MASARYKOVA UNIVERZITA. Vliv rodiny na osobnost dítěte

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Vliv rodiny na osobnost dítěte Bakalářská práce

Brno 2014

Vedoucí práce:

Autor práce:

Mgr. Zdeněk Hons

Michaela Nevrlková

Bibliografický záznam NEVRLKOVÁ, Michaela. Vliv rodiny na osobnost dítěte: Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2014. 62 l. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Zdeněk Hons.

Anotace Bakalářská práce „Vliv rodiny na osobnost dítěte“ se zabývá otázkou, jakým způsobem rodina ovlivňuje osobnost dítěte. Práce se zaměřuje především na vliv rodičů a prarodičů na dítě v předškolním a mladším školním věku. Dále zkoumá, jak různé styly výchovy a typy rodin působí na vývoj osobnosti dítěte. Práce se věnuje tématu návykových látek, volnočasových aktivit a utváření hodnot u dětí. Hlavním cílem práce je ukázat, do jaké míry rodiče své děti v různých oblastech života ovlivňují a zda se jedná o vlivy pozitivní či negativní.

Annotation This bachelor thesis „The influence of the family on the child's personality“ is dedicated to many factors that influence child's personality development. It is focused on parent's and greatparent's influence on preschoolers and early school age. The thesis deals with different types of parental care and different types of families which can have direct effect on children's development. Another part of the bachelor thesis is devoted to the problems of addictive substances, free time activities and value of children to parents. The aim of this thesis is to show the influence of the parental way of child rearing in life's different areas and if the influence has positive or negative effects.

Klíčová slova Rodina, vliv, výchova, děti, rodiče, osobnost, chování, vzdělání.

Keywords Family,

influence,

education.

upbringing,

children,

parents,

personality,

behaviour,

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Souhlasím, aby byla práce zveřejněna.

V Brně dne 6. dubna 2014

……………………………… Podpis

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Zdeňku Honsovi za odborné vedení, rady, trpělivost a vstřícnost při vedení práce.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 7 1. RODINA ...................................................................................................................... 9 1. 1. RODINA S JEDNÍM BIOLOGICKÝM RODIČEM ..................................... 11 1. 1. 1. Nevlastní matka ............................................................................................ 12 1. 1. 2. Nevlastní otec ............................................................................................... 13 1. 2. RODINA NÁHRADNÍ .................................................................................... 14 1. 3. RODINA S JEDNÍM RODIČEM ................................................................... 15 1. 3. 1. Matka vychovávající dítě sama .................................................................. 16 1. 3. 2. Otec vychovávající dítě sám ....................................................................... 17 2. VÝCHOVA V RODINĚ........................................................................................... 19 2. 1. STYLY VÝCHOVY ......................................................................................... 21 3. OSOBNOST .............................................................................................................. 23 3. 1. UTVÁŘENÍ TRVALEJŠÍCH VLASTNOSTÍ OSOBNOSTI ...................... 25 3. 1. DUŠEVNÍ POTŘEBY ..................................................................................... 26 4. VÝCHOVA K HODNOTÁM V RODINĚ ............................................................. 28 5. VLIV RODINY NA VOLNOČASOVÉ AKTIVITY DĚTÍ .................................. 35 6. VLIV RODINY NA VZDĚLÁNÍ DÍTĚTE ............................................................ 40 7. VLIV RODINY NA DÍTĚ V OTÁZCE NÁVYKOVÝCH LÁTEK .................... 47 8. DŮLEŽITOST PRARODIČŮ V ŽIVOTĚ DÍTĚTE .............................................. 51 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 58

ÚVOD Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala téma zabývající se vlivy rodiny na osobnost dítěte. Přestože se dané téma týká všech, málokdo se o něj teoreticky zajímá. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, rodina je nejvlivnějším činitelem v našem životě. Nejen na naši existenci, ale i na tom, kde právě jsme a co děláme, má nevětší podíl rodina. Jsou to rodiče a prarodiče, kteří stojí za nejdůležitějšími rozhodnutími a mají na dítě největší vliv při utváření vlastností, při vytváření hodnotového žebříčku a při osvojování si určitého chování. Prostřednictvím předložené bakalářské práce si můžeme připomenout vlastní dětství a vzpomínat, se kterými výchovnými styly jsme se setkali. Všichni jsme byli dětmi. Stejně tak budeme jednou rodiči, tetami či strýci. Už nebudem e tím, kdo je vychováván, ale tím, kdo vychovává. Při čtení této práce můžeme porozumět tomu, jak chování dospělých působí na rozvoj osobnosti dítěte a jaké následky si s sebou bere dítě do dalšího života. Zároveň si uvědomme, jak je důležité být dítěti dobrým vzorem. Současní rodiče si mohou z uvedené práce vzít inspiraci pro výchovu svých potomků. Nutno dodat, že každý člověk je jiný, tudíž i výchovné teorie si každá rodina musí pozměnit podle svého. Jsou však zásady, jako věnovat dítěti dostatek času nebo láskyplný přístup k dítěti, které platí vždy. Cílem mé bakalářské práce je zachytit nejpodstatnější vlivy rodinných příslušníků na dítě a zjistit následky těchto výchovných vlivů. V první části své bakalářské práce se budu věnovat základním pojmům. To je rodina, výchova a osobnost. Uvedu, jaký vliv má na rozvoj osobnosti dítěte rodina s jedním nevlastním rodičem a jak na dítě působí prostředí, kde je přítomen pouze jeden rodič. Dále rozeberu jednotlivé styly výchovy a jejich dopad na osobnost dítěte. Poté seznámím čtenáře s pojmem osobnost, jaké faktory ovlivňují její vývoj a formování. V souvislosti s tím se zaměřím také na duševní potřeby dítěte a utváření trvalých vlastností. V druhé části své bakalářské práce se zaměřím na jednotlivé oblasti lidského života. Středem zájmu budou děti převážně předškolního a mladšího školního věku. Budu se snažit přiblížit míru působení rodičů na děti, a zda se jedná o působení negativní či pozitivní. V kapitole, která se týká utváření hodnot u dětí, zmíním nejpodstatnější lidské hodnoty a jakým způsobem by měla probíhat výchova k nim. V následující kapitole týkající se volnočasových aktivit dětí 7

uvedu, jaké faktory ovlivňují rodiče při výběru volnočasových aktivit svých dětí a do jaké míry se na těchto rozhodnutích podílí samotné děti. V kapitole o vlivu rodiny na vzdělání dítěte se zaměřím na přístup rodičů jak k dětem, tak i učitelům. Zároveň přiblížím, jaký vliv mají tyto rodičovské postoje na studijní prospěch dítěte. V otázce návykových látek, kterým se věnuje další kapitola, je rodičovský vzor stejně důležitý jako v kterékoliv jiné výchovné oblasti. Uvedu rizikové činitele, které mohou jedince k návykovým látkám přivést. Zároveň čtenáře seznámím s možnostmi, jak v dítěti vypěstovat odmítavý přístup k návykovým látkám a co dělat v případě, že se potomek stane na návykových látkách závislým. V poslední kapitole se zaměřím na vlivy a důležitost prarodičů ve výchově.

8

1. RODINA Rodina je nepochybně nejstarší společenskou institucí. V pradávných dobách vznikla nejen z přirozeného pudu rozmnožovat se, ale i z potřeby rodičů své potomky chránit, vzdělávat a připravovat na život. Ve středověku i starověku byla pak rodina chápána jako společenství lidí, kteří spolu žijí a hospodaří pod jednou střechou. V té době se do rodiny nepočítali jen pokrevní příbuzní, ale i služebnictvo. Paralelně existovalo ještě druhé pojetí rodiny, které platilo u vládnoucích tříd. Rodina byla považována za systém širokého pokrevního příbuzenství. Taková skupina lidí nežila v jednom domě, ale byla spojená stejnou krví, která zaručovala společnou moc a majetek. Rodina byla tedy totožná s rodem. Dnešní představu rodiny neztotožňujeme s tímto pojetím. Z této původní představy o rodině nám zbyla pouhá kulturní vzpomínka. „Předpokládá se, že pro společnost naší kultury je charakteristickou, přirozenou a převládající formou rodiny párová monogamická rodina, tedy domácnost tvořená párem mužem a ženy a jejich dětmi.“

1

Takovou rodinu bychom mohli označit přívlastkem nukleární.

Existují zde dva základní vztahy. Prvním vztahem je vztah mezi mužem a ženou a druhým je vztah mezi rodiči a dětmi. Právě manželský pár tvoří jádro rodiny. Proto se taková rodina někdy označuje jako rodina manželská nebo také dvougenerační, neboť rodinu tvoří pouze dvě generace. Současná rodina představuje soukromý prostor, v němž jsou osoby spojeny intimními vztahy, pevnými vzájemnými vazbami a důvěrou. Právě v ní se realizuje první sebehodnocení, postoje k sobě i druhým a projevují se morální vlastnosti člověka. Rodina je zároveň prostředím, kde se formují modely chování. Dítě si zde osvojuje sociální normy a hodnoty. Je to především rodina, která připravuje jedince na život. Kromě ní bude mít vliv na rozvoj osobnosti škola a vrstevníci, ale je důležité si uvědomit, že rodina má výjimečné postavení a má tedy možnost ovlivňovat dětskou osobnost po všech stránkách. Právě rodina nejpřirozeněji uspokojí psychické i fyzické potřeby jedince a je modelem mezilidských vztahů, které jsou pro dítě příkladem do dalšího života. Každá fungující rodina by měla splňovat základní funkce. Funkčnost rodiny chápeme jako schopnost plnit určité úlohy. V této souvislosti můžeme 1

MOŽNÝ, Ivo. Moderní rodina. Mýty a skutečnosti. Brno: Blok, 1990, s. 18.

9

rozdělit rodiny na funkční a dysfunkční neboli problémové, narušené. Rodina je funkční za předpokladu, že se dokáže vyrovnat s vnějšími podmínkami, s vlastním uspořádáním vztahů, s rozdělením kompetencí a podobně. Nejzákladnější rodinnou funkcí je reprodukční funkce, která je zároveň důvodem vzniku a existence rodiny vůbec. Vlivem existence antikoncepčních prostředků a nových možností rozvoje genetiky a medicíny se tato funkce v současnosti stahuje do pozadí.

Naproti

tomu

funkce

emocionální

se

považuje

za

jedinečnou

a nezastupitelnou. Pro jedince je emocionální stabilita důležitá v každém věku. Zahrnuje se sem potřeba jistoty, podpory, pomoci, bezpečí a uvolnění, potřeba prožívat společně volný čas, komunikovat a udržovat pevné rodinné vztahy. Právě v emocionální sféře dysfunkční rodiny nejvíce strádají. Neopomenutelnou rodinnou funkcí je funkce materiální. Povinností rodičů je zaopatřit své děti minimálně do dovršení plnoletosti. Na druhé straně dítě musí mít pocit, že se v této oblasti může na svou rodinu spolehnout. Nejdůležitější funkcí rodiny je funkce socializační. Právě tady se dítě seznamuje se vzory chováním pro muže a pro ženy. Tady hrají významnou roli vzory otce a matky, případně dědečka a babičky nebo starších sourozenců. Učí se, jak reagovat v určitých situacích a utváří si postoje k sobě samému i k okolí. S tím souvisí i příprava dětí na manželství a rodičovství. Povinností rodiny je snažit se poskytnout dítěti co nejpříznivější prostředí pro socializaci. Je nutné uspokojovat primární potřeby dítěte od velmi raného věku. Zahrnují se sem potřeby biologické i psychické, potřeba bezpečí a projevy lásky. Jestliže jsou tyto potřeby uspokojeny, dítě se přirozeně do rodiny zařadí a svobodně se v ní projevuje. Potřebuje mít pocit, že někam a k někomu patří a budovat s někým láskyplný vztah. Rodina vytváří a upevňuje v dítěti povědomí o povinnosti a zodpovědnosti. Poskytuje dětem příležitost naučit se vstupovat do vztahu s lidmi různého věku a postavení. To se uskutečňuje například prostřednictvím vzdálenějšího příbuzenstva, jako jsou strýcové, tety, bratranci a sestřenice. Prostřednictvím těchto osob se v dítěti utváří představa o společnosti a světě mimo rodinu. Zároveň je rodina útočištěm v těžkých životních situacích. Je to prostor, v němž se mohou děti i dospělí sobě navzájem svěřit a požádat o radu či pomoc. „Rodina by měla znamenat pro dítě základní životní jistotu. To je ten nejlepší vklad, který mu můžeme dát.“ 2

2

MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s. 17.

10

1. 1. RODINA S JEDNÍM BIOLOGICKÝM RODIČEM Rodinu, v němž je pouze jeden člen manželského páru biologickým rodičem dítěte, můžeme označovat jako rodinu nevlastní. 3 Druhý z manželského páru je pro dítě cizí, tedy nevlastní. Jinými slovy lze říci, že nevlastní rodina vzniká druhým sňatkem jednoho z rodičů. V nevlastních rodinách se setkáváme s několika druhy psychologických problémů. Je nutné si uvědomit, že do zaběhlého rodinného řádu vstupuje nový člen. Od toho se mohou odvíjet vlivy negativní i pozitivní. To záleží i na tom, jaké bylo rodinné prostředí před příchodem nového vychovatele. Druhým zdrojem problémů je fakt, že si dítě uvědomuje existenci dvou rodin. V jedné nevlastní žije a druhou rodinu zastupuje druhý biologický rodič s partnerem či partnerkou. Dítě v sobě často řeší otázku sympatie a oddanosti. Na jedné straně stojí nevlastní rodič, který je vždy přítomný a pro dítě známý. Na druhé straně stojí biologický rodič, který je vzdálený, vzácný a často idealizovaný. Dále je potřeba vědět, že s příchodem nového člena rodiny přichází i jeho široké příbuzenstvo. Dítě má tak nové babičky, dědečky, strýce a podobně, přičemž ti staří se vytrácejí. To všechno je pro d ítěte vysoká psychická zátěž. Manželství v nevlastní rodině je jiné především v tom, že už od začátku jsou v něm přítomny děti. Pár tak nemá možnost být po svatbě sám a vztah upevňovat. Menší děti se po uzavření svazku biologického rodiče mohou cítit odstrčeny, mohou nevlastního rodiče brát jako nepřítele a žárlit. Dospívající jsou citliví na intimní projevy rodičů. Právě kvůli různým reakcím dětí se rodiče bojí svůj vztah rozvíjet. Rodiče by si ale měli uvědomit, že pevnost a stabilita manželského svazku je prospěšná nejen jim, ale i dětem. Faktem je, že fungování v nevlastních rodinách je mnohdy složitější než v rodinách vlastních. Děti v této situaci musí být jistě velmi psychicky odolné, ale nevlastní rodiny přináší i svá pozitiva. Dítě má kolem sebe více lidí, učí se přizpůsobovat a vidí rodiče opět šťastné. Takže i když nová rodina pro dítě představuje zvýšení stresu, dodává na druhé straně příležitost osobního vývoje a prostor pro utváření harmonických vztahů.

3

Označení nevlastní rodina převzato z: SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 1. vydání, Praha:

Portál, 2001, 176 s.

11

1. 1. 1. Nevlastní matka Sobotková (2001) uvádí, že v souvislosti s rolí nevlastní matky existují dva mýty, které mohou zapříčinit problémy u dětí po utvoření nové rodiny. Prvním předsudkem je mýtus zlé macechy. Tento model je nám známý z pohádek, kde je macecha symbolem zla. Přestože počet nevlastních rodin neustále stoupá, nevlastní matky jsou stále chápany jako její negativní součást. Druhým předsudkem je mýtus okamžité lásky, kdy se očekává, že matka bude okamžitě milovat nevlastní děti a pojme je za vlastní. Vstoupit do rodiny s nevlastními dětmi může být pro ženu stresující, není proto překvapující, že nové matce trvá někdy delší dobu, než se k dětem začne chovat jako k vlastním. „Je paradoxní, že tyto dva mýty dávají při své externalizaci zcela odlišné obrazy – nevlastní matku jako extrémně zlou a na druhé straně nevlastní matku jako oddaně milující a vše zvládající.“

4

Je jisté, že ženy, které se dostanou do role nevlastních matek, se musí vyrovnat se změnami své osobní identity. Žena se snaží zachovat si pozitivní představu o sobě a pozitivně přijímat signály, které by mohly působit na identitu sebe samé. Nevlastní matky jsou si nejvíce nejisté v nově získaných rolích. Nevědí, co se od nich očekává, což mnohdy vede ke stresu a obavám. Ženy jsou si nejisté ohledně kvantity svých povinností a obávají se dopadů svého chování na osobní a rodinnou pohodu. Každá žena s příchodem do nové domácnosti, musí současně také volit, jak se bude chovat a jak ochrání svou osobní identitu. Většinou se žena snaží vyvrátit předsudky tak, že se začne chovat pozitivně a přesně tak, jak se od ní očekává. Jestliže však takové chování bude působit uměle a nuceně, dočká se pravděpodobně pouze negativních ohlasů. Další možností je postupné překonávání mýtů přímo v rodině. Dětem je vysvětlena důležitost a pevnost manželského svazku a toho je pak využito při utváření autority nevlastního rodiče. V rodinách s dospívajícími dětmi může převažovat strategie, kdy je nevlastní rodič od výchovy distancován a všechna rodičovská odpovědnost je ponechána biologickému rodiči. Podle mého názoru není tato volba tou nejšťastnější. Jestliže biologický rodič bude mít za úkol děti kontrolovat, poučovat, odměňovat, ale také trestat 4

SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. Praha: Portál, 2001, s. 138.

12

a nevlastní rodič bude mít na starost méně závažné záležitosti, jako starost o domácnost a starost o volný čas dětí, mohlo by se velmi rychle stát, že děti nebudou své rodiče dělit na vlastní a nevlastní, ale na hodného a zlého.

1. 1. 2. Nevlastní otec Častějším způsobem vzniku nové rodiny je ten, kdy se biologická matka znovu provdá a tím do rodiny vstupuje nový muž. Můžeme sem zahrnout i případy, kdy ke sňatku ještě nedošlo, ale matčin partner už v rodině funguje. Muž přichází do rodiny, která má už nějaký zaběhnutý řád. Jde zde většinou o viditelně silný vztah mezi matkou a dětmi. Příchod nového partnera může znamenat oslabení tohoto vztahu a celkové změny v rodině. U dětí se mohou projevit pocity nejistoty a napětí a z toho plynoucí negativní postoj k novému členu rodiny. Na toto všechno má největší vliv samotná matka. Na jejím chování a rozhodnutích závisí to, jak bude nový muž přijat a jak to děti budou prožívat. Nemohu svá tvrzení zakládat na vlastní zkušenosti, ale myslím si, že záleží především na tom, ke komu bude matka více tíhnout a které strany se bude při konfliktech zastávat. Matka vždy chce, aby děti nového muže přijali co nejlépe. Za tímto účelem se může stát, že se matka bude snažit, aby se děti cítily dobře za každých podmínek. V rámci toho bude projevovat větší sympatie k dětem než k partnerovi, rozhodne vždy ve prospěch dětí a celkově zmírní svoji výchovu. Následkem toho může ale být nespokojenost partnera a rozpad vztahu. Matka se může rozhodnout i naopak, tedy tak, že svého partnera bude zapojovat do všech rodičovských aktivit i povinností a bude stavěn do role absolutní autority, kterou musí děti uznávat. V tomto případě se nejspíš děti uzavřou do sebe a celkově se zhorší jejich psychika. Matčin úkol v tomto procesu není jednoduchý, ale vždy by měla v rozhodování volit tu cestu, která bude přijatelná pro obě strany. Příchozí muž by si měl předem vytvořit představu o tom, do jaké rodiny vstupuje a poznat rodinný systém, do něhož by se měl později sám zapojit. Také si musí uvědomit, že je nemožné, aby ho děti ihned do rodiny přijaly. Takový proces vyžaduje čas a trpělivost. Matějček (1994) uvádí, že je potvrzena skutečnost, že nový partner bývá přijat lépe u dětí mladších než starších a lépe u děvčat než 13

u chlapců. Došlo se také k poznatku, že nový partner je nejhůře přijímán u dětí mezi osmi a dvanácti lety. Děti v tomto věku se nedokážou situaci přizpůsobit jako děti mladší, zároveň nemají dostatek rozumu, aby k situaci přistupovaly jako dospívající. V otázce přijetí nového partnera do rodiny jsou podstatné také vlivy příbuzných a okolí. Nejdůležitějším faktorem v tomto procesu je čas. Děti ho mnohdy potřebují daleko víc, než si dospělí vůbec dokážou připustit. Dále by se nevlastní rodič neměl dětem vnucovat, snažit se o rychlé sblížení nebo děti uplácet. Významným činitelem je i dohodnutý způsob oslovování nového matč ina partnera. Vždy záleží pouze na matce, jestli dětem představí nového partnera pod křestním jménem, pod příjmením nebo jako strejdu. S každým typem oslovení je spojen i určitý postoj. Pro dítě je snadnější budovat upřímný a přátelský vztah spíše se strejdou než s někým, koho musí oslovovat příjmením.

1. 2. RODINA NÁHRADNÍ „Dítě za své rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají – a je pro ně zcela nepodstatné, zdali tihle „jeho“ lidé na to mají či nemají potvrzení z porodnice.“5 Náhradní rodiny jsou určeny dětem, které nemohou vyrůstat v rodině vlastní. Důvodem může být úmrtí nebo emigrace rodičů, neschopnost rodičů starat se o dítě kvůli vážné nemoci nebo postižení. Stává se také, že se vlastní rodina o dítě starat nechce, v takovém případě je dítě rodičům odebráno. Pro děti, které nemohou být vychovávány vlastní rodinou, existuje možnost, že budou umístěny do rodiny náhradní. První možností je osvojení neboli adopce. Je to taková forma náhradní péče, kdy adoptivní rodiče přijímají za své opuštěné dítě. Dítě přebírá příjmení těchto rodičů. Rodina náhradní se stává rodinou vlastní a osvojitelé mají na dítě stejná práva a povinnosti jako k dětem vlastním. Podle zákona musí být adoptivní rodiče zapsáni v rodném listě dítěte, tudíž zanikají příbuzenské vztahy mezi dítětem a vlastní rodinou. Na druhém místě stojí pěstounská péče. Je vhodná pro děti, jejichž rodiče nejsou schopni zabezpečit řádnou výchovu. Vlastním rodičům dítěte stále některá práva a povinnosti zůstávají, ale jsou omezeny na minimum. 5

MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s. 16.

14

Dítě si

i v pěstounské rodině ponechává vlastní jméno. Zákon stanoví rozsah práv a povinností pěstounské rodiny, zároveň je tato rodina vždy finančně podporován a od státu. Pěstoun má plnou zodpovědnost za výchovu dítěte. O dítěti má právo rozhodovat jen v běžných otázkách. Při výjimečných záležitostech je potřeba dostat souhlas zákonného zástupce, kterým ve většině případů zůstávají biologičtí rodiče. „Pěstounská péče může být změněna na poručnickou péči, a to v případech, kdy rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, rodičovská zodpovědnost byla omezena nebo byl pozastaven výkon jejich rodičovské zodpovědnosti či ztratili způsobilost k právním úkonům.“

6

Přestože si dítě uvědomuje, že nežije ve vlastní rodině, je náhradní péče v mnoha případech nejlepším řešením. Pro dětský vývoj je prospěšnější rodinné prostředí než kolektivní výchova v dětských domovech. Dítě nepotřebuje mít s rodiči stejnou krev a příjmení, ale stabilní rodinu. Místo, kam se může vracet pro pomoc a pro rady, místo emocionálního zázemí a jistoty. Dítě musí vědět, že má i v takové rodině svoji nenahraditelnou roli.

1. 3. RODINA S JEDNÍM RODIČEM Tyto rodiny se označují také jako neúplné. Je to rodina, kterou tvoří jeden rodič a minimálně jedno dítě. Vznikají rozvodem manželů, smrtí jednoho z partnerů nebo narozením dítěte svobodné matce. Neúplné rodiny existují od pradávna. Zatímco v dřívějších dobách bylo nejčastějším důvodem vzniku neúplné rodiny úmrtí jednoho z rodičů, v současné době je nejčastější příčinou rozvod. Ty samozřejmě také nejsou ničím novým, ale jejich počet rok od roku stoupá. Setkala jsem se s názory, které předpokládaly, že se z dětí z neúplných rodin stanou v dospělosti zločinci nebo devianti, protože rodina neuspokojuje jejich biologické a psychické potřeby. Pravdou ale je, že na dítě má mnohem negativnější vliv úplná, ale nešťastná rodina, v níž neexistují harmonické mezilidské vztahy. Nesmíme opomíjet fakt, že i rodina s jedním rodičem může být klidná, vyrovnaná a fungující. Nutné je uvědomit si, že v rodině zůstal pouze

6

Základní pojmy. Adopce.com. [online] 2010 [cit. 2014-02-08] Dostupné z: http://www.adopce.com/pestounska-pece/zakladni-pojmy/.

15

jeden rodič, který s dítětem zůstává sám. Je to velmi těžká situace, neboť se musí sám postarat o výchovu a o uspokojování základních potřeb dítěte. Všechna zodpovědnost padá na něj. Jak dobře bude rodič tuto roli zvládat , je ve vývoji dítěte mnohem důležitější než fakt, že žije v neúplné rodině.

1. 3. 1. Matka vychovávající dítě sama Jestliže mluvíme o neúplných rodinách, jde ve většině případů o osamělé matky s dítětem. Žena se osamělou matkou může stát z třech příčin. První z nich je úmrtí partnera, druhou je rozvod nebo rozchod svobodných partnerů, třetí příčinou je otěhotnění ženy s mužem, s kterým neplánovala v budoucnu žít. Matky, které zůstávají s dítětem samy, musí čelit mnoha problémům. V prvé řadě tyto problémy zahrnují materiální otázky, kdy se žena bojí, že rodinu neuživí. Dále sem patří osobní problémy a nedůvěra ve vztahy, která začíná u komunikace s bývalým manželem a může se projevit i v interakci s dítětem. Aby se dítě správně psychicky vyvíjelo, musí být uspokojeny jeho určité potřeby. V úplné a fungující rodině se tyto potřeby uspokojují přirozeně. V rodině bez otce padají všechny tyto povinnosti a starosti na bedra matky. Protože se matka musí o rodinu postarat i po ekonomické stránce, bude nejspíš pracovně vytížena. Pak by mohlo lehce dojít k tomu, že se svým dětem nebude věnovat a bude je zanedbávat. Neexistuje totiž už nikdo druhý, s kým by si rozdělila starosti o výchovu. Je tedy docela možné, že dítě bude trávit více času v mateřské škole nebo podobném zařízení. Matka by měla umět dítěti tento čas vynahradit, ale přitom ho nerozmazlovat. Na druhou stranu můžeme říct, že má jakousi výhodu ve výchově. Může dosáhnout jednotné výchovy, protože její působení není narušováno výchovnými vlivy jiného dospělého. Děti, které vyrůstaly pouze s matkou, rychleji dospívají a snadněji se zařazují do společnosti. Je pravděpodobné, že tento mladý člověk bude cílevědomější, sebevědomější a bude lépe hospodařit s penězi, než jedinec, který byl vychován v harmonické rodině a hmotném blahobytu. Tato fakta se nezveřejňují proto, aby matky zůstávaly na výchovu samy, ale proto, aby věděly, že i bez partnera mohou své dítě kvalitně vychovat.

16

Atmosféra rodinného prostředí závisí na tom, z jakého důvodu matka o partnera přišla a do jaké míry se s tím vyrovnala. Osobní problémy matky se velmi často promítají do vztahu k dítěti. Pokud je matka nevyrovnaná, může být výchova ohrožena. Matka může neúmyslně v dítěti vytvořit nenávist k mužům nebo pesimistický pohled na manželství. V jiném případě se může stát, že matka se na dítě příliš upne, protože má pocit, že dítě je to jediné, co jí v životě zbylo. Z toho vzniká nezdravý vztah dítěte a matky, kdy matka potřebuje, aby na ní bylo dítě závislé a nikdy nedospělo. Prostřednictvím dítěte si plní své sny, přičemž jsou na dítě kladeny vysoké nároky, které je často obtížné splnit. To jsou jen možná rizika, která se mohou, ale nemusí projevit. Všechno závisí na osobnosti matky. Myslím si, že ve společnosti převládá ten názor, že pokud v rodině chybí otcovský vzor, nemůže se dítě normálně vyvíjet. Výzkumy ale neprokázaly, že by absence otce v rodině měla negativní vliv na dětskou osobnost. Přesto však matka často hledá mužský vzor u příbuzných nebo přátel. Otcovskou roli může převzít například strýc nebo dědeček. Matka si samozřejmě může domů přivést i nového partnera. Reakce dětí pak zaleží na jejich věku. Uvádí se, že kritickým věkem je jedenáctý a dvanáctý rok života. Ve značné většině případů jsou tyto neshody nakonec překonány. Zajímavostí je, že na rozdíl od mužů se ženy nehrnou do dalšího manželství. „Podle výzkumů existuje souvislost i se vzděláním ženy – čím vyšší vzdělání, tím menší pravděpodobnost, že vstoupí do druhého či dalšího manželství.“ 7

1. 3. 2. Otec vychovávající dítě sám Neúplnou rodinu může tvořit i osamělý otec s dítětem. „Osamělým otcem se muž stává většinou tehdy, když matka dětí zemře, opustí rodinu nebo je kvůli vážné nemoci zcela vyřazena z péče o rodinu.“ 8 Přestože angažovanost otce ve výchově stále více stoupá, je pro ně velmi těžké zastávat absolutně roli matky. Otci chybí zkušenosti vyplývající z každodenního soužití matky a dítěte. Nemá

7 8

SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. Praha: Portál, 2001, s. 130. Tamtéž, s. 134.

17

takový přehled o dětských potřebách, o péči a o domácích pracích. Mnohdy se muži bojí osamělosti a zodpovědnosti za celou rodinu. Zastávám názor, že v dnešní společnosti už není považován muž za hlavu rodiny, ale že hlavní slovo ve výchově v úplných rodinách mají většinou ženy. Studie prokázaly, že pokud matka v rodině není přítomna, jsou muži schopni převzít chování těchto pečujících matek. Znamenalo by to, že rodičovské chování není záležitostí biologickou, ale formuje se na základě sociálních okolností a příležitostí. Bylo také zjištěno, že muži umí pečovat o dítě stejně dobře jako ženy, jen jiným způsobem. Muži mají svůj specifický styl výchovy, tudíž se děti mohou u otce cítit stejně dobře jako u pečující matky. Stejně jako matka bez partnera, tak i otec bez partnerky řeší určité problémy s tím související. Muži na tom bývají převážně finančně lépe než ženy, proto často najímají placené služby pro domácnost. Hlavním důvodem však není přebytek peněz nebo lenost, ale obava, že by některé činnosti nezvládli. Jak už bylo výše uvedeno, muži mají strach ze zodpovědnosti za celou rodinu, proto je osamělý otec většinou závislý na svých rodičích, kteří mu s výchovou dětí pomáhají. Jestliže otec žije s jedním potomkem – synem, může oběma takové rodinné uspořádání vyhovovat, je-li otec kladným vzorem. Zato s dospívající dcerou může mít otec problémy. Otec má většinou pocit, že svoji dceru musí neustále hlídat a chránit.

Nedokáže si připustit, že jeho dcera musí dospět a osamostatnit se.

V některých případech to může dojít tak daleko, že otec bude dceři zakazovat návštěvy u kamarádů a navazování vztahů s chlapci. Pro všechny muže je role osamělého otce nová. Po určitém čase se většinou otec naučí starat o vlastní děti, věnuje jim všechen volný čas a poskytne jim citové zázemí, čímž vytvoří stabilní a funkční rodinu.

18

2. VÝCHOVA V RODINĚ Bez ohledu na uspořádání rodinného systému nebo stabilitě rodinného prostředí dochází v každé rodině k výchově. Výchova je záměrné formování osobnosti způsobem, který byl v rodině přijat jako výchovný ideál. Zahrnuje se sem úmyslné rozvíjení schopností, mentálních a fyzických vlastností, utváření morálních hodnot a politických postojů, rozšiřování znalostí o přírodě a společnosti a získávání praktických dovedností. Rodina vychovává dítě prostřednictvím rodinné atmosféry, uznávanými hodnotami a chováním rodinných příslušníků. Všechno, co se v rodině děje, se do výchovy promítá. Výchova není jednosměrná, ale jde o interakci mezi vychovatelem a vychovávaným. Výchova v rodině probíhá nepřetržitě po celou dobu, kdy rodiče s dětmi tráví čas. Cílem výchovy je všestranný rozvoj osobnosti dítěte, formování jeho charakteru a vedení k hodnotám a normám, které vyplývají ze společnosti. Rodiče mají často přibližnou představu o tom, v co chtějí své dítě vychovat. V tomto směru téměř vždy vychází z toho, jak byli sami vychovávaní svými rodiči. Jejich prioritním cílem je dostatečné zaopatření svých dětí po materiální stránce. Současně jim chtějí dát ty nejlepší podmínky pro spokojený život. Proto se snaží věnovat dítěti dostatek času a pozornosti, snaží se pomáhat mu při učení i při řešení problémů. Výchova začíná už ve chvíli, kdy rodič uspokojuje základní biologické potřeby dítěte. Do těchto primárních potřeb se řadí i potřeba lásky, která je velmi podstatná pro správný vývoj osobnosti. Emocionální výchova je proto v rodině velmi důležitá a nenahraditelná. „Dieťa potrebuje stabilný okruh dospelých, ku ktorým si môže vytvoriť trvalý citový vzťah.“ 9 Jestliže dítěti není láska dávána, mají děti problémy v citové sféře na všech dalších vývojových stupních. Těžko navazují sociální vztahy a nedokážou mít někoho rády, jelikož jim samotným byla láska odpíraná. Hamarová (1986) uvádí skutečnost, „že děti, ktoré nepoznajú lásku, sa oneskorujú v duševnom aj telesnom vývine, sú v ranom veku apatické, a dokonca aj menej odolné voči chorobám.“ 10 Rodina je pro dítě ideálním prostředím, ve kterém bude navazovat první citové vztahy. Dítě musí mít v rodině pocit jistoty a sounáležitosti. Rodiče, 9

HAMAROVÁ, Janka a Ľubomír HOLKOVIČ. Výchova v rodine. Bratislava: Smena, 1986, s. 49.

10

Tamtéž, s. 49.

19

s kterými vstupuje do hlubokých vztahů, musí být dítěti oporou. Jedním ze způsobů, jak dítěti projevit svoji lásku, je stálé naslouchání. Dítě by mělo vědět, že ho rodič podporuje za všech okolností. Potřebuje dostatek pozornosti a jistoty, že jeho slova berou rodiče vážně. Rodiče by dítě měli nabádat, aby mluvilo i o svých problémech. Jen tak se může dítěti ulevit od nepříjemných pocitů. Stejně vážně by rodiče měli brát i rozhovory o nepodstatných věcech. Pro dítě to zpravidla není nepodstatné a potřebuje, aby ho někdo vyslechl. „Mimořádně pozorně se snažte naslouchat dítěti, když se chová ošklivě a zle. Takové dítě chce vám v té chvíli něco důležitého říci. Třeba prožívá něco strašného, s čím si neví rady.“11 Rodičovská láska není vrozená, ale vytváří se na základě neustálého kontaktu s dítětem. S tímto se pojí tvrzení Matějčka (1986), který říká, že „není dobře, když je mateřská láska slabošská, a není dobře, když je pojímána jen jako oběť.“ 12 Rodiče si často myslí, že pokud budou dětem ustupovat, bude výchova snadnější a udělají tím své děti šťastné. Pravdou však je, že vhodnější je pevná a náročná výchova, protože jen tak se z dětí stanou vyspělé a odolné osobnosti. Rodiče musí být přátelští, sebevědomí a důslední, aby vytvořili dětem vyhovující prostředí pro upevňování citových vztahů. V opačném případě se u jedince může projevit duševní strádání, které je zapříčiněno právě nedostatkem citových podnětů. Pokud dítě strádá již v raném dětství, jsou pozdější následky značně závažné. Tito jedinci nedokážou vzdorovat nemocem, nemusí mít dobře rozvinuty rozumové schopnosti a je vážně ohrožen vývoj jejich charakteru. Jelikož tito jedinci neznají lásku, stávají se z nich často bezcitní zločinci. Nemají žádné hranice ve svém chování a nechápou, čím lidem a společnosti ubližují. Proces výchovy v rodině je velmi náročný. Aby probíhal efektivně, musí docházet i k sebevýchově rodičů. Jejich výchova musí být uvědomělá, cílevědomá a plánovitá. Kromě rodičů na osobnost dítěte působí i celé rodinné prostředí, v němž jedinec žije. Důležité je, aby se výchova rodičů dostala do souladu s daným rodinným prostředím. Jestliže je rodinné prostředí pozitivní, rodičovská výchova je důslednější a zvyšuje se její účinnost. Je běžné, že se v každé rodině občas vyskytují problémy. Rodiče by tyto problémy měli řešit včas, a to bez

11 12

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Povídej – naslouchám. Praha: Návrat, 1993, s. 99. MATĚJČEK, Zdeněk. Rodiče a děti. Praha: Avicenum, 1986, s. 39.

20

přítomnosti dětí. Tato zásada bývá zpravidla dodržována, čímž se rodinné prostředí upevňuje.

2. 1. STYLY VÝCHOVY Už v prvních měsících dětského života je zřetelné, který výchovný styl v rodině převládá. Rodiče sice často mají před narozením dítěte určitou představu o výchově, ale ne vždy je tomu pozdější realita přizpůsobena. Styl výchovy vychází z výchovného přístupu a způsobu realizace výchovy. Výchovný styl se také odvozuje ze vzájemného působení mezi dětmi a vychovateli, tedy rodiči. Vzniká na základě rozhodnutí, jaké prostředky a postupy se budou v rodině využívat. Zaleží také na dítěti a na jeho chování, kterým zase ovlivňuje jednání svých rodičů. Literatura nabízí několik typů výchovných stylů. Je téměř nemožné, aby se v rodině prosazoval pouze jeden způsob výchovy. Většinou se výchova každého z rodičů nepatrně liší. Tím, jak se jednotlivé styly vzájemně překrývají a kombinují, se v každé rodině vytváří nový výchovný styl. Výchovné styly vydělujeme na základě míry samostatnosti dítěte, míry kontroly nad dítětem a množství lásky ve výchově. Nejčastěji jsou uváděny čtyři styly výchovy. 1. Demokratická výchova podporuje zdravou autoritu ve výchově. Dítě je zahrnuto láskou, ale zároveň je mu ponechána samostatnost, proto je tento styl považován za nejideálnější. Výchova je založená na svobodě, demokratičnosti a spolupráci. Dětem je ponecháno právo samostatně se rozhodovat, čímž se učí zodpovědnosti. Dítě má také volný prostor k rozvíjení své tvořivosti. Jedinec je veden k nezávislosti, vlastní aktivitě a asertivitě. Nemá problém navazovat sociální vztahy, je citově vyrovnaný a snadno spolupracuje. V jedinci je takto vypěstováno zdravé sebevědomí a cílevědomost. 2. Autoritářská výchova je téměř protikladem předchozího stylu. Vyznačuje se nadměrnou kontrolou nad dítětem a značným nedostatkem lásky. Je založena na diktátorství, na síle, tlaku, zákazech, příkazech a tvrdé disciplíně. Dítě nemá prostor pro vlastní aktivitu a tvořivost. Rodič dává 21

přednost svým vlastním potřebám a na dítě bere velmi malý ohled. Dítě se při takové výchově nenaučí prosazovat a spolupracovat, proto má v životě problémy ve společenském životě. Jedinec v pozdějším zaměstnání nedosahuje vyšších pracovních pozic a není schopen obhájit své názory a zájmy. Chová se nepřátelsky nebo ostýchavě. Sám sebe hodnotí velmi kriticky a často dochází k agresivitě vůči sobě samému. 3. Slabá výchova je charakteristická nízkou mírou omezováním dítěte a kladením velmi nízkých požadavků. Rodič dítě velmi miluje, proto nechce dělat nic, co by dítěti ublížilo nebo nevyhovovalo. Nerad se staví do role autoritativního rodiče, to i v případě, kdy by dítě mělo být usměrněno nebo potrestáno. Dítě nemá stanovené hranice, může se chovat jakkoliv. Tento postoj se často projevuje i ve vztazích k ostatním lidem. Jedinec není schopen normálního fungování ve společnosti, snaží se prosazovat své cíle vydíráním a manipulací. „Dieťa je pod vplyvom takejto výchovy citovo rozladené, nezralé, neovládá svoje impulzy, chýba mu zodpovednosť, často je nespoľahlivé.“ 13 4. Zanedbávající

výchova

je

charakteristická

lhostejným

a

pasivním

přístupem k dítěti. Dítě má absolutní volnost a je vychováváno bez lásky. Nejsou na něho kladeny žádné požadavky, je mu věnováno minimum pozornosti a času. Vztahy jsou uvolněné, protože v nich není žádné hlubší citové pouto. Následkem této výchovy je odmítání sociálních pravidel, vzpurnost, náladovost a neschopnost komunikace. Jedinec je citově prázdný a nesmělý. Neustále se vedou diskuze o tom, která výchova je ta správná. Téměř každý rodič chce ze svého dítěte vychovat citově silného, rozumného a samostatného jedince. Cesta k tomuto cíli však není jednoduchá. Někteří rodiče mají příliš mnoho práce a nezbývá jim čas na děti. Jiní rodiče naopak věnují veškerý svůj životní čas pouze dětem a o nic jiného se nezajímají. Nikdo nemůže říct, co je správné. Co rodič, to jiný názor. Neexistuje návod na dokonalou výchovu, ale dítě by mělo být pro rodiče prioritou za každé situace, proto by i jeho potřeby měly být stavěny na první místo.

13

POTOČÁROVÁ, Mária. Pedagogika rodiny. Teoretické východiská rodinnej výchovy. Bratislava: Univerzita Komenského, 2008, s. 136.

22

3. OSOBNOST Termínem osobnost označujeme člověka se všemi znaky biologickými, psychickými a sociálními. Také sem patří všechny psychické procesy, vlastnosti a stavy jedince. „Zároveň je však každý člověk organismem s určitými tělesnými vlastnostmi. Přitom patří k určité rodině, školní třídě nebo pracovní skupině, národnosti apod. To vše ovlivňuje i jeho prožívání, motivaci, psychické vlastnosti.“ 14 Osobnost se v průběhu času vyvíjí. S tím spojujeme dva aspekty. Prvním z nich je zrání, kde rozhoduje dědičnost. Druhým aspektem je vzájemné působení jedince s prostředím. Život se skládá z mnoha činností, ve kterých je člověk ovlivněn druhými lidmi, přírodními podmínkami apod. Činnost zahrnuje jak vnější chování, tak i vnitřní prožívání, které se projevuje v chování. Chování je vnější složkou činnosti, kterou může druhý člověk pozorovat. Člověk nevykonává činnosti bezmyšlenkovitě, ale směřuje k určitým cílům, které přináší jedinci radost a uspokojení. Prostřednictvím činností se osobnost rozvíjí a formuje. Existuje několik podmínek, které ovlivňují vývoj a formování osobnosti. Tyto podmínky se zpravidla dělí na vnější a vnitřní. Do vnějších spadá příroda, společnost a podmínky kulturní, ekonomické, politické aj. Do vnitřních řadíme ty psychické jevy, které jsou podmíněny působením výchovy, kultury a prostředí. Jednotlivé podmínky působí v složitých vzájemných vztazích, vzájemně se ovlivňují a někdy přímo přechází jedna do druhé. Prostředím označujeme souhrn všech vnějších podmínek. Primárním prostředím v životě je pro jedince rodina. Obzvlášť matka a její citový vztah k dítěti má největší vliv na psychický vývoj osobnosti. Kromě matky na dítě působí také otec, sourozenci, prarodiče i další osoby v blízkosti rodiny. Jak už bylo dříve uvedeno, rodina plní určité rodinné funkce. Díky tomu uspokojuje důležité potřeby dětí i dospělých. Současně v rodině dochází k mnoha náročným situacím. Vznikají

rodinné problémy a

konflikty, čímž

může docházet

k nežádoucímu vývoji osobnosti. Rodina má jednoznačně velmi silný vliv na vývoj a formování osobnosti dítěte. Důležitou roli zde hraje emoční vztah k dítěti a láskyplná péče rodiče nebo jiné osoby. „Funkční rodina s kladným emočním vztahem rodičů k dítěti a s trvalou láskyplnou péčí o ně podporuje rozvíjení 14

ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Praha: ISV, 1996, s. 9.

23

emočních a charakterových aspektů osobnosti dítěte i jeho schopností. Dysfunkční rodina, zvláště bez kladného a trvalého emočního vztahu k dítěti, popřípadě rodina zanedbávající nebo týrající dítě, nebo život dítěte mimo rodinu ztěžuje až narušuje vývoj a formování osobnosti dítěte.“ 15 Na vývoj dítěte působí také životní prostředí. To je výsledkem vzájemného působení přírody a činnosti lidské společnosti. Lidé svým konáním ovlivňují ovzduší, kvalitu vody a celkový život na této planetě. Životní prostředí ovlivňuje jak zdravotní stav jedince, tak i psychický stav a vývoj osobnosti. Jestliže je životní prostředí nenarušené, podporuje zdravý život dítěte a tím i správný vývoj jeho osobnosti. V opačném případě je život dítěte ohrožen a vývoj a formování osobnosti je ztíženo. Vnitřní podmínky ovlivňující vývoj osobnosti se dělí na biologické a psychické. K biologickým podmínkám se řadí dědičnost, prenatální vývoj, jednotlivé psychické funkce apod. Pod psychické podmínky spadají psychické procesy, stavy, dovednosti, návyky, postoje atd. Jednou ze základních vnitřních podmínek pro vývoj osobnosti je dědičnost. Z psychických vlastností jsou na ní nejvíc závislé intelektové schopnosti a temperament. Kromě dědičnosti jsou osobnostní rysy závislé rovněž na prostředí. Tím se dostáváme zpět na začátek, kde jsme uvedli, že podmínky vnitřní a vnější působí vzájemně. Vnitřní podmínky zahrnují i somatické znaky jedince, což je jeho hmotnost, výška, vzhled a případné choroby. Tato podmínka je opět závislá na prostředí a kultuře, ve které jedinec žije, protože somatické znaky nejsou ve všech společnostech chápány stejně. Dle mého názoru ale obecně platí, že pokud se dítě odlišuje od standardu skupiny, ostatní ho za to odsuzují a neberou ho za sobě rovného. Pak je narušeno jedincovo sebehodnocení a ztěžuje se i formování dalších aspektů jeho osobnosti. V neposlední řadě patří k vnitřním podmínkám i pohlaví dítěte. Je běžné, že dívky dospívají dříve než chlapci. Rozdíly se však projevují ještě dříve, a to už v prenatálním období, kdy se jinak vyvíjí mozek chlapce a jinak dívky. Během života se odlišnost chlapců a dívek zvětšuje. Tyto odlišnosti jsou pouze relativní. Často se stává, že se chlapci chovají v některých situacích jako dívky a dívky jako chlapci. Tyto rozdíly můžeme pozorovat například při výběru hraček. Jistě jsme

15

Tamtéž, s. 44.

24

byli všichni svědky toho, jak si dívka hrála s autíčky a chlapec nesmírně toužil po jejím kočárku s panenkami.

3. 1. UTVÁŘENÍ TRVALEJŠÍCH VLASTNOSTÍ OSOBNOSTI Pojmem vlastnosti osobnosti myslíme psychické vlastnosti. To jsou charakteristiky jednotlivých stránek osobnosti. Vlastnosti jsou produktem učení. Existuje několik principů utváření trvalejších vlastností osobnosti. 1.

Trvalejší vlastnosti vznikají na základě opakování. Jestliže se dítě opakovaně setkává s určitým názorem nebo reakcí, přijímá je za své. To se týká i hygienických a jiných návyků. Platí, že z reakcí vytvořených ve specifických situacích vzniká trvalejší vlastnost. Například u dítěte, které je od

malička

zvyklé

pomáhat

nemohoucím

prarodičům,

je

postupně

vypěstována ochota jako trvalejší vlastnost osobnosti. 2.

Trvalejší vlastnosti vznikají na základě odměn a trestů. Obecně je trestem to, co je jedinci nepříjemné, odměnou je pak vše příjemné. Odměny i tresty jsou způsoby zpevňování. Naopak nezpevňované reakce vyhasínají. Díky tomu se člověk může odnaučit určitému chování nebo se přestat něčeho obávat. „Odměny a tresty (zpevnění) mají emocionální podstatu a formující vliv mají proto především afektogenní zkušenosti, z nichž některé, zejména tzv. traumatizující (zraňující), mohou vést k silné fixaci určité reakce, resp. vlastnosti, která se stává značně rezistentní vůči vyhasínání (jediný traumatický zážitek, např. znásilnění, může pak v tomto smyslu vést k vytvoření trvalejší vlastnosti, např. pohlavní frigidity).“ 16

3.

Trvalejší vlastnosti vznikají na základě ztotožnění se s vzory. Člověk přebírá určité názory a chování od autorit nebo od osob, které obdivuje. Někdy mají lidé tendenci napodobovat to chování jiných lidí, které vedlo k získání odměny a vyhýbat se tomu chování, které vedlo k trestu. Uplatňuje se zde tzv. zástupné zpevňování, kdy chování druhých lidí nahrazuje jedincovu vlastní zkušenost. „Zvláštním případem je napodobování osob, s nimiž se jedinec identifikuje na základě pozitivního citového vztahu, což je

16

NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1995, s. 51-52.

25

charakteristické zejména pro napodobování rodičů dětmi.“ 17 U lidí může vyvolat pocit dočasného uspokojení nejen samotné vykonávání činnosti související s odměnou, ale i pouhá myšlenka nebo hovor o těchto příjemných činnostech. Jedinec se učí na základě zkušeností získaných v konkrétních životních podmínkách. Tyto podmínky vytváří prostředí, v němž člověk žije (rodina, škola, vrstevníci, organizace). V tomto směru mluvíme o sociálním učení, které je dvojího typu. Prvním z nich je imitační učení neboli učení podle modelů. Jedinec si osvojuje vzorce chování od fyzických osob, literárních nebo filmových hrdinů. Chování pozitivních vzorů vede k odměnám, zatímco chování negativních vzorů vede k trestům, proto se jedinec tomuto chování sám vyhýbá. Naopak napodobuje to chování, které vedlo k odměně. Druhým typem je instrumentální učení neboli učení prostřednictvím vlastního chování. Člověk využívá a upevňuje takové vzorce chování, které v minulosti vedly k odměně. Naopak je utlumováno chování, které dříve vedlo k trestu, čímž vznikají zábrany. Na základě morálního cítění jedince se ve formování osobnosti uplatňuje také vnitřní dosahování odměn a trestů. Je tím myšlena například hrdost nebo stud za sebe sama. To jedince motivuje ke správnému chování víc než vnější odměny.

3. 1. DUŠEVNÍ POTŘEBY Aby docházelo ke správnému vývoji osobnosti dítěte, musí být uspokojeny jeho duševní potřeby. Tento úkol připadá buď na rodiče, nebo na jiného člověka v roli vychovatele, který je za dítě přímo zodpovědný. Matějček (1994) uvádí pět základních duševních potřeb. 1. První ze základních potřeb je přiměřená stimulace. Dítě potřebuje přijímat podněty z okolního světa, aby se jeho centrální nervový systém správně nastartoval. Tyto podněty musí přicházet v přiměřené kvantitě a kvalitě. Dítě je přijímá všemi smysly, a to už od prvních dnů života. Rodiče by se proto měli dětem naplno věnovat, hrát si s nimi a mluvit na ně, i když dítě ještě není schopno odpovědět.

17

Tamtéž, s. 52.

26

2. Z podnětů se postupně vytváří zkušenosti a poznatky. Aby se tak mohlo stát, musí být v podnětech určitý řád a pořádek. Dítě potřebuje tzv. smysluplný svět. Potřebuje vědět, že vše, co dělá, má nějaký smysl. Díky tomu pak dochází k učení. Například když dítě řekne první slovo, je potřeba ho pochválit a dát najevo, že udělalo velký pokrok a nabádat ho k dalšímu opakování. Tento přístup rodičů pak vytváří v dítěti kladný vztah k učení se novým věcem. 3. V citové sféře dítě potřebuje pociťovat životní jistotu. Tu mu poskytují lidé jemu nejbližší, tedy rodina. Až po naplnění této jistoty se dítě samo vydává poznávat okolní svět. Čím je dítě starší, tím se jeho životní prostor ke zkoumání zvětšuje. Jestliže se dítěti tato potřeba neuspokojí, vzbudí to pocit úzkosti, který člověk později překonává společensky nežádoucím způsobem. „Nejčastěji se projevuje agresivním chováním vůči slabším.“18 4. Dále se sem řadí potřeba vědomí vlastního já. Dítě projevuje svoji vůli, chce být přijímáno a oceňováno druhými. Jak se bude jeho identita rozvíjet, záleží ve velké míře na rodičích. Právě oni ovlivňují velikost sebevědomí a pevnost sebedůvěry dítěte. 5. Poslední

uváděnou

potřebou

je

potřeba

otevřené

budoucnosti.

Zjednodušeně bychom mohli říct, že dítě se potřebuje na něco těšit, dívat se neustále dopředu, aby ho život bavil a aby ho náležitě prožil. Jestliže má dítě pocit otevřené budoucnosti, je schopno směřovat k určitému cíli a o něco se snažit. V opačném případě nastupuje pocit zoufalství a prázdnoty. Rodiče jsou ti, kteří osud svého dítěte nejvíc ovlivňují a přímo se ho účastní. Přitom to není proces jednostranný. Na jednu stranu rodiče své děti vychovávají, na druhé straně se rodiče učí nových věcem, ke kterým by bez dětí nedospěli. Jde tu o oboustranný citový vztah, vzájemný pocit jistoty, spokojenosti a radosti. „Tak, jak děti v naší blízkosti rostou k dospělosti, tak my v prožitcích s nimi zrajeme k životní moudrosti.“ 19

18 19

MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s. 26. Tamtéž, s. 27.

27

4. VÝCHOVA K HODNOTÁM V RODINĚ Každý správný rodič chce ze svého dítěte vychovat plnohodnotnou osobnost. Velmi důležitou součástí rodinné výchovy se tak stává výchova k hodnotám. Rodiče se snaží naučit své děti, jak dojít ke svým cílům a přitom dodržovat normy zavedené společností. Úkolem rodičů není jen seznámit dítě s těmito normami, ale také snažit se o to, aby je dítě dodržovalo. Jen tak může v budoucnu žít zdravým společenským životem. Valná většina rodičů usiluje o to, aby jejich děti byly správně vychované. Nejen v oblasti utváření hodnot se dospělí při výchově svých dětí inspirují od výchovy vlastních rodičů. Důvodem je patrně to, že je jedinec přesvědčen o vlastním dobrém chování a snaží se, aby byl jeho potomek stej ný. Vlastní postavení hodnotového žebříčku pokládá za správný, proto se snaží předat ho dál. Takové přesvědčení v sobě nosí pravděpodobně každý. Je přece nemožné, aby člověk sám o sobě řekl, že má špatně nastavené hodnoty. Hodnoty jsou něco, k čemu byl člověk vychován v rodině nebo ve škole a jestliže mu bylo od malička vtloukáno do hlavy, že právě takto je to správně, nemá nejmenší důvod o mínění svých tehdejších vychovatelů pochybovat. Rodič by měl učit své děti uznávat základní morální hodnoty. Dítěti to usnadní orientaci ve společnosti a bude mít šťastnější život. Dětem jsou předávány hodnoty dlouho tradované a obecně zažité. Není náhoda, že se ve všech kulturách základní hodnoty shodují. Díky zkušenostem mnoha generací lidí byly utvořeny určité hodnoty, které se rozšířily do celého světa a přetrvávají dodnes. Otázkou je, kdy je ten správný čas učit děti hodnotám. Existují názory, že by se rodiče neměli snažit o výchovu k hodnotám vůbec a počkat, až si dítě vytvoří hodnotový systém samo. Může se sice stát, že dítě převezme od rodinných příslušníků a vrstevníků pouze kladné hodnoty. Mnohem pravděpodobnější je podle mě případ, kdy si dítě bude brát více příkladů z televize a počítačových her než od svých rodičů. Taková zkušenost by v jedinci zanechala katastrofální následky. Pak už záleží pouze na rodičích, zda toto chtějí riskovat. Rodiče by si měli uvědomit důležitost morálních hodnot a vzít výchovu v tomto směru pevně do rukou. Je důležité, aby otec i matka šli dítěti příkladem. I když se jeho žebříček hodnot může v průběhu života měnit, základ zůstane. Aniž by si to někdy rodiče uvědomovali, vychovávají svého potomka už od prvních dní jeho života. 28

S výchovou k hodnotám je to stejné. Už kojencům a batolatům rodiče říkají, co je správné a co špatné, přestože jsou si vědomi toho, že jim děti nejspíš nerozumí. Takto, mnohdy nevědomky, mluví do té doby, dokud dítě nedozraje do věku, kdy matce či otci nejen porozumí, ale také ho pochopí. Rodiče působí na dítě po celou dobu jejich společného soužití. Od začátku by se měli snažit o to, aby v dětech vypěstovali správný postoj k základním morálním hodnotám. Další otázkou je, jakým způsobem děti naučit uznávat morální hodnoty. Občas se může podařit vysvětlit dětem význam dané hodnoty slovně, nejlíp se však naučí tomu, co přímo vidí. Rodiče by si proto měli uvědomit, že oni jsou tím, od koho dítě kopíruje to dobré, ale i špatné. Je pravděpodobné, že dítě se bude chovat z velké části stejně jako jeho vzor. Chce-li rodič naučit své dítě respektovat základní hodnoty, měl by se soustředit na to, aby se sám choval ukázkově. Morálních hodnot je velké množství a každý člověk má jinak uspořádaný hodnotový žebříček.

Uvedu

nyní

několik hodnot, které se řadí

k těm

podstatnějším. Empatie. Empatický člověk se umí vcítit do druhého a bere na jiné lidí stejný ohled jako sám na sebe. K empatii se přímo váže citlivost, tolerance a nesobeckost. Tyto hodnoty mají v životě velký význam. Jak se jim ale mohou naučit děti? Každý jedinec se narodí s jinou mírou citlivosti. Nejčastěji jsou děti v raném věku spíše sobecké a zaměřují se pouze na vlastní potřeby. Pak záleží právě na rodičích, zda dětem tuto vlastnost nechají do dospělosti, nebo začnou procvičovat empatii. Nejdříve by rodiče měli říct dětem, proč je dobré chovat se nesobecky. Dítě musí mít důvod chovat se jinak. Rodiče by dítěti měli vysvětlit, že je správné chovat se tak, abychom neubližovali člověku, kterého máme rádi. Pak může následovat příklad, že je dobré, aby své hračky půjčovalo sourozencům nebo kamarádům ve školce, protože je tím udělá šťastné a na oplátku oni půjčí zase svoje hračky jemu. Dále můžeme dítěti navrhnout, aby si víc všímalo druhých lidí. Pokud například uvidí, že někoho něco bolí, že by mělo k němu přijít a poraněné místo mu pofoukat nebo pohladit. Samozřejmostí je, že se tímto způsobem budou chovat všichni členové rodiny. Pokud v kuchyni zbyl poslední kus buchty, je správné nabídnout ji nejdříve ostatním, než ji sami sníme. Podobných příkladů a situací by se dala najít spousta, většinou ale vyplynou samy z každodenního života. Jestliže rodič chce, aby si dítě toto chování zapamatovalo, 29

měl by ho chválit za správné chování. Kdykoliv rodič uvidí, že se jeh o dítě zachovalo nesobecky, měl by ho pohladit nebo obejmout a říct, že takto je to správně. Dobré také je, když rodič vyjadřuje nahlas své pocity. Dítě se tak s tává vnímavějším k pocitům svým i ostatních. Zároveň by se při výchově měl dát pozor na to, aby děti nevkládaly všechnu energii do druhých lidí. Primárními stále zůstávají jejich přirozené potřeby. Rodič by si měl také uvědomit, že naučit se hodnotám není krátkodobý proces a stojí za ním mnoho úsilí. Empatii a nesobeckost člověk trénuje vlastně celý život, základ z dětství je ale nejdůležitější. Poctivost. Čestnost neboli poctivost souvisí s pravdomluvností, důvěrou a spolehlivostí. V dnešním světě se stejně často jako s poctivostí, setkáváme i s nepoctivostí. Proto musí rodiče dbát na to, aby byli pro své děti opravdu dobrými vzory. Jestliže chceme, aby byly děti poctivé k nám, musíme být poctiví i my k nim. Vždy bychom s dětmi měli jednat upřímně a nikdy by neměly být svědky naší lži. Při vysvětlování, proč je lež špatná, je dobré poukázat na j ejí následky. Naopak pozitivní následky bychom měli zmínit při obhajobě poctivého chování. Jestliže si u dítěte všimneme jakéhokoliv poctivého gesta, měli bychom jej pochválit, aby mělo důvod v tomto chování pokračovat. Pokud naopak dítě přistihneme při lži, upozorníme ho na důležitost poctivého jednání a dáme mu možnost začít od začátku a pravdivě. Předtím, než rodič začne s výchovou k poctivosti, musí se ujistit, zda dítě rozumí pojmům pravda a lež. Lze to zjistit jednoduchými otázkami, například zda je slunce červené nebo jestli má pes dvě nohy. Pokud bude rodič dlouho tvrdit něco, o čem je dítě přesvědčené, že není pravda, vyvolá to v něm pocity smutku nebo zlosti. Díky tomu rodič snadno vysvětlí dítěti, proč je správné mluvit pravdu. Obelhaný člověk se cítí nešťastně a mrzutě a většinou se nakonec stejně dozví pravdu. Dítěti by mělo být neustále zdůrazňováno, že je správné jednat čestně za každé situace. Pokud se tedy dítě přizná, že udělalo něco špatného, rodič by měl zachovat klid, pochválit dítě za pravdomluvnost a udělit mírný trest za provedenou špatnost. Spravedlnost. Spravedlnost spočívá v dodržování jistých pravidel ve společnosti. Mluvíme zde o stejném přístupu ke všem lidem, o rozdělování úkolů, povinností, ale i odměn a trestů stejným dílem. Podle mého názoru je tato hodnota jednou z nejdůležitějších. Bez spravedlnosti bychom nedošli k empatii ani k poctivosti. Jestliže chceme naučit děti spravedlnosti, musí se s ní setkávat 30

v rodině každý den. Dítě musí vidět, že všichni rodinní příslušníci mají v rodině stejná práva a nikdo není stavěn nad ostatní. V rodině by měla být stanovena pravidla, která dodržují všichni členové rodiny. Například když je v rodině pouze jedna televize, každý člen by měl mít stejný podíl na výběru programu. Nemělo by se stát, že otec bude celý den sledovat sportovní kanál a na Večerníček nebo maminčin seriál nezbude čas. S tím souvisí také pojem kompromis. Rodiče by měli naučit svého potomka, že je dobré vzdát se některých svých požadavků a vytvořit takovou dohodu, aby byla pro každého člena přijatelná. Dále je dobré stanovit každému členu rodiny určitou povinnost v domácnosti, která ale bude přiměřená věku a schopnostem. Všichni mají povinnost udržovat v domácnosti pořádek. Individuálně se pak rodina může dohodnout na dalších úkolech. Menším dětem můžeme svěřit například zalévání květin nebo sypání granulí domácím mazlíčkům. Školáci pak mohou vynášet odpadky nebo umývat nádobí. V rodině se zároveň musí stanovit tresty za nesplnění povinností, a to bez ohledu na věk. Za porušení pravidel tak bude potrestán tatínek stejně jako nejmladší člen rodiny. Tresty by neměly být zásadní, ale spíše symbolické. Měly by existovat jen proto, aby si dítě uvědomilo, že dodržovat daná pravidla se musí. Rovněž by mu mělo být zdůrazňováno, že spravedlnost nepatří jen do rodiny, ale do celého života. Rovný postoj by mělo mít i ke všem vrstevníkům ve školce či ve škole. Mělo by být ochotné hrát si se všemi dětmi, a to bez ohledu na pohlaví nebo barvu pleti, protože je to tak spravedlivé. To dále souvisí s výchovou k multikulturalismu. Stejně jako při výchově k ostatním hodnotám, i zde je důležitá pochvala dítěte při správném chování. Jestliže dítě dostane čokoládu a okamžitě se jde podělit se sourozenci či kamarády, slovní pochvala před ostatními je tou správnou odměnou. Dítě nesmí mít za žádnou cenu pocit, že je spravedlnost pouze o trestech, pak by to v něm mohlo vyvolat pocit pomstychtivosti či nenávisti. Pokud je po dětech vyžadována spravedlnost, sami rodiče musí takové chování vykazovat. Při rozdávání trestů i odměn musí být rodič spravedlivý a důsledný, ale vše ve zdravé míře. Sebekontrola. Sebekontrola je důležitá jak v oblasti psychické, tak fyzické. Důležitá je také v rozhodování o financích, stravovaní a vyjadřování. Člověk má kontrolu nad svým chováním a jednáním. Díky sebekázni je člověk motivován k činnosti a má pevnou vůli. To znamená, že sebekontrola stojí při zrodu dalších vlastností a hodnot, jako jsou například umírněnost, výkonnost a vytrvalost. 31

Jestliže člověk nedosahuje dostatečné míry sebekázně, jedná až extrémně spontánně, což může mít dramatické následky. Například absence sebekontroly v jídle může vést až k neúnosné obezitě, absence sebekontroly po finanční stránce vede k přílišnému rozhazování, které může skončit až bezdomovectvím. Jak ale vychovat dítě tak, aby se s podobnými problémy v dospělosti nemuselo potýkat? Stejně jako u jakékoliv jiné výchovy je i zde velmi důležitý rodičovský vzor. Rodič může dítěti ukázat sebekontrolu v různých oblastech. Například když se v rodině rozdělá balíček bonbonů, rodič si vezme tři kousky a řekne, že víc nechce, protože příliš cukru v těle škodí a že lepší je nahradit sladkost ovocem či zeleninou. Do sebekontroly v oblasti financí se nejvíc hodí příklad, kdy jde rodič s dítětem nakupovat za podmínky, že si dítě může vybrat pouze jednu sladkost. Nesmí zde chybět zdůvodnění rodiče, proč si dítě nemůže koupit vše, na co má chuť. Dítě by mělo být od malička vedeno k tomu, že penězi se musí šetřit. Školák už by toto vědomí měl mít. Jestli je tomu opravdu tak, zjistíme pomocí jednoduché zkoušky. Dáme dítěti například čtyřicet korun za účelem, aby si koupil takovou večeři, která ho zasytí i zachutná. Když dítě přijde domů s pečivem, salámem a drobnou sladkostí, vše je v pořádku a rodič na sebe může být pyšný, že z dítěte vychoval to, co na začátku zamýšlel. Pokud ale dítě přijde s kolou a dvěma čokoládami, je evidentní, že stále nepochopilo hodnotu peněž a nemá dostatečnou míru sebekontroly. Sebekontrolu v chování se dítě naučí nejlépe tak, že mu dospělí budou každé vlastní chování zdůvodňovat. Například když je rodič na někoho naštvaný a dítě to ví, i tak by měl s dotyčným mluvit slušně a zdvořile. Poté by mělo následovat vysvětlení, že slušné chování je pro všechny zúčastněné příjemnější a že je někdy lepší ovládnout se a špatné pocity a hněv potlačit. Mohlo by se totiž stát, že bychom jinak někomu zbytečně a bez rozmyslu ublížili. K sebekontrole patří i rozumné zacházení s časem. Netýká se to mladších dětí, ale spíše školáků. Ti se musí naučit rozvrhnout si čas tak, aby stihli udělat úkoly do školy a zároveň účelově nakládali s volným časem. Na začátku budou muset pravděpodobně rodiče používat věty typu: „Měl by sis udělat úkoly, ať můžeš jít bruslit, jak jsi chtěl“. Po nějakém čase už si děti budou umět naplánovat činnosti bez pomoci a upozorňování rodičů. Ti by neměli nikdy používat přímé rozkazy typu „Udělej to!“ nebo „Musíš to udělat, jak jsem řekla.“ Jestliže v dítěti chtějí vybudovat zdravou sebekázeň, měli by mu spíše pouze navrhnout nebo 32

připomenout, že je potřeba něco udělat. Po každém takovém projevu by mělo následovat vysvětlení, proč by to či ono dělat měl nebo naopak neměl. Tím, že dospělí budou požadované chování předem odůvodňovat, si dítě lépe uvědomí a zapamatuje vzory daného chování a tím si lépe vypěstuje vlastní sebekázeň. Se sebekontrolou souvisí i plánování do budoucna, což je ale opět záležitostí spíše starších dětí. Jestliže má dítě nějaký dlouhodobější cíl, např. mít na vysvědčení lepší známky nebo našetřit si na nové brusle, musí se v těchto oblastech mnohem více kontrolovat. Pokud chce dítě opravdu daného cíle dosáhnout, tak také ví, jak by se měl za tím účelem chovat. Rodiče mu v rámci dosahovaní stanoveného cíle správné chování nemusí připomínat, protože pokud je dítě rozhodnuto k cíli dojít, dokáže se kontrolovat samo. V takovém případě už se u dítěte dá pozorovat jistá sebekázeň. Vždy, když si rodič všimne, že se dítě chová dobře v rámci sebekontroly, neměl by zapomínat na pochvaly, které jsou pro děti velmi důležité. Současně by měl projevit radost z toho, že dítě udělalo něco samo od sebe, aniž by mu to rodič musel připomínat nebo nakazovat. Úcta. Pod úctou si můžeme představit zdvořilost a dobré vychování. Slušné chování nejen ke starším lidem, ale i k vlastním rodičům, ke společnosti a k přírodě. Úzce s tím souvisí i respekt, který je ve společnosti velmi důležitý. Pokud se člověk už v útlém věku naučí respektovat druhé lidi, velmi se mu tím může usnadnit život ve škole i v pozdějším zaměstnání. V rodině se člověk naučí úctě víc než kdekoliv jinde. Jestliže rodič chce naučit dítě respektu a úctě, sám musí jít příkladem a takové chování vykazovat. S respektem a úctou se musí chovat samozřejmě i k dítěti. S tím bychom měli mluvit jako se sobě rovným, neměli bychom se nad něj povyšovat. Po dítěti zároveň požadujeme, aby se k nám chovalo stejně. Můžeme si pomoci větou typu: „Já jsem milý na tebe, buď milý i ty na mě, prosím.“ nebo „Já jsem ti své chování vysvětlil, tak mi teď vysvětli to své, prosím.“ Je důležité jedinci vtisknout respekt a úctu v dětském věku, protože tak, jak se chovají k členům rodiny, se budou chovat i k ostatním lidem, se kterými se v životě setkají. Velmi důležitá je úcta ke starším lidem. Dítě si všímá chování rodičů víc, než bychom si dokázali připustit. Kopíruje jak chování pozitivní, tak i negativní, na což by si každý rodič měl dát pozor. Jestliže dítě vidí, že se rodič chová zdvořile k prarodičům, ale každý den nadává na staršího nahluchlého souseda, který má naplno puštěnou televizi, v dítěti to může vzbudit zmatek. Vyvodí si z toho takový závěr, že je správné mít úctu ke starším lidem 33

v rámci rodiny, ale k ostatním starším lidem už ne. Už jednou bylo zmíněno, že s výchovou dítěte souvisí i sebevýchova rodiče. Při výchově k této hodnotě to platí dvojnásob. Prvním krokem ve výchově k respektu a úctě je vysvětlení, co vlastně tato dvě slova znamenají. Jde hlavně o přístup k ostatním lidem. K těm bychom se měli chovat slušně, hezky s nimi mluvit a neříkat o nich nic špatného za jejich zády. Pro dítě je mnohdy lepší, vysvětlíme-li mu danou záležitost na příkladu. Rodič pak může za tímto účelem využít smyšlené pohádky, ve kterých se respekt a úcta objevují. Hned nato bychom měli děti naučit tzv. kouzelná slovíčka. Vysvětlit jim, že slovo prosím se používá, když od někoho něco chceme a slovo děkuji, když od někoho něco dostaneme. Ani rodiče by těmito slovy při každodenních činnostech neměli šetřit. Slovem prosím bychom měli začít vždy, když od dítěte něco požadujeme. Slovo děkuji pak za každou maličkost, kterou pro nás dítě udělá. Jestliže vidíme u dítěte pokrok, okamžitě mu to dáme najevo, a to nejlépe pochvalou. Dobré chování bychom u dítěte neměli brát jako samozřejmost, ale neustále ho podněcovat ke zpevňování takového chování. Výchova k hodnotám je velmi důležitá. Jednotlivé hodnoty spolu souvisí, což by si rodiče měli uvědomit. Výchovu k hodnotám také nemůžeme časově omezit, probíhá totiž po celou dobu, kdy rodiče tráví čas s potomkem a mají na něj vliv. Rodiče by také neměli tuto výchovu podceňovat proto, že základ, který dítě získá v rodině, si s sebou ponese celý život.

34

5. VLIV RODINY NA VOLNOČASOVÉ AKTIVITY DĚTÍ Volný čas je důležitou složkou života každého člověka. V prvních letech života ale není jedinec ještě schopen dělat některá rozhodnutí, rozvrhnout si vlastní čas nebo poznat, co je pro něj vhodné a co nevhodné. Je tu však rodina, rodiče a prarodiče, kteří dítěti v rozhodování pomou a povedou ho směrem, který je podle nich ten nejlepší. Než se začneme zabývat tím, do jaké míry rodiče zasahují do výběru volnočasových aktivit svých dětí, musíme si ujasnit, co pojem volný čas znamená. „Volný čas je možno chápat jako opak nutné práce a povinností, dobu, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění. Pod pojem volný čas se běžně zahrnují odpočinek, rekreace,

zábava,

zájmové

činnosti,

dobrovolné

vzdělávání,

dobrovolná

společensky prospěšná činnost i časové ztráty s těmito činnostmi spojené.“ 20 Dítě ještě není natolik vyspělé, aby se dokázalo orientovat v zájmových činnostech, proto nad sebou potřebuje vedení rodiče, který mu poradí a volný čas zorganizuje. Podmínkou pro toto rodičovské vedení je zájem dítěte o některou volnočasovou aktivitu. Dospělí by svého potomka nikdy neměli nutit do činností a aktivit, které dítě vykonávat dobrovolně nechce. Jestliže dítě nemá zájem něčemu se věnovat, měl by předstoupit rodič se svou pestrou nabídkou volnočasových aktivit. Je pravděpodobné, že dítě nakonec zaujme některá činnost natolik, že by ji chtělo samo vykonávat. Chlapcům se mohou zalíbit týmové hry, které sledují se svými rodiči v televizi. Dívky by nejspíše upřednostnily hru na hudební nástroj nebo tanec. Do jaké míry by rodiče měli potomka při výběru zájmových aktivit ovlivňovat, záleží na věku dítěte. Malé děti nejsou natolik mentálně vyspělé, aby si představily, co která činnost obnáší, popřípadě co se pro ni musí obětovat. Malé děti mají poměrně mnoho volného času. Ten se postupně snižuje s tím, jak děti stárnou. Děti v předškolním věku tráví svůj čas buď s rodinou, nebo v mateřské škole. Většinou je v tomto věku ještě rodiče nevedou ke konkrétnímu zájmu nebo činnosti. Se zájmovými kroužky a volnočasovými aktivitami se dítě obvykle setkává až v prvních ročnících základní školy, kde se jednak seznamuje se zájmy svých spolužáků a jednak má na výběr z bohaté nabídky školních 20

PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogika volného času: teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. Praha: Portál, 1999, s. 15.

35

zájmových kroužků. Důležitý podíl na výběru volnočasové aktivity dítěte má především rodič, který je ve svém rozhodování ovlivněn několika faktory. Rodiče mohou někdy dospět k názoru, že pro dítě bude nejlepší, když bude dělat to, co dělají oni sami. Podmínkou samozřejmě je, že dítě nemůže být do dané aktivity nuceno. Volný čas je doba, kdy si jedinec může svobodně vybrat, co bude dělat. Tato vlastnost volného času by byla porušena v případě, že by bylo dítě do aktivity přinuceno. Pokud chce dítě dobrovolně trávit čas stejně jako jeho rodiče, může to do rodiny přinést mnohá pozitiva. První z nich můžeme spatřovat v tom, že dítě se bude mít dané činnosti od koho učit a bude ji mít s kým vykonávat. Rodič bude v takové činnosti dítě vždy podporovat, protože se bude snažit, aby dítěti záliba vydržela po celý život. Pokud bychom jako příklad uvedli lyžování, výhodou není pouze to, že rodič zastane roli zkušeného instruktora, ale také v tom, že kdykoliv dítě bude potřebovat finance na nové lyžařské kalhoty nebo skipas, rodiče mu v tomto vyjdou vstříc. Z vlastní zkušenosti vědí, kolik daná aktivita stojí a nechtějí v tomto ohledu šetřit ani na vlastním dítěti. Negativní stránka společného zájmu se může projevit ve chvíli, kdy je dítě už starší a chce danou aktivitu provozovat se svými přáteli. Rodiče se mohou cítit odstrčení, mohou dané rozhodnutí dítěti vymlouvat nebo v horším případě zakazovat. Dospělí by si ale měli vzpomenout na to, jaké to bylo, když oni byli dětmi a že také nechtěli trávit všechen čas se svými rodiči. Neměli by se proto v takových případech na své dítě zlobit, ale měli by být pyšní, že je na dobré cestě k osamostatnění. Existují rodiče, kteří si tvrdě stojí za tím, aby šel potomek v jejich stopách. Pro každou aktivitu by mělo mít dítě minimální předpoklady, které musí každý rodič brát v úvahu. Můžeme uvést příklad, kdy maminka, bývalá baletka, přihlásí svoji dceru do hodin baletu. Dcera má lehkou nadváhu, což ale matka nepova žuje za důležité. Můžeme očekávat, že už po první hodině baletu bude dcera otrávená, protože jí baletní kroky a cviky nejdou a navíc jsou ostatní děvčata krásně hubená. V holčičce to zanechá nejen komplexy kvůli váze, ale také bude přesvědčena o vlastní neschopnosti. Matka pak může dceru z baletu odhlásit a celou záležitost tím ukončit, nebo bude dál trvat na svém a nastaví dceři jídelníček tak, aby zhubla. Podobně extrémních případů bychom našli mnoho. Důležité je uvědomit si, že každý jedinec má předpoklady pro jiné činnosti a že to, co nebaví nás, může někdo jiný milovat. Nejrozumnějším řešením je nechat dítě vyzkoušet si více 36

volnočasových aktivit. Jen tak samo zjistí, co ho baví a čemu se chce dále věnovat. Povinností rodičů by pak mělo být jeho podpora, neboť si vybral aktivitu, která ho činí šťastným. Spokojenost vlastního dítěte by měla být pro rodiče prioritní. Dalším faktorem ovlivňující rozhodování rodičů při výběru volnočasových aktivit dítěte je ekonomická stránka. Jestliže rodina nemá dostateč né množství financí, výběr zájmů se o dost zúží. Rodina, v níž oba rodiče dostávají minimální plat, si nemůže dovolit vynakládat pravidelně určitou částku na volnočasovou aktivitu svého dítěte. Například už jednou zmiňované lyžování by v takové rodině neprošlo. Dítě roste, což znamená, že potřebuje každou zimu nové oblečení, postupně bude potřebovat vyměnit i lyže a lyžařské boty. Pokud rodina nebydlí přímo v horách, určitou částku musí vložit i do cestování, popřípadě i do ubytování. Rodiče za těchto ekonomických podmínek budou muset vybírat zájmy, které nejsou finančně náročné. Do úvahy by připadaly například pohybové kroužky, které se platí jednou ročně. Pokud rodina není schopna vynaložit ani tuto částku, musí se snažit, aby se dítě zabavilo i bez zájmových kroužků. Pak by se ale rodiče měli snažit najít si dostatek volného času na to, aby dítě svůj volný čas mohlo kvalitně prožít. Procházky do přírody, cyklistické výlety nebo malování a zpívání přece nic nestojí, a přesto mohou dítě zabavit. Zastávám ale ten názor, že pokud si dítě přeje chodit do placeného kroužku a jeví o něj opravdový zájem, rodiče by mu měli vyjít vstříc. Samozřejmě počítáme s kroužkem, který vyžaduje umírněné financování. V rodině se dle mého názoru vždy najde oblast, na které se dá ušetřit. Má-li jít o blaho a radost vlastního dítěte, určitě rodiče přijdou na něco, čeho se mohou vzdát. Každý rodič se musí za své dítě několikrát obětovat. Ve starším věku si to potomci často uvědomují a snaží se to rodičům vrátit. Jak už bylo jednou řečeno, malé děti nejsou ještě natolik vyspělé, aby dokázaly o určitých věcech rozhodovat. V ekonomicky slabých rodinách možná děti hned nepochopí, proč nemohou dělat vše, co si přejí. Je však úkolem rodičů, aby se jim snažili situaci vysvětlit a ukázat, že dobře strávený čas může být i zadarmo. Důležitým faktorem, který působí na rodiče v otázce výběru volnočasových aktivit je místo bydliště. Velmi záleží na tom, zda rodina žije na vesnici nebo ve městě. Každé místo s sebou přináší jinou škálu volnočasových aktivit. Předpokládá se, že na vesnici je větší bezpečí, neboť se většina obyvatel mezi 37

sebou zná. Rodiče se tak nemusí bát pustit své dítě s kamarády na hřiště nebo na nedaleký statek krmit koně. Děti často podnikají dobrodružné výlety do přírody a nemají pocit, že by jim něco chybělo. Svůj čas využijí naplno, aniž by navštěvovaly jakýkoliv zájmový kroužek. Rodiče z města mají o své děti větší strach. Všude je mnoho aut, křižovatek a cizích lidí, z čehož vyplývá značné nebezpečí. Děti tráví svůj volný čas většinou doma nebo na zahradě. Město ale oproti vesnici nabízí velké množství zájmových kroužků, sportovního i kulturního vyžití. Většina městských dětí minimálně do jednoho zájmového kroužku dochází. Nabídka těchto kroužků se stále rozšiřuje, proto už si každé dítě dokáže najít to, čemu se chce věnovat. Tyto děti mají také více organizovaný čas, neboť musí dodržovat termíny konání daných kroužků. Myslím, že městské děti nemohou využívat svůj volný čas do té míry jako děti z vesnice. Ve městě jsou zpravidla všude doprovázeny rodiči. Jsem toho názoru, že optimální rozvržení volného času dítěte se dosáhne tím, když dítě bydlí na vesnici a jednou týdně dojíždí do města do určitého zájmového kroužku. Takové dítě má svobodnou volbu v rozdělení vlastního volného času, ale zároveň není ochuzeno o zajímavý zájmový kroužek. Uvedla jsem tři faktory, které na rodiče působí nejvíce. Nesmíme opominout fakt, že jednotlivé faktory jsou mezi sebou propleteny a působí na sebe vzájemně. Je tedy jedno, jak moc chce maminka-baletka mít z dcery baletku, protože pokud nemá dostatek financí, nemůže dceru do baletu přihlásit. Stejně tak nezáleží na tom, kolik má rodina financí, pokud žije na vesnici. Jestliže má dostatek peněz na to, aby platili synovi soukromé hodiny klavíru, ale bojí se nechat ho dojíždět do vzdáleného města, strach nejspíš nakonec zvítězí a dítě bude muset pár let počkat, než dojde do věku, kdy bude moci samo dojíždět. Stále se diskutuje o tom, že jsou české děti línější než před několika lety. Souvisí to jak s modernizací, tak s vlivem samotných rodičů na dítě. Rodiče už nemají tolik času se dítěti věnovat. Jestliže si dítě samo neřekne o to, že chce být zapsáno do nějakého kroužku, rodiče pravděpodobně nenapadne nad tím ani přemýšlet. Doba je stále rychlejší a rodiče jsou rádi, že se každý večer sejdou s dětmi doma a popovídají si, co za celý den zažili. Rodiče spoléhají na to, že dítě si dokáže zařídit volný čas podle svého. Další příčinou, proč jsou děti líné a méně sportují, spatřuji v neustále se rozvíjející technice. Téměř každé dítě vlastní nebo aspoň přichází do styku s počítači, tablety a chytrými telefony. Když si chce 38

povídat s kamarády, stačí nainstalovat si do počítače program, který mu umožní volat si s kamarádem zadarmo a z pohodlí domova. Děti pomalu ztrácí zájem o okolní svět a přírodu. Vše, co je zajímá, vidí v televizi nebo si najdou na internetu. V dnešní době existují aplikace do mobilu, které vás naučí hrát na všechny hudební nástroje a mluvit všemi světovými jazyky. Aplikaci si může dítě zapnout kdykoliv a nemusí dodržovat rozvrh, kdy jít na hodinu francouzštiny a kdy na hodinu klavíru. Současný stav bych neoznačila za lenost dětí, ale spíše za pohodlnost. Vše, co chce člověk dělat, může dělat doma. Nemusí nikam c hodit, což zase dále souvisí s neustále rostoucí obezitou dětí. Otázkou je, zda si rodiče uvědomují svůj podíl na životním stylu svého dítěte. Právě dospělí by měli své děti inspirovat k různým činnostem. Měli by jim jít příkladem stejně jako v ostatních oblastech života. Tím, že se děti zdržují spíše doma u počítačů a televizí, přichází o mnoho zajímavých zážitků.

39

6. VLIV RODINY NA VZDĚLÁNÍ DÍTĚTE Jak už bylo několikrát řečeno, rodina má v životě dítěte to nejvýsadnější postavení. Zde se dítěti formuje osobnost, vytváří se vlastnosti, schopnosti a dovednosti, osvojuje si názory a základní morální hodnoty. Rodina dítě ovlivňuje ve všech sférách jeho života, stejně tak je to i s oblastí vzdělávání. Každý rodič chce mít úspěšné dítě. Už ne každý se ale pro to snaží něco dělat. Dospělí mají čím dál méně času. Skutečností je, že se rodič sice pravidelně ptá, zda má potomek hotové úkoly do školy, jejich správnost už ale nezkontroluje. Rodiče mnohdy zastávají názor, že se o vzdělání dětí mají starat pouze pedagogové. Často se pak stává, že z neúspěchu dětí rodiče viní vždy učitele, ale nikdy sami sebe. Neuvědomují si, že dítě potřebuje v rodičích oporu i co se vzdělání týče. Některé děti nejsou tak zodpovědné a vyzrálé, aby si uvědomoval y důležitost vzdělání, proto potřebují někoho, kdo jim tento význam bude připomínat. Někdy se stává, že se rodiče do vzdělávání svého potomka aktivně neangažují. Příčinou je podle mě strach rodičů, že by ztratili velkou část svého volného času. Každodenní kontrolování úkolů nebo opakování probraného učiva zabere jistě několik minut, které se násobí v případě, že je potomků víc. Rodiče tak ztrácí svůj volný čas, o kterém mají dojem, že by mohli využít lépe. V takovém chování spatřuji jisté sobectví. Každý rodič by měl přece chtít věnovat svůj volný čas dítěti, kterému tím může zajistit jednodušší budoucnost. Jestliže se bude dítě dobře učit, může vystudovat kvalitní školu a poté získat lukrativní pracovní místo. Poslední dobou však čím dál častěji slýchávám, že děti jsou při nástupu do první třídy opožděné, že se neumí podepsat, nepoznávají písmenka nebo neumí napočítat do dvaceti. Zde je zřetelné pochybení rodičů, kte ří často argumentují tím, že se to děti stejně učí v první třídě, proč by to tedy měli dělat i oni doma. V dalších ročnících je viditelné, že se žáci do hodin doma nepřipravují, a že i když mají úkoly podepsané, nezaručuje to, že byl předtím rodičem zkontrolován. Realita je taková, že rodiče přichází z práce čím dál později, doma vyřídí nutné povinnosti, jako je třeba vaření večeře, dál už ale upřednostňují sobecky své zájmy. S dítětem samozřejmě rádi tráví svůj volný čas, aktivně se však zabývají spíše tím, co zajímá je samotné. Po práci si chce rodič především odpočinout, takže i když si hraje s dítětem, větší pozornost věnuje 40

každodennímu večernímu seriálu. V žádném případě netvrdím, že takto fungují všechny domácnosti. Zároveň nevím, zda se dospělí takto chovají záměrně nebo jen ze zvyku a pohodlnosti. Všichni dospělí by se však měli začít zajímat o školní prospěch svých dětí a pomáhat jim k tomu, aby byl co nejlepší. Jestliže rodič v dítěti probudí zálibu v učení, usnadní mu tím život. Dítě se bude učit s radostí, a jestliže v něm toto nadšení vydrží až do dospělosti, nebude mít problém ani s vystudováním vysoké školy, která mu zajistí kvalitní a úspěšný život. A co by měl rodič chtít víc než šťastný život vlastního potomka? V otázce vzdělání dítěte vychází rodič vždy z vlastní zkušenosti. O negativní zkušenosti by se dalo mluvit v tom smyslu, že rodič dosáhl v životě nízkého vzdělání a celý život naráží na problémy s tím spojené. Takový jedinec má velmi omezené možnosti ve výběru zaměstnání, která jsou navíc špatně placená. V souvislosti s takovým povoláním, může být člověk chápán jako podřadný či méněcenný. S tímto názorem se můžeme setkat například v situaci, kdy jde tatínek se synkem kolem dělníků, kteří kopou kanalizaci. Přitom tatínek pronáší větu: „Vidíš, raději se dobře už, abys nedopadl v životě stejně“. Otázkou pak zůstává, zdali se dělník v dětství opravdu nechtěl učit, nebo jestli například pocházel z nestabilní rodiny, tudíž neměl vhodné podmínky pro vzdělání a za svoji současnou situaci nenese plnou zodpovědnost. Na tyto otázky se společnost nezaměřuje, posuzuje pouze to, co vidí. Jestliže alespoň jeden z rodičů vykonává povolání, které není dobře finančně ohodnoceno, snaží se, aby se jeho dítě nemuselo potýkat v dospělosti se stejným problémem. Rodič se smířil s tím, že svoji situaci nezlepší, vkládá ale svoje naděje do potomka, jehož život může být naprosto odlišný. Rodič ví, jak těžký je život nevzdělance a nechce, aby jeho dítě skončilo stejně, proto se mu snaží věnovat co nejvíc času. Ro dič důsledně kontroluje, jestli si dítě vypracovalo domácí úkoly a v případě nevědomosti dítěte se mu snaží co nejvíce pomoci. S dítětem si o škole a školních povinnostech povídá a vyjadřuje upřímný zájem. Můžeme se ve společnosti setkat i s lidmi, kteří své nevzdělání nepovažují za negativum, ale naopak ze své situace těží. Jsou to lidé, kteří se kvůli svému nízkému stupni dosaženého vzdělání ocitli na pracovním úřadě a nemohou najít vyhovující práci. Těmto lidem však tato situace většinou vyhovuje, prot ože si mohou nakládat jakkoliv se svým volným časem. Zároveň se ve většině případů netrápí ani po ekonomické stránce. Jde o jedince závislé na rodině nebo 41

finančních prostředcích od státu. Jestliže tento člověk vychovává svého potomka, nejspíš nebude mít velké požadavky na jeho studijní prospěch. Může totiž s klidným hlasem pronést, že on se taky neučil a má se báječně. Na druhé straně vzdělaní lidé mají zkušenosti v této oblasti života pouze kladné. Může se samozřejmě stát, že bude těžké najít práci v určitém oboru. Tento faktor ale nyní pomineme. Lidé, kteří dosáhli vyššího stupně vzdělání, mají větší šanci najít dobře placenou práci. Zároveň platí, že čím vyššího vzdělání jedinec dosáhl, tím lépe bude finančně ohodnocen. S tím dále souvisí kvalitnější úroveň života a lepší postavení ve společnosti. Na pana inženýra společnost pohlíží jinak než na člověka, jenž dokončil pouze základní školu. Pokud jsou rodiče vysokoškolsky nebo alespoň středoškolsky vzdělání, mohou přistupovat ke studiu svého potomka dvěma způsoby. První přístup je ten, kdy jsou rodiče spokojení se svým životem, kterého dosáhli díky vyššímu vzdělání a chtějí, aby stejný či podobný život vedl i jejich potomek. Rodiče dělají vše pro to, aby jejich dítě dosahovalo výborných studijních výsledků a dosáhlo minimálně stejného vzdělání jako oni sami. Z vlastní zkušenosti vědí, že snaha a vytrvalost ve škole se vyplácí. Existuje ještě druhá možnost, jak se rodiče mohou zachovat. Představme si rodinu, která je po ekonomické stránce zabezpečena a nehrozí, že by o příjmy přišla. Všichni rodinní příslušníci jsou s tímto stylem života spokojení a pokládají za velké pozitivum, že nemusí mít starosti s financemi. Stejně jako předchozí rodiče i tito budou chtít, aby jejich dítě dosáhlo vyšší úrovně vzdělání a příslušné sociální postavení. Nebudou však vyvíjet nátlak na potomka, ale budou se snažit dosáhnout svých cílů jinými prostředky. V naší společnosti žijí i lidé, kteří se povyšují nad ostatní a využívají svého společenského postavení ve svůj prospěch. V případě uvedených rodičů by to znamenalo, že se budou za dítě přimlouvat u učitele. Ten ví, že s danými rodiči je lepší vycházet v dobrém, neboť jejich sociální status může provázet i moc, díky které můžou rodiče znepříjemnit učiteli život. Dalším způsobem, jak dosáhnout skvělého prospěchu svého potomka jsou peníze. S úplatky se lze setkat na každém pracovišti a ani škola není výjimkou. Rodiče se v takových případech nestydí za kantorem přijít a prospěch dítěte si koupit. Pak už záleží na morální vyspělo sti učitele, zda je schopen na tyto metody přistoupit. Rodičům v takových případech nejde přímo o to, aby si dítě vědomosti a dovednosti osvojilo. Stačí jim, že má potomek vzdělání formálně na papíře. Stejně do budoucna počítají s tím, že mu 42

práci seženou oni, přičemž mohou využít svého sociálního postavení. Není třeba důrazně připomínat, že tento přístup k dítěti je velmi nevhodný. Jedinec je od dětství veden výchovou, kdy se o všechno postarají rodiče. Jedinec nedospěje v samostatného a zodpovědného jedince a nebude pro společnost přínosný. Pokud jsou rodiče ujištěni o tom, že chtějí být dítěti oporou a ve studiu mu pomáhat způsobem, aby samo dosáhlo dobrých známek, měli by brát na vědomí následující doporučení. V prvé řadě musí být rodiče přesvědčeni o tom, že jim záleží na jejich potomku i na jeho studijních výsledcích. Musí to dělat kvůli tomu, že mají dítě rádi a že vědí, že s vyšším vzděláním je život většinou jednodušší. Pokud rodiče budou zájem o studium dítěte projevovat z donucení nebo nátlaku okolí, dítě to pozná a předstíraný zájem dítěti neprospěje. Dále je důležité, aby rodiče přijali dítě takové, jaké je. To znamená, že jestliže se u dítěte projeví například poruchy čtení či psaní, nesmí mít pocit, že je rodiči zavrhováno. Rodiče musí brát na vědomí tyto poruchy i v domácí přípravě do školy. Musí si uvědomit, že přečtení jednoho slova může dítěti trvat několikanásobně déle než člověku bez poruchy. Rodiče musí vykazovat jistou trpělivost, to platí u všech dětí, ne jen u těch s diagnostikovanou poruchou. Dítě se učí věcem postupně, na což musí brát rodiče zřetel. Například nemůže počítat příklady, dokud nepozná číslice. Rodič proto při domácí přípravě musí začít tam, kde má dítě viditelné mezery. Musí se brát ohled na to, že může trvat dlouhý čas, než se dítě některým věcem naučí a všechno pochopí. Někdy stačí, aby se to dítěti uleželo v hlavě, jindy je potřeba neustálé procvičování. Rodič v žádném případě nesmí dávat najevo jakoukoliv nervozitu nebo netrpělivost. Dítě by z toho mohlo získat pocit, že je pomalé a samo získat pocit méněcennosti. V prvních ročnících základní školy zpravidla dítě vyžaduje každodenní kontrolu a pomoc při zpracování domácích úkolů. Rodiče by si tak s dětmi měli stanovit jakýsi rozvrh, kdy se budou společně věnovat školním povinnostem. Dle mého názoru je ideální takový čas, kdy už je rodič odpočinutý po práci a dítě po škole, ale nesmí to být úplně na konci dne, kdy už je dítě unavené a neaktivní. Výhoda takového rozvrhu je v tom, že dítě i rodič vidí, kolik volného času přes den mají. Navíc pokud je už stanoven určitý čas pro učení, nemusí se tím dítě v jinou dobu zabývat. Dítě se tak nemusí bát, že když bude chtít jít ven za kamarády, nebude ve dveřích zastaveno tátovou větou: „A ty už máš snad hotové 43

úkoly do školy?“ Dítě ví, kdy je doba na úkoly a uvědomuje si, že v tu dobu už musí být zase doma. Předpokládám, že pokud budou rodiče dbát na dodržování stanoveného harmonogramu, jsou děti schopny se mu přizpůsobit a v daný čas se učivu s rodiči věnovat. Dítě se tak nejen posune v oblasti vzdělávání, ale naučí se i zodpovědnosti, sebekontrole, dochvilnosti a samostatnosti. Stejně jako při celé výchově, i v oblasti vzdělávání je důležité, aby se rodiče zaměřili na vlastní chování. Rodiče by v prvé řadě neměli mít na svého potomka tak nízké nároky, aby ve škole sotva procházel do vyšších ročníků, ale ani tak vysoké nároky, aby se celé dny stresoval, zda splní očekávání svých rodičů. Dítě se musí především cítit dobře, aby se mu mohlo dařit. Zároveň by se nemělo ničím trápit, aby se mohlo plně věnovat škole a učení. Už několikrát jsme uvedli, že jsou pro dítě velmi důležité pochvaly a odměny. Nesouhlasím s peněžní odměnou za jedničky, jak se stalo v poslední době v některých domácnostech zvykem. Upřednostnila bych za dobré známky spíše slovní pochvalu, za velké písemky například slíbit výlet a až za dobré vysvědčení by dítě dostalo materiální odměnu. Dále by rodiče měli být ke svému dítěti ohleduplní. I když v domácnosti může existovat rozvrh povinností, existují důvody, kvůli kterým lze rozvrh porušit. Takovým důvodem může být například nemoc dítěte, kdy je jedinec oslaben nejen po fyzické stránce, ale i po intelektuální. Rodiče by se měli vyhýbat negativním větám typu: „Zase čtyřka? To jsi vážně tak hloupej?“ Podobné projevy dítě může chápat jako výsměch i urážku. Používání těchto vět by v dítěti mohlo vyvolat odpor k učivu, začalo by pochybovat o vlastních schopnostech a pravděpodobně by ztratilo motivaci se dál snažit, když vidí, že v rodičích nemá dostatečnou oporu. Vždy je lepší používat věty, které povzbuzují k další činnosti a dávají najevo, že naději ve zlepšení. Z původně negativní věty lze vytvořit kladnou zhruba takto: „Vím, že ti ta písemka dnes nedopadla moc dobře. Co kdybychom se na to večer podívali společně?“ Dítěti tak dá rodič najevo, že s výsledkem není spokojen, ale zároveň je ochoten dát dítěti druhou šanci, aby se na dané učivo znovu podívalo a naučilo. Díky tomuto přístupu by se později nemělo stávat, že by dítě ze strachu zatajovalo své špatné studijní výsledky. Při samotném zpracování domácích úkolů bychom z větší části měli nechat pracovat samotné dítě. Rodič by mu měl pouze mírně napovídat, a to například v tom, čím v zadaném úkolu začít nebo jak postupovat při řešení. Na konečný výsledek by ale mělo dítě vždy přijít samo, díky čemuž na sebe bude hrdé a učení 44

ho bude s přibývajícími úspěchy dál bavit. Někdy jsou domácí úkoly složité nebo nejasné tak, že ani sami rodiče si s nimi nevědí rady. Rodič by se měl zachovat ukázkově a to tak, že se bude snažit na řešení úkolu přijít a to i za cenu, že by měl na pomoc přivolat dalších pět lidí. Dospělý tak ukáže dítěti, že by se nemělo vzdávat a vždy se snažit dané překážky překonat. Rodič by dítěti nikdy neměl navrhnout to, aby si dítě druhý den opsalo úkol od spolužáka. Dal by tím dítěti najevo, že není důvod se s překážkami zápasit, neboť všechno za nás může vyřešit někdo druhý. Rodič přece nechce, aby jeho dítě bylo pasivní, protože si je jisté, že někdo bude aktivní za něj. Čím je dítě starší, tím menší dohled při vykonávání školních povinností by mělo vyžadovat. Postupně by se dítě mělo učit samostatnosti a zodpovědnosti. Jak dítěti pomoci dojít k odpovědnosti jsme částečně zmínili již výše. Pokud má dítě vytvořený harmonogram, rodič musí dbát na to, aby byl dodržován, a to nejen dítětem, ale i samotným rodičem, který musí jít vždy příkladem. Jestliže rodič dítěti vytvořil plán, dává tím najevo, že dítěti věří, že jej bude také dodržovat. Děti si rodičovskou důvěru uvědomují a chovají se většinou tak, aby ji neztratily. Stejně tak funguje, když budou rodiče zadávat dítěti jednoduché úkoly, v domácnosti, aniž by ho kontrolovali při samotné činnosti. Jestliže rodič vidí, že dítě splnilo úkol, i když na něj rodič nedohlížel, je velká pravděpodobnost, že si stejně dítě udělá své povinnosti do školy. Při každém správném chování by měla následovat pochvala. Naopak při nesplnění určité povinnosti by mělo dítě vědět, že udělalo chybu a rodič by měl vysvětlit důsledky nezodpovědného chování. Příkladů si rodič může vymyslet velké množství. Například můžete vyprávět o tom, jak by to na světě vypadalo, kdyby se všichni na světě chovali nezodpovědně. Rodiče by samozřejmě měli vědět, že i k odpovědnosti se dítě učí postupně a proto není třeba na něj v této oblasti tlačit a spěchat. Když mluvíme o vlivu rodiny na vzdělání dítěte, nesmíme opominout vztah rodič - učitel. Rodiče jsou k učitelům vstřícnější, když má jejich potomek dobrý prospěch. Pokud je dítě problémové nebo má špatné známky, přistupují rodiče často k učiteli jako k nepříteli. Potomkovo chování či prospěch dávají za vinu právě vyučujícímu. Rodiče v takovém případě zaujímají obrannou pozici, kdy dítě obhajují a omlouvají. Dochází i k tomu, že rodiče prosí učitele, aby měl na dítě menší požadavky. Ten se pak ocitá v těžké situaci. Samozřejmě, že chce, aby se dítě zlepšilo, má ale ve třídě i další žáky, mezi které musí rovnoměrně rozložit 45

svůj čas. Přitom sám učitel mnoho nezmůže. Rodiče musí být s učitelem v názorech i výchově za jedno. Jestliže budou rodiče a učitel v rozporu, nemá dítě velkou šanci na zlepšení, protože bude zmateno z odlišných názorů a postojů. Jak už bylo řečeno, rodiče neschopnost svého potomka často přisuzují k neschopnosti učitele. Ani v takovém případě by ale rodiče neměli podrážet učitelovu autoritu. Nikdy by doma neměla zaznít věta typu: „Ten učitel je vážně pitomý, vůbec vám to nevysvětlil.“ V dítěti to vyvolá zmatek. Učitele uznává a nechápe, proč o něm rodiče tak špatně mluví. V dítěti se vytvoří vnitřní boj, kdy se bude rozhodovat, zda věřit tomu, co je mu řečeno ve škole, nebo tomu, co slyší doma od rodičů. Dítě by si pravděpodobně vybralo názor vlastních rodičů, což by vedlo k oslabení autority učitele. V dítěti to může vyvolat dojem, že učitele nemusí poslouchat a respektovat. Následkem by mohlo být nevhodné chování a špatný prospěch. Dalším důvodem, proč by rodiče neměli o učitelích negativné mluvit je ten, že učitel by si také nedovolil ve škole říci, že rodiče jsou hlupáci. I když si to rodiče mnohdy neuvědomují, komunikace a spolupráce mezi učiteli a rodiči ovlivňuje především samotné děti. Ty by měly být ve škole i v rodině vychovávány ke stejným cílům. Současně by si rodiče měli uvědomit, že dobré vztahy s učiteli jsou prospěšné i pro ně samotné. Ve chvíli, kdy bude mít dítě problém nebo se ocitne v těžké životní situaci, budou právě rodiče po učitelích požadovat, aby na dítě ve škole dohlíželi a brali v úvahu jeho zdravotní či psychický stav. Pro rodiče by měl být důležitý hlavně zdravý vývoj jejich dítěte, proto by s učiteli měli vycházet v dobrém, protože i oni se ve velké míře podílí na jejich výchově.

46

7. VLIV RODINY NA DÍTĚ V OTÁZCE NÁVYKOVÝCH LÁTEK To, jakým způsobem působí rodina na dítě, se u jedince projeví i v chování v dospělosti. Členové rodiny ovlivňují dítě v rozhodování ve všech oblastech života. Právě na nich záleží, co si jedinec do budoucího života odnese. V rodinném prostředí si člověk utváří vlastní postoje, názory a hodnotový žebříček. Zde se formují vlastnosti a chování, které s jedincem zůstávají až do smrti. Rodičovské působení na dítě nemusí být vždy pouze kladné. Aniž by si to dospělí uvědomovali, může být jejich chování v rodině někdy nevhodné až škodlivé. Děti, na které často působí negativní vlivy rodičů, často nemají dobře uspořádané hodnoty a po emocionální stránce strádají. Následkem může být, že se z nich v dospělosti stanou lidé pro společnost neprospěšní, například zločin ci, alkoholici apod. V dnešní době se už i děti na základní škole mohou snadno dostat k návykovým látkám jako je tabák a alkohol. Téměř všichni, někteří dřív a někteří později, mají před dovršením dospělosti minimálně jednu zkušenost s cigaretami a lihovinami. Velký podíl na tom, aby se z experimentování nestalo pravidlo, má právě rodina, ve které dítě vyrůstá. Téměř vždy se problémy rodičů promítají do chování dítěte. Jestliže chce rodič ze svého dítěte vychovat slušného, zodpovědného a samostatného dospělého, měl by se při výchově vypořádat nejdříve s vlastními potížemi. Existuje mnoho rodinných problémů, které vedou k nevhodnému chování dětí. Děti, které pochází z nefungujících rodin, se snaží zdržovat více mimo domov. Od problémů a trápení si pomáhají právě užíváním návykových látek. Pokud je člověk závislý na alkoholu, může zkresleně vnímat realitu a nedokáže kontrolovat vlastní chování. Jestliže je alkoholik jeden z rodičů, na dítě to pravděpodobně bude mít neblahý vliv. Dítě se nejen dostane snadněji k alkoholu, ale může v tom být dokonce samotným rodičem podporováno. Opilý rodič může dospět k názoru, že když prospívá alkohol jemu samotnému, nemůže v malém množství uškodit dítěti. Dítě by si nikdy nemělo myslet, že je důvodem toho, proč jeho matka či otec pije. Rodič v takovém stavu může vyčítat dítěti jeho existenci. Můžeme si představit matku, která říká: „Kdyby ses nikdy nenarodil, nemusela bych teď šetřit každou korunu a mohla bych si někde užívat.“ Podobné věty v dítěti vyvolají 47

pocity viny, méněcennosti a nedůležitosti. Pravděpodobně se bude zdržovat doma co nejméně, zhorší se mu studijní prospěch a bude hledat způsoby, jak se nejjednodušeji s rodinným problémem vypořádat. Nejspíš i dítě samo nakonec sáhne po láhvi destilátu, který způsobí krátkodobou euforii. Čím je dítě menší, tím je alkoholismus rodičů nebezpečnější. Malé dítě je z velké části závislé na rodičích. Nedokáže se zcela postarat samo o sebe. Jestliže je matka neschopná připravit dítěti večeři, dítě se o to pokusí nejspíš samo. Potom hrozí ublížení na zdraví dítěte nebo požár při nesprávné manipulaci se sporákem. Bereme-li v úvahu už dospívající dítě, je několik důvodů, proč se rozhodne sáhnout po některé omamné látce. Děti se tak buď snaží vyrovnat vrstevníkům, nebo se snaží dosáhnout stavu, který omamná látka způsobuje. Je-li oním důvodem druhý uvedený případ, dítě pravděpodobně není spokojeno v realitě a snaží se z ní dostat. Problémy dospívajících mohou být jakékoliv povahy. Rodina je tu ale od toho, aby se dané problémy snažila s dítětem prodiskutovat a vyřešit. Pokud se tak neděje, dítě se snaží najít jiné možnosti, jak se s danými obtížemi vypořádat. Jestliže dospívající užívá návykové látky pravidelně, měli by to rodiče začít řešit a nečekat, že to přejde samo. Každá návyková látka něco stojí. Prvním krokem by tedy mělo být omezení kapesného a diskuze s dítětem o škodlivosti návykové látky. Rodiče by se neměli za vzniklý rodinný problém stydět a podělit se s ním s těmi příbuznými, kteří mohou mít na dítě nějaký vliv. Jestliže má dítě v rodině nějaký vzor nebo dobrého kamaráda, mohou rodiče poprosit právě je ho, aby s dítětem promluvil a nabídl mu pomoc. Také by bylo dobré informovat o aktuálním dění prarodiče a požádat je, aby vnoučeti neposkytovali žádné peníze. Jestliže se po tomto opatření dospívající nedokáže omamných látek vzdát a peníze shání nelegální činností, je stav opravdu vážný. Rodiče by se v takové situaci měli obrátit na odbornou pomoc, do úvahy by přicházela i odvykací léčebna, která je mnohdy jediným účinným řešením. Vždy platí, že čím dříve začne rodina takový problém řešit, tím je to pro všechny lepší. Dospívající nejdříve nebude s praktikami svých rodičů souhlasit, rodiče ale musí být trpěliví a zásadoví a neustále dávat dítěti najevo, že jsou mu oporou a dělají to pro jeho vlastní dobro. Po tom, co se jedinec ze závislosti dostane, si většinou uvědomí špatnost svého předchozího jednání a je rodičům vděčný, že dokázali dát jeho život zase do pořádku. 48

Rodina by měla fungovat tak, aby se dítě do podobné situace vůbec nedostalo. Důležité je, aby rodiče věnovali dítěti dostatek času. Dítě by mělo mít k dispozici dostatek času k probrání všeho, co ho trápí i k povídání si o každodenních věcech. Právě díky takto trávenému času se buduje důvěra mezi rodiči a dětmi, která často přetrvává až do dospělosti. Rodinné diskuze by měly být otevřené i v otázce návykových látek. Pokud se dítě o tuto problematiku zajímá, rodič by od tématu neměl odbíhat, ale všechny otázky se snažit zodpovědět a dostatečně zdůraznit škodlivost těchto látek. Dítě nemusí užívat návykové látky jen za účelem vyrovnání se s nějakým problémem. Častým důvodem užívání těchto látek u dětí a mladistvých je nuda. Dítě by proto mělo mít kromě dostatku povinností i dostatek zájmů. V opačném případě by mohlo dospět k názoru, že jeho život nudný a stereotypní a hledalo by možnosti, jak si jej oživit. Ať už má dítě jakékoliv záliby, rodiče by jej v tom měli podporovat, aby dítě vědělo, že to, co dělá, má nějaký smysl. Rodina se může mnoha volnočasovým aktivitám věnovat společně. Nejen že se tím zpevní rodinné vztahy, ale děti se tak naučí novým věcem a odnesou si mnoho hezkých zážitků. Dítě má díky takovému životnímu stylu a dobře rozvrženému času pocit naplněného života a nemá nutkání utíkat od reality. Jak už bylo několikrát řečeno, dítě se nejvíc učí tomu, co vidí. Velmi důležité jsou v dětském životě vzory. Dítě kopíruje od rodičů chování, názory, návyky a zkopíruje i postoje k návykovým látkám. Alkohol by se tedy v rodinách měl konzumovat v přiměřeném množství, a to jen výjimečně na rodinných oslavách nebo jiných sešlostech. Alkohol by neměl být v domácnosti každodenně dostupný. Dítě tak později zařadí alkohol do života jako jeho přirozenou součást. Stejně je to i s cigaretami. Pokud jsou rodiče nekuřáci, dítě bude chápat cigarety jako věc, která škodí zdraví, bere peníze a je v životě zbytečná. Naopak dítě z kuřácké rodiny bude považovat cigarety za běžnou součást života. Jestliže nebylo rodičům líto dávat měsíčně několik stovek korun za nákup cigaret, dítě ani nenapadne, že by to mohl být zbytečný výdaj. Navíc je již od mala zvyklé na cigaretový kouř, který by mohlo ve starším věku vyhledávat. Kromě rodiny jedince v otázce návykových látek ovlivňují velkou měrou i vrstevníci. Konečné slovo při rozhodování, zda některou látku zkusit či nikoli, má vždy jedinec sám. Rodina může samozřejmě dítěti mluvit do toho, s kým se kamarádit má a s kým je lepší se nestýkat. Funkční rodina by ale dítě měla 49

vychovat a připravit na život takovým způsobem, aby samo poznalo, kdo má na něj dobrý vliv a komu je lepší se vyhnout.

50

8. DŮLEŽITOST PRARODIČŮ V ŽIVOTĚ DÍTĚTE Doteď jsme brali v úvahu víceméně jen užší rodinu, tedy rodiče a jejich děti. Nyní bych se chtěla zaměřit na rodinu širší, kam spadají i ostatní rodinní příslušníci. Konkrétně se zaměřím na vliv a důležitost prarodičů v životě dítěte. Z pohledu toho, jak často jsou děti se svými prarodiči v kontaktu, bych prarodiče rozdělila do dvou skupin. Do první skupiny by patřili ti, kteří svá vnoučata vidí každý den nebo alespoň několikrát do týdne. Jsou to babičky a dědečkové, kteří bydlí ve stejné obci, tudíž mají možnost navštívit svá vnoučata kdykoliv se jim zachce. Jestliže prarodiče bydlí blízko, jsou jim často svěřována vnoučata na hlídání. Může se například stát, že maminka i tatínek budou muset být v sobotu mimořádně v práci. Když se pak rodiče rozhodují, komu dítě svěřit, babička stojí na prvním místě. Sama vychovala jednoho z rodičů, ti proto nemusí mít žádný pochyb o jejích schopnostech a výchovných metodách. Současně je členem rodiny. Rodiče tak nemusí mít výčitky svědomí, že dítě svěřují do rukou cizímu člověku. Další výhodou je, že prarodiče mohou hlídat svá vnoučata jak u sebe doma, tak i v domě rodičů dítěte. Při tomto rozhodování by se měly brát primární ohledy na děti. Ty mají už od mala své určité rituály. Jestliže jsou například zvyklé usínat u sebe v postýlce v ložnici rodičů, je lepší dítěti tyto zvyky a režim nenarušovat a nechat ho v domácím prostředí. Pro prarodiče je většinou hlídání dětí příjemnou činností. Jdou-li je tedy rodiče žádat o pomoc, nemusí se bát, že by je obtěžovali. Svěřování dětí do péče prarodičů s sebou nese několik pozitivních důsledků. Jestliže je dítě u babičky několikrát do týdne či měsíce, postupně se oslabuje jeho fixace na matku. Dítě nabývá dojmu, že se o něj dokáže postarat i někdo jiný než maminka. Nakonec má dítě stejný pocit jistoty a bezpečí jak u babičky, tak u rodičů. Podle mého názoru má dítě, které bylo často dáváno na hlídání prarodičům, výhodu při nástupu do mateřské školy. Jestliže už je dítě zvyklé trávit čas bez matky, nástup do školky by nemuselo tolik prožívat. Jeho příchod do školky by se nejspíš obešel bez pláče, protože dítě je navyklé na to, že maminka od něj musí odejít za svými povinnostmi. Díky tomu, že je dítě zvyklé na širší okruh dospělých, mohlo by snadněji přijmout vychovatelky, které bere jako své tety. Dalším pozitivem ve výchově prarodiči shledávám to, že se dítě setkává s novými věcmi, událostmi a místy. Prarodiče mají zpravidla jiný životní styl než rodiče. Jedí například jiná jídla, navštěvují jiná místa, dívají se 51

v televizi na jiné pořady a tráví odlišně volný čas. Dítěti se takto rozšiřuje životní obzor. Je přirozené, že dítě tyto nové věci baví a fascinují. Zároveň se setkává i s novými názory. Jestliže matka nejí zeleninu v polévce, je pravděpodobné, že dítě takové chování bude kopírovat. Pokud se pak ale setká u babičky s názorem, že zelenina je zdravá a rychle se po ní roste, pravděpodobně začne o matčině názoru pochybovat. Při důsledném zdůrazňování výjimečnosti zeleniny se nakonec může podařit, že jí vnouče začne jíst a názor matky vytěsní. Jestliže se názory rodičů a prarodičů dost liší, dítě začne samo uvažovat nad tím, co je správné. Díky tomu, že mělo možnost seznámit se s několika pohledy na danou problematiku, může si samo utvářet vlastní mínění. Musíme zde samozřejmě brát v úvahu, že jde o nekomplikované teorie, kterým dítě dokáže porozumět. Může jít třeba o případ, kdy se tatínek s dědečkem dohadují, zda je lepší vymalovat dětský pokoj na hnědo nebo na zeleno. Dítě se už v útlém věku dokáže přiklonit k jednomu z postojů na základě vlastního upřednostňování daných barev. Přestože jsem uvedla několik předností, proč svěřovat dítě na nějaký čas prarodičům, musíme ale brát ohled na to, aby se výchova rodičů a prarodičů příliš nelišila. Je dobré, když se dítě seznámí u prarodičů s novými věcmi, drastické změny ve výchově by ale na jeho duševní vývoj neměly pozitivní vliv. Prarodiče nemusí bydlet jen ve stejné obci, ale také ve stejném domě. Dříve bylo zvykem stavět vícegenerační domy. Předpokládalo se, že alespoň jedno z dětí v domě zůstane bydlet i po tom, co založí vlastní rodinu. V dnešní době je důvod pro spolužití více generací jiný. Často nastává situace, kdy partneři počnou dítě neplánovaně. Buď jsou hodně mladí na to, aby mohli žít bez pomoci rodičů, nebo nemají dostatek financí, aby si mohli zařídit bydlení, které by bylo vyhovující pro malé dítě. Většinou je takové spolubydlení na přechodnou dobu a mladí partneři se časem nakonec osamostatní. Většinou se od rodičů odstěhují ve chvíli, kdy žena začne po mateřské pracovat. Partneři pak mají dostatek financí na vlastní bydlení a kvalitní život. Do druhé skupiny patří prarodiče, kteří svá vnoučata vidí spíš výjimečně. Často děti a prarodiče odděluje několik desítek až stovek kilometrů. Pak je na iniciativě rodičů i prarodičů, jak časté návštěvy budou. Myslím, že prarodiče se snaží být dítěti nablízku co nejvíce, pokud jde zatím o jejich jediné nebo nejmladší vnouče. Chtějí vidět, jak dítě roste a chtějí být součástí jeho života. Na vyplnění těchto přání není potřeba jen dostatek času, ale také především dostatek 52

financí na cestovní náklady. Dítě v takovém případě vidí své prarodiče jen několikrát do roka. Nejsou mezi nimi pevné citové vazby. Dítě se chová spíše odtažitě a stydlivě, protože pro něj nejsou vzdálení prarodiče každodenní součástí života. Ve starším věku dítěte pravděpodobně dochází k úbytku témat ke společné komunikaci, protože se jejich životy podstatně liší. Prarodiče neví příliš mnoho o vnukově běžném životě, ani spolu netráví volný čas, proto najít téma pro diskuzi může být opravdu obtížné. Prarodiče s vnoučaty jsou si navzájem vzácní. Podle mého názoru děti nemají příležitost k tomu, aby si k babičce a dědovi vytvořily citové pouto. Když vědí, že za nimi mají jet na návštěvu, tak se dítě sice těší, ale při jejich delší nepřítomnosti se mu po nich nestýská tak, jak by tomu bylo například v případě sourozenců nebo přímo rodičů. Prarodiče se nějak snaží vynahradit vnoučeti to, že se nemohou často vídat. Mnohdy děti při každé návštěvě zasypávají nejen sladkostmi, ale také mnoha drahými dárky. S takovým jednáním nesouhlasím. Podle mého názoru si dítě z této zkušenosti vyvodí, že pokud se mu nedostává dostatek citu, je potřeba toto prázdno vyplnit materiálními věcmi. V dospělosti může tento nesprávný vzorec chování zavádět do všech citových vztahů, což by nejspíš vedlo k jejich brzkému rozpadu. Nejhorším případem je, když rodiče dítěte nevychází s prarodiči dobře. Nemají potřebu se scházet a udržovat mezi sebou kontakt. V některých rodinách se s tímto přístupem můžeme setkat. Rodiče dítěte by si ale měli uvědomit, že svým chováním neovlivňují pouze život svůj, ale také život svého potomka. Jestliže má dítě žijící prarodiče, neměli by mu rodiče zabraňovat se s nimi stýkat. Prarodiče by neměli v dětském životě chybět. Jsou důležitou složkou jejich života. Rodiče dítě vychovávají, snaží se, aby z něj vyrostla rozumná, citově vyrovnaná a slušná osobnost. Volný čas s dětmi tráví aktivně, sportují, navštěvují kamarády, chodí do kina a na různé kulturní akce pro děti. Děti své prarodiče vidí trochu jinak. Zatímco rodiče vychovávají, požadují a zakazují, prarodiče jsou ti hodní, kteří téměř vše dovolí. Dítě se u prarodičů může naučit věci, s kterými by se jinak nesetkal. Život starších lidí se po některých stránkách hodně liší. Vnoučata díky tomu mohou s babičkou péct tradičné koláče nebo udržovat a starat se o vlastní záhonek na zahrádce. Dědeček je zase ten, co je vezme do lesa a naučí je poznávat hřiby. Při tom jim vypravuje, jak to na světě vypadalo, když on byl ještě malý chlapec. Pro většinu dětí jsou tyto příběhy zajímavé, okouzlující a zároveň nepředstavitelné. Nedokážou uvěřit tomu, že dědeček jako malý žil bez 53

elektřiny a mobilu, že měl hračky pouze ze dřeva a musel se každý den starat o všechen domácí dobytek. Pro většinu z nás jsou tyto chvíle s prarodiči nezapomenutelné. Zároveň jsou neoddělitelnou součástí dětství. Proto by nikdo v dospělosti neměl své děti o tyto zážitky záměrně ochuzovat. Mezi prarodiči a rodiči existuje ještě další rozdíl. Rodiče musí chodit do zaměstnání, k tomu se starat o děti a domácnost. Volného času jim příliš nezbývá. Oproti tomu prarodiče žádné větší povinnosti nemají. Většinou už jsou v důchodovém věku a mají mnoho času, díky čemuž jsou psychicky vyrovnanější a klidnější. Podle mého názoru děti sami cítí, že je pro ně takové prostředí vhodné a příjemné. To je důvodem, proč často chodí k prarodičům i ve chvílích, kdy mohou být doma s rodiči. V dnešním světě jsou lidé neustále ve shonu. Není tedy divu, že na děti dospělým zbývá čím dál méně času. Děti se pro to uchylují k prarodičům, kde není potřeba se dívat na hodinky, aby někdo něco nezameškal. Zároveň oceňují to, že se prarodiče věnují pouze jim a u her vydrží mnohem déle než rodiče, kteří neustále pozorují čas, aby náhodou nezapomněli od povědět na emaily nebo vytáhnout prádlo z pračky. Prostřednictvím vztahu a komunikace dítěte s prarodiči, si dítě uvědomuje faktor času. Když poslouchá dědovo vyprávění, zjišťuje, že svět existuje už tak dlouho, že si to ani nedokáže představit a že dědeček byl kdysi mladý a teď už je starý. Prarodiče také často používají věty typu: „Až já tady nebudu,….“ Tak dítě postupně začíná chápat koloběh života. Přichází na to, že každý člověk se narodí jako miminko, které postupně stárne. Z jedince se stává rodič, pak prarodič a nakonec umírá. Dítě se tak už v útlém věku seznamuje s pojmem smrt. Chápe ji jako přirozenou součást života, které se nelze vyhnout. Stejným způsobem se dítě seznamuje i s pojmem stáří. Dítě ví, že s ním babička může sedět u pískoviště, ale skákat přes švihadlo nedokáže. Vnouček už od babičky ví, že takové věci nemůže vykonávat, protože už má staré klouby. Děti to postupně akceptují a respektují při výběru aktivit. Dítě například ví, že s babičkou může jít trhat třešně na zahradu, ale nebude po ní chtít, aby s ním jela na kole. Už si dokáže uvědomit, že babiččino tělo by to nezvládlo. Dítě na toto nebere ohled jen při hrách, ale i v každodenním životě, který s prarodiči tráví. Babička například nemůže zalézt pod stůl pro spadenou lžíci nebo vylézt na žebřík a otrhat jablka z vysokých větví stromu. Staří lidé se v některých situacích neobejdou bez cizí pomoci. Dítě je často přítomno chvílím, kdy prarodičům 54

pomáhají jiní dospělí. Proto když má možnost, tak babičce či dědečkovi sám v nesnázích pomůže. Dítě se takto učí úctě ke starším, a že pomáhat druhým lidem je správné. Nežijeme v dokonalém světě, ve kterém je vše pouze kladné a prospěšné. Není proto překvapující, že se můžeme setkat i s prarodiči, kteří svým chováním dítěti spíše ubližují. Neblahý vliv má na dítě už to, když si prarodiče snaží prostřednictvím dítěte splnit své sny. Někdy se tímto mohou provinit i rodiče. Mnohem častěji se toho ale dopouštějí prarodiče. Ti mají zpravidla velmi mnoho času, který chtějí svým vnoučatům věnovat a který mohou využít pro realizaci svých plánů. Je hezké, když děda vede svého vnuka k fotbalu, protože ho sám v mládí hrál. Jestliže ale s vnukem nebude trávit čas jinak než na hřišti, je to špatně. Dítě z toho pravděpodobně bude nějaký čas nadšené, později si ale uvědomí, že nemá čas na nic jiného. Také mu může začít vadit, že dědu zajímá víc fotbal než on sám. Dalším příkladem může být to, kdy se babička snaží udělat ze své vnučky celebritu. Odhadne, na co by vnučka mohla mít talent a s čím by se později mohla prosadit tak, aby byla zahrnuta slávou. Vnučka pak pravidelně dochází do zpěvu, do baletu nebo do dramatického kroužku. Samozřejmě se může stát, že bude děvčátko nadané a sny o slávě se vyplní. Stejně tak je možné, že v sobě dítě žádný talent nenosí a na povinných kroužcích se pouze trápí. Pro prarodiče je velmi obtížné tento fakt přijmout, proto mnohdy všechen svůj čas vynaloží pouze na snahy jej změnit. Dospělí by vždy měli myslet primárně na potřeby a psychiku dětí. Aniž by si to dospělý uvědomil, může dostat dítě do těžké situace, kdy si bude muset vybrat, zda dá přednost rozhodnutí svému nebo přesvědčení svých prarodičů. Dítě cítí, že babička s dědečkem do něj vkládají všechny své naděje a jsou na něj pyšní za každý výsledek, proto je nechce zklamat. Na druhou stranu je mu ale nepříjemné dělat něco proti své vůli nebo něco, v čem není dobrý. Dítě je v takových situacích vystaveno velkému tlaku, který se může projevit v jiných oblastech jeho života, například zhoršením se ve škole nebo oslabením im unity. Již výše je zmíněno, že by se výchova rodičů a prarodičů neměla příliš lišit. Je samozřejmé, že výchovné praktiky babičky a maminky nebudou naprosto totožné, rozdíly by v nich však měly být pouze nepatrné. Problém nastává ve chvíli, kdy se prarodiče snaží za každou cenu prosadit své myšlenky a stanoviska ve výchově, aniž by brali zřetel na opravdové potřeby svého vnoučete. Babičky 55

a dědečkové chtějí dát zajisté svým vnoučatům to nejlepší. S ničím by se to ale v životě nemělo přehánět. Jestliže se matka snaží dítěti vštípit zásadu, že sladkosti se před obědem či večeří nejí, měla by tuto zásadu prosazovat i babička. Pokud babička dítěti dovolí sníst kdykoliv přes den jakékoliv množství čokolády, může matka ve svých snahách začínat od začátku. Všichni rodinní příslušníci by si měli uvědomit, že primárně matka je zodpovědná za život dítěte a že se snaží dělat vždy všechno pro jeho dobro. Prarodiče by proto měli respektovat její pravidla a zásady ve výchově. Jestliže dítě uvidí, že tato pravidla prarodiče porušují, dává mu to impuls k tomu je porušovat také. Tyto neshody mohou často vést k opakovaným hádkám mezi prarodiči a rodiči dítěte, což může vyústit v to, že dítě bude mít zákaz se s babičkou a dědečkem stýkat bez dohledu rodičů. S tímto rozhodnutím by však nakonec nikdo spokojený nebyl. Rodiče po čase ustoupí, ale je poměrně možné, že se rodiče budou chovat stejně jako předtím. Vzniká tak začarovaný kruh, z kterého není cesty ven. Matka bude na prarodiče naštvaná, že nedodržují její zásady. Prarodiče se budou cítit dotčeně, že nemají právo vychovávat vnouče dle vlastního uvážení. A dítě si z neustálých dohadů mezi dospělými odnese pravděpodobně pocit, že každý názor a pravidlo se dá změnit, tedy že nikdo nemusí dané zásady dodržovat. Jestliže je dítě přítomno hádkám dospělých, zanechá to v něm pocit, že není důležité uznávat autoritu, kterou pro něj představuje rodič nebo prarodič. Ze zkušenosti ví, že každá autorita nakonec ze svých požadavků poleví. Dítě bylo přece několikrát u toho, když maminka či babička ze svých nároků slevili v důsledku nátlaku té druhé. Zároveň si dítě odnáší ještě jednu zkušenost, a to takovou, že s každým dospělým se dá manipulovat. Rodič i prarodič se snaží uspokojit dítěti jeho potřeby. Současně usiluje o to, aby mu dítě projevovalo náklonnost a lásku. Situace se může vyvrcholit až do stadia, kdy se rodiče a prarodiče vzájemně předhání, který z nich je u dítěte oblíbenější. Přesně v tomto stavu má dítě dokonalou pozici pro to, aby se všichni chovali tak, jak mu to vyhovuje. Následkem bývá, že se z dítěte stane rozmazlený, umíněný a sobecký jedinec. Dospělí si ale svoji chybu uvědomí už většinou pozdě. Zmínila jsem pozitivní i negativní vlivy prarodičů. Existují však také rodiny, v nichž prarodiče přítomni nejsou vůbec.

Děti, které neměly to štěstí

prožít dětství s prarodiči, jsou ochuzeny o určitý druh lásky. Pokud dítě nemá v rodině nikoho, kdo by se mohl pasovat do role prarodiče, ztrácí možnost poznat 56

vztah mezi dítětem a prarodičem, který je jedinečný. Jak už bylo výše zmíněno, babička s dědečkem projevují lásku svému vnoučeti jiným způsobem než jiný dospělý. Dokazují mu lásku při každé příležitosti, hýčkají ho a usilují o to, aby byl v jejich přítomnosti co nejšťastnější. Zároveň ho učí novým věcem, kterým by se jinde nenaučil. Poslouchá příběhy o tom, co dělali jeho rodiče, když byli stejně staří, jako je teď on sám. Zažívá s nimi okamžiky, které si bude pamatovat po zbytek svého života. Jestliže dítě nemá prarodiče, nemá možnost osvojit si přirozeně úctu ke starším lidem. Navíc je jeho sociální prostor velmi úzký a stereotypní. Osobně jsem toho názoru, že prarodiče jsou v životě dítěte velmi důležití. Zajisté si v tuto chvíli každý čtenář uvědomí hned několik věcí, které poznal jen díky prarodičům. Jako malá jsem s babičkou poprvé pekla rebarborový koláč, který bych jinak asi nikdy neochutnala, protože oba moji rodiče rebarboru nesnáší. S dědečkem jsem chodila do lesa, učil mě poznávat houby, abych věděla, které do košíku dávat můžu a které mám raději nechat v lese. Díky dědovi, bývalému fotbalistovi, mám ráda fotbal, ke kterému bych se nejspíš také jinak nikdy nedostala, protože ani jeden z rodičů není sportovně založený. Pokud si takto zavzpomíná každý současný rodič, jistě dojde k názoru, že prarodiče zanechali na jeho dětství nesmazatelnou stopu a že by o podobné zážitky nechtěl připravit vlastní děti.

57

ZÁVĚR Cílem mé bakalářské práce bylo zjistit, jaký vliv má rodinné prostředí na utváření osobnosti dítěte. Z předložené práce vyplývá, že hned na počátku záleží na tom, do jaké rodiny se jedinec narodí. Zda jde o rodinu funkční či nefunkční, zda jsou v rodině přítomni oba rodiče a zda jsou oba biologičtí. Dalším činitelem ovlivňující osobnost dítěte je styl výchovy, který je v rodině prosazován. Uvedla jsem, že jedná-li se o demokratický styl výchovy, je v jedinci vytvořeno zdravé sebevědomí a cílevědomost. Naopak slabá nebo zanedbávající výchova jedince vede k nesprávnému postoji jak ke společnosti, tak i k sobě samému. Kromě vlivů rodiny záleží při utváření osobnosti také na vnitřních a vnějších podmínkách. Několik let mají rodiče život potomka ve vlastních rukou, proto by se měli snažit o důslednou nezanedbávající výchovu. Ve všech oblastech výchovy je nejdůležitější správný rodičovský vzor. V souvislosti s tím by si rodiče měli uvědomit, že dítě si naučené chování a reakce ponese s sebou po celý život. Další zásadou, kterou by rodiče měli dodržovat, je udělat si na dítě dostatek času. Došla jsem k závěru, že právě nedostatek času rodičů vede u dítěte k negativním následkům. Nejprve jsem se zaměřila na neodmyslitelnou část rodinné výchovy, a to na výchovu k hodnotám. Z morálních hodnot jsem vybrala ty nejpodstatnější, kterým jsem se dále věnovala. Tato výchova může probíhat už od raného věku, přičemž samotní rodiče musí vykazovat vzorové chování. Jen pokud bude dítě vedeno k obecně zavedeným normám, může v dospělosti vést kvalitní společenský život. V otázce volného času dětí jsem dospěla k názoru, že právě v této oblasti dětského života je rodičovský vliv nejzřetelnější. Důvodem je nedostatečná zodpovědnost dítěte rozhodovat o vlastním čase. Rodiče jsou při rozhodování o volnočasových aktivitách svých potomků ovlivněni několika dalšími faktory. Uvedl a jsem, že do těchto činitelů patří ekonomické hledisko, místo bydliště a míra upřednostňování vlastních zájmů rodičů. Dále jsem zjistila, že jednou ze skutečností ovlivňující studijní prospěch dítěte, je úroveň vzdělání rodičů a míra, do jaké při výchově svých dětí vycházejí z vlastní zkušenosti. Za velmi důležité zde pokládám aktivní zájem rodičů o dítě a jeho prospěch a kladné vztahy mezi rodiči a učiteli. V následující kapitole týkající se návykových látek nebereme v úvahu menší děti, 58

ale už adolescenty. Zde hledám důvody užívání návykových látek dospívajícími. Za hlavní důvody považuji nudu, špatné vzory v rodině a rodinné problémy, s kterými se jedinec nedokáže vypořádat. Pokud mluvíme o vlivech rodiny, nemůžeme

mluvit

věnována

poslední

jen

o

rodičích,

kapitola,

ve

ale které

a nenahraditelnost v životě dětí.

59

také

o

prarodičích.

zdůrazňuji

jejich

Je

jim

důležitost

SEZNAM LITERATURY ALAN, Josef. Společnost, vzdělání, jedinec: kapitoly ze sociologie vzdělání. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1974. 232. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1. vyd. Praha: ISV, 1996. 302 s. ISBN 80-85866-15-3. EYRE, Linda a Richard EYRE. Jak naučit děti hodnotám. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 156 s. ISBN 80-7178-360-9. FOUSKOVÁ, Dagmar a Zdeněk KUČERA. Dialogy o rodině. 1. vyd. Praha: Národní centrum podpory zdraví, 1994. 12, 12, 12 s. HAMAROVÁ, Janka a Ľubomír HOLKOVIČ. Výchova v rodine. 1. vyd. Bratislava: Smena, 1986. 125 s. HAUSER, Uli. Rodiče potřebují hranice. 1. vyd. Praha: Portál, 2012. 176 s. ISBN 978-80-262-0064-2. HAUSER-SCHÖNER, Isabella. Děti potřebují prarodiče. 1. vydání. Praha: Portál, 1996, 102 s. ISBN 80-7178-105-3. JUNGWIRTHOVÁ, Iva. Pohodoví rodiče – pohodové děti: podporujeme vývoj dítěte. 1. vyd. Praha: Portál, 2009. 173 s. ISBN 978-80-7367-536-3. KLIMEŠ, Jeroným. Budování identity dítěte je nejtěžší výchovný úkol. Aperio, 2006, roč. 5, č. 4, s. 30-33. KOVAŘÍK, Jiří a Petr ŠMOLKA. Současná rodina: problémy – konstanty – proměny – naděje. 1. vyd. Praha: Asociace manželských a rodinných poradců ČR, 1996. 71 s. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Povídej – naslouchám. 1. vyd. Praha: Návrat, 1993. 105 s. ISBN 80-85495-18-x. MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. 1. vyd. Praha: Portál, 1994. 98 s. ISBN 80-85282-83-6.

MATĚJČEK, Zdeněk. Rodiče a děti. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1986. 336 s. ISBN 08-011-86 MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993. 124s. ISBN 80-901424-7-8. MERTIN, Václav. Bez mužů to nejde. Děti a my: Časopis pro rodiče, učitele a pracovníky pomáhajících profesí, 2005, roč. 35, č. 3, s. 15-17. MOŽNÝ, Ivo. Moderní rodina. Mýty a skutečnosti. 1. vyd. Brno: Blok, 1990. 184 s. ISBN 80-7029-018-8. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. 1. vyd. Praha: Academia, 1995. 336 s. ISBN 80-200-0525-0. NEŠPOR, Karel. Vaše děti a návykové látky. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 157 s. ISBN 80-7178-515-6. PACHL, Ladislav. Malá abeceda rodiny. 1. Vyd. Praha: Panorama, 1983. 314 s. PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogika volného času: teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 229 s. ISBN 80-7178-295-5. POTOČÁROVÁ, Mária. Pedagogika rodiny. Teoretické východiská rodinnej výchovy.

1.

vyd.

Bratislava:

Univerzita

Komenského,

2008.

211

s.,

ISBN 978-80-223-2458-8. SEVERE, Sal. Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 195s. ISBN 80-7178-368-4. SILBERT, Linda Bress a Alvin J. SILBERT. Proč chytré děti dostávají špatné známky. 1. vyd. Brno: Edika, 2013. 135 s. ISBN 978-80-266-0166-1. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 176 s. ISBN 80-7478-559-8. VÁŽANSKÝ, Mojmír a Vladimír SMÉKAL. Základy pedagogiky volného času. 1. vyd. Brno: Paido, 1995. 176 s. ISBN 80-901737-9-9.

WINTERHOFF, Michael. Proč se z našich dětí stávají tyrani aneb Ztracené dětství. 1. vyd. Praha: Ikar, 2011. 328 s. ISBN 978-80-249-1564-7.

Internetové zdroje PETERKOVÁ, Michaela. Výchova dítěte v rodině. Psyx.cz [online]. 2013 [cit. 201403-03]. Dostupné z: http://www.psyx.cz/texty/vychova-ditete-rodina.php. SMEJKALOVÁ, Radka. Sci-fi a detektivky pomáhají při matematice. Týden.cz [online].

2014

[cit.

2014-04-06].

Dostupné

z:

http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/deti/sci-fi-a-detektivky-pomahaji-primatematice_299670.html#.U0Awuvl_s21. STRNADOVÁ, Mirka. Národ náctiletých kuřáků a pijanů? Má větší vliv rodina, nebo přátelé?

Sociopress

[online].

2013

[cit.

2014-04-01].

Dostupné

z:

http://sociopress.cz/narod-nactiletych-kuraku-a-pijanu-ma-vetsi-vliv-rodina-nebopratele/. Základní pojmy. Adopce.com

[online]. 2010

[cit. 2014-02-08]. Dostupné z:

http://www.adopce.com/pestounska-pece/zakladni-pojmy/.