PSYCHOLOGICKÉ PRÓZY IVANA OLBRACHTA

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA BOHEMISTIKY Česká filologie se zaměřením na editorskou práci ve sdělovacích prostředcích

PSYCHOLOGICKÉ PRÓZY IVANA OLBRACHTA (BAKALÁŘSKÁ PRÁCE)

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Doc. Mgr. Erik Gilk, Ph.D.

Lucie Hartmannová

Olomouc 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.

V Olomouci dne Lucie Hartmannová

Poděkování Děkuji vedoucímu mé práce doc. Mgr. Eriku Gilkovi, Ph.D., za podnětné připomínky a doc. PhDr. Vladimíru Řehanovi za cenné rady.

Obsah Úvod...................................................................................................................................... 5 1

Psychologická próza ........................................................................................................ 7

2

Psychologická próza v kontextu díla Ivana Olbrachta ................................................... 10

3

Žalář nejtemnější ............................................................................................................ 13

4

3.1

Děj .......................................................................................................................... 13

3.2

Motivy .................................................................................................................... 14

3.2.1

Slepota............................................................................................................ 14

3.2.2

Láska .............................................................................................................. 15

3.2.3

Žárlivost ......................................................................................................... 16

3.3

Postavy ................................................................................................................... 17

3.4

Kompozice románu ................................................................................................ 21

3.5

Dobové ohlasy ....................................................................................................... 23

3.6

Z pohledu psychologa ............................................................................................ 26

Podivuhodné přátelství herce Jesenia ............................................................................ 29 4.1

Děj .......................................................................................................................... 29

4.2

Motivy .................................................................................................................... 30

4.2.1

Dvojnictví ...................................................................................................... 30

4.2.2

Válka .............................................................................................................. 31

4.2.3

Existenciální pocity ........................................................................................ 33

4.3

Postavy ................................................................................................................... 34

4.4

Dobové ohlasy ....................................................................................................... 38

4.5

Z pohledu psychologa ............................................................................................ 41

Závěr ..................................................................................................................................... 43 Anotace ................................................................................................................................. 46 Resumé.................................................................................................................................. 47 Literatura ............................................................................................................................... 48

Úvod Ivan Olbracht se řadí k největším osobnostem české meziválečné literatury. Doménou jeho literární tvorby byla díla prozaická, působil však také na poli publicistickém,

básnickém,

dramatickém

a

scénáristickém.

V průběhu

své

spisovatelské činnosti si prošel několika tvůrčími etapami, které se odvíjely od společenské situace tehdejší doby. V současné době je v literárním povědomí zapsán především jako autor baladické prózy Nikola Šuhaj loupežník (1933), jež je považována za vrcholné dílo jeho spisovatelské kariéry. Tato práce chce především upozornit na Olbrachtovu ranou tvorbu, která je leckdy opomíjena, přestože bezpochyby stojí na vyšší umělecké úrovni než jeho prózy z dvacátých let, do nichž mimo jiné patří román Anna proletářka (1928). Texty, na které se zaměříme, spadají do žánru psychologické prózy a byly psány a zveřejněny v desátých letech 20. století. Jedná se o románovou prvotinu Žalář nejtemnější (1916) a následující Podivné přátelství herce Jesenia (1919). Tyto prózy spadají do prvního tvůrčího období autorovy spisovatelské činnosti, jak ji periodizoval literární historik Jiří Opelík. Žalář nejtemnější byl psán v době autorova působení ve Vídni, kde byl zaměstnán v redakci sociálně demokratického deníku Dělnické listy. Je prokázáno, že některé rysy díla mají reálnou předlohu, např. městečko, ve kterém se začátek příběhu odehrává a jež není konkrétně pojmenováno, odpovídá tehdejší podobě Olbrachtových rodných Semil. Román Podivné přátelství herce Jesenia byl psán v letech 1915–1917. Byl započat ještě ve Vídni, dokončen však již v Praze, kam byl koncem roku 1916 Ivan Olbracht přeložen do redakce Práva lidu. Také do tohoto díla autor vtiskl vlastní zkušenost, konkrétně vztah mezi protagonisty románu má reálný základ z časů jeho vídeňského působení, kdy se přátelil s německým básníkem Hugem Sonnenscheinem. V době psaní těchto psychologicky orientovaných próz se prozaik nacházel v samotném ohnisku nových psychoanalytických poznatků, jež se formovaly právě na vídeňské půdě, což autorovu tvorbu zcela jistě ovlivnilo. Než přistoupíme k analýze jednotlivých románů, charakterizujeme žánr psychologické prózy a vymezíme její postavení na pozadí světové, případně české literatury. Dále zařadíme psychologické práce do kontextu Olbrachtova díla, přičemž budeme těžit z Opelíkova rozdělení prozaikovy tvorby.

5

S využitím příručky literární teoretičky Daniely Hodrové …na okraji chaosu… se u obou románů podrobněji zaměříme na jejich motivy, postavy a případně kompozici. Naše tvrzení budou podložena jednotlivými ukázkami z knih. Ve středu našeho zájmu budou také soudobá kritická reflexe obou próz. Práce byla obohacena o názor odborníka disponujícího praxí v psychologické poradně, který své postřehy konfrontoval s literárněvědnými texty, o které se bakalářská práce opírá. Cílem této práce je představit Ivana Olbrachta jako autora psychologických románů. Zároveň si klademe za úkol podat komplexní obraz obou analyzovaných textů a na základě jejich komparace najít společné rysy, které charakterizují Olbrachtův vypravěčský styl v jeho prvním uměleckém období.

6

1 Psychologická próza Psychologická próza se zaměřuje na popis duševního stavu lidského nitra se všemi jeho myšlenkovými pochody. Ústředním tématem takto laděné prózy se stává prožívání jedince se snahou o nalezení skrytých pohnutek, které zapříčiňují jeho chování a jednání. Kromě duševních procesů lidského nitra jsou v centru pozornosti také pudové stránky člověka, patologické jevy a další aspekty hlubinné psychologie. Vhled do niterního života postavy je zprostředkován pomocí vnitřního monologu a proudu vědomí. Vnitřní řeč je zaznamenána tak, aby navodila prostředky

(zejména

syntaktickými)

artikulovaného

jazyka

splývavost

a nekontrolovatelnost duševního dění.1 Psychologický román se žánrově ustálil v 19. století. Součástí jeho vývojového stádia byl román analytický. Kořeny psychologického románu vedou do ruské literatury. Vrcholným představitelem analytického románu 19. století je Lev Nikolajevič Tolstoj, který se zasloužil o odhalení dosud neznámého vztahu mezi proměnnými a stabilními složkami duševního života jedince. Nicméně s čistě psychologickým románem je spjato jméno Fjodora Michajloviče Dostojevského, který otevřel brány modernímu psychologickému románu, a to díky analytickým průhledům do nevědomé vrstvy psychiky, jež se později ukázaly jako předzvěst psychoanalýzy. Lydia Ginzburgová ve své monografii uvádí: „Mnohoznačná – místy podvojná – podstata konfliktu, podmiňující četné faktory, rozptýlené v různých životních vrstvách a přitom fungující současně a zároveň protikladně – taková je nejvlastnější dřeň psychologického románu”.2 Ginzburgová tím míní, že pokud jedinec má problém jakéhokoliv rázu, odráží se to v jeho jednání v takových situacích, které s tímto konfliktem nemají pranic společného. A právě tyto projevy se snaží reflektovat psychologická próza. Impulsem ke zrodu moderního psychologického románu byl nástup realismu. Za objevitele realistické metody je považován Stendhal, který objevil příčinu lidského chování, jíž je podle něj podmíněnost. Konkrétně sociálně historická podmíněnost člověka funguje jako nutný předpoklad psychologické analýzy, a to je

1

Srov. MOCNÁ, Dagmar, PETERKA Josef a kol: Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004, s. 555. 2 GINZBURGOVÁ, Lydia: Psychologická próza. Praha: Odeon, 1982, s. 263.

7

také základní aspekt psychologického románu.3 Nedá se tvrdit, že by u dřívějších autorů historický kontext neexistoval, avšak teprve u Stendhala je plně uvědomělý. Psychologický román 19. století předvedl člověka v konkrétní historické a sociální situaci. Poukázal zejména na sociální realitu tehdejší doby, která čtenáři nabídla hlubší poznání dané problematiky. Neméně cenný se ve vývoji moderní psychologické

prózy

stal objev

lidského

podvědomí

spojený

s vídeňskou

psychoanalytickou školou a s osobností Sigmunda Freuda na počátku 20. století. Česká próza od devadesátých let 19. století žánrově inklinuje ke společenskému a již zmiňovanému psychologickému románu. Na počátku 20. století lze u nás zaznamenat existenci psychologického románu realistického typu, který se rozvinul v cizině zejména u prozaiků, jako jsou Stendhal, Gustave Flaubert, Fjodor Michajlovič Dostojevskij či Lev Nikolajevič Tolstoj. Český psychologický román se nikdy zcela neoddělil z rámce sociálního románu, ve většině případů demonstruje své vlastní téma, které označuje Dobrava Moldanová společně s Lydií Ginzburgovou jako „úsilí nastolit vzájemné vztahy mezi různorodými prvky empiricky odpozorované psychiky, tedy jejich utřídění a scelení”, vesměs determinované sociálně.4 Rozumí se tím, že každého člověka formuje okolí, a je velice složité vymanit se z jeho rámce, ať už kvůli vlastní povaze jedince, nebo vlivem společnosti, jež nás obklopuje. Výchozím typem pro rozvoj českého psychologického románu 20. století byl román, v jehož centru stála postava přicházející o veškeré iluze. Tento typ se v českém prostředí objevuje v devadesátých letech 20. století. Reprezentativní vzorek tohoto druhu tvorby představuje román Viléma Mrštíka Santa Lucia z roku 1893.5 V dílech Boženy Benešové nebo Růženy Svobodové se zájem vypravěče začal soustředit na popis stavu lidského duševního nitra, a obě autorky se tak přiblížily psychologické analýze. Obě spisovatelky ale dominovaly v menších prozaických útvarech, především v povídce. Mluvíme-li o psychologické próze Ivana Olbrachta, míníme jeho ranou tvorbu z desátých let 20. století. Spadá sem románová prvotina Žalář nejtemnější z roku 1916 a Podivné přátelství herce Jesenia, který knižně vyšel o tři roky později. 3

Srov. GINZBURGOVÁ, Lydia: Psychologická próza. Praha: Odeon, 1982, s. 227. MOLDANOVÁ, Dobrava. Psychologický román. In ZEMAN, Milan a kol. Poetika české meziválečné literatury: Proměny žánrů. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 214. 5 Srov., tamtéž, s. 215. 4

8

Žalář nejtemnější představuje nový typ psychologické prózy, neboť přináší nový konflikt, s nímž se ústřední hrdina snaží vyrovnat, avšak neúspěšně. Nejde tu o konflikt člověka se společností, jak tomu bylo u předchozích textů, nýbrž o konflikt se sebou samým. Významnou roli zde dle mého názoru hraje právě sociální podmíněnost. Naopak v románu Podivné přátelství herce Jesenia je titulní postava svým způsobem uzavřená osoba, jež má svůj život pevně ve svých rukou. Chování Jesenia se ale náhle promění po seznámení s Janem Veselým a pod vlivem událostí první světové války. V tomto případě se podle mého názoru jedná jak o sociální, tak o historickou podmíněnost. Ivan Olbracht stál tedy na počátku zájmu českých prozaiků o problematiku psychického života lidského jedince. Početnější zastoupení má ovšem psychologická próza až ve třicátých letech 20. století, kdy se začlenila k nejvýznamnějším žánrům té doby. Mezi jeho čelné představitele patří především Egon Hostovský, Jarmila Glazarová, Jaroslav Havlíček a Václav Řezáč.

9

2 Psychologická próza v kontextu díla Ivana Olbrachta Lze bezpochyby říci, že beletristická tvorba Ivana Olbrachta byla ovlivněna jeho publicistickou činností, kterou přispíval do četných, většinou levicově orientovaných periodik. Na tomto politickém přesvědčení má mimo jiné zásluhu jeho otec Antal Stašek, který se na tomto poli aktivně politicky angažoval, a kterého Ivan Olbracht v jeho smýšlení následoval. Jako autor krásné literatury na sebe upozornil na konci roku 1905, kdy byla v časopise Zvon uveřejněna jeho první beletristická práce, a to povídka Dvě kapitoly románu. Ivan Olbracht se začal v tomto období beletristicky více projevovat, vedle politických článků či povídek s agitační funkcí lze zaznamenat i básnické pokusy. Všechny tyto projevy byly ovšem prozatím publikovány jen časopisecky nebo v novinových přílohách. Roku 1913 vychází knižní prvotina Ivana Olbrachta, a to povídkový cyklus O zlých

samotářích

s podtitulem

„tulácké

povídky”,

následují

romány

Žalář nejtemnější (1916) a Podivné přátelství herce Jesenia (1919). Literární historik a kritik Jiří Opelík řadí tato díla do první ze tří tvůrčích etap Ivana Olbrachta. Podle něj do ní náleží všechny spisovatelovy projevy psané do roku 1918.6 Opelík tuto Olbrachtovu tvůrčí vývojovou fázi definuje jako: „dualismus metody, kdy v dílech koexistovala beletristika, v níž dominovala próza analyticko-psychologická, a publicistika, ve které zaujala první místo reportáž”.7 Badatel k vymezení Olbrachtovy spisovatelské činnosti využívá nejen časový aspekt, ale také skutečnost, zda autor aplikoval beletristický, či naopak publicistický postup. Základem druhé etapy se stala díla beletristického typu ovlivněná tehdejším politickým děním. Časově se jedná o dvacátá léta a počátek třicátých let 20. století. Ivan Olbracht publikoval tehdy řadu humoristických a satirických povídek pro potřeby dělnických periodik, v tomto období zároveň působil především jako komunistický novinář. Nezůstal však jen u malých prozaických útvarů, jako je například soubor Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (1927), ale řadí se sem také kolportážní román Anna proletářka (1928), který byl zamýšlen vyloženě jako 6

Román Podivné přátelství herce Jesenia byl psán v letech 1915–1917, nejprve byl zveřejněn časopisecky v týdeníku Lípa. Knižního vydání se dočkal v roce 1919. 7 MUKAŘOVSKÝ, JAN A KOL.: Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria publishing, 1995, s. 559.

10

nástroj politické moci. Za svou politickou aktivitu byl autor dvakrát vězněn, a tuto zkušenost z vězení zachytil v novelistické reportáži Zamřížované zrcadlo (1930) a v textu Dvě psaní a moták (1931), který má dokumentární ráz. Třetí období zahrnuje tematiku spojenou s prostředím Podkarpatské Rusi. Časově je vymezeno třicátými léty 20. století. Sem spadá především baladický román Nikola Šuhaj loupežník (1933) a povídkový triptych Golet v údolí (1937). Využijeme-li Opelíkovu periodizaci Olbrachtovy tvorby a zjednodušíme jejich tematiku, můžeme prohlásit, že v prvním období je ústředním tématem vztah jedince ke společnosti, do níž se nějakým způsobem buď nechce, nebo nemůže zařadit. Není náhodné, že vymezení první etapy se kryje s ukončením první světové války, neboť právě tematika osamělého člověka koresponduje se situací jedince během válečného období. Naproti tomu druhé období souvisí s Olbrachtovou politickou angažovaností. Názorným příkladem je zmíněný agitační román Anna proletářka, který vyšel nejprve časopisecky pod názvem O Anně, rusé proletářce. Román měl plnit primárně didaktickou funkci, neboť nabádá čtenáře k boji za komunistické politické přesvědčení. V třetím období je tematizováno prostředí Podkarpatské Rusi, která je nedílně spjata s židovskými osadníky, a protože Ivan Olbracht byl po matce židovského původu, je přirozené, že jej toto prostředí fascinovalo. Podkarpatská Rus lákala nejen Ivana Olbrachta, ale také např. Karla Čapka, který první díl noetické trilogie, román Hordubal (1933), zasadil rovněž do tohoto prostředí. Na rozdíl od Čapka, který Podkarpatskou Rus nikdy nenavštívil, zde Ivan Olbracht v letech 1931–1936 pravidelně trávil prázdninový čas. Prostředí, jehož obraz ve svých uměleckých textech ztvárnil, znal tedy dokonale. Součástí třetího období je přepracovávání cizích adaptací, které byly určeny zejména dětským čtenářům. Jedná se např. o Biblické příběhy (1939), jež jsou převyprávěním Starého zákona, či soubor staroindických bajek O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947). Pro mládež zpracoval i spis Dějiny dobytí Mexika od amerického historika 19. století Williama Prescotta s názvem Dobyvatel (1947). Třetí etapa už není spjata s politickou činností, neboť Ivan Olbracht byl v roce 1929 z komunistické strany vyloučen. Po odchodu z politiky se věnoval literární práci jako

11

spisovatel z povolání. Začal překládat i německou beletrii a rovněž se podílel na vzniku filmu Marijka nevěrnice,8 a to jako spoluautor scénáře. Tvorba Ivana Olbrachta vždy reagovala na aktuální celospolečenská témata. Přijmeme-li Opelíkovu tezi o třech vykrystalizovaných etapách Olbrachtova uměleckého díla, pak se naše práce zaměřuje na první tvůrčí období, přesněji na psychologické prózy Žalář nejtemnější a Podivné přátelství herce Jesenia, jež představují jistou předehru k rozmachu české psychologické prózy v třicátých letech 20. století.

8

Snímek Marijka nevěrnice měl premiéru v roce 1934 a natáčel se na Podkarpatské Rusi. Mimo Ivana Olbrachta se na scénáři podílel Karel Nový.

12

3 Žalář nejtemnější 3.1 Děj Hlavní postavy románu představují komisař Karel Mach a jeho žena Jarmila. Manželé jsou krásní mladí zámožní lidé. Mach však vinou čedičové střepiny nešťastnou náhodou přijde o zrak. V komisařově životě nastane zvrat, jde předčasně do penze a stává se závislým na své ženě, která ho bezmezně miluje a je mu zcela oddána. Manželský pár učiní rozhodnutí přestěhovat se do Prahy, kde započne nový život. V jejich společné domácnosti působí i služka Andula, která dělá občas komisaři Machovi společnici při jeho vycházkách. Jarmila se všemožně snaží, aby svému muži ulehčila těžké břemeno slepoty. Hraje mu na klavír, předčítá, vyráží s ním na procházky. Přes všechno úsilí ale nedokáže vyhnat Machovi z hlavy myšlenky, že ho žena podvádí a něco před ním tají. Klíčovým bodem se pro Macha stává korespondence, kterou Jarmila vede se svým bratrem Josefem. Prostřednictvím náhodného setkání s gymnazistou Králem si od něj nechá jedno psaní přečíst a dovídá se, že Josef záměrně píše dopisy tak, aby je Jarmila četla před Machem plynule a souvisle, ale přitom se v něm vyskytují pasáže, které jsou graficky odlišeny, aby zůstaly Machovi nepřečteny a utajeny. To podpoří Machovy domněnky o tom, že je ženou podváděn. Jedinou důvěryhodnou osobou se tak pro Macha stává mladý student Král, se kterým se začne pravidelně stýkat. Mach se zdánlivě nevinnými dotazy směřovanými na Jarmilu utvrzuje v názoru, že je mu jeho manželka nevěrná, a co víc, že mu lže. Vše vrcholí bezprostředně po vánočních svátcích, kdy se Mach domnívá, že zatímco spal, jeho žena trávila určitý čas s neznámým mužem v jedné místnosti v jejich bytě. Mach na nic nečeká, ozbrojí se a obviní svou manželku z nevěry. Ta se nervově zhroutí. Mach se zamkne do oné místnosti v domnění, že odhalí identitu milence své manželky. Mezitím přijíždí Jarmilin bratr Josef a oznamuje mu, že Jarmilu odváží s sebou. Mach na to nedbá a dál zůstává zamčený v místnosti. Příběh končí ve chvíli, kdy byt opouští i služka Andula a Mach v něm zůstane zcela opuštěný.

13

3.2 Motivy V rámci typologie motivů budeme nadále vycházet z díla Daniely Hodrové …na okraji chaosu…, kde je motiv definován jako „zvláštní způsob užití slova, věty, obrazu – takovým způsobem, který naznačuje jeho vnitřní souvislost s příběhem a smyslem díla, někdy i grafickým zdůrazněním apod. Na rozdíl od slova a věty, které si čtenář tak říkajíc nevybírá, je motiv tím, co čtenář za takovýto prvek v určité fázi četby pokládá“.9 Ústředním motivem románu je bezpochyby slepota, která připravila komisaře Macha o objektivní úsudek. K ní se vážou další motivy, a sice láska a žárlivost. A právě těmto třem motivům, které v románu dominují, se budeme v následujících podkapitolách podrobně věnovat. 3.2.1

Slepota

Již samotný název díla anticipuje, že ústředním motivem bude slepota. Je sice pravda, že komisař Mach oslepne úplně, ale samotné oslepnutí není bezprostřední příčinou Jarmilina odchodu. Slepota uvede komisaře Macha do určité izolace od okolí. To ho činí vzhledem k jeho slepotě osamělým, neboť se musí se svým údělem nějakým způsobem vypořádat. Dle Daniely Hodrové se jedná o tzv. intertextovou dimenzi motivu: „za intertextový můžeme pokládat takový motiv, který se vrací v řadě děl téhož autora”.10 Typ samotářů pro Ivana Olbrachta typický, především v jeho prvním tvůrčím období. Dokládá to již samotný název jeho knižní prvotiny O zlých samotářích. Ivan Olbracht ovšem samotu nezpodobňuje identicky, pokaždé jí vtiskne jinou podobu, jak dále uvidíme v jeho dalším románu Podivné přátelství herce Jesenia. Daniela Hodrová dále rozlišuje tzv. jednoduchý motiv, kterým může být jednotlivé slovo, sousloví, opakující se věta, ba i komplex vět. V druhé kapitole románu vypravěč uvádí do děje zdánlivě nepodstatnou postavou žebráka, kterého oba manželé Machovi znají. Komisař Mach si na něj po ztrátě zraku mimoděk vzpomene, a to kvůli jeho naučené říkance: „Ach, dobrodinečkové moji, od narození jsem slepotou stižený, světla božího nevidím! Slepota je žalář nejhorší, žalář nejtemnější! Smilujte se, pro Krista věčného! Podarujte nešťastného boží almužničkou! Pán Bůh vám to vynahradí tisíckrát!”11 Tuto slovní formuli pak komisař Mach využívá

9

HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001. s. 721. Tamtéž, s. 727. 11 OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973. s. 35. 10

14

ve chvílích, kdy chce sám upozornit na svůj handicap. Žebrákova slova svádí v průběhu čtení textu k mylné domněnce, že ona slepota je právě tím žalářem nejtemnějším. To ostatně dokládá i konstatování Daniely Hodrové: „motivy při svém prvním výskytu mají charakter šifer12, rozpoznávaných jako šifry a vyluštěných čtenářem v průběhu dalšího děje”.13 Motiv slepoty převyšují další dva motivy, které v díle nesou důležitější funkci. Slepota je jev somatický, na rozdíl od žárlivosti, jež je lidskou vlastností, kterou si člověk v průběhu života v sobě buduje. 3.2.2

Láska

Jméno hlavního protagonisty románu, kterým je Karel Mach, evokuje postavu v české literatuře důvěrně známou, a to Karla Hynka Máchu. Ústředním motivem jeho díla Máj je jistě láska. Pokud bychom přistoupili na myšlenku, že Ivan Olbracht se v Žaláři nejtemnějším odvolává na máchovské motivy, pak není divu, proč se láska stala jedním z námětů díla. Aluzí na Máchu je zde ostatně více. Křestní jméno Machovy manželky zní Jarmila. Za zmínku stojí též Machův věk 36 let, který je uveden v druhé polovině knihy. Máj byl přitom vydán v roce 1836. Karel Mach se netají tím, že považuje lásku za cit omezující lidskou svobodu. V první kapitole to dokonce říká i své ženě, a na konci knihy, když vede rozhovor s mladým studentem Králem: „ne slepota, ne žárlivost, ale láska je žalář nejtemnější“.14 Tím jsou čtenáři odkryty všechny tři hlavní motivy. Mach dále pokračuje: „láska je velká neřest, mladý příteli. Je jí každá člověka oslabující náruživost, ale ona tisíceronásobně. Zničit je třeba ten uměle v nás vypěstovaný a zálibně živený pojem lásky. Činí nás sobeckými, závistivými, násilnými, zasněnými a tedy i línými. Ale ne, to by nebyly ještě nejtěžší příznaky choroby, mnohem horší je, že nás olupuje o svobodu”.15 Tyto Machovy úvahy nás přivádějí k otázce, zda je komisař schopen upřímně milovat. Za podstatnou považujeme pasáž ze vstupní kapitoly, kdy Mach ještě o zrak nepřišel: „miluje ji? Ano, snad ji miluje, snad ji velice miluje, ale rád ji nemá”.16 Znamená to tedy, že ho k Jarmile táhne jen fyzická přitažlivost a Mach je tak odkázán jen na svůj zrak? Jedna z příčin rozpadnutí vztahu manželů Machových je 12

Není tím myšlena šifra jako falešná stopa, nýbrž způsob dalekosáhlejšího výkladu motivu. HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001, s. 735. 14 OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 100. 15 Tamtéž, s. 101. 16 Tamtéž, s. 19. 13

15

bezpochyby Karlovo oslepnutí. To ale nenese největší podíl, který vedl ke zkáze jejich manželství. Zvláštní funkci tu plní kapitola s názvem Příběh tetičky Emy. Jedná se o jedinou kapitolu líčící protagonistu jinak než jako zápornou postavu. Celou kapitolou prostupuje nelíčená láska komisaře Karla Macha k tetičce Emě, sestře jeho matky: „jak miloval tetičku Emu”!17 Znamená to tedy, že komisař Mach byl v dětství schopen opravdové lásky, tudíž že jeho nedůvěra vůči ostatním rostla postupně. 3.2.3

Žárlivost

Již výše jsme naznačili, že v románu není hlavním hybatelem, který vede k rozpadu manželství Karla a Jarmily, slepota či láska. Příčina tkví v chorobné žárlivosti z mužovy strany. Už na samém počátku knihy se dozvídáme o Machově incidentu s čedičovou střepinkou, která mu způsobila komplikace se zrakem. Děj první kapitoly se z větší části odehrává na zahradě jedné hospody, kam si manželé šli zahrát kuželky. Přestože komisař ještě o zrak dočista nepřišel, je velice žárlivý a posedlý kontrolou své ženy. Fakt o jeho žárlivosti je celému okolí znám, což dokládá rozhovor mezi dvěma muži v oné zahradě: „ať si dělá, k čertu, co chce, ale jak se má člověk chovat k té ubohé paní? Nevšimnete si jí, řekne, že ji celá společnost ignoruje, promluvíte s ní zdvořilé slovíčko, bude na vás půl roku dělat oči jako jed. Vždyť je to prostě komické! Policajt Čermák tuhle vykládal naší služce, že ho viděl v Radnici na dvorečku lézt na okno a dívat se dovnitř. Víte, to o večírku. Vyjde jakoby ven a špehuje, co dělá, když on tam není. Nebo z ničeho nic upustí pod stůl šátek a honem se sehne, aby viděl, nešlape-li mu někdo ženě na nohy. No, řekněte mi?! Inteligentní člověk, takový vzorný úředník, jak je to prostě možné? Celé město se tím baví.”18 Mach očividně svou žárlivost nedokáže ovládat, ba co víc, po ztrátě zraku se stupňuje, což si neumí přiznat. Je tak nesoudný, že v rozhovoru o žárlivosti se studentem Králem tvrdí: „býval jsem také kdysi stižen touto ošklivou nemocí.”19 Chce studenta ohromit svou upřímností a získat si jeho náklonnost tím, že přizná svou negativní vlastnost. Prezentuje se před ním jinak, neboť Král nezná jeho minulost, a to Machovi naprosto vyhovuje. Proto se před ním může přetvařovat a předstírat, že má vše a hlavně sebe pod kontrolou. 17

OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973. s. 51. Tamtéž, s. 15. 19 Tamtéž, s. 99. 18

16

3.3 Postavy Pro literární teoretičku Danielu Hodrovou je postava literárního díla „prvkem prostupujícím všechny složky díla jako svérázný motiv, či spíš dynamický komplex motivů“.20 Zaměříme-li se na ústřední postavu komisaře Macha, pak proti tomuto výroku nelze cokoliv namítat. Neboť právě jeho postava je ztělesněním motivu lásky, žárlivosti a slepoty, tedy komplexem motivů, které prostupují celým textem. S tím je spojena i následující teze: „součástí prvního způsobu prezentace postavy v textu je jméno postavy. Právě jeho přítomnost a opakování postavu nejpřímočařeji sbližuje s motivem a svými případnými významy ukazuje, lépe než jiné prvky této prezentace, její sepětí s lexikální složkou díla. Jméno je nejběžněji opakovanou částí textového souboru postavy.“21 Vezmeme-li v úvahu toto tvrzení, pak opakování jmen hlavních postav Karla a Jarmily Machových představuje, jak jsme již zmínili, přímý odkaz na Máchův Máj, symbolizující výše zmiňované tři motivy. Čtvrtým ústředním motivem se pak stává vězení anticipující se titulem novely. Olbrachtův monografista Antonín Matěj Píša poznamenal: „Žalářem nejtemnějším se v Olbrachtově románu obrazně míní nakonec sám vnitřní úděl bytostí zakletých do samovazby vlastního já, ve kterém pozbývají schopnosti k lidskému soužití, mučí sebe i jiné”.22 Karel Mach si již před oslepnutím uvědomoval, že svou ženu trápí: „Karlouši, proč mne tedy mučíš?” „Ano, mučím tě… Znám tě tak málo, to je to, Jarmilko.”23 S úplným oslepnutím se pak jeho žárlivost jen stupňovala. Co se týče popisu zevnějšku hlavních postav, autor se zde omezil na velmi lakonický popis: „[…] oba mladí, hezcí, elegantní. On širokosecí brunet s pevnými rysy v holené tváři; ona měla zlaté vlasy a byla oděna s prostým a nikterak ne maloměstským vkusem.“24 Několikrát vypravěč upozorňuje na skutečnost, že oba manželé pochází z movitých rodin a sami jsou velice zámožní. Dokládá to i postava komisaře Macha v promluvě: „[…] na to jsme oba příliš zámožní.“25 Tento osobnostní rys postavy je

20

HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001, s. 519. Srov. HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001, s. 525. 22 PÍŠA, Antonín Matěj: Ivan Olbracht. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 28. 23 OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 23. 24 Tamtéž, s. 8. 25 Tamtéž, s. 9. 21

17

odlišný od dosavadní povídkové tvorby Ivana Olbrachta, neboť v jeho knižní prvotině O zlých samotářích vystupují postavy z okraje společnosti. Mach je mladý, povoláním vysoce postavený úředník, který má krásnou manželku. Sám se chová vybraným způsobem a ve své práci je zodpovědný a zásadový, což dokazuje jeho loajálnost vůči státu, vzhledem k funkci, jež zastává: „[…] tedy ať slouží monarchii, nebo později českému venkovu – slouží důkladně a důsledně, neboť chce být perfektním úředníkem, chce dělat kariéru – a v obou případech se mu to zřejmě daří.“26 Na první pohled dokonalá osoba, které vše vychází. Hned z počátku příběhu o tom může čtenáře přesvědčit i Machův sen, ve kterém okrade pikolíka jen proto, aby se dostal ve správný čas na správné místo. Mach je samolibý, sebestředný a velitelský typ. Dokáže krotit své myšlenky, říká něco jiného, než si myslí. Názorným příkladem může být pasáž, která následuje bezprostředně po Machově žárlivém výstupu na zahradě hostince, kam si manželé přišli zahrát kuželky. Jarmile sice pořád nevěří, ale přesto ji ráno nechá poslat kytici jako omluvu za své chování. Jednak tato situace symbolizuje Machovu rozdvojenost, jednak se tím dokládá příslušnost manželů k měšťácké smetánce. „Nevidí Mach-slepec, nevidí ani Mach-žárlivec, zaslepený fikcemi, které sám spřádá, nevidí konečně ani Mach-introvert, zahleděný výlučně do sebe a vnímající proto skutečnost omezeně a pokřiveně.”27 Tato slova Jiřího Opelíka jsou jistě pravdivá, pominuli bychom však jednu pasáž z románu: „Rozejdeme se, Jarmilko! Dáš do pořádku své věci a odjedeš k bratru Josefovi!”28 To dokazuje Machovo racionální myšlení. Muž dal Jarmile možnost odejít, věděl, že na ni bude fixovaný, a nechtěl jí dále ničit život. Tušil, že vinou jeho oslepnutí povede manželství k záhubě. Podobně hlavní postavu vnímá i Moldanová: „Olbracht tu uvádí na scénu psychologické prózy nový lidský typ a nový konflikt: jeho hrdina není mladý muž na počátku svého životního rozběhu, ale člověk, jehož úspěšná kariéra se uzavřela. Není to hrdina zápasící o místo nahoře, ale člověk, který snadno a samozřejmě tohoto místa dosáhl. Konflikt, který tento hrdina prožívá, není konfliktem mezi jedincem a společností (s tou je komisař Mach jako reprezentant její vládnoucí vrstvy ve shodě), ale ani konfliktem mezi ním a jeho ženou. Je celý situován do jeho nitra,

26

MOHYLA, Otakar: doslov In Ivan Olbracht, Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 135. 27 MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol.: Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria publishing, 1995, s. 558. 28 OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 28.

18

plyne z jeho životního postoje, z jeho charakteru, psychického založení.”29 Obě výše citované pasáže se shodují v názoru, že zdrojem střetu je samotná osoba Karla Macha, přesněji jeho lidské vlastnosti. Část z jeho vlastností mohla mít původ v rodinném zázemí. Komisařův dědeček byl plukovníkem a rodina byla na jeho vojenskou hodnost náležitě hrdá. Zažívali doslova „slávu důstojnického domu“.30 Komisař Mach měl tedy od dětství předpoklad k nadřazenému a povýšenému chování. Machova žena Jarmila je svému muži naprosto oddaná. Její chování v mnoha případech vede až k podlézavosti způsobené snahou dokázat manželovi svou věrnost, což někdy hraničí s absurdností. Příkladem může být pasáž reagující na Machův žárlivý výstup z kuželkové partie, kdy se Jarmila Karlovi ospravedlňuje poté, co se zasmála vtipu jiného muže: „[…] nebudu se již nikdy smát, slibuji ti to.” 31 To dokazuje zřejmou nerovnocennost manželů ve vzájemném vztahu, a tím i Jarmilinu podřízenost. Jarmila se musí přizpůsobovat a jednat podle manželových pravidel. Určující se stává i způsob, jakým se hlavní postavy oslovují. Komisař Mach často volí netradiční: „milenko“, „děvečko“ či „dceruško“. Ostře to kontrastuje s neutrálním způsobem, jakým ji představí vypravěč: „paní Jarmila“. Jarmila oslovuje svého muže skoro bez výjimky „Karlouši“. To evokuje zjemnění, škádlení, ale zároveň zanechává dojem důstojnosti korespondující s postavou komisaře Macha. Matka Karla Macha si budoucí ženu svého syna před svatbou prověřila. Zjistila, že Jarmila je pro jejího syna „dobrá partie“, a tak jejich sňatku nic nestálo v cestě. Může nás tedy napadnout, po kom Mach zdědil svoji posedlost kontrolovat druhé. Jako důležitý moment se proto jeví Machovo přiznání ke své posedlosti kontrolovat: „[…] střežil jsem tě jako vězeň svého žalářníka, hlídal jsem každý tvůj pohyb, jako zbabělý pohyby svého nepřítele, každý tvůj pohled a hnutí ruky, a nevěděl jsem nic a nevěřil jsem ti.“32 Jedná se o jeden z mála okamžiků sebereflexe Machova nepřiměřeného chování. Kapitola s názvem Příběh tetičky Emy se zdá zásadní. Zjednodušíme-li tuto vedlejší epickou linii, mohli bychom nalézt analogii mezi tetičkou Emou a komisařem Machem na jedné straně a matkou komisaře Macha a Jarmilou na straně 29

MOLDANOVÁ, Dobrava. Psychologický román. In Milan Zeman a kol.: Poetika české meziválečné literatury: Proměny žánrů. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 221. 30 OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 49. 31 Tamtéž, s. 17. 32 Tamtéž, s. 29.

19

druhé. Tetička Ema s Machem nechtěně mučili své bližní, přestože je měli rádi. Tetička navštěvovala příbuzné, starala se o jejich děti, „ale jen potud, dokud byla dětem vším. Jak děti dospívaly a ona poznala, že jim počíná být již něčím, byl konec. Odjela s laskavým úsměvem na rtech a již se nikdy nevrátila.“33 Zdá se, že komisař Mach zastával podobná pravidla, tedy buď všechno, anebo nic. To souvisí i s Machovým majetnictvím, komisař chtěl Jarmilu doslova vlastnit. Vlastislav Hnízdo dospívá ve své marxisticky pojaté monografii o Ivanu Olbrachtovi k názoru, že tato negativní vlastnost je výsledkem jeho sociálního postavení: „Machovo sobectví, motivované v románě příznačnými epizodami (sen o pikolíkovi, scéna s podřízeným), přerůstá do jeho fantasmagorické žárlivosti, do obludného egoismu. Machovo sobectví a egoismus vyplývá ze sociální podstaty jeho společenského zařazení, majetného vlastníka a byrokrata – opory buržoazního zřízení.”34 V druhé polovině textu vstupuje na scénu postava studenta Krále. Od prvního setkání s ním Mach upřednostňoval jeho společnost před Jarmilou. Vedli spolu dlouhé rozhovory, z nichž klíčovým se stal ten, v němž Král popisuje svou lásku k dívce. Mach na to reaguje slovy: „Láska vás omámila, ohlušila a oslepila. Zabte ji, mladý příteli, cítíte-li, že k vám vešla, dokud jest ještě kdy. Jen člověk svobodný může býti šťasten.”35 V poslední kapitole již Král vystupuje jako tajemník a důvěrný přítel Karla Macha, což napovídá, že se s Machovým názorem ztotožnil. To podporuje i teze Otakara Mohyly v doslovu knihy: „[…] vztah Macha ke Královi nemá citový podtext, naopak, Mach, osvobodil‘ Krále od jeho lásky a mentálně si ho zřejmě zcela připodobnil.”36 Je zjevné, že próza svou povahou spadá do psychologického typu, pro nějž je „typická plastická postava stojící v centru pozornosti, která je obvykle introvertní, vývojová či rozpolcená, a zastiňuje tak vnější dění, a která má specifickou funkcí vyvolávat zvraty v jejím vnitřním životě“37. Pak je pochopitelné, že román má jen velmi málo postav a „žádná z nich není rovnocenným partnerem komisaře Macha. Nejsilněji se uplatňuje postava jeho ženy Jarmily, kterou však autor obdařuje rysy 33

OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 50. Srov. HNÍZDO, Vlastislav: Ivan Olbracht. Praha: Melantrich, 1977, s. 56. 35 OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 102. 36 MOHYLA, Otakar: doslov In Ivan Olbracht, Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 139. 37 Srov. MOCNÁ, Dagmar – PETERKA, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004, s. 554. 34

20

pasivity a submisivnosti do té míry, že ji nelze chápat jako jednající subjekt, ale takřka jako pouhý objekt komisařovy žárlivosti a vášně.“38

3.4 Kompozice románu Zprostředkovatelem příběhu je autorský vypravěč, který si udržuje odstup od jednání postav. Dílo je rozděleno do kapitol, jež nesou názvy Osvětlená zahrada, Skuhralův citát, Příběh tetičky Emy, Budu ti předčítat a Sedlák Mach účtuje. Pojmenování navozuje vždy téma příslušné kapitoly. Daniela Hodrová považuje následnost za základní způsob propojení prvků díla. Zároveň nalézá nejtěsnější souvislost mezi těmito prvky, a to v chronologické linii. Román Žalář nejtemnější zařazuje z hlediska uspořádání do tzv. kompozic rámcujících, které jsou založeny na principu rámcování a vkládání různých typů textu do základní epické linie. Docílí se tak větší komplikovanosti a hloubky textu. Vložený text mívá obvykle jiný charakter, odehrává se např. v jiném čase, sestupuje do minulosti (kapitola Příběh tetičky Emy), někdy je zasazen do jiné úrovně reality, např. do snu (Machův sen o pikolíkovi). Dále se Daniela Hodrová zmiňuje o vnitřních příbězích, které jsou často umístěny do středu díla a které mívají charakter podobenství, alegorizující či metamorfující dějové vsuvky.39 Za vnitřní příběh, který mívá charakter podobenství, můžeme vnímat kapitolu Příběh tetičky Emy, ve které se ozřejmuje analogie mezi jednáním tetičky Emy a komisaře Macha. Otakar Mohyla v doslovu nastínil kompozici románu následovně: „[…] děj není celistvý, plynulý, chronologicky řazený. Epická nit je rozdrobena vzpomínkami na dětství, srovnáváním s jinými osudy, skutečnost se mísí se snem. Hrdina víc a víc propadá své fikci, a autor znova a znova nahlíží do jeho nitra, vrací se k jeho vnitřnímu sváru, sebezpytování i duševnímu týrání nejbližšího člověka — to vše ve snaze strhnout konvenční lži a dohlédnout na dno cizí duše.“40 S touto úvahou by se dalo polemizovat, neboť dle našeho názoru děj svoji chronologii má. Autor využívá jakýchsi vsuvek, jež chronologii sice narušují, ale v žádném případě neničí. Tyto odbočky tvoří hlavní dějovou linii románu. 38

MOLDANOVÁ, Dobrava. Psychologický román. In Milan Zeman a kol.: Poetika české meziválečné literatury: Proměny žánrů. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 221. 39 Srov. HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001, s. 399. 40 MOHYLA, Otakar: doslov In Ivan Olbracht, Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 134-135.

21

I ve snu Machovi vše vychází (viz sen o pikolíkovi). Čtenáře ani nenapadne alternativa, že by komisař Mach skončil dočista slepý. Proto nás zarazí příliš rychlý spád, během kterého Mach skutečně přijde o zrak: „Operace byla provedena. Vyňali mu levé oko. Ale bylo již pozdě. Byl již zachvácen také nerv oka pravého. Komisař Mach oslepl nadobro.“41 Touto stručností a strohosti docílil autor kýženého napětí a překvapení. To koresponduje i s myšlenkou Otakara Mohyly: „Až zaráží ta strohost, ta věcnost podání. A podobný přístup dodržuje autor až do poslední kapitoly, kdy předbíhá děj a velmi zběžně dává čtenáři na vědomí epilog celé historie, Machovo sedlačení na Nových Dvorech. Vypráví o tom v době, kdy je vlastní katastrofa teprve před dveřmi. Mohlo by se zdát, že tím bere svému příběhu napětí, ale on to dělá proto, aby mohl od postavy i příběhu poodstoupit, aby si usnadnil věcnou, nerozplizlou analýzu, aby se čtenář tím pozorněji soustředil na onu posedlost, vnitřní rozvrácenost a na volbu, před níž je komisař postaven.“42 Zcela originální pojetí kompozice Žaláře nejtemnějšího podal Vlastislav Hnízdo: „kompozičně má blízko k dramatu. První kapitola je prologem, závěrečná epilogem, přičemž samotný děj se koncentruje do čtyř kapitol, dějství, chceme-li. Detailní popis prostředí má charakter scénografických poznámek a spád děje je velmi dramatický, vyprávění se skládá z rozdrobených epických úryvků – výstupů, vystupuje v něm omezený počet postav a často se v něm uplatňují dialogy.“43 Otec Ivana Olbrachta Antal Stašek svému synovi vyčítal možnost dvojí interpretace závěru románu.: „Mnozí z čtenářů jsou v nejistotě, zdali Machova žena v poslední kapitole někoho cizího měla v bytě, nebo ne. Každý ze čtenářů soudí jináče. Vím, že pro otázku, kterou jsi chtěl psychicky rozřešit, je věc lhostejná. Ale čtenář nemá být nikdy o žádné události v pochybnostech, pokud událost ta je v uměleckém díle líčena.”44 Vzhledem k tomu, že jedna z posledních vět románu zní: „Kdosi obrovský a neznámý mu položil úžasně velké dlaně na prsa a palci mu sevřel hrdlo,”45 nelze se divit dvojí možnosti vyložení si této situace. Avšak přihlédneme-li k názvu kapitoly (Sedlák Mach účtuje) nelze se ubránit dojmu, že autor název 41

OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 26–27. MOHYLA, Otakar: doslov In Ivan Olbracht, Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 134. 43 Srov. HNÍZDO, Vlastislav: Ivan Olbracht.Praha: Melantrich, 1977, s. 56. 44 HAVEL, Rudolf – OLBRACHTOVÁ, Jaroslava: Z rodinné korespondence Ivana Olbrachta. Praha: Odeon, 1966, s. 91. 45 OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 127. 42

22

záměrně ironizuje, a tím dehonestuje Machovo následující jednání v této kapitole. Tím, že autor zvolil atribut „sedlák“ zesměšňuje jeho úřednické postavení, které v minulosti zastával. A proto se domníváme, že autor tím „obrovským a neznámým“ nemínil konkrétní osobu, nýbrž abstraktní strach. V průběhu Olbrachtova života vyšlo několik vydání Žaláře nejtemnějšího. Autor je znám svou stylistickou precizností a přepracováváním svých starších děl. Ani tento román se neobešel bez textových změn. Změny se týkaly snahy o jazykovou aktuálnost díla se soudobou mluvenou podobou spisovného jazyka. Jinou motivací textových změn bylo docílení epické plynulosti.

3.5 Dobové ohlasy Román Žalář nejtemnější vyšel v roce 1916 v nakladatelství Františka Borového v Praze. Recenze, které na dílo reagovaly, byly publikovány v Lidových novinách, Moderní revue, České revue a Právu lidu. Literární kritik Jindřich Vodák uveřejnil svůj příspěvek v Lidových novinách. Neubránil se – dle mého uvážení – poněkud přehnaných reakcí při popisu některých scén, např. Jarmilina nervového zhroucení v závěru knihy: „[…] lékař a bratr Josef Jarmilu polomrtvou navždy od zarytého žárlivce odvezli“.46 Nebo se dopouští malých nepřesností: „Pensionovaný komisař odstěhuje se s chotí Jarmilou z venkova do Korunní třídy na Vinohradech a přiveze tam s sebou svou manželskou žárlivost, která slepotou vzroste ve slídivé pronásledování.“47 Vždyť předchozím bydlištěm bylo maloměsto, nikoliv venkov, a komisař Mach byl žárlivý již před přestěhováním do Prahy. Naopak následující myšlenka koresponduje s naším pohledem na postavu komisaře Macha (viz 3.3): „Komisař Mach byl by beze své slepoty, čím jest s ní, zlým trýznitelem své ženy.“48 Následkem je pak její nervové zhroucení a rozpad jejich manželství. Vodák se domnívá, že autor románu si vyzkoušel prožít pár chvil bez zrakové podpory. Soudí tak na základě způsobu vypravování a velice oceňuje fakt, že se objevil autor, který už ve svém románovém debutu dokázal kritizovat útlak mužským pohlavím. Vše dosvědčuje následující pasáž: „Konečně vyskytl se mladý prozaik,

46

VODÁK, Jindřich: Co že jest Žalář nejtemnější. Lidové noviny, 20. 2. 1916, s. 2. Tamtéž. 48 Tamtéž. 47

23

jenž při svém prvním49 kroku do literatury pozvedá rozhořčeně energické slovo proti ponižujícímu zotročení mužskému a hlásá válku tam, kde bylo bezvýjimečné, vzdávající se podléhání.”50 Arnošt Procházka, zakladatel časopisu Moderní revue, si všímá jazykové úspornosti, kterou Olbracht ve svém vypravěčském postupu používá. S čím však nelze souhlasit, je Procházkova výtka, že Olbracht nedisponuje bohatou slovní zásobou. To, že autor rezignoval na přílišnou popisnost, přece neimplikuje nízkou lexikální úroveň. Dále románu vytýká malou poutavost, což odůvodňuje tím, že v popředí zájmu je jediná postava: „Máme jakousi monografii niterného života slepého manžela, života, jenž se zabývá sám sebou vlastně a jde vedle života ženina, ani s ním nesplývaje, ani se s ním nesrážeje: kombinuje své dohady, nic více.“51 Podle mého názoru je scestné i tvrzení, že komisař Mach trpí neurastenií. Rozpor s předešlou recenzí Jindřicha Vodáka se jeví v názoru na vykreslení situací „slepeckých očí“. Arnošt Procházka tvrdí: „Není tu ničeho specielně slepeckého, ničeho, co by bylo příznačné, jedině možné u slepce, ničeho z jeho zvláštních postřehův a vztahů […].“52 Co však dokázal Procházka správně postřehnout, je fakt, že čtenář postavu Jarmily zná nedostatečně. „A žena sama je pouze nadhozený stín, nejasný tvor, o němž víme málo zevně a ničeho vnitřně […].“53 Nabízí se otázka, zda u Jarmily potřebujeme znát její charakterové vlastnosti. Nevypovídají o nich snad dostatečně její chování a činy? Absurdní se stává rovněž Procházkova výtka k češtině Ivana Olbrachta, která mu údajně připomíná němčinu.54 Recenze je ukončena slovy: „Ivan Olbracht nemá dosud tvůrčí síly, aby mohl podati dosud důrazný a obrazný děj […].“55 Tato reakce Arnošta Procházky v Moderní revue na románovou prvotinu Ivana Olbrachta vyznívá pro autora jednoznačně negativně. Původcem třetí recenze, publikované v České revue, je Antonín Veselý. Vyzdvihuje na Olbrachtově próze její kompozici a promyšlenou skladbu, kde jsou

49

Jindřich Vodák se mýlí, neboť Olbrachtovou prvotinou je soubor povídek O zlých samotářích, nikoliv Žalář nejtemnější. 50 VODÁK, Jindřich: Co že jest Žalář nejtemnější. Lidové noviny, 20. 2. 1916, s. 3. 51 PROCHÁZKA, Arnošt: Žalář nejtemnější. Moderní revue, sv. 30, 1916, s. 78. 52 Tamtéž, s. 79. 53 Tamtéž. 54 Arnošt Procházka byl pravděpodobně ovlivněn faktem Olbrachtova působení ve Vídni, kde pracoval jako redaktor sociálně demokratických Dělnických listů právě v době, kdy psal Žalář nejtemnější. 55 PROCHÁZKA, Arnošt: Žalář nejtemnější. Moderní revue, sv. 30, 1916, s. 79.

24

jednotlivé momenty: „[…] vybírány a zasazovány do rámce, v němž sbírá se všechna nejnutnější epika, dějové vsuvky a dodatky.“56 Veselý se s Procházkou shoduje v bodu týkajícím se popisu postav. Podle Veselého jedinou duší, která je čtenáři otevřena dokořán od počátku do konce příběhu, je duše komisaře Macha.57 Olbrachtovu jazykovou strohost pojmenovává Antonín Veselý jako „vypravěčovo pohrdání vnějším rozvinutím fabule“, a to je údajně důvod, proč autor zařadil Machův osud na začátek poslední kapitoly – neboť chtěl vystupňovat napětí románu. Recenzent zároveň vyzdvihuje Olbrachtovo vypravěčské umění na rovině popisu lidského nitra. Autorem čtvrté recenze, jež vyšla v Právu lidu, je František Václav Krejčí. Zatímco Olbrachtovu knižní prvotinu považuje Krejčí ještě za plod mládí, a tudíž doklad spisovatelské nevyzrálosti, Žalář nejtemnější naproti tomu oplývá čistou a průhlednou formou jako dokonale ustálé víno.58 Dále si rovněž všímá Olbrachtovy strohosti, již hodnotí jako pozitivní: „Všecko epické jest totiž řečeno co nejzkráceněji a všecky pozvolné procesy jsou přeskakovány; všecko je tu demonstrováno po okamžicích, které jsou co nejvíce zpřítomněny úsečným a hutným dialogem.”59 Krejčí překvapivě připouští pravdivost oné klíčové scény, kdy se Mach domnívá, že je v místnosti uzavřen s Jarmiliným milencem. Avšak nakonec se přiklání k variantě, že tomu tak není. Krejčí navíc považuje závěr knihy, kdy se Mach stane vynikajícím agrárníkem, za ironickou pointu románu. Na rozdíl od Procházky se vyjadřuje k Olbrachtově lexikální zásobě jako ke slovesnému přepychu. Celkově tuto Olbrachtovu románovou prvotinu shledává zdařilou a ve srovnání s předešlými ohlasy vyznívá pozitivně. Všichni čtyři recenzenti se shodují v Olbrachtově jazykové úspornosti, což je jeden z hlavních rysů románu. Jindřich Vodák vyjádřil autorův styl v románové prvotině takto: „Protiví se mu tak zvaná podrobná a důkladná exposice, protiví se mu pečlivé a zevrubné popisy, protiví se mu dlouhé, vyčerpávající charakteristiky, psychologické vysvětlivky a rozbory, nemiluje zkrátka ničeho, při čem se román zdá zastavovat a čím se u čtenáře namáhá rozumová pozornost, paměť, sestavovací

56

VESELÝ, Antonín: Žalář nejtemnější. Česká revue 9, 1915, s. 511. Srov. Tamtéž, s. 511. 58 Srov. KREJČÍ, František Václav: Žalář nejtemnější. Právo lidu, č. 355. 25. 12. 1915, 2. příl., s. 1. 59 Srov. Tamtéž, s. 1. 57

25

úsilí.“60 Mějme tuto tezi na paměti, neboť druhý Olbrachtův román dokládá, že to, co se mu doposud „protivilo“, stane se mu prostředkem.

3.6 Z pohledu psychologa Protože je román Žalář nejtemnější běžně považován za žánr psychologické prózy, zajímal mě názor odborníka – psychologa.61 Ve spolupráci s doc. Vladimírem Řehanem, který působil pětadvacet let v manželském poradenství, jsme dospěli k vcelku odlišným tezím v porovnání se sekundární literaturou k tomuto dílu. Některými pozdějšími literárněhistorickými studiemi byla postava komisaře Macha začleněna do pozice měšťáckého intelektuála a vyhroceného individualisty či přímo „člověka mravně narušeného a v podstatě špatného“.62 Tyto vlastnosti byly umocněny skutečností, že hlavní postava románu je představitelem typické buržoazie. Tyto názory ovšem představují jen dobově tendenční a neadekvátní interpretace. Nejvýstižněji dílo hodnotí komunistický literární kritik Bedřich Václavek, který považuje román za monografii žárlivosti slepcovy, která se zkonkretizovala na popis jeho psychologických stavů.63 Z psychologické roviny je na dílo nahlíženo obdobně. Komisař Mach byl samozřejmě spoluutvářen vlivy dědičnosti a současného prostředí. Jeho dědeček byl plukovníkem, o babičce toho v knize zmíněno mnoho nebylo, s výjimkou toho, že mužovu smrt nesla jako společenské ponížení: „Důstojnická vdova je jako zhroucený kříž, přijde pes a pomočí jej.“64 Ale podle tehdejších pravidel si směl plukovník vzít za ženu jen důkladně prověřenou bezúhonnou ženu z „lepší rodiny“. Obraz této specifické hrdosti je koncentrován v osobě tetičky Emy, vzdělané a „moderně“ orientované dívky, kterou na pohled neviditelný úraz diskvalifikoval z možnosti se provdat. Toto rozhodnutí učinila ze své hrdosti ona sama. Následně postupně vychovávala děti svých sester, ale její povaha („vše, nebo nic“), se plně projevila tím, že jakmile děti začaly dospívat a jejich obzor se rozšířil, odešla od nich a jejich další osudy ji už nezajímaly. Stejnou 60

VODÁK, Jindřich: Co že jest Žalář nejtemnější. Lidové noviny, 20. 2. 1916, s. 2. Osloven doc. PhDr. Vladimír Řehan, člen Katedry psychologie FF UP. 62 HAVEL, Rudolf: Doslov In: Olbracht, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 183. 63 Srov. VÁCLAVEK, Bedřich: Česká literatura XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1974, s. 73. 64 OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 50. 61

26

zkušeností prošel s tetou Emou i komisař Mach. Míra hrdosti došla takového stádia, že za bydlení, které měla teta Ema u své sestry-Machovy matky, platila za obživu pletením punčoch. Sám

Mach

vyrůstal

v podmínkách

tuhé

morálky 19.

století,

byl

pravděpodobně vzorným synem, prošel gymnaziální a vysokoškolská studia a nastoupil do vyšší úřednické funkce na menším městě, kde patřil ke společenské smetánce. Ve své práci byl pilný a neznal kompromisy, dle onoho chápání správnosti a nesprávnosti nechat propustit svého podřízeného, který se provinil kradením kolků ze starších listin. Macha neobměkčil ani fakt, že dotyčný tak činil z nedostatku finančních prostředků. Již mnohokráte zmiňovaný sen, ve kterém Karel Mach okrade pikolíka, bývá vykládán jako vlastní odhalení špatnosti a nemorálnosti. Ve snech se ovšem kombinuje možné s nemožným a často se v nich odhalí temnější stránky lidské povahy. Všichni jsme nadáni ke všemu, ale ne každý dokáže okrádat či zavraždit druhého, a to proto, že funguje bdělá volní a morální kontrola. Ve snění je však vědomí změněné a vůlí nemáme možnost cokoliv změnit. Proto se nám mohou někdy zdát i sny, nad nimiž po probuzení, pamatujeme-li si je, přemýšlíme a „děsíme se“, zda bychom toho byli schopni. Což jen posiluje účinnost bdělé volní kontroly našeho reálného chování. Co se týče Machova sňatku s Jarmilou, hodně napoví komisařovo bdělé sebetrýznění po incidentu na kuželníku hned při první noci románu. „Kdo je tato žena, s níž žije již dvě léta pod jednou střechou?“65 Mach se ženil ve čtyřiatřiceti letech dojednaným sňatkem s dalším „produktem“ dané doby. Jarmila pochází ze vzorné rodiny, její otec je radou zemského soudu, bratr Josef vystudoval a byl poté ředitelem továrny. O Jarmile se domníváme, že sama je patrně absolventkou gymnázia, ovládá němčinu a francouzštinu, je sečtělá, hraje na piano, nemá žádnou mužskou známost a k tomu všemu oplývá tučným věnem. Nemohlo se tedy jednat o hlubší známost a již vůbec ne dlouhodobější, během níž se budoucí manželé mohli lépe poznat. Mach se neměl kde „naučit“ mít rád a milovat, projevy citů byly v dané společenské vrstvě téměř tabuizovány. To, co k Jarmile pociťoval, neuměl rozpoznat, a tak se z toho rychle stala láska majetnická. A Mach, v tomto smyslu egoista, chtěl

65

OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 18.

27

Jarmilinu duši doslova vlastnit, a tím vyžadoval i její bezvýhradnou věrnost ve všech směrech. Kamenem úrazu je fakt, že Mach svoji ženu nedokáže pochopit. Jarmila je v porovnání s Machem podstatně mladší a její postavení ženy vysokého úředníka jí zajišťuje v okruhu místní „honorace“ patřičné místo, a tudíž i zájem, který ji přirozeně těší. A tak stačí i naprosto nevinné drobnosti k tomu, aby probouzely v Machovi žárlivost. Zde se znovu vynořuje stín tety Emy a její filozofie buď všechno, nebo nic. Ivanu Olbrachtovi se podařila skutečně excelentní studie psychiky člověka, který v dospělosti přišel o zrak. Dnes je vědecky dokázáno, že omezení vnější smyslové stimulace může vést až k vytváření falešných obrazů či zvuků, tedy halucinací, jimiž Mach bezpochyby trpí. Mach, který odhadl propast, do níž se může žárlivostí zřítit, se pokusil se svou ženou rozejít. Ale Jarmila ho měla ráda a něco takového pokládala za největší zradu a zbabělost: „Ne, ne, neslyším tě. A neposlouchám tě. Vím jen, že tě miluji a že od tebe nikdy neodejdu; všude budu s tebou, a utečeš-li mi, půjdu za tebou.“66 Manželé se samozřejmě nerozešli a následoval jen smutný vývoj narůstající žárlivosti ústící v Machův paranoidní emulační psychotický stav a u Jarmily rezultující v totálním fyzickém a psychickém zhroucení. Tragický příběh lidského života je vykreslen úsporným jazykem, který dodal dílu vysokou sugestivnost. Komisař Mach je z pohledu psychologa naprosto normální osobou dané doby, kde hlavním hybatelem k jeho budoucímu chování a jednání bylo prostředí a společnost, ve které vyrůstal.

66

OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 29.

28

4 Podivuhodné přátelství herce Jesenia 4.1 Děj Hlavní postavou románu je Jiří Jesenius, povoláním herec pražského Národního divadla. Je zamilován do dívky jménem Klára Brožková, jež se chce stát operní zpěvačkou. Ona, Jiří a jejich přátelé stráví společně léto na Českomoravské vysočině. Zde se mimo jiné v nedaleké vsi účastní divadelního představení. Jesenia divadelní adaptace ochotníků příliš nenadchne, nicméně ho zaujme mladý muž, jenž hraje hlavní roli. Jiří Jesenius neví, co si o něm má myslet, a jeho smíšené pocity ho přinutí oslovit jej a seznámit se s ním. Dotyčný se představí jako Jan Veselý a prozradí Jiřímu, že doposud cestoval po Americe a že ve skutečnosti není žádným hercem. Zanedlouho Veselý překvapí svou návštěvou Jesenia v jeho pražském bytě. Jesenius, odhalivši ve Veselém herecký talent, sjedná mu místo v divadle Uránie, kde nutně shánějí herce. Jan Veselý na sebe strhne pozornost, stává se miláčkem publika. Jeho sláva roste. Na Jiřího přímluvu začne hrát na prknech Národního divadla. Jiří se s Janem postupně sbližuje a oba zjišťují, že ačkoli jsou oba naprosto rozdílní, něco je k sobě přitahuje. Vznikne mezi nimi nečekaně silné a nevídané přátelství, jehož součástí je vzájemná upřímnost. O čem se ale Jesenius nikdy Janovi nezmínil, je jeho láska ke Kláře, která se zdá být neopětovaná, neboť Klára za cenu stát se operní pěvkyní zaslíbila svůj život umění. Pro Jesenia představuje Klára citlivé místo, o kterém se mu těžko mluví, což se mu však stane osudným, Jan má s Klárou milostný poměr. Jesenius se to dozví prostřednictvím ostatních herců z divadla. Jan nezapírá a vše mu přizná. Přestože to jejich přátelství zpočátku naruší, najdou si k sobě cestu znovu. Jesenius se snaží Kláru vyhledat, ta ovšem ze studu odjede z Prahy do Německa, kde působí u jednoho kočovného německého divadla. Také Jan Veselý, který je nestálý a má zálibu v toulkách, zanedlouho Jesenia opouští a vydává se na cesty. Přátelé spolu udržují alespoň korespondenční kontakt. Mezitím vypukne první světová válka a Jesenius nemá dlouho zprávy o Janovi ani o Kláře. Avšak nečekaně se u něj Veselý jednou zastaví. Jesenius, skleslý svou nečinností a bezmocí ve válečném stavu, chce vykonat nějakou prospěnou službu, aby nestál stranou dění, při němž se rozhoduje o budoucnosti. Jan, snad ve snaze Jiřího uchránit, vymyslí si na něj lest v podobě psaní tajných inzerátů do novin pro špionážní účely. Jesenia to na nějaký čas uklidní, začne si připadat užitečný. Později však Janův klam odhalí a cítí se zrazen. 29

Naneštěstí si Jiří během představení zraní nohu a nemůže dlouho účinkovat. To mu dá dostatečný čas na přemýšlení. Připadá si zbytečný, zdá se mu, že jeho život pozbývá smysl, a začne pomýšlet na sebevraždu. V momentě, kdy se k tomu schyluje, padají ze stěny skříňkové hodiny, a Jesenius od svého záměru ustoupí. Ponenáhlu začne vnímat svět jinak a věci pro něj začínají nabývat nových rozměrů. Začíná zase hrát a cítí, že došlo k nějaké změně. Následně se Jesenius nečekaně setká se svojí životní láskou. Ukazuje se, že Klára má ročního syna, jehož otcem není nikdo jiný než Jan, a jmenuje se Jiří. Zároveň Klára nic netušícího Jesenia zpravuje o Janově smrti na ruské frontě. I přes tuto tragickou novinu je Jesenius šťastný právě pro Klářinu přítomnost. Nabídne jí, že se o ni a chlapečka postará. Klára nabídku přijímá a začíná s Jiřím nový život. Příběh končí rozhodnutím Jiřího a Kláry uchýlit se za hranice a přenechat péči o malého Jiřího Jeseniové hospodyni.

4.2 Motivy 4.2.1

Dvojnictví

Jak uvádí Dagmar Mocná a Josef Peterka v příručce Slovník literárních žánrů, představuje román Podivné přátelství herce Jesenia typ, jehož hlavními postavami jsou komplementárně zdvojení jedinci.67 Vypravěč často čtenářům naznačuje, že hlavní hrdinové v sobě našli jeden druhého a vzájemně se doplňují. „[…] naposled si podali ruce a dlouho je drželi, cítíce, jak jediná krev jediným teplým proudem probíhá mezi dvěma srdci.“68 Jiří Jesenius s Janem Veselým si sami uvědomují sílu svého souznění. Dokládá to i pasáž Janova dopisu Jiřímu: „[…] my dva jsme vlastně jediným člověkem. Nikdy dvě lidské dlaně nezapadaly do sebe tak přesně jako naše, nikdy se dvě dvojice očí nedoplňovaly tak krásně, nikdy dva úsměvy, Tvůj moudrý a ke všemu shovívavý s mým vášnivým […], netvořily jediný tak čistě lidský. Nerad bych, abys někdy pociťoval s tak ostrou bolestí jako já nyní, že jsme navždy patřili k sobě a nikdy se neměli rozejít.“69

67

Srov. MOCNÁ, Dagmar – PETERKA, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004, s. 554. 68 OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 179. 69 Tamtéž, s. 149–150.

30

V závěru knihy dochází ke splynutí obou postav za cenu Janovy smrti. Jiří Jesenius sám na sobě změnu pozoruje: „Jako by byla do něho vešla část žhavé bytosti Janovy a nerozlučně se spojila s jeho.“70 Obdobně to vnímá rovněž Daniela Hodrová: „[…] syžet se rozvíjí z protikladu dvou lidských hereckých typů – Jesenia a Veselého. Postup zdvojení postavy nelze vždy pokládat za projev rozpadu její identity, prostřednictvím zdvojení mohou být totiž postiženy hlubší vrstvy individua, a lze tedy dospět k jeho dokonalejšímu poznání. Syžet je koncipován jako cesta k splynutí protikladů, k jednotě a úplnosti, která je tu současně cestou k překonání individuální osamělosti, k obrozenému, aktivnímu lidství, k jiné, záhadné dimenzi života, jež mu unikala a jejímž je Veselý ambivalentním ztělesněním.“71 Zajímavou myšlenku předložila v doslovu k románu Ludmila Lantová, když nalezla spojitost v názvu díla se dílem větové literatury, a to novely Roberta Louise Stevensona Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda, což podle ní jednoznačně vede k filiaci Olbrachtova románu s tzv. dvojnickou látkou.72 Motiv dvojnictví je bezesporu nejpodstatnějším rysem románu Podivné přátelství herce Jesenia. 4.2.2

Válka

Přestože válka představuje další důležitý motiv díla, přichází až v druhé polovině knihy, a to zcela nečekaně. Kapitola s názvem Vláda tmy jednoznačně navozuje vážnost nadcházejícího děje, avšak strohost oznámení začátku prvního celosvětového válečného konfliktu, které se objevuje na prvních řádcích této kapitoly, je šokující: „Vypukla válka. Na konci divadelních prázdnin si Jesenius zajel na několik dní do Vídně, aby se podíval na nové hry. A tam ho v červencové noci zastihla.“73 Podoba války je zaznamenána i v barevné symbolice. „Vídeňská ulice voněla krví a Jesenius měl dojem barev černé a rudé. A v tom bylo cosi úžasného. Ano, dav byl černý, i noční obloha byla černá, a pochodně hořely čmoudivě rudým světlem a jejich ponurý pablesk barvil pohyblivé lidské hlavy a otevřená ústa nečistým brunátnem, ale přece Jeseniova červeň a čerň nepocházely odtud, tkvěly hlouběji než na povrchu věcí a v sítnici oka, nevycházely vůbec z předmětů, byly absolutní a žily 70

OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 225. 71 HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001, s. 672. 72 LANTOVÁ, Ludmila: Doslov In Olbracht, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 265. 73 OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 152.

31

samy sebou.“74 Černá, barva smutku a smrti, je spojena také s postavou Jana Veselého. Jak jsme již zmínili, měl oči černé barvy, což by v této spojitosti mohlo fungovat jako jakási předzvěst jeho smrti. Rudá barva má v kontextu války symbolizovat krev, což je v ukázce zmíněno explicitně. Expozice románu spadá do doby divadelních letních prázdnin, kdy se představí většina vedlejších postav, kteří později ponesou důsledky války. Patří mezi ně postava doktora Samka a Lidky Klácelové, kteří tvoří pár. Přestože Samek umírá na frontě, jeho snoubenka je na něj hrdá, protože položil život v boji za svou vlast: „Padl pod praporem s českým lvem.“ Tato pasáž má dle mého názoru povzbudit český národ a vzdát hold padlým vojákům. Důležitým prvkem se stává závěr knihy, kdy se Jesenius vydává s Klárou za hranice, aby se společně podíleli na boji za svou vlast. Ludmila Lantová uvádí: „Válka se v Podivném přátelství herce Jesenia objevuje především ve svých důsledcích v lidském vědomí, jako souhrn faktů, která rozbíjejí názorovou výzbroj české inteligence a působí těžkou krizi jejího myšlení.“75 Válečný konflikt je vážným motivem díla, neboť doposud lidstvo nezažilo nic podobného. Válka změnila náhled lidí na život, kteří začali nově posuzovat své dosavadní životní hodnoty. A přestože se vypravěč v pozadí války zaměřuje na popis nitra jedné postavy, totiž Jiřího Jesenia, cítíme dalekosáhlejší dopad. Dokládá to i promluva hraběte Trista k Jiřímu Jeseniovi: „Lidstvo je řetěz. Pohněte jedním článkem a otřese se celý.“76 Podle Bedřicha Václavka do textu vstupuje válka jen nepřímo a Olbracht v něm rozvádí obecnější téma: „Rámec pražského románu divadelního a hereckého poskytl Olbrachtovi možnost, aby v něm shrnul český život před válkou, ve zkratce zpodobnil jeho otřes, rozvrat i očistu válečnou katastrofou a na osudu hrdiny románu Jesenia, herce vysoce intelektuálního, i jeho protipólu, živočišně pudového herce – druha Veselého, dramatem přátelství rozřešil otázku vykoupení z dualismu a přiblížil se ideálu lidství celistvého a úplného.“77

74

OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 152–153. 75 LANTOVÁ, Ludmila: Doslov In Olbracht, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 255. 76 OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 206. 77 VÁCLAVEK, Bedřich: Česká literatura XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1974, s. 73–74.

32

4.2.3

Existenciální pocity

S válečným motivem souvisí i třetí výrazný motiv díla, a to existenciální smýšlení, které se rozvinulo právě ve válečném období. Podle existencialismu je životní rolí člověka aktivně zasahovat do světa, měnit jej, „někým být“. Avšak jedinec na to většinou zapomíná a ve své pohodlnosti si místo svého poslání „být“ vystačí s pouhým přežíváním. Vztáhneme-li tuto myšlenku na titulní hrdiny románu, tato netečnost se jich rozhodně netýká. Jan Veselý se aktivně účastní boje na samotném počátku války. A Jesenia, jakožto herce Národního divadla, začne pasivita rychle ubíjet. Chce být spoluúčastem boje, je si vědom síly jednotlivce ve společnosti: „Neskládá se každá společnost z jednotlivců: Co kdyby každý říkal: Počkám, odbude se to i beze mne?!“78 Uvědomuje si destruktivní sílu války, a to ho přiměje pochybovat i o svém vztahu ke Kláře, která před ním utekla do zahraničí: „[…] co záleží na bolesti dvou srdcí, kdy milióny jiných krvácejí všude, kamkoli se tváří obrátíš, vpravdě doslova krvácejí; co sejde na osudu dvou lidí, kdy se osudy pokolení zhustily v napětí dnů?“79 Jak správně poznamenává Ludmila Lantová, představuje figura Jiřího Jesenia: „[…] první pokus o obraz postavy, jež překračuje analýzu spodních pudových poloh vědomí a dostává se k problémům překonávání individualistického osamění a k hledání životního kladu.“80 Jiří začne nejvíce bilancovat svůj život v době, kdy přijde o svou jedinou činnost, a to hraní v divadle. Kvůli úrazu a následné rekonvalescenci má dost času na přemýšlení. Ve svých úvahách jej napadne, že: „[…] náhoda jest jedinou zásadou bytí. […] Vždyť to nebyl jen jeho život, který mu dával za pravdu. Také doba, v které žil, kdy milimetrové úchylky křivek létajících střel braly či ponechávaly životy, […] život a smrt jsou věcmi náhody.“81 Ve svých filozofických úvahách dospěje ke stanovisku, že jeho povolání, které ho dříve tak naplňovalo, je v kontextu války nepotřebné. Připadne si zbytečný a přijde na jediné možné východisko, kterým je sebevražda. Vše si pečlivě promyslí a připraví, a když se již schyluje k jeho konci, zadrží ho jakási nadpřirozená síla okamžiku, jež mu dovede myšlenky k Janovi, a Jesenius v tu chvíli prozře. 78

OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 172. 79 Tamtéž, s. 161. 80 LANTOVÁ, Ludmila: Doslov In Olbracht, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 266. 81 OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 191.

33

Ivan Olbracht chtěl těmito existenciálními myšlenkami poukázat na možné důsledky uzavírání se člověka do sebe v době první světové války.

4.3 Postavy Ve srovnání s předešlou Olbrachtovou prózou Žalář nejtemnější se román Podivné přátelství herce Jesenia vyjímá vyšším počtem postav hlavních i vedlejších. V centru pozornosti stojí dva hlavní hrdinové, kteří jsou záměrně vykresleni protikladně, což je jedním z nepřehlédnutelných rysů díla. Doposud jsme se v Olbrachtově tvorbě nesetkali (přes všechnu životnost problému a plastičnost postav) s tak vypreparovanými principy jako v Podivném přátelství herce Jesenia, nikde Olbracht nevyhranil dva protiklady tak příkladně, nikde nerozvrhl jejich střetnutí a prolnutí takto symetricky.82 Hlavní postavou románu je herec pražského Národního divadla Jiří Jesenius. Pochází z chudých poměrů, když dospíval, zemřeli mu oba rodiče. Už jako dítě se nadchl pro herecké umění a rozhodl se, že se stane hercem. Následující pasáž románu reflektuje jeho odhodlání: „Když poznal, kolik píle a sebekázně vyžaduje divadlo, zařídil si podle toho celou životosprávu, a umíniv si být hercem, byl odhodlán věnovat svému oboru celý život.“83 V osobním životě je však Jiří Jesenius introvert. Přestože je neustále obklopen lidmi, zůstávají pro něj spíše pouhými známými a do příchodu Jana Veselého nemá bližšího přítele. Dvojníkem Jiřího Jesenia je Jan Veselý. Přestože jsou oba muži charakterově naprosto odlišní, vznikne mezi nimi jedinečné přátelství. Postava Jana Veselého je bezesporu čtenářsky přitažlivější. Jeho minulost je opředena tajemstvím a útržkovitě se ji dozvídáme prostřednictvím retrospektivy. Sám Jan je vůči sobě nemálo skeptický: „Těžko říct, kdo jsem, snad jen toulavý člověk.“84 Na ostatní nechává Janova postava rozporuplný dojem: „,Říkají o mně, že jsem sobec,‘ pravil Jan za oné modré noci, ,že jsem chtivý a dravý. Ano. Ale přec mívám touhu nejen brát, ale i dávat. Sebe celého. […] To z veliké lásky a vděčnosti. A nyní stejnou touhu cítím

82

Srov. MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol.: Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria publishing, 1995, s. 559. 83 OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 69. 84 Tamtéž, s. 46.

34

ve vztahu k tobě, Jiří Jesenie. Ale tobě bych nechtěl dát sebe celého, jen to, co je ve mně nejlepšího.‘“85 Postavu Jana Veselého vystihla Daniela Hodrová následovně: „Veselý – temný dvojník Jeseniův, typ dobrodruha – světoběžníka, je zjev nanejvýš ambivalentní, fascinuje, doslova hypnotizuje publikum, má moc nad lidskými dušemi, je přímým i nepřímým vrahem svých bližních.”86 Jiří Jesenius musel tvrdě dřít, aby se stal hercem. Jan Veselý naproti tomu přišel k tomuto povolání doslova jako „slepý k houslím“: „A zatímco Jiří Jesenius pracně sbíral a svědomitě zpracovával materiál, bloudil Jan Veselý v šatech tuláka Evropou a Amerikou.“87 Přesto se během závratně krátkého období vypracuje Jan na prkna Národního divadla. Je až zarážející, že Jiří, který se na tento post musel tvrdě vypracovat, mu k tomu nezištně pomáhal. A závisti, kterou čtenář může z jeho strany očekávat, se nedočká. Následující teze nám může jeho jednání objasnit: „Převaha humanistických složek lidské osobnosti, které musí převládnout nad společenským zlem. Nesobecké osobnosti, zbavujících se ve jménu vyšší lidskosti úzce odborných zájmů, a dává smysl obrazům trýznivých osobních zkoušek a těžkých obětí, které mají vykupitelské poslání.“88 Tuto myšlenku lze aplikovat nejen na chování Jiřího v situacích, kdy pomáhal Janovi v jeho kariéře, ale doprovází ho po celou dobu. „Oba dvojníci zpodobují nejen sám dialektický svár tvůrčího procesu, nýbrž obecně dvojí zásadní postoj umělecký a nakonec životní: jednomu je umění uvědomělou, ukázněnou prací, tvorbou nového řádu, druhému naopak impulzivní a neopakovatelnou improvizací zcela podřízenou umělcovu životu, jen jedním z možných výrazů tvůrčího subjektu.“89 Pro Jesenia představuje herectví doslova životní poslání. Nedokáže si představit, že by se živil nějakým jiným způsobem. Zatímco u Veselého, je to jen jakási „zastávka“, etapa jeho života, která jednou musí skončit, neboť Jan je typem živelným a nestálým. To koresponduje i s myšlenkou Antonína Matěj Píši v jeho olbrachtovské monografii: „[…] hýřivě se opájí životem, kdežto uměním bezmála pohrdá jen jako jeho náhražkou, a to přes strmou dráhu, kterou dík elementárnímu nadání takřka letem urazil od nejbědnější šmíry 85

OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 86. 86 HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001, s. 672. 87 OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 70. 88 Srov. LANTOVÁ, Ludmila: Doslov In Ivan, Olbracht. Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 256. 89 MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol.: Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria publishing, 1995, s. 559.

35

k Národnímu divadlu.“90 Ovšemže důvod Janova působení v Národním divadlu nespočívá jen v protekci Jiřího, ale hnacím motorem se stal především jeho nepřehlédnutelný přirozený talent. V předešlém románu se Ivan Olbracht zcela minimalisticky vyjadřoval k zevnějšku postav. V Podivném přátelství herce Jesenia je tomu naopak, neboť autor se nebrání hlubší popisnosti, jak je tomu např. u popisu postavy Jana Veselého: „S očima černýma, které každým pohybem měnily lesk a hloubku, se silně klenutým čelem, tvrdě řezaným nosem a se rty, které byly v tomto okamžitém uvolnění příliš silné, aby mohly být nazvány krásnými.“91 Autor často zdůrazňuje Janovy výrazné rysy v obličeji, nejčastěji jeho černé oči. Důvodem by mohla být barevná symbolika, kde jedna z možností výkladu této barvy je vyjádření neznáma. Obdobně si autor počíná u popisu Kláry Brožkové: „[…] krásná dvacetiletá dívka s hnědýma očima a s oněmi tmavorusými vlasy, jimž zlatavý nádech v prohlubni vln dodává barvy třešňového medu.“92 O jejích charakterových vlastnostech toho vypravěč mnoho nesdělí. Můžeme tak soudit jen prostřednictvím jejích promluv, které působí plaše a bázlivě. Klára se chce stát operní zpěvačkou, je odhodlána tomu obětovat celý svůj život. V tom můžeme nalézt určitou analogii k Jeseniovi, který měl podobné záměry. Ten ji ale od osudu operní zpěvačky odrazuje. Dlouho je utajen i důvod Jeseniovy zamilovanosti ke Kláře a čtenář si není do poslední chvíle jist, zda nejde jen o lásku jednostrannou. U titulního hrdiny se autor v popisu zevnějšku spokojil s následujícím odstavcem: „Jesenius se mu blížil svým klidným, dělnickým krokem a se zpytavýma modrýma očima, které si dříve zevrubně prohlédnou toho, komu s plným vědomím odpovědnosti podá pravici na zpečetění trvalého svazku.“93 Kromě toho se o něm dozvídáme jen jeho věk a fakt, že je silné a statné postavy. U Jesenia autor obzvlášť zdůrazňuje barvu jeho očí: „U vchodu se setkal s modrými zornicemi Jeseniovými.“94 Modrá je barvou klidu a míru, což koresponduje s povahou Jiřího Jesenia. Úspornost popisu hlavní postavy ostře kontrastuje s popisem vedlejší postavy: „Ve dveřích se objevil hubený, maličký, asi šedesátiletý mužík, hladce 90

PÍŠA, Antonín Matěj: Ivan Olbracht. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 34. OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 33. 92 Tamtéž, s. 10. 93 Tamtéž, s. 66. 94 Tamtéž, s. 109. 91

36

oholený a ustrojený jako na maškarádu. Měl úzké rezavé spodky, bílou vestu se skleněnými knoflíky, modrou, splývající vázanku, a přes to vše visel vyrudlý frak, šitý na člověka mnohem většího. Levá ruka byla obnažena, pravá, trčící v bílé nitěné rukavici, svírala slaměný klobouk.“95 Daniela Hodrová rozlišuje postavy – definice a postavy – hypotézy.96 Postavy – definice „jsou tak ,jasné’, bez ohledu, kolik toho o nich víme.“97 Naopak postavy – hypotézy už tak průhledné nejsou a vždy se najde něco, co u nich zůstane skryto. Podle Hodrové je: „[…] Jesenius líčen zvnějšku i zvnitřku (u ostatních postav je míra líčení jejich pocitů nepatrná) a postava Veselého, tuláka a Jeseniova dvojníka, je líčena zásadně jen z pohledu Jesenia, tedy zvnějšku, ale při tvorbě postav se tu vlastně uplatňují dvě odlišné poetiky: zatímco postava Jesenia je tvořena v duchu poetiky realistické, psychologické postavy, postava Veselého, která už svou zčásti iracionální podstatou (dvojník) podobné poetice odporuje, je tvořena v duchu novoromantické poetiky jako postava s tajemstvím.“98 Z toho zákonitě vyplývá, že postava Jiřího Jesenia funguje jako postava – definice a postava Jana Veselého coby postava – hypotéza. Stejně jako u předchozího románu také zde se stávají jména postav příznačnými. Příjmení titulního hrdiny Jiřího Jesenia navozuje jeho povahové vlastnosti. To ostatně potvrzují i postavy, které s ním přišly do kontaktu: „Máte krásné a jasné čelo, pane Jesenie […].“99 V tomto případě tedy jméno postavy naznačuje její vlastnosti a můžeme mluvit o promlouvajícím jménu neboli nomen omen. Důležitá je rovněž skutečnost, že Jiří Jesenius je první kladnou hlavní postavou Olbrachtovy prozaické tvorby. Pojmenování postavy Jana Veselého už tak jednoznačné není. Jak správně dokládá Bohumil Fořt: „Od chvíle, kdy je postava pojmenována, můžeme k ní odkazovat jako k určité množině propozic, která se aktem čtení proměňuje a konkretizuje.“100 Příjmení Jana Veselého je v opozici k některým jeho

95

OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 14. 96 , Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001, s. 544–545. 97 FOŘT, BOHUMIL. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 76. 98 HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001, s. 572–574. 99 OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 202–203. 100 FOŘT, BOHUMIL: Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 76.

37

charakterovým vlastnostem, což zaregistrujeme v průběhu četby prostřednictvím jeho promluv i činů. Olbracht tedy využil metodu kontrastu nejen u povahových vlastností Jiřího a Jana, ale také na samotné postavě Jana Veselého.

4.4 Dobové ohlasy Podivné přátelství herce Jesenia po prvním časopiseckém vydání v Lípě (1917– 1918) muselo být drobně upraveno kvůli cenzuře (jednalo se zejména o partie týkající se války a činnosti románových postav Čechů). V dalších vydáních však román prošel řadou podstatných a významných změn hlavně za účelem zdramatizování. Kanonizovaný text, který zná soudobý čtenář, se tedy značně liší od znění, na něž reagovala kritika krátce po vydání. Román se dočkal knižní podoby v roce 1919, tedy po skončení první světové války, a proto se dílo dočkal hojného počtu reakcí. Publikace, kterou jsme využili pro tuto kapitolu, nese název Desátá léta v podobách kritiky a obsahuje všechny dobové ohlasy Olbrachtova románu. V Národních listech vyšla recenze Karla Čapka, který hned v úvodu vyzdvihuje rozmanitost popisovaného prostředí, zároveň ale dílu přisuzuje snovou konstrukci. Možnost splynutí postav Jiřího Jesenia a Jana Veselého považuje za osudové, plné tajemných znamení. Na základě vztahu mezi hlavními postavami se zmiňuje o dvojím typu dvojnictví. Zjednodušíme-li jeho úvahy, pak prvním typem je osudová vázanost, kdy jsou si jedinci vzájemně předurčeni. Druhým typem je typ psychologický, který se vyznačuje zosobněním vnitřního rozporu, jenž tkví v psychické dvojakosti. Čapek dospívá k názoru, že: „Román Olbrachtův spřádá obojí dvojnický motiv v jedinou konstruktivní osnovu.“101 Za zcela zásadní shledáváme Čapkovu domněnku, že román představuje Olbrachtovo sebezrcadlení, samomluvu jeho nitra.102 Jakkoliv Čapek nemůže tuto hypotézu nijak prokázat, Olbracht podle něj touží po osvobození z vlastního dualismu. Karel Hikl v Naší době hodnotí Olbrachtův román za jeden z nesporně nejvýznamnějších uměleckých prací tehdejší doby. Zatímco Čapek přiřkl možnost splynutí Jiřího a Jana osudu a nepídil se po detailech, podle Hikla se jedná o zásadní románový problém. Řešení nalézá v jednom a zároveň jediném motivu díla, a to v přátelství. Dále nachází nedostatky i v kompoziční výstavbě, neboť se domnívá, že

101

Srov. TICHÝ, Martin a kol.: Desátá léta v podobách kritiky. Opava: Slezská univerzita, 2013, s. 510. 102 Srov., tamtéž.

38

kromě tří hlavních postav, tedy Jiřího, Jana a Kláry, neposunují ostatní postavy děj dopředu a jsou spíše postavami epizodickými.103 V Právu lidu uveřejnil svůj příspěvek Josef Hora, jenž si všímá na románu hluboké mravní idey v podobě vykoupení viny, již podle něj není jednoduché zrealizovat. Zároveň ale oceňuje autorův ponor do skutečného nitra života, jenž je vzdálen povrchové popisnosti vnějších dějů.104 Stejného úsudku je Miloslav Hýsek, který v Kmenu zdůraznil Olbrachtovu věcnost a přesnost, jež jsou výsledkem pozorování skutečnosti. Kritik to dokládá faktem, že autor vše pojmenuje vlastním jménem, ať už jsou to názvy měst, ze kterých postavy pochází, anebo jména vedlejších postav či divadel.105 Hýsek se shoduje s Čapkem a Hiklem na osudové determinaci hlavních postav. Sdílíme i názor na funkci hraběte Tristeho, jejž Hikl považuje za těžiště celé knihy. Podivné přátelství herce Jesenia pokládá za dílo, jež zahrnuje celý komplex nejrozmanitějších motivů, což je v zásadním rozporu s názorem Hiklovým. Emanuel Masák, jenž konfrontoval svá stanoviska na stránkách katolického časopisu Hlídka, považuje vyústění knihy za hodně násilné a tendenční. 106 Míní tím Jeseniův přerod a jeho následný odchod za hranice do československých legií. Také Rudolf I. Malý se v Českém slově vyjádřil k ději, který je: „nejenom naléhavě moderní, ale i v pravém slova smyslu vnitřně socialistický.“107 Všechny „lžiidealistické dekorace jsou ve skutečnosti jen myšlenkovým i básnickým uvíznutím.“108 Malý tím má na mysli např. pád hodin ze stěny, které zabrání Jeseniově sebevraždě. Výstižně komentuje i postavu Kláry: „Klára má zajisté mnoho dobře zachycených vlastností, avšak jako celek působí přece jen poněkud dojmem uměle zkonstruované ženské ztřeštěnosti a násilně střemhlavé nelogičnosti. Z její povahy také nijak nutně nevyplývá osudnost Jeseniovy lásky k ní. Ba i její dobrodružství s Janem zůstává citově nevyřešeno.“109 Rudolf I. Malý vyčítá Olbrachtovi absenci podrobnějšího vylíčení důvodu lásky mezi Jiřím a Klárou. Tato myšlenka koresponduje s našimi postřehy (viz 4.3).

103

TICHÝ, Martin a kol.: Desátá léta v podobách kritiky. Opava: Slezská univerzita, 2013, s. 512. Srov., tamtéž, s. 504. 105 Srov., tamtéž, s. 518. 106 Srov., tamtéž, s. 522. 107 Srov., tamtéž, s. 522. 108 Tamtéž, s. 526. 109 Tamtéž, s. 524–525. 104

39

Miloslav Novotný v periodiku Nové Čechy vidí jako hlavní problém románu romantický rys dvojnictví, a to jak ze dvou protikladných bytostí docílit jejich souznění. V druhé půli románu převládá dle Novotného až nepříjemná tajemnost. I přesto román pokládá za důvěryhodný. Recenze Dominika Pecky v periodiku Archa se omezila jen na titulního hrdinu románu, na nějž nazírá doposud neobvyklým způsobem: „Jesenius jest opravdu ubohý, nedovede milovati, nedovede žíti, ba ani mysliti.“ 110 Nakonec recenzent dospívá k závěru, že poslední kapitola románu je chybná, neboť vrací Jeseniovi život, milenku i umění. Toto tvrzení do jisté míry koresponduje s názorem Emanuela Masáka. Reakci na Olbrachtův druhý román publikoval rovněž Miroslav Rutte v Cestě. Zčásti se shoduje s Karlem Hiklem v názoru, že kromě Jiřího a Jana jsou ostatní postavy víceméně epizodické, Kláru však Rutte nezmiňuje. Soudí, že román si za hlavní úkol pokládá problém herectví, vztah českého člověka k válce a problém zla. Zároveň ale dodává, že románu chybí jednotící celek, který by sloučil dějové a psychické složky. Kritikové si obzvlášť všímali válečného ztvárnění v knize. Josef Hora podotýká, že kapitola Vláda tmy zavádí čtenáře do doby světové války a stává se tak jednou z mála českých knih, jež si vybraly pro svoji látku válečná léta. 111 Karel Šedý (vlastním jménem Josef Reiner) vnímá tematiku války ne jako hlavní námět, ale spíše jako „pomocný element povahotvorný.“112 Hlavním konfliktem románu je podle něj střet přátelství a lásky. A překvapivě považuje přátelství za problematičtější než lásku. Antonín Veselý naopak vnímá zpodobení války takto: „nutnost a zkušenost z ní dala dílu celý jeho vzmach.“113 Nejrozsáhlejší kritický text věnoval Olbrachtovu románu Arne Novák, který dochází k závěru, že válka není hlavním tématem. Pro kritika je hlavním tématem divadlo a herectví, což se shoduje s názorem Karla Sezimy, který tvrdí, že Ivan Olbracht „specializoval se z valné části na svět divadelní a herecký“. Zároveň vysoce hodnotí bezprostřednost vystižení syrovosti války.114

110

TICHÝ, Martin a kol.: Desátá léta v podobách kritiky. Opava: Slezská univerzita, 2013, s. 537. Srov., tamtéž, s. 516. 112 Tamtéž, s. 549. 113 Tamtéž, s. 553. 114 Srov., tamtéž, s. 548. 111

40

Mezi hlavní postřehy kritiky patří odhalení romantických rysů v knize. Míní se tím postavy s tajemnou minulostí, jako Veselý či ředitel Uranie Grün, nebo ezoterické motivy v podobě hodin, jež nakonec spadnou ze stěny. V porovnání s Olbrachtovou románovou prvotinou se Podivnému přátelství herce Jesenia dostalo pozitivnějšího ohlasu, zčásti díky oproštění se od monografické formy.

4.5 Z pohledu psychologa V postavě herce Národního divadla Jiřího Jesenia je ukotven jeden pól „podivného“ přátelství. Jesenius je představován spíše jako „prázdná nádoba“, člověk bez vlastních vášní (s výjimkou zamilování do Kláry) a zájmů kromě herectví. K tomu cíleně čte a vzdělává se, ostatní ho jakoby míjí. Vše je podřízeno tomu, aby do oné „prázdné nádoby“ nabral vše potřebné k nejlepšímu ztvárnění příslušné role. Tuto tezi lze opřít o následující pasáž, ve které Jesenius přemýšlí o svém životě: „Nikdy nebyl schopen žít životem a myšlenkami vlastními; vždy měl potřebu přimknout se k cizí myšlence a touhu žít životem druhého. A toto příživnictví v sobě nazýval uměleckým talentem, živil je a hýčkal.“115 Jesenius měl samozřejmě okruh známých, s nimiž se stýkal, ale většinou jen tehdy, když něco potřeboval (např. informace o Kláře). Jak už bylo zmíněno, neměl žádného přítele až do setkání s Veselým. Jan Veselý by se dal metaforicky přirovnat k meteoritu, který při svém průletu přihlížející oslní a ty nejbližší se vyskytující popálí – Jesenia i Kláru. Herecký talent, excentrik, bohém a jednáním až anarchista v jednom. Mimo herectví osoba představená prostřednictvím své arogantní uhrančivosti. S použitím čínské symboliky můžeme přátelství Jesenia a Veselého vyjádřit jako Jang a Jin, jak tomu ostatně naznačují začátky jejich křestních jmen. A to od jejich dlouhých rozhovorů přes vypjaté okamžiky (sklep v Moulin Rouge) až po krizi po odhalení Janovy aféry s Klárou, čímž ji vymrští na oběžnou dráhu z poklidu pěveckého tréninku a daleko od Jesenia. A meteorit Veselý také zmizel a zanechal po sobě jen střípky v podobě několika dopisů a pohlednic. Další vývoj akcelerovala válka, která si jednak vzala daň v podobě několika Jeseniových známých, ale především ho uvrhla do nejtěžší duševní krize, během níž 115

OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 186.

41

si musel ujasňovat řadu věcí o světě i sobě. Vše bylo podmíněno také úrazem, který mu znemožnil vystupovat a tím mu byl odňat dosavadní smysl a náplň jeho života, a také odkryta jeho vlastní prázdnota. Vše se postupně utvářelo a formovalo, příčinu zavdaly rozhovory, které vedl na Petříně (ředitel Toufar, hrabě Triste). Vše vedlo k rozhodnutí o sebevraždě, kterou si téměř dokonale připravil a „narežíroval“. A potom, v jediném mystickém okamžiku se vše změnilo, symbolický pád hodin zastavil dosavadní čas a v něm se jakýmsi paranormálním zřením zjevila smrt Jana Veselého. Sebevražda zůstala nerealizována, Jesenius prozřel a pochopil skutečný smysl, neboť byl „obohacen“ o část osobnosti Veselého, čímž se stal úplným. Projevilo se to po návratu na jeviště hned v první nové roli. Potvrdil to i nenávistný kritik František Petera: „[…] jako by byla část histriónství pana Veselého vlezla do pana Jesenia a spojila se s jeho bývalým, uměním‘ v jakýsi nemožný celek […].“116 Kniha byla psána v závěrečné fázi existence Rakouska-Uherska, tedy za první světové války, a tak postava Jesenia posloužila Olbrachtovi mimo jiné jako nástroj k ztělesnění vývoje názorů na státní samostatnost. Jestliže v Žaláři nejtemnějším se tato záležitost nedostala na povrch, tak v tomto románu má téměř ústřední pozici, byť implicitně, prostřednictvím těchto aktů: předválečný poklid Prahy, šok ve Vídni 26. července 1914, začátek války, první tápání, fáze deziluze, zmatenosti a úvahy směřující k úniku sebevraždou, nalezení řešení v podobě odboje až ozbrojeného odporu proti bývalému uspořádání. To vše odráží reálný vývoj názorů a myšlení tehdejší české elity.

116

OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 228.

42

Závěr Cílem této bakalářské práce bylo podat celkovou charakteristiku psychologických próz Ivana Olbrachta, napsaných a vydaných v desátých letech 20. století, vzájemně je porovnat a najít jejich společné rysy. Prózy Žalář nejtemnější a Podivné přátelství herce Jesenia byly psány v době, kdy probíhala první světová válka. Přestože v prvně jmenovaném není válka explicitně tematizována, autorským záměrem – s přihlédnutím k reálným událostem tehdejší doby – mohlo být prostřednictvím hlavní postavy poukázat na absurditu chování jedince uzavírajícího se do sebe a zároveň vyjádřit nesouhlas s individualistickým postojem. I když ústřední hrdina v průběhu knihy vyznívá charakterově negativně, přece jen nabízí autor smířlivý konec v podobě Machova působení v úřadu venkovské samosprávy symbolizující užitečnou práci pro ostatní. Naproti tomu druhá část románu Podivné přátelství herce Jesenia se odehrává na pozadí válečného konfliktu, kdy titulní hrdina doslova trpí skutečností, že se nemůže zapojit do válečného boje. To je jeden z důvodů, proč prochází existenciální krizí, pochybuje o smyslu svého života. Kniha končí jeho odchodem do zahraničí, kde se zařazuje mezi členy československé armády. Obě prózy můžeme tedy charakterizovat jako reakci na historické události tehdejší doby a umělecké ztvárnění postavení člověka na pozadí válečného konfliktu. Psychologické prózy Žalář nejtemnější a Podivné přátelství herce Jesenia jsou Jiřím Opelíkem řazeny do spisovatelovy první tvůrčí etapy, kam spadají všechna díla napsaná do roku 1918. Vedle těchto dvou raných próz sem patří rovněž Olbrachtova knižní prvotina O zlých samotářích (1913). Ústřední postavy tohoto Olbrachtova tvůrčího období jsou typem „zlých samotářů“. Zatímco v povídkovém cyklu O zlých samotářích jsou hlavními postavami lidé z okraje společnosti, tuláci, pohybující se na hranici zákona, v následující próze Žalář nejtemnější autor situuje protagonistu do měšťanské společnosti. Postava „zlého samotáře“ by se dala aplikovat i na jednu z hlavních postav románu Podivné přátelství herce Jesenia, a to na Jana Veselého. Veselý je temperamentní a těkavý člověk, který většinu svého života procestoval. Naproti tomu Jiří Jesenius je svým způsobem také samotář, introvert, do příchodu Jana Veselého nemá žádného bližšího přítele, stejně jako komisař Mach z Žaláře nejtemnějšího.

43

Dalším rysem společným pro obě prózy je jejich lokalizace do Prahy. V každém z těchto románů jsou zmíněny konkrétní ulice a náměstí, čtenář dokáže přesně identifikovat bydliště hlavních postav. V Žaláři nejtemnějším bydlí manželé Machovi na Vinohradech, jmenovitě v Korunní ulici číslo 54. U druhého románu je rovněž známo bydliště ústřední postavy, je jím Havlíčkovo náměstí. Přestože kompozice druhého románu není ničím pozoruhodná, mohli bychom na této rovině nalézt více společných rysů. Jedním z nich je předeslání čtenáři osudu hlavní postavy po uzavření děje. Ivan Olbracht tak nečiní až v samotném v závěru, ale předjímá podstatně dříve. Například v Žaláři nejtemnějším prozrazuje osud komisaře Macha, jakožto zaměstnance na úřadu obecního starosty v Čechách, organizátora zemědělských družstev a rádce celého kraje v otázkách venkovské samosprávy. Vše se nabízí na prvních řádcích poslední kapitoly s názvem Sedlák Mach účtuje. Podobně je tomu u Podivného přátelství herce Jesenia, kde vypravěč hned v úvodu představuje Jesenia jako poddůstojníka československého vojska ve Francii, kam se rozhodne odejít až v samotném závěru příběhu. Dalším shodným kompozičním rysem se stává vnitřní příběh, jenž je vložen do základní epické linie. V Žaláři nejtemnějším je to již zmiňovaný příběh tetičky Emy, jíž je věnována celá kapitola. U druhého díla by se o vnitřním příběhu dalo uvažovat v případě vyprávění hraběte Trista, který s Jeseniem vedl rozhovor na Petříně. Hrabě Triste se herci svěřil s neblahou minulostí a s osudy svého rodu. Za podstatný prvek obou textů považujeme rychlý spád stěžejních událostí, jež zásadně ovlivní jednání nejen hlavních postav. Ve stručnosti, která může až kontrastovat se závažností obsahu, se dovídáme o úplném oslepnutí komisaře Macha. Stejně tak je to v případě druhého románu, kdy vypravěč oznamuje vypuknutí první světové války. Za zmínku stojí rovněž Olbrachtův popis ženské postavy. Lze říci, že ani v jednom z románů není žena dostatečně vykreslena. V prvním zmiňovaném víme pouze to, že Jarmila je mladá, krásná dívka z dobré rodiny. Další charakterové vlastnosti si musí čtenář vyvodit sám prostřednictvím jejích promluv a jednání. To je však mnohdy deformováno Machovými úvahami, ve kterých Jarmila vystupuje v negativním světle. V Podivném přátelství herce Jesenia je postava Kláry také nejednoznačná. O Kláře toho kromě fyzického vzhledu mnoho nevíme. Její chování je podmíněno jejím snem stát se operní pěvkyní. Je krotká a plachá, což opět

44

vyvozujeme z jejích promluv a jednání. K Jeseniovi, který je do ní zamilován, se chová se vši úctou, avšak ani tady si nemámě jistotu, zda jde o opětovanou lásku. V neposlední řadě stojí za zmínku aluzivnost obou textů. Žalářem nejtemnějším se Ivan Olbracht zjevně odvolává k osobnosti K. H. Máchy a jeho básni Máj. V Podivném přátelství herce Jesenia autor zase pracoval s dvojnickou látkou, čímž odkazuje na novelu R. L. Stevensona Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Inspirací k takovému tématu mohly být rovněž zveřejněné výsledky psychiatrického výzkumu Sigmunda Freuda.

45

ANOTACE Autor: Lucie Hartmannová Název fakulty a katedry: Filozofická fakulta, Katedra bohemistiky Název bakalářské práce: Psychologické prózy Ivana Olbrachta Vedoucí práce: Doc. Mgr. Erik Gilk, Ph.D. Počet znaků: 91 072 Počet příloh: 0 Počet titulů použité literatury: 26 Klíčová slova: Ivan Olbracht, meziválečná literatura, psychologická próza, dílo Ivana Olbrachta, psychologie postav, motivy, kompozice, dobové hlasy

46

Anotace bakalářské práce: Bakalářská práce Psychologické prózy Ivana Olbrachta se zabývá analýzou románů Žalář nejtemnější a Podivné přátelství herce Jesenia, jež byly publikovány v desátých

letech

20.

století.

Úvodní část

je věnována historii

vzniku

a charakteristice psychologické prózy obecně. Dále jsme vymezili postavení psychologických próz v kontextu celého díla na základě Opelíkova rozřazení Olbrachtovy tvorby. Jádro práce spočívá v analýze jednotlivých románů, přičemž se zaměříme zejména na motivy, postavy, případně na kompozici díla. Naše práce byla obohacena i o psychologický náhled odborníka. V neposlední řadě do našeho zájmu spadají i dobové ohlasy. Závěrečná část práce shrnuje získané poznatky a předkládá společné rysy obou románů.

The bachelor thesis named Psychological proses of Ivan Olbracht dealing with the analysis of the novels Žalář nejtemnější a Podivné přátelství herce Jesenia published in 1810's. The introductory part is based on the history of development and the characteristic of psychological prose in general. The position of psychological proses in general was defined on the base of Opelik's division of Olbracht's work. The main part of the thesis is based on the analysis of individual novels focused on motives, characters and composition of the work. The thesis is also enriched by psychological view of the specialist. Finally, the period reactions are included in the thesis. The final part of the work summarizes obtained pieces of knowledge and it describes common features of both novels.

47

Literatura Primární literatura OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Československý spisovatel, 1973. OLBRACHT, Ivan: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Československý spisovatel, 1982.

Sekundární literatura ADAMOVÁ, Lenka: Ivan Olbracht. Praha: Horizont, 1977. FOŘT, Bohumil: Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. ISBN 978-80-85778-61-8. GINZBURGOVÁ, Lydia: Psychologická próza. Praha: Odeon, 1982. HAVEL, Rudolf – OLBRACHTOVÁ, Jaroslava: Z rodinné korespondence Ivana Olbrachta. Praha: Odeon, 1966. HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… Praha: Torst, 2001. ISBN 80-7215-140-1. HNÍZDO, Vlastislav: Ivan Olbracht. Praha: Melantrich, 1977. KNĚZEK, Libor: O Ivanu Olbrachtovi. Praha: Mladá fronta, 1951. LANTOVÁ, Ludmila: Doslov In Ivan, Olbracht. Podivné přátelství herce Jesenia. 11. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982. LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2008. ISBN 80-7106-308-8. MENCLOVÁ, Věra – VANĚK, Václav a kol.: Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri, 2000. ISBN 80-7277-179-5. MOCNÁ, Dagmar – PETERKA, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. MOHYLA, Otakar: doslov In Ivan Olbracht, Žalář nejtemnější. 9. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 48

MOLDANOVÁ, Dobrava: Psychologický román. In Milan Zeman a kol.: Poetika české meziválečné literatury: Proměny žánrů. Praha: Československý spisovatel, 1987. MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol.: Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria publishing, 1995. ISBN 80-85865-48-3. OPELÍK, Jiří a kol.: Lexikon české literatury. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-2000708-3. PÍŠA, Antonín Matěj: Ivan Olbracht. Praha: Československý spisovatel, 1982. TICHÝ, Martin a kol.: Desátá léta v podobách kritiky. Opava: Slezská univerzita, 2013. ISBN 978-80-7248-933-6. TUREČEK, Dalibor: Ivan Olbracht a Jižní Čechy. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1983. VÁCLAVEK, Bedřich: Česká literatura XX. století. Praha: Československý spisovatel, 1974.

Časopisecké zdroje KREJČÍ, František Václav: Žalář nejtemnější. Právo lidu, č. 355. 25. 12. 2. příl., 1915. NOSEK, Miloslav: Ivan Olbracht ve vývoji české předválečné prózy. Česká literatura, 1960, roč. 8, č. 1. PROCHÁZKA, Arnošt: Žalář nejtemnější. Moderní revue, sv. 30, 1916. VODÁK, Jindřich: Co že jest Žalář nejtemnější. Lidové noviny, 20. 2. 1916. VESELÝ, Antonín: Žalář nejtemnější. Česká revue 9, 1915.

49

50