VLIV RODINY NA DUŠEVNÍ ZDRAVÍ DÍTĚTE

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA PSYCHOLOGIE

VLIV RODINY NA DUŠEVNÍ ZDRAVÍ DÍTĚTE Bakalářská práce

Brno 2008

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.

Hana Žváčková

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny vedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

Ve Křtinách 5. dubna 2008

…………………………………………

3

Děkuji vedoucímu mé bakalářské práce, Prof. PhDr. Rudolfu Kohoutkovi, CSc., za odborné vedení a cenné rady a připomínky, které mi v průběhu tvorby bakalářské práce poskytoval. Děkuji také všem, kteří mi poskytli intimní informace o sobě a své rodině proto, abych mohla vytvořit empirickou část. Dále děkuji všem ostatním, kteří mi byli při tvorbě mé diplomové práce jakkoli nápomocni a podporovali mě.

4

OBSAH

ÚVOD ................................................................................................ 6

TEORETICKÁ ČÁST ..................................................................... 8 1. VÝZNAM RODINY PRO DÍTĚ ............................................. 8 1. 1. Funkce rodiny .......................................................................................... 8 1. 2. Rozvrat rodiny.......................................................................................... 9 1. 3. Základy rodičovské výchovy ................................................................... 11 1. 4. Sourozenecké konstelace ......................................................................... 12 1. 4. 1. Jedináčci ......................................................................................... 13 1. 4. 2. Sourozenci ...................................................................................... 14 1. 4. 3. Dvojčata ......................................................................................... 14

2. VIDĚNÍ SEBE SAMA ............................................................... 15 2. 1. Strach ...................................................................................................... 16 2. 2. Duševní zdraví ......................................................................................... 18

3. DRUHY CHYBNÉ VÝCHOVY V RODINĚ ........................ 20 3. 1. Liberální výchova..................................................................................... 20 3. 2. Autoritářská výchova ............................................................................... 21 3. 3. Narušený narcismus ................................................................................. 22 3. 4. Přeučování leváků .................................................................................... 23

4. DALŠÍ CHYBY RODIČŮ ......................................................... 24 4. 1. Jednotlivé problémy ................................................................................. 24 4. 2. Rodičovský vzor ...................................................................................... 28 4. 3. Domácí násilí ........................................................................................... 28

5. VOLÁNÍ O POMOC ................................................................. 30 5. 1. Psychická deprivace a její projevy na zdraví ........................................... 30

5 5. 2. Psychická deprivace a její projevy v chování .......................................... 32

EMPIRICKÁ ČÁST ........................................................................ 36 6. EMPIRICKÉ ŠETŘENÍ............................................................ 36 6. 1. Formulace výzkumného problému........................................................... 36 6. 2. Metodologie výzkumu ............................................................................. 36 6. 3. Šetření a analýza výsledků ....................................................................... 37 6. 3. 1. Vlastní výzkum za pomoci rozhovoru ........................................... 37 6. 3. 2. Vlastní výzkum za pomoci dotazníku ............................................ 48 6. 4. Závěry zkoumání ...................................................................................... 59

ZÁVĚRY PRO PEDAGOGICKOU TEORII A PRAXI ............ 62 SHRNUTÍ.......................................................................................... 66 RESUMÉ ........................................................................................... 67 SEZNAM LITERATURY ............................................................... 68 PŘÍLOHY

6

ÚVOD Moje bakalářská práce, jak již napovídá název, se zabývá tím, jak rodiče ovlivňují duševní zdraví dítěte. Přičemž duševní zdraví má bezprostřední vliv na zdraví tělesné. Tato problematika mě zajímá již několik let, nejvíce v posledních třech letech, ovšem jen v neodborné rovině. Nejbližším možným zkoumaným objektem, ovlivněným rodiči, jsem byla já. Později jsem začala pozorovat podobnosti i v jiných rodinách a tam nalézala další a další problémy, u nichž mě zajímalo, odkud mohou pramenit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Proto jsem chtěla využít příležitosti a uchopit toto téma z trochu odbornější stránky, prostudovat autory, kteří se jím zabývali a obohatit tím sebe i okolí. Jako budoucí pedagog i rodič bych měla chápat a vědět, že nic se neděje bezdůvodně. Nejdůležitější je právě to, vidět i tu skrytou stránku věci. Problém je v tom, že lidé soudí ostatní jen za vnější projevy chování. Nehledají příčiny, nejdou hlouběji. A právě proto chci ve své bakalářské práci rozkrýt i ty hlubší významy a důvody chování lidí. Ideální by bylo, aby každé dítě bylo zdravé, mělo milující a chápající rodiče, které s ním tráví dostatek času, jsou mu vždy oporou, vyslechnou ho a poradí, berou jej jako rovnocenného partnera, ale pokud není v právu, dokáží ho usměrnit. Jsou spravedliví, pravdomluvní, nepropadají závislostem a jsou dítěti vynikajícím vzorem, žádným způsobem nedeformují jeho osobnost atd. Ale toto bohužel není v praxi možné, protože lidé nejsou dokonalé stroje. A právě proto mám o čem psát ve své bakalářské práci. Vlivy rodiny, zejména rodičů, na dítě mohou být dvojího typu: ty, které dítě ovlivní kladně a ty, které je ovlivní záporně. Já se rozhodla věnovat té druhé skupině. Tedy tomu, co rodiče dělají špatně, jakým způsobem své děti citově a psychicky poškozují, čím vším jim znemožňují další klidný a vyrovnaný život. Existuje mnoho dalších faktorů, které dítě ovlivňují jako např. dědičnost, vrozené charakterové vlastnosti, vrozené nemoci, získané nemoci, různá poškození mozku, vlivy širšího sociálního prostředí, vlivy médií atd. Tyto však ve své práci opomíjím a zabývám se jen tím, co mohou bezprostředně nebo zprostředkovaně ovlivnit rodiče. Vlivy sourozenců jsou v mé práci také nepodstatné, pokud rodiče jednoho neupřednostňují.

7 Je důležité uvést, jakých dětí se má práce vlastně týká. Jsou to děti pocházející z různých finančních a rodinných poměrů, prakticky jakékoli relativně zdravé děti, myslím tím bez viditelných vad či postižení. Věkově zkoumání nijak neomezuji, jelikož k pokřivení osobnosti může dojít prakticky kdykoli a přetrvává většinou až do konce života. Nejsou to však ty, které jsou určitým způsobem odolné proti nepříznivým vlivům, tyto vlivy je nechávají chladnými nebo je dokonce posilují, díky nim rostou a stávají se lepšími. Oproti první skupině je jich opravdu málo a zkoumání, proč a v čem jsou odlišné, by bylo na další bakalářskou práci. Účelem mé práce je zejména obohacení sebe sama, duševní vzrůst, získání nových informací. Mohu ještě blíže nahlédnout do rodin svých nejbližších. Pochopit jejich chování. Ráda bych, aby každý, kdo si moji práci přečte, se zamyslel nad sebou, jaký je nebo bude rodič, aby zabránil přenášení chyb z generace na generaci.

8

TEORETICKÁ ČÁST Každé dítě je jinak citlivé a odlišně reaguje na podněty, které přicházejí zvenčí. Velkou roli v tomto hraje dědičnost. Jsou děti méně nebo více inteligentní, děti lépe či hůře vychovatelné, děti více či méně citlivé, děti nadané, nešikovné, klidné, nervózní, atd. Odlišují se v tom, jak dokáží snášet změny a různé situace a jim se následně přizpůsobit. Po rodičích, případně prarodičích či jiných členech rodiny, dědíme i vzhled a náchylnost k určitým nemocem. A právě nemoc je dalším důležitým faktorem. Nejčastěji se hovoří o poškození centrální nervové soustavy, např. lehké mozkové dysfunkce. Může se tak stát před porodem (prenatálně), během porodu (perinatálně) a v prvních letech života (postnatálně). Příznaky těchto vad se však téměř nedají ovlivnit, jako například poruchy vlivem nepodnětného prostředí. A právě touto problematikou se zabývám.

1. VÝZNAM RODINY PRO DÍTĚ

1.1. Funkce rodiny Rodina je povinna starat se o uspokojení základních potřeb dítěte, tělesných i citových, vychovávat, kultivovat, socializovat, být mu oporou, vytvořit mu bezpečné zázemí, tvořit přiměřenou odezvu jeho chování atd. Nejde však jen o uspokojení potřeb dítěte, ale i o uspokojení všech členů rodiny. Aby toto splňovala, měla by plnit několik funkcí (dle: sociologie.unas.cz): 1. Reprodukční funkce – má zajišťovat neustálou kontinuitu lidské populace, tzn. základní funkcí rodiny je mít děti a jim zajisti vhodné podmínky pro další život. 2. Ekonomicko-zabezpečovací funkce – tato funkce se vztahuje na všechny členy rodiny. Má zajišťovat uspokojení základních tělesných potřeb. Zahrnují se tam i domácí práce, jako např. úklid. 3. Emocionální funkce – spočívá v poskytování citového zázemí, pocitů bezpečí svým členům. Mezi členy by měla být vzájemná láska a podpora.

9 4. Výchovná a socializační funkce – rodiče by se měli o dítě zajímat, vychovávat jej, formovat a umožnit mu rozvíjet schopnosti, vytvořit z něj člověka a připravit na samostatný život ve společnosti.

Rodina je stále považována za tu nejdůležitější a nezastupitelnou sociální skupinu v procesu socializace. V prvních letech nedokáže rodinu nahradit žádná širší sociální skupina. Podle Daniela Bartka (1976, s. 21) je rodina „prvním společenským útvarem, s nímž se dítě setkává, v němž prožívá intimní citové vztahy a poznává jejich význam.“ „Zde získává model svých budoucích vztahů k lidem, názorů, chování, návyků atd.“. Dítě je na své rodiče ve všem odkázáno a jejich péče ho formuje. Není však pouze pasivním členem. Svým chováním dává podněty pro reakci okolí. A podle svých zkušeností v rodině se pak chová a jedná v dalším životě. Jsou to naučené vzorce chování, které se zautomatizují a člověk nad nimi přestane přemýšlet. Stejně tak si osvojuje zvyky kultury, v níž žije, morální hodnoty, co je společností tolerováno a co už ne. Dítě se v prvních letech učí pozorováním a napodobováním ostatních, tím si osvojí vzorce chování své rodiny a ty pak pokládá za základní. Už jen těžko je v pozdějších letech mění. V dřívějších dobách byly role rodičů jasně určeny. Otec autorita a živitel. Matka starostlivá a pečující. Otec se věnuje tzv. mužským pracím, které žena podle společenského mínění zvládat nemůže. Matka se stará o vše, co se týká výchovy, rodiny, domácnosti. Dnes, v období emancipace, kdy ženy jsou zaměstnány stejně jako muži, budují si svoji kariéru, se k jídlu kupují polotovary a děti hlídají a vychovávají chůvy. Funkčnost rodiny je utlumena. Matka by měla dávat citovou i tělesnou blízkost, kterou pro správný vývoj potřebuje každý člověk. Namísto toho se však dnes ženy věnují kariéře, seberealizaci a dítě zabírá příliš času. Také pokud je citově chladná, nedokáže se s dítětem sblížit, vytvořit důvěrný vztah, obětovat mu svůj čas a pozornost, pak dítě psychicky strádá. „Citovou Antarktidou“

nazývá Langmeier (1962)

atmosféru, kdy matka vřelost nahrazuje rozumem a knižními poučkami. Dítě je pak chladné, nedokáže si k lidem vytvořit blízký vztah, je samotář. Zdravé děti nezajímají lidé, ale věci, protože pokud si je jistý láskou matky, zapomíná na ni a věnuje se zkoumání věcí kolem sebe. Otec by měl ztělesňovat ochranáře rodiny, pevnou ruku, ale také si s dítětem umět hrát, předávat mu zkušenosti, učit novým

10 věcem. Ale muži v tomto selhávají také, důležitější jsou jejich koníčky, práce, zábava, doma se příliš nezdržují. Celková neochota věnovat dítěti čas a pozornost, sobectví, pohodlnost, kariérismus a workoholismus zastiňují základní povinnosti rodičů k rodině.

1.2. Rozvrat rodiny Rozvrat rodiny většinou nastává, protože už si rodiče nerozumějí. Dochází tak k nevěrám, hádkám a následným dohadům o majetek a děti. Pro dítě je to velký psychický šok, je vázáno citově na oba rodiče. Proto i hádky mezi nimi zapříčiňují vnitřní konflikty dítěte a vedou až k abnormálnímu či antisociálnímu chování. „děti z rodin, kde mezi rodiči vládne napětí a kde dochází ke sporům, jsou citově labilní, nervózní, náchylné k žárlivosti a k pláči. Těžko se adaptují, nedovedou navázat přátelství a nemají smysl pro spolupráci.“ (Bartko, 1976, s. 32) Nejistota v rodině může u dítěte vyvolávat nedostatek sebedůvěry a pocity méněcennosti. Přestává věřit rodičům i ostatním lidem. Ve spojení se strachem tyto pocity mohou vyvolat až neurotizaci dítěte. Rodina selhává, když není kompletní, rodiče nejeví zájem nebo jsou příliš staří na to, aby dítěti porozuměli a citově i názorově se mu přiblížili. Záleží na období, v němž jeden z rodičů nejeví zájem o děti, odchází, umírá nebo je duševně chorý. Absence matky: S matkou dítě získává velmi silný vztah již od začátku. Je to člověk, kterého nejčastěji vídá, který mu dává najíst a přitom ho laská a hladí. „Později už sama přítomnost matky vyvolává u dítěte pocit spokojenosti, jistoty a bezpečí. Dítě lne k jedné osobě, která přednostně uspokojuje jeho psychické (i somatické) potřeby, je pro ně „přístavem jistoty“ a základem důvěry k ostatnímu světu.“ (Bartko, 1976, s. 23) U dětí, jenž vyrůstaly bez matky, je patrný „hlad po lásce“ (Bartko, 1976). Dítě se nadměrně citově upíná i k cizím lidem, kteří ho pohladí nebo pochválí, chytá se každého za ruku a pociťuje velkou touhu se mazlit. Nedostatek dotyků a hlazení z dětství si pak mají snahu kompenzovat celý život, nadměrně se upínají na své partnery, usurpují si jejich veškerý čas, pozornost a lásku jen pro sebe, stále nejsou „nasycení“. Mnoho z nich je majetnických a závislých, nejistých, s neustálým strachem, že o dotyčného přijdou a budou sami. Z toho mají největší strach.

11 Absence otce: „Otec ztělesňuje pro dítě vzor síly, mužnosti, autority, disciplíny. Zatímco matka dává dítěti intimitu lidské lásky a vede je k člověku, otec mu klestí cestu a vztah k celé lidské společnosti, vede je k lidem.“ (Langmeier, Matějček, 1963) Pokud není otec v rodině vůbec, ani fyzicky přítomen, je situace nejvážnější. Zastoupí-li jej jiný muž, např. strýc, dědeček apod. nebo matka v problémových situacích dítěti dává za příklad, jak by problém řešil otec, dá se situace zmírnit. Dítěti může začít imponovat síla a odvaha spolužáka, který např. ostatní šikanuje nebo se chová asociálně. Podle výzkumů dochází ke vznikům asociálního chování z nepřítomnosti otce ještě častěji, než z nepřítomnosti matky. Nepřítomnost otce také způsobuje, že matka musí zvládat to, co se normálně rozděluje mezi dva lidi a tím míň má na dítě času: „Musí-li totiž matka pak sama nést všechnu hospodářskou a výchovnou starost o rodinu, je zpravidla tak zaměstnána, že jí pro dítě nezbývá mnoho času a že ochabuje i její zájem o ně.“ (Langmeier, Matějček, 1963, s. 100) Některé děti pro změnu trpí pocity méněcennosti, že jsou ochuzeny o otce oproti vrstevníkům. Otec má jako vzor větší váhu pro chlapce. Ve vývoji dívek však hraje také důležitou roli do budoucna. Dívka si z prožitku ze vztahu s otcem a způsobu, jakým se k sobě chovali rodiče navzájem, odnáší do svých budoucích partnerských vztahů vzor. Podle Langmeiera je rodinná atmosféra pro obě pohlaví velice důležitá v jejich budoucím manželství a rodičovství.

1.3. Základy rodičovské výchovy Pokud pomineme dědičnost, vrozené dispozice a jiné, je jedním z nejdůležitějších faktorů, ovlivňujících psychický vývoj jedince, právě láska a pozornost rodičů. Opravdová láska musí být bezpodmínečná. To znamená, že by rodič nikdy neměl říct nebo dát najevo, že dítě bude milovat jen když bude ve všem šikovné, ne-li nejlepší, poslušné a hodné. Je důležité, aby náklonnost k dítěti byla opravdová, upřímná a nehraná, protože to dítě okamžitě vycítí a žít ve falešném prostředí plném přetvářky dítě „pokřivuje“. Není si pak jisté, jaké má jeho chování doopravdy odezvy u okolí, což se odráží i na jeho sebehodnocení. Podobný dopad má i nestálost v chování rodičů. Náladovost je nejčastější příčinnou nestálého chování. Jednou se dítěti dovolí vše, co chce, a podruhé je za

12 stejnou věc potrestáno. Tím, že je rodičovská láska stálá, dávají dítěti důvěru v druhé lidi. Pokud není, dítě se obává, že cokoli udělá, se znelíbí rodičům a ti jej za to přestanou mít rádi. Nebude si ve svém chování jistý a bude mít potřebu odezvy od druhých lidí, čímž se stává závislý a snadno ovlivnitelný. Rodiče by měli být nejen stálí v rozhodování o jednotlivých situacích, ale také být jednotní obecně. Dítě musí vidět, že oba rodiče stojí při sobě, funguje mezi nimi solidarita, jeden druhého nepodráží tím, že něco tajně dovolí. Nemělo by se stávat ani oficiálně, že něco matka dovolí a otec ne a naopak. Dítě pak bude využívat této slabosti a chodit o dovolování prosit za tím loajálnějším. Naopak taky není dobré, když se dítě jde zeptat matky o dovolení, ona jej pošle k otci, ať rozhodne on, ale ten ho pošle zpět k matce, a tak to jde pořád dokola. Dítě ponižuje neustálé doprošování a odůvodňování svého nápadu na obou stranách. Dodržování zásad je jeden ze způsobů, jak dítěti vytýčit mantinely chování. Jsou dána jistá pravidla, jejichž porušení se trestá. Tohle musí dítě vědět, aby si mohlo být jisté v tom, jestli je jeho jednání ještě v normě nebo již ne. S tím se pojí důslednost. Důslednost v dodržování pravidel a trestu při případném porušení. Významnější a účinnější než slova je vzor. Rodiče by se měli podle zásad, které musí dodržovat dítě, řídit sami. Dítě si rychle všimne rozporu mezi slovy a činy a slova již nebudou mít váhu. Bude se cítit ukřivděno, že musí něco, co rodiče ne. To stejné platí v případě, kdy dítě zjistí, že mantinely sice byly vyhrazeny, ale trest za jejich nedodržení se dle výhružek nekoná. Dítě začne porušovat pravidla víc a víc, zkouší, kam až ho nechají zajít. Pokud mu to prochází, zvykne si, že po porušení pravidel nepřichází trest. A pak už je jedno jestli porušuje domácí pravidla nebo zákon. Je samozřejmé, že nedostatek lásky zdaleka není jediným faktorem, který dítě negativně ovlivňuje. Podle Bartka (1976) jsou důležitým faktorem také vrozené sklony k adaptaci na vnější vlivy. Slabé děti hůře snášejí psychickou zátěž, jsou přecitlivělé. „Například dráždivé dítě, které pláče a křičí při nejmenší nepříjemnosti, vyvolává často nesprávnou nebo negativní reakci vychovatelů; buď ho rozmazlují, nebo zakřikují, nebo také ignorují. Takové zásahy vnášejí do života dítěte konflikty, které u vyvíjející se, nezralé osobnosti mohou vyvolat neurotické poruchy různého druhu. Naopak, veselé a milé dítě, které se na každého usmívá, stává se miláčkem všech. Všichni mají z něho radost a věnují mu pozornost. To se příznivě odráží na jeho povahových vlastnostech i duševním zdraví.“ (Bartko,

13 1976, s18) Dle mého názoru však tato dráždivost, jak ji zmiňuje Bartko, nebo podobné, pro okolí nepříjemné projevy dítěte, mohou být způsobeny také nadměrným stresem a úzkostností matky v období těhotenství i v období kojení. Takže opět chyba rodiče. Samo dítě za takové chování nemůže, je na okolí, aby se nenechalo vyvést z míry a věnovalo se dítěti tak, jak potřebuje. Což samozřejmě není lehké.

1.4. Sourozenecké konstelace Rodiče nejsou jediní, kteří ovlivňují dítě. Sourozenecký vliv sice není tak velký, jako rodičovský, ale je jedním z nejzásadnějších. Pro budoucí život dítěte je velice důležitá interakce s ostatními dětmi, protože okamžitě poznají, co se jim na druhém nelíbí a dají mu to nelítostně napřímo znát. Musí se učit spolu řešit každodenní malé konflikty. „Jejich spory jsou malým, ale užitečným tréninkem v omezování některých individuálně přemrštěných požadavků ve vztahu ke kolektivu sourozenců.“ (Bartko, 1976, s. 34) Také se učí družnosti, přátelství, zvyká si na kolektiv, pamatovat i na jiné kolem sebe, přizpůsobovat se jim, domluvit se s nimi. Ve způsobu jejich sporů se odráží rodinná atmosféra, vztahy navzájem, protože děti jednají dle naučených a hlavně převzatých modelů chování. Zásadní vliv na rodinu má věkový rozdíl mezi dětmi, pohlaví dětí, pořadí narození dětí i rodičů, případné spojování dvou rodin po smrti jednoho rodiče či po rozvodu a nakonec vztah rodičů mezi sebou. Asi nejzávažněji dítě naruší fakt, že rodiče upřednostňují jednoho sourozence před druhým. Starší sourozenci při ztrátě jednoho, nebo obou rodičů, přebírají roli vychovatele, sociální opory.

1.4.1. Jedináčci Na jedné straně mají jedináčci pozornost, jsou přehnaně opatrováni a důslednost rodičů ve výchově pokulhává. Naproti tomu jsou na ně ale kladeny velké nároky a snaha je neustále popohánět k lepším výkonům. Možná právě tento

14 rozpor u nich někdy vzbuzuje neurotické stavy, bývají dost často neoblíbení v kolektivu. O jedináčcích se obecně říká, že jsou sobečtější a majetničtější než děti pocházející z početnějších rodin. Důvod se připisuje faktu, že se nikdy nemuseli o nic dělit s jinými. Ani o rodičovskou lásku, ani o hračky. Jedináček, který měl mít sourozence, ale nepodařilo se, má lásku za několik dětí jen pro sebe. Je obklopen dospělými, kde ho každý chová, laská, kupuje dárky, věnuje pozornost, pokud vezmeme ten nejvřelejší přístup, jaký k dítěti může rodina i široká mít. Jemu ale chybí právě ta opravdová nelítostná odezva jeho chování od jiných dětí. Časté chválení bez kritiky v něm pěstuje egocentrismus. Na jedináčky, kteří měli být od začátku jediným dítětem, jsou kladeny velké nároky. Rodiče jej vedou přísně a z něj vyrůstá zodpovědný perfekcionalista s přesně naplánovaným životem. Tak či tak je život jedináčků mnohdy notně osamělý. Podobné vlastnosti jako u jedináčků se projevují např. u dětí, co se narodí s velkým časovým odstupem po předchozích. O mnoho starší sourozenci mu jsou dalšími matkami a otci. Také u synů, kteří jsou protěžováni matkou. Syn si navykne na matčiny postoje a způsoby a není ochoten si připustit jiné. Což narušuje budoucí vztah s manželkou, mnohdy nejsou partnerského vztahu vůbec schopni. Situace je o to horší, pokud má ještě sestry, které se o něj musí také starat.

1.4.2. Sourozenci Děti ovlivňuje v jejich životě postavení v rodině. Zde čerpám z poznatků Kevina Lemana (1997). První dítě bývá puntičkářské a precizní. Vyznačuje se velkou sebekázní a jsou do něj vkládány největší naděje. Druhorození jsou vždy ovlivňováni prvorozenými. Mohou spolu soupeřit, nebo se druhé dítě vydá zásadně jinou cestou. Prostřední děti nemají vyhrazené místo v rodině, jsou často uzavřené, spoléhají jen na sebe a chovají se nevyzpytatelně. Ty nejmladší děti bývají rozpolcené, jdou z extrému do extrému, protože od rodičů zažívají rozmazlování i podceňování zároveň. Jsou příliš malí na to, aby byli bráni vážně, celoživotně.

1.4.3. Dvojčata

15

Prvorozené dvojče se vždy ujímá role vedoucího, je průbojnější a rozhodnější. Mladší se přizpůsobuje. Každopádně mají dvojitou sílu v dělání problémů.

16

2. VIDĚNÍ SEBE SAMA Kolem třetího roku si člověk začíná uvědomovat sám sebe, svou individualitu a oddělenost od ostatních. V tzv. období vzdoru dítě začíná prosazovat sebe a své potřeby a přání navenek. Při tomto počínání je velmi nekompromisní a neoblomný, za každou cenu musí být po jeho a pokud není, nastává pláč, křik a vztek. Je někdy těžké být v opozici vytrvalejší než samo dítě, přesto je to pro jeho dobro. Na výchovný nátlak okolí reaguje negativně, neposlušně. Na projevy trucování nebo zlosti by rodiče neměli reagovat uplácením hračkami, pamlsky či podobně. Dítě tak vidí, že zlostné chování mu přináší kýžený výsledek. Neustálé ustupování a nedodržování pravidel dítě nevede k zodpovědnosti, může si dělat, co se mu líbí a následky nepocítí. Ale ani druhý extrém, což je vymáhání „poslušnosti na slovo“, není správný. Dítě se nenaučí samostatnosti a také pracovitosti, kterou bude potřebovat ve škole. Přehnaným nátlakem na absolutní poslušnost rodič činí dítě vzdorovitým a pěstuje v něm nenávist k autoritám. V této době se formují základy mezilidských vztahů. Jejich zdravý vývoj je pro dítě dobré vykročení do budoucna. Dítě si tvoří náhled na sebe za pomoci rodičů a jejich odezvy na počínání dítěte. Je-li odezva negativní, dítě má pocit, že se nemůže vyrovnat ostatním, což se snaží všemožně vykompenzovat. Např. se z něj stane navenek velký „frajer a nebojsa“, někteří dojdou až k agresi. Pocit malosti také vyvolává touhu dítěte být pod ochranou autority, zajistit si její přízeň za každou cenu. Uchyluje se proto k žalování, hraje na dvě strany. Vždy se bude snažit být na straně těch úspěšnějších a oblíbenějších. Další se zase cítí podřízeně, proto jsou přehnaně obětavé a hodné, starostlivé, nechají se ponižovat, nemají svoji hrdost. Jiní se uzavřou do sebe, stávají se samotáři. Z pocitu nedostatečnosti schopností nebo charakterových vlastností se dítě, spíše až v pubertě, může uchýlit k přehnané péči o svůj zevnějšek. Tak bych mohla pokračovat dlouho. Obecně neláska k sobě činí problémy dotyčnému i lidem kolem něj. Sebedůvěra je základ spokojeného žití, psychické pohody. „Sebedůvěra má tři podoby a všechny jsou velmi důležité. Lze na ni pohlížet jako na postoj, potřebu či zdroj energie.“ (Berneová, 1998) S tímto rozdělením bych souhlasila,

17 jelikož většina psychologů definuje sebedůvěru jen jako postoj k sobě samému. Berneová s tímto souhlasí, připojuje však sebedůvěru jako potřebu. Ano, je to opravdu základní lidská potřeba, stejně jako láska. Bez ní nemůže být člověk spokojený a zákonitě tím ničí i své okolí. A nakonec, sebedůvěra jako zdroj energie, tzn. pokud si člověk věří a je se sebou spokojený, relativně smířený se svými schopnostmi a charakterem, dává mu jeho pocit uspokojení mnoho energie do života, do budování budoucnosti. Získávání sebedůvěry je dlouhodobý proces, kdy se dítě setkává s úspěchy i neúspěchy. Proto musí mít rodiče dostatek trpělivosti.

2.1. Strach Strach není jen naučená vlastnost, ale částečně i vrozená. Podle Vymětala (2004) ani kongenitální analgezie, což je velmi utlumená, nebo dokonce žádná citlivost na bolest, nezaručuje, že by lidé, trpící touto poruchou, neznali strach. Z toho vyplývá, že není jen získaný. „U lidí mimořádně, extrémně úzkostných budeme předpokládat zvýšený podíl vrozenosti a říkáme, že mají výraznější vrozenou dispozici či konstituční vlohu k úzkostnému prožívání a jednání. Vliv prostředí – a u člověka zvláště vliv sociálního prostředí – bývá rozhodující u neextrémních případů. Výchova a individuální zkušenost překrývají vrozené dispozice a určují, až na výjimky, obsah i formu jednotlivých strachů.“ (Vymětal, 2004) Strach je, dle mého názoru, základním kamenem úrazu ve většině případů neurotizace a příčina nevhodné výchovy rodičů. Prvotní strachy bývají ze samoty, z opuštění těmi nejbližšími, z cizích lidí a neznámého prostředí. Následně se může vyvinout strach ze selhání, z neschopnosti dostát tomu, co se ode mě očekává, z budoucnosti. Přičemž strachy ze ztráty rodičovské lásky nebo strach z rodičů samých již nutně signalizují nezdravé rodinné prostředí. Ze strany rodičů jde o strach z toho, že nebudou dobrými rodiči, že jejich výchova není správná, ze ztráty autority, že se nedokáží dobře postarat a zajistit dítěti vše, co je potřebné, že ho neuživí. Strach, že by mohlo dítě pokazit jejich plány do budoucna, že je takový závazek příliš omezí a vezme veškerý čas pro sebe, že se ukáže, že není takový,

18 jak o sobě říká, že se „shodí“, poníží, že ostatní přijdou na něco, co o sobě nechce přiznat nahlas atd. Strach na člověka působí negativně, pokud nejde o jedince, který takové pocity vyhledává, aby ho vybudily k větším výkonům, je mnohdy vyčerpávající, oslabující, destruktivní. Bere sílu do života, radost z něj a pozitivní myšlení, někdy je tak silný, že může oslabit i racionální myšlení. S tím jsou spojeny tělesné příznaky jako bušení srdce, třes rukou, studený pot po těle a další. To vede až k asociálnímu a amorálnímu chování. Strach je vyvolán výchovou, není vrozený, přestože jím lidé trpí odjakživa. Rodiče ho v dětech někdy vyvolávají záměrně, pěstují si tak autoritu a pocit nadřazenosti. Strach vzniká ze zkušenosti. Na zkušenostech je vůbec položen základ celého lidského cítění, vidění, vnímání. Ze způsobu vnímání situace plynou následné reakce, které jsou stejné jako poprvé, když k něčemu podobnému došlo. Nazvala bych to takovými malými „precedenty“ chování. Z minulých negativních zkušeností se okamžitě objeví strach, že se budou opakovat. Strach se odráží i ve školním prospěchu. Úzkostné děti doma pláčou nad úkoly a v noci se budí, ve škole jsou ale pečlivé, mají respekt k autoritám a nemají vážnější výchovné problémy. Jiné děti na strach ze školy reagují špatným prospěchem, odporem k učení apod., což mnohdy vyústí až k chození za školu a kázeňským problémům. Nejdůležitější je přístup rodičů. Pokud totiž přikládají škole přehnanou důležitost a nenechají dítě vydechnout, je tvrdě káráno za neúspěchy, dítě to stresuje a pěstuje nechuť ke škole jako celku. Nejspolehlivěji vyvolává u dětí strach, většinou doživotně, úzkostlivá výchova. Rodiče žijí v neustálém strachu, co by se mohlo dítěti všechno stát, kde na něj číhá jaké nebezpečí a samozřejmě to nezapomenou dítěti opakovat a opakovat. U dítěte to vyvolá dojem, že je slabé a neschopné, kdyby se něco dělo, nedokáže se ubránit ani si poradit, tím se stává závislým na ostatních, u nichž hledá pomoc a bezpečí. Neustálá nedůvěra přivede dítě až k pocitům úzkosti a strachu. Jakmile se totiž objeví nějaká nová skutečnost nebo situace, jíž musí dítě čelit, bojí se selhání. Proto také většinou selže. Malá dávka strachu a pochybností je přirozená, ale neustálé pochybnosti o sobě mají neblahý vliv na psychiku. Člověk se stává nevyrovnaným, nesamostatným a závislým na ostatních. Rodiče v pozdějších letech pak mohou přilévat olej do ohně tím, že dítěti vyčítají neustálé strachování a bojácnost a jeho nesamostatnost je začne obtěžovat a omezovat.

19 Stejný výsledek má snaha neustálým podceňováním a shazováním schopností dítěte jej vyburcovat k lepším výkonům. To má však přesně opačný efekt. Výchova, o níž jsem hovořila v předešlém odstavci, vyvolává tzv. komplex méněcennosti. Tento komplex bývá nejčastěji spojován s nedostatky ve vzhledu, tělesným postižením apod. Já se chci ale zaměřit na problém jako chybu výchovy. Může být způsoben výchovou odstraňující všechny překážky, dítě nemá možnost otestovat samo sebe a později už se bojí to zkusit. Nebo naopak výchova přísná, autoritativní, kdy všechna práva stojí na straně autority, která je neomylná a velmi kritická k chybám druhých. Dítě se učí zkoušením a testováním, co dokáže zvládnout a jaká je reakce okolí. Jestliže nemá možnost testovat, nabude dojmu, že není schopné obstát. Stejné výsledek nese počínání autoritativního rodiče, který neodpouští chyby a snaží se vyvolat dojem, že sám žádné nedělá. Logicky pak nastane situace, že rodič chybu udělá. Často ji však nepřizná a svede ji na někoho jiného, nejlépe na dítě.

2.2. Duševní zdraví Duševní zdraví a duševní rovnováha tvoří tzv. duševní hygienu. „Duševní hygiena je systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení či znovuzískání duševního zdraví a duševní rovnováhy.“ (Míček, 1984, in: Jiřincová, 1996, s. 3) Duševní zdraví je podle Doležala (1964) „takový stav organismu, kdy struktury a funkce jednotlivých orgánů ani regulace jejich celkové souhry nejsou porušeny. Při duševním zdraví by pak šlo speciálně o struktury a funkce umožňující duševní život.“ Do celkového zdravotního stavu se promítají vrozené či zděděné nemoci nebo jiná poškození, získané nemoci, různá virová onemocnění, psychosomatické potíže a dále celková psychická pohoda, schopnost vyrovnávat se i s náročnějšími situacemi, psychická vyzrálost, schopnost vyrovnat se se strachem i stresem a hlavně zdravé sebepojetí, sebeláska, touha po seberealizaci a naplnění. Psychické zdraví samozřejmě zásadně určuje prostředí a lidé, mezi nimiž člověk vyrůstá. Pro psychickou rovnováhu by měl člověk dokázat sladit svoje schopnosti se svými ambicemi, nechtít nemožné a pak se sebetrýznit prohrou. Pozitivní myšlení a určení si vlastního žebříčku hodnot udává životu určitý řád a

20 určující priority. Nejdůležitější je pohled na sebe samého. Sebepojetí a sebehodnocení. To ovlivňuje i pohled na okolní svět, který povětšinou hodnotíme skrze sebe, vlastní pocity a zkušenosti.celková psychická rovnováha a spokojenost je tím nejlepším receptem pro spokojený život. Člověk má sílu snášet mnoho situací s nadhledem

21

3. DRUHY CHYBNÉ VÝCHOVY V RODINĚ Mnoho z chování rodičů je myšleno v dobrém, údajně pro dobro dětí. Ale ne vždy se záměr vydaří a toto jednání dítě nenávratně psychicky poškodí.

3.1. Liberální výchova Takzvaný liberální přístup k výchově nenarušuje emocionální sféru tolik, jako autoritativní přístup. Dítě má ve svém počínání tzv. volnou ruku. Není příliš omezováno a káráno a bývá ve svých nápadech buď podporováno, nebo je okolí lhostejné. Osobnost takto vychovávaná má problémy s vnitřní regulací, neměla nikdy důvod nějak více ovládat své chování. Na druhé straně jsou tito lidé zvídaví a rádi testují své schopnosti, někdy až do krajnosti. Nebojí se zkoušet nové věci, selhání je neohrozí, berou je jen jako další zkušenost. Vždy si mohli zkoušet vše, co si zamanuli, přijde jim to přirozené. Sami si zkusili, co mohou zvládnout a co už ne. Jsou proto emocionálně stabilnější a vyrovnanější, znají svou cenu. Což je samozřejmě myšleno obecně, nemluvím o individuálních případech, protože je příliš mnoho faktorů, které člověka ovlivňují, a nedají se shrnout do tří vět. Pak je ale další druh liberálního přístupu. Rodiče se starají o dítě tak, že odstraní veškeré překážky a nechají ho, ať si dělá co chce. Bez zodpovědnosti za své počínání ale dítě těžko rozezná správné od špatného, dobro od zla. „Mnozí rodiče, majíce před očima vlastní neutěšené mládí, ztrácejí cit pro správnou míru a pro zásady a požadavky zdravé výchovy. Mylně se domnívají, že nyní, když mají možnosti a prostředky, je jejich rodičovskou povinností poskytovat dětem co nejvíc a v ničem je neomezovat.“ (Bartko, 1976, s. 28) Dítě se správně vyvíjí právě díky překážkám, které musí překonávat, řešit problémy, to jej posiluje. Práva by neměly přehlušit povinnosti, dítě je zvyklé na vyplnění všech svých přání a když se tak nestane, je schopné si je splnit za každou cenu. Použije k tomu například i protizákonné postupy a bude se velice zlobit na okolní svět za to, že mu takové způsoby nechce povolit. Vždyť v jeho očích dělá jen to, co vždy, když to nešlo jedním způsobem, půjde to jiným. Rodiče však mohou opět zareagovat jako pes obranář a potomka ze všeho dostat, zodpovědnost převezmou na sebe, v lepším případě jen poradí a podpoří. A teď se zamysleme nad tím, co by se stalo,

22 kdyby například při krádeži dítě neslo plně následky svého chování. Trest, veřejná ostuda, zloba rodiny. V jeho nitru by toto počínání rodičů jistě nedošlo pochopení. Ale dokázal by šok změnit dítě a přimět ho k větší odpovědnosti? Možností je víc. Lze se poučit a více si rozmýšlet, zda-li mu to za to stojí, zvážit případné důsledky, pokud si je začne více uvědomovat. Může zahořknout vůči rodičům, zlobit se na ně, že ho v tom nechali, na což by měl, vezmeme-li to z jeho hlediska, plné právo. Nebo zůstane stejným, jen možná s trochou strachu a nedůvěry k okolí. Ale rozhodně bych počínání ze strany rodičů považovala za velkou krutost. Když dítě nepřipravím na dění v tomto světě, nedám mu základy pro rozlišení dobrého a zlého a vždy odstraním všechny překážky, nemohu ho pak trestat za to, že se chová, jak jsem ho vychovala, k čemu jsem ho vedla. Musíme ale při posuzování důsledků takových radikálních lekcí pro dítě zvážit i jeho vrozené dispozice a typ charakteru. Mnoho rodičů také dělá chybu, že aby zastřeli příliš starostlivou výchovu, raději se uchýlí k přísnosti a moralizování.

3.2. Autoritářská výchova Opakem liberální výchovy je výchova autoritářská. Hlavní slovo má autorita, která je přísná, neoblomná a má vždy hlavní slovo. Takový rodič nebo vychovatel chce z dítěte vychovat slušného člověka a používá k tomu velice přísné praktiky, které takřka netolerují osobnost dítěte. A. Millerová ve svém spise z roku 1980 tuto výchovu nazývá Černou pedagogikou. „Černá pedagogika je praktikováním takové péče o dítě, která vyvěrá z potřeb vychovatele a míří proti nejvlastnějším potřebám dítěte. Je založena na uplatňování moci vůči zcela bezmocnému a závislému dítěti; a to proklamativně ve jménu lásky k němu a k jeho dobru, ve skutečnosti však na jeho úkor a k jeho psychickému zmanipulování. Černou pedagogikou prostupuje nutkání hledat a vidět za nejrůznějšími projevy dětské spontaneity, skrze niž se uplatňuje potřeba rozvíjet se a být sám sebou, základní prohřešek proti vychovateli, který je třeba vymýtit i s kořeny.“ (Helus, 2004, s. 47) Podle Millerové se rodiče dopouští v této výchově dvou základních prohřešků, které jsou však dětem prezentovány jako důkaz té největší lásky: 1. dítě musí být naprosto poslušné, bojí se vyjádřit svůj názor, aby neztratilo rodičovskou lásku nebo je nezranilo.

23 2. dítě musí být za utlačování vděčné, je to důkaz, že na něm rodičům záleží. Toto činí z člověka trvale závislého na druhých lidech. Rodiče vychovávající černou pedagogikou jen přenášejí a na dětech si kompenzují stejné zážitky z dětství, jaké dnes aplikují na svých dětech.

3.3. Narušený narcismus (Millerová, 2001) Někteří rodiče bývají nepřiměřeně ctižádostiví, kladou na potomka velké nároky. Tento problém jde velmi často ruku v ruce s autoritativní výchovou, kdy rodič do dítěte promítá svůj život a sám sebe. Není ochoten tolerovat, že dítě má jiné zájmy a potřeby. Millerová tento případ nazývá Narušeným narcismem, tj. narušenou sebeláskou. Problém spočívá v idealizaci dítěte, jímž si rodič řeší nějaký svůj osobní problém. Výchova k dokonalosti se často odráží na školních výkonech, dítě se snaží být nejlepší a když neuspěje, ztrácí o učení zájem, což může vyústit až k chození za školu. Neúspěch dítě snižuje v očích jeho i v očích rodičů. Proto potřebuje vidět, že rodič není jen dokonalá nedosažitelná ikona. Záhy totiž zjistí, že i rodiče dělají chyby. Ale pokud to nedokáží přiznat, dítě se naučí, že mýlit se je osobní prohra. Mýlit se je lidské a dítě své chyby bude mnohem lépe snášet když uvidí, že všichni kolem je dělají a nestydí se to přiznat. Nikdo je nebude mít míň rád. Jiní rodiče kladou na své potomky neúměrné nároky proto, že sami ze svého života mají pocit selhání. Jejich dítě jim pak plní jejich sny, cvičí s nimi nebo se učí, neustále je povzbuzují, nutí je a kárají, že se tréninku nevěnují dostatečně. Rodiče ale musí chápat, že dítě může mít jiné cíle a představy o životě. Z narušeného narcismu, o němž jsem hovořila v předešlých odstavcích, vzniká podle Millerové (2001) tzv. grandiozita, tedy potřeba dotyčného spočívající v neustálém utvrzování o své výjimečnosti a dokonalosti. Ale během života logicky vyvstávají situace, v nichž selže, není nejlepší apod., což ho naprosto v jeho očích degraduje. O to dramatičtější dopad na psychiku jedince má, když sami rodiče ho ohodnotí jako nedostačujícího. Z toho vzniká druhý příznak narušeného narcismu, depresivita. Millerová tvrdí, že právě depresivita je reakce na odhalení nedokonalosti. Dítě se necítí hodno lásky rodičů.

24 Matky, které vychovávaly své dítě samy, což se v tomto případě týká spíše chlapců, se na něm mohou stát závislými. Syn zastupuje roli manžela, proto si ho snaží všemožně připoutat. Nakonec jej přesvědčí o tom, že matka má v jeho životě nepostradatelné místo, které žádná jiná žena nikdy nezastoupí. Stává se na ní zcela závislý a ona jej ovládá. Takoví synové se často stávají obětí šikany.

3.4. Přeučování leváků Ráda bych se dotkla také problému přeučování leváků na praváky. Přibližně do dvou let používá dítě obě ruce poměrně stejně frekventovaně. Ovšem lateralita (dominance jedné strany) se projevuje už po prvním půlroce. Jde o vrozenou převahu jedné hemisféry nad druhou (u praváka levé a leváka pravé). V naší společnosti jsou leváci stále trochu diskriminováni, např. co se týče předmětů denní činnosti. Ty bývají vyrobeny pro praváky. To, co je v západních zemích běžná věc již léta, se u nás stává novinkou až teď. Začínají se otevírat obchody s pomůckami jen pro leváky. Problém je v tom, že levák je něčím jiný, než většina lidí, a to není ve společnosti obecně příliš tolerováno, lidé stále žijí v předsudcích. Leváků si proto okolí víc všímá, posmívání spolužáků není ojedinělý jev. Proto bývala snaha přeučovat leváky na praváky, aby se jim celkově usnadnil život nejen ve společnosti, ale i v osobním životě. Stejné je, když se levák snaží pracovat s předměty vyrobenými pro praváky. Násilné přeučování může vyústit až k nemotornosti, nešikovnosti a následně k neurotizaci dítěte.

25

4. DALŠÍ CHYBY RODIČŮ

4.1. Jednotlivé problémy Psychiku dítěte je možné ovlivnit již v prenatálním stavu. Nadměrné stresování matky během těhotenství činí dítě neklidné a úzkostné. Dítě ovlivní již to, jaký vztah k němu od začátku rodiče mají. Závažnější přestupek proti dítěti jsou cigarety, alkohol, drogy obecně. Räsänen a kol. (1999, in: Koukolník, Drtilová, 2001) vyšetřovali 11 017 lidí aby zjistili vlivy na plod při užívání drog v těhotenství. Když matka kouří v těhotenství, zvyšuje se dvojnásobně riziko, že její syn se v pozdějším věku dopustí násilného trestného činu. Nadměrným požíváním alkoholu může u dítěte vzniknout fetální alkoholový syndrom, kdy se mu znetvořuje tvář do ptačí podoby a má nízkou inteligenci. Nedostatečná péče je dalším negativním zásahem do vývoje dítěte. Nepravidelné krmení, nedostatečná pozornost nebo nepřebalení dítěte do suché plíny způsobují např. nechutenství, zvracení nebo dumlání prstů. Dítě je nespokojené a rozmrzelé, neustálým pláčem matku ještě více stresuje. Za což se matka může „odměnit“ nepřebalováním pomočených plín. Při krmení by měla matka dítě hladit, osobní kontakt je pro něj velmi důležitý z hlediska vztahu k ostatním lidem, důvěře k nim. Dotyky vyvolávají pocity klidu a spokojenosti. Kolem čtvrtého roku života klade dítě dospělým velké množství otázek. Na každou odpověď, kterou mu okolí poskytne, odpoví znovu proč. Je však důležité na všechny otázky trpělivě odpovídat. Ignorace či potlačování těchto tendencí ničí v dítěti přirozenou zvídavost, pomocí níž se snaží pochopit svět. Následky mohou být doživotní – nezájem o věci kolem sebe a dokonce ani o věci, které dotyčného zajímají. Neochota vyhledávat informace a učit se nové věci. Způsob odpovědí hraje nemalou roli. Odpovídat podle pravdy a způsobem pochopitelným dětskému myšlení. Rodiče mohou ztrácet autoritu v okamžiku, kdy na většinu otázek odpovědět nedokáží nebo na jednu otázku pokaždé odpoví jinak. Pak pro dítě není věrohodným zdrojem informací a musí hledat jinde. Ztráta důvěry je těžko napravitelná chyba. Věc, na níž, podle mě, v dnešní době mnoho rodičů zapomíná, je slušnost a zdvořilost. Dítě se musí učit již od začátku, že nic, co pro něj udělají druzí, není

26 samozřejmost. Takže je třeba poprosit a poděkovat, pozdravit, případně se omluvit, když udělá chybu atd. K tomu patří i pěstování úcty k autoritám, ke stáří apod. Dítě si rozhodně nesmí dovolit kopat do dospělého, byť jen ve hře, ani mu hrozit či nadávat. Vděčnost a pozornost, odvděčit se někomu za to, co pro nás dělá. Stejně tak dělat věci pro dobrý pocit, že někomu pomůže a potěší, ne z očekávání odměny. Obecně musí mít dítě pro zdravý rozvoj osobnosti dostatek vnějších podnětů. Ať už je to dostatek lásky, pozornosti a dotyků pro zdravý sociální vývoj nebo podněty pro vývoj motorický, řeč, možnost poznávání okolního světa a jeho zákonitostí. Nedostatkem podnětů dochází k pokřivenému vývoji dítěte. Což v různé míře může ovlivnit všechny složky jeho osobnosti. Socializace začne mít pro dítě význam zejména, když jde do školky, případně školy. Děti potřebují dětskou společnost, umět se začlenit, vycházet s ostatními. Nemají-li tuto možnost, stávají se samotářskými, v dětské společnosti pak mohou být stydlivé a ostýchavé, snáz se stanou obětí šikany. Ostatní děti rychle poznají, že neumí čelit problémům, které v kolektivu vyvstávají, a mají snahu od nich utíkat. „Obětí šikany bývají děti nebo dospívající se sklonem k úzkosti, nositelé projevů nejisté vazby stažené do sebe, pasivní.“ (Koukolík, Drtilová, 2001, s. 245) Je třeba učit dítě samostatnosti. Začíná to tím, že si dokáže chvíli hrát samo bez neustálé potřeby přítomnosti dospělých. Mělo by umět i samo usínat, naučit se, že při položení do postýlky v době, kdy je ospalé, se bude spát, bez něčí přítomnosti. Neustálým zabavováním dítěte a úzkostným hlídáním jej matka učí nesamostatnosti, dítě si usurpuje veškerý její čas pro sebe a později už vůbec není ochotno tolerovat matce jinou činnost než hru s ním. Ta pak nestíhá ani drobné domácí práce ani manželský život. Dalším krokem je samostatnost při oblékání, obouvání a dalších činnostech. Je dokonce doporučované dítě v pozdějším věku občas nechávat samotné doma. Pravidla jsou jasná: oznámit, že odcházím, informovat dítě pravdivě, a pokud možno co nejpřesněji, o místu, kam jdeme a hlavně o době, kdy se hodláme vrátit. Dítě by se nemělo nechávat samotné příliš dlouho, pokud je nemocné, nebo když trpí úzkostnými stavy a dítě zanedbávané, které pociťuje nedostatek lásky a kontaktu s lidmi. Ty se pak mohou bát kroků na chodbě, zvuků zvenčí apod., což jejich stav rozhodně nezlepšuje.

27 Dítě by mělo mít určitý režim dne, např. ráno snídaně, pak si může do oběda hrát, oběd, po obědě se uklidí a jde se ven na procházku, na hřiště, na písek nebo se může dívat na pohádky, mezi tím svačina a navečer večeře, večerníček, vykoupat a spát. Stejně tak volnočasovou činnost je dobré usměrnit například do kroužků. Naučí se tak, že život má určitý řád. Situace s tím spojené, kdy rodič či vychovatel musí dítěti něco zakázat nebo přikázat, povolit, vymluvit, vyhubovat mu nebo ho dokonce tělesně potrestat, ale i odměnit a pochválit. Začněme zákazy a příkazy. Příkazy by měly být řečeny v klidu, věcně a tak, aby se dítě naučilo je plnit. Podle Makarenka: 1. nesmí se dávat zlostně, s křikem, podrážděně, ale ani prosebně; 2. musí být přiměřený silám dítěte (nesmí být ani přetěžující, ani příliš lehký); 3. musí být rozumný, tj. nesmí odporovat zdravému rozumu; 4. nesmí být v rozporu s jiným rodičovským příkazem nebo s příkazem druhého rodiče; 5. rodič musí splnění příkazu kontrolovat buď nepozorovaně nebo zjevně. Jen tak lze dosáhnout toho, že příkaz se přijme a plní jako přirozená věc. Zákazy by měly být řečeny hlavně nekompromisně a jejich plnění důsledně dodržovat. Dítě však není závislé jen na příkazech a zákazech, mělo by mít vlastní iniciativu. Pokud je však vychováváno, že za jakýkoli vlastní nápad je pokáráno, přestane být iniciativní a to už většinou nadobro. Z dítěte, které plní všechny příkazy rodičů beze zbytku a vlastního přemýšlení, vyroste nekritická manipulovatelná osobnost, podřizující se komukoli i v dospělosti. Jisté odmlouvání nebo vzdor při plnění příkazů nebo úkolů je tedy zdravý. Přinejmenším je známkou toho, že dítě nad úkolem přemýšlí, nebo alespoň toho, že má „vlastní hlavu“. Tresty a odměňování. „Jestliže rodiče sledují a správně zaměřují vývoj dítěte od narození, nejsou tresty potřebné. V trestu by rodiče neměli vidět prostředek odplaty, ale prostředek nápravy.“ (Bartko, 1976, s. 31) A to je základní myšlenka, kterou rodiče v mnoha případech porušují. Zlobí se na dítě, že si dovolilo jednat podle svého např. i přes zákaz, přes daná pravidla nebo prostě jen, že udělalo něco, co se jim nelíbí. „Když ty máš vlastní hlavu a činíš tak proti mé vůli, tak já ti to teď vrátím,“ to možná běží v hlavách mnoha rodičů. Trest většinou probíhá v hněvu a afektu, bývá proto nepřiměřený, přestože má rodič snahu

28 opravdu vychovávat, ne se mstít. Dítě se pak cítí ukřivděné a celý výchovný efekt přichází vniveč. Trest nemá ponižovat. Má tedy význam jen když dítě chápe, že následoval po jeho přestupku. Formy trestů jsou různé, od přísného, zamračeného pohledu rodiče přes napomenutí, nadávání, křičení, zákazy až k tělesným trestům. Trest by měl být spíše jednorázový, různé zákazy televize, cukroví a nesmění chodit ven mezi kamarády dítě spíše frustrují a i pro rodiče je to zátěž, být týden neustále naštvaný, aby dokázal být tvrdý a nepovolit dítěti zakázané. Stejně tak dlouhé vyčítání, což je charakteristické zejména pro matky. Vyčítají a vyčítají, skončí, odejdou, ale ještě několikrát se vrátí a mnohdy se dostanou až k tomu, že člověk hodil do špinavého prádla ponožky naruby. Tělesné tresty jsou rychlé, ale ponižující. S jejich intenzitou také pozor, aby nepřešlo od pohlavku až k nekontrolovatelnému mlácení. Děti reagují různorodě. Některé se rozpláčí, což může přejít až k hysterickému záchvatu, kdy už dítě ani samo nemůže okamžitě přestat a rodiče to zhoršují tím, že vyhrožují pokračováním, pokud toho okamžitě nenechá. Jiné děti jsou vzdorovité, pevné a raději se urazí a odchází trucovat. A nakonec i takové, co se rodičům vysmívají přímo do obličeje. Trest by měl samozřejmě probíhat v soukromí, beze svědků. Podle Koukolíka a Drtilové (2001) ovlivňuje dětskou, zejména chlapeckou, agresivitu v pozdějším věku postižení mozku spojené s nepřijetím dítěte rodiči. Nepřijetím chápeme nechtěné těhotenství, pokus o potrat nebo nestejná láska ke všem dětem. Odmítání dítěte může pokračovat i po porodu, prakticky celý jeho život. Dítě nechápe, co dělá špatně, a postupně získá dojem, že vše, co dělá, je špatně. Věří tomu, že si zaslouží neustálé kárání a nedůvěru a podle toho v životě jedná. Bojí se změn a jakákoli situace, která by měla ukázat jak v ní obstojí, je pro něj hrozba dokazující mu znovu a znovu jeho neschopnost. To je jedna varianta. V jiném dítěti neustálé odmítání může vyvolat vzdor a nesnášenlivost k rodičům, nejspíše lidem obecně. To je druhá varianta. Třetí možnost je rodičům neustále dávat důvody, proč by jej měli milovat. Motivuje ho to k větším a větším výkonům, ale rodič o úspěchy dítěte většinou zájem nejeví a tak je pokaždé zklamán, že ještě neudělal dost, aby si lásku zasloužil. Situace se zhoršuje, když sourozenec je protěžován, je mu dáván za příklad a zásadně ve všem upřednostňován. „Děti, které mají rodiče rádi, se v podstatě osvědčují jako citově stálé, dobře sociálně adaptované, klidné, se širokými zájmy. Děti, k nimž se rodiče chovali odmítavě, bývají citově nestálé, neklidné, lhostejné, špatně sociálně

29 adaptované.“ (Bartko, 1976, s. 27) Z citové nestálosti plyne opět citová nestálost a neklid. Lhostejnost záleží na povaze dítěte. Je to druh obrany před bolestí, kterou mu rodiče způsobují. Školní problémy chci zmínit pouze obecně, jelikož je to velice široké téma. Takové problémy mohou vznikat dvojí: potíže doma vyvolává to, že je dítě neúspěšné ve škole, nebo nespokojená domácí atmosféra dohání dítě k frustracím, které se podepisují na školním výkonu. Obecně platí, že by rodiče neměli klást přílišnou důležitost školním výsledkům, protože na dítě je to velký tlak a mnohdy ani jeho schopnosti nestačí na samé jedničky. Z toho pak plynou nejrůznější reakce, jako útěky z domova nebo dokonce sebevraždy.

4.2. Rodičovský vzor Jedním z nejsilnějších činitelů ve výchově je rodič sám jako osobnost. Jeho vzor dává dítěti návod k chování a myšlení. Je zbytečné (a ani se to nedoporučuje), aby rodič zahrnoval dítě přílišnými radami. Pokud se totiž rodičovské rady rozcházejí s praxí, nebere je vážně a spíš ho to znejistí. Dítě by mělo vyrůstat v prostředí, kde i rodiče mezi sebou projevují navzájem svou náklonnost, objímají se, líbají nebo si projevují svou úctu tím, že si vzájemně pomáhají, berou na sebe ohledy a najdou si čas na společný program. Ale jestliže se rodiče chovají antisociálně, jsou alkoholici nebo pod vlivem drog, jednají agresivně, odcizují majetek, nedodržují zákony ani žádná morální pravidla, je velké riziko přenosu nežádoucího chování na dítě. Dítě přejímá modely chování od rodičů, jsou to ty jediné, které důvěrně zná. „Prostředí (jak rodinné, tak mimo rodinu) ovlivňuje antisociální chování, a tedy destruktivitu dospívajících více než dědičné vlivy.“ (Koukolík, Drtilová, 2001, s. 222)

4.3. Domácí násilí Proto trpělo-li dítě rodinným násilím, obvykle se jej v dospělosti dopouští také. Dodge tvrdí, že děti vystavené domácímu násilí se naučí odlišně zpracovávat podněty z vnějšku. „Odlišné zpracovávání sociálních informací ve věku pěti let předpovídá vyšší míru útočného chování ve věku pozdějším. Dokazuje se, že

30 příčinou útočného chování starších dětí je právě toto odchylné zpracovávání sociálních informací – děti se naučí být agresivní.“ (Dodge a kol., 1990, in: Koukolík, Drtinová, 2001, s. 227) Rodinné násilí může mít podobu psychického teroru nebo fyzického ubližování. Psychickým terorem páchaném vůči dítěti rozumějme nezajištění základních emočních potřeb dítěte, neochota mu pomáhat s problémy, ponižování, podceňování, odmítání, vystavování dítěte nebezpečí drog apod. Stačí i, pokud je dítě svědkem neustálých hádek mezi rodiči. Je to dlouhodobý proces. Psychickým týráním to mnohdy začíná a pokud se člověk nebrání, může přerůst do fyzických ataků. Násilí probíhá mezi rodiči, nebo od rodičů k dítěti, mezi sourozenci navzájem. Ve většině případů je ale agresor otec. Člověk, který v takovéto atmosféře vyrůstal, nemá morální zábrany, bránící mu na někoho vztáhnout ruku. Je pro něj přirozené vybíjet si vztek na lidech kolem sebe. Násilník nikdy nehledá chybu v sobě, své oběti se snaží vnutit názor, že to ona dělá věci, za něž si zaslouží takový trest. Násilí v rodině dítě poznamenává na celý život velmi intenzivně. Stejně jako sexuální zneužívání. „Část chlapců sexuálně zneužívaných v dětství začne v průběhu dospívání sexuálně zneužívat jiné děti. Zjišťuje se, že hlavní příčinou tohoto chování není jejich sexuální zneužívání, ale násilí v rodině, ať už byli chlapci jeho obětí nebo jen svědky.“ (Skuse a kol., 1998, in: Koukolík, Drtilová, 2001, s. 239). Mullen a kol. (1994, in: Koukolník, Drtilová, 2001 s. 239) zkoumali 2 250 dospělých žen, z nichž 248 bylo v dětství sexuálně zneužívaných. Mnohem častěji jsou na tom tyto ženy špatně ze socioekonomického hlediska, jejich vztahy jsou méně uspokojivé a mají častější problémy v psychosexuální oblasti. Domácí násilí je často spojeno s alkoholem. Díky alkoholu, nebo jiným návykovým látkám, se uvolňují i ty poslední zábrany, znásobují se pocity hněvu. Alkoholismus plyne ze sebelítosti, upíjení vlastního svědomí a snahy zapomenout na problémy. „Děti rodičů pijanů mají častěji než děti rodičů nepijanů poruchy chování, poznávacích funkcí a v průběhu života se stávají častěji, podobně jako jejich rodiče, na alkoholu závislými.“ (Koukolík, Drtilová, 2001, s. 265) Dítě vyrůstající s alkoholikem většinou získá odpor k takovému životu, rodiče odsoudí, nechce s ním mít nic společného. Některým to vydrží i v dospělosti, jiní kráčejí v jeho šlépějích.

31

5. VOLÁNÍ O POMOC „Volání o pomoc“ je přirozeným projevem obrany před nějakým způsobem útlaku, křivdy, ponižování, nelásky a nedostatečných projevů zájmu. Mohou se projevovat dvěma způsoby. V chování dítěte a v jeho zdravotním stavu. Chci zmínit alespoň nejčastější z nich.

5.1. Psychická deprivace a její projevy na zdraví Zdraví je stav psychické a fyzické pohody, kdy organismus není nijak poškozen nemocí ani vrozenou vadou. Všechny tělesné pochody fungují, jak mají. Podle Frühaufa (2008) má na zdraví největší vliv především životní styl a prostředí, v němž žijeme. Menší podíl má vlastní zdravotní péče a pouze jedním procentem zdraví ovlivňuje dědičnost. Psychická deprivace (Matějček, 1978) se dá vysvětlit jako psychické strádání, kdy nebyly v dostatečné míře uspokojeny dětské duševní potřeby. Tělesný a duševní stav jsou spolu velmi úzce spjaty. Psychosomatické poruchy jsou všechna poškození orgánů a poruchy tělesných funkcí. Ale může jít také jen o zanedbání povinností k potřebám dítěte. Nechutenství v dětství někdy zapříčiní obyčejná ospalost, jindy nachlazení, ale také může být chyba v matce, kdy z jejích bradavek jde špatně sát, umísťuje prs dítěti do úst špatným způsobem, nebo dítěti jednoduše nechutná to, co je mu podáváno ke konzumaci. V pozdějším věku nesprávná strava. V mnoha případech má samozřejmě vliv výchova. Nepravidelnost v podávání potravy, rozptylování dítěte během jídla hračkami nebo nucení k jídlu, neustálé napomínání, že málo jí. Nebezpečnějším druhem nechutenství je nemoc jménem mentální anorexie. Týká se převážně dívek v období puberty. Na vznik mentální anorexie, bulimie nebo potřebu přejídání má, podle Koukolíka a Drtilové (2001), velký vliv rodinné násilí. K tomu přidávám názor Langmeiera a Matějčka (1963), že k enuréze nebo anorexii vede neurotičnost rodičů, přenášející se na děti. Dají se odbourat dočasným odloučením od rodičů. Mnohdy se po čase projeví, že děti se do domácího prostředí vrátit nechtějí. Podle mě tyto nemoci plynou z nedostatečné sebelásky a neúctě ke své osobě, ke svému tělu. Jsou založeny na snaze se tímto

32 způsobem zalíbit okolí, které mladého člověka jinak odmítá. Doufají, že změnou vizáže se změní i přístup k nim, dokáží se vyrovnat ostatním. Zejména však u přejídání se může jednat o sebedestruktivní chování, které plyne z nenávisti, kterou člověk pociťuje ke své osobě za to, že není takový, jaký by chtěl, tak se za to trestá. Jindy se za přejídáním skrývá útěk od reality a snaha si alespoň něčím udělat radost. Problémy s jídlem se objevují zejména v pubertě, častěji u dívek. Pomočování, odborným názvem enuresis, je poruchou, které se tak dá nazývat až po třetím roce věku. Jsou dva druhy, denní a noční pomočování. Přes den k němu může docházet vlivem nějaké silné emoce, např. smíchu, strachu atd. chyby ve výchově jsou dlouhé vysedávání na nočníku, posazování na nočník až po vyprázdnění apod. Noční pomočování může být způsobeno podle Bartka (1976, s. 61): 1. Vnitroděložní nebo během života získané poškození nervového systému. 2. Chyby ve výchově. 3. Může jít o určitou formu epilepsie. Uplatňují se různé frekvence a načasování. Proti pomočování by se nemělo zasahovat násilným způsobem, kritikou, vyhrožováním ani posmíváním, to stav jen zhoršuje. Bude se cítit méněcenné, provinilé a bude mít strach z dalšího dne či noci. Nejhorší je prozrazení tohoto tajemství na veřejnosti, což se velmi nepříznivě projeví na jeho duševním zdraví. Dítě tak může reagovat na odchod jednoho z rodičů, stres a strach Koktavost je porucha plynulosti řeči, spočívá v různém zadrhávání, vyrážení, dloužení hlásek nebo jejich opakování. Může vzniknout i z násilného převádění leváka k pravákům, častěji však ze strachu mluvit. Pro dítě je stresující situace, kdy musí mluvit před více lidmi nebo před cizími, když má něco vysvětlit apod. Dospělí ho sledují, dítě se stydí a má strach z posměchu a ostudy. Někteří rodiče za to ratolesti kárají, upozorňují ho na vadu mnohdy ve snaze pomoci mu tím, že má mluvit pomalu a v klidu. Pokud problémy přetrvávají, začne se u dítěte projevovat bušení srdce, „knedlík v krku“, třes rukou apod. pokaždé, když má začít mluvit. Netrpělivost rodičů pěstuje v dítěti ještě větší úzkost a strach. Mohou se přidávat i různé tiky a záškuby. Dítě se cítí méněcenné za svou vadu, uzavírá se do sebe a je stále těžší vadu odstranit, nechce o ní mluvit a může dojít až k nenávisti sebe sama že není schopen mluvit jako ostatní.

33 Žaludeční potíže jsou jedny z nejrozšířenějších potíží. „Trávící soustava má svůj vlastní nervový systém, tzv. střevní nervový systém, někdy dokonce nazývaný druhý mozek.“ (Morschitzky, 2007, s. 60). Vlivem negativních faktorů dochází např. k bolestem či křečím žaludku, nevolnostem, dyspepsii (dráždivý žaludek), potížím s hybností žaludku i střev nebo psychogennímu zvracení. Jako důvody Morschitzky uvádí nezpracované zatěžující životní zážitky, chronický stres, traumata a sexuální zneužívání v dětství nebo deprese, úzkosti, potlačování emocí, jejich nepřijetí. Stejně jako dráždivý žaludek může být i dráždivé střevo. Více než polovina pacientů s tímto problémem trpí úzkostmi. Psychosomatickými problémy jsou např. poruchy pohyblivosti střev, větší citlivost na bolest atd. Jejich příčiny se stále opakují. Taktéž poruchy srdečního rytmu nebo potíže s dechem. Hyperventilací nazýváme prohlubování a zvyšování frekvence dechu, která nemá organický původ, tzn. že žádný orgán není poškozen. Potíže s dýcháním se dostavují zejména při intenzivních emocích vzteku, pocitech viny, stresu. Samozřejmě problémy v rodině, alkoholismus, násilí, rozpad rodiny atd. Slabé příznaky somatických problémů má občas každý, jsou to např. potíže se žaludkem nebo bušení srdce. Neustálý stres, depresivita, pocity samoty a také vyčerpání jsou nejsilnějšími původci psychosomatických poruch. Stoupání tlaku může být spojené se stresem, strachem, depresí, ale i vztekem. Pokud vzteku nedáváme volný průchod nebo se v neustálém vzteku udržujeme pro možnost rychlé obrany, mohou se potíže stát chronickými. Nastávají chronické bolesti hlavy, zad, svědění či bolest kůže, bolesti zad, revma, gynekologické potíže u žen atd.

5.2. Psychická deprivace a její projevy v chování Neposlušnost dětí je základním problémem ve všech rodinách. Některé děti zlobí méně, jiné více. Neposlušnost, o níž mluvím, vyplývá z negativních vnějších podmínek a je hlouběji zakořeněna. Může plynout z lenosti, vzdorovitosti nebo dokonce z nenávisti k vychovatelům a autoritám vůbec. „Neposlušnost dítěte je reakcí na nepřiměřené a nevhodné zásahy okolí. Může být projevem nechuti, ale i

34 nenávisti k vychovatelům, kteří jim křivdí, klamou je nebo nedodržují dané sliby. Může být také protestem proti ponižování. Dost často je reakcí na nereálné příkazy, vydávané bez potřeby a přesvědčení o jejich hodnotě.“ (Bartko, 1976, s. 67) Poslední věta svědčí o faktu, že dítě má vyvinutou schopnost rozeznávat co je a není možné a potřebné udělat. Výchovu k poslušnosti, disciplíně, morálce a zdvořilosti je třeba praktikovat od útlého věku. Neustálé vymlouvání se na nedostatečný věk a připravenost dítěte ho jen přivádí k názoru, že žádný řád a pravidla v životě dodržovat nemusí a lenost či nezdvořilost mu budou promíjeny. V lepším případě. V horším si vůbec neuvědomí, že něco takového existuje. Dítě si pak už nemá snahu zvykat na žádoucí formy chování, nevidí důvod. Nejvíce dítě ovlivní vzor, kdy rodičovská zodpovědnost, důslednost, morálka, disciplinovanost, pozitivní nadhled a jiné kladné vlastnosti, jsou pro dítě tou nejlepší učebnicí do života, jehož modely chování a jednání přebírá. Nebezpečnější podobou neposlušnosti je vzdorovitost až k agresi. Kolem třetího roku se u dítěte projevuje tzv. období vzdoru, kdy prosazuje samo sebe. Ale při nesprávnosti výchovy se vzdorovitost může stát součástí charakteru jedince. Prostředkem pro získání jeho cílů. Tím se stává v momentě, kdy rodiče přistoupí na hru: „Já se přestanu rozčilovat a vztekat a vy uděláte co chci.“ Bartko (1976) uvádí dvě formy vzdoru: 1. pasivní (dítě přestane komunikovat, reagovat, hýbat se, je zamračené a nepřístupné) 2. aktivní (dítě se vzteká, vzdoruje, mlátí kolem sebe, kope, dupe, křičí, přičemž ta nejagresivnější forma se projevuje až škrábáním, kousáním a bitím každého, kdo se jen přiblíží). Příčinou mohou být zásahy rodičů vůči samostatnosti dítěte v činnostech, díky zásahům rodičů ve výchově, když nikdy před tím dítě nijak neomezovali, ale také nedostatek lásky nebo preferování jednoho sourozence před druhým. Děti náchylnější k takovým reakcím žijí mnohdy v prostředí, kde není stanoven žádný pevný denní řád. Dále v chladném, nekomunikativním prostředí s nedostatkem pozornosti a lásky, v prostředí, kde vládne agrese vůči dětem nebo mezi rodiči navzájem. Vzdorovitost je také způsob, jak na sebe upoutat pozornost. Velký problém zejména ve školním prostředí je šikana. Děti tak činí z důvodů kompenzace svého sebevědomí, pro pocit převahy, aby si získaly pozornost okolí, z nudy, nechtějí být samy šikanovány nebo se agrese přenáší

35 z rodičů. Děti z rodin, kde panuje domácí násilí, mohou přejímat roli agresora a podrobovat si slabší spolužáky. „Terén tohoto nesvobodného, nesymetrického vztahu je určen převažující lidskou strategií: skrýt vlastní strach a zároveň využít strachu druhého.“ (Kolář, 2001, s. 33) Myslím si, že přesně na tomto principu je založeno jakékoli ubližování lidem, zvířatům nebo ničení věcí. Ubližovat jiným lidem zvyšuje u agresora pocit převahy a moci, což mu pomáhá zapomínat na nedostatky. Tito jedinci ustrnuli někde na počátku vývoje, kde mají větší slovo pudy než vlastní rozum. Vinu nese výchova, kdy rodiče řešili problémy agresivně, a proto nedali dítěti morální zábrany, mravní hodnoty. Velkou roli hraje nedostatek citového naplnění potřeb dítěte. Podobou agrese můžeme považovat i tzv. patologickou destruktivitu, neboli schopnost ničit. „Patologická destruktivita je vědomé poškozování nebo ničení složitých systémů, které souvisí s poškozováním nebo ničením vyšších hodnot. Přitom nejde jen o ničení věcí a poškozování nebo zabíjení nejrůznějších podob života, sama sebe (autodestruktivita) nebo druhých lidí, ale také o ničení vědeckých,

uměleckých

a

dalších

kulturních

hodnot,

včetně

ničení,

diferencovanějších, rozvinutějších, nenásilných a tvořivých vztahů mezi jedinci i mezi skupinami, stejně jako o ničení přírodního prostředí.“ (Koukolík, 2001, s 158) Projevuje se např. sprejerstvím, dealerstvím a braním drog, ničením veřejných ploch a zařízení, poškozováním životního prostředí, loupežemi, fyzickým ubližováním zvířatům nebo i lidem apod. Agrese člověka se tedy projevuje takřka vůči čemukoliv. Dítě může uplatňovat agresi i proti sobě, což se projevuje tzv. sebedestruktivním chováním. Toto plyne z nedostatečné lásky ke své osobě, z pocitů méněcennosti, které dojdou až do stádia sebenenávisti. Příčinou bývá špatná výchova, traumatizující zážitky z dětství nebo psychická nemoc. Činí jim radost a úlevu se škrábat, řezat nebo jinak ubližovat. Uvolňují tím vnitřní napětí. Bolest duševní přebíjejí bolestí fyzickou. Ubližování si se stává závislostí, je stejně návykové, jako drogy. Volají tak o pomoc, že si nevědí rady se svým životem. Každopádně se sebepoškozování dnes stává módní vlnou, děti v pubertě se řežou do rukou žiletkami a noži, pálí cigaretami apod. Pokusy o sebevraždu se většinou projevují u neurotických, v dětství zneužívaných a týraných lidí, též se sklony k sebelítosti, zdravotními problémy, problémy v rodině či partnerských vztazích, děti citově deprivované, ztráta

36 nejbližší osoby. V mnoha případech je sebevražda zkratkovité jednání. Koutek rozděluje suicidní (sebevražedné) chování na myšlení, tendence, pokus o sebevraždu a dokonanou sebevraždu. Podle ostatních odborníků tyto neleží na stejné úrovni. Dalšími formami sebedestrukce je užívání drog, kouření, gamblerství, ale také již zmíněný alkoholismus a anorexie s bulimií. Drogy, cigarety, alkohol jednou za život vyzkouší téměř každý. V období puberty je to však otázka prestiže, touhy se vyrovnat dospělým nebo bývá spojeno s depresemi, snahou utlumit negativní pocity. Člověk se na tyto návykové látky a činnosti upne jako na jistotu, vysvobození z utrpení. Je to způsob, jak zapomenout na realitu života. Důležitou roli hraje také rodičovský vzor, přístup k této problematice. Čím inteligentnější dítě, tím dříve zjistí, že ostatní nemusí vědět všechno. Je třeba ale rozlišit, jestli už je dítě schopné záměrně měnit pravdu ve svůj prospěch, nebo jde-li stále o neschopnost rozlišit fantazii od skutečnosti. Lež je nesoulad mezi řečeným a vnitřním přesvědčením. Pokud dítě neříká pravdu, ale samo tomu věří, záměrně nelže. Děti lžou z důvodů upoutání pozornosti, udělání se zajímavějším, ale také pro vyhnutí se problému, úniku z omezování. Při zjištění už prvních známek lhaní nesmí být toto jednání podpořeno nebo přehlédnuto, mohl by se vytvořit návyk. Ne však trestat příliš hrubě, v posuzování jsou důležité pohnutky, jenž ho k lhaní vedly. Lhaní se často objevuje i u dětí bojácných, které nestačí zvládat úkoly na ně kladené a bojí se to přiznat. Důležitou roli hraje vzor rodičů. Útěk z domova je způsob úniku před problémy, s nimiž si dítě neví rady, respektive je nedokáže jinak řešit. Takové dítě bývá často uzavřené do sebe. Žije v nezdravém rodinném prostředí, kde je např. tělesně nebo sexuálně týráno, rodič je alkoholik, citový chlad, nadměrně loajální, nebo naopak, autoritativní výchova. Tady se jedná spíše o děti starší, co už se o sebe dokáží postarat. Většinou ale nezákonným způsobem, jako jsou např. krádeže apod.

37

EMPIRICKÁ ČÁST

6. EMPIRICKÉ ŠETŘENÍ

6. 1. Formulace výzkumného problému Znovu zdůrazňuji, že i v uvedených případech se zaměřuji pouze na chybné kroky rodičů, které dítě ovlivnily negativně. Proto zcela vynechávám správné postupy výchovy. Zkoumanými jedinci jsou dospělí proto, abych ukázala, že poznamenání špatnou výchovou opravdu přetrvává a mnohdy se časem vyvine až k opravdu závažným poruchám osobnosti. Cílem výzkumu je aplikovat poznatky z teorie na konkrétní případy a tím potvrdit či vyvrátit jejich pravdivost. Zjistit chyby, jaké rodiče udělali ve výchově a vypátrat jejich následek, který přetrvává až do dospělosti. Mnohdy i zdánlivě nepodstatná chybička, která se v dětství nezdá nijak závažná, se v dospělosti promění v zásadní problém.

6. 2. Metodologie výzkumu Jako metody pro získávání informací jsem zvolila: •

dotazník

•

rozhovor

•

statistické a srovnávací zpracovávání výsledků

Dotazník je výhodná metoda pro následné statistické zpracování údajů, jím zjištěných. Rozhovorem jsem zjišťovala širší souvislosti a konkrétnější informace o zkoumaném jedinci. Chtěla jsem se dostat hlouběji do problémů a vztahů rodiny, abych pochopila důvody jednání a z čeho nejspíš plynou. Dotazník je rozdělen na tři části, přičemž první se zaměřuje na rodinu a její vztahy, zejména vztah rodičů k dítěti. Druhá část se ptá na styly výchovy a

38 případné násilné chování v rodině a ve třetí části se dotazuji na drogy, alkohol, antisociální chování a také na zdraví. Na všechny otázky je možné odpovědět pouze ano a ne, až poslední je rozšiřující k předposlední.

6. 3. Šetření a analýza výsledků Hypotézy: H1: Příčiny poruchového chování dětí jsou v rodině H2: Chyby ve výchově si rodiče přenášejí ze svých rodin, tzn. předávají dál model chování, který na ně aplikovali jejich rodiče. H3: Nejvíce problémů plyne z nedostatku lásky a pozornosti.

6. 3. 1. Vlastní výzkum za pomoci rozhovoru: V empirické části své práce uvádím sedm případů (kasuistik), čtyři muže a tři ženy, které podrobněji zkoumám.

Alena Alena je dnes již sedmapadesátiletá žena, žije se svým mužem a má dospělou dceru, která už je také vdaná a bydlí mimo domov. Vyrůstala v kompletní rodině jako prvorozená, má mladšího bratra. Dětství měla velice těžké, rodiče shodně upřednostňovali syna. Dcera i její rodina pro ně neznamenala nic, jen stroj na práci. Bohužel však měli velké hospodářství, takže se po osamostatnění v Brně vrátila znovu, i s celou rodinou, zpět k rodičům. Což se jí dnes jeví, jako největší chyba v životě. Matka: odmítání dcery se projevilo zejména po narození syna. Toho ve všem upřednostňovala a kdykoli byla nějaká rozepře, zastávala se syna. Ale když se matce něco nelíbilo na synovi, posílala Alenu, aby mu to šla říct, aby si jej neznepřátelila. Její vztah s mužem nebyl vůbec spokojený, později už přetrvával asi zejména kvůli majetku a také ze zvyku. Hádali se často a nadávali si nejhoršími nadávkami, navzájem se ponižovali. Proto ani matka nechápala, že by její dcera mohla mít spokojený vztah.

39 Otec byl velmi nešťastná osobnost, ale snažil se to za každou cenu nepřiznat. Upřednostňoval syna a stejně, jako ženě, nadával i dceři, ponižoval ji a kdykoli mohl, ukazoval jí, jak málo pro něj znamená. Později začal i pravidelně pít a stával se víc a víc agresivním, paranoidním a trpěl halucinacemi. Naprosto ho „otrávila“ jeho zloba. Zásadním způsobem ho na celý život ovlivnila neláska jeho matky. Chovala se k němu velice nemateřsky a on celý život tímto deficitem trpěl. Byl alkoholik, mezi lidmi pomlouval celou rodinu, jak musí doma vše dělat sám, uměl jen nadávat a být zlý a vše schovával pod pokryteckou pokličku křesťanství. Měl pocit, že když každou neděli půjde do kostela umytý a učesaný, jsou mu všechny hříchy odpuštěny. Podle mě trpěl nenávistí k celému světu, protože citově velmi strádal. Kupodivu se však z Aleny, navzdory nelásce rodičů, kdy jí přisuzovali podřízené postavení, preferovali sourozence, nebyla ani zvyklá na dotyk, pouze na nadávky, podceňování, nedůvěru a téměř žádnou oporu v ničem, nestal člověk s asociálním či antisociálním chováním. Věčné nadávky a podceňování se však projevilo na jejím sebehodnocení. Je velmi přecitlivělá na jakoukoli kritiku, reaguje na ni často velmi prudce. Jakoukoli svou chybu si těžko připouští a ty, na které ji upozorní někdo jiný, si není ochotná připustit vůbec. Také má problémy s tím, že svou dceru nikdy nebrala jako sobě rovného, v některých ohledech měla tendence řídit její život, protože co dělá dcera není nikdy tak důležité jako to, co po ní chce Alena. Je velice skeptická a negativistická ke svému okolí, je samotářská a lidem nedůvěřuje. Má velice vyhraněné názory, které jen těžko mění a hůře snáší, když jí v nich někdo odporuje. Největší dopad mělo vše na její psychické, ale také fyzické zdraví. Trpí mnoha nemocemi, od cukrovky, přes štítnou žlázu až k problémům s páteří.

Zdeněk Je čtyřicetiletý, rozvedený muž, má dvě děti, které s ním ovšem nebydlí. Přesto stále udržují vztahy. Vyrůstal v kompletní rodině a má mladšího bratra. Dětství neměl snadné, byl ve škole šikanován a dětmi odmítán. Až později našel sílu se bránit. Otec byl policista a více času trávil v zaměstnání, proto se o oba syny starala matka. Přesto mužský vzor byl dostačující.

40 Matka byla velice přísná. Snažila se Zdeňkovu živelnost krotit násilně, zejména zákazy a tělesnými tresty. Což v něm ale probouzelo ještě větší vzdorovitost a proti matce zahořkl. Navíc upřednostňovala mladšího syna. Zdeněk byl vždy odpovědný za jakoukoli „lumpárnu“, které se spolu dopustili, bratříček byl ten hodnější, poslušnější a příliš malý. Když se však bavíte s matkou samotnou, nemá o sobě a své výchově absolutně žádnou pochybnost, spíš ještě dodává, že byla příliš úzkostlivá a o chlapce se bála. Není si vědoma ani nepoměru v lásce a náklonnosti mezi syny. Ale ráda vzpomíná na mládí, kdy byla krásná a uměla se oblékat. Vždy všem okolo dokázala dobře poradit a lidé jí pak chodili děkovat a uznávali, že měla ve všem pravdu. Tato matka však vychovala syny, kteří nenávidí lidi a svět, oba jsou samotáři a ten mladší vedle sebe nesnese ani žádnou partnerku, protože by ho příliš omezovala. Otec si vážil své rodiny i ženy. Se svými syny chodíval do přírody a snažil se jim věnovat a být spravedlivý. Přesto však hlavní slovo měla matka. Zdeněk je samotářský typ a nejvíc na světě nenávidí nespravedlnost, což je vzhledem k vztahu matky k oběma synům pochopitelné. Je velmi upřímný, ale on sám upřímnost jen těžko snáší, nechce slyšet o svých chybách, okamžitě se cítí ohrožen, když mu začnete něco vytýkat. Svoje děti vychovával stejným způsobem, jako matka jeho. Autoritářskou výchovou, kdy on musí mít vždy pravdu a dítě je podřízený, který musí bezpodmínečně plnit příkazy. Stejně tak utlačuje osobnost i své partnerky, nesnese jakýkoli odpor. Sebevědomí má nulové, trpí mnoha komplexy, které se však za ty roky naučil nevidět. O to víc nenávidí chyby na ostatních lidech. Dnes už mají s matkou celkem dobrý vztah, ale stále je patrna velká hořkost k nespravedlnostem ve výchově. Má stálé zdravotní potíže a je v invalidním důchodu.

Marek Markovi je třicet dva let, bydlí stále u rodičů, rodinu zatím neplánuje. Narodil se jako druhý ze tří dětí. Je jediným synem. Nejčastěji tráví čas prací, doma se snaží příliš nezdržovat.

41 Mezi rodiči nastal největší problém, když otec po jistou dobu ve větší míře konzumoval alkohol. Když se hádali, Marek utíkal z domova ven nebo se někam schovat. Vztahy k rodičům nebyly nijak růžové. Jednoslovně vypověděl, že z otce měl strach a k matce cítil nenávist. Vztah s otcem byl ale přesto lepší, přetrvává i dnes. Otec byl přísný a tvrdý ve výchově, ale přesto v něj měl Marek větší důvěru, choval se více upřímně, než matka. S otcem řešil spíše věcné a technické problémy, než citové. Také se jistou dobu oddával alkoholu a býval pak na matku agresivní, na děti však ne. Otec trávil mnoho času v práci, což připisuji asi nepříliš šťastnému manželství. Marek tuto zálibu převzal a opravdu většinu svého času tráví prací, i na úkor času, který má možnost strávit se svými kamarády nebo přítelkyní. Matka se chovala, a dodnes chová, majetnicky. Marek si nesmí domů vodit své kamarády a už vůbec ne přítelkyni. Navenek přeháněla svoji mateřskou lásku, svému dítěti spíše posluhovala, nic nemusel dělat, byl jako v bavlnce. Matka jej obletovala a ani teď si nesmí nachystat jídlo sám. Ale jakmile přišel problém, šel Marek raději za sestrou, která nahrazovala matku v citových problémech. Nikdy jej nedokázala podpořit v krizové situaci ani mu poradit. Podle jeho slov měl pocit, že se to matce příčí. Dítě nedostalo co potřebovalo a uzavřelo se. Nesplňovala jednu ze základních kritérií pro zdravý vývoj dítěte. Důvěru v matku, která udává důvěru v ostatní lidi po zbytek života. Ti nejbližší selhali a Marek zjistil, že může věřit jen sobě. Proto i dnes si nikoho nechce pustit blíž, bojí se zklamání a citového poranění. Přesto však stále vyhledává lásku a pokud se citově k někomu upne, je na něm jistým způsobem závislý Ze svého dětství si pamatuje pár útržků, kdy například ve čtyřech letech otočil klíči v zapalování automobilu a řídil, sám. Nebo na šesté narozeniny, kdy dostal lego a celý den se na ně těšil. Rodiče se všemi dětmi podnikali výlety po celé Evropě. Marek na ně jezdil z povinnosti, býval to kompromis mezi chtěním něco vidět a penězi. Tak se dostal až k Disneylandu, který ovšem viděl jen zvenku, protože vstupné bylo drahé. Jeden z mála, který ho bavil, byl ten, kam si vzal kolo. To si ale musel sám tajně rozložit a schovat do auta, aby rodiče nevěděli. Výčitky pak poslouchal celou dovolenou. Odpor v něm rodiče k dovoleným vyvolali právě povinností na ně jezdit. Dodnes není rád s rodinou pohromadě, společným akcím se vyhýbá. Různé svátky během roku a narozeniny zásadně odmítá slavit

42 s kýmkoli, příčí se mu někomu povinně přát a dávat dárky právě teď. Říká, že být šťastný a dávat si dárky si můžeme kdykoli během roku, ne jen v jeden den. A tak přesně přistupuje k většině věcí ve svém životě: až má chuť, tak to udělá. Proto je nejraději sám, kdy mu nikdo neříká, co dělat. Velmi se nechává ovlivňovat výkyvy nálad, kdy jednou nechce s nikým mluvit, vypíná si telefon a není k zastižení, jindy vás kontaktuje několikrát do týdne a chce se s vámi neustále vídat a povídat. Problém plynoucí z jeho sourozenecké konstelace je postavení prostředního dítěte. Už není hýčkaný prvorozený a není ani nejmladší rozmazlovaný. Je velmi nerozhodný, což je pro druhorozené charakteristickým rysem osobnosti. Často se nemůže rozhodnout a proto po určitou dobu hraje tzv. na dvě strany. Pokud dosáhne jednoho cíle a je si jím jistý, začne hledat jiný, který by opět mohl dobývat. Rád zkouší a testuje sám sebe, aby se pak mohl hrdě dmout nad úspěchem. Z neúspěchů si navenek nedělá nic, ale zdání klame. Malé prohry přejde mávnutím ruky, ale většími se dokáže trápit i velmi dlouho. Na vnější pohled se snaží vyvolat dojem bezstarostného „pohodáře“, kterému nic nevadí, který všechno vydrží. Proto si všechna zklamání, vztek a smutek nechává pro sebe, přičemž se to v něm kumuluje a jednou za čas to různými způsoby dostává ven. I u něj se projevuje perfekcionalismus a velký smysl pro pořádek. Při práci uklízí nepotřebné nářadí na místo ihned a do původní polohy. Jeho matka trpí tendencemi k přehnanému uklízení, její domácnost se leskne čistotou. Marek je velmi uzavřený člověk. Svoje problémy si chce zásadně řešit sám, o svém soukromém životě se baví jen neochotně a rád nechává ostatní v nejistotě. Prostřední děti často trápí nedostatečné přijetí od rodičů, nemají dané místo v rodině. Proto se uzavírají do sebe a nechtějí se nikomu svěřovat. A to je přesně Markův případ. Libuje si v tajnůstkářství a není mu ani cizí mystifikovat ostatní. Je nevyzpytatelný, všechno dělá po svém, radami se příliš neřídí. Dělá si co chce a většinou nebere ohledy. Jeho možné dobré vlastnosti plynoucí z postavení prostředního dítěte jsou potlačeny tím, že je jediným, rozmazlovaným synem. Marek po zdravotní stránce trpí žaludečními vředy, po jídle se nesmí příliš prudce pohybovat, např. běhat. Do dotazníku však žádné stálé zdravotní problémy nevyplnil s odůvodněním, že tyto problémy má jen při psychických problémech, zejména zlobě, což není permanentní záležitost.

43

Lenka Lence je pětadvacet let, její rodina není kompletní od osmi let, kdy se rodiče rozvedli a ona zůstala s matkou bydlet u prarodičů. Ve své nukleární rodině je jediným dítětem. Rodiče Lenka nebývala příliš zvyklá vídat v objetí nebo při polibku, ani při společné činnosti. Když obědvali, matka dřepěla na zemi a ona s otcem seděla u stolu. Matka se jen málokdy zúčastňovala jejich vycházek do přírody a otec nemíval rád kulturní akce. Rozvod Lenka brala jako osvobození od otce. Podle jejího dotazníku ani hádky nebrala příliš negativně, což je zvláštní. Děti obvykle hádky a rozvody svých rodičů nesou těžko. Z útlého dětství si pamatuje mnoho jednotlivých okamžiků, např. odchod od otce. Jinak celkově měla normální dětství, na nic vyloženě pěkného ani traumatizujícího si nevzpomíná. S rodiči nikam nejezdili ani téměř nechodili, nikdy nebyli na dovolené a nedělali příliš společných věcí jako rodina. Otec byl posedlý přírodou a do Lenky toto vštěpoval již od narození. Svůj koníček jí, z dobré vůle naučit ji lásce ke kráse a přírodě, bohužel vnucoval tvrdým a nekompromisním způsobem. Do přírody chodila z povinnosti, mnohdy až s odporem. Proto navzdory tomu, že to byla jejich jediná společná činnost, ji neměla příliš v lásce. Otec se pokoušel po rozvodu s Lenkou provádět i jiné volnočasové aktivity jako například ježdění na kole. První vyjížďka byla zároveň i poslední, jelikož hned zpočátku udělala chybu a otec s tak neschopným dítětem odmítal dále jezdit. Většina pokusů podnikat spolu něco, co nebylo zaběhlé v kolejích, se setkalo s negativním ohlasem, protože do mnoha z nich byl otec donucen vnějšími okolnostmi. Takovými případy byla například návštěva koupaliště nebo i pouhé nakupování obuvi. Otec svou výchovu realizoval převážně rozkazy a příkazy. Prosím nebo děkuji neslyšela Lenka téměř vůbec. Otec měl snahu být pro dítě autoritou, ale spíše platil za hrozbu, před níž se musí některé věci tajit a jíž je třeba se bát. K tomu patřil i zdánlivý dojem jeho neomylnosti. Nikdy nepřiznával chybu a nikdy se za nic neomlouval. Zato své dceři připomínal její selhání při každé příležitosti a opakovaně ji zkoušel, jestli chybu zopakuje. Nejživěji si Lenka vzpomíná na případy, kdy jí otec schválně dával na starost vajíčka, která musela uklidit tak, aby je nerozbila. Zdánlivě jednoduchá věc se pro ni stala stresovou situací a v polovině případů vejce opravdu rozbila. To připisuji záměru dítě

44 vybudit k lepším výkonům a naučit jej tomu, v čem není dobré. Ublížit by jí nikdy nenechal, ale oporu v něm přesto neměla, co se týkalo problémů. Kdykoli za ním Lenka přišla s problémem, a dalo to velkou práci se odhodlat, protože trpěla velkým strachem z jeho reakcí, obrátil vše proti ní, aniž by ji dostatečně vyslechl. Lenka pro otce nikdy nebyla rovnocenným partnerem, na její názory ohledně čehokoli se neptal. Kladl vždy velký důraz na školní prospěch. Jak Lenka sama říká: „Záleželo mu hlavně na tom, abych jemu nedělala ostudu a on nevypadal špatně.“ Na druhé straně byl velmi starostlivý, bál se o svou dceru. Chránil ji však příliš úzkostlivě. Lenka musela být venku jen kolem domu, do zájmových kroužků chodit za doprovodu matky apod. Po rozvodu Lenka k otci chodila dvakrát týdně, později jednou a nakonec už jen kdy chtěla. Ale jak nedávno zjistila, její otec chápal postupné odcizování se z její strany jako ránu pod pás. Žije v představě, že pro to, aby byla jeho dcera slušný a pořádný člověk, udělal maximum. Cestu k sobě našli až dcera dospěla a začala chápat důvody jeho konání. Matka byla opakem otce, vedla dceru liberální výchovou. Lenka na ní byla absolutně psychicky závislá a majetnicky si ji „ochočovala“. Měly, a stále mají, spolu otevřený a láskyplný vztah. Po rozvodu začaly obě bydlet u matčiných rodičů a matka si našla nového přítele. Dodnes však Lenka matce nemůže odpustit její snadnou manipulovatelnost. Z pohledu Lenky ji matka pod vlivem partnera mnohokráte zradila, až ji v jejích devatenácti letech opustila, což přecitlivělá a závislá osobnost nese velice těžce. Jako na jedináčka na ni byly kladeny nároky, vše musela umět co nejlépe a pokud možno, již včera. Stal se z ní perfekcionalista, který je velmi kritický a náročný nejen k sobě, ale i k okolí. Ve snaze ostatní změnit je někdy až krutě upřímná. Lenka je přecitlivělá na vše, co se jí týká. K lidem zahořkne velice snadno, i k těm nejbližším, pokud má pocit, že jí neprávem ublížili. Přehnaná přecitlivělost k neúspěchům, kritice a prohře plyne nejen ze snahy být dokonalá a neomylná, ale také z nedostatečné podpory, kterou dostávala od rodičů. Otec měl snahu ji přimět k lepším výkonům metodou podceňování a neustálým poukazováním na její chyby. Ze strachu z chyb se samozřejmě o to více opakovaly. Postupem času si k sobě vypěstovala nenávist za neschopnost. Vzdává se raději hned, než aby selhala po nějaké snaze. Protože pak by se o to víc projevila její neschopnost.

45 Proto se u ní nejspíš projevuje pasivita i ve vztahu k věcem, které dělá dobrovolně a pro své potěšení, jako jsou například koníčky. I k nim se musí nutit. Lenka trpí nedostatkem sebelásky, sebevědomí a sebedůvěry. V touze prosadit se jí překáží strach ze selhání, podceňuje své schopnosti a má občasné tendence lidem vymlouvat pravdivost komplimentů, jenž jí byly složeny. Vždy skromně klopí oči se skrytou nedůvěrou ke slovům obdivu. Trpí sklony k sebelítosti a sebenenávisti. Lenčino smýšlení je zásadně pesimistické. Přijde mi to jako obranný mechanismus proti zklamání. Myslí si, že když bude očekávat to horší, nezklame ji negativní výsledek a pozitivní ji potěší. Přičemž právě takovým smýšlením se odsuzuje k neúspěchům. Jsme přesně takoví, jací si myslíme, že jsme.

Lenka již od puberty trpí bolestivostí kloubů, jenž se víc než rok pokoušeli léčit v dětské nemocnici na rehabilitacích, bez úspěchu. Dále trpí občasnými záchvaty hyperventilace, problémy s trávicí soustavou, zejména žaludkem a střevy. Ani s tímto problémem jí nebyli lékaři schopni pomoct.

Petr Petrovi je devětadvacet let. Stále bydlí u rodičů, sourozence nemá. Jeho rodiče měli relativně vyrovnaný vztah. V době, kdy bydleli celá rodina v bytě v Brně, se mu rodiče maximálně věnovali. Bez několika drobností vyrůstal v láskyplném a vyrovnaném prostředí. Otec byl o něco přísnější než matka. Ale se synem se snažil trávit čas. Přesto však jedna dost podstatná věc poznamenala Petra na celý život. A to právě otcova nedůvěra v jeho schopnosti. Vše co udělal správně, byla samozřejmost, pokud něco nezvládl nebo nedělal, otec mu to vyčítal. Otec rád poukazuje na kvality cizích lidí ve snaze syna donutit k lepším výkonům. Má to však opačný efekt. Vlivem toho má Petr neustálou potřebu se ujišťovat o svých kvalitách, k čemuž využívá své okolí. Rád se chlubí i drobnými úspěchy a touží po pochválení a uznání. Matka nebyla zvyklá svého syna o něco poprosit nebo požádat, to, že pro ni něco udělá je samozřejmost. Kdykoli je jí cokoli vyčteno, cítí se ublížená a není absolutně schopná snést kousek kritiky. Tuto ublíženost při jakékoli výtce převzal

46 Petr od ní. A také tím, že je mu stále něco vytýkáno, nebo alespoň takový je jeho pocit, okamžitě se brání při jakékoli drobné neshodě. Je také velmi přecitlivělý na jakékoli negativní situace a na kritiku. Petr nikdy neměl nějaké výraznější problémy ve škole, kázeňské ani citové. U rodičů oporou našel, pokud už nějaký problém byl. Ani od jednoho rodiče se ale nedočkal jednání jako se sobě rovným. Vždy byl brán jen jako malé dítě, což mu zůstalo i do dospělosti. Rodiče očekávají, že veškerý čas a denní program podřídí jejich přání. Projevuje se u něj malé sebevědomí, kdy narušíte-li jeho přesvědčení o dokonalosti, buď se začne bránit, nebo upadá do sebelitujících se stavů, jenž přecházejí jen pozvolna. Petr trpí „postižením“ jedináčků, což je perfekcionalismus. Vše má přesně své místo a na něm to leží uspořádáno a poskládáno. Pokud sklenici s pitím položíte na jeho stůl, byť jen o dva centimetry vedle, než ji pokládá on, můžete si být jistí, že ji okamžitě posune. Přesně tak i jeho osobní život nesmí mít chyby, jakoukoli drobnou hádku si bere velice k srdci, čímž si proti lidem staví jakousi pomyslnou zeď. Petr je naprosto zodpovědný a spolehlivý člověk, na něhož se můžete vždy obrátit pro pomoc i radu. Činí mu problémy odmítat, říct ne na prosby ostatních lidí. Pokud nejde o nějaký závažnější problém v jeho životě, je Petr celkem emocionálně vyrovnaný, nestřídá nijak závažně nálady. Bývá stálý ve svých citech i názorech. Proto ani psychosomatickými problémy netrpí, jen zděděnou bolestivostí zad.

Magdaléna Magdaléně je třicet sedm let, je rozvedená a má jedno dítě. Vyrůstala v kompletní rodině jako čtvrté, poslední dítě. Rodiče, díky zásadním povahovým rozdílům, měli odcizený vztah. Mnohdy se spolu nebavili i celé týdny. Otec byl veřejně činný a doma příliš času netrávil. Angažoval se v různých spolcích a všech veřejných kulturních akcích, jako např. Svaz dobrovolných hasičů, tradiční Hody apod. Na rodinu už mu příliš času nezbývalo. Přesto to byl právě on, na něhož má Magdaléna lepší vzpomínky.

47 Například když otec pracoval a ona pomáhala, dokázal ji něco naučit. Jinak byl ale sobecký, ješitný, urážlivý a vznětlivý. Matka měla snahu otcův nezájem dětem vynahradit. Naprosto se své rodině oddala a obětovala. Například vstávala v pět ráno každý den, aby svému synovi před tím, než odejde do školy, vyžehlila puky na kalhotách. Své děti však ničemu nenaučila, ani své dcery v kuchyni nesnesla. Domácnost byla jen její království a o „mužské práce“ se nestarala. Magdaléna proto vařívala s babičkou. Matka byla, podle slov Magdalény, nějak vnitřně puzena, že se obětovat musí. Proto se k většině otrokářských počinů vlastně nutila sama.. A druhou polovinu činila pro vlastní radost a potěšení, nikoli pro děti nebo rodinu. S odstupem času Magdaléna takové chování hodnotí jako manipulativní. Protože kdo by se zlobil na obětavou a hodnou maminku. Za tím vším stálo její malé sebevědomí a strach si otevřeně prosazovat své potřeby. Činila tak proto oklikou, k čemuž bylo zapotřebí udržet si náklonnost všech. Proto se naučila přetvařovat. Magdalénu měla až v pozdějším věku, což velmi těžce nesla a bohužel se to odrazilo i na vztahu ke své dceři, v níž navíc shledávala největší podobnost s nenáviděnými vlastnostmi jejího muže. Od rodičů se Magdaléna celkem žádné výchovy nedočkala, ani negativní ani pozitivní. Děti v této rodině nebyly bráni, jako rovnocenní partneři. Nejvíce Magdaléně ublížilo právě ono „Do ničeho se nepleť, jsi moc malá, ničemu nerozumíš.“ Vztahy se sourozenci nebyly nikdy příliš dobré. Byl mezi nimi velký věkový rozdíl a starší sourozenci dostávali Magdalénu na hlídání, přičemž byla samozřejmě na obtíž. Brali ji jako malou rozmazlenou přítěž. Nejvíce rodinu poznamenala smrt nejstarší dcery, matka se více uzavřela do sebe a místo prvorozené zastoupil druhorozený. Svým rodičům nedůvěřovala, co se týkalo pomoci při problémech nebo poskytnutí rad. Rodiče se nestarali o její citové problémy. Komunikace v rodině byla celkově na nižší úrovni, což přetrvává i dnes. Matka si s dětmi nikdy příliš nepovídala a ony se přes to nedokázaly přenést ani v dospělosti. Magdaléna si však spoustu křivd a nezájmu příliš nepřipouštěla. Jiné, citlivější dítě, by takové rodinné zázemí poznamenalo mnohem víc, přinejmenším neurotizací. Z Magdalény se stala psychicky celkem vyrovnaná žena, netrpí depresemi ani sebenenávistí. Výchova stylu „jsi malá, ničemu nerozumíš“, se však zásadně poznamenala na jejím sebevědomí. Je stejně hodná a obětavá, ale již ne v extrémní míře, jako její matka. Bojí se stát si za svým názorem a říkat ne. Nechá se lehce zmanipulovat svým okolím.

48 Po své matce převzala umíněnost a netrpělivost, musí mít vše hned teď, když si to vymyslí. Chová se spíše samotářsky. Přestože ji rodina v zásadě odmítala, netrpí žádnými psychosomatickými problémy. Netrpí ani jinými zdravotními problémy, je celkem zdravá.

Jan Jan je dnes osmatřicetiletý muž se čtyřmi děti, z toho má tři z prvního manželství a jedno v současném vztahu. Vyrůstal s otcem alkoholikem, matkou a mladším bratrem. Matka se musela o obě děti starat v podstatě sama, trápila je nepříliš dobrá finanční situace. Nejspíš také proto musel v osmnácti letech odejít z domu a starat se sám o sebe. Cítil to jako velkou zradu, že ho matka vlastně vyhnala z domu. Otec: Celé dětství bylo, jako by byl bez otce. Jen mu zůstala velká zatrpklost vůči alkoholu. Dokonce nenávidí i rumové pralinky. V rodiče neměl nikdy důvěru, neměl se komu svěřovat se svými problémy, což mu zůstalo dodnes. Svým chováním prakticky odmítá veškerý zájem okolí, nikomu nedůvěřuje a se svými problémy se nikomu nesvěřuje. Nechá se jimi stravovat zevnitř, navenek je jen nepříjemný, odmítavý, ignorující. Nesnese žádný odpor, kdokoli z jeho blízkých projeví vlastní vůli, těžko to snáší. Chce mít všechno a všechny pod kontrolou, vše řídit. On sám ale pod kontrolou být nechce, dělá si, co se mu zlíbí a nebere ohledy. Je velmi urážlivý a vztahovačný. Protože v dětství to byl jediný způsob, jak vyjádřit s něčím nesouhlas. Jelikož doma ho stejně nikdo příliš neposlouchal, nemělo smysl něco říkat nahlas. I dnes, prostě jen doufá, že když se urazí a nebude s dotyčným mluvit, ten si svoji chybu uvědomí a bude se chovat příště jinak, tzn. dle Janových představ. Naprosto nedokáže akceptovat osobnost a vlastní vůli ostatních lidí, což naučil i svoje děti. Také má tak trochu pokřivené reakce na různé situace. Kdykoli neví, jak má reagovat, jen se usměje nebo odejde. I svoje děti nechá raději tápat v nevědomosti, než aby vynaložil energii jim něco vysvětlit. Nikdo ho nenaučil mateřské lásce, ani jak má vypadat, ani jak na ni reagovat, ani jak ji projevit. Proto i jeho vztah k dětem je zvláštně jednostranný, kdy jim na jednu stranu dovolí vše a nechá si od nich i nadávat a na druhé straně je naprosto nekompromisní a některé věci musí

49 být podle něj. Bohužel si však svoje názory vůči dětem příliš prosadit nedokáže, ale svoji přítelkyni utlačuje snad ve všem. Snaží se ji změnit k obrazu svému a snaží se v ní stále vyvolávat dojem, že chyba je jen na její straně, to ona se chová špatně. S matkou si dnes pravidelně telefonuje, o otci nikdy nemluví. Nějaké chronické či opakované zdravotní potíže nemá.

6. 3. 2. Vlastní výzkum za pomoci dotazníku: Dotazník jsem vymyslela a sestavila tak, aby vyhovoval potřebám výzkumu, tzn. aby obsahoval vhodné otázky pro zjištění stavu těch základních problémů v rodině dotazovaných a já pomocí nich mohla dále navázat a rozvést rozhovor na dané téma. Tuto část jsem rozdělila na jednotlivé otázky dotazníku a ke každé vytvořila graf, v němž znázorňuji rozvržení odpovědí. Dále jsem přidala slovní shrnutí podstaty této otázky a co jsem díky ní vyzkoumala.

1. Pocházíte z úplné rodiny?

Graf č. 1. Úplná rodina Ano

Ne

14%

86%

Ze všech sedmi zkoumaných jedinců je pouze Lenka z rozvedené rodiny. Janovy rodinné poměry se téměř rovnaly tomu, jako by žil bez otce. Ostatní žili v úplných rodinách.

50

2. Bral Vás alespoň jeden rodič jako rovnocenného partnera?

Graf č. 2. Rovnocenný partner Ano

Ne

43%

57%

Touto otázkou jsem zamýšlela zjistit, jaký vztah měl rodič či rodiče k dítěti. Jako rovnocenného partnera znamená brát dítě jako sobě rovného, za cítící, myslící individualitu, která má právo mít svůj názor a rozvíjet se dle své přirozenosti. Výchova má pouze napomáhat regulaci a formování osobnosti, ne ji potlačovat. Jak se ale zdá, ve větší části rodin není s dětmi takto zacházeno. Jsou brány jako bytost podřízená vůli rodičů vždy a za každých okolností.

3. Měl(a) jste alespoň v jednom rodiči oporu a zázemí?

Graf č. 3. Opora a zázemí v rodičích

51

Ano

Ne

29%

71%

Většina dotazovaných měla oporu a zázemí alespoň v jednom z rodičů, což je pozitivní zjištění. Každý potřebuje pocit, že za ním někdo stojí, že se na někoho může spolehnout a většinou toto očekává od těch nejbližších.

4. Byl(a) jste si láskou alespoň jednoho z rodičů jistý(á)?

Graf č. 4. Jistota lásky Ano

Ne

29%

71%

Jistota lásky je jedna z nejzákladnějších věcí pro zdravý psychický i fyzický vývoj jedince. Pokud je si totiž dítě láskou svých rodičů jisté, nemusí se o ni zajímat a může věnovat pozornost okolnímu světu. Z grafu je zřejmé, že dvě děti ze sedmi neměly, alespoň od jednoho rodiče, dostatek lásky, což je velmi tragický poměr.

52 5. Hádali se rodiče často?

Graf č. 5. Hádavost rodičů Ano

Ne

43%

57%

Žádný vztah není beze sporů a lidé, kteří spolu žijí, se zákonitě někdy musí rozejít ve svých názorech a takovéto občasné „vyčištění atmosféry“ je někdy prospěšné. Já však hovořím o hádkách, které jsou mnohem častější, někdy až každodenní. A toto zažili čtyři ze sedmi dotazovaných. Zvláštní, že pouze u jednoho z nich to vedlo k rozvodu. Další tři rodiny se trápily dál. Charakteristické je toto jednání pro rodiny alkoholiků, které v tomto případě rozvodem neskončily.

6. Upřednostňoval alespoň jeden rodič Vašeho sourozence před Vámi?

Graf č. 6. Upřednostňování sourozenců

53

Ano

Ne

Nemá sourozence

29%

29%

42%

Dva z dotazovaných jsou jedináčky, tři další nic takového nezažili, alespoň ne v neúnosné míře. Ale dva poslední tento fakt nenávratně pokřivil. Protože dítě nedokáže pochopit, proč má rodič raději sourozence. Alena s tímto faktem bojovala až do smrti obou rodičů a ještě dnes není schopná se s tím smířit. Zdeněk tuto křivdu v sobě více dusí a vede ho to spíše k odmítání bratra, než matky, ke které si časem našel určitou cestu.

7. Starali se o Vás rodiče příliš úzkostlivě?

Graf č. 7. Úzkostná výchova Ano

Ne

43%

57%

Úzkostná výchova, jak jsem o ní již hovořila v teoretické části, je pro dětskou duši a zejména nahlížení na sebe sama, velmi nebezpečná. Dává totiž

54 dítěti dojem, že je slabé a neschopné. Ale není překvapením, že se objevila u tří ze sedmi dotazovaných, protože rodiče se o své děti bojí, jen někteří neznají zdravé hranice.

8. Pamatujete si z dětství na silný negativní zážitek s Vašimi rodiči?

Graf č. 8. Silné negativní zážitky Ano

Ne

29%

71%

Jen dva uvedli, že nemají žádný vyloženě negativní zážitek, který by je poznamenal na celý život. Většinou se ale k těmto zážitkům příliš vyjadřovat nechtěli, prostě jen řekli, že takové mají, i několik.

9. Myslíte si, že Vás rodiče trestali příliš krutě?

Graf č. 9. Kruté tresty

55

Ano

Ne

43%

57%

U těch, co odpověděli kladně, nevyplynula však tato otázka jako nadměrné tělesné trestání, co hraničí až s násilným chováním, ale tresty obecně. Včetně různých zákazů, příkazů apod. Např. Lenka byla trestána zákazy pamlsků, televize, chození ven atd., což vnímala dost negativně. Někdy rodiče ani lhůtu nedodrželi a ona sama řekla, že když jí zakázali sladké na týden, tak nic nechce. Snižovalo to pak v jejích očích rodičovu autoritu, když nejsou schopni dostát svému slovu.

10. Nebo Vás naopak trestali příliš málo?

Graf č. 10. Nedostatečné tresty Ano

Ne

14%

86%

Nedostatečné tresty evokují právě nedostatečný zájem o výchovu dítěte, tedy malý zájem o ně samotné. To ale nakonec uvedla jen Magdaléna. Větší poměr

56 odpovědi ne na tuto otázku je asi pochopitelný. Žádný člověk nechce být kárán a trestán a těžko se připouští, že by byla třeba „pevnější ruka“.

11. Bylo Vám v rodině nějak jinak tělesně ubližováno?

Graf č. 11. Násilí v rodině Ano

Ne

0%

100%

Existuje hned několik forem násilného chování, jako např. fyzické násilí páchané na dětech, na ženě či obojím, dále sexuální zneužívání dětí či znásilnění ženy atd. Toto chování se neobjevilo v žádné z dotazovaných rodin.

12. Myslíte si, že děláte některé chyby jako vaši rodiče?

Graf č. 12. Opakování chyb po rodičích Ano

Ne

43%

57%

57

Toto byla záludná otázka, protože člověk si nerad připouští chyby, natož že by opakoval ty cizí. Přesto větší část dotazovaných odpověděla kladně. Dle mého názoru však byly odpovědi spíše povrchní, ve smyslu jako: „tak asi nějaký dělám…“. Žádné hlubší zamyšlení nad tím, že každý z nás přenáší chyby svých rodičů v sobě a aplikuje je dál.

13. Myslíte si, že jste v mnoha ohledech jiní, lepší, než Vaši rodiče?

Graf č. 13. Vymezení se proti rodičům Ano

Ne

14%

86%

Tak tato otázka byla ještě záludnější než předešlá. Chtěla jsem díky ní, mimo jiné, vypátrat více věcí. U některých je to nesoudnost, tzn. že já, jako nezúčastněný pozorovatel vidím, že jsou charakterově velmi podobní svým rodičům a jejich chyby opakují. Dále tato otázka může být o sebevědomí, že si myslí, že dosáhli něčeho lepšího, než rodiče, vypracovali se. Kdo však odpoví ne, a to byla jen jedna osoba, je si asi zcela vědom toho, jaký je a odkud to má.

14. Byl někdo z Vaší nukleární rodiny závislý na alkoholu nebo drogách?

Graf č. 14. Alkohol a drogy

58

Ano

Ne

29%

71%

Drogy se zde neobjevily ani jednou, pouze dvakrát alkoholismus. A život s alkoholikem rozhodně není lehký. Jan se proti alkoholu zatvrdil velmi radikálně. Alena tak striktně nepostupovala, přesto je otcův odkaz znatelný. Pár skleniček na dobrou náladu si dá, ale jakmile se někdo opije víc, že už např. zvrací, okamžitě jí to vyvolá vzpomínky.

15. Převzal(a) jste tuto závislost?

Graf č. 15. Předání závislosti Ano

Ne

0%

100%

Jak jsem již zmínila u předešlé otázky, závislost od svých otců nepřevzal nikdo. Kupodivu však sourozenci obou zmíněných k tomu nemají daleko. Rozhodně se alkoholu nebojí tak, jako jejich starší sourozenci. Což je zajímavé, že jedno dítě se z alkoholismu rodiče poučí a druhé ho převezme.

59

16. Projevovalo se u některého člena vaší rodiny antisociální chování?

Graf č. 16. Antisociální chování Ano

Ne

0%

100%

Antisociální chování se též neprojevilo v žádné rodině.

17. Byli ve Vaší nukleární rodině nějaké duševní choroby?

Graf č. 17. Duševní choroby Ano

Ne

14%

86%

Duševní choroba se projevila pouze jednou a až ve stáří. Bylo to u otce Aleny, kterého museli dát do specializovaného ústavu, kde se o něj starali. Zřejmě vlivem alkoholu a celoživotního pocitu nedostatku lásky se tento člověk stal dosti

60 agresivním a trpěl halucinacemi, paranoidními představami. Jeden příklad za všechny. Paní Alenu jedno odpoledne zavolal k sobě do pokoje, aby otevřela okno, aby ty miliony much vyletěly ven. Měl pocit, že ho požírají zaživa.

18. Máte nějaké stálé zdravotní problémy?

Graf č. 18. Stálé zdravotní problémy Ano

Ne

43%

57%

Účelem této otázky bylo dokázat, že psychický stav člověka je přímo spojen s jeho fyzickým stavem.

19. Jaké?

Graf č. 19. Zdravotní problémy Dědičné

Psychosomatické

Nemá potíže

14% 43%

43%

61

Tato

otázka

psychosomatických

je

rozšiřující

onemocnění,

k osmnácté. tzn.

Chtěla

onemocnění,

jsem

zjistit

vyvolaných

podíl

špatným

psychickým stavem, oproti ostatním. U tří lidí se tyto problémy projevují už zásadním způsobem, jsou takřka každodenní záležitostí, u jednoho dalšího se problémy objevují jen při vypjatějších situacích (což v grafu zaznamenáno není).

6. 4. Závěry zkoumání Vyhodnocení hypotéz:

H1: Příčiny poruchového chování dětí jsou v rodině Poznatky, které jsem získala při analýze osobností a jejich rodinných poměrů jsem svoji hypotézu potvrdila.

H2: Chyby ve výchově si rodiče přenášejí ze svých rodin, tzn. předávají dál model chování, který na ně aplikovali jejich rodiče. Poznatky, které jsem získala při analýze osobností a jejich rodinných poměrů jsem svoji hypotézu potvrdila.

H3: Nejvíce problémů plyne z nedostatku lásky a pozornosti. Poznatky, které jsem získala při analýze osobností a jejich rodinných poměrů, jsem svoji hypotézu potvrdila.

Při zkoumání jednotlivých případů jsem získala několik zajímavých poznatků. Všimla jsem si spojitosti mezi sebevědomím a despotismem. Totiž, čím nižší sebevědomí, tím větší je snaha utlačovat druhé. Tímto způsobem se dotyčný asi snaží utvrdit sám sebe v tom, že není tak bezvýznamný, že dokáže prosadit svoji vůli. Nebo naopak je to snaha druhého vést proto, aby měl nad jeho konáním přehled. A když máte nad něčím přehled, nemůže vás to nepříjemně překvapit a vyvést z rovnováhy. Změny jsou totiž pro nesebevědomé lidi velkou psychickou zátěží.

62 Další, čeho jsem si všimla je, že lidé, kteří trpěli v rodině s autoritářskou, despotickou, či výchovou plnou nadávek a výčitek, jsou v dospělosti velmi citliví na jakoukoli kritiku. Snaží se nevidět své chyby, ukrývají je před sebou i světem. Ale o to víc nenávidí chyby na ostatních a všímají si i nevýznamných přestupků, jenž dokáží tvrdě odsoudit. Jak jsem již jednou v této práci řekla, to, že něco odsuneme do nevědomí neznamená, že to na nás nemá žádný vliv, že to zmizelo. Potom nás to ale nutí k jednání, které ani sami dost dobře nedokážeme pochopil. Přestože je člověk utlačován vnějšími okolnostmi, jeho přirozeností je mít nejraději sám sebe a snažit se podvědomě prosadit. Proto když výchova utlačuje jednu stranu, člověk se zákonitě druhou musí projevit, je to jeho přirozenost. Obvykle je to ale ta negativní stránka, kterou lidé podávají protest proti jednání se svojí osobou. Případy v empirické části mé práce jsou pouze pro ilustraci. Mají funkci jakýchsi příkladů, že je opravdu přímá spojitost mezi stylem výchovy osobnosti a jejím psychickým a duševním zdravím. Vzorek je však příliš malý na to, abych dokázala vyvodit nějaké obecné závěry a zákonitosti. Proto by měla být empirická část chápána spíše jako doplnění té teoretické. Případně snaha o potvrzení vyřčených teorií i z praxe. Cíl byl splněn, dokázala jsem úspěšně aplikovat poznatky z teorie do praxe a potvrdit tak své hypotézy.

63

ZÁVĚRY PRO PEDAGOGICKOU TEORII A PRAXI Pro zdárnou výchovu dítěte je nejdůležitější respektovat osobnost dítěte, jeho rozhodování a svobodu. Dále jej bezpodmínečně milovat i navzdory jeho chybám. Dítě je formováno samozřejmě pozitivními i negativními zkušenostmi. Svou prací jsem v žádném případě nezamýšlela navodit dojem, že člověka formují pouze negativní faktory, nebo snad dokonce, že rodiče dělají jen chyby. Pouze jsem se na tuto oblast zaměřila, abych mohla uceleně zaznamenat všechny důležité negativní faktory na výchovu dětí. Také i z důvodu toho, že člověk se snaží vše negativní zapomínat, vytěsňovat z vědomí do podvědomí, aby ho tyto „rány“ neustále netýraly. Ale to, že si člověk něčeho není vědom neznamená, že to neexistuje. Doufala jsem, že by si lidé, kteří si přečtou moji práci, mohli spojit styl výchovy jejich rodičů například se současným problémem, který v sobě řeší a nevědí si s ním rady. Tímto způsobem se o sobě mohou dozvědět něco nového a více tím pochopit sami sebe. Chtěla bych zdůraznit, že lidé, kteří jsou znejistěni v mínění o své osobě, dostávají strach. A právě strach je, jak uvádím v druhé části teoretického celku, základní složkou pro tvorbu veškerého negativního chování. Lidé se snaží zakrýt slabosti, protože se bojí, že by jich mohl někdo zneužít. Zejména při psaní této bakalářské práce, jsem si uvědomila, že lidé žijí jakoby s klapkami na očích. Většina lidí nad sebou nepřemýšlí. Nepřipouštějí si chyby, které dělají, natož aby je přiznali okolí. Klamou tak i sami sebe. Proto jsem došla k názoru, že nikdo nejsme vyrovnaní a naprosto sebejistí. Kdyby lidé neměli strach, že se selháním nějak poníží nebo poklesnou v očích ostatních, nebáli by se je přiznat. Dalším mým poznatkem je, že se nikdo příliš nezamýšlí ani nad tím, proč některé věci dělá, proč se tak chová, odkud tento model jednání vlastně vzal. Nepozorují podobnost svého jednání a přemýšlení s rodiči. A když mluví o chybách rodičů, vůbec se nedokáží vžít do jejich role a zkusit alespoň pochopit, proč v té situaci tak jednali. Dost zásadní problém také shledávám v tom, že dnešní děti vyrůstají v přílišné svobodě volného času. Proto je často zachvacuje úzkost a nuda, nevědí, čím se bavit. Mají všeobecně málo fyzického vytížení, protože ve škole přemýšlí a

64 doma pasivně sledují televizi, hrají na počítači hry atd. Hledají zábavu a stále častěji si fádní realitu zpestřují aktivitami, jenž hraničí mnohdy se zákonem. Řešení bych viděla ve větší organizaci volného času dětí, např. do zájmových kroužků. Dále ve větším fyzickém vytížení, např. sportem a zapojením se do domácích prací. A nakonec, lidé vůbec nevědí, že jejich štěstí i neštěstí je jen v nich. Např. žena, která se zbaví násilnického partnera, si vzápětí najde druhého takového. Existují lidé, kteří jsou odmítáni a šikanováni okolím celý život. Proč si partneři navzájem nadávají, že ona je stejná jako její matka nebo on je stejný jako její otec. Samozřejmě, že se chováme podobně, ne-li stejně, jako naši rodiče, ale proč se mužova žena chová stejně, jako jeho matka? Protože podvědomě hledal partnerku, s níž by vytvořil stejný model rodiny, jako v kterém vyrůstal. Z toho vyplývá, že moje bakalářská práce by měla ty, co si ji přečtou, donutit o sobě zapřemýšlet, zda se něco, o čem zde píši, netýká také jich. Není totiž možné, aby člověka nepoznamenalo to, v čem tu nejzásadnější část svého života, vyrůstal. Každý si neseme svoji rodinu v sobě dál a přenášíme ji na své děti a ty zase na své, dokud to někdo nezmění. Cíl empirické části mé práce byl splněn: Propojením poznatků z teoretické části s výzkumy z empirické části jsem si teorii potvrdila. Opravdu je většina z lidského charakteru podmíněna výchovou, až na extrémní výjimky a různé vrozené poruchy apod.

I škola se sestává zejména z jednotlivců. Není to pouze formální skupina lidí, ale skupina individualit, které by spolu navzájem měly co nejlépe vycházet. Charakter učitele zásadně ovlivňuje chod samotné hodiny, zda žáky učivo baví apod. Pokud dokáže učitel látku vtipně podat, i ten nejnudnější předmět se stane oblíbený. A stejně tak záleží na tom, jak se učitel ke svým svěřencům chová. Bohužel se stále velmi často setkáváme s případy, kdy člověk plný komplexů, který je naprosto nevyrovnaný, střídá nálady, není spravedlivý a neposuzuje všechny děti stejně, učí a vychovává. V mnoha případech mi přijde, že učí jen proto, aby si na dětech zvyšoval své sebevědomí. Z toho tedy vyplývá, že i učitel je individualita, která si toto povolání z nějakého důvodu vybrala, také pochází z určitého rodinného prostředí, kde se dělaly větší či menší chyby ve výchově. Riziko však spočívá v tom, že pokud ho výchova opravdu nějak závažněji

65 psychicky poškodila, nepřenáší to pouze na své děti, ale i na své žáky. Pak mohou vznikat problémy typu, že si učitel „zasedne“ na některého z dětí a ať se snaží sebevíc, lepších výsledků nikdy nedosáhne. Což samozřejmě u dětí vyvolává odpor ke škole, nechtějí tam chodit, to může vyústit až v chození za školu, lhaní doma i ve škole apod. Nebo vyvolá takový stres, který způsobí až zdravotní problémy. Proto by ani žádnému učiteli neuškodilo se poučit o tom, co by neměl dělat, čím by mohl pokřivit dětskou osobnost. Právě ve škole by dítě mělo získat představu o svých schopnostech, získat přehled o tom, co je baví a uspokojuje a začít se tím směrem více rozvíjet. I proto by měli pedagogové znát způsoby, jak v dítěti nezarazit přirozenou zvídavost, ale naopak ji probudit. Učitel je ve škole postaven do pozice autority, která by vždy měla správně vyřešit jakýkoli problém, který nastane. Pokud tedy zvážím, že učitel by měl možnost to alespoň částečně změnit, tak bych navrhovala více kurzů, které by pedagogy učily, jak se zachovat v konkrétní situaci. Bohužel musím zkonstatovat, že na pedagogické fakultě se budoucí učitelé z praxe příliš nedozví. Nikdo je neučí, jak se chovat v konkrétních situacích, jak zamezit, případně odhalit a odstranit šikanu, či jak přesvědčit rodiče o tom, že co dělají svému dítěti není příliš vhodné. Nikde se nedozvíte ani jak se zachovat v situaci, že máte podezření na domácí násilí či pohlavní zneužívání dítěte. Když se k vám rodiče přijdou poradit o tom, že mají doma nezvladatelné dítě a neví, co s ním, kam jej případně umístit, na koho se obrátit, tak jen málo který učitel asi bude vědět. Podle mě je v tomto okruhu velmi malá informovanost na pedagogických školách. A právě v tom by měly pomoci vzdělávací kurzy, které by spočívaly v tom, si nejprve pohovořit o druzích různých ústavů pro děti, učitelé by si zapsali telefonní čísla a adresy a pak přejít k praktickým cvičením. Spočívaly by v navození konkrétních situací, které by nutily učitele je řešit, hledat ten nejlepší způsob řešení. Nejprve by měli možnost vyjádřit názory účastníci kurzu, pak by jim radili zkušení psychologové a pedagogové. Učitelé by se měli i víc ponořit do tajů psychologie pro lepší pochopení konání žáků i jejich rodičů. Takto vyzbrojení pak mohou snáz ovlivnit, alespoň částečně, postoje rodičů, ale hlavně dětí ve škole. Školy mají možnost pořádat pro děti a jejich rodiče i různé kulturní či sportovní akce, na kterých budou muset spolupracovat, např. se spolu naučí lépe vycházet, protože bude potřebovat jeden druhého. Dále je sblíží společně trávený

66 čas. Na kulturních akcích zase vystupují děti se svým programem a rodiče by je měli chodit psychicky podporovat a ukázat, že mají o dítě zájem.

67

SHRNUTÍ Svou prací jsem chtěla zejména upozornit rodiče a učitele na závažné chyby ve výchově a formování osobnosti dítěte. Rodiče nevěnují dostatečnou pozornost svým dětem, nedávají jim dostatek lásky, utlačují jejich osobnost, jdou jim špatným příkladem, např. když oni sami nemají úctu k cizí věci či životu. Nebo si na dětech sobecky léčí své oslabené sebevědomí, chtějí mít nad někým moc atd. Dále bych ráda touto cestou pomohla i lidem, kteří mají potíže se svou osobností a nevědí si s tím rady. Pokud člověk dokáže problém pojmenovat a vědět příčiny, snáze s ním může něco udělat. V teoretické části se zabývám rodinou obecně, jaká je její funkce a co se stane, když selhává. Tato situace nastává, když chybí jeden z rodičů nebo rodinné prostředí není celkově podnětné ani láskyplné. Rodinu tvoří nejen rodiče, ale také sourozenci. V dalším bodě pojednávám o tom, jak zásadní je pro dítě povědomí o sobě samém a jak snadné je ho výchovou pokřivit. Potom vzniká koloběh strachu a neúspěchů, které se navzájem znásobují. Ve třetí kapitole píši o chybách, které rodiče činí z dobré vůle, ve snaze dítě dobře vychovat, dát mu maximální volnost, nebo naopak žádnou. Čtvrtá kapitola je o dalších prohřešcích rodičů vůči dětem. V páté kapitole se zabývám různými způsoby, jakými se deformovaná osobnost projevuje navenek. Problémy se objevují nejen v chování, ale mnohdy i ve zdravotním stavu, protože psychický stav přímo souvisí se zdravím fyzickým. V empirické části uvádím několik konkrétních případů, které se, za pomoci metody rozhovoru, snažím analyzovat, k jakým chybám ve výchově docházelo a proč. Každý případ jsem obecně přiblížila. Zabývám se povahovými rysy negativního charakteru, které způsobila výchova. K tomu patří samozřejmě charakteristika chování otce a matky, případně odůvodnění jejich jednání. Užila jsem tak v praxi poznatky z teoretické části, čímž jsem potvrdila, že to tak skutečně v rodinách funguje. K výzkumu jsem použila i metodu dotazníkovou, jejíž vyhodnocení jsem zaznamenala v grafech.

68

RESUMÉ In this work I wanted to call parent’s and teacher‘s attetion to the serious mistakes that are often made in bringing up a child. The parents don’t pay enough attention to their children, don’t show them enough affection, oppress their personality, and they are bad example to their children, when they don’t respect the lifes and possesions of others. Many times they try to cure their own low self esteem through their children and try to dominate them. I would also like to help people who are having character problems and don’t know what to do about it by this way . If people find out what the problem is, and what is the origin of it, then it becomes much easier to do something about it. In the theorethical part I speak about a family in general, about its function and about what happens if it became dysfunctional. This happens in one-parent family, or when the family surrounding is not stimulating and loving. A family is formed not only by parents but also by siblings. In another part, I want to show how important it is for a child to be self-confident and how easily can his self confidence be shaken. This creates an circle of fear and failure which enhances the fear. In the third part, I describe mistakes the parents make out of good will, in attempt to rise the child well, to give him/her enough freedom or none at all. The fourth part shows others errors parents usually make. In the fifth part I point out different ways the deformed personality shows out. It is manifested not only in the way the person behaves, but also in his/her physical condition, because the physical condition is directly conected to the psychological one. In the empricial part, I mention several cases,

which I am trying to

analyze, using the dialog method , what errors were made and why. I analyse each case individually. I concentrate on negative impact of the upbringing. This includes the analysis of mother‘s and father’s behaviour and the explanation of this behaviour at the same time. In my research, I made use of the theoretical information, to prove, that this information is correct and that the above mentioned mistakes have really been made. I have used questionnaire forms in the research as well. The results are shown in the graphs.

69

SEZNAM LITERATURY •

BARTKO, D. Moderní psycho/hygiena. Praha : Orbis, 1976. 454 s.

•

BERNEOVÁ, P. H., SAVARY, L. M. Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti. 1. vydání, Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-192-4

•

BURNS, J. Drogy klepou na dveře. 1. vydání, Brno : Nová naděje, 2001. 216 s. ISBN 8-86077-03-9

•

HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. 1. vydání, Praha : Portál, 2004. 232 s. ISBN 80-7178-888-0

•

JIŘINCOVÁ, B., a kol. Vybrané kapitoly z psychologie zdraví. 1. vydání, Plzeň : ZČU Plzeň, 1996. 102 s. ISBN 80-7082-308-9

•

KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. 1. vydání, Praha : Portál, 2001. 256 s. ISBN 80-7178-513-X

•

KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Zlo na každý den. 1. vydání, Praha : Galén, 2001. 390 s. ISBN 80-7262-088-6

•

KOUTEK, J. Sebevražedné chování. 2. vydání, Praha : Portál, 2003. 128 s. ISBN 80-7178-732-9

•

LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. 1. vydání, Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, 1963. 300 s.

•

LEMAN, K. Sourozenecké konstelace. 1. vydání, Praha : Portál, 1997. 224 s. ISBN 80-7178-152-5

•

MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha : Portál, 1999. 144 s. ISBN 80-7178-320-X

•

MELLO, A. Bdělost. 1. vydání, Brno : Cesta, 2004. 224 s. ISBN 80-7295067-3

•

MORSCHITZKY, H. Když duše mluví řečí těla. 1. vydání, Praha : Portál, 2007. 184 s. ISBN 978-80-7367-218-8

•

ROGGE, J. Dětské strachy a úzkosti. 1. vydání, Praha : Portál, 1999. 216 s. ISBN 80-7178-237-8

•

VELTRUBSKÁ, I., CHAMOUTKOVÁ, Kateřina. Duševní zdraví. 1. vydání, Praha : PEF ČZU Praha, 1998. 246 s. ISBN 80-213-0456-1

•

VYMĚTAL, J. Úzkost a strach dětí. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178830-9

70

INTERNETOVÉ ZDROJE •

FRÜHAUF, P. Škola zdraví: Zdraví dětí. [online]. 2008[cit. 2008-02-01]

Dostupný z WWW: •

HAMANOVÁ, L. Rodina. [online]. 2003/2004 [cit. 2008-04-07]

Dostupný z WWW:

ČASOPISECKÉ ZDROJE •

KOUCKÁ, P. Kolikrát jsi dneska lhal? Psychologie dnes, 2008, č. 3

•

ČECHOVÁ, E. Má láska žiletka. Rodina a škola, 2008, č. 2

71

PŘÍLOHY Dotazník Zdeňka Dotazník Lenky