Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství
Mgr. Jana Korčáková
Rozvod manželství a následná péče o děti očima aktérů Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. Mgr. Klára Šeďová, Ph. D.
2015
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………… Podpis autora práce
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé magisterské diplomové práce paní doc. Mgr. Kláře Šeďové, Ph. D. za její vstřícnost, cenné rady a čas, jež mi při psaní práce věnovala. S poděkováním se obracím také na své respondenty, bez jejichž otevřenosti a ochoty účastnit se výzkumu by tato práce nemohla vzniknout.
Obsah Úvod .............................................................................................................................................. 6 I. TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................................... 8 1. Manželství a rodina ................................................................................................................... 8 1.1 Funkce rodiny ...................................................................................................................... 9 2. Rozpad manželství a rodiny .................................................................................................... 10 2.1 Typy rozvodů .................................................................................................................... 14 2.2 Příčiny rozvodu ................................................................................................................. 15 2.3 Fáze rozvodu ..................................................................................................................... 17 2.4 Důsledky rozvodu.............................................................................................................. 20 2.4.1 Dopady na rodiče........................................................................................................ 21 2.4.2 Dopady na děti............................................................................................................ 22 2.4.3 Porozvodová péče o děti............................................................................................. 30 3. Shrnutí teoretické části ............................................................................................................ 35 II. EMPIRICKÁ ČÁST ............................................................................................................... 36 4. Metodologie ............................................................................................................................ 36 4.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky ...................................................................................... 36 4.2 Výzkumný vzorek ............................................................................................................. 37 4.3 Metody sběru dat ............................................................................................................... 38 4.4 Vstup do terénu ................................................................................................................. 39 4. 5 Etické dimenze výzkumu ................................................................................................. 39 5. Analýza a interpretace dat ....................................................................................................... 40 5.1 Pozitivní vztah ex-manželů ............................................................................................... 40 5.1.1 Manželství a jeho rozpad ............................................................................................ 41 5.1.1.1 Proč zrovna my? .................................................................................................. 41 5.1.1.2 Jaké to bylo? ........................................................................................................ 43 5.1.2 Důsledky rozpadu manželství..................................................................................... 45 5.1.2.1 Dopady na rodiče................................................................................................. 45 5.1.2.2 Dopady na děti..................................................................................................... 46 5.1.2.2.1 Jak to bude dál? ............................................................................................ 46 5.1.2.2.2 Vliv rozvodu na sociální kapitál dětí ............................................................ 46 5.2 Negativní vztah ex-manželů .............................................................................................. 49 5.2.1. Manželství a jeho rozpad ........................................................................................... 50 5.2.1.1 Proč zrovna my? .................................................................................................. 50 5.2.1.2 Jaké to bylo? ........................................................................................................ 52 5.2.2 Důsledky rozpadu manželství..................................................................................... 53
5.2.2.1 Dopady na rodiče ................................................................................................ 53 5.2.2.2 Dopady na děti .................................................................................................... 54 5.2.2.2.1 Jak to bude dál? ............................................................................................ 54 5.2.2.2.2 Vliv rozvodu na sociální kapitál dětí............................................................ 55 5.3 Jednostranně neukončený vztah ex-manželů .................................................................... 59 5.3.1 Manželství a jeho rozpad ........................................................................................... 60 5.3.1.1 Proč zrovna my? .................................................................................................. 60 5.3.1.2 Jaké to bylo?........................................................................................................ 66 5.3.2 Důsledky rozpadu manželství .................................................................................... 69 5.3.2.1 Dopady na rodiče ................................................................................................ 69 5.3.2.2 Dopady na děti .................................................................................................... 73 5.3.2.2.1 Jak to bude dál? ............................................................................................ 73 5.3.2.2.2 Vliv rozvodu na sociální kapitál dětí............................................................ 74 5.4 Nulový vztah ex-manželů ................................................................................................. 76 5.4.1 Manželství a jeho rozpad ........................................................................................... 77 5.4.1.1 Proč zrovna my? .................................................................................................. 77 5.4.1.2 Jaké to bylo?........................................................................................................ 80 5.4.2 Důsledky rozpadu manželství .................................................................................... 85 5.4.2.1 Dopady na rodiče ................................................................................................ 85 5.4.2.2 Dopady na děti .................................................................................................... 87 5.4.2.2.1 Jak to bude dál? ............................................................................................ 87 5.4.2.2.2 Vliv rozvodu na sociální kapitál dětí............................................................ 88 5.5 Vztah mezi ex-manželi a jeho vliv na děti ........................................................................ 92 6. Shrnutí empirické části............................................................................................................ 95 Závěr a diskuze ........................................................................................................................... 97 Seznam literatury ...................................................................................................................... 100 Příloha č. 1 – Tazatelské schéma .............................................................................................. 103 Příloha č. 2 – Ukázka rozhovoru s respondentem ..................................................................... 105
Úvod Ústředním tématem mé magisterské diplomové práce je rozvod manželství a porozvodová péče o děti z pohledu samotných aktérů, tedy rodičů. V teoretické části práce se nejprve zabývám manželstvím a rodinou, poté samotným rozvodem. V první řadě tedy popíšu, k jakým změnám v těchto institucích dochází, jaké údaje lze vyčíst ze statistik sňatečnosti a jakou úlohu má v životě jedince jeho rodina. Zmíním se zejména o sociálním kapitálu, který je v rodině utvářen a předáván, a k jehož změnám po rozpadu rodiny dochází. Právě rozvodu se budu věnovat v následující části. Nejprve popíšu současné trendy, které ovlivňují lidské chování, a mají vliv na stav rozvodovosti. Dále vymezím jednotlivé typy rozvodů, faktory, jež ovlivňují stabilitu manželství a rodiny, příčiny, které nejčastěji vedou k ukončení manželství rozvodem, a jednotlivé fáze, kterými rozvádějící se osoby prochází. Značná pozornost v teoretické části je věnována důsledkům rozvodu na rodiče a děti. V úseku zabývajícím se rodiči popíšu rozdíly patrné v dopadech rozvodu na ženy a muže. V oddílu řešícím následky rozvodu na děti uvedu nejprve stav zkoumání této problematiky, dále vymezím okolnosti, které mají vliv na prožívání rozvodu rodičů, a následky rozvodu promítající se do dalšího života dětí. V následující pasáži popíšu typy porozvodové péče o děti, přičemž se nejvíce zaměřím na výhradní péči matky, což je jediný typ výchovy dítěte po rozvodu, který se vyskytl u mého výzkumného vzorku. Nezbytné bude také zmínit, jakou úlohu hraje v životě dítěte otec, jemuž by nemělo být ve styku s dítětem bráněno. Moje diplomová práce má teoreticko-empirický charakter. Cílem empirické části je zjistit, jak rozvedení lidé nyní, s odstupem času jednoho až pěti let po rozvodu, nahlíží na manželství, na rozvod a na uspořádání péče o děti, a jaký vliv má jejich současný vztah na vztah s dětmi. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, je nezbytné stanovit si výzkumné otázky, které určují směr výzkumu. Tři vedle sebe stojící výzkumné otázky tedy řeší příčiny, průběh a dopady rozvodu na rodiče a děti, dále uspořádání péče o děti po rozvodu, a zda a jakým způsobem se promítá vztah mezi ex-manželi do jejich vztahu s dětmi. Výzkumný vzorek tvoří čtyři rozvedené páry, u kterých v době realizace rozhovoru uplynul jeden rok až pět let od rozvodu a mají alespoň jedno společné dítě. Ke sběru dat slouží metoda hloubkového polostrukturovaného rozhovoru. Při analýze dat je použita technika otevřeného kódování, poté jsou data kategorizována
6
a interpretována technikou vyložení karet. Strategie používaná v rámci výzkumu se nazývá metoda konstantní komparace. V empirické části práce tedy nejprve popíšu jednotlivé typy vztahů mezi exmanželi. U každého z nich nejprve vysvětlím důvody právě tohoto vztahu, dále popíšu, jak s odstupem času nahlíží na svá manželství, co bylo důvodem jejich rozvodu a jak probíhal, jaké dopady má rozvod na ně samotné, a jak vnímají následky rozvodu na děti, přičemž se zaměřím zejména na ovlivnění sociálního kapitálu dětí. V návaznosti na to popíšu pomocí výzkumného schématu, jak se vztah mezi rodiči promítá do jejich vztahu s dětmi.
7
I. TEORETICKÁ ČÁST
1. Manželství a rodina Manželství je v Zákonu o rodině č. 94/1963 Sb. (hlava první, § 1, odst. 1, 2) definováno jako „trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.“ V současné době ale lidé kladou manželství jiný význam, než tomu bylo dříve a jsou zde patrné jisté změny. Smith (2004) říká, že proměny v instituci manželství jsou dány zejména změnami na pracovním trhu, v postavení žen ve společnosti, důležitosti citového hlediska ve vztahu a změnami kultury. Je nezbytné zmínit, že lidé často vstupují do manželství s pocitem, že není složité z něj vystoupit, a že tedy není nutné v něm setrvávat celý život. Tento fakt zajisté také souvisí s tím, jak je ukončení manželství rozvodem zasazeno v českém právním systému, o čemž budu pojednávat dále. Z dat Českého statistického úřadu (dále ČSÚ) lze vyčíst, že nejvíce vstupovali do manželství lidé v roce 1973, přičemž se jednalo o téměř sto tisíc dvojic. Oproti tomu poprvé v roce 2003 klesla roční sňatečnost pod padesát tisíc sňatků. Následující léta docházelo k mírnému růstu. Od roku 2007, kdy uzavřelo manželství 57 157 párů, se stav opět snižuje. V roce 2012 bylo zaznamenáno 45 206 vstupů do manželství. Ve stejném roce činil průměrný věk osob, které poprvé vstoupily do manželství 32,3 let u mužů a 29,6 let u žen. Pro srovnání v roce 2002 byl průměrný věk mužů 29,7 let a průměrný věk žen 27,3 let. V roce 1992 muži vstupovali poprvé do manželství ve 24,8 letech a ženy ve 22,6 letech. Jak uvádí Fučík (2013), kromě zvyšujícího se věku vstupu do manželství se také zvyšuje věk rozvodů, přičemž jeden aspekt ovlivňuje druhý. V socialistickém období se lidé dříve brali, tudíž se často rozváděli ve věku, ve kterém jsou současní mladí lidé stále svobodní. Proměny se týkají i opětovného vstupu do manželství. Dle ČSÚ další sňatek po rozvodu uzavřelo v roce 2012 36 % mužů a 35 % žen, přičemž od roku 1992 dochází k poklesu. Rozvedení lidé do dalšího manželství nejčastěji vstupují brzy po rozvodu. S rostoucí dobou od rozvodu pravděpodobnost dalšího sňatku klesá. O opětovném uzavírání manželství hovoří Novák & Průchová (2007), kteří zmiňují obecně mylnou představu, že do druhého manželství již lidé vstupují s vědomím, jakých chyb se mají vyvarovat, proto očekávají od tohoto svazku větší spokojenost a stabilitu. Lidé sice 8
často vědí, co je správné a co není, ale nechovají se podle toho. Z toho vyplývá, že druhé manželství má tedy naopak často větší rizika než manželství první, ale k rozvodu se lidé rozhodnou méně často než v prvním manželství. V případě dalšího rozvodu totiž člověk více přemýšlí o tom, zda je to ještě „normální“, respektive proč si opět našel partnera, se kterým nemůže žít.
1.1 Funkce rodiny Rodina je pro člověka prvním místem, kde probíhá socializace a příprava na život (Piler, 2010). I když stejně jako manželství prochází i rodina v průběhu svého vývoje výraznými změnami, Pöthe (1999) uvádí, co je pro ni příznačné od samého počátku. Již od vzniku této instituce je její hlavní úlohou ochrana členů, kteří společně sdílí radosti i strasti, vzájemně uspokojují své potřeby a předávají si materiální a duchovní
hodnoty.
Právě
primární
uspokojování
citových
potřeb
v rodině
je nevýhodou při jejím rozpadu, který poznamená emoce všech členů, zejména dětí. Kromě ochrany je elementární úlohou rodiny také výchova dětí. Prostředí rodiny je nezbytné pro zdravý duševní a fyzický vývoj člověka, který může být v případě vyrůstání mimo rodinu narušen. Dobré fungování rodiny má tedy zásadní význam nejen pro jednotlivce, ale pro celou společnost. Kromě ochrany a zajišťování životních potřeb uvádí Černá (2001) další psychologické charakteristiky a funkce rodiny. Rodina akceptuje existenci svých členů, je základem pro vstup do širšího sociálního prostředí a její členové se vzájemně podporují, přičemž plní funkci reprodukční, materiální, emocionální a výchovnou. Fučík (2013) zdůrazňuje hlavní funkci rodiny při sociální, kulturní a biologické reprodukci. Ostatní autoři (Mühlpachr, 2008; Šulová, Fait, & Weiss et al., 2011) kromě již zmíněných úkolů rodiny uvádí ještě funkci ekonomickou. V rodině mimo jiné dochází také k tvorbě a předávání sociálního kapitálu mezi členy. Za průkopníky koncepce sociálního kapitálu jsou považováni J. S. Coleman, P. Bourdieu a R. Putnam. Pro účely mé práce přiblížím pouze sociální kapitál z Colemanova pohledu, který jej definuje skrze jeho funkce, o čemž pojednává Veselý (2007). Sociální kapitál jednak obsahuje hledisko struktury společnosti, navíc zahrnuje specifika chování členů uvnitř systému. Nejde jen o síť vztahů, které si vytváří jednotlivec a v případě potřebnosti je využívá, ale také o rodinnou sounáležitost, jejíž 9
součástí je důvěra, normy a postihy plynoucí z jejich porušení. Sounáležitost s touto skupinou je pro vyvíjejícího se člověka nezbytná. Sociální kapitál se vyvíjí v závislosti na kvalitě vztahů mezi aktéry, které mají vliv na dosahování cílů celé skupiny. Jak uvádí Coleman (1988), skupina, ve které existuje vysoká míra důvěry mezi členy, je schopna dosahovat vyšších cílů. Sociální kapitál má značný význam při utváření lidského kapitálu, přičemž sociální, lidský i ekonomický kapitál jsou důležité v průběhu vzdělávání jedince. Sociální kapitál v rodině má také vliv na duševní vývoj dítěte a závisí na fyzické přítomnosti dospělých v rodině a na pozornosti, kterou rodiče věnují svým dětem. Veselý (2007) dále říká, že sociální kapitál v rodině lze definovat jako sílu vztahu mezi rodiči a dětmi. Jde o společně vykonávané činnosti. Jak jsem již uvedla, kvalita sociálního kapitálu v rodině závisí na kvalitě vztahů mezi rodiči a dětmi a na společně tráveném času a aktivitách, jimiž tento čas naplňují. Právě rozvod, respektive odchod jednoho z rodičů, o čemž budu pojednávat dále, zapříčiňuje změny jak ve vztazích, tak i v množství a náplni volného času mezi rodiči a potomky. Šubrt & Balon (2010, s. 171) dodávají, že „sociální kapitál představují struktury, jež podporují výskyt důvěry mezi jednotlivými aktéry, podporují neformální vztahy a vytvářejí příznivé podmínky pro kooperativní jednání.“ Sociální kapitál v rodině je tedy důležitý nejen uvnitř této instituce, ale obsahuje i významné hledisko chování a navazování kontaktů ve společnosti.
2. Rozpad manželství a rodiny Rozvod je v České republice jedinou možností ukončení manželství, jsou-li oba manželé naživu. Právní hlediska rozvodu vymezuje Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (Holá, 2014). Na rozpad manželství lze nahlížet z různých pohledů. Pro Francovou & Dvořákovou Závodskou (2010) představuje rozvod selhání životní kariéry, přičemž není příjemný ani pro rozvádějící se manžele, ani pro jejich děti. Podle Pilera (2010) je na rozvod často nahlíženo jako na šanci změnit životního partnera, dává prostor k volnosti, přičemž převažují citové a sexuální motivy nad těmi racionálními a praktickými. Dle ČSÚ se lidé nejčastěji rozvádí na počátku manželství, přesněji po třech až pěti letech od svatby. Příčinu shledávají Šulová, Fait, & Weiss et al. (2011) například v důslednějším poznávání partnera a jeho rodiny, narození dítěte apod. Z dat ČSÚ ale také vyplývá, že se zvyšuje míra rozvodovosti u dlouholetých manželství 10
(25 let a více). To způsobuje zvyšování průměrné délky trvání manželství do rozvodu, která činila v roce 2013 13 let. Možný (2008) se zmiňuje o tzv. bilančních rozvodech, které nastávají poté, co vyrostou děti a manželé dojdou k závěru, že již nemají nic společného. Podle ČSÚ jsou většinou ženy ty, které podají žádost o rozvod. Smith (2004) ale zdůrazňuje, že tomuto kroku často předchází snahy o záchranu manželství iniciované právě z jejich strany. Vysoká míra rozvodovosti se netýká jen současné doby, ale byla patrná i před rokem 1990, což Šulová, Fait, & Weiss et al. (2011) vysvětlují tak, že dříve lidé vstupovali do manželství většinou velmi mladí z důvodu neplánovaného těhotenství. Tyto sňatky byly často neuvážené. I když tento fakt se v současné době změnil, míra rozvodovosti se zvyšuje. Vysvětlení spočívá dle autorů v tom, že současná společnost je ve velké míře ateistická, rozvod již není společenským stigmatem a česká legislativa nabízí možnost jednoduššího rozvodu, přesněji rozvodu dohodou, o čemž budu pojednávat dále. Z údajů ČSÚ lze vyčíst, že v roce 2013 bylo rozvodem ukončeno 27 895 manželství, což je sice více než v roce 2012, ale zároveň méně než v letech 2001 – 2008. Tento fakt je dán stále nižší sňatečností. V roce 2013 mělo ze všech rozvedených párů 57,1 % nezletilé děti. Toto číslo je sice nižší než v předešlých letech, což je ale způsobeno zhoršenou plodností a také tím, že se zvyšuje míra rozvodovosti u dlouhotrvajících manželství, jak jsem již zmínila, což znamená, že rozvádějící se manželé se často k tomuto kroku odhodlají až v době, kdy je opustí již dospělé děti. V současné době končí až polovina manželství rozvodem. Mühlpachr (2008) ztotožňuje míru rozvodovosti s krizí rodiny. Šulová, Fait, & Weiss et al. (2011, s. 217) ale říkají, že i v minulosti, kdy ještě nebyly prováděny výzkumy v oblasti společenských věd, tudíž lidé neměli informace o rozpadech rodiny nebo o jejích konfliktech a mnohých dalších jevech sociální reality, k tzv. rozlukám „od stolu a lože“ docházelo také. Jen to nebyl rozvod v dnešním slova smyslu, na což mohlo mít vliv náboženství, ekonomická závislost žen či společenské stigma rozvodu. Během studia literatury jsem narazila na rozdílné názory autorů zabývajících se tématem rozvodů, které se týkají srovnávání dopadů rozvodu na člověka s dopady, které má úmrtí blízké osoby. Poupětová (2009) říká, že rozvod je životním neúspěchem obou manželů a v hierarchii těžkých životních situací stojí na druhé příčce, respektive ihned za úmrtím blízké osoby. Zatížení člověka je způsobováno životními ztrátami a změnami, přičemž mezi množstvím a intenzitou změn a z toho pramenící zátěží 11
existuje přímá úměra. Novák & Průchová (2007) namítají, že dopady rozvodu lze srovnat s úmrtím blízké osoby, přičemž nejhůře snášené jsou takové rozvody, které přijdou znenadání. Jde většinou o to, že mezi partnery jsou určité problémy, které ale vždy nějak přejdou, až jednou nastane zlom, jež vyvrcholí rozvodem. Cenková (2011, s. 193) tvrdí, že „rozvod je horší než smrt“. Rozdíl shledává v tom, že vzpomínky na blízké, kteří člověka opustili, jsou sice velmi bolestivé, ale postupem času lidé na tyto osoby vzpomínají s kladnými pocity, a je obecně známé, že smrti se nevyhne nikdo. To ale není případ rozvodu, protože při vstupu do manželství lidé počítají s tím, že to bude navždy. V mnoha případech dochází k tomu, že i když mají manželé určité problémy, rozvod se snaží oddalovat. Důvodů k tomuto chování může být několik. Novák & Průchová (2007) říkají, že oddalování rozvodu a soužití v nefungujícím manželství lidé často vysvětlují tím, že berou ohled na své děti, kvůli kterým se nechtějí rozvést. Autoři ale vzhledem ke své praxi tvrdí, že tento člověk nemluví pravdu, což si často ani sám neuvědomuje. Důvodů, proč i přes nespokojenost setrvává v manželství, je vždy znatelně více. Jarvis & Jenkins (1999 in Fučík, 2013) hovoří o tom, že když lidé začnou přemýšlet o rozvodu, často berou ohled na důsledky v podobě finančních ztrát, což může způsobovat právě oddalování finálního rozhodnutí. Kromě důvodu zachování úplné rodiny pro děti a finančních následků rozvodu uvádí Giddens (2013) jako příčinu oddalování rozvodu ještě obavy z emocionálních následků a víru v posvátnost manželského svazku. Na to, zda je dobré snažit se udržet úplnou rodinu kvůli dětem, existují různé názory. Gardner (1991) zmiňuje, že přesto, že se touto problematikou zabývalo již mnoho výzkumů, jasná odpověď na tuto otázku neexistuje. Nikdy nelze předem odhadnout, která varianta bude pro děti lepším výběrem. Novák & Průchová (2007) to doporučují pod podmínkou, že bude i nadále rodina jakožto instituce schopna plnit své funkce. Děti jsou podle nich často schopny i bez vynaložení většího úsilí snášet problémy mezi rodiči, nejsou-li s nimi seznámeny, a i když rodina nefunguje tak, jak by měla, děti mají zájem o její zachování namísto rozpadu. Také Drápal (2013) říká, že pokud situace v rodině neodpovídá neustále neutuchajícímu napětí či násilí, je pro děti lepší žít v méně spokojené rodině než aby se rodiče rozvedli. O'Mara & McConnell (2013) s tímto zásadně nesouhlasí a naopak říkají, že setrvávání v rodině, ve které převládá nespokojenost, může mít na děti tentýž vliv jako rozvod. Newman 12
& Grauerholz (2002) zdůrazňují, že pro děti je horší vyrůstat v úplné, ale konfliktní rodině, než v rodině sice neúplné, ale s rodiči udržujícími přátelské vztahy. Také Cenková (2011) uvádí, že rodiče by na jednu stranu měli dělat vše pro to, aby byly děti spokojené, ale vzhledem k tomu, jak děti dokážou být vnímavé, není vhodné, aby spolu rodiče byli jen kvůli nim, tzn. bez citů, štěstí a radosti. Holá (2014) říká, že rozvod je v současné společnosti chápán jako cesta z manželství plného neporozumění a konfliktů, přičemž ani přítomnost malých dětí není z větší části důvodem v nefungujícím manželství setrvávat. Coloroso (2008) píše, že pro dítě je sice rozvod rodičů velkou změnou, na kterou určitým způsobem reaguje, ale samotný rozvod na dítěti nezanechává takové následky jako například zanedbávání či zneužívání dítěte nebo jeho vystavování neustálým rodičovským sporům. Novák & Průchová (2007) říkají, že rozvod je už opravdu neodkladný ve fázi, kdy ve společném soužití nelze nadále přetrvávat. Stupeň tzv. frustrační tolerance je ale v případě každého člověka velmi individuální. Jinak řečeno, co přijde jednomu člověku jako neúnosné, s tím jiní lidé dokážou bez problému žít. Podle Fučíka (2013) je důležité, že mají lidé možnost dysfunkční manželství ukončit. Kdyby tato možnost neexistovala, mohlo by dojít k prohlubování partnerských problémů a vytváření velmi závažných rodinných patologií. V souvislosti s rozhodováním se, zda se rozvést či nikoliv, hovoří Šubrt & Balon (2010) o tom, že lidé se chovají tak, aby dosáhli co největšího prospěchu s vynaložením co nejméně sil. Průběhem jednání a rozhodování členů společnosti se zabývá také Kameníček (2003), který říká, že lidé vždy zvažují náklady a výnosy plynoucí z finálního rozhodnutí ve snaze maximalizovat zisk při snížení nákladů. Tento mechanismus rozhodování se týká mimo zvažování rozvodu také plánování vstupu do manželství či založení rodiny. Pro účely mé práce je důležité tento typ rozhodování zmínit například v souvislosti se zvyšujícím se věkem vstupu do manželství a založením rodiny, o čemž jsem již hovořila, kdy lidé dávají často přednost kariéře, nebo naopak při problémech v manželství zvažují, co ztratí či získají rozvodem, a zda pro ně bude tedy výhodnější tato varianta nebo se rozhodnou v manželství zůstat. Také Kimplová (2008) říká, že vývoj současné rodiny je charakteristický tím, že zájmy kolektivní převládají nad zájmy jednotlivce. Jedná se právě o vstupy do manželství a založení rodiny v pozdějším věku, přičemž děti se často rodí do nesezdaného soužití, rodiny
13
s malým počtem dětí, vysoké procento rozvodovosti a dlouhou dobu společného žití rodičů a dětí.
2.1 Typy rozvodů Právní řád České republiky vymezuje dva typy rozvodů, které přibližují Novák & Průchová (2007; Smith, 2004). Prvním typem je rozvod tzv. dohodou (nesporný), s nímž souhlasí oba manželé, kteří se také dohodnou na porozvodové výchově a výživě dětí a na majetkovém vyrovnání. Jak je psáno v Zákonu o rodině č. 94/1963 Sb., nesporný rozvod je možné vykonat pouze u manželství, které trvalo nejméně jeden rok, přičemž manželé žijí nejméně půl roku odděleně (ve smyslu intimního soužití) a oba s žádostí o rozvod souhlasí. Potom tedy není nutné pozastavovat se nad důvody rozvodu. Kromě toho, že se rozvádějící se manželé nemusí vracet k příčinám rozpadu manželství, má rozvod dohodou i jiné výhody. Trvá značně kratší dobu a všechny nezbytnosti s rozvodem spojené se vyřeší najednou. Po předložení dokumentů s majetkovým vypořádáním a způsobu péče o nezletilé děti soud toto manželství rozvede. Druhým typem rozvodu, o kterém Novák & Průchová (2007) také píší, je rozvod sporný (klasický), který může nabývat velmi nepříjemných podob. Podmínkou k rozvedení manželství je v tomto případě dokázání tzv. kvalifikovaného rozvratu. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. vymezuje okolnosti, za jakých lze manžele rozvést, respektive podá-li jeden z nich žádost o rozvod a vysvětlením příčin rozvodu dokáže, že je manželství poškozeno do takové míry, že je nelze zachránit. Majetkové vyrovnání se v případě sporného rozvodu řeší až tehdy, nabyde-li rozvod manželství, respektive rozsudek o něm, právní moci. Novák & Průchová (2007) vymezují společné rysy sporného a nesporného rozvodu. V obou případech se jedná o sporné řízení, kdy proti sobě stojí žalobce a žalovaný, tedy sporné strany a v obou případech je nezbytné, aby proběhlo soudní řízení. Rozsudek o skončení manželství může být v případech obou rozvodů vydán až po ukončení řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilým dětem. Jde o dohodu o výchově a výživě dětí po rozvodu schválenou soudem. Samostatné řízení o výchově a výživě dětí na dobu po rozvodu se v České republice děje od účinnosti novely Zákona o rodině, tedy od 1. srpna 1998. Jak při rozvodu sporném, 14
tak při rozvodu nesporném nemůže být manželství rozvedeno, je-li rozvod ve střetu se zájmy nezletilých dětí. Holá (2014) uvádí, že od začátku roku 2014 už aktéři rozvodu nejsou označováni pojmy žalobce a žalovaný, ale jako manželé a mají právo podat žádost o rozvod dokonce společně, přičemž jde o vyjádření svobodného rozhodování. Kromě právního rozvodu, o kterém kapitola doposud pojednávala, je důležité zmínit také psychický rozvod. Poupětová (2009) říká, že tyto dva typy rozvodu jsou vzájemně velmi provázané a uvádí jejich specifika. Právní rozvod je vnější proces ukončení manželství, který zahrnuje například majetkové vyrovnání či péči o děti po rozvodu, zatímco psychorozvod je proces, jež probíhá uvnitř osob procházejících rozvodem, přičemž se v něm tito lidé vyrovnávají s rozpadem manželství a jeho následky. Vnitřní i vnější proces rozvodu se navzájem ovlivňují. Právní rozvod je nezbytný pro smíření se s rozpadem manželství a naopak vyrovnání se s rozpadem manželství ovlivňuje průběh právního rozvodu. Psychorozvod probíhá u každého člověka individuálně. Začíná již v době před podáním návrhu k rozvodu a pokračuje i po právním rozvedení manželů, přičemž trvá většinou jeden až dva roky. Cílem vnitřního smíření se s rozvodem je odpoutání manželů, oddělení manželství od rodičovství, distance od manželství a vytvoření nové totožnosti. Kromě těchto cílů psychorozvodu zdůrazňuje Plaňava (2000) ještě nutnost chránit děti a respektovat jejich potřeby, prožitky a zájmy. Novák & Průchová (2007) ale odmítají označení „psychorozvod“, protože první část slova v lidech může navodit negativní pocity. Přiklánějí se spíše k výrazu „emoční rozvod“. Jde o dosažení citového odstupu od manželství a ztotožnění se s myšlenkou, že už nikdy nebude funkční. Stejně jako předchozí autoři pokládají za nezbytné odpoutání se od manželství, přičemž zmiňují sexuální úroveň, a dále rozčlenění manželství a rodičovství, jehož fungování je po rozvodu naopak nezbytné.
2.2 Příčiny rozvodu Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. vymezuje práva a povinnosti muže a ženy po vstupu do manželství. Právě nedodržování těchto podmínek, mezi které patří společné žití, věrnost, respektování důstojnosti druhého, pomáhání si navzájem, společná péče o děti a utváření zdravé rodiny, bývá dle Francové & Dvořákové Závodské (2010) příčinou rozvodu. Gardner (1991) zdůrazňuje, že pokud se člověk snaží pochopit příčiny rozvodu, měl by se nejprve zabývat důvody vstupu 15
do manželství. Mühlpachr (2008; Matoušek, 1997) připomíná, že v minulosti bylo tradičním zvykem silné slovo rodičů snoubenců, což jistým způsobem vytvářelo také bariéry proti rozvodu. V současné společnosti ale žádná taková regulace již není možná. Ke zvyšování rozvodovosti vedou také změny, které nastávají ve společnosti. Lidé například oproti dřívější době stále častěji mění práci, bydlení apod. Šulová, Fait, & Weiss et al. (2011) říkají, že na budování vlastní rodiny a její soudržnost má výrazný vliv původní rodina, ze které člověk pochází a dosavadní život obou partnerů. Na stabilitě rodiny se podle nich také podepisují postoje společnosti k rodině, trávení volného času, komunikace mezi partnery, dělba práce v domácnosti, zacházení s penězi, hodnoty v životě a ve výchově dětí, intimní život partnerů či například osobnostní, emocionální a sociální vlastnosti. Výzkum, který provedly Maříková & Vohlídalová (2012) prokázal, že kromě faktorů socializačních, respektive vlivu rozvodu rodičů na stabilitu manželství dětí, o čemž se zmíním dále, mají na stabilitu manželství vliv faktory hodnotové, přesněji vzdělání. Muži i ženy s vysokoškolským vzděláním disponují větším rozvodovým potenciálem, než lidé s nižším vzděláním. U mužů oproti ženám lze tento fakt vysvětlit tak, že s výší jejich vzdělání souvisí výše příjmu, tudíž jsou žádanou partií na sňatkovém trhu. Co se týče žen, počet možných partnerů není tak vysoký. Nejméně ohroženi rozvodem jsou lidé se základním vzděláním, což může vycházet z jejich ekonomické závislosti na partnerovi. Další faktory, na kterých závisí stabilita manželství, vychází z teorie racionální volby. Patří sem doba trvání manželství, přítomnost dětí narozených do manželství, ekonomická aktivita partnerů a věk při uzavření sňatku. Z výzkumu vyplynulo, že nejvíce ohroženi rozvodem jsou lidé, jejichž manželství trvá 6 – 10 let nebo lidé, kteří se vzali do 19 let věku. Naopak více stabilní jsou manželství s jedním dítětem (manželství se dvěma a více dětmi tíhnou k rozvodu více) a manželství, ve kterých oba partneři vykazují ekonomickou aktivitu. Piler (2010) hovoří o tom, na co je dobré si dát pozor před uzavřením sňatku, respektive co může být prevencí rozvodu. V první řadě se jedná o výběr toho pravého životního partnera a následné řešení problémů, které se během manželství mohou vyskytnout. Mezi rizikové faktory lze zařadit velký věkový rozdíl mezi partnery, žárlivost, partnerovy závislosti, neutuchající špatnou náladu či skutečnost, že je partner cizinec. Plaňava (2000) kromě značného věkového rozdílu mezi partnery jakožto prediktoru rozvodu shrnuje ještě další faktory, které zvyšují riziko rozpadu manželství. Jedná se o velké rozdíly v původních rodinách partnerů, ze kterých manželé pochází, 16
nestabilní manželství rodičů, značné problémy v dospívání, velmi špatné vztahy s rodiči nebo citová závislost na nich, sňatek jako touha po opuštění domova, neplánované těhotenství, manželství jako náhrada předchozího nevydařeného vztahu, vstup do manželství bez rodičů či za jejich nesouhlasu, sňatek po velmi krátké době známosti, příliš nízký věk snoubenců, respektive nutnost zplnoletňování nevěsty, vstup do prvního manželství ve věku 35 let a výše a patologické chování. Šulová, Fait, & Weiss et al. (2011) tvrdí, že čím těžší období rodina prožívá, tím vyšší je soudržnost jejích členů. S tímto výrokem Nock (1992) zásadně nesouhlasí. Říká, že právě vlivem stresových situací, mezi které patří například smrt blízké osoby, život ohrožující onemocnění, vážná nehoda dítěte apod., se lidé často rozhodnou opustit manželství, přičemž tohoto kroku ale v budoucnu většinou litují. Dle ČSÚ mají příčiny rozvodu, které lidé uvádí, často velmi obecný charakter. Jedná se například o rozdíly v povahách, názorech a zájmech partnerů či ostatní důvody. Mezi specifičtější příčiny lze zařadit neuvážený sňatek, alkoholismus, nevěru, nezájem o rodinu, zlé nakládání, odsouzení k výkonu trestu, zdravotní problémy či neshody na sexuální úrovni. V roce 2013
byla nejčastější příčinou rozvodu nevěra.
Z toho v 903 případech podvedl muž ženu, v 672 situacích byla zapříčiněna ze strany ženy. Lengerová (1992) rozděluje příčiny rozvodu na zjevné a sekundární. Zjevné příčiny lze zpozorovat již v raných fázích vztahu, zatímco ty sekundární se mohou projevit až v průběhu manželství. Důvodem, který často vede k rozpadu manželství je dle Smithe (2004) nezralá komunikace mezi partnery. Podle těchto osob je jen jejich názor ten správný a problémy v manželství buď neřeší, přizpůsobí se jim nebo se hádají ve snaze prosadit se. Opakem je zralá komunikace, která se vyznačuje používáním zdravého rozumu při vypořádávání se se změnami a krizemi a přistupováním na kompromisy výhodné pro všechny zúčastněné strany.
2.3 Fáze rozvodu Autoři popisující průběh rozvodu se často zabývají odlišnými etapami. Někteří popisují fáze začínající nespokojeností a vedoucí k podání žádosti o rozvod, jiní se zabývají například procesem od podání žádosti k vydání rozhodnutí o rozvedení 17
manželství nebo celým obdobím vedoucím až k vnitřnímu smíření se s rozvodem. Newman & Grauerholz (2002) popisují rozvod jako proces, který trvá měsíce až roky, přičemž začíná již v době, kdy o něm manželé začnou uvažovat a pokračuje i po oficiálním ukončení manželství. Rozvodový proces jimi popsaný ale končí ve fázi rozhodnutí se odejít. V první etapě člověk začne pociťovat, že je ve vztahu nešťastný. Málokdy se stane, že by vlivem oboustranné nespokojenosti toužili oba partneři manželství ukončit. Ve většině případů jsou tyto pocity pouze jednostranné, přičemž tento člověk je označován jako iniciátor, který často dlouze přemýšlí, zda odejít. Ve druhé fázi dochází k počátečnímu prozrazení nespokojenosti iniciátora. Tato prvotní odhalení jsou většinou pouze falešné stížnosti, jejichž cílem je napravení partnerových chyb, respektive doufání, že se změní. Jedná se tedy spíše o snahu vztah zlepšit, než jej ukončit. Opravdové problémy v této fázi často zůstávají skryty. V další etapě vynakládá iniciátor více času a energie do jiných oblastí mimo partnerství, například do dětí, práce, přátel, volnočasových aktivit či milostného mimomanželského poměru. Následuje fáze zdůrazňování partnerových negativ a minimalizování pozitiv. Dobré prožitky jsou přeinterpretovány na špatné, které jsou typické a ukazují hloubku problémů. Nespokojenost iniciátora, kterou začíná dávat najevo i lidem v okolí, se zintenzivňuje, přičemž ji začíná více vnímat i partner. Pokud partneři až doposud uchovávali své problémy v soukromí, mohli navenek působit jako harmonický pár. V tuto chvíli musí okolí manželů často tento obraz o nich přeformulovat. Poslední fází, o které autoři hovoří, je rozhodnutí odejít. Iniciátor se často snaží vyhnout všem aktivitám, které ho pojí s partnerem do budoucna. Jde například o společnou půjčku, rekonstrukci domu či založení rodiny. Pro iniciátora není v tomto období příjemné ukazovat se s partnerem na veřejnosti, kde je na ně nazíráno jako na pár (například rodinná shromáždění apod.). Partner se sice cítí odstrčený, ale není to reakce na iniciátorovo chování ohrožující vztah. Iniciátor nakonec většinou odejde. Finální rozhodnutí odejít by mělo být výsledkem diskuze a plánování, ale může přijít také spontánně. Někdy může dojít ke vzájemnému konsenzu, což ale není příliš pravděpodobné. Vaughan (1990 in Giddens, 2013) podobně jako Newman & Grauerholz (2002) říká, že ještě předtím, než se lidé skutečně rozvedou, dochází u nich často k sociální změně, přesněji alespoň jeden z páru změní svůj životní styl (najde si nové přátele, volnočasové aktivity,…), což vede k utajování a následně k odcizení partnerů. Toto tzv. rozpárování zpočátku probíhá většinou nezáměrně, přičemž původce/kyně 18
se v manželství necítí šťastně, proto si utváří nový styl života. Patří sem často i mimomanželský milostný vztah. Zpočátku se tento člověk snaží druhého změnit, ale v určitém bodě rezignuje a začne se naopak soustředit na špatné stránky partnera, což představuje opak prvotní zamilovanosti, při které člověk na druhém vidí jen to dobré. V další fázi původce/kyně začne přemýšlet nad klady a zápory, které by případný rozvod přinesl. V návaznosti na to se buď snaží na vztahu znovu pracovat, aby jej zachovali, nebo se rozhodnou jej ukončit. Dle Vaughana (1990 in Giddens, 2013) je ale rozvod nakonec záležitostí a rozhodnutím obou partnerů, ne jen toho, který tento proces zpočátku vyvolal. Plaňava
(2000)
se
zabývá
obdobím
od
vzniku
manželské
krize
až po přizpůsobení se novému životu, přičemž tento proces člení na jednotlivé etapy, do nichž se člověk může opět vracet, a rozvádějící se manželé mohou být ve stejné době každý v jiné fázi. První etapa, která je spíše předrozvodového charakteru, je specifická dlouhotrvající manželskou krizí, jejíž potenciál vývoje směřuje k rozvodu. Ve druhé fázi probíhá rozvodové rozhodování vedoucí většinou k rozhodnutí rozvést se. Manželé se shodují v tom, že dosavadním způsobem žít nelze, přičemž změna je nezbytná. Často ale nastává situace, že jeden z páru vidí jako východisko rozvod, zatímco ten druhý tuto možnost odmítá. Třetí etapa se označuje jako rozvodové jednání vedoucí k podání žádosti o rozvod. Pro tuto fázi je specifické, že se rodiče snaží ovlivnit své děti, respektive dostat je na svou stranu, což často využívají k potrestání či vydírání druhého rodiče. Někdy si rodič chce udělat z dítěte důvěrného kamaráda, kterému se zpovídá se všemi svými strastmi s rozvodem spojenými nebo naopak vlivem zaneprázdněnosti se sebou samým rodič o dítě nejeví zájem. Poslední fází je úplné manželské oddělení a adaptování se na nový styl života vzniklý vlivem rozvodu. Právě adaptace na novou situaci, jejímž cílem je obnovení duševní stability, životní spokojenosti a smyslu života, je po oficiálním rozvodu nezbytná. V tomto období má velký význam jak osobnostní stránka (např. psychický a fyzický stav, adaptabilita) tak i rodinné (např. délka manželství, děti) a mimomanželské (např. podpora blízkými, profese) faktory. Období porozvodové adaptace má dvě fáze. První etapa je označována jako destruktivní, kdy je nezbytné odrazit se od samého dna a začít hledat nové životní perspektivy a vztahy. Člověk už sice není manželem, ale stále je rodičem. Ve druhé fázi je již člověk schopen navazovat a vytvářet nové vztahy. Výsledek porozvodové adaptace je u každého člověk individuální (Holá, 2014; Šulová, 19
Fait, & Weiss et al., 2011). O fázích smiřování se s rozvodem hovoří také Poupětová (2009). Lidé se podle ní nejprve snaží popřít realitu, poté usilují o zhojení své bolesti, následně jsou již schopni konstruktivně přemýšlet o budoucnosti a dosahovat rovnováhy a nakonec dospějí i k tomu, že začnou vytvářet nové životní perspektivy.
2.4 Důsledky rozvodu Nyní zmíním obecné důsledky rozvodu, přičemž konkrétními dopady na jednotlivé aktéry, přesněji na rodiče a děti, se budu zabývat níže. Mühlpachr (2008; Matoušek, 1997) říká, že pro každého ze zúčastněných znamená rozvod ztrátu. Šulová, Fait, & Weiss et al. (2011; Matějček & Dytrych, 2002) dodávají, že rozvod je značnou zátěží nejen pro rodiče a děti, ale mnohdy i pro ostatní blízké osoby. Newman & Grauerholz (2002) podotýkají, že svěření se blízkým osobám často představuje nelehký krok, a že odchod od rodiny není nikdy jednoduchý, protože zasahuje do mnoha oblastí života člověka. Dochází ke změně ekonomického statusu, narušení přátelských sítí, osobních zvyků, sexuálního života a v neposlední řadě také vztahu s dětmi. Podle Holé (2014) rozvod zanechává následky na všech členech rodiny v oblasti udržování vztahů a jejich kvalitě a na celkové životní úrovni. Dle Matouška (1997; Matějček & Dytrych, 2002) je na rozvod důležité nahlížet v rovině osobní, ekonomické, právní, sociální, etické, emoční a psychologické. Fučík (2013) popisuje tři skupiny důsledků rozvodu. První se označuje jako model krize (Hetherington et al., 1983 in Fučík, 2013). Zahrnuje citové změny po rozvodu, které jsou patrné u celé rodiny. Neblahé dopady na děti má rodinné prostředí – jak vypjatá nálada, tak i přizpůsobování se novému prostředí, tedy životu jen s jedním rodičem, novému bydlení, náhradnímu rodiči apod., což může být provázeno napětím. Dalším následkem rozvodu je změna ve složení rodiny, což výrazně ovlivňuje další život zúčastněných (Jonsson & Gähler, 1997 in Fučík, 2013). Pro rodiče, s nímž dítě žije, je to časově velmi náročné. Nejen že musí v domácnosti zastat kromě sebe i roli druhého rodiče, ale často je také nucen v návaznosti na finanční důsledky rozvodu více pracovat, což má negativní dopady na množství volného času tráveného s dětmi. Posledním typem vymezeným autorem, kde se neřeší důsledky rozvodu, ale spíše to, co jej způsobuje, je model selekce (Amato, 2000 in Fučík, 2013). Jde o charakteristické rysy osob, jež se rozvádějí. Kromě samotné povahy člověka, která má 20
na rozvod vliv, jsou jím více ohroženi lidé, kteří mají finanční problémy, dosáhli nižšího vzdělanostního stupně nebo partneři, u kterých se tyto dva aspekty výrazně liší.
2.4.1 Dopady na rodiče Dudová & Hastrmanová (2007) zmiňují rozdíly v tom, jaké dopady má rozvod na ženy a jaké na muže. V případě, že je dítě svěřeno do výhradní péče matky, dochází často ke značnému ekonomickému omezení rodiny. Žena, která má většinou menší příjmy než její manžel, a která se vedle práce ještě stará o rodinu, musí péči o rodinu i o její zabezpečení zvládnout sama. Výjimkou není ani diskriminace žen na trhu práce. Tyto okolnosti mohou vést až k tzv. feminizaci chudoby, což je stav, kdy se ženy s dětmi nachází pod hranicí chudoby. U mužů se naopak finanční situace a množství volného času po rozvodu často zlepší, a rozvod je negativně poznamená spíše v oblasti péče o děti, se kterými většinou ztrácí prvotní kontakt, a v oblasti bydlení, které opouští. Dle Gardnera (1991) je právě porozvodové ovlivnění financí často důvodem, proč žena rozvod oddaluje, respektive proč není míra rozvodovosti ještě vyšší. Kitson and Morgan (1990 in Millar Bidwell & Vander Mey, 2000) uvádí, že navzdory tomu, že ženy mají často po rozvodu finanční problémy, hůře snáší situaci před rozvodem, zatímco muži až po něm. Gardner (1991) dále říká, že v případě, že muž nedává ženě dostatek peněz, může docházet ze strany bývalé manželky k pokusu o zabránění styku otce s dětmi s cílem dostat z něj finance, což má bezesporu negativní dopad jak na děti, tak i na rodiče. Dle Pilera (2010) zabraňování styku s dětmi nebo zneužívání tohoto styku využívají někteří rodiče jako způsob pomsty, což považuje Holá (2014) za nejvážnější následek rozvodu. S tím souhlasí i Cenková (2011, s. 194), která zdůrazňuje, že „děti nejsou ani jednoho z partnerů a snad nejhorší, co mohou rodiče svým ratolestem udělat, je používat je jako rukojmí.“ Kromě změny ve styku s dětmi, ovlivnění finanční stránky či volného času, rozvod znamená dle Pilera (2010) často ztrátu opory partnera, ztrátu společných přátel či partnerovy rodiny, ztrátu důvěry a sebeúcty, vytváření nového životního stylu, nedostatek podpory při formování vlastní identity, ale také ochranu před promiskuitou manžela a jejími následky v případě, že důvodem rozvodu byla nevěra. Šulová, Fait, & Weiss et al. (2011) hovoří o ovlivnění člověka rozvodem v oblasti profesní, interpersonální, emocionální, zdravotní a životní 21
úrovně, přičemž zmiňují zejména nespokojenost, nejistotu, nezájem, pracovní neschopnost, deprese či dokonce pokusy o sebevraždu.
2.4.2 Dopady na děti Již mnoho let je ve světě zkoumán vliv rozvodu rodičů na děti a jejich budoucí život. V první řadě popíšu, jak se situace průběžně vyvíjí a jaká stanoviska byla zaujímána. Tímto se podrobně zabývá Amato (2004). Kolem roku 1960 převládal názor, že děti žijící jen s jedním rodičem budou negativně ovlivněny v rovině emocionální a vzdělávací, přičemž budou mít také problémy chování. Výzkumy probíhající v letech 1960 – 1970 tuto myšlenku potvrdily. Děti z neúplných rodin byly výrazně zastoupeny ve vzorku mladistvých delikventů, přičemž trpěly poruchami chování a citovými problémy. V roce 1971 začali provádět Wallerstein a Kelly (in Amato, 2004) rozsáhlý výzkum se 131 dětmi z 60 rozvedených rodin, ke kterým se vrátili po pěti a deseti letech od rozvodu rodičů. V první etapě zjistili, že jedna třetina dětí měla dobrý vztah s oběma rodiči, zbylé dvě třetiny dětí byly postiženy depresemi, zhoršil se jim studijní prospěch, měly problém s navazováním přátelství, trpěly poruchami spánku a stále doufaly, že se jejich rodina znovu obnoví. Po deseti letech byly u respondentů zjištěny psychické problémy a nepokoje a problémy s formováním vlastních vztahů. Ačkoliv ne všichni respondenti byli rozvodem rodičů ovlivněni negativně, bylo potvrzeno, že rozvod rodičů je pro děti rizikovým faktorem, který má za následek špatnou přizpůsobivost. Jiné studie probíhající v této době potvrzují, že rozvod je pro děti negativní zkušeností, ale zároveň ukazují i jiný pohled. Výzkum, který prováděl Hetherington (in Amato, 2004) ukázal, že problémy u dětí často přetrvávají jen krátce po rozvodu, přičemž časem se situace lepší. V letech 1970 – 1980 postupně docházelo ke snižování předpokladu, že rozvod rodičů působí dětem újmu. Další studii přinášející nový pohled provedli v roce 1973 Herzog a Sudia (in Amato, 2004). Zkoumali neúplné rodiny, přesněji děti v péči matky. Výsledky přinesly zjištění, že děti pocházející z těchto rodin mají nižší ekonomický status a v návaznosti na to často ani nedokončí povinnou školní docházku a stávají se z nich delikventi, což je ale spíše důsledkem chudoby nežli absence otce. Tuto myšlenku potvrdily i následující studie probíhající po roce 1980. V roce 1982 Emery (in Amato, 2004) zjistil, že dlouhotrvající manželské konflikty mají srovnatelné dopady na děti 22
jako rozvod rodičů, přičemž neshody mezi rodiči mají dokonce zjevnější efekty než absence otce. Další výzkumy potvrdily, že konflikty rodičů po rozvodu mají výrazný vliv na dětskou ne/spokojenost. V roce 1991 provedli Amato a Keith (in Amato, 2004) metaanalýzu dosavadních studií (1953 – 1980) zabývajících se dopady rozvodu rodičů na děti, jejímž výsledkem bylo, že děti z neúplných rodin mají často nižší nebo průměrný prospěch, je narušeno jejich chování, životní spokojenost, sebevědomí a sociální kompetence. Ze všech studií vznikly dvě významné perspektivy. Prvním typem
1
je pohled na rozvod jako
na nedostatek, jež vypovídá o tom, že rozvod je pro děti jednoznačně škodlivý a zanechává na nich následky. Druhý pohled 2 není tak jednostranný. Rozvod je sice stresový zážitek, ale mnoho dětí je odolných a schopných se s tím vyrovnat, proto negativní efekty rozvodu jsou v tomto případě jen dočasné. Na dětskou spokojenost má sice struktura rodiny vliv, ale děti se mohou zdárně vyvíjet v rodinném uspořádání různého typu. Důležitější než struktura rodiny je rozvodový proces, respektive udržování přátelství rodičů i po rozvodu. V letech 1980 – 1990 se ale začaly vynořovat argumenty, že lidé v manželství a děti v rodině s oběma rodiči jsou zdravější a šťastnější než osoby, které potká rozvod. Jiné názory se proti těmto tvrzením stavěly kriticky, přičemž zdůrazňovaly neoprávněnost a zaujatost ve prospěch tradičnímu modelu. Zřejmé ale je, že perspektiva deficitu i pluralismu zdůrazňuje jen jednu stranu reality. Další studie v roce 1990 dokázaly, že rozvod rodičů opravdu způsobuje dospělým potomkům různé problémy, mezi něž lze zahrnout například psychický stres, nižší socioekonomický status, vyšší rozvodovost, slabé vazby s rodiči a narušené rodinné vztahy. Dopady na děti sice s růstem rozvodovosti slábnou, ale není pravděpodobné, že by úplně zmizely. Po roce 1990 se začaly provádět studie jako reakce na perspektivu deficitu a pluralismu. Bylo zjištěno, že rozvod je sice pro děti v každém případě škodlivý, ale jeho následky na děti mohou být jak negativní, tak i neutrální nebo pozitivní. Je zřejmé, že rozvodový stres narušuje rodičovství, soužití s jedním rodičem často podrývá kvalitu vztahu s druhým rodičem, dochází k poklesu příjmů, po rozvodu se často zhorší vztahy mezi rodiči, kdy dítě je prostředníkem mezi nimi dvěma, rozvod přináší pro děti další stresové situace s ním spojené, jako je například stěhování nebo rekonstruování rodiny. Protektivním faktorem,
1 2
„family deficit perspective“ „family pluralism perspective“
23
který může dítěti pomoci se s touto situací vyrovnat, je například podpora ze strany vrstevníků
či
prarodičů.
V návaznosti
na
tyto
závěry
vzniká
perspektiva
tzv. nepředvídaná3, která vypovídá o tom, že rozvod znamená stres, často způsobuje problémy v oblasti chování, emocí, vzdělání či sociální problémy. To, jestli bude mít rozvod ničivé následky či nikoliv ale závisí na různých okolnostech a na přítomnosti protektivních faktorů, přičemž některá manželství mohou být ničivá a rozvod naopak prospěšný (Amato, 2004). Nyní popíšu, jak různí autoři nahlíží na to, kdy a jak je nejvhodnější říci dětem, že se rodiče rozvádí a kdo by to měl udělat. Coloroso (2008) tvrdí, že je důležité děti s realitou seznámit co nejdříve, respektive ihned potom, co se rodiče na rozvodu dohodnou, čímž, jak uvádí Novák & Průchová (2007) zabrání tomu, že bude dítěti tento fakt například nedopatřením sdělen lidmi v okolí. V každém případě musí být děti o rozvodu informovány rodiči. Většina autorů je zajedno v tom, že by jim to měli říci oba rodiče společně (Coloroso, 2008; Gardner, 1991; Mertin, 2004). Důvodem, proč je vhodné sdělení oběma rodiči najednou, je zabránění „házení špíny“ na nepřítomného rodiče a možnost ujištění dítěte, že oba jsou tu stále pro něj (Coloroso, 2008; Gardner, 1991). Novák & Průchová (2007) jsou ale názoru, že informovat dítě o rozvodu by měl ten rodič, který to dokáže bez projevů smutku. Kromě toho kdo a kdy dětem o rozvodu řekne, je neméně důležité, jakým způsobem se tak stane a co bude obsahem sdělení. Jak říká Smith (2004), každé dítě si zajisté přeje žít v úplné rodině. Když se ale manželství rodičů rozpadne, je důležité brát ohled na to, jak se děti cítí a co chtějí, a ubránit je tak tragickým následkům rozvodu. Cenková (2011) píše, že děti by nikdy neměly být vystavovány hádkám a urážkám mezi rodiči. Kimplová (2008) dodává, že ale není ani dobré dělat, že se nic neděje, protože děti samy často cítí, že není něco v pořádku. Gardner (1991) na situaci nahlíží poněkud odlišně. Byly-li děti v době rozvodu rodičů často přítomny u vyhrocených hádek mezi rodiči, mohou se jim ve vlastním vztahu snažit úplně vyhnout, což ale není prospěšné, protože hádky mezi rodiči jsou běžné i ve funkčních rodinách, přičemž úplné vyhýbání se řešení běžných konfliktů mimo oči dětí může způsobit, že děti nebudou umět vyjadřovat své vlastní pocity a hněv. Kromě toho, že vyrovnávání se s rozvodem závisí u dětí stejně jako u rodičů na mnoha okolnostech, které následně uvedu, má také různé fáze. V počáteční fázi 3
„contingency perspective“
24
některé děti proti rozvodu vedou boj, některé dávají najevo nezájem, jiné se začnou soustředit na nějaký jiný nepodstatný problém. V návaznosti na obviňování sebe nebo rodičů, se v další fázi často zatvrdí. Následující etapa se nazývá formální adaptace, kdy mají děti vše na oko jakoby pod kontrolou, přičemž ale často i bezvýznamný problém způsobí vážné důsledky. Těmito fázemi, které uvádí Novák & Průchová (2007) ale zajisté smiřování se dětí s rozvodem nekončí, protože ještě nemohlo dojít k vyrovnání se s novou situací. O dalších fázích smiřování se dětí s rozvodem rodičů píše Matoušek (1997). V počátku se děti často snaží popřít realitu, nebo sebe či rodiče obviňují. Druhá fáze je charakteristická pociťováním zlosti. V další etapě, která nastává zhruba jeden až dva roky po rozvodu, se dítě s rozvodem rodičů začíná smiřovat a navyká si na nový život. Prožívání rozvodu rodičů dětmi je závislé na tom, jak spolu partneři po rozvodu vychází (Smith, 2004). Jak uvádí Bakalář, Nováková, & Novák et al. (1996; Kimplová, 2008) nepřátelské vztahy mezi rodiči pokračující i po rozvodu a pomlouvání rodičů navzájem před dětmi mají na dítě negativní vliv. Kromě toho Gardner (1991) píše, že rodiče se často snaží od dětí zjistit informace o bývalém partnerovi. Jak říkají Berger & Gravillon (2011), někdy mohou být rodiče dítěte přáteli i po rozpadu jejich manželství. Důležitá je v tomto případě intenzita společného trávení volného času. Výjimečným situacím nelze nic vytknout, avšak například podnikání společných dovolených může dle autorů spočívat v ne zcela ukončeném vztahu mezi rodiči. Nejen vztah mezi rodiči, ale zejména vztah rodičů k dětem má nepochybně vliv na prožívání situace. Bakalář, Nováková, & Novák et al. (1996; Kimplová, 2008) připomínají, že rodiče po rozvodu často uspokojují materiální potřeby dítěte namísto emocionálních, tzn., že se jim lásku snaží nahradit penězi či nakupováním drahých věcí. Černá (2001; Warshak, 1996) zdůrazňuje, že čím lepší budou mít po rozvodu děti vztahy s oběma rodiči, tím lépe se s rozvodem vyrovnávají a negativní důsledky rozvodu tak mohou být dle Newmana & Grauerholze (2002) minimalizovány. Kromě chování rodičů, jak jsem již uvedla, závisí důsledky rozvodu na dítě také na pohlaví, věku a duševním a citovém stavu dítěte (Matějček & Dytrych, 2002; Pöthe, 1999). Pro děti stejně jako pro rodiče tedy není rozvod snadný, ale pro děti je dle Coloroso (2008) o to těžší v tom, že se nemohou samy rozhodnout, co s nimi bude dál, protože rozpad manželství rodičů pro ně znamená narušení rovnováhy, které často zahrnuje změnu bydliště či práce rodičů a mimo jiné z toho vyplývající problémy 25
s penězi. Rozvod pro děti není jen koncem manželství, jako pro jejich rodiče, ale koncem fungování celé rodiny, s čímž souhlasí i Berger & Gravillon (2011, s. 25), kteří říkají, že je pro dítě velmi obtížné smířit se s tím, že už nikdy nebude trávit čas s oběma rodiči najednou. „Musí se vzdát „objektu“ rodičovského páru, rovnice „táta + máma“.“ Pöthe (1999) dokonce rozpad rodiny vzniklý nejčastěji jako následek rozvodu rodičů považuje za jednu z nejvíce ohrožujících událostí v průběhu života dítěte. Prožívání této situace dětmi může mít dle Gardnera (1991) různé podoby. Jak jsem již zmínila, rozvod má vliv na psychiku jak dospělých, tak i dětí, přičemž právě děti se mohou snažit tuto skutečnost popřít. Jedná se o proces ochrany lidského organismu probíhající na nevědomé úrovni. Dalšími reakcemi na rozvod rodičů bývá smutek nebo deprese. Smutek je naprosto přirozený následek rozpadu rodiny, který se může projevovat nezájmem dětí o činnosti, které jim dříve přinášely potěšení. Oproti tomu deprese, která často pramení z dlouhotrvajícího smutku, značí psychické problémy dospělých, ale i dětí, a většinou se neobejde bez léčby. Při rozvodu rodičů děti také často prožívají strach z opuštění. Odešel-li jeden rodič, mají problém důvěřovat i druhému rodiči, i když je přesvědčuje, že nikam neodejde. Ve většině případů má sice rodič, který se z domova odstěhoval o děti zájem i po rozvodu, někdy se ale dítě s tímto rodičem skutečně již nikdy více nesetká nebo mohou být ve zcela ojedinělém styku. Nedostatečnou pozornost rodičů v době po rozvodu se děti mohou snažit vyřešit také například útěkem z domova. Mezi další následky rozvodu rodičů lze zařadit nezralost nebo naopak až nadměrnou zralost. Možnou reakcí na psychickou zátěž může být u dětí fixace v určitém stupni svého vývoje nebo dokonce návrat k předchozí vývojové fázi. Důvodem těchto poruch může být snaha vyhnout se povinnostem spojeným s vyšším věkem nebo vynucení rodičovské pozornosti. V rozporu s tímto může být u dítěte naopak až přílišná zralost, která bývá způsobena tím, že je po rozvodu svých rodičů vystaveno více povinnostem, kdy se například může snažit „nahradit“ rodiče, který opustil domov. Také pocity viny nebo snaha dát rodiče znovu dohromady nejsou ojedinělou reakcí dětí na rozvod. Pokud děti nemají ve svém okolí vrstevníky, kteří stejně jako oni pochází z neúplných rodin, mohou zažívat pocity méněcennosti, které vedou k nejistotě, přičemž může být také negativně ovlivněno jejich sebehodnocení. To pramení například ze změny ekonomické situace rodiny po rozvodu, která může výrazně ovlivnit změnu životní úroveň, nebo v případě, kdy některý z rodičů 26
dítěte má špatnou pověst. Porozvodová situace a změny s ní spojené v dětech často vyvolávají pocity hněvu. Jde o přirozenou reakci organismu na zklamání, o pociťování zábran v dosažení toho, po čem člověk touží. Kromě toho se ale u dětí mohou rozvíjet i závažnější problémy spojené se sexuální identifikací, ke které jsou zapotřebí oba rodiče. Vztah dítěte k rodiči opačného pohlaví je důležitý pro formování představ pro vlastní budoucí vztahy a vztah k rodiči stejného pohlaví je důležitý pro utváření rolí v dospělosti (Gardner, 1991). Coloroso (2008) dodává, že děti po rozvodu rodičů jsou často podrážděné, zhorší se jejich školní prospěch a ze současné situace viní jednoho nebo oba rodiče. Reakce dětí na rozvod rodičů závisí zajisté na tom, v jaké vývojové fázi se dítě nachází, čímž se zabývá mnoho autorů (Coloroso, 2008; Novák & Průchová, 2007; Pöthe, 1999; Šulová, Fait, & Weiss et al., 2011), kteří věková stadia dítěte vymezují různě, což se nyní pokusím shrnout. Již nenarozené děti, které jsou s matkou spojeny pupeční šňůrou, vnímají její napětí. Kojenci, kteří se orientují pouze na přítomnost, postřehnou změny nálady a ne/přítomnost osob ve svém okolí. Batolata více pociťují cítění blízkých osob, a i když chápou, že žijí pouze s maminkou nebo pouze s tatínkem, nechápou ale, proč tomu tak je. Tyto děti reagují na emoce rodičů a nemají rády změny, což rozvod bezesporu je. Děti ve věku tří až pěti let sice ještě rozvod úplně nechápou, pociťují ale obavy z toho, že je rodiče opustí, a pokud neudržují s oběma rodiči pravidelné styky, rozpad rodiny často kladou za vinu sobě. Děti předškolního věku rozvod rodičů velmi prožívají. Jejich mysl se nachází v praktické rovině a rodina pro ně znamená totéž co domov. Často u nich dochází k regresi, přesněji k navrácení se do předchozího stupně vývoje, což je jakousi obranou, kterou produkuje jejich psychika. Výjimkou není ani nezájem o jídlo, hru apod. Děti kolem šesti let to mají o to těžší, když se k rozvodu rodičů přidá nástup do školy, který přinese další výrazné změny. Kromě pociťování viny se nezřídka projevují agresivním chováním. Starší děti jsou již schopny uvědomovat si dopady rozvodu, přičemž kolem sedmi až osmi let mají největší zájem o znovuobnovení rodiny, a to i v případě, že jsou si vědomy přímé viny jednoho z rodičů. Postupem času již děti dokážou objektivně zvážit, kdo z rodičů nese za rozpad rodiny větší vinu a projevit podporu druhému rodiči. Samotný rozvod mnohdy chápou jako vysvobození z tíživé rodinné situace, která tomuto kroku předcházela a může mít na dítě horší vliv než samotný odchod jednoho z rodičů. Puberta je sama o sobě charakteristická rozkolísaností nálad a i bez rozvodu se často 27
jedná o problémové období vývoje člověka. To vše se rozvodem ještě prohlubuje a u jedince visí hrozba vzniku psychických problémů či dokonce patologického chování. Prožívání dospívajícím potomkem je navíc doplněno o rozum dospělého člověka a o citovou nestabilitu dospívajícího. Tyto osoby mohou sužovat obavy týkající se vlastních budoucích vztahů nebo u nich může být jedním z následků rozvodu například zhoršení studijních výsledků. Pro dospívající potomky je specifické, že nemají zájem o to, aby se zabývali problémy svých rodičů, naopak rodiče by podle nich měli být ti, kteří jim pomohou. I v dospělých lidech, jejichž rodiče se rozvádějí, probouzí rozvod negativní emoce. Nedostatečný kontakt s rodiči může ovlivnit vztah budoucí generace, tedy vnoučat dětí rozvedených rodičů. Názory autorů na to, ve kterém vývojovém období znamená rozvod rodičů pro děti největší rizika, se různí. Smith (2004) říká, že intenzita prožívání rozvodu rodičů dětmi předškolními, mladšího školního věku či dospívajícími se nijak zvlášť neliší. Různé studie přináší různé závěry. Dominian et al. (1991 in Smith, 2004) tvrdí, že nejzranitelnější jsou děti od tří do pěti let věku, přičemž jsou nejvíce ohroženi dlouhodobými následky rozvodu. Wells (1993 in Smith, 2004) naopak uvádí, že nejhůře jsou na tom děti ve věku pěti až devíti let, tedy v době, kdy považují své rodiče za největší vzory. Také Pavlát (2005 in Holá, 2014) vymezuje rozdíly v reakcích mladších a starších dětí, přičemž říká, že mladší děti často projevují agresi navenek, zatímco starší děti spíše s problémy bojují vnitřně, často prožívají i deprese. I v dnešní době, kdy je tak vysoká míra rozvodovosti a rozvod nepředstavuje sociální stigma, Novák & Průchová (2004) poukazují na to, že děti z rozvedených rodin si často připadají „jiné“ než jejich vrstevníci, což se jim nelíbí a často se také stávají, jako děti mající rozvedené rodiče, středem zájmu svých vrstevníků. Singly (1999) uvádí, že dozví-li se okolí dítěte, že jsou jeho rodiče rozvedení, objeví se často předsudky vůči těmto dětem, což ovlivňuje, jak je na dítě nazíráno. Novák & Průchová (2007) říkají, že i když to děti rozvedených rodičů mají v životě složitější než děti pocházející z úplných rodin, protože k dosažení cílů musí mnohdy vynaložit většího úsilí a tato cesta představuje mnohá rizika, i přesto většina z nich dospěje ve spořádané osobnosti. Gardner (1991) tvrdí, že i když je dítě pocházející z neúplné rodiny ohroženo více než dítě z fungující úplné rodiny, nelze s jistotou říct, že by rozvod rodičů musel zákonitě ovlivnit dítě negativním způsobem. Čím je ale dítě v době rozvodu rodičů mladší, tím déle s touto ztrátou, kterou rozvod představuje, žije, a tím horší následky 28
to pro něj znamená. Plaňava (2000) považuje tvrzení, že děti pocházející z rozvedených rodin jsou tímto již navždy poznamenány a jejich budoucí vztahy jsou ohroženy, za nálepkování těmto lidem velmi neprospěšné. Rozvod rodičů je pro děti bezesporu těžký a znamená velké zklamání a ztrátu, přičemž nejvíce jsou u dětí ovlivněny pocity stability a bezpečí. To, zda důsledky rozvodu na dítě budou mít vratný nebo nevratný charakter závisí na širších okolnostech rozvodu (např. průběh, délka, vztah rodičů během i po rozvodu). Na faktu, že se rozvod rodičů nějakým způsobem promítne do budoucích vztahů dětí pocházejících z neúplných rodin, se autoři většinou shodují (Berger & Gravillon, 2011; Cenková, 2011; Gardner, 1991; Lengerová, 1992; Pöthe, 1999; Smith, 2004). Pohledy na to, jaké bude mít ovlivnění podobu, už se ale rozchází. Gardner (1991) zastává názor, že děti pocházející z neúplných rodin mohou mít do budoucna problém s důvěrou ve stabilitu vztahů mezi lidmi, což může vést až k vyhnutí se vlastnímu vstupu do manželství. Pokud ale sňatek uzavřou, jsou tyto děti náchylnější k rozvodu než děti z úplných rodin. Tuto skutečnost potvrzují i výsledky výzkumu, jež provedly Maříková & Vohlídalová (2012), které říkají, že prošlo-li dítě rozvodem rodičů, zvyšuje se u něj v dospělosti riziko vlastního rozvodu o 48% oproti lidem pocházejícím z úplných rodin. Smith (2004) píše, že může dojít k tomu, že se člověk v dospělosti chová tak, jak byl zvyklý u svých rodičů nebo se naopak snaží tomuto jednání vyhnout ve snaze vyvarovat se podobných důsledků. Také Lengerová (1992) uvádí, že lidé pocházející z neúplných rodin mají tendence své konflikty v manželství vyřešit rozvodem, jak to udělali jejich rodiče, nebo naopak dělají vše pro záchranu i velmi narušeného a nefungujícího vztahu s cílem vyhnout se stejnému osudu, který potkal jejich rodiče, ať se děje, co se děje. Cenková (2011) říká, že právě to, jak si děti pamatují, že se k sobě rodiče chovali, je pro ně vzorem, který si přenáší do svého vlastního vztahu. I když ale mohou mít snahu vyhnout se negativnímu chování, které u rodičů převládalo, ne vždy se to povede, čímž jsou poté ovlivněny opět jejich děti. Naopak Berger & Gravillon (2011, s. 127) negativní ovlivnění budoucích vztahů dětí rozvodem nepředpokládají, ba právě naopak. „Láska, které se mu dostalo od rodičů, když byli ještě spolu, a potom od každého zvlášť, mu může později pomoci vybudovat pevný a kvalitní vztah s partnerem.“ Naopak rozvod rodičů může mít na děti často pozitivní vliv v tom smyslu, že vyrovnávání se se situací, kterou rozvod přinesl, posílilo jejich osobnost. V každém případě, jak uvádí Berger & Gravillon (2011), člověk, 29
který má rozvedené rodiče je ovlivněn na celý život v tom smyslu, že často mohou nastat takové události, kterých by se měli zúčastnit oba rozvedení manželé, popřípadě i jejich noví partneři. Tyto situace často pro dítě rozvedených rodičů představují nesnadný výběr.
2.4.3 Porozvodová péče o děti Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. vymezuje tři varianty péče o dítě po rozvodu. Prvním typem je svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů, což je u nás nejčastějším případem. Novela tohoto zákonu ze dne 3. 4. 1998 dále umožňuje svěřit dítě do střídavé nebo společné výchovy, pokud je chtějí vychovávat oba rodiče a jsou k tomu uzpůsobilí, přičemž soud přihlíží na zájem a potřeby dítěte. Na webových stránkách obarodice.blog.cz lze nalézt statistiku Ministerstva spravedlnosti ČR ve věci opatrovnických sporů. V roce 2010 bylo 27 121 dětí svěřeno do výhradní péče matky, 1938 dětí do výchovy otce, 1184 dětí do střídavé nebo společné výchovy a 646 dětí jiné osobě. Vohlídalová (2014) uvádí, že v roce 2011 bylo v 85 % případů dítě svěřeno matce, a že i když u nás není střídavá výchova příliš častá, počet porozovodových uspořádání péče o děti tohoto typu narůstá. Často dochází k tzv. neformální střídavé výchově, kdy dítě bydlí střídavě s matkou a s otcem, ale na četnosti styku se dohodnou sami rodiče. Kdyby byly tyto případy započítány do rodin se střídavou péčí, jejich podíl by byl vyšší. Specifika střídavé a společné výchovy dítěte vymezuje například Černá (2001; Novák & Průchová, 2007). Při střídavé péči žije dítě určitý čas s jedním rodičem a srovnatelný čas s druhým rodičem. Vohlídalová (2014) zdůrazňuje, že pro svěření dítěte do střídavé péče je nezbytné, aby k ní byli oba rodiče způsobilí, měli o ni zájem, nebyla v rozporu se zájmy dítěte, a dítě mělo možnost docházet do jedné školy a účastnit se mimoškolních aktivit. Oba rodiče poté mají za dítě pečovatelskou a vyživovací odpovědnost. Autorka dále vymezuje výhody střídavé péče pro oba rodiče. Jelikož matky jsou často ekonomicky závislé na muži, a dále jejich uplatnění na trhu práce z důvodu nutnosti péče o dítě bývá značně omezené, střídavá výchova pro ně může být cestou k odlehčení. Muži se zase mohou primárně podílet na výchově dětí. Na střídavou výchovu může být také nahlíženo jako na emancipaci žen či oslabování genderových stereotypů. Cenková (2011) uvádí, že důvodem střídavé péče někdy není 30
to, že oba rodiče chtějí pečovat o dítě, ale spíše otec toho chce docílit ve snaze ublížit bývalé partnerce a matce dítěte. Bydlí-li rodiče společně i po rozvodu, může jim být svěřeno dítě do společné péče, což je u nás ale velmi ojedinělé (Černá, 2001; Novák & Průchová, 2007). Na webových stránkách stridavka.cz se ale píše, že na rozdíl od minulosti, nyní již není požadavkem pro svěření dítěte do společné výchovy společné bydlení rodičů. Rodiče se ale musí být schopni dohodnout na intervalech péče o dítě, které nejsou, na rozdíl od střídavé péče, pevně stanoveny. V práci se tématy společná a střídavá výchova nebudu již nadále zabývat, protože děti všech mých respondentů byly svěřeny do výhradní péče jednoho z rodičů, respektive matky. Dle Zákonu o rodině č. 94/1963 Sb. je zájem dítěte při rozhodování o výchově po rozvodu na prvním místě, přičemž dítě má právo na styk s oběma rodiči. Kromě zájmu dítěte se posuzuje také zázemí dítěte, osobnost rodiče a jeho výchovné schopnosti, hmotné zabezpečení, bydlení apod. Právě rozhodnutí, který z manželů bude mít po rozvodu dítě ve své péči a jak se budou oba zapojovat ve výchově dítěte neboli úprava rodičovské zodpovědnosti, je dle Francové & Dvořákové Závodské (2010) nesnadným, ale velmi důležitým rozhodnutím. Nedokážou-li se rodiče na těchto zásadních věcech domluvit, nastupuje soud, který jedná dle již zmíněného zákonu s ohledem na zájem dítěte, právo dítěte na oba rodiče, city dítěte, výchovné prostředí, vazby dítěte ke členům rodiny a zabezpečení rodičů. „Soud sám bez návrhu některého z rodičů neupravuje styky druhého rodiče s dítětem,… dává se takto rodičům možnost, aby se o styku s dětmi dohodli“ (Tamtéž, 2010, s. 13). Autoři se pozastavují nad nejvhodnější variantou pro dítě. Warshak (1996; Gardner, 1991) říká, že uspořádání péče o děti po rozvodu musí vycházet z aktuálních potřeb každé rodiny, přičemž Francová & Dvořáková Závodská (2010) dodávají, že pro správné rozhodnutí je nezbytné zhodnotit své možnosti výchovy. Gardner (1991) uvádí, že roli hraje také věk dětí, přičemž matka je pro dítě nepostradatelná zejména do jeho dvou let. Jak říká Novák & Průchová (2007; Černá, 2001), je-li dítě svěřeno do výchovy jednoho z rodičů, je důležité, jsou-li rodiče schopni se na výchově a výživě dítěte dohodnout. Gardner (1991) píše, že v minulosti byly děti po rozpadu manželství svěřovány do péče otce, což vycházelo z tradic dědictví „v otcovské linii“, přičemž muži svým způsobem vlastnili i ženy. Poté, s narůstajícími boji za práva žen, byly děti 31
svěřovány výhradně do péče matek, přičemž výjimkou byly pouze případy, kdy matka nebyla schopná se o dítě postarat. V současné době bývá nejčastěji dítě svěřeno do výhradní péče matky. Warshak (1996) píše, že k výjimkám dochází pouze v případech zanedbávání nebo týrání dítěte matkou a v návaznosti na to vymezuje pojem „kult mateřství“. Jde o „přesvědčení, že k péči o děti a k jejich výchově jsou vhodné pouze matky, nikoli otcové“, což je založeno na obecném názoru, že ženy jsou kvalitnějšími rodiči než muži a že matky mají pro děti větší význam než otcové (Tamtéž, 1996, s. 12). Černá (2001, s. 112; Warshak, 1996) ale zdůrazňuje, že „muži jsou pro péči o dítě stejně způsobilí jako ženy.“ Postoj společnosti a z toho vyplývající převaha svěřování dětí do péče matky, je podle ní způsobena tím, že existuje mnoho špatných otců, kteří nemají o své děti po rozvodu zájem. Právě tímto jsou ale často poznamenáni i dobří tátové milující své děti. Jak jsem již popsala, žena jakožto matka, které zůstanou po rozvodu v péči děti, nese na svých bedrech velkou dávku odpovědnosti, provázenou značným množstvím změn. Kromě ovlivnění finanční stránky mezi ně dle Smithe (2004) lze zahrnout změnu bydlení, novou práci, starost o dům, auto apod. Dudová & Hastrmanová (2007 in Fučík, 2013) popisují situaci po rozvodu „dítě v péči matky“, jež má výrazný vliv na utváření vztahu mezi matkou a dítětem. Často dochází k tomu, že svazek mezi nimi je tak silný, že nahrazuje pouto mezi mužem a ženou, které se vlivem rozvodu rozpadlo. Ustředím rodiny je vztah matka - dítě, přičemž další rodinní příslušníci jsou postaveni na okraj. Montalvo (1982 in Mühlpachr, 2008, s. 177 – 178) vymezuje čtyři typy problémového uspořádání rodin po rozvodu. Prvním typem je „systém s jedním kompasem“. Mezi rodičem (většinou matkou) a dítětem je silný vztah, přičemž dítě po rozvodu působí jako matčin kompas, respektive jako opora, ale také bariéra při utváření nového vztahu. Tento vztah má negativní dopady jak na matku, pro kterou není snadné navázat nové kontakty, tak i na dítě, které má tendence neustále matku chránit. Dále se jedná o typ uspořádání s názvem „bezmocný rodič“, kdy se rodič (většinou také matka) snaží dát určitým způsobem najevo jakousi bezmoc s cílem udržovat styky s bývalým manželem, což může vést k přetrvávání citů mezi ex-partnery. Třetím typem je tzv. „nerovný závod“, kdy má dítě ve své péči otec, a matka se snaží chovat tak, aby se nadále mohla s dítětem stýkat. Posledním typem uspořádání je „soutěž v bezmocnosti“, kdy ani jeden rodič o dítě nepečuje, což často vede ke vzniku deviantního až patologického chování dětí. 32
Ochrana zájmů dítěte je vložena do rukou orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a je podmíněna zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. V Úmluvě o právech dítěte, kterou schválilo OSN, je jasně vymezeno právo na styk s oběma rodiči, které by neplatilo pouze v případě fyzického či psychického ohrožování dítěte rodičem (Novák & Průchová, 2007). Jak dále uvádí Fučík (2013), dítě má tedy i po rozvodu rodičů kromě práva na výživné také právo na styk jak s rezidentním rodičem, tedy s tím, s kým po rozvodu žije, tak i s nerezidentním. Rozvodem dojde k rozpadu manželství, ale co se týče rodičovství, jsou oba rodiče povinni i poté plnit své role. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., respektive změna tohoto zákonu č. 91/1998 Sb. zakazuje rozvod, byl-li by v rozporu se zájmy dítěte. Jak říká Francová & Dvořáková Závodská (2010) povinen platit výživné je nerezidentní rodič, přičemž výši určuje soud po zjištění výše příjmů obou rodičů. Doba setkávání se s tímto rodičem by neměla být stanovena příliš pevně, naopak měla by být pružná, aby bylo možné ji přizpůsobovat změnám (Gardner, 1991; Warshak, 1996) a jak dodává Smith (2004), společně vykonávané aktivity by měly být přizpůsobené věku dětí. Mertin (2004) na to, aby dítě trávilo i po rozvodu čas s oběma rodiči, klade důraz. V opačném případě totiž vztah mezi nimi rychle chladne. Gardner (1991; Warshak, 1996) říká, že neméně důležité je to, aby se dítě co nejčastěji stýkalo s rodičem stejného pohlaví, není-li v jeho péči, protože dívka se musí identifikovat se svou matkou a chlapec se svým otcem, aby se naučili správnému chování k ostatním lidem. Domluva je ovšem jedna věc, a její provedení druhá. Již v kapitolách zabývajících se dopady rozvodu na rodiče jsem se zmínila o nabádání dítěte proti druhému rodiči, o čemž píše mnoho autorů (Černá, 2001; Francová & Dvořáková Závodská, 2010, Novák & Průchová, 2007). Rozvedení manželé jakožto rodiče často nedovedou své emoce vztahující se k partnerovi skrývat před dětmi, což může vést až k popuzování dítěte proti druhému rodiči, jež může mít formu jak přímou, tak i nepřímou a rodič to může dělat s plným vědomím, ale často i nevědomky. Toto ovlivňování dítěte vede ke snaze o zabránění styku dítěte s druhým rodičem používáním nejrůznějších typů výmluv, proč není zrovna ten který den možné styk s dítětem uskutečnit. Rodič někdy působí navenek tak, že s ničím nemá problém, dokonce je rád, že se dítě s druhým rodičem stýká, ale jejich styk blokuje a vymlouvá se na nenadálé okolnosti (např. nemoc dítěte, oslava narozenin příbuzných apod.). Výše popsané metody bránění styku dítěte většinou s nerezidentním rodičem mohou 33
vést až k tomu, že dítě se s tím ztotožní a samo začne odmítat styk s tímto rodičem. U dítěte postupně dochází ke vzniku traumatu rodiči vytvořenému. Právě s tím souvisí tzv. syndrom zavrženého rodiče, kdy se dítě ztotožní s postojem jednoho z rodičů a druhého cíleně odmítá. Mertin (2004) zdůrazňuje, že nejen rodiče navzájem, ale i prarodiče a ostatní členové rodiny často popouzí dítě proti jednomu z rodičů,
což pro dítě není jednoduché. Uvěří-li, postaví se proti tomuto rodiči a nebude s ním chtít nadále trávit čas, neuvěří-li, vztáhne vinu proti popouzejícím osobám. Důvodů, proč často matky brání styku otce s dětmi, vymezují Bakalář, Nováková, & Novák et al. (1996) hned několik. Motivem může být pomsta bývalému manželovi, ochrana dítěte, dále se může jednat o motiv bezpečnosti (zamezení dostupnosti informací o vlastní osobě manželovi prostřednictvím dítěte), motiv mocenský, motiv autority životního vzoru, motiv preventivně praktický (projev úplného konce manželství) a motiv obavy ze ztráty dítěte. Jak jsem již uvedla, v české praxi bývá častěji svěřeno dítě do výhradní péče matky a jelikož se k popouzení a bránění styku dítěte s druhým rodičem uchyluje spíše rodič rezidentní, bývá to většinou matka. Jak zdůrazňuje Černá (2001, s. 112; Warshak, 1996) „otec je pro psychosociální vývoj dítěte velmi významný“. Giddens (2013) píše, že podle názorů různých autorů způsobuje vyrůstání bez přítomnosti otce vážné sociální i osobnostní problémy dětí, podle jiných autorů není prvotně důležité, zda otec žije s dětmi a jejich matkou ve společné domácnosti a tvoří tak úplnou rodinu, důležitější je to, jak se otec zapojuje do života rodiny a jak vykonává svoji roli rodiče.
34
3. Shrnutí teoretické části I přes změny, ke kterým v instituci manželství a v rodině dochází, má rodina nezastupitelnou roli v úspěšné socializaci jedince. Právě rozvodem, který má vliv na jednotlivé členy, dochází k jejímu rozpadu. Existuje mnoho důvodů, proč se lidé rozhodnou manželství ukončit, a dále také faktory, které mají vliv na stabilitu manželství, jimiž jsem se v teoretické části práce podrobněji zabývala. Lidé se nejčastěji rozvádí v raných fázích manželství, přičemž častou příčinou rozvodu je nevěra. I když má rozvodový proces různé fáze, jež zahrnují prvotní úvahy o rozvodu vedoucí až k podání žádosti o rozvod a následné vyrovnávání se s touto situací a s novým životem, probíhá u každého člověka individuálně v závislosti na mnoha dalších okolnostech. V teoretické části práce jsem se zabývala dopady rozvodu na rodiče a děti. Rozvod má odlišné důsledky pro matky a pro otce. U žen často dochází ke zhoršení finanční situace, což vede k nutnosti více pracovat, a právě to může negativně ovlivnit množství času tráveného s dětmi. Muži často opouští společné bydlení a v případě, že je dítě svěřeno do péče matky, ztrácí s ním prvotní kontakt. Na prožívání rozvodu dětmi má vliv mnoho faktorů. Je důležité, jak spolu rodiče po rozvodu vychází, jaký vztah mají rodiče s dětmi a jak často se dítě stýká s nerezidentním rodičem. Právě tím, jak spolu rodiče po rozvodu vychází, a jaké dopady má jejich vztah na vztah s dětmi, se budu zabývat v následující výzkumné části práce. Kromě toho závisí důsledky rozvodu také na pohlaví, věku a psychickém a emocionálním stavu dítěte. Rozvod rodičů má vliv na budoucí intimní vztahy dětí. Porozvodové uspořádání péče o děti může mít tři podoby. Jedná se o výhradní péči jednoho z rodičů, střídavou péči a společnou péči. Výběr vhodné alternativy by měl vycházet z individuálních potřeb a možností každé rodiny. V České republice bývají dětí ve většině případů svěřovány do výhradní péče matky, což platí i pro můj výzkumný vzorek, kdy všechny děti po rozvodu rodičů žijí se svou matkou. Děti mají ale právo na oba rodiče, přičemž častý styk s otcem je pro jejich vývoj nezbytný. Právě to se odvíjí od vztahu mezi ex-manželi, o čemž budu pojednávat ve výzkumné části.
35
II. EMPIRICKÁ ČÁST
4. Metodologie Výzkum v rámci mé diplomové práce byl realizován na základě kvalitativního šetření, jehož dílčí kroky popíšu v této části. Postupně představím cíl výzkumu a výzkumné otázky, výzkumný soubor, metody, pomocí kterých jsem data sesbírala, a zmíním také důležité etické aspekty výzkumu. Hendl (2005, s. 48) popisuje průběh kvalitativního výzkumu tak, že „výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ Z definice vyplývá, že badatel v rámci kvalitativního šetření sestavuje hloubkový obraz zkoumané oblasti, zabývá se rozborem textů důležitých pro zjištění stavu o zkoumaném fenoménu, zjišťuje postoje respondentů, a to přímo v jejich přirozeném prostředí, což je podstatné.
4.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Při provádění kvalitativní výzkumné sondy je hned v počátečních fázích nezbytné stanovit si cíl výzkumu. Hlavním cílem mého šetření bylo zjistit, jak rozvedení lidé nyní, s odstupem času jednoho až pěti let po rozvodu, nahlíží na manželství, na rozvod a na uspořádání péče o děti, a jaký vliv má jejich současný vztah na vztah s dětmi. Maxwel (in Švaříček & Šeďová et al., 2007) rozlišuje tři roviny výzkumných cílů, přičemž zdůrazňuje důležitost jejich synergie, přesněji přibližováním se jednomu cíli docílíme, že budeme blíže dalšímu cíli. Prvním z nich je cíl intelektuální neboli akademický, který řeší, jak prováděný výzkum přispěje dosavadnímu vědeckému poznání. Mým cílem je přinést poznatky o rozvodech manželství a dopadech na zúčastněné osoby, zejména o tom, jakou podobu má péče o děti po rozvodu rodičů. Druhý cíl je praktický, přesněji jde o to, jakou perspektivu má náš výzkum pro praktickou využitelnost. Já bych ráda přiblížila rodičům, kterých se rozvod týká, jak významný vliv má na dítě vztah mezi jeho rodiči. Poslední typ výzkumného cíle se nazývá praktický, jinými slovy také osobní a zabývá se tím, jak výsledky výzkumného šetření rozšíří obzory a jaké budou mít využití pro výzkumníka samotného. Pro mne, jakožto budoucí sociální pedagožku, je cílem poznat specifika rozpadu manželství a rodiny, a to, jaké má tato situace dopady na samotné aktéry a jakou podobu má v těchto rodinách porozvodové uspořádání péče o děti. 36
Dalším krokem, který musí výzkumník učinit, je stanovení výzkumných otázek, které vychází z cíle výzkumu a zároveň vedou k jeho dosažení. Kromě toho určují směr celého výzkumu (Švaříček & Šeďová et al., 2007). Stanovila jsem si tři vedle sebe stojící výzkumné otázky: 1) Jak respondenti vnímají příčiny, průběh a dopady rozvodu? 2) Jak respondenti vnímají uspořádání péče o děti po rozvodu? 3) Zda a jak se vztah mezi rozvedenými manželi promítá do jejich vztahu s dětmi? Při stanovování výzkumných otázek jsem se nejprve zaměřovala na to, co respondenti označují jako důvod rozvodu, jak z jejich pohledu rozvod probíhal a jak vnímají jeho dopady na sebe samého a na děti. Dále bylo důležité zjistit, s kým po rozvodu děti žijí a jak se v péči o ně zapojuje nerezidentní rodič. Nakonec jsem se zaměřovala na to, jestli má vztah mezi ex-manželi vliv na vztah s dětmi a jakých podob nabývá.
4.2 Výzkumný vzorek Dále jsem přistoupila ke stanovení výzkumného vzorku, přičemž jeho vytvoření musí být dle Švaříčka & Šeďové et al. (2007) záměrné. Ve snaze získat respondenty jsem oslovovala osoby ve svém okolí. Získávání respondentů pro můj výzkum nebylo jednoduché, protože jednou z podmínek, jak se zmíním dále, bylo provést rozhovor s oběma rozvedenými partnery, což představovalo vždy alespoň z jedné strany problém. Můj výzkumný vzorek je tvořen čtyřmi rozvedenými páry, které mají společné dítě a doba od jejich rozvodu je jeden rok až pět let. Ochota provést rozhovor ze strany obou ex-manželů, společné dítě a doba od rozvodu v rozmezí jednoho roku až pěti let byly mými kritérii výběru respondentů. Kromě doby od rozvodu jsem zjišťovala jejich věk, nejvyšší dosažené vzdělání a věk dětí v době rozvodu. Všechny tyto informace jsou zobrazeny v následující tabulce, ve které jsou respondenti seřazeni dle doby, která již uplynula od jejich rozvodu.
37
Tabulka se základními informacemi o respondentech
Jméno
Věk
Vzdělání
Doba od rozvodu
Děti a jejich věk při rozvodu
Edita
40
SOŠ
1 rok
Jakub (20), Martin (19)
Jiří
40
SOŠ
1 rok
Jakub (20), Martin (19)
Klára
35
SOŠ
3 roky
Klaudie (9), Dita (4)
Radek
37
SOU
3 roky
Klaudie (9), Dita (4)
Helena
34
SOŠ
5 let
Kamila (4), Pavel (11)
Bedřich
43
SOŠ
5 let
Kamila (4)
Daniela
49
SOU
5 let
Kristýna (4)
Kryštof
54
SOU
5 let
Kristýna (4)
4.3 Metody sběru dat Sběr dat jsem prováděla pomocí hloubkových polostrukturovaných rozhovorů, což je v rámci kvalitativního výzkumu nejvyužívanější metoda. Dle Švaříčka & Šeďové et al. (2007, s. 13) je cílem této metody „získat detailní a komplexní informace o studovaném jevu“. Jinými slovy důležité je zachytit z pozorované reality co nejvíce. Z výzkumných otázek jsem tedy vytvořila tazatelské schéma složené převážně z otevřených otázek, což je dle Švaříčka & Šeďové et al. (2007) v tomto případě velmi důležité, protože respondenti nejsou omezeni výběrem alternativ odpovědí a svá 38
vyjádření mohou dále vysvětlovat a rozvíjet. Rozhovory jsem realizovala v průběhu listopadu a prosince 2014 a jejich průměrná délka byla 45 minut. Důležité bylo všechny rozhovory nahrát na diktafon, protože jak zdůrazňuje Švaříček & Šeďová et al. (2007), i případě, že by si badatel byl schopný zapamatovat výpovědi respondentů, zajisté mu v paměti neutkví výrazy jiné než slovní povahy, jako například smích či protáhlá pauza mezi větami. Následně bylo dle autorů nutné celý rozhovor doslovně přepsat, abych se k získaným údajům v průběhu analýzy dat mohla opětovně vracet a hledat mezi nimi vzájemné vztahy.
4.4 Vstup do terénu Jak jsem již uvedla, jednou z podstat kvalitativního výzkumu je realizace rozhovorů v přirozeném prostředí respondentů. Respondentům jsem vždy nabídla, aby si místo pro náš rozhovor vybrali sami. Důležité bylo zvolit pro ně bezpečné, klidné a nerušené prostředí. S většinou z nich jsem se scházela přímo u nich doma. Do terénu jsem vystupovala v roli výzkumníka – cizince. Kromě této role existují ještě další tři pozice výzkumníka v terénu, o čemž píše Švaříček & Šeďová et al. (2007), přičemž zmiňují také rizika každé z rolí. Role, ve které jsem vystupovala, je charakteristická tím, že respondenti často nejsou dostatečně otevření, jejich odpovědi jsou vyhýbavé, nebo se naopak přetváří. Před samotným začátkem každého rozhovoru jsem tedy respondenty ujistila, že i přes nutnost pořízení audio nahrávky, bude zachována anonymita a veškeré získané údaje budou využity jen v rámci mojí diplomové práce.
4. 5 Etické dimenze výzkumu Etické otázky prostupují celým procesem kvalitativního výzkumu, přičemž Švaříček & Šeďová et al. (2007) vymezují tři hlavní principy. Jedná se o důvěrnost, poučený souhlas a zpřístupnění práce účastníkům výzkumu. Abych zachovala důvěrnost, jména respondentů, ale také jejich dětí a ostatních osob a míst, o kterých hovořili, jsou v rámci celé práce smyšlená. Všechny respondenty jsem již v době, kdy jsem je oslovovala s prosbou uskutečnit rozhovor, ale i před samotným začátkem rozhovoru informovala o tématu rozhovoru, jeho průměrné délce a nezbytnosti pořízení audio záznamu s vysvětlením, k jakému účelu budou data využita, s čímž nikdo z nich
39
neměl problém. Po skončení rozhovoru jsem jim nabídla, že budou-li chtít, výzkumnou zprávu jim poskytnu k přečtení. Někteří z nich o to zájem jevili, jiní nikoliv.
5. Analýza a interpretace dat Jakmile jsem rozhovory doslovně přepsala, mohla jsem přistoupit k jejich analýze. Tu jsem prováděla pomocí techniky otevřeného kódování. Dle Švaříčka & Šeďové et al. (2007, s. 211) se jedná o „poměrně univerzální a efektivní způsob, jak nastartovat analýzu dat“. Autoři dále popisují postup této techniky, kterého jsem se při své analýze držela. Přepsaný text jsem rozdělila na významové jednotky, a k těm jsem následně přiřazovala různé kódy. V dalším kroku jsem přistoupila k řazení kódů do kategorií dle významu. Následujícím krokem analýzy dat po jejich kategorizaci, byla technika vyložení karet, při čemž jsem se také držela návodu, který popisují Švaříček & Šeďová et al. (2007). Kategorie jsem tedy uskupila a dále jsem převyprávěla kódy v nich obsažené. Strategií, kterou jsem v rámci svého výzkumu využívala, byla metoda konstantní komparace, kterou popisují Švaříček & Šeďová et al. (2007). Základem je porovnávání a hledání podobností a rozdílů. Ty jsem nejprve hledala v jednotlivých rozhovorech s respondenty, dále jsem porovnávala výpovědi ex-partnerů a nakonec jsem přešla k porovnávání typů rodin po rozvodu, respektive vztahů mezi ex-manželi a jejich vlivu na vztah s dětmi. Poté jsem vytvořila typologii vztahů mezi ex-manželi, což jsou jednotlivé kapitoly empirické části práce. Typologii vztahů jsem znázornila pomocí výzkumného schématu (viz kapitola „Vztah mezi ex-manželi a jeho vliv na děti“).
5.1 Pozitivní vztah ex-manželů Následující část práce se bude zabývat ex-manželi Helenou a Bedřichem. V současné době je to již pět let od jejich rozvodu. Co se týče vztahu, který spolu mají, oba dva říkají, že jsou dobří přátelé, kteří se na všem dokážou dohodnout. „Já myslím, že skvěle. Já myslím, že nemáme žádný spor. Peníze nebo cokoliv je potřeba“ (Bedřich). Helena, kromě toho, že má stále neomezený přístup do Bedřichova domu, dokonce hovoří i o trávení společných svátků či dovolených. „Joo, v pohodě. Ještě mám u něho 40
tisíc věcí, víš… To já mám vždycky klíče, tak když něco potřebuju, tak si k němu jedu, jo ☺ Posbírám si to… …když odjede, já mu tam chodím zalívat kvítka… Jakože si fakt rozumíme. Tak my sme se rozvedli a jeli sme spolu na dovolenou, strávili sme spolu Vánoce…“ I přes jistá nedorozumění, která popíšu níže, má tento pár bezproblémový přátelský vztah, což má značný vliv i na jejich dítě.
5.1.1 Manželství a jeho rozpad 5.1.1.1 Proč zrovna my? Když se Helena a Bedřich brali, byl mezi nimi desetiletý věkový rozdíl. Heleně bylo dvacet pět a Bedřichovi třicet pět, přičemž pro oba dva to bylo již druhé manželství a Helena měla z prvního vztahu syna Pavla. Shodují se na tom, že vstup do manželství u nich nebyl založen na citovém hledisku, byl spíše racionální volbou. „To bylo tak víceméně i z něho, z jeho strany i z mé strany z rozumu“ (Helena). Bedřich uvádí, že se jednalo spíše o právní ukotvení jejich dlouhodobého vztahu. „To byla spíš taková jakoby… Pokračování jako, jo, protože sme spolu žili spoustu let, jo… No protože sme už měli i dítě, jo, takže jako spíš to tak nějak legitimovat, jo…“
Důvodem,
proč se Helena chtěla vdát, nebylo jen to, že již měli s Bedřichem společné dítě, ale také materiální stránka. Nechtěla přijít o peníze, které investovala do jejich společného bydlení. Z Bedřichovy prvotní reakce byla ale Helena nemile zaskočena. „…říkám: „Proč se teda nevezmem, panebože?!“ Tak jako, s bývalou byl vzítej a to, máme děcko… …a hodně teda ty prachy pro mě hrály roli. „Já si vezmu jenom, koho budu milovat.“ Říkám: „Tak ty vole, máme děcko, ty mě nemiluješ, prostě supr.“ No a potom z ničeho nic teda po roce na to, tak mě požádal o ruku a pro mě to bylo takový „jó, konečně“, víš, taková ta chvilková euforie měsíční… …no a pak sem říkala, no tak on si mě stejně bere tak jako, že… Mně přišlo, jako bych ho do toho dotlačila, jo… I když já sem o tom teda jako nemluvila, asi si říkal: „Tak dobrý, máme děcko…“ Hlavně chtěl druhý, že…“ Dle názoru Heleny si ji Bedřich vzal jen proto, že to chtěla a protože on sám toužil po dalším dítěti. Tato okolnost se zřejmě podepsala na tom, že jejich manželství trvalo necelé dva roky, což je ale docela dlouhá doba na to, co Helena o svatbě vypovídá. „My sme se už po týdnu od svatby, sme se domlouvali o rozvodu, tak víceméně nám to skřípalo vlastně hned, že jo… Celou dobu. My sme se vlastně brat vůbec neměli.“ V tomto případě bylo zřejmě početí dítěte hned v raném 41
stádiu jejich vztahu jakýmsi nedopatřením a právě společné dítě bylo to, co drželo partnery pohromadě. Ohlédne-li se Helena do minulosti, říká, že zpočátku sice Bedřicha milovala, postupem času se ale její city k němu změnily a začala ho vnímat jako kamaráda. „…fascinovalo mě, že je na úrovni, že je prostě úplně jinde, jinej levl, jo… Tak to mě taky tak přitahovalo samozřejmě svým způsobem, a pak sem se do něho samozřejmě zamilovala… …až už sem u něho bydlela, tak vlastně my sme byli nejlepší kámoši, a to je všecko. To jako ale, v té době to nebylo manželství, jak má byt. Kamarádi na úrovni. ☺“ Jak uvádí Helena, od počátku ji přitahoval spíše Bedřichův životní styl než jeho charakterové vlastnosti. Bedřich i Helena zastávají názor, že spousta manželství z různých důvodů přetrvává i přesto, že mají problémy, které by bylo lepší vyřešit rozvodem. Nejčastějším hlediskem, jak uvádí Bedřich, jsou děti, které ale dle jeho názoru rozvodu stejně nezabrání. „Myslim si, že právě spousta těch krizí, vidím to ve svým okolí, se neřeší právě proto, že mají ty děti, no… Tak to nedělají… Ale samozřejmě jako tím pádem podle mě jenom voddalujou něco, co nastane, a že to není správný.“ Také Helena uvádí příklad ze svého okolí, kdy ženy dají přednost životu v přepychu na úkor spokojeného manželství. „No tak věřím, věřím tomu, že spousta ženskejch v blahobytu zůstane i přes všecky krize. Hm, znám i hodně takovejch. A má prostě třeba bokem milenca a je spokojená, šťastná rodinka navenek a všecko.“ Bedřich tvrdí, že ať už přijdou jakékoliv krizové situace, nejdůležitější je, jestli mezi oběma partnery navzájem přetrvává citové pouto. V tom případě lze společnými silami překonat téměř vše. „Takhle, pokud tam trvá ten citovej vztah, tak si myslím, že ten zbytek se nějakým způsobem dá uspořádat, pokud ty povahy nejsou fakt jako diametrálně vodlišný. Pokud to tam není, tak si myslím, že to je jenom otázka času, než se to třeba zvopakuje…“ Prvotní myšlenka rozvodu vycházela z Bedřicha, ale oficiálně tento krok udělala Helena. Oba se shodují na tom, že rozvod sice vyvolal Bedřich, ale výpovědi týkající se reakcí, jsou už rozdílné. „Kdyby třeba ten Bedřich řekl „ne, prostě neblbni, chcu byt s tebou“ a nevím co, tak bysme to asi řešili asi jako delší dobu“ (Helena). Zatímco Helena říká, že Bedřich ihned přistoupil na podání žádosti o rozvod, Bedřich namítá, že sice podnět vycházel z něj, ale chtěl situaci ještě nějak řešit a samotnému rozvodu se bránil. „Já sem se nechtěl rozvádět, jo, řeknu to tak, že sem sice jako načal nějakou diskuzi, řek sem, jak to je, ale nemyslel sem si jako, že to vyústí v todle, jo, jako, že bude ta reakce prostě taková… Dokonce sem i přesvědčoval jako Helenu, abychom 42
to nedělali, ale ona už prostě jako byla přesvědčená, jo…“ Co se týče důvodu rozvodu, Bedřich hovoří o ztrátě citového pouta, která vedla jednak k jeho vnitřní nespokojenosti a také k tomu, že se odmítal nadále přizpůsobovat rodinnému životnímu stylu namísto svobodnému jednání. „No, já bych to řekl tak, že tam bylo oslabení toho citu, jo, takový jako prostě… Nebyl sem spokojenej v tom manželství, no… …mně víc vyhovuje asi ta volnost… Jo, že takovej ten pravidelnej rytmus nějakej rodinnej jako… V tu chvíli prostě sem se tam necejtil komfortně, jo, řekněme… ☺“ Helena to cítila stejně. Ve vztahu také nebyla spokojená a to proto, že volnost, kterou Bedřich vyžadoval a dopřával, jí naopak nevyhovovala. Ona chtěla pevné rodinné zázemí, čehož se od Bedřicha, který byl zvyklý žít naprosto odlišným způsobem, nikdy nedočkala. „…on má jinej svět, že potřebuje ženskou, která je ambiciózní, která… …on mně třeba jako řekl: „Jeď si klidně na čtrnáct dní s holkama někam, já budu s malou.“ Víš, každej takhle jako zvlášť všechno, ale jako on takovej vztah potřebuje, já ne-e. Nebo takhle, nedokážu si představit i to, že Bedřich teďka, jak začal v té politice, tak si nedokážu představit, že bych s ním měla byt. Já prostě do té vyšší vrstvy v uvozovkách, i když jsou to prasata, tak prostě nezapadnu, jo. Protože sem byla věčně sama doma. Když vezmu sex, to, že on chodil do hospody a prostě… Říkám: „přijdi aspoň brzo“, jo, a nepřišel a víceméně sem byla už někde… Tak sem řekla: „a dost“. To, jakou bude mít jejich manželství podobu, mohli Helena a Bedřich víceméně předpokládat, když, jak říkají, důvodem sňatku bylo společné dítě a téměř od začátku měli spíše kamarádský nežli partnerský vztah. Otazník visí ale nad příčinou rozvodu, respektive nad tím, zda jsou Bedřichovy výroky zahrnující „oslabení citu“, „nebyl sem spokojenej“, „vyhovuje mi volnost“, „necejtil jsem se komfortně“ opravdu důvodem k rozvodu a jestli není za jeho chováním skryto něco hlubšího. K těmto otázkám mě přivádí nejen současný přátelský vztah respondentů, jak jsem uvedla již na začátku, ale také Helenina výpověď týkající se důvodu navození prvotního vztahu s Bedřichem: „…v té době se vykládalo o něm, že je gay, tak já sem chtěla vyzkoušet, jestli je, nebo není…“
5.1.1.2 Jaké to bylo? Respondenti zpočátku přemýšleli o návštěvě manželské poradny, ale nakonec tuto možnost zavrhli, protože, jak oba uvádí, v jejich případě byl rozvod oboustranným nejpřijatelnějším východiskem. „To sme mluvili, ale nikdy sme tam nebyli. Já sem stejně viděla, že nám to stejně nepomůže, že on má jinej svět“ (Helena). Rozvod Heleny 43
a Bedřicha probíhal bez nějakých větších nedorozumění, na všem se spolu dohodli tak, aby to oběma vyhovovalo. „My sme se jako domluvili. My sme sedli a říkáme, že to stejně nemá cenu, no tak jako, že se rozvedem“ (Helena). I když se Helena s Bedřichem rozvedli, nadále spolu bydleli v jednom domě jako přátelé s tím rozdílem, že spali odděleně. „My sme tam vlastně víceméně žili furt dál jako manželé… …akorát sme spali každej zvlášť. Tak to byla taková hrozná sranda. A střídali sme si Kamču, že jednou spala se mnou dole a jednou spala s ním na vrchu.“ Právě skutečnost, že spolu respondenti dokázali bez problémů žít v jedné domácnosti i po rozvodu, dokazuje, že, jak sami říkají, celé jejich manželství bylo spíše soužití dvou přátel. Bedřichovi příbuzní žijí na různých místech republiky, moc často se s nimi nestýká, tudíž s nimi ani rozpad svého manželství nijak zvlášť neřešil. Helena říká, že pro její příbuzné rozvod nebyl žádným překvapením, protože její matka tušila od prvopočátku, že důvodem uzavření jejich manželství je pouze společné dítě. „Mamka řekla, že to věděla od začátku třeba… …že se berem, tak jako, že se berem…“ Jelikož rozvod Heleny a Bedřicha byl založen na vzájemné dohodě mezi nimi dvěma, nepociťovali žádnou výraznou potřebu psychické podpory. Bedřich ale říká, že pokud si to člověk neprožije na vlastní kůži, může pouze udělovat rady, aniž by se do druhého dostatečně vcítil. „Ale je to tak, že stejnak jako ty lidi v okolí nejsou vevnitř, tak jako sice můžou nějakým způsobem radit, ale jako ste strašně daleko vod toho, jo, když to necejtíte, jak ten člověk, tak to je…“ Právě to byl případ Heleny a jejího kamaráda, jehož pocity vztahující se k rozvodu byly velmi negativní. Jelikož Helena věděla, co si prožívá, pomáhala mu, aby se s rozvodem vyrovnal. „Noo, a já sem vlastně v té době pak začala kamošit s Pálerem, že, protože on se taky rozváděl, takže my sme si o tom vykládali……to víceméně sem mu pomáhala já tomu Pálerovi, jo… Sice sem měla svoje, ale dokázala sem se jak kdyby do něho vcítit jakože, on to teda jako těžko nesl…“ Právě toto vzájemné „vylévání srdíček“ vedlo za nějaký čas k rozvinutí intimního vztahu mezi Helenou a jejím kamarádem. „…no a tím, po půl roce tady takovým tím vykládáním sme se dali jakože taky dohromady, že…“
44
5.1.2 Důsledky rozpadu manželství 5.1.2.1 Dopady na rodiče Jak jsem již uvedla, Helena je dvakrát rozvedená, přičemž z prvního manželství má syna Pavla. Při prvním sňatku se musela nechat zplnoletnit, protože jí bylo pouhých sedmnáct let. Důvody uzavření manželství u ní byly v obou případech téměř totožné. Poprvé byla těhotná, podruhé, jak uvedla, se vdala z racionálního hlediska, protože s partnerem již měli dítě. Helena nevylučuje možnost, že by se vdala potřetí, naopak zastává názor, že vstup do manželství ve vyšším věku je jistější. Jako důvod případného dalšího sňatku uvádí opět dítě. „No celou dobu říkám, že ne. Že jako svatbu už jako nee. Zas jako nemůžu říct, že, nikdy neříkej nikdy, třeba kdybysme měli děcko… …jako myslím si, že teď kdybych se měla ještě někdy vdávat, tak už se fakt vezmu, tak jako si myslím, že z mé strany by to už vydrželo… Že už bych stejně pro to dělala asi jako všechno. Člověk už to má srovnaný, má, už je víceméně zabezpečenej…“ Otázkou ale je, podle čeho Helena soudí, že by v pořadí již třetí manželství, důvodem jehož uzavření by opět bylo dítě, nyní mělo oproti těm předchozím vydržet. Současný pohled respondentů na jejich rozvod není jednotný. „Jakože sem udělala dobře“ (Helena). Zatímco Helena rozvodu nelituje a jeví se jí jako správné řešení, Bedřich se zamýšlí nad tím, zda by nyní nejednal odlišně. Na jednu stranu je spokojen se životem, ve kterém převládá svoboda, na druhou stranu ale zvažuje, jestli nebyl jejich rozvod příliš uspěchaný a nešlo zkusit problémy řešit nejprve jinak. „Svým způsobem mi to vyhovuje, ale jako nejsem spokojenej jako samozřejmě… A myslím si, že, protože to vidím ve svým okolí, že spousta lidí prostě je nadále spolu, i když prostě třeba vopravdu už citově to není vono, ale prostě nějak sou schopni spolu žít, a třeba to nemusí bejt problém, jo, protože jako nikdo většinou, nikdo se s nikým nemiluje prostě až do smrti. Takže já myslím, že takových je většina, až na výjimky. Takže možná prostě kdybysme to tehdy prostě nějakým způsobem ustáli, tak si myslím, že možná to mohlo ještě nějak klapnout.“ Otázkou ale je, co by se tímto jednáním vyřešilo, když Bedřich přiznal, že ohlížení se na rodinu pro něj není přijatelné, zatímco Helena uvedla, že jí zase nevyhovuje žít vedle sebe jako cizí lidé s naprosto odlišnými životy.
45
5.1.2.2 Dopady na děti 5.1.2.2.1 Jak to bude dál? V době, kdy Helena a Bedřich začali řešit, že se rozvedou, neměla jejich dcera ještě ani čtyři roky. Jak jsem již uvedla, respondenti spolu po celou dobu dobře vychází a bydleli společně nadále nějaký čas i po rozvodu. Komunikace týkající se rozvodu s Kamilou tedy ani neprobíhala. Synovi, kterého má Helena z prvního manželství, bylo v době rozvodu s Bedřichem jedenáct let, přičemž ani s ním neprobíhaly žádné rozsáhlé debaty na toto téma. Helena uvádí, že je to asi povahou jejich dětí, ale nikdy neměla pocit, že by je rozvod nějak zasáhl. „Kamča byla malá, takže ta to vůbec neřešila, ta to neřeší to doteď, protože ona vůbec neví, která bije jako, jo… Anebo ví, která bije, ale ona už to tak prostě bere, protože byla maličká. A Pavlík, tomu to bylo úplně jedno. Já mám tak flegmatický tady na tohle děti, že… Anebo takhle, nepociťovala sem, že by oni něco pociťovaly, jo…“ Bedřich souhlasí s Helenou v postoji zapříčiněném povahou dcery a dodává, že kromě udržování dobrých vztahů se svou bývalou manželkou má na dceřin postoj kladný vliv také skutečnost, že bydlí blízko a často se navštěvují. „No tak hlavně tam hraje roli podle mě i to, že sme kousek od sebe, blízko, dost často se vidíme všichni, že de facto spolu komunikujeme jako pozitivně a taky je to asi o ní, no, že má takovou povahu.“
5.1.2.2.2 Vliv rozvodu na sociální kapitál dětí Jak jsem již uvedla, i po rozvodu žili Helena a Bedřich spolu s dětmi nějakou dobu společně. V této době si Helena hledala nové bydlení, ale nakonec si nechala postavit dům ve stejné vesnici, kde žila doposud s Bedřichem. Respondenti se shodují na tom, že od samého začátku brali jako samozřejmé, že bude mít dceru v péči Helena. „…připadalo mi to takhle jako automaticky… Ani sem tehdy třeba netušil, že je třeba možnost nějaký střídavý péče“ (Bedřich). I kdyby o této možnosti Bedřich věděl, s největší pravděpodobností by ji stejně nevyužil, protože, jak uvádí Helena, je často velmi zaneprázdněn svou prací. „Vůbec sme se o tom nebavili. Děcko patří, zrovna v našem případě, určitě ke mně, ale s tím, že tam sme se vyloženě hnedka domluvili bez nějakých hádek, jako zabraňovat ve vídání v žádným případě, hlavně on sám ví, že na to by neměl čas na malou. Nedal by to. Dennodenně ju mít, ne-e.“ Stejně jako nedělá respondentům potíže dohodnout se na styku s dětmi, i rodiny rodičů se v péči 46
o dítě bezproblémově zapojují. „Já myslím, že dobře. Jo, určitě. Babičky, všecko funguje“ (Bedřich). Helena říká, že má se svými dětmi přátelský a otevřený vztah, který je iniciován více z její strany. S dospívajícím synem jezdí společně na zábavy, a jelikož má přítele, který s dětmi dobře vychází, podnikají dohromady různé výlety. „Bavíme se o všem. Ale musím se ho zeptat, není to tak, že za mnou příde… Vem si, že my s Pájem jezdíme na čochy jako. Co sem s tím přítelem, tak jezdíme víc na ty výlety, protože já s něma sama, třeba i jako dovolenou, sem jako nikdy… Za A jako prachy a za B tak jako sama se mně nechtělo samotné a to…“ Bedřich je s Helenou dohodnut na pravidelných intervalech, kdy tráví se svou dcerou čas a navíc udává, že potřebuji-li některý z nich změnu, není problém se dohodnout, přičemž tento společný čas vyplňují kromě denních povinností nejrůznějšími aktivitami. „Jo, jako pravidlo je jednou za čtrnáct dní víkend, to znamená pátek, sobota, neděle, pak jednou týdně jako každej den, jeden den v týdnu pravidelně a plus samozřejmě někdy navíc, když to potřebuju přehodit nebo nemůžu… …nebo si ju třeba vezmu nějaký vodpoledne, když Helena nemůže… …my to máme skoro takový jako něco mezi tím půjčováním a tou střídavou péčí… Tak když sme v týdnu, že jo, tak přijde ze školy, udělají se úkoly, klasika… A o víkendu buď se snažim naplánovat prostě nějakej program…“ Jak jsem již uvedla, vztah mezi manželi byl ovlivněn Bedřichovou politickou angažovaností. Právě to má teď dle Heleny vliv i na jeho vztah s dcerou. Helena hovoří o situacích, kdy podle ní bývalý manžel využívá jejich dceru ke svému zviditelnění. Kamila, která je velmi ráda středem pozornosti, s tím nejspíš nemá problém, ale Heleně jeho chování v tomto ohledu vadí. „A hlavně takový to, on je středem pozornosti a mně vadí třeba už jen to, že tu Kamilu tahá na ty akce a teď prostě, on ju bere, jak kdyby láká ty lidi na ňu, víš… Jako mně tohle hrozně vadí. …taková ta reklamní kampaň trošičku. Jako aby ukázal na sebe, jakej je třeba vzornej taťka…“ Helena také říká, že podle ní se dceři z důvodu pracovní vytíženosti často Bedřich nemůže naplno věnovat. „Je pravda, že k němu nechce tak zas až tak často, ale když je tam návštěva, tak ona chce. …ale jinak ona říká, že já sem jenom u počítača a on se jí jako moc, má moc práce, on má, že jo… Furt telefonuje…“ Bedřich je ale přesvědčen, že společný čas s dcerou je chtěný z obou stran, přičemž on se vždy snaží naplánovat takové aktivity, které budou oběma nejlépe vyhovovat. „Já se jí snažim ten program dělat tak, aby to bylo v pohodě pro voba… Takže já nevim, zatím to funguje dobře, no.“ Právě společné chvilky s dcerou si Bedřich užívá, dokud může, 47
protože připouští možnost, že až přijde dcera do puberty, nebude s ním chtít trávit tolik volného času jako v současnosti. „…zatím si to užívám, dokud se mnou chce být, jo, ale netuším, až jí bude patnáct, jesi bude chtít strávit s tatínkem víkendy, jo…“ Ať už se jedná o školní povinnosti nebo zájmové kroužky, zapojují se v péči o dítě oba rodiče. „Nebo když potřebuju, aby ju vyzvedl ze škole, zavezl mně ju do práce, to my máme úplně supr na tohle, je na telefonu. Když ju má, tak vlastně každou středu, tak s ňou píše úlohy“ (Helena). Jak ale Helena dodává, což se také zajisté odvíjí od převažující doby, kterou s dcerou tráví, na školních povinnostech se podílí ve větší míře ona než Bedřich. „…ale jako učení, když řeknu, tak se naučte spolu matiku, protože ona plave v matice, tak to ne. Takže víceméně se s ňou já, jenom já.“ Co se týče peněz za mimoškolní aktivity nebo pro dítě potřebné věci, Helena i Bedřich se shodují, že nemají problém se dohodnout na společném financování nad rámec výživného. „Když něco potřebuje do školy, tak jí to koupím. Jako mimo samozřejmě výživný a tady tyto věci“ (Bedřich). Respondenti se jednoznačně shodují na tom, že podle jejich názoru se rozvod na dceři nijak negativně nepodepsal. Helena dokonce zmínila, že již ve svém věku se dcera těší, až se vdá a bude mít rodinu. „Ta už plánuje teďka miminko v devíti letech, že si vezme toho Radimka a budou mít spolu to miminko…“ Helena ale hovoří o negativním dopadu rozvodu na jejího syna z prvního manželství, kterému podle ní chybí v rodině mužský vzor. „Jako jinak dobrý, akorát nic nedělá. To mě štve. Nemá tu mužskou ruku, já když ho pošlu za taťkem mým ven dělat něco, tak on během deseti minut mi volá, že se mu tam jen plete.“ Kromě toho, že jsou rodiče Kamily po celou dobu dobří přátelé, Bedřich vysvětluje dceřin postoj zejména skutečností, že rozvod proběhl zcela hladce bez jakýchkoliv větších rozepří mezi rodiči. „Vona si nezažila nic špatnýho, jo, třeba voproti třeba mně… Samozřejmě byla nějaká hádka vobčas, jo, ale nic dramatickýho, aspoň co si teda pamatuju, jo, takže jako neměla podle mě nic, že by někde stála v koutě a čuměla, co ty dva dělaj jako, jo…“ Bedřich je tedy přesvědčen, že kromě podmínek, za jakých rozvod probíhá, má na vnímání dětí vliv také jejich věk, přičemž hůře to podle něj snáší starší děti, které již mají více rozumu a uvědomují si, co se s jejich rodinou děje. „Já to vidím na té Kamči prostě, ona to tak nějak jako bere úplně teďka přirozeně, že je se mnou, je tam, i když ví samozřejmě, že by to mělo bejt jinak, ale nemá s tím žádnej problém. Kdežto myslim si, že když by se to mělo řešit třeba v nějakým věku pozdějším, tak že možná to může přinýst nějaký 48
potíže.“ Jako příklad negativního ovlivnění dítěte rozvodem uvádí sebe. Problémy rodičů vedly k tomu, že byl Bedřich v dětství a dospívání odkázán spíše sám na sebe namísto jejich podpory a nikdy nezažil pocit rodinné soudržnosti, protože, jak jsem již uvedla, jeho rodina žije v různých koutech republiky. „Já si myslím, že určitě mě to ovlivnilo… …prostě tím, že to nebylo harmonický v tý rodině, tak právě to možná vedlo k tomu, že sem musel bejt víc samostatnej… …ta samostatnost přerostla až v to, že prostě mně potom to víc vyhovuje… My máme rodinu prostě po celý republice, jo… …takže není to takový to, že prostě v jednom baráku sou dvě generace třeba…“ Právě styl života, na který byl Bedřich zvyklý ve své rodině, je zřejmě důvodem, proč i v dospělosti dává přednost větší svobodě před rodinnou pospolitostí.
5.2 Negativní vztah ex-manželů Tato kapitola pojednává o bývalých manželích Daniele a Kryštofovi, kteří v současné době, respektive pět let po rozvodu, mají negativní vztah. Podle Daniely spolu nekomunikují vůbec, podle Kryštofa jen v záležitostech týkajících se jejich dcery. Právě tato komunikace, jak ji Kryštof popisuje, je ale velmi problémová, protože s bývalou manželkou se nelze na ničem dohodnout a Kryštofovi dle jeho slov dceru půjčovat nechce. „No samozřejmě máme furt spory, teda já s ní spory nemám, ale ona má, ona má pořád nějaký požadavky, pořád nějaký výmysly, pořád něco by chtěla furt něco řešit a todle to, i když prostě já už s ní řešit nic nechci. Já sem s ní chtěl řešit jenom to, kdy bude chodit ke mně dcera má a to s ní prostě řešit nejde… …ve své podstatě sme byli na něčem domluvený, což nějakou dobu fungovalo, ale pak z její strany zase přestalo fungovat, vymejšlela jiný věci, snažila se prostě, aby dcera ke mně nechodila… …když sem zavolal, že jako bych, že by měla dcera teda jako přijít ke mně, tak mi na to odpověděla, abych neotravoval… A takle ta komunikace prostě existuje mezi náma dvouma.“ Daniela naopak tvrdí, že Kryštof o dceru nejeví žádný zájem. „No tak jako nevidím u něho jako žádnou snahu…“ Respondenti spolu nejsou v běžném kontaktu, a když už jsou nuceni spolu komunikovat ohledně dítěte, nedokážou se dohodnout na společném kompromisu, který by vyhovoval oběma stranám. Diametrálně odlišné jsou často i jejich výpovědi týkající se samotného rozvodu.
49
5.2.1. Manželství a jeho rozpad 5.2.1.1 Proč zrovna my? Podle Daniely a Kryštofa bývá důvodem sňatku láska, zisky nebo založení rodiny. Pro oba respondenty se jednalo již o druhé manželství, tudíž do něj vstupovali ve vyšším věku. Daniele bylo třicet šest let a Kryštofovi čtyřicet jedna let. Oba se shodují na tom, že zpočátku byli v manželství spokojeni. „Ze začátku jo, to jako jo, ale fakt jenom krátce ze začátku“ (Daniela). Doba, po které se v manželství přestali cítit dobře, se u nich liší. Zatímco Daniela řekla, že byla šťastná jen chvilku, Kryštof uvádí, že začal být nespokojen až po delší době. „No, tak po nějakých pěti letech…“ Doba, kterou Kryštof uvádí, by vzhledem k jeho výpovědi týkající se délky společného života znamenala spokojené soužití po většinu manželství. Respondenti se totiž neshodují na délce jejich manželství. Zatímco Kryštof uvádí, že trvalo pouhých sedm let, Daniela říká, že devět. Podle toho, co řekla Daniela, lze soudit, že v manželství v podstatě spokojená nebyla. Ať už trvalo sedm nebo devět let, je otázkou, proč v něm tedy setrvávala i přesto takovou dobu. Podle Daniely se lidé často snaží udržet rodinu kvůli dětem nebo společným financím. „To víš, že se rozhodujou někteří podle toho, že některý sou zabezpečený, třeba ta ženská nemusí chodit do práce, takže sou na tom líp, víš co… Ale jo, sou určitě lidi, kteří se nerozvedou, aby ty děti to, ale když pak vidí, že se trápěj daleko víc než to, takže je fakt lepší doopravdy, aby ty lidi od sebe odešli, než to zase jako držet jenom kvůli tomu, ať maj mámu a tátu, že jo.“ Z toho, co Daniela říká, lze vyvodit, že dítě u ní nebylo důvodem odkládání rozvodu. Vzhledem k tomu, že Kryštof ale Daniele zrekonstruovaný byt a veškerý majetek ponechal a sám domov opustil pouze se svými osobními věcmi, důvodem Danielina setrvávání v manželství zřejmě nebyly ani finance a majetek. „…já sem jí vlastně nechal veškerej majetek nabytej a odstěhoval sem se do podnájmu a vlastně sem jí všechno nechal. Odešel sem, dá se říct takzvaně „s igelitkama“. A zařizoval sem se znova“ (Kryštof). Důvodem tohoto činu bylo podle Kryštofa vyhovění manželce a snaha o vyhnutí se rozporům spojeným s majetkovým vypořádáváním. „Abych měl klid. …ona byla vždycky taková, že prostě chtěla mít všechno. Takže já sem radši nechtěl mít nic a sem spokojenej, když nic nemám.“ Vzhledem ke Kryštofovým finančním problémům, o kterých hovořila Daniela, se zde ale nabízí jiné vysvětlení přepsání veškerého majetku na bývalou manželku. „…pak vlastně přestal vlastně platit všechny ty jeho peníze a všechny ty jeho dluhy a tak přestal platit a vlastně exekutoři chodili za mnou, že jo. To nikoho pak 50
nezajímalo, že máš jako udělaný vyrovnání, každýho zajímalo jenom kde to zaplatit, že jo. A copak se můžeš soudit? Kolik sem za něj musela kolikrát zaplatit peněz a všechno.“ Člověku, který nic nemá, nemají co vzít. Žádost o rozvod podal Kryštof, ale jak říká Daniela, bylo to na její popud. „Já sem třeba Kryštofovi říkala už dávno, ať podá žádost o rozvod a on pak šel a dal ji, že jo.“ Oba respondenti se shodují, že rozvod je až krajním řešením krizí v manželství. Daniela považuje za důležité o problémech, které se během společného soužití vyskytnou, mluvit, protože nic není tak horké, jak to zpočátku vypadá. „Jako domluvou, všechno se dá vyřešit, že jo. Hned na začátku, no, když ty problémy začnou. Ne to v sobě dusit, ale fakt si to vyříkat.“ Ke komunikaci jsou ale potřeba dva. Neprojeví-li druhý partner
zájem
krize
řešit,
je
jakákoliv
jednostranná
snaha
zbytečná.
„Tam je to dovopravdy o těch dvouch. Ne jenom o tom jednom, že jo, že když jeden dává a ten druhej bude jenom brát, tak je to vlastně o ničem, že jo. Takže s tím pak už nic neuděláš“ (Daniela). Respondenti se shodují na tom, že zpočátku, respektive dva roky, jak říká Kryštof, se své problémy snažili řešit. „Řešili sme je dva roky. Řešili sme je tak, že sme se napřed snažili se nějakým způsobem domluvit na všem a todle to, chvilku to fungovalo, pak to zas už nefungovalo……ty všechny domluvy z její strany prostě neplatily, no“ (Kryštof). Důvodem, proč nešlo problémy řešit například společně dohodnutým kompromisem, je podle Daniely to, že pro Kryštofa nebylo nic, co udělala, dost dobré. „…všechno se dá řešit, ale tady to prostě fakt nešlo, víš co. On byl vlastně zlej. Víš co, ať sem udělala, co sem udělala, všechno bylo špatně.“
Problémy
v manželství Daniely a Kryštofa vedly nakonec až k jeho rozpadu. Výpovědi týkající se důvodu jejich rozvodu jsou značně rozporuplné. Daniela připisuje vinu Kryštofovu chování zahrnujícímu nadměrné požívání alkoholu, scházení se s lidmi, kteří jej odtahovali od rodiny či sebevědomé arogantní chování. „Co k tomu mohlo vest. Chlast. A vlastně ten jeho kamarád pak, kterej mu, víš, jako vysloveně ho provokoval k tomu jako, proč jako chodí domů, a takový… No chlast, vem si, že přišel semka do tejdna vožralej a když nepřišel vožralej, tak se sebral a udělal takovou provokaci, aby běžel do hospody. Pak se začal fakt chovat jako né jak člověk, ale… Jak jako začal vydělávat peníze, tak mu jako stouplo sebevědomí, že jo, takže on, víš co, on se bavil i s těma lidma, když si přišel pro vejplatu, tak jak s póvlem. No a pak na to taky dojel, že jo. S čím jak zacházíš, tím taky scházíš.“ Kryštof naopak mluví o psychických problémech bývalé ženy, jež se projevovaly výkyvy chování, kdy se u ní střídala dobrá nálada 51
s agresí. Kryštof zmiňuje také bod zlomu, který jej přiměl v manželství již déle nesetrvávat. O tom, co této situaci předcházelo, ale Kryštof nehovořil. „A co k tomu vedlo? Čím dál tím větší neshody mezi náma dvouma. … ona měla podle mě teda jako, když to tak vemu, tak trošku schizofrenii, protože já sem se chvílema bál, že na mě vytáhne i kudlu a zabodne mě. Ona už byla prostě chvíli v pohodě, chvíli jako v klidu, normálně sme se bavili a najednou prostě výbuchy vzteku a vyčítání všeho… Až to vyvrcholilo tím, když sem si jednou v zimě šel zapálit na balkón a ona mě tam zavřela, holce zakázala, aby mně otevřela a vlastně sem si musel zavolat městský, městskou policii, aby mě vysvobodili. To byla ta poslední kapka, no.“ Kryštof tedy pouze popisuje problémové chování bývalé manželky, ale nezmiňuje jiné okolnosti, které by mohly být příčinou právě takového jednání. Vzhledem k tomu, jaké důvody rozvodu uvedla Daniela, považuje zřejmě své chování, jež Kryštof popsal jako schizofrenní, naopak za přijatelné a odpovídající situaci, kdy si několikrát snažila s manželem promluvit a dohodnout se, ale vzhledem k tomu, že domů chodil opilý nebo nepřišel vůbec, nemohl podle ní očekávat vřelé přijetí.
5.2.1.2 Jaké to bylo? V době rozvodu byly dceři Daniely a Kryštofa pouhé čtyři roky. Respondenti se shodují, že již v tomto raném věku Kristýna o jejich partnerských problémech věděla. …ona řešila prostě veškerý problémy i před dcerou, aniž by to jako měla dělat a… Vlastně věděla, že není něco jako v pořádku, určitě“ (Kryštof). Kryštof připisuje vinu za řešení konfliktů před dcerou Daniele, zatímco ona Kryštofovi: „No aby ne, když on tady řval, viď, potácel se tady…“ Je zřejmé, že se respondenti v době manželství před dcerou hádali. Pokud ale v jejich manželství byly konflikty a z nich vyplývající hádky na denním pořádku a všichni tři žili v jednom bytě, nelze očekávat, že by se dcery nijak nedotkly. Na otázku, zda se respondenti před tím, než přistoupili na samotný rozvod, pokoušeli své problémy nějak řešit, například návštěvou manželské poradny, se mi dostaly naprosto protichůdné odpovědi. „Do manželský poradny sem nešel. Protože už sem potom nic nechtěl dávat dohromady, protože by to bylo stejně jenom na chvíli, tu ženskou by stejně nikdo nezměnil, ani žádná poradna“ (Kryštof). Zatímco Kryštof říká, že poradnu nenavštívil, protože neměl zájem v manželství setrvávat, podle Daniely 52
tam oba byli, i když na její popud a odděleně. „Každej zvlášť, ale jako nemělo to asi cenu. Jo, jako víš co, já sem mu řekla třeba, jesi by šel třeba do tý manželský poradny a on tam došel s tím, že sem ho tam poslala, takže to bylo stejně zbytečný, on to nechtěl asi moc řešit.“ Na skutečnosti, že Kryštof manželské problémy neměl zájem řešit, se oba respondenti shodli. Je ale otázkou, zda Kryštof Daniele lhal o návštěvě poradny a pokud by tam opravdu nebyl, jak by se potom dozvěděla, že řekl, že přišel na její popud. Respondenti se shodují na tom, že samotný rozvod pro ně byl jakýmsi odlehčením, vysvobozením ze spárů manželství, ve kterém nebyli spokojeni. „Já sem byla snad i šťastná, protože víš co, to už pak, víš co, to už sem viděla, že to trápení skončí. Takový to jestli přijde domů, nepřijde domů, s jakou náladou přijde domů, nepřijde domů“ (Daniela). Uvolnění a opadnutí napětí, které s sebou rozvod přinesl, bylo na Daniele dle reakcí jejího okolí znát i navenek. „Ti co byli jako to, věděli, tak byli spokojeni, protože věděli vlastně, že se trápím, že jo. Že vlastně i ty lidi na té zahrádce, co byli vedle ti sousedi, tak všichni jako říkali: „Noo, vy ste pookřála…“ …říkali, víš: „Najednou seš úplně jinej člověk, že se zasměješ…“ Podobné pocity jako Daniela měl i Kryštof, pro kterého ale rozvod neznamenal konec pří s manželkou, protože hádky kolem péče o dceru mezi nimi probíhají i v současnosti. „Možná i chvílema i ulehčení, uvolnění. Že už jako bude konec tomu všemu, ale to sem se zmýlil. A veškerý ty problémy a všechno vokolo ještě, tak vlastně přetrvává kvůli dceři až do dneška.“ Největší oporou byly pro Kryštofa v době rozvodu jeho sestry, které, jak uvádí Daniela, kladly vinu za rozpad manželství jí. „…jako Kryštofova sestra na mě vylítla, že určitě to všechno byla moje vina…“
5.2.2 Důsledky rozpadu manželství 5.2.2.1 Dopady na rodiče V současné době uplynulo již pět let od toho, co se manželství Kryštofa a Daniely rozpadlo, přičemž pro oba to byl druhý rozvod. Nyní ani jeden z nich není ve vztahu a na případný vstup do dalšího manželství nahlíží podobně, přesněji svatbu už z důvodu předchozích zkušeností neplánují. „Vdávat už určitě už ne. Teď už se jako, teď už se jako rozméšlím jít do nějakýho vztahu, protože to bylo, nezačnu odpouštět, to bylo, víš co, to bylo někdy hodně krutý“ (Daniela). Když se Kryštof ohlédne zpět 53
za manželstvím, uvádí, že k žádnému navázání vztahu s bývalou manželkou nemělo vůbec dojít. „Mně už to stačilo. Bylo dost toho ženění. No rozvod vnímám tak jako, že to bylo to správný, co sem udělal… Na druhou stranu vnímám veškerý to, ten vztah, že sem ho neměl vůbec začínat. Že to byla prostě chyba. Celý todle to manželství. Prostě takový ženský by se neměly vdávat.“ Jak jsem již uvedla, pro Danielu byl rozvod odlehčením a život bez manžela pro ni znamená zejména svobodu a možnost organizovat si vše podle sebe. „Já sem teď nad míru spokojená. …já si můžu jít, kam chci. Vem si, já sem nemohla jít ani do kina, já nemohla nikam. Jo teďkom jako vlastně já můžu jít s Krisťou, kam chci, nemusím být závislá, jestli přijede… Takový, jo, v klidu a v pohodě.“ Výpovědi respondentů týkající se vztahu Daniely a její matky a styku jejich dcery s babičkou, jsou značně odlišné. Daniela říká, že i přes svůj pokročilý věk tráví babička s Kristýnou čas. „…mamka, ta už je vlastně stará na to, aby jako… Jako jo, povídá si s ní třeba jako o babičce, o dědečkovi a takový jako, když byla třeba, když byla malá a takový, jí ukazuje fotky, ale tak už je hodně stará, je jí osumdesát…“ Jiné informace má ale Kryštof, který tvrdí, že Daniela se svojí rodinou v kontaktu není a ani dceři neumožňuje se s babičkou stýkat. „…co vím, tak že se svojí matkou a sestrou je taky rozhádaná, že se s něma nebaví, že s něma nemluví, anebo jestli je to jinak, já nevím. …ani tam nechodí dcera, prý jí to zakázala… Jako vlastně já když to tak vemu, za bejvalou tchýní jako občas, když sem ve městě, tak tam třeba zajdu na kafé…“ Jelikož Kryštof svoji bývalou tchýni občas navštěvuje, není pro něj situace v exmanželčině rodině neznámou. Otázkou tedy je, jak moc aktuální Kryštofovy informace jsou a kdo z nich dvou tedy mluví pravdu.
5.2.2.2 Dopady na děti 5.2.2.2.1 Jak to bude dál? Komunikace s dcerou o rozvodu a o tom, jak to bude s jejich rodinou dál, v případě Daniely a Kryštofa vůbec neproběhla. „Já sem jí nic nevysvětloval… Já sem vlastně půl roku před rozvodem už bydlel někde jinde“ (Kryštof). Daniela zastává názor, že tím, že to s dcerou neřešili, jí ušetřili trápení. „Ona se to pak až dozvěděla, že sme rozvedený až vlastně, když už sme byli rozvedení. Se tím vlastně vůbec netrápila…“ Právě reakce Kristýny na rozvod, které popisuje její matka, nasvědčují tomu, 54
že ji odchod tatínka od rodiny poznamenal. „…pak se začala z toho počůrávat, takže jako tak. No, je to na ní znát, že je taková smutná, jo, že ten táta není u ní. Taky jednou přišla, jestli bych vzala tátu nazpátek. Bohužel sem jí musela říct, že ne, že bych ho nikdy nevzala nazpátek.“ Na jednu stranu tedy Daniela říká, že se dcera netrápila, na druhou stranu popisuje její problémové chování po rozvodu. Otázkou je, co se odehrává uvnitř čtyřletého dítěte, jehož rodiče se neustále hádají, přičemž, jak jsem již uvedla, byla dcera často ve střetu manželských rozepří, aniž by jí bylo vysvětleno, co se děje.
5.2.2.2.2 Vliv rozvodu na sociální kapitál dětí Kristýna, dcera Kryštofa a Daniely, žije po rozvodu rodičů dle určení soudu se svojí matkou. Důvodem je podle Kryštofa, který usiloval o svěření dcery do své péče, to, že nechal byt manželce a sám odešel do podnájmu. „…soud rozhod, že vlastně, že nemám vlastní bydlení, že nemám jak se vo dceru postarat a tak, no… Takže prostě jako vždycky dal dceru matce.“ Na jednu stranu Kryštof uvádí jako důvod svěření dítěte do péče matky své bydlení, ale zároveň říká, že v praxi se to děje běžně. Daniela potvrzuje, že Kryštof chtěl, aby dcera byla u něj, postupem času ale ztrácel chuť se s ní i stýkat. „No protože Kryštof napřed mermomocí strašně, že si ji veme teda do svý péče, všechno, no a pak přestal mít o ni zájem, ale jako já bych jí stejně nedala…“ Otázkou tedy je, kdyby soud přece jen svěřil dceru do výhradní péče otce, jak by situace vypadala v současnosti, kdy podle Daniely nemá zájem na tom se s dcerou vidět, s čímž Kryštof ale nesouhlasí a namítá, že právě Daniela je ta, která jejich kontaktu zabraňuje. Výpovědi respondentů týkající se porozvodového vztahu a styku otce s dítětem, jsou diametrálně odlišné. Daniela říká, že Kryštof neprojevuje žádný zájem o trávení času se svou dcerou a popisuje, jak se jejich vztah měnil během pěti let, které uplynuly od rozvodu. „Ze začátku jako jo, to ještě jakštakš měl snahu a právě jak asi přestal mít ty peníze a začli chodit ti exekutoři, jako přestal vůbec komunikovat. To si vymazal i číslo, nebylo ho možno sehnat, no a pak za mnou snad přišel jednou do práce, snad jednou, že by si ji vzal… No a pak vlastně byla ta úprava poměru… To mu i ten soudce řekl: „Přiďte pro ni ve tři hodiny, vemte si ji do cukrárny a nebo děte spolu do kina a pak ji odevzdejte. Nemusíte si ji brát hned třeba jako jo, třeba na ty tři dny, pátek, sobota, neděle.“ On jako nějak Krisťu dodneška nějak nevyhledává. …třeba viděla tátu 55
v autě a myslíš si, že jí třeba zastaví? Jako vem si, že sou Vánoce, a kdyby zazvonil a dali by si ten dárek, že jo… Víš, jako nemá s ní vztah jako táta… Mu to takhle vyhovuje a nám to taky tak vyhovuje, víš, nemusím se starat a brat na někoho ohled, nic.“ Protože Kryštof neplní otcovskou roli, Daniela na jeho vztah s dcerou nahlíží tak, jakoby žádného otce vůbec neměla. „Tak jako jí to bylo líto, jí je to líto do dneška, že nemá tátu, že jo…“ Podle toho, co říká Kryštof, by svoji rodičovskou roli plnil velmi rád, Daniela je ale ta, která mu brání ve styku s vlastní dcerou. Důvod, proč si nemůže brát svoji dceru jednou za čtrnáct dní na víkend, Kryštof shledává v tom, že jeho bývalá manželka záměrně plánovala dceři na dobu vyhrazenou jim dvěma volnočasové aktivity, přičemž odmítla si víkendy, které má s dcerou trávit ona, vyměnit, protože musela pracovat. Kryštof je tedy podle vlastních slov odkázán pouze na dobrou náladu bývalé manželky, ve které občas dovolí, aby si dceru vzal k sobě. „No, vlastně to začalo tím, že vlastně když já sem jí měl mít na víkend, tak dycky měla buď něco se skautama, anebo musela v kostele někde zpívat, anebo jezdila někam jinam, takže prostě vlastně dycky jednou za čtrnáct dní, když sem ju měl mít, tak vlastně, tak ona měla vždycky něco. Takže vlastně tímhle tím způsobem to taky odbourávala to setkávání s dcerou u mě. No tak samozřejmě bych chtěl byt s ní, s dítětem častěji, ale prostě taková situace jaká je, že se prostě s její matkou nedomluvím a nelze se s ní domluvit, takže prostě holt trávím s ní čas jenom tehdy, kdy to její matka ve světlé chvilce dovolí. Vona je jak počasí… Jednou jo, jednou ne… …když jí zavolám, aby, jako že teda si ji vemu, tak akorát je vzteklá, takže prostě to pomaličku a jistě vzdávám.“ Kryštof říká, že teprve když bývalá manželka nutně potřebuje dceru pohlídat, obrátí se s prosbou na něj. „…ona když potřebuje nutně ju třeba o prázdninách velkých, tak to prostě potom chvílema de a pak to zase skončí, pak to zas nejde…“ S tímto tvrzením ale Daniela nesouhlasí a uvádí, že potřebuje-li zajistit dceři péči dospělého člověka, obrátí se raději na někoho jiného, kdo o dceru, podle ní na rozdíl od bývalého manžela, zájem projevuje. „Jako když už potřebuju, aby ju někdo pohlídal, sou úplně jiný lidi, který ju rádi pohlídají.“ Kryštof dále zmínil argumenty bývalé manželky, které používá, když chce zabránit jeho styku s dcerou, na což Kryštof odmítá přistoupit. „Že by chtěla ještě vode mě další peníze, že prostě vlastně vokolo ní neskáču, abych ji jako k sobě dostal na ten víkend jednou za čtrnáct dní a tak dál, a tak dál… To je prostě, je toho víc, no… Ale je to prostě takový spíš vydírání psychický. Soudní cestou to je běh na dlouhou trať a vo penězích a to prostě nemám.“ Jak jsem již uvedla, Daniela vypověděla, že když se bývalý manžel dostal do finanční tísně, stálo ji to samotnou mnoho peněz, 56
které jí doteď dluží. „Teď jak sme měli to stání, jak mně dluží ty peníze“ (Daniela). Když Kryštof hovořil o penězích, které po něm manželka vymáhá a podmiňuje jimi často jeho styk s dcerou, nezmínil se, o jaké finance se jedná. V případě, že jde o peníze, které manželce dluží, se je ona zřejmě snaží tímto způsobem z něj dostat. Z výpovědi Kryštofa by pravděpodobněji vyplývalo, že usiluje spíše o navýšení příspěvků na dítě. Podle Kryštofa je tedy Daniela ta, která podmiňuje jeho četnost scházení se s dcerou, jež je stále méně a méně častá. „Předtím ty roky sme se vídali… No to bylo pravidelný tak jednou za čtrnáct dní na víkend a v létě na tejden, na čtrnáct dní, no, sme bejvali spolu… Teď sme se tenhleten rok sme se viděli… Tak baj voko čtyřikrát. Jednou na dovolený na týden, pak nějak víkend, nebo dva víkendy, občas u sestry… No, říkám čtyřikrát, možná pětkrát za celej rok. Ale s tím, že jí jednou za tejden, jednou za deset dní jí zavolám a jenom se zeptám jak se má a tak dál a tak dál…“ Kryštof tedy s dcerou udržuje kontakt alespoň po telefonu. Délka telefonních hovorů ale podle Daniely jen potvrzuje nevelký zájem otce o dceru: „Jediný co mně řekla, že jí čas od času zavolá. A to sou jako třeba dvě tři minuty. …a přitom ví o tom, že by jí mohl volat na ten druhej telefon, kde by to měl jakože zadarmo, když má ten paušál.“ Kryštof, který se domnívá, že má s dcerou pěkný vztah, hovoří o aktivitách, které provádějí, když už se jim poštěstí být spolu. „Já vycházím se svým dítětem, aspoň si myslím, že vycházím s ní dobře. A myslím si, že ona jako je taky jako ráda, když může být se mnou. …v létě většinou jezdíme, jezdíme na víkendy na chalupu mé sestry a jinak jako je to zase, se to odvíjí všechno od financí, jo, takže prostě spíš tak skromnějš. No, tak my sme spolu u mě, deme na procházku, vaříme spolu, no anebo třeba, anebo třeba, když je ošklivě, tak si děláme takzvaný pyžámkový den, kdy se celý den nezeslíkneme z pyžama a koukáme občas na pohádky a hrajeme nějakou hru…“ Co se týče vztahu Kryštofa a Kristýny, Daniela má naprosto odlišný názor. Říká, že o dceru nikdy zájem nejevil, ona s ním být nechce, a v čase, který s ní tráví, se jí nevěnuje, namísto toho se uchyluje k alkoholu, i přesto, že má dceru na starost. „Vem si třeba fakt, že ta Krisťa za ním běžela a on že „zas to dítě, co sem leze“, víš, jako takový to. On si ju nevzal nikdy na klín, že by ju pomazlil nebo já nevím, víš jako takový… Nebo to je to samý to, když jede na chalupu a on vlastně jako není ten iniciátor, „já si ji tam vezmu“. Ona jede Anetka, tak bude hlídání, tak jo, já tam s ní teda pak zůstanu sám a ona mně pak ty dva dny probrečí do telefonu, že táta s ní šel teda jednou do lesa a pak 57
že si tam otevřel flašku a chlastal, takže tak jako. Ona když tam šla na pátek, sobota, neděle, tady na ty háje, tak přišla úplně nešťastná, jo. Ona třeba jako kolik provolola, víš… „On tatínek sedí na záchodě, nechceš pro mě přijet?“ No takže, víš co, nechtělo se jí tam. Víš co, aby on jí pustil televizi, na to už je dost velká, takže ona už potřebuje trošku jiný zájmy… On ju bere svým způsobem pořád jako hodně malou, ale nevím…“ Daniela je přesvědčená, že ona provádí s dcerou takové činnosti, které má ráda a jsou úměrné jejímu věku. „Ona ráda dělá takový ty korálky, víš, jak se zažehlujou, to dělá strašně ráda… Čteme si spolu nebo ty gumičky teďkom hodně dělá. Ona si většinou spíš povídá většinou, jako to a vlastně ona má každej den nějakej kroužek, takže já ju odvedu na kroužek, pak si povídáme, co tam dělali, s kým tam byla a takový. Nebo se mnou ráda vaří, víš, jako peče…“ Aktivity, kterými Daniela se svou dcerou vyplňuje volný čas, jsou prospěšné pro rozvoj dítěte. Otázkou ale je, kolik času jim na tyto společné činnosti zbývá, když má Kristýna každý den nějaký kroužek, což potvrzuje i Kryštof: „Nacpala ji do všech v tejdnu, do všech možných kroužků, takže vlastně má nabytej celej tejden, no…“ Daniela zastává názor, že se svou dcerou již v současné době má přátelský otevřený vztah a doufá, že se ani do budoucna nezmění. „Já mám pocit, že dobrý. Jakože to, že přijde, když má nějakej problém, tak že umí přijít, víš jako, a když potřebuje s něčím pomoct, tak to jako taky. No brala bych to jako, kdybysme byly kamarádky. Ne jako autorita, spíš jako kamarádky, jo… Aby se nebála třeba říct, že chce na diskotéku nebo aby se mi nebála říct, že právě byť chce třeba i za tim tátou, jo…“ Oproti tomu Kryštof, vzhledem k tomu, že nyní je s dcerou ve zcela minimálním kontaktu, doufá, že do budoucna, až si bude Kristýna o náplni svého volného času rozhodovat sama, bude otcovu přítomnost vyhledávat ve vyšší míře. „No, já doufám, že si tu cestu ke mně najde, že vlastně jí je dneska, teďkom jí bude pomalu deset, takže za pět let už bude mít nějaký rozum takovej, tak že třeba už sama začne za mnou chodit a bez toho, že bysme komunikovali s její matkou. Doufám, že to tak bude, že tu cestu si ke mně najde.“ Jak jsem již zmínila, Kristýna dochází velmi často do různých volnočasových kroužků. Tyto mimoškolní aktivity, ale i školní povinnosti s ní řeší v současné době pouze její matka. „Na školních povinnostech se ve své podstatě vlastně teď momentálně vůbec nezúčastňuju, ale když chodila ke mně pravidelně, tak jednou za těch čtrnáct dní, tak sme samozřejmě o víkendu, měla nějaký úkoly a tak, měla se něco naučit, tak sme to prostě dělali spolu. Podílel sem se, když ke mně chodila, tak sem se podílel. Platil sem jí 58
třeba angličtinu, platil sem i jiný věci, ale prostě tim, že mi ji přestala dávat a todle, tak sem to prostě zrušil“ (Kryštof). Vzhledem ke Kryštofově výpovědi vztahující se k ex-manželčině bránění jeho styku s dcerou, je nezapojování se do financování volnočasových aktivit a neplnění školních povinností předvídatelné. Co se týče možnosti, že by rozvod ovlivnil dceru do budoucna, respektive zda by nějakým způsobem mohl poznamenat její postoje k manželství a rodičovství, Daniela popisuje zkušenost, když pozorovala Kristýnu a její kamarádku pocházející z početné rodiny v situaci, která simulovala rodinu. Objevily se zde zřetelně odlišné postoje děvčat k počtu dětí. „Každýho to ovlivní. Víš co, to ovlivnilo mě, jí. Myslím si, že i jako to okolí to ovlivnilo jako docela dost. Když třeba vidím, jak oni si hrajou třeba s tou Soňou… Ta Soňa je z úplný rodiny a ze čtyř dětí, že jo, a ten tatínek je tam má rád, jako všechno, tak je vidět jako, že ona třeba si hrajou s těma panenkama, tak že ta Soňa by chtěla mít strašně velkou rodinu, kdežto ta Krisťa chce třeba jen jedno, jo, že ta panenka má jakože jen jedno.“ Jelikož ale dcera pochází z rodiny s jedním dítětem (má jen dospělého nevlastního bratra, který s nimi již nežije) a její kamarádka má sourozence tři, je zřejmé, že v tomto případě se nejedná o ovlivnění postoje rozvodem, ale pouze o vzor, na který jsou děti zvyklé ze svých domovů. Kryštof se zamýšlí nad tím, zda hraje při rozvodu roli věk dětí. „Já si myslím, že věk dětí asi v tomdle nerozhoduje, i když já sem si taky myslel, že to nějakým způsobem dotáhnu do nějakýho věku toho dítěte, aby nemělo až takový ty stresy, ale já teďkom, když to vemu s odstupem času, tak si myslím, že to bylo lepčí, když se to udělalo hned, protože by tam ty stresy měla daleko větší, že jo, kdybysme tam spolu byli.“ Podle Kryštofa by pro dítě sice ve vyšším věku nemusel být rozvod jeho rodičů natolik náročný, na druhou stranu by ale právě setrvávání manželů v nefungujícím vztahu a z něj vyplývající atmosféra v rodině, byla příčinou výrazně horšího prožívání této situace dítětem.
5.3 Jednostranně neukončený vztah ex-manželů V této kapitole se budu zabývat bývalými manželi Klárou a Radkem, kteří jsou rozvedení tři roky. Na jejich současný vztah mají každý jiný názor, jenž vyplývá z důvodu i průběhu rozvodu, což popíšu v následujících podkapitolách. Radek na Kláru nahlíží jako na dobrou manželku i matku a říká, že v současné době spolu mají přátelský vztah a nemají problém se na čemkoliv dohodnout. „…jako dokážem se občas 59
v pohodě bavit. Vlastně, já můžu si vzít holky, dá se říct, kdy chcu, problémy mně nedělá v žádným případě…“ Také Klára říká, že jsou chvilky, kdy nemá problém se svým bývalým mužem vyjít, ale když se u něj začne projevovat žárlivost, kterou ji dle její výpovědi trýznil během celého jejich manželství, o čemž budu pojednávat dále, je každá konverzace s ním zbytečná. Radek se například často snaží od dětí zjistit, zda Klára nemá nějakou novou známost. „Ale každopádně tam, teď zhruba před dvěma měsícama sme se spolu dokázali normálně přátelsky bavit. Před měsícem sem šla na akci s kamoškama a on si to přebral, že mám novýho chlapa a od té doby už se spolu nedokážem zase normálně spolu bavit. On prostě furt má ten dojem, že mu patřím, a že já prostě nemám nárok na to, aby… Jako jakmile se v mým životě objeví nějakej chlap, tak on okamžitě začne zase vyšilovat jako v téhle době, jo.“ Klára je ráda, že se s bývalým manželem již lze dohodnout na věcech týkajících se například financí, čemuž tak dříve nebylo, ale nebýt dětí, přestala by s ním udržovat jakékoliv styky. „Teď už se s ním dá mluvit. V těhletech zásadních věcech, dobře. …kdybych nemusela s ním komunikovat kvůli děckám, tak toho člověka vyškrknu ze svýho života, protože mě dokáže vytočit ještě po čtyřech letech.“ Klára bere své manželství za uzavřenou kapitolu, přičemž s bývalým manželem ji pojí pouze děti, které ale čím dál častěji komunikují se svým otcem samy, zatímco Radek si myslí, že je mezi ním a Klárou vše v pořádku a často si vůbec nepřipouští, že již nemá právo plést se do jejího soukromí.
5.3.1 Manželství a jeho rozpad 5.3.1.1 Proč zrovna my? Základem pro vstup do manželství je láska, na tom se Klára s Radkem shodují. Mít člověka rád ale podle Kláry ke spokojenému životu nestačí, protože láska pomíjí. Důležitější je mít si s protějškem co říct, neschovávat se před problémy, které během soužití nastanou, ale naopak je společnými silami překonávat. „Ale myslím si, že se lidé všeobecně berou, za prvé sou zamilovaní, takže prostě spolu chtějí strávit v tu chvíli, prostě spolu chtějí strávit zbytek života, no, ale pokud tam není víc jak ta zamilovanost, tak ono to bohužel nestačí. Musí byt lidi aspoň, musíte spolu komunikovat a musí být přátelé. Když pomine ta láska, tak aspoň to přátelství, no.“ Podle Radka vstup do manželství podmiňuje rozhodnutí se ke zlegalizování partnerství na místo života, jak se říká „na hromádce“. „…protože asi k sobě něco cítí a chtějí ten vztah nějak, 60
jak bych to řekl, chtějí ten vztah prostě oficiálně uzavřít a tak.“ Radek i Klára pochází z úplné rodiny. Na Klářin vstup do manželství a vytvoření si vlastních očekávání od života v této instituci, měli vliv její rodiče, jejichž společný život nebyl nikterak ideální. Právě tomu, co se jí nelíbilo na manželství rodičů, se měla Klára v úmyslu vyhnout. Její očekávání ale zůstala nenaplněna. „Ve svých dvaceti letech sem byla naivní asi možná, ale šla sem do toho s tímto, že sem chtěla rodinu, že sem chtěla prostě nějaký zázemí a žít prostě spokojeně, já nevím, takový ty běžný věci. Jet třeba sem tam na nějakou dovolenou… …na výlety s děckama, jo, prostě strávit takovej ten normální rodinnej život. Prostě sem chtěla to, co sem doma neměla. …taťka hodně pil. Takže tam to bylo takový díky tomu alkoholu špatnější, ale mamka to s ním prostě vydržela, za což třeba ju obdivuju, protože já už bych dávno zdrhla. Ale relativně jako spolu vycházeli, no. …šla sem do toho s tím, že jak si toho člověka beru, tak s ním zůstanu do konce života. No, bohužel sem, se mně to nepovedlo.“ Kláře bylo tedy v době svatby dvacet let a Radkovi o tři roky více. Na to, zda existuje nějaký „správný věk“ sňatku, se názory respondentů rozcházejí. Podle Kláry na věku nezáleží. Jde spíše o psychickou zralost nežli o biologický věk, v čemž ji utvrzují i lidé v jejím okolí. „V uvozovkách si myslím, že každej člověk je psychicky dospělej jindy, takže ve dvaceti může byt už naprosto zralej člověk a ve čtyřiceti to může byt prostě puberťák. Takže podle mě prostě to záleží na tom, jak se člověk na to cítí. Protože, já nevím, ty lidi si musí sednout, musí spolu prostě fungovat. A hlavně znám spoustu manželství, kdy se brali opravdu hodně mladí, a vydrželo jim to.“ Podle Radka je naopak dobré, když se lidé berou kolem dvaceti tří let. „Nevím, myslím si, že určitě není dobrý brzo se brat, do dvaceti let, dvaadvaceti let, protože podle mě ti lidi sou nevybouření samozřejmě, to určitě, a pak to právě dopadá tady rozvodem a takovýma věcma.“ Radek považuje za mladé a pro svatbu nevyzrálé osoby do pouhých dvaceti dvou let, což je, vzhledem k průměrnému věku vstupu do manželství v současné společnosti, jež se pohybuje okolo třiceti let, překvapující tvrzení. Radek dále říká, že jsou-li partneři mladší, nestihli si dostatečně užít volnosti, což často vede právě k rozvodu. Dle Radkovy výpovědi lze tedy tvrdit, že on na rozdíl od Kláry disponoval věkem vhodným pro manželství a Klára byla ta „nevybouřená“. Vzhledem k problémům, které ale měli, o čemž budu pojednávat dále, jeho názor neodpovídá realitě, protože právě on byl ten, který měl potřebu užívat si života místo toho, aby trávil čas se svojí rodinou.
61
Manželství Kláry a Radka trvalo deset let. Jejich odpovědi na otázku, zda byli v manželství spokojeni, se diametrálně odlišují. „Tak myslím si, že třeba Klára bude na to mít možná jinej názor… Já sem byl spokojenej. Až potom k tomu konci už to bylo jako, už to bylo špatný, sme si nerozuměli“ (Radek). I když sám Radek předpokládá, že názor Kláry se bude lišit, on říká, že téměř celých deset let spokojen byl. Klára ale hovoří o problémovém chování Radka, které začalo vyplouvat na povrch už pár měsíců po svatbě. Kamarádi a zábava mu podle ní byli přednější než rodina. Klára sice dala najevo, že tento život je pro ni nadále nepřijatelný, nakonec se s tím ale smířila a v manželství žila deset let. „No podivej se, my sme se vzali, čtyři měsíce po svatbě Radek začal praktikovat prostě, že se sebral a odešel do hospody, nazdar a vrátil se ve tři ráno, pohoda, jo… …jako on se pak druhej den zas jako omlouval, to jo jako, to on se uměl skvěle omlouvat… Šlo to pořád tak dokola a vlastně Klaudii byl rok a půl a já sem se tehdy sebrala a řekla sem, že odejdu. To bylo poprvé, kdy sem prostě řekla, že už toho mám plný zuby, že s ním prostě nebudu, že takhle to nejde, že musí se sebou něco udělat. Relativně to chvilku fungovalo, pak to začalo znovu, a že jo, já už sem, jak se říká, vyměkla… …my sme teda měli jako hodně bouřlivý manželství, abych řekla tak italský přímo, protože já už sem si pak nenechala nic líbit a dala sem to docela hlasitě najevo.“ Je možné, že by k rozvodu přece jenom došlo dříve, pokud by Klára nečekala druhé dítě, kterým si Radek podle ní pojistil své manželství, ačkoliv věděl, že těhotenství znamená pro manželku vážné zdravotní riziko. Důvodem bylo podle Kláry zejména to, že po nástupu do práce se silně projevovala Radkova žárlivost, a tak ji chtěl mít raději doma s dítětem. „Otěhotněla sem vlastně s Dituškou díky tomu, to bylo neplánovaně, protože sem měla vážný zdravotní problémy, musela sem vysadit prášky… …Radek prostě to psychicky neustál mou práci… …tak se prostě rozhodl, že budu mít, že budu těhotná a že budeme mít dítě. Takže jako já sem otěhotněla, ačkoliv „nee, dávám si pozor“, i když on věděl, že bych neměla otěhotnět v té době… …no a taky sem celých pomale devět měsíců strávila v nemocnici, že jo. On si mě pojistil, pak mně vyčetl, že to dítě není jeho a takhle sme jako fungovali dál, no. Ale to už bylo jako hodně velká krize.“ Radkova žárlivost a podezíravost byla tedy podle Kláry tak silná, že jej dovedla až k pochybnostem, zda je dítě opravdu jeho. Důvodem, proč Klára rozvod tolik let odkládala, byly děti, respektive nechtěla, aby si dcery připadaly jiné než jejich spolužáci. „No já sem mu prostě furt dávala šance, kvůli… Sem si říkala kvůli děckám přece… Takže sem si říkala, že to prostě 62
pro ně nechcu, aby si přece zasloužili něco lepšího, jo, tak říkám, tak to zkousnu, tak to nějak pude, ježiš, sme dospělý lidi, my se nějak domluvíme, ale bohužel sme se teda nedomluvili.“ Oddalovat rozvod a snažit se zachránit manželství právě kvůli dětem má cenu i podle Radka. „No, rozhodně rozvod bych jako neodkládal kvůli penězům nebo kvůli majetku. …tady prostě se dá domluvit, to už záleží na těch lidech, ale bral bych akorát ohled na ty děti. Ty děti sou důležitý.“ I když se právě Klára tolik let snažila dětem zachovat úplnou rodinu, vlivem neustále se opakujících konfliktů, které Radek dle její výpovědi řešil jen sliby a omluvami místo aby své chování změnil, byl rozvod nakonec nevyhnutelný. Klára se problémy, které v manželství vyvstávaly, snažila řešit komunikací. Právě k tomu je ale zapotřebí snaha z obou stran, a té se jí prý od Radka nedostávalo. „Já to totiž beru tak, když deš do manželství, tak člověk musí jít do toho i s tím, že každej sme nějakej, máme nějaký chyby. A já nepředpokládám, že já su dokonalá a nečekám to ani od něho, ale beru to, že se oba dva budeme snažit a nějak prostě spolu budem fungovat, ale musíme chtít oba. …já sem komunikovala, on to řešil způsobem „prostě nebudu mluvit, tak se seberu a du pryč“, málokdy se snažil o něčem mluvit a potom se to stupňovalo samozřejmě a dopadlo to tak, že když spolu nemluvíte a neřešíte to, tak to nemůže skončit dobře. …podle mě sou všecky vztahy o komunikaci.“ To, že Klára chtěla manželství zachránit, připouští i Radek. „A myslím si, že větší snahu měla Klára velkou, myslím si, že se snažila celkem dost…“ Klára chtěla manželské problémy
řešit
i
s odborníkem,
proto
kontaktovala
manželskou
poradnu,
kterou ale Radek odmítl navštívit. „Já sem prostě měla sehnanou i manželskou poradnu, už sem měla i kontakt, byli sme domluvení a ona mně i řekla: „Můžete tam chodit, ale prostě potřebuju, abyste přišli oba.“ Ale on řekl, že nikam pitomce dělat nepude.“ Prvotní Klářina snaha byla tedy zamítnuta, což Radek uznává, ale dodává, že postupem času by byl ochotný do poradny jít. „Já sem prvně byl proti tomu, a pak sem tak jako i naznal, že bysme mohli, že bych byl ochotnej tam jít, ale to už bylo asi pozdě, no.“ Klára ale říká, že Radek o pomoc nikdy neprojevil zájem, i když v současné době tvrdí pravý opak. „…on mně tohleto řekl zhruba před půl rokem, že sme do té manželské poradny klidně mohli jít a já sem mu říkala: „Ale když sem ti to říkala…“, „Né, tys mně to nikdy neříkala.“ Říkám: „Radku, já se s tebou prostě hádat nebudu.“ Dle Klářiny výpovědi Radek tvrdí, že za ním bývalá manželka s návrhem navštívit manželskou poradnu nikdy nepřišla a nyní jí dává za vinu, že to 63
neudělali. V současné době by bylo obtížné zjistit, kdo z nich říká pravdu, ale v každém případě měl Radek stejnou možnost jako Klára přijít s touto myšlenkou. Než Klára našla odvahu podat žádost o rozvod, vypadalo to u nich doma tak, že přes týden, kdy byl Radek na služební cestě, byla Klára doma, ale víkendy trávila spolu s dětmi v domě svých rodičů, aby se vyhnula kontaktu s ním, zatímco Radek si do jejich bytu vodil novou přítelkyni. Takový život ale nelze vydržet dlouho, a tak se
to i v Kláře jednoho dne zlomilo. „My sme se strašně pohádali. On teda potom jel za přítelkyní, měl Klaudinčin mobil, psal z něho a napsal jí: „Miláčku, už je to všechno v pořádku, už můžeme byt spolu.“ A v tu chvílu prostě já sem úplně, říkám, tak to už se prostě nebudu snažit. Tohle když prostě napíše, to prostě je pro mě konec. Já prostě už na tohle dál nemám.“ Příčinou tohoto bodu zlomu bylo u Kláry zjištění, že pro Radka nejde o nevěru ve smyslu jednorázové záležitosti, kterou by mu byla schopná odpustit, ale zřejmě se do nové přítelkyně zamiloval a proto odmítal vztah s ní ukončit. „Když sem zjistila poprvé, že mě Radek podvádí, tak dostal šanci. Řekla sem: „Dobře, může se to stat, jo, nejsme neomylní, ale můžeme to zkusit, můžeme zkusit fungovat dál.“ Vzhledem k tomu, že ten člověk prostě pokračoval dál v tom, co dělal a lhal mně neustále, tak pak sem naznala to, že to nemá smysl. On to nedokázal ukončit. On měl dojem, že si v tom životě nic neužil a že má právo na to si ten život užít.“ Klára je přesvědčená, že tato známost ale nebyla jeho jedinou, protože se postupem času dozvídala o dalších ženách, se kterými ji její muž podváděl. Klára se o jeho nevěře dozvěděla z anonymních zpráv a e-mailů, které jí začaly chodit, což pro ni bylo velkým zaskočením. Jak říká, něco takového ji ani ve snu nenapadlo, a následující rok mu prý stále dávala šance, které ale nevyužil. „Když mi poprvé přišel anonym, anonymní email mně přišel. Pak mně začly chodit anonymní esemesky a to sem teda jako můžu říct, že to mě hodně sebralo, protože to sem, já sem to od něho prostě neočekávala tady tohleto. Očekávala sem kde co, že se někde opije, že se někde pobije, já nevím co všechno, ale tohle prostě pro mě byl tak strašnej šok.“ Jak jsem již zmínila, Radek trpěl vůči Kláře až chorobnou žárlivostí. Vadilo mu, když Klára začala po ukončení rodičovské dovolené chodit do práce, když za ní někdo přišel v době, kdy byl on sám v restauraci, na návštěvu a podobně, což, jak říká Klára, rozvodem neskončilo. „A k tomu sem si teda nadělila rok neskutečné buzerace z jeho strany a obtěžování. A to už bylo jako na policajty. To už sem mu prostě tehdy řekla, že jesi nepřestane, že na něho podám trestní oznámení. Že já už sem to prostě psychicky, to bylo šmírování, on byl schopnej 64
si vylézt tam na střechu prostě, my sme tam měli zezadu požární schodiště, a šmírovat mě oknem. A to už prostě byla poslední kapka, a protože to udělal v době, kdy měl holky u sebe. A on se prostě zebral, nechal je na bytě samotný a šel se dívat, jestli já na tom bytě nemám chlapa. A mě to úplně, mě to úplně dorazilo.“ Radkovo chování Klára velmi špatně nesla, což poznamenalo její psychiku. Jak sama říká, bylo to pro ni horší, než fyzické napadení, pro které by měla důkazy, zatímco tato forma násilí nebyla viditelná pro okolí. Ani Radkovi rodiče tomu nevěřili. „Já sem říkala, když tě někdo mlátí tak vidíš modřiny, když tě někdo psychicky šikanuje, tak to nikdo nevidí. Ale je to daleko horší… Ale bylo to hnusný a nikdy sem si nemyslela, že člověk, kterýho si bereš, že mi prostě… Jako můžu říct, že já sem ho měla opravdu hodně moc ráda… Doteďka tomu furt nedokážu věřit. Ale on mě vždycky přesvědčí, že je to pravda….☺“ K fyzickému napadení, o kterém Klára hovořila, ale ze strany Radka došlo taktéž. Právě to bylo pro Kláru poslední kapkou. „Co teda neuznávám, když chlap stáhne ruku na ženskou. …u nás došlo i k tomu násilí, takže já sem skončila s monoklem na oku, čtrnáct dní sem neslyšela na jedno ucho, protože sem to vzala hlavou o zeď a to už sem řekla ne. On mně sice donesl kytku na omluvu a brečel mně tam a já sem řekla: „Ne, já už prostě když tohle udělals jednou, tak teď je mně jasný, že ty to uděláš znovu. Takže teď už tě nebudu poslouchat.“ I když Radek opět podotýká, že Klára bude mít na věc nejspíš rozdílný názor, o těchto okolnostech, které podle Kláry vedly k rozvodu, hovoří jen velmi okrajově. „No, tak právě to byla ta, to, že fakt sme si nerozuměli. Klára na to bude mít jinej názor, za prvý si myslela, že sem ji podváděl, což pravda nebyla, ale až teda na závěr úplně našeho toho manželství, tak už, už prostě sem si našel tu přítelkyni… Ono to bylo na tým, že už sme si fakt nerozuměli, hádali sme se pořád a vlastně přestal i ten sexuální vztah, no a na ten úkor vlastně sem si našel… A ještě jedna věc teda byla, že což si myslím, že se taky podepsala na tým rozvodu, že už prostě bylo období, že já sem se vrátil z cest a už mě nebavilo ani byt doma ten večer, tak prostě sem se ten večer sebral a šel sem za kamarádama. …já sem žárlil, to byla taky jedna věc…“ Sám Radek tedy přiznal, že na svoji manželku žárlil a netrávil s rodinou tolik času, kolik by měl, místo toho dával přednost zábavě s kamarády. I když se Radek zmínil také o své nevěře, skutečným důvodem rozvodu byla podle něj neutuchající nedorozumění s manželkou, která ale nijak dál nespecifikuje, zatímco svoji nevěru obhajuje argumenty, že k ní došlo až na konci manželství a byla podle něj vyvrcholením nesouladu manželského života. Za svou vinu to ale zřejmě nepovažuje.
65
5.3.1.2 Jaké to bylo? Když se Klára a Radek rozváděli, bylo jejich starší dceři Klaudii devět let a mladší Ditě čtyři roky. Klára je přesvědčená, že dívky věděly, že doma není něco v pořádku, protože často byly samy terčem otcových nálad. „Děti to tušily určitě, protože my sme se hádali potom už hodně. Snažila sem se teda jako před něma se krotit, ale ony to poznaly. On třeba štěkal i na ně, byl hodně protivnej, pak s něma netrávil skoro žádnej čas, takže…“ Klára vzpomíná, jaké přání měla ve svých necelých sedmi letech starší dcera Klaudie. „No protože ho viděla málo a byl takovej protivnej, tak ona to spíš brala tak, že máme klid. Na prvního Silvestra sme pouštěli balónek přání a její přání bylo, aby už mně taťka dal pokoj. Tohle mě prostě rozbrečelo, protože to sem říkala, že tohle takhle nechcu, já nechcu, abyste se na taťku dívaly prostě takdle. Já sem ještě pořád v té době měla jakoby tendence si říct, že on bude prostě dobrej táta.“ Ještě další dva roky se Klára snažila manželství zachránit. Oba respondenti uvádí, že při rozvodu prožívali lítost, i když u každého z nich byla podmiňována něčím jiným. Radka mrzelo, že přišel o takovou ženu, jakou Klára pro rodinu byla. „…tak na jednu stranu mně to bylo líto, protože jako Kláru sem měl rád, jo, jako máma byla dobrá, manželka taky byla dobrá, nevím ani, co se tehdy vlastně stalo, že se to tak nějak zlomilo.“ Radek opět říká, že neví, co bylo příčinou vzniku manželských problémů, o kterých Klára ale hovořila od samého počátku jejich manželství. Je otázkou, proč si tedy Radek své manželky více nevážil, a místo toho trávil čas s kamarády a jinými ženami, když, jak sám říká, věděl, co v Kláře on i jeho dcery mají. Pro Kláru byl rozvod těžkou životní zkouškou, ale nejvíce ji mrzelo, že nebyla schopna poskytnout svým dětem to, co jí samotné doma chybělo, a rozpad manželství kladla tedy za vinu sobě. „Bylo mně hodně zle, obrečela sem to, i když před ním sem se teda snažila dělat, že… To, co sem nejvíc chtěla, prostě rodinu, zázemí, jo, to sem prostě nedokázala udržet pro ty holky. My sme sice oba měli oba rodiče, ale vzhledem k tomu, jak to fungovalo, spíš to bylo takový jako o ničem, říkám: „Tak a teďka prostě holt sem jim udělala to samý, co sem měla já.“ Brala sem to jako svoje osobní selhání, no.“ Radek ale říká, že i když se manželství rozpadne, je nezbytné s protějškem vycházet, aby měly děti stále oba rodiče. „No to se nedá nic dělat jako, to už, i když prostě ty děti má člověk rád, to je zase na té domluvě, že se ti dva domluví, půjdou od sebe, ať si dou každej svým, svým životem a ty děti můžou mít furt aji jeden, aji druhej.“ Radek je přesvědčený, že veškerá komunikace s Klárou byla naprosto 66
bezproblémová. „…úplně bez problémů. Ohledně penězí, sem se zeptal, kolik chce, domluvili sme se, já nevím, my sme todle nějak neřešili. To prostě proběhlo úplně v pohodě. Bez problémů.“ Jak jsem již uvedla, Klára vypověděla, že s Radkem se dá o zásadních věcech, jako jsou například finance, mluvit až v poslední době, bezprostředně po rozvodu to podle ní možné nebylo. Ani majetkové vyrovnání s bývalým manželem podle Kláry neproběhlo bez konfliktů. „Prostě našla sem si byt, během víkendu sem se přestěhovala s děckama, to mně bylo vyčtený, že sem mu vybílila byt. Mimochodem, podotýkám, brala sem si tři skříně šatní z ložnice, pračku a dětský pokoj. A polovinu nádobí. Zbytek kompletně zrekonstruovanej vybavenej byt mu tam zůstal. A to mně teda vyčetl, jakože sem mu to vybílila, že děcka táhnu do nějaké špeluňky, což teda byt byl maličkej, ale bylo to nový, bylo to jako pěkný…“ Kromě Radkových výčitek týkajících se nového bydlení, které si Klára musela pro sebe a děti najít, protože Radek odmítal z jejich společného bytu odejít, Kláru zasáhly také pomluvy, jejichž autorem byla manželova přítelkyně. „Tak jako taky se o mně vykládalo, jaká su špatná matka, že se o holky nestarám. …to bohužel bylo ze strany Radkové přítelkyně, tak to vykládala u sebe v práci a já sem tam měla známý, takže jako za mnou přišli: „Jo a víš, co o tobě vykládá?“ A já sem v tu chvílu teda byla úplně… To můžu říct, to sem tehdy zvedla telefon a řvala sem na něho do toho telefonu, že pokud se to bude opakovat, tak ať si nepřeje vidět, co se bude dít dál. Já sem byla tak vytočená, říkám: „Jako jak špatná matka, já, která se může rozkrájet, a su špatná matka?!“.“ Je tedy otázkou, jak lze vysvětlit Radkovo přesvědčení, že vše okolo rozvodu probíhalo v pořádku a bylo založeno na společné dohodě, když se respondenti neshodli ani na tak zásadní věci, jako je bydlení. Klára se podle toho, co říká, dohodnout snažila, ale když každá její snaha byla zamítnuta, smířila se zřejmě s tím, jak to chtěl Radek, proto pro něj rozvod nepředstavoval žádné výrazné rozepře. Jak jsem již uvedla, v době před rozvodem trávila Klára víkendy, kdy se její manžel vracel ze služební cesty domů, u své matky. Pro ni tedy nebyl rozvod žádným překvapením a Klára v ní měla zastání. „Tak moje maminka, ta prostě řekla, že to chápe… …a řekla, že se mně nediví…“ Naopak manželovi rodiče se, i přesto, že měli s Klárou dobrý vztah, zastávali svého syna. „Jako oni stáli na straně Radka, já sem prostě řekla, že nebudu, nebudu prostě dělat nějaký rozbroje, to nemá cenu. Říkám, sou to jeho rodiče, mají na to právo…“ Ať už byli Radkovi rodiče do problémů v jejich manželství zasvěceni více či méně, přiklonění se na manželovu stranu chápe 67
Klára jako samozřejmost. Je ale zřejmé, že byli z rozvodu zaskočeni více než Klářina matka, která byla do manželských krizí zasvěcena. Radek mluví o tom, jak probíhalo oznámení rozvodu jeho rodičům. „…s Klárou sme se domluvili, zavolali sme našim, ať přijedou na kafé, no a tak sme jim to tak sdělili prostě, no. Naše máma se rozbrečela samozřejmě, no, protože jako Kláru měli rádi, dodneška ju mají rádi, ta má tady vždycky otevřený dveře, to je bez řečí a… No, je jim to líto určitě. Já nevím, asi jako věděli, že máme asi nějaký problémy, myslím si to, že to věděli nebo, že to cejtili, ale že by to šlo až do rozvodu, myslím si, že to, že je to nenapadlo.“ Radek hovořil o zaskočení rodičů, kteří netušili, že jsou jejich problémy tak závažné, že by mohly vyústit až v rozvod. Stejně jako oni byli zaskočeni i známí, se kterými se Radek s Klárou stýkali, protože je ani nenapadlo, že muž, který na veřejnosti pro svou ženu udělá vše, co jí na očích vidí, by se v soukromí mohl chovat jinak. „…když my sme šli mezi lidi, my sme byli naprosto vzorová ukázková rodina… „Klárinko sem, Klárinko tam…“ Jo a: „Nechceš něco?“ A to a: „Klaudinko a Dituško…“ My sme byli úžasní. To každej říká, jak mě musí milovat, jo, protože on mě tak obskakoval, jo, to si člověk připadal pomale jako princezna. Jenomže já už sem prostě na to byla alergická, tak říkám: „to se jen přetvařuje před lidmama.“ To prostě nikdo nechápal, proč my se rozvádíme“ (Klára). Podle Kláry je v učinění rozhodnutí, zda se rozvést či nikoliv, rozhodující, jestli člověk bydlí na vesnici nebo ve městě. Důvodem, proč Klára rozvod oddalovala, bylo nejen to, jak se na ni budou dívat sousedé, ale také skutečnost, že by se musela vrátit do domu svých rodičů. „…bydlíš na malé dědině, teď se na tebe všichni dívají, máš děcko… …jak se na tebe budou dívat, jak jako budeš rozvedená, sama budeš, pro mě by to znamenalo vrátit se k našim, což teda jako taky žádná výhra taky nebyla, takže sem to vždycky nějak zkousla… Oni opravdu ty lidi prostě se na to nahlíží takovým způsobem, já nevím jako. Prostě bez chlapa nejseš nic, bez chlapa asi prostě, já nevím, nemůžeš ani dejchat nebo… A nehledě na to i ty rodiče na tebe tak jakoby tlačí, jako co si o tobě řeknou, podívej se, ty seš rozvedená s děckama, co budeš dělat, nikdo tě nebude chtít, jo…“ Je tedy možné, že kdyby respondenti v době, kdy vrcholily jejich manželské problémy, bydleli ve větším městě, odhodlala by se Klára k podání žádosti o rozvod již dávno, přičemž už by nedošlo ani na druhé dítě, kterým si ji Radek podle ní, jak jsem již uvedla, pojistil, aby zachoval úplnou rodinu. I když Radka a Kláru rozpad jejich manželství poznamenal, ani jeden z nich nevyhledali odbornou pomoc. Klára ale přiznává, že nebýt maminky, sestry, sestřenice 68
a švagrové, tedy osob, které jí byly psychickou oporou, nejspíš by se na odborníka obrátila. „…jako jednu dobu sem si říkala, že su zralá na psychiatra, už opravdu jo, už sem byla ve stavu, že sem brečela kvůli každé blbině, ale díky tomu, že já sem si s těma lidma mohla všechno povykládat, jo, prostě to ze sebe dostat, vymluvit se, oni mně na to třeba řekli ten jejich názor, ten pohled a já sem byla v té době naštěstí otevřená přijmout jakoby nějaký ty jejich názory, že není všechno takový jako černý, jak to vidím já, že holt to má i jiný odstíny, tak to mně hodně pomohlo. Možná nemít se komu vypovídat, tak jako bych tu odbornou pomoc asi opravdu potřebovala…“ Největší oporou a smyslem Klářina života jsou její dvě dcery. Právě to, že je Klára má, jí nejvíce pomohlo vyrovnat se s rozpadem manželství. „…pro mě třeba jako smysl toho, co všechno ze sebe člověk se snaží obětovat a dělat, sou pro mě holky. …díky nim prostě musím jít dál a vím, že musím a ony mě relativně drží pořád nad tou vodou, že i když je mně hodně blbě, tak jako takový to obejmutí „maminko“ a to tě zase postaví na nohy a ty zase si řekneš, „jo, to zvládneš“ a funguješ.“ Jelikož si ale Klára zařizovala po rozvodu nové bydlení, byla sama na péči o své malé děti a měla časově náročnou práci, potřebovala i fyzickou pomoc. Té se jí dostávalo například od sestřenice a jejího manžela. „Jo, ale i třeba manžel od sestřenice, tak mně pomáhal vlastně se stěhováním, jo, nebo když sem potřebovala něco doma, tak prostě mně pomohli, nebo holky mně vyzvedli, protože vlastně sou taky z Laštátu. …takže ta pomoc byla neocenitelná.“ Radek naopak hovořil jen o pomoci psychické, jež mu poskytla jeho spolupracovnice. Rozvod, který ji také potkal, se později stal jejich společným tématem. „…měl sem kamarádku v práci, co dělala u nás na účtárně a jo, s tou sem si o tom povídal hodně a vlastně jí se stalo za dva roky to samý, takže to bylo potom opětovný, sme si o tom povídali…“ Právě srovnání své situace s ostatními a ujištění se, že člověk není sám, komu se něco takového stalo, může dle mého názoru pomoci ke snadnějšímu vyrovnání se s rozvodem.
5.3.2 Důsledky rozpadu manželství 5.3.2.1 Dopady na rodiče Co se týče Radkova dalšího vztahu, liší se jeho a Klářiny výpovědi. S partnerkou, která si, jak sám Radek řekl, jeho rozvod přála a vlastně byla jednou z jeho příčin, respektive bodem zlomu, si Radek začal chvíli před rozvodem. „No ten 69
vztah začal tak nějak v tým období, když sem se rozváděl. No svým způsobem ještě těsně před tím, než sme se rozvedli. ☺“ Jak jsem již uvedla, tento vztah byl podle Radka pouhým vyústěním manželských problémů a trval tři a půl roku. Radek tedy tvrdí, že půl roku je opět sám, s čímž Klára ale nesouhlasí a zamýšlí se nad tím, proč před ní Radek svoji přítelkyni zapírá. Říká, že se vždy na chvíli rozejdou, ale za nějaký čas se dají zase dohromady. Jak jsem řekla již na začátku, Radek často od dětí zjišťuje, jestli Klára někoho má. Následující výpověď hovoří o tom, že i Klára jistým způsobem sleduje, jak to má Radek se svou přítelkyní. Podle toho, co říká, s tím ale na rozdíl od Radka nemá problém. „On totiž zapomněl, že i rybáři ve vesnici, která teda sousedí s vesnicí, kde ona bydlí, tak sou naši známí a ti se tomu strašně řechtají, protože on tohle řekl v hospodě, jakože spolu nejsou, oni ho tam pak viděli…“ Jako důvod zapírání Radkovy přítelkyně se zde nabízí její vztah s jeho dcerami, na které žárlí. „Ze začátku ona moje děti měla ráda, jo… A furt tak jako brala to, že si je beru, jo, a pak už se jí zdálo, že se věnuju víc holkám než jí, jo, a začalo to tak jako, že: „Zase deš za dětma. A já co?“, tak říkám: „Poď za nama, poď k nám, buď tady s náma“, a že né, že nechce“ (Radek). Právě tato skutečnost ovlivňuje Radkův pohled na případný vstup do dalšího manželství, respektive na nalezení takového vztahu, ve kterém by byl ušetřen právě žárlivosti, a ve kterém by mu nebyly vyčítány vlastní děti. „…každopádně bych si hledal někoho, kdo už má děti, a myslím si, že v tom případě už bych ani nemusel si někoho brát jako. Nejsem si jistej, jestli bych ještě chtěl dítě. To je první věc a druhá věc je ta, že já nevím, prostě ta partnerka případná by měla svoje děti a já bych chtěl, aby to prostě bylo tak, že aby vona měla moje děti ráda, tím pádem by očekávala, abych měl rád i její děti, jo, aby to bylo takový vzájemný a něco nás prostě k sobě, nevím, to řeknu asi blbě, ale aby nás něco k sobě spojovalo, jo…“ Také Klára si prošla vztahem, kdy její přítel nevycházel s dcerami, což shledávala jako pádný důvod k jeho ukončení. „…tam sme se rozešli proto, že on neměl vztah k děckám, jo, nám to spolu klapalo, relativně všechno dobrý, ale on si prostě nenašel, nenašel si prostě vztah k holkám.“ Klára dále potvrzuje Radkovu výpověď, že je lepší a do budoucna perspektivnější najít si někoho, kdo již své děti má. Přítelova touha po dětech byla dalším důvodem, proč Klára vycouvala ze vztahu a nyní raději žije sama se svými dcerami. „ten přítel byl mladší a hodně chtěl děti, což já prostě. Řekněme, když sem si to zvážila, tak sem věděla, že v té době ty děti prostě nechcu zatím další a věděla sem, že i ten jeho životní styl prostě, že takhle já to nedám.“ Klára ale manželství neodsuzuje a ani nevylučuje možnost, že do něj někdy opětovně vstoupí. Po předchozích 70
zkušenostech si je ale jistá, že by si důkladně rozmyslela, zda jí za to partner opravdu stojí a nevdala by se do doby, než by partnera poznala i bez růžových brýlí, respektive po tom, co pomine prvotní zamilovanost. „Jako mně to nevyšlo, ale vyšlo to jiným lidem jako. Já prostě sem bohužel měla smůlu, tak budu doufat, že třeba budu mít štěstí, neříkám, že se vdám, ale že třeba najdu člověka, třeba se vdám, já nevím, já už neříkám nikdy. ☺ Vždycky když řeknu nikdy, tak to dopadne jinak. ☺ Říkám, že lidi než se vezmou, tak by si to měli pořádně rozmyslet, pořádně si probrat, co je vlastně spojuje, jestli mají vůbec něco, co je spojuje, protože to manželství a potom, když do toho přijdou děti, tak to už není právě o těch dvouch a obnáší to právě lidi okolo.“ Pohled obou respondentů na potenciálního nového partnera je tedy obdobný, a je ovlivněn nejen jejich společně prožitým životem, ale také dalšími vztahy, kterými si po rozpadu manželství prošli. Od rozvodu Radka a Kláry uplynuly v současné době již čtyři roky. Podívá-li se Radek směrem do minulosti, říká, že kdyby mohl vrátit čas, udělal by téměř vše jinak. K uvědomění si, že za záchranu manželství stojí bojovat, ho přivedla jeho další partnerka, kvůli které se rozvedl. „No, co se týče dětí, jak se na to dívám, mě to mrzí, že sme se rozvedli a aji co se týče Kláry, mě to mrzí, že sme se rozvedli. Každopádně na té, vlastně díky té přítelkyni bývalé sem si uvědomil, že… Že jako sem udělal velkou hloupost. Protože sem poznal vlastně, jaká Klára byla a jaký sou fakt některý ženský. Je to škoda no, ale můžu si za to sám. Myslím si dneska, že sem se měl asi víc snažit, no… Teď bych to udělal už jinak, všechno. Dalo by se to řešit úplně jinak, z mé strany, já si myslím, že Klára udělala hodně, no, akorát já jsem to nějak nezvlád. …ten rozvod svým způsobem byla moje vina, to asi jo.“
Právě o žárlivých scénách Radkovy
přítelkyně, o nichž se dozvěděla od známých, hovořila i Klára. „…já sem si říkala: „ty boží mlýny melou“. ☺ Já nechcu byt pomstychtivá, ale jako měla sem z toho radost, strašně velkou. ☺ Protože ona mu dělá opravdu nádherný žárlivý scény, jako to teda fakt.“ Jak Radek říká, nyní by udělal vše pro to, aby své manželství zachránil. S myšlenkou zkusit to dát znovu dohromady přišel Radek i za Klárou. Na tuto možnost ale nenahlíží nijak reálně a myslí si, že pro Kláru už je jejich manželství uzavřenou kapitolou, i když se ale podle něj nijak specificky nevyjádřila. Klára také hovoří o Radkově nápadu vrátit se k sobě už kvůli dětem, ale na rozdíl od něj tvrdí, že mu dala své stanovisko jasně najevo. „Zhruba před měsícem psal, že bysme si spolu mohli jako, že kvůli holkám bysme se jako měli vrátit k sobě, tak říkám: „To ani náhodou. Ani kvůli 71
holkám se k tobě nevrátím.“ Jeho? NE. Ani omylem. Ne, ani, já říkám, ani kdyby zamrzlo peklo, tak toho chlapa já k sobě už nepustím ani na krok.“ Klára je tedy pevně rozhodnutá, že už nikdy nevstoupí do stejné řeky, což ale Radek zřejmě odmítá pochopit a stále se upírá k této vidině. Klářino stanovisko je ovlivněno vzpomínkami na dobu, kdy jí Radek neustále něco sliboval, omlouval se, ale změna chování z jeho strany nikdy nepřišla, proto v to nevěří ani nyní. K tomuto postoji Kláru zřejmě přiměl také současný životní styl bývalého manžela, který je přes týden na služební cestě, a i ve svých třiceti sedmi letech přes víkend přebývá v jednom pokoji v domě svých rodičů, aniž by myslel na budoucnost svoji nebo svých dcer. Jedinou jeho zábavou je podle Kláry trávit čas s kamarády, jak tomu bylo i v době jejich manželství. „Já si myslím, že on jako nedospěl, že nechce dospět, že on… On chce prostě spoustu peněz, spoustu zábavy, málo práce a teda ještě kdyby byla ta rodina s těma dětma, aby je mohl ukazovat, jak sou šikovný, tak to by bylo úplně ideální pro něho, ale já nevím, já to nedokážu pochopit. Já ho nemůžu vychovávat. Mně přijde, že sem byla spíš víc jeho máti, jak jeho manželka. Já už na to nemám. ☺“ Jak jsem již zmínila, Kláru rozvod velmi zasáhl, ale kromě negativních stránek s sebou přinesl i jistá pozitiva. V případě Kláry se jednalo o zvýšení sebevědomí, které bylo vlivem působení jejího manžela v průběhu rozvodu výrazně nízko. „…tehdy sem se kvůli všemu hned rozbrečela, sem byla prostě jak plačící údolí, sem byla hrozná, tak teďka ne, říkám: „ne, ty to musíš vydržet“, takže prostě takový to asertivní chování sem si doma cvičila ☺…“ Právě posilnění Klářiny osobnosti zajisté stojí za odmítnutím vrátit se k bývalému manželovi. Podvolením se tomuto návrhu by se Klára totiž mohla dostat do stejné situace, v níž byla před čtyřmi lety. V současné době nemají Klára ani Radek problém stýkat se s rodinou bývalé/ho ex-manžela/ky. I když si Klára s tchýní a tchánem vždy rozuměla, po rozvodu se spolu nějakou dobu vůbec nestýkali, protože se zastávali svého syna, jak jsem již zmínila. K další změně jejich postoje vůči Kláře přispělo to, až se blíže seznámili s Radkovou novou přítelkyní, která si, na rozdíl od Kláry, nenechala nic líbit, což dávala Radkovi najevo i před jeho blízkými. „Ale oni pak poznali, že když tam Radkova přítelkyně udělala párkrát scénu, že ono asi jako to bylo trošku jinak, než to prezentoval Radek a najednou prostě se to zhruba, řekla bych před tím rokem a půl, se to otočilo a začali si i děcka víc brat, jo, začali jakoby víc fungovat, zvát mě na návštěvu a takdle.“ Změna postoje a chování vůči Kláře ze strany Radka i ze strany jeho rodičů byla tedy ovlivněna 72
důkladnějším poznáním jeho nové přítelkyně a z toho plynoucím zjištěním, co, respektive koho Radek rozvodem ztratil.
5.3.2.2 Dopady na děti 5.3.2.2.1 Jak to bude dál? Klára byla ta, která s dětmi mluvila o rozvodu, s čímž souhlasí i Radek, a snažila se jim důvod vysvětlit úměrně k jejich věku. „No, já sem prostě holkám řekla, že si s tatínkem nerozumíme, že to samy vidí, že se hodně hádáme, a že se prostě odstěhujeme jinam.“ Ať už se téma hovoru týká rozvodu či nikoliv, Klára považuje za nezbytné s dcerami o všem otevřeně hovořit a ubránit je tak stejnému osudu, který potkal ji samotnou. „Já mluvím s holkama o všem, co de. Snažím se to s něma rozebírat, aby věděly, protože já sem říkala, že spoustu věcí si tím člověk jakoby ušetří, jo, že když o tom nemluvíš, tak jako pak ty děcka opakují ty stejný chyby. …chcu, aby měly trošičku náhled do toho světa, jak to funguje, protože já vím, čím sem si prošla já a to teda nechcu, aby to opakovaly i ony.“ Protože má Klára se svými dcerami otevřený vztah, došlo i na téma důvodu rozvodu, který zajímal starší dceru Klaudii. I když Radek vypověděl, že o těchto věcech s dětmi nemluvil, a Klára na něj nikdy před dcerami nenasazovala, když se dozvěděla, že Radek dceři řekl, že příčinou rozvodu byla nedorozumění mezi ním a matkou, místo aby přiznal, že si našel novou ženu, řekla Klára Klaudii pravdu. „Ona už teprve teď po třech letech se mě zeptala, proč sme se rozvedli. Jesi sme se, ne, ona se zeptala takhle: „Vy ste se rozvedli kvůli tetě?“ A já jí říkám: „Jaks na to přišla?“ A ona: „No rozvedli, mamko, jako nebo ne? Vy ste se rozvedli, že taťka si našel tetu?“ A já říkám: „Jo, proto sme se rozvedli. On mně lhal do očí.“ A teď najednou prostě: „On ju znal ještě před tím a on nám to neřekl, on nám normálně lhal.“ No ta bylo úplně vytočená. Já teda říkám: „No ale to si teda musíš vyříkat s tatínkem, ne se mnou.“ No on jí jako asi řekl, že sme se hádali nebo něco takovýho…“ Radek i přesto, že sám hovořil o chybách, které v manželství udělal, je zřejmě přesvědčený, nebo to tvrdí alespoň svému okolí, že jeho nový vztah byl pouhým vyústěním krizového manželství, ne příčinou rozvodu. Radek se dále zmiňuje o současné reakci Klaudie na rozvod. „…myslím si, že jim je to určitě líto… …když já třeba za něma jedu a s Klárou si vykládáme, tak sem odjel a za chvilku mně volala Klára, že Klaudinka za ňou přišla a říkala jí, že: „Maminko, proč s tatínkem nejste dál 73
spolu, dyť si spolu vykládáte tak pěkně…“ Z Radkovy výpovědi tedy plyne, že děti by si stejně jako on přály, aby se k sobě s manželkou vrátili a začali znovu. Tuto variantu ale Klára vylučuje.
5.3.2.2.2 Vliv rozvodu na sociální kapitál dětí Dcery Kláry a Radka opustily po rozvodu spolu se svou matkou domov a žijí s ní. Kromě toho, že Radek říká, že je to samozřejmost, je důvodem jeho práce, která mu umožňuje jezdit domů pouze na víkendy. „…bych se holkám nemoh věnovat… …protože sem pryč… A ají si myslím, že prostě u té Kláry sou, já si myslím, že tam, tam se mají dobře… Je to dobrá matka.“ Klára jako důvod také uvádí Radkovu práci, kromě toho ale říká, že i kdyby pracoval jinde, stejně by dal přednost jiným aktivitám, protože pouhé „půjčování“ dětí je pro něj pohodlnější. „U nás bylo jasno v jedné věci: Děti nechcu, chcu byt a auto. To on měl jasno. On se se mnou nehádal o děti, že by je chtěl do péče, on ne. On mně to odůvodnil, že on má takovou práci, takže on si je bude brat podle práce. Já su ráda, že my sme se nepřetahovali o děti, protože to sem zažila u kolegyně a tak to by byla věc, která by, tu bych asi neskousla.“ I když Kláru Radkův malý zájem o děti, o kterém se zmíním dále, trápil, je ráda, že má dcery u sebe, protože, jak jsem již zmínila, právě ony jsou to dobré, co si z manželství odnesla. Klářin a Radkův vztah s dětmi se po rozvodu nijak výrazně nezměnil. Oba dva jsou přesvědčení, že s dětmi vychází dobře. „Je na holkách vidět, cejtím to, že mě maj rády a já s něma vycházím dobře“ (Radek). Mezi jevy, které ale rozvod ovlivnil, patří četnost styku rodičů s dětmi, na čemž se oba respondenti shodují. Klára hovoří o intervalech, v jakých si k sobě, respektive do domu svých rodičů Radek dcery bere. „Myslela sem si, že když se chlap rozvede, tak sem slyšela, že sou z nich lepší tátové. Tak sem si dělala iluze, že taky bude lepší táta… …z toho kraje, on je třeba neviděl dva měsíce. …on si je bere jednou za měsíc a bere si je třeba, já nevím, v sobotu ráno a vrací je v nedělu ve čtyři, oni spolu jako nic moc už neprovádí. …on očividně opravdu nemá zájem. Já sem třeba včera měla rozhovor s Klaudií a říkám, jesi jí to za to stojí se toho taťky jako doprošovat, aby si je bral a ona se tak na mě podívala a říkala mně: „já ti nevím, ale přece nebudu stejná jako on. Já se prostě budu snažit, já ho do toho dokopu.“ Nedostatek času, který Radek s dcerami tráví, se jim snaží podle Kláry vynahrazovat kupováním všeho, na co si vzpomenou, což si Klára nemůže dovolit 74
a ani se jí takové jednání nezamlouvá. „…se snažíme, aby viděly, že ty peníze mají takovou a takovou hodnotu, jenomže zase když pak tatínek prostě, že jo, jim objedná tablet, empétrojku, empéčtverku, dotykovej mobil, jo, tak… …on přece na ně nemá čas, tak on jim to vynahradí aspoň takto. …on je má rád holky, to já neříkám, on je má rád, ale prostě ten čas. On jim radši koupí. On jim to vynahradí penězma, ale nebude s něma trávit ten čas.“ Podle Radka ale není důvodem nízké četnosti styku s dcerami nezájem o ně, ale jeho práce, která mu nedovoluje se s nimi stýkat tak často, jak by si on sám představoval. „Tak jezdíme do bazénu koupat se, já nevím, hry nějaký zahrajem a tak. Je to akorát teda o to horší, že někdy si je nemůžu vzít, jak se třeba domluvíme, protože někdy musím zůstávat i na víkend venku, takže… Ale když to jde, tak já si je vezmu. A někdy si je bere i babička, aji když třeba se domluvíme, že já si je vezmu a pak se stane, že někde zůstanu, tak si je babička vezme semka a sou tady.“ I když by Klára ve své pracovní vytíženosti zapojení prarodičů do péče o vnučky jen uvítala, s Radkovým výrokem o tom, že nemůže-li s dětmi trávit čas on sám, vezmou si je k sobě jeho rodiče, nesouhlasí. „Takže by mně to usnadnilo, hodně by mně pomohlo, kdyby aspoň na ten jeden víkend si je vzali, jo, ale nic. …mně už Dituška říká: „Já ti dám penízky z pokladničky.“ No, snažím se, víš co, já se snažím s něma trávit maximum, to znamená, když vím, že teď sem hodně pracovala, tak prostě teď sem se jim to snažila vynahradit, že sme jely na vánoční trhy do Brna… …já sem s holkama zvládla Chorvatsko… No a většinou nějaký takový výlety tady po okolí nebo do Brna…“ I když Radek dává Kláře na děti peníze a on sám říká, že Klára se jejich dcerám věnuje naplno, rozvod ji v tomto ohledu ovlivnil tak, že musí více pracovat, aby domácnost sama utáhla. Přesto se však snaží dětem čas, kdy se jim nemůže věnovat, vynahradit podnikáním společných výletů a jako pozitivum shledává větší samostatnost dětí. Klára by byla ráda, kdyby i do budoucna její vztah s dcerami zůstal takový, jaký je nyní. „No, já doufám, že to zůstane tak, jak to je, že mně budou se svěřovat i nadále, že si dokáže prostě o všem na rovinu povykládat a hlavně, že se nebudou mně bát mně říct prostě všecko to, co je trápí…“ Respondenti se shodují na tom, že školní i mimoškolní otázky řeší s dětmi pouze Klára, přičemž Radek se zapojuje jen do financování volnočasových aktivit, na kterých se podílí půl na půl. „…samozřejmě ne, že jo, protože sem pryč. To ne, to ne, úkoly, to dělá Klára všecko sama. …co se týče kroužků a takový, tak to teda řešíme spolu. Financování, všechno. To dáváme na půl“ (Radek). Jako důvod nezapojování se 75
do školních povinností svých dětí Radek uvádí to, že tráví mnoho času prací. Klára ale dodává, že Radek neprojevuje o tyto věci absolutně žádný zájem a ani neví, co se dcery ve škole učí. „A říkám: „Zeptá se tě, jaký byly známky ve škole? Zeptá se tě na nějaký projekty z angličtiny? Na ty, na ty věci, viděl tvoju žákovskou?“ To ho nezajímá. To není podstatný.“ Klára dále hovoří o školních i volnočasových aktivitách, se kterými svým dcerám pomáhá. „Já mám někdy dojem, že to je snad, že škola je pro rodiče, ne pro děti… My furt děláme nějaký projekty do angličtiny, teďka ještě do ruštiny… …Klauďa hodně píše pohádky a takový různý věci, hodně soutěžila, už má i nějaký ceny, takže to spolu dost konzultujem tady tyhlety věci, protože já taky ráda čtu, tak se vždycky nějak snažíme to dat tak, aby to mělo nějakou tu slohovou úpravu a já jí to přepisuju na počítači, no, takže tak jako. ☺“ Klára je na domácnost a na děti sama, mnoho času tráví svou prací, díky které je schopna domácnost utáhnout, ale i přesto se svým dcerám věnuje, jak jen je to možné. Stejnou možnost by měl i Radek, když přijede domů na víkend. Otázkou ale je, zda o to stojí, když ví, že dětem nic nechybí a je o ně perfektně postaráno, přičemž důsledky, které tato soustavná péče o děti přináší Kláře, zřejmě opomíjí. Klára ani Radek nemají představu o tom, zda může rozpad jejich manželství nějakým způsobem ovlivnit například budoucí postoje dcer ke vstupu do manželství. Klára ale hovoří o jiných problémech starší dcery, které byly podle ní důsledkem rozvodu. „…na Klaudii z toho začátku bych řekla, že se podepsal hodně, protože ona to psychicky špatně snášela… …učitelka mně kolikrát volala ze školy, že Klaudii je zase špatně, že leží na lavici, až potom sme to prostě spolu probraly s učitelkou, tak říkala, jestli to nebude tím rozvodem asi nějak… …ty děcka dokážou byt ve škole hrozně hnusný: „Ty seš z rozvedené rodiny, vy ste divní…“ Jako jeden z důvodů problémového chování dcery Klára uvádí možné posměšky ze strany spolužáků, které jsou podle ní i v současné společnosti s vysokou mírou rozvodovosti, stále velmi časté a kterým ji chtěla oddalováním rozvodu ubránit.
5.4 Nulový vztah ex-manželů Tato kapitola bude věnována bývalým manželům Editě a Jiřímu, kteří jsou rozvedení jeden rok a v současné době spolu již nejsou ve styku. „Momentálně spolu v podstatě nekomunikujeme“ (Jiří). Argumentem pro neudržování kontaktu s bývalým 76
manželem je dle Edity zejména to, že mají dva již dospělé syny, kteří si své záležitosti řeší se svými rodiči sami a stýkají se s každým individuálně. „No protože teďka už děcka dalo by se říct, že děcka se osamostatňujou, že jo, dneska už ty děcka, co potřebujou… Takže vono jednou stránkou už ten důvod ani jako k té komunikace není, jo… Tam byl důvod hlavní kvůli vlastně kvůli té, kvůli děckám.“
5.4.1 Manželství a jeho rozpad 5.4.1.1 Proč zrovna my? Edita a Jiří vstupovali do manželství velmi mladí. Editě bylo devatenáct a Jiřímu osmnáct. Říkají, že se brát „museli“. „Hlavní důvod byl, že sme čekali rodinu, sme čekali syna a to byl vlastně ten hlavní… Jinak bysme se svatbou počkali“ (Jiří). Manželství jim vydrželo téměř dvacet let, a i když se nakonec rozpadlo, ohlédne-li se Edita do minulosti, hodnotí tato léta kladně. „Byla sem spokojená“ (Edita). Odpověď Jiřího není tak jednoznačná. Nejpozitivněji během společných let manželství nahlíží na období zahrnující růst synů. „Já neříkám, že všecko, všecko bylo špatný, spoustu věcí bylo hezkých, ale jako ty hlavní, ty nejlepší vzpomínky, který mám, tak sou stejně spjatý spíš s tím, jak prostě vyrůstaly děcka…“ I když se během manželství Jiřího a Edity vyskytovaly různé krize a nedorozumění, Jiří s manželkou zůstal ve snaze zachránit úplnou rodinu pro děti. „Tak mě hlavně v době, kdy prostě byly děcka malý, tak mě nenapadlo, i když prostě mezi náma byly různý konflikty někdy, tak by mě s ohledem na ty děcka nenapadlo řešit něco, řešit něco rozvodem nebo sem si nedokázal spíš představit to, že by se bývalá manželka prostě s děckama odstěhovala pryč“ (Jiří). Dalším faktorem, který ovlivňuje rozhodnutí, zda se rozvést, či nikoliv, je rozdělení majetku. Právě toho se velmi obávala Edita. „…akorát ten majetek a tady to majetkový vyrovnání. To je podle mě nejhorší, že jo…“ Chtějí-li mladí lidé v současné době něco vybudovat, ve většině případů se dle Jiřího nevyhnou společným hypotékám, které jsou pro ně závazkem na převážnou část života. „Možná spousta manželství přežívá aji s ohledem tady, jaks říkala na ty finanční záležitosti a společný hypotéky a tak, jo.“ Jiří říká, že ohlížení se na okolí může situaci často pouze prodloužit, a ve skutečnosti se tím nic nevyřeší, protože nakonec děti, na které se člověk ohlíží, snaží se kvůli nim zachránit rodinu, vyrostou, opustí domov a partneři tu zůstanou jen jeden pro druhého, přičemž ke spokojenému bytí nestačí s tím 77
druhým pouze „přežívat“. „To už by měl člověk hlavně vždycky hledět asi na, na svůj život a svoje zájmy, i když to vždycky prostě nejde… …ty děti odejdou a potom vlastně mu zůstane, že jo, ten vztah s tím partnerem a pokud ten vztah nefunguje, tak…“ Jiří v tom má v současné době jasno, říká, že se měl rozvést už dříve a zabývat se svými pocity a touhami. „…mělo to být asi dřív, ale protože sem bral jaksi pořád ohled na něco, na něco, čím mě bývalá manželka držela v šachu, či vydírala, tak proto to trvalo poměrně dlouho, než sem se k tomu odhodlal.“ I přes počáteční ohlížení se na děti, majetek či nátlak ze strany manželky se manželství Edity a Jiřího po téměř dvaceti letech společného života rozpadlo. O tom, co k tomu vedlo, budu pojednávat dále. Co se týče důvodu rozvodu, jsou výpovědi Jiřího a Edity velmi rozporuplné. Žádost o rozvod podal Jiří a podle něj byla příčinou rozpadu manželství neustále vznikající nedorozumění mezi ním a manželkou, zapříčiněná často bezdůvodnou žárlivostí manželky, jež vztahovala i na členy jeho rodiny. „K rozvodu vedlo to, že prostě už sme si, že už sme si nerozuměli a napětí mezi námi stupňovalo… …že když sme kamkoliv šli, tak prostě sem měl strach z toho, že budou nějaký problémy, že bude nějaká, že bude nějaká ostuda, že prostě bude bezdůvodně prostě na někoho žárlit, že bude žárlit na moje sestry, tak jak to několikrát prostě obě dvě zažily… …žárlila prostě na široký okolí, na kamarádky a tak… Neměla k tomu důvod…“ Kromě žárlivých scén došlo nejednou dle Jiřího i k fyzickému napadení manželkou, jež bylo vyvoláno mimo jiné požitím nadměrného množství alkoholu. Právě tyto situace přivodily v Jiřím stav, kdy ke své manželce ztratil citové vazby a přestal mít zájem jejich manželství zachraňovat. „A potom vlastně jednou při jedné návštěvě u známých, tak to vlastně vyvrcholilo tak, že mě napadla a já sem měl na sobě nějaký známky, který na mně byly vidět dlouho po tom ještě a tohle se pak ještě tak dvakrát opakovalo a… A dycky to bylo, dycky to bylo v opilosti a… …takže ve mně se to zlomilo tím způsobem, že já sem k ní opravdu už necítil vůbec nic a ani sem neměl už zájem něco, něco řešit…“ Edita se o žádném z těchto faktů, které dle Jiřího vedly k rozpadu jejich manželství, nezmínila. Důvodem rozvodu, který bez jakéhokoliv přemýšlení uvedla, byla manželova nevěra. „Co ho vedlo? Že si našel jinou ženskou.“ Jelikož Edita pracovala střídavě na denní a noční služby, šest měsíců netušila, že ji manžel podvádí. Mimo to, že se s novou přítelkyní scházel ve firmě, kde oba pracovali, jezdil za ní v době, kdy byla Edita v zaměstnání. „Já sem se to dozvěděla až někdy na podzim, takže sem netušila, že su půl 78
roku podváděná. Že on tam za ňou jezdil, já sem to netušila, protože tam jezdil, když já sem byla v práci, že jo… …oni ten vztah nejvíc udržovali v práci, že jo…“ I když by si Edita nikdy předtím nemyslela, co by byla ochotná pro záchranu manželství udělat, tvrdí, že by Jiřímu byla schopná jeho nevěru odpustit a začít znova, prý už kvůli synům, kteří se ve svém otci jen viděli. „Já sem dycky byla zastáncem toho, že nesnesu manželskou nevěru. Ale když tahle situace potom nastala, tak si nedovedeš představit, co člověk udělá pro to, aby to manželství zachránil. Pořád sem doufala i kvůli… I kvůli děckám. Já vím, že děcka ho měly hrozně rády, že jo, všechno… Ten vztah tam měly lepší k němu, než ke mně…“
Problém ale byl, že Jiřího nevěra nebyla pouze
jednorázovou záležitostí, kterou by mu mohla Edita zkusit odpustit a začít od začátku, on se do své nové přítelkyně zamiloval a odmítal vztah s ní ukončit. „Možná bych to zvládla, ale chtělo by to čas… Jenže musel by i ten druhej v tom podporovat. Nešlo by to jenom z té jedné stránky, musel by chtít i on. Ale ono mu by to nešlo vlastně tenkrát, když oni spolu začali… Prostě ten člověk jak je jednou zamilované, tak on nevidí, neslyší. Nevidí, neslyší prostě, de si za tým svým a můžeš dělat, co chceš. Můžeš fakt dělat, co chceš, nejde to… …bohužel ta druhá partnerka byla silnější. Takovej je můj názor. Byla silnější.“ Edita ale dodává, že prvotní zamilovanost provází každý vztah, a že teprve až vyvstanou problémy, ukáže se, jak je pouto silné a co pro záchranu vztahu dokážou partneři udělat. „…když my sme spolu vlastně začali chodit a znali sme se, bylo to úplně to stejný. Takový to, jak když se říká, že člověk má ty růžový brýle… Taky sme se měli moc rádi, všechno. Potom, jak začnou starosti, začnou děti, prostě člověk se změní.“ K překonání překážek a složitých situací, které se během společného života vyskytnou, je ale zapotřebí snaha z obou stran, zejména to oba musí chtít překonat, což byl právě v případě Edity a Jiřího problém, protože Jiří, jak jsem popsala již výše, už jejich manželství zachraňovat nechtěl. „…tak hlavně věděla, že prostě už k ní asi nic necítím. Tohle jí došlo, dával sem jí to i najevo a několikrát sme o tom i spolu mluvili, že prostě takhle to dál nejde“ (Jiří). Zamyslím-li se nad kontrastem výpovědí respondentů, jež se týkají příčiny jejich rozvodu, vyvstává na tomto místě otázka, zda právě Jiřího nový vztah nebyl vyústěním jím popisovaných problémů v manželství, jež ho přiměly přestat brát ohledy na ostatní a začít je brát především na sebe. „Kdybych za sebou někoho neměl, tak určitě bych se ani já k tomu asi takdle neodhodlal. Pro mě to, že sem někoho měl, že mě někdo prostě, o někoho sem se mohl opřít, tak to zásadně jako přispělo k tomu rozhodnutí. Bez toho nevím, jestli bych to kdy
79
udělal“ (Jiří). Až Jiřího nová partnerka byla tedy příčinou konce pro něj nefungujícího manželství, v němž by možná v opačném případě setrvával dodnes.
5.4.1.2 Jaké to bylo? Rozvodové řízení Edity a Jiřího trvalo téměř třičtvrtě roku, přičemž v době rozvodu bylo jejich staršímu synovi dvacet let a mladšímu devatenáct. Bývalí manželé se shodují na tom, že děti o problémech v jejich vztahu věděly. Liší se ale jejich výpovědi, týkající se specifikace těchto problémů. Jiří hovoří o situacích, kdy se do jejich sporů, jež vznikly po požití alkoholu, synové nesčetněkrát zapojili s cílem umravnit svoji matku. „Tak děti to nejen tušily, ale věděly vlastně všecko, protože se tady těch různých, ať už slovních nebo fyzických potyček, tak se často toho účastnily, nejenom teda tím, že přihlížely, ale několikrát se i některý ze synů snažil trochu zpacifikovat, když ju ovládl alkohol a už prostě nevěděla, co dělá, tak se snažil aspoň tady v tomto být trochu nápomocné.“ Jelikož ani při důvodu rozvodu Edita o žádné z těchto situací nehovořila, i na tomto místě uvedla, že synové tušili, že si jejich otec našel novou známost, o čemž, jak jsem již uvedla, Edita asi půl roku neměla ponětí. „No, já si myslím, že oni to vytušili, že tatínek někam jezdí. Já sem to netušila, ale Martin něco věděl, to sem se dozvěděla potom až od cizích lidí nebo spíš sem se dozvěděla, že Martin řekl, že taťka jezdí si povykládat za Romanou. A když už to zopakoval několikrát, tak mu pak bylo řečený: „Martine, a nemyslíš si, že taťka s tou Romanou něco má?“ …on řekl: „Ne, taťka by to mamce nikdy neudělal.“ Ale bohužel, ale ona to pravda byla, že jo.“ Edita popisuje synovu negativní reakci na případnou manželovu nevěru. Když se ale zamyslím nad výpovědí Jiřího, ve které uvedl, že se sami synové několikrát zapojili do potyček mezi ním a manželkou, tudíž věděli, že jejich vztah má velké trhliny, možná by se potom dalo přímo očekávat, že si časem otec najde někoho jiného. Zpočátku si zřejmě mysleli, že si našel pouze kamarádku, za kterou si jede popovídat, a nehledali v tom jiný záměr. Edita uvedla, že právě změna chování ze strany manžela vedla syny k tomu, aby si dali dohromady, že se něco děje. „…tak možná něco děcka něco vytušily, ale tím, že tatínek jezdil pryč a tatínek se začal chovat jinak… Dycky sme spolu jako dokázali komunikovat, byli sme jako toto, všechno, vykládali sme, a najednou on dělal kafé, my sme seděli a von čuměl jenom do blba. …snažila sem se ten rozhovor navázat, co v práci nebo tak, ale to už vidíš, že ten člověk nemá zájem. Ta komunikace prostě vázla, ten člověk prostě s tebou prostě nechtěl 80
komunikovat. Možná, že už potom vytušily prostě, že mezi nama se to začíná jaksi oddalovat…“ Právě to, že Jiří už nechtěl své manželství zachraňovat, je podle něj důvodem, proč ho ani nenapadlo obrátit se na pomoc v podobě návštěvy manželské poradny. „…když se to tady takdle zvrtlo, tak už sem ani nějak neměl zájem. Prostě ve mně se to zlomilo tak, že sem k ní už opravdu necítil nic…“ Pokud by ale oba partneři stáli o to společnými silami překonat překážky, jež jim zkřížily cestu, je dle Jiřího vyhledání odborné pomoci na místě. „Tak pokud ti dva, pokud ti dva prostě oba dva vědí, že by spolu, že je tam nějaká překážka, ale že by spolu dokázali žít, že by spolu třeba chtěli žít, jo, nebo prostě, nemají v tom úplně jasno a zvlášť, pokud sou třeba děti, tak potom určitě stojí za to prostě tohle brát všecko prostě v potaz a zkusit to řešit třeba nějakou poradnou nebo prostě nějakou odbornou pomocí.“ Edita popisuje rozpad vlastního manželství jako velkou ránu pro ni samotnou, a to zejména z důvodu, že je obklopená lidmi, kteří žijí v mnohaletém vztahu. „…já sem si nikdy nemyslela, že budu rozvedená… …ať vezmu vlastně svoje rodiče, kteří sou spolu přes čtyřicet let, ať vezmu vlastně rodiče bývalýho manžela, sou spolu přes čtyřicet let a já mám v tomdle vzor.“ Edita dodává, že nejdůležitější je problémy, které se v průběhu manželství vyskytnou, společnými silami překonat, jako se to povedlo jejím rodičům. „Když to vidím, prožili si hoodně nějakých těžkých chvil. …řešily se problémy, ale de o to prostě to ustát. A když oni ustáli prostě, tak dneska, když to vidím třeba, když jsou spolu v tom důchodě a jsou spolu sami doma, tak prostě…“ Kromě vlastních rozbouřených pocitů označuje Edita jejich rozvod jako klidný. Až na nějaké výměny názorů podle ní vše probíhalo v rámci mezí, na všem se s manželem dokázali dohodnout. Dokonce, i když už se odstěhoval, udržovali spolu dobrý přátelský vztah. „…i když ten náš rozvod neprobíhal bouřlivě, vůbec, že bysme se nějak mlátili nebo… Sem tam nějaký hádky byly samozřejmě, to už ale člověk, když už je to takový, už se tam něco stane, už se něco naruší, tak prostě nějaký ty problémy řešíš. Někdy jak to bývá úplně katastrofický, italská domácnost, tak to tak ne. …ze začátku to bylo dobrý. Jiří sem vlastně jezdil, když odešel, tak ještě každý týden za mnou jezdil, jezdil i na kafé… Ta komunikace ze začátku byla dobrá, byla perfektní, nemůžu říct.“ Jiří ale komunikaci s manželkou v období, kdy začal uvažovat o rozvodu, popisuje diametrálně odlišně. Co se týče fyzického napadení manželkou, o kterém Jiří hovořil, vyhrožovala mu prý žena, že zmíní-li se o tom před někým, použije to proti němu. A protože je tomu většinou naopak, tedy že muž fyzicky týrá ženu, domnívala se, že mu to nikdo neuvěří. 81
„Myslela si, že je v právu a… A hlavně tvrdila to, že i když já bych to nějak použil, že mně nikdo nebude stejně věřit, že vždycky je to tak, že prostě chlap v tady tomto napadne tu ženu, takže…“ Jak jsem již popsala, Jiří se zmínil, že známky na jeho těle po fyzickém ataku byly znatelné dlouhou dobu potom, navíc synové o těchto potyčkách věděli, sami byli podle něj často jejich součástí, proto lze predikovat, že by situaci manželka jen těžko dokázala otočit proti němu. Je tedy otázkou, jestli mlčení nebylo spíše záležitostí mužské ješitnosti. Dlouhodobé „přehlížení“ problémů a oddalování rozvodu vysvětluje Jiří tak, že ho manželka vydírala a vyhrožovala mu, že si sáhne na život, odejde-li od ní. „…ale to, že mě prostě něčím vydírala, tím, že si něco, tím, že si něco udělá, tak tím, že prostě mě nějak drží v šachu… To byla věc, kterou sem nějak nechtěl riskovat a prostě nebyl sem přesvědčenej o tom, že je to, že je to jenom vyhrožování…“ Když už ale problémy vyústily, Edita zjistila, že je jí manžel nevěrný, otočila dle Jiřího svůj postoj a snažila se dělat vše pro záchranu manželství, dokonce byla ochotná mu nevěru odpustit, jak jsem popsala v předchozí kapitole. Edita zpočátku ignorovala realitu, že její manžel odešel, respektive stále doufala, že se jednoho dne vrátí domů. „Nedocházelo jí to, že prostě je to třeba definitivní… …spíš to brala tak, že asi věřila v to, že se třeba vrátím, že mně něco dojde… …ona to viděla asi tak, že ta chyba je jenom ve mně, že já su zaslepenej tím, že sem se prostě třeba zamiloval… Myslela si, že prostě až budem spolu bydlet, tak že… Že zjistím, že mě třeba s ní bylo líp“ (Jiří). Edita hovoří o tom, že Jiřímu činilo velký problém domov opustit. Jednou z příčin je podle ní právě fakt, že dělala vše proto, aby se tak nestalo, namísto toho, aby ho vyhodila, čímž by mu situaci usnadnila. „Tenkrát když se měl stěhovat, tak se neodstěhoval na ten termín, kdy on chtěl. Já sem měla byt v práci a on řekl, že se odstěhuje v pátek, kdy já budu v práci, abych u toho nebyla, jenomže najednou se ukázal v práci a říká mně: „Já sem se neodstěhoval, já sem to nedal, mně je od rána zle.“, že blije… A já říkám: „No jo, to sou nervy.“ …my sme spolu celý vodpoledne byli na vycházce… …říká: „Ty kdybys mně prostě sbalila věci a vyhodila mě, tak bys mně to daleko líp ulehčila než to, co ty děláš, ty ses najednou změnila.“ Ale říkám: „Asi proto, že se snažím to manželství zachránit.“ Za pár dnů ale i přesto odešel. Jiří si myslí, že teprve až skutečně opustil domov a odstěhoval se za novou přítelkyní, Edita si uvědomila, že je to trvalé. „Protože jí hlavně postupně docházelo to, že, že už prostě té cesty zpátky není. Že už to tak bude… …že už je to definitivní, že i kdyby mně to nevyšlo, tak že k ní bych se stejně nevrátil…“ Počáteční komunikaci s Editou v tomto období popisuje Jiří téměř bezproblémově. Postupem času to ale bylo horší a horší. „Takže ze 82
začátku sme byli schopni se domluvit na všem a postupně pak se to tak nějak měnilo… …že prostě i když mně něco třeba o něčem, na něčem sme se domluvili, tak prostě potom to popřela přede mnou i před děckama, že sme se o tom takdle nebavili, prostě to otočila úplně. …protože to v první chvíli to třeba chápala jinak a pak až si to, až si to, až se jí to rozleželo v hlavě nebo zřejmě jí to s ledaským probrala, tak asi proto…“ Jak jsem uvedla již na začátku, dospělo to až k tomu, že v současné době spolu Edita a Jiří již žádný kontakt neudržují. Co se týče samotného rozvodu, který proběhl po necelém roce, na místo tří měsíců, hovoří Edita o nepříjemném zážitku způsobeném její advokátkou, která ji s datem rozvodu neobeznámila. Dozvěděla se to náhodou až v samotný den rozvodu od své sestřenice. „…čekalo se dlouho, měli nás tenkrát rozvest do tří měsíců a čekali sme na to, no, třičtvrtě roku. Tenkrát to ta právnička vlastně odůvodnila, že sou prázdniny, že se to nějak pozdrží… …dneska už to bohužel takle de, že se uvádí, že bez naší přítomnosti… Já sem se to ale tenkrát, že nás rozvádí, dozvěděla od své kámošky, která, od sestřenice, která u toho soudu dělá. Já sem byla v práci, my sme se potkaly v obchodě a vona mně říká: „Jaktože nejseš u soudu?“ A já říkám: „Co bych tam měla dělat?“ A ona: „Vždyť se dneska rozvádíte“. To byl šok.“ Edita je ale přesvědčená, že Jiří byl od své advokátky s termínem seznámen, dokonce se rozvodového stání zúčastnil. „On to věděl, protože ta jeho právnička, u které to podával, tak mu volala. Mu volala, že jestli tam chce přijít, že vlastně to stání bude a on tam byl.“ Protikladné odpovědi mají Edita a Jiří i v tom, jak na jejich rozvod reagovalo okolí. Edita hovoří o zaskočení, které vysvětluje tím, že v očích okolního světa vypadali jako dokonalý pár. „Byli z toho strášně překvapení. Šokovaní vyloženě. …můžu ti říct, že hromada lidí mně řeklo, že nás bralo jako ideální pár. Jako vzorový prostě třeba, že jo…“ Edita mluvila spíše o okruhu známých, kdežto Jiří naopak popisuje reakce svých nejbližších, kteří podle něj vůbec zaskočení nebyli, protože věděli, nebo alespoň tušili, že jejich manželství není nikterak růžové a dokonce Jiřího často nabádali, aby se před problémy přestal schovávat a začal je řešit. „Tak blízcí, většina z nich vlastně chtěla a říkala už předtím, ať už to, ať už to nějak řeším, že už to takdle prostě být dál nemůže… Že i ti blízcí stejně jako, stejně jako ty děti věděli, že to přijde a myslím si, že z toho překvapení nebyli.“ Jiří ale současně hovoří i o tom, že na jednu stranu při něm jeho rodina stála, na druhou stranu se jejich pocity často měnily, protože s nimi zůstala bydlet Edita, tudíž měli možnost situaci vidět i z jejího pohledu. „Tak hlavně se 83
to, hlavně se to všecko tak děsně měnilo, že prostě byli, byli lidi, kteří mě chvilku podporovali, pak byli proti mně a všecko se to několikrát takhle, takhle změnilo… …tím, že sem se odstěhoval já, tak pak vlastně okolí asi tak to bralo tak, že sem za to, že za to můžu já, že já sem si někoho našel… …bylo to vlastně v okolí těch nejbližších, a to, že se to měnilo, tak bylo podle mě hlavně tím, že tam zůstala, že tam zůstala bydlet a byla prostě na očích… …šířila spoustu nepravd a ve svým podání to prostě vyznělo v můj neprospěch.“ Jelikož Jiří mnoho let konflikty a problémy, které s manželkou měl, adekvátně neřešil a před mnoha lidmi skrýval, jak sám řekl, je otázkou, do jaké hloubky o nich okolí vědělo. Další fakt, že svou situaci začal řešit teprve, až si našel někoho jiného, přičemž odešel z domova, přispívá zřejmě k tomu, že blízcí lidé byli nuceni neustále své postoje přehodnocovat. Rozpadá-li se člověku manželství, potřebuje někoho, o koho se může opřít a vypovídat se. Editě kromě dětí a rodinného zázemí pomohla kamarádka, která věděla, jak na to. „Hlavně děcka a tady doma zázemí prostě, že jo… Byla sem strašně ráda, že je mám doma, protože kdybych byla sama, tak bych to nedala. …v práci sem našla kamošku, která studovala psychologii a ta, když sem s ňou jako dokázala mluvit, tak mně pomohla. Ona mě tak nějak tak nadzvedla. Ona mě prostě dokázala z toho taky dostat.“ Jiří, jak jsem již uvedla, odešel od manželky, od dětí a také od svých rodičů a odstěhoval se za novou přítelkyní, která ho ve všem podporovala, ale, jak uvádí Jiří, do ničeho ho netlačila. „Tak největší oporou mi byla tehdy přítelkyně, teď současná manželka, s kterou sme to vždycky probrali… Nemůžu říct, že mě do něčeho prostě nutila, ale ona právě mně byla tou oporou, která, díky které sem to všecko tak nějak ustál.“ Romana byla Jiřího oporou nejen v době, když odešel z domova, ale také ve stadiu, kdy se problémy doma vyostřovaly. „…znali sme se spoustu let, ale ona tehdy měla, řešila vztah několikaletý, který prostě nějak neměl smysl… A já, u nás došlo tady k tomu zvratu taky a potom prostě sme si prostě spolu měli o čem povídat, tak nějak jeden druhýho trochu psychicky prostě dokázali podržet a zjistili sme, že máme spoustu společnýho a pak se to vyvíjelo, jak se to vyvíjelo“ (Jiří). Protože pracovali ve stejném zaměstnání, zpočátku se chodil Jiří za Romanou pouze kamarádsky vypovídat. Partnerské problémy, které oba měli, a které byly jejich společným tématem, ale přerostly až v milenecký vztah.
84
5.4.2 Důsledky rozpadu manželství 5.4.2.1 Dopady na rodiče Současný pohled Edity a Jiřího na případný vstup do nového manželství se rozchází. Edita přiznává, že teprve rok po rozvodu je vše stále čerstvé, a i když úplně nezavrhuje možnost, že v budoucnu se na věc bude dívat jinak, nyní je přesvědčená, že novou rodinu zakládat nechce. „Asi je to tím prostě, ve mně to pořád je. Je to eště pořád všechno čerstvý a… Teď momentálně su v situaci, že se vdávat prostě nechcu. …já jsem rodinu měla… Takže prostě rodinu už jinou nechcu mít a… Prostě nevidím důvod, proč bych se měla vdávat. I když je možný, že na to změním názor, pokud toho člověka potkám a budeme si vyhovovat…“ Rozvod Edita označuje jako rozpad rodiny, přičemž o jinou už nestojí. Jiný pohled na věc zastává Jiří, který se již půl roku po oficiálním rozvodu znovu oženil, čímž dle jeho výpovědi ukazuje své bývalé ženě, že pro něj má manželství význam. „…půl roku po rozvodu sem se oženil, takže tím vlastně dávám jí najevo, že manželství neberu na lehkou váhu, že to pro mě něco znamená, nějak jsem proti tomu nezatrpknul…“ Je ale otázkou, jak hluboký význam má manželství pro člověka, jemuž se jedno po dvaceti letech rozpadlo, a hned šest měsíců na to vstoupil do dalšího. Důvodem pro uzavření nového manželství tak brzy po rozvodu bylo dle Jiřího to, že vztah s novou partnerkou nebral na lehkou váhu, proto jej stvrdil manželským svazkem. „Pro mě manželství znamenalo hodně, proto sem to, proto sem do toho šel i podruhé. S tím, že prostě předpokládám a doufám, že tentokrát to výjde se vším všudy.“ Pro Jiřího znamená manželství jakési zlegalizování vztahu, relevantnost, utvoření rodinného zázemí pro děti. „Protože je to pro ně, ten manželské svazek znamená asi něco víc, než žít spolu na hromádce, jako takovej společnej závazek.. Jeden k druhýmu… Spousta lidí se bere kvůli dětem, protože už kvůli příjmení…“ Právě nové manželství, díky kterému Jiří poznal, jak jinak může vztah mezi dvěma lidmi vypadat, je pro něj důvodem současné životní spokojenosti. Ohlédne-li se Jiří do minulosti, je přesvědčený, že rozvod s bývalou manželkou nebyl chyba, naopak se k tomuto činu měl odhodlat již dříve. „…život se současnou partnerkou mně v určitých věcech otevřel, otevřel oči, že to může byt jinak, že to může být prostě hezčí. …dokážem si daleko jinak o všem třeba popovídat, rozebrat nějaký problémy, máme každé svým způsobem takovou, ne volnost, ale není tady to, co prostě mně nějak hodně vadilo… Kdybych přemýšlel dřív tak, jak přemýšlím teďka, tak bych, asi bych se rozvedl 85
daleko dřív.“ Je tedy otázkou, proč Jiří nepodal i přes stále se opakující konflikty s manželkou, o kterých mluvil, žádost o rozvod již dříve. Právě rychlý skok do nového manželství napovídá, že až skutečnost, že poznal jinou podobu vztahu, jej k tomu přiměla. Jiří hovoří i o současném stavu bývalé manželky, která se dle jeho slov, s rozvodem stále nesmířila, což podle něj dokazují například pomluvy, které se o sobě Jiří od okolí dozvídá. „Neříkám, že by se s tím asi jako srovnala, to slyším i teďka od jejich kolegů třeba, že prostě se s tím pořád nesrovnala, ale… Ale došlo jí asi, že zpátky, zpátky už to nejde. Dozvěděl sem se toho o sobě spoustu… …co pravda nebyla… Včetně toho, že sem prostě bil děcka a takovýdle věci… …a právě to bylo ještě, ještě naopak…“ Edita ale vypovídá, že i když už se s rozvodem smiřuje, dvacet let společného života s jednou osobou nedokáže tak lehce vymazat z paměti. „Chce to všechno čas prostě. Už se s tím nějak spořádávám. Už se z toho pomalu dostávám, už je to takový jinačí. Už to začíná být lepší. Už nad tím nepřemýšlím, sama prostě vím, že dřív sem nad tím, nebylo dne, kdy člověk nad tím nepřemýšlel. To sme spolu prožili, to sme spolu, a těch plánů, co sme chtěli ještě prožít, to bylo strašně moc…“ I když už se Edita vyrovnává s realitou, často se sama sebe ptá, proč se to stalo, vždyť si s bývalým manželem společnou budoucnost plánovali úplně jinak. Když se k ní doneslo, že se Jiří chce znovu oženit, byla zaskočená zejména z toho, že chce takto učinit již půl roku po ukončení jejich dvacetiletého manželství. „Když sem se dozvěděla, že se bude ženit, tak první moje otázka byla, jesi musí. Jediný co mě překvapilo, tak že mně připadlo, že to je dost brzo po rozvodu.“ Vztah s rodinou ex-manžela/ky se v případě Edity ani Jiřího po rozvodu nijak významně nezměnil. Edita zůstala se svými syny bydlet v domě manželovy rodiny, se kterou je tedy v každodenním kontaktu. „Já sama tu rodinu mám ráda taky, takže v tom nevidím žádnej problém.“ Jiří ale příliš časté styky s rodinou jeho bývalé manželky stejně jako ona neudržoval ani v době před rozvodem. Vztah Edity s její rodinou se dle Jiřího po rozvodu posunul směrem k častějším návštěvám. Příčinou zvýšení četnosti styku s vlastní rodinou v případě Edity je tedy dle Jiřího poskytnutí pomocné ruky v nelehké životní situaci. „Já sem je rok a půl neviděl. …ale s bývalou manželkou určitě častěji se její rodiče vidí. Tím, že se jí asi snaží být asi nějakou oporou. Možná i ona u nich hledá dneska nějakou oporu.“ Vezmeme-li v potaz výpovědi respondentů vztahující se k důvodu či průběhu rozvodu, reakcím a podpoře okolí nebo k jejich životu po rozvodu, je zřejmé, že pro 86
Jiřího byl rozvod správným řešením. „…nelituju absolutně ničeho, co sem udělal“ (Jiří). Edita ale svými výpověďmi potvrzuje pravý opak. „…prostě pro mě to byl šok… Říkám, že si myslím, že sem se snažila pro záchranu toho manželství udělat maximum. Což pro mě teda osobně bylo nejhorší prostě, že sem dokázala, že bych dokázala odpustit tu nevěru…“
5.4.2.2 Dopady na děti 5.4.2.2.1 Jak to bude dál? Komunikace s dětmi týkající se problémů mezi rodiči a případného rozvodu byla podněcována spíše Jiřím než Editou. Když ale oba manželé dospěli k finálnímu rozhodnutí, že je rozvod konečné řešení, a že Jiří odejde z domova, řekli to dětem oba společně. „…sám, mockrát, ale potom až to bylo tady tohle definitivní tady to rozhodnutí, tak sme si je zavolali oba dva a řekli jim, jak to bude. …že se odstěhuju, řekli sme jim, že se chceme rozvest“ (Jiří). Jak jsem již zmínila (viz kapitola „Jaké to bylo?“), Jiří je přesvědčený, že oba synové o konfliktech svého otce s matkou věděli, protože se do nich nejednou dokonce zapojili, tudíž říká, že z tohoto kroku nebyli zaskočeni, spíše mohli dokonce očekávat, že to jednou přijde. „Tak jak sem říkal, asi překvapení, překvapení nebyli, protože vlastně všecko v podstatě, všecko věděli a… …a v podstatě to asi nijak nekomentovali, podle mě si už jako nemysleli, že by to mohlo byt jinak.“
Atmosféra, která mezi rodiči doma panovala, zajisté přispěla k tomu,
že synové nebyli z rozvodu zaskočeni. I přesto, že možná tušili, že se manželství jejich rodičů rozpadne, snadné to pro ně ale nebylo. Podle Jiřího pro ně bylo nejhorší právě to, že jejich otec opouští domov a oni tu zůstanou jen se svou matkou, i když měli vždycky lepší vztah s otcem, čehož si je vědoma i Edita (viz kapitola „Proč zrovna my?“). „…jednoduchý to pro ně nebylo určitě… Tak já si myslím, že ten vztah sem s něma měl nebo oni i ke mně měli vždycky prostě lepší než k manželce……nejhorší bylo pro ně asi to, že najednou, najednou bylo jinak to, že tam byli, že prostě já sem byl pryč a byli tam jenom, byli tam jenom vlastně s matkou. …mně několikrát řekli, že jako, že jim tam chybím…“ Edita se zamýšlí nad rozdílnými postoji svých dětí. Mladší syn si o tom, co jej trápilo, mohl popovídat se svojí přítelkyní, jejíž rodiče jsou také rozvedení, zatímco starší syn se o to dle Edity neměl s kým podělit. „Martin to bral jinak tím, že měl slečnu… …ta se na to dívala hodně špatně, protože si to sama prožila, všechno 87
věděla co a jak… Ten Martin se jí mohl vlastně s ledasčím svěřit… Ale Jakub, ten, ten to v sobě dusil. …ten si o tom prostě nemá s kým povykládat, má to kolikrát v sobě.“
5.4.2.2.2 Vliv rozvodu na sociální kapitál dětí Martin a Jakub žijí po rozvodu rodičů se svou matkou v domě rodičů Jiřího. Edita vypovídá, že se s Jiřím dohodla, že zůstane s dětmi, protože to tak samy chtěly. „A zůstala sem tady a domluvili sme se prostě, že prostě tady zůstanu a budu se starat o děti… …já kdybych se měla kamkoliv odstěhovat, tak děti nechtěly.“ Důvodem setrvávání manželky v tomto domě je kromě péče o děti dle Jiřího to, že jeho nová přítelkyně měla svůj byt, tudíž měl kam odejít, zatímco Edita tuto možnost neměla. „Protože když sme se rozešli, tak já sem měl kam jít, ona říkala, že nemá kam jít a hlavně, co bylo hlavní to, tak že řekla, že se chce o děcka postarat po dobu, dokud budou studovat. Momentálně už nestuduje ani jeden z nich, takže… Dokdy s něma bude, to netuším. …si myslím vzhledem k tomu, kolik jim je, že jim je jednadvacet a dvacet, tak že by tu péči asi ani nepotřebovali až takle, že by se měli trošku víc osamostatnit, a když by museli, nic by jim jinýho nezbylo, myslím si, že by jim to bylo ku prospěchu.“ Jiří zastává názor, že ex-manželčina péče o syny je až přehnaná a jelikož už si oba vydělávají, měli by se o sebe začít starat sami. Otázkou ale je, do jaké míry byli k samostatnosti v průběhu dospívání vedeni. Pokud jsou děti na matčinu péči zvyklé celý svůj život, je zřejmé, že pouhé dosažení dospělosti a získání stálého příjmu nemusí ještě znamenat, že se o sebe dokážou najednou postarat samy a rodiče již nepotřebují. V tomto případě lze odhadovat, že výpomoc matky bude přijatelnějším východiskem. Výpovědi respondentů vztahující se k potřebnosti budoucí péče o děti se tedy rozchází. Z toho, co říká Jiří, jasně vyplývá, že podle něj už synové péči rodičů nepotřebují, výchova je dokončena a nedošlo zde k rozbití rodiny s dětmi, zatímco Edita považuje za nutné nadále o syny pečovat. Jelikož, jak jsem již řekla, jsou Jakub i Martin dospělí, prarodiče se do jejich výchovy již nijak nezapojují, avšak jak s rodiči Jiřího, u kterých bydlí, tak s rodiči Edity, které navštěvují, mají dobrý vztah. „…vychází, já si myslím, že velice dobře, su za to ráda“ (Edita). Co se týče vztahu Edity a Jiřího se svými syny, z pohledu Jiřího se, až na to, že spolu již nebydlí, nijak nezměnil, zatímco Edita připouští, že se posunul směrem 88
k lepšímu. „Já bych řekl, že s dětmi vycházím velice dobře, že prostě, že se to nijak nezměnilo, samozřejmě je to, je to jiný, když s něma nebydlím, ale na druhou stranu, když mají nějaký problém, tak mně se dokáží svěřit se vším, že vidíváme se, jezdí k nám na návštěvy“ (Jiří). Edita uvádí, že právě odchod Jiřího ji donutil k tomu postarat se o sebe a o své syny a zapříčinil zlepšení vztahu mezi ní a dětmi. Jak říká, právě děti jsou to, proč má smysl žít. „Teďka vycházím dobře. Myslím si, že ten vztah, že sem se takle osamostatnila najednou, tak se změnil… Najednou prostě děti aji já sem pochopila, že musíme vlastně si vyjít nějak vstříc a… Je to vlastně, když to vezmu, tak je to jediný, co mně zůstalo děcka, že jo. Já už teď žiju jenom pro děti vlastně, že jo.“ Edita tvrdí, že k potěšení jí stačí vědomí, že má děti v pořádku doma, aniž by s nimi musela být v bezprostředním kontaktu. „Já nemám ráda samotu. A když vím, že děcka sou doma prostě, tak... Tak já su spokojená. Oni už sou velcí, my spolu neprovádíme nic. …kolikrát se díváme na televizu… …sem tam pokecáme…“ Co se týče styku s dětmi z pohledu nerezidentního rodiče, tedy Jiřího, zpočátku ho synové navštěvovali častěji než je tomu nyní, tedy zhruba rok po rozvodu. I když ale frekvence jejich osobních setkání z důvodu časové zaneprázdněnosti obou stran poněkud poklesla, dodává Jiří, že vlivem komunikačních technologií jsou v téměř každodenním kontaktu, přičemž mají-li nějaké trápení, neváhají si přijít za svým otcem pro radu. „Po tom, co sem se odstěhoval, tak sme se vlastně poměrně hodně často stýkali… …to jezdili třeba dvakrát týdně… To jezdili častěji, teďka se vidíváme, na návštěvu přijedou třeba jednou za čtrnáct dní. Jak kdy, někdy za týden, někdy za čtrnáct dní. Občas se stavím já za nima. …téměř denně sme ve styku. Přes fejsbuk a… Nebránil bych se tomu vidět se třeba častěji, ale prostě prosazujeme to, několikrát se to říkalo: „Můžete se stavit kdykoliv a vždycky vás rádi uvidíme.“ Ví, že když mají jakýkoliv problém, tak se můžou, nejenom můžou svěřit, svěří se…“ Kromě návštěv otce v jeho novém bytě, vyplňují společný čas nejrůznějšími zábavními aktivitami, přičemž neopomínají ani společné slavení významných životních událostí. „…tak sme šli třeba na pivo, na bowling, oslavili sme společně maturitu, byli sme se s něma projet na kole několikrát… …vlastně se současnou manželkou sme slavili společně narozeniny, tady tohodle se účastnili, takové větší oslavy, syn se vlastně přidal k nám, že to bude slavit s námi“ (Jiří). A jak si Edita a Jiří představují vztah se svými syny v určitém časovém horizontu? Oba se shodují na tom, že by byli potěšeni, bylo-li by to mezi nimi jako v současnosti. „…pokud to bude tak, jak to je teďka, tak budu jenom spokojenej“ (Jiří).
89
Dokud ještě nebyli Jakub a Martin dospělí, řešili s nimi otázky týkající se budoucí kariéry oba rodiče, což se ale dle Edity po dosažení plnoletosti synů změnilo. V současnosti, stojí-li děti o její radu, poskytne ji, ale zastává názor, že konečné rozhodnutí je stejně jen na nich. „Tak vlastně volba povolání je fakt, že … To sme řešili donedávna ještě vlastně všechno, než si vybrali školu, všechno, tak to sme řešili dohromady. A teďka už, tak je fakt už, že to se rozhodl Martin, že chtěl jít na vysokou, to už si rozhodl sám… Protože už to beru, že sou dospělí, že sou velcí, víceméně hromadu věcí já se jim snažím poradit, řeknu jim svůj názor… Ale už to musíš nechat na nich, jo…“ Martin ale na vysoké škole vydržel zhruba pouhé dva měsíce, tudíž se začal zabývat otázkami týkající se budoucího zaměstnání. Jiří zastává názor, že tyto záležitosti řeší synové spíše s ním než s bývalou manželkou, což je předmětem jejích výtek dětem. Jako příklad uvádí Jiří situaci, kdy Martin hledal práci a obrátil se na něj. „Tady v těch věcech asi možná vím o něco třeba víc než vlastně bývalá manželka… Proto ona jim to pak vyčítá, že jí nic neřeknou. Že to s ní nechtějí řešit. Nevím, můj pocit je ten, že s ní řeší spíš to, co, to, co musí, že i některé věci, že si nechávají spíš pro sebe. …když teďka řešil mladší syn, třeba řešil zaměstnání, tím, že hledal, tak to řešil přeze mě a vlastně a pokud to vyjde, tak… Sem mu sehnal práci já…“ Z výše uvedených výpovědí jasně vyplývá, že Edita i Jiří se snaží dokázat, že jsou dobří rodiče. Ex-partner zde slouží jako referenční rámec ke srovnání, s kým mají děti lepší vztah, tedy kdo je lepším rodičem. Edita i Jiří se shodují na tom, že jejich rozvod nepředstavuje pro syny handicap, který by u nich měl způsobit nějaké trvalé zatrpknutí proti manželství. Jiří si ale myslí, že by rozvod mohl mít u synů vliv na výběr potenciálního životního partnera, přičemž by se podvědomě snažili vyvarovat se někomu, u koho by se projevovaly rizikové faktory, se kterými se setkali u své matky. „Myslím si, že v čem by se je to mohlo ovlivnit, tak v tom, že by možná to ovlivnilo nějak v tom výběru partnera, že by třeba na určitý věci si dávali víc pozor…“ Mladší syn Martin ale již několik let přítelkyni má a Edita se domnívá, že by si oba přáli v budoucnu se vzít. „…u toho mladšího třeba tím, že je zamilované, vidí tak, že vím, že to manželství by chtěl, že by chtěl rodinu, po tom touží teda oba dva.“ Edita se zamýšlí nad tím, zda by se synové vlivem vzpomínek na rozvod rodičů spíše nesnažili problémy, jež by mohly nastat, nějakým způsobem překonat, aby případnému rozpadu manželství zabránili a nepotkal je tak stejný osud jako jejich rodiče. „Nevím jesi třeba, přemýšlela sem, jesi sami třeba konkrétně 90
dovopravdy se budou snažit sami ustát manželství nějak, aby jim to vydrželo… Vyhnout se tomu… …problémům v manželství. A vůbec tady té rozvodovosti, tomu rozvodu třeba.“ Jak jsem již zmínila, kromě toho, že Edita ani Jiří neočekávají negativní dopad jejich rozvodu na budoucí manželství dětí, dokonce předpokládají pozitivní vliv. Ten vysvětlují výběrem partnera, u kterého nebudou předpokládat přítomnost rizikových faktorů, jež zaznamenaly u své matky, a vyhnutím se případnému rozpadu manželství překonáváním překážek, které se v jeho průběhu mohou objevit. Co se týče role věku dětí při rozvodu, názory Edity a Jiřího se radikálně rozchází. Zatímco Jiří si myslí, že hůře to snáší malé děti, Edita je přesvědčená o opaku. „I vlastně ty různý hádky a co tomu rozvodu předchází a potom to, že mají jenom vlastně jednoho rodiče, a tak si myslím, že to se na nich nějakým způsobem možná podepíše. Tím, že třeba spousta tady těch dětí prostě dokáže už jenom to, že dokáže toho třeba využít a ti rodiče vlastně se snaží být třeba, snaží se před tím dítětem být tím lepším a ty děti toho potom využívají ve svůj prospěch a sou věci, který se třeba prostě nějak vynucují… …musí na návštevu k těm rodičům, se kterým třeba nebydlí, různě o víkendech a tak, předepsaný různý návštěvy a tak, tak si myslím, že taky to není pro ty děti úplně ideální… Určitě, určitě by se měl brat ohled jako ohled na názor těch dětí a na to, co chtějí“ (Jiří). Jiří říká, že malé děti často pozornosti rozvedených rodičů až zneužívají a zároveň nesouhlasí s tím, aby děti ke styku s nerezidentním rodičem byly nuceny bez ohledu na jejich vlastní smýšlení. Edita si ale myslí, že naopak v mladším věku děti rozvod nenesou tak těžce, jako například jejich čerstvě plnoletí synové. Na ukázku uvádí přítelkyni Martina, které, když se rodiče rozváděli, bylo třináct let… „To dítě z toho nemá tak takovej rozum, prostě to tak nějak vezme, kdežto když v tomhle věku, jako v tom dospělým, když našim bylo osumnáct, devatenáct let, tak ty děcka už mají nějakej rozum. Člověk by předpokládal, že přece jenom už se na to budou dívat jinak. Ale sama Nikolka třeba konkrétně, tak potom řekla, že kdyby se rozváděli v tomdle věku, jak se rozváděli třeba, jak byli kluci, že by, že by v tomdle věku by to nesla daleko hůř.“ I přes očekávání, že pohled dospělých dětí bude střízlivější, si Edita myslí, že tomu tak není.
91
5.5 Vztah mezi ex-manželi a jeho vliv na děti Tato shrnující kapitola pojednává o tom, jaké dopady má současný vztah mezi ex-manželi na jejich vztah s dětmi. Rozvod v případě pozitivního vztahu ex-manželů byl oboustranně přijatelným východiskem, přičemž probíhal bez významnějších rozepří. Ex-manželé spolu byli schopni po celou dobu bez problémů komunikovat a na všech zásadních věcech se dohodnout, tedy i na uspořádání porozvodové péče o dítě. Po rozvodu žili ex-manželé nějakou dobu v jednom domě, přičemž spolu často i nadále trávili svůj volný čas, a to i po odstěhování manželky. I v současné době mezi exmanželi přetrvává přátelství, na kterém byl celý jejich vztah založen. Pozitivní přátelský vztah mezi rodiči má celostně vliv na vztah mezi dítětem a otcem, který je podmíněn možností častého styku z důvodu nedalekých bydlišť a kromě stanovení pevné doby scházení se také flexibilnímu uzpůsobení styku dítěte s otcem dle potřeb jeho i matky. Pozitivní vztah rodičů dále podmiňuje otcovo financování dítěte nad rámec výživného a podílení se na školních povinnostech a mimoškolních aktivitách ku prospěchu dítěte i matky. V situaci negativního vztahu ex-manželů ani rozvod neproběhl hladce. Docházelo k rozepřím, kdo bude nadále vychovávat dítě, přičemž s ohledem na materiální zabezpečení otce, bylo dítě svěřeno do výhradní péče matky. Ve věci styku otce s dítětem v současné době stále dochází mezi rodiči k rozepřím. Na styku dcery s otcem se ex-manželé nedokážou dohodnout. Tvrzení ze strany manželky vypovídají o tom, že otec o dceru nejeví žádný zájem, zatímco on tvrdí, že žena mu ji nechce svěřovat a dělá vše pro to, aby zabránila jejímu styku s ním. Výsledkem vztahu mezi ex-manželi je nepřizpůsobování styku dítěte s otcem aktuálním potřebám a z toho plynoucí minimální četnost scházení se. Negativní vztah ex-manželů tedy ovlivňuje vztah otce s dcerou, přičemž nepřítomnost otce má negativní dopady na dítě. Financování dítěte otcem nad rámec výživného, ani zapojování se do školních a mimoškolních záležitostí, v případě negativního vztahu ex-manželů neprobíhá. Negativní vztah mezi ex-manželi se dále promítá do jejich náhledu na budoucí vztah s dítětem. Matka, jejíž vztah s dcerou není negativně ovlivněn, doufá v zachování. Naopak otec, který je s dcerou v minimálním kontaktu, věří v pozitivní změnu. V případě jednostranně neukončeného vztahu ex-manželů vyplývá pozitivní vztah k bývalé partnerce pouze z výpovědí muže. V případě ženy jsou důvodem udržování vztahu pouze děti. Již rozvodová komunikace je mužem popisována jako 92
bezproblémová, podle ženy byla plná neshod, výčitek a pomluv. Současný vztah exmanželů je otcem vnímán jako přátelský s možností stýkat se s dětmi, jak je mu libo, dle matky jej ale stále sužuje žárlivost a nadbytečná péče o ni. Ze strany muže je znatelná touha po obnově manželství, což žena zamítá se zdůrazněním styku pouze kvůli dětem. Čas na děti je v případě matky omezen z důvodu pracovní zaneprázdněnosti nutné k zabezpečení rodiny, i tak je ale dětem věnována veškerá péče. Četnost styku s dětmi je z důvodu pracovní vytíženosti omezena i v případě otce, přičemž se objevují tendence vynahrazovat dětem tento čas penězi. Otec má v tomto případě pozitivní smýšlení jak k bývalé manželce, o které tvrdí, že je dobrá matka, tak i ke svým dětem, o nichž ví, že je o ně dobře postaráno. Dcery si otec může brát dle potřeby, protože pro matku je spokojenost dětí prvotním zájmem. V případě nulového vztahu ex-manželů lze již rozvodové stání z důvodu nepřítomnosti manželky charakterizovat nulovým vztahem. O nulový kontakt mezi manželi se v podstatě jednalo již při rozhodování se, s kým děti po rozvodu zůstanou bydlet. Otec od rodiny odešel, přičemž matka zůstala i nadále bydlet s již dospělými syny, což bylo jejich přání. Právě dospělost dětí je v tomto případě faktorem, který způsobuje nulový vztah ex-manželů. Rodiče jsou syny nazíráni jako dvě samostatné jednotky, přičemž své záležitosti si řeší s každým individuálně a četnost styku si určují sami. Nulový vztah ex-manželů s dospělými dětmi je dále charakteristický nepozměněným vztahem s dětmi v případě otce, ale v případě matky je pozitivně ovlivněn, přičemž do budoucna doufají v zachování. I když je síla vztahu mezi exmanželi nulová, ex-partner zde představuje referenční rámec k porovnávání, kdo je lepším rodičem.
93
Výzkumné schéma RODIČE JAKO DVĚ SAMOSTATNÉ JEDNOTKY
NULOVÝ VZTAH VYSOKÝ PODÍL OTCE NA ŽIVOTĚ DÍTĚTE
POZITIVNÍ VZTAH
NEGATIVNÍ VZTAH
MINIMÁLNÍ PODÍL OTCE NA ŽIVOTĚ DÍTĚTE
JEDNOSTR. NEUKONČ. VZTAH
SNÍŽENÝ PODÍL OTCE NA ŽIVOTĚ DÍTÉTE S VĚDOMÍM ZAJIŠTENÍ PÉČE MATKOU
Je nezbytné zmínit zjištění pramenící z mých dat, že v případě pozitivního, negativního a jednostranně neukončeného vztahu mezi ex-manželi je ovlivněn pouze vztah mezi nerezidentním rodičem a dětmi, nikoliv mezi rodičem, se kterým dětí žijí, tedy s matkou. Pozitivní vztah ex-manželů má rozhodující kladný význam pro formování vztahu otce s dítětem, zatímco negativní vztah ex-manželů způsobuje odcizování otce od dítěte. V případě jednostranně neukončeného vztahu je i přes matčin nepříznivý vztah k otci svých dětí, pro ni nejdůležitější jejich blaho, kterého je dosaženo umožňováním styku otci s dětmi, protože otec k nim má kladný vztah. V případě vztahu nulového dospělost dětí dovoluje stýkat se s rodiči odděleně a dle svých individuálních potřeb, přičemž vztah mezi otcem a dětmi zde i po rozvodu zůstal zachován, a změnil se naopak vztah mezi matkou a dětmi. 94
6. Shrnutí empirické části Výzkumná část mé práce vyobrazuje čtyři typy vztahů mezi partnery po rozvodu, přičemž každý z nich je zastoupen jedním párem. Jedná se o pozitivní, negativní, jednostranně neukončený a nulový vztah mezi ex-manželi. V této části zodpovím výzkumné otázky, které jsem si na začátku stanovila. První výzkumná otázka zní: Jak respondenti vnímají příčiny, průběh a dopady rozvodu? Žádost o rozvod podala ve dvou případech žena, ve dvou muž. Pro dvě dvojice se jednalo o první rozvod, dva páry se rozváděly již podruhé, z čehož vyplývá, že do druhého manželství tito lidé vstupovali ve vyšším věku. Na důvodu rozvodu se ex-manželé sice většinou shodují, ale vinu přikládají vždy protějšku. U poloviny vzorku byla důvodem rozpadu manželství nevěra ze strany muže, kterou žena jako důvod rozvodu ihned uvedla, zatímco podle mužů se jednalo spíše o vyústění předchozích problémů v manželství. V krizových obdobích se jeden z páru zpočátku často pokoušel s protějškem o problémech hovořit a řešit je. Tato snaha ale byla druhou stranou zamítnuta. Důvodem byl často nezájem o vyřešení situace. Právě to bylo také příčinou, proč manželé nenavštívili manželskou poradnu. Shodují se na tom, že snaha zachránit vztah musí být chtěná z obou stran. I přes narůstající problémy respondenti mnohdy v manželství dále setrvávali ve snaze udržet úplnou rodinu pro děti. Pocity pojící se s rozvodem nejsou nikdy příjemné. Jejich intenzita závisí na dalších okolnostech, které rozvod provází. Je důležité, zda člověk konec vztahu vlivem vzrůstajících problémů očekává. V tomto případě může rozvod přinést pocit úlevy či vysvobození ze spárů manželství. V opačném případě, kdy přijde rozvod nečekaně, například jako důsledek nevěry, způsobuje zaskočení a intenzivní negativní pocity pojící se s touto ztrátou. Podobné reakce lze očekávat i od okolí rozvádějících se osob. Když lidé tuší, že manželství není idylické, nejsou tak zaskočeni jako ti méně zasvěcení. Největší oporou byly respondentům děti, příbuzní, přátelé a často také osoby, které měly s rozvodem vlastní zkušenost, což nejednou vedlo k navázání milostného vztahu. S výjimkou pozitivního vztahu, ve kterém byl rozvod výsledkem vzájemné dohody mezi partnery a neprobíhal nijak bouřlivě, se respondenti shodují, že jejich děti o problémech věděly, protože často se konfliktních situací mezi rodiči samy zúčastnily. V případě pozitivního a negativního vztahu ex-manželů komunikace s dětmi ohledně rozvodu vůbec neproběhla, u jednostranně neukončeného vztahu proběhla pouze ze strany matky, u nulového vztahu byla podněcována spíše otcem, ale finální 95
rozhodnutí sdělili rodiče dětem společně. I když často děti o problémech rodičů věděly, odchod otce z domova pro ně nebyl jednoduchý. Respondenti jsou spíše názoru, že jejich rozvod se na dětech do budoucna nepodepíše. Dále říkají, že kromě podmínek, za jakých rozvod probíhá, má na vnímání dětí vliv jejich věk, ale neshodují se na tom, pro kterou věkovou skupinu by mohl rozvod představovat největší rizika. Současné pohledy respondentů na rozvod, přesněji zda udělali dobře či nikoliv, se většinou liší v závislosti na jejich vztahu a nynějším životě. Nyní popíšu, jak respondenti vnímají uspořádání péče o děti po rozvodu. V případě všech párů jsou po rozvodu děti ve výhradní péči matky, na čemž se respondenti, s výjimkou partnerů s negativním vztahem, bez problémů dohodli. U partnerů s negativním vztahem rozhodl o svěření dítěte do péče matky soud z důvodu nevyhovujícího bytového zabezpečení otce. V případě pozitivního vztahu ex-manželé i po rozvodu bydleli nějakou dobu v jednom domě, vyzkoušeli si tedy takovou společnou výchovu dítěte. Svěření dítěte do péče matky považuje otec v tomto případě za samozřejmost, přičemž připouští, že jejich styl výchovy připomíná střídavou péči, kdy si kromě dohodnutých termínů může dceru k sobě brát, kdy chce. U jednostranně neukončeného vztahu bylo svěření dětí do péče matky také samozřejmé, protože otec pracuje přes týden mimo republiku, a je přesvědčený, že ex-partnerka se o děti dobře postará. Ex-manželé s nulovým vztahem se dohodli, že matka zůstane s dětmi bydlet v domě ex-partnerových rodičů, zatímco otec odejde. Na tomto místě uvedu, zda a jak se vztah mezi rozvedenými manželi promítá do jejich vztahu s dětmi. Stěžejním zjištěním pramenícím z mého výzkumu je to, že současný vztah mezi rodiči má významný vliv na jejich vztah s dětmi, přičemž dochází k ovlivnění vztahu dítěte s nerezidentním rodičem. Podoba současného vztahu mezi ex-manželi tedy ovlivňuje vztah a četnost styku otce s dětmi, představy rodičů o budoucím vztahu s dětmi a zapojení otce do školních a mimoškolních záležitostí dítěte. Tím, jak konkrétně se jednotlivé vztahy mezi ex-manželi promítají do jejich vztahu s dětmi, jsem se podrobněji zabývala v předchozí kapitole (viz kapitola Vztah mezi ex-manželi a jeho vliv na děti).
96
Závěr a diskuze Podle údajů pramenících z ČSÚ k rozvodu dochází nejčastěji v raných fázích manželství, přesněji po třech až pěti letech. Všechna manželství v mém výzkumném vzorku se rozvedla později, přičemž pouze manželství Heleny a Bedřicha by do této statistiky mohlo zapadat, vezmeme-li v potaz, že i přesto, že se rozvedli po necelých dvou letech od svatby, již předtím spolu několik let společně žili. Vztáhnu-li k respondentům další údaj ČSÚ, který říká, že nejčastěji o rozvod žádají ženy, týká se tento fakt poloviny vzorku, přičemž jeden z mužů dle výpovědi žádost podal na popud ženy. Data ČSÚ také říkají, že jednou z nejčastějších příčin rozvodu je nevěra ze strany manžela. U dvou párů to byla podle žen opravdu nevěra manžela, která způsobila rozvrat manželství. V teoretické části práce jsem dále vymezila rozdíly v dopadech rozvodu na ženy a muže, čímž se zabývá Dudová & Hastrmanová (2007). Právě jejich pojetí je specifické zejména pro bývalé manžele Kláru a Radka. Klára musela začít více pracovat, aby uživila děti a utáhla domácnost, což se podepsalo na množství volného času, které může s dětmi trávit, zatímco v případě Radka byl po rozvodu, z důvodu opuštění rodiny, omezen spíše kontakt s dětmi. Vyskytuje se u něj i další aspekt, o kterém hovoří Gardner (1991). Často se snaží od dětí zjistit, zda má jejich matka nějaký nový vztah. Dle Pilera (2010) je dalším častým důsledkem rozvodu ztráta partnerovy rodiny. U mých respondentů toto tvrzení ve většině případů neplatí. S rodinou ex-manžela/ky se i po rozvodu nadále stýkají, nebo kontakty neudržují, což se ale neliší od situace před rozvodem. V současné době bývá dle ČSÚ nejčastěji dítě po rozvodu rodičů svěřeno do výhradní péče matky, což potvrzuje i můj výzkumný vzorek. Na tom, jak spolu partneři po rozvodu vychází je dle Smithe (2004) závislé prožívání rozvodu rodičů dětmi. Nezmiňuje se ale o tom, k čemu jsem dospěla v rámci svého výzkumného šetření, že vztah mezi rozvedenými rodiči ovlivňuje vztah otce s dětmi. Berger & Gravillon (2011) zdůrazňují, že jsou-li rodiče přáteli i po rozvodu, jejich přátelství by mělo mít své meze, aby se nejednalo spíše o neukončený vztah než o přátelství, přičemž se staví negativně k trávení například společných dovolených. V případě Heleny a Bedřicha, kteří spolu i po rozvodu nějakou dobu bydleli, trávili společně Vánoce a dovolenou, ale k žádnému negativnímu dopadu nedošlo, právě naopak. Jak jsem již několikrát uvedla, jejich přátelský vztah i po rozpadu manželství má na dítě kladný vliv. 97
Místo přátelského vztahu mezi rodiči ale může v některých případech docházet k bránění styku otce s dítětem. Dle Gardnera (1991) může být jednou z příčin tohoto matčina chování skutečnost, že jí muž nedává dostatek peněz. I když jsou to jen spekulace, zamyslím-li se nad Kryštofovou výpovědí, ve které zmínil, že bývalá manželka mu nechce dceru půjčovat, a chce po něm peníze, mohlo by být právě toto důvodem. Další její strategií zabránění styku je podle něj plánování dceřiných volnočasových aktivit na dobu, kterou má trávit s otcem. Jak jsem uvedla již v teoretické části práce, rodina má dle Colemana (1988) funkci tvorby sociálního kapitálu. Ten závisí na fyzické přítomnosti dospělých v rodině a na pozornosti, kterou věnují dětem. Jedná se tedy o činnosti, které rodiče s dětmi vykonávají. Právě rozvod, respektive odchod rodiče, zapříčiňuje změny jak ve vztazích, tak i v množství a náplni volného času mezi rodiči a potomky. V případě mého vzorku odešel od rodiny vždy otec, tudíž jsem se zaměřovala především na společně trávený čas a jeho náplň u otců s dětmi. Jak jsem již uvedla, ten se odvíjí nejen od toho, že otec již nebydlí s dítětem ve společné domácnosti, ale v tomto případě zejména od současného vztahu mezi ex-manželi. Dalším dopadem rozvodu rodičů na děti je dle Bakaláře, Novákové, & Nováka et al. (1996; Kimplová, 2008) rodičovské uspokojování materiálních potřeb dítěte namísto emocionálních, přesněji říkají, že se jim city snaží nahradit penězi a drahými dárky. V případě Radka sice k něčemu takovému dochází, ale své dcery má rád, tudíž jim drahými dárky vynahrazuje spíše čas, kdy s nimi není Různí autoři (Berger & Gravillon, 2011; Cenková, 2011; Gardner, 1991; Lengerová, 1992; Pöthe, 1999; Smith, 2004) se shodují na faktu, že se rozvod rodičů promítne do budoucích intimních vztahů dětí, přičemž většinou očekávají negativní působení. Naopak respondenti Edita a Jiří věří spíše v pozitivní ovlivnění svých synů. Předpokládají sice, že výběr partnera bude v jejich případě rozvodem rodičů ovlivněn, ale podle Jiřího by si mohli dát pozor na rizikové faktory, kterými podle něj disponuje jejich matka. Podle Edity by se mohli snažit své problémy překonat s cílem vyhnout se stejnému osudu, jako potkal jejich rodiče. Realizace rozhovorů s oběma rozvedenými partnery má na jednu stranu potenciál v tom, že nabízí pohled na rozvod a porozvodové uspořádání péče o děti z obou zúčastněných stran. Tato skutečnost je ale zároveň limitem práce. Často je velmi 98
obtížné zjistit, kdo z ex-manželů mluví pravdu a kdo nikoliv. Těžko se tedy zpracovávají výpovědi respondentů, které jsou ve většině případů protikladné, aby nebyla zaujímána hodnotící stanoviska. V teoretické části práce jsem zmínila, že se liší prožívání rozvodu dětmi v závislosti na tom, v jaké fázi vývoje se nachází. Respondenti sice zmiňovali, že pocity dětí jsou závislé na věku, ale více nehovořili o specifických problémech, které se u jejich dětí vyskytovaly. Při dalším zkoumání bych si stanovila jako výzkumný vzorek rozvedené rodiče, kteří mají děti různého věku, a zaměřovala bych se na specifika a rozdíly v jejich prožívání popisovaném rodiči. Větší spolehlivosti by mohlo být dosaženo, kdyby byly provedeny rozhovory nejen s rodiči, ale i s dětmi, umožňoval-li by to jejich věk.
99
Seznam literatury Amato, P. (2004). Divorce in social and historical context: changing scientific perspectives on children and marital dissolution. In Coleman, M., & Ganong, L., Handbook of contemporary families: considering the past, contemplating the future (s. 263-281). Thousand Oaks, California: Sage Publications. Bakalář, E., Nováková, M., & Novák, D. et al. (1996). Průvodce rozvodem: pro všechny zúčastněné. Praha: Lidové noviny. Berger, M., & Gravillon, I. (2011). Když se rodiče rozvádějí: jak pochopit cítění dítěte a jak mu pomoci. Praha: Portál. Cenková, T. (2011). Psychologem svým dětem. Praha: Grada. Coleman, J. (1988). Social capital in the creation human capital. The American journal of sociology (s. 95–120). Coloroso, B. (2008). Krizové situace v rodině: jak pomoci dětem překonat smrt blízkého člověka, nemoc, rozvod a traumata adopce. Praha: Ikar. Černá, M. (2001). Rozvod, otcové a děti. Praha: Eurolex Bohemia. Drápal, D. (2013). Vztahy, sex, rodina: velký rozvrat a cesta k obnově. Praha: Návrat domů. Dudová, R., & Hastrmanová, Š. (2007). Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Francová, M., & Dvořáková Závodská, J. (2010). Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: Wolters Kluwer Česká republika. Fučík, P. (2013). Rozvod a změny reprodukčních strategií. Brno: Masarykova univerzita. Gardner, R. (1991). Rozvod - a čo dalej?. Martin: Osveta. Giddens, A. (2013). Sociologie. Praha: Argo. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Holá, L. (2014). Rodinná mediace v České republice. Praha: Leges. 100
Kameníček, J. (2003). Lidský kapitál: úvod do ekonomie chování. Praha: Karolinum. Kimplová, T. (2008). Základy psychologie manželského a rodinného soužití. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Lengerová, J. (1992). Rozvod! Rozvod?, aneb, Jak, proč a jestli vůbec se rozvést bez pomoci advokáta. Praha: Road. Maříková, H., & Vohlídalová, M. (2012). Rozpady kohabitací, rozvody manželství: jiné a/nebo stejné sociální fenomény?. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 12(2), 3-15. Matějček, Z., & Dytrych, Z. (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada. Matoušek, O. (1997). Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství. Mertin, V. (2004). Na co se často ptáte: ze zkušeností dětského psychologa. Praha: Scientia. Millar Bidwell, L., & Vander Mey, B. (2000). Sociology of the family: investigating family issues. Boston: Allyn and Bacon. Možný, I. (2008). Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Mühlpachr, P. (2008). Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita. Newman, D., & Grauerholz, E. (2002). Sociology of families. Thousand Oaks, California: Pine Forge Press. Nock, S. (1992). Sociology of the family. Englewood Cliffs, New Jersey: Prentice Hall. Novák, T., & Průchová, B. (2004). Jak přežít rozvodové peklo: malý sumář velkých rozvodových hrůz a jak je učinit snesitelnějšími. Brno: Jota. Novák, T., & Průchová, B. (2007). Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada. O'Mara, P., & McConnell, J. (2013). Přirozený rodinný život. Praha: Malvern.
101
Piler, P. (2010). Divorce as phenomenon of modernity: theory and research. London: Edmund Press. Plaňava, I. (2000). Manželství a rodina. Struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk. Pöthe, P. (1999). Dítě v ohrožení. Praha: G plus G. Poupětová, Š. (2009). Netrapte se po rozvodu: [právní rozvod a psychorozvod, děti rozvedených rodičů, nový vztah, nová rodina]. Praha: Grada. Rozvodovost. (2015). Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/rozvodovost Singly, F. (1999). Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. Smith, H. (2004). Děti a rozvod. Praha: Portál. Sňatečnost. (2015). Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/snatecnost Statistika opatrovnických sporů 2010, Ministerstvo spravedlnosti ČR. (2011). Dostupné z: http://obarodice.blog.cz/1108/statistika-opatrovnickych-sporu-2010 Střídavka. Dostupné z: http://www.stridavka.cz/ Šubrt, J., & Balon, J. (2010). Soudobá sociologická teorie. Praha: Grada. Šulová, L., Fait, T., & Weiss, P. et al. (2011). Výchova k sexuálně reprodukčnímu zdraví. Praha: Maxdorf. Švaříček, R., & Šeďová, K. et al. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. Veselý, A.. (6/2007). Sociální kapitál v teorii J. Colemana. SOCIO web: Sociologický webzin [online]. Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=296 &lst=115 Vohlídalová, M. (2014). Jeho a její pohled: Střídavá péče z perspektivy matek a otců. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 15(1), 29-40. Warshak, R. (1996). Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál. Zákon o rodině. (1963). 102
Příloha č. 1 – Tazatelské schéma Úvod: 1) Z jaké rodiny pocházíte? 2) Proč se podle Vás lidé berou? 3) Jaký je podle Vás ten „správný“ věk k uzavření sňatku? 4) A kolik bylo Vám, když jste se oženil/vdala? 5) Jak dlouho jste byl/a ženatý/vdaná? 6) Byl/a jste v manželství spokojen/a? VO1: Jak respondenti vnímají příčiny, průběh a dopady rozvodu? 7) Jak je to teď ve Vašem osobním životě? Máte nějaký nový vztah a plánujete se do budoucna znovu oženit/vdát? 8) Kdo z Vás o rozvod požádal? 9) Kdy jste se rozvedli a co k tomu vedlo? 10) Pokoušeli jste se své problémy nejprve řešit jinak než rozvodem? Jak? 11) Navštívili jste někdy manželskou poradnu? Pomohlo Vám to nějak? (Uvažovali jste někdy o návštěvě manželské poradny? Proč ano/proč ne?) 12) Jaké pocity jste při rozvodu prožíval/a? 13) Kdo Vám byl v této době největší oporou? Proč zrovna on/a? 14) Vyhledal/a jste nebo přemýšlel/a jste o vyhledání nějaké odborné pomoci? Jaké? Proč ano/proč ne? 15) Jakým způsobem probíhala komunikace s protějškem (ohledně dětí, majetku,…)? 16) Tušily Vaše děti, že máte nějaké problémy? 17) Jak jste s dětmi o rozvodu mluvili? 18) Jak na to děti reagovaly? 19) A jak na rozvod reagovali Vaši blízcí? 20) Je podle Vás rozvod běžný způsob řešení krizí v manželském životě nebo je to pouze výjimečný případ? 21) Kdy je podle Vašeho názoru rozvod legitimním řešením krizí a kdy ne?
103
22) Hrají podle Vás při řešení krizí rozvodem roli některé faktory (věk dětí, finanční zabezpečení rodiny,…)? 23) Myslíte si, že se na dětech nějak rozvod podepsal? Jak? VO2: Jak respondenti vnímají uspořádání péče o děti po rozvodu? 24) Od Vašeho rozvodu tedy uplynulo … let, jak situaci vnímáte nyní? 25) S kým Vaše děti po rozvodu žijí? Proč zrovna s ní/m? 26) Máte ještě nějaké jiné děti? U koho žijí? 27) Jakým způsobem se v péči o děti zapojuje rodina bývalé/ho manžela/ky? 28) Jak s nimi komunikujete? VO3: Zda a jak se vztah mezi rozvedenými manželi promítá do jejich vztahu s dětmi? 29) Jak v současné době vycházíte s bývalým/ou manželem/kou? Respektive jak vypadá Vaše komunikace ohledně dětí například? 30) Jak se svými dětmi vycházíte? 31) Jaké máte představy o vztahu s dětmi například za pět let? 32) Jak často se stýkáte? 33) Jste spokojen/a s časem, který s dětmi trávíte nebo byste s nimi chtěl/a být častěji? 34) A co si myslíte o času, který s dětmi tráví bývalý/á manžel/ka? 35) Co spolu provádíte? 36) Jak se podílíte na školních povinnostech Vašeho dítěte (úkoly, volba vzdělávací dráhy,…)? 37) Jakým způsobem řešíte s dětmi otázky mimoškolní (kroužky, volba povolání,…)? Závěr: 38) Je ještě něco pro Vás důležitého, o čem byste mi chtěl/a říct?
104
Příloha č. 2 – Ukázka rozhovoru s respondentem T: A co bylo důvodem? Nebo takhle prostě, co teda k tomu rozvodu vedlo? R: K rozvodu vedlo to, že prostě už sme si, že už sme si nerozuměli a napětí mezi námi stupňovalo, mělo to být asi, mělo to být asi dřív, ale protože sem bral jaksi pořád ohled na něco, na něco, čím mě bývalá manželka držela v šachu, či vydírala, tak proto to trvalo poměrně dlouho, než sem se k tomu odhodlal. A taky hlavní, než sem se k tomu, až sem se k tomu odhodlal, tak hlavní, co bylo nejdůležitější, tak že i ona pochopila to, že takhle to význam nemá. T: No, a když říkáš, žes bral vlastně pořád nějaký ohledy, tak kdy se tady tohle v tobě změnilo? Nebo co bylo impulsem toho, žes už je přestal brát? R: Zlomilo se to v té době, kdy to asi ona pochopila, že to takhle dál nejde, že uznala, že prostě si pudem každý za svým. T: Hmm… No a jak, jak si tohodle docílils, že ona už to pochopila? Nebo jak, víš jak to myslím… R: Jak sem docílil… Tak hlavně věděla, že prostě už k ní asi nic necítím. Tohle jí došlo, dával sem jí to i najevo a několikrát sme o tom i spolu mluvili, že prostě takhle to dál nejde. T: Hmm. A jí trvalo nějakou dobu, než to ona pochopila? R: Jí tohle trvalo několik měsíců než to, než to pochopila… T: A byl tam, myslíš si, že v tomhle třeba hrálo zásadní roli to, že sis našel někoho jinýho? R: V tomdle rozhodnutí? T: No. R: Kdybych za sebou někoho neměl, tak určitě bych se ani já k tomu asi takdle neodhodlal. Pro mě to, že sem někoho měl, že mě někdo prostě, o někoho sem se mohl opřít, tak to zásadně jako přispělo k tomu rozhodnutí. Bez toho… Bez toho nevím, jestli bych to kdy udělal. Možná jo, možná už teďka taky, protože děcka už sou dospělý, ale… Ale určitě to k tomu zásadně přispělo. 105
T: Hmm. No a jak je to dlouho od vašeho rozvodu? R: Oficiálně od rozvodu je to rok. T: A pokoušeli ste se, když si vlastně říkal, že se v průběhu už ty problémy byly, i vlastně než sis někoho našel a takhle, takže nějaký problémy mezi váma byly, tak pokoušeli ste se je řešit třeba nějak jinak než rozvodem? Jo, vlastně, tys mně to v podstatě řekl, že sis s ní zkoušel o tom několikrát bavit, vysvětlovat jí to a… R: Tak u nás hlavně, u nás hlavně se, u nás hlavně se stalo to, že prostě se to v určité době, v určité době změnilo tak, kdy vlastně mě fyzicky napadla, takže ve mně se to zlomilo tím způsobem, že já sem k ní opravdu už necítil vůbec nic a ani sem neměl už zájem něco, něco řešit… T: A co bylo jako důvodem tady toho napadnutí? R: Tak tady tyhle stavy byly často předtím, když sme chodili třeba do společnosti a naprosto bezdůvodně žárlila prostě na široký okolí, na kamarádky a tak, neměla k tomu důvod a potom vlastně jednou při jedné návštěvě u známých, tak to vlastně vyvrcholilo tak, že mě napadla a já sem měl na sobě nějaký známky, který na mě byly vidět dlouho po tom ještě a tohle se pak ještě tak dvakrát opakovalo a… A dycky to bylo, dycky to bylo v opilosti a… T: Hm, hm. A řešils to pak s ní třeba právě tady tohle nějak, ještě než ste začali diskutovat o rozvodu? R: No ona nikdy nechtěla připustit to, že tady tohle, že ona byla tou příčinou, nebo že tady tohle bylo od ní, ale dycky to bylo tak, že já sem si s něčím začal a… T: Takže ona to brala vlastně tak, že tys, ona žárlila a myslela si, že má důvod a proto jí potom vlastně, si myslela, že je v právu? R: Myslela si, že je v právu a… A hlavně tvrdila to, že i když já bych to nějak použil, že mně nikdo nebude stejně věřit, že vždycky je to tak, že prostě chlap v tady tomto napadne tu ženu, takže… T: Hmm. A navštívili ste někdy třeba manželskou poradnu? R: Nenavštívili. 106
T: A uvažovali ste o tom třeba někdy spolu? Nebo i ty sám uvažovals o tom někdy? R: Předtím, předtím ne, a potom už, tady prostě, když se to tady takdle zvrtlo, tak už sem ani nějak neměl zájem. Prostě ve mně se to zlomilo tak, že sem k ní už opravdu necítil nic, ani sem… T: Takže důvodem, že vlastně ani o tom neuvažovals, bylo to, žes už s ní vlastně ani být nechtěl… R: Nechtěl. A jenom potom tak dlouho trvalo to, než ona prostě, ona pochopila to, že ten význam, že to nemá… T: No a jakýs zažíval při rozvodu pocity? Ne třeba jenom konkrétně při rozvodu, protože to už třeba bylo po nějaké době, ale celkově tady v té, tady v tom těžkým období? R: Pocity. Tak hlavně se to, hlavně se to všecko tak děsně měnilo, že prostě byli, byli lidi, kteří mě chvilku podporovali, pak byli proti mně a všecko se to několikrát takhle, takhle změnilo, že prostě ty pocity byly hodně složitý, byly, byly prostě zásadně o stoosumdesát procent prostě obráceně a tím, že sem se odstěhoval já, tak pak vlastně okolí asi tak to bralo tak, že sem za to, že za to můžu já, že já sem si někoho našel… T: No a v čem si třeba myslíš, že tady tohle bylo, že jako chvilku stáli při tobě, chvilku ne, jak říkáš? Že se to tam i v tom okolí prostě ty pocity vztahující se k tomu měnily nebo…? R: Tak bylo to, bylo to vlastně v okolí těch nejbližších a to, že se to měnilo, tak bylo podle mě hlavně tím, že tam zůstala, že tam zůstala bydlet a byla prostě na očích a spoustu, spoustu šířila, prostě šířila spoustu nepravd a ve svým podání to prostě vyznělo v můj neprospěch. T: A ty ses někdy, dozvěděl ses někdy od někoho, že o tobě šíří třeba nějaký věci, který nejsou zas tak pravda? R: Dozvěděl sem se toho o sobě spoustu… T: Jo?
107
R: …co pravda nebyla… Včetně toho, že sem prostě bil děcka a takovýdle věci, který pravda nebyly, a právě to bylo ještě, ještě naopak… T: A kdo ti byl tady v té době největší oporou? R: Tak největší oporou mi byla tehdy přítelkyně, teď současná manželka, s kterou sme to vždycky probrali a… T: A právě vlastně se to vztahuje… R: Nemůžu říct, že mě do něčeho prostě nutila, ale ona právě mně byla tou oporou, která, díky které sem to všecko tak nějak ustál. T: A jaks říkal, tak vlastně i díky ní došels k tomu rozhodnutí, že už musíš něco dělat jinak, jaks říkal, jinak by to bylo, možná bys ani k tomu nedospěl, kdybys neměl za sebou někoho takovýho… R: Určitě. Tak bylo to v období, my sme se znali, znali sme se spoustu let, ale ona tehdy měla, řešila vztah několikaletý, který prostě nějak neměl smysl, a já, u nás došlo tady k tomu zvratu taky a potom prostě sme si prostě spolu měli o čem povídat, tak nějak jeden druhýho trochu psychicky prostě dokázali podržet a zjistili sme, že máme spoustu společnýho, a pak se to vyvíjelo, jak se to vyvíjelo. T: A vyhledals nebo přemýšlels někdy třeba o vyhledání nějaké odborné pomoci v té době? R: Asi… Asi ne. T: Nepřemýšlel. Takže ses s tím dokázal vyrovnat sám tak nějak za pomoci té přítelkyně? R: Hmm. T: Hmm. No a jakým způsobem probíhala komunikace s tou bývalou manželkou? Třeba komunikace ohledně majetku, dětí a tak podobně? R: No tak ze začátku, ze začátku byla komunikace celkem v pohodě… Ono to bylo spíš tak, že jí to pořád nedocházelo co, že… T: Co jí nedocházelo? 108
R: Nedocházelo jí to, že prostě je to třeba definitivní, pořád to brala tak jako, že prostě jak kdybysme zůstali, že bysme mohli zůstat třeba kamarádi, ale spíš to brala tak, že asi věřila v to, že se třeba vrátím, že mně něco dojde, že prostě je ta chyba jenom, ona to viděla asi tak, že ta chyba je jenom ve mně, že já su zaslepenej tím, že sem se prostě třeba zamiloval a… T: …a že si myslela, že tě to třeba přejde a vrátíš se… R: Myslela si, že prostě až budem spolu bydlet, tak že… Že zjistím, že mně třeba s ní bylo líp nebo… T: Hmm. R: Tady tohle jí strašně dlouho prostě, asi to brala takhle a… T: No a jak ta komunikace teda s ní vypadá? R: Takže ze začátku sme byli schopni se domluvit na všem a postupně pak se to tak nějak měnilo, postupně se to tak nějak měnilo, že prostě i když mně něco třeba o něčem, na něčem sme se domluvili, tak prostě potom to popřela přede mnou i před děckama, že sme se o tom takdle nebavili, prostě to otočila úplně.
109
