Mendelova univerzita v Brně. Agronomická fakulta. Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Biodiverzita vybraných epigeických bezobratlých na golfovém hřišti Kaskáda u Kuřimi

Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracoval:

prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc.

Bc. Eva Boleslavová

Brno 2013

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci s názvem Biodiverzita vybraných epigeických bezobratlých na golfovém hřišti Kaskáda u Kuřimi vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MENDELU v Brně.

dne .....………………………………………...............

podpis autora ..............………………………...............

PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu práce prof. RNDr. Zdeňku Laštůvkovi, CSc. za odborné rady a spolupráci při vypracovávání diplomové práce. Za odbornou pomoc při determinaci druhů čeledi střevlíkovití (Carabidae) děkuji panu doc. Ing. Janu Bezděkovi, Ph.D. Děkuji také panu Bc. Jiřímu Kapešovi za cenné informace a poskytnuté podklady, které byly přínosem pro zpracování práce.

ABSTRAKT Biodiverzita vybraných epigeických bezobratlých na golfovém hřišti kaskáda u Kuřimi Úkolem této diplomové práce je získat informace o výskytu druhů epigeické fauny golfového hřiště Kaskáda u Kuřimi, posoudit diverzitu sledovaných skupin, zhodnotit úroveň biodiverzity a posoudit soulad provozování golfového hřiště s uchováním území jako lokálního centra biodiverzity. Výzkum probíhal od května do října roku 2012. Na určených lokalitách na okraji golfového hřiště byly vymezeny 3 linie zemních pastí s celkem devíti pastmi. Zde byly zhruba v třítýdenních intervalech vybírány vzorky a průběžně hodnoceny a konzervovány. Dle vhodnosti pro účely bioindikace a výsledků odběrů ze zemních pastí byla pro bioindikaci územní vybrána skupina brouků z čeledi střevlíkovití (Carabidae). Jelikož byl na daném biotopu zjištěn výskyt druhů, které náležejí z 88–92 % do skupiny E (dle Hůrky, 1996), jedná se o lokalitu podstatně ovlivněnou člověkem, což může značit zásadnější degradaci prostředí. Klíčová slova: Kaskáda, střevlíkovití, druhová diverzita, biodiverzita, epigeion

ABSTRACT Biodiversity of selected epigeic invertebrates on the golf course Kaskáda near Kuřim The task of this diploma thesis was to obtain information about presence of epigeic fauna on the golf course Kaskáda near Kuřim, asses diversity of monitored species, evaluate level of biodiversity and asses rate of harmony in golf course management with this place preservation like a local centre of biodiversity. Field research was going on from May till October 2012. On designated localities at periphery of the golf course were defined three lines of ground traps in the lump with nine traps. Samples were taken approximately in three weeks intervals and the material was continuously assessed and preserved. According to bioindication purposes and trap´s samples results, the group of beetles from the family Carabidae was chosen for this area bioindication. Because at the biotope was 88–93% occurrence of species which belong to group E (Hůrka, 1996), the issue is that locality is substantially influenced by human, which can couse fundamental damane or environment. Key words: Kaskáda, Carabidae, species diversity, biodiversity, epigeic fauna

OBSAH 1 ÚVOD .......................................................................................................................... 8 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................. 9 2.1 Charakteristika lokality ......................................................................................... 9 2.1.1 Stanoviště, poloha, klima ............................................................................... 9 2.1.2 Využití v minulosti .........................................................................................9 2.1.3 Údržba hřiště .................................................................................................. 9 2.1.4 Modelace půdního profilu .............................................................................. 10 2.1.5 Travní směsi ................................................................................................... 10 2.1.6 Fauna .............................................................................................................. 11 2.2 Vliv golfových hřišť na krajinu............................................................................. 13 2.2.1 Kladné vlivy ................................................................................................... 13 2.2.2 Negativní vlivy ............................................................................................... 14 2.2.3 Všeobecné zásady při budování hřiště ........................................................... 14 2.3 Bioindikace ........................................................................................................... 15 2.3.1 Využití epigeických bezobratlých k bioindikaci ............................................15 2.3.2 Půdní fauna, její diverzita a bioindikační využití ..........................................18 2.4 Čeleď střevloíkovití ..............................................................................................19 2.4.1 Charakteristika čeledi .....................................................................................19 2.5 Biodiverzita ........................................................................................................... 22 2.5.1 Faktory ovlivňující biodiverzitu .....................................................................23 3 CÍL PRÁCE ................................................................................................................. 27 4 MATERIÁL A METODIKA.......................................................................................28 4.1 Metoda zemních pastí ........................................................................................... 28 4.1.1 Charakteristika lokalit linií zemních pastí ...................................................... 29 4.1.2 Příprava pastí .................................................................................................. 30 4.1.3 Frekvence odběrů ........................................................................................... 31 4.1.4 Odebírání živočichů z pastí ............................................................................ 31 4.1.5 Třídění vzorků ................................................................................................ 31 4.2 Využití střevlíkovitých k bioindikaci ....................................................................31

4.3 Synekologické ukazatele .......................................................................................33 4.3.1 Dominance ..................................................................................................... 33 4.3.2 Simpsonův index dominance ......................................................................... 34 4.3.3 Konstance ....................................................................................................... 35 4.3.4 Diverzita ......................................................................................................... 35 4.4 Červený seznam a zvláště chráněné druhy ..........................................................36 4.4.1 Červený seznam ohrožených druhů České republiky ....................................36 4.4.2 Zvláštní ochrana živočichů a rostlin............................................................... 37 5 VÝSLEDKY ................................................................................................................ 38 5.1 Rozbor fauny ......................................................................................................... 38 5.1.1 Živočichové odchycení v zemních pastech .................................................... 38 5.2 Výsledky odchytu zástupců čeledi Carabidae .......................................................39 5.2.1 Celkové výsledky ........................................................................................... 39 5.2.2 Stručná charakteristika odchycených druhů čeledi ........................................40 5.2.3 Rozbor jednotlivých linií zemních pastí......................................................... 45 6 DISKUSE.....................................................................................................................51 7 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 54 8 SEZNAM LITERATURY ........................................................................................... 56 Internetové zdroje .................................................................................................... 56 9 SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ ......................................................................... 58 Seznam tabulek ....................................................................................................... 58 Seznam obrázků ......................................................................................................59

1 ÚVOD Od poloviny 80. let 20. století je pojem biodiverzita v souvislosti s životním prostředím, jak dokládají mnohé databáze, vůbec nejpoužívanějším pojmem. Stal se běžným výrazem v mluvě vědců, úředníků, politiků a řídících pracovníků. Můžeme najít celkem 40 definic pojmu biodiverzita. Základní definicí je její chápání jako rozmanitosti živých organismů, jejich ekosystémů a přírodních zdrojů, jejichž jsou součástí. Termín zahrnuje ekosystémy, druhy, geny a jejich relativní četnost. Ve výkladové příručce k Úmluvě o biologické rozmanitosti je biodiverzita definována jako rozmanitost života ve všech jeho formách, úrovních a kombinacích. Pojem biodiverzita je výrazem pro mikroorganismy, rostliny a živočichy. Také však pro jejich geny a pro ekosystémy, které živé organismy vytváření spolu biotickým prostředím. Vztahuje se i na zdroje vytvořené člověkem – kulturní rostliny, plemena domácích zvířat a kulturní krajinu. Lidská činnost zvláště v posledních 200 letech výrazně ovlivňuje veškeré přírodní pochody a dochází ke snižování biodiverzity. Biodiverzity ubývá v celosvětovém měřítku. Vlivem člověka je její úbytek urychlen 100 až 1000krát, než by tomu bylo přirozeně přírodními procesy. Přežití druhů je odvislé od jejich schopnosti adaptace na měnící se podmínky prostředí. Většina druhů však nemá přizpůsobení na změny takového rozsahu. Stále tedy dochází ke snižování biodiverzity hlavně lidskou činností. Jedná se o degradaci biotopů, zavlečení cizích druhů, vyčerpání přírodních zdrojů, znečištění prostředí, nemoci a změny klimatu. Zatím neexistuje žádná teorie, pomocí které bychom byli schopni do budoucna předpovědět změny biodiverzity. Z tohoto důvodu je nezbytné uplatňovat princip předběžné opatrnosti a využívání bioindikátorů jako ukazatelů zněm biodiverzity. Jednou ze složek biodiverzity je právě půdní biodiverzita. Biodiverzita půdního prostředí je jednou z nejdůležitějších částí terestrických ekosystémů. Velká část půdní fauny je navíc stále pro vědu nepoznaná a dosud nepopsaná. Pro biomonitoring půdního prostředí jsou vhodné pouze některé skupiny půdních živočichů. Tyto jsou využívány jako tzv. bioindikátory (Vačkář, 2005). Pomocí bioindikátorů bylo možné vyhodnotit úroveň biodiverzity také na lokalitě golfového hřiště Kaskáda u Jinačovic.

8

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Charakteristika lokality 2.1.1 Stanoviště, poloha, klima Hřiště je situováno v údolí ve výšce 315 m n. m. mezi obcemi Jinačovice a Kuřim asi 9 km od Brna. Geologickým podkladem jsou kvartérní spraše a sprašové hlíny (Česká geologická služba, 2013). Rozkládá se na svahu orientovaném na jihozápad. Plocha hřiště činí 110 ha. Od severní až po jižní část hranice hřiště se táhne porost dubohabřin, náležející k celku přírodního parku Baba (Jiří Kapeš, osobní sděl.). Průměrný roční úhrn srážek je 500 mm. Jara jsou tu spíše sušší, léta proměnlivá. Většina ročního úhrnu srážek připadá na období červen až září. Přitom značná část srážek je zde ve formě přívalových a bouřkových dešťů. Voda z těchto srážek, pokud není zadržena v jezerech, je rychle odvedena mimo areál golfového hřiště bez využití k nasycení půdního profilu. Do druhé poloviny října, kdy nastávají podzimní deště, je zde podnebí teplé a spíše suché s nepříliš častými srážkami. Od října se poté počasí mění na studené a sychravé (Jiří Kapeš, osobní sděl.).

2.1.2 Využití v minulosti Dle historických map je možné vysledovat využití půdy v minulosti. Mapy jsou dostupné v online podobě. Müllerova mapa (1716) znázorňuje lokalitu kopečkovou metodou bez informace o druhu kultury nebo využití. Mapa 2. vojenského mapování (1836–1852) znázorňuje lokalitu jako pastvinu. Na mapě 3. vojenského mapování (1876–1878) je lokalita znázorněna jako pastvina, step, pláň. Mapa stabilního katastru není pro tuto lokalitu dostupná (Laboratoř geoinformatiky, 2013). V době před vybudováním golfového hřiště zde bylo několik polí se standardní zemědělskou činností a louky. Kvůli klimaticko-topologickým poměrům však pole nebyla výnosná (Jiří Kapeš, osobní sděl.).

2.1.3 Údržba hřiště Základem údržby jsou pravidelné agrotechnické zásahy. Jsou jimi seče hracích ploch, kdy se výška trávníku pohybuje v rozmezí od 2,7 mm na greenech po 70 mm 9

v sečených rafech. Rozdílnost je také v četnosti sečí od každodenní po dvakrát ročně. Jinými důležitými činnostmi jsou regenerační zásahy. Ty spočívají v redukci plsti. Plsť je tvořena vrstvou organické hmoty z živých a odumřelých částí rostlin. Plsť se hromadí mezi půdou a fotosynteticky aktivními částmi rostlin. Nepříznivý účinek této vrstvy tkví v tom, že zamezuje vodě a vzduchu pronikat k povrchu půdy. Dalšími neméně důležitými činnostmi je kalkulace množství hnojiva aplikovaného na jednotlivé plochy s ohledem na klimatické podmínky, na závlahu a na potřebu travního porostu. Chemická ochrana trávníků je lokální záležitostí a nepřesahuje 10 % celkové plochy trávníku (Jiří Kapeš, osobní sděl.).

2.1.4 Modelace půdního profilu Za dodržování technologie při stavbě hřiště byl zodpovědný Chris Jonson – angličan a známá osobnost ve svém oboru. Nejprve byla sejmuta ornice a uložena do několika deponií. Poté se započalo s modelací jednotlivých částí hřiště – fervejí, greenů, bunderů, odpališť a jejich okolí. Po této hrubé modelaci byly instalovány drenážní a závlahové systémy. Po dokončení prací se ornice opět navrstvila na upravený terén. Plochy pokryté zavlažovacím systémem tvoří asi 55 % z celkové plochy hřiště. Zdrojem závlahové vody jsou zde uměle vytvořená jezera, retenční nádrž, vodoteč přivádějící vodu z vrcholků Sychrova a Baby a dva vrty. Drenážní systém svádí povrchovou vodu do vodoteče, která je zaústěna do několika z 13 na hřišti ležících jezer o celkové rozloze 2 ha (Jiří Kapeš, osobní sděl.).

2.1.5 Travní směsi Výběr travního druhu by měl vždy korespondovat s klimatickými podmínkami na lokalitě. V případě greenových ploch je drenážní systém obsypán štěrkovitým materiálem, nad touto vrstvou je vrstva filtrační vrstvy. Tu tvoří štěrk o jemnější frakci a kopíruje tvar nově vytvořeného terénu. Nad tuto vrstvu je nanesen kořenový substrát, což může být čistý písek o specifické frakci nebo směs písku a rašeliny. Následuje hutnění a vysévání travního semene. První tři až čtyři roky po založení greenů se jednalo o psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera) – odrůda Penn A1 a Penn A4 – a směs odrůd kostřav červených (Festuca rubra) (Jiří Kapeš, osobní sděl.). Dnes jsou greeny pouze monokulturou psinečku výběžkatého (Kořínková, 2012).

10

Plochy odpališť mají půdní profil sestávající z drenáže a kořenového substrátu, na jehož povrchu je vyseta směs lipnic lučních (Poa pratensis), kostřav červených (Festuca rubra) a jílku vytrvalého (Lolium perenne). Tato směs je také použita na okolních plochách greenů a odpališť a na plochách fervejí. Rafy, tedy ostatní plochy, přiléhající k hracím plochám, jsou místa bez instalovaných drenážních systémů, nanichž extenzivně původně dominovala kostřava červená (Festuca rubra) a kostřava ovčí (Festuca ovina). Porosty se však postupem času přirozeně mění vlivem náletu kostřavy rákosovité (Festuca arundinacea) (Jiří Kapeš, osobní sděl.).

2.1.6 Fauna Druhové zastoupení živočichů je zde velmi rozmanité. Tato lokalita je stanovištěm pro drobné druhy epigeických bezobratlých a stejně tak se zde vyskytují i větší obratlovci, jelikož hranice golfového hřiště jsou lemovány okrajem lesa. Dle početnosti mají nejvyšší procento zastoupení drobní bezobratlí živočichové. Na lokalitě bylo vybudováno celkem 13 jezer s celkovou plochou 2 ha. Vodní plochy, které slouží jako prvky pro skloubení hracích ploch s přírodou, poskytují útočiště vodnímu ptactvu. Jsou zde vysazeny kaprovité ryby. Z bezpečnostních důvodů mi bylo doporučeno zdržovat se jen v lokalitě mého výzkumu. Proto jsem se při svém pozorování zaměřila jen na tuto lokalitu a informace o výskytu ostatních živočichů jsem získala z pozorování, které bylo prováděno pracovníky golfového hřiště od března 2005 a z fotografií pořízených hlavním greenekeeperem. Tyto fotografie jsou dokumentací o průběžném výskytu všech živočichů na areálu hřiště. V této kapitole se tedy zabývám živočichy, vyskytujícími se na hřišti kromě živočichů zjištěných ze vzorků ze zemních pastí. Z dostupných fotografií a ze seznamu pozorovaných živočichů jsou na ploše hřiště občasně přítomni tito živočichové: Hmyz (Insecta) Ze třídy hmyzu jsou přítomni zástupci rodu osenice (Agrotis) a tiplice (Tipula). Tyto dva hmyzí rody způsobují požerky na nadzemních částech trav a jsou nejvýznamnějšími škůdci na trávnících tohoto golfového areálu. Dalšími škůdci jsou housenky

travaříka

obecného

(Crambus 11

lathoniellus)

(Kořínková,

2012).

Z blanokřídlých se zde vyskytují mravenci lesní (Formica rufa), kudlanka nábožná (Mantis religiosa), zástupci čeledi chrobákovití (Geotrupidae). Zdejšími zástupci motýlů jsou bělásek zelný (Pieris brassicae), žluťásek čičorečkový (Colias hyale), babočka jilmová (Nymphalis polychloros), babočka kopřivová (Aglais urticae), babočka bodláková (Vanessa cardui), babočka paví oko (Inachis io), otakárek fenyklový (Papilio machaon), modráskovití (Lycaenidae), perleťovci (Heliconiinae), vřetenušky (Zygaenidae). V rámci vodních a mokřadních ploch zde byly pozorovány šídla, vážky a motýlice (Odonata). Savci (Mammalia) Byly zde pozorovány druhy jako liška obecná (Vulpes vulpes), kuna lesní (Martes martes), kuna skalní (Martes foina), tchoř tmavý (Mustela putorius), lasice kolčava (Mustela nivalis), jezevec lesní (Meles meles), prase divoké (Sus scrofa), srnec (Capreolus capreolus), muflon evropský (Ovis musimon), ježek západní (Erinaceus europaeus), rejsek evropský (Sorex araneus), krtek obecný (Talpa europaea), myšice křovinná (Apodemus sylvaticus), myšice lesní (Apodemus flavicollis), hryzec vodní (Arvicola terrestris), hraboš polní (Microtus arvalis), veverka obecná (Sciurus vulgaris), zajíc polní (Lepus auropaeus). Obojživelníci (Amphibia) Byli zde pozorováni skokan hnědý (Rana temporaria), rosnička zelená (Hyla arborea) a ropucha obecná (Bufo bufo). Plazi (Reptilia) Z plazů jsou na lokalitě zastoupeni slepýš křehký (Anguis fragilis), užovka obojková (Natrix natrix) a užovka hladká (Coronella austriaca). Ptáci (Aves) Z ptáků se v oblasti vodních a podmáčených ploch a mokřadů vyskytují volavka popelavá (Ardea cinerea), čáp bílý (Ciconia ciconia), čáp černý (Ciconia nigra), labuť velká (Cygnus olor), kachna divoká (Anas platyrhynchos), polák chocholačka (Aythya fuligula). Dravci se vyskytují na území celého hřiště. Byli zde pozorováni moták pilich (Circus cyaneus) (za tahu), káně lesní (Buteo buteo), krahujec obecný (Accipiter nisus), jestřáb lesní (Accipiter gentilis), poštolka obecná (Falco tinnunculus). Z hrabavých se na celé ploše areálu vyskytuje koroptev polní (Perdix perdix). V rámci celého hřiště se 12

z dlouhokřídlých vyskytují kulík zlatý (Pluvialis apricaria) (za tahu), jespák křivozobý (Calidris ferruginea) a při hranici s lesem sluka lesní (Scolopax rusticola) (za tahu). Z holubovitých žijí při hranici s lesem holub hřivnáč (Columba palumbus), holub doupňák (Columba oenas) a na ploše celého areálu hrdlička divoká (Streptopelia turtur). Zástupce kukačkovitých kukačka obecná (Cuculus canorus) žije při lesní hranici. Dalšími zástupci třídy ptáci jsou zde sovy: kalous ušatý (Asio otus) v rámci celého areálu. Srostloprstí: ledňáček říční (Alcedo atthis) v rámci mokřadních a vodních ploch. Pěvci: skřivan polní (Alauda arvensis), chocholouš obecný (Galerida cristata), konipas bílý (Motacilla alba), ťuhýk obecný (Lanius collurio), špaček obecný (Sturnus vulgaris), sojka obecná (Garrulus glandarius), červenka obecná (Erithacus

rubecula), drozd zpěvný (Turdus philomelos), kos černý (Turdus merula), brhlík lesní (Sitta europaea) hranice lesa, sýkora babka (Parus palustris), sýkora koňadra (Parus major), sýkora modřinka (Parus caeruleus), vrabec domácí (Passer domesticus), vrabec polní (Passer montanus), pěnkava obecná (Fringilla coelebs), stehlík obecný (Carduelis carduelis), strnad luční (Miliaria calandra), drozd brávník (Turdus viscivorus), vlaštovka obecná (Hirundo rustica), strakapoud velký (Dendrocopos major) v rámci celého areálu, střízlík obecný (Troglodytes troglodytes), králíček obecný (Regulus

regulus), žluva hajní (Oriolus oriolus), žluna zelená (Picus viridis), strakapoud malý (Dendrocopos minor), datel černý (Dryocopus martius) hranice lesa.

2.2 Vliv golfových hřišť na krajinu Vliv golfového hřiště na krajinu má dva základní aspekty. První zohledňuje vliv pouhé existence v krajině. Druhý se zaměřuje na dynamickou stránku vlivů, tj. provoz a fungování golfového hřiště (UTOK, 2013).

2.2.1 Kladné vlivy Kladný vliv je postaven hlavně na statickém aspektu – existence hřiště a charakter jednotlivých segmentů. Vychází z předpokladu, že naplňuje podobné funkce jak revitalizace, tedy že nahrazuje environmentálně aktuální a nevhodné využívání krajiny. Tak se golfová hřiště budují např. na místech brownfields, na plochách nerentabilních těžko obdělávatelných orných půd. Velký vliv má ekologická stabilita jednotlivých prvků hřiště. Čím více má hřiště ekologicky stabilních prvků, tím více pozitivní je jeho vliv i na okolní krajinu (UTOK, 2013). Na okrajích drah zvyšují 13

stromy, keře a luční společenstva diverzitu krajiny. V některých případech se hřiště stávají součásti ÚSES. Rostlinný pokryv a ostatní zeleň na golfovém hřišti produkují kyslík. Funkce travnaté plochy je zde podobná, jak je tomu u lučních společenstev. Zastává tedy funkci protierozní a filtrační (Skládanka et al., 2009).

2.2.2 Negativní vlivy Negativní vlivy jsou obvykle výraznější než pozitivní vlivy. Charakter a intenzita těchto vlivů se odvíjí především na způsobu provozu hřiště. Při výstavbě infrastruktury hřiště je velká plocha vyasfaltována pro účely komunikací, dochází k fragmentaci krajiny a k celkové změně vzhledu krajiny. Proto je místními samosprávami upřednostňováno umístění golfových hřišť do oblastí s degradovanou půdou, vyžadující regeneraci. Území je zatíženo emisemi a hlukem z důvodu dopravy návštěvníku a golfistů na hřiště i zpět. Dalším vlivem je celková změna morfologie terénu a vegetačního krytu. Terén je nově vymodelován a jsou vybudovány umělé překážky pro golfisty. Dochází k melioracím a úpravám ve vodním režimu krajiny. Původní rostlinný pokryv se stromy (pokud jsou přítomny) je nahrazen trávníkem. Do půdy se v důsledku péče o trávníky dostává vyšší množství chemických látek (hnojiva, ochrana rostlin), což může mít za následek změnu jakosti podzemních vod i ohrožení živočichů žijících i v okolí golfového hřiště. Golfisté mohou rušit zvěř, a pokud je využívané umělé osvětlení hřiště, může narušit pravidelný denní cyklus zvěře. Tyto vlivy mohou mít v součinnosti za následek snížení biodiverzity oblasti (UTOK, 2013).

2.2.3 Všeobecné zásady při budování hřiště Při výběru lokality pro umístění golfového hřiště by měly být uvažovány tyto aspekty: Výsledkem výstavby hřiště by mělo být zlepšení ekologické hodnoty území. Pokud se v areálu vyskytují ekologicky citlivá místa, měla by být od hracích ploch ve vzdálenosti 10 m. Okraj lesa by měl být oddělen pásem lesů. Množství přemisťované zeminy při výstavbě by mělo být co nejmenší. Využít přednostně domácí dřeviny, jen nezbytně nutné množství hnojiv a pesticidů (Skládanka et al., 2009). 14

2.3 Bioindikace Pro zjištění míry antropogenních vlivů, přirozených změn, indikaci vlastností biotického prostředí je využíváno ekologických indikátorů. Jsou to druhy citlivé na určitý faktor prostředí a tak mohou signalizovat jeho působení. Ekologickými indikátory nemůže být jakýkoliv živočich. Ekologický indikátor musí vyhovovat několika kritériím. Požadavky jsou na úzkou ekologickou valenci vůči sledovanému faktoru nebo na obecnou citlivost ke znečištění. Živočichové indikující prostředí by měli být málo pohybliví a měli by mít těsnou vazbu ke svému stanovišti. Dalším kritériem je jejich nápadnost a snadná určitelnost. Další požadavky na ekologické indikátory se dále mohou lišit dle cílů bioindikace. Druhy krátkověké s rychlým střídáním generací a s vysokou početností jsou vhodné k indikaci přirozených i antropogenních změn prostředí. Je u nich snadné zaregistrovat změny. K tomuto účelu se však využívají i dlouhověké druhy, u kterých je možné pozorovat množství různých příznaků. Při studiu biotického prostředí, je vhodné využít nespecializovaných masožravců nebo býložravých specialistů. Je výhodné se při bioindikaci opírat o výsledky pozorování a studia populací nebo společenstev. Není možné se spoléhat na výsledky dané studiem jedinců s atypickými reakcemi nebo nepůvodními v daném prostředí. Významnými indikátory jsou žížalovití, střevlíkovití, rovnokřídlí, obojživelníci, hlodavci a zajíc polní. Se studiem bioindikátorů a bioindikací je spojeno několik důležitých pojmů. Bioakumulace je jev, kdy se cizorové látky z prostředí hromadí v tělech bioindikátorů. Těmito prvky mohou být např. rtuť, zinek, olovo, uran atd. Specifickou indikací potom rozumíme změny prostředí nebo přítomnost faktoru prostředí, které vyvolají u bioindikátoru zcela nezaměnitelnou reakci s patologickými příznaky. Senzitivní indikací je stav, kdy indikátor reaguje okamžitě, oproti kumulativní indikaci, kdy se účinky stupňují. Při využití indikátorů přirozeně se vyskytujících na studované lokalitě hovoříme o pasivní indikaci. Opačným případem je aktivní indikace, kdy je indikátor záměrně vystavován účinkům zkoumaného faktoru (Laštůvka, Krejčová, 2000).

2.3.1 Využití epigeických bezobratlých k bioindikaci 2.3.1.1 Epigeičtí živočichové Epigeická fauna je jednou ze složek edafonu – zooedafonu. Jendím z dělení zooedafonu je dle jejich životní strategie, tedy fytofágové, zoofágové a saprofágové. 15

Epigeické druhy zooedafonu žijí na povrchu půdy. Druhy žijící pod zemským povrchem jsou druhy hypogeické. Dalším možným členěním zooedafonu je dle velikosti jedinců. Tak rozlišujeme mikroedafon např. půdní prvoci do velikosti 0,2 mm, mezoedafon např. hlístice, chvostoskoci, larvy hmyzu od 0,2 do 2 mm, makroedafon např. sekáče, žížaly, hmyz, mnohonožky, stonožky od 2 do 20 mm a megaedafon např. obratlovci, žížaly, plži, hmyz, stonožky, mnohonožky od 20 mm. Tito živočichové jsou buď stálými obyvateli půdního prostředí, potom je nazýváme jako eudeafon, nebo se v půdě nedospělí jedinci jen vyvíjejí a dospělci ji opouštějí, tyto živočichové jsou označováni jako protoedafon. Živočichové jen příležitostně pronikající do půdy jsou označováni jako hemiedafon a živočichové půdu využívající jako prostředí pro úkryt nebo přezimování jsou označováni jako pseudoedafon. (Laštůvka, Krejčová, 2000) 2.3.1.2 Bioindikační využití epigeonu Využití epigeické fauny k hodnocení vlastností prostředí patří dnes k efektivním přístupům. Lze tak monitorovat změny prostředí od přirozených společenstev k antropocenózám. Vybraní epigeičtí bezobratlí živočichové jsou často cílovou skupinou, používanou jako indikátory k biomonitorkugu. Složitá bývá volba živočichů jako bioindikátorů. Míru biodiverzity je vhodné posuzovat v širších souvislostech a využít všech dostupných dat. V případě využití epigeických bezobratlých jako indikátorů to znamená sledovat výskyt vzácných i hojných druhů a zároveň jejich relativní zastoupení. Zároveň je nutné rozlišovat mezi druhy s odlišnými vlastnostmi (stenotopní, eurytopní). Toto je třeba zohlednit, aby analyzovaný soubor zjištěných druhů mohl posloužit jako věrnější ukazatel biodiverzity. Indikace biodiverzity určitého areálu vychází z předpokladu možnosti opakovaného využití indikátoru k bioindikačním účelům konkrétního biotopu. Přesnost indikační klasifikace vzrůstá s množstvím získaných dat, použitých k jejímu vypracování. Bývá nejčastěji využito binomického pozorování

a

exaktních

komparativních metod.

Jelikož

s rostoucí

odlišností

zkoumaných území výpovědní hodnota indikátorů klesá, nelze automaticky využívat indikační schémata z jiných regionů. Pro Českou republiku však postačuje rámec území státu (Vačkář, 2005).

16

2.3.1.3 Stanovištní faktory Přítomnost určitého taxonu na lokalitě je dána dle jeho stanovištních nároků a dle omezení vyplývajících z /ne/možnosti jeho migrace. Může tedy existovat mnoho lokalit, na kterých by daný druh mohl profitovat, avšak se na ně nedostane. Obecně lze říci, že výskyt druhu na určitém biotopu je dán unikátní kombinací vlastností stanoviště a vlastností daného druhu. Zásadním faktorem, ovlivňujícím přítomnost či druhu na stanovišti jsou stanovištní nároky druhu: Klimatické vlastnosti, což jsou teplotní a vlhkostní podmínky. Pro epigeické bezobratlé jsou zásadní mikroklimatické podmínky. Hodnoty mikroklimatických faktorů se mohou značně odchylovat od hodnot naměřených standardními meteorologickými postupy. Důležitou roli také hraje režim klimatických výkyvů v rámci dne a roku. Edafické a geologické vlastnosti, jsou pro druhy, žijící v kontaktu se substrátem limitujícím faktorem. Edafické faktory jsou faktorem určujícím výskyt rostlin a jsou tedy v v návaznosti na to určujícím faktorem také pro fytofágní a saprofágní bezobratlé. Cenologické vlastnosti, které určují strukturu složení biocenózy a tedy strukturu prostředí organismů, potravní základnu a životaschopnost organismů (Vačkář, 2005). 2.3.1.4 Vhodné systematické skupiny pro biomonitoring Při výběru skupin pro účely biomonitoringu je nutné vzít do úvahy tyto faktory: indikační schopnost druhu, užití standardizované metody sběru dat, obtížnost determinace. Indikačně významné skupiny epigeických bezobratlých jsou zmiňováni např: 

Isopoda



Carabidae



Staphylinidae



Araneae



Heteroptera



Neuroptera



Lumbricidae 17



Coccinellidae



Syrphidae



Formicoidea



Collembola



Enchytraeidae



Scarabaeidae



Lepidoptera

Při výběru vhodné skupiny indikátorů je klíčovým faktorem reálně proveditelná determinace. Pro epigeickou skupinu živočichů se tak výběr nejčastěji zužuje na skupinu pavouků a střevlíkovitých (Kulich, 2002).

2.3.2 Půdní fauna, její diverzita a bioindikační využití 2.3.2.1 Diverzita edafonu Půdní biodiverzita je nejméně prozkoumanou složkou biodiverzity a zároveň jednou nejdůležitějších složek terestrických ekosystémů. Jednou z charakteristik biodiverzity edafonu je jeho konzervativnost a malá pohyblivost. Půda je prostředím, ve kterém se odehrává proces rozkladu mrtvé organické hmoty, tvorba humusu a půdy. Půdní mikroflora tvoří v součinnosti s půdní faunou složitou škálu potravních, konkurenčních, symbiotických a jiných vztahů. Zooedafon převážně mechanicky rozkládá odumřelou organickou hmotu. V zažívacím ústrojí je tento obsah promícháván s minerálními částicemi, pozřenými s potravou. Exkrementy poté vytváření charakteristickou půdní mikrostrukturu a přispívají ke vzniku organominerálních komplexů. Zooedafon také zprostředkovává v půdě transport minerálních částic z hloubky na povrch půdy nebo organickou hmotu z povrchových vrstev do vrstev hlubších. Tzv. aktivní raziči chodeb svou činností provzdušňují půdu a přispívají k pronikání dešťové vody do půdy. Početnost a dynamika různých skupin půdních organismů může mít sezónní charakter a je ovlivňována změnami počasí a klimatu. Život v půdě je funkčně propojený s nadzemní částí ekosystému a je ovlivněn i organismy žijícími mimo půdu. Změny v biodiverzitě půdních organismů mohou vést až k degradaci biologických pochodů v půdě a tedy k zastavení procesu rozkladu organické hmoty v půdě. Negativní vliv na 18

biodiverzitu v půdě mají kyselé srážky, globální změny a zemědělský velkovýroba, jejíž vliv je u nás patrný od 60. let 20. století (Vačkář, 2005). 2.3.2.2 Edafické skupiny vhodné k bioindikaci Pro monitorování biodiverzity půdního prostředí jsou vhodné jen vybrané skupiny živočichů. Vypovídací hodnotu snižuje malý počet druhů u určité skupiny zooedafonu. Vhodné skupiny s vysokou vypovídací hodnotou jsou: 

Nematoda



Oribatida



Collembola

Pro biomonitoring jsou nejvhodnější chvostoskoci. Jsou rozčleněni do řady životních forem, obývají různé typy prostředí, mají ústní ústrojí uzpůsobené k různým typům příjmu potravy a jsou k dispozici výsledky dlouhodobých pozorování na plochách z různých typů ekosystémů. Při využití půdní mikrofauny pro hodnocení biodiverzity je práce velmi komplikovaná i fyzicky náročná, neboť je nutné manipulovat s velkými půdními vzorky (Vačkář, 2005).

2.4 Čeleď střevlíkovití 2.4.1 Charakteristika čeledi 2.4.1.1 Klasifikace Hmyz tvoří 80 % známé fauny a představuje nejbohatší třídu živočichů. Toto číslo však představuje pouze polovinu známých druhů hmyzu na Zemi. Jen na území České a Slovenské republiky je známých 30 000 druhů hmyzu (Zahradník, 2004). Střevlíci jsou brouci dobře identifikovatelní a pro které je dobře prostudována bionomie a jejich ekologické nároky. Pro tyto vlastnosti jsou střevlíkovití využíváni pro ekologické a biocenologické

studie

(Hůrka, 1996). Při určování příslušnosti jednotlivých

odchycených živočichů v zemních pastech nebylo možné determinovat všechny živočichy. K určení mnohých druhů je nutná rada odborníka. Vzhledem k významnosti střevlíkovitých k indikaci vlastnosti prostředí, jsem se zaměřila právě na tuto skupinu. Bylo důležité správně určit střevlíkovíté pokud možno až na jednotlivé druhy. Odbornou pomoc mi poskytl doc. Ing. Jan Bezděk, Ph.D. 19

Střevlíkovití (Carabidae) jsou v taxonomickém systému zařazeni takto: 

Říše: Živočichové (Animalia)



Kmen: Členovci (Arthropoda)



Třída: Hmyz (Insecta)



Řád: Brouci (Coleoptera)



Čeleď: Střevlíkovití (Carabidae)

2.4.1.2 Význam střevlíkovitých Střevlíkovití představují důležitou skupinu živočichů, která má vzhledem k člověku pozitivní význam. Vzhledem ke své životní strategii se v antropocenózách i v přirozených biocenózách díky své abundanci a diverzitě uplatňují jako významní entomofágové. Podílejí se tedy na udržování rovnováhy koloběhu látek a energie v ekosystémech. Střevlíci jsou citliví na přítomnost toxických látek, jako jsou insekticidy a herbicidy a na nadměrné používání syntetických hnojiv. Právě toto je důvod vymizení hrbáče osenního (Zabrus tenebrioides) z polí v důsledku jeho zničení insekticidy. Jsou také vnímaví ke změnám pH a vlhkosti. Toto jsou důvody jejich častého využití k ekologickým studiím (Hůrka, 1996). 2.4.1.3 Morfologie imága Střevlíkovití brouci jsou obecně zploštělí, matní nebo lesklí, mající v převážné míře černou nebo hnědou někdy s kovovým leskem. Jejich tělo má zřetelně oddělené části – hlavu, hruď a zadeček. Jejich krovky jsou většinou zbrázděny nápadnými rýhami nebo hrbolky (McGavin, 2000). Na hlavě je umístěn pár jedenáctičlánkových tykadel a kousací ústní ústrojí. K uchvacování kořisti a k obraně slouží pár nečlánkovaných kusadel, jejichž tvar se liší dle typu potravy. Křídla jsou adephagoidního typu. Všechny základní žilky jsou zachovány a je vytvořeno oválné políčko mezi jejich větvemi. U menších druhů může být žilnatina neúplná a políčko neuzavřené. Křídla plně vyvinutého jedince jsou v apikální části přehnutá, takže je možné je složit pod krovky. U některých druhů se může vyskytovat úplná redukce křídel (apterie) nebo částečná redukce křídel (brachypterie). V některých případech u některých populací se v rámci druhu můžeme setkat s polymorfismem, tedy různou délkou křídel. Nohy jsou běhavé. V menší míře jsou u některých druhů kráčivé nebo hrabavé (Hůrka, 1996). 20

2.4.1.4 Morfologie preimaginálních stadií Tvar vajíček je dán taxonomickou skupinou. Může být cylindrický nebo oválný. Velikost vajíček je odvislé od jejich množství v ovariolách. Největší vajíčka má rod Carabus. Velmi malá vajíčka má například rod Brachinus. Larvy jsou většinou kampodeoidního typu s prognátní hlavou s různými přívěsky na 9. zadečkovém článku. Tvar hlavy je čtvercový nebo obdélníkový. Na stranách hlavy jsou umístěna čtyřčlánková tykadla a za tykadly je umístěno 0–6 larválních oček (stemmata). Larvy mají 3 páry nohou, které jsou složené z 6 článků. Tělo je členěno na hlavohruď a zadeček. Zadeček je tvořen 10 články, z nichž poslední je silně pozměněný, tubusovitého tvaru, na kterém mohou být umístěny skupiny háčků, které fixují larvu při pohybu. Při určování larev je důležité rozložení smyslových set na všech částech těla. Tento určovací znak (chemotaxe) je druhově a rodově konstantní. Nejčastěji jsou zpravidla 3 a méně často 2, u ektoparazitoidů je až 5 larválních instarů. Primární sety jsou přítomny u 1. larválního instaru, sekundární a terciární sety u vyšších instarů. Kukla je nepigmentovaná a nejčastěji je umístěna v půdě. Je již možné rozeznat pohlaví podle gonothek. Na posledních dvou článcích na zadečku má tedy samičí pohlaví 2 a samčí 1 gonotheku (Hůrka, 1996). 2.4.1.5 Biologie Stanoviště výskytu střevlíkovitých jsou velmi rozličná. Jedná se o stanoviště mokrá, bažinatá, pobřežní, suchá a pouštní. Žijí většinou na povrchu půdy, v úkrytech pod kameny, v hrabance nebo i na bylinách, keřích, stromech, pod kůrou stromů i v tlejícím dřevě. Jsou známy druhy heliofilní, vyžadující otevřené slunné biotopy i druhy lesní, vyžadující zastínění. Jsou rozšířeni od nížin po pásmo hor. Většinou jsou však v podmínkách střední Evropy vlhkomilní s noční aktivitou (Hůrka, 1996). Střevlíkovití ve všech fázích vývoje jsou predátoři. Jan pár druhů je z části býložravých. V České republice žije 570 druhů střevlíkovitých brouků (McGavin, 2000). Naše druhy střevlíků jsou monovoltinní. Mají tedy jen jednu generaci do roka. U některých střevlíkovitých, např. Pterostichus anthracinus, je známa péče o potomstvo. Samic některých druhů hlídají snůšku vajec. Vajíčka hlídají až do doby vylíhnutí larev a v tomto období nepřijímají potravu (Hůrka, 1996). Samičky umisťují vajíčka na různá místa. Nejčastěji do půdy, na rostliny nebo do tlejícího dřeva (McGavin, 2000). Počet vajíček ve snůšce se pohybuje kolem 5–7 (Hůrka, 1996). 21

2.5 Biodiverzita Biodiverzita neboli biologická rozmanitost je výrazem pro rozmanitost organismů a jejich prostředí. Tento pojem vyjadřuje rozmanitost genetickou, druhovou i ekosystémovou. Nejedná se zde o prostý součet genů, druhů nebo ekosystémů, ale spíše o variabilitu mezi nimi. Biodiverzita v České republice se stále mění. Hlavním důvodem je poloha našeho státu, proto je také Česká republika považována za biogeografickou křižovatku pod vlivem alpských, panonských, glaciálních, kontinentálních i oceánských vlivů. Biodiverzitu tvoří nejen přírodní zdroje ale i zdroje přetvořené činností člověka, např. kulturní rostliny, plemena domácích zvířat a kulturní krajiny. Informace o druhové diverzitě jsou neúplně, neboť z odhadovaných 5–15 milionů druhů je popsáno pouhých 1,75 milionů druhů. Popsané druhy navíc nejsou jednotně katalogizovány. Pro zhodnocení úrovně biodiverzity slouží indikátory biodiverzity. Jejich rozvoj však brzdí nedostatek srovnatelných dlouhodobých dat. I přes to se však podařilo určit několik indikátorů vývoje biodiverzity v celosvětovém měřítku. Tyto indikátory by být aplikovány i v jednotlivých státech. Nejčastěji je biodiverzita posuzována na základě relativní změny hustoty populace, indexů diverzity (např. Shannonův nebo Simpsonův index) nebo na základě indexů početnosti jedinců populace. Se zmenšujícím se rozměrem a rostoucí rozmanitostí jedinců zkoumané skupiny se snižuje komplexní zachycení a je potřebné vyšší úsilí k celkovému zhodnocení biodiverzity. Právě tato skutečnost je důvodem využití určitých taxonů, kdy jejich výskyt předpovídá určité podmínky prostředí nebo ukazuje na vysokou míru biodiverzity. 

Genetická diverzita

Tato kategorie vyjadřuje genovou rozmanitost populací a druhů. Pro udržení evolučních procesů druhů je genetická diverzita nepostradatelná. Přispívá totiž k adaptaci druhu k měnícím se životním podmínkám. Studium genetické diverzity zahrnuje výzkum genomů a pro studium biodiverzity využívá molekulárních markerů. 

Ekosystémová diverzita

Zatím neexistuje jednotný celosvětový systém třídění ekosystémů. To společně s těžko rozpoznatelnými hranicemi mezi ekosystémy stěžuje stanovení ekosystémové diverzity. Významnou veličinou při určování ekosystémové diverzity je prostor a čas. Studium ekosystémové diverzity vyúsťuje v klasifikaci různých biomů, vegetačních 22

typů a biotopů. Metodami pro tuto klasifikaci jsou pozemní měření nebo dálkový průzkum Země. 

Druhová diverzita

Bývá často uváděna jako ukazatel celkové biologické diverzity, až je pouze její součástí. Vyjadřuje početnost druhů na určitém území a v určitém čase. V rámci druhé rozmanitosti rozlišujeme alfa-diverzitu, což je druhová početnost na malém území. Je využívána pro srovnání druhové početnosti v odlišných přírodních společenstvech. Beta-diverzita vyjadřuje změnu druhového složení společenstva společně se změnou některého z gradientů prostředí, např. nadmořské výšky. Gama-diverzita charakterizuje druhovou rozmanitost velkého území (Vačkář, 2005).

2.5.1 Faktory ovlivňující biodiverzitu Relativně malou druhovou diverzitu mají společenstva žijící v extrémních podmínkách prostředí. Zde mají vliv nejrůznější limitující faktory. Opačný případ nastává u stabilizovaných společenstev, která mají vysokou míru druhové diverzity. Druhová diverzita je závislá na geografické poloze i nadmořské výšce, přičemž platí, že druhová diverzita společenstev vzrůstá směrem od pólů k rovníku a směrem do nižších poloh. Toto pravidlo však neplatí zcela ve všech případech. Dalším vlivem na druhovou diverzitu je stáří společenstva. Kupříkladu fauna v oblasti mírného pásma Evropy, která byla během ledových dob ochuzena, má nižší diverzitu než fauna oblastí Bajkalského jezera, kde je možné nalézt také mnoho terciárních reliktů. Diverzita se také mění v průběhu času s postupující sukcesí společenstev. V terestrickém prostředí v prvních stadiích sukcese má hodnota diverzita vzrůstající charakter, později se však projevuje určitý pokles v důsledku zvýšené míry konkurence mezi organismy o prostor, faktory a živiny. S postupující sukcesí se snižuje genotypová i fenotypová diverzita druhů a zvyšuje se počet druhů dlouhověkých s menším počtem potomků. Spolu s růstem diverzity organismů roste i jejich biomasa, která se ustaluje na určité hodnotě při dosažení klimaxu. Zároveň se zvyšuje stabilita biocenózy a ta se tak stává odolnější k biotickým vlivům. V oblastech se stabilním klimatem je hodnota indexu diverzity vyšší než v oblastech s nestabilním klimatem. Další vliv na diverzitu zoocenóz má i míra heterogenity biotopu, která je úzce spojena s vyšší diverzitou fytocenózy, a tak ovlivňuje a podporuje rozmanitost společenstev živočichů. V dnešní době má zásadní 23

vliv člověk, kvůli jehož zásahům se stávají cenózy druhově chudšími anebo zanikají (Losos, 1984). Ačkoliv je evropský kontinent již po mnoho staletí ovlivňován lidskou činností, v průběhu 20. století se tyto vlivy změnily z tradičního obhospodařování směrem k výrazným zásahům do přirozeného prostředí. Dnes i chráněná území jsou dále vystavena nepříznivým účinkům, které přesahují hranice států např. spalinami v ovzduší. Celosvětově tedy pokračuje úbytek druhů a mnoho z nich je přímo ohroženo vyhynutím. Z vyšších rostlin je to 34 % druhů, z ptáků 12 % druhů a ze savců 20 % druhů. V rámci Evropské unie vznikla soustava s názvem Natura 2000, v rámci které je chráněna biologická rozmanitost na území členských států Evropské unie. Natura 2000 vznikla na základě směrnice č. 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků a směrnice č. 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Žádná území však nezůstanou bez účinků nepříznivých dopadů z lidské činnosti. Dle předpokladů budou nejvýznamnějšími činiteli na terestrické ekosystémy v průběhu 21. století vlivy: změna způsobů využití krajiny člověkem, klimatické změny, depozice sloučenin dusíku, záměna druhů a zvýšení koncentrace CO2 v ovzduší. Lokální význam faktorů daného ekosystému je vždy ovlivněn místními podmínkami – klimatickými, pedologickými, morfologickými, stářím a historickým vývojem ekosystému (Vačkář, 2005). Obhospodařování krajiny K velké změně ve využívání krajiny došlo v době průmyslové revoluce, která se vyznačovala přechodem od tradičního využívání krajiny k intenzivním formám zemědělství. Tím byla ochuzována biologická diverzita. Ochrana přírody dnes usiluje o podporu přirozených procesů a přirozený vývoj ekosystémů se současným zachováním druhové diverzity. Činnost člověka může mít v určitých případech pozitivní vliv. Pro území luk a pastvin, která vznikla činností člověka, platí dle výzkumů pozitivní vliv každoročního odstraňování biomasy. Zde pak vyvstává otázka optimální míry intenzity pastvy. Naopak negativní vliv má například monokulturní lesní hospodaření, kde dochází ke snižování diverzity rostlinných druhů a při těžbě dochází ke ztrátě bazických živin.

24

Klimatické změny Na Zemi se pravidelně přirozeně střídají období ledové a meziledové. Ve 20. století bylo zaznamenáno zvýšení průměrné roční teploty při povrchu planety o cca 0,6 °C. Zajímavé je, že například na území Evropy byla zjištěna určitá variabilita oteplení. Největší oteplení bylo mezi léty 1920 a 1945 a od roku 1976 do současnosti. Také srážkové úhrny vykazují časovou variabilitu. Jako ukazatele klimatických změn lze využít poznatky ze studia doby výskytu význačných projevů sezónní aktivity organismů. Z těchto dat lze potom odvodit posuny vegetačních období. Údaje, ze kterých jsou vyvozovány závěry o změnách klimatu a reakce organismů, se nazývají fenologická data. Acidifikace a eutrofizace V přírodních podmínkách je acidifikace pozvolným procesem. Ve 20. století však začalo docházet ke zvýšené acidifikaci ekosystémů v důsledku lidské činnosti. Důvodem byly imise sloučenin síry a dusíku jako produktů spalovacích procesů. Během posledních několika desetiletích byl v České republice zaznamenán pozitivní trend snížení produkce emisí SO2 o téměř 90 %. Emise sloučenin dusíku se snížily jen nepatrně. Při acidifikaci je snížení biodiverzity způsobeno příhodnými podmínkami pro nástup acidotolerantních druhů. Invaze nepůvodních druhů Postupná obměna druhů na stanovištích je přirozeným procesem, který se spolupodílí na přirozeném vývoji ekosystémů. Vlivem lidské činnosti však dochází již od počátku neolitu k invazím, ke kterým by přirozeně nedošlo. V dnešní době tvoří podíl zavlečených druhů rostlin celou jednu třetinu flóry České republiky. Fragmentace stanovišť a narušování ekosystémů vytváří příhodné podmínky pro vstup nepůvodních druhů. Roztříštění stanoviště přirozeně se vyskytujícího druhu a tím i jeho zmenšení znemožňuje komunikaci původní populace a může způsobit i ohrožení životaschopnosti této populace. Pokud nepůvodní druhy neobsadí nově vytvořená stanoviště na úkor původních druhů, může fragmentace stanoviště naopak způsobit zvýšení biodiverzity v daném areálu. Česká republika, stejně jako celá střední Evropa, je hustě osídlena, s hustou sítí řek, silnic a železnic. Toto vytváří ideální podmínky pro šíření invazních organismů. Dalším hybatelem diverzity představují výškové i plošné změny areálů

25

rozšíření druhů, které jsou v posledních letech výrazné a spojované s klimatickými změnami. Změna koncentrace CO2 v atmosféře Za posledních 300 let vzrostla koncentrace CO2 v atmosféře přibližně o 30 %. Přitom polovina z tohoto navýšení se uskutečnila během posledních 40 let. Tento jev vede ke zvýšení teploty ve spodní vrstvě troposféry a spolupodílí se tedy na změnách klimatu. Dnes se jeví jako větší vliv na biodiverzitu poutání CO2 v biomase než jeho zvýšená koncentrace v ovzduší (Vačkář, 2005).

26

3 CÍL PRÁCE Po zjištění všech poznatků o golfovém hřišti, přírodních poměrech území a zastoupení druhů v rámci epigeické fauny je cílem práce zhodnotit druhovou diverzitu predátorů, fytofágů a půdní fauny, vypočítat synekologické ukazatele a vyhodnotit úroveň biodiverzity. Na základě všech zjištěných informací poté zhodnotit soulad provozování hřiště a uchování území jako lokálního centra biodiverzity. Při mapování výskytu druhů epigeické fauny na lokalitě byla jako odchytová metoda zvolena soustava zemních pastí ve třech liniích. Závěrem pomocí všech zjištěných informací zhodnotit možný soulad provozování golfového hřiště a uchování území jako lokálního centra biodiverzity.

27

4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Metoda zemních pastí Biomonitoring je velmi často využívaným postupem při studiu kvantitativních a kvalitativních změn v populacích ohrožených a chráněných druhů organismů. Lokalitou pro biomonitoring byl zemní val na okraji golfového hřiště resp. jeho pata, vrchol a dále okraj lesa u tohoto valu. Val je orientován směrem na sever směrem na město Kuřim a tvoří z této strany hranici mezi golfovým hřištěm a jeho okolím. Z druhé strany jsou v bezprostřední blízkosti hráčské plochy s upraveným trávníkem. Biomonitoring byl zaměřen na epigeické bezobratlé. Zvláště pak na skupinu střevlíků (Carabidae) a drabčíků (Staphylinidae) jako zástupce predátorů, rovnokřídlé (Orthoptera) a ploštice (Heteroptera) jako zástupce fytofágů a stejnonožce (Isopoda) a mnohonožky (Diplopoda) jako zástupce půdní fauny. Technikou odchytu hmyzu byly zemní pasti rozmístěné ve třech liniích. Každá linie měla charakterizovat odlišný biotop. Linie pastí byly umístěny na patě, vrcholu násypu a u okraje lesa u násypu. Na každé linii byly umístěny 3 zemní pasti asi 50 m daleko od sebe. Celkem tedy 9 pastí. Každá linie byla pro přehlednost označena kůlem na vrcholu označeným výraznou barvou. Tak bylo možné se orientovat i ve vzrostlé vegetaci. Jako další metodu jsem vyzkoušela smýkání po vegetaci. Tato metoda však nevynesla žádné výsledky, neboť jsem byla nucena pracovat v brzkých ranních hodinách, kdy byla vegetace ještě vlhká od rosy, takže na ní nebyl hmyz.

28

4.1.1 Charakteristika lokalit linií zemních pastí První linie zemních pastí

Obr. 1: 1. linie zemních pastí-okraj lesa, zdroj: www.mapy.cz

První linie pastí se nacházela na pokraji lesa u zemního valu, na kterém byly umístěné také ostatní dvě linie pastí. Tento biotop běl charakter spíše suššího stanoviště. Na stanovišti je zastoupen převážně trnovník akát (Robinia pseudacacia). Druhá linie zemních pastí

Obr. 2: 2. linie zemních pastí- vrchol násypu, zdroj: www.mapy.cz

Druhá linie zemních pastí byla instalována na vrcholu násypu. Opět, stejně jako u předchozí linie, i toto místo bylo poměrně suché. Na lokalitě převládá xerofilní vegetace. Je zde nedostatek vláhy. Půda je spíše písčitá a propustná.

29

Třetí linie pastí

Obr. 3: 3. linie zemních pastí- pata násypu, zdroj: www.mapy.cz

Třetí linie pastí byla lokalizována u paty násypu v místech, kde se nachází mokřadní vegetace (ostřice, sítiny) a kde se tedy zdržuje vláha. Tato část již navazuje ze strany ke golfovému hřišti na greeny – hráčské plochy.

4.1.2 Příprava pastí Pro jednu zemní past jsem použila 2 umělohmotné kelímky o objemu 300 ml a dřevěnou stříšku. Do díry vyhloubené malou lopatkou zemi jsem umístila jeden kelímek tak, aby byl okraj v úrovni terénu. Tento kelímek byl použit jako fixace pasti v zemi. Do prvního kelímku jsem vložila druhý, který jsem posléze naplnila asi do 1/3 4% formaldehydem. Nad past jsem umístila stříšku, upevněnou pomocí čtyř nožek mírně zatlačených do zeminy. Past je také možno vyrobit ze dvou polyetylénových lahví. Polyetylénová láhev o objemu 1 l a 0,5 l se v horní třetině seříznou. Do spodní části lahve o objemu 1 l se vloží spodní část lahve o objemu 0,5 l. Past se potom uzavře horní trychtýřovitou částí lahve o objemu 1 l. Přitom musí být horní okraj trychtýřovité části souběžný s okrajem větší lahve tak, aby nevznikl schodek nedostatečným zasunutím trychtýřovité části do větší lahve. Místo dřevěné stříšky je možné použít stříšku z průhledného organického skla o mocnosti 3 mm ve tvaru čtverce s rozměry 200 x 200 mm a s výškou 65 mm nad zemí (Absolon, 1994).

30

4.1.3 Frekvence odběrů Instalace zemních pastí proběhla 23.4.2012. Odběry vzorků epigeické fauny z pastí proběhly v datech: 7.5., 27.5., 18.6., 20.7., 10.8., 10.9., 21.10. Odběry jsem tedy prováděla asi v třítýdenních intervalech od května do konce října. Při odběrech a práci v terénu mi bylo doporučeno z důvodu mé vlastní bezpečnosti se zdržovat jen na místech, kde byly instalovány zemní pasti. Letící míček totiž může mít rychlost až 100 km/h. Proto jsem se při práci zdržovala pouze v určených místech a pasti jsem vybírala v brzkých ranních hodinách. Po posledním odběru jsem pasti odstranila a jamky po nich zarovnala s okolním terénem tak, aby jejich povrch příliš nekontrastoval s okolím.

4.1.4 Odebírání živočichů z pastí Pro každou linii odběrů jsem si při každém odběru připravila sběrnou láhev označenou datem a lokalizací linie. Ze všech tří pastí, umístěných na konkrétní linii, jsem vzorky slila do této sběrné lahve pomocí trychtýře. Poté jsem epigeické živočichy roztřídila a přemístila do označených (lokace, datum) lahviček naplněných 75% etanolem, který je nezbytný pro uchování vzorků. Při této trvalé fixaci jsem odstraňovala nečistoty a nežádoucí předměty. Ale i ty jsem prohlížela, zda na nich není uchycen pro pozorování důležitý materiál. Drobní obratlovci, jsou-li v pasti přítomni, se do trvalé fixace převedou s použitím 4% formaldehydu. Před tím je vhodné u živočicha nepatrně nastřihnout kůži na břiše proto, aby fixační roztok přešel do celého těla obratlovce a nedocházelo ke zkáze těla.

4.1.5 Třídění vzorků Vždy po výběru pastí jsem vzorky doma promyla etanolem a roztřídila. Při třídění jsem používala pinzetu, ochranné chirurgické rukavice a misku na obsah pastí. Roztříděné vzorky jsem umísťovala do lahviček s etiketou a údaji o lokaci a datu odběru. Živočichy jsem se snažila roztřídit dle odborných publikací na jednotlivé rody. U vybraných živočich poté i na druhy. Tyto údaje jsem zaznamenávala do souboru dle data a lokace odběru.

4.2 Využití střevlíkovitých k bioindikaci Střevlíkovití jsou pro bioindikaci vlastností prostředí využíváni poměrně často. Důvodem je širší okruh specialistů, zaměřujících se na tuto čeleď hmyzu, dobře 31

vypracovaná metodika sběru, vypracovaná metodika determinace, velký počet druhů střevlíkovitých, množství literatury na toto téma a bohatý sbírkový fond. Využitím střevlíkovitých k bioindikaci kvality životního prostředí se zabývali Nenadál (1993) a Farkač (1993, 1994). Jednalo se o navázání na práci Buchara (1983), který využil rozdělení arachnofauny do skupin dle jejich ekologických nároků k bioindikaci kvality životního prostředí. Nenadálovo zařazení do skupin je vhodné zejména v nelesních oblastech. Farkačovo rozdělení je vhodné aplikovat na horské a podhorské lesní oblasti. Zde rozlišoval 4 skupiny střevlíkovitých: 

relikty I řádu



II. řádu: zachovalejší porosty



adaptibilní druhy: negativně ovlivněné porosty



eurytopní druhy: negativně ovlivněné porosty

Hůrka zařadil všech 526 druhů a poddruhů střevlíkovitých, žijících v České republice do 3 základních skupin dle jejich ekologické valence a jejich vázanosti k určitému biotopu. O hodnotě studovaného území vypovídá procentuelní zastoupení jednotlivých skupin. Při přiřazování jednotlivých druhů k jednotlivým skupinám je nutné přihlédnout ke geograficko-klimatickým podmínkám. Zařazení do skupin platí jen pro nepříliš rozsáhlé teritorium. Za toto teritorium je pro tento účel pokládána celá Česká republika. Skupina R: zahrnuje druhy s nejužší ekologickou valencí, které mají mnohdy charakter reliktů. Patří sem druhy vzácné a ohrožené, žijící nepříliš poškozených, přírodních stanovištích. Jedná se o halobionty, trofobionty, kavernikolní, litofilní, psamofilní druhy. Druhy stepí, skalních stepí, sutí, vřesovišť, klimaxových lesů všech typů, bažin, močálů, pramenišť, niv, přirozených břehů vod. Řadí se sem však i druhy z narušených stanovišť, které jsou v blízkosti zachovalých biotopů. Zde se jedná převážně o nestálá, přechodná stanoviště ovlivněná činností člověka. Např. meze, okraje polí, hliniště, vinice. Tyto lokality jsou v mnohém podobné původním přirozeným biotopům těchto druhů. Tyto druhy nepronikají dále do zemědělské krajiny a na druhé straně se také nevyskytují na nenarušených lokalitách. Jiná část druhů této skupiny jsou druhy vázané na druhotně vzniklá xerotermní stanoviště. Na jiná stanoviště se tato podskupina není schopná adaptovat. Jedná se tedy o relikt z určitého období vývoje 32

krajiny. Jejich výskyt na určitém území poukazuje na zachovalost tohoto biotopu. Další podskupinou jsou všechny vymřelé druhy. V České republice jde o 33,1 % všech taxonů. Skupina A: zde jsou zastoupeny hlavně adaptibilní druhy. Zvláště v oblastech původních ploch osidlují i druhotná a regenerovaná stanoviště. Jedná se o nejpočetnější skupinu zahrnující druhy typicky se vyskytující v lesních porostech, druhy pobřeží stojatých i tekoucích vod, luk, pastvin a dalších travních porostů paraklimaxů. Do této skupiny patří 49,2 % všech taxonů České republiky. Skupina E: zde jsou eurytopní druhy, bez zvláštních nároků na podmínky prostředí. Jsou to druhy nestabilních biotopů a druhy obývající silně antropogenně negativně ovlivněnou krajinu. Do této skupiny patří i druhy expanzivní a migranti. Je zde zařazeno 17,7 % druhů České republiky. Platí, že čím vyšší procento zastoupení mají na lokalitě druhy skupiny R, tím kvalitnější prostředí na lokalitě je. Tyto biotopy představují původnímu stavu blízké a přirozená prostředí a jsou významné pro ekologickou stabilitu krajiny. Na takovýchto biotopech zároveň převládají druhy skupiny A a minimálně jsou zastoupeny druhy skupiny E. S postupnou degradací životního prostředí se snižuje zastoupení druhů skupina R i A a zároveň se zvyšuje zastoupení druhů skupiny E. Vysoký podíl druhů skupiny E na lokalitě značí zásadní degradaci prostředí (Hůrka et al., 1996).

4.3 Synekologické ukazatele Společenstva

organismů

na

určitém

areálu

lze

charakterizovat

dle

diagnostických znaků. Pomocí těchto ukazatelů lze společenstva hodnotit a vzájemně srovnávat. Pomocí těchto diagnostických znaků lze vyhodnotit strukturu a funkci společenstva.

4.3.1 Dominance Tímto ukazatelem je hodnoceno procentuelní složení zoocenózy. Zde se nebere ohled na velikost zkoumaného areálu. Dominanci vypočteme jako podíl počtu jedinců určitého druhu (ni) a celkového počtu jedinců zoocenózy (n). Je tedy dána vztahem:

33

D

ni  100 % n

Dominance a její hodnota je tedy ovlivněna počtem druhů zoocenózy a snižuje se s vyšším počtem druhů zoocenózy. Pro vyhodnocení dominance je užito rozdělení dle procentuelní hodnoty výsledku. V současné době je využívána stupnice rozdělené do pěti tříd dominance (Losos, 1984). 

Eudominantní druh: více než 10 %



Dominantní druh: 5 – 10 %



Subdominantní druh: 2 – 5 %



Recedentní druh: 1 – 2 %



Subrecedentní druh: méně než 1 %

4.3.2 Simpsonův index dominance Pomocí tohoto indexu je možné hodnotit ekologický význam populací ve společenstvu. Je možné hodnotit význam druhů v látkovém koloběhu, toku energie nebo produkci. Druhy, mající ve společenstvu vysoký význam a vliv díky své vysoké denzitě, produkci nebo funkci, jsou označovány jako ekologické dominanty. Stupeň dominance lze vypočítat pomocí Simpsonova indexu dominance dle vztahu:

 ni  c    n

2

Ni je opět hodnota počtu jedinců určitého druhu, neboli jeho významnost, ne potom součet hodnot významnosti, tedy celkový počet jedinců zoocenózy. Z rovnice vyplývá, že je-li společenstvo tvořeno vyšším počtem druhů, je index dominance nižší. Naopak, je-li společenstvo tvořeno menším počtem druhů, index dominance vzrůstá. Obecně platí, že ekologických dominant je méně v prostředích s extrémními podmínkami. Tyto podmínky mohou vyhovovat jednomu nebo jen několik druhům, které zde mají možnost využít svůj potenciál. Více ekologických dominant je více ve 34

stabilních prostředích, která jsou strukturně členitá v rámci společenstev a která jsou tvořena větším počtem druhů (Losos, 1984). Hodnoty Simpsonova indexu dominance se pohybují v rozmezí 0,1 až 1. Při vyšším rozložení dominance je index nižší. Je-li zoocenóza tvořena jedním druhem, bude hodnota Simpsonova indexu dominance 1 (Laštůvka, Krejčová, 2000).

4.3.3 Konstance Hodnota konstance vyjadřuje míru stálosti druhového složení zoocenózy. Konstanci vyjadřuje vztah:

K

ni  100 % n

Hodnota ni vyjadřuje počet vzorků, v nichž se druh vyskytl, hodnota n vyjadřuje celkový počet všech odebraných vzorků. Konstance se počítá stejným postupem jako frekvence. Výstupní data jsou však odlišná. Dle vypočtených hodnot konstance jsou druhy děleny do 4 tříd (Losos, 1984): 

Eukonstantní (velmi stálý): 75 – 100 %



Konstantní (stálý): 50 – 75 %



Akcesorické (přídatné): 25 – 50 %



Akcidentální (nahodilý): 0 – 25 %

4.3.4 Diverzita Diverzita neboli druhová rozmanitost je strukturní a kvantitativní vlastností každé zoocenózy. Můžeme ji chápat jako genetickou, druhovou nebo ekosystémovou. V případě druhové rozmanitosti se jedná o poměr počtu druhů k počtu jedinců. Takto můžeme vyjádřit rozložení jedinců mezi jednotlivé druhy. Shannon-Wienerův index diverzity Jednou z možností, jak vyjádřit druhovou diverzitu na určité lokalitě, je využití Shannon-Wienerova indexu diverzity. Ten lze vypočítat ze vztahu:

35

2

 ni   ni  H      ln  n n

Hodnota vyjadřuje významnost druhu v početnosti, pokryvnosti nebo biomase a hodnota n vyjadřuje součet významností všech druhů zoocenózy. Čím vyšší je hodnota indexu diverzity, tím více druhů zoocenóza obsahuje. Pokud by všichni jedinci zoocenózy náleželi ke stejnému druhu, hodnota indexu by byla 0. naopak pokud by každý jedinec náležel k jinému druhu, hodnota indexu diverzity by byla nejvyšší (Losos, 1984). Ekvitabilita Druhou možností, jak posoudit diverzitu, je vyrovnanost, rovnoměrnost neboli ekvitabilita. Ekvitabilita vyjadřuje míru vyrovnanosti četnosti druhů ve společenstvu. Jedná se o vyjádření rozložení všech jedinců. Ekvitabilita je vyjádřena vztahem:

E

Hl ln S

Hodnota H vyjadřuje hodnotu indexu diverzity, hodnota S značí celkový počet druhů. Společenstvo živočichů je početně tím vyrovnanější, čím se hodnota ekvitability blíží 1 (Losos, 1984).

4.4 Červený seznam a zvláště chráněné druhy 4.4.1 Červený seznam ohrožených druhů České republiky Červený seznam ohrožených druhů České republiky je zdrojem informací o ohrožených volně žijících živočiších a planě rostoucích rostlin. Obsahují názory předních odborníků na hodnocení stavu cílových druhů živočichů a rostlin. Červený seznam České republiky byl zpracován Agenturou ochrany přírody a krajiny po pověření Ministrem životního prostředí roku 2005. Současný systém zařazování

36

živočichů a rostlin do jednotlivých kategorií vychází z metodiky IUCN. Červené seznamy nejsou právně závaznou normou. 

Vyhynulý nebo vyhubený- neexistují pochybnosti, že uhynul poslední jedinec



Vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě- taxon přežívá jen jako pěstovaný v kultuře, chovaný v lidské péči, jako naturalizovaná populace mimo historický areál. Pokud při průzkumu se nepodařilo nalézt žádné jedince, je taxon považován za vyhynulého ve volné přírodě.



Kriticky ohrožený



Ohrožený



Zranitelný



Téměř ohrožený



Málo dotčený



Taxon, o němž jsou nedostatečné informace – kvůli nedostatku informací není možné vyhodnotit nebezpečí vyhubení



Nevyhodnocený – nebyl hodnocen dle kritérií (Farkač et al., 2005)

4.4.2 Zvláštní ochrana živočichů a rostlin Dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny jsou vybrané druhy živočichů a rostlin, které jsou vzácné nebo vědecky a kulturně významné, zařazené do kategorií dle jejich stupně ochrany. 

Kriticky ohrožené



Silně ohrožené



Ohrožené

Seznam rostlin a živočichů, kteří jsou rozděleni do těchto kategorií, je součástí vyhlášky č. 395/1992 Sb. (Ministerstvo životního prostředí, 2013).

37

5 VÝSLEDKY 5.1 Rozbor fauny 5.1.1 Živočichové odchycení v zemních pastech Ve vzorcích ze zemních pastí byli přítomni živočichové, z nichž byli nejpočetněji zastoupeni zástupci řádu Coleoptera, následovaní skupinou zástupců řádu Araneae a Hymenoptera. Tyto skupiny jsou zde eudominantními. Celkový počet živočichů odchycených ve všech třech liniích zemních pastí tedy činí 2631 kusů. Při hodnocení zachovalosti prostředí a kvality stanoviště jsem využila metodiky vycházející z výskytu druhů střevlíkovitých (Carabidae) na místech umístění zemních pastí. Do pastí se však chytilo i mnoho jiných živočichů. Živočichy jsem zařadila do řádů, uvedla jejich počty (Tab. 1) a vypočítala pro každou skupinu procentuelní zastoupení, dominanci a konstanci. Pro všechny skupiny jsem poté vypočetla hodnoty pro ShannonWienerův index diverzity, ekvitabilitu a Simpsonův index dominance. Simpsonův index dominance Simpsonův index dominance má hodnotu 0,6. Tento index má rozmezí v hodnotách 0,1 až 1. Hodnota se pohybuje ve střední části intervalu. Čím méně druhů je ve společenstvu přítomno, tím je hodnota indexu vyšší a naopak. Zde je hodnota mírně nad středem intervalu. Je však mírně nad středem, proto zde může být tendence ke spíše nižšímu počtu druhů. Index je nižší pří vyšším rozložení dominance, střední hodnota tohoto intervalu tedy naznačuje střední rozložení dominance ve společenstvu (Tab. 2). Shannon-Wienerův index diverzity Shannon-Wienerův index diverzity zde má hodnotu 2,9. Společně s ekvitabilitou umožňuje posoudit druhovou diverzitu stanoviště. Čím vyšší je hodnota indexu, tím vyšší množství druhů je na stanovišti (Tab. 2). Ekvitabilita Jinou možností posouzení diverzity je hodnota ekvitability. Vyjadřuje vyrovnanost všech druhů na stanovišti, která je vyšší s výslednou hodnotou blížící se 1.

38

Výsledná hodnota 0,37 se pohybuje spíše v dolní části intervalu, což může naznačovat spíše nižší vyrovnanost druhů (Tab. 2). Při hodnocení hodnot konstance jsou do skupiny akcesorické řazeny jen dvě skupiny živočichů – Araneae a Coleoptera. U ostatních skupin jsou hodnoty zastoupení, které dané živočichy zařazují do skupiny akcidentální (Tab. 3). Eudominantní jsou zde 3 skupiny – Araneae, Coleoptera a Hymenoptera. Ostatní skupiny náleží do skupin subdominantní, recedentní a subrecedentní (Tab. 3).

5.2 Výsledky odchytu zástupců čeledi Carabidae 5.2.1 Celkové výsledky Linie umístěná v patě násypu byla ze všech tří linií nejvíce podmáčená a proto se zde i vyskytovaly rostliny mokřadního charakteru. Linie na vrcholu násypu byla naopak nejsušším místem. V nejsušších měsících roku zde bylo ze všech linií nejméně odchycených živočichů, i když v celkovém součtu zde odchycených kusů střevlíků byl nejnižší počet odchycených živočichů v linii lesa, která ovšem měla také charakter stanoviště s nízkou zásobou vláhy. Početnost střevlíkovitých tedy byla nejnižší na linii lesa, kde bylo odchyceno celkem 87 brouků ze 17 druhů. Vyšší počet střevlíků byl na linii vrcholu násypu, kde bylo odchyceno 196 brouků z 25 druhů střevlíků. Linie paty násypu byla, co se týče početnosti, nejbohatší. Zde bylo odchyceno 357 v rámci 36 druhů střevlíků. Ze střevlíkovitých bylo do zemních pastí odchyceno celkem 45 druhů v celkovém počtu 634 jedinců. Nejpočetnějším v rámci všech linií byl druh Poecilus cupreus. Druhým nejpočetnějším byl druh Brachinus explodens. Oba tyto druhy jsou zde tedy eudominantní a jsou zařazené do skupiny E dle Hůrky (1996). Druh Brachinus explodens je navíc zařazen v seznamu zvláště ohrožených druhů rostlin a živočichů, který je součástí vyhlášky č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Stejně tak druh Carabus ullrichii je zařazen do seznamu zvláště chráněných rostlim a živočichům dle tohoto zákona a je zařazený ve stejné kategorii jako Brachinus explodens, tedy druh ohrožený. Ke druhům, zařazeným do Červeného seznamu ohrožených druhů České republiky je z pozorovaných druhů řazen Carabus ullrichii, spadající do kategorie téměř ohrožený a druh Carabus violaceus, spadající do kategorie zranitelný. Na lokalitě převažují druhy, náležející dle Hůrky (1996) ke skupině E, následují druhy skupiny A. Skupina R je reprezentována pouze dvěma druhy. Jsou jimi 39

Ophonus diffinis a Ophonus sabulicola. Tyto druhy svoji početností pokrývají pouze 0,4 % celkového počtu střevlíků.

5.2.2 Stručná charakteristika odchycených druhů čeledi Abax parallelepipedus Piller et Mitterpacher, 1783 je černý brouk vyskytující se v oblasti severní a střední Evropy. U nás se vyskytuje ve všech lesích od nížin do hor. Acupalpus meridianus Linnaeus, 1761 je černý brouk, u nás běžný na polích, loukách, hliništích, od nížin až do hor. Agonum sexpunctatum Linnaeus, 1758 je robustnější černý brouk s tečkovanými krovkami. V České republice hojný druh, který vyhledává polovlhká až velmi vlhká stanoviště bez zastínění jako jsou louky, pastviny, zarostlé břehy vod, lesní světliny. Vyskytuje se od nížin až do hor. Amara aenea De Geer, 1774 je kovově mosazný brouk, u nás běžný, eurytopní druh otevřených stanovišť jako jsou stepi, pole a ruderály. Rozšířený od nížin do hor. Amara aulica Panzer, 1796 je smolně černý brouk, na spodní straně červenohnědý. U nás je to běžný eurytopní druh preferující nezastíněná stanoviště jako louky, pole a ruderály. Amara convexior Stephens, 1828 je kovově hnědá brouk s červenohnědými holeněmi. Je indiferentní k zastínění a vyhledává biotopy luk, světlých lesů, křovinatých strání a lesů od nížin do hor. Amara curta Dejean, 1828 je střevlík se slabým kovovým nádechem. Jedná se o u nás hojný druh, vyskytující se na suchých i vlhkých nezastíněných stanovištích jako jsou pastviny, louky, lesní světliny od nížin do hor, velmi často v pahorkatinách. Amara ovata Fabricius, 1792 je tmavě kovový střevlík hnědé barvy. Je indiferentní k zastínění a hojný na loukách, polích a v křovinách od nížin do hor. Velmi hojný je v pahorkatinách. Amara plebeja Gyllenhal, 1810 má měděnou barvu krovek, části tykadel, makadel a holeně jsou červenohnědé a stehna jsou hnědočervená. U nás běžný druh na polosuchých až vlhkých stanovištích jako jsou břehy vod, louky a pole od nížin do hor.

40

Amara tibialis Paykull, 1798 je kovově tmavý brouk, u nás hojný na suchých až polosuchých stanovištích bez zastínění. Vyskytuje se ve stepích, vřesovištích, na písečných podkladech od nížin do hor. Anchomenus dorsalis Pontoppidan, 1763 je v České republice jediný druh tohoto rodu. Hlava a štít jsou zbarveny žluté až červenožluté, spodní strana těla černá. Je to euryekní druh u nás hojný a vyskytující se na suchých ž polovlhkých biotopech jako jsou pole, pastviny, stepi, okraje remízků od nížin do hor. Anisodactylus binotatus Fabricius, 1787 je eurytopní střevlík černé barvy v České republice běžně se vyskytující na loukách, polích, ruderálech, březích vod od nížín do hor. Anisodactylus nemorivagus Duftschmid, 1812 má černou barvu těla s 1 článkem tykadel a nohama žlutočervenýma. U nás je to hojný brouk, vyskytující se na polovlhkých stanovištích bez zastínění, např. na loukách, pastvinách, ladách. Nejčastějí se vyskytuje v oblastech pahorkatin, obecně od nížin do hor. Bembidion lampros Herbst, 1784 má měděnou barvu těla, část tykadel a nohy červenožluté. Je to druh suchých až polovlhkých stanovišť bez zastínění a dále od vody, např. pole, louky, pastviny od nížin do hor. Bembidion obtusum Audinet-Serville, 1821, brouk smolně černé až smolně hnědé barvy, se u nás vyskytuje na polích, pastvinách,hliništích a daleko od vody. Jedná se tedy o stanoviště polosuchá až polovlhká od nížin do hor. Bembidion properans Stephens, 1828 je měděný brouk, vyskytující se na vlhkostně různorodých stanovištích bez zastínění jako jsou hlinité a travnaté břehy vod, louky od nížin do podhůří. Brachinus explodens Duftschmid, 1812 má modré krovky, chodidla, makadla a tykadla červená. U nás se vyskytuje na suchých až polovlhkých stanovištích bez zastínění, např. pole, stepi od nížin do hor. Calathus fuscipes Goeze, 1777 má černou barvu těla s červenými tykadly a makadly. U nás spíše na suchých nezastíněných stanovištích jako jsou meze, stepi, louky, pole od nížin do hor.

41

Carabus convexus Fabricius, 1775 má krovky černé barvy s namodralým okrajem s úplnými žebírky a 3 řadami nezřetelných teček. Jedná se o nominotypický poddruh, který je hojný na celém území České republiky na málo zastíněných stanovištích. Carabus hortensis Linnaeus, 1758 má krovky bronzově hnědé, žebrovitě rýhované a s 3 řadami zelenavých jamek. Je to druh listnatých a jehličnatých lesů od nížin do hor. Carabus intricatus Linnaeus, 1761 je střevlík s modrými krovkami a černou spodní části těla. V České republice se vyskytuje ojediněle jen v teplejších polohách, zejména v lesích hájového typu. Hojný je i v parcích a vilových čtvrtích ve městech. Carabus ullrichii Germar, 1824 je robustní brouk, leskle měděný. Je to druh vyskytující se od nížin do podhůří na loukách, v křovinách a hájích. Carabus violaceus Linnaeus, 1758 je střevlík s černomodrými krovkami, hojný na celém našem území, zvláště pak v lesích, ale také na otevřených biotopech. Vyskytuje se od nížin do hor. Harpalus affinis Schrank, 1781 má vrchní stranu těla leskle měděnou s jemným tečkováním krovek, spodní strana těla a nohy jsou smolně hnědé. Je u nás běžným druhem na suchých až polovlhkých nezastíněných stanovištích jako jsou louky, ruderály, pole od nížin po hory. Harpalus atratus Latreille, 1804 je větší druh střevlíka se srdčitým štítem, zadníma pravoúhlýma nohama, černé barvy těla. U nás je hojný na polosuchých až polovlhkých stanovištích, je indiferentní k zastínění a vyhledává lokality s keřovými asociacemi, lesy, zahrady a zbořeniště od nížin do hor. Zvláště hojný je v pahorkatinách. Harpalus distinguendus Duftschmid, 1812 je svrchu kovově zelený a 1. článek tykadel je červený. U nás je běžný na suchých až polovlhkých nezastíněných stanovištích jako jsou stepi, pole, ruderály od nížin až do pahorkatin. Harpalus rubripes Duftschmid, 1812 má bázi štítu chloupkovanou, samice je černá, samec je leskle zelený, modrý nebo fialový. Obývá suchá až indiferentní nezastíněná stanoviště od nížin do hor jako pole, cihelny, ruderály, lomy. Nejhojnější je v pahorkatinách. 42

Harpalus tardus Panzer, 1797 je černý střevlík, žijící na velmi suchých stanovištích bez zastínění, jako jsou pole a ruderály od nížin do hor. Harpalus tenebrosus centralis Dejean, 1829 je černý brouk s namodralým nádechem a červenými tykadly. Vyskytuje se na suchých stanovištích bez zastínění. Jedná se tedy o lomy, stepi zvláště na lokalitách s vápencovou půdou od nížin po pahorkatiny. Leistus ferrugineus Linnaeus, 1758 má žlutohnědou až rezavohnědou barvu krovek. Žije polosuchých až vlhkých stanovištích. Je indiferentní k zastínění. Stanovištěm jsou lesy a pole od nížin do hor. Ophonus azureus Fabricius, 1775 má kovově lesklé krovky, ze spodní strany je hnědočerný. U nás se vyskytuje na suchých stanovištích bez zastínění. Vhodnými biotopy jsou stepi, pole a pastviny od nížin do hor. Ophonus diffinis Dejean, 1829 má modré až modrozelené krovky, jejichž šev je u samic protažen v trn. V České republice je to druh vzácný až velmi vzácný, vyskytující se na polosuchých až polovlhkých stanovištích bez zastínění. Vhodnými biotopy jsou louky, pole, stepi, slaniska nížin. Ophonus nitidulus Stephens, 1828 je střevlík na krovkách kovově zelený, vespodu tmavý. U nás je hojným druhem indiferentním k zastínění a tolerantní k vlhkosti. Vyskytuje se v nížinných oblastech na loukách, v křovinách, v lesích, zvláště pak v lesních okrajích. Ophonus rufibarbis Fabricius, 1792 je smolně hnědý brouk se žlutočervenými přívěsky. U nás je hojný na suchých až polovlhkých stanovištích bez zastínění až s částečným zastíněním. Vyskytuje se na polích, ve vinicích, ruderálech, v parcích křovinách od nížin do hor. Ophonus sabulicola Panzer, 1796 je hnědé až černé barvy a s žlutočervenými přívěsky. V České republice je ojedinělý až vzácný, obývající suchá nezastíněná stanoviště jako stepi, vinice pole. Vyhovují mu zvláště vápnité a hlinité půdy od nížin po pahorkatiny. Poecilus cupreus Linnaeus, 1758 je brouk s měděnou barvou na krovkách a s prvními 2 články tykadel červenožluté barvě. Jedná se o eurytopní druh, vyskytující se na nezastíněných stanovištích jako jsou pole, břehy vod, stepi od nížin do hor. 43

Pseudoophonus rufipes De Geer, 1774 je černý druh s krovkami s hustým žlutým ochlupením. U nás je hojný na suchých až nezastíněných polovlhkých stanovištích jako jsou louky, pole, okraje lesů, ruderály od nížin do hor. Pterostichus anthracinus Illiger, 1798 je černý brouk, hojný na vlhkých stanovištích. Je indiferentní k zastínění a vyskytuje se u břehů vod, na loukách v blízkosti vod, v lužních lesích od nížin do hor. Panagaeus cruxmajor Linnaeus, 1758 je hrubě tečkovaný, černé barvy a na každé krovce 2 žlutočervené skvrny. U nás se vyskytuje ojediněle hlavně na vlhkých stanovištích bez nebo s částečným zastíněním. Jeho biotopem jsou louky u vod, břehy vod od nížin po pahorkatiny. Pterostichus diligens Sturm, 1824 má matné černé krovky s hladkými a hlubokými rýhami, u nás běžný druh, obývající vlhká stanoviště na kyselém substrátu. Jsou jimi louky u vod, břehy vod, lužní lesy a rašeliniště od nížin do hor. Pterostichus melanarius Illiger, 1798 je černý brouk, u nás běžný a silně eurytopní druh. Stanovištěm jsou pole, louky, lesy a zahrady od nížin do hor. Pterostichus niger Schiller, 1783 je brouk černé matné barvy, u nás hojný spíše na vlhkých stanovištích. Je indiferentní k zastínění a jeho stanovišti jsou lesy, louky, břehy vod zvláště v pahorkatinách, obecně však od nížin do hor. Pterostichus ovoideus Sturm, 1824 má na smolně černých krovkách zřetelně tečkované rýhy. Je hojný spíše na vlhčích stanovištích a je indiferentní k zastínění. Lokalitami výskytu mohou být např. louky blízko vod, břehy vod, háje a lužní lesy od nížin po hody, zvláště pak v pahorkatinách. Pterostichus vernalis Panzer, 1796 je černý brouk s 1. článkem tykadel červeným. U nás běžný na vlhkých až velmi vlhkých stanovištích. Je indiferentní k zastínění a preferuje břehy vod, vlhké louky, zahrady a lužní lesy od nížin do hor. Zabrus tenebrioides Goeze, 1777 je druh u nás široce rozšířený a škodící na obilovinách. Barva jeho těla je smolně černá až hnědá se slabým kovovým leskem. V České republice je to druh vyskytující se na obilných polích od nížin až do podhůří (Hůrka, 1996).

44

5.2.3 Rozbor jednotlivých linií zemních pastí Brouci tvoří v rámci veškeré fauny odchycené do zemních pastí eudominantní skupinu. Bylo odchycených celkem 45 druhů střevlíků v celkovém počtu 634 těchto brouků. To činí 60 % z celkového počtu brouků ze všech linií pastí. U střevlíkovitých, vzhledem k jejich výhodnosti k bioindikačním využití, jsem vypočetla hodnoty synekologických ukazatelů pro dominanci, konstanci, frekvenci, Shannon-Wienerův index diverzity, ekvitabilitu a Simpsonův index dominance. Uvedené hodnoty ekologických indexů jsem počítala pro každou linii zemních pastí jednotlivě a poté pro všechny 3 linie zemních pastí dohromady. 5.2.2.1 První linie zemních pastí – les (Tab. 4) Simpsonův index dominance Simpsonův index dominance má hodnotu 0,13. Tato hodnota naznačuje vysoké rozložení dominance. Společenstvo je tedy tvořeno vyšším počtem druhů (Tab. 5). Shannon-Wienerův index diverzity Shannon-Wienerův index diverzity má hodnotu 2,14. Čím vyšší počet druhů tvoří zoocenózu společenstva, tím vyšší je i tento index. Index tedy značí vyšší počet druhů na lokalitě, ale záleží také na početním rozložení jedinců mezi jednotlivé druhy (Tab. 5). Ekvitabilita Hodnota ekvitability, která značí početní vyrovnanost zastoupení druhů, je zde 0,5. čím blíže je hodnota ekvitability 1, tím více je společenstvo vyrovnanější. V případě tohoto společenstva se tedy jedná o střední hodnotu (Tab. 5). Konstance Všechny druhy na stanovišti jsou dle konstance akcidentální (nahodilé). Pouze druh Brachinus explodens je akcesorický (Tab. 6). Dominance Eudominantními jsou zde druhy Abax parallelepipedus, Anisodactylus binotatus, Brachinus explodens. Dominantními druhy jsou Carabus convexus, Carabus hortensis, Carabus violaceus, Ophonus rufibarbis (Tab. 6). 45

Zařazení do skupin dle Hůrky (1996) Na linii je zastoupeno 5 druhů náležejících do skupin A a 9 druhů náležejících do skupiny E. Eudominantní druh s největší početností spadá do skupiny E. Převažují tedy druhy skupiny E, jež tvoří 88 % přítomných druhů, co naznačuje biotop nestabilní a s měnícími se podmínkami. Jedná se tedy o krajinu silně antropogenně ovlivněnou a poškozenou. Ekologické nároky střevlíků V rámci první linie, tedy linie při okraji lesa, se povětšinou vyskytují brouci, kteří se běžně vyskytují se od nížin do hor na nezastíněných polovlhkých stanovištích, zvláště na lesních, lučních a polních biotopech. Eudominantní druhy této linie preferují lesní biotopy (Abax parallelepipedus), louky, pole, ruderální stanoviště (Anisodactylus binotatus), nezastíněná pole a stepi (Brachinus explodens). Střevlíci Abax parallelepipedus, Carabus hortensis, Carabus intricatus, Carabus violaceus jsou druhy spíše lesních stanovišť. 5.2.2.2 Druhá linie zemních pastí – násyp (Tab. 7) Simpsonův index dominance Hodnota tohoto indexu je zde 0,19. Index je poměrně nízký. Společenstvo je tedy tvořeno vyšším počtem druhů a je zde tedy vyšší rozložení dominance (Tab. 8). Shannon-Wienerův index dominance Jeho hodnota je 2,2, to znamená, že zoocenóza je tvořena více druhy (Tab. 8). Ekvitabilita Míra rozložení četnosti druhů ve společenstvu je zde reprezentována hodnotou 0,4, která se blíží střední hodnotě rozložení zastoupení druhů na lokalitě. I když stále se jedná o poměrně nízkou hodnotu (Tab. 8). Konstance Všechny druhy na lokalitě jsou akcidentální (nahodilé). Jen jeden druh Brachinus explodens je zde akcesorický (přídatný) (Tab. 9).

46

Dominance Eudominantními druhy jsou zde Brachinus explodens, Harpalus rubripes, Poecilus cupreus. Dominantním druhem je Ophonus rufibarbis (Tab. 9). Zařazení do skupin dle Hůrky (1996) Na této lokalitě je 6 druhů ze skupiny A a 17 druhů skupiny E. Skupina A zde tvoří pouhých 7,5 % druhů. Do skupiny E také náležejí všechny eudominantní a dominantní druhy. Opět se tedy jedná o nestabilní a měnící se prostředí, krajinu antropogenně ovlivněnou a poškozenou (Tab. 9). Ekologické nároky střevlíků V rámci druhé linie pastí, tedy lokality na vrcholu násypu, jsou přítomny druhy Abax parallelepipedus, Carabus hortensis, Carabus violaceus, Ophonus nitidulus, vyskytující se v lesích od nížin do horských oblastí. Druh Harpalus tardus je střevlík, preferující suché ruderály a pole bez zastínění. Ostatní zástupci jiných druhů, ke kterým se také řadí druhy v této linii eudominantní, se běžně vyskytují na spíše nezastíněných suchých až polovlhkých stanovištích od nížin až do hor. Preferují tedy biotopy luk, polí a pastvin. 5.2.2.3 Třetí linie zemních pastí- pata násypu (Tab. 10) Simpsonův index dominance Hodnota indexu je zde 0,25. Toto je spíše nižší hodnota, která poukazuje na vysoké rozložení dominance druhů. To je spojené s vysokým počtem druhů na stanovišti (Tab. 11). Shannon-Wienerův index diverzity Index je zde 2,15, což poukazuje na vyšší počet druhů ve společenstvu (Tab. 11). Ekvitabilita Ekvitabilita má hodnotu 0,36. Ekvitabilita – početní vyrovnanost druhů je na tomto stanovišti tedy poměrně nízká (Tab. 11).

47

Konstance Všechny druhy této linie jsou akcidentální (nahodilé) krom druhu Poecilus cupreus, který je akcesorický (Tab. 12). Dominance Eudominantními druhy jsou Brachinus explodens a Poecilus cupreus. Dominantními druhy jsou Amara aulica a Pseudoophonus rufipes (Tab. 12). Zařazení do skupin dle Hůrky (1996) 21 druhů spadá do skupiny E, 12 druhů do skupiny A a 2 druhy do skupiny R. Druhy skupiny E zde jsou z 92,5% zastoupením, druhy skupiny R 0,6% zastoupením, druhy A 6,9% zastoupením. Všechny eudominantní a dominantní druhy zde opět náležejí do skupiny E. Jsou zde však zastoupeny i 2 duhy skupiny R, které jsou charakteristické pro nepoškozené ekologické systémy a mající nejužší ekologickou valenci. Tyto druhy však tvoří jen velmi malé procento všech druhů na lokalitě. Převládají druhy charakteristické pro antropogenně ovlivněné a nestabilní oblasti (Tab. 12). Ekologické nároky střevlíků Ve třetí linii byli přítomni střevlíci Agonum sexpunctatum, Pterostichus anthracinus, Panagaeus cruxmajor, Pterostichus diligens, Pterostichus niger, Pterostichus ovoideus, Pterostichus vernalis, kteří obývají vlhká stanoviště, např. lužní lesy, břehy vod, zahrady, vlhké háje, louky blízko vod. Carabus ullrichii, Carabus violaceus, Ophonus nitidulus jsou druhy, kterým vyhovuje prostředí křovin, lesů a hájů. Vyskytuje se zde také druh Ophonus diffinis, preferující nezastíněná polosuchá až polovlhká stanoviště nížin a který je u nás vzácný až velmi vzácný. Další (i eudominantní) druhy, jejichž výskyt byl na linii paty násypu zaznamenán, se řadí ke druhům, kterým vyhovují většinou nezastíněná stanoviště okrajů lesů, stepí, luk, polí nebo okrajů vod.

48

5.2.2.4 Celkový rozbor všech tří linií zemních pastí – střevlíkovití (Carabidae) (Tab. 13) Simpsonův index dominance Tento index zde má hodnotu 0,16. Tato nízká hodnota značí vysoké rozložení druhové dominance na úrovní všech tří linií zemních pastí a vysoký počet zastoupených druhů na stanovištích (Tab. 14). Shannon-Wienerův index diverzity Jeho hodnota je v tomto případě 2,5. Tato hodnota obět naznačuje, že je společstvo tvořené více druhy (Tab. 14). Ekvitabilita Hodnoty ekvitability je zde 0,4. společenství živočichů je tedy spíše mírně druhově a početně nevyrovnané (Tab. 14). Konstance Všechny druhy střevlíkovitých brouků jsou na lokalitách akcidentální. Pouze druh Poecilus cupreus je akcesorický (Tab. 15). Dominance Eudominantní jsou druhy Brachinus explodens a Poecilus cupreus. Dominantní je druh Amara aulica (Tab. 15). Zařazení do skupin dle Hůrky (1996) Celkově bylo ve vzorcích nalezeno 16 druhů skupiny A, 27 druhů skupiny E a 2 druhy skupiny R. Druhy skupiny A jsou zastoupeny z 10,3 %, druhy skupiny E 89,3 % a druhy skupiny R 0,4 %. Také celkové zhodnocení lokality dle druhů střevlíkovitých brouků vychází tedy stejně jako na jednotlivých liniích zemních pastí. Lokalita se jeví jako člověkem velmi ovlivněná a nestabilní (Tab. 15). Ekologické nároky střevlíků Jelikož se linie odchytu brouků nacházejí blízko sebe, zaznamenala jsem výskyt brouků ne vždy zcela typických pro konkrétní stanoviště. V rámci celkového hodnocení však převládají druhy na polosuchých až vlhkých stanovištích jako jsou břehy vod, louky a pole od nížin do hor. Jsou zde přítomny také druhy preferující vlhčí otevřená

49

stanoviště a druhy žijící na sušších stanovištích. Druhem, který je v České republice vzácný, je Ophonus diffinis . Druhy zvláště chráněné dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Dle zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny jsou na lokalitě přítomny druhy patřící do kategorie ohrožené. Těmito druhy jsou Brachinus explodens a Carabus ullrichii (Tab. 15). Červený seznam ohrožených druhů České republiky Druhy patřící do Červeného seznamu ohrožených druhů České republiky a vyskytujících se na lokalitě, jsou Carabus ullrichii, patřící do kategorie téměř ohrožený a Carabus violaceus, patřící do kategorie zranitelný (Tab. 15).

50

6 DISKUSE Po zhodnocení výsledků ze zemních pastí se ukázala jako nejvýhodnější skupina pro zhodnocení stavu tohoto biotopu skupina brouků – střevlíkovitých (Carabidae). Z přítomnosti druhů, které napovídají svým výskytem povaze stanoviště lze odvodit, že na tomto místě v rámci všech tří linií zemních pasti, se jedná o biotop antropogenně ovlivněný a nestabilní (Tab. 16). Toto zjištění také odpovídá vzniku tohoto biotopu. Jedná se o uměle vytvořený násyp ze substrátu, který zde byl umístěn při výstavbě hřiště patrně z důvodu vytvoření umělé hranice mezi areálem golfového hřiště a okolními pozemky. V tomto případě val tvoří dělicí čáru mezi hřištěm a polem. Jinou možnou variantou pro zhodnocení vlastností stanoviště je zjištění a vyhodnocení ekologických nároků zástupců střevlíkovitých (Carabidae) na jednotlivých liniích zemních pastí. Při hodnocení výskytu střevlíků na jednotlivých lokalitách jejich druhové zastoupení vcelku odpovídá i ekologickému charakteru konkrétní lokality. Výskyt střevlíkovitých s určitými ekologickými nároky na jednotlivých lokalitách tedy naznačuje, že na linii lesa odpovídá několik druhů přítomností lesnímu prostředí. Jelikož jde však o lokalitu antropogenně ovlivněnou a jedná se o okraj lesa, který je podstatnou měrou ovlivněn i okolními biotopy, vyskytují se zde i druhy, kterým vyhovují ruderální plochy, polní, luční a stepní biotopy. Linie vrcholu násypu je ovlivněna lesním biotopem, proto se zdě vyskytuje také několik druhů, preferujících spíše lesní prostředí. Přítomnost druhu Harpalus tardus však poukazuje na velmi suchou lokalitu, což odpovídá také mému hodnocení tohoto místa. Oblast paty násypu je linií, která byla ze všech tří lokalit nejpodmáčenější a nejvlhčí. Tomu odpovídá také zastoupení druhů, typických pro vlhká stanoviště. Jsou zde přítomny také druhy vyhledávající spíše lesní prostředí a zaznamenala jsem také výskyt druhu Ophonus diffinis, kterému vyhovují polosuchá a ž polovlhká stanoviště a který je na území našeho státu vzácný až velmi vzácný. Výsledky výskytu střevlíkovitých na určených lokalitách na golfovém hřišti bylo zajímavé porovnat i s jinými biotopy. V práci Diurální aktivita střevlíkovitých v polním biotopu se autor zabýval diurnální aktivitou v populacích druhů střevlíkovitých. Lokalitou zde byla zahrada olomoucké hvězdárny, která se nachází uprostřed obdělávaných polí. Jedná se tedy o polní biotop a odchyt byl prováděn automatickou 51

zemní pastí. Výzkum probíhal v letech 1967 a 1968. Bylo zde odchyceno celkem 51 druhů střevlíkovitých v celkovém počtu 2041 jedinců (Novák, 1971). Tabulka 17 uvádí druhy, které byly odchyceny na golfovém hřišti i na zahradě olomoucké hvězdárny, jejich počty a zařazení do skupin dle Hůrky (1996). Celkem bylo odchyceno více jedinců na lokalitě zahrady. Z druhů, které preferují lesní prostředí se na obou lokalitách vyskytují Carabus ulrichii a Carabus violaceus a z druhů, které upřednostňují vlhčí prostředí, jsou zde zastoupeni Panagaeus cruxmajor a Pterostichus niger. Ostatní druhy jsou druhy vyhledávajícími vesměs suché až polovlhká stanoviště stepí a polí. Tyto druhy zde také mají početní převahu. Z druhového zastoupení střevlíkovitých na obou lokalitách je patrné, že se jedná o biotopy v silně ovlivněné polním hospodářstvím, avšak jsou zde patrné i vlivy jiných biotopů, a to konkrétně lesního v případě golfového hřiště a biotopu zahrady v případě olomoucké hvězdárny. Dle zastoupení druhů a jejich zařazení do skupin dle Hůrky (1996) se lokalita zahrady jeví jako biotop silně antropogenně ovlivněný, kde 71,4 % jedinců náleží do skupiny E. Ostatních 28,6 % spadá do skupiny A. To jsou výsledky shodné s výsledky na golfovém hřišti. Jiným příkladem pro srovnání může být průzkum prováděný v letech 1988 a 1989. Jednalo se o lokalitu polopřírodního 1,6 km dlouhého pás zeleně na svahu Děvína v Pavlovských kopcích na Jižní Moravě. V roce 1988 zde bylo odchyceno 2984 střevlíkovitých brouků z 58 druhů, v roce 1989 bylo odchyceno 4239 brouků z 64 druhů. Celkový počet druhů v obou letech byl 73 druhů. Meziroční rozdíl v počtu druhů byl kvůli druhu Anchomenus dorsalis, který byl více zastoupen v roce 1989. Počty typických mesohydrofilních lesních druhů Abax parallelopipedus, Abax parallelus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis se snižovaly u okraje živého plotu a naopak zvyšovaly uvnitř, nezávisle na vzdálenosti od lesa. Téměř všechny eurytopní druhy byly relativně homogenně zastoupeny podél živého plotu a téměř nepronikly do lesa. Některé více či méně hydrofilní druhy a zároveň eurytopní druhy jako Pterostichus melanarius, Pterostichus anthracinus, Pterostichus niger byly koncentrovány v oblasti vlhké deprese v lese. U druhů otevřené krajiny zvyšovala abundance v živém plotu ve vzdálenosti 300 – 400 m od lesního okraje a na méně zastíněných místech. V obou letech nejvíce abundantní byly Anchomenus dorsalis a Brachynus explodens. Další typické polní druhy jako Pseudoophonus rufipes a Poecilus cupreus nepřekročily několik desítek jedinců. Ostatní polní druhy byly zastoupeny jen individuálně, ale byly také zastoupeny ve vzdálenější části plotu. Všechny polní druhy střevlíků, zvláště pak 52

druhy s nejvyšší abundancí, byly zastoupeny velmi nerovnoměrně a v obou letech měly tendenci opustit zastíněnější části zkoumaného úseku. Při srovnání lokality golfového hřiště a Děvína v roce 1989 (tab. 18), která ukazuje srovnání druhů vyskytujících se na hřišti i Děvíně, je vidět početní převaha brouků na stanovišti Děvína. Na golfovém hřišti je má nejvyšší početnost druh Brachinus explodens a Poecilus cuperus. Jsou to druhy vyskytující se na polních a stepních suchých až polovlhkých stanovištích. Také na lokalitě Děvína má Brachinus explodens poměrně vysoké zastoupení. Dále pak druh Anchomenus dorsalis a Abax parallelepipedus.

Druh

Anchomenus

dorsalis

je

eurytopním

druhem,

Abax

parallelepipedus se vyskytuje na polích ale také v lesních biotopech. Na obou lokalitách opět převládají druhy skupiny E, a to na biotopu Děvína se zastoupením 70 %. Opět se tedy jedná o antropogenně ovlivněnou lokalitu (Šustek, 2008).

53

7 ZÁVĚR Od května do října roku 2012 jsem na golfovém hřišti Kaskáda v pravidelných asi třítýdenních intervalech odebírala vzorky ze zemních pastí, které jsem zde umístila v dubnu 2012. Pasti byly umístěny ve 3 liniích a konzervační látkou byl formaldehyd. Odchyt živočichů nebyl původně zaměřen na konkrétní taxonomickou skupinu, po vyhodnocení celkového obsahu zemních pastí ze všech odběrů, se však jako nejvýhodnější

skupinou

pro

vyhodnocení

vlastností

lokality

ukázala

čeleď

střevlíkovitých (Carabidae). Z výsledků zjištěných druhů střevlíků jsem pro jednotlivé linie pastí a poté i pro všechny 3 linie vypočítala synekologické indexy a s pomocí metodiky dle Hůrky (1996) jsem mohla podle zastoupení jednotlivých druhů zhodnotit zachovalost prostředí a kvalitu stanovišť na základě zařazení druhů do skupin. Dále jsem se pokusila zhodnotit jednotlivé lokality se dle ekologických nároků podle Hůrky (1996) jednotlivých druhů, které na lokalitě byly odchyceny. Dle výsledků ze zařazování druhů do jednotlivých skupin podle šíře ekologické valence a vázanosti k habitatu jsem zjistila, že na všech liniích tvoří druhy, náležející ke skupině E drtivou většinu druhů. Jedná se o rozmezí hodnot 88–92,5 % v jednotlivých liniích. Tento fakt značí, že jde o nestabilní a antropogenně velmi silně ovlivněné biotopy se zásadní degradací prostředí. Zastoupením druhů střevlíkovitých s různými ekologickými nároky životní prostředí jsem zjistila, že na jednotlivých lokalitách odpovídá zastoupení druhů nárokům na prostředí. Zároveň však jsou lokality ovlivněny mezi sebou navzájem, proto se druhy, preferující lesní prostředí, vyskytují také na ostatních lokalitách. Již na první pohled je lokalita silně ovlivněná člověkem. Současná podoba a charakter biotopu vznikly v podstatě nedávno při modelaci terénu při budování golfového hřiště. Přesto se však na golfovém hřišti vyskytuje mnoho živočichů, kteří tu žijí stabilně, nebo využívají areál golfového hřiště jako koridor k přechodu. Je to velice pestrá škála druhů živočichů od velkých obratlovců po epigeickou faunu. Golfová hřiště mají kladné í záporné stránky a záleží především na head greenkeeprech, jaký management na hřišti uplatňují. Na tomto hřišti se snaží management úprav na hřišti plánovat tak, aby byly možné negativní vlivy na zde žijící živočichy co možná nejmenší. I přes to však výsledky výskytu střevlíkovitých (Carabidae) poukazují na 54

velmi silný vliv zásahů, které zde proběhly. Do budoucna bych tedy navrhla uplatňování co nejšetrnějšího managementu k životnímu prostředí tak, aby se situace v rámci možností této lokality postupem času ustálila na lepších hodnotách. Bude zajímavé sledovat případné další výzkumy a jejich výsledky na této lokalitě. Poté bude také možné posoudit vhodnost dalšího hospodaření na hřišti a vyhodnotit směřování sukcese v následujících letech.

55

8 SEZNAM LITERATURY Absolon K., 1994: Metodika sběru dat pro biomonitoring v chráněných územích. Český ústav ochrany přírody, Praha, 70 s. Farkač J., Král D., Škorpík M., 2005: Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny, Praha, 760 s. Hůrka K., 1996: Carabidae České a slovenské republiky. Kabourek, Zlín, 565 s. Hůrka K., Veselý P., Farkač J., 1996: Využití střevlíkovitých (Coleoptera: Carabidae) k indikaci kvality prostředí. Klapalekiana, 32: 15–26. Kořínková L., 2012: Sledování rychlosti greenů v průběhu vegetační sezony na provedených operacích. Diplomová práce (in MS), MENDELU v Brně, Brno, 77 s. Kulich J., 2002: Bioindikace a biomonitoring: aneb Jak poznat, v jakém prostředí žijeme. SEVER – středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory, Rýchory, 2002, 75 s. Laštůvka Z., Krejčová P., 2000: Ekologie. Konvoj, Brno, 185 s. Losos B., 1984: Ekologie živočichů. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 316 s. Novák B., 1971: Diurální aktivita střevlíkovitých v polním biotopu. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Rerum Naturalium, 34: 129-147 Šustek Z., 2008: Distribution of carabid beatles (Coleoptera, Carabieae) along a seminatural hedgerow in South Moravia. Muzeul Olteniei Drakova, 24: 85–96 Vačkář D., 2005: Ukazatele změn biodiverzity. Academia, Praha, 298 s. Vyhláška č. 395/1992 Sb. Zahradník J., 2004: Hmyz. Aventinum, Praha, 326 s.

Internetové zdroje Geologická mapa 1:25 000. Česká geologická služba . Databáze online. [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://mapy.geology.cz/geocr_25/ Golfová hřiště. Ústav tvorby a ochrany krajiny. MENDELU v Brně . Databáze online [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.utok.cz/node/164

56

Prezentace starých mapových děl z území Čech, Moravy a Slezska. Laboratoř geoinformatiky.

Databáze

online

[cit.

2013-03-10].

Dostupné

z:

http://oldmaps.geolab.cz/ Skládanka, J., Vrzalová J. a Vyskočil I., 2009: Vlivy golfového hřiště na krajinu. Trávníkářství. Multimediální učební texty. Databáze online [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://web2.mendelu.cz/af_222_multitext/travy/index.php?N=6&I=2 Zvláštní ochrana druhů. Ministerstvo životního prostředí. Databáze online [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/zvlastni_ochrana_druhu

57

9 SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ Seznam tabulek Tab. 1: Přehled skupin fauny všech linií zemních pastí a jejich počty Tab. 2: Synekologické indexy veškeré fauny všech linií zemních pastí Tab. 3: Hodnoty konstance a dominance u skupin veškeré fauny ze všech linií zemních pastí Tab. 4: Přehled druhů lesní linie zemních pastí a jejich počty Tab. 5: Synekologické ukazatele střevlíkovitých lesní linie zemních pastí Tab. 6: Hodnoty konstance, dominance a zařazení do skupin střevlíkovitých lesní linie zemních pastí Tab. 7: Přehled druhů linie násypu zemních pastí a jejich počty Tab. 8: Synekologické ukazatele střevlíkovitých linie násypu Tab. 9: Hodnoty konstance, dominance a zařazení do skupin střevlíkovitých linie násypu Tab. 10: Přehled druhů střevlíkovitých linie paty násypu Tab. 11: Hodnoty synekologických ukazatelů střevlíkovitých linie paty násypu Tab. 12: Hodnoty konstance, dominance a zařazení do skupin střevlíkovitých linie paty násypu Tab. 13: Přehled druhů střevlíkovitých všech tří linií zemních pastí a jejich počty Tab. 14: Hodnoty synekologických ukazatelů střevlíkovitých všech tří liní zemních pastí Tab. 15: Hodnoty konstance, dominance a zařazení do skupiny a kategorií ohrožení střevlíkovitých všech tří linií zemních pastí Tab. 16: Rozdělení linií dle početností, procentuálního zastoupení a skupin dle Hůrky (1996) Tab. 17: srovnání lokalit hřiště-zahrady Tab. 18: Srovnání lokalit hřiště-Děvín

58

Seznam obrázků Obr. 1: 1. linie zemních pastí-okraj lesa, zdroj: www.mapy.cz Obr. 2: 2. linie zemních pastí- nrchol násypu, zdroj: www.mapy.cz Obr. 3: 3. linie zemních pastí- pata násypu, zdroj: www.mapy.cz Obr.4: Lesní linie pastí Obr. 5: Vrchol násypu Obr. 6: Linie paty násypu Obr. 7: Charakter okolní krajiny Obr. 8: Golfové hřiště a násyp Obr. 9: Příprava zemní pasti Obr. 10: Kompletní zemní past Obr. 11: Zemní past lesní linie Obr. 12: Mantis religiosa, zdroj: Jiří Kapeš Obr. 13: Rana sp., zdroj: Jiří Kapeš Obr.14: Bufo viridis, zdroj: Jiří Kapeš Obr. 15: Bufo bufo, zdroj: Jiří Kapeš Obr. 16: Ciconia ciconia, zdroj: Jiří Kapeš Obr. 17: Lepus europaeus, zdroj: Jiří Kapeš

59