Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat _____________________________________________________________________________
Současná situace v chovu činčil v České republice Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Libor Sládek, Ph.D.
Vypracovala: Anna Wolfová
____________________________________________________________ Brno 2014
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat 2013/2014 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce:
Anna Wolfová
Studijní program:
Zootechnika
Obor:
Zootechnika
Název tématu:
Současná situace chovu činčil v České republice
Rozsah práce:
30-40 stran
Zásady pro vypracování: 1. Studentka zhodnotí současnou situaci chovu činčil v České republice. 2. V bakalářské práci bude uveden původ a barevné variety činčil, chovající se faremním způsobem. 3. Studentka v práci popíše techniku chovu činčil, jako např. reprodukci, výživu, chovná zařízení, kožešinovou zralost, kožkování apod. 4. Studentka se také v práci zmíní o podmínkách chovu činčil v domácím prostředí. Seznam odborné literatury: 1. RÖDER-THIEDE, M. -- JANKOVICS, G. -- SKOGSTAD, K. Činčily jako domácí zvířata: jak o ně správně pečovat a jak jim porozumět: rady odborníka ke správnému chovu. 1. vyd. Praha: Jan Vašut, 1999. 63 s. Jak na to. ISBN 807236-097-3. 2. POTHÁCZKY, L. Chov činčil pravých na mistrovské úrovni. Příbram: CHIN., 1992. 103 s. ISBN 80-900015-9-9. 3. KONRÁD, J. Chov kožešinových zvířat. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 1996. 195 s. ISBN 80-7157-204-7. 4. SKŘIVAN, M. -- SKŘIVANOVÁ, V. -- TŮMOVÁ, E. Chov králíků a kožešinových zvířat. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2002. 247 s. ISBN 978-80-213-0955-52007. 5. PÁNEK, F. Chov činčil. 2. vyd. B.m: Český svaz chovatelů, 1989. 137 s. Datum zadání bakalářské práce: Termín odevzdání bakalářské práce: Anna Wolfová Autorka práce prof. Ing. Ladislav Máchal, DrSc. Vedoucí ústavu
říjen 2012 duben 2014 Ing. Libor Sládek, Ph.D. Vedoucí práce prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc. Děkan AF MENDELU
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci: Současná situace chovu činčil v České republice vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne: …………………….. …………………………………………………….. podpis
PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu práce Ing. Liboru Sládkovi, Ph.D. za odborné vedení, poskytnuté informace a pomoc při získávání podkladů k bakalářské práci.
Abstrakt Hlavním předmětem této bakalářské práce nazvané Současná situace chovu činčil v České republice je zjištění a zhodnocení aktuálního stavu v chovu činčily vlnaté u nás ve faremním i domácím prostředí. Úvodní část práce se věnuje historii faremního chovu kožešinových zvířat a situaci ve světě i České republice, zoologickému zařazení činčil, jejich původu a domestikaci. Jedna kapitola se zabývá rozdělením čeledi činčilovitých s důrazem na rozdíly mezi jejími rody a popis jednotlivých typů a barevných variet činčily vlnaté. V další části jsou popsána chovná zařízení, vlastnosti vhodných chovných zvířat, jejich reprodukce, výživa a manipulace s nimi. Práce také popisuje způsob určení kožešinové zralosti činčil a kožkování. Závěr práce se věnuje popisu současné situace v konkrétním farmovém chovu činčil. Klíčová slova: činčila vlnatá, činčilovití, barevné variety, reprodukce, výživa, kožešinová zralost, kožkování
Abstract The main objective of this bachelor thesis entitled The current situation of chinchillas breeding in the Czech Republic, is to identify and assess the current status of breeding Chinchilla lanigera on the fur farms and also as pets. The first part deals with the history of fur farming and situations in the world and the Czech Republic, taxonomic classification of chinchillas, their origin, and domestication. One chapter is focused on the division of the family Chinchillidae with emphasis on the differences between genera and a description of types and color varieties of Chinchilla lanigera. The next section describes the breeding facilities, the characteristics of breeding animals, their reproduction, nutrition, and handling. The thesis also pays attention to a method for determining the fur maturity of chinchilla and skinning. Conclusion of the work is devoted to describing the current situation in a particular chinchilla fur farm. Keywords: Chinchilla lanigera, Chinchillidae, color mutations, reproduction, nutrition, fur maturity, skinning
OBSAH 1 ÚVOD............................................................................................................................8 2 CHOV KOŽEŠINOVÝCH ZVÍŘAT............................................................................9 2.1 Situace ve světě......................................................................................................9 2.2 Situace v ČR.........................................................................................................10 3 ZOOLOGICKÉ ZAŘAZENÍ......................................................................................12 4 PŮVOD A DOMESTIKACE......................................................................................13 5 BIOLOGIE ČINČIL....................................................................................................16 5.1 Čeleď činčilovití (Chinchillidae)..........................................................................16 5.1.1 Rod velkých činčil (Lagostomus)..................................................................16 5.1.2 Rod středně velkých činčil (Lagidium).........................................................16 5.1.3 Rod malých činčil (Chinchilla)......................................................................17 5.1.3.1 Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera)........................................................17 5.1.3.2 Typy činčily vlnaté.................................................................................18 5.2 Barevné variety činčily vlnaté..............................................................................19 5.2.1 Standard.........................................................................................................19 5.2.2 Wilson White.................................................................................................20 5.2.3 Beige..............................................................................................................21 5.2.4 Sapphire.........................................................................................................22 5.2.5 Black Velvet..................................................................................................22 5.3 Trávicí systém.......................................................................................................23 5.4 Pohlavní soustava.................................................................................................24 6 TECHNIKA CHOVU..................................................................................................26 6.1 Chovná zvířata......................................................................................................26 6.2 Chovná zařízení....................................................................................................28 6.3 Reprodukce...........................................................................................................29 6.3.1 Odchov mláďat..............................................................................................31
6.4 Výživa...................................................................................................................32 6.5 Péče a manipulace se zvířaty................................................................................35 6.6 Kožešinová zralost................................................................................................37 6.7 Kožkování.............................................................................................................38 7 CHOV ČINČIL V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ............................................................41 7.1 Chovné prostředí...................................................................................................41 7.2 Výživa a krmení....................................................................................................41 7.3 Péče.......................................................................................................................42 8 FARMA CHINCHILLA CZ.......................................................................................43 9 ZÁVĚR........................................................................................................................45 10 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.......................................................................46 11 SEZNAM OBRÁZKŮ..............................................................................................48
1 ÚVOD Kvalita kožešiny činčily vlnaté (Chinchilla lanigera Molina, 1782) byla známa už dávno před objevením Ameriky. Na území dnešního Peru Inkové činčily lovili a používali jejich kožešinu pro výrobu oděvů a přikrývek, i na výrobu různých ozdobných doplňků. (Motyčková, 2009) Velmi hustá srst umožňuje činčilám bez úhony přežít ve vysokých nadmořských výškách, ale také zapříčinila jejich velkou oblíbenost a nebezpečné snížení počtu ve volné přírodě. Jihoameričtí Indiáni dobře věděli o mimořádných vlastnostech, měkkosti a hřejivosti činčilí srsti a proto ji vybírali i z činčilích nor a vyráběli z ní jemnou, ale teplou látku. Zvířata také lovili pro maso a kožky, ze kterých vyráběli dlouhé oděvy a deky. Lov indiánů ale nepůsobil žádný velký úbytek zvířat a jejich stavy se lehce obnovovaly přirozeným rozmnožováním. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Po objevení amerického kontinentu španělskými kolonizátory se ovšem situace zásadně změnila. Na přelomu 20. století se v Evropě velice zvýšil zájem o činčily a tak se převážně z Chile dovážely statisíce kožešin, což vyústilo v obrovský pokles početních stavů těchto zvířat a tím pádem i maximální zvýšení cen. Díky vznikajícímu faremnímu chovu se podařilo zachránit zbylé divoce žijící činčily před úplným vyhubením. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Cílem mé práce s názvem Současná situace chovu činčil v České republice je zhodnotit aktuální stav v chovu těchto kožešinových zvířat v naší zemi a vytvořit literární přehled za účelem uvedení do problematiky chovu činčily vlnaté. Jedná se především o chov farmový, ale uvádím také jeho odlišnosti od chovu zájmového v domácím prostředí. Tento přehled může pomoci při zřizování chovu, výživě, reprodukci, odchovu mláďat, či kožkování.
8
2 CHOV KOŽEŠINOVÝCH ZVÍŘAT 2.1 Situace ve světě Hlavní trhy s kožešinami ve světě jsou v Dánsku, Finsku, Norsku, Japonsku a USA. Největším producentem a zároveň zpracovatelem je Čína. Dalšími velkými producenty jsou Dánsko, Finsko, Švédsko a USA. Nejvíce se kožešiny zpracovávají, kromě Číny, v Belgii, Řecku a Švédsku. (Sládek, 2013) Nejrozšířenější faremně chované kožešinové zvíře na světě je norek s počtem asi 55 milionů kusů, z toho více než třetina se chová v Číně, asi čtvrtina v Dánsku a menší počty v Nizozemí, USA a Polsku. Dále se faremně chová 7 milionů lišek nejvíce v Číně, Finsku, Norsku a Polsku, 1 milion fretek v Rusku a Finsku a na 0,8 milionu činčil především v USA, Kanadě a Německu. (Sládek, 2013) V roce 1989 začala největší krize v kožešinovém průmyslu, ceny kožek se rapidně snížily a v důsledku toho i počty chovaných zvířat. Pokles trval až do roku 1994, kdy se vývoj znovu obrátil a vzrostl zájem hlavně o norky a činčily. Mezi největší odběratele kožek patří Čína, Jižní Korea, Hongkong, Rusko a Japonsko. V asijských zemích bývá kvalita kožek nižší než například ve Skandinávii, proto je tyto země začaly nakupovat na světových trzích a zaměřily se na zpracování a export hotových výrobků do Německa, Itálie, Severní Ameriky a dalších zemí. (Skřivan, Skřivanová a Tůmová, 2002) V celosvětovém měřítku v posledních letech produkce kožešin stoupá i přes to, že stále více zemí přijímá zákony omezující nebo zakazující chov kožešinových zvířat. Výrazný nárůst je zejména v produkci norčích kožešin, počty liščích kožešin od roku 2006 klesají. Důležitá je v tomto ohledu změna poměru produkce jednotlivých států, kdy se výrazně zvyšuje podíl Číny na produkci kožešin. (Imrychová, 2012) Faremní chovy činčil jsou v současnosti v Itálii, Francii, Německu, Belgii, Dánsku, Maďarsku, Rumunsku, Srbsku, Bosně a Hercegovině, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. (Imrychová, 2012) Úplný zákaz chovu kožešinových zvířat platí ve Velké Británii od roku 2003, v Rakousku od roku 2005, ve Slovinsku od roku 2013, v Chorvatsku od roku 2007 s desetiletým přechodným obdobím a v Bosně 9
a Hercegovině od roku 2008 s desetiletým přechodným obdobím. V Holandsku je v platnosti od roku 2008 zákaz chovu lišek a činčil a od roku 2012 zákaz chovu norků s dvanáctiletým přechodným obdobím. (Anon., 2013)
2.2 Situace v ČR První chov kožešinových zvířat u nás založil roku 1924 Jiří Kincl v Jablonném nad Orlicí. Byl to chov stříbrných lišek, kdy první tři páry byly dovezeny z Kanady. V roce 1925 dovezl první nutrie, norky, mývaly a polární lišky. O tři roky později byla tato farma uznána jako Výzkumná stanice pro chov kožešinových zvířat. (Konrád, 1996) Roku 1934 už bylo v České republice 50 farem kožešinových zvířat. Největší rozmach chovu, především norků a polárních lišek, nastal v 60. až 80. letech 20. století. Vrchol produkce nastal roku 1986, kdy se zde vyprodukovalo kolem 80 000 norčích kožek a 500 000 kožek nutrií. V Čechách a na Moravě byl velmi rozšířený chov nutrií a chovatelům se podařilo vyšlechtit i některé barevné typy nutrií, které se uplatnily i v zahraničních chovech. (Konrád, 1996) Velký podíl na rozšíření chovů kožešinových zvířat měl podnik KARA v Trutnově jako největší výkupce surových kožek, který založil dvě vlastní farmy norků a zasloužil se o vydávání specializovaného časopisu Československý kožešinář. Vlivem velké propagace především německých firem se u nás rychle rozšířil i chov činčil. Většina těchto chovů ale záhy zanikla kvůli nedostatečným znalostem a zkušenostem s jejich chovem. (Skřivan, Skřivanová a Tůmová, 2002) Od roku 1990 docházelo ke stagnaci a postupné redukci chovu z důvodu snižování nákupní ceny a zvyšování nákladů na produkci kožek. Také aktivita různých organizací ochránců zvířat významně ovlivnila a nadále ovlivňuje poptávku po kožešinách a tím i počty faremních chovů. (Konrád, 1996) Chovy kun, mývalů a psíků mývalovitých zanikly úplně a zůstaly pouze chovy norků, lišek a v menší míře činčil (Imrychová, 2012). Hlavní garantem rozvoje chovu je Český svaz chovatelů, pod který spadá Odborná komise chovatelů kožešinových zvířat. Na počátku 90. let v něm bylo registrováno přes 3 000 chovatelů, dnes je to pouhých asi 200. (Konrád, 1996) 10
Od roku 2000 do roku 2010 významně poklesl počet chovaných kožešinových zvířat. Tento velký pokles souvisí se zrušením několika chovů lišek a norků, což pravděpodobně způsobily zvyšující se náklady na provoz, špatný odbyt kožek a stále se zpřísňující legislativa. Také nebyl zaznamenám vznik nových farem. (Imrychová, 2012) Faremní chov kožešinových zvířat je upraven jak evropskou legislativou, tak zákony České republiky. Doporučení Rady Evropy k Evropské dohodě o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely stanovují podmínky chovu kožešinových zvířat, metody humánního usmrcení a minimální velikosti ustájení. Dále se na chov kožešinových zvířat vztahuje směrnice Rady Evropy 93/119/ES o ochraně zvířat při porážení nebo usmrcování, nařízení Rady Evropy č. 1/2005 o ochraně zvířat během přepravy a souvisejících činností a nařízení č. 1523/2007, které zakazuje dovážet, exportovat či uvádět na trh kožešiny ze psů a koček, či výrobky z těchto kožešin. (Imrychová, 2012) Z českých zákonů je pro chov důležitý zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a závazná vyhláška č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, která přebírá obecné požadavky Evropské dohody o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely a stanovuje konkrétní podmínky chovu. Podmínky zahájení a provozu chovu dále upravuje zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči. (Imrychová, 2012) V současnosti je v České republice 13 aktivních chovů norků, lišek a činčil. Na čtyřech větších farmách s více než 1 000 zvířat a sedmi menších s méně než 1 000 zvířat se chovají lišky a norci a dvě farmy se zabývají chovem činčil. (Anon., 2012) Velká činčilí farma je v obci Zbýšov (Jihomoravský kraj) a menší chov se nachází v obci Třinec-Lyžbice (Moravskoslezský kraj). Vedle toho je zde velké množství malochovatelů, kteří chovají nutrie, činčily, norky, lišky, fretky, tchoře, ondatry a psíky mývalovité v zájmových chovech. (Imrychová, 2012) Pro potřeby této práce jsem navštívila farmu ve Zbýšově a více se jí věnuji v kapitole 8 Farma Chinchilla CZ.
11
3 ZOOLOGICKÉ ZAŘAZENÍ Následující tabulka uvádí zařazení činčily vlnaté (Chinchilla lanigera) v zoologickém systému a přehledné porovnání latinských a českých názvů. Čeleď činčilovitých (Chinchillidae) spolu s dalšími několika čeleděmi patří do podřádu dikobrazočelistních (Hystricognathi), který společně s podřádem veverkočelistních (Sciurognathi) tvoří řád hlodavců (Rodentia), což je vůbec nejpočetnější řád třídy savců (Mammalia). (Motyčková, 2009) Tab. č. 1: Zoologické zařazení činčily vlnaté (Wilson a Reeder, 2005) Zařazení
Latinský název
Český název
Říše
Animalia
Živočichové
Kmen
Chordata
Strunatci
Podkmen
Vertebrata
Obratlovci
Třída
Mammalia
Savci
Podtřída
Theria
Živorodí
Řád
Rodentia
Hlodavci
Podřád
Hystricognathi
Dikobrazočelistní
Čeleď
Chinchillidae
Činčilovití
Rod
Chinchilla
Činčila
Druh
Chinchilla lanigera
Činčila vlnatá
12
4 PŮVOD A DOMESTIKACE Činčily pochází ze západního pobřeží Jižní Ameriky. Ještě do konce 19. století obývaly ve velkých počtech rozsáhlé území svahů pohoří And v Peru, Chile, Bolívii a Argentině až do výšky 4 000 m n. m. (Motyčková, 2009) V současnosti žijí činčily v divočině v několika malých koloniích ve dvou oddělených oblastech v Chile. Nejvíce je jich soustředěno v Národní rezervaci činčil (Reserva Nacional Las Chinchillas) blízko města Auco v oblasti Choapa. Tato rezervace zaujímá plochu asi 4 200 ha a nachází se v nadmořské výšce 540 až 1 427 m. I přes zákonnou ochranu činčil v Chile už od roku 1929 jejich stavy soustavně klesají. V roce 2006 bylo v rezervaci napočítáno asi 8 000 jedinců. Činčily jsou vedeny na Červeném seznamu IUCN jako kriticky ohrožené. (Motyčková, 2009; D'elia a Teta, 2008)
Obr. č. 1: Mapa s vyznačením dvou oblastí přirozeného výskytu činčil v Chile (D'elia a Teta, 2008) 13
Území, ve kterém činčily žijí, je pusté a suché. Nachází se zde polopouště, pampy a suchá horská úbočí. Úkryty vyhledávají v jeskyních a skalních rozsedlinách, kde se chrání před slunečním zářením a dravci jako jsou orel, sova, liška nebo skunk. Velmi hustá kožešina zvířata chrání před nočním chladem. Vlhkost vzduchu nestoupá přes 30 %, srážky se během roku vyskytují hlavně v zimě ve formě sněhu. Proto činčilí srst nemá tukový povlak a neodpuzuje vodu. (Motyčková, 2009) I nároky zvířat na vodu jsou velmi nízké, bez vody vydrží tři až čtyři týdny, kdy se jejich hmotnost může snížit až o čtvrtinu. Mezi dešťovými srážkami činčilám stačí vlhkost vysrážená na skalách vlivem teplotních změn. Půda je zde kamenitá až písčitá a vegetační doba je krátká. Z toho vyplývá, že potravu tvoří převážně suché kořeny, kůra a bobule nízkých křovin a kaktusů, listy, výhonky a zrna travních porostů. (Pánek, 1989; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) První písemná zmínka o činčilách se objevuje v knize Historia National y Moral de los Indios z roku 1590, kde jsou popisována jako malá zvířátka s měkkým vlasem. Jsou zde přirovnávány k veverkám, které poskytují nejměkčí a nejjemnější kožešiny. (Pánek, 1989) Už v 19. století se činčily objevily v zoologických zahradách v Londýně a Hamburku. Větší rozšíření faremního chovu pro produkci kožešin nastalo v Evropě až po druhé světové válce. (Konrád, 1996) Do Evropy se dostaly kůže z činčil během 19. století a rychle získaly velkou oblibu. Každoročně se sem dovážely statisíce činčilových kožek. Po roce 1900 začalo divokých činčil v přírodě ubývat a proto výrazně klesl i dovoz kožek do Evropy. Z toho důvodu už v roce 1910 vydaly vlády Argentiny, Peru, Bolívie a Chile společné nařízení o zákazu lovu, odchytu a obchodu s činčilami. Po roce 1920 se dováželo už jen několik set kusů. Do té doby byly ale bezohledným lovem již téměř vyhubeny. Naštěstí také proběhly první úspěšné pokusy o domestikaci. (Pánek, 1989) Narozdíl od roku 1900, kdy se cena za činčilí kožku pohybovala kolem pěti dolarů, se po roce 1920 prodávaly až za 1 200 dolarů za kus. (Pánek, 1989) Velká poptávka vedla k začátku faremního chovu činčil. Za zakladatele moderního chovu se považuje Mathias Ferrel Chapman, kterému se roku 1923 podařilo odchytit čtyři samice a sedm samců druhu Chinchilla lanigera. Převezl je na farmu v Inglewoode v Kalifornii 14
a založil kmenový základ chovu činčil na celém světě. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) První farmy vznikly ve 20. a 30. letech 20. století v Argentině, Kanadě a USA. Odtud se chov činčil postupně rozšířil do celého světa. V roce 1931 se německému obchodníkovi povedlo přivézt do Německa 32 zvířat, která se pak stala základem chovu v Evropě. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Po druhé světové válce, s rychlým rozvojem módy, se činčily začaly chovat na farmách čím dál více. Rozšířily se téměř do všech zemí od Skandinávie po Balkánský poloostrov. Ze socialistických zemí se zakládaly především v Polsku, Maďarsku, SSSR a NDR. Vznikaly také organizace chovatelů činčily pravé, první roku 1936 v USA. (Pánek, 1989) Několik farem bylo založeno s několikatisícovým základním stádem a začaly se specializovat na nákup a prodej jednak chovných zvířat, jednak činčilích kožek i všech chovatelských potřeb. Zvířatům ale podmínky velkochovu příliš nevyhovovaly a tak kromě toho vzniklo také mnoho menších zájmových chovů. Mezi lety 1960 až 1970 se v chovech vyprodukovalo 100 až 110 000 kusů zvířat, jejichž cena se pohybovala okolo 100 dolarů za kus. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992)
15
5 BIOLOGIE ČINČIL 5.1 Čeleď činčilovití (Chinchillidae) 5.1.1 Rod velkých činčil (Lagostomus) Největší druh tohoto rodu i celé čeledi viskača nížinná (Lagostomus maximus Desmarest, 1817) dorůstá do velikosti až 50 cm s ocasem o délce asi 18 cm a může dosáhnout hmotnosti až 7 kg. Ve velkých koloniích obývá pampy od jihu Paraguaye po Argentinu. Kolonie mívají do 30 jedinců a jsou aktivní převážně za soumraku a večer, kdy vychází za potravou. V zemi si vyhrabávají rozsáhlé a rozvětvené nory. Živí se travinami a bylinami. V 6 měsících pohlavně dospívají a po 155 dnech březosti rodí jedno až čtyři mláďata. Domorodí obyvatelé je loví pro maso. Jejich kožešina je hrubá a řídká a nemá proto významnou hodnotu pro kožešnické využití. (Motyčková, 2009; Pánek, 1989) U tohoto druhu se nepředpokládá vyhynutí, v Červeném seznamu IUCN je označen jako málo dotčený. (D'elia a Teta, 2008)
Obr. č. 2: Viskača nížinná (Lagostomus maximus) (Motyčka, © 1999 - 2014) 5.1.2 Rod středně velkých činčil (Lagidium) Tato zvířata mají tělo dlouhé 30–40 cm a ocas asi 20 cm. Patří sem například činčila ušatá neboli viskača horská (Lagidium viscacia Molina, 1782) a činčila horská (Lagidium peruanum Meyen, 1833). Žijí ve vysokých pohořích v Peru, Bolívii, Chile a Argentině. Jejich kožešina je hrubší s nádechem do žluta. Dříve se využívaly jako náhražky pravých činčilových kožešin, ale nebyly tak kvalitní. Farmářsky se proto 16
nechovají. (Pánek, 1989) Podle stupně ohrožení na Červeném seznamu ohrožených druhů jsou málo dotčené a nejsou u nich obavy z vyhynutí. (D'elia a Teta, 2008)
Obr. č. 3: Činčila ušatá (Lagidium viscacia) (Vondráčková, © 2005 - 2011) 5.1.3 Rod malých činčil (Chinchilla) Do rodu malých činčil se zařazují dva druhy, lišící se velikostí, barvou, hustotou i délkou srsti. Krátkoocasá činčila (Chinchilla chinchilla Lichtenstein, 1829) je největším druhem rodu Chinchilla s nejvzácnější kožešinou a nápadně krátkým a hustým ocasem. Má dva poddruhy, činčilu královskou a malou činčilu krátkoocasou. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Na Červeném seznamu ohrožených druhů má tento druh status kriticky ohrožený. (D'elia a Teta, 2008) Druhým významným druhem je malá dlouhoocasá činčila označovaná jako činčila vlnatá (Chinchilla lanigera). Je menší s tělem dlouhým 25–28 cm a ocasem kolem 18 cm. Má lesklé černé oči, protáhlé asi 6 cm dlouhé uši, dlouhý huňatý ocas, silné zadní a krátké přední končetiny. Tento druh se využívá ve faremním chovu. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Podle Červeného seznamu IUCN je stupeň ohrožení kritický. (D'elia a Teta, 2008) 5.1.3.1 Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera) Jako noční zvířata činčily většinu dne prospí a nejaktivnější jsou za soumraku, kdy se vydávají za potravou. Mají nápadně velké, kulaté oči, velké ušní boltce a dlouhé hmatové vousy. Díky nim jsou schopné se dobře a rychle orientovat i za šera. Jsou 17
velmi čistotné, koupou se v suchém písku a v jejich husté kožešině se neudrží žádní parazité. (Pánek, 1989) Činčily představují poměrně klidné hlodavce, ale v případě nebezpečí dokáží rychle běhat a měnit polohu. Pomocí silných zadních končetin skáčou až do výšky jednoho metru. Jako jeden z obranných mechanismů při napadení činčila využívá schopnost vypustit drženou srst. Je to reflexní jev, kdy se rychle uvolňují svaly kolem kořenů srsti a tím i chomáč vlasů. Dalším způsobem zastrašení nepřítele je zvláštní pach, nebo vzpřímený postoj na zadních nohách. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Zadní končetiny jsou silnější a delší než přední, mají na nich tři prsty a umožňují činčilám dobře skákat. Přední končetiny jsou čtyřprsté, krátké a přizpůsobené k uchopení potravy. (Konrád, 1996) Nejčastěji činčily sedí na zadních a předními si přidržují potravu. Ocas tvoří podporu při sezení, kdy je zahnutý vzhůru, jeho kořen je velmi silný a jsou na něm silné štětinaté chlupy. Při skoku je natažený a funguje jako kormidlo. (Pánek, 1989) Kožešina je vyjímečně hebká, jemná, hustá a měkká, kůže neobsahuje tukové ani potní žlázy. Pesíky jsou řídké. Vlas kožešiny je tenčí než u ostatních kožešinových zvířat. Plnost a hustotu kožešiny určuje počet vlasových chomáčů, které jsou tvořeny jedním vlasovým kořenem, z nějž vyrůstá až 60 jednotlivých vlasů. (Pánek, 1989) Chybí zde vedoucí chlup. Vlas je dlouhý 20–22 mm a na 1 cm2 může být až 20 000 vlasů. U každého vlasu se v době zralosti rozlišují tři zóny. Spodní (kořenová) zóna, stužka a závoj, které se odlišují svým barevným odstínem. Největší spodní část vlasu je tmavošedá, nad ní je úzká světlá až bílá oblast a samotná špička vlasu určuje vlastní barvu srsti. Směrem od šíje k zádi se stužka prodlužuje a spodní zóna zužuje. Standardní barva je modrošedá nebo perlošedá, která na hřbetě přechází do tmavočerné a na břiše je sněhobílá. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) 5.1.3.2 Typy činčily vlnaté Činčila vlnatá se dále dělí na tři typy lišící se některými charakteristickými vlastnostmi a oblastí původu. Ve faremních chovech se využívají především kříženci těchto typů a jejich rozlišení je tak důležité pro sestavování rodin chovných zvířat tak, aby se dosahovalo vytčeného chovného cíle. (Pánek, 1989) 18
Zvířata typu La Plata se vyznačují silnou kostrou a svaly, oválným podsaditým tělem, kratší širokou hlavou s kulatýma krátkýma ušima, které jsou od sebe poměrně vzdálené. Je to typ s největším tělesným rámcem a velmi hustou kožešinou světle až středně šedé barvy a delším vlasem zejména na bocích. (Pánek, 1989) Typ Costina má slabší kostru i svaly a lehce zakřivenou páteř s malým hrbem na zádech. Tato zvířata mají delší zadní nohy, protáhlejší tělo a stejnoměrně dlouhý vlas středně až tmavě šedé kožešiny. (Pánek, 1989) Jedinci třetího typu Raton jsou nejmenší, dosahují asi třetinové délky těla činčil typu La Plata. Jinak je vnější vzhled tomuto typu velmi podobný a liší se především špičatějším nosem a ušima blízko u sebe. Jejich kožešina se považuje za nejkrásnější, ale kvůli křížení jednotlivých typů se téměř nevyskytuje. Chovají se především kříženci typů La Plata a Costina. (Pánek, 1989)
5.2 Barevné variety činčily vlnaté I v přírodě se v populaci může náhodně vyskytnout mutace projevující se jiným zbarvením srsti, takoví jedinci se většinou stávají snadnou obětí dravců. Ve farmovém chovu jsou ale různé barevné variety žádoucí a proto se tyto mutace upevňují cílevědomou selekcí a křížením. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) I přesto základem kvalitních chovů zůstávají standardně zbarvené činčily. Pro produkci dobře prodejných barevných činčilých kožek je potřebná alespoň základní znalost genetiky, protože nevhodnou plemenitbou se velmi snadno znehodnotí i vynikající chovný materiál. (Pánek, 1989) 5.2.1 Standard Současná standardní činčila je křížencem všech typů. Nejběžnější, tzv. divoká forma zbarvení se vyznačuje charakteristickou kresbou a černýma očima. Zvířata mají šedé uši, modrošedé boky, tmavý hřbet a bílé břicho zřetelně ohraničené od boků. Rozděluje se na tři odstíny a to světlý, střední a tmavý. Spodní zóna vlasu je šedá, stužka bílá a závoj opět šedý. (Vondráčková, © 2005 – 2011)
19
Obr. č. 4: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), standardní zbarvení (Shahna, ©2010) 5.2.2 Wilson White Tato mutace vznikla roku 1955 na americké farmě chovatele Wilsona spontánní mutací v chovu standardních činčil. Zvířata mají černé oči a uši a kožešina je čistě sněhobílá nebo stříbřitě bílá. Není příliš atraktivní pro kožešinářský průmysl, ale jejím křížením vzniklo mnoho dalších barevných rázů. Velmi ceněné jsou stříbrné a platinové činčily, které vznikají křížením Wilson White a standardní činčily. Tyto mutace není možné chovat čistokrevnou plemenitbou, protože u nich působí letální faktor. Ten u homozygotních jedinců způsobuje vysokou embryonální mortalitu. Jejich chov je proto velmi náročný a nejistý. (Pánek, 1989; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992)
Obr. č. 5: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Wilson White (Vondráčková, ©2005 - 2011) 20
5.2.3 Beige Tato zvířata se vyznačují středním až velkým vzrůstem, červenýma očima, růžovýma ušima a nosem a pískovou barvou od světlého až po tmavě hnědý odstín, břicho je bílé až bílobéžové. Jejich kožešina je hustá a středně dlouhá. Letální faktory se u této mutace nevyskytují. Chovají se čistokrevně jako homozygotní béžová, nebo křížením se standardy jako heterozygotní béžová. Heterozygoti mají tmavší srst i oči. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992)
Obr. č. 6: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Hetero Beige (Vondráčková, ©2005 - 2011) Homozygotní béžové činčily se také označují jako Blond. Oblíbení jsou také kříženci Beige a Black, kteří mají tmavohnědý hřbet a světlé břicho, nebo Beige a Wilson White označovaní jako Aprikot. (Pánek, 1989)
Obr. č. 7: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Homo Beige (Vondráčková, ©2005 - 2011) 21
5.2.4 Sapphire Safírově modré činčily byly vyšlechtěny v USA na farmě chovatele Larssena kolem roku 1970. Tito jedinci mívají užší stavbu těla, menší vzrůst a růžové uši. Mají lesklé modré boky a hřbet a ostře oddělený bílomodrobílý břišní pás. Spodní zóna srsti je světle modrá až modrošedá. Jejich srst je velice hedvábná. Safírové činčily jsou recesivní homozygoti, ale protože u nich nebyly zjištěny žádné letální faktory, je možné je chovat v čistokrevném chovu. Ten je velmi snadný díky jejich životaschopnosti, nenáročnosti a velké snášenlivosti, na jednoho samce lze vytvořit skupinu až 15 samic. (Pánek, 1989; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992)
Obr. č. 8: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Sapphire (Kruse, 2000) 5.2.5 Black Velvet Mutace Black Velvet vznikla na farmě chovatele Boba Gunninga ve státě Washington roku 1960 cílevědomou šlechtitelskou prací. Selekcí standardních jedinců s černou maskou na hlavě dosáhl postupně rozšíření černé barvy i na šíji, hřbet a boky. (Crutchley a Crutchley, ©2004 - 2010) Vynikající jedinec Black Velvet má krátký až středně dlouhý vlas, je černý s výrazně modrým efektem a stříbrobílým úzkým břichem. Je to nejvyhledávanější a nejcennější barevná varieta. Rozlišují se čtyři odstíny od extra světlé po tmavou. Nejdražší je tmavá s lesklým modročerným hřbetem a boky a sněhobílým břichem. (Pánek, 1989) 22
Kožešina je velmi hustá, hedvábná a sametová. Jejich cena bývá až dvakrát vyšší než cena nejlepšího standardu. Bohužel je chov těchto činčil velmi obtížný, jelikož jsou nervózní a mají horší reprodukční vlastnosti. Nelze mezi sebou pářit dva jedince Black Velvet, ani Black Velvet se světlým standardem, neboť zde působí letální faktor. Proto se v chovu vždy kříží Black Velvet s tmavým až velmi tmavým standardem. Při nevhodném sestavení páru chovných zvířat dochází ke světlání a ztrátě sytosti a čistoty černé barvy. Časté je také využití Black Velvetů pro zlepšování a vznik dalších barevných rázů jako je Sapphire Velvet, Blond Velvet apod. (Potháczky, Balogh a azekas, 1992)
Obr. č. 9: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Black Velvet (Klein, 2011)
5.3 Trávicí systém Činčily jsou býložravci, čemuž odpovídá i složení trávicího traktu. Má délku asi tři metry, což tvoří deseti až patnáctinásobek délky těla činčily. V ústní dutině potravu rožvýká a ta se následně jícnem dostává do jednoduchého žaludku, z něj do tenkého a tlustého střeva a nevyužitelné látky a nestrávené zbytky jsou nakonec vyloučeny z organismu. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Činčila má jako hlodavec v mléčném chrupu 12 a v trvalém 20 zubů. Z toho jsou čtyři řezáky a šestnáct stoliček. Zubní vzorec je pravidelný, na každé straně jsou nahoře i dole čtyři stoličky a jeden řezák. (Pánek, 1989) Mezi nimi je velká mezera, tzv. diastema, která slouží k nahromadění potravy před jejím rozmělněním stoličkami. 23
Všechny zuby kontinuálně dorůstají, proto je nutné neustálé obrušování a dostatek věcí na ohryz jako jsou větve, suchý tvrdý chléb apod. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Žaludek je umístěný pod žebry na levé straně těla a těsně k němu přiléhají játra. V žaludku jsou produkovány trávicí šťávy, které obsahují hlavně kyselinu chlorovodíkovou a pepsin. Má objem asi 60 ml. (Pánek, 1989) Trávenina se dále ze žaludku dostává do tenkého střeva, které se dělí na dvanáctník, lačník a kyčelník. Do dvanáctníku ústí žlučovod a vývody pankreatu. Celé střevo je stočené v kličky. Sliznice tvoří velké množství mikroskopických klků, které zvyšují plochu pro resorpci živin do krve a mízy. Svalovina je kruhovitá a podélná a díky peristaltickým pohybům promíchává a posouvá tráveninu dále v trávicím traktu. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Na tenké střevo navazuje tlusté, u kterého se rozlišují tři části: slepé střevo, tračník a konečník. Nejdůležitější částí tlustého střeva je slepé střevo, což je jeho první část rozšířená tak, že tvoří vak s objemem kolem 120 ml. (Pánek, 1989) Probíhá zde mikrobiální rozklad vlákniny činností aerobních i anaerobních mikroorganismů, celulóza je štěpena na snadno vstřebatelné uhlovodíky a jednoduché cukry. (Konrád, 1996) Dále pokračuje tračník a na něj navazuje konečník. Vstřebává se tady hlavně voda, dochází k zahuštění nestrávených zbytků a jejich následné vyloučení ve formě pevných výkalů. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992)
5.4 Pohlavní soustava Samičí pohlavní soustava se skládá ze dvou vaječníků, vejcovodů a dutin dělohy, děložního krčku se dvěma krčkovými kanály a pochvy. Samice činčily má dvojitou dělohu (uterus duplex), kdy její dvě oddělené dutiny krčkovými vývody ústí do jednotné pochvy. (Marvan, 2003) Pochva je těžko viditelná a nachází se v bezprostřední blízkosti řitního otvoru, od kterého se dělí jen úzkou kožní řasou. V době říje se překrvuje a je dobře rozeznatelná jako příčná štěrbina pod řitním otvorem. Po páření se tvoří na děložním hrdle krycí zátka, která uzavírá dělohu a brání zpětnému vypuzení spermií do pochvy. 24
Samice má na břiše tři páry mléčných žláz, z nichž jsou ale většinou aktivní pouze dva páry. (Konrád, 1996) Samčí pohlavní orgány tvoří varlata, přídatné pohlavní žlázy, chámovody a penis. Činčilí samci nemají šourek, varlata jsou uložena v tříselných kanálech a do podkoží sestupují pouze v době páření, kdy jsou dobře rozeznatelná. Penis má v klidu tvar písmene S a jeho vývod se nachází 1–1,5 cm od řitního otvoru. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Tři párové přídatné pohlavní žlázy jsou důležité pro tvorbu semene a ochranu spermií. Předstojné žlázy mají trojúhelníkovitý tvar, jsou uloženy po straně močového měchýře a do močové trubice ústí těsně před chámovody. Jejich řídký mléčný sekret slouží především k naředění semene. Okrouhlé bulbouretrální žlázy leží za hrdlem močového měchýře a do močové trubice ústí shora. Jejich sekret slouží hlavně k úpravě prostředí pro spermie během průchodu močovou trubicí. Měchýřkovité žlázy tvoří zakroucené trubice a společně s chámovody ústí do močové trubice. Vylučují nažloutlý želatinózní sekret, který dodává spermiím energii pro pohyb. Spermiogeneze probíhá celoročně. (Kraft, 1987)
25
6 TECHNIKA CHOVU K založení chovu činčil je potřebná velká finanční investice a je proto nutné zajistit si kvalitní chovná zvířata a vhodnou technologii chovu. Při nákupu zvířat je vhodné zkontrolovat doklady o jejich původu, zdravotní stav a individuální označení každého zvířete. Přeprava by měla být rychlá a co nejméně stresující. Vhodné jsou pro tento účel speciální klece, nebo bedny, přepravované tak, aby byla zvířata co nejméně vystavena přímému slunci a vysokým teplotám. Činčily se po příjezdu umístí co nejdříve do připravených kotců, aby se rychle adaptovala a zapojila do chovného procesu. Základní stádo nového chovu by se mělo skládat z mladých zdravých zvířat ve věku tělesné dospělosti, což je u samic osm měsíců a u samců devět měsíců. (Konrád, 1996; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992)
6.1 Chovná zvířata Pro výběr zvířat k chovu je důležitý fenotyp i genetické vlastnosti zvířete. Při výběru se chovatelé zaměřují na celkový vzhled, zdravotní stav, stav chrupu, chování, plodnost a schopnost odchovat potomstvo. Zvířata mají být na první pohled silná, vitální a bez exteriérových vad. U samic se posuzuje počet mláďat ve vrhu, počet vrhů za rok, množství mléka a mateřský pud. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Do chovu se zařazují zvířata, která jako mláďata dosáhla v šesti měsících hmotnosti alespoň 250–300 g a v dospělosti minimálně 350 g. Z hlediska užitkových vlastností se mladá zvířata a samci hodnotí podle užitkovosti jejich matek. U starších zvířat se vychází už z vlastní užitkovosti. Selektují se činčily od matek, které odchovaly alespoň tři mláďata za rok. (Konrád, 1996) Pro posuzování vnějšího vzhledu se používá bodové hodnocení, při kterém se objektivně hodnotí dospělá, úplně vyvinutá zvířata, obvykle starší 10 měsíců. Důležité je dobré osvětlení, stůl se světlou a matnou deskou a vyloučení všech rušivých elementů. Mezi hodnotitelské faktory patří rozměry a tvar těla, barevný odstín, čistota barvy, kvalita kožešiny a celkový vzhled. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Cílem chovatele je získat co největší kvalitní kožešinu, proto je důležitá velikost těla činčily, která přímo určuje plochu kožešiny. Lze ji posuzovat podle hmotnosti, kdy 26
se udává jako malá velikost 410 g u samce a 430 g u samice, střední velikost 430 g u samce a 450 g u samice, velká velikost 480 g u samce a 500 g u samice a extra velká velikost 550 g u samce a 600 g u samice. V úvahu je také nutné brát tvar těla, který by měl být od beder k lopatkám rovnoběžný, podsaditý se širokou a hustě osrstěnou šíjí. Hlava má být široká s malými ušními boltci. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Dle barevného odstínu se rozlišuje kožešina extra tmavá, tmavá, středně tmavá, světlá a extra světlá, přičemž na trhu jsou požadovány hlavně kožešiny tmavé. Rozdíly v barvě jsou způsobeny poměrem barvy závoje a stužky. Požaduje se lesklý černomodrý závoj a světlá až bílá stužka. Závoj má stužku dostatečně krýt, aby tmavé špičky srsti přečnívaly nad světlou stužkou. Přechod mezi závojem a stužkou musí být dobře rozeznatelný. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Kožešina také musí mít charakteristickou kresbu, která má být jednolitá a symetrická, bez skvrn, vírů, vln, pěšinek nebo jiných nepravidelností. Je dána tmavším pruhem závoje od hlavy přes šíji, hřbet až k ocasu. (Konrád, 1996) Čistota barvy je velmi důležitou vlastností kožešiny, požaduje se modrý efekt, přirozená barva a jasný tón. Matná srst s rezavým, žlutým, nebo hnědým odstínem je nežádoucí. Stužka má velký vliv na barevně harmonický vzhled kožešiny. Měla by být optimálně 4–5,5 mm široká, při širší stužce je kožešina příliš světlá, při užší se ztrácí barevný kontrast. Hlavním kritériem je, aby byla stužka rovnoměrná po celé délce kožešiny a tvořila co největší kontrast se závojem. Základní barva spodní zóny by měla být tmavá. Břišní pásmo by mělo být úzké a sněhobílé, nebo šedobílé a jeho přechod k závoji má být rovný, symetrický a ostrý. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Kvalita kožešiny je ovlivněná rovnoměrností, hustotou, hebkostí, leskem a pružností srsti. Srst má být stejně dlouhá na celém těle. Nepatrně delší může být na bocích, ale přechod musí být plynulý. Její hustota přímo souvisí s životností a trvanlivostí kožešiny, u hustší kožešiny lépe vynikne její závoj a neprosvítá stužka. Hustota se mění s věkem a stupněm zralosti. Čím vyšší je hebkost kožešiny, tím vyšší je i její lesk. Pružnost určuje schopnost opětovného narovnání kožešiny znovu se narovnat po opakovaném působení tlaku a má velký vliv na konzistenci a celkovou kvalitu kožešiny. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) 27
6.2 Chovná zařízení Chovná místnost musí být suchá, dostatečně velká, uzamykatelná, s účinným větráním bez průvanu a s možností vytápění během zimního období. Okna by měla být nejlépe umístěna směrem na východ, podlaha by měla být snadno omyvatelná. V chovném prostoru činčil by se neměly chovat jiné druhy zvířat a je nutné zabezpečit místnost proti vniknutí volně žijících či domácích zvířat a hmyzu. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) V areálu by měla být samostatná místnost pro skladování krmiva, umístění mláďat, kožkování a sušení kožešin. V chovné místnosti je nutné udržovat 15–18 °C, nežádoucí je hlavně vyšší teplota. U zvířat určených na odkožkování může být i chladněji. V létě by se teplota neměla dostat přes 28 °C. Při vysokých teplotách je vhodné využívat klimatizaci, nebo větrání a zakrývat okna. Větráním se zároveň snižuje vlhkost vzduchu, která by měla být co nejnižší. Tyto podmínky se kontrolují vhodně umístěným teploměrem a vlhkoměrem. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Optimální hustota zaplnění chovného prostoru zvířaty je dva kusy na metr krychlový, tím se zajistí dostatečná výměna vzduchu. Přeplněním místnosti se zhoršuje mikroklima, u zvířat se projevuje nervozita, okusování srsti a hubnutí. Klece se umisťují tak, aby mezi řadami byl dostatečný prostor pro pohyb při manipulaci, ošetřování, kontrole a uklízení, optimálně 100 až 130 cm. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Činčilám nejlépe vyhovuje přirozený světelný režim, proto se využívá denního světla přiváděného okny, sluneční paprsky by ale neměly dopadat přímo na klece. Je dobré přivyknout činčily na určitou hladinu hluku, aby se neplašily při každém nečekaném zvuku. V chovné místnosti by tedy neměl být úplný klid, ale ošetřovatel se musí chovat rozvážně a klidně, bez náhlých silných zvuků a prudkých pohybů. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Chovné klece tvoří životní prostředí zvířat a proto jim musí rozměry i vybavením vyhovovat, aby byly činčily spokojené, zdravé a schopné reprodukce, a zároveň musí být praktické a ekonomicky výhodné. Jako optimální rozměry klece se udává výška 50–70 cm, hloubka 35–40 a šířka 35–40 cm. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Podle vyhlášky č. 208/2004 Sb. o minimálních standardech pro 28
ochranu hospodářských zvířat má být plocha pro jedno dospělé zvíře, nebo jednu samici s mláďaty do odstavu 5 000 cm2, pro mládě po odstavu 3 330 cm2 a minimální výška klece 100 cm. To odpovídá požadavkům zvířat na dostatek pohybu. (Imrychová, 2012) Klece jsou obsluhovatelné zepředu a sestavují se do řady čtyř až šesti klecí pro jednotlivé samice. Pro efektivní využití chovného prostoru se využívá etážového uspořádání ve třech řadách nad sebou. Jednotlivé klece se oddělují neprůhlednou stěnou, aby se činčily navzájem nedráždily a cítily se v bezpečí. Nejčastější materiál pro výrobu klecí je pozinkovaný plech a drátěné pletivo s oky do 2 cm. Lze použít i dřevo, které lépe izoluje, ale zvířata jej často ohlodávají. (Konrád, 1996; Skřivan, Skřivanová a Tůmová, 2002) Ke klecím pro samice se v horní části připevňuje průchozí chodba pro samce o rozměrech 14 × 14 cm, který tak má přístup k samicím při otevřeném kruhovém otvoru v zadní stěně klecí s průměrem asi 8 cm. Klece mohou být roštové, nebo s plnou podlahou a podestýlkou, která je ve vysouvatelné zásuvce. Podestýlka se mění jednou týdně a jednou za měsíc se dezinfikuje podlaha. Jako podestýlku lze použít dřevěné hobliny z měkkého dřeva nebo měkkou slámu. Podestýlka musí být čistá, suchá, bez chemikálií nebo zaplísnění. Žádoucí je dobrá savost, aby nedocházelo ke styku kožešiny s močí. (Konrád, 1996; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Důležité je také místo pro koupání zvířat, což může být například polička, na kterou se pravidelně doplňuje písek, nebo vyjímatelná koupací vana s víkem. Pro snadný přístup k činčilám jsou potřeba dostatečně velká dvířka se snadno ovladatelným otvíráním. Na čelní stěnu se umisťuje krmítko s denní zásobou krmiva, skleněná napáječka a evidenční štítek. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Krmítka jsou většinou kameninová a pro seno se používají jesle. Při použití roštových klecí je vhodné umístit do klece také dřevěný hnízdní kotec o rozměrech 25 × 20 × 20 cm k odpočinku zvířat. (Konrád, 1996)
6.3 Reprodukce Činčily se chovají v monogamním, nebo polygamním chovu. Monogamní neboli párový chov se doporučuje pro začínající chovatele. Využívá se přitom párování 29
chovných zvířat, jsou zde menší ztráty a snadnější kontrolovatelnost. Samci ale nejsou v takovém případě plně využiti. Výhodou polygamního chovu je získání jednotného barevného odstínu u potomků při využití menšího počtu vysoce kvalitních samců. (Konrád, 1996) Častější je polygamní neboli skupinový způsob chovu, kdy se jeden samec páří s více, většinou čtyřmi až šesti samicemi, čemuž odpovídá i uspořádání klecí s průchozí chodbou. Samice mají na krku umělohmotný límec s průměrem větším, než je průměr otvoru pro samce, aby se předešlo setkání a zápasu dvou samic. Tento límec mají trvale na krku, kromě období porodu, kdy se sundavá aby samici nebránil v průběhu porodu a ošetření mláďat. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Při sestavování rodin je důležité, aby si na sebe zvířata zvykla a nebyla vůči sobě agresivní. Mladá zvířata si zvykají lépe než starší, ideální je samice starší osmi měsíců a samec starší 12–16 měsíců, aby došlo k páření i oplodnění. Při zvykání zvířat na sebe lze využít jejich umístění v těsně sousedících klecích nebo vytvořit v kleci takový úkryt, do kterého se může méně agresivné jedinec v případě potřeby skrýt. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Samec se do klecí vypouští asi o tři dny dříve než samice, aby se seznámil s novým prostředím a označil si ho. Sestavování chovných skupin je nejlepší provádět ve dne, kdy jsou činčily nejméně aktivní. (Konrád, 1996) Samice jsou pohlavně dospělé v pěti až šesti měsících věku, chovatelské dospělosti dosahují v osmi měsících. V chovu zůstávají čtyři až sedm let. Činčily patří mezi polyestrická zvířata. Říje se opakuje po 28–35 dnech během celého roku a trvá dva až čtyři dny. (Konrád, 1996) Samice v říji je neklidná, pochva je otevřená a zarudlá. Na začátku říje vytlačí z pochvy tzv. říjnou zátku, čímž se otevře cesta pro spáření. To se odehrává většinou v noci a opakuje se třikrát až sedmkrát během říje. Po páření sperma koaguluje a vytváří se tzv. krycí zátka, kterou lze následně nalézt v kleci a považovat za znak úspěšně proběhlého spáření. K oplodnění dochází koncem podzimu a začátkem zimy tak, aby se mláďata rodila časně z jara. (Pánek, 1989; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Březost činčily trvá 108–111 dnů. U březí samice se zvyšuje příjem potravy a snižuje pohybová aktivita, je klidnější a může samce odhánět od krmení. Vývoj plodu 30
je nejdříve pomalý, rychlý růst začíná až ve druhé třetině březosti. Kontrola březosti se provádí po 28 dnech podle nedostavení se další říje a přírůstku hmotnosti 50–70 g. Březost se dá také prokázat opakovaným vážením po 14 dnech, kdy by měl týdenní přírůstek dosahovat 7–14 g. Od druhé poloviny březosti lze pozorovat zvětšení objemu břicha. Po 60 dnech se zvětšují a zčervenají struky, a palpačně přes břišní stěnu je možné nahmatat plody o velikosti kolem 2,5 cm. V poslední fázi březosti lze vytlačit malé množství mleziva. Od 13. týdne březosti by se zvířata neměla přemisťovat ani jinak stresovat. (Konrád, 1996; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) K porodům dochází většinou v brzkých ranních hodinách nejčastěji v období březen až červen. Porod může trvat i několik hodin podle počtu mláďat. Při správném chovu a ošetřování lze samice využívat 5–6 let při průměrném odchovu tří až čtyř mláďat za rok. V jednom vrhu bývají jedno až tři mláďata. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Porod probíhá většinou bez nutnosti pomoci chovatele, samice sama překousne pupeční šňůru a mláďata olíže do sucha. Na konci porodu sežere plodové obaly. Činčila netvoří mláďatům žádné hnízdo a je proto nezbytné udržovat v místnosti kolem 20 °C a zvýšenou hygienu. (Konrád, 1996) Otvor do chodby pro samce se uzavírá už před porodem, aby samice měla větší klid a aby se mláďata nedostala k cizí samici, která by je mohla zabít. Po porodu je potřeba vyměnit v kleci podestýlku a zvážit mláďata, která by ideálně měla mít hmotnost 40–60 g. Samici je možné znovu zapustit už do tří dnů po porodu. Pokud se tak nestane, dostavuje se další říje až po ukončení laktace, což je kolem 50. dne od porodu. Mezidobí by mělo trvat 200–250 dnů. (Skřivan, Skřivanová a Tůmová, 2002) 6.3.1 Odchov mláďat Novorozené činčily jsou dostatečně vybavené pro samostatný život, mají srst i zuby a vidí i slyší. Do hodiny po porodu mláďata najdou matku a začnou sát mlezivo. Několik hodin po porodu by měla mít všechna mláďata plné, kulaté břicho. V dalších dnech se živí jen mateřským mlékem. Činčily mají výborný mateřský pud a je tak možné při velmi početném vrhu, nebo při úhynu matky nechat odchovat mláďata cizí samicí. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Pokud je nutné odchovat mláďata uměle, krmí se po dvou až třech hodinách kapátkem kojeneckou výživou, nebo sušeným 31
plnotučným mlékem rozmíchaným ve slabém heřmánkovém čaji a od šestého dne mléčnou kaší s ovesnými vločkami. (Pánek, 1989) V prvních dvou dnech musí mláďata přijmout dostatek mleziva s obsahem ochranných látek. Mléko činčil obsahuje 6,4–8 % dusíkatých látek, 10,7 % tuku a 1,7 % sacharidů. Po 5–8 dnech začínají přijímat kromě mateřského mléka i pevnou potravu. Zhruba v sedmém týdnu jsou již ve výživě plně samostatná. V půl roce života pohlavně dospívají a na jaře dalšího roku už jsou samice schopné vlastního vrhu. (Skřivan, Skřivanová a Tůmová, 2002) Mladé činčily se odstavují v sedmi až osmi týdnech věku. Při odstavu je nutné všechna mláďata zvážit a označit. Měla by mít hmotnost 250–260 g. Umisťují se do klecí po dvou jedincích stejného pohlaví. (Konrád, 1996) Od čtyř měsíců věku se chovají individuálně a v osmi měsících se hodnotí a selektují pro chov, nebo kožkování. V půl roce by měla všechna zvířata vážit minimálně 400 g. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Trvalé označení se provádí ušními známkami nebo tetováním v šesti až sedmi měsících věku, kdy jsou ušní boltce plně dorostlé. Při tetování se do pravého ucha podélně tetuje registrační číslo zvířete, do levého písmeno označující rok narození podle mezinárodního značení a značka kraje nebo chovatele. Ušní známka v podobě plechového štítku se stejnými údaji jako při tetování se kleštěmi připevňuje do pravého ucha. (Konrád, 1996)
6.4 Výživa Chudé životní podmínky způsobily, že činčila je poměrně nenáročné zvíře. Desetiletí domestikace ale částečně její nároky na stravu pozměnily. Protože je od činčil požadována dobrá plodnost, životaschopné potomstvo a kvalitní kožešina, je důležité zajištění příjmu správného množství kvalitních živin. Ve velkochovu je potřeba řešit krmení monodietickým krmivem, kdy zvířata dostávají speciální směs pro činčily a seno, případně přídavek léčivých bylin. Granule jsou ideální proto, že v nich přijmou nejsnáze všechny potřebné látky a zabraňují náhlým změnám v krmení, na které jsou
32
činčily velmi citlivé. Změnil se tak i režim denního krmení, doba příjmu potravy a dávkování. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Kvalitní krmení je základním předpokladem úspěšného chovu. Základní krmná dávka by měla obsahovat 16 % dusíkatých látek, 10–30 % vlákniny a 3 % tuku, minerální látky a vitamíny. (Konrád, 1996) Z minerálních látek je důležitý především poměr vápníku a fosforu, optimální je 3 : 2. Doporučovaná potřeba živin kompletních krmných směsí se liší podle kategorií zvířat i jednotlivých firem, ale průměrně se uvádí 25 % škrobu, 15–18 % dusíkatých látek, 12–18 % vlákniny, 6–9 % popelovin, 2–5 % tuku, 0,4–0,8 % vápníku. Potřeba vitaminu A pro dospělé zvíře v období klidu je 2,4 mg, vitaminu D 0,24 mg, vitaminu E 20–50 mg, vitaminu B1 2 mg a vitaminu B2 5 mg. Tyto potřeby jsou většinou kryty z běžného krmiva, ale jednou za měsíc je vhodné podat směs vitamínů rozpuštěnou v pitné vodě. V období březosti a kojení se zvyšuje především potřeba vitaminu A. (Skřivan, Skřivanová a Tůmová, 2002) Z esenciálních aminokyselin jsou pro činčily a tvorbu srsti nejdůležitější methionin a cystin. Denní dávka základního krmiva pro jedno zvíře je asi 30 g. (Konrád, 1996) Kromě speciálních peletovaných krmiv pro činčily je možné také míchat vlastní krmnou směs složenou ze základního krmiva, sena a doplňkového krmiva. Základní krmivo by mělo zajistit všechny potřebné živiny. Jeho největší část tvoří obiloviny, především pšenice a oves a menší podíl ječmen, sója, hrách, fazole, proso, lněné semeno nebo slunečnice. K tomu je možné přidávat krmiva živočišného původu jako je sušené mléko, sádlo, nebo lůj, dále zelené krmivo – jetel, vojtěšku nebo trávu. Přidává se také ovoce a zelenina, například jablka, hrušky, rajčata, salát, mrkev nebo krmná řepa. (Konrád, 1996; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Nezastupitelnou úlohu pro dobré trávení má dobře usušené kvalitní seno. Nejvhodnější je pro činčily vojtěškotravní nebo jetelotravní seno podávané celoročně v dávce 30–50 g/den. Do doplňkového krmiva se řadí minerální a vitaminové přísady, pivovarské kvasnice, sušené ovoce a zelenina (křížaly, švestky, rozinky, mrkev), žaludy, listy a květy pampelišek, jitrocelu, nebo šípky. Lze přidávat i byliny v dávce asi 8 g/den. Směs sušených bylin by měla obsahovat heřmánek, šípky, mátu, šalvěj, třezalku a sléz v poměru 5 : 3 : 2 : 1 : 0,5 : 1. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) 33
Volně k dispozici by zvířata měla mít ohryz, pro který se používají zejména větvičky ovocných stromů (jabloň, meruňka), akátu a lísky, tvrdý chléb, pemza, nebo destičky pěnového betonu obohaceného minerálními solemi. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) I když je spotřeba vody u činčil malá, musí mít stále k dispozici čerstvou pitnou vodu bez obsahu chloru, dusitanů, nebo dusičnanů. Napájecí zařízení je nutné udržovat v čistotě a pravidelně dezinfikovat. Denně by mělo mít každé zvíře k dispozici asi 80 ml vody. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Krmení musí probíhat pravidelně a ve stejném pořadí, aby zvířata nebyla nervózní, přičemž nejvhodnější je hlavní krmení podávat ve večerních hodinách s ohledem na noční způsob života činčily. Změny v krmné směsi by měly být minimální a pozvolné. Denně se musí odstraňovat zbytky, aby se předešlo překrmování, nebo plesnivění. Také je nutné přizpůsobovat krmení specifickým nárokům na výživu v jednotlivých obdobích života zvířat. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Zvířata selektovaná pro kožkování potřebují v krmné dávce v posledních šesti týdnech před kožkováním vyšší obsah minerálních látek, bílkovin a vitamínů a nízký obsah tuku. Ideálním krmivem je kvalitní seno. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) U chovných jedinců se musí dbát na jejich kondici, protože tučná zvířata mají zhoršenou reprodukci. Je proto důležité tato zvířata pravidelně kontrolovat a upravovat krmnou dávku podle jejich kondice. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Odstavená mláďata potřebují přibližně polovinu krmné dávky dospělého jedince a potravu přijímají častěji, můžou se proto vyskytnout průjmy a z toho důvodu je nutné pravidelně sledovat jejich zdravotní stav. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Různí autoři uvádí různé receptury krmných směsí, jejichž složení se odvíjí mimo jiné od konkrétních přírodních podmínek v dané zemi. Například pro maďarské chovy lze použít doporučené složení směsi podle Pothaczkyho (1992), na Slovensku složení podle Mertina (1994) a osvědčené složení směsi v podmínkách České republiky uvádí Pánek (1989), nebo Jedlička (Konrád, 1996).
34
Tab. č. 2: Srovnání složení krmné směsi podle různých autorů Autor
Pánek
Pothaczky
Komponenta
Jedlička
Mertin
Procentický podíl
Pšenice
20,0
26,8
0,0
30,0
Pšeničné klíčky
20,0
6,7
7,0
5,0
Pšeničné otruby
10,0
26,8
15,0
9,5
Ječmen
8,0
0,0
0,0
15,0
Ječný šrot
0,0
0,0
9,9
0,0
Oves
12,0
26,8
0,0
0,0
Ovesné vločky
8,0
0,0
0,0
4,0
Ovesný šrot
0,0
0,0
13,5
10,0
Proso
3,0
6,7
0,0
0,0
Hrách
4,0
0,0
0,0
0,0
Lněné semeno
2,0
2,7
0,0
2,0
Sójová mouka
5,0
0,0
0,0
0,0
Sójový extrahovaný šrot
0,0
0,0
14,4
10,0
Sladový květ
2,0
0,0
0,0
1,0
Kukuřice
0,0
0,0
0,0
5,0
Slunečnice
1,0
0,0
0,0
1,0
Kvasnice
1,5
0,0
2,0
1,0
Sušené mléko
3,0
0,0
3,0
2,5
Sůl
0,5
1,3
0,7
0,3
Krmný vápenec
0,0
2,7
1,7
2,2
Travní moučka
0,0
0,0
25,0
0,0
Sušené cukrovarské řízky 0,0
0,0
2,5
0,0
Melasa
0,0
0,0
1,0
0,0
Glukóza
0,0
0,0
2,0
0,0
6.5 Péče a manipulace se zvířaty Činčily samy pečlivě dbají o svou čistotu, mají rády čisté prostředí, jejich zápach je minimální a netrpí žádnými parazity. Proto je důležité umožnit jim pravidelně koupel v jemném písku, čímž si vyčistí srst a prokrví kůži. Využívají se speciální koupací písky pro činčily, které neobsahují křemen a jsou schopné odsávat vlhkost. Písek lze 35
obohacovat různými dezinfekčními přípravky proti plísním, například FungiStop. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Chytání a vyrušování zvířat by mělo být omezené na minimum. Pokud je to nezbytné, musí se se zvířaty zacházet klidně a trpělivě. Před chytáním je nutné na činčilu promluvit, pak se rychle chytí za ucho a druhá ruka se podsune pod tělo zvířete, poté se přidržuje za ocas. Tímto způsobem se vyloučí možnost uvolňování srsti a vzniku lysých míst. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Na chovné farmě by měla probíhat denní kontrola, kdy se dopoledne uklidí chovná místnost, zkontrolují a zapíší výsledky chovu a odstraní případné nedostatky. Každý den je nutné odstranit zbytky krmiva, očistit misky a napáječky a zkontrolovat zdravotní stav zvířat. Samotné posouzení stavu chovu spočívá v kontrole trusu zvířat, spotřeby krmiva a vody, neklidu v chovu, teploty a vlhkosti vzduchu, oddělení a ošetření nemocných či zraněných zvířat, kontrole říje a březosti. Nejdůležitějším faktorem pro posouzení zdravotního stavu a vhodnosti podávaného krmiva je trus a chování zvířat. (Pánek, 1989; Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Zdravé zvíře má černohnědý trus oválného tvaru, velikosti 3–5 mm, suchý, tuhý, nelepkavý a s hladkým povrchem. Neměl by obsahovat nestrávené zbytky potravy, ani vzduchové dutiny. Pokud je trus zelený, lepkavý a mazlavý, je nutné několik dní krmit pouze senem. Drobný trus svědčí o zácpě a je potřeba rychle upravit trávení, například podáním malého množství jogurtu. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Zdravá činčila reaguje na podněty rychle, je bystrá a aktivní, má hladkou a sametovou srst. Flegmatická, poraněná, hubená či jinak nezdravě vypadající zvířata se musí označit, zaznamenat do deníku a oddělit, zjistit příčinu jejich stavu a ošetřit je. Uhynulá zvířata je nutné odstranit, zaznamenat do deníku a klec vyčistit. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Jednou týdně se vyklízí trus ze zásuvky a vyměňuje se podestýlka. Také je potřeba důkladně vyčistit klece, zkontrolovat poličky, vany s pískem a budníky a vše v případě potřeby vyčistit. Koupací písek se přeseje pro odstranění nečistot a doplní. V celé chovné místnosti je nutné zamést a odstranit rozházený písek a chomáčky uvolněné srsti tak, aby se nevířil prach. (Pánek, 1989) 36
Při pravidelné měsíční kontrole se sleduje zdravotní stav, chrup, vzhled a hmotnost každého zvířete a rozhoduje se o selekci nemocných, pohlavně neaktivních a jinak nevhodných jedinců. Zdravé zuby jsou rovné, oranžové barvy a rovnoměrně obrušované. U samců je důležité zkontrolovat penis, případně ošetřit proti zánětům. V rámci této kontroly je možné bezprostředně podat vitaminy, nebo léky, případně zkrátit řezáky. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Jednou až dvakrát za rok se provádí generální úklid. Zvířata se dočasně přemístí jinam a chovná místnost se vybílí a klece dezinfikují, případně opraví. (Pánek, 1989)
6.6 Kožešinová zralost Cílem faremního chovu činčil je získání kvalitních kožešin. Aby byly vysoce kvalitní, musí být při kožkování úplně zralé. Činčilí kožešiny dozrávají cyklicky, proto se musí individuálně sledovat stav každého zvířete. Nedozrálé či přezrálé kožešiny nedosahují vysoké kvality v hustotě, barvě, lesku ani rovnoměrnosti. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Při narození má činčila už jasnou základní barvu srsti i její hustotu, která je dána počtem srstních váčků. Z jednoho srstního váčku vyrůstá 60–90 jemných vlasů. Kožešina novorozené činčily je málo hustá a dozrává postupně. Kolem dvou měsíců věku je srst velmi zatížena tělesným růstem, kožešina stále dorůstá a nevypadává, váčky jsou blízko u sebe a srst je jemnější než u dospělého jedince. V 5–6 měsících věku dosahuje činčila první kožešinovou zralost, tzv. zralost mláděte. Mezi osmým a devátým měsícem věku dosahuje kožešina první dospělé úplné zralosti, kdy má celá srst stejnou délku a kůže světle krémovou barvu. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Období úplné zralosti trvá asi 7–14 dní a na jeho konci dochází k opětovnému línání srsti, v jehož důsledku se mění barva kůže do růžova. Postupně činčila část srsti ztratí, kůže dostává modravý nádech a kožešina začne nový cyklus dozrávání, který trvá asi 4 měsíce. V každé další úplné zralosti se mísí stará srst s novou a proto je kožešina při první plné zralosti nejlepší. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) V jarním období stoupá teplota prostředí a zvířata línají, ztrácí asi čtvrtinu až třetinu srsti. Kožešina ztrácí lesk, je hrubší a kůže je v důsledku intenzivnějšího 37
prokrvení růžová. V létě línání dosahuje vrcholu, pod kůží se hromadí tuk a v kůži pigment, což se na ní projevuje modravými skvrnami. S klesající podzimní teplotou začíná růst nové srsti, která se mísí se starou a nahromaděný tuk se začíná vstřebávat. V zimě pak nastává plná zralost kožešiny, kdy nová srst dosahuje stejné délky jako stará, pigmenty přechází do nových vláken, kožešina je rovnoměrná, hebká a lesklá a kůže dostává krémovou barvu. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Pro zjištění a správné posouzení zralosti kožešiny je nutné srst pravidelně kontrolovat od osmého měsíce věku. Těsně před vrcholem zralosti se pro zastavení růstu srsti sníží krmná dávka na 10 g/den a seno se krmí adlibitně. Při výskytu zvířat, které nedosahují úplné zralosti kožešiny je potřeba jejich rodiče z chovu vyselektovat, protože u takové kožky může docházet k poškození při zpracování. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Zralost se zjišťuje fouknutím do srsti na hřbetě, bocích a zátylku zvířete. Srst musí být všude rovnoměrná s dobře ohraničenými zónami a kůže světle krémová. Při nestejnoměrném dozrávání srsti je lepší počkat s kožkováním do další plné zralosti, aby měla kožešina dostatečnou kvalitu, která přímo určuje její cenu na trhu. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992)
6.7 Kožkování Ideálním časem pro kožkování je zima, protože činčily narozené na jaře v té době dosahují úplné kožešinové zralosti a chladno také pozitivně ovlivňuje hustotu srsti. Kvůli nedokončenému tělesnému růstu se většinou nekožkuje na první plné zralosti, protože kožešina by byla příliš malá. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Vybraná zvířata pro kožkování se umisťují do oddělené, dobře izolované místnosti s nižší teplotou od 4 do 10 °C, vlhkostí do 60 % a dobrým větráním bez průvanu. V posledním týdnu před kožkováním je vhodné česat činčily speciálním hřebenem, čímž se odstraní línající stará srst a zlepší celkový vzhled kožešiny. (Potháczky, Balogh a Fazekas, 1992) Usmrcení činčil je možné různými způsoby, ale vždy musí být rychlé, humánní a bezbolestné. Používané způsoby zahrnují inhalační a fyzikální metody. Jako inhalační 38
se využívá uspání oxidem uhelnatým, oxidem uhličitým, nebo chloroformem. Mezi fyzikální metody patří usmrcení elektrickým proudem a manuální dislokace šíje, která se musí provádět až po předchozím navození narkózy, nebo omráčení. Po usmrcení se zvíře položí na břicho, kožešina se pročese speciálním hřebenem a začne se kožkovat ještě před úplným vychladnutím. (Skřivan, Skřivanová a Tůmová, 2002) Kožkování se nejčastěji provádí na desce o rozměrech 40 × 50 cm, na kterou je zvíře upnuté za končetiny. Nejprve se odstřihne ocas a uši, poté se provede asi 1 cm nad pohlavními orgány malý podélný řez, kterým se vsune vodící jehlice pod kůži na břišní straně (A) a protlačí se až k hlavě (B). Podél jehlice se pak kůže rozřízne. Další řezy se provádí po vnitřní straně obou zadních končetin opět podél vsunuté jehlice (C, D). (Konrád, 1996; Pánek, 1989)
Obr. č. 10: Schéma postupu při řezu (Pánek, 1989) Poté se nůžkami odstřihnou přední končetiny před loketním kloubem. Následuje stažení hlavy od zátylku k uším, nožem se opatrně odřízne oblast kolem očí a na horním pysku. Těsně nad kolenem se odstřihnou zadní končetiny. Pak se kožka postupně stáhne od hlavy k zadní části těla tak, aby se příliš neroztáhla a zůstala úzká. Kožkování musí probíhat velmi opatrně, aby nedošlo k roztržení kožky. Proti zamaštění kožešiny tukem a znečištění případným krvácením se kožka neustále zasypává pilinami. Po stažení se prsty pomocí pilin odstraní zbytky tuku a podkoží. (Konrád, 1996; Pánek, 1989) 39
Následně se kožka formuje a suší. Kožka položená srstí na napínacím prkénku se upraví do požadovaného tvaru, v zadní části se pomocí hřebíčku vyrovná a zasype silnější vrstvou pilin. Sušení probíhá při teplotě 10–15 °C bez přímého slunce v dobře větrané místnosti asi čtyři až pět dnů. (Konrád, 1996)
Obr. č. 11: Sušení činčilích kožek (Sládek, 2013) Usušené kůže se vytřepou od pilin, měkkým kartáčem se řemen vyhladí do čista a vlas se pročeše hřebenem. Potom se zavěsí na suché místo, nebo se skládají po dvou do krabic s větracími otvory. (Konrád, 1996) Dávají se vždy dvě kožky vlasem k sobě a proloží se dostatkem novinového papíru. Pro další zpracování jsou požadované hladké a silné kožky. (Pánek, 1989)
Obr. č. 12: Zavěšené usušené činčilí kožky (Sládek, 2013) 40
7 CHOV ČINČIL V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ 7.1 Chovné prostředí Činčilám je potřeba zajistit dostatek prostoru pro skákání, běhání a šplhání, proto musí být klec dostatečně velká, přiměřeně vysoká a vybavená několika poličkami v různých úrovních. Nejvhodnějším řešením je kovové dno a mosazné nebo pozinkované mříže, nevhodné je dřevo nebo umělá hmota, protože činčily je snadno rozhryžou. Mezery mezi mřížemi mají být maximálně dva centimetry, aby nemohly utéct ani malé činčily. (Schmidt-Röger, 2006) Pro pohodu a dobrý zdravotní stav zvířat je důležité správné umístění klece v místnosti. Klec by měla být chráněná před průvanem, přímým slunečním svitem a nadměrnou vlhkostí. Teplota se má pohybovat mezi 15 a 23 °C a osvětlení je ideálně přirozené s normálním denním a nočním rytmem. Během dne by v chovné místnosti neměl být velký hluk a činčily nesmí být rušeny dalšími domácími zvířaty. (SchmidtRöger, 2006) K základnímu vybavení klece patří dřevěný domeček na spaní, vana nebo květináč se speciálním pískem pro koupání, kameninové nebo keramické misky na krmivo, jesle na seno, napáječka a vhodná podestýlka, nejlépe hobliny. Dále je důležité umožnit činčilám ohryzávání tlustých větví s kůrou, vhodné jsou například z ovocných stromů, lísky nebo vrby. Prkna z neopracovaného dřeva nebo korku jsou vhodná na poličky a rozčlenění klece na jednotlivá patra. Žádoucí jsou také různé žebříky na šplhání a trubky sloužící jako skrýše. (Schmidt-Röger, 2006)
7.2 Výživa a krmení I když jsou činčily nenáročné na stravu je nutné dodržovat jistá pravidla. Podávané krmivo musí být kvalitní s vysokým obsahem vlákniny a co nejpodobnější jejich přirozené potravě. Zvířata se nesmí překrmovat potravou bohatou na energii, bílkoviny a tuky, protože to vede k vážným metabolickým poruchám. Dobrým řešením jsou speciální lisovaná krmiva pro činčily doplněná senem a vodou. (Motyčková, 2009) Lisované peletované krmivo obsahuje různé druhy obilí, seno a příměs vitaminů a minerálních látek a je tak nejvhodnějším zdrojem všech živin. Dospělá činčily 41
potřebuje asi polévkovou lžíci těchto pelet denně. Krmení se podává do krmítka navečer, kdy zvíře začíná být aktivní. Činčila by také měla mít stálý přístup k senu v jeslích, které musí být suché a nezaplísněné. Aby bylo pro zvířata bezpečné, nesmí obsahovat jedovaté listy ocúnu nebo kapradí. Jako doplněk je možné přidát do klece minerální nebo vitaminové kameny na ohryz. Činčila potřebuje přidávat především vápník, který je možné dodat ve formě prášku přímo na krmivu, nebo ve speciálních tabletách pro činčily. Každý den by měla dostat čerstvou a převařenou pitnou vodu o pokojové teplotě, do které lze jednou za měsíc přidat pár kapek kombinovaných vitaminů. (Röder-Thiede, 1999) Při kontaktu s činčilou ve výběhu je vhodné ji odměňovat pamlsky, ale v omezeném množství. V úvahu přichází například kousek jablka nebo mrkve, rozinky a jiné sušené ovoce, šípky, jednotlivé listy salátu nebo pampelišky a tvrdý chleba. Kromě toho by v kleci měly být pořád k dispozici čerstvé větve pro obrušování zubů. K tomu může sloužit i sépiová kost, speciální tyčinky pro činčily, větší kusy vápence, nebo minerální a vitaminové kameny. (Motyčková, 2009; Röder-Thiede, 1999)
7.3 Péče Pravidelná péče o činčilu je důležitá pro zachování zdraví, čistoty a hebkosti srsti a celkovou spokojenost. Pro srst je důležitá pravidelná koupel ve speciálním jemném písku. Srst není chráněná výměšky tukových žláz, a proto se snadno smáčí, což je pro zvíře nevhodné. Činčily se tzv. popelí v písku, v němž se rychle přetáčí pomocí ocasu. (Motyčková, 2009) Nádoba proto musí být stabilní, dostatečně velká a odolná proti ohlodávání. Vhodné jsou například hliněné nebo keramické nádoby. Koupel by zvíře mělo mít k dispozici každý den na půl hodiny a jednou za měsíc je vhodné do písku přisypat speciální fungicid pro prevenci kožních chorob. (Röder-Thiede, 1999) K základní péči patří denní odstraňování zbytků potravy a výměna vody. Pravidelně, nejlépe jednou za čtrnáct dní je nutné vyměnit podestýlku a dezinfekčním prostředkem otřít dno klece a poličky. Na jaře a na podzim je vhodné vyměnit větve a kmeny, důkladně vyčistit kovové části klece a všechno vybavení omýt horkou vodou a nechat na slunci vysušit. Důležité je kromě jiného i pravidelné větrání pro udržení teploty v místnosti mezi 15 a 20 °C a vlhkosti kolem 60 %. (Motyčková, 2009) 42
8 FARMA CHINCHILLA CZ V rámci zpracovávání bakalářské práce jsem navštívila farmu Chinchilla CZ, která se nachází v obci Zbýšov v Jihomoravském kraji. Chovají zde kromě činčily vlnaté také krůty, kuřata, husy, kachny a prasata. Faremním chovem činčil se zabývají už od roku 1991 a od roku 1993 se specializují na produkci a prodej kožešin. Je to největší farma chovu činčil v České republice a patří mezi největší v Evropě. V období, kdy je kapacita farmy maximálně naplněná, je zde až 3 000 činčil. Na jaře počet zvířat výrazně klesá a je zde ustájeno kolem 900 chovných samic s postupně se rodícími mláďaty. Hlavní období porodů je v dubnu a květnu. Pro zvýšení počtu dříve narozených mláďat se osvědčil řízený světelný režim, kdy je 12 hodin světlo a 12 hodin tma. Samice činčily má dva až tři vrhy za rok a průměrně tak lze získat od jedné samice tři až čtyři mláďata ročně. Samice se v chovu využívají v průměru čtyři roky. U starších zvířat se snižuje kvalita srsti, je proto v rámci selekce a obnovy chovu výhodnější zařazovat do chovu mladší samičky. Zvířata jsou chována v samostatných drátěných klecích s průchozí chodbou pro samce. Klece jsou umístěné nad sebou v šesti patrech, přičemž jedna dvojklec pro dvě samice je 83 cm široká, 40 cm vysoká a 50 cm hluboká. Tato chovná zařízení se ale budou nahrazovat novými tak, aby splňovala vyhlášku č. 208/2004 Sb. o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat. Základní chovnou skupinu tvoří jeden samec a čtyři samice. Chovná místnost je suchá a udržuje se zde optimální teplota 15–18 °C, u mladých zvířat může být i nižší, naopak samice zvládají i mírně vyšší teploty. V letním období je zapotřebí nucené větrání, protože velmi vysoká teplota, stejně jako vystavení přímému slunci, je pro činčily kritická. V zimě se zajišťuje stálá teplota vytápěním s termostatem. Činčily jsou na chov velmi nenáročné. Finanční náklady na jedno zvíře činí asi 250 Kč za rok. Krmí se speciálně namíchanou granulovanou směsí pro činčily třikrát týdně a seno se doplňuje dvakrát týdně. K dipozici mají zvířata kousek dřeva pro obrušování zubů. Z každé klece je přístupná vysouvací koupelna se speciálním pískem, 43
do kterého se přidává protiplísňový přípravek. Koupelna se otevírá dvakrát až třikrát týdně na hodinu. Čištění klecí se provádí jednou za dva týdny. Činčily nejsou náchylné k onemocněním, proto se neprovádí žádné preventivní očkování. V chovu se mohou vyskytnout některé bakteriální choroby, proti kterým se jednou za dva měsíce preventivně podávají antibiotika v podobě speciálně namíchaných premixů v krmení, nebo ve vodě. Stejným způsobem se třikrát za rok zvířata odčervují proti oblým červům. Problémem mohou být plísňová onemocnění kůže, kdy vznikají strupy a olysalá místa a následně se kůže může trhat při kožkování. Lze jim ale snadno předcházet pravidelným koupáním činčil v písku s přídavkem práškového protiplísňového přípravku na bázi síry. Běžný úhyn je jedno až dvě zvířata za týden. Zvýšený úhyn svědčí o trávicích poruchách a do krmení se pak přidává bacitracin, což je přípravek na podporu trávení. V posledních letech se farma zaměřuje hlavně na chov různých barevných mutací, protože 80 % mláďat prodává jako mazlíčky do zájmových chovů. Jen asi 20 % zvířat kožkuje. Pro kožkování a prodej kožešiny má význam především standardní zbarvení, částečně také mutace Beige nebo Violet. Z dalších barevných variet se na této farmě chovají jedinci Black Velvet, Ebony, Wilson White a Sapphire. Odstav mláďat se provádí ve dvou měsících. V té době se prodávají mláďata velkoobchodníkům s hlodavci a do zájmových chovů. Poptávka po činčilích mláďatech je vysoká a jejich chov je proto rentabilní i při průměrné plodnosti 2,6 mláděte na jednu samici za rok. Mládě standardního zbarvení se prodává zhruba za 400–500 Kč, barevné mutace za 700–1 000 Kč. Zvířata určená pro kožkování se chovají dalších šest měsíců samostatně. Ve věku osmi až devíti měsíců při plně dorostlé srsti se kožkují. Hlavní kožkovací sezóna bývá od prosince do června, nejméně se kožkuje v období od září do listopadu. Cena činčilí kožky se pohybuje kolem 800 Kč při standardním zbarvení. V poslední době dosahují této ceny také kožky barevné mutace Beige, u kterých jsou velkou výhodou výborné reprodukční vlastnosti. Kožky se prodávají přes velkoobchod v Itálii, kde je cena mírně nižší, ale stálá a je zde jistota prodeje, nebo přes dánskou aukci, která se pořádá čtyřikrát až pětkrát ročně. V aukci je možné prodat kožky za vyšší cenu, ale prodej je nejistý a návratnost peněz delší. 44
9 ZÁVĚR Chov kožešinových zvířat na farmách v České republice i dalších evropských zemích je v posledních letech spíše na ústupu a produkce kožešin se přesouvá především do Číny. Hlavními důvody tohoto vývoje jsou jednak opatření zootechnická, jednak snahy ochranářských organizací o omezení nebo úplné zrušení faremních chovů. Nutnost zvětšování či obohacování klecí výrazně zvyšuje náklady na založení nového i obnovu a provoz stávajícího chovu. Činčily nejsou vnímavé na běžné choroby hlodavců a obecně je jejich chov velmi nenáročný. Například oproti chovu králíků je chov činčil mnohem méně pracný, bez velkých zdravotních potíží, s malými objemy krmení a hnoje. I přes tato pozitiva se nezakládají nové faremní chovy. Pravděpodobnou příčinou je ekonomická náročnost, stále se zpřísňující evropská i česká legislativa a velká zahraniční konkurence. V České republice jsou v současné době pouze dvě významné činčilí farmy a z toho jen na jedné je chováno více než tisíc zvířat. I tato farma ale kožkuje pouze pětinu zvířat a hlavní zisk má z prodeje činčilích mláďat na mazlíčky. Zájmový chov činčily vlnaté jako domácího mazlíčka je v posledních letech čím dál oblíbenější. Činčila představuje inteligentního a učenlivého kamaráda i pro děti a vzhledem ke své čistotnosti a husté srsti bez parazitů je vhodná i pro alergiky. K její atraktivnosti přispívá také velká variabilita barev kožichu.
45
10 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY IMRYCHOVÁ, Edita, 2012. Současný stav kožešinových farem na území ČR. Brno. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/273090/fss_m/. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Ing. Zbyněk Ulčák, Ph.D. KONRÁD, Jaroslav, 1996. Chov kožešinových zvířat. Vyd. 1. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 195 s. ISBN 80-715-7204-7. KRAFT, Helmut, 1987. Diseases of chinchillas. Neptune City, NJ: T.F.H., 141 p. ISBN 08-662-2492-0. MARVAN, František, 2003. Morfologie hospodářských zvířat. Vyd. 3. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze v nakl. Brázda, 303 s., [4] s., xx s. obr. příl. ISBN 80213-1172-X. MERTIN, Dušan, 1994. Potreba živín a výživná hodnota krmív pre kožušinové zvieratá. 1. vyd. Nitra: Výskumný ústav živočíšnej výroby Nitra, 60 s. ISBN 80-967057-4-1. MOTYČKOVÁ, Hana, 2009. Činčila vlnatá. Vyd. 1. Rudná u Prahy: Robimaus, 70 s. Abeceda chovatele. ISBN 978-80-87293-08-9. PÁNEK, František, 1989. Chov činčil. 2.vyd. B.m: Český svaz chovatelů, 137 s. POTHÁCZKY, Lajos, István BALOGH a Béla FAZEKAS, 1992. Chov činčil pravých na mistrovské úrovni. 1. vyd. Překlad Viliam Nagy. Příbram: Miloš Jezbera, 103 s. ISBN 80-900-0159-9. RÖDER-THIEDE, Maike, 1999. Činčily jako domácí zvířata: jak o ně správně pečovat a jak jim porozumět : rady odborníka ke správnému chovu. České vyd. 1. Ilustrace György Jankovics. Praha: Jan Vašut, 63 s. Jak na to (Jan Vašut). ISBN 80-723-6097-3. SCHMIDT-RÖGER, Heike, 2006. Činčila: aktivní, zábavná, hbitá. 1. vyd. Praha: Grada, 62 s. Tip. ISBN 80-247-1758-1. SKŘIVAN, Miloš, Věra SKŘIVANOVÁ a Eva TŮMOVÁ, 2002. Chov králíků a kožešinových zvířat. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita, Katedra chovu prasat a drůbeže, 247 s. ISBN 978-80-213-0955-52007. 46
WILSON, Don E a DeeAnn M REEDER, 2005. Mammal species of the world: a taxonomic and geographic reference. 3rd ed. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2 v. (xxxv, 2142 p.). ISBN 0801882214. Internetové zdroje: ANONYMOUS, 2012. Situace ve světě. Svoboda zvířat: Proti srsti [online]. [cit. 201404-07]. Dostupné z: http://www.protisrsti.cz/situace-v-cr.htm ANONYMOUS, 2013. Situace ve světě. Svoboda zvířat: Proti srsti [online]. [cit. 201404-07]. Dostupné z: http://www.protisrsti.cz/situace-ve-svete.htm CRUTCHLEY Eddie a Richard CRUTCHLEY, © 2004 - 2010. Etherdale Chinchillas [online]. [cit. 2014-02-12]. Dostupné z: http://www.edchinchillas.co.uk/ D'ELIA, G. a P. TETA, 2008. Chinchilla lanigera (Chinchilla, Long-tailed Chinchilla). The IUCN Red List of Threatened Species [online]. [cit. 2013-12-27]. Dostupné z: http://www.iucnredlist.org/details/4652/0 KRUSE, Kerstin, 2000-. CHINCHILLA-FANCLUB [online]. [cit. 2014-02-13]. Dostupné z: http://www.chinchilla-fanclub.de/ KLEIN Daniela, 25.09.2011. Chinchilla ZuchtInfo [online]. [cit. 2014-02-12]. Dostupné z: http://zuchtinfo.igc-forum.de/ MOTYČKA, Vladimír, © 1999 - 2014. Lagostomus Maximus (Plains Viscacha). BioLib [online]. [cit. 2014-04-07]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/en/image/id98066/ SHAHNA Thomas, © 2010. MUTATION COLORS. Quality Mutation Chinchillas [online]. [cit. 2014-02-13]. Dostupné z: http://www.qualitymutationchinchillas.com/chinformation/mutationcolors.html SLÁDEK, Libor, 2013. Chov kožešinových zvířat [online]. 12. 03. 2013 [cit. 2014-0214]. Dostupné z: http://web2.mendelu.cz/af_291_projekty2/vseo/stranka.php?kod=295 VONDRÁČKOVÁ Žaneta, © 2005 - 2011. Mutace. CHS Von Dráček [online]. [cit. 2014-02-12]. Dostupné z: http://drnda-cin.wu.cz/cincila.html 47
11 SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. č. 1: Mapa s vyznačením dvou oblastí přirozeného výskytu činčil v Chile (D'elia a Teta, 2008)....................................................................................................................13 Obr. č. 2: Viskača nížinná (Lagostomus maximus) (Motyčka, © 1999 - 2014).............16 Obr. č. 3: Činčila ušatá (Lagidium viscacia) (Vondráčková, © 2005 - 2011).................17 Obr. č. 4: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), standardní zbarvení (Shahna, ©2010)...20 Obr. č. 5: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Wilson White (Vondráčková, ©2005 - 2011)..................................................................................................................20 Obr. č. 6: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Hetero Beige (Vondráčková, ©2005 - 2011)..................................................................................................................21 Obr. č. 7: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Homo Beige (Vondráčková, ©2005 - 2011)..................................................................................................................21 Obr. č. 8: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Sapphire (Kruse, 2000).............22 Obr. č. 9: Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera), mutace Black Velvet (Klein, 2011)......23 Obr. č. 10: Schéma postupu při řezu (Pánek, 1989)........................................................39 Obr. č. 11: Sušení činčilích kožek (Sládek, 2013)...........................................................40 Obr. č. 12: Zavěšené usušené činčilí kožky (Sládek, 2013)............................................40
48
