Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat. Využití metody repopulace v chovu prasat Bakalářská práce

   

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat

Využití metody repopulace v chovu prasat Bakalářská práce

Vedoucí práce prof. Ing. Marie Čechová, CSc.

Vypracovala Denisa Kovářová

Brno 2013

                                             

   

                                   

Děkuji prof. Ing. Marii Čechové, CSc. za její ochotu, laskavost a čas, který mi věnovala při řešení mé bakalářské práce. Děkuji Ing. Pavlu Nevrklovi za cenné rady a poskytnuté materiály. Děkuji paní Radce Koblihové za konzultace na jejím pracovišti. Děkuji své mamince MUDr. Libuši Kovářové za podporu a klidné prostředí, které vytvořila pro psaní mé práce.

 

Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci na téma „Využití metody repopulace v chovu prasat“ zpracovala samostatně jen s použitím pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Brno, 2013

 

Abstract KOVÁŘOVÁ, D. Ways of using repopulation method in pig husbandry. Brno, 2013. Bachelor thesis. Mendel University in Brno. This bachelor thesis presents ways of using repopulation methods in pig husbandry and gives reasons why and when to use it, what diseases can be dealt with by this method and what economical effects repopulation has on the pig husbandries including the animal welfare. It also outlines how the whole system works and explains the position of SPF units in pig breeding. Another part of the text is highlighting the main principles of biosecurity, which are very important to follow in all pig farms, especially the repopulated ones. The last part suggests what changes should be made to improve the situation in the Czech Republic. Although this thesis is aimed especially on the Czech Republic, some important international facts are also included.

Key words Repopulation, depopulation, SPF pig/herd, most common diseases, economical effects, welfare, biosecurity

Abstrakt KOVÁŘOVÁ, D. Využití metody repopulace v chovu prasat. Brno, 2013. Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně. V textu jsou popsány principy využívání metody repopulace v chovech prasat. Práce popisuje důvody pro aplikaci zmíněné metody v chovu, choroby, kterým se dá takto čelit a ekonomické výhody, které s sebou repopulace nese, včetně zvýšení úrovně welfare zvířat. Nastiňuje jakým způsobem celý systém funguje a jaká je vlastně pozice repopulačních stanic v hybridizační pyramidě. Další část textu poukazuje na základní principy biobezpečnosti, které je třeba důsledně dodržovat ve všech chovech, ale obzvláště v chovech repopulovaných. V poslední části jsou uvedeny návrhy, které by mohly vést ke zlepšení situace v českých chovech prasat. Ačkoli je tato práce zaměřena především na problematiku České republiky, je doplněna některými významnými zahraničními fakty.

Klíčová slova Repopulace, depopulace, SPF prase/chov, nejčastější choroby, ekonomické efekty, welfare, biobezpečnost

   

Obsah 1   ÚVOD  

7  

1.1   CÍL  PRÁCE  

8  

2   HISTORIE  REPOPULACE  PRASAT  

9  

3   ÚROVNĚ  ZDRAVÍ  

10  

4   PŘÍNOSY  METODY  REPOPULACE  

12  

5   METODY  ZÍSKÁVÁNÍ  SELAT  PROSTÝCH  SPECIFICKÝCH  PATOGENŮ  (SPF)  

15  

5.1   ODCHOV  SELAT  PROSTÝCH  SPECIFICKÝCH  PATOGENŮ  (SPF)  

17  

6   ZDRAVOTNÍ  SITUACE  V  CHOVECH  PRASAT  

19  

6.1   PRŮJMOVÉ  STAVY   6.2   KOMPLEX  RESPIRAČNÍCH  ONEMOCNĚNÍ  (PRDC)   6.2.1   PŘÍČINY   6.2.2   MYKOPLAZMOVÁ  PNEUMONIE  PRASAT/ENZOOTICKÁ  PNEUMONIE  (MPS,  EP)   6.2.3   REPRODUKČNÍ  A  RESPIRAČNÍ  SYNDROM  PRASAT  (PRRS)   6.2.4   CHŘIPKA  PRASAT  (SI)   6.2.5   CIRKOVIROVÉ  INFEKCE  

20   21   21   22   23   24   25  

7   ZÁKLADNÍ  PILÍŘE  OZDRAVOVÁNÍ  STÁD  

26  

7.1   ZAKLÁDÁNÍ  ZDRAVÝCH  CHOVŮ   7.2   OCHRANA  CHOVŮ  PŘED  ZAVLEČENÍM  CHOROB   7.2.1   EXTERNÍ  BIOBEZPEČNOST   7.2.2   ZPŮSOB  ODVOZU  ZVÍŘAT   7.2.3   INTERNÍ  BIOBEZPEČNOST   7.3   DOHLED  NAD  JEDNOTLIVÝMI  CHOVY,  MONITORING  A  NOUZOVÉ  PLÁNY  

28   31   32   37   38   40  

8   ZÁVĚR  

43  

9   SEZNAM  POUŽITÝCH  ZKRATEK  

44  

10   SEZNAM  CITOVANÉ  LITERATURY  

45  

 

 

1 ÚVOD V posledních 50 letech celosvětově roste spotřeba masa, zejména vepřového. Tento fenomén je odrazem životní úrovně, cen masa, ale i jiných sociálních faktorů. Se svým podílem asi 40 % z celkové spotřeby je vepřové maso nejžádanějším druhem na světě. Jeho celosvětová spotřeba činila v roce 2012 podle Ministerstva zemědělství Spojených států amerických 103 791 mil. tun. Za rok 2013 se očekává nárůst na 104 253 mil. tun, tedy o 0,4 % více. Produkce se pak odhaduje na 104 710 mil. tun (anonym 1, 2012). Největším konzumentem i producentem vepřového masa je Čína. Nachází se zde 50 % světové populace prasat (Orr, 2006). V evropské sedmadvacítce se ročně spotřebuje 21 271 mil. tun a vyprodukuje 23 000 mil. tun vepřového masa. Největšími evropskými producenty jsou Německo a Španělsko. Po EU

se na třetím místě nachází USA

s celkovou roční spotřebou 8 653 mil. tun a produkcí 10 187 mil. tun (anonym 2, 2012). Spotřeba masa v České republice dosáhla maxima v roce 1989, kdy podle ČSÚ činila 97 kg na obyvatele a rok. V posledních letech se tato hodnota pohybuje okolo 80 kg na obyvatele a rok, z čehož asi 42 kg tvoří vepřové maso. Objem produkce vepřového masa České republiky, který v roce 2012 činil 1,2 % celkové produkce EU, tedy 239 753 t ročně, ji staví mezi málo významné země (Jedlička, 2012), a navíc zde dochází ke kontinuálnímu propadu v počtu chovaných hospodářských zvířat, největšímu pak v oblasti chovu prasat. Mezi lety 2002 a 2012 Český statistický úřad zaznamenal pokles na 50,8 % z původního počtu 3 441 000 ks. Dnes se u nás tedy chová asi 1,5 milionů prasat, což je historické minimum odpovídající stavu v roce 1921. Od roku 2012 u nás také klesá zájem o chov prasnic a roste dovoz selat určených na výkrm, a tak jsme se stali značně závislými na dovozech selat zejména z Dánska, Nizozemska a Německa. Problémem pak může být propuknutí nákaz, které by znemožnilo transport prasat v rámci EU či nevýhodné změny kurzů, které by značně ovlivnily rentabilitu nákupu selat. Tak se může stát, že naše stájové kapacity zůstanou nevyužité nebo zcela zaniknou. Nastolený systém však neskýtá jen negativa. Příznivé je, že se většina našich chovatelů dohodami se svými zahraničními dodavateli snaží zlepšovat a stabilizovat dobrý zdravotní stav ve výkrmu (Smola, 2012). Liberalizace obchodu na evropských a světových trzích vedla i k nárůstu obchodu s vepřovým masem, a tak se vysoká konkurenceschopnost producentů stává naprosto esenciální pro jejich udržení na trhu. Mezi významné faktory, které ovlivňují 7    

ekonomiku chovu prasat, patří i dobrý zdravotní stav stád. Intenzita šíření chorob do chovů prasat úzce souvisí se světovou globalizací, kdy je umožněn volný pohyb lidí a zvířat přes hranice. Přesun prasat v rámci Evropy nabývá velkých rozměrů zejména ve směru západ – východ, přičemž společně s transferem šlechtitelského materiálu a inseminačních dávek dochází také k přesunu do dříve uzavřených chovů prasat (Smola, 2009). Dalším problémem je snaha co nejvíce snížit náklady na jednotku produkce a také tvorba nových genotypů, které sice poskytují vyšší užitkovost, ale zároveň jsou náchylnější k chorobám. V podstatě jediný efektivní způsob, jakým je možné promořené chovy ozdravit je jejich depopulace a následná repopulace zdravými jedinci při současném vytvoření dokonalého prostředí chovu a důsledném dodržování zoohygienických opatření. Je tedy třeba si uvědomit, že zvyšující se produkce nemá za cíl jen uspokojit poptávku trhu, ale také požadavky na etické a udržitelné metody produkce (Whittemore, 2006), kvalitu, nezávadnost a dohledatelnost produktů.

1.1 Cíl práce Cílem této bakalářské práce je popsat obecné principy ozdravování chovů za pomoci repopulace, poukázat na její výhody a možná úskalí a nastínit důvody, které vedou chovatele k využití této metody.

8    

2

HISTORIE REPOPULACE PRASAT Tato metoda ozdravování stád, založená na depopulaci infikovaného chovu

s následnou repopulací pomocí zvířat prostých specifických patogenů („specific pathogen free“, SPF), je považována za nejúčinnější, ale zároveň také nejdražší metodu eradikace chorob (Dubanský et al., 2003). Vznikla ve Spojených státech amerických v roce 1958 (Ulman, Menšík, 1978), kdy měla vést k vymýcení zejména respiračních infekcí. Na počátku vzniklo 20 repopulačních stanic, ale vzhledem ke snadné reinfekci stád se od této metody začalo postupně ustupovat. V 80. letech se však chovatelé začali k repopulaci opět vracet (Šikula, 1986). Po zavedení této metody v USA se postupně přidaly Švýcarsko a Dánsko (Dubanský et al., 2003), kde byla Národní komisí pro šlechtění a produkci prasat zřízena nejširší evropská repopulační základna. Mezi lety 1970 až 1979 bylo metodou hysterektomie vyprodukováno 5000 ks prasat primární generace. Jejich reprodukce probíhala v tzv. primární stanici s roční produkcí 1200 – 1300 prasniček. Odsud pak prasata směřovala

k soukromým

chovatelům,

kteří

z nich

budovali

svá

plemenná

a rozmnožovací stáda, ze kterých pak vznikala stáda produkční. Ve všech případech však bylo nutné striktně oddělit konvenční prasata od ozdravených, aby se zabránilo reinfekci stáda (Šikula, 1986). Po Švýcarsku a Dánsku se metoda repopulace začala využívat i v Kanadě, Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Německu, Francii, bývalém Československu, bývalé Jugoslávii, Austrálii, Japonsku a na Taiwanu (Dubanský et al., 2003). Při tomto rozšiřování se však začaly tvořit i nejrůznější modifikace repopulačních programů, zejména pak v zemích s drahou pracovní silou. Například v Německu byl prosazován systém odchovu hysterektomovaných selat u kojných prasnic ve speciálních oddělených kojných zařízeních. Zabřezávání kojných prasnic

(primárních

SPF

zvířat)

se

synchronizovalo

hysterektomovaných prasnic (Ulman, Menšík, 1978).

9    

se

zebřezáváním

3

ÚROVNĚ ZDRAVÍ Celý systém repopulace je založen na nastolení a následném udržování určité úrovně

zdraví. Situace s kategorizací zvířat na jednotlivé zdravotní statusy je však komplikovaná, jelikož pro ně existuje řada názvů a možností interpretace (anonym 3, 2012). Jednotlivé zdravotní statusy tedy dělíme do 5 základních kategorií: 1.

GF zvířata („germ free“)

Tato zvířata jsou považována za zcela prostá virů, bakterií a parazitů. Získáváme je hysterektomií či hysterotomií a jsou chována ve zcela sterilních podmínkách – v izolátoru (Bártová et al., 2007). Podle posledních poznatků však tohoto stavu není možné dosáhnout. Je to zejména proto, že je genetická informace alespoň jednoho retroviru zabudovaná do DNA každé buňky, a tak je možný přenos z rodičů na potomky. Podobně navíc s největší pravděpodobností pracují i některé, dosud nepopsané, viry. Jiné viry mají schopnost přecházet z matky na plod ještě před jeho narozením (anonym 3, 1012). 2.

Gnotobiotická zvířata

Jedná se o zvířata získána stejným způsobem jako GF zvířata a záměrně osídlena specifickými

mikroorganismy

tak,

že

jejich

mikroflóra

je

přesně

známa

(Bártová et al., 2007). 3.

Primární SPF zvířata („specific pathogen free“)

Jsou to zvířata prostá nevelkého počtu specifických patogenů získávána podobně jako předchozí dvě skupiny, avšak u této kategorie dochází k postupnému osídlení běžnou mikroflórou (anonym 3, 2012). 4.

Sekundární SPF zvířata

Tato zvířata jsou potomky primárních SPF matek a následně se z nich sestavují sekundární SPF stáda. Chov těchto stád je řízen řadou organizací, která stanovuje přísná pravidla pro udržení dané úrovně zdraví (anonym 3, 2012). 5.

Minimální nemocnost („minimal disease“, „MD“)

Tento status bývá často mylně zaměňován s SPF statusem. Byl ustanoven zejména pro potřeby společností, které vytvářely mezinárodní chovatelské pyramidy, přičemž nastal problém s globální standardizací zdraví stád v jednotlivých státech za pomoci SPF. Nakonec se ukázalo, že komerčně důležitá je spíše absence klinického onemocnění než specifického mikroorganismu (anonym 3, 2012). Mimo jmenované kategorie stojí ještě následující dva zdravotní statusy: 10    

1.

Vysoký zdravotní status („high health status“, HHS)

Vzhledem k tomu, že status s minimální nemocností řadě chovatelů zněl spíše negativně, začal být používán název „vysoký zdravotní status“, a to zejména ve Spojeném království a Severní Americe. Je tak lépe vystihnut cíl šlechtitelů a požadavky komerčních producentů, ale na druhé straně zůstával problém s přesným definováním pojmu. Z tohoto důvodu byl vytvořen následující status (anonym 3, 2012). 2.

Definovaný vysoký zdravotní status („defined high health status“, DHHS)

Určitý zdravotní status stáda je definován na základě absence hlavních infekčních onemocnění. Choroby, které se sledují, jsou definovány individuálně pro jednotlivá stáda na základě doporučení veterinárního lékaře. Ten se řídí klinickou historií chovu a také patologickými vyšetřeními. V těchto chovech se antibiotika nesmějí používat rutinně, aby se zamezilo překrytí virulentní infekce. Klinické veterinární kontroly probíhají každé 2 -3 měsíce (anonym 3, 2012).

11    

4

PŘÍNOSY METODY REPOPULACE Dobrý zdravotní stav, kterého repopulací dosáhneme, významně přispívá k celkové

pohodě zvířat, a je tedy i určitou zárukou kvality živočišných produktů. Spokojená zvířata zároveň vedou i k dobrému pocitu lidí, kteří se o ně starají, stejně tak i k dobrému pocitu samotných spotřebitelů. Je tedy nezbytně nutné využívat vědecké poznatky z řady environmentálních disciplín, jako je fyziologie, biologie, etologie zvířat, veterinární medicína, zootechnika či zoohygiena a věnovat se svědomitě péči o §§§zdraví zvířat a prevenci nákaz (Dousek, 2012). Zdraví prasat je rozhodujícím, a často také limitujícím, faktorem v produkci vepřového masa (Černý, 1981). V konvenčních podmínkách chovu se musí imunitní systém zvířete vyrovnávat s řadou patogenů, což se projevuje i na schopnosti zvířete přijímat a využívat živiny z krmiva. Pokud je zdravotní stav příznivý, má zvíře vyšší chuť k žrádlu a zároveň potřebuje méně živin pro zachování životních funkcí. U zvířat v SPF podmínkách se tak může zvýšit příjem krmiva o 10 – 15 % za současného snížení potřeby živin pro záchovu o 10 %. Tak dojde k efektivnějšímu využívání živin, zvýšenému ukládání proteinů a tedy i zvýšení denního přírůstku. Dobré zdraví zvířat zároveň umožňuje chovatelům dosahovat vysoké a dobře předvídatelné produkce a také plného využívání genetického potenciálu (TOPIGS, 2012). Díky přísnému monitorování zdravotního stavu je možné získávat informace o zdravotním statusu nejen stáda, ale i celého zeměpisného regionu. Tyto poznatky jsou důležité z mnoha důvodů (Whittemore, 2006): •

Kvalita produktů (jistota použitých léčiv, úrovně welfare atd.)

•

Možné způsoby eradikace onemocnění

•

Možnost převážet zvířata v rámci farem se stejným zdravotním statusem a vyhnout se tak rozšiřování určitých chorob do farem prostých nákaz

12    

Repopulace je vysoce účinnou metodou, jejíž zásadní výhodou je, že s její pomocí řešíme více zdravotních problémů najednou za současného zlepšování a udržování dobré genetické úrovně. Zároveň dochází ke snižování nákladů na léčení a, i když se reprodukční ukazatele zlepší jen omezeně, dojde k výraznému zlepšení produkce. Podle údajů z roku 2010 lze dosáhnout v repopulovaných chovech následujících parametrů (anonym 4, 2010): •

Reprodukční ukazatele: o Interval 5,9 dní o Mezidobí 147,6 dní o Odstavených selat ve vrhu 11,9 ks o Odstavených selat na prasnici 21,6 ks (včetně 115 krmných dnů na oprašenou prasničku) o Odstavených selat na prasnici a rok 28,8 ks

•

Předvýkrm o Většinou bez jakékoli medikace, ale pokud se zkrmuje vyšší množství dusíkatých látek, je možné přidávat zinek o Ztráty bez medikace do 1,5 % o Přírůstek 577 g o Hmotnost ve 12 týdnech 41 kg

•

Výkrm o Ztráty bez medikace do 1,5 % o Přírůstek dle použití kance v pozici C – průměr populace je 950 – 1050 g za den, při konverzi 2,8 kg a zmasilosti 57 – 58 %

Jak uvádí Schwarzer et al. (1986), u sekundárního SPF stáda je možné zvýšit výkrmnost o 5,4 % na krmný den oproti výsledkům ze stanice kontroly dědičnosti a výkrmnosti, přičemž se sníží spotřeba krmiva o 23,2 % a celková spotřeba stravitelných živin o 23,7 % na 1 kg přírůstku. Výška hřbetního sádla se zmenšila o 10,0%, a naopak došlo k navýšení podílu hlavních masitých částí o 1,4 %. Pracovní a materiální náročnost produkce primární generace SPF selat, způsobuje nárůst nákladů přibližně o 650 % oproti průměrné nákladovosti. Počáteční nákladovost produkce se tedy jeví jako vyšší, avšak je nutné přihlédnout k faktorům, které ji sekundárně snižují. Patří mezi ně zvýšení přírůstku na krmný den, úspora krmné směsi 13    

na 1 kg přírůstku, snižování materiální náročnosti výroby, efektivnější využívání genetického založení prasat a možnost zvýšení objemu tržní produkce až o 5,9 %, a to ve stejných kapacitních podmínkách (Schwarzer et al., 1986).

14    

5

METODY ZÍSKÁVÁNÍ SELAT PROSTÝCH SPECIFICKÝCH PATOGENŮ (SPF) Princip repopulace vychází z faktu, že mláďata před narozením bývají zpravidla

prostá patogenů, které se nepřenášejí přes placentární bariéru. Tato zvířata byla původně označována jako „nemoci prostá“ („disease free“). V Evropě byl pro ně přibližně ve stejné době zaveden název „selata s minimální nemocností“ („minimal disease“). Oba tyto názvy byly v roce 1960 nahrazeny pojmem SPF. Nyní rozdělujeme tzv. „primární SPF selata“, tedy„primary SPF piglets“ a „sekundární SPF stáda“, tedy „secondary SPF herd“ (Dubanský et al., 2003). Metody odchovu SPF selat byly zejména v dřívější době realizovány 2 základními způsoby. 1. Systém bez účasti matek, kdy se selata získávala ve 112. – 114. dni březosti: a.

Hysterektomií, kdy je prasnici chirurgicky vyjmuta celá březí děloha (Šikula, 1986)

b. Hysterotomií, při které se děloha prasnice jen otevře a selata se sterilně vyjmou přímo z těla prasnice (Ulman, Menšík, 1978). S ohledem na bezpečí selat není možné jejich vybavení provádět pod kompletní narkózou. Celý zákrok by neměl zabrat více než tři minuty kvůli hrozící asfyxii selat. Při provádění této metody musejí být ochranné bariéry doplněny o plastikový vak s operačními rukavicemi vybavený přívodem sterilního vzduchu. Vak se připevňuje přímo na desinfikovanou břišní stěnu prasnice a celý zákrok probíhá mimo prostor operačního sálu (Černý, 1978) c. Sterilním odchytem při spontánním nebo indukovaném porodu per vias naturales. Tato metoda byla dříve uplatňována pro zisk GF laboratorních zvířat a teprve později byla přenesena i na odchov gnotobiotických jedinců. Stáj pro vysokobřezí prasnice by měla být vybavena vysokozdvižnou porodní klecí pro bezpečný odchyt selat (Černý, 1978) za přísně aseptických podmínek. Je tedy nezbytné zabránit styku selat s tělem prasnice a jejich kontaminaci při vdechnutí nesterilního vzduchu porodní místnosti (Ulman, Menšík, 1978) 2. Systém raného odstavu založen na principu kolostrální ochrany, který zajišťuje u selat imunních matek stav „prostý patogenních mikrobů“. Po porodu jsou 15    

selata chována izolovaně a k matkám se přikládají jen v prvních 36 – 48 hodinách života (Ulman, Menšík, 1978), přičemž však hrozí riziko jejich kontaminace patogenními organismy (Šikula, 1986). Velkou výhodou této metody je možnost její realizace přímo v zemědělských závodech, a to s mnohem nižšími náklady (Ulman, Menšík, 1978). Pro všechny uvedené metody jsou jako matky vhodné i prasnice ze zamořených stád, čímž je možné nadále využívat jejich genetickou hodnotu. Stáda, která jsou však promořena virovými infekcemi nejsou k repopulaci využívána, jelikož viry mají většinou schopnost transplacentárně přecházet do plodu. Nejlépe je používat prasnice po třetím vrhu, prvničky jsou zcela nevhodné. Prasnice vstupují do repopulačního programu teprve po důkladném klinickém i laboratorním vyšetření. Alespoň dva týdny před očekávaným porodem se přemisťují do individuální stáje s vysokým hygienickým standardem. Je možné vytvořit preventivní clonu za pomoci medikované krmné směsi a opakovaných výplachů nosní dutiny preparáty na bázi antibiotik. Takto chráníme nejen zdravotní stav prasnice, ale i prostředí stáje proti nekontrolovatelnému množení infekčních agens (Černý, 1978). Výhodou hysterotomie a sterilního odchytu je možnost dalšího využívání prasnice v reprodukci, proto jsou tyto metody využívané zejména pro geneticky velmi cenná zvířata (Šikula, 1986). Při využití hysterektomie je třeba v operačním sále zajistit dostatečně silnou zdviž pro zavěšení prasnice (Černý, 1978). Vybavená selata či celá děloha se selaty se prokládají přes speciálně upravenou šachtu s desinfekčním roztokem do operačního inkubátoru. Zde je za přívodu sterilního vzduchu provedeno rozdýchání a poporodní ošetření selat, po němž se přemístí do odchovných

inkubátorů

(Ulman,

Menšík,

1978)

či

individuálních

klecí

(Dubanský et al., 2003). Oba typy inkubátorů jsou založeny na podobném principu. Spodní díl je vyroben z nerezu a vrchní z průhledného plastu. K vybavení dále patří dlouhé operační rukavice (u porodního 12, u odchovného 4 kusy) a bakteriologický vzduchový filtr (Černý, 1978). Dnes se však výše uvedené metody požívají spíše sporadicky pro vytvoření ozdravených nukleových chovů, ze kterých se pak zvířata prodávají přímo chovatelům. Firma TOPIGS uvádí, že se jich drží snad už jen Spojené státy americké a Švýcarsko,

16    

kteří tak dosáhli úspěšného ozdravení zejména od aktinobacilové pleuropneumonie (App), mykoplazmy a sípavky.

5.1 Odchov selat prostých specifických patogenů (SPF) Odchovná jednotka by měla sestávat z následujících částí: •

Stáj pro vysokobřezí prasnice

•

Operační sál

•

Odchovná místnost s odchovnými inkubátory

•

Vzduchotechnická strojovna

•

Hygienická smyčka a pomocné místnosti

Jedná se o samostatný objekt, který je ve všech místnostech vybaven klimatizací, přívodem střednětlakého vzduchu do inkubátorů a vysokotlakého pro aerosolovou desinfekci prostoru. Podle početnosti vrhu je tedy nezbytný 1 operační sál a 2 - 3 odchovné inkubátory (Černý, 1978). Názory na délku pobytu selat v inkubátorech se různí. Někteří autoři uvádějí dobu 10 – 14 dní (Černý, 1978; Ulman, Menšík, 1978), ale podle nejnovějších poznatků by délka pobytu měla být čtyřtýdenní (Dubanský et al., 2003). Je zřejmé, že odchov v inkubátorech představuje nejdražší část celého programu, proto dříve autoři uváděli, že je možné tuto dobu zkrátit díky včasné a efektivní pasivní imunizaci selat ze 3 týdnů na necelé 2. Ať již byla pro získání selat využita kterákoli z výše uvedených metod bez účasti matek, odchov je vždy přirozený a fyziologický, s tím, že na rozdíl od konvenčního způsobu, se v tomto případě musejí respektovat určité imunologické postupy a hygienická pravidla. K imunizaci se v první fázi, tedy k navození postnatální imunity během prvních 24 hodin, nejčastěji aplikuje buď homologní hyperimunní krevní sérum, biopreparáty s vysokým obsahem gamaglobulinu (Šikula, 1986), či kolostrum. Podávání je možné enterálně i parenterálně, přičemž enterální aplikace v prvních 48 hodinách po narození umožňuje efektivní absorpci podstatného množství homologních protilátek, čímž je zajištěna ochrana selete na následující 2 – 3 týdny. V inkubátoru jsou selata krmena sterilní mléčnou výživou (Černý, 1978) a postupně osidlována nepatogenní mikroflórou (např. nepatogenní lactobacillus), která zabrání růstu E. coli (Šikula, 1986). Dalším 17    

stupněm je konvencionalizace, tedy přesunutí selat mimo ochrannou bariéru do klimatizovaných

klecových

odchoven,

kde

probíhá

druhá

vlna

tvorby

obranyschopnosti selat, a to aktivní imunizace očkováním. Zpravidla se využívá vakcinace proti července a dále se postupuje podle očkovacího schématu využívaného v běžném chovu (Černý, 1978; Ulman, Menšík, 1978). Selata jsou zde také postupně kolonizována bakteriální flórou, jejímž donorem jsou ošetřovatelé, krmivo, prach a voda (Šikula, 1986). Pasivní imunizace v případě raného odstavu probíhá mnohem jednodušeji. Často se využívá potencování kolostrální imunity, ale možná je aktivní imunizace březích prasnic stájovou vakcínou, ale pouze v případě, že není živá (Ulman, Menšík, 1978). V odchovu je dále nutné soustavně vyhodnocovat patologicko-anatomické nálezy všech uhynulých zvířat a také zvířat z kontrolní porážky. Do té se zařazují zvířata nevhodná pro další chov. Poraženo by tak mělo být alespoň 10 % zvířat (Černý, 1978). Vzhledem k tomu, že popsané odchovné techniky vyžadují zvláštní techniku, výživu selat i speciálně proškolený personál, jsou náklady na jejich realizaci několikanásobně vyšší než na odchov konvenčním způsobem. Vysoké vstupní náklady však bývají rychle nahrazeny sníženým úhynem a nemocností, nižší spotřebou krmiva, zlepšenou reprodukcí a vyššími přírůstky (Černý, 1978).

18    

6

ZDRAVOTNÍ SITUACE V CHOVECH PRASAT V posledních letech došlo v chovech prasat k prakticky nekontrolovatelnému

rozšíření ekonomicky velice významných onemocnění, jako jsou reprodukční a respirační syndrom prasat (PRRS), dysenterie, aktinobacilové pleuropneumonie (App) a mnoho dalších. Většinou se jedná o enzooticky se vyskytující infekce, kde přenašeči bývají jedinci, u nichž choroba probíhá subklinicky či latentně. Vznik onemocnění bývá často podmíněn řadou faktorů. Stájové nákazy bývají většinou přenášeny horizontální cestou, i když u selat je nejčastějším zdrojem infekce prasnice. V tomto případě se mohou nakazit buď postnatálně, tedy stykem s patogenem, který vylučuje do prostředí často klinicky zdravá matka, nebo ještě intrauterinně. Závažnost těchto infekcí pak závisí na stádiu intrauterinního vývoje a druhu patogenu. Takto nakažená selata se rodí mrtvá nebo hynou brzy po narození. Infekce u nich však může probíhat i latentně pod clonou vlastní obranyschopnosti vyvinuté v poslední třetině březosti a podporované kolostrální imunitou. Běžnými prostředky se přitom špatná zdravotní situace v chovech prakticky řešit nedá (Ulman, Menšík, 1976). Otázkou zůstává, proč některá onemocnění postihují chovy více než v minulosti. Příčinou může být např. zákaz používání antibiotických stimulátorů růstu, oslabení imunitního systému v důsledku některých infekčních agens, s nímž souvisí snížená efektivita působení antibiotické léčby (Smola, 2004), upouštění od účinné vakcinace v chovech či nedodržování základních protinákazových opatření (Smola, 2005). Zdravotní stav je také významně ovlivněn stresem, který může být vyvolán nepříznivými

vnějšími

podmínkami

(mikroklima,

technologie)

či

nekvalitní

a nevybalancovanou krmnou dávkou (Pulkrábek et al., 2005).   Metodou repopulace je možné chovy prasat ozdravit od řady virových i bakteriálních chorob, stejně tak i od parazitů jako jsou vši nebo svrab. Nejúčinněji působí zejména při eradikaci M. hyopneumoniae (Mhyo) a dalších patogenů respiračního traktu (Dubanský, 2003). Všechny tyto choroby způsobují v chovech často až neřešitelné problémy spojené s náhlým snížením užitkovosti, zvýšením nákladů na jednotku produkce, a dokonce i možným přenosem na člověka.

19    

Tab. 1:

Infekce dle věkových kategorií (Smola, 2004)

Věková skupina

Onemocnění

1. týden

Průjmové stavy

2. týden

Průjmové stavy

3. týden

Průjmové stavy

4. týden

Období kolem odstavu

Předvýkrm

Výkrm

Přetrvávající průjmy virového původu Záněty kloubů Průjmové stavy Edémová choroba Syndrom cirkovirového chřadnutí Infekce CNS a respiračního systému Komplex respiratorních infekcí (nejčastěji aktinobacilová pleurpneuminie) Proliferativní enteropatie Průjmová onemocnění, nejčastěji dysenterie MPS

Původce/příčina Clostridium perfigens typu A Nedostatečná kolonizace bakteriemi mléčného kvašení → přerůstání jiných druhů bakterií Isospora suis Virový původ – nejčastěji rotaviry

Streptococcus suis typu 2 E. coli E. coli Cirkovirus-2 (PCV-2) Cirkovirus-2 a různé bakteriální kmeny A.pleuropneumoniae, P.multocida, H.parasuis a S.suis Lawsonia intracellularis Treponema hyodysenteridae Mycoplasma hyopneumoniae

6.1 Průjmové stavy U sajících selat způsobují průjmová onemocnění různé etymologie největší ztráty zejména v prvním týdnu života. Po propuknutí se onemocnění rychle šíří mezi selaty a způsobuje těžkou dehydrataci, která často vede až k úhynu (Pulkrábek et al., 2005). Obvykle tyto stavy souvisejí s následujícími faktory (Dewey et al., 1995): •

Nízká porodní hmotnost

•

Hypoglykémie

•

Příliš mnoho podestýlky

•

Málo vitální selata, kterým není věnována dostatečná ošetřovatelská péče

•

Nízká teplota prostředí vedoucí k chladovému stresu 20  

 

•

Nízká úroveň hygieny

•

Nedostatek či absence příjmu mléka

Česká republika se v tomto ohledu nejvíce potýká s rotaviry (hl. kmeny séroskupiny A), Clostridium perfigens typu C, A a Clostridium difficile. Proti průjmovým onemocněním vyvolaným enterotoxigenními kmeny E. coli lze selata ochránit vakcinací prasniček a prasnic 4 – 2 týdny před porodem. Nicméně jednoznačně nejčastější příčinou bývají smíšené infekce, tedy jeden či více výše jmenovaných původců v kombinaci např. s virem PRRS. Do pozadí naopak v období před odstavem ustupují transmisivní virová gastroenteritida (TGE) a toxoplazmóza. Aujezskyho choroba se u nás již delší dobu vůbec nevyskytuje (Pulkrábek et al., 2005). U starších kategorií prasat bývají nejčastější příčinou různé kmeny E. coli, dále adenoviry, astroviry a kaliciviry, u nichž infekce sice většinou probíhají latentně, avšak hrozí poměrně snadný přenos na člověka, podobně jako při kampylobakteriálních a yersiniových infekcí. Salmonelózy podléhají v Evropské unii přísné kontrole, zejména pak sérotyp typhimurium, kterým se snadno infikuje i člověk a který odolává léčení antibiotiky. Chovy se dělí na vysoce, středně a mírně zamořené, přičemž v prvních dvou stupních se musí neprodleně zahájit ozdravování (Pulkrábeket al., 2005). 6.2

Komplex respiračních onemocnění (PRDC)

Jedná se o nejvýznamnější onemocnění respiračního systému v současných konvenčních chovech prasat. Jde v podstatě o akutně probíhající pneumonii, která následně

přechází

do

chronického

stádia.

Dříve

postihovala

prasata

mezi

18. a 20. týdnem po narození („slepá ulička 18 týdnů), později se rozšířila i na mladší kategorie. 6.2.1 Příčiny Dle Dubanského et al. (2002) a) Bakteriální patogeny o Primární: Mycoplasma

hyopneumoniae

(Mhyo),

Actinobacillus

pleuropneumoniae, Streptococcus suis, Bordetella bronchiseptica o Sekundární: Pasteurella multocida, Arcanobacterium pyogenes spp., Salmonella

chlorae

suis,

Mycoplasma

hyorhinis,

Mycoplasma

hyosynoviae, Heamophilus parasuis, Actinobacillus suis a jiné; některé mohou příležitostně působit jako primární 21    

b) Virové patogeny o Primární: virus PRRS (PRRSv), chřipky prasat (SIv), Aujeszkyho choroby, respirační koronavirus prasat (PRCV), cirkovirus-2 ((P)CV-2) o Sekundární: hl. cytomegaloviry c) Stres d) Oslabená imunita e) Špatné zoohygienické podmínky Někteří autoři udávají i další faktory, jako jsou faktory genetické či kvalita výživy. 6.2.2 Mykoplazmová pneumonie prasat/enzootická pneumonie (MPS, EP) Nákaza M. hyopneumoniae (Mhyo) postihuje prasata od věku 2 týdnů, nejvíce však v rozmezí 2 - 6 měsíců od narození (v době přesunu z odchovny do výkrmu). Nejčastěji se přenáší cestou „nose-to-nose“, ale podle řady výzkumů dánských SPF chovů je možný i přenos mezi chovy vzdálenými méně než 3,2 km, zejména pak v podzimním a zimním období. Pravděpodobnost přenosu vzrůstá, pokud se v tomto okruhu nachází farma nerespektující systém „all in-all out“, či místo, kudy se často pohybují či parkují automobily takováto prasata převážející. Tyto skutečnosti tedy ukazují i na možnost přenosu infekce vzduchem (Zimmerman et al., 2012). Průměrná inkubační doba činí pět týdnů, nicméně u latentně probíhajícího onemocnění může trvat až 16 i více měsíců. V chovech, kde dochází k primoinfekci, onemocní i dospělá prasata. I když platí, že tato choroba přináší vysokou morbiditu, ale relativně nízkou mortalitu, při primoinfekcích úmrtnost narůstá, stejně jako při infikování SPF chovů (Dubanský et al., 2003). Invaze Mhyo většinou ústí v chronickou bronchopneumonii (většinou již jako součást PRDC). Onemocnění se manifestuje mírně zvýšenou teplotou, a zejména chronickým, štěkavým, suchým a neproduktivním kašlem, který se objevuje 7 – 14 dní od nakažení. Tento kašel přetrvává 2 – 3 týdny nebo po celou dobu růstu zvířete (Zimmerman, 2012; Dubanský, 2003). Později se dostavuje apatie, nechť k žrádlu, konverze živin bývá zhoršená o 13,8 %, a tak se dostavují i poruchy růstu a ztráty tělesné hmotnosti. Mechanismus, jakým Mhyo působí na retardaci růstu, však dosud není objasněn (Escobar et al., 2002), avšak s největší pravděpodobností souvisí s mírou poškození plicního parenchymu (Hill, 1992). Přitom ztráty hmotnosti jsou výraznější u prasat, která byla infikována v časných etapách růstu (Dubanský et al., 2003) a odpovídají míře poškození plicního epitelu.

22    

U dospělých kanců dojde ke snížení fertility a prasnice vykazují nižší mléčnost. Tyto poruchy tak přinášejí chovateli další ekonomické ztráty, které se finančně vyrovnávají zpomalenému růstu prasat ve výkrmu. Přitom platí, že míra manifestace závisí na dodržování zoohygienických zásad v chovu (Dubanský et al., 2003). Překvapivé však byly výsledky pokusu provedeného na University of Illinois v roce 2002, kdy bylo 64 prasat ve věku čtyř týdnů inokulováno Mhyo za účelem prokázat vztah mezi mykoplazmovou pneumonií prasat (MPS) a retardací růstu. Nakažená prasata byla poražena za 0, 14 a 28 dní po inokulaci. Jejich plicní tkáň však nevykazovala žádné poškození, a navíc u těchto prasat nedošlo ani k poklesu hmotnosti ani ke zhoršení konverze živin. Nebyl tedy prokázán žádný vliv na nárůst tuku či proteinů v těle prasat (Escobar et al., 2002). Pravděpodobnou příčinou tohoto výsledku je, že Mhyo nezkomplikovala nákaza dalšími patogeny, protože, jak uvádí Zimmerman (2012), kromě případného kašle se v takových případech nakažená zvířata jeví jako zcela zdravá. 6.2.3 Reprodukční a respirační syndrom prasat (PRRS) Z počátku byla tato choroba v českých chovech výrazně

podhodnocena,

ale v posledních letech se stal virus PRRS největším problémem většiny chovů včetně šlechtitelských, který se významně odráží na úrovni užitkovosti (Smola, 2009), a navíc v globálním měřítku ještě nejspíše nedosáhl svého maxima (Smola, 2012). Základním problémem patrně bylo, že se chovatelé stále spoléhali na inaktivovanou formu vakcíny ve strachu, že živá forma způsobí neřešitelné mutace viru. V zahraničí však očkování těmito látkami běžně probíhalo bez jakýchkoli negativních dopadů. To Českou republiku uvrhlo do další konkurenční ztráty (Smola, 2010). V České republice zatím neexistuje tak propracovaný program eliminace viru PRRS jako ve Spojených státech amerických, a tak se situace v našich chovech může dále komplikovat zejména s rostoucím dovozem selat na výkrm. Se zvyšující se intenzitou transportu prasat v národním, ale i evropském měřítku, roste riziko zavlečení nových klonů PRRS do tuzemských chovů. Nejedná se jen o klony evropské, ale i americké, na které ještě nejsou čeští chovatelé ani naše diagnostické laboratoře příliš připraveni, a tak budou ztráty na farmách s americkým klonem mnohem vyšší než u farem s klonem evropským (Smola, 2012). Virus

reprodukčního

a

respiračního

syndromu

prasat

(PRRSv)

působí

imunosupresivně na obranyschopnost respiračního systému, a tak vyvolává větší 23    

vnímavost k sekundárním infekcím, zejména pak k infekcím respiračního traktu. Dochází tedy i k zintenzivnění průběhu MPS (Jackson, Cockcroft, 2007). Přírůstek se snižuje zhruba o 45 %, ztráty v reprodukci činí asi 12 % a mortalita dosahuje 43 % (Pšikal, 2009). U prasnic se projevuje anorexií až v 50 % případů, cyanózou, zvýšenou teplotou, ale i náhlými úhyny. Pokud jsou březí více než 100 dní, narůstá incidence abortů a předčasných porodů. Obecně jsou vrhy málo početné (pod 11 selat) s vysokou úmrtností selat (až 20 %). Přeživší jedinci trpí průjmy a zaostávají v růstu. V předvýkrmu a výkrmu narůstá incidence běžných onemocnění, snižuje se příjem krmiva a tak i přírůstky. Zvířata trpí zejména rhinitidou a konjunktivitidou. Mortalita v těchto kategoriích není vysoká – dosahuje do 5 %. 6.2.4 Chřipka prasat (SI) Jedná se o akutní onemocnění respiratorního systému prasat, které je vyvolané virem influenzy typu A (Smola, 2012). Prase je vnímavé nejen k prasečím kmenům, ale také k lidským („human-like“) a ptačím („avian-like“) a v rámci EU jsou nebezpečné následující subtypy: H1N1, H1N2, H3N2 (Jirásek, 2012). Problémem je, že tento virus vykazuje antigenní proměnlivost a dlouhodobou přežitelnost ve vnějším prostředí, přičemž virové částice jsou životaschopné ještě alespoň týden od vypuknutí infekce (Smola, 2012). Ta způsobuje zápal plic, slzení, výtok z nosu a vysoké teploty, jejichž následkem dochází k hubnutí, propadu kondice a v některých případech i k úhynu (Whittemore, 2006). Je tedy zřejmé, že tato infekce nepatří mezi nejzávažnější onemocnění, která prasata postihují. Problematický je však nástup sekundárních infekcí, který může vyústit v PRRS (Whittemore, 2006; FAO, 2010). Samotná chřipka pak v roce 2008 způsobila v EU ztráty asi 28 euro na prasnici a rok (Jirásek, 2012). Nákaza se mezi prasaty rychle šíří hlavně v zimě a předjaří, a to zejména androgenní cestou. Vzhledem ke snadnosti přenosu na imunitně naivní jednice, zvláště na farmách s vysokou koncentrací zvířat, je virus influenzy ve stádech většinou udržován neustálou cirkulací (Smola, 2012), jinak je možné buď samovolné vymizení infekce, či její endemický výskyt. Ve stádech, která si již vyvinula patřičnou imunitu, jsou prasnice chráněné a jejich selata tak získávají maternální ochranu do věku 7 – 8 týdnů, než si vytvoří vlastní obranyschopnost. Největší riziko přenosu však představují výkrmová prasata přicházející na farmu z různých zdrojů (Whittemore, 2006) či získávání prasat 24    

od překupníků, kteří nevyhodnocují jejich zdravotní stav. Nákup nových prasat, zejména do šlechtitelských chovů, by měl být vždy provázen průkazem protilátek proti influenze A (Smola, 2012). 6.2.5 Cirkovirové infekce Tento druh onemocnění je kosmopolitně rozšířen po Evropě, Asii i Americe. I když mechanismus patogeneze nebyl ještě zcela objasněn, je zřejmé, že virové částice, které onemocnění způsobují, vynikají velmi vysokou odolností vůči nepříznivým podmínkám vnějšího prostředí. U postižených prasat pak působí imunosupresivně, čímž dávají prostor pro rozvoj sekundárních onemocnění. K infekci může dojít oro-fekální cestou, kontaminovanými předměty, vodou, krmivem, a dokonce byl popsán i přenos transplacentární cestou. V České republice byl výskyt zachycen poprvé v roce 2000 a v současné době je promořenost chovů asi 90%. U prasat se vyskytují dva typy: PCV-1, který je nepatogenní a PCV-2 způsobující řadu onemocnění: •

Syndrom cirkovirového chřadnutí prasat (postweaning multisystemic disease syndrom)

•

Syndrom dermatitidy a nefropatie prasat

•

PRDC (komplex respiračních onemocnění)

•

SAMS (syndrom abortů prasnic)

Vzhledem k tomu, že nebylo doposud možné vyvinout vakcínu, je prevence založena na přísném dodržování pravidel biobezpečnosti (Celer, 2004).

25    

7

ZÁKLADNÍ PILÍŘE OZDRAVOVÁNÍ STÁD Na začátek je třeba podotknout, že Česká republika, podobně jako většina ostatních

zemí, disponuje poměrně liberálním přístupem k udržování dobré úrovně zdravotního stavu na farmách prasat. Proti tomu např. ve Švédsku existuje systém státem kontrolovaného sledování zdravotního stavu u všech kategorií a jeho neustálé vyhodnocování za současného vymýcení ekonomicky významných původců infekčních onemocnění prasat (Smola, 2009). U nás se s pádem systému kontroly hranic začala v chovech vyskytovat dosud neznámá onemocnění. Státem kontrolované choroby, ale i ty nově zavlečené, začaly přerůstat v série epidemií. Jako zvlášť velký problém se u nás jeví nevhodně nastavený systém chovu z minulých let, který počítá s chovem všech věkových kategorií v jedné lokalitě. Navíc od konce devadesátých let překračují koncentrace kusů v odchovnách i ve výkrmu únosnou mez, a tím vzniká v celém areálu farmy velmi vysoký infekční tlak. Se zvyšujícími se koncentracemi zvířat přestávala dostačovat kapacita vzduchotechniky a turnusový systém začal být narušován. Stále více docházelo k míchání věkových skupin, což vedlo k postupnému snižování úrovně zdravotního stavu prasat (Smola, 2009). Za únosnou hranici počtu chovaných prasat na jedné farmě je přitom považováno 500 kusů chovných a 3000 výkrmových prasat (Sainsbury, 1986). Je třeba také zdůraznit, že zdravotní stav stáda byl po dlouhou dobu poněkud podceňovaný, jelikož se řada chovatelů bránila nákladům spojeným s dodržováním pravidel bioochrany. Raději spoléhali na samovolné ustálení nákazové situace, nebo se drželi zastaralých typů vakcín. Tento přístup byl však stále více finančně náročný a mnoho chovatelů bylo nuceno svou činnost zcela ukončit (Smola, 2010). Ozdravení chovu je tedy pro chovatele naprostou nezbytností, avšak velká finanční náročnost celé operace znamená po určitou dobu výrazné snížení rentability chovu. Chovatel je tedy nucen uvolnit značné množství prostředků najednou, jak na restrukturalizaci systému chovu, tak i na nákup nového stáda. Pro řadu chovatelů je tedy tento systém finančně naprosto nepřijatelný, i když návratnost se odhaduje přibližně na jeden rok (Pšikal, 2007). Navíc je třeba přistoupit k řadě preventivních opatření, která souvisejí se zamezením opětovného proniknutí patogenu do chovu (Smola, 2010).

26    

Dobrý zdravotní stav stáda je repopulací zajištěn v dlouhodobém časovém horizontu, avšak nikdy není trvalý. Nejčastěji dochází k reinfekci bakteriemi Actinobacillus suis a Mycoplasma hyopneumoniae (Dubanský et al., 2003). Efektivní zdravotní program by měl zahrnovat (Kyriazakis, Whittemore, 2006): •

Monitoring problémů ve stádě

•

Používání dostupných technologií v rámci kontroly chovu

•

Snahu o zajištění nových technologií za pomoci výzkumu

•

Vyhodnocování výsledků

•

Předávání znalostí

Jak uvádí Dubanský (2003), je vhodné si před zahájením samotné repopulace položit následující otázky: 1. Proč došlo k infekci stáda? 2. Pokud hlavní příčina současného stavu stále existuje, nedojde k reinfekci? 3. Je k dispozici dostatečné množství klinicky zdravých zvířat k repopulaci? 4. Je možné současné stáje opravdu důkladně mechanicky vyčistit a desinfikovat? 5. Jak dlouho mají stájové prostory zůstat neobsazené? Tab. 2:

Limitní hodnoty pro zahájení repopulace (anonym 4, 2010)

Náklady na léčení

> 1,5 Kč/kg živé hmotnosti

Přírůstek v předvýkrmu

< 400 g/den

Ztráty v předvýkrmu

>2%

Přírůstek ve výkrmu

< 750 g/den

Ztráty ve výkrmu

>2%

Užitkovost prasnic

< 23 ks odstavených selat/rok/prasnici

Celý systém ozdravování stád tedy lze charakterizovat čtyřmi základními pilíři (anonym 5, 2009): 1. 2. 3. 4.

Zakládání zdravých chovů Ochrana chovů před zavlečením chorob Dohled nad jednotlivými chovy a jejich monitoring Nouzové plány, které zabrání šíření případného onemocnění celou pyramidou chovů 27  

 

7.1 Zakládání zdravých chovů Základem celého systému jsou primární stáda odchovaná speciálním odchovem, která tvoří vrchol hybridizační pyramidy. Jejich vlastní reprodukcí v konvenčních podmínkách se velmi rychle získávají zdravá selata, prasničky i kanečci, sekundární generace. Repopulační chovy jsou tedy zařazeny ještě před chovy šlechtitelské a rozmnožovací (Černý, 1978). Reprodukční pyramidy jsou tak postavené na SPF prasatech geneticky vylepšených linií, která pocházejí ze zvláštních nukleových chovů a která jsou rozšiřována do jednotlivých kategorií komerčních chovů (FAO, 2010). Schéma 1: SPF pyramidy (FAO, 2010) SPF  inseminační  stanice   (čistokrevní  kanci)  

SPF  nukleové  stádo   (čistokrevní  prarodiče,   genetická  selekce)  

SPF  množitel  1   (tvorba  hybridů)  

Koneční  

SPF  množitel  2   (tvorba  hybridů)  

komerční  

hybridi  

Produkce  

pro  

jatka  

Inseminační  stanice   finálních  hybridů  

Pohyb  prasat   Pohyb  spermatu  

Obecně lze říct, že o zdraví ve stádu s uzavřeným obratem rozhoduje do značné míry uniformní imunita zvířat, která se vyvíjí v závislosti na konkrétním prostředí. Kvůli polyetologii stájových chorob je však navození tohoto stavu velmi zdlouhavé a nikdy zcela dokonalé. Pokud tedy chovatel doplní stádo neuváženě, zásadně ohrožuje

28    

zdravotní stav svých zvířat. Při posunu skupin v rámci hybridizačního programu musíme respektovat 2 zásady (Černý, 1978): 1. Ozdravení vyšších kategorií 2. Zvířata z vyšší kategorie je možné přesunout do nižší pouze, pokud pocházejí z 1 chovu V současné době se otázkou ozdravování stád zabývá nejedna organizace. Programy založené na sekundárních SPF stádech využívají zejména v Dánsku, Švýcarsku a Spojených státech amerických. Tyto organizace stanovují přísný systém kontrol a pravidelné laboratorní zkoušky (zejména serologické), kterými se prokazuje přítomnost či absence určitého patogenu. Nejčastěji se jedná o následující: •

Pasteurella multicoda (atrofická rhinitida)

•

Mycoplasma hyopneumoniae (enzootická pneumonie)

•

Specifické sérotypy Actinobacillus pleuropneumoniae

•

Brachyspira hyodysenteriae (dysenterie)

•

Zákožka svrabová

•

Vši

Tyto organizace se však nedrží jen tradičních metod šlechtění, ale vyvíjí a zavádějí do oblasti chovu také nové metody a technologie. Příkladem může být využívání genomiky, s jejíž pomocí se vyhledávají nové znaky pro výběr. Tyto znaky lze rozdělit do následujících skupin (Mezera, 2009): 1. Odolnost a mortalita prasnic a jejich potomstva v různých fázích života 2. Reprodukční schopnost prasnic 3. Užitkovost prasat v růstových fázích 4. Kvalita masa 5. Složení jatečného těla Jednotlivé šlechtitelské firmy disponují vlastními farmami, z nichž dodávají prasata na tuzemské a mezinárodní trhy. Vznikají naskladněním zvířat nejvyššího zdravotního statusu. U nás tyto chovy vznikly dovozem potomků takovýchto prasat ze zahraničí. Nyní se z České republiky vyvážejí jejich potomci např. do Maďarska, Rumunska, Itálie, Chorvatska, Rakouska, Ruska či na Kypr. V chovech, kde se produkují SPF prasničky je zdravotní stav pravidelně kontrolován a dovoz nových zvířat není dovolen. Celý genetický pokrok je pak realizován na základě inseminačních dávek, které musejí 29    

pocházet z vlastní prověřené inseminační stanice. Stejný princip funguje i u chovů s uzavřeným obratem stáda, kde mají vlastní šlechtitelskou a rozmnožovací skupinu prasnic. Ty jsou pak zapojeny do celosvětového výpočtu plemenných hodnot. Výsledkem je pak různě široká škála základních linií, kterou tyto firmy disponují. Jednotlivé linie se liší ve specifických znacích a vlastnostech. Dělí se do skupin zejména podle kapacity pro příjem krmiva a způsobu mobilizace tělesných rezerv. Tyto linie jsou následně východiskem pro tvorbu typu prasete podle požadavků trhu a regionu koncové farmy, ale i jiných podmínek trhu. Při výběru linie by tedy měl chovatel dbát na rady konzultanta šlechtitelské firmy. Některé svým klientům navíc garantují dodržování kodexu Efbar, kterým je zajištěn trvale udržitelný rozvoj (TOPIGS, 2012). Chovatel pak má v konečném důsledku dvě volby, a to uzavřený nebo otevřený obrat stáda. Z hlediska biobezpečnosti je samozřejmě lepší doplňovat stádo z vlastních zdrojů. Nicméně některé společnosti zakládají svůj program právě na povinnosti chovatele doplňovat stádo nákupem nových prasniček. Existují země, v jejichž chovech se zcela upustilo od vakcinace a používání antibiotik, jelikož se jim podařilo takřka zcela eradikovat mykoplazmovou pneumonii, PRRS, dysenterii a další choroby i ektoparazity. Tohoto úspěchu bylo dosaženo tzv. švýcarskou metodou eradikace. Základem této metody je koordinovaná spolupráce všech chovatelů v dané oblasti, jelikož je třeba brát v úvahu i možnost šíření infekčních agens prostřednictvím aerosolů. Pokud se v chovu prokáže přítomnost aktinobacilové pleuropneumonie (App) či progresivní forma atrofické rhinitidy (pAR), přistupuje se k celkové depopulaci. Po vyprázdnění farmy se během dvou týdnů provede účinná očista a desinfekce celé farmy a teprve poté je možné naskladnit nová prasata, ale tentokrát pouze z prověřených (nákazy prostých) chovů (Dubanský, 2003). Je možné také přistupovat pouze k částečné depopulaci, pokud v chovu potřebujeme eradikovat „pouze“ enzootickou pneumonii, PRRS (evropské kmeny viru) či zákožku svrabovou. Celý proces pak probíhá v několika periodách, které se vztahují k poslední fázi, young-pig-free interval (Dubanský, 2003): 1. 0 dní – 5,5 měsíců před poslední fází – zastavení připouštění prasnic 2. 45 dní – 4 měsíce před poslední fází – naskladnění posledních běhounů do výkrmu 3. 113 dní – 1,75 měsíců před poslední fází – poslední porody 30    

4. Od 167. dne začíná young-pig-free interval, kdy na farmě nezůstávají prasata mladší devíti měsíců, zbývající prasata se léčí, ale očkování u nich neprobíhá.

7.2 Ochrana chovů před zavlečením chorob Prostředí, ve kterém prasata žijí, má na jejich zdravotní stav zásadní vliv. Toto působení lze shrnout do tří základních bodů (Smola, 2004): 1. Prostředí zahrnuje faktory ovlivňující hladinu patogenů, kterým je prase vystavené 2. Prostředí ovlivňuje mechanismy, kterými prase odolává invazi patogenů, jako je např. jejich odstraňování z plic 3. Prostředí ovlivňuje imunitní systém a způsob, jakým může imunitní systém odolávat tlaku patogenů Ochrana chovu před nákazami je tedy velmi významný faktor, který ovlivňuje úroveň

využití

jejich

genetického

potenciálu.

Preventivní

postupy

zahrnují

(Smola, 2010): o Systém bioochrany o Vakcinační schéma založené na pravidelných serologických vyšetřeních o Systém preventivního odčervování, kterým se zamezí chronicky probíhajícím parazitárním onemocněním o Prevence poranění Pro udržení dobrého zdravotního stavu stáda, a tedy i efektivity a ziskovosti chovu by měl být zaveden strukturovaný systém bioochrany v podobě protokolů biobezpečnosti. Tyto protokoly se vypracovávají individuálně pro každý podnik na základě hodnocení vnějších i vnitřních rizik. Efektivnost celého systému je však do značné míry závislá na disciplinovanosti personálu a svědomitosti veterinárního lékaře daného chovu. Ten může být považován nejen za zdroj vědeckých informací a inspektora pro vytváření protokolů biobezpečnosti, ale i za jakéhosi auditora chovu. Při respektování všech zavedených norem biobezpečnosti je tedy možné udržet zdraví stáda v dlouhém časovém horizontu. Dodržování pravidel bioochrany se tedy liší farmu od farmy. V některých podnicích jsou dodržována striktně, v jiných zcela chybí nebo

31    

jsou dokonce předpisy stanovena pravidla, která preventivním opatřením zcela odporují (Daněk, Hájek, 2004). Nejčastěji bývají infekcemi postiženy chovy s vysokou hustotou prasat, které nerespektují základní zásady biobezpečnosti a prevence infekcí. K tomuto stavu dochází většinou vlivem nízkých ustajovacích kapacit nebo v období, kdy je zhoršený odbyt selat. Chovatelé také přistupují k výraznému zkrácení doby pro hygienu stájí nebo ji zcela vynechávají (Daněk, Hájek, 2004). 7.2.1 Externí biobezpečnost Tato podskupina bezpečnostních opatření má za úkol zabránit vniknutí nositelů infekčních agens do areálu farmy. Je tedy nutné prověřit všechna místa, která jsou jakýmkoli způsobem v kontaktu s vnějším prostředím areálu. 7.2.1.1 Diagnostika okolí podniku Patogenní činitelé mohou být přenášeni vzduchem, obratlovci (hlodavci, ptáci apod.), bezobratlými (např. dvoukřídlí - ovádi, bzikavky, mouchule, mouchy aj.), ale také dopravními prostředky, s materiálem a v neposlední řadě také lidmi. Významnou roli hraje i vzdálenost podniku od jatek a ostatních farem, a hlavně úroveň zdravotního stavu zvířat na těchto farmách. Co se okolních farem týče, považuje se za větší riziko blízká farma s rostoucími prasaty nežli farma s chovným stádem, která posílá odstávčata do jiných provozů. Vzdálenost větší než 3 kilometry by měla zajistit uspokojivou ochranu před přenosem infekčních agens aerosoly, ale i jinými přirozenými cestami. Rovněž vzdálenost od jatek a skládek menší než 1 kilometr je velkým rizikem. Zásadní je také hustota prasat na plochu v okruhu asi 5 kilometrů od farmy. Menší hustota, samozřejmě, znamená pro farmu nižší riziko. Důležité je zabývat se také způsobem řízení okolních farem, jejich napojení na rostlinnou výrobu a odvodnění (Levis, 2011). Polohu farmy je obtížné změnit, avšak výhodou je umístění v kopcovitém terénu, který tlumí nepříznivé povětrnostní podmínky. Rovinaté oblasti s nedostatkem stromů jsou více ohroženy přenosem infekcí aerosoly. Rovněž klima je významným faktorem přenosu infekcí. Optimální klimatické podmínky přitom závisejí na povaze dané infekční partikule. Na krátké vzdálenosti se většinou infekční činitelé přenášejí aerosoly. O propuknutí infekce pak rozhoduje zejména počet nakažených zvířat, zvířat vnímavých k infekci, vlhkost a teplota vzduchu, směr a rychlost proudění vzduchu

32    

a jiné faktory. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem přistupuje řada chovatelů i k filtraci vzduchu vstupujícího do prostoru stáje (Levis et al., 2011). Tab.  3        

Vzduchem  přenosné  infekční  partikule  (Whittemore, 2006)  

Původce infekce Actinobacillus pleurpneumoniae, PRRSv, Pasteurella multicida, Mycoplasma hyosynoviae, Streptococcus suis

Možný přenos Na krátkou vzdálenost (do 1 km)

Mycoplasma hyopneumoniae, SI virus, PMWS virus Parvoviry, slintavka a kulhavka, Aujeszkyho choroba

Na střední vzdálenost (1 – 10 km) Na velkou vzdálenost (nad 10 km)

Chov jiných druhů hospodářských zvířat ve vzdálenosti menší než 100 m je rizikový stejně jako frekventované silnice vedoucí ve vzdálenosti menší než 50 m od stáje. Někteří chovatelé se však shodují na tom, že převoz jatečných prasat v blízkosti farem není problematický (Levis et al., 2011). Areál podniku je plotem rozdělen na čistou stranu (bílou zónu), kde je možný kontakt se zvířaty, a na špinavou stranu (černá zóna), kde kontakt se zvířaty možný není, ale je zde vyhrazen prostor spojující obě strany farmy. Zde také musí zůstat všechny automobily. Jejich vjezd do čisté zóny je umožněn pouze po důkladném očištění, desinfekci kol a pokud bude trasa jejich pohybu následně posypána chlorovým vápnem. Nákladní auta se na farmě nesmějí umývat. Vzhledem k výše uvedeným faktům je vhodné v prostoru černé zóny vybudovat parkoviště s dostatečnou kapacitou parkovacích míst (Whittemore, 2006). Všechny ploty by měly mít výšku alespoň dva metry a zároveň musejí být ukotveny hluboko v zemi. Hrozí zde totiž podrytí divokými, a v některých oblastech též feralizovanými, prasaty, která mohou trpět různými endemicky se vyskytujícími se infekcemi (Whittemore, 2006). Odolné oplocení je v zemích s venkovními chovy prasat často velkým problémem, a to zejména kvůli vysoké pořizovací ceně. Levnější alternativou zde může být elektrický ohradník se čtyřmi vodiči umístěný asi 12 – 15 m od produkční jednotky. Toto opatření by mělo alespoň zabránit „nose-to-nose“ kontaktu s divokými prasaty (Levis et al., 2011).

33    

7.2.1.2 Kontaktní pauzy a vstup návštěvníků V zájmu co největší ochrany zdraví zvířat se jejich kontakt s cizími lidmi redukuje na nezbytné minimum. Existuje obecně platné pravidlo, že by veterinář a návštěvník chovu neměl být v kontaktu s cizími prasaty po dobu dvou až tří dnů před návštěvou, což musí stvrdit podpisem v návštěvním deníku, který se archivuje. U cest do zámoří by se mělo počítat s pauzou 7 – 10 dní (Levis et al., 2011). Je však nutné harmonizovat celý systém také s dalšími okolnostmi a nepřisuzovat mu větší důležitost, než si zaslouží. Pokud dojde po návštěvě chovu k úplné výměně oblečení, důkladnému osprchování, včetně umytí vlasů šamponem, umytí rukou (hlavně nehtů) a vysmrkání, je dvanáctihodinová pauza mezi návštěvami chovů dostačující. Na některých zahraničích farmách se riziko vyhodnocuje podle následujícího klíče: Tab. 4

Posouzení rizika zavlečení infekce prostřednictvím návštěvníka (dle

Levis et al., 2011) Ukazatel

Nízké riziko

Střední riziko

Počet jiných farem navštívených za den

Bez kontaktu s jinými farmami

Návštěva jedné, příležitostně více farem

Vlastní hospodářská zvířata

Desinfikované boty a kombinéza pro danou jednotku Nevlastní je a o jiná se nestará

Kontakt se zvířaty

Bez kontaktu

Znalost biobezpečnosti

Rozumí a prosazuje její zásady

Cizinec

Necestuje za hranice státu

Ochranný oděv

Vysoké riziko Pravidelné navštěvování mnoha farem a zařízení podobného typu

Desinfikované boty; Bez ochranného oděv se nemění, oděvu pokud je čistý Má vlastní, ale Vlastní prasata jiného druhu anebo se o ně stará Minimální či nepřímý kontakt Pravidelný kontakt (např. jen s s prasaty ustajovacím zařízením) Je si vědom jejích Nedoceňuje základů, ale základní pravidla a nezastává je nerozumí jim Omezeně cestuje za Cestuje za hranice, hranice státu, ale kde je v kontaktu se bez kontaktu se zvířaty zvířaty

Vstup na čistou stranu by měl být umožněn pouze přes uzamykatelné dveře se zvonkem. Je vhodné sem také umístit informační tabule se základními pravidly 34    

biobezpečnosti, která se na farmě dodržují. Hned za vstupem by měla být vybudována hygienická smyčka s okénkem pro předávání a desinfekci materiálů. Na špinavé straně hygienické smyčky je také třeba odložit veškeré šperky, hodinky, mobilní telefony a jiné předměty, které nemohou být důkladně desinfikovány. Povinnost projít přes toto místo tak v sobě, kromě snižování rizika zavlečení infekce do chovu, skýtá ještě další dvě výhody. Jednak tato povinnost odradí pouze příležitostné návštěvníky, kteří by se do chovu rádi jen podívali a jednak je to příjemná možnost pro zaměstnance osprchovat se před odchodem z práce. Pokud však sprcha není k dispozici, je možné ji alespoň z části nahradit povinností převléci se do erárního oděvu a obuvi (Whittemore, 2006). Nejlepší však je zkombinovat obojí. Takzvaná SPF dánská vstupní procedura použití sprchy vůbec nepožaduje. Je založena pouze na umytí rukou a výměně oděvu a obuvi. Zvláštní pozornost je pak potřeba věnovat hygieně obuvi, kterou nejlépe zajistí manuální čištění tlakovou vodou. Po takové očistě je pak vhodné na obuv, ale i na nářadí používat desinfekční lázně (Whittemore, 2006). Po areálu farmy by se žádný návštěvník neměl pohybovat sám. Za jeho pohyb musí zodpovídat předem ustanovený zaměstnanec farmy, který zároveň dohlédne na odemykání a uzamykání všech prostor, do kterých se návštěvník potřebuje dostat. Zaměstnanci jsou však, samozřejmě, také omezováni ochrannou lhůtou. Stejně tak nesmějí vstoupit do areálu, pokud se u nich vyskytne některý z chřipkových symptomů. V některých provozech se musí zaměstnanci dokonce nechat povinně naočkovat proti sezónním kmenům chřipky (Levis et al., 2011). 7.2.1.3 Nakládání s krmivy a vodou Krmivo by mělo pocházet ze zaručeného zdroje. Silo pro krmivo musí být umístěno v čisté zóně areálu na hranici se špinavou zónou, kde je také umístěn otvor pro plnění (FAO, 2010). Jak již bylo naznačeno výše, nákladní auta přivážející krmivo se smí pohybovat jen po předem dané trase a řidiči nesmí být v přímém ani nepřímém kontaktu s prasaty, protože právě oni představují největší hygienické riziko. Stejná pravidla platí i pro automobily odvážející a dovážející zvířata. Vzhledem k tomu, že rozvážení krmiv většinou v neděli neprobíhá, bývá u mnoha dodavatelů tento den určen k vyčištění vozidel. Pro chovatele je tedy nejlepší, když si krmivo nechá dovézt v pondělí ráno. Balená krmiva by měla být před umístěním 35    

do čisté zóny desinfikována. Otevřené, špinavé či jinak znehodnocené krmivo musí být vráceno dodavateli (Levis et al., 2011). 7.2.1.4 Skladování a odvoz kejdy Platí, že kejda by měla být skladována v zakrytých skladovacích nádržích, které bývají vyprazdňovány ze špinavé strany (anonym 6, 2012). Nákladní vozidlo, které kejdu odváží, musí dodržet stanovenou ochrannou kontaktní pauzu a jiné farmy nesmějí vyvážet kejdu do vzdálenosti 1 kilometru od ozdravené farmy (TOPIGS, 2012). 7.2.1.5 Dovoz zvířat a inseminačních dávek Nová zvířata by, pokud možno, do areálu vůbec neměla být přivážena. Pokud je to však nezbytné, měly by všechny kusy pocházet ze stejného zdroje nebo alespoň ze zdrojů se stejnou úrovní zdravotního stavu a z farem, které mají stejný nebo vyšší zdravotní status jako farma ozdravená (Whittemore, 2006). Nová zvířata by měla být dovezena pouze na okraj areálu, vozidlo musí být důkladně očištěno a místo vykládky desinfikováno. Poté všechny kusy procházejí karanténním a aklimatizačním programem za stálého monitorování jejich zdravotního stavu. V rámci adaptace by zvířata měla mít možnost postupně se přizpůsobit novému prostředí správným způsobem. Aklimatizace by měla proběhnout před tím, než nové kusy přijdou do styku se stávajícími zvířaty, aby nedošlo k narušení imunitní rovnováhy na farmě.

Adaptace je nutná proto, že by se po dodání zvířat na farmu mohly

vyskytnout zdravotní potíže jak u zvířat již přítomných, tak také u zvířat nových. Tyto problémy mohou vznikat v důsledku rozdílu ve zdravotní odolnosti a kontaminaci patogeny. To znamená, že během adaptace získávají nové kusy odolnost proti patogenům kontrolovaným způsobem (TOPIGS, 2012). Pokud je to možné, měla by být nová prasata ustájena odděleně. V 1. týdnu adaptace probíhá intenzivní pozorování zdravotního stavu. Nové kusy si navykají na sebe navzájem, ale i na ošetřovatele, který o ně pečuje. Ve 2. – 6. týdnu probíhá očkování podle vakcinačního schématu farmy, ošetření proti parazitům a zajištění styku s případnými infekcemi na farmě, ale to jen s těmi, proti kterým není dostupná vakcinace. Poslední z bodů se provádí zajištěním kontaktu s mladou, k porážce určenou prasnicí. Posledních 6 týdnů adaptace, tedy 7. – 12. týden, slouží ke stabilizaci vylučování případných patogenů (TOPIGS, 2012). Zdrojem inseminačních dávek musí být opět stanice se stejným nebo vyšším zdravotním statusem a dodávány smějí být pouze mimo areál farmy v klimatizovaném 36    

boxu. Před tím, než se dávky dostanou do prostor farmy, mělo by být balení desinfikováno nebo by měl být odstraněn jeho vnější obal. 7.2.2

Způsob odvozu zvířat

Odvoz zvířat je prováděn přes speciální předávací jednotku na okraji farmy se vstupem na čisté straně a výstupem na špinavé straně areálu. Provoz zde je jednosměrný a řidič ani zvířata, která se jednou dostala do špinavé zóny nebo do kontaktu s řidičem, nesmí zpět do zóny čisté (FAO, 2010). Automobil odvážející zvířata musí být vydesinfikovaný a vysušený nejlépe elektrickým vysoušečem, navíc u něj musí být dodržena smluvená kontaktní pauza. Po odvozu zvířat se celá plocha vyčistí směrem od areálu ven, nechá se vyschnout a následně je vydesinfikována. Kejda z nakládacího prostoru a voda použitá k jeho čištění se musí ukládat na jiném místě než je běžná kejda z farmy (TOPIGS, 2010). 7.2.2.1 Nakládání s kadávery Vzhledem ke snadnému šíření infekcí, možnému kanibalismu a výskytu mrchožroutů musí být manipulace s kadávery prováděna velice rychle a obezřetně. Prostor k jejich ukládání bývá umístěn na okraji čisté zóny, co nejdále od budov se zvířaty. Na toto místo by se měly přemísťovat až na konci směny (TOPIGS, 2010). Vozidla určená k jejich odvozu do kafilerie musí přijet ráno, jako na první farmu a před vjezdem do čisté zóny musí opět projít desinfekcí a musí u nich být také dodržena kontaktní pauza. Po odvozu kadáverů prochází celá plocha čištěním a desinfekcí. Personál, který očistu prováděl, nesmí přijít do kontaktu se zvířaty, dokud se neosprchuje a nepřevlékne. I přesto je však ještě vhodné dodržet aspoň dvanáctihodinovou kontaktní pauzu (Whittemore, 2006). 7.2.2.2 Materiály a léčiva Materiály, podobně jako krmiva, musí pocházet ze známého zdroje. Vše, co je na farmu dodáváno, musí projít oddělením, kde probíhá desinfekce a odstranění vnějšího obalu, pokud je to možné. K desinfekci se může využívat alkohol, UV záření či odpařující se formaldehyd. Pokud to však není možné, ponechává se materiál před jeho dovezením

na

farmu

po

určitou

dobu

(Levis et al., 2011).

37    

v uzavřené

skladovací

místnosti

7.2.2.3 Regulace hlodavců, hmyzu, ptactva a netopýrů Nejlepší prevencí proti výskytu hlodavců je udržovat areál podniku čistý a uklizený, případně pak využívat služeb profesionálních deratizačních společností. Kolem všech budov by měl být vybudován betonový pás, který přístupu hlodavců zabrání (Whittemore, 2006). 7.2.3 Interní biobezpečnost Opatření týkající se interní biobezpečnosti mají zabránit šíření infekčních agens v rámci areálu chovu. Jako transportní médium mohou posloužit zvířata, lidé, materiál přesouvaný po areálu či hmyz. Přitom platí, že čím lepší je zdravotní stav chovaných zvířat, tím nižší je nebezpečí šíření nemocí. 7.2.3.1 Oddělení věkových skupin Věkové skupiny se oddělují tak, že věkový rozdíl mezi zvířaty v jednom oddělení je maximálně týden. Co se zakrslých nebo pomalu rostoucích kusů týče, je možné je umísťovat na místa dostatečně vzdálená od ostatních výrobních provozů, protože takto celkově oslabená zvířata bývají ideálním zdrojem infekce pro zdravé jedince. Navíc by tyto kusy výrazně zaostávaly ve vývoji za ostatními jedinci, což by následně způsobilo problémy s udržením turnusů. Zásadně by se tedy neměly přiřazovat do skupin věkově mladších. Místo, kde jsou tyto slabší kusy ustájeny, musí být v rámci denního režimu navštěvováno až jako poslední (TOPIGS, 2010). 7.2.3.2 Princip „all in–all out“ Pomocí tohoto principu se minimalizují kontakty mezi různými věkovými skupinami prasat (Levis et al., 2011) a zároveň zajistí, že jednotlivá oddělení budou po určitou dobu prázdná, což umožní jejich vyčištění, vydesinfikování a důkladné vysušení, aby se minimalizovala hrozba infekce (TOPIGS, 2012). Je založen na naskladňování zvířat po sekcích tak, že se vždy jedna celá sekce naskladňuje, a pak se i celá vyskladňuje. Z tohoto důvodu je nutné uzpůsobit velikost poroden velikostem oddělení pro předvýkrm, výkrm a odchov prasniček. Je třeba dbát na to, aby se v rámci provozu farmy nevytvořila místa, kde se budou zvířata hromadit (Levis et al., 2011). 7.2.3.3 Postupy čištění Důkladné a správně prováděné čištění je stěžejním aspektem pro úspěšný program biobezpečnosti. Plochy by měly být nejprve na čištění připraveny namočením či napěněním, a pak opláchnuty teplou tlakovou vodou. Poté dochází k aplikaci 38    

desinfekčního prostředku nejlépe pomocí rozprašovače, protože tak získáme lepší přehled o tom, kam byl již přípravek aplikován a zároveň se tak prodlouží i kontakt chemikálie s povrchem. Následně je třeba zajistit dostatečný čas pro vyschnutí chemikálie a pro předehřátí místnosti (TOPIGS, 2012). Pokud je třeba použít chodbu k přehnání prasat, musí být pak co nejdříve vyčištěna a vydesinfikována. Materiály a nástroje se smí užívat vždy jen pro jedno oddělení, a pokud přišly do kontaktu se zvířaty, musí se neprodleně vydesinfikovat (Whittemore, 2006). 7.2.3.4 Logistika v rámci farmy V chovech prasat bývá obvykle 5 věkových skupin – porodny, předvýkrm, výkrm, oddělení pro březí a jalové prasnice a odchovna prasniček. Trasy přesunů těchto kategorií musí být rozvrženy logicky a nesmí se vzájemně křížit. Pohyb lidí mezi věkovými skupinami také nesmí být nahodilý; měl by tedy probíhat směrem od mladších zvířat ke starším a od zdravých prasat směrem k jedincům s pomalým růstem či nemocným (Whittemore, 2006). Před přechodem od jedné věkové skupiny ke druhé je třeba, aby se každý pracovník převlékl, přezul, umyl si a vydesinfikoval ruce. Před vstupem ke každé kategorii je nutné vydesinfikovat také obuv (TOPIGS, 2012). 7.2.3.5 Zacházení se selaty a) Příjem mleziva: během prvních 24 hodin života zásadně ovlivňuje následnou obranyschopnost selat, a proto je nutné tento příjem optimalizovat tak, aby se patřičné

množství

mleziva

dostalo

na

každého

jedince

ve

vrhu

(TOPIGS, 2012). Je tedy nutné pravidelně kontrolovat kondici selat a plnost jejich bříšek. U velkých vrhů je třeba zavřít největší jedince na hodinu stranou, aby i menší jedinci mohli požít dostatečné množství mleziva. b) Překládání selat k náhradní matce: chovatel by se nikdy neměl snažit za každou cenu zachraňovat selata slabá a nevitální a raději by u těchto jedinců měl přistoupit k eutanazii. Pokud je však přeložení selat nezbytné, měla by u své biologické matky zůstat 24 hodin po narození, aby měla možnost požít dostatečné množství mleziva. Překlad selat k náhradní matce se může uskutečnit je v rámci jedné místnosti ne později než za 72 hodin od jejich narození. Přeložená selata musí být zároveň náležitě označena, aby k jejich přesunu nemohlo dojít podruhé (TOPIGS, 2012). 39    

c) Standardní ošetřování selat: mělo by být zredukováno na nezbytné minimum a probíhat za přísně sterilních podmínek. Nejlépe je ošetřovat selata v porodním kotci a ne v bedně. Při použití beden musí být po každém vrhu vyměněna jednorázová vystýlka. Po každém vrhu je nutné vyměnit jehly, po kastraci každého selete je nutné kastrační nůž vydesinfikovat a po každém vrhu si ošetřovatel musí vždy umýt a vydesinfikovat ruce, avšak je lepší používat jednorázové rukavice, které si po každém vrhu jednoduše vymění (TOPIGS, 2012). d) Voda a krmivo: aby se zabránilo tvorbě plísně v krmivu, je nutné pravidelně čistit dopravníky a zásobníky krmiva. Několikrát za rok by se měly zcela vyprázdnit a vždy by měly být udržovány v suchu (TOPIGS, 2012). Každý den je pak třeba vyprázdnit koryta a v případě potřeby je také vyčistit. Voda by měla podléhat pravidelným rozborům, a to zejména, pokud je odebírána z vlastní studny (Whittemore, 2006). Stejně tak i napáječky je třeba pravidelně proplachovat a čistit (FAO, 2010).

7.3 Dohled nad jednotlivými chovy, monitoring a nouzové plány V rámci dohledu nad daným chovem je vhodné provádět pravidelná serologická vyšetření, a to zpravidla 3 ročně. Dále je vhodné vést veterinární knihu farmy, ve které je uveden rozpis očkování, ale také protokol o rutinních ošetřeních. Všechny údaje je třeba dvakrát do roka vyhodnotit a konzultovat s veterinářem. Tak je možné některé typy očkování buď vynechat, nebo naopak ještě relativně včas přidat. Navíc je třeba denně provádět zběžnou zdravotní prohlídku všech zvířat a striktně eliminovat jakákoli rizika poranění (Smola, 2010). Chronická i akutní onemocnění mohou být v chovu sledována podle řady ukazatelů (Whittemore, 2006): •

Užitkovost

•

Vzhled prasat

•

Úroveň výskytu kašle a průjmů

•

Stav prostředí stáje

•

Používání krmiva

•

Spotřeba krmiva a vody

40    

U prasat s minimální nemocností by se měl povinně sledovat výskyt chorob. Další kontrola pak probíhá na jatkách. Dobrou vypovídací schopnost pak má porovnávání týdenních záznamů o počtech porodů, narozených selat, selat mrtvě rozených, úrovni růstu, poševních výtocích a jiných charakteristikách chovu, zaznamenávaných podle jednotlivých oddělení. Dalším užitečným nástrojem je pozorování nerušených zvířat během jejich běžných aktivit a, pokud je třeba stanovit správnou diagnózu, je často nutné provést vyšetření post mortem u poraženého prasete nebo u nedávno uhynulého (Whittemore, 2006). Pro případ, že by nějaké onemocnění propuklo, je dobré vytvořit seznam chorob, který bude rozdělen na onemocnění významná a nevýznamná, aby se zamezilo plýtvání energie při řešení nepodstatných problémů. Používání antibiotik by se mělo vždy opírat o laboratorní vyšetření a je vhodné jej omezit zejména v SPF rozmnožovacích chovech (Smola, 2010). Záznamy musejí obsahovat místo a čas sledování, identifikační údaje zvířete, symptomy, pravděpodobnou příčinu, výsledky dalších sledování, apetit zvířete, jeho prostředí, přesuny skupin, terapii s přesnými názvy léků a jejich zdroji a jiná opatření, která bylo potřeba přijmout (Whittemore, 2006). V České republice by vysoká úroveň zdravotního stavu prasat, stejně jako produkční cíle a požadavky na kvalitu produktů, měly být řešeny za pomoci komplexního programu, jehož autory by měli být chovatelé. Problém však nastává se nedostatkem finančních prostředků a know-how, zejména v oblasti globálních produkčních trendech vepřového masa. Z tohoto důvodu by bylo prospěšné sestavit tzv. „tým pro zdraví“, který by byl složen z odborníků z řad veterinářů, chovatelů, výživářů apod., který by zodpovídal za dodržování vytyčených pravidel a jejich aktuální upravování (Smola, 2010). V řadě zemí jsou vytvořeny různé monitorovací systémy, pomocí nichž se získávají důležité informace o nákazové situaci nejen pro chovatele, ale hlavně pro stát. Jako příklad je možno uvést anonymní monitorovací systém výskytu viru influenzy A ve Spojených státech amerických, který umožňuje tlumení jeho cirkulace efektivním očkováním prasat i lidí, kteří se pohybují v chovech. Nejedná se tedy jen o ochranu zdraví člověka, ale také o podporu biobezpečnosti v provozu. Navíc, pokud se cirkulace viru v chovu nesleduje, považují se ztráty často za následek jiného, sekundárního, infektu (Smola, 2012). Jiný program Spojených států amerických je věnován sledování PRRS. Probíhá v regionech, kde je mnoho prasečích farem s vysokou incidencí PRRS. 41    

Na základě výsledků serologických vyšetření je vytvořena mapa, ve které jsou u jednotlivých farem zobrazeny jejich zdravotní statusy a zároveň je z ní zřejmé, kteří chovatelé se odmítli zapojit. Toto zveřejnění výsledků je tak zároveň pro chovatele velkou motivací pro dodržování preventivních, popřípadě supresivních, opatření a celý systém umožňuje včasné rozpoznání onemocnění, a tak i eliminaci následných ztrát (Smola, 2012.)

42    

8

ZÁVĚR Zdravotní situace v českých chovech prasat je dlouhodobě nepříznivá. Tento stav je

způsoben celým komplexem příčin. Některé z nich samotný chovatel prakticky ovlivnit nemůže. Jedná se například o mezinárodní transporty zvířat s různými zdravotními statusy, které přestavují velké riziko pro domácí farmy. Existuje však celá řada faktorů souvisejících se zdravotním stavem stáda, jejichž respektováním může chovatel významně zlepšit a udržet dobré zdraví chovaných prasat. Jako základní a nejúčinnější nástroj se pro vytvoření zdravých stád využívá metoda repopulace či některá z jejích modifikací. Repopulace stáda sice chovateli přináší vysoké vstupní náklady spojené s analýzou systému fungování farmy, vypracováním biobezpečnostních protokolů, pořízením zdravého stáda a často také se stavebními úpravami areálu. Pro udržení vytvořeného statusu je však nutné přijmout řadu opatření, jako jsou pravidelné serologické kontroly zvířat, dodržování pravidel biobezpečnosti a důsledné školení pracovníků. Nový provoz zajišťuje rychlou návratnost vynaložených investic. Úspory plynou nejen z lepší konverze krmiva a vyšší efektivity práce, ale zejména z významného omezení nákladů na zdravotní péči. Produkce je stálá a dobře předvídatelná, jelikož se významně snižuje riziko hromadného propuknutí nákazy napříč kategoriemi. Bude-li management chovu dostatečně náročný na sebe a své zaměstnance, měly by být na farmě vytvořeny podmínky pro plné využití genetického potenciálu repopulovaného stáda, a tím zajištění předpokladů pro udržení konkurenceschopnosti.

43    

9

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

App

Aktinobacilová pleuropneumonie

DHHS

Defined high health status

DNA

Deoxyribonukleová kyselina

EP

Enzootická pneumonie

GF

Germ free

HHS

High health status

MD

Minimal disease

Mhyo

Mycoplasma hyopneumoniae

MPS

Mykoplazmová pneumonie

pAR

Atrofická rhinitida

PCV-1

Prasečí cirkovirus typu 1

PCV-2

Prasečí cirkovirus typu 2

PRDC

Komplex respiračních onemocnění prasat

PRRS

Respirační a reprodukční syndrom prasat

PRRSv

Virus respiračního a reprodukčního syndromu prasat

SAMS

Syndrom abortů prasnic

SI

Swine influenza

SIv

Virus of swine influenza

SPF

Specific pathogen free

   

44    

10 SEZNAM CITOVANÉ LITERATURY 1. Anonym 1: United States Department of Agriculture [online]. 2012 [cit. 201303-25]. Dostupné z: http://www.fas.usda.gov/psdonline/circulars/livestock_poultry.pdf 2. Anonym 2: Census [online]. 2012 [cit. 2013-03-26]. Dostupné z: http://www.census.gov/compendia/statab/2012/tables/12s1377.pdf 3. Anonym 3: The health status of the herd. In: The Pig Site [online]. 2000 - 2012 [cit. 2013-02-24]. Dostupné z: http://www.thepigsite.com/pighealth/article/29/by-pigs 4. Anonym 4: Reopulace v chovech prasat. Náš chov. 2010, č. 12. ISSN 00278068. 5. Anonym 5: Zdraví zvířat. Česká PIC: Spolu dokážeme víc... [online]. 2009 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.ceskapic.cz/zdravi-zvirat/ 6. Anonym 6: Biosecurity guidance to prevent the spread of animal. In: Depatment for Environment, Food and Rural Affairs [online]. 2012 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://archive.defra.gov.uk/foodfarm/farmanimal/diseases/document s/biosecurity_guidance.pdf 7. BÁRTOVÁ, E., O. SYCHRA, P. ŠIROKÝ, E. ROUBALOVÁ, J. KLIMEŠ a I. LITERÁK. Návody k praktickým cvičením z biologie. Brno: Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, 2007. ISBN 978-80-7305-021-1. 8. Biosecurity of Pigs and Farm Security. In: LEVIS, D. G. a R. B. BAKER. University of Nebraska - Lincoln [online]. The Board of Regents of the University of Nebraska, 2011 [cit. 2013-02-28]. Dostupné z: http://ianrpubs.unl.edu/epublic/live/ec289/build/ec289.pdf 9. CELER, V. Cirkovirové infekce prasat. In: Zdraví, stájové prostředí, technologie a správná výrobní praxe v chovu prasat. Brno: Výzkumný ústav živočišné výroby, 2004, s. 3. ISBN 80-86454-50-9. 10. ČERNÝ, M. Zdravotní problematika velkochovu prasat a výsledky ozdravování. In: Uplatnění repopulace v hybridizačním programu v chovu prasat. Brno: Česká vědeckotechnologická společnost, 1978, s. 9. 11. DANĚK, P. a J. HÁJEK. Výživa prasat, biobezpečnost a dopady na zdravotní stav a reprodukci prasat. In: Zdraví, stájové prostředí, technologie a správná výrobní praxe v chovu prasat. Brno: Výzkumný ústav živočišné výroby, 2004, s. 4. ISBN 80-86454-50-9. 12. DEWEY, C. E., T. E. WITTUM, H. S. HURD, D. A. DARGATZ a G. W. HILL. Herd- and litter-level factors associated with the incidence of diarrhea morbidity and mortality in piglets 4-14 days of age. Journal of Swine Health and Production. 1995, roč. 3, č. 3. Dostupné z: http://www.aasv.org/shap/issues/v3n3/v3n3p93.pdf 13. DOUSEK, J. Vztah pohody zvířat a kvality potravin. In: Agroweb: Internetový zemědělský portál [online]. 2012 [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://www.agroweb.cz/Vztah-pohody-zvirat-a-kvalitypotravin__s1672x59672.html 45    

14. DUBANSKÝ, V. a J. DRÁBEK. Zdravotní problematika prasat: III. Mykoplazmová pneumonie prasat, Komplex respiračních chorob prasat (Porcine Respiratory Disease Complex - PRDC). 2. vyd. Brno: Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, 2003. ISBN 80-7305-467-1. 15. ESCOBAR, J., W. G. VAN ALSTINE, D. H. BAKER a R. W. JOHNSON. Growth performance and whole-body composition of pigs experimentally infected with Mycoplasma hyopneumoniae. Journal of Animal Science [online]. 2002, roč. 80, č. 2 [cit. 2013-02-01]. ISSN 1525-3163. Dostupné z: http://www.animal-science.org/content/80/2/384.short#cited-by 16. FAO. Good Practices for Biosecurity in the Pig Sector: Issues and options in developing and transition countries. Řím: FAO Animal Production and Health, 2010. ISBN 978-92-5-106507-5. 17. HÁJEK, J., M. ROZKOT. Zdraví, stájové prostředí, technologie a správná výrobní praxe v chovu prasat: sborník ze semináře : Brno 12.11.2004. Praha: Výzkumný ústav živočišné výroby, c2004, 54 s. ISBN 80-86454-50-9. 18. HILL M. A., A. B. SCHEIDT, R. F. TECLAW et al. Association between growth indicators and volume of lessions in lungs from pigs at slaughter. Am J Vet Res 1992; 53: 2221 – 2223. 19. JACKSON, P. G. G., P. D. COCKCROFT. Handbook of Pig Medicine. Philadelphia: Saunders Elsevier, 2007. ISBN 978-0-7020-2828-1. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=BFQYKo6q3rUC&printsec=frontcover&vq=P RRS&hl=cs#v=onepage&q=PRRS&f=false 20. JIRÁSEK, T. Chřipka prasat a nové trendy v kontrole onemocnění. Náš chov. 2012, č. 12. ISSN 0027-8068. 21. MEZERA, P. Program PIC: Produkce prasat zaměřená na ekonomiku. In: Aktuální problémy chovu prasat: Cesty vedoucí k dosažení rentabilního chovu prasat. Praha: Čítek, 2009, s. 4. ISBN 978-80-213-1974-5. 22. ORR, D. E., Y. SHEN. World Pig Production, Opportunity or Threat?. In: The Pig Site [online]. září 2006 [cit. 2012-04-20]. Dostupné z: http://www.thepigsite.com/articles/2/ai-genetics-reproduction/1857/world-pigproduction-opportunity-or-threat 23. PŠIKAL, I. Biologická ochrana chovů prasat a tlumení infekcí PRRS. Veterinářství. 2007, č. 6. ISSN 0506-8231. 24. PŠIKAL, I. Reprodukční a respirační syndrom (PRRS - tlumení infekce v chovech prasat). In: Aktuální prblémy chovu prasat: Cesty vedoucí k dosažení rentabilního chovu. Praha: Čítek, 2009, s. 12. ISBN 978-80-213-1974-5. 25. PULKRÁBEK, J. et al. Chov prasat. Praha: Profi Press, 2005. ISBN 80-8672611-8. 26. SAINSBURY, D. Animal Health: Health, Disease and Welfare of Farm Livestock. Boca Raton: Collins Technical and Professional Books, 1986. ISBN 0-00-383356-9. 27. SCHWARZER, J., S. BUCHTA, M. ČECHOVÁ, M. ČERNÝ, J. PELIKÁN, V. SUCHOMEL a F. SVOBODA. Ekonomické aspekty využívání metody repopulace v chovech prasat. In: Nové aspekty v chovu prasat. Brno: Vysoká 46    

škola zemědělská v Brně, 1986, s. 4. 28. ŠIKULA, V. Možnosti plošného využití metody repopulace prasat. Diplomová práce. 1986. 29. SMOLA, J. Aktuální otázky v chovu prasat z pohledu mikrobiologie. In: Zdraví, stájové prostředí, technologie a správná výrobní praxe v chovu prasat. Brno: Výzkumný ústav živočišné výroby, 2004, s. 5. ISBN 80-86454-50-9. 30. SMOLA, J. Aktuální řešení problematiky PRRS a chřipky prasat v USA. Náš chov. 2012, č. 1, s. 4. ISSN 0027-8068. 31. SMOLA, J. Komplexní program managementu prasat a plánování zdraví. Náš chov. 2010, č. 11. ISSN 0027-8068. 32. SMOLA, J. Možnosti a cíle v chovu prasat. Náš chov. 2012, č. 2. ISSN 00278068. 33. SMOLA, J. Nakažlivé choroby prasat. In: Zdravotní problematika chovu prasat. Hradec Králové: Chovservis a.s., 2005, s. 4. ISBN 80-86454-57-6. 34. SMOLA, J. Zdravotní rizika v chovech prasat. In: Aktuální poznatky v chovu a šlechtění prasat: Sborník mezinárodní vědecké konference konané při příležitosti 90. výročí založení MZLU v Brně. Brno: Mendelova zemědělaká a lesnická univerzita v brně, 2009, s. 2. ISBN 978-80-7375-303-0. 35. SMOLA, J. Vliv zdraví na úrovni stáda na ekonomiku produkce. In: Aktuální problmy chovu prasat: Cesty vedoucí k dosažení rentabilního chovu prasat. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2009, s. 4. ISBN 978-80-213-19745. 36. TOPIGS. Technologické návody. 2012. 37. ULMAN, L., J. MENŠÍK. Moderní metody ozdravování chovu prasat a jejich využití k prevenci některých stájových nákaz. In: Uplatnění repopulace v hybridizačním programu v chovu prasat. Brno: Česká vědeckotechnologická společnost, 1978, s. 9. 38. WHITTEMORE, C. T. Whittemore's science and practice of pig production. 3. vyd. Oxford: Blackwell Publishing, 2006. 685 s. ISBN 978-1-4051-2448-5. 39. ZIMMERMAN, J. J., L. A. KARRIKER, A. RAMIREZ, K. J. SCHWATRZ a G. W. STEVENSON. Diseases of swine. 10. vyd. Iowa: John Wiley and Sons, 2012. ISBN 978-0-8138-2267-9. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=VOZF1RaJqeEC&printsec=frontcover&hl=cs &source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

47