Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici. DIVOKÁ PŘÍRODA JAKO INSPIRACE ZAHRADNÍHO ARCHITEKTA Diplomová práce

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici

DIVOKÁ PŘÍRODA JAKO INSPIRACE ZAHRADNÍHO ARCHITEKTA Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce

Vypracovala

Ing. et Ing. Lucie Hronová Šafářová, Ph.D.

Lednice 2014

Bc. Hana Havranová

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem práci na téma „Divoká příroda jako inspirace zahradního architekta“ vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Lednici dne 7.5.2014 …………………………. Bc. Hana Havranová

PODĚKOVÁNÍ Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí práce Ing. et Ing. Lucii Hronové Šafářové, Ph.D. za cenné připomínky a konzultace, ale také doc. Dr. Ing. Daně Wilhelmové za čas, který mi byla ochotna věnovat při konzultacích. Velký dík patří i mé rodině za podporu při studiu.

OBSAH ÚVOD ....................................................................................................................... 7 CÍL PRÁCE .............................................................................................................. 8 METODIKA ............................................................................................................. 8 LITERÁRNÍ PŘEHLED .......................................................................................... 9 4.1 Definice pojmů ................................................................................................... 9 4.2 Vývoj vztahu člověka k přírodě ....................................................................... 10 4.3 Inspirace vnějším obrazem přírody .................................................................. 24 4.3.1 Kámen ....................................................................................................... 25 4.3.2 Voda .......................................................................................................... 30 4.3.3 Rostliny, živočichové, rostlinná společenstva .......................................... 37 4.4 Inspirace procesy .............................................................................................. 42 4.4.1 Přírodní zahrada ........................................................................................ 42 4.4.2 Sukcese ..................................................................................................... 43 4.4.3 Ekologické vazby ...................................................................................... 44 5 VÝSLEDKY ........................................................................................................... 45 5.1 Charakteristika modelového území .................................................................. 45 5.1.1 Lokalizace ................................................................................................. 45 5.1.2 Geomorfologické členění .......................................................................... 46 5.1.3 Geologické a pedologické podmínky ....................................................... 46 5.1.4 Vegetace.................................................................................................... 47 5.1.5 Základní charakteristika modelového objektu .......................................... 49 5.1.6 Vyhodnocení současného stavu ................................................................ 51 5.2 Návrhová část ................................................................................................... 56 5.2.1 Koncept řešení .......................................................................................... 56 5.2.2 Popis řešení ............................................................................................... 58 6 DISKUSE................................................................................................................ 61 7 ZÁVĚR ................................................................................................................... 65 8 SOUHRN ................................................................................................................ 66 9 RESUME ................................................................................................................ 66 10 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ ............................................................. 67 10.1 Literatura ...................................................................................................... 67 10.1.1 Monografie................................................................................................ 67 10.1.2 Odborné časopisy...................................................................................... 70 10.2 Prameny ........................................................................................................ 70 10.2.1 Elektronické zdroje ................................................................................... 70 11 SEZNAM PŘÍLOH................................................................................................. 72 11.1 Seznam obrázků............................................................................................ 72 11.2 Seznam výkresů ............................................................................................ 75 1 2 3 4

1 ÚVOD Způsobů, jak chápat přírodu jako inspiraci, je mnoho. Inspirací k tvorbě může být fascinace divokostí přírody, obdiv k mohutnému vodopádu, rozervanému skalnímu útesu nebo nezkrotným horským tokům. Divokost se skrývá i v přírodních procesech. Zarůstající průmyslové areály jsou nám důkazem síly přírody, jenž si bere zpět, co jí člověk vzal, ale nehlídal. Inspirací však může být i příroda klidná, nedotčená. Můžeme se nechat okouzlit přírodní scenérií, klidnou atmosférou šumícího lesa, zurčícím potůčkem, zázrakem zrození pramene i skromností rostlin, které se uchytily na skalní stěně. Žádný detail není příliš malý, aby nemohl být zahradnímu architektovi inspirací, kterou ve svém díle vyjádří doslovně, nebo jen pouhým náznakem, abstrakcí tvaru či kombinací barev. Současný trend přírodou inspirovaných zahrad není v historii lidstva ojedinělý, ale důvody, proč se k němu přikláníme, se dnes liší. V historii především východní Asie byl hlavní důvod náboženský a filosofický, dnes však hledáme způsoby, jak navrátit přírodu zpět do našich měst. S absencí přírody přichází nejen zahrady, které jsou inspirovány přírodou po estetické stránce, ale také zahrady, které přírodu respektují a dávají prostor přírodním procesům za cenu méně upraveného vzhledu.

7

2 CÍL PRÁCE Cílem první části práce je nejen shrnout vývoj lidského vztahu k přírodě napříč historií a kulturami, ale také nastínit možné způsoby inspirace divokou přírodou či přírodními procesy a ekologickými vazbami. Na příkladech konkrétních děl zahradního umění budou popsány možnosti uplatnění přírodních prvků a způsoby ztvárnění inspirace divokou přírodou. Na základě získaných informací bude vypracován návrh modelového objektu na úrovni zahradně

architektonické

studie

s uplatněním

některých

principů,

popsaných

v teoretické části práce.

3 METODIKA Práce se skládá ze dvou částí. První z nich je teoretická, literární část, která je souhrnem informací o dané problematice, získaných ze shromážděné literatury a zdrojů týkajících se daného tématu. První kapitoly jsou věnovány vývoji přístupu lidstva k divoké přírodě napříč dějinami i kulturami, popisu míry inspirace přírodou v dílech zahradního umění nebo naopak míra snahy o její potlačení v jednotlivých obdobích. Následující kapitoly pak přehledně dělí způsoby přístupu k inspiraci divokou přírodou, přírodními prvky, procesy

a

vazbami.

Součástí

literárního

přehledu

jsou

příklady

zahradně

architektonických děl, na kterých jsou konkrétněji prezentovány možné způsoby inspirace a jejího výtvarného zpracování. V kapitole s názvem diskuse jsou principy shrnuty a vysloveny možné problémy s nimi související. Druhá část práce je uvedena kapitolami, které charakterizují modelové území, zvolené tak, aby zde bylo možné uplatnit prvky divoké přírody nebo využít přírodu jako inspiraci pro ztvárnění návrhu. Informace o území pocházejí ze zdrojů, jež jsou uvedeny v seznamu použité literatury, a z vlastních terénních průzkumů. Na podkladu zjištěných informací jsou zpracovány analýzy dokladující současný stav území. Návrh vychází nejen z východisek stanovených na základě analýz, ale také ze zvolených principů popsaných v literárním přehledu. Návrhová část je řešena na úrovni zahradně architektonické studie, jejímž výsledkem je popis navrhovaného řešení, výkres situace, řezopohledů a perspektiv.

8

4 LITERÁRNÍ PŘEHLED 4.1 Definice pojmů Příroda Tento pojem je běžně používán, jeho definic je celá řada. Jednu z nejstručnějších nabízí slovník Wikipedie: „Příroda je vše, co nebylo vytvořeno člověkem“ (Příroda, 2013, [online]). Příroda však jako objekt ochrany není, na rozdíl od jiných pojmů, v zákoně O ochraně přírody a krajiny přesněji definován. Zákon vymezuje pouze její dílčí části, jako jsou planě rostoucí rostliny, volně žijící živočichové, biotop či ekosystém, z nichž lze nepřímo odvodit, co je obsahem pojmu příroda. Divoká příroda Je pojem ještě komplikovaněji uchopitelný. Může být chápána jako příroda původní, člověkem neovlivněná. Divokost však lze spatřit v přírodních objektech, které mají divoký, nezkrotný charakter, například v mohutných vodopádech nebo horských řekách, který bývají často nazývány divokými. Dojem divokosti mohou vyvolávat i některé scenérie, skalnaté útesy s větrem ošlehanými stromy. Svou divokost nám příroda připomíná i v opuštěných průmyslových areálech, které si bere zpět a nechává je zarůstat bujnou vegetací. A v neposlední řadě divokými jsou nazývány také rostliny plané, v dané lokalitě domácí. Přírodě podobný vegetační prvek Tento pojem definoval PEJCHAL (2004, s. 94) jako „Vegetační prvek, který se svým charakterem (druhovou, prostorovou a případně i věkovou strukturou) významně blíží jak rostlinným společenstvím přirozeného a polopřirozeného charakteru, tak i spontánně vzniklým společenstvím rostlin přírodě vzdáleným. Vykazuje tak z praktického hlediska již nezanedbatelný stupen autoregulace, respektive spontaneity, dlouhodoběji se však bez cílené péče neobejde.“ Inspirace - podnět, vnuknutí, náhlý nápad, podnět k umělecké tvorbě Naturalizace - proces samovolné generativní obnovy a šíření určitého taxonu rostliny po jeho introdukci (ČSN 83 9001)

9

Stylizace – zjednodušení, zdůraznění určitých všeobecných vnějších znaků uměleckého díla, oproštění od detailů Abstrakce - myšlenkové operace od jednotlivého k všeobecnému. Abstraktní umění se vyjadřuje soustavou výrazových prostředků, jako je tvar, linie, objem, barva či struktura, a usiluje o vytvoření formy, nepřipomínající reálnou skutečnost.

4.2 Vývoj vztahu člověka k přírodě Vztah lidí k přírodě se v průběhu dějin měnil a také míra inspirace přírodou v zahradním umění prošla dlouhým vývojem. Byla období, kdy byla divokost přírody zavrhována a potlačována, ale také období, kdy lidé k přírodě vzhlíželi a nechali se jí inspirovat. Dle Otruby (2002, s. 13) byla prvním krajinářským dílem cesta vyšlapaná krajinou jako spojnice mezi úkrytem a zdrojem obživy. Později přibylo místo posvátnosti a vznikl tak trojúhelník obklopený divokou přírodou. Člověk začal své okolí kultivovat a divokou přírodu odsouval dále. Proto v sobě podle Hunta (1998 at Stibral, 2012, s. 19) zahrady skrývají napětí. Je dáno protikladem přírodního a kulturního. Kolísají mezi ideálním tvarem a přírodními procesy, které tento tvar neustále mění. Přístup člověka k těmto procesům a vztah k přírodě je závislý na kulturách, náboženstvích a vyvíjí se v čase. Čínská zahrada Divoká příroda byla skutečnou inspirací pro tvůrce čínských zahrad, které jako specificky komponovaný prostorový a umělecký útvar existují více než 3000 let. Vztah Číňanů k přírodě byl diametrálně odlišný od západního, antropocentrického, člověk zde přírodu neovládal, nýbrž byl její nedílnou součástí (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 6). Podstatou dobré zahrady bylo především vyjádření živoucího ducha přírody v životě kamenů a stromů a v jejich harmonickém souznění se všemi dalšími kompozičními prvky. Úkolem tvůrce bylo interpretovat, nikoli kopírovat. Skutečný tvůrce musel být tedy vypravěčem a básníkem, ne jen dokumentaristou. Musel mít schopnost vybrat z přírody jen to, co je podstatné a tím vyjádřit podstatu přírody (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 11).

10

Čínská zahrada je komponována jako obrazy přírodní krajiny, s pohybem návštěvníka se mění scény i atmosféra. Díky průhledům do dalších prostorových jednotek vyvolává zahrada pocit, že je rozlehlejší než ve skutečnosti (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 32). Charakteristickým rysem čínského zahradního umění jsou také zapůjčené scenérie, které obohacují zahradu o pohled na horské hřebeny, jezera a další prvky okolní krajiny a dodávají pocit nekonečnosti (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 36). Podstatná byla i návaznost na stávající terén, využití a následování přirozených přírodních struktur. Původní prvky scenerie byly jen více propracovány, dotvořeny a zdůrazněny, aby mohla být lépe vnímána krása scenerií vytvořených původně samotnou přírodou. Pokud to bylo možné, využívali tvůrci zahrad místního materiálu. Při tvorbě skal byl respektován i původ kamene, například kámen nalezený ve stínu a zarostlý mechem byl opět použit na zastíněném místě (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 54). Vodní prvky v zahradě byly inspirovány přírodními formami, prameny, bystřinami, potoky, vodopády i jezery. Vodní plocha jezer byla členěna ostrovy, mosty, skalisky nebo kameny umístěnými přímo ve vodě, aby bylo dosaženo dojmu větší rozlehlosti. Drobnější vodní prvky vnášely do zahrady pohyb a zvuk a vzbuzovaly nejrůznější asociace (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 64). Rostliny byly kdysi součástí duchovního života Číňanů a v zahradě hrály důležitou roli. Dotvářely a oživovaly skály a stavby, ale především symbolizovaly samu přírodu a spoluvytvářely v zahradě její esenci. Sortiment rostlin využívaný v čínských zahradách není příliš široký. Zvolené rostliny jsou však svázány s podstatou vztahu Číňanů k přírodě. Každá rostlina má své vlastnosti, morální kvality a je nositelkou symboliky. Ta je při volbě rostlin důležitým faktorem. Při výběru rostlin dávali tvůrci přednost přirozenosti a vybírali rostliny původní, a to nejen aby reflektovali osobitý ráz dané oblasti, ale také proto, že jsou rostliny ve svém přirozeném prostředí vitálnější a rychleji rostou (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 126). Mezi nejoblíbenější dřeviny patřila borovice, smuteční vrba, slivoň, zimní třešeň, třešeň, švestka, meruňka, broskvoň. Dále pak byly používány jinany, cypřiš, javory, platany, jerlíny, paulovnie, moruše či jabloně, magnolie, oleandry, osmantus, kamélie, plané růže, vistárie, denivky, lilie, narcisy, pivoňky, chryzantémy nebo orchideje (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 122). Rostliny byly sice často tvarovány, tento zásah však nebyl pouhou povrchní manýrou, ale umocňoval přirozenou krásu rostlin. 11

Z pohledu západních kultur je zvláštností, že v čínské zahradě nikdy nebyl použit trávník, plochy jsou pokryty dlažbou nebo nízkými porosty tvořenými například Hedera helix nebo Ophiopogon (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 116). Japonská zahrada Podněty pro tvorbu zahrad přišly, podobně jako tomu bylo i v ostatních uměleckých oborech, z Číny, kde mělo umění zahrad dlouhou tradici a kde již v 6. století existovaly různé zahradní žánry. K estetice zahradního umění přispěla v Číně i v Japonsku značnou měrou feng-šuej, které vycházelo z čínského chápání přírody a světa jako výrazu harmonické souhry mezi principem jang a jin. Velký význam měla i symbolika čísel. Vznikl tak složitý systém pravidel, příkazů a zákazů. Tvůrci japonských zahrad bývají přirovnáváni k básníkům s tím rozdílem, že místo slov používají k vyjádření svých záměrů komponentů přírody samotné - kamenů, mechu, vody a stromů. Konečným cílem je postihnout prostřednictvím nejprostších věcí tajemství přírody i jejího stvoření. To znamená, že ovládneme-li umění, jak zacházet s kameny, s vodou a rostlinami, můžeme i v malém zahradním jezírku spatřit záblesk nekonečnosti mořské hladiny a z balvanu porostlého mechem na nás dýchne majestát hor (Hrdlička, Hrdličková, 1998, s. 11). Šlechta v období Heian (794–1185 n. l.) si v exkluzivním prostředí svých paláců a zahrad tvořila vlastní svět vzdálený světu reálnému. Tito zhýčkaní lidé se zaměřili na jeden aspekt života - na postižení podstaty krásy. Zdrojem inspirace jim byla příroda, ne však ve své původní podobě, ale nainscenovaná tak, aby prožitky prohlubovala, zintenzivňovala. Podle dochovaných pramenů se zdá zřejmé, že v době Heian se stalo módou zpodobňovat v zahradách proslulá místa. Důkladnost, se kterou se tehdejší umělci snažili vyjádřit ve svých dílech realitu, je pozoruhodná. Například šlechtic Minamoto Toru vystavěl ve svých jezírcích ostrůvky a vysázel na nich borovice tak, jako tomu bylo v krásném zálivu Šiogama. Jiný šlechtic dal na březích svého jezera rozsypat sůl, aby tak napodobil mořské pobřeží (Hrdlička, Hrdličková, 1998, s. 29).

12

Významnou změnu přineslo období Kamakura (1185 až 1333 n. l.), kdy se mezi vojenskou šlechtou se rozšířil zenbuddhismus, který ji přitahoval svým důrazem na kázeň a meditace. V této době se rozvinulo i zahradnické řemeslo na vrcholnou úroveň. Zásadou, platící již od doby Heian, bylo, aby zahrada následovala přírodu. Znamenalo to především, aby byla v souladu s přírodními silami a vlivy a nenarušovala jejich rovnováhu, neboť jen tak mohla plnit svou základní funkci, kterou byla ochrana domu před zlými vlivy. Proto se zde důrazně varovalo před libovolným vysazováním stromů a rozmisťováním kamenů. Zvlášť důležitý byl vyrovnaný vztah mezi principy jin a jang. Další rovinu zahradního kódu tvořil symbolismus. To vše se stalo již tak vžitou součástí zahradní konvence, že stačil pouhý náznak, aby vyvolal celý řetěz představ a pocitů (Hrdlička, Hrdličková, 1998, s. 40). Myšlenka vytvořit zahradu s říčními koryty či hladinou moře bez jediné kapky vody je tak ryze japonská, že by se mohla stát symbolem nejvnitřnější podstaty japonské kultury. Suché zahrady jsou plodem zenistického tříbení mysli dlouhými hodinami meditace, je však pravděpodobné, že jedním z prvních podnětů k vytvoření suché zahrady byla pouhá nutnost, neboť některé kláštery měly k dispozici pozemky odříznuté od bohatých zdrojů vody. Je také možné, že vlivem tektonických změn došlo k vyschnutí některých pramenů, což odhalilo Japoncům osobitý půvab říčních koryt. V suchých zahradách představuje vodní hladinu písek nebo drobný štěrk, který se uhrabává dřevěnými hráběmi. Vytváří se jimi linie, spirály, elipsy či kruhy naznačují zčeření vody kolem ostrovů, které jsou reprezentovány kameny, pískovými či štěrkovými homolemi, nebo tvarovanými keři. Tvarování vegetace pomáhá scenérii nabrat na hloubce. Stříhané keře mohou představovat kamenné kompozice, mořské vlny nebo jiné přírodní formy (Hrdlička, Hrdličková, 1998, s. 72). Jellicoe však popisuje, že kameny symbolizují světské události a písek prázdnotu. Tato koncepce je založena na myšlence, že zenový buddhismus připodobňuje vesmír i lidskou mysl k prázdnotě, ve které se v průběhu času veškeré hmotné věci pohybují okolo nás (Jellicoe, 2000, s. 85). Dalším typem japonské zahrady je čajová zahrada, jejíž funkcí bylo vytvářet rámec pro neopakovatelný zážitek čajového obřadu. Zahrada byla tvořena scenérií napodobující 13

les vysoko v horách s cílem smazat hranice mezi lidským dílem a přírodou. Tomu se podřídil i výběr vegetace, která nebyla ani výrazně tvarována. Kvůli záměru oddělit domek od okolního světa nebylo v těchto zahradách využito vypůjčené scenérie a výhled byl záměrně skryt. Mezopotámská zahrada V oblasti mezi řekami Eufratem a Tigridem vznikla ve 4. tisíciletí př. n. l. vyspělá kultura, která je označována jako „kolébka lidstva“. Zde vzniká i mýtus zahrady jako symbolu ztraceného pozemského ráje (Kalusok, 2004, s. 16). Ačkoli Wagner (1983, s. 11) uvádí, že slovo ráj bylo u všech národů dávnověku spojeno s volným přírodním hájem, Kalusok (2004, s. 16) zmiňuje archeologické nálezy jamek po vysázených stromech a zmínky o zavodňovacích příkopech, které vypovídají o geometrickém uspořádání. Popisuje však také parky a zahrady, jejichž vzorem bylo zalesněné pohoří na území dnešního Turecka, v nichž se objevovaly druhy jako cypřiše, cedry, myrty, buky, platany, vrby, růže, lilie, jasmíny, tulipány nebo sasanky. Blíže však jejich vzhled nespecifikuje. Perská zahrada Peršané byl známi pro velmi silný vztah ke stromům, které měly symbolický význam při znázornění věčného života. Úcta k rostlinám zde nabyla charakteru kultu. Sázení stromů bylo dokonce významnou součástí výchovy dětí (Kalusok, 2004, s. 18). Otruba (2002, s. 56) zmiňuje formální uspořádání rajských zahrad s topoly, cypřiši, piniemi, duby, cedry, třešněmi i pomerančovníky. Mezi bylinami pak jmenuje narcisy, lilie, kosatce, tulipány a karafiáty. Wagner (1983, s. 20) popisuje perské zahrady jako pravidelné, terasovité s podpěrnými zdmi, schodišti a balustrádami. Zmiňuje však také posvátné háje a pohřebiště přírodního charakteru. Egyptská zahrada Egyptské zahrady měly charakter jakési geometrické oázy vymezené od okolní přírody vysokou zdí (Kroupa, 2004, s. 10).

Okolní příroda nebyla pro starověké kultury

inspirací k jejímu napodobování, drsné suché klima naopak vedlo k uzavření zahrady před okolím a k vytvoření prostoru odlišného jak klimaticky, tak prostorovým uspořádáním. Symetricky pojatá zahrada, kterou egyptská zahrada určitě byla, usiluje o zdokonalení přírody (Holmes, 2001). Zahrada mívala pravoúhlý půdorys, stromy byly 14

vysázeny do řad. Dle vyobrazení byly zahrady rozděleny na pravidelné části, květinové záhony obklopovaly pravoúhlý bazén s vodními rostlinami. Rostlinstvo představovalo pro Egypťany velmi důležitou životní složku a ukrývalo v sobě náboženskou symboliku (Kalusok, 2004, s. 15). Antická zahrada Řecko Způsob života společnosti byl výrazně orientován na život obce, zejména v Athénách spatřovali občané své hlavní poslání ve službě státu. Pokud bychom hledali stopy citů ke krajině v lyrice, byli bychom zklamáni, neboť řecký básník často vyjadřuje city a nálady kolektivu a vztahuje je k problémům filozofickým (Librová, 1988, s. 27). Lidé se považovali za součást přírody, tudíž na ni nepohlíželi, jako na něco hodného obdivu. O vnímání estetických krás přírody tedy nelze hovořit (Stibral, 2005). Snažili se o pochopení toho, jaké místo člověk na zemi zaujímá. Jejich snahou nebylo s přírodou splynout, ale ovládnout ji (Librová, 1988, s. 27). Zahrady byly pravidelné, geometricky členěné cestami, tvarovanými dřevinami a květinovými záhony (Wagner, 1983, s. 33). Jistá změna přístupu přichází až v helénistickém období, kdy hospodářská a politická prosperita ochabuje a veřejný život upadá. Zklamaní vzdělanci svou nostalgii projevovali zálibou v literatuře s venkovskými náměty. Funkci útočiště však mohla splnit jen idealizovaná krajina Arkádie. Tato skalnatá oblast je proměněna v ideální svět, v němž věčně panuje jaro a láska, který je naplněn zpěvem a hudbou fléten, kvetoucími lukami, slunečním jasem a bohatými prameny vody (Librová, 1988, s. 27). V zahradním umění se však tento motiv výrazně neprojevil, geometrické členění zahrad nenapovídá o inspiraci pasteveckou krajinou či divokou přírodou. Římská říše Podobně jako v Řecku je pozornost lidí upřena především k veřejnému dění. A podobným mechanismem se s poklesem prosperity a úpadkem veřejného života začínají občané obracet k přírodě v podobě zidealizované arkadské krajiny (Librová, 1988, s. 27). S úpadkem římské říše dokonce začali přírodu vnímat zcela novým způsobem. Z básní se ozývá smysl pro krajinu a přírodní jevy zbavený idealizace (Librová, 1988, s. 30).

15

Vilové zahrady v Římě či jeho blízkém okolí byly pravidelně uspořádané. Jejich součástí však byl i volný park s volně pobíhající zvěří (Otruba, 2002, s. 56). Přednost dávali především zahradám užitkovým, v nichž byly vysazovány zejména ovocné stromy, olivovníky. Kolem cest bylo vysazováno stromořadí a současně v jejich blízkém okolí rostla přirozená vegetace (Kroupa, 2004, s. 12). Z nástěnné výzdoby ve starověkých vilách si můžeme vytvořit představu o tom, že drobná architektura (pavilóny, altánky a loggie) byla budována nejen ve smyslu dotváření formálních zahrad, ale často byla spojována s bujnou a přirozenou vegetací. Stejně tak často byly umělé části zahrad obklopovány volně rostoucími rostlinami. Římané zřejmě nevytvářeli zcela nové umělé zahrady, ale spíše kultivovali přirozené okolí svých sídel (Kroupa, 2004, s. 12). Středověká zahrada Základní podmínka, která ustavuje krajinu jako hodnotu, je objektivní nedostatek přírodní krajiny v okolním prostředí. Ta není za středověku naplněna. Lidská sídliště a pole jsou obklopena neprostupným lesem, který skrývá mnohá nebezpečí. Strach z lesa a lesních tvorů je základním faktorem ovlivňujícím vztah člověka k přírodě (Librová, 1988, s. 33). Dokonce i hory budily ve středověkém člověku strach. Ten byl založen na křesťanské bázni před bohem (Librová, 1988, s. 80). Středověké umění je orientováno výlučně nábožensky. Pro obrazy je charakteristické pozadí pokryté ornamenty nebo vyzlacené. Jako první do výtvarného vyjádření proniká strom jako strom života, strom poznání (Librová, 1988, s. 33). Středověká kultura byla také v mnohém inspirována antikou. Antické postavy byly vyobrazeny ve středověkých dílech, avšak v novém kontextu (Panofsky, 1981). Tento vliv je zřetelný také v pokračujícím formálním uspořádání zahrad (Jellicoe, 2000, s. 139). Rovněž rajský dvůr obepnutý křížovou chodbou v sobě nese tradici antických peristylových zahrad (Librová, 1988, s. 33). V klášterech měly zahrady převážně hospodářský charakter, rostliny se pěstovaly v zeleninových, ovocných a lékárenských, bylinkářských zahradách (Kalusok, 2004). Součástí klášterů byla podle Jellicoe (2000, str. 142) zahrada uprostřed dvora, který byl ohraničen křížovou chodbou. Základem byl trávník rozčtvrcený pomocí cest vedoucích 16

od středu zahrady, kde se nacházela kašna sloužící jako zdroj vody k mytí a zavlažování (Kalusok, 2004). Jellicoe (2000, str. 142) dodává, že i záhony byly uspořádány pravoúhle kolem centrálního vodního prvku. Tyto geometrické vzory jsou chápány jako zhmotněná představa matematického božího řádu. Až od 12. století se pohled na přírodu mění. Začíná být vnímána jako boží dílo. Nikoli však jako celek, pouze některé její prvky. Představa ráje jako kultivované přírody se odráží v rajské zahradě (Stibral, 2005). V pozdějších obdobích se součástí středověkých zahrad stávaly květnaté trávníky s planými bylinami Viola, Taraxacum, Convallaria, Bellis, Dianthus, Primula, Campanula, Aquilegia, nebo Fragaria, tvořící podrost pod užitkovými stromy. Květinám byl připisován symbolický náboženský význam (Martinek, 2004, s. 65). Renesanční zahrada V renesanci došlo ke změně chápání přírody. Krajina již nebyla vnímána jako něco děsivého. K prvním průkopníkům patřil Petrarca, který se, inspirován antickými vzory, rozhodl v roce 1336 vystoupit na vrchol hory Mont Ventoux. Ačkoli jeho pohled na hory stále nebyl shodný s naším, byl jeho výstup krokem kupředu (Librová, 1988, s. 43). Krajina se začala pomalu prosazovat i v dílech umělců, zlaté pozadí na obrazech bylo nahrazováno krajinnými motivy, zprvu stylizovanými, později se silnějším smyslem pro skutečnost (Librová, 1988, s. 45). Také forma bydlení byla silně ovlivněna antickými vzory. Renesanční společnost vyhledávala bydlení ve villách mimo město. Okolí villy bylo chápáno jako součást návrhu, jako další designový prvek (Jellicoe, 2000). Vily v Toskánsku byly budovány v kopcích, měly perspektivní vyhlídku směrem do nížiny, v níž se rozkládala velká města jako například Florencie (Kroupa, 2004, s. 14). Vila pokračovala pravidelnou geometrickou zahradou s fontánami, terasami, schodišti a skulpturami. Součástí byly grotty, intimní místa a lesíky (Otruba, 2002, s. 60). Plocha se zpravidla rozvíjela v křížové dispozici do čtverců nebo obdélníků s centrálním bodem. Časté bylo také použití keřů stříhaných do různých tvarů dle antických vzorů. Tvarovány byly plůtky tvořící ornamenty i koruny stromů vysázených v pravidelném rastru. Pravidelně uspořádány byly nejen okrasné záhony, ale i zelinářské a ovocné zahrady. Sortiment tvořily rostliny domácí i zdomácnělé z dob křížových výprav. Se vzrůstajícím počtem 17

obchodních a badatelských výprav se rozšířil i sběratelský zájem majitelů zahrad (Kalusok, 2004, s. 56). Výpravy dopomohly ke vnímání přírody nejen jako užitečné, ale také jako krásné (Stibral, 2005). Pokud však v zahradách vznikaly prameny či hory, nemělo to s inspirací divokou přírodou mnoho společného. Tyto prvky měly na rozdíl od asijských zahrad původ v antických mýtech (Hunt, 2003). A opět, obdobně jako v antice, hlubší zájem o přírodu nastává s ekonomickým úpadkem. Klasické renesanční zahrady inspirované antikou byly doplňovány iracionálními prvky, sochami prozrazujícími neklid a grottami (Librová, 1988, s. 48), které symbolizovaly divokou, nepřetvořenou přírodu v umělecky upravené zahradě (Kalusok, 2004, s. 62). Pozdně renesanční manýrismus inklinoval ke všemu zvláštnímu a tajemnému, pozornost umělců se silněji orientuje ke krajině (Librová, 1988, s. 48). Barokní zahrada Baroko nebylo obdobím většího přiblížení člověka přírodě. Snad právě naopak. Na rozdíl od renesančních zahrad, nepřistupují barokní zahrady k původnímu terénu příliš citlivě, modelují jej a pomocí osových průhledů se šíří do krajiny. Teige (at Otruba, 2002, s. 55) dokonce konstatuje, že ve francouzském parku je příroda negována a nahrazena kamennou, vodní a vegetální architekturou a skulpturou. Kalusok (2004, s. 78) uvádí, že zahrada jako dokonale zušlechtěná a ovládnutá příroda může být symbolicky přenesena jako schopnost panovníka dobře vést stát. Absolutistický panovník není jen pánem země, ale také vládcem nad přírodou a vesmírem. Pro zahrady tohoto období je charakteristické odhalení velkoleposti celého projektu najednou. Při vstupu do zahrady však objevíme i prvky překvapení a kontrastu, spojené především s boskety (Jellicoe, 2000). Právě v bosketech se rozvinula rozmanitost nápadů barokní zahrady s její sochařskou výzdobou, grottami, kaskádami, vodními hříčkami, fontánami, houpačkami, kolotoči či vodními divadly (Kalusok, 2004, s. 79). Barokní společnost tedy přírodu nevnímá jako inspiraci, ale spíše jako prostředek k demonstraci síly panovníka, pomocí jejího zkrocení a vnesení přísného řádu. Zájem o krajinu se však rozvíjí v malířství. Přestože se Nizozemí nachází v období prosperity, obdivují zaalpští mistři krajinu v průběhu ročních období. To se na první pohled vymyká vzorci, kde se lidé uchylovali k přírodě v dobách úpadku. Ze zmiňovaných děl 18

je však patrná radost z užitečnosti krajiny, nikoli obdiv k divoké přírodě (Librová, 1988, s. 53). Anglická krajinářská zahrada Jak již bylo několikrát zmíněno, vztah člověka k přírodě či krajině byl ovlivněn nejen kulturou a náboženství, ale také politickou a ekonomickou situací země. Také krajinářská zahrada se zrodila z nové politické situace. Anglie se jako první stát v Evropě stala konstituční monarchií a rozsáhlá svoboda tisku podporovala osvícenství (Kalusok, 2004, s. 96), intelektuální, duchovní a politické hnutí, jehož heslem byl rozum, svoboda a rovnost. Občané si přáli osvobození od náboženských, politických struktur a dědičných forem autority (Steenbergen, 1996). Tento směr podporovali již na konci 17. století angličtí spisovatelé, kteří propagovali nový vztah k přírodě a novou přírodní estetiku a dali tak impulzy pro vznik krajinářské zahrady. Nyní byla krajina vnímána jako přátelský, rovnocenný partner (Jellicoe, 2000). Zahrada byla opět odrazem společnosti, nyní však nespoutané křivky koryta potoka symbolizovaly svobodnou vůli Angličana (Steenbergen, 1996). Nepřetvořená příroda byla povýšena na symbol svobody a nezávislosti, zatímco přísně geometrické barokní zahrady byly odmítány jako znak feudalismu, tvarování dřevin bylo chápáno jako znásilňování a symbol politického utlačování (Kalusok, 2004, s. 97). Autoři krajinářských zahrad se řídili zásadou respektování volné přírody a návaznosti na okolí (Librová, 1988, s. 75). Tomuto efektu výrazně přispělo skryté oplocení ha-ha (Otruba, 2005, s. 11). Kalusok (2004, s. 97) však podotýká, že ideálem sice byla přírodní krajina, ale opět ve své zidealizované formě. A k jejímu dosažení bylo vynaloženo nemalé úsilí, které obnášelo přesazování vzrostlých stromů, převedení řek do nových koryt, výrazné změny terénu či zaplavování údolí. Předlohou krajinářské zahrady byla skutečná italská krajina, ale také její zobrazení krajinářskými malíři (Kalusok, 2004, s. 99). V zahradách byly „instalovány“ trojrozměrné krajinářské obrazy (Steenbergen, 1996).

19

V polovině 18. století se upouští od imitace italské scenérie a vzorem se stává krajina anglická ve své ideální podobě (Otruba, 2005, s. 12). Reprezentantem tohoto směru je Lancelot Brown, jehož krajinářské kompozice jsou puristické, oproštěné od detailu i staveb, založené na terénních modelacích, plochách trávníku a rozsáhlých výsadbách stromů. V 70. letech však přichází kritika tohoto stylu, jenž se zdá být nudný. Jako reakci přináší William Chambers barevnost, rozmanitost, fantasknost a inspiraci čínskou zahradou (Otruba, 2005, s. 12). Podle Wagnera (1983) i jiných autorů však Chambers čínskou zahradou nepochopil v celé její šíři, ale pouze převzal její architektonické prvky, jako byly mosty nebo čajovny. Těmito prvky byly zahrady zaplňovány a stávaly se z nich sbírky čínských staveb bez hlubšího významu. Zastáncem kompromisu byl Humphry Repton, který vycházel z Brownovy tvorby, ale zvyšoval rozmanitost výhledů a doplňoval zahrady o květinové výsadby. Do anglických zahrad čím dál více vstupují introdukované rostliny, jejichž horlivým propagátorem byl John Claudius Loudon, který pečlivě potlačuje původní flóru, nahrazuje ji exotickou a rostliny sází tak, aby vynikla krása jednotlivých exemplářů (Otruba, 2005, s. 12). Snažil se o naprosté odstranění původní vegetace a její nahrazení exotickými rostlinami, a to dokonce i v trávníku (Turner, 1986 at Martinek, 2004). S myšlenkou tematických zahrad přišel Shirley James Hibberd, který tvořil skalky, kapradinové zahrady nebo vřesoviště. V období, kdy jednoznačně dominovaly letničkové záhony, prosazoval trvalkové výsadby a byl názoru, že správně založený záhon může esteticky působit až deset měsíců. Hibberd svou prací připravoval prostor pro Williama Robinsona (Martinek, 2004, s. 66) a jeho ideu přírodní zahrady. „Myšlenka přírodní zahrady nemá nic společného se starou ideou nespoutané krajiny, ani nenavazuje na přírodní zahradu stylu Gardenesque, jenž je výsledkem nekonečné údržby. Někdo by si mohl také myslet, že je to zahrada ponechaná přírodě, nebo má představu výsevů letniček ve směsích ponechaných bez zásahů člověka.“ (Robinson, 1870 at Martinek, 2004). Inspirací mu byla přirozená společenstva rostlin a chování jednotlivých rostlin v nich. Používal nejen rostliny domácí, ale také odolné cizokrajné schopné naturalizace, které zapojoval do společenstev (Bisgrove, 2008). Zaměřoval se především na společenstva lesů, okraje porostů, břehy potoků, bažiny a příkopy. Tato místa byla ve formální zahradě ponechána bez povšimnutí (Martinek, 2004, s. 67).

20

19. Století Jako reakce na osvícenství se začal formovat romantismus, který hledal podněty především ve středověku. Také rozvoj průmyslu, znečištěná a přelidněná města přispěla k rozvoji

tohoto

směru.

Romantici

viděli

města

jako

koncentráty

sociální

nespravedlnosti a dravosti průmyslu a svou pozornost upírali k venkovu, krajině, dramatickým scenériím a divoké přírodě. Tu však využívali jako zrcadlo svých pocitů, krajinné jevy ztratily svůj konkrétní obsah a mění se v symboly. Nihilisté však nenacházeli útěchu ani v přírodě, která je podle nich ve své kráse a velikosti lhostejná k tragickému osudu jednotlivce (Librová, 1988, s. 66-91). Ožívají také historické styly, mísí se zde nadšení pro antiku, středověk a renesanci. Středověká tematika se již v 18. století promítla do dekorativních staveb krajinářských parků (Kalusok, 2004, s. 134). Určité prvky, jako například ruiny, ještě neměly romantický nádech, spíše poukazovaly na věčnost dějin a spojení světa umělého a přírodního. (Kroupa, 2004, s. 60). Vrátila se obliba květinových výsadeb a geometrických vzorů. Předlohou však nebylo baroko, kterým společnost stále opovrhuje, ale období středověku a renesance. Dostupnost exotických rostlin však s sebou přináší pestrost až křiklavost, která je napadána členy hnutí Arts and Crafts. Bojovali také proti neuváženému kombinování historických stylů, nízké kvalitě umění a průmyslovém výrobě bohatě zdobených spotřebních předmětů. Toto hnutí ovlivnilo i zahradní umění díky výše zmíněnému Williamu Robinsonovi a Gertrude Jekyll (Kalusok, 2004, s. 134), která využívala svých znalostí přirozených společenstev rostlin. Vytvářela důmyslné kompozice s využitím patrovitosti a sociability jednotlivých druhů (Martinek, 2004, s. 67). Nezávisle na tvorbě Robinsona a Jekyll přišel s teorií přírodní zahrady také německý autor Willy Lange, který zavedl termín biologická estetika a sestavil seznamy rostlin vytříděných podle stanovišť. Za cíl si kladl, aby jeho tvorba nebyla pouhou imitací přírody, ale přírodou umělecky umocněnou. Používal výhradně domácí druhy, aby se zahrada stala součástí okolní krajiny. Následován je i dalšími tvůrci a původní myšlenka se ztransformovala do ideje německé národní zahrady (Martinek, 2004, s. 69). Tvorba zahrad inspirovaných přírodními procesy se rozvíjela od 80. let 19. století také v USA a dala základy „novému americkému zahradnímu stylu“, jehož snahou bylo setření hranice mezi zahradou a okolní krajinou, tvorba přírodě bližších společenstev, 21

aplikace přírodních procesů, ponechávání rostlin jejich přirozené proměnlivosti v čase. Cílem byla také minimalizace náročnosti údržby (Martinek, 2004, s. 69). Použití exotických rostlin prosperujících na daném stanovišti nebylo vyloučeno, ačkoli se začaly objevovat i tendence k jejich potlačování. Jako reakce na průmyslovou civilizaci vzniká na konci 19. století také secese. Tento styl proniká do zahrad především ve formě zahradních doplňků a vyznačuje se ornamentem inspirovaným přírodními tvary. Vše bylo chápáno jako organismus, jako živá příroda, nikoli jen její napodobenina. Dokonce sám umělec byl prostoupen přírodou, aby byl schopen zachytit její energii. 20. století V tomto období se hovoří o zahradách symbolismu, secesních, moderních, kubistických, funkcionalistických, či postmoderních. Tato označení jsou spojována se styly architektonických děl. Zahradní architekti hledají souzvuk své koncepce s okolím, využívají inspirací z jiných kultur. Objevují se nové umělecké druhy jako například land art (Kroupa, 2004, s. 72). Zájem o přírodu a krajinu zaznamenal pokles i následný vzestup (Stibral, 2005, s. 152). Osobností, která měla smysl pro divokou přírodu a schopnost abstrakce a stylizace její esenciální podstaty, byl mexický architekt Luis Barragán. Jeho slavné dílo, Pedregalské zahrady, je otevřené do krajiny lávových hor. Nevnášel zde žádné nové materiály ani rostliny, neopakoval přírodní formy. Pouze odstraňoval vše přebytečné, osvobozoval tvary zakleté do materiálu (Damec, 2007a, s. 14). Také Roberto Burle Marx vycházel z inspirace divokou brazilskou přírodou, kterou studoval na svých expedicích. Byl propagátorem používání domácích rostlin v době, kdy byly v Brazílii populární rostliny dovážené z Evropy. Přírodu však nekopíroval. Tvořil abstraktní obrazy vyjadřující lyričnost krajiny, obrazy zachycující emoce, které v něm příroda vyvolala. Ale jeho zahrady vyjadřovaly tuto interpretaci trojrozměrně a v průběhu času (Montero, 2001, s. 43). Inspirace divokou přírodou je patrná také v tvorbě Lawrence Halprina. Pracoval s přírodními živly, jako jsou vítr, oheň nebo voda. Fontána Iry Keller je příkladem abstrakce divokých vodopádů americké řeky Columbia (Damec, 2007b, s. 4). Citlivým interpretem přírodních forem a procesů byl Isamu Noguchi, všestranný umělec a zahradní architekt, jehož tvorba byla ovlivněna nejen západním uměním, ale také 22

východní filozofií. Jeho zahrady, jsou novodobou interpretací japonských zenových zahrad, abstrahujících esenci přírody (Damec, 2007b, s. 4). Zájem o životní prostředí se začal zvyšovat v poválečném období, kdy díky aktivitám spolků pro ochranu přírody vznikaly nové plochy zeleně. Na základě ekologických poznatků se objevily nové obzory ve vytváření umělých stanovišť a biotopů. Takové impulzy přišly z Nizozemí, kde vlivem urbanizace a intenzivního zemědělství poklesly možnosti kontaktu lidí s planými druhy rostlin. Začaly se tedy zakládat zahrady, ve kterých rostly domácí druhy rostlin (Martinek, 2004, s. 69). Později byly zkušenosti s využitím domácích druhů využity při úpravách ploch podél silnic, v obytných souborech a byly zakládány ekologické parky, které sloužily k seznámení široké veřejnosti s přirozenými biotopy dané oblasti. Louise Le Roy však posunul tyto myšlenky o něco dál a uvažoval také o vlivu uživatel a sukcesních pochodů na vývoj těchto ploch (Martinek, 2004, s. 70). V Německu v roce 1997 vznikl projekt Optimalizace trvalkových výsadeb ve veřejné zeleni, jehož cílem bylo mimo jiné vytvoření spolehlivě rostoucího společenstva vytrvalých bylin s jednoduchou údržbou, jenž

by

mohlo

být

využíváno

v extrémních

městských

podmínkách.

Na

experimentálních plochách se osvědčila výsadba typu Silbersommer, která je ověřována také v podmínkách České republiky v areálu Zahradnické fakulty MENDELU v Lednici. Tyto výsadby se vyznačují vyšším stupněm autoregulace, čili vzájemných vazeb mezi rostlinami a skupinami rostlin, a jsou založeny na základě znalostí rostlinné sociability a životních strategií rostlin. Jejich atraktivita je postavena na proměnlivosti během svého vývoje, ale také během roku, kdy se střídají aspekty od jara až do zimy. V zimním období je záhon atraktivní díky strukturám a texturám rostlin, které jsou ponechány bez sestřihu (Baroš, Martinek, 2011, s. 7). Druhová rozmanitost a minimální zásahy do výsadeb nabízejí možnost přezimování, úkrytu a potravy mnohým živočichům a zvyšují biodiverzitu ve městech (Baroš, Martinek, 2011, s. 9). Lze vytvářet trvalkové směsi inspirované konkrétními rostlinnými společenstvy za použití výhradně domácích druhů, což však významně snižuje atraktivitu v druhé polovině sezóny (Baroš, Martinek, 2011, s. 13).

23

4.3 Inspirace vnějším obrazem přírody K inspiraci divokou přírodou jako celkem nebo jejími jednotlivými prvky, jako jsou například kámen, voda či rostlinná společenstva, můžeme přistupovat různými způsoby. Jedním z nich je věrné napodobení přírodních forem. Tento přístup může přírodní formy doslovně kopírovat, nebo se jimi inspirovat volněji a užitím přírodních materiálů a tvarosloví vyvolat dojem přirozené nahodilosti. V čínských zahradách nikdy nešlo o kopii přírody, pouze o interpretaci pečlivě nastudovaných přírodních forem. Nahodilost je v těchto zahradách pouhou iluzí, vše je promyšleno do nejmenších detailů. Napodobování proslulých míst v japonských zahradách heianského období zmiňují Hrdlička, Hrdličková (1998). Tehdejší zhýčkaná šlechta kopírovala slavná místa s nebývalou důsledností. Západní kultury se na divokou přírodu při hledání inspirace příliš neobracejí. Čerpají z náboženských motivů a antických mýtů. S těmi souvisí pojem arkadská krajina, která byla často inspirací při tvorbě obrazů a anglických krajinářských parků. Nejedná se však o reálnou divokou přírodu, ale o zidealizovanou pasteveckou krajinu. Kalusok (2004) však zmiňuje, že předlohou krajinářské zahrady byla i skutečná italská krajina nebo její zobrazení krajinářskými malíři. Reálné předobrazy však tvůrci idealizují, což lze chápat jako další možný přístup. V 19. století se začínají tvůrci zahrad obracet k přirozeným rostlinným společenstvům, učí se o vztazích mezi jednotlivými rostlinami a nabyté vědomosti uplatňují při tvorbě. I zde se objevují dva proudy, zastánci důslednějšího napodobování přírodního vzoru s použitím výhradně domácích rostlin a přístup volnější, který z přírody přebírá principy fungování společenstev, ale nebrání se použití introdukovaných druhů. V tomtéž století vzniká nový styl, secese. Tento styl hledí na přírodu jako na nekonečnou knihovnu vzorů, které následně zjednodušuje, deformuje a stylizuje. Tento přístup lze použít nejen na úrovni detailů, jak to dělala právě secese, ale také na úrovni celé scenérie. Někteří tvůrci se vydávají cestou geometrické abstrakce, která pro zjednodušené vyjádření reality používá geometrických tvarů a barevných ploch. Tento přístup je často používán v moderním městském prostoru, kde by přírodní formy doslovně interpretované mohly působit nepatřičně.

24

4.3.1 Kámen Kámen byl v zahradách používán již od starověku, především v Číně a Japonsku dosáhlo jeho použití dokonalosti. Evropané dokáží jen stěží pochopit, s jakou pečlivostí byl kámen vybírán a jak hlubokou náboženskou symboliku skrývá. S pomocí kamene, vody a vegetace byli tvůrci těchto zahrad schopni vystihnout krásu divoké přírody. V japonských suchých zahradách dokonce abstrahovali esenci přírody pouze jediným materiálem – kamenem. V historických zahradách západních kultur kámen sloužil především jako stavební nebo sochařský materiál (Bíba, 2009, s. 10-15). V období renesance se však v zahradách objevuje grotta, umělá jeskyně. Inspirací k její tvorbě však není obdiv k divoké přírodě jako takové, ale souvislost jeskyní s antickými mýty (Hunt, 2003). K stavbě grott nebylo použito pouze kamene, ale i jiných materiálů. V současných zahradách kámen není jen ušlechtilým stavebním materiálem, ale často prostředkem ke ztvárnění inspirace pramenící z divoké přírody. Vhodně použitý kámen může připomínat skalní výchoz, břehy horského potoka či roztroušené balvany na svazích suťového lesa. Nevhodnou volbou kamene či nelogickým umístěním může kámen pozbýt přirozenosti a může se stát pouhou dekorací. Pro přirozený vzhled Bíba doporučuje (2009, s. 50) volbu místního kamene, pokud není pro své vlastnosti naprosto nevhodný. Rovněž varuje před neuváženou kombinací různých hornin. Ke způsobu použití kamene se vyjadřuje také Otruba (2002, s. 281) a doporučuje hledat inspiraci v okolí a studovat rozdílnost skalních útvarů různých hornin. Solitérní kámen V čínských zahradách byla kameni věnována mimořádná pozornost, pečlivým výběrem jednotlivých kamenů a jejich umístění byly vytvářeny přirozeně působící skalnaté scenérie. Individuálně umístěný kámen pak byl používán jako socha vytvořená přírodou. K tomuto účelu byly vybírány kameny bizarního vzhledu vyzařující mystickou sílu. Obzvláště ceněné byly kameny vysoké, štíhlé, s mnoha otvory, záhyby a patinou přírody a času. Často byly umisťovány v rytmických intervalech po straně cesty, předstíraje nahodilost (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 63). Také v zahradách japonských byla solitérním kamenům věnována velká pozornost. Nikdy nebyly umisťovány náhodně, každý kámen měl své jméno, význam, symboliku a přesné místo

25

v zahradě. Odklon od těchto přísných pravidel znamenal neštěstí či hrozbu smrti obyvatel domu (Hrdlička, Hrdličková, 1998, s. 42). Prvek solitérního kamene se sice objevuje i v evropské historii, monumentální kameny rozeseté po celé Evropě však nebyly výrazem obdivu k přírodě, jak tomu bylo na asijském kontinentě, ale důvody pro jejich umisťování do krajiny byly pravděpodobně náboženské (Bíba, 2009, s. 50). V dnešních zahradách využíváme zpravidla velké kameny mimořádných tvarů, které se stávají dominantou zahrady (Bíba, 2009, s. 15). Solitéra má v zahradě zaujmout, ale zároveň působit jako samozřejmá součást kompozice. V mnohých zahradách je solitérní kámen pouze zajímavou dekorací, avšak v Hilltop residence v Seattlu pracoval autor s kamenem tak, aby vyvolal dojem, že se terasa přizpůsobuje původnímu skalnímu výchozu.

Obr.1 Neolitické kameny ve Skotsku

Obr.2 Použití solitérního kamene v soukromé zahradě

Obr.3 Hilltop residence v Seattlu

Při volbě kamene a místa se řídíme kompozičními zásadami. Solitéry jsou často umisťovány do trávníku, nízkého porostu, štěrku nebo dlažby. Je nezbytné zvolit správnou velikost solitéry, nevhodné měřítko může mít za následek její zaniknutí nebo naopak přehnané působení v kompozici. Kámen by měl být protiváhou dalším prvkům. Proto je důležitá kombinace zvoleného kamene s rostlinami vhodné výšky, struktury či barvy. Zajímavý je kontrast statického kamene a pohybu rostlin. Jako způsob, jak zvýšit přirozenost působení kamene, uvádí Bíba (2009, s. 53) osázení přirozených otvorů rostlinami. Zároveň však upozorňuje, že při této úpravě vzniká obrovský prostor pro chybu a kýčovitý dojem.

26

Velmi důležité je zvážit, z kolika směrů bude solitérní kámen nebo skupina kamenů pozorována a zda nebudou poblíž solitéry objekty, který by pohled pozorovatele strhávaly na sebe nebo vedly jiným směrem (Dubé, Campbell, 1999, s. 32-36). Solitéra z přírodního kamene může mít tvar nejen organický, ale také přirozeně geometrický jako je to v případě šestibokých čedičových sloupů (Bíba, 2009, s. 135). V moderních zahradách či urbánních prostorech je jednou z možností geometrická abstrakce přirozených skalních útvarů. Materiálem pak nemusí být pouze kámen, ale také beton.

Skalky V dílech zahradní architektury se objevují nejen solitérní kameny připomínající drobné skalní útvary, zdrojem inspirace mohou být celé skalní stěny, horská údolí či rokle, v jejichž puklinách se uchycují rostliny. Útvary napodobující přírodní skalní výchoz a vytvářející vhodné prostředí pro určité skupiny rostlin se nazývají skalky (Bíba, 2009, s. 55). Dle Otruby (2002, s. 281) může být tento útvar uměle vytvořený, nebo také přírodní a uměle dotvořený. Skalka je fenoménem současných zahrad, ne vždy je však vhodně ztvárněna. Pro přirozené působení skalky doporučuje Otruba (2002, s. 283) svažitý terén. Velké výškové rozdíly však nejsou nezbytné. Přirozený skalní útvar by měl být přirozeně propojen s okolím. Uměle vytvořená skalka může být vnímána jako cizí prvek, proto by měla být pohledově i funkčně oddělena jako samostatná část. K izolaci lze použít modelaci terénu, výsadbu dřevin, stavební nebo vodní prvek. Ten je nejen esteticky zajímavým prvkem, ale může být také zdrojem vláhy. Přirozeně vypadají kameny ponechané přirozenému zvětrávání, proto jsou vhodnými horninami pěnovce, vápence nebo pískovcové balvany. Průmyslově těžený kámen však má příliš pravidelný povrch (Bíba, 2009, s. 21). Není tedy vhodné používat kámen z kamenolomů, ale spíše hledat v okolních lesích a u potoků. Daná lokalita je také nejlepším vodítkem k přirozenému kladení kamene. Přirozené skalní útvary z krystalických hornin jsou tvořeny z velkých oblých kamenů, které ční z měkce modelovaných terénních vln. Pískovce vytvářejí mohutnější útvary, na nichž se díky zvětrávání snadněji uchycuje vegetace. Nejbizarnější seskupení vytvářejí vápence, 27

dolomity nebo travertiny. Pro tvorbu skalek jsou také vhodnými horninami břidlice, slídnaté svory nebo ruly, které je možné vrstvit a terasovitě tvarovat. Nevhodné jsou kromě lomového kamene také výrazně zbarvené horniny, drúzy krystalů nebo úlomky krápníků (Otruba, 2002, s. 281). Nejpřirozeněji působí skalky z pěnovce, na němž se díky poréznosti brzy uchycují mechy a lišejníky (Bíba, 2009, s. 21). Klasické skalky jsou však příliš popisným prvkem a jen těžko se přimykají k současné architektuře. Existují ale i jiné formy skalek. Způsobů, jak stylizovat skalní útvar s jeho přirozenou vegetací, je mnoho. Otruba (2002, s. 287) uvádí mnohá netradiční řešení, jako vybudování soustavy teras nebo vyzvednutí jednotlivých kamenů nad terén pomocí kovových tyčí. Moderně pojaté skalky se neomezují pouze na přírodní kámen, využívají také kámen opracovaný (Bíba, 2009, s. 21). Kámen tvoří prostředí pro rostliny a lze jej kombinovat s dalšími materiály, jako je kov, gabiony, pohledový beton nebo dřevo ve formě pražců, fošen, roštů či sloupů, které většinou tvoří nosný systém. Taková skalka pak může mít nejen estetickou, ale také stavebně architektonickou funkci. Může tvořit opěrné či zárubní zdi, dekorativní stěny a ploty (Otruba, 2002, s. 287).

Obr. 4 Stylizovaná skalka v arboretu v Brně

Obr. 5 Stylizovaná skalka v arboretu

Obr.6 Skalka na zavěšených kamenech

Kamenné zahrady Kámen se v těchto zahradách stává hlavním estetickým prvkem a rostliny jsou pouze doplňkem, nebo mohou zcela chybět (Bíba, 2009, s. 132). Tyto útvary mohou evokovat skalní labyrinty či koryta vyschlých řek (Otruba, 2002, s. 294) jako například v japonských zahradách, které jsou nejen příkladem abstrakce divoké přírody, ale mají také hluboký symbolický podtext (Hrdlička, Hrdličková, 1998, s. 72).

28

Kamenné zahrady mohou využívat stávající skalnatý terén například ve vytěžených lomech, nebo mohou být vytvořeny zcela uměle. Je-li záměrem co nejvěrnější napodobení přírodního vzoru, je vhodné použití přírodního kamene. Pro záměr abstrakce či stylizace přírody je vhodný také opracovaný kámen, štěrk, beton, kov nebo gabiony (Bíba, 2009, s. 132). Funkce kamenných zahrad může být nejen estetická, ale také naučná jako forma ukázky geologické skladby krajiny (Otruba, 2002, s. 294). Příkladem geometrické abstrakce jsou betonové skály v Tuscon Mountain retreat v Arizoně nebo zahrada abstrahovaná do krychlí pomocí gabionových košů, jenž se objevila na Tatton Park show v roce 2009. Naopak dílem vytvořeným na přirozeném skalnatém terénu jsou Pedregalské zahrady. Před nemocnicí v Dumfries ve Skotsku stylizoval Charles Jencks pomocí terénních modelací a několika kamenů celé skotské pohoří Criffel.

Obr.7 Tuscon mountain retreat

Obr.10 Skotská krajina

Obr.8 Expozice na Tatton Park show 2009

Obr.9 Pedregalské zahrady

Obr.11 Stylizace pohoří Criffel, Dumfries

29

Obr.12 Stylizace pohoří Criffel, Dumfries

4.3.2 Voda Voda je nepostradatelnou součástí života. Od nejstarších dob lidské civilizace člověk pracoval s vodou, zřizoval zavlažovací kanály, akvadukty, zaplavoval políčka s rýží, stavěl přehrady (Otruba, 2002, s. 265). Voda však není jen užitečným pomocníkem. Voda život dává, ale také bere. Pramen bývá symbolem počátku života, řeka tvoří hranici mezi životem a smrtí. V mnohých náboženství je voda prostředkem rituální očisty. Také v zahradách měla hluboký náboženský a symbolický význam. V Egyptě voda symbolizovala život a znovuzrození, ve středověké zahradě představovala kašna pramen mládí (Kalusok, 2004), v Číně byla voda symbolem ženství, poddajnosti, ale i propastné neústupnosti, nebezpečí, tmy a prázdnoty (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 64). V renesančních a barokních zahradách byly vodní prvky úzce spojeny s antickou mytologií (Hunt, 2003). Ve francouzských zahradách se voda objevuje prostřednictvím vodního kanálu, který vytváří iluzi nekonečna. Vodní prvky byly často inspirovány přírodou, jako například ve zmíněných čínských zahradách, kde se objevují prameny, potoky, vodopády ale i obrovská jezera (Damec, Wilhelmová, 2009, s. 64). V zahradách japonských pak vznikaly kompozice evokující vodní tok či hladinu moře bez jediné kapky vody (Hrdlička, Hrdličková, 1998, s. 72). Voda jako materiál může nabývat různých tvarů. Je ovlivněna gravitací, tlakem, prouděním vzduchu. V podobě jezera může mít hladinu klidnou a jako zrcadlo odrážet okolní svět, nebo být zčeřena větrem. Může do zahrady vnášet dynamiku pohybu a zvuk v podobě potoků, kaskád, trysek či kapek. Může se tříštit na miniaturní kapičky a v podobě duhy vnášet barvu nebo jako mlha měnit mikroklima v horkých letních dnech. O míře inspirace divokou přírodou však nenapovídá pouze forma vody, ale především forma vodního prvku, která úzce souvisí s předchozí kapitolou a s použitím rostlin. Přírodní předobrazy mohou být napodobovány, nebo více či méně stylizovány a abstrahovány. Nový tvar, který jim člověk vtiskne, pak vzbuzuje různé emoce. Například přímé linie vzbuzují pocit pevného řádu, organické křivky mohou vyvolat dojem volnosti či hravosti.

30

Pramen Je zpravidla začátkem vodního toku. Esteticky zvýrazněný počátek stylizovaného potoka lze najít ve Westparku v Mnichově. Druhou možností ztvárnění je prameniště, kdy pramen na místě vyvěrá a voda se drží v tůňce či stylizovaném kamenném mokřadu. I tato varianta je k vidění ve zmíněném Westparku. V Hilltop residence v Seattlu pramen vyvěrá z přírodního kamene porostlého vrstvou mechu. Kámen je však seříznut a vyvolává dojem, jakoby byl pramen tímto zásahem osvobozen.

Obr.13 Pramen Labe

Obr.14 Pramen ve Westparku, Mnichov

Obr.15 Prameniště ve Westparku, Mnichov

Gejzír Gejzírem je pramen charakteristický nepravidelným tryskáním vody. Existují horké i studené, přírodní i umělé gejzíry. Umělý gejzír vznikl například v Kalifornii ve městě Calistoga při hloubení studny. Zcela umělý gejzír byl navržen v Hillcrest parku ve Vancouveru v Kanadě, pracuje v souladu s rytmy a potřebami komunity, dle průtoku vody ve veřejné vodovodní síti.

Obr.16 Pramen v kameni v Hilltop residence

Obr.17 Gejzír, Calistoga

Obr.18 Umělý gejzír ,Vancouver

Potok Potok je poměrně častou inspirací vodních prvků. Jeho tok může nabývat nejrůznějších forem. Může vytvářet přirozené meandry, může však být také přímý, pravidelně zvlněný nebo dokonce lomený. Břehy mohou napodobovat přírodní formy, nebo mohou být

31

stylizovány, jako ve zmíněném Westparku v Mnichově, kde nepravidelně rozmístěné kameny různých rozměrů napovídají, kde byla inspirace čerpána, ale použití dlažebních kostek přiznává, že se jedná o dílo člověka a potok není pouze kopií přírody. Dalším příkladem je Princess Diana Memorial Fountain v Hyde Parku. Tento vodní prvek je jakýmsi stylizovaným potokem, měnící se šířka, tvar a textura dna přináší různé vizuální a zvukové efekty. Naopak velmi naturalisticky je pojat vodní tok v Taipei na Taiwanu, na který navazují mokřady a vodní plochy.

Obr.19 Potok ve West parku

Obr.20 Dianina fontána v Hyde Parku

Obr.21 Vodní tok v Taipei

Skutečné peřeje divokých řek lze zahlédnout na říčce Eisbach v Englischer Garten v Mnichově. Nebezpečné vlny jsou lákadlem pro spoustu surfařů i diváků. Řeka může být symbolizována dokonce jen drobným kanálkem. Ten může být opět veden přímo, může se vlnit, nebo být ztvárněn lomenou linií. Zvukového efektu lze dosáhnout různou texturou dna nebo kaskádami. Ve finském městě Kouvola je řeka symbolizována skutečně jen jemným kanálkem vyrytým do kamene. Ostře lomené betonové břehy vodní soustavy navrhl Otakar Kuča v parku Přátelství. Přirozeně zvlněný kanál, jehož koryto je mělce vhloubeno do dlažby i ostře zařezáno do travnaté plochy, se objevuje na náměstí Françoise Mitterrand v Creusot.

Obr.22 Znázornění řeky v Kouvola

Obr.23 Náměstí Françoise Mitterrand, Creusot

32

Obr.24 Náměstí Françoise Mitterrand, Creusot

Podobný vodní prvek, jenž je připomínkou původně bažinatého území, se vine i parkem Icoana v Bukurešti. Obnovený potok Roombeek v Enschede v Nizozemí má břehy ortogonální a je zpřístupněn pomocí jakýchsi ker. V horkých dnech nabízí osvěžení, ale výjimečná je jeho atraktivita v zimních měsících.

Obr.25 Park Icoana v Bukurešti

Obr.26 Potok Roombeek v Enschede

Obr.26 Potok Roombeek v Enschede

Vodní tok lze ztvárnit i bez použití vody. V Japonsku je tradiční znázornit proud vody pečlivě uhrabaným štěrkem. V DoubleWalk Midpark Hospital v Dumfries ve Skotsku ztvárnil Charles Jencks skotskou řeku Nith jako křivku vydlážděnou šedými oblázky. Idea využití trav vlnících se ve větru ke znázornění vodního toku se objevila na Chelsea flower show v roce 2012.

Obr.27 Zahrada v Daisenin v Japonsku

Obr.28 DoubleWalk v Dumfries

Obr.29 Chelsea flower show 2012

Kaskády Kaskády jsou efektním prvkem, kdy je voda při svém pádu brzděna překážkami. Stupně mohou mít různou výšku a tok může být různě strmý. Touto variabilitou lze dosáhnout různého působení. Naturalisticky je pojat potok s kaskádami v botanické zahradě v Meranu v Itálii. Stylizovaný vodní prvek Fontaine du Canyoneaustrate v Paříži zase připomíná kaňon, jehož hrany jsou zerodovány miliony hektolitrů vody. Geometricky abstrahovaná forma kaskád se objevuje na Lovejoy Plaza v Portlandu od již zmíněného tvůrce Lawrence Halprina.

33

Obr. 30 Botanická zahrada Merano

Obr.31 Fontaine du Canyoneaustrate

Obr.32 Lovejoy Plaza v Portlandu

Vodopád Krajinou státu Illinois se nechával inspirovat Jens Jensen a to například v Columbus parku v Chicagu. Kaskády jsou tvořeny z plochých kamenných desek a svou vrstevnatou strukturou připomínají vodopády a kaskády na pískovcových skalách ve Starved rock state park v Illinois. Za použití lešení ztvárňuje mohutné vodopády a kaskády dánsko-islandský umělec Olafur Eliasson. Geometrickou abstrakcí vodopádů na řece Columbia je Ira Keller fountain v Portlandu.

Obr.33 Columbus park, Chicago

Obr.34 Kaskády z lešení

Obr.35 Ira Keller fountain, Portland

Vodopád v Yerba Buena gardens v San Franciscu však není vzpomínkou na divokou přírodu, ale jako památník Martina Luthera Kinga, Jr. symbolizuje slzy afrických Američanů. V mnichovském Westparku je vodopád ztvárněn umělcem Alfem Lechnerem jako subtilní rám, z jehož horní hrany teče voda a dodává klidnému jezeru pohyb a zvuk. Také ve Strossmayerově parku ve Splitu má vodopád formu jakéhosi rámu, okna či průchodu, v němž tvoří voda jemnou clonu.

34

Obr.36 Památník Martina L. Kinga, Jr., S. Francisco

Obr.37 Vodopád ve West parku, Mnichov

Obr.38 Strossmayer park, Split

V Hyatt Regency ve městě Wichita v USA je vodní prvek připomínající vodopád. Tvořen je však dlouho stěnou, po jejímž povrchu stéká voda do kaskádovitého potoka. Půlkruhová, téměř 20 m vysoká, fontána v Gerald D. Hines Waterwall Park v Houstonu svým tvarem a velikostí mnohým připomíná jeden z Niagarských vodopádů. Efektu padající vody lze dosáhnout i použitím jiných materiálů. K netradičnímu ztvárnění vodopádu se přiklonili v hotelu Trump SoHo v New Yorku, kde vodu nahradili ručně foukanými skleněnými kapkami na optickém vlákně.

Obr.39 Hyatt Regency, Wichita

Obr.40 G. D. Hines Waterwall Park, Houston

Obr.41 Hotel Trump SoHo, New York

Jezera Mohou být ztvárněna nejen klasicky napodobujíce přírodní předobrazy, ale opět může být forma stylizována. Takto ztvárněné jezero se objevuje ve Westparku v Mnichově. Obdobně jako koryto potoka jsou i břehy jezera vytvořeny z dlažebních kostek. Nádech inspirace přírodou dodávají jezeru volně roztroušené balvany, které dlažba obklopuje. Tento prvek pak vyvolává dojem, jakoby tu kameny byly odjakživa, jen se kolem nich vystavěla cestní síť. V Parku přátelství je inspirace přírodou patrná jen z volné kompozice vodních ploch. Jejich forma je však silně abstrahována do zalomených linií

35

břehů. Odlišný byl přístup k tvorbě jezírka v Dunskey garden v Portpatrick ve Skotsku. Tvar je přísně geometrický, břehy ostře ohraničené, bujná vegetace však formálnost vizuálně rozbíjí, láká hmyz a obojživelníky.

Obr.42 West park v Mnichově

Obr.43 Park Přátelství v Praze

Obr.44 Dunskey garden, Skotsko

Zrcadlového efektu vodní plochy může docílit i tenkým vodním filmem jako na Place de la Bourse v Bordeaux. Nejen jezera, ale i moře a oceány lze spatřit v některých zahradních dílech. Opět jako příklad uvádím díla japonských mistrů, jako je zahrada v Daisenin v Japonsku a mnohé další. Štěrk upravený do tvaru vlnek obklopujících roztroušené ostrovy působí velmi uklidňujícím dojmem a ze zahrady dělá místo určené k meditacím. Ve ville Amanzi v Thajsku si díky vhodné poloze a efektu zrcadlení vypůjčili hladinu oceánu a opticky rozšířili terasu do nekonečna.

Obr.45 Place de la Bourse, Bordeaux

Obr.46 Zahrada v Daisenin, Japonsko

Obr.47 Villa Amanzi, Thajsko

Mlha Mlha je moderní prvek, který v letních dnech vnáší do městských prostorů příjemné osvěžení. S vhodným osvětlením a výsadbou má však schopnost naplnit prostor fascinující mystickou atmosféru horských lesů. Peter Walker vytvořil mlhu pomocí jemných vodních trysek v Tanner fountain v areálu Harvard university v Cambridge.

36

Tento efekt povýšil koncentricky uspořádané kameny na osvěžující oázu plnou lidí. Mlha se objevuje také v Grand Rapids Art Museu v Michiganu. Mystickou atmosféru vytváří svými mlžnými sochami japonský umělec Fujiko Nakaya v Australské národní galerii ve města Canberra.

Obr.48 Tanner fountain, Cambridge

Obr.49 Grand Rapids Art, Museum Michigan

Obr.50 Zahrada Australské národní galerie, Canberra

Inspiraci pro tvorbu vodního prvku lze najít také v rostlinné říši. Příkladem mohou být fontány ve tvaru odkvetlých pampelišek, jako například fontána v Christchurch na Novém Zélandě a mnoho dalších. Kruhy na vodní hladině mohou být inspirací pro vzor v dlažbě jako na Masarykově náměstí v Ostravě, nebo javorové listy na fontáně v St. James parku v Londýně.

Obr.51 Christchurch, Nový Zéland

Obr.52 Masarykovo náměstí, Ostrava

Obr.53 Fontána v St. James parku, Londýn

4.3.3 Rostliny, živočichové, rostlinná společenstva Inspirace faunou či florou na úrovni jedince je nejčastější u uměleckých děl nebo detailů, jako jsou například mobiliář či vodní prvky. Pro tuto diplomovou práci, v jejímž názvu stojí „inspirace pro zahradního architekta“, jsou důležité především ty prvky, jejichž tvůrcem byl zahradní architekt. Nemůže to však být podmínkou, neboť zahrady jsou mnohdy tvořeny autory z jiných oborů. Příkladem může být Park Güell jako dílo architekta Antonia Gaudího, který byl bezpochyby přírodou inspirován. Park působí až

37

fantaskně, objevují se zde motivy zvířat, především plazů. Z dílny dalšího architekta, Roberta Woodwarda, zase pocházejí fontány v El Alamein Memorial Fountain v Sydney připomínajících odkvetlé pampelišky. Nelze tedy pominout ani umělecká díla inspirovaná divokou přírodou, jež jsou následně umístěna v zahradě či parku, jehož koncepce rovněž stojí na inspiraci přírodou, neboť byl tento celek vytvořen na základě jisté spolupráce a v podobném duchu. V opačném případě, tedy při instalaci přírodou inspirovaného díla do zahrady vytvořené v jiném duchu, se již o inspiraci pro zahradního architekta hovořit nedá, neboť byl divokou přírodou ovlivněn pouze sám umělec. Tak je to v případě skulptur Francescy Willie, které jsou sice inspirovány rostlinami či zvířaty, ale se zahradou jsou spojeny pouze kompozičně. Součástí zahrady, kompoziční i ideovou, jsou již dříve zmiňované kovové rybky, umístěné ve výsadbě travin a podtrhující dojem plynutí vody.

Obr.54 Vodní prvek v Park Güell, Barcelona

Obr.55 El Alamein Memorial fountain, Sydney

Obr.56 Francesca Willie, plastika Fernfurling

Ve spolupráci s krajinářským architektem vytvořila umělkyně Kerry Morrison sedátka inspirovaná tvarem lišejníku v rekultivovaném dolu v St. Helens ve Velké Británii. Je také autorkou díla Some Ferns v Grizedale Forest.

Obr.57 Chelsea flower show 2012

Obr.58 Sedací prvky v opuštěném lomu, St. Helens

38

Obr.59 Some ferns v Grizedale Forest

V dílech zahradní architektury je mnohem častější inspirace přírodními společenstvy než jednotlivými rostlinami či jejich částmi. Historie této inspirace sahá až do 19. století, kdy přišel William Robinson s konceptem přírodní zahrady. Ve své tvorbě se zaměřoval na společenstva lesů, okrajů porostů, křovinaté porosty, příkopy, břehy potoků a bažiny. Používal rostliny domácí, ale také odolné cizokrajné, které byly schopné naturalizace. Rovněž v Německu se šířila myšlenka přírodních zahrad, jejímž propagátorem byl Willy Lange, který zavrhoval formální zahrady a prohlašoval, že by se zahrada měla podřídit okolní krajině. V používání rostlin byl však radikálnější než Robinson a nepůvodní rostliny odmítal. Také v USA postupně upouštěli od formálního členění, typickým však byl motiv vysokostébelné prérijní krajiny (Martinek, 2004, s. 69). Tou se nechával inspirovat také Jens Jensen. Výjimkou je však zahrada letního sídla Edsela Forda v Seal Harbor, kde se tvůrce nechal pohltit drsnou krásou krajiny severovýchodu ve státě Maine, krajiny žulových balvanů a jehličnatých dřevin. Krásu amerických prérií stylizoval Piet Oudolf ve světlé části Lurie garden v Chicagu pomocí rozsáhlých barevných ploch trvalek a travin. Tmavé části zastíněné korunami stromů odkazují na původní krajinný ráz říční delty (The Lurie Garden, 2012, [online]). V Mountain Lodge ve Vermontu byla zahrada propojena s okolní horskou krajinou pomocí výsadeb převážně domácích trav, kapradin, trvalek a keřů, napodobujících přirozená společenstva břehů potoků, strání a okrajů lesa (Wharton, 2013, [online]).

Obr.60 Skylands, Seal Harbor, Maine

Obr.61 Lurie garden Chicago, Illinois

Obr.62 Mountain Lodge, Stowe, Vermont

Za inspirací pro finský pavilón na Expo 2000 v Hannoveru stál březový les. Přirozeného vzhledu bylo docíleno nepravidelným rozmístěním vzrostlých bříz, které byly doplněny kapradinami, jahodníky, keři borůvek, laponským mechem a skupinami bludných balvanů.

39

Atrium francouzské národní knihovny je tvořeno lesem borovým, který kontrastuje se symetrickým komplexem prosklených budov, připomínajících otevřené knihy. Les působí autenticky, jako by byl vyjmut ze svého původního stanoviště a přenesen doprostřed Paříže. Borovým lesem bylo inspirováno také náměstí Lidských práv v Mnichově. Je však abstrahován do lineární formy, stromy jsou vysázeny do řad, sedací prvky jsou tvořeny dřevěnými hranoly a umístěny paralelně s řadami stromů.

Obr.63 Finský pavilón, Expo 2000, Hannover

Obr.64 Národní knihovna, Paříž

Obr.65 Náměstí lidských práv, Mnichov

Také v botanických zahradách jsou vidět různé přístupy k prezentaci rostlin. Mnoho tradičních zahrad představuje exempláře rostlin tak, že jsou co nejvíce napodobována jejich přirozená stanoviště. Moderní zahrady se často přiklání k méně doslovné prezentaci rostlin a stanoviště stylizují či abstrahují do geometrických forem. Například botanická zahrada v Edinburghu patří k těm tradičním. Společenstva skal a skalních štěrbin jsou prezentována na přirozeně působících kamenných útvarech. V botanické zahradě v Utrechtu jsou rostliny vysázeny do spár kulovitých kamenných útvarů, které rostlinám nabízejí vhodné podmínky, ale nejsou doslovnou imitací přírodní skály. Různé formy stylizovaných skalek jsou k vidění také v arboretu v Brně.

Obr.66 Botanická zahrada, Edinburgh

Obr.67 Botanická zahrada Utrecht

Obr.68 Arboretum, Brno

V botanické zahradě v Meranu v Itálii jsou rostlinná společenstva vod a mokřadů prezentována návštěvníkům tak, aby si je mohl snadno představit v přírodě. Přirozená

40

stanoviště těchto rostlin jsou však v botanické zahradě v Bordeaux abstrahována do geometrických forem. Tento přístup byl zvolen také v Rudolf Bednar parku ve Vídni, kde se paralelně s hlavní osou táhnou obdélníkové bazénky s rákosy a kosatci, jež jsou připomínkou přírodní krajiny Dunaje.

Obr.69 Botanická zahrada, Merano

Obr.70 Botanická zahrada, Bordeaux

Obr.71 Rudolf Bednar park, Vídeň

Inspirace divokou přírodou se objevuje také v českých zahradách, které jsou důkazem vlastníkova blízkého vztahu k přírodě. V zahradě v Dobřichovicích je patrná silná náklonnost k horám, rozvolněné výsadby travin a trvalek ve štěrku jsou stylizací horských stepí. Dům v Heřmanově Městci byl postaven na podmáčeném terénu, čehož bylo využito při tvorbě zahrady, která místy připomíná mokřady. Velkorysá výsadba stromů jako mladý lesík cloní výhled na okolní stavby. Pro zahradu v Hranicích byl inspirací nedaleký lom, který sám o sobě samozřejmě není dílem přírody, ale proces zarůstání odhalených skalních stěn už projevem přírodních sil je. A ten okouzlil majitele této zahrady natolik, že se rozhodl odklonit od tradičního pojetí zahrady, vzdal se zelených ploch pečlivě upraveného trávníku a dal prostor kamenným terasám a výsadbám v břidlicové drti.

Obr.72 Zahrada v Dobřichovicích

Obr.73 Zahrada v Heřmanově Městci

41

Obr.74 Zahrada v Hranicích

4.4 Inspirace procesy Nejen vizuální krása přírody, ale též divokost skrývající se v přírodních procesech může být pro zahradního architekta studnicí inspirací. Sledování procesu osidlování nových stanovišť, studium vývoje společenstev či vztahů mezi jednotlivými druhy rostlin v rámci společenstva stojí za zrodem mnohých zajímavých zahrad či parků.

4.4.1 Přírodní zahrada Tato forma zahrady se vyvinula z ideje vrátit přírodu do sídel. Jsou v ní integrovány nejen potřeby lidí, kompoziční a kulturní aspekty, ale také potřeby životního prostoru rostlin a živočichů. Prostor zahrady se tak stává biotopem, podporuje druhovou rozmanitost a přispívá ke zlepšení našeho životního prostoru (Richard, 2002 citován Pejchalem, 2004). Přírodní zahrada vytváří promyšlenou nevázanost rostlin, jejich struktur a textur, respektuje jedinečnost terénu a odráží charakter domu. Soustředí se na společenstva planých rostlin a kultivary, které jsou schopny zplanění (Greenoak, 2001). Dle Le Roye (1978 citován Pejchalem, 2004) netvoří zahradu to, co se v ní vidí, nýbrž to, co se v ní odehrává. Tyto zahrady měly být místem vlády přírodních procesů, zahradničení mělo být omezeno na minimum korekčních zásahů a zahradníkovi byla přisouzena role pozorovatele. Ačkoli jeho radikální myšlenky našly jen málo příznivců, významně ovlivnily další vývoj oboru. Některé principy jsou uplatňovány při tvorbě přírodě podobných vegetačních prvků. Z důvodu relativně snadného založení a brzké účinnosti se jedná především o bylinné prvky, jako jsou podrosty a lemy dřevin, květnaté louky, bahenní a vodní společenstva. Přírodě podobný charakter mívají i společenstva na extenzivně ozeleněných střechách (Pejchal, 2004) nebo trvalkové výsadby s vyšším stupněm autoregulace a extenzivní údržbou, jejichž druhová rozmanitost a minimální zásahy do výsadeb nabízejí možnost přezimování, úkrytu a potravy mnohým živočichům a zvyšují biodiverzitu ve městech. Tyto trvalkové směsi mohou být inspirovány konkrétními rostlinnými společenstvy za použití výhradně domácích druhů, což ale významně snižuje atraktivitu v druhé polovině sezóny (Baroš, Martinek, 2011, s. 13). Použití přírodě podobných vegetačních prvků má svou specifickou estetiku, neboť na rozdíl od jiných vegetačních prvků neusilují o minimalizaci náhody. Zakládání se mnohdy děje výsevem směsi semen nebo výsadbou sazenic nahodilým výběrem. Aby se však předešlo riziku nezajímavé kompozice, lze 42

náhodu poněkud usměrnit a dominanty navrhované kompozice vysadit na předem zvolená místa. Výše uvedeným postupem se pak osází či oseje zbylý prostor (Pejchal, 2004, s. 94).

4.4.2 Sukcese Sukcese je proces osídlování nových ploch, které byly dosud bez vegetace nebo ploch, jejichž vegetace byla zničena či porušena. Hybnou silou tohoto procesu je působení společenstev na prostředí, které se tak mění a stává se výhodnějším pro jiná společenstva, která postupně nahradí ta dosavadní. Projevem tohoto procesu je postupná směna fytocenóz, počínaje strukturně primitivními stádii a konče zpravidla vícepatrovou fytocenózou (Moravec, 1994, s. 249). Tohoto procesu je využíváno jako inspirace pro tvorbu, nejčastěji v opuštěných průmyslových objektech, které jsou spontánně osídlovány vegetací. V objektech se mohou nacházet stanoviště srovnatelná s některými přirozenými stanovišti, jako jsou suťová pole, skalní stěny či mokřady. S vyvíjející se vegetací lze naložit různými způsoby. Kuhn (2003 citovaný Pejchalem, 2004, s. 95) uvádí dvojí přístup k realizaci kompozičních aspektů u spontánně vzniklých prvků. Prvním je jejich inscenace pomocí kontrastu s klasickými vegetačními prvky (parkový trávník) nebo prvky technickými. Druhým možným přístupem je jejich estetické zhodnocení podporou masově kvetoucích druhů, vnesením cizích druhů, vnesením dalších aspektů kvetení pomocí geofytů nebo podpořením konkurenceschopnosti zvolených druhů cíleným pěstebním opatřením. Příkladem inscenace je Landschaftpark Duisburg-Nord, kde byla místy zachována spontánně vzniklá vegetace a doplněná o pravidelné výsadby, plochy trávníku a zákoutí s formální kompozicí a stříhanými plůtky. Také ve Westparku v Bochumi byly na haldách ponechány sukcesní lesíky bříz a topolů, okolí průmyslové haly je však pojednáno jako rozsáhla trávnatá plocha ohraničená vodním kanálem. Sukcese je však děj poměrně pomalý, proto někdy nebývá využit proces samotný, ale pouze imitován vzhled některých jeho stádií, aby bylo docíleno dojmu, že nad prostorem pomalu přebírá vládu příroda, ačkoli jsou plochy pečlivě udržovány a jakýkoli další vývoj blokován. Tento dojem vyvolává například park High line v New Yorku, který vznikl na kolejišti bývalé nadzemní dráhy. Byly zde zachovány segmenty

43

kolejí, mezi nimiž jakoby spontánně bují vegetace trvalek, pečlivě vybraných Pietem Oudolfem. Hojně jsou zde zastoupeny břízy, které jako typická pionýrská dřevina záměr podtrhují.

Obr.75 Landschaftpark Duisburg-Nord, Německo

Obr.76 Westpark, Bochum, Německo

Obr.77 High line, New York, USA

4.4.3 Ekologické vazby Na pozorování přírodních koloběhů, vazeb a vztahů v přírodě byla postavena permakultura, která využívá principů systémového myšlení a jejímž cílem je vytváření stabilních systémů (Holmgren, 2006). Permakulturní zahrada je modelována podle vzoru přírodních ekosystémů (Whitefield, 1996) při maximálním využití terénu, vody, světla, atd. a minimalizaci ztrát (Mollison, 1999). Pojem design, často zmiňovaný v souvislosti s permakulturními zahradami, však neklade důraz na estetické působení, ale je vnímán spíše jako způsob strategického rozmísťování funkcí v zahradě a jejich propojení. Pro zahradního architekta však může být výzvou vytvořit atraktivní, a přesto plně funkční celek.

Obr.78 Krameterhof, Rakousko

Obr.79 Krameterhof, Rakousko

44

Obr.80 Sady Merkin, Jerome, USA

5 VÝSLEDKY 5.1 Charakteristika modelového území 5.1.1 Lokalizace

Obr.81 Lokalizace v rámci ČR

Obr.82 Lokalizace v rámci kraje

Modelovým objektem je soukromá zahrada u rodinného domu ve městě Příboře, v Moravskoslezském kraji. Příbor je jedním z nejstarších měst severní Moravy. Rozkládá se na březích řeky Lubiny a ze tří stran je lemováno krásnou scenérií Beskyd s vyhlídkou na Štramberskou Trúbu, Radhošť a Hukvaldy se zříceninou hradu. Města Příbor, Kopřivnice, Štramberk a Hukvaldy jsou turistickou oblastí Lašská brána Beskyd s množstvím naučných stezek informujících návštěvníky o historických památkách i přírodních zajímavostech. Severozápadně od Příbora se táhne pás CHKO Poodří, jižně a východně se rozprostírá CHKO Beskydy. Na území okresu Nový Jičín je evidováno 29 maloplošných zvláště chráněných území, národní význam má NPR Radhošť a NPP Šipka ve Štramberku. V severní části města Příbora se nachází jedinečná mineralogická lokalita s názvem Hončova hůrka, jejíž těleso je tvořeno příkrovovým efuzivem. Typický byl výskyt melafyrových pecek vyplněných kalcitem nebo křemenem. Dnes jsou však nálezy spíše výjimečné (Smutný, 2013,[online]). Nedaleko odtud se nachází lokalita označovaná jako klokočovské korálové vrstvy, kde je možné nalézt vzorky korálů a hub druhohorního moře.

45

Obr.83 Širší vztahy

5.1.2 Geomorfologické členění Provincie:

Západní Karpaty

Subprovincie: Vnější Západní Karpaty Oblast:

Západobeskydské podhůří

Celek:

Podbeskydská pahorkatina

Podcelek:

Příborská pahorkatina

Pozemek řešeného objektu leží ve výšce 280 m. n. m. Příborská pahorkatina je přechodovým pásem mezi plochým reliéfem Oderské brány a členitým reliéfem Štramberské vrchoviny. Leží ve 2. – 5. vegetačním stupni.

5.1.3 Geologické a pedologické podmínky Podloží Příborské pahorkatiny je tvořeno křídovými a paleogenními flyšovými horninami s četnými výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace, útržky jurských vápenců a miocenními a kvartérními

sedimenty. Četné

sprašových hlín (Hruban, 2014, [online]). 46

jsou

překryvy

spraší

a

Dle pedologické mapy se podél vodních toků nachází fluvizem glejová, vyvinutá z povodňových sedimentů hlinitopísčité až jílovitohlinité zrnitosti, a pseudoglej luvický vyvinutý na sedimentech s vyšším obsahem jílu. Na svazích se vytvořily kambizemě. Lokálně se v okolí Příbora vyskytují rendziny a pararendziny.

5.1.4 Vegetace Dle mapy potenciální přirozené vegetace je na vodní toky vázáno Pruno-Fraxinetum (Střemchová jasenina), místy v komplexu s Alnio glutinosae (Mokřadní olšiny). Mimo vodoteče se rozprostírají plochy Tilio-carpinetum (Lipová dubohabřina). Modelový objekt se nachází na rozhraní těchto dvou jednotek. Dle katalogu biotopů odpovídají tyto jednotky Údolnímu jasanovo-olšovému luhu a Polonské dubohabřině. Polonská dubohabřina Lesy s převahou Carpinus betulus, Tilia cordata, Quercus robur, Q. petraea. V keřovém patře se vyskytují nižší jedinci dřevin stromového patra, dále Corylus avellana a Frangula alnus. V bylinném patře rostou druhy mezofilních listnatých lesů jako

Asarum

europaeum,

Brachypodium

sylvaticum,

Campanula

trachelium,

Galeobdolon luteum, Poa nemoralis, Polygonatum multiflorum, Pulmonaria officinalis nebo Viola reichenbachiana (Kočí, 2001). Údolní jasanovo-olšové luhy Třípatrové až čtyřpatrové porosty tvořené dominantní Alnus glutinosa nebo Fraxinus excelsior a příměsí Acer platanoides, A. pseudoplatanus, Prunus padus subsp. padus, v nižších polohách Quercus robur a Tilia cordata. Keřové patro je husté a druhově bohaté s převahou zmlazených dřevin stromového patra. V nižších nadmořských výškách se vyskytují Cornus sanguinea, Euonymus europaea, Ribes uva-crispa a Sambucus nigra, ve vyšších nadmořských výškách pak Salix caprea a Sambucus racemosa. V bylinném patře převažují vlhkomilné lesní druhy. V nižších polohách je slabě vyvinut jarní aspekt s Ficaria bulbifera a Anemone nemorosa (Kočí, 2001).

47

Výše uvedené jednotky odpovídají následujícím jednotkám geobiocenologického klasifikačního systému. 3 B-BD (3)4 – Tili-Querceta roboris fagi Hlavními prostorotvornými dřevinami jsou Quercus robur, Tilia cordata, Tilia platyphyllos s příměsí Fagus sylvatica, Acer platanoides, Acer pseudoplatanus, vzácněji i Acer campestre a Carpinus betulus. Velmi pravděpodobná je přirozená účast Abies alba a možná též i jednotlivě vtroušeného Picea abies. Z keřů se charakteristicky vyskytuje Viburnum opulus, častý je i Sambucus nigra. Synusie podrostu je druhově bohatá, tvoří ji především druhy mezotrofní, vždy se vyskytují druhy indikující přechodné zamokření a velmi často alespoň některé druhy s kalcifilní tendencí. K charakteristickým druhům patří Brachypodium sylvaticum, Sanicula europaea, Aegopodium podagraria, Circaea lutetiana, Asarum europaeum, Milium effusum, místy až spoludominantní bývá Carex brizoides, Anemone nemorosa, Galium odoratum, Stellaria holostea. Ze vzácnějších druhů zde rostou např. Listera ovata, Primula elatior, Lilium martagori, Melittis melissophyllum, Hepatica nobilis.

(2)3 BC 4(5a) Fraxini-alneta aceris inferiora Stromové patro je druhově velmi pestré, neboť kromě dřevin mokré hydrické řady se vždy vyskytují i dřeviny hydricky normální řady, především náročné druhy s nitrofilní tendencí. Základní druhovou kombinaci tvoří Alnus glutinosa, Fraxinus excelsior a Acer pseudoplatanus, místy i Tilia cordata. V javorových jasanových olšinách nižšího stupně přistupují Acer campestre, Acer platanoides a Carpinus betulus. Z keřů Rosa pendulina a Lonicera nigra. Z dalších dřevin se v nižším i vyšším stupni vyskytují lípy, především Tilia platyphyllos, Ulmus glabra, Prunus padus, Sorbus aucuparia, Salix fragilis, ojediněle i Quercus robur, Fagus sylvatica, Picea abies a především v úžlabinách i Abies alba. Z keřů se nejčastěji vyskytují Sambucus nigra, Sambucus racemosa, Lonicera xylosteum, Viburnum opulus, Ribes uva-crispa, Salix caprea. Složení dřevinného patra je významně ovlivněno druhovým složením okolních porostů. V druhově rozmanitém bylinném patře převládají mezofilní druhy s nitrofilní tendencí, mokřadní druhy se vyskytují pouze v úzkém lemu podél potočních koryt nebo v plošně malých lokálních sníženinách. Nejčastěji se vyskytují Brachypodium sylvaticum, Carex brizoides, Carex sylvatica, Festuca gigantea, Deschampsia caespitosa, Milium effusum, z bylin bývá dominantní Aegopodium podagraria, Anemone nemorosa, dále se 48

vyskytují např. Asarum europaeum, Symphytum tuberosum, Stellaria holostea, Stellaria nemorum, Galeobdolon montanum, Mercurialis perennis, Impatiens noli-tangere, Circaea lutetianá, Oxalis acetosella. Pravidelně se vyskytuje alespoň některý z kapraďorostů, nejčastěji Athyrium filix-femina. V karpatské části ČR bývá nápadná Salvia glutinosa. Z mokřadních druhů jsou nejčastější Caltha palustris, Chrysosplenium alternifolium, Chaerophyllum hirsutum.

5.1.5 Základní charakteristika modelového objektu Původní dům pocházel, tak jako většina okolních domů, z období 2. poloviny 20. století, měl typický čtvercový půdorys, plochou střechu a břízolitovou omítku. V nedávné době byl objekt přestavěn a rozšířen na celkových 550 m², čímž vznikly dvě prostorné terasy pro obyvatele druhého patra. Při změně dispozice byl kladen maximální důraz na bezkolizní provoz a zónování jednotlivých funkcí. Přízemní patro je obýváno rodinou se dvěma dětmi v předškolním věku. První nadzemní podlaží obývají prarodiče.

Obr.84 Lokalizace v rámci obce

Obr.85 Hranice modelového objektu

Zahrada byla v nedávné době rozšířena o pozemek v severní části. V současnosti zaujímá plochu 2 570 m², je téměř prázdná, výsadby svým měřítkem neodpovídají hmotě domu. Obzvláště nelogický výběr rostlin kolem bazénu, kde se na úzkém pásu střídají vřesovce, bambusy, rudbékie a jehličnany na kmínku, mi připomněl článek Prof. Ing. Otruby, CSc. (2008), v němž promlouvá k tvůrcům: „Pěkně Vás prosím, netvořte podle televizních pořadů. Raději se vžijte do osobnosti uživatele, portrétujte ho a usaďte do krajiny. Do města, dědiny, kopců i rovin, bažin či rybníků.“ zahrada začala ubírat, byl tedy jedním z důvodů volby tohoto objektu.

49

Směr, kterým se

Obr.86 Pohled na dům

Obr.87 Stávající zahrada

Obr.88 Výhled do krajiny

K volbě přispěla také jeho lokalizace. Dům stojí na samém okraji obce, z teras a zahrady je výhled na kopce s remízky a porosty trnky. Krajina v okolí Příbora je mozaikou polí, luk a lesů s možností příjemných procházek.

Obr.89 Okolní kopce

Obr.90 Lesní cesta

50

Obr.91 Porosty střemchy a hlohu

5.1.6 Vyhodnocení současného stavu Analýza provozních vztahů Pozemek je přístupný ze dvou stran asfaltovými komunikacemi. Z obou stran je též možný vjezd vozidel do garáže propojené s domem pomocí přístřešku. Dům má několik vstupů. Přední vstup z jihu je určen především obyvatelům horního patra a případným návštěvám. Další vstup je umístěn pod přístřeškem, není přístupný z ulice a slouží obyvatelům patra spodního. Vedle něj je vstup do sklepa. Na pozemek lze vstoupit kromě dvou vjezdů také brankou vedle předního vstupu. Z obývacího pokoje a kuchyně je umožněn vstup na terasu za domem. Z terasy prvního patra vedou na zahradu schody. Vstup na vedlejší parcelu je v současné době možný pouze z ulice.

Obr.92 Provozní vztahy

51

Analýza technických prvků Za domem je vybudována dřevěná terasa, sloužící k posezení a odpočinku. Pomocí kamenného schodiště je propojena s terasou spodní, kde se nachází bazén z nerezové oceli. Výškový rozdíl mezi terasami a okolním terénem je překonán opěrnou zídkou obloženou pískovcovými deskami. Zahrada je obestavěna zdí, která ji odděluje od ulice i od nedávno přikoupeného sousedního pozemku, na němž stojí starší domek.

Obr.93 Technické prvky

52

Analýza vegetace Dominantou zahrady je mladý, ale poměrně vzrostlý Juglans regia v bezprostřední blízkosti domu. Ostatní dřeviny byly vysázeny před dvěma lety. Na záhonu za domem roste Abies koreana a tvarovaná Pinus parviflora. Opěrnou zídku lemuje plůtek Buxus sempervirens. Kolem bazénu je druhově pestrá výsadba jehličnanů drobného vzrůstu a trvalek. Ze zahrady za zdí ční vzrostlý jedinec Picea abies a jím utlačovaný Chamaecyparis lawsoniana. Kolem domku jsou chaoticky rozmístěny keře jako pozůstatek zanedbané zahrádky.

Obr.94 Vegetační prvky

53

Analýza pohledových vazeb Mezi hodnotné vazby patří výhled na příborský kostel, umístěný na kopci, a výhled do okolní krajiny s kopci a remízky. Naopak nežádoucí jsou pohledy z okolních domů do zahrady, na terasu a k bazénu, kde je soukromí nejvíce vyžadováno.

Obr.95 Pohledové vazby

54

Terén pozemku Část zahrady je oproti okolnímu terénu vyvýšena, aby navazovala na přízemní patro domu. Výškový rozdíl mezi zahradou a ulicí ze severu je překonán zdí, která přebírá funkci opěrné zídky. Opěrná zídka se nachází také u terasy s bazénem. Ostatní přechody jsou řešeny svahem nebo schůdky.

Obr.96 Terén pozemku

55

5.2 Návrhová část 5.2.1 Koncept řešení Ideou návrhu je tematické propojení zahrady s okolní kopcovitou krajinou, terénní modelace a výsadba budou krajinou inspirovány. Druhové složení dřevin a bylin bude částečně ovlivněno biotopy a geobiocenologickými jednotkami popsanými v kapitole 5.1.4. Ze stávajících dřevin bude zachován pouze Juglans regia, přestože neodpovídá plánovanému druhovému složení výsadeb. Je však v bezprostřední blízkosti domu a v současné době je jedinou dominantou zahrady. Ostatní dřeviny budou odstraněny. Nezbytné je také propojení stávající zahrady s její novou severní částí. Zeď rozdělující tyto dvě části zahrady bude odstraněna. Stávající starý domek bude nahrazen novým, který bude svou architekturou lépe korespondovat s hlavní budovou. Tato nová stavba bude sloužit jako zahradní domek s kuchyní a k ubytování případných hostů. U hranice pozemku bude výsadbou stromů docíleno odclonění pohledů ze sousedních domů a vytvoření intimnější atmosféry. Výsadba bude realizována především v severní části zahrady, proto nehrozí přílišné zastínění zahrady. Velkoryse pojatá garáž s přístřeškem působí v zástavbě rodinných domů poněkud nepatřičně. Výsadbou vyšších dřevin u garáže dojde k jejímu částečnému zakrytí a tím ke zjemnění jejího celkového působení.

56

Obr.97 Koncept řešení

57

5.2.2 Popis řešení Stávající plochy dřevěných teras jsou v návrhu zachovány. Na terasu u domu navazuje výsadba světlomilných bylin, travin a cibulovin, které rozzáří plochu v jarních měsících. Druhy jsou jmenovány ve výkresu Specifikace rostlinného materiálu a jsou rozděleny do skupin, podle způsobu jejich použití v kompozici na solitérní (jednotlivé rostliny či malé skupinky u druhů s jemnější stavbou jako například Cephalaria gigentea), skupinové, pokryvné a cibuloviny. Vzhledem k tématu práce není vyžadována přesnost výsadby, ani dokonalá kompozice a jistá míra nahodilost je vítána. Není tedy vypracován osazovací plán, jen schéma rozmístění typů výsadeb, které budou realizovány tak, že se nejdříve rozmístí dominanty, jako jsou solitérní trvalky a traviny a vzrůstnější rostliny z kategorie skupinových. Plochy kolem těchto dominant budou následně vyplněny menšími či většími skupinami méně vzrůstných skupinových rostlin a pokryvnými rostlinami. Za touto výsadbou je navržena plocha trávníku přecházející v květnatou louku s kopretinami, které kvetou také na loukách okolních svahů. Terén se v tomto místě pozvolna zvedá. Louce tvoří pozadí porost dřevin inspirovaný na jaře kvetoucími porosty Prunus spinosa na nedalekém kopci. V zahradě je reprezentovaný Chaenomeles speciosa 'Nivalis', který není tak expanzivní jako trnka. Tato keřová výsadba slouží také jako pozvolný přechod mezi loukou a plánovaným porostem stromů. Pohledově exponovaná zahrada rodinného domu bude ze severní strany vizuálně odcloněna výsadbou dřevin A, popsanou na výkresu Specifikace rostlinného materiálu. Výběr sortimentu je výrazně ovlivněn biotopem polonské dubohabřiny a odpovídající geobiocenologickou jednotkou Tili-Querceta roboris fagi. Některý dřeviny však jsou nahrazeny méně vzrůstnými kultivary či druhy. Pro zvýšení přirozenosti výsadby je druh Carpinus betulus navržen ve vícekmenné formě. Dojem divokosti vyvolávají také popínavé rostliny na kmenech stromů. Proto je zde navržen Clematis alpina, jako méně robustní popínavka k popnutí některých stromů. Nebude však vysazena hned v první fázi, ale až později, když stromy vyrostou a zesílí. Přesto však bude její růst kontrolován, aby stromy příliš neomezovala.

58

Rovněž v podrostu (Výsadba stínomilných rostlin A) jsou použity některé rostliny, nacházející se přirozeně ve zmíněném biotopu. Některé z rostlin jmenovaných v kapitole 5.1.4. Vegetace však nejsou běžně používány jako trvalky nebo nemají vhodné pěstitelské vlastnosti, proto jsou nahrazeny trvalkami podobných vizuálních vlastností. Takto bylo například Maianthemum bifolium nahrazeno Tiarella cordifolia, s podobným květenstvím, která je však běžněji dostupná a schopná vytvářet zapojené porosty. Dále byl výběr rostlin rozšířen o trvalky, které svým vzhledem připomínají některé naše domácí rostliny, nebudou ve výsadbě působit rušivě, ale přesto jsou dostatečně atraktivní, aby nebyla výsadba příliš fádní. Takto byla doplněna například trvalka Anemone x hybrida, připomínající svým habitem u nás domácí Ranunculus lanuginosus, ale vnášející do zahrady bílý květ v období podzimu, Thalictrum rochebruneanum s podobným vzhledem jako domácí Thalictrum aquilegiifolium, ale s méně obvyklým květem, nebo Omphalodes verna připomínající modrými květy naše pomněnky. Dojmu divokosti je dosaženo především modelací terénu. Ten se od domu mírně zvedá, aby skryl další části zahrady. Za tímto valem, skrytým keři kdoulovce, se nachází terénní zářez s příkrými svahy, které jsou místy zpevněny bloky z bílého betonu jako abstrakcí skalních výchozů zarůstajících vegetací. Tímto zářezem vede stezka zastíněná korunami stromů. Stezka není vedena přímo, ale přirozeně se klikatí, díky čemuž není vidět cíl a s průchodem dochází k postupnému otevírání pohledů. Tomuto efektu dopomáhají i výsadby keřů clonící výhled. V této části tak vzniká prostor s naprosto odlišnou atmosférou a možností objevování. Ze stezky je možné se schůdky dostat na vyvýšené odpočinkové místo, kde jsou umístěny sedací prvky v podobě betonových bloků. V novém zahradním domku je navržena kuchyňka s jídelnou, či spíše krytou terasou, kterou je možno otevřít a volně propojit se zahradou. Součástí domku je též ložnice a koupelna pro případné ubytování hostů. V části zahrady kolem tohoto domku je volba sortimentu stromů (Výsadba dřevin B) i podrostu (Výsadba stínomilných rostlin B) částečně ovlivněna biotopem údolních jasanovo olšových luhů. Důvodem je jednak nižší poloha této části zahrady vůči domu, ale především blízkost vodní plochy. Proto je přímo u bazénu navržen Alnus glutinosa jako vícekmenný strom. Přítomnost tohoto druhu je pro vodní plochy typická a bazén se tak přirozeně propojí se zahradou. Změnou 59

sortimentu dřevin i podrostových bylin tak vznikne prostor s poněkud odlišným charakterem. Příjezdová cesta ke garáži je navržena tak, aby působila co nejméně rušivě. Plocha dlažby je na východní straně lemována obrubníkem, směrem k západu se však rozpadá a propojuje s trávníkem. Na rozdíl od běžných dlažeb bude vítáno prorůstání trávníku do spár. Vývoj zahrady Pro cílový stav jsou pod korunami stromů navrženy stínomilné rostliny. Koruny mladých stromů budou schopny vytvořit stín až za několik let. Proto je výsadba rozplánována do dvou fází dokumentovaných na výkresech č. 04 a č. 05. V první fázi budou stínomilnými rostlinami osázeny pouze plochy za garáží, na prudkých svazích kolem plánovaného chodníčku a podél zdí v zahradě za bazénem. Ostatní plochy budou osázeny sortimentem světlomilných rostlin s příměsí rostlin snášejících slunce i přistínění, jako je Deschampsia caespitosa a Geranium macrorrhizum. Rostliny, které časem změnám osvětlení podlehnou, budou nahrazeny za plánované stínomilné druhy tak, že solitérní světlomilné budou nahrazeny solitérními stínomilnými, skupinové za skupinové a pokryvné za pokryvné. V první fázi navazuje na dům trávník dávající prostor ke hrám a až po čase, v druhé fázi (když děti vyrostou), bude u terasy realizována reprezentativní výsadba světlomilných rostlin. V této druhé fázi bude také založena kopretinová louka navazující na již vzrostlé kdoulovce.

60

6 DISKUSE Pojem divoká příroda můžeme chápat různě. Divokost lze spatřit v dramatickém terénu horských strží, v rozervanosti skal, ve větrem ošlehaných stromech či ohlušujícím zvuku vodopádu. Divokost přírody se skrývá také v neúnavném zarůstání ploch nechaných ladem. Jako divoké však chápeme i rostliny plané, nevyšlechtěné. Inspiraci tedy můžeme najít i ve společenstvech lesů, okrajů vodních toků či skalních stěn. To, co dnes považujeme za krásné, dříve bylo pomíjeno bez povšimnutí nebo dokonce vyvolávalo odpor, jak popisuje Stibral (2005). Hory byly údajně považovány za vředy na tváři Země. Tento pohled na krajinu nám může připadat směšný, ale domnívám se, že i náš dnešní pohled je poněkud zkreslený. Obdivujeme krásu našich luk a světlých lesů, při procházkách je nazýváme přírodou, mnozí ji možná považují za nedotčenou, ale ve skutečnosti je dílem dlouhodobé hospodářské činnosti a byli bychom zřejmě velmi překvapeni, jak by se krajina změnila, kdyby zásahy lidské ruky ustaly. Rozkvetlé louky by zarostly keři, stromy, staly by se hustým lesem. Z krajiny by vymizely unikátní lokality jako odhalené lomové stěny s výskytem teplomilných druhů. Zarostly by a další by už nevznikaly. Příroda, ačkoli se z našeho okolí vytrácí, je stále nekonečnou studnicí inspirace. Zdrojem mohou být celé krajinné scenérie i drobné detaily. Rovněž způsobů, jak s inspirací naložit, je nespočet. Z díla může původní myšlenka vyzařovat na první pohled, kdy i méně všímavý návštěvník pochopí, že dané seskupení stromů s bujným podrostem představuje les. Původní myšlenka však může být důmyslně ukryta v abstrakcích, v barvách či zvucích. Prostor nemusí jako les vypadat, ale jeho atmosféru nám připomene třeba jen mlžný opar. Mírou doslovnosti, stylizace či abstrakce tedy ovlivňuje tvůrce i velikost skupiny lidí, které je myšlenka inspirace divokou přírodou určena. Pro někoho může být park příjemným místem k odpočinku, prostorem k relaxaci či hrám, pro jiného je podnětem k zamyšlení, objevování a odkrývání myšlenek tvůrce od celkové koncepce až po detail. Schopnost či ochota lidí zamyslet se a pochopit náznaky nebo symboliku se dnes vytrácí. Je to dáno nejen dobou, ale také naší kulturou. Rozervané skály čínských zahrad odrážející se v klidné hladině jezera nás nenechají na pochybách, odkud pramenila inspirace tvůrců. Myšlenky jsou však daleko hlubší, důmyslně skryté v symbolice. Tu

61

však naprostá většina lidí západních kultur není schopna vnímat. Také proces tvorby těchto zahrad probíhal s mnohem větší pečlivostí, založené na trpělivém pozorování přírodního předobrazu. Asijské zahrady jsou dnes obdivovány a často napodobovány, ale bez znalostí hlubších souvislostí jsou jen bezduchými povrchními kopiemi a v českých městech a vesnicích působí komicky a nepatřičně. Obdobně na mě působí i mnohé skalky. Jejím předobrazem by však měl být skutečný přirozený skalní útvar, nikoli „útvar“ na sousední zahrádce. Nekonečným kopírováním se původní předobraz deformuje a ztrácí. Zahrada, nejen ta inspirovaná přírodou, by měla mít vazbu k místu. Není samozřejmě nezbytné doslovně kopírovat okolní rostlinná společenstva. Tento přístup je sice jednou z možností, ale mnohdy neposkytuje dostatečnou atraktivitu pro běžného uživatele. Tvůrce by se však měl vyvarovat neopodstatněnému vnášení prvků, které jsou v dané lokalitě naprosto cizí. Při doslovném kopírovaní přírodního předobrazu sice zajistíme, že původ inspirace a myšlenku zachytí většina návštěvníků či uživatelů, napodobováním však vytvoříme větší prostor pro kýčovitý dojem. Stylizace jistě není univerzálním návodem, jak se kýči vyhnout, ale původní předobraz už není zkopírován a přenesen na nové místo, ale je transformován do nové podoby, je mu vtisknut autorův rukopis a myšlenka je více či méně ukryta a určena pozornějším očím. Otruba (2002, s. 33) upozorňuje, že kýč vzniká tam, kde dochází k narušení rovnováhy mezi funkcí a formou, tam, kde je snaha líbit se za každou cenu, a tam, kde nejsou kladeny žádné nároky na myšlení. Dalším důvodem, proč se přiklonit ke stylizaci či abstrakci, je ten, že prvek divoké přírody ve své původní podobě může v urbánním prostředí působit cizorodě, pokud není cíleně postaven do kontrastu s moderní architekturou, jak tomu bylo v případě Národní knihovny v Paříži. Vhodnou abstrakcí byly naopak zmiňované Halprinovy vodopády, které by doslovnou citací původního předobrazu působily v městském prostředí nepravdivě. Inspirace divokou přírodou může být vůdčí myšlenkou díla, může vyjadřovat pocit nedostatku přírody, její ústup nebo obdiv k divokosti. Někdy je připomínkou minulosti místa, zaniklé řeky či mokřadů. Prvek divoké přírody však může být nositelem 62

myšlenky s přírodou nesouvisející, jak tomu bylo v Yerba Buena gardens v San Franciscu, kde je památník M. L. Kinga ztvárněn jako mohutný vodopád slz. Zahrada inspirovaná divokou přírodou jistě není jediným možným způsobem řešení zahrady modelového objektu. Bylo by možné navázat na architekturu domu a zahradu řešit spíše geometricky. Domnívám se však, že by výsledný dojem působil velmi formálně a nepříliš přívětivě. Architektura tohoto domu potřebuje naopak zjemnit. A toho je výsadba inspirovaná přirozenými společenstvy schopná. Není přehnaně zdobná, olistění nehýří všemi barvami s cílem zaujmout za každou cenu a má schopnost stát se moderní architektuře partnerem podle hesla o přitažlivosti protikladů. Zdrojem inspirace tedy byla okolní krajina. Vnímání divokosti přírody se však mění s věkem. Zatímco dospělého člověka, který už leccos viděl a leccos si umí vysvětlit, mnohdy ohromí jen mohutné vodopády a monumentální skalní stěny, dětským očím může divočinu připomínat i lesík za domem. Vzpomínkou na dětské vnímání přírody jsem se nechala ovlivnit i při návrhu modelového objektu. Dnes už mi příroda v okolí Příbora tak divoká nepřipadá, ale jako děti jsme byli ohromeni i prohlubní v zemi po vyvráceném stromě, a s přesvědčením, že se jedná o medvědí doupě, jsme díru s respektem obcházeli. Proto je i v navrhované zahradě využito efektu objevování a drobných momentů překvapení. Z možných přístupů byla v návrhu použita kombinace některých z nich. Inspirací byl pohled na nedaleké kopce, zarůstající trnkami, které se na jaře rozzáří bílými květy. Ty jistě nejsou prvkem evokujícím divokou přírodu, ale slouží v zahradě jako přechodové pásmo mezi květnatou loukou u domu a částí zahrady připomínající les. Mají však také úkol skrýt terénní modelaci, aby nebylo vše prozrazeno již při pohledu od domu. Do stávajícího terénu byla ostře zařezána stezka, klikatící se pod korunami stromů a vytvářející v zahradě prostor s nečekaně rozdílnou atmosférou. Díky práci s terénem a výsadbám keřů, dochází k postupnému otevírání pohledů. Po stranách stezky se terén prudce zvedá, místy je podepřen zarůstajícími betonovými bloky, které připomínají skalní útvary sedimentárních hornin v okolí Příbora, ale zároveň svým ztvárněním odrážejí charakter domu. Při výběru sortimentu dřevin a bylin podrostu bylo částečně čerpáno z druhového složení výše jmenovaných biotopů. Některé dřeviny však byly nahrazeny druhy nebo kultivary drobnějšího vzrůstu, neboť mnoho našich domácích 63

druhů dorůstá značných rozměrů. S menším rozměrem těchto kultivarů vyvstává i problém pravidelnějších, dokonalejších korun, ale předpokládám, že se nežádoucí pravidelnost po zapojení korun vytratí. Za problematický lze rostlinný materiál označit i obecně. K dostání jsou vzrostlé stromy, které sice za několik málo let vytvoří dominantní hmotu, ale primárně jsou určeny do městských prostorů, kde je vyžadována jejich vysoká estetická kvalita. To co je jindy oceňováno, tedy pravidelnost a dokonalost, není v této zahradě žádoucí. Je tedy několik možností. První z nich je vsadit na stromy alejové, ale vybrat jedince méně zdařilé, ale pro daný záměr vhodnější. Nebo zvolit lesnické odrostky, jejichž výška se však běžně pohybuje jen kolem 120 cm, čímž se jejich dominantní působení v kompozici a schopnost vytvořit v zahradě stinné partie posouvá o mnoho let dále do budoucnosti. V bylinném patře nejsou použity striktně jen druhy domácí. Přestože se domnívám, že investor, který se rozhodne pro zahradu inspirovanou divokou přírodou, má k přírodě mnohem vřelejší vztah a plané rostliny nevnímá jako pouhý plevel, nepovažuji vyloučení nepůvodních rostlin za nezbytné. Ne vždy mají domácí rostliny dostatečně atraktivní vzhled či vhodné pěstitelské vlastnosti. To, co je krásné v přírodě, může v malém měřítku zahrady působit fádně. Proto byly některé domácí rostliny nahrazeny trvalkami podobného charakteru růstu, ale vzhledově zajímavějšími. A věřím, že člověk méně zahradnicky či botanicky zdatný nejednou zaváhá, zda je či není daná rostlina domácí.

64

7 ZÁVĚR Vztah lidí k přírodě se v průběhu dějin měnil a vyvíjel. Byla období, kdy byla divokost přírody zavrhována a potlačována, ale také období, kdy lidé k přírodě vzhlíželi a nechali se jí inspirovat. Velmi důležitým faktorem bylo také náboženství a kultura. Proto je část práce věnována popisu vývoje lidského přístupu k přírodě, míry inspirace přírodou v dílech zahradní architektury, ale také důvodů, proč se lidé v jistých obdobích od přírody odvraceli nebo k ní naopak vzhlíželi. Téma inspirace divokou přírodou je nesmírně široké, může v sobě skrývat inspiraci krajinnými scenériemi, celými společenstvy rostlin, ale i drobnými detaily. V práci jsou odlišeny dva hlavní směry, inspirace vzhledem přírodních prvků a inspirace přírodními procesy. Rovněž přístupů, jak lze s inspirací naložit, je mnoho. Původní myšlenka může být naprosto zjevná, pokud autor použije prvek divoké přírody s jeho původním tvaroslovím, nebo částečně skrytá různou mírou stylizace či abstrakce. V práci jsou různé přístupy demonstrovány na konkrétních realizovaných dílech, parcích, náměstích, soukromých zahradách či jen detailech, jako jsou vodní prvky. Získané poznatky byly využity v návrhu modelového objektu, jímž byla soukromá zahrada na okraji obce s vizuální vazbou na okolní krajinu. Řešení zahrady z této vazby vycházelo, ale modelací terénu a drobnými detaily zvýšilo dojem divokosti. Cílem návrhu nebylo přenesení části okolní krajiny do zahrady, ale volnější inspirace některými jejími prvky.

65

8 SOUHRN Diplomová práce popisuje vývoj lidského přístupu k přírodě, míru inspirace přírodou v dílech zahradní architektury, ale také důvody, proč se lidé v jistých obdobích od přírody odvraceli nebo k ní naopak vzhlíželi. Stěžejní jsou však kapitoly věnované možnostem uplatnění přírodních prvků v konkrétních dílech zahradního umění a způsobům ztvárnění inspirace divokou přírodou. Na základě získaných informací je vypracován návrh modelového objektu reflektující téma diplomové práce. Řešení návrhu propojuje objekt s okolní krajinou, uplatněním některých zvolených přístupů popisovaných v teoretické části práce. Návrh je dokumentován situací, perspektivami a řezopohledy.

9 RESUME This diploma thesis describes a development of a human access to the nature, a degree of an inspiration by the nature in the works of landscape architecture, but also a reasons why people were turning away from the nature or looked up to the nature in the certain periods. But the key chapters deal with the possibilities of an inspirations by a natural elements in the specific works of a garden art and also the ways of interpretation.

A proposal of a model object reflects a theme of this thesis and is based on the acquired informations. The design solution connects the model object with a surrounding landscape by application of some selected approaches described in the theoretical part. The proposal is documented by a plan, perspectives and cross-sections.

66

10 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ 10.1 Literatura 10.1.1 Monografie BAROŠ, Adam a Jiří MARTINEK. Trvalkové výsadby s vyšším stupněm autoregulace a extenzivní údržbou: plánování, zakládání, údržba, doporučené směsi. Průhonice: Výzkumný ústav Silva Taroucy, 2011, 84 s. ISBN 978-80-85116-88-5.

BELL, Graham a Sarah BUNKER. The permaculture garden. White River Junction, Vt.: Chelsea Green Pub. Co., 2005, 170 s. ISBN 1-85623-027-9. BÍBA, Tomáš. Kámen v okrasné zahradě. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 150 s. ISBN 97880-247-2515-4.

BISGROVE, Richard. William Robinson: the wild gardener. London: Frances Lincoln Limited Publishers, 2008, 256 s. ISBN 978-0-7112-2542-8. DUBÉ, Richard L a Frederick C CAMPBELL. Natural Stonescapes : the Atr and Craft of Stone Placement. s.l.: s.n., c1999, 168 s. ISBN 1-58017-092-7.

GREENOAK, Francesca. The Natural Garden. London, 2001, 159 s. ISBN 1-84000424-x. HOLMESOVÁ, Caroline. Umění zahrad: nejkrásnější zahrady světa. 1.vyd. Praha: Knižní klub, 2001, 175 s. ISBN 80-242-0872-5. HOLMGREN, David. Permakultura: principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti. 1. české vyd. Svojanov: PermaLot, 2006, 296 s. ISBN 80-239-8125-0. HOLZER, Sepp a Kali ŠVECOVÁ. Zahrada k nakousnutí: permakultura podle Seppa Holzera. Vyd. 2. Brno: Alman, 2012, 213 s. ISBN 978-80-87426-24-1.

67

HRDLIČKA, Zdeněk a Věna HRDLIČKOVÁ. Umění japonských zahrad. 1.vyd. Praha: Argo, 1996, 159 s. ISBN 80-7203-002-7.

HUNT, J. D. Studies in the History of Gardens and Designed Landscapes. London and Philadelphia: Taylor and Francis, 2003. S. 87 Ilustrovaný encyklopedický slovník I. díl A-I. Academia, Praha 1980. s.20

JELLICOE, Geoffrey a Susan JELLICOE. The landscape of man: shaping the environment from prehistory to the present day : [Investice do rozvoje vzdělávání, reg.č.: CZ1.07/2.2.00/15.0084]. 3rd ed. London: Thames and Hudson, 2000, 408 s. ISBN 0-500-27819-9. KALUSOK, Michaela. Zahradní architektura. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2004, 192 s. ISBN 80-251-0287-4. KOČÍ, Martin, Milan CHYTRÝ a Tomáš KUČERA. Katalog biotopů České republiky: interpretační příručka k evropským programům Natura 2000 a Smaragd. 1.vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2001, 304 s. ISBN 80-86064-557. LIBROVÁ, Hana. Láska ke krajině. 1. vyd. Brno: Blok, 1988, 165 s. MOLLISON, Bill. Úvod do Permakultury. 1.vyd. Austrálie, 1994, 228 s. ISBN 80968132-0-x.

MONTERO, Marta Iris, Ann WRIGHT a Martha SCHWARTZ. Burle Marx: the lyrical landscape. 1st ed. London: Thames and Hudson, 2001, 208 s. ISBN 0-500-51046-6.

MORAVEC, Jaroslav. Fytocenologie. Praha: Academia, 1994, 403 s. ISBN 80-2000457-2 OTRUBA, Ivar. Krásy anglických zahrad. Brno: ERA, c2005, 159 s. ISBN 80-7366030-x. 68

OTRUBA, Ivar. Zahradní architektura: tvorba zahrad a parků. 1.vyd. Brno: Era, 2002, 355 s. ISBN 80-86517-13-6. PANOFSKY, E. Význam ve výtvarném umení. Praha: Odeon, 1981. 372 s. ISBN 01524-81 PEJCHAL, Miloš. Studijní materiál pro předmět „Použití rostlin“: „Přírodě podobné vegetační prvky – možnosti a hranice jejich použití v zahradní a krajinářské tvorbě. MZLU v Brně, Ústav biotechniky zeleně v Lednici, 2005, 7 s.

STEENBERGEN, Clemens a Reh WOUTER. Architecture and Landscape: The Design Experiment of the Great European Gardens and Landscapes. 1st ed. Munich: Prestel Verlag, 1996, 373 s. ISBN 3-7913-1720-2. STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná?: estetické vnímání přírody novověku. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2005, 202 s. ISBN 80-7363-008-7. STIBRAL, Karel, Ondřej DADEJÍK a Jan STANĚK. Zahrada: přirozenost a umělost : (krása, krajina, příroda IV). 1. vyd. Praha: Dokořán, 2012, 238 s. ISBN 978-80-7363431-5. WAGNER, Bohdan. Základy sadovnické a krajinářské kompozice I. ----. WILHELMOVÁ, Dana a Jiří DAMEC. Zahradní umění Říše středu: [studie klasické čínské zahrady]. Vyd. 1. Lednice: AWIDA, 2009, 328 s. ISBN 978-80-254-3812-1.

WHITEFIELD, Patrick. Permakultura v kostce. 1.vyd. Praha: Synergie, 1996, 115 s. ISBN 80-901797-4-6.

69

10.1.2 Odborné časopisy DAMEC, Jiří (2007a). Hledání cesty. Významní představitelé krajinářské architektury 20. století - 3. část. Inspirace, číslo 3/2007. Svaz zakládání a údržby zeleně. DAMEC, Jiří (2007b). Hledání cesty. Významní představitelé krajinářské architektury 20. století - 4. část. Inspirace, číslo 3/2007. Svaz zakládání a údržby zeleně. KUČA, Otakar (2012). Zahrada- park - krajina: odborný časopis oboru zahradní a krajinářská tvorba. Praha: Koršach. číslo 2/2010. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu. MARTINEK, Jiří. Historie používání přírodě blízkých bylinných vegetačních prvků. In: Management sídelní zeleně: [sborník přednášek ze semináře konaného v Luhačovicích v roce 2004 v rámci Dnů zahradní a krajinářské tvorby]. 1. vyd. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení, 2004, s. 7. ISBN 80-902910-7-4.). PEJCHAL, Miloš. „Přírodě blízké“ vegetační prvky – možnosti a hranice jejich použití v zahradní a krajinářské tvorbě. In: Management sídelní zeleně: [sborník přednášek ze semináře konaného v Luhačovicích v roce 2004 v rámci Dnů zahradní a krajinářské tvorby]. 1. vyd. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení, 2004, s. 93. ISBN 80-902910-7-4.).

10.2 Prameny 10.2.1 Elektronické zdroje BOKR, PAVEL. Česká geologická služba: Mapová aplikace [online]. Dostupné z: < http://www.geology.cz/app/ciselniky/lokalizace/show_map.php?mapa=g50_2&y=482 153&x=1122991&r=5000&s=1&legselect=0>.

Finnish Pavilion 'Wind Nest', Expo 2000 Hannover [online]. 2012 [cit. 2014-03-22]. Dostupné z: .

70

http://geoportal.gov.cz HRUBAN, Robert. Příborská pahorkatina [online]. 2014 [cit. 2014-04-01].Dostupný z: http://moravske-karpaty.php5.cz/priroda_soubory/geomorfologie/priborska_pahorkati na.htm#libhostska_pahorkatina KRATOCHVÍL, Jan. Bibliothéque National Francois-Mitterrand. [online]. 2006 [cit. 2014-04-01].Dostupný z: .

http://www.mapy.cz

OLIN, Laurie. A Life Spent Changing Places [online]. 2011 [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: . OTRUBA, I. Vznik, vývoj a současnost zahradní (krajinářské) architektury [online]. 2008, poslední aktualizace 04.06.2008 [cit. 2014-04-10]. Www.archiweb.cz. Dostupné z: . SMUTNÝ, Z. Hončova hůrka – Příbor - Skotnice [online]. 2013, poslední aktualizace 27.08.2013

[cit.

2014-04-20].

Www.pribor.eu.

Dostupné

z:

<

http://www.pribor.eu/encyklopedie/objekty1.phtml?id=76048&menu=4640&id_obce=1 8450>. The Lurie Garden Design Narrative [online]. 2012 [cit. 2014-04-10]. Dostupné z: . WHARTON, Shope Reno. Mountain Lodge [online]. 2013 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: . Příroda [online]. 2013, poslední aktualizace 21.07.2013 [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: < http://cs.wiktionary.org/wiki/p%C5%99%C3%ADroda>.

71

11 SEZNAM PŘÍLOH 11.1 Seznam obrázků Obr. 1 Neolitické kameny ve Skotsku, autor, 2013. Obr. 2 Použití solitérního kamene, zdroj: http://www.landscaping.cz Obr. 3 Hilltop residence v Seattlu, zdroj: http://www.asla.org Obr. 4 Stylizovaná skalka v arboretu v Brně, zdroj: http://www.panoramio.com/photo Obr. 5 Stylizovaná skalka v arboretu v Brně, zdroj: http://www.klarisa.cz Obr. 6 Skalka na zavěšených kamenech, zdroj: http://myazahrada.cz Obr. 7 Tuscon mountain retreat, zdroj: http://architectslist.com Obr. 8 Expozice na Tatton Park show 2009, zdroj: http://www.landscapeinstitute.org Obr. 9 Pedregalské zahrady, zdroj: http://catalogo.artium.org Obr. 10 Skotská krajina, autor, 2013 Obr. 11 Stylizace pohoří Criffel, Dumfries, autor, 2013 Obr. 12 Stylizace pohoří Criffel, Dumfries, autor, 2013 Obr. 13 Pramen Labe, zdroj: http://www.reka-labe.cz Obr. 14 Pramen ve Westparku, Mnichov, autor, 2010 Obr. 15 Prameniště ve Westparku, autor, 2010 Obr. 16 Pramen v kameni v Hilltop residence, zdroj: http://www.asla.org Obr. 17 Gejzír, Calistoga, zdroj: http://www.gogobot.com Obr. 18 Umělý gejzír ,Vancouver, zdroj: http://www.vancitybuzz.com Obr. 19 Potok ve Westparku, autor, 2010 Obr. 20 Dianina fontána v Hyde Parku, zdroj: http://cs.wikipedia.org Obr. 21 Vodní tok v Taipei, zdroj: http://www-en.ntut.edu.tw Obr. 22 Znázornění řeky v Kouvola, zdroj: http://www.jukkajoutsi.com Obr. 23 Náměstí Françoise Mitterrand, Creusot, zdroj: www.jmlwaterfeaturedesign.com Obr. 24 Náměstí Françoise Mitterrand, Creusot, zdroj: www.jmlwaterfeaturedesign.com Obr. 25 Park Icoana v Bukurešti, zdroj: http://www.arhitext.com Obr. 26 Potok Roombeek v Enschede, zdroj: http://www.landezine.com Obr. 27 Zahrada v Daisenin v Japonsku, zdroj: http://learn.bowdoin.edu/ Obr. 28 DoubleWalk v Dumfries, autor, 2013 Obr. 29 Chelsea flower show 2012, zdroj: http://www.studiogblog.com Obr. 30 Botanická zahrada Merano, autor, 2012

72

Obr. 31 Fontaine du Canyoneaustrate, zdroj: http://www.paris-en-photos.fr Obr. 32 Lovejoy Plaza v Portlandu, zdroj: http://www.tripadvisor.com Obr. 33 Columbus park, Chicago, zdroj: http://www.jensjensen.org Obr. 34 Kaskády z lešení, zdroj: http://insideinside.org Obr. 35 Ira Keller fountain, Portland, zdroj: http://www.dataisnature.com Obr. 36 Památník M. L. Kinga, Jr., S. Francisco, zdroj: www.disfrutasanfrancisco.com Obr. 37 Vodopád ve Westparku, Mnichov, autor, 2010 Obr. 38 Strossmayer park, Split, zdroj: http://tripwow.tripadvisor.com Obr. 39 Hyatt Regency, Wichita, zdroj: http://www.oldelmtree.com Obr. 40 G. D. Hines Waterwall Park, Houston, zdroj: www.cyhoustongalleriahotel.com Obr. 41 Hotel Trump SoHo, New York, zdroj: http://www.mylifesatrip.com Obr. 42 Westpark v Mnichově, autor, 2010 Obr. 43 Park Přátelství v Praze, zdroj: http://www.grandprix-architektu.cz Obr. 44 Dunskey garden, Skotsko, autor, 2013 Obr. 45 Place de la Bourse, Bordeaux, zdroj: http://en.petrophoto.net Obr. 46 Zahrada v Daisenin, Japonsko, zdroj: http://youinjapan.net Obr. 47 Villa Amanzi, Thajsko, zdroj: http://www.villaamanzi.com Obr. 48 Tanner fountain, Cambridge, zdroj: http://www.webdesignerdepot.com Obr. 49 Grand Rapids Art Museum, zdroj: Michigan http://www.arcspace.com/ Obr. 50 Zahrada Australské národní galerie, Canberra, zdroj: http://www.squidoo.com Obr. 51 Christchurch, Nový Zéland, zdroj: http://www.lonelyplanet.com Obr. 52 Masarykovo náměstí, Ostrava, zdroj: http://www.archiweb.cz Obr. 53 Fontána v St. James parku, Londýn, autor, 2008 Obr. 54 Vodní prvek v Park Güell, Barcelona, autor, 2012 Obr. 55 El Alamein Memorial fountain, Sydney, zdroj: http://www.stayz.com.au Obr. 56 Francesca Willie, plastika Fernfurling, zdroj: http://fwyllie.com Obr. 57 Chelsea flower show 2012, zdroj: http://www.thelandmarkpractice.com Obr. 58 Sedací prvky v opuštěném lomu, St. Helens, zdroj: www.morrison-prowse.com Obr. 59 Some ferns v Grizedale Forest, zdroj: http://www.panoramio.com Obr. 60 Skylands, Seal Harbor, Maine, zdroj: http://www.wagnerhodgson.com Obr. 61 Lurie garden, Chicago, zdroj: http://chicago-architecture-jyoti.blogspot.cz Obr. 62 Mountain Lodge, Stowe, Vermont, zdroj: http://marthamoments.blogspot.cz Obr. 63 Finský pavilón, Expo 2000, Hannover, zdroj: http://www.sarc.fi Obr. 64 Národní knihovna, Paříž, zdroj: http://www.artonfile.com 73

Obr. 65 Náměstí lidských práv, Mnichov, zdroj: http://www.wochenanzeiger.de Obr. 66 Botanická zahrada, Edinburgh, autor, 2013 Obr. 67 Botanická zahrada, Utrecht, zdroj: http://www.srgc.net Obr. 68 Arboretum, Brno, zdroj: http://myazahrada.cz Obr. 69 Botanická zahrada, Merano, autor, 2012 Obr. 70 Botanická zahrada, Bordeaux, zdroj: http://www.moma.org Obr. 71 Rudolf Bednar park, Vídeň, zdroj: http://www.wien.gv.at Obr. 72 Zahrada v Dobřichovicích, zdroj: http://zpravy.aktualne.cz Obr. 73 Zahrada v Heřmanově Městci, zdroj: http://bydleni.idnes.cz Obr. 74 Zahrada v Hranicích, zdroj: http://www.szuz.cz Obr. 75 Landschaftpark Duisburg-Nord, Německo, zdroj: http://www.germany.travel Obr. 76 Westpark, Bochum, Německo, zdroj: http://www.claudiadreysse.de Obr. 77 High line, New York, USA, autor, 2012 Obr. 78 Krameterhof, Rakousko, zdroj: http://www.waldeneffect.org Obr. 79 Krameterhof, Rakousko, zdroj: http://www.holzeragroecology.com Obr. 80 Sady Merkin, Jerome, USA, zdroj: http://www.permacultureglobal.com Obr. 81 Lokalizace v rámci ČR, zdroj: http://www.osf-mvcr.cz, upraveno autor Obr. 82 Lokalizace v rámci kraje, zdroj: http://www.czso.cz, upraveno autor Obr. 83 Širší vztahy, zdroj: http://www.mapy.cz, upraveno autor Obr. 84 Lokalizace v rámci obce, zdroj: http://www.mapy.cz, upraveno autor Obr. 85 Hranice modelového objektu, zdroj: http://www.mapy.cz, upraveno autor Obr. 86 Pohled na dům, autor, 2014 Obr. 87 Stávající zahrada, autor, 2014 Obr. 88 Výhled do krajiny, autor, 2014 Obr. 89 Okolní kopce, autor, 2013 Obr. 90 Lesní cesta, autor, 2013 Obr. 91 Porosty střemchy a hlohu, autor, 2013 Obr. 92 Provozní vztahy, autor, 2013 Obr. 93 Technické prvky, autor, 2013 Obr. 94 Vegetační prvky, autor, 2013 Obr. 95 Pohledové vazby, autor, 2013 Obr. 96 Terén pozemku, autor, 2013 Obr. 97 Koncept řešení, autor, 2013

74

11.2 Seznam výkresů Výkres 01 Situace Výkres 02 Specifikace rostlinného materiálu Výkres 03 Průběh kvetení Výkres 04 První fáze vývoje zahrady Výkres 05 Druhá fáze vývoje zahrady Výkres 06 Vyznačení pohledů a řezopohledů Výkres 07 Řezopohled A-A´, B-B´ Výkres 08 Řezopohled C-C´ Výkres 09 Pohled 1 Výkres 10 Pohled 2 Výkres 11 Pohled 3 Výkres 12 Pohled 4 Výkres 13 Detaily zpevněných ploch a technických prvků Výkres 14 Půdorys zahradního domku Výkres 15 Řez zahradním domkem

75