Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií

Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií

Přírodní medicína jako alternativní způsob léčby obyvatel, aneb návrat ke kořínkům (Magisterská diplomová práce)

Autor: Bc. Iva Krejčová Vedoucí práce: Mgr. Bohuslav Binka, Ph.D

Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a veškeré zdroje uvedla v seznamu literatury.

V Praze 5. 5. 2011 Iva Krejčová

Poděkování: Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomáhali s tvorbou diplomové práce a to především mému vedoucímu práce, Mgr. Bohuslavu Binkovi, Ph.D, za vstřícné vedení a přínosné rady a připomínky. Rovněţ moje poděkování patří všem přátelům a rodině za jejich podporu a motivaci.

Anotace Práce pojednává především o přírodní medicíně a její důleţité součásti, fytoterapii, která hraje významnou roli při samoléčbě obyvatel. Přírodní způsob léčby je odnoţí alternativní medicíny, která spolu s vědeckou medicínou tvoří základní léčebné směry v Evropě. Autorka se v první části věnuje právě těmto směrům, nastiňuje historické souvislosti, za kterých se oba směry formovaly a dále pojednává o problematice, s kterou je kaţdý zvlášť spojený a poukazuje na jejich rizika, přednosti i nedostatky. Obsah této části rovněţ vede k pochopení, proč je alternativní medicína v dnešní době stále více oblíbená a co přispívá k jejímu rozmachu. Širší rozměr je věnován fytoterapii, jejím léčebným moţnostem, kladům i problémům, které jsou s ní spojené.Podkladem pro navazující část se stalo dotazníkové šetření, jehoţ výsledky odhalily zajímavé souvislosti týkající se přírodní medicíny. Výsledky výzkumu například ukázaly, jaké jsou důvody respondentů k preferenci bylinné nebo klasické léčby, dále jaké jsou nejvíce praktikované metody přírodní medicíny a nejoblíbenější léčivé rostliny a jejich forma pouţití.

Abstract The thesis deals with natural medicine and its important part, phytotherapy, which plays a key role in self-medication. Natural medicine is a branch of alternative medicine, which is one of the basic medical approaches in Europe, along with the scientific approach. In the first part, the thesis deals with these approaches and shows the historical consequences which has formed both approaches. It also shows problems of the approaches, their pros and cons. The aim of this part is to demonstrate the reason of growing boom and popularity of alternative medicine nowadays. A larger part of the thesis deals with phytotherapy, its healing potential and, again, with its pros and cons. The background of the following part is based on a survey outcomes of which have shown an interesting relation to natural medicine and its practical use by respondents. For instance, the outcomes has shown the respondents’ preferences regarding herbal and classic treatment, the most frequently applied alternative medicine approaches, the most popular herbaceous plants and forms of their usage. English title: Natural medicine as an alternative treatment of people, or return to roots Klíčová slova: přírodní, alternativní a vědecká medicína, fytoterapie, samoléčba Keywords: natural, alternative and scientific medicine, phytotherapy, self-medication Rozsah textu včetně poznámek, bez anotace, obsahu, rejstříku, příloh a bibliografie je 20 856 slov.

Obsah ÚVOD

1

1. TEORETICKÁ ČÁST

3

1.1 PŘEHLED POJMŮ SOUVISEJÍCÍ SE ZDRAVOTNÍM STAVEM

3

1.2 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ ZDRAVOTNÍ STAV

5

1.3 VĚDECKÁ MEDICÍNA

9

1.3.1 Historické proměny vědecké medicíny

9

1.3.2 Vědecká medicína v dnešní době a její nedostatky

10

1.3.3 Farmakoterapie

11

Stručná historie farmaceutik a farmaceutického průmyslu

11

1.4 ALTERNATIVNÍ MEDICÍNA

14

1.4.1 Faktory růstu alternativní medicíny

17

1.4.2 Alternativní medicína a sloţky podílející se na uzdravení

20

1.5 PŘÍRODNÍ MEDICÍNA

21

1.5.1 Metody přírodní medicíny

23

1.5.2 Fytoterapie

28

Historie evropského bylinářství

28

Reálné možnosti fytoterapie v dnešní době

31

Prostředky užívané ve fytoterapii

32

Klady a zápory fytoterapie

33

1.6 LEGISLATIVA SOUVISEJÍCÍ S ALTERNATIVNÍ MEDICÍNOU

39

1.6.1 Legislativa související s registrací a schválením přípravků přírodní medicíny

40

1.6.2 Ústavy zabývající se schvalovacími procesy

42

1.6.3 Nová směrnice 2004/24 ES jako součást legislativy

43

2. PRAKTICKÁ ČÁST

49

2.1 ZREALIZOVANÉ VÝZKUMY

49

2.2 VLASTNÍ VÝZKUM

50

2.3. VYHODNOCENÍ VÝZKUMU

52

2.3.1 Metody přírodní medicíny

52

2.3.2 Léčivé rostliny a jejich forma vyuţití

53

2.3.3 Přírodní léčba a vedlejší účinky

57

2.3.4 Metody přírodní medicíny jako součást konvenční medicíny

58

2.3.5 Uţívání synteticky vyráběných volně prodejných léků a vitamínů

59

2.3.6 Preference bylinných přípravků a syntetických léků bez předpisu

61

2.3.7 Nachlazení a metody léčby

62

2.3.8 Mýty a pověry o léčivých rostlinách

63

ZÁVĚR

66

PŘÍLOHY

68

SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ

74

JMENNÝ INDEX

75

BIBLIOGRAFIE

76

Úvod Tato práce je rozdělena na dvě hlavní části. První, teoretická část, se věnuje dvěma základním léčebným směrům v Evropě, kterými je vědecká a alternativní medicína. Blíţe seznamuje s přírodní medicínou, jeţ je významnou součástí alternativní medicíny a to především s fytoterapií, nebo-li léčbou bylinami. Důvodem, proč se ve své práci orientuji především na tuto oblast alternativní medicíny, je to, ţe o přírodní léčitelství a hlavně bylinářství se zajímám jiţ mnoho let a povaţuji ho za důleţitou součást samoléčby, jeţ má svou tradici a empirií ověřené účinky, kterou lidé vyuţívají uţ po mnoho staletí. Přestoţe léčivé rostliny a metody přírodní medicíny nemohou zcela nahradit vědeckou medicínu, jsou velmi účinnou metodou léčby při lehčích onemocněních, chorobách s emocionálním i psychosociálním podtextem a jako prevence. Přírodní přípravky jsou podle mého názoru vhodnou alternativou k synteticky vyráběným volně prodejným lékům, jejichţ produkce je spojena s řadou negativních faktorů, jako například testování na zvířatech a plýtvání energiemi a dalšími zdroji. Cílem této části je ukázat historické a kulturní souvislosti, za kterých se oba druhy medicíny formovaly, nastínit jejich problematiku, s kterou je kaţdý zvlášť spojený a poukázat na jejich rizika, přednosti, ale i nedostatky. Rovněţ tato část má vést k pochopení, proč v dnešní době dochází k rozmachu alternativní medicíny a proč je přírodní medicína mezi lidmi stále oblíbenější. Další kapitoly první části, v kterých je pojednáno o přírodní medicíně a jejích metodách, mají za cíl seznámit s praktikami této medicíny a to především s fytoterapií. Rozebrány jsou moţnosti léčby bylinami v dnešní době, klady i zápory tohoto způsobu léčby, legislativa týkající se této oblasti a další souvislosti, které jsou s fytoterapií spojeny. Druhá, praktická část, vychází z výzkumu, který byl proveden dotazníkovou metodou. Předmětem zkoumání byl vztah studentů environmentalistiky brněnské a praţské katedry k přírodní medicíně. Cílem této části bylo zjistit, jaké metody přírodní medicíny oslovení studenti vyuţívají, jak často, nebo v jakých situacích. Zda jim plně důvěřují a jaký je důvod pro jejich volbu přírodních, nebo synteticky vyráběných přípravků. Dalším cílem dotazníku bylo zjistit, zda by studenti uvítali zařazení metod přírodní medicíny do klasické medicíny a zda jsou nakloněni tomu, aby se jejich 1

ošetřující lékař více orientoval v praktikách přírodní léčby a přírodních prostředcích, které by jim byl ochoten předepisovat. Alternativní medicína a její metody jsou dnes brány jako nový fenomén, který koexistuje vedle konvenční vědecké medicíny. Přesto některé její metody jsou známé a hojně vyuţívané jiţ po mnoho staletí, jako například bylinářství, které rovněţ hrálo důleţitou roli při zrodu vědecké medicíny, kdy byla farmakologie ještě neznámý obor. Změna nastala v 19. století s rozvojem organické chemie a farmakologie, s nímţ přišla na trh celá řada nových léků a léčiv, které vzbudily vlnu nadšení a euforie z vítězství nad nemocemi, na které dříve umíralo tisíce lidí. Lidé touţí po zdraví a kvalitním ţivotě a neustále hledají prostředky, jak toho dosáhnout. Proto bylo ţádoucí nemoci vymýtit a jak se zdálo, účinné zbraně leţely v rukou farmaceutického průmyslu. Tradiční lidové léčení rostlinami tak ustoupilo do pozadí. Ověřené bylinné recepty předávané z generace na generaci zůstávaly opomíjené a málem se zapomnělo na léčivou sílu, kterou v sobě rostliny mají v surovém stavu, aniţ by musely projít chemickou úpravou. Brzy však vyšly na povrch také negativní stránky spojené s farmaceutiky a jejich výrobou, jako například vedlejší účinky synteticky vyráběných léků, lékové aféry, velká spotřeba energie a ostatních zdrojů, kruté zacházení se zvířaty při testování léčiv, rezistence mikroorganismů na čím dál tím větší počet léků i antibiotik a vznik nových chorob, na které zatím lidstvo nenašlo ţádný účinný lék. A tak se opět dostaly ke slovu tradiční léčebné prostředky a přírodní medicína. Stále více lidí začíná věřit v léčivou sílu přírody a souhlasí se starou moudrostí Marie Treben, ţe není na světě rostlina, aby na něco nebyla. Hledají tak alternativu k přechemizované vědecké medicíně s dehumanizovaným přístupem k pacientovi.

2

1. Teoretická část Tato část práce blíţe seznamuje s léčebnými systémy, vědeckou medicínou, alternativní medicínou a její odnoţí přírodní medicínou. V dnešní době fungují tyto oblasti medicíny odděleně a jen v ojedinělých případech pronikají určité metody alternativní medicíny i do lékařského prostředí. Někteří autoři uvádí, ţe dělení medicíny na vědeckou a alternativní není vhodné, neboť medicína je jen jedna a nemá alternativu, neboť jiné léčebné systémy se s ní nemohou srovnávat. Jiní s tím však nesouhlasí a argumentují tím, ţe západní medicína nikdy nebyla jediná, protoţe spolu s ní existovaly i jiné léčebné metody, které pocházejí z jiných kultur, jako například čínská, indická, africká nebo australská medicína a medicína určitých historických období, například starověku a středověku. Nelze opomenout ani tradiční lidové léčitelství, které lidé praktikovali odnepaměti a vědecké medicíně o dlouhou dobu předcházelo (Heřt 2010). Ve své práci se přikláním k rozdělení medicíny na vědeckou a alternativní (se zaměřením na přírodní medicínu), abych mohla nastínit souvislosti, které se ke kaţdé z nich váţí. Dalším důvodem, proč tyto medicíny od sebe odděluji je ten, ţe obě prošly jiným historickým vývojem a tudíţ jsou spojeny i s jinou problematikou, na kterou je rovněţ poukázáno. Vymezení obou směrů je také důleţité k pochopení, proč dochází k nárůstu a rozšiřování metod alternativní medicíny. Předtím neţ se začnu věnovat příslušným léčebným systémům, zaměřím první kapitoly na pojmy týkajících se zdraví a nemoci a faktory, které tyto stavy podstatně ovlivňují.

1.1 Přehled pojmů související se zdravotním stavem 1. Zdraví – tento stav je definován jako harmonická rovnováha tělesných a duševních funkcí, projevující se pocitem síly, spokojenosti, chuti do ţivota, tělesného a duševního blaha. Ve skutečnosti jde o souhru všech fyziologických i duševních funkcí. 2. Nemoc – stav označovaný tímto pojmem způsobuje narušení rovnováhy a psychosomatické jednoty organismu. To je provázeno nejrůznějšími pocity fyzické 3

nevolnosti nebo psychickým rozladěním v různých stupních. Ve skutečnosti se však jedná právě o poruchu fyziologických funkcí, především orgánové změny. Přírodní medicína chápe chorobu jako porušení rovnováhy mysli a těla, které se vyjadřuje na emocionální, fyzické a mentální úrovni osobnosti. (Papas 1996:12) 3. Léčení – tím rozumíme směrovaný cílený zásah do fyziologických funkcí organismu a jeho vnitřních poměrů, směřující k navrácení rovnováhy čili k vyléčení a uzdravení. 4. Vyléčení – je stav, kdy se nemocný cítí zdráv, bez potíţí a také objektivní nálezy nenacházejí ţádné narušení funkce. Původce nemoci ovšem není zcela potlačen, takţe se sice neprojevuje, ale za příslušných podmínek se objeví znovu, často ve zvýšené míře. 5. Uzdravení – je konečná fáze vyléčení a znamená návrat plného zdraví. Proto také můţeme uzdravování povaţovat za vyšší formu léčení. (Janča, Zentrich 1994:14) 6. Péče o zdraví – je široký sociální systém zahrnující vše, čím celá společnost, organizace, sociální skupiny, rodiny i všichni jednotlivci přispívají ke zdraví. Rozvoj péče o zdraví závisí na tom, zda a v jakém rozsahu si lidé uvědomují individuální i sociální hodnotu zdraví. (Adamec 2006) 7. Samoléčba – samoléčením se rozumí léčení zdravotních potíţí méně závaţného typu způsobem, jaký si daný jedinec vybral a to bez asistence profesionálně zainteresovaných osob, jako například lékařů a léčitelů. Pacient sám rozhoduje o způsobu a metodách, které ke své léčbě pouţije. Samoléčení je také vyuţíváno preventivně, jako předcházení onemocnění, dále jako podpora či upevnění zdraví a rovněţ jako léčba méně závaţných a chronických chorob, drobných zranění a jako rehabilitace. K samoléčbě bývají vyuţívány především volně prodejné léky, jejichţ vydání není podmíněno návštěvou lékaře, registrované léčivé přípravky a potravinové doplňky. Dále rovněţ domácí prostředky a různé způsoby alternativní, především přírodní medicíny. Samoléčení má přitom své tradiční místo v lékové politice celého světa. Také v Evropském společenství ho lze povaţovat za nedílnou součást lékové politiky 4

kaţdého členského státu. Společným cílem je dosáhnout maximální ochrany spotřebitelů při uţívání léků, zajistit jim bezpečnost a minimalizovat rizika. (Suchopár, Švihovec 2000)

1.2 Faktory ovlivňující zdravotní stav Na zdravotní stav lidí působí řada vlivů, které mají podstatný účinek na jeho kvalitu. Asi nejpodstatnějšími z nich jsou dědičné dispozice, ţivotní styl člověka a ţivotní prostředí, ve kterém daný jedinec ţije. Faktory ovlivňující zdravotní stav v technologicky vyspělých společnostech: Faktory, které se podílejí na zdravotním stavu obyvatel ve vyspělých společnostech a které vysokou měrou přispívají k chronickým a degenerativním onemocnění, v mnoha případech vznikly lidskou činností, nebo jako průvodní jev opatření, která měla vést k řízení a kontrolování chorob, ţivotního prostředí a společnosti. (Mastiliaková 2007, rovněţ následující členění) Lze je členit následovně: Fyzikální a chemické faktory Tyto faktory se týkají přísunu látek potřebných pro lidský organismus. Pokud není mnoţství těchto látek dostatečné, dochází k fyziologické deprivaci a poškození organismu. To můţe vzniknout například důsledkem nevhodné stravy s nízkým obsahem ţivin a vitamínů, nedostatkem kyslíku a tekutin. Sociální podmínky Způsob ţivota a sociální podmínky, ve kterých obyvatelé vyspělých společností ţijí, tvoří druhý faktor. Lidé ţijící ve městech jsou vystaveni celé řadě stresových vlivů, jako je hluk, rušná doprava, davy lidí, konflikty, ale i pocitu osamělosti a frustrace vlivem zhroucení tradičních hodnot. Tyto faktory vysokou měrou přispívají k onemocnění, která jsou vyvolaná stresem. Ekologické faktory Zde je důleţitá především lidská ekologie, která zkoumá vztah mezi člověkem a okolím, ve kterém daný jedinec ţije. Velmi podstatná je přitom vzájemnost a vytváření rovnováhy. Předpokládá se, ţe jsou-li lidé v rovnováze s prostředím a ostatními lidmi, kteří v něm ţijí, dosahují ekologické rovnováhy (jeţ se projevuje 5

například minimální potřebou změny) a jsou zdraví. Pokud nejsou schopni se adaptovat, většinou se u nich vyskytne nějaké onemocnění. Tak například ţivot v prostředí plném stresových situací, hluku a napětí s minimálními moţnostmi relaxace

a

klidu

můţe

být

příčinou

onemocnění

srdce

a

onemocnění

psychosomatického původu, která se mohou projevit řadou lehčích i váţných chorob. Příliš industriální prostředí můţe mít zase vliv na vznik onemocnění dýchacích cest a infekcí, ale můţe způsobovat i vznik patologických poruch. Produkty medicínských technologií Tyto technologie na jednu stranu přinášejí člověku nesporné výhody, například jejich prostřednictvím dochází k léčbě řady nemocí, úlevě od bolesti a odstranění nepříjemných pocitů souvisejících s typem onemocnění. Ale mají i svou negativní stránku. Tou je například činnost farmaceutického průmyslu, který produkuje velké mnoţství léků, jejichţ výroba i uţívání je spjato s řadou problémů a rizik. Mezi takové problémy patří testování na zvířatech, které mnoho lidí shledává jako neetické a kruté zacházení s ţivými tvory. Dalším problémem je pouţívání do jisté míry nebezpečných látek a relativně vysoká spotřeba ropy. Jako rizika spojená s uţíváním léků jsou známa vedlejší negativní účinky léků, které se mohou vyskytnout, dále zbytečné zatíţení organismu, kontraindikace při uţívání více přípravků a v některých případech i vznik závislosti. Medicínské technologie na jednu stranu výrazně přispěly k prodlouţení lidského ţivota, ale na druhou stranu si toto prodlouţení vybírá svou daň zvýšeným výskytem chronických a degenerativních chorob, jako například onemocnění srdce, cerebrovaskulárním postiţením, artritidou a diabetem. Tato onemocnění jsou ve většině případů velmi nákladně léčena, ale mnohdy bezvýsledně, neboť po jejich odstranění se často u starého člověka vyskytne jiná choroba. Produkty průmyslových technologií Poslední skupinu faktorů, mající vliv na lidské zdraví, tvoří produkty průmyslových technologií, které se významně podílejí na znečišťování ţivotního prostředí, ať uţ vzduchu, země nebo vody. Jedno z moţných členění těchto faktorů, podle způsobu vstupu škodlivin do lidského těla, uvádím níţe.

6

Druhy škodlivin působící na lidské zdraví: Člověk vstřebává dýchacím i trávicím ústrojím a pokoţkou škodliviny, které se vyskytují v jeho bezprostřední blízkosti a v prostředí, které ho obklopuje. Nejhorší účinky na organismus jedince má kombinace těchto faktorů. Není nutné zmiňovat, ţe asi nejvíce jsou proto postiţeni lidé ţijící ve městech. Mezi škodliviny, které vstupují do těla dýcháním, patří polétavý popílek z komínů elektráren, kde jsou spalována fosilní paliva. Ten se pak usazuje v čelních dutinách, průduškách, podčelistních a podpaţních lymfatických ţlázách, játrech a slezině. Dále je to smog, coţ je vlastně shluk toxických výparů a aerosolů, kdy nejvíc zasaţená místa jsou ta s vysokou frekvencí dopravy a výfukových plynů s nepříliš dobrým přístupem vzduchu a větru. Kromě toho také místa v blízkosti komínů elektráren na návětrných stranách. Smog přispívá ke vzniku alergií, astmatu a bronchitidě. Mezi další škodliviny, mající negativní účinky na dýchací orgány, slezinu a játra, patří výpary z toxických nátěrů, lepidel a dalších materiálů, které se mohou u nových budov odpařovat aţ po dobu šesti měsíců. Následuje skupina škodlivin vstupující do těla potravou. Mezi ně patří především potravinářská barviva, plísně, chemické látky, aroma a stabilizátory obsaţené v některých potravinách. Ţivočišné výrobky, maso a uzeniny zase často obsahují nekvalitní suroviny a škodlivé příměsi. Jejich častá konzumace škodí ţlučníku, játrům a slinivce. Také vyšší příjem pečiva z bílé mouky má na lidský organismus negativní vliv, neboť rafinované látky odbourávají z těla stopové prvky a minerály a často obsahují plísně. Ve větším mnoţství jsou rovněţ škodlivá vejce, rafinovaný cukr, tuky a sůl. U zeleniny, přestoţe patří mezi nejvhodnější stravu, se také objevují určité nedostatky. Těmi jsou plísně, kterými jsou napadeny, obsah hnojiv pouţívaných při jejich produkci a zvýšený obsah dusíku. Vyšlechtěné ovoce zase obsahuje velké mnoţství cukru a stejně jako zelenina je znehodnoceno chemickými postřiky. Tropické a dováţené ovoce je navíc sklízené nezralé, proto, aby se nezkazilo při transportu. Vyšší dávky takového ovoce mají negativní vliv na střeva, játra, ledviny, močový měchýř, pohlavní orgány a krev. Nekvalitní můţe být i voda, která je znehodnocena obsahem chemikálií, nečistotami, které se do vody uvolňují u netěsnících vodovodních trubek a výskytem těţkých kovů z olověných trubek. U vody ze studen navíc můţe vznikat riziko průsaků z polí a ţump.

7

Poslední skupinu tvoří škodliviny, které vstupují do organismu člověka pokožkou. Jedná se zejména o koncentrovaný smog, který poškozuje oči a zrak, pokoţku a dutiny. Dále pak mají nepříznivý účinek chemické čistící prostředky, prací prášky a některé kosmetické přípravky, zejména ty agresivnější z nich, které vyvolávají alergii a ekzémy. Také oděvy z barvených látek, chemicky ošetřované bavlny a syntetických materiálů nošených přímo na kůţi, poškozují mléčné ţlázy, nymfu, břišní dutinu a způsobují alergické reakce. (Klouda 1993) Tyto faktory velmi významně ovlivňují lidské zdraví. Škodliviny, které jsou s nimi spojeny, zaplavují organismus, který dává signály únavou, teplotami, náchylností k infekcím a zaţívacím a nervovým obtíţím. Přestoţe je organismus za normálních okolností schopný zbavit se škodlivin sám, v případě oslabení a dědičných dispozic to není moţné. Nejčastěji oslabenými jsou orgány, jimiţ proudí krev a nebo plní čistící funkci. Jedná se především o ţlučník, ţaludek, slinivku, ledviny, močové cesty a pohlavní orgány. Často pak dochází k léčbě synteticky vyráběnými léky, které sice potlačí příznaky, ale celkový stav nezlepší a naopak mohou poškodit nejslabší orgány. Podle přírodní medicíny je mnohem vhodnější aplikace určitých metod, jako například bylinných čistících kúr, které pomáhají odstraňovat

škodlivé

látky

a

regenerovat

organismus,

čímţ

zvyšují

jeho

obranyschopnost, přičemţ riziko vedlejších neţádoucích účinků u těchto metod je daleko niţší neţ u léčby syntetickými léky. Dále je zejména pro obyvatele měst důleţitá správná ţivotospráva, psychická vyrovnanost, dostatek pohybu a prevence metodami přírodní medicíny. To vše napomáhá ke zlepšení odolnosti organismu a jeho lepší funkci. Samoléčba přírodní medicínou však není moţná, pokud zdravotní stav jedince dospěje do akutního stadia. Pak je zapotřebí, aby byla léčba vedená pod lékařským dohledem metodami vědecké medicíny (například provedení operace), aby nedošlo k riziku zanedbání a prodlení. Poté opět můţe pomoci přírodní medicína, jako doplňková léčba. (Klouda 1993) Následuje další kapitola věnovaná vědecké a alternativní medicíně, dvěma léčebným segmentům, které se významně podílejí na procesu prevence, léčení a uzdravování obyvatel.

8

1.3 Vědecká medicína Vědecká medicína (nebo také oficiální, konvenční, klasická či západní ) prošla dlouhou vývojovou etapou. U jejího zrodu stálo lidové tradiční léčení, které bylo obohaceno zkušenostmi starověkých a středověkých lékařů a léčitelů, k čemuţ v další etapě, především v 19. a 20. století, přibyl vědecký a lékařský výzkum. Tak se stala medicína vědou zaloţenou na rozsáhlém empirickém šetření a vědeckém výzkumu souvisejících oborů (chemie, biochemie, genetika). Medicínu však přesto nelze povaţovat čistě za vědní obor, nýbrţ

za multifaktoriální obor, který je

kombinací vědy, empirie, empatie, umění a řemesla. Rovněţ poznatky, z nichţ medicína čerpá, mají základy v mnoha vědních sférách – jsou jimi přírodní a humanitní vědy, sociologie a demografie. Navíc nelze ani opomenout vlivy sociální, politické, ekonomické a náboţenské. Ve své knize Pošetilost a omyly v medicíně definuje P. Škrabánek a J. McCormick medicínu takto: „Praktická medicína je empirická disciplína diagnostických a terapeutických obratností, s pomocí a návodem technologie, jež je úspěšným plodem vědy.“ (Škrabánek, McCormick 1995) 1.3.1 Historické proměny vědecké medicíny Medicína se postupem času značně měnila a vyvíjela, ale největší změnou prošla po 2. světové válce. Proměny, k nimţ došlo popisuje J. Hořejší takto: „Z někdejšího poslání se stala nejprve profesí a nakonec určitým druhem podnikání s tržními atributy. Místo individuálního objevování nových poznatků nastoupila institucionalizovaná věda, individulní komunikaci rodinného lékaře s pacientem nahradila industriální mašinérie. Od někdejší koexistence s tradiční medicínou se moderní medicína dostala až do přímého rozporu s ní.“ (Hořejší 1998) K proměně lékařství také přispěl rozvíjející se výzkum, díky němuţ slavila medicína velké úspěchy. Pokrok přinášely i mimořádné objevy a vynálezy. Jedním z jejich výsledků bylo očkování, které umoţnilo eliminovat šíření smrtelných chorob, na které se v dřívější době často a ve velkých počtech umíralo. Dalším byl objev diagnostiky, transplantace, genetiky, mikrobiologie, bakteriologie, vědecký výzkum přinesl antibiotika a tak dále. Všechny tyto metody, objevy, vynálezy a také zkvalitnění hygienicko-epidemiologických poměrů umoţnily člověku, ţijícímu ve vyspělých zemích, prodlouţit si od začátku století průměrnou délku ţivota asi o 25 9

let. To s sebou však přineslo i určité problémy, neboť lidé doţívající se vyššího věku, začali trpět řadou chorob, které vyţadují léčbu. Přestoţe moderní medicína našla lék na mnoho infekčních onemocnění, na jiné stále účinný lék chybí a další, známé jako civilizační nemoci, přibývají v důsledku měnícího se ţivotního stylu a ţivotních podmínek. (Hořeší 1998) 1.3.2 Vědecká medicína v dnešní době a její nedostatky V dnešní době se vědecká medicína orientuje především na léčbu akutních a váţných onemocnění, která jsou často velmi těţko léčitelná a pravděpodobnost na uzdravení nebo zlepšení pacientova stavu je poměrně nízká. Léčba těchto pacientů je přitom náročná na kvalifikované lékaře a ošetřující personál, ale i drahé technologie, které jsou k léčbě vyuţívány. To vede ke třem důleţitým faktům: 1. rostoucím nákladům ve zdravotnictví 2. nedostatku času lékařů na „méně závaţná onemocnění“ ostatních pacientů, který je kompenzovaný pacientovou samoléčbou nebo svěřením se do léčitelových rukou 3. stagnující kvalitě zdraví obyvatel Další nedostatky současné medicíny lze spatřovat v přístupu k pacientovi, jak je vidí kritici vědecké medicíny. Mezi jejich hlavní námitky patří, ţe medicína je příliš vědecká, přetechnizovaná a dehumanizovaná. Coţ lze podepřít slovy Roberta Jarvika, jednoho z průkopníků umělého srdce, který srovnává ţivot s „přesně definovaným agregátem, tvořeným svazkem mechanických a chemických sloţek.“ Dále zmiňují, ţe medicína není celostní, neboť se soustřeďuje pouze na jednotlivé choroby a to zejména na jejich fyzickou stránku a materiální příčinu, bez ohledu na celkový stav pacienta, především na jeho duševní stránku. (Hořejší 1998) V poslední řadě existují problémy, které ale spíše pramení z organizace zdravotnictví jako instituce a personálních chyb, neţ by se jednalo o nedostatky medicíny jako takové.

10

1.3.3 Farmakoterapie K moderní medicíně neoddělitelně patří její důleţitá součást, kterou je farmakoterapie. Ta v dnešní době disponuje tisíci léků, které stále přibývají. Byliny aţ do 18. století tvořily základ téměř všech léků, které se připravovaly rozemletím listů, květů nebo kořenů rostlin nebo se uţívaly ve formě čajů, tinktur a výtaţků. Zásadní roli pro výrobu farmak hraje farmakologický a farmaceutický výzkum, jehoţ počátek lze datovat na začátek 19. století, kdy byla z rostliny poprvé získána účinná látka. Jednalo

se

o

alkaloid

morfin

z máku

setého

a

později

organická

látka

z anorganického materiálu. Tím lékaři získali přesné znalosti o účincích této chemicky čisté látky, čímţ se podstatně zjednodušilo dávkování. Během let první poloviny devatenáctého století byly izolovány čisté formy aktivních látek i z dalších léčivých rostlin. (Castleman 2004) Tyto izolované sloučeniny jsou ale, jak se zjistilo, většinou více toxické neţ rostliny, z kterých pocházejí. Později začaly být kromě izolovaných sloučenin syntetizovány i nové léky se zesílenými účinnými látkami. (Papas 1996:37) Stručná historie farmaceutik a farmaceutického průmyslu: Čtyřicátá a padesátá léta dvacátého století přinesla v oblasti farmaceutik mnoho nových objevů, které umoţnily vznik do té doby neznámých léků. Mezi ně patří například antibiotika, léky tišící bolest, antituberkulotika, neuroleptika, antidepresiva a diuretika a další. V této době byla farmakoterapie na vrcholu své oblíbenosti a lidé začali věřit, ţe infekční a jiné choroby byly úspěšně zaţehnány. V šedesátých letech přišlo rozčarování, které následovalo po

lékových

1

aférách . Navíc se zjišťuje, ţe některé kmeny stafylokoků a streptokoků začaly být rezistentní vůči dřivé účinným antibiotikům. Sedmdesátá léta se, co se týče farmaceutik, odehrávala ve jménu kontrol a revizí, ale také investic farmaceutických firem do výzkumu, z něhoţ měly vzejít účinnější, ale především bezpečnější léky.

1

Thalidomidová aféra, jedna z nejznámějších afér, k níž došlo v roce 1959 po požití volně prodejného léku na uklidnění Thalidomidu. Vedlejší účinky tohoto léku se staly příčinou poškození plodu v těhotenství, následkem čehož se během jednoho roku narodilo kolem 8 000 velmi znetvořených novorozeňat. (Castleman 2004)

11

Osmdesátá a devadesátá léta ukázala, ţe výzkumem farmaceutické firmy vsadily na správného koně a farmaceutický průmysl se dostal na druhý vrchol popularity. Bohuţel šedým stínem na úspěchu zůstává stále rostoucí počet rezistentních mikroorganismů, kteří se mohou stát v blízké budoucnosti velmi reálnou hrozbou. Začátek dvacátého prvního století je stále ve znamení farmaceutik, avšak stále více začínají na trh i do lékařských ordinací pronikat fytofarmaka a metody plynoucí z přírodní medicíny. (Hořejší 1998) V řadě evropských zemích se ceny farmak pohybují dost vysoko. Důvod je ten, ţe na jejich vývoj musejí farmaceutické firmy vydávat značné náklady a to jak z finančního, tak časového hlediska. Doba potřebná k vývoji daného léku se odhaduje průměrně na deset let a částka vydaná za výzkum, výrobu a uvedení do spotřeby jde do sta miliónů dolarů. Farmaceutické firmy chtějí, tak jako ostatní firmy, dosahovat zisk, neboť i ony se pohybují v trţním prostředí a rozvíjí svou podnikovou strategii. Mimoto farmaceutické firmy často pouţívají část svých zisků na další vědecké výzkumy a na osvětovou a vzdělávací činnost. Speciální část trhu farmaceutik zabírají volně prodejné léky. Jedná se o takové léky, k jejichţ nákupu není zapotřebí předpis od lékaře, neboť jejich výdej není podmíněn lékařskou diagnózou, jelikoţ choroba a její příznaky (která má být danými léky léčena) se dá lehce diagnostikovat a nemá nebezpečný průběh. Proto jsou tyto léky nejčastěji vyuţívány k samoléčbě a to u velké části obyvatel vyspělých států, Českou republiku nevyjímaje. Dokladem toho jsou rostoucí výdaje za volně prodejné léky a také jejich prudký nárůst v uplynulých letech. V 80. letech bylo na českém trhu k dostání pouze 50 aţ 100 přípravků. Na začátku 90. let počet volně prodejných léků postupně stoupal na 350 v roce 1992 a s ním se zvyšoval i jejich prodej. V roce 2002 bylo jiţ registrováno více neţ 2000 volně prodejných přípravků. Co se týče finančního vyjádření, celková spotřeba volně prodejných léků vzrostla od roku 1994 do roku 2000 o necelých 63%. To znamená z 3,4 mld. Kč na 5,5 mld. Kč. (Suchopár 2002) Bliţší informace o výdajích a spotřebě volně prodejných léků v České republice poskytuje následující tabulka.

12

Rok Částka (tis. Kč)

2005 5 801 738

2006

2007

2008

6 141 175

6 637 591

7 392 259

2009 7 764 682

Tabulka č. 1 Výdaje obyvatel České republiky na volně prodejné léky (zdroj ÚSIZ)

Největší poptávka je po lécích určených k léčbě nachlazení nebo tišící její příznaky (aspiriny, paracetamoly a další preparáty), tlumící bolest (analgetika, brufeny), podporující trávení, proti bolestem svalů a kloubů a vitamínových doplňcích. Dále jsou to léky zabírající na nespavost, pálení ţáhy, alergii, koţní problémy a obezitu. Některé léky jsou však spojeny s negativními vedlejšími účinky, jako například dráţdění ţaludku, bolest břicha, bolest hlavy, dráţdění sliznice nebo krvácení z nosu a další. Moţná nebezpečí také mohou vznikat při uţívání více léků současně, kdy dochází k incidenci neţádoucích účinků a stoupá riziko výskytu lékových interakcí. Jedna ze studií uvádí, ţe asi 10% hospitalizací souviselo s farmakoterapií a u 4,4% to bylo z důvodu lékových interakcí. Přitom volně prodejné léky s sebou nesou srovnatelná rizika lékových interakcí jako léky podmíněné lékařským předpisem. (Suchopár 2002) Přestoţe se rizika spojená s uţíváním synteticky vyráběných léků, volně prodejné léky nevyjímaje, dostává čím dál tím více do povědomí veřejnosti, stále se 9,5% oslovených občanů, kteří si pravidelně volně prodejné léky kupují, domnívá, ţe jsou tyto preparáty naprosto bezpečné. Dalších 52% si myslí, ţe mohou vyvolat neţádoucí účinky a 18,3% (většinou mladší lidé a ţeny) soudí, ţe volně prodejné léky mohou být v některých případech nebezpečné. (Suchopár 2002) Prodej těchto léků je podporován velmi silnou reklamní kampaní, která se zaměřuje na všechny věkové skupiny, od batolat aţ po seniory. A jak vyplývá z výzkumu Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové, má reklama vliv na 5% kupujících volně prodejných léků. (Suchopár 2002) Speciální cílovou skupinu tvoří rodiče s dětmi. Tento segment trhu vynáší firmám vysoký zisk, neboť snadno podléhá sdělení reklam. K jejich (nejen finanční) škodě však reklamní spoty nevypovídají nic o rizikách a negativech, které jsou s uţíváním preparátů spojeny. Tak například volně prodejné léky jsou často uţívány, nebo lépe řečeno naduţívány k léčbě dětí. Jsou jim podávány ve větší míře, neţ je potřeba i 13

v případech, kdy by si organismus mohl poradit sám – například při zvýšené teplotě nebo kašli. Přitom u mnoha z těchto preparátů nejsou prokázány zdravotní účinky. Tak dochází k tomu, ţe podaný lék nejen ţe nepomůţe, ale můţe způsobit i zbytečná zdravotní rizika. Z reklamy kaţdý rodič mající televizi ví, jak dítě suţované kašlem a rýmou po podání příslušného léku hezky spinká. Bohuţel to není tím, ţe by nemoc polevila a příznaky ustoupily, nýbrţ proto, ţe mnoho z těchto léků ve svém sloţení obsahují sedativní sloţky. (Hořejší 1998) K volně prodejným lékům existuje alternativa spočívající v metodách přírodní medicíny. Ty se hodí k léčbě většiny onemocnění s lehčím průběhem, která se dají snadno léčit v domácích podmínkách a jejichţ léčba nevyţaduje speciální, odborné a technické zázemí a nezakládá se na medikamentózním způsobu léčby. Přírodní medicína svým charakterem patří do rámce alternativní medicíny, které je věnována následující kapitola.

1.4 Alternativní medicína Medicína, která je dnes nazývána jako alternativní2, byla ještě zhruba před dvěma staletími v podstatě medicínou jedinou. V té době však nebyla známá pod termínem alternativní. Tímto pojmem začaly být označovány aţ během poválečného období různé varianty klinických postupů, diagnostických a léčebných metod. Všechny tyto varianty patřily do vědecké medicíny a lékař měl moţnost si mezi nimi zvolit pro pacienta nejvhodnější více či méně klinicky účinný postup. V šedesátých letech došlo ke změně konotace pojmu alternativní medicína, který začal být pouţíván pro léčebné metody a postupy, jeţ se právě z medicíny zaloţené na důkazech vymezovaly. Tato změna nastala především vlivem alternativního hnutí, které se v šedesátých letech stalo širokým sociálním procesem. (Kříţová 2004)

2

Termín alternativní dle svého latinského etymologického základu představuje „jinou cestu”, „jiné, druhé řešení”. Zpravidla význam slova alternativní vyjadřuje opozici vůči něčemu, co je dominantní, co převládá, co je společensky preferováno a institucionálně etablováno. (Křížová 2004)

14

Metody a léčebné postupy, které se dříve pouţívaly, většinou vyuţívaly dary přírody, jako zdroj slouţící k léčbě. Tyto metody nacházely vyuţití v mnoha domácnostech, při samoléčbě, ale i jako preventivní opatření. Jejími hlavními představiteli byli léčitelé a léčitelky, babky kořenářky a další. Postupem času se začala rozvíjet vědecká medicína, která zpočátku čerpala z poznatků přírodní medicíny, ale následně opřela své paradigma o vědecký výzkum a vědecké poznání. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, výzkum, objevy a vynálezy přinesly „nové“ medicíně velké úspěchy, takţe postupně docházelo k oslabování tradiční medicíny, která ve světle pokroku vědecké medicíny postupně pohasínala. Přesto nezanikla úplně a po celou dobu stála vedle vědecké medicíny. V dnešních dnech se mluví o jakési renesanci alternativní medicíny, ke které u nás došlo především po roce 1989 s otevřením hranic. Eva Kříţová uvádí: „Je přitom kuriózní, že k oživení pohaslého zájmu o lidové, tradiční či exotické léčebné postupy dochází v západním světě v éře vědeckotechnických zázraků. Na jedné straně věda a technika umožňují nevídané zákroky, na straně druhé vzbuzují obavy z nežádoucích efektů.“ (Kříţová 2004) Dnešní metody alternativní medicíny se však značně liší od těch, které se vyuţívaly před oněmi dvěmasty lety, neboť stále nové metody přibývají, stejně jako jejich interpreti v podobě senzibilů, psychotroniků a jiných léčitelů. Pravidlem zůstává, ţe metody řadící se pod alternativní medicínu, nějakým způsobem vychází z přírodních praktik, nebo vyuţívají přírodní či duchovní sílu. Přesný počet metod a praktik, které jsou uplatňovány v rámci alternativní medicíny se dá určit jen velmi těţko, neboť se metody a jejich praktiky vzájemně prolínají a často proměňují v nové metody. Pravdou zůstává, ţe je to počet poměrně vysoký, například Rodinná encyklopedie alternativní medicíny, kterou vydal The Reader´s Digest Association uvádí téměř sto metod a praktik, které se pouţívají v rámci alternativní medicíny. Také jejich rozlišení do určitých kategorií není snadné, neboť jsou velmi různorodé a často se překrývají praktiky, které pouţívají. Dalším rozdílem je, ţe některé postupy mají několikatisíciletou, nebo alespoň staletou tradici (například bylinářství), zatímco jiné patří do období novověku či dokonce vznikly v moderní době (například homeopatie nebo clusterova terapie). V poslední řadě můţe být hlediskem pro rozřazení do kategorie také to, zda se tyto metody opírají o nějakou logickou teorii, či ne (například okultní směry). (Kříţová 2004) Proto i autoři ve svých publikacích pouţívají rozdílné způsoby rozřazování do kategorií.

15

Pro příklad uvádím dva rozdílné způsoby dělení, první je podle Škrabánka a McCormicka: 1. Uzdravování duše – všechny formy léčení vírou (Christian Science), Simontonova léčba rakoviny, psionová medicína. 2. Podávání léčiv – homeopatie, Bachova květinová kúra, bylinky, soli, orální chelatony, léčba močí, uzdravování rakoviny meruňkovými peckami, Cousinova a Paulingova kúra s vitamínem C, omlazovací kúry. 3. Manipulace – osteopatie, chiropraxe, reflexologie, akupunktura, irigace tlustého střeva. 4. Okultismus – pyramidologie, léčba drahokamy, sympatetická magie, psychická chirurgie, medicínské proutkaření. 5. Přístroje z šarlatánské kuchyně – Abramův osciloklast, generátory ozónu, negativní jonizátory, Reichův orgonový akumulátor, komory s barevnými světly, černé komory, radionika, elektroakupunkturní přístroje. (Škrabánek, McCormick 1995) A druhý, který pouţívá Heřt ve své knize Alternativní medicína a léčitelství. Kritický pohled, je uveden v následující tabulce: Název metody

Praktiky prováděné v rámci metody

Metody manuální a manipulativní

chiropraxe, osteopatie, reflexologie

Metody vyuţívající neznáme síly

přikládání rukou, psychotronika, bioenergetika

Akupunktura

a všechny její odnoţe

Homeopatie

clusterova terapie a antroposofická medicína

Dietoterapie

makrobiotika, hladovění, půsty, veganství

Fetišistické metody

léčba kameny a amulety

Léčba za pomoci víry

charismatická terapie

Tabulka č. 2 Přehled metod alternativní medicíny (Heřt 2010)

16

Alternativní medicína má, stejně jako vědecká medicína, mnoho synonym. Mezi nejpouţívanější patří nekonvenční, tradiční, naturální, holistická, celostní, integrovaná, komplementární, New Age medicína, paramedicína, nebo název s poněkud negativním podtextem - šarlatánství. Jednu z definic alternativní medicíny poskytuje Klub českých skeptiků Sisyfos: „Alternativní medicína je souhrnný termín pro tradiční i nové diagnostické a léčebné postupy, používané v současné době, které se odlišují svými teoretickými východisky i svou praxí od principů racionální, vědecké medicíny. Postupy alternativní medicíny jsou založeny na víře v iracionální, duchovní principy nebo na předpokladu existence exaktně dosud neprokázaných sil. Jsou v rozporu se všeobecně akceptovanými přírodními zákony a vědeckými poznatky. Jejich specifická, vlastní účinnost nebyla prokázána standardními vědeckými metodami. Terapeutický efekt metod alternativní medicíny lze zkoumat vědeckými metodami a vyložit racionálně (placebový efekt, přirozené obranné síly, reflexní působení u metod kontaktních).“ (Sysifos, www.sysifos.cz) Odnoţ alternativní medicíny však tvoří i přírodní medicína, na kterou se tato definice příliš nevztahuje. Jedním z bodů definice je ten, ţe postupy jsou zaloţeny na víře v iracionální, duchovní principy nebo na předpokladu existence exaktně dosud neprokázaných sil, coţ není případ metod přírodní medicíny, které jsou zaloţeny na empiricky ověřených účincích. Další nesrovnalostí je to, ţe mají být tyto postupy v rozporu se všeobecně akceptovanými přírodními zákony, coţ si s označením přírodní medicína přímo odporuje, a vědeckými poznatky, coţ také není tak docela pravda, protoţe vědeckým poznatkem je například to, ţe světlo působí blahodárně na organismus a ničí některé choroboplodné zárodky, coţ je právě vyuţíváno při léčbě světlem. Další rozporuplnost tvoří bod, ve kterém se říká, ţe specifická, vlastní účinnost nebyla prokázána standardními vědeckými metodami. To také není pravda, protoţe například léčivé byliny a jejich účinnost se v Evropě zkoumá jiţ od poloviny 20. století. V Německu dokonce od roku 1978 existuje Komise E, tvořena z výzkumníků a zdravotníků, která se zabývá studiem příznivých účinků rostlinných přípravků. Dále shromaţďuje informace a zprávy ze světové zdravotnické literatury a klinických a laboratorních studií. Tato komise jiţ vydala zprávy o více neţ 200 účinných a bezpečných léčivých rostlinách.

17

Dalším příkladem je to, ţe například třezalka ve 25 studií prokázala lepší účinnost při léčbě lehčích depresí, neţ podávané placebo. A jiné zase, ţe jsou její účinky srovnatelné se syntetickými léky předepisované na mírnou formu deprese. (Hájková, Perglerová 2001) 1.4.1 Faktory růstu alternativní medicíny Příčiny růstu alternativní medicíny spočívají v mnoha faktorech, které v zásadě mají dvojí charakter, jenţ E. Kříţová nazývá jako pull a push, důvod přitaţlivosti (identifikace s hodnotami a světonázorem, který alternativní medicína nabízí) a odpudivosti (útěk od moderní medicíny a hledání nových forem pomoci). Podle E. Kříţové souvisí zájem o alternativní medicínu s tím, jaká je skutečná podoba medicíny na počátku 21. století. To, ţe se lidé se svými zdravotními problémy obracejí na léčitele a praktikují metody alternativní medicíny prý nesvědčí o tom, ţe by lidé techniku a vědu odmítali jako celek, jen jim vadí některé nedostatky technologizované, byrokratizované a racionalizované medicíny. Jednotlivé faktory: První faktor vychází z faktu, ţe nemoci provázejí člověka od počátku jeho ţití, stejně tak jako snaha léčit je a hledat nové metody a moţnosti, které přinášejí naději na uzdravení. Člověk tudíţ přirozeně vyhledává další alternativy léčby, v případě, ţe se ta současná jeví neúspěšná nebo s sebou přináší vedlejší účinky, které na něho působí nepříznivě, či mu nevyhovuje z jiných hledisek. Druhý faktor spočívá v kritice nedostatků zdravotnictví a nedůvěry k léčebným metodám vědecké medicíny a zároveň zvýšené náročnosti dnešního pacienta („healthismus”)3. To potvrzuje i empirický výzkum P. Sadílka, který uvádí, ţe aţ 75% obyvatel České republiky vnímá oblast zdravotnictví jako problémovou a hodnotí ji převáţně negativně. (Sadílek) Jedním z důvodů je pocit pacienta z nedostačující péče a zájmu lékařů. Nebo domněnka, ţe ho vědecká medicína poškozuje, je nešetrná nebo naopak neúčinná a neodpovídá jeho potřebám, zatímco metody alternativní medicíny jsou šetrné, bezpečné, nestojí tolik peněz a přistupují k 3

Pojem healthismus je znám od devadesátých let dvacátého století, kdy přišla do zemí západního světa obrovská vlna zájmu o vlastní zdraví, která v podstatě trvá dodnes.

18

pacientovi jako k individuálnímu stvoření a ne jako k všeobecnému případu. K tomu také napomáhá činnost léčitelů a jejich charismatické vystupování, které působí na neinformovanou veřejnost přesvědčivým dojmem. Další faktor vychází z naladění dnešní společnosti západního světa, jejíţ stále větší část hodnotí dnešní dobu jako příliš přetechnizovanou, coţ vede k antiscientismu a hledání alternativ. Termín alternativní dle svého latinského etymologického základu představuje „jinou cestu”, „jiné, druhé řešení”. Alternativní hnutí bylo významnou součástí společenských změn, které se udály v západním světě na konci 60. let. Postupně tak docházelo k aplikaci odlišných prostředků a stanovování odlišných cílů a to nejen v oblasti medicíny, ale i v kultuře, zemědělství, školství a dalších oblastech. V kaţdém případě se ale jednalo o výraz diferenciace ve společnosti, ztrátu společenského konsensu a narůstající míru tolerance mezi obyvateli k menšinovým potřebám a názorům. (Kříţová 2004) S růstem alternativní medicíny také souvisí otázka ţivotního prostředí. Lidé si čím dál tím více začínají uvědomovat odpovědnost za své chování, které má nezanedbatelný vliv na prostředí, ve kterém daný jedinec ţije, stejně tak jako na ţivotní prostředí z globálního hlediska. Zároveň mezi lidmi narůstá obava z rizik moderní technické civilizace a jejich dopadů na člověka. Proto začínají hledat šetrnější způsoby a alternativní metody ke svému dosavadnímu způsobu ţivota. Z tohoto hlediska se jeví přírodní neinvazivní metody alternativní medicíny jako to správné řešení nejen díky své šetrnosti k lidskému organismu, ale i díky zachování harmonie mezi člověkem a přírodou. A moţná právě tato myšlenka a uvědomění si sebe sama jako součásti přírody vede lidi k důvěře pro ně pochopitelných a přirozených

metod

alternativní

medicíny

spíše

neţ

k

příliš

vědeckým

a

nesrozumitelným postupům konvenční medicíny. Moţná také z toho důvodu dochází k růstu důvěry lidí v léčivou sílu přírody, k jejímţ kořenům se navracejí. Další faktor se váţe k liberálnímu postoji států k léčitelství. Česká republika, stejně jako mnoho dalších evropských zemí, nemá vyřešenou legislativní otázku týkající se léčitelské činnosti. Panuje tak liberální prostředí, ve kterém není léčitelská činnost nijak podchycena ani sledována, takţe léčit můţe prakticky kdokoli a to s minimálními postihy v případě pochybení. Mimoto nejsou vedeny ani ţádné seznamy nebo údaje o léčitelích a vše tedy spočívá jen na informacích, které si sdělí pacienti 19

mezi sebou. Navíc také chybí kritické studie a hodnocení metod alternativní medicíny a k dostání jsou většinou jen tituly, které tyto metody nekriticky vychvalují a propagují a naopak jiné je neadekvátně shazují a očerňují, rovněţ bez patřičných důkazů, které by potvrzovaly tato negativní tvrzení. To vše přispívá k tomu, ţe mezi léčiteli, kteří svým pacientům dokáţí opravdu pomoci a nehazardují s jejich zdravím, se vyskytuje také mnoho podvodníků a i těch, kteří jednají nepoctivě. Tak se počet léčitelů a metod alternativní medicíny neustále zvyšuje, protoţe léčitelská činnost je v tomto liberálním prostředí lukrativním oborem. Posledním faktorem je snadná dostupnost léčebných pomůcek, prostředků a potravinových doplňků pouţívaných v rámci alternativní medicíny. Na jejich výrobu a prodej se v dnešní době orientuje celá řada společností, stejně tak je dostatek prodejních míst, od lékáren, které nabízejí velkou škálu bylinných přípravků, přes esoterické specializované obchody a internetové obchody aţ po veletrhy (například Esoterika nebo Biostyl), kde je moţno sehnat důleţité informace a kontakty na prodejce a producenty. 1.4.2 Alternativní medicína a složky podílející se na uzdravení V souvislosti s alternativní medicínou jsou často spojovány následující pojmy. Prvním z nich je placebo efekt4. (Věř a víra tvá tě uzdraví). Placebo efekt je jedna ze tří sloţek, které se podílejí na vyléčení pacienta. Druhou sloţkou je hojivá síla přírody a třetí je medikamentózní či jiná léčebná metoda. K placebo efektu můţe dojít buď podáním neúčinné látky, nebo provedením fiktivního zákroku, pacient však musí být přesvědčen o opravdovosti léčby. Důleţitou roli zde přitom hraje sugesce, víra v uzdravení a víra v léčebné postupy. Psychika a psychosomatický stav je totiţ v procesu uzdravování (ale i při vytváření nemocí) zásadní. Má totiţ podstatný vliv na imunitní a oběhový systém, proto jeho narušení často vede k různým chorobám a onemocněním a to aţ u dvou třetin případů. Vyuţití metody s placebovým efektem tedy můţe být u některých nemocí, zvlášť u těch, které mají psychosomatickou příčinu, velmi přínosné a vést k pacientovu uzdravení. Je třeba říci, ţe pokud by léčba na bázi placeba pacientovi přinesla úlevu nebo by dokonce vedla 4

k jeho

Pojmem placebo se označuje chemicky netečná látka, která se podává v klinických studiích pro porovnání účinku zkoumaného léku.

20

vyléčení, pak by jiná léčba, například medikamentózní, byla z etického důvodu špatná, protoţe by zbytečně docházelo k zatěţování organismu pacienta. (Kříţová 2002) Druhou sloţkou je léčivá síla přírody (latinsky „vis medicatrix naturae“), kterým prof. Vratislav Schreiber nazval autoregulační systémy (imunitní, nervový a hormonální), kterými je kaţdý organismus vybaven, a které se starají o stálost vnitřního prostředí, o stálé mnoţství tekutiny, stálé PH krve, koncentraci minerálů atd. Díky těmto systémům se dokáţe sám organismus bránit, adaptovat se na zevní prostředí a regenerovat. Dlouhodobé zevní působení vyvolá adaptační reakci, která můţe vést buď ke zlepšení nebo zhoršení psychického a fyzického stavu. Z toho plyne, ţe existují případy, kdy se můţe vyléčení připisované jedné z metod alternativní medicíny dostavit samovolně na základě výše zmíněné léčivé síly přírody. Na druhou stranu, propagátoři přírodní medicíny varují před nadměrným uţíváním synteticky vyráběných léků, které způsobují, ţe organismus přichází o vrozenou schopnost bránit se a uzdravovat, na rozdíl od prostředků přírodních, které působí neinvazivně a podporují tělo, aby se uzdravilo samo. (Papas a kol. 1996) Třetí sloţka spočívá v konkrétních léčebných postupech či metodách. U alternativní medicíny jsou to ty metody, které jsou uvedeny v tabulce č.1 a nebo metody přírodní medicíny, které jsou popsány v následující kapitole. Často se jedná o jejich kombinaci.

1.5 Přírodní medicína Metody přírodní medicíny leţí na hranici mezi vědeckou a alternativní medicínou. Je to zejména proto, ţe nesplňují veškerá kritéria, která jsou pro alternativní medicínu typická. Tím je například to, ţe si neodporuje s vědeckými poznatky, nevyuţívá duchovní síly, ale přírodní materiální síly a její účinky jsou prověřené. Postupy přírodní medicíny jsou pouţívány i ve vědní medicíně jako součást léčby spolu s medikamenty, nebo chirurgickou léčbou. Největší vyuţití však přírodní medicína nalézá především v samoléčbě, která je stanovena na základě symptomů a k prevenci. Také je velmi vhodná jako způsob léčby lehčích onemocnění, která nemají nebezpečný, ţivot ohroţující průběh. Přípravky přírodní medicíny na bylinné bázi zase slouţí jako alternativa k volně prodejným lékům a 21

vitamínům, které v mnoha případech dokáţí účinně zastoupit. U metod přírodní medicíny se vyuţívají jejich krátkodobé, ale i dlouhodobé účinky na tělo a organismus. Působením zevního podnětu dochází k adaptační reakci všech regulačních systémů organismu (nervový, hormonální a imunitní) a tudíţ můţe dojít ke zlepšení fyzického a psychického stavu pacienta. Metody přírodní medicíny vyuţívají k léčbě neinvazivní prostředky, jeţ jsou pro pacienta bezpečné a nijak ho nepoškozují a naopak probouzejí vrozené léčivé schopnosti těla. Protoţe přírodní medicína vychází z holistického přístupu k pacientovi, zaměřuje se kromě oblasti, ve které se vyskytla nemoc, především na mentální a fyzický stav pacienta a na faktory, které na ně mají důleţitý vliv. (Papas 1996:11) Těmito faktory jsou především ty, které jsou uvedeny ve druhé kapitole, například ţivotní podmínky a prostředí, v němţ daný jedinec ţije. Časté debaty se vedou o účinnosti metod přírodní medicíny. Faktem je, ţe v mnoha případech nebyly provedeny klinické studie, které by zahrnovaly dvojitě slepý experiment5, na jehoţ základě by se daly potvrdit (nebo vyvrátit) přesné účinky těchto metod. Na druhou stranu řada z nich prošla mnohaletou zkušeností předchozích generací, které si své poznatky předávaly buď ústním podáním z generace na generaci, nebo byly zapisovány do sešitů, knih a herbářů. V přírodní medicíně vystupuje místo běţného léčitele naturopat. Naturopati pouţívají k léčení lidové metody přírodní medicíny. Metody léčby jsou

často

zaloţeny na vyuţívání fyzikálních faktorů, vody, prohřívání a ochlazování, aplikují se různé rostlinné přípravky a provádí masáţe a cvičení. Dalšími představiteli jsou bylináři. Ti se zase věnují fytoterapii, tedy léčení prostřednictvím bylin. U nás z historie nejznámějšími bylináři byli a jsou například Boţena Kamenická, známá jako “bába z Radnic, Jan Mikolášek, „páter” František Ferda, Ing. Jiří Janča, Jindřich Paseka, Ing. Valdemar Grešík, Josef Antonín Zentrich a další. Někteří z nich se stali vášnivými obhájci bylinné léčby, publikovali řadu knih a

5

Dvojitě slepý experiment: Používá se při testovacím experimentu, kdy jedna skupina dobrovolníků užívá skutečné léky a druhá skupina léky s placebo efektem. Dvojitě slepý experiment spočívá v tom, že ani lékař, ani dobrovolník nesmí vědět, do které skupiny daný dobrovolník patří. Slouží tak jako pojistka, aby lékař nemanipuloval s výsledky testu jak vědomě, tak podvědomě. (Heřt 2010)

22

herbářů mající za cíl seznamovat širokou veřejnost o léčivých účincích rostlin a jejich vyuţití při samoléčbě.

1.5.1 Metody přírodní medicíny V následující kapitole se zaměřím na stručný přehled metod přírodní medicíny. Tyto metody mohou být aplikovány buď v různých kombinacích, nebo současně s praktikami vědecké medicíny jako jejich doplněk. V sousedním Německu mají klasické přírodní léčebné metody („klassische Naturheilverfahren”) pevnou tradici jiţ od třicátých let 20. století a byly rovněţ implementovány do studijního programu na lékařských fakultách. Jedná se o pět metod, fytoterapii, léčbu teplem, léčbu vodou a výţivovou a pohybovou terapii. Tyto postupy vyuţívají pouze přírodní zdroje, jako je teplo, světlo, voda, půda, pohyb a rostliny a jejich pozitivní účinek. Na druhou stranu například homeopatie, akupunktura nebo tradiční čínská medicína nejsou oficiálně přijímány jako přírodní léčebné metody, ale jsou řazeny pod alternativní léčebné metody („alternative Heilverfahren”) (Kříţová 2004) Proto ani do následujícího přehledu metod přírodní medicíny není zařazena homeopatie či orientální léčebné systémy, jako je tradiční čínská medicína nebo ajurvéda. Místo toho se přikláním k rozdělení, tak jak jej uvádí J. Heřt. Fytoterapii, neboli léčbě bylinami, jsem věnovala poněkud širší rozměr z toho důvodu, neboť ji povaţuji za nejvýznamnější a nejvyuţívanější oblast přírodní medicíny. 1. Léčba chladem a teplem V této metodě hraje velmi důleţitou roli voda a teplota lišící se od lidské tělesné teploty. Krátkodobá terapie přináší aktivaci nebo pasivitu autoregulačního systému organismu a dlouhodobé praktikování posiluje přirozenou imunitu těla. Při léčbě se vybírá ze dvou variant: 1. aplikace tepla, které prospívá cévám, dochází k jejich rozšíření a okysličení, coţ napomáhá prokrvení svalů a uvolňování napětí a také vede k psychické rovnováze. Vyuţití nalézá při léčení chřipky a nachlazení, bolestech a při nemocech ledvin a močových cest.

23

2. aplikace chladu, které zuţuje cévy, coţ vede ke svalovému napětí, jeţ pak střídá příjemné uvolnění. Vyuţití nachází při zánětech kůţe a kloubů, bolestech hlavy, otocích a vnějším krvácení. Způsoby aplikace jsou následující: -

studené a teplé obklady a zábaly. Nejznámější jsou tzv. Priessnitzovy zábaly

-

koupele

-

saunování

-

klimatoterapie

-

suché teplo ve formě nahřátých obkladů a ohřívacích lahví

-

vyuţití tepla vlastního těla, tak aby došlo ke zvýšení tělesné teploty 2. Vodoléčba Vodoléčba má dlouhou historii, známá byla uţ v době antiky, ale největší

oblibě se těšila aţ v 17. století. Základem léčby jsou různé vodoléčebné procedury, při kterých se uplatňuje střídání tepla a chladu a různé skupenství vody, ale třeba i takové ranní brouzdání se rosou patří k léčebných metodám. Účinek vodoléčby spočívá v zákonu akce a reakce, kdy po zahřátí kůţe (buď koupelí, nebo obkladem) krev stoupá k povrchu, aby se pak vrátila k hlouběji uloţeným krevním cévám. Studená voda zase odvede krev z povrchu a pak se vrátí zpět do tkání a cév, čímţ je následně vyvolán pocit tepla. Různé formy a teploty vody jinak působí na lidský organizmus. Studená navrací energii a posiluje, sniţuje horečku, zmírňuje bolest a vylučuje toxiny. Teplá uvolňuje a vylučuje škodlivé látky, podporuje pocení a tlumí bolest a záněty. Střídání teplot podporuje krevní oběh. Významným představitelem byl Vincent Priessnitz, který praktikoval postupy jako koupele, sprchování, ponořování a jednoduché nebo dvojité obklady. (Papas 1996:32) Známými metodami jsou: -

Balneologie – tento termín je spíše známý pod pojmem lázeňství. Jedná se o obor vyuţívající léčivých účinků vody, jehoţ velkým propagátorem byl Vincenz Priessnitz. Ten také u nás vybudoval první lázně. Lázeňství se v současnosti i minulosti těšilo velké oblibě, coţ umoţnilo jeho značný rozmach. Vedle léčivých účinků vody zde působí i prostředí. 24

-

Kneippování - tato metoda nese název po svém znovuobjeviteli a propagátorovi v jedné osobě, Sebastianu Kneippovi. Ten v devatenáctém století převzal Priessnitzovy postupy a upravil je podle vlastních teorií hydroterapie. 3. Léčba světlem Vedle vody se v přírodní medicíně také pouţívá světlo. Světlo je velmi

důleţitým faktorem pro všechny ţivoucí organismy. Dává jim nejen podmínky k ţivotu, ale také léčí. Z archetypálního hlediska bylo slunce boţské a světlo zázračné. Kdyţ bylo v roce 1801 objeveno ultrafialové záření, potvrdily se hypotézy, ţe sluneční světlo má antibakteriální vlastnosti. Léčba světlem je vyuţívaná v lázních i sanatoriích a to především díky svým blahodárným účinkům na psychiku. Léčba světlem však proniká i do klinických a vědeckých zařízení, kde se zkoumá jeho účinek na psychické poruchy. Kromě slunečních paprsků se vyuţívá také umělé světlo, především silné lampy s bílým světlem bez UV a části infračerveného záření o výkonu cca 10 000 W. Je však třeba zmínit, ţe se světlem se musí nakládat opatrně a nevystavovat se dlouho slunečnímu záření. 4. Detoxikační a vylučovací metody Ze starověku pochází představa, ţe nemoc způsobují špatné šťávy v těle. Léčení tedy vycházelo z toho, ţe se tyto šťávy musí vypustit a tělo tak zbavit škodlivin. K těmto účelům se pouţívaly někdy poněkud drastické metody, jako vyprázdnění ţaludku zvracením, střev projímadlem a pouštění krve ţilou. Tato představa přetrvala aţ do 19. století, kdy se podařilo jako příčiny chorob objevit infekční zárodky. Proto většina původních léčebných postupů zanikla, ale některé přetrvaly dodnes. Mezi ně patří léčba pijavicemi, při nadměrné sráţlivosti krve, baňkování, klystýry a výplach střev, jeţ se dnes označuje názvem colonhydroterapie. Populární jsou různé detoxikační, tedy pro organizmus očistné, kúry a přípravky, jeţ mají tělo zbavovat toxinů, které mají být příčinou nemocí.

25

5. Léčba pohybem a cvičením Pohyb je od přírody dán všem ţijícím tvorům, přičemţ většině savců je vlastní chůze i běh. A právě jeho nedostatek s sebou přináší mnoho negací, jako jsou obezita, problémy s páteří a klouby, deformace těla a civilizační choroby, například vysoký krevní tlak, onemocnění srdce, osteoporóza, ateroskleróza, problémy s metabolismem a další. Nedostatek pohybu vede nejen k postupnému upadání pohybového systému, ale projevuje se i na ostatních orgánech dýchacího, oběhového, trávicího a dokonce i nervového a hormonálního systému. Protoţe se člověk jiţ nemůţe vrátit ke svému přirozenému způsobu ţivota a pohybu s ním spojeným, byla vyvinuta řada cvičebních postupů a praktik. Moţností pohybu je mnoho. Mezi ty nejběţnější patří chůze, běh, jízda na kole, plavání a další sporty. Ze Západu k nám přišla móda fitness a wellnes, Východ zase přinesl jógu, taiči, kung-fu a čchi-kung. 6. Masáže Masáţe patří k jedněm z nejdéle pouţívaných metod přírodní medicíny. Vlastně se jedná o přirozenou potřebu dotyku a to především bolestivých a citlivých částí těla. Kolébkou masáţí je Čína, kde se masáţe prováděly uţ před 4,5 tisíci lety, ale proslulost si získaly i v římských lázních, kdy jejich obliba byla velmi velká. V dnešní době je jedna skupina masáţí, klasická, vyuţívána i v konvenční medicíně. Druhá skupina je orientálního původu a esoterického charakteru. Účinky masáţe působí na měkké tkáně, svaly a šlachy. Navíc podporuje prokrvení a funkci nervového systému a pomáhá sniţovat krevní tlak, zmírňuje svalové napětí a napomáhá při nespavosti a bolestech. 7. Diety, zdravá strava a půsty Metody přírodní medicíny, které spadají do této kategorie, převáţně vycházejí z toho, ţe strava by měla být jednoduchá, v co nejpřirozenější podobě se zastoupením dostatku minerálních látek a vitamínů. Zároveň by její mnoţství mělo odpovídat dennímu výdaji energie jedince a být orientovaná spíše na kvalitu neţ na kvantitu, s větším poměrem ovoce, zeleniny, luštěnin, vlákniny a celozrnných výrobků a menším poměrem potravy ţivočišného původu. U nemocného člověka je nutno stravu přizpůsobit tak, aby nemoc nebyla dále rozvíjena, ale naopak aby došlo k 26

jejímu útlumu. Zdravá strava je totiţ jedním z předpokladů pro kvalitní ţivot a porušování vhodných stravovacích návyků má v dnešní době ve vyspělých zemích za následek řadu váţných onemocnění. Co se týče diet, je jich známa celá řada, od makrobiotiky, přes dělenou stravu aţ po vegetariánství a veganství. Názory na jejich prospěšnost, či škodlivost, se v mnoha ohledech různí a odborníci na výţivu se asi nikdy neshodnou na jednotném závěru. S čím ale souhlasí téměř všichni, je vhodnost stravy s vysokým podílem rostlinného původu a minimální příjem potravy ţivočišného původu. Dieta kromě orientace na určité stravovací návyky nebo vynechání konkrétních sloţek stravy můţe rovněţ spočívat v hladovění a půstech. I v tomto případě se názory liší, ale krátkodobý pravidelný půst (například jeden den v týdnu) je většinou odborníky doporučován, neboť slouţí k očistě organismu, který se můţe snáze zbavit škodlivých látek a tím se zregenerovat. 8. Dýchací metody Mezi přírodní metody lze řadit i ty, které se zabývají dýcháním. Je pravda, ţe dýchání je automatický nevědomý proces, ale občas se vyskytnou potíţe, které vedou k nepravidelnému mělkému dýchání, coţ má za následek nedostatečné okysličování krve. Dýchací metody, které jsou například součástí jógy a zen filosofie, kladou důraz na hloubku a rytmus dechu, čímţ se zlepšuje tělesný, ale i psychický stav. Dýchací metody jsou vyuţívány i ve vědecké medicíně a to především při léčbě plicních a průduškových onemocnění a při psychických problémech. 9. Naturopatie Principy naturopatie vycházejí z předpokladu, ţe příčinou všech chorob je nahromadění odpadních toxických látek v organismu a příznaky nemoci jsou vlastně projevem snahy organismu o vyloučení těchto látek z těla. Samotná léčba pak vychází z tvrzení, ţe lidský organismus se dokáţe, zvolí-li se správný způsob, vyléčit sám. K tomu má pomoci hladovění, omezení tekutin a kombinace různých metod přírodní medicíny a psychoterapeutických postupů. Naturopatie přišla do Evropy z USA, ale takovou popularitu jako na domácí půdě si zde nezískala. Tedy kromě Rakouska, kde ji přijímá i lékařská komora. Naproti tomu v České republice jde zatím o velmi málo známou metodu. 27

Poslední metodu přírodní medicíny tvoří fytoterapie. Protoţe chci této metodě věnovat poměrně širší obsah, neţ předchozím devíti, věnovala jsem jí samostatnou podkapitolu.

1.5.2 Fytoterapie Fytoterapie je jedna z nejstarších oblastí přírodní medicíny. Vţdyť člověk a rostliny jsou spolu svázáni odnepaměti. Člověk v jejich stínu odpočíval, v teple, které z nich vznikalo se hřál, jejich plody ho sytily, jejich části šatily a jiné léčily. Právě těmi, které léčí se zabývá fytoterapie. Jak uţ bylo řečeno, jedná se o velmi starou součást tradičního léčitelství, jeţ i v dnešní době nachází poměrně široké uplatnění, o čemţ svědčí její prvenství v samoléčbě a léčitelství. Rovněţ je její opodstatněné místo ve vědecké medicíně. V minulosti však ještě vědecká medicína neexistovala a tak byla fytoterapie ústředním léčebným oborem evropského lékařství. Ovšem v té době byla známá spíše jako bylinářství.

Historie evropského bylinářství Historie bylinářství v evropské kultuře je opravdu dlouhá. Někteří autoři uvádějí, ţe léčivé rostliny byly uţívány jiţ v prehistorické době, tedy zhruba před 5 000 lety. To dokazují archeologické výzkumy a nález „muţe z ledovce”6, který u sebe ve váčku měl dva kusy chorošů, které se pouţívají jako silné projímadlo a navíc hubí parazity a bakterie. Jak se později ukázalo, „muţ z ledovce” skutečně trpěl střevními parazity, které si diagnostikoval a léčil zmíněnými choroši. I v pozdějších dobách byly byliny hojně vyuţívány. Zpočátku zjišťování účinků bylin vycházelo z principu pokusu a omylu a ze zkušeností. Tímto způsobem lidé objevili řadu léčivých rostlin, které se pouţívají dodnes. V období starého Řecka se proslavil Hippokrates7, který k léčbě svých pacientů rovněţ vyuţíval léčivé účinky rostlin. Na základě jeho učení byl ţáky 6

„Muž z ledovce” byl nalezen roku 1991 v italských Alpách, kde jeho tělo bylo zamrzlé v ledu, což způsobilo přirozenou mumifikaci. Z výzkumů se ukázalo, že se jednalo o muže z prehistorické doby, který žil asi před 5 300 lety. 7

Hippokrates (460-377 př. n. l.) je jedním z nejvýznamnějších lékařů všech dob. Je pokládán za otce medicíny, který ji zesvětštil a oprostil od myšlenky, že nemoc je trest Boží, nýbrž že se jedná o následek přirozených příčin, na něž má vliv prostředí, podnebí a složení stravy.Jako první lékař

28

vytvořen soupis nazvaný Corpus Hippocraticum, v němţ se uvádí 350 druhů léčivých rostlin, například anýz, tymián, rozmarýn, máta, hřebíček, skořice a další. Neméně významnou osobností, která přispěla k vědomostem o léčivých rostlinách, byl Theophrastus.8 Většina rostlinných druhů, které byly uváděny v jeho spisech nacházely praktické vyuţití i v lékařství. Ve starém Římě se botanikou léčivých rostlin věnoval Pedanios Dioskorides (40-90 n. l.), který vydal první evropský atlas léčivých rostlin zahrnující i poznatky lidového léčitelství pod názvem De materia medica (O předmětu lékařství). V něm se uvádí kolem šestseti druhů rostlin, například mák setý, tymián, rebarbora, anýz, aloe, kopr, majoránka nebo heřmánek. Dalším představitelem byl Gaius Plinius Secundus (23-79 n.l.), který sepisoval poznatky starověkého vědění o rostlinách do díla Naturalis historia (Dějiny přírody). Jeho radami o vyuţívání léčivých rostlin se řídili lékaři po staletí. V pozdější době, po pádu Říma, Ibn Sína, neboli Avicenna (980-1037 n.l.), poloţil základy lékárnictví jako samostatnému oboru. Z mnoha léčivých rostlin se začali vyrábět sirupy, tinktury a masti. Později se léčení a lékárnictví dostalo do kompetence katolické církve. Přírodní léčitelství a pěstování bylin praktikovali zejména benediktinští mniši na klášterních zahradách. Karel Veliký v té době označil ve svých spisech léčivé rostliny jako „přátelé kuchaře i lékaře“, a zahrady, na kterých byly pěstovány, nechal ve své říši zakládat u všech klášterů. Postupně se na nich začalo pěstovat 24 předepsaných léčivých rostlin, mezi nimi šalvěj, kmín, saturejka, rozmarýn, máta, fenykl a růţe, ale i bylinky vyuţívané v kuchyni, například kopr a další. Později, kolem roku 1500, začal Giambattista z Neapole šířit teorii, ţe o účincích rostliny, která je pouţívaná k léčení, vypovídá její vnější vzhled. Tak například ořech má tvar lidské hlavy, proto se hodí i k jejímu léčení. Rostliny s dutými částmi se zase hodí k léčbě dýchacích cest, rostliny se ţlutými květy k onemocnění jater a ty se srdcovitým listy k léčbě srdce. Teorii znaků, jeţ se později stala novým medicínským dogmatem, převzal a propagoval lékař známý pod jménem Paracelsus. praktikoval podrobné vyšetření pacienta, které předcházelo léčbě. A dále zavedl učení na skutečných případech, což je metoda, která je ve vědecké medicíně uplatňována dodnes. (Castleman 2004:35) 8

Theophrastus (372-285 př. n. l.) je znám jako zakladatel botaniky. Jeho spisy se v následujících tisíci letech staly základním zdrojem informací pro obor botaniky V Athénách vlastnil vyhlášený obchod s léčivými rostlinami. (Castleman 2004:36)

29

Ten rovněţ potvrdil svou domněnku o existenci účinných látek obsaţených v rostlinách, načeţ začal chemickou cestou získávat silice z rostlin. Se vznikem knihtisku začaly být vydávány herbáře. V roce 1525 a 1526 vyšly dva herbáře, které byly vydány jako protest bylinářů, kterým bylo výnosem Jindřicha VIII z roku 1511 zakázáno bez řádných zkoušek vykonávat svoji praxi. Tento výnos byl roku 1543 zrušen a nahradila ho tzv. Charta bylinářů. V dalších letech přibyly ještě další herbáře, které přispěly k tomu, ţe se byliny staly vyhledávanou metodou určenou k samoléčbě. V sedmnáctém století byla v Londýně zaloţena Bylinná zahrada Chelsea, která je dodnes známá jako jedna z nejproslulejších zahrad léčivých rostlin. Tato zahrada je udrţována i v současnosti a na její ploše 3,8 akrů je k vidění kolem 5 000 místních i cizokrajných rostlinných druhů. (Castleman 2004) Během let byla na základě znalostí mnohých bylinářů vytvořena klasifikace, v níţ jsou rostliny uspořádány podle medicínských vlastností. V dnešní době je na světě známo přes 750 000 rostlinných druhů, ale jen malá část má léčebné účinky. Vedle muţů, kteří prosluli jako významní lékaři, či bylináři a botanici, hrály v přírodním léčitelství důleţitou roli rovněţ ţeny, kterým se říkalo báby kořenářky, porodní báby a nebo vědmy. Nelze však ale opomenout také hanlivé označení těchto ţen – čarodějnice, které dostalo svého významu hlavně v období mezi 14. stoletím a polovinou 17. století, kdy v Evropě probíhaly hony na čarodějnice. Jejich hlavní doménou bylo léčení společensky niţších vrstev, některé se specializovaly především na ţenské problémy spojené s početím, porodem a mateřstvím. K tomu vyuţívaly nejvíce byliny a rostlinné prostředky. O ţenách – léčitelkách se psané historické prameny lékařství příliš nezmiňují. Spíše jsou v nich uváděny úspěchy známých muţů – doktorů. Přesto však nelze pochybovat, ţe jejich úloha byla velmi důleţitá. Doktor byl drahý a mnohdy na kilometry vzdálený, a tak snad kaţdá vesnice a ves měla svou bábu, za kterou si lidé chodili pro radu i pro léčivou směs bylin či hojivé mazání a špetku víry v uzdravení. Přírodní léčitelkou, kterou prameny uvádějí, byla abatyše Hildegarda z Bingenu, benediktinská mniška, která svým bylinářským uměním proslula v době raného středověku. Všichni výše uvedení léčili „jednoduchými léčivy” a jejich léčebné sluţby byly převáţně vyuţívány chudšími společenskými vrstvami. U vyšších společenských tříd,

30

které si mohly dovolit platit za drahé sluţby doktorů, stále přetrvávala obliba sloţitých galenik.9

Reálné možnosti fytoterapie v dnešní době J. A. Zentrich v knize Byliny – lidé – hledání uvádí reálné moţnosti fytoterapie v moderní době a klasifikuje je následovně: 1. Vyuţití fytoterapie jako doplňkové, případně souběţné léčby u většiny nemocí 2. Vyuţití fytoterapie jako hlavní léčby u chorob s mírným průběhem 3. Vyuţití fytoterapie jako alternativní metody (léčba volby) v těch případech, kdy vyuţití účinnější léčby brání vnější okolnosti, např. přidruţená choroba 4. Vyuţití fytoterapie jako podpůrné symptomatické léčby (léčba podle příznaků) 5. Vyuţití fytoterapie jako souběţné léčby u dlouhotrvajících chorob s váţnějším průběhem, aby bylo cíleně dosaţeno sníţení dávkování účinných léků a tím i sníţení nebezpečí výskytu jejich neţádoucích účinků 6. Vyuţití fytoterapie tam, kde obvyklá léčba „lege artis“ (podle pravidel soudobého lékařského umění) nepřináší ţádoucí efekt a hledají se další léčebné moţnosti 7. Vyuţití fytoterapie pro dosahování alespoň přechodné úlevy při neléčitelných chorobách. (Zentrich 1990) Kromě léčby samotné hraje velmi důleţitou roli prevence, ke které můţe být fytoterapie rovněţ vyuţívána. Prevence má dvojí význam – primární, kdy se jedná o předcházení nemocem a sekundární, kdy je snaha zabránit váţným následkům u chorob, které uţ propukly. Přitom primární vyuţití eliminuje drahou a komplikovanou léčbu a je způsobem, jak sniţovat vysoké náklady vznikající péčí o nemocné.

Prostředky užívané ve fytoterapii

9

Galenika pocházejí z období Říma, kdy je vyvinul známý římský lékař Claudius Galenos (131-200 n.l.), známý jako Galen. Jednalo se o polyfarmaceutické léky, které obsahovaly mnoho složek rostlinného, živočišného, ale i nerostného původu. (Castleman 2004)

31

Ve fytoterapii se vyuţívají preparáty, které se připravují z rostlinných drog10, jako například odvary, nálevy, extrakty, tinktury, vína, masti a další, ale mohou se pouţívat i byliny čerstvé. Dávkování by přitom nemělo přesahovat určitou míru, aby se zamezilo výskytu neţádoucích účinků, které i rostliny mohou na tělo a organismus člověka mít. V přiměřených dávkách se tak do těla kromě účinných látek dostávají i minerální látky a vitamíny, coţ pomáhá organismu k posílení a překonání nemoci, ale napomáhá i k dobré fyzické a duševní kondici. Speciální skupinu prostředků uţívaných ve fytoterapii tvoří fytofarmaka. Jedná se o tovární produkci preparátů, k jejichţ výrobě se pouţívají šlechtěné rostliny pěstované na obrovských plantáţích. Pěstování, sběr, skladování a zpracování podléhá přesně stanoveným podmínkám, které se musí dodrţovat, aby přípravky obsahovaly stejné mnoţství účinných látek. Tímto způsobem je ve světě zpracováváno 3 400 druhů rostlin, které slouţí k výrobě fytofarmak. Při výrobě se pouţívá extrakce různými rozpouštědly, destilace, koncentrování a další procesy. Těmito všemi opatřeními se docílí toho, ţe přípravky mají přibliţně stejné mnoţství účinné látky a tudíţ je mnohem snazší odhadnout dávkování. Díky tomu pronikají fytofarmaka stále častěji do lékařské praxe v mnoha evropských zemích. Například v Německu, kde se jedná o velmi rozšířený trend, vyuţívá fytofarmaka 80% praktických lékařů a kolem 40% z částky proplácejí pojišťovny. (Heřt 2010) Bohuţel má tento trend i své limity, protoţe evropské schvalovací úřady (a rovněţ české), stejně tak jako FDA11 (Food and Drug Administration) stanovily pro rostlinné přípravky ucházející se o registraci do kategorie léčiv poněkud přísnější podmínky, které musejí být splněny. Ty budou podrobněji probrány v poslední kapitole této části, která se věnuje legislativě a schvalovacím procesům.

10

Pod názvem droga se ve farmakologii označují sušené části rostlin. Termín droga je odvozeno od švédského slova “druug = sušená rostlina. 11

Food and Drug Administration (FDA) – jedná se o vládní agenturu Spojených států amerických, která je zodpovědná za kontrolu a regulaci potravin, doplňků stravy, léčiv pro lidi a zvířata, kosmetických přípravků a dalších. (Wikipedie 2010) Tento úřad byl ustanoven v roce 1928 rozhodnutím Kongresu. Až do roku 1938 neměl příliš velký rozsah pravomocí. Poté však došlo k úmrtí 107 osob, ke kterému došlo po požití sulfanilamidového sirupu určeného jako antibiotikum, jenž obsahoval jedovatou příměs. Rok nato Kongres schválil zákon o státní kontrole potravin, léků a kosmetických přípravků. Teprve až od 60. let 20. století začal FDA vyvíjet razantnější aktivitu zpřísněním podmínek pro schválení léčiv, a to zejména v důsledku thalidomidové aféry. (Castleman 2004)

32

Přestoţe fytoterapie vyuţívá k léčbě továrně vyráběné rostlinné léky v podobě fytofarmak, nedá se v ţádném případě za fytoterapii povaţovat uţívání takto vyráběných léčiv s obsahem jak bylinných výtaţků, tak sloţek chemického původu, stejně tak jako aplikace izolovaných chemických látek z určité drogy (jako například morfin z máku, efedrin z efedry čínské a atropin z rulíku zlomocného). Fytofarmaka jsou však kromě svých kladných stránek, jako je bezpečnost spojená s dávkováním díky standardizování účinných látek, rovněţ spojovány i s negativními rysy. Jedním z nich je ten, ţe fytofarmaka obsahují i jiné látky, neţ čistě přírodní droga. To je zejména proto, ţe se při výrobě extraktů pouţívají různá rozpouštědla, voda i alkohol. Dalším problémem je rozdílná účinnost rostlin, která vychází z kvality rostlin a kvantity účinných látek v nich obsaţených. Oboje se odvíjí od odrůdy rostlinného druhu, ale vliv má i doba sběru, počasí, půda a způsob zpracování. A právě tyto podmínky se liší v rámci kaţdé firmy, která fytofarmaka vyrábí. Další problém se týká sloţení výrobku. Fytofarmaka se často vyskytují ve formě směsí, které obsahují více druhů rostlin. Jak je známo, rostlinné drogy obsahují celý arzenál chemických látek, z nichţ jen minimum nemá ţádný účinek. Zbytek se projevuje buď pozitivním účinkem, nebo dokonce škodlivým účinkem. Proto u fytofarmak vzniká vyšší riziko nebezpečí neţádoucích účinků. (Heřt 2010) Z výše uvedeného plyne zamyšlení, zda upřednostňovat klasické bylinné čaje z ověřených rostlin a zdrojů, nebo továrně vyráběná fytofarmaka, jejichţ výroba s sebou můţe nést určitá rizika v podobě znehodnocených bylin, které ve směsích mohou vytvářet řadu nepředvídatelných chemických reakcí mající vliv na organismus člověka.

Klady a zápory fytoterapie Názor lidí na léčbu bylinami, na její klady a zápory a praktické vyuţití je v mnoha

případech

utvářen

nekompletními

informacemi,

které

pocházejí

z neodborných zdrojů, nebo jsou sestaveny do mylných souvislostí. Z toho důvodu často dochází k chybné interpretaci a nesprávnému pochopení. Člověk se z médií a publikací dozvídá různé typy informací. Jedním z nich je zveličování rizik plynoucích z metod přírodní medicíny a bylinné léčby, jako například neprůkaznost jejich účinků, 33

nebo rizika spojená s uţíváním. Na druhou stranu existuje spoustu textů neadekvátně kritizující vědeckou medicínu a její praktiky. Dalším extrémem je bezvýhradné přijímání těchto metod, kdy se čtenář či posluchač dozví pouze samá pozitiva bez kritického, zpochybňujícího, nebo alespoň zamýšlejícího se obsahu, který je potřeba, aby si pacient uvědomil potencionální rizika a nebezpečí, která mohou nastat právě v jeho případě. Velmi důleţité jsou proto ucelené informace, kterých by měli mít spotřebitelé k dispozici co nejvíce, aby si mohli udělat vlastní úsudek a pouţívat prostředky k samoléčbě v bezpečném dávkování a indikacích. Rovněţ by si měli být vědomi i moţných rizik a negativních vedlejších účinků, které i přírodní přípravky mohou vyvolat. Přehled kladů a záporů bylinné léčby přináší následující část práce. Klady fytoterapie: Klady fytoterapie spočívají v příznivém účinku na psychiku nemocného, který věří v léčivou sílu přírody a důvěřuje léčebným postupům, které se vyvinuly z tisíciletých zkušeností. Většinou jsou to i takové způsoby, které způsobují menší rizika neţ synteticky vyráběné léky. Je to i díky pozvolnému působení účinných látek v rostlinných přípravcích, které mají i mírnější účinky a nepodmaňují si ţivotní procesy organismu. (Papas 1996:85) Dalším kladem je to, ţe celé rostliny pouţívané k léčbě obsahují různé vitální sloţky,

které se doplňují, vzájemně spolu reagují a tvoří jedinečnou kombinaci

účinných látek. Na rozdíl od izolovaných sloučenin z rostlin, které tyto vlastnosti postrádají a navíc bývají i více toxické. (Papas 1996) Následující klad vychází z toho, ţe vedlejší účinky spojené s uţíváním bylin nejsou natolik závaţné jako ty plynoucí z uţívání farmaceutik. Příčina úmrtí na následky vedlejších účinků synteticky vyráběných léků je ve statistice udávána na čtvrtém místě z celkového počtu úmrtí. Počet úmrtí na následky vedlejších účinků či předávkování rostlinnými přípravky je přitom zanedbatelný. Také je třeba zmínit klad týkající se produkce bylinných přípravků, která není spojena s tolika negativními faktory, jako

tomu je u synteticky vyráběných

prostředků. Příkladem je, ţe pro registraci přípravků z léčivých rostlin nejsou 34

vyţadovány klinické studie, které by zahrnovaly testování na lidech či zvířatech. A rovněţ produkce nevyţaduje tak vysokou spotřebu energií a dalších zdrojů, bez kterých by se farmaceutický průmysl neobešel. Rizika a problémy spojené s fytoterapií Obecně vzato je léčba bylinami povaţovaná za bezpečnou a méně rizikovou neţ je léčba synteticky vyráběnými léky a přípravky. Přesto i v tomto případě platí rčení o tom, ţe nic se nemá přehánět. Léčivé byliny sice jsou v patřičných dávkách a pro většinu lidí bezrizikové, ale zvýši-li se příjem aktivních látek, které jsou v kaţdé rostlině obsaţeny, pak se zvýší i účinek na lidský organismus. Bohuţel ne vţdy mají tyto účinky pozitivní charakter. Léčivé byliny totiţ mohou, díky překročené doporučené dávce nebo interakci s jinými léky či bylinami, vyvolat neţádoucí vedlejší účinky, alergii (kterou většinou způsobují silice v rostlinách jako je například andělika, pelyněk, puškvorec, arnika, kostival, jalovec a další) nebo dokonce i otravu. Další mohou být pro organismus toxické, některé dokonce rakovinotvorné. Přitom u klasicky sbíraných rostlin je mnoţství účinných látek těţko odhadnutelné a můţe se lišit rostlina od rostliny. Kvantita a kvalita aktivních látek závisí na několika faktorech: -

genetické výbavě rostliny

-

místě, na kterém se nachází její stanoviště a má-li dostatek světla

-

podmínkách, které jsou vhodné pro růst

-

době sklizně

-

přípravě (Zentrich 1990) Odborníci na fytoterapii uvádějí, ţe nejvhodnější je krátkodobé uţívání

léčivých rostlin a to v nízkých dávkách po dobu nezbytně nutnou k léčení. Nahodilé popíjení bylinkových čajů většina z nich neschvaluje, vzhledem k tomu, ţe se podle nich nejedná o prevenci, ale naopak o zneuţívání, kdy si tělo můţe postupem času vytvořit rezistenci na aktivní látku obsaţenou v rostlině a ta pak v případě potřeby nefunguje tak, jak má. Někteří autoři to dokonce přirovnávají k toxikomanii. (Zentrich 1990).

35

Další problém, který se můţe u léčivých rostlin vyskytnout, souvisí se znečištěním nebo jiným znehodnocením kvality rostlin. To můţe být způsobeno nevhodným skladováním, kdy jsou rostliny napadeny různými plísněmi, nebo pěstováním s pouţitím pesticidů, postřiků proti škůdcům a jiných chemických prostředků nebo v blízkosti silnic a míst se zvýšeným výskytem těţkých kovů. Aby byl člověk ochráněn před riziky tohoto typu, měl by si vybírat

léčivé rostliny z

důvěryhodných zdrojů a ověřených značek, které jsou na výrobu přírodních přípravků a léčiv specializovány. Právě tyto podmínky obecně příliš nesplňují rostlinné přípravky dováţené z exotických zemí, zejména z Číny a Indie. Protoţe se nejedná o výrobky z Evropské unie, nejsou podrobovány takové kontrole jako ty evropské, které musí splňovat mnohem vyšší nároky, jeţ jsou kladené ze strany zdravotnických úřadů. Často tak tyto výrobky obsahují těţké kovy, toxické látky a chemické látky, dokonce se vyskytly případy otravy. Zaráţející výsledky přinesl výzkum provedený roku 2003 v Bostonu. V něm byly testovány ajurvédské výrobky dováţené z Indie, které podle závěrů výzkumu přesahovaly 1 000krát vyšší limit arzénu a rtuti. V jednom z výrobků byl zjištěn 10 000krát vyšší obsah olova, neţ je jeho bezpečný limit. (Heřt 2010) V této souvislosti má přijít v dubnu tohoto roku (2011) v platnost nová direktiva 2004/24/ES „o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, pokud jde o tradiční rostlinné přípravky“, která má napomoci k tomu, aby se spotřebitel mohl spolehnout na záruku kvality a účinných látek uváděných u léčivých rostlinných přípravků (registrovaných jako lék). Více o této direktivě uvádím na konci teoretické části práce. Nelze také opomenout problematiku, která je spojena s činností léčitelůbylinářů a samoléčbou. Někteří bylináři totiţ neaplikují rostlinné přípravky na základě lidové moudrosti a ani na základě vědeckého poznání. Tak dochází k tomu, ţe pacientovi jsou doporučeny nevhodné drogy v nesprávném poměru, tudíţ je jejich účinek slabý, nebo příliš silný do té míry, ţe mohou být rostliny pro organismus člověka škodlivé, někdy i jedovaté. Vyskytují se dokonce domněnky, ţe existují takoví podvodníci, kteří míchají rostliny s chemickými látkami, aby se jejich účinek zesílil, nebo aby vůbec k nějakému účinku došlo. Jiný případ je ten, ţe léčitelébylináři aplikují své léčitelské praktiky i v případě, kdy je pacient postiţen váţnější

36

chorobou, která vyţaduje lékařské vyšetření a léčbu, nebo stanovují chybnou diagnózu. (Heřt 2010) Asi nejlepším doporučením, jak se vyhnout všem rizikům plynoucím z uţívání vyráběných rostlinných přípravků koupených v obchodě nebo z rukou léčitelebylináře, je vlastní pěstování léčivých rostlin. U rostlin, které najdeme ve velkém zastoupení ve volné přírodě, představuje vhodnou alternativu samosběr. I zde se bohuţel vyskytují problémy, které se k této činnosti váţí. Přírodní zdroje, jak se všeobecně ví, jsou omezené a to se týká i říše rostlin. To si ale mnohdy neuvědomují sběrači léčivek, kteří s nimi při sběru zacházejí dost neodborně, ničí jejich kořenové systémy a nenechávají dostatek jedinců daného druhu potřebných k vysemenění a udrţení se na území určité lokality. To můţe vést aţ k tomu, ţe rostlinný druh z lokality postupně zcela vymizí12. K tomu také přispívá stále větší rozvoj lidské činnosti, která svými následky vytváří nepříznivé prostředí (nejen) pro rostlinné druhy. Vodním rostlinám nesvědčí meliorace půd, pouţívaná v zemědělství. Selektivní herbicidy nedávají šanci plevelu, mezi který však patří i heřmánek pravý a další léčivky. Hospodářská a průmyslová činnost zase vytváří škodlivé exhalace, které poškozují řadu jehličnanů. A tak dále. Tak není divu, ţe na červeném seznamu ohroţené flóry České republiky přibývají další rostlinné druhy13. Ze všech bylin, které historie znala jako léčivé, není mezi vyhynulými zatím ţádná, ale některé z nich jsou nezvěstné14. Tyto rostliny jsou druhově chráněny, nebo na ochranu aspirují. Částečná ochrana má rostlinám zabezpečit, ţe nebudou trhány jejich kořeny a oddenky.

12

„V poslední době nájezdu sběračů čelí např. zeměžluč, vyhledávaná bylina s obsahem hořčin, Tato bylina je jakýmsi přírodním indikátorem čisté vody. Není tajemstvím, že jedné i druhé v přírodě pomalu ubývá.“ (Zentrich 1990) 13

Červený seznam květeny z roku 2000 obsahuje 1526 druhů, což je 60% z celkového počtu 2550ti druhů, které jsou brány v potaz. Z toho spadá 69 taxonů do první skupiny vyhynulých rostlin, 45 taxonů do skupiny nezvěstných, pravděpodobně vyhynulých rostlin, jako velmi vzácné a podstatně ohrožené druhy je zde uvedeno 475 taxonů, taxonů s prokazatelným a trvalým ústupem 352, slabším, ale trvalým ústupem 324 a 260 taxonů je v poslední kategorii vzácnějších taxonů. 14

Nezvěstný je smldník lékařský, proslulá léčivka středověku, silně ohrožená je máta polej, prha arnika, potočnice lékařská a rosnatka okrouhlolistá, ohrožená je chrpa, ale též jalovec obecný, borovicové a jedlové jmelí, leknín bílý, vachta trojlistá a zeměžluč a vzácnější je andělika lékařská, kamejka lékařská a všechny druhy mateřídoušky. (Zentrich 1990)

37

Velmi zajímavým a výmluvným příkladem je příběh rostlinné antikoncepce, který uvádí M. Castleman. Kolem roku 700 před Kristem objevili řečtí kolonisté na území dnešní Libye zvláštní rostlinku s názvem silphium, která, jak se zjistilo, měla velmi silný účinek proti početí. Uţívání této rostliny se rychle rozšířilo po celém Středomoří, ale do dnešních dnů se nám nedochovala, protoţe vinou intenzivního sběru zcela vymizela. (Castleman 2004) Mám-li na základě výše uvedeného zhodnotit nejlepší variantu získávání rostlin pro léčebné vyuţití a vezmu-li v potaz i zmíněná rizika a problémy, jeví se mi jako nejlepší alternativa vlastní bylinná zahrádka (bez pouţívání chemických postřiků a hnojiv). Velmi vhodná forma je tzv. bylinková spirála. Ale s přihlédnutím k reálným moţnostem obyvatel, je vlastně nejlepším řešením kombinace výše popsaných variant. Tudíţ pěstovat bylinky (má-li člověk kde), které se v přírodě moc nevyskytují, jako například měsíček, mátu, bazalku, šalvěj, rozmarýn, levanduli, yzop, libeček a další. Ty které jsou ve volné přírodě hojně zastoupeny sbírat tam, ale tak, aby nedocházelo k poškozování jejich rozmnoţovacího systému a nesbírat na místech, která jsou zatíţena těţkými kovy (v blízkosti frekventovaných silnic) a chemickými látkami (v blízkosti zemědělsky obdělávaných ploch a továren). A v poslední řadě rostliny, které nelze pěstovat nebo se vyskytují v přírodě jen zřídka nebo jsou druhově chráněny, je vhodné kupovat ve specializovaných obchodech od důvěryhodných producentů.

38

1.6 Legislativa související s alternativní medicínou Alternativní medicína je v dnešní době důleţitou součástí v oblasti zdraví a léčení obyvatel a její význam i rozšíření čím dál tím víc vzrůstá. Veškerá zdravotní péče má v demokratických zemích charakter nabídky a podmínkou k jejímu provádění je souhlas pacienta (aţ na určité výjimky, jako například u infekčních a duševních chorob či akutních stavů, kdy většinou způsob léčby stanovuje lékař i bez souhlasu pacienta). Zdravotní péče můţe být buď zboţím (v trţních systémech), a nebo veřejně prospěšnou sluţbou (v evropských zemích). (Kříţová 2004) V Evropské Unii si kaţdý členský stát rozhoduje otázku uspořádání klasické i alternativní medicíny sám, neboť nejsou dána ţádná jednotná opatření a nařízení týkající se zdravotnictví, kterými by se musely státy řídit. V Evropské Unii tak existují současně tři systémy. První je monopolní s jedinou moţnou medicínou a to vědeckou. Jiné léčebné praktiky bez lékařského diplomu jsou zakázány (tento systém je platný v deseti zemích EU, například v Itálii, Francii, Španělsku, Belgii a Řecku). Druhý je tolerantní, který bere v potaz i určité metody alternativní medicíny a činnost léčitelů (v devíti státech EU, například v Německu, Dánsku a Irsku). A třetí je smíšený, kde mohou být uplatňovány i ostatní metody provozované v oboru nevzdělanými osobami, ale jen tam, kde nemá přednost vědecká medicína a její léčebné postupy (v šesti státech EU, například ve Velké Británii, Švýcarsku a Norsku). Holandsko je z tohoto hlediska naprosto unikátní, neboť v roce 1996 parlament zrušil monopol lékařů na zdravotní péči (aţ na několik speciálních výkonů) a léčení se tak stalo svobodným povoláním, kdy léčit má právo kdokoliv. (Heřt 2010) Legislativa České republiky alternativní medicínu stále nijak nevymezuje, nereguluje, nekontroluje ani nezakazuje. A zůstává v této otázce spíše neutrální, jak vyplývá ze Zákonu o péči o zdraví lidu z roku 1966, který byl jiţ několikrát novelizován, přesto však zůstal v tomto směru v nezměněné podobě. V něm je v podstatě řečeno, ţe metody pouţívané v rámci alternativní medicíny, které nemají vědecký základ, nejsou vyloučené a tím pádem jsou vlastně zároveň součástí péče o zdraví obyvatel České republiky.

39

1.6.1 Legislativa související s registrací a schválením přípravků přírodní medicíny Další důleţitou část, kterou se legislativa zabývá, tvoří kategorie, do nichţ se přípravky přírodní medicíny registrují. Podle kategorie, do které má být daný přírodní prostředek zařazen, se řídí veškeré podmínky, které musí být splněny, aby byla registrace udělena a přípravek byl schválen k prodeji. Schvalovací procesy léčiv a potravinových doplňků byly zavedeny jako prostředek slouţící k ochraně spotřebitele před neúčinnými přípravky a rovněţ před přípravky, jejichţ uţívání souvisí s určitými riziky, mající nějaké vedlejší negativní účinky nebo obsahující škodlivé látky. První kategorii tvoří volně prodejné léky, které jsou vlastně zvláštní formou zboţí. Uvádí je zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, jako přípravky dostupné pouze v lékárnách, s nimiţ mohou nakládat pouze odborní pracovníci (a v případě výjimek i osoby, které absolvovaly vzdělávací kurz). Přípravky, které mají být registrovány jako volně prodejné léky, musí splňovat poţadavky na bezpečnost, kvalitu a účinnost, coţ je zapotřebí doloţit. (Suchopár 2002) Druhou je kategorie potravinových doplňků. Tímto pojmem se označují potraviny, které na rozdíl od běţných potravin obsahují zvýšený obsah vitamínů, minerálních látek, aminokyselin, specifických mastných kyselin a dalších látek s nutričním nebo fyziologickým účinkem. Přípravky patřící do této kategorie především slouţí k doplnění stravy o příznivě působící látky mající vliv na zdravotní stav. Konkrétně se jimi zabývá zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a znění zákona č. 306/2000 Sb. (§2, písm. i) a dále pak vyhláška z roku 2001 č. 23/2001 Sb. V té se uvádí oficiální definice potravinových doplňků, která zní: „Doplňkem stravy se rozumí potravina určená k přímé spotřebě, která se odlišuje od potravin pro běžnou spotřebu vysokým obsahem potravních doplňků a která byla vyrobena za účelem doplnění běžné stravy pro spotřebitele na úroveň příznivě ovlivňující zdravotní stav a která se uvádí do oběhu pouze s označením účelu jejího použití.” Tato vyhláška rovněţ uvádí podmínky pro zavádění přípravků do oběhu, kterými jsou například údaje o jejich podávání, dávkování a sloţení. Na rozdíl od

40

volně prodejných léků není u této kategorie ověřována účinnost a účinky, které má daný přípravek splňovat a jeţ výrobce uvádí na obale. Další podmínkou je, ţe se na obalech a písemné dokumentaci nesmí objevit ţádné údaje vyhrazené pro léčiva (podle zákona č. 149/2000 Sb. o léčivech). Takovými údaji jsou například ty o zvýšené nebo zvláštní nutriční hodnotě nebo o zvláštních vlastnostech, které jsou však stejné i u ostatních druhově podobných potravin a dále o preventivních, tlumících nebo léčivých účincích. Doplňky stravy podléhají souhlasu Ministerstva zdravotnictví České republiky, čemuţ předchází posouzení sloţení a navrhovaného dávkování, které provádí Státní zdravotní ústav v Praze. Zřetel se přitom klade na druh a mnoţství účinných látek a další sloţky, jako například nosiče, plnidla, barviva, náhradní sladidla, konzervanty a další. Pro české i dováţené přípravky je rovněţ nutností laboratorní vyšetření, které zajišťuje jedna z krajských hygienických stanic. Látky rostlinného původu, byliny a izolované účinné látky, uvedené ve vyhlášce 330/1997 Sb. a 91/2000 Sb. jako bylinné čaje, které splňují podmínky, lze zavádět na trh i bez povolení ministerstva zdravotnictví. Ţádný bylinný čaj však nemůţe být shledán jako doplněk stravy bez posouzení státního úřadu pro kontrolu léčiv (SÚKL). Ostatní formy bylinných přípravků, jako tablety, sirupy, tinktury a další jsou podmíněné posudkem Státního zdravotního ústavu a rozhodnutím Hlavního hygienika České republiky. (www.sukl.cz, www.szu.cz) A poslední kategorií jsou léčiva. Léčivé přípravky jsou chemicky jednotné či nejednotné léčivé látky upravené do lékové formy, které se buď zpracovávají technologickým způsobem nebo jsou získávané z rostlinných drog či ţivočišných částí. Léčiva a léčivé přípravky, které prošly danou úpravou a jsou připravené k pouţití v určité formě (ampule, tuba, tablety atd.) a navíc obsahují informační leták, přesné označení a šarţi výroby, jsou uváděny jako lék. (Kocinová, Šterbáková 1994) U přípravků aspirujících na registraci do této kategorie je povinností splnit podmínky týkající se bezpečnosti, kvality a účinnosti. K tomu jsou zapotřebí klinické studie15. (www.sukl.cz, www.szu.cz) 15

Kontrolované klinické studie jsou nejčastěji užívanou metodu lékařského výzkumu. Zpravidla se v nich porovnává nový lék či léčebná metoda s lékem či metodou užívanou ve stejné indikaci dosud, aby se zjistilo, zda jde o lék či metodu buď účinnější (tzn. vedoucí k rychlejšímu či dokonalejšímu uzdravení), nebo bezpečnější (tzn. s menším počtem nežádoucích účinků). Často jde rovněž o studie kontrolované placebem: určité skupině pacientů je pro srovnání podávána

41

Léčivé

přípravky

vyuţívané

v

přírodním

léčitelství

se

řídí

poněkud

jednoduššími pravidly, neţ je tomu v případě ostatních léků, neboť přípravek nemusí procházet celým registračním procesem, ale jen jeho zjednodušenou formou nezahrnující nákladné testování. To znamená, ţe pro jejich registraci nejsou poţadovány toxikologické testy na zvířatech a klinické zkoušky na lidech, jak je to podmínkou u synteticky vyráběných léků. Stačí prokázat dostatečně dlouhou a bezpečnou historii uţívání a zkušeností ve světě a v EU a doloţit, ţe přípravek má udávané sloţení i účinky. Další zjednodušení spočívá v tom, ţe registrované léčivé přípravky obdrţí uznání k prodeji ve všech ostatních státech EU. Podmínky pro ostatní rostlinné přípravky, které neprokázaly dostatečnou dobu uţívání, spočívají v laboratorních testech prokazující identifikaci, stálost a sloţení rostlin. Další povinností je dokumentace historie pouţívané úrody.

1.6.2 Ústavy zabývající se schvalovacími procesy V České republice tuto činnost zastupuje Státní ústav pro kontrolu léčiv (SUKL) a Státní zdravotnický úřad (SZÚ)

16

. Prvně jmenovaný ústav zajišťuje státní

dozor nad vlastnostmi léčiv a sleduje farmaceutickou jakost, účinnost a bezpečnost léčiv a zdravotnických prostředků, podloţené odpovídajícími informacemi.

biologicky neaktivní a inertní, avšak neškodná látka. Aby výsledky nebyly ovlivněny očekáváními či jinými pocity pacientů, jsou studie obvykle slepé – žádný z účastníků studie tedy neví, zda užívá testovaný či běžný lék, aktivní látku nebo placebo. Ještě dokonalejší je takové uspořádání, které ze hry vyřazuje i subjektivní přístup lékaře: tzv. dvojitě slepé studie totiž neznají kód, podle něhož se přiděluje účinná látka a placebo, nejen pacienti, ale i lékaři. K lepšímu ověření rozdílů mezi jednotlivými podávanými látkami je někdy studie uspořádána jako zkřížená – po určitém čase se jednotlivé skupiny vymění. Když se to opakuje dvakrát, jde o studii dvojitě zkříženou. Protože zodpovězení výzkumných otázek po účinnosti a bezpečnosti nového léku či metody s potřebnou statistickou významností vyžaduje sledování rozsáhlého počtu pacientů (až několika desítek tisíc) po dlouhou dobu (třeba i deseti a více let), jde o studie značně nákladné. Není proto divu, že v posledních letech mohou být tyto studie prováděny jen za finanční spoluúčasti farmaceutických firem. (Heřt 2010) 16

Státní ústav pro kontrolu léčiv (SUKL) a Státní zdravotní ústav (SZÚ) jsou správními úřady, které jsou řízeny Ministerstvem zdravotnictví. Oba mají sídlo v Praze. Součástí SUKLu je navíc osm regionálních oddělení kontroly léčiv se sídlem v Brně a dalších krajských městech (www.sukl.cz a www.szu.cz)

42

Druhý ústav se orientuje, kromě jiných činností, na přípravu podkladů pro ochranu a podporu zdraví. Na evropské úrovni působí European Scientific Cooperative on Phytotherapy (ESCOP), který stanovuje kritéria pro posuzování vlastností, účinnosti a vedlejších účinků a kromě toho rovněţ určuje indikace a kontraindikace při pouţívání rostlinných drog.

1.6.3 Nová směrnice 2004/24 ES jako součást legislativy 1. dubna tohoto roku (2011) došlo k přijetí nové směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/24/ES „o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, pokud jde o tradiční rostlinné přípravky“, která byla přijata v roce 2004, a nařizuje povinné registrování bylinných léků. Do praxe má být zavedena 1.dubna 2011, ale do našeho právního řádu byla zahrnuta jiţ v roce 2007 v rámci zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, vyhláškou o registraci léčivých přípravků 228/2008 Sb. a vyhláškou 13/2010 Sb. v novelizovaném znění z roku 2010. Směrnice se týká pouze těch rostlinných přípravků, které jsou registrovány jako léčivé přípravky podle zákona o léčivech. Rovněţ se nevztahuje na léčivé rostliny pouţívané lékárníky k přípravě daných přípravků. Většina rostlin a přípravků z nich vyráběných mají na trhu zastoupení spíše jako potravinové doplňky nebo jako běţné potraviny (podle obsahu zdraví prospěšných látek), neţ ţe by se prodávaly ve formě léků. V podmínkách České republiky většina bylinných čajů spadá do kategorie potravin a zásady jejich prodeje stanovuje vyhláška 330/1997 Sb. „O potravinách a tabákových výrobcích a o změně a

doplnění

některých

souvisejících

zákonů,

pro

čaj,

kávu

a

kávoviny“

v novelizovaném znění. Důvodem, proč jsou bylinné přípravky spíše v kategorii potravinových doplňků a běţných potravin, je, ţe produkty v této kategorii nemusí splňovat tak náročné podmínky nutné pro registraci. Ale i v této kategorii jsou nové výrobky podrobeny zaváděcí proceduře, která má striktní poţadavky na nutriční a zdravotní ověření, jeţ mají zaručit pravdivé údaje na obale. K tomu jsou zapotřebí vědecké důkazy, na které většinou výrobci nemají prostředky. Co se týče přípravků ajurvédské nebo jiné tradiční východní medicíny, ani jeden z nich není registrován v České republice jako léčivo. To znamená, ţe ani 43

v tomto případě nenastanou v prodeji těchto přípravků a bylin ţádné změny. (Regenerace 12/2010) Přijetí této směrnice a její blíţící se uvedení do praxe rozpoutalo ţivou diskusi, ve které se odráţí špatná informovanost a šíření nepravdivých zpráv. Jednou z nich je, ţe směrnice přinese definitivní zákaz bylinářství v Evropské unii. Jak vyplývá z výše uvedeného, k takovému postupu nemůţe na základě této směrnice dojít, protoţe se týká pouze bylinných přípravků registrovaných jako léčivo nebo na registraci aspirující a takových je na českém trhu velmi málo. Přesto nejen diskutující, ale i autoři článků v tisku a na internetu šíří nepravdivé zprávy, ze kterých se čtenář můţe například dozvědět, ţe: „Z pultů obchodů a e-shopů mohou zmizet všechny cizokrajné léčivé byliny.“ nebo: „Už za pár měsíců tady (v bylinné apatyce) člověk úlevu nenajde, nebo aspoň ne tak snadno. Z bezpečnostních důvodů totiž Evropská unie nasadila na rostlinné léky tak přísná regulační pravidla, že tisíce z nich sítem zřejmě neprojdou.“ (oba výroky http://respekt.ihned.cz/c1-46492320-horkekapky-z-bruselu). Článek Heidi Stevenson, v originálu Big Pharma Scores Big Win: Medicinal Herbs Will Disappear in EU, uveřejněný na internetových stránkách www.gaiahealth.com, byl v mnoha verzích uveden na českých internetových stránkách. Pro následující

část

jsem

pouţila

verze

z následujících

internetových

stránek:

www.wmmagazin.cz/view.php?cisloclanku=2010100003, www.nwoo.org/view.php?nazevclanku=evropsky-zakon-o-zakazu-prodeje-vsechrostlinnych-leciv-v-dubnu-2011&cisloclanku=2010080012, www.freeglobe.cz www.osud.cz/farmafirmy-zaznamenaly-velke-vitezstvi-byliny-doplnky-podle-direktivyeu-zmizi-z-trhu. Tyto verze čtenáři vesměs sdělují následující: Direktiva 2004/24/ES se týká všech bylinných prostředků a s jejím uvedením zmizí veškeré tyto přípravky z trhu: „Evropská směrnice pro tradiční bylinná léčiva zavádí pravidla a předpisy pro použití všech bylinných produktů, které dříve byly volně obchodovány.“ nebo „Tato direktiva požaduje, aby všechny bylinné přípravky byly podrobeny stejné proceduře, jako syntetické léky. Bez ohledu na to, zda ta která bylina byla běžně používaná po tisíce let. Bude považována za lék/drogu.“ nebo „Brzy můžeme pozorovat, jak bylinné preparáty mizí a bylináři už je nebudou smět 44

předepisovat.“ nebo „Žádné čínské byliny, žádné ajurvédské byliny, žádné západní bylinky, žádné léčivé rostliny jakéhokoliv druhu. Terapeuti praktikující čínskou medicínu ztratí přístup k většině bylin a léků, na kterých jsou závislí. Spotřebitelé nebudou moci koupit žádné čínské bylinné produkty v rámci EU.“ A jejich uţívání bude trestním činem: „Od 1. dubna 2011 bude užívání prakticky všech léčivých bylin v Evropské unii ilegální.“ nebo „Máta peprná podle nové direktivy EU již pouze na předpis. Také pěstujete na zahrádce mátu peprnou do čaje? Možná již jen měsíce zbývají do doby, kdy k vám na zahrádku vtrhne komando policistů nebo europolicistů a úrodu vám zcela stejným způsobem, jako to činí u pěstitelů konopí, sklidí.“ Jediným dostupným sortimentem budou produkty farmaceutických firem: „Abychom mohli léčit sebe a naše rodinné příslušníky, budeme mít přístup pouze k lékům farmaceutických firem.“ nebo

„Náklady na požadovanou proceduru jsou

mnohem vyšší, než většina výrobců (mimo farmaceutické koncerny) může nést.“ Lidé tak přijdou o právo svobodné volby: „Je nám odebrána svobodná volba léčby.“ nebo: „Z lidí se stanou pouhé nádoby pro jakékoliv břečky farmaceutů a průmyslového zemědělství, kteří rozhodují, kudy povedou naše cesty, a nám nezbude nic jiného, než platit jakékoli požadované ceny.“ Emotivní a apelující výroky: „Nepochybujte o tom; toto převzetí nám jistě ukradne již i ten poslední kousek zdraví, který nám dosud zbyl.“ nebo „Pokud si ceníte svého přístupu k bylinkám, nebo pokud se zajímáte o přístup k vitamínům a dalším doplňkům, tak prosím jednejte. Pokuste si představit, že stojíte před svými dětmi a vnoučaty, která se ptají, proč jste to neudělali. Jak jim řeknete, že vás moc nezajímalo jejich blaho? Jak jim řeknete, že bylo důležitější sledovat poslední podvodnou reality show v televizi, než věnovat čas napsání jednoduchého dopisu?” A dále nabádání k aktivnímu protestu: „Pouze aktivním protestováním lze tuto šaškárnu proti našemu zdraví zastavit. Pokud budeme nečinně sedět, pak se to stane. Naše právo na ochranu svého zdraví a zdraví našich dětí visí na vlásku.“ Jednou z forem aktivního protestu je podepsání petice, nebo odeslání dopisu, jako projev nesouhlasu s uvedením direktivy 2004/24/ES do praxe, některému z místních poslanců. 45

Je nutno konstatovat, ţe se tyto verze článku Heidi Stevenson, stejně tak jako originál, nezakládají na pravdě, mají afektivní podtext a zaměňují terminologické pojmy související s kategoriemi rostlinných přípravků, tedy přípravků registrovaných jako léky a jako potravinové doplňky. V jednom bodě se hovoří o léčivech a léčivých rostlinách a další uvádí, ţe se direktiva 2004/24/ES týká všech rostlinných přípravků, které ale, jak bylo řečeno výše, většinou náleţí do kategorie potravinových doplňků. Dále se mluví o tom, ţe se přijetím této direktivy budou smět rostlinné přípravky prodávat pouze jako léky/drogy, coţ rostlinné přípravky poškodí v tom smyslu, ţe budou chemicky zpracovávány a čištěny. V tomto případě se opět jedná o terminologickou nesrovnalost, protoţe označením droga se ve farmakologii rozumí sušené části rostlin, pocházejícího od švédského „druug – sušená rostlina, jichţ úprava chemickou cestou není nezbytně nutná. Také označení léčivá rostlina, nebo rostlina s léčivými účinky smí být podle zákona pouţíváno jen ve spojitosti s přípravky, které jsou registrovány jako lék. V případě, ţe je taková informace (o léčivých či zdraví prospěšných účincích) uvedena na obalech doplňků stravy, musí tak být pouze za vědomí Státního zdravotního ústavu, který k tomu udělí povolení. Dalším bodem odpůrců direktivy je ten, ţe rostlinné přípravky aspirující na registraci musí splňovat ty samé podmínky jako syntetické léky. Coţ také není pravda, směrnice byliny a výrobky z nich v mnoha směrech zohledňuje, například tím, ţe k jejich registraci nevyţaduje toxikologické testy na zvířatech a klinické zkoušky na lidech, jak je to podmínkou u chemických léků. Stačí prokázat dostatečně dlouhou a bezpečnou historii uţívání a zkušeností ve světě a v EU a doloţit, ţe přípravek má udávané sloţení i účinky a přípravek pak nemusí procházet celým registračním procesem, ale jen jeho zjednodušenou formou nezahrnující nákladné testování. Dále umoţňuje registrovaným léčivým přípravkům uznání ve všech státech EU. Podmínky pro ostatní rostlinné přípravky, u kterých nebyla prokázána dostatečná doba uţívání, spočívají v laboratorních testech potvrzující identifikaci, stálost a sloţení rostlin. Další povinností je dokumentace historie pouţívané úrody. Tento proces je poněkud finančně náročný, neboť částka vydaná na registraci v evropských státech činí 30 aţ 100 tisíc EUR a sama o sobě není zárukou schválení. Registrační proces tedy spíše podstupují velké firmy s přípravky ze známých evropských bylin,

46

které jiţ byly podrobeny vědeckým studiím. U exotických bylinných přípravků, které jsou většinou tvořeny směsí bylin, je tato procedura velmi náročným úkolem. Rovněţ zaznívá obava z toho, ţe z evropského trhu zmizí výrobky tradiční čínské a indické medicíny. Skutečnost je jiná. Exotické přípravky, které jsou k dostání v dnešní době, jiţ nutná povolení mají, neboť splňují stanovené podmínky, tudíţ není důvod je stahovat z trhu. Určité nařízení se týká pouze přípravků, které nebyly ve větší míře pouţívány před rokem 1997. Ty musí být schváleny Evropským úřadem pro bezpečnost a registraci potravin. Navíc má výrobce rostlinných přípravků stále moţnost registrovat svůj produkt jako potravinový doplněk. Takţe i přípravky, které by nebyly schváleny jako lék, mohou být prodávány jako doplněk stravy s potvrzením o jejich léčivých účincích. Do této kategorie v dnešní době patří většina exotických rostlinných přípravků.. Jak uvedla jedna z účastnic diskuse o nové direktivě: „Tradiční užívání bylinných čajů je součástí našeho kulturního dědictví a není v zájmu žádné instituce občany o toto právo připravit.“ Kromě toho Světová zdravotnická organizace (WHO) podporuje fytoterapii jako způsob samoléčby na celém světě a snaţí se o její rozšíření. Výjimkou samozřejmě není ani Evropská unie. Z toho důvodu by byl úplný zákaz bylin kontraproduktivním opatřením, ke kterému nelze za daných okolností přistoupit. Podle mého názoru má zavedení směrnice do praxe kladný rys v tom, ţe vede především k ochraně spotřebitelů před nekvalitními přípravkami a surovinami v nich pouţívaných a eliminaci rizik spojených s uţíváním škodlivých nebo neúčinných látek obsaţených v přírodních lécích. To má zaručit garance obsahu účinných látek a jejich působení, která bude od 1. dubna 2011 vyţadována u všech léčivých rostlinných přípravků. Svůj názor opírám rovněţ o výsledky německých studií, které testovaly kvalitu čínských rostlinných výrobků prodávaných na evropském trhu. Podle nich je 44% těchto rostlinných přípravků znehodnocena. Jejich znehodnocení spočívá v nízké kvalitě, zjištěné toxicitě, karcinogenitě, obsahu nebezpečných nebo syntetických příměsí (např. analgetika, kortizon, antidepresiva a antidiabetika), těţkých kovů a nebo plísní. U přípravků, které se prodávají přes internet, se obsah syntetických látek zjistil ve čtvrtině případů. Navíc se při pěstování rostlin na velkých plantáţích 47

pouţívají pesticidy a jejich další zpracování není podrobeno takové kontrole jako v zemích EU. Také rostlinné přípravky, vyráběné na základech Ajurvédy dováţené z Indie, nedopadly ve výzkumu z roku 2003 v Bostonu příliš dobře. Bylo zjištěno, ţe tyto výrobky obsahují tisíckrát vyšší bezpečnostní limit arzénu a rtuti a dále obsahovaly i zvýšenou koncentraci olova, přičemţ jeden z výrobků přesahoval tento limit desetitisíckrát. S uţíváním přípravků ţivočišného původu (jako jsou například sépiové kosti, pijavice, tkáně gekonů, roh nosoroţce a části těl vzácných a ohroţených zvířat) jsou spojené rovněţ určité problémy. Zásadním z nich je ten, ţe nikdy nebyla potvrzena jejich účinnost a dochází tak ke zbytečnému zabíjení a týrání volně ţijících zvířat. (Heřt 2010)

48

2. Praktická část Tato část práce se věnuje výsledkům výzkumu souvisejících s alternativní medicínou a jejími metodami. Jedná se o výzkumný projekt „Sociologické, etické a filosofické aspekty nekonvenční medicíny“, který studuje rozsah a vyuţití nekonvenční medicíny v České republice, přičemţ zvláštní pozornost věnuje vztahu lékař-pacient. A rovněţ zkoumá postoje a hodnocení alternativní medicíny z pohledu reprezentativní populace lékařů. Na tento projekt navazuje můj osobní výzkum, který byl proveden mezi studenty environmentalistiky na praţské a brněnské katedře. Cílem výzkumu bylo zjistit, jaký vztah mají studenti k přírodnímu způsobu léčby.

2.1. Zrealizované výzkumy J. Heřt uvádí, ţe seriózní výzkumy, které by se zabývaly alternativní medicínou, ještě nebyly do současnosti provedeny (kromě orientační ankety, jeţ byla v roce 2009 zveřejněna v časopisu Čs. lékařské komory Tempus medicorum). Proto chybí informace vztahující se k rozšířenosti alternativní medicíny, jaké její metody jsou nejvíce vyuţívány a vůči kterým jsou lidé naopak skeptičtí. (Heřt 2010) V roce 2000 však byl schválen v rámci Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví České republiky (IGA MZ ČR) výzkumný projekt „Sociologické, etické a filosofické aspekty nekonvenční medicíny“, který se uskutečnil v dvouletém časovém období. Tento projekt navazoval na výsledky práce dosaţené v předcházejícím grantu agentury Research Support Scheme (Use of Alternative/Complementary Medicine in the Czech Republic, řešitel PhDr. Kříţová). Tento výzkum byl zaměřen na praktické lékaře a specialisty s cílem zjistit, jaké zastávají postoje k této oblasti léčení, jaký je jejich zájem o alternativní medicínu a jaké s ní mají zkušenosti. (Kříţová 2004) Co se týče rozšíření alternativní medicíny mezi obyvateli České republiky, z výzkumů, které se uskutečnily v 90. letech, vyplývá, ţe jsou jim praktiky alternativní medicíny známé a 30% z oslovených je vyuţívá k samoléčbě. V mnoha případech se však jedná o kombinaci těchto metod s metodami klasické medicíny k dosaţení maximálního léčebného efektu. Z časového hlediska se jedná spíše o krátkodobější aplikaci. (Kříţová 1997) 49

Výsledky dalšího výzkumu veřejného mínění hovoří o tom, ţe z 998 respondentů má zkušenost s metodami alternativní medicíny 25% z nich a s lidovým léčitelstvím 21%. Z hlediska sociodemografických indikátorů jsou praktiky alternativní medicíny vyuţívány spíše lidmi s vyšším stupněm vzdělání, spíše ţenami neţ muţi a lidmi postiţenými nějakým chronickým onemocněním. Rovněţ jsou patrné generační rozdíly, kdy mladší lidé více sympatizují s alternativními směry, tedy i s medicínou, neţ starší jedinci. (Kříţová 2001)

2.2 Vlastní výzkum Pro výzkum, který je součástí této části práce, jsem jako cílovou skupinu, která byla zkoumána, vybrala studenty environmentalistiky z brněnské a praţské katedry. Hlavním důvodem pro tento výběr bylo dozvědět se o léčebných preferencích a vztahu k metodám přírodní medicíny u věkově stejné skupiny lidí, u které se předpokládá pozitivní vztah k přírodě a alternativním směrům. Jeden z pohledů lidí na environmentalisty je ten, ţe svým intelektem a estetickými a morálními vlastnostmi převyšují průměr. (Johnson 2011) Tímto výzkumem jsem chtěla zjistit, jak se lidé, kteří se rozhodli studovat tento obor, staví k přírodnímu léčení a jeho metodám, zda je preferují před metodami vědecké medicíny a jaké jsou důvody pro jejich upřednostňování tohoto způsobu léčby a samoléčby. Cílem výzkumu bylo zjistit, jak velká část těchto studentů má zkušenost s metodami přírodní medicíny, kolik z nich některou z nich vyuţívá a jak pravidelně – zda se jedná o preventivní uţívání, nebo nárazové, například při propuknutí nemoci. Studenti měli na výběr mezi šesti, v našem kulturním prostředí pravděpodobně nejvíce rozšířenými, metodami přírodní medicíny – bylinnou léčbou, dietní stravou, vodoléčbou, pohybovým cvičením, masáţemi a saunováním a otuţováním. Výsledky výzkumu měly rovněţ vypovědět o tom, zda si respondenti uvědomují a jsou informováni o negativních vedlejších účincích spojených s uţíváním léčivých rostlin. Dalším bodem výzkumu bylo zjistit, zda by studenti přivítali, kdyby byly metody přírodní medicíny ve větší míře implementovány do konvenční medicíny a běţně pouţívány vedle metod, které konvenční medicína praktikuje. S tím rovněţ souvisí otázka týkající se činnosti a znalostí praktických a dalších lékařů. Další cíl spočíval v tom, dozvědět se, jakým způsobem dotázaní léčí lehčí formu onemocnění, jako je nachlazení, jestli spíše preferují léčbu přírodními či 50

synteticky vyráběnými prostředky, nebo zda je kombinují. Rovněţ mě zajímalo, jaké jsou jejich důvody výběru takové formy samoléčby a léčebných prostředků a zda je to z osobních nebo etických důvodů. Poslední částí výzkumu bylo zjistit, jaké pověry o rostlinách a jejich uţívání respondenti znají a zda se tyto pověry podle vědeckých studiích alespoň částečně zakládají na pravdě a nebo se jedná o naprostý výmysl, který nemá reálný základ. Jako způsob výzkumu jsem zvolila dotazníkovou metodu. Studentům obou kateder (N=285) byl přes internet zaslán dotazník, jehoţ návratnost byla 98 odpovědí (34%). Přitom se výzkumu zúčastnilo 22% muţů a 78% ţen. Studentů s bydlištěm v Praze bylo 22%, s bydlištěm ve větších městech nad 100 tis. obyvatel 38%, ve středních městech do 100 tis. obyvatel 9%, v malých městech a obcích do 20 tis. obyvatel také 9% a v obcích do 5 tis. obyvatel 22%. Grafy č. 2 a 3 seznamují se sociodemografickými a geografickými údaji:

Zastoupení mužů a žen

Muži Ženy

Graf č. 1 Celkové zastoupení mužů a žen

51

Místo bydliště

Praha větší než 100 tis. obyv. do 100 tis. obyv. do 20 tis. obyv. do 5 tis. obyv.

Graf č. 2 Místo bydliště respondentů

2.3 Vyhodnocení výzkumu 2.3.1 Metody přírodní medicíny Jedním z cílů výzkumu bylo zjistit, které metody přírodní medicíny studenti environmentalistiky nejčastěji vyuţívají a zda preventivně či spíše nárazově při vyskytnutí onemocnění. V dotazníku měli na výběr mezi šesti, v našem kulturním prostředí, pravděpodobně nejrozšířenějšími praktikami. Jednalo se o uţívání bylin, provádění pohybového cvičení a tělesných aktivit, dodrţování zdravého stravování a půstů, saunování a otuţování, masáţe a praktikování vodoléčby. Respondenti mohli libovolně volit současně i více odpovědí naráz, podle toho, které metody ve skutečnosti praktikují. Z výsledků vyplývá, ţe nejrozšířenější metodou přírodní medicíny je uţívání bylin, kdy tuto metodu zaškrtlo 84% dotázaných. U 66% z nich se přitom jedná o preventivní opatření, kterým předcházejí onemocnění. Zbylých 34% se k bylinné léčbě uchyluje při známkách nemoci či poranění, aby podpořila obrannou schopnost organismu a ulevila si od neţádoucích průvodních symptomů. Druhou nejrozšířenější metodou jsou pohybová cvičení s 54% respondentů a těsně za ní zdravá strava a půsty s 51%. Spolu s bylinami se jedná o nejčastější 52

kombinaci metod přírodní medicíny. Tedy preventivní uţívání bylin, pravidelný pohyb a zdravá výţiva. Mnozí odborníci na přírodní medicínu se shodnou, ţe tato trojkombinace je základ pro zdravý ţivotní způsob obyvatel a významně přispívá k předcházení vzniku onemocnění. Třetí oblíbenou metodou je saunování a otuţování, které preventivně vyuţívá 34% respondentů. Tyto praktiky mají příznivý účinek na prokrvení organismu, zbavování škodlivin a posilování obranyschopnosti. Čtvrtou metodou jsou masáţe, které má v oblibě čtvrtina dotázaných. Masáţe mají ověřený účinný efekt při svalovém napětí a při páteřních blokádách, ale i u onemocnění psychosomatického původu a nervovém napětí. Nejméně uváděnou metodou je vodoléčba, kterou uvedla pouze 2%. Přitom jednu z forem vodoléčby (horkou koupel) uvedlo 15% respondentů v odpovědích na otázku, jak postupují při příznacích nachlazení. Pouhá 4% uvedla, ţe nevyuţívá ţádnou z praktik přírodní medicíny. Názorný přehled o metodách a jejich vyuţívání poskytuje následující tabulka: Počet respondentů (v%) 84% 54% 51% 34% 25% 2% 4%

Metody přírodní medicíny Byliny Pohybová cvičení Zdravá strava, půst Saunování, otužování Masáže Vodoléčba Žádné

Tabulka č. 3 Nejvyužívanější metody přírodní medicíny

2.3.2 Léčivé rostliny a jejich forma využití Jak jiţ bylo řečeno, byliny zaujímají první místo ve vyuţívání přírodních metod a to jak preventivně, tak jako prostředek při propuknutí nemoci. Dalším cílem výzkumu bylo zjistit, které léčivé rostliny respondenti nejvíce pouţívají a k čemu. Výsledky nakonec ukázaly, ţe mezi tyto rostliny na prvním místě patří heřmánek, máta a meduňka, které kaţdou zvlášť uvedlo 24% respondentů. Heřmánek přitom dotázaní nejvíce uţívají na pročištění, při nachlazení a hojení kůţe, mátu na podporu trávení, dýchací cesty, jako desinfekci a nebo jako osvěţení.

53

Meduňka nachází uplatnění při nervových potíţích, poruchách spánků a pro navození klidu. Léčivé rostliny, které obsadily první příčku, ale i ty, které se umístily na niţších příčkách pocházejí, aţ na pár výjimek, z našeho prostředí a většinou jsou to rostliny vyskytující se na území České republiky, které se tedy dají snadno sbírat nebo pěstovat. J. Heřt uvádí, ţe i fytoterapie podléhá módním vlnám, neboť se mezi uţivateli čas od času vyskytnou nějaké tzv. módní rostliny, jejichţ popularita na nějaké časové období stoupne. V některých případech se můţe jednat o odezvu na reklamní spoty, které propagují preparáty obsahující účinnou sloţku získanou z některé rostliny, jako je například jinan dvoulaločný (gingko biloba), hlíva ústřičná, brusinky a další. Někdy se jedná o exotické rostliny, jako je například aloe, mořské řasy, eleuterokok, ţenšen a jiné. Mezi módní rostliny, které se objevily v odpovědích respondentů, bezesporu patří kořen zázvoru a echinacea (třapatka nachová), které bývají nejčastěji vyuţívány při nachlazení a jako podpora imunity. Zázvor navíc nachází uplatnění při ţaludečních nevolnostech a při trávicích potíţích. Další rostlinou je čajovník, pouţívaný na poranění, hmyzí kousnutí a jako desinfekce. Jeho nejčastější formou je olej, který je nejvíce koncentrovaný. Rovněţ nelze opomenout jinan dvoulaločný, obzvláště oblíbený u studentů pro jeho příznivé účinky na podporu paměti a soustředění. Kromě těchto pár módních a nepůvodních rostlin respondenti uváděli především naše tradiční léčivé rostliny, jeţ byly známé a vyuţívané jiţ našimi předky. Rostliny, které respondenti uváděli nejčastěji a které se umístily na deseti nejvyšších místech přináší následující tabulka: Počet respondentů (v %) 24% 15% 13% 12% 10% 9% 7% 6% 5%

Rostliny Heřmánek, máta, meduňka Šalvěj, kopřiva Echinacea, měsíček Lípa Jitrocel, zázvor Lichořeřišnice, třezalka Bez černý, česnek, konopí Čajovník, kontryhel, levandule, mateřídouška, ostropestřec, podběl, tymián, Bazalka, brusinky, cibule, fenykl, hřebíček, jinan, majoránka, řebříček, šípek

Tabulka č. 4 Přehled nejužívanějších léčivých rostlin

54

Co se týče formy, v jaké jsou léčivé rostliny nejvíce uţívány, je tou nejrozšířenější formou čaj. Lépe řečeno bylinný čaj nebo nálev, případně odvar. Tento způsob úpravy léčivých rostlin uvedlo 79% respondentů. V podstatě se jedná o ten nejjednodušší způsob uţívání rostlin, pokud nepočítáme přímou konzumaci, či přidávání bylin do pokrmů, jeţ pravidelně provádí 15% dotázaných. Druhou nejčastější formou jsou masti17, kterou uvedlo 34% respondentů. Třetí příčku zaujímají tinktury18, uţívané 28% respondentů. Na čtvrtém místě se umístily kapsle obsahující výtaţek účinných látek z rostlin. Ty jsou oblíbené u 18%. Výhodou kapslí je jejich snadné uţívání a nenáročnost na přípravu. Nevýhoda spočívá v tom, jak bylo řečeno v teoretické části, ţe kapsle obsahují izolovanou látku, která nemá moţnost vytvářet důleţité vazby s dalšími látkami obsaţenými v rostlině, jak je tomu u čerstvých a sušených rostlin. Dalších 12% respondentů označilo jinou formu uţívání léčivých rostlin. Jednalo se například o oleje, esence, nápoje (z aloe vera) nebo obklady (například z čerstvého listu jitrocele na poranění a zastavení krvácení). A pouze 6% respondentů nevyuţívá ţádnou z forem úpravy léčivých rostlin. Domnívám se však, ţe u těchto respondentů můţe docházet k nevědomému uţívání, protoţe cibuli, česnek, koření a byliny do vaření přidává téměř kaţdý, aniţ by si uvědomoval, ţe i tyto rostliny mají léčivé či preventivní účinky. Následující tabulka názorně ukazuje nejrozšířenější formy pouţívání léčivých rostlin s procentuálním vyjádřením:

17

Bylinné masti lze velmi snadno vyrobit i v domácích podmínkách. Základem masti je buď sádlo, vazelína, vosk, palmový tuk, olivový tuk nebo jejich kombinace. Oblíbenými rostlinami pro výrobu mastí je měsíček, kostival, konopí, levandule a další rostliny, které mají příznivý účinek na pokožku, nebo pohybové ústrojí. 18

Tinktura je vlastně alkoholový výluh z rostlin, kdy se rostlina nechá po určitou dobu (nejčastěji tři týdny) macerovat v 30 - 70‰ alkoholu. Jedná se o rozšířený obchodní artikl, stejně tak jako o snadný domácí léčivý prostředek. Tinktury mají dvojí využití, neboť se dají používat vnitřně i zevně jako mazání.

55

Počet respondentů (v %) 79% 34% 28% 18% 15% 6% 12%

Forma používání léčivých rostlin Čaj Masti Tinktury Kapsle Do vaření Žádné Jiné (například oleje, esence atd.)

Tabulka č. 5 Forma používání léčivých rostlin

Dalším důleţitým bodem výzkumu je způsob, jakým si respondenti obstarávají léčivé rostliny, popřípadě přípravky z nich. Jak se ukázalo, nejvíce z nich , 66%, si je pořizuje nákupem a to ve specializovaných obchodech, zdravé výţivě a nebo lékárně. Někteří rovněţ vyuţívají internetového obchodu, kde si objednávají za výhodnějších podmínek větší mnoţství bylin, které poté míchají do léčivých směsí, nebo z kterých vyrábějí masti a tinktury. 34% respondentů uvedlo, ţe si části některých rostlin, které vyuţívají, sbírají sami. Tato varianta je vhodným řešením u rostlin, které se běţně vyskytují v přírodě, jako je například kopřiva, lípa, hluchavka, kontryhel, černý bez a další. Pozitivní na tom je, ţe člověk, který rostliny sbírá, má povědomí odkud pocházejí, ţe nejsou například znečištěny hnojivy a chemikáliemi z polí, nebo ţe se nenacházejí v blízkosti frekventovaných silnic. O dalších výhodách a nevýhodách samosběru je více pojednáno v první části práce. U rostlin, které se ve volné přírodě běţně nevyskytují a jsou spíše ojedinělé, nebo ke svému růstu potřebují speciální podmínky, je vhodné jejich pěstování v domácím prostředí. Samopěstování bylin praktikuje 29% dotázaných. Mnohým bylinkám, jako například meduňce, mátě, šalvěji, bazalce, postačí i truhlík. Jiné jsou ideální k zahradnímu pěstování, například levandule, petrţelka a heřmánek, které navíc mohou mít i odpuzující účinek na hmyz, který napadá určité druhy zeleniny. Tuto schopnost lze uplatnit v zahradách vyuţívající permakulturní principy. Stejný počet respondentů léčivé rostliny dostává. A není specifikováno, odkud byliny pocházejí, zda byly nasbírány, vypěstovány, nebo koupeny. Posledních 12% respondentů si byliny neobstarává ţádným z uvedených způsobů a to z toho důvodu, ţe léčivé rostliny nepouţívá vůbec, nebo svoji odpověď nespecifikovalo. 56

Konkrétní číselné údaje jsou uvedeny v následující tabulce: Počet respondentů (v %) 66% 34% 29% 29% 12%

Způsob obstarávání léčivých rostlin Nákup Sběr Pěstování Dostávání Žádné

Tabulka č. 6 Způsob obstarávání léčivých rostlin

2.3.3 Přírodní léčba a vedlejší účinky Součástí dotazníku byla otázka, která se respondentů tázala na to, zda rostliny pouţívané k léčbě, mohou mít i nějaké vedlejší negativní účinky. 76% dotázaných uvedlo, ţe záleţí na dávkování a individuálním zdravotním stavu, 9% uvedlo, ţe by léčba měla být konzultována s lékařem, dalších 9% je přesvědčeno, ţe rostliny vedlejší negativní účinky určitě mají a 4% se domnívají, ţe je taková léčba bezriziková, neboť vychází z přírodních praktik. K tomu je potřeba říci, ţe i v bylinářství se s riziky musí počítat, neboť neplatí, ţe vše co je přírodní, je neškodné a zdravé. Podle jedné ankety, která byla provedena v Izraeli je o naprosté bezpečnosti rostlinných léčiv bez jakýchkoliv vedlejších účinků přesvědčeno 60% uţivatelů.(Heřt 2010) Jak jiţ bylo řečeno v teoretické části, i rostliny mohou obsahovat některé škodlivé látky, například toxické a rakovinotvorné, jedovaté chemické látky, alkaloidy, které se vyskytují například u běţně pouţívaných rostlin, jako je podběl, kostival, devětsil nebo plicník a jeţ mají negativní vliv na nervovou funkci, jaterní tkáně, cévy a plíce. Další rostliny zase obsahují silice vyvolávající alergie a koţní záněty. Jiné obsahují různé druhy kyselin, které také mohou způsobovat určité vedlejší účinky, jako například kyselina šťavelová, která narušuje hospodaření těla s vápníkem. Navíc kombinací rostlin ve směsích se tyto látky mohou potencovat a různě kontraindikovat. Určitá rizika jsou spojena rovněţ s kupovanými rostlinnými přípravky, které neobsahují standardizovaný výtaţek, neboť tyto přípravky nejsou podrobeny kontrole kvality a chemického sloţení, které se můţe u jednotlivých preparátů lišit, tudíţ vzniká problém s určením správného dávkování. Také mohou obsahovat další sloţky, které mají vliv na vznik nepříznivých vedlejších účinků. 57

Také je třeba říct, ţe kombinace některých rostlin pouţívaných k léčbě se synteticky vyráběnými léky je problematická a můţe nést určitá rizika. Například třezalka, která se velmi účinně pouţívá k mírnění deprese a úzkostných stavů, sniţuje

funkci

hormonální

antikoncepce,

česnek

potencuje

účinnost

léků

pouţívaných proti sráţení krve, tudíţ můţe přispět k tvorbě krevních sraţenin a městnání krve a lékořice pomáhající při zaţívacích obtíţích a obraně imunity má vliv na zvyšování krevního tlaku. 2.3.4 Metody přírodní medicíny jako součást konvenční medicíny Vhodným řešením by v tomto případě bylo obrátit se na svého praktického lékaře, který by měl přehled o účincích léčivých rostlin a dokázal by správně odhadnout způsob léčby, dávkování a také varovat v případě, kdy by fytoterapie mohla danému pacientovi ublíţit. Z výzkumu vyplývá, ţe by to uvítalo 91% dotázaných a to jednak proto, ţe by radši uţívali přírodní prostředky, neţ syntetické léky, jak uvedlo 59% respondentů, ale také proto, ţe si přírodní léčbu neumí sami správně

indikovat,

coţ

je

případ

13%

dotázaných.

Pouze

jednomu

procentu dotázaných vyhovuje současná situace a 4% jsou radši, kdyţ se přírodní medicíně věnují specializované osoby. Co se týče implementování metod přírodní medicíny do konvenční medicíny, bylo by tomuto kroku nakloněno 89% dotázaných. Přitom 76% si myslí, ţe by toto spojení bylo pro pacienty velmi přínosné, 41% shledává přírodní metody jako velmi účinné a klasická medicína by je podle nich měla vyuţívat a 15% by to uvítalo zejména proto, ţe by na tyto metody poté mohly přispívat zdravotní pojišťovny. Zbylých 6% se domnívá, ţe by měly zůstat obě medicíny oddělené, z toho 5% míní, ţe především proto, protoţe má naše zdravotnictví problémy samo o sobě a toto by byla další komplikace. Dalších 5% respondentů nejsou ani pro, ani proti, záleţelo by podle nich na výběru metod. Z výzkumu, který byl proveden v rámci projektu „Sociologické, etické a filosofické aspekty nekonvenční medicíny“, však vyplývá, ţe lékařů, kteří by se orientovali v metodách alternativní medicíny, není příliš mnoho. Asi 60-70% dotázaných lékařů nemá o alternativní medicínu zájem, s jejími metodami nemá vlastní zkušenost ani znalosti a ve své praxi ji neprovozuje. Lékaři ale nejsou ve svých názorech na alternativní medicínu jednotní, jak by se dalo očekávat. Někteří 58

z nich metody alternativní medicíny doporučují a nebo dokonce ve svých ordinacích sami provádějí a to z toho důvodu, ţe věří v účinnost některých z těchto metod a poskytují tak svým pacientům nové metody léčby, které jim mohou pomoci k uzdravení a nebo jako doplňkovou léčbu k té stávající. Nejčastějšími metodami alternativní medicíny, které lékaři nemocným doporučují jsou bylinná léčba, dietní strava a akupunktura. (Kříţová 2004) Názory lékařů na alternativní medicínu se pohybují na celé škále, od všeobecného odmítnutí veškerých postupů, které se neopírají o vědecký důkaz a teoretické vysvětlení, přes kontrolovanou aplikaci určitých metod pod lékařským dohledem rozlišovaných na přijatelné, doplňkové a nepřijatelné (výhrady v tomto případě tedy směřují pouze k neodbornému provozování zdravotní péče), aţ po relativně tolerantní postoje lékařů, kteří uznávají i nevědecké metody a pacientovo právo na rozhodnutí o způsobu léčby. (Kříţová 2004) 2.3.5 Užívání synteticky vyráběných volně prodejných léků a vitamínů Další část výzkumu se věnovala otázkám týkajících se uţívání synteticky vyráběných léků a vitamínů prodejných bez lékařského předpisu. Nejvíce respondentů, 31% z nich, odpovědělo, ţe takové léky neuţívá nikdy. 29% odpovědělo, ţe někdy. 18% tyto léky aplikuje při váţnějších onemocnění, stejně tak jako dalších 18% při lehčím onemocnění. A pouhá 3% je uţívá pravidelně. Z toho lze jasně vypozorovat, ţe se uţívání léků respondenti vyhýbají a snaţí se jim spíše vyhnout, o čem svědčí sestupná hladina o 30% od odpovědi „Nikdy“ po pravidelné uţívání. U uţívání synteticky vyráběných vitamínů se jedná o poněkud odlišnou situaci. Zde je hladina neuţivatelů a pravidelných uţivatelů téměř vyrovnaná. Rozdíl jsou pouhá 3 procenta, kdy pravidelné uţívání označilo 25% respondentů a ţádné uţívání 28%. Největší počet však získala odpověď „Někdy“, to znamená, ţe je mezi respondenty nejvíce nepravidelných uţivatelů. Počet respondentů, kteří uţívají vitamíny při lehčích a váţnějších onemocnění, je opět téměř vyrovnaný, s rozdílem jednoho procenta ve prospěch lehčích onemocnění, při kterých si vitamíny aplikuje 7%. Názorně to dokládají grafy č. 3 a 4: 59

Užívání synteticky vyráběných volně prodejných léků

Preventivně Lehčí onemocnění Vážnější onemocnění Někdy

Nikdy

Graf č. 3 Užívání synteticky vyráběných volně prodejných léků

Užívání synteticky vyráběných vitamínů

Preventivně Lehčí onemocnění Vážnější onemocnění Někdy Nikdy

Graf č. 4 Užívání synteticky vyráběných vitamínů

S tím rovněţ souvisí otázka týkající se preference bylinných přípravků nebo synteticky vyráběných volně prodejných léků v případě, ţe má respondent mezi těmito dvěma druhy léčby na výběr. 60

Zde se preference léků umístila velmi nízko a to s pouhými 9%, počítáme-li i odpověď preferující spíše léky. Mnohem rozšířenějším způsobem léčby je kombinace léků a bylin, kterou by si zvolilo 31%. Ten samý počet dotázaných by se léčilo spíše bylinami a 29% by preferovalo čistě bylinnou léčbu.

Graf č. 5 Preference léčivých prostředků

Předešlou otázku dále rozvíjí otázka, z jakého důvodu respondenti preferují synteticky vyráběné volně prodejné léky, a nebo proč upřednostňují byliny. 2.3.6 Preference bylinných přípravků a syntetických léků bez předpisu Důvody preference léků Nejvíce dotázaných, tedy 15%, se vyjádřilo, ţe je to z toho důvodu, neboť neví, na co které byliny působí a nedokázali by si je sami správně indikovat, coţ u léků ve většině případů ví a tak nechtějí nic měnit a experimentovat s jinými alternativami, coţ je případ dalších 6%. U léků je také ta výhoda, ţe jim se správným výběrem můţe pomoci lékař či lékárník. S čímţ vlastně souvisí i následující odpověď, kterou zaškrtlo 13% respondentů. Ta poukazuje na to, ţe lékař by respondentům léčivé rostliny nepředepsal a nehradí je pojišťovna, coţ jako důvod k preferenci léků uvedla 3%. Správné uţívání bylinných přípravků je tedy náročné nejen na informace, které si kaţdý začínající uţivatel musí zjistit sám, ale i na čas, neboť příprava čajů a rostlinných preparátů zabere více času, stejně tak jako léčba samotná, neţ při 61

uţívání léků. Tento důvod uvedlo 12 % dotázaných. Dalších 15% se nad důvodem své preference léků nezamýšlelo. Zajímavé je, ţe ani pro jednoho respondenta není důvodem nedůvěra v léčivé rostliny a jejich účinky a ani to, ţe ne všechny prošly klinickými studiemi, tudíţ nemají vědecky prokázaný účinek. Důvody preference léčivých rostlin a přírodních prostředků Nejvíce

respondentů,

konkrétně

54%,

uvedlo

jako

hlavní

důvod

upřednostňování bylin to, ţe jejich uţívání je méně rizikové a nepoškozují tolik organismus jako syntetické léky. Dalším 44% je na přírodní léčbě sympatické to, ţe se jedná o přírodní způsob léčby. Následující 35% dotázaných upřednostňuje byliny jako vhodnější alternativu k lékům, jejichţ výroba je spojena s negativními faktory, jako například s testováním na zvířatech a dalšími. 34% spatřuje výhodu především v tom, ţe přírodní prostředky mohou uţívat i bez předpisu nebo návštěvy lékaře a stejný počet uvedlo jako důvod obavu z negativních účinků synteticky vyráběných léků. A dalších 19% jim zkrátka důvěřuje. A posledních 12% o důvodu nepřemýšlelo. 2.3.7 Nachlazení a metody léčby Dalším cílem výzkumu bylo zjistit jaké metody léčby respondenti volí při výskytu běţného lehčího onemocnění, jakým je nachlazení. Právě u tohoto typu nemoci lze snadno aplikovat metody přírodní medicíny, neboť není ve většině případů nutná konzultace s lékařem a kaţdý si dokáţe stanovit diagnózu i způsob léčby sám. Z toho důvodu lze také na základě zvolených léčebných prostředků snadno vypozorovat, jaké jsou v tomto případě skutečné preference respondentů, zda spíše upřednostňují přírodní léčbu, nebo léčbu synteticky vyráběnými léky bez lékařského předpisu. Z výsledků vyplývá, ţe nejčastějším postupem dotazovaných v případě, ţe se u nich vyskytnou příznaky nachlazení, je pobyt v teplém prostředí v kombinaci s teplým čajem s citronem a medem, zvýšení příjmu tekutin a to především bylinkových čajů (oblíbené jsou průduškové směsi, směsi na nachlazení, lipový a bezový květ a další). 79% respondentů zvýší příjem vitamínů konzumací citrusových plodů, ovoce a kyselého zelí. Dalších 54% začne uţívat extrakt z echinacei (třapatky nachové) na podporu imunity, zázvor, česnek a další byliny a přípravky z nich, jako jitrocelový sirup, na zmírnění nepříjemných průvodních jevů. A 12% se zahřívá

62

svařenou slivovicí, nebo rumem s medem. 15% v počátcích praktikuje některé principy vodoléčby, jako například horkou koupel, která slouţí k prokrvení a vypocení, čímţ se z organismu vyplavují nečistoty a nebo inhalaci horké páry se směsí bylin. Někteří aplikují tradiční recepty předávané z generace na generaci, jako například vyvařenou celou cibuli popíjenou jako čaj ochucený medem nebo domácí sirup na kašel z cibule, medu a česneku, nebo horký vývar z brambor s česnekem, zelnou polévku se šalvějí, strouhaný křen s jablkem či výluh z černé řepy. A 4% uvedla, ţe jim léčbu a byliny indikuje přímo jejich babička, která příslušné byliny rovnou dodá ze svých zásob. 89% se snaţí s nemocí vypořádat přírodní cestou, tudíţ výše zmíněnými metodami. Pro některé z nich je nemoc především zpráva, ţe něco dělají špatně a tudíţ zvolní tempo a poskytnou svému organismu dostatek přírodních prostředků na jeho zotavení, čemuţ můţe napomoci i psychologická léčba. Zbylých 11% začne uţívat synteticky vyráběné volně prodejné léky, jako vitamín C v tabletách, česnekový olej v tobolkách, coldrex, kapky do nosu a paralen na sníţení horečky a nebo při bolestech kloubů, stejně tak jako 34%, které nejdříve aplikovalo léčbu na přírodní bázi. Za zmínku stojí léčebný postup jedné respondentky, která si maţe hrudní koš psím sádlem19, ale jak uvádí, je jedno jakým sádlem se hruď maţe. Na tento léčebný postup volně navazuje poslední část výzkumu týkající se mýtů a pověr. 2.3.8 Mýty a pověry o léčivých rostlinách Poslední bodem výzkumu je část věnující se mýtům a pověrám souvisejícími s rostlinami a jejich pouţíváním. Některé z nich se relativně zakládají na pravdě, jako například, ţe na včelí a vosí štípnutí pomáhá přiloţit rozkrojenou cibuli. Nebo ţe šťáva z cibule naloţená v medu pomáhá mírnit kašel. Tato varianta byla dokonce často uváděna jako osvědčený postup při nachlazení. Cibule má skutečně tyto vlastnosti, neboť obsahuje vitamíny řady B, zejména pak riboflavin, dále pak vitamín

19

Psí sádlo je léčivá mast obsahující 10 bylin a včelí vosk, která se používá při chřipce a nachlazení. V dnešní době je na trhu k dostání jako originální produkt Dr. Weisse, ale dříve bylo psí sádlomezi lidmi známé hlavně jako vyškvařený psí tuk.

63

C, antibioticky působící fytoncidy, silice, cukry, organické kyseliny, flavonoidy a další látky. (Janča, Zentrich 1995) Další pověry vlastně ani tak uţ pověrami nejsou, neboť účinky rostlin, kterých se daná pověra týká, byly prokázány vědeckými studiemi. Z těch, co uváděli respondenti se jedná například o aloe veru, která má hojivé účinky na řezné rány, popáleniny a odřeniny, coţ potvrdily klinické studie z roku 1935, jeţ ukázaly, ţe je to díky aktivním sloţkám, které působí protizánětlivě, kyselině salicylové, mléčnanu hořečnatému a enzymu bradykinázy. (Castleman 2004) Česnek byl další rostlinou, kterou dotázaní často uváděli v souvislosti s mýty, které se kolem jeho uţívání vytvořily. Některé z nich mají reálný základ, ale účinky ještě nebyly vědecky ověřené, jiné jsou čistými výmysly, například, ţe strouţek česneku vloţený do ucha vyléčí hluchotu. Respondenti často uváděli česnek v souvislosti s bradavicemi, například, ţe česnek naloţený pár dní v octu, nebo plátek přiloţený přes noc pomáhá zničit bradavice, stejně tak jako česnek, který se na bradavice přiloţí za ubývajícího měsíce a následně zakope na zahradě. Další uvedená pověra spočívá ve vloţení strouţku česneku přes noc do pusy, kde má být ponechán celou noc, coţ prý pomůţe proti chřipce. Podle studií, které ověřovaly účinnost česneku, obsahuje česnek látku zvanou alliin, který sám o sobě nemá ţádný účinek, ale je-li česnek rozmačkán, nastrouhán nebo rozţvýkán, setká se alliin s enzymem alliinázou, čímţ se vytvoří allicin, coţ je látka se silným antibiotickým účinkem. (Castleman 2004) Výzkumy rovněţ potvrdily, ţe kromě jiných virů a bakterií, česnek rovněţ účinně hubí virus chřipky. Jak však vyplývá z výše uvedeného, musí být rozmělněn, tudíţ celý strouţek vloţený do úst nejspíš nebude mít ţádný účinek a jedná se tedy o pověru. V dřívějších dobách byla česneku rovněţ připisována magická moc, jeţ měla ochraňovat proti zlým mocím a upírům, jak vzpomněla jedna z respondentek. Ale tento účinek zatím ţádné vědecké studie nepotvrdily. Další uvedená pověra se týká heřmánku jakoţto ryze ţenské byliny. Tato pověra se také zčásti zakládá na pravdě, neboť podle studií spazmolytika, které rostlina obsahuje, uvolňují hladké svalstvo, kterým je například děloha, ale má příznivý účinek i na zaţívací ústrojí. Proto se dnes i v minulosti tradičně vyuţívá při léčbě menstruačních bolestí a prevenci předčasného porodu. Nedoporučuje se však 64

pro těhotné ţeny a ţeny, které chtějí počít, neboť rostlina obsahuje rovněţ látku, která vyvolává děloţní stahy. (Castleman 2004) Rovněţ není pověrou, ţe heřmánek má protizánětlivý účinek. Jak bylo zjištěno, ten mají především v silici obsaţené azuleny. Proto postupy k hojení ran, jako například obklady z heřmánku přikládané na rány, nebo proplachované heřmánkovým výluhem, jsou podloţené klinickými studiemi, jeţ protizánětlivý účinek potvrdily. Stejně tak jitrocel pouţívaný na rány a zranění k jejich zahojení, není výmyslem a tyto účinky jsou ověřené. Tato vlastnost dokonce jitroceli vyslouţila jeho jméno. Doporučuje se nejprve pouţít jitrocel větší, má širší listy, které ránu čistí a zbavují hnisu. Potom je teprve vhodné přiloţit jitrocel kopinatý, jeţ má zacelující vlastnost. (Janča, Zentrich 1995) Zajímavou pověrou, kterou uvedla jedna respondentka, je prostředek na revma. Spočívá v tom, ţe si postiţený dá pod matraci tolik kaštanů, kolik mu je let. Přestoţe bylo prokázáno, ţe kaštan má protizánětlivý účinek, tlumí a odstraňuje otoky, zvláště lymfatické a napomáhá cévám, dochází k tomu spíše v případě přímé aplikace (buď zevní a nebo vnitřní). O účincích plodu kaštanu na revma uţívaných nikoliv bezprostředním způsobem a s dávkováním odvozeným od roku narození, studie mlčí. Domnívám se však, ţe toto je typický příklad pověry. Základ o účincích dané rostliny jsou relativně zaloţené na pravdě, ale způsob aplikace či dávkování nebo další podmínky, které je nutné splnit, jsou výmyslem, který nemá ţádné reálné a logické opodstatnění. Přesto i tyto metody mohou být účinné, jak bylo řečeno v první části práce, pokud v ně pacient věří. To s sebou můţe přinést zmiňovaný placebo efekt, který přispívá k vyléčení. Poslední skupinu tvoří rostliny, jimţ je připisována magická či kouzelná schopnost. Mezi ně patří jiţ zmiňovaný česnek, ale například také jmelí, které uvedla jedna z dotazovaných, jeţ ochraňuje před zlými moci a přináší štěstí. „Zvyk líbat se pod snítkou jmelí pochází z norské mytologie. Balder, bůh míru, byl zasažen šípem ze jmelí. Když ho pak rodiče, dobrý král Odin a bohyně a královna Frigga, přivedli k životu, věnovali rostlinu bohyni lásky a ustanovili, že každý, kdo pod jmelím prochází, by měl dostat polibek.“ (Castleman 2004)

65

Závěr Tato práce pojednávala o přírodní medicíně a léčení přírodními prostředky, zejména pak těmi bylinnými. Metody přírodní medicíny leţí na rozmezí mezi vědeckou a alternativní medicínou, dvěma základními evropskými léčebnými směry. O těchto směrech bylo více řečeno v první části práce, kde se první kapitoly týkaly historických a kulturních souvislostí a dále problematiky týkající se obou směrů, jakoţ to i jejich předností a nedostatků. Další důleţitou součástí práce, která slouţila především k tomu, aby si čtenář uvědomil příčiny rostoucí obliby alternativní medicíny, byla kapitola, která se věnovala faktorům jejího růstu, jimiţ je například zvýšená náročnost pacienta, snadná dostupnost léčebných pomůcek a přípravků, nedořešená legislativa týkající se této oblasti nebo strach z negativních dopadů související s činností farmaceutického průmyslu a další. Kapitoly vyhraněné přírodní medicíně blíţe seznamovaly s jejími metodami, především pak s fytoterapií. Stěţejní pro mě přitom bylo, aby se čtenář seznámil nejen s pozitivy této přírodní metody, kterých fytoterapie má nepochybně celou řadu, oproti konvenčnímu způsobu léčby synteticky vyráběnými léky, ale také s negativními souvislostmi a riziky, které jsou s tímto způsobem léčby rovněţ spojeny. Přestoţe přírodní medicína nemůţe zcela nahradit vědeckou medicínu (i kdyţ bývá v této oblasti často vyuţívána jako doplňkový způsob léčby), hrají její metody důleţitou roli při samoléčbě a rovněţ jsou velmi účinným způsobem léčby při lehčích onemocněních, chorobách s emocionálním i psychosomatickým podtextem a jako preventivní opatření slouţící k předcházení nemocem. Dalším důleţitým poznatkem je fakt, ţe přírodní neinvazivní metody jsou všeobecně šetrnější nejen k pacientovi samotnému, ale i k ţivotnímu prostředí, pokud se dodrţí určité podmínky, které byly zmíněny v kapitole týkající se rizik spojených s fytoterapií. Druhá část práce, jejímţ podkladem bylo dotazníkové šetření, poukázala na zajímavé souvislosti spojené s přírodní medicínou, které byly na základě výzkumu zjištěny. Výzkum se především týkal metod přírodní medicíny a jeho cílem bylo zjistit, které z nich respondenti nejvíce vyuţívají a zda by uvítali jejich zařazení do konvenční medicíny a z jakého důvodu. V tomto případě výsledky ukázaly, ţe nejvíce vyuţívanými metodami jsou bylinná léčba a prevence, pohybová cvičení a zdravá strava. Tyto tři metody rovněţ tvoří nejčastější kombinaci, jeţ respondenti současně praktikují. 66

Co se týče implementování metod přírodní medicíny do konvenční medicíny a s tím související rozšíření znalostí a kompetence lékařů, vyplynulo z výsledků výzkumu, ţe by tomuto kroku bylo nakloněno 89% dotázaných a 91% by uvítalo, kdyby jim jejich lékař dokázal poradit s praktikováním těchto metod a rovněţ jim je mohl předepisovat. Důvody jsou různé, víc neţ polovina z nich uvedla, ţe je to proto, ţe by radši uţívali přírodní prostředky, neţ synteticky vyráběné léky. Bylinné přípravky přitom upřednostňuje 60% dotázaných a to především proto, ţe jsou méně rizikové a nepoškozují tolik organismus jako synteticky vyráběné léky. Výsledky výzkumu dále ukázaly, ţe osobní důvody respondentů pro léčbu bylinami celkově převládaly nad těmi, které mají spíše morální hodnotu. Výsledky projektu

„Sociologické, etické a filosofické aspekty nekonvenční

medicíny“ však ukázaly, ţe lékaři s alternativní medicínou nemají příliš zkušeností a znalostí a ani o ni neprojevují velký zájem. Podle výsledků projektu se jedná o 6070% dotázaných lékařů. Naproti tomu v sousedním Německu je situace poněkud jiná. Klasické přírodní léčebné metody tu mají pevnou tradici jiţ od třicátých let 20. století a jsou rovněţ zařazeny do studijního programu na lékařských fakultách, od čehoţ se následně odvíjí i znalosti lékařů, kteří tyto metody svým pacientům běţně předepisují a které jsou rovněţ částečně hrazeny zdravotními pojišťovnami. Nelze tedy říci, ţe metody přírodní medicíny jiţ nemohou ve vyspělých státech najít své uplatnění a účinně doplňovat konvenční medicínu a její léčebné principy. Proto bych si přála, aby tato práce přispěla k širšímu povědomí o moţnostech přírodního způsobu léčby, zvláště pak toho bylinného a jeho většímu vyuţívání mezi obyvateli k prevenci i samoléčbě.

67

Příloha č. 1 Respondenty nejvíce užívané rostliny 1. Heřmánek pravý Čeleď: hvězdnicovité (Asteraceae) Vědecký název: Matricaria recutita (dříve Chamomilla recutita) Jiné názvy: rmen voňavý, kamilky, marunka, harmaníček, rumánek Užívané části: květ Doba sběru: květen aţ září Heřmánek

pravý

je

známá

a

oblíbená jemně vonící letnička, která se v lidovém

léčitelství

často

vyuţívá.

Heřmánek má 10-50 cm vysokou lodyhu, která

je

přisedlé

košatě

větvená

a

střídavé

listy.

Květní

úbory

se

střechovitým zákrovem jsou jednotlivé a dlouze stopkaté. Mají bílé obvodové květní jazýčky, obyčejně šikmo skloněné dolů ke stopce a ţluté trubkovité středové ktěty. Lůţko je bezlepkové, kuţelovitě vyklenuté a duté, coţ je rozpoznávací znamení od dalších příbuzných druhů, například heřmánkovce nevonného. (Janča, Zentrich 1994) Účinné látky: důleţitou obsahovou látkou je silice s modravými azulény, dále seskviterpen bisabolol, flavonoidy, cholin, sliz, hořčiny a další. Heřmánek můţeme pokládat za nejlépe probádanou drogu vůbec. Zatím byla zjištěna přítomnost 109 účinných látek a přesto předpokládáme, ţe tento počet ještě zdaleka není konečný. (Castleman 2004) Historie: Egypťané vyuţívali heřmánek k léčbě horečky, zejména malarické, neboť jim jeho květy připomínaly slunce. V pozdějších dobách Dioskorides, proslulý řecký lékař, a Plinius, římský přírodní léčitel, aplikovali heřmánek při bolestech hlavy a dysfunkci ledvin a jater. Heřmánek byl ve střední Evropě odpradávna spjat s ţenským cyklem, neboť byl tradičně vyuţíván při bolestivé menstruaci, nebo 68

k jejímu vyvolání. Také byly známé jeho účinky podporující trávení a zmírňující ţaludeční nevolnosti, stejně tak jako účinky urychlující hojení ran. V dnešní době se heřmánek nejčastěji uţívá na drobná zevní poranění a záněty a dále ke zmírnění trávicích obtíţí, úzkosti, nespavosti a horečky. Nejběţnější formou uţívání je nálev nebo tinktura, ale často se přidává také do kosmetických přípravků. Šampon s přídavkem této drogy byl pouţíván jiţ v době Vikingů, neboť jiţ tehdy byl znám jeho účinek zvyšující lesk světlých vlasů. (Castleman 2004) Léčebné využití a klinické studie: Uţití heřmánku je mimořádně široké a všestranné. Je to především silně působící spasmolytikum, ale má i sedativní účinek na psychiku, dále je vyuţíván vliv antimikrobiální a protibolestivý. Má antialergické působení, ale při dlouhodobém uţívání nepo nepřiměřeně vysokých dávkách můţe alergii vyvolat. (Janča, Zentrich 1994) Klinické studie, které zkoumaly účinky látek obsaţených v heřmánku, potvrdily jeho účinnost při zažívacích potižích, k jejichţ zmírnění přispívá látka zvaná sekviterpenický bisabolol, obsaţená v heřmánkové silici. Tato látka má příznivý vliv i na ženské potíže, neboť působí i na hladké svalstvo, jakým je například děloha. Proto je heřmánek tradičně vyuţíván při menstruačních bolestech a k prevenci předčasného porodu. Heřmánek rovněţ obsahuje azuleny, které mají protizánětlivý účinek, coţ urychluje hojení ran. Německá Komise E, která se zabývá ověřováním a hodnocením rostlinných léků, schvaluje heřmánek k léčbě trávicího ústrojí a k léčení ran. Mezi další ověřené účinky heřmánku patří posilování obranyschopnosti organismu, zmírňování úzkostných stavů, předcházení žaludečních vředů a jejich úspěšné hojení a sniţování projevů artritidy. (Castleman 2004) Recepty: Švédský recept proti škytavce: 1 polévková lţíce květu se zalije sklenicí vařící vody a 5 aţ 10 minut se vyluhuje. Uţívá se 1 sklenice před jídlem. Recept z Ukrajiny na bolesti uší: 2 polévkové lţíce květu heřmánku se ponoří do horkého stolního oleje a vše se nechá 24 hodin stát. Několikrát denně pak namočíme tampon vaty a vloţíme do bolestivého ucha. (Janča, Zentrich 1994) Informace o pěstování: Heřmánku pravému vyhovují písčité půdy a částečně zastíněné stanoviště. Semena je vhodné vysévat časně zjara, po skončení mrazů. Doba květu je zhruba po šesti týdnech od vysetí a trvá opět několik týdnů. Výhodou je ponechat pár květů na vysemenění, aby rostlina mohla příští rok sama vyrůst. (Rubcov, Beneš 2004) 69

2. Máta peprná Čeleď: hluchavkovité Vědecký název: Mentha piperita Jiné

názvy:

pepřová

máta,

balšám, větrová bylina, větrové koření, fefrminc Užívané části: listy a kvetoucí nať Doba sběru: květen aţ srpen Máta peprná je vytrvalá rostlina mající dřevnatý oddenek a 30-100 cm vysoké

čtyřhranné

chlupaté

lodyhy,

které se v horní části rozvětvují. Listy bývají

dlouze

řapíkaté,

vejcovitě

kopinaté, zašpičatělé a na okrajích pilovité.

Květy

rostou

v hustých

lichopřeslenech ve vrcholovém, hustém a podlouhlém lichoklasu. Barvu mají stejně jako lodyha

nafialovělou nebo

starorůţovou. (Janča, Zentrich 1994) Účinné látky: hlavní účinnou látkou je mentolová silice. Dále máta obsahuje menton, sabinen, mentofuran, piperiton a také třísloviny, hořčiny a flavonové glykosidy. (Janča, Zentrich 1994) Historie: Máta je velmi stará, pro své léčebné účinky vyhledávaná, léčivá rostlina. Díky svým uklidňujícím účinkům na trávicí soustavu byla pouţívaná jiţ starými Egypťany, o čemţ svědčí Ebersův papyrus, coţ je nejstarší dochovaný lékařský text. V Palestině se dokonce pouţívala jako platidlo daní. V Řecku a Římě se přidávala do mléka, coţ mělo zabránit jeho zkysnutí a večer se podávala po jídle na podporu trávení. Hildegarda z Bingenu mátu pouţívala na léčbu zaţívacích potíţích a dny. Účinné oddělení mentolu ze silice máty peprné se povedlo na začátku 80. let 19. století. (Castleman 2004)

70

Léčebné využití a klinické studie: mentol má především velmi výrazné antiseptické vlastnosti, ale rovněţ zmírňuje svědění, neboť navozuje pocit chladu. Dále zmírňuje nadýmání a bolesti v trávicím traktu, podporuje trávení a má příznivý vliv na funkci ţlučníku. Méně se ví, ţe máta sniţuje krevní tlak a pozitivně působí na nervovou soustavu. Rovněţ své vyuţití nalézá při chřipkovém onemocnění a kašli. Klinické studie potvrdily účinnost máty peprné při zažívacích potížích a při syndromu dráždivého tračníku. Máta peprná má rovněţ anestetické účinky, tudíţ působí proti bolesti a to rovněţ proti bolesti hlavy, kdy je účinné si mátovou silici vtírat do kůţe. Další vlastností mentolových výparů je sniţovaní otoků, překrvení a kašle, které jsou typické při nachlazení. Dalšími prokázaným účinkem je hubení některých bakterií způsobujících infekci. Rovněţ studie potvrdily přiznivý vliv spazmolytik, které máta obsahuje, na ženské orgány. Německá Komise E schvaluje mátu peprnou k léčbě zaţívacích obtíţí, ţaludečních a střevních neuróz, jako prostředek proti bolesti a nachlazení. (Castleman 2004) Máta se nejčastěji uţívá ve formě nálevu, bylinného balzámu, inhalace, nebo se přidává do koupele. Recepty: mátový sirup při zaţívacích potíţích – dvě čajové lţičky nařezaných listů máty přelijeme 1 čajovou lţičkou alkoholu a 12 čajovými lţičkami vody a necháme vše jeden den na teplém místě vyluhovat, občas protřepeme. Pak přefiltrujeme a 8 čajových lţiček tekutiny smícháme s 12 lţičkami cukru. Uţívá se vţdy jedna čajová lţička denně. (Janča, Zentrich 2004) Informace o pěstování: máta patří mezi rostliny, které se velmi snadno pěstují v květináčích či truhlících. Na záhoně se rychle rozrůstá a můţe dojít k zaplevelení. Vhodnou půdou pro pěstování máty je bohatá, vlhká a dobře propustná půda a dobře prosluněné stanoviště. (Rubcov, Beneš 1985)

71

3. Meduňka lékařská Čeleď: hluchavkovité Vědecký název: Melissa officinalis Jiné názvy: doubravník, materník, medlinka,

medunice,

lemonika,

včelanka Užívané části: listy a nať před rozkvětem Doba sběru: červen - srpen Meduňka

lékařská

je

vytrvalá

bylina, jejíţ bohatě větvená a olistěná lodyha se dorůstá 50-75 cm. Eliptické listy jsou vstřícné, poněkud svraštělé, dlouze řapíkaté

a

zašpičatělé

s pilovitě

vroubkovanými okrajem. Krátce stopkaté bledé květy jsou uspořádány do chudých lichopřeslenů, mající bílý, strarorůţový, aţ namodralý nádech, řidčeji bývají ţlutavé. Celá rostlina je cítit příjemnou citronovou vůní. (Janča, Zentrich 1994) Účinné látky: meduňka obsahuje především siličnou drogu s obsahem geraniolu, citronelalu, linalolu a citralu. Dále třísloviny, hořčiny, sliz, flavonoidy, triterpeny, organické kyseliny a minerální látky. (Janča, Zentrich 1994) Historie: Řecký lékař Dioskorides přidával meduňku do vína a tím léčil řadu onemocnění a stejně tak jako Plinius pouţíval její listy na poranění, aby jimi zastavil krvácení. Uklidňující účinky meduňky byly arabským lékařům známé jiţ v 10. století a evropští středověcí bylináři ji postupně natolik rozšířili, ţe začala být povaţována za všelék. (Castleman 2004) Léčebné využití a klinické studie: meduňka se především vyuţívá pro její sedativní účinky. A to nejen na nervovou soustavu a při ţaludečních a střevních neurózách, ale i při srdeční arytmii, nervové vyčerpanosti, nespavosti, úzkosti a lehčích depresivních stavech.

72

Klinické studie potvrdily účinek polyfenolů obsaţených v meduňce jeţ hubí některé druhy choroboplodných bakterií. Rostlina dále obsahuje eugenol, coţ je vlastně přírodní anestetikum, sniţující bolest. Dále bylo zjištěno, ţe meduňka má antivirový účinek, coţ se vyuţívá například při léčbě oparů. Meduňka má navíc díky některým svým látkám a silici uklidňující vlastnosti, coţ je vhodné při léčbě nespavosti. Studie dále zjistily, ţe meduňka má rovněţ příznivé účinky na hladké svalstvo a tudíţ působí na zažívací a ženské potíže. Komise E schvaluje meduňku k léčbě nespavosti a zaţívacích potíţí. (Castleman 2004) Recepty: meduňkové víno posilující srdce a mozek a čistící hruď a dýchání se připraví tak, ţe se do 1 litru bílého vína dá 1 hrst listu meduňky a nechá se uzavřené na teplém a tmavém místě jeden den vyluhovat. Pak se víno přefiltruje a pije se jedna sklenička denně. (Janča, Zentrich 1994) Informace o pěstování: meduňka se snadno pěstuje ze semene nebo z kořenových řízků. Přičemţ klíčení trvá 3-4 týdnů po výsevu. Vhodnou půdu pro tuto rostlinu je dobře propustná neutrální půda a dařit se jí bude spíše v částečném stínu. (Rubcov, Beneš 1985)

73

Seznam tabulek, grafů a obrázků Tabulka č. 1 Výdaje obyvatel České republiky na volně prodejné léky (ÚSIZ – Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, www.usiz.cz)

13

Tabulka č. 2 Přehled metod alternativní medicíny (Heřt 2010)

16

Tabulka č. 3 Nejvyuţívanější metody přírodní medicíny

53

Tabulka č. 4 Přehled neuţívanějších léčivých rostlin

54

Tabulka č. 5 Forma pouţívání léčivých rostlin

56

Tabulka č. 6 Způsob obstarávání léčivých rostlin

57

Graf č. 1 Celkové zastoupení muţů a ţen

51

Graf č. 2 Místo bydliště respondentů

52

Graf č. 3 Uţívání synteticky vyráběných volně prodejných léků

60

Graf č. 4 Uţívání synteticky vyráběných vitamínů

60

Graf č. 5 Preference léčivých prostředků

61

Obrázek č. 1 Heřmánek pravý (Rubcov, V. G.: Zelená lékárna)

68

Obrázek č. 2 Máta peprná (Rubcov, V. G..: Zelená lékárna)

70

Obrázek č. 3 Meduňka lékařská (Rubcov, V. G.: Zelená lékárna

72

74

Jmenný index Adamec

4

Castleman

11, 28, 29, 30, 31, 32, 38, 63, 64, 65

Hájková – Perglerová

18

Heřt

3, 16, 22, 23, 32, 33, 36, 37, 39, 41, 48, 52, 56

Hořejší

9, 10, 12, 14

Janča – Zentrich

4, 63, 64

Klouda

8

Kocinová – Šterbáková 41 Křížová

14, 15, 18, 19, 21, 23, 38, 48, 49, 57

Mastiliaková

5

Papas

4, 11, 21, 22, 24, 34

Sadílek

18

Suchopár – Švihovec

5,

Suchopár

12, 13, 41

Škrabánek – McCormick 9, 16 Zentrich

31, 35, 37

75

Soupis použité literatury a pramenů Monografie: Adamec, V., 2006: Životní podmínky a jejich vliv na zdraví obyvatel Jihomoravského kraje, Zdravotní ústav se sídlem v Brně, Brno Autoři původních příspěvků, 1997: Rodinná encyklopedie alternativní medicíny. Reader´s Digest Výběr, spol. s. r. o., Praha Castleman, M., 2004: Velká kniha léčivých rostlin. Columbus, Praha Frawley, D., Vasant, L., 2006: Rostliny v ajurvédě. VOLVOX GLOBATOR, Praha Hájková, J., Perglerová, M., 2001: Léčivá moc vitámínů, bylin a minerálních látek, Reader´s Digest Výběr, Praha Heřt, J., 2010: Alternativní medicína a léčitelství. Kritický pohled. Creative common, Chomutov Heřt, J., Bíba, V., Franc, A., Hnízdil, J., Kubica, Z., Plášek, J., 1997: Homeopatie, Clusterová medicína, Anthroposofická medicína, Medicína pro třetí tisíciletí? Lidové noviny, Praha Hoffmannová, E., 1984: Jak založit herbář. Mladá fronta, Praha Hoffmannová, E., Jebavý, F. S., 1991: Rostliny v domácí lékárně. Knihkupectví U Podléšky, Praha Holub, J., Procházka, F., 2000: Red list of the flora of the Czech Republic. Preslia, Praha, Hořejší, J., 1998: Moc a nemoc medicíny. Makropulos, Praha Houska, J., 1991: Tajemství lidového léčitelství. FAJMA, Praha Janča, J., 2010: Malý receptář přírodní medicíny. Eminent, Praha Janča, J., Zentrich, J. A., 1994: Herbář léčivých rostlin. Eminent, Praha Klouda, L., 1993: Alternativní medicína aneb léčení pro každého. GIMLI, Tábor Kocinová, S ., Šterbáková, Z., 1994: Přehled nejužívanějších léčiv. Příručka pro střední zdravotnické školy. Informatorium, Praha Kříţová, E., 2004: Alternativní medicína jako problém. Karolinum, Praha Mastiliaková, D., 2007: Holistické přístupy v péči o zdraví. Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, Brno Papas, R., Bergman, W., Clement, B., Fradet, B., Retholtzová, E., Thomas, J. L., Wetness, M. H., 1996: Zdravá žena. Pragma, Praha 76

Rubcov, V. G., Beneš, K., 1985: Zelená lékárna. Lidové nakladatelství, Praha Suchopár, J., 2002: Volně prodejná léčiva. Edukafarm, Praha Suchopár, J., Švihovec, J., 2000: Volně prodejná léčiva. Panax, Praha Škrabánek, P., McCormick, J., 1995: Pošetilost a omyly v medicíně, Nakladatelství Lidové noviny, Praha Zentrich, J.A., 1990: Byliny – lidé – hledání. Český zahrádkářský svaz, Praha Sborník Sadílek, P., 2005: Problémy českého zdravotnictví ve světle mínění odborné a laické veřejnosti – poznatky z empirických výzkumů v: České zdravotnictví: vize a skutečnost: složité peripetie od plánů k realizaci, Karolinum, Praha Časopisecký článek: Kňap, J, 2010: Budou mimovropské byliny zakázány? Regenerace, č. 12, str. 19-20 Internetové zdroje: Třešňák, P., 2010: Hořké kapky z Bruselu. Webová stránka: www.respekt.ihned.cz/c1-46492320-horke-kapky-z-bruselu [staţeno 18. 2. 2011] Stevenson, H., 2010: Big Pharma Scores Big Win: Medicinal Herbs Will Disappear in EU. Webová stránka: www.gaia-health.com/articles301/000301-big-pharma-scoresbig-win-medicinal-herbs-disappear-eu.shtml [staţeno 18. 2. 2011] Poc, P., 2010: EU odliší rostlinná léčiva od doplňků stravy. Webová stránka: www.pavelpoc.cz/eu-odlisi-rostlinna-leciva-od-doplnku-stravy-1 [staţeno 18. 2. 2011] Stevenson, H., 2010: Z EU zmizí léčivé byliny. Webová stránka: www.wmmagazin.cz/view.php?cisloclanku=2010100003 [staţeno 18. 2. 2011] Korál, J., 2010: Evropský zákon o zákazu prodeje všech rostlinných léčiv v dubnu 2011! Webová stránka: www.nwoo.org/view.php?nazevclanku=evropsky-zakon-ozakazu-prodeje-vsech-rostlinnych-leciv-v-dubnu-2011&cisloclanku=2010080012 [staţeno 18. 2. 2011] Stevenson, H., 2010: Farmafirmy zaznamenaly velké vítězství: Byliny a doplňky podle direktivy EU zmizí z trhu. Webová stránka: www.osud.cz/farmafirmyzaznamenaly-velke-vitezstvi-byliny-doplnky-podle-direktivy-eu-zmizi-z-trhu [staţeno 18. 2. 2011] Vít, J., 2011: USA: Za drobné pěstitelství do vězení, za přechovávání semen těţké tresty. Webová stránka: http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/386-usa-zadrobne-pestitelstvi-do-vezeni-za-prechovavani-semen-tezke-tresty.aspx [staţeno 23. 3. 2011] 77

Anonymus, 2007: Alternativní medicína. Webová stránka: http://sysifos.cz/index.php?id=slovnik&act=zobrazit&idd=&pismeno=&vyraz=1189074 808&heslo=Alternativn%ED%20medic%EDna [staţeno 10. 2. 2011] Vyhláška 330/1997 Sb. „O potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, pro čaj, kávu a kávoviny. Webová stránka: www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1007467&docType=ART&nid=11307 [staţeno 21. 2. 2011] Johnson, G., 2011: Proč by měli environmentalisté mít početné rodiny. Webová stránka: www.deliandiver.org/2011/02/proc-by-meli-environmentaliste-mit-pocetnerodiny.html [staţeno 12. 5. 2011] www.sukl.cz www.szu.cz

78