MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Fakulta sociálních studií. Katedra environmentálních studií

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií

Luxus v klášteře: Environmentální souvislosti životního způsobu klarisek

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Monika Popelková (rozená Vokálová) Holštejn 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala a použité zdroje jsem uvedla na konci textu. Na Holštejně dne 14. 5. 2013

Vedoucí: prof. RNDr. Hana Librová, CSc. 2

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat zejména vedoucí mojí práce prof. RNDr. Haně Librové, CSc. za podnětné konzultace a směrování práce. Děkuji také diplomantkám z diplomového semináře za jejich připomínky. Děkuji také celé katedře environmentálních studií, na které se mi po dlouhá léta dobře studovalo. Vzpomínat na ni budu s radostí a dlouho. Velký dík patří soběšickým klariskám za jejich milé a vstřícné přijetí a pohostinnost, za jejich cenné výpovědi. V neposlední řadě děkuji Radkovi za dlouholetou materiální i morální podporu při studiu a také všem ostatním, kteří mě jakkoliv podporovali.

3

OBSAH ÚVOD

5

TEORETICKÁ ČÁST

7

1. Řeholníci

7

1.1 Kdo jsou společnosti zasvěceného život

7

1.2 Dělení řádů a kongregací

8

1.3 Krátký exkurz do historie zasvěceného života

10

1.4 Řády, na které se práce zaměřuje

13

2. Environmentální aspekty, koncepty a životní způsoby

16

2.1 Luxus

17

Tradiční luxus a jeho podoby

17

Nový luxus

18

Ekologický luxus

21

2.2 Proenvironmetální životní způsoby

22

Dobrovolná skromnost

22

Voluntary simplicity

23

Downshifting

26

Slow movement

28

Záměrná skromnost

29

Bioregionalismus

30

2.3 Křesťanství a environmentální otázky

31

Teoretické pozadí

31

Diskuse v praktikující katolické církvi

34

2.4 Rakouský výzkumný projekt benediktinů

35

EMPIRICKÁ ČÁST

38

3. Metodologie a výzkumný projekt

38

3.1 Výzkumný problém

38

3.2 Cíle výzkumu

39

3.3 Výzkumné otázky a hypotézy

40

3.4 Výzkumná strategie, metoda sběru dat a kritéria pro výběr případu

41

3.5 Metoda získávání respondentů, etika výzkumu a otázka přístupu

42

3.6 Úvodní prezentace komunity zahrnuté do výzkumného projektu

43

4. Analýza

46

4.1 Nový luxus

46

4.2 Tradiční luxus

58

4.3 Environmentální souvislosti životního způsobu klarisek

58

4.4 Reflexe environmentálních souvislostí a podstojů k přírodě

66

4.5 Ekologický luxus

68

4.6 Podobnost s životními způsoby s environmentálně významnými rysy

69

4.7 Zobecnitelnost závěrů na jiné komunity

70

ZÁVĚR

71

Použitá literatura a zdroje

74

Příloha 1: Denní řád komunity klarisek v Soběšicích

79

Příloha 2: Přepisy rozhovorů se sestrami klariskami

80

4

ÚVOD: Katolické řády jsou komunitami, jejichž ústřední hodnoty představují vedle víry chudoba, čistota a poslušnost. Řeholníci a řeholnice se tak celoživotně vzdávají osobního vlastnictví, možnosti mít vlastní děti a zavazují se k zachovávání svornosti s komunitou. Kontemplativní mnišské řády navíc volí život v ústranní kláštera s pevným denním režimem, ve kterém je vymezeno maximálně pět či šest hodin práci a nejméně pět hodin společným modlitbám. Kontemplativní komunity se živí z části nebo zcela prací svých členů, pro některé komunity jsou částečně zdrojem příjmu i dary. Řeholníci tak ukazují, že v malé skupině lidí při pětihodinové denní práci a při skromném způsobu života je možné dosáhnout soběstačnosti v uspokojování každodenních potřeb komunity. Svým příklonem k nemateriálním hodnotám, vzdáním se osobního vlastnictví či bezdětností mohou být řeholníci ztělesněním uplatňování ekologických ctností. Je však otázka, jak konkrétně je životní způsob řeholníků uskutečňován, jak a zda vůbec řeholníci ekologické ctnosti uplatňují. Příkladem pochybností mohou být zchátralé klášterní komplexy vyžadující obrovské množství energie pro vytápění. V úvahu však přichází i jiné na první pohled méně nápadné praktiky se zprostředkovaným environmentálním dopadem1. Předpokládaná

environmentální

příznivost

života

katolických

řádů

je

nejspíše

nezamýšlená. Zůstává však otázkou, zda členové řádů reflektují environmentální příznivost svého způsobu života a zda jí přikládají hodnotu. Pokud by řeholníci environmentální příznivost svého způsobu života skutečně reflektovali, pak je podle mě velmi důležité zjistit, odkud tato reflexe pramení. Zda jde o výsledek šířící se sociální normy, která požaduje na nejbanálnější úrovni třídění odpadů a která prokapala už i k řeholníkům, a nebo jde o výsledek vyargumentovaného teologického postoje k přírodě jako k Božímu stvoření, ze kterého vyplývá i nutnost zavádět konkrétní environmentální opatření a praktiky. Nebo naopak řády uvažují nad přírodou jako stvořením, ale nedokáží již rozeznat, které konkrétní aktivity jsou environmentálně příznivé? Z hlediska početnosti představují řeholníci sice marginální skupinu, jejich pozice je zejména v rámci katolické církve neochvějná. Radikalitou svého života provokují ostatní

1

Náročná rekonstrukce starého rozpadajícího se barokního statku v západních Čechách, který je dnešním sídlem mužské větve trapistů, s citlivě doplněnými novými budovami za účasti významného architekta Johna Pawsona, byla podpořena řadou sponzorů. Jedním z nich byla např. i obchodní společnost Sokolovská uhelná. Klášter trapistů Nový dvůr, staženo 1. 12. 2012, dostupné z http://www.novydvur.cz/cz/donors.html 5

věřící k hlubšímu uplatňování evangelijních hodnot a mohou být zdrojem inspirace či následování. V této práci se zaměřím konkrétně na některé aspekty životního způsobu ženské řeholní komunity klarisek žijících v Soběšicích u Brna. Hlavním teoretickým rámcem mi bude koncept luxusu, zejména nového a ekologického. Podstatou ekologického luxusu je uvědomělé snižování ekologické stopy, které je spojeno se sebeomezením, ale i příklonem k nemateriálním a kulturou oceňovaným stránkám lidské existence. (Librová, 2003:61) Nový luxus cílí na nemateriální statky. V obecné rovině je luxus antropologickou konstantou, která vzbuzuje nápodobu a šíření. Luxus proto může být významný v souvislosti s šířením proenvironmentálního či environmentálně šetrnějšího chování. O percepci environmentálních aspektů životního způsobu řeholníků doposud nebyl žádný výzkum v českém prostředí realizován. Vedle skutečného zájmu hledat odpovědi na nastíněné otázky, mám i několik osobních důvodů, proč jsem si téma pro zpracování diplomové práce vybrala. Dlouhodobě přemýšlím nad vztahem křesťanství a církve k environmentálním otázkám. Můj zájem také podpořila moje nedávná konverze ke katolictví, v církvi se rozkoukávám a zajímá mne, jak v ní různí lidé žijí. Řeholníci mne uhranuli svojí radikalitou a chtěla jsem poznat, kdo tito lidé jsou a jak žijí.

.

6

TEORETICKÁ ČÁST 1. Řeholníci

Ačkoliv řeholní komunity v současné době rozhodně neprožívají období rozkvětu, jejich význam je pro katolickou církev zásadní2 a řeholníci v ní mají pevně zakotvenou pozici. Řeholníci provokují ostatní křesťany (a nejen je) svým absolutním nasazením života pro víru a radikálním následováním tzv. evangelijních rad. „Chudoba coby evangelní rada je... naprosté zřeknutí se vlastního majetku ne proto, že by byl sám o sobě špatný, ale proto, aby tento aspekt křesťanského života realizovaný "až do krajnosti" burcoval ostatní křesťany a pomáhal jim nalézat správnou míru v užívání svého vlastnictví.... probouzí svědomí, povzbuzuje a vede k zachovávání ctnosti chudoby.“ (Machula, 1999) Librová označuje mnichy společně s Le Goffem jako mnohými často vyhledávané a inspirativní příkladné muže. (Le Goff in Librová, 2003:286) V první kapitole vymezím, kdo jsou řeholníci, a upozorním na pestrost a velkou rozmanitost

katolických řádů. Dále se budu věnovat krátkému historickému exkurzu a

vymezím a zdůvodním, na které konkrétní řeholní společenství se práce bude dále zaměřovat.

1. 1 Kdo jsou společnosti zasvěceného života Podstatou

řeholního života je následování tzv. evangelijních rad. Základními

evangelijními radami jsou čistota, poslušnost a chudoba. Evangelijní rady se odlišují od biblických přikázání v tom, že nejsou závazné pro všechny křesťany, nýbrž jen pro ty, kteří jsou k jejich následování povolání Bohem.3 Vychází z Ježíšových výroků „chceš-li být dokonalý...“4 Řeholní způsoby ovlivňují podle Chylíka pestrost katolické církve (Chylík 5).

2

Součástí tradice a nauky církve je víra v sílu a působení modlitby. Řeholníci se věnují modlitbě velkou část svého dne. To je církví vnímáno jako silný vnitřní zdroj víry pro celé církevní společenství. 3 Machula upřesňuje, že je nutné rozlišovat mezi evangelijní radou a ctností. „K životu v čistotě, chudobě a poslušnosti ve smyslu ctnosti jsme povoláni všichni... Evangelní rady jsou oproti ctnostem radikalizovány a zvláštním způsobem vyhroceny. Chudoba, tedy nelpění na majetku a prostý způsob života, je potřebná všem. Chudoba coby evangelní rada je naproti tomu naprosté zřeknutí se vlastního majetku ne proto, že by byl sám o sobě špatný, ale proto, aby tento aspekt křesťanského života realizovaný "až do krajnosti" burcoval ostatní křesťany a pomáhal jim nalézat správnou míru v užívání svého vlastnictví.... probouzí svědomí, povzbuzuje a vede k zachovávání ctnosti chudoby.“ (Machula, 1999) 7

Z evangelijních rad vycházejí tzv. instituty zasvěceného života (Buben, 2002:17) nazývané také jako společenství evangelijních rad (Machula, 1999). Buben dělí instituty zasvěceného života na řeholní a sekulární společnosti. Řeholní společnosti6 žijí společně v klášterech, jejich členové nosí hábity a skládají slavné (resp. věčné7) sliby a sliby poslušnosti, chudoby a čistoty. Členové sekulárních společností skládají jen sliby poslušnosti, chudoby a čistoty, nežijí společně, nemají jednotný oděv a věnují se především apoštolské činnosti. (Buben, 2002:17) Většina řádů má vnitřní členění – I. řád (primus ordo) je mužský, II. řád (ordo secundus) je ženský, III. řád (tertius ordo) – terciáře – tvoří sdružení laiků. (Buben, 2002:19). Vedle institutů zasvěceného života jsou zmiňované také společnosti apoštolského života a sdružení křesťanů. Společnosti apoštolského života žijí v komunitách, nosí hábity a rovněž (volněji) následují evangelijní rady. Nejsou však vázáni řeholními sliby. Jde především o misijní společenství. (Buben, 2002, Machula, 1999). Sdružení křesťanů se věnují zejména duchovní, apoštolské a charitativní činnosti a jsou zastoupena jak kleriky, tak laiky, celibátníky i manžely. Zpravidla jde o terciáře nebo společenství, která vycházejí z ducha některého z řádů. (Buben, 2002) 1. 2 Dělení řádů a kongregací V této kapitole nastíním základní dělení a pestrost řeholních společenství a kongregací. Nepůjde o vyčerpávající souhrny, ale spíše o stručné představení jednotlivých větví se zastavením u mnišských řádů, kterým bych se chtěla v mojí práci věnovat především. Řády a kongregace se dělí do mnoha větví. Zatímco je sjednocuje následování evangelijních rad, odlišuje je příklon k různým řeholím, svatým a významným duchovním osobnostem, charismatům, dále pak specifika v poslání řádu nebo v liturgii. „Množství a rozmanitost řeholních institutů je dána rozmanitostí úkolů a rozmanitostí nadání (talentů) lidí v průběhu staletí.“ (Machula, 1999) 4

Příkladem evangelijní rady je Ježíšův výrok: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mne“. (Matouš 19:21) 5

Pozn. osobní sdělení ze dne 16. dubna 2012, p. Karel Chylík je knězem ve farnosti Sloup Řeholní společnosti se dále člení na řády a kongregace. Machula podotýká, že rozdíl mezi řády a kongregacemi je spíše historický. Všechny řády vznikly do Tridentského koncilu, kongregace až po něm. 6

7

Oba druhy slibů mají stejnou podstatu – člen se jimi celoživotně zavazuje. Rozdíl byl jen právní, slavné sliby se těšily větší právní ochraně a závaznosti (řeholník se slavnými sliby mohl přestoupit jen do institutu se slavnými sliby). Dnešní kanonické právo však tento rozdíl už téměř stírá. (Machula 1999) 8

K historicky nejstarším patří mnišské (monastické) řády vycházející z Benediktovy řehole. Jádrem Benediktovy řehole je výzva „Modli se a pracuj!“, latinsky ora et labora. (Machula, 1999). K základním řeholním slibům poslušnosti, chudoby a čistoty přidal Benedikt další slib – stabilitas loci, tedy závazek prožít život na daném místě v dané komunitě. (Chylík, 2012) Na řád Benediktínů později navázaly další mnišské řády. Cisterciáci se snažili o obnovu původního zaměření Benediktínů a také o návrat k manuální práci. (Buben, 2007: 149) Trapisté (nebo-li řád cisterciáků přísné observance8) připojují další požadavek na mnichy, kterým je mlčení. Díky němu se trapisté mohou soustředit na přítomné okamžiky, jejichž prožívání považují za důležité. Mlčení však nebrání komunitnímu životu, bratři společně manuálně pracují, nemají žádné osobní cely, ale spí v dormitáři - jedné místnosti na lůžkách oddělených plentami.9 Trapisté usilují také o vnější izolovanost, a proto svoje kláštery situují do odlehlých oblastí. (Buben, 2007: 361) Kartuziáni jsou společně s trapisty jedněmi z nejpřísnějších řádů. Vedle mlčení zachovávají kartuziáni samotu ve svých celách, radikální chudobu, půsty a věnují se apoštolátu psaním textů. Jejich styl je cenobitsko-poustevnický, který je vlastní i dalšímu mnišskému řádu - Celestínům (Buben, 2007: 307). Buben připojuje k mnišským řádům také Basiliány, mnichy východního obřadu vycházející z řehole sv. Basila. Basiliáni se orientují na sociální a apoštolskou činnost. Jinou velkou větev představují žebravé řády (nazývané také mendikanti či konventuálové). Žebravé řády se objevily jako reakce na zbohatlictví církve. Mniši se zříkali nejen osobního, ale i společného majetku a zajištění. Živili se buď příležitostnou prací nebo žebráním, které však bylo v 16. století definitivně opuštěno. Od mnišských řádů se odlišovali tím, že žili a kázali ve městech, nikoliv v ústraní. Nejznámějšími jsou dominikáni a řády vycházející z odkazu sv. Františka z Assissi (tedy kapucíni, františkáni a minorité), k této větvi patří i pauláni (kteří navíc slibují trvalý post spočívající ve zřeknutí se konzumace masa) nebo karmelitáni. (Machula, 1999, Buben 2007) Dnešní žebravé řády se zaměřují na apoštolskou a pedagogickou činnost, sociální práci a pořádání duchovních obnov. Je zajímavé, že klarisky – kapucínky, tedy ženská větev inspirovaná sv. Františkem vycházející z řehole sv. Kláry, žijí v ústraní a jejich denní režim i způsob obživy je podobný 8

Jednotlivé řády benediktinů nebo cisterciáků žijí podle Benediktovy řehole, ale odlišují se observancemi, které vycházejí z jejich konstitucí (stanov). Observance (z latinského observare, tedy zahochovávat) jsou prostředky duchovního života (př. mlčení, manuální práce, oficio, tedy denní modlitba církve apod.). V 19. století se začali rozlišovat cisterciáci přísné a obecné observance. Cisterciáci přísné observance se nazývají trapisté podle francouzského reformovaného kláštera La Trapp a jejich život je zasvěcen výhradně životu modlitby v klášteře bez jiného charitativního nebo misijního zaměření. Naopak císterciáci obecné observance se zapojují i do práce ve farnostech, vědě a vzdělávání. (Merton, 2007: 267) 9 týká se trapistů v Novém Dvoře (Chylík) 9

mnišským řádům. (Jirásko, 1991:114) Pevně stanovený rozvrh denních modliteb vyvažuje práce (v případě klarisek v Soběšicích jde zejména o výrobu liturgických předmětů – rouch a svíček). (Kotrmanová, 2007) Řehole sv. Kláry však nepožaduje plnou soběstačnost členek komunity vycházející pouze z vlastní práce a výdělku. Naopak sv. Klára vyzývá k neodmítání darů a podtrhuje i žebravý charakter řádu. Dalšími řádovými větvemi jsou rytířské řády a křižovníci, které měly v minulosti za cíl střežit posvátná místa spojená s životem a působením Krista, ochranu poutníků putujících do Jeruzaléma, charitativní činnost, ale také boj s nevěřícími. V současné době se tyto řády zaměřují zejména na sociální, charitativní a pedagogickou činnost. Patří mezi ně např. johanité, templáři, němečtí rytíři, křižovníci s červeným srdcem. (Buben, 2002:18) Řeholní kanovníci jsou kněží žijící okolo biskupa nebo významného chrámu, žijí tedy ve městech a věnují se zejména pedagogice, rozvíjení vědy a vzdělání. Jde např. o premonstráty. (Machula, 1999) Řeholní klerikové se orientují na vnitřní obrodu církve (př. theatini) a vzdělávání (př. piaristé). (Buben, 2008) Řeholní kongregace představují rovněž pestrou škálu komunit, která se zaměřují především na sociální, pedagogickou nebo evangelizační činnost. Těm se však v této práci věnovat nebudu. 1. 3 Krátký exkurz do historie zasvěceného života Tzv. zasvěcený život má dlouhou tradici a je raného data. Již ve 2. století po Kr. se pronásledovaní křesťané uchylují do pouště. Tito tzv. asketové (zdrženliví) skládají veřejně celoživotní sliby čistoty, žijí podle evangelia, tedy modlí se, zachovávají posty a svoji práci orientují pro druhé. Objevují se také zasvěcené panny, které požívají v pohanské společnosti vážnosti. Ve 3. a 4. století se asketický život rozvíjí, ustává pronásledování křesťanů, přidávají se i bohatí a vlivní, a tím roste vážnost hnutí. Mnišství se stává součástí života církve. Pro mnicha (latinsky monachus, tedy osamocený) se užívá i pojmu anachoreta (odcházející do samoty) nebo eremita (éremos znamená v řečtině poušť). Anchoreti žili osamoceně v koloniích, společně se jen modlili a slavili eucharistii. Jejich cílem bylo maximální sjednocení s Bohem, kterého dosahovali modlitbami, postem, omezením potřeb na minimum a kajícími skutky. Oproti osamělému anachoretickému životu se vynořuje tzv. koinobitismus (společný život v klášteře). S ním přichází Pachomius, který usoudil, že poustevnictví neodpovídá ideálu 10

křesťanské lásky. Spojením egyptských pousteven vytvořil první klášter a založil způsob cenobitského života. Panchomius vytvořil první řeholi, pravidla pro společný život, která obsahovala požadavek poslušnosti představenému. Podmínkou vstupu do cenobia bylo zřeknutí se majetku a složení slibu čistoty a chudoby. Mniši se společně modlily a v tichosti a rozjímání pracovali. Každý se musel uživit vlastní prací 10 a oproti anachoretům, kteří jedli jen jednou denně, jedli cenobité dvakrát denně. Později se objevili v Sýrii a Palestině sloupovníci (stylisté), kteří žili na sloupech, kde byli izolovaní, ale zároveň odtud mohli radit a pomáhat. Tzv. inclusi žili osamoceně až do smrti v zazděných kobkách. Malými otvory ve zdi přijímali potravu, modlili se a věnovali se ručním pracím. Na Západě se mnišský život začal probouzet až ve 4. století, v době, kdy na Východě byl mnišský způsob života zcela etablovaný. Západní zakladatelé se inspirovali východním mnišstvím na svých cestách. Významnou postavou západního mnišství se stal Benedikt z Nursie. Benedikt založil začátkem 6. století několik klášterů v Itálii a poté sepsal i vlastní řeholi. V ní se odvrací od přísné askeze orientálních mnichů. Mnišský život inspiruje římskou rodinou, kde otec (tedy opat) přikazuje, vyžaduje poslušnost a disciplínu, ale respektuje také osobnost, individuální schopnosti mnicha a slabosti lidské povahy. (Buben, 2007: 9,10) 6. a 7. století je dobou masového odchodu lidí do klášterů, který oslabil armádu a ochromil světskou společnost. Kláštery byli v přízni bohatých a mocných. Chudoba se z klášterů vytrácela, mnozí vstupovali do klášterů z prospěchu a řeholní život upadal. V průběhu celého středověku se objevují různá reformní hnutí a řády. Po Clunyjské reformě benediktínského řádu přichází hnutí cisterciáků, kteří odmítají okázalost a navrací se k prostému životu, práci, rozjímání a vnitřní zbožnosti. Ve snaze o odloučenost zakládají cisterciáci své kláštery záměrně v divočině, v močálech, které vysušují. (Buben, 2007: 149) Cisterciácký řád je poté ještě jednou reformován v 18. století přísným řádem trapistů, nebo-li cisterciáků přísné observance (Merton, 2007). Dalším významným reformátorem řeholního života byl sv. František z Assissi ve 13. století. František spatřoval i v rostlinách, zvířatech a neživé přírodě dílo Stvořitele a zavádí univerzální bratrství, kdy i smrt mu je sestrou. (Buben, 2006:131) Reformních hnutí a nových řádů, později kongregací se objevuje ve středověku velké množství. Většina z nich však vychází z několika nejrozšířenějších řeholí – z řehole sv. Augustina, sv. Benedikta, sv. Františka, sv. Ignáce, sv. Basila. 10

mniši tkali pokrývky, pracovali na polích a v pekárnách, pletli rohože a koše 11

Velkou ránu českým klášterům zasazují plenící Husité (Buben, 2007: 184). V novověku přinášejí velké změny josefinské reformy rušící všechny řády, které se nevěnují zdravotnictví a sociální oblasti (Chylík), tedy všechny kontemplativní směry. 11 Podle Holubce tím došlo k zániku až třetiny klášterů v monarchii (Holubec, 2010). Některé řády tím ztratily svoje kontemplativní větve na více než 150 let. 12 Jiné komunity jsou naopak v 19. století obnovovány jako např. cisterciačky v Porta Celi u Tišnova.13 Těžké časy českým katolickým řádům přináší 2. světová válka. Činnost komunit je zastavena nebo výrazně omezena. Mnoho řeholníků je internováno a umírá v koncentračních táborech. Poválečná rekonstrukce komunit, zničených budov a obnova řádového života však nemají dlouhého trvání. „Nejdramatičtější chvíle pro řádová společenství, jak asi jen málokdo tehdy očekával, měly přijít tehdy až po druhé světové válce, v období čtyřicetileté komunistické nadvlády, především v 50. letech a první polovině let šedesátých.“ (Vlček, 2004:23) V roce 1950 jsou likvidovány nejdříve mužské řády, o půl roku později ženské. Členové a členky řádů jsou koncentrováni do internačních klášterů, je na ně vyvíjen tlak, aby přestali nosit hábity a členové komunit jsou rozptýleni. Klášterní budovy i pozemky řádů byly zabaveny. Zachovány byly pouze ženské řády pracující ve zdravotnictví a v sociálních službách, za které nebyla náhrada. Jedním z mála zachovaných kontemplativních řádů byly cisterciačky v Tišnově, které však musely slíbit, že svléknou hábity a budou docházet za prací do vepřína. (Chylík) Podobně znojemské dominikánky musely docházet do továrny, hábity si však mohly ponechat.14 Časté byly také konstruované procesy, ve kterých byli řeholníci a kněží odsuzováni k mnohaletým trestům. (Vlček, 2004) Po roce 1989 se řádům navrací pouze jejich klášterní budovy, mnohdy v dezolátním stavu. Vrácen však není všechen majetek a zejména chybí pozemky, ze kterých mnišské řády dříve žily a ze kterých mohly financovat údržbu klášterů.15 Např. skupina benediktinů v Rajhradě je 11

Josef II. „vycházel ze zásad merkantilistického populacionismu: zastánci josefinismu totiž argumentovali tím, že církevní majetek je málo produktivní a málo zdaněný, hierarchicky organisovaný klerus představuje příliš nákladný aparát, celibát odporuje lidské přirozenosti i příznivé populační bilanci státu, množství svátků omezuje píli obyvatelstva, zaslibování nezletilých řeholnímu životu jde na úkor počtu platných občanů i stavu finančních prostředků v zemi.“ (Bělina in Holubec, 2010) 12 Příkladem ja absence české kontemplativní větve dominikánů až do roku 1948. Klášter dominikánů Znojmo. Staženo 1. 3. 2013. Dostupné z http://www.dominikani-znojmo.cz/dominikani-mnisky/ 13 Klášter Porta coeli, staženo 1. 3. 2013, dostupné z: http://www.portacoeli.cz/informace/cisterciaci 14 Klášter dominikánů Znojmo, staženo 1. 3. 2013, dostupné z http://www.dominikani-znojmo.cz/dominikanimnisky/ 15 Důležitost pozemků pro soběstačnost mnišských řádů potvrzuje rakouský výzkum. Rakouští Benediktini dnes působí zejména jako kněží a dojíždí z kláštera do farností pro velký nedostatek kněží. Své pozemky (lesy a půdu) pronajímají a díky tomu jsou plně samostatní i v údržbě kláštera. Přesto, že dostávají od církve kněžský plat, dobrý stav budov by z něj nejspíše nezaopatřili. 12

plně závislá při opravách kláštera na dotacích. Mniši se navíc přestěhovali na faru a klášter pronajímají státu. Sami žijí ze svých důchodů, které mají proto, že za komunismu byli zaměstnání. (Chylík) Po roce 1989 však vznikají i zcela nové kláštery a komunity. Příkladem jsou Soběšické klarisky, které se za komunismu scházely v ilegalitě, po převratu odjely do německé komunity klarisek v Paderbornu a v roce 1997 otevřely zcela nový klášter v Soběšicích u Brna. 16 Podobně vzniká u nás i komunita trapistů. V roce 1991 odchází první čeští zájemci o trapistický život do francouzského opatství Sept-Fons, v roce 1998 přichází rozhodnutí založit klášter v Čechách, který je v roce 2004 vysvěcen. 17 Také italské trapistky si vysvětlují zájem Češek o jejich komunitu jako znamení vybudovat v Čechách klášter, který je vysvěcen v roce 2007 v Poličanech u Prahy.18 1. 4 Řády, na které se práce zaměřuje Vzhledem k rozsahu a cílům této práce se nebudu věnovat veškerým větvím řeholních komunit. Zájem budu směřovat především k některým mnišským kontemplativním cenobitským řádům. Tyto řády žijí v ústraní a částečně nebo zcela uhrazují náklady komunity z výdělku vlastní práce. Konkrétně jde tedy o řády, vycházející buď z požadavku „modli se a pracuj“19 , a nebo o specifické klarisky, které mají příjmy ze své práce, ale také z darů. Tyto komunity dělí svůj denní čas mezi práci a modlitbu a zároveň vznášejí požadavek, aby se komunita uživila prací svých členů. V denních řádech některých kontemplativních komunit je zároveň práci vymezeno v přesném denním plánu pět, maximálně šest hodin, o svátcích a nedělích je práci věnováno minimum času. Ne všechny kontemplativní řády vycházející z Benedikta se však živí vlastní prací ve smyslu zemědělství, potravinářství či řemesla. Rakouský výzkum (Leipold, AversanoDaerborn 2012) prokazuje, že mnoho rakouských benediktinů dnes působí jako kněží v přilehlých farnostech kvůli všeobecnému nedostatku katolických kněží. Řeholníci tedy 16

Osobní rozhovor se sestrou klariskou Anežkou (29. 4. 2013) Opatství Nový dvůr. (Staženo 1. 2. 2013), dostupné z: http://www.novydvur.cz/cz/history.html 18 Trapistický klášter Naší Paní nad Vltavou, staženo 1. 3. 2013, dostupné z: http://www.trappistevitorchiano.it/storia-fondazioni-nasi-pani-cz.asp 19 Jde především o benediktiny, cisterciáky a trapisty. Cisterciáci jsou reformovaní benediktini. Trapisté představují tzv. cisterciáky přísné observance, což znamená zpřísnění řádu (součástí jejich způsobu života jsou např. každodenní noční modlitby, kterými zahajují svůj den v 3:15) V práci se nebudu věnovat takovým řádům, které sice vycházejí z Benediktovy řehole, ale vykazují poustevnické rysy (celestíni, kartuziáni) – mniši sice žijí na společném místě, ale většinu času tráví každý sám uzavřen ve své cele, kde se věnuje modlitbě, vědě, psaní či překládání. (Buben, 2007) 13 17

dostávají plat jako ostatní faráři od církve, který pak putuje do společného jmění komunity. Pozemky, které k rakouským klášterům přiléhají, řeholníci pronajímají soukromým firmám, které na nich provozují zemědělství či hospodaří v lese. Vedle platů jsou tedy výnosy z pronájmů dalším příjmem. 20 Komunita se tedy sice živí prací svých členů, platy však poskytuje církev, resp. v českém prostředí stát a mniši se stávají v širším smyslu zaměstnanci státu. V českých poměrech je situace komplikovanější kvůli nevyřešeným majetkovým restitucím. Mnoho klášterů bylo po roce 1989 vráceno řeholníkům v dezolátním stavu a navíc bez pozemků, které je historicky živily. (Chylík, 2012) Navíc i některé české komunity benediktinů různou mírou kombinují práci s církevní mládeží či kněžskou službu s malým klášterním hospodářstvím.21 Naopak řehole trapistů, nejpřísnějšího cenobitského řádu vycházejícího z Benediktovi řehole, striktně požaduje, aby mniši neopouštěli klášter a vykonávali manuální práci. Podobný životní způsob je vlastní i klariskám, které sice patří do františkánské řeholní rodiny, ale také ony zdi kláštera neopouští, věnují se ruční práci a žijí i z darů. V práci se zaměřím především na komunity, které alespoň část svých běžných nákladů (ať finančních či materiálních) hradí z příjmu z výnosů ze zemědělského či lesnického hospodaření nebo z prodeje vlastních řemeslných výrobků či z výnosů z jiného druhu podnikání. Vycházím z hypotézy, že u řeholníků přímo situujících svoji práci do krajiny je možné více očekávat, že budou krajinu a svoje počínání v ni reflektovat, než u řeholníků, kteří svoji práci do krajiny nesituují. Zároveň předpokládám, že řeholníci, kteří nezískávají pravidelné platby od církve ve formě kněžských či jiných platů, budou více vybalancovávat jak příjmy ze svých činností, tak soulad se svým posláním. Právě v hledání rovnováhy mezi příjmy a výdaji, ve způsobech utváření kompromisů, v oblastech ústupků a nutností komunitu uživit je možné zahlédnout nejen deklarovaný, ale i reálně projevený přístup k environmentálním otázkám a jim připisovanou důležitost. Hledání životaschopného životního způsobu je navíc omezeno celkovou koncepcí životního způsobu řeholníků, která je ohraničená poměrně tvrdými mantinely hodnot a pravidel. Dalším významným rysem je fakt, že v mnohých českých řeholních komunitách dominuje vysoký věkový průměr členů a tyto komunity fakticky vymírají. Příkladem jsou rajhradští 20

Rakouské výzkumnice zmiňují, že zdrojem příjmu v případě nouze je prodej nějaké cenné historické knihy z benediktýnských knihoven. 21 V jednom z benediktinských klášterů se střídá krmení králíků a slepic s vedením mládeže jak ukazuje filmový dokument (Lukeš, 2009) 14

benediktini. Zdejší komunitu tvoří tři muži důchodového věku. Zajímavé je, že nejpřísnější řády s kontemplativní povahou se již od 90. let 20. století stabilně setkávají s největším zájmem ze strany nových zájemců o řeholní způsob života. (Chylík, 2012) Jako další kritérium zájmu o konkrétní komunitu tedy volím životaschopnost komunity z hlediska věkové struktury jejich členů. Těmito požadavky je práce dále zúžena. Benediktini /benedetiktinky a cisterciáci jsou vyloučeny proto, že se v českém prostředí věnují buď z velké části činnosti, ze kterou získavají plat od církve, nebo jejich komunity nejsou v současné době životaschopné. Empirická část práce se věnuje zejména klariskám. 22 Práce se ve své empirické části zaměřuje na současný životní způsob těchto komunit, nikoliv na historické souvislosti. Nepochybuji, že zajímavé environmentální souvislosti se projevují i u evangelizačně, pedagogicky, či sociálně zaměřených řeholních komun. 23 Předmětem mojí práce však nejsou vzhledem k omezenému rozsahu.

22

O důvodech výběru klarisek jako komunity, kde jsem provedla rozhovory se členkami, seznámím čtenáře blíže v empirické metodologické části. Roli hrála zejména ochota přijmout výzkumníka do své komunity, existence domu pro hosty, kde byla v cca měsíčním horizontu volná ubytovací kapacita, ale také otázka genderu. 23 Ve vztahu k sociálně orientovaným řeholním komunitám přicházejí v úvahu např. tyto otázky: Uvažovaly by řeholnice mající za vzor Matku Terezu např. nad upřednostněním biopotravin, jako potravin, které jsou „v souladu se stvořením“? Tyto řeholnice se chtějí co nejvíc přiblížit chudým. Znamenaly by pro ně biopotraviny např. zbytečný a drahý luxus vzhledem k tomu, že mnoho lidí hladoví? Mohli bychom u těchto řeholnic naopak najít nějaké společné prvky s fregany? 15

2. Environmentální aspekty, koncepty a životní způsoby Podle mnohých environmentálních autorů je zdrojem ekologické krize vysoká hustota lidské populace na Zemi, používání technologií, které umožňují rozsáhlou a rychlou devastaci životního prostředí a rostoucí spotřeba hmotných statků. (Librová, 1994:9) Slovy Erazima Koháka „jsme mocní, početní a nároční“. (Kohák, 2000) Není jasné, zda je nastíněné environmentálně problematické chování lidí antropologickou konstantou či kulturně podmíněným jevem. Podle teorie transgrese (Petrusek in Librová, 1994:21) je člověk jediný biologický druh, který je nespokojen a neustále potřebuje překračovat svoje aktuální jmění a bytí, rámec své každodenní reprodukce. Možností, jak svoji každodennost překročit, je několik. Za environmentálně velmi riskantní je považována transgrese k věcem, tedy orientace na zisk a hromadění vyjádřená ve spotřebním způsobu života. Zdrojem environmentálně příznivého chování může být naopak transgrese lidem a ke společnosti projevující se v ovládání, ale i ve službě, dále transgrese k symbolům, tedy k umění, vědě, náboženství či duchovnu. Environmentálně příznivý se zdá být i poslední druh transgrese, a to transgrese k sobě, spočívající v seberealizaci, v sebepoznání a v sebezdokonalování (Librová, 1994:21). Je však otázkou, zda je předpoklad méně závažnějších environmentálních dopadů jiných typů transgrese, než-li je transgrese k věcem, opravdu platný. Příkladem může být environmentálně problematické cestování letadlem do exotických krajin legitimizované touhou po poznání, po zkušenosti s jinými kulturami a náboženstvími nebo vědeckými záměry. Environmentálně problematické je také vyhledávání mnohých služeb. I tyto je však možné chápat v širším smyslu jako spotřebu. Trávení času s přáteli nebo dobrovolnictví – tedy formy transgrese k druhým či k sobě - bychom nejspíš těžko chápali jako spotřebu. Podle Librové je environmentálně problematická více než-li statická stránka spotřeby, tedy zmíněné hromadění, zejména vysoká dynamika spotřeby, a to nejen věcí, ale i některých služeb a volnočasových aktivit (Librová, 2003:34). Pro environmentální diskusi je důležitou otázkou, za jakých okolností se může riskantní transgrese k věcem posunout k jiným environmentálně méně problematickým objektům (Librová, 1994:21)

16

2. 1 Luxus Zajímavou odpověď může nabízet právě pojetí luxusu. Luxus je v environmentálních kruzích někdy nahlížen jako nežádoucí, je spojován s ostentativním plýtváním a manýry zbohatlíků (Kohák, 2000:81). Librová však ve své knize Vlažní a váhaví (2003) rehabituluje důležitost luxusu pro úvahy o proenvironmentálním chování. Librová vymezuje luxus jako „každou situaci každodennosti, která je vně opakujících se reprodukčních činností a vně užitku, která má estetický či duchovní rozměr“ (Librová, 2003:47). S luxusem je spojena prestiž budící nápodobu a rychlé šíření. Významným aspektem luxusu je jeho stálost v lidské historii, luxus je osvědčenou sociální institucí. (Librová, 2003) Podobně Lipovetsky považuje luxus za antropologickou konstantu (Lipovetsky, 2003). Pokud se tedy luxusem stane environmentálně příznivé chování, je možné předpokládat, že se ve společnosti uchytí. Nápodoba24 a šíření jsou však pro luxus také největším ohrožením, devalvují jeho statusotvornou funkci. Obranou luxusu jsou proto jeho neustálé proměny. (Librová,

2003:51)

Neustále

proměny

luxusu

představují

také

ohrožení

jeho

environmentálního potenciálu. Proenvironmentální chování, které by ztratilo status luxusu, by mohlo být nahrazeno jiným např. environmentálně destruktivním chováním.25 Pojetí luxusu je však různé a vyvíjí se. Pro účely této práce budu pracovat s pojetím tradičního luxusu a dále luxusu nového (Enzensberger, 1996) a ekologického (Librová, 2003). Tradiční luxus a jeho podoby Lipovetsky nachází luxus už u paleotického člověka a u tzv. primitivních kultur. Luxus začal myšlenkou na utrácení, byl duševním postojem dříve než uchováváním a hromaděním vzácných předmětů. Příkladem je obřadní směna „neužitečných“ předmětů, obdarovávání a nákladné ritualizované chování projevené v institutech jakými jsou potlač či kula. (Lipovetsky, 2003:23) V tomto chování Lipovetsky spatřuje boj luxusu proti koncentraci bohatství a politické nadvládě (Lipovetsky, 2003:23). Přepych si vyžadoval určitý způsob 24

Není luxus dnes předmětem nápodoby jen pro některé skupiny? Nebrání šíření obecně sdílených představ o luxusu individualistické sklony západní společnosti s názorem „na nic si nehraji, nepotřebuji napodobovat, hledám si vlastní cestu“? 25 Librová však namítá: „Ne každá móda pomíjí. Ta, která odpovídá potřebám doby, se psychologicky zvnitřní, ujme se a přetrvává, i když už nemůže být výrazem odlišnosti a superiority. Fixovaná osobními morálními postoji a právními normami, či prostě jen lidskými zvyklostmi se stává samozřejmou součástí každodenního života. Příkladem mohou být velké věci v historii, jako byly postupné demokratizační procesy, dnes prudce se šířící vegetariánství, ale i drobnosti, třeba nepomíjející móda texasek.“(Librová, 2003:273,274) 17

náboženského myšlení, nejvzácnější statky se považovaly za posvátné spojené s obdarováváním duchů, mrtvých či s pořádáním slavností. (Lipovetsky, 2003:29) Podle Lipovetského dochází ke změně v pojetí luxusu se sociální stratifikací společnosti. „Jakmile se lidé rozdělili na vládce a poddané, urozené a neurozené, bohaté a chudé, luxus přestal být spojen s jevy, jako je oběh, rozdělování a neuchovávání bohatství, nýbrž souvisel s novou logikou akumulace, centralizace a hierarchizace“. (Lipovetsky, 2003:32) V tomto období se objevují „bohatě zdobené hroby, grandiózní sochy a stavby, paláce a dvory, nádherné dekorace a hýřivá krása...“ (Lipovetsky, 2003:34) Zároveň však také platí, že pro aristokracii není přepych nadbytečný, ale je naopak nezbytností reprezentace vyplývající ze společenského řádu (Elias in Lipovetsky, 2003:44). Postupem času se luxus vymaňuje z moci aristokracie, osvojují si jej i obchodníci a bankéři. (Lipovetsky, 2003:43) Luxus tak přestává být výsadou uzavřené společnosti. V historii luxusu představoval zásadní zlom podle Enzensbergera (1996) příchod masové výroby zboží. Předměty luxusu byly chrleny po stovkách a tím zároveň svoji statusotvornou roli ztrácely. Znamení luxusu měly zajistit obchodní značky viditelně umístěné na zboží, které byly často totožné se jménem výrobce produktu. Enzensberger zmiňuje, že v případě oděvů tím však zákazníci poskytli svá těla jako reklamní plochu pro prezentaci výrobce. Na místo luxusu se dostavila jeho vulgární podoba dále devalvovaná lacinými kopiemi. (Enzensberger, 1996) Lipovetsky označuje takový luxus za poloviční, ale zároveň spatřuje v této fázi „podívanou plnou hojnosti a okázalosti, které vytvářejí určitý kouzelný svět a oživují obraz darování a marnotratnosti.“ (Lipovetsky, 2003:65) Pro účely této práce připisuji tradičnímu luxusu tyto charakteristiky: nákladnost (nejen ve smyslu finačním, ale i např. ve smyslu komplikovanosti a znalosti určitého způsobu chování) a exkluzivita (luxus je přístupný jen určité uzavřené skupině, která často, ale ne nutně, zastává vyšší sociální postavení). Ostentativnost (tedy záměrná demonstrativní prezentace luxusu) spojená se statusotvornou funkcí je obecnou charakteristikou luxusu, u tradičního luxusu jsou však tyto charakteristiky obzvlášť podtrženy a vystupují do popředí. Nový luxus Enzensberger přináší nové pojetí luxusu - tzv. nový luxus. Podle Enzensbergerových představ se nový luxus odklání od nadbytečností a orientuje se na nezbytné. Novými luxusními statky jsou čas, pozornost, prostor, klid, příroda a bezpečnost. Budoucnost luxusu 18

už nespočívá v hromadění a ostentativním rozhazování, ale ve zmenšování, zříkání se a v minimalismu. Tím se však podle Enzensbergera zcela vytrácí jeho reprezentativní role a plně se dovršuje jeho privatizace. Nový luxus už nepotřebuje žádné přihlížející, naopak je vylučuje, nestojí o ně, snaží se být neviditelným. (Enzensberger, 1996) Podle Lipovetského jde o projev demokratizující se společnosti, jejíž členové projevují tendenci omezovat „nejkřiklavější

znaky

lidské

odlišnosti

a

moci“

(Lipovetsky,

2003:66).

Typické

charakteristiky luxusu, kterými jsou ostentativnost a statusotvorná funkce, tedy ustupují do pozadí a podle Enzensbergera snad i dokonce mizí. Je také otázkou, zda si takový luxus dokáže uchovat svoji schopnost odlišit svého nositele od jiných, zda je možné prezentovat ostentativně také touhu neodlišovat se, zda se taková reprezentace vůbec uskutečňuje mezi známými lidmi nebo i ve veřejném prostoru26. Zda jde tedy ještě o luxus, který budí nápodobu.27 Podle Enzensbergera však zůstává i nový luxus věrný svému původu, i dnes se sváří s principy všednodennosti a nejspíše není ničím jiným, než útěkem od trampot a útrap života. (Enzensberger, 1996) Předměty zájmu nového luxusu představují na první pohled potenciál pro environmentálně příznivé chování. Ocenění času, prostoru, pozornosti, bezpečí, přírody a bezpečnosti přestavují objekty transgrese, která směřuje jinam než k materiálním objektům. V požadavku zmenšování, zříkání se a minimalismu můžeme zahlédnout opačný trend k rostoucí dynamice spotřeby. Enzensbergerovo pojetí tak problematizuje tezi, podle které se z dosažené úrovně materiálního standardu jen velmi těžce sestupuje na úroveň nižší. Podívejme se na jednotlivé statky nového luxusu. 1.

Čas je podle Enezensbergera nejdůležitějším luxusním statkem. Nejde jen o jeho množství, kterým člověk disponuje nebo které tráví v práci, ale o neustálé požadavky na dostupnost, flexibilitu, které zotročují a omezují suverenitu v nakládání s časem na

26

Příklon k některým statkům nového luxusu nejspíše může být prezentován ostentativně i ve veřejném prostoru. Lidé vycházející z obchodů s biopotravinami, v jejichž síťovkách prosvítají loga biopotravin, fair tradové čokolády a kávy a svazky nebalených mrkví s natí, takto vnímáni být mohou. Je však otázka, kým. Čitelnost těchto symbolů může být dostupná jen určité malé skupině společnosti, většině srozumitelná být nemusí a nemusí být tedy i předmětem nápodoby či hrát statusotvornou roli. Luxusů je tedy nejspíše několik paralelně koexistujících a pro každou skupinu platí nejspíše jiná forma. 27 Může být takový luxus předmětem nápodoby v souvislosti s individualismem? Je zajímavé pozorovat míru individuální sebeprezentace na sociálních sítích, kde se denně zviditelňuje nezměrné množství privátního. I osobní volba minimalismu a upřednostňování času, pozornosti, prostoru, klidu, přírody a bezpečnosti může být ostentativně reprezentována nejen v soukromých rozhovorech, ale i naráz stovkám či tisícům „přátel“ na facebooku. Je otázkou, zda je sebeprezentace na sociálních sítích pociťována aktéry jako ničím a nikým nenucená a nebo je vnímaná jako tlak „nutnosti reprezentace“, kterou připisují Enzensberger (1996) i Lipovetsky (2004) tradičním formám luxusu. 19

minimum. Luxus volné dispozice s časem je odepřen nejen manažerům, ale i dělníkům, kteří závisejí na chodu strojů, rodičům vyzvedávajícím děti ze školy. V takových podmínkách žije luxusně ten, kdo se sám rozhoduje, co a kdy chce dělat. 2.

Dalším luxusní statkem je pozornost. Pod palbou reklamy, politiky, umění a jiných médií, které soutěží o naši pozornost, jí příliš nezbývá. Jen ten, kdo si sám stanoví, co chce vidět, slyšet, cítit a vědět, kdo dokáže vypnout všechny rušivé kanály, užívá luxusu pozornosti.

3.

Prostor je také vzácným statkem. A to nejen v přeplněných dopravních prostředcích, turistických zónách, diskotékách, ale také byty jsou přeplněné věcmi, které znemožňují volný pohyb, a v širším smyslu jde i nouzi v dostupnosti bydlení. Luxusně žijí ti, kteří se těmto přeplněným klecím vyhnou, kteří se mohou volně pohybovat. Dnes působí luxusně spíše prázdný pokoj.

4.

Klidu se dnes rovněž nedostává. Jeho vzácnost je oceněna i finančně, v klidnějších městských částech se nacházejí dražší byty, v restauracích, kde jsou vypnutá rádia, utratí člověk více. Dokážeme-li uniknout ruchu dopravy, hluku rádií sousedů, pouličních slavností, žijeme luxusně.

5.

Životní prostředí. Životní podmínky jakými jsou čistá voda či vzduch nejsou žádnou samozřejmostí, nýbrž privilegiem. Kdo si je sám neumí zajistit, musí je draze zaplatit.

6.

Bezpečnost. Na státem zajišťovanou omezenou míru bezpečnosti reagují soukromé bezpečnostní agenutury, kamerová zařízení, alarmy, na které přistoupila dnes již většina privilegovaných. Luxus větší osobní bezpečnosti je však vykoupen omezením, privilegované chrání od ostatních, ale zároveň je i izoluje. (Enzensberger, 1996)28

Kdo jsou však lidé, kteří dnes disponují zmíněnými luxusními statky? Enzensberger odpovídá, že tato otázka zůstává nezodpovězena. Kdo má podle něj jen některý z těchto luxusních statků, ten nemá vlastně nic. Bohatým a mocným chybí klid a čas, chudým a nezaměstnaným se nedostává bezpečnosti a prostoru kvůli nedostatku finančních prostředků (Enzensberger, 1996) a často i zdravého životního prostředí. Jejich volnou dispozici s časem Enzensberger nepovažuje za privilegium, protože bez prostředků jej stejně nemohou využít podle své vůle.

28

U všech citací a parafrází Enzensgergera (1996) vycházím z německého textu, parafráze jsou výsledkem mého překladu. 20

Je rovněž správné předpokládat, že příklon ke statkům nového luxusu je spojen s proenvironmentálním chováním? Není dosažení těchto nových luxusních statků podmíněno v některých případech naopak vyšší spotřebou? I nový luxus nemusí mít daleko k tzv. predačnímu luxusu, tedy k environmentálně problematickému přístupu „za každou cenu utrhnout, co ještě z životních podmínek zbývá“ (Librová, 2003:57) Pořizování nákladných zabezpečovacích a kamerových systémů a alarmů pro zajištění větší bezpečnosti představuje další nároky na vybavení domácnosti technikou s problematickým původem, složením i likvidací, která navíc spotřebovává zdroje energie. Podobně akcent na nezávadnou vodu pro mnohé znamená spotřebu balených vod, také konzumace biopotravin, jež jsou často považovány za zdravější, nemusí být jednoznačně proenvironmentální, pokud spotřebitele nezajímá země původu. Touha po klidu a zdravém životním prostředí může být některými chápána jako tlak na rozšíření zástavby v blízkosti či přímo uvnitř chráněných přírodních oblastí. Ekologický luxus Pojetí luxusu, které by jednoznačně zohledňovalo environmentální dopady, přináší Librová a vymezuje jej následovně: „Ekologický luxus je ekologicky příznivé chování, které uvědoměle zmenšuje ekologickou stopu, v různé míře je schopno sebeomezení a vztahuje se k nemateriálním, kulturou oceňovaným hodnotám. Ekologický luxus označuje spíše prvky či segmenty chování než celý životní způsob.“ (Librová, 2003:61) Výrazným rysem ekologického luxusu je zamýšlené proenvironmentálně orientované sebeomezení. Luxus (nejen ekologický) je totiž umožněn a vytvářen díky rezervám, které mohou být hmotné, časové, energetické. Rezervy však nemusí být produkovány jen ze zdrojů dodávaných zvenčí, mohou být vytvářeny i vlastními zdroji (např. svépomocí, samozásobitelstvím) a nebo mohou vycházet z omezení potřeb, které uschopňuje věnovat se luxusu (tzv. luxusní sebeomezení) (Librová, 2003:47). Environmentálně příznivé je takové luxusní sebeomezení, které má kladný (ať zamýšlený nebo nezamýšlený) vliv na přírodu. V případě ekologického luxusu však jde vždy o zamýšlené vědomé chování, resp. omezení. Ekologický luxus nebo-li „umění chytrého vybalancování sebeomezení a vysokých nároků na život“ (Librová, 2004:254) se ukázal být klíčovou dovedností, která jedinci umožňuje uchovat si nižší dynamiku spotřeby po delší dobu a úspěšně odolávat společenským tlakům na 21

vyšší spotřebu, jak ukázal výzkum Hany Librové přinášející zprávu o životním způsobu tzv. vlažných a váhavých.

2. 2 Proenvironmentální životní způsoby Luxus tradiční, nový i ekologický nepředstavuje komplexní životní způsob, nýbrž se dotýká jen segmentů, které jsou součástí životního způsobu. Zajímavé je právě, jak se luxus projevuje v životním způsobu, s jakými dalšími segmenty koexistuje a s jakými se naopak vylučuje. V této kapitole se zaměřím na to, jak se různé druhy luxusu projevují v životních způsobech29, které jsou v environmentální diskusi považovány za šetrnější k přírodě. Řeč bude o dobrovolné a záměrné skromnosti, o downshiftingu, dobrovolné jednoduchosti (voluntary simplicity), slow movement a bioregionalismu.30

Dobrovolná skromnost Environmentálně příznivé luxusní sebeomezení je podstatou několika životních způsobů, které jsou označovány za ekologicky příznivé. Jedním z nich je dobrovolná skromnost. Luxusní sebeomezení dobrovolně skromných (přezdívaných jako pestří) spočívá v omezení materiálních nároků a v nízké dynamice spotřeby. To dobrovolně skromné vyvázalo ze závislosti na vyšších příjmech a umožnilo jim věnovat se hůře placené, ale pro ně smysluplnější práci, přechod na částečné pracovní úvazky a nebo finanční vyžití rodiny jen z jednoho platu. Smysluplnější práce pro pestré znamená občansky se angažovat ve svých obcích, trávit více času péčí o děti, případně o nemohoucí příbuzné, věnovat energii umělecké a řemeslné tvorbě. Zde nacházíme stopy nového luxusu, zejména ocenění hodnoty času a pozornosti. Pestří se vymezili proti společenskému trendu plné zaměstnanosti obou partnerů, případně přijali méně placené zaměstnání. Tím získali čas pro věnování pozornosti vědomě zvoleným prioritám, případně je uskutečňovali v rámci svého méně placeného zaměstnání. Jak dále vyplývá z výzkumu Librové (Librová, 1996, 2003), životní způsob pestrých je neustále balancován a vyvíjí se. Hlavními environmentálně příznivými rysy tohoto životního 29

Sémantické vymezení pojmů životní styl a způsob života přejímám od Elgina (1993). Elgin vymezuje životní styl (style of life) jako spíše vnější či povrchnější projev či změnu ve způsobu chování, která souvisí např. s módou. Naopak životní způsob (way of life) je vnímán jako hlubší a trvalejší jev, který zasahuje četné sféry jedincova chování (Elgin, 1993:36). 30 Životní způsoby bobos či tzv. Holandských doktorů (Librová, 2003) v této práci nebudu pojednávat, protože jednou z jejich charakteristik jsou vysoké příjmy. Ty však u řeholních komunit nepředpokládám. 22

způsobu jsou vedle zmiňované nízké dynamiky spotřeby, také neochota k dalekému cestování, nízké vybavení domácnosti přístroji a spotřebiči, bydlení v malých sídlech, ale i nižší finanční příjem. Zejména ten se ukázal být klíčovým pro udržení nízké spotřeby. V některých domácnostech, kde se příjem v průběhu času zvýšil díky nástupu ženy do zaměstnání po mateřské dovolené, se zvýšila také materiální vybavenost domácností. Žít s co nejmenší ekologickou stopou není primárním záměrem a programem pestrých. Jde spíše o vedlejší nezamýšlený efekt způsobu života, jehož nositelé přesunuli transgresi od materiální spotřeby v různé míře k sobě, k druhým i k symbolům. Většina respondentů zahrnutých do výzkumného vzorku výzkumu Librové jsou duchovně či nábožensky orientovaní lidé. Ekologické problémy dobrovolně skromní vnímají, vážnosti situace i nutnost hledat z nich řešení připisují důležitost. Někteří z respondentů dokonce v roce 1994 zmínili „pokus o osobní řešení“ ekologické krize v souvislosti se svým způsobem života. Librová poukazuje, že zatímco v roce 1994 si respondenti nevolili určitý typ chování s ohledem na nízkou ekologickou stoupu, o deset let později již v některých ohledech vědomě a záměrně upřednostňovali environmentálně příznivější variantu chování, v jejich životnímu způsobu se tedy později projevil i ekologický luxus. (Librová, 2003) Stopy tradičního luxusu charakterizovaného nákladností, podtrženou ostentativností a exkluzivitou nejsou v životním způsobu pestrých patrné.

Voluntary simplicity Řadu podobností s dobrovolnou skromností vykazuje životní způsob, který nazývá Duan Elgin (1993) voluntary simplicity31 (dobrovolná jednoduchost). Podle Elgina je voluntary simplicity životním způsobem, který je vnitřně bohatý a jednoduchý zvnějšku32. Podstatou voluntary simplicity je, jako u dobrovolně skromnosti, odklonění transgrese od materiální spotřeby k jiným formám. „Pokud žijeme více vědomě, méně se identifikujeme s materiální držbou, což nám umožňuje žít jednodušeji“ (Elgin, 1993:15).33 Kompenzovaného odklonu od spotřeby dosahují zastánci voluntary simplicity několika způsoby, typické je zaměření se na 31

Duan Elgin představuje tento životní způsob ve stejnojmenné knize Voluntary simplicity. Vychází zde z výsledku dotazníkového šetření zasílaného poštou. Respondenti tak o svém životním stylu poskytli pouze psané výpovědi, které mohou být ohroženy autostylizací. Osobní rozhovory a přímé pozorování nebylo provedeno. Dotazník vyplnilo 420 respondentů a výsledky výzkumu byly poprvé publikovány v roce 1981. 32 outwardly simple, inwardly rich 33 Zde Elgin zmiňuje i Toynbeeho vizi podstaty růstu vyjádřené v tzv. zákonu o progresivní simplifikaci (Law of Progressive Simplification). Ta spočívá ve schopnosti společnosti přesunout zvýšené množství energie a pozornosti z materiální strany k nemateriální. (Elgin, 1993:29) 23

pěstování sociálních vazeb. Tito lidé tráví více času s rodinou, založili s přáteli kapelu a věnují se hudbě, podílí se společně na přípravě jídla, jsou dobrovolníky, občansky se angažují. Vedle transgrese ke společnosti a lidem je patrná i transgrese k sobě rozvojem různých spekter osobního potenciálu – fyzického, psychického a duchovního. Podstatou voluntary simplicity je „částečné omezení se v některých ohledech pro získání a naplnění v jiných oblastech života“ (Elgin, 1993:23), tedy luxusní sebeomezení. Žít dobrovolněji v Elginově pojetí znamená žít víc uvědoměle – „tedy záměrněji, vědoměji a smysluplněji“ (Elgin, 1993:24). Jednodušší život je cílenější a pln snahy o minimalizaci vedlejšího rozptýlení. Důležitá je kontrola vlastního života, která přináší uspokojení a prostor pro sebereflexi. Cílem je „nejautentičtější živé já, které je v přímém a vědomém kontaktu se životem“34 Zastánci voluntary simplicity tedy akcentují statky Enzensbergerova nového luxusu (1996) - čas a pozornost. „Tento životní způsob nespočívá v dosáhnutí trvalého stavu, ale je spíše neustále se měnící rovnováhou, která musí být postupně a vědomě uskutečňována. V tomto ohledu není jednoduchost jednoduchá“ (Elgin, 1993:25). Elgin zmiňuje, že každý ví, kde je jeho vlastní život komplikovaný, kde je těžkopádný pod vlivem shonu.Charakteristické je pomalé vrůstání do životního způsobu, které se sčítáním menších změn může vyvíjet i několik let. (Elgin, 1993:71) Voluntary simplicity nemá proto být podrobným návodem, ukazuje však hodnoty, postoje a způsoby jednání, ze kterých je možné při změnách životního způsobu vycházet, které si každý může implementovat do svého života podle svého. Voluntary simplicity reflektuje environmentální souvislosti. Ty však podobně jako v případě dobrovolně skromnosti nejsou hlavním záměrem a programem. Elgin zmiňuje, že voluntary simplicity nebude volena dobrovolně, pokud nebude představovat životní způsob, který přináší jedinci uspokojení. (Elgin, 1993:102) Výpovědi respondentů z Elginova výzkumu naopak prokazují častou orientaci na JÁ (rozvoj kreativity, osobních schopností, příležitost, uschopnění, vnitřní a duchovní růst), která u dobrovolně skromných není tak patrná. Tím se však voluntary simplicity nevyčerpává. Elgin načrtává ekologické problémy světa a upozorňuje na nutnost změny. Ti, kdo zvolili jednoduchou dobrovolnost, se často uchylují k environmentálně příznivějšímu chování v některých oblastech, které je opět podobné chování dobrovolně

34

„...a way of being in which our most authentic and alive self is brought into direct and conscious contact with living...“ (Elgin, 1993:25) 24

skromných. Tím nejvýznamnějším je snížení úrovně osobní spotřeby 35, patrný je posun v jídle s ohledem na „nakrmení všech na malé planetě“36, snížení pracovního úvazku, a tím i příjmu. Již zmíněná sociální senzitivita je patrná i v jiných ohledech, jako je bojkot neetických věcí a služeb, ale i „soucitný zájem o chudé světa“ projevující se v deklarativním příklonu k sociální spravedlnosti a rovnosti v užívání a přístupu ke zdrojům. (Elgin, 1993:32-35). U zastánců voluntary simplicity je tedy možné najít stejně jako u dobrovolně skromných příklon k některým statkům nového luxusu, kterými jsou především čas a pozornost. Zda je dobrovolně jednoduchým vlastní i ekologický luxus, není zcela jasné. Zastánci voluntary simplicity si sice uvědomují environmentální dopady některých svých aktivit a v některých oblastech volí environmentálně šetrnější chování, je však otázkou, zda je výběr takového chování primárně motivován snahou o snížení ekologické stopy. V čem se však liší voluntary simplicity od dobrovolné skromnosti? Zejména v různém společenském a kulturním pozadí a období, do kterého oba výzkumy spadají a které ovlivňují východiska nositelů obou životních způsobů. Elginův výzkum probíhal v USA a jeho závěry byly prezentovány v roce 1981. Nositelé voluntary simplicity měli přímou zkušenost se způsobem života, pro který je typická vysoká dynamika spotřeby. Buď jej praktikovali sami nebo se s ním setkávali prostřednictvím svého okolí. Tohoto životního způsobu je možné dobrat se změnou (nejen) spotřebních vzorců chování – Elginův text se hemží slovesy typu: snižovat (úroveň osobní spotřeby), upřednostnit (věci trvalé a opravitelné), bojkotovat (neetické zboží), recyklovat, rozvinout (osobnostní předpoklady), změnit (způsob dopravy) apod. Jak se dozvídáme v úvodu knihy, kořeny změny a motivace k přechodu k voluntary simplicity sahají do 60. letech 20. století, pro které byly typické odmítnutí „prázdnoty industriálního Disneylandu rozkoší, ve kterém kdykoliv vyhráváme, tak zároveň i ztrácíme“ (Dass in Elgin, 1993: 15,17). Typická je fascinace východními naukami a oceňování osobního růstu a spirituální dimenze přesahující rámec jednotlivých náboženských systémů. Čeští dobrovolně skromní se pohybovali v 90. letech naopak ve společnosti, součástí jejichž charakteristik byly také znaky působící jako potenciál pro environmentálně příznivé chování, z nichž některé se objevily jako reakce na způsob fungování společnosti komunistické éry. Těmi jsou decentralizované formy života, blízkost vesnic a větších sídel, 35

V osobní spotřebě se vyskytují věci trvalé, opravitelné, energeticky náročné a úsporné, neznečišťující ve všech fázích výroby, ale i mající estetické kvality. Někteří deklarují zbavování se věcí, které používají zřídka ve prospěch těch, kteří je využijí častěji. 36 To v praxi znamená omezení masa a vyhýbání se polotovarům. 25

trávení volného času na chalupě, kutilství, samozásobitelství, vícegenerační bydlení nebo docenění vysokého podílu ruční práce při vedení domácnosti (Librová, 1994:90-93). Vnitřními zdroji respondentů pro dobrovolnou skromnost jsou zážitky z dětství, vyrůstání v kontaktu s krajinou a vzpomínky na krajinu dětství, tramping, inspirace vlastními prarodiči, zkušenost s městem, ale také osvojení si skromnosti v životních etapách provázených nižšími příjmy (studium, rodiny s malými dětmi) a setrvání ve skromném modu i v obdobích umožňující vyšší materiální standart. (Librová, 1994:126). Životního způsobu voluntary simplicity je tedy možné dosáhnout pomocí diskontinuity (tedy odpoutání se od dosavadního způsobu života, který jedinci vedli, případně se kterým jsou konfrontování u většiny členů společnosti). Pro dobrovolně skromné (z výzkumu Librové z roku 1994) je naopak charakteristické zachování kontinuity vzorců chování a nepodléhání nejen výrazným změnám, které probíhaly v transformující se české společnosti v 90. letech 20. století, ale i odolání možnostem vyššího materiálního standardu, které přinesly další životní etapy.37,38 Downshifting Jádrem downshiftingu39 je přechod k méně hektickému životnímu stylu, který však nabízí více uspokojení (Ghazi, Jones, 2004:120). Podstatným rysem downshiftingu je „dobrovolná změna dobře placené a časově náročné práce za takovou, která přinese jedinci méně finančních prostředků, zato mu ale umožní mít dostatek volného času pro sebe a rodinu“ (Saltzman in Porkertová, 2012:16). Ústřední hodnotu downshiftingu představuje čas. Polly Ghazi a Judy Jones ve své knize Downshifting: the Bestselling Guide to Happier, Simpler Living (2004) představují návod, jak projít procesem40 downshiftingu. Kniha vychází z předpokladu, že je důležité před vstupem do downshiftingu věnovat velkou pozornost reflexi - vymezení hlavních životních cílů, zvážení kladů i záporů 41 a finančnímu zázemí. Podle autorek je vhodné mít podrobný přehled o veškerém vlastněném jmění a jeho hodnotě. 37

Je otázkou, z jakých pozic by vycházeli dnešní dobrovolně skromní zastoupení v mladších generacích. Blížili by se více zastáncům voluntary simplicity nebo dobrovolně skromným? 38 Někteří dobrovolně skromní však po deseti letech, v roce 2002, možnostem vyššího materiálního standardu neodolali a označení dobrovolně skromné pro ně přestalo být charakteristické. Stejnou míru materiální spotřeby si uchovali ti respondenti, kteří dokázali buď „chytře vybalancovat sebeomezení a vysoké nároky na život“ nebo ti, kteří byli silně zakotveni v křesťanské víře. (Librová, 2003:254). 39 Jak uvádí Jitka Porkertová, nalezení vhodného ekvivalentu v češtině není zcela jednoduché a název konceptu je lepší nepřekládat, nejbližším překladem podle Porkertové je „proces vedoucí k jednoduchému omezení, k prostému životu“ (Porkertová, 2012:8). Osobně bych volila ekvivalent zvolnění, se kterým nejsou spojeny negativní konotace jako s omezením. 40 Porkertová zdůrazňuje, že downshifting sám o sobě životním stylem není, je hlavně procesem, který vede k životnímu stylu voluntary simplicity. (Porkertová, 2012:20). 26

(Ghazi, Jones, 2004: 139). Kniha Ghazi a Jones seznamuje nejen s tím, co udělat s nově nabytým časem, ale zejména přináší návody, jak a kde ušetřit peníze, a to zejména v oblasti omezení dynamiky spotřeby. „Je to (downshifting) racionální, konstruktivní způsob, jak znovu získat kontrolu nad svým životem.“ (Seveirová, 2008) Porkertová poukazuje, že „downshifteři nemusí na počátku rozhodnutí o změně svého životního stylu chtít méně spotřebovávat. Tento fakt je pak pouhým důsledkem nižšího příjmu.“ (Porkertová, 2012:16) Nicméně právě snížení spotřeby, omezení finančních příjmů a omezení či vzdání se environmentálně destruktivního povolání se jeví jako nejvýznamnější environmentální souvislosti downshiftingu. Pobídky k upřednostnění environmentálně příznivějších, ale finančně náročnějších objektů spotřeby (lokální produkty a produkty ekologického zemědělství, fair trade) se objevují jen v úvodní kapitole (Ghazi, Jones, 2004:28-30). V závěrečné kapitole s názvem „Zjednoduš a ušetři: 50 tipů na životní změnu“ však nenajdeme žádné doporučení environmentálně šetrnější varianty, která by byla finančně náročnější než konvenční environmentáně nešetrná varianta. I přes velkou konkrétnost, není v padesáti typech tedy už zmiňováno upřednostnění v úvodu deklarovaných etických produktů zaručujících menší environmentálnější či pozitivní sociální dopad. Dokonce ani u zjevných proenvironmentálních typů, jako je např. požadavek na lokální zboží, je v závěrečné kapitole zmíněna jako bonus pouze úspora peněz. 42 Finanční 41

Pojednání o rizicích spojených s přechodem k environmentálně příznivému životnímu způsobu je obzvláště zajímavé zejména proto, že se o nich v environmentální literatuře příliš nemluví. Luxusní sebeomezení spočívající v nízké spotřebě a v nízkých příjmech, které je podstatou většiny environmentálně příznivějších životních stylů, je zpravidla definováno pro jeho nositele jako příležitost a benefit, téměř nikdy ne jako riziko. Ghazi a Jones naopak spojují s downshiftingem rizika pro jeho zastánce, která artikulují následovně: ztráta statusu získaného v souvislosti s předchozí prací, ztráta jistoty zaměstnání a benefitů jako je placená dovolená, nemoc nebo rodičovský příspěvek, ztráta přátel z práce a ztráta denních příležitostí inspirace (spark ideas) od druhých, přechod na částečný úvazek vnímaný kolegy a firmou jako nedostatečný výraz loajality a nasazení, vzdání se luxusu (pozn. v tradičním smyslu) a drahých dovolených. (Ghazi, Jones, 2004:119). Librová poukazuje, že vedle finanční rezervy pestrých a zelených spočívající ve vlastnění nemovitosti je „rezervou i vědomí, že v případě nouze je tu pomocná ruka rodičů. Může být silným psychologickým faktorem, podpírajícím ochotu žít skromně.“ (Librová, 1993: 102) I v případě dobrovolné skromnosti tedy hraje významnou roli i finanční stránka. Je otázkou, zda pestří mohou být pro někoho jiného podobnou rezervou pro případ horších časů, jako jsou jim rodiče – tedy zda jejich životní způsob není v širším smyslu podpořen pouze jednostranně druhými. Odhaduji, že by pestří v případě nouze druhých mohli nabídnout spíše pomoc nefinanční, např. svoji neplacenou práci. Ve Vlažných a váhavých se dočítáme o netrendově oblékaných dětech respondentů, které jsou ve škole konfrontovány s módně oděnými spolužáky. I přesto, že podle respondentů většina jejich dětí s tímto ve škole problém nemá (Librová, 2004: 238), pedagogická literatura uvádí, že původ ze sociálně slabé rodiny a odlišnost je jedním z nejčastějších důvodů k šikaně (Krátká, 2011:65). Pestří a zelení sice zpravidla nejsou na hranici existenčního minima, jejich příjmy jsou však podprůměrné (Librová, 1993: 101,102) a jejich rodiny mohou být okolím vnímány jako „sociálně slabé“. 42 Nápadů na finančně a zároveň environmentálně šetrné varianty je několik - př. využívání second handů, preference základních kombinovatelných prvků šatníku, ale i volba pohřbu na lesním či lučním přírodním hřbitově. (Ghazi, Jones, 2004: 253-260) Environmentální souvislosti i těchto praktik však nejsou zmíněny. Rada navštívit supermarket po 17té hodině a využít každodenních slev potravin (Ghazi, Jones, 2004: 258) vzbuzuje pochybnost, zda je environmentální rozměr brán skutečně vážně, nikoliv jen jako klišé. 27

aspekty jsou tedy výrazným motivem, environmentální přínos je jen občasným vedlejším nezamýšleným a mnohdy nejspíše ani neuvědomovaným efektem. Stopy ekologického luxusu tedy v případě downshiftingu nejsou patrné. Podobně podotýká Porkertová: „Downshifting je cesta primárně zabývající se rovnováhou mezi osobním a pracovním životem a ne řešící nějaké environmentální problémy, i když ve výsledku k řešení těchto problémů přispět může.“ (Porkertová, 2012:83) I v případě downshiftingu je patrný příklon ke statkům nového luxusu, pro downshiftery je klíčové volně disponovat s časem, který jim umožní věnovat více pozornosti svým prioritám. Slow movement Podle Tomkové je downshifting nejradikálnější formou změny životního způsobu směrem ke zpomalení, o které usiluje hnutí Slow movement (Tomková, 2011:69), někdy označované v českém překladu jako Pomalé hnutí. „Étos menší spotřeby sbližuje downshifting se zeleným hnutím. Stejně tak jako myšlenka „zařadit nižší rychlost“ jej spojuje s Pomalým hnutím (Seveirová, 2008). Za předchůdce Slow movement je označováno hnutí Slow food, které se vymezuje proti restauracím fungujícím na základě pásové výroby a unifikace chuti. Vyzdvihnuta je naopak regionální kuchyně, staré recepty, tradiční chovná plemena a odrůdy plodin a pohostinství provozované místními živnostníky. Ústředními požadavky hnutí Slow food na potraviny jsou čistota (ve smyslu ohledu na životní prostředí a zachování jeho kvalit), dobrota (kvalita chutě a produkce potravin) a férovost (tedy zachovávání důstojnosti producentů a návratnosti investic do regionu). (Tomková, 2011:59) Příznivce Pomalého hnutí spojuje „posun náhledu na každodenní činnosti ve smyslu jejich zpomalení, oceňování temporálií a užívání si pomalého času jako protipólu a reakce na výkonnostní a hektický život uvnitř rychlo-spotřební společnosti“ (Tomková, 2011:65). Na webových stránkách hnutí43 se dozvídáme, že klíčové je vytvoření a znovuobnovení vztahu k jídlu, k místu, k lidem a k životu.44 Pomalé mohou být jednotlivé aspekty životního způsobu 43

Anonymous, dostupné z: www.slowmovement.com, staženo 13. 3. 2013 Spojení se životem znamená spojení s tělem, myslí, spiritualitou, životní pozicí, přírodními rytmy a se smrtí a umíráním. Spojení s lidmi je zaměřeno na utváření pevných vztahů v širší rodině, s přáteli, známými a komunitou. Pod pojmem spojení s jídlem zastánci Pomalého hnutí mají na mysli konzumaci jídla vypěstovaného co nejblíže místu pobytu spotřebitele, vlastní pěstování a produkci jídla, přímý kontakt s místními farmáři a podpora místních obchodů, trhů a restaurací vlastněných lidmi z regionu, odmítání potravin obsahující geneticky modifikované složky, zapojení se a dobrovolnictví ve skupinách zaměřených na komunitou podporované zemědělství. V souvislosti se spojením s místem je akcentováno upřednostnění peněz v místě, podpora peněžních ústavů, které podporují místní projekty, sousedská výpomoc apod. Anonymous, dostupné z: www.slowmovement.com, staženo 13. 3. 2013 28 44

jakým je cestování, města, školství, peníze nebo jídlo,45 ale i design, sport, nakupování nebo práce.46 Pomalý život je uskutečnitelný v menších sídlech (tzv. pomalými městy mohou být jen sídla do 50 000 obyvatel) nebo ve venkovských oblastech47, do kterých se příznivci slow movement stěhují. Hnutí Slow movement promítá do svého přístupu deklaratorně koncepty ekonomické lokalizace a bioregionalismu, decentralizace - přístupů oceňovaných jako mající potenciál environmentální příznivosti. Z deklaratorní vize Slow movement však není patrné, jaký je skutečný realizovaný životní způsob jejich příznivců (vyjma downshifterů není jejich životní způsob zmapován), což potvrzuje i Vendula Tomková ve své diplomové práci věnované Slow movement (Tomková, 2011:103). Slow movement tedy není životním způsobem, ale konceptem. V případě slow movement (a zejména Slow food) jsou opět ceněny čas a pozornost, ale také čistota životního prostředí, ze kterého produkty pocházejí. V oceňování regionálních specifik a starých receptů, se kterými se setkáme jen na určitých místech a které vznášejí specifické požadavky na přípravu a její znalost, je možné zahlédnout i stopy exkluzivity charakteristické pro tradiční luxus. Záměrná skromnost Žádný z doposud zmiňovaných konceptů životních způsobů nepřipisuje ekologické šetrnosti vlastního chování takovou důležitost, aby se stala vědomým a zároveň určujícím motivem pro ovlivňování vlastních vzorců a objemu spotřeby. Environmentální příznivost se projevuje zejména v úzké vazbě na nízké příjmy a nízkou dynamiku spotřeby. Vědomí environmentální příznivosti však nemusí být nositeli životního způsobu reflektováno (pestří v roce 1994) nebo považováno za důležité natolik, aby nad ním nepřevážily finanční motivy (downshifting v pojetí Ghazi, Jones, 2004), případně může být reflektováno a může se projevit jako určující pro konkrétní chování v určitých momentech či segmentech životního způsobu (ekologický luxus projevený u vlažných a váhavých, a nejspíše i u nositelů voluntary simplicity).

45

Anonymous, dostupné z: www.slowmovement.com, staženo 13. 3. 2013 Anonymous, What is Slow movement?, dostupné z http://www.wisegeek.com/what-is-the-slowmovement.htm, staženo 13. 3. 2013 47 Anonymous. Slow cities and the slow movement, dostupné z: http://www.slowmovement.com/slow_cities.php, staženo 13. 3. 2013 29 46

Odlišný přístup představuje tzv. záměrná skromnost (Librová, 1993, 2004). Podstatou záměrné skromnosti je omezení spotřeby s vědomým ohledem na zmírnění dopadů pro životní prostředí. Záměrně skromní se navíc sami aktivně zasazují o ochranu přírody. „O záměrné skromnosti hovořme v případech, kdy lidé cílevědomě mění své vzorce a objem své spotřeby z environmentálních motivů, z ohledů na stav a vývoj přírody“ (Librová 2004:28). Záměrné skromnosti je tedy vlastní ekologický luxus, z nového luxusu je oceněn statek příroda. Tradiční pojetí luxusu bychom zde hledali nejspíše marně. Bioregionalismus Zatímco downshifteři a příznivci Slow movement oceňují především hodnotu času, bioregionalismus akcentuje místo – prostor - a zakotvení v něm. Jedním z představitelů bioregionalismu je Gary Snyder. Snyder vyzdvihuje důležitost znovuosídlení a vybudování smyslu pro místo. Smysl pro místo je možné získat poznáním jak přírodního charakteru lokality [podle Snydera doslova rozeznat „sever od jihu, borovici od jedle“ (Snyder in Kulhánková, 2008:26)], kde žijeme, tak seznámením se s kulturou, která se na území vyvinula. Právě vhled do bezprostředního okolí je předpokladem vhledu do celoplanetárního celku. Poznáním místa se stáváme členy celku, širšího společenství všech bytostí. (Kulhánková, 2008:31,49) Poznat přírodu znamená zapojit své tělo a smysly, navázat intimní vztah a pochopit, že společná podstata člověka i mimolidského světa spočívá v divokosti. Návod na spatření reality spočívá v meditaci – v soustředěném pozorování vlastní mysli. (Snyder in Kulhánková, 2008:42). Znovu osídlit místo znamená naučit se ho znát a brát na jeho nároky ohled ve všech aktivitách. V praxi to znamená nejen seznámit se s rostlinami a živočichy, lesy a říčními systémy daného místa, ale osvojit si i využívání místních zdrojů (jíst místní rostliny a oblékat se do oděvů zhotovených z místních materiálů), dále snahu o co největší soběstačnost a kombinaci „dělání věcí postaru“ a výběru moderních technologií využívajících místní zdroje. Stejně jako u slow movement nejde v případě bioregionalismu o životní způsob, ale spíše o koncept či vizi. Oceněn je prostor, životní prostředí a pozornost věnovaná jeho poznání. Vedle těchto statků nového luxusu zde spatřujeme i luxus ekologický, a to zejména v požadavku brát ohled na nároky místa ve všech svých aktivitách.

30

2. 3 Křesťanství a environmentální otázky Na téma křesťanství a environmentalistiky vzniklo bezpočet prací, téma je široce diskutované na několika úrovních se silnější intenzitou zejména od 60. let 20. století. Komunity katolických řeholníků jsou zcela zakotveny v křesťanském učení, které je jejich základním určujícím referenčním rámcem, ze kterého řeholníci odvozují a kterému podmiňují svůj životní způsob. Téma vztahu křesťanství a environmentálních otázek proto nelze v této práci opomenout, nicméně se mu budu věnovat jen stručně a nastíním pouze základní body diskuse. Teoretické pozadí Roger Gottlieb zmiňuje, že před dvaceti až třiceti lety téměř neexistovalo propojení mezi teologií, institucionalizovaným náboženstvím a environmentálními zájmy ve formálním náboženském životě, v akademické a sociální realitě. Tváří tvář sílící diskusi o ekologických problémech nebylo nadále možné, aby se náboženství vyhýbalo konfrontaci se závažnými ekologickými problémy lidstva, které ohrožují samotné podmínky lidské existence. Vyvstaly otázky, jak je možné, že křesťanství spolu s jinými náboženstvími tak dlouho opomíjelo zhoršující se stav životního prostředí. Ekologická krize se tak stala pro mnohé i krizí náboženskou (Gottlieb, 2010) V roce 1967 navíc přichází zásadní Whiteovo48 obvinění křesťanství za původce ekologické krize, jenž výrazně ovlivnilo křesťankou reflexi. Tezi historika Whita odmítá mnoho autorů s poukazem na selektivní práci s Biblí a její výklad 48

White tak učinil ve eseji The Historical Roots of Our Ecological Crisis. White označil křesťanství zejména v jeho západní formě za nejantropocentričtější náboženství všech dob. Svá tvrzení opřel zejména o výklad prvních kapitol biblické knihy Genesis. Výsadní mocenský panský kořistnický postoj White odvozuje z verše: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1:28) Dominance člověka nad přírodou je umocněna Boží výzvou, aby člověk pojmenoval všechna zvířata (Gn 2:18). Pojmenování něčeho je v kontextu biblických knih stvoření vnímáno jako ustanovení vlády nad pojmenovaným (White, 1967). Tyto verše se staly předmětem mnohých dalších interpretací. Např. podle teologa Molmanna spočívá ekologická krize v úsilí po moci a nadvládě nad světem.Moltmann tedy souhlasí s Whitem v tom, že uposlechnutí biblického příkazu „...podmaňte si zemi...“ mělo negativní vliv na přírodu, Moltmann však vidí jiný výklad zmíněného verše Bible. „Konkrétní biblická představa „podmanění si země“ nemá nic společného s oním příkazem panování, který teologická tradice po staletí učila jako dominium terrae, nýbrž je příkazem týkajícím se pokrmu. Lidé mají spolu se zvířaty žít z toho, co země zplodí skrze rostliny a stromy“. (Moltmann 2010:32) Jinak se k biblické pasáži staví i další autoři. Ve Špidlíkově pojetí znamená panování nad světem umění ovládat tělo a hmotné sklony, vede tak ke střídmosti, postu, zdrženlivosti v hmotných potřebách. Ondok přirovnává dar přírody, nad kterou má člověk panovat, k lénu – to bylo přidělováno zasloužilým a za jeho správu byl člověk zodpovědný svému dárci (Špidlík, Ondok in Zahradníková, 2011:29). Moltmann shrnuje, že nedorozumění neustále vyvolává, jsou-li místa v Bibli vytržena ze svých tradičních historických souvislostí a užita jako oprávnění pro jiné zájmy. Rosenberg navíc poukazuje, že v judaismu, ze jehož pramenů i křesťanská tradice v mnohém čerpá, existují různé a dokonce konfliktní myšlenky týkající se vztahu mezi Bohem, přírodou a lidmi a jejich vztahem ke světu přírody. (Rosenberg in Gottlieb 2010:98) 31

a zjednodušený nezasvěcený náhled (př. Kohák, 2000:70, Rosenberg in Gottlieb, 2010:123). Mnozí autoři z řad teologů i jiných však přiznávají, že se moderní průmyslové státy s největšími negativními environmentálními dopady zrodily v oblasti kultury formované křesťanstvím a přiznávají tedy křesťanství podíl na současné ekologické krizi. (Gottlieb, 2010:2, Librová, 1994, Moltmann, 1999) Podle některých křesťanství však ospravedlňuje fakt, že rozsáhlé devastace životního prostředí probíhají i v kulturách, kde dominují jiná náboženství. Protiargumentem je, že kořistnický přístup se uplatnil v době, kdy křesťanství mělo v Evropě silnou pozici, moc i vliv. Probíhají diskuse, zda křesťanství může zastávat jiný, než antropocentrický přístup. Pelikánová

na

základě

svého

výzkumu

postojů

českých

katolických

kněží

k environmentálním otázkám poukazuje: „Křesťanství nikdy nedá do jedné roviny člověka a přírodu... [...] křesťanství bude vždy antropocentrické, a dovoluji si tvrdit, že je bláhové chtít po něm něco jiného, ale je antropocentrické jinak než je mu vyčítáno.“ (Zahradníková, 2011:11,82) Erazim Kohák ve své etice bázně Boží vyzdvihuje v souvislosti s křesťanstvím teocentrismus. Podstatou teocentrismu je přesvědčení, že všechna hodnota se odvíjí od Boha, člověk je součástí stvoření a je plně závislý na Bohu49 Největší kritice je podrobován tzv. panský přístup, který se historicky projevil jako velmi negativní pro životní prostředí. Někteří se přiklánějí ke konceptu správcovství (stewardship), který má představovat environmentálně ohleduplnější způsob vztahování se křesťanů ke světu. I to však není chápané jednoznačně.50 První pojetí správcovství vychází z tzv. rámce dominance a je v podstatě totožné s výše zmiňovaným panským přístupem – Země není posvátná, existuje pro uspokojování potřeb lidí, hierarchie stvoření je striktní s na vrcholu stojícím člověkem, který je označován za jeho korunu, mimolidská biosféra nemá žádnou vnitřní hodnotu, vlastní je aktivní a kořistnický management. (Paterson in Gottlieb, 2010) 49

Teocentrický náhled vnímá Kohák jako základ autentického „prvotního“ náboženského prožitku. Člověk si v něm uvědomuje vlastní zranitelnost a závislost na vyšší moci, vše se mu jeví jako nezasloužený dar od Boha. „Pro člověka, pro něhož je základní skutečností Bůh... pro člověka, který se sám nejen považuje, nýbrž opravdově prociťuje jako nehodný služebník Boží, pro něhož je smyslem života pečovat o ono láskyplné stvoření, které mu Bůh svěřil, je nejčistší ekologický postoj pokory, skromnosti a služby samozřejmým vyjádřením celého života.“ (Kohák 2000:68) Kohák však sám pochybuje, že by tento prožitek víry, který formuje celý životní postoj, byl vlastní většině věřících. Podle něj jde v praxi spíše o přitakávání určitému souboru věroučných pouček. V praktickém životě Bůh ustupuje ze středu života věřících a na jeho místo nastupuje člověk, teocentrismus ustupuje antropocentrismu. 50 Paterson uvádí, že samotný pojem správcovství se vyskytuje v Bibli jen zřídka, jen o něco častěji se setkáváme s označením správce (steward). Jím je ve Starém zákoně služebník, který přebírá odpovědnost za správu svěřené věci. V Novém zákoně se správcovství objevuje ve verši „stewardship of God`s grace“, v českém ekumenickém překladu verše (Ef 3,2) je pojem správcovství vypuštěn. Křesťané prvních století správcovství spiritualizovali, ale později mu nebylo věnováno příliš pozornosti. 32

Druhý typ správcovství, někdy označovaný za tzv. nové správcovství, se vynořil uvnitř křesťanské tradice před třiceti lety, představuje revizi dosavadního křesťanského vztahu k přírodě.51 Na jeho základě vzniklo environmentálně vnímavější pojetí lidského vztahu k Zemi. Tento přístup je také antropocentrický a potvrzuje hierarchii stvoření s člověkem stojícím na vrcholu. Dvoustranný vztah člověk – Bůh je však nahrazen trojstranným vztahem Bůh stvořitel – lidé – Země. Uznána je vnitřní hodnotu všeho, co Bůh stvořil, která je nezávislá na užitné hodnotě pro člověka. Správcovství znamená, že lidé jsou společně odpovědni za celou Zemi i mimolidský svět. Důležité je najít rovnováhu mezi potřebami člověka a nároky ostatního stvoření (Paterson in Gottlieb, 2010), což je pro mnohé kritiky tohoto pojetí hlavním úskalím tohoto přístupu. Librová však namítá, že není jasné, na základě jakého principu člověk – správce rozhodne, jak daleko smí zajít v zásazích do přírody. Prosté nabádání ke správcovství je podle ní nedostatečné, důležité je přizvat k promýšlení ekology a „zabývat se hledáním kritérií a vzdálenými důsledky takového správcování“ (Librová, 1994:36).52 Zcela nový přístup k teologii o stvoření představuje ve své knize Bůh ve stvoření (1999) evangelický teolog Jürgen Moltmann. Moltmann v ní vymezuje požadavky, jak by měla teologie postupovat, chce-li tvořit novou ekologickou nauku o stvoření. Metoda ekologické nauky o stvoření má podle něj vycházet z rozmanitých přístupů. Je nutné hledat v křesťanské tradici, zkušenosti, ale i vědě, moudrosti, dedukci a intuici a podrobit teologické tradice nauky o stvoření kritice. Moltmann zmiňuje důležitost kreativní imaginace, podle něj „mají být integrovány také přístupy poetického vnímání a intuice. 53“ Poznávání má být žasnoucí, obdivující a milující, takovým poznám si věci nepřisvojujeme, ale uznáváme jejich samostatnost. (Moltmann, 1999:13,38) Tímto Moltmann originálně doplňuje doporučované teologické strategie při hledání východisek z ekologické krize, které navrhuje např. Gottlieb 51

Zastánci nového správcovství nacházejí zdroje pro svůj výklad nejčastěji v knize Genesis: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil“. (Gn 2,15) Další zdroji jsou např. Žalm 148, který ukazuje, že celé stvoření a všichni tvorové chválí Hospodina, nebo Žalm 104 oslavující krásu stvoření a další. (Paterson in Gottlieb, 2010) 52 Hana Librová vidí snahy o nové správcovství v teologii Igora Kišše a Jana Hellera. Igor Kišš vyzdvihuje v souvislosti se správcovstvím novozákonní hodnoty pokoru, soucit a lásku ke slabým a ty vztahuje nejen na člověka, ale i na přírodu. Jan Heller vnímá roli člověka jako pastýře stvoření, který je odhodlán se pro svěřené stvoření obětovat. (Kišš, Heller in Librová, 1994:36) Konkrétní rady, jak být dobrým správcem stvoření přináší Loren Wilkinson. Ve své knize Earthkeeping in the Nineties: Stewardship of Creation definuje dvacet zásad pro křesťanské správcovství zohledňující Zemi. Patří mezi ně např. požadavek pečlivého vybírání jen těch zdrojů energie, které nepoškozují stvoření, férový přístup všech lidí ke stvoření, zásada, že lidé mohou prospívat jen s ostatními tvory, nikoliv na jejich úkor a další. (Wilkinson in Paterson, 2010). 53 Nejde o podobný přístup, který zastává Gary Snyder pro svoji bioregionální vizi? Byl by ochoten Moltmann přizvat Snydera k tvorbě nové teologie stvoření? 33

zájem o marginalizované části náboženské tradice (např. zájem o sv. Františka z Assissi a jeho prohlášení papežem za patrona ekologů) nebo reinterpretaci tradice (tím je např. zmíněná diskuse o verši Gn 1,28: „...podmaňte si a panujte...“). (Gottlieb, 2010:11) Podobně jako Librová, i Moltmann požaduje, abychom vizi světa schopného přežití hledali ve spojení přírodovědných a teologických poznatků.54 (Moltmann, 1999:13) Diskuse v praktikující katolické církvi Teologické diskuse nabízejí různá východiska, důležité však je, zda a jak se konkrétně uplatňují v křesťanské praxi. Veronika Zahradníková uvádí, že bylo poměrně náročné najít pro svůj kvalitativní výzkum (zaměřený na zjišťování postojů katolických kněží k ekologickým otázkám) kněze, kteří reflektují environmentální otázky a vyjadřují nutnost je řešit v souvislosti s vírou a církví55. Sami kněží uváděli, že ve formaci bohoslovců v rámci studia teologie je těmto otázkám věnován nedostatečný prostor. Zahradníková dále vyjádřila svoje překvapení nad tím, že ani silně pro-environmentálně laděné encykliky emeritního papeže Benedikta XVI., které zahrnují konkrétní požadavky na změnu (př. etické banky, obnovitelné zdroje apod.), nejsou u představitelů české katolické církve reflektovány, tématu se nevěnuje žádný z biskupů. (Zahradníková, 2011) Zajímavé jsou také současné proměny papeže Františka, který otevřeně mluví ve svých i mnoha laickými křesťany sledovaných prohlášeních Urbi et orbi mluví o světě „trýzněném nezřízeným vykořisťováním přírodních zdrojů“ a doufá, že se staneme „zodpovědnými opatrovníky stvoření“. 56 České křesťanské veřejnosti zprostředkovávali výzvy k zamyšlení nad environmentální otázkami doposud zejména oblíbení a čtení teologové Tomáš Halík a Marek Orko Vácha. Vácha je také čestným 54

Jádro knihy Bůh ve stvoření je věnováno Moltmannově teologii stvoření. Moltmann volá po překonání starého antropocentrického světa novým teocentrickým, a tím se přibližuje i Kohákovi. Korunou stvoření v Moltmannově pojetí není člověk (jak tvrdí nejen panský přístup, ale i nové správcovství), ale šabat. O šabatu je stvoření dokončeno a teprve „v klidu šabatu dochází Bůh k cíli – k sobě samému, ke své slávě“. V šabatním klidu lidé nechávají svět být Božím stvořením. „Ukončení stvoření šabatním klidem rozlišuje pojetí světa jako stvoření a světa jako přírody. Ustavičně plodná příroda zná doby a rytmy, ale ne šabat.“ (Moltmann, 1999:14,15) Člověk se od živých tvorů neliší duší (tu mají všechna zvířata), ale určením být obrazem Boha. Tím je podle Moltmanna člověk schopen a určen k tomu, aby vyjádřil chvalozpěv tvorů před Bohem, svým chvalozpěvem se zástupně vyjadřuje za celé stvoření. Odraz chvalozpěvů nacházíme v žalmech stvoření. To však není podle Moltmanna míněno antropocentricky – tedy jako výsadní schopnost člověka, která by mu zaručovala výlučné postavení, neboť „ve společenství stvoření velebí Pána vše, co má dech [...] nebesa velebí slávu věčného bez člověka a zástupně i za něj..“ (Moltmann, 1999:158) Moltmann do své ekologické nauky zahrnuje symboliku bydlení a domu. Zatímco vnitřním tajemstvím šabatu je odpočinutí Boha, vnitřním tajemstvím stvoření je přebývání Boha - šekina. Cílem šekiny je učinit celé stvoření Božím domovem. K „útulnosti v bytí“ vede cesta uvolnění vztahu člověka a přírody, který se vyznačuje smířením a symbiózou schopnou přežití. (Moltmann, 1999:7,8) 55 Čtyři z šesti knězů, které do výzkumu zahrnula, měli vystudovanou i biologii. 56 Papež František, Urbi et Orbi: Velikonoční poselství papeže Františka, vyvěšeno 31.3.2013, staženo 5. 4. 2013, dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18051 34

členem České křesťanské environmentální sítě57, která se věnuje tématu křesťanství a environmentální otázky a vydala publikaci představující konkrétní návod na zavedení praktických environmentálních opatření do církevních provozů. Je však otázkou, jak je povědomost o této síti mezi českými křesťanskými církvemi rozšířená a jak je snaha sítě o „zelenání“ provozu církví úspěšná58 2. 4 Rakouský výzkumný projekt benediktinů V současné době probíhá na vídeňské Universität für Bodenkultur mezioborový výzkumný projekt s názvem Umgang mit der Schöpfung, který se zkoumá udržitelnost v pěti komunitách benediktinů. Řehole sv. Benedikta přikazuje benediktinům, aby se byla komunita soběstačná a uživila se prací svých rukou. Finanční soběstačnosti dosahují rakouští benediktini několika způsoby. Členové komunity jednak působí ve farnostech a dostávají kněžské platy. V rakouském prostředí nebyla přetržena komunismem několikasetletá pozemková držba klášterů tak, jak se tomu stalo v Česku. Pozemky - zejména zemědělská půda a lesy – jsou pronajímány soukromým firmám, které je obhospodařují. Samotní benediktini tedy manuální práci na pozemcích osobně nevykonávají. Při výběru firem mniši velmi dbají na to, aby byly pozemky svěřeny lokálním firmám a patří tím k významným regionálním zaměstnavatelům. Požadavky na zavádění environmentálních opatření při obhospodařování pozemků mniši nevznášejí, přesto se na pozemcích často pěstují biopotraviny. Podle rakouských výzkumnic však zejména kvůli lepší pozici produktů ekologického zemědělství na trhu. V případě klášterů s menšími pozemky však řeholníci velmi zvažují, zda se pustit do nějakých nových způsobů hospodaření, přechod k ekologickému zemědělství nějakou dobu trvá a pro komunitu, jejíž živobytí na pozemcích závisí, představuje riziko. Třetím zdrojem příjmu mnichů je prodej vzácných starých knih z jejich knihovny, ke kterému však přistupují jen výjimečně a spíše v nouzových situacích.59 Rakouské benediktinské kláštery využívají alespoň z části energii z obnovitelných zdrojů – solární, větrnou a energii biomasy. Podle výzkumnic jde mnohdy o výsledek jednotlivých 57

Česká křesťanská environmentální síť, staženo 1. 4. 2013, dostupné z: http://ckes.cz/ Z církví jsou členy sítě Pravoslavná církev v českých zemích, Obec křesťanů ČR a Českobratrská církev evangelická, z konkrétních farností jsou však členy sítě pouze Římskokatolická farnost Český Brod a Náboženská obec církve Československé husitské v Praze 6 Břevnově. staženo 1. 4. 2013, dostupné z: http://ckes.cz/clenove 59 Osobní rozhovor s výzkumnicemi sociologické sekce projektu Sinou Leipold a Valentinou AversanoDaerborn, 5. 2. 2012, Vídeň 35 58

členů, kteří jsou proenvironmentálně orientovaní a zasadí se o prosazení takového opatření. Roli v komunitě hrají i nově příchozí, kteří byť po prvním roce z komunity odejdou, tak do ní vnesou nový environmentální vítr. Komunita se snaží nově příchozím vycházet vstříc, aby se v ní cítili respektování. Výzkumnice však také souhlasí, že vliv hraje i móda a šířící se sociální norma požadující udržitelnost60. Zatímco v 70. letech benediktini používaly metody konvenčního zemědělství a přecházely na vytápění plynem, dnes podléhají tlaku na udržitelnost. Propojení biblických myšlenek či prvků řehole řádů s prvky konceptu udržitelnosti jsou však reflektovány jen zřídka a spíše v náznacích. V oblasti životního stylu výzkumnice uvádějí, že benediktini mají jíst podle řehole dvakrát denně, toto pravidlo se však již dnes nedodržuje a stravování probíhá vícekrát denně. Většina členů komunit konzumuje maso, ti, kteří je nekonzumují, pro to uvádějí sociální důvody. Jeden z respondentů také uvedl, že komunita nejí biopotraviny, protože jsou pro ně příliš dobré. Členové jedné z komunit sdílí pět automobilů, které využívají pro cesty do farností, kde působí jako kněží. Dovolenou rakouští benediktini mají, většina ji tráví na návštěvách u rodin, někteří však podnikají letecky dvakrát za rok spirituálně-vzdělávací cesty např. do Jihoafrické republiky.61 Rakouský výzkum konstatuje, že současný životní způsob benediktinů vykazuje prvky udržitelnosti ve všech třech dimenzích – v sociální, ekonomické a ekologické. Přínos je spatřován zejména v orientaci na obnovitelné zdroje energie, využívání pozemků pro ekologicky šetrnou produkci potravin, práci v sociálních službách a velký příspěvek k regionálnímu rozvoji a zaměstnanosti. Řeholníci se také starají citlivě o památkově chráněné architektonicky cenné budovy klášterů. Kláštery jsou považovány místními obyvateli za duchovní a kulturní centra regionů. Do obchodní činnosti promítají kláštery i jiné – sociálně a environmentálně orientované – hodnoty, než jen orientaci na zisk. (Feyer et al. 2012) Je otázkou, do jaké míry je možné předpokládat, že by podobný výzkum v českém prostředí přinesl stejné výsledky. Největší rozdíl spatřuji v přerušené kontinuitě majetkové držby českých klášterů, která nebyla vyřešena a navrácena dodnes. Některé budovy klášterů byly po roce 1989 sice vráceny církvi, nacházely se však často v dezolátním stavu, navíc chyběly a stále církvi chybí pozemky, které tradičně činily komunity zcela nebo z větší části 60

Pojem Nachhaltigkeit (udržitelnost) je mezi rakouskou veřejností velmi rozšířen. V oblasti vybavení osobních cel výzkumnice zmiňují případ, kdy jeden z mnichů nebyl spokojen s nábytkem ve své cely a zatoužil po nábytku z obchodního domu IKEA. Při diskusi se komunita dohodla, že až se našetří nějaké peníze, tak se pokusí vyjít mnichovi vstříc. 36 61

soběstačnými a z jejich výnosů byly udržovány i budovy. Dalším rozdílem oproti českým podmínkám je poměrně vysoké povědomí o udržitelnosti a její environmentální dimenzi v rakouském prostoru.62 Zajímavé bude sledovat, jak české kláštery a církev obecně naloží s navráceným majetkem, zda se inspirují rakouskými kláštery, případně zda můžeme očekávat v této souvislosti nárůst sociálního

podnikání,

zavádění

environmnetálních

opatření

či

zvýšení

regionální

zaměstnanosti.

62

V rámci mého semestrálního studijního pobytu ve Vídni jsem se setkávala s pojmy udržitelnost (Nachhaltigkeit) nejen na každé přednášce, ale velmi často i ve veřejném prostoru. Certifikované produkty ekologického zemědělství a fair trade produkty jsou k dostání v každém obchodu, stejně jako většina i necertifikovaných potravin nese informaci o uhlíkové stopě. Ve Vídni je rozsáhlá a i v zimě četně využívaná síť cyklostezek. Jízda na kole po městě či využívání MHD jsou součástí statusu sociálně i ekologicky odpovědného obyvatele Vídně. Rakousko má navíc velké procentní zastoupení obnovitelných zdrojů energie ve své spotřebě. Pro prosazování konceptu udržitelnosti se vyjádřili všichni vědci, se kterými jsem se na univerzitě setkala. Bylo až zarážející, že udržitelnost nikdo zásadněji neproblematizoval. 37

EMPIRICKÁ ČÁST Předchozí kapitoly byly věnovány vymezení životních způsobů a konceptů, ale také stručnému náčrtu oblastí průniků environmentálních a křesťanských myšlenek, které mohou sloužit řeholníkům jako potenciální zdroj motivace pro environmentálně orientované chování. Tato část bude věnována zkoumání konkrétních katolických řeholních komunit v České republice. Nejdříve čtenáře seznámím s výzkumnými otázkami a hypotézami a s výzkumným designem, poté budou představeny jednotlivé komunity zahrnuté do výzkumného souboru a zejména výsledky analýzy dokumentů a osobních rozhovorů s řeholníky.

3. Metodologie a výzkumný projekt 3. 1 Výzkumný problém Na úrovni jednotlivce či domácností představují největší tlak na degradaci biosféry vysoká dynamika spotřeby hmotných statků, některých typů služeb a vysoké finanční příjmy 63. Na úrovni lidstva představuje ohrožení života některých biologických druhů velká četnost lidské populace, vyspělost technologiemi působícími na biosféru degradačně a vysokými nároky na spotřebu. (Librová, 1994) Jedním z možných východisek pro změnu spotřebních vzorců je luxus, zejména ekologický luxus, jehož podstatou je snižování ekologické stopy, a nový luxus akcentující orientaci na nemateriální statky. Luxus je antropologickou konstantou, jíž je vlastní neustálá proměna jejího obsahu, vzbuzování nápodoby a šíření. Komunity katolických řeholníků se zavazují k celoživotnímu zachovávání hodnot čistoty, chudoby a poslušnosti. Celoživotně se vzdávají tedy majetku, možnosti mít vlastní děti a zavazují se k zachovávání svornosti s komunitou a podřízenosti představenému či představené kláštera. Komunity, na které se tato práce zaměřuje, věnují ve svém denním rozvrhu maximálně šest hodin práci (především manuální), která jim zajišťuje obživu. Zbylou část dne věnují především modlitbám a četbě náboženských textů.

63

Roli hrají i další faktory a podmínky, za kterých se vysoká dynamika spotřeby a nakládání s vysokými příjmy odehrává, ale také další aspekty, jakými je cestování, vybavení domácnosti, způsob práce apod. jak přibližuje teoretická část práce. 38

U katolických řeholníků či řeholnic tedy objektivně existují podmínky pro životní způsob s relativně nižší environmentální zátěží. Hlavní hodnoty, které řeholní komunity vyznávají, mají potenciál uplatnit se i jako ekologické ctnosti. Není však jisté, zda jsou tyto předpoklady správné a zde se promítají do realizovaného současného životního způsobů řeholníků.64 Vybalancování uživení komunity šestihodinovou denní manuální prací a uhájení si velkého časového prostoru pro duchovní oblast může být obzvláště náročné v současnosti, a to v souvislosti s tlakem na vysoký pracovní výkon, na konkurenceschopnost, na vysokou produkci a nízké ceny objektů spotřeby, které jsou umožněny produkcí negativních environmentálních i sociálních externalit. Není jasné, jak se řeholníci, pevně zakotvení v křesťanských hodnotách, s těmito aspekty vyrovnávají, jak jim čelí a jaké volí strategie pro uživení komunity. Rovněž není jasné, zda řeholníci reflektují environmentální otázky spojené s jejich životním způsobem, zda jim přikládají hodnotu a roli při rozhodování o způsobech své obživy. Pokud by řeholníci environmentální šetrnosti vlastního jednání připisovali hodnotu, tak není zřejmé, odkud se vzala. Je možné, že jde o případný výsledek šířící se sociální normy, která považuje na nejbanálnější úrovni třídění odpadů, a nebo může jít o výsledek vlivu některých názorových proudů uvnitř katolické církve, které nahlíží přírodu jako Boží stvoření a proto požadují její ochranu. Dále není jasné, zda životní způsob řeholních komunit nese stopy luxusu, zejména nového či ekologického. 3. 2 Cíle výzkumu 1. Přinést poznatky o tom, zda se v životním způsobu řádu uplatňuje ekologický luxus, nový luxus nebo tradiční luxus. 2. Přinést poznatky, jak členové řádu subjektivně (ne)vnímají environmentální aspekty způsobu života řádu, případně jakou hodnotu environmentální příznivosti připisují. 3. Posoudit environmentální dopady způsobu života řádové komunity a porovnat je s jinými životními způsoby s příznivými environmentálními souvislostmi. 3. 3 Výzkumné otázky a hypotézy 64

Pochybnosti se ukazují již v historii řádů. Např. cisterciáci při zakládání nových klášterů ve středověku záměrně vybírali odlehlá nedotčená místa – divočinu, kterou „kultivovali“ mýcením lesů a odvodňováním bažin (Frajs, 2004:17). 39

Hlavní výzkumná otázka: Vykazuje životní způsob některých katolických řádů stopy luxusu? Hlavní výzkumné hypotézy: • Životní způsob některých katolických řádů oceňuje následující statky nového luxusu: čas, pozornost, klid a prostor. • Životní způsob některých katolických řádů se vyznačuje environmentálně příznivými aspekty, jeho nositelé je reflektují, ale nepřikládají mu hodnotu. • Životní způsob některých katolických řádů nezahrnuje ekologický luxus. Vedlejší výzkumné otázky: • Je možné považovat životní způsob některých katolických řádů za dobrovolně nebo záměrně skromný? • Je možné zahlédnout v životním způsobu některých katolických řádů stopy bioregionalismu, voluntary simplicity či slow movement? • Spatřují řeholníci spojitost mezi environmentálními otázkami a křesťanským učením? • Jakou roli hrají environmentální ohledy v rozhodování řeholníků v dimenzích životního způsobu? Vedlejší výzkumné hypotézy: • V životním způsobu zkoumaných katolických řádů je patrná dobrovolná skromnost. • V životním způsobu zkoumaných katolických řádů není patrná záměrná skromnost. • V životním způsobu některých katolických řádů je možné zahlédnout stopy bioregionalismu, voluntary simplicity či slow movement. • Řeholníci spatřují spojitost mezi environmentálními otázkami a křesťanským učením jen na teoretické rovině, do jejich realizovaného životním způsobu se tato uvědomovaná spojitost v podobě konkrétních opatření nepromítá. • Určujícím kritériem pro volbu způsobu chování je zajištění ekonomických potřeb komunity při zachování maximálně šestihodinové denní práce jejich členů a všech požadovaných duchovních praktik.

40

3. 4 Výzkumná strategie, metoda sběru dat a kritéria pro výběr případu Práce je případovou studií řeholní komunity, případem je tedy konkrétní komunita řeholníků či řeholnic. U vybrané komunity bude nejdříve provedena analýza dostupných dokumentů (webové stránky komunit, dopisy, které komunity zasílají svým příznivcům, články, reportáže a rozhovory v tisku, filmové dokumenty, galerie fotografií dokumentujících život komunit). Poté komunitu navštívím, budu pozorovat její životní způsob i stav krajiny, ve které působí, s jedním ze členů komunity povedu semistrukturovaný rozhovor. Kritéria pro zahrnutí komunity do výzkumného souboru jsou následující: -

řeholníci žijí v cenóbiu

-

komunita je kontemplativní (velká role je připisována společné modlitbě v pravidelné denní doby a velká časová dotace je v denním řádu vyhrazená modlitbám)

-

komunita žije spíše v menších sídlech nebo na samotě

-

komunita se zcela nebo alespoň z části živí prodejem či spotřebou vlastních řemeslných, rukodělných nebo zemědělských produktů

-

komunita hospodaří v krajině, popř. se stará o klášterní zahradu nebo má ve správě zemědělské pozemky nebo lesy

-

komunita je životaschopná, věkový průměr jejich členů nepřesahuje 60 let

-

komunita je ochotná komunikovat s výzkumnicí a provozuje dům pro hosty – přijímá tedy návštěvy

Do výzkumu nejsou záměrně zahrnuty řeholní komunity, jejichž členové se věnují sociální, pedagogické, kněžské činnosti a nebo pokračují ve vykonávání povolání, kterému se věnovali před vstupem do řádu. Tyto komunity mají zajištěny stabilní příjem v podobě platů (byť relativně nízkých), které jejich členové za odvedenou práci dostávají od církve, resp. od státu. I řeholníci těchto komunit však pracují zpravidla v částečných pracovních úvazcích a je možné předpokládat, že i oni složitě balancují své příjmy a výdaje, které chod komunity a provozování kláštera obnáší. Výzkum však cílí především na komunity, které se musí vlastními produkty buď sami uživit a nebo je prodat za takovou cenu, aby dokázaly zajistit chod kláštera, případně si z

41

nějaké části doplnit příjem z darů. Komunity jsou přitom limitovány přísnými mantinely šesti hodinové denní práce a akcentem na finančně neziskové modlitby. Kritéria pro zahrnutí do výzkumného souboru splňují konkrétně komunity, které původně vycházejí z Bendiktovy řehole „Modli se a pracuj“, byly však reformovány 65, případně jde o specifické klarisky, které sice patří mezi žebravé řády, žijí však také v klauzuře a svůj denní čas dělí mezi práci a modlitby. Do nejužšího výběru jsem zahrnula na základě vymezených kritérií komunitu klarisek žijících v Soběšicích u Brna, a komunitu trapistek žijících v klášteře v Poličanech u Prahy. 66 Komunita trapistek moji žádost o přijetí v klášteře a o rozhovory k práci odmítla. Důvodem byla zejména dlouhodobě (na několik měsíců dopředu) plná kapacita domu pro hosty v klášteře a také několikatýdenní nepřítomnost matky představené a sestry mající na starosti hosty. Komunita zachovává mlčení, s veřejností proto mohou mluvit jen tyto dvě členky. V analýzy bych se chtěla věnovat i porovnání některých prvků životního způsobu komunit trapistů a trapistek s klariskami. Tyto komunity jsou zajímavé zejména tím, že čas vymezený práci věnují ve větší míře zemědělským činnostem a produkci. Svoje výrobky prodávají často v biokvalitě. Komunity sice zachovávají mlčení, paradoxně je však o nich nejvíce dostupných dokumentů (rozhovory v periodicích, filmové dokumenty, propracované webové stránky v případě trapistů). Práce je tedy koncipovaná jako případová studie vybrané ženské řeholní komunity klarisek. 3. 5 Metoda získávání respondentů, etika výzkumu a otázka přístupu Pozorování a výzkumné rozhovory jsem tedy provedla v komunitě klarisek žijících v Soběšicích u Brna. V klášteře jsem strávila tři dny v dubnu 2013, sestry mne ubytovaly v jednom z pokojů pro hosty, sdílela jsem s nimi denní řád modliteb, které jsou volně

65

Benediktini či benediktinky a cisterciáci byly po uplatnění užších kritérií vyloučeni, protože mnoho z nich má pravidelný příjem v podobě kněžských, pedagogických či jiných platů od státu. Nejspíše jediná komunita cisterciaček v České republice působící v klášteře Porta coeli u Tišnova se nejeví být dlouhodobě životaschopnou. Navíc nenabízí pobyt v klášteře pro hosty. Přístup ke komunitě by byl tedy velmi těžký a z těchto důvodů nebyla komunita oslovena. 66 V České republice působí také jedna komunita mužské větve trapistů v Novém Dvoře. V otázce přístupu k mužské větvi však hraje významnou roli otázka genderu. Trapisté sice disponují domem pro hosty, na svých webových stránkách však uvádějí, že přijímají hosty – muže, kněze a řeholníky. Komunita se také výslovně vymezuje proti přijímání hostů s jinými motivacemi, než jsou duchovní. Silnou nevoli vyjadřuje vůči studentům, především architektury, kteří se zajímají jen o architekturu budovy kláštera. Komunita navíc patří k nejpřísnějším řádům, její členové zachovávají mlčení. Z těchto důvodů jsem komunitu neoslovila. 42

přístupné veřejnosti, a stravu. Do klauzury, tedy do prostor veřejnosti uzavřených, kde se však odehrává mimo chórové modlitby veškerá činnost řeholnic, jsem přístup neměla. Komunitu jsem oslovila telefonicky a při žádosti o přijetí do kláštera jako hosta jsem zmínila, že se o komunitu zajímám z výzkumných důvodů, které jsou součástí mojí závěrečné práce v rámci studia na Fakultě sociálních studií MU, a mám zájem o osobní rozhovor. Při komunikaci s členkami jsem také zmínila osobní motivace, které mně vedou k návštěvě kláštera i k volbě tématu této práce. Po nedávné konverzi ke katolické církvi se v prostředí církve zabydluji a zajímá mne, jak různí lidé a skupiny v rámci církve praktikují svoji víru. Rozhovory jsem se souhlasem respondentek nahrávala na diktafon, v přepsané verzi jsou dostupné v příloze práce. Výjimku tvoří několik kratších rozhovorů, které se odehrály neplánovaně při setkání na chodbě, při podávání jídla, případně při vysvětlování organizačních záležitostí spojených s mým pobytem v klášteře. Důležité části těchto rozhovorů jsem v co nejkratší době po rozhovoru zaznamenala do mého výzkumného deníku, který jsem si po dobu pobytu v klášteře vedla. Rozhovory proběhly se dvěma sestrami, které měly po dobu mé přítomnosti v klášteře službu na tzv. bráně, tedy obdobě vrátnice 67. Tyto sestry uvádím v práci záměrně pod jiným jménem, jména ostatních sester zmíněných v rozhovorech, ponechávám. Do analýzy také zahrnuji informace z webových stránek soběšických klarisek, z rozhovorů, které sestry poskytly různým periodikům, vycházím také z části diplomové práce Petry Nykodýmové (2006), která se zabývala františkánskou řeholní skupinou a jejím postojem k přírodě68. 3. 6 Úvodní prezentace komunity zahrnuté do výzkumného projektu Klarisky v českých zemích Klarisky jsou ženské kontemplativní společenství, které působí v rámci katolické církve a přičleňuje se k františkánské řeholní rodině. Klarisky vycházejí z Řehole sv. Kláry. První 67

Ostatní sestry mohou s veřejností komunikovat jen omezeně a jen v určité denní době. Většinou se tak však děje pouze při návštěvách jejich rodin. Všechny sestry, vyjma sestru mající službu na bráně, se pohybují jen v klauzuře, hosté v klášteře se s nimi tedy vůbec nesetkají. Výjimku tvořila sestra Michaela, kterou jsem náhodou potkala na chodbě, když se vracela do klauzury od lékaře a také sestra Klára, která mi byla zavolána do hovorny, abych u ní mohla objednat křestní roušku. 68 Nykodýmová položila matce představené klarisek následujících šest otázek: Jaká je role přírody v životní způsobu Vašeho řádu? Je ve Vašich řeholních pravidlech nějakým způsobem upravený vztah k přírodě? Františkův život je tedy pro dnešní dobu inspirací, povzbuzením? Máte nějaká společná duchovní cvičení v přírodě? Jak jsou v řádu vnímaná zvířata? Jaký vztah má Váš řád k ekologii? Petra Nykodýmová uvádí ve své práci i přepsané odpovědi řeholnice. (Nykodýmová, 2006, 66-69) 43

řeholi pro mužský řád sestavil sv. František v roce 1209, o tři roky později sestavil také tzv. forma vivendi, tedy životní pravidla pro sestry, které začlenila do své Řehole sv. Klára v roce 1253. Z řehole sv. Kláry vychází tzv. Druhý řád, tedy klarisky nebo klarisky – kapucínky. V současné době působí na celém světě okolo 16 000 sester v přibližně 750 klášterech.69 Významnou českou postavu představuje pro klarisky sv. Anežka, která si dopisovala se sv. Klárou a založila v Praze Anežský klášter. Poté se v česku objevily další kláštery klarisek na nejméně sedmi místem, také v Brně. Všechny kláštery byly zrušeny Josefem II.. Komunita klarisek v Čechách byla obnovena až v roce 1914 z popudu holandských řeholnic, které založily klášter v Litoměřicích. V roce 1950 byl však klášter opět zrušen. Některé sestry působily za komunismu v podzemí, tajně se scházely, chodily však do zaměstnání, neměly klauzuru, ani spolu nebydlely. (osobní rozhovor, Anežka) Jedna skupina klarisek působila v Brně, druhá ve Šternberku, kde v v roce 1996 vznikl také nový klášter klarisek-kapucínek70. Komunita klarisek v Soběšicích u Brna Členky brněnské skupiny se po roce 1989 rozhodly odejít do německého kláštera klarisek v Paderbornu, kam za nimi později odcházely další české zájemkyně o řád klarisek. V roce 1994 se české klarisky vrátily do Čech a v roce 1997 se nastěhovaly do nového kláštera v Soběšicích, který byl vybudovaný na zelené louce. Do Čech se se sestrami vrátila německá abatyše, matka Toma, jak zmiňuje v rozhovoru sestra Anežka.71 Komunita soběšických klarisek čítá v současnosti 11 členek. Věkově jsou sestry rovnoměrně zastoupeny, nejmladší je přes dvacet let, nejstarší je 67 let. Nad 50 let jsou pouze dvě sestry. Jedna sestra je novicka a dvě jsou juniorky, ostatní sestry složily věčné sliby. Stát se řeholnicí znamená projít několika etapami, v průběhu kterých se mění status zájemkyně o mnišský život. V prvním roce je sestra označována jako postulantka, žije již se sestrami v klauzuře, její denní režim je však volnější a postulantka nosí civilní oblečení. Po prvním roce se sestra stává novickou po slavnosti tzv. obláčky. Sestra obléká hnědý hábit, rouška, která jí zakrývá vlasy, je však bílá – na rozdíl od hnědé barvy roušky ostatních sester.

69

Klášter sester klarisek, staženo 1. 3. 2013, dostupné z: http://www.klarisky.cz/pages/cs/kdo-jsme.php Klášter sester klarisek, staženo 1. 3. 2013, dostupné z: http://www.klarisky.cz/pages/cs/klarisky-v-ceskychzemich.php 71 Z původní skupiny čtyř českých klarisek scházejících se ještě v ilegalitě však v dnešní komunitě nezůstala žádná členka, skupina se rozpadla. 44 70

Sestra se zbavuje civilního oblečení72 a po dobu jednoho roku nesmí komunikovat s nikým mimo ostatních sester v klášteře (sestra může přijímat dopisy, ale nesmí na ně odpovídat). Po třech letech od příchodu do kláštera skládá žena tzv. časné sliby, ve kterých se zavazuje žít podle evangelia jako Ježíš – bez vlastnictví, v poslušnosti a v čistotě při zachovávání klauzury. Po časných slibech se sestra stává juniorkou, bílou pokrývku hlavy mění za hnědou. Po dalších třech letech skládá tzv. věčné (slavné) sliby, kde se řeholnice zavazuje při veřejné mši svaté, že prožije celý život v konkrétní komunitě sester. (sestry Anežka a Klára) Osobní i profesní pozadí sester je velmi různé. Mnohé z nich svoje schopnosti a znalosti v klášteře alespoň částečně využívají. Některé sestry mají vysokoškolské vzdělání. Řeholnice pocházejí jak z tradičních katolických rodin, tak četně jsou zastoupené i konvertitky. Sestry žijí v klauzuře73, tedy v uzavřeném prostoru, kam nikdo jiný nemá přístup. Klauzura je tvořena větší částí budovy kláštera a zahradou o rozloze 12 000 m2. Klauzuru sestry opouštějí

jen

výjimečně

(např.

návštěvách

lékaře).

Denní

režim

sester

sestává

z pětihodinových modliteb rozložených v průběhu celého dne, z pětihodinové práce a z přibližně tří hodinového prostoru pro volný čas. Sestry stávají v 5 hodin, po 20 hodině začíná silentium – tedy tzv. velké ticho. 74 Sestry jí společně třikrát denně, na znamení trvalého postu jí maso pouze při výjimečných příležitostech. Komunita se živí z části z výtěžků z prodeje svých produktů (liturgické oděvy, svíčky, růžence) případně jinými činnostmi (překladatelství), ale zásadně také z darů jednotlivců. Úvodní prezentace sester, se kterými proběhly rozhovory: Sestře Anežce je 53 let, povolání k řeholnímu životu podle svých slov ucítila ve svých 15ti letech, krátce po biřmování, v roce 1975. Anežku zaujal život sv. Anežky, klarisky však v té době u nás nepůsobily, proto se přidala k opavským řeholnicím, se kterými se starala o nemocné a složila zde i věčné sliby. Po roce 1989 se však rozhodla pro kontemplativní život klarisek, připojila se k německé komunitě v Paderbornu a poté se se sestrami vrátila na Moravu. V klášteře má Anežka na starosti služby na bráně (vrátnici), tkaní štól a zajišťování

72

Oblečení se posílá buď rodině novicky nebo se rozdá, vyjma spodního prádla, které si sestry ponechávají svoje. Sestry mají k dispozici okolo tří hnědých hábitů a jeden modrý pracovní - tzv. plášť (kdo potřebuje, tak prý i více). Dříve prý řeholnice měly hábity zimní ze silnější látky a letní z tenčí. Kvůli současnému omezenému výběru látek je však k dispozici jen jeden typ hábitu. Hábity si sestry v klášteře sami šijí. Pod hábitem sestry nosí buď trička nebo svetry a punčochy, které jsou buď v bílé nebo v černé barvě. (sestra Anežka) 73 Klauzura klarisek je tzv. papežská, tedy nejpřísnější možná. To znamená, že pokud přijedou do kláštera řeholnice jiných kongregací, tak ani ty do klauzury nemohou. 74 Podrobný denní rozvrh komunity je v příloze této práce. 45

technické údržby. Anežka je veselá bytost, nejméně třetinu nahrávky z našeho rozhovoru tvoří její smích. Sestře Ludmile je okolo 35 let. Povolání k řeholnímu způsobu života pociťovala už od 16ti let a do kláštera chtěla vstoupit po maturitě. Ludmila se od dětství věnovala tenisu. Po ukončení studia na ekonomické střední škole získala velkorysé stipendium na americké univerzitě v Alabamě, kterou měla reprezentovat v tenise a kde studovala obchod. Odchod do kláštera byl odsunut. Na období strávené v Americe má Ludmila dobré vzpomínky, v prostředí dobrých hotelů a při létání na turnaje z jednoho státu do druhého se ale necítila „až tak dobře vnitřně... bližší mi byla ta chudoba“. Po návratu do České republiky se přidala k Sestrám nejsvětějšího spasitele, kde působila pět let a věnovala se sociální práci. Před věčnými sliby se však rozhodla pro kontemplativní řád klarisek, kde nyní působí osm let. Také sestra Ludmila se projevila svým specifickým smyslem pro humor. 4. Analýza Luxus v klášteře V teoretické části jsem se věnovala vymezení nového, ekologického a tradičního luxusu. Nyní se pokusím osvětlit, zda je možné sledovat nějaké prvky luxusu i v životním způsobu soběšické řeholní komunity klarisek. Nejprve se zaměřím na Enzensbergerův nový luxus (Enzensberger, 1996). 4. 1 Nový luxus Nyní se budu věnovat některým segmentům životního způsobu klarisek v souvislosti s oceňovanými statky nového luxusu. Téma budu prezentovat na pozadí širšího popisu životního způsobu řeholnic, na který budu odkazovat i v dalších kapitolách analýzy. 1. Čas Volný čas Volnému času jsou věnovány v denním plánu klarisek přibližně tři hodiny. I jeho využívání se však řídí různými omezeními. Mimo prostorové omezení pohybu sester jen na klášterní budovu a zahradu jde především o zachovávání ticha po obědě a večer, tedy v denních dobách, do kterých je právě volný čas situován. V týdenním rozvrhu sestry více 46

disponují se svým volným časem v neděli a při významných svátcích a dalších událostech. V ročním plánu je vymezeno 14 dní v létě, kdy mají sestry tzv. prázdniny, i v této době však sestry klauzuru neopouští. „To nebereme návštěvy, vstáváme později, prostě každej si může ten den zařídit, jak chce. Máme společný jenom ranní chvály a nešpory, oběd je od do, takže taky nemusíme přesně, snídani i večeři máme společnou.“ (Anežka) Zajímavým institutem, který prozrazuje ohled na specifika jednotlivých sester, jejich únavu nebo případné riziko vyhoření, a zároveň zmírňuje striktnost pravidel života v komunitě, je výjimečný volný den nebo třítýdenní zotavená. „Když je někdo moc unavený, tak na tři týdny je možnost zotavené, což je teď momentálně sestra Monika. Ale je v blízkosti, je na Vranově, a protože se zaučuje v zákristii nová, tak je tak milá, že sem občas zajede a mrkne na ni...“ (Anežka). Další výjimku pro opuštění kláštera tvoří ohled na rodiny, ze kterých sestry pocházejí „...když rodiče umírají, tak na týden... ale v dnešní době, kdy jsou ty rodiny malý... a ty rodiče jsou staří, tak potřebují určitou péči. To teď nedávno měla sestra Benedicta, že musela několikrát na 14 dní nebo na tři týdny domů, aby mohla vystřídat tu její sestru (v péči o staré rodiče)...“ (Anežka) Každoroční dovolenou trávenou mimo klášter však sestry neznají. Zajímavá je pestrost činností, kterým se sestry ve svém volném čase věnují. Slogan „skromnými prostředky bohatý život“, jak bude zřejmé i dále, je pro klarisky velmi přiléhavý. „Máme kytaristky, flétnistky, varhanici... tam dole ve sklepě, tam se zavřou a můžou hrát a zpívat, některá si zvykne i tady nahoře. V zahradě máme takové valy, tam se sesednou a mají koncert.“ (Ludmila) Zahrada je oblíbeným místem pro rozmanité aktivity sester „Já jsem spíš aktivní člověk, potřebuju pohyb... a někdy po té zahradě nejenom chodím, ale i běhám...“ (Ludmila) „...třeba v zimě... sestry i (z valů v zahradě) sáňkovaly... koulují se, sněhuláka staví... hrají tenis, společenské hry... máme takový natahovací gumy, že když se dvě protahují, tak to taky potřebují prostor... když máme prázdniny, tak děláme táborák.“ (Anežka) Nejčastěji je však zahrada využívaná pro procházky a četbu knih, zpravidla duchovně laděných. Vedle každodenní slavení mše svaté a církevních svátků mají sestry také svoje vlastní oslavy a rituály v rámci komunity. „Slavíme svůj řeholní svátek a profesní den 75... To se slaví v refektáři večer, donese se bonboniera, ráno se jí gratuluje u snídaně, zazpívá se jí... Když má abatyše svátek nebo profesní den, tak to je pak svátek pro celou komunitu, to je potom

75

Profesní den je výročním dnem skládání prvních slibů, při kterých si také sestra vybírá nové jméno. To pak slaví podle kalendáře jako řeholní jméno. 47

program jako v neděli... ještě než zazvoní zvon, tak se jí zpívá písnička u dveří“ (Anežka). Pracovní čas Každá sestra má svoji specifickou sérii pracovních povinností. Většina sester se věnuje takové práci, která odpovídá alespoň částečně jejím schopnostem a případně navazuje na její předchozí povolání. „...sestra Judit je doktorka vystudovaná... má na starosti lékárnu, sestra Benedicta je hudební vědkyně a věnuje se také hře na varhany a liturgii, sestra Monika je krejčová a v klášteře šije oděvy a vyšívá ornáty... jedna sestra dělá překladatelskou práci“. (Anežka) Každá sestra má však na starosti také péči o část zahrady, podobně úklid, vaření a praní si komunita zajišťuje vlastními silami, na mytí nádobí či čištění zeleniny mají sestry služby. Vysoce zastoupena je ruční, časově náročná práce. Časovou náročnost ručních řemeslných prací částečně vyvažuje fakt, že sestry nemusí trávit čas na cestách do práce (veškerá činnost se odehrává v klášteře), odpadá jim také nutnost starat se o děti, až na výjimky i rodiny. Starost o společnou domácnost kláštera si řeholnice dělí. „...zde je to i tak rozdělené, že nemám starost o stravu, prostě přijdu a naobědvám se... to je něco jiného, než žena v domácnosti“ (Ludmila). V některých případech si i řeholnice ulehčují fyzickou práci. Nejkřiklavější výjimku mechanizace práce představuje traktor (značně environmentálně problematický), pomocí kterého sestry v létě sekají trávu a v zimě odhrnují sníh. Sestry pracují vyjma neděle, svátků a čtrnáctidenních prázdnin každý den pět hodin, ve výjimečných situacích i více. „Když je třeba před Velikonocemi... před Vánocemi... a jsou nějaké větší zakázky, zdobení paškálu nebo každý má něco, co musí chystat... To se nazývá pracovní den, to se modlí ráno, ten program běží do snídaně normálně, ale potom růženec a modlitba během dne a odpolední, tak ty jsou soukromé. Vlastně se sejdeme zase až na nešpory. Všechen ten čas je určen na tu práci“ (Anežka). Podle Anežky se takové výjimečné pracovní dny konají párkrát do roka, je však zajímavé, že sestry jsou ochotny ustoupit ze svého denního programu společných modliteb právě před klíčovými křesťanskými svátky jakými jsou Velikonoce nebo Vánoce, kdy jsou i laici vyzývání církví k větší intenzitě modliteb. Čas modliteb Denně se sestry věnují společným modlitbám okolo pěti hodin, deset minut před začátkem modlitby sestry upozorní zvon, který je slyšet v celém klášteře. Poté se sestry scházejí v chóru kostela. Slavení liturgie je věnována velká pozornost, některé sestry se věnují každý týden 48

nácviku chórového zpěvu (dříve tato povinnost platila pro všechny sestry). Velkou péči věnují sestry květinové výzdobě kláštera a zejména kostela. Podle Enzensbergera je čas nejdůležitějším statkem nového luxusu. Jen ten, kdo jím disponuje podle své libosti – využívá jej kdy chce, jak chce a pro co chce – žije luxusně. Na první pohled bychom v pěvné struktuře denního režimu klarisek hledali volnou luxusní dispozici s časem jen marně, vyjma nedělí a několika týdnů ročně mají sestry stanovený denní režim od 5 hodin ráno do 20 hodin večer. Sestry Anežka a Ludmila však zmiňují, že v kontemplativním řádu zakotvily po delším hledání. „Myslím, že mě tu opravdu Pán Bůh našel a já jsem se tu našla také“ (Ludmila) „Když víte, že tady mě prostě Pán chce, tak potom už přijmete všecko, i to, co je pro vás třeba těžký.“ (Anežka) Sebeomezení v libovolném a proměnlivém nakládání s časem je kompenzováno jistotou poslání a tedy jistotou pravidelného - pro sestry nejlepšího možného využívání času. V tomto světle může být pevný denní řád, ve kterém je věnován velký prostor modlitbám, které jsou pro řeholnice stěžejní, vnímán jako něco vzácného, pro co se laikům i ostatním řeholnicím v nekontemplativních řádech nedostává času a prostou. „...na co nemají sestry čas, které jsou v činnosti, je náš důraz na modlitbu.“ (Anežka) Sestry tedy využívají svůj čas podle svého životního rozhodnutí – tedy pro každodenní modlitbu, práci a život v klauzuře. S denním řádem se seznamovaly několik let před tím, než se pro takový způsob využívání času rozhodly na trvalo. Nyní mají jistotu, že takto – pro ně smysluplně – využijí celý čas svého života. Není i takové počínání známkou luxusu? K dobrému tónu lepších firem patří, že umožňují svým zaměstnancům, aby si řídili denní i měsíční rozvrhy své práce podle své libosti. Od pracovníků je tímto však vyžadována i nová dovednost umět řídit svůj čas, vyhnout se úskalí prokrastinace či odkládání důležitých povinností. S volnou dispozicí s časem přišla nová neluxusní úskalí a nové nároky. Díky pevnému dennímu řádu nejsou klarisky těmto novým úskalím vystaveny. Každodennímu plánování a rozhodování o tom, co budou dělat, nemusí věnovat žádnou pozornost, nepociťují zklamání z promrhaného dne. V některý okamžicích však mantinely denního řádu prolamují i řeholnice. Několikrát do roka, v období před největšími církevními svátky, mění své společné modlitby za soukromé modlitby pronášené při práci. 2. Prostor Životní prostor klarisek je omezen na budovu kláštera a na přilehlou zahradu o rozloze 12 000 m2. Klášter vznikl na základě návrhu německého architekta Breithaupta, financován 49

byl z dědického odkazu jedné německé dámy a z příspěvku federace klarisek. „Takže ten původní plán je tedy z Německa a vychází ze zkušeností z kláštera v Paderbornu. Takže je to tak uspořádaný, aby to pro nás bylo co nejpraktičtější a aby to nebylo moc velký, nebo aspoň nevypadalo moc velký, i když velký to je, protože když máme klauzuru a nechodíme ven, tak každá musí mít svůj pokoj, protože jinak bysme se za chvíli pozabíjely. No, to je k přežití nutný. I ta zahrada je vlastně nutná. Protože nemáme žádnou vnější činnost a jsme stále spolu, od vstupu až do smrti... a ještě potom v nebi.“ (Anežka) Velikost zastavěné plochy budovy kláštera sestry Anežka a Ludmila neznají. Podle hrubého odhadu jde přibližně o 1200 m2 , většina částí kláštera má přízemí a první patro. Část střechy je tvořena zelenou – rostlinami osázenou – střechou. Součástí kláštera je kostel, volně přístupný veřejnosti a zároveň jediný v Soběšicích, který je propojený s chórem 76 Kostel i chór zaujímají přibližně 325 m2, tedy okolo jedné čtvtiny zastavěné plochy kláštera. Klášter je rozdělen na dvě části, z nichž první menší část je vyhrazena pro hosty. Část přistupná hostům se nachází hned za tzv. bránou, tedy vrátnicí. V části pro hosty se nacházejí čtyři jednolůžkové pokoje pro hosty a jeden dvojlůžkový, dvě hovorny – prostory oddělené přepážkou na pomezí klauzury a části pro hosty, kde se uskutečňují rozhovory sester a jejich návštěv. Dále je zde kuchyňka, menší jídelna, společná sprcha a toalety. Většina sester se však pohybuje téměř výhradně v klauzuře, tedy v oddělené větší části budovy kláštera, kam má přístup jen 11 žen, které v současné době v klášteře žijí. V klauzuře je řáda pracovních dílen (tkalcovna, paramentika77, pracovny pro zdobení a balení svíček a růženců), ve kterých probíhá výroba všech zmíněných produktů. „V přízemí jsou další pracovní prostory, v jednom menším mám já tu tkalcovnu, a v tom větším je sestra Immaculata, která šije alby a rachety a to právě potřebuje velký prostor, když napne ten rám.. dva krát dva metry. Ještě je tam s ní v prostoru sestra Klára, která vyšívá ty křestní roušky na takovým bubínku.“ (Anežka) Dále je zde jídelna (refektář), kuchyně, společenská místnost. Cely sester se nacházejí zejména v prvním patře a jsou rozdělené na část pro noviciát a část pro ostatní sestry. Každá sestra má svou celu o velikosti 12 m2, kde je postel, jedna menší skříň, psací stůl, židle a umyvadlo. Sprchy a toalety jsou společné. Jednoduchost a strohost klášterního prostoru je v kontrastu se sochami, ikonami a obrazy, které se v klášteře nacházejí, zejména pak v kostele, i těch však není v kostele mnoho. 76

Chór je část kostela, kde se scházejí sestry ke společným modlitbám, zatímco v kostele se mohou scházet k modlitbám a zejména ke mším laici, obě části propojuje prostor vymezený pro oltář. 77 Jde o dílnu na zhotovování liturgických oděvů. 50

Sestry velmi oceňují klášterní zahradu. Zahrada se jim stala oblíbeným místem, kde nejen tráví volný čas a část času pracovního, ale mohou se zde na chvíli odloučit od komunity „...když mám svoje exercicie, tak to jsem poustevnice, protože máme v zahradě zahradní kapličku a to se opravdu účastním jenom mše svaté a potom od rána až do večera jsem v té kapličce. Takže ještě úplně odříznutá a to je moc hezký.“ (Anežka) „...ráda se schovám do kapličky, tam je ještě takový malý domeček s ikonou Panny Marie, je tam kříž... když tam není dusno, tak se tam dá schovat“ (Ludmila) Ludmila, který si není jistá ve zpěvu, sem často chodí zpívat, aby ji nikdo neslyšel. Zahrada, jediný svět přírody, se kterým se sestry setkávají, se jim stala pojmenovaným mikrokosmem, kam se silně promítá jejich křesťanské paradigma. Mimo kapličku je zde také hora Sión, jak sestry pojmenovaly jeden ze zatravněných valů. Ze Siónu se sestra Anežka ráda dívá do krajiny, na okolní lesy. V zahradě je křížová cesta „ta začíná až za kompostem a vede až do zadu, takže na nás není vidět.“ (Anežka) Pokud mám opět rozhodnout, zda klarisky užívají Enzensbergerův luxus prostoru, tak spíše váhám. Řeholnice opouštějí svůj pevně vymezený prostor klauzury zpravidla jen párkrát do roka. Těžko bychom však pohyb jedenácti sester na zahradě o rozloze 12000 m2 a v budově kláštera na ploše 1200 m2 označili za pohyb v přeplněné kleci, které se podle Enzensbergera dokážou vyhnout jen ti, kdo disponují luxusem volného prostoru. 3. Pozornost a klid Dalšími Enzensbergerem oceňovanými statky jsou pozornost a klid. Zatímco o využívání luxusních statků času a prostoru řeholnicemi v užším Enzensbergerově pojetí nacházím pochybnosti, luxus pozornosti a klidu klariskám zcela vlastní je. „Jen ten, kdo si sám stanoví, co chce vidět, slyšet, cítit a vědět, kdo dokáže vypnout všechny rušivé kanály, užívá luxusu pozornosti.“ (Enzensberger, 1996) Klarisky se snaží vybalancovat vypnutí rušivých kanálů a prostoru pro vzájemnou komunikaci a přísun informací. Sestry u snídaně mlčí, hodinu a půl po obědě a po 20 hodině nastává „ticho v domě“ (Anežka). Jediné, čemu nemohou sestry uniknout, je přibližně půl hodinový poslech u společného oběda „...čte se nebo posloucháme teď různé kazety. Momentálně o Cyrilovi Stojanovi“ (Anežka), a večerní tzv. rekreace, kdy sestry spolu mohou mluvit v přítomnosti celé komunity u večeře. Přes den se z kláštera neline žádná hudba, „nemáme puštěný rádia naplno“ (Anežka). Televizi podle Ludmily sestry nesledují, podle Anežky jen ve výjimečných situacích. „Když 51

třeba byly záplavy, tak jsme se dívaly na televizi. Když mi se díváme jednou za půl roku nebo za rok, tak to tam máte třeba měsíc, ten obrázek, že Vám to fakt padne hluboko do tý duše, že si fakt člověk musí hlídat, na co se dívá, co poslouchá... Ale jinak se skutečně nedíváme 78. Jednak máme v tu dobu, kdy jsou nějaký filmy, modlitby, ale ani to člověka netáhne.“ Další doplňování informací z médií závisí na každé sestře a odehrává se v jejím soukromí „některé poslouchájí Rádio Vatikán, to poslouchám ráda večer, tam se dozvíme i jiné zprávy... noviny odebíráme, kdyby se chtěla některá podívat“. (Ludmila) V otázce pozornosti a klidu hraje velkou roli klauzura, která zásadně ovlivňuje míru pozornosti i vnitřního naladění sester. Ačkoliv by se mohlo zdát, že odchod k lékaři či opuštění klauzury z jiných důvodů může být pro sestry vítanou změnou, opak je pravdou. „....tím, že žijete stále v tichu a teď padnete rovnýma nohama mezi lidi, to je strašná zabíračka. Na vás to působí dvojnásobně silně... někdo si myslí, že to je krása, ale to je většinou velká oběť...když jdete k doktorovi, tak to Vám furt šrotuje v hlavě, než se zase zklidníte, než ty myšlenky můžete opustit.“ (Anežka) Pro některé sestry naopak představuje omezenost vnějších podnětů nejednoduchý úkol „...osobně se teď s tou chudobou peru...mluvím spíš o té vnitřní chudobě... mám možnost poznat sebe ve své nahotě... před Bohem, a na jednu stranu je to příšerně těžké, že člověk takto pocítí svoji slabost, svoje hranice, na druhou stranu je to privilegium, protože člověk se otevírá Bohu...“ (Ludmila) Samostatnou velkou část představuje pozornost věnovaná liturgii a společným modlitbám. Samotná orientace v systému denních modliteb církve, tedy v breviáři, vyžaduje značnou přípravu. V průběhu téměř každé modlitby mění sestry několikrát svoje pozice, nejen vstávají a klekají, ale dělí se do skupin, kde každá zpívá jinou část modlitby, a shlukují se, aby se při zpěvu dobře slyšely, jak zmiňuje Ludmila. Podobně náročné je každodenní strojení sester. Řeholnice sice disponují jedním dvěma typy hábitu – hnědým pro modlitby a ostatní činnost a modrým pro práci, jejich nošení a oblékání všech částí vyžaduje dávku cviku a umu, podobné dovednosti jsou vyžadovány také v souvislosti se stravováním79. 78

Další sestrmi zmiňovanou výjimkou jsou čtrnáctidenní prázdniny, kdy sestry mohou sledovat filmy na DVD. Z deníku jedné sester – postulantky, který mi poskytla k přečtení sestra Anežka: „Dnes ráno jsem poprvé obědvala se sestrami. To bych nevěřila, jak může dát obědvání člověku zabrat... Když jsme se posadily, sestry zalovily v šuplíku a připravily si příbor...Když jsem se nenápadně rozhlédla, všechny sestry měly na sobě již ubrousky... Natáhla jsem si ho přes hlavu. Jenže, co jsem nečekala, řetízek byl příliš krátký a zachytil se mi o závoj... Potom ke mně přišla mistička s chlebem. Jeden kousek jsem si tedy vzala a poslala misku dál. Když jsme dojedly polévku, způsobně jako ostatní sestry jsem si svůj talíř vytřela. Pak přišel druhý chod. Sestry si znovu způsobně vytřely své talíře, ale já už neměla čím a potom se podával ještě nachtisch. Po dnešním obědě můžu řít, že čokoládový jogurt s příchutí bramborové kaše není až tak špatný... pak se ke mně naklonila jedna ze sester a laskavě mi řekla: příšte tři.“ O odívání: „Součástí závoje je podzávoj, který je nutné kvůli praní párat a přišívat – furt dokolečka...Největší boj je s dlouhou sukní. Nikdy bych nevěřila, že existuje tolik možností, jak si sukni přišlápnout a to naprosto v každé situaci. Nejhorší je poklek v lavicích a chůze do schodů...“ O dění v chóru: 52 79

Zde se ukazuje, jak jsou jednotlivé statky nového luxusu těsně provázány – sebeomezení ve využívání přesně vymezeného prostoru a času s sebou přináší vysokou míru pozornosti, schopnosti soustředit se a klidu. „No luxus je v tom, že si pomalu v papučích sejdu do kostela... a možná i ty starosti, co mají lidé v rodinách... my máme zase jiné, ale já si uvědomuji, že po mnoha stránkách jsme opravdu zaměřené na to naše poslání a povolání...“ (Ludmila) 4. Bezpečí Pro řeholnice spočívá bezpečí nejen ve fyzické ochraně před zloději, ale zejména v zachování jejich životního způsobu. To je podmíněné dodržováním striktního oddělení klauzury nejen od zbylé části kláštera určené pro hosty, ale také od vnějšího světa a to včetně zahrady. Opatření k oddělení klauzury80 jsou vyvážena velkou důvěrou projevovanou hostům81. Zahrada je ohraničena a od zraků světa oddělena vysokým smrkovým živým plotem a vzrostlými stromy, v přední části potom vysokým dřevěným plotem s cedulí, že prostor je střežen kamerovým systémem, opatření deklarované nápisem nejspíše realizované není. Je nepravděpodobné, že by řeholnice byly ochotné vystavovat přísně střežené dění v zahradě očím pracovníků bezpečnostních agentur. Velká důvěra lidem žijícím mimo klášter (a v paradigmatu řeholnic zejména Bohu) je projevovaná také v programové nezabezpečenosti materiálních podmínek života řeholnic, která vychází z Řehole sv. Kláry. Jinými slovy, klarisky žijí zcela úmyslně z části z darů. „...to je vlastně taky v řeholi, že se nemáme stydět jak svýma rukama pracovat, ale potom se nestydět jít žebrat. To je v podstatě úmyslně, protože Klára měla v úmyslu tady ten nezajištěný způsob života, protože ono by se to dalo zařídit i jinak. Člověk by si dal dejme tomu v bance nějakou částku a žil by třeba jen z těch úroků, nebo si tím dopomoct, ale to my prostě nechceme. Takhle člověk zažije tolik zázraků, Božích zázraků, Boží péče, že to je fakt někdy až úsměvný...“ (Anežka) Sestry se tím zároveň vzdávají problematického ukládání „Každá sestra zde má své vlastní místo...každá modlitba totiž začíná hrou škatule, škatule hejbejte se. V chóru jsem rozděleny na dvě půlky a každá půlka se snaží před každou modlitbou dle nějakých pravidel... seskupit dohromady, což vede k posunům na vedlejší místa... Jediné, co mě zneklidňuje, je pocit, že systému nerozumí ani většina profesních sester, což by znamenalo, že je neproniknutelný ani po několika letech v klášteře. Navíc při nedostatku sester v chóru je tento systém oživen o přesuny mezi jednotlivými chórovými půlemi.“ 80 V budově kláštera jsou proto na mnoha dveřích místo klik kule, první dveře do kláštera jsou otevřené, druhé již zavřené. 81 Po telefonickém rozhovoru , kdy jsem se dohodla na termínu pobytu, stačilo zazvonit na vrátnici, sdělit jméno a byly mi předány klíče od kláštera i kostela, takže jsem se mohla pohybovat volně po celé části kláštera neuzavřené klauzurou a libovolně opouštět klášter do dvacáté hodiny, kdy se zamykají i vnější dveře. Kontrola osobních dokladů nebyla při příchodu do kláštera ani později vyžadována. 53

větších částech u bank, které peníze dále investují či půjčují pro environmentálně problematické projekty, o těchto aspektech však bude řeč především v následující kapitole.82 Zajímavým projevem spoléhání na dary, které se často uskutečňují nejen ve finanční, ale i v materiální podpoře83, je vymezení většiny obdělávaných pozemků klášterní zahrady pro pěstování květin a nikoliv zeleniny. K důstojnému slavení liturgie patří podle sester i květinová výzdoba, ve které se snaží o maximální soběstačnost a jen zřídka ji kupují, což má opět velmi významné environmentální dopady. V Enzensbergerově pojetí bezpečí jako luxusního statku představuje negativní efekt střežené bezpečnosti izolace od druhých. V životním způsobu klarisek je však izolace v klauzuře hlavním záměrem, je jednou ze zásadních podmínek mnišského kontemplativního života. Bezpečnost, která z takové izolace vyplývá, je pro řeholnice významná spíše v rovině ochrany pozornosti a klidu před vlivy vnějšího světa, které je vytrhují z kontemplativního naladění, než v rovině osobní fyzické bezpečnosti či ochrany majetku. Úplná izolace však záměrem sester nebyla, nezvolily výstavbu kláštera na odlehlých samotách, jako tomu je např. u trapistů v Novém Dvoře. „naše klauzura neznamená odejít ze světa, naše klauzura znamená poodstoupit z davu, abychom nebyly zahlcené počitky, abychom se mohly modlit, ale zůstat na dohled“. (sestra Benedicta)84 Sestry na dohled opravdu zůstaly, jejich klášter se nachází uprostřed obce a kostel řeholnic je volně přístupný veřejnosti, před postavením kláštera v Soběšicích žádný kostel nebyl. To byl nejspíše podle Anežky důvod, proč klášter vznikl zrovna zde. 5. Příroda a životní prostředí Podle Enzensbergera nejsou životní podmínky, jakými jsou čistá voda či vzduch, žádnou samozřejmostí, nýbrž privilegiem. Kdo si je sám neumí zajistit, musí je draze zaplatit. Podobně je stále obtížnější vyhnout riziku na pracovištích jakými jsou hluk, prach a znečištění vzduchu, podobná nebezpečí číhají i v centrech turistického ruchu nebo v hromadných prostředcích veřejné dopravy (Enzensberger, 1996). V této části se takto vymezeného luxusního statku, kterým je životní prostředí, podržím. Dalším environmentálním 82

Běžný účet u banky však sestry mají, za každou sestru se hradí zdravotní pojištění, podle sestry Anežky představují velké položky platby za vytápění plynem, údržba a opravy kláštera. 83 Častým darem je zejména jídlo, lidé vozí sestrám přebytky ovoce a zeleniny z vlastních zahrad, vejce apod. Sestry však sami i nějaké jídlo dále darují. Časté jsou u nich návštěvy lidí bez domova, které je žádají o jídlo. V průběhu každého rozhovoru nás vyrušil člověk, který přišel prosit o jídlo, o které se sestry ochotně dělí. V zimě prý do kláštera přijde s tímto záměrem okolo deseti lidí denně. 84 Křesťanský magazín, Klarisky v Soběšicích, režie Rozbrojová, M., 2011, staženo 1. 4. 2013, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestansky-magazin/311298380060017/ 54

souvislostem životního způsobu klarisek a částečně i jejich vnímání přírody bude řeč zejména v dalších kapitolách. Soběšice, kde klarisky žijí, jsou malým sídlem. Klášter se nachází v centru obce, od silnice je však odsazen, rozlehlá zahrada se nachází za klášterem. Od hluku či prachu silnice je odstíněna vzrostlými stromy a živým plotem. V blízkém sousedství klášterní zahrady se v poslední době staví nové domy a hluk ze stavby doléhá i do některých částí zahrady. „Dřív jsem chodila na protější val, ale tam to teď hodně vystříhali a navíc se tam staví, takže tam už je to uzavřený pro mě. Na stroje se opravdu dívat nemusím, člověk tam potom dostane i rozhovory, takže to ne.“ (Anežka) Novou výstavbou domů v blízkosti kláštera je ohrožen i sestrami ceněný výhled do krajiny. „Třeba na tomto valu, to nazvaly sestry Sión, tak tam když člověk vyleze, tak vidí i ty lesy a takový... Ale až to zastaví, tak to skončí.“ (Anežka) Řeholnice velmi oceňují svoji klášterní zahradu, kam rády chodí. Z přírodních prvků vyzdvihují sestry zejména rozkvetlé stromy (Ludmila), v téměř všech výpovědích zaznívá ocenění ptačího zpěvu. (Ludmila, Anežka, matka představená in Nykodýmová, 2006) Výběru zdravějších potravin, za které jsou někdy považovány biopotraviny, se sestry nevěnují. Sestry tedy nejsou zatíženy znečištěným vzduchem či hlukem, které oceňuje Enzensberger, jde však o důsledek toho, že pro komunitu je zásadní nerušený a nikým neviděný život v klauzuře, a pozornost věnovaná modlitbám vyžadující klid. Sestry však neuplatňují žádná kritéria při nákupu potravin a jiného zboží, jednak je nejspíše neznají, ale představují pro ně také nadstandart, jak naznačila Ludmila. Zdravé potraviny85, které si řeholnice neumějí zajistit, ochotny zaplatit nejsou. Lidé, kteří podle Enzensbergera užívají luxusního statku životního prostředí, však činí opak. Zde je nutné podotknout, že Enzensberger je esejista, statky nového luxusu spíše nastiňuje, než že by je přesně vymezoval. Navíc zcela opomíjí zabývat se vzájemnými vazbami, které mezi jednotlivými statky existují. Právě provázanost a vzájemná podpora či vylučování se jednotlivých statků je patrná na konkrétním uplatňovaném způsobu, kterým je také životní způsob klarisek.

85

Pokud budu v této práci na některých místech označovat biopotraviny – produkty ekologického zemědělství za zdravější (ve smyslu pro člověka), vycházím tak z rozšířeného přesvědčení některých spotřebitelů, pro které je domnělý větší přínos biopotravin pro zdraví hlavní motivací pro jejich nákup. Podle mých znalostí však neexistuje žádná studie, která by prokazovala, že biopotraviny mají na zdraví člověka větší vliv než stejné potraviny pocházející z konvenční produkce, jejich přínos pro krajinu a zacházení se zvířaty je však nesporný. 55

Shrnutí: Nese životní způsob klarisek stopy nového luxusu? Nyní předložím shrnutí, jak jsou jednotlivé statky Enzensbergerova luxusu u klarisek provázány a jak je s nimi nakládáno. Pro kontemplativní život řeholnic je charakteristický neměnný časový denní rozvrh, kde jsou určité části dne pevně vymezené modlitbám, práci a volnému času. Striktně omezené jsou také možnosti využívání prostoru. Sestry se při věčných slibech zavazují, že prožijí celý život v konkrétní komunitě sester. Jejich prostor je tedy omezen nejen fyzickými hranicemi klauzury a plotu zahrady, ale i složením komunity, které sestry příliš neovlivňují 86, při svých slibech navíc neví, jak se personálně komunita v průběhu jejich života změní. O volné dispozici jednotlivých sester s prostorem a časem v Enzensbergerově pojetí v případě klarisek mluvit nemůžeme. Omezení volné dispozice s časem a prostorem však přináší sestrám možnost luxusně nakládat s pozorností a klidem. Tím, že sestry opouští prostor klauzury zcela výjimečně, nejsou vystaveny žádným vnějším rušivým elementům, kterými jsou hluk, nechtěné vyslechnutí rozhovorů, kterým člověk pohybující se ve veřejném prostoru, ale i na pracovišti, často neunikne. V tomto ohledu nejsou sestry vystaveny ani negativnímu vlivu životního prostředí, jakým je např. znečištění vzduchu. Podobně pevný časový rozvrh garantuje řeholnicím, že budou každý den a po celý život věnovat pozornost tomu, čemu opravdu chtějí. Překročím-li rámec Enzensbergerova pojetí času jako luxusního statku, vidím v pevné časové struktuře dne také stopy luxusu. Jen ten, kdo si dokáže vědomě stanovit, čemu se chce opravdu věnovat a dokáže si pevně časově rámovat den, kdo se vyhne riziku prokrastinace, dělání mnoha věcí najednou, ten plně oceňuje hodnotu času a jeho vzácnosti a podle mého názoru žije luxusně. Další vnitřní rezervou, která umožňuje sestrám věnovat se intenzivně tomu, v čem spatřují své poslání, je úspora času. Ta vzniká tím, že sestry netráví čas cestami do práce a nemusí se starat o děti a domácnost. Péči o společnou domácnost kláštera si dělí mezi sebe. S ostatními statky luxusu je také provázáno bezpečí. To pro sestry opět znamená hlavně neohrožení podmínek jejich životního způsobu a projevuje se zejména klauzurou. Zvláštní opatření v rovině osobní bezpečnosti typu zamřížovaných oken či kamerových systémů sestry nezavádějí. 86

Předtím, než sestra složí věčné sliby, po šesti letech života mezi řeholnicemi, hlasuje celá komunita o jejím přijetí, souhlas k přijetí musí vyjádřit všechny ostatní řeholnice, jinak sestra není ke skládání věčných slibů připuštěna. 56

Enzensberger (1996) vymezuje nový luxus na obecné úrovni jako zmenšování, zříkání se a minimalismus, který už nespočívá v hromadění a ostentativním rozhazování. Taková charakteristika je vlastní i soběšickým řeholnicím. Podle Enzensbergera nepotřebuje nový luxus už žádné přihlížející, naopak je vylučuje, nestojí o ně, snaží se být neviditelný, což je rovněž patrné u řeholnic zavřených v klauzuře, které jsou ochotné sdílet s ostatními jen modlitby. V teoretické části práce jsem nastínila otázku, zda je a může být takový luxus ještě předmětem zájmu či dokonce nápodoby. Je zajímavé, že nejpřísnější kontemplativní řády, kterými jsou trapisté a trapistky, přitahují nejvíce pozornosti z řad veřejnosti. Trapistické řády zachovávají přísné celodenní mlčení s výjimkou modliteb a organizace práce, s hosty může mluvit pouze jeden či dva příslušníci komunity, řeholníci mají povinně oholené či velmi krátké vlasy a vstávají každý den ve 3 hodiny ráno. Přesto novodvorští trapisté dokonce na svých webových stránkách vyzývají k tomu, aby lidé svoji návštěvu u nich zvážily, že u nich „není nic k vidění“, že nejsou jednou z dalších zajímavostí na cestách turistů. Mužský řád trapistů přijímá jako hosty zejména muže a jen ty, kteří přijíždějí s čistě duchovním záměrem, vymezuje se proti návštěvám studentů, zejména architektury87. Podobně dům pro hosty kláštera poličanských trapistek je plně obsazen na několik měsíců dopředu. Čím odlišnější a radikálnější pojetí životního způsobu, tím více provokuje a přitahuje zájem. „Můžeme fungovat jako znamení pro lidi, kteří se definují bohatstvím, mocí a výkonem, jako znamení, jako kritický osten, jako provokace. Pro lidi, kteří na těchto tvrdých hodnotách světa ztroskotali, můžeme být povzbuzením a útěchou.“ (klariska Benedicta)88 Orientace ke statkům Enzensbergerova nového luxusu nemusí nutně znamenat environmentálně šetrnější chování. Predační luxus může být vlastní i novému luxusu a jeho podstatou je „za každou cenu utrhnout, co ještě z životních podmínek zbývá.“ (Librová, 2003:57) Klariskám však vlastní není. Výrazná orientace na nemateriální hodnoty, ve které je spatřován proenvironmentální potenciál nového luxusu, je u řeholnic zřejmá a vyplývá z jejich hodnotvého rámce. Jsou si toho však řeholnice vědomy? Nebo-li nese jejich životní způsob stopy ekologického luxusu? Než se pokusím tuto otázku zodpovědět, budu se nejdříve

87

Novodvorští trapisté postavily svůj klášter na místě opuštěnéhé zchátralého statku, který velmi citlivě zrenovovaly. Budova statku byla navíc doplněna strohou puristickou architekturou kostela a dalších částí kláštera, kterou navrhoval známý britský architekt John Pawson. Zejména proto je klášter tolik přitahován studenty architektury. Klášter trapistů Nový dvůr, staženo 1. 4. 2013, dostupné z: http://www.novydvur.cz/cz/guests.html 88 Křesťanský magazín, režie Rozbrojová, M., 2011, staženo 1. 4. 2013, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestansky-magazin/311298380060017/ 57

zabývat dalšími environmentálními souvislostmi jejich životního způsobu. Ještě před tím se však budu zabývat tradičním luxusem. 4. 2 Tradiční luxus Životní způsob klarisek obsahuje i několik rysů tradičního luxusu. Jde o přítomnou nákladnost ve smyslu komplikovanosti a znalosti určitého způsobu chování. Takovou znalostí musí klarisky disponovat zejména v otázkách liturgie a modliteb. Řeholnice se musejí orientovat v breviáři, ale také v systému hojných církevních svátků, kdy i ty méně významné svátky znamenají odchylky od běžné orientace v breviáři. Pro důstojné slavení liturgie se některé řeholnice věnují nácviku zpěvu, většina pozemků klášterní zahrady je využívána místo zeleniny pro pěstování květin, které slouží pro výzdobu kostela a dalších částí kláštera. Řeholnice mají také uvnitř komunity svůj systém stolovacích způsobů. Cvik, znalost a pevná pravidla jsou nezbytná při oblékání hábitů, zejména bílé části, která úzce obepíná okraj obličeje tak, aby řeholnicím nebyly vidět žádné vlasy. Tato bílá část hábitu se před každým praním musí ručně odpárat a po vyprání opět ručně přišít. Svoje hábity klarisky nesundávají ani v případě, kdy z výjimečných důvodů opouštějí klauzuru. Svým oděvem tak řeholnice dávají všem najevo, že žijí v řádové komunitě a že jejich hlavními hodnotami jsou chudoba, čistota a poslušnost. Životní způsob klarisek obsahuje také rysy exkluzivnosti. Řeholnice mají po celý život jako jediné přístup do části kláštera uzavřeného klauzurou. Jednoduchost a strohost klášterního prostoru je v kontrastu se sochami, ikonami a obrazy, které se v klášteře nacházejí, zejména pak v kostele, i těch však není v kostele mnoho. Je zajímavé, že jejich historii a autory sestra Ludmila neluxusně příliš nezná „...tam ta kamenná socha Panny Marie v kostele, ta je určitě nějaká vzácná, ale nevím ani odkud. Ty obrazy, co jsou tady v klášteře všude, tak ty nevím, jak se posbíraly. Pak ty dvě ikony, co my tam máme v chóru, tak tam je velká Anežka... tu nám dělala Zuzana Ernst z Rakouska.“ (Ludmila) 4. 3 Environmentální souvislosti životního způsobu klarisek V této části se budu zabývat některými aspekty a souvislostmi životního způsobu klarisek, které jsou zajímavé pro environmentální diskusi. Některé z nich byly nastíněny již v kapitole o novém luxusu, v této části je rozvedu blíže. 58

Bezdětnost Snad nejvýznamnější environmentální souvislost života klarisek je fakt, že díky slibu čistoty zůstávají řeholnice bezdětné. Vysoká hustota lidské populace je jedním ze tří zásadních faktorů, které jsou mnohými autory (Librová, 1993, Kohák, 2000) označovány za původce ekologické krize. V rámci římskokatolické církve, jejíž jsou řeholní řády součástí, je však porodnost a mnohodětnost zdůrazňována jako žádaná. Mezi ženami hlásícími se k římskokatolické církvi je menší procento žen bezdětných než ve zbytku populace a větší procento žen má více než jedno dítě ve srovnání se základním souborem všech žen žijících v České republice mezi 15 – 110 rokem života.89 Pokud však tuto úvahu domyslíme dále, je o to environmentálně významnější, že ženy-katoličky odešly do kláštera, pokud by si zvolily manželství, měly by podle statisktiky nejspíše více dětí, než mají jiné Češky, které se nehlásí ke katolictví. Práce Zajímavé environmentální souvislosti jsou spojené s prací řeholnic. Jak už bylo několikrát zmíněno, řeholnice pracují zpravidla pět hodin denně šest dní v týdnu. Jejich práce je především rukodělná, věnují se tkaní a šití liturgických oděvů, vyšívání ornátů, zdobení svíček. Podle Librové „jednoduché ruční práce, energeticky a materiálově nenáročné práce řemeslné nebo nechemizovaná práce zemědělské“ ve větší míře nezvyšují entropii. (Librová, 1994:48) „Mám stav a mám tkací rám... na tkacím rámu je látka trošku hrubší... Nemáme automatickou, jako už jsou dneska stavy, že si to naprogramujete a ono to tam lítá samo, tak to ne. (Anežka) „...vyšíváme ručně a závisí to na vzoru. S některými se opravdu zabýváme i týden, než vznikne jeden ornát, ale některé vyšijeme i za jeden den.“ (Ludmila) Práce řeholnic v oblasti šití tedy mechanizovaná není, řeholnice k ní však potřebují látky a příze. Sestry si také šijí vlastní hábity. „...Teď továrny dost zavírají jedna za druhou, tak je to dost složitý... I ohledně barev, má to být hnědá a máme nejrůznější škálu od tmavě hnědé po světlou, prostě tak, jak dostaneme..“ (Ludmila) Jak sestra ukazuje na svém hábitu, jeho různé části jsou

89

Z českých žen hlásících se k římskokatolické církvi ve věku 15 – 110 let mělo v roce 2011 nejméně 1 dítě 83% žen. Z celého souhrnu českých žen (včetně katoliček) má nejméně 1 dítě 78% žen. V souhrnu všech českých žen je bezdětných 22%, 1 dítě má 18% žen, 2 děti 41% žen, 3 děti 11% žen, 4 děti 2,5% žen, ostatní ženy mají více dětí. Z žen hlásících se k římskokatolické církvi je bezdětných 17% žen, 1 dítě má 15% žen, 2 děti má 44% žen, 3 děti má 17% žen, 4 děti mají 4% žen. Český statistický úřad, Tab 171 Ženy ve věku 15 a více let podle počtu všech živě narozených dětí, podle náboženské víry a podle nejvyššího ukončeného vzdělání. Staženo 10. 5. 2013, dostupné z http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podletematu&tu=30719&th=&v=&vo=null&vseuzemi=null&void= 59

v různých odstínech hnědé, podle toho, jak se obměňují. Pro sestry je tak rozhodující, zda jsou jednotlivé části ještě funkční, nikoliv barevná jednotnost všech jeho částí90. Odbyt většiny výrobků zajišťují jiné katolické organizace, ale i katoličtí laici „...dodávám pravidelně, když si o to řeknou, modrým sestrám...jsou to Učednice božského mistra u kapucínů. Jinak se hlásí lidi sami, protože máme i na internetu nějakou nabídku. Takže většinou prostě nestíhám...“ (Anežka)91 Při výrobě oděvů jsou zohledněna sociální kritéria a to jak na sestry – šičky, tak na kupující. „Možná asi nejvíc pociťuju záda, ale...my pracujeme od čtvrt na devět do jedenácti, potom od dvou do čtyř. Takže se to dá, jsme i omezené v tomto, že se nemůžeme nějak přesílit...Ale je to úžasné, já mám ráda tuto práci (vyšívání).“ (Ludmila) Ve srovnání s asijskými švadlenami jsou podmínky v klášteře nesrovnatelné. V tomto smyslu církev a odběratelé klášterního zboží nakupují sociálně odpovědně alespoň co se týče zhotovování výrobků, zboží je navíc regionálního původu. Jinou otázkou je, jaký je původ materiálu. Na ty však řeholnice žádná environmentální kritéria neuplatňují. Sami sestry nemají na část zboží stanovené pevné ceny, ale zohledňují při nákupu finanční možnosti nakupujícího.92 Je otázkou, zda jsou taková opatření možná jen díky tomu, že komunita žije z části z darů a nemusí se plně prací svých členek uživit, jako je tomu v případě trapistů a trapistek. „Naše výrobky jsou zhotoveny pečlivě a kvalitně, a proto nemohou být tak levné jako výrobky méně kvalitní, vyráběné průmyslově v sériích.“ (představená kláštera trapistek v Poličanech in Ladwigová, 2012) Trapisté se zaměřili na prodej potravinových produktů jakými jsou sušenky nebo hořčice93, jejich produkty jsou certifikované jako produkty ekologického zemědělství. Je však otázkou pro další zkoumání, jaké jsou motivace pro takovou certifikaci. Rakouští benediktini produkují na svých pozemcích také biopotraviny, hlavní motivací je však lepší pozice na trhu, nikoliv proenvironmentální

90

Jak dloho vydrží klariskám jeden hábit, než si pořídí jiný, nevím. Poličanské trapistky však uvádějí, že jedna starší trapistka nosí stejný hábit již dvacet let. (představená kláštera trapistek in Ladwigová, 2012) 91 Anežka má však na starosti i jiné povinnosti v klášteře a tkaní se každý den nevěnuje. 92 U klarisek jsem si chtěla koupit ručně vyšívanou dětskou křestní roušku. Při mém dotazu na cenu, mi sestra Klára odpověděla, že záleží na mých finančních možnostech. S touto odpovědí jsem však nebyla spokojena, sestra tedy zmínila, že lidé platí od sto do maximálně tisíce korun a že opravdu záleží na možnostech kupujícího. Podle mého odhadu mohlo kompletní zhotovení takové roušky trvat okolo šesti hodin. Když jsme se dohodly na ceně, tak se mě sestra ještě jednou zeptala, zda jsem si opravdu jistá, že mi peníze chybět nebudou. 93 Trapistická hořčice je sice vyrobena podle tradiční receptury a je certifikovaným produktem ekologického zemědělství, hořčičné semeno je pro její výrobu však dováženo z Kanady (!), údajně prý pro jeho lepší kvalitu. Environmentální potenciál novohradské hořčice je tímto naprosto znehodnocen. 60

orientace94. Trapisté se dokonce specializují na výrobu biokosmetiky, suroviny pro její výrobu však také pocházejí z různých vzdálených koutů světa95. Fakt, že klarisky nejsou na příjmu z prodeje závislé, se projevuje např. i tím, že nemají internetový e-shop (jako mají např. novodvorští trapisté) Pro svůj odbyt spoléhají na již zaběhnuté zákazníky a nebo na návštěvníky jejich webových stránek, kteří si všimnou výrobku na některé z fotek, jehož výrobu si poté v klášteře objednají. Zejména růžence a svíce řeholnice dodávají také do jednoho brněnského kamenného obchodu. Různorodosti důvodů zájmu o jejich produkty si však začínají všímat „...prý si naše růžence kupují v Brně turisté, protože je to prý regionální produkt. No a on vlastně opravdu je, protože i ty korálky bereme od jedné české firmy...“ (novicka Michaela96) Klášterní zahrada Zahrada se nachází za budovou kláštera a je kolem dokola obehnaná živým vzrostlým smrkovým plotem, nahlédnout do ní nejde, z příjezdové strany je zahrada chráněna od pohledu zvenčí vysokým dřevěným plotem. Tímto klarisky na první pohled plně zapadají do trendu neprůhledných plotů suburbánních sídel, kterými jsou také Soběšice, jejich motivace pro izolaci před zraky ostatních však vyplývá z požadavků klauzury. Od svých sousedů se sestry neliší ani při sekání zahrady sekačkou – traktůrkem. V jednom ze svých Vánočních dopisů uveřejněných na internetových stránkách uvádějí: „Kdo znáte naši zahradu, víte také o velkých zatravněných plochách a valech, které přinášejí spoustu práce. Teď jsme strmé svahy osázely plazivými keři a koupily sekačku, na které se při práci dá sedět, abychom mohly všechno zvládnout. Když teď napadl první sníh, jsme vděčné, že se na ni dá připevnit i malý pluh a plochy před klášterem se tak uklízejí snáz.“ Klarisky, nositelky odkazu sv. Kláry a sympatizantky sv. Františka, si neuvědomují, že zvolily jednu z environmentálně nejnepříznivějších metod, jak se starat o rozsáhlé travnaté plochy. Před tím, než si sestry pořídily traktor, sekaly trávu pojezdovými sekačkami. Je však otázkou, jaké jiné reálné možnosti mají sestry pro údržbu trávy na rozloze 12 000 m 2, zda jim něco takového jejich mantinely pevné pěti hodinové denní práce umožňují. Zda je možné vůbec chtít po jedenácti 94

Osobní rozhovor, 5. 2. 2012, Leipold, Aversano-Daerborn. Novodvorští trapisté prodávají také některé produkty ze svého francouzského mateřského kláštera Sept-Fons. V nabídce najdeme i směsy kávy a cikorky. Je velmi překvapivé, že výrobek je certifikovaným produktem ekologického zemědělství, ale nenese logo FAIR TRADE. S takovým upřednostněním akcentu na environmentální kritéria před sociálními, jsme se v církevním porstředí ještě nesetkala. Produkty klášterů Nový dvůr a Sept-Fons, staženo 10. 5. 2013, dostupné z: http://www.novydvurobchod.cz/p/germacafe-bio 96 Toto zmínila Michaela v krátkém rozhovoru na chodbě. 61 95

ženách ve věkovém rozpětí dvacet až šedesát let, aby pravidelně nastupovaly na plochu větší než jeden hektar s kosami. Tuto práci za ně nemůže vykonat ani nikdo jiný, protože zahrada leží v klauzuře97. Zde je také nutné vzít v úvahu, že pro sestry jde o jediný životní prostor, kterým disponují. Pro městské obyvatelstvo využívající parky a jiné cenné plochy městské zeleně zajištuje péči o zeleň samospráva, způsob péče o trávníky se neliší od klarisek 98. Typické však je, že klarisky mluví o sekačce s vděčností a ne samozřejmostí. Od okolních pozemků zahrad však klášterní zahradu odlišuje velké množství vzrostlých stromů – nad živým smrkovým plotem se tyčí vzrostlé modříny, břízy, habry a další. Plánek zahrady zmiňuje 22 druhů dřevin. Ovocné stromy jsou také zastoupeny „...třešně a višně dohromady, to jsou asi čtyři stromy... jabloní...co já vím, čtyři nebo pět. Těch švestek...možná taky čtyři, nevím...Ten sad je dost velký a má ho navíc na starosti Monika. Jsou to teda jenom zákrsky, takže nejsou moc vysoký...nebo polokmeny nebo jak to tam nazývají...“ (Anežka) Menší část pozemků zahrady tvoří záhony, na kterých sestry pěstují zeleninu, na většině záhonů zahrady však nacházíme květiny. „Jsou tam i rajčata, někdy se pokouší třeba i mrkev zasít... ovoce a zeleninu nám lidi hodně nosí...takže spíš teda se zaměřujeme na květiny, abychom je nemusely moc kupovat...“ (Anežka) Sestry se snaží o co největší soběstačnost v produkci květin, které pěstují. Květiny používají „...pro kostel hlavně, ale zdobíme všechno, pokud je dost květů, všechny místnosti, chodby...“ (Ludmila) Květiny také dostávají od lidí, kteří je pěstují na svých zahradách. Nákupu květin se řeholnice snaží co nejvíce vyhnout i v zimě „Když je advent, tak se kostel květinami nezdobí, jen na slavnosti, tak to kupujeme. Ale většinou nějaké takové, které vydrží déle. Jinak se ale kupuje minimum květin, protože tam máme i ty velké zelené květy (pozn. myšleno truhlíkové květiny)“ (Ludmila). Fakt, že pozemky klášterní zahrady věnují sestry nikoliv produkci potravin, ale ve velké míře květinám, je překvapivý. Sestry tím upřednostňují slavení liturgie s květinovou výzdobou, zatímco množství potravin, které zkonzumují, nechávají především na svých dárcích. Takové sebeomezení vyvážené větším pocit slavnostnosti liturgie je na výsost luxusní. Vlastní produkce květin pro klášter na místo jejich nákupu je jedním z výrazných rysů životního způsobu klarisek. Mnozí autoři (Librová, 2003; Kosová, 2006) a organizace, mezi které patří např. i Ekumenická akademie Praha, poukazují na fakt, že mnohé květiny, které 97

Anežka sice zmiňuje, že jednou jim nějaký záhon zryli minsitranti, ten se však nacházel s největší pravděpodobností mimo klauzuru, vedle kostela. 98 V managementu péče (nejen) o městskou zeleň se navíc často uplatňují ještě drastičtější metody, jakými jsou chemická likvidace plevelů apod. Z okna mého pokoje jsem malou část klášterního trávníku zahlédla, nepřehlédnutelné velké množství kvetoucích pampelišek takové postupy u klarisek zpochybňuje. Uvědomuji si však, že otázka na chemické ošetřování plodin či stromů v klášterní zahradě v rozhovorech z mé strny nezazněla. 62

jsou k zakoupení na českém trhu, pocházejí z daleka (např. z Afriky), kde jsou pěstovány ve sklenících při rozsáhlé aplikaci chemických látek, které ze skleníků unikají do okolního prostředí a navíc ohrožují zdraví lidí, kteří ve sklenících pracují. Vlastní produkcí květin se klarisky na těchto procesech nepodílí. Zahradu sestry zalévají užitkovou vodou z klášterní studny, která je na zahradě. Sestry mají na zahradě také kompost, do kterého odkládají nejen biomasu ze zahrady, ale i biologický odpad z kuchyně. „U plotu máme kompost. Tam jsou myslím tři velký dvoumetrový dřevěný kastle, možná i další, musí tam být totiž i prostor na přehazování...“ (Anežka). Budova kláštera Dvouposchoďová budova kláštera se rozkládá přibližně na zastavěné ploše o 1200 m2, čtvrtinu zabírá chór a kostel. I pokud odmyslíme část pro hosty a veřejně přístupný kostel, zjistíme, že odhadem připadá na jedenáct sester 700 m2 zastavěné plochy (obytná plocha je navíc dvojnásobná, protože celá část budovy ležící v klauzuře je vyjma chóru dvojposchoďová). Na jednu sestru tak připadá přes 100 m2 velkorysé obytné plochy. V tomto směru tedy o deklarované chudobě a skromnosti na první pohled nelze mluvit. Jako v případě zahrady je opět nutné připomenout, že jde o jediný prostor, který klarisky využívají. Jsou zde umístěny i pracovní dílny, knihovna, jídelna a podobně. Mnoho lidí tráví podstatnou část svého dne mimo domov, spolu s jinými využívá zastavěné plochy škol, administrativních a jiných budov, restaurací, kde se stravují, a veřejných institucí jako jsou kina, nemocnice, plovárny apod.99 Řeholnice však vyjma lékařských ordinací a případně nemocnic nic takového nevyužívají, jejich osobní soukromý prostor tvoří jen cely o rozloze 12 m2, zbylý prostor sdílí s ostatními sestrami. Budova kláštera byla vysvěcena v roce 1997, budova je postavena z konvenčních materiálů, částečně zateplena byla až později a je osazena dřevěnými okny s izolačními dvojskly. Nad částí kláštera je plochá střecha osázená rostlinami. „...říkáme tomu střešní pleveliště... jsou tam trvalky, ale plevelu se tam daří líp, ale taky se to musí udržovat... ale v létě je to výhodný, že tam je tráva, protože je tady příjemný chládek, v zimě je to horší, protože tam je sníh...musíme dávat pozor, aby se nám neprobořila střecha.“ Žádné z těchto opatření však nebylo součástí požadavků na klášter vycházejících od řeholnic. Výjimkou bylo zateplení budovy motivované finanční úsporou při vytápění kláštera.

99

Nejsem si jistá, zda se takové ukazatele promítají do různých měření ekologických stop. 63

Klášter je vytápěn plynem, který představuje velkou položku ve výdajích kláštera. „...plyn, ten jde teda hodně nahoru... jako jak jinak, protože klášter je dost veliký a to už nevytápíme spoustu prostorů, ale i tak to je drahý“. Mobilita Další významnou environmentální souvislostí je fakt, že sestry až na výjimky necestují. Komunita nevlastní žádné auto, pro cesty k lékaři využívají sestry hromadnou dopravu. Tímto se sestry téměř nepodílí nejen na vyčerpávání neobnovitelných zdrojů v podobě pohonných hmot, znečišťování ovzduší exhalacemi, ale také ani na dopravní infrastruktuře. Svérázný způsob, jak cestovat, si však sestry našly. „...dole ve sklepě, to jednou dostala sestra Monika, myslím, že se tomu říká rotoped, a tam máme takovou cedulu, máme rozepsanou trasu až někam na Slovensko a podle toho, kolik kilometrů ušlapeme, tak posouváme šipku, takže cestujeme vlastně.“ (Anežka) Potraviny, spotřební zboží a vybavenost kláštera Při výběru a nákupu potravin a spotřebního zboží sestry neuplatňují žádná environmentální kritéria. V případě kupovaného zboží je jediným kritériem co nejnižší cena. Část potravin a spotřebního zboží získávají sestry z darů a zde tedy žádná kritéria neuplatňují. Objevují se i finanční dary, které pocházejí zejména od drobných dárců. „Bohatýho máme taky některýho, ale většina z nich jsou drobní dárci, třeba i staří lidi...donesou vám třeba padesátikorunu...“ (Ludmila) Pro řeholnice je tak problematické utrácet peníze ze skromných darů za něco, co je dražší (biopotraviny či jinak certifikované produkty ne nutně, ale zpravidla dražší jsou), když existuje levnější varianta. Sestry se navíc dále dělí o potraviny s několika bezdomovci. V takovém přístupu se částečně blíží freganům, kteří konzumují vyhozené čerstvě prošlé potraviny ze supermarketů, někteří je dále přerozdělují v rámci svých komunit, případně takové pokrmy nabízí lidem žijícím na ulici. Sestry však environmentální značení neznají, případně mu nepřipisují důležitost a o dopadech konvenčních potravin a produktů na životní prostředí (v jejich paradigmatu na stvoření) nepřemýšlejí, na otázky takového typu reagují rozpačitě s tím, že neví. Na moji otázku, zda jsou čaje z produkce ekologického zemědělství v kuchyňce pro hosty záměrem, sestra Ludmila odpověděla, že o záměr rozhodně nejde a že žádná taková kritéria se při nákupu neuplatňují „...čaje, to je všechno dar od lidí...my jsme v těchto věcech opravdu hodně závislé na tom, co nám kdo donese. To by pro nás bylo asi nad standart, si takto vybírat, 64

nevím...já nechodím nakupovat a myslím, že nakupující sestry takto neuvažují..“ (Ludmila) „...auto nemáme, ale jinak sem jezdí jedna paní... ta s námi jede jednou za měsíc do nějakého takového velkoobchodu a tam se nakoupí nějaké ty levnější věci jako toaletní papíry nebo minerálky, co potřebujeme třeba pro hosty, nebo potraviny, to, co je levnější“ (Anežka). Zajímavé je, že v tomto případě řeholnice nezohledňují ani sociální aspekty jako v jiných případech, nespojují si lokální produkty s podporou zaměstnanosti v místě a ani takové produkty nehledají. Velkoobchod nejspíše znamená hypermarket na okraji města, v tomto smyslu se tedy řeholnice svými každoměsíčními velkými nákupy levných věcí v hypermarktech podílejí na zastavování dalších ploch na okraji města a nutné infrastruktury, protože veřejná hromadná doprava zde mnohdy nefunguje a sestry ji v tomto případě ani nevyužívají. Svezou se půjčeným autem. Zajímavé také je, že i řeholnicím je vlastní náhled na balené vody jako na něco lepšího, které pijí „někdy, třeba v neděli... jak kdo to potřebuje. Já osobně většinou čaje...“ (Anežka) Zde se kritérium nejnižší ceny vytrácí, balené vody jsou až stokrát dražší než voda z kohoutku. Balené vody – podobně jako maso - nabízejí především hostům, pet lahev s vodou je součástí jinak poměrně umně připraveného stolu pro hosty při podávání oběda. Co se týče přístrojů a spotřebičů jsou v klášteře: mrazák, dvě mikrovlnné trouby (z toho jedna je darovaná a je k dispozici v kuchyňce pro hosty), lednička, tři pračky100, křovinořez, sušička, pět počítačů, z nichž většina není připojena na internet, sestry nemají mobilní telefony, klášter má pouze jeden, který je na vrátnici. Sušičku sestry používají v zimě. „Když se v zimě nedá sušit venku, tak ty prostory potom nestačí, co máme. Protože nemáme půdu, jen sklep. To, kam se to věší, jsou takový dvě malý místnosti. Tím, že tam moc nevytápíme, tak to bylo dlouho vlhký, tak se koupila sušička.“ (Anežka) Život z darů V souvislosti s životním způsobem klarisek bylo několikrát zmíněno, že sestry žijí z darů. Environmentální souvislosti darů jsou velkým rozsáhlým tématem, jehož pojednání se v této práci vzdávám. V této části některé zajímavé souvislosti pouze nastíním. Řeholnice dostávají finanční i hmotné dary, které používají pro úhradu životních nákladu nebo k přímé spotřebě. V případě řeholnic se však podle mého názoru nejedná o čistý dar, 100

Překvapivé je disponování třemi pračkami. To je nejspíše podmíněno limitem pěti hodinové denní práce v přesně vymezenou dobu. Jedna pračka by tak nejspíše nestihla za takovou dobu vyprat všechno oblečení sester (pokud vezmeme v úvahu i věšení prádla, které se do pětihodinové denní doby také musí vejít), paralelně tak perou nejspíše tři pračky zaráz. 65

aniž by dárce neviděl v činnosti a zejména v modlitbách řeholnic nějaký smysl. V rámci katolického paradigmatu je přikládaná velká hodnota modlitbě. Řeholnice modlící se za svět, ale i za jednotlivce, kteří je prosí o modlitbu osobně, telefonicky či e-maily, tak poskytují významnou službu. Klarisky rovněž spravují veřejně přístupný kostel a starají se o jeho údržbu. Další službou je provozování části kláštera určené pro hosty, kteří do kláštera přijíždejí s cílem duchovní obnovy. Řeholnice však nechávají rozhodnutí na hostech, zda a kolik jim za pobyt v klášteře se stravou zaplatí. Dary řeholnicím tedy nemusí být zcela nutně nezjištné a v rámci církve tak jde spíše o vyjádření reciprocity. 4. 4 Reflexe environmentálních souvislostí a postoj k přírodě V této části se pokusím odpovědět na otázku, zda řeholnice reflektují environmentální souvislosti svého životního způsobu a zda mu přikládají hodnotu. Pokud vůbec sestry nějak uvažují o svém vztahu a konkrétním dopadu svého životního způsobu na přírodu, vidí jej zejména ve své péči o zahradu. Na moji otázku „Jaký je vztah ke stvoření Vás tady konkrétně? Projevuje se třeba i v nějakých maličkostech?“ odpověděla sestra Ludmila „...tak asi že máme tu zahradu, že se snažíme se o ni starat a těšit se z ní, děkovat za ni, za ten dar přírody.“ Péče o stvoření – zahradu – v pojetí klarisek však znamená aktivní péči, tedy zasahování ze strany lidí – sester. Taková péče zahrnuje i zmíněné problematické sečení trávou sekačkou, která fakticky ke stvoření příliš šetrná není. Matka představená spatřuje důsledek vztahu řádu k přírodě v úsporném zacházení s vodou, konkrétní opatření, jak řád vodou šetří, však nezmiňuje. (matka představená klarisek in Nykodýmová, 2006:67) Sestra Anežka reagovala na obdobnou otázku rozpačitě „...Tak to nevím, co Vám mám na to odpovědět...Ale je pravda, že když jdeme třeba do zahrady, tak ti ptáci jsou třeba na nás už tak zvyklý, že prostě se někteří nebojí....“ (Anežka) Podobně rozpačitě sestry reagují na otázky zaměřené na spotřebu produktů certifikovaných jako environmentálně šetrnější. Sestra Ludmila sice zmínila, že komunita třídí odpad – papír a plasty, na které jsou v Soběšicích kontejnery, ale až jako odpověď na moji přímou otázku, zda komunita odpad třídí, nikoliv v souvislosti s otázkou vlivu komunity na stvoření. Klarisky tedy nevnímají téměř žádné konkrétní environmentální souvislosti a potenciál svého životního způsobu. Fakt, že komunita třídí odpad, je podle mého názoru výsledek rozšířené sociální normy, která se v české společnosti etablovala jako ekvivalent ekologického chování. 66

Pokud jsme však v rozhovoru přešly na teoretickou úroveň vztahu křesťana a stvoření, poskytuje sestra Ludmila teologicky promyšlenou odpověď: „Ten pohled na stvoření já osobně přebírám dosti od Františka, protože on je s tím tak spojený a tam asi podstatné vnímám to, že František vnímal stvoření...nazýval je bratr, sestra...a protože on vnímal, že stvořitel je jeden, Bůh Otec, tak mu vyšlo, že nejenom lidé jsou stvořeni Bohem, ale tím pádem mám bratry a sestry, ale i to stvořené Bohem, i oni jsou moji bratři a sestry, ten vztah... A na základě toho jsou důsledky, proč měl takový vztah ke zvířatům i k jakémukoliv stvoření. Proč je chránil, proč mu na tom tak záleželo, protože je to všechno Boží dílo. Takže není k ničení, ale k tomu, aby nám sloužilo a my jsme se o ně starali.“ (Ludmila) Jak se o stvoření konkrétně starat ale Ludmila neví. Ve výpovědi matky představené je naopak možné zahlédnout obhajobu primátu náboženské víry před ekologií, která se z pozice katolíků někdy objevuje, jak uvádí např. Zahradníková ve svém výzkumu zaměřeného na reflexi environmentálních otázek českými katolickými kněžími (Zahradníková, 2011) „Vztah sv. Františka k přírodě je u něj vždycky výsledkem vztahu k Bohu, a jestliže chceme žít autenticky ideály sv. Františka, tak to nemůže nemít i důsledky i pro náš vztah k přírodě. Ale asi ne tak, že se primárně budeme snažit mít vztah k přírodě a od toho nějak odvozovat ostatní. Spíš je to takový důsledek...“ (matka představená klarisek in Nykodýmová, 2006:67) „Možná, že je nakonec dobře, že je František patronem ekologie, protože může poukázat na to, že ekologie musí mít svoje duchovní pozadí. Není možné vrátit se k novému pohanství a udělat si z přírody Boha...“ (matka představená klarisek in Nykodýmová, 2006:69) Zajímavé také je, že matka představená (jako jediná ze sester) spatřuje v požadavku chudoby řádu východisko pro kladný vztah k přírodě. „...k františkánskému způsobu života nutně patří prvek míru, prvek chudoby, tzn. nebrat si víc než potřebuji, vystačit si s tím, co mi Pán dal a co mi dává prostřednictvím přírody a zacházet s tím s úctou, jako s darem. To znamená, že potom budu jako s darem zacházet třeba i s energií. Že se budu snažit nezatěžovat přírodu, víc než potřebuji, víc než je nutné, co se týče třeba použití čistících prostředků..“ (matka představená klarisek in Nykodýmová, 2006:68) I přesto, že matka představená zde zmiňuje nutnost šetrného zacházení s energií, protože jde o Boží dar, sestra Anežka zmiňuje, že diskuse o vytápění kláštera se objevují v souvislosti s finančními úsporami.. Zde se ukazuje, že náhledy na různá témata se liší mezi sestrami v rámci jedné komunity a nejspíše jde o náznak potvrzení hypotézy rakouských výzkumnic, které zdůrazňují 67

roli jednotlivce pro zavádění environmentálních opatření v komunitách rakouských benediktinů. V náhledu s matkou představenou však Ludmilu a Anežku spojuje vnímání světa jako daru od Boha. „Člověk se otevírá Bohu a vnímá, jak Bůh člověku život naplňuje, opravdu z něho jsme, k němu jdeme, od něho máme všechno. Tam přichází dost velký prostor k té vděčnosti, kterou byl i František naplněný. Děkovat, chválit, protože všechno je dar.“ (Ludmila) Co se týče oceňování krás přírody, vyzdvihují sestry zejména rozkvetlé stromy a všechny shodně i ptáky a ptačí zpěv. „my se ráno o půl šesté modlíme ranní chvály, tak už slyšíme do chóru, jak zpívají ptáci. To vnímáme opravdu jako jeden velký hlas přírody, která chválí Pána a my jsme ti, kdo to artikulují slovy.“ (matka představená klarisek in Nykodýmová, 2006:68) V této výpovědi jsou patrné ozvuky teologie stvoření Jürgena Moltmanna, podle kterého je člověk určen k tomu, aby vyjádřil chvalozpěv tvorů před Bohem zástupně za celé stvoření, samo stvoření však velebí Pána také svým vlastním způsobem. (Moltmann, 1999:158) Až překvapivá je také fascinace sestry Ludmily kompostem „...to je úžasné, člověk nad tím žasne, co tam všechno nahážeme a najednou je z toho hlína, kterou nosíme mezi stromky nebo tak. To je, jak si ta příroda pomůže sama...“ (Ludmila) Zakotvenost a zájem o přírodní podmínky místa, kde sestry žijí prozrazuje také znalost světových stran.

4. 5 Ekologický luxus Nyní se konečně dostávám k odpovědi na otázku, zda je některému ze segmentů životního způsobu klarisek vlastní ekologický luxus. V životním způsobu klarisek jsou patrné environmentálně příznivé prvky, ty však nejsou sestrami reflektovány. Soběšické klarisky jsou sice schopné sebeomezení a vztahují se k nemateriálním, kulturou oceňovaným hodnotám, svoji ekologickou stopu však uvědoměle nezmenšují. Ekologický luxus tedy u soběšických klarisek není patrný. „Neexistuje návod na ekologický luxus. Každý jej tvoří na základě jedinečných podmínek svého života. Potřebuje k tomu základní environmentální informace a znalosti o jejich souvislostech, cit pro přírodu, trénovaný smysl pro věci lidské kultury a pro lidské vztahy. Potřebuje dávku fantazie, schopné vytvářet chytré radosti.“ (Librová, 2003:61) Soběšickým klariskám chybí environmentální informace a znalosti o jejich souvislostech, částečně je jim vlastní cit pro přírodu. Zcela jistě však disponují trénovaným smyslem pro věci lidské kultury a pro lidské vztahy. Dávka fantazie schopná vytvářet chytré radosti klariskám naprosto 68

nechybí, jak ukazuje sáňkování na zimní zahradě, společné věnování se hudbě, či cestování na Slovensko na rotopedu. 4. 6 Podobnost s životními způsoby s environmentálně významnými rysy Nyní nastíním, se kterými jinými životními způsoby vykazuje či nevykazuje podobnost. Vylučuji podobnost se záměrnou skromností, jejíž nositelé se snaží o uvědomělé zmenšování dopadů svého života na životní prostředí. Klarisky převážně nereflektují environmentální dopady svého životního způsobu a konkrétně příliš neví, jak by je zmírnily. Životní způsob klarisek je však v některých ohledech podobný zastáncům dobrovolné skromnosti (tzv. pestrým). Jde především o nízkou dynamiku spotřeby, klarisky jsou podobně jako pestří limitovány nízkými přijmy, také ony by mohly mít i jako komunita větší příjmy, jak zmiňuje sestra Anežka v případě žití z úroků či investování peněz, dobrovolně se toho však zříkají a toto zřeknutí je nedílnou podstatou jejich životního způsobu. Stejně jako pestří dokáží i řeholnice vytvářet chytré radosti z mála. Zajímavá je také podobnost se zastánci voluntary simplicity, kterou nastiňuje Ludmila. Ludmila žila několik let v Americe a má zkušenost s materiálně bohatým životním způsobem, na otázku: „Co ta chudoba naopak umožňuje?“ poskytuje následující odpověď: „...tak si uvědomuji, že míň starostí...Taková jednoduchost potom přijde v životě. Jako je fakt, že je rozdíl mezi chudobou a nouzí. Nouze je opravdu negativní pojem, ale chudoba může být v dobrém...“ Stejně jako zatánci voluntary simplicity i klarisky odklánějí transgresy od materiální spotřeby k jiným formám. Také ony kladou důraz na věnování se duchovní oblasti, mají dostatek prostoru pro sebereflexi a oceňují hodnotu pozornosti, věnují se zpěvu a založily kapelu. S hnutím slow movement spojuje klarisky ocenění času a uplatnění tradičních časově náročných postupů zejména při rukodělných pracích, jakými jsou ruční nemechanizované tkaní či vyšívání ornátů. Nesnadné

je

však

najít

podobnosti

či

rozdíly

životního

způsobu

klarisek

s bioregionalismem. Klarisky se sice rozhodly pro celoživotní pobyt v jednom místě, rozeznají také „sever od jihu, borovici od jedle“ (Snyder in Kulhánková, 2008:26), Snyderovi by také byla nejspíše sympatická Ludmilina fascinace kompostem a v případě šití i využívání tradičních postupů. Klarisky však nevyužívájí místní zdroje energie (vyjma své vlastní), 69

netkají z jimi vypěstovaného lnu, ale z bavlny z dovozu, svoji klauzuru nemohou opustit, aby poznaly širší souvislosti místa – lesy a povodí, jak požaduje Snyder. Librová (1994) poukazuje, že existují komunity, jejichž snahou je žít s co nejmenšími environmentálními dopady. Tyto skupiny sdružené v tzv. ekovesničkách využívají jen obnovitelných zdrojů energie, jsou neobyčejně skromné a živí se výhradně rukodělnými a zemědělskými výrobky. V akcentu na skromnost a rukodělnost výrobků jsou těmto komunitám řeholnice podobné. Úskalí lidí žijících v ekovesničkách však představuje jejich velká míra „sebezapření a askeze, která nebývá vždy vynalézavě kompenzována radostnými stránkami existence“, pro kterou nejsou tyto komunity rozšířeným vzorem pro následování a pro kterou odchází dospívající děti členů komunity (Librová, 1994:50). V tomto se však klarisky odlišují. Jak bylo zmíněno, řeholnice dokáží vynalézavě a vtipně vytvářet chytré radosti. Navíc život v klášteře znamená pro řeholnice existenciální jistotu, řeholnice jsou přesvědčené o tom, že žijí v souladu s plánem, který s nimi Bůh má. Sestry sice nemají děti, ale je zajímavým trendem, že kontemplativní přísné řády se jeví ve srovnání s ostatními řádovými komunitami jako poměrně životaschopné, zájem život v kontemplativním klášteře je sice malý, ale stabilní. 4. 7 Zobecnitelnost závěrů na jiné komunity Je možné zobecnit výsledky této práce na některé jiné řeholní komunity? Domnívám se, že zobecnění závěrů této práce na jiné řeholní komunity je problematické. Jak ukazuje rakouský výzkum benediktinů, roli při zavádění environentálních opatření do životního způsobu řeholní komunity hrají zejména poučení jednotlivci z řad členů komunity. Zatímco v komunitě soběšických klarisek nejspíš není nikdo, kdo by dokázal navhrnout a prosadit konkrétní environmentálně příznivá opatření do životního způsobu komunity, není vyloučené, že jiné kontemplativní

komunity

takovým

řeholníkem

či

řeholnicí

disponují.

Konkrétní

environmentální opatření, jakými je např. produkce výrobků ekologického zemědělství, jsou patrná např. u novodvorských trapistů či poličanských trapistek. Je však otázkou pro další zkoumání, zda taková opatření nejsou důsledkem spíše ekonomických opatření – lepší pozice bioproduktů na trhu. Pro oblast dalšího zkoumání bude také velmi zajímavé sledovat, jak církve naloží s navráceným majetkem, zejména jak si poradí s využíváním zemědělských, ale i jiných pozemků. 70

ZÁVĚR V předložené práci jsem zabývala některými aspekty životního způsobu ženské řeholní komunity klarisek žijící v Soběšicích u Brna. Můj zájem byl zaměřen zejména na oceňování statků nového luxusu a na uplatňování ekologického luxusu. Enezensberger vyzdvihuje ve svém pojetí nového luxusu šest oceňovaných statků, kterými jsou čas, prostor, pozornost, klid, bezpečí a příroda. Životní způsob klarisek se odehrává v klauzuře, tedy vymezeném prostoru, kam nikdo jiný mimo řeholnic nemá povolený vstup a který zároveň klarisky opouštějí jen ve výjimečných případech. Podobně je striktně nastaven i denní režim řeholnic, ve kterém se v pravidelnou dobu klarisky věnují střídavě práci a modlitbám a v menší míře i využívání volného času. V tomto ohledu tedy klarisky nemohou volně nakládat se svým časem a prostorem. Právě pevné rámování času a prostoru však umožňuje řeholnicím užívat luxusu pozornosti a klidu, které jsou pro jejich kontemplativní život stěžejní. V tomto duchu vnímají klarisky také bezpečí. Pro ochranu svého fyzického bezpečí či majetku, jak tento luxusní statek vymezuje Enzensberger, řeholnice nepodnikají žádná zvláštní opatření. Mnohem důležitější je pro ně bezpečí ve smyslu zachování podmínek, ve kterých se může jejich životní způsob odehrávat se všemi jejich nároky a specifiky. Environmentální potenciál nového luxusu však sestry naplňují jak silnou orientací na nemateriální hodnoty, tak akcentem na odříkání a materiální minimalismus životního způsobu. Životní způsob klarisek obnáší mnoho zajímavých environmentálních souvislostí. Environmentálě významným je zejména fakt, že řeholnice nemají děti, necestují, věnují se časově náročné rukodělné práci, jsou soběstačné v produkci květin a orientují se na nemateriální hodnoty. Environmentální souvislosti a potenciál svého životního způsobu řeholnice nevnímají. Na konkrétní úrovni vnímají řeholnice svůj vztah ke stvoření prostřednictvím klášterní zahrady a péče o ní. Ta však zahrnuje i environmentálně problematické praktiky jako je např. sečení rozsáhlých porostů trávy pojezdovou sekačkou. Na teoretické úrovni odvozují některé sestry svůj vztah od sv. Františka, zvířata i ostatní stvoření jsou řeholnicím bratři a sestry a z toho plyne i požadavek péče a ochrany stvoření, kterou však sestry v praxi nepraktikují a ani příliš neví, jak by měly. Environmentální ohledy v konkrétním rozhodování řeholnic tak nehrají roli. Řeholnice však projevují vnímavost pro přírodní prvky, shodně oceňují ptačí zpěv, výhled do krajiny, rozkvetlé stromy, překvapivá je fascinace jedné ze sester kompostem. Matka 71

představená klarisek vnímá hlas ptáků jako jeden velký hlas přírody chválící Pána a sestry jsou těmi, které jej artikulují slovy. V tomto vyjádření jsou patrné ozvuky originální a environmentálně velmi zajímavé teologie stvoření Jürgena Moltamanna. Ekologický luxus v životním způsobu nenacházím, je to zejména proto, že sestry nereflektují environmentální souvislosti svého života, vědomě se nesnaží o změnšování ekologické stopy. Soběšickým klariskám chybí environmentální informace a znalosti o jejich souvislostech, částečně je jim však vlastní cit pro přírodu. Sestry zcela jistě disponují trénovaným smyslem pro věci lidské kultury a pro lidské vztahy. Dávka fantazie schopná vytvářet chytré radosti klariskám naprosto nechybí, jak ukazuje sáňkování na zimní zahradě, společné věnování se hudbě, či cestování na Slovensko na rotopedu. Životní způsob klarisek je podobný dobrovolně skromným v nízké dynamice spotřeby, v upřednostnění nižšího příjmu a ve schopnosti vytvářet chytré radosti z mála. Jedna ze sester označuje život v komunitě jako jednodušší, bezstarostnější. Nejen tímto, ale také dostatkem prostoru pro sebereflexi, orientací na duchovní oblast, oceněním hodnoty pozornosti či kreativním využíváním volného času vykazují klarisky podobnost s životním stylem zastánců voluntary simplicity. S hnutím slow movement spojuje klarisky ocenění času a uplatnění tradičních časově náročných postupů zejména při rukodělných pracích, jakými jsou ruční nemechanizované tkaní či vyšívání ornátů.

72

Klíčová slova: klarisky – řeholníci – environmentální souvislosti – kvalitativní výzkum – nový luxus – ekologický luxus - monastic order of saint Claire – monks – environmental connection – qualitative research – new luxury – ecological luxury

Anotace: Práce se věnuje environmentálním aspektům životního způsobu katolických řádů. Zaměřuje se zejména na kontemplativní řád klarisek žijící v Soběšicích u Brna. Práce přináší informace o environmentálních dopadech životního způsobu ženské řeholní komunity klarisek a porovnává je s jinými environmentálně příznivými životními způsoby, jako je dobrovloná skromnost, voluntary simplicity, nebo koncepty, jako je bioregionalismus či slow movement. Hlavním pojednávaným konceptem je nový a ekologický luxus. Výsledky terénního výzkumu, který byl v rámci práce pořízen, ukazují, že komunita klarisek oceňuje některé statky nového luxusu, zejména pozornost a klid. Ekologický luxus není v životním způsobu klarisek patrný a to zejména proto, že klarisky nereflektují environmentální souvislosti svého životního způsobu a nezmenšují uvědoměle svoji ekologickou stopu.

Annotation: The paper engages in environmental issues of way of life of monastic orders. It focus especially on contemplative order of saint Clair. This woman monastic order lives in Soběšice near Brno. The paper brings information about environmental impact of way of live of this order. The results are compared with another environmental friendly ways of living such a voluntary modesty, voluntary simplicit, or with concepts such bioregionalism or slow movement. The main attention lies on the concepts of new luxury and ecological luxury. The results of field survey show, that the community of order of saint Clair appreciates some estates of new luxury, especially the attention and the repose. We can not see in the way of living of this order ecological luxury. The order do not reflect environmental context of its way of live and it do not reduce its ecological footprint.

73

Použitá literatura a zdroje: BUBEN, M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích I. díl. Řády rytířské a křižovníci. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 163 s. BUBEN, M. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Řeholní kanovníci. II. díl/I. svazek. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 163 s. BUBEN, M. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. Mnišské řády. II. díl/II. svazek. 1. vyd. Praha: Libri, 2007. 399 s. BUBEN, M. Encyklopedie řádů, kongregací v českých zemích. Žebravé řády. III. Díl/I. svazek. 1. vyd. Praha: Libri, 2006. 471 s. BUBEN, M. Encyklopedie řádů, kongregací v českých zemích. Žebravé řády. III. Díl/II. svazek. 1. vyd. Praha: Libri, 2007. 423 s. BUBEN, M. Encyklopedie řádů, kongregací v českých zemích. Řeholní klerikové. III. Díl/III. svazek. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 183 s. DOLISTA, J. Význam teologie stvoření pro zachování krajiny. Teologické texty, 2001, č. 5, 12. 1. 2011 dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2001-5/Vyznam-teologiestvoreni-pro-zachovani-krajiny.html?co=ekologie ELGIN, Duane. Voluntary simplicity: toward a way of life that is outwardly simple, inwardly rich. 1st ed. New York: Quill, c1993, 240 s. ENZENSBERGER, H. M. Reminiszenzen an den Überfluß: Der alte und der neue Luxus.Spiegel, číslo 56, 1996, s. 108 – 118, staženo 1. 12. 2012, dostupné z: http://www.spiegel.de/spiegel/print/d-9134042.html FRAJS, P., Vliv hospodaření cisterciáckého řádu na utváření krajiny: případová studie oseckého panství. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Brno, 2004. GHAZI, Polly a Judy JONES. Downshifting: the guide to happier, simpler living. London: Hodder and Stoughton, 2004, xviii, 300 s. ISBN 0340834021. GOTTLIEB, R. S. Religion and the environment: critical concepts in religious studies. Volume I, Overwies: Ecotheology I – Judaismus, Christianity, 1st ed. London: Routledge, 2010 GRÜN, A. Svatý Benedikt z Nursie: učitel duchovního života. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. 127 s. JIRÁSKO, L. Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha: Klášter premonstrátů na Strahově, 1991, 173 s. KOHÁK, E. Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky. 2., přeprac. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, 204 s 74

KOSOVÁ, Kateřina. Riskantní krása květin: environmentální a sociálně-ekonomické důsledky květinového průmyslu a informovanost spotřebitelů. 2006, 89 l., [7] l. příl. KOTRMANOVÁ, L. Jak žijí sestry klarisky. Naše rodina, 2007, ročník 39, číslo 9, staženo 17. 4. 2012, dostupné z http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=245 KINDL, R., Environmentální aspekty myšlení Jana Pavla II.: (na pozadí teologické reflexe ekologické krize). Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Brno, 2002. KRÁTKÁ, J. Aktuální otázky teorie výchovy: Teoretická východiska, výzkumné nálezy a závěry pro praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita, 2011, 144 s. KULHÁNKOVÁ, T. Proč (ne)být s dětmi v přírodě? Postřehy, zkušenosti a přesvědčení provozovatelů lesní mateřské školy v České republice. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Brno: 2012 KUTIL, A. Trapistky mají nový chrám. Katolický týdeník, 2012, číslo 31, staženo 1. 10. 2012, uveřejněno 12. 8. 2012, dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/trapistky-maji-novy-chram.html LADWIGOVÁ, K. Trapistky v Čechách: Ticho je dýcháním duše. Katolický týdeník, 2012, číslo 32, staženo 20. 3. 2013, uveřejněno 12. 8. 2012, dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/trapistky-v-cechach-ticho-je-dychanim-duse.html LIBROVÁ, H. Pestří a zelení. 1. vyd. Brno: Veronica, ekologické středisko ČSOP, Hnutí DUHA, 1994. 218 s. LIBROVÁ, H. Vlažní a váhaví: (kapitoly o ekologickém luxusu). Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2003. 319 s. LUŽNÝ, D. Hledání ztracené jednoty. Průniky nových náboženství a ekologie, 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. 2004. 107 s. MACHULA, T. Význam evangelijních rad pro každého člověka. Časopis Amen, číslo 7 – 8, 1999, staženo 17. 4. 2012, dostupné z http://krystal.op.cz/amen/1999/Amen78-99.htm#9 MERTON, T., NEČAS, D. Vody siloe. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 2007. 270 s. MOLTMANN, J. Bůh ve stvoření: ekologická nauka o stvoření. Vyd. 1. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury. 1999. 287 s. NYKODÝMOVÁ, Petra. Vztah k přírodě v díle a životě Sv. Františka z Assisi a u jeho následovníků. 2006, 77 l. PORKERTOVÁ, J. Downshifting - cesta ke spokojenějšímu životu? (Jak hodnotí svůj nynější život v porovnání s předchozím ti, kteří prošli procesem downshiftingu?) Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Brno, 2012 75

POSPÍŠIL, C. V. Krajina jako způsob bytí člověka a zrcadlo lidského nitra. Teologické texty, 2001, č. 1, s. 15 – 18 SALTZMAN, A., Downshifting: Reinventing Succes on a Slower Track. Harper Collins, New York, 1991. In PORKERTOVÁ, J. Downshifting - cesta ke spokojenějšímu životu? (Jak hodnotí svůj nynější život v porovnání s předchozím ti, kteří prošli procesem downshiftingu?) Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Brno, 2012 TOMKOVÁ, V. Slow Movement - vnímání a prožívání času v environmentálních souvislostech. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Brno, 2011. VÁCHA, M. O., Modlitba argentinských nocí, 1. vyd. Brno: Cesta. 2011, 175 s. WHITE, L.: The Historical Roots of Our Ecological Crisis. 1967 Science, Vol. 155, pp. 12031207. Článek přetištěn v POJMAN L. P. (ed.): Environmental Ethics: Reading in the Theory and Application. London and Boston, Jones and Bartlett Publishers 1994 ZAHRADNÍKOVÁ, V. Význam environmentálních témat v profesním i osobním životě katolických kněží. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Brno, 2011

Osobní sdělení: CHYLÍK, KAREL. kněz ve farnosti Sloup v Moravském krasu, osobní sdělení ze 16. dubna 2012 LEIPOLD, SINA, AVERSANO-DAERBORN, VALENTINA. Doktorandky provádějící výzkum s názvem Umgang mit der Schöpfung na Universität für Bodenkultur Wien, Společné sdělení, 5. 2. 2012 Filmové dokumenty: Zasvěcení: Benediktini, scénář a režie L. KABOŠ, 2009, shlédnuto 1. 12. 2012, volně dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10213629490-zasveceni/209562213000005-benediktini/ Prostor ticha, režie M. ŠANDOVÁ, 2004, shlédnuto 5. 4. 2012, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10213629490-zasveceni/210562213000007-trapiste/

Klarisky v Soběšicích, režie M. ROZBROJOVÁ Křesťanský magazín, 2011, staženo 1. 4. 2013, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestanskymagazin/311298380060017/ Internetové zdroje: FREYER, B., AVERSANO-DAERBORN, V., LEIPOLD, S. Schöpfung in der Hand, staženo 5. 5. 2013, dostupné z: http://www.boku.ac.at/umis/UmiS_SchoepfungInDerHand_Downloadversion2.pdf 76

HOLUBEC, M. Josef II., rušitel klášterů a zakladatel Nábženské matice: Analýza kontroverzní náboženské praxe císaře Josefa II., vyvěšeno 29. 4. 2010, staženo 1. 3. 2013, dostupné z: http://www.christnet.cz/clanky/4394/josef_ii_rusitel_klasteru_a_zakladatel_nabozenske_mati ce.url LIBROVÁ, H. Ekoteologie – Nový proud v křesťanském myšlení?, staženo 2. 11. 2011, dostupné z http://animalrights.webz.cz/ekoteologie.htm Oficiální stránky katolické církve, 28. 6. 2009 http://www.dc-vranov.katolik.cz/ http://www.jesuit.cz/ http://www.kapucini.cz/ http://www.ofm.cz/ http://www.karmel.cz/ http://www.novydvur.cz/ http://www.cirkev.cz/ Pravoslavná akademie Vilémov, 6. 1. 2011 http://www.orthodoxa.cz/soucasne_projekty2.htm Oficiální stránky katolických řádů, 28.6. 2009 http://www.opatbrno.cz/ http://www.brevnov.cz/

Seznam příloh: Příloha 1: Denní řád komunity klarisek v Soběšicích Příloha 2: Přepisy rozhovorů se sestrami klariskami

77

Rejstříky A Aversano-Daerborn 13, 35 B Buben 8, 9, 10, 11, 12, 13 E Elgin 22, 23, 24 Enzensberger 17, 18, 19, 20. 24, 25, 49, 51, 55, 56, 57 F Feyer 36 Frajs 39 G Ghazi 26, 27, 29 Gottlieb 31, 32, 33, 34 H Holubec 12 CH Chylík 7, 8, 9, 12, 13, 14, 15 J Jirásko 10 K Kohák 16, 17, 32, 59 Kosobá 63 Kotrmannová 10 Krátká 27

Kulháková 26, 30 L Le Goff 7 Leipold 13, 35 Librová 16, 17, 21, 22, 23, 26, 27, 30, 32, 33, 59, 63 Lipovetsky 17, 18, 19 Lukeš 14 M Machula 7, 8, 9, 10 Merton 9, 11 Moltmann 31, 32, 34, 69, 72 N Nykodýmová 43, 68, 69 P Porkertová 26, 28 R Rozbrojová 55 S Seveirová 27, 28 T Tomková 28, 29 V Vlček 12 Z Zahradníková 31, 32, 34, 68

78

PŘÍLOHA 1: Denní řád komunity klarisek v Soběšicích Denní řád 5:00 5:30 6:30 7:00 8:00 11:10 11:30 12:00 14:00 16:00 17:00 18:00 19:30 20:00

Budíček Ranní chvály (Laudes) Meditace – tichá modlitba Tercie (církevní modlitba hodin) Mše sv., eucharistie Snídaně Následuje pracovní doba přibližně do 11.00 hod. Modlitba růžence Sexta (církevní modlitba hodin) Přímluvná modlitba Oběd Čas pro siestu a uvolnění, četbu nebo studium, pro některé pokračuje pracovní doba. Pracovní doba asi do 16.00 Nona (církevní modlitba hodin) Meditace – tichá modlitba Večerní chvály (nešpory) Večeře, společná rekreace Officium lectionis (hodinka četby) Kompletář (modlitba před spaním) Začátek velkého ticha – osobní čas

O nedělích a svátcích je denní řád trochu jiný.

79

PŘÍLOHA 2: Přepisy rozhovorů se sestrami klariskami duben 2013, rozhovor se sestrou Anežkou Takže náš denní program začíná v 5 hodin budíčkem, potom o půl šestý máme ranní chvály a po něm je rozjímání až do půl sedmý, po něm máme dopolední modlitbu během dne a v 7 hodin je mše svatá. Po mši svaté jdeme na snídani a po ní se každý rozcházíme na své pracovní úseky a pracujeme až do 11ti hodin. V 11 hodin se zvoní, takže se musíme jít převlíct, kdo je v pracovním, a v 11 hodin je růženec, po něm je polední modlitba během dne a oběd. Po obědě je klid v domě, což znamená, že buď si někdo něco čte nebo jde třeba na zahrádku nebo kdo je unavený, může si i chvíli odpočinout, ale měl by být v domě klid. A ve dvě hodiny zase začíná pracovní doba, pracujeme až do 4 hodin, ve 4 hodiny je odpolední modlitba během dne, navazuje na to hned rozjímání a nešpory, tak to je jeden takový velký modlitební úsek. Po nešporách je příprava na večeři, která je v šest hodin. Při večeři máme teda rekreaci, takže trvá tak do 18:45. Jinak u snídaně a oběda mlčíme, nebo spíš teda se čte nebo posloucháme teď různé kazety. Momentálně o Cyrilovi Stojanovi ... No a po večeři je takový volnější čas do půl osmé, kdy začíná hodinka četby a navazuje na to kompletář. Po kompletáři už je potom ticho v domě. Nemusí člověk jít hned spát, ale musí pamatovat na to, že ráno v 5 hodin vstává a že musí být klid v domě, takže to je takový velký silentium. A jak pracujete, Vy jste zmiňovala, že každý má svůj... Pracovní úsek. Já jsem konkrétně na bráně, ale mimo to ještě tkám štóly a mám na starosti kotelnu, dělníky, takže něco jako údržbář. Ale jinak máme tu paramentika. Ta sestřička, co tu měla službu dopoledne, tak ta vyšívá, vyšívá ornáty. Potom šijeme alby pro kněze nebo pro ministranty, oblečení, zdobí se zde svíčky a nebo se zhotoví růžence, někdo je v kuchyni, což bych asi nemohla, protože byste měli postní dny... ale někdo to umí a Bohu díky za to. Na zahradě potom každý máme svůj úsek, takže o něj se musí starat a jít tam, kdy má čas na to. Já mám třeba ještě tady atrium kromě kousku zahrady. A na zahradě pěstujete i nějaké plodiny, třeba nějakou zeleninu...? No, tak jsou tam i rajčata, někdy se pokouší mrkev se třeba zasít. Loni tam daly brambory, ale to bylo takový ekologický, protože kýbl tam daly a kýbl sklidily, ale tak moc se to nevyplatí, ale lidi nám hodně dávají, nosí zeleninu, takže spíš teda se zaměřujeme na květiny, abysme je nemusely moc kupovat, ovocné stromy máme v zahradě, ale jak říkám, ovoce a zeleninu nám lidi hodně nosí. Takže to my jen tak trochu... A jak máte velkou zahradu? Velikou...v metrech to nevím, ale původně to bylo až k lesu, ale to bysme nezvládly, takže se část z toho odprodala. Takový půl kilometr dokola to může být té zahrady. A většinu teda tvoří ty záhony květinový nebo spíš je to zatravněný, ta plocha? Převážná většina je tráva, ale jsou tam, jak říkám teda růže, záhony růží jsou tam, potom tam jsou různý jiřiny nebo trvalky nebo... ty květinový záhony.. jeden je veliký a potom jsou kolem kláštera... No a ještě máme plochou střechu, tam je taky.. nevím, jak to mám nazvat, říkáme tomu střešní pleveliště.. jsou tam trvalky, ale plevelu se tam daří líp, ale taky se to musí udržovat... A to bylo tak záměrně navržené, ta střecha? 80

Ano. Oni si představovali původně architekti, že tam bude tráva a že se tam bude kosit, jenže jim nedošlo, že přístup jediný je na tu střechu oknem. Takže nevím, jak bysme tam lezly s tou sekačkou. Ale v létě je to výhodný, že tam je ta tráva, protože je tady příjemný chládek v zimě je to horší, protože tam je sníh. Když je hodně sněhu, tak musíme dávat pozor, aby se nám třeba neprobořila střecha. Ale tak všechno má svý plus i mínus. Ten klášter je poměrně mladý, ta budova, já mám pocit, že byl v 97 vysvěcen.. Měli jste nějaké zvláštní požadavky na tu budovu kláštera? No, ano, to jo, protože to musí odpovídat našemu způsobu života jako třeba klauzura, ale původní plán zhotovil německý architekt Breithaupt, ten už je teď mrtvý a potom naši architekti to převáděli všechno do českých norem. Takže ten původní plán je teda z Německa a vycházel ze zkušenosti z kláštera v Paderbornu. Takže je to tak uspořádaný, aby to pro nás bylo co nejpraktičtější a aby to nebylo moc velký, nebo aspoň nevypadalo moc velký, i když velký to je, protože když máme klauzuru a nechodíme ven, tak každá musí mít svůj pokoj, protože jinak bysme se za chvíli pozabíjeli. No, to je k přežití nutný. I ta zahrada je vlastně nutná. Protože nemáme žádnou vnější činnost a jsme stále spolu, vlastně od vstupu až do smrti.. a ještě potom v nebi. Takže to je nácvik na nebe. A ty pokoje vypadají podobně jako pokoje pro hosty? Téměř stejně, akorát tu skříň, ta má u nás obě ty křídla, nejenom jedno, nemáme teda nad umyvadlem ani světlo, ani zrcadlo, máme každá nějaký svoje malý zrcátko, ale jinak.. nemáme tam ty křesla, ale jinak je to stejný i s tím, že máme koupelnu i záchod společný... A záchodů máme dost, protože pan architekt Brauthaupt byl tak prozíravý, že řekl, jste ženy, máte stejný program, ve stejnou dobu budete chodit na záchod, takže záchodů udělal hodně a měl pravdu. Já jsem četla v Řeholi sv. Kláry, že ona požadovala, aby sestry měly tři hábity a jeden plášť. Je to tak i dnes? V podstatě ano, hábit, to je tady toto a ten plášť to je jakby to naše pracovní oblečení, čili prostě obyčejný modrý šaty, který se dají prát, vyvářet případně. Takž ten plášť je na tu pracovní činnost.. Ano. A ty hábity máte tři opravdu? Ano, no, kdo potřebuje víc, tak víc... Ale máme zimní, aspoň dřív to tak bylo, ty jsou silnější, a letní, ty jsou z tenčí látky.. Ale podle toho taky, jakou látku dostaneme, protože teď továrny zavírají jedna za druhou, tak je to dost složitý.. I ohledně barev, má to být hnědá a máme nejrůznější škálu od tmavě hnědé po světlou, prostě tak, jak se to dostane. Máte nějakého dodavatele látek...? To by vám řekla spíš asi sestra Monika nebo ten, kdo šije hábity. Takže si je i tady sami šijete? Ano. A Vy tkáte vlastně z čeho? To je příze... kotouče příze různé barvy a to smíchávám a mám stav a mám tkací rám, takže to 81

jsou dva různý... na tkacím rámu je ta látka taková trošku hrubší... je to teda obojí ruční práce. Nemáme automatickou, jako už jsou dneska stavy, že si to tam naprogramujete a ono to tam lítá samo, tak to ne. A máte pro ty oděvy tkané nějaký stálý odbyt třeba od biskupství nebo třeba od církve. Protože ona asi i ta ruční práce..? Tak já tkám jenom štóly, protože ten stav mám jenom metr široký. To by se nedalo jako ornáty. Ale na ornáty se mohou našívat tady ty pruhy, to taky děláme. A dodávám pravidelně, když si o to řeknou, modrým sestrám, jak jim říkáme mezi náma, jinak jsou to Učednice božského mistra, u kapucínů. Ale jinak se hlásí jako lidi sami, protože máme i na internetu nějakou tu nabídku. Takže většinou prostě nestíhám... Tím, že člověk je ještě na bráně, tak na tu vlastní tkací činnost mně zbývá.. no jak si to člověk ušetří. A užíví se komunita prací svých členek? No, tak musíme jako žít i z darů dobrodinců, protože to bysme... jak se snažíme, ale ty výdaje prostě jsou takový velký... elektrika, plyn, to bysme opravdu neutáhly, zdravotní pojištění..to máte za každou velkou pálku. To jsou poplatky, který se musí zaplatit. Jako dost se vydělá na těch ornátech nebo svíčkách, ale přesto teda musíme žít i z darů dobrodinců... To je vlastně taky v řeholi, že se nemáme stydět jak svýma rukama pracovat, ale potom se nestydět jít žebrat. To je v podstatě tak úmyslně, protože Klára měla v úmyslu tady ten nezajištěný způsob života, protože ono by se to dalo zařídit i jinak. Člověk by si dal dejme tomu v bance nějakou částku a žil by třeba jen z těch úroků, nebo si tím dopomoct, ale to my prostě nechceme. Takhle člověk zažije tolik zázraků, Božích zázraků, Boží péče, že to je fakt někdy až úsměvný... Takže nemáte vůbec žádný finanční rezervy? Tak na klášter musíme mít určitě nějaký, ale že bysme.. já teď přesně nevím, kolik máme na kontu, ale že bychom mohly žít s tím, jako teď se už nemusíme starat, máme to zajištěný, tak to asi ne. To je prostě tak vypočítaný, abysme mohly splatit ty poplatky a nepřišly jsme do dluhů... aby se do toho vešly i nějaký opravy, ale to většinou potom v průběhu roku se ještě doplňují, takže musíme hledět, jestli máme na tu opravu nebo nemáme. Jestli ji můžeme provést letos nebo až příští rok. Tak asi jak normální rodiny počítají. A nejvíc Vás teda asi stojí ta elektrika, vlastně vytápění. Spíš plyn. Elektrika je taky drahá, ale spíš plyn, ten jde teda hodně nahoru. To jsme uvažovaly, co s tím. Jako jak jinak, protože klášter je veliký a to už nevytápíme spoustu prostorů, ale i tak je to drahý.. Neměly jste při stavbě kláštera právě nějaké požadavky, aby to bylo zateplené? Zateplování se dělalo dodatečně. Určitě jsme s architektama bojovaly, protože oni chtěli některý věci dost okázale jako hezky, umělecky. Například dveře, což jsme zas bojovaly, aby to bylo prostý, protože chceme žít prostě a chudě. Takže toto byl jeden požadavek, že to musí být hezký, ale prostý. A jinak speciálního... tak klauzura, aby šlo oddělit hosty, aby se nevcházelo nějak do klauzury. V kostele tam je to markantní, tam jsme oddělené, je to stavěné do elka. Ta střecha byla pro ně dost oříškem a to bylo takový hezký. Architekti to neuměli namalovat a až ti, kdo to stavěli, tak to jakoby na zelené louce zkoušeli a fakt se jim to podařilo, tak to bylo takový napínavý dokonce. Stavební architekti se sem občas chodí dívat na tu stavbu, tak asi máme něco zajímavýho. 82

A s tím nápadem zelené střechy přišli architekti? Ano, s tím přišli oni. Vy jste za komunismu žily v Brně v ústraní, v podzemí a pak jste byly v Německu a pak jste se vrátily. Chtěly jste mít i nějakou propojku na to Německo? My jsme tady měly roky německou abatyši. Teprve loni byly volby a byla zvolena sestra Agnes, což je Slovenka. Ale až od loňska jsme měly paderbornskou, čili z našeho mateřského kláštera, kde nás založily. Ono to bylo trošku složitější, protože ta první skupina, která tady byla za totality v podzemí, tak ty se rozešly. Z té první skupiny tady nezůstal vůbec nikdo. Ale mezi tím, po převratu, ony tehdy byly asi čtyři společně a chtěly poznat tady ten způsob života a seznámily se s matkou Tomou ve východním Německu a ona je pozvala tam, aby poznaly opravdový život v klauzuře a mezi tím jsme za nimi přišly další. Ale ta první skupina, ty čtyři, ty se opravdu rozešly, z nich nezůstal nikdo. A když jsme byly ještě v Paderbornu, tak tam přišla jedna paní, že by chtěla odkázat peníze a i je odkázala, dědictví. To byla hlavní částka na stavbu nového kláštera, protože tady neměly vůbec žádnou budovu nebo prostory, kam by se mohly vrátit. A ještě dostaly se nějaký peníze z federace klášterů klarisek a to byl vlastně podnět pro to, aby se začal stavět klášter na zelené louce. Proč zrovna v Soběšicích? V tom má trošku prsty paní Müllerová, protože naše první sestry, které začaly a které pak odešly, tak původně žily tady v Brně v podzemí. Tak první cesta byla za otcem biskupem Cikrlem. Protože v té době tam vytrvale chodila ze Soběšic paní Müllerová a prosila, aby tady v Soběšicích postavili nějaký kostel nebo kapli, protože oni se scházeli v kulturní místnosti a už tady kdysi býval kostelíček, který zrušil císař Josef II. a už před válkou se pokoušeli tady něco postavit, ale prostě celý ty roky to nikdy neklaplo. Buď přišla válka nebo komunisti a celý ty roky k tomu nedošlo. Ale oni o to stáli a protože tam ta paní Müllerová pořád chodila. Tak první otázka biskupa byla, zda máme kapli přístupnou veřejnosti. A když jsme řekli, že ano, tak okamžitě směroval Soběšice. A to potom už i s tou paní Müllerovou procházeli a kupovali se tady pozemky. Ta paní Müllerová je místní, už má as 91, bydlí tady o pár baráků vedle. Ta je teda čiperná, že nás všechny strčí do kapsy. A ještě se ptala, před tím, než jsme to zapnuly (pozn. diktafon), jak já jsem sem přišla. Tak u mě je to takový zajímavý, protože... já to zkrátím, moje povolání mi vyprosil bratr... (...)... Když mně bylo 15, v roce 1975, pár dnů po biřmování jsem ucítila volání k řeholnímu životu... K biřmování jsem dostala od mé kmotry knížku o sv. Anežce a ta mě tak nadchla, že jsem si říkala, kdyby tady byly klarisky, tak hned k ním půjdu, ale oni tady tenkrát nebyly, tak jsem šla k opavským sestrám a tam jsou složila i věčné sliby, žily jsme ale tajně, v domečcích... (...) já jsem se tam cítila dobře, pracovala jsem tam s nemocnýma, což jsem milovala. Ale potom, to bylo po převratu, ale začalo to ještě před, jsme jeli na svatořečení Anežky do Říma. Bratr si tam zajel na hrob svaté Kláry a řekl tam, že on se modlil, abych byla klariska a ne nějaká františkánka, ať si v tom udělá pořádek. Já jsem to ale nevěděla, pro mě to prostě byla věc vyřízená. No a když jsme se vrátily z té poutě, tak nás představený odvolaly do Olomouce do nemocnice a já jsem tam dostala strašnou temnotu, protože jsem cítila, že ode mě Bůh něco chce a přitom jsem nevěděla, co. Teď jsem teda pořád hledala a prosila, až potom prostě jednoho dne, to bylo na svatýho Barnabáše, to byl čtení oddělte mi Barnabáše a Šavla k dílu, ke kterému jsem je vyvolil. Mě se to tak strašně dotklo, že mi připadlo, že to bylo napsané pro mě. Tak jsem věděla, že Bůh pro mě něco má, ale stále jsem nevěděla, co. Tak jsem se modlila jako Samuel, mluv pane, Tvá služebnice slyší. No a do měsíce jsem to věděla prostě, jak kdyby mně to v jednom okamžiku někdo řekl, že musím 83

odejít do kontemplativního řádu a tak. Jenže já jsem neznala ty sestry, co tady začínaly v té totalitě, tak jsem napsala do Krakova ke klariskám a strašně dlouho mně nepřicházela odpověď. Tak já jsem říkala, já nevím, pak mně vyprávěl jeden františkán, jak do Padebronu přišla sestra Agnes, naše sestra Agnes, se podívat a řekla, mně se tady líbí, já tady zůstanu, a už neodjela. Jak o tom vyprávěl, tak já jsem najednou cítila, že tam je moje místo. Nevím proč, prostě to neumím vysvětlit, ale věděla jsem, že tam. Tak já jsem si říkala, co teď s tím, já jsem napsala do toho Krakova. Tak jsem říkala, pane jestli je to Tvoje vůle, tak mi prosím Tě dej odpověď. Prostě mě řeknou, že mě třeba nechcou a začala jsem se modlit na ten úmysl novénu. Myslím, že to bylo první nebo druhý den té novény a přišla mi z Krakova odpověď, že se mám nejdřív ohlédnout po sestrách, který už tady začaly žít, jako klarisky a to byly přesně ty, který odešly do Paderbornu. Takže to byla tak jasná odpověď, že to už se nedalo. Takže jsem tam šla a vlastně až jsem skládala první sliby, tak tam byl pozvaný i můj bratr a ten mně to teprv všechno zpětně jakoby řekl. I to, že si zajel na ten hrob Svaté Kláry. Takže v tom má prsty můj bratr. Ale jsem mu za to vděčná. Takže i taková cesta povolání může být. Když srovnáte ty opavské sestry, jak jste zmiňovala, že jste se ráda starala nemocné, a tento způsob života. Co Vám přijde na něm nejvíce obohacující? Ono, obojí má svoje. Já bych řekla, že asi nejdůležitější je, že jste na místě, kde vás chce mít Pán. Všechno ostatní je druhořadý. Když víte, že tady mě prostě pán chce, tak potom už přijmete všecko i to, co je pro vás třeba těžký. Ale co možná je, na co nemají sestry čas, které jsou v činnosti, je náš důraz na modlitbu. Přece jenom celé to zaměření je ztišení, nemáme takový.. Máme hodně práce, ale nemáme takovou, která by byla rozběhaná nebo.. je to plus, ale i mínus, protože... když jste v tichu, tak Vám za chvíli vyvstane všechno, co je ve Vašem nitru. A pokud to nemáte vevnitř srovnaný a neotevřete se Pánu, tak je to na blázinec. Ale pokud se Pánu otevřete, tak je to tak velký dobrodružství, že prostě byste už neměnila. Takže asi nejdůležitější je to, že jste na místě, kde Vás chce mít Pán. Takže i u těch opavských, i když mají jiný způsob života, tak prostě když víte, že Vás tam Pán chce, tak jako jste spokojená i... prostě si Vás zase vede jinou cestou. Ne tou cestou mlčení, ale přes bližního. Svatá Klára hodně bojovala za privilegium chudoby pro klarisky. Což dnes z ní hodně zvláštně, privilegium chudoby. Myslíte, že je to opravdu privilegium? Co pro Vás ta chudoby znamená? Co Vám umožňuje nebo co Vám i bere? My chápeme chudobu spíše v tom smyslu nevlastnit, že i když ty věci i užíváme, protože dneska nemůžeme žít bez peněz, nebo bez nějakých pomůcek, tak prostě nemůžu říct, je to moje a ty my na to nesahej. Prostě si to nepřivlastňovat. Ale ne jenom věci, ale i vlastně i vztahy. Někdo to může pociťovat hodně... nebo prostor... tím, že nejezdíme na dovolený a tak, tak někdo to může pociťovat jako omezení nebo jako těžký, když dřív rád cestoval a teď nemůže... V podstatě svatý otec, nynější Otec František, ten to vzal také touto cestou, cestou chudoby, prostoty. Je to rozhodně jiný obraz než ve středověku, protože to se nedá vrátit, ta doba, ale ten směr si myslím, že jo, žít tak prostě, jak ty chudí, jak obyčejný rodiny dneska. Matka představená zmiňovala v jednom rozhovoru, že Váš řád je i v nějakém smyslu trochu pošťouchnutí třeba pro ty, kdo se na ten majetek hodně upínají nebo jsou těmi tvrdými hodnotami dneška... Teď jsme nedávno četli, co napsala paní Knappová. To nám vlastně nikdy nedošlo. Ona se pozastavovala nad tím, že.. ona je nevěřící, ale velmi milý člověk...že tady člověk nemá ani internet, jako na bráně, my samozřejmě dneska musíme držet, to už se bez toho neobejdeme, ale třeba že na snídani dostanete chleba a když ho nesníte, tak vám vydrží do večera a když ho 84

nesníte, tak vám vydrží do rána. Ale my ty chleby měníme, to není jeden a ten samý chleba. Ale tehdy mi došlo, že ty lidi venku asi nejsou zvyklí, že by na večeři měli třeba jenom chleba nebo že třeba dojídají od oběda. Pro někoho to může být i v tomto smyslu. Z jakého prostředí pochází sestry? Z nejrůznějších poměrů. Sestra Benedikta má např. vysokou... je hudební kritik, sestra Judit je doktorka vystudovaná. Převážná většina, i ty vystudovaný, jsou z prostých rodin... Hodně je tady konvertitek, třeba sestra Benedikta je konvertitka, ale její maminka je věřící a tatínek říká, že je nevěřící, ale přitom do kostela na mše chodí.. to je takový krásný člověk. Ono to je taky těžký, kdo je věřící a kdo nevěřící. Někdo říká, že je nevěřící a přitom má otevřenější srdce Bohu než ten, kdo denně lítá k přijímaní a na mše. Uplatňují sestry své znalosti ze svých předchozích pracovních povolání? Sestra Judit má na starosti lékárnu, sestra Benedikta hraje na varhany a má na starosti liturgii, sestra Monika, která je vyučená krejčová, je v paramentice a šije ornáty. Pokud možno, tak ano. Ale člověk je někdy překvapený, když dostane nějaký úkol, který nikdy nedělal, a myslí si, že to neumí, tak najednou objeví v sobě vlohy, o kterých vůbec nevěděl. Máte i nějaký volný čas? Jak ho sestry tráví? Tak neděle, ty jsou volný, pokud tedy člověk není na bráně. Nebo ty večery, co je čas po nešporách a mezi večeří a potom po večeři do půl hodinky četby, to jsou zhruba tak půl hodinový prostory. Ale potom o prázdninách mýváme 14 dní jako naše prázdniny. Máme volnější prostor nebo program. To nebereme návštěvy, vstáváme později, prostě každej si může ten den zařídit, jak chce. Máme společný jenom ranní chvály a nešpory, oběd je od do, takže taky nemusíme přesně, snídani i večeři máme společnou. Prostě takový volnější program, aby se člověk mohl i vyspat a tak. A pokud někdo potřebuje i takto, než budou ty prázdniny, třeba se cítí hodně unavený, tak si vyžádá prostě volný den. A klášter neopouštíte téměř nikdy? Když je někdo moc unavený, tak na tři týdny je možnost zotavené, což je teď momentálně sestra Monika. Ale je v blízkosti, je na Vranově, a protože se zaučuje v zákristii nová, tak je tak milá, že občas sem zajede a mrkne na ni, protože ona je taky v zákristii, tak aby tam nebyla rovnejma nohama sama. Tak taková zotavená, no. A za rodinami nejezdíte? Tak domů... Normálně v řeholi stojí, že když rodiče umírají, tak na týden je možnost. Ale třeba v dnešní době, kdy jsou ty rodiny malý, třeba jsou dva sourozenci nebo případně jenom jeden, a ty rodiče jsou staří, tak tam potom potřebují určitou péči. To teď nedávno měla sestra Benedikta, že musela několikrát, myslím vždycky na 14 dní nebo na tři týdny domů odjet, aby mohla na chvíli vystřídat tu její sestru, která byla prostě.. potřebovala si taky odpočinout. Takže dneska už se dívá... I v tom je prostě chudoba... tím že žijete stále v tichu a teď padnete rovnýma nohama mezi lidi, to je strašná zabíračka. Na vás to působí dvojnásobně silně. To je fakt... Někdo si myslí, že to je krása, ale to je většinou velká oběť. A jak to na Vás působí silně, že Vás to vyčerpává? Třeba, když jdete k doktorovi, tak to Vám furt šrotuje v hlavě, než se zase zklidníte, než ty myšlenky můžete opustit. No, prostě nějaký to, co jste tam venku zažila. I lidi, když vidí, že jste v hábitu, tak Vám dávají různý prosby o modlitby. Někdy je to tak silný, tak těžký, že se od toho ani nedá odprostit, že to prostě musíte tomu Pánu dát. Ale musí to být s mírou, když 85

je to potom hodně. Když třeba jsou nějaký... Když třeba byly záplavy, tak jsme se dívaly na televizi. Normálně když se člověk dívá na televizi každý den, tak ani neví, co tam minulý den viděl. Když mi se díváme jednou za půl roku nebo za rok, tak to tam máte třeba měsíc, tady ten obrázek. Že Vám to fakt padne tak hluboko do tý duše, že si člověk fakt musí hlídat, na co se dívá, co poslouchá. Takže se dívate společně jednou za půl roku na televizi? Urbi et orbi se díváme a potom o prázdninách, tam je teda dovoleno nějaký ty dívídíčka, prostě něco takhle. Ale jinak se skutečně nedíváme. Jednak máme v tu dobu, kdy jsou tam nějaký filmy, modlitby, ale ani to člověka netáhne. Má jiný rozhovor nebo jiný zájmy. Máte tady nějaké oblíbené zákoutí nebo obraz, kde se ráda zastavíte? Tak ráda chodím do chóru, náš chór je velice hezký. A nebo potom, když mám svoje exercicie, tak to jsem poustevnice, protože máme v zahradě zahradní kapličku a to se opravdu účastním jenom mše svaté a potom od rána až do večera jsem v té kapličce. Takže ještě úplně odříznutá a to je moc hezký. Jednak člověk tam má bližší kontakt s tou přírodou, což si tady ve vnitř moc neuvědomí, jak ptáčci zpívají. Takže to jsou takový dva body, jinak převážně jsem v pracovně, tu pracovnu mám taky tak uspořádanou, aby se mně tam líbilo, protože do cely chodím převážně se jenom vyspat. Vy jste zmínila ten kontakt s přírodou. Teď nový papež František zdůrazňuje péči o stvoření a vztah k němu. Vnímáte to i Vy tady v klášteře? Myslíte si, že žijete i nějakým způsobem života, který je pro to stvoření příznivější nebo mírnější? …. Tak to nevím, co Vám mám na to odpovědět... Ale je pravda, že třeba když jdeme do zahrady, tak ti ptáci jsou třeba na nás už tak zvyklý, že prostě se někteří nebojí. To se mně právě loni stalo, když jsem měla ty exercicie, tak jsem šla do kláštera a pršelo, z tý kapličky do kláštera, to musíte přes celou zahradu. A na chodníku seděl ptáček, tak jsem si říkala, že třeba odletí, no a když jsem přišla k němu, tak on koukal na mě, já na něho, protože seděl přímo uprostřed té cestičky. Tak já mu říkám, no tak co, jeden z nás musí uhnout, tak teda neochotně se zvednul a uhnul, a když jsem šla po druhé, tak jsem ho musela obejít. To bylo takový... samozřejmě ne každý pták... Tak to bylo takový.. Protože nemáme puštěný rádia na plno, takže možná v tomto způsobu... Že nás vezmou do rodiny, jako že sem patříme a hotovo. Nebo nevím. Já jsem si všimla, že třeba v kuchyňce máte čaje, kterou jsou z ekologického zemědělství... No tak, to je zas z jiného kouta, protože rodiče jedné ze sester právě tady ty čaje pěstují, takže nám je dodávají. A je pravda, že hodně často, třeba na večeři, tady ty bylinkový čaje máme. Ale že bysme, kdyby nám je nedodávali, chodily a extra je sbíraly, tak to ne. Máte třeba nějaká kritéria na potraviny nebo jiné zboží? Já jsem si všimla takové drobnosti, že třeba papír toaletní máte certifikovaný jako ekologicky šetrný výrobek. Je to záměr? Tak konkrétně papír my kupujeme v těch akcích, aby byl levný. Ale jinak.. nevím. Myslíte, že je to pro dnešní křesťany, i laiky, výzva, ten vztah ke stvoření, k přírodě? Tak to určitě, protože mám někdy pocit, že ta naše společnost, chce prostě využít... nevím, jak to mám říct... vysát skoro až tu přírodu. Že se nezamýšlíme nad tím třeba.. já nevím... že ta přírodní bohatství nejsou nevyčerpatelná. Nebo i to používání těch různých sprejů, co škodí prostředí nebo ovzduší, tak to si myslím, že by se skutečně mělo. Už takto je to na pováženou. 86

Já jsem někde četla, že nejíte maso. Je tomu tak? Většinou nejíme. Ne, že bysme byli jako pauláni, že bysme měli slib, že nebudeme jíst, to ne. Ale většinou nejíme. Na bránu hostům... ti se postit nemusí, tak těm dáváme maso, ale my sami pokud nemusíme, tak nejíme. Z jakého důvodu? Právě proto, že se máme stále postit. Takže i když si to maso třeba vezmeme, tak si člověk musí udělat jiný sebe zápor nebo půst. Takže ten trvalý půst se projevuje v tom mase. Ano. Ono to má i svůj význam, že když se člověk musí v něčem omezit, tak se naučí tak trošku překonávat sám sebe. Jako, že ne všechno musím mít. Nemusím. Ale zas to není tak, že bych nesměla, je to takový svobodný. To je zajímavé slyšet od sestry, která žije v klauzuře, že svůj život popisuje jako svobodný. Vnímáte to tak, že Vám to dává svobodu? Hmm, ano. Někdy mně připadá, že ti lidi venku jsou až otroci, protože aby si udrželi práci, dejme tomu zaměstnání, tak prostě musí dřít a dřít a dřít a rodina jde stranou. To je někdy opravdu až s otazníkem. Byla třeba někdy období, kdy jste musely nějakou modlitbu vypustit, protože se muselo více pracovat? Ano, to občas je. Zvlášť, když je třeba před Velikonocemi a jsou nějaké větší zakázky, zdobení paškálu nebo každý má něco, že musí chystat... To se nazývá pracovní den, to se modlí ráno, ten program běží do snídaně normálně, ale potom růženec a modlitba během dne a odpolední, tak ty jsou soukromé. Vlastně se sejdeme zase až na nešpory. Všechen ten čas je určen na tu práci. To se stává často? Až tak často ne. Před Velikonocema, před Vánocema, když se něco musí stíhat, to jo. Ale párkrát, to se dá spočítat na prstech. Vy jste zmínila dárce. Kdo jsou Vaši dárci a přinášejí spíš materiální nebo finanční příspěvky? Tak oboje nám nosí. Když to řeknu šmahem, tak většinou jsou to prostí chudé lidé. Bohatýho máme taky některýho, ale většina z nich jsou drobní dárci, třeba i staří lidi... donesou vám třeba padesátikorunu. Protože sami ví, co to je, když člověk nemá, tak ještě jdou a rozdělí se. To je jak ten vdovin halíř. Takovou zkušenost mají i sestry v Paderbornu, že tak to většinou je, že ti prostí chudí lidi mají většinou větší srdce. I lidi v kostele, ty sbírky jdou na náš klášter, na údržbu, právě na tu elektriku a plyn. Ale tak to není žádná velká suma, asi dva tisíce korun. V tom počtu, co musíme zaplatit, tak je to zanedbatelný. Ale dobrá každá koruna. Ale každýmu dárci, který o to stojí, matka vypisuje potvrzení, aby si to mohl nechat odečíst z daní. Pomáhají Vám i laici s nějakými pracemi nebo s údržbo kláštera? Někdy ano, myslím, že loni nám přišli ministranti zrýt záhon. Ale pan Kupský je takový náš věrný, co neumíme opravit, tak on přijde a opraví, ale teď už je taky starý. Takže najdou se. Někdy nám přijdou i pomoci odhrnovat, když máme před klášterem hodně sněhu. 87

Já jsem četla v jedno z Vašich novoročních dopisů, že jste pořídily i sekačku, se kterou je možné odhrnovat i sníh. Hmm. Protože ta zahrada je veliká, tak to je něco, jak malý traktůrek, ale takovýho menšího. To sekání, ty nože se dají vyměnit za radlici, v zimě se tím dá odhrnout sníh. Ale většinou se tím odhrnuje jen parkoviště. A silnice, tu děláme vlastně my. A předtím se ta zahrada sekala... No každá má svůj úsek. Tak jsme to dělaly prostě sekačkama na kolečkách. Což některý úseky, třeba ten val, tam traktůrek nevyjede, tak to se musí dělat křovinořezem, nebo některý úseky před klášterem. Toho zmiňovaného elektronického obchodu jsem si nevšimla na internetu. On to není elektronický obchod, protože my to pak neodesíláme poštou nebo tak. Ale jsou tam obrázky, které upoutají, a mohou se lidé pak zeptat blíž. Svíčky se dají koupit jen u Vás, nebo máte i nějakou síť obchodů, kam dodáváte? Berou si je právě ty Učednice božského mistra, ty modrý sestry. A potom ještě.. Teď nevím, jak se ten obchůdek jmenuje, paní Trmačová, tak ta bere pravidelně. Ale jinak většinou jsou to takové zakázky. Potom, když jsou tu duchovní obnovy, postní nebo adventní, tak to se tu prodává přímo v té katechetické místnosti. A nebo potom máme trvale na bráně tu skříň, tu vitrínu. Jaké máte vztahy se sousedy? Já myslím, že velmi dobrý. Ta jedna rodina, myslím, že ten druhý dům, ti patří do křesťanských společenství, nejsou katolíci, ale prý si ten dům koupili schválně kvůli tomu, aby bydleli vedle kláštera a když začne zvonit náš zvon, tak oni se schází ke společné modlitbě. Nebo ten další soused, který bydlí úplně až dole, tak ten měl firmu stavební a ten nám tady taky hodně pomáhal nebo radil. Já myslím, že máme velmi dobrý vztahy. Vlastní klášter auto? To ne. Tak máme tady dopravu hned před nosem (pozn. před klášterem je zastávka trolejbusů „Soběšice, klarisky“). A nějaké vybavení typu počítače, myčka na nádobí... Tak počítače máme. Jeden počítač má Agnes, která špatně vidí, takže ten i mluví. Potom máme ten, co je na účetnictví a pak ještě jeden, takže tři. Pak má vlastně ještě jeden sestra, která dělá překladatelskou práci, tak ta má ale jen notebook. Teď má druhá sestra přijmout nějakou práci, jestli to klapne. Nevím přesně, zda z Rakouska něco ohledně hudby, takže ta bude mít taky, nebo už má. Ale ten bude speciálně jen na to, taky notebook. Ale ty nejsou připojeny na internet, to je jen pracovní pomůcka pro ně. Takže není to chudoba jak ve středověku, ale která zapadá do dnešní doby. Dnes, kdyby jste jim to napsala na stroji, tak vám to nikdo nevezme. Doba tak pokročila, že tady tyto elektronický věci... to jde hrozně kupředu. Ale nemáme např. mobil. Tento je přenosný, ale to je pevná linka. A pračku? Jo, pračky máme tři, protože jsme velká komunita, to potřebujeme. A myčka, mikrovlnka...? 88

Mikrovlnku máme v kuchyňce pro hosty, ta nám byla darovaná. Takže jednu máme i uvnitř. Mražáky máme. Dokonce sušičku, protože když se v zimě nedá sušit venku, tak ty prostory potom nestačí, co máme. Protože nemáme půdu, jen sklep. To, kam se to věší, jsou takový dvě malý místnosti. Tím, že tam moc nevytápíme, tak to bylo dlouho vlhký, tak se koupila sušička. To, co se prostě potřebuje, no. Auto nemáme, ale jinak sem jezdí jedna paní, která pracuje v Bruselu, ale dojíždí sem do Čech. Tak ta s námi jede jednou za měsíc do nějakého takového velkoobchodu a tam se nakoupí nějaké ty levnější věci jako toaletní papíry nebo minerálky, co potřebujeme třeba pro hosty nebo potraviny, to co je levnější. A vy taky pijete minerálky? Někdy ano, třeba v neděli nebo tak. Ale třeba naše matka Toma, když tu ještě byla, tak ta měla vysoký tlak, tak jí doktor přímo nakázal, že musí pít minerálku, že jí nestačí jenom voda nebo čaj. Jak kdo to potřebuje. Já osobně většinou čaje, protože já nemám pocit žízně, takže si ráno uvařím litrovou termosku a vím, že ji do večera musím vypít. A jak Vám tady do kláštera svítí sluníčko? To je různý. Tam je třeba severní strana, takže tam moc nesvítí a tam jsou zrovna taky pokoje sester a ty tam mají v zimě, i když je to teď zateplený, ale mají tam chladno. Ale třeba tady je západní strana, tak kdo bydlí tady, tak tam má zase v létě horko v noci a kde je jižní strana, tam mají slunce celý den. 2. Rozhovor s Pavlou, 30. 4. 2013 V prvním poschodí jsou cely sester, v přízemí jsou hovorny a brána, taky atrium, čili kapitula, tady jsou okna od ní a zpovědní místnosti. Tady dole je garáž... A co je v garáži, když nemáte auto? Tam máme tu sekačku, když není půda, tak se tam odkládají i jiný věci... Tady v přízemí jsou pokoje pro hosty, v prvním poschodí ještě pracovna na výrobu svíček a balírna na místě původních dvou cel. Ale jsou zde i jiné cely i nyní. V prvním patře je taky noviciát. V místnosti, kde se nacházíme nyní, tak nad námi je ta plochá střecha. Byly plánované dvě etapy stavby kláštera, ale k té druhé etapě zatím ještě nedošlo. V přízemí je společenská místnost pro celý konvent a vedle je knihovna a o poschodí výš, tam nad tím je paramentika, velká místnost, kde se šijí ornáty a ministrantské oblečení. V průběhu se uvažovalo, kam co rozmístit, pak se to měnilo. Refektář je jídelna, ta je typická tím, že je spojená s kuchyní šoupacím okýnkem. Vedle je hned kuchyně a předtím předkuchyňka, kde se čistí zelenina. Vedle refektáře je Klářina zahrádka. V refektáři jenom jíme a jen při večeři mluvíme. V prvním poschodí je ještě jedna pracovna, kde se zhotovují růžence. Míváte i služby v kuchyni, třeba v tom čištění zeleniny? Ano, to je rozpis. Máme to rozdělené na dny a ještě se střídáme v umývání nádobí, to jsou taky služby. V přízemí jsou další pracovní prostory, v jednom menším mám já tu tkalcovnu a v tom větším 89

je sestra Immaculata, která šije alby, vyšívá rachety a to právě potřebuje velký prostor, když napne ten rám, kolem dvou metrů čtverec, 2krát 2. Ještě tam je s ní v prostoru sestra Klára, která vyšívá ty křestní roušky na takovým bubínku. Někdy v neděli se hrají společenské hry nebo prostě Vánoce, když je nadílení dárků, tak to je v té společenské místnosti. Vedle kostela je květinová zákristie, kde se chystají květiny pro kostel. Ve společenské místnosti noviciátu se odehrává vyučování, probírají řeholi třeba. Nebo když má sestra ukončit noviciát, tak tam mají rozlučku s noviciátem. Tam my nechodíme, to je jen pro noviciát. Ale měly tam i výklady písma před nedělí, rozděluje se tam práce, když je jich víc v noviciáte. Je to na takový setkávání. 28. prosince na Mláďátka jsme tam pozvaný celý konvent a to se tam oslavuje, tam mají nachystaný, někdy hrají divadlo, je tam třeba stromeček. Když má novicmistrová svátek, tak je tam pozvaná abatyše. Vypráví se taková tradice, to my se tomu vždycky smějeme, že na Mláďátka nejmladší v konviktu, postulantka nebo novicka, dělá ten den matku. Rozdělovala práce a celý den byla jakoby matka. Ale naše sestry se toho vždycky bály, tak couvly, ty novicky se bály. Vánoce My neslavíme Vánoce 24., ale až 25. a to je v té společenské místnosti dole, tam je taky stromeček a betlém. Dávají si i sestry navzájem dárky? No, jeden rok jsme si tahaly čísla... Ale jinak to prostě nachystá matka, většinou z dárku, který nám dají lidé z venku, oni často pamatují, že je nás jedenáct, takže donesou tolik kusů. To se potom zabalí, a pak se třeba k tomu dokoupí knihy, to vybírá matka, a jsou různý. Takže kdo si sedne na jaké místo, ten má takovou knihu. Potom je vzájemný ukazování a vyměňování případně. Vedle těch knih to jsou třeba jaké věci? Tak třeba kalendáře, to je každý rok, nebo krémy na ruce.. jo, letos jsme dostaly cvičící gumu, to bylo taky překvapení, protože všechny máme nějaký problém se zádama. Třeba některý dárek je jeden, ale je pro celý konvent. Narozeniny taky slavíte? Ne, narozeniny neslavíme. Třeba když víme, že nějaká sestra má ten den narozeniny, tak jí jen popřejeme, podáme ruku a dáme třeba nějaký obrázek. Ale slavíme svůj řeholní svátek a profesní den. Takže neslavíme civilní svátek a narozeniny, to ne. To se slaví v refektáři večer, donese se bonboniera, ráno se jí gratuluje u snídaně, zazpívá se jí. A profesní den znamená? To je památka na den, kdy skládala první řeholní sliby. Nedávno jsme slavily sestru Benediktu, což je zároveň novicmistrová, tak to je pak zároveň svátek pro celý noviciát. Když má abatyše svátek nebo profesní den, tak to je pak svátek pro celou komunitu, to je potom program jak v neděli, ten je trochu rozdílný než ve všední den včetně toho, že se stává později. Je i slavnostnější jídlo, na tyto dny, svátky. Budíček se jí dělá, ještě než zazvoní zvon, tak se jí zpívá písnička u dveří, to se dělá u abatyše jenom a u novicmistrové. Vy jste se včera zmiňovala o tom vlastnění a nevlastnění, co sestry na pokojích mají, co si 90

mohou přinést, když nastupují do kláštera? Je to nějak řízené? Většinou se domluví s novicmistrovou, zda si mohou to a to vzít nebo nemůžou. Třeba já konkrétně jsem si dovezla s sebou dřevěnou sošku Panny Marie, protože mám na ní extra památku. Ona vzhledově není nic moc, ale má pro mě osobně význam, tak tu jsem si dovezla. Ale jinak to je rozdílné, co si mohou sestry a nemohou vzít. (pozn. se sestrou jsme se potkaly náhodou ještě později na chodbě, když měla službu na bráně, k tomuto bodu dodala mimo diktafon následující: „ještě k tomu nevlastnění... I tu sošku Panny Marie, tak kdyby přišla abatyše, že by ji chtěla třeba někomu dát, tak bych jí měla dát, od ní musím být volná. A třeba vkladní knížky, ty mohou před velkými sliby být, ale při těch velkých slibech je sestra musí buď rozdat nebo to nějak vyřešit, nadále mít je prostě nemůže“.) Takže mají svoje oblečení? Tak u postulantek, to jim většinou Benedikta řekne, co, aby se to tady dalo nosit. Myslím, že mají i nějaký tmavší sukně a takový, ale potom se to, ten civil, stejně dá pryč. Když mají obláčku, tak se to posílá domů, protože to už nepotřebují. Spodní prádlo samozřejmě to ano, to si berou z domu. A když je zima, tak to asi máte pod tím hábitem ještě nějaký svetr...? Určitě, svetry a trička. Ale to už většinou dostáváme tady, protože my to vždy vyvaříme tím, jak to máme společné. Takže to jsou bílý bavlněný. A černý trička nebo svetr, to taky pereme společně, ale to už se nevyváří, ale to už člověk nemá přímo na kůži. (pozn. sestra ukáže z pod hábitu vykukující kousek svetru, na jehož natrhlém lemu je patrné časté nošení) A potom, až se to vypere, tak je to tak, že si každý vezme z hromady něco. Není to nijak podepsané? Máme, máme. Nemáme čísla, ale máme značky, já mám třeba klíček. Když má přijít postulantka, tak celý noviciát vymýšlí značky. Nesmí být dvě stejný, aby se to rozlišilo, takže máme nejrůznější jako rybičku, srdíčko, lodičku, plamínek. Sluníčko vlastně teď už není, ta sestra odešla... Tau máme nebo symbol Trojice, trojúhleník... jak ve školce, ale je to lepší než čísla. A ještě k plánku zahrady? No, ono se to taky hodně změnilo. Kolem celé zahrady dokola máme cestičku, ta tady ještě není zaznačená. V těchto místech je studna, tady je velký květinový záhon. Ze studny čerpáte pitnou vodu? To není pitná, to je užitková, ale na zalívání je to velmi výhodný. Potom ze stavby tady zůstaly hromady hlíny a ten architekt říkal, to už byl ten český, pan Otruba, že bychom daly za odvoz obrovský peníze a že se to dá zužitkovat, že se to zatravní a zasází a nebude nám tolik vidět do zahrady. Tak se to tak skutečně udělalo a velmi ho za to chválíme. Třeba v zimě, teď to moc nejde, teď je to osázený, tak třeba sestry i sáňkovaly. Ale je tam i hezký výhled. Třeba na tomto valu, to nazvaly sestry Sión, hora Sión, tak tam, když člověk vyleze, tak vidí i ty lesy a takový... Ale až to zastaví, tak to skončí. Co zastaví? 91

Tady už je jedna ulice vedle nás a na druhé straně se staví další, za zahradou je to taky ohrazený už léta teda, ale zatím ke stavbě tam nedošlo, protože tam nebyla přístupová cesta, ale až to zastaví, tak budeme mít po... Jinak tady jsou skutečně ty ovocné stromy a tady v zahradě je ta zahradní kaplička. V těchto místech u plotu máme kompost. Tam jsou myslím tři velký dvoumetrový dřevěný kastle, možná i další, musí tam být totiž i prostor na přehazování, teď přesně to neumím spočítat. Ten, kdo čistí zeleninu, tak vynese i na kompost. A nebo v kuchyni, tam někdy čistí i samy, tak to nosí i samy, kuchařka. A tu křížovou cestu? Ta oproti původnímu plánu začíná až za kompostem a vede až do zadu, takže na nás není vidět. Tady vede za stromy a potom je schovaná za valem, pak je to také chráněné stromy. U každého stromu bylo původně plánované, že tam bude obraz křížové cesty, ale to se neuskutečnilo, takže tam jsou jen ty stromy. V půlkruhu máme také stromy, jehličnany. A jaké je Vaše oblíbené místo? Ta kaplička a nebo ten Sión, tam je taky strašně hezky. Dřív jsem chodila na protější val, ale tam to teď hodně vystříhali a navíc se tam staví, takže tam už je to uzavřený pro mě. Na stroje se opravdu dívat nemusím, člověk tam potom dostane i rozhovory, takže to ne. Tam byl ale hezký výhled na druhou stranu, na les, to bylo moc hezký. Ale v podstatě nejraději do kapličky nebo na ten takzvaný Sión. A co se ještě jiného provádí v zahradě mimo sáňkování? Tak hrají tenis, jestli se tomu tak dá říct, protože jedna sestra původně hrála tenis, takže na protažení těla trošku, nebo máme takový natahovací gumy, že když se dvě protahují , tak to taky potřebují prostor. Nebo v létě, když máme prázdniny, tak děláme táborák, to je taky v zahradě. V blízkosti toho kompostu, tam je udělaný spáleniště. Tam taky pálíme, když je něco ze zahrady, když se ostříhají stromy nebo plevel, který se nemůže dát do kompostu, tak se potom tam pálí. Povolený pálící dny jsou středa a sobota v Soběšicích. ...Koulují se, sněhuláka staví. V létě je to jiný, to jsme každá na těch svých záhonech. Ale o prázdninách se tam ledasco dělá a hraje nebo i v tu neděli. Jinak dole ve sklepě, to jednou dostala sestra Monika, myslím, že se tomu říká rotoped, a tam máme takovou cedulu, máme rozepsanou trasu až někam na Slovensko a podle toho, kolik kilometrů ušlapeme, tak posouváme šipku, takže cestujeme vlastně. A chodíte Vy nebo ostatní sestry na rotoped? No, chodila jsem, protože jsem měla koleno bolavý, takže jsem musela i cvičit, ale poslední dobou už tam nechodím, ale jsou vytrvalci, kteří tam chodí a posouvají šipku. Nebo chodí okolo celé zahrady, běhají. Ty sady tady jsou, švestky, višně...? Kolik je tam tak stromů? Jsou. Třešně a višně dohromady, to jsou asi čtyři stromy dohromady, jabloní.. co já vím, čtyři nebo pět. Těch švestek je tady víc, možná taky čtyři, nevím... Ten sad je dost velký a má ho navíc na starosti Monika. Jsou to teda jenom zákrsky, takže nejsou moc vysoký... nebo polokmeny nebo jak to tam nazývají. Tady jsou potom ještě modřín, ty ovocný stromy teda jablka, hrušky, švestky, třešně... Zahrada je podle tohoto plánku 200 metrů na 60, takže 12 000m2 zahrady. Rozhovor se sestrou Ludmilou, duben 2013 92

Kolik je zde sester a jak jsou staré.. jsou většinou mladší nebo starší? Takže je tu jedenáct sester, nejstarší má asi 67 let, takže šedesáté roky jedna, padesáté jedna, i jedna teď bude mít padesátku, takže zastoupení od dvacátého roku, třicátého, čtyřicátého, padesátého, šedesátého. Ale nad padesát jsou jen dvě. Když je nějaká sestra třeba už starší a nemohoucí, tak zůstává tady u vás v klášteře? To určitě, takový případ momentálně nemáme, ale kdyby se tu naskytla, tak ano. A po smrti jsou sestry pohřbené tady někde na hřbitově? No, my ještě nemáme na hřbitově zařízené, kde by nás pochovávaly, ale mělo by to být zde v Soběšicích, nemáme to v rámci klauzury. V posledních letech, je tady zájem novicek o Váš klášter? Momentálně máme jednu novicku, a pak dvě juniorky, to znamená, to jsou sestry po časných slibech, ale ještě nemají po věčných. A když se zeptám na tu Vaši cestu, jak Vy jste se dostala sem? No tak, také tak klikatě. Já jsem povolání cítila tak zhruba od 16ti let a chtěla jsem jít hned po maturitě do kláštera, tak jsem se začala kontaktovat s řeholními sestrami, ale ne s kontemplativními. Protože když jsem se rozhodovala, tak mě kontemplativní klášter absolutně nepřitahoval, já jsem měla takovou knížečku... Tam byly různé společenství sester a na začátku byly právě tyto kontemplativní sestry a pak byly ty kongregační, aktivní. Já jsem ty první úplně přeskočila, ty kontemplativní, že to nehrozí a přeskočila jsem je k těm činným a vždy jsem toužila pracovat s nemocnými a starými, takže jsem se začala spíš kontaktovat s těmi sestrami, které se tomu spíš věnují. Takže jsem měla rozběhnutý kontakt s františkánkami, byla jsem tam jednou na návštěvě, s tou sestrou, se kterou jsme si psaly. Pak ale přišla taková nečekaná věc do mého života, že mi bylo nabídnuto stipendium na americké univerzitě, že bych mohla hrát za tu univerzitu tenis a oni by mi všechno zaplatili mimo letenky. Pro mě to byla úžasná příležitost, takže jsem tu cestu do kláštera odsunula a zkusila jsem to a dostala jsem se tam, zkoušky sice až na druhý pokus, ale složila jsem je. Tam jsem byla ve státě Alabama, ale po dvou letech zhruba jsem cítila, že takto... bylo to tam krásné, užila jsem si i tenis a ve škole byly fakt velmi pěkné chvíle, vztah s profesory byl velmi dobrý. A co jste studovala? Byznys, ekonomický směr. Já jsem totiž studovala ekonomickou střední školu, takže i přesto, že ta univerzita poskytovala množství oborů, tak že jsem měla studovat v angličtině, tak jsem si netroufala vzít nějaký obor, který by mě sice přitahoval, ale netroufala jsem si, že bych to nějak zvládla. Raději jsem si vybrala byznys, ale tak po těch dvou letech jsem se rozhodla vrátit a znovu jsem se kontaktovala se sestrami, ale už s jinými. To považuji možná i za takovou trošku chybu, že jsem opustila to františkánství, protože jsem dala jakoby na slova druhých lidí. V tom mezičase se na tu kongregaci dostaly takové nějaké kritiky, a tak jsem na to dala a šla jsem k Sestrám nejsvětějšího spasitele. No, a tam jsem byla pět a půl roku, měla jsem už za sebou první sliby a ve třetím roce po prvních slibech jsem přestupovala sem. Protože staly se takové... víc jsem se poznala a staly se i v mém životě vnitřním takové... no prostě jsem něco prožila a poznala jsem, že mým povoláním je spíše být v kontemplativním klášteře, žít životem modlitby, chvály, duchovnosti, v tom je františkánská spiritualita, ten tah tam byl. Tak jsem nakonec skončila tady a zde jsem už osm roků. Už mám po věčných 93

slibech a myslím, že mě tu opravdu Pán Bůh našel a já jsem se tu také našla. A nechybí vám třeba ten svět byznysu... to studium ekonomického směru asi směruje člověka i jeho myšlení jinak... No, právě, mně to nesedělo. To bylo pro mě takové, že jsem se necítila v tom jako doma. Já jsem měla pořád nějaký takový vnitřní... bližší mi byla ta chudoba, nevěděla jsem, proč mě ta chudoba tak přitahuje. Chtěla jsem žít životem chudoby, ale to byl úplný opak. I na té univerzitě, v tom sportu. Tam bylo o nás nádherně postarané, až moc. Pořád jsem měla v pozadí, že se tu mám tak úžasně... my jsme létali z jednoho státu do druhého, protože jsme soutěžili s těmi univerzitami. Tak jsme hodně létali, vždycky dobré hotely a tak. Na jednu stranu jakože děkuji za tuto zkušenost, ale na druhé straně jsem se necítila až tak dobře vnitřně. Takže ten byznys opravdu nebyl.. já si myslím, že jsem byla dost ovlivněná, že otec chtěl, abych šla ekonomickým směrem, protože on byl ekonom a já jsem chtěla jít na zdravku původně. Ale to zase zásah rodičů, měli takové představy, že na zdravotní školu ne, že budu muset na noční a co potom rodina, takže i z těchto praktických důvodů raději ekonomickou. Já jsem to tehdy tak nějak vzala, ale i tak, člověk se v tom nenajde, takže tak. Vy jste zmínila, že Vás ten život v té chudobě zaujal. Svatá Klára píše ve své Řeholi, že to je privilegium. Je to privilegium? No tak, já osobně se teď s tou chudobu peru. Na začátku bylo to, že mě přitahovala, že jsem po ní toužila a nyní, když jsem ji poznala, tak je trochu jiná, než jsem si ji představovala, ale mám pocit, že ji poznávám. Nyní ale mluvím spíš o té vnitřní chudobě. Člověk na tomto místě, nebo já zde mám možnost poznat sebe ve své nahotě, doslova, před Bohem a na jednu stranu je to příšerně těžké, že člověk takto pocítí svoji slabost, svoje hranice, ale na druhou stranu je to privilegium, dá se říct, protože člověk se otevírá Bohu a vnímá, jak Bůh člověku život naplňuje.. opravdu z něho jsme, k němu jdeme, od něho máme všechno. Tam přichází dost velký prostor k té vděčnosti, kterou byl i František naplněný. Děkovat, chválit, protože všechno je dar. Mnoho věcí často přijímáme jako samozřejmost a to je taky i smutné, že si člověk neuvědomuje, jak je milovaný Bohem. Proto vnímám dar té chudoby nebo poznání chudoby jako fakt veliký dar. I když se člověk nebo to lidské proti tomu bouří, protože člověk by chtěl být nezávislý, být schopný sám od sebe... A pociťujete to i v té materiální rovině? No tak, je o nás dobře postarané. Pán Bůh se o nás dobře stará, jsou tu lidé, kteří nám finančně i hmotně pomáhají. Možná je to jen v tom, že já si nevybírám, co teď budu jíst, nebo co si půjdu koupit. Tak možná v tomto směru, jinak postarané o nás je, nepotřebujeme toho mnoho. A nechybí Vám to třeba, že nemůžete jít třeba do obchodu? Tak na to fakt nějak nemyslím, no. A co ta chudoba naopak umožňuje? No, tak míň starostí.. tak si uvědomuji, že míň starostí... Taková jednoduchost potom přijde v životě. Jako je fakt, že je rozdíl mezi chudobou a nouzí. Nouze je opravdu negativní pojem, ale chudoba může být v dobrém. Nouzi nemáme, ale oproti tomu můžeme žít chudobu, protože chudoba je v tom, o co šlo i Františkovi.. u nás to ani není tak, že slibujeme život v chudobě, ale život bez vlastnictví, a tam už je to rozdíl. Můžeme mít počítače a kdoví, jakou techniku, ale jde o to, jaký vztah k tomu máme. Nevlastnit to, nebýt na tom závislý, i to je jeden rozměr té chudoby. A to je, myslím si, dost velká škola pro nás lidi, žít bez vlastnictví. 94

Protože máme tendenci vlastnit lidi, vlastnit vztahy, vlastnit různé věci a v podstatě.. máme to brát jako dar, který má sloužit. Možná i to je jeden z cílů chudoby. Máte i nějaký volný čas? Když máte chvíli, co ráda děláte? Tak denní režim je tak rozdělený, aby byl čas na práci i na společnou modlitbu i chvíle volna. Já jsem spíš aktivní člověk, jak jsem byla, já potřebuji spíš pohyb. Buď jdu na delší procházku, ale někdy si vezmu zase knížku a při ní se nějak odreaguji. A to chodíte na procházku do zahrady? Do zahrady, ta je dost velká.. Když udělám jeden okruh, tak ujdu půl kilometru. To jedna sestra vypátrala, protože ta cestička se skládá z takových kostek a on změřila, kolik měří jedna kostka, a spočítala všechny kostky dokola a vyšlo z toho půl kilometru, no. Máte tam nějaké oblíbené zákoutí v zahradě, co tam máte ráda? Tak ráda se schovám do kapličky. Tam je ještě takový malý domeček s ikonou Panny Marie, je tam kříž. Tak tam, když tam není moc dusno, tak se tam dá schovat, ale většinou opravdu kroužím po zahradě, to je nádhera. Nyní, když je to rozkvetlé. Co Vám tam teď kvete? Máme ovocné stromy, ty jsou nyní rozkvetlé, trošku květinové záhony jsou tam. I ten modřín opadavý, ten nekvete, ale ty jeho malé nové jehličky... tak ten je krásný velmi. A co čtete za knihy? Já nečtu žádné takové.. většinou zůstávám u té duchovní literatury. Něco, když chci volnějšího, tak čtu třeba legendy, nyní zrovna o svatém Františkovi. (přerušení rozhovoru zvonkem, přišel prosící o jídlo a čaj) Chodí za Vámi takto často lidé pro něco? No, jsou taková období, když byla tak dlouhá zima, tak někdy přišlo i deset, dvanáct žebráků pro chléb. Ale nyní, jak začalo být pěkně, tak už jich je zase méně. Jak seženou nějaké brigády, tak už se postarají, ale zima, to je pro ně těžké. (Pozn. během všech tří rozhovorů nás vyrušil nějaký člověk, který prosil o jídlo, často jsem potkala i sestru, jak nesla nějaké jídlo na vrátnici, když jsme se náhodou setkali na chodbě. Zaznamenala jsem i dary, jedna paní přinesla sestrám vejce, nejspíše z domácí produkce) Ale ještě zpět k zahradě, máte i nějaká zvířata? Ne, ne, jen sousedovy kočky... Na zahradu si v pohodě cestu najdou, mají tam své díry... Ale ani by to nemělo být v klášteře, zvířata. Sestra Pavla zmiňovala, že každá máte svůj úsek, na kterém pracujete. Vy prý vyšíváte a staráte si o zahradu. Jaké všechny činnosti vykonáváte a kterou máte nejraději? Tak nemám to tak, že bych neměla něco ráda. Mám trochu na starosti tu webovou stránku, pomáhám s poštou e-mailovou matce Agnes, trošku více odpovídat na prosby o modlitby a tak. Potom jsem zde na bráně, jednou za tři týdny mám volno celý týden (pozn. od služby na bráně). A co ještě... Před klášterem kosení, v zahradě taky malý úsek, ale spíš takové hrubší práce, nemám na starosti třeba květiny, spíše hrubší práci. 95

A to jsou které práce na zahradě, ty hrubší? To je to kosení, nebo ošetřování keřů... To je asi všecko. A to vyšívání, to je asi hodně časové náročné... jak probíhá? Takto, my vyšíváme ručně a závisí to na vzoru. S některými se opravdu zabýváme i týden, než vznikne jeden ornát, ale některé vyšijeme i za jeden den. Ale je to úžasné, já mám ráda tuto práci. Možná záda asi nejvíc pociťuji, ale.. My pracujeme od čtvrt na 9 do 11, potom od 2 do 4. Takže se to dá, jsme i omezené v tomto, že se nemůžeme nějak přesílit. Ale někdy, když máme hodně zakázek a vyloženě jedeme, tak to fakt cítím, že se hrbím... Já jsem slyšela, že dřív jste se učili němčinu, protože Vaše předchozí matka představená byla z Německa. Věnujete se i teď výuce jazyků? Tak já nejsem moc jazykový typ, takže se tomu moc nevěnuji. Tím pádem i angličtina šla i úplně dolů, přeplácla mi to ta němčina a ta mi je trošku sympatičtější. Věnujete se i rozhovorům o Písmu v rámci komunity? Sdílení se nad svatým písmem, to tu máme, jednou za měsíc by to tak mělo být. Sejdeme se společně tak na hodinku a sdílíme se nad úryvkem ze svatého písma z nedělního čtení. Je to obohacující a pěkné. Protože i to, co jsem tady zažila zatím ten jeden den, ta čtení i různé části modliteb jsou poměrně náročné. Jsou tam i věci, které by člověk třeba nečekal. Mně přišlo, že by vyžadovaly hlubší reflexi, nebo aspoň pro mě. Tak jsem se chtěla zeptat, zda si každá sestra přemýšlí sama nebo ve skupince. Takže jednou za měsíc je skupinka, jinak každá sama v těch prostorech, jak tam jsou, rozjímání ticha. Takže tam už si každá vezme, co chce. Nemusí to být jen z písma, může si vzít i nějakou knihu. Máte tu zde i obrazy a sochy, odkud pochází? Hmm, já tu nejsem od začátku, takže nejsem taková pamětnice. Možná by věděla více Pavla... Tam ta kamenná socha Panny Marie v kostele, ta je určitě nějaká vzácná, ale nevím ani odkud. Ty obrazy, co jsou tady v klášteře všude, tak ty nevím, jak se posbíraly. Pak ty dvě ikony, co my tam máme v chóru, tak tam je velká Anežka. Tam asi nemáte šanci vidět, tak tu nám dělala Zuzana Ernst z Rakouska, zhotovila obě dvě ty ikony. Tam je velká Anežka a pak okolo jsou výjevy z její legendy. Jak se narodila, její maminka měla sen, že viděla mezi těmi královskými věcmi sivý hábit, a to ji bylo povězeno, že to bude nosit její dcera. A potom pak výjevy z jejího života. Máme nového papeže Františka a on zmiňoval důležitost smíření se stvořením, co pro vás znamená, pro sestry klarisky? Konkrétně ten jeho výraz nebo celkově vztah ke stvoření? Můžete obojí. Ten pohled na stvoření já osobně přebírám dosti od Františka, protože on je s tím tak spojený a tam asi podstatné vnímám to, že František vnímal stvoření.. nazýval je bratr, sestra... a protože on vnímal, že stvořitel je jeden, Bůh Otec, tak mu vyšlo, že nejenom lidé jsou stvořeni Bohem, ale tím pádem mám bratry i sestry, ale i to stvořené Bohem, i oni jsou moji bratři a sestry, ten vztah... A na základě toho jsou důsledky, proč měl takový vztah ke zvířatům i k jakémukoliv stvoření. Proč je chránil, proč mu na tom tak záleželo, protože je to všechno Boží 96

dílo. Takže není k ničení, ale k tomu, aby nám sloužilo a my jsme se o ně starali. Myslíte, že i Váš způsob života, sester, komunity přispívá k tomu... Jaký je vztah ke stvoření vás tady konkrétně? Projevuje se třeba i v nějakých maličkostech? Tak asi že máme tu zahradu, že se snažíme o ni starat a těšit se z ní, děkovat za ni, za ten dar přírody. Já jsem tady třeba našla, jak jste mi ukazovala v kuchyňce ty čaje, že jsou z ekologicky šetrné produkce. Nebo třeba i toaletní papír máte ekologicky šetrný výrobek certifikovaný. Tak jsem se chtěla zeptat, zda je to třeba záměr? Ne, ne, to určitě ne. To je prostě tak, že toaleťák máme takový, jaký nám donesou z obchodu a čaje, to je všechno dar od lidí. Takže nemáte žádná taková kritéria při nákupu? Ne, ne. Myslíte, že to s tím stvořením úplně nesouvisí, s tou jeho ochranou? Nevím, opravdu zda něco takového máme. My jsme v těchto věcech opravdu hodně závislí na tom, co nám kdo donese. To by pro nás bylo asi nad standart, si takto vybírat, nevím. Myslíte, že ta finanční stránka, že tyto věci jsou třeba dražší... To nevím... Já nechodím nakupovat a myslím, že nakupující sestry takto neuvažují. Jak Vám sem třeba svítí sluníčko? Záleží na které straně jste, já jsem třeba na této, takže po obědě tady svítí dost. Ale já se stejně do svého pokoje moc nedostanu, ráno vyjdu a vrátím se do něj až večer. Většinou jsem buď v té paramentice nebo někde jinde. Máte třeba na zahradě i kompost? Máme. No. A co do něj všechno dáváte. Dáváte do něj i věci z kuchyně? Takto, dávali jsme i to vařené, ale to se neosvědčilo, protože ta sestra, co to přehazuje, potom zjistila, že to vařené se už nepřemění na půdu, že tam zůstávají takové nechutné věci. Takže to vařené už tam nedáváme, ale například když chleba se nám zkazí, tak aspoň do toho kompostu se dá... a samozřejmě všechen ten zeleninový odpad se snažíme třídit... To je úžasné, člověk nad tím žasne, co tam všechno nahážeme a najednou je z toho hlína, kterou nosíme mezi stromky nebo tak. To je, jak si ta příroda pomůže sama... A třeba i nějaký jiný odpad třídíte? No, máme tady (pozn. v Soběšicích) kontejnery na plasty a papír, takže jen tyto dvě třídíme. A ještě sestra Pavla zmiňovala, že vy pěstujete hodně květin, že jste i docela soběstační. A ty květin slouží... Pro kostel hlavně. Ale zdobíme všechno, pokud je dost květů, všechny místnosti, chodby, takže.. je to pěkné. A jak je to v zimě? Když je advent, tak se kostel květinami nezdobí, jen na slavnosti, tak to kupujeme. Ale 97

většinou kupujeme nějaké takové, které vydrží déle. Jinak se ale kupuje jen minimum květin, protože tam máme i ty velké zelené květy, jestli jste si všimla, ty se dávají namísto těch váz (pozn. vzrostlé pokojové rostliny v květináčích umístěné v kostele u oltáře). Dost lidí, hlavně jeden pán, nám také přináší květiny ze své zahrady. Takže se toho sejde dost. A myslíte, že ten Váš život tady v klášteře je třeba v nějakém smyslu luxusní? Ó... Třeba v tom nejširším slova smyslu... No luxus je v tom, že si pomalu v papučích sejdu do kostela... Když jsem ještě chodívala na střední školu, už jsem měla takovou fázi žhavou, tak jsem chodívala ještě před školou do kostela a to jsem chodívala půl hodiny pěšky. Takže je pro mě vzácnost, že jsem pod jednou střechou s Panem Ježíšem... luxus... A možná i ty starosti, co mají lidé v rodinách... my máme zase jiné, ale já si uvědomuji, že po mnoha stránkách jsme opravdu zaměřené na to naše poslání a povolání... A nebo, že zde je to i tak rozdělené, že nemám starost o stravu, prostě přijdu a naobědvám se.. to je něco jiného, než žena v domácnosti, která se musí o všechno postarat, ale zas to patří k tomu povolání prostě... A Vy když máte zkušenosti i s tím světem, byla jste v Americe a studovala jste tam. Co Vám třeba na té společnosti... Vadilo Vám něco, nebo líbilo se Vám něco? Mně tam bylo dobře, tam ti lidé byli úžasní, takoví přátelští. Když jsem přišla zpět na Slovensko, tak tam byly zachmuřené tváře oproti tomu, jak se říká americký úsměv. Ale já jsem to tam nevnímala jako neupřímné, ti lidé byli opravdu takoví otevřenější, přátelštější. Mně tam bylo fakt dobře, ale jak už jsem zmiňovala, tak to nebylo to moje místo... Negativní vzpomínky fakt nemám, i ten vztah profesorů k nám. Byl rozdíl, že tady, když člověk studoval, tak ti učitelé nebrali ohled na to, že sportuje, škola byla na prvním místě. Nás tam brali, jakože reprezentujeme tu školu, a tak nám vycházeli vstříc... Bylo to úžasné, kus světa jsem mohla vidět, tenis jsem hrála od šesti let, tak to pro mě byla taková nádherná tečka, že přece jen něco pěkného mi to přineslo. A nechybí Vám teď tenis? No, ze začátku jsem to nevnímala, ale teď už... jako tenis ne, ale sport, zesouladit ten duchovní život s tělesným, to jo, to jsem se musela znovu naučit, no zesouladit. Nedá se jen duchovně, máme i tělo... A stačili Vám ty procházky nebo i cvičíte nějak? Musím cvičit kvůli zádům, to stačí i pět minut denně, nějaké cviky si pamatuji ještě z rehabilitace. A někdy po té zahradě nejen chodím, ale i běhám, když potřebuji i hlavu provětrat. Potom máme takový bend, takovou natahovací gumu, takové, co může člověk doma. A má některá ze sester nějakou zálibu, nějaký hudební nástroj třeba? No, to máme. Kytaristky, flétnistky, varhanici, ta už to má jako službu. Jsou tu muzikální talenty. V těch chvílích osobního volna... No, tam dole ve sklepě, tam se zavřou a můžou hrát, zpívat. Některá si zvykne i tady nahoře. V zahradě máme takové valy, nahoře je lavička, tak tam se sesednout a mají koncert. 98

A některá i maluje? Tak malování se nikdo až tak... když potřebovaly spravit nějaké vzory na svíčky, tak Judit, co se mnou vyšívá, tak ta.. jinak, že by někdo... myslím, že dost sester čte raději knížky, ty jsou často vidět v zahradě... Na telku se nedíváme. Sledujete nějak, co se děje ve světě? U oběda posloucháme zprávy z rozhlasu, to je celkem dobré a potom některé Rádio Vatikán, to poslouchám ráda večer, tam se dozvíme i jiné zprávy. V obraze jsme, noviny odebíráme, kdyby se chtěla některá podívat.

99