Masarykova univerzita v Brně Lékařská fakulta Katedra ošetřovatelství

Masarykova univerzita v Brně Lékařská fakulta Katedra ošetřovatelství

LIDSKÁ DŮSTOJNOST A UMÍRÁNÍ

Bakalářská práce Vedoucí práce : MUDr. Viola Svobodová

Brno 2008

Mária Musilová

1

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny jsem uvedla v seznamu použité literatury v příloze.

________________________ Podpis

V Brně dne 22.6.2008

2

PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucí mé bakalářské práce MUDr. Viole Svobodové za cenné rady, připomínky a vedení. Děkuji také všem, kteří mi při zpracovávání práce pomáhali.

3

Obsah

OBSAH ....................................................................................................................................... 4 ÚVOD ......................................................................................................................................... 5 1 CÍLE A HYPOTÉZY EMPIRICKÉ ČÁSTI PRÁCE.............................................................. 7 2 CHARAKTERISTIKA PROBLÉMU ...................................................................................9 2.1 Pojem lidské důstojnosti ................................................................................................... 9 2.1.1 Základní úvaha ........................................................................................................... 9 2.1.2 Lidská důstojnost podle židovsko – křesťanské tradice ..........................................10 2.1.3 Lidská důstojnost z pohledu obecného humanismu ................................................ 12 2.1.4 Lidská důstojnost ve zdravotní péči.........................................................................13 2.2 Umírání a smrt ................................................................................................................ 15 2.2.1 Definice smrti ..........................................................................................................15 2.2.2 Proces umírání .........................................................................................................17 2.2.3 Význam utrpení v procesu umírání .......................................................................... 22 2.2.4 Paliativní péče ..........................................................................................................23 2.2.5 Domácí a hospicová péče o umírající ...................................................................... 25 2.3 Eutanazie: právo na důstojnou smrt? .............................................................................. 28 2.3.1 Vymezení základních pojmů ................................................................................... 28 2.3.2 Důvody proti legalizaci eutanazie a asistovaného suicidia podle M. Munzarové ........................................................................................................................ 29 2.4 Interrupce ........................................................................................................................ 31 2.4.1 Definice a provádění interrupce ............................................................................... 31 2.4.2. Důvody interrupce .................................................................................................. 32 3. Metodika empirické části práce ............................................................................................ 35 4 Výsledky průzkumu a jejich analýza ..................................................................................... 36 4.1 Zpracovávání všech dotazníků a jednotlivých položek .................................................36 4.2 Analýza získaných výsledků vzhledem ke stanoveným cílům a hypotézám.................. 66 5 Diskuse................................................................................................................................... 72 6 Návrh na řešení zjištěných nedostatků.................................................................................. 75 Závěr ......................................................................................................................................... 76 Anotace ..................................................................................................................................... 77 Annotation: ............................................................................................................................... 78 Seznam použité literatury a prameny........................................................................................ 79 Seznam příloh ........................................................................................................................... 81

4

Úvod

„S vědomím toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě…“ Tímto zvoláním je uvozena Všeobecná deklarace základních práv a svobod, kterou dne 10. 12. 1948 přijalo Valné shromáždění OSN, a to rezolucí č. 217/3. A hned v 1. článku této deklarace se říká: „Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ Dodnes se deklarace považuje za vyjádření shody všech států, které ji ratifikovaly, v tom, co se rozumí pod pojmy lidská důstojnost, lidská práva a svobody. Česká republika přijala Listinu základních práv a svobod, která z této deklarace vychází, jako součást své vlastní ústavy. Jako zdravotní sestra jsem už dlouhá léta denně konfrontována s otázkou důstojnosti lidské osoby v každodenní péči o lehce či těžce nemocné nebo dokonce umírající pacienty. Dlouho jsem si pokládala otázku: na jakém základě se vlastně jako lidé můžeme shodnout na skutečnosti, že člověk vlastní „přirozenou důstojnost“? Ne vždy se tak totiž člověk chová. Zdravotnická zařízení jsou toho svědky občas nejen ze strany pacientů, ale i ošetřujícího personálu. Ve svém životě se opírám o křesťanský pohled na svět. Ale pohybuji se v sekularizovaném, ateistickém prostředí. Pojem lidské důstojnosti je často „skloňován ve všech pádech“ v odborných publikacích, týkajících se křesťanské bioetiky. Naproti tomu v knihách jiných autorů či v mezinárodních deklaracích je užíván tak, jako by mu každý člověk měl rozumět a priori a nepotřeboval již svou vlastní definici a charakteristiku. Proto se cílem této bakalářské práce stalo především pokusit se dát odpověď na následující otázky: •

Existuje shoda nebo rozdíl v křesťanském a obecně humanistickém pojetí lidské důstojnosti?

•

Jak se princip uznání přirozené lidské důstojnosti projevuje ve vztahu člověka ke smrti a umírání, zejména v počátku a na konci lidského života?

•

Existuje shoda mezi postoji lidí a názory odborníků na zdůvodnění a praxi dvou eticky závažných úkonů v této oblasti: interrupce a eutanazie?

5

K zodpovězení těchto výzkumných otázek jsem se rozhodla použít nejprve metodu odborného pojednání, ve kterém se pokusím definovat pojem lidská důstojnost a zjistit shody či rozdíly v jejím pojetí u křesťansky a humanisticky orientovaných autorů. Dále chci definovat pojmy smrt a umírání a popsat postupy v medicínské a ošetřovatelské praxi, které důstojnost člověka nejen respektují, ale i rozvíjejí. V závěru teoretické části práce chci zmapovat etické argumenty týkající se eutanazie a interrupce vzhledem k důstojnosti lidské osoby, opět ve srovnání křesťanské a obecně humanistické argumentace. V empirické části práce si potom kladu za cíl zjistit, zda názory odborníků na zdůvodnění a praxi interrupce a eutanazie se vyvíjejí ve vzájemné shodě, nebo zda se v některých směrech rozcházejí. Pro výzkum jsem si zvolila metodu dotazníkovou.

6

1 Cíle a hypotézy empirické části práce Pro empirickou část své práce formuluji následující cíle a hypotézy:

1. 1 Cíl Zdokumentovat, jakou hodnotu má pro dotázané lidský život

od početí až

do smrti, nejen ve zdraví, ale i v nemoci.

1. 2 Hypotézy Hypotéza č. 1: Předpokládám, že pro 80% respondentů má život hodnotu v každé podobě, váží si života svého i jiných lidí. Hypotéza č. 2: Předpokládám, že 50% dotázaných bude lhostejných k otázce uchovávání lidských embryí. Hypotéza č. 3: Předpokládám, že většina dotázaných bude souhlasit s přerušením těhotenství v případě postižení plodu. Cíl č. 2: Zdokumentovat, co si respondenti myslí o smrti, o doprovázení rodinou při umírání a o eutanazii. Hypotéza č.4: Předpokládám že 70% dotázaných se shodne na tom, že existuje smrt dobrá, ale také smrt špatná.

7

Hypotéza č.5: Předpokládám, že 70% dotázaných by si přála umírat v přítomnosti svých nejbližších doma. Hypotéza č.6: Předpokládám, že 70% dotázaných by byla natolik statečných, že by dokázali doprovázet své blízké při umírání. Hypotéza č. 7: Předpokládám, že polovina dotázaných odpoví, že má člověk právo rozhodovat o tom, jak zemře. Druhá polovina odpoví, že do toho člověk zasahovat nemá. Hypotéza č. 8: Předpokládám, že s eutanazií nebude souhlasit většina dotázaných. Cíl č. 3: Zdokumentovat, zda podle dotázaných má být nevyléčitelně nemocný člověk pravdivě informován o svém zdravotním stavu a zda může rozhodovat o dalších postupech při další léčbě. Hypotéza č. 9: Předpokládám, že většina bude souhlasit s informováním nemocného člověka po pravdě. Hypotéza č. 10: Předpokládám, že většina bude souhlasit s tím, že nemocný člověk má právo rozhodovat o další léčbě.

8

2 Charakteristika problému 2.1 Pojem lidské důstojnosti

2.1.1 Základní úvaha B. Seilerová rozebírá význam pojmu „lidská důstojnost“ v souvislosti s komentářem k dílu renesančního autora G. Pica „De hominis dignitate. Latinské slovo „dignus“ podle ní znamená v překladu důstojný, skvělý zasloužený. Právě význam slova skvělý byl například v době renesance používán mnoha autory ke zdůraznění, že lidská důstojnost spočívá především ve schopnostech člověka ovládnout přírodní síly, tedy ve využívání svého vlastního umu, zručností a schopností obecně. V pojetí tohoto renesančního autora však jde o kultivaci vnitřního člověka, která spočívá ve vedení k rozhodnutí stoupat na vyšší stupně hodnotového žebříčku.: neupadat do propasti, nezvrhnout se na úroveň zvířete a život neredukovat pouze na animalitu, ale vystupovat do božské úrovně. G. Pico to sice ve svém díle nevyslovil jasně, ale z celého jeho textu lze vyčíst, že šlo vlastně o interpretaci biblické myšlenky o stvoření člověka k Božímu obrazu. Druhou stránkou Picovy definice, na kterou ukazuje Seilerová, je lidská tvořivost, zaměřená na předmětný svět, to že člověk je díky této své kvalitě schopen vládnout světu a ostatním tvorům. Hodnota člověka, která vyplývá z jeho možností vnitřního růstu a hodnota člověka, která plyne z jeho předmětné instrumentality, však k sobě nestojí v protikladu. Bůh dal totiž podle něho člověku nejen výsadu vládnout nad tvorstvem, ale i možnost hodnotového vzestupu k Bohu. To, že tyto dvě stránky lidské důstojnosti (nazvané Seilerovou deifikace a divinizace) tvoří vzájemnou harmonii, znamená také záruku, že člověk v působení na okolní svět nedospěje ke katastrofálním důsledkům pro život lidského rodu. Deifikační stránka člověka je spjata s předmětnou instrumentalitou a s vědeckým poznáním. V éře novověku toto chápání důstojnosti člověka převládlo. Proto Seilerová v závěru své úvahy vyslovuje přesvědčení, že filozoficko – teologické myšlení, jehož příkladem je renezanční filozof G. Pico, je pro současnou vědu důležité v tom,

9

že vytváří určité hodnotící měřítko, odvozené od interpretace židovsko – křesťanské myšlenky na důstojnost člověka, odvozené od jeho stvoření k Božímu obrazu.1

2.1.2 Lidská důstojnost podle židovsko – křesťanské tradice Současná společnost je společností vědecko – technické civilizace. Právě etické problémy, před kterými dnes stojí nejen lékařská věda jako taková, ale i každá zdravotní sestra při běžné péči o pacienty, jsou vlastně důsledkem toho, že lidé působí na svět s cílem uspokojit své vlastní potřeby. A to je samo o sobě dobré. Přitom filozoficko – teologické vidění člověka jako bytí směřující k Bohu, které jsem popsala v předcházející kapitole, už dnes není lidem vlastní. Domnívám se, že zejména proto, že lidé dnes ve značné míře nespojují svou existenci s náboženskou vírou. Evropské vnímání lidské důstojnosti se však od židovsko – křesťanského a posléze filozoficko – teologického pojetí odvozuje. Proto mu chci věnovat speciální pozornost. M. Munzarová popisuje ve svém skriptu „Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky“ dva biblické kořeny židovsko – křesťanského pojetí lékařské etiky. První vychází z biblické zprávy o stvoření: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte Zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na Zemi hýbe.“ (Gen, 1,27-28). Druhý kořen vychází s Desatera. Vycházela z něho například první lékařská židovská přísaha – přísaha lékaře Asapha ze třetího až sedmého století. Začíná přikázáními: „nezabiješ, nebudeš toužit po krásné ženě, nebudeš odhalovat tajemství, nebudeš závidět, nezatvrdíš srdce vůči chudému a potřebnému, ale budeš jej léčit....“2 J. P. Ondok specifikuje podrobněji křesťanské odůvodnění lidské důstojnosti. Vedle primárního zdůvodnění „božím obrazem“ podle něho II. vatikánský koncil vyslovil i další důvody důstojnosti osoby člověka: jde o jeho schopnost a výsadu hledat a nalézat pravdu, kterou se liší od všeho stvořeného a také o to, že je morální bytostí, že má svědomí, které je nejtajnějším středem a svatyní člověka. Člověk je v ní sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Důstojnost člověka jako osoby plyne rovněž z jeho svobody. I touto svobodou je „obrazem Boha“, i když jeho svoboda není absolutní, protože ji může vlastní vinou narušit, zneužít, nebo nesprávně interpretovat. 1 2

Srov. SEILEROVÁ, B. O důstojnosti člověka. Odkaz Ciovanniho Pica della Girandola, s. 74 – 76 Srov. MUNZAROVÁ, M. Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky, s. 10 a 37

10

Dokonce se jí může i záměrně vzdát z neschopnosti převzít odpovědnost za svou volbu a rozplynout se v anonymitě povšechnosti. V neposlední řadě plyne lidská důstojnost z křesťanského pohledu ve znění dokumentů II. vatikánského koncilu také z tajemství lidské smrti. Člověk si jako jediný tvor uvědomuje svůj zánik, svou smrt i své nevyhnutelné spění k tomuto ukončení svého konečného bytí. V křesťanském pojetí však získává lidství svou novou dimenzi skrze život, smrt a vzkříšení Krista, které propůjčují člověku naději na nesmrtelnost.3 H. Rotter podrobuje závěr křesťanské úvahy o důstojnosti člověka, která plyne z jeho svobody, a kterým proto nesmí nikdo manipulovat, několika námitkám: 1. Svoboda a sebeurčení člověka nejsou neomezené. Lidmi je možno manipulovat zvenčí, tak, že to nejsou sami schopni prohlédnout. Rotter poukazuje například na reklamu, na sdělovací prostředky a na chování některých lidí, kteří důsledně určité – i neetické - chování odměňují a jiné – morální - trestají. To může jít tak daleko, že pokud se o člověka nikdo nestará a on při tom všem zakouší osamocenost a odmítání, nevidí již v dalším životě žádný smysl a hledá smrt. Takové rozhodnutí je a zároveň není svobodné. 2. Člověk zakouší svou hodnotu především tehdy, když se cítí milován. Pokud ví, že je druhým lidem milý a drahý, je také sám přesvědčen o smyslu a hodnotě své existence. Člověk „měří“ svou vlastní hodnotu láskou, kterou přijímá od druhých lidí. Závisí však hodnota lidského života pouze na tom, kolik účasti a lásky kdo zakouší? Je život lidí, kteří nezakouší takovou zkušenost, bezcenný? Hodnota lidského života nezáleží na tom, zda jsme milováni, ale na tom, že jsme lásky hodní, to znamená, že jsme hodni nejen lásku přijímat, ale také rozdávat. A rozhodnutí dávat lásku nemůže být podpořeno empirickými výzkumy ani argumentací. Dát lásku druhému člověku je věcí svobodného zaujetí stanoviska, souvisejícího s vírou. 3.

Křesťanské nejhlubší zdůvodnění hodnoty lidského života je založeno na víře

v Boha a v povolání k věčnému životu. Hodnota lidského života se zde zakládá na vztahu člověka k Bohu (který je garantem skutečnosti, že každý člověk, i zcela bezmocný či bezvýznamný, je Bohem milován a Bohem povolán k věčnému životu). Takové zdůvodnění však neplatí pro současný sekularizovaný svět. A materialistický obraz člověka může mít pro vymezení hodnoty lidského života osudové následky, jak toho byla Evropa svědkem ve dvacátém století, kdy dva totalitní režimy (národní

3

Srov. ONDOK, J.P. Bioetika, s. 51 – 52

11

socialismus v Německu a marxismus – leninismus v Rusku) zcela popřely právo každého člověka na důstojný život a následkem toho došlo k vyvražďování, které nemá v historii lidstva obdoby.4

2.1.3 Lidská důstojnost z pohledu obecného humanismu Zejména poslední Rotterova námitka vzhledem ke křesťanskému zdůvodnění podstaty lidské důstojnosti je důležitá ve společnosti, která se hlásí většinově ke světonázoru

založenému

na

obecných

humanistických

myšlenkách,

nikoliv

k náboženskému pohledu na svět. Chtěla bych ukázat, že jestliže člověk dnes již nespojuje svůj život s náboženskými skutečnostmi, v žádném případě to ještě neznamená, že tím ztratil jednu stránku své vlastní důstojnosti. I významní psychologové současnosti totiž uznávají, že důležitou součástí osobnosti člověka je její duchovní rozměr. Z různých autorů vybírám rozbor V. Smékala. Ten poukazuje na skutečnost, že v soudobých teoriích osobnosti se často poukazuje na biologickou, psychosociální a duchovní dimenzi osobnosti. Tato triáda podle něho koresponduje s třemi světy našeho života: 1. se světem přírody a věcí 2. se světem lidské mysli a lidských vztahů 3. se světem kultury Tato posloupnost je podle něho branou k přijetí spirituality jako zvláštního rozměru osobnosti i jako prostředí pro duchovní růst osobnosti. Smékal upozorňuje na koncepci V. E. Frankla, který za součást duchovního rozměru člověka označil jeho „úsilí o smysl“. Osobnost je zde chápána jako složitý celek, jenž se utváří v životních vztazích individua ze tří zdrojů: 1. tělesnost poskytuje genetický a genotypický deterministický rámec 2. psýché je nositelem rodových zkušeností a váže jedince sociálními pouty k lidskému společenství 3.

duchovnost umožňuje člověku otevřít se říši hodnot a smyslu Osobnost se nevyčerpává svou tělesností, ale v tělesnosti člověka se podle Smékala

vyjevují mnohé její zvláštnosti a stav těla má vliv na mnohé její potenciály a dispozice. 4

Srov. ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky, s. 24 – 27

12

Osobnost nelze podle téhož autora zúžit ani pouze na psychosociální rozměr, i když člověk v sociálních vztazích utváří ve značném rozsahu své dispozice a projevuje se. Pojem „osobnost“ je výrazem skutečného lidství. Svou „osobností“ se člověk výrazně odlišuje od živočichů. Duchovní dimenzí svého bytí potom člověk podle Smékala překračuje svou každodennost a otevírá se formování takových duchovních sil jako je láska, odpovědnost a prozíravost, moudrost, uměřenost, ušlechtilost. Protože však v duchovní říši existují i negativní hodnoty, může se člověk na této úrovni utváření i jako osobnost pyšná, zpupná, sobecká a zlovolná.5 Domnívám se, že židovsko – křesťanská tradice etického myšlení, která vytvořila pojem lidská důstojnost a vytvořila též zdůvodnění lidské důstojnosti (člověk jako Boží obraz – s prvky zaměření na hmotný svět i směřování k transcendenci, svoboda a směřování k pravdě, lásce a k nesmrtelnosti), odkazuje i současného člověka – nekřesťana na důležitou stránku lidské důstojnosti, která spočívá v duchovním rozměru každé lidské osobnosti. Každá lidská existence v sobě nese rozměr důstojnosti tedy proto, že člověk disponuje svobodou, která mu umožňuje překročit svou vlastní existenci. Rozdíl mezi křesťanským a obecně humanistickým pojetím spočívá v tom, že pro křesťansky věřícího člověka je garantem a cílem této lidské svobody Bůh, zatímco nevěřící člověk zůstává v postoji určité pokory před svou vlastní schopností překročit své hranice směrem k druhým lidem a k pravdě a dospět k realizaci takových hodnot, jako je láska, oběť, pravda, odpuštění, krása, smysl. Problém podle mého názoru spočívá v tom, že zatímco rozvoji vědeckého myšlení a jeho aplikaci ve světě věnujeme dnes velkou pozornost, současně se stejnou pozorností neusilujeme o kultivovanost svého vlastního spirituálního, duchovního rozměru.

2.1.4 Lidská důstojnost ve zdravotní péči Z toho, co jsem napsala v předcházejícím textu, můžeme odvodit i obecnou charakteristiku lidské důstojnosti, jak ji můžeme chápat ve zdravotní péči: Jde o projevování respektu a úcty vůči člověku pro obecnou hodnotu jeho lidství (i nenarozenému, starému, nemocnému, umírajícímu), která dovoluje, aby tento člověk sám vůči sobě zaujal postoj sebeúcty.

5

Srov. SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání, s. 20 – 21

13

V odborné literatuře bývají uvedeny tři aspekty důstojnosti, které odkazují ke každodenním prožitkům konkrétních lidí.6 Pokud zdravotní personál ve svém jednání jeden z těchto aspektů v jednání s pacientem ignoruje, je to vnímáno jako přehlížení, hanba, ponížení, degradace či trapnost. 1. Důstojnost zásluh: člověk ve svém aktivním životě dosáhne určitých zásluh, určitého postavení, většinou spojeného s určitým ekonomickým a sociálním statutem. V nemoci či stáří by vůči těmto zásluhám měl být vyjadřován respekt. Je vyjádřením respektu k minulosti tohoto člověka, ptáme se, kým tento člověk byl, co vše dokázal udělat pro své okolí – a z toho plynou naše současné projevy úcty. 2. Důstojnost mravní síly: jde o mravní autonomii či integritu člověka – člověk je schopen žít v souladu s mravními zásadami. Nemocní či umírající lidé mohou vyjadřovat svou obrovskou mravní sílu ve vztahu k vlastní bezmoci a bolesti. Jak ukazuje M. Munzarová, člověk dokáže ve vztahu k bolesti a utrpení projevit ohromnou duchovní sílu, kterou V. E. Frankl – zakladatel psychoterapeutického směru logoterapie – nazval uskutečněním postojových hodnot: tváří v tvář utrpení a smrti člověk dospívá ke své velikosti ne tím, že trpí, ale způsobem, jakým své utrpení nese, protože tím vydává svědectví o své poslední, vnitřní, duchovní svobodě. Právě zde vystupuje do popředí hodnota důstojnosti lidského života oproti hodnotě užitečnosti lidského života.7 J. P. Ondok však k tomuto principu „růstu skrze utrpení“ dodává, že sice některé utrpení může být podnětem k dalšímu pozitivnímu rozvoji a růstu osobnosti, některé utrpení je však podle něho natolik bolestné, že neponechává v mysli prostor k ničemu jinému. Takové utrpení nazývá „utrpením absolutním“ a dodává, že takové utrpení v sobě skrývá i nebezpečí duchovní úhony, když například věřící člověk nemůže unést pomyšlení, že takovéto utrpení dopouští Bůh, nebo když člověk dospěje tváří v tvář bolesti k myšlence na dobrovolný odchod ze života…8 3.Důstojnost osobní identity: jde o vlastní duchovní identitu člověka, která spočívá v jeho vědomí vlastního já, v začlenění do společenství lidí, v hledání a nalézání životního smyslu, smyslu svých činů a dění, na němž se člověk osobně podílí. Tato důstojnost je narušena v okamžiku, kdy ošetřující personál zachází s člověkem jako s pasivním objektem nebo jako s bezmocnou hříčkou v rukou druhých, o jehož osudu bezvýhradně rozhoduje. 6 7 8

Srov. Péče a lidská důstojnost. Dostupné na www.osobniasistence.cz. (cit. 17. 6. 2008) Srov. MUNZAROVÁ, M. Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky, s. 32 – 33 Srov. ONDOK, J.P. Bioetika, s. 62 – 63

14

Právě díky duchovnímu rozměru své osobnosti tedy může každý lékař, zdravotní sestra, ošetřovatel, ale i pacient či klient překročit své vlastní hranice a dospět k hodnotám, které přesahují je samotné. Ze strany zdravotního personálu to může být vztah k dobru pacienta, vztah k pravdě o jeho nemoci a životě, láska k nemocnému a k jeho světu nebo hodnota oběti, kterou v sobě nese zdravotnické povolání. Ze strany pacienta to může být vztah k dobru ošetřujícího personálu, vztah k pravdě o svém vlastním životě i o své nemoci a o možnostech vyléčení, ale i vztah k právu ošetřujícího personálu na vlastní život, láska ke světu těch, kteří svou prací léčí i oběť, kterou může přinést, aby svět nemocnice zůstal světem důstojných mezilidských vztahů.

2.2 Umírání a smrt 2.2.1 Definice smrti H. Haškovcová definuje smrt jako „individuální zánik organismu“ a konstatuje, že tatáž definice tedy platí i pro smrt člověka.9 J. P. Ondok upřesňuje, že tato definice vychází z chápání smrti jako biologického jevu. Z tohoto pohledu je smrt přirozenou nutností, zákonem, který platí pro všechno živé… Má zásadní význam z hlediska biologické evoluce. Kdyby neexistovalo odumírání individuí, nemohl by existovat vývoj a adaptační šíření jednotlivého druhu. Selekční princip, který vede k zachování druhu i jednotlivých populací, je možný teprve v posloupnosti generací. Člověk se však ve svém postoji ke smrti neopírá především o biologické pojetí smrti. Fakticita smrti byla vždy předmětem filozofických úvah. Asi nejznámějším filozofickým přístupem ke smrti je Heideggrovo definice života člověka jako „bytí ke smrti“, které ho vyzývá k „autentickému“ životu a k vymanění se z „propadlosti“ světu povšechnosti, v níž se člověk vzdává své autonomní svobody volby a sebeurčení. Příkladem katolické teologické koncepce smrti může být podle Ondoka koncepce Rahnera, který smrt definuje jako personální převzetí konečné odpovědnosti za smysl minulého života.10

9

Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti, s. 74 Srov. ONDOK, J.P. Bioetika, s. 114 – 115

10

15

Z mého pohledu je velmi výstižná definice H. Rotta, založená též na filozofické úvaze: „Smrtí se rozumí „konec osobního životního příběhu“. Životní příběh osoby je více než pouhé biologické fungování jednotlivých orgánů. K životnímu příběhu osoby patří schopnost určitého minimálního uvědomění a personální svobody, a tím interpersonální komunikace. Samozřejmě nelze všechny tyto možnosti realizovat kdykoliv. Existuje spánek a bezvědomí, během kterých výkon svobody a komunikace není možný. Existuje období vývoje člověka od zplození až daleko za porod, kdy se ještě nemůže mluvit o osobní svobodě ve vlastním smyslu. Ale je zde vždy skryta schopnost, díky které příběh svobody člověka jednou začne, resp. bude pokračovat. Kde naopak schopnost vědomého a svobodného jednání zanikla, tam zmizely tak podstatné složky lidství, že již nelze mluvit o lidském životě.“11 Haškovcová uvádí ještě řadu dalších rozlišení: Přirozená smrt, kdy člověk neumírá následkem patologického procesu - nemoci, ale „sešlostí věkem“, a to v domácím prostředí, obklopen svými blízkými. Pojem „lékařská smrt“ bývá naopak spojován se smrtí, která nastává v důsledku nemoci, a ke které dochází až na výjimky v nemocnici nebo v jiné instituci. Avizovaná smrt je smrt, která se ohlašuje v určitém, relativně dlouhém čase. Ohlášení se projevuje prostřednictvím nejrůznějších obtíží. Umírající strádá a příbuzní mají čas připravit se na extrémní ztrátu. Tento způsob umírání je lidmi vnímán jako nesmírné utrpení. Neavizovaná je smrt náhlá nebo rychlá, která právě není spojena s dlouhým strádáním. V současné době si takovou smrt podle Haškovcové přeje většina lidí (Například na rozdíl od středověku, kdy náhlá smrt nedovolovala smířit se s Bohem a pro většinu lidí tedy byla tou nejhorší variantou). Haškovcová uvádí ještě jednu samostatnou kapitolu smrti, a tou je sebevražda (jako smrt, kterou si člověk způsobí úmyslně) a sebezabití (jako smrt, kterou si člověk způsobí neúmyslně). Důvody sebevraždy mohou být různé: od úniku z nesnesitelné reality, přes úmyslné sebezabití s úmyslem usmrtit množství dalších lidí (motiv teroristů nebo japonských kamikadze), až po nejvyšší sebeobětování (Rommel – neúspěšný atentátník na Hitlera, Jan Palach…).12 Důležitou otázkou vzhledem ke smrti člověka je otázka, kdy vlastně přesně okamžik smrti nastává. To souvisí s kritérii smrti. Podle Rottera lze o lidském životě mluvit tak dlouho, dokud přetrvávají fyzické podmínky pro to, aby „zůstal aspoň zbytek vědomí a svobody nebo se v budoucnosti opět vrátil. Smrt nastává, když definitivně 11 12

Srov. ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky, s. 87 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti, s. 74 – 76

16

zanikají určité funkce lidského organismu, které jsou podmínkou fenoménů vědomí a svobody.“13 Z lékařského hlediska panuje shoda v tom, že rozhodujícím kritériem smrti je nezvratný funkční výpadek celého mozku. Problémem však je otázka přesvědčivého zjištění tohoto stavu. Některé autority podle Rottera považují za dostatečné kritérium pro diagnózu smrti mozku nulovou čáru na EEG po dobu 12 hodin, jiné požadují 24 nebo dokonce 48 hodin. Etické otázky mozkové smrti souvisí především s problémem resuscitace, respektive s otázkou zastavení terapeutických a oživovacích opatření. Určitě nejsou povinná, jestliže došlo k mozkové smrti. Ale hraje například roli i otázka, jakou šanci na život by člověk měl, kdyby ho skutečně bylo možné přivést k vědomí? Možnosti medicíny se v posledních letech rozšířily takovým způsobem, že se pomocí prostředků na léčbu srdce, kyslíku apod. proces umírání prodlužuje. Čím více medicína dokáže vytrhovat člověka z procesu umírání, tím spíše potřebuje vědět, co se zde ještě nazývá život. Naskýtá se totiž vážná otázka, zda má takové oživování smysl v případě, že nově získaný čas přinese člověku pouze rezignaci a zoufalství. Podobný problém se vyskytuje v situaci, kdy smrt jednoho člověka je spojena s transplantací jeho tělesného orgánu jinému člověku. Jestliže nelze zcela přesně stanovit okamžik smrti člověka, je ponecháno konstatování smrti na lékaři. Nemocný nesmí být usmrcen odnětím transplantátu. Zájem příjemce je, aby tento orgán nebyl čekáním na konstatování jisté smrti poškozen. Z toho, že funkce schopný mozek je pokládán za tělesný předpoklad duchovního života plyne, že například v případě anencefalie (v důsledku defektu uzávěru mozkových váčků plodu následuje defekt měkkých i tvrdých tkání lebky, tato vada je stoprocentně letální) nelze považovat takovou bytost za živého člověka v přísném smyslu. Ve všech těchto případech varují odborníci na etiku před tím, aby se jevy jako život a duše chápaly pouze na základě hmotných procesů. Na jedné straně je potřeba zcela uznat lékařské stanovisko, které má sklon v otázkách smrti udělat raději vše pro zachování života a určit okamžik smrti s co největší jistotou, je však také třeba uvážit, že lidskou smrt nikdy nebude možné exaktně měřit přírodovědeckými prostředky. Exaktní kritéria jsou prospěšná pro právní jistotu a mohou zabránit

13

ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky, s. 88

17

zneužívání. Ale pro svědomí lékaře není jediným kritériem právní jistota. A svědomí je v těchto případech z etického hlediska rozhodující.14

2.2.2 Proces umírání

H. Haškovcová se v úvodu svých úvah o procesu umírání zabývá srovnáním umírání lidí v době před více než dvěma sty lety a dnes. Konstatuje, že zatímco tehdy byly celé generace srozuměny se smrtí a jednotlivci se přirozeně ve svém životě setkávali se smrtí, protože ji potkávali ve svém okolí, pomáhali při umírání svým blízkým, ale také ji viděli denně na veřejných prostranstvích, často o hladu, ve špíně a bez jakékoli pomoci. Umírání v té době bylo krátké a nebylo oddalováno léčebnými zásahy. Každé umírání podle ní znamená loučení, a to jak s vlastním životem, tak s věcmi a s lidmi, kteří k němu patřili. V dřívějších dobách bylo utrpení v procesu umírání zmírňováno lidskou vírou, že „slzavé údolí“ tohoto života bude proměněno ve věčný šťastný život s Bohem. Nesmíme zapomínat ani na to, že průměrná délka života v té době byla oproti současnosti daleko kratší. A Haškovcová upozorňuje na to, že samotný tento fakt působí, že v současné době lidé přisuzují pozemskému životu právě z tohoto důvodu daleko větší význam, než tomu bylo dříve.15

14 15

Srov. ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky, s. 89 – 92 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti, s. 23 – 24

18

E. Kübler – Rossová charakterizovala na základě dlouholetého empirického výzkumu pět fází, v nichž se člověk vyrovnává s bolestným procesem svého umírání poté, co je konfrontován s pravdou o smrtelnosti své diagnózy16: 1.

Negace: šok, popírání

2.

Agrese: hněv, vzpoura

3.

Smlouvání - vyjednávání

4.

Deprese - smutek

5.

Smíření: souhlas

16

Fáze vyrovnání se s nemocí. Dostupné na http://www.umirani.cz/ (cit. 22.6. 08)

19

Vzhledem k tomu, že tato klasifikace stádií vyrovnávání se se smrtí je dnes velmi rozšířená a v praxi velmi pomáhá doprovázejícím lidem pomoci umírajícím, uvádím zde podrobnější charakteristiku jednotlivých etap17: 1. fáze - NEGACE Bezprostřední reakcí na zjištění život ohrožující choroby je šok. Šok se může projevovat tak, že je člověk zmatený, nechápe, co se s ním děje, není schopen ani přijímat ani třídit informace. Je to prudká reakce, která rychle odeznívá a přechází do fáze popření. V tomto období přijímá nemocný informace výběrově. Tedy to, co nezapadá do jeho představ a co se neslučuje s jeho nadějemi, to „neslyší“ (nepřijímá). Často sám sebe přesvědčuje, že jde o omyl, který se nějak vysvětlí. Nepamatuje si nic z toho, co mu vysvětloval lékař. Tvrdí, že s ním o jeho nemoci nikdo nemluvil. Nemocného je třeba vyslechnout, vše klidně a nejspíše opakovaně vysvětlovat, trpělivě odpovídat na jeho otázky. Postupně se člověk stahuje do ústraní. Přeje si být sám, aby se mohl sám se svým osudem vyrovnat. 2. fáze - AGRESE Nemocný je plný negativních emocí, které velmi těžko ovládá. Je plný zmatku a protestu, nechápe, proč zrovna on musel takhle onemocnět, vynořují se pocity viny, snaží se přijít na to, co ve svém životě udělal špatně, za co nyní musí pykat. Zmítá se v pocitech křivdy, zlobí se na celé své okolí. Nic mu není vhod. Přitom si v koutku duše uvědomuje, že ti lidé, na kterých si vylévá zlost, za jeho onemocnění nemohou. Cítí se zahanbeně, ale nemůže si pomoci. Není řešením odpovídat na agresivní výpady nemocného všechápajícím úsměvem ani výčitkami. To by měli vědět zejména příbuzní. Ti jsou často zatíženi pocitem viny, že se chtěli k umírajícímu pěkně chovat, ale reagují na jeho agresi svými negativními emocemi. Rodina by měla vědět, že se jedná o fázi umírání, která je přechodná, zákonitá, není to žádný naschvál nemocného a že je přirozené, když na nespokojenost a rozmrzelost nemocného reaguje svými emocemi.Pokud nemocný má zájem, umožníme mu mluvit o jeho emocích. O vzteku, 17

Srov. Fáze vyrovnání se s nemocí. Dostupné na http://www.umirani.cz/ (cit. 22.6. 08)

20

strachu, úzkostech a pocitech nespravedlnosti, o bezmoci, zoufalství, rezignaci, o smutku nad zmrzačeným tělem. Hněvivé výroky na adresu zdravých chápeme v kontextu jeho touhy žít a jeho zklamání, že nastala situace, která tolik změnila jeho život. Nesmíme to brát osobně. 3. fáze – SMLOUVÁNÍ V této fázi nemocný již ví, že situace je jasně dána chorobou. Uvažuje o smyslu života, přemýšlí, jak naplnit čas, který ještě zbývá, zamýšlí se nad tím, co by ještě rád zažil. Smlouvá o čas. Častým přáním je dožít se promoce dítěte, svatby vnuka…Ten, kdo provází ve fázi smlouvání, má významný úkol pomáhat nemocnému vytvářet krátkodobé cíle a každý sebemenší splněný cíl ocenit. Cíl by měl být obsahový, nikoli časový. Ptá- li se nemocný, jestli se může dožít nějaké události za tři, čtyři roky, nikdy neříkáme „to sotva“. Mluvíme o tom, proč je to pro něj důležité a také o tom, že je to možné, ale že nikdo nemáme „záruční list“ na další den. 4. fáze - DEPRESE Zdravotní stav nemocného se zhoršuje, stále zřetelněji je konfrontován se skutečností, že směřuje ke smrti a že není vyhnutí. Je unavený zmařenou nadějí, vyčerpaný nepohodou těla a často psychicky zesláblý. Přichází hluboký smutek nad ztrátou zdraví, nových možností a další budoucnosti. Ve fázi deprese mají své místo antidepresiva, ale nejlépe pomáhá přítomnost člověka, který je s nemocným, naslouchá mu a provází jej těžkým obdobím na konci života. Pro umírajícího je důležité, aby měl s kým hovořit o strachu ze smrti a o všem, co mu jde hlavou. Dostane- li se mu podpory a pochopení, fáze deprese nemusí být dlouhá. 5. fáze - SMÍŘENÍ Poslední fází je smíření, přijetí pravdy. Nemocný akceptuje svůj zdravotní stav a situaci, v níž se nalézá. Snaží se o co nejlepší způsob života v rámci daných podmínek. Do stavu vnitřního míru, klidu a vyrovnanosti se zdaleka nemusí dostat každý. U nemocného může dojít k rezignaci, beznaději. Zde je důležité podporovat naději u doprovázeného, projevovat mu účast a být mu na blízku. Přestože jsou fáze seřazeny tak, jak obvykle přicházejí, nemusí vždy nutně zachovávat tento sled. Naopak, často se stává, že se některé fáze vracejí, různě se prolínají a střídají, třeba i tři v jednom dni. Některé mohou zase úplně chybět. Podobnými fázemi jako umírající procházejí též jejich blízcí, jejich rytmus vyrovnávání se s nemocí ale nebývá obvykle stejný. Nemocní i pečující se mohou nacházet v různých fázích, i proto může být někdy vzájemná komunikace obtížná. Rodina nebo 21

přátelé nemocného mohou trpět pocity viny, že nedokážou poskytnout všechno, co by měli. Někdo více pečuje a stará se o praktické záležitosti, někdo si přichází s nemocným popovídat, zazpívat, předčítat mu z knihy. Při hovoru s nemocným je důležité, aby měl prostor mluvit o strachu, o fantaziích „co bude potom“, o poslední chvíli. Je dobré, když si každý z blízkých nemocného najde tu formu pomoci, která mu vyhovuje. Křivohlavý rozeznává třistránky proces uumírání: fyzickou, psychickou a duchovní. Za tělesné příznaky blížící se smrti považuje: 1. nedostatek vzduchu – tzv. kyslíkovou nouzi 2. bolest 3. zúžené vědomí Pro psychickou rovinu umírání je podle něho rozhodující to, co se děje v mysli a v emocionální sféře psychiky umírajícího. Pacient může umírat při víceméně zastřeném vědomí, které ústí do agonie, člověk pak umírá v bezvědomí. Řada pacientů však umírá při jasném vědomí. V emocionální sféře prožívají tito lidé především obavy a strach, které ústí v pocit ohrožení. Paradoxně je však u některých pacientů možné pozorovat projevy euforie, zdánlivě nepochopitelnou bezstarostnost a veselost. Pravděpodobně jde podle něho o projev zlomení obranných mechanismů organismu v důsledku například dlouhotrvajících horeček. Duchovní stránka umírání je současně duchovním bojem, nejčastěji se projevující jako boj o víru.18 Z těchto všech skutečností vyplývá, že proces umírání je v naprosté většině případů spojen s utrpením.

2.2.3 Význam utrpení v procesu umírání

Klasickou úvahou o utrpení, kterému je člověk podroben v bezvýchodných situacích života, je úvaha rakouského psychiatra a psychoterapeuta V. E. Frankla (Brno 2006, s. 107 – 113). Ten rozlišil v lidském životě tři kategorie hodnot: hodnoty tvůrčí (díky nimž člověk vytváří nové hodnoty), zážitkové (které jsou realizovány pasivním přijímáním krásy – například v přírodě nebo v umění) a hodnoty postojové, které spočívají v postoji vůči tomu, co je v našem lidském osudu nezměnitelné. A utrpení patří k takovým nezměnitelným skutečnostem, spojeným často s umíráním. Vypořádání 18

Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné, s. 77 – 81

22

se s tím, co je osudově dáno, je poslední úkol a vlastní cíl utrpení. Člověk, který konstatuje zoufalost své životní situace se podobá důstojnému soudci, který hodnotí, co být má proti tomu, co je. Tak vytváří utrpení plodné napětí, díky němuž je člověk vůbec schopen pocítit, co nemá být. Zármutek a lítost mají podle Frankla svůj smysl například v tom,že nám umožňují smazat vinu. Jde vlastně o zúrodnění ve vnitřní historii toho, co se stalo. Z toho, co jsme v minulosti učinili, nemůžeme vzít nic zpět, ale v aktu lítosti může člověk takový čin anulovat. Bolest má v biologické rovině funkci smysluplného strážce a varovníka. V duševně duchovní oblasti má funkci podobnou. To, před čím má utrpení člověka chránit, je apatie, strnulost. Dokud člověk trpí, zůstává duševně a duchovně naživu. V utrpení dokonce zraje a roste – činí ho bohatším a mocnějším. Frankl si je vědom toho, že říci, že nemoci dávají člověku „příležitost“ k „utrpení“, může být vnímáno jako tautologie (jev, který je součastně příčinou i následkem – definice v kruhu). Mezi nemocí a utrpením však je potřeba podle něho rozlišovat. Existuje totiž utrpení, v nichž člověk může naplnit svou existenci. V tomto smyslu mohou nemocní a umírající lidé zápasit o to, aby byli hodni svého utrpení. Frankl cituje větu Viktora von Weizsäckera, který prohlásil, že nemocný jako trpící je nějak nadřazen lékři.19 Svou úvahu Frankl zakončuje: „Lékař, který je dostatečně citlivý proinponderabilia situace, bude mít vůči nevyléčitelně nemocnému nebo umírajícímu vždcky pocit, že k takovému člověku nemůže přistoupit bez jistého zahanbení. Lékař se přece sám stal bezmocným a neschopným vyrvat smrti její oběť. Pacient tu však stojí jako člověk, který vzdoruje osudu tím, že jej bere v tichém utrpení na sebe, a tím uskutečňuje na metafyzické rovině opravdový výkon – zatímco lékař ve fyzickém světě, v oblasti lékařské činnosti, právě selhává.“20 Chci zdůraznit, že Franklovo logoterapeutické úvahy o smyslu utrpení v nemoci a umírání dávají oporu etickému ocenění člověka v procesu umírání jako toho, kdo skrze svůj duchovní výkon může paradoxně naplnit důstojnost své lidské existence právě v okamžicích fyzické a psychické nouze. To však nezbavuje ošetřující personál povinnosti udělat vše pro zmírnění této bolesti.

19 20

Srov. FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy, s. 107 – 113 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy, s. 113

23

2.2.4 Paliativní péče

Latinské slovo pallium znamená maska, pokrytí, zakrytí pláštěm. M. Munzarová nalézá v této etymologii pravou podstatu paliativní péče. Jejím cílem je maskovat účinky „neléčitelné“ choroby a zakrýt pláštěm ty trpící, kteří nemohou být ponecháni v chladu tehdy, pokud jim nemohlo být pomoženo léčbou kurativní.21 H. Haškovcová rozlišuje mezi tzv. vítěznou medicínou, zaměřenou na vyléčení pacienta a medicínou útěšnou, jejíž scénář je zaměřen na pomoc umírajícím a jejich rodinám. Této útěšné medicíně slouží paliativní léčba. Haškovcová ji definuje jako „… léčbu a péči o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.“ 22 Světová zdravotnická organizace vytyčuje základní principy paliativní péče takto: 1.

Zajišťuje úlevu od bolesti a od jiných symptomů.

2.

Přisvědčuje životu a dívá se na umírání jako na normální proces.

3.

Nemá v úmyslu ani urychlit ani odsunovat smrt.

4.

Integruje do péče pacienta i psychologické a spirituální aspekty.

5.

Nabízí takové uspořádání podpory, které pomůže nemocným, aby žili tak aktivně, jak je to jen možné, až do smrti.

6.

Nabízí takové uspořádání podpory, které pomůže rodině vyrovnávat se s chorobou pacienta a se svým vlastním zármutkem.

7.

Používá týmový přístup v řešení potřeb nemocných a jejich rodin, včetně poradenství v případě truchlení, je-li to indikováno.

8.

Snaží se o zlepšení kvality života a může také pozitivně ovlivnit průběh choroby.

9.

Je aplikovatelná již v časných fázích choroby v propojení se škálou jiných léčebných postupů, které mají za cíl prodlužovat život, jako je chemoterapie a radioterapie, a zahrnuje taková zkoumání, která jsou potřebná k lepšímu

21

22

Srov. MUNZAROVÁ, M. a kol. (2008). Proč ne eutanazii aneb Být, či nebýt? s. 41 HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti, s.34

24

pochopení a zvládání nebezpečných klinických komplikací.23 Munzarová ještě dodává, že způsob, jakým se snažíme identifikovat a odpovídat na jedinečné potřeby každého umírajícího a na postupné ztráty nemocného a jeho blízkých, je citlivým indexem zralosti společnosti. Podle ní se jedná spíše o filozofii, kterou je možno aplikovat nejen v hospicích, ale i v nemocničních zařízeních a také v domácím prostředí. Nelze na ni pohlížet jako na něco zásadně odlišného od jiných přístupů v oblasti zdravotní péče. Samozřejmě, že i paliativní péče má mnoho etických problémů. Umírající člověk zůstává osobou se vší svou důstojností, jíž je vždy možno pomáhat. Zdravotníci si musí být vědomi toho, že lékařství má své meze. Podle Munzarové často citované a zdůvodňované čtyři principy lékařské etiky – respekt k autonomii, dobročinní, neškození a spravedlnost – jsou v kontextu péče o umírající nedostatečné: „Etika péče vnímá především závislost lidské bytosti v její zranitelnosti a tedy absolutní nutnost kvality vztahů (otevřenost, důvěra, zodpovědnost, spolehlivost). Etika ctností se pak zabývá rozhodováním hlavně v souvislosti s charakterem člověka a jeho neustálého ctnostného jednání.“24

2.2.5 Domácí a hospicová péče o umírající

Anglický výraz hospic znamená útulek nebo útočiště. Původně byl používán ve středověku pro tzv. domy odpočinku, které vyhledávali poutníci směřující do Palestiny. Vedl ho zpravidla člověk, který se vyznal nejen v tom, jak vést hostinec, ale i v ranhojičství, protože poutníci zde potřebovali nabrat síly po všech stránkách.Také anglické slovo „hospital“ – nemocnice – má původ v tomto výrazu pro útulek, stejně jako slovo „hotel“. Velkou propagátorkou hospicového hnutí byla Angličanka Cecilia Saundersová, původně zdravotní sestra, později lékařka. „Mateřským domem“ současného hospicového hnutí je St. Christopher´s Hospice, otevřený v r. 1969, jehož první ředitelkou byla právě Saundersová.

23 24

Srov. MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče, s. 62 – 63 MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče, s. 65

25

V České republice je hnutí hospicové péče spojeno především se jménem Marie Svatošové, která založila pro podporu domácí péče a hospicového hnutí občanské sdružení Ecce homo. Ecce homo si klade za cíl prosazovat práva pacientů a úctu k lidskému životu od jeho početí až do přirozené smrti a chce podporovat rozvoj hospicového hnutí a domácí péče v celé České republice.25 Svatošová rozlišuje tři formy hospicové péče: 1.

Domácí hospicová péče: je pro nemocného ideální, ale ne vždy dostačující.

Rodinné zázemí může scházet buď úplně, nebo se časem vyčerpá. Může to být z prostorových důvodů, ale i z důvodu malé odbornosti, zejména v místech, kde dosud není žádná sesterská agentura poskytující domácí péči, anebo nemá speciálně vyškolené sestry pro hospicovou práci. 2.

Stacionární hospicová péče (denní pobyty): Pacient je do hospicového

stacionáře přijat ráno, odpoledne nebo k večeru se vrací domů. Dopravu zajišťuje dle dohody buď rodina, nebo hospic. Z toho je patrné, že se taková péče může týkat pouze nemocných v místě bydliště nebo v blízkém okolí. Důvody pro stacionární péči jsou následující: kontrola bolesti, kterou se doma nepodařilo zvládnout (diagnostický důvod), vyladění dávek léků tišících bolest (léčebný důvod), rodina nechce nebo není schopna hovořit s pacientem o jeho problémech (psychoterapeutický důvod), rodina si potřebuje odpočinout od nemocného a nemocný od rodiny (azylový důvod). 3.

Lůžková hospicové péče: Důvody pro umístění pacienta jsou stejné jako

u stacionární péče, pouze se vztahují k pacientům, kteří nemohou do hospice dojíždět každý den. Svatošová upozorňuje na častý omyl lidí, kteří se domnívají, že pacienti, přijatí do hospice, zde v blízké době také umírají. Většina nemocných však do hospice přichází na krátkodobé pobyty, zpravidla opakovaně, svobodně a dobrovolně, a to tehdy, když cítí, že je to pro ně dobré (rodina nezvládá péči a nemocniční pobyt není nutný). Režim hospice je uzpůsoben tak, aby připomínal více domov než nemocnici: pacient může mít v hospici svého průvodce, nebo kdykoliv přijmout návštěvu. Sice se podrobuje pravidelným vizitám, jinak však není ve svém denním režimu rušen a může se pohybovat ve svém oblečení po budově i mimo ni (pouze s vědomím personálu). Navíc má k dispozici vždy někoho, kdo je ochoten hovořit s ním o jeho problémech a dále i nejrůznější pomůcky, které mu usnadňují každodenní život.

25

Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti, s. 30 – 40

26

Všechny prostory jsou bezbariérové. O přijetí do hospice rozhoduje hospicový lékař. Bezpodmínečně jsou přijímáni ti pacienti, u nichž lze předpokládat, že jejich nemoc v brzké době povede ke smrti.26 Odborná paliativní léčba spojená s dobrou hospicovou péčí podle mého názoru odpovídá etickým požadavkům na pomoc těžce nemocným a umírajícím lidem v jejich právu na důstojný život i v umírání a smrti, jak toto právo vyjadřuje americká charta umírajících: •

Mám právo na to, aby se se mnou až do smrti zacházelo jako s lidskou bytostí.

•

Mám právo na naději, a nezáleží na tom, že se mění moje životní perspektiva.

•

Mám právo vyjádřit své pocity a emoce týkající se blízké smrti.

•

Mám právo podílet se na rozhodnutích týkajících se péče o mě.

•

Mám právo na stálou zdravotnickou péči, přestože se cíl „uzdravení“ mé nemoci mění na „zachování pohodlí a kvality života“.

•

Mám právo nezemřít opuštěn.

•

Mám právo být ušetřen bolesti.

•

Mám právo na poctivé odpovědi na své otázky.

•

Mám právo nebýt klamán.

•

Mám právo na pomoc rodiny a na pomoc pro rodinu v souvislosti s přijetím mé smrti.

•

Mám právo zemřít v klidu a důstojně.

•

Mám právo uchovat si svou individualitu a mám právo na laskavé pochopení svých rozhodnutí a názorů.

•

Mám právo být ošetřován pozornými, citlivými a zkušenými lidmi, kteří se pokusí porozumět mým potřebám a kteří budou prožívat zadostiučinění z toho, že mi budou pomáhat tváří v tvář smrti.

26

Srov. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet, s. 127 – 131

27

2.3 Eutanazie: právo na důstojnou smrt?

Jak konstatuje H. Rotter, stal se jak začátek lidského života, tak jeho konec, ve 20. století

předmětem lékařské manipulace, a tím také etických diskusí, které

reflektují vztah mezi skutečností, že člověk si osobuje právo na usmrcení druhého zejména ve vztahu k důstojnosti člověka.27 Argument práva na důstojné umírání užívají jak zastánci, tak odpůrci eutanazie. A usmrcení nenarozeného lidského plodu bývá odpůrci označováno za nejbrutálnější projev neúcty k důstojnosti jak nenarozeného dítěte, tak k jeho matce. Tyto dva případy smrti – smrti, kterou vyvolává člověk úmyslně – jsem zvolila jako předmět této práce. Nejprve se chci věnovat etickým problémům eutanazie.

2.3.1 Vymezení základních pojmů

M. Munzarová vysvětluje, že dříve byla eutanazie dělena na aktivní a pasivní. Pojem aktivní eutanazie vyjadřoval „aktivní zásah vedoucí ke smrti (například při podání smrtelné dávky „léku“)“27. Pasivní eutanazie byl pojem pro „ustoupení od aktivity, čili nepodání léku nebo nepokračování v léčebných postupech“, což vedlo rovněž ke smrti. Záleželo rovněž na tom, zda si to pacient přál či nikoliv. Tím se stalo, že do pasivní eutanazie mohly být zahrnuty dva postupy, které se od sebe zcela lišily: Mohlo jít o nezasáhnutí s úmyslem zabít, což je po mravní stránce totéž jako aktivní usmrcení, ale i upuštění od zbytečných a zatěžujících postupů, které přinášejí pacientovi jen další utrpení v jeho umírání. Na odmítnutí takových postupů má pacient právo. Zejména z tohoto důvodu bylo od tohoto rozlišování upuštěno.28 Většina autorů se dnes ztotožňuje s tzv. holandskou definicí: „Eutanazie je úmyslné ukončení života člověka někým jiným než člověkem samotným (tj. lékařem) na jeho vlastní žádost. Ukončuje-li pacient sám svůj život pomocí rady lékaře, pak se jedná o suicidium s asistencí lékaře. Je zde tedy vytyčen úmysl zabít, zabití a žádost člověka.“ 29 27

28 29

Srov. ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky, s. 93 Srov. MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče, s.48 – 49 MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče, s. 49

28

Holandská definice tedy vymezuje tři důležité body: 1.

Eutanazie je čin (skutek, udělání něčeho, obvykle podání „léku“) a nezahrnuje

ustoupení od aktivity (např. ukončení léčby). 2.

Eutanazie je záležitostí chtěnou ze strany nemocného a nelze tedy pod tento

pojem zahrnovat takové aktivity, jako je ukončování života novorozenců nebo pacientů v kómatu. 3.

Eutanazie je záměrné ukončení života, ukončení je v úmyslu jednajícího (pojem

se tedy nevztahuje na nezamýšlené ukončení života, například při tlumení bolesti opiáty, kdy se z mravního hlediska může uplatnit princip dvojího efektu – kdy cíl léčebného zákroku je sám o sobě etický, ale v dané situaci, nepřímo, může vést k výsledku, který sám o sobě je neetický).30 Munzarová požaduje, aby do této definice byl zahrnut i úmysl zabít tím, že nezasáhnu: eutanazie je podle ní úmyslné zabití člověka, ať již aktivním nebo pasivním způsobem, někým jiným než člověkem samotným (tj. lékařem) na jeho vlastní žádost. Upozorňuje na to, že v Holandsku se ve statistikách do skupiny „rozhodnutí neléčit“ dostává řada případů, v nichž úmysl lékaře při odstoupení od léčby byl ukončit život, nikoliv zbavit pacienta zbytečné bolesti z protahovaného umírání.

2.3.2 Důvody proti legalizaci eutanazie a asistovaného suicidia podle Munzarové Právo na eutanazii není nikde ve světě právně dovoleno. Lidé se často domnívají, že tomu tak je v Holandsku. I zde jsou však chtěná eutanazie a asistovaná sebevražda považovány za trestné činy, za splnění určitých podmínek však jsou tolerovány a netrestány. Mnoho autorů však upozorňuje na to, že se tato země dostává do reality tzv. kluzkého svahu, kdy rovněž není trestáno zabíjení i bez chtění nemocného. Marta Munzarová patří mezi neznámější české lékařky, které vystupují aktivně proti právní legalizaci eutanazie. Své důvody pro toto úsilí shrnuje do deseti bodů: 1.

Právo na eutanazii není právem, jež by vycházelo z právní vědy, a není žádnou

ústavu chráněno. Takové právo by narušovalo základní právo na život a na integritu člověka.

30

MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče, s. 35

29

2.

I kdyby bylo takové právo prohlášeno za legální, bylo by to nemravné. Zákon

může být dobrý jen tehdy, jestliže stojí na dobrém etickém základu. 3.

Každý důležitý lékařský problém obsahuje i mravní složku, ne pouze pouhý

výběr. Patřičné zvládnutí bolesti a obtíží a současná duševní, sociální a spirituální podpora dokazují, že zabíjení není nutné. V tomto směru je nutná výchova k dobré paliativní péči. Eutanazie je pro lékaře a pro celé okolí snadným únikem z těžké situace. Na druhé straně má každý pacient mravní právo odmítnout léčby, vedoucí jen k protahovanému umírání. 4.

Eutanazie

není

autonomním

výběrem.

Nemocní

v terminálním

stádiu

onemocnění jsou velmi vulnerabilní a snadno přijímají jakékoliv nápady jiných. Nemocní se již cítí být odcizeni vůči zdravým a proviněni tím, že jsou zátěží pro ostatní, zahanbení pro své těžkosti a slabosti, plni strachu, a tudíž velmi citliví vůči různým návrhům. Na druhé straně nové zákony v zemích jako je Holandsko sledují především snahu ochránit lékaře před trestem. Zájem o dobro pro nemocného se ocitá v pozadí. 5.

Uzákonění možnosti usmrcovat nemocné by dalo lékaři nesmírnou moc.

Nemocný člověk totiž neurčuje, že léčba je beznadějná. A lékař nemůže uniknout svým vlastním předsudkům, svým hodnotám, svým představám o životě a smrti. 6.

Soucit je cit spoluutrpení, který musí podléhat rozumu. Jednání pouze pod

vlivem citu nemůže být mravně obhajitelné. Proto eutanazie není „milosrdnou smrtí“ ani „soucitnou smrtí“. Správná cesta soucitu je pomoci nemocnému ke skutečně důstojné, lidské smrti 7.

a nikoliv k zabití.

Kluzký svah – tedy významné zvyšování počtu zabitých lidí bez důkazu o jejich

úmyslu zemřít, kteří se ve statistikách skrývají v kolonce „rozhodnutí neléčit“ – je realita. Lékaři sami přiznávají, že i v případě „pasivních“ postupů (nepokračování v léčbě nebo její nenasazení) je jejich úmyslem zabití nemocného. 8.

Eutanazie není smrtí důstojnou, protože nemoc a utrpení člověka nezbavuje

důstojnosti. Nemocní začínají trpět pocitem ztráty důstojnosti teprve, když lidé v jejich okolí vyjadřují k němu nechuť a reagují nepatřičně. 9.

Eutanazie není soukromá záležitost. Zabití druhého člověka má dopad na

všechny členy společnosti, působí rozvratně, protože narušuje nedotknutelnost a cenu života. Ochrana života byla dosud jednou z nejdůležitějších hodnot naší kultury a naší civilizace

30

10.

Eutanazie je v přímém protikladu s náplní lékařství. Lékařství v sobě nese

i mravní závazek. Zabíjení nemocných by vedlo k rozkladu lékařovy integrity a samozřejmě i k podkopání důvěry v lékaře a lékařství.31 Munzarová uzavírá: „Neexistuje žádné morální, legální nebo sociální opodstatnění pro legalizaci eutanazie. Dobro by bylo iluzorní a sociální konsekvence hrůzné.“32

31 32

Srov. MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče, s. 53 – 54 MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče? s. 55

31

2.4 Interrupce Až dosud jsem se věnovala otázkám spojených s péčí zdravotníků o umírající pacienty při respektování a akceptování jejich lidské důstojnosti. Právo na lidsky důstojný život však medicína nesmí upírat člověku v žádné fázi jeho života. Společnost 20. a 21. století neřeší pouze mravní otázky spojené s odcházením člověka ze života, ale i otázky spojené s opačným bodem životní křivky: s jeho počátkem. Také počátek lidského života je v mnoha případech spojován s umíráním a smrtí, a to v okamžiku umělého přerušení těhotenství. Ústředním bodem sporu je zde otázka skutečného počátku lidského života. Proti zastáncům teorie „člověk je člověkem od okamžiku početí až do přirozené smrti“ stojí řada zastánců teorie, podle níž „…se lidská bytost stává lidskou osobou jen tehdy, projeví-li intelektuální schopnost, schopnost rozhodovat se samostatným způsobem a schopnost komunikovat způsobem charakteristickým pro člověka. Lidská bytost není lidskou osobou, dokud se její mozek dostatečně nevyvinul tak, aby nabyl této schopnosti, tedy v prvním roce života.“33 První definice je charakteristická zejména pro učení katolické církve. To se v současné době opírá především o dokumenty II. vatikánského koncilu. Teologové shrnují jejich výpověď v tom smyslu, že „…II. vatikánský koncil nabídl světu nový typ společnosti založené na důstojnosti lidské osobnosti, kterou stvořil Bůh a Kristus ji spasil.“34 V encyklice Veritatis splendor papež Jan Pavel II. vyjadřuje jasně důsledek tohoto katolického antropologického učení, že nelze rozdělovat člověka nadlidská bytost a osobu, protože lidská bytost je zároveň od počátku lidskou osobou: „Rozumem nadaná duše je „per se et essentialier“ (sama o sobě a v podstatě) formou těla.“35 2.4.1 Definice a provádění interrupce Ve zdravotnických příručkách je interrupce charakterizována následovně: Jedná se o operační výkon k ukončení nechtěného těhotenství, k jehož provedení je nutná písemná žádost ženy, kterou pacientka podepíše u svého gynekologa. Do 16 let věku je nutná písemný souhlas zákonných zástupců. Je možno jej provést do ukončeného 12. týdne těhotenství. Provádí se v celkové anestézii. Po desinfekci zevních rodidel a pochvy se zachytí děložní čípek speciálním nástrojem a provede 33

Sgreccia, E. Učení Jana Pavla II. o lidském životě. Kristocentrický přístup. In: ŠIPR, K. (vyd.). Život je dar, s.17 Sgreccia, E. Učení Jana Pavla II. o lidském životě. Kristocentrický přístup. In: ŠIPR, K. (vyd.). Život je dar, s. 9 35 Sgreccia, E. Učení Jana Pavla II. o lidském životě. Kristocentrický přístup. In: ŠIPR, K. (vyd.). Život je dar, s.13 34

32

se rozšíření kanálu děložního hrdla (dilatace) kovovými tyčinkami, které se nazývají dilatátory. Dilatace se provádí podle stáří těhotenství (čím větší gravidita tím větší dilatace).

Plodové vejce se z dutiny děložní odsaje podtlakovou savkou

(vakuumaspirace, vakuumkyretáž, vakuumexhausce). Po odsátí plodového vejce se někdy provádí tzv. revize dutiny děložní kyretou, při které se odstraní možné zbytky. Takto se provádí zákrok do asi 10. týdne těhotenství. V 11. a 12. týdnu těhotenství je plodové vejce objemné a nelze jej odsátím odstranit. Při zákroku je nutné provést značnou dilataci děložního hrdla a těhotenství ukončit pomocí potratových kleští a kyrety. Je zřejmé, že tento výkon je pro pacientku a organismus více zatěžující a přináší více rizik. Proto je nutné ukončit nechtěné těhotenství nejlépe již do osmého týdne. Výkon se většinou provádí ambulantně v rámci jednodenní hospitalizace. Pokud je pacientka hospitalizována, jedná se o 2 - 3 dny. Výkon či jeho komplikace mohou vést k následným psychickým poruchám, neschopnosti otěhotnět či těhotenství donosit. Některé komplikace mohou vyžadovat další operační zákroky.36

2. 4. 2 Důvody interrupce

Mezi nejčastější důvody pro interrupci patří především zdravotní indikace, znásilnění, poškození plodu a právo matky rozhodnout o svém těhotenství, a to většinou z důvodů sociálních: nízký příjem rodiny, těhotná žena se nechce provdat za otce dítěte, otec dítěte si nechce vzít těhotnou ženu, žena je vdaná a nechce další děti… V případě, že uznáváme katolickou argumentaci vzhledem k počátku lidského života, jedná se v případě interrupce o zabití dosud nenarozeného člověka, a proto vyvolávají všechny tyto důvody velkou etickou diskusi. V případě zdravotní indikace se jedná o situaci, kdy dítě ohrožuje život matky. Například v situaci, kdy vzhledem k těhotenství by nemohla být včas léčena (třeba včasnou operací). Pokud předpokládáme, že lékařský zákrok se týká matky a záměrem matky i lékaře je záchrana dítěte, že smrt dítěte je pouze důsledkem zákroku, a že existuje proporciální důvod pro záchranu matky, je i z hlediska katolické morálky takový zákrok přípustný. Jde zde tedy o případ dvojího účinku. Je to však jediný případ, 36

Srov. Informační gynekologický server. Interrupce. Dostupné na http://www.gyn.cz/tree. (cit. 22.6.2008)

33

v němž katolická etika připouští ospravedlnění interrupce.37 Ke škodě věci se čas od času v katolickém prostředí dají nalézt publikace, které informují v tomto směru nepřesným a zavádějícím způsobem . Například v příručce se J. L. Gradyho Interrupce ano nebo ne? se můžeme dočíst, že „…tisíce lékařů po celých Spojených státech, kteří během své praxe pečovali o stovky matek a dětí, pevně tvrdí, že nikdy při těchto tisícovkách těhotenství neviděli jediný případ, kdy muselo být dítě obětováno, aby se zachránila matka…“38 Toto tvrzení odporuje běžné životní zkušenosti. Ve svém životě jsem se setkala s několika případy, kdy těhotné ženy řešily tuto situaci. J. P. Ondok upozorňuje na skutečnost, že v řadě zemí je současná legislativa v rozporu s názory katolické bioetiky a bere v úvahu zejména sociální a ekonomické důvody interrupce. Interrupce proto podle něho není jen soukromou záležitostí ženy, ale má i svůj sociální rozměr. Stát, který prohlásí interrupci za právo občana, uznává jeho právo na nezodpovědné sexuální chování. Jde zde vlastně o schvalování kultury sexuálního konzumu. Povinností státu v této souvislosti je například poskytovat větší sociální pomoc svobodným matkám, zajišťovat, aby nebyly diskriminovány v přístupu k zaměstnání apod. Přitom současný stav četnosti interrupcí je alarmující.39 V ČR sice jejich počet klesá, znamená to však, že zatímco v roce 1990 jich bylo provedeno cca 100 000, v roce 2006 klesl jejich počet na 25. 400.40 Poslední problém, kterým se chci zabývat, jsou otázky pocitu viny u žen, které se interrupci podrobily. Tyto pocity jsou často spojeny s tzv. postinterrupčním syndromem. Bývá definován velmi vágně, nejčastěji jako psychické nebo emocionální poškození. W. Paltowska se odvolává na vlastní psychiatrický výzkum a definuje tento syndrom jako soubor tří vzájemně spjatých patognomických symptomů. Jsou to deprese spojené s vědomím viny, agresivita vůči vlastní osobě, otci dítěte a celému světu a dlouhodobé poruchy osobnosti podobné encefalopatii, které se během života projevují jako infantilně hysterické reakce. Tyto symptomy postupně způsobují změnu charakteru ženy směrem k zatrpklosti, nedostatku sebeovládání, příkrosti, nesnášenlivosti, netrpělivosti.41 Tato komplikace vážně ohrožuje osobní integritu ženy a z tohoto hlediska je určitě na místě apel na respektování, akceptování a rozvíjení její důstojnosti

37

Srov. ONDOK, J.P. Bioetika, s.81 - 82 GRADY, J. L. Interrupce ano nebo ne?, s.9 39 Srov. ONDOK, J.P. Bioetika, s. 83 40 Srov. Potratovost. Dostupné na http://www.czso.cz/csu/2007edicniplan.nsf/t/210044237B/$File/40070705.pdf. (cit. 22.6.08.) 41 PLATAWSKA, W. Psychické následky potratů. In: PRATECKÁ, J. „Proč mi to nikdo neřekl?!“, s. 16 – 19 38

34

vzhledem k možnosti usmrtit nenarozený plod. Diskuse veřejnosti na toto téma má však často podobu přestřelek mezi přehnaným zdůrazňováním následků tohoto syndromu ze strany katolických aktivistů a lidmi, kteří odmítají katolické chápání života a interrupci zažili na vlastní kůži.42 Skutečná závažnost tohoto argumentu, který uvádí umělé přerušení těhotenství z etického hlediska ve velkou pochybnost, zůstává tak mimo vážnou lékařskou diskusi, a tudíž zamlžena.

42

Srov. např. http://rodina.dama.cz/clanek a Proč pláčeš, Miriam?(Autor neuveden)

35

3. Metodika empirické části práce

Jako výzkumnou metodu pro empirickou část své práce jsem zvolila dotazník. Jeho výhodou je fakt, že během krátké doby je možné získat odpovědi od velké skupiny respondentů. Negativem dotazníkového šetření je skutečnost, že respondenti nemusí pochopit otázku. Nestanovila jsem si konkrétní cílovou skupinu. Dotazník jsem rozdala lidem všech věkových kategorií a obou pohlaví. Celkem jsem použila 28 otázek. Položky 1 – 6 jsou otázky osobní. Zjišťuji pohlaví respondentů, jejich věk, náboženské vyznání a postoj k hodnotě vlastního života. Poslední otázka této kategorie je zaměřená na umírání, zda byl respondent přítomen u umírajícího člověka. Od položky číslo 7 jsem se zaměřila na důstojnost člověka od početí až po umírání. Poslední otázka nabízí možnost volného vyjádření k problematice důstojnosti člověka. Dotazník je součástí přílohy. Dotazníky jsem distribuovala na podzim v roce 2007 v Lázních Karviná. Celkový počet rozdaných dotazníků byl 100. Návratnost byla úspěšná. Obdržela jsem 96 správně vyplněných, to znamená 96% z celkového počtu.

36

4. Výsledky průzkumu a jejich analýza

Výsledky průzkumu vyjadřuji v tabulkách pomocí absolutní a relativní četnosti. K některým položkám jsem připojila i grafy, ve kterých uvádím výsledky v relativní četnosti.

4.1 Zpracovávání všech dotazníků a jednotlivých položek

Položka č.1: Jste muž – žena? Touto položkou zjišťuji pohlaví respondentů. Tabulka č.1 – Pohlaví respondentů Pohlaví

Absolutní četnost

Relativní četnost

muž

32

33,33%

žena

64

66,67%

celkem

96

100%

Hodnocení: Podle pohlaví odpovědělo 32 mužů, což je z celkového počtu 33,33% a 64 žen, to je 66,67% z 96 dotázaných.

37

Položka č. 2: Věk respondentů Výběr je ze čtyř možností. Do 20 roků, 20 – 40, 40 – 60, nad 60 roků. Tabulka č. 2 – Věk respondentů Věk

Absolutní četnost

Relativní četnost

Do 20 roků

21

21,86%

20 - 40

32

33,33 %

40 - 60

28

29,17%

Nad 60 roků

15

15,64%

Celkem

96

100%

Graf č.1 – Věk respondentů

16%

22% do 20 roků 20-40 roků 40-60 roků nad 60 roků

29% 33%

Hodnocení: Nejčastěji je zastoupena skupina ve věku 20 – 40 roků (33.33%), druhou nejpočetnější skupinou jsou respondenti ve věku 40 – 60 roků, (29,17%). Skupinu do 20 roků tvořilo 21,86% respondentů a nad 60 roků 15,64% respondentů.

38

Položka č. 3: Náboženské vyznání Nabízím čtyři možnosti, praktikující a nepraktikující křesťan, jiné vyznání a ateista. Tabulka č. 3 – Náboženské vyznání Vyznání

Absolutní

Relativní četnost

četnost Praktikující

48

50%

18

18,75%

křesťan Nepraktikující křesťan 25

26,04%

Ateista

5

5,21%

Celkem

96

Jiné vyznání

100%

Graf č. 2 - Náboženské vyznání

5% 26% 50%

praktikující křesťan nepraktikující křesťan jiné víry ateista

19%

Hodnocení: Polovina

dotázaných

byli

praktikující

křesťané

v celkovém

počtu

(50%),

nepraktikujících křesťanů je 18,75% a 26,04% byli respondenti jiného vyznání. Nejméně bylo ateistů 5,21% z celkového počtu.

39

Položka č. 4: Máte pocit hodnoty vlastního života? Nabízím pouze dvě možnosti ano – ne. Tabulka č. 4 – Hodnota vlastního života Absolutní četnost

Relativní četnost

96

100%

Ne

0

0%

Celkem

96

100%

Ano

Hodnocení: Všichni dotázaní, to znamená 100% mají pocit, že jejich život má hodnotu.

40

Položka č. 5: Co podle vás dělá život hodnotným V nabídce je šest možností: společenské postavení, hmotná zajištěnost, zdraví, tvůrčí schopnost, mládí a krása. Respondenti měli možnost zaškrtnout více možností. Tabulka č. 5 – Hodnotný život zajistí Absolutní

Relativní četnost

četnost 3

Společenské

3,13%

postavení 9

9,38%

45

46,87%

Tvůrčí schopnost

1

1,04%

Mládí

1

1,04%

Krása

0

0%

Hmotná zajištěnost Zdraví

Víra Dobré

vztahy

52

54,17%

50

52,08%

mezi lidmi 3

3,13%

58

60,42%

0

0,00%

Morální život Fakt,že

jsem

člověk Jiné

Hodnocení: Většina respondentů považuje za důvod hodnoty svého života nejčastěji fakt, že je člověk uvedlo 60,42% respondentů, pro 54,17% respondentů je to víra. Dobré vztahy uvedlo 52,08% respondentů. Zdraví se u dotazovaných objevilo až na čtvrtém místě v počtu 46,87% dotazovaných. Na opačném místě škály uvedli respondenti tvůrčí schopnosti a mládí po 1% a morální život 3,13%.

41

Položka č. 6: Byl(a) jste přítomen(a) u umírajícího člověka? Nabízí se dvě možnosti : ano – ne. Tabulka č. 6 – Zkušenost s umíráním Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

55

57,29%

Ne

41

42,71%

Celkem

96

100%

Hodnocení: Z celkového počtu 100% bylo 57,29% respondentů přítomno u umírajícího člověka, 42,71% dotazovaných ne.

42

Položka č. 7: Myslíte si, že život má hodnotu v každé podobě? Nabízím 5 možných odpovědí: ano, ne, pouze v mládí, pouze ve zdraví, jiné. Tabulka č. 7 – Má život hodnotu v každé podobě? Absolutní četnost

Relativní četnost

94

97,92%

Ne

2

2,08%

Pouze v mládí

0

0%

Pouze ve zdraví

0

0%

Jiné

0

0%

Celkem

96

100%

Ano

Hodnocení: Zda má život hodnotu v každé podobě, odpovědělo 97,92% dotázaných, že ano. Pouze 2,08% dotazovaných je jiného názoru.

43

Položka č. 8: Je život hodnota trvalá? Nabízí se dvě možnosti : ano – ne. Tabulka č. 8 – Je život hodnota trvalá? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

28

29,17%

Ne

68

70,83%

Celkem

96

100%

Hodnocení: 68 respondentů (70,83%) překvapivě odpovídá, že život není hodnota trvalá a 28 respondentů, což je (29,17%), je opačného názoru.

44

Položka č. 9: Kvalita života je hodnota trvalá? Nabízím čtyři možnosti: ano, ne, proměnlivá a jiné. Tabulka č. 9 – Kvalita života je hodnota trvalá? Absolutní četnost

Relativní četnost

13

13,54%

9

9,38%

74

77,08%

Jiné

0

0%

Celkem

96

100%

Ano Ne Proměnlivá

Graf č. 3 – Kvalita života je hodnota trvalá?

0%

14% 9%

ano ne proměnlivá jiné

77%

Hodnocení: Kvalita života je pro 77,08% dotázaných proměnlivá. 13,54% dotazovaných si myslí, že je to hodnota trvalá, 9,38% respondentů se domnívá, že to není hodnota trvalá. Odpověď jiné nikdo nezvolil.

45

Položka č. 10: Myslíte si, že umírající člověk nebo člověk nevyléčitelně nemocný může být šťastný? Je možné vybrat z pěti nabízených možností: ano, ne, nevím, někdy, jiné. Tabulka č. 10 – Může být šťastný umírající nebo nevyléčitelně nemocný? Absolutní četnost Ano Ne

Relativní četnost

58

60,42%

4

4,17%

Nevím

13

13,54%

Někdy

20

20,83%

Jiné

1

1,04%

Celkem

96

100%

Graf č. 4 – Může být šťastný umírající nebo nevyléčitelně nemocný?

1% 21%

14%

60%

ano ne nevím někdy jiné

4%

Hodnocení: 58 respondentů (60,42%) odpovídá, že člověk může být šťastný i s nevyléčitelnou nemocí a v umírání, 4,17% dotazovaných jsou opačného názoru, 13,54% dotazovaných neví a 1,04% respondentů se vyjádřilo v odpovědi jiné.

46

Položka č. 11: Myslíte si, že existuje dobrá smrt? Výběr je ze tří možností : ano, ne, jiné. Tabulka č. 11 – Existuje dobrá smrt? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

74

77,08%

Ne

20

20,83%

2

2,08%

Jiné

96

Celkem

100%

Hodnocení: 77,08% respondentů si myslí, že může být dobrá smrt, 20,83% respondentů nesouhlasí. Pouze 2,08% by odpovědělo jinak.

47

Položka č. 12: Myslíte si, že existuje špatná smrt? Opět nabízím tři možnosti : ano, ne, jiné. Tabulka č. 12 – Existuje špatná smrt? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

38

39,58%

Ne

56

58,33%

2

2,08%

Jiné

96

Celkem

100%

Hodnocení: 39,58% respondentů si myslí, že existuje špatná smrt, 58,33% respondentů je opačného názoru. 2,08% dotazovaných si myslí něco jiného.

48

Položka č. 13: Přál byste si umírat v přítomnosti svých blízkých doma? Výběr je ze čtyř možností: ano, ne, neví, jiné. Tabulka č. 13 – Přání umírat v přítomnosti svých blízkých Absolutní četnost

Relativní četnost

78

81,25%

Ne

3

3,13%

Nevím

15

Ano

15,63% 0

Jiné

0%

96

Celkem

100%

Graf č. 5 – Přání umírat v přítomnosti svých blízkých

16%

0%

3%

ano ne nevím jiné 81%

Hodnocení: 81,25% dotázaných by si přálo být se svými blízkými v hodině smrti, 3,13% dotazovaných by o to nestáli a 15,63% respondentů odpovědělo, že neví.

49

Položka č. 14: Myslíte si, že umírání dětí před narozením je důstojné? Jsou zde dvě možné odpovědi: ano – ne. Tabulka č.14 – Je důstojné umírání dětí před narozením? Absolutní četnost

Relativní četnost

15

Ano

15,63% 81

Ne

84,38% 96

Celkem

100%

Hodnocení: 84,38% dotázaných je přesvědčeno, že není důstojné, aby umíraly děti před narozením, 15,63% dotazovaných si myslí že ano.

50

Položka č. 15: Domníváte se, že nechat umřít embrya (uchovávaná pro event. umělé oplodnění) je důstojné? Respondenti mohou vybrat ze tří možností: ano, ne, jiné. Tabulka č. 15 – Je důstojné nechat zemřít embrya? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

7

7,29%

Ne

73

76,04%

Jiné

16

16,67%

Celkem

96

100%

Graf č. 6 – Je důstojné nechat zemřít embrya?

17%

0% 7%

ano ne jiné Výseč 4

76%

Hodnocení: 7,29% respondentů by nechalo embryo zemřít, 76,04% respondentů nesouhlasí a 16,67% dotazovaných by zvolilo možnost jinou.

51

Položka č. 16: Myslíte si, že je důstojné člověka nenechat narodit dítě s postižením? Nabízí se čtyři odpovědi: ano, ne, nevím, jiné. Tabulka č. 16 – Je důstojné člověka nenechat narodit dítě s postižením? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

13

13,54%

Ne

76

79,17%

Nevím

6

6,25%

Jiné

1

1,04%

Celkem

96

100%

Graf č. 7 – Je důstojné člověka nenechat narodit dítě s postižením?

6% 1%

14% ano ne nevím jiné

79%

Hodnocení: 13,54% respondentů si myslí, že je důstojné člověka nenechat rodit děti s postižením, 79,17% dotazovaných je opačného názoru, 6,25% dotazovaných neví a pouze 1,04% dotazovaných by zvolilo jinou možnost.

52

Položka č. 17: Nemocní často ztrácí pocit hodnoty svého života. Myslíte, že je tento pocit na místě? Nabízím pět možností: ano, ne, pochopitelný, špatný, jiné. Tabulka č. 17 – Je na místě pocit ztráty hodnoty svého života v období nemoci? Absolutní

Relativní četnost

četnost 4

4,16%

Ne

15

15,63%

Pochopitelný

77

80,21%

Ano

Špatný

0

0%

Jiné

0

0%

Celkem

96

100%

Hodnocení: Pro 80,21% respondentů je pochopitelné, že nemocní ztrácí pocit hodnoty svého života, 4,17% dotazovaných si myslí, že tento pocit není na místě a 15,63% dotazovaných si to nemyslí.

53

Položka č. 18: Může nemocný znovu nalézt pocit hodnoty svého života? Možné jsou dvě odpovědi: ano, ne. Tabulka č. 18 – Může nemocný znovu nalézt pocit hodnoty svého života? Absolutní četnost Ano Ne

93

96,88%

3

3,12%

96

Celkem

Relativní četnost

100%

Hodnocení: 96,88% respondentů si myslí, že nemocný opět může najít pocit hodnoty svého života, 3,13% dotazovaných jsou opačného názoru.

54

Položka č. 19: Kdo může nemocnému pomoci? Je možné vybrat z pěti možností: přátelé, blízcí nemocného, zdravotníci, duchovní, jiná víra. Respondenti mohou vybrat více možností. Tabulka č. 19 – Kdo může nemocnému pomoci? Absolutní četnost

Relativní četnost

Přátelé

42

43,75%

Blízcí nemocného

75

78,13%

Zdravotníci

37

38,54%

Duchovní

52

54,17%

Jiná víra

50

52,0á%

Celkem

256

Hodnocení: Jednotlivé skupiny jsou zastoupeny rovnoměrně. Pomoci mohou přátelé v počtu 16,41%, blízcí v počtu 39,30%, zdravotníci v počtu 14,45%. Také duchovní mohou pomoci v počtu 20,31% a jiná víra v počtu 19,53%.

55

Položka č. 20: Potřebuje člověk k pocitu vlastní důstojnosti svobodu? Nabízí se tři možné odpovědi: ano, ne, jiné. Tabulka č. 20 – Potřebuje člověk k pocitu vlastní důstojnosti svobodu? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

51

53,13%

Ne

45

46,88%

Jiné Celkem

0

0%

96

100%

Hodnocení: 53,13% dotázaných si myslí, že k pocitu vlastní důstojnosti potřebuje svobodu, 46,88% je jich opačného názoru.

56

Položka č. 21: Myslíte si, že má být nevyléčitelně nemocný člověk pravdivě informován o svém zdravotním stavu? Respondenti mohou reagovat na čtyři možnosti: ano, vždy; ano, když si to sám přeje; nikdy; jiné. Tabulka č. 21 – Informovat nemocného o jeho zdravotním stavu? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano,vždy

32

33,33%

Ano,když si to

64

66,67%

sám přeje Nikdy

0

0%

Jiné

0

0%

96

100%

Celkem Hodnocení:

33,33% respondentů si myslí, že má být člověk informován o svém stavu, 66,67% jen když si to sám přeje.

57

Položka č. 22: Myslíte si, že je respektována svoboda nemocných v rozhodování o sobě? Nabízí se čtyři možnosti k odpovědi: ano, ne, někdy, výjimečně. Tabulka č. 22 – Je respektována svoboda nemocných v rozhodování o sobě? Absolutní četnost

Relativná četnost

Ano

27

28,13%

Ne

14

14,58%

Někdy

55

57,29%

0

Vyjímečně

0%

96

Celkem

100%

Graf č. 8 – Je respektována svoboda nemocných v rozhodování o sobě?

0% 28% ano ne někdy vyjímečně

57% 15%

Hodnocení: 57,29% respondentů si myslí, že je svoboda nemocných v rozhodování respektována jen někdy, 28,13% si myslí, že ano a 14,58% si myslí, že ne.

58

Položka č. 23: Myslíte si, že má každý člověk právo na život? Respondenti odpovídají na tři možnosti: ano, ne, jiné. Tabulka č. 23 – Má každý člověk právo na život? Absolutní četnost Ano

Relativní četnost

92

95,83%

Ne

4

4,17%

Jiné

0

0%

Celkem

96

100%

Hodnocení: Drtivá většina respondentů je přesvědčena o právu každého člověka na život (95,83%). Ovšem za zmínku stojí i oněch 4,17% respondentů, kteří právo na život člověka odmítli. Zůstává totiž otázkou, zda by byli schopni v realitě skutečně druhému člověku za určitých okolností právo na život upřít (např. nemocným, postiženým…) Již samotný fakt, že takoví lidé se přiznávají k takovému názoru, je alarmující.

59

Položka č. 24: Myslíte si, že má člověk právo rozhodovat o tom, jak zemře? Možnosti k odpovědi jsou dvě: ano – ne. Tabulka č. 24 – Má člověk právo rozhodovat o tom, jak zemře? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

37

38,54%

Ne

59

61,46%

Celkem

96

100%

Hodnocení: 38,54% respondentů si myslí, že má člověk právo rozhodovat o tom jak zemře, 61,46% si myslí, že na to člověk právo nemá.

60

Položka č. 25: Byla(a) byste schopen(a) doprovázet umírajícího? Opět jsou dvě možnosti odpovědět: ano – ne. Tabulka č. 25 – Jste schopen doprovázet umírajícího? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

70

72,92%

Ne

26

27,08%

Celkem

96

100%

Hodnocení: 72,92% respondentů by dokázalo doprovázet umírajícího, 27,08% si na to netroufá.

61

Položka č. 26: Myslíte si, že eutanazie je dobrá smrt? Respondenti mohou odpovědět: ano – ne. Tabulka č. 26 – Je eutanazie dobrá smrt? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

12

12,50%

Ne

84

87,50%

Celkem

96

100%

Hodnocení: 12,50% respondentů je přesvědčeno, že eutanazie je dobrá smrt, 87,50% si myslí opak. 12 názorů na eutanazii jako dobrou smrt koresponduje se 4 odpověďmi, které uvedly, že člověk nemá za všech okolností právo na život. Názory ve prospěch eutanazie se tedy ve společnosti vyskytují. Ovšem pozor, jazykový význam slova eutanazie skutečně znamená „dobrá smrt“, možná, že někteří odpovídali v tomto smyslu.

62

Položka č. 27: Myslíte si, že eutanazie je důstojná smrt? Respondenti mohou odpovídat ano – ne. Tabulka č. 27 – Je eutanazie důstojná smrt? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

12

12,50%

Ne

84

87,50%

Celkem

96

100%

Hodnocení: 12,50% respondentů si myslí, že eutanazie je důstojná smrt, 87,50% dotazovaných je opačného názoru. Odpovědi na tuto otázku potvrdily, že určitá část lidí považuje eutanazii za pozitivní řešení, v předcházející položce tedy nešlo o neporozumění. I když v tomto dotazníku se číslo relativní četnosti zdaleka nepřibližuje nadpoloviční většině, která je potřeba, aby v demokratické společnosti zvítězil určitý názor, přesto mě i takto vysoký výskyt pozitivního hodnocení eutanazie překvapil.

63

Položka č. 28: Umíme projevovat úctu všem lidem? Respondenti mají na výběr ze čtyř možností: ano, ne, některým, jiné. Tabulka č. 28 – Umíme projevovat úctu všem lidem? Absolutní četnost

Relativní četnost

Ano

43

44,79%

Ne

25

26,04%

Některým

26

27,08%

2

2,08%

Jiné Celkem

96

100%

Graf č. 9 – Umíme projevovat úctu všem lidem?

2% 27% 45%

ano ne některým jiné

26%

Hodnocení: 44,79% respondentů odpovídá, že umíme projevovat úctu všem lidem, 26,04% dotazovaných si myslí, že ne, 27,08% si myslí, že pouze některým a 2,08% by odpověděli jinak.

64

Položka č. 29: Mohl byste definovat, co je to důstojnost člověka? K této otázce se vyjádřili jen někteří respondenti, protože odpověď byla dobrovolná. Odpovědělo celkem 10 respondentů (10,42%) a to následovně: 1. Dobré chování. (Argumentace směrem k důstojnosti zásluh). 2. Člověk je brán jako „celek“, který má právo na úctu ostatních. Bereme ohled na to, že člověk přemýšlí, uvažuje – za svůj život splnil spoustu úkolů (matka, otec) společenských. „Společnost“ by měla vše dotyčnému „vrátit“. (Argumentace sice akceptuje důvod obecného lidství, zároveň však směřuje k důstojnosti zásluh). 3. Mít svůj názor na vše kolem sebe, možnost rozhodovat o věcech či úkonech svobodně, dělat si podle sebe. Chovat se k ostatním s úctou. (Argumentace se odvolává na lidskou svobodu a na reciprocitu v mezilidských vztazích: důstojné je respektovat důstojnost druhých. 4. Že je poctivý a nelže. (Argumentace směřuje k důstojnosti mravní síly.) 5. Každý člověk posuzuje důstojnost různým způsobem (odmítnutí otázky se odvolává na subjektivní relativismus). 6. Svobodné jednání, rozhodování. (Argumentace směřuje ke svobodě člověka – tedy k jeho předmětné instrumentalitě ke světu: deifikace ve smyslu Seilerové). 7. Hodnota lidského života. (Argumentace pouze konstatuje, že lidská důstojnost patří mezi hodnoty.) 8. Plnohodnotný život, naplněný dle přání nemocného, v souladu s morálními právy ve společnosti, který respektuje a respektován okolím. (Argumentace směřuje k důstojností mravní síly s odvoláním na reciprocitu v mezilidských vztazích.) 9. Nemohu – každý člověk vnímá důstojnost jinak. (Odmítnutí otázky se odvolává na subjektivní relativismus.) 10.K důstojnosti člověka náleží to, že každý má svůj vlastní život a svou vlastní hodnotu, a že ho nikdo nesmí ohrožovat od početí do přirozené smrti. Důstojnost 65

člověka je zakořeněna ve svědomí a v „obrazu a podobě Boha“, dosahuje svého naplnění v povolání k božské blaženosti. (Argumentace židovsko – křesťanským zdůvodněním lidské důstojnosti).

Hodnocení: Osm z deseti odpovědí se nějakým způsobem dotklo určité stránky argumentace, jak jí používají autoři, které jsem citovala v teoretické části práce (dva respondenti odmítli důstojnost definovat s odvoláním na subjektivní relativismus.) Můžeme tedy říci, že odborná argumentace odpovídá názorům, které se vyskytují v běžné populaci.

66

4. 2 Analýza získaných výsledků vzhledem ke stanoveným cílům a hypotézám

Cíl č. 1 Zdokumentovat, jakou hodnotu má pro dotázané lidský život od početí až do smrti, nejen ve zdraví, ale i v nemoci. K tomuto cíli se vztahuje hypotéza č.1 Hypotéza č. 1 Předpokládám, že pro 80% respondentů má život hodnotu v každé podobě, váží si života svého i jiných lidí. K této hypotéze se vztahují položky v dotazníku č.4, 7, 8, 9, 23 a 28. Hypotéza č. 1 se potvrzuje jen v některých položkách, a to v položce č. 4, 7, 9 a 23. V položkách č. 8 a 28 se nepotvrzuje. V položce č. 4 se zmiňuji o pocitu hodnoty vlastního života. 96 respondentů, to znamená 100% odpovídá ano, mám pocit hodnoty vlastního života. Hypotéza č. 1 se potvrdila. V položce č. 7 se ptám, má – li život hodnotu v každé podobě. 94 respondentů (97,92%) si myslí, že ano. Hypotéza č. 1 se potvrdila. Položkou č. 8 jsem zjišťovala, zda je život hodnota trvalá. Pouze 28 (29,17%) respondentů si myslí, že ano. 68 respondentů (70,83%) je opačného názoru. Hypotéza č. 1 se nepotvrdila. Položka č. 9 se zabývá tím, zda je kvalita života hodnota trvalá. 13,54% respondentů je toho názoru, že ano. 9,38% dotazovaných si myslí, že ne a 77,08% respondentů se přiklání k tomu, že kvalita života je hodnota proměnlivá. Hypotéza č. 1 se potvrdila. Položkou č. 23 se ptám, zda má každý člověk právo na život. 92 respondentů (95,83%) si myslí, že ano, 4 odpovídají, že nemá každý člověk právo na život. Hypotéza č. 1 se potvrdila. Jestliže má každý člověk právo na život, znamená to vyjádření úcty k životu v každé podobě. Položka č. 28 je zaměřená na to, zda umíme projevovat úctu všem lidem. 44,79% respondentů si myslí, že umíme, 26,04%dotazovaných je opačného názoru, 27,08% respondentůsi myslí, že úctu projevujeme jen některým lidem a 2,08% dotazovaných by zvolilo jinou možnost odpovědi. Tato hypotéza se nepotvrdila.

67

Hypotéza č. 2 Předpokládám, že 50% dotázaných bude lhostejná k otázce uchovávání lidských embryí. K této hypotéze se vztahuje položka č. 7, 14, 15, 23 a 28. Respondentům není lhostejné uchovávání lidských embryí. V položce č. 7 není zmíněno embryo, ale ptám se, zda má život hodnotu v každé podobě. A embryo je lidský život. 97,92% respondentů si myslí, že život má hodnotu v každé podobě. Tato hypotéza se nepotvrdila Položka č. 14 je zaměřená na umírání dětí před narozením. I zde není embryo zmíněné, přesto si myslím, že tato položka se k hypotéze č. 2 vztahuje. 84,38% respondentů si myslí, že umírání dětí před narozením je nedůstojné. Hypotéza se nepotvrdila. Položka č. 15 je zaměřena přímo na smrt embryí v případě jejich nepotřebnosti. 76,04% respondentů je přesvědčeno, že nechat „umřít“ embrya je nedůstojné. Hypotéza v této otázce se rovněž nepotvrdila. Položka č. 23 se nevztahuje přímo k embryonálnímu stadiu, ale otázkou je, zda má každý člověk právo na život. 95,83% je přesvědčeno, že ano, znamená to i embryonální fázi vývoje. Hypotéza v této otázce se nepotvrdila. Položka č. 28 je o úctě. Umíme prokazovat úctu všem lidem, tedy i lidskému zárodku. 44,79% respondentů si myslí, že ano, 26,04% dotazovaných je opačného názoru, 27,08% dotazovaných si myslí, že jen některým a 2,08% respondentů by zvolilo jinou odpověď. Hypotéza v této otázce se nepotvrdila.

Hypotéza č. 3 Předpokládám, že většina dotázaných bude souhlasit s přerušením těhotenství v případě postižení plodu. K této hypotéze se vztahují položky č. 14 a 16. V položce č. 14 se ptám, zda je důstojné umírání dětí před narozením. 84,38% dotázaných si myslí, že to není důstojné. Předpokládaná hypotéza se nepotvrdila. Položkou č. 16 zjišťuji, zda je důstojné člověka nenechat narodit dítě s postižením. 76,04% respondentů odpovídá, že není. Hypotéza se nepotvrdila.

68

Cíl č. 2 Zdokumentovat, co si respondenti myslí o smrti a o doprovázení rodinou při umírání a o eutanazii. K tomutu cíli jsem stanovila pět hypotéz:

Hypotéza č. 4 Předpokládám, že 60 - 70% dotázaných se shodne na tom, že existuje smrt dobrá, ale také smrt špatná, a že i při umírání může být člověk šťastný. K této hypotéze se vztahují položky č. 10, 11 a 12. Předpokládaná hypotéza se potvrdila v položce číslo 10 a 11. V položce číslo 12 se hypotéza nepotvrdila. V položce č. 10 se ptám, zda může být umírající nebo nevyléčitelně nemocný šťastný. 60,42% respondentů si myslí, že ano. Hypotéza se potvrdila. Položkou číslo 11 se ptám, zda existuje dobrá smrt. 77,08% dotázaných se shoduje na tom, že je to možné. Hypotéza se potvrdila. Položka číslo 12 je položena opačně, existuje smrt špatná? 58,33% respondentů si myslí, že ne. Hypotéza se nepotvrdila. Číslo 58,33% se však hranici 60% velmi blíží.

Hypotéza č. 5 Předpokládám, že 70% dotázaných by si přálo umírat v přítomnosti svých nejbližších doma. Hypotéza číslo 5 se potvrdila v položce číslo 13. K této hypotéze se vztahují položky číslo 6 a 13. Položka číslo 6 je zaměřena na vlastní zkušenost. Ptám se, zda respondent byl přítomen u umírajícího člověka. Je to zkušenost, která určitě může mít vliv na rozhodnutí umírat v přítomnosti svých nejbližších. 57,29% dotázaných byla u umírajícího člověka, 42,71% nemá tu zkušenost. Číslo udávající nadpoloviční počet lidí, kteří byli přítomni u umírajícího člověka je překvapivě vysoké. Položka číslo 13 je zaměřená přímo – přál byste si umírat v přítomnosti svých blízkých doma? 81,25% odpovídá, že ano, 3,13% ne a 15,63% neví. Hypotéza číslo 5 se touto položkou potvrdila.

69

Hypotéza č. 6 Předpokládám, že 70% dotázaných by byla natolik statečných, že by dokázali doprovázet své blízké při umírání. Hypotéza číslo 6 se potvrdila. K této hypotéze se vztahuje položka číslo 6 a 25. Položka číslo 6 byla zmíněná výše, otázka zněla, zda byl dotazovaný přítomen u umírajícího člověka. 57,29% odpovídá, že ano. Položka číslo 25 je položena přímo, byl byste schopen doprovázet umírajícího člověka. 72,92% dotazovaných odpovídá, že ano. To znamená, že odvahu by našli i ti, kteří s umíráním zatím zkušenost nemají. Předpokládaná hypotéza se potvrdila. Hypotéza č. 7 Předpokládám, že asi polovina dotázaných odpoví, že má člověk právo rozhodovat o tom, jak zemře. Druhá polovina odpoví, že do toho člověk zasahovat nemá. Hypotéza číslo 7 se nepotvrdila. K této hypotéze se vztahuje položka číslo 24. Celkem 38,54% respondentů odpovídá, že člověk má právo rozhodovat o tom, jak zemře. 61,46% dotazovaných odpovídá, že na to právo nemá. Hypotéza č. 8 Předpokládám, že s eutanazií nebude souhlasit většina dotázaných. Hypotéza číslo 8 se potvrdila. S touto hypotézou souvisí položky číslo 26 a 27. Položka 26 je zaměřená na to, zda je eutanazie dobrá smrt. 87,50% respondentů si myslí, že ne. 12,50% dotazovaných jsou opačného názoru. Zda je eutanazie důstojná smrt, zjišťuje položka číslo 27. 87,50% respondentů si myslí, že není. 12,50% dotazovaných

tvrdí opak. Číslo souhlasu s důstojností eutanazie

zrcadlí stav současných diskusí v médiích. I když je daleko od hranice 50%, jeví se mi jako poměrně vysoké vzhledem k tomu, o jak závažnou otázku se jedná.

Cíl č. 3 Zdokumentovat, zda podle dotázaných má být nevyléčitelně nemocný člověk pravdivě informován o svém zdravotním stavu, a zda mohou rozhodovat o dalších postupech při další léčbě. 70

Hypotéza č. 9 Předpokládám, že většina respondentů bude souhlasit s informováním nemocného člověka po pravdě. Hypotéza číslo 9 se potvrdila. K této hypotéze se vztahuje položka č. 21. Otázka zněla, zda má být nevyléčitelně nemocný pravdivě informován o svém zdravotním stavu. 33,33% dotazovaných je přesvědčeno, že ano, 66,67% respondentů si myslí, že ano, když si to nemocný přeje. Hypotéza č. 10 Předpokládám, že svoboda nemocných v rozhodování o sobě je respektována v 50%. Hypotéza číslo 10 se nepotvrzuje. K této hypotéze se vztahuje položka číslo 22. Celkem 28,13% dotázaných si myslí, že je respektována svoboda nemocných v rozhodování o sobě, 14,58% respondentů je opačného názoru a 57,29% respondentů si myslí, že je to pouze někdy. K položkám 17, 18, 19 a 20 jsem nevztáhla žádné cíle a hypotézy. Považuji je za doplnění tohoto empirického průzkumu, které dokresluje názory respondentů. Položka 17, 18 a 19 spolu úzce souvisí. Otázka číslo 17 zní : Nemocní často ztrácí pocit hodnoty svého života. Myslíte, že je tento pocit na místě? 4,17% dotázaných si myslí, že ano. 15,63% si myslí opak a 80,21% respondentů bere tento pocit jako pochopitelný. Položka 18: Může nemocný znovu nalézt hodnotu svého života? 96,88% respondentů říká, že ano. 3,13% dotazovaných si myslí, že ne. Položka číslo 19: Kdo může být nemocnému nápomocen v hledání? 16,41% přátelé, 29,30% blízcí nemocného, 14,45% zdravotníci,20,31% duchovní 19,53% jiná víra. Všechny skupiny jsou zastoupeny celkem rovnoměrně. Položkou č. 20 se ptám, zda potřebuje člověk k pocitu vlastní důstojnosti svobodu. 53,13% respondentů si myslí, že ano. 46,88% dotazovaných je opačného názoru, trochu mě to překvapuje. Ačkoliv uznávám, že se jedná o obecně položenou otázku a bylo by možno diskutovat o okolnostech, za kterých si člověk uchovává vnější či vnitřní svobodu.

71

5. Diskuse V úvodu práce jsou stanoveny 3 cíle, ke každému jsem přiřadila několik hypotéz. K cíli 1 jsem zformulovala 3 hypotézy, k cíli 2 potom 5 hypotéz a k cíli 3 - 2 hypotézy. Některé položky v dotazníku se nevztahují k žádnému cíli ani hypotéze, přesto k tématu mé práce - lidská důstojnost a umírání – patří. Odpovědělo mi 64 žen a 32 mužů. Nejpočetnější skupinou respondentů byli lidé ve věku 20 – 40 roků. 48 dotazovaných jsou praktikující křesťané. V cíli č.1 se zaměřuji na otázku, jakou hodnotu má pro dotázané lidský život od početí až do smrti, nejen ve zdraví, ale i v nemoci. Z výsledků mého dotazníkového šetření vyplývá, že všichni respondenti mají pocit hodnoty vlastního života, 94 si myslí, že život má hodnotu v každé podobě. 68 dotázaných je přesvědčeno, že život není hodnota trvalá, a že kvalita života je hodnota proměnlivá si myslí 74 respondentů. 92 dotazovaných si myslí, že na život má právo každý člověk. Že umíme projevovat úctu všem lidem, si myslí jen 43 respondentů. Respondentům také není lhostejná otázka uchovávání lidských embryí. 94 respondentů si myslí, že život má hodnotu v každé podobě, 81 dotazovaných si myslí, že není důstojné umírání dětí před narozením. Se „smrtí“ embryí v případě jejich nepotřebnosti (uchovávaná pro event. IVF) nesouhlasí celkem 73 dotazovaných a 92 respondentů souhlasí s tím, že každý má právo na život. Porody postižených dětí také nejsou lhostejné. 76 dotázaných si myslí, že není důstojné člověka nenechat narodit dítě s postižením. V cíli č. 2 jsem se zaměřila na

to, co si respondenti

myslí o smrti

a o doprovázení rodinou při umírání a o eutanazii. 58 dotázaných si myslí, že i nevyléčitelně nemocný nebo člověk, který umírá může být šťastný. 74 respondentů je přesvědčeno, že existuje dobrá smrt a 56 respondentů si myslí, že existuje špatná smrt. Zkušenost s přítomností u umírajícího člověka má 55 dotazovaných. Zemřít v přítomnosti svých blízkých by si přálo 78 respondentů. 70 odpovídajících by byla schopna doprovázet umírajícího. 59 respondentů je přesvědčeno, že člověk nemá právo rozhodovat o tom, jak zemře. 84 dotaztovaných si myslí, že eutanazie není dobrá smrt a také 84 dotázaných je přesvědčeno, že eutanazie není důstojná smrt.

72

Cíl č. 3 je zaměřen na zdokumentování, zda

podle dotázaných má být

nevyléčitelně nemocný člověk pravdivě informován o svém zdravotním stavu a zda mohou nemocní rozhodovat o dalších postupech při další léčbě. 64 respondentů si myslí, že by měl být nevyléčitelně nemocný pravdivě informován, pokud si to sám přeje. O tom, že je respektována svoboda nemocných v rozhodování o sobě si myslí pouze 27 dotázaných. 77 respondentů chápe, že nemocní ztrácí pocit hodnoty vlastního života, 93 respondentů si myslí, že je možné tento pocit opět nalézt. Souhlasí s tím, že jim mohou pomoci přátelé, blízcí, zdravotníci, duchovní i jiné náboženství. Všechny oblasti, kterých jsem se svou prací dotkla, jsou velmi diskutované a aktuální. Myslím, že všeobecně jsou dobře přijímány hospice a otázka doprovázení. Očekávala jsem, že bude více pozitivních odpovědí, co se týče eutanazie. Ale mile mne překvapilo, že lidé s touto smrtí jednoznačně nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že se k této otázce občas vrací i zákonodárci, bych čekala, že si někteří lidé budou přát mít možnost ukončit svůj život. Zatím si to podle dotazníkového šetření myslela jen malá hrstka respondentů. Do určité míry je to možná i tím, že velká část dotazovaných je založena nábožensky, ale zcela to touto skutečností vysvětlit nelze. Také jsem s velkou radostí přijala fakt, že lidé nejsou lhostejní k otázkám uchovávání embryí a

porodům postižených dětí. Jako zdravotník bohužel musím

konstatovat, že mezi odborníky je tento fakt nepříjemný. Mnozí lékaři se nechovají dostatečně taktně k rodičům, kteří se rozhodnou ponechat si postižené dítě, přestože jim byla doporučena interrupce. Chápu, že odborník za tím vidí i ekonomickou stránku, nákladné léčení, rehabilitace, operace, lázně…. ale rodiče vidí především svoje dítě a hodnotu každého lidského života. Všeobecně je rozšířený názor, že nemocný člověk nemá dostatek svobody v rozhodování o své další léčbě. Netýká se to jen nevyléčitelně nemocných. I zde je co dohánět. Pacient je při léčbě nikoliv tím, kdo je podřízený, ale tím, kterého se to vše týká nejvíc. Vzhledem k výsledkům tohoto dotazníkového řešení jsem si položila otázku, nakolik odporují nebo naopak souhlasí s názory odborníků, které jsem reprezentovala v teoretické části práce. Především mě překvapilo, že lidé přemýšlejí o smrti, nevyhýbají se jí tolik, jak by se na základě odborných analýz mohlo zdát.

73

Pravděpodobně již zde sklízí plody neúnavná práce autorek, jako je Marie Svatošová a organizací, které se zabývají domácí hospicovou péčí. Stejně příjemně překvapivé je smýšlení o hodnotě lidského života v nemoci a v postižení. Zdá se, že lidé jsou v běžném životě spíše nachýleni akceptovat argumenty, které hovoří pro obecnou hodnotu lidského života, bez ohledu na to, zda jsou zakořeněny v křesťanském či obecně humanistickém světonázoru.

Ne zcela

uspokojivé byly pro mne výsledky týkající se názorů na informování pacientů o jejich stavu. Zdá se, že lidé jsou dodnes ovlivněni zdravotnickým principem, který v minulosti zakazoval informovat pacienta o jeho zdravotním stavu v souvislosti se zásadou nepoškodit pacienta. V zásadě je těžké konfrontovat výsledky tohoto dotazníkového šetření s dostupnou literaturou. Jak jsem se snažila ukázat v teoretické části práce, hodnověrní autoři zabývající se otázkami bioetiky uvádějí vždy poctivě argumenty pro i proti určitému způsobu řešení dilematických situací v medicíně. Mým závěrem však je, že dotazovaní lidé inklinovali k řešení směřujícím k myšlence skutečné lidskosti, ať už založené na křesťanství nebo na univerzálním humanismu.

74

6. Návrh na řešení zjištěných nedostatků Dotazníkové šetření, které jsem v rámci této bakalářské práce provedla, nebylo zaměřeno na zjišťování nedostatků, spíše chtělo zmapovat názory lidí na morální otázky spojené s vědomím lidské důstojnosti v situaci umírání a smrti. Ve spojení s některými závěry teoretické části práce však některé další možné směry

naznačilo, zejména

v oblasti vzdělávání a výzkumu:. 1.

Návrh ke vzdělávání zdravotnických pracovníků: Doporučuji, aby do pregraduální výchovy zdravotníků byly zařazeny kurzy, které by se vážně věnovaly vztahem mezi životní filozofií, světovým názorem či náboženstvím člověka ve vztahu k bioetickým otázkám. Studenti by měli nejen znát obecné způsoby argumentace, ale měli by umět rozlišit světonázorové kořeny takové argumentace, zhodnotit jejich věcnou či fundamentální podobu a na základě kritické reflexe zaujmout svůj vlastní postoj.

2.

Návrh k dalšímu výzkumnému šetření: Dotazníková šetření naznačují názory a postoje lidí. Ze závěrečné otázky mého dotazníku, v níž se mohli respondenti volněji vyjádřit, však usuzuji na to, že by bylo zajímavé podrobit názory lidí na etické otázky spojené s důstojností lidského života v situaci umírání a smrti hlubší kvalitativní analýze (například formou řízených rozhovorů), která by lépe specifikovala skutečné světonázorové a odborné zdroje názorů lidí na tyto otázky.

75

Závěr V bakalářské práci jsem zvolila jako téma etické otázky vztahující se k lidské důstojnosti při umírání a smrti. V teoretické části jsem se nejprve pokusila definovat a charakterizovat základní pojmy a problémy. Přitom jsem dospěla k závěru, že odborníci ve svých argumentacích vycházejí z určité životní filozofie nebo z určitého světového názoru. Za nosné se mi jevilo srovnání židovsko – křesťanských pohledů na lidskou důstojnost obecně, ale i na etické otázky spojené se začátkem a koncem lidského života. Při psaní této části práce jsem také narazila na způsoby, které brání skutečné dialogické výměně mezi těmito dvěma „tábory“. Zatímco zejména z katolického světa zaznívají občas argumenty přehnané, až fundamentalisticky zabarvené, obyvatelé světa sekulárního humanismu podezřívají předem křesťansky orientované autory z fanatického stranění životu. (I svět liberálních názorů na důstojnost člověka v umírání a smrti však má své fundamentalisty). Výzkumná část práce si kladla za cíl zmapovat tři okruhy této problematiky, jak jsou vnímány lidmi v běžném životě: zdokumentovat, jakou hodnotu má lidský život od počátku až do smrti, zjistit jejich názory na eutanazii a jejich názory na situaci vážně nemocných pacientů. Bylo pro mě potěšitelné zjištění, že u respondentů převažovaly střízlivé postoje, opírající se o všelidské principy úcty k životu člověka. Ve slově „převažovaly“ je však obsažen i fakt, že se mezi nimi vyskytly takové, které směřují spíše k relativizaci principů, které dosud Evropa považovala za dědictví židovsko – křesťanské tradice. Domnívám se, že tito lidé především potřebují hovořit s druhými o svých i jiných argumentech, zkušenostech a zážitcích. Témata, která byla ještě nedávno předmětem společenských tabu, by se neměla stát předmětem spekulací politiků, ale předmětem věcné diskuse.

76

Anotace Příjmení a jméno autora:

Musilová Mária

Instituce:

Nemocnice Milosrdných bratří v Brně

Název práce:

Lidská důstojnost a umírání

Vedoucí práce:

MUDr. Viola Svobodová

Počet stran:

89

Počet příloh:

3

Rok obhajoby:

2008

Klíčová slova:

Lidská důstojnost, umírání, smrt, paliativní péče, hospic, eutanazie, interrupce,

Práce se zabývá problémem lidské důstojnosti v situaci umírání a smrti, a to s ohledem na počátek a konec lidského života. Autorka nejprve definuje pojem lidská důstojnost a rozlišuje přitom křesťanské a obecně humanistické stanovisko. Dále definuje pojmy umírání a smrt a charakterizuje etická dilemata spojená s umíráním a smrtí na konci života: problém práva na dobrou smrt, problém asistované sebevraždy, tzv. kluzkého svahu a problém úmyslu pacienta a lékaře usmrtit, zejména s ohledem na důstojnost pacienta i lékaře. V závěru teoretické části definuje úkon interrupce a charakterizuje etická dilemata týkající se stanovení okamžiku začátku lidského života v křesťanském a obecně humanistickém pojetí a dilemata týkající se postinterrupčního syndromu. V empirické části práce autorka zjišťuje dotazníkovou metodou míru shody mezi názory odborníků a běžnou veřejností. Pro vzorek 96 respondentů dotazníků vyslovuje závěr, že výpovědi respondentů směřují k uznání všelidských hodnot, pramenících v židovsko – křesťanské kultuře.

77

Annotation: The name of the author:

Musilová Mária

Institution:

The Hospital of Merciful Brother

The name of the Work:

MUDr. Viola Svobodová

The number of pages:

89

The number of enclosures:

3

The year of disertation:

2008

The key words:

Human dignity, dying, death, lenitive care, hospice, euthanasia, abortion

The paper deals with the problem of human dignity in the situation of dying and death with a regard to the beginning and the end of human life. At first the author defines a term of human dignity and she distinguishes Christian and generallyhumanistic attitude at the same time. Further she defines terms dying and death and she characterizes ethic dilemmas connected to dying and death at the end of life: a problem of the right to good death, a problem of assisted suicide, a problem of so called slippery slope and a problem of patient’s and doctor’s intention to put to death, mainly with a regard to as patient’s as doctor’s dignity. At the end of the theoretical part she defines abortion act and she characterizes ethic dilemmas connected to determining of the moment of the beginning of human life under the terms of Christian and generallyhumanistic point of view and dilemmas connected to postabortional syndrome. In the empiric part the author surveys a degree of congruence between opinions of experts and laic society by the means of a questionnaire method. With the sample of 96 respondents she concludes that respondents’ statements aim to recognizing of panhuman values that result from Jewish-Christian culture.

78

Seznam použité literatury a prameny

Dokumenty II. vatikánského koncilu (1995). Praha : Zvon Fáze vyrovnání se s nemocí. Dostupné na http://www.umirani.cz/ (cit. 22.6. 08) FRANKL, V. E., Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 2006. ISBN80-7295-085-1 HAŠKOVCOVÁ, H., Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha : Galén, 2000. ISBN 80-7262-034-7 IVANOVÁ, K., JURÍČKOVÁ, L., Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým zaměřením. Olomouc : Univerzita Palackého, 2005. ISBN 80-244-09925. KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha : Advent, 1991. ISBN neuvedeno. MUNZAROVÁ, M., Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha : Grada, 2005. ISBN 80247-1025-0. MUNZAROVÁ, M., Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky. Brno : MU, Lékařská fakulta, 2002. ISBN 80–210–3018–6. MUNZAROVÁ, M. a kol., Proč ne eutanazii aneb Být, či nebýt? Kotelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2008. ISBN978-80-7195-258-9. ONDOK, J.P., Bioetika. Svitavy : Trinitas, 1999. ISBN80-86036-24-3. Péče a lidská důstojnost. Dostupné na www.osobniasistence.cz. (cit. 17. 6. 2008) Potratovost. Dostupné na http://www.czso.cz/csu/2007edicniplan.nsf/t/210044237B/$File/40070705.pdf. (cit. 22.6.08.)

79

Proč pláčeš, Miriam? Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001. ISBN neuvedeno, autor neuveden. ROTTER, H., Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-302-7. SEILEROVÁ, B., O důstojnosti člověka. Odkaz Ciovanniho Pica della Mirandola. Bratislava : IRIS, 1999. ISBN 80–88778–76–X. Sgreccia, E., Učení Jana Pavla II. o lidském životě. Kristocentrický přístup. In: ŠIPR, K. (vyd.). Život je dar. Brno : HIPPOKRATES, 2007. ISBN978-80-903949-1-9. SMÉKAL, V., Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno : Barrister & Principal, 2002. ISBN 80-85947-80-3. SVATOŠOVÁ, M., Hospice a umění doprovázet. Praha : Ecce Homo, 1995. ISBN 80902049-0-2.

80

Seznam příloh 1.

Seznam tabulek

2.

Seznam grafů

3.

Dotazník

81

1. Seznam tabulek: Tabulka č.1: Pohlaví respondentů

s. 37

Tabulka č. 2: Věk respondentů

s. 38

Tabulka č. 3: Náboženské vyznání

s. 39

Tabulka č. 4: Hodnota vlastního života

s. 40

Tabulka č. 5: Hodnotný život zajistí

s. 41

Tabulka č. 6: Zkušenost s umíráním

s. 42

Tabulka č. 7: Má život hodnotu v každé podobě?

s. 43

Tabulka č. 8: Je život hodnota trvalá?

s. 44

Tabulka č. 9: Kvalita života je hodnota trvalá?

s. 45

Tabulka č. 10: Může být šťastný umírající nebo nevyléčitelně nemocný?

s. 46

Tabulka č. 11: Existuje dobrá smrt?

s. 47

Tabulka č. 12: Existuje špatná smrt?

s. 48

Tabulka č. 13: Přání umírat v přítomnosti svých blízkých

s. 49

Tabulka č. 14: Je důstojné umírání dětí před narozením?

s. 50

Tabulka č. 15: Je důstojné nechat zemřít embrya?

s. 51

Tabulka č. 16: Je důstojné člověka nenechat narodit dítě s postižením?

s. 52

Tabulka č. 17: Je na místě pocit ztráty hodnoty svého života v období nemoci?

s. 53

Tabulka č. 18: Může nemocný znovu nalézt pocit hodnoty svého života?

s. 54

Tabulka č. 19: Kdo může nemocnému pomoci?

s. 55

Tabulka č. 20: Potřebuje člověk k pocitu vlastní důstojnosti svobodu?

s. 56

Tabulka č. 21: Informovat nemocného o jeho zdravotním stavu?

s. 57

Tabulka č. 22: Je respektována svoboda nemocných v rozhodování o sobě?

s. 58

Tabulka č. 23: Má každý člověk právo na život?

s. 59

Tabulka č. 24: Má člověk právo rozhodovat o tom, jak zemře?

s. 60

82

Tabulka č. 25: Byl(a) byste schopen(a) doprovázet umírajícího?

s. 61

Tabulka č. 26: Je eutanazie dobrá smrt?

s. 62

Tabulka č. 27: Je eutanazie důstojná smrt?

s. 63

Tabulka č. 28: Umíme projevovat úctu všem lidem?

s. 64

83

2. Seznam grafů:

Graf č. 1: Věk respondentů

s. 38

Graf č. 2: Náboženské vyznání

s. 39

Graf č. 3: Kvalita života je hodnota trvalá?

s. 45

Graf č. 4: Může být šťastný umírající nebo nevyléčitelně nemocný?

s. 46

Graf č. 5: Přání umírat v přítomnosti svých blízkých

s. 49

Graf č. 6: Je důstojné nechat zemřít embrya?

s. 51

Graf č. 7: Je důstojné člověka nenechat narodit dítě s postižením?

s. 52

Graf č. 8 :Je respektována svoboda nemocných v rozhodování o sobě?

s. 58

Graf č. 9: Umíme projevovat úctu všem lidem?

s. 64

:

84

Příloha 3 Prosím o vyplnění dotazníku, který je anonymní. Pokud máte jiný názor, než jsou nabídnuty odpovědi, tak prosím napište Vaši vlastní odpověď. Vyhodnocení dotazníku bude použito pouze pro bakalářskou práci na téma: „Důstojnost člověka a umírání.“

Děkuji za vyplnění dotazníku

Mária Musilová

3. Dotazník

1. Jste:

□ □

muž žena

2. Věk:

□ □ □ □

do 20 let 20 – 40 let 40-60 let nad 60 let

3. Jste:

□ □ □ □

praktikující křesťan nepraktikující křesťan jiné víry přesvědčený ateista

4. Máte pocit hodnoty vlastního života? □ ano □ ne 5. Co podle vás dělá život hodnotným? □ společenské postavení □ hmotná zajištěnost □ zdraví □ tvůrčí schopnost □ mládí □ krása □ víra □ dobré vztahy mezi lidmi □ morální život □ fakt, že jsem člověk □ jiné………………………………………………………………

85

6. Byl(a) jste přítomen (na) u umírajícího člověka? □ ano □ ne

1. Myslíte si, že život má hodnotu v každé podobě? □ Ano □ Ne □ pouze v mládí □ pouze když je člověk zdravý □ jiné……………………………………………………………….

2. Život je hodnota trvalá □ ano □ ne 3. Kvalita života je hodnota trvalá □ ano □ ne □ proměnlivá □ jiné………………………………………………………………

4. Myslíte si, že umírající člověk, nebo člověk nevyléčitelně nemocný může být šťastný? □ ano □ ne □ nevím □ někdy □ jiné…………………………………………………………….

5. Myslíte si, že existuje dobrá smrt? □ ano □ ne

6. Myslíte si, že existuje špatná smrt? □ ano □ ne

86

7. Přál byste si umírat v přítomnosti svých blízkých doma? □ ano □ ne □ nevím □ jiné…………………………………………………………….

8. Myslíte si, že umírání dětí před narozením je důstojné? □ ano □ ne 9. Domníváte se, že nechat umřít embrya (uchovávána pro ev. umělé oplodnění) je důstojné člověka? □ ano □ ne □ jiné……………………………………………………………. 10. Myslíte si, že je důstojné člověka nenechat narodit dítě s postižením? □ ano □ ne □ nevím □ jiné……………………………………………………………. 11. Nemocní často ztrácí pocit hodnoty svého života. Myslíte, že je tento pocit na místě? □ ano □ ne □ pochopitelný □ špatný □ jiné……………………………………………………………. 12. Jestliže nevyléčitelně nemocný člověk může díky své bezmoci ztratil pocit hodnoty svého života, může jej znovu nalézt? □ ano □ ne 13. Mohou mu být □ □ □ □ □

v tom nápomocni: přátelé blízcí nemocného zdravotníci duchovní jiní…………………………………………………………….

87

14. Potřebuje člověk k pocitu vlastní důstojnosti svobodu? □ ano □ ne □ jiné……………………………………………………………. 15. Myslíte si, že má být nevyléčitelně nemocný člověk pravdivě informován o svém zdravotním stavu? □ ano, vždy □ ano, když si to sám přeje □ nikdy □ jiné……………………………………………………………… 16. Myslíte si, že je respektována svoboda nemocných v rozhodování o sobě? (při vyšetření, léčbě apod.)? □ ano □ ne □ někdy □ výjimečně 17. Myslíte si, že má každý člověk právo na život? □ ano □ ne □ jiné…………………………………………………………… 18. Myslíte si, že člověk má právo rozhodovat o tom jak zemře? □ ano □ ne 19. Byl(a) byste schopen(a) doprovázt umírajícího? □ ano □ ne 20. Myslíte si že eutanázie je dobrá smrt? □ ano □ ne 21. Myslíte si, že eutanázie je důstojná smrt? □ ano □ ne 22. Umíme projevovat úctu všem lidem? □ ano □ ne □ některým □ jiné…………………………………………………………….. 23. Mohl byste definovat co je to důstojnost člověka? ……………………………………………………………………………………….… ……………………………………………………………………………………….… ……………………………………………………………………………………….… …………………………………………………………………………………………. ……………………………………………………………………………………….… ………………………………………………………………………………………….

88