Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Porovnání dvou odchytových metod slíďákovitých pavouků (Lycosidae; Araneae) z pohledu využití v bioindikaci Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracoval:

Ing. Vladimír Hula, Ph.D.

Bc. Ondřej Košulič

Brno 2010 1

Mendelova univerzita v Brně Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Agronomická fakulta 2009/2010

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Bc. Ondřej Košulič Zemědělská specializace Agroekologie

Autor práce: Studijní program: Obor:

Název tématu:

Rozsah práce:

Porovnání dvou odchytových metod slíďákovitých pavouků (Lycosidae; Araneae) z pohledu využití v bioindikaci 30 stran, 10 stran příloh

Zásady pro vypracování: 1. Shromáždit informace týkající se slíďákovitých pavouků na území České republiky se zvláštním zřetelem na xerotermní biotopy jižní Moravy. 2. Provádět pravidelná pozorování na xerotermních biotopech na Hustopečsku. 3. Na základě bioindikačních vlastností jednotlivých druhů posoudit jednotlivé lokality (včetně chráněných území). 4. Provést kvalitativní a kvantitativní ekologické zhodnocení (abundance, synekologické charakteristiky) 5. Posoudit význam a působení zjištěných druhů z praktického hlediska 6. Při zpracování se řídit pokyny školitele specialisty Ing. Vladimíra Huly 7. Zpracovatel provede zhodnocení vhodnosti obou provedených metod. 8. Zjištěné výsledky bude zpracovatel prezentovat na arachnologickém semináři České arachnologické společnosti o.s. Seznam odborné literatury: 1.

LAŠTŮVKA, Z. -- KREJČOVÁ, P. Ekologie. 1. vyd. Brno: Konvoj, 2000. 184 s. ISBN 80-85615-93-2. 2

Buchar J., 1993: Komentierte Artenliste der Spinnen Bohmens (Araneida). Acta Univ. Carolinae - Biol., 36: 383-428 Buchar J., Růžička V., 2002: Catalogue of spiders of the Czech Republic. Peres, 3. Praha, 349 s. Nentwig W., Hänggi A., Kropf C. & Blick T., 2003: Central European Spiders 4. Determination Key. Permanent internet publication. Available at: http://www.araneae.unibe.ch/ (VERSION 8.12.2003). 2.

Datum zadání diplomové práce:

říjen 2008

Termín odevzdání diplomové duben 2010 práce:

Bc. Ondřej Košulič Autor práce

Ing. Vladimír Hula, Ph.D. Vedoucí práce

prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Vedoucí ústavu

prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc. Děkan AF MENDELU 3

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Porovnání dvou odchytových metod slíďákovitých pavouků (Araneida, Lycosidae) z pohledu využití v bioindikaci “ vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF Mendelu v Brně.

Dne………………………………... Podpis……………………………... 4

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé práce Ing. Vladimírovi Hulovi, Ph.D. za odborné vedení, pomoc při determinaci pavouků a cenné připomínky při vedení této práce. Dále děkuji Rudolfovi Mackovi z Náchodu za poskytnutí mapek a fotografií pavouků. Nakonec bych rád poděkoval své rodině a všem mým přátelům za podporu při psaní diplomové práce.

5

ABSTRAKT Hlavním

cílem

předkládané

práce

bylo

vyhodnocení

arachnocenózy

slíďákovitých pavouků zjištěných na vybraných lokalitách hustopečského bioregionu a následné vyhodnocení materiálu z pohledu bioindikační klasifikace a synekologických charakteristik. Sběr pavouků probíhal metodou zemních pastí v odchytovém intervalu od 18.4.2009-25.10.2009. Pro výzkum byly vybrány tři maloplošné chráněné území hustopečského regionu – přírodní rezervace Kamenný vrch, přírodní rezervace Louky pod Kumstátem a přírodní památka Jesličky. Celkem bylo odchyceno 1173 jedinců (z toho 468 juvenilních a 687 dospělých pavouků), kteří byli determinováni a roztříděni do šesti rodů Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Pardosa, Trochosa a Xerolycosa. Celkem bylo zaznamenáno 21 druhů, což je necelá třetina všech slíďákovitých pavouků vyskytujících se na území České republiky. Mezi nejvýznamnější nálezy patří objev vzácných a ohrožených druhů - slíďáka suchopárového (Alopecosa striatipes) a slíďáka bradavčitého (Alopecosa solitaria) na přírodní rezervaci Kamenný vrch a Louky pod Kumstátem. Mezi další významné objevy patří nález vzácných druhů slíďáka borového (Alopecosa aculeata) a slíďáka suchomilného (Arctosa figurata), jejichž výskyt je lokalizován především na území Čech a které mají na území Moravy jen velmi málo nálezů.

Klíčová slova: Araneida, Lycosidae, biomonitoring, bioindikace

6

ABSTRACT The main target of the presented thesis was to analyze arachnocoenosys of the wolfspiders detected in the selected localities of Hustopeče bioregion, followed by the data assesment from the

point of

bioindicative classification and ecological

characteristics. Collection of the spiders was done by means of pitfall traps in the period from April 18th 2009 to October 25th 2009. Three small conservation areas of the Hustopeče region were chosen for the research work – nature reserve Kamenný vrch, Louky pod Kumstátem and the natural monument Jesličky. In all 1173 specimens were caught (468 juveniles and 687 adults), determinated and sorted out into six genera Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Pardosa, Trochosa a Xerolycosa. Total of 21 species were noted which represents nearly a third of all wolfspiders appearing in the area of the Czech Republic. A discovery of rare and endangered species – Alopecosa striatipes and Alopecosa solitaria in the natural reserve Kamenný vrch a Louky pod Kumstátem belongs to the most important findings. A finding of the rare species Alopecosa aculeata and Arctosa figurata, whose occurrence is located in the area of Bohemia whereas in the area of Moravia there are only very few findings, belongs to other important discoveries.

Keys word: Araneida, Lycosidae, Biomonitoring, Bioindication

7

OBSAH 1

ÚVOD....................................................................................................................... 9

2

CÍL PRÁCE........................................................................................................... 10

3

CHARAKTERISTIKA ŘÁDU PAVOUCI (ARANEIDA) ............................... 11

4

5

6

3.1

Stavba těla.................................................................................................................11

3.2

Rozmnožování ..........................................................................................................12

3.3

Potrava ......................................................................................................................12

3.4

Význam pavouků ......................................................................................................13

3.5

Bioindikační využití pavouků...................................................................................13

CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ............................................... 18 4.1

Lokalizace zájmového území....................................................................................18

4.2

Přírodní poměry ........................................................................................................18

4.3

Popis jednotlivých lokalit .........................................................................................21

METODIKA.......................................................................................................... 27 5.1

Příprava zemních pastí..............................................................................................28

5.2

Umístění zemních pastí.............................................................................................28

5.3

Poznámky k jednotlivým sběrům .............................................................................30

5.4

Synekologické charakteristiky..................................................................................32

VÝSLEDKY A DISKUZE ................................................................................... 34 6.1

Vyhodnocení výsledků .............................................................................................34

6.2

Komentovaný seznam zjištěných druhů slíďáků ......................................................35

6.3

Vyhodnocení výsledků jednotlivých lokalit .............................................................55

6.4

Vyhodnocení synekologických charakteristik ..........................................................62

6.5

Poznámky k výskytu faunisticky významných druhů slíďáků .................................66

6.6

Zhodnocení vhodnosti odchytové metody................................................................68

7

ZÁVĚR .................................................................................................................. 69

8

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY................................................................. 70

9

SEZNAM OBRÁZKŮ……………………………………………………….......75

10

SEZNAM UVEDENÝCH ŽIVOČIŠNÝCH DRUHŮ........................................76

11

SEZNAM UVEDENÝCH ROSTLINNÝCH DRUHŮ.......................................78

12

PŘÍLOHY...............................................................................................................80

8

1

ÚVOD

Pavouci tvoří přes 2 % známých druhů živočichů obývajících naše území. Je jich tudíž dvakrát více než obratlovců. Všichni jsou draví a během svého života zahubí veliké množství hmyzu, čímž na principu ekologické rovnováhy významně přispívají k optimálnímu vývoji přírodních poměrů (BUCHAR & KŮRKA, 2001). Pavouci jsou velmi důležitými činiteli při přemnožení škůdců - udržují biologickou rovnováhu. Dle JOCQUÉ & DIPPENAAR-SCHOEMAN (2006) je pochopení významu pavouků v ekosystému velmi důležité pro vývoj biologické ochrany v zemědělství. Pavouci žijící v lidských obydlích jsou velmi dobrými pomocníky člověka, loví moly a jiné domácí škůdce. V přírodě jsou pavouci důležitou potravou pro mnoho jiných členovců, ptáků, plazů a savců. Díky tomu hrají nezastupitelnou roli v potravním řetězci. Velké druhové spektrum umožňuje využití pavouků k bioindikaci včetně zhodnocení stupně antropického ovlivnění stanoviště (KULA, 2007). Pro tyto účely jsou významnou modelovou skupinou slíďákovití (Lycosidae). Slíďáci jsou epigeičtí živočichové, to znamená, že pobíhají a loví na povrchu půdy. Mezi epigeickými druhy je téměř 50 % druhů vázáno na původní stanoviště, mnohé druhy jsou rozšířené v širokém areálu, ale přitom jsou úzko vázané na svoje prostředí a jsou poměrně lehce monitorovatelní pomocí metody zemních pastí a individuálního sběru. Množství slíďáků patří mezi reliktní vzácné druhy obývající stepní zachovalé biotopy, mezi které patří mnou sledované lokality Kamenný vrch, Jesličky a Louky pod Kumstátem. Tyto druhy dobře odráží vlastnosti a změny přirozeného prostředí, takže díky tomu nám může společenstvo slíďákovitých pavouků sloužit jako indikátor stavu životního prostředí. Aplikací poznatků o vazbách jednotlivých druhů na určitý typ stanoviště, určení jejich stupně reliktnosti a zjištění kvalitativního a kvantitativního zastoupení těchto druhů pavouků na dané zkoumané lokalitě nám umožňuje zhodnotit stav narušení životního prostředí a z dlouhodobého hlediska také stav sukcese pavoučích společenstev sledovaných stanovišť.

9

2

CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je vyhodnocení arachnocenózy slíďákovitých pavouků

zjištěných na lokalitách přírodní rezervace Kamenný vrch, přírodní rezervace Louky pod Kumstátem a přírodní památka Jesličky a následné vyhodnocení materiálu z pohledu bioindikační klasifikace a synekologických charakteristik.

K dosažení těchto cílů bylo nutné splnit tyto úkoly:




sběr pavouků na zájmových lokalitách metodou zemních pastí




získaný materiál postupně třídit a determinovat




provést komentář k zjištěným druhům slíďáků




provést slovní vyhodnocení výsledků bioindikační klasifikace a synekologických charakteristik




zhodnotit stav lokalit na základě výše zmíněného




zhodnocení vhodnosti odchytové metody

10

3

CHARAKTERISTIKA ŘÁDU PAVOUCI (ARANEIDA)

Pavouci tvoří jeden z jedenácti řádů třídy pavoukovci (Arachnida), z nichž se v České republice vyskytují vedle pavouků ještě štíři, sekáči, roztoči a štíři. Pavouci se od těchto řádů odlišují napojením zadečku na hlavohruď tenkou stopkou a dále umístěním charakteristického ústrojí v podobě snovacích bradavek na konci zadečku (BUCHAR & KŮRKA, 1998). Pavouci osídlili téměř jakýkoliv ekosystém a kromě nejchladnějších území světa jsou známi ze všech světových koutů. Dle PLATNICKA (2010) je na světě známo celkem 3777 rodů do kterých spadá 41 253 druhů pavouků. Z tohoto počtu je na území České republiky doložen výskyt 856 druhů pavouků (RŮŽIČKA, 2009). V červeném seznamu ohrožených druhů je celkem 53 druhů pavouků České republiky zařazeno mezi druhy kriticky ohrožené, 85 druhů mezi druhy ohrožené a 71 mezi druhy zranitelné. V součtu je tedy 209 druhů pavouků obecně ohrožených (FARKAČ ET AL., 2005).

3.1 Stavba těla Tělo pavouka se skládá ze dvou základních částí a to hlavohrudi (cephalothorax) a zadečku (abdomen). Zadeček je k hlavohrudi připojen tenkou stopkou – petiolus. Na hlavohruď jsou napojeny čtyři páry kráčivých končetin, pár makadel (pedipalpy) a pár dvoučlánkových chelicer. Koncový článek má vzhled tenkého zahnutého drápku a slouží k vpravení jedu a trávicích šťáv do těla oběti (KORENKO, 2007). Makadla samců jsou zakončena kopulačním orgánem (bulbus) a jeho tvar je důležitým určovacím znakem, stejně jako pohlavní destička samice (epigyne) v přední části zadečku (HULA, 2007). Přední část karapaxu představující hlavu, je obvykle vystouplá a nese oči (MILLER, 1971). Většina zástupců ma 4 páry očí, jen vývojově primitivnější skupiny (šestiočkovití, lepovkovití a další) mají pouze 3 (HULA, 2007). V zadečku je uložena většina vnitřních orgánů (trávicí trubice, aorta, srdce), dále obsahuje jeden nebo dva páry plicních vaků, anebo systém vzdušnic, malpighické trubice sloužící k vylučování a rozmnožovací orgány (vaječníky, varlata) (MILLER, 1971). Oproti hlavohrudi je kutikula zadečku poměrně měkká. Častá je kresba na hřbetní straně, která je důležitým poznávacím znakem u mnohých druhů (KORENKO, 2007). Na konci zadečku se 11

nachází neodmyslitelné snovací bradavky se snovacími žlázami. Ze snovacích žláz vyúsťuje velké množství rourek. Ze všech pavouků jich mají nejvíce křižáci, asi okolo pěti set (BAUM & BUCHAR, 1973).

3.2 Rozmnožování Než samec vyhledá samici, upřede jemnou síťku, na kterou vypustí z vývodů pohlavního ústrojí sperma. To pak přečerpá do rozmnožovacích orgánů (bulbus) na makadlech. Od samice hrozí samci u mnoha čeledí sežrání a proto se u nich vyvinula některá opatření toto nebezpečí snižující, například přinášení ulovené mouchy, jakožto tzv. „potravinového balíčku“ pro samici lovčíka hajního (Pisaura mirabilis). Samice poté hoduje na přinesené potravě a samec ji může bezpečně odpářit (BAUM & BUCHAR, 1973). Samotný akt páření je u každého druhu odlišný a může se lišit různým tipem bubnování samců, vzájemným dorozumíváním a agresivitou samic. Během úspěšného páření samec přistupuje opatrně k samici a vystoupí nad její hlavohruď nebo se pod ni vsune. Pod její pohlavní destičku střídavě vsunuje bulby a vpravuje do ní sperma. Pokud samec není sežrán, páří se s dalšími samicemi a po skončení období rozmnožování uhyne. Samice může spermie „uskladnit“ a použít až za příhodných podmínek. Poté upřede hustou kruhovou síťku na kterou naklade vajíčka. Ta pak přikryje další síťkou, kterou spojí s tou spodní pružným švem. Vzniká tak kokon, který může být plochý nebo kulatý. Ten pak hlídá v úkrytu, nosí u sebe nebo odloží na vhodné místo a dále se o něj nestará (MINAŘÍK, 2010).

3.3 Potrava Všechny druhy pavouků jsou dravé, pouze několik málo z nich přijímá v juvenilních stádiích i rostlinné šťávy (cedivečky rodu Nigma sají na dubu). K usmrcení kořisti využívají často mohutné chelicery a jedovou žlázu, která je do nich vyvedena. Trávení je vnější, přičemž trávící enzymy jsou součástí tekutiny vstřikované chelicerami do ulovené kořisti. Část druhů využívá k lovu pavučin – dvourozměrných (křižáci a čelistnatky) či trojrozměrných (např. plachetnatky). Některé skupiny pavouků využívají pavučin pouze při reprodukčním cyklu nebo při svlékání staré pokožky. Tyto druhy

12

uchvacují kořist skokem (skákavky, slíďáci) nebo ze zálohy (běžníci, listovníci) (HULA, 2007). Většina pavouků není v potravě příliš vybíravá. Zvláště pavouci budující sítě zužitkují zástupce téměř veškerých hmyzích řádů. Přesto existuje množství potravních specialistů. Mezi tyto druhy patří například mravčík teplomilný (Zodarion germanicum), který loví mravence na jejich pravidelných stezkách. Šestiočky rodu Dysdera dávají přednost drobným suchozemským korýšům stinkám a stepník rudý (Eresus kollari) loví zase rozmanité druhy brouků (BAUM & BUCHAR, 1973).

3.4

Význam pavouků Pavouci tvoří přes 2 % známých druhů živočichů obývajících naše území. Je jich

tudíž dvakrát více než obratlovců. Všichni jsou draví a během svého života zahubí veliké množství hmyzu, čímž na principu ekologické rovnováhy významně přispívají k optimálnímu vývoji přírodních poměrů (BUCHAR & KŮRKA, 2001). Díky tomu udržují biologickou rovnováhu a jsou velmi důležitými činiteli při přemnožení škůdců. Bylo zjištěno, že na 1 m2 jeteliště žije 109-211 pavouků, kteří jsou dospělí už brzy na jaře a jsou schopni ničit škůdce ještě před jejich rozmnožováním (ŽITŇANSKÁ, 1993). Pavouci žijící v lidských obydlích jsou velmi dobrými pomocníky člověka, loví moly a jiné domácí škůdce. V přírodě jsou pavouci důležitou potravou pro mnoho jiných členovců, ptáků, plazů a savců. Díky tomu hrají nezastupitelnou roli v potravním řetězci. Mezi další důležité vlastnosti pavouků patří jejich bioindikační vlastnosti, díky kterým nám mohou společenstva pavouků sloužit jako indikátoři stavu životního prostředí

3.5 Bioindikační využití pavouků BUCHAR (1983) uvádí bioindikaci jako projev nejzákladnějších ekologických vztahů mezi organismem a jeho nikou. Bioindikace by měla obsahovat kvalitativní a kvantitativní změny v životním prostředí, které vznikají přímou a nebo nepřímou činností člověka.

13

3.5.1

Charakteristika bioindikátora Pro zjištění stavu životního prostředí a změn ke kterým v něm dochází vlivem

lidské činnosti, hledá společnost různé metody, pomocí kterých by bylo možné monitorovat dynamickou homeostázi ekosystému, změny v něm probíhající a faktory způsobující tyto změny. Jednou z možností jak získat tyto informace o stavu daného ekosystému je využití bioindikátorů. Bioindikátor můžeme definovat jako druh nebo biotické společenstvo, které svojí existencí, kondicí nebo chováním odráží stav prostředí (KORENKO, 2005) Jako spolehlivého bioindikátora můžeme využít skupinu živočichů, která má vyhraněné nároky na kvalitu prostředí, na potravu, mikroklima, složení vegetačního krytu atd., a která citlivě reagují na změny v nich probíhající. Jde o živočichy, kteří už svojí přítomností dokazují, že prostředí, ve kterém žijí je relativně nenarušené. Všeobecně se dá říct, že čím má daný druh užší ekologickou toleranci k faktorům prostředí, tím je jeho indikační hodnota potencionálně větší (KORENKO, 2005). Je nevhodné vybírat druhy, které mají vyhraněné ekologické nároky, ale jsou obtížně zjistitelní, jejich studium vyžaduje složité metody a jsou obtížně determinovatelní (LAŠTŮVKA & KREJČOVÁ, 2000). Pavouci

jsou vhodnými indikátory, kteří zodpovídají výše zmíněným podmínkám,

především druhy žijící epigeickým způsobem života. Mezi epigeickými druhy je asi 40 % druhů vázáno na původní stanoviště, zatímco mezi druhy vyšších pater je to pouze 17 %. Proto se k ocenění stavu prostředí používá v nelesních biotopech frekvence exemplářů různých skupin v celoročním sběru zemními pastmi (RŮŽIČKA, 2005).

Využití pavouků jako bioindikačních organismů je výhodné hlavně díky následujícím aspektům: -

mnohé druhy jsou rozšířené v širokém areálu, ale přitom jsou úzko vázané na svoje prostředí

-

pavouci mají poměrně měkký povrch těla a vykazují poměrně velkou citlivost k nejrůznějším vlivům, které na ně působí (chemické faktory atd.)

-

jde o živočichy převážně krátce žijící a proto jsou nuceny rychlejší adaptace na změny životního prostředí

-

pavouci jsou predátory (konzumenti II. řádu) z čeho vyplývá , že v jejich tkáních se kumuluje větší množství toxických látek v porovnání s živočichy zaujímajícími nižší trofickou úroveň 14

-

jsou poměrně lehce monitorovatelní a metodika využití pavouků jako indikátorů životního prostředí je kvalitně zpracována

3.5.2

Reliktnost

BUCHAR (1983) zařadil jednotlivé druhy pavouků v závislosti na jejich vztahu k antropicky ovlivněnému stanovišti do tří základních skupin:

-

Relikty I. řádu (RI) – druhy vyskytující se na stanovištích nejvíce se svým charakterem blížící původnímu stavu, tedy člověkem nenarušených, klimaxových stanovišť. Tyto druhy jsou specializované na poměrně úzce vymezené ekologické podmínky a jedná se o druhy stenobiontní.

-

Relikty II. řádu (RII) – druhy, které pronikají z výše uvedených stanovišť na území kulturního lesa. Vyskytují se i na druhotných, dobře regenerovaných biotopech, zvláště v blízkosti původních ploch. Vyskytují se ve všech typech kulturního lesa, v remízcích a na pasekách.

-

Expanzivní druhy (E) – druhy, které úspěšně přežívají na stanovištích uměle odlesněných a pronikají často na území i jinak antropogenně pozměněné (obhospodařované louky, agrocenózy, sídliště, výsypky, haldy atd.)

Při bioindikaci životního prostředí za pomoci pavouků bereme do úvahy nejen druhovou diverzitu v ekosystému, ale i abundanci jednotlivých druhů a celkovou stabilitu jejich populací. I v ekosystému druhově bohatém, ale s velmi malou početností jedinců řazených jako relikty I. řádu (RI), je možné indikovat narušení ekosystému, kde jsou populace ohrožené a můžou zaniknout. RŮŽIČKA (1981) vymezil čtyři modelové krajní situace vyplývající ze vzájemného vztahu mezi podílem počtu druhů a podílem počtu exemplářů druhů daného stupně reliktnosti. Tyto vztahy mohou charakterizovat různý stupeň ovlivnění či původnost studované lokality:

-

Vysoký podíl počtu relitkních druhů i počtu exemplářů druhů sledované oblasti. Reliktní druhy jsou autochtonní a vytvářejí prosperující populace.

15

-

Vysoký podíl počtu relitkních druhů a nízký podíl počtu exemplářů reliktních druhů. Sledovaná lokalita je pod vlivem rušivých faktorů. Ojedinelé exempláře reliktních druhů pravděpodobně představují zbytky dřívějších početných populací. Sporadicky se vyskytující exempláře reliktních druhů se také mohly dostat z okolí původních a neovlivněných lokalit.

-

Nízký podíl počtu relitkních druhů a vysoký podíl počtu exemplářů těchto druhů. Tato nepřirozená skladba pavoučího společenstva by se mohla vytvořit na lokalitách pod silným devastačním vlivem. Vysoký podíl počtu exemplářů reliktních druhů by byl podmíněn jediným nebo několika málo druhy, které se dokázaly přemnožit po odeznění devastačních vlivů v nových podmínkách. Tento stav charakterizuje počáteční stadia sekundární sukcese.

-

Nízký podíl počtu reliktních druhů i počtu exemplářů reliktních druhů. Tato situace nastává na silně narušených lokalitách, kde výrazně převládají jak počtem druhů, tak počtem exemplářů druhy expanzivní.

3.5.3

Přírodní původnost stanovišť Dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002) rozlišujeme čtyři typy stanovišť podle přírodní

původnosti:

C – Klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka. Jedná se především o původní horská stanoviště, původní a přirozené lesy, mokřady, rašeliniště, skalní stepi a lesostepi, váté písky, kamenité sutě, skály apod. Tato stanoviště jsou osidlována převážně K-strategickými druhy

SN – Druhotná, polopřirozená stanoviště (kulturní lesy křoviny, pastviny, staré lomy, staré výsypky apod.), která jsou osidlována druhy se širší ekologickou valencí.

D – Pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance: intenzivně obhospodařované louky a pole, haldy a výsypky po těžbě uhlí a rud v prvních stádiích vývoje. Tato stanoviště jsou převážně osidlována R-strategickými, pionýrskými druhy.

16

A – Umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance. Zdi staveb připomínají svou strukturou skalnatá a kamenitá stanoviště a tak mohou být osidlovány některými druhy skal a kamenitých sutí se širší ekologickou valencí.

17

4

CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ

4.1

Lokalizace zájmového území Studované území, na němž se rozkládají zkoumané lokality Louky pod

Kumstátem, Kamenný vrch a Jesličky, spadá do Jihomoravského kraje okresu Břeclav, jež zaujímá nejjižnější část Moravy. Toto území spadá do panonské biogeografické provincie, která hostí nejlepší ukázky teplomilné fauny a flóry České republiky. Panonská provincie je zastoupena 4 bioregiony – Dyskomoravský bioregion, Mikulovský bioregion, Lechovický bioregion a Hustopečský bioregion (CULEK, 1995). Všechny přírodní rezervace na kterých probíhal výzkum arachnocenózy slíďákovitých pavouků spadají do zmíněného Hustopečského bioregionu.

4.2

Přírodní poměry (dle CULKA, 1995)

4.2.1

Horniny a reliéf Jádro oblasti budují převážně málo odolné flyšové horniny ždánické jednotky, na

západním okraji pouzdřanské jednotky. V tomto flyši se

kromě typického střídání

pískovců a jílovců silně uplatňují vrstvy slínité. Na jihovýchodě vystupují vápnité jíly, písky až štěrky mořského a zčásti brakického neogénu. Významné pokryvy v celém bioregionu tvoří spraše. Reliéf je v průměru pahorkatinný s výškovou členitostí 75-150 m., místy je však charakteru ploché až členité vrchoviny s výškovou členitostí 150-210 m (Přední kout). Zvlástními útvary jsou výrazné ploché deprese původního Čejčského a Kobylského jezera. Skalní útvary zcela chybějí. Nejnižším bodem je okraj nivy Dyje u Lanžhota – 155 m, nejvyšším Přední kout – 410 m. Typická výška bioregionu je 170-360 m.

4.2.2

Podnebí Dle QUITTA (1971) bioregion převážně leží v teplé oblasti T4, která je v ČR

nejteplejší, severní vyšší okraje leží pak v T2. Podnebí je velmi teplé a poměrně suché, průměrné roční teploty se pohybují kolem 9,2 °C a průměrné roční srážky kolem 550 mm.

18

4.2.3

Půdy Většina území leží v černozemní oblasti: kromě nejčastějších černozemí na

spraších jsou mezi Lanžhotem, Vel. Bílovicemi a Hodonínem zastoupené i lehké arenické černozemě na zahliněných píscích. Na výchozech vápnitých substrátů se vyskytují maloplošné pararendziny. V souvislých lesních komplexech Kuntínova a Předního koutu jsou vyvinuty hnědozemě až luvizemě na spraši a karbonátových svahovinách. Na členitých úsecích se hojně vyskytují erozní formy půd. Ve sníženinách se objevují černozemě pelické na slínech a karbonátových flyšových svahovinách. Tyto půdy a typické černice v nivách bývají často vlivem kolísající hladiny podzemní vody zasoleny.

4.2.4

Flóra Bioregion leží v termofytické oblasti a potenciální vegetaci tvoří z větší části

panonské dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum), místy (zejména na severních expozicích) jsou nahrazeny karpatskými (Carici pilosae-Carpinetum. Časté je rovněž zastoupení teplomilných doubrav. Na mírných jižních svazích jsou typické šípákové doubravy (Quercion pubescenti-petraeae), především asociace Corno-Quercetum. Primární bezlesí je velmi vzácné, pravděpodobně je vázáno na stepní oka na nejprudších svazích (komplex fytocenóz svazu Festucion valesiacae, Cirsio-Brachypodion pinnati, Geranion sanguinei). Přirozená lesní vegetace zaujímá jenom část plochy. Místy jsou vyvinuty náhradní travinobylinné vegetace. Její podstatnou součástí jsou rozmanité fytocenózy svazů Festucion valesiacae a Cirsio-Brachypodion. Na fragmentech slanisk byl komplex slanomilných společenstev, který je dnes prakticky destruovaný. Ve skladbě flóry jsou zastoupeny četné teplomilné druhy. Jsou to druhy vyznívající z jihu až jihovýchodu, submediteránní, např. dub pýřitý (Quercus pubescens), třemdava bílá (Dictamnus albus) a koulenka vyšší (Globularia punctata) a pontickojihosibiřské, např. pelyněk pontický (Artemisia pontica), katrán tatarský (Crambe tataria) a kosatec nízký (Iris pumila). Na okraje, zejména do lesní flóry, pronikají druhy sousedních bioregionů, náležící flóře alpsko-karpatských podůří, jako ostřice chlupatá (Carex pilosa), dymnivká plná (Corydalis solida) a oměj vlčí (Aconitum vulparia).

19

4.2.5

Fauna Fauna bioregionu je typickou součástí panonské podprovincie. Nejvýznamnější

jsou živočišná společenstva na spraších. Dosud zde přežívá kriticky ohrožená kobylka sága (Sago pedo), kobylka Poecilimon intermedius, modrásek ligrusový (Polyommatus damon) a srpice Bittacus hagen. V posledních letech probíhá na těchto stanovištích sukcese teplomilného hmyzu z evropského jihovýchodu – žluťásek tolicový, masařka balkánská. Mezi významné druhy savců vyskytující se na území bioregionu patří ježek východní (Erinaceus concolor), myšice malooká (Apodemus microps), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptactvo je zastoupeno vzácnými a ohroženými druhy např. strnad zahradní (Emberiza hortulana), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), vlha pestrá (Merop apiaster), strakapoud jižní (Dendrocopus syriacus) a břehule říční (Riparia riparia). Mezi obojživelníky a vzácné plazi patří skokan štíhlý (Rana dalmatina) a ještěrka zelená (Lacerta viridis). Hmyz je zastoupen množstvím teplomilných a chráněných druhů mezi které patří kobylka sága (Sago pedo), saranče Omocestus petraeus, Paracyptera microptera, kobylka Poecilimon intermedius, zavíječ Synapse connectalis, kudlanka nábožná (Mantis religiosa), pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), modrásek ligrusový (Polyommatus damon), žluťásek tolicový (Colias erate), drvopleň Parahypopta caestrum a pouzdrovníček (Coleophora squamella)

4.2.6

Současný stav krajiny a ochrana přírody V bioregionu je kontinuální osídlení od pravěku, k trvalému odlesnění rozsáhlých

ploch došlo ještě před středověkem. Komplexy lesní vegetace jsou ostrůvkovité, nespojité, v některých částech je stromová vegetace přítomna pouze v podobě akátin. Převažují rozsáhlé zemědělské kultury (pole, sady, vinice), v posledních desetiletích navíc bylo mnoho svahů terasováno. Přirozená náhradní vegetace je zachována prakticky jen na prudkých svazích. Na ploše Hustopečského bioregionu byla vyhlášena celá řada chráněných území s motivem ochrany panonské bioty. Jsou to zejména NPR Pouzdřanská step a blízká NPR Kolby s typickou stepí a teplomilným lesem a významná lokalita stepní vegetace NPP Na Adamcích. Řada menších CHÚ, zejména v okolí Hustopečí, chrání ukázky stepí, jako např. PR Kamenný vrch, PP Hovoranské louky, nebo lesostepí, resp. teplomilných doubrav, jako PR Zázmoníky, PR Nosperk, PR Velký Kuntínov, PR Hrádek atd.

20

4.3

Popis jednotlivých lokalit

4.3.1

Louky pod Kumstátem

Kategorie: Přírodní rezervace Rok vyhlášení: 1955 dle vyhlášky MŠK č.815/56 Vazba na jiná chráněná území: součást EVL Louky pod Kumstátem Lokalizace: 0,5 km SV od obce Krumvíř Rozloha: 3,74 ha Nadmořská výška: 180-230 m.n.m

Obr. 1: Lokalita Louky pod Kumstátem na síťovém mapování

4.3.1.1 Charakteristika Přírodní rezervace Louky pod Kumstátem se nachází na východním úpatí jižního cípu Ždánického lesa, asi 0,5 km severovýchodně od obce Krumvíř. Sestává se ze dvou navzájem oddělených částí vzdálených navzájem asi 200 m. Geologickým podkladem jsou třetihorní vápnité jíly ždánicko-hustopečského souvrství vnějšího flyše. Místy jsou překryty návějemi spraší a sprašových hlín (SLAVÍK, 2006). Hlavním motivem ochrany PR Louky pod Kumstátem jsou vyvinuté a zachovalé ukázky hlavních typů jihomoravské stepní vegetace na hlubokých půdách, které provází výskyt řady zvláště chráněných druhů (MACKOVČIN ET AL., 2007).

21

4.3.1.2 Biota Potencionální přirozenou vegetací je sprašová doubrava (Quercteum pubescentiroboris) a lokálně i dřínová doubrava (Corno-Quercetum). Většinu plochy lokality zabírají druhotná antropicky podmíněná společenstva suchých trávníků s dominantní kostřavou walliskou (Festuca valesiaca), kterou provází kavyl vláskovitý (Stipa capillata), kavyl sličný (Stipa pulcherima) a velmi vzácně i kavyl chlupatý (S. dasyphylla) (SLAVÍK, 2006). Na severních svazích roste např. válečka prapořitá (Brachypodium pinnnatum), prvosenka jarní (Primula veris) či bukvice lékařská (Betonica officinalis). K největším zvláštnostem patří výskyt mochny rozkladité (Potentilla patula) a violky nízké (Viola pumila) (MACKOVČIN ET AL., 2007). Floristicky nejvýznamnější je výskyt čtyř chráněných druhů přílohy II směrnice EEC o stanovištích (Natura 2000) – hadince červeného (Echium maculatum), koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandi), katránu tatarského (Crambe tatarica) a srpice karbincolisté (Serratula lycopifolia). Přírodní rezervace je významnou entomologickou lokalitou s řadou teplomilných druhů hmyzu, jako je např. pouzdrovníček (Coleophora obscenella) a zavíječ (Heliothela wulfeniana). Z ptáků byl zjištěn výskyt bramborníčka černohlavého, rákosníka zpěvného, lindušky lesní a strnada lučního. Žije zde také dnes již poměrně vzácný králík divoký (MACKOVČIN

ET AL.,

prozkoumána. HULA

2007). Z arachnologického hlediska je lokalita jen velmi málo ET

AL.

(2009) uvádí nálezy vzácné skákavky mravenčí

(Myrmarachne formicaria) a vzácného teplomila Schinerova (Titanoeca schineri). Z vlastního pozorování a sběru byl v letních měsících zjištěn poměrně bohatý nález vzácného stepníka rudého (Eresus kollari).

4.3.1.3 Management Lokalita byla v minulosti kosena a snad i pasena, v současné době je kosení nepravidelné a omezuje se spíše na plochy s menším sklonem. V poslední době byla postižena i několika požáry, které však neměly negativní vliv na stav stepní vegetace. Optimální je odstraňování stařiny (kosení) v tříletém intervalu (MACKOVČIN

ET AL.,

2007). Větší pozornost je nutné věnovat expanzi akátu (Robinia pseudoacacia) z východní části území, kde by měla proběhnout odborně vedená likvidace této invazní dřeviny. Kolem chráněného území vedou cesty k blízkým chatám a vinicím a hraničí

22

s intenzivně využívanými poli, což může zapříčinit ohrožení hnojivy, postřiky a zemědělskou mechanizací. 4.3.2

Jesličky

Kategorie: Přírodní památka Rok vyhlášení: 2002 dle vyhlášky MŠK č.815/56 Vazba na jiná chráněná území: --Lokalizace: 0,3 km S od obce Němčičky Rozloha: 3,33 ha Nadmořská výška: 228-289 m.n.m

Obr. 2: Lokalita Jesličky na síťovém mapování

4.3.2.1 Charakteristika Území se nachází v nedaleké blízkosti vesnice Němčičky u Hustopečí a je tvořeno suchým údolím se zvlněnými úpady, na kterých se vytvořily teplomilné drnové stepi přecházející do šípákových doubrav s výskytem vzácné flóry a fauny. Horninové podloží je tvořeno převážně slíny a vápnitými pískovci, které jsou překryty mocnou vrstvou spraše a sprašových hlín. Půda je zastoupena typickými hnědozemi s luvizemí a občasnou pararendzinou na vápnitých sedimentech, což je typické pro území Břeclavska. (RIGASOVÁ ET AL., 2002). Hlavním předmětem ochrany je zachování rostlinných a živočišných společenstev stepních lad, bývalých pastvin a teplomilných šípákových doubrav na sprašovém podkladě s výskytem zvláště chráněných druhů (MACKOVČIN ET AL., 2007). 23

4.3.2.2 Biota (dle Mackovčin et al., 2007) Horní část chráněného území je západním výběžkem komplexu dřínové a habrové doubravy s dubem pýřitým (Quercus pubescent), v podrostu s dřínem jarním (Cornus mas) a bohatým zmlazením dubu i jeřábu břeku (Sorbus terminalis). Jih a jihozápad lokality tvoří drnová step s rozptýleným trnovníkem akátem (Robinia pseudoacacia) a borovicí lesní (Pinus sylvestris). Při průzkumu byl zjištěn len chlupatý (Linum hirsutum), koniklec luční (Pulsatilla pratensis), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), kosatec pestrý (Iris variegata) a vstavač vojenský (Orchis militaris). Lokalita je významná výskytem řady teplomilných druhů hmyzu. Na okraji lesa byly zjištěny klíněnky Phyllonorycter delitella a P. parisiella, na drnové stepi pouzdrovníček Coleophora pseudolinosyris a píďálka kropenatec pelyňkový (Narraga fasciolaria). Pravidelně na území hnízdí ťuhýk obecný (Lanius collurio), pěnice vlašská (Sylvia nisoria) a lejsek bělokrký (Ficedula albicollis). Z vlastního pozorování byl zjištěn výskyt chráněné ještěrky zelené (Lacerta viridis).

4.3.2.3 Management Lokalita v minulosti plnila zčásti funkci vinice a zčásti sloužila k extenzivní pastvě. V současnosti zde rozptýleně rostou ovocné stromy. V nelesní části území došlo k odstranění menší plochy akátového porostu a přistoupilo se k obnově trávníků kosením (MACKOVČIN

ET AL.,

2007). Důležité je zamezení šíření akátů v okrajích lokality a

zajištění šetrného hospodaření na blízkých zemědělských polích.

4.3.3

Kamenný vrch

Kategorie: Přírodní rezervace Rok vyhlášení: 1956 dle vyhlášky MŠK č.815/56 Vazba na jiná chráněná území: součástí navržené EVL Kamenný vrch Lokalizace: 1,5 km SZ od obce Kurdějov Rozloha: 6,0515 ha Nadmořská výška: 280-340 m.n.m.

24

Obr. 3: Lokalita Kamenný vrch na síťovém mapování

4.3.3.1 Charakteristika Zájmová lokalita se nachází v Divácké vrchovině, 1,5 km severozápadně od Kudějova a je tvořena vrcholovou partií a západním svahem pahorku s rozpětím nadmořské výšky 276-343 m (SLAVÍK, 2002). Jižně exponovaný amfiteátr Kamenného vrchu je biotopem mnoha teplomilných druhů rostlin a živočichů, pro které je v okolní, zemědělsky intenzivně využívané krajině, významným útočištěm. Skalní podloží tvoří třetihorní sedimenty ždánické jednotky vnějšího karpatského flyše. Především se jedná o slepence podmenilitového souvrství, na okrajích území i vápnité pískovce a jílovce. Skalní podloží lokálně překrývá spraš (MACKOVČIN ET AL., 2007). Hlavním motivem ochrany je zachování jednoho z nejhodnotnějších ostrůvků xerotermních společenstev na jižní Moravě s výskytem řady vzácných a ohrožených rostlinných a živočišných druhů (SLAVÍK, 2002). Území rezervací zabírá jen nepatrnou část celé stepní enklávy a lze dokonce říci, že stanovené hranice oddělují méně cennou část (CHÚ) od části biologicky výrazně cennější (VKP). Drtivá většina vzácných a ohrožených organizmů žije z části či zcela mimo území PR (HULA, 2006).

4.3.3.2 Biota Stepní vegetaci tvoří trávníky s dominantní kostřavou walliskou (Festuca valesiaca), ostřicí nízkou (Carex humilis) a kavylem Ivanovým (Stipa joannis), v nichž se objevuje koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), hlaváček jarní (Adonis vernalis), sasanka lesní (Anemone sylvestris), violka obojetná (Viola ambigua) atd. Z významných 25

druhů se na lokalitě vyskytuje starček celolistý (Tephoroseris intergrifolia), hadí mord nachový (Scorzonera purpurea), hadinec nachový (Echium russicum), vstavač vojenský (Orchis militaris) a pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea). Stejně tak významné je i okolí rezervace, kde byly zjištěny např. kosatec pestrý (Iris variegata) a vstavač nachový (Orchis purpurea) (MACKOVČIN

ET AL.,

2007). Potenciální přirozenou vegetací je

sprašová doubrava (Quercetum pubescenti-roboris) s přechodem do prvosenkové dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum) (NEČASOVÁ, 2007). Lokalita hostí teplomilné stepní druhy hmyzu, pro které je významným útočištěm v zemědělsky intenzivně využívané krajině. Ze zvláště chráněných druhů brouků zde žijí svižník polní (Cicindela campestris), střevlíci Carabus ullrichii a Carabus scabriuscullus, chrobák ozbrojený (Odonteus armiger) a výkalník vrubounovitý (Sisyphus schaefferi). Z motýlů jsou nejvýznamnější vymírající kriticky ohrožení modrásci, m. ligrusový (Polyommatus damon) a modrásek hořcový (Maculinea alcon) (NEČASOVÁ, 2007). Z dalších významnějších druhů bezobratlých jsou odtud známi kobylka hnědá (Decticus verricovorus), k. révová (Ephippiger ephippiger) a zejména kriticky ohrožená kobylka sága (Saga pedo). Lokalita je také velice významná z pohledu arachnofauny. Nejdůležitějšími druhy jsou slíďák suchopárový (Alopecosa striatipes), snovačka Euryopis quinqueguttata, skákavka Pseudicius encarpatus, skálovka dalmátská (Haplodrassus dalmatensis) a toxicky významný pavouk zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) (HULA, 2006).

4.3.3.3 Management Porosty dnešní rezervace byly v minulosti využívány jako pastviny nebo kosené louky. V posledních letech probíhá systematická péče kombinací pastvy ovcí a kosení, tak aby zohledňoval i životní nároky entomofauny, byly odstraněny nálety dřevin, včetně akátu. Pro plánování pastvy je nutné mít na zřeteli výskyt celé řady druhů motýlů žijících na květenstvích vičence ligrusu (Onobrychis viciifolia), která jsou ovcemi spásána jako první – místa s jeho výskytem je nutné oplotit. Kosení nesmí nikdy probíhat na velkých plochách, vždy musí i v rámci kosených ploch zůstat nekosená místa (5 x 5 m), která budou sloužit jako zdroj nektaru pro různé druhy bezobratlých (MACKOVČIN

ET AL.,

2007). Pro výskyt celé řady významnějších druhů bezobratlých je velmi významná drobná eroze v okrajových partiích bývalých těžebních jam a dále též sešlap vrcholové partie turisty (HULA 2006).

26

5

METODIKA

Sběr pavouků probíhal na vybraných lokalitách dle metodiky ŘEZÁČE (2004) pomocí formaldehydových zemních pastí, kdy konzervační kapalina (4% roztok formaldehydu) byla doplněna při každé návštěvě lokality. Všechny pasti byly na vybraných liniích umístěny dne 18.4.2010 a vybírány celkem šestkrát a to v následujících dnech: 16.5.2010, 21.6.2010, 23.7.2010, 25.8.2010, 25.9.2010 a 25.10.2010. Získaný materiál obsahoval velké množství necílových skupin živočichů (brouci, ploštice, rovnokřídlí, dvoukřídlí, blanokřídlí atd.), proto musel být roztříděn, popsán a zakonzervován denaturovaným alkoholem (75 %) do mikrozkumavek (epruvet). V další části práce byl získaný materiál slíďákovitých pavouků determinován řešitelem diplomové práce pomocí základní determinační arachnologické literatury (NETWIG ET AL., 2003; ROBERTS, 1995; MILLER, 1971; ALMQUIST, 2005) Z nasbíraného materiálu byli vyřazeni juvenilní jedinci a to z důvodu možného zkreslení výsledků. Úspěšná proveditelnost determinace se u pavouků provádí pomocí pohlavních orgánů (tvar samčího bulbusu a tvar samičí epigyne), proto se k výsledkům využili jen adultní - dospělí jedinci. K hodnocení získaného materiálu byla použita bioindikační klasifikace dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002), který rozděluje původnost stanoviště na 4 různé tipy: C klimaxová stanoviště, která jsou minimálně narušena činností člověka, SN - druhotná, polopřirozená stanoviště, D - pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance, A - umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance a reliktnosti druhů dle BUCHARA (1983), který rozdělil druhy pavouků do skupin podle jejich vztahu k původnosti (narušenosti) biotopů do 3 skupin (RI - relikt I. řádu, RII - relikt II. řádu, E - expanzivní druh). U všech druhů je uveden i počet známých mapových čtverců, fytogeografická oblast, areál rozšíření, výskyt do maximální nadmořské výšky a stupeň ohrožení, který je stanoven podle kritérií IUCN (CR – kriticky ohrožený, EN – Ohrožený, VU – zranitelný, LR – Téměř ohrožený, DD – nedostatek údajů). K posouzení ekologických charakteristik jednotlivých lokalit (dominance, diverzita, ekvitabilita, druhová podobnost) byly použity synekologické charakteristiky dle LAŠTŮVKY & KREJČOVÉ (2000).

27

5.1 Příprava zemních pastí Vhodnou metodou pro inventarizaci druhů pavouků je sběr pomocí zemních pastí. Jejími výhodami je především časová a finanční nenáročnost a značná efektivnost. Navíc zachycuje především epigeickou složku arachnofauny, tedy tu, která obsahuje většinu ochranářsky významných druhů. Zemní pasti neselektivně lapají všechny pavouky pohybující se po zemi. Vzhledem k tomu, že takové druhy přicházejí do kontaktu s půdou, jsou citlivé na edafické vlastnosti stanoviště a tím jsou přesnějšími indikátory biotopů než druhy epifytické. Proto je v této ekologické skupině zastoupena převážná většina ochranářsky významných druhů. V ideálním případě by měly být pasti na inventarizované lokalitě exponovány po celý rok. Většinu druhové diverzity však lze zachytit během šesti měsíců od dubna do září. Pro odchyt je možné použít plastové kelímky o objemu 500 ml. Vhodné je použít dva kelímky zasunuté do sebe – při vybírání úlovku se ze země vysune pouze vnitřní kelímek, vnější kelímek zamezuje zasypání či zaplavení díry. Pro zamezení vyplavení pasti dešťovou vodou je vhodné perforovat stěnu vnitřního kelímku přibližně ve výšce dvou třetin ode dna a dno vnějšího kelímku. Povrch půdy v okolí pasti by měl být zarovnán s jeho hrdlem. Snahou by mělo být co nejméně poškodit okolí pasti. Zemní past je vhodné opatřit stříškou. Jako konzervační médium lze použít dva typy roztoků: 1) 50% vodný roztok ethylenglykolu, 2) 5% vodný roztok formaldehydu. Druhý je sice finančně méně náročný, ale vzhledem ke své karcinogenitě představuje zdravotní riziko pro pracovníky. Pro zvýšení smáčivosti je vhodné do pasti přidat několik kapek detergentu. Po posledním odběru se pasti vyjmou, otvory po nich se zahrnou půdou a povrch se upraví tak, aby příliš nekontrastoval s okolním terénem, příp. se otvory zakonzervují pro použití v následující etapě sběrů (ŘEZÁČ, 2004).

5.2 Umístění zemních pastí Všechny pasti byly na vybraných lokalitách umístěny dne 18.4.2009. Na lokalitách Louky pod Kumstátem a Kamenný vrch byly umístěny dvě linie tří zemních pastích ve vzdálenosti po 5 m. Na lokalitě Jesličky byly umístěny tři linie z důvodu

28

inventarizace pavouků na vyprahlém svahu, který se svým biotopem odlišoval od ostatních zkoumaných liniíí.

Louky pod Kumstátem 1. linie: Linie pastí byla umístěna v prudce exponovaném jihovýchodně orientovaném svahu. Počátek linie byl zvolen cca uprostřed lokality v hustě zapojeném podrostu a veden až k hornímu okraji, kde končila hranice přírodní rezervace. Část porostu byla na počátku září pokosena v rámci managementu rezervace. Po celé ploše louky zůstaly cca 5-7 m široké pásy nepokoseného porostu. Linie všech tří pastí ležela na pokosené ploše (viz. obr. 16 v přílohách)

Louky pod Kumstátem 2. linie: Samostatně oddělená louka obklopena lesním lemem, křovinami a ze spodní části ohraničená zemědělským polem (viz. obr. 17-18 v přílohách). Zde byla linie pastí umístěna v jižně orientovaném svahu, první past byla zvolena ve středové části lokality a linie byla protažena přes drobný nezapojený podrost až k hornímu okraji, kde končila v bohatém porostu třemdavy bílé (Dictamnus albus). Celý porost byl pokosen na počátku září v rámci managementu lokality. Na vrchním okraji louky byly ponechány cca 3 m široké pásy nepokoseného porostu.

Jesličky 1. linie (svah): Linie pastí byla umístěna v prudce exponovaném xerotermním svahu s jižní orientací. Díky vysoké svažitosti svahu a sypkosti substrátu podléhá půda značné erozi. To zapříčinilo časté zasypání a vyschnutí pastí i s nachytaným materiálem. Všechny tři pasti byly umístěny ve středové části svahu v linii po 5 metrech.

Jesličky 2. linie: Počátek linie pastí byl zvolen u paty dřínu obecného (Cornus mas) nad výše zmíněným svahem. Linie se táhla v mírně svažitém svahu a poslední třetí past byla umístěna v blízkosti dubu šípáku (Quercus pubescens). V jarním období ležela linie pastí v hustém porostu hlaváčku jarního (Adonis vernalis). Celá plocha porostu byla pokosena během srpna v rámci managementu rezervace

29

Jesličky 3. linie: Tyto tři pasti byly umístěny v mírně svažitém terénu lesostepního charakteru s bohatým podrostem. Linie směřovala k lesnímu okraji, který byl tvořen borovicemi lesními (Pinus sylvestris). Třetí past byla po většinu dne zastíněna vzrostlou borovicí (viz. obr. 23). Celá plocha porostu byla pokosena během srpna, pouze od lesního okraje zůstal pás nepokoseného porostu.

Kamenný vrch 1. linie: Linie pastí byla umístěna v mírně exponovaném svahu s jihovýchodní orientací. Louka vytváří hranici přírodní rezervace a z východu je ohraničena významným krajinným prvkem Černá hora. Počátek linie byl zvolen v nižší část louky s hustým porostem travin (viz. obr. 25) a odtud směřován po svahu do horní části, poslední past byla umístěna v blízkosti keřového porostu růže (Rosa sp.).

Kamenný vrch 2. linie: Pasti byly umístěny v jihovýchodně orientovaném svahu na vrcholu kopce přírodní rezervace, v přírodně nejhodnotnější části, která vytváří hlavní předmět ochrany této významné stepní lokality (viz. obr. 26-27). Počátek linie byl zvolen u bývalé těžební jámy (viz. obr. 28) a po 5 metrech veden stepním porostem do nižší části lokality. Od 22.9.2010 do začátku října probíhala v místech zvolené linie pastva ovcí v rámci managementu rezervace.

5.3 Poznámky k jednotlivým sběrům 16.5.2009 Byly vybrány všechny pasti z 18.4. Při kontrole 3.5. byla zjištěna vylitá past v třetí linii na lokalitě Jesličky. Past byla obnovena a doplněna konzervační kapalinou.

21.6.2009 Byly vybrány všechny pasti z 16.5. Nebylo zjištěno žádné poškození pastí.

30

23.7.2009 Červencový výběr zemních pastí byl značně narušen přívalovými dešti, které poškodily linie na lokalitách Jesličky a Kamenný vrch .Na lokalitě Jesličky 1. linie (svah) byly všechny pasti zasypány substrátem. Nachytaný materiál byl značně poškozen a vysušen, takže se s ním nedalo dále pracovat. V druhé linie byla vyplavena prostřední past, materiál byl díky naředění vodou v silném rozkladu. Na lokalitě Kamenný vrch 1. linie byly poškozeny dvě pasti – první past v linii, která byla vyplavena vodou a třetí past v linii, kde byl kelímek pohozen kousek opodál a veškerý materiál byl vysypán. V druhé linii byla s ochrannou stříškou rozšlapána prostřední past (nedbalost a neznalost návštěvníků přírodní rezervace).

25.8.2009 Pasti druhé a třetí linie na lokalitě Jesličky poškozeny při kosení (v rámci managementu přírodní rezervace) – vytekla konzervační kapalina, ale nachytaný materiál zůstal vlhký a dalo se s ním dále pracovat. Dvě pasti z 1.linie (svah) znovu zasypány sypkým substrátem, materiál zničen. Lokalita Kamenný vrch 2.linie, dvě pasti opět vylity lidmi (vedle zemní pasti bylo spálené místo od toxického formaldehydu) a materiál tím pádem uschlý a nepoužitelný. Ochranné stříšky byly následně odebrány z důvodu snížení pozornosti náhodných návštěvníků rezervace.

25.9.2009 Na lokalitě Louky pod Kumstátem byla část porostu pokosena v rámci managementu rezervace. Po celé ploše louky zůstaly cca 5-7 m široké pásy nepokoseného porostu. Obě linie ležely na pokosené ploše, materiál byl silně znečištěn spadanou trávou, avšak zůstal nepoškozen. Na lokalitě Jesličky 2. linie jedna past vysypána zřejmě návštěvníky rezervace. Jedna past na lokalitě Kamenný vrch 1. linie vyplavena vodou, materiál znehodnocen díky naředění formaldehydu s vodou. V druhé linii probíhala od 22.9. pastva ovcí v rámci managementu rezervace, pasti zůstaly nepoškozeny.

25.10.2009 Na lokalitě Louky pod Kumstátem 2. linie poslední past ve svrchní části louky vysypána a rozšlapána návštěvníky rezervace. Nebylo zaznamenáno žádné další poškození pastí.

31

5.4 Synekologické charakteristiky (dle LAŠTŮVKY & KREJČOVÉ, 2000)

Dominance Dominance vyjadřuje zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců biocenózy (taxocenózy). Vypočítáme ji ze vztahu:

kde ni je hodnota významnosti druhů (početnost, pokryvnost, biomasa) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Jednotlivé druhy řadíme zpravidla do 5 tříd dominance:

Druh

Dominance

eudominantní

>10 %

dominantní

5-10 %

subdominantní

2-5 %

recedentní

1-2 %

subrecedentní

<1%

Diverzita Pod pojmem diverzita chápeme v obecné rovině rozmanitost. Druhová diverzita nezahrnuje jen prosté počty druhů (ty lze uvádět absolutní hodnotou), ale také rozložení jedinců (hodnot významnosti) mezi jednotlivé druhy. Vyjadřujeme ji prostřednictvím různých indexů. Nejčastěji je používán Shannon-Wienerův index druhové diverzity, který spočítáme podle vzorce:

32

kde ni je hodnota významnosti druhu i (počet, pokryvnost, biomasa) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Místo obtížně počitatelného log2 se běžně používá přirozených logaritmů (ln). Čím je index druhové diverzity vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů s relativně nižší početností. Jestliže patří všichni jedinci stejnému druhu, je diverzita nulová, pokud každý jedinec přísluší jinému druhu, je diverzita za daného počtu druhů maximální.

Ekvitabilita Důležitou stránkou druhové diverzity je ekvitabilita neboli vyrovnanost. Vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenóze. Počítáme ji ze vztahu:

kde S je celkový počet druhů. Pokud je k výpočtu H´ použito přirozených logaritmů, je nutné tak postupovat i zde. Čím více se hodnota E blíží číslu 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější.

Druhová podobnost Při srovnání dvou nebo více biocenóz (taxacenóz) zjišťujeme také jejich druhovou podobnost. K jejímu výpočtu použijeme v tomto případě Jaccardův index podobnosti, který spočítáme podle vzorce:

kde A a B jsou počty druhů ve srovnávaných biocenózách a C je počet společných druhů. Výsledný údaj je uváděn v procentech.

33

6

VÝSLEDKY A DISKUZE

6.1 Vyhodnocení výsledků V rámci arachnologického výzkumu vybraných přírodních rezervací bylo ve sledovaném období od 18.4.2009-25.10.2009 posbíráno celkem 1173 kusů slíďáků. Z tohoto celkového počtu bylo determinováno 687 dospělých jedinců náležících do 21 druhů, které paří do šesti rodů Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Pardosa, Trochosa a Xerolycosa. Na zkoumaných lokalitách bylo zjištěno bohaté spektrum většiny slíďákovitých druhů, kteří se vyskytují na xerotermních stepních biotopech, jejichž ekologické charakteristiky odpovídají mým zkoumaným lokalitám. Největší počet slíďáků byl evidován při prvním výběru pastí 16.5.2009 v celkovém počtu 273 dospělých jedinců a nepatrném množství nedospělých juvenilních pavouků. V tomto období většina pavouků dosahuje dospělosti a dochází k rozmnožování a přivádění mladého potomstva na svět. Další výběry měly sestupnou tendenci a počet dospělých determinovaných jedinců klesal a vysoce se zvyšoval počet juvenilních slíďáků. Při posledním výběru pastí bylo zjištěno 42 dospělých a 137 juvenilních jedinců. V letním období dochází k ústupu dospělých jedinců, kdy především samci umírají časně po rozmnožování a nastupuje nová generace, což vysvětluje tento sestupný jev výskytu dospělých jedinců (viz. graf 1 v příloze). Celkový počet slíďáků na jednotlivých lokalitách je zobrazen v tabulce 13 a početní zastoupení jednotlivých druhů během sledovaného období je zobrazeno na grafu 3 v příloze. Dle indikační klasifikace bylo zjištěno 6 druhů (28,5 % z celkového počtu) preferující výhradně původní a přirozená stanoviště, která odpovídají klimaxovým stádiím vývoje společenstev (C). Největší počet druhů (43 %) z nachytaného materiálu je tvořen celkem devíti druhy, které obývají kromě klimaxových neporušených stanovišť i místa člověkem mírně narušená – druhotná polopřirozená stanoviště (C, SN). Zbylých 6 druhů sliďáků (28,5 %) se vyskytuje kromě klimaxových (C) i mírně narušených lokalit (C, SN) i na biotopech, které jsou pravidelně narušovány s vyšším stupněm antropogenní disturbance (D). Z hlediska reliktnosti je nasbíraný materiál z 38% (8 druhů) tvořen relikty I. řádu (RI). Tyto většinou vzácné a méně hojné druhy obývají výhradně nenarušované přirozené

34

biotopy. Zhruba třetina nalezených druhů (konkrétně 33%) náleží k reliktům II. řádu (RII) a zbytek materiálu (6 druhů, 29%) náleží k expanzivním druhům. Mezi tyto slíďáky patří druhy se širokou ekologickou valencí, proto je můžeme nacházet na klimaxových nenarušených lokalitách odkud pronikají do prostředí polokulturních až kulturních, značně narušených biotopů, s vysokým stupněm disturbance. Bioindikační klasifikace a reliktnost zjištěných druhů slíďáků je uvedena v tabulce 11-12 a grafu 4 v příloze.

6.2

Komentovaný seznam zjištěných druhů slíďáků Obecná charakteristika jednotlivých druhů je převzata z BUCHARA & RŮŽIČKY

(2002), vlastních sběratelských zkušeností a ostatní níže citované literatury. Údaje o výskytu druhů v Evropě jsou převzaty z databáze Fauna Europaea (VAN HELSDINGEN, 2009). Rozšíření druhů v ČR je převzato z BUCHARA & RŮŽIČKY (2002) , kde jsou druhy znázorněny v mapě se sítí středoevropského mapování výskytu organismů. Poledníkové stupně jsou rozděleny na šest dílů, rovnoběžníkové stupně jsou rozděleny na deset dílů, čímž vzniká síť polí o přibližných rozměrech 12 x 11,5 km. Mapa České republiky je tak rozdělena na 204 mapových čtverců. Zelenými proužky je zobrazen výskyt druhů po roce 1950, žlutými kroužky pak výskyt do roku 1950. Vlastní nález je zobrazen červeným čtvercem (lokalita Louky pod Kumstátem a Jesličky) a černým čtvercem (lokalita Kamenný vrch). Mapy rozšíření a fotodokumentace je zobrazena pouze u významných a vzácných druhů.

Alopecosa accentuata (Latreille, 1817) Syn.: Lycosa accentuata, Tarentula accentuata Český název: Slíďák úhorní Areál rozšíření: Západopalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: 200 – 500 Počet mapových čtverců: 65 Ohrožení: -----

35

Výskyt a popis: Hojný druh vyskytující se na slunných, suchých až velmi suchých nezalesněných lokalitách, kamenitých stepích až lesostepích – charakteristický druh termofytika. Samičí tělo velké až 12 mm, samec je menší a dosahuje velikosti 9 mm. Zbarvení je hnědavé se žlutými podélnými pruhy. Kresba na šedém abdomenu skobovitá, celkově se druh podobá větším, vzácnějším druhům rodu Alopecosa. Samec dospívá na jaře, kdy začne vyhledávat již dospělé samice. Výskyt v Evropě: Albánie, Belgie, Bělorusko, Belgie, Bulharsko, Česká republika, Francie, Itálie, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Polsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Sardinie, Slovensko, Španělsko, Švýcarsko, Ukrajina

Alopecosa aculeata (Clerck, 1757) Syn.: ----Český. název: Slíďák borový Areál rozšíření: Holarktický areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Mezofytikum Nadmořská výška: 200 – 500 Počet mapových čtverců: 14 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Vzácnější druh otevřených stanovišť a okrajů borových lesů, který byl donedávna zaměňován s příbuzným a mnohem častějším druhem vyšších poloh, slíďákem Alopecosa taeniata (KRONESTEDT, 1990). Obývá hlavně okraje borových lesů v nižších polohách. Samci jsou menší a dorůstají celkové velikosti 7,5 mm, hlavohruď je velká 4,5 mm. Středem hlavohrudi se táhne světlý pruh klasický pro většinu slíďáků rodu Alopecosa. Nohy jsou oproti A. taeniata světlejší a pruh na zadečku je přerušovaný. Přesná determinace jen podle kopulačních orgánů (ROBERTS, 1995). Dle mapového rozšíření je velmi málo nálezů z území Moravy, proto můj nález se jeví jako zajímavý faunistický údaj doplňující rozšíření tohoto druhu v ČR. Výskyt v Evropě: Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Itálie, Jugoslávie, Litva, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Norsko, Polsko, Rakousko,. Rusko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Ukrajina

36

Obr. 4: Mapa výskytu slíďáka Alopecosa aculeata (pouze lokalita Jesličky)

Obr. 5: Dospělý samec Alopecosa aculeata (foto NETWIG ET AL., 2003)

Alopecosa cuneata (Clerck, 1757) Syn.: ----Český. název: Slíďák tlustonohý Areál rozšíření: Transpalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum, (oreofytikum) 37

Nadmořská výška: 200 – 500 Počet mapových čtverců: 120 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Velmi hojný druh, častý na různých lučních biotopech, včetně narušovaných. Hlavohruď 3-4 mm. Celková délka těla u samců 7 mm, u dospělých samic až 10 mm. Samec má charakteristicky ztlustlý článek na prvním páru nohou. Samice se od ostatních rozezná pouze na základě morfologie kopulačních orgánů (HULA, 2007). Výskyt v Evropě: Andorra, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko,

Finsko,

Francie,

Irsko,

Itálie

(pevnina),

Jugoslávie,

Kréta,

Litva,

Lichtenštejnsko, Lucembursko, Maďársko, Makedonie, Moldávie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Severní Irsko, Slovensko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie

Alopecosa pulverulenta (Clerck, 1757) Syn.: Lycosa pulverulenta, Lycosa vorax Český. název: Slíďák šedý Areál rozšíření: Transpalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum, (oreofytikum) Nadmořská výška: 200 – 600-900 Počet mapových čtverců: 167 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Euryvalentní druh obývající velké množství různých habitů od nížin až po horské oblasti až do nadmořské výšky 1500 m.n.m. Nachází se často na stejných lokalitách jako výše zmíněný slíďák Alopecosa cuneata a tvoří zde vzájemně dominantní skupinu slíďákovitých pavouků. Oba dva druhy pavouků jsou také aktivní již v brzkém předjaří. KRONESTEDT (1990) ovšem uvádí rozdíl v aktivitě A. pulverulenta, který bývá na jaře aktivnější o něco později než A. cuneata. Výskyt v Evropě: Andorra, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Korsika, Kréta, Litva, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďársko, Makedonie, Moldávie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Sardinie, Severní Irsko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie 38

Alopecosa solitaria (Herman 1879) Syn.: Lycosa solitaria Český. název: Slíďák bradavčitý Areál rozšíření: Palearktický areál až západní Sibiř Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum Nadmořská výška: 200 – 500 Počet mapových čtverců: 5 Ohrožení: EN Výskyt a popis: Velmi vzácný druh zachovalých kamenitých stepí. Dává přednost xerotermním stanovištím bez stromů se sporou vegetací. Spolu s druhy A. cursor, A. fabrilis a A. striatipes je zařazen do Červeného seznamu ohrožených druhů České republiky v kategorii ohrožený (Endangered) (FARKAČ

ET AL.,

2005). Druh, který nemá

z území Čech žádný nález a je mapován pouze na pár lokalitách Moravy. Častější nálezy uvádí BRYJA ET AL., (2005) v oblasti CHKO Pálava (Děvín, Svatý kopeček) a na přírodní rezervaci Dunajovické kopce. Bohaté nálezy na lokalitě Kamenný vrch a Louky pod Kumstátem jsou cennými faunistickými údaji doplňující rozšíření tohoto druhu v České republice. Svojí velikostí patří mezi větší druhy rodu Alopecosa, samice dosahuje v těle až 15 mm a je znatelně mohutnější než samec, který je štíhlejší a má delší nohy než samice. Výskyt v Evropě: Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Ukrajina

39

Obr. 6: Mapa výskytu slíďáka A. solitaria (červeně pouze lokalita Louky pod Kumstátem)

Obr. 7: Dospělá samice a samec, u kterého jde vidět typické „lichoběžníkovité“ seskupení očí slíďáků (foto MACEK, 2006).

Alopecosa striatipes (C. L. Koch, 1837) Syn.: Lycosa striatipes, A. striata Český. název: Slíďák suchopárový Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum Nadmořská výška: 300 – 500 Počet mapových čtverců: 3 40

Ohrožení: EN Výskyt a popis: Velmi vzácný druh vyskytující se na kamenitých stepích a okrajích řídkých lesů. Jako výše zmíněný druh dává přednost xerotermním stanovištím bez stromů se sporou vegetací. A. striatipes je velmi výrazně zbarvený, svým celkovým vzhledem připomíná slíďáka Hogna radiata. Obývá vyhrabané nory. U nás dosti vzácný, pouze několik málo nálezů z jižní Moravy (KORBA, 2008). Samice dorůstá do velikosti až 15 mm, samec je menší a dosahuje maximálně 10-13 mm v těle. Dospělí jedinci se objevují od března do července (BELLMAN, 2006). V mém materiálu byli dospělci těchto slíďáků determinováni na lokalitě Kamenných vrch, kdy dosahovali dominantního stupně i v zářijovém a říjnovém výběru pastí. Výskyt v Evropě: Belgie, Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Německo, Polsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Švýcarsko, Ukrajina

Obr. 8: Mapa výskytu slíďáka Alopecosa striatipes

41

Obr. 9: Dospělá samice Alopecosa striatipes na lokalitě Kamenný vrch (foto Vladimír Hula)

Alopecosa sulzeri (Pavesi, 1873) Syn.: Lycosa sulzeri, Trochosa sulzeri Český. název: Slíďák Sulzeruv Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum Nadmořská výška: 300 – 500 Počet mapových čtverců: 27 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Velký načervenalý slíďák, typický obyvatel zachovalých lesostepí, žije pod kameny nebo v norách. Hlavohruď až 5,5 mm, široká a mohutná, středem se táhne světlejší široký pruh. V přední části zadečku je klínovitá skvrna. Nohy dlouhé, mohutné. Dospělci se objevují od dubna. Za nepříznivého počasí se ukrývá v nehlubokých norách nebo pod kameny, padlými kmeny – kde také samice buduje kokon. A podobně jako slíďáci z rodu Trochosa je samice s kokonem většinou zalezlá v úkrytu, jen občas vychází za slunečného počasí s kokonem ven (MACHAČ, 2010). Výskyt v Evropě: Bulharsko, ČR, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Ukrajina

42

Obr. 10: Mapa výskytu slíďáka Alopecosa sulzeri (pouze lokalita Jesličky)

Obr. 11: Dospělá samice s charakteristickým rezavým zbarvením (foto MACEK, 2006)

Alopecosa trabalis (Clerck, 1757) Syn.: Lycosa trabalis, Trochosa trabalis Český. název: Slíďák křovinný Areál rozšíření: Palearktický areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: 200 – 600 Počet mapových čtverců: 61 Ohrožení: -----

43

Výskyt a popis: Tento až 15 mm velký pavouk dává přednost prosluněným xerotermním biotopům. Můžeme ho najít na kamenitých stepích, lesostepích, okrajích světlých lesů, křovinatých pasekách atd. Charakteristický druh termofytika. Ve střední Evropě je poměrně rozšířený a v Alpách dokonce vystupuje až do nadmořské výšky 1000 m.n.m. (BELLMAN, 2006). V Německu je tento druh zařazen do Červeného seznamu ohrožených druhů, v kategorii zranitelný (PLATEN ET AL., 1999). Výskyt v Evropě: Albánie, Andora, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, ČR, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Finsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina

Arctosa figurata (Simon 1876) Syn.: ----Český. název: Slíďák suchomilný Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum, (mezofytikum) Nadmořská výška: 200 – 500 – 700 Počet mapových čtverců: 28 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Vzácný xerotermní druh kamenitých stepí, lesostepních společenstev a okrajů řidších lesů. V Čechách jsou nálezy mapovány především na Kokořínsku, Českém Středohoří a v oblasti Českého Švýcarska. Na Moravě jen velmi málo nálezů. BRYJA ET AL., (2005)

uvádí nálezy na písčinách otevřeného prostranství lokality Boří les v lednicko-

valtickém areálu. Adultní samice dosahují velikosti 10 mm a jsou velmi podobné druhům rodu Alopecosa, které mají ale pruh na hlavohrudi světlejší. Dalším odlišujícím klíčem od rodu Alopecosa jsou černě skvrnité až pruhované nohy s nápadně dlouhými chlupy (KORENKO, 2007). Nález druhu na lokalitě Louky pod Kumstátem je významným faunistickým údajem o rozšíření tohoto vzácného druhu. Výskyt v Evropě: Belgie, Bulharsko, ČR, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Litva, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko 44

Obr. 12: Mapa výskytu slíďáka Arctosa figurata (pouze lokalita Louky pod Kumstátem)

Obr. 13: Dospělý jedinec druhu Arctosa figurata (foto M. Lauterbach)

45

Aulonia albimana (Walckenaer, 1805) Syn.: ----Český. název: Slíďák černobílý Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: 200 – 600 Počet mapových čtverců: 145 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Tento díky své velikosti často přehlížený slíďák (nejmenší druh slíďákovitých u nás) obývá různá otevřená stanoviště od nížin po hory, častější je na vlhkých lokalitách (HULA, 2007). Je to druh s noční aktivitou, přes den se skrývá v různých úkrytech, kde si přede drobné síťky, které připomínají pavučiny pokoutníků. V důsledku toho má i podobně utvořené zadní snovací bradavky jako pokoutníkovití – se dvěma zřetelnými články (BUCHAR & KŮRKA, 2001). Zbarvení těla černohnědé až černé, pately makadel vždy bílé. Velikost 3 – 4,5 mm. Kokon bývá kulovitý v průměru 2 mm a zpravidla obsahuje 15 – 20 vajíček. Výskyt v Evropě: Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Finsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Korsika, Litva, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko (pevnina), Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie, Ukrajina

Pardosa alacris (C. L. Koch, 1833) Syn.: Lycosa alacris, L. silvicultrix Český. název: Slíďák hájový Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, (mezofytikum) Nadmořská výška: 200 – 500 Počet mapových čtverců: 56 Ohrožení: -----

46

Výskyt a popis: V České republice dlouho nerozlišovaný druh typický pro lesostepní biotopy, kde dosahuje velmi vysokých abundancí (SMETANOVÁ, 2006). Tento slíďák byl dlouho zařazován do druhu Pardosa lugubris, který je vzhledově velmi podobný a navíc oba dva druhy obývají podobná prostředí. WUNDERLICH (1984) oddělil na základě barevné odlišnosti cymbia druh P. lugubris na druh P. pseudolugubris. Ten byl později synonymizován KRONESTEDTEM (1992) s druhem P. alacris. Oba dva druhy (P. lugubris a P. alacris) se také liší preferencí prostředí. P. lugubris dává přednost prosvětleným lesům s vyšší vzdušnou vlhkostí, odkud proniká do lesních okrajů a na luční biotopy. P. alacris je typický lesostepní druh objevující se na většině xerotermních lučních lokalit a lesních okrajích. BUCHAR & KŮRKA (2001) uvádí také odlišné zásnubní chování těchto druhů. Výskyt v Evropě: Albánie, Belgie, Bulharsko, ČR, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko,

Lotyšsko, Maďarsko, Makedonie,

Německo, Nizozemí, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina

Pardosa bifasciata (C.L. Koch 1834) Syn.: Lycosa bifasciata Český. název: Slíďák dvoupruhý Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C Fytogeog. oblast: Termofytikum Nadmořská výška: 200 – 500 Počet mapových čtverců: 36 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Vzácný xerotermní druh rodu Pardosa, který se vyskytuje na kamenitých stepích a lučních zachovalých biotopech. Patří mezi drobnější slíďáky, samice dorůstá velikosti 6 mm, samec je drobnější s velikostí v těle kolem 4-5 mm (MACEK, 2006). Dospělí jedinci jsou výrazně zbarveni se světlými pruhy na hlavohrudi a jsou aktivní od května do září. Juvenilní jedinci přezimují a dospívají na jaře. Ve střední Evropě málo hojný a vzácný druh, v Německu je zařazen do Červeného seznamu ohrožených živočichů, v kategorii ohrožený (BELLMAN, 2006). V České republice prozatím chráněný není. 47

Výskyt v Evropě: Andora, Belgie, Bulharsko, ČR, Estonsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonie,

Německo,

Nizozemí, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina

Pardosa hortensis (Thorell, 1872) Syn.: Lycosa annulata, L. hortensis Český. název: Slíďák zahradní Areál rozšíření: Západopalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum Nadmořská výška: 200 – 400 Počet mapových čtverců: 37 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Středně hojný druh vyskytující se v zahradách, sadech, vinicích, na suchých pahorcích stíněných stromy a keři (MILLER, 1971). Dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002) se druh vyskytuje na stepích, xerotermních svazích, teplých okrajích lesů apod. Samice 4,5 – 6 mm, samec o něco menší s velikostí těla kolem 3,5 – 4,5 mm. Všichni příslušníci tohoto rodu mají jednoletý životní cyklus a rozmnožují se na jaře (BUCHAR & KŮRKA , 2001). Výskyt v Evropě: Albánie, Andora, Belgie, Bulharsko, ČR, Francie (pevnina), Itálie (pevnina),

Jugoslávie,

Kréta,

Lichtenštejnsko,

Litva,

Lucembursko,

Maďarsko,

Makedonie, Malta, Moldávie, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Sicílie, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie

Pardosa lugubris (Walckenaer, 1802) Syn.: Lycosa chelata, L. lugubris Český. název: Slíďák hajní Areál rozšíření: Transpalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum, oreofytikum 48

Nadmořská výška: 200 – 800 – (1300) Počet mapových čtverců: 234 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Velmi hojný druh vyskytující se na otevřených světlých místech, v prosvětlených místech lesů, okrajích lesů. Dává přednost vlhčím místům. Spolu s druhem Pardosa amentata patří mezi naše nejhojnější slíďáky. Tělo samice je dlouhé přibližně 7 mm a svým šedohnědým zbarvením splývá s okolím. Samci jsou drobnější a výrazněji zbarveni. Na hřbetě hlavohrudi mají bělostný pruh, tvořený bílými chloupky. Koncové články předního páru noh jsou též bílé, naproti tomu makadla jsou z větší části černá či černohnědá (BUCHAR & KŮRKA , 2001). Dospělé samce nacházíme masově k květnu a červnu, poté začínají vymírat. Samice můžeme pozorovat celé léto, i když v jeho průběhu rovněž hynou. Přesto nepatrné množství dospělých samic tohoto druhu jsou viděny s kokony i v pozdním podzimním období, jejich budoucí mláďata ovšem nemají šanci přežit zimu (BUCHAR & KŮRKA , 2001). Výskyt v Evropě: Albánie, Andora, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Dánsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Korsika, Kréta, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Moldávie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Sicílie, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie

Pardosa pullata (Clerck, 1757) Syn.: Lycosa pullata Český. název: Slíďák menší Areál rozšíření: Palearktický areál Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum, oreofytikum Nadmořská výška: 200 – 800 – (1500) Počet mapových čtverců: 226 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Pardosa pullata patří s druhy Pardosa lugubris a Pardosa amentata k nejhojnějším druhům čeledi slíďákovitých. Můžeme ho často najít dohromady s oběma druhy, avšak často obývá i relativně sušší biotopy a často obývá biotop ve velmi velkých 49

počtech (HULA, 2007). Je také široce rozšířeny v celé Evropě. Patří mezi menší a drobnější slíďáky, samice dorůstá v těle přibližně 5 mm, samec je o něco menší. V přírodě na tento druh můžeme narazit od časného jara až do podzimu. Samci jsou ovšem rozšířeni do léta, po páření se samicemi po krátké době umírají (ROBERTS, 1995). Výskyt v Evropě: Andora, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Dánsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Moldávie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Severní Irsko, Sicílie, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie

Pardosa riparia (C.L. Koch 1833) Syn.: Lycosa cursoria, Lycosa riparia Český. název: Slíďák řemínkový Areál rozšíření: Transpalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum, oreofytikum Nadmořská výška: 200 – 1000 – (1400) Počet mapových čtverců: 81 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Euryvalentní druh vyskytující se na suchých kamenitých stepích, lesních mýtinách, zamokřených loukách. Dává přednost zachovalejším, člověkem nenarušeným biotopům. Dospělci těchto slíďáků se objevují od června, samice dosahují velikosti 5,5 mm v těle, samci jsou menší a dosahují maximálně 4,6 mm. Tento druh je uváděn jako příbuzný druhu Pardosa prativaga, s kterým je zařazen do skupiny Pardosa pullata – group. Oba druhy jsou velmi podobné, odlišují se hlavně díky počtu tarzálních drápků na samčím palpu (TANAKA, 2007). Výskyt v Evropě: Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Estonsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie

50

Trochosa robusta (Simon 1876) Syn.: Lycosa robusta, Trochosa lapidicola Český. název: Slíďák dutinkový Areál rozšíření: Extramediteránní areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: 200 – 500 Počet mapových čtverců: 44 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Největší představitel rodu Trochosa u nás a patří mezi naše velké slíďáky. Délka těla až 15 mm (hlavohruď u samců 4-5,3 mm, u samic 5-7 mm). Hlavohruď je tmavohnědá, po okrajích světlý, nepřerušovaný lem. Středem hlavohrudi se táhne světlá páska, která tvoří v přední části tzv. “ brýle“ – typický znak pro rod Trochosa. T. robusta má tento znak někdy nevýrazný. Naopak tato páska pokračuje i na zadeček a v jeho přední části tvoří světlý, tenký klín. V ČR poměrně běžný druh, zejména v nížinnách. Do nadmořské výšky 500 m n.m. Slíďák dutinkový obývá skalnaté osluněné biotopy – skalnaté stepi, staré lomy, suťové lesy apod. Jeden z typických druhů starých lomů. Přes den se ukrývá pod kameny, pod kterými si buduje jakousi „komůrku – dutinku“ podle které dostal český název. Zároveň v této komůrce opatruje samice koncem léta velký bílý kulovitý kokon ve kterém bývá až 250 vajíček (MACHAČ, 2010). Výskyt v Evropě: Andora, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Nizozemí, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko (pevnina), Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie, Ukrajina

Trochosa ruricola (De Geer 1778) Syn.: Lycosa ruricola Český. název: Slíďák drápkatý Areál rozšíření: Transpalearktický Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: 200 – 500 51

Počet mapových čtverců: 124 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Tento druh je velice podobný příbuznému druhu Trochosa robusta, je ovšem menší, samice dosahují v těle velikosti 14 mm, samci až 10 mm. Obě pohlaví jsou tmavě zbarvená a na hlavohrudi mají charakteristický pruh, který se táhne až do svrchní části zadečku, kde vytváří tzv. kardiální skvrnu (ROBERTS, 1995). Je to velmi důležitý determinační znak, protože některé druhy rodu Trochosa tuto kardiální skvrnu nemají. Trochosa ruricola je široce rozšířený druh obývající různé typy prostředí. Můžeme ho najít na loukách, okrajích lesů, zahradách, na březích toků. Vyskytuje se také na oraných plochách a jiných prostředích silně narušených člověkem. Výskyt v Evropě: Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Dánsko, Estonsko, Francie (pevnina), Irsko, Itálie (pevnina), Jugoslávie, Korsika, Kréta, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie

Trochosa terricola (Thorell 1856) Syn.: Lycosa terricola Český. název: Slíďák zemní Areál rozšíření: Holarktický areál Původnost stanoviště: C, SN, D Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: 200 – 800 – 1000 Počet mapových čtverců: 206 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Nejhojnější druh rodu Trochosa, žijící na xerotermních skalních lesostepích, okrajích lesů, různých typech lučních biotopů a zasahuje dokonce i na obilná pole, orané plochy a jiné antropogeně narušené biotopy (BUCHAR & KŮRKA , 2001). Od ostatních druhů rodu Trochosa se odlišuje menší velikostí, drobnějším postavením těla a také absencí kardiální skvrny na svrchní části abdomenu. Všechny druhy rodu Trochosa mají víceletý (tří až čtyřletý) vývoj. Rozdíl jednoho roku není závislý na druhové příslušnosti, ale na tom, zda jde o jedince vylíhlé z prvního nebo druhého kokonu. Vývin vajíček v prvním kokonu probíhá mnohem pomaleji než v druhém. Je to dáno tím, že 52

první kokony bývají upředeny již v dubnu, kdy bývá mnohem nižší průměrná teplota než v letních měsících. K rozmnožování těchto slíďáků dochází ve třetím roce. Samci hynou během června, samice nejpozději s prvním podzimním přímrazkem (BUCHAR & KŮRKA , 2001). Výskyt v Evropě: Andora, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Itálie, Jugoslávie, Litva, Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Norsko, Polsko, Rakousko,. Rusko, Rumunsko, Severní Irsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko (pevnina), Ukrajina, Velká Británie

Xerolycosa miniata (C.L. Koch 1834) Syn.: Lycosa monista, Tarentula miniata Český. název: Slíďák červenavý Areál rozšíření: Palearktický areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum Nadmořská výška: 200 – 500 Počet mapových čtverců: 49 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Vzácnější druh xerotermních lučních biotopů a lokalit s nízkostebélným vegetačním pokryvem. Dává přednost prosluněným biotopům a můžeme ho často najít v místech s písčitým a méně úrodným podkladem (BELLMANN, 2006). Dospělé samice dosahují velikosti 6,5 mm a mají světle zbarvenou hlavohruď s nevýrazným pruhem, typickým pro slíďáky. Samci jsou menší a dosahují velikosti 4 – 5 mm a jsou zbarveni mnohem výrazněji a více do červena než samice. Od příbuzného druhu Xerolycosa nemoralis se odlišuje skvrnitým a světlejším zbarvením a odlišnou preferencí prostředí (více výhřevné a prosluněné biotopy, písčité svahy atd.) (VAROL ET AL., 2006). Výskyt v Evropě: Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Dánsko (pevnina), Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonie, Moldávie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie

53

Xerolycosa nemoralis (Westring 1861) Syn.: Lycosa nemoralis, Tarentula nemoralis Český. název: Slíďák světlinový Areál rozšíření: Transpalearktický areál Původnost stanoviště: C, SN Fytogeog. oblast: Termofytikum, mezofytikum, oreofytikum Nadmořská výška: 200 – 700 – 1200 Počet mapových čtverců: 199 Ohrožení: ----Výskyt a popis: Velmi hojný druh vyskytující se zejména ve světlých, převážně borovicových, lesích nebo na jejich okrajích, lučních biotopech, kamenitých stepích. V Čechách se jeví jako druh se širokou ekologickou valencí vyskytující se od nížin až po horní hranici lesa (BUCHAR, 1995). V České republice byl jeho výskyt zjištěn na 199 polích síťového mapování pavouků (BUCHAR & RŮŽIČKA, 2002). Samice dorůstá velikosti 7 mm, samec 5 mm. Zbarvení je hnědé až mírně červené, hlavohruď je tmavá se světlým pruhem (ROBERTS, 1995). SMOLA (2005) uvádí zajímavé poznatky z výzkumu těchto slíďáků. Dosud se mělo za to, že tento druh žije vagrantním způsobem, aniž by vyhrabával doupata v zemi, jak činí většina starobylých taxonů čeledi Lycosidae. Při studiu chování samic v laboratorních podmínkách a na přírodních stanovištích bylo opětovně zjištěno, že samice druhu Xerolycosa nemoralis hrabou v době péče o kokon velice pozoruhodné nory, které jsou odlišné od nor ostatních evropských zástupců této čeledi. Druhý zajímavý objev o chování těchto druhů je velice rychlý průběh kopulace, který nebyl u čeledi Lycosidae zatím nikdy pozorován. Výskyt v Evropě: Andora, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie (pevnina), Itálie (pevnina), Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Nizozemí, Norsko (pevnina), Polsko, Portugalsko (pevnina), Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie

54

6.3 Vyhodnocení výsledků jednotlivých lokalit

6.3.1

Louky pod Kumstátem 1.linie Materiál z této linie je zastoupen 13 druhy s celkovým počtem 113 dospělých a 64

juvenilních jedinců. Nejvyšší počet slíďáků byl zjištěn 16.5. (68 jedinců) a 21.6. (34 jedinců), následně počty dospělých jedinců rapidně klesaly a při posledním výběru pastí dne 25.10. nebyl v této linii zjištěn žádný dospělý jedinec. Během září byla louka z velké části pokosena v rámci managamentu rezervace, byly ponechány 5-7 m široké pásy nepokoseného porostu. Linie ležela v pokosené části. Tento typ údržby lokality mohl mít vliv na epigeickou faunu pavouků. Na této linii patří mezi nejpočetnější druhy Alopecosa cuneata, který byl ovšem na lokalitě evidován pouze při prvním výběru 16.5., v následujících měsících se již dospělý jedinci nevyskytovaly, zato zde bylo velké množství juvenilů tohoto běžného slíďáka. Mezi další časté druhy patří Alopecosa pulverulenta, hojný epigeický druh nelesních biotopů, a Aulonia albimana, který dává přednost zastíněnějším biotopům. V této linii byl poměrně vysoký hustý podrost, který vytvářel vhodné podmínky pro výskyt těchto slíďáků. Zbylé druhy slíďáku jsou zde tvořeny poměrně vyrovnaným počtem a patří mezi ně ochranářsky méně významné a všeobecně hojné druhy jako Pardosa lugubris, Pardosa alacris, Pardosa pullata a všechny druhy rodu Trochosa,

které byly determinovány v nachytaném materiálu.

Významným objevem na této lokalitě je dospělý samec vzácného druhu Arctosa figurata, který byl determinován v pasti v odchytovém intervalu 18.4.-16.5. Z bioindikačního hlediska pouze jeden druh preferuje klimaxová nenarušená stanoviště (7,6 %), 6 druhů (46,2 %) vyhledává stanoviště člověkem mírně ovlivněná a zbylých 6 druhů (46,2 %) se vyskytuje kromě výše zmíněných biotopů i na stanovištích silně narušených člověkem. Co se týče reliktnosti, tak 23 % druhů z této linie patří mezi relikty I. řádu, 30,8 % spadá pod relikty II. řádu a téměř polovina druhů (46,2 %) patří mezi expanzivní druhy se širokou ekologickou valencí. Souhrnně je možno arachnofaunu slíďákovitých na této linii označit jako reliktně nevýraznou, s jednoznačně převažující expanzivní složkou, která se jeví i jako početně dominantní.

55

6.3.2

Louky pod Kumstátem 2. linie Za sledované období bylo v této linii pastí odchyceno celkem 163 slíďáků,

přičemž slíďáků juvenilního stádia bylo 62 (38 %) a z dospělých 101 exemplářů (62 %) bylo určeno celkem 14 druhů, což činí nejvyšší počet zjištěných druhů na zkoumaných lokalitách. Tato linie byla umístěna na samostatně oddělené louce, která je ohraničena zemědělským polem a lesostepním porostem. Z těchto biotopů může na sledovanou lokalitu pronikat široké spektrum živočišných druhů, což vysvětluje bohatou druhovou diverzitu nasbíraného materiálu. Stejně jako v předchozí linii byl zjištěn výskyt vzácného druhu Arctosa figurata, kde byl determinován dospělý pár při červnovém výběru pastí 21.6. V tomto období, kdy většina druhů pavouků přivádí na svět nové potomstvo, byla zjištěna nejvyšší druhová diverzita, která činila celkem 9 determinovaných druhů. Mezi tyto druhy paří nejpočetnější zástupce slíďákovitých na této linii Alopecosa accentuata a Pardosa alacris, typičtí obyvatelé xerotermních a prosluněných biotopů. Byl zde také determinován jediný exemplář materiálu, středně hojný druh suchých nezalesněných stanovišť Xerolycosa miniata. Z okolních biotopů proniká na sledovanou oblast typický obyvatel prosvětlených lesů Pardosa lugubris a euryvalentní druh Pardosa pullata, stejně tak jako zástupci rodu Trochosa, kteří tvořili dominantní zastoupení v nasbíraném materiálu. V materiálu z výběrů pastí 25.8. a 25.9. byl zjištěn významný faunistický údaj výskytu velmi vzácného druhu Alopecosa solitaria, který je zapsán v Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky, v kategorii ohrožený (FARKAČ

ET AL.,

2005). Tento

druh zachovalých stepních biotopů byl determinován v počtu 2 dospělých samců v materiálu z výběru pastí 25.8. a dominantního zastoupení dosáhl v materiálu z 25.9. v počtu 7 dospělých samců a 2 dospělých samic. Bohužel výskyt Alopecosa solitaria nebyl zjištěn při posledním výběru 25.10., což mohlo být způsobeno zničením třetí pasti v linii (viz. kapitola Metodika, Poznámky k jednotlivým sběrům), která byla umístěna ve svrchní části lokality, v blízkém přechodu do lesostepního biotopu. Tento druh se mohl pohybovat jen v těchto místech a nezasahoval dále do nižší části, kde byl položen zbytek pastí. Všechny tyto nálezy a poznatky výrazně zpřesňují naše znalosti o tomto vzácném druhu, který dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002) není uveden ve čtvercovém mapovaní v mé zkoumané oblasti. Dle bioindikačního hodnocení se nejvíce druhů nachází na stanovištích člověkem mírně narušených (C, SN, 42,9 %). Stejný počet (6 druhů, 42,9 %) se také vyskytuje kromě výše zmíněných stanovišť i na biotopech polopřirozených s vyšším stupněm 56

disturbance. Pouze dva druhy (14,2 %) patří do skupiny druhů vyskytujících se na stanovištích klimaxových, člověkem nenarušených (C). Celkem 57,1 % všech druhů na této lokalitě je reliktních. Z toho 35,7 % patří mezi relikty I. řádu a 21,4 % mezi relikty II. řádu.

Nejvyšší počet druhů spadá pod expanzivní druhy (42,9 %), což je zřejmě

zapříčiněno vyšší ekosystémovou diverzitou, jak bylo uvedeno výše.

6.3.3

Jesličky 1. linie Tato linie byla umístěna ve vyprahlém vysoce svažitém svahu se sporou vegetací.

Substrát byl velmi sypký a především v letních měsících svah trpěl silnou erozí, zvláště při deštivém počasí, což zapříčinilo časté zasypávání pastí a znehodnocení materiálu. Tím pádem výsledky z této linie jsou zkresleny velice nízkým nálezem determinovaných jedinců. Celkem bylo ve sledovaném období posbíráno 48 slíďáků, z toho determinováno 23 adultních exemplářů náležících do 5 druhů: Alopecosa accentuata, Alopecosa sulzeri, Pardosa hortensis, Pardosa lugubris a Xerolycosa nemoralis. Nejpočetnějším druhem materiálu byl slíďák P. hortensis, který se vyskytoval v každém odchytovém intervalu, kromě intervalu 21.6.-23.7., kdy byly téměř všechny pasti zničeny přívalovými dešti. Tento pavouk je typický obyvatel výhřevných stanovišť, svahů, vinic, nízkostébelných lučních porostů a kamenitých stepí. Z biondikačního hlediska tento reliktní druh (RII) preferuje klimaxová stanoviště až druhotné polopřirozené, mírně člověkem narušené biotopy. Biotop zkoumané linie pastí by odpovídal rozšíření tohoto slíďáka. Druhým nejpočetnějším druhem je Alopecosa accentuata (expanzivní druh pavouka) a Alopecosa sulzeri, který nejspíše pronikal na svah z okolní xerotermní louky, kde se vyskytoval v hojném počtu. Tento slíďák patří mezi reliktní druhy (RI) a vyskytuje se na přirozených klimaxových biotopech (C). Zbylé dva druhy Pardosa lugubris a Xerolycosa nemoralis se zde vyskytly pouze v počtu jednoho dospělého jedince. Poslední zmíněný slíďák je také jediný exemplář, který byl evidován v celkovém nasbíraném materiálu (25.8., dospělá samice). Oba dva druhy patří mezi relikty II. řádu a vyskytují se na klimaxových až polopřirozených stanovištích s vyšším stupněm disturbance (C, SN, D). Jedná se tedy o pavouky euryvalentní – druhy se širkou ekologickou valencí. Jak již bylo zmíněno, výsledky z této linie jsou zkresleny častým porušením pastí, což ovšem nemění fakt, že dle studované literatury slíďákovití pavouci preferují ekologicky odlišná stanoviště, než kde byly umístěny mé pasti. Tím pádem předpokládám, že i v „teoreticky“ neporušeném

57

materiálu by se našlo jen málo slíďákovitých pavouků a to většinou druhy, které by pronikaly z okolních biotopů (zemědělské pole, louka).

6.3.4

Jesličky 2. linie Materiál z této linie obsahuje celkem 8 druhů o celkovém množství 58 dospělých

jedinců a 78 juvenilů. Výskyt dospělých jedinců je evidován především v květnovém a červnovém výběru, v letních měsících počet rapidně klesal a naopak se zvyšoval počet juvenilních jedinců. V materiálu z posledního výběru pastí 25.10.2009 nebyly determinováni žádní dospělí jedinci. Nejpočetnějšími druhy odchycenými v této linii pastí patří typičtí obyvatelé lučních a lesostepních biotopů Alopecosa accentuata a Pardosa alacris, kdy především první jmenovaný dosahoval nejvyšší abundance na této lokalitě 16.5. a 21.6., následně byl evidován pouze jeden dospělý kus z 25.9. Předpokládám, že tento druh měl nadále vysokou početnost na zkoumané linii, která byla ale dána juvenilními jedinci, kteří se nepoužili pro statistické zhodnocení stanovišť. Eudominantní zastoupení na sledované linii má také slíďák Alopecosa sulzeri, který na xerotermní louku pronikal z lesního lemu na severním okraji přírodní rezervace. Zbylé druhy jsou zastoupeny poměrně nízkými počty jedinců (Alopecosa cuneata, Pardosa hortensis, Pardosa lugubris, Trochosa rurricola) a vytváří tzv. „reprezentativní“ materiál typických slíďákovitých pavouků, preferující prosluněné luční biotopy. Z hlediska bioindikačního hodnocení je zaznamenán pouze jeden reliktní druh I. řádu (12,5 %), který se vyskytuje na klimaxových neporušených stanovištích (C). Většina druhů (50 %) patří do skupiny reliktů II. řádu, kteří se vyskytují i na stanovištích člověkem narušených, jako kulturní lesy, pastviny, křoviny atd. Zbylé tři druhy (37,5 %) spadají do skupiny expanzivních druhů, kteří dokáží přežívat i na pravidelně narušovaných stanovištích s vysokým stupněm disturbance (C, SN, D). Na tomto biotopu je sice absolutní počet reliktů nízký, nicméně vzhledem k malému celkovému počtu zjištěných druhů a celkové početnosti dospělých jedinců, je jejich relativní zastoupení poměrně vysoké.

58

6.3.5

Jesličky 3. linie Na tomto stanovišti bylo zjištěno celkem 200 jedinců, přičemž 67 bylo juvenilního

stádia a zbylé množství 133 dospělých exemplářů bylo determinováno do 9 druhů – Alopecosa accentuata, Alopecosa aculeata, Alopecosa cuneata, Alopecosa sulzeri, Pardosa alacris, Pardosa hortensis, Pardosa lugubris, Trochosa rurricola, Trochosa terricola. Výrazně nejpočetnějším druhem nachytaného materiálu je vzácný slíďák Alopecosa sulzeri, který byl evidován v každém odchytovém intervalu. Nejvyšší abundance dosáhl v materiálu z 16.5. s celkovým počtem 38 dospělých jedinců. Poté jeho počty postupně klesaly a v podzimních výběrech bylo zaznamenáno především velké množství juvenilů, kteří přezimují do následujícího roku. Tento velký a červeně zbarvený druh slíďáka je typický obyvatel zachovalých lesostepí a ekotonů mezi lučním porostem a teplomilnými doubravami. Toto tvrzení potvrzuje i můj nález, jelikož nejvyššího zastoupení měl tento slíďák v třetí pasti, která byla umístěna pod vzrostlou borovicí vytvářející hranici (ekoton) mezi lučním biotopem a prosluněnou teplomilnou doubravou (viz. obr. 23 v příloze). Dalším zajímavým nálezem této linie se jeví Alopecosa aculeata, který byl zjištěn v odchytovém intervalu 16.5-21.6. v počtu dvou dospělých samců a jedné samice. V dalších měsících tento slíďák už registrován nebyl. Mezi další druhy rodu Alopecosa zjištěnými v této linii patří typičtí luční slíďáci A. accentuata a A. cuneata. Rod Pardosa je početně zastoupen typickým druhem prosluněných lesních mýtin P. lugubris, který na sledovanou oblast nejspíše pronikal ze sousedního lesa. Zajímavým zjištěním je výskyt Pardosa alacris, který byl zde evidován pouze v odchytovém intervalu 16.5.-21.6. a dále už se nevyskytoval. Nízkého zastoupení dosáhli zástupci rodu Trochosa, kteří jsou reprezentování euryvalentními druhy T. rurricola a T. terricola. Indikační klasifikace pavouků a reliktnosti se procentuálně shodují. Na lokalitě byly zjištěny dva reliktní druhy I. řádu (22,3 %), kteří preferují klimaxové zachovalé prostředí (C). Třetina zjištěných druhů (33,3 %), která patří k reliktům II. řádu obývá kromě klimaxových neporušených stanovišť i místa člověkem mírně narušená – druhotná polopřirozená stanoviště (C, SN). Zbylé čtyři druhy (44,4 %) patří mezi expanzivní druhy, které se vyskytují kromě výše zmíněných i na lokalitách pravidelně narušovaných s vysokým stupněm disturbance (C, SN, D). Početně mírně převažují reliktní druhy, nicméně zjevná dominance většího počtu expanzivních druhů ukazuje na převahu expanzivní složky a poměrně nízkou reliktnost zdejší arachnocenózy slíďákovitých pavouků. 59

6.3.6

Kamenný vrch 1. linie Materiál z této linie je zastoupen 11 druhy s celkovým počtem 95 dospělých

jedinců a 125 juvenilů. Nejpočetnějším slíďákem nachytaného materiálu je typický luční druh Alopecosa cuneata, který se vyskytoval pouze v odchytovém intervalu 18.4.-21.6. V následujících intervalech bylo zaznamenáno pouze množství juvenilních jedinců, kteří dosáhli nejvyšší abundance v posledním výběru pastí 25.10., kdy bylo nachytáno až 83 juvenilů, mezi které patřili kromě výše zmíněného druhu také Alopecosa pulverulenta (vzhledově velmi podobný slíďák) a množství mladých jedinců rodu Trochosa. Mezi další představitele slíďákovitých pavouků na této linii patří Alopecosa accentuata, Pardosa alacris, Pardosa hortensis a Pardosa riparia, kteří tvoří reprezentativní materiál typických lučních epigeických pavouků. Zajímavý je nález drobného slíďáka Aulonia albimana, který dává přednost zastíněnějším a severně orientovaným svahům. Jižně orientovaný a výhřevný svah, na kterém byla umístěna linie zemních pastí, neodpovídá biotopu tohoto pavouka, je ovšem možné, že se pavouk vyskytoval v bohatém bylinném podrostu a v okolí přilehlých keřů růže (Rosa sp.) a hlohu (Crataegus sp.). Významným se jeví nález vzácného druhu Pardosa bifasciata, který byl determinován v odchytovém intervalu 23.7.-25.8. v počtu dvou dospělých samic. Tento obyvatel kamenitých stepí, lesostepních enkláv a zachovalých lučních biotopů se dobře odlišuje od ostatních zástupců rodu Pardosa svým výrazným zbarvením v podobě dvou bílých pruhů na hlavohrudi. Mezi nejdůležitější nálezy v této linii patří bezesporu dominantní zastoupení velmi vzácného druhu Alopecosa striatipes, který je zapsán v Červeném seznamu ohrožených živočichů v kategorii ohrožený (FARKAČ

ET AL.,

2005). Tento nápadný a

krásně zbarvený slíďák byl determinován v odchytovém intervalu od 25.8-25.10. v celkovém počtu pěti dospělých samců a jedné samice. Alopecosa striatipes je významný relikt zachovalých kamenitých stepí, který dává přednost biotopům s nízkostébelnou vegetací a obnaženým ploškám sypkého substrátu, které vytváří vlastní specifické mikroklima. Linie pastí byla umístěna v západní části přírodní rezervace, která je tvořena xerotermními trávníky s bohatým bylinným podrostem a množstvím rychle rozrůstajících se keřů. Rozšíření A. striatipes do této části rezervace je velmi překvapivé a pro zachování stabilní populace by měly být provedeny managementové zásahy, jako odstranění náletových keřů, rozšíření pastvy a kosení porostu ve vhodném období. Na sledované linii byly zjištěny 3 druhy slíďáků náležících do kategorie reliktů I. řádu (27,3 %), 4 druhy náležící k reliktům II. řádu (36,4 %) a zbylé 4 druhy, které patří 60

k expanzivním druhům (36,4 %). Početně dominantní zastoupení mají především expanzivní druhy, které se na zkoumanou linii šíří z okolních ekosystémů a úspěšně zde přežívají. Co se týče biotopové preference prostředí, tak 2 druhy preferují klimaxové prostředí (18,2 %), 5 druhů (45,5 %) se vyskytuje i na stanovištích mírně narušených a 4 druhy (36,4 %) obývají prostředí i značně antropogenně narušená s vyšším stupněm disturbance.

6.3.7

Kamenný vrch 2. linie Za sledované období od 18.4.-25.10. bylo na této linii odchyceno 229

slíďákovitých pavouků, z toho 65 (28,4 %) nedospělých a 164 (71,6 %) dospělých determinovaných jedinců náležících do 9 druhů. Na této přírodně nejhodnotnější části rezervace, do které spadají xerotermní trávníky s jižní expozicí a bývalé těžební jámy, bylo zjištěno významné druhové spektrum arachnocenóz přirozených, kamenitých stepí. Mezi nejpočetnější druhy materiálu patří reliktní velmi vzácné druhy Alopecosa solitaria a Alopecosa striatipes. První zmiňovaný pavouk byl evidován v odchytovém intervalu 23.7.-25.10., kdy dosahoval nejvyšší abundance v materiálu z 25.9. v celkovém počtu 4 dospělých samic a 28 samců. V odchytovém intervalu 23.7.-25.8. bylo zjištěno pouze 6 jedinců z jediné pasti, která zůstala nepoškozena. Dvě pasti byly v tomto měsíci zničeny návštěvníky rezervace a materiál byl nepoužitelný (viz. kapitola Poznámky k jednotlivým sběrům), proto předpokládám, že početnost tohoto slíďáka byla jistě mnohem vyšší. Druhy zmiňovaný, Alopecosa striatipes, který byl evidován i na první linii této lokality, se vyskytoval v odchytovém intervalu 21.6.-25.10. Nejvyšší abundance dosahoval jako výše zmiňovaný v podzimních výběrech pastí, v letních měsících se vyskytoval sporadicky. Zemní pasti byly umístěny v blízkosti bývalé těžební jámy, která je charakteristická sypkým a výhřevným substrátem. HULA (2006) uvádí vazbu A. striatipes na tento tip biotopu, což vysvětluje nálezy tohoto velkého a nápadně zbarveného pavouka. Determinováni byli především dospělí samci, kteří v letních měsících aktivně vyhledávají samice, proto je velmi zajímavé zjištění rostoucí početnosti tohoto pavouka v pozdních měsících. Početnost A. striatipes mohla být na sledované linii jistě mnohem vyšší, bohužel pasti byly díky neznalosti návštěvníků rezervace často vysypávány a materiál byl tím pádem znehodnocen. Mezi další zajímavé nálezy patří vzácný druh Pardosa bifasciata, který byl determinován v odchytovém intervalu 16.5.-23.7. a méně

61

hojný druh Alopecosa trabalis, který byl zjištěn v materiálu z 25.9. Tento typický druh termofytika dosahuje vyšší abundance na xerotermních biotopech a lesostepních enklávách, proto nález pouze na této zkoumané linii je značně překvapivý. Z ostatních druhů převažují svým počtem hojní epigeičtí slíďáci sušších luk a teplých nezalesněných svahů Alopecosa accentuata a Alopecosa cuneata, kteří tvořili dominantní zastoupení v odchytovém intervalu 18.4.-21.6., poté jejich počty výrazně klesaly a převažovalo množství juvenilních jedinců, kteří se pro statistické vyhodnocování nepoužili.

Zbylé

druhy se vyskytují v menších počtech a tvoří reprezentativní materiál typických xerotermních lučních druhů. Dle bioindikačního hodnocení je třetina zjištěných druhů (33,3 %) vázána na klimaxová stanoviště, většina druhů (55,6 %) se vyskytuje i na lokalitách mírně narušených a pouze jeden druh (11,1 %) obývá i prostředí značně narušená s vyšším stupněm disturbance. Celkem 77,8 % všech zjištěných druhů na této linii je reliktních, z toho patří do skupiny reliktů I. řádu 4 druhy (44,4 %) a 3 druhy (33,3 %) do reliktů II. řádu. Expanzivní skupina druhů, kteří úspěšně přežívají i na lokalitách značně narušených je zastoupena pouze 2 druhy (22,2 %). Zjištěné druhy představují vysoce reliktní arachnocenózu slíďákovitých pavouků, která potvrzuje výjimečnost a vysokou přírodní hodnotu zkoumané lokality Kamenný vrch. Tyto zjištění jednoznačně prokazují nenahraditelnost neporušených stepních biotopů pro reliktní a víceméně ohrožené druhy pavouků.

6.4 Vyhodnocení synekologických charakteristik

6.4.1

Louky pod Kumstátem 1. linie Louky pod Kumstátem 1. linie obsahuje celkem 11 dospělých jedinců náležících

do 13 druhů, kde výrazně eudominantním druhem je Alopecosa cuneata s celkovým počtem 41 adultních jedinců a A. pulverulenta s celkovým počtem 25 exemplářů. Nejvíce druhů patří do subdominantní skupiny, kde náleží celkem 5 druhů o celkovém počtu 20 exemplářů, zatímco do dominantní skupiny náleží pouze jeden druh Pardosa alacris s počtem 7 dospělých kusů. Zbylé 4 druhy spadají do recedentní skupiny dominance (A. accentuata a P. riparia) a subrecedentní skupiny dominance (Arctosa figurata a Trochosa robusta). 62

Díky vysokému počtu zjištěných druhů je zde druhá nejvyšší hodnota druhové diverzity ( H´= 1,95). Vyšší hodnotu má jen 2.linie na stejné lokalitě. Tím pádem díky vysoké hodnotě druhové diverzity a početní převaze pouze tří eudominantních druhů je společenstvo slíďákovitých pavouků na tomto stanovišti vyrovnané a dosahuje poměrně vysoké hodnoty (E = 0,77).

6.4.2

Louky pod Kumstátem 2. linie Na této lokalitě bylo zaznamenáno 101 dospělých jedinců determinovaných do 14-

ti druhů. Nejpočetnějšími druhy byly Alopecosa accentuata, A. cuneata, A. pulverulenta a A. solitaria, kteří tvořili eudominantní zastoupení na této linii pastí. Dominantní třída byla zastoupena 4 druhy o celkovém množství 31 dospělých jedinců a subdominantní také se 4 druhy o celkovém množství 13 jedinců. Recedentní skupina byla zastoupena jedním druhem Arctosa figurata, stejně tak jako subrecedentní, do které patří druh Xerolycosa miniata, který byl zastoupen pouze jedním dospělým jedincem. Druhova diverzita H´ byla zjištěna 2,41, což je nejvyšší hodnota ze zkoumaných lokalit a poukazuje na značnou druhovou rozmanitost. Stejně tak i hodnota ekvitability (E = 0,91) je nejvyšší a dá se tedy říct, že je toto stanoviště vzhledem k druhovému složení i poměrně druhově vyrovnané.

6.4.3

Jesličky 1. linie Jak bylo zmíněno výše jsou synekologické charakteristiky tohoto stanoviště

zkresleny nízkým počtem determinovaných pavouků V této linii bylo determinováno pouze 23 dospělých exemplářů náležících do 5 druhů, kde výrazně nejpočetnějším byl eudominantní druh Pardosa hortensis s celkovým počtem 12 jedinců a Alopecosa accentuata s počtem 7 dospělých kusů. Vzhledem k nízkému počtu pavouků nepatří žádný druh k subrecedentní a recedentní třídy dominance. Zbylé tři druhy patří k subdominantní skupině (Pardosa lugubris, Xerolycosa nemoralis) a dominantní skupině (Alopecosa sulzeri). Vzhledem k nízkému počtu zjištěných druhů je index druhové diverzity ze všech zkoumaných lokalit nejmenší a dosahuje hodnoty H´ = 1,16. Díky znatelně vyššímu počtu

63

jedinců eudominantní skupiny vůči nízkému počtu zbylých tříd dominance je zde také nejmenší druhová vyrovnanost (E = 0,69).

6.4.4

Jesličky 2. linie Díky nízkému počtu determinovaných jedinců nepatří ani jeden druh do

subrecedentní a recedentní skupiny. Polovina druhů (4 druhy) patří do subdominantní skupiny s celkovým počtem 6 dospělých exemplářů. Zbylé 4 druhy, které vykazovaly nejvyšší abundanci patří do eudominantní skupiny, kde všechny druhy převyšuje vysokou početností Alopecosa accentuata, který tvoří víc jak polovinu všech nachytaných slíďáku této linie. Na této linii byl zjištěn výskyt osmi druhů, což je druhý nejmenší počet na zkoumaných liniích. Index druhové diverzity je nízký (H´= 1,55) a poměrně vyrovnaná hodnota ekvitability (E = 0,74) je narušena vysokou abundancí druhu A. accentuata.

6.4.5

Jesličky 3. linie Na tomto stanovišti bylo zaznamenáno 133 adultních jedinců determinovaných do

9 druhů. Nejpočetněji byl zastoupen slíďák Alopecosa sulzeri, který tvořil 43 % z celkového materiálu slíďákovitých na této linii. Pardosa lugubris a Pardosa hortensis s celkovým počtem 38 exemplářů tvoří zbylé eudominantní zastoupení materiálu. Dominantní třída je tvořena dvěma druhy s počtem 23 jedinců a subdominantní třída je zastoupena třemi druhy s počtem 14 dospělých exemplářů. Žádný druh nepatří do recedentní skupiny a poslední druh Trochosa rurricola patří s jedním dospělým jedincem do skupiny subrecedentní. Druhová diverzita (H´= 1,68) je v porovnaní s 1. a 2. linií na této lokalitě nejvyšší a to především díky umístění třetí pasti v ekotonu, který vytvářel hranici mezi stepním xerotermním biotopem a teplomilnou doubravou. Hodnota ekvitabilita (E = 0,76) je v porovnaní s ostatními liniemi poměrně nízká, což je dáno vysokou abundancí Alopecosa sulzeri a vyšším počtem slíďáků Pardosa lugubris vůči zbytku naloveného materiálu.

64

6.4.6

Kamenný vrch 1. linie Eudominantní skupina je zastoupena 3 druhy, kde nejvyšší abundance dosahuje

Alopecosa cuneata s celkovým počtem 39 dospělých jedinců a Pardosa alacris s počtem 11 jedinců. Dominantní skupina obsahuje celkem 4 druhy s celkovým množstvím 24 dospělců, kde je nejvýznamnější Alopecosa striatipes s počtem 6 dospělých jedinců. Zbylé 4 druhy spadají do subdominantní třídy dominance. Žádný druh nepatří do recedentní a subrecedentní skupiny. Index druhové diverzity (H´= 1,89) je třetí nejvyšší ze zkoumaných linií a svědčí o bohatém druhovém zastoupení (11 z 21 zjištěných druhů). Hodnota ekvitability (E = 0,79) je vzhledem k druhové rozmanitosti vysoká a i přes vysoký výkyv v počtu Alopecosa cuneata je společenstvo vyrovnané.

6.4.7

Kamenný vrch 2. linie Alopecosa solitaria (D = 31,1 %), A. accentuata (D = 28,7 %) a A. striatipes (D =

24,4 %) patří na tomto stanovišti mezi eudominantní druhy. Alopecosa cuneata tvoří jako jediný druh dominantní skupinu s celkovým počtem 14 dospělých jedinců, stejně tak jako Pardosa bifasciata tvořící subdominantní skupinu s indexem dominance D = 2,44 %. Zbylé tři druhy spadají do skupiny recedentní (Alopecosa trabalis a Pardosa hortensis) a skupiny subrecedentní s nálezem jediného dospělého jedince (Trochosa robusta). Index druhové diverzity je spíše nižší (H´= 1,57), což poukazuje na vysokou početnost eudominantních druhů A. solitaria a A. striatipes a nižší početnost zbylých zjištěných druhů. Z toho vyplývá i velmi nízká hodnota ekvitability (E = 0,71), která byla zjištěna jako druhá nejmenší ze zkoumaných linií, což svědčí o značné druhové nerovnováze. 6.4.8

Druhová podobnost Druhová podobnost je nejvyšší na lokalitách Louky pod Kumstátem 1. a 2. linie

(80 %) a Jesličky 2. a 3. linie (70 %), což je logicky zapříčiněno blízkou vzdáleností obou linií, kde se jednotlivé zjištěné druhy prolínají. Vysoké hodnoty vykazují Louky pod Kumstátem 1. linie, Kamenný vrch 1. linie a Jesličky 2. linie (interval 46,2 %-60 %). Tyto linie jsou si biotopově velmi podobné (bohatý bylinný podrost, občasné zastínění, vliv 65

ekotonu), což je ve výsledku dáno i vyšším zastoupením typických lučních druhů a menším zastoupením reliktních vzácných druhů slíďáků. Naopak z pohledu porovnání druhové podobnosti s většinou ostatních linií byla nejhodnotnějším stanovištěm lokalita Kamenný vrch 2. linie (interval 16,7 %-30,8 %). Na této linii bylo zjištěno nejvyšší spektrum reliktních a veskrze vzácných stepních druhů, kde je druhová podobnost vyšší pouze na lokalitě Louky pod Kumstátem 2. linie (35,3 %) a Kamenný vrch 1. linie (42,9 %). Absolutně nejnižší druhové podobnosti dosahují zkoumané linie v porovnání s 1. linií lokality Jesličky, především díky nízkému počtu druhového zastoupení v této linii. Vyšší hodnota je zjištěna jen v porovnání s 2. a 3. linií Jesliček, kde je „spojovacím“ prvkem výskyt slíďáka Alopecosa sulzeri, který byl zjištěn v každé linii výše zmíněné lokality. Hodnoty druhové podobnosti linií a jednotlivých lokalit jsou uvedeny v tabulce 9-10 v příloze.

6.5 Poznámky k výskytu faunisticky významných druhů slíďáků Na zkoumaných lokalitách bylo zjištěno bohaté spektrum většiny slíďákovitých druhů, kteří se vyskytují na xerotermních stepních biotopech, jejichž ekologické charakteristiky odpovídají mým zkoumaným lokalitám. Mezi tyto slíďáky patří druhy expanzivní, které nevyžadují úzkou preferenci prostředí a vyskytují se i na stanovištích člověkem narušených, kde úspěšně přežívají a vytvářejí zde silné populace. Do této skupiny patří většina zjištěných druhů rodu Pardosa, druhy rodu Trochosa a z rodu Alopecosa, jsou typicky hojnými lučními druhy A. accentuata, A. cuneata a A. pulverulenta. Kromě výše zmíněných druhů byly zjištěny významné nálezy druhů Alopecosa solitaria a A. striatipes, kteří jsou zařazeni do Červeného seznamu ohrožených druhů České republiky v kategorii ohrožený (FARKAČ ET AL., 2005) a nález vzácných druhů pro oblast jižní Moravy, Arctosa figurata a Alopecosa aculeata. Vzácný druh zachovalých stepí na sprašovém podkladu, Arctosa figurata, byl nalezen na obou liniích lokality Louky pod Kumstátem v odchytovém intervalu 18.4.21.6.2009. BUCHAR & RŮŽIČKA (2002) uvádí nálezy tohoto druhu na 26-ti mapovacích čtvercích, z nichž naprostá většina leží na území západní části českého termofytika. RŮŽIČKA (2000) uvádí poněkud bohatší nálezy z oblasti středních Čech, především v CHKO Kokořínsko, CHKO České středohoří a CHKO Křivoklátsko. Z jižní Moravy je 66

uváděn pouze jediný nález na lokalitě Boří les, který se nachází v lesním komplexu lednicko-valtického areálu (BRYJA

ET AL.,

2005). Nález Arctosa figurata na lokalitě

Louky pod Kumstátem je významným faunistickým údajem o rozšíření tohoto vzácného termofilního druhu. Dalším zajímavým faunistickým údajem je nález druhu Alopecosa aculeata v lesostepní části třetí linie zemních pastí lokality Jesličky. Tento vzácnější druh mezofytika je dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002) zmapován především na území Čech, kde je zaznamenán na 14-ti čtvercích. Zajímavý nález uvádí KŮRKA (1997), který determinoval tohoto slíďáka na zachovalém rašeliništi Národní přírodní rezervace Břehyně. BUCHAR (1999) potvrzuje nálezy Alopecosa aculeata i ve vyšší nadmořské výšce horského údolí Obří důl na úpatí Sněžky. Je však otázka, zda oba autoři rozlišovali velmi blízce příbuzný druh Alopecosa taeniata, který je rozlišován relativně krátce a je typický pro vyšší polohy (KRONESTEDT, 1990). Z oblasti jižní Moravy uvádí BRYJA AL.

ET

(2005) pouze jediný nález na velmi významné lokalitě Slanisko u Nesytu. HULA

(2006) objevil tohoto slíďáka na arachnologicky významné lokalitě Kamenný vrch u Kurdějova během inventarizace v letech 2005-2006. V mé bakalářské práci (KOŠULIČ, 2008) byl zjištěn výskyt Alopecosa aculeata na antropogenně narušených stanovištích rekultivované skládky a vinohradů v blízkosti vesnice Morkůvky. Tyto nálezy výrazně zpestřují znalosti o rozšíření tohoto vzácného reliktního druhu a můžou potvrzovat rozšiřování i na stanoviště, která jsou člověkem narušená s vyšším podílem přirozené či antropogenní disturbance. Mezi nejvýznamnější nálezy zkoumaných přírodních rezervací patří bezesporu objev ohrožených druhů slíďáků Alopecosa solitaria a Alopecosa striatipes na lokalitách Louky pod Kumstátem a Kamenný vrch.. První zmiňovaný druh je dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002) zmapován pouze na 5-ti čtvercích, z toho 2 čtverce jsou evidovány pouze před rokem 1951 a dále již nálezy nebyly potvrzeny. BRYJA ET AL. (2005) uvádí poněkud početnější nálezy z oblasti biosférické rezervace Dolní Morava, především na lokalitách přírodní rezervace Dunajovické kopce a Svatý kopeček. V mém materiálu měl dominantní zastoupení na 2. linii lokality Louky pod Kumstátem a 2. linii Kamenný vrch. Překvapivým zjištěním je poměrně pozdní nález tohoto slíďáka (konec léta-začátek podzimu) a jeho absence v předchozích jarních a časně letních měsících. Přitom NENTWIG ET AL.

(2003) a BELLMANN (2006) uvádí výskyt dospělců od dubna do května. Zde je

možné, že posunutí výskytu bylo způsobeno velmi teplým jarním a letním počasím, tím pádem nová generace dospěla již na sklonku léta a začátku podzimu a bude přezimovat 67

již jako dospělí jedinci. Druhý zmiňovaný slíďák, Alopecosa striatipes je dle BUCHARA & RŮŽIČKY (2002) zmapován pouze na 3 faunistických čtvercích (lokality Velké Meziříčí, Mohelenská hadcová step a Brtnice-Střížov). Z oblasti jižní Moravy je uváděn nález pouze na přírodní rezervaci Dunajovické kopce (BRYJA

ET AL.,

2005). Na zkoumané

lokalitě Kamenný vrch jsou uváděny pravidelné nálezy především v jižně exponované části xerotermních trávníků a bývalých těžebních jam (HULA, 2006; KOŠULIČ, 2008). Alopecosa striatipes je na této lokalitě vázán na stále erozně obnovující se hrany bývalých těžebních jam a je velmi ohrožen postupným zapojením vegetace na těchto místech (HULA, 2006). Proto je velmi překvapivé rozšíření A. striatipes i do stanovišť xerotermních trávníků a křovin v západní okrajové části rezervace, kde výskyt tohoto slíďáka nebyl dříve potvrzen. Pro udržení stabilní populace i v okrajové části přírodní rezervace Kamenný vrch, by měly být provedeny odborné managementové zásahy, jako odstranění náletových keřů, rozšíření pastvy a kosení porostu ve vhodném období.

6.6 Zhodnocení vhodnosti odchytové metody Na sledovaných lokalitách byla zvolena metoda zemních pastí, která v sobě skrývá mnoho výhod v odchytu slíďákovitých pavouků. Mezi nejdůležitější výhody patří značná efektivnost a především zachycení epigeické složky arachnofauny, tedy většina ochranářsky významných druhů. Mezi další výhody patří zachycení druhů s noční aktivitou (rody Trochosa a Aulonia), které pomocí individuálního sběru jen stěží najdeme. Toto tvrzení potvrzuje nulový nález slíďáků rodu Trochosa a velmi nízký počet rodu Aulonia při transektovém sčítání v mé bakalářské práci (KOŠULIČ, 2008). Vhodnost této metody potvrzují i bohaté nálezy významného druhu Alopecosa solitaria na lokalitě Kamenný vrch, který individuálním sběrem v mé bakalářské práci nebyl na této lokalitě vůbec evidován. Na sběr slíďákovitých pavouků je metoda zemních pastí jednoznačně lepší variantou, jelikož díky její efektivnosti a zachycení velkého počtu jedinců vytvoříme reprezentativní materiál využitelný pro bioindikační a synekologické hodnocení. Metoda individuálního sběru je efektivnější pro tzv. síťové druhy pavouků a na lokalitách, kde je využití zemních pastí značně omezeno (jeskyně, skály atd.). Zhodnocení množství slíďáků jednotlivých druhů nalovených pomocí zemních pastí v diplomové práci a pomocí individuálního sběru v bakalářské práci je zobrazeno v tabulce 14-15 v příloze.

68

7

ZÁVĚR

Od dubna do října roku 2009 byl prováděn odchyt slíďákovitých pavouků na třech významných přírodních rezervací hustopečského regionu. Celkem bylo odchyceno 1173 jedinců (z toho 468 juvenilních a 687 dospělých pavouků), kteří byli determinováni a roztříděni do šesti rodů Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Pardosa, Trochosa a Xerolycosa. Na sledovaných lokalitách bylo zjištěno bohaté spektrum většiny slíďákovitých druhů, kteří se vyskytují na xerotermních stepních biotopech, jejichž ekologické charakteristiky odpovídají mým zkoumaným lokalitám. Celkem bylo zaznamenáno 21 druhů, což je necelá třetina všech slíďákovitých pavouků vyskytujících se na území České republiky. Z bioindikačního hlediska obsahoval materiál celkem 71 % reliktních druhů, což svědčí o vysoké přírodní hodnotě a nenahraditelnosti neporušených biotopů pro arachnocenózy přirozených stepí. Nejpočetnějším druhy zjištěnými na zkoumaných lokalitách jsou typičtí slíďáci sušších luk a nezalesněných biotopů – slíďák úhorní (Alopecosa accentuata) a slíďák tlustonohý (Alopecosa cuneata). Vysokého počtu dosahuje i zřídka se vyskytující slíďák Sulzerův (Alocosa sulzeri), který byl ovšem evidován pouze na lokalitě Jesličky. Byly zaznamenány i druhy relativně vzácné, jejichž výskyt je lokalizován především na území Čech a které mají na území Moravy jen velmi málo nálezů. Je to především slíďák borový (Alopecosa aculeata) a slíďák suchomilný (Arctosa figurata). Nejvýznamnějším faunistickým údajem je nález vzácných a ohrožených druhů – slíďáka suchopárového (Alopecosa striatipes) a slíďáka bradavčitého (Alopecosa solitaria) na přírodní rezervaci Kamenný vrch a Louky pod Kumstátem. Oba dva druhy se na zkoumaných lokalitách vyskytovaly v dominantním počtu a jedná se o vůbec první doklad výskytu těchto druhů na výše zmíněných přírodních rezervacích. Alopecosa solitaria a Alopecosa striatipes jsou kromě své vzácnosti i velmi významnými bioindikačními prvky zachovalosti a původnosti stepních společenstev, kde žijí. Jedinou účinnou ochranou je komplexní ochrana celých lokalit, odborně vedené managementové zásahy a ohleduplný přístup k tzv. „neplodným kamenitým půdám“, které často představují unikátní refugia zvířeny a květeny. Všechny zmíněné nálezy výrazně zpestřují znalosti o rozšíření těchto druhů a jednoznačně

prokazují

nenahraditelnost

arachnocenózy slíďákovitých pavouků.

69

neporušených

stepních

biotopů

pro

8

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

ALMQUIST, S., 2005: Swedish Araneae, part 1 families Atypidae to Hahnidae (Linyphiidae excluded). Insect Systematic & Evolution, Supplement, 62: 1-284

BELLMANN, H., 2006: Kosmos Atlas Spinnentiere Europas. Kosmos, Stuttgart, 304 s.

BRYJA, V., SVATOŇ, J., CHYTIL, J., MAJKUS, Z., RŮŽIČKA, V., KASAL, P., DOLANSKÝ, J., BUCHAR, J., CHVÁTALOVÁ, I., ŘEZÁČ, M., KUBCOVÁ, L., ERHART, J., & FENCLOVÁ, I,: 2005: Spiders (Araneae) of the Lower Morava Biosphere Reserve and closely adjacent localities (Czech republic). Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae (Brno) 90: 13-184

BUCHAR, J., 1983: Klasifikace druhů pavoučí zvířeny Čech, jako pomůcka k bioindikaci kvality životního prostředí. Fauna Bohemiae Septentrionalis, 8: 119-135

BUCHAR, J., 1995: Bohemian wolf spiders (Araneida: Lycosidae). Acta Universitatis Carolinae, Biologica, 39: 3-28

BUCHAR, J., 1999: Supplement to wolfspiders (Araneae: Lycosidae) grid mapping in Bohemia. Acta Universitatis Carolinae, Biologica, 43: 135-154

BUCHAR, J., & RŮŽICKA, V., 2002: Catalogue of Spiders of the Czech Republic. Peres, Praha, 351 s.

BUCHAR, J., & KŮRKA, A., 2001: Naši pavouci. Academia, Praha, 162 s.

CULEK, M.,1995: Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha, 347 s.

FARKAČ, J., KRÁL, D., ŠKORPÍK, M., 2005: Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 s.

70

HELSDINGEN, P., 2009: Fauna Europaea: Family Lycosidae. Fauna Europaea version 2.1. Dostupné online na: http://www.faunaeur.org (citováno: 2.3.2010)

HULA, V., 2006: Výsledky inventarizačního průzkumu arachnofauny a fauny denních motýlů PR Kamenný vrch u Kurdějova. Závěrečná zpráva, deponováno na Referátu životního prostředí Jihomoravského kraje, 23 s.

HULA, V., 2007: Řád pavouci, s. 44-59. In: HUDEC, K., KOLIBÁČ, J., LAŠTŮVKA, Z., PEŇÁZ, M., 2007: Příroda České republiky: průvodce faunou. Academia, Praha, 440 s.

HULA, V., NIEDOBOVÁ, J., KOŠULIČ, O., 2009: Overwintering of spiders in landsnail shells in South Moravia (Czech Republic). Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae. sv. 94, (1): 1-12 s.

JOCQUÉ, R., & DIPPENAAR-SCHOEMAN, A.S., 2006: Spider families of the world. Royal Museum for Central Africa, Tervuren, 336 s.

KORBA, J., 2008: Rod Alopecosa v České republice. Dostupné online na: http://www.atypus.estranky.cz/clanky/vyznamne-taxony-arachnofauny-cr/rod-alopecosav-cr (citováno: 27.2.2010)

KORENKO, S., ŠTEFÁNIK, M., 2005: Pavúky (Araneae) v biomonitoringu životného prostredia, 22-24. In: KAUTMAN, J., STLOUKAL E., Kongres slovenských zoológov ’05 a konferencia Feriancove dni 2005, 27.-29.9.2005, Smolenice, 53 s.

KORENKO, S., 2007: Čeľaď: LYCOSIDAE – strehúňovité. Dostupné online na: http://www.pavuky.sk/sk/dk/dk_lycosidae.htm (citováno: 28.2.2010)

KOŠULIČ, O., 2008: Druhová diverzita slíďákovitých pavouků (Araneida: Lycosidae) na vybraných lokalitách Hustopečska. Bakalářská práce, MZLU Brno, 57 s.

71

KRONESTEDT, T., 1990: Separation of two species standing as Alopecosa aculeata by morphological, behavioural and ecological charakters, with remarks on related species in the pulverulenta group (Aranea, Lycosidae). Zoologica Skripta, 19: 203-225.

KRONESTEDT, T., 1992: The identify of Pardosa alacris (Arachnida: Araneae: Lycosidae). Seckenbergiana biologica 72: 179-782

KULA, E., 1997: Biomonitoring stanovištních změn v náhradních porostech břízy Pavouci. Lesnictví-Forestry 43, (12): 553-562

KŮRKA, A., 1997: Arachnofauna vojenského výcvikového prostoru Ralsko. Vlastivědný sborník Českolipska, Bezděz 5: 237-265

LAŠTŮVKA, Z. & KREJČOVÁ, P., 2000: Ekologie. Konvoj, Brno, 185 s.

MACEK, R., 2006: Pavouci – CZ. Dostupné online na http://www.pavouci-cz.eu/Pavouci.php?celed=Lycosidae (citováno 28.2.2008)

MACHAČ, O., 2010: Alopecosa sulzeri – slíďák Sulzerův. Dostupné online: http://www.naturabohemica.cz/alopecosa-sulzeri/ (citováno: 28.2.2010)

MACHAČ, O., 2010: Trochosa robusta – slíďák dutinkový. Dostupné online: http://www.naturabohemica.cz/trochosa-robusta/ (citováno: 1.3.2010)

MACKOVČIN P., JATIOVÁ M., DEMEK J., SLAVÍK P. (eds.)., 2007: Brněnsko. In: MACKOVČIN P.,:2007: Chráněná území ČR, svazek IX-Brněnsko. AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 932 s.

MILLER, F., 1971: Řád Pavouci – Araneida, s. 51-306. In: DANIEL, M., & ČERNÝ, V., 1971: Klíč zvířeny ČSSR, díl IV – Želvušky, jazyčnatky, klepítkatci: sekáči, pavouci, štírci, roztoči. ČSAV, Praha, 603 s.

MINAŘÍK, M., 2010: Pavouci. Dostupné online na: http://www.evarcha.cz/doku.php?id=clanky:tema:pavouci (citováno: 16.4.2010) 72

NEČASOVÁ, B., 2007: Shrnutí managementových aktivit v maloplošných chráněných územích v okolí obce Kurdějov s přihlédnutím k výskytu modráska ligrusového. Bakalářská práce, Ostravská univerzita v Ostravě, 64 s.

NENTWIG, W., HÄNGGI, A., KROPF, CH., BLICK, T., 2003: Spinnen Mitteleuropas Bestimmungsschlüssel [Central European Spiders - Determination Key]. Dostupné online na: http://www.araneae.unibe.ch/Bestimmung/Familienschluessel/lycosidae/alopecosa/Alope cosa_gesamt.htm (citováno: 16.3.2010)

PLATEN, R., KREUELS, M., 1999: Gesamtartenliste und Rote Liste der Webspinnen, Weberknechte und Pseudoskorpione des Landes Brandenburg (Arachnida: Araneae, Opiliones, Pseudoscorpiones) mit Angaben zur Häufigkeit und Ökologie. Naturschutz und Landschaftspflege in Brandenburg, Supplement 2, 350 s.

PLATNICK, N. I., 2010: The world spider catalog, version 10.5. American Museum of Natural History. Dostupné online na: http://research.amnh.org/entomology/spiders/catalog/index.html (citováno 16.4.2010)

QUITT, E., 1971: Klimatické oblasti Československa. Academia, Studia Geographica, 16: 1-73

RIGASOVÁ M., MACHÁČEK P., GRULICH V., 2002: Krajinou luhů a stepí Břeclavska. Moraviapress, Břeclav, 224 s.

ROBERTS., M., 1995: Spiders of Britain & Northern Europe. Harper Collins Publishers, London, 383 s.

RŮŽIČKA, V., 1981: Analýza arachnocenóz luk Třeboňské pánve. Kandidátská dizertační práce, Praha, Ústav ekologie krajiny AV ČR, 164 s.

RŮŽIČKA, V., 2000: Spiders in Rocky Habitats in Central Bohemia. Journal of Arachnology, 28(2): 217-222

73

RŮŽIČKA, V., 2005: Pavouci. Dostupné online na: http://www.usbe.cas.cz/cervenakniha/ (citováno: 15.4.2010)

RŮŽIČKA, V., 2009: Pavouk. Zpravodaj České arachnologické společnosti, 28: 1-12

ŘEZÁČ, M., 2004: Nástin standardizované metodiky sběru epigeických skupin pavouků (Araneae) pomocí zemních pastí. Manuscript, AOPK ČR, Praha, 185-190 s.

SMETANOVÁ, E., 2006: Zhodnocení fauny epigeických pavouků (Araneida) NPP Malhotky. Diplomová práce, MZLU Brno, 43 s.

SMOLA, V., 2005: Příspěvek k biologii druhu Xerolycosa nemoralis (Araneae, Lycosidae). Středoškolská odborná činnost 2004/2005, Obor 04 - Biologie, Praha, 47 s.

SLAVÍK P., 2002: Plán péče pro přírodní rezervaci Kamenný vrch u Kurdějova na období 2003-2012. Depon in: AOPK ČR Brno, 12 s.

SLAVÍK P., 2006: Plán péče pro PR Louky pod Kumstátem na období 2006-2015. Depon in: AOPK ČR Brno, 14 s.

TANAKA., H., 2007: Lycosid Spiders of

Japan XII. The Genus Pardosa. Acta

Arachnologica, 42(2): 173-180

VAROL, I., OZASLAN, M., OZDEMIR, A.,: 2006: Two species of genus Xerolycosa (Araneae: Lycosidae) new to the Turkish spider fauna. Biotechnology & Biotechnological Equipment, 20/2006/1: 69-73

WUNDERLICH, J., 1984: Beschreibung der Wolfspinne Pardosa pseudolugubris n. sp. under Revision der Pardosa amentata – groupe, zugleich ein Beitrag der innerartlichen Variabilitat bei Spinnen, Neue Entomologische Nachriten 10: 11-15

ŽITŇANSKÁ O., 1993: Pavouci (Araneida). 82-85. In: ANDĚRA, M., BRTEK, L., KORBEL, L. a kol., 1993: Velká kniha živočichů. Príroda a.s., Bratislava, 344 s.

74

9

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obr. 1

Lokalita Louky pod Kumstátem ……………..…………………... 22

Obr. 2

Lokalita Jesličky.………….....…………………………………... 24

Obr. 3

Lokalita Kamenný vrch……………………………………........... 26

Obr. 4

Mapa výskytu Alopecosa aculeata …………………………......... 38

Obr. 5

Dospělý samec Alopecosa aculeata ……………………............... 38

Obr. 6

Mapa výskytu Alopecosa solitaria …………………………......... 41

Obr. 7

Dospělý jedinci Alopecosa solitaria …………………….............. 41

Obr. 8

Mapa výskytu Alopecosa striatipes …………………………........ 42

Obr. 9

Dospělá samice Alopecosa striatipes ………………………......... 43

Obr. 10

Mapa výskytu Alopecosa sulzeri…………………………............. 44

Obr. 11

Dospělá samice Alopecosa sulzeri ……………………................ 44

Obr. 12

Mapa výskytu Arctosa figurata …………………………............. 46

Obr. 13

Dospělý jedinec Arctosa figurata ………………………….......... 46

75

10

SEZNAM UVEDENÝCH ŽIVOČIŠNÝCH DRUHŮ

Alopecosa aculeata (Clerck, 1757) Alopecosa cuneata (Clerck, 1757) Alopecosa cursor (Hahn, 1831) Alopecosa pulverulenta (Clerck, 1757) Alopecosa solitaria (Herman, 1879) Alopecosa striatipes (C. L. Koch, 1837) Alopecosa sulzeri (Pavesi, 1873) Alopecosa taeniata (C. L. Koch, 1835) Alopecosa trabalis (Clerck, 1757) Apodemus microps Pallas, 1811 Arctosa figurata (Simon, 1876) Bittacus hageni Brauer, 1860 Carabus scabriusculus Olivier, 1795 Carabus ullrichii Germar, 1824 Cicindela campestris Linnaeus, 1758 Cheiracanthium punctorium (Villers, 1789) Coleophora pseudolinosyris Kasy, 1979 Coleophora squamella Constant, 1885 Colias erate (Esper, 1805) Decticus verricovorus (Linnaeus, 1758) Dendrocopos syriacus (Hemprich & Ehrenberg, 1833) Emberiza hortulana Linnaeus, 1758 Ephippiger ephippiger (Fiebig, 1784) Eresus kollari Rossi, 1846 Erinaceus concolor Martin, 1838 Euryopis quinqueguttata Thorell, 1875 Ficedula albicollis (Temminck, 1815) Haplodrassus dalmatensis (L. Koch, 1866) Heliothela wulfeniana (Scopoli, 1763) Lacerta viridis (Laurenti, 1768) Lanius collurio (Linnaeus, 1758) 76

Maculinea alcon (Denis & Schiffermüller, 1775) Mantis religiosa (Linnaeus, 1758) Merops apiaster (Linnaeus, 1758) Myotis emarginatus (E. Geoffroy, 1806) Myrmarachne formicaria (De Geer, 1778) Narraga fasciolaria (Hufnagel, 1767) Netta rufina (Pallas, 1773) Omocestus petraeus (Brisout de Barneville, 1855) Parahypopta caestrum (Hubner, 1808) Pardosa alacris (C. L. Koch, 1833) Pardosa bifasciata (C. L. Koch, 1834) Pardosa hortensis (Thorell, 1872) Pardosa lugubris (Walckenaer, 1802) Pardosa pullata (Clerck, 1757) Pardosa riparia (C. L. Koch, 1833) Phyllonorycter delitella (Duponchel, 1844) Pisaura mirabilis (Clerck, 1757) Poecilimon intermedius (Fieber, 1853) Polyommatus damon (Denis & Schiffermüller, 1775) Pseudicius encarpatus (Walckenaer, 1802) Rana dalmatina Fitzinger In Bonaparte, 1839 Riparia riparia (Linnaeus, 1758) Saga pedo (Pallas, 1771) Sisyphus schaefferi (Linnaeus, 1758) Sylvia nisoria (Bechstein, 1795) Titanoeca schineri L Koch, 1872 Trochosa robusta (Simon, 1876) Trochosa rurricola (De Geer 1778) Trochosa terricola (Thorell, 1856) Xerolycosa miniata (C.L. Koch 1834) Xerolycosa nemoralis (Westring 1861) Zerynthia polyxena (Denis & Schiffermüller, 1775) Zodarion germanium (C.L. Koch 1837)

77

11

SEZNAM UVEDENÝCH ROSTLINNÝCH DRUHŮ

Adonis vernalis L. Anemone sylvestris L. Artemisia pontica L. Astragalus austriacus Jacq. Betonica officinalis L. Brachypodium pinnatum L. Carex humilis Leyss. Carex pilosa Scop. Cornus mas L. Corydalis solida L. Crambe tataria Sebeók Dictamnus albus L. Echium russicum J. F. Gmel. Festuca valesiaca Gaudin Globularia punctata Lapeyr. Gymnadenia conopsea (L.) R. Br. Iris pumila L. Iris variegata L. Linum hirsutum L. Orchis militaris L. Orchis purpurea Huds. Pinus sylvestris Linnaeus 1753 Potentilla patula Waldst. et Kit. Primula veris L. Pulsatilla grandis Wender. Pulsatilla pratensis (L.) Mill. Quercus pubescens Willdenow Robinia pseudoacacia L. Scorzonera purpurea L. Serratula lycopifolia (Vill.) A. Kern.

78

Sorbus torminalis L. Stipa capillata L. Stipa joannis L. Stipa pulcherrima K. Koch Stipa dasyphylla (Lindem.) Trautv. Tephroseris integrifolia (L.) Holub Viola ambigua Waldst. et Kit. Viola pumila Chaix

79