´ CYNTIA HANDOVÁ
Přeložila Ivana Svobodová Copyright © 2011 by Cynthia Hand Published by arrangement with HarperCollins Children’s Books, a division of HarperCollins Publishers. Jacket photo © 2011 by Howard Huang Translation © Ivana Svobodová, 2012 ISBN 978-80-7447-136-0
Johnovi
1 MÉ POSLÁNÍ Když se to stane poprvé, 6. listopadu, abych byla přesná, probudím se ve dvě ráno a v hlavě mi brní, jako by mi za očima tancovaly miniaturní světlušky. Cítím kouř. Vstanu z postele a projdu náš dům místnost po místnosti, abych se ujistila, že nikde nehoří. Všechno je v pořádku, zbytek rodiny spí, všude panuje klid. Ten pach mi vlastně připomíná spíš kouř z táboráku s jeho pronikavou vůní dřeva. Usoudím, že to je jen jedna z obvyklých šíleností, kterým mám tu čest říkat můj život. Snažím se znovu usnout, ale nejde to, a tak sejdu dolů. A zrovna, když u dřezu piju sklenici vody, octnu se bez varování uprostřed hořícího lesa. Není to jako ve snu. Připadá mi, jako bych tam doopravdy byla. Nezůstanu tam dlouho, nanejvýš takových třicet vteřin, když vtom jsem zpátky v kuchyni s chodidly v kaluži vody, protože mi sklenka vypadla z ruky. Okamžitě letím vzbudit mámu. Posadím se do nohou její postele, snažím se popadnout dech a do toho mamce podrobně líčím každič-
ký detail z mé vize, na který si vzpomenu. Vlastně jich moc není. Jen požár a ten kluk. „Bylo by toho na tebe moc, kdybys odhalila příliš mnoho věcí najednou,“ uklidňuje mě máma. „Proto k tobě bude vize přicházet takhle, kousek po kousku.“ „Tys na tom byla taky tak, když jsi obdržela svoje poslání?“ „Většinou to u nás tak chodí,“ odpoví a chytře se přitom vyhne odpovědi na mou otázku. Nechce mi o svém poslání nic říct. Je to jedno ze zapovězených témat. Dost mě s tím štve, protože jinak jsme si moc blízké. Vždycky jsme si ohromně rozuměly, jenže máma má hromadu tajemství, o kterých se odmítá bavit. „Popiš mi ty stromy v tvé vizi,“ vybídne mě. „Jak vypadaly?“ „Mohly to být borovice. Byly to jehličnany, ne listnáče.“ Zamyšleně přikývne, jako by šlo o důležitou stopu. Já ale nemyslím na stromy. Myslím na toho kluka. „Chtěla bych vidět jeho tvář.“ „Taky že uvidíš.“ „Myslíš, že ho mám ochraňovat?“ Představa, že bych byla jeho zachránkyní, se mi zamlouvá. Všichni potomci andělské krve plní různá poslání – někteří jsou poslové, jiní svědci nebo utěšitelé, další zase zařizují, aby došlo k určité události – ovšem takový strážce, to nezní vůbec špatně. Má to v sobě cosi obzvlášť andělského. „Nemůžu uvěřit, že už máš věk na to, abys obdržela vlastní poslání,“ povzdechne si máma. „Připadám si stará.“ „A copak nejsi?“ To nemůže popřít vzhledem k tomu, že je jí něco přes sto let, i když byste jí nehádali víc než čtyřicet. Zato já si připadám na pohled přesně taková, jaká jsem skutečně: zmatená (i když ne zrovna obyčejná) šest8
náctka, která musí ráno do školy. V tu chvíli mi připadá, že v sobě nemám andělské krve ani kapku. Podívám se na svou krásnou mámu, která je tak plná života, a je mi jasné, že ať už bylo její poslání jakékoli, zhostila se ho s kuráží, humorem a obratností. „Myslíš…“ dodám po chvíli a těžko ze sebe tu otázku soukám, protože nechci, aby si myslela, že jsem úplný zbabělec. „Myslíš, že mě oheň může zabít?“ „Claro.“ „Ne, vážně.“ „Proč se na to ptáš?“ „Já jen, jak jsem tam za ním tak stála, cítila jsem se hrozně smutně. Vůbec nevím proč.“ Máma mě obejme a přitiskne mě k sobě tak pevně, až slyším silný, pravidelný tlukot jejího srdce. „Možná proto jsem tak smutná. Protože mám umřít,“ zašeptám. Mamka mě sevře ještě silněji. „To se stává jen výjimečně,“ odpoví tiše. „Ale stává se to.“ „Však my na to spolu přijdeme.“ Přivine mě ještě blíž a jemně mi odhrne vlasy z obličeje stejně, jak to dělávala, když jsem jako malá měla zlý sen. „Teď by sis měla jít odpočinout.“ Na spánek nemám ani pomyšlení, ale natáhnu se na máminu postel a nechám mamku, aby nás přikryla. Pak mi položí ruku kolem pasu. Hezky hřeje. Dokonce i uprostřed noci z ní sálá teplo, jako kdyby stála na slunci. Vdechnu její vůni: růžová voda a vanilka, parfém staré dámy. Vždycky, když ji cítím, připadám si v bezpečí. Když zavřu oči, mám toho kluka pořád před sebou. Stojí tam. Čeká. Na mě. Přijde mi to důležitější než smutek nebo to, že mě možná potká hrůzostrašná smrt v plamenech. On na mě čeká. 9
Když se probudím, na okno ťuká déšť a roletami proniká tlumené šedé světlo. Mámu zastihnu v kuchyni u sporáku. Právě shrabuje míchaná vajíčka do misky. Už je oblečená a připravená vyrazit do práce jako každý den. Dlouhé kaštanové vlasy má ještě vlhké po sprše. Pobrukuje si a tváří se spokojeně. „Ahoj,“ zahlaholím. Máma se otočí, položí stěrku, přejde po linoleu a krátce mě obejme. Hrdě se na mě usměje jako tenkrát, když jsem ve třetí třídě vyhrála okresní soutěž v hláskování: s pýchou, ale jako by ode mě nic jiného ani nečekala. „Jak se dnes cítíš? Jde to?“ „Jo, jsem v pohodě.“ „Co se děje?“ ozve se ode dveří Jeffrey, můj brácha. Otočíme se k němu. Opírá se o zárubeň, ještě celý rozcuchaný, jak vylezl z postele, zapáchající a nabroušený jako obvykle. Nemůžu o něm tvrdit, že by byl zrovínka ranní ptáče. Zírá na nás jako na zjevení. Tváří se mu mihne náznak strachu, jako by se připravoval na nějakou strašnou zprávu, jako že třeba umřel nějaký náš známý. „Tvá sestra obdržela své poslání.“ Máma se usměje znovu, ale tentokrát už nezáří štěstím. Její úsměv je ostražitý. Jeffrey mě změří pohledem, jako by čekal, že na mém těle odhalí božské znamení. „Mělas vizi?“ „Jo. Viděla jsem lesní požár.“ Zavřu oči a celé se mi to vybaví znova: úbočí kopce hustě porostlé borovicemi, oranžová obloha, kouř valící se kolem. „A nějakého kluka.“ „Jak víš, že to nebyl normální sen?“ „Protože jsem nespala.“ „A co to jako znamená?“ zeptá se. Všechno, co se týká andělů, je pro 10
něj úplně nové. Ještě je ve věku, kdy vám nadpřirozené věci můžou připadat vzrušující a senzační. Docela mu závidím. „Nevím,“ odpovím. „Tohle právě musím zjistit.“ Dva dny nato se má vize vrátí. Zrovna jsem uprostřed koleček, které máme obíhat venku kolem tělocvičny střední školy v Mountain View, když to přijde – jako blesk z čistého nebe. Starý známý svět – Kalifornie, Mountain View, tělocvična – v okamžiku zmizí. Jsem zpátky v lese. Prakticky ten oheň cítím na jazyku. Tentokrát sleduju, jak plameny olizují hřeben hory. A v tu chvíli to málem napálím do jedné z roztleskávaček. „Bacha, mimózo!“ štěkne. Odpotácím se stranou a nechám ji proběhnout. Ztěžka dýchám. Opřu se o tribunu. Snažím se vizi přivolat nazpět, ale je to jako bych se snažila vrátit do snu potom, co jsem jednou definitivně procitla. Je pryč. Sakra. Nikdy předtím mi nikdo mimózo neřekl. Vtipná odvozenina od mimoně. To nevěstí nic dobrého. „Nezastavovat,“ zavolá na mě paní Schwartzová, naše tělocvikářka. „Chceme mít přesný záznam o tom, jak rychle zaběhnete míli. To platilo tobě, Claro.“ Ta musela být v minulém životě vojenský instruktor. „Jestli to nezaběhneš pod deset minut, poběžíš příští týden znova,“ zahuláká. Dám se opět do běhu. Snažím se soustředit na svůj pozemštější úkol. Proženu se další zatáčkou a udržuju rychlé tempo, abych dohnala ztracený čas. Jenže v duchu se zase vrátím ke své vizi. Obrysy stromů. Lesní půda pod mýma nohama pokrytá kameny a jehličím. Kluk, co stojí zády ke mně a sleduje blížící se plameny. Srdce mi znenadání začne bít jako šílené. 11
„Poslední kolo, Claro,“ křikne paní Schwartzová. Ještě přidám. Co tam dělá? uvažuju. Oči mám otevřené, ale vidím jeho obraz stále před sebou, jako bych ho měla vypálený na sítnici. Bude překvapený, až mě uvidí? Hlavou se mi honí hromada otázek, ale všechny přebíjí jedna jediná: Kdo to je? V ten okamžik prolítnu kolem paní Schwartzové. Sprintuju jako divá. „Výborně, Claro!“ zavolá. A asi po chvíli dodá: „To nemůže být pravda.“ Přibrzdím, otočím se a dojdu za ní, abych zjistila, jaký mám čas. „Zvládla jsem to pod deset minut?“ „Stopla jsem tě na pěti čtyřiceti osmi.“ Zní dost vyšokovaně. Podívá se na mě, jako by taky propadla vlastní vizi o tom, jak reprezentuju školu v atletickém týmu. Do háje. Nedávala jsem pozor a přestala se krotit. Máma mě pořádně zpucuje, jestli se to provalí. Pokrčím rameny. „Ty stopky budou pokažené,“ vysvětlím jí. Snažím se, aby to vyznělo nevzrušeně, a doufám, že mi uvěří, i když to znamená běžet ta pitomá kolečka příští týden znovu. „Jo,“ přikývne lehce nepřítomně paní Schwartzová. „Musela jsem je zmáčknout pozdě.“ Když máma v noci dorazí domů, najde mě zhroucenou na pohovce, jak sleduju reprízu Miluji Lucy. „To tedy musí být hodně zlé.“ „Moje záchrana, když nemám po ruce Dotek anděla,“ odpovím sarkasticky. 12
Máma vyloví z papírového sáčku kelímek vanilkové zmrzliny od Bena a Jerryho. Jako by mi četla myšlenky. „Jsi božská,“ pochválím ji. „Ne tak docela.“ Vytasí se s knihou Klíč k určování stromů Severní Ameriky. „Co když stromy z mé vize nejsou v Severní Americe?“ „Někde začít musíme.“ Odneseme knihu na kuchyňský stůl, skloníme se nad ní a začneme spolu pátrat po borovici, která by přesně odpovídala stromům z mé vize. Náhodnému návštěvníkovi by se zdálo, že matka jenom pomáhá dceři s domácím úkolem, ne že jde o dvojku skoro-andělů na stopě poslání z nebes. „To je ona,“ vyhrknu konečně a ukážu na obrázek v knize. Zhoupnu se na židli a jsem na sebe docela pyšná. „Borovice pokroucená.“ „Zahnuté nažloutlé jehličí rostoucí v párech,“ přečte nahlas máma. „Hnědé šišky vejčitého tvaru?“ „Neměla jsem čas si podrobně prohlížet šišky, mami. Prostě má ten správný tvar. Větve vyrůstaly z kmene přesně takhle kus od země. Mám pocit, že to je ona,“ odpovím se lžící zmrzliny u pusy. „Tak dobře.“ Máma se znovu podívá do knihy. „Vypadá to, že borovice pokroucená roste výhradně ve Skalistých horách a na severozápadním pobřeží Spojených států a Kanady. Indiáni její kmeny používali jako nosné tyče při stavbě vigvamů. Proto se jí říká i indiánská borovice. A,“ pokračuje máma, „její šišky prý vyžadují extrémní horko – například při lesním požáru – aby se otevřely a uvolnily semena.“ „Hned si připadám vzdělanější,“ prohodím, přestože při představě stromu, který roste jen na spáleništi, pocítím nervózní mravenčení. Dokonce i ten strom má jakýsi předurčený význam.
13
„Výborně, takže zhruba víme, kde se to stane,“ usoudí máma. „Teď potřebujeme ten výběr zúžit.“ „A co pak?“ Prohlížím si obrázek borovice a najednou si představím její větve v plamenech. „Pak se přestěhujeme.“ „Přestěhujeme? Jako že pryč z Kalifornie?“ „Ano,“ odpoví. Zdá se, že to myslí vážně. „Ale –“ zajíknu se. „Co škola? Co moji kamarádi? Co tvoje práce?“ „Vypadá to, že začneš chodit do nové školy a najdeš si nové kamarády. Já si zase najdu novou práci, anebo zkusím zařídit, abych mohla pracovat z domu.“ „A co Jeffrey?“ Máma se krátce zasměje a zlehka mě poplácá po hlavě, jako by to byla hloupá otázka. „Jeffreyho vezmeme s sebou.“ „No nazdar, ten se samou radostí zblázní,“ povzdechnu si, když si představím Jeffreyho s jeho bandou kámošů a nekonečným sledem baseballových zápasů, řeckořímských zápasů, fotbalových tréninků a kdovíčeho ještě. Jeffrey a já máme každý svůj život. Poprvé mě napadne, že budoucnost bude o dost jiná, než jak jsem si ji představovala. Moje poslání všechno změní. Máma na opačné straně stolu zavře Klíč k určování stromů a vážně se mi zadívá do očí. „Tohle je důležité, Claro,“ řekne mi. „Tvá vize, tvé poslání – proto jsi tady.“ „Já vím. Jenom mě nenapadlo, že se kvůli tomu budem muset odstěhovat.“ Podívám se oknem na dvůr, kde jsem si jako malá hrávala, na svou starou houpačku – máma se nikdy nedostala k tomu, aby ji sundala – na řadu růžových keřů vzadu u plotu, která tam roste, co pamatuju. Za 14
plotem jen matně rozeznávám mlhavý obrys vzdálených hor, které odjakživa tvořily hranici mého světa. Slyším dunění vlaku přejíždějícího přes Shoreline Boulevard, a když nastražím uši, zachytím ozvěnu hudby ze zábavního parku Great America dvě míle odsud. Připadá mi neskutečné, že bych někdy mohla tohle místo opustit. Máma s porozuměním lehce zvedne koutky úst. „To sis myslela, že bys mohla jednoduše někam odletět na víkend, splnit tam své poslání a vrátit se sem?“ „Jo, tak trochu.“ Rozpačitě odvrátím pohled. „Kdy to řekneš Jeffreymu?“ „Myslím, že to počká, dokud nezjistíme, kam se vlastně stěhujeme.“ „Můžu být u toho, až mu to povíš? Vezmu si k tomu popcorn.“ „Jeffreyho čas taky jednou přijde,“ poznamená máma a v jejích očích zachytím skrytý smutek jako vždycky, když má pocit, že příliš rychle dospíváme. „Až obdrží své poslání, budeš se tomu pro změnu muset přizpůsobit ty.“ „A zas se budem stěhovat?“ „Půjdeme tam, kam nás zavede jeho poslání.“ „To je šílený,“ zavrtím hlavou. „Celý je to šílený. Chápeš to?“ „Cesty boží jsou nevyzpytatelné, Claro.“ Uchopí mou lžíci a vyloví z kelímku pořádný kopec zmrzliny. Zazubí se na mě a v tu ránu mám před očima znovu svou rošťáckou, hravou mamku. „A naše taky.“ Během dalších pár týdnů se má vize vrací co dva tři dny. Nic netuším, hledím si svého a najednou bum ho – a ocitnu se uprostřed scény jako vystřižené z plakátu o zodpovědném kempování. Začínám si zvykat, že vize přichází nečekaně: když jdu do školy, když jsem ve sprše nebo na obědě. Jindy je to jen pocit bez samotné vize, kdy cítím žár a vdechuju kouř. 15
Moje kamarádky si toho pochopitelně všimnou. Vysloužím si novou, ne právě lichotivou přezdívku: Strážkyně, jako Strážkyně majáku. A neujde to ani učitelům. Svou práci ale odvádím, takže mě moc nepucují, když si na hodině zuřivě píšu do deníku něco, co rozhodně nebudou poznámky. Kdybyste před pár lety nahlédli do mého deníku, chlupatého růžového zápisníčku, který jsem měla ve dvanácti, s Hello Kitty na přebalu, uzamčeného nanicovatým zlatým klíčkem, co jsem nosila na řetízku na krku, abych svá tajemství ochránila před Jeffreyho slídivýma očima, našli byste tam výlevy naprosto normální holky. Je plný kresbiček květin a princezen, zápisků o škole a počasí, filmech, co se mi líbily, muzice, na kterou jsem tancovala, o mých snech, jak si jednou zahraju Cukrovou vílu v Louskáčkovi, nebo o tom, jak za mnou Jeremy Morfia poslal jednoho z kamarádů, aby se mě zeptal, jestli s ním chci chodit, a jasně že dostal košem, protože která holka by chtěla randit s klukem, co nemá dost kuráže, aby se ji zeptal přímo? Tenhle deníček vystřídal andělský deník, který jsem si začala psát, když mi bylo čtrnáct. Spirálový zápisník v barvě půlnoční modři s obrázkem anděla, pokojné ženy, která svými rudými vlasy a zlatými křídly mi zvláštně připomíná mamku. Stojí na stříbrném srpku měsíce obklopeném hvězdami a z hlavy jí vyzařují paprsky světla. Sem si zapisuju všechno, co mi máma pověděla o andělech a lidech andělské krve, každičký fakt i dohad, který jsem z ní dokázala vymámit. Taky si do něj zaznamenávám svoje pokusy. Jako třeba tenkrát, když jsem se nožem řízla do předloktí, abych zjistila, jestli budu krvácet (taky že jo, a pořádně ), a pečlivě jsem si poznačila, jak dlouho trvalo, než se rána zahojila (Chtělo to zhruba 24 hodin od momentu, kdy jsem se řízla, než tenká růžová čárka na mé kůži dočista zmizela.), nebo jak jsem jednou na nějakého pána na sanfranciském letišti spustila ve svahilštině. (Dokážete si před16
stavit, jak jsme z toho byli oba na větvi.) Nebo jak jsem zvládla pětadvacet grand jetés tam a zpátky na parketu v baletním studiu, bez zadýchání. Po tomhle mě máma začala se vší vážností poučovat, že se mám krotit, aspoň na veřejnosti. Právě tehdy jsem začala poznávat sama sebe, ne jen jako holku, ale jako dítě andělské krve, jako nadpřirozenou bytost. Teď můj deník (obyčejný, černý od Moleskin) slouží jen a pouze mému poslání. Je plný kreseb, poznámek a podrobností spojených s vizí, zvlášť těch, jež se týkají toho záhadného kluka. Je neustále přítomný ve skrytu mé mysli – až na ty zmatené momenty, kdy znenadání zaujme střed jeviště a zastíní všechno ostatní. Začínám ho blíž poznávat prostřednictvím jeho obrazu v mé paměti. Pamatuju si sklon jeho širokých ramen, stylově rozcuchané vlasy, tmavé, pískově hnědé, dost dlouhé na to, aby mu spadaly přes uši a vzadu mu přejížděly po límci. Ruce má schované v kapsách černé bundy, která je, jak si všimnu, malinko chundelatá, možná flísová. Pokaždé přenáší váhu lehce na stranu, jako by se chystal odejít. Vypadá štíhlý, ale přitom silný. Když se začne otáčet, zahlédnu nejasně obrys jeho tváře. Pokaždé se mi přitom rozbuší srdce a zatají se mi dech. Co si asi o mně bude myslet? říkám si. Chci na něj udělat velkolepý dojem. Až se mu v lese zjevím, až se konečně otočí a uvidí mě tam stát, chtěla bych se své andělské úlohy zhostit se ctí. Chci být celá zářivá a vzdušná jako máma. Vím, že jsem docela k světu. Děti andělů bývají pohledné. Mám zdravou pokožku. Moje rty jsou od přírody růžové, takže si bohatě vystačím jen s leskem na rty. Mám moc pěkná kolena, aspoň to teda tvrdí ostatní. Jenže jsem příliš vytáhlá a hubená, ne jako supermodelka, spíš jako čáp, samá ruka samá noha. A moje oči, které podle světla mívají někdy šedou barvu bouřkového mraku a jindy ocelově chladný odstín, se zdají být na můj obličej moc velké. 17
Mou největší předností jsou vlasy. Dlouhé a vlnité, zářivě blond s nazrzlým leskem, které za mnou při chůzi vlají jako závoj. Problém je, že jsou příšerně nepoddajné. Mám je všude: zachycené v zipu, ve dveřích auta anebo na jídle. Když si je svážu do ohonu nebo do copu, není mi to nic platné. Jako by vedly svůj vlastní život a nehodlaly se mi nijak podřizovat. Chvíli poté, co je jakžtakž zkrotím, mi začnou padat do tváře pramínky a během hodiny se všechny vysmeknou ze sevření gumičky. Slovo nezkrotné v jejich případě získává úplně nový rozměr. S mým štěstím toho kluka v lese nestihnu zachránit jednoduše proto, že se mi míli od něj zamotají vlasy do nějaké větve. „Claro, zvoní ti telefon!“ zahuláká na mě z kuchyně máma. Poplašeně vyskočím. Přede mnou na psacím stole leží můj deník. Na jedné stránce je nákres hlavy toho kluka z lesa, jeho krk, rozcuchané vlasy, letmý náčrt tváře a řas. Nepamatuju si, že bych ho kreslila. „Joo!“ křiknu. Zavřu deník a zastrčím ho pod sešit do algebry. Pak upaluju dolů, kde to voní jako v pekařství. Zítra je Díkuvzdání a máma peče koláče. Oblékla se na to jako správná hospodyňka z padesátých let do zástěry a je zaprášená od mouky. (Tu zástěru má vážně od padesátých let, i když, jak nás ujišťuje, nebyla tehdy žádná domácí puťka.) Podá mi telefon. „Volá táta.“ Zvednu obočí v tiché otázce. „Nevím,“ odpoví máma. Předá mi telefon, pak se otočí a diskrétně odejde. „Ahoj tati,“ řeknu do telefonu. „Ahoj.“ Odmlčí se. Tři slova rozhovoru a jemu už došla témata. „Takže co se děje?“ 18
Chvilku nic neříká. Povzdechnu si. Celé roky jsem si připravovala řeč o tom, jak mě naštvalo, že mámu nechal. Byly mi tři, když se rozešli. Nepamatuju si, že by se někdy hádali. Jediné, co si z doby, kdy byli spolu, pamatuju, jsou kratičké výjevy. Oslava narozenin. Odpoledne na pláži. Táta, jak stojí u umyvadla a holí se. A pak hrozná vzpomínka na den, kdy odešel. Stojím na příjezdové cestě s mámou, která si na boku přidržuje Jeffreyho a zničeně pláče, když tátovo auto odjíždí. Nedokážu mu to odpustit. Nedokážu mu odpustit spoustu věcí. To, že se odstěhoval na opačný konec Států, aby byl pryč od nás. To, že mi málokdy zavolá. To, že když už se jednou ozve, nikdy neví, co říct, ale ze všeho nejvíc mu nemůžu zapomenout to, jak máminou tváří prokmitne nešťastný výraz pokaždé, když zaslechne jeho jméno. Máma se mnou o tom, co se mezi nimi stalo, nechce mluvit o nic víc, než se jí chce probírat její poslání. Jenže já vím svoje: Máma je tak dokonalá žena, jak jen je v tomhle světě možné. Koneckonců je z poloviny anděl, i když o tom táta neví. Je krásná, chytrá a je s ní legrace. Je prostě kouzelná. A on ji opustil. Opustil tohle všechno. Co se mě týče, je pěkný blázen. Konečně promluví: „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku.“ „Proč bych neměla být?“ Odkašle si. „Chci říct, že dospívání není žádný med. Škola. Kluci.“ Tak teď se rozhovor změnil z neobvyklého na pořádně divný. „Jo,“ odpovím. „No, žádný med to není.“ „Máma říká, že máš dobré známky.“ „Mluvil jsi s mámou?“ Další pauza. „Jak jde život ve Velkém jablku?“ zeptám se ho, abych odvedla řeč jinam. 19
