou diagnostikovat změny podmínek v ekosystému, někdy na první pohled neznatelné. Přesněji řečeno, na základě změn chování, vzhledu či výskytu některých organismů nebo jejich skupin lze odvodit změnu v ekosystému či dokonce najít příčiny této změny (KULICH a kol. 2002). Dle JANÁČKOVÉ a kol. (2009) je monitorování opakované zaznamenávání stavu určitého přírodního jevu, jehož účelem může být zjištění změny určitého ekologického ukazatele nebo stav předmětu ochrany. Zjištěná nepříznivá změna z hlediska ochrany přírody ochranáře nutí operativně reagovat změnou podmínek či určitým konkrétním zásahem do plánu péče. Smyslem monitoringu je tedy jednak předběžné zjištění probíhajících změn nebo kontrola případného příznivého stavu. Pokud je stav příznivý a dostatečně stabilní může být monitoring ukončen, při novém signálu nepříznivého vývoje lze monitorování opět zahájit. Rozsáhlou prací, která se zabývá způsoby monitorování změn a úlohou jednotlivých organismů při monitorování životního prostředí po celém světě se zabýval v devadesátých letech zejména SPELLERBERG (1995), který rozebírá mimo jiné také biologický a ekologický základ monitorování. Klíčovou úlohou je podle něj vytvoření vhodného managementu pro ochranu rostlinných a živočišných populací. Monitorování považuje za velmi důležitý podklad pro dobrou praxi ochrany přírody, v níž jde především o zachování cenných biotopů a zamezení ztrát stanovišť. Toto monitorování vychází z údajů o prostorovém a časovém rozšíření organismů a jejich početnosti,

11

přičemž je plně respektován fakt, že samotné rozšíření organismů je ovlivněno interakcemi mezi jednotlivými organismy, půdními faktory, dostupnosti zdrojů a fyzikálními i chemickými činiteli. Monitorování změn biodiverzity a celou problematiku tohoto procesu řeší rovněž práce ROMPORTLA a kol. (2008), která shrnuje všechny mezinárodní dohody, definuje ukazatele změn biodiverzity, nastiňuje některé monitorovací programy využívané ve světě, které jsou zaměřeny na velká území a zahrnují hodnocení biodiverzity na více úrovních. Tím je myšleno monitorování biodiverzity druhové, ekosystémové, genetické, dále pak monitorování faktorů, které biodiverzitu ohrožují a konečně pak monitorování biodiverzity a socioekonomických vazeb. Pro chráněná území v České republice se z pohledu biomonitoringu používala metodika dle NOVÁKA a kol. (1969), kde byly vypracovány podrobné návody jak sbírat hmyz, jak jej následně konzervovat a preparovat. V jejich práci jsou k odchytu bezobratlých využívány různé odchytové metody. Další metodikou, která se u nás používala v devadesátých letech byla metodika sběru dat publikovaná ABSOLONEM (1994). Ze zahraničních autorů se odchytovými metodami zabývá například SHAUFF (1997). Dnes je pro území České republiky závazná metodika inventarizačních průzkumů maloplošných zvláště chráněných území, kde se mimo jiné píše, jak důležité je striktní dodržování přesně popsané metody a pravidelný interval sběru dat (JANÁČKOVÁ a kol. 2009).

2.3 Bioindikátory Bioindikátorem se rozumí měřitelná složka bioty, která je použita, aby poskytla hlavní informace o komplexu ekosystémů, ve kterých se vyskytuje a také hraje klíčovou roli v ochraně přírody a managementu tohoto území (ANDERSEN 1999). Přehled nejvíce používaných živočichů jako bioindikátory od roku 1970 do roku 2005 poskytla BURGEROVÁ (2006). Tato autorka zjistila, že bezobratlí živočichové jsou využívaní jako bioindikátoři v necelých 40 % všech článků zabývajících se tématem bioindikace. V devadesátých letech bylo napsáno nepřeberné množství odborných článků, jejichž tématem bylo využití bezobratlých jako indikačně významných skupin organismů. Někteří odborníci však prosazovali k bioindikaci právě svou skupinu bezobratlých, aniž

12

by tato skupina byla skutečně využitelná k bioindikaci . Proto se pro bioindikátory vytvořila určitá kritéria, která by měly splňovat. Mezi nejzákladnější patří: rozšíření, abundance, funkční důležitost pro ekosystém, citlivost ke změnám prostředí, schopnost být sbírán, tříděn a identifikován (ANDERSEN 1999). Sledování

druhového

složení

společenstev

bezobratlých

je

jedním

z

relativně efektivních přístupů monitorování změn v různých typech biotopů. Velmi důležitými faktory, které ovlivňují výběr systematické skupiny, jsou indikační schopnosti druhů dané skupiny, existence standardizovaných metod sběru dat a obtížnost determinace (CHOBOT a kol. 2005). Indikačně významné skupiny jsou mimo jiné také stejnonozí korýši (Isopoda), střevlíkovití (Carabidae), drabčíkovití (Staphylinidae), pavouci (Araneae), ploštice (Heteroptera). Některé práce využívají také mandelinkovité (Chrysomelidae) (PAOLETII 1999).

2.3.1 Pavouci (Araneida) PLATNICK (2010) uvádí, že na světě je známo 41 253 druhů pavouků v 3777 rodech řazených do 109 čeledí. V České republice je evidován ke konci roku 2009 výskyt 856 druhů pavouků (RŮŽIČKA 2009). Pavouci obývají nejrůznější biotopy, můžou žít na výhřevných suchých místech stejně jako ve vlhkých biotopech, reprezentovaných například stinnými břehy vod. Mohou se vyskytovat přímo na píscích nebo ve vodě. Například Argyroneta aquatica (CLERCK, 1758) je naprosto unikátní pavouk, který se plně přizpůsobil životu ve vodě (BELLMANN 1997). Někteří pavouci žijí také na skalách nebo pod kůrou stromů, jiní přímo v lidských obydlích jako synantropní druhy, nebo dokonce v mraveništích jako druhy myrmekofilní (HEIMER & NENTWIG 1991). Některé vzácné druhy pavouků nalézáme v litorálních porostech rákosu, orobince a vysokých ostřic, jiné lze nalézt v dutých stéblech rákosu či dokonce ve starých dutých stromech (RŮŽIČKA 2005a). Pavouci jsou draví, jejich potravou je především hmyz, který je chytán do sítí, nebo přepadán skokem či plížením (MILLER 1971). SVATOŇ (2006) uvádí, že pavouci jsou vhodnou bioindikační skupinou pro monitorování životního prostředí. Jako hlavní výhodu v tomto směru považuje zejména polyfágní predaci. Píše také o čtyřech aspektech využití pavouků k bioindikaci

13

prostřednictvím fyziologických a ekologických kritérií. Jedním z nich je výskyt pavouků v různých prostředích a ve velkých počtech, dále pak jejich citlivost k nejrůznějším vlivům, které na ně působí. Díky tomu, že jsou to živočichové krátce žijící, musí se adaptovat na jakékoliv změny životního prostředí. Posledním aspektem je předpoklad, že by se v jejich tkáních mohlo kumulovat větší množství toxických látek, protože jsou na vyšší trofické úrovni (konzumenti II. řádu). Indikační význam pavouků vychází především z předpokladu, že tvoří druhově početnou skupinu a vyskytují se prakticky všude. Jsou poměrně dobře známy ekologické nároky jednotlivých druhů a proto mohou pavouci sloužit k indikaci stavu životního prostředí. Zhruba 40 % epigeických druhů je vázáno na původní stanoviště, u druhů vyšších pater je to pouze 17 %. Mezi faktory, které pavouky ohrožují patří především přetváření krajiny člověkem. Regulace toků způsobila vymizení některých slíďáků, kteří obývali břehy a štěrkové lavice. Rašeliništní a mokřadní druhy jsou ohrožovány změnou vodního režimu. Nejvíce ohrožené jsou biotopy vátých písků, které jsou v České republice zastoupeny pouze malým počtem lokalit. Tyto biotopy zarůstají náletovými dřevinami nebo je v nich aplikována přímo lesnická výsadba (RŮŽIČKA 2005a). Dle Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je 1 druh vymizelý, 53 druhů pavouků je řazeno mezi druhy kriticky ohrožené, 85 druhů mezi druhy ohrožené a 71 mezi druhy zranitelné (RŮŽIČKA 2005b).

2.3.2 Rovnokřídlí (Orthoptera) Dosud je popsáno zhruba 23 000 druhů rovnokřídlých. Ovšem na území České a Slovenské republiky je známo pouze 124 druhů. Rovnokřídlí u nás mají pouze dva podřády, někdy také uváděné jako dva samostatné řády, a to kobylky (Ensifera) a sarančata (Caelifera). Kobylky obývají rozmanité biotopy. Nacházíme je na okrajích lesa, na mýtinách, loukách, polích i v zahradách. Zpravidla je nalézáme na stromech, keřích a vyšších bylinách, cvrčci většinou žijí na půdním povrchu, krtonožky pod zemí. Velké rozdíly jsou ve vztahu k vlhkosti stanoviště. Některé druhy jsou striktně vlhkomilné, jiné striktně suchomilné (KOČÁREK a kol. 2005). Potrava jednotlivých skupin řádu kobylky není jednotná. Některé jsou dravé, jejich potravu tvoří mouchy, larvy brouků, motýli a

14

jejich vajíčka. Cvrčci a některé kobylky jsou býložravé, krtonožka je všežravá (ZAHRADNÍK & SEVERA 2004). V našich podmínkách mají kobylky obvykle jen jednu generaci za rok, přezimuje vajíčko, u cvrčků pak nymfa. Dospívají zpravidla v červenci a srpnu. Sarančata jsou teplomilná a zároveň suchomilná. Existují i druhy adaptované na hory a chlad. V Evropě mezi sarančaty převažují skupiny s kontinentálním a semiaridním rozšířením. Sarančata na rozdíl od kobylek obývají méně rozmanité spektrum biotopů (KOČÁREK a kol. 2005). Obývají otevřené terény zejména louky, okraje lesů, stepi, paseky a zahrady hlavně v nížinách (ZAHRADNÍK & SEVERA 2004). Přímo se vyskytují v nízké vegetaci, na bylinách a v trávě. Druhy, které dobře létají obývají keře a stromy. Jsou výjimky, které se pohybují především na zemi. Největší druhové diverzity u nás dosahují sarančata na stepních lokalitách jižního okraje České republiky, převažují druhy xerotermofilní. V lesích nacházíme velmi zřídka zástupce rodů Chorthippus a Tetrix (KOČÁREK a kol. 2005). Jak kobylky, tak sarančata jsou vesměs teplomilní. Dospělí jedinci se vyskytují obvykle v létě a brzo na podzim (ZAHRADNÍK & SEVERA 2004). Veškeré informace týkající se rovnokřídlého hmyzu České republiky včetně neustále doplňované bibliografie poskytuje KOČÁREK (2009). HOLUŠA a kol. (2008) prováděli průzkum rovnokřídlých na území CHKO Bílé Karpaty a vypracovali přehled druhů vyskytujících se na různých typech biotopů. Do zkoumaných biotopů jsou mimo jiné zahrnuty také xerotermní lokality a pastviny. KEMP a kol. (1990) na základě provedené studie uvádějí, že rovnokřídlí jsou vhodní k hodnocení luk a pastvin, jelikož složení jejich populací a jejich relativní abundance se mění se změnou environmentálních podmínek. BÁLDI & KISBENEDEK (1997) provedli studii na Maďarských pastvinách s různou úrovní jejich přirozenosti. Zjistili, že rovnokřídlí jsou dobrými

indikátory

přirozenosti

a

naopak

narušenosti

pastevních

biotopů.

V Maďarských horách pak provedl zajímavou studii SZÖVÉNYI (2002), kde prokázal, že rovnokřídlí jsou vázaní na určitý typ biotopu. Jejich prostorové rozšíření je ovlivněno vlhkostí, výškou vegetace a celkovou pokryvností. Vliv pastvy a zimního vypalování porostu na rovnokřídlé sledovali ve Velké Británii GARDINER a kol. (2005). JONAS a kol.

(2002)

prokázali

citlivost

rovnokřídlých

k mechanickým

disturbancím

v podmínkách přírodních prérií. Také KOČÁREK (2009) uvádí, že mnoho druhů

15

rovnokřídlých lze s úspěchem využít při bioindikaci stavu změn v ekosystémech, neboť mají citlivou reakci na změny životního prostředí. Do Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je řazeno 29 druhů, to je asi 30 % z celkového počtu. Některé druhy nejsou do seznamu zařazeny jen z toho důvodu, že neexistují dostatečné znalosti o jejich rozšíření a ekologii. Pro území České republiky je 8 druhů vymizelých, 9 kriticky ohrožených, 2 ohrožené, 3 zranitelné a 7 druhů téměř ohrožených (HOLUŠA & KOČÁREK 2005).

2.3.3 Ploštice (Heteroptera) Ploštice jsou velmi různorodou a druhově početnou skupinou. V současnosti je v rámci celého světa popsáno přibližně 40 000 druhů, které jsou řazeny do téměř 90 čeledí. V České republice je prokázán výskyt 857 druhů (KMENT & BRYJA 2007). Ploštice obývají nejrůznější prostředí. Mají tedy velice diverzifikované ekologické nároky. Tento fakt je hlavním předpokladem pro využívání ploštic při bioindikačních studiích (KMENT & VILÍMOVÁ 2005). Nacházíme mezi nimi krom druhů suchozemských také druhy vodní, žijící na vodní hladině nebo dokonce pod vodou (KMENT & BRYJA 2007, KMENT & MALENOVSKÝ 2008). KMENT a kol. (2009) v nedávné době determinovali ploštice nacházející se v domácnostech. Některé ploštice také patří ke krevsajícím cizopasníkům. Ať však ploštice žijí jakýmkoli způsobem života, jejich typickým znakem je vždy bodavě sací ústní ústrojí. Pevným špičatým sosákem vpichují co kořisti, případně do rostlinných pletiv toxický sekret, který působí rozklad živočišné tkáně, případně má negativní vliv také na rostlinné pletivo. Suchozemské ploštice obývají nejrůznější biotopy, například louky, křovinaté stráně, okraje lesů, zahrady a pole. V případě nedostatku potravy se stěhují na vhodnější stanoviště (ZAHRADNÍK & SEVERA 2004). Velké většině suchozemských ploštic vyhovují teplá a suchá stanoviště. Některé specializované druhy nacházíme pod kůrou či v dutinách stromů, jiné v ptačích hnízdech či netopýřích koloniích, v mraveništích, v mechu či v kompostu (KMENT & BRYJA 2007). K nejohroženějším druhům ploštic patří ty, které jsou vázány na biotopy, díky negativní činnosti člověka, mírně až výrazně narušené. Mezi takového biotopy patří například slaniska, rašeliniště, mokřady, lužní

16

lesy, váté písky, vřesoviště, stepi a lesostepi, staré stromy a okraje listnatých a smíšených lesů (KMENT & VILÍMOVÁ 2005). Potravní nároky ploštic jsou značně různorodé, převažují však skupiny a druhy, které sají na rostlinách. Například někteří síťnatkovití a klopuškovití jsou potravně úzce specializované ploštice sající na jediném druhu nebo rodu rostlin nebo naopak mohou sát na mnoha různých rostlinách. Některé klopušky však doplňují sání na rostlinách i živočišnou potravou (požírají mšice). Obecně lze říci, že přibližně třetina druhů ploštic ve střední Evropě je potravně specializovaná na jediný rostlinný druh nebo rod. Výhradně dravé jsou vodní ploštice, zákeřnicovití a lovčicovití. Sání na houbových hyfách je typické pro podkornicovité (KMENT & BRYJA 2007). V našich podmínkách mívají ploštice nejčastěji jednu generaci do roka, jen některé pak generace dvě (ZAHRADNÍK & SEVERA 2004). V České republice se plošticemi v posledních letech zabývají zejména BRYJA & KMENT (2001), KMENT & BRYJA (2001), KMENT & MALENOVSKÝ (2004), KMENT a kol. (2005a), BRYJA & KMENT (2006). Velmi zajímavou práci nabízí také ROHÁČOVÁ & DROZD (2009), kteří zkoumali Heteroptera na invazním zlatobýlu kanadském (Solidago canadensis) a zlatobýlu obrovském (Solidago gigantea) v okolí Frýdku-Místku a Ostravy. Ve světě se plošticemi jako bioindikátory životního prostředí zabývá například NUMMELIN a kol. (1998), tito autoři řeší problematiku těžkých kovů v larvách a dospělcích bruslařkovitých. Z jejich závěrů vyplývá, že bruslařkovití jsou vhodní indikátory těžkých kovů zejména v prostředí průmyslově zatížených oblastí. GIULIO a kol. (2001) ve Švýcarsku používá ploštice jako indikátorovou skupinu ke sledování diverzity hmyzu v souvislosti s managementem v agrosystémech. Vliv různých typů pastvy vápenitých trávníků na ploštice popisuje MORRIS (1973). Z jeho výsledků vyplývá, že na neobhospodařovaných vápnitých trávnících je větší množství jedinců a druhů, než na plochách pasených. Při porovnání vlivů jednotlivých typů pastvy zjistil, že každoroční pasení má na biodiverzitu ploštic menší vliv než pastva rotační. Do Červeného seznamu bezobratlých České republiky je řazeno 260 druhů, což je 30 % z celkového počtu. Většina druhů seznamu je citlivá na negativní zásahy do jejich přirozeného prostředí. Druhy ploštic, o kterých nejsou žádné nebo jsou o nich pouze nedostatečné znalosti v seznamu úplně chybí. Pro území ČR je 20 druhů vymizelých, 42

17

druhů kriticky ohrožených, 96 druhů ohrožených, 73 druhů zranitelných a 29 druhů téměř ohrožených (KMENT & VILÍMOVÁ 2005).

2.3.4 Střevlíkovití (Carabidae) Ve střední Evropě je známo více než 600 druhů střevlíkovitých brouků (ZAHRADNÍK 2008). Z území České republiky je evidováno 518 druhů a poddruhů včetně druhů vyhynulých (VESELÝ a kol. 2005). Vyskytují se jak v lesích, tak na polích, loukách, v zahradách, na písčinách, mezích, při březích vod i na ruderálech. Většina druhů má noční a soumračnou aktivitu, přes den se ukrývají pod kameny, kůru, do mechu, pařezu či starého listí (ZAHRADNÍK 2008). Nejdůležitějšími faktory podmiňujícími jejich výskyt je vlhkost, teplota, zastínění, typ vegetace a charakter půdního podkladu. Většina druhů se pohybuje po povrchu půdy (BOHÁČ 2005). Během roku mívají střevlíkovití jen jedinou generaci, pouze některé drobnější druhy generace dvě (ZAHRADNÍK 2008). Na základě potravní specializace lze střevlíkovité rozdělit do tří životních forem: zoofágové, polyfágové a fytofágové (SHAROVÁ 1981). Různé ekologické parametry prostředí a antropogenní ovlivnění biotopů a krajiny indikuje spektrum životních forem dospělců střevlíků. Obecně platí, že vyšší počet životních forem se vyskytuje v polopřirozených biotopech méně ovlivněných člověkem (BOHÁČ 2005). HŮRKA (1992) uvádí, že střevlíkovití brouci jsou skupinou velmi často využívanou k bioindikačním účelům v zaznamenávání změn přírodního prostředí. Tento význam v ochraně přírody vyplývá z jejich citlivých reakcí na nejrůznější toxické látky, vnášené do přírodního prostředí hlavně činností člověka. V souvislosti s využívání chemických látek pro boj se škůdci a polními plevely a s využíváním umělých hnojiv výrazně ubyl z obilných polí Zabrus tenebrioides (Goeze, 1777). V přirozených biocenózách se střevlíkovití brouci díky své diverzitě a abundanci významně uplatňují při udržování rovnováhy i v koloběhu látek a energie. HŮRKA (1996) dále uvádí abiotické a biotické faktory, které struktury společenstev střevlíkovitých ovlivňují. Mezi tyto faktory patří vlhkost, rostlinný pokryv, teplota, geologický substrát, dispersní schopnosti, predace a kompetice. Další faktory ohrožující střevlíkovité brouky stanovil BOHÁČ (2005). Mezi nejzávažnější z nich patří přímá likvidace, poškozování nebo změna stanovišť. Toto se často děje vlivem odlesnění biotopů, nahrazení přirozené skladby lesů lesy hospodářského určení, kácení starých

18

stromořadí a alejí, likvidací biotopů zvláště v okolí měst, vysoušení mokřadů, zarůstání luk a lesostepních formací termofytika, eutrofizace biotopů, acidifikace půd. Dalším faktorem je pak civilizační zátěž životního prostředí, vlivem které dochází ke změnám vlastností půd a změnám klimatu. Dle Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je řazeno 21 druhů střevlíkovitých k vymizelým pro území České republiky, 24 druhů ke kriticky ohroženým, 21 druhů k ohroženým, 84 druhů ke zranitelným a 24 druhů k téměř ohroženým (VESELÝ a kol. 2005).

2.3.5 Drabčíkovití (Staphylinidae) Na území střední Evropy žije zhruba 2000 druhů drabčíkovitých brouků (ZAHRADNÍK 2008). Na území České republiky se vyskytuje 1406 druhů (BOHÁČ a kol. 2005). Obývají velmi rozmanitá stanoviště, vyžadují určitý stupeň vlhkosti. Vyskytují se na březích vod, v mechu a tlejícím listí, pod kameny, pod mrtvolami živočichů, v hnízdech ptáků a norách savců. Obývají také hnízda sociálně žijícího hmyzu, hlavně mravenců, ke kterému mají různý vztah (symfilové, synoekní druhy a synechři) (ZAHRADNÍK 2008). Někteří drabčíkovití se vyskytují v jeskyních a některé můžeme nalézt na kvetoucích bylinách a keřích (ZAHRADNÍK 2008). Stejně jako střevlíkovití brouci, také drabčíkovití tvoří životní formy (funkcionální skupiny), které se určují podle potravní specializace. Jednoznačně mezi drabčíky převládají zoofágové, asi 20 % je mycetofágních nebo saprofágních, 10 % drabčíků jsou fytofágové nebo myrmekofilové (BOHÁČ a kol. 2005). BOHÁČ (1990) považuje drabčíkovité za vhodné indikátory antropogenních změn prostředí. Patří totiž k druhově nejpočetnějším čeledím hmyzu, mají nejrůznější ekologické nároky a vyskytují se početně ve všech typech biotopů. Na některé biotopy jsou úzce vázáni. Struktura společenstev drabčíkovitých se mění se změnou prostředí vyvolanou člověkem. Drabčíkovité lze rovněž využít k indikaci změn vlhkostních poměrů v krajině. Z hlediska výskytu ohrožených druhů bylo zjištěno, že nejdůležitější formační skupiny biotopů jsou: lesy, mokřady a pobřežní vegetace, sekundární trávníky a vřesoviště, prameniště a rašeliniště, alpínské bezlesí, skály a sutě, křoviny (BOHÁČ a kol. 2005). Také pro drabčíkovité brouky uvádí BOHÁČ (2005) nejzávažnější faktory, které tuto skupinu ohrožují. Tyto faktory jsou stejné jako pro střevlíkovité.

19

Ze zahraničních autorů se faunistickým průzkumem drabčíkovitých v posledních letech zabývá v Rumunsku STAN (2004, 2005, 2008), v Maďarsku pak FÜLÖP (2005). Dle Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je řazeno 129 druhů mezi kriticky ohrožené, 227 druhů mezi ohrožené a 204 druhů mezi zranitelné (BOHÁČ a kol. 2005).

2.3.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) Mandelinkovití patří početně mezi nejbohatší čeledi brouků. V České republice je v současné době známo 521 druhů, ve střední Evropě více než 600 druhů, celosvětově pak kolem 36 000 (HŮRKA 2005, STREJČEK & BEZDĚK 2005, ZAHRADNÍK 2008). Mandelinky obývají různé biotopy od nížin po pahorkatinu, jen málo druhů je vázaných přímo na hory. Mezi mandelinkami je dost druhů obývajících suchá prostředí, jakými jsou meze, okolí polních cest i ruderály. Některé druhy jsou však vlhkomilnější a vyhovují jim lesní louky a okolí potoků. Velmi málo mandelinek je vázáno na vodu, pouze vývoj některých jejich larválních stadií může probíhat přímo ve vodě. Mandelinky a jejich larvy se živí pletivy rostlin, jsou tedy fytofágní. Nejčastěji jsou polyfágní, požírají pletiva vzájemně nepříbuzných rostlin. Malá část mandelinek je oligofágních, kdy se živí pletivy příbuzných rostlin. Víceméně výjimkou jsou druhy monofágní (ZAHRADNÍK 2008). Mandelinky mívají nejčastěji jednu generaci do roka, některé druhy mohou mít i víceletý generační cyklus (HŮRKA 2005). Ve světě využívá bioindikační význam mandelinkovitých v souboru dalších brouků například FOORD a kol. (2003), kdy hodnotí výskyt brouků v závislosti na porostu. Přichází na zjevnou vazbu mezi společenstvem brouků a floristickým složením endemicky bohatých afromontánních trávníků jižní Afriky. Poněkud odlišná práce využívající mandelinkovité k bioindikačním účelům byla provedena v Polsku na vlhkých biotopech. SCIBIOR & DUNUS (2006) potvrdili závislost některých druhů mandelinek na určitém typu porostu. Do Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je řazeno 242 druhů mandelinek, což je 46 % z celkového počtu. Jde především o druhy reliktní, vázané na zachovalé biotopy reliktního charakteru nebo biotopy, které z naší krajiny mizí vlivem zásadních změn v obhospodařování pozemků. Druhy do seznamu nezařazené jsou buď běžné nebo o jejich rozšíření v ČR nejsou potřebné údaje. Pro

20

území ČR je 29 vymizelých, 88 druhů kriticky ohrožených a 126 druhů ohrožených (STREJČEK & BEZDĚK 2005).

2.3.7 Nosatci (Curculionoidea) Nadčeleď nosatců celosvětově čítá okolo 76 000 druhů, v České republice bylo dosud zjištěno 916 druhů. Tato nadčeleď je dále rozdělena na čtyři čeledi – Anthribidae, Rhynchitidae, Apionidae a Curculionidae. Druhou nejpočetnější čeledí brouku střední Evropy i České republiky jsou právě Curculionidae. Celosvětově jsou zastoupeni více než 60 000 druhy, středoevropsky pak zhruba 1100 druhy (HŮRKA 2005). Celá nadčeleď je skupinou výhradně fytofágních brouků, kteří jsou mono- nebo oligofágní. Jejich bionomie je předurčuje k tomu, že se stali významnými bioindikátory pro stanovení přirozenosti a zachovalosti přírodních lokalit (BENEDIKT &

STREJČEK

2005). Anthribidae jsou druhy vázané na listnaté a jehličnaté dřeviny, respektive lesy. Pro svůj vývoj potřebují zejména houbami napadené dřevo, někteří požírají snůšky různých druhů puklic. Rhynchitidae žijí na dřevinách, loukách, stepních trávnících, zahradách a sadech. Jejich larvy se vyvíjejí v plodech. Jsou monofágní nebo polyfágní. Apionidae jsou drobní brouci osidlující rozmanité biotopy, nejčastěji louky, pole, lesy i zahrady. Zdržují se na rostlinách, některé druhy mají afinitu k několika příbuzným rostlinám, výjimečně jsou monofágní. Zhruba polovina druhů žije a vyvíjí se na bobovitých rostlinách, méně pak na hvězdnicovitých, rdesnovitých, hluchavkovitých a slézovitých. V průběhu roku mají jednu generaci, přezimují většinou brouci. Samice mají oproti samcům nepoměrně delší život. Curculionidae jsou fytofágové většinou s noční aktivitou, avšak v této čeledi nalézáme i denní druhy. Jsou nejčastěji polyfágní nebo oligofágní. Většina druhů se rozmnožuje bisexuálně, u řady skupin je známo rozmnožování partenogenetické. Během roku mívají většinou jednu generaci. Díky své rozmanitosti obývají mnohé biotopy, běžní jsou na loukách, polích, v lesích, zahradách i na stepích. Nacházíme je v nížinách až do podhůří, jen některé druhy jsou horské. (ZAHRADNÍK 2008). Na loukách Bílých Karpat dělali faunistický průzkum nosatců v posledních letech KONVIČKA & VÁVRA (2008), našli zde také několik ekologicky významných druhů.

21

Na vztah mezi množstvím druhů nosatcovitých a druhovým bohatstvím cévnatých rostlin poukazuje RAEMAKERS a kol. (2001). Migrační schopnosti nosatců popisuje GOSIK (2006) a dle schopnosti šířit se je rozděluje do čtyř skupin. Dále uvádí, že xerotermofilní druhy nosatců jsou vázány spíše na xerotermofilní rostliny než přímo na xerotermní stanoviště. Do nadčeledni Curculionoidea dle Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky patří 40 druhů vymizelých, 31 druhů kriticky ohrožených, 37 druhů ohrožených a 100 druhů zranitelných (BENEDIKT & STREJČEK 2005).

2.3.8 Blanokřídlí (Hymenoptera) Blanokřídlí jsou druhově velmi početným řádem hmyzu celosvětově, evropsky i pro Českou republiku. Fauna Europaea uvádí z Evropy 23 700 druhů blanokřídlých (2010), v rámci České republiky a Slovenska 7 500 druhů (BOGUSCH a kol. 2007). Kompletní databázi zabývající se blanokřídlými České republiky vytvořil HOLÝ (2010). Blanokřídlí obývají nejrůznější suchozemské biotopy. Mnozí z nich jsou teplomilní, proto žijí na lesostepních a stepních stanovištích, obývají teplé okraje lesů, louky, zahrady, pole i železniční náspy. Nevyhýbají se ani okolí lidských obydlí. Mezi blanokřídlými jsou druhy aktivní ve dne, jiné v noci. Druhy aktivní v noci přilétají ke zdrojům světla. Potravní nároky blanokřídlých jsou různé, někteří jsou býložravci, jiní dravci nebo všežravci. Býložravé druhy se živí nektarem a pylovými zrny, dravé druhy loví komáry, mouchy a housenky, avšak k tomu někteří přijímají také sladké šťávy. Fenoménem u blanokřídlých jsou sociálně žijící druhy (vosy, včely, čmeláci a mravenci), tyto druhy vytvářejí kolonie, jinak označované jako hmyzí státy (ZAHRADNÍK & SEVERA 2004). Ve své práci se zabývám především žahadlovými blanokřídlými (Aculeata). Pro ně je typické specificky modifikované kladélko, které má funkci žihadla. Samotné žihadlo je pak spojeno s jedovou žlázou (BOGUSCH a kol. 2007). Z nadčeledi zlatěnkovití (Chrysidoidea) je známo z České republiky 171 druhů. Druhy jsou parazitické, monofágní, jsou mnohem vzácnější než jejich hostitelé, Parazitují

na

křísech

(Sternorrhyncha),

broucích

(Coleoptera),

blanokřídlých

(Hymenoptera) a motýlech (Lepidoptera). Koncentrace druhů přirozeně se vyskytujících je nejvyšší v místech výskytu svých hostitelů (STRAKA 2005a). Zlatěnky jsou

22

teplomilné a světlomilné, jejich aktivita je nejvyšší za slunečného počasí. Nejraději mají písčitá a sprašová stanoviště stepi či skalní stepi. Mnohé teplomilné druhy mají severní hranici svého rozšíření právě v České republice (TYRNER 2007). Dle Červeného seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky je řazeno 17 druhů mezi vymizelé, 29 druhů mezi kriticky ohrožené, 25 druhů mezi ohrožené a 9 druhů mezi druhy zranitelné (STRAKA 2005a) Z nadčeledi vosy (Vespoidea) je z území České republiky známo 207 druhů (počet je uveden bez druhů mravenců, kterými se v této práci nezabývám). Vosy jsou dravci nebo parazité. Jejich hostitelé jsou brouci z nadčeledi Scarabaeoidea nebo jiné druhy žahadlových blanokřídlých (STRAKA 2005b). Velmi zajímavá je čeleď hrabalkovití (Pompilidae), jejíž zástupci loví výhradně pavouky a žijí jako ektoparazitoidi, predátoři nebo jako kleptoparaziti jiných druhů hrabalek, přičemž se jedna larva vyvíjí na jednom jedinci pavouka (STRAKA 2007). Pravidlem je, že vysoce specializované druhy jsou vzácnější a izolované na menším území kvůli závislosti na svých hostitelích. Druhů vymizelých pro ČR je 41, kriticky ohrožených 46, ohrožených 33 a zranitelných 19 (STRAKA 2005b). Z nadčeledi včel (Apoidea) je známo 838 druhů. Některé včely jsou dravé, jiné býložravé a kleptoparazitické (parazitují na relativně blízce příbuzných druzích z nadčeledi Apoidea). Řada druhů má specifické nároky na klima a prostředí pro hnízdění, řada z nich jsou úzce specializované druhy. V ČR máme 146 druhů vymizelých, 154 druhů kriticky ohrožených, 119 druhů ohrožených a 97 druhů zranitelných (STRAKA 2005c).

23

2.4 Bioindikační klasifikace a kritéria IUCN

Bioindikační klasifikace mají nepostradatelný význam zejména v hodnocení zachovalosti biotopů, jelikož ukazatelem zachovalosti určitého biotopu je přirozenost jeho bioty (CHOBOT a kol. 2005). Pro biodiverzitu se obvykle uvádějí údaje o podílu ohrožených druhů z celkového počtu druhů dané skupiny a o vývoji chráněných územích (VAČKÁŘ 2005). Ve velmi omezeném množství případů, pouze pokud jsou biotopy stejného typu a ve stejné biogeografické oblasti, lze biotop srovnávat s biotopem typovým. Indikační klasifikace funguje na principu znovunalezení organismů na určitém biotopu a to má pochopitelně souvislost časovou. Proto bývá bioindikační klasifikace vypracována na podkladě dlouhodobých pozorování (CHOBOT a kol. 2005).

Možnost využití pavouků k bioindikačním účelům nastínil poprvé v České republice BUCHAR (1983). BUCHAR (1992a) provedl první výběr ohrožených druhů pavouků České republiky, kteří reprezentovali pouze nejvíce ohrožené biotopy. Velmi důležitou prací pro bioindikační účely je práce BUCHARA (1992b). V této práci jsou hodnoceni pavouci mimo jiné také z pohledu vzácnosti, termopreference a vlhkomilnosti. V roce 2002 byl vydán katalog pavouků České republiky, který shromažďuje všechny údaje o rozšíření a výskytu pavouků na území našeho státu. Druhy jsou uváděny se stupněm ohroženosti, který plně respektuje pravidla IUCN (BUCHAR & RŮŽIČKA 2002). BUCHAR & RŮŽIČKA (2002) dále rozdělili biotopy podle původnosti stanoviště na čtyři skupiny. Na klimaxová stanoviště, polopřirozená stanoviště, pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance a umělé prostředí lidských sídel. ŘEZÁČ (2009) vytváří podle RŮŽIČKY & BUCHARA (2002) přehledný seznam druhů pavouků zjištěných na území České republiky a přírodní původnost stanovišť, na kterých byly nalezeny.

Bioindikační klasifikace pro rovnokřídlé neexistuje. KOČÁREK (2009) uvádí, že rovnokřídlí patří mezi nejméně prozkoumané skupiny hmyzu a z většiny území našeho státu chybí jakékoliv údaje o jejich výskytu. Přehled o hojnosti či vzácnosti jednotlivých

24

druhů lze získat pouze díky KOČÁRKOVI a kol. (2005), kdy jsou směrodatné komentáře u jednotlivých druhů.

Bioindikační klasifikace pro ploštice neexistuje. Proto jediným zdrojem informací o hodnotnějších druzích je pouze Červený seznam bezobratlých České republiky (FARKAČ a kol. 2005), kde ploštice zpracovali KMENT & VILÍMOVÁ (2005).

Bioindikační klasifikaci pro střevlíkovité brouky vypracovali HŮRKA a kol. (1996). Zařadili všech 526 druhů a poddruhů střevlíkovitých do tří základních skupin a to vzhledem k šíři jejich ekologické valence a vázanosti k biotopu. NENADÁL (1998) reaguje na toto rozdělení a vypracovává index komunity (IKS), který poukazuje na stupně antropogenního ovlivnění biotopu. Dle FARKAČE

A

HŮRKY (2003) byly

hodnoceny biotopy za základě zjištění prezence indikačně významných druhů. Reliktní druhy dokumentují vysokou zachovalost a přirozenost biotopu v daném území. Toto hodnocení bylo součástí publikace vydané SEJÁKEM a kol. (2003), kdy se autoři pokouší o vypracování přesné metodiky pro hodnocení a oceňování biotopů České republiky.

Bioindikační klasifikace pro drabčíkovité brouky vypracoval BOHÁČ (1988, 1990, 1999, 2004). Na základě rozdělení drabčíků do ekologických skupin, lze počítat index společenstev drabčíků pro hodnocení antropogenních vlivů na ekosystém (BOHÁČ 1990, BOHÁČ 1999, BOHÁČ a kol. 2006). Dále byli drabčíci BOHÁČEM a kol. (2006) rozdělení do skupin podle stupně ohrožení na základě kategorizace IUCN.

Existuje několik prací využívajících čeledi mandelinkovitých a nadčeledi nosatců jako skupin bioindikačně významných. Například KŘIVAN & JELÍNEK (2009) používají pro mandelinkovité klasifikaci podle Červeného seznamu. STREJČEK (2000a) vytvořil bioindikační charakteristiky pro čeleď Chrysomelidae (s. lato), ale i pro čeledi Bruchidae a Urodontidae. Stejně tak vytvořil bioindikační charakteristiky pro nosatce STREJČEK (2000b). Klasifikace reliktnosti byla STREJČKEM (2000a,b) vytvořena pouze pro brouky známé z území velké Prahy (tedy katastru Prahy). Rozlišuje druhy reliktní (R), druhy typické pro určité charakteristické biotopy (T) a druhy expanzivní (E). Tato klasifikace je víceméně analogická s klasifikací střevlíků (HŮRKA a kol. 1996) a drabčíků (BOHÁČ 1988, 1990, 1999, 2004). STREJČEK (2003) používá mandelinky a

25

nosatce jako indikační druhy pro přírodní a přírodě blízké biotopy dle Katalogu biotopů (CHYTRÝ a kol. 2001). Nosatci a mandelinky jsou dále využíváni k hodnocení a oceňování biotopů, kdy je každému druhu přiřazen koeficient, jehož vynásobením se mohou hodnoty daných biotopů zvyšovat. Druhy mandelinek a nosatců jsou zde rozděleny pouze do dvou kategorií a to na druhy typické pro daný biotop (T) a druhy reliktní (R), kde pouze reliktní druhy mohou zvýšit bodovou hodnotu biotopu.

Využití blanokřídlých jako bioindikátorů životního prostředí není dosud dostatečně zpracováno. Zajímavý projekt, kde byli využiti mravenci jako bioindikátoři, se týkal výzkumu těžkých kovů v tělech mravenců ve městě Liberci (DAŇO a kol. 2008). Komplexní bioindikační klasifikace pro blanokřídlé dosud neexistují. K dispozici jsou pouze klasifikace IUCN v Červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých České republiky. MACEK (2005) zpracoval širopasé (Symphyta), JANŠTA (2005) chalcidky (Chalcidoidea), STRAKA (2005) zlatěnky (Chrysidoidea), vosy (Vespoidea) a včely (Apoidea), BEZDĚČKA (2005) mravence (Formicoidea).

Pro skupiny bezobratlých, které jsou zařazeny do Červeného seznamu bezobratlých České republiky (FARKAČ a kol. 2005) jsou závazné kategorie na základě doporučení IUCN: Vyhynulý nebo vyhubený (EX) – taxon je považován na vyhynulý nebo vyhubený, pokud neexistují žádné rozumné pochybnosti, že uhynul poslední jedinec. Taxon považujeme za vyhynulý, jestliže byl ve vhodné době proveden ve známých nebo předpokládaných biotopech v historickém areálu taxonu vyčerpávající průzkum a nebyl objeven žádný jedinec. Vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě (EW) – taxon je považován za vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě, jestliže přežívá pouze chovaný v lidské péči nebo jako naturalizovaná nebo naturalizované populace mimo historický areál. Taxon považujeme za vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě, jestliže byl ve vhodné době proveden ve známých nebo předpokládaných biotopech v historickém areálu taxonu vyčerpávající průzkum a nebyl objeven žádný jedinec. Kriticky ohrožený (CR) – taxon je považován za kriticky ohrožený, jestliže čelí krajně velkému nebezpečí vyhynutí nebo vyhubení ve volné přírodě. Pro kriticky ohrožené

26

taxony jsou vypracována konkrétní kritéria, podle kterých se hodnotí, zda taxon spadá právě do této kategorie. Ohrožený (EN) – taxon je považován za ohrožený, pokud čelí velmi velkému nebezpečí vyhynutí nebo vyhubení ve volné přírodě. Pro ohrožené taxony jsou vypracována konkrétní kritéria, podle kterých se hodnotí, zda taxon spadá právě do této kategorie. Zranitelný (VU) – taxon je považován za zranitelný, pokud čelí velkému nebezpečí vyhynutí nebo vyhubení ve volné přírodě. Pro zranitelné taxony jsou vypracována konkrétní kritéria, podle kterých se hodnotí, zda taxon spadá právě do této kategorie. Téměř ohrožený (NT) – taxon je považován za téměř ohrožený, pokud byl hodnocen podle uvedených kritérií a není v současnosti klasifikován jako „kriticky ohrožený“, „ohrožený“ ani „zranitelný“, ale uvedená kritéria téměř splňuje nebo je pravděpodobně brzy splní. Poslední dvě kategorie jsou pro taxon málo dotčený (LC) a taxon, o němž jsou nedostatečné informace (DD).

2.5 Abundance, dominance, diverzita a ekvitabilita

Pomocí těchto měřítek lze zjišťovat kvalitativní a kvantitativní vlastnosti biocenóz. Druhovou diverzitu lze také hodnotit podle rozložení jedinců mezi jednotlivé druhy. K tomuto typu hodnocení slouží především indexy diverzity (Shannon-Wienerův, Simpsonův). Velmi často zjišťovanými vlastnostmi biocenóz jsou také abundnance, dominance a ekvitabilita (LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ 2000, VAČKÁŘ 2005). Tyto charakteristiky využívají často odborníci v České republice i v zahraničí. U nás s nimi pracují jak koleopterologové tak například arachnologové. Uvádím jen základní přehled několika z nich: FARKAČ & FARKAČOVÁ (1990) BOHÁČ a kol. (1999), ŠŤASTNÁ & BEZDĚK (2000, 2001b, 2003b), KREJČOVÁ a kol. (2000), RŮŽIČKA (1987, 1996), MÁLEK (2000). V zahraničí Shannon-Wienerův

index

druhové

například JONAS a kol. (2002), který využívá diverzity

pro

porovnávání

společenstev

rovnokřídlých a brouků na dvou odlišných typech biotopů. WĄSOWSKA (2006) hodnotí

27

pomocí indexu druhové diverzity a Simpsona indexu mandelinkovité brouky na xerotermních trávnících v Polsku.

2.6 Odchytové metody 2.6.1 Metoda zemních pastí Metoda zemních pastí je metodou naprosto standardizovanou, využívanou zejména pro odchyt epigeických bezobratlých. Sběr epigeonu do padacích zemních pastí doporučují také ABSOLON a kol. (1994) jako součást sběru dat pro biomonitoring v chráněných územích. Také ŘEZÁČ (2010) přímo v metodice inventarizace druhů pavouků tento způsob odchytu doporučuje a podrobně popisuje. První pokusy s využitím zemních pastí byly v českých zemích provedeny už na počátku dvacátého století. Od padesátých let minulého století se tato metoda stává stále oblíbenější. Její hlavní výhodou je, že získané výsledky nejsou ovlivněny schopnostmi sběratele, fungují po celý den kdykoli v roce (SKUHRAVÝ 1969).

Vzhled a vývoj zemních pastí a jejich modifikace SKUHRAVÝ (1957) k výrobě zemních pastí používá nádoby od kilogramových konzerv nebo litrových zavařovacích lahví, po okraj je zakopává do země a nad ně umísťuje plechovou stříšku se zahnutými rohy. Litrové skleněné pasti využívají mimo jiné i KLIMEŠ & ŠPIČÁKOVÁ (1984) a KŮRKA (1982). Postupem času dochází k různým modifikacím této metody (SKUHRAVÝ 1969). RŮŽIČKA & ANTUŠ (1990) doporučují používat dva kelímky z umělé hmoty o objemu 0,35 ml zaklesnuté do sebe. Zřejmě mají ve své práci překlep, jistě se jedná o kelímky o objemu 350 ml. Za jejich hlavní výhody považují snadnou přenosnost, skladnost a malou hmotnost; při vybírání materiálu se vyjímá pouze vnitřní kelímek, tudíž se půda nesesouvá do jamky připravené pro zemní past. Používat plastové kelímky doporučuje v metodice pro inventarizaci pavouků také ŘEZÁČ (2010) jen s tím rozdílem, že kelímky mají větší objem a to 500 ml. Plastové kelímky o průměru 11 cm a hloubce 14 cm používají JONAS a kol. (2002). Podmínkou při zakopávání jakýchkoli nádob představujících zemní pasti je, aby jejich okraj byl vždy zarovnaný s půdním povrchem (ADIS 1976, RŮŽIČKA a ANTUŠ 1990). ABSOLON a kol. (1994) doporučují vyrobit zemní past z polyetylénové láhve o objemu 1 litr, seříznout ji těsně pod místem, kde začíná zakřivení stěny láhve a 28

seříznutou trychtýřovitou část vložit obráceně do zbylé části láhve. Vlastní sběrnou nádobu vyrobenou ze seříznuté polyetylénové láhve o objemu 0,5 litru pak vkládá do spodní části litrové láhve a uzavírá ji trychtýřovitým horním dílem. BEZDĚČKA (2010) zase používá pro odchyt mravenců pouze litrovou polyetylénovou láhev bez seříznuté trychtýřovité části. SCHAUFF (1997) doporučuje jako zemní pasti použít sklenici nebo plechovku zapuštěnou do země a přikrytou pletivem, aby se zamezilo pádu drobných obratlovců do pasti. Doporučuje také použití stříšky.

Návnada a médium do zemních pastí Pasti s návnadou, kterou tvořil kousek nahnilého masa pro odchyt střevlíkovitých a sledování jejich denní aktivity, pohybů a vztahů k potravě použil SKUHRAVÝ (1957). Ke sledování roční dynamiky používal krom návnady také 3% formalín jako konzervační tekutinu, do které kápl kapku oleje, aby past nevysychala. JAROŠÍK (1992), BEZDĚČKA (2010), KREJČOVÁ a kol. (2000), ŠŤASTNÁ & BEZDĚK (2001a, 2001b, 2002, 2003a, 2003b), RŮŽIČKA & ANTUŠ (1990), používají jako fixační kapaliny většinou 4% roztok formaldehydu. RŮŽIČKA & ANTUŠ (1990) ještě uvádějí, že dle mikroklimatických podmínek a frekvencí výběru je možno koncentraci formaldehydu upravovat. Jako konzervační médium je možné použít mimo jiné i propylenglykol (LARSEN a kol. 2003), fridex s pivem či solanku (TÁBORSKÝ 2003). JONAS a kol. (2002) používají 75% ethanol a 75 ml minerálního oleje pro zamezení výparu.

Frekvence odběrů RŮŽIČKA & ANTUŠ (1990) získali zkušenosti s využitím formalínových zemních pastí zejména při získávání biologického materiálu pavouků. Výběry doporučují provádět ve vegetační sezóně každé dva až tři týdny. SKUHRAVÝ (1957), KREJČOVÁ a kol. (2000), ŠŤASTNÁ & BEZDĚK (2001a, 2001b, 2002, 2003a, 2003b) rovněž vybírají formalínové zemní pasti každých 14 dnů, ale JONAS a kol. (2002) vybírají pasti již po dvou dnech. Dle metodiky ABSOLONA (1994) by se odběry měly provádět během vegetační sezóny v třítýdenních intervalech, v době vegetačního klidu (od listopadu do února včetně) pak každých šest týdnů. Množství zemních pastí a jejich rozmístění

29

Množství jedinců dominantních, subdominantních a vzácných druhů závisí na množství zemních pastí (OBRTEL 1971, ADIS 1979). OBRTEL (1971) uvádí, že s množstvím zemních pastí narůstá množství druhů. Prvních pět pastí však odchytí nejvíce druhů (50 %). SKUHRAVÝ (1957) zjišťoval areál působnosti zemních pastí s návnadou pro jednotlivé druhy střevlíkovitých. Zjistil, že pro druh Pterostichus cupreus je areál působnosti kruh o poloměru 4–5 m. WARD a kol. (2001) také řeší vliv vzdáleností zemních pastí na početnost, bohatost a druhovou skladbu. Dle ABSOLONA (1994) má být v jedné linii položeno 5 zemních pastí. BEZDĚČKA (2010) pro monitoring mravenců rozmisťuje 5 zemních pastí v linii ve vzdálenosti 15 m od sebe. KREJČOVÁ a kol. (2000), ŠŤASTNÁ & BEZDĚK (2001a, 2001b, 2003a, 2003b), JONAS a kol. (2002) používají pro odchyt brouků 5 zemních pastí s rozestupy 20 m, RAEMAKERS a kol. (2001) používají pro zkoumání hmyzu na okrajích cest 5 pastí v rozestupech 5 m. Umístění v liniích je většinou autorů preferováno (např. ADIS 1979).

Problémy s používáním zemních pastí a z toho plynoucí doporučení Rozsáhlý stěžejní přehled o faktorech, které ovlivňují odchyt bezobratlých metodou zemních pastí publikoval ADIS (1979). Tyto faktory jsou postaveny na zkušenostech mnohých autorů s použitím zemních pastí, ADIS (1979) je shrnul do přehledných 18 bodů. První z nich se týkají vnějších podmínek na stanovišti jako je klima, vegetace, nerovnosti půdního povrchu, dále pak věnuje pozornosti pastem samotným. Uvádí, že odebraný biologický materiál pomocí zemních pastí ovlivňuje průměr a tvar pasti, jejich správná instalace v zemi a stříška. V neposlední řadě také použitá fixační a konzervační tekutina. Například PEKÁR (2002) píše, že s rostoucí koncentrací formaldehydu použitého v zemních pastech rostlo množství odchycených střevlíkovitých brouků. I někteří další autoři usuzují, že použité médium v zemních pastech může mít na některé bezobratlé atrahující nebo naopak odpuzující efekt. Prokazatelný atrahující efekt má dle ŠAFÁŘE (2009) formaldehyd na některé druhy střevlíků jako jsou Poecilus cupreus (Linnaeus, 1758), Amara lunicollis Schiödte, 1837, Pterostichus diligens (Sturm, 1824) a další. Stříška nad zemní pasti řeší problém zaplavování a vyplavování obsahu pastí přívaly dešťové vody. Označení pastí pomocí poblíž zabodnutých tyčí nebo navázáním stužek na vegetaci zabezpečuje snadné zpětné nalezení pastí v jednotvárných plochách. Příliš

30

nápadně označené zemní pasti ovšem přinášejí nechtěnou pozornost turistů (RŮŽIČKA & ANTUŠ 1990). Na funkčnosti zemních pastí se podílejí pohybové schopnosti některých druhů, kdy druhy více pohyblivé, dravé, které se rychle pohybují po povrchu půdy kvůli shánění potravy mají větší pravděpodobnost pádu do zemních pastí než druhy méně pohyblivé, býložravé. Také větší druhy padají do pastí častěji než druhy malé (SKUHRAVÝ 1969). LUFF (1975) prokázal, že efektivita zemních pastí závisí také na materiálu, ze kterého je zemní past vyrobena a na velikosti samotné pasti. Skleněné pasti byly v odchytu bezobratlých nejefektivnější. Malé pasti jsou efektivnější v odchytu malých druhů, velké pasti v odchytu druhů větších. Dalším problémem, který ve své práci nastiňuje je únik živočichů z pastí. Velcí brouci unikají více z malých pastí, malí brouci z velkých. V laboratorních podmínkách na střevlíkovitých broucích různé velikosti se mu podařilo prokázat, že únik ze skleněných pastí byl zanedbatelný, naproti tomu z kovových pastí uniklo denně až 10 % druhů, z plastových 4 %.

2.6.2 Metoda Möerickeho žlutých misek Žluté misky jsou využívány především hymenopterology k odchytu blanokřídlého hmyzu. Poprvé byla tato odchytová metoda použita a později propracována Möerickem pro sledování náletů mšic (NOVÁK 1969). Metoda žlutých misek je založena na předpokladu, že u některých fytofágních druhů se vyvíjela schopnost být přitahován barvou, kterou má jejich hostitelská rostlina. Tato schopnost vznikla zejména u druhů, jejichž hostitelské rostliny mají jinou barvu, než je „běžná“ zelená (MÖERICKE 1969). Metoda odchytu hmyzu pomocí žlutých misek má dle STRAKY (2003) největší význam pro odchyt včel, neboť většina rostlin je v současné době opylována právě včelami. Pro většinu druhů hmyzu se žlutá barva ukázala být nejvíce atrahující (NOVÁK 1969). STRAKA (2005d) uvádí, že do žlutých a bílých misek se chytá sice nejvíc jedinců, ale pro podchycení biodiverzity je důležitější odchytit co nejvíce druhů, nikoli jedinců. Proto dále uvádí, že pro odchyt širokého druhového spektra je nejlepší použít kombinace různých barev misek. On sám používá polovinu žlutých, třetinu bílých a třetinu modrých misek. Möerickeho žlutá miska je hliníková nebo plastová miska natřená na žluto. Miska je umístěna podle toho, co chytáme, může být na zemi, různě vysoko na tyčce v porostu

31

nebo třeba zavěšená v koruně stromu. Zhruba do 1/3 je naplněná slanou vodou s přidáním pár kapek detergentu, který plní funkci rušení povrchového napětí kapaliny. Hmyz, který je přitahován žlutou barvou padá do misky a hyne (SCHAUFF 1997). KULA & TYRNER (2003) používají misky o průměru 23 cm a hloubce 8 cm a vybírají je každý týden. Některé z nich umisťují do výšky nad zemský povrch. Jako konzervační médium jim slouží formalín. Jeho hlavní výhodu vidí v tom, že zamezuje růstu řas, snižuje atraktivitu již odchyceného hmyzu pro ptáky a zároveň funguje i jako smáčedlo. Částečně na zem a částečně na vyvýšená místa asi 1,5 m vysoko ve stromech instalují bílé a žluté misky pro odchyt blanokřídlých DVOŘÁK & BOGUSCH (2008), na lokalitu používají 5–7 těchto pastí. STRAKA (2005d) používá misky o průměru 12 cm a hloubce 6 cm, udává i přesné složení solného roztoku, který se hymenopterologům nejvíce osvědčil jako konzervační médium. RAEMAKERS a kol. (2001) používají bílé misky o průměru 9 cm se solným roztokem a na lokalitu umisťuje vždy tři misky. U nás dále žluté misky k odchytu blanokřídlých používají (DVOŘÁK & BOGUSCH 2008, HOLÝ a kol. 2006, VEPŘEK 2006 a další).

2.6.3 Metoda smyku Tuto metodu používáme k relativnímu sledování kvantitativního výskytu hmyzu žijícího v bylinném porostu (SKUHRAVÝ & NOVÁK 1969). Smýkat je možné hmyz nejen na bylinách, ale i keřích či menších stromech (KRÁSENSKÝ 2010). Ke smýkání se používají smýkací sítě. Smýkací síť se skládá z držadla, rámu a vlastní sítě. Standardní smýkací síť je určena ke smýkání ve vegetaci, případně i ve velmi husté vegetaci, proto má pevný rám i síťku. Ještě existuje vodní smýkací síť, ta slouží ke získávání hmyzu například z vodní hladiny (SHAUFF 1997). Podobnou pomůcku, jakou je smýkací síť, používají také lepidopterologové k odchytu motýlů. Jejich sítě jsou ovšem lehčí a méně pevné (KRÁSNENSKÝ 2010). Množství chyceného hmyzu je ovlivněno bylinným porostem samotným a jeho hustotou a také způsobem života jednotlivých druhů a rychlostí jejich pohybu. Na početnost úlovku má vliv povětrnost, zejména vítr, teplota a déšť. Počet smyků není stanoven jednotně, při studiu homogenního porostu stačí 50 smyků (SKUHRAVÝ & NOVÁK 1969). ŘEZÁČ (2010), pro odchyt pavouků, doporučuje vybírat síť po cca 5 m

32

smýkání. Vždy záleží na tom, na jakou skupinu hmyzu je smýkání zaměřeno. Jemné druhy hmyzu vyžadují kontrolu dříve, již po 3–5 smycích (LAŠTŮVKA, osobní sděl.). Jen v několika málo studiích je uveden fixní počet smyků, tak aby bylo možné dané údaje porovnat (OLEJNÍČEK a kol. 2003, RIPL a kol. 2008, JONGEPIEROVÁ a kol. 2003). KRÁSENSKÝ (2010) uvádí, že nejvíce hmyzu se vyskytuje na vegetaci v dopoledních, podvečerních a nočních hodinách, před bouřkou a po ní. Smýkání je metoda hojně využívaná také v zahraničí. Například WENNINGER & INOUYE (2008) využívají metodu smyku k zjištění závislosti společenstva hmyzu na druhové diverzitě a produktivitě rostlin. V kombinaci s dalšími odchytovými metodami bylo smýkání využito také MEEKEM a kol. (2001) pro zjišťování biodiverzity bezobratlých okrajů polí ve Velké Británii nebo RAEMAKERSEM a kol. (2001) pro zkoumání hmyzu na okrajích cest. Velmi často je smýkání používáno také k odchytu rovnokřídlých (BÁLDI & KISBENEDEK 1997, KEMP a kol. 1990, SZÖVÉNYI 2002 a další) nebo blanokřídlých (ROULSTON a kol. 2007, VEPŘEK 2006 a další).

2.6.4 Metoda vajíčkových proložek Metodu odchytu bezobratlých, zejména pavouků, pomocí vajíčkových proložek dosud nikdo nevyužíval (není publikována), experimentálně ji použil pouze Hula (HULA, osobní sděl.).

33

3 CÍL PRÁCE Komplexním cílem mé dizertační práce bylo najít a ověřit způsoby, jak vyhodnotit úroveň biodiverzity jako podklad pro hodnocení kvality krajiny. Řešení tohoto úkolu bylo rozděleno na jednotlivé dílčí cíle, které zahrnují:

- Ve spolupráci s CHKO Moravský kras získat co možná nejkompletnější seznam bezobratlých vybraných skupin na Macošské a Vilémovické stráni.

- Zjistit adekvátnost různých bioindikačních systémů využívaných u různých skupin bezobratlých a navrhnout možné sjednocení.

- Zjistit nejvhodnější metody či kombinace odchytových metod pro zjištění co možná nejširšího druhového spektra a pro zjištění nejdůležitějších (klíčových) druhů bezobratlých živočichů různých taxonomických skupin

- Zjistit, zda je nutné vedle hlavních odchytových metod využít i metody doplňkové (především pro inventarizace maloplošných chráněných území). Zároveň zhodnotit využití těchto nestandardních odchytových metod a posoudit jejich důležitost z hlediska získávání informací o druzích, které nejsou standardními odchytovými metodami podchyceny.

34

4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Charakteristika zkoumaných lokalit v Moravském krasu a širšího krajinného celku Celkovými charakteristikami území se zabývali například FRIEDL a kol. (1991) nebo MACKOVČIN a kol. (2007). Momentálně nejpřehlednější publikací, která shrnuje všeobecné poznatky o Moravském krasu je interaktivní multimediální počítačová encyklopedie (BALÁK a kol. 2006). Moravský kras se nachází v Jihomoravském kraji a je situován na sever a severovýchod od Brna. Geograficky je toto území součástí jihozápadní části Drahanské vrchoviny. Rozkládá se na ploše zhruba sta kilometrů čtverečních, zahrnuje 2–6 km široký a 24 km dlouhý pruh zkrasovatělých devonských vápenců v němž je známo přes tisíc jeskyní a propastí, od puklin až po nejdelší jeskynní systém v České republice. Oblast Moravského krasu je a nejlépe vyvinuté krasové území českých zemí (FRIEDL a kol. 1991, ZAJÍČEK 2007). Jeho unikátnost a jedinečnost z pohledu výskytu krasových jevů byla hlavním důvodem vyhlášení Moravského krasu za chráněnou krajinnou oblast v roce 1956 (KOTOUČ 2006). Kromě krasových jevů podzemních, které jsou reprezentovány zejména jeskyněmi s bohatou krápníkovou výzdobou, jsou na povrchu zastoupeny také krasové jevy povrchové. Jsou to zejména závrty, škrapová pole, poloslepá i suchá údolí, krasová propadání, ponory a vývěry (KHOLOVÁ a kol. 2003). Povrch Moravského krasu je téměř plochý a je mírně nakloněn jižním směrem. Průměrná nadmořská výška dosahuje kolem 500 m. Pro Moravský kras jsou typickými útvary plošiny, které jsou rozčleněny hlubokými údolími, tzv. žleby (BALÁK 2006). Geograficky a hydrogeologicky můžeme Moravský kras rozčlenit na severní část, střední a jižní (KRATOCHVÍL a WEIGEL 2007). Předmětem mého zkoumání byly dvě lokality, a to Macošská a Vilémovická stráň nacházející se v severní části Moravského krasu, konkrétně v Suchém žlebu. Suchý žleb je krasové údolí táhnoucí se ve směru SSV – JJZ až SV – JZ v délce asi 9 km při východní geologické hranici severní části Moravského krasu od Holštejna ke Skalnímu Mlýnu. Střední část Suchého žlebu není vodou protékaná a lze ji rozdělit na další úseky. Horní část údolí se nazývá Hradský žleb, má délku 5,2 km a rozkládá se od Staré

35

Rasovny (465 m n. m.) až před Vilémovice (423 m n. m.). Zde navazuje na Ostrovský žleb, jehož součástí je právě Macošská a Vilémovická stráň. Macošská stráň je žlebová stráň s dobře vyvinutým škrapovým polem. Je charakteristická svažitým terénem v jehož horní části se nachází jeskyně Srnčí. Vilémovická stráň je také lokalitou s dobře vyvinutým škrapovým polem, pod strání je zachován denudační zbytek původního meandru Suchého žlebu (BALÁK 2006). Škrapy a škrapová pole vznikala většinou v horních partiích žlebů nepravidelným rozpouštěním vápencového skalního povrchu. Tím se vytvořily prohlubně různých tvarů a velikostí, které povrch Macošské a Vilémovické stráně výrazně rozčlenily (KORÁBOVÁ 2007, MACKOVČIN 2007).

4.1.1 Geologie a geomorfologie Krystalický podklad oblasti Moravského krasu tvoří intruzivní těleso brněnského masivu složené z granitoidních hornin. Moravský kras se začal vyvíjet ve středním devonu, kdy došlo k vytvoření mořské sedimentační pánve poklesem východního okraje brněnského masivu. Z okolní pevniny byl splaven horninový materiál, zejména pískovce, slepence a arkózy (VOŽENÍLEK a kol. 2002). V mělkém, teplém a čistém moři nastaly optimální podmínky pro růst korálů a stromatopor, z jejichž schránek se pak před více než 370 mil. let začaly tvořit vápencové vrstvy. Ty postupně dosáhly mocnosti až několika stovek metrů a vytvořily tak geologický podklad Moravského krasu (ŠTEFKA 2003). Vilémovická stráň je tvořena světle šedými velmi čistými vilémovickými vápenci svrchní části macošského souvrství, svrchnodevonského stáří. Vápence jsou tvořeny bohatou faunou dnes již plasticky zdeformovaných rugosních i tabulátních korálů, stromatopooidové fauny a krinoidových článků (BALÁK a kol. 2006). Z chemického hlediska jsou vilémovické vápence optimální horninou pro tvorbu krasových jevů (VOŽENÍLEK a kol. 2002). 4.1.2 Základní klimatické charakteristiky Dle QUITTA (1971) převážná část Moravského krasu leží v oblastech mírně teplých (MT 11, MT 10, MT 9, MT 7, MT 5 a MT 4), pouze severní část se nachází v oblasti chladné (CH 7). Nejtepleší je oblast v okolí Brna s poměrně suchým klimatem (Brno 8,6 °C, 547 mm srážek/rok). Čím více na sever, tím je klima chladnější a vlhčí (Olomučany 7,7 °C, 620 mm, Sloup 547mm). Nejchladnější a nejvlhčí je oblast severovýchodní, kde

36

průměrné roční teploty dosahují pouhých 6,6 °C a roční srážkové úhrny až 660 mm (CULEK 1996). Zkoumané lokality, tedy Vilémovická a Macošská stráň se nacházejí právě v severní až severovýchodní části regionu. Celá tato oblast je charakterizována mírným až mírně chladným a suchým až mírně suchým krátkým létem, kdy počet letních dnů se pohybuje od 20 do 30. Zima je mírná až mírně chladná a spíše suchá, má 40–50 ledových dní a počet dní s mrazem se pohybuje v rozmezí 110–130 (QUITT 1971, QUITT in TOLASZ 2007). Průměrná teplota na jaře je 7–8 °C, v létě 13–14 °C, na podzim 7–8 °C a v zimě –2 až –1 °C. Průměrný úhrn srážek na jaře je 150–200 mm, v létě 250 mm, na podzim 150 mm a v zimě 150 mm (TOLASZ 2007). Pro oblast Moravského krasu je typické, že se na malých vzdálenostech vyskytují velké rozdíly klimatu. Zejména ve žlebech dochází často ke vzniku teplotních inverzí, kdy na dno žlebu nedopadá téměř vůbec přímé sluneční záření avšak horní části svahu jsou velmi dobře osluněny (MACKOVČIN 2007). V některých částech Suchého žlebu se teplotní inverze zcela běžně vyskytují. To ovšem není případ Macošské a Vilémovické stráně, které jsou situovány v otevřenějších částech Suchého žlebu, konkrétně ve žlebu Ostrovském. Macošská stráň je orientována jižním směrem a od paty svahu až po horní partie může být prakticky celý den osluněná, proto se zde teplotní inverze nevyskytují. Vilémovická stráň je orientována severozápadním směrem, její horní část, nad místní komunikací, je velmi slunná. Spodní části, pod komunikací, také oslunění nic nebrání, ovšem na patě této spodní části se občasně vyskytnou přízemní mlhy, táhnoucí se údolím Ostrovského žlebu. Pokud bychom srovnávali mezi sebou mikroklima Macošské a Vilémovické stráně, můžeme konstatovat, že Vilémovická stráň je už od prvního pohledu vlhčí než Macošská.

4.1.2 Rostlinstvo Rostlinstvo Moravského krasu plně respektuje zvláštní a specifické ekologické podmínky vycházející zejména z faktu, že se jedná o území krasové. Zvláštní vývoj rostlinstva je podmíněn zejména vápencovým podkladem, vlhkem, stálým chladem a stínem v krasových žlebech a teplem a světlem skalních ostrohů. Veškeré tyto podmínky určují výskyt celých rostlinných společenstev. V Moravském krasu se také

37

vyskytuje celá řada karpatských druhů rostlin, což poukazuje na úzkou vazbu mezi Moravským krasem a Karpaty v době ledové (FRIEDL a kol. 1991). Moravský kras je samostatným fytogeografickým celkem. Převážnou většinou svého území, včetně oblasti Ostrovského žlebu, patří do oblasti Moravského mezofytika. Na osluněných skalních hranách žlebů nacházíme i v nejsevernějších částech Moravského krasu teplomilnou vegetaci. Typickými rostlinami teplomilných společenstev jsou kostřavy (Festuca spp.), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), pryšec mnohobarvý (Tithymalus epithymoides), sasanka lesní (Anemone sylvestris). Z keřů pak dřín jarní (Cornus mas), jeřáb muk (Sorbus aria), dřišťál obecný (Berberis vulgaris), skalník celookrajný (Cotoneaster integerrimus) atd. Lesní porosty severní části jsou bukové až bukovojedlové a náleží do svazu Fagion (MACKOVČIN 2007). Macošská a Vilémovická stráň jsou lokality se svažitým terénem, vyskytují se zde rendziny, což jsou půdy, které jsou typické pro krasové oblasti, neboť vznikají na vápencovém podkladě. Jejich půdní profil má různou hloubku, místy vystupuje na povrch skalní podloží. Na svahy žlebů, Ostrovský žleb nevyjímaje, je vázaná vegetace suchých trávníků. Na škrapových polích totiž nejsou dostačující podmínky pro rozvoj stromového patra. V okolí žlebů se velice často nacházejí izolované skály, sutě, skalní okna a hřebenáče, na nich se vyskytuje vyvinutá vegetace suchých trávníků z třídy Fescuco-Brometea (NEJEZCHLEBOVÁ 2009). NEJEZCHLEBOVÁ (2009) vegetaci Macošské a Vilémovické stráně zařadila z botanického hlediska do svazu Bromion erecti (subatlantské širokolité trávníky) a asociace Carlino acaulis-Brometum erecti (širokolisté suché trávníky mírně teplých oblastí). Ve vrchním patře porostu se vyskytují vysoké trávy, zejména ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), ovsíř pýřitý (Avenula pubescens), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum) a sveřep vzpřímený (Bromus erectus), ve střední vrstvě porostu rostou trávy drobnější, jako jsou třeslice prostřední (Briza media), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola) a lipnice úzkolistá (Poa angustifolia). Širokolisté byliny zastupují jahodník trávnice (Fragaria viridis), svízel bílý (Galium album), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), chrastavec rolní (Knautia arvensis), pryskyřník hlíznatý (Ranunculus bulbosus), krvavec menší (Sanguisorba minor), čičorka pestrá (Securigera varia) a divizna jižní rakouská (Verbascum chaixii subsp. austriacum). Spodní vrstvu tvoří mařinka psí (Asperula cynanchica), pupava bezlodyžná (Carlina acaulis), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata),

38

jitrocel prostřední (Plantago media), vítod chocholatý (Polygala comosa), mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides) a rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys). V okolí skalek se vyskytují rozchodníky, rozchodník ostrý (Sedum acre) a rozchodník šestiřadý (Sedum sexangulare). Mechové patro také dosahuje vysoké pokryvnosti s druhy zpeřenka jedlová (Abietinella abietina), hedvábinec žlutý (Homalothecium lutescens), rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme), kostrbatec zelený (Rhytidiadelphus squarrosus) a rourkatec obecný (Syntrichia ruralis). Na Vilémovické a částečně i na Macošské stráni bylo prokázáno, že zde probíhala pastva ovcí. Právě proto na lokalitách nacházíme mnoho pastevních druhů, jakými jsou například úročník bolhoj (Anthyllis vulneraria), pupava bezlodyžná (Carlina acaulis), máchelka srstnatá (Leontodon hispidus), jitrocel prostřední (Plantago media) (CHYTRÝ 2007).

4.1.3 Živočichové U živočichů v Moravském krasu platí v zásadě to, co u rostlin. Pestrá mozaika různých biotopů a společenstev, která se vytvořila díky různým geomorfologickým a klimatickým podmínkám krasového území poskytuje živočichům spousty rozmanitých míst pro život. Pokud jde o živočichy, mají velký význam zejména práce ABSOLONA (1901), MLEJNKA & TAJOVSKÉHO (2008) a VOŽENÍLKA a kol. (2002), které se zabývají zvířenou jeskynních prostor. K nejčastějším jeskynním živočichům patří bezesporu bezobratlí, kteří se adaptovali na život v jeskyních často bizardními tvary těla. Jedná se zejména o suchozemské brouky, štírky, stonožky, mnohonožky, pavouky a korýše. Z mnohonožek zde můžeme nalézt konkrétně Brachydesmus superus Latzel, 1884 a Trachysphaera costata (Waga, 1857) (MLEJNEK & TAJOVSKÝ 2008). V

jeskyních

Moravského

krasu

dále

nacházíme

endemitní

troglobionty,

chvostoskoky Onychiurus rauseri Nosek, 1975, Arrhopalites ruseki Nosek, 1975 a máloštětinatého červa Bythonomus absoloni Hrabě, 1970. Dále pak troglofilního střevlíkovitého brouka Trechoblemus micros (Herbst, 1784) (VOŽENÍLEK a kol. 2002). Četné jeskynní prostory mají obrovský význam pro výskyt netopýrů, kterých se zde našlo 21 druhů (KOVAŘÍK 2006).

39

Celou řadu pavouků, zejména z oblasti Hádů můžeme nalézt v publikacích MILLERA (1958, 1963). Bezobratlými v závrtech Moravského krasu se ve své dizertační práci zabývá HORÁKOVÁ (2001). Faunistický a synekologický průzkum vybraných skupin epigeické fauny provedla KLAŠKOVÁ (2001). Přehled živočišných druhů nově popsaných z území Moravského krasu publikovali ŠŤASTNÁ a kol. (2003). Uvádějí, že z území CHKO Moravský kras bylo popsáno 170 druhů (případně poddruhů) živočichů. V posledních letech byli velmi dobře prozkoumáni také motýli díky LAŠTŮVKOVI & MARKOVI (2002).

4.1.4 Ochrana a management území Princip ochrany krasového území je odlišný od principu ochrany území nekrasových. V zásadě ovšem vychází z přírodních hodnot, z kvality území a z poznání vzájemných vazeb fungování jednotlivých částí krajiny. Území Moravského krasu bylo člověkem využíváno a trvale osídleno už od pravěku (ŠTEFKA 2008). CHKO Moravský kras byl vyhlášen v roce 1956. Od roku 1992 platí zákon 114/1992 o ochraně přírody a krajiny a správa CHKO Moravský kras se stává přímo zodpovědnou za ochranu přírody a krajiny (ŠTEFKA 2005). V roce 1994 byla celá oblast rozdělena do tří zón, první zóna zahrnuje z pohledu ochrany přírody nejcennější lokality a proto má také nejpřísnější režim ochrany. Je to zóna, kde je například zakázána aplikace hnojiv a tekutých odpadů z rostlinné či živočišné produkce. Do první zóny náleží také Macošská a Vilémovická stráň (BALÁK et al. 1999). Krom zonace jsou ještě nejcennější území CHKO Moravský kras vyhlášeny jako národní přírodní rezervace, přírodní rezervace a národní přírodní památky (ŠTEFKA 2005). V rámci vzniku NATURA 2000 byla převážná část CHKO Moravský kras vyhlášená směrnicí o stanovištích jako evropsky významná lokalita (EVL). K ochraně přírody a krajiny, k zajištění praktické péče o území jsou využívány fondy Evropské unie. V roce 2003 poskytl program SAPARD finanční prostředky na založení travních porostů nad jeskyněmi a zavedení speciálních osevních postupů (ŠTEFKA 2008). Dvě třetiny území Moravského krasu jsou pro své výjimečné přírodní hodnoty zařazeny do sítě evropsky významných lokalit Natura 2000 (ŠTEFKA 2005). V Moravském krasu byla také vymezena evropsky významná lokalita, která pokrývá a částečně přesahuje území CHKO.

40

Pro celé území CHKO Moravský kras platí momentálně Plán péče vypracovaný na období 2007–2016. Důraz je kladen především na zachování druhové diverzity živočichů ochranou široké mozaiky rozmanitých biotopů. Jedním z dlouhodobých cílů Plánu péče je mimo jiné také provádět monitoring a inventarizace živočichů a jejich společenstev. Z plánu péče o Moravský kras tedy vyplývá povinnost zajistit pro významné lokality vhodný management (AOPK ČR & MŽP ČR 2007). Na Macošské a Vilémovické stráni se realizoval zejména projekt LIFE-Nature, který zde od roku 2005 do roku 2007 poskytoval finanční příspěvek na údržbu travních porostů pastvou ovcemi. Tento projekt byl zaměřen na obnovu a dlouhodobě udržitelnou péči o teplomilná stepní a lesostepní společenstva. Po skončení projektu LIFE-Nature může pastva na obou stráních pokračovat díky financím MZE z programu Agroenvironmentální opatření. Konkrétně se jedná o podopatření „Ošetřování travních porostů“. Macošská a Vilémovická stráň jsou jedny z mnoha starých obecních pastvin s biotopy druhotných suchých trávníků, jež se nacházejí téměř u všech obcí severní části Moravského krasu (KOTOUČ 2006). Pastvu od roku 2005 provádí ZEMSPOL a. s. Sloup. Extenzivní pastva ovcemi by měla zajistit zachování druhově bohaté nelesní vegetace, aby nedocházelo k zarůstání náletovými dřevinami, křovinami či invazními druhy a tím i k úbytku ohrožených druhů rostlin a celé řady bezobratlých živočichů, kteří jsou na vegetaci xerotermních stanovišť vázáni. Macošská stráň byla v roce 2008 z pohledu pastvy a odběru vzorků rozdělena na 2 části. Na část, kde pastva neproběhla vůbec, tato část je označena jako transekt či linie 1. A na část, kde se páslo a to v termínu 27.8.–19.9.2008. Pasená část Macošské stráně je označena jako transekt 2, případně linie 2. Vilémovická stráň byla pasena v mnohem delších termínech, tedy také intenzivněji. Její spodní část je pro účely odchytu bezobratlých označena jako linie (transekt) 3, tato část se nachází pod komunikací. Pastva na transektu 3 proběhla dvakrát a to na jaře a v pozdním létě. Na jaře zde bylo paseno od konce dubna do poloviny května 2008 a pak od poloviny září do konce října. Nad komunikací jsme Vilémovickou stráň označili jako linii (transekt) 4. Zde bylo paseno téměř celé léto v termínu od začátku června do konce srpna. Na spásání všech čtyř transektů bylo použito plemeno Romanovské ovce a to v počtu 49 pastevních zvířat.

41

4.1.5 Přesná lokalizace transektů na Macošské a Vilémovické stráni Jednotlivé transekty byly při první příležitosti návštěvy Macošské a Vilémovické stráně zaměřeny pomocí GPS navigace Garmin GPSMAP 60cx s přesností +- 4 m. Pomocí GPS navigace byl zaměřen vždy začátek a konec transektu (viz. Tab.1) Transekty byly v zásadě liniové, začátek byl vždycky ve spodní části svahu, konec pak v horní části svahu. Začátek i konec byl dán umístěním první a poslední zemní pasti. Délka každého transektu byla 25 m.

Tab. 1 GPS souřadnice jednotlivých transektů Souřadnice GPS Číslo transektu T1

T2

T3

T4

Začátek transektu

Konec transektu

49° 22´210´´N

49°22´111´´N

16° 44´271´´E

16°44´274´´E

49°22´225´´N

49°22´243´´N

16°44´274´´E

16°44´374´´E

49°22´111´´N

49°22´103´´N

16°44´544´´E

16°44´564´´E

49°22´164´´N

49°22´159´´N

16°44´624´´E

16°44´644´´E

42

4.2 Odchytové metody a časový plán odběru vzorků Z důvodu odchycení co možná největšího druhového spektra bezobratlých, byly využity standardní a nestandardní odchytové metody. Do standardních a entomology běžně používaných metod odchytu můžeme zařadit zemní pasti, žluté Mörickeho misky a metodu smyku. Metodika odběru a zpracování vzorků biologického materiálu se řídila metodikou sběru dat pro biomonitoring v chráněných územích (ABSOLON a kol. 1994), také metodikou inventarizačních průzkumů máloplošných zvláště chráněných území (JANÁČKOVÁ a kol. 2009) a jednotlivými oborovými metodikami vydanými AOPK. Tyto metodiky byly doplněny metodikou dle NOVÁKA a kol. (1969). Veškerý biologický materiál získaný pomocí různých typů standardních odchytových metod byl uložen do polyethylénové láhve a to tak, že na každých pět vzorků z jedné lokality a z každé odchytové metody byla použita 1 polyethylénová láhev. Každý odběr byl ještě v terénu řádně označen a při výběrech byly do příručního zápisníku zaznamenány veškeré okolnosti, které narušovaly přesný metodický postup (zničené či ztracené zemní pasti, ovcemi převrácené a zničené Mörickeho žluté misky atd.) Na nestandardní metody, konkrétně na metodu vajíčkových proložek, žádná metodika neexistuje Předpokladem bylo, že zaznamenám druhy, které jinak nebývají standardními metodami podchyceny a tudíž rozšířím poznání lokality z faunistického hlediska a také zjistím, jak moc je použití nestandardních odchytových metod důležité pro správné hodnocení lokality.

4.2.1 Metoda odchytu pomocí zemních pastí Zemní pasti se běžně využívají k odchytu epigeických bezobratlých. Tato odchytová metoda je vhodná zejména pro odchyt střevlíkovitých a drabčíkovitých brouků, dále pak pavouků, sekáčů i stonožek. Jejich hlavní výhodou je to, že jimi získané výsledky nejsou ovlivněny schopnostmi sběratele (SKUHRAVÝ 1969). Dle doporučení RŮŽIČKY a ANTUŠE (1990) jsme ke zhotovení základu každé zemní pasti použili dva plastové kelímky vložené do sebe. Odborníci se neshodují na objemu použitých nádob. Já jsem využila plastové kelímky o objemu 0,5 l.

43

Takto připravená past byla zakopána do země a okraj pasti byl zarovnán s okolním povrchem. Na všech čtyřech transektech bylo umístěno 5 zemních pastí ve vzdálenostech 5 metrů od sebe. Jako fixační tekutinu jsem používala 4% roztok formaldehydu. Všechny pasti byly kryty stříškou (sololit na kolících), aby nedocházelo k vyplavování vzorků. Zemní pasti byly nainstalovány v dubnu, výběry probíhaly v měsíčních intervalech od dubna až do konce listopadu roku 2008.

Tab. 2 Doba expozice zemních pastí na jednotlivých transektech a počty nepoškozených zemních pastí Doba

22.4.–

22.5.–

18.6.–

22.7.–

18.8.–

21.9.–

22.5.

18.6.

22.7.

18.8.

21.9.

T1

5

5

5

5

5

5

5

T2

5

4

5

5

1

5

5

T3

1

5

5

4

5

2

5

T4

5

5

5

5

5

5

4

expozice

21. 10.

21.10.– 28. 11.

transekt

4.2.2 Metoda odchytu pomocí Mörickeho žlutých misek Používali jsme plastové potravinové boxy bílé barvy čtvercového půdorysu. Dno vnitřní strany každého boxu jsme upravili nástřikem výrazné žluté skvrny akrylátovým autolakem. Jako smrtící a zároveň konzervační kapalina byl použit solný roztok s přídavkem detergentu. Detergent plnil funkci rušení povrchového napětí kapaliny. Žluté misky byly umístěny stejným způsobem jako zemní pasti. Výběry probíhaly buď ve čtrnáctidenních nebo týdenních intervalech. V letních nejteplejších měsících bylo nutné zkrátit dobu expozice žlutých misek kvůli vysokému výparu vody. Bezobratlí byli po výběru zakonzervováni v 70% alkoholu. Zajímalo mě, zda se do těchto pastí chytají i jiné druhy živočichů, než blanokřídlí a zda-li je tato metoda tedy standardně využitelná například pro odchyt pavouků.

44

Tab. 3 Doba expozice Mörickeho žlutých misek na jednotlivých transektech a počty nepoškozených misek Doba

22.4.–

transekt 6.5.

22.5.– 4.6.

10.6.–

3.7.–

22.7.–

11.8.–

18.6.

10.7.

29.7

18.8.

2.9.– 8.9.

T1

5

5

5

5

5

5

5

T2

5

5

5

5

5

5

0

T3

0

5

5

5

5

4

5

T4

5

0

0

0

0

0

5

4.2.3 Metoda smyku Smykání je naprosto běžnou odchytovou metodou využívanou zejména pro odchyt bezobratlých nacházejících se hlavně na vegetaci. Pro smýkání se používá entomologická smýkací síťka. V každém transektu bylo provedeno zhruba dvakrát měsíčně 200 smyků. Smýkáno bylo v těchto termínech: 6.5.2008, 4.6.2008, 10.6.2008, 23.6.2008, 10.7.2008, 22.7.2008, 5.8.2008, 18.8.2008, 2.9.2008. Biologický materiál byl zakonzervován v 70% alkoholu.

4.2.4 Metoda vajíčkových proložek U metody vajíčkových proložek šlo o to využít komůrek těchto proložek pro vytvoření umělého prostředí na tvorbu pavučin malých druhů pavouků, především z čeledi Linyphiidae. Materiál papírových proložek na uskladnění slepičích vajec je plně degradabilní – recyklovaný papír. Zároveň je dostatečně pevný, že vydrží v podmínkách klimatu v České republiky relativně dlouhou dobu, čehož lze využít za účelem jejich lovu. Malé druhy pavouků bývají často v analýzách podhodnoceny – neloví se často do zemních pastí, dochází k jejich přehlédnutí v materiálu apod. Vajíčkové proložky byly umístěny na všech čtyřech transektech Macošské a Vilémovické stráně. Bylo do sebe vloženo pět vajíčkových proložek většího typu (na 30 vajec). Na každý transekt byly umístěny tři takovéto komplexy vajíčkových proložek ve vzdálenosti 7 m od sebe. Výběry probíhaly jednou měsíčně a to v termínech: 3. 6. 2008, 8. 7. 2008, 12. 8. 2008, 11. 9. 2008 a 14. 10. 2008. Materiál byl konzervován v 70% alkoholu.

45

4.3 Třídění a následná determinace biologického materiálu Veškerý biologický materiál získaný jednotlivými odchytovými metodami (formalínové zemní pasti, Mörickeho žluté misky a smyk) byl v průběhu i po skončení sezóny roztříděn na vybrané skupiny: na brouky (Coleoptera), pavouky (Araneae), rovnokřídlé (Ortoptera) a blanokřídlé (Hymenoptera). Řád brouci byl ještě rozdělen na jednotlivé

čeledi

–

střevlíkovití

(Carabidae),

drabčíkovití

(Staphylinidae),

mandelinkovití (Chrysomelidae) a nosatci (Curculionoidea). Roztříděné skupiny byly rozeslány jednotlivým specialistům k determinaci: Pavouci – Ing. Vladimír Hula, Ph.D., rovnokřídlí – RNDr. František Chládek, ploštice – Mgr. Petr Baňař, drabčíkovití – Pavel Krásenský, mandelinkovití – Doc. Jan Bezděk, Ph.D., nosatci – Ing. Jakub Beránek, Ph.D. a Ing. Robert Stejskal, Ph.D., blanokřídlí – Mgr. Petr Bogusch, Ph.D.,. Determinace střevlíkovitých byla provedena dle HŮRKY (1996), problematické druhy byly konzultovány s Ing. Lubošem Purchartem, Ph.D.

4.4 Hodnocení biodiverzity a bioindikačních klasifikací pro studované skupiny bezobratlých 4.4.1 Pavouci (Araneida) BUCHAR (1992b) dělí druhy pavouků podle vzácnosti do tří skupin: RI – druhy označované jako relikty I. řádu, které obývají jen málo člověkem ovlivněné biotopy (xerotermní skalní stepi, hory, rašeliniště, písečné přesypy apod.) R – relikty II. řádu, které obývají druhotná stanoviště (kulturní lesy) E – druhy expanzivní, které mohou pronikat do krajiny ovlivněné lidskou činností (pole, sídliště, výsypky, kulturní louky). Ke každému jednotlivému druhu, který byl odchycen na Macošské a Vilémovické stráni byla pro další možné hodnocení a statistické zpracování přiřazena tato výše zmíněná charakteristika. V případě druhů, u kterých není vzácnost uvedena, nebo u druhů neuvedených v seznamu, byla vzácnost doplněna dle subjektivního názoru Ing. V. Huly PhD. Jednalo se o druhy: Agroeca cuprea, Argiope bruennichi, Dipoena erythropus, Dipoena prona, Dysdera lantosquensis, Lathys humilis, Theridion blackwalli a Zelotes gracilis.

46

BUCHAR (1992b) a BUCHAR & RŮŽIČKA (2002) pavouky dělí z hlediska termopreference do čtyř skupin: T – termofilní M – mezofilní P – psychrofilní N – bez vyhraněných teplotních nároků Tyto kategorie termopreference byly převzaty a použity i pro ostatní hodnocené skupiny bezobratlých.

Následující zařazení do skupin je podle přírodní původnosti stanovišť (BUCHAR & RŮŽIČKA 2002): C – klimaxová stanoviště, jsou minimálně narušená činnosti člověka. Do této kategorie patří původní horská stanoviště, původní a přirozené lesy, mokřady, rašeliniště, skalní stepi a lesostepi, váté písky, kamenité sutě, skály apod. SN – druhotná polopřirozená stanoviště. Do této kategorie patří kulturní lesy, křoviny, extenzivně využívané, druhově bohaté louky a pastviny, staré lomy a výsypky, březové lesy zarůstající emisní holiny. D – pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance. Do této kategorie patří intenzivně obhospodařované louky a pole, haldy a výsypky po těžbě uhlí a rud v prvních stadiích vývoje. A – umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance. Zdi staveb jsou podobné skalnatým a kamenitým stanovištím.

BUCHAR & RŮŽIČKA 2002 v katalogu na začátku charakteristiky každého druhu oceňují hojnost výskytu v geografickém smyslu. Vycházejí z odhadnutého počtu a rozmístění kvadrátů, na nichž se druh vzhledem k přítomnosti vhodných stanovišť na území ČR může vyskytovat. Velmi vzácný – druh se vyskytuje jen na velmi malém počtu mapových polí. Výskyt je vázán například na unikátní stanoviště. Vzácný – druhy se vyskytuje na malém počtu mapových polí, většinou jen v omezené oblasti.

47

Středně hojný – jen některé horské druhy schopné obsadit i vhodná stanoviště v nižších nadmořských výškách. Patří sem také druhy teplomilné, které svým rozšířením přesahují hranice termofytika. Hojný – druh, který je rozšířený dosti rovnoměrně na území celé republiky, ale scházející v určité oblasti (vyšší nebo nižší polohy). Velmi hojný – druh, který se vyskytuje početně od nížin do hor. Pro účely sjednocení této charakteristiky u všech hodnocených skupin, bylo nutno charakteristiku středně hojný upravit na označení lokálně hojný. Nomenklatura je dle PLATNICKA (2010), krom jména Clerk, kdy používám doporučení článku. 3.1. ICZN (1999). 4.4.2 Rovnokřídlí (Orthoptera) Jediná existující literatura, která přiřazuje některým druhům důležitost je Červený seznam ohrožených druhů bezobratlých České republiky (FARKAČ a kol. 2005). V tomto seznamu ovšem většina druhů získaných z Macošské a Vilémovické stráně chybí a tudíž by rovnokřídlé nebylo vůbec možno hodnotit. Proto jsem pro účely hodnocení použila stupnici vyjádření relativní hojnosti/vzácnosti, která vychází z komentářů KOČÁRKA a kol. (2005) k jednotlivým druhům. Jeho slovní hodnocení jednotlivých druhů je následující: druh velmi vzácný (lokální) druh vzácný druh lokálně hojný hojný druh (hojný v nížinách a pahorkatinách) velmi hojný druh (druh široce rozšířený) Z jeho komentářů u jednotlivých druhů byla odhadnuta také termopreference. Kočárkovo slovní hodnocení termopreference bylo převedeno na škálu termopreference vytvořené pro pavouky BUCHAREM & RŮŽIČKOU (2002). Nomenklatura je dle KOČÁRKA a kol. (2005).

4.4.3 Ploštice (Heteroptera) Bioindikační klasifikace pro ploštice neexistují, proto byly ploštice hodnoceny jen z pohledu Červeného seznamu bezobratlých, kde tuto skupinu bezobratlých zpracovali KMENT & VILÍMOVÁ (2005). 48

Další charakteristiky, jako jsou relativní hojnost/vzácnost a termopreference byla doplněna Mgr. Petrem Baňařem dle jeho subjektivního názoru a na základě dlouholeté odborné práce s touto skupinou. Použitá nomenklatura je dle AUKEMA (2010).

4.4.4 Střevlíkovití (Carabidae) Bioindikační klasifikace pro střevlíkovité brouky je podle HŮRKY a kol. (1996).

Střevlíkovití jsou zařazeni do tří základních skupin: Druhy skupiny R – do této skupiny náleží druhy s nejužší ekologickou valencí mající charakter reliktů. Jsou to druhy vzácné a ohrožené vyskytující se především v přirozených a málo poškozených ekosystémech. Můžeme mezi nimi nalézt tyrfobionty, halobionty, psamofilní, lithofilní a kavernikolní druhy, druhy sutí, skalních stepí a stepí, druhy vřesovišť, klimaxových lesů, pramenišť, bažin a močálů, přirozených břehů vod a druhy niv, dále pak druhy s arktoalpinním a boreomontánním rozšířením. Druhy skupiny R jsou u nás zastoupeny 174 druhy a poddruhy a tvoří 33,1 % všech taxonů. Druhy skupiny A – tato skupina je reprezentována druhy adaptabilnějšími, které osídlují více méně přirozené, nebo přirozenému stavu blízké habitaty, osídlují druhotné biotopy, dobře regenerované, zvláště v blízkosti původních ploch. Tato skupina je nejpočetnější a patří do ní typické druhy lesních porostů, pobřežní druhy stojatých i tekoucích vod, druhy lučin, pastvin a jiných travních porostů typu paraklimaxů. Skupina A je zastoupena 259 druhy a poddruhy, což činí 49,2 % všech taxonů. Druhy skupiny E – jsou to druhy eurytopní, které nemají žádné zvláštní nároky na charakter a kvalitu prostředí, jsou zde řazeny druhy nestabilních, měnících se habitatů i druhy obývající silně antropogenně ovlivněnou krajinu. Součástí skupiny E jsou i druhy expanzivní. Patří sem 93 druhů a poddruhů, což je 17,7 % druhů a poddruhů České republiky. Na toto rozdělení reagoval NENADÁL (1998) a vypracoval index komunity (IKS) podle něhož se zjišťují stupně antropogenního ovlivnění stanovišť menších habitatů a také větších krajinných celků. Vypočítá se podle vzorce:

IKS = 100 − ( i =N1 E + 0 , 5 ⋅ i =1n RII )

49

Vypočítaná hodnota indexu je rozdělena do pěti stupňů, podle antropogenního ovlivnění. Obecně platí, že čím nižší hodnota IKS tím silněji je prostředí antropogenně zatíženo. Odstupňování IKS je následující: I. stupeň – IKS = 0-15, prostředí je velmi silně ovlivněno II. stupeň – IKS = 10-35, prostředí je silně ovlivněno III. stupeň – IKS = 30-50, prostředí je ovlivněno IV. stupeň – IKS = 45-65, prostředí je málo ovlivněno V. stupeň – IKS = 50-100, prostředí není ovlivněno

K dalšímu hodnocení střevlíkovitých je použito Červeného seznamu bezobratlých (FARKAČ a kol. 2005), kdy konktétně střevlíkovité zpracovali VESELÝ a kol. (2005) s rozdělením na standardní kategorie Červeného seznamu EX, EW, CR, VU, NT. Velmi důležitým kritériem pro zkoumání významnosti jednotlivých druhů pro ochranu přírody je jejich relativní hojnost respektive vzácnost. Tuto charakteristiku uvádí ve slovním podání HŮRKA a kol. (1996). U každého jednotlivého druhu je následovné odstupňované hodnocení: Velmi vzácný, vzácný, ojedinělý, hojný a obecný druh. Pro účely sjednocení této charakteristiky u všech hodnocených skupin bezobratlých bylo nutno některé stupně kategorie mírně upravit a to následovně. Místo charakteristiky ojedinělý byla použito vyjádření lokálně hojný a místo charakteristiky obecný pak vyjádření velmi hojný.

Poslední charakteristika, která se dala rovněž odvodit HŮRKY a kol. (1996) je termopreference. HŮRKA a kol. (1996) u každého jednotlivého druhu uvádí typické rozšíření či konkrétní preferenci biotopu nebo obojí. Dle těchto charakteristik byly druhy střevlíků Macošské a Vilémovické stráně zařazeny k druhům termofiním, mezofilním, psychrofilním nebo k druhům bez termopreference. Nomenklatura je dle HŮRKY (1996).

50

4.4.5 Drabčíkovití (Staphylinidae) Následující zařazení do skupin je podle BOHÁČE a kol. (2006) Skupina RI – zahrnuje druhy biotopů nejméně ovlivněné antropogenní činností. Jde o druhy

s arktoalpinním,

boreoalpinním

a

boreomontánním

rozšířením,

druhy

charakteristické pro rašeliniště a druhy původních lesních porostů Skupina RII – zahrnuje druhy stanovišť, které jsou středně ovnlivněné antropogenní činností. Jde o druhy kulturních lesů, druhy neregulovaných a původnějších břehů toků. Skupina E – zahrnuje druhy odlesněných stanovišť silně ovlivněných antropogenní činností. Označení skupin drabčíků lze ztotožnit s označením skupin střevlíků. Platí, že RI = R, RII = A a E = E. BOHÁČ a kol. (2006) v checklistu drabčíkovitých České republiky rozdělili drabčíky do skupin podle stupně ohrožení na základě kategorizace IUCN. Pro drabčíky kategorizaci upravili následně: EX (regionálně vyhynulý nebo vyhubený druh) – jedná se o taxon, u kterého nebyl za posledních

přibližně 30 let potvrzen jeho výskyt. Potvrzování výskytu se provádí

vyčerpávajícím průzkumem ve vhodné denní, sezónní či roční době ve známých nebo předpokládaných biotopech v historickém areálu rozšíření. CR (kriticky ohrožený) – jedná se o taxon, který čelí krajně vysokému nebezpečí vyhynutí (vyhubení) ve volné přírodě. Silně roztříštěný výskyt taxonu nebo pouze jediná lokalita výskytu taxonu. EN (ohrožený) - jedná se o taxon, který čelí krajně vysokému nebezpečí vyhynutí (vyhubení) ve volné přírodě. Silně roztříštěný výskyt taxonu nebo pouze maximálně pět lokalit výskytu taxonu a pokračující úbytek počtu lokalit (pozorovaný, usuzovaný nebo předvídaný). VU (zranitelný) - jedná se o taxon, který čelí krajně vysokému nebezpečí vyhynutí (vyhubení) ve volné přírodě. Silně roztříštěný výskyt taxonu nebo pouze maximálně 10 lokalit výskytu taxonu a pokračující úbytek počtu lokalit (pozorovaný, usuzovaný nebo předvídaný). Index taxocenóz drabčíků pro hodnocení antropogenních vlivů na ekosystém (BOHÁČ 1990, BOHÁČ 1999, BOHÁČ a kol. 2006).

51

Index antropogenního ovlivnění společenstev drabčíků (ISD) se stanoví podle vzorce: ISD = 100 – (E + 0.5 RII) E – frekvence jedinců skupiny E (%) RII – frekvence jedinců skupiny RII (%) Pokud je vypočítaná hodnota ISD = 0–31, jde o biotopy silně ovlivněné (ISD 0-10 – ruderální biotopy, pastviny a agrocenózy, ISD 0–31 – umělé lesní ekosystémy). Pro biotopy méně ovlivněné je charakteristická hodnota ISD = 25–59, to jsou biotopy dubohabrových lesů, acidofilních doubrav, bukových lesů, olšin, suťových lesů, lesostepí nebo kulturních luk. U biotopů blízkých přirozeným biotopům je ISD = 28–100, takovéto hodnoty jsou charakteristické pro šípákové doubravy, horské lesy s jedlí, břehy neregulovaných potoků a řek, rašeliniště, pískové přesypy, slaniska a subalpinské louky. Doplnění relativní hojnosti/vzácnosti a termopreference u jednotlivých druhů drabčíků provedl Pavel Krásenský dle svého subjektivního názoru vycházejícího z dlouholetých zkušeností práce s touto skupinou. Nomenklatura je dle BOHÁČE a kol. (2006).

4.4.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) a Nosatci (Curculionoidea) Bioindikační klasifikaci pro mandelinkovité vytvořil STREJČEK (2000a), stejně tak pro nosatce STREJČEK (2000b). Tyto klasifikace byly vytvořeny pro brouky Prahy, ale vzhledem k tomu, že se Praha nalézá v českém termofytiku, lze tuto klasifikaci využít z větší části i v podmínkách jižní Moravy. Je založena na vazbě druhu k určitému typu biotopu. Mandelinkovití a nosatci jsou rozčleněni: R – druh reliktní, není schopen adaptace ani na odpovídající náhradní biotopy a vyskytuje se pouze na málo narušených přirozených lokalitách reliktního charakteru. T – druh typický pro určitý charakteristický biotop, je schopný adaptace i na odpovídající náhradní biotopy shodného charakteru. E – druh expanzivní, je přizpůsobivý i na různé typy biotopů a schopný adaptace i na druhotné biotopy, například ruderály. Pouze 6 druhů z čeledi mandelinkovití nebyly v práci STREJČKA (2000a) obsaženy. Jednalo se o Psylliodes brisouti, Chaetocnema picipes, Chrysolina cuprina, Dibolia

52

cryptocephala,

Sphaerodema

rubidum

a

Cryptocephalus

bameuli.

Přiřazeni

jednotlivých skupin reliktnosti dle STREJČKA (2000a) u výše zmiňovaných druhů provedl na základě svých odborných zkušenností Jan Bezděk. Druhou možností využití bioindikační klasifikace je Červený seznam ohrožených druhů bezobratlých České republiky pro mandelinkovité (STREJČEK & BEZDĚK 2005) a nosatcovité (BENEDIKT & STREJČEK 2005). Doplnění relativní hojnosti/vzácnosti a termopreference u jednotlivých druhů mandelinkovitých provedl Doc. Ing. Jan Bezděk, PhD., u nosatců pak Ing. Jakub Beránek, PhD. Nomenklatura pro čeleď mandelinkovité je dle LÖBLA & SMETANY (2010), pro nosatce pak dle ALONSO-ZARAZAGA (2010).

4.4.7 Blanokřídlí (Hymenoptera) Bioindikační klasifikace pro blanokřídlé bohužel ještě neexistuje a proto jsem se řídila Červeným seznamem ohrožených druhů bezobratlých České republiky (FARKAČ a kol. 2005). Doplnění relativní hojnosti/vzácnosti a termopreference u jednotlivých druhů provedl Mgr. P. Bogusch PhD. dle svých osobních zkušeností a znalostí. Nomenklatura je dle BOGUSCHE a kol. (2007), Rozdělení jednotlivých druhů blanokřídlých do ekologických skupin je syntézou hlavních publikovaných monografií o evropských druzích zlatěnek (LINSENMAIER 1997), hrabalek (WOLF 1971), kutilek (BLÖSCH 2000) a včel (WESTRICH 1989).

53

4.5 Ekologické charakteristiky 4.5.1 Abundance Abundance je počet jedinců jednotlivých druhů zpravidla zjištěná nějakou odchytovou nebo pozorovací metodou (LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ 2000). Většinou jde o relativní abundanci, neboť se nejedná o počet jedinců zjištěných na jednotku plochy, ale, v mém případě, o počet jedinců odchycených jednotlivými odchytovými metodami

4.5.2 Dominance Dominance vyjadřuje zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců taxocenózy.. Počítá se ze vztahu: D=

ni 100(%) n

ni……….hodnota významnosti druhu (početnost) n………..součet hodnot významnosti všech druhů

Jednotlivé druhy řadíme zpravidla do 5 tříd dominance: druhy eudominantní, pokud je dominance větší než 10 % druhy dominantní, hodnota dominance je 5–10 % druhy subdominantní, hodnota dominance se pohybuje od 2–5 % druhy recedentní, dominance dosahuje hodnot 1–2 % druhy subrecedentní, hodnota dominance je pod 1 %

Z hodnot dominance můžeme usoudit, zda jsou biocenózy narušeny či nikoli. Silně narušené nebo umělé biocenózy se vyznačují několika druhy s vysokou dominancí, malým zastoupením druhů dominantních až recedentních a naprostou převahou druhů subrecedentních. Naopak, málo narušené biocenózy mají vcelku rovnoměrně zastoupeny druhy dominantní,

subdominantní

a recedentní,

převažují

druhy

subrecedentní a eudominantní druhy obvykle scházejí. Míru rozložení dominance lze vyjádřit pomocí Simpsonova indexu soustředění dominance:

54

 n2 c = ∑  i  n

  

2

ni……….hodnota významnosti druhu (početnost) i…………počet,

pokryvnost, biomasa

n………..součet hodnot významnosti všech zjištěných druhů

Hodnota Simpsonova indexu dominance se pohybuje od 0,1 (výjimečně méně) do 1,0. Čím více je dominance rozložena, tím je index nižší. Naopak, pokud je biocenóza tvořena 1 druhem, je c = 1 (LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ 2000).

4.5.3 Diverzita a ekvitabilita Diverzita je v obecné rovině chápána jako rozmanitost. V ekologii rozlišujeme diverzitu druhovou, genetickou a ekosystémovou. Druhová diverzita nezahrnuje jen prosté počty druhů (ty lze uvádět absolutní hodnotou), ale také rozložení jedinců (hodnot významnosti) mezi jednotlivé druhy. Nejčastěji k vyjádření diverzity používáme Shannon-Wienerův index druhové diverzity:

n  n  H ´= −∑  i  * ln  i  n n ni……….hodnota významnosti druhu (početnost) i…………počet,

pokryvnost, biomasa

n………..součet hodnot významnosti všech druhů

Čím je index druhové diverzity (H´) vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů s relativně nižší početností. Ekvitabilita (vyrovnanost) je důležitou stránkou druhové diverzity. Vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenóze. Vypočítá se:

E=

H´ ln S

S…………celkový počet druhů

Čím více se hodnota E blíží číslu 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější (LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ 2000).

55

4.6 Hodnocení využití jednotlivých typů odchytových metod pro zkoumané skupiny bezobratlých Pro odhad účinností odchytu se používají akumulační křivky (species accumulation curves) (COLWELL & CODDINGTON 1994). Ty popisují, do jaké míry se ve vzorcích jednotlivých skupin bezobratlých objevují nové druhy. Sledovala jsem kumulativní počet druhů, který se zvyšoval po každém odchytovém období. Principem je, že po nějakém čase se křivky dostanou do asymptoty, to znamená, že ani při větším úsilí nedojde k ulovení dalších druhů – druhová základna je již nasycená. Hodnocen byl kumulativní počet druhů ulovených po jednotlivých časových obdobích, zvlášť pro každou lokalitu a typ pasti. Bylo nutné porovnat jednotlivé křivky mezi sebou, respektive jejich sklony. Na toto srovnání však nebyly nalezeny vhodné statistické metody. Proto byly křivkama proloženy přímky. R² vycházelo vysoké a proto bylo možné křivost křivek zanedbat a hodnotit je dle metody ZAR (1996) na mnohonásobné porovnání přímek. Dále mě zajímalo, zda existuje souvislost mezi typem použité odchytové metody a vzácnosti jednotlivých druhů. Respektive jaké je spektrum úlovků různých pastí z pohledu ohroženosti odchycených zvířat. Pro jednotlivé skupiny bezobratlých byly shromážděny údaje o počtu jedinců každého druhu v různých typech pasti a také druhové chyrakteristiky z hlediska ohroženosti, vzácnosti a teplotních požadavcích. Vliv druhových charakteristik na typ pasti byl testován mnohorozměrnými metodami. Použita byla Canonical Correspondence Analysis (CCA) z programového balíku CANOCO for Windows v. 4.5 (LEPŠ & ŠMILAUER 2003). Pro test byl použit Monte Carco permutační test s 999 permutacemi.

56

5 VÝSKEDKY A DISKUSE 5.1 Celkové počty druhů a jedinců U sledovaných osmi skupin bezobratlých bylo v roce 2008 na Macošské Vilémovické stráni v CHKO Moravský kras odchyceno 508 druhů bezobratlých o celkovém počtu 10 591 jedinců. Tato čísla představují druhy a jedince získané pomocí zemních pastí, žlutých misek, smyku a metodou vajíčkových proložek. Z obr. 1 je patrné, že Macošská a Vilémovická stráň se jen nepatrně liší co do počtu druhů jednotlivých zkoumaných skupin. Výraznější rozdíl představují pouze skupiny Araneida, Hymenoptera a Heteroptera, které vycházejí ve prospěch Macošské stráně. Co se týká množství druhů jednotlivých skupin, pak nejvíce druhů bylo odchyceno ze skupiny Araneida, následně pak Hymenoptera a Heteroptera. Nejméně druhů bylo získáno ze skupin Carabidae, Staphylinidae a Orthoptera.

Obr. 1: Celkový počet druhů zkoumaných skupin bezobratlých odchycených na Macošské a Vilémovické stráni v roce 2008

Početnost jedinců jednotlivých skupin je znázorněna na obr. 2. Nejvíce jedinců bylo získáno ze skupiny Heteroptera, nejméně pak ze skupiny Staphylinidae. Výrazného rozdílu v počtu jedinců si můžeme všimnout zejména u skupiny Carabidae, kdy na

57

Vilémovické stráni bylo odchyceno o 1732 jedinců více než na stráni Macošské. Tento výrazný rozdíl je způsoben pouze velmi vysokou abundancí druhu Aptinus bombarda (Illiger, 1800), odchyceném do zemních pastí v počtu 1778 jedinců na Vilémovické stráni. Za povšimnutí stojí také rozdíl v množství odchycených jedinců u skupiny Heteroptera, kdy na Macošské stráni jich bylo odchyceno výrazně větší množství. Domnívám se, že tento rozdíl je způsoben rozdílným managementem obou strání, neboť Vilémovická stráň je obhospodařovaná pastvou ovcemi mnohem intenzivněji než Macošská. Na transektu 1 Macošské stráně se navíc vůbec nepáslo a proto nebyla Heteroptera změnou struktury porostu nikterak ovlivněna.

Obr. 2: Celkový počet jedinců zkoumaných skupin bezobratlých odchycených na Macošské a Vilémovické stráni v roce 2008

58

5.2 Porovnání bioindikačních charakteristik jednotlivých skupin 5.2.1 Porovnání bioindikačních charakteristik v rámci jednotlivých skupin 5.2.1.1 Pavouci (Araneida) Obr. 3–10 hodnotí rozdíly bioindikačních charakteristik i rozdíly mezi oběma zkoumanými lokalitami. Konkrétně byla u pavouků hodnocena reliktnost, původnost stanoviště, relativní hojnost/vzácnost a termopreference. Takovéto široké spektrum bioindikačních charakteristik již jiné, mnou hodnocené skupiny, bohužel nemají. Pokud porovnáváme lokality, pak z obr. 3–10 vyplývá, že lokality jsou z pohledu bioindikačně významných druhů vesměs vyrovnané. Macošská stráň má o 5 % více druhů v kategorii RI, o 3 % více druhů v kategorii C a o 2 % více druhů termofilních. Pokud ale srovnáváme jednotlivé bioindikační klasifikace vytvořené pro pavouky a běžně používané, musím konstatovat, že výsledky se dle použité bioindikační klasifikace někdy i velmi výrazně liší. Pokud se podíváme na grafy vytvořené pro Macošskou stráň (obr. 3 a 5), nalezneme velmi výrazné rozdíly mezi procentickým zastoupením nejhodnotnějších druhů z pohledu reliktnosti a původnosti stanoviště. Relikty I. řádu jsou zastoupeny 25 % a druhy indikující klimaxová stanoviště jsou zastoupeny dokonce 53 %. Podobná čísla reprezentují také Vilémovickou stráň (obr. 4 a 6). Charakteristika reliktů I. řádu říká, že jsou to druhy obývající jen málo člověkem ovlivněné biotopy (BUCHAR 1992b) a charakteristika dle původnosti stanovišť charakterizuje klimaxová stanoviště jako stanoviště minimálně narušená činností

člověka (BUCHAR & RŮŽIČKA 2002). To znamená, že druhy obývající klimaxová stanoviště jsou relikty I. řádu. Výsledky mé práce toto tvrzení víceméně podporují, s tím rozdílem, že na obrázcích je patrný velký procentický rozdíl mezi RI a C. Je zde pouze jediná nepřesnost a to ta, že Macošská a Vilémovická stráň nejsou v žádném případě klimaxové lokality. Jsou to lokality výrazně ovlivněné činností člověka, konkrétně pastvou. Tento rozdíl RI druhů a C druhů ovlivňuje další, nižší a pro ochranu přírody méně významné kategorie. Z dalších definic expanzívních druhů (E) vyplývá, že jde o druhy obývající biotopy silně ovlivněné lidskou činností. Takové biotopy jsou dle přírodní původnosti (BUCHAR & RŮŽIČKA 2002) stanovišť chápána jako kategorie D a

59

A, mohla by se částečně krýt i s kategorií SN. Druhy kategorie E se vyskytly v 37 % , ale pokud sečteme kategorii A a D dostaneme se pouze na 13 %. RŮŽIČKA (1996, 1999) cituje svou práci z roku 1987, kde má být údajně zmínka o tom, že pro chráněná území České republiky je charakteristická hodnota druhů původních stanovišť 20 % a pro druhy člověkem ovlivněných stanovišť má být hraniční hodnota 45 %. V práci RŮŽIČKY (1987) jsem však žádnou zmínku o takovém hodnocení nenašla. Vycházím však z toho, že jelikož autor cituje sám sebe (RŮŽIČKA (1996, 1999)

číselné mezníky pro stanovení hodnoty území autor uvedl správně. Macošská i Vilémovická stráň kritérium pro chráněná území a původní stanoviště splňují. Graf vytvořený pro relativní hojnost/vzácnost (obr. 7) nám ukazuje, že velmi vzácné druhy jsou na Macošské stráni zastoupeny 2 %, vzácné pak 15 %, nejvíce je druhů velmi hojných a to 43 %. Velice podobně je na tom Vilémovická stráň (obr. 8). Tato klasifikace není porovnatelná s reliktností a původnosti stanoviště, neboť BUCHAR a RŮŽIČKA (2002) přiřazují relativní hojnost/vzácnost dle odhadnutého počtu kvadrátů, na nichž se druh vzhledem k přítomnosti vhodných stanovišť na území České republiky může vyskytovat. RŮŽIČKA (1999) dává velký důraz na to, že je potřeba skriktně oddělit dva pojmy a to vzácnost a početnost. Což je ale v rozporu s běžným používáním těchto pojmů. Za vácný druh je obvykle považován druh málo početný. Jestliže se vyskytuje na málo místech, pak je lokální. Takže druh může být lokální a vácný, nebo lokální a na místech výskytu hojný, nebo plošně rozšířený, ale vzácný. RŮŽIČKA (1999) se o „vzácnosti“ se vyjadřuje vždy, pokud jde o geografické rozšíření druhu. Pokud používá pojem „početnost“ pak má na mysli velikost populace daného druhu. U hodnocení termopreference zjišťujeme 45 % druhů termofilních a pouze 1 % druhů bez teplotních nároků na Macošské stráni a 43 % druhů termofilních a pouze 1 % druhů bez znalosti teplotních nároků na stráni Vilémovické. RŮŽIČKA (1985) dokonce našel vztah mezi kategorizací termopreference a kategorizaci reliktnoti výskytu. Vypracoval rovnici, která má průběh přibližně esovité křivky. Přirozeně vychází z toho, že pokud známe průběh těchto křivek pro různé skupiny druhů, je možné v jednotlivých vzorcích analýzou procentuálního zastoupení počtu exemplářů a procentuálního zastoupení počtu druhů zjišťovat stav rovnováhy, nebo naopak probíhající změny ve společenstvu a indikovat faktory, které tyto změny působí. Bylo by velmi zajímavé takovou studii provést a zjistit, zda výše zmíněná metoda funguje i na jiné skupiny bezobratlých.

60

Červený seznam bezobratlých (FARKAČ a kol. 2005) nebylo možné k vyhodnocení použít, protože bylo zachyceno jen velmi malé množství druhů zároveň v malých abundancích. Dle Červeného seznamu bezobratlých jsou na lokalitách Macošské a Vilémovické stráně významné pouze 3 druhy pavouků, snovačka Dipoena erythropus (Simon, 1881), která je řazena do kategorie druhů kriticky ohrožených (EN) a další dva druhy, pavučenka Lasiargus hirsutus (Menge, 1869) a skákavka Marpissa nivoyi (Lucas, 1846), kteří patří k druhům zranitelným (VU).

61

Obr. 3

Obr. 4

Obr. 5

Obr. 6

Obr. 7

Obr. 8

Obr. 9

Obr. 10

Obr. 3–10: Procentické zastoupení pavouků (Araneida) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni

62

5.2.1.2 Rovnokřídlí (Orthoptera) Výsledky hodnocení můžeme najít v grafech (obr. 11–14). U rovnokřídlých bylo možné hodnotit pouze relativní hojnost/vzácnost a termopreferenci Z výsledků hodnocení relativní hojnosti/vzácnosti vyplývá, že na Macošské ani Vilémovické stráni se nenacházejí druhy velmi vzácné. Vzácné druhy se již na těchto lokalitách vyskytují a jsou zastoupeny na Macošské stráni 10 %, na Vilémovické 6 %. Procentické zastoupení druhů lokálních se na obou lokalitách liší o 8 %, hojné druhy jsou zastoupeny procentuálně téměř shodně, viditelný rozdíl je u druhů velmi hojných, kterých je víc na Macošské stráni (21 %), na Vilémovické pouze 14 %. Z výsledků hodnocení termopreference vyplývá, že nejvíc jsou zastoupeny druhy termofilní a mezofilní. Na Macošské stráni termofilní druhy výrazně dominují (47 %), na Vilémovické dominují druhy mezofilní (46 %). Druhů bez teplotních nároků je víc na Macošské stráni (19 %), na Vilémovické pouze 11 %, druhy psychrofilní se téměř nevyskytují. TROPEK a kol. (2009) hodnotili druhové spektrum, množství ekologicky významných druhů a termopreferenci na xerotermním biotopu lomů ponechaným přírodní sukcesi a lomů rekultivovaných. Zjistili, že druhové bohatství skupiny Orthoptera je větší v lomech ponechaných přírodní sukcesi. V tomto typu lomů bylo nalezeno také výrazně víc druhů majících bioindikační hodnotu a xerotermní specializaci. Z hlediska hodnocení Červeného seznamu bezobratlých (HOLUŠA & KOČÁREK 2005), nebyl na lokalitách nalezen ani jediný významnější druh.

63

Obr. 11

Obr. 12

Obr. 13

Obr. 14

Obr. 11–14: Procenické zastoupení rovnokřídlých (Orthoptera) dle jednotlivých bioindikačních

charakteristik

na

Macošské

64

a

Vilémovické

stráni.

5.2.1.3 Ploštice (Heteroptera) U ploštic bylo možné hodnotit pouze relativní hojnosti/vzácnost a termopreferenci. Kategorie reliktnosti pro tuto skupinu bezobratlých dosud neexistují. Výsledky znázorňují obr. 15–18. Z hlediska vzácnosti se jeví Macošská stráň jako lokalita s větším významem pro hodnotnější druhy ploštic. Vzácných a velmi vzácných druhů zde bylo zaznamenáno 16 %, na Vilémovické stráni pouze 10 %. Macošská stráň má 34 % velmi hojných druhů a Vilémovická 42 %. Výskyt hojných a lokálně hojných druhů je se na obou lokalitách liší jen velmi málo. Z grafů pro hodnocení termopreference (obr. 17 a 18) jasně vyplývá, že nejvíce druhů je bez teplotních nároků, na Macošské stráni 46 %, na Vilémovické dokonce 58 %. Termofilní druhy jsou na Macošské stráni zastoupeny 39 %, na Vilémovické pak 29 % druhů. Mezofilní druhy mají zastoupení na každé z lokalit do 15 %, psychrofilní pak pouze 1 %. Hodnocení relativní hojnosti/vzácnosti a termopreference nebylo možné srovnávat s jinými odbornými pracemi, protože tyto metody nebyly doposud použity. Účelem jejich vzniku byla snaha o posouzení bioindikačního významu ploštic samotných a porovnání se stejnými charakteristikami dalších skupin bezobratlých v této dizertační práci. Velmi zajímavé hodnocení výskytu ploštic na xerotermních biotopech přináší TROPEK a kol. (2009). Při srovnávání lomů ponechaných přírodní sukcesi zjišťuje, že druhové spektrum je zde výrazně bohatší než v lomech rekultivovaných. To stejné platí pro bioindikační význam ploštic a teplotní specializaci. Mnohem více bioindikačně významných a termofilních druhů bylo nalezeno v lomech ponechaných přírodní sukcesi. Z pohledu klasifikace Červeného seznamu bezobratlých (KMENT & VILÍMOVÁ 2005) byly na Macošské stráni nalezeny tři druhy: Plinthisus pusillus (Scholz, 1847) je řazen k téměř ohroženým druhům (NT), klopuška Halticus pusillus (Herrich-Schäffer, 1835) a Vilpianus galii (Wolff, 1802) patří k druhům zranitelným (VU). Na Vilémovické stráni byly nalezeny pouze dva významné druhy z kategorie zranitelný (VU). Jedná se, podobně jako na Macošské stráni, o Halticus pusillus a navíc o druh Staria lunata (Hahn, 1835).

65

Status ohrožení dle Červeného seznamu bezobratlých (KMENT & VILÍMOVÁ 2005) používá ve své práci také BRYJA & KMENT (2006). Tito dva autoři zhodnotili, že v CHKO Kokořínsko se nachází 6,9 % druhů ploštic z Červeného seznamu bezobratlých České republiky. Uvádějí, že výskyt vzácných druhů je v této oblasti vázán zejména na xerotermní či mokřadní biotopy. Pokud bychom jejich výsledky srovnali s Macošskou a Vilémovickou strání, tak na těchto dvou lokalitách bylo nalezeno 5 % druhů ploštic patřících do Červeného seznamu bezobratlých.

Obr. 15

Obr. 16

Obr. 17

Obr. 18

Obr. 19

Obr. 20

Obr.

15–20:

bioindikačních

Procentické

zastoupení

charakteristik

na

ploštic

(Heteroptera)

Macošské

66

a

dle

jednotlivých

Vilémovické

stráni.

5.2.1.4 Střevlíkovití (Carabidae) Výsledky hodnocení bioindikačních charakteristik můžeme najít na obr. 19–24. U střevlíků jsem hodnotlila reliktnost, relativní hojnost/vzácnost a termopreferenci. Porovnáním grafů vytvořených pro Macošskou a Vilémovickou stráň je patrné, že ve výše uvedených bioindikačních charakteristikách není mezi oběma lokalitama většího rozdílu. U střevlíků z pohledu reliktnosti (obr. 11 a 12) na Macošské i Vilémovické stráni převažují druhy skupiny A, tedy druhy adaptabilnější. Druhy skupiny A jsou zastoupeny na obou stráních nadpoloviční většinou. HŮRKA (1996) uvádí, že skupina A je v České republice zastoupena 49,2 % všech taxonů. Ve výskytu adaptabilních druhů je Macošská a Vilémovická stráň mírně nadprůměrná. Velmi důležité pro ochranu přírody jsou však druhy skupiny R, tedy druhy mající charakter reliktů. Macošskou stráň zastupuje 5 % druhů skupiny R a Vilémovickou pak 7 %. Tato čísla jsou silně podprůměrná, neboť HŮRKA a kol. (1996) ve své práci uvádí, že druhy skupiny R jsou u nás zastoupeny 33,1 % všech taxonů. Druhy skupiny E, tedy druhy eurytopní mají v České republice zastupovat 17,7 % druhů a poddruhů. Na Macošské stráni však zastupují 41 % druhů a na Vilémovické 40 % druhů. Kdyby se lokality Macošská a Vilémovická stráň hodnotily pouze podle HŮRKY a kol. (1996) výsledek by byl naprosto jednoznačný a to ten, že Macošská a Vilémovická stráň jsou lokality degradované. Skutečně se jedná o bývalé pastviny a tedy biotopy silně pozměněné

činností člověka. Konkrétní procentuální zastoupení druhů dle reliktnosti se ve studiích uvádí jen velmi zřídka (ŠŤASTNÁ & BEZDĚK 2001b, 2003 a 2003b). Většinou se uvede pouze to, do které skupiny reliktnosti druh patří (KREJČOVÁ a kol. 2000, ŠŤASTNÁ & BEZDĚK 2002, HESOUN a kol. 2008 a další). Z pohledu relativní hojnosti/vzácnosti jsou nejvíc na obou stráních zastoupeny druhy velmi hojné a hojné, nejméně pak druhy velmi vzácné a vzácné (obr. 13 a 14). Stupnice hojnosti a vzácnosti je u různých autorů relativní, protože neexistuje žádné objektivní měřítko, každý autor si stanovuje počet kategorií a hranici mezi nimi sám. Například KULT (1947) vytvořil osmičlennou stupnici hojnosti výskytu střevlíků a to podle počtu exemplářů, které kdy determinoval. HŮRKA (1996) vytvořil škálu pětistupňovou, kterou potom také prakticky používá (např. HŮRKA & ŠUSTEK 1995).

67

Z hlediska termopreference (obr. 15 a 16) na obou lokalitách převažují termofilní druhy, které tvoří téměř 50 % všech druhů střevlíků. Žádné druhy nebyly bez teplotních nároků. Na obou stráních bylo přibližně 30 % druhů mezofilních a 24 % druhů psychrofilních. Termopreferenci u střevlíků na xerotermních biotopech zkoumal také TROPEK a kol. (2010). Konkrétně studovali lomy ponechané přírodní sukcesi a lomy po rekultivaci. Jejich výsledky při zkoumání termopreference střevlíků v xerotermních habitatech lomů však vycházejí zcela nesignifikantně. 6% druhů střevlíkovitých odchycených na Macošské a Vilémovické stráni patří do

Červeného seznamu bezobratlých (BOHÁČ 2005a). Srovnání s ostatními skupinami se provádí špatně, neboť bylo odchyceno nepoměrně méně druhů střevlíků než druhů většiny ostatních skupin. Pouze dva druhy, které jsem odchytila, jsou řazeny k druhům zranitelným (VU). Jsou to krajník Calosoma auropunctatum (Herbst, 1784) a střevlík Carabus violaceus Linnaeus, 1758. HŮRKA & ŠUSTEK (1995) používají klasifikaci

Červeného seznamu bezobratlých v seznamu druhů z biosférické rezervace Pálava. TROPEK a kol. (2010) v xerotermním prostředí lomů hledali bioindikační hodnotu střevlíků dle Červeného seznamu bezobratlých a zjistili, že v tomto prostředí střevlíci nemají žádnou vypovídací schopnost. Mnoho studií potvrdilo, že střevlíci mají význam jako bioindikátoři životního prostředí. Jejich bioindikačních schopností bylo využíváno zejména v agrocenózách, kde si s rychlým zintenzivněním zemědělství bylo možné poprvé všimnout výrazného úbytku střevlíkovitých brouků (HOLLAND a kol. 2002). Velký podíl na tom má, krom typických biotických a abiotických faktorů (vlhkost, teplota, PH, půdní struktury, fytocenózy atd.), zřejmě jejich výrazná citlivost k uměle vyráběným chemickým látkám, které se aplikují jak na ochranu rostlin tak jako hnojiva.

68

Obr. 21

Obr. 22

Obr. 23

Obr. 24

Obr. 25

Obr. 26

Obr. 21–26: Procentické zastoupení střevlíkovitých (Carabidae) dle jednotlivých bioindikačních

charakteristik

na

Macošské

69

a

Vilémovické

stráni.

5.2.1.5 Drabčíkovití (Staphylinidae) Výsledky bioindikačních charakteristik pro Macošskou a Vilémovickou stráň jsou znázorněny na obr. 27–32. Grafy byly vytvořeny pro hodnocení reliktnosti, relativní hojnosti/vzácnosti a pro termopreferenci. Při celkovém pohledu na grafy lze konstatovat, že se některé bioindikační charakteristiky na jednotlivých lokalitách víceméně liší. Rozdíl sice není nikterak výrazný, ovšem je již na první pohled patrný. U drabčíků z pohledu reliktnosti na Macošské stráni (obr. 27) mají vyrovnaný podíl 50 % a 50 % druhy skupiny E a RII, druhy skupiny RI na Macošské stráni vůbec odchyceny nebyly. Na Vilémovické stráni (obr. 28) bylo odchyceno nejvíce druhů skupiny E (63 %), druhů skupiny RII bylo v pastech 33 % a druhů skupiny R pak 4 %. KULA & BOHÁČ (1997) charakterizují reliktnost jako kategorii využívanou při stanovení stupně narušení stanoviště prostřednictvím některých živočišných skupin. Dle metodiky AOPK by se reliktnost měla hodnotit podle počtu druhů jednotlivých skupin. BOHÁČ (1999) však uvádí, že jako nejobjektivnější se mu jeví hodnocení společenstva drabčíků podle podílu exemplářů jednotlivých skupin reliktnosti výskytu. Ve své práci z roku 1988 hodnotí BOHÁČ reliktnost na dvou typech biotopů a to nelesních a lesních, KULA & BOHÁČ (1997) monitorují pomocí drabčíků stanovištní změny v náhradních porostech břízy imisní oblasti. Vychází jim zastoupení druhů RI a RII 45 % a druhů expanzivních 55 %, ovšem jedná se o oblast, která je silně antropogenně ovlivněna imisemi a v osmdesátých letech minulého století byla zalesněna náhradními dřevinami, především břízou. Pro zajímavost to srovnejme s reliktností Macošské a Vilémovické stráně a vyjdou nám téměř stejná zastoupení druhů RI + RII

a druhů E jako v silně

antropogenně ovlivněném území (RI + R Macošská stráň = 50 %, E Macošská stráň = 50 %; RI + R Vilémovická stráň = 37 %, E Vilémovická stráň = 63 %). Z pohledu relativní hojnosti/vzácnosti se na obou stráních žádné velmi vzácné druhy nevyskytují (obr. 29 a 30). Rozdíly mezi oběmi lokalitami jsou ve vzácných druzích, kdy na Macošské stráni jich bylo odchyceno pouze 7 %, na Vilémovické pak 17 %. Lokálně hojných druhů má Macošská stráň 17 %, Vilémovická pouze 8 %. Množství odchycených hojných druhů se také liší, na Macošské stráni ji bylo 13 %, na Vilémovické 21 %. Největší zastoupení nadpoloviční většiny mají na obou stráních druhy velmi hojné. Relativní hojnost/vzácnost nebyla dosud u drabčíků nikdy použita. Tuto metodu jsem přinesla do hodnocení bioindikačních charakteristik jako zcela

70

novou. Zakládá se na subjektivním názoru odborníka, který s touto skupinou léta pracuje. Grafy na obr. 31 a 32 jsou zaměřeny na hodnocení termopreference jednotlivých druhů drabčíků. Z grafů je patrné, že u více jak poloviny druhů Macošské a Vilémovické stráně není uváděna termopreference. Na Macošské stráni bylo odchyceno pouze 10 % termofilních druhů, na Vilémovické 21 %. Mezofilní a psychrofilní druhy jsou zastoupeny na obou stráních podobným procentem druhů. Hodnocení termopreference u drabčíků je nezvyklé. Také se zakládá na subjektivním názoru odborníka, který s touto skupinou léta pracuje. Hodnocení relativní hojnosti/vzácnosti a termopreference je podstatné pro srovnání bioindikačního významu jednotlivých skupin bezobratlých uvedené v další kapitole. Pro hodnocení významnosti drabčíků na Macošské a Vilémovické stráni nelze využít Červeného seznamu bezobratlých (BOHÁČ a kol. 2005c) z důvodu výskytu pouze jediného druhu zkoumaných lokalitách v tomto seznamu uvedeném. Jedná se o druh Ontholestes haroldi (Eppelsheim, 1884), který je řazen do kategorie ohrožený (EN). Dle BOHÁČE a kol. (2005) by měl biotop sekundárních trávníků a vřesovišť hostit 79 druhů drabčíků Červené knihy. Z celkového

hodnocení

bioindikačních

charakteristik

drabčíkovitých

na

xerotermních biotopech Macošské a Vilémovické stráně lze vyvozovat jediný možný výsledek, že drabčíkovití brouci nejsou vhodnými bioindikátorovými druhy pro xerotermní biotopy.

71

Obr. 27

Obr. 28

Obr. 29

Obr. 30

Obr. 31

Obr. 32

Obr. 27–32: Procentické zastoupení drabčíkovitých (Staphylinidae) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni

72

5.2.1.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) Výsledky hodnocení bioindikačních charakteristik u mandelinkovitých můžeme najít níže v grafech (obr. 29–34). U této čeledi bylo možné hodnotit reliktnost, relativní hojnost/vzácnost, termopreferenci a provést hodnocení dle Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005). Z pohledu reliktnosti se Macošská a Vilémovická stráň téměř neliší (obr. 29 a 30). Na Macošské stráni bylo získáno 15 % druhů, které patří do kategorie reliktní (R), 26 % druhů, patřících do kategorie druhů typických pro charakteristický biotop (T) a 59 % druhů expanzivních (E). Pro Vilémovickou stráň je to 13 % druhů R, 27 % druhů T a 60 % druhů E. ŠPRYŇAR (2009) provedl průzkum brouků chráněného území Hostivické rybníky,

kde

ke

každému

druhu

taxonomických

kategorií

mandelinkovití,

větevníčkovití a nosatcovití přiřadil bioindikační význam dle STREJČKA (2001a, b). Z jeho výsledků vyplývá, že přibližně třetina druhů patří mezi typické druhy (T), 2/3 druhů byly expanzivní druhy (E) a reliktních druhů (R) bylo pouze mizivé procento. Jeho biotop byl však biotopem mokřadním. Xerotermní biotop hodnocený v Moravském krasu má vyšší procento reliktních druhů, nižšní procento typických druhů a přibližně stejné procento druhů expanzivních. Reliktní druhy mandelinek se dle STREJČKA (2003) vyskytují jen velmi mozaikovitě a lokálně. FOORD a kol. (2003) a SCIBIOR & DUNUS (2006) hodnotí závislost mandelinkovitých na typu porostu, ne na typu biotopu. Mandelinkovití jsou fytofágové a proto je v článcích těchto autorů dáván větší význam rostlinnému společenstvu než biotopu samotnému. Nicméně i rostlinné společenstvo je zcela vázáno na biotické i abiotické faktory konkrétního biotopu. Co však druhy s širší ekologickou valencí? V oblasti hodnocení biotopu pomocí mandelinkovitých brouků zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Myslím si, že je potřeba lépe znát ekologii jednotlivých druhů (například živné rostliny), zvláště pak těch s bioindikačním významem. Z pohledu relativní hojnosti/vzácnosti se obě lokality od sebe liší. Macošská stráň má velmi vzácných a vzácných druhů 8 %, Vilémovická pouze 3 %. Zastoupení velmi hojných druhů je na Macošské stráni 44 %, na Vilémovické pak 60 %. Hojné a lokálně hojné druhy jsou už na obou lokalitách zastoupeny přibližně stejně (obr. 31 a 32). Z pohledu termopreference dominují na obou stráních druhy bez nároků. Hned další jsou pak druhy termofilní, na Macošské stráni bylo zaznamenáno 36 % termofilních

73

druhů, na Vilémovické 26 %. Druhy mezofilní a psychrofilní jsou na obou lokalitách zastoupeny téměř schodným procentem (obr. 33 a 34). Metoda relativní hojnosti/vzácnosti a termopreference jsou pro hodnocení mandelinkovitých nové, zakládají se na subjektivním názoru odborníka, který s touto skupinou již léta pracuje. Mandelikovití brouci jsou další skupinou bezobratlých, u které bylo možno použít hodnocení dle Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005). Na obou lokalitách bylo nalezeno celkem 8 druhů náležících do Červeného seznamu bezobratlých. Při srovnání samotné Macošské a Vilémovické stráně je nutné konstatovat, že kriticky ohrožené druhy (CR) jsou na obou stráních zastoupeny 3 % . Zastoupení druhů z kategorie ohrožený (EN) se u obou lokalit mírně liší a to ve prospěch Macošské stráně, kde tyto druhy tvoří 10 %, na Vilémovické stráni pouze 6 % (obr. 35 a 36). Nejvýznamnějším nálezem byly kriticky ohrožené druhy Eupolpus asclepiadeus (Pallas, 1776) a Sphaeroderma rubidum (Graëlls, 1853). Další významné druhy náleží do kategorie druhů ohrožených (EN) a jsou to: Dibolia cryptocephala (Koch, 1803), Galeruca pomonae (Scopoli, 1763), Longitarsus foundrasi Weise, 1893, Longitarsus helvolus Kutchera, 1863, Longitarsus minusculus (Foudras, 1859) a Psylliodes brisouti Bedel, 1898.

74

Obr. 33

Obr. 34

Obr. 35

Obr. 36

Obr. 37

Obr. 38

Obr. 39

Obr. 40

Obr. 33–40: Procentické zastoupení mandelinkovitých (Chrysomelidae) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni.

75

5.2.1.7 Nosatcovití (Curculionidae) U nosatců bylo možné hodnotit reliktnost, relativní hojnost/vzácnost a termopreferenci. Výsledky hodnocení těchto bioindikačních charakteristik můžeme najít níže v grafech (obr. 41–48). Macošská a Vilémovická stráň se z pohledu reliktnosti téměř neliší. Druhy reliktní (R) jsou v průměru zastoupeny 14 %, druhy typické (T) přibližně 16 % a druhy expanzivní (E) 71 %. Hodnocení reliktnosti u nosatcovitých provedl na přírodní památce Hostivické rybníky ŠPRYŇAR (2008) a zjistil 2 % druhů reliktních (R), 27 % druhů typických (T) a 71 % druhů expanzivních (E). Všimněme si zajímavého nepoměru reliktních a expanzivních druhů mezi xerotermní lokalitou a biotopem PP Hostivické rybníky. Na xerotermní lokalitě je více druhů reliktních, ale také mnohem více druhů expanzivních. Mohlo by to být způsobeno tím, že xerotermní biotop je mnohem otevřenější vůči okolnímu prostředí, než biotop rybníků. Ovšem u nosatců platí dle mnohých autorů to co u mandelinkovitých. Jejich vazba na živné rostliny je mnohem silnější než vazba na samotný biotop (např. GOSIK 2006). Proto má být faunistický průzkum nosatcovitých založen na analýze fauny jednotlivých rostlinných druhů vyskytujících se na všech typech stanovišť zkoumaného území (STREJČEK 2003). STEJSKAL & KRÁTKÝ (2007) uvádějí, že ve střední Evropě existuje stále řada druhů, u kterých není známo spektrum hostitelských rostlin a vývoj jejich larev. Z pohledu relativní vzácnosti/hojnosti je na Vilémovické stráni více druhů velmi vzácných a vzácných (14 %) než na Macošské (pouze 3 %) (obr. 43 a 44). Grafy teplotních nároků pro jednotlivé druhy (obr. č. 45 a 46) naznačují, že víc než 50 % druhů v průměru na obou stráních je mezofilních, přes 40 % pak jsou druhy bez termopreference. Vyloženě termofilních druhů je na Macošské stráni 5 %, na Vilémovické pak 7 %. Nebyly odchyceny žádné psychrofilní druhy. Z pohledu klasifikace Červeného seznamu bezobratlých (BENEDIKT & STREJČEK 2005) se na Macošské stráni nacházely pouze tři druhy náležicí do kategorie téměř ohrožených druhů (NT). Jednalo se o Cionus ganglbaueri Wingelmüller, 1914, lalokonosce Otiorhynchus orbicularis (Herbst, 1795) a Trachyphloeus alternans Gyllenhal, 1834. Na Vilémovické stráni byl nalezen Pseudocleonus grammicus (Panzer, 1789) náležící do kategorie ohrožený (EN), dále pak byly odchyceny tři druhy

76

z kategorie NT. Jsou to: Graptus kaufmanni (Stierlin, 1884), Otiorhynchus orbicularis a květopas Tychius lineatulus Stephens, 1831.

Obr. 41

Obr. 42

Obr. 43

Obr. 44

Obr. 45

Obr. 46

77

Obr. 47

Obr. 48

Obr. 41–48 : Procentické zastoupení nosatců (Curculionoidea) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni.

5.2.1.8 Blanokřídlí (Hymenoptera) Výsledky hodnocení bioindikačních charakteristik žahadlových blanokřídlých jsou znázorněny na obr. 49–54. Bylo možné hodnotit pouze relativní hojnost/vzácnost, termopreferenci a kategorie dle Červeného seznamu (STRAKA 2005a). Při pohledu na grafy je zřejmé, že Macošská a Vilémovická stráň se z pohledu hodnocených bioindikačních charatkeristik téměř neliší. Z pohledu relativní hojnosti/vzácnosti bylo na obou stráních zaznamenáno nejvíce druhů patřících do kategorie hojné, nejméně druhů pak z kategorií velmi vzácné a vzácné (obr. 49 a 50). Z pohledu termopreference byl pro obě stráně typický výskyt termofilních druhů. Na Macošské stráni bylo odchyceno 44 % termofilních druhů, na Vilémovické pak 36 %. Další významnou kategorii jsou druhy mezofilní (30 % Macošská stráň, 32 % Vilémovická stráň). Nejmenší procentuální zastoupení mají druhy psychrofilní (pouze 6 % Macošská stráň, 4 % Vilémovická stráň). Z pohledu Červeného seznamu je nutné zmínit velmi významné nálezy. Ze skupiny Hymenoptera bylo na Macošské v Vilémovické stráni nalezeno 13 druhů, které jsou uvedeny v Červeném seznamu ČR (STRAKA 2005a, b, c). Nejvýznamnějším nálezem je hrabalka Priocnemis mesobrometi, která byla historicky známá z malého množství lokalit z Čech i Moravy (WOLF 1971), ale už více než 60 let nebyla na území ČR nalezena. STRAKA (2005b) tento druh označil za vymizelý (EX) pro území ČR. Dále 78

byly odchyceny kriticky ohrožené druhy (CR) – samotářská vosa Leptochilus regulus (Saussure, 1856), včela Hylaeus gracilicornis (Morwvitz, 1867) a lesostepní hrabalka Dipogon variegatus (Linnaeus, 1758). Z kategorie ohrožených druhů (EN) byly zaznamenány druhy: zlatěnka Chrysis illigeri Wesmael, 1839, hrabalka Priocnemis minuta (Vander Linden, 1827), vosa Stenodynerus bluethgeni van der Vecht, 1971 a včely Osmia bicolor (Schrank, 1781), Lasioglossum marginatum (Brullé, 1832) a Sphecodes croaticus Meyer, 1922. Z druhů zranitelných (VU) pak hrabalka Auplopus albifrons (Dalman, 1823), vosík Polistes nimpha (Christ, 1791) a včela Andrena viridescens Viereck, 1916. Kromě těchto druhů je velmi významným nálezem ještě včela Andrena rosae, která sice nebyla zařazena do Červeného seznamu bezobratlých (FARKAČ a kol. 2005), ale spíše z důvodu neznalosti. Jedná se totiž o vzácný druh vlhčích stanovišť a nález je jediným recentním údajem z území Moravy (BOGUSCH a kol. in press).

Obr. 49

Obr. 50

Obr. 51

Obr. 52

79

Obr. 53 Obr. 54 Obr. 49–54: Procentické zastoupení blanokřídlých (Hymenoptera) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni

80

5.2.2 Porovnání bioindikačních charakteristik mezi jednotlivými skupinami Porovnání jednotlivých bioindikačních charakteristik naznačuje tab. 4. Z této tabulky je na první pohled patrné, že pro Araneida je vytvořeno nejvíc hodnotících škál. Lze u nich hodnotit reliktnost, původnosti stanoviště, relativní hojnosti/vzácnost, termopreferenci a ohroženost z pohledu Červeného seznamu bezobratlých. Všechny charakteristiky mají jasně daná pravidla a jsou odborníky používána. Tímto je zaručena značná objektivita hodnocení. Pro řád Orthopera bylo možné použít hodnocení relativní hojnosti/vzácnosti, termopreference a hodnocení Červeného seznamu dle jednoho autora, tento fakt by měl zaručit jakousi objektivitu hodnocení u všech druhů. U relativní hojnosti/vzácnosti však nevíme, v jakém smyslu je přesně tato charakteristika míněná. Pro Heteroptera nejsou vypracována téměř žádná hodnotící kritéria. Existuje pouze hodnocení dle Červeného seznamu bezobratlých. Všechny potřebné charakteristiky doplňoval jeden odborník, proto zde existuje možnost subjektivizace. Poměrně dobře jsou zpracovány bioindikační charakteristiky pro brouky, zejména pro čeleďi Carabidae a Staphylinidae. Také u těchto skupin můžeme pouze odhadovat jakým způsobem je zpracována relativní hojnost/vzácnost. U obou čeledí jde víceméně o subjektivní názor odborníka. Pro nadčeleď Curculionoidea a čeleď Chrysomelidae máme jasně dané pouze dvě charakteristiky – reliktnost a hodnocení dle Červeného seznamu. Hodnocení relativní hojnosti/vzácnosti a termopreference se zakládalo čistě na subjektivním názoru vždy jednoho odborníka. Hodnotící škály pro řád Hymenoptera téměř neexistují (existuje pouze Červený seznam), relativní hojnost/vzácnost a termopreferenci bylo možné hodnotit jen díky názoru odborníka na tuto skupinu. Při pohledu do tab. 1 je zřejmé, že spousta druhů odchycených na Macošské a Vilémovické stráni náleží do Červeného seznamu bezobratlých. Nejvíc reliktních druhů bylo zaznamenáno ze skupiny Araneida (26 %), následují Chrysomelidae a Curculionoidea. Naopak nejmíň reliktů bylo odchyceno ze skupin Carabidae a Staphylinidae. Nutno ovšem poznamenat, že Macošská a Vilémovická stráň nejsou v žádném případě stanoviště reliktní, neboť tyto lokality byly po staletí

81

narušovány činností člověka (například pastvou). Nízké zastoupení reliktů ze skupin střevlíci a drabčíci indikuje lokality lépe než pavouci, mandelinky a nosatci. Hodnotit z pohledu reliktnosti nebylo možné Ortopera, Heteroptera a Hymenoptera. Původnost stanoviště byla zjistitelná pouze u skupiny Araneida, kde 54 % druhů obou strání náleží k druhům klimaxových stanovišť. Přestože tato stanoviště nejsou v žádném případě klimaxová. Macošská a Vilémovická stráň jsou však staré obecní pastviny (KOTOUČ 2006) a tedy lokality narušované pastevním hospodařením Arachnologové (BUCHAR & RŮŽIČKA 2002, ŘEZÁČ 2010) za klimaxová stanoviště považují stanoviště minimálně narušená činností člověka, řadí sem také skalní stepi. 54 % druhů klimaxových stanovišť na lokalitě je celkem vysoké číslo. RŮŽIČKA (1996) uvádí, že pro chráněná území České republiky je charakteristická hranice minimálně 20 % těchto druhů původních stanovišť. Velmi vzácných a vzácných druhů bylo rovněž nejvíc ve skupině Araneida, následují Heteroptera a Staphylinidae.

Červený seznam bezobratlých (FARKAČ a kol. 2005) ukázal, že nejvíce druhů z pohledu tohoto hodnocení je ze skupiny Chrysomelidae, následují Hymenoptera. Naopak, žádné druhy zařazené v červeném seznamu nebyly odchyceny ze skupiny Orthoptera. Hodnocení termopreference poukazuje na celkový ráz lokalit. Téměř polovina druhů ze skupin Araneida, Orthoptera, Heteroptera a Hymenoptera patří k druhům termofilním. Pouze Staphylinidae a Curculionoidea nevykazují mnoho termofilních druhů. Tyto dvě skupiny však mají velké procento druhů bez termopreference.

Tab. 4: Procentuální zastoupení druhů v jednotlivých kategoriích bioindikačních charakteristik (Macošská a Vilémovická stráň dohromady).

82

5.2.3 Vyhodnocení základních ekologických charakteristik 5.2.3.1 Skupinová abundance O abundanci jsou zmínky na začátku kapitoly výsledky a diskuse, kde je pouze hrubé rozčlenění druhů a počtu jedinců na Macošskou a Vilémovickou stráň (viz obr. 1 a 2). Odchyty druhů a jedinců na jednotlivých konkrétních transektech (liniích) jsou uvedeny níže v grafech (obr. 55–58). Z těchto grafů je patrné, kolik bylo odchyceno jedinců a druhů všemi použitými odchytovými metodami.

Obr. 55 : Celkový počet odchycených jedinců a druhů v linii 1 (Macošská stráň)

Obr. 56: Celkový počet odchycených jedinců a druhů v linii 2 (Macošská stráň) 83

Obr. 57: Celkový počet odchycených jedinců a druhů v linii 3 (Vilémovická stráň)

Obr. 58: Celkový počet odchycených jedinců a druhů v linii 4 (Vilémovická stráň)

5.2.3.2 Simpsonův index dominance Konkrétní výsledky k jednotlivým lokalitám a na nich odchyceným skupinám je možné nalézt v příloze 11. Níže, v tab. 5 jsou hodnoty Simpsonova indexu vypočítaného pro jednotlivé transekty a skupiny bezobratlých.

84

LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ (2000) uvádějí, že hodnota Simpsonova indexu dominance se pohybuje od jedné desetiny do jedné a jen zcela výjimečně je tato hodnota nižší než 0,1. Mimořádně nízké hodnoty byly vypočítány především pro pavouky, ploštice, nosatce nebo blanokřídlé. Nejvyšších hodnot dosahuje Simpsonův index u střevlíků a to konkrétně na Vilémovické stráni (T3 a T4). Z pohledu lokalit se zdá, že celkově nižších hodnot dosahuje Simpsonův index na Macošské stráni (tedy na T1 a T2). Lokality se z pohledu dominance celkově jeví jako lokality s velmi dobře rozloženou dominancí druhů zkoumaných skupin bezobratlých. Výjimku představují již výše zmiňovaní střevlíkovití, jejichž horší rozloženost dominance na Vilémovické stráni představuje v roce 2008 masově se vyskytující druh Aptinus bombarda.

Tab. 5: Hodnoty Simpsonova indexu soustředění dominance pro jednotlivé skupiny bezobratlých na Macošské a Vilémovické stráni skupina Araneida Orthoptera Heteroptera Carabidae Staphylinidae Chrysomelidae Curculionoidea

T1

T2

T3

T4

0,085 0,108 0,061 0,225 0,211 0,211 0,24

0,064 0,134 0,109 0,234 0,331 0,113 0,113

0,055 0,203 0,099 0,869 0,119 0,119 0,076

0,188 0,169 0,192 0,724 0,155 0,388 0,064

Hymenoptera

0,086

0,146

0,165

0,093

5.2.3.3 Index druhové diverzity a ekvitabilita (vyrovnanost) LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ (2000) uvádějí, že čím je index druhové diverzity (H¨) vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů s relativně nižší početností. ŠŤASTNÁ & BEZDĚK (2000) uvádějí, že agrocenózy Moravského krasu vykazují nižší index druhové diverzity než polopřirozené biocenózy (pro agrocenózy byl výsledný Shannon-Wienerův index v rozmezí 0,62–1,17). FARKAČ & FARKAČOVÁ (1990) pomocí indexu druhové diverzity střevlíkovitých srovnávali biotop pole (oseto bobem) a les (jilmová doubrava). Zjistili, že nejvyšší index diverzity má les. Domnívám se, že extrémně nízká hodnota indexu druhové diverzity u střevlíkovitých v linii 3 a 4 je opět způsobena masovým odchytem druhu Aptinus bombarda. Jinak je vidět, že nejvyšší indexy druhové diverzity má linie 1 (tab. 6). 85

Tab. 6: Hodnoty Shannon-Wienerova indexu druhové diverzity pro jednotlivé skupiny bezobratlých na Macošské a Vilémovické stráni skupina Araneida Orthoptera Heteroptera Carabidae Staphylinidae Chrysomelidae Curculionoidea

T1 3,31 2,439 3,198 2,038 1,783 2,252 2,205

T2 3,485 2,279 2,863 1,867 1,653 2,589 2,477

T3 3,342 1,962 2,788 0,404 2,397 2,529 2,965

T4 2,505 2,017 2,299 0,749 2,301 1,583 3,027

Hymenoptera

3,254

2,872

2,838

2,863

5.2.3.4 Ekvitabilita (vyrovnanost) Co se týká vyrovnanosti společenstva (E), celkový přehled je uveden v tab. 7. Platí, že čím více se hodnota ekvitability blíží 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější (LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ 2000). Vysokou míru rovnoměrného zastoupení mají téměř všechny zkoumané skupiny bezobratlých (vypočtené hodnoty se pohybují téměř vždy nad 0,7). Výjimku opět tvoří Carabidae a to na Vilémovické stráni, kde díky velkému odchytu druhu Aptinus bombarda je početní vyrovnanost velice nízká. Vzhledem k tomu, že u ostatních skupin bezobratlých je míra rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenózách na Vilémovické stráni vysoká, jedná se zřejmě o fluktuaci výše zmiňovaného druhu. Pro prokázání tohoto odhadu by bylo potřeba víceleté studování populačního cyklu samotného druhu Aptinus bombarda na Vilémovické stráni.

Tab. 7: Hodnoty ekvitability (E) pro jednotlivé skupiny bezobratlých na Macošské a Vilémovické stráni skupina Araneida Orthoptera Heteroptera Carabidae Staphylinidae Chrysomelidae Curculionoidea

T1 0,760 0,828 0,794 0,735 0,811 0,656 0,615

T2 0,776 0,789 0,725 0,673 0,665 0,795 0,814

T3 0,813 0,693 0,784 0,149 0,865 0,786 0,856

T4 0,620 0,745 0,670 0,264 0,768 0,512 0,899

Hymenoptera

0,777

0,734

0,733

0,805

86

5.3 Efektivita použitých odchytových metod Základní data o odchycených druzích ze sledovaných skupin bezobratlých byly upraveny do přehledné tab. 8. Dalším hodnoceným kritériem byla efektivita odchytových metod pro zkoumané skupiny bezobratlých. Tato efektivita je shrnuta v grafech (obr. 59–67) pro každou skupinu zvlášť. Hodnocení je ještě doplněno o porovnání sklonu křivek vytvořených pro použité odchytové metody. V závěru celé kapitoly je tabulka 25, která pomocí korelačního koeficientu R² dokládá, že křivky odchytových metod mohly být hodnoceny jako přímky. Z tab. 8 lze vyčíst, že nejvíc se do zemních pastí chytaly skupiny Araneida, Carabidae a Staphylinidae. Takovéto výsledky, v případě zemních pastí byly kvůli způsobu života výše uvedených skupin očekávatelné (SKUHRAVÝ 1957, RŮŽIČKA & ANTUŠ 1990, ABSOLON a kol. 1994, RAEMAKERS a kol. 2001, JONAS a kol. 2003, ŘEZÁČ 2010 a další). Navíc mnoho studií výše uvedených tří skupin bezobratlých je založeno pouze na použití právě metody zemních pastí. Odchytovou metodou pomocí žlutých Mörickeho misek se ulovilo dvakrát více druhů ze skupiny Hymenoptera než metodou smyku nebo zemních pastí. Smykem je odchyceno nejvíce jedinců a druhů skupin Heteroptera, Chrysomelidae a Curculionoidea. Tab. 8: Počet druhů/jedinců zkoumaných skupin bezobratlých ulovených různými odchytovými metodami.

Skupina bezobratlých Araneida Orthoptera Heteroptera Carabidae Staphylinidae Chrysomelidae Curculionoidea Hymenoptera Celkem

Zemní pasti Žluté misky Smyk 91/1746 19/594 29/154 30/2198 25/213 18/71 20/62 35/82 236/4453

45/169 17/343 23/124 8/11 5/17 20/173 15/24 89/536 222/1397

42/161 21/586 67/2103 3/5 6/9 44/802 41/327 40/174 264/4167

87

Vajíčkové proložky 10/22 10/22

Celkem 127/2098 25/1523 77/2381 31/2212 29/239 52/1046 55/413 112/792 504/9946

5.3.1 Pavouci (Araneida) Obr. 59 nám ukazuje jako nejefektivnější odchytovou metodu pro tuto skupinu bezobratlých zemní pasti. Nejvíce druhů bylo odchyceno v prvních čtyřech až pěti výběrech, poté se už počet nově odchycených druhů zvyšuje jen velmi mírně. Podobné výsledky uvádí i OBRTEL (1971), který však svůj výzkum zakládal na broucích. Píše, že nejvíce druhů se odchytí v prvních pěti výběrech, poté už se množství odchycených druhů nezvyšuje. Metoda použití žlutých misek byla dobře hodnotitelná zejména pro Macošskou stráň. Z grafu vyplývá, že na Macošské stráni bylo nejefektivnějších prvních pět výběrů, poté se počet odchycených druhů již nezvyšoval. Z Vilémovické stráně je možné hodnotit pouze linii 3, kde se výsledek téměř shoduje s výsledkem pro Macošskou stráň. Linii 4 nebylo možno hodnotit, žluté misky zde byly několikrát zničeny. Smýkání bylo nejefektivnější první tři měsíce. Pak už mají křivky jen mírně vzestupnou tendenci. Zvláštní se jeví zejména to, že ve žlutých miskách byly nalezeny některé druhy z čeledi Salticidae. Konkrétně skákavka Philaeus chrysops (Poda, 1761) nebyla odchycena žádnou jinou odchytovou metodou. O důvodu, proč skákavky byli častější ve žlutých miskách lze pouze spekulovat, ale můžeme vycházet ze studie JACKSONA a kol. (2001), kdy bylo prokázano, že některé druhy skákavek mohou doplňkově do svého jídelníčku zařazovat potravu rostlinného původu, zejména nektar. Žlutá barva atrahuje různé druhy bezobratlých (STRAKA 2003) a je tedy možné, že mnou odchycené druhy pavouků do žlutých misek přijímají nektar jako doplňkový zdroj potravy (včetně slíďáků a zápředníků). Další možné vysvětlení toho, proč byli někteří pavouci ve žlutých miskách je, že tam viděli zdroj živočišné potravy (například již utopený blanokřídlý hmyz). Metoda vajíčkových proložek byla nejúspěšnější v linii 2 a to především v prvních třech výběrech, méně druhů bylo odchyceno v linii 3 a rovněž v prvních třech výběrech. Odchyt skupiny Araneida pomocí vajíčkových proložek byl víceméně pokusem. Nicméně touto metodou bylo odchyceno 10 druhů pavouků o celkovém počtu 22 jedinců. Snovačka Crustulina guttata (Wider, 1834) byla odchycena pouze metodou vajíčkových proložek. Další druhy ulovené pomocí této metody byly: Drassodes lapidossus (Walckenaer, 1802), Heliophanus cupreus (Walckenaer, 1802), Pellenes

88

tripunctatus (Walckenaer, 1802), Phrurolithus festivus (C. L. Koch, 1835), Zelotes petrensis (C. L. Koch, 1839) a Zora spinimana (Sundewall, 1833).

Obr. 59: Efektivita odchytových metod pro pavouky (Araneida) Z tab. 9 je jasně patrné, že vysoce signifikantně se od většiny metod u pavouků liší smyk (p< 0,001). Také metoda vajíčkových proložek vykazuje středně signifikantní rozdíl (p < 0,01) zejména od zemních pastí. Celkově, v rámci všech lokalit, lze zhodnotit, že metody použité pro odchyt pavouků se od sebe v naprosté většině případů signifikantně liší. Dále hodnotím rozdíl mezi odchytovými metodami v rámci jedné lokality (barevné označení v tabulce). Fialová barva značí signifikantní rozdíly mezi metodami, červeně je označen případ, kdy se dvě metody signifikantně neliší a proto stačí použít jednu z nich. Pro skupinu Araneida tedy platí, že čím více odchytových metod použijeme, tím větší druhové spektrum získáme.

89

Tab. 9: Porovnání sklonů křivek u odchytových metod pro Araneida ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4 VP1 VP2 VP3 VP4

ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 * * ** *** *** * * ** *** *** ** *** *** * * ** *** ** * *** ** * *** * * * * ** ** ** ** ** * * * * * *** *** *** *** *** *** ** * ** *** *** *** ** ** * * ** *** *** *** *** ** ** * * ** *** *** *** ** ** ** * * ** *** *** *** ** ** ** * ** ** ** ** * * * ** ** ** ** ** * * * ** ** ** ** ** * * *

ZP (x) – zemní past (číslo linie)

S3 *** *** *** *** ** ** * * **

**

S4 *** *** *** ** ** ** * *

VP1 ** *** *** *** ** ** **

VP2 ** ** ** * *

VP4 ** ** ** ** ** * *

* **

* **

* *

* *

* * ** ** *

*

** **

VP3 ** ** ** ** ** * *

** ** * *

* *

*** – p (pravděpodobnost) < 0,001

ZM (x) – žlutá miska (číslo linie)

** – p < 0,01

S (x) – smyk (číslo linie)

* – p < 0,05

VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie)

### – data nedostupná (nelze spočítat)

Dalším hodnoceným kritériem u pavouků bylo spektrum úlovků různých typů

pastí z hlediska hodnocení vzácnosti. Výsledky CCA jsou uvedeny v tab. 10.

Tab. 10: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky pavouků (Araneida) (signifikantní výsledky jsou zvýrazněny červeně) Reliktnost (B+R) Původnost stan. Relat.hoj/vz Termopreference

"Červený seznam"

Trace=0,065 F=3,339

Trace=0,144 F=3,389

Trace=0,054 Trace=0,142 F=0,934 F=3,339

Trace=0,004 F=0,160

P=0,029

P=0,025

P=0,402

P=0,772

P=0,029

První jsem hodnotila afinitu druhů pavouků zařazených do různých kategorií reliktnosti (RI, R, E) k odchytovým metodám. Jako signifikantní tedy u pavouků vychází použití zemních pastí. Z obr. 60 lze vyčíst, že nejvíce druhů ze skupiny RI má afinitu k zemním pastem. V pravé části obr. 60 pod sloupečkem A můžeme nalézt konkrétní druhy. Druhy kategorie R mají afinitu ke žlutým miskám a vajíčkovým 90

proložkám (druhy v obrázku označené jako B). Smykem bylo odchyceno nejvíce druhů náležící do kategorie E (označení C).

Legenda: RI – relikty I. řádu R – relikty II. řádu E – druhy expanzivní proložky – vajíčkové proložky zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk - smyk

Obr. 60: Afinita druhů pavouků (Araneida) různých kategorií reliktnosti (RI, R, E) k odchytovým metodám

Signifikantní k odchytovým metodám bylo také hodnocení pavouků z pohledu původnosti stanoviště. Druhy klimaxových stanovišť (C) mají statisticky průkaznou afinitu k zemním pastem, stejně tak druhy druhotných polopřirozených stanovišť (SN). Druhy pravidelně narušovaných stanovišť s vysokým stupněm disturbance (D) se chytaly nejvíce smykem, případně žlutými miskami. Jasnou afinitu k vajíčkovým proložkám má Crustulina guttata.

91

Legenda: C – klimaxová stanoviště SN – druhotná polopřirozená stanoviště D – disturbovaná stanoviště proložky – vajíčkové proložky zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Crus_gut – Crustulina guttata

Obr. 61: Afinita druhů pavouků (Araneida) z pohledu původnosti stanoviště k odchytovým metodám

CCA spočítala jako signifikantní vliv různých typů pastí na odchyt druhů s různou termopreferencí. Bylo zjištěno, že termofilní, psychrofilní a mezofilní druhy pavouků inklinují k odchycení pomocí zemních pastí. Nejvíce jsou zemními pastmi chytány právě druhy psychrofilní. Žlutými miskami bylo získáno nejvíc mezofilních druhů.

92

Legenda: T – termofilní M – mezofilní P – psychrofilní N – bez nároků proložky – vajíčkové proložky zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Crus_gut – Crustulina guttata

Obr. 62: Afinita druhů pavouků (Araneida) z pohledu termopreference k odchytovým metodám

5.3.2 Rovnokřídlí (Orthoptera) U této skupiny nebylo odchyceno velké druhové spektrum (pouze 25 druhů), přesto lze z grafu (obr. 60) vyčíst efektivitu jednotlivých odchytových metod. Velmi zajímavé výsledky přináší použitá metoda smyku, kdy nám graf ukazuje, že na většině linií bylo zhruba první čtyři smyky (v datech od 6.5. – 23.6.2008) odchyceno jen malé množství druhů. To mohlo být způsobeno jarní pastvou na většině lokalit a sezonalitou výskytu druhů řádu Orthoptera. Porost byl tedy spásán a to znemožnilo kobylkám a sarančím výskyt na vegetaci. Také MALENOVSKÝ a kol. (2006) píší o bezprostředních účincích pastvy na kobylky a saranče. Podle nich se se tyto poměrně velké druhy bezobratlých stávají na spaseném porostu ve zvýšené míře kořistí obratlovců, nejčastějí ptáků. Jediná linie, kde se nepáslo, byl transekt 1 na Macošské stráni. Křivka grafu má na této lokalitě v počátku více stoupající tendenci. Počáteční

93

dva odchyty u zemních pastí mají také dost nízkou efektivitu. Další dva až tři odběry jsou poté velmi efektivní. Pro odchyt skupiny Orthoptera se většinou odborníků obecně doporučuje smýkání bylinné vegetace. Například HOLUŠA (1996) uvádí smýkání a sklepávání bylinné vegetace jako nejefektivnější metodu sběru. Dle mých výsledků bylo smykem odchyceno jen o dva druhy víc než metodou zemních pastí. Celkově lze označit odchyt skupiny Orthoptera v jarním období za méně efektivní, neboť mnoho druhů bylo ještě juvenilních a tedy nedeterminovatelných. Většina kobylek a sarančí totiž, jak také uvádí KOČÁREK a kol. (2005), dospívá až v červenci a srpnu. Zajímavé je, že odchyt pomocí žlutých misek má v čase neustálou stoupající tendenci. Pouze odchyt na T4 se poněkud liší. Výsledky v této linii nejsou objektivní, protože naprostá většina žlutých misek zde byla pravidelně zničena.

Obr. 63: Efektivita odchytových metod pro rovnokřídlé (Orthoptera)

Co se týká porovnání sklonu křivek jednotlivých odchytových metod, pak vysoce signifikantně (p < 0,001) vychází rozdíl mezi smykem na lokalitě 1 a zemními pastmi na lokalitě 3 a 4 (tab. 11). Jinak většina porovnání mezi odchytovými metodami nevychází signifikantně. Pokud zhodnotím jednotlivé odchytové metody v rámci jedné 94

lokality (barevné označení v tab. 11), pak signifikantní rozdíl je patrný pouze na lokalitě 3 a 4 mezi metodou smyku a zemními pastmi (fialové označení v tab. 11). Nesignifikantní odchytové metody v rámci jedné lokality jsou v tabulce označeny

červeně. Z nich vyplývá, že pro odchyt skupiny Orthoptera bychom si na většině lokalit mohli vybrat buď metodu smyku, nebo metodu zemních pastí a odchytili bychom téměř stejné druhové spektrum.

Tab. 11: Porovnání sklonů křivek u odchytových metod pro Orthoptera ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4

ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 ### ### ### ### ### ### ### ### ### * ### * ### * * ### ### ### * ### ### ###

***

***

S1 S2 S3 S4 ## ## ## ## * *** * * *** * **

**

* *

* *

*

ZP (x) – zemní past (číslo linie) ZM (x) – žlutá miska (číslo linie) S (x) – smyk (číslo linie) VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie)

*** – p (pravděpodobnost) < 0,001 ** – p < 0,01 * – p < 0,05 ### – data nedostupná (nelze spočítat)

Dalším hodnoceným kritériem u rovnokřídlých bylo spektrum úlovků různých typů

pastí z hlediska hodnocení vzácnosti. Výsledky výpočtů CCA jsou uvedeny v tab. 12.

Tab. 12: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky u skupiny Orthoptera (signifikantní výsledky jsou zvýrazněny červeně) Relat.hoj/vz

Termopreference

Trace=0,057

Trace=0,072

F=2,775

F=3,935

P=0,031

P=0,031

95

Z grafu (obr. 64) je patrné, že vzácné druhy byly chytány zejména do zemních pastí. Lokálně hojné a hojné druhy mají také vztah spíše k zemním pastem. Druhy velmi hojné byly chytány nejvíce pomocí smyku a žlutých misek.

Legenda: vz. – vzácný l.hoj – lokálně hojný hoj. – hojný v. hoj – velmi hojný zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Stnb_nig – Stenobothrus nigromaculatus Ttx_bip – Tetrix bipunctata

Obr. 64: Afinita rovnokřídlých (Orthoptera) z pohledu relativní hojnosti/vzácnosti k odchytovým metodám

U termofilních druhů skupiny Orthoptera byla prokázána afinita k zemním pastem (obr. 65). Druhy bez termopreference byly nejvíc loveny smykem, druhy mezofilní buď smykem nebo žlutými miskami. Výsledek je statisticky prokazatelný a termopreference koreluje se vzácností. Termopreferentní a vzácné druhy jsou nejvíce odchytávány metodou zemních pastí (obr. 64 a 65). Proto bych doporučovala pro odchyt skupiny Orthoptera vždy použít všech tří typů pastí a značnou pozornost věnovat pastem zemním.

96

Legenda: T – termofilní M – mezofilní P – psychrofilní N – bez nároků zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Chor_mon – Chorthippus montanus Ttg_can – Tettigonia cantans

Obr. 65: Afinita rovnokřídlých (Orthoptera) z pohledu termopreference k odchytovým metodám

5.3.3 Ploštice (Heteroptera) Pro skupinu Heteroptera je nejúčinnější odchytovou metodou smýkání (obr. 66). Křivka má po celou dobu neustálý stoupající charakter. V linii 3 bylo uloveno méně druhů zřejmě opět z důvodu pastevního využívání lokality. Dle GIULIA a kol. (2001) totiž hospodaření velmi výrazně ovlivňuje jednotlivé druhy ploštic. MORRIS (1973) zjistil, že na nepasených vápenatých trávnících je více druhů i jedinců, než na pasených, proto je zřejmě i v mém případě na intenzivněji pasených transektech uloveno méně druhů. MALENOVSKÝ a kol. (2006) uvádí, že pastva okamžitě velmi negativně ovlivňuje některé ploštice. Postiženy jsou například klopušky, které kladou během léta přezimující vajíčka do stonků různých trav těsně pod květenství.

97

Při použití zemních pastí, byla druhová základna nasycena už po prvních čtyřech výběrech. V dalším období se už touto metodou nové druhy neulovily. Průběh křivek odchytu pomocí žlutých Mörickeho misek má na většině transektů nepravidelnou tendenci. Linie 3 a 4 nelze opět objektivně hodnotit z důvodů zničení žlutých misek.

Obr. 66: Efektivita odchytových metod pro ploštice (Heteroptera)

Pro Heteroptera vychází velice signifikantní rozdíly mezi jednotlivými odchytovými metodami. Statisticky nejsignifikantnější je rozdíl mezi metodou smyku, zemními pastmi a žlutými miskami a to jak v rámci jednotlivých rozdílných linií tak mezi odchytovými metodami v rámci jedné linie (barevné označení v tabulce, většinou je p < 0,001). Signifikantní rozdíly však nalézáme také mezi jednotlivými liniemi při použití zemních pastí (tab. 13). Opět označuji barevně (fialově) signifikantní rozdíly mezi odchytovými metodami v rámci jedné linie. Červeně je označena v rámci jednoho transektu (T3) pouze metoda zemních pastí a metoda žlutých misek, mezi kterými nebyl nalezen signifikantní rozdíl.

98

Tab. 13: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro Heteroptera ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4

ZP1 ### ### ### ### ### ### ### ### ### *** ### ###

ZP2 ZP3 ZP4 ### ### ### *** *** *** *** * *** ** * *** *** ### ### ### *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** ***

ZP (x) – zemní past (číslo linie) ZM (x) – žlutá miska (číslo linie) S (x) – smyk (číslo linie)

ŽM1 ŽM2 ### ### ** * * *** *** *** *** ** ### ### *** *** *** ** *** *** ***

ŽM3 ŽM4 ### ### ### ### *** ### ### ** ### ### ### ### *** ### *** ### *** ### *** ###

S1 ## *** *** *** *** *** *** ##

S2 *** *** *** *** *** ** *** ##

S3 ## *** *** *** *** *** *** ## *

* **

*

*

S4 ## *** *** *** *** *** ## ** * *

*** – p (pravděpodobnost) < 0,001 ** – p < 0,01 * – p < 0,05

VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie)

### – data nedostupná (nelze spočítat)

Dalším hodnoceným kritériem u skupiny Heteroptera bylo spektrum úlovků

různých typů pastí z hlediska hodnocení vzácnosti. Výsledky výpočtů CCA jsou uvedeny v tab. 14. Signifikantní výsledky nevyšly nikde. Nejblíže však měla charakteristika termopreference. Tab. 14: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky u skupiny Heteroptera Relat.hoj/vz Trace=0,062 F=1,805 P=0,142

Termopreference Trace=0,078 F=9,175 P=0,061

"Červený seznam" Trace=0,007 F=0,404 P=0,422

Jedinou téměř signifikantní charakteristikou byla termopreference. Z obr. 67 lze usuzovat, že smykem jsou loveny především druhy bez termopreference. Termofilní druhy ploštic inklinují ke žlutým miskám, druhy mezofilní spíše k zemním pastem, případně také ke žlutým miskám.

99

Legenda: T – termofilní M – mezofilní P – psychrofilní N – bez nároků zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Lio_trip – Liocoris tripustulatus Anth_nem – Anthocoris nemorum Ting_ca – Tingis cardui

Obr. 67: Afinirta duhů ploštic (Heteroptera) z pohledu termopreference k odchytovým metodám

5.3.4 Střevlíkovití (Carabidae) Pro odchyt střevlíků se jednoznačně potvrzují názory odborníků, že nejefektivnější odchytovou metodou je metoda zemních pastí (např. OBRTEL 1971, ADIS 1979, SKUHRAVÝ 1957). Pasti jsou z důvodu jejich efektivity používány také ŠŤASTNOU & BEZDĚKEM (2001a, 2001b, 2003a, 2003b), JONASEM a kol. (2002) a mnohými dalšími. Mé výsledky z Moravského krasu tvrzení odborníků jednoznačně potvrzují. Co se týká průběhů křivek, OBRTEL (1971) píše, že do prvních pěti výběrů je uloveno 50 % druhů. Většina křivek vytvořených pro zemní pasti má prvních pět až šest výběrů stoupající tendenci. Výsledky jsou ovlivněny tím, že některé pasti byly zničeny ovcemi či turisty (viz kapitola 4 Materiál a metodika). Metoda žlutých misek a metoda smyku jsou pro odchyt střevlíkovitých naprosto neefektivní (obr. 68).

100

Obr. 68: Efektivita odchytových metod pro střevlíkovité (Carabidae)

Signifikantní rozdíly v porovnání sklonů křivek jednotlivých odchytových metod vychází mezi zemními pastmi a žlutým miskami a zemními pastmi a smykem (většinou jsou rozdíly vysoce signifikantní, p < 0,001). Zato mezi použitím metody smyku a žlutých misek nejsou signifikantní rozdíly (tab. 15). Obojí zjištění platí pro porovnání všech odchytových metod jednak v rámci všech lokalit i vždy v rámci jedné lokality. Signifikantní rozdíly v rámci jedné lokality jsou v tab. 15 označeny fialově, nesignifikantní rozdíly červeně. Z výsledků vyplývá, že jako doplňující metodu pro odchyt střevlíků je dobré použít metodu smyku. Přestože je tato metoda celkově pro odchyt střevlíkovitých neefektivní, smykem chycené druhy jsou statisticky signifikantně odlišné od druhů odchycených zemními pastmi.

101

Tab. 15: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro střevlíkovité (Carabidae) ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4

ZP1 ### ### ### ### *** *** *** ### *** ### *** ###

ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ### ### ### *** * * ** * * ** *** *** *** *** *** *** ### ### ### ### *** *** *** ### ### ### ### *** *** *** ### ### ### ###

ZP (x) – zemní past (číslo linie) ZM (x) – žlutá miska (číslo linie) S (x) – smyk (číslo linie) VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie)

ŽM2 *** *** *** ***

### ### ###

ŽM3 *** *** *** ***

ŽM4 ### ### ### ### ### ### ### ### ### ### ### ### ### ### ###

S1 *** *** *** ***

S2 ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ##

S3 *** *** *** ***

S4 ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ## ##

*** – p (pravděpodobnost) < 0,001 ** – p < 0,01 * – p < 0,05 ### – data nedostupná (nelze spočítat)

Dalším hodnoceným kritériem u střevlíkovitých bylo spektrum úlovků různých

typů pastí z hlediska hodnocení vzácnosti. Výsledky výpočtů CCA jsou uvedeny v tab. 16. Signifikantně nevyšla žádná z charakteristik. To znamená, že žádná z hodnocených charakteristik nemá afinitu k žádnému typu pasti. Je to zřejmě způsobeno tím, že významné druhy střevlíků byly odchyceny jen málo. Například druhy střevlíků zařazené do Červeného seznamu bezobratlých (BOHÁČ 2005a) nebyly odchyceny vůbec a proto nemohou mít afinitu k žádné pasti.

Tab. 16 : Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky střevlíkovitých (Carabidae) Reliktnost Trace=0,072 F=1,518

Relat.hoj/vz Trace=0,054 F=0,506

Termopreference Trace=0,049 F=0,645

"Červený seznam" Trace=0,000 F=0,001

P=0,305

P=0,719

P=0,513

P=0,997

102

5.3.5 Drabčíkovití ( Staphylinidae) Co se týká efektivity zemních pastí pro skupinu Staphylinidae, platí to samé jako u střevlíků. Nejefektivnější je metoda zemních pastí, kde nejvíc druhů bylo odchyceno jednoznačně na Vilémovické stráni. V linii 4 má křivka neustálou stoupající tendenci, v linii 3 byla druhová základna nasycena po pěti výběrech. Na Macošské stráni nejsou výsledky tak jednoznačné. V linii 1, kde nebyl prováděn žádný management, bylo odchyceno nejmíň druhů drabčíkovitých. Do žlutých Mörickeho misek se neulovili téměř žádní drabčíci, výjimku představuje pouze linie 3, kde bylo uloveno 6 jedinců druhu Tachyporus hypnorum (Fabricius, 1775), 3 jedinci Atheta cf. crassicornis (Fabricius, 1792). Zajímavé je, že tento druh nebyl uloven žádnou jinou odchytovou metodou. Dále byli žlutými miskami odchyceni 2 jedinci Aleochara cf. curtula (Goeze, 1777) a 1 Tachyporus chrysomelinus (Linnaeus, 1758), ti však byli uloveni i zemními pastmi a Tachyporus chrysomelinus ještě smykem. Metoda smyku je pro odchyt drabčíkovitých neefektivní.

Obr. 69: Efektivita odchytových metod pro drabčíkovité (Staphylinidae)

103

Signifikantní rozdíly mezi odchytovými metodami vycházejí u zemních pastí a žlutých misek. Vysoce signifikantně (p < 0,001) se liší metoda smyku od metody zemních pastí a to jak v rámci celku tak v rámci jednotlivých linií. Rozdíl mezi odchytovými metodami v rámci jedné lokality je v tab. 17 označen barevně. Fialová barva značí signifikantní rozdíly mezi metodami.V tab. 17 si dále můžeme všimnout, že velké množství dat bylo nedostupných. Je to způsobeno tím, že některými metodami drabčíkovití odchyceni vůbec nebyli. Tab. 17: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro drabčíkovité (Staphylinidae) ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4

ZP1 ### ### *** ### ** ### ### ### ### ** *** ***

ZP2 ZP3 ### *** ** ** ** * * ### ### * *** ### ### ### ### * ** *** *** *** ***

ZP4 ŽM1 ŽM2 ### ** ### ** * ### * ### ** ### ** ### ### ### ### *** * ### ### ### ### ### ### ### ** ### *** ### *** ###

ZP (x) – zemní past (číslo linie) ZM (x) – žlutá miska (číslo linie) S (x) – smyk (číslo linie)

ŽM3 ŽM4 S1 ### ### ## * ### ## *** ### ## *** ### ## * ### ## ### ### ## ### ## ### ### ## ### ### ## * ### ## *** ### ## ** ### ##

S2 ** * ** **

S3 *** *** *** ***

S4 *** *** *** ***

##

## ## * *** ** ## ## ## ## ## ##

*** – p (pravděpodobnost) < 0,001 ** – p < 0,01 * – p < 0,05

VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie)

### – data nedostupná (nelze spočítat)

Dalším hodnoceným kritériem u drabčíků bylo spektrum úlovků různých typů

pastí z hlediska hodnocení vzácnosti. Výsledky výpočtů CCA jsou uvedeny v tab. 18. Téměř signifikantně vyšla pouze reliktnost.

Tab. 18: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky drabčíkovitých (Staphylinidae) (téměř signifikantní výsledek je zvýrazněn červeně) Reliktnost Trace=0,262 F=2,761 P=0,051

Relat.hoj/vz Trace=0,058 F=0,483 P=0,738

Termopreference Trace=0,114 F=1,016 P=0,377

104

"Červený seznam" Trace=0,139 F=4,109 P=0,073

Z obr. 70 vyplývá, že R druhy (respektive RI druhy) inklinují k odchycení smykem. Toto je klíčové zjištění, protože metoda smyku se k odchytu drabčíkovitých brouků nepoužívá.

Legenda: R (RI)– druhy biotopů nejméně antropogenně ovlivněných A (RII) – druhy biotopů středně antropogenně ovlivněných E – druhy biotopů silně antropogenně ovlivněných zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Onth_har – Ontholestes haroldii Eus_sem – Eusphalerum cf. semicoleoptratum

Obr. 70: Afinita drabčíkovitých (Staphylinidae) různých kategorií reliktnosti (R resp. RI, A resp. RII a E) k odchytovým metodám

5.3.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae) Z grafu (obr. 71) můžeme vyčíst, že nejefektivnější metodou pro odchyt mandelinkovitých (Chrysomelidae) je metoda smyku. Křivky mají také neustále stoupající charakter. Většina křivek vytvořených pro žluté misky je od druhého výběru téměř vodorovná, to znamená, že dále již nové druhy touto metodou odchyceny nebyly. Podobné je to také v případě zemních pastí. Většina odborníků na mandelinkovité používá pro tuto skupinu odchytovou metodu smyku (např. WASOVSKA 2006, SCIBIOR & DUNUS 2006, ŠPRYŇAR 2008), výsledky mého šetření potvrzují vysokou účinnosti této metody.

105

Obr. 71: Efektivita odchytových metod pro mandelinkovité (Chrysomelidae)

V tab. 19 je vidět, že ve většině případů jsou signifikantní rozdíly mezi téměř všemi metodami. Barevně označená pole ukazují signifikantní rozdíly mezi odchytovou metodou žlutých misek a smyku v rámci jedné lokality. Fialová barva značí signifikantní rozdíly mezi metodami, červeně jsou označeny případy, kdy se dvě metody signifikantně neliší. Metoda smyku se na většině lokalit velmi výrazně liší od metody zemních pastí (p < 0,001), signifikantní rozdíl je rovněž mezi metodou smyku a metodou žlutých misek (většinou p < 0,01). To znamená, že pro získání co nejpřesnějších informací o druhovém spektru na lokalitě je potřeba použít všechny tři odchytové metody.

106

Tab.

19:

Porovnání

sklonů

křivek

odchytových

metod

pro

mandelinkovité

(Chrysomelidae) ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4

ZP1 ### ### ### ### ### *** ### *** ### ### ### ###

ZP2 ZP3 ### ### *** *** ** *** * *** * *** ** *** ** *** *** *** ***

ZP4 ŽM1 ŽM2 ### ### *** ** *** * * * * * * * * * * * *** *** * *** *** ** *** *** ** *** *** **

ZP (x) – zemní past (číslo linie) ZM (x) – žlutá miska (číslo linie) S (x) – smyk (číslo linie) VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie)

ŽM3 ŽM4 ### *** *** * * * * * * * ** * * ** ** ** ** **

S1 ## *** ** *** *** * ** *

S2 ## *** ** *** *** ** * **

S3 ## *** *** *** *** ** ** ** *

S4 ## *** *** *** *** ** ** ** *

* *

*** – p (pravděpodobnost) < 0,001 ** – p < 0,01 * – p < 0,05 ### – data nedostupná (nelze spočítat)

Dalším hodnoceným kritériem u mandelinkovitých bylo spektrum úlovků různých

typů pastí z hlediska hodnocení vzácnosti. Výsledky výpočtů CCA jsou uvedeny v tab. 20. Signifikantní nebyla žádná ze sledovaných bioindikačních charakteristik. To znamená, že indikačně význmné druhy nejsou vázany na konkrétní odchytové metody.

Tab. 20 : Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky mandelinkovitých (Chrysomelidae) Reliktnost

Relat.hoj/vz

Termopreference

"Červený seznam"

Trace=0,016

Trace=0,062

Trace=0,070

Trace=0,009

F=0,696

F=1,420

F=2,222

F=0,370

P=0,512

P=0,214

P=0,118

P=0,607

107

5.3.7 Nosatci (Curculionoidae) Jednoznačně nejvíce druhů bylo odchyceno metodou smyku. Zvláštní je ovšem průběh křivek. Prvními dvěmi odchyty touto metodou stoupá množství odchycených druhů, poté množství odchycených druhů nevzrůstá, křivka začíná znovu stoupat až od pátého až šestého smýkání (v datech od 10. 7. 2008 a od 22. 7. 2008), v případě linie 2 je to ještě později (od 18.8.2008). Opět zde může hrát důležitou roli pastevní management prováděný v liniích 2, 3 a 4. Pomocí žlutých misek bylo odchyceno několik druhů pouze v prvních dvou výběrech. Pro odchyt nosatcovitých pomocí zemních pastí platí prakticky totéž jako pro jejich odchyt pomocí žlutých misek. Nejběžněji je pro skupinu Curculionoidea používaná odchytová metoda smýkání a sklepávání vegetace (např. ŠPRYŇAR a kol. 2003, ŠPRYŇAR & HONCŮ 2006, ŠPRYŇAR 2008). Mé výsledky efektivitu této metody potvrzují.

Obr. 72: Efektivita odchytových metod pro nosatce (Curculionoidea)

108

Vyhodnocení sklonu křivek pro skupinu Curculionoidea je poněkud obtížnější. Velmi výrazně se liší výběry ze zemní pasti 3 od zemních pastí dalších linií. Signifikantní rozdíl mezi metodou zemních pastí a smykem byl v liniích 1, 2 a 3, v linii 4 se však metody nelišily. Rozdíly mezi odchytovými metodami v rámci jedné lokality jsou v tab. 21 označeny barevně. Fialová barva značí signifikantní rozdíly mezi metodami, červeně je označen případ, kdy se dvě metody signifikantně neliší. Výsledky v tomto ohledu jsou tak různorodé, že z nich nevyplývá jednoznačné doporučení.

Tab. 21: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro skupinu Curculionoidea ZP1

ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4

ZP2

ZP3 *** ***

ZP4

ŽM4 ### * ### *** *** *** *** *** *** ### * *** *** ### *** * ### *** ### *** *** *** * ### ### ### ### ### ### ### ### ### *** *** *** *** *** *** ### * * ### *** *** *** *** *** *** *** ### * *** ** ###

ZP (x) – zemní past (číslo linie) ZM (x) – žlutá miska (číslo linie) S (x) – smyk (číslo linie) VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie)

ŽM1

ŽM2

ŽM3 ***

S1 *** ***

S2

S3 *** * *** *** *** *** *** *** *** *** *** * *** ## ## ## * * * ** * ** *** ***

S4 * ***

** ## *** ***

*** – p (pravděpodobnost) < 0,001 ** – p < 0,01 * – p < 0,05 ### – data nedostupná (nelze spočítat)

Dalším hodnoceným kritériem u nosatců bylo spektrum úlovků různých typů

pastí z hlediska hodnocení vzácnosti. Výsledky výpočtů CCA jsou uvedeny v tab. 22. Signifikantně vyšla reliktnost, termopreference i hodnocení dle Červeného seznamu bezobratlých.

109

Tab. 22: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky u skupinu Curculionoidea (signifikantní výsledky jsou zvýrazněny červeně) Reliktnost Trace=0,101 F=2,838

Relat.hoj/vz Trace=0,172 F=1,973

Termopreference Trace=0,193 F=3,942

"Červený seznam" Trace=0,152 F=4,518

P=0,038

P=0,065

P=0,007

P=0,009

Při hodnocení reliktnosti a afinity druhů nosatců k různým odchytovým metodám jsem došla k závěru, že druhy reliktní (R) jsou nejvíc loveny do zemních pastí. Druhy typické (T) jsou nacházeny ve žlutých miskách a druhy expanzivní inklinují k odchytové metodě smyku. Jelikož jsou závěry takto jednoznačné, doporučuji používat jako doplňující metodu pro odchyt nosatců právě zemní pasti.

Legenda: R – druhy reliktní T – druhy typické E – druhy expanzivní zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Cer_ono – Ceratapion onopordi

Obr. 73: Afinita skupiny Curculionoidea různých kategorií reliktnosti (R, T, E) k odchytovým metodám.

110

Při hodnocení afinity nosatců s různými nároky na termopreferenci k odchytovým metodám bylo zjištěno, že druhy termofilní a mezofilní inklinují k odchycení pomocí žlutých misek nebo k zemním pastem, druhy odchycené smykem jsou většinou bez teplotních nároků.

Legenda: T – termofilní M – mezofilní P – psychrofilní N – bez nároků zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Cio_gan – Cionus ganglbaueri Otrn_or – Otiorhynchus orbicularis

Obr. 74: Afinita skupiny Curculionoidea z pohledu termopreference k odchytovým metodám Druhy nosatců obsažené v Červeném seznamu bezobratlých inklinují k odchycení především metodou zemních pastí.

111

Legenda: EN – ohrožený NT – téměř ohrožený zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Pseu_gr – Pseudocleonus grammicus

Obr. 75: Afinita skupiny Curculionoidea z pohledu Červeného seznamu bezobratlých k odchytovým metodám

5.3.8 Žahadloví blanokřídlí (Aculeata) Nejvíc druhů se chytalo do žlutých misek. Žluté misky v linii 4 byly většinou zničeny a proto má křivka zpočátku vodorovný průběh. Křivky pro smyk a zemní pasti v jednotlivých liniích mají podobný průběh s tím rozdílem, že většina zemních pastí (krom pastí v linii 3) má již po pátém výběru ustálený počet odchycených druhů.

112

Obr. 76: Efektivita odchytových metod pro blanokřídlé (Hymenoptera) Signifikantní rozdíly jsou téměř mezi všemi metodami na všech liniích. V tab. 23 jsou barevně vyznačeny signifikantní rozdíly v rámci jednotlivých pastí vždy jedné linie, červeně je označeno pole, kde se dvě odchytové metody neliší (zemní pasti a žluté misky v linii 3 a zemní pasti a smyk v linii 4). ROUSTON a kol. (2007) také provedli studii pro porovnání odchytových metod (smyk versus žlutá miska). Jednoznačně prokázali, že pomocí smýkací sítě se uloví zhruba 5krát více jedinců než do žlutých misek. Tento rozpor ve výsledcích je zřejmě způsoben odlišně použitou metodikou (například jiná doba expozice žlutých misek). ROULSTON a kol. (2007) neměli fixní počet smyků na transekt, ale sledovali jednotlivé rostlinné druhy a na nich blanokřídlý hmyz smýkali. STRAKA (2005d) uvádí, že do dvanácti misek o průměru 12 cm lze za sezónu nachytat 150–180 druhů blanokřídlých na jedné lokalitě. Mé zjištění je v průměru o něco nižší. Je to zřejmě způsobeno použitím jiných typů misek, jiného odstínu žluté barvy pro nástřik misek a taky jiným rozmístěním misek. Velkou roli také hraje intenzita výběru. Některé žluté misky byly v mém případě často poničeny ovcemi a případně zničeny turisty. Údaje o celkových počtech neponičených žlutých misek lze nalézt v kapitole 4 Materiál a metodika.

113

Tab. 23: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro blanokřídlé (Hymenoptera) ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4

ZP1 ### ### ### ### ### ### ### ### ### ### ###

ZP2 ZP3 ### ### *** *** ** *** *** *** *** *** *** *** ** * **

* *** ** ***

ZP4 ŽM1 ### ### ** *** *** *** *** *** *** *** *** *** ** * *** *** *** *** *** *** ***

ZP (x) – zemní past (číslo linie) ZM (x) – žlutá miska (číslo linie) S (x) – smyk (číslo linie) VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie)

ŽM2 ### *** *** *** *** *** * *** *** *** ***

ŽM3 ŽM4 ### *** *** *** ***

* *** ** ***

** * *

***

S1 ## *** * *** *** *** *

* * ***

S2 ## ** *** *** *** *** ***

S3 ## * ** *** *** *** **

*

*

***

***

S4 ## ** *** *** *** *** *** *** *** ***

*** – p (pravděpodobnost) < 0,001 ** – p < 0,01 * – p < 0,05 ### – data nedostupná (nelze spočítat)

Dalším hodnoceným kritériem u skupiny hymenoptera bylo spektrum úlovků

různých typů pastí z hlediska hodnocení vzácnosti. Výsledky výpočtů CCA jsou uvedeny v tab. 24. Signifikantně vyšla relativní hojnost/vzácnost a termopreference.

Tab. 24 : Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky blanokřídlých (Hymenoptera) (signifikantní výsledky jsou zvýrazněny červeně) Relat.hoj/vz

Termopreference

"Červený seznam"

Trace=0,063

Trace=0,070

Trace=0,042

F=3,128

F=4,764

F=1,993

P=0,007

P=0,001

P=0,084

Velmi vzácné, vzácné a lokálně hojné druhy inklinují k odchycení žlutými miskami. Velmi hojné druhy mají afinitu ke smyku. Z tohoto výsledku by se dalo usuzovat, že abychom zjistili skutečné spektrum druhů (hlavně těch významnějších) vyskytující se na zkoumané lokalitě, je nutné použít k odchytu skupiny žahadlových blanokřídlých žlutých misek.

114

Legenda: vz. – vzácný l.hoj – lokálně hojný hoj. – hojný v. hoj – velmi hojný zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk

Obr. 77: Afinita blanokřídlých (Hymenoptera) z pohledu relativní hojnosti/vzácnosti k odchytovým metodám

Mezofilní a termofilní druhy žahadlových blanokřídlých (Aculeata) bývaly nejčastěji odchyceny pomocí žlutých misek, psychrofilní druhy inklinovaly k odchytové metodě zemní pasti a druhy bez teplotních nároků ke smyku.

115

Legenda: T – termofilní M – mezofilní P – psychrofilní N – bez nároků zemní – zemní pasti zluté – žluté misky smyk – smyk Andr_ros – Andrena rosae

Obr. 78: Afinita blanokřídlých (Hymenoptera) z pohledu termopreference k odchytovým metodám

116

V tab. 25 jsou uvedeny korelační koeficienty R². Tyto koeficienty dokládají, že křivky odchytových metod mohly být hodnoceny jako přímky.

Tab. 25: Korelační koeficienty R² pro použité odchytové metody u zkoumaných skupin bezobratlých ZP1 ZP2 ZP3 ZP4 ŽM1 ŽM2 ŽM3 ŽM4 S1 S2 S3 S4 VP1 VP2 VP3 VP4

Araneida Orthopt. Heteropt. Carab. Staph. Chrysom. Curculion. Hymen. 0,8081 0,8753 0,9164 0,8302 0,7512 0,9459 0,625 0,9073 0,8158 0,8472 0,8689 0,9074 0,8642 0,8929 0,6154 0,7903 0,1116 0,9073 0,9641 0,8252 0,8356 0,9716 0,9259 0,7686 0,8597 0,8745 0,7961 0,9412 0,9507 0,8811 0,8475 0,9031 0,6795 0,9356 0,8926 0,375 NA 0,8276 0,7903 0,8806 0,6582 0,931 0,9199 0,625 NA 0,375 0,7202 0,9724 0,6374 0,8109 0,802 0,6429 0,8352 0,7682 0,8 0,9511 0,375 0,375 NA NA NA 0,375 NA 0,375 0,8167 0,9546 0,8829 0,3333 NA 0,819 0,8005 0,9245 0,8489 0,9011 0,8123 NA 0,3 0,8859 0,5283 0,9782 0,9085 0,849 0,9753 NA 0,525 0,945 0,9194 0,8131 0,6374 0,9038 0,8877 NA 0,6857 0,9508 0,8167 0,825 0,75 0,8205 0,75 0,75

ZP (x) – zemní past (číslo linie)

VP (x) – vajíčková proložka (číslo linie

ZM (x) – žlutá miska (číslo linie)

NA – nespočitatelná data

S (x) – smyk (číslo linie)

117

5.4 Komentované seznamy nejvýznamnějších nálezů 5.4.1 Pavouci (Araneida) V komentované seznamu jsou uvedeny nejvýznamnější druhy. Nejprve je číslem uveden počet jedinců, datum odchytu, lokalita (T1 – linie 1 na Macošské stráni, T2 linie 2 na Macošské stráni, T3 – linie 3 na Vilémovické stráni, T4 – linie 4 na Vilémovické stráni) a metoda, kterou byli jedinci odchyceni (zp – zemní pasti, žm – žluté misky, s – smyk, vp – vajíčkové proložky).

Nakonec udávám stručnou

charakteristiku druhu. Pro všechen materiál platí lgt. Jana Niedobová, det. et col. Vladimrír Hula.

Čeleď: DYSDERIDAE Dysdera lantosquensis Simon, 1882 1, 22.4.–22.5.2008, T2, zp; 1, 18.8.–21.9.2008, T3, zp; 1, 18.8.–21.9.2008, T4, zp. Vzácný druh, vyskytuje se na sutích, na jižní Moravě nalezena na Děvíně a Pouzdřanské stepi-Kolbech. V okolí Brna například na Hádech, ale i jinde. ŘEZÁČ a kol. (2007) teprv v nedávné době tento druh rozlišil od příbuzné D. erythrina

Čeleď: THERIDIIDAE Dipoena erythropus (Simon, 1881) 1, 18.6.– 22.7.2008, T1, zp. Velmi vzácný druh, vyskytuje se mezi trávou na kamenných stepích. Nalezená na Pouzdřanské stepi-Kolby MILLEREM (1967), BRYJA a kol. (2005) výskyt nepotvrdili. Tento nález je jediným recentním údajem z České republiky. Z pohledu Červeného seznamu bezobratlých (RŮŽIČKA 2005) se jedná o druh kriticky ohrožený (CR).

Dipoena prona (Menge, 1868) 1, 22.4.–22.5.2008, T1, zp; 1, 22.4.–22.5.2008, T3, zp. Vzácný druh otevřených xerotermních biotopů mezi trávou na kamenných stepích, výskyt pouze na jižní Moravě (BUCHAR & RŮŽIČKA 2005).

Neottiura suaveolens (Simon, 1879) 1, 23.6.2008, T3, s; 1, 18.6.– 22.7.2008, T2, zp; 1, 4.6.2008, T3, s.

118

Vzácný druh vyskytující se na vegetaci skalních stepí a xerotermních svahů, v ČR pouze na jižní Moravě, nález z Macošské stráně je druhým nejsevernějším nálezem v České republice (severněji pouze z Velkého Kosíře u Prostějova) (BUCHAR & RŮŽIČKA 2005).

Čeleď: LINYPHIIDAE Improphantes geniculatus (Kulczynski, 1898) 1, 21.10.– 28.11.2008, T2, zp. Vzácný druh, v trávě a na vápenných skalních stepích. Na jižní Moravě nalezen na Tabulové a na Pouzdřanské stepi-Kolby (BUCHAR & RŮŽIČKA 2005).

Ipa keyserlingi (Ausserer, 1867) 1, 22.4.–22.5.2008, T1, zp; 5, 22.5.– 18.6.2008, T1, zp; 2, 18.6.– 22.7.2008, T1, zp; 1, 22.7.– 18.8.2008, T1, zp. Vzácný druh, mezi trávou a pod kameny skalních a lesních stepí.

Lasiargus hirsutus (Menge, 1869) 3, 22.7.– 18.8.2008, T2, zp. Vzácný druh lesostepních biotopů, především v Čechách. Z Moravy pochází jediný publikovaný údaj z Mohelenské hadcové stepi (MILLER 1947). Dle Červeného seznamu bezobratlých (RŮŽIČKA 2005) řazen do druhů zranitelných (VU).

Meioneta fuscipalpa (C. L. Koch, 1836) 1, 18.6.– 22.7.2008, T1, zp; 1, 22.5.– 18.6.2008, T2, zp; 1, 18.6.– 22.7.2008, T2, zp; 1, 22.7.– 18.8.2008, T2, zp; 2, 21.10.– 28.11.2008, T2, zp; 1, 10.6.– 18.6.2008, T1, zm; 3, 18.6.– 22.7.2008, T3, zp; 3, 22.7.– 18.8.2008, T3, zp; 4, 22.7.– 18.8.2008, T4, zp; 1, 11.9.2008, T3, vp; 1, 8.7.2008, T4, vp. Velmi vzácný druh, na jižní Moravě nalezen pouze v Národní přírodní rezervaci Tabulová(BUKVA 1969), BRYJA a kol. (2005) výskyt nepotvrdili.

Minicia marginella (Wider, 1834) 1, 22.5.– 4.6.2008, T3, zm.

119

Velmi vzácný druh vyskytující se na různých xerotermních svazích. Na jižní Moravě byl nalezen na Děvínské skalní stepi, v nedávné době také v Bořím lese (BRYJA a kol. 2005).

Čeleď: ARANEIDAE Hypsosinga albovittata (Westring, 1851) 1, 4.6.2008, T1, s. Velmi vzácný druh vyskytující se mezi suchou trávou a vřesem na slunci exponovaných skalních stepích. Millerem byly nalezeny pouze dvě samice na Pouzdřanské stepi-Kolby (KŮRKA 2004). BRYJA a kol. (2005) výskyt v nedávné době nepotvrdili. Tento nález je jediným recentním nálezem z území Moravy.

Čeleď: LYCOSIDAE Alopecosa sulzeri (Pavesi, 1873) 27, 22.4.–22.5.2008, T1, zp; 90, 22.5.–18.6.2008, T1, zp; 9, 18.6.– 22.7.2008, T1, zp; 3, 22.4.–22.5.2008, T2, zp; 35, 22.5.–18.6.2008, T2, zp; 2, 18.6.–22.7.2008, T2, zp; 10, 18.8.–21.9.2008, T2, zp; 9, 22.5.– 4.6.2008, T1, zm; 1, 22.5.– 4.6.2008, T2, zm; 1, 22.4.–22.5.2008, T4, zp. Vzácný druh, vyskytuje se na vápencových skalních stepích a jižních okrajích dubových lesů.

Čeleď: DICTYNIDAE Argenna subnigra (O. P.-Cambridge, 1871) 2, 22.5.–18.6.2008, T3, zp. Středně hojný druh, vyskytuje se i na biotopech zahrnujících zaplavované louky a stepi.

Čeleď: LIOCRANIDAE Agroeca proxima (O. P.-Cambridge, 1871) 1, 21.9.– 21.10.2008, T2, zp; 6, 21.10.– 28.11.2008, T2, zp. Na jižní Moravě velmi vzácný. BRYJA a kol. (2005) jej vůbec neuvádějí. BUCHAR & RŮŽIČKA (2002) uváději jediný výskyt pouze na jihozápadním okraji moravského termofytika, charakteristická spíše pro vřesoviště.

120

Čeleď: GNAPHOSIDAE Gnaphosa bicolor (Hahn, 1833) 1, 18.6.– 22.7.2008, T1, zp. Středně hojný druh pod kameny na lesních stepích, zejména v dubových porostech na suťových svazích a skalách. BRYJA a kol.(2005) jej však z jižní Moravy neuvádí.

Micaria formicaria (Sundevall, 1831) 3, 22.4.–22.5.2008, T1, zp; 1, 22.5.–18.6.2008, T2, zp; 1, 22.4.– 6.5.2008, T1, zm; 2, 22.5.– 4.6.2008, T1, zm; 1, 10.6.– 18.6.2008, T1, zm; 1, 3.7.– 10.7.2008, T2, zm. Vzácný druh a jednotlivě nalézaný druh skalních stepí, pod kameny a v trávě, také na výslunných xerotermních okrajích lesů.

Čeleď: THOMISIDAE Xysticus robustus (Hahn, 1832) 2, 22.5.–18.6.2008, T1, zp; 6, 18.6.– 22.7.2008, T1, zp; 9, 18.6.– 22.7.2008, T2, zp; 1, 22.7.– 18.8.2008, T2, zp. Vzácný až středně hojný druh vyskytující se pod kameny na skalních a lesních stepích i na xerotermních okrajích lesů.

Čeleď: SALTICIDAE Evarcha laetabunda (C. L. Koch, 1846) 1, 22.4.–22.5.2008, T1, zp; 3, 18.6.– 22.7.2008, T1, zp; 1, 22.5.–18.6.2008, T2, zp; 3, 6.5.2008, T1, s; 3, 5.8.2008, T2, s; 1, 22.7.– 29.7.2008, T3, zm; 1, 22.7.2008, T3, s; 1, 10.7.2008, T4, s. Na jižní Moravě běžná, zejména na otevřených suchých habitatech.

Marpissa nivoyi (Lucas, 1846) 1, 18.8.2008, T1, s; 1, 18.8.2008, T2, s. Na jižní Moravě běžná na písčitých a sprašových xerotermních stepích. Dle Červeného seznamu bezobratlých řazena do kategorie zranitelných druhů (VU).

Philaeus chrysops (Poda, 1761) 2, 22.7.– 29.7.2008, T1, zm; 1, 10.6. – 18.6.2008, T2, zm.

121

Běžný pouze na výhřevných vápencových skalách a skalních stepích, vyjímečně na jiných biotopech, např. kamenná moře.

Talavera aperta (Miller, 1971) 1, 18.6.– 22.7.2008, T2, zp; 1, 22.5. – 4.6.2008, T1, zm. Vzácný druh na různých xerotermních biotopech.

5.4.2 Rovnokřídlí (Orthoptera) Významné druhy tohoto řádu na Macošské a Vilémovické stráni odchyceny nebyly, proto zmiňuji pouze druhy, které mají vazbu na stepní charakter lokality. Všechny tyto druhy patří do podřádu Caelifera. Nejprve je číslem uveden počet jedinců, datum odchytu, lokalita (T1 – linie 1 na Macošské stráni, T2 - linie 2 na Macošské stráni, T3 – linie 3 na Vilémovické stráni, T4 – linie 4 na Vilémovické stráni) a metoda, kterou byli jedinci odchyceni (zp – zemní pasti, žm – žluté misky, s – smyk, vp – vajíčkové proložky). Nakonec udávám stručnou charakteristiku druhu. Pro všechen materiál platí lgt. Jana Niedobová, det. RNDr. František Chládek.

Čeleď: ACRIDIDAE Omocestus haemorrhoidalis (Charpentier, 1825) 4, 18.6.–22.7.2008, T1, zp; 13, 22.7–18.8.2008, T1, zp; 21, 18.8–21.9.2008, T1, zp; 1, 21.10.–28.11.2008, T1, zp; 1, 18.6.–22.7.2008, T2, zp; 5, 22.7.–18.8.2008, T2, zp; 2, 18.8.–21.9.2008, T2, zp; 3, 21.9.–21.10.2008, T2, zp; 2, 11.8.–18.8.2008, T1, zm; 5, 2.9.–8.9.2008, T2, zm; 2, 22.7.2008, T1, s; 1, 5.8.2008, T1, s; 6, 18.8.2008, T1, s; 3, 22.7.–18.8.2008, T3, zp. Tento druh je velmi suchomilný, naznačuje stepní charakter území. Vyskytuje se od nížin do podhůří zejména na místech s řídkou vegetací (stepi, úhory, suché louky, pastviny apod.) (CHLÁDEK 2007).

Stenobothrus nigromaculatus (Herrich-Schäffer, 1840) 7, 18.6.–22.7.2008, T1, zp; 15, 22.7.–18.8.2008, T1, zp; 4, 18.8.–21.9.2008, T1, zp; 2, 18.6.–22.7.2008, T2, zp; 1, 22.7.–18.8.2008, T2, zp; 1, 3.7.–10.7.2008, T1, zm; 4, 22.7.–29.7.2008, T1, zm; 3, 3.7.–10.7.2008, T2, zm; 4, 22.7.–29.7.2008, T2, zm; 1,

122

11.8.–18.8.2008, T2, zm; 1, 23.6.2008, T1, s; 3, 10.7.2008, T1, s; 9, 22.7.2008, T1, s; 5, 5.8.2008, T1, s; 2, 10.7.2008, T2, s; 3, 22.7.2008, T2, s. Suchomilný druh nížin, vyskytuje se však vzácně (KOČÁREK 2005).

Čeleď: TETRIGIDAE Tetrix bipunctata (Linnaeus, 1758) 6, 22.4.–22.5.2008, T1, zp; 10, 22.5.–18.6.2008, T1, zp; 10, 22.7.–18.8.2008, T1, zp; 4, 22.4.–22.5.2010, T2, zp; 15, 22.5.–18.6.2008, T2, zp; 2, 22.7.–18.8.2008, T2, zp; 3, 18.8.–21.9.2008, T2, zp; 1, 22.5.–4.6.2008, T1, zm; 1, 10.6.–18.6.2008, T1, zm; 1, 3.7.– 10.7.2008, T1, zm; 1, 22.7.–29.7.2008, T1, zm; 1, 22.5.–4.6.2008, T2, zm; 1, 10.6.– 18.6.2008, T2, zm; 1, 3.7.–10.7.2008, T2, zm; 1, 4.6.2008, T1, s; 2, 6.5.2008, T2, s; 1, 5.8.2008, T2, s; 2, 18.6.–22.7.2008, T3, zp; 2, 22.7.–18.8.2008, T3, zp; 1, 18.6.– 22.7.2008, T4, zp; 1, 2.9.–8.9.2008, T3, zm; 1, 10.6.2008, T4, s. Suchomilný druh, v ČR po celém území vzácný (KOČÁREK 2005).

5.4.3 Ploštice (Heteroptera) Komentovaný seznam popisuje nejvýznamnější druhy ploštic (Heteroptera). Nejprve je číslem uveden počet jedinců, datum odchytu, lokalita (T1 – linie 1 na Macošské stráni, T2 - linie 2 na Macošské stráni, T3 – linie 3 na Vilémovické stráni, T4 – linie 4 na Vilémovické stráni) a metoda, kterou byli jedinci odchyceni (zp – zemní pasti, žm – žluté misky, s – smyk). Nakonec udávám stručnou charakteristiku druhu. Pro všechen materiál platí lgt. Jana Niedobová, det. Mgr. Petr Baňař. Komentáře k jednotlivým druhům byly taktéž konzultovány s Mgr. Petrem Baňařem.

Čeleď: MIRIDAE Halticus pusillus (Herrich-Schäffer, 1835) 2, 10.6.2008, T1, s; 3, 22.7.2008, T3, s; 3, 2.9.2008, T3, s. Teplomilná klopuška žijící oligofágně na svízelech (Galium spp.). Pouze na výhřevných lokalitách, nejhojnější na jižní Moravě. Dle Červeného seznamu (KMENT & VILÍMOVÁ 2005) se jedná o zranitelný druh (VU)

Čeleď: PENTATOMIDAE

123

Staria lunata (Hahn, 1835) 2, 22.7.–18.8.2008, T3, zp. Polyfágní druh (Lamiaceae, Scrophulariaceae a Asteraceae) xerotermních lokalit. Hojnější pouze lokálně. Žije v bylinném patře původních stanovišť stepního charakteru. Nacházen na svízeli (JAVOREK 1978), ovšem STEHLÍK (1995) uvádí jako živnou rostlinu

čistec přímý (Stachys recta L.) a nachází tento druh na Pálavě. Dle Červeného seznamu (KMENT & VILÍMOVÁ 2005) se jedná o druh zranitelný (VU)

Vilpianus galii (Wolff, 1802) 1, 4.6.2008, T1, s. Poměrně vzácný druh ploštice, vázaný na xerotermní trávníky, kde žije rovněž na svízelích (Galium spp.). Druh nalezený například na Pálavě, jeho živnými rostlinami jsou Galium sp. nebo Asperula sp. (Stehlík 1995). Dle Červeného seznamu (KMENT & VILÍMOVÁ 2005) jde o kategorii zranitelný (VU).

Čeleď: LYGAEIDAE Plinthisus pusillus (Scholz, 1847) 1, 22.4.– 22.5.2008, T1, zp. Vzácný epigeicky žijící druh. Převážně na suchých vřesovištích, i v severní Evropě. Vždy řídce a jednotlivě. Dle Červeného seznamu (KMENT & VILÍMOVÁ 2005) jde o druh téměř ohrožený (NT).

5.4.4 Střevlíkovití (Carabidae) Komentovaný

seznam

popisuje

nejvýznamnější

druhy čeledi

střevlíkovití

(Carabidae). Nejprve je číslem uveden počet jedinců, datum odchytu, lokalita (T1 – linie 1 na Macošské stráni, T2 - linie 2 na Macošské stráni, T3 – linie 3 na Vilémovické stráni, T4 – linie 4 na Vilémovické stráni) a metoda, kterou byli jedinci odchyceni (zp – zemní pasti, žm – žluté misky, s – smyk). Nakonec udávám stručnou charakteristiku druhu. Pro všechen materiál platí lgt. Jana Niedobová, det. Jana Niedobová a Luboš Purchart.

124

Calosoma auropunctatum (Herbst, 1784) 1, 22.7.–18.8.2008, T1, zp; 1, 22.5.–18.6.2008, T3, zp. Velmi vzácný mizející druh na polích a stepích nížin (HŮRKA 1996). Aptinus bombarda (Illiger, 1800) 1, 22.7.–18.8.2008, T1, zp; 54, 22.7.–18.8.2008, T2, zp; 2, 18.8.–21.9.2008, T2, zp; 21, 22.4.–22.5.2008, T3, zp; 709, 22.5.–18.6.2008, T3, zp; 254, 18.6.–22.7.2008, T3, zp; 96, 22.7.–18.8.2008, T3, zp; 25, 18.8.–21.9.2008, T3, zp; 13, 21.9.–21.10.2008, T3, zp; 15, 21.10.–28.11.2008, T3, zp; 2, 22.4.–22.5.2008, T4, zp; 406, 22.5.–18.6.2008, T4, zp; 125, 18.6.–22.7.2008, T4, zp; 107, 22.7.–18.8.2008, T4, zp; 5, 18.8.–21.9.2008, T4, zp. Vzácný druh vyskytující se pouze na Moravě od nížin do hor, zvláště na vápenci. Vyskytuje se v sutích a listnatých lesích (HŮRKA 1996).

5.4.5 Drabčíkovití (Staphylinidae) Komentovaný

seznam

popisuje

nejvýznamnější

druhy čeledi

drabčíkovití

(Staphylinidae). Nejprve je číslem uveden počet jedinců, datum odchytu, lokalita (T1 – linie 1 na Macošské stráni, T2 - linie 2 na Macošské stráni, T3 – linie 3 na Vilémovické stráni, T4 – linie 4 na Vilémovické stráni) a metoda, kterou byli jedinci odchyceni (zp – zemní pasti, žm – žluté misky, s – smyk). Nakonec udávám stručnou charakteristiku druhu. Pro všechen materiál platí lgt. Jana Niedobová, det. Pavel Krásenský.

Ontholestes haroldi (Eppelsheim, 1884) 1, 22.5.–18.6.2008, T3, zp; 2, 18.8.2008, T3, s. Druh žije v zahnívajících organických látkách. Z Moravského krasu je znám již dříve. Byl odchycen v krasových závrtech v letech 2002–2003 SEDLÁČKOVOU a kol. (2009). Dle Červeného seznamu bezobratlých (BOHÁČ a kol. 2005) se jedná o druh ohrožený (EN).

5.4.6 Mandelinkovití (Chrysomelidae)

125

Komentovaný seznam popisuje nejvýznamnější druhy z čeledi mandelinkovití (Chrysomelidae). Nejprve je číslem uveden počet jedinců, datum odchytu, lokalita (T1 – linie 1 na Macošské stráni, T2 -

linie 2 na Macošské stráni, T3 – linie 3 na

Vilémovické stráni, T4 – linie 4 na Vilémovické stráni) a metoda, kterou byli jedinci odchyceni (zp – zemní pasti, žm – žluté misky, s – smyk). Nakonec udávám stručnou charakteristiku druhu. Pro všechen materiál platí lgt. Jana Niedobová, det. Jan Bezděk. Komentáře byly konzultovány s Janem Bezděkem. Podčeleď: GALERUCINAE Galeruca pomonae (Scopoli, 1763) 1, 18.8.–21.9.2008, T4, zp; 1, 2.9.–8.9.2008, zm. Na území naší republiky místy hojný druh, ale ne všude se vyskytující. Nalezen např. na Křivoklátsku, na náhradních xerotermních trávnících (JANUŠ 2004). Živnou rostlinou je Artemisia campestris (STREJČEK 2003). Dle Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005) ohrožený druh (EN).

Podčeleď: ALTICINAE Dibolia cryptocephala (Koch, 1803) 1, 10.6. – 18.6.2008, T3, zm; 2, 4.6.2008, T3, s; 1, 23.6.2008, T3, s; 1, 10.7.2008, T3, s; 1, 5.8.2008, T3, s. Oligofág na Thymus spp., v pahorkatinách a podhorských oblastech na xerotermech od dubna do září (ČÍŽEK & DOGUET 2008). WASOWSKA (2006) také tento druh považuje za charakteristický pro xerotermní trávníky. JANUŠ (2004) a STREJČEK (2003) uvádějí, že na Křivoklátsku je tento druh vázán na Thymus pulegioides a doplňují, že se jedná o druh nehojný na xerotermních trávnících, výslunných skalních stepích a pionýrských společenstev primitivních půd. Dle Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005) ohrožený druh (EN).

Longitarsus foudrasi Weise, 1893 1, 22.7.–18.8.2008, T1, zp; 5, 3.7.–10.7. 2008, T1, zm; 3, 22.7. –29.7.2008, T1, zm; 2, 2.9.–8.9.2008, T1, zm; 4, 23.6.2008, T1, s; 4, 10.7.2008, T1, s; 15, 22.7.2008, T1, s; 46, 5.8.2008, T1, s; 14, 18.8.2008, T1, s; 29, 2.9.2008, T1, s; 2, 23.6.2008, T2, s; 1, 5.8.2008, T2, s.

126

Stenotopní oligofág na Verbascum spp., zejména na Verbascum lychnitis (ČÍŽEK & DOGUET 2008). JANUŠ (2004) popisuje tento druh jako vzácný xerotermní pro území

České republiky žijící na skalních stepích a teplých trávnících. Dle Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005) je tento druh řazen do kategorie ohrožený (EN). Longitarsus helvolus Kutchera, 1863 1, 22.4.–22.5.2008, T2, zp; 2, 22.5.–4.6.2008, T1, zm; 6, 10.6.–18.6.2008, T1,zm; 2, 2.9.–8.9.2008, T1, zm; 1, 4.6.2008, T1, s; 3, 22.7.2008, T1, s; 12, 5.8.2008, T1,s; 3, 18.8.2008, T1, s; 9, 2.9.2008, T1, s. Stenotopní monofágní druh vázán na Teucrium chamaedrys (STREJČEK 2003, ČÍŽEK & DOGUET 2008). Nacházen na skalních stepích (JANUŠ 2004). Tento druh byl téměř sto let směšován s podobným L. membranaceus (Foudras, 1860) a teprve Doguet (1993) jej rehabilitoval jako samostatný druh (FORNŮSEK & ČÍŽEK 2000). Na jižní Moravě vcelku hojný (ČÍŽEK & DOGUET 2008). Dle Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005) se jedná o ohrožený druh (EN).

Longitarsus minusculus (Foudras, 1859) 1, 4.6.2008, T1, s; 2, 10.6.2008, T1, s. Vzácný druh vyskytující se pouze na původních stepních lokalitách, zejména v pahorkatinách na xerotermních místech (ČÍŽEK & DOGUET 2008). Živnou rostlinou je Stachys recta (STREJČEK 2003) a Ballota nigra (ČÍŽEK & DOGUET 2008). Dle

Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005) je tento druh ohrožený (EN),

Psylliodes brisouti Bedel, 1898 2, 21.9.–21.10.2008, T2, zp; 1, 21.10.–28.11.2008, T2, zp; 1, 2.9.–8.9.2008, T1, zm. Stenotopní oligofág, jehož živnou rostlinou je Erysimus spp. Vyskytuje se na xerotermech pahorkatin (ČÍŽEK & DOGUET 2008). FORNŮSEK & ČÍŽEK (2000) tento druh doložili pro Moravu, první nález pro Čechy provedl JANUŠ (2004) v CHKO Křivoklátsko, konkrétně na jižně exponované xerotermní stráni. Druh je řazen dle

Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005) k druhům ohroženým (EN).

127

Sphaeroderma rubidum (Graells, 1858) 1, 18.8.2008, T3, s. Velmi vzácný druh (ČÍŽEK & DOGUET 2008). Hostitelskými rostlinami jsou druhy

čeledi Asteraceae (Carduus spp., Centaurea spp., Onopordum spp.) (STREJČEK 2003, BUKEJS 2009). ČÍŽEK & DOGUET (2008) uvádějí výskyt od nížin až po hory a hlavní živnou rostlinu Centaurea jacea. Podle Červeného seznamu bezobratlých (STREJČEK & BEZDĚK 2005) druh čelí krajně velkému nebezpečí vyhynutí, jedná se tedy o druh kriticky ohrožený (CR).

Podčeleď: EUMOLPINAE Eumoplus asclepiadeus (Pallas, 1776) 4, 23.6.2008, T1, s. Limitován výskytem živné rostliny, kterou je Vincetoxicum hirundinaria (STREJČEK 2003). Lokálně hojný.

128

5.4.7 Nosatcovití (Curculionoidea) Komentovaný seznam

popisuje nejvýznamnější

druhy z nadčeledi

nosatci

(Curculionoidea). Nejprve je číslem uveden počet jedinců, datum odchytu, lokalita (T1 – linie 1 na Macošské stráni, T2 -

linie 2 na Macošské stráni, T3 – linie 3 na

Vilémovické stráni, T4 – linie 4 na Vilémovické stráni) a metoda, kterou byli jedinci odchyceni (zp – zemní pasti, žm – žluté misky, s – smyk). Nakonec udávám stručnou charakteristiku druhu. Pro všechen materiál platí lgt. Jana Niedobová, det. Jakub Beránek a Robert Stejskal. Komentáře byly konzultovány s Robertem Stejskalem.

Čeleď: CURCULIONIDAE Cionus ganglbaueri Wingelmüller, 1914 2, 5.8.2008, T1, s; 1, 2.9.2008, T1, s. Oligofág vázáný na divizny (Verbascum spp.). U nás známý z Čech (STREJČEK 1993), na Moravě byl potvrzen teprve nedávno nálezy ze Znojemska (STEJSKAL 2005b) a

Českomoravské vrchoviny (KŘIVAN & STEJSKAL in prep.). Vzácnější zástupce rodu. Dle Červeného seznamu bezobratlých (BENEDIKT & STREJČEK 2005) jde o druh z kategorie téměř ohrožený (NT).

Graptus kaufmanni (Stierlin, 1884) 1, 18.6.–22.7.2008, T3, zp; 1, 22.4.–22.5.2008, T4, zp; 1, 22.4.–6.5.2008, T4, zm. Polyfág různých bylin, nelétavý terikol, o vývoji nejsou bližší údaje. Zasahuje k nám jen na Moravu od jihovýchodu (STREJČEK 1993). Znám je jen nález z Velké nad Veličkou (STEJSKAL osobní sděl.). Dle Červeného seznamu bezobratlých (BENEDIKT & STREJČEK 2005) jde o druh z kategorie téměř ohrožený (NT). Otiorhynchus ligustici (Linnaeus, 1758) 2, 22.4.–22.5.2008, T1, zp; 1, 22.4.–22.5.2008, T4, zp. Dle STREJČKA (1993) druh reliktní (R), uváděn z celé ČR. Běžný druh otevřené zemědělské krajiny především nižších poloh (DIECKMAN 1980). Lalokonosec libečkový je považován za škůdce. Jedná (se o polyfága, který ovšem při přemnožení může způsobit značné škody zejména na chmelu (CHMELAŘSKÝ INSTITUT s. r. o., ŽATEC 2010) a dalších plodinách (vinná réva, řepa, bobovité aj.) (DIECKMAN 1980). 129

Otiorhynchus orbicularis (Herbst, 1795) 1, 18.6.–22.7.2008, T2, zp; 1, 2.9.2008, T1, s; 1, 22.5.–18.6.2008, T3, zp; 6, 22.4.– 22.5.2008, T4, zp; 2, 22.5.–18.6.2008, T4, zp. Vzácnější zástupce rodu, žijící u nás v teplých oblastech v zemědělské krajině a na travnatých lokalitách. Potravně vázán na byliny (polyfág), nelétavý terikol. STREJČEK (1993) jej uvádí z Čech i z Moravy. Dle Červeného seznamu bezobratlých (BENEDIKT & STREJČEK 2005) jde o druh z kategorie téměř ohrožený (NT).

Protapion gracilipes (Dietrich, 1857) Jedná se o nosatčíka s limitovaným středoevropským rozšířením, většinou bývá všude vzácný. Je to monofágní druh, jehož živnou rostlinou je Trifolium medium (MAROTTA & OSELLA 2004). U nás zjištěný teprve v 60. letech, poprvé v jižních Čechách (Vyšenské kopce) (STREJČEK 1969), na Moravě až počátkem 90. let (Dunajovické Kopce) (STREJČEK 2000c). ŠPRYŇAR a kol. (2003) uvádějí, že je v Čechách znám kromě jižní části též v západní a zcela ojediněle i ve střední části (NPR Karlštejn). Dále byl publikován nález ze Slezska (PP Kamenná) (BOŽA 2007). Z jižní Moravy je známo několik desítek lokalit na Znojemsku, zejména z údolí řeky Dyje v oblasti NP Podyjí (STEJSKAL osobní sděl.). Přibývající nálezy naznačují, že se druh patrně šíří. Podobná je situace v sousedním Polsku, kde byl druh poprvé zjištěn v roce 1978 (PETRYSZAK & BILIŃSKI 1978), od té doby se objevil na řadě lokalit (WANAT 2007). Protapion gracilipes je typickým druhem lemových společenstev (okraje lesů, luk a trávníků, meze, křovinaté stráně). Nejnověji byl zachycen výskyt na Českomoravské vrchovině (KŘIVAN & STEJSKAL in prep.).

Pseudocleonus grammicus (Panzer, 1789) 2, 22.4.–22.5.2008, T4, zp; 1, 22.7.–18.8.2008, T4, zp; 1, 18.8.–22.9.2008, T4, zp. Oligofág složnokvětých rostlin (Asteraceae), u nás hlavně Carlina spp., Centaurea spp., Inula spp. Je to nelétavý terikol. Druh bude patrně hojnější, než se domníváme, ale žije skrytě a lze jej obtížně zjistit (vyžaduje cílený ruční sběr nebo zemní pasti). Je vázán na

130

zbytky krátkostébelných trávníků, patrně nesnáší pokročilejší sukcesi a z toho pramení jeho aktuální ohrožení. Konkrétní údaje jsou známy z Moravy (Únanov, Mutěnice, Brno – Hády, Kurdějov, Velká nad Veličkou) (STEJSKAL 2005). Z Čech je znám pouze jediný recentní údaj z PP Toužínské stráně (HESOUN a kol. 2008). Dle Červeného seznamu bezobratlých (BENEDIKT & STREJČEK 2005) jde o druh z kategorie ohrožený (EN).

Trachyphloeus alternans Gyllenhal, 1834 1, 22.4.–6.5.2008, T1, zm. Hojný druh travnatých míst a řídkých lesních okrajů, polyfág, nelétavý terikol. Dle červeného seznamu bezobratlých (BENEDIKT & STREJČEK 2005) jde o druh z kategorie téměř ohrožený (NT).

Tychius lineatulus Stephens, 1831 1, 18.8.2008, T3, s. Vzácný druh vázaný na jetel prostřední (Trifolium medium). I přes poměrně běžný výskyt jeho živné rostliny je tento druh velmi lokální. Znám z celé ČR (STREJČEK 1993). Druh není schopen letu (zatímco příbuzné druhy téhož rodu létají). Na Znojemsku byly tři nálezy (STEJSKAL, nepublikované údaje) a jeden nález z Frýdku Místku (PP Kamenná) (BOŽA 2007). Dle Červeného seznamu bezobratlých (BENEDIKT & STREJČEK 2005) jde o druh z kategorie téměř ohrožený (NT).

Tychius stephensi Schönherr, 1836 1, 22.7.2008, T3, s. V literatuře je uváděn jako hojný druh (DIECKMANN 1988), dle STREJČKA (1993) žije po celé republice. Stejskal (STEJSKAL, osobní zdělení) zná jen jednotlivé nálezy z různých

částí ČR (jižní Čechy, jižní a východní Morava). Pravděpodobně to souvisí i s jeho obtížnější determinací. Je vázán na jetel luční (Trifolium pratense).

131

5.4.8 Žahadloví blanokřídlí (Aculeata) Komentovaný

seznam

popisuje

nejvýznamnější

druhy

žahadlových

blanokřídlých (Aculeata). Nejprve je číslem uveden počet jedinců, datum odchytu, lokalita (T1 – linie 1 na Macošské stráni, T2 - linie 2 na Macošské stráni, T3 – linie 3 na Vilémovické stráni, T4 – linie 4 na Vilémovické stráni) a metoda, kterou byli jedinci odchyceni (zp – zemní pasti, žm – žluté misky, s – smyk). Nakonec udávám stručnou charakteristiku druhu. Pro všechen materiál platí lgt. Jana Niedobová, det. Petr Bogusch. Komentovaný seznam je dle BOGUSCHE a kol. (in press). Nadčeleď: CHRYSIDOIDEA

Čeleď: CHRYSIDIDAE Chrysis illigeri Wesmael, 1839 1, 22.5.–4.6.2008, T2, zm; 1, 10. 6.–18.6. 2008, T2, zm; 1, 3.7.–10.7.2008, T2, zm. Vyskytuje se vzácně jen v nejteplejších oblastech. Hnízdní parazitoid drobných kutilek na stepních stanovištích. Ohrožený druh (EN) dle STRAKY (2005a), v ČR výhradně na stepích.

Nadčeleď: VESPOIDEA

Čeleď: POMPILIDAE Auplopus albifrons (Dalman, 1823) 3, 10.6.–18.6.2008, T1, zm; 1, 2.9.–8.9.2008, T1, zm. Teplomilný druh stepí, lesostepí a písčin, v ČR roztroušený, ale místy hojný výskyt. Zranitelný druh (VU) dle STRAKY (2005b).

Dipogon variegatus (Linnaeus, 1758) 5, 3.7.–10.7.2008, T1, zm; 1, 10.6.–18.6.2008, T2, zm; 1, 10.7.–22.7.2008, T2, zm; 1, 10.6.–18.6.2008, T3, zm. Druh teplých listnatých lesů v nejteplejších oblastech, v ČR hodně vzácný. Početnost na lokalitě je důležitá a ukazuje na ekologickou hodnotu obou strání. Hnízdí v mrtvém dřevě. Kriticky ohrožený druh (CR) dle STRAKY (2005b).

Priocnemis mesobrometi Wolf, 1958 1, 3.7.– 0.7.2008, T1, zm; 1, 5.8.2008, T1, s. 132

Teplomilný druh skalních stepí, spraší a velmi teplých biotopů. V ČR historicky na více lokalitách, recentně nezvěstný, toto je tedy jediný doklad aktuálního výskytu druhu v ČR. Vymizelý druh (EX) dle STRAKY (2005b).

Priocnemis minuta (Van der Linden, 1829) 1, 21.9.–21.10.2008, T1, zp. Druh nejteplejších skalních stepí, v ČR jen v teplých oblastech, poměrně hojný např. v Polabí, jinde ale velmi vzácný. Ohrožený druh (EN) dle STRAKY (2005b).

Čeleď: VESPIDAE Leptochilus regulus (Saussure, 1855) 1, 2.9.–8.9.2008, T1, zm; 1, 11.8.–18.8.2008, T2, zm. V ČR jen na nejteplejších stepích (Hády, Pouzdřany), velmi vzácný a lokální. Další velmi významný nález. Kriticky ohrožený druh (CR) dle STRAKY (2005c).

Polistes nimpha (Christ, 1791) 2, 3.7.–10.7.2008, T1, zm; 1, 10.6.–18.6.2008, T2, zm; 2, 3.7.–10.7.2008, T2, zm; 1, 22.7.–29.7.2008, T2, zm; 1, 6.5.2008, T1, s; 1, 4.6.2008, T2, s. Zařazení tohoto druhu je sporné. V posledních létech se totiž velmi šíří a na otevřených teplých stanovištích bývá velmi hojný. Zranitelný druh (VU) dle STRAKY (2005c).

Stenodynerus bluethgeni Van der Vecht, 1971 2, 22.7.–29.7.2008, T1, zm. Ekologicky i rozšířením velmi podobný druhu Leptochilus regulus, v ČR ale na více místech, roztroušenější výskyt, i v Čechách. Regionálně významný nález. Ohrožený druh (VU) dle STRAKY (2005c),

Nadčeleď: APOIDEA

Čeleď: CRABRONIDAE Mimumesa dahlbomi (Wesmael, 1852) 1, 18.8.2008, T3, s. Druh stepí a lesostepí v teplých oblastech, v ČR poměrně častý, ale dobře indikující stav lokality. V rámci Evropy ale poměrně vzácný druh.

133

Čeleď: MEGACHILIDAE Osmia bicolor (Schrank, 1781) 2, 22.5.–18.6. 2008, T1, zp; 1, 22.5.–4.6.2008, T1, zm. Vyskytuje se na skalních stepích v nejteplejších oblastech ČR, na vhodných lokalitách je i velmi početný. Hnízdí v ulitách páskovky žíhané (Cepaea vindobonensis). Ohrožený druh (EN) dle STRAKY (2005b).

Čeleď: ANDRENIDAE Andrena rosae Panzer, 1801 1, 18.6.–22.7.2008, T2, zp. Tento druh není zařazený v Červeném seznamu bezobratlých z důvodu neznalosti. Jedná se o velmi vzácného zástupce vlhkých luk a mokřadů, vyskytujícího se jen velice lokálně. Druh byl v ČR dlouho nezvěstný, v současnosti byl nalezen v PP Vstavačová louka u Chocně, z Moravy jiné recentní nálezy neexistují (KOCOUREK 1966).

Andrena viridescens Viereck, 1916 1, 22.5.–4.6.2008, T3, zm.

ČR obecně vzácný a jednotlivě se vyskytující. Potravní specialista na rozrazil (Veronica). Obývá drobné svahy v teplých oblastech. Zranitelný druh (VU) dle STRAKY (2005c).

Čeleď: COLLETIDAE Hylaeus gracilicornis (Morawitz, 1867) 1, 10.6.–18.6.2008, T1, zm; 1, 5.8.2008, T3, s. Velmi vzácný a těžko rozeznatelný druh, obývá jen nejteplejší oblasti a skalní stepi. V

ČR jen několik lokalit v nejteplejších oblastech. Kriticky ohrožený druh (CR) dle STRAKY (2005c).

Čeleď: HALICTIDAE Lasioglossum leucopus (Kirby, 1802) 1, 22.7.– 9.7.2008, T3, zm.

134

Nepříliš hojný druh, vyskytuje se na vlhčích lučních stanovištích. V ČR roztroušeně, místy hojně.

Lasioglossum marginatum (Brullé, 1832) 1, 22.4.–6.5.2008, T1, zm; 1, 22.4.–6.5.2008, T2, zm. Teplomilný druh s nejhojnějším výskytem na jihu Evropy, do ČR zasahuje severním výběžkem areálu na jižní Moravu, kde je na nejteplejších lokalitách hojný. Výskyt v CHKO Moravský kras může být nejsevernějším výskytem v ČR a severním okrajem areálu druhu . Obývá stepi, písčiny a další teplá stanoviště, žije v početných společenstvích. Ohrožený druh (EN) dle STRAKY (2005c).

Lasioglossum zonulum (Smith, 1848) 1, 21.9.–21.10.2008, T3,zp. Nehojný druh vlhčích stanovišť a písčin, v ČR se vyskytuje jednotlivě a vzácně.

Sphecodes croaticus Meyer, 1922 1, 10.6.–18.6.2008, T1, zm. Druh stepí a podobných xerotermních lokalit, v ČR lokální a ubývá. Hostitel není známý. Ohrožený druh (VU) dle STRAKY (2005c).

Sphecodes puncticeps Thomson, 1870 1, 22.7.–29.7.2008, T1, zm. Druh písčin, lokální a hojný jen místy. Hnízdní kleptoparazit drobných, pískomilných druhů rodu Lasioglossum.

135

6 ZÁVĚR

Ve spolupráci s CHKO Moravský kras byl získán seznam osmi skupin bezobratlých na Macošské a Vilémovické stráni. Byly vypracovány komentované seznamy nejvýznamnějších druhů.

V roce 2008 zde bylo odchyceno celkem 10 591 jedinců náležicích k 508 druhům bezobratlých. Nejvíce druhů bylo získáno ze skupiny Araneida (107 druhů na Macošské a 80 druhů na Vilémovické stráni). Nejméně druhů bylo zastoupeno ve skupinách Orthoptera (21 druhů na Macošské a 18 druhů na Vilémovické stráni), Carabidae (22 druhů na Macošské a 19 druhů na Vilémovické stráni). a Staphylinidae (15 druhů na Macošské a 24 druhů na Vilémovické stráni).

Byla posouzena adekvátnost dostupných bioindikačních systémů využívaných u různých skupin bezobratlých.

Všechny skupiny byly podrobeny hodnocení bioindikačních charakteristik. Zkoumala

jsem

reliktnost,

původnost

stanoviště,

relativní

hojnost/vzácnost,

termopreferenci a přítomnost v Červeném seznamu bezobratlých (FARKAČ a kol. 2005). Z hodnocení vyplynulo, že nejvíc hodnotících škál je vytvořeno pro pavouky (Araneida). O žádné jiné z výše zmíněných skupin bezobratlých nemáme takové množství hodnocení na základě jejich ekologie. Tyto poznatky jsou velmi dobře zpracováné a prakticky využitelné. Navíc jsou k jednotlivým hodnotícím škálám dána celkem jasná pravidla. To znamená, že máme naprosto přesné informace například o tom, že relativní hojnost/vzácnost je míněna čistě v geografickém smyslu (podle druhem obsazeného počtu faunistických čtverců na území České republiky), čili v jiném než obecně zažitém pojetí. Každý odborník pro svou skupinu bezobratlých si hodnocení subjektivně upravuje dle již získaných předchozích zkušenností. Zajímavé je, že všechny bioindikační klasifikace pro pavouky vyšly jako signifikantní pro území s vyskokou zachovalostí, což se třeba v případě drabčíkovitých a střevlíkovitých brouků nestalo.

136

Jedním z cílů této disertační práce měl být pokus o sjednocení bioidnikačních škál. Výsledky mezi hodnocenými skupinami bezobratlých se však takovou měrou liší, že sjednocení není možné. Například u hodnocení reliktnosti pro Macošskou stráň jsou výsledná čísla reliktních druhů (R, příp. RI) následující: Araneida – 25 %, Carabidae – 5 %, Staphylinidae – 0 %, Chrysomelidae – 15 %, Curculionoidea – 13 %. Takovéto výsledky jsou dány rozdílným pojetím kategorie reliktní druh jednotlivými autory. Většina hodnocených skupin se shodla pouze v indikaci biotopu jako výhřevného. Velké množství druhů ze sledovaných skupin však bylo bez teplotních nároků, respektive (např. druhy bez termopreference na Macošské stráni: Heteroptera – 46 %, Staphylinidae – 54 %, Chrysomelidae – 44 %, Curculionoidea – 45 % atd.).

Byly zjištěny nejvhodnější odchytové metody a kombinace různých odchytových metod pro získání co možná nejširšího druhového spektra bezobratlých, zvláště pak pro získání nejdůležitějších druhů.

Každá metoda použitá navíc zvyšuje množství odchycených druhů, zvláště těch, které mají odlišnou ekologii či etologii. Právě tyto druhy jsou často druhy s velkým bioindikačním významem. Dost často jsou za druhy významné považovány druhy vzácné. A řada druhů je vzácných jen proto, že nevíme, jak je odchytit, protože se běžnými odchytovými metodami nedají získat. To je důvod, proč byly nestandardními odchytovými metodami, pro danou skupinu bezobratlých, loveny druhy, které mají bioindikační hodnotu. Velký význam pro odchyt pavouků (Araneida) mají žluté Mörickeho misky. Pomocí této metody byla odchycena vzácná skákavka Philaeus chrysops, která jinou odchytovou metodou získaná nebyla. Dále CCA ukázala, že RI druhy pavouků jsou odchyceny především zemními pastmi, R druhy inklinují k odchycení žlutými miskami a metodou vajíčkových proložek. Vzácné druhy rovnokřídlých (Orthoptera) jsou chytány do zemních pastí, přestože standardizovanou metodou pro odchyt této skupiny bezobratlých je především metoda smyku. Dále bylo zjištěno, že odchyt bioindikačně významných druhů mandelinkovitých (Chrysomelidae) není vázán na žádnou odchytovou metodu.

137

Bioindikačně významné druhy nadčeledi Curculionoidea (R druhy a druhy obsažené v Červeném seznamu bezobratlých) mají výraznou afinitu k zemním pastem. Zajímavý výsledek přineslo i zkoumání odchytových metod pro významné druhy žahadlových blanokřídlých (Aculeata). Bylo zjištěno, že velmi vzácné, vzácné a lokálně hojné druhy inklinují k odchycení metodou žlutých Mörickeho misek.

138

7 POUŽITÁ LITERATURA ABSOLON K., 1901: Kritické úvahy o moravské zvířeně jeskynní. Časopis Matice Moravské, 25: 33–45. ABSOLON K., BENDA P., CHRUDIMA Z., KLAUDISOVÁ A., MARTIŠKO J., PAŘIL P. &

ŘÍČÁNEK M., 1994: Metodika sběru dat pro biomonitoring v chráněných územích. Český ústav ochrany přírody, Praha, 70 s. ADIS J., 1979: Problems of Interpreting Arthropod Samling with Pitfall Traps. Zoologischer Anzeiger, 202: 177–184. ALONSO-ZARAZAGA M. A., 2010: Curculionoidea. Fauna Europaea version 2.2. Dostupné online na http://www.faunaeur.org/ [citováno dne: 21.8.2010] ANDERSEN N. A., 1999: My bioindicator or yours? Making the selection. Journal of Insect Conservation, 3: 61–64. AOPK ČR & MŽP ČR, 2006a: Mezinárodní úmluvy. Dostupné on-line na: http://www.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=1664

[citováno

dne:

20.1.2010] AOPK ČR & MŽP ČR, 2006b: Natura 2000. Dostupné on-line na: www.natura2000.cz [citováno dne: 20.11.2009] AOPK ČR & MŽP ČR, 2007: Plán péče o chráněnou krajinnou oblast Moravský kras na

období

2007-2016.

Dostupné

on-line

http://www.moravskykras.ochranaprirody.cz/res/data/102/014016.pdf

na: [citováno

dne: 23.11.2009] AUKEMA B. (ed.), 2010: Heteroptera. Fauna Europaea version 2.2. Dostupné online na http://www.faunaeur.org/ [citováno dne: 21.8.2010] BALÁK I. (ed.), 2003: Navštivte… Národní parky a chráněné krajinné oblasti. Olympia, a. s., Praha, 208 s. BALÁK I., 2006: Živočichové Moravského krasu, s. 16–68. In BALÁK I., RADAČI R. & ŠTEFKA L. (eds): Moravský kras – Interaktivní multimediální počítačová encyklopedie [CD–ROM]. ZO ČSOP Pozemkový spolek Hády a AOPK – Správa CHKO Moravský kras.

139

BALÁK I., JANČO J., ŠTEFKA L., BOSÁK P., 1999: Agriculture and nature conservation in the Moravian karst (Czech Republic). Journal of Speleology, 28B: 71–88. BÁLDI A. & KISBENEDEK T., 1997: Orthopteran assemblages as indicators of grassland naturalness in Hungary. Agriculture, Ecosystems and Environment, 66: 121–129 BELLMANN H., 1997: Kosmos-Atlas Spinnentiere Europas. Kosmos, Stuttgart, 304 s. BENEDIKT S. & STREJČEK J., 2005: Curculionoidea (nosatci), s. 545–555. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. BEZDĚČKA P., 2005: Formicoidea (mravenci), s. 384–386. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. BEZDĚČKA P., 2010: Inventarizace a dlouhodobý monitoring mravenců (Hymenoptera: Formicidae).Dostupné

na:

http://www.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=3060.

[citováno

dne:

2.2.2010] BLÖSCH

M.,

2000:

Die

Grabwespen

Deutschlands.

Lebensweise,

Verhalten,

Verbreitung. Goecke & Evers, Keltern, 480 s. BOGUSCH P., STRAKA J., KMENT P., 2007: Introduction / Úvod, s. 1–20. In: BOGUSCH P., STRAKA J., KMENT P. (eds): Annotated checklist of the Aculeata (Hymenoptera) of the Czech Republic and Slovakia. Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) České republiky a Slovenska. Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae, Praha, 300 s. BOGUSCH P., NIEDOBOVÁ J., HULA V., 2010: Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých z

Macošské a Vilémovické stráně v CHKO Moravský kras.

Klapalekiana 46(3-4): in press. BOHÁČ J., 1988: Využití společenstev drabčíkovitých (Coleoptera, Staphylinidae) k bioindikaci kvatity životního prostředí. Zprávy Československé společnosti entomologické, 24: 33–41. BOHÁČ J., 1990: Využití společenstev drabčíkovitých (Coleoptera, Staphylinidae) pro indikaci kvality životního prostředí. Entomologické problémy, 20: 251–258.

140

BOHÁČ J., 1999: Staphylinid beetles as bioindicatos. Agriculture, Ecosystems & Environment, 74: 357–372. BOHÁČ J., 2004: Využití epigeických bezobratlých pro sledování změn ekosystémů a krajiny

v

chráněných

oblastech

(case

study).

Dostupné

on-line

na:

http://www.infodatasys.cz/vav2003/drabcikoviti.pdf [citováno dne: 17.12.2009] BOHÁČ

J.,

2004:

Indikátory

biodiverzity.

Dostupné

on-line

na:

http://www.infodatasys.cz/vav2003/monitoring2.pdf [citováno dne: 17.1.2010] BOHÁČ J., 2005: Brouci – střevlíkovití. In: KUČERA T. (ed.): Červená kniha biotopů

České republiky. Dostupné on-line na: http://www.usbe.cas.cz/cervenakniha. [citováno dne: 2.1.2010] BOHÁČ J., MATĚJÍČEK J. & ROUS R., 2005: Staphylinidae (drabčíkovití), s. 435–449. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. BOHÁČ J., MATĚJÍČEK J. & ROUS R., 2005: Brouci – drabčíkovití. In: KUČERA T. (ed.):

Červená

kniha

biotopů

České

republiky.

Dostupné

on-line

na:

http://www.usbe.cas.cz/cervenakniha. [citováno dne: 2.1.2010] BOHÁČ J., MATĚJÍČEK J. & ROUS R., 2006: Check-list drabčíkovitých (Coleoptera, Staphylinidae) České republiky se zařazením druhů do skupin podle jejich ekologických nároků a citlivosti k antropogenním vlivům a podle stupně ohrožení. Dostupné

on-line

http://www.jaroslavbohac.wz.cz/download/checklist_staphylinidae.pdf.

na: [citováno

dne: 27.1.2010] BRADLEY R. A., CUTLER B. & HODGE M, 2006: The first records of Myrmarachne formicaria (Araneae, Salticidae) in the Americas. The Journal of Arachnology, 34: 483–484. BRYJA J. & KMENT P., 2001: Současný stav znalostí o plošticích (Heteroptera) Chráněné krajinné oblasti Poodří (Česká republika). Klapalekiana, 37: 1–36. BRYJA J. & KMENT P., 2006: Ploštice (Heteroptera) Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Bohemia centralis, 27: 267–294.

141

BRYJA V., SVATOŇ J., CHYTIL J., MAJKUS Z., RŮŽIČKA V., KASAL P., DOLANSKÝ J., BUCHAR J., CHVÁTALOVÁ I., ŘEZÁČ M., KUBCOVÁ L., ERHART J. & FENCLOVÁ I., 2005: Spiders (Araneae) of the Lower Marava Biosphere Reserve and closely adjacent localities (Czech Republic). Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae (Brno), 90: 13–184. BUCHAR J., 1983: Klasifikace druhů pavoučí zvířeny Čech jako pomůcka k bioindikaci kvality životního prostředí. Fauna Bohemiae septentrionalis, 8: 119–135. BUCHAR J., 1992a: Pavoukovci (Arachnida), s. 39–53. In: ŠKAPEC L. (ed.): Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSFR. Příroda, Bratislava, 155 s. BUCHAR J., 1992b: Komentierte Artenliste der Spinnen Bohmens (Araneida). Acta Uneversitatis Carolinae Biologica, 36: 383–428. BUCHAR J. & RŮŽIČKA V., 2002: Catalogue of spiders of the Czech Republic. Peres Publishers, Praha, 351 s. BUKEJS A., 2009: New data on little-known flea beetles (Coleoptera: Chrysomelidae: Alticinae) in the fauna of Latvia. Baltic Journal of Coleopterology, 9 (2): 161–175. BUKVA V., 1969: Pavoučí společenstva stepních stanovišť Pavlovských vrchů. Magisterská práce, Karlova Univerzita, Praha, 100 s. BURGER J., 2006: Bioindicators: A Review of Their Use in the Environmental Literature 1970-2005. Environmental Bioindicators, 2: 136–144. CAILLON, S. & DEGEORGES, P., 2007: Biodiversity: negotiating the border between nature and culture. Biodeversity and Conservation, 16: 2919–2931. COLWELL, R. K. & CODDINGTON, J. A., 1994: Estimating terrestrial biodiversity through extrapolation. Philosophical Transactions of the Royal Society of London, Series B, 345: 101–118. COUNCIL

OF

EUROPE, 2000: European Landscape Convention. Council of Europe,

Florence, 9 s. CULEK M. (ed.), 1996: Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha, 348 s.

ČÍŽEK P. & DOUGET S., 2008: Klíč k určování dřepčíků (Coleoptera: Chrysomelidae: Alticinae) Česka a Slovenska. Městské muzem, Nové Město nad Metují, 232 s.

142

DAŇO J., VIMMER C., PARMA P & POHLREICHOVÁ H., 2008: Mravenci jako indikátor životního

prostředí

Statutárního

Města

Liberec.

Dostupné

online

na:

http://jandano.csop3303.cz/link_vyzkum.html [citováno dne: 2.2.2010] DVOŘÁK L. & BOCHUSCH P., 2008: Žahadloví blanokřídlí (Hymenoptera: Aculeata) bývalé pískovny u Pamferovy Huti (západní Šumava). Silva Gabreta, 14: 149–162 FARKAČ J. & FARKAČOVÁ J., 1990: Střevlíkovití kulturní krajiny jižní Moravy. Zprávy

Československé společnosti entomologické při ČSAV, 26: 55–59. FARKAČ J. & HŮRKA K., 2003: Střevlíkovití, s. 264–277. In: SEJÁK J., DEJMAL I. (eds): Hodnocení a oceňování biotopů České republiky. Český ekologický ústav, Praha, 428 s. FRIEDL K., MARŠÁKOVÁ M., PETŘÍČKOVÁ M., POVOLNÝ F., RIVOLOVÁ L. & VINŠ A., 1991: Chráněná území v České republice. Informatorium, Praha, 278 s. FORNŮSEK R. & ČÍŽEK P.,2000: Příspěvek k poznání dřepčíků (Coleoptera: Chrysomelidae: Alticinae) Čech, Moravy, Slovenska a Maďarska I. Klapalekiana, 36: 29–32. FOORD S. H., FERGUSON J. W. H. & VAN JAARSVELD A. S., 2003: Coleopteran assemblages in afromontane grasslands reflect fine-scale variation in vegetation. Environmental Entomology, 32: 797–806. FÜLÖP D., 2005: Rove beetles (Coleoptera: Staphylinidae) of the Tisza valley, s. 97– 147. In: GALLÉ L. (ed.): Vegetation and Fauna of Tisza River Basin I. Tiscia monograph series, Szeged, 197 s. GOSIK R., 2006: Weevils (Curculionoidea) of the middle part of the Bug rever valley. Anales universitatis Marie Curie-Sklodovska (Lublin-Polonia), 61: 1–64. GIULIO M., EDWARDS P. J. & MEISTER E., 2001: Enhancing insect diversity in agricultural grasslands: the roles of management and landscape structure. Journal of Applied Ecology, 38: 310–319. HEIMER S. & NENTWIG W., 1991: Spinnen Mitteleuropas. Pau Parey, Berlin und Hamburg, 544 s.

143

HOLLAND J. M., 2002: Carabid Beetles: Their Ecology, Survival and Use i Agroecosystems, s. 1–40. In: HOLLAND J. M. (ed), The Agroecology of Carabid Beetles. Intercept, Andover, 356 s. HOLUŠA J. & KOČÁREK P., 2005: Orthoptera (rovnokřídlí), s. 133–134. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. HOLUŠA, J., 2006: Saranče (Orthopterra: Caelifera) a kobylky (Orthoptera: Ensifera) Kokořínska. Bohemia centralis, Praha, 27: 255–265. HOLUŠA J., KOČÁREK P. & KONVIČKA O., 2008: Rovnokřídlý hmyz (Orthoptera), švábi (Blattaria),

škvoři

(Dermaptera),

kudlanky

(Mantodea),

s.

242-246.

In:

JONGEPIEROVÁ I. (Ed.): Louky Bílých Karpat. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, 462 s. HOLÝ

K.,

2010:

Hymenoptera

of

the

Czech

Republic.

Dostupné

na:

http://hymenopteracz.sweb.cz/Nadpis.htm [citováno dne: 2.2.2010] HOLÝ K., MACEK J. & BERAN L., 2006: Širopasí (Symphyta, Hymenoptera) CHKO Kokořínsko. Bohemia centralis, 27: 495–500. HORÁKOVÁ J., 2001: Střevlíkovití (Carabidae) vybraných lokalit CHKO Moravský kras a jejich antropogenní ovlivnění. Diplomová práce, MZLU AF, Brno, 43 s. HULA V., ŠŤASTNÁ P., BEZDĚK J.& UHLÍŘ P., 2007: Limestone quarries as refuges for pannonian fauna on its northern-most edge – case of the Hády hill, s. 33. In: BATÁRY P. & KÖRÖSI A. (eds): Fauna pannonica 2007. Symposium on Conservation and Genesis of the Fauna of the Carpathian Basin, Kecskemét, Hungary, 29 November – 1 December 2007. Hungarian Natural History Museum, Budapest, 76 s. HŮRKA K., 1992: Střevlíkovití, Carabidae 1. Academia, Praha, 196 s. HŮRKA K. & ŠUSTEK Z., 1995: Coleoptera: Caraboidea, s. 349–365. In: ROZKOŠNÝ R. & VAŇHARA J. (eds): Terrestrial Invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO II. Folia Facultatis Scientiarium Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis, Biologia, 93, 406 s. HŮRKA K., 1995: Brouci České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 390 s.

144

HŮRKA K., 1996: Carabidae České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 566 s. HŮRKA K., VESELÝ P., & FARKAČ J., 1996: Využití střevlíkovitých (Coleoptera: Carabidae) k indikaci kvalit prostředí. Klapalekiana, 32: 15–26. CHLÁDEK F., 2007: Rovnokřídlí, s. 102–113. In: HUDEC K., KOLIBÁČ J., LAŠTŮVKA Z, PEŇÁZ M. a kol. (eds), Příroda České republiky, průvodce faunou. Academia, Praha, 440 s. CHMELAŘSKÝ

INSTITUT S. R. O.,

libečkový

ŽATEC, 2010: Výzkum – ochrana chmele, lalokonosec

(Otiorhynchus

ligustici).

Dostupné

on-line

na

http://www.chizatec.cz/ochrana_lalokonosec.htm. [citováno dne: 31.8.2010] CHOBOT K., ŘEZÁČ M. & BOHÁČ J., 2005: Epigeické skupiny bezobratlých a jejich indikační schopnosti, s. 239-248. In: VAČKÁŘ D. (ed.), Ukazatelé změn biodiverzity. Academia, Praha, 298 s. CHYTRÝ M., KUČERA T., KOČÍ M. (eds), 2001. Katalog biotopů České republiky. AOPK

ČR, Praha, 304 s. CHYTRÝ M. (ed.), 2007: Vegetace České republiky 1. Travinná a keříčková vegetace. Academia, Praha, 526 s. ICZN 1999: International Code of Zoological Nomenclature, Fourth Edition. International Trust for Zoological Nomenclature, Londýn, 306 s. JACKSON R. R., POLLARD S. D., NELSON X. J., EDWARDS G. B. & BARRION A. T., 2001: Jumping spiders (Araneae: Salticidae) that feed on nectar. Journal of Zoology, 255: 25–29. JANÁČKOVÁ H., ŠTORKÁNOVÁ A. & VÍTEK O. (eds), 2009: Metodika inventarizačních průzkumů

maloplošných

zvláště

chráněných

území.

http://www.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=3060

Dostupné [citováno

na: dne:

10.3.2010]. JANŠTA P., 2005: Chalcidoidea (chalcidky), s. 377–379. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s.

145

JANUŠ J.,

2004:

inventarizačního

Výsledky faunistického

průzkumu

brouků

(Coleoptera) čeledi Chrysomelidae s. lat. na území Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko. Klapalekiana, 40: 55–121. JAROŠÍK V., 1992: Pitfall trapping and species-abundance relationshops: a value for carabid beetles (Coleoptera, Carabidae). Acta Entomologicae Bohemoslovaca, 89: 1–12. JAVOREK V., 1978: Kapesní atlas ploštic a křísů. SNP, Praha, 397 s. JONAS J. L., WHILES M. R., CHARLTON R. E., 2002: Aboveground invertebrate responses to land management differences in a central Kansas grassland. Environmental Entomology, 31: 1142–1152. JONGEPIEROVÁ I., MLÁDEK J., PECHANEC V., VINCENECOVÁ K., KMENT P., MALENOVSKÝ I., PIŽL V., RESL K., TAJOVSKÝ K., SCHLAGHAMERSKÝ J., MIKLAS Z. & FUTÁK P., 2003: Vliv pastvy na biodiverzitu lučních porostů MTCHÚ v CHKO Bílé

Karpaty.

Databáze

online

[cit.

2009-10-24].

Dostupné

na:

http://botany.upol.cz/prezentace/mladek/VaV03.pdf KEMP W. P., HARVEY S. J. & O’NEILL, 1990: Patterns of vegetation and grasshopper community composition. Oecologia, 83: 299–308. KHOLOVÁ H., ČIHAŘ M. & ČIHAŘ J., 2003: Poslední přírodní ráje Čech, Moravy a Slovenska. Tigris, 302 s. KLIMEŠ L. & ŠPIČÁKOVÁ E., 1984: Příspěvek k poznání dynamiky arachnofauny na lesním ekotonu. Acta universitatis Palackianae Olomucensis facultas rerum naturalium, 81: 167–190. KMENT P. & MALENOVSKÝ I., 2004: Fauna ploštic, křísů a mer (Hemiptera: Heteroptera, Auchenorrhyncha, Psylloidea) CHKO Bílé Karpaty, s. 78–79. In: BRYJA J. & ZUKAL J. (eds): Zoologické dny, Brno 2004. Sborník abstraktů z konference 12.-13. února. ÚBO AV ČR, Brno, 232 s. KMENT P. & BRYJA J., 2001: New and interesting records of true bugs (Heteroptera) from the Czech Republic and Slovakia. Klapalekiana, 37: 231–248.

146

KMENT P. & VILÍMOVÁ J., 2005: Heteroptera (ploštice), s. 139–146. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. KMENT P., BRYJA J., HRADIL K. & JINDRA Z., 2005: New and interesting records of true bugs (Heteroptera) from the Czech Republic and Slovakia III. Klapalekiana 41: 157–213. KMENT P. & BRYJA J., 2007: Ploštice (Heteroptera), s. 116–147. In: HUDEC K., KOLIBÁČ J., LAŠTŮVKA Z. & PEŇÁZ M. (eds): Příroda České republiky, Průvodce faunou, Academia, Český Těšín, 440 s. KMENT P. & MALENOVSKÝ I., 2008: Ploštice (Heteroptera), křísi (Auchenorrhyncha), mery (Sternorrhyncha: Psylloidea), s. 243–253. In: JONGEPIEROVÁ I. (ed.): Louky Bílých Karpat. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, 462 s. KMENT P., HRADIL K. & BaŇAŘ P., 2009: Ploštice – vetřelci v domácnostech, s. 49–99. In: BRYJA J., ŘEHÁK Z. & ZUKAL J. (eds): Zoologické dny Brno 2009. Sborník abstraktů z konference 12. – 13. února 2009. ÚBO AV ČR, Brno, 251 s. KOCOUREK M., 1966: Prodromus der Hymenopteren der Tschechoslovakei. Pars 9, Apoidea 1. Andrena. Acta Faunistica Entomologica Musei Nationalis Pragae, Suppl. 12: 1–122. KOČÁREK P., HOLUŠA J.& VIDLIČKA Ľ., 2005: Blattaria, Mantodea, Orthoptera & Dermaptera České a Slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 349 s. KOČÁREK P., 2009: Rovnokřídlý hmyz (Orthoptera) České republiky. Dostupné na: http://www1.osu.cz/orthoptera/ [citováno dne: 10.2.2010] KONVIČKA O. & VÁVRA J. CH., 2008: Brouci (Coleoptera), s. 256–268. In: JONGEPIEROVÁ I. (ed.): Louky Bílých Karpat. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, 462 s. KOVAŘÍK M., 2006: Živočichové Moravského krasu, s. 16–68. In BALÁK I., RADAČI R. & ŠTEFKA L. (eds): Moravský kras – Interaktivní multimediální počítačová encyklopedie [CD-ROM]. ZO ČSOP Pozemkový spolek Hády a AOPK – Správa CHKO Moravský kras.

147

KORÁBOVÁ E., 2007: Charakteristika obcí Moravského krasu z hlediska vybavenosti pro cestovní ruch. Diplomová práce, MU PedF, Brno, 108 s. KOTOUČ L., 2006: Natura 2000 v Moravském krasu a jeho okolí. Ochrana přírody, 61: 239–241. KRÁSENSKÝ P., 2010: Metody sběru brouků jako podklad pro inventarizaci bezobratlých.

Dostupné

http://www.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=3060

na: [citováno

dne:

2.2.2010] KRATOCHVÍL R. & WEIGEL J., 2007: Aktivity ústavu geodézie VUT v Brně v Moravském krasu. Acta Monstanictica Slovaka, 12 : 427–430. KREJČOVÁ P., BEZDĚK J. & HARTMAN I., 2000: Species diversity of Carabidae (Coleoptera) in different agricultural production districts. Acta Universitatis agriculturae et silviculturae Mendelianae Brunensis, 48(3): 77–84. KŘIVAN V. & JELÍNEK A., 2009: Průzkum vybraných skupin bezobratlých na lokalitě Pastvina pod Klátovcem. Závěrečná zpráva výskumu lokality, Městský úřad Telč, odbor životního prostředí, 19 s. KULA E . & BOHÁČ J., 1997: Biomonitoring stanovištních změn v náhradních porostech břízy imisní oblasti – II. Drabčíkovití. Lesnictní-Forestry, 43(11): 519–526. KULA E. & TYRNER P., 2003: Hymenoptera (Aculeata) in birch stands of the airpolluted area of Northern Bohemia. Journal of forest science, 49: 148–158. KULICH J., PIGULA T., GUTZEROVÁ N. & HRUBÝ P., 2002: Bioindikace a biomonitoring aneb Jak poznat, v jakém prostředí žijeme. Sever, Rýchory, 76 s. KULT K., 1947: Klíč k určování brouků čeledi Carabidae Československé republiky (Zpracováno se zvláštním zřetelem k druhům zemědělsky důležitým) – II. část.

Československá společnost entomologická, Praha, 198 s. KŮRKA A., 1982: Pavouci (Araneida) vrchu Stožec na Šumavě. Acta musei nationalis Pragae, 38: 47–77. KŮRKA, A., 2004: A survey of spider species (Araneida) in Prof. F. Miller’s collection (Department of Zoology, Museum of Natural History – National Museum), Part

148

VIII: Araneidae. Journal of the National Museum Natural History Series., 173: 29– 34. LARSEN K. J., WORK T. T. & PURRINGTON F. F., 2003: Habitat use patterns by ground beetles (Coleoptera: Carabidae) of northeastern Iowa. Pedobiologia, 47: 288–299. LAŠTŮVKA Z. & KREJČOVÁ P., 2000: Ekologie. Konvoj, Brno, 185 s. LAŠTŮVKA Z. & MAREK J., 2002: Motýli (Lepidoptera) Moravského krasu – diverzita, společenstva a ochrana. Korax, Blansko, 124 s. + 8 tab. LEPŠ J. & ŠMILAUER P., 2003: Multivariate analysis of ecological data using CANOCO. Cambridge University Press, Cambridge, 269 s. LINSENMAIER W., 1997: Die Goldwespen der Schweiz. Natur-Museum, Luzern, 140 s. LIPSKÝ Z., 1999: Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Karolinum, Praha, 129 s. LÖBL I. & SMETANA A. (eds), 2010: Catalogue of Palaearctic Coleoptera, Vol. 6. Chrysomeloidea. Apollo books, Stenstrup, 924 s. LUFF M. L., 1975: Some features influencing the efficiency of pitfall traps. Oecologia, 19: 345–357. MACEK J., 2005: Symphyta (širopasí), s. 372–379. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. MACKOVČIN P. (ed.), 2007: Chráněná území ČR – Brněnsko, svazek IX. AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 932 s. MÁLEK P., 2000: Drabčíkovití (Coleoptera – Staphylinidae) v epigeonu lužního lesa CHKO Litovelké pomoraví. Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, přírodovědecká fakulta, katedra zoologie a antropologie, Olomouc, 56 s. MAROTTA O. & OSELLA G., 2004: Coleoptera, Curculionoidea (Anthribidae, Apionidae, Curculionidae, Dryophthoridae, Rhynchitidae), s. 263–265. In: CERRETTI P., HARDERSEN S., MASON F., NARDI G., TISATO M. & ZAPPAROLI M. (eds): Invertebrati di una foresta della Pianura Padana, Bosco della Fontana, Secondo

149

contributo. Conservazione Habitat Invertebrati, 3. Cierre Grafica Editore, Verona. 303 s. MEEK B., LOXTON D., SPARKS T., PYWELL R., PICKETT H. & NOWAKOWSKI M., 2001: The effect of arable field margin composition on invertebrat biodiversity. Biological Conservation, 106: 259–271. MIKULSKA I., 1961a: O niezwykłym sposobie Ŝycia pająka Pellenes nigrociliatus (L. Koch) var. bilunulata Simon zamieszkującego muszle ślimaków. Przegląd Zoologiczny, 5(3): 218–224. MILLER F., 1947: Pavoučí zvířena hadcových stepí u Mohelna. Archiv Svazu na výzkum a ochranu přírody i krajiny v zemi Moravskoslezské, 7: 1–107, 16 tab. MILLER F., 1958: Příspěvek k poznání československých druhů pavouků rodu Centromerus Dahl. Časopis Československé Společnosti Entomologické, 55: 71–91. MILLER F., 1963: Tschechoslowakische Spinnenarten aus der Gattung Euryopis Menge (Araneae, Theridiidae). Časopis Československé Společnosti Entomologické, 60: 341–348. MILLER F., 1967: Studien über die Kopulationsorgane der Spinnengattung Zelotes, Micaria, Robertus und Dipoena nebst Beschreibung einiger neuen oder unvollkommen bekannten Spinnenarten. Acta Scientarum Naturalium Brno 1(7): 251–298. MILLER F., 1971: Pavouci – Araneida, s. 51–252. In: DANIEL M. & ČERNÝ V. (eds): Klíč zvířeny ČSSR 4. ČSAV, Praha, 603 s. MLÁDEK J., PAVLŮ V., HEJCMAN M., GAISLER J. (eds), 2006: Pastva jako prostředek údržby trvalých travních porostů v chráněných územích. Výzkumný ústav rostlinné výroby, Praha, 104 s. MLEJNEK R. & TAJOVSKÝ K., 2008: Bezobratlí obyvatelé jeskyní České republiky. Ochrana přírody, 63(4): 13–15. MORRIS M. G., 1973: The effects of seasonal grazing on the Heteroptera an Auchenorhyncha (Hemiptera) of chalk grassland. Journal of applied Ecology, 10(3): 761–780.

150

MÖRICKE V., 1969: Hostpalnt specific colour behaviour by Hyalopterus pruni (Aphididae). Entomologia experimentalis et applicata, 12: 524–534. MUCHONEY D.M., 2008: Earth observations for terrestrial biodiversity and ecosystems. Remote Sensing of Environment, 112: 1909–1911. NEJEZCHLEBOVÁ M., 2009: Vegetace suchých trávníků Moravského krasu ve vztahu k abiotickým faktorům prostředí. Diplomová práce, MU PřF, Brno, 87 s. NENADÁL S., 1998: Využití indexu komunity střevlíkovitých (Coleoptera, Carabidae) pro posouzení antropogenních vlivů na kvalitu přírodního prosředí. Vlastivědný sborník Vysočiny, 13: 293–312. NOVÁK K., 1969: Moerickeho misky, s. 40–45. In: NOVÁK K. (ed.): Metody sběru a preparace hmyzu. Academia, Praha, 244 s. NUMMELIN M., LODENIUS M. & TULISALO E., 1998: Water stridest (Heteroptera, Gerridae) as bioindicators of heavy metal pollution. Entomologice Fennica, 8: 185– 191. OBRTEL R., 1971: Number of pitfall traps in relation to the structure of the catch of soil surface coleoptera. Acta Entomologicae Bohemoslovaca, 68: 300–309. ODUM E. P., 1997: Základy ekologie. Academia, Praha, 733 s. OLEJNÍČEK J., GELBIČ I. & MINÁŘ J., 2003: Změny ve složení fauny komárů v dolní

části Moravy a Dyje v důsledku povodní a globálního oteplení. Folia faunistica Slovaca, 8: 61–62. PAOLETTI M. G. (ed.), 1999: Invertebrate Biodiversity as Bioindicators of Sustainable Landscapes. Agriculture Ecosystems and Environment, 74: 1–3. PEKÁR S., 2002: Differential effects of formaldehyde concentration and detergent on the catching efficiency of surface active arthropods by pitfall traps. Pedobiologia, 46: 539–547. PLATNICK N., 2010: The World Spider Catalog, Version 10,5. Databáze online. Dostupné na: http://research.amnh.org/iz/spiders/catalog/INTRO1.html [citováno dne 29. 1. 2010]

151

PRIMACK R. B., KINDLMANN P & JERSÁKOVÁ J., 2001: Biologické principy ochrany přírody. Portál, Praha, 352 s. PRUNER L. & MÍKA P., 1996: Seznam obcí a jejich částí v České republice s čísly mapových polí pro síťové mapování fauny. Klapalekiana 32: 1–175. QUITT E., 1971: Klimatické oblasti ČSSR. Geografický ústav ČSAV, Brno. RAEMAKERS I. P., SCHAFFERS A. P., SÝKORA K. V. & HEIJERMAN T., 2001: The importance of plant communities in road verges as a habitat for insects. Proceedings Experimental and Applied Entomology, Nederlandse Entomologische Vereniging, Amsterdam, 12: 101–106. RIPL J., HOLÝ K., KOCOUREK F., KUMAR J., 2008: Metodika ochrany obilnin proti viru zakrslosti pšenice a jeho vektoru křísku polnímu. Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i., Praha, 26 s. ROHÁČOVÁ M. & DROZD P., 2009: How many heteropteran species can live on alien goldenrods Solidago canadensis and S. gigantea in Europe? Biologia 64/5: 981– 993. ROULSTON T. H., SMITH S. A. & BREWSTER A. L., 2007: A comparison of pan trap and intensive net sampling techniques for documenting a bee (Hymenoptera: Apiformes) fauna. Journal of the Kansal entomological society, 80: 179–181. RUBÍN J. (ed.), 2003: Navštivte… Národní parky a chráněné krajinné oblasti. Olympia, Praha, 208s. RŮŽIČKA V., 1985: Percentual representation of species group in the community (on example of spiders). Ekológia, 4(1): 3–18. RŮŽIČKA V., 1987: An analysis of spider communities in the meadows of the Třeboň basin. Acta Scientarum Naturalium Brno, 21(5):1–39. RŮŽIČKA V., 1996: Pavouci (Araneae) národní přírodní rezervace Brouskýv mlýn. Acta Musei Bohemiae meridionalis in České Budějovice – Scientie Naturales, 36: 101– 107. RŮŽIČKA V., 1999: O pojmech “vzácný” a “ohrožený”. Ochrana přírody, 54(2): 50–54.

152

RŮŽIČKA V., 2005a: Pavouci In: KUČERA T. (ed.): Červená kniha biotopů České republiky. Dostupné on-line na: http://www.usbe.cas.cz/cervenakniha. [citováno dne: 2.1.2010] RŮŽIČKA V., 2005b: Araneae (pavouci) s. 76–82. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. RŮŽIČKA V. & ANTUŠ M., 1990: Metodické náměty pro sběratele hmyzu a pavouků. Zprávy České společnosti entomologické, 26: 49–54. RŮŽIČKA V., 2009: Arachnofauna České republiky. Pavouk, zpravodaj České arachnologické společnosti, 28: 8.

ŘEZÁČ M., KRÁL J. & PEKÁR S., 2007: The spider genus Dysdera (Araneae, Dysderidae) in central Europe:

Revision and natural history. Journal of

Arachnology, 35(3): 432–462.

ŘEZÁČ M., 2010: Metodika inventarizace druhů pavouků (rozšíření metodiky monitoringu společenstev pavouků pomocí zemních pastí). Dostupné na: http://www.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=3060.

[citováno

dne:

2.2.2010] SCIBIOR R. & DUNUS W., 2006: Preservation degree of wet biotopes of the Kozlowiecki landscape park based on biodiversity of leaf beetles (Coleoptera: Chrysomelidae). Acta Agrophysica, 7: 495–502. SECRETARIAT

OF THE

CONVENTION

ON

BIOLOGICAL DIVERSITY, 2010: About the

Convention. Dostupné online na: http://www.cbd.int/convention/about.shtml. [citováno dne: 22.2.2010] SEDLÁČKOVÁ J., HULA V. & PIKULA J., 2009: Příspěvek k poznání fauny bezobratlých krasových závrtů v obhospodařované krajině CHKO Moravský Kras, s. 20–27. In: VESELÝ P. & SKÁLADNA J. (eds): Management travních porostů krasových oblastí. Sborník mezinárodní konference, MZLU v Brně, Brno, 80 s. SEJÁK J. & DEJMAL I. (eds), 2003: Hodnocení a oceňování biotopů České republiky.

Český ekologický ústav, Praha, 428 s. SHAROVA I. CH., 1981: Life forms of Carabids. Nauka, Moskva, 359 s.

153

SCHAUFF M. E., 1997: Collecting and Preserving Insects and Mites: Techniques and Tools. National Museum of Natural History, Washington, D.C., 69 s. SKUHRAVÝ V., 1957: Metoda zemních pastí. Časopis Československé společnosti entomologické, 54: 27–40. SKUHRAVÝ V., 1969: Zemní pasti, s. 36–40. In: NOVÁK K. (ed.): Metody sběru a preparace hmyzu. Academia, Praha, 244 s. SPELLERGERG I. F., 1995: Monitorování ekologických změn. Český ústav ochrany přírody Výzkumné a monitorovací pracoviště Brno, 188 s. STAN M., 2004: Checklist of staphylinids (Coleoptera: Staphylinidae) of Romania. Travaux du Meséum National d´Histoire Naturelle «Grigore Antipa», 46: 83–108. STAN M., 2005: Rove beetles (Coleoptera: Staphylinidae) from the Danube floodplain area, Giurgiu sector (Romania). Travaux du Meséum National d´Histoire Naturelle «Grigore Antipa», 48: 87–101. STAN M., 2008: New data on the Rove beetle fauna (Coleoptera: Staphylinidae) from Bucuresti and its surroundings. Travaux du Meséum National d´Histoire Naturelle «Grigore Antipa», 51: 369–386. STEHLÍK J. L., 1995: Heteroptera, s. 147–164. In: ROZKOŠNÝ R. & VAŇHARA J. (eds): Terrestial invertebrates of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, 1. Folia Facultatis scientiarum naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis, Biologia, 92: 206 s. STEJSKAL R. & KRÁTKÝ J., 2007: Notes to host plants of the weevils Liparus dirus (Herbst, 1795) and Aphytobius sphaerion (Boheman, 1854) (Coleoptera, Curculionidae). Weevil News, 36: 1–5. STRAKA J., 2003: Včely a evoluce barev květů. Vesmír, 82: 507–509. STRAKA J., 2005a: Chrysidoidea (zlatěnky), s. 380–383. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. STRAKA J., 2005b: Vespoidea (vosy) s. 387–391. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s.

154

STRAKA J., 2005c: Apoidea (včely), s. 392–405. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. STRAKA J., 2005d: Barevné misky jako pasti na blanokřídlý hmyz., s. 14–15. In: DVOŘÁK L. & BOGUSCH P. (eds): Žahadloví blanokřídlí v českých zemích a na Slovensku 1. Sborník z konference 9.-10. června 2005. Univerzita Karlova v Praze, 20 s. STRAKA J., 2007: Vespoidea: Pompilidae (hrabalkovití), s. 111–131. In: BOGUSCH P., STRAKA J., KMENT P. (eds): Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) České republiky a Slovenska. Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae, Praha, 300 s. STREJČEK J., 1993: Curculionidae, s. 135–152. In: JELÍNEK J. (ed.): Check-list of Czechoslovak Insects IV (Coleoptera). Seznam československých brouků. Folia Heyrovskyana, Suppl. 1: 3–172. STREJČEK J., 2000a: Katalog brouků (Coleoptera) Prahy. Svazek 1. Čeledi Chrysomelidae (s. lato), Bruchidae, Urodontidae. Praha, 100 s. STREJČEK J., 2000b: Katalog brouků (Coleoptera) Prahy. Svazek 2. Anthribidae, Curculionidae (s. lato). Praha, 142 s. STREJČEK J., 2003: Nosatci a mandelinky, s. 278–306. In: SEJÁK J., DEJMAL I. (eds): Hodnocení a oceňování biotopů České republiky. Český ekologický ústav, Praha, 428 s. STREJČEK J. & BEZDĚK J., 2005: Chrysomelidae (mandelinkovití), s. 533–539. FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. SVATOŇ J., 2006: Pavouci (Araneae) Žďárských vrchů. Faunisticko-ekologická studie. AOPK a Správa CHKO Žďárské vrchy, Hlinsko, 88 s., 12 tab. SZÖVÉNYI G., 2002: Qualification of grassland habitats based on their Orthoptera assemblages in the Köszeg Mountains (W-Hungary). Entomologia Experimentalis et Applicata, 104: 159–163

155

ŠPRYŇAR P. & HONCŮ M., 2006: Brouci čeledí Anthribidae a Curculionidae (Coleoptera) of Kokořínsko Protected Landscape Area. Bohemia centralis, Praha, 27: 563–572. ŠPRYŇAR P., 2008: Příloha č. 12 – Průzkum brouků (Insecta: Coleoptera) chráněného území Hostivické rybníky, 7 s., nestránkováno. 125–132. In: KUBELÍK M., VLÁČILOVÁ M., ŠPRYŇAR P., ŠTEFÁNEK M. & ŘÍHOVÁ D. (eds): Plán péče o Přírodní památku Hostivické rybníky na období 2009-2016. Krajský úřad Středočeského

kraje,

44

s.

Dostupné

on-line

na

http://www.csophostivice.cz/hostivickerybniky/planpece/Plan_pece_PPHR_priloha _12.pdf [citováno dne: 23.8.2010] ŠTEFKA L., 2008: Zranitelná krajina Moravského krasu. Ochrana přírody, 63: 8–9. ŠŤASTNÁ P. & BEZDĚK J., 2000: Výskyt zástupců čeledi Carabidae v polních agrocenózách a v CHKO Moravský kras, s. 37–38. In: BRYJA J. & ZUKAL J. (eds): Zoologické dny Brno 2000. Abstrakta referátů z konference 9.–10. listopada 2000. ÚBO AV ČR, Brno, 107 s. ŠŤASTNÁ P. & BEZDĚK J., 2001a: Brouci (Coleoptera) zjištění v zemních pastech v CHKO Moravský kras v letech 1999 a 2000. Sborník přírodovědného klubu v Uh. Hradišti, 6: 211–218. ŠŤASTNÁ P. & BEZDĚK J., 2001b: Investigation results of Carabidae (Coleoptera) in seleted habitats of the Moravian Karst protected area during 1999 and 2000. Acta Universitatis agriculturae et silviculturae Mendelianae Brunensis, 49(5): 101–107. ŠŤASTNÁ P. & BEZDĚK J., 2002: Species representation of coleoptera (Insecta) in plots of the experimental station in Vatín. Acta Universitatis agriculturae et silviculturae Mendelianae Brunensis, 50(4): 25–33. ŠŤASTNÁ P. & BEZDĚK J., 2003a: Coleoptera from pitfall traps at the agrocenoses in Sivice with special regard to the family Carabidae. Universitatis Ostravensis Acta Facultatis Rerum Naturalium, 10: 156–161. ŠŤASTNÁ P. & BEZDĚK J., 2003b: Ecological relations of Carabidae (Coleoptera) from pitfalls in Vatín. Acta Universitatis agriculturae et silviculturae Mendelianae Brunensis, 51(1): 143–148.

156

TÁBORSKÝ I., 2003: Fauna brouků (Col., Carabidae, Noteridae, Dytiscidae, Hydrophilidae, Silphidae) dopravního koridoru Komořany–Chomutov. Sborník Oblastního muzea v Mostě, 25: 39–48. TOLASZ R. (ed.), 2007: Atlas podnebí Česka. Český hydrometeorologický ústav, Praha, 256 s. TROPEK R., KADLEC T., KARESOVÁ P., SPITZER L., KOŘÁREK P., MALENOVSKÝ I., BAŇAŘ P., TUF I. H., HEJDA M. & KONVIČKA M., 2010: Spontaneous succession in limestone quarries as an effective restoration tool for endangered arthropods and plants. Journal of Applied Ecology, 47: 139–147 TYRNER P., 2007: Chrysidoidea: Chrysididae (zlatěnkovití), s. 41–63. In: BOGUSCH P., STRAKA J., KMENT P. (eds): Annotated checklist of the Aculeata (Hymenoptera) of the Czech Republic and Slovakia. Komentovaný seznam žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) České republiky a Slovenska. Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae, Praha, 300 s. VAČKÁŘ D. (ed.), 2005: Ukazatele změn biodiverzity. Academia, Praha, 298 s. VÁCHAL J., MAZÍN V. & DUMBROVSKÝ M., 2005: Pozemkové úpravy I. Jihočeská univerzita, České Budějovice, 102 s. VEPŘEK D., 2006: Blanokřídlí (Hymenoptera) skupin Chrysidoidea-Chrysididae, Vespoidea, Apoidea-Spheciformes CHKO Kokořínsko. Bohemia centralis, 27: 501–514. VESELÝ P., MORAVEC P. & STANOVSKÝ J., 2005: Carabidae (střevlíkovití), s. 406–411. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds): Červený seznam ohrožených druhů

České republiky. AOPK ČR, Praha, 760 s. VOŽENÍLEK V., SLOUKA L., SEDLÁČKOVÁ M. & KOSTKAN V., 2002: Národní parky a chráněné krajinné oblasti České republiky. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 158 s. WASOVSKA. M., 2006: Chrysomelid communities (Chrysomelidae, Coleoptera) of xerothermic grasslands (Inuletum ensifoliae) in the Wyzyna Niechowska Uplands (Central Poland). Biologia, 61/5: 565–572.

157

WARD D. F., NEW T. R. & YEN A. L., 2001: Effects of pitfall trap spacing on the abundance, richness and composition of invertebrate catches. Jurnal of Insect Conservation, 5: 47–53. WENNIGER E. J. & INOUYE R. S., 2008: Insect community response to plant diversity and productivity in a sagebrush–steppe ecosystem. Journal of arid environments, 72: 24–33. WESTRICH, P. 1989: Die Wildbienen Baden-Württembergs. Eugen Ulmer Verlag, Stuttgart, 972 s. WOLF, H. 1971: Prodromus der Hymenopteren der Tschechoslovakei. Pars 10, Pompiloidea. Acta Faunistica Entomologica Musei Nationalis Pragae, Suppl. 14: 1–76. ZAHRADNÍK J., 2008: Brouci. Aventinum, Praha, 288 s. ZAHRADNÍK J. & SEVERA F., 2004: Hmyz. Aventinum, Praha, 326 s. ZAHRADNÍKOVÁ M. & ZEDEK V., 2009: Informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti. Dostupné on-line na http://chm.nature.cz/. [citováno dne: 22.2.2010] ZAJÍČEK P., 2007: Moravský kras. Kant, Brno, 104 s. ZAR J. H., 1996: Biostatistical analysis. 3rd edn. Prentice Hall, London, 718 s.

158

SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1: Celkový počet druhů zkoumaných skupin bezobratlých odchycených na Macošské a Vilémovické stráni v roce 2008 Obr. 2: Celkový počet jedinců zkoumaných skupin bezobratlých odchycených na Macošské a Vilémovické stráni v roce 2008 Obr. 3–10: Procentické zastoupení pavouků (Araneida) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni. Obr. 11–14: Procenické zastoupení rovnokřídlých (Orthoptera) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni. Obr. 15–20: Procentické zastoupení ploštic (Heteroptera) bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni.

dle

jednotlivých

Obr. 21–26: Procentické zastoupení střevlíkovitých (Carabidae) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni. Obr. 27–32: Procentické zastoupení drabčíkovitých (Staphylinidae) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni Obr. 33–40: Procentické zastoupení mandelinkovitých (Chrysomelidae) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni Obr. 41–48 : Procentické zastoupení nosatců (Curculionoidea) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni Obr. 49–54: Procentické zastoupení blanokřídlých (Hymenoptera) dle jednotlivých bioindikačních charakteristik na Macošské a Vilémovické stráni. Obr. 55 : Celkový počet odchycených jedinců a druhů v linii 1 (Macošská stráň) Obr. 56: Celkový počet odchycených jedinců a druhů v linii 2 (Macošská stráň) Obr. 57: Celkový počet odchycených jedinců a druhů v linii 3 (Vilémovická stráň) Obr. 58: Celkový počet odchycených jedinců a druhů v linii 4 (Vilémovická stráň) Obr. 59: Efektivita odchytových metod pro pavouky (Araneida) Obr. 60: Afinita druhů pavouků (Araneida) různých kategorií reliktnosti (RI, R, E) k odchytovým metodám Obr. 61: Afinita druhů pavouků (Araneida) z pohledu původnosti stanoviště k odchytovým metodám

159

Obr. 62: Afinita druhů pavouků (Araneida) z pohledu termopreference k odchytovým metodám Obr. 63: Efektivita odchytových metod pro rovnokřídlé (Orthoptera) Obr. 64: Afinita rovnokřídlých (Orthoptera) z pohledu relativní hojnosti/vzácnosti k odchytovým metodám Obr. 65: Afinita rovnokřídlých (Orthoptera) z pohledu termopreference k odchytovým metodám Obr. 66: Efektivita odchytových metod pro ploštice (Heteroptera) Obr. 67: Afinirta duhů ploštic (Heteroptera) z pohledu termopreference k odchytovým metodám Obr. 68: Efektivita odchytových metod pro střevlíkovité (Carabidae) Obr. 69: Efektivita odchytových metod pro drabčíkovité (Staphylinidae) Obr. 70: Afinita drabčíkovitých (Staphylinidae) různých kategorií reliktnosti (R resp. RI, A resp. RII a E) k odchytovým metodám Obr. 71: Efektivita odchytových metod pro mandelinkovité (Chrysomelidae) Obr. 72: Efektivita odchytových metod pro nosatce (Curculionoidea) Obr. 73: Afinita skupiny Curculionoidea různých kategorií reliktnosti (R, T, E) k odchytovým metodám. Obr. 74: Afinita skupiny Curculionoidea z pohledu termopreference k odchytovým metodám Obr. 75: Afinita skupiny Curculionoidea z pohledu Červeného seznamu bezobratlých k odchytovým metodám Obr. 76: Efektivita odchytových metod pro blanokřídlé (Hymenoptera) Obr. 77: Afinita blanokřídlých (Hymenoptera) z pohledu relativní hojnosti/vzácnosti k odchytovým metodám Obr. 78: Afinita blanokřídlých (Hymenoptera) z pohledu termopreference k odchytovým metodám

160

SEZNAM TABULEK Tab. 1: GPS souřadnice jednotlivých transektů Tab. 2: Doba expozice zemních pastí na jednotlivých transektech a počty nepoškozených zemních pastí Tab. 3: Doba expozice Mörickeho žlutých misek na jednotlivých transektech a počty nepoškozených misek Tab. 4: Procentuální zastoupení druhů v jednotlivých kategoriích bioindikačních charakteristik (Macošská a Vilémovická stráň dohromady). Tab. 5: Hodnoty Simpsonova indexu soustředění dominance pro jednotlivé skupiny bezobratlých na Macošské a Vilémovické stráni Tab. 6: Hodnoty Shannon-Wienerova indexu druhové diverzity pro jednotlivé skupiny bezobratlých na Macošské a Vilémovické stráni Tab. 7: Hodnoty ekvitability (E) pro jednotlivé skupiny bezobratlých na Macošské a Vilémovické stráni Tab. 8: Počet druhů/jedinců zkoumaných skupin bezobratlých ulovených různými odchytovými metodami Tab. 9: Porovnání sklonů křivek u odchytových metod pro Araneida Tab. 10: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky pavouků (Araneida) (signifikantní výsledky jsou zvýrazněny červeně) Tab. 11: Porovnání sklonů křivek u odchytových metod pro Orthoptera Tab. 12: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky u skupiny Orthoptera (signifikantní výsledky jsou zvýrazněny červeně) Tab. 13: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro Heteroptera Tab. 14: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky u skupiny Heteroptera Tab. 15: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro střevlíkovité (Carabidae) Tab. 16 : Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky střevlíkovitých (Carabidae) Tab. 17: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro drabčíkovité (Staphylinidae) Tab. 18: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky drabčíkovitých (Staphylinidae) (téměř signifikantní výsledek je zvýrazněn červeně)

161

Tab. 19: Porovnání (Chrysomelidae)

sklonů

křivek

odchytových

metod

pro

mandelinkovité

Tab. 20 : Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky mandelinkovitých (Chrysomelidae) Tab. 21: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro skupinu Curculionoidea Tab. 22: Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky u skupinu Curculionoidea (signifikantní výsledky jsou zvýrazněny červeně) Tab. 23: Porovnání sklonů křivek odchytových metod pro blanokřídlé (Hymenoptera) Tab. 24 : Výsledky CCA pro bioindikační charakteristiky blanokřídlých (Hymenoptera) (signifikantní výsledky jsou zvýrazněny červeně) Tab. 25: Korelační koeficienty R² pro použité odchytové metody u zkoumaných skupin bezobratlých

162

PŘÍLOHY

Příloha 1: Lokalizace lokalit v CHKO Moravský kras

Zdroj: upraveno z www.mapy.cz

Příloha 2: Ortofotomapa Macošské a Vilémovické stráně

Zdroj: upraveno z www.mapy.cz

Příloha 3: Macošská a Vilémovická stráň s vyznačenými liniemi

Zdroj: upraveno z www.mapy.cz

Příloha 4: Macošská stráň

Příloha 5: Vilémovická stráň

Příloha 6: zemní past

Příloha 7: žlutá miska

1

Příloha 8: vajíčkové proložky

1

2