MASARYKOVA UNIVERZITA. Rané romány Ivana Olbrachta

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra české literatury

Rané romány Ivana Olbrachta Bakalářská práce

Velké Meziříčí 2010

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

1

Autorka práce: Michaela Nožičková

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

Ve Velkém Meziříčí dne 10. 4. 2010

Michaela Noţičková 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Jiřímu Poláčkovi, CSc., za ochotně poskytovanou odbornou pomoc při koncipování této bakalářské práce. 3

Obsah Obsah ........................................................................................................................... 4 Úvod ............................................................................................................................. 5 1. Ţivot a dílo Ivana Olbrachta .................................................................................... 7 2. Literární postava .................................................................................................... 11 3. Vliv rodiny na tvorbu románových postav ............................................................ 16 4. Ţalář nejtemnější .................................................................................................... 19 4.1 Představitel měšťácké společnosti ................................................................... 19 4.2 Odhalení charakteru Freudovou psychoanalýzou ............................................ 21 4.3 Láska jako ţalář................................................................................................ 22 4.4 Svoboda v samotě ............................................................................................ 23 5. Podivné přátelství herce Jesenia ............................................................................ 25 5.1 Protikladná charakteristika postav ................................................................... 25 5.2 Ideály ................................................................................................................ 27 5.3 Existenciální pocity .......................................................................................... 29 5.4 Poznání ............................................................................................................. 31 6. Výstavba postav ..................................................................................................... 33 6.1 Ţalář nejtemnější .............................................................................................. 33 6.2 Podivné přátelství herce Jesenia ...................................................................... 35 Závěr .......................................................................................................................... 39 Resumé ....................................................................................................................... 44 Summary .................................................................................................................... 44 Literatura .................................................................................................................... 45 4

Úvod Ivan Olbracht patří mezi nejvýznamnější osobnosti meziválečné literatury. Čtenáři ho často znají jen jako spisovatele, přestoţe jeho tvůrčí činnost byla velmi pestrá. Publicistická, básnická, dramatická, filmová, literární a kulturně teoretická činnost vytvořila uměleckou syntézu, z které vzešla vrcholná díla jako Nikola Šuhaj loupeţník či Golet v údolí. Neţ Olbracht napsal svoje nejlepší knihy, prošel několika tvůrčími obdobími, během nichţ si vytříbil svůj literární vkus a získal zkušenosti. V prvním období, jeţ trvalo do roku 1918, se věnoval převáţně publicistické činnosti a formuloval svůj umělecký styl. Druhé období, které datujeme do konce dvacátých let, bylo ve znamení komunistického přesvědčení. Olbracht se stal předním socialistickým spisovatelem. Zabýval se publicistickou a politickou činností. Vrcholná beletristická díla napsal v letech 1930 – 1945. Závěrečné období zasvětil budování socialistické společnosti. V této bakalářské práci si přiblíţíme první fázi Olbrachtova literárního vývoje, z které pocházejí romány Ţalář nejtemnější a Podivné přátelství herce Jesenia. Cílem mé práce je ukázat, ţe nejenom Olbrachtovo vrcholné dílo stojí za povšimnutí. Přestoţe uvedené dva romány patří do rané etapy jeho tvorby, jsou to kvalitní psychologické romány. Olbracht umí vykreslit psychologii jednotlivých postav, dokáţe věrně popsat nebo naznačit citové stavy jednotlivých hrdinů. Právě analýza Macha, Jarmily, Jesenia, Veselého či Kláry je hlavním tématem této bakalářské práce, protoţe jde o nejdůleţitější sloţku a těţiště obou románů; práce

s

lidskou

psychikou

Olbrachta

ostatně

vynesla

na

přední

místo

v české psychologické próze. První kapitola seznamuje s Olbrachtovým ţivotem; je pro tuto práci nezbytná, protoţe Olbracht do své literární tvorby promítal sama sebe a osobně proţívané ţivotní a společenské problémy. Kapitola objasňuje vyznění románů, autorovo tíhnutí k estetickým otázkám a projekci marxistického světového názoru. V druhé části se budeme zabývat literární teorií postavy, v další kapitole ukáţeme, kde vzal Olbracht předlohu a inspiraci k románům - postavy i dějiště souvisejí s jeho ţivotem, rodinou a aktuálními společenskými událostmi. 5

Ve čtvrté kapitole se podrobně věnujeme jeho románové prvotině Ţalář nejtemnější. Spisovatel v něm uţil nejnovějších poznatků z psychologie – Freudovy psychoanalýzy, neboť pomocí snu odhaluje pravé vlastnosti komisaře Macha. V této části se snaţíme popsat pocity hlavních postav, které vedou k jejich chování a jednání, zjistit, z jakých důvodů se manţelství Macha a Jarmily rozpadlo. Olbrachtův další román Podivné přátelství herce Jesenia, jenţ je středem našeho zájmu v následující kapitole, je také ovlivněn nejnovějšími poznatky psychoanalytiků – dvojnictvím. Cílem této kapitoly je zjistit, v čem spočívá toto dvojnictví hlavních postav, jaký má vliv na jejich přátelství a jakou úlohu hraje v jejich vztahu Klára. Poslední kapitola se zabývá výstavbou všech postav, které se objevují v románu a mají vliv na vývoj děje. Závěr práce shrnuje veškeré získané poznatky, konfrontuje hlavní postavy Ţaláře nejtemnějšího a Podivného přátelství herce Jesenia v pohledu na lásku a osvětluje vyznění těchto románů.

6

1. Život a dílo Ivana Olbrachta Ivan Olbracht se narodil 6. ledna 1882 v Semilech jako prvorozený syn advokátu a spisovateli Antalu Staškovi a Kamile Schönfeldové. Dětství trávil často ve Stanovém u dědečka. Tamější krajina se mu vryla do paměti natolik, ţe ji můţeme spatřovat i v některých jeho prózách. Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové. Bydlel u redaktora a publicisty Českého venkova Jana J. Langnera, který se stal jeho prvním učitelem politické a novinářské vědy. V Semilech se seznámil s Josefem Rezlerem, průkopníkem socialistického hnutí, k němuţ tíhl uţ od mládí. Jeho otec byl politicky činný a bojoval za lidská práva. Podle jeho vzoru spisovatel prosazoval všeobecné hlasovací právo, jeţ bylo zavedeno roku 1907. Během studií Olbracht přispíval nejprve do psaných studentských časopisů, pak do Osvěty lidu. Po maturitě roku 1900 odešel na otcovo přání na berlínskou univerzitu studovat práva. Přednášky z práv mladého Olbrachta nezaujaly, místo nich začal navštěvovat semináře etiky, filozofie a polské literatury. Roku 1902 přestoupil na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde studoval historii a zeměpis. Studium nedokončil – státní zkoušky nesloţil pro nemoc a pak ho jiţ plně zaujala novinářská činnost. Do podvědomí čtenářů vstoupil roku 1905 prózou Dvě kapitoly románu, kterou do redakce Zvonu zaslal jeho otec. Ve Zvonu mu pak vyšla ještě povídka Břemeno.

Od toho roku aţ do první světové války přispíval do řady sociálně

demokratických novin a časopisů: do ústředního orgánu strany Práva lidu, do praţské Záře, hořické Pochodně, Machkových Rudých květů, humoristických Kopřiv, dále do dělnických kalendářů, katalogů, Pokrokového Podkrkonoší, Zvonu. Psal fejetony, epigramy, prózy, básně a reportáţe. Protoţe uţ z předchozích let byl rozhodnut stát se novinářem, přijal pozvání šéfredaktora českých sociálně demokratických Dělnických listů ve Vídni. Roku 1913 se tam poznal s Helenou Malířovou, s kterou ţil do poloviny 30. let. Téhoţ roku mu vyšla kniţní prvotina O zlých samotářích. V říjnu 1916 přešel z vídeňských Dělnických listů do redakce Práva lidu v Praze. Bydlel s Helenou Malířovou na Vinohradech. V roce 1916 mu v Praze vyšel jeho první román Ţalař nejtemnější. Během práce v Právu lidu se sblíţil s Josefem 7

Horou, Stanislavem K. Neumannem a Antonínem Mackem. Roku 1919 bylo vydáno vrcholné dílo první fáze jeho literární tvorby – Podivné přátelství herce Jesenia. Kniţně vyšla i jednoaktovka Pátý akt (psaná 1910). O rok později Olbracht ilegálně odcestoval do Ruska. Studoval sovětský kulturní ţivot, procestoval některé oblasti středního Ruska, zúčastnil se zasedání II. kongresu III. internacionály, diskutoval s předními představiteli sovětského státu. Z Ruska zasílal publicistické reportáţe Obrazy ze soudobého Ruska. V Krči, kam se rodiče přestěhovali a kde později bydlel i Olbracht, mu zemřela 27. 3. 1920 matka. V roce 1921 se Olbracht stal zakládajícím členem KSČ, přeloţil Marxův a Engelsův Manifest komunismu a pracoval v Rudém právu, jehoţ odpovědným redaktorem se stal roku 1926. Toho roku byl dva měsíce vězněn v ostravskoslezské věznici za protiválečnou řeč na táboře lidu v Karviné při desátém výročí začátku první světové války. O dva roky později byl vězněn na Pankráci za to, ţe jako odpovědný redaktor Rudého práva otiskl Leninovu úvahu Rady člověka stojícího stranou. Záţitky z vězení promítl do novelistické reportáţe Zamříţované zrcadlo (1930), před tím kniţně vyšla jeho Anna proletářka (1928). Společně s dalšími šesti spisovateli (Neumannem, Vančurou, Horou, Seifertem, Majerovou a Malířovou) podepsal roku 1929 manifest proti KSČ. „Předmětem sporu nejsou „programové ideje“, nýbrţ jen „směrnice taktické“; mého postupu nelze rozuměti tak, jako bych se zříkal komunistického nazírání a programu a hnutí, a jiţ dokonce ne, ţe bych dával za pravdu reformismu, protoţe mezi revolučním a státním socialismem není smíru, není zásadně ani prakticky moţná spolupráce,“1 napsal Olbracht v dopise, jímţ odpověděl na poznámky Šaldova zápisníku. Za protistranický postup byl Olbracht vyloučen ze strany. Odešel z politického ţivota a začal se více věnovat literární práci. V červenci

1931

poprvé

přijel

na

Podkarpatskou

Rus.

S pobytem

na Zakarpatsku souvisela i nová fáze jeho spisovatelské činnosti. Prózy ovlivněné touto krajinou, tradicemi a jazykem se zařadily nejenom mezi jeho nejlepší tvorbu, 1

MUKAŘOVSKÝ, JAN A KOL. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria publishing, 1995, s. 558.

8

ale zároveň díky nim stál v čele české prózy společně s Vladislavem Vančurou, Karlem Čapkem a dalšími. O rok později vyšly kniţně reportáţe s názvem Země beze jména, pak vydal Nikolu Šuhaje loupeţníka (1933), knihu Hory a staletí (1935) a povídkový triptych Golet v údolí (1937). Roku 1936 se oţenil s absolventkou konzervatoře Jaroslavou Kellerovou, o dva roky později se mu narodila dcera Ivana. Za okupace vyjádřil jednoznačně odpor k nacismu. Po příchodu Němců byl vyšetřován gestapem, proto se úchylil do malé vesnice blízko Třeboně, kde strávil celou válku. Během té doby byl členem ilegální komunistické strany. Při občasných návštěvách v Praze se scházel s Františkem Halasem, Bedřichem

Václavkem

a

Vladislavem

Vančurou.

Vančuru

povaţoval

za nejvýznamnějšího českého prozaika. Pojilo je přátelství, ideové přesvědčení a filmová tvorba. Jejich filmová spolupráce začala roku 1934, kdy Olbracht napsal scénář pro film Marijka nevěrnice a Vančura jej zreţíroval. Podle projektu z dvacátých let vytvořil Olbracht scénář k sociálnímu filmu Lešetínský kovář, koncem třicátých let napsal scénář Ubráníme se! inspirovaný květnovou mobilizací a Frantík pekař. Podílel se na scénáři filmu Nikola Šuhaj loupeţník, který do definitivní podoby zpracoval J. M. Krňanský a jenţ byl natočen roku 1947. Na motivy Bratra Ţaka reţisér Vladimír Vlček natočil film Komedianti, jenţ měl premiéru roku 1953, film Zločin v Modré hvězdě vzniklý na motivy Anny proletářky se poprvé hrál roku 1974. První Olbrachtova kniha pro mládeţ, která odstartovala adaptátorskou práci, se jmenovala Biblické příběhy (1939). Zájem o knihy pro děti byl inspirován jeho dcerou. V roce 1940 vyšla sbírka českých pověstí Ze starých letopisů. Staroindické bajky pro mládeţ vydané s názvem O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách byly vydány roku 1947. Historický román inspirovaný dílem amerického dějepisce Williama Prescotta Dějiny dobytí Mexika dostal název Dobyvatel (1947). V knize Čtení z bible kralické upravil Olbracht dříve vydané příběhy ze Starého zákona. Dílo mělo vyjít roku 1942, ale po atentátu na Heydricha byla sazba rozmetána a kniha vyšla aţ po autorově smrti roku 1958. Po válce se Olbracht stal členem ÚV KSČ. Ve volbách byl za KSČ zvolen poslancem Ústavodárného národního shromáţdění za Liberecko. 9. září 1947 mu byl 9

udělen titul národního umělce. V prosinci 1952 byl přítomen celostátní konference KSČ. O Vánocích se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a 30. prosince 1952 ve Státním sanatoriu v Praze zemřel.

10

2. Literární postava Ivan Olbracht zvolil pro svou ranou tvorbu ţánr románu. Je to ţánr velké epiky, vytvářející spojitou řadu příběhů se společnými postavami. Zachycuje rozsáhlý úsek ţivota, sloţité vztahy mezi lidmi a nejrůznější situace jejich psychického proţívání. Do popředí vystupuje hlavní dějová linie, která se dále větví do vedlejších linií a epizod. Skladby románového charakteru znali jiţ Řekové a Římané. Samostatně román vznikl v období renesance, ale k hlavnímu rozkvětu došlo aţ v devatenáctém století, kdy převzal základní úlohu velké epiky, totiţ vytvořit obraz celého člověka v celku národního ţivota. Název „román“ vznikl ve středověku ve Francii a byly jím označovány delší epické skladby světského obsahu, které byly psány lidovým jazykem – lingua romana. Genologie, literárněvědná disciplína, která se zabývá teorií literárních

druhů

a

ţánrů,

třídí

romány

podle

několika

hledisek,

přičemţ se v jednotlivých dílech můţe realizovat i více klasifikujících měřítek zároveň. Román můţeme třídit například podle látky (historický, psychologický, sociální, válečný, vědeckofantastický, biografický, autobiografický), postoje k látce (idylický, sentimentální, humoristický, satirický), uměleckého stylu (renesanční, osvícenský, realistický, naturalistický, vitalistický, expresionistický, existencialistický, postmoderní) nebo výpovědní formy (román-fejeton, román řeka, epistolární román, klíčový román). Jednotlivé významové sloţky díla spojuje téma neboli ústřední myšlenka. Mezi nejdůleţitější dílčí témata patří u syţetových literárních druhů témata prostředí, děje a postav. Prostředím rozumíme veškerý vnější svět, který obklopuje postavu a v němţ se rozvíjí děj. Můţe jít o hmotné prostředí nebo o psychickou, sociální či ideovou atmosféru. Pokud jde o vztah mezi prostředím a postavami, rozlišujeme prostředí souhlasné (utěšené prostředí – šťastní lidé) a protikladné (vulgární prostředí – ideální člověk). Děj je ucelená řada akcí, na které navazují specifické vztahy s ostatními kontexty – postavou, vnějším prostředím a vypravěčem. Literární postava patří mezi základní literárně teoretické kategorie. Eduard Petrů v Úvodu do studia literární vědy (2000) spojuje literární postavu především s rovinou příběhů samotných. Josef Hrabák a Vladimír Štěpánek v Úvodu do teorie 11

literatury (1987) tvrdí, ţe děj je vytvářen charaktery, ale charaktery jsou vytvářeny také dějem. Karel Hausenblas se také ve Výstavbě jazykových projevů a stylu (1971) zabývá vztahem mezi dějem a postavami. Děj se podle něj rozvíjí jednáním postav, ale výstavba postav probíhá velkou měrou za děje. S jejich názory se plně ztotoţňuji, proto jsem celou analýzu postav zkoncipovala na základě těchto teorií. Literární teoretikové se liší v názorech na vzájemné postavení děje a postavy. Aristotelés v Poetice (1962) píše o nadřazení děje postavě. Postava je v Aristotelově pojetí zcela podřízena ději, ilustruje ho a slouţí mu. Josef Durdík v Poetice, jakoţto aesthetice umění básnického (1889)2 chápe postavy v tradičních mezích vymezených Aristotelovou Poetikou. V tomto smyslu zdůrazňuje, ţe „postava je provoditelem děje, děj průkazem postavy.“3 Miroslav Červenka ve Významové výstavbě literárního díla (1992) tvrdí, ţe děj je závaţným činitelem působící při konstituci postav a jejich (zobrazených) vztahů. Naopak Edward Morgan Forster v Aspektech románu (1970)4 a Tzvetan Todorov v Poetice prózy (2000)5 povaţují postavu za ústřední element narativu. Felix Vodička v Počátcích krásné prózy novočeské (1994)6 píše, ţe jednotlivé součásti literárního díla se stejnoměrně podílejí na jeho významové výstavbě, protoţe děj a postavy jsou vţdy začleněny do nějakého světa prostorově i časově. Pro literární zobrazení postavy se ustálil název hrdina nebo termín literární charakter či literární postava. Literární postavou rozumíme „kaţdý fiktivní subjekt,

2

DURDÍK, JOSEF. Poetika, jakoţto aesthetica umění básnického. In FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 82. 3 FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 82. 4 FORSTER, EDWARD MORGAN. Aspekty románu. In FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 19. 5 TODOROV, TZVETAN. Poetika prózy. In FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 29. 6 VODIČKA, FELIX. Počátky krásné prózy novočeské. In FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 84.

12

který vystupuje v literárním díle.“7 Z hlediska postavení v díle rozlišujeme postavy hlavní, vedlejší a epizodní. Hlavní (ústřední) postavě se také říká protagonista. Vedlejší postavy tvoří na rozdíl od epizodních postav součást celého příběhu nebo jeho podstatné části, společně s hlavní postavou spoluvytvářejí vnější svět. Epizodní postavy vstupují do děje jednorázově. Pokud splní svůj účel například při rozvoji hlavní myšlenky díla, z děje mizí a uţ se v něm neobjevují. Edward Morgan Forster v Aspektech románu dělí postavy na ploché a plastické. Ploché postavy jsou nazývány typy nebo karikaturami. Tyto postavy jsou konstruovány okolo jednoduché myšlenky či kvality. Opravdu ploché postavy můţeme vyjádřit jednou větou, jsou dobře zapamatovatelné a charakterově se nevyvíjí. Plastické postavy poznáme podle toho, ţe „jsou schopné překvapit nějakým přesvědčivým způsobem.“8 Daniela Hodrová v díle …na okraji chaosu. Poetika literárního díla 20. století (2001)9 rozlišuje postavy - definice a postavy – hypotézy. Postavy – definice „jsou tak „jasné“, bez ohledu, kolik toho o nich víme.“10 Postavy – hypotézy jsou zahalené tajemstvím a vţdy existuje něco, co o nich nevíme. Literární postava můţe být pojata jako prostředek karikování (zkreslení postavy za účelem zesměšnění), typizace (podřízení obrazu postavy četnosti jeho výskytu) nebo idealizace (zobrazení postavy podle určitého ideálu, má výrazně pozitivní rysy). Kaţdá postava musí být nějakým způsobem charakterizována, aby se od jiných postav odlišila a stala se pro čtenáře jedinečnou. Nejjednodušší způsob charakterizace postavy je pojmenování postav. „Od chvíle, kdy je postava pojmenována, můţeme k ní odkazovat jako k určité mnoţině propozic, která se aktem čtení proměňuje a konkretizuje.“11 Jméno postavy čtenáři naznačuje, jaké vlastnosti

7

VLAŠÍN, ŠTĚPÁN A KOL. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 286. 8 FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 19. 9 HODROVÁ, DANIELA. …na okraji chaosu. Poetika literárního díla 20. století. In FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 76. 10 FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 76. 11 Tamtéţ, s. 72.

13

figura nese, a dovoluje mu zaujmout k postavě nějaké stanovisko. Tato pojmenování nazýváme nomen omen – promlouvající jméno. Pokud jméno potřebuje interpretaci, protoţe je nahrazeno zkratkou, hovoříme o redukovaném jménu. Aluzivní jména jsou ta, ke kterým potřebujeme znát literární kontext, abychom poznali literární naráţku na jiné dílo. Náročnější literární dílo vyuţívá charakteristiky přímé a nepřímé. Přímá charakteristika je, kdyţ „povahové rysy literárního hrdiny označuje autor, jiná postava, popř. hrdina samotný (autocharakter).“12 Obecnou vlastností atributů literárních postav získaných definicí je statičnost – postava je vţdy definována „teď a tady“. Nepřímou charakteristiku, která se opírá o dějovou linii, zprostředkovává spisovatel čtenáři „popisem jednání a chování hrdiny v určitém prostředí, situaci nebo zobrazením jeho vnitřního světa.“13 Hrdinův vnitřní svět bývá většinou zobrazován jeho monologem. „V narativní literatuře se jedná o přímou, bezprostřední prezentaci nevyřčených myšlenek postavy, do které vypravěč nijak nezasahuje.“14 Nepřímé reprezentace postavy jsou zaloţeny v rozmanitých a často se i vzájemně prolínajících narativních realizacích, které obsahují různě hluboké vrstvy implicitních významů – od vzhledu postavy k jejím činům a promluvám. Vzhled postavy je důleţitým charakterizačním prostředkem literární postavy, protoţe vyděluje postavu vůči ostatním entitám jejího okolí. Z vnějšího vzhledu můţe čtenář usuzovat některé vlastnosti postavy. Jednání postavy umoţňuje usuzovat jejich morální vlastnosti, názory, postoje, city a jejich vztah k okolí. Styl řeči postavy poukazuje na její společenské zařazení, ale naznačuje i její charakteristiku. Charakteristika dále můţe být statická (Josef Hrabák pouţívá pojem konstantní), která se v průběhu děje nemění, „nepřihlíţí k vývoji charakteru, je to příznačné pro lyriku a drobnou epiku,“15 nebo vývojová, jeţ sleduje vývoj postavy v závislosti na průběhu děje. Rozlišuje se také vnitřní a vnější charakteristika. Vnější charakteristika zahrnuje vzhled, oblečení, věk, mimiku, gestikulaci atd., vnitřní výčet psychických

12

VLAŠÍN, ŠTĚPÁN A KOL. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 144. 13 Tamtéţ, s. 144. 14 SCHOLES, ROBERT. Povaha vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2002, s. 158. 15 HRABÁK, JOSEF. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 217.

14

rysů. „Systém rysů vytváří charakter. Způsob, jakým funguje povahový rys, je vlastnost charakteru. Z hlediska dějové výstavby tvoří jednotlivé charaktery soubor předpokladů pro určité jednání v určité situaci. Situace se z hlediska charakteru pak jeví jako průsečík mezi strukturou charakteru a strukturou děje, jinými slovy: děj je vytvářen charaktery, ale i naopak.“16 Podle Josefa Hrabáka „popis charakteru obyčejně vyjmenovává vlastnosti postavy, a ty často spojuje s jejím zevnějškem.“17 Nemusí vţdy platit, ţe krásný hrdina je dobrý. Někdy spisovatelé záměrně uţívají kontrastu, kdy duševně krásný hrdina je fyzicky ošklivý.

16 17

HRABÁK, JOSEF. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 217. Tamtéţ, s. 217.

15

3. Vliv rodiny na tvorbu románových postav Ivan Olbracht je spisovatel, jehoţ postavy a fabule románů jsou ovlivněny vlastním ţivotem a společenskými událostmi, které se za jeho ţivota děly. Pro postavy prvního románu získal inspiraci z rodinného prostředí. Jeho otec Antal Stašek, stojící v té době na vrcholu české sociální prózy, byl původním povoláním advokát. Svého syna bral velmi často k soudu. Olbracht se později stal na čas soudním novinářem, sám byl vězněn a motiv soudu se objevil i v jeho díle Ţalář nejtemnější, jehoţ analýzou se v této bakalářské práci zabýváme. V třetí kapitole románu, jeţ je nazvána Budu ti předčítat, se ocitá hlavní hrdina komisař Mach před soudem, před kterým se snaţí dokázat nevěru své ţeny Jarmily. Z této části kapitoly je poznat, ţe ovzduší soudu není spisovateli neznámé. V komisařově ţeně Jarmile můţeme spatřit některé rysy Olbrachtovy matky Kamily Schönfeldové – trpělivost, citlivost, laskavost, obětavost a moudrost. Tyto vlastnosti charakterizovaly Olbrachtovu matku a staly se základem pro Jarmilinu postavu. Olbracht matku velice miloval a měl k ní úctu. Román Podivné přátelství herce Jesenia věnoval právě jí: „Přesladkému srdci své maminky.“18 Tato slova jsou důkazem vroucího citu, který k ní choval. V Ţaláři nejtemnějším věnoval introspektivní kapitolu Příběh tetičky Emmy své podivínské, uzavřené, semilskému okolí téměř neznámé tetě Emmě, která u jeho rodičů ţila od jejích padesáti pěti let. V Podivném přátelství herce Jesenia se nechal Olbracht inspirovat místy, v nichţ někdy ţil. Scenérie Jeseniova letního bytu je ovlivněna přírodou ze Stanova, kde trávil mladý Olbracht prázdniny za svých studentských let. Jan Veselý pocházel z vesnice Vorlech, která se nachází blízko Dvora Králové, kde Olbracht v letech 1893 – 1900 studoval gymnázium. Děj románu se odehrává převáţně v Praze, v níţ studoval Karlovu univerzitu a později tam i ţil. Divadelní prázdniny trávil Jesenius ve Vídni, ve které ho také zastihla válka. Vídeň si Olbracht vybral proto, ţe tam sedm let pracoval jako redaktor kulturní a literární rubriky Dělnických listů.

18

PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ: Ivan Olbracht. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 51.

16

Dvojnický základ Jesenius – Veselý má záţitkový základ ve vídeňském přátelství Olbrachta a německého básníka Huga Sonnenscheina. Ivan Olbracht se před první světovou válkou velmi zajímal o divadlo. Hrál a reţíroval ochotnické divadlo v Semilech, ve Vídni organizoval divadelní představení pro českou dělnickou menšinu a psal divadelní recenze. Jeho zájem o divadlo byl posílen tím, ţe matka patřila k předním semilským ochotnicím a bratr Vladimír i ostatní příbuzní hráli také divadlo. I Ţalář nejtemnější, skládající se z šesti kapitol, má kompozičně blízko k dramatu. První kapitola je prologem, závěrečná epilogem, dějství je koncentrováno do čtyř kapitol. Děj má prudký spád, detailní popis prostředí připomíná scénografické poznámky. Počet hlavních postav – komisař Mach, jeho ţena Jarmila, student Král – odpovídá komornímu představení. Děj se odehrává v bytě na Vinohradech a pak v různých ulicích v Praze. Dílo Podivné přátelství herce Jesenia bylo psáno za první světové války a vycházelo na pokračování v týdeníku Růţeny Svobodové Lípa v letech 1917-1918. Kniţně vyšlo roku 1919. „Původně kniha měla mít název Dobrodruţství herce Jiřího Budecia, kdyţ však v r. 1916 vyšla Sovova kniha Pankrác Budecius, kantor, autor titul změnil.“19 V tomto románu Olbracht ztvárnil všechny záţitky, které u divadla zaţil, a své názory na divadlo. Divadlo charakterizoval jako „svět sám pro sebe, vyţadující celého člověka a stravující ho ohněm, svět často proklínaný, ale vţdy milovaný.“20 Spisovatel zachytil svět umění z pohledu diváka, reţiséra, herce, organizátora i kritika. Zaznamenal intriky v zákulisí, bohémský ţivot herců, kaţdodenní dřinu a kritiku i úspěch premiér. Kompozice románu, „dózovanost jednotlivých kapitol, psychologická projekce postav a řazení epizod,“21 odpovídá stejně jako Ţalář nejtemnější výstavbě dramatu. Ačkoliv je Podivné přátelství herce Jesenia lidnatější neţ autorova románová prvotina, základní zápletku a napětí děje vytváří tři hlavní postavy – Jiří Jesenius, Jan Veselý a Klára Broţková. Děj se rozvíjí převáţně v divadelní atmosféře, jednotlivé kapitoly jsou označeny tehdy běţně hranými světovými dramaty: Hamlet, Most, Úklady a láska, Strašidla, Vláda tmy,

19

HNÍZDO, VLASTISLAV. Ivan Olbracht. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977, s. 51. OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 44. 21 HNÍZDO, VLASTISLAV. Ivan Olbracht. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977, s. 27. 20

17

Nad naši sílu a Naděje. Olbrachtova zkušenost s divadlem je naznačena i v Ţaláři nejtemnějším, kde Jarmila pro své potěšení hraje v kočovném divadle. Román Podivné přátelství herce Jesenia je románem hereckým i válečným. Celá jedna kapitola – Vláda tmy – je věnována válce a další události jsou jí poznamenány. Spisovatel sugestivně líčí hrůzy a následky války. Zachycuje pocity a stavy celých společenských vrstev. V tomto románu se „pokusil něco říci o době, ve které byl psán, a vylíčit, jak tehdy většina českých lidí smýšlela.“22

22

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 7.

18

4. Žalář nejtemnější 4.1 Představitel měšťácké společnosti Ivan Olbracht byl spisovatelem, který dokázal proniknout do hlubin duše svých postav. „Psychologickým realismem, jehoţ neodlučitelnými znaky byly od počátku geografická konkrétnost exteriéru a autorova věrnost modelům svých postav, získal v Ţaláři nejtemnějším kvalitu, kterou ještě neznaly jeho rané povídky, ale jíţ se pak vyznačoval i jeho román následující.“23 Tragickým rozmarem osudu naruší malá čedičová střepinka, která náhodou vlétne do oka komisaři Machovi a zaviní jeho oslepnutí, poklidný ţivot mladého manţelského páru. Po oslepnutí Mach nemůţe pracovat ani samostatně ţít a je zcela závislý na své ţeně Jarmile. Ţárlil na ni a majetnicky ji uzurpoval uţ před onemocněním zraku. Po oslepnutí se stává ţivot s ním peklem. Nikomu nevěří a všechny podezřívá z lhaní. Jarmila se jej snaţí vytrhnout z dosavadního prostředí, proto se stěhují do Prahy. Svého muţe miluje a láskyplně se o něj stará, ale Machovo duševní trápení je čím dál horší. Dokonce si nechává od studenta Krále předčítat Jarmiliny dopisy. Nedůvěra jej dohání k šílenství. Ţárlivost způsobuje rozpad jeho osobnosti a je konkrétním projevem jeho egoistické nedůvěry ke všemu a všem. Jeho manţelství končí scénou, kdy se zavírá po celou noc se svým domnělým sokem v úplně prázdném pokoji, neustále k němu hovoří a snaţí se jej lapit. Jarmila se nervově hroutí. Ujímá se jí bratr Josef a odváţí ji k sobě domů. V Ţaláři nejtemnějším vytvořil Olbracht postavu komisaře Macha, u něhoţ postupně pomocí snů odhalil jeho opravdové vlastnosti. Na malém městě si soudní úředník Karel Mach vytvořil velmi dobrou pověst. Byl vzdělaný, měl korektní vystupování, svoji práci vykonával svědomitě a poctivě, byl dobře situovaný a váţený občan, coţ se také projevovalo na oslovení hlavního hrdiny – dr. Hartl jej oslovoval pane komisaři, sluţka Andula milostpane, student Král vašnosto. Za ţenu měl dostatečně reprezentativní, mladou, hezkou a vzdělanou dívku Jarmilu, kterou si jeho matka prověřila dříve, neţ ji komisař Mach začal vlastnit. Komisař Mach totiţ

23

MUKAŘOVSKÝ, JAN A KOL. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria publishing, 1995, s. 158.

19

osoby vlastní. Vyţaduje, aby veškeré myšlenky, činy a jednání patřily jemu, Jarmila mu nesmí v ničem lhát. Neuvědomuje si, ţe sám intrikaří, neříká jí pravdu a za jejími zády připravuje rozchod. Ke své ţeně se chová nerovnoprávně, dává jí najevo svoji nadřazenost: „Aby bylo mezi námi jasno v té otázce, milenko.“24 „Nu, spi, dceruško, spi, jest jiţ pozdě!“25 Jarmila se nad těmito osloveními a intonacemi vět nepozastavuje. Oddaně k němu vzhlíţí a stará se o něj. „Počkej, Karlouši, jest větrno, utáhnu ti pásku!“26 Dokonce i ve chvíli, kdy se na ni Mach zlobí, ţe se smála s jiným muţem, se ho snaţí odprosit a udobřit si ho. „Sedla si k němu na postel a objala ho nahými paţemi. ´Karlouši!´ Nepohnul sebou. ´Karlouši,´ řekla mu měkce, ´nebudu se jiţ nikdy smát, slibuji ti to.´ Jemně ji od sebe odsunoval. ´Neodstrkuj mne!´ prosila. ´Ty mne jiţ nemáš rád?´“27 Mach na ţenu ţárlil uţ v době, kdy ještě nebyl slepý. Ve chvíli, kdy zjistil, ţe jiţ nikdy nebude vidět, chtěl se s Jarmilou rozejít. „Jarmilko, duše moje, poslechni mne! Jaký to bude ţivot? Peklo. Jarmilo, pochop přece! Víš, ţe ti nevěřím. Ne své Jarmilce, ale Jarmile ţeně ţe nevěřím. Střeţil jsem tě jako vězeň svého ţalářníka, hlídal jsem kaţdý tvůj pohyb, jako zbabělý pohyby svého nepřítele, kaţdý tvůj pohled a hnutí ruky, a nevěděl jsem nic a nevěřil jsem ti. Teď jsem slepý, Jarmilo. Rozumíš, co to jest, chtít hádanku, které nebylo moţno rozluštit všemi smysly, řešiti teď pouze sluchem, zoufat si nad tajemstvím šustotu tvého šatu, vrznutím dveří, barvou tvého hlasu a tichem, které na mne křičí? To jsou muka, Jarmilo. Muka moje a muka tvá, neboť i tobě bude se mnou těţko.“28 Částečně za rozpad jejich manţelství mohla i Jarmila. Komisař ji varoval, ţe ţivot s ním a jeho ţárlivostí nebude lehký. Jarmila to nechtěla slyšet, slepě zamilovaná nechtěla opustit svého muţe. Přesto ji muselo napadnout, ţe jeho ţárlivost bude narušovat jejich vztah. Ţárlivost byla jediným stínem v jejich manţelství uţ v čase, kdy byl zdravý. Nyní se stane jejich ţalářem.

24

OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 8. Tamtéţ, s. 22. 26 Tamtéţ, s. 7. 27 Tamtéţ, s. 21. 28 Tamtéţ, s. 38. 25

20

4.2 Odhalení charakteru Freudovou psychoanalýzou Machova slepota způsobila, ţe si komisař a Jarmila vyměnili role. Najednou „on, který nikdy od nikoho nevzal nic zadarmo,“29 měl být závislý na své ţeně. Jarmila byla zprvu zoufalá, nechápala a nevěřila. Nemohla se smířit s realitou, ţe jedna malá čedičová střepinka, která Machovi náhodou vlétla do oka, jim nadobro změnila ţivot. Byla to Jarmila, která musela vše zařídit a o svého „Karlouše“ se postarat. Rozhodla se odstěhovat z venkova do Prahy, kde zařídila byt na Vinohradech. Učila manţela chodit, poznávat zvuky, chodila s ním na procházky, předčítala mu a hrála na piano. „Jarmila cítila, jak vyrostla, jak nezbytnou se stala jeho ţivotu.“30 Měla radost z toho, ţe můţe být svému muţi oporou a ţe je uţitečná. Nebrala ţivot s ním jako oběť, protoţe ho milovala. Komisař nebyl své ţeně vděčný, nevnímal její lásku, neváţil si toho, ţe ho v těţké chvíli neopustila. Místo toho ji stále více podezříval z nevěry. Podléhal svým výmyslům, dohadům a fikcím a pomalu nabýval jistoty, ţe je podváděn. Jistoty, která nebyla a kterou obhajoval slovy patrně a pravděpodobně. Komisař nebyl schopen se dopátrat pravdy o obklopující skutečnosti ani o sobě samém, natoţ o Jarmile. Raději by slyšel, ţe je mu Jarmila nevěrná, neţ se stále přesvědčoval o opaku. Ţárlivost způsobila, ţe jeho osobnost přestala mít pevný charakter a na povrch vyplynula jeho pravá povaha. Ve snech se mu zjevoval pravdivější obraz sebe sama – zbabělost a egoismus skrývající se za úřednickou dokonalostí. Okradl ve snu chudého pikolíka, aby nepřišel pozdě k jednání s představenými. V klíčovém snu imaginární soudce odhalil jeho egoismus: „Nehrajte zde komedii, komisaři Machu, vy sobecký, poţivačný člověče, vy – lháři! Vy, komisaři Machu, jste slušný člověk jen navenek… ale ve své duši jste podlec.“31 Olbracht záměrně odkryl Machův charakter pomocí snu. Dílo psal ve Vídni, kde tehdy vznikala Freudova psychoanalýza, která tvrdila, ţe ve snu člověk ztrácí sebereflexi, autostylizaci; z jedincova podvědomí pak vyplývají jeho skutečné vlastnosti. Své ţeně se snaţil komisař vyhýbat, raději chodil na procházky se sluţkou nebo později se studentem, protoţe mu způsobovalo muka vědomí, ţe od své ţeny 29

OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 44. Tamtéţ, s. 42. 31 Tamtéţ, s. 39. 30

21

„bere almuţnu,“32 kdyţ se o něj stará, „a on jí nemůţe nic dát.“33 Lásku chápal podle teorie „má dáti – dal.“34 Slepec lásku neuměl přijímat ani dávat. Proto chtěl zapudit oddanou ţenu, „a byv v kobce sobectví stupňoval nedůvěru k ţeně aţ v nenávist, tím trpčí, oč víc se cítil poníţen vědomím, jak na její bytosti visí svými smysly.“35 Jak rozšiřující se propast mezi manţeli vnímala Jarmila, nevíme. Veškerý děj a pocity nazíráme jen z komisařova pohledu.

4.3 Láska jako žalář Seznámení se studentem znamenalo pro komisařovo manţelství definitivní konec. Komisař veškerý svůj volný čas trávil pouze se sedmnáctiletým studentem Králem, protoţe pro něj znamenal spojení s budoucností, kdeţto Jarmila představovala kontakt s minulostí. Ţena se Machovi věnovala z lásky, student moţná ze sympatií, ale hlavně pro něj Mach znamenal stálý finanční příjem. Oba byli spokojeni, protoţe fungovala Machova rovnice „má dáti – dal“. „Komisař Mach se choval k ţeně hezky, dokonce mileji neţ v minulých dnech. Nešpehoval, nepodezříval, netrápil. Choval se snad chladněji, ale laskavěji. Úmyslu v jeho chladu nebylo, ale Jarmila jej pozorovala a cítila.“36 Aniţ by si to slepec uvědomoval, lhal své manţelce ještě víc neţ dřív. Plánoval se s Jarmilou rozejít a koupit statek Nové Dvory a stát se sedlákem. Ve svém novém ţivotě počítal jen se studentem, s nímţ měl odlišný názor na lásku. Mladík zaţil lásku čistou a křehkou, prosazoval nesobecké pojetí ţivota. Skeptický a egoistický Mach vnímal lásku jako velkou neřest, která člověka oslabuje a ubírá mu svobodu. Láska a ţárlivost byla pro Macha ţalářem nejtemnějším, kdeţto samota svobodou a štěstím. Své ţeně se Mach záměrně odcizoval a vzdaloval, myslel si, ţe tím najde spokojenost a svobodu. Neuvědomoval si, ţe svým sobectvím ubliţuje svým blízkým, kteří ho mají opravdu rádi. Komisařovo chování způsobilo, ţe se „Jarmila

32

OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 44. Tamtéţ, s. 44. 34 PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ: Stopami prózy. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 29. 35 Tamtéţ, s. 29. 36 OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 127. 33

22

neodvaţovala k Machovi přiblíţit a polaskati ho.“37 „‘A ty mi neřekneš, Karlouši, co proti mně máš?´ ‚Nic, Jarmilko.‘ ‚Mluvíval jsi vţdy pravdu,‘ řekla tiše, ‚proč je teď jinak? Víš sám, ţe ti nevěřím… ´Smiluj se nade mnou!‘“38 Z dialogu tušíme, ţe došlo k posunu v Jarmilině psychice, ačkoliv nám vypravěč neumoţňuje nahlédnout do jejího nitra. Jarmila je sice stále v pozici oddané trpitelky, ale pociťuje, ţe něco není v pořádku. Jinak by se manţela neptala, co proti ní má. Komisař na její otázku neodpověděl pravdivě. Nepřipustil si, ţe před Jarmilou skrývá daleko horší tajemství, neţ je dopis, který mu Jarmila nepřečetla celý, aby mu neublíţila. On, který stále hledal pravdu, jíţ nebyl schopen se dopátrat ani o nejbliţší bytosti, se teď stal největším lhářem a intrikářem.

4.4 Svoboda v samotě Komisař Mach propadl natolik svým výmyslům, ţe se domníval, ţe přišel Jarmilin milenec do jejich bytu. „Závěrečná scéna je tak sugestivní, ţe čtenář je málem na pochybách, zdali tam běţí jen o hrdinovo blouznivé zdání nebo o samu skutečnost.“39 „Hola! Zdálo se mu, ţe teď, ve skoku od křesla, zavadil ve vzduchu o cíp kabátu prchajícího. Ţene se za ním. Nechytil ho. Komisař Mach zasípěl a skáče ke stolu, odtud ke knihovně, od kusu nábytku k jinému, v šílených skocích, cosi se řítí, nějaký nábytek a vázy, komisař se vrhá k okenním záclonám, vniká do koutů, padá na zemi a jako zvíře po čtyřech pádí pokojem a lapá po vzduchu, aby zachytil nohy prchajícího a strhl ho k zemi, vše v divokém honu, naráţí údy o překocené ţidle, koleny drtí střepy a čelo si rozbíjí o stěny a hrany nábytku.“40 Mach svému přesvědčení o milenci pevně věřil. Rozmlouval s ním a snaţil se ho lapit. Ani ve chvíli ho nenapadlo, ţe by v místnosti nemusel nikdo být, proto také v pokoji střeţil údajného milence s pistolí v ruce aţ do rána. Své ţeně nevěřil, kdyţ mu říkala, ţe tam nikdo není.

37

OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 153. Tamtéţ, s. 154. 39 PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ. Stopami prózy. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 113. 40 OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 163. 38

23

Jarmila byla z reakce svého muţe vyděšená a vystrašená. Nemohla usnout, šla tedy do salonu, aby ho nerušila. Náhle ve dveřích stál její muţ s browningovou pistolí v ruce. Muselo to pro ni být velmi překvapující. Vţdyť komisař se celou dobu přetvařoval a ona nevěděla, co se v něm odehrává. Chtěla mu vysvětlit situaci, ale komisař nechtěl nic slyšet. „‘Nechoď ke mně!‘ vykřikl. ‚Drţím nabitý browning v ruce. Stůj! Ani se nehýbej!‘ Znělo to velitelsky. ‚Kdo je tu ještě?‘ ‚Duše moje,‘ zvolala polekána, ‚co si myslíš? Nikdo tu není.‘ Chvíle napjatého ticha. Nohy se mu chvěly. ‚Jarmilo, ptám se tě naposled: Koho zde máš?‘ ‚Karlouši!‘ vykřikla zoufalým vzlykem, ‚Kar…‘ ‚Stůj!‘ zahřměl. ‚Ještě krok a zastřelím se před tvýma očima.‘ Utichla. Bylo to strašné ticho. ‚Nepovíš?!‘ Zoufalé ticho. ‚Nepovíš. Dobře. Jdi! Ale jdi sama! A nepokus se dotknouti se mne!‘ Otevřel dveře, co by mohl člověk projíti. ‚Jdi!‘ Cítil potácivé kroky. Její tělo vrávoralo kolem něho.“41 Jarmila musela zaţívat velkou beznaděj. Jak mohla svého muţe přesvědčit o své pravdě? Vţdyť byl slepý! Nemohla mu nijak prokázat pravdivost svých slov. Dlouhodobé podezřívání, nedůvěra a citový chlad ze strany manţela způsobily, ţe se Jarmila psychicky zhroutila. I za této situace komisař odmítal vyjít ze salonu, hnán představou, ţe chytil důkaz svých pochybností. „Mach vytvořil situaci, která se mu dobře hodila, situaci veskrze prolhanou, které však jeho mozek věřil (jeho sny nikoli) a která ho nakonec dovedla tam, kam chtěl.“42 Manţelku odvezl její bratr Josef zpět domů, odešla i sluţka Andula. Obklopen samotou teď Mach mohl konečně najít svou svobodu a štěstí, jak si celou dobu přál.

41

OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 158 - 159. NOSEK, MILOSLAV. Ivan Olbracht ve vývoji české předválečné prózy. Česká literatura, 1960, roč. 8, č. 1, s. 92. 42

24

5. Podivné přátelství herce Jesenia

5.1 Protikladná charakteristika postav Jiří Jesenius a Jan Veselý „na sebe hleděli zpříma. Ne násilně, klidně, druh druhem zaujati.“43 Takto začalo velké přátelství dvou rozdílných muţů. Jiří Jesenius byl téměř třicetiletý uznávaný herec a reţisér Národního divadla. Svému umění zasvětil ţivot a plně mu vše podřídil. Studoval role, pozoroval lidi a vytvářel hrané postavy z materiálu ţivotní zkušenosti. Svou pílí a sebekázní se stal „pýchou českého herectva.“44 Přesto jeho tvorbě někdy chyběl ţhavější proţitek, jímţ by uhranul obecenstvo. Přitáhnout diváky jako magnet, zapomenout pozorovat ostatní herce a sledovat pouze jeho černé oči – to byla magie, kterou Jan Veselý zaujal nejenom Jesenia v Dokoupilově představení Hamlet. Od první chvíle Jesenius tušil, ţe před ním stál opravdový herec, který improvizoval, při hře rozdával sám sebe a vysmíval se umění. „Zdálo se mu, ţe se všemu vyšklebuje. Dramatickému umění, herectví, spoluhercům, obecenstvu i Jeseniovi. Ano, i Jeseniovi! Zatím co ostatní účinkující ve volných chvílích kosou zahlíţeli po slavném muţi, on ne ţe by se byl na Jesenia nedíval, ale lhostejně hleděl skrze něho někam jinam jako tabulkou okna.“45 Přesto Veselý Jesenia zaujal natolik, ţe poţádal o schůzku s ním a poslal mu knihy s tím, aby zatrhlé části nastudoval a přišel mu je přehrát. On, významný herec Národního divadla, nabízel z vlastní iniciativy pomoc kočovnému herci, který se s ním bavil s mírnou ironií a v hádankách. Veselý jeho nabídku původně odmítl, ale pak si vše rozmyslel a za Jeseniem přišel. S jeho pomocí se stal nejprve hercem divadla Uranie a později Národního divadla. Oba muţi se stali přáteli, aniţ by si to vysloveně přáli. Jejich původní okouzlení tím druhým přerostlo pomalu v hluboké přátelství.

43

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 44. 44 Tamtéţ, s. 29. 45 Tamtéţ, s. 71.

25

Veselý a Jesenius byli jako noc a den. Jiří morálně obětavý, přemýšlející, klidný a vyrovnaný. Člověk váţený, oblíbený pro svou spolehlivost a ochotu pomoci. Dbal na správnou ţivotosprávu a neholdoval nočním pitkám a ţenám, protoţe celý svůj ţivot zasvětil umění, které mu bylo vším. Veselý se jeho umění vysmíval, bral je pouze jako náhraţku ţivota. Toulal se po nocích a riskoval tím svoji kariéru. Jesenius často Veselému domlouval a působil tak jako jeho strýc, který to se svým synovcem myslí dobře. Veselý pocházel z rodu anarchistických, vášnivých a pudových tuláků ţijících pro okamţik, takţe Jeseniovy dobře míněné rady si vyslechl, ale neřídil se podle nich. Veselému se příliš často a snadno odpouštělo pijáctví, nezdvořilost, nespolehlivost. Okolo nikoho neprošel jen tak. Kaţdému něco vzal nebo dal, kaţdého nějakým způsobem ovlivnil. Ţeny ho milovaly a leţely mu u nohou. Kolegové z divadla na něj pohlíţeli se záští, protoţe pokud hrál, ostatní herci jakoby tam nebyli. „O jeho původu kolovaly nejroztodivnější pověsti a o jeho nynějším ţivotě téţ.“46 Nikdo Jana neznal. Jeho minulost byla záhadná. Přestoţe herci spolu trávili mnoho času, Veselému dlouho trvalo, neţ se Jeseniovi svěřil se svým předchozím ţivotem. Jednoho večera spolu pili víno Salerno, které připomnělo přiopilému Janovi jeho tajemnou minulost. „‘Salerno!‘ pravil s opilou lhostejností. ‚Také znám tu zemi, kde zrálo. Zabil jsem tam kdysi ţenu.‘ Jesenius se snaţil s úsměvem pochopit, jaký ţe je to slovní obrat. ‚Jak to: Zabil?‘ zeptal se. ‚Jak to? Nu, zabil. Doslova.‘ ‚Nemluv nesmysly!‘ ‚Konečně… coţ vím? Vím jen, ţe jsem jí byl v poledne naproti na nádraţí, ţe jsem s ní večer tančil, a druhého dne ţe tu nebyla… a ţe jsem ráno měl ruce a šaty krvavé… Byl jsem tenkrát opilý, jako dnes, a bylo to totéţ víno… Poznávám je… Řekli mi, ţe jsem jí vrazil křivák do srdce a ţe jsme ji pak hodili do Volturna.“47 Jesenius byl zděšen. Sám by nebyl něčeho takového schopen. Veselého neodsoudil a váţil si důvěry, kterou k němu Jan choval. Přátelství herců jejich společným tajemstvím ještě zvroucnělo, byli si bliţší. Jesenius často myslel na to, co mu Veselý sdělil, a přemýšlel o tom. Veselý netrpěl výčitkami svědomí, nelitoval,

46

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 134. 47 Tamtéţ, s. 154.

26

nepřemýšlel o té události, „ale přec nebylo ani minuty, kdy by necítil, ţe jest. Ne, ţe se stala, ţe jest. […] Mrtvá si však vzpomínky na sebe vynucovala. Činila to velmi rafinovaně. Byla zlá a mstivá. Veselému přímo nikdy neublíţila, ale mstila se na těch, které miloval. Některým více, některým méně, podle stupně jeho lásky.“48 To bylo zlo, které Veselého obklopovalo a které nazýval Gabriela. Toto zlo, jeţ se pohybovalo okolo Jana v podobě mlhy, způsobilo, ţe Veselý ublíţil i Jeseniovi, kterého opravdu miloval a jehoţ přátelství si velmi váţil.

5.2 Ideály Jiří Jesenius před Veselým nikdy nic neskrýval kromě citu, který choval ke „krásné dvacetileté dívce s hnědýma očima a s oněmi tmavorusými vlasy, jimţ zlatavý nádech v prohlubni vln dodává barvy třešňového medu.“49 To byla Klára Broţková – ambiciózní dívka, jejímţ snem bylo stát se operní pěvkyní. Stejně jako Jesenius chtěla dát přednost umění před láskou, kterou chovala k Jiřímu. Ačkoliv Jiřího stejně vroucně milovala jako on ji, chtěla si jeho lásku zaslouţit, být na stejné umělecké výši jako on a vyrovnat se mu. „Všechno dám umění. Všechno, co je ve mně. Své zdraví, svou rodinu, svou práci, své nadšení. Budu zlá, bude-li potřebí, budu dobrá, povede-li to k cíli. A bude-li k prospěchu umění, abych vydala svou ţenskou čest, učiním to. To z jediné lásky, nad kterou není jiné. […] Odpadek lásky nemohu nabídnout Jiřímu Jeseniovi.“50 Těmito slovy Klára Jesenia odmítla. Jesenius touţil po Kláře, miloval ji, chtěl ji opatrovat a ţít s ní. Věděl, ţe z ní ţádná zpěvačka nebude, z jejího snu ji zrazoval. Měl o ni strach, protoţe její ctiţádost byla větší neţ její moţnosti. Bál se, ţe bude zklamaná, aţ sama dojde k poznání. Jeseniovi nezbylo nic jiného neţ čekat. Mohl jí jen nabídnout svou pomoc. „A Klárko, milá Klárko, o jedno vás velice prosím: Kdybyste měla někdy potřebí slova, rady nebo pomoci herce Jesenia či člověka

48

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 20. 49 Tamtéţ, s. 43. 50 Tamtéţ, s. 45.

27

Jesenia, přijďte a učiníte mne šťastným.“51 Klára se snaţila Jeseniovi vyhýbat a pouze studovat, aby mu dokázala, ţe jeho slova nebyla pravdivá. Klára brzy poznala planost své umělecké ctiţádosti, ale lidská pýcha a tvrdohlavost způsobily, ţe se snaţila přemáhat svůj cit k Jeseniovi a nechtěla přijít za Jeseniem, i kdyţ by ho tak učinila nejšťastnějším člověkem na světě. V zoufalství se vrhla do náruče Veselému, jenţ netušil, ţe právě Klára je tou dívkou, kterou Jesenius tolik miluje a kvůli které se trápí. Klára si brzy uvědomila, co učinila. Nechtěla uţ Jesenia nikdy vidět. Věděla, ţe by Jiřímu velice ublíţila, kdyby se dozvěděl, co se stalo. Odjela pryč z Prahy, cestovala s německou kočovnou společností, kde zpívala, a snaţila se zapomenout na svou lásku. Doufala, ţe se nikdy s Jeseniem nepotkají a ţe se nikdy nedozví o jejím prohřešku. Veselého zlo způsobilo, ţe se Jesenius o Klářině poměru s Veselým dozvěděl. „Veselý seděl nepohnutě u stolu v ţlutém svitu petrolejové lampy. Na Jesenia hleděl bledý, ztrnulý obličej a oči studené, jaké u přítele ještě neviděl. Nepovstal, nepozdravil. ‚Je to pravda?‘ zachroptěl Jesenius jiţ ode dveří hlasem, který mu selhal. ‚Ano,‘ odpověděl mrtvě Veselý. […] Nevěděl jsem, ţe ji miluješ,‘ pravil. ‚Oklamala mne. Nikdy se o tobě ani nezmínila. Co je mi do Kláry?‘ Jeho hlas nabýval barvy a jeho oči se zanítily ohněm. ‚Nelákal jsem ji. Sama mi padla do náručí. Kdo je mi Klára. Nechci ji. Nemiluju ji. Tebe miluju. Ty jsi mi vším.‘“52 Jesenius nechtěl věřit svým uším. Zradili ho dva lidé, které miloval. Zaţíval stavy zoufalství a několik dní byl jako smyslů zbavený. Stále jen myslel na to, co se stalo. Kláře brzy odpustil, protoţe měl dojem, ţe se stala obětí křivdy. Jan ji nemiloval a ona se mu oddala. Litoval ji a znovu se o ni strachoval. Snaţil se něco zjistit o jejím nynějším ţivotě, dostat se do její blízkosti, ale marně. S Veselým zůstali přáteli, jejich vztah byl však váţně narušen. Bylo mezi nimi napětí, které ani jeden nebyl schopen odstranit. Jesenius Veselému nevěřil a kaţdé jeho gesto či slovo prověřoval, zda je pravdivé. Z události spíše vinil Veselého, protoţe on podle jeho

51

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 110. 52 Tamtéţ, s. 124.

28

mínění Kláru jen vyuţil. „Přesto oba cítili, ţe jejich přátelství je tak silné, ţe se krvavá rána ještě můţe zajizvit.“53 To bylo jediným přáním Veselého. Jesenia miloval a na jejich přátelství mu velice záleţelo. Z události vinil své zlo Gabrielu, které se ho stále drţelo. Nechtěl příteli ublíţit. Touţil vrátit čas. Věděl, jak Jeseniovi na Kláře záleţelo a jak ho musel zranit. Doufal, ţe čas všechno spraví. Ani Jesenius nechtěl o přítele přijít. Díky jeho daru odpouštět se jejich přátelství pomalu stmelovalo. Veselý získával opět Jeseniovu důvěru a jejich přátelství znovu zvroucnělo. Pracovali spolu na další hře, ale kaţdý svým způsobem. „Jesenius se vší váţností a těţce, Veselý trochu lehkomyslně a s mírně ironickým úsměvem nad autorem, herci i uměním, ale oba se zájmem.“54 Jesenius pozoroval na Veselém změnu – Jan byl váţnější a netoulal se. Jesenius měl pocit, ţe Veselý zmoudřel a začal brát svůj ţivot s větší zodpovědností. Veselý zatím pomýšlel na odchod. Znovu se v něm projevila touha po svobodě a po dobrodruţství. Chtěl uniknout svému zlu, aby uţ nikomu ze svých blízkých neublíţil. Jednoho dne nechal Jeseniovi jen lístek a odešel.

5.3 Existenciální pocity Jiří Jesenius byl najednou sám. Bez Kláry, bez Jana. „Samota, kterou míval rád, na sebe vzala skleslý postoj osamělosti a obklopila ho prázdnotou, kterou nedovedla vyplnit ani práce.“55 V této opuštěnosti zastihla Jiřího válka. Všechny jeho dosavadní jistoty se rozplynuly. Přepadaly ho tíseň, strach, napětí a úzkost. Jesenia válka ubíjela. Na umění i na jeho vztah s Klárou se díval náhle jinak. „Ať jdou k ďasu se svým uměním! Směšné i k pláči zároveň. […] Poslední mezi uměními, hlásná trouba nejnemoţnějších myšlenek a směrů, herectví s jeho malovanými cetkami, provazišti a šminkou, s jeho hrubým, toporným, hluchým slovem, které se snaţilo

53

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 158. 54 Tamtéţ s. 163. 55 Tamtéţ, s. 201.

29

ubohými prostředky vyjadřovat člověka?!“56 „Co záleţí na bolesti dvou srdcí, kdy miliony jiných krvácejí všude, kamkoli se tváří obrátíš; co sejde na osudu dvou lidí, kdy se osudy pokolení zhustily v napětí dnů?“57 V době války, kdy kaţdý den umíraly tisíce lidí, mu přišly všechny jeho předešlé starosti malicherné. Cítil se unavený a zbytečný. Zaţíval pocity beznaděje. Nechtěl jen nečinně čekat na to, co bude. Potřeboval se nějakým způsobem zapojit. V té chvíli se jako světélko naděje na konci tunelu objevil jeho přítel Veselý, který si pro něj vymyslel příběh o tajné organizaci. Jesenius byl znovu plný energie a válku snášel lépe. Byl vojákem, součástí dění a podle svého přesvědčení nesl také svůj podíl na výsledku války. Veselý nechtěl svého přítele obelhat. Svým výmyslem mu vlil trochu optimismu do ţil, dal mu pocit částečné zásluhy nebo viny na momentálním dění. Veselého válka nedeprimovala. Pohlíţel na ni jinak neţ humanistický Jesenius. Pojal ji jako nutné zlo. Ţádná generace nebyla bez války. Kdyţ tu byla, Veselý se jí musel zúčastnit. Byl součástí války rád a s nadšením. Jesenius brzy zjistil, ţe ţádná tajná organizace neexistuje. Ještě více se uzavřel do sebe. Zradil ho Jan, zradila ho Klára, zradil ho celý svět. Napadaly ho myšlenky na sebevraţdu a na smrt. Proč by měl on ţít, kdyţ ostatní umírají? Byl zbytečný. Jeden z mnoha. Jeho ţivot se mu zdál nicotný a prázdný. V duši měl chaos a tmu. Cítil odpor k umění, k lidem i k celému světu. Rozhodl se spáchat sebevraţdu. Veselého zlo ho nutilo k okamţitému skoncování se ţivotem, ale jeho vlastní zodpovědnost a svědomitost ho nabádaly vyřídit vše potřebné, aby nikomu nebyl na obtíţ. Sepsal závěť, napsal dopisy Veselému a Kláře, psaní s pokyny své hospodyni. Na svůj konec se pečlivě připravil, přesto doufal v zázrak. Přál si, aby přišla Klára, s níţ by do jeho ţivota vstoupilo světlo. Nic takového se nestalo a Jesenius se pomalu uchyloval k sebevraţdě. „Pokojem zaburácela ohlušující rána. […] ‚Jan!‘ vykřiklo v něm.“58 Veselý zadrţel sebevrahovu ruku a zachránil svého

56

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 178. 57 Tamtéţ, s. 244. 58 Tamtéţ, s. 257.

30

přítele na samém pokraji sebevraţdy. Ve skutečnosti v té chvíli zahynul na ruské frontě.

5.4 Poznání Vše, co bylo ve Veselém kladného a plodného, se přelilo do Jesenia. Jiří získal nový náhled na svět, vlila se do něj nová energie. Po této osudné noci získal znovu svou duchovní sílu a mravní víru. Našel správný vztah k válce ve slovech: „Nedopátrám se nejhlubších příčin války a nedohlédnu jejích časných konců. Nenarodil jsem se myslitelem. Nedovedu také dát směr válce. Nenarodil jsem se vůdcem. Narodil jsem se občanem. Mé místo je tedy tam, kde jsou moji lidé. Moji lidé jsou trpící zde a bojující za hranicemi. Nedovedu jiţ trpět. Půjdu tam.“59 Jesenius došel k poznání, ţe samota není tou správnou cestou v této době. Důleţité bylo, aby lidé drţeli při sobě, pomáhali si a neuzavírali se do svého nitra. Z Jesenia se stal nový herec, v němţ se „prvky dotud navzájem rozdělené, ba mnohdy rozporné, spojily: kázeň a svoboda, étos i patos, ţivelnost a tvar, duch a čin.“60 „Nic se neztratilo z Jeseniovy tvůrčí vůle, nic z uměleckého sebevědomí, nic z píle a kázně. Ale přistoupilo k tomu cosi nového. Něco mimo lidskou vůli, co vyplnilo jeho bytost, spojilo se s ní a dávalo tryskat pohledům, hlasu, pohybům, přeplňovalo je obsahem a prozařovalo je. Jako by byla do něho vešla část ţhavé bytosti Janovy a nerozlučně se spojila s jeho. A duší mu prolétlo jméno Jan a šíjí mu projelo lehké zamrazení.“61 Jesenius se dočkal Kláry, která k němu přišla s ročním chlapečkem, jenţ byl Veselého, ale měl Jeseniovy modré oči. Klára se bála lásky. Měla strach, ţe ji celou pohltí a ţe se nebude moci věnovat ničemu jinému, a přitom touţila stát se zpěvačkou. Chtěla stát rovnoprávně po Jeseniově boku a osvojit si právo na jeho cit. „Právo na lásku, právo na štěstí jsem chtěla mít. Jako by vše nebylo darem, milostí,

59

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 261. 60 PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ. Ivan Olbracht. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 36. 61 OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 249.

31

milosrdenstvím.“62 Teď před ním stála pokorná, váţnější, vyrovnanější a zmoudřelá. Její ideály se rozplynuly, protoţe věděla, ţe není schopna jich dosáhnout. Jiří Kláru přivítal s otevřenou náručí. Tak dlouho na ni čekal. Naplnil ho pocit štěstí. Nic Kláře nevyčítal, byl rád, ţe tu je. Miloval ji a hned si zamiloval i jejího syna. Byli svou láskou vykoupeni ze samoty. „Oběma se tak utrpení, jeţ zakusili dílem vlastní, dílem Janovou vinou, stalo ostnem mravního růstu, kterým spolu překonali kletbu zla, jíţ nevolníkem a nástrojem Jan býval. Neboť nejen Janovi, ale všem, kdo mu kdy přirostli k srdci, se mrtvá mstila.“63

62

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 174. 63 PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ: Ivan Olbracht. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 37.

32

6. Výstavba postav

6.1 Žalář nejtemnější V románové

prvotině

Ţaláři

nejtemnějším vystupuje pět

postav –

Jarmila, Karel Mach, sluţka Andula, student Král a tetička Emma, která se objevuje jen ve chvíli, kdy komisař Mach vzpomíná na své dětství. Tetička je v díle postavou epizodní, vytváří spojitost mezi Machovým a tetiččiným ţivotem. I tetičce Emmě změnila ţivot náhoda. „Při skoku na koně si porušila ústrojenství, které jest vnějším znakem panenství.“64 Kvůli této nehodě se nikdy nevdala, protoţe by nesnesla, aby ji někdo podezříval. Vedlejšími postavami jsou sluţka Andula a student Král. Andula je sluţka, kterou Mach znal od malička a přivezl si ji od matky do mladého manţelství. Její jméno charakterizuje její postavu – je to prostá dívka, která poslouchá příkazy svých pánů a doprovází Macha na procházkách. Její úcta k Machovi a Jarmile je vyjádřena onikáním. Andula není charakterizována zvnějšku ani zevnitř, přímo ani nepřímo. Nedokáţeme určit, jak je stará, jaké má vlastnosti, názory a postoje. V románu je vytvořena jako statická postava, která se nemění. Král se v románu představuje jako hodný a inteligentní sedmnáctiletý gymnazista. Je mladý a oproti Machovi má trochu naivní pohled na svět, přesto brzy odhaluje Machův pravý charakter ve slovech, ţe miluje svou vnitřní svobodu více neţ Jarmilu. Pro něj samotného je láska nade vše a pro svou milou by se rozdal. Králova postava slouţí v textu k vyvrcholení Machových myšlenek, ţe láska je ţalář nejtemnější,

a

k dovršení

plánů

po

svobodném

ţivotě

velkostatkáře.

V románu je student charakterizován přímo, kdy Král sám o sobě řekne, co studuje a kolik mu je let, a nepřímo z jeho názorů a chování k Machovi.

64

OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 68.

33

Jarmila je jednou z hlavních postav. Na začátku díla je pouţita vnější charakteristika, z které se dozvídáme, jak Jarmila vypadá, kolik jí je let a z jaké rodiny pochází. Vnitřní charakteristika umoţňuje poznat její vlastnosti a vztah k Machovi i k Andule. Představuje se jako starostlivá manţelka, například kdyţ utahuje Machovi pásku, kterou má obvázané oko, nebo jako dobrá přítelkyně. Vypravěč nechává více nahlédnout do jejích pocitů ve chvíli, kdy zjišťuje, ţe Mach bude navţdy slepý. Její pozdější psychické rozpoloţení můţeme odhadnout z jejích přímých výpovědí, které nejsou četné. Jarmilina postava je dynamická, ale vyvíjí se jakoby skrytě, protoţe vypravěč nenahlíţí do jejího vědomí. Její psychické zhroucení není překvapením, protoţe napětí mezi manţeli se stále stupňuje. Román by byl zajímavější, kdybychom mohli sledovat i vývoj Jarmiliných myšlenek a pocitů. Karel Mach je středem zájmu vypravěče. Je to postava plastická a dynamická. Postava uměleckého díla je vytvářena souvislými úseky textu, jeţ jsou věnované její charakteristice, myšlenkám a přímým výpovědím, dále ji spoluutvářejí údaje umístěné v těchto pasáţích: vnímání Machovy ţárlivosti ve společnosti, chování a jednání vůči Jarmile, přímá setkání se studentem. Na začátku románu jsme seznámeni se základními informacemi o této figuře - jeho vzhledem, věkem a postavením, které mu v malém městě vytváří dobré jméno. Postava je vytvořena na kontrastu, kdy hezký zevnějšek a příjemné vystupování skrývá opravdový charakter - sobectví. V průběhu času se totiţ mění původně pozitivní pohled na tuto postavu. Objevujeme komisařovy nové vlastnosti jako domýšlivost, tendenci poučovat a jeho chorobnou ţárlivost. Ve snech a u imaginárního soudu, ve kterém se snaţí svými argumenty přesvědčit soudce o Jarmilině nevěře, se naplno projevuje jeho egoismus. Vypravěč nahlíţí do komisařova nitra a postupně odhaluje jeho myšlenky a pravé vlastnosti. Vše je nahlíţeno a vnímáno jenom z komisařova pohledu. Protoţe je komisař slepý, není popisován exteriér ani postavy, se kterými se setkává. Vypravěč vytváří pocit, ţe i čtenář se orientuje v prostoru jinými smysly neţ očima. Důleţitou roli při interpretaci této postavy hraje Machova sociální vazba na společnost. Mach je představitelem burţoazie, jejíţ ţivotní styl prodělával jiţ před první světovou válkou hlubokou krizi. Cílem tohoto románu bylo prostřednictvím Macha upozornit na tuto krizi. 34

Hlavní postava si v určitých momentech sama uvědomuje, ţe nejedná správně. Je to ve chvílích, kdy se setkává s imaginárním soudcem a jeho důkazy proti Jarmile jsou nedostačující, nebo kdyţ se komisař na Jarmilu zlobí, ţe mu nepřečetla a zatajila některé části dopisu. „Ale co jí má říci? Snad: Opustím tě, stanu se sedlákem, a to proto, poněvadţ ti psal tvůj bratr podrthané psaní? Jaký nesmysl!“65

6.2 Podivné přátelství herce Jesenia

V psychologickém a společenském románu Podivné přátelství herce Jesenia se vyskytuje daleko více hlavních a vedlejších postav neţ v románové prvotině. Jednu z vedlejších postav tvoří skvělá podobizna obávaného a zlomyslně indiskrétního divadelního kritika Františka Petery, kterého herci nenáviděli pro jeho jízlivost a informovanost o jejich skrytých neduzích, jeţ pouţil ve svých článcích v novinách vţdy v pravou chvíli. Přesto byl herci uznávaným odborníkem a jeho články četli jako první. Kritik Petera je jedinou postavou, u níţ vypravěč nepouţil vnější charakteristiky a zaměřil se pouze na jeho vlastnosti. Tato postava je statická. Zlomyslnost, jízlivost a skeptický pohled na umění a divadlo postavě zůstávají aţ do konce příběhu. Petera se v textu prezentuje jen přes své odborné články o hercích a z pohledu vypravěče. Mezi Jeseniovy dobré přátele patřili Šupichovi, doktor Samek a Lidka Klácelová. V díle jsou postavami vedlejšími. Vypravěč detailně popisuje vzhled, jenţ vyjadřuje vlastnosti jednotlivých postav. Nepopisuje jejich jednání a chování v určitých situacích, čtenář se pouze z přímých výpovědí postav dozvídá jejich osudy. Doktor Samek, upřímný, srdečný a chudý historik stále obklopený knihami, má nevášnivý vztah s bankovní úřednicí Lidkou Klácelovou. Jejich láska je tak silná, ţe doktor dovoluje přítelkyni, aby ho ţivila, a Lidka snáší proklínání rodičů, kteří ho jmenovali zlodějem. Kdyţ doktor padne ve válce, Lidka snáší Samkovu smrt velmi

65

OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 127.

35

statečně. Nezatrpkla, ţe jí válka sebrala milence, a přála Jeseniovi s Klárou štěstí. Doktor Samek i Lidka jsou postavami statickými – nevyvíjí se jejich charakter ani vztah. Určitou dynamiku nacházíme v postavách manţelů Šupichových. Do děje vstupují jako pár, který truchlí po svém mrtvém dítěti. V průběhu děje na dítě zapomínají, nacházejí nové radosti v ţivotě a nakonec se dočkají nového potomka. Jejich vztah je zkomplikován odjezdem pana architekta do války a následnou nevěrou jeho paní. V této chvíli nejvíce nahlíţíme do myšlenek a činů paní architektové, která je zoufalá. Podvedla svého manţela, ačkoliv ho měla ráda, a zamilovala se do jiného muţe. Trpí výčitkami svědomí a chce spáchat sebevraţdu. Neví si s celou situací rady a obrací se o pomoc k Jeseniovi. V románu zůstává záhadou, jak paní architektová vyřešila milostný trojúhelník a zda se její manţel vrátil z ruského zajetí. Klíčovou postavou pro odhalení tajemství kolem Veselého je epizodní postava starého hraběte Trista, s kterým se Jesenius náhodně potkává na vycházce. Postava hraběte má v románu jedinou úlohu – ukázat příčinu Veselého zla, jeţ ho obklopuje,

a

upozornit

na

výbornou

kompoziční

propracovanost

díla.

Jeho vyprávěním napínavost a aţ okultní záhadnost kolem Veselého mizí, protoţe jednotlivé části příběhů o něm vytvoří celistvou mozaiku. Hlavní ţenskou postavou románu je mladá, krásná a hrdá dívka Klára Broţková, která se stává osudnou pro Jesenia. V románu je podrobně popsán Klářin vzhled, kdeţto vlastnosti a vztah k umění nejsou sděleny přímo, ale vyplývají z Klářiných promluv. Vypravěč se její postavou příliš nezabývá, spíše se objevuje v myšlenkách Jesenia, v rozhovorech s Veselým, v dopisech od paní architektové či přímo od ní. Její psychické rozpoloţení je zachyceno v její tváři a v jejích činech. Klára je bledá, klopí před Jeseniem oči a utíká před ním pryč. Stále na Jesenia myslí, ale ví, ţe za ním nemůţe. Dostává se do stavu zoufalství a nechává se utěšit Veselým. I kdyţ čeká Veselého dítě a ţije v Německu, není schopná na Jesenia zapomenout a stále před sebou vidí jeho modré oči, které pak má i její malý syn. Klářina postava se vyvíjí – nejprve je naivní a pyšnou dívkou, která chce být operní pěvkyní i přes nedostatečně silný hlas, ale v průběhu děje se její názory mění a na konci příběhu přichází za Jeseniem jako pokorná, milující matka, jeţ prosí 36

za Jeseniovo odpuštění. Chtěla být v umění dobrá jako on a být na jeho umělecké výši, ale nejvíce se mu vyrovnala tím, ţe prozřela a uvědomila si své moţnosti. Klára se stejně jako Jarmila v předchozím románu vyvíjí skrytě. Neznáme tu chvíli, kdy došla k poznání a zaţila to zklamání ze skutečnosti, ţe její hlas je pro kariéru zpěvačky slabý, ani bolest a rozčarování, kdyţ se vrhla do náruče Veselému. Pouze krátký sugestivní dopis Jeseniovi naznačuje její psychické rozpoloţení. Hlavní postava Jana Veselého vstupuje do děje skrze myšlenky Jesenia, který je okouzlen jeho uměním. Jiţ první promluvy Veselého naznačují některé jeho důleţité povahové vlastnosti a auru, kterou kolem sebe tento tulák šíří. Veselého postavu dotváří podrobný popis jeho tváře, kterou se vypravěč ze všech postav zabývá nejčastěji. U této postavy doslovně platí, ţe popis zevnějšku (v tomto případě obličeje) odpovídá charakteru postavy. Janovo husté obočí, spojené v jedinou zlou přímku, a jeho černé oči, které kaţdým pohybem měnily lesk a hloubku, jako by vyjadřovaly zlo, jeţ kolem něho bylo. Veselého postava je opředena tajemstvím, které se pomalu odhaluje – nejčastěji v retrospektivách. Veškeré informace o postavě vytváří přímé výpovědi Veselého, z nichţ získáváme jeho názory na sebe sama, soudobou společnost, na válku a umění; dále vnímání jeho osoby ostatními herci a chování a jednání v kontaktu s Jeseniem. Vypravěč vůbec nenahlíţí do jeho myšlenek. Veselý není pouze negativní postavou, která ubliţuje druhým a páchá zlo, a to proto, ţe je schopen opravdové lásky k Jeseniovi. Titulní postava Jiřího Jesenia je vystavěna v kontrastu k Veselému, kdy základním protikladem můţe být uţ Jeseniova tvář a chůze („Jesenius se mu blíţil svým klidným, dělnickým krokem a se zpytavýma modrýma očima, které si dříve zevrubně prohlédnou toho, komu s plným vědomím odpovědnosti podá pravici na zpečetění trvalého svazku.“66) nebo jeho způsob práce a chápání umění. Je to postava, jejíţ příběh se odehrává lineárně a která není opředená ţádnou záhadou. Na své okolí působí přátelským a milým dojmem, lidé si ho váţí a uznávají ho jako výborného herce. Vypravěč jej vytváří jako zcela pozitivní postavu, u které bychom nenašli jedinou chybu. Z tohoto hlediska chápeme postavu Veselého jako plastičtější

66

OLBRACHT, IVAN. Podivné přátelství herce Jesenia, 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 73.

37

a zajímavější. Jeseniova postava je tvořena z jeho myšlenek, do kterých nás nechává vypravěč nahlédnout, z výpovědí a chování k Veselému, ke Kláře a k přátelům. Celý příběh není nahlíţen jen z jeho pohledu, ale jedině u něho víme o kaţdém kroku, který udělá. Důleţitou roli hraje i střídání jasu a temnot. Tento kontrast je nejvýraznější ve chvíli, kdy chce spáchat sebevraţdu. Všude kolem něj je černě rudá tma a vše působí tíţivě a temně. Stejně tak temné jsou i jeho myšlenky. Ve chvíli, kdy spadnou hodiny (Veselý v tu chvíli naposled vydechl) a Jesenius se osvobozuje od něčeho chmurného a těţkého, pokoj je náhle ozářen světlem a je bílý a čistý. Stejně tak i jeho nitro je opět svěţí a plné nové síly.

38

Závěr Ţalář nejtemnější je monografickou psychologickou studií, v níţ Ivan Olbracht mistrně zobrazil rozklad komisařova manţelství, který způsobilo slepcovo sobectví. Hlavní hrdina, jenţ neustále vymáhal upřímnost, v sobě netušeně odhalil lháře a přetvařujícího se člověka. Svými výmysly, ţárlivostí a léčkami zcela zničil svou ţenu a zůstal sám. V této „černé knize, jak ji sám autor nazval v rozhovoru s Milošem Holasem,“67 Olbracht s velkou dovedností dokázal zachytit pocity slepce. Čtenář se společně s Machem učí rozpoznávat jednotlivé zvuky, pohybovat se a orientovat se v prostoru jinými smysly neţ očima. Od Machova oslepnutí vypravěč nepopisuje prostředí, jak vypadá. Neznáme vnější charakteristiku studenta nebo exteriér hospody, ve kterém si Mach se studentem povídá o lásce. Celý

příběh

románu

nazíráme

jen

z pohledu

komisaře

Macha.

Jedinou výjimku tvoří ta část díla, ve které se manţelé dozvídají o Machově osudu. Vypravěč popisuje, jak se Jarmila cítí – je zoufalá, nevěří skutečnosti, obviňuje se, ţe měli lékaře v Praze navštívit dříve, ale nic nevíme o Machových pocitech. Komisař nezaţívá ţádné stavy zoufalství, smutku, křivdy, ţe se taková událost musí stát zrovna jemu. Přijímá skutečnost jako fakt. „Na věci se nedá nic změniti. Snášej tento osud s týmţ klidem, s jakým se já jej pokusím nésti.“68 Co je pro komisaře Macha ţalářem nejtemnějším? Hlavní hrdina si myslel, ţe láska a ţárlivost, ale Ivan Olbracht ukázal, ţe egoismus. Egoismus je jádrem tehdejší i dnešní společnosti. Stejně jako Mach se lidé ve společnosti odcizují, vzdalují se sobě navzájem a uzavírají se do sebe. Olbracht románem, jenţ vyšel v době války, nabádal k tomu, aby se lidé neuzamykali před světem, „naopak vyšli ze sebe a připravovali se na věci, které přijdou a jichţ ţádná lidská moc nezadrţí.“69 Olbrachtův psychologický a herecký román Podivné přátelství herce Jesenia popisuje divadelní ţivot od venkovské šmíry po Národní divadlo. Prolíná se tu 67

HOLAS, MILOŠ. U Ivana Olbrachta. Rozpravy Aventina, 1928-29, roč. 4, č. 39-40, s. 385. OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936, s. 36. 69 MUKAŘOVSKÝ, JAN A KOL. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria publishing, 1995, s. 558. 68

39

nadšení vášnivého ochotníka, nadhled kritika a zaujetí divadelního organizátora. Vyústění románu dává za pravdu Jeseniovi. Umění nemůţe být více neţ ţivot, „je jen součástí ţivota, ţivotem se inspiruje, ţivotu se podřizuje a ţivot zřejmě ovlivňuje.“70 Olbracht ukázal na hercích dobovou nervozitu a atmosféru. Herci byli zoufalí. Jejich umění jim během války přišlo neuţitečné a zbytečné. Odtud pramení Jeseniova deprese a touha skončit se ţivotem. Zápletku románu vytváří komplikovaný vztah tří hlavních postav, jejichţ charaktery jsou velmi rozdílné. Jan Veselý ztvárnil v románu „skeptické poznání, ţe zločin je stejně nezbytným společenským jevem jako občanská ctnost a stejně jako ona nevykořenitelný.“71 Spisovatel se nás pokusil přesvědčit, ţe zlo je ve světě stejně nutné jako dobro. Nemůţe být pouze dobro, protoţe pak bychom nepoznali, co je správné a mravné. Klára Broţková představuje typické přeceňování jednotlivcovy síly, které můţe vést po prozření k nešťastnému ţivotu a ke ztrátě všech ideálů. Přímo před našima očima dochází k přerodu cítění jedince v cítění kolektivu a k činnosti prospěšné ostatním lidem. Olbracht stejně jako v Ţaláři nejtemnějším nabádá k tomu, aby se lidé neuzavírali do sebe a neizolovali se ve vztahu k druhým jako Jiří Jesenius. Vyzýval k pospolitosti a vzájemné spolupráci. Lidé nestojí sami o sobě. Navzájem se ovlivňují, tudíţ spolupracují na mravním vývoji druhých a jsou za ţivoty jiných odpovědní. Tehdejší společnost touţila po novém ideálním člověku. Olbracht jej vytvořil z Jesenia, do kterého se převtělily kladné vlastnosti individualistického Veselého.

Z něho

pramení

Jeseniův

nový

přístup

k umění

i

k válce.

A. M. Píša v knize Ivan Olbracht (1964) píše, ţe tato romaneskní fantastika můţe působit na újmu samého vnitřního vývoje postav. Podle mého mínění toto převtělení působí nereálně a románu v této části ubírá na pravdivosti. Jesenius s Klárou v nadosobní povinnosti jdou bojovat za českou vlast. „Zdůrazněním smyslu jednoty v přítomnosti obrací se autor jiţ k budoucnosti; z tohoto důvodu také fyzicky i symbolicky vtěluje vyústění celého příběhu, mrtvého a ţivého, do Klářina a Janova syna, jenţ má Jeseniovy modré oči.“72

70

HNÍZDO, VLASTISLAV. Ivan Olbracht. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977, s. 28. PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ. Ivan Olbracht. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 63. 72 ADAMOVÁ, LENKA. Ivan Olbracht. 1. vyd. Praha: Horizont, 1977, s. 45. 71

40

Jan Mukařovský tuto jednotu zhodnotil slovy: „Toto nadpřirozené rozuzlení není ovšem vůbec vyřešením, lze je však pochopit jako literární odraz touhy po třídním smíru v národě během světové války.“73 Společným rysem obou románů Ivana Olbrachta je malé mnoţství postav, coţ způsobuje jednoduchou orientaci v díle. Olbracht své figury pojmenovává tak, aby něco vyjadřovaly. Pouţívá nejjednoduší způsob charakteristiky – nomen omen. Protagonisté Olbrachtovy románové prvotiny – Karel Mach a jeho ţena Jarmila – připomínají svými jmény hlavní hrdiny básnické sbírky Máj od Karla Hynka Máchy. Tato jména zvolil Olbracht záměrně. V Máji se objevuje motiv vězení, v Ţaláři nejtemnějším tento motiv symbolizuje „vnitřní úděl Karla Macha zakletého do samovazby vlastního já.“74 I jméno titulního hrdiny Podivného přátelství herce Jesenia je charakteristické. Jeho jméno je humanistického původu a tímto způsobem spisovatel vystavěl Jeseniovu postavu. Jiří Jesenius je „muţ vnitřního jasu, bdělého svědomí a altruistní ušlechtilosti.“75 Jméno Jana Veselého čtenáře klame. Pojmenování této osoby vyvolává ve čtenáři optimistický a pozitivní náhled na tuto figuru, ale ve skutečnosti je druhý hlavní hrdina obklopen zlem, které způsobuje mnoho bolesti jeho bliţním. U kaţdé Olbrachtovy postavy známe věk, vzhled a její postavení. Těmito informacemi si čtenář utváří základní pohled na figuru. Karel Mach je komisař a váţený občan, Jiří Jesenius uznávaný herec Národního divadla, Jan Veselý potulný herec. Ţenské hrdinky spojuje jejich krása a mládí. Muţští hrdinové jsou většinou stejně staří a zkušení, zajímají se o velice mladé a nezkušené dívky. Na začátku románu Olbracht uţívá přímé a vnější charakteristiky. Pravé vlastnosti hrdinů poznáváme v průběhu děje z jejich chování a jednání v určitých situacích, z jejich myšlenek a vnitřních monologů. Všechny postavy mluví spisovně, Olbracht nepouţívá jazykové odstínění figur. Základním stavebním prostředkem postav je kontrast, který můţe být buď

73

ADAMOVÁ, LENKA. Ivan Olbracht. 1. vyd. Praha: Horizont, 1977, s. 45. PÍŠA, ANTONÍN, MATĚJ. Ivan Olbracht. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 36. 75 Tamtéţ, s. 38. 74

41

ve vzhledu postavy a její povaze, nebo je zaloţen na protikladu vlastností jednotlivých postav. Po podrobné analýze postav můţeme určit základní rozdíl v pohledu na lásku hlavních postav obou románů. Komisařovi je láska dávána. Jeho ţena jej miluje a pečuje o něj. Mach Jarmilu podezřívá z nevěry, protoţe si není jistý její láskou. Myslí si, ţe je podváděn, i kdyţ nemá pro své myšlenky důkazy. Není schopen přijmout lásku své ţeny, protoţe nedokáţe pochopit, ţe by ho mohla milovat nezištně. Podobně se chová Klára. Ta měla pocit, ţe si musí Jesenia zaslouţit, ţe nemůţe přijmout jeho lásku jen tak. Snaţila se obelhat své city, nechtěla si přiznat, ţe Jesenia miluje. Machovo manţelství ztroskotalo kvůli jeho podezřívání, Jeseniův vztah kvůli pýše Kláry, která si nesmyslně umanula, ţe bude jeho, aţ dosáhne svých cílů a vyrovná se mu. Jesenius dokázal Kláře odpustit její tvrdohlavost i její poklesek. Na rozdíl od Macha nebyl ţárlivý a jeho láska byla odsobečtěná. Přijal Kláru i s malým synkem a ani jednou ho nenapadla myšlenka, ţe dítě není jeho. Choval se k němu jako k vlastnímu. Tohle by komisař Mach nikdy nedokázal. Vadil mu úsměv i pozdrav, který Jarmila věnovala cizímu muţi. Na rozdíl od Macha Klára zmoudřela a pochopila, ţe láska je dar, který se nedá koupit ani vynutit. Mach k tomuto poznání nedošel. Uzavřel se před ţenou a týral ji svými výmysly tak dlouho, dokud se psychicky nezhroutila. Jarmilinu a Jeseniovu lásku vykreslil Olbracht podobně. Oba své protějšky milovali a dokázali jim odpouštět. Jarmilina láska byla obětavá. Starala se o muţe, jak nejlépe uměla, a měla z toho radost. Snášela různé manţelovy ústrky a lţi a stále ho stejně milovala. Trápilo ji podezřívání a jeho ţárlivost, přesto se vţdy snaţila s ním udobřit. Obětovala by pro něj celý svůj ţivot podobně jako Jesenius. Klára Jesenia odmítla, on jí však nabídl pomoc. Strachoval se o ni, protoţe věděl, ţe její ctiţádost je větší neţ síla jejího hlasu. Měla poměr s Veselým a on ji po odeznění pocitu zrady odpustil a politoval, ţe se stala obětí Veselého. Kdyţ s pokorou přišla k jeho dveřím, byl šťastný, ţe si přiznala svoji lásku a ţe je s ním. Ani slovíčkem jí nic nevyčetl. Miloval ji tak moc, ţe jí byl schopen všechno prominout. Veselý měl zvláštní vztah k ţenám. Ţeny mu slouţily jen pro pobavení. Otřesný záţitek z dospívání, který zaţil s Gabrielou, ho nutil k tomu, ţe ţenami opovrhoval. Ţádnou nemiloval, i kdyţ některé kolegyně by o jeho cit velice stály. 42

Kláru nechtěl, nezáleţelo mu na ní. Vrhla se mu sama do náruče a on jí neodmítl. Alespoň takhle incident vysvětloval příteli Jeseniovi. Ale proč jí tedy platil byt v Nuslích? Věděl snad o tom, ţe čeká jeho dítě, a chtěl se o ni alespoň částečně postarat? Proč ji nezadrţel, kdyţ se rozhodla odjet do Německa? Pro Veselého bylo typické dobrodruţství a svoboda, takhle to bylo pro něj jednodušší. Neměl zodpovědnost za své dítě ani za Kláru, protoţe odjela, a on mohl ţít dál svým tuláckým ţivotem. Veselý byl částečně egoista jako Mach. Navázal na jeho pocity i chování. Opravdu miloval jen Jesenia. Za jejich přátelství mu byl vděčný. Jeseniovi chtěl dát ze sebe jen to, co bylo v něm nejlepšího. Svou smrtí Jesenia zachránil před sebevraţdou a vlil mu do ţil trochu vášně a revolučnosti. Tím vykoupil jeho utrpení, které mu způsobil. V obou románech spisovatel pouţil spojení slov smiluj se nade mnou, ale s opačným významem. V Ţaláři nejtemnějším touto větou Jarmila prosí svého muţe, aby jí sdělil, co se děje s jejich manţelstvím, protoţe Mach je k ní příliš chladný. V Podivném přátelství herce Jesenia naopak Klára ţádá Jesenia, aby ji přestal milovat a nevyhledával ji. Macha a Jesenia pojí také láska, ale protikladná. Mach se touţí Jarmily zbavit, naopak Jesenius se snaţí celou dobu Kláru získat. Oba spojuje jejich houţevnatost, kterou chtějí dosáhnout svého cíle. V Ţaláři nejtemnějším Olbracht velice plasticky vykreslil komisaře Macha, ale na úkor Jarmiliny postavy, která je málo propracovaná. V Podivném přátelství herce Jesenia se nejvíce zabýval Veselým a Jeseniem, jejichţ povahové vlastnosti je k sobě přitahovaly jako magnet a později se staly základem nového Jesenia. Klářiny citové procesy poznáváme hlavně z dopisu, který poslala Jeseniovi. Olbracht v psychologii postav ukrývá hlubší podtext, nějaké ponaučení nebo svůj názor. V Podivném přátelství herce Jesenia poukazuje na obecné mravní hodnoty, nezištné přátelství a pomoc bliţnímu. Pokládá si otázky, zda válka je či není nutným přírodním zákonem, jaký je podíl jednotlivce na osudu celku nebo jaký má být vztah umění k ţivotu či jaké metody se mají uţívat v hereckém umění. Prostřednictvím komisaře Macha v Ţaláři nejtemnějším ukázal měšťáckou společnost, kritizoval její hodnoty a způsob ţivota. Východisko pro komisaře viděl v uţitečné práci na vsi. Oba romány naznačují, ţe by člověk neměl být sobecký a uzavírat se do sebe, ţe v těţké době je nutné si pomáhat. 43

Resumé Bakalářská práce Rané romány Ivana Olbrachta se zabývá psychologickou analýzou postav románů Ţalář nejtemnější a Podivné přátelství herce Jesenia. Úvodní část je věnována ţivotopisu Ivana Olbrachta, jenţ patří mezi nejvýznamnější osobnosti meziválečné literatury. V další části se zabýváme literární teorií postavy, různými předlohami a inspiracemi k románům, které Olbracht nejčastěji čerpal z osobního ţivota a ze společenských událostí té doby. Jádro práce tvoří podrobná analýza hlavních postav obou románů. Zjišťujeme, ţe společným rysem těchto děl je menší mnoţství postav a způsob jejich charakterizace, ţe za psychologií postav Olbracht ukrývá hlubší podtext. Poslední část je zaměřena na výstavbu všech postav, shrnuje a konfrontuje veškeré získané poznatky.

Summary The bachelor thesis The early novels of Ivan Olbracht deals with the psychological analysis of Ţalář nejtemnější and Podivné přátelství herce Jesenia characters. Introduction is devoted to biography of Olbracht who is among the prominent figures of interwar literature. The next part deals with the literary figures theory and the various drafts and inspirations for the novels that Olbracht often drew from persons‘ lives and social events of that time. The focus of the work is the detailed analysis of the main characters in both novels. We find that the common feature of these works is a smaller number of characters and their characterization and in the psychology of the characters Olbracht hides a deeper subtext. The last part focuses on the construction of all the characters, summarizes and confronts all pieces of knowledge.

44

Literatura Primární literatura: OLBRACHT,

IVAN.

Podivné

přátelství

herce

Jesenia.

6.

vyd.

Praha:

Československý spisovatel, 1953. 277 s. OLBRACHT, IVAN. Ţalář nejtemnější. 5. vyd. Praha: Melantrich, 1936. 176 s.

Sekundární literatura: ADAMOVÁ, LENKA. Ivan Olbracht. 1. vyd. Praha: Horizont, 1977. 132 s. ARISTOTELES. Poetika. 5. vyd. Praha: Orbis, 1962. 96 s. BERNŠTEJNOVÁ, INNA ABRAMOVNA. Český román 20. století a cesty realismu v evropské literatuře. 1. vyd. Praha: Lidové nakladatelství, 1985. 317 s. BURIÁNEK, FRANTIŠEK. Česká literatura první poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1981. 352 s. ČERVENKA, MIROSLAV. Významová výstavba literárního díla. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1992. 155 s. FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. 111 s. FOŘT, BOHUMIL. Úvod do sémantiky fikčních světů. 1. vyd. Brno: Host, 2005. 148 s. FUČÍK, JULIUS. Stati o literatuře. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1951. 312 s. HAUSENBLAS, KAREL. Výstavba jazykových projevů a stylů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1971. 184 s.

45

HAVEL, RUDOLF - OLBRACHTOVÁ, JAROSLAVA. Z rodinné korespondence Ivana Olbrachta. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 172 s. HNÍZDO, VLASTISLAV. Ivan Olbracht. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1977. 279 s. HOLAS, MILOŠ. U Ivana Olbrachta. Rozpravy Aventina, 1928-29, roč. 4, č. 39-40, s. 385-386. HRABÁK, JOSEF. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 340 s. HRABÁK, JOSEF - ŠTĚPÁNEK, VLADIMÍR.. Úvod do teorie literatury. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. 272 s. CHALOUPKA, OTAKAR. Setkání s českými spisovateli. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. 251 s. MUKAŘOVSKÝ, JAN A KOL. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria publishing, 1995. 714 s. NOSEK, MILOSLAV. Ivan Olbracht ve vývoji české předválečné prózy. Česká literatura, 1960, roč. 8, č. 1, s. 75 – 105. PETERKA, JOSEF. Teorie literatury pro učitele. 2. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2006. 346 s. PETRŮ, EDUARD. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ. Ivan Olbracht. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982. 180 s. PÍŠA, ANTONÍN MATĚJ. Stopami prózy. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1964. 264 s. POHORSKÝ, MILOŠ. Portréty a problémy. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1974. 316 s. 46

ŘEZÁČ, VÁCLAV. O pravdě umění a pravdě ţivota. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 121 s. SCHOLES, ROBERT. Povaha vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2002. 328 s. STANZEL, FRANZ KARL. Teorie vyprávění. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 321 s. ŠTĚPÁNEK, VLADIMÍR. Teorie literatury. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967. 196 s. VÁCLAVEK, BEDŘICH. Tvorba a společnost. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1961. 368 s. VLAŠÍN, ŠTĚPÁN A KOL. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 468 s. VŠETIČKA, FRANTIŠEK. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992. 152 s. WARREN, AUSTIN – WELLEK, RENÉ. Teorie literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. 555 s.

47

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM NOŢIČKOVÁ, MICHAELA. Rané romány Ivana Olbrachta. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury, 2010. 48 s. Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.

ANOTACE Bakalářská práce Rané romány Ivana Olbrachta se zabývá psychologickou analýzou postav románů Ţalář nejtemnější a Podivné přátelství herce Jesenia. Úvodní část je věnována ţivotopisu Ivana Olbrachta, literární teorii postavy a vlivu rodiny a společnosti na tvorbu postav. Následující kapitoly analyzují hlavní postavy románů. Závěr práce obsahuje shrnutí a srovnání všech postav.

ANNOTATION The bachelor thesis The early novels of Ivan Olbracht deals with the psychological analysis of Ţalář nejtemnější and Podivné přátelství herce Jesenia characters. Introduction is devoted to Olbracht biography, literary theory and family and society influence on the creation of characters. Subsequent chapters analyze the main characters of the novels. The conclusion contains a summary and comparison of all the characters.

KLÍČOVÁ SLOVA Ivan Olbracht, meziválečná literatura, psychologický román, psychologie postav, přátelství, herectví, divadlo, kritika společnosti

KEYWORDS Ivan Olbracht, interwar literature, psychological novel, characters psychology, jealousy, friendship, dramatic art, theatre, society criticism

48