Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Endoparazitózy psovitých a lasicovitých šelem na území České republiky Diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Brno 2009

Vypracoval: Bc. Lukáš Machara

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Agronomická fakulta 2008/2009

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Autor práce:

Bc. Lukáš Machara

Studijní program:

Zemědělská specializace

Obor:

Agroekologie

Název tématu:

Endoparazitózy psovitých a lasicovitých šelem na území České republiky

Rozsah práce:

30-35 stran

Zásady pro vypracování: 1.

Samostatné zpracování morfologie a biologie endoparazitů podle doporučené literatury

2.

Provádění pitev šelem a konzervace nalezených parazitů

3.

Determinace nalezených druhů podle doporučené literatury

4.

Vyhodnocení výsledků pomocí statistických metod

Seznam odborné literatury:

1.

CHROUST, K. -- LUKEŠOVÁ, D. Veterinární protozoologie. 1. vyd. Brno: VFU Brno, 1998. 113 s. ISBN 80-85114-27-5.

2.

DOGEL, V. Zoologie bezobratlých. SPN, 1961. 138 s.

3.

JURÁŠEK, V. -- DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitológia. 1. vyd. Bratislava: Príroda, 1993. 382 s. Veterinárstvo. ISBN 80-07-00603-6.

4.

KASSAI, T. Veterinary Helminthology. 1. vyd. Oxford: Butterworth-Heinemann, 1999. 28 s. ISBN 0-7506-3563-0.

5.

KRATOCHVÍL, J. Použitá zoologie I. .

6.

KRATOCHVÍL, J. Použitá zoologie II. .

7.

LAŠTŮVKA, Z. -- KREJČOVÁ, P. -- KREJČOVÁ, P. Ekologie. 1. vyd. Brno: Konvoj, 2000. 185 s. ISBN 80-85615-93-2.

Datum zadání diplomové práce: Termín odevzdání diplomové práce:

říjen 2007

duben 2009

Bc. Lukáš Machara řešitel

Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. vedoucí práce

prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. vedoucí ústavu

prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc. děkan AF MZLU v Brně

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Endoparazitózy psovitých a lasicovitých šelem na území České republiky vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.

dne: podpis diplomanta:

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí diplomové práce paní Ing. Marii Borkovcové Ph.D. za odborné vedení, všestrannou pomoc a cenné rady při zpracování této práce a také svým rodičům za hmotné zabezpečení v průběhu celého studia.

ABSTRAKT Název práce: Endoparazitózy psovitých a lasicovitých šelem na území České republiky Autor: Machara Lukáš

Tato práce se zabývá výskytem endoparazitóz u psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky. Stěžejní částí práce je ucelený přehled druhů endoparazitů u nichž je ve větší či menší míře možný výskyt u psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky, včetně stručného popisu morfologie a biologie nejdůležitějších a vybraných druhů daných endoparazitů. Součástí práce je také přehled endoparazitů psovitých a lasicovitých šelem, u nichž je možná nákaza člověka (zoonóz), jakož i stručná charakteristika nejdůležitějších importovaných endoparazitóz daných šelem. Samostatná kapitola je věnována rodu Mesocestoides jako nejčastěji se vyskytujícímu rodu endoparazitů v prováděném výzkumu. Praktickou částí práce byl výzkum druhového spektra a prevalence endoparazitů u lišky obecné (Vulpes vulpes), jezevce lesního (Meles meles), kuny lesní (Martes martes) a kuny skalní (Martes foina) v Jihomoravském, Moravskoslezském, Olomouckém a Pardubickém kraji. Celkem bylo vyšetřeno 109 vývrhů, přičemž spektrum nalezených parazitů zahrnovalo: u lišky obecné – Mesocestoides sp. 69%, Taenia sp. 16,9%, Toxascaris leonina 8,5%, Toxocara canis 5,6%, Strongyloides sp. 1,4% a Uncinaria sp. 1,4%, u jezevce lesního – Mesocestoides sp. 57% a Taenia sp. 19%, u kuny lesní – Mesocestoides sp. 42,9%, Toxascaris leonina 28,6% a Taenia sp. 14,3% a u kuny skalní – Mesocestoides sp. 40%, Toxascaris leonina 30% a Taenia sp. 20%.

Klíčová slova: endoparazit, psovité šelmy, lasicovité šelmy, Česká republika

ABSTRACT Title: Endoparasitic diseases of canine and musteline beast living in the Czech Republic Author: Machara Lukáš

This work deals with the occurrence of endoparasitic diseases at canine and musteline beast living in the Czech Republic. The central part of the work is a comprehensive overview of endoparasite species which are in greater or lesser extent, the possible presence of canine and musteline beast living in the Czech republic, including a brief description of morphology and biology of major and selected species of given endoparasites. A part of this work is also an overview of canine and musteline endoparasites which can infect man (zoonoses) as well as a brief description of the most important imported endoparasitic diseases of given beast. A separate chapter is devoted to the genus Mesocestoides as most present genus endoparasite in the conduct of research. The practical part of the work was research of species range and the prevalence of endoparasites at red foxes (Vulpes vulpes), at eurasian badger (Meles meles), at pine marten (Martes martes) and at stone marten (Martes foina) in South Moravia, Moravan – Silesia, Olomouc and Pardubice region. Total 109 casting were examined and the spectrum of founded endoparasites included: at red foxes – Mesocestoides sp. 69%, Taenia sp. 16,9%, Toxascaris leonina 8,5%, Toxocara canis 5,6%, Strongyloides sp. 1,4% and Uncinaria sp. 1,4%, at eurasian barter – Mesocestoides sp. 57% and Taenia sp. 19%, at pine marten – Mesocestoides sp. 42,9%, Toxascaris leonina 28,6% and Taenia sp. 14,3% and at stone marten – Mesocestoides sp. 40%, Toxascaris leonina 30% and Taenia sp. 20%.

Key words: endoparasite, canine beast, musteline beast, the Czech Republic

OBSAH

1 ÚVOD

10

2 CÍL PRÁCE

11

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED

12

3.1 Postavení parazitologie v systému věd

12

3.2 Slovníček důležitých a v textu se vyskytujících pojmů

12

3.3 Taxonomické zařazení druhů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky

16

3.4 Přehled zjištěných druhů endoparazitů psovitých šelem žijících na území České republiky

17

3.4.1 Liška obecná (Vulpes vulpes)

17

3.4.2 Pes domácí (Canis lupus f. familiaris)

17

3.4.3 Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides)

18

3.4.4 Vlk obecný (Canis lupus)

18

3.5 Přehled zjištěných druhů endoparazitů lasicovitých šelem žijících na území České republiky

18

3.5.1 Jezevec lesní (Meles meles)

18

3.5.2 Kuna lesní (Martes martes)

19

3.5.3 Kuna skalní (Mates foina)

19

3.5.4 Lasice hranostaj (Mustela erminea)

19

3.5.5 Lasice kolčava (Mustela nivalis)

19

3.5.6 Norek americký (Mustela vison)

19

3.5.7 Norek evropský (Mustela lutreola)

20

3.5.8 Tchoř stepní (Putorius nigripeseversmannii)

20

3.5.9 Tchoř tmavý (Putorius putorius)

20

3.5.10 Vydra říční (Lutra lutra)

20

3.6 Morfologie a biologie vybraných a nejčastěji se vyskytujících druhů endoparazitů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky 3.6.1 Hlístice (Nematoda)

21 21

3.6.1.1 Řád škrkavice (Ascaridida)

21

3.6.1.2 Řád měchovci (Strongylida)

23

3.6.1.3 Řád Enoplida

26

3.6.1.4 Řád háďata (Rhabditida)

29

3.6.1.5 Řád ledvinovci (Dioctophymeata)

30

3.6.1.6 Řád spirury (Spirurida)

30

3.6.2 Tasemnice (Cestoda)

32

3.6.2.1 Čeleď Dipylidiidae

33

3.6.2.2 Čeleď Taenidae

34

3.6.3 Motolice (Trematoda)

38

3.6.3.1 Čeleď Diplostomatidae

38

3.6.3.2 Čeleď Heterophyidae

39

3.6.3.3 Čeleď Dicrocoeliidae

39

3.6.3.4 Čeleď Echinostomatidae

40

3.6.3.5 Čeleď Opisthorchidae

40

3.6.3.6 Čeleď Troglotrematidae

40

3.6.4 Kokcidie (Coccidea)

41

3.6.4.1 Čeleď Cryptosporidiidae

41

3.6.4.2 Čeleď Eimeridae

42

3.6.4.3 Čeleď Sarcocystidae

43

3.6.5 Čelisťonožci (Maxillopoda)

46

3.6.6 Trepomonády (Trepomonadea)

47

3.7 Stručný popis nejčastěji importovaných druhů endoparazitů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky 3.7.1 Čeleď Diphyllobothriidae

47 47

3.7.1.1 Škulovec široký (Diphyllobothrium latum)

47

3.7.1.2 Spirometra erinacei europaei

48

3.7.2 Čeleď Hepatozoidae

48

3.7.3 Čeleď klíštěnkovití (Babesiidae)

49

3.7.4 Čeleď Trypanosomatidae

50

3.8 Čeleď Mesocestoididae

50

3.9 Přehled druhů endoparazitů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky, u nichž je možná nákaza člověka (zoonóz)

53

3.9.1 Čelisťonožci

53

3.9.2 Hlístice

53

3.9.3 Kokcidie

53

3.9.4 Motolice

53

3.9.5 Tasemnice

53

3.9.6 Trepomonády

53

4 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ

54

4.1 Materiál

54

4.2 Metodika

54

5 DISKUZE A VÝSLEDKY

57

6 ZÁVĚR

66

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

67

8 SEZNAM OBRÁZKŮ

73

PŘÍLOHY

74

1 ÚVOD Problematika endoparazitů šelem byla a je ve světové literatuře řešena jak z hledisek taxonomicko systematických, ekologických a zoogeografických, tak též experimentálně. K zintenzivnění výzkumu parazitóz po roce 1950 došlo u nás zřízením Československé akademie věd s počátečním zaměřením na objasnění struktury a funkce u druhů šelem volně žijících. Mituch (1962, 1963, 1968) průběžně informuje o výsledcích vyšetřování na parazity u lišky obecné, vlka, psa domácího a kočkovitých šelem na Slovensku. Baruš (1961) uveřejňuje nálezy parazitů u vlka a kočky divoké. Pozornost výskytu svalovce

stočeného

u

volně

žijících

masožravců

věnuje

Chroust

(1962).

Prokopič (1958, 1960, 1965) zase soustředil pozornost na vyšetřování šelem volně žijících a lišek chovaných na farmách. Staněk (1961, 1963) a Svatoš (1961, 1963) rozšiřují znalosti o druhovém spektru helmintů šelem. Podhájecký a Mituch (1962) hodnotí význam psovitých šelem při šíření echinokokózy a coenurózy na pastevní zvířata. Hovorka (1954) řeší otázky diagnostiky a boje s helmintózami všeobecně. V oblasti protozoárních onemocnění jsou sledovány kokcidiózy obratlovců včetně šelem v podmínkách ČSSR Ryšavým (1954).

10

2 CÍL PRÁCE 1. Vytvoření přehledu druhů endoparazitů parazitujících u psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky 2. Stručný popis morfologie a biologie vybraných a nejčastěji se vyskytujících druhů endoparazitů parazitujících u psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky 3. Provádění pitev psovitých a lasicovitých šelem a konzervace nalezených endoparazitů 4. Determinace nalezených endoparazitů podle doporučené literatury 5. Vyhodnocení výsledků pomocí statistických metod

11

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Postavení parazitologie v systému věd Parazitologie

je

věda

o

parazitech,

jimi

vyvolávaných

onemocněních

(parazitózách) a metodách boje s nimi. Invaze (invazní onemocnění) podle jejich

systematické příslušnosti dělíme

na protozoózy (původci jsou jednobuněčné organismy – prvoci – Protozoa), helmintózy (původci jsou parazitičtí červi – helminti – z kmene Vermes), arachnózy (původci jsou pavoukovití – Arachnoidea) a entomózy (původci jsou příslušníci třídy hmyz – Insecta). Parazitologie je komplexní disciplína ekologického charakteru. Zkoumá druhové a taxonomické znaky (systematika), strukturu (morfologie), funkce (fyziologie), vývin a životní podmínky (ekologie)

parazitů v přírodě a v živém hostitelském

organismu. Zkoumá vznik, průběh a zánik invaze v lidech (epidemiologie), zvířatech (epizootologie) a v rostlinách (epifytologie), jakož i diagnostiku (intravitální, postmortální),

klinické projevy,

patologicko–morfologické změny v

hostiteli,

léčbu a ochranu. Veterinární parazitologie pak zkoumá zákonitosti cirkulace parazitů nejen u zvířat, ale i ve vztahu zvíře (živočich) – člověk při zoonózách (parazito–antropozoonózy) (Jurášek, 1987).

3.2 Slovníček důležitých a v textu se vyskytujících pojmů biohelmint – životní cykly probíhají se střídáním hostitelů, část vývoje probíhá v mezihostitelích, ve kterých se vyvíjejí larvální stádia (třídy Trematoda, Cestoda, část třídy Nematoda, kmen Acanthocephala)

cerkárie – infekční stádium motolic

cysticerkoid – larvální stádium kruhovek v tělní dutině členovců s přívěskem (cerkomerem) (Kořínková, 2006)

definitivní (konečný) hostitel – hostitel, v němž parazité dosahují stádia pohlavní zralosti a reprodukce

12

geohelmint – vývoj bez mezihostitele, definitivní hostitel napaden pozřením vajíček či larev nebo aktivním pronikáním larev z vnějšího prostředí (většina parazitů z třídy Nematoda, Monogenea)

heterogenní životní cyklus – s účastí více hostitelů

merozoit – jednojaderné stádium vzniklé rozpadem trofozoitu (u výtrusovců)

metacerkárie – dlouhodobé stádium motolice (cysta) čekající na vegetaci nebo v druhém mezihostiteli na pozření konečným hostitelem. Má už některé znaky dospělce a přežívá až měsíce

metacestoda – typ larvocysty

mezihostitel – organismus, ve kterém proběhne část vývoje parazita, ale parazit v něm nedosáhne pohlavní zralosti. V mezihostiteli se vyvíjí většinou tzv. infekční (invazní) stadia, tj. taková, která po vniknutí do definitivního hostitele mohou vyvolat nákazu. Mezihostitel, který aktivně přenáší vývojová stádia parazitů, se nazývá vektor (přenašeč)

monoxenní životní cyklus – s účastí jednoho hostitele

onkosféra – obrvená kulovitá larva tasemnic šestiostných

paratenický hostitel – živočich, ve kterém se parazit nevyvíjí, ale je schopen určitou dobu přežívat a udržet si schopnost nákazy definitivního hostitele či dalšího mezihostitele

parazit – organismus, který využívá druhý organismus (hostitele) jako zdroj výživy, prostředí pro svůj život, a vyžaduje od něj regulaci vztahů s vnějším prostředím. Nedostatečná přizpůsobivost jednoho z partnerů k takovémuto způsobu života mu zapříčiní smrt (Jurášek, 1987). Parazit žije přímo na útraty těla druhé bytosti (Kratochvíl, 1966). Usídluje se dočasně nebo trvale na těle nebo v těle hostitele, živí se jeho tekutinami, tkáněmi a způsobuje mu škodu, případně až smrt 13

parazitismus (cizopasnictví) – složitý vzájemný antagonistický vztah dvou organismů, přičemž jeden ze zúčastněných organismů, parazit, žije v nebo na druhém organismu, hostiteli, získává z něj živiny a v různé míře mu škodí (Jurášek,1987). Je to biologický jev, který je v živočišné říši velmi rozšířen. Nelze ho chápat jako něco výjimečného či náhodného, ale jako jev, který je logickým důsledkem působení širokého komplexu různých činitelů a jejich vzájemných vztahů a má důležitou úlohu jako faktor, který pomáhá za normálních podmínek udržovat ekologickou rovnováhu v systému (Ryšavý et al., 1989)

parazitologie – věda, která se zabývá parazity (cizopasníky), jejich hostitely a vztahy mezi nimi. Škodlivý účinek cizopasníků na hostitele závisí na celkové odolnosti organismu hostitelského zvířete, na jeho současném zdravotním stavu, případně zda prodělává jinou infekci buď bakteriální nebo virovou, zda je dobře živeno, zvláště v zimě a na jaře, i na počtu cizopasníků, kteří se dostanou do jeho těla (Kotrlá, 1984)

patologický parazitismus – rovnovážný parazitismus se může velmi snadno narušit výkyvy

v

odolnosti

hostitele

a

pak

přechází

v parazitismus

patologický,

při kterém dochází až k vážnému ohrožení hostitele. Každý organismus je také jinak vnímavý, a proto je třeba mít na zřeteli, že parazitóta, která u jednoho hostitele probíhá za rovnovážného stavu, může být u jiného patologická

prevalence – procento hostitelů napadených daným druhem cizopasníka

rezervoárový hostitel – hostitel, který představuje zdroj nákazy parazitem pro ekosystém a umožňuje cizopasníkovi přežívat v podmínkách, kdy není k dispozici vhodný hostitel (Kořínková, 2006)

rovnovážný parazitismus – parazitózy, při kterých dochází velmi často ke stavu, kdy je vztah hostitel – parazit téměř vyrovnán. Znamená to, že parazit prospívá a hostitel tím příliš netrpí. V každém případě však působí parazit negativně na organismus hostitele. Z tohoto důvodu bývají některé parazitózy podceňovány a v důsledku nedostatečné terapie a prevence se podporuje jejich šíření (Chroust, 1998)

spora – jednobuněčná nebo vícebuněčná rozmnožovací částice vzniklá pohlavním 14

nebo nepohlavním procesem, z níž je v příhodných podmínkách schopné vyklíčit nové individuum

sporocysta – larvální stadium motolic, které produkuje v hostiteli asexuální potomstvo, část z nich jsou další dceřiné sporocysty opět se asexuálně množící, část se přemění na další stadium larvy – redie

trofozoit – vegetativní stadium (např. u výtrusovců)

vejcoživorodost (ovoviviparie) – vejce se vyvíjí v těle matky a líhnou se těsně před porodem, v jeho průběhu nebo vzápětí. Matka vyvíjejícím se vejcím poskytuje chráněné prostředí, nikoliv však výživu či jinou metabolickou pomoc

vnitřní paraziti (endoparazité) – paraziti žijící ve vnitřních orgánech svého hostitele, poškozují

svého

hostitele

především

tím,

že

mu

odebírají

část

živin.

Nejméně nebezpeční jsou ti, kteří se živí pouze obsahem střev a nepoškozují sliznice. Většina se však přisává na sliznici, zakusuje se do ní nebo se do ní provrtává. Tím vznikají na sliznici poranění, která se stávají též vstupní branou bakteriálních infekcí. Někteří paraziti (např. škrkavky) vylučují jedy (toxiny), které otravují hostitele. Postižená zvířata pomaleji rostou, hubnou, ztrácejí lesk srsti, při masivních invazích se mohou projevit i nervové příznaky (Sova, 1987)

vnější paraziti (ektoparazité) – ti, kteří žijí na těle hostitele (Páv et al., 1981)

vývojové cykly – složité životní cykly, vývoj přímý nebo nepřímý přes mezihostitele či střídání hostitelů. Podle průběhu vývojového cyklu se dělí helminti na geohelminty a biohelminty

zdroj nákazy – člověk nebo živočich se stává zdrojem, když je nemocný, je v rekonvalescenci po onemocnění nebo je bacilonosičem a choroboplodné látky vylučuje. Nákaza se může šířit různou cestou: vzdušnou, alimentární, a to přímo – dotykem

nebo

nepřímo

–

kontaminovanými

předměty,

vodou,

potravinami.

Onemocnění se neprojeví hned, ale až po inkubační době, která je u každé nemoci různá (Kredba, 1976) 15

3.3 Taxonomické zařazení druhů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky Říše: Animalia – živočichové Podříše: Metazoa – mnohobuněční Kmen: Chordata – strunatci Podkmen: Vertebrata – obratlovci Třída: Mammalia – savci Podtřída: Theria – živorodí Nadřád: Placenthalia (Eutheria) – placentálové Řád: Carnivora – šelmy Podřád: Fissipedia – pozemní šelmy Čeleď: Canidae – psovití Rod: Canis – pes Druh: Canis lupus (Linnaeus, 1758) – vlk obecný Druh: Canis lupus f. familiaris (Linnaeus, 1758) – pes domácí Rod: Vulpes – liška Druh: Vulpes vulpes (Linnaeus, 1758) – liška obecná Rod: Nyctereutes – mývalovec Druh: Nyctereutes procyonoides (Gray, 1834) – psík mývalovitý Čeleď: Mustelidae – lasicovití (kunovití) Podčeleď: Mustelinae – lasice (kuny) Druh: Martes martes (Linnaeus, 1758) – kuna lesní Druh: Martes foina (Erxleben, 1777) – kuna skalní Druh: Mustela nivalis (Linnaeus, 1766) – lasice kolčava Druh: Mustela erminea (Linnaeus, 1758) – lasice hranostaj Druh: Putorius putorius (Linnaeus, 1758) – tchoř tmavý Druh: Putorius nigripeseversmannii (Lesson, 1827) – tchoř stepní Druh: Mustela vison (Schreber, 1777) – norek americký Druh: Mustela lutreola (Linnaeus, 1761) – norek evropský Podčeleď: Melinae – jezevci Druh: Meles meles (Linnaeus, 1758) – jezevec lesní Podčeleď: Lutrinae – vydry Druh: Lutra lutra (Linnaeus, 1758) – vydra říční (www.savci.upol.cz) 16

3.4 Přehled zjištěných druhů endoparazitů psovitých šelem žijících na území České republiky 3.4.1 Liška obecná (Vulpes vulpes) Cestoda – Diphyllobothrium latum, Dipylidium caninum, Echinococcus granulosus, E. multilocularis, Mesocestoides lineatus, Multiceps multiceps, M. serialis, Spirometra erinacei europaei, Taenia crassiceps, T. hydatigena, T. krabbei, T. multiceps, T. ovis, T. pisiformis Nematoda - Ancylostoma braziliense, A. caninum, Angiostrongylus vasorum, Capillaria aerophilla, C. hepatica, Crenosoma vulpis, Strongyloides vulpis, Toxascaris leonina, Toxocara cenis, T. cati, Trichinella britovi, T. spiralis, Trichuris vulpis, Uncinaria stenocephala Coccidea – Eimeria vulpis, Isospora bigemina, I. neorivolta, Toxoplasma gondii Trematoda – Alaria alata, Cryptocotyle lingua, Euryhelmis squamula, Isthmiophora melis, Opisthorchis felineus, Troglotrema acutum

3.4.2 Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) Cestoda – Diphyllobothrium latum, Dipylidium caninum, Echinococcus gramulosus, E. multilocularis, M. lineatus, M. litteratus, Multiceps multiceps, M. serialis, Taenia crassiceps, T. hydatigena, T. krabbei, T. multiceps, T. ovis, T. pisiformis, T. polyacantha, T. taeniaeformis Maxillopoda – Linguatula serrata Nematoda – Ancylostoma braziliense, A. caninum, Angiostrongylus vasorum, Capillaria aerophilla, C. plica, Crenosoma vulpis, DIoctophyme renale, Dirofilaria immitis, D. repens, Oslerus osleri, Strongyloides stercoralis, Toxascaris leonina, Toxocara cenis, T. cati, Trichinella britovi, T. spiralis, Trichuris vulpis, Uncinaria stenocephala Coccidea – Babesia canis, Cryptosporidium canis, C. parvum, Eimeria canis, Giardia intestinalis, Hepatozoon canis, Isospora bigemina, I. burrovski, I canis, I. felis, I. neorivolta,I. ohioensis, Neospora caninum, Sarcocystis arieticanis, S. bertrami, S. capracanis, S. cruzi, S. hircicanis, S. equicanis, S. fayeri, S. miescheriana, S. tenella, Toxoplasma gondii

17

Trematoda – Alaria alata, Dicrocoelium dendriticum, Echinochasmus perfoliatus, Opisthorchis felineus Trepomonadea – Giardia intestinalis

3.4.3 Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) Cestoda – Echinococcus granulosus, E. multilocularis, Mesocestoides sp., Taenia polyacantha Nematoda – Capillaria aerophila, C. plica, Crenosoma vulpis, Molineus patens, Toxascaris leonina, Toxocara canis, Trichinella spiralis, Uncinaria stenocephala Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Alaria alata, Isthmiophora melis

3.4.4 Vlk obecný (Canis lupus) Cestoda – Dipylidium caninum, Echinococcus granulosus, E. multilocularis Mesocestoides lineatus, Multiceps multiceps, M. serialis, Taenia hydatigena, T. multiceps, T. pisiformis Nematoda – Capillaria aerophila, C. plica, Crenosoma vulpis, Echinocirrus melis, Toxascaris leonina, Toxocara canis, T. cati, Trichinella britovi, T. spiralis, Uncinaria stenocephala Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Alaria alata

3.5 Přehled zjištěných druhů endoparazitů lasicovitých šelem žijících na území České republiky 3.5.1 Jezevec lesní (Meles meles) Cestoda – Atriotaenia incisa, Mesocestoides lineatus, Taenia intermedia Nematoda – Baylisascaris

melis, Capillaria plica, C. putorii, Crenosoma vulpis,

Filaroides martis, Molineus europaeus, Physaloptera torquata, Toxascaris leonina, Toxocara canis, Trichinella britovi, T. spiralis Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Euryhelmis squamula, Isthmiophora melis, Troglotrema acutum

18

3.5.2 Kuna lesní (Martes martes) Cestoda – Mesocestoides sp., Taenia hydatigena, T. intermedia, T. mustelae Nematoda – Capillaria aerophila, Crenosoma vulpis, Echinocirrus melis, Filaroides martis, Strongyloides martis, Toxascaris leonina Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Euryhelmis squamula, Isthmiophora melis, Troglotrema acutum

3.5.3 Kuna skalní (Martes foina) Cestoda – Mesocestoides sp., Multiceps serialis, Taenia hydatigena, T. intermedia, T. mustelae, T. pisiformis Nematoda – Agamospirura sp., Capillaria aerophila, C. mucronata, Crenosoma petrovi, C. vulpis, Echinocirrus melis, Filaroides martis, Molineus patens, Oxynema crassispiculum, Skrjabingylus nasicola, Strongyloides martis, Toxascaris leonina Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Euryhelmis squamula, Isthmiophora melis, Troglotrema acutum

3.5.4 Lasice hranostaj (Mustela erminea) Cestoda – Taenia hydatigena, T. intermedia, T. mustelae Nematoda – Crenosoma vulpis, Echinocirrus melis, Filaroides martis, Skrjabingylus nasicola Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Alaria mustelae, Euryhelmis squamula, Troglotrema acutum

3.5.5 Lasice kolčava (Mustela nivalis) Cestoda – Taenia hydatigena, T. polyacantha Nematoda – Crenosoma vulpis, Echinocirrus melis, Filaroides martis, Skrjabingylus nasicola Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Alaria mustelae, Euryhelmis squamula, Isthmiophora melis, Troglotrema acutum

3.5.6 Norek americký (Mustela vison) Cestoda – Taenia mustelae Nematoda – Capillaria aerophila, Crenosoma vulpis, Strongyloides martis 19

Coccidea – Eimeria mustelae, E. vison, Toxoplasma gondii Trematoda – Alaria mustelae, Euryhelmis squamula, Troglotrema acutum

3.5.7 Norek evropský (Mustela lutreola) Acanthocephala – Corynosoma strumosum, Macracanthorhynchus ingens Cestoda – Mesocestoides lineatus, Taenia intermedia, T. mustelae Nematoda – Capillaria aerophila, Crenosoma vulpis, Echinocirrus melis, Molineus patens, Strongyloides martis, S. mustelorum, Trichinella spiralis Coccidea – Eimeria mustelae, E. vison, Toxoplasma gondii Trematoda – Alaria alata, A. freundi, A. mustelae, Apophallus muehlingi, Cryptocotyle lingua, C. concava, Euryhelmis squamula, Isthmiophora melis, Opisthorchis felineus, Troglotrema acutum

3.5.8 Tchoř stepní (Putorius nigripeseversmannii) Cestoda – Taenia hydatigena Nematoda – Capillaria aerophila, Crenosoma vulpis, Echinocirrus melis, Filaroides martis, Toxascaris leonina Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Euryhelmis squamula

3.5.9 Tchoř tmavý (Putorius putorius) Cestoda – Atriotaenia incisa, Mathevotaenia ichneumontis, Mesocestoides lineatus, Taenia crassiceps, T. hydatigena, T. intermedia Nematoda – Agamospirura sp., Ascaris columnaris, Capillaria putorii, Crenosoma vulpis, Echinocirrus melis, Eucoleus aerophilus, Filaroides martis, Skrjabingylus nasicola, Toxascaris leonina Coccidea – Eimeria vison, Toxoplasma gondii Trematoda – Euryhelmis squamula, Isthmiophora melis, Troglotrema acutum

3.5.10 Vydra říční (Lutra lutra) Cestoda – Diphyllobothrium latum Nematoda–Crenosoma vulpis,Echinocirrus melis,Cryptocotyle lingua,Filaroides martis Coccidea – Toxoplasma gondii Trematoda – Troglotrema acutum 20

3.6 Morfologie a biologie vybraných a nejčastěji se vyskytujících druhů endoparazitů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky 3.6.1 Hlístice (Nematoda) 3.6.1.1 Řád škrkavice (Ascaridida) Rod škrkavka (Toxocara) Jedná se o geohelminty s askaroidním a toxokaroidním vývojovým cyklem s obligátní migrací larev v organismu hostitele. Vyvolávají onemocnění – askaridatózy (toxokaróza a toxaskaridóza šelem – Toxocaridosis et toxascaridosis carnivorum) charakterizované enteritidou, gastritidou (dospělé škrkavky) a postižením ostatních orgánů (migrující larvy). Chorobu vyvolává Toxocara canis (štěňata) a Toxocara mystax (syn.: Toxocara cati) z čeledi Anisakidae. Toxaskaridózu vyvolává Toxascaris leonina (čeleď Ascarididae).

Parazitují u koček, psů, lišek, vlků, šakalů a jiných, larvy mohou

parazitovat i u člověka (zooantropohelmintózy). Rozšíření je kosmopolitní ve formě enzoocií (Jurášek, 1987). Na rozdíl od tasemnic, které jsou na průřezu ploché, mají škrkavky průřez kruhový a nepotřebují ke svému vývoji mezihostitele (Sova, 1987). Škrkavka je oblý červ žijící v tenkém střevě hostitele – jak samec, tak i samice. Živí se obsahem střeva. Škodí však také vylučováním toxinu, který způsobuje kožní potíže. Škrkavky omezují průchodnost a peristaltiku střeva, a to zejména u štěňat. Při velké invazi může dojít až k neprůchodnosti či prasknutí. U štěňat silně napadených se škrkavky dostávají až do žaludku a štěňata je zvrací. Škrkavky se rozmnožují vajíčky, ty odcházejí s trusem do vnějšího prostředí. Vajíčka jsou mikroskopických rozměrů, a tudíž pouhým okem neviditelná. Jsou vybavena silnými obaly, díky nimž jsou velice odolná proti běžným dezinfekčním prostředkům, a vydrží tak bez úhony i několik let. Ničí je UV záření, horká voda a opravdu silné dezinfekční roztoky. Pozře–li pes infekční vajíčko škrkavky, v jeho útrobách se vylíhne larvička. Z larvičky se pak vyvine dospělý červ schopný rozmnožování. Za ideálních podmínek trvá tento proces okolo 30 dní. U škrkavky psí (Toxocara canis) probíhá vývoj složitěji (obr. 1). Pozřené vajíčko se dostává do střeva, tam se vylíhne larvička, která skrz stěnu střevní migruje

21

do cévních kapilár. Cestuje přes játra a srdce do plicních sklípků. Odtud se dostává do průdušnice a hltanu, je polknuta a dospívá v tenkém střevě. Některé larvičky jsou zanášeny krevním oběhem do různých orgánů, kde se opouzdří a zastavují svůj vývoj – somatické larvičky. Tyto larvičky však mají schopnost dalšího vývoje. Impulsem jsou hormonální změny v době březosti feny. Část larviček, do té doby spících, se uvolňuje do krevního řečiště a přes placentu se dostává do plodů v děloze. Tento proces probíhá zhruba od šestého týdne březosti, což znamená, že již čtrnáctidenní štěňata mohou mít ve střevech dospělé škrkavky. Kromě transplacentárního přenosu hrozí štěňatům také infekce prostřednictvím mateřského mléka (galaktogenní přenos), neboť část larviček putuje do mléčné žlázy feny. S vajíčky tohoto „putujícího“ typu škrkavek může přijít do styku i jiný tvor, například hlodavec. V něm se vylíhne larvička, která se opouzdří a zastavuje svůj vývoj. Sežere–li hlodavce pes, larvička vývoj dokončí. Stejným způsobem se může nakazit také člověk. Larvička putuje vlásečnicemi a proniknout může, krom jiných tkání, až do sítnice oka. Lidský organismus ji opouzdří a zahubí, jizva však může porušit celistvost sítnice a nenávratně poškodit zrak. Ohroženy jsou zejména děti, které ještě nemají dostatečné hygienické návyky (www.zmolu.vlcak.cz). U lidí se onemocnění označuje jako tzv. larva migrans visceralis (larva červů cestující ve vnitřnostech), popř. jako larvální granulomatóza, při níž dochází ke zvýšení počtu eozinofilních bílých krvinek, k zánětům plic a ke zvětšení jater (Sova, 1987). Škrkavka psí je kosmopolitní parazit, jenž se vyskytuje prakticky na celém světě. Hlavním zdrojem nákazy jsou štěňata a mladí psi do věku dvou let, u kterých je uváděno 10 – 15% nakažených. U psů dospělých je tento parazit vzácnější, do 2 %. Sameček dosahuje délky 8 – 12,5 cm a šířky 2 – 2,5 mm, samička je o trochu větší (dosahuje délky 16 – 18 cm a tloušťky 2,5 – 3 mm). Vajíčka jsou vylučována trusem, ve kterém se za 9 – 15 dní vyvíjí larvální stádium schopné invaze. Některé údaje uvádí, že je larva za příznivých podmínek vyvinuta již za 7 dní (Sova, 1987). Vývoj škrkavky šelmí (Toxascaris leonina) je askaridoidního typu (obr. 2). Vajíčka škrkavky vyloučené společně s fekáliemi dozrávají ve vnějším prostředí za tři dny. Po pozření vajíček masožravcem se v jeho střevě uvolní z vajíček larvy, které se zavrtávají hluboko do sliznice a stěny střeva. Za 3 – 4 týdny se vrací zpět do střeva, kde pohlavně dospívají. Ve vývoji chybí migrace larev v krevním oběhu. Na toxokarózu jsou vnímavější štěňata, u kterých lze dospělé škrkavky zjistit již 17. až 20. den po ulehnutí. Oproti tomu se toxaskaridóza vyskytuje častěji 22

u dospělých masožravců (ve věku nad 6 měsíců), s výjimkou štěňat polární lišky. Pramenem invaze jsou helmintonositelé, zdrojem potrava, voda, maso a další. Masožravci se nakazí pozřením invazních vajíček ze zamořeného prostředí a při toxaskaridóze i požíráním rezervoárových hostitelů, kterými jsou myšovití hlodavci. Larvy T. leonina se encystují a žijí ve střevní stěně a žaludku myší. Pozřením infikované myši se lišky nakazí. Mezi symptomy nemoci patří katarální enteritida provázená horečkami, u štěňat nechutenství, hubnutí, anemie, dáví obsah žaludku se škrkavkami, intoxikace a alergie se projevují podrážděním, neurózou a epileptickými křečemi. Štěňata zaostávají v růstu. Při slabé intenzitě invaze je průběh asymptomatický (Jurášek, 1987).

3.6.1.2 Řád měchovci (Strongylida) Kromě škrkavek se u psů často vyskytují další oblí červi – měchovci. U psovitých šelem

parazitují

měchovec

psí

(Ancylostoma

caninum)

a

měchovec

liščí

(Uncinaria stenocephala). Měchovci jsou červi dlouzí 0,5 – 2 cm parazitující v tenkém střevě suchozemských obratlovců. Vajíčka odcházejí s trusem a za vhodných podmínek se z nich vyvíjejí larvičky. Ty se po opakovaném svlékání stávají schopné invaze, ke které může dojít jednak s potravou, jednak aktivním průnikem larviček přes kůži do krevních cév a jimi pak do celého těla. Dospělí měchovci se ve střevech přisávají, přičemž za 24 hodin mohou vysát až 0,5 – 0,8 ml krve. Způsobují krvavé záněty tenkého střeva a při větších invazích i anémii, protože nasátý červ se pustí, zachytí se na jiném místě sliznice, a tak vyvolává další a další poranění, často ještě krvácející po jeho odpadnutí. Napadení jedinci rychle hubnou, při pronikání larviček přes kůži dochází ke svědivým zánětům (Sova, 1987). Měchovec psí (Ancylostoma caninum) parazituje v tenkém střevě, v ústní dutině, má mohutné zuby nebo ostré lišty. Vyvíjí se ve vnějším prostředí. Larvy se do hostitele dostávají přes kůži (perkutánní invaze), poté přes mízní a krevní systém do plic a k srdci. Dále přes tracheu do hltanu a žaludku. Část larev může proniknout ze střevní stěny do lymfatických a krevních kapilár a uskutečnit entero–hepato–pulmonální migraci. Štěně se nakazí sáním mléka od matky nebo z trusu infikovaného jedince. Další možností nákazy je intrauterinní invaze (nákaza z matky na plod při březosti, kdy larvy napadají plíce a po narození tenké střevo). Infekce je možná také perorálně sliznicí úst (sežráním) (www.z-granatove-zahrady.cz). 23

Měchovec psí je poměrně malý hlíst oblého těla, samci měří 9 – 12 mm, samice jsou o něco větší a měří 15 – 20 mm. Měchovec má v ústech zub, kterým se přichycuje na střevní stěnu tenkého střeva, čímž poraňuje sliznici. Živí se krví a tkáněmi hostitele. Jsou to sivobělavé nebo načervenalé nematody. Červená barva je dána přítomností krve v jejich střívku. Měchovec psí je příbuzný měchovci lidskému (Ancylostoma duodenale). Cizopasí na psech a kočkách, je nebezpečný také lidem. Převážně se vyskytuje u psů mladých, s věkem pak roste odolnost proti napadení tímto cizopasníkem. Silné invaze se projevují páchnoucím průjmem s příměsí hlenu a krve. Ztráta krve pak způsobuje anémii. Dalšími příznaky jsou zánět žaludku a střeva, hubnutí a celková sešlost. Může se objevit také zánět plic či edémy (www.efauna.cz). Dále se můžeme setkat s A. braziliense (pes, kočka, liška, člověk) a Uncinaria stenocephala,

které stejně jako

A.

caninum vyvolávají

onemocnění

zvané

ankylostomóza a uncinarióza masožravců (Ancylostomosis et uncinariosis carnivorum). Jde o strongylatózu, která je charakteristická enteritidou, dermatitidou, suchým kašlem, chudokrevností a kachexií. Lokalizována je v tenkém střevě (dospělci), játrech, plicích a jiných orgánech (larvy). A. braziliense (synonymum A. ceylanicum): sameček měří 6 – 7,7 mm, samička je 7 – 10 mm dlouhá. Na rozdíl od A. caninum larvy A. braziliense nejsou schopny vyvolat chorobu intrauterinní ani laktogenní cestou. Uncinaria stenocephala: sameček měří 5 – 8,5 mm a samička je 7 – 12 mm dlouhá. Místo zubů mají dvě chitizované plotničky. Ankylostomóza je velmi rozšířená v tropech a subtropech (nakaženo až 95 % psů), uncinarióza je častější v mírném klimatickém pásu, třebaže je hojná i v krajinách s

teplým

podnebím.

Larvy

zvířecích

ankylostomatid

projevují

výrazný

dermatotropismus i ke kůži člověka a vyvolávají traumatickou dermatitidu označovanou jako larva migrans cutanea. Ankylostomóza s klinickými projevy bývá u psů uvázaných na řetězu nebo chovaných a držených na malém prostoru. Trpí také lišky při voliérovém systému chovu. Chorobu podporuje vysoký porost trávy, k onemocnění zvířat dochází v létě. Ankylostomatidy napadají zvířata v každém věku. Choroba může mít akutní průběh a končit uhynutím. Převažuje však průběh chronický končící úplným vyčerpáním, kachexií a znehodnocením zvířat. Smrt se u zvířat dostaví obyčejně po oslabení pohybu zadních končetin a anémii sliznic (Jurášek, 1987). 24

Dalším

zástupcem

měchovců

je

plicnivka

liščí

(Crenosoma

vulpis).

Parazituje především v průdušnici, průduškách a průdušinkách lišek, ale také u dalších psovitých šelem (pes domácí, vlk) a příležitostně i u jiných masožravců (kuna, jezevec). Infikované larvy se po pozření mezihostitelem (slimák nebo hlemýžď) dostávají do tkání a migrují přes střevo do jater. Odtud jsou krví neseny do plic, kde zrají v bronchiálním stromu 19 – 21 dní. Vývojový cyklus je dokončen produkcí vajíček dospělými samičkami. Definitivní hostitel se nakazí pozřením infikovaného mezihostitele. Dospělí samci Crenosoma vulpis jsou dlouzí 3,5 – 8 mm, samice 12 – 16 mm. Jícen tvoří 1/3 celkové délky. Samičky jsou ovoviviparní (www.capcvet.org).

Filaroides martis Tyto nematody bývají nalézány pohromadě v plicní tkáni, úzce svinuté do uzlíků. Stockdale a Anderson (1970) popisují vývojový cyklus a směr migrace tohoto parazita a dokládají, že u norků bývají malá nitkovitá larvální stádia nalezena na různých místech dutiny hrudní, včetně adventitie (krycí membrána tělní tkáně) dorzální aorty blízko srdce. Anderson (1992) dále uvádí, že mezihostiteli jsou suchozemští plži a vodní hlemýždi. Larvy se mohou opouzdřit v játrech různých paratenických hostitelů (Lankester a Anderson, 1966).

Skrjabingylus nasicola Je to strongyloidní parazit specifický pro lasicovité šelmy, jehož hlavní charakteristika a patogeneze byly shrnuty Lankesterem a Andersonem (1971) a van Soestem et al. (1972). Dospělí červi se nacházejí v horní postorbitální oblasti (za orbitou – očnicí) dutiny nosní a způsobují charakteristické edémy a poranění rozpoznatelné dokonce ve vyčištěných lebkách (Lewis, 1967). Zvětšená dutina obsahující parazity může způsobovat tlak na mozek. Životní cykly druhů rodu Skrjabingylus nejsou v divočině dokonale prozkoumány. Jediným

obligátním

hostitelem

je

suchozemský

plž

(Dubnitskii,

1956).

Jelikož ale lasicovití zřídka pojídají měkkýše, Hansson (1967) se domnívá, že invazní larvy třetího stupně jsou do lasicovitých šelem přeneseny paratenickým hostitelem. Takovýmto hostitelem mohou být například myši (www.fieldnotebook.com).

25

3.6.1.3 Řád Enoplida Capillaria aerophila Capillaria aerophila je hlístice vyskytující se v dýchacích cestách psů, lišek a jiných masožravců. Zaznamenáno bylo i několik případů napadení člověka. Samečci jsou 15 – 25 cm dlouzí s maximální šířkou 62 µm, zatímco samičky jsou 18 – 32 cm dlouhé o maximální šířce 105 µm. Některé zdroje uvádějí, že jsou jedinci větší pokud se nacházejí v nosních dutinách. Capillaria aerophila má přímý životní cyklus, což znamená, že může být uskutečněn v jednom hostiteli. Dospělí jedinci kladou vajíčka v plicích. Vajíčka jsou vykašlána a pozřena hostitelem, poté jsou přenesena do výkalů. Za 5 – 7 týdnů se z larev vyvinou infekční stádia. Infekční larvy jsou pak životaschopné až po dobu jednoho roku. Po pozření zralých vajíček vhodným hostitelem se larvy vylíhnou ve střevě a migrují do plic. Mezihostiteli se při pozření vajíček mohou stát žížaly, ty mohou následně infikovat savce, kterými jsou sežrány. Žížalí účast však není nutná k dokončení životního cyklu. Uváděné hodnoty napadení psů a koček, které jsou chovány jako domácí zvířata v Evropě a Severní Americe jsou obvykle méně než 10%. U volně žijících lišek jsou uváděny hodnoty 74% respektive 88%. Většina případů infekce koček a psů je bez vážných klinických příznaků. Těžké napadení může vést k zánětu dýchacích cest (rýma, zánět průdušek nebo průdušnice) nebo k sekundární bakteriální infekci dýchacích cest, včetně zápalu průdušek a plic. Tento průběh se obvykle vyznačuje pískavým zvukem, když zvíře dýchá, častým kýcháním, případně hlubokým dusivým kašlem. U lidí patří mezi příznaky horečka, kašel, zánět průdušek, dušnost, krev ve slinách a zvýšená hladina eosinophilů v krvi (eozinofilie) (www.en.wikipedia.org).

Capillaria hepatica Capillaria hepatica je parazitická hlístice působící kapilariózu jater u hlodavců a mnoha dalších druhů savců, včetně člověka. Životní cyklus může být uskutečněn v jednom hostitelském druhu. Hostitel pozře vajíčka, ze kterých se vylíhne první larvální stádium (L1). Larvy L1 se provrtají skrz stěnu střeva a jsou jaterní žílou unášeny do jater. Vývoj larev ze stádia L1 na pohlavně zralé dospělce se uskutečňuje v játrech během 18 – 21 dnů. Vajíčka jsou produkována v jaterním parenchymu hostitele během celé doby dospělosti červa, což trvá asi 30 – 40 dní. Poté co začnou dospělci umírat v jaterní tkáni, 26

urychluje jejich rozklad imunitní odpověď hostitele. Tato reakce vede k hermetizaci mrtvých červů v kolagenních vláknech, k chronickým zánětům a nakonec k septické fibróze (abnormální růst pojivové tkáně) a cirhóze jater. Mezitím existují vajíčka v játrech ve stavu pozastaveného vývoje – nejsou schopna vývoje v larvy dokud nestráví určitý čas v prostředí mimo hostitele. K uvolnění z jaterní tkáně dochází buď smrtí a rozkladem hostitelského těla nebo zahubením a strávením hostitele predátorem nebo mrchožroutem. Jakmile je hostitel pozřen, vajíčka se dostávají do prostředí ve výkalech predátora či mrchožrouta. V prostředí potřebují vajíčka k vývoji 4 – 5 týdnů a mohou zůstat životaschopné v latentním stavu několik měsíců. Tato vajíčka jsou pak pozřena vhodným hostitelem. První larvální stádium L1 se vylíhne ve střevě a vývojový cyklus pokračuje. U lidských případů patří mezi příznaky jaterní kapilariózy bolesti břicha s horečkou a zimnicí, zánět jater (hepatitida), přebytek tekutiny v peritoneální dutině (ascités),

žlučové

kameny v

žlučovodech

(hepatolithiáza)

a

zvětšená

játra

(hepatomegálie). Diagnóza se provádí objevením vajíček nebo dospělých jedinců ve vzorcích jaterní biopsie. Opouzdřená vajíčka a dospělí jedinci se mohou objevit na povrchu a také uvnitř jater při pitvě jako bílé uzliny měřící v průměru 2 – 3 mm. C. hepatica byla zjištěna na všech kontinentech, u ulovených divokých potkanů byla zaznamenána míra napadení až 100 % (www.en.wikipedia.org).

Capillaria plica Capillaria plica je parazitická hlístice, která se často nachází v močovém měchýři a občas také v ledvinách psů a lišek. Byla zjištěna i u domácí kočky a různých divokých savců. Její přítomnost se obvykle neprojevuje žádnými klinickými příznaky, ale v některých případech vede k hematurii (příměs krve v moči), cystitidě (zánět močového měchýře) nebo potížím při močení. Samečci jsou dlouzí 13 – 30 mm a samičky 30 – 60 mm. U psů a koček se vajíčka uvolňují do moči definitivních savčích hostitelů. Jakmile je první larvální stádium L1 pozřeno mezihostitelem, kterým je žížala rodu Lumbricus

nebo

Dendrobaena,

larvy

L1

se

vylíhnou

v

žížalím

střevu.

Následně se provrtají skrze střevní stěnu a usadí se v pojivové tkáni po celém těle. Jestliže je žížala pozřena vhodným savčím hostitelem, larvy přejdou do druhého larválního stádia L2, provrtají se skrz střevní stěnu a přejdou do třetího larválního stádia L3. Larvy L3 jsou unášeny prostřednictvím oběhového systému do ledvin. Odtud putují 27

přes močovod do močového měchýře. Zde dozrávají v dospělce, reprodukují se a šíří oplozená vajíčka do moči hostitele. Většina

infikovaných

zvířat

nevykazuje

žádné

klinické

příznaky.

V případech těžké nákazy mohou příznaky zahrnovat cystitidu, mírnou proteinurii (bílkoviny v moči) a hematurii. Byl také zaznamenán mírný zánět močovodu (www.en.wikipedia.org).

Rod svalovec (Trichinella) Svalovci cizopasí v dospělosti v zažívacím ústrojí, vyvíjejí se však v kosterní svalovině (Kratochvíl, 1973). Nejrozšířenější je svalovec stočený (Trichinella spiralis). Je to parazit, u kterého se pohybuje velikost samice v rozmezí od 3 mm do 3,9 mm a u samce mezi 1,2 – 2,2 mm. Svalovec je geohelmint, jehož dospělci žijí v tenkém střevě savců (hlodavci, prasata, šelmy, především liška a také člověk). Definitivní hostitel zde plní současně funkci mezihostitele. Samičky jsou viviparní (rodí živé larvy). Larvy migrují krevním řečištěm do příčně pruhované svaloviny, tam dochází ke stočení larvy a jejímu opouzdření (encystaci) (www.biology.ujep.cz). Takto opouzdřené mohou larvy žít i mnoho let. Pokud se larvy dostanou pozřením infikované svaloviny do těla jiného hostitele, trávicí šťávy naruší pevný obal a uvolněné larvy se zavrtávají do stěny střeva, kde dospívají. Hostitel se nakazí pozřením syrového nebo nedostatečně tepelně zpracovaného masa napadených zvířat, případně z produktů z něj vyrobených (www.efauna.cz). Svalovce je možné lokalizovat především ve žvýkacích, jazykových, bráničních a břišních svalech (www.biology.ujep.cz). Prvním příznakem trichinelózy jsou střevní potíže, které se objevují 1 – 2 dny po nákaze. Na hlavě, zvláště pak na očních víčkách vznikají otoky a na sliznicích se může objevit krvácení. Výraznost příznaků je úměrná síle nakažení. Dalším počátečním příznakem je bolestivost svalů, kdy zvíře nemá mnoho chuti se pohybovat. Svalovec stočený je rozšířený po celém světě. V ČR nebyl dlouhou dobu diagnostikován, v poslední době byl však jeho výskyt zaznamenán (www.efauna.cz). Často

se

vyskytuje

u

divočáků,

jezevců,

lišek

a

psíka

mývalovitého

(především na severní a jižní Moravě) (www.biology.ujep.cz). Jde o velmi nebezpečné onemocnění vedoucí až ke smrti napadeného jedince. 28

Dále se u nás vyskytuje ještě Trichinella britovi, která je také poměrně častým druhem (www.agronavigator.cz).

Rod tenkohlavec (Trichuris) Tenkohlavci jsou geohelminté. Jejich tělo je tenké a vlasovité. Schází jim vylučovací soustava. Jsou přichyceni na sliznici tlustého (slepého) střeva, kde jsou přední částí zavrtáni do střevní stěny a sají lymfu. Způsobují hubnutí, zánět střeva → přítomnost krve ve výkalech. K nakažení dochází z trusu jiného jedince nebo perorálně. Larvičky se líhnou ve střevě a vývoj prodělávají ve střevní sliznici (www.z-granatovezahrady.cz). Zdrojem nákazy je nemocný jedinec, respektive vajíčka obsažená v jeho trusu. Zástupcem u psovitých šelem je tenkohlavec liščí (Trichuris vulpis). Je to oblý červ parazitující v tlustém a slepém střevě do nějž se zavrtává a výrazně poškozuje sliznici. Pro odhalení příčiny je potřeba provést mikroskopické koprologické vyšetření, kdy objevíme vajíčka charakteristického citrónkovitého tvaru (www.zmolu.vlcak.cz). Tenkohlavec liščí je sice typickým parazitem psovitých šelem, zvláště lišek a psů, ale je možný i jeho přenos na člověka. Dospělý parazit je velký asi 4,5 – 7,5 cm přičemž 2/3 jeho těla jsou tvořeny přední vlasovitou částí. Léčba se provádí na základě provedené parazitologické diagnózy. Tento druh je velmi dobře vnímavý k celé řadě preparátů a nevzniká u něj rezistence. Z tohoto důvodu se s infekcí tímto druhem u psů dnes již téměř nesetkáváme (www.priroda.cz).

3.6.1.4 Řád háďata (Rhabditida) Zástupcem háďat u psovitých šelem u nás je hádě střevní (Strongyloides stercoralis). Je to parazit, který způsobuje onemocnění zvané strongyloidóza. Častěji se vyskytuje v teplém zeměpisném pásmu, přičemž v tropických oblastech probíhá jeho vývoj nepřímo a v mírném pásmu přímo. Hádě střevní nenapadá pouze psa, hostitelem můžou být i jiní živočichové včetně člověka. Nepřímý vývoj znamená, že se ve střevě hostitele líhnou z oplozených vajíček larvy, které se pak dostávají spolu s trusem do vnějšího prostředí. Tam se svlékají a vzniká dvojpohlavní generace. Po následném spáření se z vajíček líhnou larvy, které se opět svlékají a mění se v larvy, které mohou napadat další hostitele. Do těla hostitele mohou larvy pronikat pokožkou nebo spolu se znečištěnou potravou. 29

Vývoj, který pak larvy prodělávají v těle hostitele je podobný vývoji škrkavek. Dospělé samice žijí v tenkém střevě hostitele a není příliš jasné, jakým způsobem dochází k rozmnožování. Předpokládá se, že jsou schopny množit se bez oplození, nebo k oplození dochází v plicích, kde se mohou vyskytovat samci. Při přímém vývoji se z larev, které se dostanou ven s trusem, stávají ihned po svléknutí larvy, které přímo napadají dalšího hostitele. Střevní stěnou následně pronikají do dalších orgánů a jako dospělci se usazují ve střevě nebo v plicích (www.efauna.cz). Velikost samice je 2 – 3 mm, samce 1 mm (Kořínková, 2006). Příznakem je svědivá vyrážka, která vzniká pronikáním larev skrz kůži hostitele. Kašel a vykašlávání larev svědčí o přítomnosti cizopasníka v plicích. Podle intenzity nakažení se také objevují potíže, které jsou způsobeny poškozením trávicího ústrojí, průjem, zácpa, hubnutí apod. Některé nákazy mohou být provázeny krvavým zánětem střeva. Při dlouhodobém napadení dochází k celkové sešlosti, a tím k možnosti druhotné bakteriální nebo virové infekce (www.efauna.cz).

3.6.1.5 Řád ledvinovci (Dioctophymeata) Ledvinovec psí (Dioctophyme renale) Cizopasí v ledvinové pánvičce psů a mnoha jiných zvířat, vyskytuje se také u člověka. Je to naše největší hlístice, samci dorůstají délky až 40 cm, samice až 100 cm. Vývoj prochází dvěma mezihostiteli – máloštětinatci a rybami, jimiž se nakazí definitivní hostitel (Kratochvíl, 1973).

3.6.1.6 Řád spirury (Spirurida) Rod Dirofilaria Dirofilarióza je onemocnění způsobené parazity (filáriemi). Dospělci této hlístice vlasovitého (podkožní

tvaru

žijí buď

dirofilarióza)

a

v srdci kladou

(srdeční larvičky

dirofilarióza) nebo (mikrofilárie)

v

do krve

podkoží hostitele.

Přenašeči filárií jsou různé druhy komárů, které se běžně vyskytují v ČR. V minulosti se tito parazité vyskytovali pouze v oblastech s tropickým a subtropickým klimatem, ale v souvislosti s globálním oteplováním a migrací lidí i zvířat se s nimi můžeme nyní běžně setkávat i v našich zeměpisných šířkách, například v Maďarsku, na Slovensku a také v České republice. V souvislosti s výskytem komářích kalamit hrozí rychlé šíření této infekce.

30

Původcem

srdeční

dirofilariózy

je

Dirofilaria

immitis

(vlasovec

psí).

Dospělci jsou velcí až 30 cm a parazitují v pravé srdeční komoře a předsíni a v plicních cévách. Samice produkují larvičky přímo do krevního oběhu. Komár tyto mikrofilárie nasaje, v jeho organismu dojde během 14 dní při venkovní teplotě vyšší než 15 ˚C k jejich přeměně na infekční larvičky, které komár při dalším sání předává spolu se

sekretem

slinných

žláz

novému

hostiteli.

Filárie

dosáhnou

dospělosti

za 6 až 7 měsíců. Dospělí jedinci potom mohou v srdci žít 5 až 7 let i více. Larvičky také mohou přecházet placentou, a nemocná fena tak může nakazit štěňata. Závažné onemocnění srdce tímto parazitem se projevuje různě. Pokud je v srdci přítomno pouze několik dospělců, pozorujeme unavitelnost po zátěži a občasný kašel. V případě, že se jedná o infekci velkým počtem parazitů, jsou příznaky závažnější – bledost sliznic, kašel, vyhublost, špatná kvalita srsti, zvýšená frekvence tepu a ve vážných případech chvilkové mdloby. Těžká infekce je jen obtížně léčitelná a většinou končí úhynem psa. Onemocnění můžeme diagnostikovat na základě kardiologického vyšetření, včetně rentgenologického a ultrazvukového zobrazení srdce. Larvičky vyprodukované samičkami filárií lze prokázat laboratorně vyšetřením krve (Knottův test) nebo zjišťujeme přítomnost dospělců vyšetřením krevního séra (ELISA metoda). Léčba této infekce má dvě fáze. V první podáme lék, který usmrtí dospělé jedince, a současně přípravky, které zabrání tomu, aby tito uvolnění parazité ucpali cévy a způsobili embolii. Lék k tomuto účelu není zatím v ČR registrován, ale lze jej získat na základě schválené žádosti o výjimku. Druhá fáze léčby má za úkol zlikvidovat larvičky, které kolují v krvi psa. Dirofilaria immitis je zoonotickým parazitem, což znamená, že i člověk může být infikován při bodnutí nakaženým komárem. Dirofilárie však u lidí obvykle nedospívají a usazují se pouze v podkoží, oku nebo v plicích, kde způsobují embolické změny. Podkožní dirofilarióza psů je v Evropě nejčastěji způsobena vlasovci Dirofilaria repens. Rozšiřuje se z tropických a subtropických zemí do mírného pásma střední Evropy. S touto infekcí se setkáváme v Maďarsku, na Ukrajině a také na Slovensku a v České republice. Tyto filárie jsou menší, samice dosahuje délky asi 18 cm. Přenašeči jsou rovněž komáři. Dospělci se nacházejí v podkoží volně nebo v uzavřených dutinkách (cystách) a uzlících. Oplodněná samička klade mikrofilárie, které rovněž cirkulují v krevních cestách. Vzhledem k tomu, že dospělci žijí pouze v podkoží, bylo onemocnění tímto druhem v minulosti podceňováno, ale v současnosti přibývají případy se závažnými projevy na kůži – nejčastěji v oblasti 31

loketních a kolenních kloubů, oka a šourku. Můžeme zde pozorovat zarudnutí, vypadání chlupů, ztmavnutí kůže, šupinatění a svědění. Ještě závažnější je možnost vzniku tromboembolie. Tento stav mohou způsobit shluky mikrofilárií, které ucpávají cévy v důležitých orgánech. Dirofilaria repens je též zoonotická a na člověka je přenášená infikovanými komáry. U lidí mohou být projevy tohoto onemocnění ještě závažnější než u psů. Dospělí vlasovci tvoří uzlíky a cysty především v podkoží na šíji, v podpaží, na pohlavních orgánech a pod spojivkou v oku. Například v Maďarsku jsou zaznamenávány infekce lidí tímto parazitem v poslední době relativně často. V ČR byla potvrzena infekce psů oběma druhy vlasovců. V minulých letech se jednalo o případy importovaných onemocnění, které psi získali při cestování do jižních zemí o dovolené se svými majiteli nebo z těchto zemí pocházeli. V současné době však bylo toto onemocnění zachyceno na jižní Moravě u psů, kteří nikdy necestovali, to znamená museli získat infekci na našem území. Vzniku tohoto ohniska pravděpodobně napomohl tamější vysoký výskyt komárů. Příčinou výskytu dirofilariózy u nás byl pobyt psů v zahraničí a jejich návrat do České republiky bez účinné prevence a noví parazité si zde snadno našli přenašeče – komára, protože jeho výskyt je běžný na celém našem území. Komáří kalamity i běžné populace komárů jsou četné i v jiných oblastech republiky, a proto lze očekávat, že se tato infekce rozšíří. Zpomalit nebo omezit dirofilariózu můžeme pouze důslednou prevencí (www.veterina-info.cz).

3.6.2 Tasemnice (Cestoda) Napadením tasemnicemi jsou postiženi obvykle dospělí psi, štěňata a mladí psi onemocní vzácně. Na rozdíl od jiných červů se tasemnice nepřenášejí přímo, ale prostřednictvím hostitele, v němž se vyvíjí larvální stadium tasemnice – boubel (měchýřkovitý útvar) (Sova, 1987). Tasemnice řadíme mezi tzv. červy ploché. Dosahují délky od několika milimetrů až po několik metrů. Jejich tělo se skládá z hlavičky (skolex), na té jsou přísavky nebo háčky, aby se mohla tasemnice dobře držet ve střevě. Za hlavičkou následuje krček (collum) a tělo (strobilum) složené z článků (proglotid) – od jednoho do několika set. U vývojově nižších tasemnic se na hlavičce nacházejí ještě podélné štěrbiny (botrie). Nejblíže za hlavičkou jsou články nejmladší, na konci pak nejstarší se zralými (oplodněnými) vajíčky. Články s vajíčky se odtrhávají a odcházejí s trusem do vnějšího prostředí. Můžeme je nalézt volně ve výkalech (mají tvar rozmáčknutého zrnka rýže), 32

případně mohou ulpít v okolí konečníku. Články se pohybují na místě tak, že se natahují a stahují. Jestliže jsou přichycené, dráždí sliznici konečníku a působí svědění. Pes se jich snaží zbavit tak, že se vozí po zadku – sáňkuje, což však nemusí být způsobeno jen parazity, ale například i ucpanými análními žlázkami. Tasemnice postrádají trávicí soustavu, potravu přijímají povrchem těla. Jsou hermafrodité, tj. oboupohlavní – mají znaky obou pohlaví a mohou se samy oplodnit, každý článek obsahuje jak samčí tak i samičí pohlavní orgány. Vývojový cyklus tasemnic je složitý, potřebují ke svému životu jednoho nebo i více mezihostitelů. Mezihostitelem může být bezobratlý živočich (blecha, všenka) nebo savec (hlodavec, králík, prase, skot, popř. člověk). Články nejsou vylučovány neustále, proto se při mírné invazi mohou přehlédnout. Vajíčka tasemnic lze zjistit občasným laboratorním (mikroskopickým) vyšetřením trusu, proto je velmi důležité pravidelné sledování psího trusu, popř. okolí konečníku. Nalezené články tasemnic umožní včasné odčervení. Z vajíčka přijatého v potravě se v trávicí soustavě mezihostitele vylíhne larvička, která se dostane do krevního či lymfatického oběhu a usídlí se v orgánech mezihostitele (například srdce, játra, plíce, ale také mozek). Po usazení se změní v měchýřek vyplněný tekutinou – boubel, který obsahuje hlavičku tasemnice. Parazitologie rozlišuje několik typů boubelů (obr. 3). Boubel pak čeká až mezihostitele sežere konečný hostitel. V žaludku hostitele se následně boubel rozpustí, hlavička se přichytí ve střevě a začne růst tasemnice. Toxiny tasemnic vylučované přisátou hlavičkou do sliznice střeva mohou při větší invazi způsobovat řadu příznaků – od hubnutí při nadměrné žravosti, přes trávicí poruchy, hrubou zježenou srst, až po nervové příznaky, které lze zaměnit s nervovou psinkou či padoucnicí (Sova, 1987).

3.6.2.1 Čeleď Dipylidiidae Nejčastější

tasemnicí

psů

je

tasemnice

psí

(Dipylidium

caninum),

jejímž mezihostitelem je další psí parazit – blecha (případně veš či všenka). Tasemnice je dlouhá 10 – 40 cm, na hlavičce má 4 přísavky a asi 60 háčků. Poslední články obsahují tisíce vajíček. Zralé články jsou velké asi 1 cm a přirovnávají se k zrnku rýže či semínku okurky. Mají narůžovělou barvu a čerstvé se slabě pohybují. Na vzduchu článek usychá a rozpadá se. Uvolněná vajíčka se mohou stát potravou pro larvy blech, v nichž se vytváří boubel. Zablešení psi si pak blechy vykusují a s jejich polknutím se dostává do jejich střev i boubel, z kterého se vyvine dospělá 33

tasemnice (obr. 4). Touto tasemnicí se může výjimečně nakazit také člověk. Základní prevencí je pravidelné zbavování psa vnějších cizopasníků (blech, všenek).

3.6.2.2 Čeleď Taenidae Druhou nejčastější tasemnicí u psů je tasemnice hrášková (Taenia pisiformis), jejíž tělo dosahuje délky 50 – 100 cm (www.efauna.cz). Mezihostitelem je králík či zajíc. Sežere-li některý z nich trávu, na které jsou vajíčka tasemnice hráškové, vyvinou se v jejich tělech boubele. Nejčastěji se nacházejí na okruží střev v malých hroznech a vypadají jako poloprůhledné hrášky. Hráškovité boubele jsou naplněny čirou tekutinou, ve které lze prokázat hlavičku tasemnice. Pes se nakazí pozřením infikované tkáně. Tasemnice vrtohlavá (Multiceps multiceps) žije ve střevech ovčáckých psů a dosahuje délky až 1 m. Její boubel se vyvíjí v mozku ovcí, kde způsobuje nervové příznaky označované jako vrtohlavost (stereotypní pohyby, pobíhání v kruhu a později také smrt). Trávou, která je znečištěna vajíčky trusu napadených psů se zpravidla nakazí mladé ovce do jednoho roku věku. Mladá vývojová stadia tasemnic se dostávají krevním oběhem do mozku, kde se vytvoří boubel dosahující až velikosti pěsti. V jednom boubeli může být přítomno i několik set hlaviček. Nakažení přichází v úvahu, pozře – li zvíře mozek či prodlouženou míchu infikovaného zvířete. Tasemnice mnohohlavá (Multiceps serialis) je blízká tasemnici vrtohlavé. Mezihostiteli jsou hlodavci a zajícovití. Boubel se vyvíjí v mezisvalovém a podkožním vazivu. Tasemnice dospívá v tenkém střevě. Dospělý jedinec je dlouhý 40 – 100 cm. Tasemnice vroubená (Taenia hydatigena) je nejdelší psí tasemnicí v našich podmínkách, dosahuje délky 2 – 3 m. Boubele se vyvíjí na okruží nebo pobřišnici domácích

i

volně

žijících

býložravců,

přežvýkavců

a

také

prasat.

Definitivním hostitelem jsou masožravci, tedy i člověk. Tasemnice postihuje především lovecké a ovčácké (dříve i řeznické) psy. Riziko nakažení minimalizuje veterinární dozor na jatkách. Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) je zase nejmenší psí tasemnicí, ale pro člověka nejnebezpečnější. Nejčastěji jsou nakaženy děti, které ještě nemají dostatečné

hygienické

návyky.

Nákaza

cirkuluje

mezi

přežvýkavcem

jako

mezihostitelem a masožravcem jako definitivním hostitelem (obr. 5). Hostitelem jsou šelmy psovité (pes, vlk, liška, šakal), hyena a šelmy kočkovité (lev a levhart), 34

mezihostitelem pak přežvýkavci (jelenovití, turovití a velbloudi), prasata a člověk. Tento měchožil žije v tenkém střevě, má pouze 3 – 4 segmenty a je velký 2 – 6 mm, výjimečně až 11 mm. Nakazíli se jedinec vajíčkem (vajíčky) této tasemnice, v jeho těle se začne vyvíjet cysta (boubel) – echinokokus. Cysty rostou přibližně 1 cm za rok a dosahují velikosti kolem 7 cm, maximálně 10 cm. Malé larvičky vylíhlé z vajíček se v zažívadlech uvedených mezihostitelů dostávají krevní cestou do plic, jater, ale i srdce a dalších orgánů. Vážnější příznaky se objevují tehdy až cysta dosahuje velikosti asi 7 cm. Cysty jsou většinou odstraňovány chirurgicky. Echinokokóza se může stát velmi vážným onemocněním člověka. Zdravotnické statistiky ukazují, že echinokokózu dostávají od psů častěji ženy a děti. Naštěstí se u nás podařilo důslednou osvětou výskyt echinokokózy u psů snížit na

minimum,

takže

nákazy

měchožilů

jsou

u

nás

poměrně

vzácné

(www.zmolu.vlcak.cz). Tasemnice liščí (borůvková, jaterní; měchožil bublinatý, větvený) (Echinococcus multilocularis, synonymum Alveococcus multilocularis). Alveokokóza je onemocnění vyvolané larválními stádii drobné tasemničky Alveococcus

multilocularis

vyskytující

se

na

severní

polokouli.

Nejvýznamnějšími oblastmi výskytu jsou Sibiř, Aljaška, severní Čína, ale byla zjištěna i v mnoha oblastech zejména západní Evropy. Dospělá tasemnice Alveococcus multilocularis je dlouhá 1,2 – 4,5 mm. Tělo má složeno z dvou až šesti článků a žije v tenkém střevě masožravců. V Evropě je hlavním hostitelem liška obecná (obr. 6), vyskytnout se ale může také u jiných psovitých šelem (pes, vlk) a také u koček v oblastech výskytu hlodavců, kteří jsou hlavními mezihostiteli této tasemnice. Mezihostitelem jsou různé druhy drobných savců, např. hraboš polní, hryzec vodní, ondatra pižmová, norník rudý, hrabošík podzemní nebo myš domácí. Náhodně se může vajíčky infikovat také člověk. V zažívacím ústrojí mezihostitelů se z vajíčka uvolňuje larva, která se přes stěnu střevním cévním řečištěm dostává především do jater, případně do plic a jiných orgánů. V těchto orgánech se u člověka po velmi dlouhé inkubační době trvající i několik let vytváří další stádium – boubel. Po pozření infikovaného mezihostitele vhodným druhem masožravce dochází k uvolnění zárodku, který postupně dospívá do pohlavně zralé tasemnice. Až do nedávné doby převládal názor, že se výskyt alveokokózy v Evropě omezuje výhradně na některé oblasti Švýcarska, Rakouska, Německa, Francie a část bývalého 35

SSSR. V posledních letech však v souvislosti se zvýšenou pozorností na parazitofaunu lišek v důsledku rozrůstání jejich populací od šedesátých let, byla tato drobná tasemnička zjištěna v řadě dalších zemí, včetně naší republiky. V řadě okresů, zejména v západní části státu, bylo zjištěno nakažení 20 – 30 lišek. Ze zkoumaného vzorku 437 lišek v průběhu dvou let bylo pozitivních na tuto tasemnici 6,4% (údaj z roku 2003). Lze předpokládat, že se zde tito paraziti vyskytovali i v minulosti, ale pro malé rozměry unikali při vyšetření pozornosti. Na základě dlouhodobých studií této parazitózy v naší zemi a z výsledků vyšetření je zřejmé, že onemocnění alveokokózou nepatří u nás k často se vyskytujícím. V naší republice je doložen doposud jen jediný publikovaný případ lidské alveokokózy, který

skončil

smrtí.

Z příznaků

převažovaly

žloutenka,

zvětšení

jater,

bolesti v nadbřišku a hubnutí (www.myslivost.cz).

Taenia crassiceps Taenia crassiceps je tasemnice, jejíž dospělci žijí ve střevech masožravců, nejčastěji lišek v Severní Americe, Evropě a Rusku. Přirozenými mezihostiteli jsou hlodavci (Heldwein, K. et al., 2006). Infekce

způsobené

larvami

Taenia

crassiceps

jsou

u

lidí

zřídkavé

(www.ajtmh.org). Člověk může být pouze mezihostitelem této tasemnice, definitivním hostitelem jsou zvířata. Onemocnění vyvolané touto tasemnicí je u zvířat způsobeno pozřením tkání z různých mezihostitelů, včetně přežvýkavců, králíků a hlodavců. Člověk se stává mezihostitelem při konzumaci kontaminované vody nebo potravy z infikovaných kočkovitých nebo psovitých šelem (Heldwein, K. et al., 2006). Larvální stádium se nazývá cysticerkus. Larvy jsou obvykle nalézány v podkožní tkáni a peritoneální nebo pohrudniční dutině (www.cfsph.iastate.edu).

Taenia krabbei Tato tasemnice vyžaduje dva hostitele: prvním je masožravec (např. vlk nebo pes) a druhým býložravec. Tasemnice roste a klade vajíčka do střeva masožravců. Vajíčka vycházejí ven v trusu masožravce a kontaminují rostliny, které jsou pozřeny býložravcem. Z vajíček se líhnou larvy, které putují krví do různých částí těla, kde vytvářejí cysty ve svalovině. Masožravci se nakazí pozřením masa s cystami. Dospělé tasemnice se vyskytují u psů, vlků, rysů a medvědů, aniž by způsobovaly 36

nějakou újmu.V býložravých hostitelích se nacházejí kulaté bělavé nebo žlutavé cysty o velikosti asi 5 mm v průměru. Okolní tkáně jsou obvykle normální. Maso z infikovaných zvířat je přípustné pro lidskou spotřebu, vaření parazita zabíjí. Psi se mohou nakazit pozřením jaterních cyst (www.nwtwildlife.com). Psům a volně žijícím masožravcům by neměl být povolen přístup k infikovanému masu (www.unbc.ca).

Taenia mustelae Larvy tasemnice Taenia

mustelae

nalezené jako dospělci u hranostajů,

norka amerického a kun jsou přítomny v játrech a jiných tkáních drobných hlodavců (Freeman, 1956).

Taenia ovis Tasemnice psů a lišek, jejíž larvální stádia se nachází ve svalech ovcí. Těžké larvální infekce u ovcí mohou mít závažné ekonomické důsledky vzhledem k nepoužitelnosti poražených kusů (www.mondofacto.com). Životní cyklus je podobný jako u tasemnice Echinococcus granulosus. Dospělec této tasemnice je asi 2 m dlouhý. Vajíčka jsou přítomna v psím trusu a následně pozřena ovcemi při pastvě. Z malinkých larviček vylíhlých z těchto vajíček se vyvíjí cysty ve svalech nebo v orgánech jako jsou játra a plíce. Pes se nakazí pozřením životaschopných tasemničích cyst z ovčích nebo kozích tkání (Love, 2008).

Taenia polyacantha Je holarktickou tasemnicí psovitých šelem, zejména lišek. Larvální stádium je poměrně vzácným parazitem hlodavců, nejvyšší uváděná prevalence je 12% (Wiger et al., 1974). Dospělé tasemnice obývají tenké střevo definitivního hostitele a produkují vajíčka vylučovaná ve stolici. Jakmile hlodavčí mezihostitel pozře potravu kontaminovanou vajíčky tasemnice, migrují embrya do tělní dutiny, kde se vyvíjí v larvy nebo metacestody (Rausch, 1985). Metacestody tasemnice Taenia polyacantha lze snadno identifikovat podle počtu háčků rostela (52 – 62) a podle charakteristického ocasu (Verster, 1969; Wiger et al., 1974; Haukisalmi, 1993).

37

3.6.3 Motolice (Trematoda) 3.6.3.1 Čeleď Diplostomatidae Alaria alata V Evropě jsou dospělé motolice tohoto druhu běžně nalézány ve střevech koček, psů, lišek a norků. Člověk je znám jako příležitostný paratenický hostitel tohoto parazita. Může se nakazit pozřením nedovařených žab, které ve vývojovém cyklu hrají roli mezihostitelů a obsahují larvální stádium zvané mesocerkárie, což je prodloužená tkáňová forma larválního stádia motolic. Alaria alata je malá motolice (0,5 – 1,5 mm). Přední část těla je plochá a zadní část je kónická. Vajíčka jsou oválná, světle hnědá a poměrně velká (120 × 65 µm). Životní cyklus zahrnuje jako první mezihostitele sladkovodní plže (například druh Helisoma) (obr. 7). Cerkárie se vyvinou v hlemýždích, proniknou do pulců a rozvinou se do mesocerkárie. Žáby, hadi a myši pak získají infekci požíráním pulců, mesocerkárie se přemístí do jejich tkání a přetrvávají jako toto životní stádium. Psi a jiní definitivní hostitelé se infikují požíráním těchto zvířat. Mladé motolice migrují skrze různé orgány definitivního hostitele, včetně bránice a plic, než dosáhnou tenkého střeva. Přestože motolice jsou obecně považovány za nepatogenní, mnoho z nich může během migrace způsobit plicní hemorrhagie nebo také enteritidy (zánět sliznice tenkého střeva) po dosažení dospělosti v tenkém střevě (www.merckvetmanual.com).

Alaria mustelae Životní

cyklus

Alaria

mustelae

představuje

novou

skutečnost

v tom,

že larvální stádium mezi cerkárií a zralou metacerkárií je podstatně prodlouženo a pro metamorfózu z cerkárie na metacerkárii jsou zapotřebí dva mezihostitelé namísto jednoho. Ve vývoji Alaria mustelae jsou následující hostitelé a fáze: hlemýžď, který obsahuje sporocysty produkující cerkárie, pulec nebo žába, do kterých cerkárie pronikají a ve kterých se stávají nezralými metacerkáriemi, savec (myš, norek, psík), který je nositelem metacerkárie a další savec (norek nebo lasice) jako hostitel hermafroditního dospělce (Bosma, 1934).

38

3.6.3.2 Čeleď Heterophyidae Cryptocotyle lingua Fáze života Cryptocotyle lingua jsou identifikovány a popsány. Vývoj začíná v mořských plžích (Littorina littorea) a pokračuje v různých druzích pobřežních ryb. Dospělci se přirozeně vyskytují ve střevě definitivních hostitelů, kterými jsou rybožraví ptáci a savci, kteří pojídají infikované ryby (Stunkard, 1929). Tyto motolice byly zaznamenány v Británii u různých hostitelů. Lewis objevil parazita Cryptocotyle lingua u racka stříbřitého, zatímco Mahfouz A. M. Fahmy objevil tohoto parazita u vydry říční. Rod Cryptocotyle, zejména Cryptocotyle lingua, byl zaznamenán různými autory u norka amerického na evropském kontinentě a v Severní Americe (McTaggart, 1958).

Euryhelmis squamula Tato motolice je známa u lasicovitých šelem a lišek v Evropě a u lasicovitých šelem a psíků mývalovitých v Severní Americe. Baer (1931) zaznamenal v Evropě tuto motolici ve střevě tchoře tmavého, lasice kolčavy, norka amerického, norka evropského a také u lišky. Metacerkárie byly poprvé zjištěny Zellerem (1867) encystované pod kůží skokana hnědého, později i skokana zeleného. Životní cyklus tohoto druhu nebyl nikdy komplexně popsán (Anderson, 1965). Člověk se může infikovat pozřením neuvařených či nedostatečně tepelně upravených žabích stehýnek (Bowman, 2009).

3.6.3.3 Čeleď Dicrocoeliidae Motolice kopinatá (Dicrocoelium dendriticum) Parazit savců (přežvýkavci, divoká zvěř, člověk), ve žlučníku a žlučovodech. Suchozemský životní cyklus, mezihostitelem je hlemýžď (Zebrina, Helicella, atd.) a mravenec (Formica, Tetramorium). Vyskytuje se i v ČR (www.cojeco.cz). Hlemýžď vylučuje cerkárie v slizových koulích, které mravenci rádi požírají. Jedna z cerkárií putuje do hlavového ganglia a ovlivňuje chování mravence tak, aby byl snadnější kořistí (přes den vyleze na rostlinu, zakousne se a čeká, jestli rostlinu i s ním něco sežere). Zajímavé je, že cerkárie v hlavovém gangliu smrtí mravence také hyne, ale ostatní cerkárie – klony se dostávají do dalšího hostitele (lze obětovat jeden klon pro přežití dalších se stejnou genetickou informací) (www.biolib.cz).

39

3.6.3.4 Čeleď Echinostomatidae Zástupcem je Istmiophora melis, což je endoparazit vyskytující se ve střevě koček, lišek a mnoha dalších drobných volně žijících savců, včetně norků. Je to nepatogenní parazit s výjimkou norků u kterých způsobuje závažné haemorhagické enteritidy (krvavé průjmy) (www.medicaldictionary.thefreedictionary.com).

3.6.3.5 Čeleď Opisthorchiidae Motolice psí (Opisthorchis felineus) Žije ve žlučových cestách. Její tělo je nečlánkované, na příčném řezu ploché, velké jen asi 10 x 1,8 mm. Hostitelem motolice psí může být kromě psa také kočka, někdy i člověk. Mezihostitelem jsou vodní plži a ryby. Oplozená

vajíčka

se

spolu

s

výkaly

hostitele

dostanou

do

vody.

Z oplozeného vajíčka, které pozřel první mezihostitel – vodní plž, se vyvíjí larvy, které napadají žlázu s funkcí jater a slinivky břišní a zde se množí. Po několika larválních stadiích pak opouští tělo prvního mezihostitele a aktivně vyhledávají druhého mezihostitele – rybu. Proniká do její svaloviny, kde se v krátké době vyvíjí larva, která je schopná nakazit hostitele, v jehož těle dokončuje vývoj v dospělého jedince. Do těla hostitele se larva dostává pozřením syrových nebo nedostatečně tepelně zpracovaných ryb. Silná

nákaza

se

projevuje

zažívacími

potížemi,

zvětšením

jater,

zánětem žlučovodů a žlučníku. Pokud je nákaza slabá, nemusí být tyto příznaky patrné. Preventivním opatřením je nepodávat psovi syrové nebo nedostatečně tepelně zpracované ryby (www.efauna.cz).

3.6.3.6 Čeleď Troglotrematidae Motolice nosní (Troglotrema acutum) Divoce žijící šelmy a chovy kožešinových zvířat může negativně ovlivňovat motolice nosní, která vyvolává troglotremózu – motoličnatost čelních dutin. Její patogenní vliv na organismus šelem je tak intenzivní, že dochází k úhynům. Bylo zjištěno, že nejčastějším a nejběžnějším druhem šelmy invadovaným motolicí nosní na Opavsku je tchoř tmavý. Napadení bylo dále zjištěno u kolčavy, hranostaje, kuny lesní a lišky obecné (Hanák, 2001). Kolekce 5 282 lebek od 14 druhů masožravců byla zkoumána a charakteristické změny na viscerální (útrobní) části skeletu lebky způsobené motolicí Troglotrema 40

acutum byly nalezeny u 6 ze studovaných druhů: Mustela putorius (typický hostitel; prevalence 7,1%), Martes martes (1,6%), Martes foina (0,6%), Meles Meles (1,1%), Lutra lutra (0,9%) a Vulpes vulpes (0,8%). Pro přesnou identifikaci změn na lebce a určení druhu parazita byl vyšetřen čerstvý materiál (225 masožravců ze 7 druhů). Od 3 infikovaných M. putorius bylo získáno devět dospělých motolic. Tato motolice byla zatím nalezena na 8,1% území České republiky. 55,3% nálezů bylo zjištěno v lokalitách s výškami od 201 do 300 m n. m. Distribuce parazita má v České republice ložiskový charakter. Bylo zjištěno, že ani prostorové ani vertikální rozmístění T. acutum neodpovídá současnému rozmístění určeného prvního mezihostitele (malý hlemýždě z rodu Bythinella a podtřídy Prosobranchia). Byla formulována hypotéza, že prvním mezihostitelem tohoto druhu motolice mohou být s velkou pravděpodobností i další druhy hlemýždů podtřídy Prosobranchia, jejichž rozmístění není omezeno nadmořskou výškou (Koubek, P. et al., 2004).

3.6.4 Kokcidie (Coccidea) 3.6.4.1 Čeleď Cryptosporydiidae Rod Cryptosporidium Cryptosporidium canis Původně takzvaný psí (canine) genotyp byl později popsán jako samostatný druh. Kromě psů nalezen u medvěda, u imunosuprimovaných lidí (AIDS, léčba kortikoidy) a imunokompetentních dětí. U tohoto druhu existuje vnitrodruhová variabilita, genotyp lidí se liší od liščího a psího genotypu. Cryptosporidium

canis

pravděpodobně

představuje

určité

riziko

pro imunodeficitní a imunokompetentní jedince (www.parazitologie.cz).

Cryptosporidium parvum Kryptosporidióza je poměrně vzácné onemocnění, kdy malé kokcidie infikují a destruují mikroklky enterocytů. Postihuje nejen skot, jeho výskyt je možný i u jiných savců, včetně člověka. Běžným klinickým obrazem kryptosporidiózy je těžký průjem vodnatého charakteru, který obsahuje hlen, ale někdy také krev. Také další projevy jsou necharakteristické – nauzea (nevolnost), zvracení, lehce zvýšená teplota, bolesti hlavy. Imunokompetentní jedinec se zpravidla spontánně uzdraví během 3–12 dní. 41

U imunosuprimovaných pacientů průběh závisí především na stavu imunitního systému a celkové kondici, někdy dojde i k extraintestinální manifestaci s postižením plic, jater, slinivky břišní nebo žlučníku. Pro kryptosporidiózu zatím není známa účinná terapie, zkouší se makrolidy, především azitromycin, ale údaje o účinnosti nejsou jednotné. Částečnou úlevu přináší jen antimotilika (opiové kapky nebo somatotropin) (www.biolib.cz).

3.6.4.2 Čeleď Eimeridae Rod Eimeria Jde o invazní onemocnění charakterizované enteritidou, průjmem, polyurií a zchudnutím. Chorobu vyvolávají tři druhy eimerií. Jediným druhem vyskytujícím se u psovitých šelem je Eimeria canis, jež je zřídkavým parazitem australského psa dingo. Podle Hiepeho (1983) byl patogen zjištěň i v Anglii a některých západních evropských státech. Eimerie masožravců se objevují ve smíšených invazích s

patogennějšími

cystoizospórami

(Cystoisospora,

synonymum

Isospora)

(Jurášek, 1987).

Rod Isospora Zástupci tohoto rodu způsobují invazní onemocnění charakterizované enteritidou, průjmem, polyurií (časté močení) a uhynutím. Druhy parazitující u psů: Isospora felis – mezihostiteli mohou být myši, potkani, křečci, psi, kočky nebo dobytek. Definitivním hostitelem je kočka. Isospora neorivolta – mezihostiteli jsou myš, potkan, křeček, pes, kočka. Definitivním hostitelem je kočka. Isospora canis – mezihosteli jsou myš, kočka. Definitivním hostitelem je pes. Isospora

ohioensis

– mezihostiteli

jsou myš,

potkan,

křeček

a

kočka.

Definitivním hostitelem je pes. Isospora burrowski – mezihostiteli jsou myš a potkan. Definitivním hostitelem je pes. Cystoisosporózy mají kosmopolitní rozšíření, nejvíce rozšířené jsou druhy Isosporora felis a Isospora neorivolta. K invazi jsou vnímavé kočky, psi a jiní masožravci v každém věku. Pramenem invaze jsou psi a kočky, zdrojem krmivo, voda a jiné substráty kontaminované vysporulovanými oocystami. V epizootologii má významnou úlohu karnivorismus, zejména ve vztahu kočka – myš (při lovu). Zvláštní pozornost je třeba věnovat

masožravým

kožešinovým

zvířatům, 42

provádět

deratizaci

hlodavců

(Jurášek, 1987). Od předešlého rodu se liší monoxenním (jednohostitelským) vývojem, který může příležitostně zahrnovat různé obratlovce v roli paratenických hostitelů. Celý vývojový cyklus probíhá ve střevě psa. Trusem jsou vylučovány kulovité nebo široce oválné oocysty vždy v nevysporulovaném stavu. Proces sporulace trvá několik dní. Isospora canis představuje největší kokcidii psa. Zbylé druhy se velikostmi oocyst překrývají.

Za

patogenní

jsou

považovány

pouze

tyto

„menší

isospory“,

a to především pro štěňata, u nichž je infekce doprovázena průjmy (www.vetweb.cz). Isospora bigemina – druh, který se vyskytuje u psů, koček, lišek, norků, případně dalších masožravců. Jde o nejpatogeničtější kokcidii psů a koček působící zánět střev a průjem (www.mondofacto.com).

3.6.4.3 Čeleď Sarcocystidae U psovitých šelem parazituje celá řada kokcidií čeledi Sarcocystidae. Jmenovitě jsou to rody Sarcocystis, Toxoplasma, Neospora, Hammondia a Besnoitia. Zástupci jednotlivých rodů se liší charakterem vývojových cyklů, patogenitou pro své hostitele

a

schopností

infikovat

další

živočišné

druhy

včetně

člověka.

Správná diferenciace těchto kokcidií je tudíž při parazitologickém vyšetření významným prvkem správně provedené koprologické diagnostiky. Zatímco diagnostika zástupců rodu Sarcocystis a v trusu psů není příliš komplikovaná, vzájemné rozlišení rodů Neospora a Hammondia je značně problematické. Obě tyto kokcidie byly v ČR již diagnostikovány (www.vetweb.cz). Kokcidie parazitují uvnitř buněk hostitele nejčastěji ve střevech. Nemocný jedinec trpí nechutenstvím, je malátný, trpí silným průjmem. Kokcidie také často komplikují průběh jiných onemocnění, zejména u štěňat. Prvoci žijí ve sliznici zadních úseků střeva, ve slepém střevě, popřípadě i v konečníku (Jurášek, 1987). Klinicky se onemocnění u psů může projevit zánětem střev, popřípadě drobnými krváceninami ve sliznici tenkého střeva, krví mohou být zabarveny i psí výkaly. Pokročilý průběh onemocnění vede v důsledku ztrát krve vysilujícími průjmy k chudokrevnosti a k vyhubnutí (Sova, 1987). U dospělých jedinců s dostatečným imunitním systémem větší problémy nenastávají (www.zmolu.vlcak.cz).

43

Rod Sarcocystis Heteroxenní (dvouhostitelské) kokcidie tohoto rodu jsou typickými parazity masožravců, psa nevyjímaje. Vývojový cyklus je obligátně dvouhostitelský a dochází v něm k pravidelnému střídání definitivního hostitele a mezihostitele. Pes figuruje jako definitivní hostitel u řady druhů, které se mohou lišit druhem mezihostitele. Mezi druhy, jejichž definitivním hostitelem je pes, případně jiná psovitá šelma (mezihostitel je uveden v závorce), patří: Sarcocystis cruzi (skot), S. tenella (ovce), S. arieticanis (ovce), S. capracanis (koza),

S. hircicanis

(koza), S. miescheriana (prase),

S. bertrami (kůň), S. equicanis (kůň), S. fayeri (kůň). Infikovaní psi vylučují během patentní periody tenkostěnné plně vysporulované oocysty (vývojová forma kokcidií), které se většinou již ve střevě psa rozpadají a v trusu jsou pak nalézány volné eliptické sporocysty. Kokcidie rodu Sarcocystis obecně nepůsobí u definitivních hostitelů žádné výrazné klinické příznaky.

Rod Neospora Je

klinicky

významnějším

ze

dvou

rodů

podčeledi

Toxoplasmatinae,

se kterými se můžeme u psa setkat. Neospora caninum je parazit, který se v poslední době těší nebývalému zájmu, zejména s ohledem na problémy, které působí v chovech skotu. Pes figuruje ve vývojovém cyklu N. caninum v úloze definitivního hostitele, ale může být také mezihostitelem. Pes – definitivní hostitel vylučuje v trusu nevysporulované sférické (kulovité) až subsférické oocysty. Sporulace oocyst trvá asi 3 dny. Latentní perioda bývá dlouhá jen několik dní, ale může trvat i měsíce. Množství vylučovaných oocyst je velmi variabilní. U psů (v roli mezihostitelů) je N. caninum zahrnována do diferenciální diagnostiky neuromuskulárních (nervosvalových) onemocnění. U štěňat se kongenitální (vrozená) neosporóza manifestuje ataxií (porucha koordinace pohybů) nebo parézou (částečná ztráta hybnosti, neúplná obrna) pánevních končetin, případně i hrudních končetin a svalů krku a hlavy. U starších psů byly kromě těchto příznaků zjištěny myokarditidy (zánět srdeční svaloviny), pneumonie (zápal plic) či dermatitidy (zánět kůže). Dalšími mezihostiteli mohou být skot, koně, ovce, kozy, dále někteří volně žijící přežvýkavci, koňovití a šelmy. Největší klinický dopad má neosporóza u skotu. Výrazné ekonomické ztráty v chovech masného i mléčného skotu jsou důsledkem poruch plodnosti, abortů, předčasných porodů či zvýšené mortality novorozených telat. 44

Transplacentárně (z matky na plod) infikovaná telata se mohou narodit zcela bez

klinických

příznaků,

případně

s

nižší

porodní

hmotností

a

sníženou

životaschopností následovanou horšími přírůstky. N. caninum však může u novorozených telat vyvolávat také nervové příznaky – parézy až paralýzy hrudních a v některých případech i pánevních končetin, hydrocefalus (vodnatelnost mozku), exoftalmus (vytlačení oka z očnice). U dospělého skotu ke klinicky zjevnému postižení nervové tkáně nedochází. Nervové příznaky neosporózy byly zaznamenány také u koní (www.vetweb.cz).

Rod Toxoplasma Kokcidie kočičí (Toxoplasma gondii) Je původcem toxoplasmózy. Je to obligátní intracelulární jednobuněčný parazit s kosmopolitním rozšířením. Konečným hostitelem této kokcidie jsou výlučně kočkovité šelmy, v jejichž střevě dochází k pohlavnímu rozmnožování a vytváření oocyst. Oocysty jsou pak spolu s trusem vylučovány do prostředí, kde se jimi může nakazit mezihostitel. V těle mezihostitele probíhá nepohlavní rozmnožování parazita. Mezihostitelem se může stát v podstatě jakýkoliv teplokrevný živočich, včetně člověka. Přenos parazita z mezihostitele (v přírodě nejčastěji hlodavce) do konečného hostitele (kočky) probíhá formou predace. Podle manipulační hypotézy nemusí parazit nečinně čekat, ale může zvýšit šance svého přenosu manipulací chování mezihostitele. Skutečně se ukazuje, že chování nakažených hlodavců se v mnoha ohledech liší od chování hlodavců nenakažených (www.natur.cuni.cz). Jde o zooantroponózní onemocnění charakterizované poruchami CNS, zraku, lymfatického a endokrinního systému, potraty a porody mrtvých nebo živých neduživých (zrůdných) mláďat a dětí. Jedná se o pantropního kosmopolita, nejvíce rozšířeného parazita na Zemi. Nachází se ve všech buňkách mezihostitelů, kromě erytrocytů. V definitivním hostiteli, kterým je pouze kočka a kočkovité šelmy, se lokalizuje v klcích lamina propria ilea (Jurášek, 1987). Vývoj je velmi složitý, probíhá pohlavně i nepohlavně ve střevní sliznici. Mezihostitelé se mohou nakazit alimentární cestou infikovanou tkání jiných mezihostitelů, dále kongenitální cestou (z matky na mládě v nitroděložním vývoji). A konečně tzv. oocystami vylučovanými kočkami. Pes je tedy pouze nespecifickým hostitelem toxoplasmózy a podle četných 45

pozorování se zdá, že pes onemocní vzácně a klinická forma toxoplasmózy spíše provází jiné nemoci, takže lze někdy stěží rozhodnout, ke které nemoci pozorované příznaky

patří.

U

psů

se

popisují

rozmanité

příznaky

toxoplasmózy.

Onemocnění probíhá jednou velmi lehce, téměř bez příznaků, jindy s těžkým až smrtelným průběhem. Postiženy mohou být jednotlivé orgány (srdce, játra, mozek, slezina, mízní uzliny) nebo dojde k celkovému onemocnění s postižením celého organismu. Akutní onemocnění postihuje především mladé psy ve věku 2 měsíce až 2 roky. Mírnější průběh se pozoruje u starších psů. Do 3 – 6 dnů od začátku nemoci se objeví zánět spojivek, rýma, kašel, popř. příznaky zápalu plic, zvíře hubne. Teplota bývá 30 – 40 °C, z nervový projevů převládá neklid, zvýšená dráždivost, křeče, obrny. Řada popsaných příznaků se může vyskytnout současně nebo postupně, psi hynou buď v celkovém vyčerpání nebo se samovolně uzdraví, jindy onemocnění přechází do skryté formy. Vleklý průběh vzniká z předcházejících forem, a to hlavně u starších psů. Teplota kolísá, střídají se období bez teplot. Celkové chování psa nemusí být změněno. Nemoc se prokáže jednak přímým nálezem prvoků ve formě cyst ve tkáních, jednak sérologickými zkouškami. Nález protilátek sérologickými reakcemi nemusí být ještě důkazem onemocnění, ale může svědčit pouze o tom, že zvíře přišlo do styku s prvoky a vytvořily se protilátky. Vývojové formy prvoka se mohou vylučovat mlékem, močí, trusem i slinou. U psů je vylučování především močí, trusem a slinou nepatrné a zřejmě problematické. Protilátky vůči toxoplasmóze se zjišťují u lidí kolem 17%, u prasat až ve 20 – 80%, u psů ve 30%, u koní v 10 – 30%, u skotu ve 20%, u králíků až V 90%. Výskyt byl prokázán prakticky u většiny našich volně žijících zvířat (u zajíců 9 – 28%, u lasiček, kun, ondater a tak dále). Lidé mohou mít protilátky vůči toxoplasmóze až v 75%, přičemž pozitivních nálezů přibývá se stárnutím populace. Uvedené údaje svědčí o značném promoření lidí i zvířat toxoplasmózou (Sova, 1987).

3.6.5 Čelisťonožci (Maxillopoda) Rod jazyčnatka (Porocephalus) Parazitičtí živočichové v dospělosti cizopasící v dutinách čelních a čelistních kostí savců (zejm. psovitých šelem), v plicních vacích ptáků a v plících hadů. Dospělé jazyčnatky jsou celkem neškodní paraziti způsobující jen záněty nosní sliznice a dutin, kde se usadily. Larvální stadia jsou však nebezpečná (to se týká hlavně 46

mezihostitele), neboť žijí v játrech, kde se zapouzdřují. Pohlavní dospělosti dosahují teprve v definitivním hostiteli, který pozřel mezihostitele s larvou. Zástupcem

je

jazyčnatka

tasemnicová

(Linguatula

serrata).

Je podobná tasemnici, má však přední část těla širší než zadní. Cizopasí v dospělosti v dutinách lebeční kosti či nosní dutině psovitých šelem. Mezihostiteli jsou hlavně býložravci (zajíc, králík a jiní), někdy i člověk (Bejček, 2002).

3.6.6. Trepomonády (Trepomonadea) Rod Lamblia (Giardia) Giardie žijí v tenkém střevě hostitele a živí se tekutinami ze střevního obsahu. Přenos na hostitele se uskutečňuje cystami, které přežívají mimo tělo hostitele, většinou ve znečištěné vodě nebo potravě. Pes se nejčastěji nakazí napitím kontaminované vody. Pozřené cysty se pak v trávicím traktu mění na trofozoity, které parazitují na sliznici tenkého střeva. V tlustém střevě se pak opět mění na cysty, které jsou spolu s trusem vylučovány do vnějšího prostředí a jsou infekční (www.efauna.cz). Zástupci rodu Giardia způsobují střevní poruchy, průjmy s příměsí hlenu, apatie, hubnutí, někdy až zvracení – především u štěňat (www.z-granatove-zahrady.cz). Endoparazitóza způsobená druhem lamblia střevní (Giardia intestinalis) je nejčastější protozoární infekcí u psů. Vylučování cyst giardií u psů v České republice je prokázáno asi u 5 – 6% psí populace, ale procento vzrůstá s koncentrací zvířat a snižujícím se věkem zvířete, kdy byly cysty zjištěny v trusu až u 30% štěňat. (www.sweb.cz).

3.7 Stručný popis nejčastěji importovaných druhů endoparazitů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky

3.7.1 Čeleď Diphyllobothriidae 3.7.1.1 Škulovec široký (Diphyllobothrium latum) Onemocnění diphyllobothriáza se vyskytuje na severní polokouli (Evropa, nově i nezávislé státy bývalého Sovětského svazu, Severní Amerika, Asie) a v Ugandě a Chile. Sladkovodní ryby nakažené larvami rodu Diphyllobothrium mohou být přepravovány a konzumovány v zeměpisných oblastech, kde nedochází k aktivním

47

přenosu vedoucímu v lidskou diphyllobothriázu. Případy infekce tímto parazitem spojené se spotřebou dovezených ryb byly zaznamenány například v Brazílii (Sampaio, J. et al., 2005). U nás se škulovec nevyskytuje, v úvahu tedy připadá pouze import (www.biolib.cz). Pro

škulovce

je

charakteristický

trojhostitelský

cyklus

(obr.

8).

Ve vodním prostředí se po 11 – 15 dnech líhne z vajíčka larva, koracidium, a není-li pohlcena buchankou, žije jen asi 20 hodin. Jen v těle těchto drobných korýšů se totiž mění v boubel, procercoid. Po pohlcení buchanky sladkovodní rybou (pro člověka je toto stádium neinfekční) pronikne procercoid střevem a opouzdří se v rybím mase jako 1 – 2 cm dlouhý plerocercoid. Takto postižené ryby se ještě mohou stát kořistí větších rybích dravců – třetích, paratenických mezihostitelů. Definitivním hostitelem škulovce je člověk, pes, vlk, tuleň, rys nebo vepř a zdrojem nákazy je pouze tepelně nedostatečně upravené nebo neupravené rybí maso. Manifestace difylobotriózy je prakticky totožná s příznaky jiných cestodóz, tak často citovaná megaloblastická anémie z narušení metabolizmu vitamínu B12 je vzácná (www.biolib.cz). Velikost dospělců je 5 – 12 m (max. 25 m). Tělo se skládá z 2 – 4 tisíc článků. Definitivním hostitelem jsou rybožraví savci (pes, kočka, liška, vlk, prase, medvěd, vydra, šakal, rys a podobně) (Kořínková, 2006).

3.7.1.2 Spirometra erianacei europaei Je jednou z představitelek tasemnic, rozšířená zejména ve Středomoří. Je až 75 cm dlouhá a 8 mm široká. Parazituje v tenkém střevě masožravců. Prvním mezihostitelem jsou korýši, ve kterých se tvoří procerkoid. Jako druhý hostitel působí žáby, ptáci a hadi, v nichž se utváří plerocerkoid (www.de.wikipedia.org).

3.7.2 Čeleď Hepatozoidae Hepatozoonóza je infekce, kterou zapříčiňuje Hepatozoon canis. Může být zavlečená z oblasti Španělska, Itálie, jižní Francie, Blízkého a Dálného Východu, Indie

a

Afriky.

Nakažení

nastává

po

pozření

klíšťat

obsahujících

spory.

Onemocnění probíhá částečně bez příznaků, u slabších jedinců se může vyskytnout zvýšená teplota, anorexie, apatie, zvracení, výtoky z nosu a očí, hubnutí. U souběžně probíhajících infekcí vystupují do popředí symptomy těchto nákaz (například babesióza, leishmanióza). Specifický medikament proti H. canis neexistuje. 48

Při ošetření paralelních infekcí vymizí většinou i příznaky hepatozoonózy. Doporučuje se podpůrná symptomatická terapie, nezřídkavé jsou případy spontánních remisí (www.medipet.cz).

3.7.3 Čeleď klíštěnkovití (Babesiidae) Klíštěnka psí (Babesia canis) Babesióza

psů

je

systémové

protozoární

onemocnění

způsobené

intraerytrocytárními parazity Babesia canis a Babesia gibsoni. Babesióza se spolu s leishmaniózou a dirofilariózou u nás v současné době řadí mezi importované parazitární infekce. Mikroorganismus Babesia canis patří mezi tzv. velké babezie. Merozoity tohoto parazita mají piriformní tvar velikosti 3 – 5 µm. V poslední době byl tento druh na základě molekulárních, imunologických a klinických studií rozdělen do tří poddruhů. Životní cyklus tohoto parazita je dvojhostitelský. Vektory onemocnění jsou klíšťata, která se nakazí sáním krve infikovaného psa. U klíšťat dochází k transovariálnímu (přenos symbiontů z ovarií matky do vajíčka nebo embrya) i transstadiálnímu přenosu. Pro

území

střední

Evropy

je

nejvýznamnějším

přenašečem

babesiózy

Dermacentor reticulatus – piják lužní. V České republice žije v lužních lesích kolem velkých řek Moravy a Dyje. Rhipicephalus sanquineus je vektorem Babesia canis v zemích s tropickým a subtropickým klimatem (v Evropě například Středomoří). Výskyt třetího vektora babesiózy, klíštěte Haemaphysalis leachi, je ohraničen tropickou oblastí jižní Afriky. Druhově specifickými hostiteli Babesia canis jsou zástupci čeledi Canidae. Na vnímavost hostitele nemá vliv jeho věk ani pohlaví. Existuje však určitá plemenná predispozice

k

tomuto

onemocnění.

Vnímavějšími

plemeny

jsou

španělé,

dobrman, jorkšírský teriér a pekingský palácový psík. Projevy tohoto onemocnění mohou být mírné až velmi závažné. Hlavní příčinou poškození hostitele je destrukce erytrocytů, a to jak intravaskulární (vnitrocévní), tak extravaskulární. Inkubační doba kolísá od 10 do 21 dnů. Nekomplikovaná forma babesiózy se vyznačuje symptomy souvisejícími s akutní hemolýzou – anemie (chudokrevnost), ikterus (žloutenka), horečka, anorexie, skleslost, bledost sliznic, hemoglobinurie tachykardie

(vysoká

(zrychlená

hladina srdeční

volného

aktivita), 49

hemoglobinu

tachypnoe

v

(zrychlené

plazmě), dýchání)

a případně splenomegalie (zvětšení sleziny). Komplikovaná forma babesiózy zahrnuje klinické manifestace, které nelze vysvětlit samotným procesem hemolytického onemocnění. Mezi nejčastější komplikace tedy patří akutní renální selhání, sekundární

IMHA

(Immune

Mediated

Hemolytic

Anemia),

DIC

(Diseminated Intravascular Coagulopathy), plicní edém a ARDS (Adult Respiratory Distress syndrom), postižení CNS a akutní pankreatitida (zánět slinivky břišní). Uzdravená

zvířata

žijící

v

endemické

oblasti

získávají

preimunitu,

to znamená nesterilní imunitu, při níž parazit přežívá v hostiteli a eliminuje opakovanou infekci (Svobodová, 2004).

3.7.4 Čeleď Trypanosomatidae Rod Leishmania Leishmanióza

je

onemocnění

přenášené

komárci

rodu

Phlebotomus,

přičemž může dojít i k přenosu ze zvířete na člověka nebo naopak. Toto onemocnění se nejvíce vyskytuje na jihu Evropy. Původcem jsou malí jednobuněční parazité rodu Leishmania, kteří napadají bílé krvinky. Zatímco u lidí se rozlišuje leishmanióza kožní a leishmanióza vnitřních orgánů, u psů má onemocnění podobu generalizovanou, postihující celý organismus. Klinické příznaky jsou velmi variabilní – vyskytují se kožní změny (hlavně v okolí uší, očních víček, nozder), dále nechutenství, hubnutí, chudokrevnost, místní nebo celkové zvětšení mízních uzlin, zvětšení jater a sleziny, občasné horečky nebo průjmy. Vzhledem k velmi dlouhé inkubační době se onemocnění může vyskytnout až několik let po dovolené. Terapie je velmi obtížná a často nezaručuje úplné uzdravení. Proto tam, kde hrozí nákaza, je lépe používat speciální repelentní přípravky (www.hovawart.cz).

50

3.8 Čeleď Mesocestoididae Taxonomické zařazení zástupců čeledi Mesocestoididae:

Třída: Cestoda (tasemnice) Podtřída: Nephroposticophora Nadřád: Eucestoda Řád: Cyclophyllidea (kruhovky) Čeleď: Mesocestoididae Rod: Mesocestoides Druh: Mesocesoides lineatus (tasemnice norčí) Druh: Mesocetoides litteratus

Někdy bývají

tasemnice čeledi

Mesocestoididae odčleňovány od

řádu

Cyclophyllidea jako samostatná skupina. Tasemnice rodu Mesocestoides jsou parazité s poměrně složitým životním cyklem s několika vývojovými stupni a u většiny druhů není dosud vyjasněno druhové spektrum mezihostitelů (obr. 9). V mnoha zemích Evropy byly publikovány nálezy tasemnic rodu Mesocestoides u domácích i volně žijících šelem, a to především lišek, psů a koček. V České republice zachytil tyto tasemnice Prokopič (1965) u lišek a recentně u psů Borkovcová a Tenora (2004). Tasemnice rodu Mesocestoides jsou charakteristické skolexem bez rostella a asexuálním rozmnožováním ve druhém mezihostiteli a na počátku vývoje v definitivním hostiteli. V adultním stádiu cizopasí jedinci v tenkém střevě zejména různých druhů řádu Carnivora (šelmy) a Falconiformes (sokolovití). V zahraničí byli zástupci rodu zjištěni také u plazů a dalších řádů ptáků, například u špačka obecného. V dokumentovaných případech se dospělé tasemnice vyskytují u hostitele v různém počtu, od 1 do 500 kusů v jednom hostiteli, přičemž nejvyšší počet tasemnic je obvykle nacházen u mladých zvířat, zatímco celková prevalence se prokazatelně zvyšuje s věkem. Nákaza jde perorální cestou. Vývoj dále probíhá přes dvě larvální stadia, prvními mezihostiteli jsou Evertebrata, druhými Vertebrata. Dospělá tasemnice dosahuje délky 51

30 – 250 cm, v nejširší části je strobila široká 3 mm. Dva zástupci rodu představují v Evropě nebezpečí také pro člověka, jsou jimi Mesocestoides lineatus a Mesocestoides variabilis, ten nebyl dosud v Evropě u psovitých a lasicovitých šelem diagnostikován. První případ napadení člověka rodem Mesocestoides byl zaznamenán v roce 1942, v roce 1980 bylo známo18 případů infekce člověka a v roce 1998 byl dokumentován již 27. případ. Do této doby byly známy pouze dva druhy rodu Mesocestoides a to právě Mesocestoides lineatus a Mesocestoides variabilis. Ze zmíněných 27 případů způsobil druh M. lineatus celkem 14 případů, z toho 14 v Japonsku, 2 v Koreji a 2 v Číně. Mesocestoides litteratus nebo Mesocestoides sp. pak zapříčinily zbylých 9 případů, z toho 7 ve Spojených Státech Amerických, 1 v Belgii a 1 případ v Grónsku (Fuentes, 2003) U tasemnice norčí (Mesocestoides lineatus) jsou hostitelem různé druhy šelem. Prvním mezihostitelem jsou roztoči Oribatei, ve kterých se z vajíčka vyvíjí larvální stadium – cysticerkoid. Druhým mezihostitelem jsou především drobní savci, obojživelníci, plazi a ptáci. Hostitelem tasemnice Mesocestoides litteratus jsou různé druhy šelem. V Evropě parazituje především u lišek. Prvním mezihostitelem jsou koprofágní brouci. Druhým mezihostitelem, ve kterém parazituje tetrathyridium (larva tasemnic rodu mesocestoides) (obr. 10), jsou především ptáci. Není exaktně známo, zda druhým mezihostitelem jsou také obojživelníci, plazi, savci, eventuálně člověk (Dvořák, 2004).

Prevence: K hlavním zásadám boje proti zamoření psů tasemnicemi, včetně některých již výše uvedených, patří tato opatření: pokud je to v silách majitele, nedovolit psovi požírat

ulovené

hlodavce,

kteří

jsou

mezihostiteli

celé

řady

parazitů.

Krmíme–li syrovým masem a vnitřnostmi, pak raději takovými, které prošly veterinární kontrolou na jatkách (netýká se drůbežího, z toho hrozí salmonelóza, ale jen lidem, protože pes je jako všichni masožravci vůči ní značně odolný). Namátková kontrola trusu či okolí konečníku, články nejčastějších tasemnic jsou viditelné okem. Pravidelný úklid kotce a občasná dezinfekce (vajíčka tasemnic nejsou tak odolná jako u škrkavek). Odčervení – některé přípravky účinkují na škrkavky i tasemnice (například Caniverm, Dronthal, Cestal plus), existují také tablety speciálně proti tasemnicím (například Pratel) (www.zmolu.vlcak.cz). 52

3.9 Přehled druhů endoparazitů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky u nichž je možná nákaza člověka (zoonóz) 3.9.1 Čelisťonožci Linguatula serrata

3.9.2 Hlístice Ancylostoma caninum, A. braziliense, Capillaria aerophila, C. hepatica, Dioctophyme renale, Dirofilaria immitis, D. repens, Strongyloides stercoralis, Toxascaris leonina, Toxocara canis, T. mystax, Trichinella spiralis, Trichuris vulpis, Uncinaria stenocephala

3.9.3 Kokcidie Babesia sp., Cryptosporidium canis, C. parvum, Leishmania sp., Toxoplasma gondii

3.9.4 Motolice Alaria alata, Dicrocoelium dendriticum, Euryhelmis squamula, Opisthorchis felineus

3.9.5 Tasemnice Diphyllobothrium

latum,

Dipylidium

caninum,

Echinococcus

granulosus,

E.

multilocularis, Multiceps multiceps, M. serialis, Taenia crassiceps, T. hydatigena, T. krabbei, T. ovis, T. pisiformis, T. polyacantha, T. taeniaeformis

3.9.6 Trepomonády Giardia intestinalis

53

4 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ 4.1 Materiál Materiál zpracovaný v rámci této diplomové práce byl získán z Univerzity v Hradci Králové. Jednalo se o hluboce zamražené vývrhy psovitých a lasicovitých šelem ulovených po celém území České republiky v průběhu let 1999 – 2007. Vývrhy propitvané v rámci této práce pocházely od jedinců psovitých a lasicovitých šelem z celkem 4 krajů České republiky. Jednalo se o kraj Jihomoravský zastoupený

okresy

Brno

–

venkov,

Blansko

a

Vyškov.

Dalším

krajem,

z něhož pocházely ulovené psovité a lasicovité šelmy byl kraj Moravskoslezský bez specializace na okresy. Jedinci dále pocházeli také z Olomouckého kraje z okresu Šumperk a posledním zastoupeným krajem byl kraj Pardubický zahrnující materiál z okresů Svitavy, Pardubice a Ústí nad Orlicí. Celkem bylo při výzkumu propitváno 109 vývrhů psovitých a lasicovitých šelem. Nejvíce vývrhů pocházelo od jedinců z Jihomoravského kraje, celkem 39, na druhém místě v rámci původu zpracovaných vývrhů byl kraj Moravskoslezský s 31 vývrhy, z Pardubického kraje pocházelo celkem 23 vývrhů a nejméně, 16 vývrhů, bylo získáno z okresu Šumperk v Olomouckém kraji. Jediným zástupcem psovitých šelem, ale zároveň nejčetnějším co se týče počtu zpracovaných vývrhů, byla liška obecná (Vulpes vulpes), kdy od tohoto druhu pocházelo celkem 71 vzorků, což představuje 65% všech propitvaných vývrhů. Jezevec lesní (Meles meles) byl zastoupen 21 vývrhy, což představuje přibližně 19,3% z celkového množství vzorků. Zbytek vývrhů představovaly vývrhy kun, z toho kuna skalní (Martes foina) 10 kusů (9,2%) a kuna lesní (Martes martes) 7 kusů (6,5%).

4.2. Metodika Postmortální diagnostika helmintóz Základní metodou postmortální diagnostiky helmintóz je helmintologická pitva. Podle účelu helmontologické pitvy rozdělujume: a) úplná helmintologická pitva, při které zachytíme všechny helminty bez ohledu na jejich velikost

54

b) částečná helmintologická pitva, během které pouhým okem (lupou) zachytíme viditelné helminty.

Podle rozsahu vyšetření hostitele může být helmintologická pitva celková, která se týká všech orgánů a tkání pitvaného živočicha, nebo orgánová, týkající se pouze orgánů pitvaného živočicha.

Speciální metody helmintologických pitev: a) metoda postupného promývání, b) metoda zřeďování a slévání, c) metoda vyšetření slitého materiálu na černém nebo bílém podkladě (podle potřeby) metoda komprese tkání, d) metoda seškrabu tkání nebo sliznic, e) metoda vyšetření seškrabů (pod lupou, mikroskopem).

Částečná helmintologická pitva - pracovní postup

1. Z pitvaného zvířete vyjmeme jednotlivé orgánové soustavy tak, aby nebyla porušena jejich vzájemná souvislost. 2. Jednotlivé orgánové soustavy od sebe oddělíme. 3. Pitvou postupně vyšetřujeme jednotlivé orgány izolovaných soustav. 4. Jednotlivé části trávicí soustavy nejprve oddělíme a každou část vyšetřujeme samostatně. Obsah jednotlivých částí postupně promýváme a helminty hledáme v malém množství zředěného obsahu pomocí lupy. 5. Důkladně prohlédneme povrch a barvu jater. Parenchym jater rozdrobíme prsty nebo rozstříháme na drobné kousky a opakovaně promýváme. 6. Dýchací orgány nejprve důkladně prohlédneme a poté kompresí vyšetříme uzlíky. Parenchym plic po rozstříhání na drobné kousky opakovaně promýváme. (Jurášek a Dubinský, 1993).

U vývrhů, které obsahovaly kompletní trávicí systém, byla provedena tato klasická částečná helmintologická pitva. Střeva a příslušné orgány byly rozstřiženy a dále byla sledována stěna orgánů a bylo prováděno promývání obsahu střev. Nalezení parazité byli přeneseni do epruvet s 50% lihem a uchováni v ledničce 55

pro další zpracování. U druhů s velmi početným výskytem byla část parazitů promyta vodou a po důkladném promytí uložena bez fixačního roztoku v mrazicím boxu pro předpokládanou analýzu DNA. Z každého vývrhu byl z tlustého střeva odebrán vzorek tráveniny velikosti vlašského ořechu a rovněž bez konzervačních činidel uložen do mrazicího boxu. Z těchto vzorků bude následně prováděna analýza napadení šelem jednobuněčnými parazity. Makroskopičtí parazité z každého vývrhu byli následně pod mikroskopem rozděleni do systematických kategorií, a to rodů, případně i druhů.

56

5. DISKUZE A VÝSLEDKY Důležitou součástí této diplomové práce bylo kromě prováděného výzkumu u vybraných druhů psovitých a lasicovitých šelem vytvoření uceleného přehledu druhů endoparazitů, u nichž je ve větší či menší míře možný výskyt u psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky. Za tímto účelem bylo prostudováno velké množství dostupné domácí i zahraniční literatury. Ze zjištěných údajů je patrné, že praktický význam při napadení psovitých a lasicovitých šelem na území České republiky mají cizopasní prvoci z třídy kokcidie (Coccidea) a dále zástupci tříd hlístice (Nematoda), tasemnice (Cestoda) a motolice (Trematoda). U psa domácího se může vyskytnout ještě zástupce třídy čelisťonožci (Maxillopoda) – jazyčnatka tasemnicová (Linguatula serrata), a také poměrně často se vyskytující zástupce třídy trepomonády (Trepomonadea) – lamblia střevní (Giardia intestinalis). U norka evropského se lze navíc setkat se dvěma zástupci kmene vrtejši (Acantocephala) – Corynosoma strumosum a Macracanthorhynchus ingens. Celkový počet zjištěných druhů endoparazitů, u nichž je prokázána možnost nákazy psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky, je 100. Škála zjištěných zástupců parazitujících u psovitých šelem je přitom širší než u lasicovitých a čítá 73 druhů. Lasicovité šelmy pak mohou být hostiteli celkem 45 různých druhů endoparazitů. Skutečnost, týkající se uvedeného poměru druhů parazitujících u psovitých a u lasicovitých šelem je bezesporu ovlivněna tím, že mezi psovité šelmy patří pes domácí, u něhož je výzkum parazitóz na vyšší úrovni a o mnoho dále než především u lasicovitých šelem, kterým u nás doposud nebylo věnováno příliš pozornosti. To znamená, že ve skutečnosti může být poměr i opačný, ale ke stanovení takovéhoto případného závěru by bylo zapotřebí dlouhodobějších systematických studií endoparazitóz lasicovitých šelem. Nejpočetnější

skupinou

endoparazitů

s

možným

napadením

psovitých

a lasicovitých šelem se ukázaly být hlístice se 34 druhy. Z toho u psovitých šelem parazituje 22 různých druhů a u lasicovitých šelem 20 druhů. Některé druhy přitom parazitují jak u psovitých, tak u lasicovitých šelem. Stejně je tomu i v případě zástupců ostatních tříd. Mezi tasemnicemi rozlišujeme 24 různých endoparazitů s možností napadení šelem, z toho u psovitých 17 druhů a u lasicovitých 10 druhů. U kokcidií bylo zjištěno celkem 26 druhů, z toho u psovitých 24 druhů a u lasicovitých 3 druhy. 57

Nejmenší druhové zastoupení ze 4 nejčastěji se vyskytujících tříd endoparazitů mají motolice se 13 druhy, kdy u psovitých se můžeme setkat s 8 různými druhy parazitů, stejně jako u lasicovitých. Problematika endoparazitóz psovitých a lasicovitých šelem, s výjimkou parazitóz psa domácího, případně ještě lišky obecné, nebyla doposud za pomoci moderní techniky a technologií hlouběji systematicky studována, a proto teoretické údaje uváděné v práci vycházejí z dostupné literatury mnohdy starší doby a také literatury zahraniční. Druhy endoparazitů uvedené v úvodním přehledu u jednotlivých druhů šelem jsou však vždy podloženy alespoň jedním literárním zdrojem, který potvrzuje výskyt uvedených endoparazitů u dané šelmy na území České republiky. V rámci

výsledků

praktického

výzkumu

z

pohledu

krajů

vyplývá,

že nejvyšší prevalence u lišky obecné byla zjištěna v Moravskoslezském kraji, kde dosáhla plných 100%. Druhé místo obsadil kraj Olomoucký s 91,7%. Třetí se umístil kraj Pardubický s 80%, přičemž v okrese Ústí nad Orlicí bylo zjištěno 100% nakažených vzorků, v okrese Svitavy 50% nakažených vzorků a v okrese Pardubice byla promořenost nulová. Co se týče Jihomoravského kraje, prevalence byla o něco nižší než v Pardubickém kraji a to 75,8%. Pokud se podíváme přímo na okresy tohoto kraje z nichž pocházely ulovené lišky, nejhůře dopadl okres Brno – venkov s 91,7% pozitivních vzorků, na druhém místě byl Vyškov se 73,3% pozitivních vzorků a nejlépe dopadl okres Blansko s 50% pozitivních vzorků U jezevce lesního byla nejvyšší promořenost zjištěna v Jihomoravském kraji 100%, přičemž všechny vývrhy pocházely od jezevců z okresu Brno – venkov. V Moravskoslezském kraji byla prevalence 80% a v Olomouckém kraji 50%. Stejné procento nakažených bylo zjištěno i v kraji Pardubickém, kdy v okrese Pardubice bylo pozitivních 66,7% vzorků, v okrese Ústí nad Orlicí 50% vzorků a v okrese Svitavy byli jezevci bez parazitů. Co se týče kuny lesní, jednalo se pouze o jedince pocházející z Pardubického kraje a jejich prevalence byla 85,7%. V jednotlivých okresech byla při tom nakaženost následující – Pardubice a Ústí nad Orlicí 100%, Svitavy 50%. Vývrhy

kun

skalních

pocházeli

jednak

z

Moravskoslezského

kraje,

kde bylo nakaženo 50% zkoumaných vzorků a také z kraje Pardubického, okresů Svitavy a Ústí nad Orlicí, kde bylo nakaženo 100% jedinců. V rámci prevalence jednotlivých endoparazitů byl nejčastěji se vyskytujícím rodem rod Mesocestoides z třídy tasemnice, který se vyskytoval u všech druhů 58

zkoumaných šelem. Pozitivních na tohoto parazita bylo u lišky obecné v Pardubickém kraji 40% vzorků, v Jihomoravském kraji 60,6% vzorků, v Moravskoslezském kraji 80% vzorků a v Olomouckém kraji dokonce 91, 7% vzorků. Průměrná prevalence činila 69%. Ze zahraničí jsou známy jak mírně vyšší tak i značně nižší prevalence: Portugalsko 30,7% (Eira, 2006), Španělsko 77% (Gortazar, 1998) a Polsko dokonce 88,9% (Pacoń, 2006). U jezevce lesního bylo pozitivních 100% vývrhů z Jihomoravského kraje, 50% vývrhů z Pardubického a Olomouckého kraje a 40% vývrhů z kraje Moravskoslezského. Průměrná prevalence byla 57%. V jiných evropských státech, například ve Španělsku a Itáli jsou dokumentovány údaje výrazně nižší, a to 14,3% (Torres, 2001), respektive 11,1% (Di Cerbo, 2008). Kuny skalní byly tímto parazitem promořeny v Moravskoslezském kraji v 33,3% případů a v Pardubickém kraji v 50% případů. Kuny lesní dosáhly prevalence v Pardubickém kraji 42,9%. Druhým nejčastěji zjištěným endoparazitem byli zástupci rodu Taenia z třídy tasemnice,

kteří

byli

zjištěni

také

u

všech

zkoumaných

druhů

šelem.

Nejvyšší prevalence dosáhly lišky v Moravskoslezském kraji 25%. V Pardubickém kraji byla prevalence 20% a v Jihomoravském kraji 12,5%. Průměrná prevalence činila 16,9%. V zahraniční literatuře jsou uváděny výsledky mírně vyšší: Polsko 22,2% (Pacoń, 2006) a Itálie 24,2% (Di Cerbo, 2008). U jezevce byla zjištěna promořenost tímto rodem v Moravskoslezském kraji 40% a v Jihomoravském a Pardubickém kraji 16,7%. Průměrná prevalence byla 19%. V zahraničí, například v Itálii, je promořenost zhruba poloviční 11,1%. Stjeně tak je přibližně poloviční i u kuny skalní 12,5% (Di Cerbo, 2008). U té byla v ČR zjištěna průměrná nakaženost 20%. V Moravskoslezském kraji dosáhla hodnoty 16,7% a v Pardubickém kraji 14,3%. Kuna skalní v Pardubickém kraji byla nakažena ve 25% případů. Třetím

nejčastějším

endoparazitem

nalezeným

u

všech

daných

šelem,

kromě jezevce lesního byla hlístice Toxascaris leonina. Tento parazit byl zjištěn u lišky obecné (30 %) a kuny skalní (16,7 %) v Moravskoslezském kraji a u kuny skalní (50 %) a kuny lesní (28,6 %) v Pardubickém kraji. Dále byla u lišek nalezena hlístice Toxocara canis, a to v Moravskoslezském kraji 15% a v Pardubickém kraji 20%. Průměrná nakaženost byla 5,6%. V evropě jsou přitom dokumentovány výsledky značně vyšší. V Polsku 28,3% (Pacoń, 2006), v Portugalsku 59

37,1% (Eira, 2006) a v Itálii dokonce 48,5% (Di Cerbo, 2008). Posledními zjištěnými parazity byla hlístice rodu Uncinaria u lišky obecné v Olomouckém kraji 8,33% a hlístice rodu Strongyloides v Jihomoravském kraji 3,1%. Počet jednotlivých parazitů u nakažených jedinců se pohyboval v případě rodu Mesocestoides od 2 do 51 kusů, u rodu Taenia od 1 do 4 kusů, u druhu Toxascaris leonina od 1 do 6 kusů, u druhu Toxocara canis od 2 do 5 kusů a objeven byl také jeden jedinec z rodu Strongyloides a jeden jedinec z rodu Uncinaria. Problematika endoparazitóz je bezpochyby věcí velice citlivou s ohledem na migrace druhů psovitých i lasicovitých šelem, jakož i samotných endoparazitů. Důležité je také neopomíjet vliv importovaných endoparazitóz, s čímž souvisí introdukce nových druhů živočichů. Hrozbu samozřejmě představuje i globální oteplování, které způsobí jak zvýšený počet migrací, tak i trvalou změnu stanovišť mnoha druhů živočichů. Z toho všeho plyne, že zastoupení endoparazitů je a v budoucnu pravděpodobně bude ještě více proměnlivé. S ohledem na všechny tyto skutečnosti je zřejmá a pochopitelná velká rozmanitost dostupných údajů v literatuře. Faktem zatím zůstávají data týkající se psů. Hlubší a dlouhodobější studie jejich endoparazitů je samozřejmě z hlediska společnosti opodstatněná. Myslím si ale, že by si pozornost zasloužili také ostatní psovité šelmy, zejména liška obecná a v patřičné míře také šelmy lasicovité. Výzkum endoparazitů šelem má svoje opodstatnění jak ve vztahu k šelmám jako definitivním hostitelům, tak i k ostatním savcům majícím funkci mezihostitelů u řady biohelmintických druhů, například k přežvýkavcům, lichokopytníkům, nepřežvýkavcům, zajícovcům, hlodavcům a v neposlední řadě i k člověku svým potenciálním nebezpečím.

60

61

Tabulka č. 2 Prevalence endoparazitů u lišky obecné (Vulpes vulpes), jezevce lesního (Meles meles) a kuny skalní (Martes foina) v Moravskoslezském kraji

Moravskoslezský kraj liška obecná

jezevec lesní

kuna skalní

(Vulpes vulpes)

(Meles meles)

(Martes foina)

2008

2008

2007

2008

Propitváno (ks)

20

5

4

2

Bez parazitů (ks)

0

1

1

1

Nakaženo (ks)

20

4

3

1

2

2

(20,8)

(4,6)

0

Počet vývrhů 16 (22,15,40,6,8, pozitivních na 10,36,4,9,28,12, nález parazitů rodu 10,12,31,8,6) Mesocestoides sp. Počet vývrhů pozitivních na nález parazitů rodu Taenia sp. Počet vývrhů pozitivních na nález parazitů rodu Toxascaris leonina Počet vývrhů pozitivních na nález parazitů rodu Toxocara canis

5

2

1

(1,4,2,1,1)

(2,3)

(1)

0

0

0

0

6 (3,5,2,6, 2,3)

3 (4,5,2)

0

1 (1)

0

Pozn.: V závorce je uveden počet jedinců daného rodu či druhu parazita nalezených u jednotlivých nakažených kusů.

62

Tabulka č. 3 Prevalence endoparazitů u lišky obecné (Vulpes vulpes) a jezevce lesního (Meles meles) v Olomouckém kraji

Olomoucký kraj Šumperk liška obecná

jezevec lesní

(Vulpes vulpes)

(Meles meles)

2007

2008

2008

Propitváno (ks)

8

4

4

Bez parazitů (ks)

1

0

2

Nakaženo (ks)

7

4

2

Počet vývrhů pozitivních 7 na nález parazitů rodu (15,19,28,13,24,26, 11) Mesocestoides sp.

Počet vývrhů pozitivních na nález parazitů rodu Uncinaria sp.

4

2

(22,31,12,8)

(6,8)

1

0

(1)

0

Pozn.: V závorce je uveden počet jedinců daného rodu parazita nalezených u jednotlivých nakažených kusů.

63

64

65

6 ZÁVĚR Cílem této diplomové práce byl výzkum druhového spektra a prevalence endoparazitů u vybraných druhů psovitých a lasicovitých šelem žijících na území České republiky. Vývrhy pro účely této práce byly získány z Univerzity v Hradci Králové a pocházely od psovitých a lasicovitých šelem ulovených v letech 1999 – 2007 v Jihomoravském, Moravskoslezském, Olomouckém a Pardubickém kraji. Částečnou helmintologickou pitvou bylo vyšetřeno celkem 109 vývrhů šelem, přičemž 71 vývrhů náleželo lišce obecné (Vulpes vulpes), 21 vývrhů jezevci lesnímu (Meles meles), 10 vývrhů kuně skalní (Martes foina) a 7 vývrhů kuně lesní (Martes martes). U jednotlivých druhů šelem bylo zjištěno následující spektrum a prevalence endoparazitů. U lišky obecné: Mesocestoides sp. 69%, Taenia sp. 16,9%, Toxascaris leonina 8,5%, Toxocara canis 5,6%, Strongyloides sp. 1,4% a Uncinaria sp. 1,4%, u jezevce lesního: Mesocestoides sp. 57% a Taenia sp. 19%, u kuny lesní: Mesocestoides sp. 42,9%, Toxascaris leonina 28,6% a Taenia sp. 14,3% a u kuny skalní: Mesocestoides sp. 40%, Toxascaris leonina 30% a Taenia sp. 20%. Pozitivní nález endoparazitů vykazovalo 72,5% všech vyšetřených vzorků, u lišky obecné bylo pozitivních 84,5% vyšetřovaných vzorků, u jezevce lesního 71,4% vzorků, u kuny lesní 85,7% vzorků a u kuny skalní 80% vzorků. Tasemnice rodu Mesocestoides byly zachyceny u 62,4% všech vzorků a tasemnice rodu Taenia u 15,6% vzorků. Hlístice druhu Toxascaris leonina byly zaznamenány u 10,1% vzorků, hlístice druhu Tococara canis u 3,7% vzorků a hlístice rodu Strongyloides a Uncinaria u 0,92% vzorků. Zvěř je nedílnou součástí naší přírody a endoparazitózy mají významný dopad na její celkový zdravotní stav i početní stavy. Vzhledem k narůstajícímu civilizačnímu tlaku, a to nejen v okolí velkých měst, a především proto, že celá řada endoparazitů psovitých a lasicovitých šelem představuje riziko pro člověka, zasluhovalo by si toto téma další pozornost. Ze zjištěných výsledků vyplývá, že by pozornost měla být věnována především v posledních letech se značně rozmáhajícímu rodu Mesocestoides z třídy tasemnic.

66

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY (1) ANDERSON, K, PRATT, I. Cercaria and First Intermediate host of Euryhelmis squamula. J. Parasitol. 1965, roč. 51, č.1, s. 13 – 15. (2) BOSMA, N., J. The Life History of the Trematode Alaria mustelae, Bosma, 1931. Trans. Am. Microsc. Soc. 1934, roč. 53, č. 2, s. 116 – 153. (3) DAVIS, J, V., ANDERSON, R, C. Parasitic diseases of wild mammals. Iowa State Univ. Press, Ames. 1971, s. 174 – 234. (4) DI CERBO, R, A., et al. Wild carnivores as source of zoonotic helminths of NorthEastern Italy. Helminthologia. 2008, roč. 45, č. 1, s. 13 – 19. (5) DUBNITSKII, A, A. Study of the cycle of development of the nemarodě Skrjabingylus nasicola, a parasite of the frontal sinuses of furred animals of the family Mustelidae. Karakulevedstvo i zverovodstvo. 1956, roč.1, s. 59 – 61. (6) DVOŘÁK, V., BORKOVCOVÁ M. Tasemnice rodu Mesocestoides u tří psů v České republice. Veterinářství. 2004, roč. 54, s. 205 – 209. (7) EIRA, C., et al. The helminth community of the red fox, Vulpes vulpes, in Dunas de Mira (Portugal) and its effect on host condition. Wildl. Biol. Pract. 2006, roč. 2, č. 1, s. 26 – 36. (8) FREEMAN, R, S. Life history studies on Taenia mustelae Gmelin, 1790 and the taxonomy of certain taenioid cestodes from Mustelidae. Can. J. Zool. 1956, roč. 34, s. 219 – 242. (9) FUENTES, M, V., et al. A new case report of human Mesocestoides infection in the United States. Am. J. Trop. Med. Hyg. 2003, roč. 68, č. 5, s. 566 – 567. (10) GORTAZAR, C. First occurrence of Mesocestoides sp. in a bird, the red legged partridge, Alectoris rufa, in Spain. Parasitology research. 2003, roč. 90, č. 1, s. 80 – 81. (11) HANÁK, F., BENEŠ, B. Příspěvek k výskytu a prevalenci motolice nosní, Troglotrema acutum (Leuckart, 1842), u šelem na Opavsku. Čas. Slez. muz. Opava. 2001, roč. 50, s. 51 – 56. (12) HANSSON, I. Transmission of the parasitic nematode Skrjabingylus nasicola (Leuckart 1842) to species of Mustela (Mammalia). Oikos. 1967, roč. 18, s. 247 – 252. (13) HAUKISALMI, V., HENTONNEN, H. Population dynamics of Taenia polyacantha metacestodes in the bank vole Clethrionomys glareolus. Ann. Zool. Fennici. 1993, roč. 30, s. 81 – 84. ISSN 0003 – 455X.

67

(14) HELDWEIN, K. Subcutaneous Taenia crassiceps infection in a pacient with non Hodgkin’s lymphoma. Am. J. Trop. Med. Hyg. 2006, roč. 75, č. 1, s. 108 – 111. (15) HOVORKA, J. Helmintologická diagnostika: Laboratórna diagnostika helmintóz. Bratislava: SAV, 1954. 377 s. (16) HŮRKOVÁ L., MODRÝ, D. Diferenciální diagnostika oocyst kokcidií rodu Neospora a Hammondia v trusu psů. Veterinářství. 2004, roč. 54, s. 549 – 557. (17) CHROUST, K., et al. Veterinární protozoologie. 1. vyd. Brno: Veterinární a farmaceutická univerzita, 1998. 113 s. (18) JURÁŠEK, V. Parazitológia a invazné choroby. 1. vyd. Košice: Príroda, 1987. 350 s. (19) JURÁŠEK, V., DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitológia. 1. vyd. Bratislava: Příroda, 1993, 382 s. (20) KONRÁD, J. Nemoci kožešinových zvířat. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1989. 368 s. ISBN 80-209-0046-2. (21) KOTRLÁ, B., et al. Parazitózy zvěře. 1. vyd. Praha: Čs. akademie věd, 1984. 191 s. (22) KOUBEK, P., et al. Troglotrema acutum (Digenea) from carnivores in the Czech Republic. Helminthologia, Košice, Slovak Academy of Sciences, Slovensko. ISSN 0440-6605, 2004, roč. 41, č. 1, s. 25 – 31. (23) KRATOCHVÍL, J. Použitá zoologie 1: bezobratlí. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1973. 442 s. (24) KREDBA, V. Infekční a parazitární choroby. Praha. 1976, 264 s. (25) LANKESTER, M. V., ANDERSON, R. C. Small mammals as paratenic hosts of lungworms. Can. J. Zoolog. 1966, roč. 44, s. 341 – 342. (26) LANKESTER, M. W., ANDERSON, R. C. The route of migration and pathogensis of Skrjabingylus spp. (Nematoda: Metastrongyloidea) in mustelids. Can. J. Zool. 1971, roč. 49, s. 1283 – 1293. (27) LEWIS, J, W. Observations on the skull of Mustelidae infected with the nematode Skrjabingylus nasicola. J. Zool. (London). 1967, roč.153, s. 561 – 564. (28) LOVE, S. Sheep measles. NSV department of primary industrie. 2008. ISSN 1832 6668. (29) MCTAGGART, H., SCOTT. Cryptocotyle lingua in British Mink. Letters to nature. 1958, ročník 181, č. 4 609, s. 651. (30) MITUCH, J. Die Helminthefauna der Hunde (Canis familiaris) und Fuchse 68

(Vulpes vulpes) auf der Schuttinsel (ČSSR). Stud. Helminth. 1968, roč. 2, s. 57 – 59. (31) PACOŃ, J., et al. Prevalence of internal helminths in red foxes (Vulpes vulpes) in selected regions of Lower Silesia. Medycyna Wet. 2006, roč. 62, č. 1, s. 67 – 69. (32) PÁV, J., et al. Choroby lovné zvěře. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1981. 262 s. (33) PODHÁJECKÝ, K., MITUCH, J. K významu psovitých mäsožravcov při šírení echinococcosy a coenurosy na pasienková zvierata. Veter. Čas. 1968, roč. 11, s.63 – 77. (34) PROKOPIČ, J. Helmintofauna u šelem Československa. Čs. parasit. 1965, roč. 12, s. 207 – 226. (35) RYŠAVÝ, B. Příspěvek k poznání kokcidií našich a dovezených obratlovců. Čs. parasit. 1954, roč. 1, s. 154 – 159. (36) RYŠAVÝ, B., et al. Základy parazitologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 215 s. ISBN 80-04-20864-9 (37) SAMPAIO, J., et al. Diphyllobothriasis. Emerg. Inf. Dis. 2005, č. 11, s.1598-1600. (38) STUNKARD, H., V. The life history of Cryptocotyle lingua (Creplin), with notes on the physiology of the metacercariae. J. Morphol. 1929, roč. 50, č. 1, s. 143 – 191. (39) SOVA, Z. Nemoci psů. 2. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1987. 264 s. (40) STANĚK, M. Další nálezy cizopasných červů u šelem na území ČSSR. Zool. Listy. 1963, roč. 10, č. 4, s. 359 – 362. (41) STANĚK, M. Endoparazitózy šelem volně žijících a chovaných na území ČSSR. Habilitační spis, VŠZ Brno. 1980, 96 s. (42) SVATOŠ, I. Příspěvek k znalostem helmintofauny některých volně žijících šelem. Facta univ. Agric., Brno, Fac. Agron. 1963, roč. 11, č. 3, s. 307 – 314. (43) SVOBODOVÁ, Z., SVOBODOVÁ V. Babesióza psů v České republice. Veterinářství. 2004, roč. 54, s. 76 – 79. (44) TORRES, J., et al. Helminth parasite sof the eurasian barter (Meles meles L.) in Spain: a biogeographic approach. Parasitol Res. 2001, roč. 87, s. 259 – 263. (45) VAN SOEST, R. W. M., et al. Skrjabingylus nasicola (Nematoda) in skulls of Musela erminea and Mustela nivalis (Mammalia) from the Netherlands.Beaufortia. 1972, roč. 20, s. 85 – 97.

Internetové zdroje (46) A – Z slovník pro spotřebitele. Svalovec stočený. [online]. [cit. 2009-02-06]. 69

Dostupný z www: (47) BEJČEK, V., ŠŤASTNÝ, K. Zoologie pro posluchače LF ČZU v Praze. [online]. 2002. [cit. 2009-02-12]. Dostupný z www: (48) BOWMAN, D., D., et al. Feline clinical parasitology. Euryhelmis squamula. [online]. [cit. 2009-03-15]. Dostupný z www: (49) BRYL, M., MATYÁŠTÍK T. Carnivora – Šelmy – Carnivores [online]. 2001, poslední aktualizace 22.8.2001 [cit. 2009-01-20]. Dostupný z www: (50) FORSTL, M et al. Cryptosporidium parvum. [online]. c1999 – 2009, 2006. [cit. 2009-03-16]. Dostupný z www: (51) FORSTL, M et al. Škulovec široký. [online]. c1999 – 2009, 2006. [cit. 2009-03-16]. Dostupný z www: (52) KOŘÍNKOVÁ, K. Obecná parazitologie. [online]. 2006, [cit. 2007-05-05]. Dostupný z www: (53) NOVÁK, J. Endoparazité u psů. [online]. 2009, [cit. 2009-02-17]. Dostupný z www: (54) SVOBODOVÁ, Z. Dirofilarióza psů – nové nebezpečí v České republice? [online], c1998 – 2009, poslední aktualizace 24. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z

www:
info.cz/script/articledetail.asp?rid=228> (55) ŠPREŇAROVÁ, E. Pozor, parazit! [online]. 2006, poslední aktualizace 5.4.2006 [cit. 2008-11-26]. Dostupný z www: (56) TŮMOVÁ, L. Motolice kopinatá. [online]. c1999 – 2009, 2006. [cit. 2009-03-16]. Dostupný z www: (57) VENCL, Š. Tenkohlavec liščí – Trichuris vulpis [online]. Publikováno 3. 6. 2006, [cit. 2009-03-17]. Dostupný z www: (58) VYSLOUŽIL, L., et al. Alveokokóza. Myslivost: Stráž myslivosti. [online]. c20002008, [cit. 2009-01-04]. Dostupný z www: (59) Auntie Weasel's field notebook. A word on weasels. [online]. 2005, 70

[cit. 2009-04-18].Dostupný z www: http://www.fieldnotebook.com/field/weasels.html (60) Bičenky. [online]. c2008. [cit. 2009-02-30]. Dostupný z www: (61) Common wildlife diseases and parasites in the NWT & Nunavut [online]. Poslední aktualizace 4. 11. 2008 [cit. 2009-04-15]. Dostupný z www: (62) Companion Animal Parasite Council. Lungworm Guidelines. c2005-2009, [online]. 2009, [cit. 2009-04-20]. Dostupný z www: (63) Encyklopedie Cojeco. Dicrocoelium. [online]. c1999 – 2009, poslední aktualizace 20. 10. 2006. [cit. 2009-03-15]. (64) Hádě střevní. [online]. c2008, [cit. 2009-02-30]. Dostupný z www: (65) Hovawart klub ČR. Nejčastější „cestovní“ onemocnění. [online]. [cit. 2009-02-16]. Dostupný z www: (66) Institute for International Cooperation in Animal Biologics. Taenia Infections. [online]. Poslední aktualizace 1. 5. 2005 [cit. 2009-04-13]. Dostupný z www: (67) Katedra biologie PřF UJEP. Diagnostické metody Trichinelózy. [online]. c2005-2008, [cit. 2009-03-12]. Dostupný z www: (68) Měchovec psí. [online]. c2008, [cit. 2009-02-30]. Dostupný z www: (69) Mondofacto dictionary. Isospora bigemina. [online]. c2008, publikováno 5. 3.2000 [cit. 2009-03-20]. Dostupný z www: (70) Mondofacto dictionary. Taenia ovis. [online]. c2008, publikováno 5. 3. 2000 [cit. 2009-03-20]. Dostupný z www: (71) Motolice psí. [online]. c2008. [cit. 2009-02-30]. Dostupný z www:

71

(72) Společnost pro epidemiologii a mikrobiologii ČLS JEP. Oportunní a opomíjené protozoární střevní nákazy. [online]. 2005 [cit. 2009-02-16]. Dostupný z www: (73) Svalovec stočený. [online]. c2008, [cit. 2009-02-30]. Dostupný z www: (74) Taenia krabbei - muscle cysticercosis [online]. [cit. 2009-04-10]. Dostupný z www: (75) Toxoplasma gondii. [online]. [cit. 2007-04-05]. Dostupný z www: (76) The free dictionary. Istmiophora. [online]. c2009. [cit. 2009-02-16]. Dostupný z www: (77) The Merck veterinary manual. Intestinal flukes [online]. c2008. [cit. 2009-04-10]. Dostupný z www: (78) Veterinární klinika Medipet. Infekční a parazitární nemoci psů a koček, zavlečené ze subtropických a tropických oblastí. [online]. c2007. [cit. 2009-03-16]. Dostupný z www: (79) Veterinární ordinace MIDvet. Zoonózy [on line]. [cit. 2009-01-04]. Dostupný z www: (80) Wikipedia. Capillaria aerophila [online]. 2008, poslední aktualizace 29. 11. 2008 [cit. 2009-03-23]. Dostupný z www: (81) Wikipedia. Capillaria hepatica [online]. 2009, poslední aktualizace 7. 4. 2009 [cit. 2009-03-23]. Dostupný z www: (82) Wikipedia. Capillaria plica [online]. Poslední aktualizace 31. 3. 2009 [cit. 200903-24]. Dostupný z www: (83) Wikipedia. Parazitologie [online]. 2009, poslední aktualizace 10.2.2009 [cit. 200905-05]. Dostupný z www: (84) Wikipedia. Spirometra erinacei europaei. [online]. Poslední aktualizace 17. 11. 2008. [cit. 2009-03-16]. Dostupný z www: (85) Zjednodušený systém parazitických prvoků. [online]. [cit. 2009-04-14]. Dostupný z www:

72

8 SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1:

Vývojový cyklus Toxocara canis

Obr. 2:

Vývojový cyklus Toxascaris leonina

Obr. 3:

Typy boubelí

Obr. 4:

Vývojový cyklus Dipylidium caninum

Obr. 5:

Vývojový cyklus Echinococcus granulosus

Obr. 6:

Vývojový cyklus Echinococcus multilocularis

Obr. 7:

Vývojový cyklus Alaria sp.

Obr. 8:

Vývojový cyklus Diphyllobothrium latum

Obr. 9:

Vývojový cyklus Mesocestoides sp.

Obr. 10:

Dělení tetrathyridií Mesocestoides sp. v různých fázích ontogeneze

73

PŘÍLOHY

Příloha č. 1

Obr. 1 Vývojový cyklus Toxocara canis (http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:T.canis_life_cycle_in_Czech_2.jpg)

Příloha č. 2

Obr. 2 Vývojový cyklus Toxascaris leonina (http://www.marvistavet.com/assets/images/Life_Cycle_Toxascaris_cat_captioned.gif)

Obr. 3 Typy boubelů (http://old.mendelu.cz/~zooapi/zool/zool_cv02.pdf)

Příloha č. 3

Obr. 4 Vývojový cyklus Dipylidium caninum (http://en.wikipedia.org/wiki/File:Dipylidium_LifeCycle.gif)

Příloha č. 4

Obr. 5 Vývojový cyklus Echinococcus granulosus (http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Echinococcus_Life_Cycle.png)

Obr. 6 Vývojový cyklus Echinococcus multilocularis (http://fullmal.hgc.jp/em/icons/top_image.gif)

Příloha č. 5

Obr. 7 Vývojový cyklus Alaria sp. (http://www.schistosomes.cz/files/07-trematoda-IV.pdf)

Příloha č. 6

Obr. 8 Vývojový cyklus Diphyllobothrium latum (http://www.schistosomes.cz/files/10-cestoda-II.pdf)

Příloha č. 7

Definitivními hostiteli pro zástupce rodu mesocestoides jsou především masožravci zahrnující hlavně psovité, kočkovité a lasicovité šelmy. Gravidní proglotidy jsou přenášeny výkaly (1). Aktivní proglotidy vylézají na povrch stolice. Po smrti proglotid jsou vajíčka uvolňována z paruterinních orgánů (2). První mezihostitelé zahrnující půdní roztoče a koprofágní hmyz (3) se nakazí pozřením proglotid nebo uvolněných vajíček. V prvním mezihostiteli se onkosféra vyvíjí v sekundární larvální stádium. Jakmile je první mezihostitel pozřen druhým mezihostitelem zahrnující malé savce, ptáky, plazi a obojživelníky (4) sekundární larvální stádium se vyvíjí v terciární larvální stádium, infekční (tetrathyridium). Definitivní hostitel se nakazí pozřením masa kontaminovaného tetrathyridii (5). Po požití se tasemnice usazuje v tenkém střevu, kde dozrává. Gravidní proglotidy lze pozorovat ve stolici již za dva týdny. Lidé obvykle nejsou definitivními hostiteli, ale mohou se jimi stát po pozření nedostatečně tepelně opracovaného masa obsahujícího tetrathyridie (6) Obr. 9 Vývojový cyklus Mesocestoides sp. (http://www.dpd.cdc.gov/DPDx/images/ParasiteImages/MR/Mesocestoidiasis/Mesocestoides_LifeCycle_web.gif)

Příloha č. 8

Obr. 10 Dělení tetrathyridií Mesocestoides sp. v různých fázích ontogeneze (http://www.schistosomes.cz/files/10-cestoda-II.pdf)