Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
Zhodnocení fauny epigeických pavouků (Araneida) NPP Malhotky Diplomová práce
Brno 2006
Vedoucí diplomové práce: Ing. Jan Bezděk, Ph.D.
Vypracovala: Eva Smetanová
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně
Agronomická fakulta
Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
ZS 2005/2006 – AF
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Řešitelka
Eva Smetanová
Magisterský studijní program
Zemědělská specializace
Obor
Agroekologie
Název tématu:
Zhodnocení fauny epigeických pavouků (Araneida) NPP Malhotky
Zásady pro vypracování:
1.
Shromáždění materiálu epigeických pavouků pomocí formalínových zemních pastí.
2.
Shromáždění dostupné literatury týkající se bioindikačního potenciálu pavouků.
3.
Na základě determinace materiálu vypracovat základní bioindikační charakteristiky lokality (Jaccardův index, dominance, Shannon-Wiever index, reliktnost).
4.
Vypracovat návrhy změn managementových aktivit v NPP Malhotky.
5.
Při zpracování diplomové práce se řídit pokyny školitele specialisty Ing. Vladimíra Huly.
Rozsah práce:
35 – 40 stran textu, cca 10 stran příloh
2
Seznam odborné literatury:
1.
BUCHAR, J. -- RŮŽIČKA, V. Catalogue of spiders of the Czech Republic. Praha: Peres, 2002. 349 s. ISBN 80-86360-25-3.
2.
Buchar, J., 1967: Analyse der Weisenarachnofauna. Acta Universatis Carolinae – Biologia, 1967: 289-318.
3.
Buchar, J., 1983: Klasifikace druhů pavoučí zvířeny Čech jako pomůcka k bioindikaci kvality životního prostředí. Fauna Bohemiae Septentrionalis, 8:119-135.
4.
Buchar, J., 1983: Klasifikace druhů pavoučí zvířeny Čech jako pomůcka k bioindikaci kvality životního prostředí. Fauna Bohemiae Septentrionalis, 8:119-135.
5.
Růžička, V. , 1992: Příspěvek k metodice síťového mapování výskytu pavouků slíďáků. Fauna Bohemiae Septentrionalis, 17: 89-97.
6.
Řezáč M., 2004: Nástin standardizované metodiky sběru epigeických skupin pavouků (Araneae) pomocí zemních pastí. Materiál AOPK ČR.
Datum zadání diplomové práce:
listopad 2005
Datum odevzdání diplomové práce:
duben 2006
Eva Smetanová
Ing. Jan Bezděk, Ph.D.
zpracovatelka diplomové práce
vedoucí diplomové práce
Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc.
Prof. Ing. Jaroslav Hlušek, CSc.
vedoucí ústavu
děkan AF MZLU v Brně
3
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Zhodnocení fauny epigeických pavouků (Araneida) NPP Malhotky“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně, dne 20. 3. 2006
Podpis diplomanta……………………………
4
Děkuji vedoucímu diplomové práce Ing. Janu Bezděkovi, Ph.D. za odborné vedení při zpracovávání diplomové práce, za jeho rady a připomínky. Rovněž děkuji Ing. Vladimíru Hulovi za determinaci pavouků a množství odborných rad.
5
Abstract This Diploma Thesis deals with the species spectre of spiders in the protected area called Malhotky situated in the Moravian part of the Czech Republic near the town Bučovice. My research consisted of biomonitoring of terrestrial species of spiders. Ten pitfalls were placed
in the soil and spiders were subsequently identified by the
specialist. From the list of species I counted ecological characteristics to find out some facts about populations appeared in the area. Altogether, 69 species of spiders (1156 adult specimens) were found; the most important species were following: Aulonia albimana, Drassyllus villicus, Lepthyphantes keyserlingi, Pardosa alacris, Xysticus robustus and others. According to my findings,
protected area Malhotky is comparable with the most important prairie localities of Czech Republic. Not a lot of researches has been done on this place as yet. I compared my results with RŮŽIČKA´s excursion (1998) and in my opinion new, closer reserches are suppose to be done on this place.
6
OBSAH 1.
Úvod
8
2.
Cíl práce
9
3.
Charakteristika zájmového území
10
3.1.
Lokalizace a územní vztahy
10
3.2.
Geologie území
10
3.3.
Podnebí
10
3.4.
Vegetace
10
3.5.
Fauna
11
3.6.
Management území
11
4. Charakteristika řádu pavouci (Araneida)
5.
6.
12
4.1.
Tělo pavouka
12
4.2.
Ekologie pavouků
13
4.3.
Potrava pavouků
14
4.4.
Vývin pavouků
14
Metodika sběru a vysvětlivky k získaným údajům
16
5.1.
Příprava pastí
16
5.2.
Umístění zemních pastí
17
5.3.
Poznámky k jednotlivým sběrům
18
5.4.
Synekologické charakteristiky
19
Výsledky a diskuse
21
6.1.
Vyhodnocení výsledků
21
6.2.
Komentovaný seznam významných druhů pavouků
22
6.3.
Synekologické charakteristiky jednotlivých lokalit
30
6.4.
Podobnost lokalit (shluková analýza)
39
6.5.
Porovnání výsledků s Růžičkovým průzkumem
39
7.
Závěr
41
8.
Seznam literatury
42
Přílohy
7
1. ÚVOD Česká republika je rozdělena dle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, na několik území se zvláštní ochranou. Mezi velkoplošné patří národní parky (4) a chráněné krajinné oblasti (25). Maloplošné zahrnují národní přírodní rezervace – NPR, národní přírodní památky – NPP, přírodní rezervace –PR, a přírodní památky – PP. Mé zájmové území spadá pod označení NPP. Zpravidla se jedná o území menší rozlohy s cílem zachovat určité specifické přírodní objekty vysoké (národní až nadnárodní) hodnoty. Předmětem ochrany v NPP může být geologický nebo geomorfologický útvar (jeskyně, geologický profil), naleziště vzácných nerostů, výskyt ohrožených
druhů
živočichů
či
rostlin
ve
fragmentárně
zachovalém
-
nereprezentativním ekosystému nebo také útvar zformovaný člověkem (historicky cenné parkové úpravy krajinných úseků, arboreta, apod.). Národní přírodní památky vyhlašuje Ministerstvo životního prostředí obecně závazným předpisem (vyhláškou). Jejich ochrana spočívá v zákazu takových činností, které by předmětný objekt mohly poškodit nebo zničit. Tyto aktivity definuje § 35 výše zmíněného zákona. Dle BUCHARA & KŮRKY (1998) jsou právě velkoplošně i maloplošně chráněná území typická velmi vysokou druhovou pestrostí pavouků, jelikož je zde příroda nejdůsledněji chráněna. Mnohem méně druhů žije v kulturních lesích, ještě méně ve městech a nejméně na plochách s polními kulturami. Při studiu kvantitativních i kvalitativních změn v populacích ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů na různých lokalitách je často využívaným metodickým postupem biomonitoring. Výsledky tohoto biomonitoringu jsou pak používány pro management těchto lokalit. Obecně smyslem biomonitoringu je zachycení dlouhodobých změn v populacích pro tento účel vybraných skupin organismů na předem vytyčených plochách s využitím standardizované metodiky (ABSOLON et al., 1994).
8
2. CÍL PRÁCE Cílem této práce je vyhodnocení synekologických charakteristik, upozornění na relativní hojnost vzácných druhů pavouků na studované lokalitě NPP Malhotky a doplnění seznamu druhů pavouků vyskytujících se na této lokalitě. Doposud byla NPP Malhotky zkoumána pouze RŮŽIČKOU (1998) s jehož výsledky je má práce srovnávána.
K dosažení těchto cílů bylo nutné splnit tyto úkoly: •
sběr pavouků na zájmovém území metodou zemních pastí a jejich následná determinace
• výpočet synekologických charakteristik pro nálezy v jednotlivých pastech • komentář k nejvýznamnějším druhům pavouků nalezených na
lokalitě a
přiložení mapek jejich výskytu v ČR
• slovní vyhodnocení výsledků synekologických charakteristik u jednotlivých pastí
• srovnání výsledků s výsledky s arachnologické exkurze RŮŽIČKY (1998) • vyhodnocení podobnosti lokalit (shluková analýza) • návrh managementu zájmového území vzhledem k jedinečnosti nalezených druhů
9
3. CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ
3.1. Lokalizace a územní vztahy Národní přírodní památka Malhotky se rozkládá na pravém svahu údolí řeky Litavy s převažující jižní a východní expozicí asi 3 - 3,5 km východně od Bučovic a 0,3 km severně od silnice Bučovice – Uherské Hradiště v Bučovické pahorkatině. Rozloha NPP Malhotky činí 9,47 ha, nadmořská výška je 240 – 302 m. Tato lokalita náleží do Jihomoravského kraje, okresu Vyškov a katastrálního území Nevojice. Za NPP byla vyhlášena v roce 1981 a důvodem ochrany je výskyt lesostepi přecházející v teplou doubravu. Toto území je rovněž lokalitou výskytu třemdavy bílé (Dictamnus albus L) (KOPECKÁ & VASILOVÁ, 2003).
3.2. Geologie území NPP leží na příkrém erozním svahu, který je zvlněný úpady a sesuvy. Skalní podloží tvoří ždánicko-hustopečské souvrství vnějšího flyše, tvořené třetihorními vápnitými jíly, slíny a pískovci. Podklad je místy překryt návějemi spraší a sprašových hlín. V stepní části vznikly půdy typu pararendzin (pararendzina kambizemní), na menší lokalitě ve východním okrsku i kambizem typická. Pod lesním porostem se nachází překrytá forma luvizemě typické na sprašových hlínách (CULEK, 1996).
3.3. Podnebí Podnebí Hustopečského bioregionu, kam NPP Malhotky spadá, je velmi teplé a poměrně suché. Díky značné členitosti je zde množství chráněných poloh, extrémně teplých a výsušných, i menší inverzní kotliny. Vcelku však klima oblasti zůstává výrazně teplé, i když o něco vlhčí než v Lechovickém bioregionu, což je způsobeno blízkostí návětrného svahu Karpat (CULEK, 1996).
3.4 Vegetace Vegetaci tvoří ostrůvky stepní vegetace svazu Festucion valesiacae s ostřicí nízkou (Carex humilis) a omanem mečolistým (Inula ensifolia), na mírnějších svazích a hlubších půdách teplomilné trávníky svazu Bromion erecti, v nichž dominují válečka prápořitá (Brachypodium pinnatum) a kostřava žlábkatá (Festuca rupicola).
10
Charakteristickým prvkem jsou i teplomilné lesní lemy svazu Geranion sanguinei s kakostem krvavým (Geranium sanguineum), třemdavou bílou (Dictamnus albus) a omanem vrbolistým (Inula salicina). Lesní porosty tvoří teplomilné doubravy s dubem pýřitým (Quercus pubescens), dubem zimním (Quercus petraea) a dřínem jarním (Cornus mas). NPP Malhotky představuje krajní mez výskytu dubu pýřitého (šípáku) na střední Moravě. Na vlhčích místech navazují panonské dubohabřiny (Primulo verisCarpinetum) s habrem obecným (Carpinus betulus),v podrostu s konvalinkou vonnou (Convallaria majalis), violkou divotvárnou (Viola mirabilis) a dalšími. V této lokalitě bylo zjištěno více než 300 druhů cévnatých rostlin a 107 druhů vyšších hub. Pozoruhodný je nález teplomilné a dnes již vzácné mochomůrky ježohlavé (Amanita echinocephala). Poprvé v ČR zde byla nalezena helmovka mauretánská (Hemimycena mauretanica) (MACKOVČIN & SEDLÁČEK (in press)).
3.5. Fauna Ze zvláště chráněných druhů hmyzu zde byli zjištěni z brouků svižník polní (Cicindela campestris), chrobák Sisyphus schaefferi nebo zlatohlávek Tropinota hirta. Nejsevernější lokalitu zde má teplomilný křís Trypetimorpha fenestrata. Z teplomilných druhů motýlů lze jmenovat modráska vikvicového (Polyommatus coridon), okáče ovsového (Minois dryas), hnědáska černýšového (Melitaea aurelia) a jasnobarvce
západního
(Episema
glaucina).
Z bohaté
fauny
pavouků
můru jsou
nejzajímavější plachetnatka Theonina kratochvili, vzácné snovačky Dipoena coracina a Euryopis quinqueguttata, běžník Ozyptila pullata, skálovka Micaria guttulata a sklípkánek Atypus piceus (MACKOVČIN & SEDLÁČEK (in press)).
3.6. Management území V minulosti bylo území využito k pěstování ovocných dřevin, místy byla založena malá políčka. Členění jednotlivých parcel je zřejmé až do současnosti. Od roku 1992 se zde provádějí pravidelné zásahy, zaměřené na odstraňování akátu a odumřelých ovocných stromů.
Několik uschlých stromů, které slouží jako doupné stromy pro
ptactvo a živné prostředí pro vývoj hmyzu bylo záměrně ponecháno. Lokálně se do rezervace rozšířila třtina křovištní (Calamagrostis epigeios), zamezit její expanzi by mělo až 5x ročně opakované kosení (MACKOVČIN & SEDLÁČEK (in press)).
11
4. CHARAKTERISTIKA ŘÁDU PAVOUCI (ARANEIDA) Na území České republiky
je doložen výskyt téměř 850 druhů pavouků
(BUCHAR & RŮŽIČKA, 2002). Všichni pavouci jsou dravci. Živí se především hmyzem, který chytají do sítí nebo přepadají skokem, plížením apod. S jedinou výjimkou (zápřednice Cheiracanthium punctorium (Villers, 1789)) nemůže žádný náš pavouk člověku ublížit (BUCHAR, 1997).
4.1. Tělo pavouka Tělo pavouka se skládá z hlavohrudi (cephalothorax) a zadečku (abdomen), spojených stopkou (petiolus). Na hlavohrudi jsou 4 (eventuálně 3) páry očí, 2 páry ústních končetin a 4 páry noh (MILLER, 1971). Prvním párem ústních končetin jsou klepítka neboli chelicery, které jsou dvoučlánkové. Na jejich drápkovitě zašpičatělém koncovém článku vyúsťuje jedová žláza (jedinou výjimku tvoří pakřižákovití (Uloboridae)). U pavouků rozlišujeme dva typy chelicer. Vývojově původnější jsou ortognátní, jejichž základní články jsou namířeny kupředu před hlavohruď a drápky směřují svou špicí k podkladu (každá chelicera pracuje samostatně jako jakási sekera). Odvozenější typ chelicer se nazývá labidognátní, jejichž základní články jsou sklopeny k zemi a drápky směřují proti sobě navzájem, takže pracují jako kleště (podobně jako kusadla hmyzu) (BUCHAR & kol., 1995). Druhý pár ústních končetin, zvaných makadla (pedipalpy), leží za chelicerami a má tyto části: kyčel (coxa), předkyčlí (trochanter), stehno (femur), koleno (patella), holeň (tibia) a chodidlo (tarsus) (MILLLER, 1971). U dospělých samců je jejich konečný článek silně pozměněn a nese nápadné váčkovité kopulační ústrojí (bulbus) (BUCHAR & kol., 1995). Mezi kořeny pedipalp je vklíněn spodní pysk (labium) a za ním následuje sternum (MILLER, 1971). Poslední čtyři páry končetin slouží k chůzi (ale i ke skákání, k lovu kořisti atp.). Všechny páry končetin vyrůstají u pavouků z hlavohrudi, která je na hřbetní straně překryta jednotným nečlánkovaným kutikulárním krunýřem. V přední části hlavohrudi jsou rozmístěny tři až čtyři páry očí (BUCHAR & kol., 1995).
12
Noha pavouků se skládá z týchž částí jako makadlo s tím rozdílem, že chodidlo je dvoučlánkové. Předposlední článek se jmenuje zánártí (metatarsus), poslední přednártí (tarsus). Pro určování mají význam vláskovité chloupky (bothriotrichie) vyrůstající z pohárků (bothrie) a sloužící k percepci vzdušných vln. Jejich postavení na článku nohy se vyjadřuje desetinným zlomkem, v jehož čitateli je počet dílků označujících vzdálenost od kořene článku a v jmenovateli počet dílků značících celou délku článku (MILLER, 1971). Na hlavohruď nasedá tenkou stopkou zadeček. Tento způsob napojení umožňuje jeho vysokou pohyblivost, která je využívána zejména při předení sítí, balení kořisti do pavučinového hedvábí atp. (BUCHAR & kol., 1995). Na konci zadečku jsou snovací bradavky. Snovací bradavky, na nichž vyúsťuje několik stovek snovacích žláz různého typu, nalezneme totiž právě na samém konci pohyblivého zadečku. Snovacích bradavek jsou zpravidla tři páry. Někdy je ještě těsně před nimi příčné snovací políčko, zvané cribellum, které produkuje ultrajemné vlášení, jímž jsou obalována poněkud silnější vlákna tvořená pravými snovacími bradavkami. Kribelové vlášení jim pak dodává vysoký stupeň přilnavosti (princip suchého zipu). Na břišní straně zadečku jsou umístěny dva páry průduchů do dýchacích ústrojů a pohlavní otvor. První pár průduchů vede zpravidla do plicních vaků, druhý většinou do systému tracheálních trubic, které mohou sahat až do hlavohrudi. Zatímco první pár průduchů je nedaleko od stopky (na zadních okrajích stříšek kryjících plicní vaky), druhý pár je často posunut až před snovací bradavky, kde se může navenek jevit jako velice nenápadný a zpravidla nepárový otvor. Pohlavní otvor leží téměř na úrovni štěrbinovitých průduchů do plicních vaků. U samiček je obklopen sklerotizovanou pohlavní destičkou (epigyne), která svými záhyby usnadňuje zaháčkování výběžků samičího makadla při kopulaci (BUCHAR & kol., 1995). Epigyna má při určování stejně podstatný význam jako samčí makadlo (MILLER, 1971).
4.2. Ekologie pavouků Způsob života pavouků je velice rozmanitý. Často v něm hraje významnou úlohu pavučinové vlákno. Slouží např. k předení různých typů sítí k lovu kořisti, avšak velké množství druhů loví bez sítí (slíďáci, skákavky, zory atp.). Vlákna dále slouží u
13
všech druhů k předení obalů na vajíčka (kokony, hnízda atp.); významně se podílejí i na šíření pavouků, když za příhodného počasí vylézají na vyvýšená místa, aby odtud vypouštěli do větru vlákna, která je potom unášejí často i na veliké vzdálenosti. Vlákna samiček pavouků slouží samečkům i při jejich vyhledávání, neboť vlákna samičkami za sebou
neustále
kladená
obsahují
specifickou
chemickou
stopu
(slíďákovití,
skákavkovití). Bez vláken by se neobešlo ani předávání samčích pohlavních buněk. Z pohlavního otvoru sameček musí nejprve vypustit kapku spermatu na zvláštní nevelkou síťku, aby ji mohl přečerpat do zmíněného kopulačního ústrojí na makadlech. Charakteristické jsou pro pavouky i zásnubní hry předcházející kopulaci, které mají samečky chránit před tím, aby se stali předčasnou kořistí samiček. Ve většině případů jsou samičky větší než samečkové; samečci naproti tomu mívají mnohem pestřejší zbarvení (BUCHAR & kol., 1995).
4.3. Potrava pavouků Většina pavouků se živí především členovci, zejména hmyzem, takže svou hojností na všech typech stanovišť naší přírody významně přispívají k udržování ekologické rovnováhy. Pavouci mají mimotělní trávení. Otvůrky v kutikule kořisti, vytvořenými chelicerami, vpraví trávicí fermenty a po chvíli vysávají rozpuštěné tkáně (BUCHAR & kol., 1995).
4.4. Vývin pavouků Vývin pavouka začíná splynutím jádra vajíčka s jádrem spermatozoidu. První projevy života se nazývají rýhování. Nové jádro se začne dělit takovým způsobem, že se počet jader neustále zdvojnásobuje. Po pátém takovém dělení, když jich vzniklo 32, vynořují se z nitra žloutkové masy na povrch, kde vznikají první zárodečné buňky. Začíná tak typické rýhování povrchové, projevující se ve svých důsledcích tím, že vaječným obalem začnou postupně prosvítat základy končetin. Vývin probíhající ve vajíčku je u různých druhů různě dlouhý. K narušení obalu vajíčka jim slouží zvláštní hroty na makadlech, tzv. vaječné zuby. Když vykonají svou službu, zbavuje se jich nově vylíhlá larva tím způsobem, že je ve skořápce vajíčka ponechává jako součást první svlečené kutikuly. Larvy jsou téměř nepohyblivé, nepigmentované, bez chlupů a drápků (včetně koncových článků chelicer). Nemají proto ani žádné smyslové orgány, kromě postupně 14
se stále výrazněji rýsujících budoucích očí. Potravu nepřijímají, protože jim uvnitř zadečku zbyly ještě zásoby vaječného žloutku. Larvy žijí uvnitř kokonů. Dříve než mohou kokon opustit, musí se z nich vyvinout nymfy. Ty už mají většinu orgánů dostatečně vyvinutých, i když přirozeně v menším počtu nebo o menších rozměrech. Ač jsou již dostatečně pohyblivé, nedokázaly by se u četných druhů vyprostit z pevného obalu, který tvoří stěny kokonů. Při tom často pomáhá matka, která se v těchto případech až do této doby zdržuje v bezprostřední blízkosti kokonu. Jen málokdy mají nejmladší nymfy schopnost přijímat potravu. Většinou tráví, podobně jako larvy, ze zbytků vaječného žloutku. S vyčerpáním těchto zásob zpravidla souvisí první svlékání staré opotřebované kutikuly, která by bránila dalšímu růstu pavouka. Proces svlékání je řízen hormonálně a děje se mnohokrát za život pavouka a vždy otvírá vyšší etapu vývinu, nový vzrůstový stupeň nazývaný instar. Podle toho rozlišujeme nymfy různých instarů. Před stadiem imaga (dospělce) předchází nymfální stadium zvané subadultní. Vyznačuje se především tím, že u nymf budoucích samců vznikají nápadné zduřeniny na koncových článcích makadel (i když je jejich povrch stále ještě nediferencovaný, zcela hladký) a u budoucích samic se objevuje kolem pohlavního otvoru políčko naznačující vznik pohlavní destičky. O specifice života nymf jsme zpravidla mnohem méně informovaní než o projevech života dospělých. Přispívá k tomu nejenom nenápadnost (ať jde o zbarvení nebo velikost), ale i absolutní nedostatek znaků sloužících ke vzájemnému rozlišení jednotlivých druhů ve stadiu nymfy. To je často možné teprve tehdy, když si z nymfy odchováme dospělého jedince (BUCHAR & KŮRKA, 1998).
15
5. METODIKA SBĚRU A VYSVĚTLIVKY K ZÍSKANÝM ÚDAJŮM
Arachnologický průzkum NPP Malhotky probíhal dle metodiky ŘEZÁČE (2004). Bylo využito standardní metody formaldehydových zemních pastí, kdy konzervační kapalina (v tomto případě 4% roztok formaldehydu) byla doplněna při každé návštěvě lokality. Získaný materiál byl zakonzervován denaturovaným alkoholem (75 %) a přebrán na jednotlivé skupiny bezobratlých dle metodiky. Získaný materiál pavouků byl identifikován pomocí základní arachnologické literatury a některých klíčů na konkrétní problematické skupiny (např. MILLER, 1967; KRONESTEDT, 1990), údaje o rozšíření a ekologii pocházejí z práce BUCHARA & RŮŽIČKY (2002). Dle výše zmíněné metodiky mělo být v rámci řešení diplomové práce položeno pět pastí v linii po 5 metrech. Takto bylo koncipováno položení pastí 1 – 5. Ostatní pasti slouží pouze pro doplnění údajů o arachnofauně pavouků NPP Malhotky. Během arachnologického průzkumu lokality NPP Malhotky bylo získáno 1357 kusů pavouků náležejících k 69 druhům (1156 adultních pavouků, 201 juvenilních jedinců, viz. Tab. 2.). Všechny údaje jsou nové, originální a nepublikované, neboť o pavoucích studovaném území byly do doby této studie jen kusé informace vycházející z jediné arachnologické exkurze Arachnologické sekce při ČSE ČAV (RŮŽIČKA, 1998). U každého druhu je uvedena jeho charakteristika vzhledem k původnosti stanoviště (dle metodiky ŘEZÁČE (2004): C - klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka, SN - druhotná polopřirozená stanoviště, D pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance, A - umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance) a reliktnosti druhů (dle BUCHARA, 1993: RI – relikt I. řádu, R – relikt, E – expanzivní druh). U všech druhů je uveden i počet známých mapových čtverců (dle BUCHARA & RŮŽIČKY, 2002). Druhy, jejichž výskyt byl zjištěn na méně než 15 mapových čtvercích, lze považovat za velmi vzácné a lokální.
5.1. Příprava pastí Vhodnou metodou pro monitoring společenstev pavouků je sběr pomocí zemních pastí. Jejími výhodami je především časová a finanční nenáročnost a značná
16
efektivnost. Navíc zachycuje především epigeickou složku arachnofauny, tedy tu, která obsahuje většinu ochranářsky významných druhů. Pro odchyt je možné použít plastové kelímky o objemu 500 ml. Vhodné je použít dva kelímky zasunuté do sebe – při vybírání úlovku se ze země vysune pouze vnitřní kelímek, vnější kelímek zamezuje zasypání či zaplavení díry. Pro zamezení vyplavení pasti dešťovou vodou je vhodné perforovat stěnu vnitřního kelímku přibližně ve výšce dvou třetin ode dna a dno vnějšího kelímku. Povrch půdy v okolí pasti by měl být zarovnán s jeho hrdlem. Snahou by mělo být co nejméně poškodit okolí pasti. Zemní past je vhodné opatřit stříškou. Pro zamezení zasypání většími předměty či zamezení ulovení malých obratlovců je možné do ústí pasti vložit nálevku vytvořenou např. seříznutím horní části polyethylenové lahve. Po posledním odběru se pasti vyjmou, otvory po nich se zahrnou půdou a povrch se upraví tak, aby příliš nekontrastoval s okolním terénem, příp. se otvory zakonzervují pro použití v následující etapě sběrů (ŘEZÁČ, 2004).
5.2. Umístění zemních pastí Všechny pasti byly na území NPP Malhotky umístěny dne 15. 5. 2004 v následujícím rozmístění (Obr. 1. a 2.):
Pasti 1 – 5: Linie pastí byla umístěna v západním cípu NPP v porostu hvězdnice chlumní (Aster amellus) (Obr. 3.). Počátek linie pastí byl u paty vzrostlého solitérního dubu (Obr. 4.) a linie končila pod korunou hrušně. Část porostu byla v průběhu vegetační sezóny pokosena v rámci managementu rezervace, kdy v pokoseném porostu byly pasti 3 - 5.
Pasti 6 – 8: Linie pastí byla umístěna na okraji dubového lesa v horní části NPP (Obr. 5.). Linie byla umístěna od okraje dubového lesa s porostem travin a odtud směřovala do vzrostlého lesa s nezapojeným podrostem.
Pasti 9 – 10: Tyto dvě pasti byly umístěny v západní části NPP ve vyprahlém stepním porostu s rozrušeným drnem. Část dne byly obě pasti zastíněny dvěma borovicemi lesními (Pinus silvestris) (Obr. 5.). 17
5.3. Poznámky k jednotlivým sběrům 26. 6. 2004 Byly vybrány všechny pasti z 15.5. Nebylo zaznamenáno žádné poškození pastí.
25. 7. 2004 Byly vybrány všechny pasti. Pasti 9 a 10 byly částečně vyschlé (ale stále vlhké). Pasti 6 - 8 byly velmi plné, především díky chvostoskokům (v pasti č. 8 byla 2 cm tlustá vrstva těchto živočichů) a cvrčkovi lesnímu (Nemobius sylvestris). Nebylo zaznamenáno žádné poškození pastí.
24. 8. 2004 Část pastí poničena – past 3 poničena při kosení – vytekla konzervační kapalina, ale nachytaný materiál zůstal vlhký; pasti v lesní části NPP (9, 10) byly poničeny pravděpodobně houbaři (jedna byla vysypána a kelímek zaražen hrdlem dolů, druhá rozdupána). Pasti 8 a 9 byly opět zčásti vyschlé.
20. 9. 2004 Část pastí vyplavena vodou; všechny lesní pasti silně poškozeny, materiál nachytaných bezobratlých ze všech pastí, byť výrazně poškozený (chybějící končetiny apod.) byl však zpracován.
18
5.4. Synekologické charakteristiky (dle LAŠTŮVKY & KREJČOVÉ, 2000)
Dominance Dominance vyjadřuje zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců biocenózy (taxocenózy). Vypočítáme ji ze vztahu:
D=
ni ⋅100 (%), n
kde ni je hodnota významnosti druhu (početnost, pokryvnost, biomasa) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Jednotlivé druhy řadíme zpravidla do 5 tříd dominance (Tab. 1.):
Tab.1.: Třídy dominance
Druh
Dominance
eudominantní
>10%
dominantní
5-10%
subdominantní
2-5%
recedentní
1-2%
subrecedentní
<1%
Diverzita Pod pojmem diverzita chápeme v obecné rovině rozmanitost. Druhová diverzita nezahrnuje jen prosté počty druhů (ty lze uvádět absolutní hodnotou), ale také rozložení jedinců (hodnot významnosti) mezi jednotlivé druhy. Vyjadřujeme ji prostřednictvím různých indexů. Nejčastěji je používán Shannon-Wienerův index
druhové diverzity, který vypočítáme podle vzorce:
ni ni H ´= −Σ log 2 , n n
19
kde ni je hodnota významnosti druhu i (počet, pokryvnost, biomasa) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Místo obtížně počítatelného log2 se běžně používá přirozených logaritmů (ln).
Ekvitabilita Důležitou stránkou druhové diverzity je ekvitabilita neboli vyrovnanost. Vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenóze. Počítáme ji ze vztahu:
E=
H´ , log 2 S
kde S je celkový počet druhů. Pokud je k výpočtu H´použito přirozených logaritmů, je nutné tak postupovat i zde. Čím více se hodnota E blíží číslu 1, je společenstvo početně vyrovnanější.
Druhová podobnost Při srovnání dvou nebo více biocenóz (taxocenóz) zjišťujeme také jejich druhovou podobnost. K jejímu výpočtu počítáme Jaccardův index podobnosti.
Ja =
C ⋅ 100 (%), ( A + B − C)
kde A a B jsou počty druhů ve srovnávaných biocenózách a C je počet společných druhů. Získaná data byla zpracována pomocí shlukové analýzy (cluster analysis) v programu STATISTICA®.
20
6. VÝSLEDKY A DISKUSE
6.1. Vyhodnocení výsledků V rámci průzkumu NPP Malhotky bylo zjištěno 69 druhů pavouků (Tab. 2.) o celkovém množství 1156 dospělých jedinců. Co se týče údržby lokality, je vždy nutno znát druhové spektrum fauny, které na daném území žije a tomu
management
přizpůsobit. Stávající management NPP Malhotky je pro většinu druhů vyhovující. Je však možno provést několik změn jako např. nekosit celou plochu území nebo nenechat zarůst obnažené plošky atd. (HULA, 2006). Návrh několika změn v managementu území je uveden v příloze Tab. 23. Zhruba o třetině všech nalezených druhů (konkrétně 30,43 %) se dá říci, že preferují výrazně klimaxová stanoviště (C). Většina druhů ovšem obývá vedle klimaxových stanovišť i místa mírně člověkem narušená (C, SN, 44,93 %). Pouhých 8,69 % z celkového množství druhů má za původní polopřirozené stanoviště (CN), která jsou člověkem minimálně narušená a žádný z druhů není vyhraněn na umělé prostředí lidských sídel, pouze u jednoho z druhů (Harpactea rubicunda) je toto stanoviště uvedeno jako jedna z možností místa jeho výskytu. Jako nízké lze rovněž označit zjištěné množství nevyhraněných druhů (13,04 %). Vyhodnocení stanovištních charakteristik a reliktnosti v Tab. 3.-11. Podle BUCHAROVY (1993) charakteristiky lze za relikty I. řádu (RI) považovat 34,78 % druhů této lokality. Mezi relikty patří téměř polovina nalezených druhů (R = 43,48 %) a 21,74 % celkově nalovených druhů jsou druhy expanzivní. Splňuje-li lokalita pravidlo, že součet R a RI druhů dá za výsledek více než 45 % (RŮŽIČKA 1996), je území natolik cenné, že splňuje podmínky pro vyhlášení chráněného území. Území NPP Malhotky dává za výsledek součtu 78,26 %. Nejpočetnějším
nalezeným
druhem
je
bezesporu
Pardosa
alacris
s celkovým množstvím jedinců 540. Objevuje se téměř ve všech pastech s výjimkou pasti č.3. Největší zastoupení má ovšem v pasti č. 7 a také č. 8. Mezi ostatní výrazně dominantní druhy, co se počtu jedinců celkem týče, jsou Alopecosa trabalis, Aulonia albimana,
Drassyllus
villicus,
Haplodrassus
signifer,
Harpactea
rubicunda,
Leptyphantes keyserlingi, Xysticus robustus a Zodarion germanicum. Velké množství
21
druhů se objevuje v pastech spíše zřídka, pouze v množství jednoho jedince na celou lokalitu (17 druhů).
6.2. Komentovaný seznam významných druhů pavouků (dle čeledí) Údaje v závorce – počet známých čtverců, ve kterých byl potvrzen výskyt dotyčného druhu dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002); stanovištní vazba dle ŘEZÁČE (2004). Mapky rozšíření významných druhů jsou v zobrazeny v příloze Obr. 6., údaje o výskytu druhů v Evropě jsou převzaty z databáze Fauna europaea (http://www.faunaeur.org/).
ATYPIDAE Atypus piceus (Sulzer, 1776)
(22; C)
Jeden ze tří českých sklípkánků, udávaný z mnoha stepních lokalit v České republice. Druh zde byl zjištěn také RŮŽIČKOU (1998). Vzhledem k množství chycených exemplářů lze předpokládat, že populace tohoto druhu je stabilní a relativně velká. - výskyt: Belgie, Bulharsko, ČR, Francie (pevnina), Holandsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Rakousko, Polsko, Rumunsko, Řecko (pevnina), Slovensko, Slovinsko, Švýcarsko
ERESIDAE Eresus cinnaberinus (Olivier, 1789)
(31; C)
Vzácný pavouk zachovalých stepních lokalit. Známých čtverců je ve skutečnosti méně, protože tyto údaje nepočítají s druhem E. sandaliatus, který byl z ČR rozlišen Mgr. M.
Řezáčem. Jedná se o jeden z prvních údajů tohoto druhu z JV Moravy. - výskyt: Belgie, ČR, Dánsko, Chorvatsko, Itálie (pevnina), Korsika, Lichtenštejnsko, Makedonie, Německo, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rusko (sever, jih), Sicílie, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Ukrajina
THERIDIIDAE Dipoena coracina (C. L. Koch, 1837)
(6; C)
Velmi vzácná snovačka, která je známa pouze z nejzachovalejších Českých a
22
Moravských stepních lokalit (Srbsko, Karlštejn, Vranov nad Dyjí, Mohelno. Celkem bylo v ČR nalezeno pouze 11 jedinců tohoto druhu. V NPP Malhotky byly z tohoto vzácně se vyskytujícího rodu zjištěny ještě druhy Dipoena braccata a D. melanogaster, které však byly již publikovány v práci RŮŽIČKY (1998). Velmi vzácný druh. - výskyt: Anglie, Belgie, Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Itálie (pevnina), Německo, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Ukrajina
Euryopis quinqueguttata Thorell, 1875
(6; C)
Velmi vzácný druh snovačky, který byl znám pouze z nejvýznamnějších stepních lokalit
ČR. Často přezimuje v ulitách suchomilek (Xerolenta sp.) (HULA, 2006, osobní sdělení). Prvonález pro JV Moravu. - výskyt: ČR, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Německo, Rakousko,
Řecko (pevnina), Švédsko, Ukrajina
LINYPHIIDAE Lepthyphantes keyserlingi (Ausserer, 1867)
(25; C)
Charakteristický druh stepních lokalit. Pouze na Moravě častější, v Čechách velmi vzácný. - výskyt: Bulharsko, ČR, Finsko (pevnina), Francie (pevnina), Chorvatsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko (severozápadní, severní), Slovensko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina
Lepthyphantes alutacius Simon, 1884
(37; C, SN)
Vzácný druh s nespecifickou vazbu na biotopy. Je znám jak ze stepních biotopů jižní Moravy, tak z chladnějších oblastí (například Doupovské hory).
Theonina kratochvili Miller & Weiss, 1979
(5; C)
Velmi vzácná pavučenka popsaná ze stepních lokalit jižní Moravy. V posledních 20 letech lovena pouze jednou na Havranickém vřesovišti. Tento druh nebyl nikdy udáván z JV Moravy, nejblíže je znám z NPR Pouzdřanská step - Kolby a z okolí Brna. V NPP Malhotky byl dosud v jediném exempláři zjištěn pouze hojnější příbuzný druh Theonina
23
cornix. - výskyt: Bulharsko, ČR, Rakousko, Rumunsko, Rusko (severozápad), Slovensko
LYCOSIDAE Ač se jedná o pavouky vyskytující se často ve velkých masách, nebyl z NPP Malhotky dosud uveden ani jediný druh sliďáka (Lycosidae). Tento údaj je o to více zarážející, když si uvědomíme, jak velkou masu zde tvoří nejhojnější pavouk rezervace Pardosa alacris.
Alopecosa aculeata (Clerck, 1757)
(14; C)
Vzácnější druh otevřených stanovišť, který byl donedávna zaměňován s příbuzným a mnohem častějším druhem Alopecosa taeniata (C. L. Koch, 1835). Jedná se o zajímavý faunistický údaj doplňující informace o rozšíření tohoto druhu v ČR. Determinace byla provedena pomocí KRONESTEDTA (1990). - výskyt: Bělorusko, Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Dánsko (pevnina), Estonsko, Finsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Litva, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Norsko (pevnina), Polsko, Rakousko, Rusko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Ukrajina
Alopecosa sulzeri (Pavesi, 1873)
(27; C)
Významný druh lesostepních biotopů. V NPP Malhotky byl zaznamenán v řídkém dubovém lese i pod solitérně stojícím dubem. - výskyt: Bulharsko, ČR, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Rakousko, Rumunsko, Rusko (severní, severozápadní, jižní), Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Ukrajina
Pardosa alacris (C. L. Koch, 1833)
(56; C, SN)
V ČR dlouho nerozlišovaný druh typický pro lesostepní biotopy, kde dosahuje velmi vysokých abundancí (v NPP Malhotky maximum 269 jedinců z jedné pasti, celkem zaznamenáno 540 jedinců). Tento druh dosahoval nejvyšších abundancí na lesním okraji, ale početný je i pod samostatně stojícím dubem v západní části NPP. V ostatních pastech byly zaznamenány pouze samice, pro které je charateristické, že v době nošení kokonu preferují otevřené biotopy před uzavřeným lesem. Zajímavá je absence 24
příbuzného druhu P. lugubris. - výskyt: Belgie, Bulharsko, ČR, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Německo, Polsko, Rakousko, Rusko (jižní), Řecko (pevnina), Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko, Jugoslávie
LIOCRANIDAE Agroeca cuprea Menge, 1873
(40; C)
Typický druh stepních a lesostepních lokalit. - výskyt: Anglie, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, ČR, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Holandsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Litva, Maďarsko, Makedonie, Německo, Norsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko (sever, severozápad, jih), Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švýcarsko, Švédsko, Ukrajina
Phrurolithus minimus C. L. Koch, 1839
(16; C, SN)
Vzácný druh stepních a lesostepních lokalit celé České republiky. - výskyt: Anglie, Belgie, ČR, Chorvatsko, Estonsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Maďarsko, Německo, Norsko (pevnina), Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (sever, jih), Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Ukrajina
Phrurolithus pullatus Kulczyński, 1897
(11; C)
Vzácný stepní druh udávaný z ČR pouze ze stepních lokalit jižní Moravy. Typicky panonský prvek naší fauny. - výskyt: Bulharsko, ČR, Itálie (pevnina), Maďarsko, Makedonie, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (jih, sever, severozápad), Slovensko, Ukrajina
CLUBIONIDAE Cheiracanthium campestre Lohmander, 1944
(3; SN)
Velmi vzácně nalézaný druh tohoto determinačně obtížného rodu. Nálezy z ČR pocházejí až z poslední dekády. Jedná se o velmi významný faunistický nález. 25
- výskyt: ČR, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Švédsko
ZODARIIDAE Zodarion germanicum (C. L. Koch, 1837) (48; C, SN) Nepříliš častý druh potravně vázaný na různé druhy mravenců (Formica sp., Lasius sp.). Z JV Moravy udáván pouze z Bílých Karpat. - výskyt: ČR, Francie (pevnina), Chorvatsko, Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko (pevnina), Slovensko, Slovinsko, Ukrajina
GNAPHOSIDAE Obdobná situace jako v případě čeledi slíďákovití (Lycosidae). I přes relativně vysoké abundance zaznamenané v NPP Malhotky, nebyl dosud z tohoto území uveden žádný druh této čeledi.
Drassyllus pumilus (C. L. Koch, 1839)
(15; C)
Vzácný stepní druh, charakteristický pro nejteplejší polohy ČR. - výskyt: Belgie, Bulharsko, ČR, Finsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Norsko (pevnina), Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (sever, severozápad, jih), Slovensko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina
Drassyllus villicus (Thorell, 1875)
(28; C)
Charakteristický druh stepních a lesostepních lokalit, kde často dosahuje vysokých abundancí. Preferuje mírný zástin – světlý les. - výskyt: Belgie Bulharsko, ČR,
Chorvatsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina),
Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Německo, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švýcarsko
Haplodrassus kulczynskii Lohmander, 1942
(20; C)
Vzácný druh především stepních biotopů. Zmíněný nález je jedním z prvních nálezů
26
druhu na JV Moravě. - výskyt: Belgie, Bulharsko, ČR, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (severozápad, jih), Slovensko, Slovinsko, Švýcarsko
Micaria formicaria (Sundevall, 1831)
(13; C, SN)
Vzácný druh stepních biotopů ČR. Z JV Moravy je tento druh udáván pouze z Bílých Karpat. Dle MILLERA (1967) je druh vázán na nejvýznamnější stepní biotopy ČR, ale v poslední době nalézán i na méně xerotermních biotopech. - výskyt: Andora, Belgie, Bulharsko, ČR, Holandsko, Chorvatsko, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Malta, Moldávie, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko (pevnina), Rumunsko, Rusko (jih, sever), Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina
Micaria guttulata (C. L. Koch, 1839)
(5; C)
Vzácný stepní druh udávaný pouze z nejzachovalejších stepních biotopů Moravy (např. NPR Pouzdřanská step - Kolby, NPR Mohelenská hadcová step). Navíc všechny známé údaje jsou starší 30-ti let a některé lokality jsou již zaniklé (Mokrá, Čebínka u Tišnova). Prvonález pro JV Moravu. Charakteristický panonský druh. - výskyt: Belgie, Bulharsko, ČR, Francie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Německo, Rumunsko, Rusko (jih), Slovensko, Španělsko (pevnina), Švýcarsko, Ukrajina
Zelotes apricorum (L. Koch, 1876)
(16; C, SN)
Nepříliš častý druh, který do nedávné doby nebyl rozlišován od příbuzného a hojného druhu Z. subterraneus. Tento druh je výrazně hojnější na Moravě, čehož je i tento údaj dokladem. - výskyt: Anglie, Belgie, Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Dánsko (pevnina), Estonsko, Francie (pevnina), Irsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Litva, Maďarsko, Moldávie, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Švýcarsko, Ukrajina
Zelotes aurantiacus Miller, 1967
(23; C)
Nepříliš častý druh popsaný MILLEREM z několika moravských stepních lokalit.
27
Většinou nalézán jednotlivě. - výskyt: Bulharsko, ČR, Maďarsko, Německo, Rakousko, Rumunsko, Rusko (jih), Slovensko, Ukrajina
Zelotes pygmaeus Miller, 1943
(14; C)
Vzácný druh stepních a lesostepních lokalit ČR a současně náš nejmenší zástupce rodu Zelotes. - výskyt: ČR, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (jih), Slovensko, Ukrajina
PHYLODROMIDAE Thanatus arenarius Thorell, 1872
(12; C)
Vzácný stepní druh nejvýznamnějších stepních biotopů České republiky. První nález z JV Moravy. - výskyt: Baleáry, Belgie, Bulharsko, ČR, Dánsko (pevnina), Finsko, Francie (pevnina), Chorvatsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Norsko (pevnina), Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Ukrajina
THOMISIDAE Ozyptila pullata (Thorell, 1875)
(9; C)
Vzácný druh nejzachovalejších moravských stepních biotopů. Významný faunistický nález charakteristického panonského prvku, prvonález pro JV Moravu. - výskyt: Anglie (pevnina), Belgie, Bulharsko, ČR, Holandsko, Itálie (pevnina), Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (centrální, jižní, severozápadní), Slovensko, Švýcarsko, Ukrajina
Ozyptila simplex (O. P.-Cambridge, 1862)
(11; C, SN)
Vzácný druh různých xerotermních biotopů (staré pískovny, polní meze, lesostepní biotopy apod.).
28
- výskyt: Anglie, Belgie, Bulharsko, ČR, Holandsko, Chorvatsko, Francie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Litva, Maďarsko, Makedonie, Německo, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko (severní, jižní, severozápadní), Slovensko, Španělsko (pevnina), Švýcarsko, Ukrajina
Xysticus robustus (Hahn, 1832)
(23; C)
Významný stepní prvek zachovalých stepních biotopů ČR. Jeden z našich největších běžníků. - výskyt: Anglie, Belgie, Bulharsko, ČR, Dánsko (pevnina), Estonsko, Francie (pevnina), Holandsko, Chorvatsko, Itálie (pevnina), Korsika, Lichtenštejnsko, Litva, Maďarsko,
Makedonie,
Německo,
Polsko,
Portugalsko
(pevnina),
Rakousko,
Rumunsko, Rusko (kromě centrální části), Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina
SALTICIDAE Pellenes tripunctatus (Walckenaer, 1802)
(30; C)
Charakteristický druh xerotermních biotopů vázaný na ulity různých šneků – především suchomilek (Xerolenta sp.). - výskyt: Andora, Anglie, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, ČR, Dánsko (pevnina), Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Holandsko, Chorvatsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko (jižní, severozápadní), Řecko (pevnina), Sicílie, Slovensko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina
Talavera aequipes (O. P. -Cambridge, 1871)
(40; C, SN)
Charakteristický druh výhřevných biotopů, preferující stepní biotopy (ale je možné jej nalézt i např. na rašeliništích). - výskyt: Anglie, Belgie,
Bělorusko, Bulharsko, ČR, Dánsko (pevnina), Estonsko,
Finsko, Francie (pevnina), Holandsko, Chorvatsko, Itálie (pevnina), Korsika, Lichtenštejnsko, Litva, Maďarsko, Makedonie, Norsko (pevnina), Polsko, Rakousko,
29
Rumunsko, Rusko (jižní, centrální, severní), Sicílie, Slovensko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina
6.3. Synekologické charakteristiky jednotlivých lokalit Jak vyplývá z níže uvedeného hodnocení jednotlivých pastí, je u všech charakteristické větší množství druhů o malé početnosti s jedním či dvěma výrazně dominujícími druhy (vyhodnocení synekologických charakteristik na jednotlivých pastech v Tab. 12. – 21., Jaccardův index v Tab. 22.).
PAST Č.1 Materiál z pasti č. 1 obsahuje celkem 32 druhů o celkovém množství 221 kusů. Výrazně klimaxová stanoviště preferuje 31,25 % druhů nalezených v této pasti. Nejvíce druhů (přesně 50 %) bývá nalézána na stanovištích mírně ovlivněných člověkem a jeden druh obývá i umělé prostředí člověka (Harpactea rubicunda). V malém počtu se nacházejí i druhy žijící na pravidelně narušovaných stanovištích a druhotných polopřirozených stanovištích. Téměř polovina druhů je reliktních (46,88 %) a dalších 43,75 % jsou relikty I. řádu. Jen malé procento (9,37 %) je druhy expanzivními.
Dominance 16 druhů náleží do skupiny druhů subrecedentních, což činí 19 kusů pavouků. Mezi recedentní spadá 6 druhů o celkovém počtu 20 kusů. Subdominantní třídu zastupují 4 druhy s celkovým počtem 22 kusů, dominantní pouze 3 druhy s počtem kusů 36 a eudominantní jsou v této pasti 3 druhy pavouka (Aulonia albimana, Pardosa alacris, Zodarion germanicum) s počtem jedinců 124. Nejvíce druhů je tedy subrecedentních, ovšem eudominantní druhy obsahují nejvíce zástupců.
Ekvitabilita O tomto
společenstvu se dá říci, že je dost početně vyrovnané, jelikož hodnota
ekvitability E je 0,74. Svým počtem jedinců mezi ostatními vyčnívá jen Pardosa alacris a Aulonia albimana.
30
Jaccardův index podobnosti Past č. 1 je druhově nejpodobnější s pastí č.6. Podobnost druhů je 80 %. Nejméně je podobná s pastí č. 3, kde podobnost činí pouze 11,76 %. Druhou nejpodobnější pastí je
č. 5 (43,18 %).
Index druhové diverzity První past je tvořena velkým počtem druhů (32) i jedinců (221). Index druhové diverzity H´ = 2,56, což je číslo vyšší než průměrné číslo indexu diverzity na všech pastech (2,24). Výrazně eudominantními druhy jsou Aulonia albimana, Pardosa alacris a Zodarion germanicum.
PAST Č.2 Polovina druhů nalovených v této pasti je vázána na klimaxová stanoviště. Další významná skupina (35,72 %) se vyskytuje na místech mírně narušených lidským zásahem. Další druhy upřednostňují druhotná polopřirozená stanoviště (SN = 7,14 %) a nízké je i množství nevyhraněných druhů (C, SN, D = 7,14 %). Reliktů I. řádu je nadpoloviční většina (RI = 57,15 %), reliktů je rovněž nezanedbatelné množství (R = 35,71 %) a objevuje se zde pouze jeden expanzivní druh (Haplodrassus signifer).
Dominance Tato past obsahuje celkem 14 druhů s celkovým množstvím 33 jedinců. Žádný z nalezených druhů v této pasti není subrecedentní ani recedentní. Subdominantních je 5 druhů o celkovém počtu 5 kusů. Dominantních druhů se ve v pasti nachází 6, což dohromady činí 14 jedinců z celkového množství. Eudominantními jsou zbývající 3 druhy (Euryopis quinqueguttata, Pardosa alacris, Xysticus robustus) zastoupené 14 jedinci.
Ekvitabilita Druhová vyrovnanost je u druhů v této pasti velmi vysoká (E = 0,94). Žádný z druhů není zastoupen výrazně větším počtem jedinců.
31
Jaccardův index podobnosti Největší podobnost je s pastí č. 10 (33,33 %), naopak nejmenší podobnost je s pastí č. 8 (17,39 %). Druhá nejméně podobná past je č. 3 (17,69 %). Podobnost všech ostatních pastí s pastí č. 2 se pohybuje vždy nad 28 %.
Index druhové diverzity Druhá past má výrazně nižší počet druhů (14) i jedinců (33). Index diverzity H´ = 2,47 je rovněž spíše vyšší, což značí biocenózu s větším počtem druhů o nižší početnosti. Eudominantními druhy jsou Euryopis quinqueguttata, Pardosa alacris a Xysticus robustus.
PAST Č. 3 Většina druhů je vázána na stanoviště mírně narušená člověkem (C, SN = 60 %) a zbývajících 40 % preferuje výrazně klimaxová stanoviště. Co se týče reliktnosti druhů, je zde 60 % reliktních druhů a zbývajících 40 % je reliktů I. řádu.
Dominance Třetí vzorek je zastoupen pouze 5 druhy s množstvím 7 jedinců. Všechny druhy (Drassodes lapidosus, Eresus cinnaberinus, Phlegra fasciata, Xysticus robustus, Zelotes petrensis) se řadí do třídy druhů eudominantních.
Ekvitabilita U této pasti je ekvitabilita nejvyšší (E = 0,96). Je to dáno nízkým počtem druhů i jedinců.
Jaccardův index podobnosti Obsah této pasti má ve srovnání s ostatními pastmi malé procento podobnosti druhů. Nejvíce podobná je s pastí č. 2 (17,65 %) a nejméně se pastí č. 7 (7,69 %).
Index druhové diverzity Past třetí je nejméně početná co do druhů (5) i jedinců (7). Index druhové diverzity je nižší (H´ = 1,55). Všechny druhy v této pasti jsou eudominantní. V této pasti se nevyskytuje druh Pardosa alacris.
32
PAST Č. 4 Past č. 4 reprezentuje celkem 20 druhů s počtem jedinců 30. U druhů této pasti dominují druhy vázané na klimaxová stanoviště (40 %) a stanoviště mírně narušená lidskou
činností (45 %). Zbývající druhy jsou spíše nevyhraněné.
Dominance Žádný druh nepatří do subrecedentní ani recedentní třídy dominance. Naproti tomu celých 15 druhů spadá pod třídu subdominantní, čemuž připadá 15 jedinců. 3 druhy zastoupené celkovým množstvím 6 kusů, se řadí do třídy dominantních druhů. Eudominantní třídu tvoří 2 druhy (Alopecosa trabalis, Lepthyphantes keyserlingi) s počtem jedinců 9.
Ekvitabilita Vyrovnanost druhů této pasti je stejná jako u druhé pasti (E = 0,94). Většina druhů je reprezentována pouze jedním jedincem.
Jaccardův index podobnosti Past č. 4 má nejmenší procento podobnosti s pastí č. 3 (8,33 %). Nejvíce jí podobná je past č. 10 (38,89 %). Druhou nejvíce druhově podobnou je past č. 9 (36,84 %).
Index druhové diverzity Čtvrtá past je zastoupena 20 druhy a 30 jedinci, z čehož vypočteme H´ = 2,81. Eudominantními druhy jsou Alopecosa trabalis a Lepthyphantes keyserlingi.
PAST Č. 5 Celkem tato past obsahuje 31 druhů zastoupených 82 jedinci. Nejvíce druhů se nachází na člověkem mírně narušených stanovištích (C, SN = 38,72 %) a na klimaxových stanovištích (C, 32,26 %). Menší počet druhů pak žije na polopřirozených stanovištích (16,14 %) a jeden druh na umělých územích silně ovlivněných člověkem (Harpactea rubicunda). 41,94 % druhů je v této pasti relikty I. řádu, dalších 38,71 % jsou reliktní a expanzivních druhů je menšina (19,35 %).
33
Dominance Žádný z druhů nereprezentuje subrecedentní třídu dominance, ovšem celých 17 druhů náleží do třídy dominance recedentní. Z hlediska počtu jedinců je to rovněž 17. 9 druhů lze zařadit do třídy subdominantní. Počet jedinců této třídy je 27. Dominantní třídu zastupují 4 druhy se svými 24 kusy a pouze jeden druh (Haplodrassus signifer) s množstvím 14 jedinců je v tomto vzorku eudominantní.
Ekvitabilita Hodnota ekvitability této pasti je o něco nižší než na předchozích (E = 0,86), což je dáno mírně vyšším počtem jedinců druhu Haplodrassus signifer.
Jaccardův index podobnosti Obsah pasti je druhově velmi podobný pastem č. 1 (43,18 %) a č. 9 (40%). Nápadně malá je podobnost s pastí č. 3 (8,89 %).
Index druhové diverzity Na páté pasti bylo nalezeno 31 druhů o 82 jedincích. Index druhové diverzity byl vypočten H´ = 2,96 a eudominantním je zde pouze jeden druh: Haplodrassus signifer.
PAST Č. 6 Třetí past tvoří 20 druhů se 145 jedinci. Většina druhů (45 %) je stanovištně vyhrazena na území mírně ovlivněná člověkem, 35 % druhů obývá klimaxová stanoviště, dalších 10 % druhů je na stanovištích polopřirozených a jeden druh je stanovištně nevyhraněný. Vyskytuje se zde opět Harpactea rubicunda obývající prostředí lidských sídel. Z hlediska reliktnosti druhů je nadpoloviční většina (55 %) relikty I. řádu. Dalších 30 % je reliktních a 15 % je expanzivních druhů.
Dominance Pouze 4 druhy se svými 4 jedinci tvoří subrecedentní třídu dominance. Další 4 druhy s 8 jedinci patří do recedentní třídy, 8 druhů s 31 jedinci do subdominantní, 2 druhy s 21 jedinci do dominantní a zbývající 2 druhy (Drassyllus villicus, Pardosa alacris) s vysokým počtem zástupců patří do eudominantní třídy. Z hlediska druhů tedy většina
34
spadá pod subdominantní třídu, ale z hlediska počtu jedinců náleží většina eudominantní třídě.
Ekvitabilita Druhová vyrovnanost je o něco nižší než u předchozích pastí (E = 0,71). Výkyvy v tomto vzorku způsobuje výrazně nastoupená Pardosa alacris (65 ks).
Jaccardův index podobnosti Past velmi druhově podobná s pastí č. 1 (80 %). Podobnost s ostatními pastmi se pohybuje okolo 30 %. Výrazná je nízká druhová podobnost s pastí č. 3 (8,33 %).
Index druhové diverzity Šestá past je zastoupena 20 druhy o počtu 145 jedinců. Tento vysoký počet jedinců způsobuje vysoké zastoupení jedinců druhu Pardosa alacris. Druhým nejvíce početným druhem je Drassyllus villicus. Index druhové diverzity H´ = 2,12 je spíše nižší, což je dáno právě těmito dvěma eudominantními druhy. Ostatní druhy jsou zastoupeny malým množstvím jedinců.
PAST Č. 7 Téměř polovina druhů obývá člověkem mírně narušená stanoviště, druhů preferujících klimaxová území je 40,91 %. Jeden druh obývá lidská sídla a další dva druhy, nalezené v tomto vzorku, nejsou stanovištně vyhraněné. 40,91 % druhů na této pasti je relikty I.
řádu, 36,36 % druhů jsou reliktní, 22,73 % je expanzivních.
Dominance V sedmé pasti je obrovská převaha druhů subrecedentních, ovšem pouze z hlediska zastoupení počtu druhů. Tu tvoří až 17 druhů z celkových 22 druhů nalezených v pasti. Z hlediska jedinců je to ovšem pouze 21 z celkových 320 nasbíraných kusů. Pouze 2 druhy jsou recedentní (10 jedinců celkem) a 1 druh s počtem 15 jedinců je subdominantní. Velmi výrazné je zastoupení eudominantního druhu (Pardosa alacris) v této pasti, který tvoří většina jedinců. Celkový počet jedinců spadajících do jednoho druhu tvořícího eudominantní třídu je 269 jedinců.
35
Ekvitabilita Vypočtená ekvitabilita je nejnižší ze všech výsledků mého průzkumu (E = 0,27). Tento výsledek je dán velmi vysokým zastoupením druhu Pardosa alacris (269 ks).
Jaccardův index podobnosti Největší podobnost (38,46 %) je s pastí č. 1. Další past s podobností nad 30 % je past č. 6 (35,48 %). Nejméně podobná je opět past č. 3 (7,69%).
Index druhové diverzity V sedmé pasti (22 druhů, 320 jedinců) je velmi malý index rozmanitosti druhů (H´ = 0,84), což je dáno velmi vysokým počtem jedinců (269) eudominantního druhu Pardosa alacris. Žádné ostatní druhy nejsou eudominantní, spíše se jedná o subrecedentní druhy.
PAST Č. 8 Tato past obsahuje pouze 13 druhů s celkovým zastoupením 140 jedinců. 5 druhů (38,46 %) se vyskytuje na klimaxových stanovištích, 4 druhy (30,77 %) vyhledávají stanoviště člověkem mírně ovlivněná, 2 druhy jsou stanovištně nevyhraněné (15,37 %), 1 druh preferuje druhotná polopřirozená stanoviště a jeden druh obývá lidská sídla. Co se týče reliktnosti druhů, je téměř polovina (46,15 %) relikty I. řádu, expanzivní druhy jsou zastoupeny 30,77 % a druhy reliktní 23,08 %.
Dominance Většina druhů (přesně 9) náleží do subrecedentní třídy dominance. Počet jedinců spadajících do této třídy je taktéž 9. Pouze jeden druh zastoupený 2 jedinci patří do recedentní třídy a 1 druh se 7 jedinci patří do třídy dominantní. Dva druhy (Drassyllus villicus, Pardosa alacris) zastupují svými 122 jedinci eudominantní třídu, přičemž jeden z těchto druhů je zastoupen 100 jedinci. Tento druh (Pardosa alacris) je tedy nejpočetnější.
Ekvitabilita Druhovou vyrovnanost narušuje Pardosa alacris a Drassyllus villicus, proto je výsledek spíše nižší (E = 0,41).
36
Jaccardův index podobnosti Tato past má nejvíce společných druhů s pastí č. 7 (29,63 %). Celkově je tato past méně podobná ostatním, co se podobnosti druhů týče. Nejméně je ovšem podobná s pastí č. 3 (11,76 %).
Index druhové diverzity Osmá past má rovněž spíše nižší index druhové diverzity (H´ = 1,059), což je opět dáno vysokým početním zastoupením druhů Pardosa alacrisa a Drassyllus villicus. Tato past obsahuje 13 druhů, do kterých je rozděleno 140 jedinců. Téměř 70 % druhů je subrecedentních.
PAST Č. 9 Materiál z této pasti je zastoupen 32 druhy a celkem 103 jedinci. Nejvyšší počty druhů obývají klimaxová stanoviště a stanoviště mírně člověkem narušená (obojí 37,50 %). Další druhy jsou spíše nevyhraněné (C, SN, D, 12,50 %). Téměř 60 % druhů chycených v této pasti je relikty I. řádu. Další druhy jsou rozděleny: 25 % reliktní, 22 % expanzivní druhy.
Dominance 18 druhů se stejným počtem jedinců patří do subrecedentní třídy dominance. Dalších 5 druhů (10 kusů) spadá do recedentní třídy, 4 druhy (16 kusů) do subdominantní, 3 druhy (21 kusů) do dominantní a 2 druhy (Lepthyphantes keyserlingi, Pardosa alacris) (38 jedinců) do eudominantní třídy. Subrecedentní třídu tedy zastupuje největší množství druhů, ovšem většina jedinců patří do eudominantní třídy.
Ekvitabilita Poměrně vysokou hodnotu ekvitability (E = 0,82) narušují pouze druhy Pardosa alacris a Lepthyphantes keyserlingi.
Jaccardův index podobnosti Nejvyšší podobnost pasti je s pastmi č. 5 (40 %), č. 1 (39,13 %) a č. 10 (37,78 %). Nejmenší druhová podobnost opět s pastí č. 3 (8,57 %).
37
Index druhové diverzity Devátá past (32 druhů, 103 kusů) je opět zastoupena ve vysokém počtu jedinců pouze dvěma dominujícími druhy (Pardosa alacris, Lepthyphantes keyserlingi), proto je index druhové diverzity spíše vysoký (H´ = 2,85). Značné množství druhů (56 %) je, stejně jako v předchozí pasti, subrecedentní.
PAST Č. 10 Tato past obsahuje 30 druhů o celkovém počtu 75 kusů. 40 % z počtu celkových druhů na pasti preferuje klimaxová stanoviště. Neméně významné je zastoupení druhů vyskytujících se na lokalitách s mírným narušením lidskou činností (36,67 %). Další druhy jsou buď nevyhraněné (13,33 %) nebo obývají druhotná polopřirozená stanoviště (6,67 %). Pouze druh Harpactea rubicunda může sídlit i v lidských obydlích. 60 % těchto druhů je relikty I. řádu, 23,33 % je reliktních a zbývajících 16,67 % druhů je expanzivních.
Dominance Žádný z druhů není subrecedentní ani eudominantní. 12 druhů s 12 jedinci se řadí do recedentní třídy dominance, 10 druhů s počtem 22 kusů do subdominantní třídy a zbylých 8 druhů s počtem 41 jedinců do dominantní třídy.
Ekvitabilita Vysoká hodnota ekvitability (E = 0,94) napovídá, že všechny druhy jsou počtem zastoupených kusů spíše v rovnováze.
Jaccardův index podobnosti Podobnost druhů 38,89 % s druhy v pasti č.4 je nejvyšší. Dalšími pastmi s podobností nad 30% jsou pasti č. 2, 5, 6 a 9. Nejméně druhově podobná je past č. 3 (12,5 %) a č. 8 (13,16%).
Index druhové diverzity Poslední, desátá, past má nejvyšší index druhové diverzity (H´ = 3,18). Vysoký počet druhů (30) o nižším počtu jedinců (75), kde žádný z druhů není eudominantní.
38
6.4. Podobnost lokalit – shluková analýza Z grafu 1 jasně vyplývá rozdílnost lokalit lučních a lesních. Pasti č. 2, 3, 4, 5, 9 a 10 byly umístěny na louce (Obr. 1.- 5.). Past č. 1 byla sice také umístěna v první linii, ovšem u paty dubu (Obr. 4.), což ji v grafu přiřazuje k lokalitám pastí č. 6 a 8 situovaných v lese. Přestože pasti č. 9 a 10 byly rovněž umístěny u paty stromu (borovice), v grafu se však neobjevuje žádná odlišnost od ostatních lučních lokalit, tak jako je tomu u pasti č. 1. Z tohoto důvodu se domnívám, že borovice byla vysazena uměle a nijak neovlivňuje faunu pavouků. Spojovacím prvkem „lesních“ pastí je zcela jistě výskyt slíďáka Pardosa alacris. Jedinou odlišností v grafu je past č. 7, která byla umístěna na okraji lesa v hustém nízkém dubovém porostu. Je zcela jisté, že takovýto porost má zcela unikátní mikroklima, které pravděpodobně určuje arachnofaunu tohoto biotopu.
6.5. Porovnání výsledků s Růžičkovým průzkumem (1998) Můj průzkum nebyl jediným na této lokalitě. Dovolila bych si srovnat moje výsledky s výsledky arachnologického průzkumu z roku 1998, který uskutečnil RŮŽIČKA a kolektiv arachnologů. Počet jimi zjištěných druhů byl 93 a počet nalovených jedinců 349. Dohromady s mými výsledky bylo tedy zjištěno v NPP Malhotky 141 druhů pavouků mezi nimiž se nalézají některé vzácné a významné druhy. Při porovnání výsledků z mého průzkumu a RŮŽIČKOVA seznamu nalezených druhů zjistíme, že bylo nalezeno 21 shodných druhů, zbytek druhů se neshoduje. Shodné druhy jsou tyto: Agelena labyrinthica, Alopecosa sulzeri, Atypus piceus, Aulonia albimana, Diplostyla concolor, Drassyllus villicus, Euophrys frontalis, Harpactea rubicunda, Hypsosinga sanguinea, Lepthyphantes keyserlingi, Meioneta rurestris, Pellenes tripunctatus, Philodromus aureolus, Pisaura mirabilis, Thanatus formicinus, Walckenaeria furcillata, Xysticus bifasciatus, Xysticus cristatus, Xysticus kochi, Zora spinimana, Zora silvestris. Jedním z nejvíce početně zastoupených druhů RŮŽIČKOVA seznamu je Dipoena braccata. Ta se v seznamu druhů mého průzkumu vůbec neobjevuje. Pouze příbuzný druh Dipoena dorsata je zastoupena jedním druhem v sedmé pasti. Je to způsobeno tím, že druh Dipoena braccata je charakteristický druh dubového pláště a nikoliv epigeonu, zatímco Dipoena dorsata je epigeickým pavoukem, tedy zachytitelná
39
pomocí zemních pastí. Dalším početným druhem je v RŮŽIČKOVĚ (1998) seznamu druh Neottiura bimaculata (Linné, 1767), který se rovněž v mém seznamu nenachází, což je opět způsobeno stylem života tohoto druhu (žije na vegetaci). Další početný druh se nalézá v obou seznamech. V RŮŽIČKOVĚ je druh Hypsosinga sanguinea svým zastoupením 19 kusů jedním z dominantních, zatímco v mém seznamu je zastoupen pouze jedním jedincem. Pisaura mirabilis se objevuje v obou seznamech nalezených druhů, ale v RŮŽIČKOVĚ patří do dominantních druhů, zatímco v mém je zastoupen nižším počtem jedinců. Další dva druhy dominantní v RŮŽIČKOVĚ seznamu jsou Tibellus oblongus a Evarcha arcuata. Seznam z průzkumu RŮŽIČKY (1998) je bohatší na nalezené druhy, ale výrazně chudší na počet jedinců. Vyšší druhové bohatství RŮŽIČKOVA výzkumu (1998) je pravděpodobně dáno rozdílnými metodami sběru. Skupina arachnologů během jednodenního průzkumu lovila pavouky různými dostupnými metodami (smyk, individuální sběr, sklep atd.), zatímco má práce je založena výhradně na zemních pastech. Je známo, že těmito metodami bývá podchyceno jiné druhové spektrum, než pomocí zemních pastí (BRYJA, 2003). Toto je také patrné ze zjištěných dat, kdy například RŮŽIČKOU (1998) zjištěná skákavka Marpissa nivoyi (Lucas, 1846) nemůže být v pastech zachycena, protože obývá pouze kmeny borovic, ze kterých se nevzdaluje (ZABKA, 1997). S tím souvisí i výše zmíněné nálezy H. sanguinea a T. oblongus, tedy druhů, jenž se vyskytují na vegetaci, ale na povrch země slézají pouze velmi výjimečně.
40
7. ZÁVĚR Arachnologický průzkum na lokalitě NPP Malhotky odhalil jedinečnou druhovou skladbu arachnofauny, která je typická hlavně pro jihomoravské travnaté stepi na hlinitých a hlinitopísčitých podkladech. Z toho důvodu se domnívám, že NPP Malhotky lze považovat za jedno z refugií panonských prvků v krajině JV Moravy, přičemž severněji se již podobné lokality nenalézají. V případě NPP Malhotky je navíc toto postavení v rámci podobných lokalit na JV Moravě podpořeno blízkostí obdobných lokalit v okolí, takže v oblasti přežívají i druhy, které snadno vymírají na izolovaných lokalitách (např. kvůli tzv. inbreedingu). Fauna pavouků je srovnatelná s řadou nejvýznamnějších stepních lokalit ČR s tím, že je doplněna o charakteristické panonské prvky (jako je např. Micaria guttulata, Phrurolithus pullatus či Ozyptila pullata). Z výsledků lze odvodit, že cenná není pouze fauna vysloveně stepních plošek rezervace, ale že významné druhy obývají i přilehlou šípákovou doubravu. V té navíc není porost příliš hustý, jak tomu bývá v konvenčních lesích a není zde zapojené keřové patro.To velmi výrazně vyhovuje druhům vázaným na řídké lesy (pařeziny) či lesostepi (ze zjištěných druhů např. Drassyllus villicus).
41
8. SEZNAM LITERATURY
ABSOLON K., BENDA P., CHRUDINA Z., KLAUDISOVÁ A., MARTIŠKO J., PAŘIL P. & ŘIČÁNEK M. 1994: Metodika sběru dat pro biomonitoring v chráněných územích. Český ústav ochrany přírody, Praha, 70 s. BRYJA V. 2003: Je možno využít velkých databází ke stanovení fenologie druhu? s. 26-27. In: BRYJA J. & ZUKAL J. (eds.): Zoologické dny Brno 2003. Sborník abstraktů z konference 13.-14. února 2003. Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno, 244 s. BUCHAR J. 1993: Kommentierete Artenliste der Spinnen Böhmens (Araneida). Acta Univ. Carolinae – Biol., 36(1992): 383-428. BUCHAR J. 1997: K jedovatosti zápředníka mohutného. Živa, 83: 36. BUCHAR J. & kol. 1995: Klíč k určování bezobratlých. Scientia, Praha, 285 s. BUCHAR J. & KŮRKA A. 1998: Naši pavouci. Academia, Praha, 154 s. BUCHAR J. & RŮŽIČKA V. 2002: Catalogue of Spiders of the Czech Republic. Peres, Praha, 351 s. CULEK M. 1996: Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha, 348 s. HULA V. 2006: Management travnatých biotopů, aneb jak zlikvidovat faunu motýlů. s. 89. In: BRYJA J. & ZUKAL J. (eds.): Zoologické dny Brno 2006. Sborník abstraktů z konference 9.-10. února 2006. Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno, 268 s. KOPECKÁ V. & VASILOVÁ D. (eds.) 2003: Seznam zvláště chráněných území ČR k 31.12.2002. Ústřední seznam ochrany přírody. AOPK ČR, Praha, 535 s. KRONESTEDT T. 1990: Separation of two species standing as Alopecosa aculeata (Clerck) by morphological, behavioural and ecological characters, with remarks on related species in the Pulverulenta group (Araneae, Lycosidae). Zool. Scripta, 19: 203-225. LAŠTŮVKA Z. & KREJČOVÁ P. 2000: Ekologie. Konvoj, Brno, 185 s. MACKOVČIN P. & SEDLÁČEK M. (eds.) (in press): Chráněná území ČR. Svazek IX - Brněnsko. AOPK ČR a Ekocentrum Brno,
42
MILLER F. 1967: Studien über die Kopulationsorgane der Spinnengattung Zelotes, Micaria robertus und Dipoena nebst beschreibung einiger neuen oder unvollkommen bekannten Spinnenarten. Acta Sci. Nat. (Brno), 1: 251-298. MILLER F. 1971: Řád Pavouci – Araneida. s. 51-306. In: DANIEL M. & ČERNÝ V. (eds.): Klíč zvířeny ČSSR, díl IV (Želvušky, jazyčnatky, klepítkatci: sekáči, pavouci, štírci, roztoči). ČSAV, Praha, 603 pp. RŮŽIČKA V. 1996: Pavouci (Araneae) národní přírodní rezervace Brouskův mlýn. Sbor. Jihočes. Muz. v Čes. Budějovicích, Přír.Vědy, 36: 101-107. RŮŽIČKA V. 1998: Pavouci jihovýchodní Moravy. Sborn. Přírodověd. Kl. v Uherském Hradišti, 3: 23-35.
ŘEZÁČ M. 2004: Metodika inventarizace druhů pavouků (rozšíření metodiky monitoringu společenstev pavouků pomocí zemních pastí). [10.3.2006] Available online at: http://www.nature.cz/publik_syst2/files12/III_06_Pavouci.doc ZABKA M. 1997: Salticidae - Pajaki skaczace (Arachnida: Araneae). Fauna Polski 19. MiIZ PAN, Warszawa, 187 s.
43
