Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce
Sociální práce s klienty ve finanční tísni Magisterská diplomová práce Bc. Kateřina Motalová
Vedoucí práce: Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková, Ph.D. Brno 2015
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně a informační zdroje, jež jsem využila, jsou využity v souladu s autorským zákonem.
V Brně 25. května 2015
…………………… Kateřina Motalová
2
Poděkování: Velký dík patří mé vedoucí práce, která mně s porozuměním, ochotou a nesmírnou trpělivostí vedla k dopracování této práce. Děkuji též za inspirativní i faktické připomínky. Děkuji svému manželovi, rodičům a dětem za celoživotní podporu, lásku a péči. Dále bych chtěla poděkovat Vlastě Tobolíkové a Šárce Kadlčkové za motivaci a podporu v obtížných chvílích. 3
Obsah Seznam obrázků a tabulek...............................................................................6 Úvod..................................................................................................................7 I.
Teoretická část .............................................................................................9 Sociální práce ................................................................................9
1. 1.1.
Sociální fungování a sociální podpora.......................................... 10
1.2.
Metody sociální práce podle počtu osob ve skupině ..................... 11
1.3.
Případová práce ........................................................................... 12
1.4.
Poradenství .................................................................................. 13
1.5.
Koordinace .................................................................................. 15
1.6.
Mediace ....................................................................................... 16
1.7.
Práce se skupinou ........................................................................ 16
1.8.
Komunitní sociální práce ............................................................. 17
1.9.
Terénní sociální práce .................................................................. 18
1.10.
Streetwork ................................................................................... 20
1.11.
Krizová intervence ...................................................................... 21
1.12.
Sociální pracovník ....................................................................... 22
1.13.
Role sociálního pracovníka .......................................................... 23
1.14.
Sociální pracovník kontra klient – pomoc nebo kontrola? ........... 24
1.15.
Posouzení a volba teorie .............................................................. 26
1.16.
Klient .......................................................................................... 26 Přístupy sociální práce ................................................................. 28
2. 2.1.
Paradigmata sociální práce v kontextu sociální práce s menšinou. 28
2.2.
Terapeutické pojetí sociální práce – terapeutické paradigma ........ 29
2.3.
Pojetí stavící na sociálně právní pomoci – poradenské paradigma 30
2.4.
Pojetí usilující o společenskou reformu – reformní paradigma ..... 31
2.5.
Porovnání přístupů sociální práce ................................................ 32 Finanční tíseň, hmotná nouze....................................................... 33
3. 3.1.
Zadlužování, dluh ........................................................................ 35
3.2.
Občanské poradny ....................................................................... 37
3.3.
Sociální práce se zadluženými ..................................................... 39 4
3.4.
Úkolově orientovaný přístup při práci se zadluženými ................. 40
3.5.
Psychodymanický přístup při práci se zadluženými ..................... 40
3.6.
Humanistický přístup při práci se zadluženými ............................ 40
3.7.
Využití pozitivní psychologie při práci se zadluženými ............... 41 Romové v České republice .......................................................... 42
4. 4.1.
Rom, Romové ............................................................................. 43
4.2.
Historický pohled na příchod Romů na území České republiky.... 45
4.3.
Kulturní zvyklosti Romů a jejich hodnotový systém .................... 47
4.4.
Vnímání potřeb u Romů .............................................................. 48
4.5.
Romská rodina ............................................................................ 51
4.6.
„Romství“ ................................................................................... 53
4.7.
Romové a bydlení........................................................................ 53
4.8.
Romové a majetek ....................................................................... 54
4.9.
Kultura chudoby .......................................................................... 55
4.10.
Životní situace Romů................................................................... 57
4.11.
Romové a finanční hospodaření ................................................... 57
4.12.
Romové a sociální vyloučení ....................................................... 59
4.13.
Kde mohou nalézt (nejen) Romové pomoc? ................................. 61
4.14.
Sociální práce s Romy ................................................................. 63 Etika v sociální práci ................................................................... 65
5. 5.1.
Dilemata v praxi sociálního pracovníka ....................................... 66
II. Metodická část ........................................................................................... 69 Metodologická část ...................................................................... 69
6. 6.1.
Cíle výzkumu .............................................................................. 69
6.2.
Operacionalizace dílčích výzkumných otázek .............................. 70
6.3.
Strategie výzkumu ....................................................................... 71
6.4.
Metodologie výzkumu ................................................................. 71
6.5.
Technika sběru dat ....................................................................... 72
6.6.
Předvýzkum ................................................................................ 73
6.7.
Jednotky výzkumu a výběr výzkumného vzorku .......................... 74
6.8.
Průběh výzkumu .......................................................................... 76
6.9.
Etika výzkumu ............................................................................ 76 5
III. Empirická část ........................................................................................... 78 Interpretace dat a výsledek výzkumu ........................................... 78
7. 7.1.
Reflexe životní situace v kontextu osobní historie ........................ 78
7.2.
Reflexe sociální práce se zadluženými ......................................... 87
7.3.
Reflexe výsledků spolupráce sociálního pracovníka s klientem a výhled do budoucna .................................................................. 98
8.
Závěr ......................................................................................... 104
9.
Doporučení pro praxi ................................................................. 112
Seznam použitých zdrojů ............................................................................. 114 Anotace ......................................................................................................... 122 Annotation .................................................................................................... 123 Jmenný rejstřík ............................................................................................ 124 Věcný rejstřík ............................................................................................... 126 Seznam příloh .............................................................................................. 127 Stať ............................................................................................................... 174
Seznam obrázků a tabulek Obrázek 1: Maslowova hierarchie lidských potřeb. ...................................................... 49 Tabulka 1: Srovnání tradičního odměňování a hospodaření. ........................................ 58 Tabulka 2: Struktura výzkumného vzorku respondentů. ............................................... 75
6
Úvod V médiích se nepravidelně objevují informace týkající se problémů romské menšiny s bydlením. Skličující obrázky nevyhovujícího bydlení v domech starší zástavby, na ubytovnách nebo v sociálně vyloučených lokalitách mne vedly k úvahám, zda Romové vyhledávají a využívají pomoc různých institucí pomáhajících profesí k řešení problémů spojených s bydlením nebo zda je jim například v rámci terénní vyhledávací činnosti tato pomoc nabízena, zda a jak ji přijímají a zda sociální práce vede ke zlepšení jejich situace spojené s bydlením. Jedním z faktorů, který může vést ke zhoršení kvality bydlení je hmotná nouze, finanční tíseň nebo nedostatečně osvojená dovednost hospodaření s finančními prostředky majícími sloužit k úhradě nákladů na bydlení. Tyto faktory mohou být současně jednou z možných příčin sociálního vyloučení. Lidé, kteří se ocitnou v situaci subjektivního nedostatku finančních prostředků nebo i v hmotné nouzi, řeší často svou situaci návštěvou úřadu práce, kde mohou na oddělení hmotné nouze a dávek státní sociální podpory řešit své potíže s finančním zabezpečením sebe a svých blízkých. V rámci základního poradenství mohou obdržet od pracovníků této instituce informace o možných způsobech řešení, ale pracovníci úřadu práce nemají často prostor ani čas pro přímou pomoc klientovi a zpravidla jej odkazují na jiné subjekty pomoci. Pomůže někdo lidem, kteří neumějí nebo nevědí, kam se obrátit pro pomoc při řešení zadlužení spojeného s bydlením nebo jsou-li ve finanční tísni? Cílem mé práce je zjistit, jak vnímají romští klienti ve finanční tísni a pracovníci pomáhajících profesí sociální práci při své vzájemné interakci. Výstupem tohoto šetření bude zjištění, zda je klient podpořen v dovednosti a je opět schopen samostatně hospodařit s finančními prostředky, či dochází k omezení nebo ztrátě těchto dovedností a jak tuto spolupráci klienti vnímají. Ve své práci chci zachovat strukturu práce od stručného vysvětlení základních teoretických pojmů směrem k detailnějšímu přiblížení problematiky. Přála bych si, aby mé práci porozuměli i lidé, kteří se s některými odbornými pojmy dosud nesetkali a přesto se rozhodli s mou prací seznámit. V teoretické části definuji zásadní pojmy a krátce se dotknu posouzení sociální situace klienta. V empirické části práce se budu zabývat otázkou, zda poskytují sociální pracovníci různých institucí sociální poradenství v oblasti dovednosti hospodaření s finančními prostředky. Současně budu mapovat, které typy sociální práce jsou 7
využívány pro sociální práci s klienty (jednotlivci, rodinou, popřípadě s komunitou) pracovníky organizací pomáhajících profesí. Hlavní výzkumná otázka zní: „Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými?“ Provedu šetření prostřednictvím analýzy dokumentů a strukturovaného rozhovoru u dvanácti subjektů. Dále provedu analýzu dokumentů týkající se přímé práce s klientem ve finanční tísni. Provedu rozhovory s klienty a se sociálními pracovníky. Předpokládám, že zjistím, jaký náhled mají klienti a sociální pracovníci na vzájemnou spolupráci a zda došlo vlivem použitého přístupu sociální práce k subjektivnímu zlepšení nebo zhoršení schopnosti a dovednosti klienta hospodařit s finančními prostředky sloužícími k úhradě nákladů na bydlení. Výsledky tohoto zjištění mohou být přínosem pro zhodnocení a zkvalitnění procesu přímé sociální práce s klientem. Mým největším přáním je, aby má práce byla srozumitelná a čtivá i pro ty, se kterými sociální pracovníci pracují – pro klienty.
8
I. Teoretická část Celá práce je věnována a vztahuje se k sociální práci zejména s romskými klienty během zvládání jejich finanční tísně v souvislosti s bydlením. V teoretické části práce se budu zabývat vysvětlením pojmů, které jsou použity v hlavní výzkumné otázce mé práce. Hlavní výzkumná otázka zní: Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými? Budu se tedy zabývat pojmy sociální práce, přístupy a metody sociální práce, sociální fungování, klient, finanční tíseň, zadlužení, sociální práce se zadluženými. Sociální práci vykonávají kromě jiných pomáhajících profesí sociální pracovníci, a proto se pokusím přiblížit i tento pojem. Romové jsou docela nejasnou a nečitelnou skupinou spoluobčanů pro mnoho lidí, a proto považuji pro pochopení jejich chování a jednání za důležité přiblížit jejich kulturu, historii a způsob života. Kde mohou nalézt nejen Romové pomoc je otázka, na kterou se pokusím nalézt odpověď.
1. Sociální práce Definovat v obecné rovině jasně pojem sociální práce je velmi obtížné, protože je nutno zohlednit
také
její
cíle
a přihlédnout
k jejím
kulturním,
společenským,
socioekonomickým a historickým kontextům. Žádná definice sociální práce není a nebude vyčerpávající a konečná z důvodu, že se jedná o oblast nepřetržitě dynamicky se vyvíjející. Například Mezinárodní federace sociálních pracovníků (International Federation of Social Workers (IFSW) revidovala definici sociální práce z roku 1982 v roce 2000.1 1
Global Definition of the Social Work Profession: “Social work is a practice-based profession and an academic discipline that promotes social change and development, social cohesion, and the empowerment and liberation of people. Principles of social justice, human rights, collective responsibility and respect for diversities are central to social work. Underpinned by theories of social work, social sciences, humanities and indigenous knowledge, social work engages people and structures to address life challenges and enhance wellbeing. The above definition may be amplified at national and/or regional levels”. Pramen: http://ifsw.org/policies/definition-of-social-work/ Volný překlad: Globální Definice sociální práce: Sociální práce je profese prakticky založená i akademická disciplína, která podporuje sociální změnu a rozvoj, sociální soudržnost, a posílení a osvobození lidí. Principy sociální spravedlnosti, lidských práv, kolektivní odpovědnosti a respektu k odlišnosti jsou klíčové pro sociální práci. Podpořena teoriemi sociální práce, sociálních věd, humanitních a místních znalostí, se sociální práce zabývá lidmi a strukturou pro řešení jejich životních problémů a zlepšení životních podmínek. Výše uvedená definice může být zesílena na vnitrostátní anebo regionální úrovni.
9
Překlad definice sociální práce IFSW(2001) 2 uvádí Ševčíková: „Profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích, empowerement a osvobození lidí k pozvednutí jejich well-being. Užívá teorie lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje v místě, kde jsou lidé v interakci se svým prostředím. Pro sociální práci jsou fundamentální principy lidských práv a sociální spravedlnosti. (Ševčíková, In: Sociální práce č. 4/2007, s. 49) Praktickou náplní sociální práce je pomoc potřebným, klientům, kteří se buď svou vinou, nebo v důsledku nějakých nepříznivých životních okolností dostali do problematické osobní nebo sociální situace. Sociální práce je založena na sociální interakci mezi pomáhajícím pracovníkem a klientem, přičemž výsledkem je nastolení nebo znovuobnovení sociálního fungování jedince. Mühlpachr vnímá sociální práci jako životní pomoc, která „je orientována na pomoc jedinci v kritických bodech životní dráhy nebo při patologickém průběhu životní dráhy.“ (Mühlpachr, 2006, s. 14) „Cílem sociální práce je zejména podpořit schopnost klienta řešit situaci, ve které se nachází, přijmout a pracovat s problémy, jež ho obklopují a v daném problému se vyvíjet a pracovat na zlepšení současného stavu. Dalším cílem je zprostředkovat klientovi kontakt na subjekty, které mu pomohou, poskytnou zdroje, služby a příležitosti“. (Jankovský, 2003 in Gulová, 2011, s. 30) Podle Gulové je sociální práce aplikována v praxi v podobě služby nebo aktivity, která by měla pomoci klientovi tak, aby byl schopen si pomoci sám. Cíl sociální práce uvádí, jak zásadní je pro aplikaci sociální práce v přímé praxi spolupráce s dalšími obory. Teorie a praxe sociální práce je doplňována zejména o znalosti z oborů, jako je psychologie, sociologie, speciální pedagogika, andragogika, gerontoadragogika a podobně. (Gulová, 2011, s. 14)
1.1. Sociální fungování a sociální podpora V rámci vysvětlení pojmu sociální práce jsme se setkali s pojmem sociální fungování. Tento termín do sociální práce zavedla Herriett Barlettová a vysvětlila jej ve své knize 2
Definice sociální práce z července 2001, kterou vydala IFSW: In July 2001, both the IASSW and the IFSW reached agreement on adopting the following international definition of social work: The social work profession promotes social change, problem solving in human relationships and the empowerment and liberation of people to enhance well-being. Utilising theories of human behaviour and social systems, social work intervenes at the points where people interact with their environments. Principles of human rights and social justice are fundamental to social work. Zdroj: (http://ifsw.org/policies/global-standards/)
10
The common base of social work practice (1970). Podle Harriett Bartlettové je předmětem sociální práce s klientem znovuobnovení nebo nastolení rovnovážného stavu mezi kapacitou zvládání a přiměřenými požadavky prostředí. Sociální fungování podle Barlettové uvedl do českých zdrojů ve svých pracích i Navrátil. (Navrátil in Matoušek, 2001, str. 184) Obecně lze sociální fungování popsat jako vyvážený reciproční vztah:
jedince k jeho sociálnímu prostředí,
vzájemných očekávání
výsledku schopnosti zvládání řešení problémů.
Dočkal uvádí, že sociální práce má vést k sociálnímu fungování klienta (jednotlivce, skupiny), má se snažit o omezení sociálního vyloučení a má podporovat naplnění jeho sociální role. (Dočkal, 2008, s. 13) Důležitým pojmem, který přímo souvisí se sociálním fungováním, je termín sociální podpora. Pro životní spokojenost a sociální prosperitu není nutná pouze osobnostní výbava člověka, ale i jistá forma interakce člověka s jeho životním a sociálním okolím. Je tedy nutno nejen poskytovat terapii, ale i posilovat systém jeho sociální podpory, ke které patří např. příležitost setkávání s jinými lidmi, nabídnutí a získání pracovní příležitosti nebo zajištění materiálních podmínek života. Sociální podpora se vyznačuje i poskytnutím emocionální podpory, poskytnutím významných informací a přímé praktické pomoci. Sociální podpora pomáhá klientovi vyrovnat se i s emocionálně stresujícími událostmi. Tuto podporu mohou poskytnout nejen profesionální sociální pracovníci, ale i široké sociální okolí klienta. (srov. Matoušek, 2003, s. 211)
1.2. Metody sociální práce podle počtu osob ve skupině Metoda v obecném smyslu slova znamená způsob, jak dosáhnout určitého cíle prostřednictvím plánovité činnosti. Slovník sociální práce uvádí, že se jako „metody sociální práce označují specifické postupy sociálních pracovníků definované cílem nebo cílovou skupinou.“ (Matoušek, 2003, s. 107) Jedná se tedy o rozdělení podle objektu sociální práce a typu metody sociální práce, se kterými sociální pracovníci pracují. Podle Novotné a Schimmerlingové (1992, s. 49) se metoda sociální práce s jednotlivcem též nazývá případová sociální práce (case
11
work)3 nebo individuální sociální práce. Dále autorky rozlišují sociální práci se skupinou (group work), neboli skupinovou sociální práci a sociální práci s komunitou, obcí či územním celkem (community work). Sociální práci můžeme poskytovat v mikroúrovni, čímž se rozumí případová práce s jednotlivci, na střední úrovni, čímž se rozumí práce s rodinami a malými sociálními skupinami a v makroúrovni, za kterou je považována práce s organizacemi, velkými skupinami, komunitami. (Mühlpachr, 2006 s. 11) Gulová mikroúroveň sociální práce ještě více rozvádí. Mikroúroveň v sobě zahrnuje podporu klienta v podobě metody případové práce, poradenství, koordinace a mediace. (Gulová, 2011, s. 30) Podle typu subjektu (jedinec, skupina, komunita), na který je sociální práce zaměřena, se používají různé metody sociální práce. Při řešení problémů jedince využíváme metody individuální sociální práce, při řešení problémů rodiny nebo skupiny využíváme zpravidla metody skupinové sociální práce a při řešení problematiky komunity využíváme metody komunitní sociální práce. Jednotlivé metody intervencí se mohou prolínat, navazovat na sebe a není mezi nimi stanovena jasná hranice. (srov. Charvátová, 1990; Chytil, 2002) V následujících kapitolách uvedu některé metody sociální práce, jejichž obecné principy platí i pro sociální práci s klienty ve finanční tísni (a kteří mohou být i zadluženými klienty) o kterých tato práce pojednává.
1.3. Případová práce Případová (individuální) práce 4 je nejstarší formou sociální práce. Jejími aktéry jsou sociální pracovník a klient, odehrává se „face to face“. Klient řeší individuální 3
Představitelkou případové sociální práce je Marie Krakešová, která spatřuje příčiny potíží klientů v narušených vnitřních a vnějších vztazích a postojích klienta k jeho okolí. S klientem vede psychogenetický rozhovor, který využívá pro přímé výchovné působení. Výchovný program má odpovídat typu klienta (rozlišuje utlačený, neukázněný klient) a je zaměřený na poučení, doplnění zkušeností a vyřešení hlavního sociálního problému. (Krakešová, 1973) 4
Jedním z nástrojů případové práce je případová konference. Používá se například v souladu s §14 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí ze znění pozdějších předpisů v práci s ohroženými dětmi. Je vhodná tam, kde je do klientovy situace zapojeno více odborníků a více osob. Case manager – koordinátor případu je často sociální pracovník, který svolá a řídí případovou konferenci. Případová konference je plánované setkání klienta, jeho sociálního okolí (např. rodiny) a všech, kteří pro něj mohou znamenat podpůrnou síť. Cílem případové konference je výměna informací, hledání nejvhodnějšího řešení a sestavení postupu, který povede k naplnění potřeb. Výstupem je individuální plán, který je vytvořen na případové konferenci a obsahuje osnovu konkrétních kroků pro řešení situace. Klient je motivován a musí sám chtít usilovat o změnu. Je dojednán další postup a cíle jsou vyhodnocovány průběžně. Zpětná vazba je samozřejmá. K případovým konferencím bylo vydáno Ministerstvem práce
12
problémy. Základem je ochota spolupracovat, vzájemný vztah, pochopení rolí a situace. (Dočkal, 2008, s. 141) Sociální práce je zaměřena na jednotlivce a jeho případ, kdy sociální pracovník hledá optimální řešení situace. Podporována je klientova schopnost vyrovnat se s problémy. Základním nástrojem sociálního pracovníka je rozhovor 5. Základní činností při práci s případem je poradenství.
1.4. Poradenství Pro kteréhokoliv klienta, který hledá pomoc, je důležité, aby měl možnost být dobře a kvalifikovaně informován. Orientace v možnostech pomoci, schopnost jejího poskytnutí nebo zprostředkování, dovednosti v komunikaci6, etika práce a další dovednosti jsou nezbytné prvky pro poradenství, které poskytuje případový pracovník. Právě kvalitní poradenství může být pro klienta tou největší pomocí. Michalík uvádí, že v České republice je rozvinut systém poradenství základního i odborného jednak podle oblasti, na kterou je poradenství nasměrováno (například pracovní poradenství na úřadu práce, výživové poradenství ve zdravotnictví, poradny pro uživatele sociálních služeb v sociálních věcech a podobně). Další členění poradenství rozlišuje podle zřizovatelů nebo garantů daných poradenských institucí na:
státní instituce – složky Policie ČR provádějí poradenství v rámci prevence kriminality,
veřejnoprávní organizace – na většině vysokých škol jsou zřízeny tzv. vysokoškolské poradny,
nevládní organizace - poradny jsou zaměřené na různé oblasti života, např. poradna pro ochranu spotřebitele, poradna při finanční tísni,
a sociálních věcí „Metodické doporučení MPSV č.2/2010 pro postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí při případové konferenci (http://www.benepal.cz/files/project_4_file/CASE-MANAGEMENT.PDF) 5
Rozhovor je rozmlouvání dvou nebo několika lidí (Úlehla, 1996, s. 6) Podle slovníku sociální práce se jedná o základní techniku práce v pomáhajících profesích, užívá se v poradenství, psychoterapii, v různých formách sociální práce. Má fázi přípravnou, během které se profesionál seznámí s potřebnými informacemi a vyladí se na rozhovor. v další fázi definuje problém, vyjedná s klientem kontrakt, určí počet schůzek a jejich délku, očekávaný výsledek, vedení záznamu o schůzkách, důvěrnost informací. Používají se spíš otevřené otázky. (Matoušek, 2003, s. 192) nebo (Michalík, 2008, s. 22-24) 6
„Sociální komunikace představuje sdělování a přijímání informací v sociálním chování a v sociálních vztazích; vnitřně souvisí s interakcí, tedy působením lidí na sebe navzájem. Meziosobní komunikace probíhá jednak po linii tematické, obsahové(to je to, co se sděluje nebo přijímá) a linii výkladové, interpretační (to, jaký význam tématu komunikující lidé přikládají). Komunikace probíhá po verbální a neverbální linii. (Gillnerová,Buriánek, 1995, s. 72 – 76)
13
ostatní fyzické a právnické osoby – například poradenství prováděné advokáty.
Mezi základní zásady poradenských systémů řadí Michalík profesionalitu, odbornost, nestrannost, respekt ke svobodě klienta (autonomie vůle subjektu) nediskriminační přístup a ochranu osobnosti a osobních údajů. (Michalík, 2008, s. 16-18) Co je poradenství? „Poradenství je základní službou v pomáhajících profesích všude tam, kde se snažíme podpořit člověka v aktivním zacházení s jeho nepříznivou životní situací a řešení nastalých nesnází.“ (Novosad, 2009, s. 99) Novosad tak vyzdvihuje jeden z cílů sociální práce, kterým má být podpora schopnosti klienta řešit samostatně své problémy. „Drapela (1995) definuje obecné cíle poradenství takto:
pomoc klientovi, rozpoznat příčiny problému a realisticky jej začít řešit,
pomoc klientovi při přijetí svobodného rozhodnutí i jeho důsledků,
pomoc klientovi ujasnit si krátkodobé i dlouhodobé osobní cíle a jejich případnou modifikaci,
umožnění lepšího sebepoznání, poznání vlastních slabin a předností,
dosažení kladného sebehodnocení, sebedůvěry, rozvíjení schopností důvěřovat sobě i ostatním lidem“. (Drapela 1995 in Novosad 2009, s. 100)
Dále Drapela popsal poradenství jako proces s preventivní funkcí, která vytváří podmínky pro osobní růst klientů a proces s nápravnou funkcí, která odstraňuje zábrany osobnostního rozvoje u klientů a pomáhá jim řešit jejich problémy. (Drapela 1995 in Novosad 2009, s. 100) V případě, že má poradenství účinně a odborně pomáhat, musí klient prostřednictvím poradenské činnosti získat jasné informace o svých nárocích na pomoc a služby a současně se mu musí dostat jednoznačného vysvětlení o podmínkách nároku a případných povinnostech,
například předložení
nutných dokladů,
prokázání
skutečností, předložení důkazů, strpění šetření a podobně. (srov. Novosad, 2009, s. 34) Z výše uvedeného vyplývá, že poradenství tak nemá pouze pomáhající charakter, ale může být pro klienta i omezující a mohou mu uškodit nebo jej odradit od dalšího vyhledávání pomoci. Podle Novosada se jedná o nevhodně vedenou poradenskou strategii, netaktní jednání nebo neaktuální radu. (Novosad, 2009, s. 101) Dotýkáme se tak etiky sociální práce, profesně-osobnostních kompetencí a rozsahu a podoby poradenské činnosti, které vycházejí z poslání a rozsahu působení 14
organizace, ve které pracovník působí. Právo na získání poradenství garantuje několik zákonů upravujících oblast sociální péče; jedná se např. o Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 359/1999 o sociálně-právní ochraně dětí a velmi obecně také o Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod ve znění pozdějších předpisů. V současném poradenství identifikujeme různé směry podle toho, o jaká ideová a teoretická východiska se opírají (filozofické či psychologické směry, hodnotová orientace). Volba přístupu poradce v komunikaci je limitována cílovou skupinou (klientem) a okruhem řešených problémů. Různí autoři velmi podobně popisují jednotlivé fáze poradenství a jejich obsah7. Michalík uvádí dělení podle Mc Mahona i podle Hadj Moussové, podle které jsou jednotlivé fáze epigenetické, „což znamená, že vždy je nutné uzavřít jednu z fází a pak teprve přejít do další“. (Moussová in: Michalík, 2008, s. 22) Podle McMahona, jak jej uvádí Hartl, dělíme fáze poradenského procesu takto: 1) navázání vztahu; 2) shromažďování informací, popis problému a jeho hodnocení; 3) stanovení cílů, plány jednání, intervencí, oslabení tíživosti situace; 4) vlastní průběh řešení, uskutečnění intervencí a smíření se s okolnostmi, které nelze ovlivnit, 5) zpětná vazba, zhodnocení průběhu práce a její závěr“. (Hartl (2003) in Michalík, 2008, s. 22) Výše popsané fáze poradenského procesu se mohou mírně lišit podle typu organizace, která poradenství poskytuje a obsahu její činnosti.
1.5. Koordinace Koordinaci můžeme popsat jako spolupráci na úrovni sociálních pracovníků různých zainteresovaných institucí. Například v rámci depistážní činnosti8 sociální pracovník 7
Například: HARTL, P. Poradenství, In: Matoušek, O. a kol. 2003 b. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, který uvádí dělení podle Mc. Mahona (Mc MAHON, M. O. The generalmethod of socila practice: a problem solving approach. Engelwood Cliffs, N.J. Prentice Hall 8
„Depistáž je vyhledávání sociálně, kulturně a zdravotně znevýhodněných občanů a skupin v rizikovém prostředí. Vzhledem k tomu, že ne každý občan je schopen vyhledat poradenská místa, provádějí sociální pracovníci obecních úřadů, v rámci svých legislativních pravomocí, sociální depistáž. Depistáž se provádí formou místního šetření, na základě upozornění nebo jiného způsobu zjištění problémové situace. v rámci místního šetření se pak získávají informace a podklady pro další sociální práci, navazování kontaktů
15
obecního úřadu vyhledá klienta vyžadujícího komplexní pomoc; sociální pracovník úřadu práce pomáhá s vyřízením dávek, sociální pracovník poskytovatele sociální služby vyhledá vhodnou formu pomoci. Tento typ koordinace může být vztažen například na klienta, který se potýká s mnoha problémy současně. V případě, že sociální pracovník obce vyhodnotí, že se jedná o zvlášť komplikovaný případ, je doporučeno konání případové konference. Pro rozvoj spolupráce s dalšími institucemi slouží osobní a písemný kontakt, komunitní plánování, semináře, informační materiály v různé podobě. Jedním z nejmodernějších nástrojů pro rozvoj spolupráce je metoda síťování, kdy je síť tvořena formálním a neformálním spojením lidí a organizací. Tato síť formálních i neformálních vztahů umožňuje jejich vzájemnou komunikaci, spolupráci, sdílení zdrojů, dovedností, kontaktů a znalostí, mohou usilovat o stejné nebo podobné cíle. (MPSV: Doporučený postup 1/2012 MPSV s. 16-18)
1.6. Mediace Mediace je „metoda vyjednávání založená na zájmech klienta“. (Gulová, 2011, s. 60) Cílem mediace je prostřednictvím mediátora (prostředníka) najít co nejlepší východisko ze situace, která se zdá na první pohled neřešitelná. U mediátora se předpokládá nestrannost, vyváženost, neutralita a nezávislost. Možné styly řešení konfliktu jsou: „přizpůsobení se, prosazení se, únik, kompromis a dohoda“. (Gulová, 2011, s. 61) Dohoda bývá nejžádanějším výstupem mediace.
1.7. Práce se skupinou Ve skupinové práci je skupina využita jako základní zdroj, ze kterého se pak odvíjí řešení potíží jednotlivých osob v sociálním fungování. Sociální práce se skupinou má možnosti, které individuální práce s klientem nemá; např. možnost učení se překonávat bariéry v komunikaci, zjištění, že je více osob s podobnými potížemi, působení skupinové dynamiky, která aktivuje energii a ochotu ke změně, tvořivosti a odvaze. (Dočkal, 2008, s. 142.) Hargašová uvádí tři základní přístupy: evokativní přístup má podporovat bezprostřednost a vyjádření citů atmosféře důvěry a porozumění, direktivní přístup má a eliminaci rizik s cílem plné integrace klienta. (MPSV: Doporučený postup č. 1/2012 ze dne 4. 7. 2012 s. 12)
16
vést ke kontrolovanému osvojování si vhodných postojů a žádoucích vzorců jednání a didaktický přístup vede k učení se prostřednictvím skupinových aktivit. (Hargašová, 2009, s. 29)
1.8. Komunitní sociální práce Komunita
je
v Sociologickém
slovníku
definována
jako
„sociální
útvar
charakterizovaný jednak zvláštním typem sociálních vazeb uvnitř mezi členy, jednak specifickým postavením navenek, v rámci širšího sociálního prostředí.“ 9 „Komunitní sociální práce pomáhá lidem v životních situacích na určitém územním celku bez ohledu na to, jestli jde o jednotlivce, rodinu, skupinu nebo celou komunitu“ (Mühlpachr, 2006, s. 11). Podle Mühlpachra členy komunity spojuje často vztah k místu bydliště, společný osud, ekonomická nebo společenská úroveň, vzájemné vztahy apod. Charakteristická je často nechuť příslušníků komunity ke změnám, obavy, a specifický vztah k autoritám. Prostřednictvím sociální práce v komunitě má být docíleno zvládnutí například „sociálního napětí mezi společenskými potřebami a zdroji jejích uspokojování a konfliktními požadavky různých společenských skupin s odlišnými ideami a cíli…“ (Mühlpachr, 2006, s. 12) Komunitní sociální práce se uplatňuje při řešení problémů anebo navození změny v místním společenství. „Problémy jedinců i skupin jsou vztaženy ke zdrojům a možnostem místní komunity. Do řešení problémů jsou zapojeni místní občané místní organizace a instituce. Cíle tohoto typu práce je přerozdělení nebo sdílení zdrojů, odpovědností a kompetencí, rozšiřuje možnosti lidí ovlivnit to, co se s nimi děje. Součástí komunitní práce je komunitní plánování a tvorba komunitních projektů10.“ (Dočkal, 2008, s. 141) O komunitním plánování informuje také na svých stránkách Ministerstvo práce a sociálních věcí. Fáze komunitního plánování jsou v příloze č. 1. (http://www.mpsv.cz/ cs/847).
9
Velký sociologický slovník: I. svazek. A-O. 1996, str. 512
10
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů (ZoSS) stanovil pro kraje povinnost a pro obce možnost zpracovávat střednědobé plány rozvoje sociálních služeb a formuloval základní metodické pokyny.
17
Mühlpachr mezi hlavní strategie komunitní sociální práce řadí „vytvoření sítě vzájemné pomoci, zapojení dobrovolníků 11, posílení sousedské pomoci a decentralizaci některých formálních služeb sociální péče do její blízkosti“. (Mühlpachr, 2006, s. 12)
1.9. Terénní sociální práce Terénní sociální práce je jednou z používaných metod sociální práce a jedním z významných a účinných nástrojů, jak předcházet sociálnímu vyloučení jednotlivců, rodin i celých sociálních skupin. Má oporu v Zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších změn a doplňků12. Vyznačuje se individuálním kontaktem sociálního pracovníka s prostředím, ve kterém se jedinec nachází, nízkoprahovostí, dodržováním práv, zplnomocňováním, kontinuitou a návazností služeb. (Nedělníková, 2007, s. 14). Může tak docházet k lepšímu porozumění situaci a efektivní přímé práci i s těmi lidmi, kteří institucionální pomoc nevyhledávají nebo i v počáteční fázi odmítají. Při řešení finančních potíží má v přirozeném prostředí klient například možnost dosahu, vyhledání a předložení nejrůznějších listin, které se mohou k řešené problematice vztahovat a které mohou výrazně přispět k řešení situace. Pro terénní sociální práci s klienty řešícími finanční tíseň se jedná většinou o domácnost klienta nebo jeho příbuzných nebo jiné podobné prostředí, ve kterém se klient pohybuje a cítí bezpečně. (srov. Nedělníková a kol., 2007, s. 13-14) 11
„Dobrovolnictví je samostatná činnost prováděná ve prospěch druhých bez nároku na finanční odměnu.“ (Chmelařová, Petýrková, 2011) Na bázi dobrovolnictví podle Chmelařové a Petýrkové pracují např. sbory dobrovolných hasičů, Český červený kříž, neziskové organizace působící v oblasti sociálních či zdravotnických potřeb, turistické a okrašlovací spolky, organizace zamřené na práci s dětmi, tělovýchovné jednoty, spolky ochránců přírody. Dobrovolnictví se věnuje velké množství spolků a organizací, např. Charita Česká republika, ADRA, Člověk v tísni, Diakonie Českobratrské církve evangelické apod. (Chmelačová, Petýrková, 2011) 12
Sociální službou se podle §3 tohoto zákona rozumí činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Znakem této služby je, že se uskutečňuje v přirozeném prostředí, které tento zákon vymezuje jako rodinu a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílí domácnost, a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity. Sociálním začleňováním podle tohoto zákona je proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný. Sociálním vyloučením rozumí zákon vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace. § 69 Terénní programy jsou terénní služby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob života nebo jsou tímto způsobem života ohroženy. Služba je určena pro problémové skupiny osob, uživatele návykových látek nebo omamných.
18
Důvody, pro které nevyhledává potenciální klient sociální práce pomoc v institucích, mohou být podle Nedělníkové (2007, s. 14-15) různé:
člověk neví o existenci služby,
nedůvěra v „kamenné“ instituce,
služba buď v blízkém okolí neexistuje, nebo je z různých důvodů nedostupná,
bariéry v komunikační nebo pohybové a zdravotní oblasti,
obava ze stigmatizace,
nemá potřebu řešit situaci (držitel problému je jeho sociální okolí viz kap. 1.14),
rezignace pro existenci velkého množství problémů, že nevidí východisko,
aktuální situace brání ve vyhledání pomoci.
Za obecné cíle terénní sociální práce je považována: „prevence sociálního vyloučení a jeho prohlubování, prevence sociálně rizikových jevů, sociální začleňování, mírnění negativních důsledků a rizik životních situací klientů včetně jejich dopadu na společnost, zmírňování nerovností včetně nerovného přístupu ke službám, vzdělávání, bydlení, pomoc klientům získávat/znovunabývat sociální kompetence, předávat informace“ (Nedělníková a kol., 2007, s. 12-13) Podle Standardů kvality sociálních služeb (2007) 13 má být cílem poskytnutí takové odborné sociální služby, aby mohli lidé využívat místní zdroje k řešení svých potíží a mohli současně se službou využít i sítě sociální podpory jejich přirozeného prostředí, tj. „aby služba přišla za nimi“. Konkrétní cíle si stanoví klient ve spolupráci s terénním sociálním pracovníkem. Terénní sociální pracovník kromě vlastní přímé práce s klientem vykonává i depistážní činnost, kdy kontaktuje přímo nebo nepřímo potenciální klienty s nabídkou pomoci, poskytuje základní i odborné sociální poradenství podle zaměření mateřské organizace,
poskytuje
terénní
i aktivizační
služby,
případně
koordinuje
multidisciplinární týmy (viz kap. 1.5 koordinace). V oblasti nepřímých aktivit spojených s klientem například mapuje situaci v terénu, vyhledává místní zdroje 13
Standardy kvality sociálních služeb doporučované MPSV od roku 2002 se staly právním předpisem závazným od 1. 1. 2007. Znění kritérií Standardů je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. Podle nich dochází k hodnocení kvality poskytovaných služeb.
19
pomoci, vyhledává případná rizika, spolupodílí se na preventivní činnosti (např. přednášky). V rámci aktivit nutných pro rozvoj a realizaci služby pracuje na tvorbě a realizaci projektů včetně jejich evaluace, konzultuje svou práci v organizaci, provádí metodickou
činnost
a samozřejmě
pracuje
i na
vlastním
profesním
rozvoji.
(Nedělníková, 2007, s. 15-20) Ve vztahu k cílovým skupinám se terénní sociální práce podle Nedělníkové nejčastěji zabývá těmito cílovými skupinami: osobami ohroženými závislostmi, ženami poskytujícími sexuální služby, dětmi a mládeží ohroženými společensky nežádoucími jevy, rodinami s dětmi, osobami bez přístřeší a v neposlední řadě i obyvateli sociálně vyloučených lokalit. Nejčastějšími potížemi klientů v sociálně vyloučených lokalitách patří obtíže v oblasti bydlení, financí, vzdělávání, řešení stavebních nedostatků. Hovoří i o situaci romských klientů v sociálně vyloučených lokalitách, o které se zmíním v kapitole pojednávající o sociálním vyloučení. (Nedělníková, 2007) Mezi základní principy terénní sociální práce patří bezplatnost, nízkoprahovost, dobrovolnost a důraz na lidská práva. Mezi hlavní používané metody práce patří rozhovor, pozorování, naslouchání a empatie. Pro stanovování cílů se používá pravidlo SMART; tj. cíl musí být specifický (specific), měřitelný (measurable), akceptovatelný (agreed), reálný (realistic) a sledovatelný (trackable). (Nedělníková, 2007) Terénní sociální prací jsem se zabývala obsáhleji z důvodu, že na obdobném principu pracuje i streetwork.
1.10. Streetwork Speciálním typem terénní sociální práce je tzv. „streetwork“ - „práce na ulici“, která je definována jako „vyhledávací, doprovodná a mobilní sociální práce s nízkoprahovou nabídkou sociální pomoci zaměřenou na rizikové jednotlivce a neformální skupiny, které kontaktuje v době a v místech, kdy a kde se obvykle zdržují a tráví svůj volný čas.“ (Bednářová, Pelech, 1999, s. 7). V obecnější rovině může zahrnovat i asistentskou službu v terénu. Podle Bednářové a Pelecha v sobě tento výraz zahrnuje anonymitu, dostupnost služeb, způsob sociální práce, cílové skupiny, prostor, ve kterém je sociální práce poskytována. Zahrnuje v sobě i aktivní mobilní depistážní činnost, která spočívá v mapování terénu, vyhledávání a navazování kontaktu s možnými členy cílové skupiny, sběru, analýze a sumarizaci informací o charakteru a příčinách problémů. 20
Pomoc klientům je anonymní, může mít i podobu motivace, provázení, zprostředkování kontaktu a doprovázení klienta do institucí, které mu mohou dále pomoci. Cílem streetworku je oslovit i ty skupiny možných klientů, kteří pomoc nevyhledávají nebo přímo odmítají a poskytnout jim podporu a aktivaci k samostatnému řešení problémů v přirozeném prostředí. Sociální pracovník (streetworker) tak působí jako mediátor a zprostředkovatel komunikace mezi klientem a společností. (Bednářová, Pelech, 2003, s. 7-9) Terénní sociální práce má oporu v § 69 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a v § 34 prováděcí Vyhlášky č. 505/2006 Sb., obě ve znění pozdějších předpisů. Služby terénních programů mohou využít občané, kteří nemohou nebo neumějí řešit svou životní situaci sami či s využitím běžně dostupných služeb nebo jim hrozí sociální znevýhodnění. Sociální pracovníci poskytují informace a podporu při řešení nepříznivé sociální situace jednotlivcům i rodinám tak, aby sami mohli znovuobnovit nebo převzít zodpovědnost za sebe a svůj život. Zaměřují se přitom i na to, aby přímá nebo nepřímá příslušnost k některé sociální skupině nebo etniku přestala být důvodem pro vznik a trvání nepříznivé sociální situace v životě člověka. Úkolem terénního sociálního pracovníka není někam klienta posunovat nebo kontrolovat například na „objednávku“ některého z dohledových úřadů, ale úkolem je „provázení“ směřující k překonání bezmocnosti a bezradnosti a ke zvýšení dovednosti a samostatnosti klienta. (DROM, 2002) Terénní sociální pracovník si díky téměř každodennímu kontaktu s obyvateli svěřené lokality může vybudovat užší vztah s obyvateli komunity, než tomu bývá u sociálního poradenství poskytovaného v „kamenných institucích“. ((DROM, 2002)
1.11. Krizová intervence Každý z nás se v životě jistě setkal se situací, kdy se cítil bezradný, nekompetentní, neviděl momentálně východisko z obtížné situace, ve které se aktuálně ocitl a cítil se situací bezprostředně ohrožen. Ocitl se v krizi. Krize je popsána Vymětalem jako „důsledek střetu s překážkou, kterou nejsme vlastními silami, vlastními vyrovnávacími strategiemi, eventuálně za pomoci nám blízkých lidí zvládnout v přijatelném čase a navyklým způsobem. (Vymětal in Vodáčková, 2002, s. 29)
21
Krizová intervence jako metoda sociální práce v sobě zahrnuje psychologickou i sociální pomoc, může být poskytnuta jako telefonická, v zařízení i v terénu. Podle Vodáčkové je „Krizová intervence odborná metoda práce s klientem v situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá zpřehlednit
a strukturovat
klientovo
prožívání
a zastavit
ohrožující
či
jinak
kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na ty prvky v klientově minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potenciálu přirozených vztahů. Krizová intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překážek.“ (Vodáčková, 2002, s. 60) Cíle krizové pomoci rozeznáváme aktuální a perspektivní. Aktuálním cílem je stabilizace stavu klienta a snížení nebezpečí prohloubení krizového stavu. Perspektivní cíle mají za úkol propracovat s klientem blízkou budoucnost, a pokud je to možné a vhodné, nasměrovat jej na další možnosti řešení, kdy je klient podporován v kompetencích a samostatnosti řešení. (Vodáčková, 2002, s. 60) Výše stručně popsané typy a metody sociální práce mají ilustrovat cesty, kterými může k člověku řešícímu složitou sociální situaci, přijít pomoc a podpora.
1.12. Sociální pracovník V této podkapitole si přiblížíme, kdo je sociální pracovník, co nám může nabídnout a co od něj můžeme očekávat. Podle § 109 Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoSS), který legislativně upravuje oblast sociální pomoci a sociálních služeb a podmínky pro výkon této práce je sociální pracovník interpretován takto: „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace.“ Sociální pracovník je tedy osoba vykonávající jednu z pomáhajících profesí, jež pracuje s nějak ohroženými či znevýhodněnými skupinami či jedinci. Sociální pracovník v rámci sociální práce s klientem vybírá a používá ten způsob sociální práce 22
vybraný z celé řady metod a postupů, který pomůže klientovi optimálním způsobem řešit a zmírňovat různé sociální problémy, které jej trápí. Může také klienta směřovat k jiným institucím, které jsou schopny klientovi odborně pomoci. „Způsob sociální práce vybírá sociální pracovník podle typu sociálních problémů, se kterými se klient potýká a současně také podle sociálních kategorií klienta.“ (Mareš, 1994, s. 128). Sociálními kategoriemi rozumíme rozdělení klientů do sociálních kategorií podle věku, osobního stavu, pohlaví, zdravotního stavu, vzdělání, způsobu bydlení, příslušností k etnické skupině apod. (srov. Buchtová, 2002, s. 91 – 109). Pro svou práci jsem si vybrala práci s romskými klienty, kteří řeší finanční tíseň a spolupracují s některou z pomáhajících organizací. Mareš uvádí: … roste počet osob, které kontaktují sociální pracovníky a žádají poskytnutí základního poradenství.“ (Mareš, 1994, s. 128). Sociální pracovník má mít pro výkon své profese stanovené ZoSS určité osobnostní předpoklady, mezi které patří podle Dočkala motivace, která vychází z vnitřního předpokladů
rozhodnutí korigovaného jmenuje
vyrovnanost,
rozumovým dostatek
hodnocením.
empatie,
Z osobnostních
schopnost
naslouchat
a komunikovat, má být vytrvalý a schopný sebehodnocení i nadhledu. Praxe, znalosti a dovednosti jsou důležitými předpoklady pro výkon tohoto povolání. (Dočkal, 2008, s. 17) Podle Řezníčka jsou důležité i další vlastnosti, jako je empatie, vřelost, opravdovost, tvořivost, flexibilní důraznost, zralost a životní zkušenost. Tyto vlastnosti jsou důležité pro odpovídající zvažování a hodnocení klienta a jeho situace zejména tehdy, pokud se jedná o klienty z odlišného kulturního prostředí. (Řezníček, 2004, s. 23 - 25)
1.13. Role sociálního pracovníka Odpověď na otázku, jak může být sociální pracovník nápomocen klientovi při řešení jeho problémů, je velmi široká. Sociální pracovník klientovi poskytuje informace o jeho nárocích, jeho právech a povinnostech a možných formách pomoci včetně konkrétní realizace. Může posoudit aktuální stav, je klientovi přímo nápomocen při jednání s jinými institucemi, působí i preventivně. V rámci prevence informuje klienta o případných důsledcích nevhodně zvolené strategie jednání a je mu nápomocen při
23
řešení jeho potíží. Reaguje v rámci své kompetence na doložené potřeby klienta, navrhuje formy sociálních služeb včetně jejich poskytnutí nebo zprostředkování. Sociální práce s klientem může tedy směřovat k odstranění problémů klienta formou odstranění faktorů, které problém způsobily (kurativní forma). Konkrétně pomáhá sociální pracovník klientovi například v nastolení finanční kázně, čímž se rozumí zjištění a zajištění finančních zdrojů pro zavedení pravidelných úhrad nákladů na bydlení. Rehabilitačními aktivitami vede sociální pracovník klienta k ustálení požadovaného jednání (dodržování finanční kázně). Dále může sociální práce vést k aktivitám podporujícím rozvoj potenciálu klienta. Tyto aktivity Navrátil rozlišuje na rozvojové a vzdělávací. (Navrátil, 2000, s. 7). V rámci těchto aktivit je klient informován o aspektech problému a možnostech jeho řešení. Současně je podporována snaha klienta o samostatné jednání. Aktivity preventivního charakteru se zaměřují na „včasné objevení, kontrolu a eliminaci faktorů, které mohou potencionálně narušovat sociální fungování.“ (Navrátil, 2000, s. 7-8). Příkladem preventivního působení je vybavení klienta schopností rozpoznat rizika způsobu hospodaření s finančními prostředky a eliminace nežádoucího chování.
1.14. Sociální pracovník kontra klient – pomoc nebo kontrola? Pomáhání a kontrola patří do profesionálního způsobu výkonu sociální práce s klientem a je nezbytnou výbavou sociálního pracovníka. Sociální pracovník musí umět dobře rozlišovat tyto pojmy, aby je při vlastní práci s klientem nezaměňoval. K pomáhání musí docházet na základě předchozí objednávky klientem, jinak se nejedná o pomáhání, ale o kontrolu. Úlehla uvádí, že „ (…) v profesionální práci má kontrola svůj smysl. Je nevyhnutelná, účelná a užitečná.“ (Úlehla, 1996, s. 14) Profesionální sociální pracovník podle Úlehly umí ve své práci odlišovat momenty, kdy kontroluje a kdy pomáhá. Pro profesionální práci musí splňovat pomoc a kontrola dvě společné podmínky; a to jednak výsledek volby mezi alternativami, kdy pro každou situaci musí sociální pracovník nabízet alternativy řešení a jednak užitečnost pomoci a kontroly, kterou musí posuzovat klient. Ten také určí, zda navržený postup sociálním pracovníkem je pro něj užitečný. Do profesionálního způsobu kontroly Úlehla zahrnuje: „ opatrování, dozor, přesvědčování a vyjasňování; do profesionálního způsobu
24
pomoci zahrnuje doprovázení, vzdělávání, poradenství a terapii“. (Úlehla, 1996, s.28– 29) Odlišování pomoci a kontroly je základním kamenem procesu reflektování vlastní sociální práce s klientem v celém jejím průběhu. Je důležité se zmínit o „principu držitele problému“, jak jej popisuje Úlehla (Úlehla, 1996, s. 22 - 28), neboť podle „držitele problému“ se bude poskytovat pomoc nebo kontrola. V případě, že problém definuje klient, je současně i držitelem problému a bude se jednat ze strany sociálního pracovníka o pomoc. Pokud definuje problém sociální okolí klienta, jedná se ze strany sociálního pracovníka o kontrolu. Může však nastat i třetí případ, že je problém definován oběma současně a držitelem problému jsou oba: klient i sociální pracovník. V souvislosti s držitelem problému zmiňuje Úlehla i úskalí pro sociálního pracovníka, aby nepřebíral řešení problému za klienta, který je držitelem problému nebo naopak v případě, že držitelem problému je sociální pracovník sám, aby se nakonec nestal sám sobě „klientem“ a nedával si úkoly a cíle bez ohledu na přání skutečného klienta (Úlehla, 1996, s. 22 - 28). Ve své práci „princip držitele problému“ velmi efektivně podle Úlehly (1996) shrnula Ševčíková14 (Ševčíková, 2007, s. 126). V této souvislosti se nabízí otázka dilemat i etiky sociální práce, o kterých se ještě zmíním v kap. 5 a kap. 5.1. V sociální práci jde také o porozumění pro potřeby druhých a schopnost pomáhat lidem tak, aby se na naší „pomoci“ nestali závislí a aby neztratili schopnost pomáhat si vlastními silami. Kopřiva například popisuje, kdy je po posouzení celé řady okolností vhodnější použít v rámci sociální práce s klientem direktivní přístup (potřebného člověka vedeme, ale tento je později při nedirektivním způsobu vedení neschopen samostatného rozhodování) a kdy je výhodnější nedirektivní přístup (používá se sice jako časově náročnější, ale pro dosažení trvalé, kvalitativní změny se jedná o vhodnější přístup ke klientovi). (Kopřiva, 2006, s. 42 - 46) Jde tedy o podporu, která vyjadřuje respekt k autonomii jednotlivce, rodiny nebo komunity a ochranu při posilování jejich soběstačnosti. (Šrajer, Musil, 2008, s. 58)
14
„ Pokud klient má pro společnost přijatelné způsoby (rozuměj chování), které jsou pro něj problém, držitelem problému je klient a nastupuje pomoc; pokud má nepřijatelné způsoby, které jsou problémem pro pracovníka, držitelem problému je pracovník a ke slovu přichází kontrola. Musil (2004) dodává, že ještě existuje situace, kdy způsoby jsou nepřijatelné pro klienta i pracovníka, držitelem problému jsou oba“. (Ševčíková, 2007, Sborník z konference IV. Hradecké dny sociální práce, s. 126)
25
1.15. Posouzení a volba teorie V sociální práci s klientem hraje zásadní roli posouzení případu a volba teorie, která bude použita. Každý sociální pracovník má k dispozici velké množství teoretických konceptů, ze kterých si může vybrat. Volba a uplatnění jediné teorie je možná pouze tehdy, kdy to dovoluje povaha problému klienta. Je vůbec možné objektivně posoudit problém a životní situaci klienta sociální práce? Jaké je posouzení situace ve vztahu k příslušníkům menšin? Je brán ohled na kulturní a hodnotový systém příslušníka romské menšiny? Posouzení životní situace klienta je základem sociální práce i zásadním impulsem pro jakoukoliv aktivitu sociálního pracovníka. V procesu posouzení hledá sociální pracovník příčiny, které způsobily vznik nebo trvání sociálního problému klienta. Na výsledku posouzení závisí postup sociálního pracovníka v sociální práci i osud klientů, se kterými sociální pracovník pracuje. „Například Parker a Bradleyová (2007) upozorňují, že závažný aspekt procesu posouzení spočívá také v tom, že tento proces nestojí mimo ostatní aktivity a fáze sociální práce, nýbrž jej nelze separovat od vlastní intervence. V tomto smyslu tedy posouzení hluboce souvisí s plánováním, intervencí i jejím hodnocením.“ (Parker, Bradley 2007 in Navrátil, Janebová 2010, s. 10) Pokud se podaří úspěšně zvládnout proces posouzení v případu romského klienta ve finanční tísni, je pravděpodobnější i úspěch procesu intervence.
1.16. Klient Každý člověk se může během svého života dostat ať už vlastní vinou či vlivem okolností do situací, kdy potřebuje radu a pomoc, aby byla zachována či obnovena jeho autonomie. To, že potenciální klient sociálního pracovníka vyhledá, a podle zákonem stanovených kritérií by mohl využít sociální pomoc, ještě neznamená, že ji skutečně využije. Osobní postoj klienta, jeho morální zásady a jeho hrdost mu někdy brání sociální pomoc přijmout a využít. Potenciálním klientem sociální práce se tedy stává každá osoba, která sociální pomoc sama vyhledá nebo je jí sociální pomoc nabídnuta v rámci depistážní činnosti. Pojem klient není vůbec jednoduché vysvětlit z důvodu, že globálně se sice hovoří o téže osobě nebo skupině osob, ale pojmenování může být různé. Velmi podrobně se zabývá pojmem klient ve své práci Janebová (srov. Janebová, 2013, s. 78 – 86), která rozebírá, jakým způsobem se termín dostal do terminologie oblasti sociální 26
práce. Uvádí, že sociální pracovnice podle typu zařízení, ve kterém pracují, často užívají označení související s terminologií této organizace. Například sociální pracovnice pracující v lékařských službách používají termín „pacient“, v oblasti sociálních služeb je užíván termín „žadatel o službu“, „uživatel služby“, na úřadech je to „žadatel“, v intervenčních centrech je to „oběť“, ve výchovných ústavech je to „chovanec“. Podle aktuální situace, v jaké se osoba nebo skupina osob nachází, to může být „klient“, „stěžovatel“, „návštěvník“ atd. Obdobně se snaží například Bobek a Peniška vyhnout zavádějícímu pojmu např. „partner“, který se používá v koučování nebo „uživatel“. (Bobek, Peniška, 2008, s. 15). Všechna tato výše uvedená označení jsou zavádějící a stigmatizující. Je nutné zvolit termín neutrální, který by v sobě současně zahrnul nejen charakteristiku osoby, se kterou sociální pracovník pracuje, ale současně i zahrnul pomoc a kontrolu, se kterou sociální pracovník pracuje ve vztahu ke klientovi. Příjemce péče bude pro tuto práci označen „tím nejobecnějším možným termínem – klient. Tento výraz jednoduše vyjadřuje, že se spolupráce děje v jeho zájmu a v jeho prospěch.“ (Bobek, Peniška, 2008, s. 15) Podle Slovníku sociální práce je „Klient (client): subjekt, který využívá sociální služby. Může to být osoba, rodina, skupina i komunita.“(Matoušek, 2003, s. 90). Podle návrhu, který uvedla ve své práci Janebová: „klientem jsou osoba, skupina, rodina či komunita, kteří hledají pomoc u sociálních pracovnic, nebo kteří se stali objektem kontrolních a dohledových činností sociálních pracovnic, nebo objektem ochrany zájmů a práv.“ (Janebová, 2013, s. 81) Podle výše uvedeného a podle skupiny klientů, kterou se v této práci zabývám, mohu pro účely této práce uvést toto shrnutí: klientem pro účely této práce může být osoba, rodina, skupina osob nebo komunita, která bojuje s finanční tísní nebo se zadlužením v oblasti bydlení a která přijala nebo vyhledala sociální pomoc, a nebo tato jí byla nabídnuta nebo poskytnuta některou z pomáhajících organizací v rámci některé z forem sociální práce nebo se stal/a objektem kontrolních a dohledových činností sociálních pracovnic nebo se stal/a objektem ochrany svých zájmů a práv. Součástí klientely pro účely této práce jsou i Romové, z nichž někteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách nebo i pod vlivem kultury chudoby.
27
2. Přístupy sociální práce Každý pomáhající profesionál, který provádí intervenci, používá jiný styl práce s klienty, který vychází z jeho preferenčního paradigmatu. Volba určitého paradigmatu do velké míry předurčuje, co považuje subjekt provádějící intervenci za bariéry optimálního sociálního fungování klienta. Přísně zvolené paradigma ovšem může způsobit opomenutí některé důležité okolnosti klientova života. V sociální práci s klientem rozlišujeme „aktivity zaměřené na problém“, „aktivity zaměřené na klienta a jeho potenciál“ a „aktivity preventivního charakteru“. (Navrátil, 2001, s. 17) Tyto aktivity by měly být rozloženy rovnoměrně a žádná z nich by neměla výrazně převažovat. Problém by měl být řešen komplexně. Řešení problému by mělo předcházet individuální posouzení životní situace klienta. Nabízí se otázka, jak sociální pracovníci používají a využívají teorie sociální práce v procesu posouzení. Souhlasím s názorem Navrátila, že „teoretické zázemí či konceptuální výbavu lze například chápat jako jeden ze zdrojů profesionální identity sociálních pracovníků. Vedle toho je ovšem jednou z podmínek jejich práce a vzájemné komunikace. Využívání teorie v prvé řadě usnadňuje praxi, protože teorie specifikuje, co se má dělat a proč.“ (Navrátil, 2000) Posouzení životní situace klienta je nezbytným krokem pro volbu takových cílů a metod intervence, které následně mohou přispět ke zlepšení nebo změně životní situace, posílení jeho schopnosti zvládat požadavky prostředí, a přispět tak k udržení nebo obnovení jeho sociálního fungování/ zvládání životní situace.
2.1. Paradigmata sociální práce v kontextu sociální práce s menšinou V sociální práci neexistuje jedna jediná univerzální teorie, která by popsala všechny teoretické, praktické a výzkumné postupy sociální práce do jediného celku. V průběhu 20. století vykrystalizovaly v sociální práci podle přístupů k posilování nebo obnově zvládání životní situace klientem tři odlišné přístupy, které označil M. Payne jako „malá paradigmata“. Každé paradigma obsahuje více teorií, které mají společné jen obecné rysy a uznávají za podstatné jiné bariéry a předpoklady sociálního fungování. (Payne in Matoušek, 2003 b, s. 140 – 141), (Navrátil, 2001, s. 14 - 15) Významným způsobem paradigmata popsal ve svých pracích z českých autorů zejména Pavel Navrátil. Tato paradigmata odpovídají třem typům sociální práce, které 28
se ve vývoji sociální práce ustavily. „Za současná „ malá paradigmata“ v sociální práci považuje M. Payne: a) terapeutické pojetí sociální práce, b) pojetí usilující o společenskou reformu, c) pojetí stavící na sociálně-právní pomoci (Payne in Matoušek, 2003 b, s. 140 – 141). Jednotlivá paradigmata podle zpracování Pavlem Navrátilem vzhledem k obsáhlosti tématu je rozšiřující pojednání v příloze č. 2. Níže se zmíním o paradigmatech ve vztahu k příslušníkům menšinových skupin, neboť Romové příslušníky menšinové skupiny jsou (viz. kap. 4). Koncept sociálního fungování a životní situace klienta by měly podle Musila a Navrátila (2005) zahrnovat i skutečnost, že se členové menšiny pohybují ve společnosti odlišné kultury, která na ně klade z jejich pohledu málo srozumitelné, náročné nebo těžko přijatelné požadavky. „Nerovnováha mezi jejich schopností zvládat a povahou očekávání okolní společnosti často souvisí s nesouladem kulturních představ, s kulturními a mediálními deficity členů menšinových skupin a s jejich omezenými možnostmi na rozhodování“. (Navrátil, Musil, 2005, s. 120-121)
2.2. Terapeutické pojetí sociální práce – terapeutické paradigma V tomto paradigmatu je popsána sociální práce jako terapeutická intervence, jejímž prostřednictvím by měla být klientům zabezpečena psychosociální pohoda, která je hlavním faktorem sociálního fungování. Docílit duševní pohody se může zejména komunikací, jejímž prostřednictvím získají lidé více kontroly nad vlastními pocity i životním stylem. Je zde kladem důraz na komunikaci a vztah. Sociální práce s klientem je chápána jako pomoc a je prováděna formou psychoterapie, je zaměřena na zkoumání otázky, zda a jak je zvládání životní situace klientem ovlivněno jeho osobnostními nedostatky (deficity). Sociální pracovník preferující tento styl práce je vybaven a používá znalosti z psychologie a prošel terapeutickým výcvikem. (Navrátil, 2001) Navrátil a Musil (2005) poukazují na skutečnost, že vzhledem k odlišnosti kultur pomáhajícího pracovníka a klienta nelze v čisté podobě použít některé postupy a metody sociální práce, ale je nutno vzhledem k odlišným představám o podobě pomáhání upravit pojetí sociální práce právě vzhledem k znalosti o představách kultury 29
menšiny. Podle jejich názoru například „přístup orientovaný na klienta“ ve své původní podobě nevěnuje prakticky žádnou pozornost menšinové příslušnosti klienta a nespecifikuje problémy, které v této souvislosti klient může zažívat. Přístup také nereflektuje širší sociální podmínky klientových potíží a nezabývá se řešením klientových problémů. Jeho předností je pozornost věnovaná člověku jako individualitě a jejího zrání a růstu“. (Navrátil, Musil, 2005, s. 126 – 127)
2.3. Pojetí stavící na sociálně právní pomoci – poradenské paradigma Toto paradigma podle Navrátila (Navrátil, 2001) má v rámci určité společenské skupiny podporovat spolupráci a solidaritu. Sociální pracovníci prostřednictvím sociální práce mohou pomoci získat klientům vliv na vlastní život. Společenská rovnost a rovné společenské podmínky, o jejichž vytvoření se sociální práce snaží, jsou nutnou podmínkou pro osobní nebo sociální rozvoj klienta. Z úhlu pohledu tohoto přístupu je sociální práce s klientem chápána jako součást systému sociálních služeb. V současnosti je již právně ukotvena § 2 a § 37 Zákona č. 108/20006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 15. Poradenské paradigma má usilovat o zlepšování systému sociálních služeb a současně má pomáhat klientům
prostřednictvím
poskytování
informací,
poskytováním
základního
i speciálního poradenství, mediací i pomocí ke zpřístupnění zdrojů pomoci. Zahrnuje sociální práci s jednotlivcem, rodinami, skupinami i komunitami. Tento způsob sociální práce zahrnuje i snahy o změny ve společnosti a jejích institucích, aby byly „lépe šité na míru“ potřebám občanů. V tomto pojetí je hojně využíváno právo, sociologie i psychologie a další příbuzné obory. Je zdůrazněna „podpora osobního a sociálního uskutečnění prostřednictvím osobního a komunitního růstu. V praxi se stoupenci tohoto konceptu ovšem zaměřují spíše jen na malé, individuální změny, které obvykle nevedou k větší sociální změně.“ (Navrátil, 1999, s. 12) 15
Podle tohoto zákona sociální poradenství zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. „Základní sociální poradenství poskytuje osobám potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb; poskytovatelé sociálních služeb jsou vždy povinni tuto činnost zajistit. Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením, poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí; zahrnuje též sociální práci s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností. Součástí odborného poradenství je i půjčování kompenzačních pomůcek.“
30
Podstatou tohoto paradigmatu je, aby společnost reagovala na neuspokojené potřeby a individuální omezení klienta a formou služeb (poradenství, zlepšení přístupu ke zdrojům, zprostředkování další pomoci a služeb) docházelo ke zlepšení jeho osobní situace, docházelo k osobnímu růstu prostřednictvím malých, individuálních změn. Například v úkolově orientovaném přístupu je kladen důraz na vlastní chápání životní situace klientem a nároky prostředí, ve kterém žije a řešení životní situace „tady a teď“. Sociální pracovník jako příslušník jiné kultury se zpravidla nedívá na problém z úhlu pohledu příslušníka minority, ale většinové společnosti, jejímž je příslušníkem. Podle Navrátila a Musila (2005) sociální pracovník například nepocítil zkušenosti s důsledky menšinového statusu, což může vést k neporozumění životní situace klienta sociálním pracovníkem. Z tohoto důvodu by měl zahrnout sociální pracovník pracující s klientem touto metodou i ohled na historii klienta osobní i menšinovou, aby pochopil, „o co klientovi jde“. V rámci tohoto přístupu je potřeba formulovat úkoly tak, aby je klient mohl splnit „za předpokladu, že se seznámí s institucemi většinové kultury, pokusí se porozumět jejich požadavkům a najít oboustranně přijatelný způsob jejich zvládání“. (Navrátil, Musil, 2005, s. 131) Vzájemná interakce může být obohacující i pro sociálního pracovníka, neboť tak dochází k „dvojímu učení se“. (srov. Navrátil, Musil, 2005, s. 131)
2.4. Pojetí usilující o společenskou reformu – reformní paradigma Tento model sociální práce je orientován zejména na makroúroveň a svojí povahou je zaměřen zejména na pomoc sociálně vyloučeným. Podle tohoto paradigmatu je spojena představa optimálního sociálního fungování s „vizí společenské rovnosti v různých dimenzích společenského života (s ohledem na společenské třídy, gender, věkové skupiny atp. (Navrátil, 2001, s. 15) Za základ tohoto paradigmatu lze považovat zaměření na emancipaci, změnu a rozvoj. Podle tohoto paradigmatu nelze dosáhnout za nerovných společenských podmínek osobního a sociálního rozvoje, protože ve společnosti dochází v podstatě k útlaku jedněch druhými. Setkáváme se s významným pojmem zmocnění/ zmocňování, které můžeme popsat jako posilování schopnosti individua, skupiny či komunity kontrolovat aspekty své životní situace formou vlastních aktivit a svépomocí. Úkolem sociální práce je budování společnosti na více rovnostářských principech. Sociální práce 31
se proto zaměřuje na zmocnění, posilování (empowerment) lidí, aby se autenticky podíleli na tvorbě a změnách institucí. (Navrátil, 2001) Podle představitelů reformního paradigmatu nelze dosáhnout osobního nebo sociálního rozvoje za nerovných sociálních podmínek, proto musí dojít k zásadní společenské změně. Proto je posouzení životní situace klienta zaměřeno na otázku, jak a do jaké míry osobní potíže klienta přímo souvisí s omezenými možnostmi znevýhodněné skupiny, jejímž je členem. Dále se zaměřuje na téma moci, na povahu mocenské podřízenosti skupiny, jejímž je členem, a z toho plynoucím důsledkům pro jeho členskou skupinu. V tomto případě se z pohledu menšinových skupin zamýšlejí Navrátil a Musil nad otázkou, zda vůbec a jakým způsobem může mocensky podřízená a znevýhodněná menšina za nerovných společenských podmínek dosáhnout osobního nebo sociálního rozvoje, „když očekávání společnosti jsou nepřiměřená jejich možnostem, jak společnost ospravedlňuje tato neadekvátní očekávání a jak z toho vyplývají konkrétní problémy klientů“. (Navrátil, Musil, 2005, s. 127) Podle těchto autorů má sociální pracovník k dosažení žádoucího stavu optimálního vztahu mezi prostředím a klienty dosáhnout tvorbou nových struktur nebo obměnou a inovací těch stávajících. V případě menšin nejde pouze o jednotlivce, ale celé kategorie znevýhodněných, kteří na základě znaků menšinové příslušnosti pak tvoří kategorii znevýhodněných (Navrátil, Musil, 2005, s. 128-128)
2.5. Porovnání přístupů sociální práce Porovnáme-li výše popsané přístupy v sociální práci, lze konstatovat, že můžeme v některých znacích rozpoznat podobnosti. Změna a rozvoj je základním kamenem terapeutického a reformního přístupu; v poradenském přístupu vidíme sociální práci spíše jako sociálně právní pomoc a práci s individualitami, kdežto reformní přístup vnímáme spíše jako orientaci na sociálně reformní cíle společnosti. Každé paradigma předkládá vlastní představu o sociálním fungování člověka svým vlastním způsobem a mohou se jevit antagonisticky vůči jiným paradigmatům. Například nedílnou složkou terapeutického a poradenského paradigmatu jsou jisté sociální efekty, které reformní paradigma z principu odmítá.
32
3. Finanční tíseň, hmotná nouze Pro námět mé diplomové práce, která nese v názvu sousloví finanční tíseň, mne mimo jiné inspirovala informace z médií: „(…) v poslední době dramaticky narůstá problém řady osob a domácností, které se ocitají ve finanční tísni a nejsou schopni dostát svým závazkům. Příčin může být celá řada: od ztráty zaměstnání, onemocnění, partnerské rozchody, podepsání nevýhodné smlouvy, možné podvodné jednání lichvářů, atd. Dluhy se dnes týkají prakticky každého, ale jen málokdo se přijde poradit předem, např. před podpisem úvěrové smlouvy či po ztrátě zaměstnání, autonehodě, apod. Odkládání problémů na dobu až přijde exekutor, Občanská poradna Handicap Žatec rozhodně nedoporučuje. Máte-li finanční tíseň, nebo jakýkoli dotaz, zájem o radu, neváhejte a obracejte se na odborníky v Občanské poradně …“ (http://www.handicap-zatec.cz) Přiznám se, že jsem si neuvědomila, jak obtížné je definovat, co to vlastně přesně ta finanční tíseň je a co obnáší. Z výše uvedené citace vyplývá, že je nutno zjistit, co je to závazek, co znamená „nejsou schopni dostát svým závazkům“. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů upravuje závazek v § 1721 a následujících takto: „Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový. Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. Ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností.“ (§ 1721 - § 1723 Zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů). Mohu tedy dovodit, že ve finanční tísni je osoba, která nemůže hradit své závazky – dluhy, jedná se tedy o zadluženou osobu. V této kapitole se tedy budu věnovat pojmům jako: finanční tíseň, hmotná nouze, dluh, zadlužení, neboť řešení těchto potíží bývá jedním z řešených problémů v rámci sociální práce s klientem ve finanční tísni.
33
Definovat pojem finanční tíseň se ukázalo být přes zdánlivě jasný význam poněkud obtížné. Nabízí se podobný pojem hmotná nouze, což není totéž. Ne každá osoba, která se nachází v hmotné nouzi16, musí být současně i osobou ve finanční tísni. Finanční tísní tedy pro účely této práce rozumíme subjektivní nedostatek finančních prostředků pro úhradu závazků. Finanční tíseň může také vzniknout vinou snížení nebo výpadku příjmů, které nestačí pokrýt finanční potřeby a závazky. Jiným důvodem vzniku finanční tísně může být náhlý nárůst výdajů po nějaké nepříznivé okolnosti nebo špatné hospodaření s finančními prostředky. Do finanční tísně se mohl například zadlužený občan dostat i exekucí z účtu povinného, kdy je dlužník zbaven možnosti volného nakládání s finančními prostředky uloženými na svém bankovním účtu. (srov. http://vzdelavani.rravm.cz/uploads/Rodinn%C3%BD%20rozpo%C4%8Det. pdf) Občan se tak dostává do situace, kdy chce uspokojit své životní potřeby a jednou z možností, jak zabezpečit sebe a své blízké, je nevhodně zvolená finanční strategie v podobě neuhrazení některých závazků, například splátek půjček nebo nákladů na bydlení. Jedním z důvodů, proč tak činí, může být například nízká finanční gramotnost nebo nízké příjmy. V případě, že občan nemůže zabezpečit prostřednictvím svých příjmů své životní potřeby sám nebo s pomocí své rodiny, mohl by požádat o sociální pomoc v podobě některých sociálních dávek zákonem garantovaného sociálního zabezpečení17 16
Pojem Hmotná nouze definuje Zákon o pomoci v hmotné nouzi č.111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů takto: „Osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí nebo dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle § 4 odst. 1 písm. a) částek živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení a služeb s bydlením bezprostředně spojených, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. Osoba se považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví.“ z dikce zákona vyplývá, že každý občan České republiky má zákonem zajištěn minimální příjem pro uspokojení základních životních potřeb a nákladů na bydlení. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu ve znění pozdějších předpisů stanovuje životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. 17 Systém sociálního zabezpečení tvoří systém sociálního pojištění, kam patří dávky důchodového pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění a penzijní připojištění podle zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, v platném znění a dávky nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění v platném znění. Dále do systému sociálního zabezpečení patří systém státní sociální podpory podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře v pozdějším znění a dále systém dávek pomoci v hmotné nouzi podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Systém sociálního zabezpečení je doplněn systémem zdravotního pojištění podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění
34
podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení v platném znění. (Krebs, 2007, s. 161 – 286). „Finanční gramotnost je soubor znalostí, dovedností a hodnotových postojů občana nezbytných k tomu, aby finančně zabezpečil sebe a svou rodinu v současné společnosti a aktivně vystupoval na trhu finančních produktů a služeb. Finančně gramotný občan se orientuje v problematice peněz a cen a je schopen odpovědně spravovat osobní/rodinný rozpočet, včetně zprávy finančních aktiv a finančních závazků s ohledem na měnící se životní situace“. (http://www.msmt.cz/file/31443/ Národní strategie finančního vzdělávání - květen 2010, s. 11) Zmíněnou nízkou finanční gramotnost řeší Ministerstvo financí společně s Ministerstvem
školství,
mládeže
a tělovýchovy
prostřednictvím
schváleného
dokumentu Národní strategie finančního vzdělávání 2010, jejímž prostřednictvím by mělo dojít k posílení finanční gramotnosti občanů České republiky a prevenci předlužení a zajištění se na stáří. (http://www.msmt.cz/file/31443/ Národní strategie finančního vzdělávání - květen 2010)
3.1. Zadlužování, dluh Zadlužování českých domácností patří k typickým rysům současnosti a souvisí s nemožností dosáhnout běžnými prostředky na určitý životní standard či na uspokojení určitého okruhu potřeb. Vedle zdravého zadlužování, ke kterému přistupují jedinci po zvážení všech rizik při výběru bankovního či nebankovního produktu, existuje i forma nezdravého zadlužování. V případě nezdravého zadlužování se na počátku dluhového kolotoče mnohdy jedná o uspokojení hmotných či nehmotných potřeb, které bylo možno uspokojit později, které byly výsledkem nahodilého impulsu nebo vznikly jako reakce jedince na záměrně vytvořený stimul, např. na reklamu. V případě nezdravého zadlužování si jedinec obvykle půjčuje u institucí s vysokými úroky, neboť na jiný typ půjček vzhledem ke své nízké bonitě nedosáhne. Neschopnost splácet vysoké úroky pak vede tomu, že se jedinec či rodina dostává do dluhové pasti. (srov. Syrovátková, Machalíček, Christová, 2008) Jako reakce na prodluženost populace vznikají postupně občanská sdružení i projekty v rámci Asociace občanských poraden, které se specializují jednak na a systém státní politiky zaměstnanosti podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti v platném znění. Systémy doplňuje prostřednictvím zákona o sociálních službách zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v platném znění.
35
dluhové poradenství, jednak na posilování finanční gramotnosti, tj. osvojování souboru znalostí, dovedností a hodnotových postojů jedince nezbytných k tomu, aby finančně zabezpečil sebe a svou rodinu a současně se orientoval v produktech současného finančního trhu. Být finančně gramotným znamená být schopen zvládat životní situace, ve kterých se jedinec ocitá, z finančního hlediska. Obecně je dluh taková položka, ze které vyplývá povinnost jedné osoby uhradit druhé osobě dlužnou částku. V právním slova smyslu je dluh „závazek, podle něhož je jedna osoba druhé něco plnit. (Vlček, 1992, s. 45) Podle Mgr. Evy Oujezské se nejčastěji stávají dlužníky patologičtí hráči, lidé závislí na alkoholu a drogách, lidé s psychopatologickou strukturou osobnosti, lidé s maniodepresivitou, lidé žijící konzumním způsobem života a sociálně, ekonomicky a vzdělanostně slabší jedinci. Dále jako skupinu dlužníků vymezuje např. jedince, kteří nedomýšlejí důsledky svých činů, rozhodují se impulsivně a zkratkovitě, chtějí za každou cenu uspokojit potřeby blízkých lidí nebo žili většinu života v minulém režimu, kde se o ně stát postaral. V neposlední řadě pak zmiňuje ty, kteří se nenaučili být samostatní a zodpovědní za svůj život (In: Sociální práce 2/ 2009, str. 8). Podle Mgr. Kalvody „řada klientů přicházejících s dluhy má dluhů více, nepamatují si přesně detaily své dluhové kariéry, přicházejí také s dalšími problémy (rodinné, mezilidské vztahy, bydlení, sociální dávky atd.) Často nemohou dluhy včas a v potřebné výši splácet a mají problémy s komunikací s některými věřiteli, neznají dobře smluvní podmínky, za kterých si půjčili“ (In: Sociální práce 2/2009, s. 6) Gabriela Kallová uvádí, že „nejtěžší je to, že často přicházejí řešit zadlužení už hodně pozdě. Dělají „mrtvého brouka“ v očekávání, že je to ta správná taktika, nakonec je však doženou penále, exekuce, soudní poplatky, případně finanční odměna firmě vymáhající pohledávku, což je stojí více, než kdyby problém řešili včas“. (In: Sociální práce 2/2009, s. 11) Podle Topinky a Janouškové nejčastěji zadluženost vzniká vůči městům (například nájemné, svoz odpadu), dále v nebankovním sektoru (na půjčky v bankovním sektoru drtivá většina obyvatel sociálně vyloučených lokalit nedosáhne), ale také v rámci systému lichvy. Nástroje oddlužení, kterými jsou splátkové kalendáře a institut zvláštního příjemce18 se podle autorů užívají minimálně (Topinka, Janoušková, 2009,
18
Institut zvláštního příjemce upravuje § 40 zák. č. 111/2006 sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů: Orgán pomoci v hmotné nouzi ustanoví zvláštního příjemce vždy v případech, kdyby se výplatou dávky příjemci zřejmě nedosáhlo účelu, kterému má dávka sloužit, nebo kdyby tím
36
s. 18). Podle Topinky a Janouškové je zaměstnáno pouze 5 – 6 % osob ze sociálně vyloučených lokalit. Výrazným zdrojem příjmů jsou podle nich sociální dávky (dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky státní sociální podpory, dávky sociálního pojištění) a práce „na černo“. Mezi další strategie je uváděn „ sběr železa, emigrace do zahraničí, cílené nahlížení na děti jako na zdroj příjmu ze sociálních dávek, strategie poskytování půjček na vysoké úroky, strategie podvodů, úspor a prostituce. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 18) Podle Mgr. Hynka Kalvody, který je tvůrcem projektu Asociace občanských poraden (AOP) Dluhové poradenství, je problematika dluhů na pátém místě podle počtu dotazů v občanských poradnách a počet klientů, kteří s dotazy na řešení své dluhové situace přicházejí, neustále stoupá (In: Sociální práce 2/2009, str. 5-6). Dluhoví poradci, kteří se orientují v související právní legislativě (insolvenční zákon, zákon o exekutorech, exekuční řád aj.), v občanských poradnách se od roku 2006 zaměřují na pomoc klientům s analýzou jejich právní situace, ve které se ocitli, i dluhu, mj. poskytují pomoc při sestavování osobních i rodinných rozpočtů, v relevantních případech pomáhají při komunikaci dlužníka a věřitele, obvykle písemnou nebo telefonickou formou.19
3.2. Občanské poradny „Dluhy tížící současnou českou společnost jsou stále závažnější. Na celé věci bývá nejhůře řešitelný fakt, že lidé nechají dluhy a sankce z nich vyplývající zajít příliš daleko. Chodí pak do občanských poraden pro nápravu, která je procesně velmi složitá a především časově velmi náročná“ (http://www.obcanskeporadny.cz/tiskove-zpravy/ vyznam-dluhoveho-poradenstvi-ve-zlinskem-kraji-roste/) Sociální prací se zadluženými se mimo jiné zabývají občanské poradny, které pracují s klienty na principech bezplatnosti, nestrannosti, nezávislosti, důvěrnosti a univerzálnosti. Jsou určeny všem lidem bez rozdílu. Cílem občanských poraden je pomáhat lidem zvyšovat jejich kompetence k řešení každodenních problémů. byly poškozeny zájmy osob, v jejichž prospěch je příjemce dávky povinen dávku používat, nebo nemůželi příjemce výplatu přijímat anebo kdyby hrozila ztráta bydlení příjemce a s ním společně posuzovaných osob. Orgán pomoci v hmotné nouzi může namísto příjemce uvedeného v odstavci 1 ustanovit zvláštního příjemce i z dalších vážných důvodů. Souhlas příjemce s ustanovením zvláštního příjemce se vyžaduje jen v případě, že příjemce nemůže výplatu přijímat; to neplatí, pokud příjemce vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže podat vyjádření k ustanovení zvláštního příjemce. 19
Dluhový slovník viz příloha č. 9
37
V občanských poradnách probíhá poradenský proces s využitím Eganova modelu pomáhajícího procesu, který popisuje jednotlivé fáze řízeného rozhovoru s klientem. Vychází ze systemického přístupu20 založeného na nepřímé formě získávání informací a zaměřuje se na řešení problému klientů, kteří na základě svého rozhodnutí, tedy dobrovolně, vyhledají poradenskou pomoc. Jde o nedirektivní způsob práce s klientem, který je vnitřně motivovaný k řešení problémové životní situace. Výhodou modelu je, že vede k pochopení historie klientovy situace, na základě kterého může dojít k plánování reálných strategií řešení problému. Podmínkou úspěšné komunikace je však dostatek času pro vzájemnou interakci pomáhajícího a klienta a pro navázání důvěry. Je nutné, aby se poradce v průběhu komunikace zaměřoval nejen na složku obsahovou, ale i na složku neverbální a emocionální, a to jak u klienta, tak u sebe samého. Poradenská pomoc podle Eganova modelu má čtyři základní fáze. 1. fáze: současný scénář (Jaký je klientův problém?) V první fázi je poradce v roli empatického posluchače, který naslouchá klientově popisu geneze daného problému. Je-li třeba, aktivně pomáhá klientovi prostřednictvím otevřených otázek formulovat podstatu problému. Důležité je také, aby si poradce ověřil, zda získané informace správně pochopil formou rekapitulace získaných informací. 2. fáze: preferovaný scénář (Kam se chce klient posunout?) Ve druhé fázi se důraz přesouvá na aktivitu a přání klienta. Poradce shrnuje klientovu situaci a vede klienta tak, aby si sám naformuloval zakázku. Klient si stanovuje reálné cíle, kterých chce dosáhnout s pomocí získaných informací. 3. fáze: akční strategie (Jaké cesty zvolit k dosažení cíle?) Ve třetí fázi klient ve spolupráci s pracovníkem aktivně plánuje strategie, jak dosáhnout stanovených cílů v rámci reálných možností. Pracovník je klientovi průvodcem, který poskytuje relevantní informace nutné k řešení daného problému. Zároveň pracovník nabízí klientovi alespoň dvě možnosti řešení se zaměřením na výhody i nevýhody daných variant vzhledem k jeho aktuální osobní situaci. Je důležité, aby žádnou z variant poradce neupřednostňoval, neboť odpovědnost za rozhodnutí a řešení dané situace je plně v kompetenci klienta. Výsledkem této fáze by měl být vznik plánu řešení 20
. Systemický přístup je založen na konstruktivistickém pojetí teorie systémů.. Je spojen se jmény G. Batesona a H. Maturany. Systemickou terapii je popsal ve svém díle např. Kurt Ludewig (1992) nebo Arist von Schlippe a Jochen Schweitzer. U nás popsal systemický přístup např. Ivan Úlehla, známé je jeho dílo Umění pomáhat (1996). Viz příloha č. 2
38
obsahující, co je třeba udělat, kdo daný úkol realizuje, termín, do kdy je nutno danou věc realizovat, zdroje případné pomoci, možné obtíže při realizaci daných úkolů a způsoby jejich překonání. 4. fáze: závěrečná fáze V závěrečné fázi klient již svůj problém řeší sám. V ojedinělých případech, kdy klient není schopen řešit situaci sám, protože nemá potřebné kompetence k řešení problému, může být provázen poradcem i během řešení. K tomu by však vždy mělo dojít na žádost klienta. (kapitola zpracována podle Richtrová, 2002) Občanské poradny, které se zabývají dluhovým poradenstvím, nejsou všemocné a některým skupinám klientů nemohou pomoci. Aby dlužníci mohli řešit svou situaci, je nutné, aby měli dostatečný stálý zdroj příjmů ve formě mzdy nebo důchodu. Dlužníci s nulovými příjmy, dlouhodobě nezaměstnaní nebo žijící z dávek státní sociální podpory nebo z dávek pomoci v hmotné nouzi zpravidla nemají takové příjmy, které by umožnily řešení jejich situace (In: Sociální práce 2/2009, s. 15).
3.3. Sociální práce se zadluženými V rámci sociální práce se zadluženými osobami používají sociální pracovníci po posouzení případu takové metody sociální práce, které nejlépe odpoví na otázku, jak má klient zvládnout problém. V případě, že pracuje sociální pracovník se zadluženým klientem, který je současně členem menšiny, v našem případě se klient hlásí k menšině Romů, situace se pro sociálního pracovníka stává složitější o tu skutečnost, že musí přihlížet ke specifikům posouzení a práce s klientem, který má odlišná kulturní a hodnotová specifika. Sociální pracovník tak při posouzení musí více dbát na to, že pracuje s členem odlišné kultury. Vzhledem ke složitosti problematiky se věnuji sociální práci s menšinami obecně viz. kap. 2.1 – 2.4 a podrobnější vysvětlení k sociální práci s konkrétní menšinou – s Romy v kap. 4.14. Situace je o to komplikovanější, že klientem pro účely této práce je příslušník menšiny, současně specifické menšiny – Rom a současně ve finanční tísni a jak jsem výše vysvětila, je zpravidla i zadlužený. Proto je mé pojednání tak obsáhlé a jednotlivým tématům se věnuji zvlášť. Nyní obecně a stručně přiblížím přístupy sociální práce se zadluženými.
39
3.4. Úkolově orientovaný přístup při práci se zadluženými V rámci úkolově orientovaného přístupu klient na řešení svého dluhového problému aktivně spolupracuje s poradcem. Při řešení problému jsou nutná pravidelná setkávání (uvádí se až dvanáct setkání s možností další intervence s ohledem na průběh řešení problému), v rámci kterých je analyzována klientova situace a stanoveny cíle a způsoby, jak jich dosáhnout. Klient je veden metodou dílčích kroků k postupnému řešení problémů. Zároveň by si měl osvojit kompetence, prostřednictvím nichž bude schopen své problémy řešit relativně samostatně. (srov. Navrátil, 2000), (viz. Příloha č. 2).
3.5. Psychodymanický přístup při práci se zadluženými Psychodynamický přístup při práci s klientem vychází z díla psychologa Sigmunda Freuda. Při řešení dluhové problematiky se nevyužívá, nicméně tato teorie umožnila pracovníkům v pomáhajících profesích, a tedy i sociálním pracovníkům, vnímat klienta jako bytost, která je ve svém chování ovládána i nevědomými impulsy, které jsou z racionálního hlediska jen obtížně pochopitelné. V souvislosti se zadlužováním je teorie aplikovatelná v tom smyslu, že klient se prostřednictvím peněž – půjček pokouší uspokojit své hmotné i nehmotné potřeby. Sociální pracovník může klientovi citlivě poskytnout zpětnou vazbu, pod vlivem které klient může (ale nemusí) začít reflektovat nevědomé impulsy, které ho vedou k nezdravému zadlužování, což je v dlouhodobé perspektivě zásadním krokem k řešení problému. (srov. Navrátil, 2000), (viz. Příloha č. 2).
3.6. Humanistický přístup při práci se zadluženými Pod vlivem humanistického přístupu je jedinec vnímán jako jedinečná autonomní bytost, která se pokouší nalézt a naplnit smysl svého života. Bez něčeho, co člověka přesahuje a v čem vidí smysl života, často dochází k tomu, že jedinec prožívá frustraci a neuspokojení, které se snaží řešit náhražkovým uspokojováním potřeb (alkohol, drogy, uspokojování materiálních potřeb prostřednictvím nákupu věcí na dluh apod.). Při práci se zadluženým klientem může poradce v rámci humanistického přístupu vytvářet takový komunikační rámec, aby si začal klient uvědomovat všechny možnosti sociální opory (včetně např. víry), které má ve svém sociálním prostředí k dispozici.
40
Přístup poradce by neměl být paternalistický ani direktivní, ale klient by se měl cítit jako rovnocenný partner při řešení své dluhové situace. (srov. Navrátil, 2000)
3.7. Využití pozitivní psychologie při práci se zadluženými Většina sociálních pracovníků při práci s klientem nástroje pozitivní psychologie ať už vědomě nebo bezděčně využívá. Jde o poskytování pozitivní zpětné vazby, oceňování klienta za vyřešení dílčího úkolu, posilování víry klienta v jeho vlastní schopnosti při řešení dluhové situace. Tento přístup pak vede u klienta ke zvýšení sebevědomí a sebeúcty. (srov. Navrátil, 2000)
41
4. Romové v České republice Romové jsou pro mnoho lidí docela nejasnou a nečitelnou skupinou spoluobčanů. Tento pojem bývá často zdrojem předsudků a polopravd. Frištenská a Víšek uvádějí, že z důvodu absence výměny vzájemných sousedských každodenních praktik a postupů na úrovni vzájemných a běžných lidských a sousedských kontaktů mezi Romy a neromy se vzájemně nedozvědí o svých životních zvyklostech a odlišnostech. Malá informovanost a také nedostatek psaných historických zdrojů pocházejících přímo od této menšiny jsou významnými překážkami pro pochopení jejich chování a jednání, a proto považuji za důležité přiblížit historii Romů a jejich způsob života.(Frištenská, Víšek, 2002) Stěžejními pojmy mé práce se jeví: Rom, romská menšina, romské etnikum, sociální práce s Romy. Pokusím se vysvětlit příčiny, které mohou vést k odlišnému chápání a odlišnému způsobu řešení finančních a majetkových záležitostí Romy a možné důvody, které vedou k jejich finanční tísni a možnému sociálnímu vyloučení. Romové tvoří v České republice národnostní menšinu. Pojem národnostní menšiny definuje i náš zákonodárný systém. Konkrétně se jedná o Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, který v § 2 jasně uvádí: „Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“ Počet občanů hlásící se k Romům není možné přesně určit, neboť neexistuje jiný systém evidence než sčítání lidu. Orgány veřejné správy nevedou ze zákona evidenci příslušníků národnostních menšin. Získávání, zpracovávání a používání osobních údajů ohledně příslušnosti k národnostní menšině se řídí ustanoveními Zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. Údaje o přihlášení se k národnosti získané těmito orgány při sčítání lidu nebo podle jiného zvláštního zákona, které umožňují určení příslušnosti k národnostní menšině, nesmějí
42
být použity pro jiný účel, než pro který byly shromážděny a uloženy, a po statistickém zpracování musejí být zničeny. Při sčítání lidu (rok 1991) se za Romy deklarovalo jen 32 903 občanů, při sčítání (rok 2001) jen 11 746. (Matoušek, 2003, s. 190). Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se k romské národnosti přihlásilo 5 135 osob, z toho 2.876 mužů a 2.559 žen. Při dalším podrobnějším rozdělení podle národnosti, mateřského jazyka a podle pohlaví se k romské národnosti přihlásilo již jen 4.919 obyvatel, z toho 2.713 mužů a 2.206 žen. (http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podletematu&tu=30628&th=&v=&vo=null&vseuz emi=null&void=) Evidence obyvatel neeviduje přirozenou změnu počtu romských obyvatel (narození, úmrtí) a neexistuje žádný oficiální registr obyvatel podle národnosti nebo jazyka, kterým lidé na území České republiky hovoří. „(…) pojem „národ“ není ani v mezinárodním hledisku jednoznačně specifikován a ani definice národnost, etnická skupina, etnický původ, rasa, barva, jazyk nejsou jednotné. Tato nejednotnost v terminologii a nepřesné definice umožňují odlišný výklad sledovaných charakteristik ze strany respondentů a výsledkem pak může být částečné zkreslení výsledků sčítání.“ (Kalibová In: Romové v České republice, 1999, s. 91) Podle Kalibové statistika chápe národnost podle zvolených kritérií několika způsoby: etnická národnost považuje za svůj objektivní ukazatel mateřský jazyk a vychází z historicko-etnografického hlediska. Pokud uvažujeme za hlavní kritérium území státu, jedná se o národnost podle státní příslušnosti či státního občanství. Pokud budeme vycházet z osobního přesvědčení jednotlivých osob, ve kterém hrají rozhodující roli vůle, emoce, pocity, vztah, hovoříme o národním vědomí. Nejčastěji je tak za nejvhodnější charakteristiku považován jazyk, kterým osoba hovoří od dětství nebo v případě odlišné národnosti rodičů se zohledňuje jazyk, kterým hovoří matka. (Kalibová In: Romové v České republice, 1999, s. 92 - 93) Z výše uvedeného můžeme vidět, že obdobně jako u pojmu sociální práce není ani jednoduché jasně vymezit definici pojmu menšina. Jedná se tedy o skupinu lidí, která je nějakým způsobem vydělena z majoritní populace.
4.1. Rom, Romové Termín ROM (Roma – Romové) je souhrnným označením několika etnických skupin, které mají společný původ, společné kulturní rysy a osobité charakteristiky. Celkové 43
označení etnických skupin, resp. národnosti romské názvem Rom – Romové bylo přijato světovým romským hnutím – Mezinárodní romskou unií (International Romani Union, dříve World RI) i Radou Evropy. (Davidová, 1995, s. 15 – 16) Romové nepředstavují jednotnou skupinu obyvatel, skládají se z několika takzvaných subetnik. Hovoří různými dialekty romštiny a v celé Evropě je jich poměrně mnoho. Souhrnně je lze rozdělit na ty, již se hlásí k označení Roma a na ty, kteří sami sebe označují Sinti a obývají převážně Německo. Během několika staletí některé rody z našeho území odcházely, jiné přicházely z důvodu, že se nesměly nikde trvale usazovat. V České republice žije asi pět romských skupin; čeští, moravští, slovenští, olašští a maďarští Romové. Některé prameny uvádějí, že na území současné České republiky žije až 19 romských kmenů. (srov. Matoušek, 2003, s. 190). Ladislav Goral uvádí, že „Romové se mezi sebou dělí do mnoha skupin a velmi těžce nesou, že většinová populace nečiní rozdílů mezi těmito skupinami, které mezi sebou téměř nekomunikují, mají odlišné historické zázemí a zkušenosti, nezasahují do záležitostí druhých skupin, nevytvářejí společná manželství, ani se vzájemně nestýkají. Vztahy mezi jednotlivými skupinami Romů jsou většinou horší než s ostatním obyvatelstvem neromského původu.“ (Goral in Šišková, 1998, s. 75 – 76) „K entonymu Rom – to znamená k etnickému jménu Rom, se hlásí většina Romů na světě. Jsou sice skupiny, které se vydělují hrdým názvem Sinti (tzv. němečtí Romové), Manušové (ve Francii), Kale (ve Španělsku a ve Finsku), Romaničel (v Anglii), ale od Rom se nedistancuje nikdo.“ (Hübschmannová, 1993, s. 35) Podle Budilové a Jakoubka „(…) se Romem člověk nerodí, ale stává se jím.“ (Budilová, Jakoubek, 2007, s. 11) Podle Budilové a Jakoubka „ to, co dělá z Romů Romy, je participace na specifických sňatkových vzorcích či členství v charakteristické příbuzenské síti.“ (Budilová, Jakoubek, 2007, s. 11) Podle Říčana „Romem je přirozeně především ten, kdo se k tomu hlásí.“ (Říčan, 1999, s. 35) V naší společnosti je podle Moravce chápán pojem „Rom“ například jako někdo s charakteristickou pigmentací vlasů a kůže, ten, kdo byl socializován do určitého systému hodnot, norem, řešení problémů typickou pro určitou část romské populace, ten, kdo se cítí být Romem podle národnosti a užívá jako znak národnosti romštinu jako jazyk, ten, komu je připsáno „Romství“ jeho sociálním okolím a podle tohoto smyslu chápání slova „Rom“ není důležité, zda se jedinec za Roma považuje. (Moravec, 2003, časopis Sociální práce č. 4, s. 24)
44
Topinka a Janoušková uvádí, že existují v sociálněvědní diskusi tři pohledy na toho, koho lze považovat za Roma: „První pohled pracuje s romskou kulturou. Romem je míněn ten, kdo si osvojil a praktikuje určitý komplexní systém hodnot norem a principů, tedy systém, který identifikujeme jako romskou kulturu. Druhý pohled se přiklání k tomu, že za Roma by měl být považován ten, kdo se sám jako Rom identifikuje. Konečně třetí pohled se opírá o „romství“ jako o charakteristiku připsanou zvnějšku. Romem se stává ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 5)
4.2. Historický pohled na příchod Romů na území České republiky Různé prameny uvádějí, že původní vlastí Romů je Přední Indie. Odtud se pravděpodobně z důvodu nedostatku zdrojů obživy rozšířili do celé Evropy. V Indii patřili pravděpodobně do kasty Domů, jejíž příslušníci se živili hlavně hudbou, drezúrou, kovářstvím a úkolem této kasty byla také genealogická činnost. Do Evropy přišli Romové někdy ve středověku. Jejich migrace z indické pravlasti probíhala přibližně od 3. do 9. století. Jejich cesta vedla přes Persii a Byzanc - území dnešního Íránu a Turecka a dále přes Balkán. Příčiny této migrace nejsou spolehlivě historicky doloženy. (Šišková, 2001, s. 119) nebo (Národnosti v České republice. Praha. Regis. 1993. Bez uvedení autorů, sestavila Rasmussenová, s. 26) Jedním z pramenů, který se o Romech zmiňuje, je i Dalimilova kronika z roku 1242 nebo popravčí kniha pánů z Rožmberka z roku 1399. (srov. Národnosti v České republice. Praha. Regis. 1993. Bez uvedení autorů, sestavila Rasmussenová, s. 26). Již od 15. století jsou Romové v Evropě pronásledováni a násilně asimilováni. Jejich jazykem je romština, která patří do indoevropské jazykové skupiny. (srov. Matoušek, 2003, s. 190), (Šišková, 2001, s. 119 -120). Romové byli tradičně považováni za zručné řemeslníky; uplatnili se jako košíkáři, kováři, kotláři, kovotepci, hudebníci, provozovali i čarodějnictví, hádání budoucnosti. Byli zvyklí za svou práci dostávat peníze i naturální formu plnění. Výkon těchto řemesel byl často spojen s kočovným způsobem života. Průmyslová revoluce zavedením manufaktur a tovární výroby učinila tradiční řemesla neschopná konkurence, čímž došlo k „celkovému chudnutí a následné sociální závislosti a z toho vyplývajícími
45
asociálními rysy.“ (Národnosti v České republice. Praha. Regis. 1993. Bez uvedení autorů, sestavila Rasmussenová, s. 27) „Romové, zbaveni svých tradičních zdrojů obživy, se začali živit převážně podomním obchodem, krádežemi a podvody. Záporný postoj ostatní populace byl znásobován jejich odlišným vzhledem a jazykem, ale i způsobem života a jinými zvyky, které jsou často hodnoceny negativně.“ (Národnosti v České republice. Praha. Regis. 1993. Bez uvedení autorů, sestavila Rasmussenová 1993, s. 27). Pronásledování Romů bylo činěno ze strany církve, která je obviňovala z čarodějnictví a nevěrectví. Světská moc je vinila z krádeží, sabotáže a nekalé konkurence řemeslnickým cechům. „V 18. století byla i ve většině západních zemí vystřídána politika vyhánění (eliminace) politikou více či méně násilné asimilace.“ (Šišková, 2001, s. 120) Dvacáté století poznamenalo romskou populaci třemi významnými mezníky: 1) Vyhlazovací politika Třetí říše během druhé světové války měla za následek vyvraždění velké části již integrované nebo asimilované populace Romů. Po válce zůstalo na našem území pouze cca 600 českých a moravských Romů. 2) Po roce 1945 došlo k násilnému přesidlování Romů ze slovenských tradičních romských osad do českých průmyslových sídelních zón. Šišková udává, že většina Romů žijících v současné době na území České republiky přišla do země v období let 1945 – 1993 ve třech migračních vlnách. (Šišková, 2001, s. 120 – 121), (Říčan, 1998, s. 26 – 27) 3) Po roce 1989 došlo k tržní transformaci, v jejímž důsledku ztratila většina Romů práci. Dále dochází k migraci Romů jednak z České republiky dále do západních zemí (Německo, Velká Británie), kde se snaží usadit, jednak do České republiky ze zemí východního bloku (z bývalé Jugoslávie, Rumunska, Slovenska) a snaží se zde získat azyl nebo pokračovat dále na západ. (srov. Šišková, 2001, s. 120 – 121; Navrátil, 2003, s. 58 – 59) Obecně lze konstatovat, že po roce 1989 došlo v české společnosti ke znovuobjevení jevů, na které nebyla společnost připravena a která se projevila velmi výrazně i na romském etniku. Říčan uvádí, že mezi tyto jevy patří nezaměstnanost, mediální pranýř, dostupnost atraktivních škodlivin, většinová averze českých gádžů proti Romům a krátkodobá pragmatická politika. (Říčan, 1999, s. 32 – 34) Nástup tržního hospodářství s sebou přinesl také vyloučení celé skupiny zaměstnanců z trhu práce, zejména těch, kteří měli nízkou nebo žádnou kvalifikaci. 46
V období po roce 1989 došlo k výrazné privatizaci bytového fondu, která přispěla k přesouvání romského obyvatelstva do okrajových částí měst a vzniku novodobých ghett. (srov. Šišková, 2001, s. 124; Matoušek, Kroftová, 1998, s. 139) Pavelčíková uvádí, že „jejich sociální pozice limituje především enormní (a bohužel stále narůstající) nezaměstnanost, s níž souvisí závislost na sociálních dávkách, ale také bezprostřednější ohrožení negativními vlivy současného sociálního světa (rozpad tradičních struktur, gamblerství, drogy, lichva apod.).“ (Pavelčíková, 2004, s.7) Pavelčíková i Šotolová (Šotolová, 2000, s. 24) dále shodně uvádějí, že po rozdělení Československa v roce 1993 nastal problém s občanstvím těch Romů, kteří sice žili na našem území, ale měli slovenskou státní příslušnost. Pro některé Romy byl a je styk s úřady složitý a pro tento handicap se jim nepodařilo vyřídit české občanství, což mělo za následek odejmutí dávek sociální pomoci, což způsobilo v některých rodinách významné snížení příjmů. Tento fakt tak vedl mimo jiné k neplacení „zbytných“ nákladů, mezi které patřilo nehrazení nákladů na nájemné, služby, energie. Majitelé bytů i dodavatelé energií se bránili výpověďmi z nájmů, přerušením dodávek služeb a energií, a docházelo tak nejen ke zhoršování kvality bydlení, ale i ke stěhování do levnějších kategorií bytů, ubytoven a vytváření sociálně vyloučených lokalit. Fraser uvádí, že „Vláda sice nadále problémy Romů sleduje, ve svých situačních zprávách o stavu romské komunity se však po léta opakovala tatáž tvrzení, ale jakékoliv návrhy na řešení chyběly.“ (Fraser, 2002, s. 283 – 284). O nezaměstnanosti a dalších jevech se ještě zmíním, neboť souvisejí s tématem a s následující kapitolou o kulturních zvyklostech Romů.
4.3. Kulturní zvyklosti Romů a jejich hodnotový systém „Kulturu lze v tomto kontextu definovat jako specifickou soustavu idejí, hodnot, norem stylů života a způsobů řešení běžných životních problémů, které sdílejí příslušníci dané skupiny. Je to osvojená perspektiva, prostřednictvím které příslušníci skupiny vnímají a chápou své prostředí, vytvářejí pocit vlastního světa a osvojují si konkrétní zvyky a jiné konvence. Kultura poskytuje členům skupiny optiku, díky níž jsou schopni vymezit si představu dobra a zla.“ (Navrátil, 2003, s. 19) Znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní sociální práci s těmito klienty. Pomáhá sociálnímu pracovníkovi vnímat specifika této kultury a vidět problémy z jejich úhlu pohledu. 47
Současně napomáhá posouzení problémů a hledání optimálních možností jejich řešení. Přijetí různorodosti kultur by mělo být pro sociálního pracovníka samozřejmostí. Šotolová uvádí, že „čím lépe odlišnou kulturu pochopíme, tím se pro nás stane přijatelnější. Z neznalosti kulturních reakcí jiné minority dochází ke kulturnímu nedorozumění.“ (Šotolová, 2000, s. 8) Jsem si vědoma toho, že popsat specifika romské kultury je velmi obsáhlá záležitost a není ani hlavním cílem této práce. Pomáhá pouze k nahlédnutí a bližšímu pochopení problematiky, do které chci čtenáře této práce uvést.
4.4. Vnímání potřeb u Romů V této kapitole považuji za nezbytné osvětlit pojmy: vnímání, potřeba, sociální styk, neboť každý pojem přímo souvisí s tématem a odpovědí na hlavní výzkumnou otázku. „Vnímání je psychický proces, kterým zachycujeme to, co v přítomném okamžiku působí na naše smyslové orgány“. (Gillnerová, Buriánek, 1996, s. 60) Podle Kohoutka je vnímání každého jedince závislé na „sociálních faktorech, na očekávání, resp. sociální zkušenosti a na afektivitě percipujícího. Člověk nevnímá objekty jako věci o sobě, ale jejich kvalita je pro něj daná jeho potřebami a také tím, jak se jeví ostatním“. (Kohoutek, 2002, s. 191) V souvislosti s vnímáním musím zmínit základní aspekty sociálního styku, ke kterému dochází mezi sociálním pracovníkem a jeho klientem v rámci jejich spolupráce například na řešení problému zadlužení. Podle Andrejevové „má sociální styk dimenzi:
komunikační (otázky výměny informací)
interakční (otázky výměny aktivit a bezprostřední organizace společné činnosti)
perceptivní (jde o otázky vzájemného vnímání, poznávání a pochopení účastníků styku“ (Andrejevová in Křivohlavý, 1998, s. 10-11)
Vjemy (percepce) regulují podle Andrejevové to, jak se navzájem vnímají účastníci sociálního styku a regulují společnou činnost. Na tomto principu bude postavena hlavní výzkumná otázka. Potřeba je subjektivně pociťovaný nedostatek něčeho, co daný jedinec považuje za nezbytné. (Nakonečný,1997, s. 125) Nejznámější teorii lidských potřeb vytvořil v roce 1943 zakladatel humanitní psychologie Abraham Maslow. Jeho teorie pyramidy lidských potřeb úzce souvisí se základní otázkou charakteristickou pro naši civilizaci, a sice s otázkou po smyslu života. 48
Maslowova pyramida je strukturovaný model, který se zaměřuje na způsoby lidské motivace a pokouší se popsat jednotlivé kroky, které vedou k realizaci osobního potenciálu jedince. Maslow rozdělil lidské potřeby na pět základních úrovní, které jsou podle něj vzájemně provázané, přičemž platí, že naplnění nižší úrovně je základnou pro naplnění následující úrovně. Jde tedy o vzestupný model. Čtyři základní úrovně (viz Obrázek 1 níže) tvoří tzv. nedostatkové potřeby, které musí být uspokojeny, aby mohlo dojít u jedince k posunu do páté oblasti tzv. růstových potřeb či metapotřeb. Růstové potřeby Maslow dále strukturuje na (vzestupně):
kognitivní potřeby: poznání, chápání;
estetické potřeby: řád, krása, symetrie;
sebeaktualizace: seberealizace, naplnění vlastního potenciálu;
sebetranscendence: pomáhání ostatním, navázání kontaktu s tím, co je mimo nás. metapotřeby - etika, smysluplnost Potřeby uznání sebedůvěry, sebeúcty, prestiže Potřeby seberealizace sebenaplnění Potřeby sounáležitosti - lásky, náklonnosti, potřeba někam patřit Potřeby bezpečí - jistoty, stálosti, spolehlivosti, struktury, pořádku, pravidel Fyziologické potřeby - potřeba potravy, tekutin, vyměšování, kyslíku, přiměřené teploty, pohybu, spánku a odpočinku, vyhnutí se bolesti
Obrázek 1: Maslowova hierarchie lidských potřeb. Zdroj: Nováčková, J. 2001. Pro uspokojení základních potřeb je zásadní podle Maslowa redukce tenze pramenící z neuspokojené potřeby, např. uspokojení žízně, odstranění úzkosti získáním pocitu jistoty apod. Oproti tomu pro uspokojování metapotřeb je typická indukce motivačního stavu, tj. V podstatě trvalý nárůst potřeby, např. potřeby seberealizace. (srov. autorský kolektiv Benson, Collinová, Ginsburgová, Grandová, Lazyanová, Weeks, 2012) Z hlediska ekonomického jsou potřeby děleny do následujících oblastí:
49
základní potřeby: jsou potřeby, bez kterých člověk není schopen přežít fyziologicky nebo sociálně;
vyšší potřeby: jsou potřeby, jejichž uspokojení lze vzhledem k aktuální situaci odložit;
nahodilé potřeby: jsou potřeby vzniklé pod vlivem okamžitého impulsu (např. neplánovaný nákup;
uměle vytvořené potřeby: jsou potřeby vyvolané např. reklamou.
Podle Rudolfa Kohoutka „Potřebou nazýváme pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho. Potřeby jsou nejdůležitějším druhem motivů. Potřeba je provázená vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby. Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí.“ (Kohoutek, 2002, s. 216) Ve vztahu k „odložení požitku“ dochází v majoritní společnosti podle Sekyta již ve výchově dítěte tak, že něco příjemného a žádoucího je podmíněno strpěním nebo vykonáním něčeho nepříjemného (například požadavek rodiče k dítěti v českých rodinách „až dojíš polévku, můžeš si vzít čokoládu“ je dítětem tak zvnitřněn, že v budoucnosti si požadavky na odložení potřeby klade samo. V romské rodině se s kladením podobných požadavků na odložení potřeby u dítěte nesetkáváme, nedochází k výše uvedenému „zvnitřnění“, a proto v dospělosti nejsou Romové schopni dodržet odložení potřeby. „Velkou část svých příjmů utratí romské rodiny v prvních dnech, před dalším příjmem jsou zpravidla bez prostředků. Romští muži utrácejí neuvěřitelné částky v hracích automatech a rovněž velkou část svých příjmů utratí za alkohol. Ještě horší je, že mají-li možnost si prostředky vypůjčit, nehledí na výši úroku a pro okamžité uspokojení nějakého zájmu si půjčí peníze od lichvářů na úrok, který nedokážou zaplatit.“ (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 202) Sekyt popisuje, že rozdíl ve výchově u dětí v majoritní společnosti od romských dětí ve smyslu odložení požitku přetrvává i později ve výchově ve škole. Jediným případem, kdy jsou romské děti vychovávány k odložení požitku, je případ výuky hry na nějaký hudební nástroj. Talent se musí rozvíjet cvičením a děti jsou nuceny cvičit mnoho hodin denně bez jídla, a tak dochází k vypěstování schopnosti odložení požitku. Dále Sekyt pojednává o rozdílu výchovy ve smyslu samostatného rozhodování a přebírání individuální odpovědnosti, které je vlastní majoritní společnosti, ale od Romů se tyto schopnosti neočekávají. Romské děti jsou vychovávány k osvojení
50
nepřekročitelných tabu a k poslušnosti vůči starším členům rodiny a rodinné většiny. Rozhodování v rodině je kolektivní, ale závazné a v případě špatného rozhodnutí rodiny tato vybere jednotlivce, který ponese důsledky takového rozhodnutí. Způsob výchovy v romských rodinách brání osamostatnění a individuaci vede k výchově jedince, který je na rodině celoživotně materiálně i psychicky závislý. Případné úsilí jedince o vlastní zajištění v budoucnosti je rodinou sledováno s nedůvěrou a případná ztráta rodinné podpory (materiální, nemateriální, psychické a emocionální) může mít pro jednotlivce až katastrofální následky. (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 202-207)
4.5. Romská rodina Každý z nás má své osobní priority, kterým podřizuje své jednání a mnohá osobní rozhodnutí. Pro Romy je na jednom z nejvyšších žebříčků hodnot život a jeho rodina, a to jak ta vlastní (manžel, manželka, partner, partnerka, děti, vnuci a vnučky), tak i rodina širší (rodiče, bratři a sestry, bratranci a sestřenice, strýcové a tety atd.). Podle Šiškové a dalších autorů o postavení jedince v romské společnosti již rozhodují jeho předkové a rodina, ze které pochází. Podle rodiny, ze které Rom pochází, se odvozuje i to, jak si jej ostatní cení, jak jej hodnotí, jak mu projevují úctu a jak vážně berou jeho slova a rozhodnutí. (srov. Šišková, 2001, s. 121 -123) nebo (srov. Romové v České republice, 1999, Šišková, s. 414) V rodině („familie“, „famelie“) má každý její člen své vymezené místo. (Pavelčíková, 2004, s. 12) Podle Jakoubka lze termín „rodina“ do romštiny přeložit dvěma výrazy. Jednak jako „famel´ija, jednak jako „fajta“. Famel´ija – znamená příbuzenskou pospolitost v rozsahu tří až pěti generací mezi přivdanými a přiženěnými. Rozprostírá se do šířky – má rozměr na prvním místě horizontální. Fajta – rod akcentuje linii vertikální, a to jak linii otce (fajta pal o dad – rod otce), tak matky (fajta pal e daj – rod matky). Hovoří-li se pak dále o rodině v našem smyslu „nukleární“, užije se výčtu „romni čhave (tedy žena/ manželka a děti). Rozeznáváme tři typy rodiny:
rodina nukleární - skládá se z muže, ženy a nejméně jednoho dítěte. Mezi Romy je manželský/ partnerský pár akceptován jako rodina až v době narození 51
prvního dítěte. Tomuto seskupení odpovídá také termín „romni čhave“ (žena a děti). Často v jedné domácnosti s nukleární rodinou svého muže žije i jeho žena, „mladá nevěsta“ i s prvním potomkem.
rodina komplexní – tomuto termínu odpovídá romský termín Fameľija/ famiľija. V našem pojetí ji tvoří obvykle zakládající pár, jeho ženatí synové se svými manželkami a nesezdanými dětmi a někdy i se svými ženatými syny a jejich dětmi. Genealogická hloubka je někdy 3 – 4 generace. Komplexní rodina se většinou vyznačuje společným příjmením, které se obdobně jako u majoritní společnosti, předává v mužské linii. „V rámci komplexní rodiny koluje řada věcí, jako jsou rychlovarné konvice, hrnečky, lžičky, talíře, stolky a židle, ale také části oblečení, pračka, trouba či žhavé uhlíky přenášené z jedné domácnosti do druhé na zapálení v kamnech.“ Komplexní rodinu můžeme sledovat také podle okruhu, ve kterém se půjčuje sekera, či který je napojen na jeden zdroj elektřiny. (…) Nedá se tedy mluvit o tom, že by některá z nukleárních rodin něco vlastnila, vždy jde spíš o majetek kolektivní. Pokud chce nukleární rodina alespoň něco mít, musí být vždy někdo doma, jinak si v její nepřítomnosti členové komplexní rodiny „ vypůjčí“ kuchyňské náčiní, části oblečení či nábytku, a nukleární rodina už tyto věci více neuvidí.“ (Jakoubek, 2004 b, s. 106 -107) v rámci komplexní rodiny se půjčují i peníze.
Fajta – je u Romů nejobsáhlejším příbuzenským celkem, která zahrnuje 5 – 6 generací. Fajty se odvozují od společného mužského předka, který již nežije, ale kterého si alespoň jeho děti pamatují. Fajty trvají, dokud žije alespoň jeden z jeho synů. Fajty se označují jménem tohoto mrtvého předka nebo jeho přezdívkou. Členové fajty nemusí být nutně nositeli stejného příjmení. Například fajta „Pervalovců“ se skládá z komplexní rodiny „Žigovců“ a „Mirgovců“. Fajta zahrnuje řadu komplexních rodin, které mohou být prostorově rozptýleny. Její členové se často navštěvují, vztahuje se na ně povinnost pohostinnosti. Příchozímu se dostane jídlo, pití i přístřeší na takovou dobu, jakou potřebuje. V rámci fajty se půjčují i peníze. (Jakoubek, 2004 b, s. 102 – 121)
Rodina je patriarchální, kde muž „je něco více“ než žena. Postavení muže je v rodině dominantní a „všichni ho musí poslouchat“. Postavení ženy se mění postupně s přibývajícím věkem a počtem porozených dětí a ve stáří se společenské postavení muže a ženy téměř vyrovná. (Jakoubek in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 67-69) 52
4.6.
„Romství“
„Romství“ (Romipen) je zvláštní hodnotou Romů. Patří sem charakteristický vzhled, znalost jazyka a zvyků, ale hlavně slušné vychování. To má v každém rodu svá specifika, ale pro všechny Romy je jeho součástí úcta ke starším, zdvořilost, pohostinnost a solidarita.“ (Šišková, 2001, s. 122) Ševčíková uvádí, že „ (…) „romipen“, „romství“ pomáhalo po staletí zachovat vlastní identitu a překonat jejich tíživé životní situace spojené s dehonestací a pohrdáním ze strany majority, ale i v některých případech elitními skupinami z vlastních řad. Tyto „hodnoty“ a „tradice“ jsou součástí kulturní identity Romů a tvoří páteř jejich životního stylu, který se ovšem v jejich čisté podobě již nevyskytuje, jedná se o ideály tradované romskou komunitou.“ (Ševčíková in Sirovátka, 2004, s. 118) Sekyt se zabývá otázkou, jak „romství“ vzniká a zda je „romství“ jeho nositeli výhodou či překážkou. Podle Sekyta je „romství“ vlastnost, kterou jedinec získává tak, že se narodí a vyrůstá v romské rodině a že se ztotožní s její hodnotovou orientací.“ (Sekyt in Jaloubek,Hirt, 2004, s. 192) Ztratit lze „romství“ například dlouhodobým pobytem dítěte v dětském domově. Osvojit si lze „romství„ pouze částečně za cenu „naprostého vzdání se vlastních kulturních vzorců a bezpodmínečného přijetí kulturních vzorců Romů“. Odmítnout lze „Romství“ dobrovolnou asimilací s majoritní společností. K „romství“ patří mimo jiné vědomí ke své příslušnosti k rodině, kdy upřednostňuje všechny členy rodiny před všemi ostatními, kteří členy rodiny nejsou. „romství“ lze tedy získat, osvojit si je, ztratit i odmítnout“. (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 192)
4.7. Romové a bydlení Romové a bydlení je velké téma, které je provázáno se schopností hospodařit s finačními prostředky, „Romstvím“ a sociálně ekonomickými podmínkami, které vznikly po roce 1990. „Ztráta bydlení, postihující jednotlivce a domácnosti, a vytěsňování z bydlení, zasahující celé romské populace a tvořící (ať už zamýšlenou nebo nezamýšlenou) součást komunální politiky, jednak vedou ke vzniku sociálně vyloučených lokalit, jednak jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se již obyvateli takové lokality stali.“ (Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s. 27). Do roku 1990 byla v České republice zakotvena zákonem vymahatelná povinnost pracovat. Příjem mnoha romských rodin tvořily příjmy z výdělečné činnosti 53
a tzv. sociální dávky, které významným způsobem doplňovaly rodinný rozpočet, a to konkrétně přídavky na děti a porodné, které byly vypláceny plošně bez ohledu na výši příjmů. U početnějších rodin tvořily významnou pravidelnou část příjmů rodiny. Po roce 1990, jak jsem se již zmínila dříve, došlo k snížení příjmů z důvodu nezaměstnanosti jednoho nebo více členů rodiny. Finanční situace některých romských rodin se zkomplikovala v roce 1993 přijetím zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství v platném znění. Na území České republiky žilo poměrně hodně Romů, kteří přišli během migrační vlny ze Slovenska a měli slovenské státní občanství, a z nejrůznějších důvodů si neuměli nebo nemohli vyřídit české státní občanství, například pro nesplnění zákonných podmínek. Z důvodu, že neměli české občanství, nemohli do doby jeho vyřízení pobírat sociální dávky, které tvořily významný nebo jediný zdroj příjmů. Nebyli tedy schopni hradit nájemné, služby, energie, „stali se neplatiči“ a přicházeli o své bydlení. V rámci solidarity se ztrátou bydlení se postižené rodiny často stěhovaly k příbuzným. Zvýšením počtu osob došlo mimo jiné ke zvýšené spotřebě energií a vody, které nemohly rodiny z omezených příjmů uhradit. Již omezené příjmy postihla exekuce a následovalo stěhování do náhradního bydlení z důvodu neplacení nájemného. (srov. Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s.11 – 69) Podle Moravce je „Modelovou posloupnost typů bydlení, kterými procházejí sociálně vyloučení Romové, by tvořil nájemní vztah na dobu neurčitou v obecním bytě, poté nájemní vztah na dobu určitou v obecním bytě nebo v bytě vlastněném soukromou osobou nebo firmou, pak následuje ztráta standardního nájemního bytu a po ní nějaký typ „bydlení pro neplatiče“, ubytovna pro ženy a děti eventuálně azylový dům, byty příbuzných,
které
se
tak
stávají
neúnosně
přelidněnými
a nakonec
často
bezdomovectví.“ (Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s. 35)
4.8. Romové a majetek Jakoubek (2004, s. 122 -123) ve své práci cituje Frištenskou a Víška, kteří v podstatě sdělují, že nemůžeme srovnávat nesrovnatelné vzhledem k historii romské a neromské kultury. To, co je pro českou usazenou společnost samozřejmé, se jeví zcela jinak pro společnost, která po staletí kočovala a byla připravena se kdykoliv stěhovat. Proto pro Romy není prioritou investice a péče o nemovitý majetek. Romové mají z tohoto důvodu „zvláštní vztah k majetku, k rodině, k budoucnosti, rodinnému plánování nebo 54
schopnosti žít dlouhou řadu let v naprostém provizoriu. Vztah k majetku lze u mnoha tradičních Romů charakterizovat jako nedostatek či nerozvinutí dovednosti vlastnit.“ (Frištenská, Víšek, 2002, s. 28) V popisu typu komplexní rodiny jsem se již zmínila o způsobu, jakým v rodině koluje majetek i peníze. Výlučné vlastnictví v romské rodině je něco nepochopitelného, téměř neexistuje výhradní soukromé vlastnictví. Dochází tak k jakési „redistribuci“ majetku a peněz, což je jedním z faktorů, který brzdí snahu mít příjem ze zaměstnání nebo vlastnit něco navíc. „Výraznější statusový vzestup člena či členů rodiny je tedy ze strany příbuzenstva nežádoucí, neboť jeho nepřímým důsledkem bývá oslabení solidárních pout.“ (Jakoubek, 2004, s. 123-124). Pro Romy je zachovávání rodinných vzorců v současné společnosti sociálně a ekonomicky nevýhodné a je jedním z výrazných faktorů jejich socioekonomických potíží vedoucích k níže popsaným jevům (např. zhoršující se kvalita bydlení, ukončení služeb s bytem spojených, odpojení od zdrojů energií, vody apod.). (Jakoubek in Kaleja, Knejp. 2009, s. 85) Pravidla chování neurčuje jedinec, ale jeho rodina i vzhledem k finančnímu hospodaření. Podle Jakoubka tak vzniká „past chudoby“, ze které je velmi obtížné se vymanit. (srov. Jakoubek, 2004, s. 124) Podle Matouška je zdrojem chudoby „nezaměstnanost, nízký příjem ze zaměstnání, nízká úroveň vlastněného bohatství a nízké vzdělání.“ (Matoušek, 2003, s. 81) Jakoubek a Hirt (Jakoubek, Hirt, 2006, s. 13, 91-94) však zohledňují pro termín chudoby i oblast sociálních vztahů, které mohou být dalším faktorem pro vznik chudoby, neboť z důvodu silně určených sociálních zvyků a vztahů v rodině nebo komunitě není možno, aby jednotlivec tyto hranice překročil bez nebezpečí své exkomunikace ze společenství rodiny nebo komunity, která může mít zejména pro jednotlivce zcela fatální následky. Následkem může být opuštění původní komunity a nepřijetí za člena majoritní společností.
4.9. Kultura chudoby V souvislosti s chudobou a „pastí chudoby“ není možné nezmínit se v krátkosti o pojmu „kultura chudoby“, kterou ve svém díle popsal Oscar Lewis (Lewis, O.: The Culture of Powerty. Scientific American, 1966) na situaci v amerických slumech již v padesátých letech dvacátého
století.
Popsal život
ve 55
slumech
a důvody,
které vedou
k bezvýchodnosti ze situace. Zjistil, že se lidé své životní situaci přizpůsobí a zkoumal, které společné znaky vykazuje jejich chování a sociální učení v mezigeneračním přenosu. Tyto znaky jsou společné pro všechny chudé a sociálně vyloučené na celém světě. Jedná se zejména o podobnost v rodinných strukturách, mezilidských vztazích, zvycích, v hodnotovém systému, orientaci v čase. Tento druh kultury plní adaptivní funkci, protože dává jejím příslušníkům jakýsi zjednodušený soubor řešení problémů a návod na život. Pokud se lidé začnou podle vzorce této kultury chovat, ztrácejí šanci se z jejich pout vymanit. Ve svém prostředí se dobře orientují, ale pokud by měli opustit společenství, jednají zpravidla nejistě, nepřiměřeně a často nepřátelsky vůči jinému sociálnímu prostředí. Kultura chudoby se rozvíjí v prostředí, do kterého nezasahují instituce většinové společnosti. Kultura chudoby se utváří ve vztahu k majoritní třídě a jejím hodnotám (např. individuální společenský vzestup, hromadění bohatství, šetrnost). Pro příslušníky kultury chudoby je velmi nízká možnost dosáhnout těchto hodnot a cílů a nemohou proto ani dosáhnout úspěchu v majoritní společnosti. Lewis tuto kulturu chudoby vymezuje jako subkulturu západní společnosti s vlastní strukturou a vlastní logikou. Jedná se o způsob života předávaný z generace na generaci a má tendenci se opakovat (reprodukovat). Kultura chudoby je tedy primárně důsledkem dlouhodobého sociálního vyloučení. Ve vztahu k romské populaci takto popsali kulturu chudoby ve svých dílech různí čeští autoři. Ferko tuto teorii ještě dále rozvíjí a říká (rozuměj Romové): „Jak postupovali z Indie, pohybovali se všude na okraji společnosti. Zpočátku to byla společnost, kam přišli, která je odmítala a stavěla je na okraj společnosti. Později to byli i samotní „Cigáni“ kdo se separoval a stáhl se na okraj společnosti, protože již byli natolik adaptovaní na život a okraji, že neměli na to a ani už nemohli dostat se z pasti chudoby. Samotná kultura chudoby se začala chovat jako každá jiná kultura. Výsledkem bylo, že kultura chudoby na sebe začala nabalovat určité prvky ze společnosti, kde se právě nacházela tak, aby dokázala zajistit přežití svým nositelům.“ (Ferko in Hirt, Jakoubek, 2006, s. 398 – 399) Topinka a Janoušková upozornili na skutečnost, že „že mladší generace ztrácí pracovní návyky a hledá maladaptivní strategie zvyšování životního standardu“. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 18) Tak dochází k výše obecně popsanému jevu, totiž reprodukci kultury chudoby. „Osoby, které se do kultury chudoby socializují, přijímají maladaptivní strategie jako běžné žádoucí. V lokalitách v tomto koloběhu žijí děti, které nikdy nezažily zaměstnání svých rodičů. Zatímco jejich vrstevníci vyrůstající 56
v majoritní společnosti, vidí pozitivní vzory, které sledují, tyto děti se učí, že „pro peníze se chodí na sociálku“. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 18)
4.10. Životní situace Romů Na životní situaci Romů má tedy velký vliv jejich „Romství“, které má vliv na způsob výchovy, vztah ke vzdělání, k majetku, k finančnímu hospodaření, k zaměstnání i způsobu bydlení. Finanční tíseň a zadlužení, o kterých jsem se zmínila, přímo souvisí se způsobem života a způsobem finančního hospodaření Romů. Neschopnost hradit řádně a včas své závazky vůči majitelům bytů a domů, ve kterých Romové bydlí, vedou ke zhoršování jejich úrovně bydlení a jsou současně jednou z možných příčin jejich sociálního vyloučení. Sekyt uvádí, že „ je „romství“ retardačním prvkem hlavně ve dvou směrech: jednak brání osobnímu vzdělávání (v neromských věcech) jednotlivým nositelům „romství“, jednak svým systémem rodinné solidarity zpomaluje rozvoj osobní odpovědnosti“. (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 215) Pracuji jako sociální pracovník na odboru nepojistných sociálních dávek Úřadu práce České republiky. Ve svém zaměstnání pracuji s klienty, kteří se ocitli v hmotné nouzi. Klienti se mnou často svou situaci probírají a sdělují důvody, pro které se v hmotné nouzi anebo ve finanční tísni ocitli. Jedním z častých problémů v souvislosti s finanční tísní je neplacení nákladů na bydlení. Někteří z klientů spolupracují na řešení své situace přímo se mnou, někteří spolupracují ještě se sociálními pracovníky jiných pomáhajících organizací. Často tak přichází klient se svým poradcem, abychom společně na situaci pracovali a výsledkem aby bylo pokud možno znovuobnovení nebo nastolení takového stavu, který by nezhoršoval sociální situaci klienta a naopak pomáhal zvládat jeho složitou sociální situaci. Zajímají mne příčiny, které k obtížné situaci vedly i způsob, jakým se klient snaží nebo nesnaží situaci řešit. Prostředkem ke zvládnutí jejich obtížné situace je zpravidla návrh řešení, který by mohl být pro jejich věřitele přijatelný a přitom zachová alespoň minimální finanční stabilitu klienta.
4.11. Romové a finanční hospodaření Peníze jsou u Romů sice vysoko v žebříčku hodnot, protože umožňují aktuálně uspokojit jejich životní potřeby, jsou prostředkem, jak vyjádřit lásku i úctu. To ale neznamená, že s penězi také rozvážně hospodaří. Romské přísloví říká, že lepší vajíčko 57
dnes, než slepice zítra. „Mnozí autoři poukazují na neschopnost Romů racionálně zacházet s finančními prostředky, kdy se střídají dny hojnosti se dny naprosté nouze. To je patrně důsledek neschopnosti odložit uspokojení potřeby. Je možné, že tato charakteristika – vedle objektivní nouze – také přispívá ke stále se rozšiřujícímu lichvářství (úžernictví) mezi Romy.“ (Hůlová, Steiner in Hirt, Jakoubek 2006, s. 101). Na nedostatek schopnosti odložit uspokojení své potřeby na později upozorňuje i Sekyt, jak jsem uvedla výše. Lze dovodit, že se jedná se o jednu z cest, která vede k finanční tísni některých Romů a jejich rodin. Finanční prostředky, které mají sloužit např. na pravidelnou úhradu nákladů na bydlení, použijí jiným způsobem. „Způsob domácího hospodaření a stravy v tradičních romských rodinách byl donedávna často určen jejich pojetím života „ze dne na den“, bez starosti o zítřek, natož o vzdálenější
budoucnost.
Necítili
většinou
jakékoliv
povinnosti
a závazky,
nepřipouštěli si příliš starosti a jejich hlavním přáním bylo žít, pokud možno bez větší a obtížnější práce, mít však vlastní – byť malý domek, svoji rodinu, děti, mít co jíst a co pít. A to se jevilo či stále někdy (už jen u malé části) jeví i v jejich vztahu k hospodaření a k jídlu.“ (Davidová, 1995, s. 80 – 81). V odměňování a hospodaření Romů a neromů jsou rozdíly, o kterých hovoří ve své práci Hübschmannová (Hübschmannová, 1993, s. 35). Vysvětluje, že pravidelná peněžitá mzda byla pro mnoho Romů „zcela nezvyklá vymoženost“, kdežto tradiční česká populace „byla na pravidelnou mzdu či plat zvyklá po mnoho a mnoho generací.“ (Hübschmannová, 1993, s. 35). Hübschmannová popsala „Tradiční odměňování a hospodaření“ takto: Model romský Charakter odměny:
Model neromský
Převážně naturální (jídlo Peněžitý k denní spotřebě, staré šaty) výjimečně peněžitý
Frekvence odměny: Typ hospodaření:
Potraviny denně
Pravidelná
mzda,
plat,
Peněžitá odměna řídká,
obvykle dvakrát měsíčně
Nepravidelná, ze dne na Perspektivní, kalkulativní. den, z ruky do úst
Tabulka 1: Srovnání tradičního odměňování a hospodaření. Zdroj: Hübschmannová 1993, s. 35. Z výše uvedeného lze dovodit, že naučený způsob hospodaření lze jen obtížně změnit. „Neromský model vyžaduje a zároveň umožňuje plánování, kalkulaci, 58
perspektivní rozvržení útraty, spoření. Romský model tradičních odměn tento typ hospodaření ani nevyžaduje, ani neumožňuje.“ (Hübschmannová, 1993, s. 35). Cílem sociálního pracovníka v sociální práci s klientem je zlepšení nebo získání jeho finanční gramotnosti21.
4.12. Romové a sociální vyloučení Sociální vyloučení podle Moravce je „situace, kdy člověk, rodina, domácnost, společenství nebo celé subpopulace jsou vyloučeny z určitých sociálních vztahů a interakcí a z provozu sociálních institucí, které jsou přístupné většině společnosti.“ (Moravec in Jakoubek, Hirt 2006, s. 13) Tématem sociálního vyloučení Romů se zabývá velká část praktické i odborné veřejnosti. Navrátil uvádí, že „Mezi skupiny, které se považují za ohrožené sociálním vyloučením, patří zvláště osamělí rodiče, mladí manželé s dětmi, dlouhodobě nemocní a zdravotně postižení, lidé v penzi a svébytnou kategorii pak tvoří etnické a další menšinové skupiny.“ (Navrátil, 2003, s. 15) Podle Navrátila jsou Romové skupinou, která je sociálním vyloučením výrazně postižena. (Navrátil, 2003) Podle
Piersona
se
„sociální
vyloučení
obvykle
projeví
v některých
z následujících oblastí života:
chudoba a nízký příjem,
omezený přístup na trh práce,
nízká míra sociální podpory, řídké nebo neexistující sociální sítě,
bydlení a život v kontextu lokality,
vyloučení ze služeb.“ (Pierson (2000) in Navrátil, 2003, s. 33)
Dále Navrátil uvádí, že sociální vyloučení je „devastující jak pro skupinu, která je jím postižena, tak pro společnost, v níž k němu dochází. Zatímco pro sociálně vyloučenou skupinu tento stav znamená nejhorší životní podmínky, pro zbytek společnosti je pak existence sociálně vyloučené skupiny jednak důkazem neúčinné solidarity (což z dlouhodobého hlediska posiluje společenský cynismus), jednak také potenciálním
21
Podle Bertla se finanční gramotností rozumí schopnost číst, analyzovat a spravovat osobní finanční podmínky, které mají dopad na materiální zajištění jedince. Obsahuje schopnost orientovat se ve finančních rozhodnutích, probírat témata peněz a finančních záležitostí bez pocitu nepohodlí, plánovat budoucnost a kompetentně reagovat na životní události. Které mají dopad na každodenní finanční rozhodnutí, včetně událostí vyplývajících z běžného stavu ekonomiky. (Bertl, 2012, s. 9-10)
59
ohrožením výbušnou situací (která vzniká vždy, když jsou určité skupiny obyvatel vystaveny mimořádně špatným životním poměrům).“ (Navrátil, 2003, s. 34 - 35) V této souvislosti nemohu nevzpomenout místně mediálně známou situaci v Přerově nebo v Bystřici pod Hostýnem22, kde dochází k vytváření nových, sociálně vyloučených lokalit. V těchto městech došlo k uvolnění ubytovacích prostor, které jejich majitel využil pro ubytování lidí, kteří o standartní formu bydlení (například vlastnickou, nájemní) přišli. Moravec popisuje obrat sociálně vyloučená lokalita jako situaci, kdy „místní populace sociálně vyloučených Romů v rostoucí míře osidluje územně vymezitelné a namnoze také izolované urbanistické celky.“ (Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s. 21) Byla bych velmi ráda, kdyby moje práce pomohla na sociální vyloučení jako důsledek nedobrého finančního hospodaření některých romských spoluobčanů v oblasti úhrad nákladů na bydlení upozornit a současně zjistit, zda a jakým způsobem jim sociální práce pomáhá v jejich snažení se vymanit ze stereotypů, které v této oblasti mají. Romové představují jednu ze skupin sociálně zranitelných, jsou ohroženi chudobou, sociálním vyloučením i celkově nepříznivou sociální situací. Znalost sociální a rodové struktury romské komunity, respektování jejich vnitřních vazeb a distancí je pro práci s touto skupinou rozhodující, neboť jejich nerespektování může mít na sociální práci s klienty zásadní vliv. Nedělníková uvádí,
„že sociální situace romských klientů v sociálně
vyloučených lokalitách často zahrnuje:
zkušenost s diskriminací,
na přítomnost orientované životní strategie (což se může projevovat odkládáním řešení do budoucna),
velký význam rodiny a vztahů v ní,
v rámci rodinných sítí potřeba zejména finančně, materiálně podporovat příbuzné,
22
Jedná se o situace, kdy například v Přerově vojáci, kteří zde celá desetiletí sloužili, odešli na nové působiště. Kromě prázdného letiště za sebou zanechali ještě i další problém – sedmipodlažní ubytovací zařízení, ve kterém bydleli. Stojí v centru města, v blízkosti řeky Bečvy, podél hlavní dopravní tepny. Přerované mají strach, že se z tohoto zařízení stane ubytovna pro sociálně slabé občany. Bojí se, že kumulace těchto lidí v samotném středu města sebou přinese problémy. (http://www.prerov.eu/cs/magistrat/tiskove-centrum/tiskove-zpravy-2013/tz-rijen-2013/primator-prerovanechceme-aby-z-vojenske-ubytovny-strojar-vznikla-ubytovna-pro-socialne-slabe.html) V centru Bystřice pod Hostýnem se uvolnil hotel, ve kterém našli možnost ubytování lidé, kteří patrně o své dosavadní bydlení přišli, převážně Romové. http://zpravy.idnes.cz/v-bystrici-pod-hostynem-vrcholispory-o-koupi-hotelu-podhoran-p7g /domaci.aspx?c=A120905_084336_zlin-zpravy_ppr
60
hospodaření s finančními prostředky často neumožňuje pokrýt výdaje, které se objevují,
silná sociální kontrola (rychlé šíření informací, dezinformací, stereotypy),
nedostatek pozitivních zkušeností s prostředím mimo vlastní lokalitu (není s kým se poradit, chybí kontakty, konexe, známosti, doporučení, od koho si půjčit apod.),
jazyková bariéra; znevýhodnění dětí při vstupu do základních škol díky používání romského etnolektu češtiny,
způsob života v dnešní společnosti ovlivněný minulostí (stravování, oblékání...),
kulturní tradice a zvyklosti (vstup do rodiny, chování hosta, pozice členů domácnosti…),
nesrozumitelnost „gádžovského“ světa a jeho institucí“ (Nedělníková, 2007, s. 67).
Víšek a Frištenská uvádějí, že se u části Romů z důvodu vícegeneračního přenosu vyskytují mimo jiné opakovaně různé sociální „nedovednosti“, špatná ekonomická strategie rodiny, nezodpovědný přístup k plnění různých povinností, což s sebou nese významná rizika např. V oblasti bydlení. Romové mají právo na aktivní, kvalifikovanou a kvalitní sociální ochranu, která spočívá mimo jiné v pochopení příčin problémů a za využití nástrojů systému sociální ochrany najde co možná neúčinnější způsob řešení. (Víšek, Frištenská, 2002, s. 57-60)
4.13. Kde mohou nalézt (nejen) Romové pomoc? Problémy s finanční tísní nebo zadlužením se stávají celospolečenským problémem a netýkají se pouze romské menšiny. Na zajištění sítě služeb sociální pomoci pro zadlužené občany pracuje již téměř každé krajské město. Informace a možnosti, kde nalézt řešení pro svou situaci mohou zadlužení hledat u pracovníků státních institucí, kteří jsou schopni předat další kontakty například na dluhové poradce občanských poraden a sdružení, nebo na internetové stránky neziskových organizací zabývajícímí23 se touto problematikou anebo je možno vyhledat informace v elektronickém katalogu
23
http://dluhy.obcanskeporadny.cz/
61
poskytovatelů sociálních služeb v konkrétním regionu24 Přístup k internetu mohou využít na kontaktních místech úřadu práce nebo veřejných knihovnách. Náš právní systém garantuje souborem právních norem podmínky poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivé sociální situaci25. Poradenství a jeho formy jsou zakotveny mimo jiné např. V zákoně o sociálních službách26,27 a v zákoně o pomoci v hmotné nouzi28. Zákon o sociálních službách (ZoSS) výrazným způsobem upevnil sociální práci jako obor lidské činnosti. Profesionální sociální pracovníci jsou zaměstnáni v sociálních službách, aby realizovali jejich sociální cíle a programy. Zřizovatelem i poskytovatelem jsou obce, kraje, Ministerstvo práce a sociálních věcí, nestátní neziskové organizace, občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, církevní právnické osoby a nadace. Odpovědnost za práci poskytovatele služeb nese vždy zřizovatel. Sociální služby lze rozdělit podle typu (služby preventivní, terapeutické a rehabilitační nebo intervenční a pečovatelské), místa (dům, byt klienta, v ústavních zařízeních, centrech s denním nebo týdenním provozem). Typ služeb se může dělit i podle jednotlivých úkonů, které služba poskytuje (poskytnutí informací, zastupování před úřadem, přímá obslužná péče- dovoz jídla, úklid apod.) Služby sociální péče se dále dělí na služby sociální péče, služby sociální prevence, sociální poradenství, služby
24
(http://iregistr.mpsv.cz/socreg/vitejte.fw.do?SUBSESSION_ID=1431148087679_1. )
25
Zákon č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů zaručuje v článku 30 právo na takovou pomoc, která je nezbytná k zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti stanoví zákon. 26
§ 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů: Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství (§ 37 odst. 2) o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. 27
Např. § 37 mimo jiné stanovuje, že sociální služby zahrnují základní sociální poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, telefonickou krizovou pomoc, nácvik soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, podporu, vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností. Rozsah úkonů poskytovaných v rámci základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb stanoví Prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách27, která stanovuje, že součástí odborného sociálního poradenství jsou také sociálně terapeutické činnosti. Ty jen obecně definuje jako „poskytnutí poradenství v oblastech orientace v sociálních systémech, práva, psychologie a v oblasti vzdělávání“. U konkrétních popsaných typů sociálních služeb je zpřesňuje a popisuje např. jako „krizovou intervenci a další socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k překonání krizového stavu a zahájení následného terapeutického procesu“, jako „činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob“, ale také jako „psychosociální podporu formou naslouchání a podporu výměny zkušeností“ nebo jako „výchovné, vzdělávací, aktivizační a volnočasové aktivity“. 28
§ 1 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších změna doplňků: Každý má nárok na základní sociální poradenství vedoucí k řešení hmotné nouze nebo jejímu předcházení.
62
poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče a sociální rehabilitaci. (Gulová, 2011, s. 30 -32) V souvislosti se sběrem materiálu pro tuto práci jsem se setkala se sociálními pracovníky úřadu práce, městských úřadů, zdravotnických zařízení, Charity, Klokánku (zařízení Fondu ohrožených dětí), ARGO společností dobré vůle, DROMu, azylových domů, nízkoprahových center, občanských poraden. Sociální pracovníci často tvoří spolupracující týmy. Viz koordinace, kap. 1.5 (http://socialnirevue.cz/item/socioterapieaneb-kdyz-poradenstvi-nestaci)
4.14. Sociální práce s Romy Cílem této kapitoly není uvést návod na sociální práci s Romy, ale upozornit na její specifika. Navrátil a Musil (Navrátil, Musil in Navrátil, 2003, s. 200 -203) upozorňují, že je nutno znát úhel pohledu romského klienta na jeho problémovou životní situaci a posouzení, zda je s ohledem na své kulturní odlišnosti klient schopen problém zvládat. Proto je nutné při práci s Romy pečlivě a ve zvýšené míře pochopit a zvažovat jejich očekávání. Předsudky společnosti nebo klienta mohou mít výrazný vliv na výsledek sociální práce a je nutno s tímto fenoménem počítat. Velkým problémem se jeví existence ztíženého přístupu Romů k možnostem řešení a uplatnění svých práv a požadavků. Specifika sociální práce s romskými klienty shrnuli Navrátil a Musil (2003) do „sedmi pilířů sociální práce s romskými klienty“. Východiskem pro kvalitní sociální práci s menšinou je znalost kulturních charakteristik (tradic, norem, hodnot, rodových a rodinných vztahů) i důsledků zkušenosti menšiny se znevýhodněním a sociálním vyloučením. Rozdílnost kultur většinové společnosti a romské menšiny s rozdílnými sociálními charakteristikami se často stává zdrojem problémů a napětí. Současné členství ve dvou společnostech – majoritní a minoritní nazval Norton jako „dvojitou perspektivu“ jako „vědomý a systematický proces souběžného vnímání, chápání a srovnávání hodnot a chování většího společenského systému s těmi systémy, s nimiž je klient v těsném kontaktu – rodina, komunita. (Norton in Musil, Navrátil in Navrátil, 2003, s. 198). Podle tohoto pojetí je tedy člověk součástí jednak systému, který má k dispozici moc a ekonomické zdroje (většinová společnost) a jednak systému, který určuje sociální a fyzické prostředí (rodina, komunita). Právě tato participace na dvou systémech 63
s odlišným chápáním je pro Romy značně problematická a vyžaduje od jednotlivce dva různé způsoby zvládání úkolů, očekávání a chování od majoritní i minoritní společnosti. To může být i jeden z důvodů, proč se nedaří Romům zvládat některé životní situace podle očekávání majoritní společnosti. (Musil, Navrátil, in Navrátil, 2003, 196-199) Myslím tím konkrétně hospodaření s finančními prostředky, kdy se pro Roma jeví důležitější uspokojení jiných – z jeho pohledu důležitějších a aktuálnějších potřeb, než je úhrada nákladů na bydlení. Sociální práce s Romy vyžaduje od sociálního pracovníka, aby měl systematické znalosti o romské menšině, o společnosti, pracoval na svém dalším vzdělávání, měl schopnost sebereflexe, kladl důraz na hodnotu a důstojnost každého člověka, dbal na etické principy povolání a přihlížel ke zvláštnostem komunikačních strategií Romů. (Musil, Navrátil in Navrátil 2003, s. 200-208)
64
5. Etika v sociální práci Sociální práce jako obor práce s lidmi v sobě nese etické dimenze, neboť její výkon může výrazně ovlivňovat život člověka, jeho rodiny a potažmo i celé společnosti. Etikou sociální práce můžeme podle slovníku sociální práce rozumět „soubor mravních zásad, které by měl pracovník v sociálních službách dodržovat.“ (Matoušek, 2003, s. 62) Výkon povolání sociálního pracovníka je svázán s Etickým kodexem sociálních pracovníků České republiky, který schválila Společnost sociálních pracovníků 19. 5. 2006. Tento kodex vychází z hodnot sociální práce, která je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci mají dbát na dodržování lidských práv v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv, Chartou lidských práv Spojených národů, Úmluvou o právech dítěte, Ústavou, Listinou základních práv a svobod, a dalšími zákony, které se od výše uvedených dokumentů odvíjejí. Etický kodex obsahuje závazná etická pravidla, kterými by se měl sociální pracovník řídit ve vztahu ke klientům, k zaměstnavateli, ke kolegům, ke svému povolání a odbornosti a ve vztahu ke společnosti. Součástí etického kodexu jsou etické problémové okruhy, se kterými se může sociální pracovník v rámci své činnosti setkat. Klimentová komentovala základní etické problémy takto:
kdy vstupovat či zasahovat do života občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. Z hlediska prevence či sociální terapie společensky nežádoucí situace): Podle Klimentové je důležité zvážení včasnosti zásahu, protože v případě příliš časného zásahu hrozí nebezpečí sejmutí zodpovědnosti z klienta, u kterého by následně mohlo dojít ke snížení nebo ztrátě motivace klienta ke změně. Naopak pozdní zásah má za důsledek snížení pravděpodobnosti rychlé a efektivní změny k lepšímu a situace se může stát neřešitelnou.
kterým sociálním případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení: Klimentová komentuje takto: při nadměrném zatížení sociálního pracovníka tento zvažuje, zda se bude věnovat více případům, kde problém není příliš závažný a existuje šance na jeho rychlé vyřešení nebo zda se bude věnovat velmi závažným případům, jejichž aktéři nemají pomoc ve svém okolí.
65
kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneužití: Klimentová cituje Řezníčka, že „ sociální pracovníci nemohou přenést na svá vlastní bedra a natrvalo řešení problémů svých klientů, nýbrž jim mohou pouze částečně a dočasně napomoci“ (Řezníček, 1994, s. 18)
kdy přestat se sociální terapií a poskytováním služeb a dávek sociální pomoci: podle Klimentové hrozí nebezpečí vytvoření závislosti klienta na sociálním pracovníkovi (Klimentová, 2010. s. 20 – 21). Přesné znění Etického kodexu sociálních
pracovníků
České
publiky
je
uveden
v příloze
č.
3
(http://sspcr.xf.cz/code.html)
5.1. Dilemata v praxi sociálního pracovníka V praxi sociální práce se sociální pracovník nesetkává pouze s etickými problémy, ale také s dilematy, které mohou vlastní sociální práci ovlivňovat a komplikovat. Dilema je popsáno v slovníku cizích slov „jako nutná obtížná volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími
možnostmi.“
(http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/dilema)
Obdobně tento pojem vysvětluje Musil (2004). Musil (2004) dělí dilemata na všední a strategická. Uvádí, že zaměstnanci sociálních služeb nejčastěji řeší sedm typů všedních dilemat při práci s klientem. Jde o tato dilemata:
mezi komplexními a zjednodušenými cíli,
mezi množstvím klientů a kvalitou služeb,
mezi rovnocenným přístupem ke všem klientům a upřednostňováním některých z nich,
mezi jednostranností a symetrií ve vztazích s klienty,
mezi procedurálním a situačním přístupem k problémům klienta,
mezi poskytováním materiální a nemateriální pomoci,
mezi snahou zasáhnout včas a obavou z unáhleného zásahu (Musil, 2004).
V praxi se všechna tato dilemata velmi často prolínají a nelze je od sebe oddělovat. Sociální pracovník je vnímá a řeší komplexně. (Musil, 2004) V praxi je práce s klientem časově náročná a zároveň limitovaná, neboť například sociální pracovník oddělení dávek hmotné nouze úřadu práce se musí závazně řídit pracovní dobou určenou pro styk s klienty, která činí 25 hodin týdně. Na jednoho 66
sociálního pracovníka na našem pracovišti připadá průměrně 150 klientů, kteří osobně prokazují každý měsíc nárok na jednu a více dávek. S těmito klienty musí sociální pracovník současně pracovat na řešení jejich sociální situace, neboť záměr zákonodárce byl, aby poskytování dávek pomoci v hmotné nouzi bylo dočasného charakteru ve smyslu krátkodobého překlenutí hmotné nouze. V rámci své pracovní náplně sociální pracovník u každého z klientů pravidelně ověřuje nárok na dávku a měsíčně vždy nejpozději k 14. dni daného měsíce přepočítává přibližně 200 – 250 dávek. Nezanedbatelným problémem je to, že stát nebyl opakovaně v letech 2014 a 2015 schopen zajistit software pro tuto práci a sociální pracovník byl nucen v prvním čtvrtletí provádět tato přepočítávání ručně. V této situaci, kdy je vystaven enormnímu stresu, aby neudělal matematickou chybu, je jeho další povinností sbírat
podklady pro rozhodování, spolupracovat
s ostatními subjekty (odbor
zaměstnanosti ÚP, odbor sociálně právní ochrany dětí, kurátoři, správa sociálního zabezpečení apod.) a spolupracovat s dalšími pracovníky pomáhajících profesí (např. Klokánek, azylové domy, ubytovny, nemocnice). U nových klientů musí navíc vždy provést sociální šetření pro ověření majetkových a sociálních poměrů klienta. Ne zcela optimální pracovní podmínky, množství klientů, úkonů, jež je nutno opakovaně provádět, šetření v terénu a časové limity nevytvářejí nejvhodnější prostředí pro komplexní práci s klientem v tíživé sociální situaci. Podstatou práce sociálního pracovníka s klienty je rozhodování. Mnohdy se dostává do situací, v nichž je postaven před dilema, volbu mezi dvěma řešeními, z nichž každé má v sobě obsaženy problematické důsledky. Při práci s romskými klienty nejčastěji v praxi řešíme dilema, jak skloubit časově limitovanou konzultaci (15 minut) s potřebou klienta obšírně popsat problém, který řeší. Většinou se navíc jedná o multiproblémové klienty, u nichž došlo ke kumulaci problémů. Již pouhý pokus o rozklíčování podstaty problému zabere daleko více časového prostoru, než má sociální pracovník vzhledem k parametrům systému k dispozici. U multiproblémových klientů patří k dalšímu dilematu sociálního pracovníka pokus o stanovení priorit
při řešení dílčích problémů. Obvykle
upřednostňuje řešení základních existenčních problémů takového klienta, což je často hrozící nebo již nastalá ztráta bydlení v souvislosti s neuhrazením nákladů na bydlení. Dále je prioritou řešení akutního nedostatku finančních prostředků u rodin s více nezaopatřenými dětmi. Jako velmi tíživý problém vnímám řešení ztráty sociálního a rodinného zázemí klientů propuštěných z výkonu trestu, kdy opět jde především 67
o finanční zabezpečení v podobě mimořádné okamžité pomoci a hledání cest, jak zajistit ve spolupráci s úřady dotyčnému bydlení a stanovení způsoby úhrad. V případě dluhů klientů na energiích jsou dodavatelskými subjekty tyto domácnosti o zdroje energie odpojeny. Při řešení této situace se sociální pracovník stává prostředníkem mezi klientem a dodavatelem energií při tvorbě splátkového kalendáře, případně hledá jiné způsoby řešení, např. dočasné umístění klientů v azylových domech. Sociální pracovník si již z podstaty své práce není schopen naplánovat strukturu svého pracovního dne, neboť operativně řeší aktuální problémy klientů „tady a teď“. U dlouhodobých problémů vyžadujících soustavnou práci s klientem (např. problémy se zadlužením) poskytuje jen základní sociální poradenství a odkazuje klienta na jiné pomáhající organizace, které na řešení dílčích problémů v různých oblastech specializují.
68
Metodická část
II.
6. Metodologická část Zhoršení kvality bydlení nebo jeho ztráta často úzce souvisí s finanční tísní a zadlužením, které jsem popsala v teoretické části práce. Zda hledají takto postižení lidé některou z forem sociální práce pro změnu své situace, jak ji vnímají a zda ji dokáží využít ve svůj prospěch či neprospěch bude hlavním obsahem zkoumání. Cílovou skupinou zkoumání budou příslušníci romské menšiny, kteří často bojují se zadlužením. Výzkum zvoleného přístupu sociální práce je orientován empiricky a bude pracovat se zjištěnými informacemi o vlivu a vnímání sociální práce na zvolenou strategii řešení zadluženosti v souvislosti s bydlením. Pracuji na oddělení dávek pomoci v hmotné nouzi úřadu práce a v rámci své pracovní činnosti je mi známo, že pro osoby s nízkými příjmy nebo v hmotné nouzi existuje „záchranná síť“, která eliminuje nedostatek finančních prostředků pro úhradu nákladů na bydlení jednak dávkou pomoci v hmotné nouzi29 – doplatkem na bydlení, jednak dávkou státní sociální podpory30 – příspěvkem na bydlení. Obě tyto dávky mohou saturovat náklady na bydlení osobám s nízkými příjmy, přesto v souvislosti s náklady na bydlení lidé upadají do finanční tísně a zadlužují se.
6.1. Cíle výzkumu Cílem předkládané práce je zjistit, definovat a interpretovat vnímání způsobu pomoci v podobě sociální práce klientům ve finanční tísni. Odpovědi na hlavní výzkumnou otázku (dále HVO): „Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými?“ budou nejdůležitějšími zjišťovacími informacemi. Bude mne zajímat zvolená forma přístupu k sociální práci, kategorie klientů a výsledek spolupráce. Je systém sociální práce nastaven tak, aby byl více nápomocen ke znovuobnovení či nastolení sociálního fungování klienta ve finanční tísni? Existuje možnost změny přístupu klientů k hospodaření s jejich finančními prostředky?
29
Upravuje Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů.
30
Upravuje Zákon č. 117/1995 S., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů.
69
6.2. Operacionalizace dílčích výzkumných otázek Operacionalizace je proces, v rámci kterého dojde k převedení pojmů vztahujících se ke složitým jevům do empiricky přijatelné podoby (Janoušek, 1986). Pro zodpovězení HVO jsem stanovila dílčí výzkumné otázky (dále jen DVO), které mají být nápomocny při hledání odpovědí na HVO. DVO jsou sestaveny tak, aby bylo možno využít vybrané metody výzkumu, a získat tak co nejpřesnější informace o zkoumaném problému za použití induktivní logiky a objevených pravidelností v odpovědích respondentů (Disman, 2006). DVO 1: Jaké důvody vedly k finanční tísni nebo dluhům? Cílem otázky je zjistit, jaká je osobní historie respondenta, jaké důvody vedly k finanční tísni, zda dluhy na bydlení měly za důsledek změnu nebo zhoršení kvality bydlení, zda situaci respondent řešil a zda mu někdo s řešením potíží pomáhal. Součástí otázky je zjištění zdroje finanční pomoci. 31 DVO 2: Jaký je příběh vyhledání odborné pomoci klienty? Cílem otázky je zjistit, zda respondent řešil problémy s finanční tísní, dluhy nebo úhradami nákladů na bydlení, zda je schopen si sám uvědomit možné důsledky svého nezodpovědného konání nebo tyto možné důsledky řeší spíš jeho sociální okolí nebo některá pomáhající osoba (náhled klienta na situaci). Dalším cílem je zjistit, zda dochází ke spolupráci na řešení situace, jak aktivní je sám respondent a zda nedochází k přenesení zodpovědnosti za řešení situace na jinou osobu. Součástí této DVO je subjektivní hodnocení situace a délky spolupráce32. DVO 3: Jaké změny působí spolupráce se sociálními pracovníky? Cílem je zjistit, zda sociální práce s respondentem je ovlivňována kulturním a hodnotovým systémem aktérů, zda sociální práce ovlivňuje strategii hospodaření
Indikátorem pro tuto DVO budou: Míra spokojenosti se soužitím ve společnosti, míra spokojenosti se soužitím v sousedství, preference potřeb, změna kvality bydlení v důsledku dluhu, finanční strategie, monitoring pomoci. 31
32
Indikátorem pro tuto DVO budou: Příčina dluhu na bydlení, míra spokojenosti s důsledky dluhu, impuls k řešení problémů, možnosti řešení situace, míra spokojenosti s pomocí, délka spolupráce, míra spokojenosti s délkou spolupráce, míra spokojenosti s realizovaným typem spolupráce, reflexe sociální situace sociálními pracovníky, respektování odlišnosti kulturního a hodnotového systému, reflexe vzájemné spolupráce pomáhajícím subjektem.
70
s finančními prostředky, zjistit subjektivní hodnocení spolupráce se sociálním pracovníkem a zjistit návrh typu sociální práce s respondentem do budoucna33. K nalezení odpovědi na HVO budou užity DVO, aby bylo možno sestavit skupiny otázek pro polostrukturovaný rozhovor s respondenty. Vzájemná kombinace odpovědí od respondentů umožní získání plastického náhledu na jejich vzájemný kontakt.
6.3. Strategie výzkumu Pro zamýšlené zkoumání sociálního tématu jsem zvolila kvalitativní metodu výzkumu, neboť jejím posláním je „porozumění lidem v sociálních situacích“ (Disman, 2006, s. 289). „Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje
o názorech
účastníků
výzkumu
a provádí
zkoumání
v přirozených
podmínkách.“ (Creswell in Hendl, 2005, s. 49) Kvalitativní výzkum využívá podle Dismana induktivní logiku, která přináší širší vhled do zkoumané problematiky a pomáhá porozumět širším dimenzím zkoumaného problému. Porozumění je cílem kvalitativního výzkumu (Disman, 2006). Strategii výzkumu jsem zvolila tak, aby pokud možno co nejpřesněji odpověděla na hlavní výzkumnou otázku.
6.4. Metodologie výzkumu Ve výzkumu se zabýváme podrobným studiem několika případů, které podrobujeme komparaci a hledáme shodné nebo naopak rozdílné znaky. Výhodou kvalitativního výzkumu je hloubkový popis případů. (Hendl, 2005) Případová studie se vyznačuje záměrnou volbou, neboť vybrané případy musí mít vlastnosti, které dále studujeme. Účelovému výběru respondentů z řad klientů předcházel předvýzkum, v rámci kterého byl sestaven a použit tzv. pilotní dotazník34, který byl dán k dispozici sociálním i terénním sociálním pracovníkům i pracovníkům různých pomáhajících profesí s průvodním dopisem. Respondenti mají být podle pilotního dotazníku příslušníci romské menšiny, kteří mají potíže s úhradami nákladů na
33
Indikátorem pro tuto DVO budou: zkušenosti, existence pomoci, hodnocení, očekávání.
34
Viz příloha č. 5 Pilotní dotazník pro klienta a příloha č. 6.
71
bydlení. Při vlastním průběhu předvýzkumu se projevila a uplatnila i metoda „sněhové koule“. Podle Dismana „Snowball Technique“ spočívá ve výběru jedinců, při kterém nás nějaký původní informátor vede k jiným členům naší cílové skupiny“ (Disman, 2006, s. 114). Oslovení lidé, kteří dotazník vyplňovali, s sebou přiváděli další potenciální účastníky výzkumu, kteří vznášeli požadavek, aby si mohli dotazník rovněž vyplnit. Při vlastním jednání bylo zjištěno, že jsou v drtivé většině klienty kontaktních pracovišť Úřadu práce České republiky. Do výzkumného vzorku byli zahrnuti i sociální pracovníci různých organizací, kteří pracují s osobami ve finanční tísni nebo v hmotné nouzi. Vlastního výzkumu se zúčastnilo celkem dvanáct respondentů, z toho čtyři sociální pracovníci a osm jednotek, které tvořily jednotlivci nebo rodiny, které nazývám klienti. Respondenti nebyli limitováni místem bydliště, to znamená, že nebyli vybráni podle lokality, ve které bydlí, myšleno např. sociálně vyloučenou lokalitou. Pro validaci výsledků studie bude použita triangulace osob. (Hendl, 1999, s. 83)
6.5. Technika sběru dat V sociologickém výzkumu se technika sběru dat užívá ke zkoumání sociální reality a slouží k jejímu uchopení a zkoumání. Volba techniky sběru dat je rozhodující pro druh, hodnotu a rozsah požadovaných získávaných informací. V rámci techniky sběru dat se zohledňuje cíl výzkumu, hlavní výzkumná otázka (dále jen HVO a dílčí výzkumné otázky (dále jen DVO). Protože je pro můj výzkum důležité získat informace o důvodech, pocitech, volených strategiích a očekáváních respondentů, byla zvolena dotazovací
metoda,
která
bude
provedena
polostrukturovanými
rozhovory
s respondenty. Tento typ rozhovoru byl zvolen s ohledem na skutečnost, že je třeba získat odpovědi na shodné tematické okruhy otázek obou skupin dotazovaných a současně pro lepší pochopení a navázání a udržení kontaktu s respondenty. Pro polostrukturovaný rozhovor byly připraveny scénáře rozhovoru35, který byl sestaven podle studia odborných pramenů tak, aby operacionalizací stanovené tematické okruhy otázek směřovaly k odpovědím na DVO. Je zřejmé, že při přímém vedení rozhovoru nebudou například položeny některé otázky z důvodu, že na ně již klient odpověděl a některé otázky budou upraveny v přímém rozhovoru tak, aby byl respondent schopen pochopit 35
Viz příloha č. 7 a příloha č. 8.
72
jejich smysl. Respondent také nemusí chtít na některé otázky odpovědět. Položeny budou i ověřovací otázky. Scénář rozhovoru obsahuje třicet osm otázek pro klienty (viz příloha č. 7). Mimo natáčený rozhovor jsou respondenti dotazováni na osobní údaje, jako jsou například osobní stav, věk, zaměstnání, dosažené vzdělání, organizaci, ve které pracují, dále osobní historii, počet dětí, zdravotní stav, zdroje příjmů, příčinu zadlužení a typ dluhů. V rámci tohoto nezadokumentovaného rozhovoru formou nahrávání jsou pořízeny záznamy na terénní záznamové listy. Spisová dokumentace úřadu práce je dalším zdrojem pro dokreslení životního příběhu klientů. Využití tohoto významného zdroje je možné zaměstnancem úřadu práce v souladu s § 55 odst. 6 Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů 36. K získání dat od sociálních pracovníků bude rovněž využito stanoveného scénáře polostrukturovaného rozhovoru (viz příloha č. 8) s ohledem na využitelnost a porovnatelnost odpovědí pro zodpovězení DVO. Tento scénář obsahuje 15 otázek pro sociální pracovníky. Vzhledem k citlivosti tématu a skupinám respondentů není záměrem výzkumu jitřit v klientech emoce v souvislosti s jejich sociální situací. Data získaná z výzkumu budou interpretována tak, aby problematické nebo citlivé údaje nemohly být zneužity a současně aby výzkumem získaná data mohla sloužit jako obecně využitelný podklad pro řešení problémů zadlužených osob nebo osob ve finanční tísni ve formě sociální práce s klienty. Všichni respondenti byli před započetím rozhovorů informováni o tématu výzkumu a jeho cíli, dále byli informováni o zachování anonymity a způsobech nakládání se získanými daty. Jak bylo již výše uvedeno, otázky mohou být během rozhovoru upraveny.
6.6. Předvýzkum Podle Dismana by měl být předvýzkum prováděn na malém počtu z cílové populace, avšak současně vyšším počtu, než bude použit ve výzkumu, přičemž současně prověří zvolené nástroje pro výsledný výzkum. (Disman, 2006) 36
Zobecněné informace a souhrnné údaje, které ministerstvo a orgány pomoci v hmotné nouzi získají při své činnosti, mohou být bez uvedení konkrétních jmenných údajů využívány zaměstnanci těchto orgánů při vědecké, publikační a pedagogické činnosti nebo ministerstvem pro analytickou a koncepční činnost.
73
Od roku 2004 jsem pracovala s klienty sociálně potřebnými i s osobami se zdravotním postižením na sociálním odboru městského úřadu. Od roku 2012 jsem pracovala po delimitaci na úřadu práce v jiném městě na oddělení dávek pomoci v hmotné nouzi jako „dávkařka“37, od roku 2014 pracuji jako terénní sociální pracovnice. V případě plnění neodkladných pracovních úkolů mohu pracovat i jako „dávkařka“. V rámci sociálních šetření, která jsou prováděna podle zákona o pomoci v hmotné nouzi38, jsem se seznámila se širokou klientelou. Z vlastní pracovní činnosti mám o klientech dlouholeté poznatky a kontakty. V rámci předvýzkumu jsem kontaktovala i jiné sociální pracovníky, kteří mi byli nápomocni při jeho vlastní realizaci. Na základě výběru jsem oslovila v průběhu roků 2012 - 2014 deset osob (klientů) ve finanční tísni, kteří přislíbili spolupráci na výzkumu a šest sociálních pracovníků z různých organizací. Jeden klient si účast na výzkumu rozmyslel těsně před jeho vlastní realizací, jeden klient nedal souhlas s provedením záznamu výzkumu. Dva sociální pracovníci nedali souhlas s provedením výzkumu.
6.7. Jednotky výzkumu a výběr výzkumného vzorku Pro zpracování výzkumu byly stanoveny jednotky zkoumání a zjišťování, jejichž prostřednictvím bude možno odpovědět na stanovený cíl výzkumu. Jednotkou zkoumání jsou volené strategie řešení osoby ve finanční tísni (v souvislosti s bydlením). Jednotkou zjišťování jsou klienti, kteří se v rámci pilotního dotazníku přihlásili k romské menšině nebo národnosti, kteří se potýkají s finanční tísní a kontaktovali některou z pomáhajících profesí k řešení své situace. Do jednotky zjišťování jsou zahrnuti i sociální pracovníci, kteří reprezentují různé typy organizací. Jedná se o sociální pracovnici městského úřadu, sociální pracovnici (oddělení hmotné nouze) úřadu práce, terénní sociální pracovnici a dobrovolníka organizace, která se zabývá terénní sociální prací s romskými klienty. Na základě výsledků předvýzkumu a ochotě respondentů na výzkumu spolupracovat jsem se rozhodla vybrat respondenty účelově. (Disman, 2006)
37
Například zpracovávat podklady pro rozhodnutí, provádět sociální šetření, vydávat rozhodnutí o nároku na dávku a její výši a vykonávat další činnosti souvisejícími s dávkami pomoci v hmotné nouzi. 38
§ 63 Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů.
74
Klienti byli vybráni celkem ze čtyř lokalit, vzájemně nepříbuzní po rodové linii z důvodu, aby došlo ke snížení možného opakování totožných odpovědí a současně aby nedošlo k vzájemnému ovlivňování respondentů při vlastní realizaci výzkumu. Jedná se o respondenty z řad klientů z různých rodin a různého stavu: svobodné jednotlivce, samoživitelku, svobodné osoby žijící v druhovském poměru, pár druh – družka, z nichž jeden je rozvedený, a manžele. Věková kategorie se pohybuje u klientů od 24 let do 52 let, u sociálních pracovníků spodní hranice činí 28 let, horní hranice nebyla zjištěna (respondent přesný věk neuvedl). Všichni respondenti jsou zletilí a právně odpovědní. Rozhovory s klienty byly provedeny v květnu 2015 v co možná nejkratším časovém rozpětí dvou dnů, aby nedocházelo k vzájemnému ovlivňování při možných společenských kontaktech. Rozhovory se třemi sociálními pracovníky byly realizovány během jednoho dne, jeden sociální pracovník se rozhodl odpovědět pouze písemně. Podrobnější informace o struktuře výzkumného vzorku jsou zobrazeny v následující Tabulka 2. Respondent Pohlaví Věk (let)
Stav
Vzdělání
Zdroj příjmů
Zadlužení
Spolupráce se sociálním pracovníkem
Dávky HN39 + SSP Dávky HN + SSP40 Dávky HN + SSP Dávka důchodového pojištění, dávky HN Dávky SSP Dávky HN + SSP Dávky HN + SSP Dávky HN + SSP Dávky HN + SSP
ANO
Nikdy NE
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
ANO
Nyní NE
R1
Žena 32
svobodná
základní
R2
Žena 47 Muž 52 Žena 43 Muž 50 Žena 49 Muž 51
ženatý/vdaná
základní základní vyučená základní základní základní
svobodná svobodný ženatý/vdaná
R7
Žena 26 Muž 28 Žena 49 Muž 52 Muž 24
svobodný
základní základní základní základní základní
R9
Žena 44
rozvedená
základní
R3 R4
R5 R6
svobodná rozvedený ženatý/vdaná
Tabulka 2: Struktura výzkumného vzorku respondentů. Zdroj: Vlastní zpracování.
39
Dávky hmotné nouze
40
Dávky státní sociální podpory
75
6.8. Průběh výzkumu Výzkumný vzorek byl vybrán tak, aby co nejvíce postihoval rozpětí respondentů co do věku a osobního stavu. Vzhledem k dlouhodobosti kontaktu s klienty jsem neměla potíže s výběrem respondentů a jejich postojem k výzkumu. Snažila jsem se vybrat klienty, se kterými jsem se opakovaně setkávala při řešení různých životních situací, protože jsem předpokládala, že budou otevřeněji hovořit o svém životním příběhu, problémech se zadlužením a o tom, jak problémy vnímají a jak reagují na možné zdroje pomoci. Zařadila jsem také tři klienty, se kterými jsem v kontaktu pravidelně nebyla a jejich životní příběh jsem neznala, ale sami se v rámci předvýzkumu přihlásili. Rozhovor s respondenty probíhal po předem sjednané schůzce v jejich domácím prostředí. Vzhledem k tomu, že se často pohybuji v blízkosti jejich bydliště nebo v jejich domácím prostředí, nebyla má přítomnost výjimečnou událostí. Úskalím výzkumu se stal záznam rozhovoru na záznamové zařízení, neboť jsem se úvodem snažila o uvolnění situace nejdříve nezávazným rozhovorem o skutečnostech, které jsou nám vzájemně dávno známy bez nahrávání a teprve následně jsem přistoupila k požádání o souhlas s natočením vlastního výzkumného rozhovoru a pořízením nahrávky. Vzájemně jsme si přiznali mírnou nervozitu. Abych nezvyšovala nejistotu respondentů, poznámky do terénních záznamových listů o pozorování a anamnézu jsem pořizovala již bez přítomnosti respondentů co nejdříve po skončení rozhovoru. Poznámky se týkaly životní historie, příjmů, osobního a případně zdravotního stavu. Informace byly doplněny z dokumentace úřadu práce, neboť v průběhu výzkumu bylo zjištěno, že žádný z respondentů – klientů není výdělečně činný.
6.9. Etika výzkumu Etické zásady jsou dodržovány zejména v oblasti zachování důvěrnosti dat a ochrany soukromí účastníků. Rozhovory s klienty se uskutečnily v jejich domácím prostředí, rozhovory se sociálními pracovníky se uskutečnily bez přítomnosti třetích osob, v jednom případě byly odpovědi na otázky doručeny e-mailem. Přístup k emailové poště je omezen heslem známým pouze výzkumníkovi. Rozhovory jsou uloženy v záznamovém zařízení, každý je v samostatné složce, přepis rozhovorů obsahuje pouze jméno nebo titul. Na začátku rozhovoru je vždy zaznamenán ústní souhlas respondenta se záznamem rozhovoru. Písemnou formou souhlas respondenta nebyl zadokumentován z důvodu anonymity. Jako zaměstnanec orgánu pomoci v hmotné nouzi jsem povinna zachovat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámím v rámci své pracovní činnosti, ale 76
zobecněné informace a souhrnné údaje mohou bez uvedení konkrétních jmenných údajů být využity pro vědecké, publikační a pedagogické činnosti nebo ministerstvem pro analytickou a koncepční činnost. Analýza dokumentů probíhala v průběhu května 2015 bezprostředně po získání rozhovorů s respondenty. Využita byla i spisová dokumentace respondentů, kteří pobírali dávky pomoci v hmotné nouzi.
77
III.
Empirická část 7. Interpretace dat a výsledek výzkumu V této části diplomové práce budu prezentovat a interpretovat data získaná v rámci výzkumu. Některé poznatky získané ve výzkumu budu doplňovat přímými citacemi respondentů, které pro lepší orientaci v textu budou vyznačeny jiným typem písma, a to kurzívou. Respondenti byli složeni ze dvou skupin; a to skupiny čtyř sociálních pracovníků, kteří jsou označeni indexem R8, R10, R11, R12 a skupiny osmi klientů, kteří byli označeni indexem R1, R2, R3, R4, R5, R6, R7, R9. Indexace byla provedena podle pořadí rozhovorů s respondenty. Otázky rozhovoru k dílčím výzkumným otázkám (DVO) byly voleny tak, aby obsáhly tři významné oblasti: historii vzniku finanční tísně nebo dluhu v souvislosti s bydlením, historii vyhledání a průběhu sociální pomoci a oblast otázek na budoucí vývoj kontaktu sociálních pracovníků a klientů a způsob, jakým případnou spolupráci vnímají. První oblast tvoří otázky na minulost: na životní příběh klientů, názor na jejich soužití ve společnosti, historii vzniku dluhu, finanční strategii a monitoring pomoci. Druhá oblast se zabývá otázkami na vyhledání pomoci a její typ, délku spolupráce,
míru
spokojenosti
se
zvoleným
typem
pomoci,
vnímání
odlišnosti kulturního a hodnotového systému, chování a jednání zainteresovaných osob. Třetí oblast je zacílena na zkušenosti, hodnocení spolupráce a očekávání ve smyslu typu poskytované pomoci v budoucnu. Zvolený způsob zpracování dat by měl dát možnost vidět problémovou situaci klienta a ne/pomáhající aktivity sociální práce tak, jak je obě strany vnímají. Interpretaci dat a vyhodnocení výzkumu budu provádět na základě výpovědí dvou skupin respondentů, a to klientů a sociálních pracovníků. Pro lepší orientaci uvedu, které DVO se interpretace a výsledek výzkumu k DVO týká. Výsledky jednotlivých DVO pomohou s odpovědí na HVO a formulací závěru výzkumu.
7.1. Reflexe životní situace v kontextu osobní historie Cílem je odpovědět na DVO 1: Jaké důvody vedly k finanční tísni nebo dluhům?
78
Cílem otázky bylo zjistit, jaká je osobní historie respondenta, jaké důvody vedly k finanční tísni, zda dluhy na bydlení měly za důsledek změnu nebo zhoršení kvality bydlení, zda situaci respondent řešil a zda mu někdo s řešením potíží pomáhal. Součástí otázky bylo zjištění zdroje finanční pomoci. Otázka na osobní historii respondenta a jeho osobní identifikaci může poskytnout náhled na možné příčiny vzniku dluhů na bydlení. K této otázce se vyjádřilo 10 respondentů z řad Romů; v případě přítomného manžela se vyjadřoval i manžel respondenta. Čtyři z respondentů žijí v České republice od narození, šest přišlo ze Slovenska, z toho dva v dětském věku. Život v České republice vnímají respondenti subjektivně s ohledem na svůj vlastní příběh včetně momentální existenční situace. Někteří se hrdě hlásí ke svému „romství“ (viz kap. Šišková, 2001; Ševčíková in Sirovátka 2004) neboť jim pomáhá zachovat si vlastní identitu a překonat tíživé situace spojené s dehonestací a pohrdáním ze strany majority (R2). Někteří reflektují své „romství“, které je limitováno životem v majoritní společnosti (R1). Další reflektují vliv životních okolností (pobyt v dětském domově a pěstounské péči) na vnímání vlastní identity a svého „romství“(R1), což je případ, kdy podle Sekyta (kap. 4.6.) lze „romství“ ztratit například dlouhodobým pobytem v dětském domově. Na základě sebereflexe ti, kteří vyrůstali ve většinové populaci a byli rodiči vedeni, jako děti, k integraci ve většinové společnosti, pociťují komunikační bariéru s těmi, kteří byli vychovávaní v romské komunitě. (R9) R 9: „ (…) naši rodiče nás vychovávali jinou – mentalitou, protože nevyrůstali mezi Romama, vyrůstali jsme mezi bílýma, jo, takže my víme, jako, jak kdo vyrůstal, jak kdo se chová, už poznáte podle chování (…) my od mala mluvíme česky (…) moje rodiče nás učili česky. My sme nevěděli, co je romština (…)“ O komunikační (jazykové) bariéře zejména u dětí hovoří Nedělníková (2007) v souvislosti se zkušenostmi terénních sociálních pracovníků při práci s Romy v sociálně vyloučených lokalitách viz kap. 4.12, kdy děti používají „etnolekt češtiny“. Obecně všichni vztahy se společností i v sousedství většinou hodnotí kladně. Na život v České republice si nestěžují (R1), vnímají, že postoje lidí k nim i k romské komunitě jsou ovlivněny různými subjektivními faktory (R5) Uvědomují si prvky generalizace v přístupu k jejich komunitě ze strany většinové populace (R5). To potvrzuje v kap. 4 Frištenská a Víšek, kteří poukazují na absenci výměny vzájemných sousedských každodenních praktik a postupů jako důvod, proč se vzájemně Romové a neromové nedozvědí o svých životních zvyklostech a odlišnostech a nerespektují je. 79
R5: „(…) když třeba někdy jdeme, tak se na nás dívají jináč, třeba že (…) děti třeba zlobí a se na nás dívají, jako že jsou to romské děti a že jako že dělají bordel všude (…)“ To potvrzuje slova Šotolové v kap. 4.3, že z neznalosti kulturních reakcí jiné minority dochází ke kulturnímu nedorozumění“. Romové se mezi sebou dělí do několika skupin, nekomunikují spolu a proto lze dovodit, že v těchto případech nevyužívají možné vzájemné solidarity, která je popsána v kap. 4.5. Podle Jakoubka (2004), kdy v rámci komplexní rodiny (famiĺje) i fajty (vícegenerační rodiny) se půjčují a kolují i peníze podle momentální potřeby. Tuto teorii potvrzuje např. (R9): „Hm, takový, jsou odlišný, …. Nejsou takový, jako jsou, třebas,e … jiná, jiná menšina Romů, protože tady jsme e, jsme tady většina Romů. Ale nejsou takový, jak třebas, jsme my. …prostě mají každý jiný názor, každý jiné chování, každý jiný charisma,… jo, je velký rozdíl mezi Romem a Romem“. Goral říká, „že vztahy mezi jednotlivými skupinami Romů jsou většinou horší než s ostatním obyvatelstvem neromského původu.“ (viz Goral, kap. 4.1) Z osobní historie respondentů vyplývá, že některé zjištěné faktory přímo vedly k finanční tísni a dluhům na bydlení. Respondenti uvádějí jako příčinu finanční tísně nebo dluhů na bydlení jiné státní občanství, ztrátu nebo snížení příjmů, lichvu, nebankovní půjčky, preferenci uspokojení aktuálních potřeb rodinných příslušníků před odložením potřeby na pozdější dobu, nehrazené nedoplatky na nájemném, službách nebo energiích, dluhy na bydlení za rodinné příslušníky, nutnost úhrady kauce, statut samoživitelky, vysoké náklady na bydlení, úhrady poplatků za rodinné příslušníky nežijící s nimi ve společné domácnosti, finanční výpomoc dětem, zajištění potřeb dětí, neznalost nutnosti úhrady daně, v důsledku vysokých nedoplatků za spotřebu elektřiny a plynu, v důsledku dluhů způsobených bývalým životním partnerem. Jedním z faktorů, který byl respondenty uveden, bylo Slovenské státní občanství, které po rozdělení České a Slovenské federativní republiky znemožňovalo vyřízení sociálních dávek k dorovnání životního minima u nízkopříjmových rodin a jednotlivců (například R6, R7). R6: „ (…) no a v dvaadevadesátým začaly ty problémy s tým občanstvím (…) já po rodičích jsem měl v občance národnost slovenská (…) i když jsem se narodil v městě Kroměříži (…) Tým pádem my sme neměli nárok na nic (…) vzhledem k tomu, že jsem byl soudně trestanej, byl jsem v tu dobu na vazbě (…) tak jsem byl si požádat o to občanství až po pěti letech (…) a od té doby, od toho dvaadevadesátýho nám nastaly ty problémy (…)“ 80
R7: „Tak to bylo krz to občanství. Dyž naši si to vyřizovali, to už mi bylo nějak asi čtrnáct nebo patnáct roků. Jenže ty dluhy a všecko – to nešlo jenom na mamu a tatu, ale měli jsme to aji my. Na pojišťovně, na pracaku, třeba když jsme neměli to občanství, tak jsme si nemohli platit to pojištění, a to koikrát jsme byli vyřazení krz to, tak takhle nám vznikly vlastně ty dluhy.“ Na tuto skutečnost je upozorněno v kap. 4.2. Pavelčíkovou (2004) a Šotolovou (2000). Je tedy podpořeno zjištění, že historie dluhu některých respondentů sahá hluboko do minulosti rodiny v souvislosti s problémy kolem státního občanství při rozpadu Československa. Od té doby se datují vzniklé dluhy na bydlení a první stěhování do sociálně vyloučených lokalit. (R6) S potřebou finančních prostředků pro zajištění životních potřeb a plné úhrady nákladů na bydlení se klienti potýkají různě. Způsoby, jak zajistit dostatek finančních prostředků pro sebe svou rodinu pro své zajištění závisí na zvolené finanční strategii (kap. 3.). Vzhledem k tomu, že příjmy z pracovní činnosti nebo jiné příjmy jsou minimální, snaží se získat i jiné finanční zdroje, než ze závislé činnosti a státních dávek41. Nízké příjmy neumožňují dosáhnout na bankovní úvěr, proto je často volena například cesta nebankovních úvěrů nebo půjčka peněz na vysoký úrok (lichva), půjčka od členů rodiny a jsou jistě i další možnosti, které nebyly zkoumány. Jedním z řešení, jak získat finanční prostředky na životní a jiné potřeby je prostě nehradit náklady na bydlení. Podle výsledků výzkumu nikdo nemá příjem ze závislé činnosti. U klientů se ve vysoké míře vyskytuje nezaměstnanost, s níž souvisí převážná závislost na sociálních dávkách jako zdroji příjmů (viz tabulka v kap. 6.8 struktura výzkumného vzorku). Respondenti ( R1 – R7, R 9) buď přišli postupně o práci, nebo jsou nezaměstnaní a jedinými příjmy jsou v současné době dávky státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky důchodového pojištění (viz tabulka v kap. 6.8 struktura výzkumného vzorku). Podle Topinky a Janouškové je zaměstnáno pouze 5 – 6 % osob ze sociálně vyloučených lokalit (viz kap. 3.1). Výrazným zdrojem příjmů jsou podle nich sociální dávky (dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky státní sociální podpory, dávky sociálního pojištění) a práce „na černo“. Mezi další strategie je uváděn „ sběr železa, emigrace do zahraničí, cílené nahlížení na děti jako na zdroj příjmu ze sociálních dávek, strategie poskytování půjček na vysoké úroky, strategie podvodů, úspor 41
Dávky státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi dávky nemocenského pojištění, dávky důchodového pojištění
81
a prostituce. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 18) Tyto další strategie nebyly zjišťovány a klienti se k nim nevyjadřovali. Sociální pozici podle Pavelčíkové (2004), kap. 4.2 limituje enormní nezaměstnanost, s níž souvisí závislost na sociálních dávkách, lichva, což se potvrdilo. Klienti se setkali a využili lichvu jako zdroj příjmu pro řešení tíživé sociální situace: (R7 – lichva). Dalším popsaným zdrojem příjmu pro úhradu dluhu na bydlení byla nebankovní půjčka (R7), která nesla znaky lichvy. V kap. 4.4 je popsáno tvrzení Sekyta (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004): …“ pro okamžité uspokojení nějakého zájmu si půjčují peníze od lichvářů na úrok, který nedokážou zaplatit“… Neschopnost odložení aktuální potřeby na pozdější dobu nebo nadřazení zájmů rodiny na zájmy jednotlivce (kap. 4.8) může vést k finanční tísni nebo dluhům na bydlení, neboť respondenti uvedli, že peníze ze státních dávek42 použili na něco jiného a neuhradili náklady na bydlení, protože podpořili jiné členy rodiny (například R2, R3). R 3: „Já jsem dostávala málo peněz (…) tak ten dluh tam nastal, protože jsem radši vyhověla děckám, než abych platila ten nájem.“ Dále byl respondentem uveden případ uspořádání karu v rámci pohřební tradice, přes upozornění na ekonomické důsledky takového jednání ( R12). Jedná se tak o neschopnost odložení aktuální potřeby na pozdější dobu, jak ji na příkladu v kap. 4.4 popisuje Sekyt (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004): „Velkou část svých příjmů utratí romské rodiny v prvních dnech, před dalším příjmem jsou zpravidla bez prostředků“ a obdobně v kap. 4.11 (Hůlová, Steiner in Hirt, Jakoubek, 2004, s. 101). Peníze jsou u Romů vysoko v žebříčku hodnot, protože aktuálně umožňují uspokojit životní potřeby a současně jsou pro Romy prostředkem, jak vyjádřit lásku i úctu. (viz kap. 4.11) Upřednostnění vyjádření lásky a úcty k jiným členům rodiny může být jedním z důvodů, proč Romové dají přednost vynaložení finančních prostředků na něco pro člena rodiny, než na náklady na bydlení. Vznik dluhů na bydlení často souvisí s problematikou tržního bydlení; což v sobě zahrnuje vysoký nájem, nutnost složení kauce, zálohy za energie a služby stanovené na minimální výši, která neodpovídá skutečnému počtu bydlících osob. Takto nízko nastavené úhrady nákladů na bydlení nebo nájemné nehrazené v plné výši vedou často k vysokým nedoplatkům na nájemném, službách nebo energiích (R9). K místu trvalého pobytu se vážou i dluhy na bydlení za rodinné příslušníky, kteří se zde již 42
Dávky státní sociální podpory – příspěvek na bydlení a dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení, popřípadě dávka mimořádné okamžité pomoci
82
nezdržují (například dluhy na poplatcích za svoz tuhého komunálního odpadu) (R1). Situace je o to horší, pokud se v této situaci ocitne samostatný jedinec nebo samoživitelka (R1, R7): R 1: „Člověk bere málo peněz (…) jsem na to vlastně sama, prakticky na všechno (…) mám dluh na elektřině, mám dluhy na popelnicích, teď kvůli holce (…) protože tady mají trvalé bydliště (…) šetřila jsem si na ten teda nájem, abych měla na kauci. Zaplatila jsem kauci, pak jsem platila nájem, nestíhala jsem na nic (…) a tím vznikl ten dluh.“ Vznik dluhu na bydlení způsobených bývalým životním partnerem popsala R9, která jej nechala v bytě bydlet samostatně asi rok (R 9): „Já jsem s přítelem nežila asi rok a nechala jsem je pobývat tady v bytě, takže tady ten dluh nastal za ten rok.“ Vznik dluhů na bydlení v souvislosti s tržním bydlením a ztrátou zaměstnání je popsán v kap. 4.7. Moravec (Moravec in Hirt, Jakoubek, 2004, s. 27; Moravec in Hirt, Jakoubek, 2004, s. 11-69) popsal koncept vzniku dlužníků v souvislosti s absencí Českého státního občanství, kdy z důvodu nemožnosti pobírat sociální dávky se Romové stali „neplatiči“, kteří přicházeli o bydlení a stěhovali se k příbuzným. V těchto nových domácnostech docházelo ke zvýšeným spotřebám energií a služeb, které nemohli z omezených finančních zdrojů zaplatit. Docházelo k exekucím na již omezený příjem a stěhování do náhradního bydlení z důvodu neplacení nájemného… Je prokázáno, že příčin vedoucích k finanční tísni nebo dluhům na bydlení je několik a že se jedná o problém, který na sebe patrně navazuje důsledek, který byl důvodem dalšího zkoumání, a to změnu nebo ztrátu bydlení. Neplacení nájemného, služeb a energií s sebou nese důsledky například v podobě změny lokality bydlení (například stěhování do okrajových částí obcí), změny kategorie bydlení (horší kvalita bydlení), nedostupnost či odpojení od některých zdrojů energií, stěhování do ubytoven, holobytů nebo úplnou ztrátu bydlení. Změnu nebo zhoršení kvality bydlení v důsledku dluhu na bydlení uvádějí respondenti (například R1, R5, R6, R7) jako přestěhování z bytů v lepších lokalitách (např. sídliště Zachar, do horší, sociálně vyloučené lokality (R1, R5) nebo do „holobytu“ (R 6). R 6: „(…) z toho Zacharu nás přestěhovali právě sem. Do holobytu. (…) Všeci byli na tym, že byli rádi, že žijou, jo?“ Tři respondenti situaci zvládli a nemuseli se přestěhovat, tři byli vystěhováni (R1, R5, R6), situace jednoho je v řízení, jedna respondentka uvádí jiné důvody ke 83
stěhování než dluh (R9). Dva respondenti uvádějí pomoc rodinných příslušníků, takže k vystěhování nakonec nedošlo (R4, R2) R2: „Podařilo se nám to zaplatit a jsem rád (…) Dcery nám pomáhají (…)“ Podle Moravce je „Modelovou posloupnost typů bydlení, kterými procházejí sociálně vyloučení Romové, by tvořil nájemní vztah na dobu neurčitou v obecním bytě, poté nájemní vztah na dobu určitou v obecním bytě nebo v bytě vlastněném soukromou osobou nebo firmou, pak následuje ztráta standardního nájemního bytu a po ní nějaký typ „bydlení pro neplatiče“, ubytovna pro ženy a děti eventuálně azylový dům, byty příbuzných,
které
se
tak
stávají
neúnosně
přelidněnými
a nakonec
často
bezdomovectví.“ (Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s. 36) kap. 4.7. V kap. 4.7 se zabývám tématem Romové a bydlení, neboť je to téma, které je provázáno se schopností hospodařit s finančními prostředky, „romstvím“ a sociálně ekonomickými podmínkami. Podle Sekyta „romství“ systémem rodinné solidarity zpomaluje rozvoj osobní odpovědnosti“. (kap. 4.10, Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 215) Ztráta bydlení nebo vytěsňování z bydlení zasahující celé romské populace vedou k vytváření sociálně vyloučených lokalit a jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se obyvateli sociálně vyloučených lokalit stali. (Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s. 27). Dostáváme se tak k tématu ohrožení sociálním vyloučením, jehož znaky se projevují v zejména v těchto oblastech života: chudoba a nízký příjem, omezený přístup na trh práce, nízká míra sociální podpory, bydlení a život v kontextu lokality a vyloučení ze služeb.(kap. 4.12, Pierson (2000) in Navrátil, 2003, s. 33) Některé tyto znaky byly zmíněny. Je prokázáno z výsledku výzkumu a podpořeno odborným pramenem, že dluhy na nákladech na bydlení s sebou skutečně nesou v mnoha případech změnu, zhoršení nebo úplnou ztrátu bydlení a možnost sociálního vyloučení. Součástí výzkumu bylo zjistit, jakou formu pomoci a podpory používají sociální pracovníci pomáhajících organizací a zda berou ohled na odlišný kulturní a hodnotový systém klientů. Romové jsou menšinou (viz kap. 4) a v celém průběhu sociální práce s příslušníky menšiny by měl sociální pracovník tuto skutečnost bedlivě reflektovat a své chování a jednání i používanou metodu a typ sociální práce s klientem modifikovat a tzv. „ušít na míru“ ve smyslu specifičnosti sociální práce s menšinou viz kap. 2.1 – 2.5 (Navrátil, Musil). Situace je o to komplikovanější, že se jedná současně o respondenty R1 – R7, R9 ve finanční tísni, tedy zadlužené, proto je třeba mít na zřeteli i tuto skutečnost a brát v potaz i specifika práce se zadluženými. 84
Sociální pracovnice městského úřadu (R8) uvedla, že používá základní poradenství a dále posílá klienty do občanské poradny Oblastní charity. Sdělila, „ že teda za prvé vždycky přijdou pozdě, až už je nejhůř, až už tam prostě ten exekutor klepe na dveře anebo prostě tady, že se jim tady dává výpověď z bytu nebo neprodlužuje nájemní smlouva na bydlení, tak teprve se snaží něco řešit a něco zachraňovat … a někdy se fakt stane, že jim už není možno pomoci“, což koresponduje s názorem Kallové (kap.3.1), která rovněž poukazuje na to, že klienti řeší vlastní zadlužení hodně pozdě. Ohled na odlišný kulturní a hodnotový systém klientů nebere, zachází se všemi stejně. Sociální pracovník úřadu práce (R10) uvedl použití metody rozhovoru a metody aktivního naslouchání, individuální přístup ke klientům, poskytování základního poradenství a předání a zprostředkování kontaktu na odborníky. Samozřejmostí je ohled na odlišný kulturní a hodnotový systém klientů. Dobrovolník (R 12) uvedl, že práce v organizaci, ve které působí, je zaměřena na romské i neromské klienty, poskytují poradenství v oblasti finančního zadlužení. V rámci práce používají rozhovor (viz kap. 1.4), nabídku řešení, vyjasňování, doprovod. Otázka kulturního a hodnotového systému zůstala nezodpovězena. Terénní sociální pracovník (R11) používá sociální službu „Terénní programy „ zacílené na cílovou skupinu Romové. Samozřejmostí je ohled na odlišný kulturní a hodnotový systém klientů; pokud je pracovník „nerom“, je zaškolen romskými pracovníky. Poradenství jako jedna ze základních služeb v pomáhajících profesích (viz kap.1.4) se může lišit podle profesně-osobnostních kompetencí a rozsahu a podoby poradenské činnosti, které vycházejí z poslání a rozsahu působení organizace, ve které pracovník působí. Právo na získání poradenství garantuje několik zákonů upravujících oblast sociální péče; jedná se např. o Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 359/1999 o sociálně-právní ochraně dětí a velmi obecně také o Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod ve znění pozdějších předpisů viz kap. 1.4. Znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní sociální práci s těmito klienty. Pomáhá sociálnímu pracovníkovi vnímat specifika této kultury a vidět problémy z jejich úhlu pohledu. Současně napomáhá posouzení problémů a hledání optimálních možností jejich řešení. Přijetí různorodosti kultur by mělo být pro 85
sociálního pracovníka samozřejmostí. Šotolová uvádí, že „čím lépe odlišnou kulturu pochopíme, tím se pro nás stane přijatelnější. Z neznalosti kulturních reakcí jiné minority dochází ke kulturnímu nedorozumění.“ (Šotolová, 2000, s. 8) viz kap. 4.3. Koncept sociálního fungování a životní situace klienta by měly podle Musila a Navrátila (2005) zahrnovat i skutečnost, že se členové menšiny pohybují ve společnosti odlišné kultury, která na ně klade z jejich pohledu málo srozumitelné, náročné nebo těžko přijatelné požadavky. „Nerovnováha mezi jejich schopností zvládat a povahou očekávání okolní společnosti často souvisí s nesouladem kulturních představ, s kulturními a mediálními deficity členů menšinových skupin a s jejich omezenými možnostmi na rozhodování“. (Navrátil, Musil, 2005, s. 120-121) viz kap.2.1.
7.1.1.
Dílčí výsledné zjištění k DVO 1:
Na základě výzkumu mohu konstatovat, že život v České republice vnímají klienti subjektivně s ohledem na svůj vlastní příběh včetně momentální existenční situace. Obecně si na život v České republice nestěžují, vnímají, že postoje lidí k nim i k romské komunitě jsou ovlivněny různými subjektivními faktory. Uvědomují si prvky generalizace v přístupu k jejich komunitě ze strany většinové populace, proto je někdy vztah k majoritě ambivalentní. Je zjištěno, že historie dluhu některých respondentů sahá hluboko do minulosti rodiny v souvislosti s problémy kolem státního občanství při rozpadu Československa. Od té doby se datují některé vzniklé dluhy na bydlení a první stěhování do sociálně vyloučených lokalit. Příčin finanční tísně nebo dluhů na bydlení je mnoho; mezi zjištěné příčiny patří nedostatečný příjem, statut samoživitelky, vysoké náklady na bydlení, úhrady poplatků za rodinné příslušníky nežijící ve společné domácnosti, uspokojení jiných potřeb (finanční výpomoc dětem), nehrazení nákladům bydlení, zajištění potřeb dětí, neznalost nutnosti úhrady daně, dluhy na energiích, dluhy způsobené bývalým životním partnerem. Někteří respondenti uvádějí původní příčinu dluhu na bydlení v souvislosti s problémy se státním občanstvím, lichvu, z důvodu antagonismu mezi rodinami nevyužívají rodinné peněžní a naturální solidarity, užití finančních prostředků na něco jiného, než bydlení - tedy preference uspokojení aktuálních potřeb před odložením potřeby na pozdější dobu. Je prokázáno z výsledku výzkumu a podpořeno odborným pramenem, že dluhy na nákladech na bydlení vznikají z výše uvedených důvodů. 86
Neplacení nájemného, služeb a energií (tedy dluhy na bydlení) s sebou nesou důsledky například v podobě změny lokality bydlení (například stěhování do okrajových částí obcí), změny kategorie bydlení (horší kvalita bydlení), nedostupnost či odpojení od některých zdrojů energií, stěhování do ubytoven, holobytů nebo úplnou ztrátu bydlení. Téma sociálního vyloučení je provázáno se schopností hospodařit s finančními prostředky, „Romstvím“ a sociálně ekonomickými podmínkami. Ztráta bydlení nebo vytěsňování z bydlení zasahující celé romské populace vedou k vytváření sociálně vyloučených lokalit a jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se obyvateli sociálně vyloučených lokalit stali. Je doloženo, že dluhy na bydlení skutečně s sebou nesou v mnoha případech změnu, zhoršení nebo úplnou ztrátu bydlení a možnost sociálního vyloučení.
7.2. Reflexe sociální práce se zadluženými Cílem otázky je odpovědět na DVO 2: Jaký je příběh vyhledání odborné pomoci klienty? Cílem otázky je zjistit, zda respondent řešil problémy s finanční tísní, dluhy nebo úhradami nákladů na bydlení, zda je respondent schopen si sám uvědomit možné důsledky svého nezodpovědného konání nebo tyto možné důsledky řeší spíš jeho sociální okolí nebo některá pomáhající osoba (náhled klienta na situaci). Dalším cílem je zjistit, zda dochází ke spolupráci na řešení situace, jak aktivní je sám respondent a zda nedochází k přenesení zodpovědnosti za řešení situace na sociálního pracovníka nebo jinou osobu. Součástí této DVO je subjektivní hodnocení situace a délky spolupráce. Finanční tíseň nebo existence dluhů na bydlení je situace, která by měla klienta vzhledem k jejich důsledkům (změna, zhoršení, ztráta bydlení) motivovat k jejímu řešení a akci. Prvotní impuls může vycházet přímo od zadluženého nebo zvnějšku od jeho sociálního okolí (rodina, přátelé, známí) nebo zainteresovaných institucí (například od majitelů bytů, dodavatelů energií a služeb, soudů, exekutorů apod.) Mezi způsoby řešení situace – jak výše uvedeno – patří kromě různých finančních strategií i vyhledání nebo nabízení pomoci ať už z řad rodiny, blízkého sociálního okolí nebo z řad laiků i profesionálů. Jako nástroj pomoci může sloužit laická i odborná pomoc v podobě některé z forem sociální práce s klientem (viz kap. 1 – kap. 2.5).
87
Respondenti k řešení dluhové situace přistupovali s různou strategií a s různou mírou úrovně aktivity. Jeden respondent se vůbec ve svých možnostech neorientuje. Ostatní navázali kontakt s Azylovým domem pro ženy a matky v tísni, s úřednicemi z krajského úřadu nebo se sociálními pracovníky, kteří jim předali kontakt na terénní pracovníky jedné organizace. Konkrétní terénní pracovníci pak s klienty řešili jejich dílčí problémy. Jeden respondent udává, že situaci řeší sám a je schopen i radit okolí. Jedna respondentka nevyužila žádný druh finanční pomoci, pomoc nevyhledala a ani jí nebyla nabídnuta; na nutnost řešení situace byla upozorněna vnějším okolím (soud, exekutor) (R1). R1: „Ne.(…) No tak chodijou mi pořád dopisy, je to dané exekutorovi.“ v jednom případě byl respondent upozorněn vnějším okolím (majitelem bytu) na existenci dluhu, sám si aktivně sjednal splátkový kalendář, který však nebyl schopen vzhledem k omezeným finančním zdrojům dodržet (R6). V jednom případě byla využita malá finanční pomoc od rodiny (R3) a následovalo vyhledání spolupráce s krajským úřadem a terénním sociálním pracovníkem. V jednom případě byla rodinou poskytnuta naturální pomoc (jídlo) (R7), následovala finanční půjčka od nebankovní společnosti a pak následovala nabídnutá pomoc od terénní sociální pracovnice v rámci depistáže. Ve čtyřech případech klienti aktivně vyhledali pomoc sami. V jednom případu byli klienti (R4) na dluh upozorněni finančním úřadem, vyhledali pomoc na úřadu práce a pak následovala spolupráce s terénním sociálním pracovníkem – dobrovolníkem (R12). Ve dvou případech byli klienti na dluh upozorněni vnějším okolím a sami vyhledali pomoc terénního sociálního pracovníka (R2, R9) R 2: „(…) požádal jsem paní X, aby nám s tym dluhem nejak pomohla, aspoň splátkový kalendář. (…) To je jako na ty romský, poradkyně.“ v jednom případu byl respondent na dluh upozorněn vnějším okolím a vyhledal pomoc Klokánku (R5) a následně terénního sociálního pracovníka. Respondenti byli na nutnost řešení problémů s dluhy na bydlení většinou upozorněni vnějším zainteresovaným okolím. Konkrétní terénní pracovníci pak s klienty řešili jejich dílčí problémy. Jeden respondent udává, že situaci řeší sám a je schopen i radit okolí (R9). Všichni respondenti z řad organizací provádějí v rámci výkonu povolání depistážní činnost, poskytují základní sociální poradenství a na odbornou pomoc odkáží v rámci koordinace (kap. 1.5) (R8, R10) nebo pomoc sami poskytnou (R11, R12).
88
Řešení situace v souvislosti s dluhem na bydlení je pro respondenty obtížné, dle výsledků výzkumu volili tři hlavní strategie řešení úhrad dluhů na bydlení a to: lichvu (například R4) a nebankovní půjčky (například R7)- viz kap. 3.1 (Syrovátková, Machalíček, Christová, 2002) za účelem úhrady nákladů na bydlení za každou cenu a nebo splátkový kalendář (R2, R4, R5, R6, R9) v souvislosti se splátkovým kalendářem (viz příloha č. 12) jim pomáhají hlavně terénní sociální pracovníci (viz kap. 1.12), kteří poskytují poradenství a pomoc v místě bydliště klienta, pomáhají s vyplňováním a vyřizováním různých listin, dohadují ve spolupráci s klientem a jeho možnostmi splátkové kalendáře, doprovázejí klienty k jednání, poskytují emocionální oporu (viz kap. 1.1, sociální podpora podle (Matouška 2003) a podobně. Jak vyplývá z analýzy rozhovorů, všichni z respondentů měli problémy s dluhem na bydlení (nájem, energie, odpady) (viz kap. 3.1) i finanční tísní (viz kap. 3). Respondenti se situací spokojeni nebyli, vnímali ji jako stresující, traumatizující, bezvýchodnou.(R1, R2, R3, R4, R5) R 1: „Je to taký moc jako traumatizující je to (…) deprese z toho mám. (…) Představovala jsem si ten život trošku jinačí, lehčí.“ R 5: „(…) dluhy já asi snad v životě nesplatím, protože když já to chcu třeba jeden dluh splatit, tak druhý mi už zase narůstá, penále, úroky, moc strašně velkých úroků na elektrice třeba já sám dlužím už teď sto dvacet tisíc s úrokama.“ Jedna klientka nevyhledala pomoc vůbec (R1), protože nevěděla, kam se obrátit pro pomoc a ani nemá potřebu situaci řešit; důvodů pro „neřešení“ může být více, jak uvádí Nedělníková (2007) v kap. 1.9 důvody, proč klient pomoc nevyhledává. Podle Nedělníkové to může dále být, že o existenci služby neví nebo má nedůvěru v „kamenné“ instituce, může mít nějaké komunikační bariéry nebo rezignovala, protože neviděla východisko. R1 bojuje s více problémy najednou, jak vyplývá z jejího životního příběhu. Její dvě nezletilé dcery žijí s otcem v Anglii, ona žije sama s 1,5letým synem, s dluhy, s nízkými příjmy z dávek státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi, má stanovenu vyživovací povinnost k dcerám a otec syna je neznámý. Podporu rodiny nevyužívá. Vzhledem k tomu, že na problém s dluhem upozorňuje její sociální okolí, je držitelem problému podle Úlehly její sociální okolí viz kap. 1.14 (Úlehla, 1996) Někteří aktivně svůj problém ale neřešili do chvíle, kdy přišel impuls zvnějšku (například výzva k zaplacení dluhu, exekuční příkaz, soudní žaloba k vyklizení bytu, byli upozorněni pronajímatelem, domovní správou, městem – úřadem, exekutorem, 89
distributorem elektrické energie apod.)(R4, R6). Na existenci tohoto jevu upozorňuje Nedělníková (2007) v kap. 4.12, kdy životní strategie jsou orientovány na přítomnost, a dále upozorňuje na nesrozumitelnost „gádžovského“ světa. Respondenti nemají kompetence ani finanční prostředky k řešení tohoto problému zadlužení, takže se stav prohlubuje. Na základě impulsu z vnějšku ve většině případů pomoc vyhledali sami. R 4: „Ano, ano, my jsme byli upozornění, jak říkám jedna paní, co s okresu, úřednice.“ Držitelem problému podle Úlehly (1996, kap. 1.14) jsou tedy respondent i jeho sociální okolí. Respondenti využívají pomoc terénních pracovníků, kteří jim pomáhají pochopit podstatu mechanismu splátek, vypisují formuláře, v případě potřeby s nimi jezdí na úřady, probírají s nimi strategie, jak dluhy sanovat. Dvě respondentky uvedly, že pomoc terénních pracovníků odmítají (R1, R9), z toho jedna se cítí být kvalifikovaná pro terénní práci (R9). Z uvedených skutečností v rozhovorech plyne, že respondenti byli a jsou spokojeni s rozsahem poskytovaných služeb, neboť služba přichází za nimi, aniž by oni sami byli například zdravotně limitováni. Jeden respondent uvedl, že spokojen není, protože terénní pracovník sice nabízí strategie k řešení dluhu, ale sanace samotného dluhu je na respondentovi. Topinka a Janoušková (2009) viz kap. 4.9 a Víšek a Frištenská (2002) upozorňují na nebezpečí vícegeneračního přenosu takového chování, kdy se vyskytují mimo jiné opakovaně různé sociální „nedovednosti“, špatná ekonomická strategie rodiny, nezodpovědný přístup k plnění různých povinností, což s sebou nese významná rizika např. V oblasti bydlení (Víšek, Frištenská 2002) kap. 4.12. Tento pramen potvrzuje poznatek respondenta (R 8), že pracuje na řešení stejných problémů v některých rodinách již druhou generaci. Dle rozhovorů se dá předpokládat, že součinnost terénního sociálního pracovníka je v některých případech i vyšší než 3 roky (R2). V této souvislosti je třeba upozornit na dilemata sociální práce viz kap. 5.1 a etické problémy spojené se sociální prací viz kap. 5 kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly respondenta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneužití (R4, R10). R5: /terénní pracovnice paní X/ „Tak – příjde jako zeptat se mě, jestli něco nepotřebuji, když potřebuji, jde se mnou na sociál – jako na sociální odbor, pomůže mi, když něčemu nechápu, vypíše mi nějaké papíry, teď mi vlastně pomáhá s elektrikou, sem
90
tam měla nedoplatek, to se vyřešilo vlastně, obvolává mi vlastně, co potřebuji, takže – jsem spokojená.“ Kdy přestat se sociální terapií a poskytováním služeb a dávek sociální pomoci (viz příloha č. 3, Etický kodex sociálních pracovníků ČR). Otázky pomoci nebo kontroly jsou zmíněny v viz kap. 1.14 kdy sociální pracovník klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito zdánlivě protichůdnými aspekty sociální práce vyžadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role (viz kap. 5 Klimentová) a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních hodnot sociální práce (viz příloha č. 3). Součástí otázky pomoci a kontroly je určení držitele problému, jak jej popsal Úlehla (1996) (kap. 1.14) neboť podle „držitele problému“ se bude poskytovat pomoc nebo kontrola. Ve své práci „princip držitele problému“ velmi efektivně podle Úlehly (1996) shrnula Ševčíková43 (Ševčíková, 2007, s. 126). Respondenti potvrzovali délku spolupráce mimo jiné tvrzením, že se na sociálního pracovníka obrátí vždy, když něco potřebují (R5, R6, R7). Tato informace potvrzuje Marešovo tvrzení, že „… roste počet problémů, se kterými se respondent potýká a roste také počet osob, které kontaktují sociální pracovníky a žádají poskytnutí základního poradenství“ (Mareš, 1994; kap. 1.12) V oblasti pomoci sociálními pracovníky byla zaznamenána různá míra pomoci podle typu pomáhající organizace. Městský úřad (R8) po poskytnutí základního poradenství odkázal na pomoc jiné organizace, které poskytl dotaci a místnost pro činnost ale i přesto to bylo poskytnutí základního poradenství. Úřad práce poskytuje finanční zabezpečení v podobě dávek státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi (R10) a základní sociální poradenství a přímou odbornou pomoc ve většině případů deleguje jinam. Dobrovolník poskytl nad rámec své činnosti i dopravu (R12) a nejkvalifikovanější pomoc poskytla romská terénní pracovnice (R11). O rozdělení na základní a odborné poradenství v kap. 1.4 informuje Michalík (2008), Drapela (1995) informuje o obecných cílech poradenství a Novosad upozorňuje, že poradenství tak nemá pouze pomáhající charakter, ale může být pro klienta i omezující a může mu uškodit nebo jej odradit od dalšího vyhledávání pomoci. Podle Novosada se jedná 43
„ Pokud klient má pro společnost přijatelné způsoby (rozuměj chování), které jsou pro něj problém, držitelem problému je klient a nastupuje kontrola; pokud má nepřijatelné způsoby, které jsou problémem pro pracovníka, držitelem problému je pracovník a ke slovu přichází kontrola. Musil(2004) dodává, že ještě existuje situace, kdy způsoby jsou nepřijatelné pro klienta i pracovníka, držitelem problému jsou oba „. (Ševčíková, 2007, Sborník z konference iV. Hradecké dny sociální práce, s. 126)
91
o nevhodně vedenou poradenskou strategii, netaktní jednání nebo neaktuální radu. (Novosad, 2009, s. 101 v kap. 1.4) Na spolupráci se respondentům líbilo především to, že terénní pracovníci jim poskytovali potřebné informace, psychickou oporu, jednali jejich jménem a v jejich zájmu. Spolupráce trvala po dobu řešení problému nebo stále trvá, popř. se na terénní pracovníky obracejí při řešení nových problémů. (viz kap. 1.9, Nedělníková, 2007) Pokud
respondenti
spolupracovali
s terénním
pracovníkem,
délka
jim
vyhovovala. Šlo vždy o dlouhodobou spolupráci. Uvádějí rok až tři roky. Podle obměny zmíněných osob terénních pracovníků lze usuzovat i spolupráci delší než tři roky (R3) R 3: „Všecko se mi líbí. (…) Tři roky? Možná víc.“ R 2: „(…) ta spolupráce byla ukončena, z důvodu (…) ten dluh jako nemáme, takže ta spolupráce končila kvůli tomu, že jako nepotřebuju pomoc, prostě.“ Z uvedených skutečností v rozhovorech plyne, že respondenti byli a jsou spokojeni (například R4). Jeden respondent uvedl, že spokojen není, protože terénní pracovník sice nabízí strategie k řešení dluhu, ale sanace samotného dluhu je na respondentovi (R9). R 9: „Nevyhovuje, i když musíte souhlasit s tím, ale nevyhovuje to, protože to pořád vyplývá z toho, že (…) od té sociální pracovnice, není, i když vám poradí, a chce vám dobře, abyste to začala nějak projednávat nebo splácet (…) ale stejně to jde z vašich peněz, to, co máte přiznané.“ Respondenti z řad sociálních a terénních pracovníků (R8, R10, R11, R12) se shodují v tom, že pokud se týká jejich klientů, jde o občany, kteří jsou vedeni jako klienti hmotné nouze, často ze sociálně vyloučených lokalit, s nízkým vzděláním, bez pracovních návyků. Záleží na individuálním charakteru klientů, kteří situaci vnímají často jako beznadějnou, emočně zátěžovou, nicméně aktuálně problém neřeší, nepřipouštějí si ho a obvykle situaci řeší až pod tlakem zvenčí (exekutorský příkaz, výpověď z bytu apod.). Pokud klienti pomoc vyhledají, obvykle spolupracují, někteří dlouhodobě na sanaci nejpalčivějšího problému, najdou se i jedinci, kteří svou situaci odmítají řešit. R11: Velká beznaděj, u těchto klientů jde o kumulaci hned několika problémů, např. špatné a nevyhovující bydlení, dlouhodobá nezaměstnanost, ztráta pracovních návyků, nízké vzdělání, žádná kvalifikace, vysoká zadluženost a denodenní projevy nesnášenlivosti ze strany většinové společnosti. V takové situaci by se necítil dobře žádný respondent bez ohledu na barvu pleti či národnost. (…) Někteří klienti 92
spolupracují, někteří chtějí řešit jenom to, co je pálí nejvíce. Najdou se i tací (sice zřídka), kteří nechtějí řešit nic. Naštěstí jich není mnoho“. Přístup vzorku sociálních a terénních pracovníků k hodnotovému a kulturnímu systému je individuální: úřednice města přistupuje ke všem klientům stejně a nabízí stejný rozsah služeb (R8), úřednice úřadu práce odlišnosti reflektuje a uvědomuje si úskalí své práce v souvislosti s odlišným žebříčkem hodnot, který komplikuje aktuální životní situaci respondenta. Romská poradkyně rozdílnosti reflektuje a umí s nimi pracovat, navíc uvádí, že jejich poradenské zařízení proškoluje neromské terénní pracovníky, aby si osvojili potřebný komunikační kód. Terénní pracovník není schopen na otázku odpovědět, v jeho přístupu se zrcadlí orientace na řešení aktuálního problému, nicméně v jiné části rozhovoru zmiňuje příběh klientky, která upřednostnila investici financí na kar otce, nezaplatila přes rady pracovníka zaplacení nájmu, a zničila si tak naději na lepší budoucnost.“ R 12: „ (…) tak v podstatě – sem měl klientku, které umřel tatínek,… rozebrali jsme spolu náklady na pohřeb, vysvětloval jsem jí: poslouchejte, nesmíte, napřed zaplaťte všechny náklady na bydlení, s bydlením spojené, pak teprve můžete použít peníze na pohřeb, jako na kar. Ne, peníze použila obráceně, přišla o peníze, přišla o bydlení a dneska v podstatě je na ubytovně a … její chování se úplně radikálně změnilo…“ Respondenti R10, R11, R12 si uvědomují kulturní a hodnotovou odlišnost svých klientů a počítají s odlišným typem sociální práce se svým klientem, aj již bylo výše uvedeno a koresponduje tento postoj respondentů R10, R11, R12 s kap. 2.1.- 2.5 a kap. 4.14. Specifika sociální práce s romskými klienty shrnuli Navrátil a Musil (2003) do „sedmi pilířů sociální práce s romskými klienty“. Východiskem pro kvalitní sociální práci s menšinou je znalost kulturních charakteristik (tradic, norem, hodnot, rodových a rodinných vztahů) i důsledků zkušenosti menšiny se znevýhodněním a sociálním vyloučením. Rozdílnost kultur většinové společnosti a romské menšiny s rozdílnými sociálními charakteristikami se často stává zdrojem problémů a napětí. Současné členství ve dvou společnostech – majoritní a minoritní nazval Norton jako „dvojitou perspektivu“ jako „vědomý a systematický proces souběžného vnímání, chápání a srovnávání hodnot a chování většího společenského systému s těmi systémy, s nimiž je klient v těsném kontaktu – rodina, komunita. (Norton in Musil, Navrátil in Navrátil, 2003, s. 198).
93
Podle tohoto pojetí je tedy člověk součástí jednak systému, který má k dispozici moc a ekonomické zdroje (většinová společnost) a jednak systému, který určuje sociální a fyzické prostředí (rodina, komunita). Právě tato participace na dvou systémech s odlišným chápáním je pro Romy značně problematická a vyžaduje od jednotlivce dva různé způsoby zvládání úkolů, očekávání a chování od majoritní i minoritní společnosti. To může být i jeden z důvodů, proč se nedaří Romům zvládat některé životní situace podle očekávání majoritní společnosti. (Musil, Navrátil, in Navrátil, 2003, 196-199) Sociální a terénní pracovníci vnímají jako pozitivum, když se jim podaří respondenta přesvědčit, aby situaci řešil, poradit mu strategie řešení, když klienti pochopí, že za ně nikdo situaci nevyřeší, že se musí podílet na řešení vlastního problému. Zástupkyně poradenské organizace jako pozitivum vnímá i úroveň spolupráce s dalšími zainteresovanými subjekty (města, obce), za negativní úpravu doplatků za bydlení na ubytovnách. Jako frustrující pociťují pracovníci, když jejich práce nemá výsledek, respondent „vše odkývá“, ale nic neřeší, nemá na řešení zájem, je lhostejný, nebo přes úsilí pracovníka vyjednanou službu nakonec nevyužije, ačkoliv ji požadoval, s daným problémem přišel a žádal o pomoc. R 8: „(…) někdy se mně zdá, že jim řikáme furt stejný (…) prostě věci, který by měli dělat, aby se snažili prostě začlenit do všeho, jak děti do školy, aby nebylo záškoláctví, jak tu práci a jedno s druhým, ale prostě, … oni tady odkývou všechno, ale skutek utek; prostě (…) nemají moc velkej zájem o nějaký začleňování, nebo prostě žití.“ R 12: „Když (…) potkám respondenta, který je vstřícný, nebo takhle: jestliže poskytnu službu klientovi, který chce, aby mu byla tato služba poskytnuta, tak člověka to naplní jakýmsi uspokojením z toho, že tomu člověku pomohl. Jestliže potkám respondenta, který – se kterým se na první pokus domluvíme: ano, já budu, budu splácet – já nevím, po stokoruně, a příjdu tam za měsíc a zeptám se, jestli něco zaplatil a on řekne, že nic, tak mu jako (…), že to má znovu zaplatit a přijdu tam další měsíc a on zase nezaplatil nic, tak člověk potom cítí takovou jakousi ze svojí strany takovou jakousi jako je ta práce – u tohoto respondenta je to zbytečný, prostě kdyby šel na houby, tak by udělal lepší.“ Spolupráce je podle pracovníků záležitostí dlouhodobou, v rámci organizace si klienty jednotliví pracovníci předávají i řadu let. Pracovnice města vidí práci v podstatě jako nekonečnou, protože pracuje s rodinami, kde se životní strategie a problémy předávají z rodičů na děti.“ 94
R 8: „Vracejí se opakovaně, nejhorší na tom je, že nakonec děti, který v těchto rodinách vyrůstaly, jsou nemlich to stejný, (…) mají plnoletost nebo ukončí nějakou školní docházku, tak jsou na úřadě práce, bez práce a prostě, to, co se dělalo rodičům, tak se dělá jim.“ R 11: Jedná se o drobné krůčky a dlouhodobou spolupráci s klienty (několik let). Terénní pracovník dochází do rodin, seznamuje se s dokumenty, které mu klienti poskytují (např. exekuční příkazy), analyzuje s klientem situaci, na základě reálných možností respondenta mu navrhuje řešení a snaží se mu vysvětlit, proč je nutno některé věci řešit určitými způsoby. V oblasti pomoci sociálními pracovníky byla zaznamenána různá míra pomoci. Městský úřad delegoval pomoc na jinou organizaci, které poskytl dotaci a místnost pro činnost. Úřad práce poskytuje finanční zabezpečení a základní sociální poradenství a přímou pomoc ve většině případů deleguje jinam. Dobrovolník poskytl nad rámec své činnosti i dopravu a nejkvalifikovanější pomoc poskytla romská terénní pracovnice terénní sociální pracovnice. Pracovnice města ve specifických problémech, jako je např. řešení dluhu, odkazuje respondenta na poradenské organizace, které město za účelem bezplatné pomoci klientům dotuje. Pracovnice úřadu práce metodou rozhovoru (kap. 1.3, poznámka pod čarou) získá od respondenta potřebné informace vedoucí k pojmenování problému. Podle typu problému pak odkáže respondenta k daným kompetentním úřadům, popř. se snaží jménem respondenta zařídit pomoc (např. ubytování v azylovém domě). Terénní pracovník dochází do rodin, seznamuje se s dokumenty, které mu klienti poskytují (např. exekuční příkazy), analyzuje s klientem situaci, na základě reálných možností respondenta mu navrhuje řešení a snaží se mu vysvětlit, proč je nutno některé věci řešit určitými způsoby. V oblasti pomoci sociálními pracovníky byla zaznamenána různá míra pomoci. Městský úřad delegoval pomoc na jinou organizaci, které poskytl dotaci a místnost pro činnost. Úřad práce poskytuje finanční zabezpečení a základní sociální poradenství a přímou pomoc ve většině případů deleguje jinam. Dobrovolník poskytl nad rámec své činnosti i dopravu a nejkvalifikovanější pomoc poskytla romská terénní pracovnice terénní sociální pracovnice. R 10: „Ta spolupráce s klientem, (…) vlastně vypadá tak, že prostě respondent příjde s nějakým problémem, (…) snažíme se teda o to, abysme dostali se k podstatě toho problému, a potom vlastně spolupracujeme s různými institucemi či se sociálními 95
pracovníky; takže vlastně třeba zprostředkovávám kontakt tomu klientovi se sociálním pracovníkem obce, s orgánem sociálně právní ochrany dětí, či dalšími institucemi. Pokud třeba řešíme akutně bydlení těch klientů, tak například domlouváme schůzky v azylových domech, aby se vlastně ta situace tímto způsobem dala řešit.“ Občanské poradny disponují odborníky, kteří jsou kompetentní k poskytnutí kvalifikované pomoci klientům ve finanční nouzi viz kap. 3.2 pojednání o občanských poradnách a Eganově modelu, který některé občanské poradny využívají. Dále odkaz na kap. 4.13, kde se hovoří o skutečnosti že problémy s finanční tísní nebo zadlužením se stávají celospolečenským problémem a netýkají se pouze romské menšiny. Na zajištění sítě služeb sociální pomoci pro zadlužené občany pracuje již téměř každé krajské město. Informace a možnosti, kde nalézt řešení pro svou situaci mohou zadlužení hledat u pracovníků státních institucí, kteří jsou schopni předat další kontakty například na dluhové poradce občanských poraden a sdružení, nebo na internetové stránky neziskových organizací zabývajícími44 se touto problematikou, a nebo je možno vyhledat
informace v elektronickém katalogu poskytovatelů sociálních služeb
v konkrétním regionu45 Přístup k internetu mohou respondenti zdarma využít na kontaktních místech úřadu práce nebo za mírný poplatek veřejných knihovnách. Náš právní systém garantuje souborem právních norem podmínky poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivé sociální situaci46. Poradenství a jeho formy jsou zakotveny mimo jiné např. v Zákoně o sociálních službách47,48 a v Zákoně o pomoci 44
http://dluhy.obcanskeporadny.cz/
45
(http://iregistr.mpsv.cz/socreg/vitejte.fw.do?SUBSESSION_ID=1431148087679_1. )
46
Zákon č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů zaručuje v článku 30 právo na takovou pomoc, která je nezbytná k zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti stanoví zákon. 47
§ 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů: Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství (§ 37 odst. 2) o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. 48
Např. § 37 mimo jiné stanovuje, že sociální služby zahrnují základní sociální poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, telefonickou krizovou pomoc, nácvik soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, podporu, vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností. Rozsah úkonů poskytovaných v rámci základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb stanoví Prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách48, která stanovuje, že součástí odborného sociálního poradenství jsou také sociálně terapeutické činnosti. Ty jen obecně definuje jako „poskytnutí poradenství v oblastech orientace v sociálních systémech, práva, psychologie a v oblasti vzdělávání“. U konkrétních popsaných typů sociálních služeb je zpřesňuje a popisuje např. jako „krizovou intervenci a další socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k překonání krizového stavu a zahájení následného terapeutického procesu“, jako „činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob“, ale také jako „psychosociální podporu
96
v hmotné nouzi49. Zákon o sociálních službách (ZoSS) výrazným způsobem upevnil sociální práci jako obor lidské činnosti. Profesionální sociální pracovníci jsou zaměstnáni v sociálních službách, aby realizovali jejich sociální cíle a programy. Zřizovatelem i poskytovatelem jsou obce, kraje, Ministerstvo práce a sociálních věcí, nestátní neziskové organizace, občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, církevní právnické osoby a nadace. Odpovědnost za práci poskytovatele služeb nese vždy zřizovatel. Sociální služby lze rozdělit podle typu (služby preventivní, terapeutické a rehabilitační nebo intervenční a pečovatelské), místa (dům, byt klienta, v ústavních zařízeních, centrech s denním nebo týdenním provozem). Typ služeb se může dělit i podle jednotlivých úkonů, které služba poskytuje (poskytnutí informací, zastupování před úřadem, přímá obslužná péče- dovoz jídla, úklid apod.) Služby sociální péče se dále dělí na služby sociální péče, služby sociální prevence, sociální poradenství, služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče a sociální rehabilitaci. (Gulová, 2011, s. 30 -32)
7.2.1.
Dílčí výsledné zjištění k DVO 2
Výzkum potvrdil, že odbornou pomoc v zadlužení vyhledávají občané s nízkými nebo nulovými příjmy ze závislé činnosti, kteří až ze 100 % jsou příjemci dávek sociálního zabezpečení, často ze sociálně vyloučených lokalit, s nízkým vzděláním, bez pracovních návyků, s nízkou finanční gramotností. Vnímání situace záleží na individuálním charakteru klientů, kteří situaci vnímají často jako beznadějnou, emočně zátěžovou, nicméně aktuálně problém neřeší, nepřipouštějí si ho a obvykle situaci řeší až pod tlakem zvenčí (exekutorský příkaz, výpověď z bytu apod.). Pokud klienti pomoc odbornou vyhledají nebo ji přijmou, obvykle spolupracují, někteří dlouhodobě, na sanaci nejpalčivějšího problému. Najdou se i jedinci, kteří svou situaci odmítají řešit. Respondenti nejraději využívají praktickou pomoc terénních pracovníků, kteří jim pomáhají pochopit podstatu mechanismu splátek, vypisují formuláře, v případě potřeby s nimi jezdí na úřady, probírají s nimi strategie, jak dluhy sanovat. Dvě respondentky uvedly, že pomoc terénních pracovníků odmítají, z toho jedna ji sice v minulosti využila, cítí se být nyní kvalifikovaná pro terénní sociální práci. formou naslouchání a podporu výměny zkušeností“ nebo jako „výchovné, vzdělávací, aktivizační a volnočasové aktivity“. 49
§ 1 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších změna doplňků: Každý má nárok na základní sociální poradenství vedoucí k řešení hmotné nouze nebo jejímu předcházení.
97
Na spolupráci se respondentům líbilo především to, že terénní pracovníci jim poskytovali potřebné informace, psychickou oporu, jednali jejich jménem. Spolupráce trvala po dobu řešení problému nebo stále trvá, popř. se na terénní pracovníky obracejí při řešení nových problémů. Lze konstatovat, že respondent začne být aktivní až po vážném prvotním impulsu zvenčí. Na řešení problému pak již většinou spolupracují. Pozitiva spolupráce respondenta se sociálním pracovníkem: psychická podpora, získání nebo znovuobnovení dovedností finančního hospodaření, aktivní spolupráce, respondent se učí jednat. Negativa spolupráce: záškoláctví dětí, nespolehlivost, respondent nechce měnit postoj k problému, horší konstrukce dávky doplatek na bydlení. Snaha o delegaci řešení problému na sociálního pracovníka. Délka spolupráce činí rok až více než tři roky, tj. dlouhodobá spolupráce. Respondenti myslí, že odlišné prožívání, vnímání, chování a jednání romské menšiny má vliv na výsledek spolupráce. Zde je možno poukázat na nutnost dalšího vzdělávání sociálních pracovníků v oboru sociální práce ve smyslu poznání, přijetí a respektování odlišnosti kultur.
7.3. Reflexe výsledků spolupráce sociálního pracovníka s klientem a výhled do budoucna Cílem je odpovědět na DVO 3: Jaké změny působí spolupráce se sociálními pracovníky? Cílem je zjistit, zda sociální práce s klientem je ovlivňována kulturním a hodnotovým systémem aktérů, zda sociální práce ovlivňuje strategii hospodaření s finančními prostředky, zjistit subjektivní hodnocení spolupráce se sociálním pracovníkem a zjistit návrh typu sociální práce s klientem do budoucna50. Klienti se ke kulturním a hodnotovým systémům sice nevyjadřovali, ale způsob vedení rozhovoru korespondoval s příznačným typem chování. Například v případě, že byl v místnosti přítomen muž a žena, hovořil a vyjadřoval se k věci muž. Žena se svou přítomností účastnila rozhovoru neverbálně, k věci odpovídala pouze, když byla svým mužem tázána (R4, R6). Respondenti by v budoucnu uvítali pomoc od všech, kteří pomoc mohou poskytnout. Ve čtyřech případech by respondent uvítal pomoc při hledání práce (R1, 50
Indikátorem pro tuto DVO budou: zkušenosti, existence pomoci, hodnocení, očekávání.
98
R6, R7, R9), což je vhodná strategie řešení finanční tísně (viz kap. 3) a současně také k omezení reprodukce kultury chudoby (viz kap. 4.9). Očekávají také pomoc z rodiny od syna (R4). Nejčastěji se kladně vyjadřovali k výkonu terénní sociální práce, kdy pomoc přichází za nimi a oni mohou mít v domácím prostředí potřebné podklady pro řešení svých problémů. Od (R12) zaznělo, že klienti někdy nemají na autobus. Z postavení člověka ve finanční tísni může tato situace nastat a případné prodlení s řešením situace by mohlo mít nedozírné následky, proto terénní práci kvituji s povděkem. Sociální pracovníci považují za úspěch, pokud se podaří situaci rodiny stabilizovat. Respondenti, kteří využívají pomoc, uvádějí, že se jejich situace zlepšila (např. R5), jeden se oddlužil (R2), jeden si lépe umí rozložit hotovost (R3), další se snaží šetřit a v rámci možností splácet (R6) i více přemýšlet o užití peněz. R 3: „Zlepšení (…) tak bydlení beru, jako ta sociální dávka je pro mě jako lepší už a že mužu třeba platit, aji pro ty děcka můžu něco nakoupit do školy, aji na doma, aji na oblečení, musím tak udělat, aby mně to vyšlo. Tak je to přece lepší, než to bylo minule.“ R 6: „Já bych rád, … potřeboval pomoct najít práci, abych byl soběstačný, abych se z toho úřadu práce konečně dostal, jo a postavil se sám na vlastní nohy a mohl začít splácet veškerý dluhy, co máme!“ Zástupkyně poradenské organizace (R11) jako pozitivum vnímá i úroveň spolupráce s dalšími zainteresovanými subjekty (města, obce), za negativní úpravu doplatků na bydlení na ubytovnách. Platná úprava Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů od 1. 1. 2015 změnila podmínky pro jeho výpočet a nárok tak, že skutečně podle prvních ohlasů nepokrývá celou částku na bydlení u jiných forem bydlení. Jako frustrující pociťují pracovníci, když jejich práce nemá výsledek, respondent „vše odkývá“, ale nic neřeší, nemá na řešení zájem, je lhostejný, nebo přes úsilí pracovníka vyjednanou službu nakonec nevyužije, ačkoli s daným problémem přišel a žádal o pomoc. Sociální pracovníci považují za úspěch, pokud se podaří situaci rodiny stabilizovat (R8). Vzhledem k početným rodinám se příjmová situace nezlepší, podle terénního pracovníka jsou to „továrny na dluhy“. R 8: „Tak něco se určitě zlepší, něco se zachrání,(…) že ta rodina prostě se nedostane na úplný dno, (…) nevím, jesi je to dobře, (…) protože je zase podle zákona
99
měli bysme je víst k takové samostatnosti,(…) prostě aby byli zvyklí na nějakej režim, – nevím, no.“ R 12: „Já (…) některé lidi z této komunity přirovnávám k továrnám na dluhy. (…)jedna věc se urovná, a druhá (…) věc vyskočí. Prostě to je, jak kdyby – jak továrna. (…) „Já když s klientkou spočítám jí, že má, že dostane, že se jí za měsíc shromáždí šestnáct tisíc korun, tak na mně vyvalí oči a je z toho překvapená, (…) to je jedna věc a druhá věc je, že v podstatě systém dávek, tajak se vyplácí, (…) někdy vede i k tomu, že se ty lidi zadluží. Protože oni počítají, že jestliže měli nájem, první čtvrtletí je příspěvek na bydlení – já nevím, tři tisíce korun, takže ve stejné výši ho budou mít i v tom druhém čtvrtletí. Stane se prostě, že se přepočítá dávka a zjistí se, že ta dávka nejsou tři tisíce, ale dva tisíce a najednou je tady problém tisícikorunovej a oni neví, jakým způsobem to mají řešit. No a než by zaplatili aspoň část, tak nezaplatí radši nic. Takže, tak.“ Zvyšování finanční gramotnosti je úkol, (viz kap. 3) který řeší Ministerstvo financí společně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy prostřednictvím schváleného dokumentu Národní strategie finančního vzdělávání 2010, jejímž prostřednictvím by mělo dojít k posílení finanční gramotnosti občanů České republiky a prevenci předlužení a zajištění se na stáří. (http://www.msmt.cz/file/31443/ Národní strategie finančního vzdělávání - květen 2010) Odborné zdroje uvádí, že znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní práci s klienty (viz kap.4.3 Šotolová, 2000; viz kap. 4.3 a 4.14 Navrátil, 2003). Kromě pracovnice městského úřadu, která se s tímto tvrzením neztotožnila, si ostatní respondenti myslí, že odlišné prožívání, vnímání, chování a jednání romské menšiny má vliv na výsledek spolupráce. Zde je možno poukázat na nutnost dalšího vzdělávání sociálních pracovníků v oboru sociální práce ve smyslu poznání, přijetí a respektování odlišnosti kultur. Šotolová uvádí, (kap. 4.3), že čím lépe odlišnou kulturu pochopíme, tím se pro nás stane přijatelnější, neboť z neznalosti kulturních reakcí jiné minority dochází ke kulturnímu nedorozumění. (Šotolová, kap. 4.3) Spolupráce je podle pracovníků dlouhodobou záležitostí, je přerušena například odchodem respondenta do zahraničí (R11), ukončena buď s vyřešením problému nebo jeho předáním kompetentní specializované péči (R10). Podle (R12) spolupráce nekončí, protože:
100
R12:„je to v podstatě širší kopa problémů, finance, řešit zadlužení, hledání bydlení, řešení problémů s výchovou dětí, jednání s úřady, se školou, s úřadem práce, s městskými úřady, se zaměstnavateli, prostě taková všehochuť je to“. R 12: „Já si myslím, promiňte, že vám skáču do řeči, že otázka roku, dvou let, deseti let, je v podstatě v této komunitě málo. Tato komunita k tomu, aby se naučila, aby získala finanční gramotnost, to bude potřebovat, to bude pravděpodobně – že to bude práce – já nevím, na několik desetiletí, prostě … pokuď (…) se nedostanou k tomu, aby prostě (…) naučili své děti přemýšlet o tom, že peníze se nerodí na stromě, že prostě se o ně musím zasloužit, že s penězma musím hospodařit, a jestliže teda mám tisíc korun, takže z tisícikoruny jako žádným strčením do klobouku se mi ty peníze nerozmnoží, (---) tak prostě to bude pořád dokola. To oni prostě opravdu nedokáží, nebo většina z nich nedokáže, nebo aspoň teda co znám já, možná jsou i jinačí, nedokáží s těma penězi řádně hospodařit.“ Z níže uvedených námětů je patrné, že sociální a terénní pracovníci přemýšlejí o opatřeních, aby nedocházelo ke vzniku nebo prohloubení finanční tísně nebo dluhů v souvislosti s úhradou nákladů na bydlení. Uvádějí několik možností; např. vyšší využívání institutu zvláštního příjemce (R8, R10) přímou úhradu nákladů na bydlení, nulovou možnost nabídek půjčování peněz bez zjišťování finanční situace žadatele. Zákaz nabízení a půjčování peněz či zboží klientům na dávkách. Terénní pracovník zmiňuje nutnost začít aktivně pracovat na finanční gramotnosti dětí, aby byl přerušen rodinný model nakládání s penězi, a dále o „povinnosti rodičů vzdělávat se, chodit zároveň s dětmi do školy“, aby došlo u dětí k nácviku návyku vstávat, plnit si povinnosti, přičemž vzorem by byl právě rodič. Velmi zajímavým nápadem je baťovský model sociálního podniku tak, jak fungoval v rámci firmy Baťa. Sociální podnik by byl vlastníkem bytů, a kdo by v bytě bydlel, pracoval by pro tento sociální podnik, tj. zaměstnavatele. Zaměstnavatel, tedy sociální podnik, část prostředků použije k úhradě nákladů na bydlení, k úhradě nákladů na stravování a zbytek bude pro volnou potřebu toho člověka. R 8: (vyšší využívání zvláštního příjemce): „Určitě, určitě protože... se ty peníze dostanou tam, kam mají a nezačínají další dluhy a další pohledávky, protože se stává, že nejsou schopni si zaplatit (…) to, co mají. Že ty peníze utratí dřív, než je poskytnou tam, na co sou určený. Že určitě by tady nedocházelo k novému zadlužování a potom vystěhování …“
101
R 11: Nulová možnost nabídek půjčování peněz bez zjišťování finanční situace žadatele. Zákaz nabízení a půjčování peněz či zboží klientům na dávkách.
7.3.1.
Dílčí výsledné zjištění k DVO 3
Přístup respondentů R8, R10, R11, R12 k hodnotovému a kulturnímu systému je individuální, přesto jsou ze ¾ přesvědčeni, že je nutno reflektovat úskalí své práce v souvislosti s odlišným žebříčkem hodnot Romů. O tom, že znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní práci s klienty si respondenti myslí ze 3/4. Sociální a terénní pracovníci vnímají jako pozitivum, když se jim podaří respondenta přesvědčit, aby situaci řešil, poradit mu strategie řešení, když klienti pochopí, že za ně nikdo situaci nevyřeší, že se musí podílet na řešení vlastního problému. Zástupkyně poradenské organizace jako pozitivum vnímá i úroveň spolupráce s dalšími zainteresovanými subjekty (města, obce), za negativní úpravu doplatků na bydlení na ubytovnách. Platná úprava Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů od 1. 1. 2015 změnila podmínky pro jeho výpočet a nárok tak, že skutečně podle prvních ohlasů nepokrývá celou částku na bydlení u jiných forem bydlení. Jako frustrující pociťují pracovníci, když jejich práce nemá výsledek, respondent „vše odkývá“, ale nic neřeší, nemá na řešení zájem, je lhostejný, nebo přes úsilí pracovníka vyjednanou službu nakonec nevyužije, ačkoli s daným problémem přišel a žádal o pomoc. Respondenti, kteří využívají pomoc, uvádějí, že se jejich situace zlepšila, jeden se oddlužil, jeden si lépe umí rozložit hotovost, další se snaží šetřit a v rámci možností splácet i více přemýšlet o užití peněz. S provázením a pomáháním i kontrolou mají respondenti dobré zkušenosti. Spolupráce je podle pracovníků dlouhodobou záležitostí, může být přerušena nebo je ukončena buď s vyřešením problému nebo jeho delegací kompetentní specializované péči. V budoucnu uvítali pomoc od všech, kteří pomoc mohou poskytnout. Uvítali by pomoc při hledání práce, což je vhodná strategie řešení finanční tísně (viz kap. 3) a současně také k omezení reprodukce kultury chudoby a nežádoucích vzorů chování. Nejčastěji se kladně vyjadřovali k výkonu terénní sociální práce, kdy pomoc přichází za nimi a oni mohou mít v domácím prostředí potřebné podklady pro řešení svých problémů. Sociální pracovníci považují za úspěch, pokud se podaří situaci rodiny stabilizovat. 102
Z uvedených námětů je patrné, že sociální a terénní pracovníci o tématu budoucí spolupráce s klienty přemýšlejí. Zvýšení finanční gramotnosti je dobrým námětem, který se již začíná v České republice postupně realizovat. Uvádějí dále několik možností, např. vyšší využívání institutu zvláštního příjemce, přímou úhradu nákladů na bydlení, nulovou možnost nabídek půjčování peněz bez zjišťování finanční situace žadatele. Zákaz nabízení a půjčování peněz či zboží klientům na dávkách. Terénní pracovník zmiňuje nutnost začít aktivně pracovat na finanční gramotnosti dětí, aby byl přerušen rodinný model nakládání s penězi, a dále o „povinnosti rodičů vzdělávat se, chodit zároveň s dětmi do školy“, aby došlo u dětí k nácviku návyku vstávat, plnit si povinnosti, přičemž vzorem by byl právě rodič. Velmi zajímavým nápadem je baťovský model sociálního podniku. Tyto závěry jsou vhodným podnětem pro reformní paradigma sociální práce, neboť tento model sociální práce je orientován na makroúroveň a pomoc sociálně vyloučeným; za základ je považováno zaměření na zmocňování, změnu, rozvoj a posilování lidí, aby se autenticky podíleli na tvorbě a změnách institucí.
103
8. Závěr Název práce „Sociální práce s klienty ve finanční tísni“ koresponduje se skutečností, že se jedná o velké a citlivé téma dnešní doby. Je o to citlivější, pokud se týká minority s odlišnými kulturními hodnotami a jiným nazíráním na jejich problémovou životní situaci a posouzení, zda je s ohledem na své kulturní odlišnosti člověk schopen problém zvládat. Proto je nutné při práci s Romy, o kterých zejména tato práce pojednává, pečlivě a ve zvýšené míře pochopit a zvažovat jejich očekávání. Sociální práce není všemocná a nemůže člověka zbavit jako mávnutím proutku jeho finanční tísně ani zadlužení, může mu ale dopomoci k získání nového náhledu na svou situaci, prostřednictvím svých nástrojů jej naučit nebo znovuobnovit žádoucí strategie jednání, provázet k nastolení nebo znovuobnovení jeho životní rovnováhy. Je třeba mít na paměti, že sociální práce je práce s lidmi a zahrnuje v sobě i citovou a etickou dimenzi a může v sobě skrývat i jistá dilemata a nebezpečí. Cílem práce bylo najít odpověď na otázku: Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými? Proč se zadluženými, když v názvu práce se vyskytuje sousloví klient ve finanční tísni? Odpověď dává historie tohoto výzkumu. První přípravy k diplomové práci započaly již v roce 2011, kdy jsem přemýšlela o jejím tématu; věděla jsem, že se chci věnovat sociální práci s Romy, kteří mají dluhy na bydlení a kteří jsou z tohoto důvodu nuceni opouštět svá původní bydliště. První název budoucí práce zněl: „Přístupy sociální práce a jejich vliv na sociální práci s romskými klienty ve finanční tísni“. Tento název se stal v průběhu výzkumu poněkud kostrbatý a bylo proto třeba hledat vhodnější, zkrácenou verzi, která by lépe korespondovala s obsahem práce. V rámci průběhu výzkumu a jeho hodnocení došlo ke zjištění, že finanční tíseň znamená nemožnost člověka dostát svým závazkům a je tedy dlužníkem, zadluženou osobou. Tyto výrazy se v práci z výše uvedených důvodů rovněž vyskytují. Jsou synonymem pro finanční tíseň a výraz sociální práce se zadluženými pro jeho větší srozumitelnost a výstižnost se tak objevil v hlavní výzkumné otázce. Postupně došlo i k odklonu spíše více teoretičtější práce a záměru kvantitativního výzkumu, který měl více inklinovat k metodám a typům používaným v rámci sociální práce k praxi a vzájemnému vnímání sociální práce mezi sociálními pracovníky a jejich klienty a výzkumu kvalitativnímu. Vliv na tuto změnu měla patrně skutečnost, že pracuji více než deset let jako sociální pracovník nejen „za přepážkou“, ale i v terénu, práce mně baví a každý, byť drobný úspěch klienta mně těší. 104
Nedomyšleným důsledkem této práce je její obsáhlost z důvodu množství pojmů, které bylo potřeba vysvětlit, aby práci porozuměl i laik, který o nějakých metodách sociální práce v životě neslyšel, ale aby porozuměl tomu, o čem práce pojednává. Bylo proto potřeba vysvětlit pojem sociální práce, metody, přístupy a typy sociální práce, její paradigmata, kdo sociální práci vykonává, kdo je klientem sociální práce a jaké etické otázky a dilemata v sobě sociální práce skrývá. Velkým tématem se stala i finanční tíseň a zadlužování. Romové jsou národnostní menšinou, jejichž pohnutá historie i odlišný kulturní a hodnotový systém bylo nutné uvést pro pochopení jejich současné situace. „Historia magistra vitae“. „Historie je učitelkou života.“ z důvodu, že se jedná o dva speciální problémy, a to sociální práci s menšinou a sociální práci se zadluženými, bylo nutno přihlédnout i ke specifikům práce s těmito typy klientů. Vzhledem k existenci dluhů na bydlení se stali někteří Romové obyvateli sociálně vyloučených lokalit a bylo účelné se o této problematice zmínit. Každý výzkum má svou metodologii, kterou je třeba zdůvodnit a v práci uveřejnit. Výzkum, jeho interpretace, výsledek, závěr a doporučení pro praxi jsou cílovou metou této práce, se kterou je třeba se seznámit. K výzkumu příčin dluhů na bydlení jsem přistupovala s vědomím, že pro osoby s nízkými příjmy nebo v hmotné nouzi existuje „záchranná síť“, která eliminuje nedostatek finančních prostředků pro úhradu nákladů na bydlení jednak dávkou pomoci v hmotné nouzi51 – doplatkem na bydlení, jednak dávkou státní sociální podpory52 – příspěvkem na bydlení. Obě tyto dávky mohou saturovat náklady na bydlení osobám s nízkými příjmy; přesto v souvislosti s náklady na bydlení lidé upadají do finanční tísně a zadlužují se. Respondenti byli pro výzkum vybráni bez znalosti místa jejich bydliště celkem ze čtyř lokalit, vzájemně nepříbuzní po rodové linii z důvodu, aby došlo ke snížení možného opakování totožných odpovědí a současně aby nedošlo k vzájemnému ovlivňování respondentů při vlastní realizaci výzkumu. Jednalo se o respondenty z různých rodin a různého stavu: svobodné jednotlivce, samoživitelku, svobodné osoby žijící v druhovském poměru, pár druh – družka, z nichž jeden je rozvedený, a manžele. Věková kategorie se pohybuje u klientů od 24 let do 52 let, u sociálních pracovníků
51
Upravuje Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů.
52
Upravuje Zákon č. 117/1995 S., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů.
105
spodní hranice činí 28 let, horní hranice nebyla zjištěna (respondent přesný věk neuvedl). Všichni respondenti jsou zletilí a právně odpovědní. Polostrukturované rozhovory s respondenty byly provedeny v květnu 2015 v co možná nejkratším časovém rozpětí dvou dnů, aby nedocházelo k vzájemnému ovlivňování při možných společenských kontaktech. Rozhovory se třemi sociálními pracovníky byly realizovány během jednoho dne, jeden sociální pracovník se rozhodl odpovědět pouze písemně. Pro zodpovězení HVO jsem stanovila dílčí výzkumné otázky (dále jen DVO), které byly nápomocny při hledání odpovědí na HVO. DVO byly sestaveny tak, aby bylo možno využít vybrané metody výzkumu, a získat tak co nejpřesnější informace o zkoumaném problému za použití induktivní logiky a objevených pravidelností v odpovědích respondentů Pro polostrukturovaný rozhovor byly připraveny scénáře rozhovoru53, který byl sestaven podle studia odborných pramenů tak, aby operacionalizací stanovené tematické okruhy otázek směřovaly k odpovědím na DVO. Při přímém vedení rozhovoru nebyly položeny některé otázky z důvodu, že na ně již klient odpověděl a některé otázky budou upraveny v přímém rozhovoru tak, aby byl respondent schopen pochopit jejich smysl. Respondent také nebyl nucen na otázky odpovědět. Mimo natáčený rozhovor byli respondenti dotazováni na osobní údaje, jako jsou například osobní stav, věk, zaměstnání, dosažené vzdělání, organizaci, ve které pracují, dále osobní historii, počet dětí, zdravotní stav, zdroje příjmů, příčinu zadlužení a typ dluhů. V rámci tohoto nezadokumentovaného rozhovoru formou nahrávání byly pořízeny záznamy na terénní záznamové listy. Spisová dokumentace úřadu práce byla dalším zdrojem pro dokreslení životního příběhu klientů. Využití tohoto významného zdroje je možné zaměstnancem úřadu práce v souladu s § 55 odst. 6 Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů 54. K získání dat od sociálních pracovníků bude rovněž využito stanoveného scénáře polostrukturovaného rozhovoru s ohledem na využitelnost a porovnatelnost odpovědí pro zodpovězení DVO. Vzhledem k citlivosti tématu a skupinám respondentů není záměrem výzkumu jitřit v klientech emoce v souvislosti s jejich sociální situací. Data získaná z výzkumu byla 53
Viz příloha č. 9 a příloha č. 10.
54
Zobecněné informace a souhrnné údaje, které ministerstvo a orgány pomoci v hmotné nouzi získají při své činnosti, mohou být bez uvedení konkrétních jmenných údajů využívány zaměstnanci těchto orgánů při vědecké, publikační a pedagogické činnosti nebo ministerstvem pro analytickou a koncepční činnost.
106
interpretována tak, aby problematické nebo citlivé údaje nemohly být zneužity a současně aby výzkumem získaná data mohla sloužit jako obecně využitelný podklad pro řešení problémů zadlužených osob nebo osob ve finanční tísni ve formě sociální práce s klienty. Všichni respondenti byli před započetím rozhovorů informováni o tématu výzkumu a jeho cíli, dále byli informováni o zachování anonymity a způsobech nakládání se získanými daty. Na základě výsledků předvýzkumu a ochotě respondentů na výzkumu spolupracovat jsem se rozhodla vybrat respondenty účelově. Životní příběh respondentů je důležitou souvislostí pro výzkum; pomáhá osvětlit některé důvody pro vznik a vývoj finanční tísně nebo zadlužení a proto jsem se jím v rámci výzkumu u jednotlivých respondentů zabývala. Na základě výzkumu mohu konstatovat, že život v České republice vnímají respondenti subjektivně s ohledem na svůj vlastní životní příběh včetně momentální existenční situace. Obecně si na život v České republice nestěžují, vnímají, že postoje lidí k nim i k romské menšině jsou ovlivněny různými subjektivními faktory. Uvědomují si prvky generalizace v přístupu k jejich menšině ze strany většinové populace, proto je někdy vztah k majoritě ambivalentní. Je zjištěno, že historie dluhu některých respondentů sahá hluboko do minulosti jednotlivce nebo rodiny v souvislosti s problémy kolem státního občanství při rozpadu České a Slovenské federativní republiky. Od té doby se datují některé vzniklé dluhy na bydlení a první stěhování do sociálně vyloučených lokalit. Respondenti uvádějí jako příčinu finanční tísně nebo dluhů na bydlení nedostatečný příjem, statut samoživitelky, vysoké náklady na bydlení, úhrady poplatků za rodinné příslušníky nežijící s nimi ve společné domácnosti, preferenci jiných potřeb ve prospěch rodinných příslušníků než úhradu nákladů na bydlení, neznalost nutnosti úhrady daně, vznik dluhu v důsledku vysokých nedoplatků za spotřebu elektřiny a plynu, v důsledku dluhů způsobených bývalým životním partnerem. Někteří respondenti uvádějí původní příčinu dluhu na bydlení v souvislosti s problémy se státním občanstvím, lichvou a nebankovními půjčkami. Z důvodu antagonismu mezi rodinami někteří nevyužívají rodinné peněžní a naturální solidarity. Nejmarkantnějším se jeví užití finančních prostředků na něco jiného, než na úhradu nákladů na bydlení tedy preference uspokojení aktuálních potřeb před odložením potřeby na pozdější dobu. Je prokázáno a doloženo odbornými prameny, že dluhy na nákladech na bydlení vznikají z výše uvedených důvodů. 107
Neplacení nájemného, služeb a energií (tedy dluhy na bydlení) s sebou nesou důsledky například v podobě změny lokality bydlení (například stěhování do okrajových částí obcí), změny kategorie bydlení (horší kvalita bydlení), nedostupnost či odpojení od některých zdrojů energií, stěhování do ubytoven, holobytů nebo úplnou ztrátu bydlení. Téma sociálního vyloučení je provázáno se schopností hospodařit s finančními prostředky, „romstvím“ a sociálně ekonomickými podmínkami. Ztráta bydlení nebo vytěsňování z bydlení zasahující celé romské populace vedou k vytváření sociálně vyloučených lokalit a jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se obyvateli sociálně vyloučených lokalit stali. Je doloženo, že dluhy na bydlení skutečně s sebou nesou v mnoha případech změnu, zhoršení nebo úplnou ztrátu bydlení a možnost sociálního vyloučení. Respondenti R1 – R7, R8 (klienti) k řešení dluhové situace přistupovali s různou mírou úrovně aktivity, samostatné akční řešení potíží s dluhy na bydlení bylo pouze v jednom případě. Bylo zjištěno, že Respondenti R1 – R7, R8 (klienti) nemají příjmy z oficiální pracovní činnosti ze 100%, jejich příjmy tvoří dávky sociálního zabezpečení (dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky státní sociální podpory, dávky důchodového pojištění), jsou často ze sociálně vyloučených lokalit, s nízkým vzděláním, bez pracovních návyků. Z výzkumu vyplynulo, že záleží na individuálním charakteru respondenta ve smyslu přístupu k problému a jeho řešení. Respondenti z řad klientů R1 – R7, R8 situaci vnímají často jako beznadějnou, emočně zátěžovou, nicméně aktuálně problém neřeší, nepřipouštějí si ho a obvykle situaci řeší pozdě a pod tlakem zvenčí (exekutorský příkaz, výpověď z bytu apod.). Pokud klienti pomoc vyhledají, obvykle dlouhodobě spolupracují na sanaci nejpalčivějšího problému. Najdou se i jedinci, kteří svou situaci odmítají řešit. Respondenti R1 – R7, R8 (klienti) využívají pomoc převážně terénních sociálních pracovníků, kteří je kontaktují v místě bydliště a pomáhají jim pochopit podstatu mechanismu splátek, vypisují formuláře, v případě potřeby s nimi jezdí na úřady, probírají s nimi strategie, jak dluhy sanovat. Dvě klientky uvedly, že pomoc terénních pracovníků odmítají, z toho jedna se cítí být kvalifikovaná pro terénní práci. Na spolupráci se jim líbilo především to, že terénní pracovníci jim poskytovali potřebné informace, psychickou oporu, jednali jejich jménem. Spolupráce trvala po dobu řešení problému nebo stále trvá, popř. se na terénní pracovníky obracejí při řešení nových problémů. Tím je potvrzeno, je zejména terénní sociální práce oblíbená, je vyžadována 108
a má oporu v tvrzení, že roste počet problémů, se kterými se lidé potýkají a roste také počet osob, které kontaktují sociální pracovníky a žádají poskytnutí základního poradenství. Lze konstatovat, že respondenti začnou být aktivní až po prvotním impulsu zvenčí. Na řešení problému pak již většinou spolupracují. Mezi pozitiva spolupráce respondenti řadí psychickou podporu, dovednosti, pomoc, spolupráci, respondent se učí jednat s protistranou. O negativech se příliš nezmiňovali, snad jen o časové nedochvilnosti sociálního pracovníka. V místech, kde se aktivně využívá sociální práce a sociální služby, dochází k lepší spolupráci s představiteli měst a obcí, na jejichž území služba sociální práce působí. Dále bylo uvedeno uspokojení z pomoci, která je poskytována. Negativa spolupráce vyplývají jednak z odlišného chápání postojů a hodnot preferovaných respondenty,
které
se
projevuje
například
záškoláctvím
dětí,
nespolehlivostí, rigidností postojů k problémům, dluhovou spirálou klientů a také je jako negativum vnímána ze strany sociálního zabezpečení horší konstrukce dávky doplatek na bydlení od roku 2015 a delegace problému na sociálního pracovníka. Délka spolupráce shodně uváděna i více než tři roky, jedná se tedy o dlouhodobou spolupráci. Odborné zdroje uvádějí, že znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní práci s klienty, což se potvrdilo. Respondenti z řad sociálních pracovníků si ve 3/4 myslí, že odlišné prožívání, vnímání, chování a jednání romské menšiny má vliv na výsledek spolupráce. Zde je možno poukázat na nutnost dalšího vzdělávání sociálních pracovníků v oboru sociální práce ve smyslu poznání, přijetí a respektování odlišnosti kultur. Respondenti vzájemně vnímají jako pozitivum, když je ve vzájemné součinnosti zadlužení různými formami řešeno. Respondenti, kteří využívají pomoc, uvedli, že se jejich situace zlepšila ve smyslu hospodaření s finančními prostředky. Zlepšení spatřují v oddlužení, lepším rozložení hotovosti, úsporách, splácení dluhu a rozvaze o užití peněz. S provázením, pomáháním i kontrolou mají respondenti dobré zkušenosti. Spolupráce na řešení finanční tísně je podle všech respondentů dlouhodobou záležitostí. Klienti by v budoucnu uvítali pomoc od všech, kteří pomoc mohou poskytnout. Uvítali by pomoc při hledání práce, což je vhodná strategie řešení finanční tísně a současně také vhodná strategie k omezení reprodukce kultury chudoby. Nejčastěji se kladně vyjadřovali k výkonu terénní sociální práce, kdy pomoc přichází za nimi a oni
109
mohou mít v domácím prostředí oporu, pocit bezpečí i potřebné podklady pro řešení svých problémů. Nyní odpovím na hlavní výzkumnou otázku: Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými? Sociální práce se zadluženými a zejména její forma terénní sociální práce je vnímána oboustranně pozitivně jako přijímaná, potřebná a žádoucí i do budoucna. Mezi pozitiva spolupráce respondenti z řad klientů řadí psychickou podporu, dovednosti, pomoc, spolupráci, respondenti se učí jednat s protistranou. V místech, kde se aktivně využívá sociální práce a sociální služby, dochází k lepší spolupráci s představiteli měst a obcí, na jejichž území služba sociální práce působí. Dále bylo uvedeno uspokojení z pomoci, která je poskytována. Systém sociální práce je nastaven tak, aby byl nápomocen k nastolení nebo znovuobnovení sociálního fungování klienta. Vnímaná negativa spolupráce vyplývají jednak z odlišného chápání postojů a hodnot preferovaných respondenty, které se projevuje například záškoláctvím dětí, nespolehlivostí, rigidností postojů k problémům, dluhovou spirálou klientů a také je jako negativum vnímána ze strany sociálního zabezpečení horší konstrukce dávky doplatek na bydlení od roku 2015 a delegace problému na sociálního pracovníka. Délka spolupráce shodně uváděna i více než tři roky, jedná se tedy o dlouhodobou spolupráci. Dlouhodobá spolupráce je vnímána jako nezbytná vzhledem ke kumulaci problémů v souvislosti se zadlužením. Možnost změny přístupu klientů k hospodaření tak existuje vlivem dlouhodobé spolupráce může vést ke změně naučených vzorců chování a jednání. Odborné zdroje uvádějí, že znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní práci s klienty, což se potvrdilo. Z výzkumu vyplynulo, že respondenti o budoucí vzájemné spolupráci jako potřebné vážně i nadále uvažují a o tématu budoucí spolupráce přemýšlejí. Sociální pracovníci, kteří se účastnili výzkumu, uvedli několik námětů, např. vyšší využívání institutu zvláštního příjemce, přímou úhradu nákladů na bydlení, nulovou možnost nabídek půjčování peněz bez zjišťování finanční situace žadatele. Zákaz nabízení a půjčování peněz či zboží klientům na dávkách. Zmiňují nutnost začít aktivně pracovat na finanční gramotnosti dětí, aby byl přerušen rodinný model nakládání s penězi, a dále o „povinnosti rodičů vzdělávat se, chodit zároveň s dětmi do školy“, aby došlo u dětí k nácviku návyku vstávat, plnit si povinnosti, přičemž vzorem 110
by byl právě rodič. Velmi zajímavým nápadem je návrat baťovského modelu sociálního podniku tak, jak fungoval v rámci firmy Baťa. Tyto závěry jsou vhodným podnětem pro reformní paradigma sociální práce, neboť tento model sociální práce je orientován na makroúroveň a pomoc sociálně vyloučeným; za základ je považováno zaměření na zmocňování, změnu, rozvoj a posilování lidí, aby se autenticky podíleli na tvorbě a změnách institucí. Sociální práce se prezentuje jako obor lidské činnosti vycházející z vědeckých poznatků i obor praktické činnosti o lidech, s lidmi a pro lidi.
111
9. Doporučení pro praxi Z uvedených námětů je patrné, že všichni sociální pracovníci o tématu budoucí spolupráce s klienty přemýšlejí. Sociální pracovníci zmiňují nutnost začít aktivně pracovat na finanční gramotnosti dětí, aby byl přerušen dysfunkční rodinný model nakládání s penězi; což je věc, která je již projednána a v současné době uváděna v praxi
v souladu
s „Národní
strategií
finančního
vzdělávání
2010“,
jejímž
prostřednictvím by mělo dojít k posílení finanční gramotnosti občanů České republiky a prevenci předlužení na stáří. Program je zaváděn a uplatňován, ale efekt této strategie nebude hmatatelný okamžitě, protože je třeba změnit naučené způsoby chování v oblasti hospodaření s finančními prostředky. Doporučuji, aby docházelo ke vzdělávání sociálních pracovníků a široké veřejnosti nejen ve vztahu k menšinám, ale i pro obecné zvyšování finanční gramotnosti. Námět k vyššímu využívání institutu zvláštního příjemce je v praxi možný; tato možnost je dána například § 40 Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi v platném znění, má v souladu s příslušnými ustanoveními sloužit k přímé úhradě nákladů na bydlení, ale ze zkušenosti vím, že je využívána méně. V tomto směru by bylo možno apelovat na vyšší využívání zákonného prostředku pro úhradu nákladů na bydlení, aby docházelo ke striktnímu nasměrování výplaty dávek pro účel, pro který byla přiznána a vyplacena. Nulová možnost nabídek půjčování peněz bez zjišťování finanční situace žadatele je problém, o kterém se ví, že existuje „ Právní rozbor k problematice zadlužování sociálně deprivovaných vrstev obyvatelstva, který byl vypracován pro Odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra České republiky již v prosinci 2006, ale o jeho osudu mi není nic známo. Doporučením pro praxi je zvyšování finanční gramotnosti a povinné a důsledné zjišťování bonity klienta při nabídce úvěrových produktů, aby mohlo docházet ke zmírnění zadluženosti nízkopříjmových nebo bezpříjmových skupin obyvatelstva. Zákaz nabízení a půjčování peněz či zboží klientům na dávkách – viz výše. K „povinnosti rodičů vzdělávat se, chodit zároveň s dětmi do školy“, aby došlo u dětí k nácviku návyku vstávat, plnit si povinnosti, přičemž vzorem by byl právě rodič (nabízet žádoucí vzory chování a jednání) snad nemám co dodat. Zvyšování základní gramotnosti některých skupin obyvatelstva je jistě dobrou strategií pro společenské uplatnění a bylo by v tomto směru dobré pokračovat, neboť existují granty na podporu 112
vzdělávání, které pomáhají lidem například k pracovnímu uplatnění (například program „ Vzdělávejte se pro růst!“). Velmi zajímavým nápadem je návrat baťovského modelu sociálního podniku tak, jak fungoval v rámci firmy Baťa. Ve své době to byl jistě heroický počin, který by jistě nalezl donátory pro jeho znovuvzkříšení i v současnosti. Respondenti z řad klientů vnímají jako zásadní získání zaměstnání jako zdroj příjmů, aby se mohli vymanit zejména ze zadlužení a jeho důsledků. Podněty respondentů jsou vhodným impulsem v rovině všech typů paradigmat sociální práce, neboť rozsahem námětů respondenti navrhli změny ve všech úrovních sociální práce. Jsou směřovány k jednotlivcům, skupinám i celé společnosti (terapie, vzdělávání se, podněty pro reformní změny) aby se autenticky podíleli na tvorbě a změnách institucí.
113
Seznam použitých zdrojů Bibliografie Autorský kolektiv: BENSON, N., COLLINOVÁ, C., GINSBURGOVÁ, J., GRANDOVÁ, V., LAZYANOVÁ, N. WEEKS, M. 2014. Kniha psychologie. Praha: Euromedia. ISBN: 978-80-242-4316-0. BEDNÁŘOVÁ, Z., PELECH, L. 1999. Sociální práce na ulici streetwork. Brno: Doplněk. ISBN: 80-7239-048-1. BEDNÁŘOVÁ, Z., PELECH, L. 2003. Slabikář sociální práce na ulici supervize streetwork financování. Brno: Doplněk. ISBN: 80-7239-148-8. BERTL, I. 2012. Kapitoly o finanční gramotnosti. Praha: Triton. ISBN 978-80-7387622-7. BOBEK, M. PENIŠKA, P. 2008. Práce s lidmi. Brno. NC Publishing. ISBN 978-80903858-2-5. BUDILOVÁ, L., JAKOUBEK, M. 2007. Cikánská rodina a příbuzenství. Ústí nad Labem: Katedra antropologie Fakulta filosofická Západočeské Univerzity v Plzni. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Vlasty Králové: Dryada. ISBN 978-80-87025. BUCHTOVÁ, B. a kol. 2002. Nezaměstnanost psychologický, ekonomický a sociální problém. Praha: Grada Publishing. DAVIDOVÁ, E. 1995. Romano drom – cesty Romů 1945 – 1990. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci. ISBN 80-7067-533-8. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0139-7. DOČKAL, J. 2008. Práce s lidmi. Zdeněk Susa. Středokluky: Zdeněk Susa. ISBN: 97880-86057-53-8. DRAPELA, V. 1995. Vybrané poradenské směry. Praha: Univerzita Karlova ISBN: 807184-011-4. FRASER, A. Cikáni. 2002. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 800-7106-212X. FRIŠTENSKÁ, H. ,Víšek, P. 2002. O Romech (na co jste se chtěli zeptat) manuál pro obce. Praha: Vzdělávací centrum pro veřejnou správu ČR, o.p.s. GIDDENS, A. 1999. Sociologie. Praha: Argo SBN 80-7203-124-4. GILLNEROVÁ, I., BURIÁNEK, J. 1995. Základy psychologie. Základy sociologie. Praha: Fortuna. ISBN: 80-7168-242-X. GULOVÁ, L. 2011. Sociální práce. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-379-1.
114
HARGAŠOVÁ, M., a kolektiv. 2009. Skupinové poradenství. Praha: Grada Publishing. ISBN: 978-80-247-2642. HENDL, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, ISBN: 80-2460030-7. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. JAKOUBEK, M., HIRT, T. 2004. Romové: Kulturologické etudy (ekopolitika, příbuzenství a sociální organizace. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk. JAKOUBEK, M., HIRT, T. 2004 b. Romové: konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub. JANOUŠEK, J. a kol., 1986. Metody sociální psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. HIRT, T., JAKOUBEK, M. 2006. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Centrum aplikované antropologie a terénního výzkumu při Katedře antropologie FF ZČU v Plzni. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk. HÜBSCHMANNOVÁ, M. 1993. Šaj pes dovakeras. Můžeme se domluvit. Olomouc: Pedagogická fakulta UP Olomouc. CHARVÁTOVÁ, D. 1990. Metody sociální práce. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. CHMELAŘOVÁ, P., PETÝRKOVÁ, L. 2011. Základy finanční gramotnosti. Praha: Generation Europe. ISBN: 978-80-904974-8-1. JANEBOVÁ, R. 2013. Teorie a metody sociální práce. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Ústav sociální práce. Gaudeamus. JAKOUBEK, M., HIRT, T., 2004. Romové: Kulturologické etudy (ekopolitika, příbuzenství a sociální organizace). Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk. ISBN: 8086473-83-X. KALEJA, M., KNEJP, J. 2009. Aven vakeras pal o Roma. Ostrava: Ostravská Univerzita. ISBN 978-80-7368-708-3. KLIMENTOVÁ, E. 2001. Teorie a metody sociální práce. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN: 80-244-0318-8. KOHOUTEK, R. 2002. Základy užité psychologie. Brno: CERM. ISBN:978-80-2142203-2. KOLEKTIV autorů. 2002. Úvod do terénní sociální práce. Brno. DROM. KOLEKTIV autorů. 1999. Romové v České republice. Praha: Sociopress. Vydal: Socioklub, sdružení pro podporu rozvoje teorie a praxe sociální politiky. ISBN 80902260-7-8. KRAKEŠOVÁ, M. 1973. Výchovná a sociální terapie. Praha: MPSV ČSR. 115
KREBS, V. a kol. 2007. Sociální politika. 4. přepracované a aktualizované vydání. Praha: ASPI. KŘIVOHLAVÝ, J. 1988. Jak si navzájem lépe porozumíme. Kapitoly z psychologie sociální komunikace. Praha: Svoboda. Členská knižnice. MAREŠ, P. 1994. Nezaměstnanost jako sociální problém. Praha: SLON. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. 1998. Mládež a delikvence. Praha: Portál. ISBN 807178226-2. MATOUŠEK, O. a kol. 2001. Základy sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál. ISBN 80-7178-473-7. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál. ISBN 807178549-0. MATOUŠEK, O. a kol. 2003 b. Metody a řízení sociální práce. 2003. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., KODYMOVÁ, P., KOLÁČKOVÁ, J. eds. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál. ISBN 80-7367-002-X. 352 s. MICHALÍK, J. a kol. 2008. Poradenství uživatelům sociálních služeb. Olomouc: VCIZP – sekce vzdělávání. ISBN: 978-80-903658-2-7. MÜHLPACHR, P. 2006. Sociální práce jako životní pomoc. Brno: Masarykova univerzita. ISBN:80-86633-62-4. MUSIL, L. 2004. Ráda bych vám pomohla, ale…“ Dilemata práce s klienty v organizacích.Brno: Marek Zeman. Národnosti v České republice. 1993. Praha: Regis. Bez uvedení autorů (sestavila Rasmussenová, N.). NAKONEČNÝ, M. 1997. Psychologie osobnosti. Praha: Portál. ISBN: 80-200-0628-1. NAVRÁTIL, P. 2000. Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: Marek Zeman. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. ISBN 80 903070-0-0. NAVRÁTIL, P. 2003. Romové v české společnosti: Jak se nám spolu žije a jaké máme vyhlídky. Praha: Portál. ISBN 80-7178-741-8. NAVRÁTIL, P. 2009. Reflexivní využití teorie v procesu posouzení. Problémy procesu posouzení v pozdně moderní době. Brno: Masarykova univerzita, fakulta sociálních studií. NAVRÁTIL, P. JANEBOVÁ, R. a kol. 2010. Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce. Hradec Králové. Gaudeamus. NEDĚLNIKOVÁ, D., 2007. Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. Ostrava: Ostravská Univerzita v Ostravě. 116
NOVÁČKOVÁ, Jana. Mýty ve vzdělávání: o škodlivosti některých zaběhaných představ o učení, škole a výchově: soubor článků, které vycházely v Lidových novinách od září 1998 do února 1999. 2. vyd. Kroměříž: Spirála, 2003. ISBN 80-901-8735-8. NOVOSAD, L. 2009. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním: základy a předpoklady dobré poradenské praxe. 1. vydání. Praha: Portál. NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V. 1992. Sociální práce její vývoj a metodické postupy. Praha: Katedra sociální práce a vzdělávání dospělých filozofické fakulty Univerzity Karlovy. ISBN: 80-7066-483-5. PAVELČÍKOVÁ, N. 2004. Romové v českých zemích v letech 1945 – 1989. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 12. Praha. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. ISBN 80-86621-07-3. RICHTROVÁ, M., 2002. Občanské poradenství. Praha: Sociopress. ISBN: 80-8648402-5. ŘEZNÍČEK, I. 1994. Metody sociální práce. Praha: SLON. ISBN: 80-85850-00-1. ŘEZNÍČEK, I. 2004. Metody sociální práce. Praha: SLON. ŘÍČAN, P. 1998. S Romy žít budeme – jde o to, jak. Praha: Portál. SIROVÁTKA, T., 2004. Sociální exkluze a sociální inkluze menšin a marginalizovaných skupin. 1. Vydání. Brno: Georgetown. ISBN: 80-210-3455-6. SYROVÁTKOVÁ, Š., Machalíček, J., CHRISTOVÁ, J. 2008. Dluhová problematika. Dodatek k 1. Vydání. Plzeň: Člověk v tísni. ŠIŠKOVÁ, T. (ed. 1998. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál. ISBN 807178-285-8. ŠIŠKOVÁ, T. (ed.). 2001. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál. ISBN 80-7178-648-9. ŠOTOLOVÁ, E. 2000. Vzdělávání Romů. Praha: Grada. ŠRAJER, J. MUSIL, L. 2008. Etické kontexty sociální práce s rodinou. České Budějovice. Brno. ISBN 978-80-7326-145-0. ÚLEHLA, I. 1996. Umění pomáhat. Praha: SLON. ÚLEHLA, I. 2005. Umění pomáhat. Praha: SLON. Velký sociologický slovník: I. svazek. A-O. 1996, str. 512 – slovo komunit. VLČEK, J. 1992. Výkladový lexikon pojmů tržní ekonomiky. Praha: Victoria Publishing. VODÁČKOVÁ, D. a kol. 2002. Krizová intervence. 1. vydání. Praha: Portál. ISBN: 80—7178-696-9. 117
Bibliografie sborníků a statí ve sbornících a časopisech DROM. 2002. Úvod do terénní sociální práce. Kolektiv autorů. Brno: Drom HŮLOVÁ, K. 2009. Člověk v tísni realizuje terénní sociální práci jako účinnou variantu dluhového poradenství. Časopis Sociální práce, č. 4, s. 10.12) KALVODA, H. 2009. Občanské poradny chtějí poskytovat komplexní a vysoce odborné dluhové poradenství. Časopis Sociální práce, č. 4, s. 5-6 OUJEZDSKÁ, E. in BĚHÁLKOVÁ, A. 2009. SPES pomáhá zadluženým domácnostem a nabízí finanční poradenství. Časopis Sociální práce, č. 4, s 7-9 Metodické doporučení MPSV č.2/2010 pro postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí při případové konferenci. Dostupné z: (http://www.benepal.cz/files/project_4_file/ CASEMANAGEMENT.PDF). MORAVEC, Š. 2003. Chudoba, vysoká zadluženost, rychlé půjčky, intereš nebo lichváři. Časopis Sociální práce, č. 4, s. 18-33. NAVRÁTIL, P., MUSIL, L. 2005. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sborník prací Fakulty sociálních studií Brněnské Univerzity. Sociální studia 5. ŠEVČÍKOVÁ, S. 2007. Mezinárodní a český kontext Globálních kvalifikačních standardů vzdělávání v sociální práci vydaných IFSW a IASSW. Časopis Sociální práce, č. 4, s. 49-54. ŠEVČÍKOVÁ, S. 2007. Pomoc a kontrola v terapeuticky pojaté sociální práci. Sborník z konference IV. Hradecké dny sociální práce, s. 122-130. Dostupné z: http:// www.prohuman.sk/socialna-praca/sbornik-z-konference-socialni-prace-mezi-pomoci-akontrolou-2007 Zákony, normy Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení v platném znění. Zákon č. 1/1993 Sb. - Ústava České republiky v platném znění. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství v platném znění. Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, v platném znění. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře v platném znění. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí ze znění pozdějších předpisů. Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. 118
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti v platném znění. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v platném znění. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu v platném znění. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi v platném znění. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění v platném znění. Zákon č. 296/2009 Sb., zákon o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 (úplné znění). Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění. Prováděcí vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění, Příloha č. 2: Standardy kvality sociálních služeb od 1.12007. Bibliografie výzkumných prací a nestandardních pramenů CHYTIL, O., 2002. K problematice využívání terminologie ve výuce sociální práce. Dizertační práce. Trnavská Univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociální práce. Metodické doporučení MPSV č.2/2010 pro postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí při případové konferenci dostupné z: (http://www.benepal.cz/files/project_4_file/ CASEMANAGEMENT.PDF). Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Metodický pokyn č. 1/2012 k realizaci činností sociální práce na obecních úřadech typu II., typu III., újezdních úřadech a krajských úřadech. Ze dne 4. 7. 2012. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Doporučený postup 1/2012 MPSV. Topinka, D., Janoušková, K. 2009. Výzkum rizikových faktorů souvisejících s existencí sociálně vyloučených romských lokalit v městě Přerově. Ostrava-Přívoz:SocioFactor s.r.o. Zpráva o činnosti občanského sdružení IQ Roma servis 2010. Internetové zdroje Dluhové poradenství. Asociace občanských poraden [online]. [cit. 2015-05-22]. Dostupné z: http://dluhy.obcanskeporadny.cz/ Finanční gramotnost [online]. [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://www.financni gramotnost.eu/stranka/clanky-a-informace/slovnik-vyrazu/12/ Fáze komunitního plánování. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. 2015 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/847 HRUBÁ, K. a E. STEJSKALOVÁ. Právní rozbor k problematice zadlužování sociálně deprivovaných vrstev obyvatelstva [online]. Praha, 2006 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/socialni-vylouceni-minority-zadluzovani-pdf.aspx 119
Nezávislý finanční poradce Plzeň [online]. 2015 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http:// financni-poradce.yin.cz/s/slovnik/ HANDICAP Žatec o.s. [online]. [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://www.handicapzatec.cz Global standards. International Federation of Social Workers [online]. 2012 [cit. 201505-23]. Dostupné z: http://ifsw.org/policies/global-standards/ Registr poskytovatelů sociálních služeb [online]. [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http:// iregistr.mpsv.cz/socreg/vitejte.fw.do?SUBSESSION_ID=1431148087679_1 http://www.komunitniplanovani.com/kp-o-komunitni-planovani_2/ Komunitní plánování - věc veřejná (průvodce). MPSV ČR [online]. 2005 [cit. 2015-0523]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/847 Národní strategie finančního vzdělávání. MŠMT ČR [online]. 2010 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/31443/ Význam dluhového poradenství ve Zlínském kraji roste. Asociace občanských poraden [online]. 2010 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://www.obcanskeporadny.cz/tiskovezpravy/vyznam-dluhoveho-poradenstvi-ve-zlinskem-kraji-roste/ Přerovu hrozí sociální časovaná bomba: generace dětí z ubytoven. IDNES.cz [online]. 2014 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://olomouc.idnes.cz/do-prerovskych-ubytovense-stehuji-socialne-slabi-fwn-/olomouc-zpravy.aspx?c=A140221_2037012_olomouczpravy_stk Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. Společnost sociálních pracovníků ČR: [online]. 2010 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://sspcr.xf.cz/code.html Socioterapie aneb Když poradenství nestačí. Sociální revue [online]. 2009 [cit. 2015-0523]. Dostupné z: http://socialnirevue.cz/item/socioterapie-aneb-kdyz-poradenstvinestaci Definice dluhu. Účetnictví a mzdy [online]. 2014 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://ucetnictvi-mzdy.studentske.cz/2008/06/definice-dluhu.html). http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podletematu&tu=30628&th=&v=&vo=null&vseuz emi=null&void= GAJDOŠÍKOVÁ, H. Rodinný rozpočet. Finanční gramotnost - výukový materiál [online]. 2015 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://vzdelavani.rravm.cz/uploads/ Rodinn%C3%BD%20rozpo%C4%8Det.pdf V Bystřici pod Hostýnem vrcholí spory o stěhování Romů do centra Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/v-bystrici-pod-hostynem-vrcholi-spory-o-koupi-hotelu-podhoranp7g-/domaci.aspx?c=A120905_084336_zlin-zpravy_ppr. IDNES.cz [online]. 2012 [cit. 2015-05-23]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/v-bystrici-pod-hostynem-vrcholi-sporyo-koupi-hotelu-podhoran-p7g/domaci.aspx?c=A120905_084336_zlin-zpravy_ppr 120
Informační zdroje k příloze č. 2: DRAPELA, V. 2011. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál. GLASSMAN, U., KATES, L. 1990. Group Work. a Humanistic Approach. Newbury. Park, CA.: Sage, MIDDLEMAN, R., GOLDBERG, G. 1974. Social service delivery: a structural approach to practise. New York: Columbia University Press, PINCUS, A., Minahan, A. Social Work Pracitise: Model and Method. 1973. Itasca, ILL: F. E. Peacock. PAYNE, M. 1997. Modern Social Theory. London:Macmilian Press LTD. THOMPSON, N. 1997. Anti-discriminatory Practise. London: Macmillan Press.
121
Anotace Autor diplomové práce:
Bc. Kateřina Motalová
Vedoucí diplomové práce:
Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková
Instituce:
Fakulta sociálních studií, MU
Název diplomové práce:
Sociální práce s klienty ve finanční tísni
Počet slov základního textu:
33.343
Klíčová slova: sociální práce, metody sociální práce, klient, sociální pracovník, romská menšina, finanční tíseň, kultura chudoby, sociální vyloučení
Diplomová práce se zabývá problematikou sociální práce zejména s romskými klienty ve finanční tísni. Hlavním cílem diplomové práce je zodpovězení otázky: „Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými?“ Práce se skládá z teoretické části, v níž jsou za pomoci odborných zdrojů vysvětleny související důležité pojmy k danému tématu. Vzhledem k tomu, že se pojednává o práci zejména s romskými klienty, součástí teoretické části je i pojednání o této menšině. V metodologické části jsou shrnuty zásadní zjištění získaná prostřednictvím rozhovorů s klienty ve finanční tísni a sociálními pracovníky, kteří v dané lokalitě pracují. Získané informace mohou být podkladem, který povede k zefektivnění sociální práce s touto menšinou.
122
Annotation The author of the thesis:
Bc. Kateřina Motalová
Supervisor:
Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková
Institution:
Faculty of Social Studies, MU
Title of the thesis:
Social work with the clients in financial distress
Word count:
33.343
Keywords: social work, social work methods, client, social worker, Roma minority, financial distress, the culture of poverty, social exclusion
This thesis deals with social work, especially with Roma clients in financial distress. The main aim of the thesis is to answer the question: "How do the social workers and their clients perceive social work with the indebted?” The work consists of a theoretical part in which are with the help of expert resource explained important concepts related to the topic. Whereas the work is related mainly to the Roma clients, the theoretic part also includes discussion about this minority. The methodology section summarizes the key findings obtained through interviews with clients in financial distress and with social workers who work in given location. The obtained information could be the basis which will lead to more effective social work with this minority.
123
Jmenný rejstřík Barlettová, 11 Bednářová, 21, 22, 114, 180 Běhálková, 118 Benson, 50, 114 Bertl, 60, 114 Bobek, 28, 114 Bradleyová, 27 Budilová, 45, 144 Buchtová, 24, 114 Buriánek, 114 Collinová, 50, 114 Creswell, 72 Dalimilova, 46 Davidová, 45, 59, 114 Disman, 71, 72, 73, 74, 75, 114 Dočkal, 12, 14, 18, 24, 114 176, 177, 178, 179 Drapela, 15, 92,114, 120, 177 Eganova, 39, 184 Ferko, 57 Fraser, 48, 114 Frištenská, 43, 55, 62, 80, 91, 114 Gajdošíková, 120 Giddens, 114 Gillnerová, 114 Ginsburgová, 50, 114 Glassman, 120 Goldberg, 120 Goral, 45, 56, 81, 185 Grandová, 50, 114 Gulová, 11, 13, 17, 64, 98, 114, 176, 178 Hadj Moussová, 16 Hargašová, 18, 114 Hartl, 16 Hendl, 72, 73, 114, 194 Hirt, 51, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 83, 84, 85, 115, 188, 189, 191 Hrubá, 119 Hübschmannová, 45, 59, 60, 115 Hůlová, 117 Charvátová, 13, 176, 115 Chmelařová, 115 Christová, 36, 90, 184, 117 Chytil, 13, 176
Jakoubek, 45, 51, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 83, 84, 85, 114, 115, 188, 189, 191 Janebová, 27, 28, 115, 116, 182 Jankovský, 11, 176 Janoušek, 71, 115 Janoušková, 37, 46, 57, 83, 91, 119, 186, 190 Kaleja, 56, 115 Kalibová, 44 Kallová, 37 Kalvoda, 37, 38, 117 Kates, 120 Klimentová, 66, 67, 92, 115 Knejp, 56, 115 Kodymová, 116 Kohoutek, 50, 115 Koláčková, 116 Krakešová, 115 Krebs, 36, 115 Kroftová, 48, 187, 116 Lazyanová, 50, 114 Lewis, 56, 189 Machalíček, 36, 90, 184, 117 Mareš, 24, 92, 115 Maslow, 49 Matoušek, 12, 14, 16, 28, 29, 30, 44, 45, 46, 48, 56, 66, 116, 134, 135, 176, 177, 185, 187 Matoušek,, 12, 14, 16, 28, 29, 30, 44, 45, 46, 48, 56, 66, 134, 135, 176, 177, 185, 187 Mc. Mahon, 16 Middleman, 120 Michalík, 14, 15, 16, 92, 116, 177 Moravec, 45, 54, 55, 60, 61, 84, 85, 118, 189, 191 Mühlpachr, 11, 13, 18, 19, 116, 176, 179 Musil, 26, 30, 31, 32, 33, 64, 65, 67, 85, 87, 92, 94, 95, 116, 117, 118, 131, 193 Nakonečný, 49, 116 Navrátil, 12, 25, 27, 29, 30, 31, 32, 33, 41, 42, 47, 48, 60, 64, 65, 85, 87, 94, 95, 101, 116, 118, 129, 131, 134, 136, 176, 182, 183, 186, 187, 192, 193 124
Nedělníková, 19, 20, 21, 61, 62, 80, 90, 91, 93, 116, 179, 180 Norton, 64, 94, 192 Nováčková, 116 Novosad, 15, 92, 116 177 Novotná, 12, 117 Oujezská, 37, 118 Parker, 27, 182 Pavelčíková, 48, 52, 117, 187 Payne, 29, 30, 120, 136 Pelech, 21, 22, 114, 180 Peniška, 28, 114 Petýrková, 115 Pierson, 60, 85 Pincus, 120 Rasmussenová, 47, 116, 186 Richtrová, 40, 117 Řezníček, 24, 67, 117 Říčan, 45, 47, 117, 186 Sekyt, 51, 53, 54, 58, 59, 83, 85, 187, 188, 190 Schimmerlingová, 12, 117 Sirovátka, 53, 80, 117, 188 Stejskalová, 119 Syrovátková, 36, 90, 117, 184 Ševčíková, 1, 11, 26, 53, 80, 92, 118, 122, 123, 175, 188 Šišková, 45, 46, 47, 48, 52, 53, 56, 80, 117, 186, 187, 188 Šotolová, 48, 49, 87, 101, 117, 187 Šrajer, 26, 117 Thompson, 121 Topinka, 37, 38, 46, 57, 82, 91, 119, 184, 186, 190 Úlehla, 14, 25, 26, 39, 90, 92, 117, 131, 177, 181 Víšek, 43, 55, 62, 80, 91, 114 Vlček, 37, 117, 184 Vodáčková, 23, 117, 181 Vymětal, 23 Weeks, 50, 117
125
Věcný rejstřík cíle výzkumu ..................................... 71 dílčí výsledné zjištění .......... 88, 99, 104 dilemata v praxi ................................. 68 dluh ................................................... 37 doporučení pro praxi ....................... 113 etika .................................................. 67 finanční hospodaření ......................... 59 finanční tíseň ..................................... 35 hmotná nouze .................................... 35 humanistický přístup ......................... 42 interpretace dat .................................. 80 jednotky výzkumu ............................. 76 klient ........................................... 26, 28 komunitní sociální práce .................... 19 koordinace ......................................... 17 krizová intervence ............................. 23 kultura chudoby................................. 57 kulturní zvyklosti Romů .................... 49 Maslowova hierarchie lidských potřeb ...................................................... 51 mediace ............................................. 17 metodologie výzkumu ....................... 73 občanské poradny .............................. 39 operacionalizace ................................ 72 paradigmata sociální práce ................ 30 poradenské paradigma ....................... 32 poradenství ........................................ 14 posouzení případu ............................. 27 pozitivní psychologie ........................ 43 práce se skupinou .............................. 18 průběh výzkumu ................................ 78 předvýzkum ...................................... 75 přístupy sociální práce ....................... 30
psychodymanický přístup .................. 42 reflexe sociální práce ......................... 89 reflexe výsledků spolupráce ............. 100 reflexe životní situace ........................ 81 reformní paradigma ........................... 33 Respondent ........................................ 77 role sociálního pracovníka ................. 25 Rom .................................................. 45 Romové ............................................. 44 Romové a bydlení .............................. 55 Romové a majetek ............................. 56 Romská rodina................................... 52 Romství ............................................. 54 sociální fungování ............................. 12 sociální podpora ................................ 12 sociální práce ............................... 10, 65 sociální práce se zadluženými ............ 41 sociální pracovník .............................. 24 sociální vyloučení .............................. 61 strategie výzkumu .............................. 73 streetwork.......................................... 22 technika sběru dat .............................. 74 terapeutické paradigma ...................... 31 terénní sociální práce ......................... 20 tradiční odměňování .......................... 60 úkolově orientovaný přístup............... 42 vnímání potřeb................................... 50 volba teorie ........................................ 27 výsledek výzkumu ............................. 80 výzkumný vzorek .............................. 78 zadlužování ....................................... 37 závěr................................................ 106 životní situace Romů ......................... 59
126
Seznam příloh Příloha 1: Fáze komunitního plánování ...................................................................... 128 Příloha 2: Přístupy sociální práce (modely) ................................................................ 129 Příloha 3: Etický kodex sociálních pracovníků České republiky ................................ 137 Příloha 4: Operacionalizace otázek pro respondenty .................................................. 142 Příloha 5: Pilotní dotazník pro klienta ........................................................................ 145 Příloha 6: Průvodní leták ........................................................................................... 150 Příloha 7: Scénář rozhovoru s klienty ........................................................................ 151 Příloha 8: Scénář hovorů se sociálními pracovníky .................................................... 154 Příloha 9: Dluhový slovník ........................................................................................ 156 Příloha 10: Předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka .......................... 171
127
Příloha 1: Fáze komunitního plánování FÁZE KOMUNITNÍHO PLÁNOVÁNÍ
1. S čím je třeba začít fáze
2. Vytvoření řídící fáze struktury pro KP
Porozumění 3. problémům fáze v komunitě
- zformování prvotní pracovní skupiny - určení, koho je třeba do přípravy KP zapojit - způsob oslovení a přizvání dalších účastníků - plán pro získání politické podpory ze strany obce - informační strategie - zapojení všech účastníků procesu - vytvoření organizační a řídící struktury pro zpracování KP - stanovení pravidel jednání řídící struktury - představení cílů, zájmů a potřeb všech účastníků - vytvoření a zveřejnění mechanismů pro aktivní spoluúčast veřejnosti - provedení analýzy potřeb a zhodnocení existujících zdrojů - zhodnocení silných a slabých stránek existujícího systému sociálních služeb - vyjmenování příležitostí a rizik a nastínění trendů pro rozvoj sociálních služeb
Představa rozvoje sociálních služeb obsahuje zejména: - hlavní hodnoty, které tvoří její základ a které budou při zpracování KP a jeho následném naplňování respektovány a dodržovány, - směr, kterým se budou sociální služby nadále ubírat, 4. Návrh rozvoje - cíl, kterého má být dosaženo a priority fáze sociálních služeb - překážky, které bude nutné překonat, - regionální i nadregionální zdroje, kterých lze využít - představa rozvoje sociálních služeb je akceptována většinou účastníků komunitního plánování - plán postupných kroků a úkolů k dosažení stanovených cílů a priorit - systém sledování realizace komunitního plánu 5. Strategie rozvoje - zpracování konečné verze komunitního plánu fáze sociálních služeb - předložení textu KP k připomínkování veřejnosti - schválení KP zastupitelstvem - uskutečňování plánu - informování veřejnosti o uskutečňování KP 6. Od plánování - průběžné vyhledávání a zapojování nových partnerů fáze k provádění - nástroje umožňující provést změny v původním KP Zdroj: (http://www.mpsv.cz/cs/847)
128
Příloha 2: Přístupy sociální práce (modely) V této kapitole se krátce zmíním o některých přístupech (modelech) sociální práce, které lze rámcově zařadit do jednotlivých typů paradigmat. Znalost cílů různých modelů, které můžeme zařadit do teoretického paradigmatu, je důležitým vodítkem pro posouzení životní situace klienta a pro následnou volbu typu sociální práce s klientem. Do terapeutického paradigmatu můžeme zařadit například psychodynamický přístup a logoterapii.
Psychodynamický přístup Psychodynamický přístup sociální práce vychází z psychoanalýzy, jejímž „otcem“ je Sigmud Freud. S psychoanalýzou dále pracovala celá řada jeho následníků (Berne, Bowlby, Erikson, Hollisová a další), kteří dále rozvíjeli a dotvářeli tento teoretický proud a obohatili jej o celou řadu odborných termínů, které se v sociální práci rovněž používají. Psychodynamický přístup pracuje s vnitřním, psychickým světem člověka, který je rozhodující hybnou silou jeho konání. Lze říci, že psychodynamický přístup používáme pro posouzení životní situace klienta tehdy, pokud životní situaci klienta ovlivňují zejména psychické problémy. Sociální pracovník může zvážit různé aspekty dynamického fungování osobnosti a jejího vlivu na aktuální životní situaci. V rámci sociální práce s klientem dochází k uvědomění si dříve nevědomého, pracuje se na uzavření vývojových stadií a posiluje se schopnost osoby vyrovnat se s požadavky společnosti. Psychoanalytický přístup v sociální práci podporuje například Marion Bowerová, která tvrdí, že je nutno posoudit interní i externí realitu klientovy životní situace. Upozorňuje, že od 70. let 20. století je v sociální práci dominující sociologický pohled, který zdůrazňuje zejména externí faktory (chudobu, deprivaci, sociální vyloučení) a která podle ní není vyvažován psychologickým modelem, který bere v úvahu i interní svět jedince a vzájemnou interakci vnitřních a vnějších realit. Podle Bowerové (2005) „psychoanalytická teorie poskytuje model, jak vnější podmínky ovlivňují jednotlivce nebo rodinu a jak se stávají součástí jeho vnitřního světa. Tím je podle Bowerové psychoanalýza vhodnou teorií pro explanaci tohoto aspektu sociálního fungování.“ (Bowerová, 2005 in Navrátil, 2009, s. 136).
129
Existencionalismus a logoterapie Existencionalismus a logoterapie předpokládají, že bariéry v oblasti nenaplněné touhy po
smyslu
ovlivňují
klientovo
životní
zvládání.
Rozdíl
mezi
logoterapií,
psychoanalýzou a individuální psychologií je spatřován následně: psychoanalýza považuje za základní princip vůli k slasti. Individuální psychologie považuje za základní princip vůli k moci a logoterapie považuje za základní lidskou potřebu vůli ke smyslu. Za základní úkol sociálního pracovníka je považována pomoc při hledání, nalézání, přijímání a naplnění smyslu života. Původcem příčin způsobujících neschopnost člověka nalézt vnitřní spokojenost spatřuje Frankl (hlavní představitel existencionalismu) v atmosféře konzumní společnosti pozdně moderní doby, ve které se člověk přestal zajímat o svou hlubší a širší podstatu. Člověk potřebuje při svém hledání pomoc, která se však nevztahuje k významu a smyslu celého svého života, ale pouze k významu konkrétní situace nebo události. Klient sám musí smysl konkrétní situace nebo události poznat a k tomu potřebuje pomoc, aby se mohl zorientovat a načerpat dostatek životní energie potřebné pro hledání sebe sama a nalezení svého sebeurčení. Touha po naplnění smyslu, touha po vnitřním naplnění svého života se může projevovat u klientů například některou z forem závislostí, kriminalitou, sebevražedným jednáním. Obdobně jako Frankl popisují pocit bezesmyslnosti (existencionálního vakua) představitelé jiných škol, kteří jej nazývají jinak: odcizení (Marx, Hegel, Merton), anomie (Durkheim), detradicionalizace, rozpad životního projektu a podobně. Práce s klientem má klienta nasměrovat k hledání a nalezení smyslu života prostřednictvím průzkumu jeho individuálního prostoru a hledáním reálných možností, které pomohou naplnit různé životní cíle, které klient již má nebo je musí s dopomocí teprve najít. Ve výsledku by měl klient fungovat ve svých přirozených sociálních podmínkách na základě vlastních sil. Mezi příklady využití poradenského paradigmatu můžeme zařadit úkolově orientovaný přístup a systémovou teorii.
Úkolově orientovaný přístup Úkolově orientovaný přístup je svou povahou charakterizován jako forma krátkodobé intervence, která byla vypracována jako protipól dlouhodobých forem práce s klientem (psychoanalýza).
Vychází
z psychosociálního
přístupu
sociální
práce,
jehož
představitelkami byly zejména Helen Harris Pearlmanová a Florence Hollisová. Je 130
jasný, věcný a nabízí přímý návod klientovi, jak s jeho pomocí zvládat každodenní problémy. Je založen na tezi, že nejlepší cesta k dosažení cíle je aktivní jednání. Motivace klienta k řešení problému je dána omezeným časovým limitem k řešení a vyřešení problému; tento časový limit klienta motivuje k aktivnímu zapojení při řešení jeho potíží. Je kladen důraz na pozitivní zkušenosti s vyřešením menších problémů, protože tato pozitivní zkušenost klienta motivuje, posiluje jeho sebevědomí i sebedůvěru a snahu pustit se do řešení dalších obtíží. Expertem na řešení potíží je klient sám. Předpokladem legitimity sociální práce s klientem je, že klient, který má své nenaplněné potřeby, se sám obrátí na sociálního pracovníka s žádostí o pomoc při jejich naplnění a dosažení cíle a chce sám aktivně na jejich řešení pracovat. Cíle musí být stanoveny tak, aby byly sjednány v časovém harmonogramu, aby byly jasné, dosažitelné a vyjádřené v kvantifikovatelných parametrech, aby bylo možno na konci intervence posoudit, zda jich bylo dosaženo. Úkolově orientovaný přístup patří mezi ty modely sociální práce s klientem, které preferují krátkodobou intervenci, jasné zacílení a direktivnější způsob sociální práce s klientem. „Navrátil s Musilem (2000) na základové studie upozornili, že respekt úkolově orientovaného přístupu ke klientovu vidění situace je také dobrým předpokladem úspěšné aplikace modelu při práci s příslušníky minoritních skupin.“ (Navrátil, Musil 2000 in Navrátil, 2009).
Systémová teorie Systémová teorie (teorie systémů, systemický model) umožňuje vidět a posoudit životní situaci klienta ze širšího pohledu a v širších souvislostech; proto může být vlastní intervence plánovaná s pomocí klientova sociálního okolí, umožňuje součinnost služeb a dalších pomáhajících profesí. Preferuje pohled na člověka – v – prostředí, a tímto pohledem se odlišuje od jiných specifických přístupů (např. psychoterapie). Systémová teorie v sociální práci vychází z obecné teorie systémů, kterou původně formuloval Bertalanfy (1968) jako biologickou teorii systémů. Základní premisa předpokládá, že všechny organismy jsou systémy, které se skládají ze subsystémů a současně jsou součástí supersystémů. V sociální práci se uplatnily různé formy aplikace teorie systémů; a to obecná teorie systémů a ekologická teorie systémů. Ekologický model má blíže k antiopresivnímu přístupu, jeho východiskem jsou strukturálně založené nerovnosti. Obecná systémová teorie je využívána zejména v rodinné terapii. Práci s klientem v duchu systemického přístupu popsal například Úlehla v textu knihy „Umění pomáhat“ (Úlehla, 2005). 131
Nejznámější systémovou perspektivu použitou v sociální práci formulovali Allen Pincus a Anne Minahanová (1973), kteří předpokládají, že problémy jsou soustředěny do oblasti vzájemné interakce člověka s prostředím. Používají pojmy: případ, klient, problém, podpůrný systém. Cílem intervence sociálního pracovníka je pomoc klientovi při zvládání jeho životních úkolů. Životní úkol jsou aktivity a činnosti, které chce klient vykonávat. Základní premisou je představa, že lidé jsou závislí na svém bezprostředním sociálním okolí. Sociální problém vzniká při interakci mezi osobou a tzv. podpůrnými systémy, které lidé potřebují pro svůj spokojený život. V případě vzniku nějakého problému se člověk v první řadě obrací při hledání pomoci na tyto podpůrné systémy. Podpůrné systémy mohou být neformální (rodina, přátelé, spolupracovníci, sousedé – poskytují rady, informace, emoční podporu), formální (zájmová sdružení, odbory, podpůrné a svépomocné skupiny, společenství vlastníků apod. – poskytují odbornější a specializovanější pomoc než neformální systémy) a veřejné systémy (státem garantované sociální služby, zdravotní služby, vzdělávací systémy apod.). Klient ve smyslu systémové teorie řeší problém, proč nemůže sít podpůrných systémů využít. Může to být: a) neexistence systému (neexistuje druh příslušného systému, který by mu mohl pomoci). V České republice např. po roce 1989 vzniklo nové tržní prostředí, ve kterém se pouze sporadicky objevovaly služby zabývající se dluhovým poradenstvím. b) neznalost příslušného systému, nechuť jej využít: např. nízké příjmy klienta snižují jeho zájem využít placené sociální služby; neznalost se projevuje v nedostatečných znalostech možností využití nároků na sociální dávky, např. příspěvku na péči. c) pravidla systému sama vyvolávají problémy: např. štědrý sociální stát svými možnostmi dostatečného finančního zajištění občana způsobuje závislost na sociálních dávkách a neochotu klienta zajišťovat finančně sám sebe, protože se mu to nevyplatí. d) Konflikt mezi systémy: např. rodinný systém nepřijme nabízenou pomoc sociálních služeb z důvodu, že „u nich v rodině to neexistuje“, pečovatelská služba v péči o seniora je pro rodinný systém nepřijatelná. Posouzení v systémové teorii hraje důležitou roli. Nejdříve je nutno posoudit, zda „klient“ je opravdu klientem, poté jsou identifikovány problémy a žádoucí cíle, dochází k mapování možných podpůrných zdrojů a bariér, které k těmto zdrojům brání v přístupu. Sociální pracovník také posoudí, zda je vhodnější individuální nebo 132
skupinová práce a zda by nebylo na základě zjištění vhodné iniciovat i nátlakovou akci k dosažení systémové změny. V rámci systémové teorie jsou zvažovány různé intervenční cíle, které nejlépe povedou ke zvládnutí životních úkolů. Je posilován princip sebeurčení a posílení klienta. (Pincus, Minahanová, 1973) Role sociálního pracovníka je jasně vymezena, širší náhled pomáhá a umožňuje mobilizovat potřebné zdroje a začlenit do plánu intervence subjekty sociální sítě. Dělba práce v systému omezuje zodpovědnost sociálního pracovníka za případný nezdar intervence.
Strukturální model, antiopresivní přístup Jako příklady využití reformního paradigmatu mohu uvést strukturální model a antiopresivní přístup. Jsou to přístupy, které jsou orientovány spíše na makro úroveň a řešení sociální situace sociálně vyloučených osob nebo skupin.
Strukturální model Strukturální model popsali ve svém díle například Middleman, Goldberg (1974) a Wood (1989). Strukturální model vychází z premisy, že lidé nejsou zdrojem a příčinou problémů, kterým jsou nuceni čelit. Obtíže jim způsobuje neodpovídající sociální prostředí a sociální tlaky, které by měly být předmětem intervence (úsilí o změnu). Příčina potíží klienta je spatřována v nerovnováze mezi zdroji nebo dovednostmi klienta a požadavky prostředí. Strukturální model vidí příčinu potíží klienta v jeho sociálním prostředí a jeho organizačních strukturách. Cílem intervence je tedy sociální prostředí, které svou nepřiměřeností požadavků narušuje sociální fungování klientů a způsobuje jejich problémy. Úkolem sociálního pracovníka je pomoc při dosažení požadovaného vztahu prostředí ke klientovi (klientům). Middleman a Goldberg rozlišuje dva typy účastníků životní situace klienta, a to „centrum zájmu“ a „angažované osoby“. „Centrum zájmu“ jsou jednotlivci nebo skupiny osob, které mají s pomocí sociálního pracovníka dosáhnout řešení vlastního problému. Jednotlivec je vnímán jako příslušník určité skupiny nebo kategorie (etnické nebo národnostní menšiny, undeclass apod.) nebo sociální pracovník pracuje s celou skupinou jednotlivců, kteří mají problém stejného druhu. „Angažované osoby“ jsou všechny osoby, se kterými sociální pracovník vstupuje do interakce kvůli řešenému problému; jsou to klienti i spolupracující subjekty. Smysl spolupráce s „angažovanými osobami“ je spatřován nejen v započetí nebo znovuobnovení spolupráce mezi členy rodiny, sousedů, komunity na řešení problému, ale i v možnostech vyvolání legislativní změny, vzniku a zajištění specifické služby 133
(např. romský koordinátor). Požadovaného vztahu prostředí ke klientům tak lze dosáhnout prostřednictvím vytvoření, obnovy nebo modernizace sociálních struktur. Praktická pomoc klientovi je poskytnuta prostřednictvím informací, odborným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů a mediací.
Antiopresivní a antidiskriminační přístupy Antiopresivní a antidiskriminační přístupy sociální práce se začaly prosazovat v 80. a 90. letech dvacátého století jako důsledek reakce na politické změny, které se ve světě udály a reakce na nové vlny přistěhovalců. „Nárůst zájmů o tyto modely sociální práce souvisel s potřebou některých západních zemí čelit problémům, které souvisely s pobytem „gasterbeiterů“ nebo běženců z východu v Německu i jinde, kriminalitou a nepokoji černošského obyvatelstva ve Velké Británii nebo ve Spojených státech.“(Navrátil, 2001, s.139). Antiopresivní přístup (dále jen AOP) je podle Matouška (2005) „ Postup užívaný v sociální práci, jenž reaguje na systémové znevýhodňování určitých skupin, ať už jsou jeho zdrojem rasové předsudky, předsudky týkající se pohlaví, společenského postavení, sexuální orientace, možností lidí s postižením, nebo jiné. Antiopresivní přístup chce analyzovat zdroje a formy útlaku. Opírá se přitom o koncept práv a spravedlnost. Chce navrhovat řešení těchto situací a prosazovat je, a to pokud možno s aktivní účastí těch, kterých se věc týká. Antiopresivní perspektiva je nutná i při případové práci; pracovník, který by nevnímal systémové souvislosti případu, by se bezděčně mohl podílet na utlačování klienta.“ (Matoušek, 2003 b, s. 28). „AOP se obecně zabývá různými formami útlaku žen, příslušníků různých ras, tříd a etnik, náboženských skupin a dalších sociálních a kulturních skupin. Přistupuje k nim jako ke komplexu vztahů, který musí být nahlížen z jednoho, diskriminaci odhalujícího a odmítajícího zorného úhlu.“ (Navrátil, 2001, s. 140). AOP se zabývali např. Freire a Thompon. Základním rysem klientovy situace je diskriminace či oprese, které je vystaven. Oprese je označením strukturálního znevýhodnění určitých skupin, kterým jsou „upírána některá práva a možnosti, které jsou běžně dostupné většinové části společnosti nebo její elitě.“ (Navrátil, 2001, s. 139). Diskriminace je podle Matouška „Odlišování, odlišný přístup. Obvykle ke skupinám lidí určitého věku, pohlaví, rasového nebo etnického původu nebo hlásícím se k určité kultuře a náboženství nebo ke skupinám, které mají určitou nevýhodu, případně 134
okrajové sociální postavení, a tímto znakem se liší od jiných lidí. Tyto skupiny mohou být systematicky zvýhodňovány nebo znevýhodňovány, a to zákony, podzákonnými normami, publicitou, předsudky a hlavně faktickým chováním lidí, s nimiž se tyto skupiny dostávají do styku.“ (Matoušek, 2003 b, s. 52). Thompson navrhuje uplatňovat ve vztahu ke všem menšinovým skupinám imperativy
spravedlnosti,
rovnosti
a spoluúčasti.
Podle
Thompsona
princip
spravedlnosti znamená, že s každým bude nakládáno podle práv, která nikomu nebudou odpírána nebo omezována. Klade důraz na problematiku etnických menšin. Rovnost je chápána jako rovné šance s ohledem na rozdíly ve specifických potřebách lidí. Můžeme si představit např. nástup romských dětí, které nejsou vybaveny dobrou znalostí českého jazyka, do školy. Proto je nutné zaměřit se i na rovné příležitosti, aby počáteční šance na úspěch byly přibližně stejné a připravit tyto děti na nástup do školy například již v posledním ročníku mateřské školy. Spoluúčastí se rozumí zapojení klienta do celého procesu intervence, což znamená nejen plánování a koordinace spolupráce, ale i vyhodnocení poskytované služby (zpětná vazba). Tím je vytvořen předpoklad pro to, aby poskytovaná služba lépe odpovídala potřebám klientů. Ústředním tématem antiopresivního myšlení a jednání je moc a její distribuce ve společnosti. Úkolem tohoto přístupu je zmocnit klienty k tomu, aby mohli lépe kontrolovat a řídit své životy v případě, že společnost tomuto stavu brání ať už záměrně nebo jako nezamýšlený důsledek (tedy nezáměrně). Sám sociální pracovník si musí uvědomit, zda a jak vnímá diskriminaci, které je klient nucen čelit, zda a jak rozumí procesům, které vyvolávají a provázejí diskriminaci a zda a jak je schopen těmto procesům čelit.
135
Posuzování teorie (Payne, 1997 in Navrátil, 2001, s. 30) Analytická operace
Vysvětlení
Dichotomizace
Řada teorií implikuje kognitivní nebo hodnotová opozita. Může být ilustrativní tato opozita identifikovat a vysvětlit si je.
Analýza moci
Může být velmi užitečné provést analýzu, jakým způsobem teorie pracuje s mocí (např. ve vztahu klienta a sociálního pracovníka).
Racionálněemotivní přístup
Některé teorie zdůrazňují racionální, jiné naopak emocionální prvky motivace lidského chování. Může být ku prospěch věci zvažovat i druhou složku motivace,, která v teorii není zdůrazněna. (Tento přístup je zvláštní případ dichotomizačního uvažování).
Paradigmatický přístup
Každé ze tří paradigmat definovaných Paynem (1997) reprezentuje určitý způsob práce s klientem. V sociálně právním modelu sociální pracovník pomáhá klientovi přizpůsobit se společenským poměrům, v reformním paradigmatu se pokouší měnit situaci a v terapeutickém podporuje klienta v jeho osobním rozvoji. Je výhodné naučit se klást si otázku, proč jsem zvolil tento přístup a zda by nebylo prospěšné volit jiné paradigmatické východisko.
136
Příloha 3: Etický kodex sociálních pracovníků České republiky Zdroj: http://sspcr.xf.cz/code.html 1. Etické zásady 1. 1. Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci proto dbají na dodržování lidských práv u skupin a jednotlivců tak, jak jsou vyjádřeny v dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka, a to především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte a dalších mezinárodních deklaracích a úmluvách. Dále se řídí Ústavou, Listinou základních práv a svobod a dalšími zákony tohoto státu, které se od těchto dokumentů odvíjejí. 1. 2. Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti. 1. 3. Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých osob. 1. 4. Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a sdružení občanů svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků. 1.5. Sociální pracovník dává přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Služby poskytuje na nejvyšší odborné úrovni. 2. Pravidla etického chování sociálního pracovníka 2. 1. Ve vztahu ke klientovi 2. 1. 1. Sociální pracovník podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. 2. 1. 2. Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů. 2. 1. 3. Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka. Sociální
137
pracovník se zaměřuje na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit a tak podporuje jejich zmocnění. 2. 1. 4. Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje ho o jejich potřebnosti a použití. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (zejména nezletilé děti) nebo tehdy, kdy jsou ohroženy další osoby. V případech, kde je to v souladu s platnými právními předpisy, umožňuje účastníkům řízení nahlížet do spisů, které se řízení týkají. 2. 1. 5. Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Podporuje klienta při řešení problémů týkajících se dalších sfér jeho života. 2. 1. 6. Sociální pracovník podporuje klienty při hledání možností jejich zapojení do procesu řešení jejich problémů. 2.1.7. Sociální pracovník je si vědom svých odborných a profesních omezení. Pokud s klientem nemůže sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Sociální pracovník jedná s osobami, které používají jejich služby (klienty) s účastí, empatií a péčí. 2. 2. Ve vztahu ke svému zaměstnavateli 2. 2. 1. Sociální pracovník odpovědně plní své povinnosti vyplývající ze závazku ke svému zaměstnavateli. 2. 2. 2. V zaměstnavatelské organizaci spolupůsobí při vytváření takových podmínek, které umožní sociálním pracovníkům v ní zaměstnaným přijmout a uplatňovat závazky vyplývající z tohoto kodexu. 2. 2. 3. Snaží se ovlivňovat sociální politiku, pracovní postupy a jejich praktické uplatňování ve své zaměstnavatelské organizaci s ohledem na co nejvyšší úroveň služeb poskytovaných klientům. 2. 3. Ve vztahu ke kolegům
138
2. 3. 1. Sociální pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních služeb. 2. 3. 2. Respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě vhodným způsobem. 2.3.3. Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená. 2. 4. Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti 2. 4. 1. Sociální pracovník dbá na udržení a zvyšování prestiže svého povolání. 2. 4. 2. Neustále se snaží o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod. 2. 4. 3. Působí na to, aby odbornou sociální práci prováděl vždy kvalifikovaný pracovník s odpovídajícím vzděláním. 2. 4. 4. Je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání a výcvik, což je základ pro udržení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy. 2. 4. 5. Pro svůj odborný růst využívá znalosti a dovednosti svých kolegů a jiných odborníků, naopak své znalosti a dovednosti rozšiřuje v celé oblasti sociální práce. 2.4.6. Sociální pracovník spolupracuje se školami sociální práce, aby podpořil studenty sociální práce při získávání kvalitního praktického výcviku a aktuální praktické znalosti. 2. 5. Ve vztahu ke společnosti 2. 5. 1. Sociální pracovník má právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů. 2. 5. 2. Zasazuje se o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti tím, že podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. 2. 5. 3. Upozorňuje na možnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajistit přístup k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují.
139
2. 5. 4. Působí na rozšíření možností a příležitostí ke zlepšení kvality života pro všechny osoby, a to se zvláštním zřetelem ke znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám. 2. 5. 5. Sociální pracovník působí na zlepšení podmínek, které zvyšují vážnost a úctu ke kulturám, které vytvořilo lidstvo. 2.5.6. Sociální pracovník požaduje uznání toho, že je zodpovědný za své jednání vůči osobám, se kterými pracuje, vůči kolegům, zaměstnavatelům, profesní organizaci a vzhledem k zákonným ustanovením, a že tyto odpovědnosti mohou být ve vzájemném konfliktu. Etické problémové okruhy Tyto problémové okruhy by měly být rozpracovány v rozšířeném kodexu, který by byl zaměřen
na
specifika
sociální
práce
v
různých
oblastech.
Sociální práce s jednotlivcem, rodinami, skupinami, komunitami a organizacemi vytváří pro sociálního pracovníka situace, ve kterých musí nejen eticky hodnotit, vybírat možnosti, ale i eticky rozhodovat. Sociální pracovník eticky uvažuje při sociálním šetření, sběru informací, jednáních a při své profesionální činnosti o použití metod sociální práce, o sociálně technických opatřeních a administrativně správních postupech z hlediska účelu, účinnosti a důsledků na klientův život. A. Základní etické problémy jsou kdy vstupovat či zasahovat do života občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. z hlediska prevence či sociální terapie společensky nežádoucí situace), kterým sociálním případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení, kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneužití, kdy přestat se sociální terapií a poskytováním služeb a dávek sociální pomoci B. Další problémové okruhy, které se občas vyskytují a vyžadují etické hodnocení a rozhodování vyplývají z následujících situací, kdy loajalita sociálního pracovníka s klientem se dostane do střetu zájmů
140
při konfliktu zájmu samotného sociálního pracovníka se zájmem klienta, při konfliktu klienta a jiného občana při konfliktu mezi institucí či organizací a skupinou klientů, při konfliktu zájmu klientů a ostatní společností, při konfliktu mezi zaměstnavatelem a jeho sociálními pracovníky. C. Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka, který klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyžadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních hodnot sociální práce. Postupy při řešení etických problémů 1. Závažné etické problémy budou probírány a řešeny ve skupinách pracovníků v rámci Společnosti sociálních pracovníků ČR (dále jen Společnost). Sociální pracovník má mít možnost: diskutovat, zvažovat a analyzovat tyto problémy ve spolupráci s kolegy a dalšími odborníky, event. i za účasti stran, kterých se týkají. 2. Společnost může doplnit a přizpůsobit etické zásady pro ty oblasti terénní sociální práce, kde jsou etické problémy komplikované a závažné. 3. Na základě tohoto kodexu je úkolem Společnosti pomáhat jednotlivým sociálním pracovníkům analyzovat a pomáhat řešit jednotlivé problémy. Etický kodex byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků 19. 5. 2006 a nabývá účinnosti od 20. 5. 2006. Zdroj: http://sspcr.xf.cz/code.html
141
Příloha 4: Operacionalizace otázek pro respondenty Dílčí výzkumná otázka DVO 1: Jaké důvody vedly k finanční tísni nebo dluhům?
Indikátory
Operacionalizované okruhy otázek
Míra spokojenosti se soužitím ve společnosti
A 1/ klienti - Jaký je váš životní příběh? Jak dlouho žije Vaše rodina v České republice? Jak vnímáte život v České republice? Jak vnímáte soužití ve společnosti? Jak se cítíte?
Míra spokojenosti se soužitím v sousedství
Jak vnímáte soužití v sousedství? Jak se Vám žije se sousedy?
Preference potřeb
Jak se stalo, že jste se dostal do potíží s úhradou nákladů na bydlení nebo do finanční tísně spojené s bydlením?
Změna kvality bydlení v důsledku dluhu
Musel jste se kvůli tomu i stěhovat? Kdo z rodiny vám mohl někdy pomoci?
Finanční strategie
Setkal jste se někdy s lichvou? (půjčováním peněz s vysokým úrokem) Využil jste ji?
Monitoring pomoci
Rozhodl jste se pro vyhledání pomoci kvůli dluhům? Někdo upozornil na možnost, kdo by Vám mohl pomoci s Vašimi potížemi? Nebo vás někdo vyhledal? Jak se dozvěděl o Vašich potížích? B1/ pracovníci Poskytujete poradenství i romským klientům ve finanční tísni, kteří mají potíže s úhradami nákladů na bydlení? Jaký přístup nebo metodu sociální práce používáte?
DVO 2: Jaký je příběh vyhledání odborné pomoci klienty?
Příčina dluhu na bydlení
Míra spokojenosti s důsledky dluhu Impuls k řešení
A/2 klienti: Řešil jste problémy s dluhem na bydlení? Byl jste s tímto stavem spokojen? Jaké vidíte důsledky dluhů na bydlení? Rozhodl jste se sám nebo jste byl upozorněn na nutnost řešit vaše potíže? (související 142
problémů
Možnosti řešení situace
Míra spokojenosti s pomocí Délka spolupráce
Míra spokojenosti s délkou spolupráce
s bydlením, dluhy nebo nedostatkem peněz)? Kdo Vás upozornil? Pomáhá Vám někdo nyní s řešením dluhů, nedostatkem peněz anebo úhradou nákladů na bydlení? Jak tato spolupráce vypadá? (Jak často se stýkáte, kde, s čím vám pomáhá?) Co se Vám na spolupráci líbí? Co se Vám nelíbí? Jak dlouho asi trvala doba spolupráce se sociálním pracovníkem na řešení problému? Trvá dosud, byla ukončena nebo jste změnili spolupráci? Jak? Vyhovovala Vám délka spolupráce se sociálním pracovníkem? Vyhovoval vám typ spolupráce?
Míra spokojenosti s realizovaným typem spolupráce Reflexe sociální situace sociálními pracovníky
B/2 pracovníci - Jak vnímají klienti podle vás svou výchozí situaci?
Berete v úvahu jejich odlišný hodnotový a kulturní systém? Ne/Respektování odlišnosti kulturního a hodnotového systému
DVO 3: Jaké změny působí spolupráce se sociálními pracovníky?
Reflexe vzájemné spolupráce pomáhajícím subjektem Zkušenosti Existence pomoci Hodnocení Očekávání
Jaká pozitiva a negativa vnímáte z průběhu vzájemné spolupráce? Jaká je doba spolupráce na řešení problému? Jak vypadá spolupráce s klientem na řešení situace?
A/3 klienti: Došlo ke změně Vaší situace? Zlepšilo se nebo se zhoršilo Vaše finanční hospodaření? V čem spatřujete zlepšení nebo zhoršení situace? Pokračuje Vaše spolupráce se sociálním pracovníkem nebo byla ukončena a proč? Jste schopen samostatně hospodařit s penězi? 143
Uvítal byste i do budoucna nějakou formu pomoci? Jakou? Pomoc z rodiny, sociálních pracovníků v terénu nebo od jiných pracovníků – kterých od úřadu práce, ……………….) Zlepšilo se nebo se zhoršilo vaše finanční hospodaření? B3/ pracovníci: V čem spatřujete zlepšení nebo zhoršení situace? Domníváte se, že na výsledek spolupráce má vliv odlišné prožívání, vnímání, chování a jednání této menšiny? Jakým způsobem byla nejčastěji ukončena Vaše spolupráce s klientem? Jaké konkrétní opatření může podle Vás pomoci, aby nedocházelo ke vzniku nebo prohloubení finanční tísně nebo dluhů v souvislosti s úhradou nákladů na bydlení? Jakým způsobem byla nejčastěji ukončena Vaše spolupráce s klientem?
144
Příloha 5: Pilotní dotazník pro klienta Dotazník 1. Využil/a jste někdy pomoc v oblasti sociálního poradenství? Ano (Pokud jste zvolil/a tuto variantu, pokračujte prosím otázkou č. 2) Ne 2. Sociální poradenství jsem využil/a jako: jednotlivec člen rodiny zástupce komunity jiné:……………………………………………………………………………… 3. Sociální poradenství jsem vyhledal/a: Sám/sama Bylo mi nabídnuto: a) v rámci přímé sociální práce s klientem b) v rámci terénní vyhledávací činnosti sociálním pracovníkem c) na doporučení jiné pomáhající profese d) jiné: ………………………………………………………………………… 4. Sociální poradenství jsem využil/a: jednorázově opakovaně 5. Sociální poradenství probíhalo formou: konzultačních schůzek přímé pomoci kombinovaně - formou schůzek a přímé pomoci doprovodem k jednání mediace doporučením k jiné pomáhající organizaci jiné: …………………………………………………………………………….. 6. Sociální pracovník mi s řešením problému: radil, ale nepomáhal radil, pomáhal s vypracováním písemností radil, pracovník sám vypracoval potřebné písemnosti a zařídil vše potřebné radil, pomáhal s vypracováním písemností a doprovázel při jednáních
145
radil, pracovník sám vypracoval potřebné písemnosti a na základě dělené plné moci zařídil vše potřebné radil, zprostředkoval jednání se stranami radil, doporučil jinou organizaci neporadil jiné: ……………………………………………………………………………… 7. Potřeba sociálního poradenství se týkala oblasti (zaškrtněte všechny možnosti): vzdělání zaměstnanosti péče o děti péče o zdraví nemocenského a důchodového pojištění bydlení dávek sociální pomoci finančního hospodaření jiné: …………………………………………………………………………… 9. Délka spolupráce: jednorázová návštěva šest měsíců více než jeden rok více než dva roky 9. V případě, že se jednalo o poradenství v oblasti bydlení nebo finančního hospodaření, jednalo se o poradenství v souvislosti s finanční tísní: ano (v případě této odpovědi prosím pokračujte oddílem ………..) ne 10. Do finanční tísně jsem je dostal/a z těchto důvodů: ztráta příjmů mám nízké příjmy jsem zadlužen/a mám exekuci jiné: ……………………………………………………………………………… 11. Výsledek spolupráce: hospodařím s finančními prostředky samostatně hospodařím s pomocí pomáhající osoby hospodařím prostřednictvím přímé úhrady z příjmů (formou exekuce) nejsem schopen samostatně hospodařit 146
12. Mám tyto příležitosti k příjmu: pracuji jsem osoba invalidní, pobírám důchod jsem starobní důchodce nepracuji jiné: …………………………………................................................................. 13. Mám/e tyto příjmy: mám příjem pouze z výdělečné činnosti mám příjem důchodu mám příjem pouze z dávek sociální pomoci mám příjem z výdělečné činnosti + příjem z dávek sociální pomoci výživné: … …………………………………………………………………… jiný příjem: …………………………………………………………………… jiná kombinace příjmů: ………..……………………………………………… 14. Týká se mě tento druh zadlužení: dluh na bydlení dluh na zdravotním pojištění půjčka u banky půjčka u soukromého subjektu (např. Provident) půjčka u fyzické osoby 15. Ve finanční tísni jste využil/a tyto zdroje pomoci: půjčka u rodinného příslušníka půjčka u kamaráda půjčka od cizí osoby jiné: ……………………………………………………………………………. 16. Je pro mě problém: pravidelně platit své závazky (např. nájem, energie, služby) splácet splátky splácet úroky 17. Jakým způsobem hradíte náklady na bydlení v případě, že náklady na bydlení máte: hradím sám/a, hospodařím s finančními prostředky sám/a hradím sám/a s pomocí jiné osoby hradím převodem na účet trvalým příkazem hradím přímou úhradou z dávek sociální pomoci nehradím pravidelně nehradím vůbec 147
jiné: ……………………………………………………………………………… 18. S finančním hospodařením mi pomáhá: jiný člen rodiny kamarád, známý sociální pracovník organizace (uveďte název): ……………………………. Jiné: ……………………………………………… nikdo mi nepomáhá 19. S poskytovanou pomocí jsem: velmi spokojen/a (1), převážně spokojen/a (2), spokojen/a (3), převážně nespokojen/a (4) – velmi nespokojen/a (5) (použijte známku jako ve škole 1 -5): jiného člena rodiny ………………….. kamaráda, známého ………………….. sociálního pracovníka organizace …………………… jiné ………………… nikdo mi nepomáhá, jsem ……………………. 20. Navštěvoval jste někdy nějaký kurz, školu nebo školení týkající se hospodaření s finančními prostředky (finanční gramotnosti)? ano, a dokončil jsem jej ano, a nedokončil jsem jej ne, ale mám zájem o takový kurz nemám zájem o takový kurz 21. Kdybyste měl/a možnost využít pomoci se získáním zkušeností s finančním hospodařením, chtěl byste: využít jednorázovou přímou pomoc v rámci sociální práce v některé z pomáhajících organizací podstoupit praktický nácvik navštěvovat placený kurz pravidelně spolupracovat se sociálním pracovníkem na řešení finančního hospodaření jiné: ……………………………………………………………………………. nevyužil bych žádnou z možností 22. Kdybyste měl/a možnost vzdělávání v oblasti finančního hospodaření, zajímalo by vás konkrétně: vyplnění složenek zadání pravidelných příkazů k úhradě práce s internetovým bankovnictvím jiné: …………………………………………….. 148
23. Jsem: muž žena 24. Věk: do 25 let 26 – 50 let nad 50 let 25. Státní příslušnost: Česká republika Slovenská republika Jiná: ………………………………………………………… 26. Hlásím se k národnosti: české moravské slovenské romské polské jiné: ……………………………………………………
149
Příloha 6: Průvodní leták Cítíte se být osobou ve finanční tísni a chtěli byste se o své zkušenosti s finanční tísní podělit? Vyústila vaše finanční tíseň do potíží s bydlením ? Máte možnost se zúčastnit přípravy diplomové práce na toto téma. Prosím o vyplnění přiloženého dotazníku. Pokud máte zájem o spolupráci, jmenuji se Kateřina Motalová a najdete mne na oddělení dávek pomoci v hmotné nouzi ÚP, Kotojedská 269/1 v Kroměříži, dveře č. 206, kde můžete dotazník odevzdat. Dotazník můžete i zaslat poštou nebo předat sociálnímu pracovníkovi, který vám může odpovědět vaše dotazy. Dotazník je anonymní.
Děkuji za Váš zájem.
Kateřina Motalová
150
Příloha 7: Scénář rozhovoru s klienty Dobrý den, děkuji, že jste se rozhodl/a/li zúčastnit rozhovoru, který bude součástí výzkumu pro mou diplomovou práci na téma sociální práce s klienty ve finanční tísni. Nejdříve si budeme krátce neformálně povídat o vaší životní pouti a následně proběhne rozhovor pro potřeby diplomové práce. Na počátek rozhovoru budete výslovně upozorněni a požádáni o ústní souhlas s pořízením záznamu. S vaším souhlasem bude rozhovor zaznamenán na záznamové zařízení. Rozhovor pro účely diplomové práce bude proveden formou pokládání otázek a diskuze. Vaše odpovědi budou anonymní a nikdo nebude znát spojitost odpovědí s konkrétními osobami. Pro vlastní zpracování dokumentu Vás budu oslovovat křestním jménem. Pokud nebudete chtít na některou otázku odpovědět, je možné se k ní nevyjadřovat a samozřejmě je také možné ukončení již započatého rozhovoru, pokud nebudete chtít na další otázky odpovídat. Rozhovor bude zaměřený na vliv sociální práce na klienty ve finanční tísni. Cílem rozhovoru bude zjistit, jak vnímáte svoji životní situaci v souvislosti s dluhy na bydlení a zda využíváte nějakou pomoci pro jejich řešení. V rozhovoru můžete nastínit Vaši představu o možné podobě budoucí spolupráce. Před vlastním natočením rozhovoru je klient dotázán na věk, dosažené vzdělání a zdroj finančních příjmů. Tyto údaje jsou zaznamenány na terénní záznamový list.
DVO 1:Jaké důvody vedly k finanční tísni nebo dluhům? Jaký je váš životní příběh? Jak dlouho žije Vaše rodina v České republice? /otázky jsou směřovány k osobní historii respondenta/ Jak vnímáte život v České republice? Jak vnímáte soužití ve společnosti? Jak se cítíte? /otázky jsou směřovány k míře spokojenosti se soužitím ve společnosti a jeho pocitům/ Jak vnímáte soužití v sousedství? Jak se Vám žije se sousedy? /otázky jsou směřovány k míře spokojenosti se soužitím v sousedství a v blízkém sociálním okolí / Jak se stalo, že jste se dostal do potíží s úhradou nákladů na bydlení nebo do finanční tísně spojené s bydlením? /otázka je směřována k preferenci potřeb/ Musel jste se kvůli tomu i stěhovat? /otázka je směřována ke změnám kvality bydlení nebo lokality bydlení v důsledku dluhu/ Kdo z rodiny vám mohl někdy pomoci? /otázka je směřována k finanční strategii/ Setkal jste se někdy s lichvou? (půjčováním peněz s vysokým úrokem) Využil jste ji? 151
/otázky jsou směřovány k finanční strategii/ Rozhodl jste se pro vyhledání pomoci kvůli dluhům? Někdo upozornil na možnost, kdo by Vám mohl pomoci s Vašimi potížemi? Nebo vás někdo vyhledal? Jak se dozvěděl o Vašich potížích? /otázky jsou směřovány k monitoringu pomoci /
DVO 2: Jaký je příběh vyhledání odborné pomoci klienty? Řešil jste problémy s dluhem na bydlení? /otázka je směřována k příčinám dluhů / Byl jste s tímto stavem spokojen? Jaké vidíte důsledky dluhů na bydlení? /otázky jsou směřovány k míře spokojenosti s důsledky dluhu na bydlení/ Rozhodl jste se sám nebo jste byl upozorněn na nutnost řešit vaše potíže? (související s bydlením, dluhy nebo nedostatkem peněz)? Kdo Vás upozornil? /otázky jsou směřovány k impulsu pro řešení problémů / Pomáhá Vám někdo nyní s řešením dluhů, nedostatkem peněz anebo úhradou nákladů na bydlení? Jak tato spolupráce vypadá? (Jak často se stýkáte, kde, s čím vám pomáhá?) /otázky jsou směřovány k možnosti řešení situace/ Co se Vám na spolupráci líbí? Co se Vám nelíbí? Jak dlouho asi trvala doba spolupráce se sociálním pracovníkem na řešení problému? Trvá dosud, byla ukončena nebo jste změnili spolupráci? Jak? /otázky jsou směřovány k míře spokojenosti s poskytnutou pomocí v rámci sociální práce/ Vyhovovala Vám délka spolupráce se sociálním pracovníkem? /otázka je směřována k míře spokojenosti s délkou poskytování sociální služby/ Vyhovoval vám typ spolupráce? /otázka je směřována k míře spokojenosti s realizovaným typem spolupráce/
DVO 3: Jaké změny působí spolupráce se sociálními pracovníky? Došlo ke změně Vaší situace? /otázka je směřována k subjektivnímu hodnocení zkušenosti/ Zlepšilo se nebo se zhoršilo Vaše finanční hospodaření? /otázka je směřována k subjektivnímu hodnocení situace klientem, k sebereflexi/ V čem spatřujete zlepšení nebo zhoršení situace? /otázka je směřována k subjektivnímu hodnocení situace klientem/ Pokračuje Vaše spolupráce se sociálním pracovníkem nebo byla ukončena a proč? /otázka je směřována k současné existenci, ukončení nebo delegaci pomoci/ Jste schopen samostatně hospodařit s penězi? /otázka je směřována k subjektivnímu hodnocení situace klientem/ 152
Uvítal byste i do budoucna nějakou formu pomoci? Jakou? /otázka je směřována k očekávání / Pomoc z rodiny, sociálních pracovníků v terénu nebo od jiných pracovníků – kterých od úřadu práce, ……………….)? /otázka je směřována k návrhu možných zdrojů pomoci a očekávání /
153
Příloha 8: Scénář hovorů se sociálními pracovníky Dobrý den, děkuji, že jste se rozhodl/a zúčastnit rozhovoru, který bude součástí výzkumu pro mou diplomovou práci na téma sociální práce s klienty ve finanční tísni. Nejdříve si budeme krátce neformálně povídat o vaší práci a pracovní pozici a následně proběhne rozhovor pro potřeby diplomové práce. Na počátek rozhovoru budete výslovně upozorněn/a a požádán/a o ústní souhlas s pořízením záznamu. S vaším souhlasem bude rozhovor zaznamenán na záznamové zařízení. Rozhovor pro účely diplomové práce bude proveden formou pokládání otázek a diskuze. Vaše odpovědi budou anonymní a nikdo nebude znát spojitost odpovědí s Vaší osobou. Pro vlastní zpracování dokumentu Vás budu oslovovat pouze titulem nebo křestním jménem. Pokud nebudete chtít na některou otázku odpovědět, je možné se k ní nevyjadřovat a samozřejmě je také možné ukončení již započatého rozhovoru, pokud nebudete chtít na další otázky odpovídat. Rozhovor bude zaměřený na vliv sociální práce na klienty ve finanční tísni z Vašeho pohledu. Cílem rozhovoru bude zjistit, jak vnímáte svou práci s osobami ve finanční tísni (s dluhy na bydlení), jakou formu pomoci jim můžete poskytnout pro řešení jejich situace. V rozhovoru můžete nastínit Vaši představu o možné podobě budoucí spolupráce. Před vlastním natočením rozhovoru je klient dotázán na věk, pracovní pozici a organizaci, ve které působí. Tyto údaje jsou zaznamenány na terénní záznamový list.
DVO 1: Jaké důvody vedly k finanční tísni nebo dluhům? Jak vnímají klienti podle vás svou výchozí situaci? /otázka je směřována reflexi sociální situace klienta z pohledu sociálního pracovníka/ Berete v úvahu jejich odlišný hodnotový a kulturní systém? /otázka je směřována k ne/respektování odlišného hodnotového a kulturního systému/ Poskytujete poradenství i romským klientům ve finanční tísni, kteří mají potíže s úhradami nákladů na bydlení? /otázka je směřována k monitoringu pomoci/ Jaký přístup nebo metodu sociální práce používáte? /otázka je směřována k monitoringu pomoci /
DVO 2: Jaký je příběh vyhledání odborné pomoci klienty? Jak vnímají klienti podle vás svou výchozí situaci? /otázka je směřována reflexi vzájemné spolupráce pomáhajícím subjektem/ 154
Berete v úvahu jejich odlišný hodnotový a kulturní systém? /otázka je směřována k ne/respektování odlišného hodnotového a kulturního systému/ Jaká pozitiva a negativa vnímáte z průběhu vzájemné spolupráce? /otázka je směřována sebereflexi vlastní činnosti/ Jaká je doba spolupráce na řešení problému? /otázka je směřována reflexi Jak vypadá spolupráce s klientem na řešení situace? /otázka je směřována reflexi vzájemné spolupráce pomáhajícím subjektem/
DVO 3: Jaké změny působí spolupráce se sociálními pracovníky? V čem spatřujete zlepšení nebo zhoršení situace klienta? /otázka je směřována k subjektivnímu hodnocení pracovníkem/
situace
klienta
sociálním
Domníváte se, že na výsledek spolupráce má vliv odlišné prožívání, vnímání, chování a jednání této menšiny? /otázka je směřována k reflexi kulturních a hodnotových rozdílů/ Jakým způsobem byla nejčastěji ukončena Vaše spolupráce s klientem? /otázka je směřována k současné existenci, ukončení nebo delegaci pomoci/ Jaké konkrétní opatření může podle Vás pomoci, aby nedocházelo ke vzniku nebo prohloubení finanční tísně nebo dluhů v souvislosti s úhradou nákladů na bydlení? /otázka je směřována k návrhu možných zdrojů pomoci a očekávání / Jaká pozitiva a negativa vnímáte z průběhu vzájemné spolupráce? /otázka je směřována k reflexi vzájemné spolupráce mezi klientem a pomáhajícím subjektem/ Jaká je doba spolupráce na řešení problému? /otázka je směřována k míře spokojenosti s délkou spolupráce s klientem/
155
Příloha 9: Dluhový slovník Zdroje přílohy: Zdroj: http://www.financnigramotnost.eu/stranka/clanky-a-informace/slovnikvyrazu/12/ Zdroj: http://financni-poradce.yin.cz/s/slovnik/ Advokát a právní zastoupení Advokát je profesionální právní zástupce. Advokát je právnicky vzdělaná osoba, která se zabývá soustavným poskytováním právních služeb jiným fyzickým či právnickým osobám, a to zpravidla za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí zejména zastupování v řízení před soudy, správními úřady a jinými orgány, obhajoba v trestních řízeních, poskytování právních rad, sepisování listin a zpracování právních rozborů. Podstatným rysem advokáta je jeho nezávislost (na státu, jakož i jiných subjektech) a vázanost příkazy klienta, nejsou-li v rozporu s právními či stavovskými předpisy. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, přičemž musí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Advokáti jsou ze zákona členy advokátní komory a je zakázáno, aby právní služby soustavně a za úplatu poskytovali právníci, stojící mimo advokátní komoru. Advokátem může být pouze osoba zapsaná v seznamu advokátů České advokátní komory. Do seznamu Komora zapíše na základě písemné žádosti každého, který splňuje následující podmínky:
Má plnou způsobilost k právním úkonům Je bezúhonný Získal vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva studiem na vysoké škole v České republice Vykonával po dobu alespoň 3 let právní praxi jako advokátní koncipient Složil advokátskou zkoušku Složil do rukou předsedy Komory slib
Dostane-li se člověk před soud, zejména pokud se jako žalovaný musí hájit, je lépe, pokud ho zastupuje advokát. Každý sice může svá práva hájit sám, popř. jej může v jednotlivém případě zastoupit i tzv. obecný zástupce, ne vždy se to ale vyplatí. O úspěchu či neúspěchu v soudním sporu totiž rozhoduje do značné míry i kvalita právního zastoupení. Právní řád je plný různých lhůt či institutů, jejichž promeškání či opomenutí může mít nedozírné následky na výsledek sporu a je proto obecně velmi vhodné přijít za advokátem, tedy osobou profesně kvalifikovanou, konsultovat svůj problém již při náznaku prvních potíží, protože ačkoliv je advokát jako ostatně každá jiná profese za svou práci placen, může dlužníkovi díky svým odborným znalostem podstatnou částku peněz ušetřit. Aktiva Aktiva = peníze ve vaší kapse. Aktiva jsou účetním pojmem. Aktiva vyjadřují majetek, tzn. hospodářské prostředky hmotné a peněžní, jako např. hotové peníze, cenné papíry, 156
zásoby zboží, pohledávky, autorská práva a licence, pozemky a jiný movitý, nemovitý majetek. Aktivem nazýváme něčí jmění vůbec. Aktivum je to, co přináší do našich kapes peníze. Odečteme-li od aktiv neboli aktivního jmění pasiva neboli sumu dluhů, závazků a povinností vyjádřených v penězích, zbývá nám tzv. čisté jmění (vlastní kapitál). Naše příjmy můžeme rozdělit do dvou kategorií. Pokud jste dnes v zaměstnání, máte tzv. pracovní příjem. Pokud jste si vytvořili dostatečné množství aktiv, jste finančně inteligentní, docílili jste tzv. pasivní příjem. Oba příjmy se přitom navzájem nevylučují. Díky pasivnímu příjmu získáváte peníze bez práce jen tím, že máte dostatek aktiv, dokážete vhodně investovat a bohatnete automaticky. Asociace občanských poraden Asociace občanských poraden je sdružením občanských poraden, které poskytují bezplatně své služby všem, kteří se na ně obrátí a to nezávisle, důvěrně, odborně a nestranně v 18-ti právních oblastech, jakými jsou např. ochrana spotřebitele, sociální dávky, pojištění, pracovně právní vztahy a zaměstnanost, bydlení, rodina a usilují o to, aby občané netrpěli neznalostí svých práv a povinností, neznalostí dostupných služeb nebo neschopností vyjádřit své potřeby, či hájit své oprávněné zájmy. K tomu občanské poradny realizují konkrétní projekty. Asociace občanských poraden působí v ČR od roku 1998, resp. 1997. Nyní sdružuje 39 občanských poraden v 56 místech ČR. Ročně zodpoví téměř na 50 tisíc dotazů. Občanské poradny poskytují rovněž poradenství v rámci finanční a rozpočtové problematiky, ať jde o dlužníka nebo věřitele, informují o riziku spojeném se zadlužením. Banka Banka je podnikatelský subjekt jako kterákoli jiná firma. Bankovní systém je tvořen centrální bankou a soustavou komerčních (obchodních) bank. Pro svoji činnost potřebuje banka bankovní licenci, kterou vydává ČNB. V ekonomice existují volné peníze v podobě úspor veřejnosti, včetně prostředků podniků používaných na placení závazků, provádění výplat, realizaci investic apod. Peněžními prostředky disponuje také státní správa. Na opačné straně ovšem existuje u subjektů na trhu potřeba peněz, tedy potřeba si půjčit. Na nákup zboží, vybavení domácnosti, na dovolenou, dům, u podniků na nákup strojů a zařízení, investice apod. Tyto transakce na finančním trhu zprostředkovávají finanční instituce, mezi které patří taky banka. Jednotlivé banky se pak zaměřují na různou cílovou skupinu klientů, která je dána zejména okruhem produktů, které poskytují. Mezi produkty bank, se zaměřením pro občany, patří zejména:
přijímání vkladů a půjčování fyzickým osobám, vedení účtů fyzickým osobám, vydávání platebních karet fyzickým osobám, vedení vkladových, spořících a termínovaných účtů fyzickým osobám, zabezpečení platebního styku, směnárenskou činností a platbám v zahraničních měnách, drobné investování, leasingy, hypotéky,
157
Bankovní úvěr Bankovní úvěr je forma dočasného postoupení hodnoty ve zbožové (obchodní úvěr) nebo peněžní (čistý peněžní nebo bankovní úvěr) podobě jedním subjektem druhému. Jde o návratný peněžní vztah dlužníka a věřitele, kdy věřitelem je banka. Důležitými znaky bankovního úvěru jsou návratnost ve stanoveném termínu, materiální krytí úvěru, rentabilita úvěru. Bankovní úvěry můžeme rozdělit dle celé řady kritérií do několika kategorií. Mezi nejdůležitější kategorii patří doba, na kterou je úvěr poskytován, měna ve které je úvěr poskytován, poskytnuté záruky, způsob čerpání úvěru, příjemce úvěru (komu je úvěr poskytován). Neznámějšími bankovními úvěry jsou hypotéky, americké hypotéky, spotřebitelské úvěry, kreditní karty, finanční leasing, úvěry ze stavebního spoření a kontokorentní úvěry k běžným účtům. Bankovnictví Banka je podnikatelský subjekt operující na finančním trhu, je finančním zprostředkovatelem. Základní funkcí banky je obchodování na finančním trhu, kdy přijímá a opatruje peněžní vklady, půjčuje peníze, nakupuje a prodává peníze cizích zemí, uskutečňuje peněžní operace a zprostředkovává platby v tuzemsku i cizině a celou řadu dalších služeb a činností, jako např. úschovu cenných předmětů, směnárenskou činnost, vydávání cenných papírů, burzovní obchody, poradenství a zprostředkovatelské služby nabízených podnikové klientele (právnickým osobám) a občanům (fyzickým osobám). Banky dělíme na:
Universální (poskytují celou škálu produktů) Specializované o spořitelny (specializují se na výběr vkladů od obyvatelstva a mohou nabízet další služby jako je vedení účtů, platební styk, poskytování úvěrů) o stavební spořitelny (přijímají účelové vklady a za předem stanovených podmínek poskytují úvěry na výstavbu, koupi nebo rekonstrukci nemovitostí. Tato činnost je upravena zvláštním zákonem vzhledem k tomu, že stát poskytuje stavebnímu spoření podporu). o hypotéční banky (specializují se na nemovitostní úvěry, zajištěné zástavním právem na nemovitost. Hypotéční banky také mohou získávat volné finanční zdroje pomocí emise vlastních hypotéčních zástavních listů). o investiční banky (specializují se na operace s cennými papíry, jejich emise na trhu, správy portfolií, poradenství ad.). o úvěrová družstva (soustředěné na omezený okruh klientů, buď lokálně, nebo na okruh zakladatelů – poskytují hlavně úvěry) o rozvojové banky (specializují se na financování rozvojových investic, působí i mezinárodně).
158
Bankrot (úpadek) Určitě se může stát, že nastane situace, kdy není možné splácet závazky a vznikají tedy dluhy. K vymáhání pohledávek věřitelům slouží především exekuční řízení. Může se však jistě stát, že z majetku dlužníka nebude možné ani exekucí uspokojit splatné pohledávky všech věřitelů. Pak jde o situaci, kdy se většinou dlužník ocitá v úpadku. Obecně platí, že řešit nesplněné závazkové vztahy mezi více věřiteli a dlužníkem je snazší a zpravidla kratší záležitostí, než strpět více exekucí na majetek dlužníka. Navíc, bude-li dlužník spolupracovat od počátku se svými věřiteli a snažit se dojít s nimi k dohodě, zvyšují se šance na nelikvidační způsob řešení úpadku a také na jeho překonání. Na takové případy pamatuje Insolvenční zákon (zákon č.182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení). Platební neschopnost, tzn. situace, kdy má dlužník více věřitelů a peněžité dluhy po splatnosti delší než třicet dnů a tyto dluhy není schopen plnit, nazýváme úpadkem. Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osoboupodnikatelem, může být v úpadku také pro předlužení, tj. má-li více věřitelů a souhrn všech jeho závazků převyšuje souhrn jeho majetku. Pokud lze předpokládat hrozící úpadek a to z jakýchkoliv příčin, je vhodné jednat neprodleně s věřiteli, radit se s finančními poradnami, poradnami zabývajícími se pomocí občanům při hrozící platební neschopnosti. Cena Cena (ekonomicky) je směnná hodnota statku, služby, tj. protihodnota potřebná pro získání zboží nebo služby ve směně. Obvykle se vyjadřuje peněžitou částkou, kterou je třeba při získání zboží (služeb) zaplatit za jednotku množství. Jinými slovy je to peněžní částka sjednaná při nákupu a prodeji zboží (výrobků, výkonů, prací a služeb) nebo vytvořená pro oceňování zboží, majetku a majetkových práv k jiným účelům. Přesnou definici bychom našli v zákoně č. 526/1990 Sb., o cenách. Ceny, které běžně známe např. z obchodů, jsou ceny tržní. Tržní cena - cena, která vzniká na trhu při aktuálním vztahu nabídky (např. výrobců, obchodníků) a poptávky (zákazníků, pro které cena vyjadřuje užitek). V zásadě platí, že je-li tržní cena příliš vysoká, pak výrobci chtějí prodat co nejvíce výrobků a proto více vyrábějí, ale spotřebitelé málo nakupují. Důsledkem je přebytek zboží. Aby se zbavili přebytku zboží ve skladech, je nutno cenu zboží snížit. Opačná situace nastává, je-li cena příliš nízká, pak poptávka (zájem zákazníků) převyšuje nabídku (nabídka výrobků). Chtějí-li potom zákazníci svoji poptávku uspokojit, musí zaplatit více (dojde ke zvýšení cen). Ovšem stavu rovnováhy se dosahuje jen výjimečně a krátkodobě. Z předchozí obecné informace vyplývá, že cena je klíčová informace pro realizaci obchodu. Cena zboží z pohledu výrobce či obchodníka musí být taková, aby pokryla jeho náklady, daně, které odvede státu (nejčastěji daň z přidané hodnoty) a jeho zisk. Toto všechno musí zákazník uhradit jako cenu konkrétního zboží. Daň Daň (ekonomicky) je povinná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Daň je platbou nedobrovolnou, povinnou, nenávratnou, neekvivalentní, neúčelovou, obvykle opakovatelnou, vynutitelnou. Placení daní je nařízeno zákonem. Účelem daní je získání prostředků na financování veřejného sektoru - k financování funkcí státu a veřejné 159
správy, jakými jsou např. armáda a vojenská obrana obecně, částečné nebo úplné financování např. vzdělávání, zdravotní a sociální péče, starobní důchody, veřejná doprava a další. Výše daní jsou určeny nejčastěji jako podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může být (podle typu daně) např. cena zboží, výše mzdy nebo příjmu, velikost majetku apod. Velikost daně může být ale taky stanovena zcela pevně nebo jiným způsobem. Daně rozdělujeme na daně přímé, do kterých patří:
Daň z příjmu (z příjmu fyzických a právnických osob) Daně majetkové (z nemovitosti, dědická, darovací, z převodu nemovitosti, silniční)
a daně nepřímé, do kterých patří:
Daň z přidané hodnoty Spotřební daň
Dluh Dluh (ekonomicky) Dluh spočívá v povinnosti něco dát (například vrátit půjčenou věc nebo peníze) nebo něco konat (například obstarat prodej věci) anebo v povinnosti něčeho se zdržet (například převodu nemovitosti bez souhlasu věřitele) či něco snášet (například dohodnuté srážky ze mzdy za účelem uspokojení pohledávky věřitele). Je třeba si uvědomit, že předcházející se nemusí týkat pouze přímého dluhu, nýbrž i případných spoludlužníků či ručitelů, po kterých v zákonem stanovených případech může věřitel rovněž požadovat ujednané plnění, a ti tak nastupují na místo dlužníka zejména v případech, kdy dlužník není schopen hradit své závazky. Dluhová spirála Dluhová spirála je stav, kdy neuvážené zadlužování může vést až k neschopnosti splácet své závazky zejména poté, kdy splatnost jednoho závazku je řešena zřízením druhého závazku (úvěru). Okamžitý užitek z rychlé půjčky či spotřebitelského úvěru je sice lákavý, ale z dlouhodobého hlediska je jejich dopad na finanční budoucnost permanentních dlužníků drtivý. Neuvážené zadlužování může vést až k dluhové spirále, přerůst v sérii exekučních řízení nebo dokonce v osobní bankrot. Dlužník Dlužník (ekonomicky) účastník závazkového právního vztahu, který je povinen plnit druhému účastníku závazkového právního vztahu, tj. věřiteli. Povinnost dlužníka něco plnit se nazývá závazek nebo též dluh. Dluh spočívá v povinnosti něco dát (například vrátit půjčenou věc nebo peníze) nebo něco konat (například obstarat prodej věci) anebo v povinnosti něčeho se zdržet (například převodu nemovitosti bez souhlasu věřitele) či něco snášet (například dohodnuté srážky ze mzdy za účelem uspokojení pohledávky věřitele).
160
Exekuce Exekuce je zákonem stanovený postup, kterým se vynucuje rozhodnutí, jež nebylo splněno dobrovolně ve stanovené lhůtě. Předpokladem exekuce je exekuční titul. Exekuční řízení je potom řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, přičemž toto řízení je prováděno soudními exekutory, příp. zaměstnanci příslušného exekutorského úřadu. Exekuce je různě upravena pro různé druhy řízení. Mezi způsoby provedení exekuce, ukládá-li exekuční titul zaplacení peněžité částky, patří
srážky ze mzdy, příp. srážky z jiných příjmů přikázání pohledávky, zejména příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu prodej movitých věcí a nemovitostí jiné způsoby stanovené občanským soudním řádem
Exekuční titul Exekuční titul je jakékoli pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, rozhodnutí vydané v rozhodčím řízení, notářský či exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, u drobných živnostníků také platební výměry či výkazy nedoplatků ve věcech daní, poplatků a pojištění. Exekuční titul pak musí věřiteli přiznávat nějaké právo proti dlužníku, tedy nejčastěji je to dlužníkova povinnost uhradit dlužnou částku a její příslušenství. Má-li povinnost splnit více dlužníků a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li exekuční titul jinak, jsou zavázáni splnit všichni rovným dílem. Jestliže je však to, co ukládá exekuční titul dlužníku, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti věřitele, lze nařídit exekuci jen, prokáže-li věřitel, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči dlužníku již splnil, popřípadě je připraven ji splnit. Ve většině případů více dlužníků je však plnění nedělitelné a v exekučním titulu označeno tak, že všichni dlužníci jsou povinni splnit dluh společně a nerozdílně. Věřitel si ale může vybrat i jen jednoho z dlužníků a proti němu vést exekuci. Finanční arbitr Finanční arbitr České republiky je institut zřízený zákonem č.229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Jedná se o zvláštní orgán pro mimosoudní vyrovnávání sporů, které mohou vzniknout mezi poskytovateli služeb platebního styku a jejich klienty nebo mezi vydavateli a uživateli elektronických platebních prostředků. Finanční arbitr byl ustanoven v rámci harmonizace práva České republiky se zeměmi Evropské unie. Důležitým prvkem činnosti finančního arbitra je jeho otevřenost vůči veřejnosti. S tím souvisí i preventivní činnost tohoto institutu, který jednak může přímo upozorňovat příslušné instituce na vady v jejich činnosti, jednak může při přetrvávání nedostatků upozornit orgán dohledu. Arbitr vykonává svou funkci nezávisle a nestranně a musí se zdržet všeho jednání, které by mohlo budit pochybnosti o jeho nepodjatosti. Finanční arbitr a jeho zástupce jsou fyzickými osobami s postavením veřejného činitele. Za výkon funkce odpovídá arbitr Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Arbitr je ve zkratce pravomocný řešit spory mezi: 161
osobami, které provádějí převody peněžních prostředků (tzv. převádějící instituce, např. banky) a jejich klienty osobami, které vydávají elektronické platební prostředky a držiteli elektronických platebních prostředků při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků.
Finanční gramotnost Do pojmu Finanční gramotnost zahrnujeme soubor znalostí, dovedností a hodnotových postojů občana nezbytných k tomu, aby finančně zabezpečil sebe a svou rodinu v současné společnosti a aktivně vystupoval na trhu finančních produktů a služeb. Finančně gramotný občan je pak ten, který se orientuje v problematice peněz a cen a je schopen odpovědně spravovat osobní/rodinný rozpočet, včetně správy finančních aktiv a finančních závazků s ohledem na měnící se životní situace. Prakticky to znamená, že finančně gramotný občan je ten, který dokáže kompetentně spravovat své peněžní prostředky na běžném účtu hotovostními a bezhotovostními transakcemi, využívat platební nástroje, nezbytně rozumí cenovým mechanismům a inflaci, je schopen vést a spravovat rodinný rozpočet, stanovovat finanční cíle a je schopen zvládat různé životní situace z finančního hlediska Finanční krize Finanční krizi lze stručně charakterizovat, jako nedostatek finančních prostředků. Projevuje se poklesem výroby, nevyužíváním ekonomických možností, růstem nezaměstnanosti, narušením peněžně úvěrových a finančně měnových vztahů. Finanční krize má tedy přímé či nepřímé dopady na všechny sektory lidské činnosti. Globalizovaná ekonomika je na všech úrovních propojená, což v období prosperity přináší mnoho výhod a růst životní úrovně, nevýhodou globalizace ekonomik je však skutečnost, že krize v jedné z nich může rychle zachvátit zahraniční trhy a postihnout národní ekonomiky jednotlivých zemí. K řešení finanční krize existuje několik zásadních rad:
Chraňte své úspory, máte-li našetřeno více, hrozba inflace nutí část prostředků investovat. Přezkoumejte rizika, kdy včasné přezkoumání rizik je často levnější než řešení na poslední chvíli. Snižte své závazky a pohledávky, hlídejte si tok vlastních peněz tak, abyste se nedostali do dluhů a mohli splácet své závazky. Omezte na minimum své postradatelné osobní a rodinné náklady. Nakupujte s rozumem, dobře si rozmyslete každou investici.
Hypotéka americká Neúčelová nebo-li tzv. americká hypotéka je neúčelová hypotéka při které neexistuje povinnost určovat účel, ke kterému se hypotéka užívá. Americká hypotéka se užívá zejména tam, kde spotřebitel, na rozdíl od spotřebitelského úvěru, vyžaduje vyšší finanční částku (řádově až v miliónech korun) s delší dobou splácení (nejčastěji až na 20 let). Možnost sjednat americkou hypotéku je požadavek zajištění zástavním právem k nemovitosti ve výlučném vlastnictví žadatele. Výše nabídnutého úvěru se zpravidla pohybuje ve výši 70% odhadní ceny zastavené nemovitosti. 162
Hypotéka Hypotéka v překladu znamená podklad, podložení, zástava nemovitostí, která umožňuje věřiteli, aby z exekučního prodeje nemovitosti kryl přednostně před ostatními věřiteli svou pohledávku, jestliže dlužník ve stanovené lhůtě nezaplatí dluh s úroky. Hypotéka se vyvinula již v antickém Řecku jako forma zajištění půjček, rozšířila se v souvislosti s pozemkovým úvěrem. Hypotéka je základem hypotečního úvěru. Hypotéku tedy můžeme chápat jako dlouhodobý úvěr k pořízení vlastnímu bydlení. Může být jako účelový hypoteční úvěr anebo jako neúčelový hypoteční úvěr (tzv. americká hypotéka). Účelové hypoteční úvěry, jsou takové, které jsou poskytnuty jen na účely uvedené v úvěrové smlouvě, tj. nejčastěji na nákup nemovitosti, kterou klient může (ale nemusí) mít v osobním vlastnictví. Výhodou účelové hypotéky je, že částku zaplacenou na úrocích z účelového hypotečního úvěru lze každý rok odečíst od základu daně z příjmu, a to až do určité výše stanovené v zákoně. Neúčelové hypoteční úvěry - americké hypotéky jsou ty, které nemají z hlediska použití zapůjčených prostředků žádná omezení. Záleží jen na klientovi, na co prostředky z úvěru použije. Výhodou je možnost získat velkou sumu peněz (i miliony) na nákup libovolného zboží a delší dobu splatnosti. Nevýhodou amerických hypoték je nutnost ručení za úvěr nemovitostí. Inflace Inflace je makroekonomický jev, který je poruchou ekonomiky a projevuje se vzestupem cenové hladiny, tedy průměrné cenové úrovně. Inflace výrazně přispívá k ekonomické nestabilitě, je projevem ekonomické nerovnováhy, zvyšuje míru nejistoty o vývoji ekonomických veličin a snižuje kupní sílu peněz. Inflace vede ke znehodnocení nesměnitelných bankovek, papírových peněz i peněžních pohledávek, k živelnému zvyšování cen a k poklesu kursu měny vůči zahraničním měnám. Inflace se projevuje v opožďování růstu mezd a sociálních důchodů za růstem životních nákladů. Informace a míře inflace jsou využívány např. pro účely valorizace mezd, důchodů a sociálních příjmů, v neposlední řadě také v souvislosti s nájemními, či jinými smlouvami, v nichž je zakotvena revize finančního plnění v závislosti na vývoji inflace. Insolvenční rejstřík Insolvenční rejstřík je veřejně přístupným informačním systémem státní správy, který je spravován Ministerstvem spravedlnosti, kdy poskytovaná webová služba (zákon č.182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení) obsahuje seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a informace o zahájených insolvenčních řízeních po 1. lednu 2008. V insolvenčním rejstříku na internetu najde občan i podnikatel aktuální informace v nejširší možné míře o všech insolvenčních řízeních, jako např.:
Veškerá rozhodnutí insolventního soudu vydaná v insolvenčním řízení. Veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu ohledně dlužníka. Zákonem stanovené informace o insolvenčních správcích. Zákonem stanovené informace o dlužnících. Informace o hlavních řízeních probíhajících v členských státech EU. 163
Účelem insolvenčního rejstříku:
Je zdrojem informací. Je nástrojem doručování většiny soudních rozhodnutí a jiných písemností. Je veřejný a snadno dostupný.
Insolvenční řízení Insolvence (zákon č.182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení) představuje platební neschopnost dlužníka. Dlužník se nachází v úpadku, pokud má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Insolvenční řízení je soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení. Soud, u něhož probíhá insolvenční řízení nazýváme insolvenčním soudem. Způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení se rozumí:
Konkurz Reorganizace Oddlužení Zvláštní způsob řešení úpadku, které stanoví zákon pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů
Insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh bude doručen věcně příslušnému soudu. Insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo věřitel, jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Insolvenční zákon Insolvenční zákon (zákon č.182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení) upravuje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Tento zákon upravuje rovněž oddlužení dlužníka. Dlužník se nachází v úpadku, pokud má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže:
zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo nesplnil povinnost předložit seznamy, kterou mu uložil insolvenční soud.
Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tedy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.
164
O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Rada: Kdo, byť i z vědomé nedbalosti, si přivodí předlužení způsobem uvedeným v § 256c trestního zákona (zákon č.140/1961 Sb.) dopouští se protiprávního jednání za které může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Krajský soud Krajský soud je v rámci insolvenčního řízení soudem prvoinstančním, to znamená, že je soudem 1. stupně, který rozhoduje o podaných návrzích na oddlužení v rámci insolvenčního řízení. K tomuto soudu se tedy podávají všechny návrhy na povolení oddlužení, fyzických osob podnikatelů, ale i osob, které na sebe vyhlásily tzv. osobní bankrot tak, jak to umožňuje nový Insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., který je účinný od 1.1.2008. Krajský soud v těchto případech rozhoduje o tom, zda:
je dlužník v úpadku úpadek bezprostředně hrozí není v úpadku a prohlásí zahájení konkurzu
Lichvářský úrok Lichvářský úrok je pojmem, který vychází z toho, že ten kdo půjčuje peníze, požaduje za půjčení peněz neúměrně vysokou částku (úrok), zneužívajíc přitom něčí tísně, rozumové slabosti, nezkušenosti nebo něčího rozrušení. Toto jsou základní podmínky pro to, aby jednání takových osob mohlo být posuzováno jako trestný čin Lichva podle § 253 trestního zákona. Řada lidí na tento lichvářský úrok přistoupí, aniž si uvědomí, že řešení finanční situace, do které se dostali, může být daleko jednodušší, stačí jen vědět kam se obrátit pro pomoc. Mediace Mediace je alternativní metoda řešení konfliktů bez zásahu soudu. To znamená, že je asistovanou komunikací za účelem dosažení vzájemné dohody. Používá se zejména u sporů, které lze vyřešit mimosoudní cestou, kdy se sporné strany nedokážou dohodnout na způsobu komunikace. Proto do sporu vstupuje mediátor – nestranná osoba, která pomáhá oběma stranám se dohodnout a najít takové řešení, které je přijatelné pro obě strany sporu. Cílem je:
přivést obě znesvářené strany k jednacímu stolu a zde najít způsob vzájemné komunikace dovést účastníky ke vzájemně přijatelnému řešení a uzavření smlouvy podle platných právních předpisů
165
Minimální mzda Minimální mzda je nejnižší mzda, kterou je zaměstnavatel povinen podle zákona vyplatit zaměstnanci za odvedenou práci. Minimální mzda se vztahuje na všechny zaměstnance v pracovním poměru. Není důležité, zda se jedná o pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou, o hlavní, vedlejší nebo souběžný pracovní poměr. Její základní právní úprava je stanovena zákoníkem práce. Mzda (plat) nesmí být nižší než minimální mzda. Do mzdy se pro tyto účely nezahrnuje mzda za práci přesčas, příplatek za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí, za práci v noci a za práci ve svátek. Základní sazba minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin činí v současnosti 8 000 Kč za měsíc nebo 48,10 Kč za hodinu. Výše minimální mzdy je snížena v těchto případech na:
90 % minimální mzdy, jde-li o první pracovní poměr zaměstnance ve věku 18 21 let, a to po dobu 6 měsíců od vzniku pracovního poměru, 80 % minimální mzdy, jde-li o mladistvého zaměstnance, 75 % minimální mzdy, jestliže zaměstnanec pobírá částečný invalidní důchod 50 % minimální mzdy, jestliže zaměstnanec pobírá invalidní důchod
Rada: Nedosáhne-li mzda, plat nebo odměna z dohody v kalendářním měsíci výše minimální mzdy, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek, a to bez ohledu na jeho zaviněnou či nezaviněnou nižší výkonnost, což platí i pro zaměstnance odměňované úkolovou mzdou. Náklady soudního a exekučního řízení Náklady soudního a exekučního řízení jsou náklady, které jsou důsledkem situace, kdy věřitel využívá svého práva podat na dlužníka žalobu. Zde vznikají první náklady pro dlužníka a to náklady na soudní řízení a dále na exekuční řízení, pokud se dlužník neúčastní soudního řízení a nadále nekomunikuje s věřitelem a věřitel se domáhá svého práva na zaplacení dluhu výkonem rozhodnutí – exekucí majetku dlužníka. Tyto náklady, které hradí dlužník, v mnoha případech přesahují dlužnou částku. Nebankovní sektor Nebankovní sektor zahrnuje finanční instituce, které se zabývají obchody s penězi, nejsou však bankami, tzn. nemají bankovní licenci, kterou uděluje Česká národní banka, nemohou používat ochranný název „banka“, nemají bankovní dohled a neřídí se ani bankovními pravidly. Na jejich činnost dohlíží Česká obchodní inspekce. Nebankovní instituce se soustřeďují především na spotřebitelské úvěry a na rozdíl od bank nemohou přijímat vklady. Nebankovní půjčky Nebankovní půjčky jsou snadno dostupné, jejich poskytovatelé nezkoumají výši příjmu klienta a nenahlíží do úvěrových registrů, aby zkoumali žadatelovu úvěrovou historii. Jsou řešením pro ty zájemce o půjčku, kteří nemají žádné prokazatelné příjmy, nebo jim už žádná banka nechce půjčit. Nebankovní instituce ovšem poskytují vzhledem k nižší bonitě klientů a vyššímu riziku nesplácení mnohem „dražší“ půjčky, než bankovní domy. 166
Nemovitost Nemovitost je pozemek a dále jí jsou pak stavby, které jsou spojeny se zemí pevným základem (§ 119 Občanského zákoníku). S pojmem nemovitosti se často setkáváme při uzavírání úvěrových smluv a následně při řešení vymáhání pohledávek dlužníka, kdy věřitel se domáhá svého práva právě zpeněžením majetku dlužníka – nemovitosti. Často se stává, že nemovitost dlužníka je prodána i v případě, kdy jeho dluh je několikanásobně nižší, než je cena nemovitosti. Nemovitost tedy velmi často slouží jako zástava při poskytnutí půjčky, hlavně v případě hypoték. Nepodnikatel Nepodnikatel je osoba v pracovním nebo jiném poměru, dále jsou to studující, důchodci a další osoby, které nepodnikají na základě živnostenského zákona nebo nejsou jednatelé právnických osob (společností s ručením omezeným nebo akciový společností). S tímto pojmem se setkáváme při uplatňování nového Insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006 Sb.), který je účinný od 1.1.2008 a který umožňuje vyhlásit osobní bankrot i na fyzickou osobu – nepodnikatele, při řešení jeho úpadku. Slovník finanční gramotnosti Nezabavitelné minimum Nezabavitelné minimum – životní minimum jsou dva pojmy, se kterými se setkáváme v rámci insolvenčního řízení. Nezabavitelné minimum vychází z životního minima. Životní minimum je minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která se stanovuje vyhláškou. (pro rok 2009 je to pro jednotlivce 3126,-Kč) a nezabavitelné minimum je složeno z částky životního minima jednotlivce, vyživovaných osob a nezbytných nákladů na bydlení. Toto minimum je odvozeno podle § 278 občanského soudního řádu, kdy způsob výpočtu je stanoven nařízením vlády ČR. Občanská poradna Občanské poradny poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v problematice jakou jsou zejména: sociální dávky, sociální pomoc, pracovně-právní vztahy, bydlení, rodina, zdravotnictví, vzdělávání, ochrana spotřebitele, trestní právo atd. Odborní poradci jednotlivých občanských poraden poskytují také poradenství v problematice zadlužení osob a domácností Obecně prospěšná společnost Obecně prospěšná společnost je právnická osoba, která: a) je založena podle zákona o obecně prospěšných společnostech, b) poskytuje veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek c) její hospodářský výsledek (zisk) nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů jejích orgánů nebo zaměstnanců a musí být použit na poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla obecně prospěšná společnost založena.(§ 2 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech) 167
Ostavit Obstavit znamená zejména úkon vedoucí k zajištění práva věřitele na majetek dlužníka. Používá se k zajištění majetku – peněžních hotovostí na účtech dlužníka u bankovních ústavů, zamezení převodu nemovitostí na katastru nemovitostí a další úkony. Zpravidla nejčastěji je obstavení majetku použito v exekučním řízení, kterým může být i označení věcí v bytě dlužníka. Takto označené věci nesmí být dlužníkem prodány, zastaveny nebo jinak znehodnocena jejich cena. Plat Plat (mzda) je peněžité plnění nebo plnění nepeněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci. Odměňování za práci zaměstnanců v pracovním poměru upravuje zákoník práce. Plat je odměna za práci zaměstnanců, jejichž zaměstnavatelem je:
stát územní samosprávný celek (kraj, obec) příspěvková organizace školská právnická osoba zřízená podle školského zákona veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení
Mzda je odměna za práci zaměstnanců ostatních zaměstnavatelů. Odměna za práci musí být stanovena písemně, a to platovým nebo mzdovým výměrem. Plat (mzda) nesmí být nižší než minimální mzda. V nepodnikatelské sféře (veřejných službách a správě) se uplatňuje vedle minimální mzdy a nejnižších úrovní zaručené mzdy systém platových tarifů. Platební karta Platební karta je karta, s jejíž pomocí lze platit za zboží a služby u většiny prodejců a vybírat hotovost v bankomatech, případně využívat jiné služby, které bankomat nabízí (např. dobíjení kreditů na mobilních telefonech). Tato karta je vázána na běžný účet a klient může pomocí ní platit do výše disponibilního zůstatku na tomto účtu. Pro autorizaci transakcí prostřednictvím platební karty má klient bankou přiděleno osobní identifikační číslo (PIN). Platební kreditní karta Platební kreditní karta je platební karta, s niž je spojena možnost čerpání úvěru. Kreditní karta není vázána na běžný účet, ale na samostatný úvěrový účet. Aby banka kartu vydala, musí klienta „znát“ – tj. musí vést jeho běžný účet, na který si nechává posílat výplatu po nějakou dobu. Některé banky vydávají kreditní karty bez toho, aby u nich klient měl veden běžný účet, stačí pouze doložit pravidelný příjem. Od výše klientova příjmu se také odvíjí výše poskytnutého úvěru. Na základě vyúčtování zaslaného bankou musí klient každý měsíc splatit zpravidla nejméně 10 % z dlužné částky včetně úroku. Výše splátek může být vyšší a úvěr lze splatit i jednorázově. Zdroj: Zdroj: http://www.financnigramotnost.eu/stranka/clanky-a-informace/slovnikvyrazu/12/ 168
Finanční slovník Zdroj: http://financni-poradce.yin.cz/s/slovnik/ Finanční slovník vám přináší vysvětlení základních finančních a ekonomických pojmů. 3D secure je protokol definující pravidla pro bezpečné platby na internetu. Akcie je cenný papír, který potvrzuje, že jeho majitel je akcionář. Akontace je zálohová úhrada. Anuita je konstantní platba po smluvené období. Aval je poskytnutí záruky za proplacení směnky. Bankomat (ATM) je peněžní automat. Bankovní převod je prostředek platebního styku. Bankovní účet je účet vedený v bance. Bezhotovostní platební styk Blankosměnka je podepsaná, ale záměrně ne zcela vyplněná směnka. Cílová částka ve smlouvě o stavebním spoření. Čipová karta přijímá, zpracovává a vrací data. Debetní karta možňuje čerpat prostředky uložené na účtu. Dluhopis je dluhový cenný papír. Embosovaná karta je platební karta, kterou lze platit i u obchodníků, kteří mají pouze mechanickou čtečku. Finanční krize Finanční riziko úrokové, akciové, úvěrové, měnové či komoditní. Fyzická osoba je pojem užívaný převážně v oblasti práva. Garanční fond obchodníků s cennými papíry Garantovaný fond garantuje určitý minimální výnos nebo návratnost. Home Banking umožňuje komunikaci s bankou. Hypoteční poradce poskytuje poradenství v oblasti hypoték. Hypoteční úvěr - hypotéka. Imprinter lidově nazývaný žehlička. Internetové bankovnictví je služba, která klientovi umožňuje komunikaci s bankou. Jistina Kontokorentní účet je rozšíření běžného účtu o úvěrový limit. Kontokorentní úvěr Kreditní karta je založená na úvěru. Měna je zákonné platidlo. Nabídka převzetí Peníze (platidlo). PIN - číselný kód. Platební karta slouží k bezhotovostní platbě. Pojištění vkladů - ze zákona jsou pojištěny neanonymní vklady u bank. Pojistná částka je částkou pojistného plnění. Příkaz k inkasu je bezhotovostní platební metoda. Příkaz k úhradě Připojištění RPSN - roční procentní sazba nákladů. Ručitel Šek je platební prostředek. Splátkový kalendář je přehled jednotlivých splátek. 169
Spotřebitelský úvěr za účelem nákupu spotřebního zboží. Termínovaný vklad je druh bankovního účtu. Úrok je peněžitá odměna věřiteli. Úroková sazba je navýšení ceny půjčených či uložených peněz. Úvěr je forma dočasného postoupení peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi. Úvěrový limit Věřitel půjčuje peníze. Výpis z účtu zákazníka. Zákonný zástupce osoby nezpůsobilé k právním úkonům. Žadatel o úvěr Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky. Zůstatek na účtu - stav účtu klienta. Zdroj: http://financni-poradce.yin.cz/s/slovnik/
170
Příloha 10: Předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka Zdroj: výňatek ze Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách § 109 Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních služeb. § 110 (1) Předpokladem k výkonu povolání sociálního pracovníka je plná svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost podle tohoto zákona. (2) Bezúhonnost se posuzuje a prokazuje podle § 79 odst. 2 a odst. 3 věty první až třetí. (3) Zdravotní způsobilost zjišťuje a lékařský posudek o zdravotní způsobilosti vydává registrující poskytovatel zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktický lékař pro děti a dorost a u zaměstnanců poskytovatel pracovně lékařských služeb. (4) Odbornou způsobilostí k výkonu povolání sociálního pracovníka je a) vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, b) vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu c) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, která není uvedena v písmenu b), d) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let, za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. prosince 1998. (5) Odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka při poskytování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče podle § 52 má též sociální 171
pracovník a zdravotně sociální pracovník, který získal způsobilost k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštního právního předpisu. (6) Při uznávání odborné kvalifikace nebo jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie se postupuje podle zvláštního právního předpisu. DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA § 111 (1) Zaměstnavatel je povinen zabezpečit sociálnímu pracovníku další vzdělávání v rozsahu nejméně 24 hodin za kalendářní rok, kterým si obnovuje, upevňuje a doplňuje kvalifikaci. Pokud pracovní poměr sociálního pracovníka u téhož zaměstnavatele netrvá celý kalendářní rok, činí rozsah dalšího vzdělávání jednu dvanáctinu částky rozsahu uvedeného ve větě první za každý kalendářní měsíc trvání pracovního poměru. V případě nepřítomnosti v práci v rozsahu delším než jeden kalendářní měsíc se rozsah dalšího vzdělávání krátí o jednu dvanáctinu celkové částky rozsahu. Povinnost zabezpečení dalšího vzdělávání se nevztahuje na zaměstnance ve zkušební době. (2) Formy dalšího vzdělávání jsou a) specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka, b) účast v kurzech s akreditovaným programem, c) odborné stáže, d) účast na školicích akcích, e) účast na konferencích. (3) Další vzdělávání podle odstavce 2 písm. b) se uskutečňuje na základě akreditace vzdělávacích programů udělené ministerstvem na vysokých školách, vyšších odborných školách a ve vzdělávacích zařízeních právnických a fyzických osob (dále jen „vzdělávací zařízení“). (4) Dalším vzděláváním podle odstavce 2 písm. c) se rozumí výkon odborné činnosti na základě písemné smlouvy mezi zaměstnavatelem a zařízením zajišťujícím odbornou stáž. (5) Dalším vzděláváním podle odstavce 2 písm. d) se rozumí vzdělávací akce v maximálním rozsahu 8 hodin ročně organizovaná zaměstnavatelem nebo odbornou organizací, jejíž je zaměstnavatel členem. (6) Dalším vzděláváním podle odstavce 2 písm. e) se rozumí akce odborného charakteru v maximálním rozsahu 8 hodin ročně, jejíž program se týká oboru činnosti sociálního pracovníka. 172
(7) Účast na dalším vzdělávání podle odstavce 2 se považuje za prohlubování kvalifikace podle zvláštního právního předpisu (8) Dokladem o absolvování dalšího vzdělávání podle odstavce 2 písm. a) a b) je osvědčení vydané vzdělávacím zařízením, které další vzdělávání pořádalo. Dokladem o absolvování dalšího vzdělávání podle odstavce 2 písm. c) a d) je potvrzení vydané zařízením, ve kterém byla zajišťována odborná stáž, nebo zaměstnavatelem jako organizátorem odborné stáže nebo školicí akce. Dokladem o absolvování dalšího vzdělávání podle odstavce 2 písm. e) je potvrzení vydané organizátorem konference.
173
Stať Sociální práce s klienty ve finanční tísni Úvod V médiích se nepravidelně objevují informace týkající se problémů romské menšiny s bydlením. Skličující obrázky nevyhovujícího bydlení v domech starší zástavby, na ubytovnách nebo v sociálně vyloučených lokalitách mne vedly k úvahám, zda Romové vyhledávají a využívají pomoc různých institucí pomáhajících profesí k řešení problémů spojených s bydlením nebo zda je jim například v rámci terénní vyhledávací činnosti tato pomoc nabízena, zda a jak ji přijímají a zda sociální práce vede ke zlepšení jejich situace spojené s bydlením. Jedním z faktorů, který může vést ke zhoršení kvality bydlení je hmotná nouze, finanční tíseň nebo nedostatečně osvojená dovednost hospodaření s finančními prostředky majícími sloužit k úhradě nákladů na bydlení. Tyto faktory mohou být současně jednou z možných příčin sociálního vyloučení. Cílem mé práce je bylo zjistit, jak vnímají romští klienti ve finanční tísni a pracovníci pomáhajících profesí sociální práci při své vzájemné interakci. Výstupem tohoto šetření bude zjištění, zda je klient podpořen v dovednosti a je opět schopen samostatně hospodařit s finančními prostředky, či dochází k omezení nebo ztrátě těchto dovedností a jak tuto spolupráci klienti vnímají. V teoretické části definuji zásadní pojmy a krátce se dotknu posouzení sociální situace klienta. V empirické části práce se budu zabývat otázkou, zda poskytují sociální pracovníci různých institucí sociální poradenství v oblasti dovednosti hospodaření s finančními prostředky. Současně budu mapovat, které typy sociální práce jsou využívány pro sociální práci s klienty (jednotlivci, rodinou, popřípadě s komunitou) pracovníky organizací pomáhajících profesí. Hlavní výzkumná otázka zní: „Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými?“ Provedu šetření prostřednictvím analýzy dokumentů a strukturovaného rozhovoru u dvanácti subjektů. Dále provedu analýzu dokumentů týkající se přímé práce s klientem ve finanční tísni. Provedu rozhovory s klienty a se sociálními pracovníky. Předpokládám, že zjistím, jaký náhled mají klienti a sociální pracovníci na vzájemnou spolupráci a zda došlo vlivem použitého přístupu sociální práce k subjektivnímu zlepšení nebo zhoršení schopnosti a dovednosti klienta hospodařit s finančními prostředky sloužícími k úhradě nákladů na
174
bydlení. Výsledky tohoto zjištění mohou být přínosem pro zhodnocení a zkvalitnění procesu přímé sociální práce s klientem.
Sociální práce Definovat v obecné rovině jasně pojem sociální práce je velmi obtížné, protože je nutno zohlednit
také
její
cíle
a přihlédnout
k
jejím
kulturním,
společenským,
socioekonomickým a historickým kontextům. Žádná definice sociální práce není a nebude vyčerpávající a konečná z důvodu, že se jedná o oblast nepřetržitě dynamicky se vyvíjející. Překlad definice sociální práce IFSW(2001) 55 uvádí Ševčíková: „Profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích, empowerement a osvobození lidí k pozvednutí jejich well-being. Užívá teorie lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje v místě, kde jsou lidé v interakci se svým prostředím. Pro sociální práci jsou fundamentální principy lidských práv a sociální spravedlnosti. (Ševčíková, In: Sociální práce č. 4/2007, s. 49) Sociální práce je založena na sociální interakci mezi pomáhajícím pracovníkem a klientem, přičemž výsledkem je nastolení nebo znovuobnovení sociálního fungování jedince. „Cílem sociální práce je zejména podpořit schopnost klienta řešit situaci, ve které se nachází, přijmout a pracovat s problémy, jež ho obklopují a v daném problému se vyvíjet a pracovat na zlepšení současného stavu. Dalším cílem je zprostředkovat klientovi kontakt na subjekty, které mu pomohou, poskytnou zdroje, služby a příležitosti“. (Jankovský, 2003 in Gulová, 2011, s. 30)
Metody sociální práce podle počtu osob ve skupině Podle počtu osob ve skupině můžeme poskytovat sociální práci v mikroúrovni, čímž se rozumí případová práce s jednotlivci, na střední úrovni, čímž se rozumí práce s rodinami a malými sociálními skupinami a v makroúrovni, za kterou je považována práce s organizacemi, velkými skupinami, komunitami. (Mühlpachr, 2006 s. 11)
55
Definice sociální práce z července 2001, kterou vydala IFSW: In July 2001, both the IASSW and the IFSW reached agreement on adopting the following international definition of social work: The social work profession promotes social change, problem solving in human relationships and the empowerment and liberation of people to enhance well-being. Utilising theories of human behaviour and social systems, social work intervenes at the points where people interact with their environments. Principles of human rights and social justice are fundamental to social work.
175
Podle typu subjektu (jedinec, skupina, komunita), na který je sociální práce zaměřena, se používají různé metody sociální práce. Jednotlivé metody intervencí se mohou prolínat, navazovat na sebe a není mezi nimi stanovena jasná hranice. (srov. Charvátová, 1990; Chytil, 2002) Mikroúroveň v sobě zahrnuje podporu klienta v podobě metody případové práce, poradenství, koordinace a mediace. (Gulová, 2011, s. 30) Ve skupinové práci je skupina využita jako základní zdroj, ze kterého se pak odvíjí řešení potíží jednotlivých osob v sociálním fungování. Sociální práce se skupinou má možnosti, které individuální práce s klientem nemá; např. možnost učení se překonávat bariéry v komunikaci, zjištění, že je více osob s podobnými potížemi, působení skupinové dynamiky, která aktivuje energii a ochotu ke změně, tvořivosti a odvaze. (Dočkal, 2008, s. 142.) Komunitní sociální práce se uplatňuje při řešení problémů anebo navození změny v místním společenství. „Problémy jedinců i skupin jsou vztaženy ke zdrojům a možnostem místní komunity. Do řešení problémů jsou zapojeni místní občané místní organizace a instituce. Cíle tohoto typu práce je přerozdělení nebo sdílení zdrojů, odpovědností a kompetencí, rozšiřuje možnosti lidí ovlivnit to, co se s nimi děje. Součástí komunitní práce je komunitní plánování a tvorba komunitních projektů56.“ (Dočkal, 2008, s. 141) Terénní sociální práce Úkolem terénní sociální práce je předcházet sociálnímu vyloučení jednotlivců, rodin i celých sociálních skupin. Vyznačuje se individuálním kontaktem sociálního pracovníka s prostředím, ve kterém se jedinec nachází, nízkoprahovostí, dodržováním práv, zplnomocňováním, kontinuitou a návazností služeb. (Nedělníková, 2007, s. 14). Terénní sociální pracovník kromě vlastní přímé práce s klientem vykonává i depistážní činnost, kdy kontaktuje přímo nebo nepřímo potenciální klienty s nabídkou pomoci, poskytuje základní i odborné sociální poradenství podle zaměření mateřské organizace,
poskytuje
terénní
i
aktivizační
služby,
případně
koordinuje
multidisciplinární týmy. V oblasti nepřímých aktivit spojených s klientem například mapuje situaci v terénu, vyhledává místní zdroje pomoci, vyhledává případná rizika, spolupodílí se na preventivní činnosti (např. přednášky). V rámci aktivit nutných pro 56
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů (ZoSS) stanovil pro kraje povinnost a pro obce možnost zpracovávat střednědobé plány rozvoje sociálních služeb a formuloval základní metodické pokyny.
176
rozvoj a realizaci služby pracuje na tvorbě a realizaci projektů včetně jejich evaluace, konzultuje svou práci v organizaci, provádí metodickou činnost a samozřejmě pracuje i na vlastním profesním rozvoji. Pro stanovování cílů se používá pravidlo SMART; tj. cíl musí být specifický (specific), měřitelný (measurable), akceptovatelný (agreed), reálný (realistic) a sledovatelný (trackable). (Nedělníková, 2007)
Streetwork Speciálním typem terénní sociální práce je tzv. „streetwork“ - „práce na ulici“, která je definována jako „vyhledávací, doprovodná a mobilní sociální práce s nízkoprahovou nabídkou sociální pomoci zaměřenou na rizikové jednotlivce a neformální skupiny, které kontaktuje v době a v místech, kdy a kde se obvykle zdržují a tráví svůj volný čas.“ (Bednářová, Pelech, 1999, s. 7) Cílem streetworku je oslovit i ty skupiny možných klientů, kteří pomoc nevyhledávají nebo přímo odmítají a poskytnout jim podporu a aktivaci k samostatnému řešení problémů v přirozeném prostředí. Sociální pracovník (streetworker) tak působí jako mediátor a zprostředkovatel komunikace mezi klientem a společností. (Bednářová, Pelech, 2003, s. 7-9) Krizová intervence Podle Vodáčkové je „Krizová intervence odborná metoda práce s klientem v situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá zpřehlednit a strukturovat klientovo prožívání a zastavit ohrožující či jinak kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potenciálu přirozených vztahů. Krizová intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překážek.“ (Vodáčková, 2002, s. 60) Cíle krizové pomoci rozeznáváme aktuální a perspektivní. Aktuálním cílem je stabilizace stavu klienta a snížení nebezpečí prohloubení krizového stavu. Perspektivní cíle mají za úkol propracovat s klientem blízkou budoucnost, a pokud je to možné a vhodné, nasměrovat jej na další možnosti řešení, kdy je klient podporován v kompetencích a samostatnosti řešení. (Vodáčková, 2002, s. 60) Sociální pracovník
177
„Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace.“ (§ 109 Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách v platném znění ) Role sociálního pracovníka Sociální pracovník klientovi poskytuje informace o jeho nárocích, jeho právech a povinnostech a možných formách pomoci včetně konkrétní realizace. Může posoudit aktuální stav, je klientovi přímo nápomocen při jednání s jinými institucemi, působí i preventivně. V rámci prevence informuje klienta o případných důsledcích nevhodně zvolené strategie jednání a je mu nápomocen při řešení jeho potíží. Reaguje v rámci své kompetence na doložené potřeby klienta, navrhuje formy sociálních služeb včetně jejich poskytnutí nebo zprostředkování. Sociální pracovník kontra klient – pomoc nebo kontrola? Profesionální sociální pracovník podle Úlehly umí ve své práci odlišovat momenty, kdy kontroluje a kdy pomáhá. Pro profesionální práci musí splňovat pomoc a kontrola dvě společné podmínky; a to jednak výsledek volby mezi alternativami, kdy pro každou situaci musí sociální pracovník nabízet alternativy řešení a jednak užitečnost pomoci a kontroly, kterou musí posuzovat klient. Ten také určí, zda navržený postup sociálním pracovníkem je pro něj užitečný. Do profesionálního způsobu kontroly Úlehla zahrnuje: „ opatrování, dozor, přesvědčování a vyjasňování; do profesionálního způsobu pomoci zahrnuje doprovázení, vzdělávání, poradenství a terapii“. (Úlehla, 1996, s.28–29) V sociální práci jde také o porozumění pro potřeby druhých a schopnost pomáhat lidem tak, aby se na naší „pomoci“ nestali závislí a aby neztratili schopnost pomáhat si vlastními silami. Kopřiva například popisuje, kdy je po posouzení celé řady okolností vhodnější použít v rámci sociální práce s klientem direktivní přístup (potřebného člověka vedeme, ale tento je později při nedirektivním způsobu vedení neschopen samostatného rozhodování) a kdy je výhodnější nedirektivní přístup (používá se sice jako časově náročnější, ale pro dosažení trvalé, kvalitativní změny se jedná o vhodnější přístup ke klientovi). (Kopřiva, 2006, s. 42 - 46) Posouzení a volba teorie
178
Posouzení životní situace klienta je základem sociální práce i zásadním impulsem pro jakoukoliv aktivitu sociálního pracovníka. V procesu posouzení hledá sociální pracovník příčiny, které způsobily vznik nebo trvání sociálního problému klienta. V tomto smyslu tedy posouzení hluboce souvisí s plánováním, intervencí i jejím hodnocením.“ (Parker, Bradley 2007 in Navrátil, Janebová 2010, s. 10) Klient Podle návrhu, který uvedla ve své práci Janebová: „klientem jsou osoba, skupina, rodina či komunita, kteří hledají pomoc u sociálních pracovnic, nebo kteří se stali objektem kontrolních a dohledových činností sociálních pracovnic, nebo objektem ochrany zájmů a práv.“ (Janebová, 2013, s. 81) Podle výše uvedeného a podle skupiny klientů, kterou se v této práci zabývám, mohu pro účely této práce uvést toto shrnutí: klientem pro účely této práce může být osoba, rodina, skupina osob nebo komunita, která bojuje s finanční tísní nebo se zadlužením v oblasti bydlení a která přijala nebo vyhledala sociální pomoc a nebo tato jí byla nabídnuta nebo poskytnuta některou z pomáhajících organizací v rámci některé z forem sociální práce nebo se stal/a objektem kontrolních a dohledových činností sociálních pracovnic nebo se stal/a objektem ochrany svých zájmů a práv. Součástí klientely pro účely této práce jsou i Romové, z nichž někteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách nebo i pod vlivem kultury chudoby. Přístupy sociální práce V sociální práci s klientem rozlišujeme „aktivity zaměřené na problém“, „aktivity zaměřené na klienta a jeho potenciál“ a „aktivity preventivního charakteru“. (Navrátil, 2001, s. 17) Tyto aktivity by měly být rozloženy rovnoměrně a žádná z nich by neměla výrazně převažovat. Problém by měl být řešen komplexně. Posouzení životní situace klienta je nezbytným krokem pro volbu takových cílů a metod intervence, které následně mohou přispět ke zlepšení nebo změně životní situace, posílení jeho schopnosti zvládat požadavky prostředí, a přispět tak k udržení nebo obnovení jeho sociálního fungování/ zvládání životní situace. Finanční tíseň, hmotná nouze
179
Definovat pojem finanční tíseň je obtížné. Nabízí se podobný pojem hmotná nouze, což není totéž. Ne každá osoba, která se nachází v hmotné nouzi57, musí být současně i osobou ve finanční tísni. Finanční tísní tedy pro účely této práce rozumíme subjektivní nedostatek finančních prostředků pro úhradu závazků. Finanční tíseň může vzniknout vinou snížení nebo výpadku příjmů, které nestačí pokrýt finanční potřeby a závazky. Jiným důvodem vzniku finanční tísně může být náhlý nárůst výdajů po nějaké nepříznivé okolnosti nebo špatné hospodaření s finančními prostředky. Do finanční tísně se může například zadlužený občan dostat i exekucí z účtu povinného, kdy je dlužník zbaven možnosti volného nakládání s finančními prostředky uloženými na svém bankovním účtu. (srov. http://vzdelavani.rravm.cz/uploads/Rodinn%C3%BD%20rozpo%C4%8Det.pdf) Občan se tak dostává do situace, kdy není schopen uspokojit své životní potřeby. Možné řešení nalézá v chybně zvolené finanční strategie v podobě neuhrazení některých závazků, například splátek půjček nebo nákladů na bydlení a zadlužuje se. Jedním z důvodů, proč tak činí, může být například nízká finanční gramotnost nebo nízké příjmy. Zadlužování, dluh Dluh je taková položka, ze které vyplývá povinnost jedné osoby uhradit druhé osobě dlužnou částku. V právním slova smyslu je dluh „závazek, podle něhož je jedna osoba druhé něco plnit. (Vlček, 1992, s. 45) Zadlužování českých domácností patří k typickým rysům současnosti a souvisí s nemožností dosáhnout běžnými prostředky na určitý životní standard či na uspokojení určitého okruhu potřeb. V případě nezdravého zadlužování si jedinec obvykle půjčuje u institucí s
57
Pojem Hmotná nouze definuje Zákon o pomoci v hmotné nouzi č.111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů takto: „Osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí nebo dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle § 4 odst. 1 písm. a) částek živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení a služeb s bydlením bezprostředně spojených, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. Osoba se považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví.“ Z dikce zákona vyplývá, že každý občan České republiky má zákonem zajištěn minimální příjem pro uspokojení základních životních potřeb a nákladů na bydlení. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu ve znění pozdějších předpisů stanovuje životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití.
180
vysokými úroky, neboť na jiný typ půjček vzhledem ke své nízké bonitě nedosáhne. Neschopnost splácet vysoké úroky pak vede tomu, že se jedinec či rodina dostává do dluhové pasti. (srov. Syrovátková, Machalíček, Christová, 2008) Jako reakce na prodluženost populace vznikají postupně občanská sdružení i projekty v rámci Asociace občanských poraden, které se specializují jednak na dluhové poradenství, jednak na posilování finanční gramotnosti.
Podle Topinky a Janouškové(2009) nejčastěji zadluženost vzniká vůči městům (například nájemné, svoz odpadu), dále v nebankovním sektoru (na půjčky v bankovním sektoru drtivá většina obyvatel sociálně vyloučených lokalit nedosáhne), ale také v rámci systému lichvy. Občanské poradny Sociální prací se zadluženými se mimo jiné zabývají občanské poradny, které pracují s klienty
na
principech
bezplatnosti,
nestrannosti,
nezávislosti,
důvěrnosti
a univerzálnosti. Jsou určeny všem lidem bez rozdílu. Cílem občanských poraden je pomáhat lidem zvyšovat jejich kompetence k řešení každodenních problémů. V občanských poradnách probíhá poradenský proces s využitím například Eganova modelu pomáhajícího procesu. Sociální práce se zadluženými V rámci sociální práce se zadluženými osobami používají sociální pracovníci po posouzení případu takové metody sociální práce, které nejlépe odpoví na otázku, jak má klient zvládnout problém. V případě, že pracuje sociální pracovník se zadluženým klientem, který je současně členem menšiny, v našem případě se klient hlásí k menšině Romů, situace se pro sociálního pracovníka stává složitější o tu skutečnost, že musí přihlížet ke specifikům posouzení a práce s klientem, který má odlišná kulturní a hodnotová specifika. Sociální pracovník tak při posouzení musí více dbát na to, že pracuje s členem odlišné kultury. Romové v České republice Romové tvoří v České republice národnostní menšinu v souladu s dikcí Zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, který v § 2 uvádí: „Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu 181
za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“ Počet občanů hlásící se k Romům není možné přesně určit, neboť neexistuje jiný systém
evidence než sčítání lidu. Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se k romské národnosti přihlásilo 5 135 osob, z toho 2.876 mužů a 2.559 žen. Při dalším podrobnějším rozdělení podle národnosti, mateřského jazyka a podle pohlaví se k romské národnosti přihlásilo
již
jen
4.919
obyvatel,
z toho
2.713
mužů
a 2.206
žen.
(http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podletematu&tu=30628&th=&v=&vo=null&vseuz emi=null&void=) Rom, Romové V České republice žije asi pět romských skupin; čeští, moravští, slovenští, olašští a maďarští Romové. Některé prameny uvádějí, že na území současné České republiky žije až 19 romských kmenů. (srov. Matoušek, 2003, s. 190). Ladislav Goral uvádí, že „Romové se mezi sebou dělí do mnoha skupin a velmi těžce nesou, že většinová populace nečiní rozdílů mezi těmito skupinami, které mezi sebou téměř nekomunikují, mají odlišné historické zázemí a zkušenosti, nezasahují do záležitostí druhých skupin, nevytvářejí společná manželství, ani se vzájemně nestýkají. Vztahy mezi jednotlivými skupinami Romů jsou většinou horší než s ostatním obyvatelstvem neromského původu.“ (Goral in Šišková, 1998, s. 75 – 76) Topinka a Janoušková uvádí, že existují v sociálněvědní diskusi tři pohledy na toho, koho lze považovat za Roma: „První pohled pracuje s romskou kulturou. Romem je míněn ten, kdo si osvojil a praktikuje určitý komplexní systém hodnot norem a principů, tedy systém, který identifikujeme jako romskou kulturu. Druhý pohled se přiklání k tomu, že za Roma by měl být považován ten, kdo se sám jako Rom identifikuje. Konečně třetí pohled se opírá o romství jako o charakteristiku připsanou zvnějšku. Romem se stává ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 5) Historický pohled na příchod Romů na území České republiky Různé prameny uvádějí, že původní vlastí Romů je Přední Indie. Odtud se pravděpodobně z důvodu nedostatku zdrojů obživy rozšířili do celé Evropy. (Šišková, 182
2001, s. 119) Romové byli tradičně považováni za zručné řemeslníky. Byli zvyklí za svou práci dostávat peníze i naturální formu plnění. Výkon řemesel byl často spojen s kočovným způsobem života. Průmyslová revoluce zavedením manufaktur a tovární výroby učinila tradiční řemesla neschopná konkurence, čímž došlo k „celkovému chudnutí a následné sociální závislosti a z toho vyplývajícími asociálními rysy.“ (Národnosti v České republice. Praha. Regis. 1993. Bez uvedení autorů, Rasmussenová, s. 27) Historicky jsou Romové nejvíce pronásledovanou menšinou, což ve 20. Století vygradovalo během druhé světové války, po jejímž konci zůstalo na našem území pouze cca 600 českých a moravských Romů. Vobdobí let 1945 – 1993 ve třech migračních vlnách byli násilně stěhováni ze Slovenských osad do Čech. Po roce 1989 došlo k tržní transformaci, v jejímž důsledku ztratila většina Romů práci. Dále dochází k migraci Romů jednak z České republiky dále do západních zemí (Německo, Velká Británie), kde se snaží usadit, jednak do České republiky ze zemí východního bloku (z bývalé Jugoslávie, Rumunska, Slovenska) a snaží se zde získat azyl nebo pokračovat dále na západ. (srov. Šišková, 2001, s. 120 –121; Navrátil, 2003, s. 58–59 ; Říčan, 1998, s. 26– 27) Nástup tržního hospodářství po roce 1989 s sebou přinesl vyloučení celé skupiny zaměstnanců z trhu práce, zejména těch, kteří měli nízkou nebo žádnou kvalifikaci. Došlo k výrazné privatizaci bytového fondu, která přispěla k přesouvání romského obyvatelstva do okrajových částí měst a vzniku novodobých ghett. (srov. Šišková, 2001, s. 124; Matoušek, Kroftová, 1998, s. 139) Pavelčíková uvádí, že „jejich sociální pozice limituje především enormní (a bohužel stále narůstající) nezaměstnanost, s níž souvisí závislost na sociálních dávkách, ale také bezprostřednější ohrožení negativními vlivy současného sociálního světa (rozpad tradičních struktur, gamblerství, drogy, lichva apod.).“ (Pavelčíková, 2004, s.7) Pavelčíková i Šotolová ( Šotolová, 2000, s. 24) dále shodně uvádějí, že po rozdělení Československa v roce 1993 nastal problém s občanstvím těch Romů, kteří sice žili na našem území, ale měli slovenskou státní příslušnost. Pro některé Romy byl a je styk s úřady složitý a pro tento handicap se jim nepodařilo vyřídit české občanství, což mělo za následek odejmutí dávek sociální pomoci, což způsobilo v některých rodinách významné snížení příjmů. Kulturní zvyklosti Romů a jejich hodnotový systém 183
„Kulturu lze v tomto kontextu definovat jako specifickou soustavu idejí, hodnot, norem stylů života a způsobů řešení běžných životních problémů, které sdílejí příslušníci dané skupiny. Je to osvojená perspektiva, prostřednictvím které příslušníci skupiny vnímají a chápou své prostředí, vytvářejí pocit vlastního světa a osvojují si konkrétní zvyky a jiné konvence. Kultura poskytuje členům skupiny optiku, díky níž jsou schopni vymezit si představu dobra a zla.“ (Navrátil, 2003, s. 19) Znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní sociální práci s těmito klienty. Pomáhá sociálnímu pracovníkovi vnímat specifika této kultury a vidět problémy z jejich úhlu pohledu. Současně napomáhá posouzení problémů a hledání optimálních možností jejich řešení. Přijetí různorodosti kultur by mělo být pro sociálního pracovníka samozřejmostí. Šotolová uvádí, že „čím lépe odlišnou kulturu pochopíme, tím se pro nás stane přijatelnější. Z neznalosti kulturních reakcí jiné minority dochází ke kulturnímu nedorozumění.“ (Šotolová, 2000, s. 8) Vnímání potřeb u Romů Vnímání je psychický proces, kterým zachycujeme to, co v přítomném okamžiku působí na naše smyslové orgány“. (Gillnerová, Buriánek, 1996, s. 60 V souvislosti s vnímáním musím zmínit základní aspekty sociálního styku, ke kterému dochází mezi sociálním pracovníkem a jeho klientem v rámci jejich spolupráce například na řešení problému zadlužení. Podle Andrejevové „má sociální styk dimenzi:
komunikační (otázky výměny informací)
interakční (otázky výměny aktivit a bezprostřední organizace společné činnosti)
perceptivní (jde o otázky vzájemného vnímání, poznávání a pochopení účastníků styku“ (Andrejevová in Křivohlavý, 1998, s. 10-11)
Vjemy (percepce) regulují podle Andrejevové to, jak se navzájem vnímají účastníci sociálního styku a regulují společnou činnost. Na tomto principu bude postavena hlavní výzkumná otázka. Sekyt pojednává o rozdílu výchovy ve smyslu samostatného rozhodování a přebírání individuální odpovědnosti, které je vlastní majoritní společnosti, ale od Romů se tyto schopnosti neočekávají. Romské děti jsou vychovávány k osvojení nepřekročitelných tabu a k poslušnosti vůči starším členům rodiny a rodinné většiny. Rozhodování v rodině je kolektivní, ale závazné a v případě špatného rozhodnutí rodiny tato vybere jednotlivce, který ponese důsledky takového rozhodnutí. Způsob výchovy 184
v romských rodinách brání osamostatnění a individuaci vede k výchově jedince, který je na rodině celoživotně materiálně i psychicky závislý. Případné úsilí jedince o vlastní zajištění v budoucnosti je rodinou sledováno s nedůvěrou a případná ztráta rodinné podpory (materiální, nemateriální, psychické a emocionální) může mít pro jednotlivce až katastrofální následky. (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 202-207) Romská rodina Pro Romy je na jednom z nejvyšších žebříčků hodnot život a jeho rodina, a to jak ta vlastní (manžel, manželka, partner, partnerka, děti, vnuci a vnučky), tak i rodina širší (rodiče, bratři a sestry, bratranci a sestřenice, strýcové a tety atd.). (srov. Šišková, 2001, s. 121 -123) Majetek rodiny je kolektivní. Pokud chce rodina alespoň něco mít, musí být vždy někdo doma, jinak si v její nepřítomnosti členové širší rodiny „ vypůjčí“ kuchyňské náčiní, části oblečení či nábytku, a nukleární rodina už tyto věci více neuvidí.“ (Jakoubek, 2004 b, s. 106 -107) V rámci komplexní rodiny se půjčují i peníze. Rodina je patriarchální, kde muž „je něco více“ než žena. Postavení muže je v rodině dominantní a „všichni ho musí poslouchat“. Postavení ženy se mění postupně s přibývajícím věkem a počtem porozených dětí a ve stáří se společenské postavení muže a ženy téměř vyrovná. (Jakoubek in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 67-69) „Romství“ Ševčíková uvádí, že „ (…) „romipen“, „romství“ pomáhalo po staletí zachovat vlastní identitu a překonat jejich tíživé životní situace spojené s dehonestací a pohrdáním ze strany majority, ale i v některých případech elitními skupinami z vlastních řad. Tyto „hodnoty“ a „tradice“ jsou součástí kulturní identity Romů a tvoří páteř jejich životního stylu, který se ovšem v jejich čisté podobě již nevyskytuje, jedná se o ideály tradované romskou komunitou.“ (Ševčíková in Sirovátka, 2004, s. 118) Ztratit lze „romství“ například dlouhodobým pobytem dítěte v dětském domově. Osvojit si lze „romství„ pouze částečně za cenu „naprostého vzdání se vlastních kulturních vzorců a bezpodmínečného přijetí kulturních vzorců Romů“. Odmítnout lze „Romství“ dobrovolnou asimilací s majoritní společností. K „romství“ patří mimo jiné vědomí ke své příslušnosti k rodině, kdy upřednostňuje všechny členy rodiny před všemi ostatními, kteří členy rodiny nejsou. „Romství“ lze tedy získat, osvojit si je, ztratit i odmítnout“. (Sekyt, 2004, s. 192)
185
Romové a bydlení Romové a bydlení je téma, které je provázáno se schopností hospodařit s finačními prostředky, „Romstvím“ a sociálně ekonomickými podmínkami, které vznikly po roce 1990. „Ztráta bydlení, postihující jednotlivce a domácnosti, a vytěsňování z bydlení, zasahující celé romské populace a tvořící (ať už zamýšlenou nebo nezamýšlenou) součást komunální politiky, jednak vedou ke vzniku sociálně vyloučených lokalit, jednak jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se již obyvateli takové lokality stali.“ (Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s. 27). Po roce 1990 došlo k snížení příjmů z důvodu nezaměstnanosti jednoho nebo více členů rodiny. Finanční situace některých romských rodin se zkomplikovala v roce 1993 přijetím zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství v platném znění. Na území České republiky žilo poměrně hodně Romů, kteří přišli během migrační vlny ze Slovenska a měli slovenské státní občanství, a z nejrůznějších důvodů si neuměli nebo nemohli vyřídit české státní občanství, například pro nesplnění zákonných podmínek. Z důvodu, že neměli české občanství, nemohli do doby jeho vyřízení pobírat sociální dávky, které tvořily významný nebo jediný zdroj příjmů. Nebyli tedy schopni hradit nájemné, služby, energie, „stali se neplatiči“ a přicházeli o své bydlení. V rámci solidarity se ztrátou bydlení se postižené rodiny často stěhovaly k příbuzným. Zvýšením počtu osob došlo mimo jiné ke zvýšené spotřebě energií a vody, které nemohly rodiny z omezených příjmů uhradit. Již omezené příjmy postihla exekuce a následovalo stěhování do náhradního bydlení z důvodu neplacení nájemného. (srov. Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s.11 – 69) Podle Moravce je „Modelovou posloupnost typů bydlení, kterými procházejí sociálně vyloučení Romové, by tvořil nájemní vztah na dobu neurčitou v obecním bytě, poté nájemní vztah na dobu určitou v obecním bytě nebo v bytě vlastněném soukromou osobou nebo firmou, pak následuje ztráta standardního nájemního bytu a po ní nějaký typ „bydlení pro neplatiče“, ubytovna pro ženy a děti eventuálně azylový dům, byty příbuzných,
které
se
tak
stávají
neúnosně
přelidněnými
a nakonec
často
bezdomovectví.“ (Moravec in Hirt, Jakoubek, 2006, s. 35) Kultura chudoby Pojem „kultura chudoby ve svém díle popsal Oscar Lewis (Lewis, O.: The Culture of Powerty. Scientific American, 1966) Zjistil, že se lidé své životní situaci přizpůsobí 186
a zkoumal,
které
společné
znaky
vykazuje
jejich
chování
a sociální
učení
v mezigeneračním přenosu. Tyto znaky jsou společné pro všechny chudé a sociálně vyloučené na celém světě. Jedná se zejména o podobnost v rodinných strukturách, mezilidských vztazích, zvycích, v hodnotovém systému, orientaci v čase. Tento druh kultury plní adaptivní funkci, protože dává jejím příslušníkům jakýsi zjednodušený soubor řešení problémů a návod na život. Pokud se lidé začnou podle vzorce této kultury chovat, ztrácejí šanci se z jejich pout vymanit. Ve svém prostředí se dobře orientují, ale pokud by měli opustit společenství, jednají zpravidla nejistě, nepřiměřeně a často nepřátelsky vůči jinému sociálnímu prostředí. Kultura chudoby se rozvíjí v prostředí, do kterého nezasahují instituce většinové společnosti. Kultura chudoby se utváří ve vztahu k majoritní třídě a jejím hodnotám (např. individuální společenský vzestup, hromadění bohatství, šetrnost). Pro příslušníky kultury chudoby je velmi nízká možnost dosáhnout těchto hodnot a cílů a nemohou proto ani dosáhnout úspěchu v majoritní společnosti. Lewis tuto kulturu chudoby vymezuje jako subkulturu západní společnosti s vlastní strukturou a vlastní logikou. Jedná se o způsob života předávaný z generace na generaci a má tendenci se opakovat (reprodukovat). Kultura chudoby je tedy primárně důsledkem dlouhodobého sociálního vyloučení. Topinka a Janoušková upozornili na skutečnost, že u Romů „ mladší generace ztrácí pracovní návyky a hledá maladaptivní strategie zvyšování životního standardu“. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 18) Tak dochází k totiž reprodukci kultury chudoby. „Osoby, které se do kultury chudoby socializují, přijímají maladaptivní strategie jako běžné žádoucí. V lokalitách v tomto koloběhu žijí děti, které nikdy nezažily zaměstnání svých rodičů. Zatímco jejich vrstevníci vyrůstající v majoritní společnosti, vidí pozitivní vzory, které sledují, tyto děti se učí, že „pro peníze se chodí na sociálku“. (Topinka, Janoušková, 2009, s. 18) Životní situace Romů Na životní situaci Romů má tedy velký vliv jejich „Romství“, které má vliv na způsob výchovy, vztah ke vzdělání, k majetku, k finančnímu hospodaření, k zaměstnání i způsobu bydlení. Finanční tíseň a zadlužení přímo souvisí se způsobem života a způsobem finančního hospodaření Romů. Neschopnost hradit řádně a včas své závazky vůči majitelům bytů a domů, ve kterých Romové bydlí, vedou ke zhoršování jejich úrovně bydlení a jsou současně jednou z možných příčin jejich sociálního vyloučení. Sekyt uvádí, že „ je „romství“ retardačním prvkem hlavně ve dvou směrech: 187
jednak brání osobnímu vzdělávání (v neromských věcech) jednotlivým nositelům „romství“, jednak svým systémem rodinné solidarity zpomaluje rozvoj osobní odpovědnosti“. (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004, s. 215) Romové a finanční hospodaření Peníze jsou u Romů sice vysoko v žebříčku hodnot, protože umožňují aktuálně uspokojit jejich životní potřeby, jsou prostředkem, jak vyjádřit lásku i úctu. „Mnozí autoři poukazují na neschopnost Romů racionálně zacházet s finančními prostředky, kdy se střídají dny hojnosti se dny naprosté nouze. To je patrně důsledek neschopnosti odložit uspokojení potřeby. Je možné, že tato charakteristika – vedle objektivní nouze – také přispívá ke stále se rozšiřujícímu lichvářství (úžernictví) mezi Romy.“ (Hůlová, Steiner in Hirt, Jakoubek 2006, s. 101). Romové a sociální vyloučení Sociální vyloučení podle Moravce je „situace, kdy člověk, rodina, domácnost, společenství nebo celé subpopulace jsou vyloučeny z určitých sociálních vztahů a interakcí a z provozu sociálních institucí, které jsou přístupné většině společnosti.“ (Moravec in Jakoubek, Hirt 2006, s. 13) Kde mohou nalézt (nejen) Romové pomoc? Problémy s finanční tísní nebo zadlužením se stávají celospolečenským problémem a netýkají se pouze romské menšiny. Na zajištění sítě služeb sociální pomoci pro zadlužené občany pracuje již téměř každé krajské město. Informace a možnosti, kde nalézt řešení pro svou situaci mohou zadlužení hledat u pracovníků státních institucí, kteří jsou schopni předat další kontakty například na dluhové poradce občanských poraden a sdružení, nebo na internetové stránky neziskových organizací zabývajícímí58 se touto problematikou a nebo je možno vyhledat informace v elektronickém katalogu poskytovatelů sociálních služeb v konkrétním regionu59 Přístup k internetu mohou využít na kontaktních místech úřadu práce nebo veřejných knihovnách. Náš právní systém garantuje souborem právních norem podmínky poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivé sociální situaci60. Poradenství a jeho formy jsou zakotveny mimo jiné
58
http://dluhy.obcanskeporadny.cz/
59
(http://iregistr.mpsv.cz/socreg/vitejte.fw.do?SUBSESSION_ID=1431148087679_1.)
60
Zákon č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů zaručuje v článku 30 právo na takovou pomoc, která je nezbytná k zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti stanoví zákon.
188
např. v Zákoně o sociálních službách61,62 a v Zákoně o pomoci v hmotné nouzi63. Zákon o
sociálních službách (ZoSS) výrazným způsobem upevnil sociální práci jako obor lidské činnosti. Profesionální sociální pracovníci jsou zaměstnáni v sociálních službách, aby realizovali jejich sociální cíle a programy. Zřizovatelem i poskytovatelem jsou obce, kraje, Ministerstvo práce a sociálních věcí, nestátní neziskové organizace, občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, církevní právnické osoby a nadace.
Sociální práce s Romy Aby byla sociální práce s Romy úspěšná je nutno znát úhel pohledu romského klienta na jeho problémovou životní situaci a posouzení, zda je s ohledem na své kulturní odlišnosti klient schopen problém zvládat. Proto je nutné při práci s Romy pečlivě a ve zvýšené míře pochopit a zvažovat jejich očekávání. Předsudky společnosti nebo klienta mohou mít výrazný vliv na výsledek sociální práce a je nutno s tímto fenoménem počítat. Velkým problémem se jeví existence ztíženého přístupu Romů k možnostem řešení a uplatnění svých práv a požadavků. Specifika sociální práce s romskými klienty shrnuli Navrátil a Musil (2003) do „sedmi pilířů sociální práce s romskými klienty“. Východiskem pro kvalitní sociální práci s menšinou je znalost kulturních charakteristik (tradic, norem, hodnot, rodových a rodinných vztahů) i důsledků zkušenosti menšiny se znevýhodněním a sociálním vyloučením. Rozdílnost kultur většinové společnosti a romské menšiny s rozdílnými sociálními charakteristikami se často stává zdrojem problémů a napětí. Současné členství ve dvou společnostech – majoritní a minoritní nazval Norton jako „dvojitou 61
§ 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů: Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství (§ 37 odst. 2) o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. 62
Např. § 37 mimo jiné stanovuje, že sociální služby zahrnují základní sociální poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, telefonickou krizovou pomoc, nácvik soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, podporu, vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností. Rozsah úkonů poskytovaných v rámci základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb stanoví Prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách62, která stanovuje, že součástí odborného sociálního poradenství jsou také sociálně terapeutické činnosti. Ty jen obecně definuje jako „poskytnutí poradenství v oblastech orientace v sociálních systémech, práva, psychologie a v oblasti vzdělávání“. U konkrétních popsaných typů sociálních služeb je zpřesňuje a popisuje např. jako „krizovou intervenci a další socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k překonání krizového stavu a zahájení následného terapeutického procesu“, jako „činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob“, ale také jako „psychosociální podporu formou naslouchání a podporu výměny zkušeností“ nebo jako „výchovné, vzdělávací, aktivizační a volnočasové aktivity“. 63
§ 1 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších změna doplňků: Každý má nárok na základní sociální poradenství vedoucí k řešení hmotné nouze nebo jejímu předcházení.
189
perspektivu“ jako „vědomý a systematický proces souběžného vnímání, chápání a srovnávání hodnot a chování většího společenského systému s těmi systémy, s nimiž je klient v těsném kontaktu – rodina, komunita. (Norton in Musil, Navrátil in Navrátil, 2003, s. 198). Sociální práce s Romy vyžaduje od sociálního pracovníka, aby měl systematické znalosti o romské menšině, o společnosti, pracoval na svém dalším vzdělávání, měl schopnost sebereflexe, kladl důraz na hodnotu a důstojnost každého člověka, dbal na etické principy povolání a přihlížel ke zvláštnostem komunikačních strategií Romů. (Musil, Navrátil in Navrátil 2003, s. 200-208) Etika v sociální práci Výkon povolání sociálního pracovníka je svázán s Etickým kodexem sociálních pracovníků České republiky, který schválila Společnost sociálních pracovníků 19. 5. 2006. Tento kodex vychází z hodnot sociální práce, která je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Etický kodex obsahuje i problémové okruhy, kterých by měl být každý profesionál pamětliv. Metodologická část Zhoršení kvality bydlení nebo jeho ztráta často úzce souvisí s finanční tísní a zadlužením, které jsem popsala v teoretické části práce. Zda hledají takto postižení lidé některou z forem sociální práce pro změnu své situace, jak ji vnímají a zda ji dokáží využít ve svůj prospěch či neprospěch bylo hlavním obsahem zkoumání. Cílovou skupinou zkoumání jsou příslušníci romské menšiny, kteří často bojují se zadlužením. Výzkum zvoleného přístupu sociální práce je orientován empiricky a bude pracovat se zjištěnými informacemi o vlivu a vnímání sociální práce na zvolenou strategii řešení zadluženosti v souvislosti s bydlením. Cíle výzkumu Cílem předkládané práce je zjistit, definovat a interpretovat vnímání způsobu pomoci v podobě sociální práce klientům ve finanční tísni. Odpovědi na hlavní výzkumnou otázku (dále HVO): „Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými?“ budou nejdůležitějšími zjišťovacími informacemi. Bude mne zajímat zvolená forma přístupu k sociální práci, kategorie klientů a výsledek spolupráce. Je systém sociální práce nastaven tak, aby byl více nápomocen ke znovuobnovení či nastolení sociálního fungování klienta ve finanční tísni? Existuje možnost změny přístupu klientů k hospodaření s jejich finančními prostředky? 190
Pro zodpovězení HVO jsem stanovila dílčí výzkumné otázky (dále jen DVO), které mají být nápomocny při hledání odpovědí na HVO. DVO 1: Jaké důvody vedly k finanční tísni nebo dluhům? DVO 2: Jaký je příběh vyhledání odborné pomoci klienty? DVO 3: Jaké změny působí spolupráce se sociálními pracovníky? Metodologie výzkumu Ve výzkumu se zabýváme podrobným studiem několika případů, které podrobujeme komparaci a hledáme shodné nebo naopak rozdílné znaky. Výhodou kvalitativního výzkumu je hloubkový popis případů. (Hendl, 2005) Případová studie se vyznačuje záměrnou volbou, neboť vybrané případy musí mít vlastnosti, které dále studujeme. Účelovému výběru respondentů z řad klientů předcházel předvýzkum, v rámci kterého byl sestaven a použit tzv. pilotní dotazník Technika sběru dat Protože je pro můj výzkum důležité získat informace o důvodech, pocitech, volených strategiích a očekáváních respondentů, byla zvolena dotazovací metoda, která bude provedena polostrukturovanými rozhovory s respondenty. Jednotky výzkumu a výběr výzkumného vzorku Jednotkou zkoumání jsou volené strategie řešení osoby ve finanční tísni (v souvislosti s bydlením). Jednotkou zjišťování jsou klienti, kteří se v rámci pilotního dotazníku přihlásili k romské menšině nebo národnosti, kteří se potýkají s finanční tísní a kontaktovali některou z pomáhajících profesí k řešení své situace. Do jednotky zjišťování jsou zahrnuti i sociální pracovníci, kteří reprezentují různé typy organizací. Interpretace dat a výsledek výzkumu Pro odpovědi na HVO byly sestaveny tři DVO, jejichž výsledky jsou sestaveny v následujících kapitolách: DVO 1: Jaké důvody vedly k finanční tísni nebo dluhům? Je zjištěno, že historie dluhu některých respondentů sahá hluboko do minulosti rodiny v souvislosti s problémy kolem státního občanství při rozpadu Československa. Od té doby se datují některé vzniklé dluhy na bydlení a první stěhování do sociálně vyloučených lokalit.
191
Příčin finanční tísně nebo dluhů na bydlení je mnoho; mezi zjištěné příčiny patří nedostatečný příjem, statut samoživitelky, vysoké náklady na bydlení, úhrady poplatků za rodinné příslušníky nežijící ve společné domácnosti, uspokojení jiných potřeb (finanční výpomoc dětem), nehrazení nákladům bydlení, zajištění potřeb dětí, neznalost nutnosti úhrady daně, dluhy na energiích, dluhy způsobené bývalým životním partnerem. Někteří respondenti uvádějí původní příčinu dluhu na bydlení v souvislosti s problémy se státním občanstvím, lichvu, z důvodu antagonismu mezi rodinami nevyužívají rodinné peněžní a naturální solidarity, užití finančních prostředků na něco jiného, než bydlení - tedy preference uspokojení aktuálních potřeb před odložením potřeby na pozdější dobu. Je prokázáno z výsledku výzkumu a podpořeno odborným pramenem, že dluhy na nákladech na bydlení vznikají z výše uvedených důvodů. Neplacení nájemného, služeb a energií (tedy dluhy na bydlení) s sebou nesou důsledky například v podobě změny lokality bydlení (například stěhování do okrajových částí obcí), změny kategorie bydlení (horší kvalita bydlení), nedostupnost či odpojení od některých zdrojů energií, stěhování do ubytoven, holobytů nebo úplnou ztrátu bydlení. Téma sociálního vyloučení je provázáno se schopností hospodařit s finančními prostředky, „Romstvím“ a sociálně ekonomickými podmínkami. Ztráta bydlení nebo vytěsňování z bydlení zasahující celé romské populace vedou k vytváření sociálně vyloučených lokalit a jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se obyvateli sociálně vyloučených lokalit stali. Je doloženo, že dluhy na bydlení skutečně s sebou nesou v mnoha případech změnu, zhoršení nebo úplnou ztrátu bydlení a možnost sociálního vyloučení. DVO 2: Jaký je příběh vyhledání odborné pomoci klienty? Výzkum potvrdil, že odbornou pomoc v zadlužení vyhledávají občané s nízkými nebo nulovými příjmy ze závislé činnosti, kteří až ze 100 % jsou příjemci dávek sociálního zabezpečení, často ze sociálně vyloučených lokalit, s nízkým vzděláním, bez pracovních návyků, s nízkou finanční gramotností. Vnímání situace záleží na individuálním charakteru klientů, kteří situaci vnímají často jako beznadějnou, emočně zátěžovou, nicméně aktuálně problém neřeší, nepřipouštějí si ho a obvykle situaci řeší až pod tlakem zvenčí (exekutorský příkaz, výpověď z bytu apod.). Pokud klienti pomoc odbornou vyhledají nebo ji přijmou, obvykle spolupracují, někteří dlouhodobě, na sanaci nejpalčivějšího problému. Najdou se i jedinci, kteří svou situaci odmítají řešit. Respondenti nejraději využívají praktickou pomoc terénních pracovníků, kteří jim pomáhají pochopit podstatu mechanismu splátek, vypisují formuláře, v případě 192
potřeby s nimi jezdí na úřady, probírají s nimi strategie, jak dluhy sanovat. Dvě respondentky uvedly, že pomoc terénních pracovníků odmítají, z toho jedna ji sice v minulosti využila, cítí se být nyní kvalifikovaná pro terénní sociální práci. Na spolupráci se respondentům líbilo především to, že terénní pracovníci jim poskytovali potřebné informace, psychickou oporu, jednali jejich jménem. Spolupráce trvala po dobu řešení problému nebo stále trvá, popř. se na terénní pracovníky obracejí při řešení nových problémů. Lze konstatovat, že respondent začne být aktivní až po vážném prvotním impulsu zvenčí. Na řešení problému pak již většinou spolupracují. Pozitiva spolupráce respondenta se sociálním pracovníkem: psychická podpora, získání nebo znovuobnovení dovedností finančního hospodaření, aktivní spolupráce, respondent se učí jednat. Negativa spolupráce: záškoláctví dětí, nespolehlivost, respondent nechce měnit postoj k problému, horší konstrukce dávky doplatek na bydlení. Snaha o delegaci řešení problému na sociálního pracovníka. Délka spolupráce činí rok až více než tři roky, tj. dlouhodobá spolupráce. Respondenti myslí, že odlišné prožívání, vnímání, chování a jednání romské menšiny má vliv na výsledek spolupráce. Zde je možno poukázat na nutnost dalšího vzdělávání sociálních pracovníků v oboru sociální práce ve smyslu poznání, přijetí a respektování odlišnosti kultur. DVO 3: Jaké změny působí spolupráce se sociálními pracovníky? Přístup respondentů R8, R10, R11, R12 k hodnotovému a kulturnímu systému je individuální, přesto jsou ze ¾ přesvědčeni, že je nutno reflektovat úskalí své práce v souvislosti s odlišným žebříčkem hodnot Romů. O tom, že znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní práci s klienty si respondenti myslí ze 3/4. Sociální a terénní pracovníci vnímají jako pozitivum, když se jim podaří respondenta přesvědčit, aby situaci řešil, poradit mu strategie řešení, když klienti pochopí, že za ně nikdo situaci nevyřeší, že se musí podílet na řešení vlastního problému. Zástupkyně poradenské organizace jako pozitivum vnímá i úroveň spolupráce s dalšími zainteresovanými subjekty (města, obce), za negativní úpravu doplatků na bydlení na ubytovnách. Platná úprava Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů od 1.1.2015 změnila podmínky pro jeho výpočet a nárok tak, že skutečně podle prvních ohlasů nepokrývá celou částku na bydlení u jiných forem bydlení. Jako frustrující pociťují pracovníci, když jejich práce 193
nemá výsledek, respondent „vše odkývá“, ale nic neřeší, nemá na řešení zájem, je lhostejný, nebo přes úsilí pracovníka vyjednanou službu nakonec nevyužije, ačkoli s daným problémem přišel a žádal o pomoc. Respondenti, kteří využívají pomoc, uvádějí, že se jejich situace zlepšila, jeden se oddlužil, jeden si lépe umí rozložit hotovost, další se snaží šetřit a v rámci možností splácet i více přemýšlet o užití peněz. S provázením a pomáháním i kontrolou mají respondenti dobré zkušenosti. Spolupráce je podle pracovníků dlouhodobou záležitostí, může být přerušena nebo je ukončena buď s vyřešením problému, nebo jeho delegací kompetentní specializované péči. V budoucnu uvítali pomoc od všech, kteří pomoc mohou poskytnout. Uvítali by pomoc při hledání práce, což je vhodná strategie řešení finanční tísně (viz kap. 3) a současně také k omezení reprodukce kultury chudoby a nežádoucích vzorů chování. Nejčastěji se kladně vyjadřovali k výkonu terénní sociální práce, kdy pomoc přichází za nimi a oni mohou mít v domácím prostředí potřebné podklady pro řešení svých problémů.. Sociální pracovníci považují za úspěch, pokud se podaří situaci rodiny stabilizovat. Z uvedených námětů je patrné, že sociální a terénní pracovníci o tématu budoucí spolupráce s klienty přemýšlejí. Zvýšení finanční gramotnosti je dobrým námětem, který se již začíná v České republice postupně realizovat. Uvádějí dále několik možností, např. vyšší využívání institutu zvláštního příjemce, přímou úhradu nákladů na bydlení, nulovou možnost nabídek půjčování peněz bez zjišťování finanční situace žadatele. Zákaz nabízení a půjčování peněz či zboží klientům na dávkách. Terénní pracovník zmiňuje nutnost začít aktivně pracovat na finanční gramotnosti dětí, aby byl přerušen rodinný model nakládání s penězi, a dále o „povinnosti rodičů vzdělávat se, chodit zároveň s dětmi do školy“, aby došlo u dětí k nácviku návyku vstávat, plnit si povinnosti, přičemž vzorem by byl právě rodič. Velmi zajímavým nápadem je baťovský model sociálního podniku. Tyto závěry jsou vhodným podnětem pro reformní paradigma sociální práce, neboť tento model sociální práce je orientován na makroúroveň a pomoc sociálně vyloučeným; za základ je považováno zaměření na zmocňování, změnu, rozvoj a posilování lidí, aby se autenticky podíleli na tvorbě a změnách institucí. Závěr Název práce „Sociální práce s klienty ve finanční tísni“ koresponduje se skutečností, že se jedná o velké a citlivé téma dnešní doby. Je o to citlivější, pokud se týká minority 194
s odlišnými kulturními hodnotami a jiným nazíráním na jejich problémovou životní situaci a posouzení, zda je s ohledem na své kulturní odlišnosti člověk schopen problém zvládat. Proto je nutné při práci s Romy, o kterých zejména tato práce pojednává, pečlivě a ve zvýšené míře pochopit a zvažovat jejich očekávání. Sociální práce není všemocná a nemůže člověka zbavit jako mávnutím proutku jeho finanční tísně ani zadlužení, může mu ale dopomoci k získání nového náhledu na svou situaci, prostřednictvím svých nástrojů jej naučit nebo znovuobnovit žádoucí strategie jednání, provázet k nastolení nebo znovuobnovení jeho životní rovnováhy. Je třeba mít na paměti, že sociální práce je práce s lidmi a zahrnuje v sobě i citovou a etickou dimenzi a může v sobě skrývat i jistá dilemata a nebezpečí. Cílem práce bylo najít odpověď na otázku: Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými? Proč se zadluženými, když v názvu práce se vyskytuje sousloví klient ve finanční tísni? Odpověď dává historie tohoto výzkumu. První přípravy k diplomové práci započaly již v roce 2011, kdy jsem přemýšlela o jejím tématu; věděla jsem, že se chci věnovat sociální práci s Romy, kteří mají dluhy na bydlení a kteří jsou z tohoto důvodu nuceni opouštět svá původní bydliště. První název budoucí práce zněl: „Přístupy sociální práce a jejich vliv na sociální práci s romskými klienty ve finanční tísni“. Tento název se stal v průběhu výzkumu poněkud kostrbatý a bylo proto třeba hledat vhodnější, zkrácenou verzi, která by lépe korespondovala s obsahem práce. V rámci průběhu výzkumu a jeho hodnocení došlo ke zjištění, že finanční tíseň znamená nemožnost člověka dostát svým závazkům a je tedy dlužníkem, zadluženou osobou. Tyto výrazy se v práci z výše uvedených důvodů rovněž vyskytují. Jsou synonymem pro finanční tíseň a výraz sociální práce se zadluženými pro jeho větší srozumitelnost a výstižnost se tak objevil v hlavní výzkumné otázce. Postupně došlo i k odklonu spíše více teoretičtější práce a záměru kvantitativního výzkumu, který měl více inklinovat k metodám a typům používaným v rámci sociální práce k praxi a vzájemnému vnímání sociální práce mezi sociálními pracovníky a jejich klienty a výzkumu kvalitativnímu. Vliv na tuto změnu měla patrně skutečnost, že pracuji více než deset let jako sociální pracovník nejen „za přepážkou“, ale i v terénu, práce mně baví a každý, byť drobný úspěch klienta mně těší. Nedomyšleným důsledkem této práce je její obsáhlost z důvodu množství pojmů, které bylo potřeba vysvětlit, aby práci porozuměl i laik, který o nějakých metodách sociální práce v životě neslyšel, ale aby porozuměl tomu, o čem práce pojednává. Bylo proto potřeba vysvětlit pojem sociální práce, metody, přístupy a typy 195
sociální práce, její paradigmata, kdo sociální práci vykonává, kdo je klientem sociální práce a jaké etické otázky a dilemata v sobě sociální práce skrývá. Velkým tématem se stala i finanční tíseň a zadlužování. Romové jsou národnostní menšinou, jejichž pohnutá historie i odlišný kulturní a hodnotový systém bylo nutné uvést pro pochopení jejich současné situace. „Historia magistra vitae“. „Historie je učitelkou života.“ Z důvodu, že se jedná o dva speciální problémy, a to sociální práci s menšinou a sociální práci se zadluženými, bylo nutno přihlédnout i ke specifikům práce s těmito typy klientů. Vzhledem k existenci dluhů na bydlení se stali někteří Romové obyvateli sociálně vyloučených lokalit a bylo účelné se o této problematice zmínit. Každý výzkum má svou metodologii, kterou je třeba zdůvodnit a v práci uveřejnit. Výzkum, jeho interpretace, výsledek, závěr a doporučení pro praxi jsou cílovou metou této práce, se kterou je třeba se seznámit. K výzkumu příčin dluhů na bydlení jsem přistupovala s vědomím, že pro osoby s nízkými příjmy nebo v hmotné nouzi existuje „záchranná síť“, která eliminuje nedostatek finančních prostředků pro úhradu nákladů na bydlení jednak dávkou pomoci v hmotné nouzi64 – doplatkem na bydlení, jednak dávkou státní sociální podpory65 – příspěvkem na bydlení. Obě tyto dávky mohou saturovat náklady na bydlení osobám s nízkými příjmy; přesto v souvislosti s náklady na bydlení lidé upadají do finanční tísně a zadlužují se. Respondenti byli pro výzkum vybráni bez znalosti místa jejich bydliště celkem ze čtyř lokalit, vzájemně nepříbuzní po rodové linii z důvodu, aby došlo ke snížení možného opakování totožných odpovědí a současně aby nedošlo k vzájemnému ovlivňování respondentů při vlastní realizaci výzkumu. Jednalo se o respondenty z různých rodin a různého stavu: svobodné jednotlivce, samoživitelku, svobodné osoby žijící v druhovském poměru, pár druh – družka, z nichž jeden je rozvedený a manžele. Věková kategorie se pohybuje u klientů od 24 let do 52 let, u sociálních pracovníků spodní hranice činí 28 let, horní hranice nebyla zjištěna (respondent přesný věk neuvedl). Všichni respondenti jsou zletilí a právně odpovědní. Polostrukturované rozhovory s respondenty byly provedeny v květnu 2015 v co možná nejkratším časovém rozpětí dvou dnů, aby nedocházelo k vzájemnému ovlivňování při možných společenských kontaktech. Rozhovory se třemi sociálními
64
Upravuje Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů.
65
Upravuje Zákon č. 117/1995 S., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů.
196
pracovníky byly realizovány během jednoho dne, jeden sociální pracovník se rozhodl odpovědět pouze písemně. Pro zodpovězení HVO jsem stanovila dílčí výzkumné otázky (dále jen DVO), které byly nápomocny při hledání odpovědí na HVO. DVO byly sestaveny tak, aby bylo možno využít vybrané metody výzkumu, a získat tak co nejpřesnější informace o zkoumaném problému za použití induktivní logiky a objevených pravidelností v odpovědích respondentů Pro polostrukturovaný rozhovor byly připraveny scénáře rozhovoru66, který byl sestaven podle studia odborných pramenů tak, aby operacionalizací stanovené tematické okruhy otázek směřovaly k odpovědím na DVO. Při přímém vedení rozhovoru nebyly položeny některé otázky z důvodu, že na ně již klient odpověděl a některé otázky budou upraveny v přímém rozhovoru tak, aby byl respondent schopen pochopit jejich smysl. Respondent také nebyl nucen na otázky odpovědět. Mimo natáčený rozhovor byli respondenti dotazováni na osobní údaje, jako jsou například osobní stav, věk, zaměstnání, dosažené vzdělání, organizaci, ve které pracují, dále osobní historii, počet dětí, zdravotní stav, zdroje příjmů, příčinu zadlužení a typ dluhů. V rámci tohoto nezadokumentovaného rozhovoru formou nahrávání byly pořízeny záznamy na terénní záznamové listy. Spisová dokumentace úřadu práce byla dalším zdrojem pro dokreslení životního příběhu klientů. Využití tohoto významného zdroje je možné zaměstnancem úřadu práce v souladu s § 55 odst. 6 Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů 67. K získání dat od sociálních pracovníků bude rovněž využito stanoveného scénáře polostrukturovaného rozhovoru s ohledem na využitelnost a porovnatelnost odpovědí pro zodpovězení DVO. Vzhledem k citlivosti tématu a skupinám respondentů není záměrem výzkumu jitřit v klientech emoce v souvislosti s jejich sociální situací. Data získaná z výzkumu byla interpretována tak, aby problematické nebo citlivé údaje nemohly být zneužity a současně aby výzkumem získaná data mohla sloužit jako obecně využitelný podklad pro řešení problémů zadlužených osob nebo osob ve finanční tísni ve formě sociální práce s klienty.
66
Viz příloha č. 9 a příloha č. 10.
67
Zobecněné informace a souhrnné údaje, které ministerstvo a orgány pomoci v hmotné nouzi získají při své činnosti, mohou být bez uvedení konkrétních jmenných údajů využívány zaměstnanci těchto orgánů při vědecké, publikační a pedagogické činnosti nebo ministerstvem pro analytickou a koncepční činnost.
197
Všichni respondenti byli před započetím rozhovorů informováni o tématu výzkumu a jeho cíli, dále byli informováni o zachování anonymity a způsobech nakládání se získanými daty. Na základě výsledků předvýzkumu a ochotě respondentů na výzkumu spolupracovat jsem se rozhodla vybrat respondenty účelově. Životní příběh respondentů je důležitou souvislostí pro výzkum; pomáhá osvětlit některé důvody pro vznik a vývoj finanční tísně nebo zadlužení a proto jsem se jím v rámci výzkumu u jednotlivých respondentů zabývala. Na základě výzkumu mohu konstatovat, že život v České republice vnímají respondenti subjektivně s ohledem na svůj vlastní životní příběh včetně momentální existenční situace. Obecně si na život v České republice nestěžují, vnímají, že postoje lidí k nim i k romské menšině jsou ovlivněny různými subjektivními faktory. Uvědomují si prvky generalizace v přístupu k jejich menšině ze strany většinové populace, proto je někdy vztah k majoritě ambivalentní. Je zjištěno, že historie dluhu některých respondentů sahá hluboko do minulosti jednotlivce nebo rodiny v souvislosti s problémy kolem státního občanství při rozpadu České a Slovenské federativní republiky. Od té doby se datují některé vzniklé dluhy na bydlení a první stěhování do sociálně vyloučených lokalit. Respondenti uvádějí jako příčinu finanční tísně nebo dluhů na bydlení nedostatečný příjem, statut samoživitelky, vysoké náklady na bydlení, úhrady poplatků za rodinné příslušníky nežijící s nimi ve společné domácnosti, preferenci jiných potřeb ve prospěch rodinných příslušníků než úhradu nákladů na bydlení, neznalost nutnosti úhrady daně, vznik dluhu v důsledku vysokých nedoplatků za spotřebu elektřiny a plynu, v důsledku dluhů způsobených bývalým životním partnerem. Někteří respondenti uvádějí původní příčinu dluhu na bydlení v souvislosti s problémy se státním občanstvím, lichvou a nebankovními půjčkami. Z důvodu antagonismu mezi rodinami někteří nevyužívají rodinné peněžní a naturální solidarity. Nejmarkantnějším se jeví užití finančních prostředků na něco jiného, než na úhradu nákladů na bydlení tedy preference uspokojení aktuálních potřeb před odložením potřeby na pozdější dobu. Je prokázáno a doloženo odbornými prameny, že dluhy na nákladech na bydlení vznikají z výše uvedených důvodů. Neplacení nájemného, služeb a energií (tedy dluhy na bydlení) s sebou nesou důsledky například v podobě změny lokality bydlení (například stěhování do okrajových částí obcí), změny kategorie bydlení (horší kvalita bydlení), nedostupnost či odpojení od některých zdrojů energií, stěhování do ubytoven, holobytů nebo úplnou 198
ztrátu bydlení. Téma sociálního vyloučení je provázáno se schopností hospodařit s finančními prostředky, „romstvím“ a sociálně ekonomickými podmínkami. Ztráta bydlení nebo vytěsňování z bydlení zasahující celé romské populace vedou k vytváření sociálně vyloučených lokalit a jsou trvalým ohrožením pro ty, kteří se obyvateli sociálně vyloučených lokalit stali. Je doloženo, že dluhy na bydlení skutečně s sebou nesou v mnoha případech změnu, zhoršení nebo úplnou ztrátu bydlení a možnost sociálního vyloučení. Respondenti R1 – R7, R8 (klienti) k řešení dluhové situace přistupovali s různou mírou úrovně aktivity, samostatné akční řešení potíží s dluhy na bydlení bylo pouze v jednom případě. Bylo zjištěno, že Respondenti R1 – R7, R8 (klienti) nemají příjmy z oficiální pracovní činnosti ze 100%, jejich příjmy tvoří dávky sociálního zabezpečení (dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky státní sociální podpory, dávky důchodového pojištění), jsou často ze sociálně vyloučených lokalit, s nízkým vzděláním, bez pracovních návyků. Z výzkumu vyplynulo, že záleží na individuálním charakteru respondenta ve smyslu přístupu k problému a jeho řešení. Respondenti z řad klientů R1 – R7, R8 situaci vnímají často jako beznadějnou, emočně zátěžovou, nicméně aktuálně problém neřeší, nepřipouštějí si ho a obvykle situaci řeší pozdě a pod tlakem zvenčí (exekutorský příkaz, výpověď z bytu apod.). Pokud klienti pomoc vyhledají, obvykle dlouhodobě spolupracují na sanaci nejpalčivějšího problému. Najdou se i jedinci, kteří svou situaci odmítají řešit. Respondenti R1 – R7, R8 (klienti) využívají pomoc převážně terénních sociálních pracovníků, kteří je kontaktují v místě bydliště a pomáhají jim pochopit podstatu mechanismu splátek, vypisují formuláře, v případě potřeby s nimi jezdí na úřady, probírají s nimi strategie, jak dluhy sanovat. Dvě klientky uvedly, že pomoc terénních pracovníků odmítají, z toho jedna se cítí být kvalifikovaná pro terénní práci. Na spolupráci se jim líbilo především to, že terénní pracovníci jim poskytovali potřebné informace, psychickou oporu, jednali jejich jménem. Spolupráce trvala po dobu řešení problému nebo stále trvá, popř. se na terénní pracovníky obracejí při řešení nových problémů. Tím je potvrzeno, je zejména terénní sociální práce oblíbená, je vyžadována a má oporu v tvrzení, že roste počet problémů, se kterými se lidé potýkají a roste také počet osob, které kontaktují sociální pracovníky a žádají poskytnutí základního poradenství. Lze konstatovat, že respondenti začnnou být aktivní až po prvotním impulsu zvenčí. Na řešení problému pak již většinou spolupracují. 199
Mezi pozitiva spolupráce respondenti řadí psychickou podporu, dovednosti, pomoc, spolupráci, respondent se učí jednat s protistranou. O negativech se příliš nezmiňovali, snad jen o časové nedochvilnosti sociálního pracovníka. V místech, kde se aktivně využívá sociální práce a sociální služby, dochází k lepší spolupráci s představiteli měst a obcí, na jejichž území služba sociální práce působí. Dále bylo uvedeno uspokojení z pomoci, která je poskytována. Negativa spolupráce vyplývají jednak z odlišného chápání postojů a hodnot preferovaných respondenty,
které
se
projevuje
například
záškoláctvím
dětí,
nespolehlivostí, rigidností postojů k problémům, dluhovou spirálou klientů a také je jako negativum vnímána ze strany sociálního zabezpečení horší konstrukce dávky doplatek na bydlení od roku 2015 a delegace problému na sociálního pracovníka. Délka spolupráce shodně uváděna i více než tři roky, jedná se tedy o dlouhodobou spolupráci. Odborné zdroje uvádějí, že znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní práci s klienty, což se potvrdilo. Respondenti z řad sociálních pracovníků si ve 3/4 myslí, že odlišné prožívání, vnímání, chování a jednání romské menšiny má vliv na výsledek spolupráce. Zde je možno poukázat na nutnost dalšího vzdělávání sociálních pracovníků v oboru sociální práce ve smyslu poznání, přijetí a respektování odlišnosti kultur. Respondenti vzájemně vnímají jako pozitivum, když je ve vzájemné součinnosti zadlužení různými formami řešeno. Respondenti, kteří využívají pomoc, uvedli, že se jejich situace zlepšila ve smyslu hospodaření s finančními prostředky. Zlepšení spatřují v oddlužení, lepším rozložení hotovosti, úsporách, splácení dluhu a rozvaze o užití peněz. S provázením, pomáháním i kontrolou mají respondenti dobré zkušenosti. Spolupráce na řešení finanční tísně je podle všech respondentů dlouhodobou záležitostí. Klienti by v budoucnu uvítali pomoc od všech, kteří pomoc mohou poskytnout. Uvítali by pomoc při hledání práce, což je vhodná strategie řešení finanční tísně a současně také vhodná strategie k omezení reprodukce kultury chudoby. Nejčastěji se kladně vyjadřovali k výkonu terénní sociální práce, kdy pomoc přichází za nimi a oni mohou mít v domácím prostředí oporu, pocit bezpečí i potřebné podklady pro řešení svých problémů. Nyní odpovím na hlavní výzkumnou otázku: Jak sociální pracovníci a jejich klienti vnímají sociální práci se zadluženými?
200
Sociální práce se zadluženými a zejména její forma terénní sociální práce je vnímána oboustranně pozitivně jako přijímaná, potřebná a žádoucí i do budoucna. Mezi pozitiva spolupráce respondenti z řad klientů řadí psychickou podporu, dovednosti, pomoc, spolupráci, respondenti se učí jednat s protistranou. V místech, kde se aktivně využívá sociální práce a sociální služby, dochází k lepší spolupráci s představiteli měst a obcí, na jejichž území služba sociální práce působí. Dále bylo uvedeno uspokojení z pomoci, která je poskytována. Systém sociální práce je nastaven tak, aby byl nápomocen k nastolení nebo znovuobnovení sociálního fungování klienta. Vnímaná negativa spolupráce vyplývají jednak z odlišného chápání postojů a hodnot preferovaných respondenty, které se projevuje například záškoláctvím dětí, nespolehlivostí, rigidností postojů k problémům, dluhovou spirálou klientů a také je jako negativum vnímána ze strany sociálního zabezpečení horší konstrukce dávky doplatek na bydlení od roku 2015 a delegace problému na sociálního pracovníka. Délka spolupráce shodně uváděna i více než tři roky, jedná se tedy o dlouhodobou spolupráci. Dlouhodobá spolupráce je vnímána jako nezbytná vzhledem ke kumulaci problémů v souvislosti se zadlužením. Možnost změny přístupu klientů k hospodaření tak existuje vlivem dlouhodobé spolupráce může vést ke změně naučených vzorců chování a jednání. Odborné zdroje uvádějí, že znalost a pochopení kulturních zvyklostí Romů a jejich hodnotového systému má přímý vliv a význam pro vlastní práci s klienty, což se potvrdilo. Z výzkumu vyplynulo, že respondenti o budoucí vzájemné spolupráci jako potřebné vážně i nadále uvažují a o tématu budoucí spolupráce přemýšlejí. Sociální pracovníci, kteří se účastnili výzkumu, uvedli několik námětů, např. vyšší využívání institutu zvláštního příjemce, přímou úhradu nákladů na bydlení, nulovou možnost nabídek půjčování peněz bez zjišťování finanční situace žadatele. Zákaz nabízení a půjčování peněz či zboží klientům na dávkách. Zmiňují nutnost začít aktivně pracovat na finanční gramotnosti dětí, aby byl přerušen rodinný model nakládání s penězi, a dále o „povinnosti rodičů vzdělávat se, chodit zároveň s dětmi do školy“, aby došlo u dětí k nácviku návyku vstávat, plnit si povinnosti, přičemž vzorem by byl právě rodič. Velmi zajímavým nápadem je návrat baťovského modelu sociálního podniku tak, jak fungoval v rámci firmy Baťa. Tyto závěry jsou vhodným podnětem pro reformní paradigma sociální práce, neboť tento model sociální práce je orientován na makroúroveň a pomoc sociálně 201
vyloučeným; za základ je považováno zaměření na zmocňování, změnu, rozvoj a posilování lidí, aby se autenticky podíleli na tvorbě a změnách institucí. Sociální práce se prezentuje jako obor lidské činnosti vycházející z vědeckých poznatků i obor praktické činnosti o lidech, s lidmi a pro lidi.
202
Doporučení pro praxi Z uvedených námětů je patrné, že všichni sociální pracovníci o tématu budoucí spolupráce s klienty přemýšlejí. Sociální pracovníci zmiňují nutnost začít aktivně pracovat na finanční gramotnosti dětí, aby byl přerušen dysfunkční rodinný model nakládání s penězi; což je věc, která je již projednána a v současné době uváděna v praxi v souladu s „Národní strategií finančního vzdělávání 2010“, jejímž prostřednictvím by mělo dojít k posílení finanční gramotnosti občanů České republiky a prevenci předlužení na stáří. Program je zaváděn a uplatňován, ale efekt této strategie nebude hmatatelný okamžitě, protože je třeba změnit naučené způsoby chování v oblasti hospodaření s finančními prostředky. Doporučuji, aby docházelo ke vzdělávání sociálních pracovníků a široké veřejnosti nejen ve vztahu k menšinám, ale i pro obecné zvyšování finanční gramotnosti. Námět k vyššímu využívání institutu zvláštního příjemce je v praxi možný; tato možnost je dána například § 40 Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi v platném znění, má v souladu s příslušnými ustanoveními sloužit k přímé úhradě nákladů na bydlení, ale ze zkušenosti vím, že je využívána méně. V tomto směru by bylo možno apelovat na vyšší využívání zákonného prostředku pro úhradu nákladů na bydlení, aby docházelo ke striktnímu nasměrování výplaty dávek pro účel, pro který byla přiznána a vyplacena. Nulová možnost nabídek půjčování peněz bez zjišťování finanční situace žadatele je problém, o kterém se ví, že existuje „ Právní rozbor k problematice zadlužování sociálně deprivovaných vrstev obyvatelstva , který byl vypracován pro Odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra České republiky již v prosinci 2006, ale o jeho osudu mi není nic známo. Doporučením pro praxi je zvyšování finanční gramotnosti a povinné a důsledné zjišťování bonity klienta při nabídce úvěrových produktů, aby mohlo docházet ke zmírnění zadluženosti nízkopříjmových nebo bezpříjmových skupin obyvatelstva. Zákaz nabízení a půjčování peněz či zboží klientům na dávkách – viz výše. K „povinnosti rodičů vzdělávat se, chodit zároveň s dětmi do školy“, aby došlo u dětí k nácviku návyku vstávat, plnit si povinnosti, přičemž vzorem by byl právě rodič (nabízet žádoucí vzory chování a jednání) snad nemám co dodat. Zvyšování základní gramotnosti některých skupin obyvatelstva je jistě dobrou strategií pro společenské uplatnění a bylo by v tomto směru dobré pokračovat, neboť existují granty na podporu
203
vzdělávání, které pomáhají lidem například k pracovnímu uplatnění (například program „ Vzdělávejte se pro růst !“). Velmi zajímavým nápadem je návrat baťovského modelu sociálního podniku tak, jak fungoval v rámci firmy Baťa. Ve své době to byl jistě heroický počin, který by jistě nalezl donátory pro jeho znovuvzkříšení i v současnosti. Respondenti z řad klientů vnímají jako zásadní získání zaměstnání jako zdroj příjmů, aby se mohli vymanit zejména ze zadlužení a jeho důsledků. Podněty respondentů jsou vhodným impulsem v rovině všech typů paradigmat sociální práce, neboť rozsahem námětů respondenti navrhli změny ve všech úrovních sociální práce. Jsou směřovány k jednotlivcům, skupinám i celé společnosti (terapie, vzdělávání se, podněty pro reformní změny) aby se autenticky podíleli na tvorbě a změnách institucí.
204
