MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ ZAHRADNICKÁ FAKULTA V LEDNICI NA MORAVĚ
PŘÍRODNÍ BIOTOPY V KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE Diplomová práce Lednice na Moravě 2013
Bc. Andrea Večeřová Autor práce
Ing. Vladimír Láznička, Ph.D. Vedoucí diplomové práce
doc. Ing. Petr Kučera, Ph.D. Vedoucí ústavu
doc. Ing. Robert Pokluda, Ph.D. Děkan ZF MENDELU
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci s názvem „Přírodní biotopy v krajinné architektuře“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Hodově, dne 22.3.2013
Podpis........................................ 2
3
1
ÚVOD..................................................................................................................................... 6
2
CÍL ......................................................................................................................................... 6
3
SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY ............................................................................... 7 3.1
Definice pojmů ...............................................................................................................................7
3.2
Významné události ve využití krajiny, v managementu a v ochraně přírody a krajiny .............................9
3.3
Obecná ochrana přírody a krajiny ...................................................................................................13
3.3.1
Legislativa ochrany přírody a krajiny ......................................................................................13
3.3.2
Mezinárodní právní úprava ....................................................................................................13
3.3.3
Ústava České republiky.........................................................................................................13
3.4
Územní ochrana přírody a krajiny ...................................................................................................14
3.4.1
Obecná ochrana přírody a krajiny ..........................................................................................14
3.4.2
Zvláštní ochrana přírody a krajiny ..........................................................................................14
3.5
NATURA 2000 ..............................................................................................................................14
3.6
Plán péče (PP) ..............................................................................................................................16
3.7
Navrhování přírodě blízkých geobiocenóz ........................................................................................18
3.8
Zakládání přírodě blízkých geobiocenóz...........................................................................................19
3.8.1
Vychuzení stanoviště ............................................................................................................19
3.8.2
Spontální kolonizace cílovými druhy .......................................................................................19
3.8.3
Zakládání cílových společenstev přímým výsevem ...................................................................20
3.8.4
Renaturace druhově chudých porostů výsadbou cílových druhů................................................20
3.8.5
Znovuzakládání porostů přenosem sena .................................................................................20
3.9
Obnova přírodě blízkých biocenóz...................................................................................................20
3.9.1
Luční porosty .......................................................................................................................20
3.9.2
Suché trávníky .....................................................................................................................20
3.9.3
Remízky a lineární struktury ..................................................................................................21
3.9.4
Slatiny a rašeliniště ..............................................................................................................21
3.10
4
5
Management přírodě blízkých biocenóz ..........................................................................................21
METODIKA PRÁCE ................................................................................................................ 22 4.1
Metodika biologického hodnocení biotopů .......................................................................................22
4.2
Metodika ekonomického hodnocení biotopů.....................................................................................24
4.3
Metodika vypracování pasportu zeleně ............................................................................................25
4.4
Metodika inventarizace a klasifikace dřevinných vegetačních prvků (DVP) ..........................................27
4.4.1
Hodnocené atributy soliterních stromů ...................................................................................27
4.4.2
Hodnocené atributy skupin stromů.........................................................................................31
4.4.3
Hodnocené atributy soliterních keřů .......................................................................................32
PRŮZKUMY A ROZBORY........................................................................................................ 33 5.1
Lokalizace území...........................................................................................................................33
5.2
Přírodní podmínky .........................................................................................................................33
5.2.1
Geomorfologické členění .......................................................................................................33
5.2.2
Geologie..............................................................................................................................34
5.2.3
Klima ..................................................................................................................................34
5.2.4
Hydrogeologie .....................................................................................................................35
4
5.2.5
Biota ...................................................................................................................................35
5.2.6
Chráněné oblasti ..................................................................................................................37
5.3
5.3.1
Historický vývoj obce............................................................................................................37
5.3.2
Historický vývoj zámku .........................................................................................................38
5.3.3
Historický vývoj zámeckého parku .........................................................................................40
5.4
6
Historie ........................................................................................................................................37
Současný stav ..............................................................................................................................45
5.4.1
Zámek ................................................................................................................................45
5.4.2
Zámecký park ......................................................................................................................45
5.4.3
Sochařská výzdoba v zámku a zámeckém parku......................................................................45
5.4.4
Stav vegetačních prvků.........................................................................................................46
5.4.5
Stav technických prvků .........................................................................................................46
5.4.6
Přírodní biotopy ...................................................................................................................47
VÝSLEDKY PRÁCE.................................................................................................................. 48 6.1
Přírodní biotopy ............................................................................................................................48
6.1.1
Biologické hodnocení biotopů ................................................................................................48
6.1.2
Ekonomické zhodnocení biotopů ............................................................................................51
6.1.3
Navržený management .........................................................................................................52
6.2
Pasport zeleně..............................................................................................................................56
6.3
Inventarizace dřevin......................................................................................................................58
6.3.1
Zastoupení jednotlivých druhů dřevin.....................................................................................58
6.3.2
Věkové stádium dřevin .........................................................................................................59
6.3.3
Sadovnická hodnota dřevin ...................................................................................................59
6.3.4
Dendrologický potenciál objektu ............................................................................................60
6.3.5
Závěr a doporučení ..............................................................................................................61
7
DISKUZE............................................................................................................................... 62
8
ZÁVĚR.................................................................................................................................. 64
9
SOUHRN, KLÍČOVÁ SLOVA .................................................................................................... 65
10 LITERATURA ......................................................................................................................... 66 10.1
Literatura.................................................................................................................................66
10.2
Zákony a vyhlášky ....................................................................................................................68
10.3
Online zdroje ...........................................................................................................................68
10.4
Archivy a obecní úřady..............................................................................................................69
10.5
Mapové zdroje .........................................................................................................................69
10.6
Historické pohlednice ................................................................................................................69
11 PŘÍLOHY............................................................................................................................... 70 11.1
Plán péče.................................................................................................................................70
11.2
Tabulky ...................................................................................................................................70
11.3
Obrazy map .............................................................................................................................70
11.4
Fotodokumentace.....................................................................................................................70
11.5
Vlastní mapy ............................................................................................................................71
5
1
ÚVOD
Ochrana přírody. Jedno z nejčastěji diskutovaných témat současné společnosti, které má jak řadu příznivců, tak lidí neprojevujících zájem o tuto problematiku. Téměř na celém světě byla krajina výrazně přeměněna právě naší, lidskou činností. Člověk se v krajině nikdy nechoval ekologicky. Již od středověku rostla destrukce přirozené biodiverzity krajiny, způsobená především novými vynálezy, zintenzivňujícími její využívání v oblasti zemědělství a průmyslu. Novodobý člověk má pro snižování ekologické stability krajiny k dispozici velmi vyspělé technologie, spolu s uvědoměním si podoby přeměněné krajiny kolem sebe a své destrukční síly je schopen hledat nová řešení. Vzniká slovní spojení "Ochrana přírody". První formy ochrany krajiny vznikaly již za vlády Karla IV. ve 14. století (zákoník Maiestas Carolina k regulaci hospodaření v lesích) , od té doby prošly dlouhou cestou, která vedla k jejich zdokonalování a upřesňování co se předmětu ochrany týče. V 19. století tak vznikají první chráněná území a rezervace (Žofínský prales, 1938), jejichž management spočíval především v jejich absolutní bezzásahovosti. Tento přístup byl označován jako přístup "konzervační", jehož použití ve většině případů vedlo k postupné degradaci. Ve 20. letech vznikají nově vyhlášená chráněná území, konzervační přístup však nahrazují první aktivní formy účelového hospodářství s přesvědčením, že přírodu nestačí pouze udržovat v dosavadním stavu, ale je potřebná i specifická péče o ni. Tento princip lze považovat za základní myšlenku současných plánů péče. Významný moment představuje vyhlášení zákona 114/92 Sb. O ochraně přírody a krajiny, který tento princip aktivní ochrany významných stanovišť uplatňuje v povinně zhotovovaných plánech péče. Záměrné zakládání druhově bohatých biotopů v budoucnosti očekávat stále častěji. Tendence vzestupu zakládání těchto specifických přírodních biocenóz je dána především ekologizací ostatních, na péči náročných vegetačních prvků, která vede k celkovému zefektivnění managementu a usnadnění údržby. Vedle hlediska ekonomického mají přírodní biotopy zásadní význam z hlediska ekologického. Jejich vysoká ekologická hodnota je předpokladem stabilního vegetačního prvku, který lze považovat za základní jednotku územního systému ekologické stability krajiny. Takto specifická a významná stanoviště si vyžadují odpovídající ochranu, která spočívá v odborném nakládání, ustanoveném v tzv. plánech péče. Tyto dokumenty obsahují taková opatření, eliminující negativní jevy a zásahy v území spolu s takovými zásahy, které podporují silné stránky území a přispívají tak k zajištění jeho dlouhodobé existence. 2
CÍL
Cílem diplomové práce byla komplexní analýza modelového území s podrobným zaměřením na stanoviště, uznaná Agenturou ochrany přírody a krajiny jako přírodní biotopy. Úkolem bylo zhodnocení jejich aktuálního stavu, popis struktury spolu s popisem druhového složení a následný návrh vhodného managementu zajišťujícího jejich stabilitu. Výsledkem práce je tedy návrh specifického plánovacího dokumentu pro řízení vývoje přírodních poměrů v modelovém území - plán péče.
6
3 3.1
SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY Definice pojmů
Biotop. Soubor veškerých neživých a živých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Biotop je takové místní prostředí, které splňuje nároky charakteristické pro druhy rostlin a živočichů. (§ 3, zák. č. 114/1992 Sb.) Dále také jednotka klasifikace vegetace a stanovišť uvedená v Katalogu biotopů České republiky. (Chytrý, Kučera & Kočí, 2001) Diagnostický druh. Druh rostliny typický pro určitý biotop, který jej svým výskytem odlišuje od jiných biotopů, zejména v rámci téže formační skupiny. (Handrij, Lončáková & Hošek, 2008) Expanzivní druh. Druh v daném území geograficky původní, jehož přirozený areál se v poslední době zřetelně rozšiřuje vesměs v souvislosti s činností člověka. (Seják, Cudlín, Dejmal, Petříček, Černý a kol.) Ekosystém. Funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase. (§ 3 zák. č. 17/1992 Sb.) Geograficky nepůvodní druh. Druh rostliny nebo živočicha, který není součástí přirozených společenstev určitého regionu. (§ 5 zák. č. 114/92 Sb.) Alternativní definice: druh který neroste nebo nežije ve svém přirozeném areálu, který se ovšem přirozeně v čase a prostoru mění. Základní územní (geografickou) jednotkou je bioregion. (Culek, 1996) Invazní druh. Druh rostliny nebo živočicha, který se na geograficky nepůvodním území nekontrolovatelně (agresivně) šíří, přičemž vytlačuje původní druhy s podobnou funkcí v ekosystému. (upraveno dle § 5 zák. č. 114/92 Sb.) Inventarizace dřevin. Soupis jednotlivých dřevin rostoucích na hodnocené lokalitě s uvedením botanického názvu, aktuálních hodnot dendrometrických údajů a sadovnické hodnoty, popřípadě zdravotního stavu, stáří, charakteristiky růstu, zda kvete, plodí a podobně; její součástí je plán se situačním (orientačním) zakreslením jednotlivých dřevin. (ČSN 83 9001) Katalog biotopů ČR. Příručka určená pro mapování přírodních stanovišť na území ČR, vzniklá na žádost Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, jejíž úkolem je koordinace tvorby soustav zvláště chráněných území začleněných do dvou evropských soustav - NATURA 2000 a Emerald. (AOPK, 2001) Krajina. Heterogenní část zemského povrchu skládající se ze souboru vzájemně se ovlivňujících ekosystémů, který se v dané části povrchu v podobných formách opakuje. (Forman a Gordon, 1993)
7
Dle zákona 114/1992 Sb. je krajina definována jako část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky. (114/1992 Sb.) Lokalita. Obvykle prostorově spojité území mapované podrobně jako jeden celek; nadřazený pojem, používaný i u kontextového mapování, je „mapované území“. (Handrij, Lončáková & Hošek, 2008) Obnova parku. Zákon 20/1987 obnovu definuje jako údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky či jejího prostředí. Ve vztahu ke dřevinám – výměna stávající generace dřevin za novou bez podstatné změny jeho cílové struktury (prostorové, druhové, věkové). (Pejchal, 2004) Ochrana přírody a krajiny. Péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. (114/1992 Sb.) Památka. Umělecké dílo nebo kulturní předmět či statek anebo znak prostředí mající historický, technický, architektonický i vědecký význam, ať už jde o jednotlivost nebo o jediný soubor. (Pacáková - Hošťálková, 2004) Park. Ucelený útvar zeleně, který je nedílnou součástí urbální struktury sídla nebo jeho části. Je zpravidla veřejně přístupný a není rozhodující jeho plošný rozsah. Důležitý je obsah a funkce. (Otruba, 2002) Plán péče, Management. Odborné dokumenty zahrnující opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu, na základě ustanovení §38 zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění a vyhlášky č. 60/2008 Sb. Renaturace. Spontální nebo lidskou činností řízená změna určité geobiocenózy a nebo její části ke stavu více přírodě blízkému. (Sliva, 1997).
8
3.2 •
Významné události ve využití krajiny, v managementu a v ochraně přírody a krajiny Mezolit, 8000 let př. n l.
Mezolit lze považovat za období, kdy vzniká první zemědělská kulturní krajina. Otevřená krajina převládá nad lesnatou, později dochází k vyrovnání velikosti ploch jednotlivých biotopů a k jejich propojení (konektivitě). Tím dochází ke změně možnosti migrace lesních druhů oproti nelesním, zároveň dochází k izolaci stepních druhů bariérou lesů. Převládající bylo teplé a vlhké oceánské klima, které způsobilo urychlení bakteriální činnosti v půdě, které vedlo k odblokování živin uložených v humusu, ty do té doby nebyly přístupné. Tato změna vedla ke vzniku mocných poloh hnědých lesních půd a následný rozvoj vysokého uzavřeného lesa na úkor odlišných typů vegetace. Již v této době vznikají první managementy krajiny v podobě vypalování lesního porostu a záměrné zakládání světlin (zvěř, lesní plodiny), které mění primární krajinu spíše selektivně dle druhu vegetace a terénu než-li velkoplošně. •
Neolit, eneolit, 6500 let př. n. l.
I pro neolit a eneolit je stále typický mezolitický způsob obživy. Stále převládá plocha lesních porostů nad stepní krajinou. Nebýt antropogenního vlivu na krajinu a les, byla by to dle všeho nejkritičtější doba pro přetrvání stepních biotopů. Obohacení naší flóry a fauny při vzniku kulturní krajiny bylo vyváženo úbytkem druhů původních, citlivých k lidským zásahům či podléhajících v novém prostředí v kompetici, soužití. (upraveno dle SÁDLO, J., POKORNÝ, P., HÁJEK, P., DRESLEROVÁ, D., CÍLEK, V., 2008) Z této doby je známo užívání kulturních druhů rostlin jako např. diploidní pšenice jednozrnky, tetraploidní pšenice dvouzrnky, hrách, čočka, len, mák setý a další druhy (RÖSH, 1998). Dále dochází k expanzi domácích druhů rostlin, jejichž šíření bylo lidskou přítomností posíleno. Příkladem lze uvést kopřivu (Urtica), jejíž výskyt byl v dřívějších dobách vzácný, vázaný především na živinami bohaté biotopy (př. suťové lesy). Za expanzivní druhy neolitu lze dále považovat břízu, borovici, pionýrské druhy spálenišť po požárech a beze spory také trnka, pionýrský druh pastvin, a hlavně dub (VERA, 2000). Nově usedlé kulturní zavlečené druhy byly omezeny na speciální stanoviště (hlavně na okraje polí, cestní sítě a sídla) kde se staly dominantními, přičemž zbylá stanoviště zaujímala druhově daleko početnější společenstva domácích druhů expanzních, tolerantních. Je tedy zřejmé, že expanzní druhy byly kvantitativně i kvalitativně nejdůležitější složkou sklady kulturní krajiny neolitu (upraveno dle SÁDLO, J., POKORNÝ, P., HÁJEK, P., DRESLEROVÁ, D., CÍLEK, V., 2008). Management lesních porostů je prováděn především odlýkováváním stromů bez následné těžby, samotnou těžbou vzrostlých stromů, tzv. omezenou těžbou (těžba větví bez poškození stromu), vyhrabáváním steliva a také vypalováním lesa. Tyto činnosti mají povahu spíše jednorázových zásahů, za pravidelný management konstituující podmínky biotopu lze považovat pouze lesní pastvu a těžbu letnin.
9
•
Doba bronzová, 2000 - 1000 let př. n. l.
Bronz jako nový materiál tvrdší než kámen, umožňuje výrobu specifických nástrojů, které zjednodušují nejen obhospodařování půdy, ale i stavbu nových osad a rozvoj řemesel spolu s obchodem. Vznikají první záměrně zakládané louky vlivem potřeby sena pro ustájený dobytek (LANG, 1994). V tomto období dochází k výrazné změně půdních poměrů. Na živiny bohaté půdy degradovaly okyselením a ztrátou humusu, a to se projevilo na změně druhové skladby lesů. Do té doby téměř všudypřítomné smíšené doubravy s náročnými druhy dřevin přecházely v bory, borové doubravy a jedlobučiny, došlo k plošnému rozšíření kyselomilné vegetace (upraveno dle SÁDLO, J., POKORNÝ, P., HÁJEK, P., DRESLEROVÁ, D., CÍLEK, V. , 2008). Objevují se nové druhy ruderálních druhů rostlin, jejichž výskyt je spojen s intenzifikací polních kultur. Výskyt jednotlivých plevelných druhů byl úzce spjat s hloubkou obry, tz., že při mělkých orbách, typických pro neolit, podléhaly zavlečené druhy kompetici s domácími druhy kolonizujícími tyto biotopy. Při hlubší orbě byly vytlačovány víceleté, často domácí druhy plevelů, které v půdě přežívali díky oddenkům. To znamenalo nárůst výskytu jednoletých druhů, které měli velkou šanci se uchytit. Management se stává intenzivnějším díky technologickým inovacím (orba, chov domácích zvířat, produkce hnoje). •
Doba železná, ranný středověk, 500 let př. n. l. - 10 století
Používání železných nástrojů podporuje rozvoj zemědělství (oradla, srpy, kosy). V období probíhá částečná dekolonizace, dochází tak k postupu lesních ploch a jejich následnému nárůstu na úkor stepních biotopů. Ke změnám krajiny dochází i vlivem povrchové / hloubkové těžby železa, následný rozvoj kovářství a hutnění. Některé druhy rostlin jsou společností uctívány (= chráněny). •
Vrcholný středověk, 10. - 15. století
V 15. století dochází vlivem bojů (husitské války, Třicetiletá válka) a epidemií k velkému poklesu počtu obyvatelstva (cca o 1/3), čímž byl dán prostor procesům sekundární sukcese na opuštěných plochách. Krajina je v této době poprvé jako předmět soukromého vlastnictví, plánovitě využívána plocha, jejíchž hranice nejsou pevně stanoveny. Typická proto byla návaznost - zahrada - pole - souvrať - úhory - pastviny - paseky - les. Snaha ohraničit pozemky byla realizována pomocí kamenic, mezí, linií křovin, cest, čímž vznikali nové, pestré mozaiky většinou maloplošných, přesto významných biotopů. Lesy prodělávali velký úbytek, poslední pralesy v Českých zemích byli vykáceny vlivem nedostatku dřeva, které sloužilo především jako stavební materiál. Tím dochází jednak k výskytu velkoplošných pařezin, na druhé straně vznikají královské lesy sloužící k ochraně klimaxových společenstev. V pol. 14. stol. byl stanoven návrh zákoníku Maiestas Carolina Karla IV., který reguloval hospodářství lesů a jejich stav v českém Království, díky protestům
10
šlechty ale nikdy nenabil platnosti. Typický je vzestup vodního hospodářství - systematické budování rybníků, mlýnských náhonů a vodních cest. Zánik mnoha mokřadních biotopů za účelem výstavby vodních nádrží na zamokřených půdách. Dochází k zintenzivnění zemědělského managementu - trojpolní systém nahrazuje systém dvojpolní, vznikají vinice, štěpnice, ovocné sady. Lidé jsou schopni obdělávat větší lány orné půdy díky vynálezu chomoutu, které plně nahradil udidlo. Rychlým odlesněním a osídlením podhorských ploch na prudkých svazích dochází k výrazné erozi, díky které mimo její negativní vliv vznikaly nápadné biotopy erozních svahů. Díky erozi dochází k výrazné přeměně niv způsobené zahliněním a pravidelnými povodněmi, což způsobilo eutrofizaci spolu se změnou využití plochy niv na louky, někdy doprovázené lužním lesem. Široké říční nivy a husté sítě niv doprovázejících potoky lze považovat za první, historický a velkoplošný biotop, jehož vznik byl podmíněn lidskou činností. Tak z přirozených základů vznikaly první vlhké pcháčové louky (Calthion), psárkometlicové louky (Deschampsion), eutrofní terestrické rákosiny (Phragmition), vrbové luhy (Salicion albae) a lužní lesy (Ulmenion), tvořící základ vegetace našich současných niv. (upraveno dle SÁDLO, J., POKORNÝ, P., HÁJEK, P., DRESLEROVÁ, D., CÍLEK, V. , 2008) •
Renesance, 15. - 17. století
Období charakteristické vznikem pivovarů, panských vodních mlýnů, pil, ovčínů (velký vzrůst pastevectví), hutí a skláren, s jejichž výstavbou je vyvíjen velký tlak na lesní biotopy. V této době vznikají první ochranná opatření na les v podobě lesních řádů, vyměřování lesa, ve zřizování lesního personálu (lesní, hajní). Zároveň vznikají první panské obory, charakteristická je introdukce prvních dřevin. Tato doba je velkým vzestupem budování nových rybníků a rybničních soustav, na druhé straně se v oblasti bažin a mokřadů masivně odvodňuje (upraveno dle učebních textů předmětu Nauka o krajině II.) •
Baroko, 17. - 18 století
Období vlády Marie Terezie. Sílí kolonizace krajiny a její využívání. Nátlak na les byl zmírněn díky faktu, že dřevo jako palivový materiál přestalo plnit funkci s příchodem dřevěného uhlí. Zemědělství přechází na střídavé hospodářství, celkově dochází k jeho zintenzivnění, vznikají rozlehlé, jednotvárné polní krajiny, k jejichž vzniku se váže úbytek přirozených stanovišť. U travních porostů došlo k druhové diferenciaci luk a pastvin vlivem nejednotného managementu, typické byly louky květnaté s pravidelnou dvousečí. U lesních porostů dochází ke změně zoocenózy vyhubením přirozených dravců jako byl vlk, medvěd, rys. Mimo změnu zoocenózy dochází k výrazné degradaci lesních půd vlivem eroze, nevhodné druhové skladbě atd. Ke konci 18. století dosahuje výměra lesních porostů v českých zemích svého minima (Lipský, 1998). Následkem toho dochází k reformě lesního zákonodárství a roku 1754 k vydání lesního řádu pro Čechy a Moravu. V této souvislosti tak v průběhu 19. století nastupuje masivní zavádění smrkových monokultur (borová a smrková mánie) (Lipský, 2000).
11
•
Průmyslová revoluce, 18. - 19. století
Díky revoluci, intenzivnímu rozvoji dopravy a výstavbě četným průmyslových oblastí a továren dochází ke snižování biologické rozmanitosti krajiny. Tento rozvoj vede k unifikovanosti krajinných struktur a úbytku pestrosti přírodních biotopů. Díky rozšíření pěstování brambor dochází k výrazným erozím a následnému zanesení koryt vodních toků. Vlivem rozvoje cukrovarnictví bývají upřednostňovány těžké, vlhké půdy, proto dochází k četnému rušení rybničních ploch, zároveň se zamokřené plochy na nevhodných místech odvodňují. Lesní porosty byly nahrazeny monokulturami, jejich malá druhová pestrost měla za následek velké škody způsobené prvními hmyzími kalamitami. V roce 1838 vzniká na našem území první přírodní rezervace žofínský prales a Hojná Voda v Novohradských horách, v roce 1858 je z iniciativy pokrokového Schwartzenbergského lesmistra Johna vyhlášena přírodní rezervace Boubínský prales ke sledování přirozeného vývoje podhorského smíšeného lesa. •
Poválečná situace, 1. pol. 20. století
Jako nejvýraznější změnu tohoto období lze považovat velký pokles počtu obyvatelstva v hraničních oblastech (odsun Sudetských Němců v roce 1945), který vedl k zániku velkého množství obcí v pohraničních horách spolu s procesem postupné degradace a ruderalizace zemědělské krajiny s následkem rozšiřování lesního porostu. V tomto období probíhá tzv. kolektivizace nebo-li vyvlastňování soukromých pozemků a jejich následné spojení se správou JZD. Za následky konsolidace lze považovat vznik ucelených, intenzivně obhospodařovaných polních lánů, rozorávání mezí, remízků a následně přeměnu krajinné struktury, která byla výrazně ochuzena. Zintenzivnění zemědělské činnosti s sebou nese i začátek užívání těžké mechanizace a používání chemických prostředků, což způsobilo postupnou degradaci půdy. Z potřeby co nejvyššího výnosu jsou pole zakládána i na méně vhodných zamokřených půdách, které jsou před využitím odvodňovány a meliorovány, zároveň probíhá vrchol výstavby vodních přehrad. V letech 1918 - 1938 je na území České republiky vyhlášeno více než 100 území podléhajících určitému stupni ochrany. V roce 1956 je vydán zákon o ochraně přírody č. 40, který do roku 1992 zajišťoval legislativní rámec pro ochranu přírody. •
Převrat, 2. pol. 20. století
Po roce 1989, kdy proběhl převrat, se začíná uplatňovat extenzifikace zemědělství. Dochází k převádění orné půdy na trvalé travní porosty a k omezování používání chemických přípravků. Výrazným tempem probíhá výstavba komunikací, průmyslových budov, skladů na okrajích měst a komerčních areálů spolu s rozrůstáním příměstských oblastí, často nenavazujících na současnou výstavbu. Lesní porosty jsou často poškozovány imisemi a těžkou lesní mechanizací, negativní vliv na jejích zdravotní stav má i přemnožení spárkaté zvěře. V roce 1992 je vydán zákon č. 114 o ochraně přírody a krajiny.
12
3.3
Obecná ochrana přírody a krajiny 3.3.1 Legislativa ochrany přírody a krajiny
Prvním zákonem upravujícím komplexně oblast ochrany přírody se stal zákon č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, který platil až do roku 1992. Cílem zákona byla ochrana všech součástí přírody a přírodního bohatství jako celku. Zaměřoval se na tzv. zvláštní ochranu přírody, na způsob vyhlašování ochrany, podmínky ochrany, práva a povinnosti vlastníků území, evidenci chráněných částí přírody a původně neobsahoval sankce za porušení povinností daných zákonem (Kotovicová, 2009). Zásadní změny v přístupu k ochraně přírody a krajiny přišly až v roce 1992 přijetím zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Tento zákon spolu s prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. dnes tvoří základ právní úpravy ochrany přírody a krajiny v České republice (Kotovicová, 2009). Ochranou přírody a krajiny se podle tohoto zákona rozumí "vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny". (114/1992 Sb.) Účelem zákona je tedy udržení a obnova rovnováhy v krajině, ochrana druhové rozmanitosti (biodiverzity), přírodních hodnot a krás a šetrné hospodaření s přírodními zdroji (upraveno dle zákona 114/1992 Sb.). 3.3.2 Mezinárodní právní úprava Mezinárodní právní úprava je v rámci ochrany přírody a krajiny velmi obsáhlá a je použitelná jak v otázce ochrany přírody, tak v otázce péče a druhové rozmanitosti v území s vymezeným stupněm ochrany. Právní úpravu lze rozdělit na dohody mezinárodní na světové úrovni, kde se jedná o úmluvu UNESCO o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 1972 (Paříž), a úmluvy mezinárodní na úrovni evropské, které zastupuje Úmluva o biologické rozmanitosti ze dne 5. června 1992 (Rio de Janeiro) a Evropská úmluva o krajině ze dne 20. října 2000 (Florencie) a Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť ze dne 1.6.1982 (Bern). Se vstupem České republiky do Evropské Unie (2004) souvisí významná změna v rámci ochrany přírody a závazek republiky o vytvoření evropské soustavy chráněných území s názvem NATURA 2000 (Kotvicová, 2009). Cílem tohoto závazku je ucelení Evropských lokalit rozdílného charakteru a boj zamezující fragmentaci stanovišť. 3.3.3 Ústava České republiky Základní práva vztahující se k příznivým podmínkám životního prostředí, jeho ohranu a právo na informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů je zakotveno v Ústavě ČR. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem (upraveno dle Ústava ČR, zákon č.1/1993 Sb., čl. 35).
13
3.4
Územní ochrana přírody a krajiny
Územní ochranu, která je uplatňována v rámci České republiky, lze rozčlenit na ochranu obecnou, zvláštní a evropskou. 3.4.1 Obecná ochrana přírody a krajiny Tato ochrana spočívá ve vymezení územní systémy ekologické stability a významných krajinných prvků a v ochraně krajinného rázu včetně režimu přírodních parků. Dále stanovuje přechodně chráněné plochy a vymezuje ochranu dřevin rostoucích mimo les spolu s ochranou neživé přírody. 3.4.2 Zvláštní ochrana přírody a krajiny Zvláštní ochrana individuální vymezuje ochranu památných stromů spolu s vymezením jejich ochranných pásem a odpovídajícím značením. V tomto případě se nejedná o ochranu druhovou. Zvláštní ochrana územní vymezuje zvláště chráněná území (dále jen ZCHU) v krajině a jejich kategorie. • • • • • •
národní parky (NP) 2. chráněné krajinné oblasti (CHKO) 3. národní přírodní rezervace (NPR) 4. národní přírodní památky (NPP) 5. přírodní rezervace (PR) 6. přírodní památky (PP)
Zvláště chráněná území jsou zřizována obecně závaznými právními předpisy. Pro každé ZCHU je zpravidla stanoveno i ochranné pásmo ve vyhlašovacím předpise, není-li, platí ze zákona 50metrů, u CHKO již od 2010 není ochranné pásmo vůbec. Pro orgány veřejné správy a jejich odborné instituce jsou závazné vypracované plány péče o ZCHU. Každé ZCHU má své specifické značení. Chráněná území jsou označena státním znakem České republiky, národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace a národní přírodní památky velkým státním znakem, přírodní rezervace a přírodní památky malým státním znakem (§ 42 ZOPK). 3.5
NATURA 2000
Naturu 2000 lze chápat jako soustavu chráněných území, která je tvořena členskými státy Evrposké Unie. Česká republika se stala jejím členem v roce 2004. Cílem této soustavy je ochrana nejcennějších a nejvíce ohrožených rostlinných a živočišných druhů s ochranou nejvýznamnějších přírodních stanovišť v rámci Evropské Unie.
14
Soustava České republiky je tvořena ptačími oblastmi a evropsky významnými lokalitami se smluvní ochranou či ochranou stanovenou pro zvláště chráněná území. Ptačí oblasti (PO) představují území, které je nejvíce vhodné pro ochranu určitých druhů ptactva v rámci jejich výskytu, stavu a početnosti vybraných populací. Spolu s vymezením ptačí oblasti je zhotoven seznam činností, které lze vykonávat pouze se souhlasem orgánu ochrany přírody a krajiny. Evropsky významné lokality (EVL) jsou druhy chráněných území, které jsou vyhlášeny k ochraně přírodních lokalit, volně žijících druhů živočichů a planě rostoucích rostlin. Tato ochrana je zakotvena ve směrnici Evropské komise o stanovištích (92/43/EHS) z roku 1992. Na území České republiky se v rámci Natury 2000 vyskytuje 58 typů přírodních stanovišť, 55 druhů živočichů, 16 druhů rostlin a 65 druhů ptáků. V rámci celé Evropské Unie pod její ochranu náleží 253 nejohroženějších typů přírodních stanovišť, 200 druhů živočichů, 434 druhů rostlin a 181 druhů ptáků. Funkčnost soustavy Natura spočívá v zajištění vhodné péče o jednotlivé biotopy, jedná se o tzv. ochranářský management, který je stanoven dle zachovalosti jednotlivých stanovišť. U některých se proto jedná o zcela bezzásahový management, u druhých je to management v podobě souhrnu opatření, bez kterých by některá stanoviště degradovala až zanikala. Každé vyhlášené stanoviště má vypracován vlastní management plán, resp. plán péče, v kterém je podrobně popsána charakteristika stanovištních podmínek spolu s jednotlivými pěstebními zásahy s jejich provedení v rámci roku. Prostřednictvím plánu péče je stanoviště udržováno ve stabilním stavu, často je jeho stav i zlepšován. Hlavním cílem plánů péče je tedy zamezení působení negativních vlivů z okolí, eliminace šíření expanzivních či nepůvodních druhů spolu se zabráněním nevhodných pěstebních zásahů v území. Druhová ochrana rostlin a živočichů Zvláště chráněnými rostlinami a živočichy jsou druhy vzácné či ohrožené, vědecky velmi významné. U každých z nich je určen tzv. stupeň ohrožení. Rozlišujeme druhy kriticky ohroženy, silně ohroženy a ohroženy. Seznam rostlin a živočichů různého stupně ohrožení je uveden ve vyhlášce MŽP č. 395/1992 Sb. U rostlin s nejvyšším stupněm ochrany se ochrana vztahuje na všechny podzemní i nadzemní části rostliny stejně jako na všechna její vývojová stádia i dané stanoviště. Stejně tak jsou chráněni i živočichové. Evidence těchto druhů je zakotvena v tzv. červených a černých seznamech. V červených seznamech jsou uvedeny ty druhy, jimž hrozí různě velké riziko ohrožení. Pro tyto druhy jsou sestavovány záchranné programy podporující jejich stabilitu v prostředí. V černých seznamech jsou uvedeny druhy, které z přírody již vymizely. Krajinotvorné programy Mezi hlavní cíle krajinotvorných programů patří především zachování funkčnosti krajiny, zlepšení přírodních podmínek spolu s ochranou krajinného rázu území. Jejich
15
vyhlašování je činností ministerstva zemědělství, ministerstva životního prostředí a ministerstva pro místní rozvoj. Program péče o přírodní prostředí Krajinotvorný program zaměřující se především na ochranu přírody a krajiny. Mezi hlavní cíle patří vytvoření funkčního územního systému ekologické stability v krajině, zabezpečení péče o mimoprodukční části lesa spolu s ochranou zamokřených území a vodních ploch, regenerace historických parků a alejí, dále se programy podílí na realizaci zhotovených plánů péče a při programech na regeneraci půdy či na programech záchranných.
•
Program péče o krajinu Každoročně aktualizovaný krajinotvorný program vyhlášený Ministerstvem životního prostředí, jehož hlavní poslání spočívá ve financování neinvestičních projektů podporujících ochranu přírody a krajiny. Rozlišují se dva typy podprogramů o krajinu, a to podprogram péče o krajinu a podprogram péče o zvláště chráněná území.
•
Management Komplexní péči o chráněné území zajišťuje management ZCHÚ. Jeho cílem je zachovat veškeré předměty ochrany, kvůli kterým bylo území vyhlášeno, jako chráněné, zajistit trvale udržitelný stav území a v případě narušení území jeho stav zlepšit. Managementové zásahy se dělí na regulační, tzn. opakované, soustavné zásahy, tj. extenzivní hospodaření, a na asanační, tzn. obnovení, rekonstrukce a revitalizace stavu předmětu ochrany jednorázovým ale zásadním zásahem do poměrů stanoviště, do složení porostu, nebo likvidace nežádoucích druhů. Plán péče po dobu své platnosti určuje, jaké aktivní praktické zásahy se budou ve prospěch předmětu ochrany dělat, případně určí i ekologicky vhodný režim obhospodařování území nebo případně jiné využívání chráněného území. Zásahy a opatření v plánu péče musí být odborně i věcně dobře odůvodněny, lokalizace zásahu musí být přesná, aby umožnila kontrolu provádění zásahů a výsledků péče v terénu (Zásady péče o nelesní biotopy, 2004).
3.6
Plán péče (PP)
Osnovy a zákonné náležitosti plánů péče jsou dány vyhláškou MŽP ČR č. 60 /2008 Sb., jejich konkrétní obsah je pak popsán a upřesněn metodikou MŽP. Plán péče lze definovat jako specifický plánovací dokument zabezpečující optimální nakládání s přírodními jevy ve zvláště chráněných území, jejichž délka platnosti je určena dle charakteru území.
16
Doba platnosti PP U lesních porostů se plány péče stanovují zpravidla na dobu 10ti let, u porostů nelesního charakteru pak na dobu delší, v některých případech i na dobu kratší. Po uplynutí stanovené doby trvání je nutné tyto dokumenty aktualizovat. Plány péče pro území spadající do kategorie lesních porostů se musí shodovat s platností LHP, PP je pro LHP (LHO) závazným podkladem, zpracovává se podrobný plán opatření podle porostních skupin. Zpracování a schvalování PP příslušnými orgány ochrany přírody • • • • •
CHKO, NP – MŽP NPR a NPP mimo území CHKO – MŽP prostřednictvím územně příslušné správy CHKO NPR a NPP na území CHKO – MŽP prostřednictvím Správy CHKO PR a PP na území CHKO – Správy CHKO PR a PP mimo území CHKO – krajský úřad
Osnova plánu péče (dle ÚTOK LDF MENDELU) 1. Základní identifikační a popisné údaje o ZCHÚ - kategorie ZCHÚ, název, údaje o vyhlášení, územně-spr. příslušnost, Natura 2000 2. Rozbor stavu ZCHÚ s ohledem na předmět ochrany - stručný popis území+přír. poměry, přehled ZCH druhů, historie využívání území, negativní i pozitivní vlivy ze všech oborů činnosti, škodlivé vlivy, recentní ohrožení, současný stav a přehled dílčích ploch, dosavadní zásahy a další postup, stanovení prioritních zájmů v případě kolize, dlouhodobé cíle péče 3. Plán zásahů a opatření - návrh konkrétních zásahů a opatření k realizaci definovaných dlouhodobých cílů, péče o les, neles, rostliny (invaze), živočichy, o neživou přírodu; zaměření a vyznačení území, administrativní opatření (např.rozšíření území), omezení rekreace a sportu, návrh na výchovné využití, návrh na další výzkum a průzkumy 4. Závěrečné údaje - závěrečné údaje (tab.finančních nákladů, redukované + neredukované náklady, literatura, konzultace, použité mapové listy, seznam zkratek, jméno zpracovatele)
17
3.7
Navrhování přírodě blízkých geobiocenóz
Tendence navrhování přírodě blízkých společenstev (dále jen PBS) je v současné době na vzestupu. Zakládání těchto PBS je pozitivní hned z několika hledisek. Z ekologického hlediska je důležité především zachování genetické různorodosti rostlinných a živočišných organismů, jelikož proměnlivost všech druhů lze považovat za základ přirozeného evolučního vývoje. Biodiverzita také zásadním způsobem přispívá ke zvyšování stability prostředí. Neméně důležité je i uplatňování PBS při tzv. ekologizaci zahrad či vegetačních prvků, která spočívá především v ekologizaci jejich údržby (extenzifikace, integrovaná ochrana, šetrné materiály), která z hlediska ekonomického snižuje následnou finanční náročnost údržby. S ekologizací je úzce spojeno zakládání PBS s vysokým stupněm autoregulace, jejich následná funkčnost však závisí na vysoké odbornosti jak při navrhování, tak zakládání tohoto vegetačního prvku. Navrhování těchto specifických přírodních prvků vychází především z hlubokých znalostí navrhovaného rostlinného materiálu. Nutná je především znalost nároků požadavků na stanoviště, chování jednotlivých rostlinných druhů ve společenstvech, sociabilita, životní strategie a způsoby šíření. Navržený přírodě blízký prvek může být funkčním pouze při dodržení odpovídající trofické a hydrické řady spolu s vegetačním stupněm charakteristickým pro dané stanoviště. Určujícími faktory jsou tedy klimatické, geologické, pedologické a hydrogeologické podmínky stanoviště. Za určující lze považovat i míru antropického ovlivnění nového stanoviště, důležitý je i původ vysazovaného množitelského materiálu. U nově zakládaných společenstev je důležitá plocha výsadeb, která by vždy měla dovolovat spontální sukcesi biocenóz a tak zajistit jejich funkčnost a dlouhodobou esistenci. Dle Pejchala (2003) spočívá problematika navrhování PBS v: • v často nedostatečné znalosti biologické podstaty dané problematiky, popřípadě nedostatečnou schopností využít existující vědecké poznatky v praxi, dané nízkou schopností zahradnické profese komunikovat s profesionálními fytocenology, ekology a jinými přírodovědci a naopak. V důsledku toho spíše napodobován a trvalou péčí udržován určitý vývojový stupeň PBS, než záměrně využíván jejich přirozený proces. • v nedostateku “řemeslných dovedností a znalostí” při zakládání a údržby PBS. • v dlouhodobosti mnoha potřebných opatření a využívaných přírodních procesů. • v akceptovatelnosti těchto vegetačních prvků dostatečně nepoučenými osobami. V praxi je uplatňováno především navrhování PBS v podobě bylinných lemů a podrostů, květnatých luk spolu s bahenními a vodními společenstvy. Přírodě podobná společenstva jsou základem při navrhování extenzivně ozeleněných střech, přírodních jezer, kořenových čističek odpadních vod. Všechna tato společenstva nelze vnímat jako vegetační prvky, které se obejdou bez následné péče. PBS jsou náročná při navrhování a zakládání, intenzivní je i péče v prvních letech po založení, jejich následná údržba a práce s ní spojená však v následujících letech po založení oproti ostatním VP výrazně klesá.
18
3.8
Zakládání přírodě blízkých geobiocenóz
Renaturaci lze chápat jako spontální nebo lidskou činností řízenou změnu určité geobiocenózy a nebo její části ke stavu více přírodě blízkému (Sliva, 1997). Při zakládání přírodě blízkých stanovišť je nutné vycházet z podrobných znalostí stanovištních podmínek cílových společenstev spolu s ko mplexním průzkumem stávajícího stanoviště. 3.8.1 Vychuzení stanoviště Metoda uplatňující se na stanovištích vykazujících vysoký podíl živin, jejichž přítomnost neumožňuje etablizaci cílových druhů, proto je nutné půdu o tyto nadbytečné živiny ochudit. Redukce nadbytečných živin z půdy lze dosáhnout jednak pravidelným kosením a odstraňováním pokosené biomasy (Kapfer, 1988), přičemž je nejvíce efektivní brzká seč (Oomes a Mooi 1981, Sliva 1999) nebo skrývkou nejsvrchnější vrstvy ornice s nejvyšší zásobou živin (Wild a Patzelt, 1998). Ústup konkrétní živiny ze stanoviště není jednoznačný, rozhodující je druh půdy. Na písčitých, propustných půdách dochází k výrazné redukci obsahu draslíku, jehož pokles významně limituje vývoj porostu (Oomes, 1999), naopak půdy hlinité a jílovité výrazně redukují obsah fosforu a dusíku. Skrývka svrchní vrstvy půdy představuje metodu, při které dochází k celistvému odstranění stávajícího porostu. Osídlení plochy cílovými druhy je tak velmi zjednodušeno, rozhodující je zejména mocnost odstraněné zeminy spolu s dosavadní zásobou semenné banky v půdě. Tato metoda je vhodná především pro stanoviště malých ploch, kde je velmi efektivní. 3.8.2 Spontální kolonizace cílovými druhy Po vychuzení stanoviště je postup vegetačního pokryvu poměrně pomalý. Druhy náročné na živiny začínají sukcesivně ustupovat, dominantními se stávají druhy méně náročné na živiny. Následné druhové složení je podmíněno zásobou semen ve stávající půdě, přenos cílových druhů rostlin z okolních ploch je možný pouze tehdy, nachází-li se tyto plochy v jeho těsné blízkosti. Cílová společenstva lze na nových stanovištích založit pomocí stávající semenné banky, pokud na daném místě žádaný druh vegetace již existoval. Rozhodující je přitom množství klíčících diaspor v půdě, přičemž platí, že se zvyšující intenzitou využívání půd se zásoba semen v půdě velmi rapidně snižuje. Na druhé straně roste počet diaspor ruderálních a konkurenčně silných druhů rostlin, které jsou schopny přetrvat v půdě i přes intenzivní hospodářství, čímž dochází k vytvoření dlouhodobě persistentní banky (Albrecht, 1989). Aktivace diaspor druhů cílových rostlin z hlubších vrstev půdy lze podpořit specifickými technickými zásahy jako je např. plytká orba, vertikutace či povrchová skrývka.
19
3.8.3 Zakládání cílových společenstev přímým výsevem Tato metoda se týká především zakládání druhově bohatých lučních porostů, kdy se diaspory cílových druhů rostlin vysévají ne celoplošně, nýbrž do záměrně vytvořených mezer v již stávajícím porostu. Míra poškození travního drnu je zjevně rozhodujícím faktorem úspěšné introdukce nových druhů do stávajících lučních porostů (Schulz, 1993). 3.8.4 Renaturace druhově chudých porostů výsadbou cílových druhů Nejvíce efektivní metoda znovuzakládání přírodě blízkých porostů, avšak přes její jak finanční, tak časovou náročnost při realizaci v praxi málo využívána. Příkladem lze uvést dosazování rostlin na základě posílení slabých populací vzácných druhů, popř. přesazování chráněných druhů rostlin s cílem jejich záchrany před různými antropogenními vlivy - např. při výstavbách apod. 3.8.5 Znovuzakládání porostů přenosem sena Metoda znovuzakládání dle Schiechtl (1973) je založena na přenosu sena, které je bohatě zásobeno diasporami. Důležitým aspektem je především termín sklizně sena v době maximálního množství semen. Uchycení jednotlivých diaspor je závislé na stanovištních podmínkách, které by se měly co nejvíce shodovat s podmínkami dárcovského stanoviště. Neméně důležitý je i termín aplikace sena na nové stanoviště a také mocnost aplíkované vrstvy, která by neměla přesáhnout výšku 10 cm.
3.9
Obnova přírodě blízkých biocenóz 3.9.1 Luční porosty
Hlavním cílem renaturace lučních porostů je návrat k jejich přirozené druhové skladbě, která byla vlivem intenzivního využívání ploch spolu s jejich hnojením silně pozměněna. K návratu přirozenějších druhů lučních společenstev přispívá jednak zmírnění intenzity využívání (především vynechání první seče) a absence hnojení. Druhově bohaté louky lze založit přeměnou druhově chudých, intenzivně využívaných luk nebo přeměnou orné půdy. U obou příkladů se jedná o stanoviště s vysokým podílem živin, proto je nutné jejich vychuzení (viz kap. 4.4.1. vychuzení stanoviště). 3.9.2 Suché trávníky Stanoviště suchých trávníku patří mezi druhově velmi bohatá společenstva, jejichž biodiverzita je podmíněna především nízkým obsahem živin v půdě, často s přítomností vápence. Prvním krokem při obnově je tedy vychuzení stanoviště, které se nejčastěji provádí skrývkou svrchní, živinami bohaté půdy.
20
Absence diaspor v půdě je dále řešena výsevem autochtonních semen. Udržení žádoucího stavu spočívá v pravidelné péči, v případě suchých trávníků se v ideálním případě jedná o extenzivní pastvu či o extenzivní seč, kterou je nutno zahájit až 5 let po renaturaci, seč v dřívějším termínu negativně ovlivňuje etablizaci cílových druhů (Miller, 1998). 3.9.3 Remízky a lineární struktury Nejúčinnější metodou renaturace remízků a lineárních struktur je výsev v kombinaci s výsadbou cílových druhů rostlin. Pro výsadbu jsou doporučovány byliny rychle rostoucí, které svoji hmotou vytváří vhodné mikroklimatické podmínky pro klíčící diaspory výsevu. 3.9.4 Slatiny a rašeliniště Slatinné i rašeliništní biotopy prošly intenzifikací zemědělství výraznými změnami, přičemž nejvýznamnější byla přeměna vodního režimu biotopů. Renaturace těchto stanovišť spočívá především revitalizací hydrických poměrů v krajině. Introdukce cílových druhů na takto upravených stanovištích je pak přímo podmíněna trofickou řadou. V případě půd s vysokou zásobou živin je vhodné vychuzení půd, které v případě těchto prvků probíhá poměrně rychle, pokud nedochází ke transportu nových živin povrchovými či spodními vodami. Znovuosídlení cílovými druhy pak probíhá buď aktivací stávající semenné banky, v případě její absence je vhodný výsev autochtonních diaspor v kombinaci s výsadbou bylin. Renaturace nevytěžených vrchovišť spočívá v zajištění dostatečné retence dešťových vod, ta je zabezpečována pomocí různých technických konstrukcí, jako např. jednoduché hrázky s řízeným přepadem až po složité kombinované hráze. Nedostatečné podmáčení vrchovišť podporuje negativní vývoj a etabilizaci necílových druhů rostlin (Pinus, Betula).
3.10 Management přírodě blízkých biocenóz Návrh pěstební péče má vést k dosažení optimálního stavu chráněných jevů. Při navrhování opatření vycházíme z obecných zásad (viz Míchal, Petříček et al. 1999 a Petříček et al. 1999) a přizpůsobujeme je specifickým požadavkům konkrétního území. Management společenstev má vést ke zmírnění vlivů poškozujících fytocenózy, ale zároveň by neměl být v rozporu s jinými zájmy ochrany. Je důležité se proto o zastavení obecně negativních vlivů (např. příliš intenzivní pastvy, nevhodných lesnických zásahů, odvodňování, výskytu stanovištně cizích druhů rostlin i živočichů apod.). Je důležité míti na paměti, že určité vlivy na lokalitě (např. využívání zvěří, prosvětlování porostů, obnažení půdního povrchu, upuštění od pastevní činnosti nebo sekání apod.) mohou mít na některá společenstva pozitivní, zatímco na jiná negativní dopady. Nový návrh řízené péče měl zohledňovat i další chráněné fenomény v území. Např. zhoršený zdravotní stav stromového patra společenstva (imisní poškození, větrná kalamita) není nutně důvodem k zásahu, je-li stávající stav důležitý pro ochranu diverzity bezobratlých a pod.
21
4 4.1
METODIKA PRÁCE Metodika biologického hodnocení biotopů
1. Určení biotopu Prvním úkolem při mapování biotopů je samotné rozpoznání konkrétního biotopu na daném místě. V praxi existuje několik přístupů k určování biotopů, je nutná jejich kombinace. Jedná se o přístup primárně formačně-vegetační (fyziognomický), sekundárně ekologický a teprve poté floristický. Při rozhodování měly největší váhu floristicky diagnostické druhy spolu s druhy dominantními, vyskytujícími se na určitém segmentu. Při výskytu takových druhů, které tvořily tzv. přechodnou zónu dvou či více přírodních biotopů, byly zařazeny k biotopu nejvíce podobnému, přihlédnuto však bylo ke snížení jeho reprezentativnosti. Jestliže kombinace druhů rostlin nebyla charakteristická pro žádný z přírodních biotopů, byla část řešené plochy zařazena do formační skupiny X (biotopy silně ovlivněné člověkem). 2. Vymezení hranic daného přírodního biotopu 3. Určení reprezentativnosti a zachovalosti biotopu Reprezentativnost lze dle Guth (2008) definovat jako vztah mapované jednotky k popisu v Katalogu biotopů. Byly definovány následující stupně reprezentativnosti: A – porost plně odpovídá popisu v Katalogu biotopů z hlediska fyziognomie, přítomnosti diagnostických druhů i z hlediska dalších charakteristik, B – buď je reprezentativnost snížena (mírnou degradací nebo např. výskytem na okraji areálu), nebo porost v segmentu vykazuje mírnou tendenci k jiné mapovací jednotce, C – jako B, ale ve větší míře, D – porost není reprezentativní zejména z důvodu silné degradace, popřípadě hojného výskytu invazních, expanzivních a jiných cizorodých druhů. Zachovalost lze charakterizovat jako kvalitativní zhodnocení stavu přírodního biotopu z hlediska ochrany přírody. Ke snížené zachovalosti dochází např. při výskytu invazních a expanzivních druhů, při narušení vodního režimu, při nevhodném obhospodařování nebo i při absenci příslušného způsobu obhospodařování. Při hodnocení se nejdříve posuzoval současný stav daného biotopu. Pokud nebylo optimální, přihlédlo se k vyhlídkám biotopu při dosavadním způsobu obhospodařování. Vyhlídky byly hodnoceny z hlediska zmapovaného přírodního biotopu, ne dle případného posunu po sukcesní řadě k jiným typům. Pokud tyto „vyhlídky“ neodpovídaly žádoucímu vývoji (ke stavu odpovídajícímu popisu v Katalogu), hodnotily se možnosti a náročnost případné obnovy prostřednictvím řízené péče. Stupně zachovalosti A, B, C jsou výsledkem kombinace tří subkritérií podle jejich míry:
22
Stav A výborný optimální z hlediska ochrany přírody B dobrý uspokojivý C uspokojivý vážné pochyby, zda to ještě je přírodní biotop
A výborný B dobrý C nepříznivé
Vyhlídky stabilizace nebo zlepšení stavu v krátkodobém nebo střednědobém výhledu, zanedbatelné riziko vnějších nepříznivých vlivů uspokojivý hrozba zhoršení stavu v krátko-, středně i dlouhodobém výhledu, vysoké riziko vnějších nepříznivých vlivů
Možnost obnovy A snadná a efektivní metody jsou známé a prostředky dostupné B reálně možná s vynaložením zvýšeného úsilí C obtížná velmi dlouhodobý nebo finančně a technicky náročný management
4. Záznam ostatních údajů, např. nálezy významných taxonů rostlin apod. 5. Fytocenologické snímky Fytocenologický snímek lze charakterizovat jako botanický soupis rostlinných taxonů na dané ploše pomocí určitých charakteristik. Velikost plochy hodnoceného segmentu závisí na typu biotopu (např. u lesních porostů 500m2, u prameniště vodního toku 1m2). Soupis rostlinných taxonů je rozčleněn na jednotlivá patra (pokud jsou přítomna). V rámci jednotlivých pater dále určujeme pokryvnost všech rostlinných druhů. r (–) pouze jeden jedinec, pokryvnost zanedbatelná + více jedinců, pokryvnost malá 1 pokryvnost nižší než 5 % 2 pokryvnost 5–25 % 3 pokryvnost 25–50 % 4 pokryvnost 50–75 % 5 pokryvnost 75–100 % Nedílnou součástí fytocenologického snímku jsou údaje o mapované lokalitě jako je místo mapování, nadmořská výška, souřadnice, sklon svahu, expozice, datum apod. 6. Fotodokumentace Fotodokumentace jednotlivých stanovišť v nejcharakterističtější vegetační době spolu se snímky významných druhů rostlin.
23
4.2
Metodika ekonomického hodnocení biotopů
Metoda vychází z expertního vytvoření úplného seznamu biotopů, které se vyskytují na určitém území. V ČR byl využit katalog přírodních a přírodě blízkých biotopů Natura 2000 a k němu byly interdisciplinárním týmem ekologů doplněny biotopy přírodě vzdálené, antropogenní. Bodová hodnota pro každý z biotopů vychází z hodnocení osmi následujících ekologických charakteristik pro každý z biotopů. Každá charakteristika může získat bodové hodnocení od jednoho do šesti bodů (vyloučeno bylo použití nuly): 1. zralost typu biotopu [body dle fylogenetického stáří formace a druhů] 2. přirozenost typu biotopu [6 bodů zcela přírodní, 1 bod zcela antropogenní] 3. diverzita struktur typu biotopu [6 bodů za všechny vegetační vrstvy] 4. diverzita druhů typu biotopu [b. dle počtu všech přirozeně se vyskyt. druhů] 5. vzácnost typu biotopu [b. dle geogr. a klim. ojedinělosti, četnosti a rozlohy] 6. vzácnost druhů typu biotopu [b. dle počtu vzácných a ohrožených druhů] 7. citlivost (zranitelnost) typu biotopu [b. dle míry zranitelnosti změnou stan. podmínek] 8. ohrožení typu biotopu [body dle závislosti na změně lidských aktivit] Pro získání bodové hodnoty biotopu je součet bodů za prvé čtyři charakteristiky násoben součtem bodů za druhé čtyři charakteristiky a výsledný počet vztažen k maximálně možnému počtu bodů (576). Tento kalkulační vzorec umožňuje ohodnotit a uspořádat všechny biotopy podle jejich ekologické kvality příslušným počtem bodů ve škále od tří do sta bodů. Pro zcela antropogenizované biotopy byly autorským kolektivem navrženy nulové bodové hodnoty). Bodová hodnota pro každý biotop (nulovou hodnotu mají připsánu zcela odpřírodněné, antropogenní biotopy např. betony, asfalty, zastavěné plochy, chemicky znehodnocené plochy, zatímco nejvyšší bodovou hodnotu nad 80 bodů/m2 mají nejkvalitnější přírodní biotopy) je převedena na peníze násobením bodů průměrnými společenskými náklady obnovení přírodních struktur, čili průměrnými národními náklady na přírůstek jednoho bodu (v Hesensku to bylo v 90. letech 0,62 DM/bod). Na základě reprezentativní analýzy 136 revitalizačních projektů byla v ČR k roku 2003 kvantifikována hodnota bodu ve výši 12,36 Kč. Pokud valorizujeme hodnotu bodu mírou inflace v období let 2003-2008, činí k roku 2008 hodnota jednoho bodu 14,50 Kč. Úplný popis metody hodnocení biotopů v podobě elektronické knižní publikace závěrečné zprávy lze nalézt na webové adrese Fakulty životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem http://fzp.ujep.cz/Projekty/VAV-610-5-01/HodnoceniBiotopuCR.pdf, stručný popis metody se seznamem biotopů pak na adrese http://fzp.ujep.cz/projekty/bvm/bvm_CZ.pdf.
24
4.3
Metodika vypracování pasportu zeleně
Dle zákona 183/2006 Sb. lze pasport zeleně považovat jako hlavní územně-plánovací podklad patřící do skupiny územně analytických podkladů. Základem pro jeho vypracování je popis současného stavu vegetačních a technických prvků, podložený terénním průzkumem. Jednotlivé vegetační a technické prvky jsou zakresleny do mapy, která je doplněna o textovou část. Hlavním výstupem pasportu zeleně je bilanční tabulka obsahující kvantitativní údaje všech hodnocených vegetačních a technických prvků v modelovém území. Dle Šimka (2007) lze rozdělit primární vegetační prvky dle charakteru na: Jednoduché vegetační prvky - tvořené pouze jedním jedincem - bodové - např. soliterní letnička / trvalka / strom / keř Složené vegetační prvky - soubor jedinců stejné životní formy - liniové - např. liniová výsadba, živý plot, stromořadí, popínavá dřevina - plošné - např. letničkový / trvalkový záhon, půdopokryvné dřeviny Kombinované vegetační prvky - soubor jedinců různé životní formy - např. porost dřevin Charakteristiky jednotlivých vegetačních prvků dle ŠIMKA (2007) Solitérní strom Primární vegetační prvek - Jednotlivě rostoucí strom všech výškových kategorií. Dělení na listnaté, stálezelené nebo jehličnaté. Jedinec není v korunovém prostoru v doteku s žádným jiným stromem, který by narušoval architekturu jeho koruny a její vývoj. Solitérní keř Primární vegetační prvek - Jednotlivě rostoucí keře všech výškových kategorií. Listnaté, stálezelené nebo jehličnaté. Skupina stromů Primární, složený vegetační prvek - Soubor stromů, zpravidla s jednoduchou prostorovou strukturou. Soubory stromů, u kterých se jednotlivé rostliny v různé míře navzájem ovlivňují. Jedinci vytvářející porostní okraj vytváří zpravidla větší korunový prostor vegetačního prvku než jedinci uvnitř skupiny.
25
Alej Složený vegetační prvek liniový - Strom jako součást liniového uspořádání stromů (stromořadí), které je vymezené jednotnou funkcí a stejným kompozičním cílem. Nejčastěji rozdělujeme stromy ve stromořadí a stromořadí podle pěstebního tvaru na tvarované a volně rostlé. Skupiny keřů Primární, složený vegetační prvek - Skupiny dřevin od země rozvětvených (o maximální výšce cca 7m), u kterých se jednotlivé rostliny v různé míře navzájem ovlivňují – případné mezery mezi jednotlivými keři nejsou větší než horizontální průměty korun jednotlivých keřů. Nejčastěji rozdělujeme skupiny keřů podle kombinace druhového složení , přítomnosti podrostové etáže, přítomnosti stromové etáže (nadrostu) a zápoje. Záhon trvalek Primární, kombinovaný nebo složený vegetační prvek - Záhon trvalek je uměle vytvořené společenstvo takových vytrvalých bylin, které jsou v našich klimatických podmínkách mrazuvzdorné a schopné plnit svou funkci a kompoziční záměr několik vegetačních sezón. Trávník luční Směs travních druhů s dvouděložnými rostlinami, často s velkým podílem i plevelných druhů. Velmi často vzniká z trávníku parkového vlivem nedostatečné údržby. Trávník parkový - směs převážně travních druhů – výskyt dvouděložných bylin nesmí být v rozporu s funkčními vlastnostmi VP, dobrá pokryvnost, odpovídající užitné vlastnosti podle funkce, střední nároky na údržbu. Přírodě blízká společenstva Primární, složený nebo kombinovaný vegetační prvek - Převážně bylinná společenstva druhovým složením a porostní strukturou typická pro konkrétní biotop a etapu sukcese. Vegetační prvek se může vyskytovat jako podrost. Nálety a nárosty Primární, složený vegetační prvek - Nálet je první růstová fáze dřeviny vzniklá přírodním nasemeněním. Nárost je růstová fáze dřeviny vzniklá přírodním nasemeněním nebo výmladností. Nárost je vymezen již růstově zabezpečenými jedinci.
26
4.4
Metodika inventarizace a klasifikace dřevinných vegetačních prvků (DVP)
Inventarizace a klasifikace DVP slouží dle Šimka (2006) jako hlavní podklad pro řešení otázek spojených s metodami obnov DVP, následného návrhu pěstebních opatření a stanovení plánu péče. Při terénním průzkumu byly jednotlivé DVP zakresleny do mapy, jejíž podkladem byla mapa katastrální pro danou obec.
4.4.1 Hodnocené atributy soliterních stromů
ZÁKLADNÍ ŮDAJE Pořadové číslo jedince. Každý strom má své pořadové číslo, pod kterým ho lze dohledat v inventarizační soupisce a v mapě. Taxon. Platné latinské jméno daného taxonu dle Herych, 1996. Pěstební tvar. Označení pěstebního tvaru jedince: tvarovaný X volně rostlý. V případě zpracovávaného objektu jsou všichni jedinci volně rostlý.
TAXAČNÍ ŮDAJE Výška. Výška stromu je uváděna v metrech, měří se odhadem a násobkem výšky figuranta. Šířka koruny. Šířka je zjišťována kolmým průmětem koruny k zemi. U korun s nepravidelným obrysem koruny je udávána průměrná hodnota, udává se v metrech. Výčetní tloušťka kmene. Tloušťka kmene, měřená ve výšce 1,3 m od země. Udává se v centimetrech. U vícekmenných jedinců je uvedena tloušťka každého z kmenu. Báze koruny. Báze koruny je místem nejblíže zemi, kde se nachází normální výhony s živými listy, nebo místo nasedání postavené živé větve na kmeni. Udává se v centimetrech.
POPISNÉ ŮDAJE Věkové stadium. Věkové stadium nám říká v jaké fázi vývoje se daný jedinec nachází. Zastoupení jedinců jednotlivých věkových fází je základní charakteristikou objektu.
27
Věkové stádium Stádium Označení 1 Nová výsadba
Popis převládají znaky a projevy ujímání ujatá výsadba doposud nestabilizovaná, znaky intenzitní péče Odrostlá výsadba nebo její absence, zakládání architektury koruny Dospívající typických charakteristik pro daný taxon, (habitus, borka ..), jedinec výrazný prodlužovací růst, začátek plodnosti Dospělý jedinec vyvinutý jedinec s charakteristickými znaky taxonu rozpad struktury jedince s doprovodnými projevy (úbytek Veterán kosterních větví, nástup přirozených patogenů)
2 3 4 5
Věk. Dosažený, aktuální věk jedince, posuzován odhadem.
KVALITATIVNÍ ŮDAJE Vitalita. Tímto atributem posuzujeme určitou vývojovou tendenci jedince. Hodnocení se opírá především o posouzení olistění a tvarových změn větvení.
Vitalita Známka 1 2 3 4 5
Vitalita Vitální Snížená Středně snížená Silně snížená Žádná
Popis plně vitální jedinci dočasně snížená vitalita při omezení vnějších negativních vlivů lze očekávat zlepšení nelze zpravidla očekávat dílčí zlepšení jedinci bez projevů fyziologické vitality
Zdravotní stav. Zdravotní stav vyjadřuje aktuální odchylku ( resp. stupeň poškození ) od normálu, vztaženou k jednotlivým hodnoceným atributům nebo entitě jako celku. Celkové hodnocení zdravotního stavu vychází z posouzení závažnosti poškození hodnoceného dílčími charakteristikami.
Zdravotní stav Známka 1 2 3
Popis stromy bez poškození nebo stromy mírně poškozené, předpoklad dlouhodobé existence stromy výrazně poškozené, existence není bezprostředně ohrožena stromy velmi silně poškozené, existence bezprostředně ohrožena
28
Zdravotní stav - hodnocené atributy Poškození kmene
Poškození koruny
Výskyt hnilob a dutin
Výskyt suchých větví
Snížení statické stability
Dílčí charakteristiky zdravotního stavu. Pro hodnocení dílčích charakteristik zdravotního stavu může být použita jednotná stupnice:
Dílčí charakteristiky zdravotního stavu Známka 1 2 3
Popis poškození nebo defekty minimálního rozsahu bez významnějšího vlivu na existenci jedince poškození nebo defekty významného rozsahu, existence není bezprostředně ohrožena – často však podmíněna realizací pěstebního opatření poškození nebo defekty kritického rozsahu, existence bezprostředně (nebo během poměrně krátkého období) ohrožena
A: Poškození kmene. Mechanické poškození kmene zasahující do kambia nebo případně do hlubších vrstev dřeva. K poškození dochází často vlivem provozu (parkování), neopatrným dosekáváním okrajů trávníku a cílenou destrukcí (bořivé činnosti mládeže), absencí péče apod. Poškození představuje především vstupní bránu pro infikování dřevokaznými houbami popř. může bezprostředně souviset s ohrožením statiky stromu.
Poškození kmene Známka 1 2 3
Popis oděrky, nebo drobné již zahojené poškození, nezahojené jizvy po odstraněných větvích větší poranění, pravděpodobně se zahojí nebo větší množství menších ran poškození velkého rozsahu, včetně velkých ran např. po odstranění dvojáku, terminálu apod.
B: Poškození koruny. Mechanické poškození korunové části stromu obdobného rozsahu jako u předchozí charakteristiky, nejčastěji nevhodným či neodborným zásahem.
Poškození koruny Známka 1 2 3
Popis nepodstatné zlomy nebo pahýly v koruně, velké množství starých, částečně zahojených ran ojedinělé poškození většího rozsahu, popř. podstatná část kosterních větví slabě poškozena poškození kosterních větví velkého rozsahu, ohrožující jedince
29
C: Výskyt hnilob a dutin. Při posuzování je zvažován především rozsah, závažnost a lokalizaci
Výskyt hnilob a dutin Známka 1 2 3
Popis počáteční stadia tvorby dutin, mokvání kmenové dutiny (tvrdá hniloba) neohrožující jedince, četné dutiny v koruně kmenové dutiny (měkká hniloba, plodnice) ohrožující jedince, velké dutiny v koruně
D: Výskyt suchých větví. Hodnocení výskytu suchých větví v koruně je často dokladem zanedbané péče o jedince. Příčiny výskytu mohou být i v souladu s principy růstu v koruně tyto je třeba odlišovat u každého konkrétního taxonu od ostatních suchých větví. Opožděné odstranění suchých větví může být významným zdrojem infekce.
Výskyt suchých větví Známka 1 2 3
Popis četné slabší větve, zanedbaná péče část kosterních větví nebo odumírající terminál výpadek kosterních větví nad 50 %, suchý terminál
E: Snížení statické stability. Posuzováno celkové snížení stability. Jedná se o komplexní charakteristiku. Statická stabilita je snížena vlivem naklonění (posunutí těžiště) a chybného větvení a nevhodným postavení kosterních větví.
Známka 1 2 3
Statická stabilita Popis Mírně snížená statická stabilita Snížená statická stabilita přímo neohrožující existenci jedince Výrazně snížená stabilita přímo ohrožující existenci jedince
Sadovnická hodnota. Vyjadřuje celkovou hodnotu jedince z pohledu zahradní a krajinářské tvorby a vyjadřuje v podstatě biologický aspekt dendrologického potenciálu jedince. Tato hodnota je výslednicí hodnocení jeho několika vlastností.
30
Sadovnická hodnota Známka 1
2
3 4 5
Popis velmi hodnotný strom, zcela zdravý, plně vitální, typický habitus a charakteristické znaky příslušného taxonu, pěstebně plnohodnotný nadprůměrně hodnotný strom, plně odpovídající pěstebním a kompozičním potřebám, převládají charakteristické znaky příslušného taxonu, strom vitální, zdravý, případné nedostatky významně nesnižují jeho hodnotu, výjimečně i strom 3 věkového stadia průměrně hodnotný strom s předpokladem střední až dlouhodobé existence, případně se sníženou vitalitou a zdravotním stavem, pěstebně využitelný, všechny stromy 1 a 2 (3) věkového stadia – plně vitální, zdravé s typickými znaky taxonu podprůměrně hodnotný strom obvykle s předpokladem poměrně krátkodobé existence, pěstebně neperspektivní jedinec velmi málo hodnotný strom, jedinec odumírající nebo odumřelý, chybí předpoklady i pro krátkodobou existenci
V mapové části vyjádřeny jednotlivé stupně následovně: 1 – červená 2 – modrá 3 – zelená 4 – hnědá 5 – žlutá
4.4.2 Hodnocené atributy skupin stromů Pořadové číslo skupiny stromů. Každá skupina má své pořadové číslo, pod kterým je zapsána v inventarizační tabulce a je zakreslena v mapě. Počet kusů. Číslo udávající počet jedinců ve skupině stromů. Zápoj. Procentuální vyjádření horizontálního zápoje skupiny stromů. Období založení. Období, kdy byla daná skupina stromů, založena. Plocha. Celková plocha, kterou skupina stromů zaujímá. Udávána v m2. Celkový potenciál. Celkový potenciál skupiny stromů je částečně dán sadovnickými hodnotami jednotlivých stromů, ze kterých složen. Některé stromy, ale mohou mít nižší sadovnickou hodnotu, avšak pro skupinu stromů mohou být vhodné a spolu s ostatními stromy mohou tvořit vysoce hodnotnou skupinu.
31
Celkový potenciál skupiny stromů Stádium Označení Popis 1 vysoký složený vegetační prvek je dlouhodobě stabilní 2 nadprůměrný složený vegetační prvek s malými nedostatky 3 průměrný složený vegetační prvek v částečném rozpadu 4 podprůměrný složený vegetační prvek v rozpadu 5 nízký složený prvek nevykazující prvky perspektivity, v rozpadu
4.4.3 Hodnocené atributy soliterních keřů Pořadové číslo jedince. Každý keř má své pořadové číslo, pod kterým ho najdeme v inventarizační soupisce i v mapě. Taxon. Platné latinské jméno daného taxonu dle HURYCH, 1996. Výška. Výška keře je uváděna v metrech. Šířka keře. Udává se v metrech. Sadovnická hodnota
Známka 1
2
3 4 5
Sadovnická hodnota Popis velmi hodnotný keř, zcela zdravý, plně vitální, typický habitus a charakteristické znaky příslušného taxonu, pěstebně plnohodnotný nadprůměrně hodnotný keř, plně odpovídající pěstebním potřebám, převládají charakteristické znaky příslušného taxonu, keř vitální, zdravý, případné nedostatky významně nesnižují jeho hodnotu, výjimečně i keř 3. věk. stadia průměrně hodnotný keř s předpokladem střední až dlouhodobé existence, případně se sníženou vitalitou a zdravotním stavem, pěstebně využitelný, keře1-3 věkového stadia podprůměrně hodnotný keř obvykle s předpokladem jen poměrně krátkodobé existence, pěstebně neperspektivní jedinec málo hodnotný keř, jedinec odumírající nebo odumřelý, chybí předpoklady i pro krátkodobou existenci
Metodika hodnocení dendrologického potenciálu. Slouží k vyjádření dendrologického potenciálu celého objektu. Jedná se o kombinaci sadovnických hodnot a věkových stádií u jednotlivých jedinců. Dle Pejchala a Šimka (2001) je dendrologický potenciál objektu (nebo jeho části) celkovou schopností existujících dřevinných vegetačních prvků konkrétního objektu zajistit stabilitu cílové kompozici (stávající, změněné, nové).
32
5 5.1
PRŮZKUMY A ROZBORY Lokalizace území
Jako modelové území byl vybrán zámecký park v moravské vesnici Budišov. Tato obec se nachází na rozhraní okresu Třebíč (cca 14 km SSV od města Třebíč ) a okresu Žďár nad Sázavou ( cca 15 km J od města Velké Meziříčí ) v kraji Vysočina. Obec Budišov leží v nadmořské výšce v rozmezí 480 - 520 metrů nad mořem a ve 437 domech zde žije 1203 obyvatel. Jedná se o obec s rozšířenou působností a od roku 2006 je městysem. Celková rozloha katastrálního území obce je 1330 metrů². Lokalizace v rámci ČR a kraje
5.2
Přírodní podmínky 5.2.1 Geomorfologické členění
K cílům geobiocenologické typologie krajiny patří diferenciace přírodního stavu geobiocenóz. Je to takový stav, který by nastal v dnešní krajině při vyloučení ať už cílového, tak nevědomého působení člověka. Výsledky geobiocenologické typologie poskytují nezbytné podklady pro ochranu krajiny, rámce pro diferencovanou péči o krajinu a její využití a jsou východiskem pro plánování krajiny (upraveno podle Michal,1994). Problematika je zpracována na základě individuálního a typologického členění bioty ČR dle Culka. Zařazení podle biogeografického členění ČR Biom: Geobiom opadavých listnatých lesů Biogeografická provincie: Provincie středoevropských listnatých lesů Biogeografická podprovincie: Hercynská podprovincie Biogeografický region (bioregion): Velkomeziříčský
33
Zařazení podle geomorfologického členění ČR Systém: Hercynský Subsystém: Hercynská pohoří Provincie: Česká vysočina Soustava: Českomoravská Podsoustava: Českomoravská vrchovina Celek: Křižanovská vrchovina Podcelek: Brtnická vrchovina, Bítešská vrchovina, Jaroměřická kotlina
5.2.2 Geologie Širší souvislosti Celé území obce Budišov leží na Třebíčském syenitovém plutónu. Na tomto podkladu se přirozenou pedogenezí vyvíjejí kyselé hnědé půdy, nověji označované jako kambizemě (KA), resp. kambizemě dystrické. Kyselost se zde pohybuje od středních hodnot až po vysoké hladiny, proto se tyto půdy vyznačují malou vhodností pro zemědělské užití. Hlavním stavebním prvkem oblasti jsou migmatické žuly až migmatity, místy s vložkami amfibolitů (Culek, 1996). Hlavní roli v zastoupení hornin zde hraje syenit a rula horniny kyselé, které svým pH silně ovlivňují zde vyskytující se půdy a následně i biotu. Vedle těchto hornin se zde v hojném zastoupení nachází deluviální, hlinito-písčité až hlinitokamenité sedimenty. Z pokryvů se kromě běžných svahovin uplatňují sprašové hlíny, především v okolí říčních toků. Užší souvislosti Většina území zámeckého parku leží na deluviálních, hlinito-písčitých až hlinitokamenitých sedimentech. Území lemující soustavu zámeckých rybníků představují nezpevněné nivní sedimenty (písek, hlína, štěrk), které na severní straně parku volně přecházejí v sedimenty svahové. Vedle nivních sedimentů se v blízkosti vodního toku objevují i sedimenty splachové.
5.2.3 Klima Podnebí této oblasti je velmi homogenní a stabilní. Rajonizace dle Quitta zařazuje vybrané území do oblasti MT5, vyšší části do mírně teplé oblasti MT5. Podnebí je tedy mírně teplé, díky srážkovému stínu Českomoravské vrchoviny i mírně suché, kde se průměrná roční teplota pohybuje při 7,2°C, průměrný roční úhrn srážek činí 563mm. (Culek, 1996)
34
Základní klimatické charakteristiky tedy vypadají takto (Quitt, 1975) : •
Počet letních dnů : 30 – 45
•
Počet mrazových dnů : 110 – 140
•
Počet ledových dnů : 30 – 50
•
Průměrná teplota v lednu: - 3 - 5
•
Průměrná teplota v červenci : 15 – 18
•
Průměrná teplota v říjnu: 6 - 9
•
Průměrný počet dnů se srážkami 1mm a více: 80 – 100
•
Srážkový úhrn v mm ve vegetačním období: 300 – 45
•
Srážkový úhrn v mm v zimním období: 200 – 300
•
Počet dnů se sněhovou pokrývkou: 50 – 70
•
Počet dnů jasných : 40 – 60
5.2.4 Hydrogeologie Obecně tento katastr spadá do povodí Moravy, všechny místní toky ústí do dvou řek Oslavy nebo Jihlavy. Říční síť je řídká. V katastrálním území obce Budišov a v jeho okolí jsou vhodné pouze menší odběry vody pro místní zásobování jednotlivých domů. Území patří do méně vodnaté části, nejvodnatější měsíce jsou únor a březen, naopak nejméně vodné jsou září, říjen a listopad. (Vlček, 1984) Podzemní vody jsou přímo ovlivněny geologickým prostředím, ve kterém nacházejí. Podzemní voda v zemědělských oblastí je často degradována dusičnany a není bez složitější úpravy pitná. V samotném areálu zámeckého parku se nachází soustava čtyř vzájemně propojených rybníků, přičemž tři slouží v současnosti pro chov ryb. Zdrojem vody pro tyto nádrže je potok pramenící v těsné blízkosti zámeckého parku. 5.2.5 Biota Dle CUKLA je pro Velkomeziříčský bioregion charakteristická hercynská biota 4. bukového stupně s přechody do stupně 5. jedlobukového. Flóra je velmi chudá, s mezními prvky méně náročných termofytů, alpidských a z části subatlantských mezofytů. Převažujícími jsou zástupci hercynské květeny, vliv Alp se téměř neprojevuje.
35
Skupiny typů geobiocénů Diferenciace krajiny prostřednictvím STG dává představu o prostorovém uplatnění trvalých ekologických podmínek a je srovnávací základnou pro vyhodnocení stupně synatropizace, tj. míra ovlivnění přírodních charakteristik člověkem. (Sklenička, 2003) Převažujícím vegetačním stupněm je stupeň č. 4. – bukový, který místy pozvolna přechází ve vegetační stupeň 5. - jedlobukový, a to především na severních svazích. Častý je i výskyt stupně č. 3. - bukového, který je typický pro otevřené či jižní expozice. Ze základních hydrických řad je pro mapované území charakteristická řada 3 – normální, v blízkosti vodních toků a rybníků i řada 4 – zamokřená. Trofická řada charakteristická pro území je řada B – mezotrofní se středním obsahem živin, popř. meziřada BC – mezotrofně – nitrofilní, řada částečně obohacená dusíkem. Výskyt mezotrofně - nitrofilních řad (BC) je často spjat s těsnou návazností daného stanoviště na intenzivně zemědělsky obdělávanou půdou, kdy dochází ke splachu živin. Z těchto zjištěných hodnot je patrný nejvyšší podíl vegetace typických bučin (4B3). Na místech s vyšším podílem vody, jako jsou především zaplavované louky, se setkáváme s vegetací lipových bučin (4BC4). Objevují se zde i malé fragmenty typických jedlových bučin (5B3) a dubových bučin (3B3). Potenciální přirozená vegetace Potencionální vegetace je zastoupena acidofilními bučinami (Luzulo-Fagion), na živnějších půdách jsou rozšířeny i květnaté bučiny (nejčastěji Dentario enneaphylli-Fagetum), v nivách pak podél vodních toků či nádrží lze najít luhy luhy (Stelario-Alnetum glutinosae). Přirozenou náhradní vegetací reprezentují na mezofilních stanovištích ovsíkové louky (Arrhenantherion). Některé druhy zde dosahují absolutní východní areálové hranice, např. rozchodník pýřitý (Sedum villosum) a hořeček český (Gentianella bohemica) (Culek, 1996, Neuhauslová 2001).
Aktuální stav vegetace Charakteristické zastoupení dřevin v přírodních biocenózách bylo intenzivním hospodařením výrazně pozměněno. Přirozený výskyt buku lesního (Fagus sylvatica) byl potlačen upřednostňováním monokulturních výsadeb smrku ztepilého (Picea abies) spolu s častým zastoupením borovice lesní (Pinus sylvestris). I přes tuto skutečnost se v území dochovalo uspokojivé množství lesních porostů přírodě blízkých s odpovídající druhovou strukturou. V posledních letech se čím dál více prosazuje návrat k zakládání lesních porostů původní dřevité skladby. Nejčastější druhové složení nových výsadeb tak přestavuje buk lesní (Fagus sylvatica) s příměsí dubu zimního (Quercus petraea). Již v menším zastoupení se vyskytují druhy jako jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) spolu s javory (Acer platanoides, Acer pseudoplatanus). V podrostu především na okraji lesních
36
porostů pak dřeviny jako habr (Carpinus betulus), líska obecná (Corylus avellana), bez černý (Sambucus nigra) a třešeň ptačí (Prunus avium). Z nízkých druhů křovin se uplatňují druhy jako ostružiník a maliník (Rubus fruticosus / Rubus idaeus). V těchto lesích přírodě blízkého charakteru najdeme v bylinném patře vysoké byliny jako je např. netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), z nižších bylin pak mařinka vonná (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), často se vyskytují kapraď samec (Dryopteris filix-mas), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), konvalinka vonná (Convallaria majalis), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum) a šťavel kyselý (Oxalis acetosella). U většiny lesů tohoto druhového složení je charakteristická přítomnost jarních efemérů a jejich výrazný květní aspekt. Z diagnostických druhů se vyskytuje sasanka hajní (Anemone nemorosa), kopytník evropský (Asarum europaeum), pitulník žlutý (Galeobdon luteum), orsej jarní (Ficaria verna), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), dymnivka dutá (Corydalis cava) apod. 5.2.6 Chráněné oblasti Obec Budišov se nachází ve východní části přírodního parku Třebíčsko, který byl vyhlášen roku 1982 (dříve nazýván Oblast klidu Třebíč). Jihozápadně od řešeného území se nachází přírodní památka Syenitové skály u Pocoucova, vyhlášená roku 1950. Do soustavy NATURA 2000 řešené území nespadá, což vypovídá o tom, že se v jeho nejbližším okolí nevyskytují jak Ptačí oblasti, tak Evropsky významné lokality. Budova zámku spolu s přilehlým zámeckým parkem spadají do správy památkového ochranného pásma pro nemovitou kulturní památku, která je zapsána ve státním seznamu nemovitých kulturních památek.
5.3
Historie 5.3.1 Historický vývoj obce
Nejstarší osídlení Budišova je nutno hledat na místě dnešního kostela a hřbitova. Zde stávala začátkem 12. století ves Dobrutovice, darovaná roku 1104 nově založenému třebíčskému benediktinskému klášteru. Vzhledem k tomu, že nejstarší – románská – část budišovského kostela je z 12. století, lze usuzovat, že v této době existoval už také Budišov. Obec leží ve vyvýšené poloze mírně zvlněného terénu na rozvodí řeky Oslavy a Mlýnského potoka. Byl založen jako kolonizační ves pravděpodobně Budišem z Budišova, který se připomíná roku 1240. Tehdy byla vytýčena náves, při jejímž jihozápadním koutě vznikl pozdně románský kostel, doprovázený zřejmě prvotní budišovskou tvrzí, která nebyla písemně doložena , ale v tomto prostoru ji mohou indikovat nálezy mlado-hradištní keramiky. Ještě v předhusitské době bylo toto sídlo opuštěno a nové vzniklo 1 km severně odtud, na místě dnešního zámku, který se připomíná roku 1446. Roku 1536 byla ves povýšena na městečko. Je možné, že tento akt vyvolal nějaké zásahy do půdorysné struktury vsi. Budišovské náměstí se totiž skládá ze dvou odlišných částí: širší západní a ulicové východní, přičemž jižní fronta je společná. Nelze vyloučit, že náves měla původně podobu 37
poměrně úzkého vřetena, jehož západní polovina byla druhotně rozšířena v „náměstí“. Na odlišné postavení obou prostorů poukazuje i členění zástavby městečka z roku 1768 na 18 měšťanských domů a 36 předměstských domů (a 5 chalup); oněch 18 měšťanských domů přesně odpovídá rozsahu zástavby při náměstí. Městečko nebylo nikdy opevněno, opevnění však lze předpokládat kolem kostela. Od 2. poloviny 18. století Budišov trvale poměrně výrazně rostl. Zejména na spojnici náměstí a zámeckého areálu (a přádelny z doby po roce 1794 jihovýchodně od zámku), proťatou železnicí s nádražím, a podél silnice k severu do Hodova, zčásti též západně a jihovýchodně od náměstí. Již velmi záhy začalo také zastavování plochy náměstí (viz plán z roku 1835). Samostatný komplex jižně od zámku vytvořila v letech 1948 – 52 škola (projekt F.A. Krejčí). V poslední třetině 18. století byly vrchností založeny v okolí městečka parcelací dominikálu drobné osady; východně od zámku Rejdůveň roku 1835, Mihoukovice – 1,3 km jihovýchodně od zámku roku 1779 a Kundelov –1,3 km severně od zámku roku 1799. Zajímavou historickou památkou Budišova je také kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Gotharda, o němž je dochována první písemná zpráva z roku 1414. Na hřbitově, který kostel obklopuje, jsou umístěny hrobky s pomníky majitelů panství Pötting-Persingů a Barattů-Dragono, na zdi epitafy rodiny Jungwirthovy a Stettenhofenovy. Roku 2010 se Budišov stává městysem.
5.3.2 Historický vývoj zámku Koncem 12. a v 13. století patřil Budišov pánům z Lomnice. V této době měl zámek podobu gotické vodní tvrze, která využívala vodu z nedalekých dvou rybníků, které se do dnešní doby nedochovaly. V období pozdní gotiky měla tvrz podobu lichoběžníkového komplexu o rozměrech 32 x 15-30 metrů, obehnaným kamennými hradbami. Tvrz ležela na místě dnešní budovy zámku, vstupní brána byla taktéž na stejném místě, tj. na J straně objektu. Ochrana tvrze byla zajištěna především vodním příkopem, dále pak hranolovou věží, která výrazně vstupovala do příkopu na jižní straně tvrze. K samotné tvrzi přiléhaly na jižní a východní straně další budovy, jako nejvýznamnější lze považovat palác lichoběžníkového půdorysu na východě areálu, zpevněn pilíři. Jako vzácný fortifikační prvek tvrze lze považovat protáhlou baštu obdélníkového tvaru s oblým čelem, vázaná na hradby v SZ části areálu. Koncem 16. a v 17. stol. drželi Budišovský zámek Berkové z Dubé, Lipého a na Meziříčí, kteří původní vodní tvrz přestavěli v renesanční zámek (v 70. letech 16. století). Vznikla tak bloková stavba uzavřeného půdorysu s pravoúhlým nádvořím vyzdobeným arkádami. Původní gotická bašta byla přestavěna do barokního slohu, severní křídlo zámku bylo zbouráno a znovu vyzdviženo, přistavěno bylo druhé patro zámku, které pozměnilo jeho původní členitou podobu. Ze starých obvodových zástaveb byla postavena sala terrena s bohatou štukovou výzdobou. Upraveno bylo i předzámčí, u kterého byl vystavěn kamenný most, který je spojoval se samotnou budovou zámku. V roce 1538 byla ves povýšena na městečko.
38
V 18. stol. byl zámek byl v držení Paarů z Valdštejna. Jejich zásluhou došlo k výraznému hospodářskému i kulturnímu povznesení panství. Ve 20. letech zámek dostává dnešní podobu poté, co prošel výraznou přestavbou v honosné barokní sídlo. Charakterizuje ji podstřešní patro, portál a kamenný most s barokní výzdobou doplněnou velkými okrasnými vázami s klasicistním dekorem. V předzámčí byly postaveny hospodářské budovy. Interiér zámku, podobně jako sallu terrenu, zdobily ornamentální malby podle čínských vzorů s pozlacenými výplněmi a štukami (dle návrhů A. J. Prennera). Výzdobu zámecké kaple provedli Fr. H. Füger, J. P. Brandl a V. V. Reiner, malby ve dvou freskových místnostech ve II. patře H. M. Quell. Ve 20. letech 18. století byl kolem zámku zřízen park se čtyřmi rybníky, který byl zčásti upraven ve francouzském stylu. Z jeho bohaté sochařské výzdoby, jejímiž autory byli J. R. Donner, A. Jelínek, L. Matielli a F. G. Skalický, zbylo do dneška jen torzo (sfingy u schodiště k poslednímu rybníku, socha Atlase). V letech 1776-1781 proběhla další úprava zámku, zejména jeho interiérů. Jan Václav Paar však vyměnil roku 1766 panství Budišov-Tasov za Kardašovu Řečici s baronem Jungwirthem, a tak došlo ke změně vlastníka. V 19. stol. zámek vlastnil Karel Pötting. Jako další majitel panství nastoupil jeho nejbližší příbuzný, JUDr. Richard Baratta-Dragono, který jej spravoval až do roku 1945. Ve 20. stol. připadl budišovský zámek státu. Krátký čas zde sídlila škola, později byly zámecké prostory využívány jako byty a sklad textilu. V roce 1974 převzalo zámek do správy Moravské zemské muzeum a vybudovalo zde depozitáře přírodovědných oddělení. Kromě sbírek botanických a antropologických je zde uložena velká část sbírkového fondu zoologického oddělení.
Obr. č. 1. Historická fotografie budovy zámku Budišov, rok 1919.
39
5.3.3 Historický vývoj zámeckého parku Vznik zámeckého parku je datován mezi léty 1776 - 1781, kdy byl vysázen v kompoziční návaznosti na pozdně renesanční zámek, který byl později přebudován na honosné barokní sídlo. Spolu s jeho vznikem byla vybudována soustava čtyř zámeckých rybníků, Horním, Dolním, Jeřábkem a Pivovárkem. Park vznikl jako anglický, zčásti byl upraven ve francouzském slohu. V době I. vojenského mapování z let 1764-1768 byla podoba parku od současnosti velmi odlišná. Jelikož mluvíme o období před hlavní realizací zámeckého parku, která proběhla až v 80. letech 18. stol., rozloha parku tvořila necelých 0,2 ha. Areál měl podobu pravidelného parteru s jednou hlavní osou, který ležel v těsné návaznosti na budovu zámku. Na severní straně areálu byl roku 1730 postaven dům zahradníka spolu s klasicistním zámeckým skleníkem. Celá kompozice byla v tomto období bohatě vyzdobena sochařskými díly především od Františka Alexandra Jelínka. Z této původní bohaté výzdoby zbyl do současnosti pouze malý zlomek. V období II. vojenského mapování z let 1836-1852 se rozloha parku velmi rozrostla a to až na plochu 1,3 ha. Jednalo se tak o největší rozlohu, co park v historii měl, v dalším vývoji se již plocha pouze zmenšovala. Oproti současnosti byl kladen důraz na větší formálnost a uspořádanost kompozičních prvků, neformální části byly navrženy především po obvodu areálu. Park byl rozvržen na téměř pravidelné barokní osnově rovnoběžných cest se stříhanými stěnami z habrů a kaštanů. Osnova navazovala na pravidelný parter u zámku, který můžeme považovat za fragment předcházející starší dispozice. Cesty členily osnovu na řadu uzavřených bosketů. Celý zámecký soubor spolu s krajinářským parkem byly s intravilánem obce spojeny širokou lipovou alejí. Pro lepší popis byl areál rozdělen na pět částí - viz obr. č. 3. •
•
•
•
První část zámeckého parku je území navazující na samotnou budovu zámku spolu s hospodářskými budovami. Na severní křídlo zámku navazoval anglický park, který byl lemován jednou z hlavních os celého areálu, jdoucí od východu na západ. Ostatní křídla zámku navazovali na neformálně upravené plochy zámeckého příkopu. Druhá část parku byla tvořena přísně formálními boskety, které plnily zejména funkci reprezentativní. Každý z bosketů byl doplněn výsadbou pravidelně střižených dřevin (Buxus, Carpinus), centrálním bodem každého z bosketů byl vodní prvek. Třetí část parku byla tvořena zámeckými rybníky s jejich okolí, které mělo podobu vlhkých luk s výsadbami ovocných dřevin. Plocha zde byla rozdělena pomocí třech hlavních os, lemovaných stromořadím a alejemi. Mezi rybníkem Pivovárek a Jeřábek byl vybudován vodní prvek, nejspíše v podobě vodní kašny. Čtvrtou částí zámeckého areálu byly části neformálního charakteru, protkané hojnou cestní sítí os v pravidelném členění. V této části byla zakončena i hlavní osa celého areálu, lemována habrovou alejí, která byla zakončena honosným schodištěm lemovaným kamennými sfingami, zakončené vodní nádrží.
40
•
Pátá část zámeckého parku tvořila jakousi část okrajovou, tvořenou loukami s výsadbami ovocných dřevin. Tato část parku je v současnosti zastavěna rodinnými domy, hradby na severní straně areálu jsou dochovány dodnes, na východní straně se díky novým výstavbám nedochovaly.
V 1. čtvrtině 19. století park prošel podstatnými změnami. Parter před zámkem i zahrada byly přebudovány v neformální krajinářský park o současné rozloze 10 ha, prvotní kaštanové a habrové aleje byly zachovány. Velká část sochařské výzdoby byla údajně přestěhována do zámeckého parku v Jevišovicích. V průběhu 2. poloviny 19. století dochází k posledním změnám původní koncepce, dochází k celkovému přebudování ploch s francouzskou kompozicí na neformální krajinářský park s výsadbami ovocných dřevin. V roce 2009 proběhla obnova první části zámeckého parku., konkrétně obnova aleje, která lemuje rybník Pivovárek. Alej tvořily jedinci rodu Tilia, kteří byly v historii řezány "na hlavu", většinou v nepravidelných intervalech. Jelikož byla většina jedinců tvořících alej v nevyhovujícím stavu a byla tak narušena provozní bezpečnost celého areálu, byl zpracován návrh komplexní obnovy. Jelikož se jedná o významný kompoziční prvek celého areálu, bylo nutností navržení takové obnovy, aby byl zabezpečen tento charakter prvku, vycházející z historie, i pro následné generace. Nové sazenice lípy velkolisté (Tilia platyphylla) s obvodem kmene 14 - 16 cm byly vysázeny po obou stranách cesty v intervalech 12 metrů od sebe tak, aby pro ně byl zajištěn optimální prostor pro další vývoj. Výsadba byla provedena tak, aby stromy nebyly vysazovány proti sobě, ale do mezer, do trojúhelníkového sponu. S tvarováním lip řezem "na hlavu" se do budoucna nepočítá.
Obr. č. 3. Rozčlenění zámeckého parku Budišov. Mapa stabilního katastru.
41
Obr. č. 4. Pohled na lipovou alej lemující hlavní osu celého parku. V roce 2009 byla alej z poloviny vykácena a obnovena. Rok 1931.
Obr. č. 5. Pohled na úpravu nádvoří zámku. Rok 1922.
42
Obr. č. 6. Pohled na západní křídlo zámku, v popředí jasně vymezená pravoúhlá cestní síť. Rok 1928.
43
Obr. č. 7. Pohled na západní křídlo zámku. V popředí odrostlá výsadba lip spolu s nedochovaným vodním prvkem. Rok 1925.
Obr. č. 8. Pohled na jižní křídlo zámku. Rok 1931
44
5.4
Současný stav 5.4.1 Zámek
Budova zámku si dodnes uchovala podobu tak, jak bylo popsáno výše. Jedná se o čtyřkřídlou dvoupatrovou budovu o lichoběžníkovém půdorysu, na nádvoří s posledními zbytky arkád. Vstup do celého areálu je na jižní straně, okolo hospodářských budov zámku dále přes kamenný most nad příkopem až k hlavní zámecké bráně. Vstupní průčelí budovy má střední rizalit a fasádu členěnou pilastry, v přízemí i bosáží. Jako nejvzácnější část zámku lze považovat bohatě vyzdobenou salu terrenu, která se nachází v přízemí zámku. Bohužel, v současné době není přístupná veřejnosti. Od roku 1974 až do současnosti je zámek ve správě Moravského zemského muzea, která zde vybudovalo depozitáře přírodovědných oddělení. 5.4.2 Zámecký park Rozloha parku se v současnosti téměř neliší od rozlohy při jeho založení v 18. století. Dle terénu lze park rozdělit na dvě části různých úrovní. Jako první lze vnímat část, na které leží samotný zámek spolu s hospodářskými budovami, terén druhé části parku se zdvihá nad úroveň první. Všechny části parku jsou v současnosti upraveny neformálně v anglickém stylu, části upraveny ve stylu francouzském se nedochovaly. Cestní síť parku byla velmi zjednodušena, v současnosti má podobu jedné velké okružní trasy. Osy, které parkem procházely, se rovněž nedochovaly. Jejich polohu lze v současnosti dohledat díky jedinců rodu Carpinus a Aesculus, kteří tvořily aleje lemující osy. Všechny rybníky v areálu byly dochovány, dnes využívané pro chov ryb. Z široké lipové aleje, která spojovala objekt spolu s obcí se do současnosti dochovalo pouze několik jedinců ve špatném zdravotním stavu, ostatní byli vykáceni skrze postupné rozšiřování obce spojené s výstavbou domů podél komunikace.
5.4.3 Sochařská výzdoba v zámku a zámeckém parku K zámku a zámeckému parku neodmyslitelně patří sochařská výzdoba kamenných děl, která byla instalována již v první pol. 18. století. Sochařská výzdoba tehdy velmi působivě dotvářela přírodní kompozici, v současnosti v parku najdeme pouze zlomek kamenných děl. Autory sochařské výzdoby byli především František Alexandr Jelínek a Lorenzo Matielli. Motivem pro tato díla byla především řecká a římská mytologie. •
František Alexandr Jelínek Téměř rokokově zdrobnělé pobraunovské pojetí sochařských děl spolu s prolehčeným chápáním hmoty, jejího plastického objemu a povrchu v interpretaci světla a stínu jako tvárných prostředků. V areálu zámeckého komplexu lze tomuto autorovi přičíst sochařskou výzdobu fontány u zámecké jízdárny z roku 1733. František Alexander Jelínek je patrně též autorem sochařské dekorace můstku přes zámecký příkop, tvořené poutti a
45
dekorativními vázami, sošnými dvojicemi hrajících si děcek s rohy hojnosti, umístěných na pilířích můstku přes vodní příkop spolu se sousoším labutě s dětmi, které lze datovat k r. 1734. Je též autorem sochařské výzdoby zámecké terasy z let 1731-1732. Tato díla však byla zcizena. •
Lorenzo Matielli Sochař vrcholného baroka, působil ve Vídni, Melku a Drážďanech. Autor nejznámějších kamenných děl v zámeckém parku - kamenných sfing, lemující schodiště zakončující hlavní barokní osu.
•
Jiří Rafael Donner Vídeňský sochař, v zámecké zahradě autorem sochy Atlase se zemskou sférou. Socha byla umístěna v těsné blízkosti dětského hřiště, v současnosti není na svém místě z důvodu restaurování.
5.4.4 Stav vegetačních prvků Stav vegetačních prvků je vyhodnocen na základě inventarizace provedené terénním průzkumem. V zámeckém parku je převážná většina dřevin listnatých s převažujícím druhem Tilia, Carpinus a Quercus. Jehličnaté dřeviny jsou zastoupeny pouze výjimečně. I přes skutečnost, že park prošel v roce 2009 obnovou, kdy bylo vysázeno několik desítek nových výsadeb jsou převažující dřeviny ve fázi dospělosti, častá je přítomnost dřevin v poslední fázi existence. Zdravotní stav dřevin je v dosti případech zanedbaný, častý je výskyt dutin a hnilob, téměř všudypřítomný je výskyt suchých větví, což svědčí o absenci pěstební péče. Velký počet dřevin má nevhodné větvení, objevují se tlakové a tahové vidlice. I přes to však park vykazuje uspokojivý vysoký dendrologický potenciál, nutná je však obnova přestárlých DVP spolu s dřevinami ve špatném zdravotním stavu. Údržba parku spočívá především v seči travnatých ploch, čímž mimo jiné dochází k eliminaci náletových dřevin v ranné fázi životního cyklu.
5.4.5 Stav technických prvků •
Cesty - Areál je protkám poměrně bohatou cestní sítí. Mlatový povrch mají pouze cesty hlavní, ostatní cesty jsou vyšlapány v travnaté ploše. Hlavní cesty byly v roce 2009 obnoveny, byl dosypán mlat, urovnán povrch a ostřeji vymezen jejich tvar pomocí obrubníku. Ostatní cesty v travnaté ploše jsou co se provozu týká dostačující.
•
Mobiliář - Lavičkami není park vůči své rozloze dobře zásoben. Na celé ploše se nachází pouze 5 kusů, z toho 2 kusy v nevyhovujícím stavu. Lavičky jsou vyrobeny ze dřeva o délce 160 cm. Počet odpadkových košů je při 4 kusech taktéž neuspokojivý.
46
•
Stavby - Zámek skrze jeho nevhodné využívání po roce 1945 není v příliš uspokojivém stavu. Tato skutečnost měla být napravena dotovanou rekonstrukcí zámku a přilehlých hospodářských budov v roce 2011 v hodnotě 110mil. korun, ta však nikdy nebyla započata skrze korupční kauzu a následně skrze nemožnosti dodržení termínu rekonstrukce. Hospodářské budovy slouží jako sklady využívané zemědělským družstvem. Dům zahradníka spolu s klasicistním skleníkem prošel v posledních letech celkovou rekonstrukcí, v současnosti ve výborném stavu, nejsou nijak využívány.
•
Osvětlení - Areál je lemován osvětlením pouze v místě asfaltové silnice na jižní straně, ve zbývajícím areálu pak osvětlení zcela chybí.
•
Oplocení - Většina areálu je od okolí vymezena kamennou zdí, která objekt lemuje na severní a západní straně. Jelikož se jedná o stavbu z první pol. 20 století, je na mnoha místech v rozpadajícím se stavu. Na východní straně je areál oddělen od asfaltové komunikace drátěným plotem sahajícím až po samotný vstup na zámecké nádvoří. Plot je ve vyhovujícím stavu. Jižní strana parku není nijak oplocena, porost je zakončen asfaltovou, nefrekventovanou komunikací, přes kterou volně navazuje na intravilán obce.
5.4.6 Přírodní biotopy Řešené území je stanoviště přírodě blízkého charakteru, které pozvolna přechází do okolní krajiny. Několik nejvíce reprezentativních přírodě blízkých ploch bylo uznáno Agenturou ochrany přírody a krajiny jako přírodní biotop. Konkrétně se jedná o celkem 10 samostatných ploch charakterizujících 4 typy přírodních biotopů. Do zmíněných ploch je zahrnuta i alej, vedoucí z parku k tzv. tvrzi Věterák, představující pátý typ přírodního biotopu. Konkrétně se jedná o biotopy:
• • • • •
T1.1 - Mezofilní ovsíkové louky K3 (30) - Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny L3.1 - Hercynské dubohabřiny L2.2B - Údolní jasanovo-olšové luhy, typické porosty V1G -Stanoviště bez vodních makrofyt s přirozeným charakakterem dna a břehu
Podrobný popis struktury, údržby, ohrožení a ochrany jednotlivých ploch je popsán v kapitole VÝSLEDKY PRÁCE. Soupis rostlinných druhů je uveden v geobiocenologických snímcích, které jsou součástí příloh. Lokalizace a výměra jednotlivých biotopů je znázorněna v MAPĚ č. 3. - Lokalizace přírodních biotopů.
47
6 6.1
VÝSLEDKY PRÁCE Přírodní biotopy
Stav jednotlivých stanovišť byl popsán na základě terénního průzkumu, jehož výsledkem bylo vyhodnocení stanovištních podmínek a zhotovení geobiocenologických snímků. Mapování probíhalo od června 2012 do dubna 2013 tak, aby byla zachycena jak letní skladba bylin, tak jarní efemérový aspekt. Geobiocenologické snímky jsou uvedeny v TAB. č. 1., lokalizace jednotlivých stanovišť je uvedena v MAPĚ č. 3. - Lokalizace přírodních biotopů.
6.1.1 Biologické hodnocení biotopů Mezofilní ovsíkové louky - T1.1 Biotop se nachází v jihozápadní části parku, jedná se o dvě samostatné plochy o výměře 4580m2 (T1.1 (75)) a 5690m2 (T1.1 (100)). První plocha se nachází v místě starého ovocného sadu, druhá plocha na ni pozvolna navazuje (viz MAPA č. 3 - Lokalizace biotopů). Jejich stanoviště lze definovat jako území s půdami středně zásobenými živinami, které určují výskyt dominantních druhů trav v čele s Arrhenatherum elatius a Trisetum flavescens. Z dalších druhů vyskytujících se ve svrchní vrstvě dominují diagnostické dvouděložné rostliny Leucanthemum vulgare, Salvia pratensis, Ranunculus acris, Sanquisorba officinalis. V menším zastoupení pak druhy Hypericum perforatum, Trifolium pratense, Galium verum a Verbascum lychnitis. V nejspodnější vrstvě porostu se vyskytuje Veronica chamaedrys, Ajuga reptans, Plantago major, Plantago lanceolata a Lotus corniculatus spolu s travinami Poa pratensis a Anthoxanthum odoratum. Reprezentativnost plochy je mírně snížena skrze okrajové plochy, kde se vyskytují i druhy necharakteristické pro daný typ biotopu. Zachovalost biotopu byla na základě vyhodnocených subkritérií určena stupněm B - dobrá (viz. TAB. č. 2. Zachovalost a reprezentativnost biotopů). Tyto plochy jsou dle managementu údržby dvakrát ročně koseny. První seč probíhá koncem měsíce června v době výrazného květnatého aspektu. Druhá seč se provádí v pozdním létě. Za největší ohrožení lze považovat ruderalizaci, v případě absence péče následné zarůstání náletovými dřevinami. Jelikož se nacházíme na půdě středně zásobené živinami, lze jako nebezpečí vnímat přehnojení. Ochrana spočívá v dodržování stanoveného managementu, tj. v pravidelné seči.
48
Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny - K3 (30) Tento typ přírodního biotopu je zastoupen javorovou alejí s doprovodnými křovinami ústící ze zámeckého parku k tzv. tvrzi Věterák o ploše 3900 m2 (viz MAPA č. 3 - Lokalizace biotopů). Jedná se o prosvětlené křoviny spíše mezofilního charakteru díky eutrofizaci ze sousedících polí. Liniový porost v různých stádiích sukcese s dominantním výskytem Rosa canina, Prunus spinosa, Ligustrum vulgare a Corylus avellana. Javory v hlavní úrovni doprovází druhy Prunus avium a Acer campestre, z nižších druhů křovin se v malém zastoupení vyskytuje Rubus ssp. spolu s Prunus idaeus. V bylinném patře druhy Fragaria vesca, Galium album, Galium aparine, Achilea millefolium, Euphorbia cyparissias, Hypericum perforatum, Salvia pratensis spolu s travami Arrhenatherum elatius, Dactylis glomerata, Poa pratensis a Elytrigia repens. Reprezentativnost plochy je snížena, jako limitující faktor lze vnímat malou plochu biotopu spolu s těsnou blízkostí intenzivně obhospodařované zemědělské plochy. Zachovalost biotopu byla na základě vyhodnocených subkritérií určena jako C - zhoršená (viz. TAB. č. 2. Zachovalost a reprezentativnost biotopů). Jelikož se jedná o lineární porost doprovázející cestu v intenzivně obhospodařované půdě, jeho údržba spočívá pouze v ořezu rozrůstajících se křovin do cesty a k seči, která se provádí jednou ročně na konci června. Za ohrožení lze považovat těsnou blízkost polí, splach a následnou ruderalizaci spolu s šířením ruderálních a nepůvodních druhů. Hercynské dubohabřiny - L3.1 (100) V řešeném území se nachází tři samostatné plochy reprezentující tento typ přírodního biotopu o jednotlivých plochách 3379m2, 1681 m2 a 2136 m2, tj. o celkové ploše 7196 m2. Nejvíce charakteristickou plochou co se zastoupení diagnostických druhů rostlin týká, je plocha č. 1., která se nachází za zámeckou oranžérií (viz MAPA č. 3 - Lokalizace biotopů). Prosvětlený lesní porost v hlavní úrovni s dominantní Tilia cordata, Carpinus betulus, Quercus robur s příměsí Acer platanoides, v podrostu pak Corylus avellana. V bylinném patře výskyt jarních efemérů, ve vysoké pokryvnosti Anemone nemorosa, Hepatica nobilis, Pulmonaria officinalis a Ficaria verna, v menším zastoupení pak Corydalis cava, Galeobdon luteum, Mercurialis perrenis a Myosotis laxiflora. V letních měsících dominují druhy jako Aegopodium podagraria, Anthriscus sylvestris, Galium sylvaticum, Galium odoratum, Melampyrum nemorosum, Fragaria vesca a Convallaria majalis, z travin pak Poa nemoralis, Dactylis polygama a Festuca heterophylla. Reprezentativnost plochy je ve výborném stavu, plně odpovídající popisu daného biotopu v katalogu biotopů ČR s výskytem diagnostických druhů rostlin. Zachovalost biotopu byla na základě vyhodnocených subkritérií určena jako A - výborná (viz. TAB. č. 2. Zachovalost a reprezentativnost biotopů).
49
Část bylinné etáže je dvakrát do roka sečena, první seč se provádí na konci června, druhá pak v pozdním létě. Za ohrožení lze považovat změnu druhové struktury porostu, dále pak riziko poškození porostu přemnoženou zvěří. Údolní jasanovo-olšové luhy, typické porosty - L2.2B (100) Ve střední části parku se nachází plocha reprezentující typické porosty jasanovoolšových luhů o celkové ploše 689m2 (viz MAPA č. 3 - Lokalizace biotopů). Málo prosvětlený porost mírného svahu zakončený linií potoka, v hlavní úrovni dřeviny Tilia cordata, Acer platanoides, Fraxinus excelsior , výjimečně Alnus glutinosa. V podrostu pak Salix fragilis, Corylus avellana a Sambucus nigra. V bylinné etáží výrazný jarní aspekt s druhy Anemone nemorosa, Pulmonaria officinalis a Ficaria verna, v menším zastoupení pak Mercurialis perrenis a Myosotis laxiflora. V letních měsících dominují druhy Hedera helix, Anthriscus sylvestris, Galium odoratum, Impatiens noli-tangere, Melampyrum nemorosum, Urtica dioica a Glechoma hederacea, z travin pak Poa nemoralis a Deschampsia cespitosa. Reprezentativnost plochy je ve výborném stavu, plně odpovídající popisu daného biotopu v katalogu biotopů ČR s výskytem diagnostických druhů rostlin. Zachovalost biotopu byla na základě vyhodnocených subkritérií určena jako A - výborná (viz. TAB. č. 2. Zachovalost a reprezentativnost biotopů). Péče o plochu spočívá v pravidelné seči jedenkrát ročně na konci června, hmota je kompostována. Ohrožení spočívá ve změně druhové skladby a s rozšířením nepůvodních druhů, dále pak narušení vodního režimu plochy. Stanoviště bez vodních makrofyt s přirozeným/přírodě blízkým charakakterem dna a břehu - V1G (100) V zámeckém parku se nachází celkem čtyři plochy reprezentující tento typ přírodního biotopu o jednotlivých plochách 1670 m2, 1770 m2, 1440 m2 a 3050 m2, tj. o celkové ploše 7930m2 (viz MAPA č. 3 - Lokalizace biotopů). 9000
7930 7196 5690
6000
4580
3900
3000 689 0 T1.1 (75)
T 1.1 (100)
L 3.1 (100)
L2.2B (100)
Graf č.1. Rozloha jednotlivých biotopů (m²)
50
K3 (30)
V 1 G (100)
6.1.2 Ekonomické zhodnocení biotopů Ekonomické hodnocení biotopů slouží především pro převedení biologické hodnoty jednotlivých ploch biotopů na peněžní hodnotu bodu, která se stanovuje a zveřejňuje na základě průměrných nákladů na obnovu těchto přírodních stanovišť. Metody ekonomického hodnocení se používá při tzv. hodnocení ekologické újmy. V území byly hodnoceny všechny plochy uznané agenturou ochrany přírody a krajiny za přírodní biotopy, tj. celkem 5 stanovišť. Průměrná hodnota nákladů nutných na dosažení přírůstku jednoho bodu ekologické hodnoty území byla určena v podmínkách České republiky ve výši 14,50 Kč za jeden bod. Výše konečné hodnoty jednotlivých biotopů byla dána především jejich významností a celkovou rozlohou. Celková hodnota přírodních biotopů v zámeckém parku Budišov byla vyhodnocena na 14 452 479 Kč. Nejvyšší bodovou hodnotu za m² obdržely reprezentativní plochy hercynských dubohabřin spolu s údolními jasanovo-olšovými luhy. Nejvyšší peněžní hodnotu vztaženou na celkovou rozlohu biotopu mají nejlépe hodnocené hercynské dubohabřiny spolu s méně reprezentativními plochami mezofilních ovsíkových luk, zato o velké rozloze. Podrobné hodnocení jednotlivých ploch je uvedeno v TAB. č. 3. Ekonomické zhodnocení ploch přírodních biotopů.
6 000 000
5 375 831
5 498 820
5 000 000
4 000 000
3 000 000 2 196 214
2 000 000 938 730
1 000 000
442 584
0 T1.1
L3.1
L2.2B
Graf č.2. Ekonomické zhodnocení jednotlivých biotopů (kč)
51
K3
V1.G
6.1.3 Navržený management T1.1 - Mezofilní ovsíkové louky Mezofilní louky lze považovat za jeden z nejrozšířenější druh polopřirozených luk, jejichž výskyt je roztroušen po celém území státu od nížin až po podhorské oblasti vázané především na blízkost lidských sídel. Tato společenstva vznikla intenzivním využíváním a hnojením květnatých širokolistých luk. Management těchto ploch je úzce spjat s lokalizací stanoviště. Péče navržena pro ovsíkové louky v podhorských oblastech je odlišná od péče ovsíkových luk v oblastech nížinných s různým obsahem živin. Základ plánů péče pro tyto plochy spočívá především v pravidelné seči, která se provádí v intervalech 1x - 3x za rok. Neméně důležitá je i mechanizace, kterou je seč prováděna. Hnojení a vápnění je vhodné pouze u těch typů ovsíkových luk, vyskytujících se v nížinách, musí se však dbát na přiměřené dávkování, aby nedošlo k předávkování dusíkem, které vede k dominanci tvrdolistých trav. V podhorských oblastech je hnojení a vápnění zcela nevhodné. Tab. č. 1. Management typů ovsíkových luk Management výživných nížinných typů ovsíkových luk Typ managementu
Management chudých nížinných typů ovsíkových luk
Sečení se sušením píce a odvozem sena (hnojení, sečení s odklizením zelené píce, sečení s mulčováním)
Vhodný interval 2x - 3x / rok Minimální interval 1 x / rok Pracovní nástroj / hosp. zvíře 1. VHODNÝ 2. MOŽNÝ 3. NEVHODNÝ
Sečení se sušením píse a odvozem sena (sečení s odvozem zelené píce)
Typ managementu
Vhodný interval 2x / rok Minimální interval 1 x / rok Pracovní nástroj / hosp. zvíře Ruční nástroje, samohybná 1. VHODNÝ lehká technika
Samohybná lehká technika Samohybná těžká technika, hnojení a vápnění -
2. MOŽNÝ 3. NEVHODNÝ
Samohybná těžká technika Vápnění a hnojiva
Tab. č. 2. Kalendář pro vhodný management. Tm. šedá značí vhodné intervaly, sv. šedá pak intervaly možné. Kalendář pro vhodný management - Výživné nížinné typy ovsíkových luk LE
UN
BŘ
DU
KV
ČEN
ČEC
SR
ZÁ
LI
ŘÍ
PR
Kalendář pro vhodný management - Chudé nížinné typy ovsíkových luk LE
UN
BŘ
DU
KV
ČEN
ČEC
52
SR
ZÁ
ŘÍ
LI
PR
Mezofilní ovsíkové louky v řešeném objektu V modelovém území se jedná o mezofilní louky nížinných typů s vyšším obsahem živin. Tyto plochy jsou v současnosti dle managementu údržby dvakrát ročně koseny, hnojení a vápnění je vyloučeno. První seč probíhá koncem měsíce června v době výrazného květnatého aspektu. Druhá seč se provádí v pozdním létě na konci srpna. Travní píce je na stanovišti sušena a následně odvezena. Management plochy je tedy plně odpovídající, zajišťující ochranu a stabilitu stávající biocenózy. K3 (30) - Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny Výskyt mezofilních a xerofilních křovin je poměrně častý, v rámci území České republiky od nížin až po pahorkatiny v různém spektru stanovištních podmínek. Tato společenstva mají obecně velký sklon k šíření ochuzených expanzivních druhů, jako např. trnky, ptačího zobu, třešně ptačí apod. Tyto porosty jsou schopny rychlého osídlení stanoviště díky intenzivnímu vegetativnímu rozmnožování (většinou kořenové výběžky). Jelikož jsou tyto expanzivní druhy přítomny ve většině těchto porostů, nejsou proto bez speciálního managementu schopny setrvat v ustáleném stavu. Největší ohrožení tak spočívá v jejich neudržování, jehož výsledkem je celková ruderalizace stanoviště. Důležitý je i způsob rozmnožování ostatních druhů diagnostických dřevin jako je líska, hloh, růže či brslen. Tyto dřeviny se šíří především semeny. Pokud je však bylinné patro velmi hustě vyvinuto uzavřeným drnovým krytem, je jejich množení velmi obtížné. Pro generativní množení těchto dřevin jsou nejvíce optimální vysokobylinné podrosty. Tab. č. 3. Management mezofilních a xerofilních křovin Management mezofilních křovin mechanická cesta Typ managementu
Management mezofilních křovin chemická cesta Typ managementu
Mechanické odstraňování náletu dřevin
Vhodný interval 5 roků Minimální interval 20 roků Pracovní nástroj / hosp. zvíře 1. VHODNÝ Ruční nástroje 2. MOŽNÝ 3. NEVHODNÝ -
Chemické odstraňování náletu dřevin a nepůvodních druhů rostlin
Vhodný interval 1 rok až do likvidace Minimální interval Pracovní nástroj / hosp. zvíře 1. VHODNÝ Herbicidy 2. MOŽNÝ 3. NEVHODNÝ -
Tab. č. 4. Kalendář pro vhodný management. Tm. šedá - vhodné, sv. šedá - intervaly možné. Kalendář pro vhodný management - Mechanické odstraňování náletu dřevin LE UN BŘ DU KV ČEN ČEC SR ZÁ
53
ŘÍ
LI
PR
Mezofilní křoviny v řešeném objektu V modelovém území jsou zastoupeny spíše křoviny mezofilního charakteru, ketrý je dán těsnou návazností na intenzivně využívaná pole, ze kterých se stanoviště postupně obohacuje splachy živin. Jelikož se jedná o lineární porost doprovázející cestu v intenzivně obhospodařované půdě, jeho údržba spočívá pouze v ořezu rozrůstajících se křovin do cesty a k seči, která se provádí jednou ročně na konci června skrze průchodnost. Ke komplexnímu odstraňování náletových dřevin tedy nedochází, i přes to se však plocha křovin dále nerozrůstá do okolí, jelikož je ze dvou stran usměrňována každoroční orbou. Expanzivní dřeviny se tedy množí výhradně v jádru stanoviště, kdy částečně vytlačují ostatní, konkurenčně méně schopné dřeviny. Současný management tedy lze označit za nedostatečný. Navržený management tedy spočívá v pravidelném odstraňování náletových dřevin mechanickou cestou v ideálním intervalu 5ti let, min. však jednou za 15 let. Minimální interval určuje maximální dobu ponechání porostu bez zásahu, jeho nedodržení vede k ruderalizaci stanoviště. V tomto případě je minimální interval zkrácen na 15 let, jelikož proces ruderalizace urychluje splach živin z okolních ploch.
L3.1 - Hercynské dubohabřiny Přítomnost hercynských dubohabřin je vázaná na teplejší oblasti Čech spolu s moravským podhůřím Vysočiny a Drahanské vrchoviny. Management těchto ploch je téměř bezsásahový. V případě nevhodné dřevité skladby je přínosné postupné nahrazování nepůvodních dřevin druhy původními, resp. počítat s úpravou zastoupení jednotlivých druhů. Je-li věková struktura porostu stejnověká, je potřebné zajistit její postupné rozrůzňování tvorbou drobných obnovních prvků - míst s výsadbou autochtonních druhů rostlin. Těžbu v těchto plochách lze provádět pouze extenzivním výběrovým způsobem spolu s následnou přirozenou obnovou (např. pařezové zmlazení). Přirozenou obnovu lze podpořit snižováním stavu zvěře. Hercynské dubohabřiny v řešeném objektu V objektu se tato společenstva nachází na několika plochách menších rozměrů. Jedná se o plochy s plně vyvinutým patrem stromovým, patro křovité je výrazně potlačeno. Bylinné patro je druhově bohatě zastoupeno s výrazným jarním aspektem kvetení. Současný management ploch spočívá pouze v uchování přirozené skladby porostu, u části jedné z ploch je bylinná etáž dvakrát do roka sečena, jelikož zasahuje do cestní sítě. Navržený management tedy spočívá pouze v udržení současného stabilního stavu ploch spolu se zamezením šíření nepůvodních druhů a ochranou stanoviště před zvěří. Jelikož jsou plochy porostů fragmentované, hrozí zde nebezpečí degradace okolními porosty. Tomu lze zabránit postupným převodem okolních dřevin na odpovídající druhovou strukturu.
54
L2.2B - Údolní jasanovo-olšové luhy, typické porosty Údolní jasanovo-olšové luhy jsou vázány na menší vodní toky v rámci celého území České republiky, především ve středních nadmořských výškách. Management těchto biocenóz spočívá především v udržení stávajícího vodního režimu, při jehož změně je potřebná realizace opatření podporujících zachování příznivého vodního režimu. Následný management je téměř totožný jako u hercynských dubohařnin, tj. udržení a podpora přirozené druhové skladby, přirozená obnova, postupné zajištění různorodosti dřevin spolu s ochranou proti přemnožené zvěři. Údolní jasanovo - olšové luhy v řešeném objektu V zámeckém parku se nachází pouze jedna plocha malé rozlohy (689m²). Centrální částí území protéká potok, který se v jarních měsících přirozeně rozlévá ze svého koryta. Stromové patro je dobře vyvinuto spolu s patrem keřovým, bylinné patro je druhově bohaté, na jaře výrazný květní aspekt. Současný management této plochy je čistě bezzásahový a spočívá především v udržení dosavadního vodního režimu území, které udává hlavní charakter stanoviště. Následný managemen spočívá stejně jako u hercynských doubrav v udržení současného stabilního stavu, v zamezení šíření nepůvodních druhů, s ochranou stanoviště před zvěří. Jelikož se jedná o velmi malou plochu, hrozí zde nebezpečí negativního vlivu z okolního prostředí.
55
6.2
Pasport zeleně
V zámeckém parku byl na základě terénního průzkumu proveden pasport zeleně, který slouží jako základní nástroj pro sestavení plánu péče. Inventarizovány byly vegetační prvky spolu s prvky technickými. Pro lepší přehlednost byl areál parku rozčleněn na tři jednotlivé části, jejich vymezení bylo dáno charakterem jednotlivých částí a jejich intenzitou údržby. Umístění jednotlivých vegetačních a technických prvků je zakresleno v mapě č.2. Pasport zeleně. Zastoupení vegetačních a technických prvků jednotlivých ploch je uvedeno v tabulkách č. 4, 5 a 6. Konečným výsledkem pasportu zeleně je souhrnný výkaz výměr, který je uveden v tabulce č. 7. Zastoupení jednotlivých vegetačních prvků je patrné z grafu č.8., kde je jasné nejvyšší zastoupení parkového trávníku. Druhou nejvyšší výměru zaujímají plochy přírodě blízkých společenstev, což vypovídá o přírodě blízkém charakteru parku spolu s vysokou ekologickou hodnotou stanovišť. Nejnižší zastoupení představují plochy soliterních jehličnatých stromů spolu se soliterními keři. 34392
35000
30000
25000 21064
20000
15000 11449 8298
10000
5000
2723
2608 252
521
Skupina stromů smíšená
74
Skupina stromů jehličnatých
60
4262
3680
0 Přírodě blízká společenstva
Nálet a nárost
Vodní plocha
56
Stromořadí
Skupina stromů listnatá
Soliterní keř listnatý
Soliterní strom jehličnatý
Soliterní strom listnatý
Trávník parkový
Ttrávník luční
Graf č.3. Zastoupení jednotlivých vegetačních prvků (m²)
6.2.1 Návrh a doporučení Vegetační prvky Z výsledků lze definovat strukturu parku jako výsadbu převážně soliterních listnatých stromů spolu s jejich skupinami, kde keřové patro není vyvinuto. Hojná je i přítomnost stromořadí, která jsou soustřeďována především podél historických os zámeckého parku. V bylinném patře se pak uplatňují buď mezofilní ovsíkové louky spolu s parkovým trávníkem, na místech více odlehlých od hlavních cest pak bylinné porosty přírodě blízkých společenstev. Na okrajích parku se uplatňují porosty náletových dřevin. Jejich výskyt v centrální části parku je eliminován sečí, která probíhá dvakrát ročně. Technické prvky •
Mobiliář - Vzhledem k nedostatečnému zásobení parku sedacími prvky v počtu 5 kusů je nutná výměna stávajících lavic ve špatném stavu a doplnění dalších lavic především v blízkosti hlavní mlatové cestní sítě, která je návštěvníky využívána nejčastěji. Mobiliář by měl odpovídat nejen svoji početností, ale i kvalitním provedením. Spolu s lavicemi je nutné doplnit odpadkové koše, čímž by se zásadním způsobem eliminoval výskyt odpadků (školáci).
•
Osvětlení - Celý areál postrádá osvětlení, které by mělo doprovázet alespoň hlavní mlatovou cestu procházející parkem. Výběr podoby osvětlení by měl být proveden citlivě v souladu s charakterem a historií parku.
•
Cesty - Hlavní mlatové cesty jsou díky rekonstrukci v roce 2009 v dobrém stavu, nezpevněné cesty vyšlapané návštěvníky není potřeba skrze jejich význam přestavovat na cesty mlatové.
•
Stavby - Budova zámku je v takovém stavu, že je potřebná její celková rekonstrukce. Stav klasicistního skleníku je po rekonstrukci v roce 2000 výborný stejně jako budova domu zahradníka.
•
Oplocení - Kamennou zeď lemující polovinu zámeckého parku by bylo potřebné obnovit na těch místech, kde se stářím rozpadá. Jelikož se jedná o původní zeď z doby založení parku, je potřebná rekonstrukce pomocí přijatelných materiálů tak, aby nedošlo k narušení jejího charakteru.
57
6.3
Inventarizace dřevin
K posouzení stavu vegetačních prvků byla v rámci této práce provedena inventarizace dřevin, která byla zhotovena na základě terénního průzkumu v březnu a dubnu roku 2013. Jednotlivé naměřené hodnoty dřevin jsou součástí inventarizační soupisky v příloze, zákres jednotlivých vegetačních prvků je vyznačen v mapě č.1. - Mapa inventarizace dřevin. V celém objektu bylo popsáno a následně zakresleno a vyhodnoceno 469 kusů stromů. Keře se v parku vyskytovaly pouze výjimečně. Zapojené porosty náletových dřevin, které se vyskytují po okrajích areálu, nebyly hodnoceny, byla určena pouze jejich plocha. 6.3.1 Zastoupení jednotlivých druhů dřevin Z grafu č. 1., udávající celkové zastoupení druhů dřevin, je patrná převaha druhů Tilia a Carpinus. Ve velkém počtu se v parku vyskytují ovocné dřeviny, které zde byly vysázeny v 50. letech 20. století - Malus ssp., Prunus domestica a Prunus avium. Mezi další významně zastoupené dřeviny patří rod Quercus, Fraxinus, Betula a Acer.
210
209
180
150
120
90
72 60
32 28 24
30
6
4
3
3
3
3
2
2
2
1
Picea omorica
Pinus strobus
Aesculus hippocastanea
Pseudotsuga menziesii
Salix alba
Larix decidua
Populus tremula
Sofora japonica
Corylus avellana
Robinia pseudoacacea
19 18 15 12 11
0 Acer platanoides
Betula pendula
Prunus avium
Fraxinus excelsior
Prunus domestica
Quercus robur
Malus ssp.
Tilia cordata
Carpinus betulus
Tilia platyphylla
Graf č. 4. Celkové zastoupení druhů dřevin (ks)
58
6.3.2 Věkové stádium dřevin Z grafu č.3. je jasné nejvyšší zastoupení dřevin ve fázi dospělosti v podílu 77%. Nejmenší podíl tvoří dřeviny dospívající, což svědčí o absenci obnov zámeckého parku v minulých desetiletí. Nové a odrostlé výsadby jsou zastoupeny 12ti %, jedná se především o část dřevin vysázených při obnově parku v roce 2000, zbývající mladé výsadby byly vysázeny při obnově parku v roce 2009. Veteráni jsou zastoupeny v podílu 8 %, jedná se především o dřeviny pocházejících z doby založení parku, často situovány ve stromořadích podél původních hlavních os parku. V některých případech se jedná o velmi hodnotné jedince především rodu Quercus, jejichž pěstební péče je schvalována příslušným orgánem ochrany přírody. 400
360
300
200
100 26
30
15
39
0 Věkové stádium 1 Věkové stádium 2 Věkové stádium 3 Věkové stádium 4 Věkové stádium 5
Graf č. 5. Věkové zastoupení dřevin (ks)
6.3.3 Sadovnická hodnota dřevin Nejvyšší zastoupení představují dřeviny sadovnické hodnoty 3 v podílu 56%, jedná se o jedince průměrně hodnotné s předpokladem dlouhodobé existence. V podílu 30% jsou přítomny dřeviny se sadovnickou hodnotou 4, v podílu 9% dřeviny sad. hodnoty 2. Jedinci zcela zdraví a plně vitální se sadovnickou hodnotou 1, nejsou přítomni. Sadovnická hodnota 5 zahrnuje stromy z pohledu délky jejich existence zcela neperspektivní, v objektu jich je přítomno celých 5%. Obě tyto skupiny představují jedince, u kterých nelze předpokládat dlouhodobou existenci, je ale zapotřebí jejich zhodnocení ze stránky ekologické, kdy přestavují nejvíce hodnotnou skupinu dřevin. Odstranění těchto dřevin a jejich následná obnova je tedy na místě pouze v případě jejich snížené stability ve spojením s rizikovým umístěním, kdy by mohlo dojít k narušení provozní bezpečnosti parku. V ostatních případech je důležité ponechání hmoty kmenů na stanovišti z důvodu zachování populací významných druhů živočichů. 59
300
261
250 200
143
150 100
38
50
28
0 0
Sadovnická hodnota 1
Sadovnická hodnota 2
Sadovnická hodnota 3
Sadovnická hodnota 4
Sadovnická hodnota 5
Graf č. 6. Sadovnická hodnota dřevin (ks)
6.3.4 Dendrologický potenciál objektu Celkový potenciál objektu je uspokojivý, celých 64% dřevin vykazuje vysoký dendrologický potenciál, z nichž 14% bez rozhodujícího vlivu na aktuální kompozici a 50% s přímým vlivem na kompozici. Tento stav zabezpečují především nové výsadby spolu s dospělými jedinci v dobrém zdravotním stavu. Dřeviny nízkého potenciálu představují 34%, u většiny dochází k rozpadu aktuální kompozice. Jedná se především o dřeviny vysokého stáří spolu se zhoršeným zdravotním stavem, proto je nutná jejich postupná obnova. Sadovnická hodnota
Věkové stádium 1
2
3
4
5
1
-
-
26
-
-
2
-
-
28
2
-
3
-
5
6
4
-
4
-
33
199
114
14
5
-
-
2
23
14
vysoký dendrologický potenciál bez rozhodujícího vlivu na aktuální kompozici
65
vysoký dendrologický potenciál, přímý vliv na aktuální kompozici
234
nízký dendrologický potenciál, nedostatky v pěstební péči nízký dendrologický potenciál, aktuální rozpad kompozice
6 165
60
234
250 200
165
150 100
65
50 6 0 Dendrologický potenciál 1
Dendrologický potenciál 2
Dendrologický potenciál 3
Dendrologický potenciál 4
Graf č. 8. Sadovnická hodnota dřevin (ks) 6.3.5 Závěr a doporučení I přes skutečnost, že téměř dvě třetiny dřevin v zámeckém parku vykazují vysoký dendrologický potenciál, celá jedna třetina představuje stromy, jejichž existence je přímo ohrožena. Úbytek takto vysokého podílu dřevin by způsobil velmi závažnou změnu dosavadní kompozice parku, proto je nutné postupné odstranění neperspektivních jedinců zabezpečující kompozici a jejich následná obnova. Tento proces zajistí novou generaci dřevitých vegetačních prvků (dále jen DVP) a tím dojde ke stabilizaci kompozice pro další generace. Neméně důležité je zajištění odpovídající pěstební péče o jednotlivé vegetační prvky, která v případě kvalitní údržby přispívá k jejich dlouhodobé existenci. Při vyhodnocování inventarizačních průzkumů je také nutné vyhodnocení výsledků z hlediska ekologického. Jelikož stromy, z dendrologického hlediska zcela neperspektivní, představují v rámci ekologie ty nejhodnotnější jedince, je nutná jejich selekce při odstraňování a obnově. Dřeviny se sníženou stabilitou, kteří mohou výrazně narušit provozní bezpečnost parku, je nutné odstranit a obnovit. Rizikové jsou především dřeviny na frekventovaných místech parku, tj. dřeviny doprovázející hlavní cestní síť ( č. 102, 201, 220, 215 - viz mapa č.1. - Inventarizace dřevin), stromy v těsné blízkosti lavic či v těsné blízkosti dětského hřiště (strom č. 202 - viz mapa č. 1. - Inventarizace dřevin). U dřevin ve špatném zdravotním stavu, resp. u dřevin mrtvých, které se nacházejí v okrajových částech parku či v místech, kde nijak neohrožují provozní bezpečnost, je důležité jejich ponechání a tím zabezpečit některé populace živočichů životně závislých na tomto typu stanoviště. V areálu lze nalézt i několik desítek jedinců, kteří pochází z období založení parku koncem 18. století. Jedná se především o jedince rodu Carpinus a Quercus, jejichž umístění prozrazuje umístění historických os v zámeckém parku.
61
7
DISKUZE
Na základě všech provedených průzkumů a jejich vyhodnocení byla potvrzena vysoká ekologická hodnota řešeného území a to i přes skutečnost, že se nacházíme v areálu zámeckého parku, na jehož vzniku a utváření se vysokou mírou podílel člověk. Nejhodnotnější části parku z hlediska ekologického považuji především ta společenstva, vykazující nejvyšší stabilitu. V území se jedná o zachované přírodní biotopy v podobě mezofilních ovsíkových luk, hercynských dubohabřin a údolních, jasanovou - olšových luhů. Území díky své jedinečnosti náleží do přírodního parku Třebíčsko, zároveň ale spadá i pod tzv. mikroregion Horácko, který dle statistik představuje nejčistší region na území České republiky. Je však míra ochrany takto cenného území v době neustálého úbytku přírodních stanovišť dostatečná? Pro její komplexní zabezpečení byl vypracován návrh plánu péče, který bude dále sloužit příslušným orgánům ochrany přírody jako podkladová studie pro navržení oficiálního plánu péče pro zámecký park. V rámci plánu péče byly popsány jak pozitivní, tak negativní jevy, které se snaží efektivně řešit. I přes literaturou uváděné postupy v rámci řešení problematických situací lze však některé považovat za minimálně diskutabilní. V návaznosti na vypracovaný plán péče uvádím následující postřehy. Jako první rozpor lze považovat otázku geograficky původních a nepůvodních dřevin v tak specifickém areálu, jako je zámecký park. Z hlediska udržení stability jednotlivých biotopů je výskyt cizích druhů dřevin zcela nevhodný a velmi ohrožující (expanzivní šíření, vytlačení původních druhů, choroby a škůdci) a dle stanovených postupů by bylo vhodné jejich postupné odstranění a následná obnova výsadbou již autochtonních druhů rostlin. Jak ale tuto informaci aplikovat v území komponovaného zámeckého parku, kde každé umístění dřeviny, ať už původní či nepůvodní, má svůj význam? Co má vyšší hodnotu, komponovaná krajina nebo stabilní stanoviště? V ideálním případě je to právě jejich kombinace. V řešeném území tato situace naštěstí nenastala, jelikož se historická výsadba geograficky nepůvodních dřevin, větší či menší mírou podílejících se na utváření kompozice, nepřekrývala se stanovišti mapovaných biotopů. K odstranění byly navrženy porosty druhu Robinia pseudoacacia, které jsou situovány v okrajových částech parku, kde dochází k jejich rychlému rozrůstání. V centrální části parku se vyskytuje pouze pár jedinců, u kterých není nutné jejich odstranění, jelikož se nenachází v ploše žádného uznaného biotopu. Mimo to lze tyto druhy považovat za druhy atraktivní, mající místo v rámci celkové kompozice parku s neméně podstatným ekologickým významem (např. významný zdroj nektaru pro včelstva). Mimo tyto zásluhy je zapotřebí uvést další pozitivní stránky akátu, např. ozeleňování míst chudých, degradovaných půd či strží, kde je významná i jeho protierozní ochrana. Spolu s problematikou odstraňování těchto dřevin z ekologicky významných stanovišť souvisí další otázka. Nejúčinnějším a časově nejméně náročným způsobem je totiž odstraňování chemické, jehož použití na území se zachovanými biocenózami je zcela nevhodné a popírá tak veškeré principy managementu o tyto plochy. Zásadním krokem při rozhodování by tedy mělo být celkové zhodnocení významnosti stanoviště a především jeho zranitelnosti při použití chemické cesty.
62
Za vhodnou, časově více náročnou alternativu lze považovat mechanické odstranění invazních druhů rostlin, které je nutné pro trvalý efekt každoročně opakovat. Nejasná situace vycházející z dendrologického průzkumu nastává při hodnocení jednotlivých dřevin. Rozpor spočívá v rozdílném pohledu na dřeviny ve špatném zdravotním stavu či dřeviny mrtvé. Dle Šimka (2008) a jeho metodiky k vyhodnocení dendrologického potenciálu objektu jsou tito jedinci charakterizováni jako "velmi málo hodnotné stromy, jedinci odumírající nebo odumřelí, u kterých chybí předpoklady i pro krátkodobou existenci a je potřebná jejich obnova." Z hlediska ekologického je však význam těchto dřevin nedocenitelný, jelikož představují životní prostory a stanoviště pro mnohé druhy hmyzu. Jejich pokácení a náhrada výsadbou nového jedince je opodstatnělá především v případech, nachází-li se jedinec v místech, kde dochází ke snížení provozní bezpečnosti objektu nebo plní-li umístění jedince zásadní funkci v kompozici (aleje, stromořadí, strom zakončující pohledovou osu apod.). Ponechání odumírajících těl dřevin je pak v určité míře vhodné na všech ostatních místech (zapojené porostní skupiny, okrajové plochy apod.). Tento princip však nespočívá v nahodilém ponechávání odumřelých těl dřevin, nýbrž ve vytvoření sítě takto specifických stanovišť, která by umožnila migraci sídlícího hmyzu. Jako další spornou otázku lze považovat budování naučné stezky v zámeckém parku. Cílem těchto stezek je přiblížení člověka s krajinou, jeho rekreace a poznání. Principem navrhování stezek je vést návštěvníka po zajímavých celcích, ne však tam, kde by jeho přítomnost byla negativním vlivem. Za ohrožující vliv lze považovat přítomnost návštěvníků lokality v době kvetení ohrožených druhů rostlin.
63
8
ZÁVĚR
Přítomnost přírodních biotopů v modelovém území má nespočet pozitivních přínosů pro krajinu. Vyhodnocení současného stavu přírodě blízkých stanovišť prokázalo jejich vysokou ekologickou hodnotu, která je dána existencí mnoha ekologických vazeb mezi ostatními rostlinnými a živočišnými druhy. Vysokou ekologickou hodnotu lze považovat za předpoklad stabilního vegetačního prvku, který představuje základní jednotku územního systému ekologické stability krajiny. V porovnání s ostatními vegetačními prvky v území přírodě blízká společenstva vykazovaly mnohem vyšší druhovou rozmanitost spolu s přirozenou rostlinnou sukcesí a mezidruhovou sociabilitou. Spolu s druhovou rozmanitostí byl spojen výskyt vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. I přes skutečnost, že se mapované biotopy nachází v historickém parku, je zde až na výjimky odpovídající druhová a prostorová struktura přírodních společenstev, čímž nedochází k narušování krajinného rázu typického pro krajinu Třebíčska. Jelikož je jejich druhové složení tvořeno autochtonními druhy rostlin, výrazně omezeno je i nežádoucí křížení domácích druhů s druhy geograficky nepůvodními. Přítomnost přírodních biotopů v památkách zahradního umění je tedy pozitivní zejména v neformálních krajinářských a přírodě blízcích parcích, kde tvoří velmi hodnotná stanoviště. V současnosti je v zahradní a krajinné tvorbě navrhování přírodě blízkých biocenóz spojeno především s extenzivním ozeleňováním střech, se zakládáním bylinných lemů spolu se stinnými podrosty a květnatými loukami. Z uvědomění si vysoké specifičnosti a složitosti jednotlivých stanovišť vyplívá, že jejich největší omezení v rámci navrhování spočívá v úzce specifických nárocích na stanoviště. Navrhování fungujících společenstev vychází především z hlubokých znalostí navrhovaného rostlinného materiálu. Nutná je především znalost nároků požadavků na stanoviště, chování jednotlivých rostlinných druhů ve společenstvech, sociabilita, životní strategie a způsoby šíření. I přes používání autochtonních druhů rostlin je téměř vyloučeno použití těchto biocenóz v městských stanovištních podmínkách či na jiných, antropogenně silně přeměněných plochách. Omezení nastává i v případě navrhování přírodě blízkých společenstev na plošně omezených stanovištích, jedná se především o malé, izolované plochy, kde limitující nedostatečný prostor neumožňuje následný vývin nově založených přírodě blízkých biocenóz. Zcela nevhodné je navrhování přírodě blízkých společenstev ve všech památkách zahradního umění formálního stylu. Takto specifická a z hlediska ekologického významná stanoviště si vyžadují odpovídající ochranu skrze jejich významnou funkci v krajině. Proto byl zpracován plán péče pro celé modelové území, v rámci kterého jsou navržena taková opatření, eliminující negativní jevy a zásahy spolu s takovými zásahy, které podporují silné stránky území a přispívají tak k jeho dlouhodobé existenci. Cílem je tedy zabezpečení takto hodnotných území pro další generace.
64
9
SOUHRN, KLÍČOVÁ SLOVA Klíčová slova: Ochrana přírody. Hodnocení biotopů. Přírodě blízké vegetační prvky.
Diplomová práce byla založena na popisu používání přírodních biotopů především v krajinářské tvorbě. Řešena byla problematika týkající se ochrany přírody a krajiny spolu se základními principy navrhování, zakládání a případné obnovy přírodě blízkých biocenóz. Popsány byly všechny náležitosti při tvorbě specifických plánovacích dokumentů využívajících k řízení vývoje přírodních poměrů v modelovém území - plánu péče. V rámci průzkumů a rozborů byl vyhodnocen jak historický, tak současný stav modelového území se zaměřením na stanoviště uznaná Agenturou ochrany přírody a krajiny jako přírodní biotopy. Pro komplexnost analýzy byla provedena inventarizace dřevin spolu s pasportem zeleně, dokumenty představující základní podklady pro navržení plánu péče. Všechny výstupy práce jsou výsledkem četných terénních průzkumů, které měly za úkol co nejpřesnější popis současného stavu dřevin (inventarizace DVP), zjištění rozlohy jednotlivých ploch (pasport zeleně), či popis druhového složení a stavu přírodních biotopů v parku v různých obdobích (biologické a ekonomické hodnocení biotopů).
RESUME, KEY WORDS Key words: Protection of nature. Rating habitats. Near-natural vegetation elements. The thesis was based on the description of the use of natural habitats especially in landscape design. Addressed the issues relating to the protection of nature and landscape along with the basic principles of design, creation and eventual recovery of near natural biota. Describes all elements in the creation of specific planning documents using the procedure of development of natural conditions in the study area - the care plan. The research and analysis was evaluated both historical and current status of the model, focusing on habitat recognized by the Agency for Nature Conservation and Landscape as natural habitats. For the complexity of the analysis was inventoried trees along with the passport of green, documents constituting evidence base for the proposed plan of care. All outputs work as a result of numerous field surveys, which were designed to the most accurate description of the current status of trees (inventory DVP), finding area of land (green passport), or a description of the species composition and condition of natural habitats in the park at different times (biological and economic habitat assessment).
65
10 LITERATURA
10.1 Literatura BAJGAROVÁ, E. (2011). Plán péče o chráněné území přírody. Lednice, 2011, 68 s., Diplomová práce (Ing.). Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. BUČEK, A., LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Brno, 260 s. ISBN 80-7157-417-1. CULEK, M. a kol. (1996): Biogeografické členění České republiky. Praha: ENIGMA. 348 s. ISBN 80-85368 80-3 CULEK, M. (1993): Biogeografické regiony ČR, 1 : 500 000, Český úřad zeměměřický a katastrální ČESKÝ HYDROMETEOROLOGICKÝ ÚSTAV. (1961): Atlas podnebí Československé socialistické republiky. 1. vydání. Praha: Český hydrometeorologický ústav DEYL, M., HÍSEK, K. (2001): Naše květiny. Academia, Praha HÁKOVÁ et al. (2004): Zásady péče o nelesní biotopy v rámci soustavy Natura 2000 HÄRTEL H., LONČÁKOVÁ J., HOŠEK M. eds. (2009): Mapování biotopů v České republice. Východiska, výsledky, perspektivy. Praha, 196 stran. ISBN: 978-80-87051-36-8 HEIKE, K. (1984): České zámecké parky a jejich dřeviny. 1. vydání. Praha: Státní zemědělské nakladatelství Praha CHYTRÝ, M., KUČERA, T., KOČÍ, M. (eds.) (2001): Katalog biotopů ČR. Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 304 s. KÄPFER, A. (1988): Versuche der Renatureirung gedüngten Grünlands. 1988, Diss. Bot. 120. KOTOVICOVÁ, J., A KOL. (2008): Ochrana životního prostředí II, 2. vyd. Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita, 78 s. KUBÁT, K. (2002): Klíč ke květeně České republiky.1. vydání. Academia: Praha, 927 s. LANG, G. (1994): Quartäre Vegetationsgeschichte Europas. Gustav Fischer, Jena. LIPSKÝ, Z. (1998): Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Praha: Karolinum. LIPSKÝ, Z. (2000): Sledování změn v kulturní krajině. Praha: CZU, 71 s. 66
PACÁKOVÁ - HOŠŤÁLKOVÁ, B., PETRŮ, J. (2004): Zahrady a parky. Libri. 526 s. PACÁKOVÁ, B. a kol. (1999): Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1. vydání. Praha: Libri. ISBN 80-85983-55-9. PEJCHAL, M. (2005): „Přírodě podobné" vegetační prvky - možnosti a hranice jejich použití v zahradní a krajinářské tvorbě. Studijní materiál pro předmět „Použití rostlin": MZLU v Brně, Ústav biotechniky zeleně, Lednice, 2005, 7 s. PEJCHAL, M. (2003): Způsoby použití rostlin v zahradní a krajinářské tvorbě. Studijní materiál pro předmět “použití rostlin”, MZLU v Brně, Ústav biotechniky zeleně v Lednici. QUITT, E. (1971): Klimatické oblasti Československa. Brno: Studia geographica. SÁDLO, J., et al. (2008): Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji krajiny Českých zemí. Praha: Malá Skála. SALAŠOVÁ, A. (2007): Vývoj krajiny. Učební texty pro předmět Nauka o krajině I., II., koncept. Lednice na Moravě: MZLU v Brně, ústav plánování krajiny, 2007. SEJÁK, J. (2010): Ke kvantifikaci ekologické ujmy. EIA - IPPC - SEA - 2010 č.1. SCHIECHTL, H. M. (1973): Sicherungsarbeiten im Landschaftsbau. Callwey, Verlag, München. SCHULZ, H. (1993): Ansaat von Kräuterwiesen. - In: Grünlandextensivierung, Forderungen und Grenzen. Tagungsbericht Aulendorf. SKLENIČKA, P. (2003): Základy krajinného plánování, 2. vydání. Naděžda Skleničková: Praha, 321 s. ISBN 80-903206-1-9. SLIVA, J. Renaturace a znovuzakládání přírodě blízkých geobiocenóz. Učební texty katedry Ekologie, Technická univerzita Mnichov. STEJSKAL, V. (2010): Územní ochrana přírody a krajiny a institucionální organizace veřejné správy ochrany přírody v ČR. Učební texty katedry biologických disciplín ZF JU České Budějovice. ŠIMEK, P. (2008): Vyhodnocení dendrologického potenciálu objektu. Učební texty pro předmět Ateliéry a Praktika III., koncept. Lednice na Moravě: MZLU v Brně, ústav biotechniky zeleně v Lednici. VERA F.W.M. (2000): Grazing Ecology and Forest History. - CABI Publishing, Wallingford. VONDRUŠKOVÁ, H. a kol. (1994): Metodika mapování krajiny: pro potřebu ochrany přírody a krajiny ve smyslu zákona ČNR 114/92 Sb. Český ústav ochrany přírody: Brno
67
10.2 Zákony a vyhlášky Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Vyhláška č. 395/1992 Sb., v souvislosti se zákonem 144/92 Sb. Vyhláška č. 60/2008 Sb., o plánech péče 10.3 Online zdroje BUDIŠOV. Mapy. [online]. [cit. 2013-20-02]. Dostupné z: http://www.mapy.cz/#q=budisov&t=s&x=16.028710&y=49.271545&z=12&d=muni_5570_01 BUDIŠOVSKÝ ZPRAVODAJ 4/2008. Městys Budišov [online]. [cit. 2013-02-06]. Dostupné z: http://www.mestysbudisov.cz/e_download.php?file=data/editor/66cs_121.pdf&original=20 0804bz.pdf FYTOCENOLOGIE. Wikipedie [online]. [cit. 2013-20-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Fytocenologick%C3%BD_sn%C3%ADmek#V.C3.BDzkum JELÍNEK FRANTIŠEK ALEXANDER. AbArt. [online]. [cit. 2013-10-03]. Dostupné z: http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=heslo&IDosoby=102003 KRAJINA, HISTORICKÉ ZAHRADY A PARKY. Národní památkový ústav (NPÚ) [online]. [cit. 2013-01-25]. Dostupné z: http://www.npu.cz/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkovapece/zakladni-odborne-specializace/krajina-historicke-zahrady-a-parky/ PLÁNY PÉČE. UTOK. [online]. [cit. 2013-11-04]. Dostupné z: http://www.utok.cz/node/232 ÚPO BUDIŠOV. Třebíč [online]. [cit. 2013-10-03]. Dostupné z: http://www.trebic.cz/budisov/ds-1384/archiv=0&p1=14027 ÚZEMNÍ PLÁN OBCE. Městys Budišov. [online]. [cit. 2013-10-03]. Dostupné z: http://www.mestysbudisov.cz/e_download.php?file=data/editor/86cs_2.pdf&original=budis ov-navrh.pdf ZÁMEK BUDIŠOV. Castles [online]. [cit. 2013-01-22]. Dostupné z: http://www.castles.cz/zamek-budisov/popis.html ZÁSADY PÉČE O NELESNÍ BIOTOPY V RÁMCI NATURA 2000. Ministerstvo životního prostředí. [online]. [cit. 2013-10-03]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/osv/edice.nsf/3F65DC4A2F4984BBC1256F5600370350/$file/planeta_ne lesnibiotopy__proweb2.pdf Z HISTORIE OBCE BUDIŠOV. MZM [online]. [cit. 2013-01-28]. Dostupné z: http://www.mzm.cz/zamek-budisov/historie-budisova/
68
10.4 Archivy a obecní úřady OÚ městyse Budišov - Budišov 360, BUDIŠOV 675 03, sekretariát Radka Váňová Technické služby s.r.o. - Budišov 360, BUDIŠOV 675 03, ředitel Marek Pavlíček 10.5 Mapové zdroje STABILNÍ KATASTR. CUZK. [online]. [cit. 2013-02-06]. Dostupné z: http://archivnimapy.cuzk.cz/cio/data/main/cio_query_01.html?mapno_cm=m0278-1 MAPOVÁNÍ BIOTOPŮ. AOPK. [online]. [cit. 2013-02-06]. Dostupné z: http://mapy.nature.cz/ KATASTRÁLNÍ MAPA. Publikace dat ISKN. [online]. [cit. 2013-02-01]. Dostupné z: http://sgi.nahlizenidokn.cuzk.cz/marushka/default.aspx?themeid=3&MarExtent=990320.44597457629%20-1239836%20-346646.55402542371%20923033&MarWindowName=Marushka I., II. III. VOJENSKÉ MAPOVÁNÍ. Oldmaps. [online]. [cit. 2013-02-06]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=70&z_width=0&z_newwin=0&map_root=1 vm&lang=cs 10.6 Historické pohlednice BUDIŠOV. Fotohistorie. [online]. [cit. 2013-02-06]. Dostupné z: http://www.fotohistorie.cz/Vysocina/Trebic/Budisov/Default.aspx
69
11 PŘÍLOHY
11.1 Plán péče Vlastní návrh plánu péče pro modelové území 11.2 Tabulky Tab. č. 1. Geobiocenologické snímky Tab. č. 2. Určení zachovalosti a reprezentativnosti biotopů - zámecký park Budišov Tab. č. 3. Peněžní zhodnocení biotopů - zámecký park Budišov u Třebíče Tab. č. 4. Pasport zeleně - vegetační a technické prvky plochy č. 1. - zámecký park Budišov Tab. č. 5. Pasport zeleně - vegetační a technické prvky plochy č. 2. - zámecký park Budišov Tab. č. 6. Pasport zeleně - vegetační a technické prvky plochy č. 3. - zámecký park Budišov Tab. č. 7. Pasport zeleně - Výkaz výměr - zámecký park Budišov u Třebíče Tab. č. 8. Inventarizační soupiska soliterních stromů - Zámecký park Budišov u Třebíče Tab. č. 9. Inventarizační soupiska skupin stromů - Zámecký park Budišov u Třebíče 11.3 Obrazy map MAPA č. 1. Historická mapa z období I. vojenského mapování. Období 1763-1787 MAPA č. 2. Historická mapa z období II. vojenského mapování. Období 1806-1869 MAPA č. 3. Historická mapa z období III. vojenského mapování. Období 1876-1877 MAPA č. 4. Historická mapa - Císařské povinné otisky stabilního katastru MAPA č. 5. Letecký snímek z roku 1952 MAPA č. 6. Letecký snímek z roku 2000 11.4 Fotodokumentace Obr. č. 1. - 8. Historický vývoj zámku a parku - znázorněno v textové části Obr. č. 9. Porovnávací fotografie.Lipová alej lemující hlavní osu parku. 1921 - 2006 - 2013. Obr. č. 10. Nově vysázená alej podél hlavní cesty Obr. č. 11. Pohled na východní křídlo zámku Obr. č. 12. Pohled na hospodářské budovy zámku Obr. č. 13. Pohled na zámek a hospodářské budovy od domu zahradníka Obr. č. 14. Historické aleje z Carpinus betulus Obr. č. 15. L2.2B. Údolní jasanovo-olšové luhy a jejich typické porosty za skleníkem Obr. č. 16. Porosty L2.2B. Diagnostická Viola reichenbachiana Obr. č. 17. Porosty L2.2B v těsné blízkosti potoka Obr. č. 18. L3.1. Hercynské dubohabřiny Obr. č. 19. Porosty L3.1. Lathyrus vernus Obr. č. 20. Porosty L3.1. Galeobdon luteum
70
Obr. č. 21. Porosty L3.1. Pulmonaria off., Fragaria, Ajuga, Glechoma, Myosotis, Ranunculus Obr. č. 22. Porosty L3.1. Glechoma hederacea Obr. č. 23. T1.1 Mezofilní ovsíkové louky Obr. č. 24. Porosty T1.1. Ranunculus acris, Cardamine pratensis Obr. č. 25. Porosty T1.1.v čele s Leucanthemum vulgare Obr. č. 26. Starý ovocný sad v západní části parku, v bylinném patře mezofilní ovsíková louka Obr. č. 27. Starý ovocný sad přecházející do okolního porostu Obr. č. 28., 29.,30. Mrtvé stromy představující stanoviště pro významné populace hmyzu 11.5 Vlastní mapy MAPA 1. - Inventarizace dřevitých vegetačních prvků MAPA 2. - Pasport zeleně MAPA 3. - Lokalizace biotopů
71
