Přeložila: IVANA ČEJKOVÁ
Adele Ashworth: Ukradené srdce Vydání první Copyright © 1999 by Adele Budnick Published by arrangement with William Morrow, an Imprint of HarperCollins Publishers. All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1923. publikaci Přeloženo z anglického originálu Stolen Charms vydaného nakladatelstvím Avon Books (USA) v roce 2013 Český překlad © 2015 Ivana Čejková Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Ilustrace na přebalu © 2015 Jon Paul Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0097-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0098-6 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015
Adele Ashworth
Ukradené srdce
Poděkování Tuto knihu věnuji své báječné tchyni Mary Ann Townsendové, jež je mou fanynkou, podporovatelkou a samozvanou kritičkou. Dík patří majitelům a zaměstnancům holičství Mr. Marvin’s Barber shop v Port Charlotte na Floridě. Díky, díky, díky. A samozřejmě nemůžu opomenout poděkovat milovanému Ronovi, Adrewovi a Caroline.
Prolog Anglie, 1842 „Smaragdy.“ Dívka, kterou držel v náručí, zamrkala. „Promiňte?“ „Říkal jsem, slečno Haislettová, že v tomhle tanečním sále, ve světle tisíců svíček září vaše oči jako vzácné smaragdy.“ Usmál se. Dívka nervózně polkla a upřeně se na něj dívala. Sytý a hluboký hlas jako by se s ní mazlil. Najednou byla nesmělá, vyplašená… A tenhle pocit slečna Natalie Haislettová ze Sherbornu v přítomnosti jiných mužů nikdy nemívala. „Díky,“ zašeptala, sklopila zrak a soustředěně studovala knoflíčky ze slonoviny na jeho košili. Usmíval se dál, nic neříkal a zkušeně se s ní otáčel v rytmu valčíku. Natalie netušila, proč je najednou tak neklidná. Vždyť tohle je obyčejný maškarní bál, jaký Nataliin otec pořádá každoročně. A tenhle muž je jedním z pozvaných hostů, jenž ji požádal o tanec. Zahlédla ho již dříve na několika společenských akcích, ale nikdy spolu nemluvili. Zdálo se, že tentokrát jí věnuje zvláštní pozornost. Zájem takovéhoto přitažlivého muže přítomným ženám vyrážel dech a každá druhá jí ho záviděla. „Přál bych si vás vidět bez masky.“ Jeho vyrovnaný chraplavý hlas ji polekal. Podívala se mu znovu do očí. Připadal jí neuvěřitelně krásný – husté černé vlasy lemovaly obličej, z něhož zářily uhrančivé šedomodré oči, tělo měl štíhlé a pevné. „Přála bych si to samé,“ zašeptala po chvíli. Opatrně se rozhlédla kolem, naklonila se k němu a dodala: „Setkáme se vzadu v květinové zahradě. Pod jižním balkonem, přesně za patnáct minut.“ Oči za černou saténovou škraboškou se přimhouřily. „Myslíte to vážně, Natalie?“ Když z jeho úst uslyšela své křestní jméno – aniž mu dovolila ji takhle oslovovat –, vyvedlo ji to z míry a uvědomila si, do jaké ošemetné situace se svou nerozvážností dostala. „Jen… jen jsem myslela, že bychom si mohli promluvit někde v soukromí.“ „Jistě.“ Upřeně se jí díval do obličeje napůl schovaného za škraboškou, až Natalie pocítila nad svým chováním rozpaky. Pak se sklonil a zašeptal jí do ucha: „Těším se, až si spolu… popovídáme.“ Zachvěla se, když ji jeho horký dech zašimral na tváři. Valčík najednou skončil, muž se sklonil a lehce otřel rty o hřbet Nataliiny ruky. Pak se otočil a odešel.
6/30
Natalie ještě chvíli pozorovala, jak mizí mezi ostatními smějícími se hosty, a snažila se ze sebe setřást pocity, které v ní vyvolal. Neměla ho žádat, aby se s ní sešel v zahradě o samotě, bez gardedámy. Věděla to, ale cosi ji nutilo, aby to udělala. Musí se s ním sejít. Přitahovalo ji to k němu. Pomalu se vydala do zadní části tanečního sálu, každou chvíli se zastavila, aby si popovídala s hosty. Trvalo jí skoro celých patnáct minut, než se dostala k balkonu. Nepozorovaně vyklouzla ven a seběhla po schodech do zahrady. Chladný noční vzduch se jí otřel o kůži, ale myšlenky plné obav a očekávání ji vnitřně hřály. Opatrně se rozhlížela, našlapovala na špičky doufajíc, že ji nikdo neuslyší a nezahlédne. Matka by bezpochyby umřela hanbou, kdyby věděla, kam Natalie šla a co hodlá udělat. Uvědomila si, že se nemůže zdržet dlouho, aniž by si někdo v sále všiml, že zmizela. „Byl jsem přesvědčený, že nepřijdete.“ Rychle se otočila za hlasem přicházejícím ze stínu kousek od ní. „Zdá se,“ pokračoval a přistoupil k ní, „že v tenhle krásný podzimní večer nikdo jiný po procházce venku netouží. Vypadá to, že jsme tu sami.“ „Ano,“ špitla Natalie. Tep se jí zrychlil vzrušením. Muž si sundal masku a jediné, co v mdlém měsíčním svitu v jeho obličeji zahlédla, byl hloubavý, nic neříkající pohled. „Sundejte si ji.“ „Prosím?“ „Tu masku, Natalie. Chtěl jsem vidět váš obličej, nevzpomínáte si?“ Postavil se přímo před ni, ale protože se dívala do měsíce, neviděla z jeho obličeje vůbec nic. Vnímala teplo jeho těla, jeho pronikavý pohled ji propaloval… nemohla se ani pohnout. Pomalu zvedla ruce a v týlu si rozvázala škrabošku. Stydlivě sklopila zrak, bála se pohlédnout mu do obličeje. Ale donutil ji k tomu – chytil ji prsty za bradu a zvedl jí hlavu. Najednou bylo naprosté ticho, muž ji soustředěně pozoroval. Natalii bušilo srdce, jako by se kolem nich rozpoutala bouře. „Jste krásná…,“ zašeptal. Když jí přejel palcem po rtech, rozklepala se jí kolena. Zavřela oči, zaklonila hlavu, škraboška jí vypadla z ruky a bez povšimnutí zůstala ležet na zemi. Natalie nevěděla, co udělat nebo říct, ale než se stačila rozmyslet, přitáhl si ji k sobě a vzápětí ucítila na svých rtech jeho horká ústa. Nečekala, že ji políbí. Nebo snad ano? Možná že právě po tomhle toužila od chvíle, kdy ho před pár měsíci poprvé uviděla. Přitahovalo ji jeho mužné tělo, síla, která z něj vyzařovala. Jazykem škádlil její rty, dožadoval se tepla jejích úst… Bože, chutnal tak opojně. Jeho rty byly horké, zvoucí k vášnivému polibku, tak dychtivé. Bylo to mnohem krásnější, než si kdy představovala.
7/30
Natalie se k němu přitiskla a prohloubila polibek. Stoupla si na špičky, objala ho kolem krku a prsty se mu probírala vlasy. Spokojeně si povzdechla a tělem jí projelo vzrušení, jaké nikdy předtím nepoznala. Muž jí položil dlaň na zadeček a přitáhl si ji pevně k sobě. Druhou rukou ji pohladil po tváři a sjel až na hrdlo, které laskal svými prsty. Natalie si uvědomovala narůstající vášeň mezi nimi, ale nebyla schopná ji zastavit. Ještě ne. Netoužila po ničem jiném než stát v měsíčním světle, obklopená vůní květů a zůstat s ním navěky – líbat ho, dotýkat se ho, cítit jeho teplé tělo. Pocity, které se v ní probouzely, ji fascinovaly a každá hlodavá myšlenka, že tu s ním vůbec nemá být, se jí vypařila z hlavy, když jeho jazyk prozkoumával její ústa a vyvolával v ní mučivé potěšení. Slyšela vlastní vzdechy, když bez varování sjel rukou níž a palcem se dotkl hrotu ňadra. Jemně si s ním pohrával, laskal ho a škádlil, dokud přes tenkou látku florentinského hedvábí neucítil jeho reakci. Natalie povzbuzena jeho chováním se k němu přitiskla boky a lehce se o něj otřela břichem. Probudila tím v něm hladovost, vášeň… pevně uchopil ňadro do dlaně, druhou rukou ji stále držel za zadeček a bez varování jí začal pomalu vykasávat sukni. Zkušeně se dotkl jejího nahého stehna a Natalie – ať už nejistotou, nebo instinktivně – ztuhla. Vycítil to, ale dál ji líbal a hladil. „Co to děláte?“ zamumlala a zvrátila hlavu. „Oba dva o tomhle sníme už celé týdny,“ odpověděl chraplavě a jeho rty se pohybovaly přes bradu až na hrdlo. Sklonil se a políbil ji na ňadra těsně nad lemem šatů. Zavřela oči a poddala se svůdným pocitům, jež v ní vyvolával. Dokud neucítila, že rukou zajel až příliš vysoko a dotkl se citlivého místa mezi stehny. „Ne.“ Zalapala po dechu, zahanbeně ho odstrčila a pocítila bodnutí viny. Pomalu vytáhl ruku a podíval se jí do očí. Dýchal zrychleně a těžce. I když věděla, že ho to k ní přitahuje stejně jako ji k němu, z jeho pohledu v bledém měsíčním svitu nic nevyčetla. Chvíli stáli tiše, než chladným nočním vzduchem zazněl jeho hluboký hlas. „Proč jste chtěla, abychom se zde setkali, slečno Haislettová?“ Natalii se vypařily všechny myšlenky z hlavy, zajíkavě se nadechla a tělo se jí třáslo. „Já… chtěla jsem si jen popovídat.“ Muž si ji prohlížel a po chvíli se zhluboka nadechl. „Vy jste to ještě nikdy nedělala, že?“ Natalie se chytila za lokty, jako by tím chtěla chránit své srdce, avšak neustoupila a neodtrhla od něj zrak. „Už jsem se líbala, jestli máte tohle na mysli, ale –“ „Ale co?“ Sklopila oči a studovala modré saténové střevíčky, jako by na nich hledala nějakou chybu. „Ale byl to jen polibek na tvář a trval pouhé tři vteřiny.“
8/30
Na chvíli si pomyslela, že muž před ní vyprskne smíchy. Místo toho si stoupl před ni a rukou jí zvedl bradu. Natalie zavřela oči, aby se na něj nemusela dívat, neboť se nesmírně styděla. „Podívejte se na mě,“ pronesl hlubokým podmanivým hlasem. Zhluboka se nadechla a otevřela oči. „Promiňte,“ zašeptala. „Opravdu jsem nemyslela –“ „Kolik vám je?“ Odmlčela se, jako by přemýšlela, co mu má odpovědět. Upřímnost zvítězila. „Sedmnáct… vlastně za měsíc mi bude osmnáct.“ „Chápu…“ Hladil ji palcem po bradě a Natalie znovu zavřela oči, aby si vychutnala jeho něžný dotyk. Přitáhl si ji k sobě do náruče, jednou rukou ji hladil po hlavě a prsty druhé ruky lehce přejížděl kolem páteře. Natalie slyšela pravidelný tlukot jeho srdce, cítila jeho horký dech a věděla, že je ztracená. Bylo tak krásné být v jeho náručí, nechat se konejšit a přijímat to – jak sám řekl –, o čem dlouhé týdny snila. „Chtěla jste si jen popovídat,“ pronesl zamyšleně. „Myslím, že v hloubi duše jsem toužila, abyste mě políbil,“ připustila rozpačitě a přitiskla se ještě víc k jeho hrudi. „Líbí se mi, jak mě líbáte.“ Muž tiše zamručel a zakroutil hlavou. „Jste nepochybně ta nejsladší žena, na kterou jsem kdy narazil, slečno Natalie Haislettová.“ Zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. „Líbilo se vám to?“ Ostře se na ni zadíval. „Myslíte líbání s vámi?“ Natalie přikývla. „Líbilo se mi to mnohem víc, než by mělo.“ Tělem se jí rozlil hřejivý pocit. „Myslíte, že bychom se ještě mohli políbit?“ Muž ztuhl a zadíval se do potemnělé zahrady. „To by asi nebyl dobrý nápad.“ Rozpačitě se mu podívala na hruď. „O čem jste si se mnou chtěla povídat, když jste mě sem vylákala?“ Natalie nebyla z těch, které dokázaly své pocity umně skrývat. Vždycky šla raději s pravdou ven. I teď se přiznala: „Jste ten nejkrásnější muž, kterého jsem potkala a…“ Tváře jí zčervenaly. Snažila se vymanit z jeho sevření, ale nedovolil jí to. „A co, Natalie?“ Hlas měl hluboký a sametový, její jméno z jeho úst znělo až příliš důvěrně. Natalie se už dál nemohla držet zpátky. „Když vám to teď řeknu, nebudete se smát?“ „Ne. Ledaže by to bylo něco legračního.“ Odhodlaně si povzdechla, zavřela oči a vystavila obličej měsíčnímu svitu. „Myslím, že vás miluju.“ Muž nic neříkal. Ani se nerozesmál, ani ji nepustil z objetí. Natalie si v duchu oddechla. Ale otevřít oči se neodvážila. Aspoň do té doby, než něco řekne.
9/30
Neslyšela nic jiného než vzdálenou hudbu a smích z tanečního sálu. Pak ucítila, jak se jeho rty lehce otřely o její, jemně a něžně, žádný vášnivý polibek. Chtěla od něj víc. Jakmile si uvědomil, že mu na jeho polibek odpovídá, odtáhl se. „Měla byste se raději vrátit do sálu, než vás začne někdo hledat,“ zašeptal jí do ucha. Natalie nevěděla, co si o tom má myslet. Srdce jí naplnil smutek. Odtáhla se od něj, nebránil jí. Podívala se mu do tváře, pak rychle sebrala ze země škrabošku, otočila se a utekla do zahrady.
Kapitola první Londýn, 1847 „Smaragdy.“ „Smaragdy?“ zopakoval překvapeně. „Vzácné a nesmírně cenné zelené kamínky.“ Jonathan William Rayburn Drake, druhorozený syn zesnulého hraběte z Beckfordu, si povzdychl a opřel se v měkkém temně červeném koženém křesle ve stylu Ludvíka XIII. Zkoumavě si hosta prohlížel. Krádež vzácných smaragdů mu vrtala hlavou. „Jakou měly cenu?“ zeptal se opatrně. Sir Guy Phillips, blonďák středního věku, který nebyl ničím pozoruhodný, se poškrábal na bradce a pokrčil rameny. „Nedokážu teď jejich cenu odhadnout.“ „No, tak pokračujte.“ Phillips se zamyslel a pak váhavě začal: „Původně patřily vévodovi z Westridge, který je někdy kolem roku 1720 zakoupil od jednoho z Habsburků, snad přímo od Karla VI. Vévoda je poté věnoval jako svatební dar své ženě Elizabeth. Vévodkyně je přechovávala ve své klenotnici bezmála šedesát let – až do své smrti v zimě 1781. Westridgeovi měli jedno dítě, ale chlapec byl neduživý a v roce 1740 zemřel ve věku dvanácti let. Takže vévoda neměl nikoho, komu by svůj majetek předal. Vévodkyně Elizabeth, která zemřela patnáct let po manželovi, prý odkázala osobní majetek své neprovdané sestřenici Matildě, jež shodou okolností byla velmi vzdálenou příbuznou krále Jiřího.“ Phillips si uhladil nákrčník bílé hedvábné košile, postavil se se sklenkou brandy v ruce a začal přecházet po místnosti. „V podstatě nikdo nevěděl, kde jsou šperky schované. Neví se dokonce ani to, kdo se stal jejich majitelem, když Matilda v devadesáti dvou letech zemřela. Ale říká se, že je král dostal ještě předtím, než roku 1811 ustanovil svého rozmařilého syna princem regentem. Princátko smaragdy zdědilo, a když se stalo roku 1820 králem, použilo je na splacení svých obrovských dluhů. Nový král Jiří je prodal vévodovi z Newarku za anonymní – prý nekřesťansky vysokou – částku. Ve vlastnictví vévody z Newarku pak smaragdy zůstaly více než pětadvacet let a byly bezpečně uloženy v trezoru v jeho sídle. Až do doby před třemi měsíci, kdy jeho žena zjistila, že tam nejsou –“ „Pak je tedy musel ukrást nějaký profesionál,“ přerušil ho Jonathan a zvedl sklenku ke rtům. Sir Guy se zastavil a podíval se na hraběte. „Máme důvod se domnívat, že smaragdy jsou teď někde ve Francii. Jejich krádež byla naplánovaná dlouhé měsíce
11/30
dopředu a prsty v ní mají vysoce postavení úředníci, kteří chtějí svrhnout současnou francouzskou vládu.“ Jonathan se zabořil v křesle a tiše hvízdl. „Jako kdybych netušil, že do toho budou zapletení Francouzi.“ Blonďák se zasmál. „Ti mají prsty skoro ve všem.“ „Pokračujte,“ vyzval ho Jonathan. Phillips si povzdychl. „Spekuluje se, že se smaragdy dostaly do rukou francouzských legitimistů, kteří by moc rádi viděli zpátky na trůnu Jindřicha.“1 Zakroutil hlavou a výraz v obličeji zvážněl. „Dvůr Ludvíka Filipa se rozpadá, Jonny. Celá země potřebuje stabilitu. Legitimisté chtějí Jindřicha a nespokojení lidé mluví o další revoluci…“ 1 Pro pochopení souvislosti je nutné si přiblížit tehdejší francouzské reálie. Po pádu Napoleonova císařství (1815) se vítězní spojenci (Rakousko, Prusko, Rusko a Spojené království) snažili obnovit starou monarchii. Ale již v roce 1830 se politická situace ve Francii znovu vyhrotila a vyústila v tzv. červencovou revoluci. V ní byl velmi neoblíbený král Karel X. donucený abdikovat ve prospěch svého syna Ludvíka (Ludvík XIX.), ten se však po dvaceti minutách musel vzdát trůnu ve prospěch svého desetiletého synovce Jindřicha, hraběte z Chambordu a vévody z Bordeaux (Jindřich V.). Až potud všichni panovníci pocházeli z královské linie Bourbonů. Poslanecká sněmovna však nástupnictví mladého hraběte nepotvrdila a na trůn se tak dostává Ludvík Filip III. z vedlejší linie bourbon-orléanské. Od toho okamžiku se datuje rozdělení francouzských monarchistů na legitimisty, uznávající nárok na trůn pro Jindřicha V. po legitimní královské linii Bourbonů, a orléanisty, uznávající za právoplatného panovníka Ludvíka Filipa z linie bourbon-orléanské, který byl v té době na trůnu. Již o rok později (vzhledem k době, v níž se odehrává děj knihy) ale bude svržen i Ludvík Filip. A dějiny Francie jako království navždy skončí. Poznámka redakce.
Po chvilce ticha se Jonathan zamyšleně zeptal: „Proč by ale ty smaragdy kradli? Tedy když pomineme fakt, že mají nesmírnou cenu. Ať je ukradl kdokoliv, vystavil se velkému riziku už jen tím, že přijel do Anglie.“ Starší muž odfrkl a znovu začal rázovat po místnosti. „Protože – a to je jen moje domněnka – ti, co mají prsty v jejich zmizení, jsou přesvědčeni, že smaragdy patří francouzskému lidu. Omluvitelná krádež…“ „Omluvitelná?“ Sir Guy poklepal prsty na sklenici. „Legitimisté se zjevně domnívají, že smaragdy nebyly od Habsburků odkoupeny, ale byly protiprávně zkonfiskované. Tedy ukradené. Jsou přesvědčeni, že smaragdy nikdy Anglii nepatřily, ale že přešly z dědictví Karla na Marii Terezii, která je později darovala dceři Marii-Antoinette. A po její politováníhodné smrti se staly majetkem francouzského lidu.“ „Jak typické pro Francii.“ „Ano, naprosto.“ Jonathan vypil obsah sklenky a postavil ji na stolek vedle křesla. Pohodlně si natáhl nohy před sebe. „Usuzuju, že jste nedávno dostal čerstvé zprávy o tom, kde ten náhrdelník je.“ Phillips přikývl, došel k baru a nalil si další sklenku brandy.
12/30
„Asi před čtrnácti dny jeden z našich kontaktů v Paříži navštívil ples, jehož jediným cílem bylo získat peníze pro legitimisty. Tenhle náš člověk zaslechl neobvykle otevřený rozhovor týkající se klenotů, které byly nedávno ukradeny přímo ‚pod nosem těm zatraceným Angličanům‘. Trochu se pak vyptával a dozvěděl se, že smaragdy jsou bezpečně uložené v Marseille do doby, než bude možné svrhnout Ludvíka Filipa.“ Phillips se vrátil ke svému křeslu, položil sklenku na stolek a sáhl do kapsy košile, aby vyndal malý papírek. Podal ho Jonathanovi. „Je mi líto vévody z Newarku a jeho krásné ženy, která kvůli francouzským zlodějům přišla o tak nádherný náhrdelník,“ pokračoval zasmušile. „Ale důvod, proč vás posílám do Francie, abyste riskoval život, Jonny, je jiný. Pokud to půjde, potřebujeme, abyste pomohl Ludvíku Filipovi udržet vládu. Jestliže legitimisté vytáhnou smaragdy a prodají je, dostanou se k obrovské sumě peněz, které použijí ve prospěch svého cíle. Nepotřebujeme teď další válku, aby naši muži umírali kvůli nadutosti a aroganci Francouzů.“ Jonathan se podíval na papír. Písmo bylo úhledné. Madeleine DuMaisová, 5 Rue de la Fleur. 27. června, v deset dopoledne. Sir Guy rychle dopil druhou sklenku brandy, odložil ji na stolek a zamířil ke dveřím, aby si vzal svrchník. „Domnívám se, že slečnu DuMaisovou už znáte.“ „Jednou jsem se s ní setkal.“ „Fajn. Bude pro vás mít všechno připravené a řekne vám, co dál. Kdy můžete odjet?“ Jonathan vstal a protřel si unavené oči. „Předpokládám, že bych mohl odplout v pátek. To by mi mělo stačit na to, abych schůzku stihl.“ „Dejte mi vědět.“ Phillips otevřel dveře, ale ještě se k Jonathanovi otočil. „Doufám, že chápete, že vzhledem k vašemu nenadálému odjezdu do Francie zmeškáte ples lady Carlisleové?“ Každoroční společenský ples lady Sibyl Carlisleové byl nejobávanější událostí sezony, zvlášť pro svobodné pány. Považovala totiž ples za nejlepší způsob, jak najít pro své čtyři obtloustlé a panovačné dcery manžely. Takže mít dobrou výmluvu proč se nezúčastnit bylo požehnání. Jonathan se ušklíbl. „Bohužel nešťastné načasování mého odjezdu. Musíte lady Carlisleové a jejím rozkošným dceruškám vyřídit mé nejsrdečnější pozdravy.“ Phillips otráveně zavrtěl hlavou. „Máte pravdu. Letos bych se měl na tomto plese aspoň ukázat. Když nic jiného, na dobrém jídle a pití lady rozhodně nešetří.“ „To budu muset oželet, připouštím.“ „Když už mluvíme o dobrém jídle,“ dodal ještě Phillips, „večeře byla vynikající. Řekněte Gertě, že tentokrát se jí pečeně obzvlášť vyvedla.“ „Určitě ji potěší, až zjistí, že jste ji snědl do posledního sousta.“
13/30
Phillips kývl na pozdrav, otočil se, vyšel ze dveří a zmizel v mlhavé noci. Jonathan ještě několik minut stál ve dveřích, vdechoval vlhký noční vzduch, dokud mu chladem nenaskočila husí kůže. Zavřel dveře, ale zástrčku nechal otevřenou. Čekal na Marissu, která by se tu měla každou chvíli objevit, aby spolu strávili noc a trochu se pobavili. Byla jedinou z milenek, jež kdy měl, která dávala přednost navštěvovat džentlmeny u nich doma. Samozřejmě za předpokladu, že dotyčný džentlmen nebyl ženatý. Naštěstí tohle se Jonathana netýkalo – nemusel nic skrývat před všetečnou manželkou, protože ji neměl, a jestli si Marissa chtěla užít milostné hrátky v jeho posteli, proč ne. Dnes byl však netrpělivý a na její návštěvu se netěšil. Až donedávna si její návštěvy užíval a Marissa dokázala jeho potřeby dokonale uspokojit, ale poslední dobou – i když si to nerad připouštěl – ho už unavovala. Byla to neobyčejně krásná a zkušená žena, která uměla své tělo velmi dobře prodat. Jenže Jonathan začal toužit po něčem jiném – uvědomoval si, že chce od života i od ženy mnohem víc. Marissa byla milenkou každého, kdo jí dával spoustu krásných cetek… a Jonathan byl v tomhle ohledu opravdu štědrý. Oceňoval ji, že v tom, co dělá, je opravdu dobrá. A v tom byl právě problém, najednou mu to nestačilo. Poprvé v životě cítil, že touží dostat od ženy víc než pouhý sex. Trhnutím si uvolnil nákrčník a vrátil se zpátky do pracovny. Sebral poloprázdnou láhev brandy a sklenice a odnesl je do kuchyně v zadním traktu domu. Gerta, jak bylo jejím zvykem, zanechala své království bez poskvrnky, takže na stole zůstaly jen talíře po večeři s Phillipsem. Odložil sklenice vedle nich, rozepnul si knoflíčky na košili, ztlumil lampu na jídelním stole a vrátil se do pracovny. Sedl si před krb a přemýšlel. Uvědomil si, že poslední dobou je unavenější a otrávenější. Unavený z žen, které znal, a otrávený téměř ze všeho ostatního. Za devětadvacet let toho zvládl udělat hodně, ale teď se přistihl, že závidí mužům, jimiž až dosud pohrdal. Posledních sedm měsíců o sobě hodně přemýšlel. Kdo vlastně je? Co za ním zůstane? Najednou mu život připadal prázdný a rozháraný. Ještě před měsícem by ho ani ve snu nenapadlo, že mu bude chybět rodina. Představa, že jednou bude mít manželku a pečovat o ratolesti, mu připadala směšná. Znal mnoho mužů – dokonce mezi svými přáteli –, kteří byli v manželství nešťastní, a měl za to, že takové prostě manželství je – vztah, jenž přináší jen bolest a hořkost. Po zralé úvaze však došel k závěru, že i přes to všechno dokáže takový vztah člověka obohatit. Vzpomněl si na manželství rodičů, bratra… a zatoužil něco takového prožít. Trápilo ho však vědomí, že nikdy nedokáže skloubit svou práci s hlubokým a vážným vztahem. Bude si muset vybrat jen jedno: manželství, nebo práci. Opřel se v křesle, založil si ruce na hrudi a natáhl nohy před sebe. Zadíval se na odlesky plamenů tančící po tmavém stropu. Zbavit se Marissy by neměl být problém. Jistě si najde velmi rychle jiného džentlmena, který ji zahrne pozorností a přepychem, na jaký je zvyklá. Oba věděli,
14/30
že to, co je mezi nimi, je pouhý fyzický chtíč. Koneckonců, Jonathan jí dal hned od začátku najevo, že po žádném vztahu netouží. Marissa poskytovala mužům potěšení v posteli a dostávala za to vždy slušně zaplaceno. Hlavou se mu však honila jiná otázka: bude schopný vzdát se kvůli rodině práce, kterou miloval a v níž byl dobrý? Žít bez dobrodružství a napětí, jež mu poskytovala? Cestoval po Evropě a plnil různé úkoly už celých šest let a ti, kdo si ho najímali, ho přesvědčovali, aby pokračoval. Zatím jim vždy vyhověl, odvedl dobrou práci a dostal za ni dobře zaplaceno. Nehledě na peníze, nebyl si jistý, jestli tohle všechno dokáže opustit a zda se vůbec naučí žít v manželství. Žádná žena nechce manžela, jenž nebere ohledy na její rozmary, který ji nedoprovází na společenské akce a nezajistí jí život v bohatství. Neznal žádnou takovou, která by s ním sdílela jeho smysl pro napětí a dobrodružství, jeho touhu dokázat, že výsledky jeho práce stojí za trochu nepohodlí a riskování. Jonathan zavřel oči. Možná se ze mě stává starý, popudlivý a nerudný chlap. Nakonec tu zůstanu sám se svým psem. Bože, to budeme opravdu úžasný pár, pomyslel si. „Drahoušku?“ Marissin zastřený hlas ho vytrhl ze zamyšlení. Otočil se ke dveřím a zdrženlivě se usmál. „Neslyšel jsem tě vejít.“ Sundala si vlněný šál z ramen a zamířila k němu. „Proč je tu taková tma?“ zavrněla sladce. „Chceš se snad milovat tady před krbem?“ Zasmál se a přejel očima po její štíhlé a elegantní postavě. Určitě mi bude scházet, blesklo mu hlavou. „Musíme si promluvit, Marisso.“ Zastavila se a úsměv jí zmizel ze rtů. „Proboha, to vypadá vážně.“ Jonathan se jí zadíval do očí. Pak se zhluboka nadechl a smířlivě pronesl: „Není v tom nic osobního, zlato, ale myslím, že je na čase –“ „Nemysli si, Jonathane, že mě nenapadlo, že tenhle den brzy nadejde,“ přerušila ho a odložila šál na dřevěnou sedačku vedle sebe. „Všimla jsem si, jak ses v poslední době změnil. Věděla jsem, že se něco děje.“ Došla k němu, zadívala se mu do očí a posadila se na područku křesla. „Věř tomu, nebo ne,“ pokračovala zamyšleně a prsty se probírala jeho hustými vlasy, „taky jsem přemýšlela, že je čas posunout se kousek dál. Nevěřil bys, kdo o mě má zájem, drahoušku. Sám zámožný a štědrý vikomt Willmont.“ Jonathan překvapeně zvedl obočí. „Starý Chester?“ Přikývla. „Pořád ještě může… chodit?“ „Ty žárlíš, drahoušku?“ Jonathan se ušklíbl, položil jí ruku na stehno a vdechoval známou vůni jejího parfému. „A jak.“
15/30
Marissa se zasmála a palcem a ukazováčkem mu zvedla bradu, takže měla obličej jen pár centimetrů od jeho. „Nikdo se ti nevyrovná, ať už v posteli, nebo mimo ni, zlato. Závidím ženě, která ti jednou ukradne srdce.“ Jonathan ji popadl kolem pasu a posadil si ji na klín. „Ale dnešní noc bychom si mohli užít, co myslíš?“ provokoval ji. „Chester si dneska už stejně dal hrnek horkého mléka a uložil se k spánku.“ Marissa se naklonila, vzala jeho obličej do dlaní a zašeptala: „Tak proč už nejsme nahoře?“
Kapitola druhá Natalie Haislettová odhodila opatrnost, přitáhla si kapuci pláště pevněji ke krku a rozhlédla se na obě strany. Pak tiše seběhla ze schodů otcova londýnského domu a zamířila na konec ulice, kde na ni čekal kočár. Věděla, že je to od ní troufalost, nebo spíš nerozum, ale nastal čas, aby konečně něco udělala. Byla přesvědčená, že nemá jinou možnost. Rozhodla se, že se musí setkat s mužem svých snů, mužem, který by ji mohl vytrhnout z upjatého a rodiči předem nalinkovaného života. Nikdy po ničem tak moc netoužila. V husté ranní mlze spatřila na konci ulice kočár, který pro ni najala služebná, a rychle k němu zamířila. Než se slunce vyhouplo na modrou oblohu, byla už na cestě k jeho domovu. Rozechvělá, vyděšená, ale plná očekávání. Jonathan Drake byl tím nejposlednějším mužem, s nímž by se chtěla vidět, natož ho požádat o pomoc. Ale byl jediný, kdo ji k němu mohl dovést. Jeho starší bratr, dvanáctý hrabě z Beckfordu, měl za ženu Nataliinu nejlepší přítelkyni Vivian. Ta jí s naprostou jistotou tvrdila, že Jonathan se osobně zná s proslulým Černým rytířem. Mužem, o němž se Natalie poprvé doslechla před dvěma lety a od té doby věděla, že je předurčená stát se jeho ženou. Drake – nezávislý, bohatý a duchem svobodný tulák, i když v Anglii považovaný za jednu z nejlepších partií. Obchodoval s kvalitním zbožím, nakupoval starožitnosti a vzácné předměty spíše pro své uspokojení než pro peníze. Což Natalii utvrzovalo v tom, že je jedním z dalších šlechticů, kteří mají spoustu peněz a času je utrácet. Ale byla to jeho věc. Její zájem o něj tkvěl pouze v tom, že ji může dovést k Černému rytíři skrývajícímu se kdesi v Evropě. Podle Vivian se Jonathan Drake s Černým rytířem seznámil na některé ze svých cest za obchodem. I když Černý rytíř byla spíše žijící legenda, neboť ho nikdo neviděl a neznal jeho totožnost, Natalie věřila, že je to člověk z masa a kostí a že má zcela jistě pár přátel, kteří vědí, kdo se za jeho maskou skrývá. A byla jen velká náhoda, že Černý rytíř – muž, za něhož se hodlala provdat –, se znal s ním, s jediným mužem na světě, kterému se chtěla vyhnout. Zavrtěla se na sedátku v kočáře a zavřela oči. Snažila se zahnat nervozitu ze setkání s Jonathanem a místo toho snila o setkání se svým budoucím manželem. Černý rytíř byl tajemnou postavou známou po celé Evropě. Natalie už více jak dva roky sledovala jeho akce jak v Anglii, tak i na Kontinentu. Snažila se ho vystopovat nejen podle novinových článků, ale i z různých – ano, styděla se to přiznat – klepů, které o něm kolovaly. Měl mnoho přezdívek – Černý rytíř, Evropský zloděj, Rytíř temných stínů. Natalie se domnívala, že všechny vznikly proto, že pracoval výhradně v noci. Ačkoliv většina lidí ho považovala za podvodníka, ničemu
17/30
a lamače ženských srdcí, Natalie si byla jistá, že všechno, co se o něm povídalo, bylo jen vykonstruované a vyšperkované těmi, kdož mu záviděli jeho úspěchy. Poprvé o něm slyšela v souvislosti s krádeží vzácné sbírky sèvreských váz jedné německé prominentní rodině, kterou původně kdosi ukradl francouzskému šlechtici v době francouzské revoluce v roce 1792. A pak se začalo povídat, že tím zlodějem byl právě Černý rytíř a že vázy se nakonec vrátily k právoplatným majitelům, kteří se usadili poblíž Orange. A taky se říkalo, že zloděj udělal práci za ty, kteří byli v právu, a dostal za to zaplaceno. Jeho jméno slyšela ještě několikrát. Naposledy to bylo v lednu, kdy celý Londýn spekuloval nad zatčením lorda Henryho Altona a jeho obžalováním z pokusu prodat rubínové náušnice, které byly ukradeny hraběnce z Belmarle. Když policie prohledávala jeho majetek, nejenže našla v jeho kabátě tabatěrku, v níž schovával ještě rubínový náhrdelník a prsten, ale také jasný důkaz o tom, že vedl velmi výnosný obchod s nezákonně vyráběnou whisky. Říkalo se, že za celou touhle aférou stojí opět Černý rytíř, jenž prý lordu Altonovi prodal vzácné rubíny, které vedly k odhalení nezákonného obchodu. Většina se tomu smála, ale Natalie – i když možná trochu naivně – v hloubi duše věděla, že Rytíř temných stínů pracuje pro vládu. Že dělá práci, která je sice na hraně zákona, ale nakonec vede k zatčení zločinců a napravení křivd, jež by za normálních okolností nikdy nemohly být odhaleny. Jako na příklad vrácení ukradených cenností právoplatným majitelům a usvědčení zloděje či odhalení nezákonných obchodů. Zprávy, v nichž se objevovalo jméno Černého rytíře, nebyly ničím podloženy a jen se spekulovalo, kdo za tím stojí. Černý rytíř se objevil, provedl svůj úkol a zase zmizel, aniž by odhalil tvář. Jediná jistota byla, že Černý rytíř opravdu existuje. Proto se posledních pár měsíců Natalie zajímala o vše, co se této temné postavy týkalo. A věděla o něm všechno, co mohla zjistit. Byla si jistá i tím, že je to ten pravý muž pro ni. Jediné, o čem se nikde nepsalo ani nemluvilo, byl jeho vzhled. Byl vzrušující, vzdělaný, byl všude, kam se Natalie chtěla podívat, a dělal pozoruhodné věci, jež obdivovala. Ale ze všeho nejvíc nebyl vůbec chladný a upjatý jako většina anglických džentlmenů, kteří jí přinášeli cukrovinky a květiny, zvali ji na nudné projížďky do parku a diskutovali s ní o puškách s křesacím zámkem lorda toho-a-toho, revolverech těch-a-těch a o krvavých detailech lovu divé zvěře. Kdyby se provdala za nějakého takového džentlmena – muže, jakého si pro ni představovali rodiče – její život by se stal naprosto zbytečným a tíživým balvanem a nakonec by se z ní stala protivná a ošklivá hrouda tuku. Natalie si zasloužila od života mnohem víc. Bylo jí už skoro třiadvacet a zatím nebyl v dohlednu žádný manžel, což přivádělo rodiče téměř k nepříčetnosti. Proto se rozhodla najít muže, kterého jí přeurčil osud. Nebesa jí buď nápomocna, až rodiče zjistí, že se hodlá provdat za samotného Černého rytíře. A Jonathan Drake jí ho pomůže najít.
18/30
Jakmile kočár zastavil před domem Jonathana Drakea, Natalie si přitáhla plášť ke krku a nasadila si kapuci. Neměla ráda chlad a vědomí, že by ji někdo mohl spatřit, jak vstupuje do tohoto domu bez doprovodu gardedámy, ji zneklidňovalo. Rychle zaplatila drožkáři, aby tu na ni počkal, vyběhla pár schodů a bez zaváhání bouchla klepadlem do dveří. Bylo nemyslitelné v tuhle nekřesťanskou hodinu – ještě nebylo ani šest hodin ráno – chodit na návštěvu, ale Natalie jinou možnost neměla. Musela se s ním vidět teď, protože jedině tak se stihne vrátit domů, aniž si matka všimne, že zmizela, a propadne panice. Chvíli počkala, a když nikdo neotvíral, došla k závěru, že jeho sloužící zanedbávají své povinnosti a sám Drake evidentně spí jako zabitý. Zkusila tedy otočit knoflíkem. K jejímu překvapení – a potěšení – se dveře se skřípáním otevřely. Potichu vstoupila do tmavé vstupní haly a počkala, až si oči přivyknou šeru, a pak rychle zamířila ke dveřím, za nimiž očekávala přijímací salon. Místo toho vešla do pracovny. Do místnosti dopadaly ranní sluneční paprsky skrz poloprůsvitné záclony a ozařovaly ji zvláštním narůžovělým světlem. Když se rozhlédla, byla fascinovaná nejúžasnější sbírkou pokladů, jakou kdy viděla. Na zdech pokrytých dubovými panely visely malé i velké obrazy s motivem přístavů, měst a krajin. Na dubových truhlách, mahagonových stolcích a podstavcích stály bronzové sošky a orientální vázy všech barev, velikostí a stylů. Na velkém psacím stole viktoriánského stylu ležely papíry, pera a křišťálová nádobka na inkoust a nůž na dopisy se střenkou ze slonoviny. Nad krbem se skvěl od stropu až po římsu portrét malovaný na sametu zářivými barvami v modrých, zlatých a červených odstínech. Na vyleštěné dubové podlaze leželo pár úžasných orientálních ručně tkaných koberečků. Stěnu naproti dveřím krášlila sbírka exotických sečných zbraní. Nože a meče všech druhů, některé měly zubatá ostří, jiná hladká, pistole s pažbami různých tvarů a velikostí, vykládané slonovinou a jadeity a s nápisy v jazyce, který Natalie neznala. Před stěnou nebezpečně visela ze stropu velká zahnutá šavle s neobvykle propletenými černými značkami na hladké čepeli. Natalie si všechny předměty prohlížela a zvědavost jí nedala, musela se té zbraně dotknout. Přejela lehce prsty po chladném kovu čepele. Připadalo jí zvláštní, že se Vivian nikdy nezmínila, že je její švagr takový podivín. Byla tak zamyšlená, že ani nezaslechla ťapání za sebou. Dokud se za ní neozvalo temné a hrozivé vrčení. Bylo pro ni tak neočekávané, že sebou trhla a ruka jí sklouzla po ostří šavle. Když se otočila, dívala se do očí velkého ovčáka stojícího jen kousek před ní. Pak ucítila, jak jí z ruky kape na tmavě modrý plášť krev. Konsternovaně stála, nemohla se ani pohnout jednak zděšením, a jednak bolestí. Zhluboka se nadechla, aby potlačila křik, který se jí dral z hrdla. Podívala se na dlaň, říznutí bylo povrchní a táhlo se od ukazováčku až k zápěstí. Zabalila si
19/30
ruku do rukávu a chtěla zamířit ke dveřím. V tu chvíli zvíře začalo hlasitě štěkat a donutilo ji znovu si stoupnout pod visící šavli. „Buď zticha, ty potvoro,“ zašeptala nervózně a snažila se psa pohladit zdravou rukou. Nepomohlo to. Pes znovu zavrčel. Natalie ztuhla hrůzou, když se k ní přiblížil a čenichem ji zatlačil až ke zdi. „Co tady děláte, Natalie?“ Odtrhla pohled od psa a podívala se za hlasem. Tváře jí zčervenaly leknutím a proviněním. Stál tam, vypadal stejně božsky, jak si dobře pamatovala. Neměl na sobě nic víc než černé úzké kalhoty obepínající mu boky a stehna. „Vzbudila jsem vás?“ zeptala se mile, protože nevěděla, co lepšího říct. „Dveře byly otevřené a…“ Slova se jí zadrhla v krku a znervózněla. Byla bezmocná, protože pes ji stále držel u zdi s čenichem těsně u jejího klínu. Muž ve dveřích psa pobaveně pozoroval. Natalii se chtělo křičet. Opřel se o veřeje a založil ruce na hrudi. Vychutnával si její nejistotu a prekérní situaci, v níž se ocitla. „Pane?“ zaprosila a zdravou rukou se snažila psa odtlačit. Spokojeně se usmál. „Sedni, Trne!“ Pes okamžitě pánův rozkaz splnil, sedl si před ní a nespustil z ní oči. Natalie byla najednou bezradná. Proboha, do jaké situace jsem se to dostala? pomyslela si. Tváře jí hořely, ale nebyla si jistá, zda pokořením nebo rozpaky, které v ní přítomnost Jonathana Drakea vyvolávala. „Máte… krásný dům,“ poznamenala přátelsky a rozhlédla se kolem. „Díky.“ „Zařizoval jste si ho sám nebo –“ „Natalie, co děláte v mém domě v šest hodin ráno?“ Málem povyskočila, když zaslechla jeho úsečný hlas, a podívala se na něj. Ani se nepohnul, ale usmíval se. „Dveře byly otevřené,“ zopakovala, jako by tím chtěla svou návštěvu vysvětlit, „a myslela jsem, že bychom si mohli promluvit.“ „Zastavila jste se tu na kus řeči?“ Přikývla a mile se na něj usmála. „Mám za to, že podle společenských pravidel se na návštěvy chodí až mnohem později, slečno Haislettová. Jaký je tedy pravý důvod toho, že jste mě poctila návštěvou?“ Tahle zdánlivě nevinná otázka v ní vyvolala horkost šířící se z podbřišku. Pevně sevřela dlaně v pěsti. „Myslíte… nevadilo by vám, kdybychom se posadili?“ zamumlala. Ještě chvíli se na ni zkoumavě díval, povzdychl si a protřel si oči. „Káva bude hned hotová.“
20/30
„Káva je odporná,“ vyhrkla bez přemýšlení. Ušklíbl se a cynicky se zasmál. „Buď kávu, nebo nic.“ „No tak dobře, dám si kávu,“ odpověděla rychle, protože nechtěla, aby ji z domu vyhodil kvůli nepřívětivému chování. „Trne!“ Ukázal psovi rukou do rohu místnosti. Pes ho na slovo poslechl, lehl si na místo a zavřel oči, jako by ho nezajímalo nic jiného než spánek. „Máte velkého psa,“ poznamenala. Jonathan se téměř neznatelně usmál, což ještě zvýšilo napětí v místnosti. „Dala bych si tu kávu, pane.“ „Známe se přece dost dobře na to, abyste mi říkala Jonathane,“ řekl. Natalie se chvěla nervozitou a celá situace jí začínala být velmi nepříjemná. Proboha, na co jsem myslela, když jsem mu vlezla do domu, jako bych tu sama bydlela? Bez doprovodu a v tak nevhodnou dobu na návštěvy? Najednou si přála být zpátky ve své ložnici a schoulit se pod přikrývku. Dokonce by jí snad bylo milejší, kdyby stála v kostele svatého Jiřího a vdávala se za nudného Geoffreye Blythea. Musel si jejího rozpoložení všimnout, protože najednou své chování změnil. „To je v pořádku, Natalie,“ usmál se a kývl hlavou, aby ho následovala. „Promluvíme si v kuchyni.“ Bez námitek se vydala za ním. Zraněná ruka ji stále pálila, ale doufala, že bolest odezní a že nebude muset přiznat, co se jí přihodilo. Nebylo by jí příjemné, kdyby si o ní myslel, že je blázen, když sahá na takovou zbraň, aniž by si uvědomovala, jak je to nebezpečné. Nevnímala, kam jdou, neboť nemohla od jeho nahých širokých zad odtrhnout oči. Pohled na jeho urostlou postavu ji rozpaloval. Najednou jí všechno připadalo absurdní, až se musela zasmát. Jonathan se zastavil, otočil se za zvukem jejího smíchu a Natalie narazila do jeho hrudi. Chytil ji kolem pasu a přitiskl si ji k sobě, aby neupadla. Pouhý dotyk způsobil, že se jí rozbušilo srdce. „Čemu jste se smála?“ zeptal se pobaveně. „Já…“ Najednou se zase cítila trapně, když si uvědomila, jak se ňadry tiskne k jeho hrudi. Narovnala se a pronesla: „Jen mě napadlo, že by se matka asi propadla hanbou, kdyby vás tu viděla takhle polonahého.“ „Vaše matka by se propadla hanbou, kdyby věděla, že jste tady, Natalie,“ opravil ji a snažil se jí sundat kapuci z hlavy. Než se Natalie stihla odtáhnout, uvolnil jí vlasy a nechal je volně spadat po zádech. Natalie se na něj překvapeně zadívala, to gesto jí připadalo příliš intimní. V duchu si spílala, že si doma vzpurné vlasy nesepnula vlásenkami. Aniž přemýšlela, položila obě dlaně na jeho hruď a vymanila se z jeho sevření. Ztuhl, otočil se a vyrazil ke kuchyni. Ale po pár krocích se zastavil. Vzal ji za zápěstí a podíval se na její dlaně. „Kdy jste si tohle udělala?“ Natalie zamrkala, snažila se mu vyškubnout, ale Jonathan ji držel pevně.
21/30
„Odpovězte mi, Natalie.“ „Omlouvám se,“ vyhrkla najednou a všimla si, že na jeho hrudi zanechala krvavou stopu. „Váš pes mě vyděsil a ruka mi sklouzla…“ Její slova mu vyrazila dech a zbledl. „Ale vůbec to nebolí,“ zašeptala. „O kterou?“ zeptal se tiše. „Prosím?“ „O kterou zbraň jste se zranila?“ Musela se téměř zasmát jeho náhlé starostlivosti. „O tu velkou, co visí ze stropu. Omlouvám se.“ Po trapném mlčení nesměle dodala: „Vím, že dotýkat se vaší nahé hrudi bylo poněkud troufalé, ale jestli chcete, tu krev vám umyju.“ Jonathan ji pozoroval, pak ji vzal za loket a odvedl ji do kuchyně. „Možná to bude trochu pálit,“ varoval ji, když ji odvedl ke dřezu. Než si Natalie stihla uvědomit, co dělá, vzal jí zraněnou ruku, obrátil ji dlaní nahoru a polil ji brandy z láhve stojící na stole vedle dřezu. Zasáhla ji prudká bolest a Natalie se musela kousnout do rtu, aby nevykřikla. Zhluboka se nadechla, polkla a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. Nepustil ji. Místo toho si ji zkoumavě prohlížel. To ji rozčílilo. „Bylo to nutné?“ zasípala. „Jistě, bylo to nutné,“ odpověděl, aniž od ní odtrhl zrak. To už na ni bylo moc. „Proboha proč si mě pořád tak prohlížíte, pane?“ Zdálo se jí, že se usmál. Rozhodl se její otázku přejít bez povšimnutí. Ze zásuvky vytáhl čistou utěrku a ruku jí ovázal. „Posaďte se ke stolu, přinesu vám kávu. Držte si tu ruku pevně ovázanou.“ Natalie ho poslechla, ulevilo se jí, když konečně zaměřil pozornost na něco jiného než na ni. Sledovala ho, jak se sebejistě pohybuje po kuchyni. Překvapilo ji, že se zjevně chystá připravit kávu sám. „Vy nemáte žádné sloužící, pane?“ zeptala se. Střelil po ní pohledem. „Mám majordoma Charlese Lawsona. Musel na týden odjet, aby se postaral o nemocnou matku. A ještě sem chodí hospodyně a kuchařka v jednom, paní Gerta Matthewsová. Ale ta se tu nikdy neobjeví před jedenáctou.“ Obrátil se k ní. „Nebývám tady ve městě příliš často, jak jistě dobře víte.“ „Proč bych to měla vědět?“ vyhrkla. Nikdy předtím neviděla muže tak urostlého, pohledného od hlavy až k patě a tak… mužného. Jeho přítomnost ji vyváděla z míry. „Proč si mě pořád tak prohlížíte, Natalie?“ Zamrkala a tváře jí zčervenaly. V duchu se pochválila, že ji tak rychle napadla alespoň nějaká odpověď, a připustila: „Ještě nikdy jsem neviděla polonahého muže. Kdybyste se tu tak nemravně neproducíroval, neprohlížela bych si vás.“ „To jistě,“ zavrčel, opřel se o pult, založil si ruce na hrudi a svůdně se na ni usmál.
22/30
Tohle je ta nejtrapnější chvíle v životě, pomyslela si, když jí došlo, co vlastně řekla. Asi jsem se musela zbláznit. Radši bych měla odsud rychle zmizet. „Proč mi neřeknete, jaký je důvod vaší návštěvy?“ Všiml si, že se jí ulevilo, když změnil téma hovoru. „Skvělý nápad,“ souhlasila a zavrtěla se na židli. „Potřebuju, abyste mi pomohl někoho najít.“ „Opravdu?“ Bylo to spíš konstatování než otázka. „A znám tu osobu?“ „Domnívám se, že ano.“ Obrátil se zpátky k pultu a nalil dva šálky kávy. Postavil je na stříbrný tác a donesl je ke stolu. „Už jste někdy pila kávu, Natalie?“ zeptal se, posadil se na židli vedle ní a podával jí šálek. Zakroutila hlavou. „Matka tvrdí, že je to pohanský nápoj.“ Zasmál se. „To mě nepřekvapuje.“ Natalie se zadívala do šálku na hustou tmavou tekutinu a zatřásla se. „Ráno si radši dávám horkou čokoládu, což je jedna z mých největších neřestí. Miluju její vůni…“ Jonathan zvedl šálek k ústům. „A jaké máte další neřesti?“ Zrychlil se jí tep. Uvědomila si, že si před ním bude muset dávat pozor na to, co říká. Přešla jeho otázku bez povšimnutí a pokračovala: „Zaplatím vám, když mi pomůžete vypátrat –“ „Jonathane?“ Ode dveří je vyrušil tichý hlas. Natalie se tím směrem obrátila a uviděla krásnou brunetku vcházející do kuchyně v modrých sametových pantoflíčkách a bílém orientálním župánku v pase převázaném páskem. Moc toho z jejího vysokého štíhlého těla nezakrýval. Natalie snad nikdy v životě nebyla tak konsternovaná jako teď. Zdálo se, že i druhou ženu překvapilo, že tu Natalii vidí v tak časnou ranní hodinu. Obě na sebe zíraly, neschopné jediného slova. Jonathan zamručel a obě se na něj podívaly. Měl zavřené oči, palcem a ukazováčkem si třel kořen nosu. „Slečna Natalie Haislettová, a tohle je slečna Marissa Jenkinsová,“ představil je. Pomyslela si, zda ta dívka si vůbec zaslouží titulovat slečna, ale pak si řekla, že na tom nezáleží. Došla k závěru, že ta exoticky vypadající kráska stojící před ní je Jonathanova milenka. Natalie byla slušně vychovaná dívka, ale už nějaké ty řeči o tom, že spousta džentlmenů má milenky, zaslechla. Nemělo by ji překvapovat, že zrovna u Jonathana Drakea na jednu natrefí. V duchu se zasmála, když pozorovala chudáka Jonathana nervózně poposedajícího na židli. Musí tuhle nepříjemnou situaci využít ve svůj prospěch. Rychle se vzpamatovala, sundala si plášť, pod nímž měla broskvově růžové mušelínové šaty s výstřihem decentně odhalujícím plné poprsí. Původně neměla
23/30
vůbec v úmyslu si plášť sundat, ale situace vyžadovala změnu plánu. Teď byla ráda, že si vzala své nejoblíbenější šaty. „Takže vy jste Jonathanova milenka.“ Jonathan trhl hlavou, překvapeně se na ni podíval, jako by nevěřil, že neprovdaná dáma může vůbec taková slova vypustit z úst. Marissa reagovala pohotově. „Byla jsem jeho milenka, slečno Haislettová. Až do včerejšího večera, kdy mě zavrhl.“ Ladným krokem došla na druhou stranu stolu a posadila se. „Už jste někdy pila kávu? Je lepší s troškou smetany a cukrem.“ „Myslím, že ji tak ochutnám, díky,“ odpověděla Natalie klidně. Nevšímala si muže vedle sebe a z tácu si vzala džbánek smetany. Nalila si malé množství do šálku a přidala plnou lžičku cukru. „A proč vás zavrhl, Marisso?“ Brunetka si povzdechla. „Myslím, že Jonathan dospěl k rozhodnutí, že potřebuje něco trvalejšího, aby mu bylo v posteli teplo.“ „Chudák, copak si nemůže dovolit teplejší přikrývky?“ zeptala se Natalie a vypadala překvapeně. Marissa si opřela loket o stůl a podepřela si bradu. „No… myslím, že by rád něco živočišnějšího a víc vzrušujícího, než jsou obyčejné deky.“ „Možná, že by si měl vzít do postele toho svého obrovského psa –“ „Tak dost! Tohle je nejabsurdnější rozhovor, který jsem kdy slyšel,“ přerušil je podrážděně Jonathan a napil se kávy. Z očí mu sršely blesky. Obě ženy se na něj podívaly, jako by si teprve teď všimly, že je v kuchyni s nimi. „Tohle je ona?“ zeptala se Marissa. Natalie se rychle ohradila: „Ujišťuju vás, slečno Jenkinsová, že nemám v úmyslu zahřívat něčí postel kromě vlastní.“ „Jistěže ne,“ zamumlala a zvědavě se na ni podívala. Pak se zvedla k odchodu. „Asi bych se měla jít obléknout a vypadnout. Jen tak mimochodem, kdybyste náhodou změnila své rozhodnutí, slečno Haislettová, dává přednost levé straně.“ „Levé straně?“ „V posteli.“ „Myslím, že tohle není moje starost, Marisso. Ale pokud mohu říci, tenhle muž má určitě rád krásné –“ „Tohle se mi snad jenom zdá!“ vyštěkl Jonathan a podivoval se nad jejich konverzací. Dvěma loky vypil zbytek kávy. Obě ženy na něj upřely své nevinné oči a Marissa se k němu naklonila, aby ho políbila. „Sbohem, zlato.“ Jonathan zavrčel. Marissa došla ke dveřím, pobaveně se na oba podívala a rychle opustila místnost. V kuchyni se rozhostilo naprosté ticho. Natalie sklopila zrak, nervózně žmoulala utěrku, kterou měla ovázanou ruku, a druhou si uhladila šaty. Vycítila, že se na ni Jonathan upřeně dívá, ale nebyla schopná podívat se mu do očí.
24/30
„Omlouvám se,“ zamumlal. Pokrčila rameny, ale neodpověděla. „Natalie, podívejte se na mě.“ Zvedla hlavu, a když se mu zadívala do očí, měla co dělat, aby se tvářila neutrálně. „Nic se neděje. Co děláte doma, je jen vaše věc, pane.“ „Přestaňte se chovat tak upjatě,“ nařídil jí naštvaně. Nereagovala na jeho slova a znovu se zadívala na šaty. „Jen mi nejde do hlavy, co tady dělala teď ráno, když jste ji vyhodil už včera večer?“ Čekala úplně jinou reakci. Když ale zaslechla jeho smích, přinutilo ji to se na něj znovu podívat. Skláněl se nad ní, smál se a nakonec se zeptal: „Myslela jste si snad, drahoušku, že budu čekat na vás?“ Ta otázka ji vyděsila a najednou nevěděla, co na to říct. Nemůže s ním tady flirtovat, když je v sázce něco mnohem víc. Na to nesmí zapomínat. Je tady s určitým záměrem, který musí vyřídit. Snažila se tvářit naprosto lhostejně. „Nejsem žádný váš drahoušek.“ Přimhouřil oči, jako by měl něco za lubem. „Zatím ne.“ Natalie se zachvěla. Srdce jí začalo zběsile bušit a úzkostí se nemohla ani pohnout. Seděl tak blízko, že cítila teplo jeho těla, pižmovou vůni santalového dřeva a viděla stříbrné tečky v jeho modrých hlubokých očích. „Nebudu ničí milenkou,“ ujistila ho odměřeně. „Máte nádherné vlasy, Natalie,“ zašeptal svůdně, zvedl ruku a konečky vlasů promnul v prstech. „Ani zrzavé, ani blonďaté, tak plné jako vaše –“ „Mohla bych dostat ještě trochu kávy?“ vyhrkla a odstrčila ho. Věděla, že její žádost bude považovat za pouhou výmluvu, protože se kávy skoro nenapila. Chvíli se nepohnul, ale pak se s přehnaně poraženeckým povzdechem zvedl a donesl oba šálky k pultu. „Takže se vraťme k tomu, proč jste vlastně tady.“ Tak proto má takovou pověst, pomyslela si Natalie. Když chce, dokáže svádět dámy sladkými řečičkami a úsměvy, ale pak se bez mrknutí oka vrátí k běžnému rozhovoru. Měla bych být velmi opatrná, protože Jonathan Drake flirtuje s každou. Musela přiznat, že ji přitahuje, ale v hloubi duše věděla, že by jí tenhle muž dokázal zlomit srdce. A to nesmí nikdy dopustit. Musí mu říct, o co jí jde, a rychle odsud zmizet do bezpečí své ložnice. Přikývla. „Jistě, proč jsem vlastně přišla…“ Dodala si kuráž a pokračovala: „Potřebuju, abyste mi pomohl najít Černého rytíře.“ Jonathan ztuhl a otočil se k ní. Zkoumavě si ji prohlížel. „Toho Černého rytíře?“ Natalie si poposedla. „Ano, toho Černého rytíře.“ Pomalu se vydal zpátky ke stolu a položil před ni šálek kávy. „Jak jste přišla na to, že vím, kde je?“ Natalie se zarazila. Čekala, že ho její prosba překvapí, nebo zaskočí, ale zdálo se, že je jen zvědavý. „Vivian mi prozradila, že ho znáte osobně. No… nevěřila jsem jí –“
25/30
„Znám ho,“ připustil. Oči jí zaplály vzrušením. „Opravdu? Vy skutečně toho muže znáte?“ „Proč se s ním chcete setkat, Natalie?“ zeptal se obezřetně. Držela šálek s horkou kávou před ústy a přemýšlela. Bude mu muset ze svých plánů něco prozradit, i když se jí pravděpodobně – hned jak se za ní zavřou dveře – vysměje, že se zbláznila. Olízla si rty a zavrtěla se na židli. „Hodlám se za něj provdat.“ Po nekonečně dlouhé chvíli, kdy si ji prohlížel, se opřel a natáhl si nohy před sebe. „A proč si myslíte, že by si vás chtěl vzít?“ Na tuhle otázku nebyla připravená. Ztuhla a přemýšlela, co odpovědět. Jonathan ji pozoroval a škodolibě se usmíval. „Jste nepochybně velmi krásná, Natalie, ale k tomu, abyste s někým uzavřela manželství, je podle mého názoru potřeba mnohem víc než pouhá přitažlivost, nemyslíte?“ Ztišil hlas. „Možná, že po vás bude chtít, abyste mu zahřívala postel. Jste připravená i na tohle?“ Cítila, jak se jí do tváří hrne červeň. „Už jsem vám řekla, že nebudu ničí milenkou, ale to se vás opravdu netýká. Prostě jen chci, abyste mi ho pomohl najít.“ „Hmm…“ „Co znamená vaše hmm?“ „Nic.“ Natalie si povzdechla. „Vezmete mě k němu?“ Podezřívavě se na ni zadíval. „Prosím,“ žadonila. Jonathan se naklonil nad desku stolu, opřel se o ni předloktími a vzal do dlaní šálek. „A co hodláte udělat s námi?“ Věděla přesně, kam svou otázkou míří, ale rozhodla se hrát si na hloupou. „S námi?“ Sevřel rty, ale nepodíval se na ni. „Ano s námi, Natalie. Se mnou a s vámi. Přitahuje nás to k sobě a nejsem si jistý, jestli spolu dokážeme být dlouhé dny, aniž bychom po sobě fyzicky nezatoužili.“ Srdce se jí při tak nestoudných slovech rozbušilo. Byla si jistá, že to musí slyšet i on. Sebrala veškerou odvahu a zašeptala: „To je absurdní.“ Podíval se na ni a tázavě nadzvedl obočí. „Jsem si jistý, že vás to taky napadlo. Takže nemyslíte, že byste ke mně měla být trochu upřímnější?“ Natalii vyvedlo z míry, že o nich mluví tak otevřeně, jako by mezi nimi bylo něco víc než jen pouhá náhodná známost. Považovala tedy za správné přejít jeho poznámky bez povšimnutí. „Potřebuju, abyste mě dovedl k Černému rytíři,“ stála si za svým. „To je jediná věc, kterou od vás požaduji, pane. Jinak mezi námi nic není.“
26/30
Zamyšleně přejel ukazováčkem po okraji šálku. „Myslím, že ode mě chcete mnohem víc, drahoušku. Ale jste tak nezkušená a nevinná, že tomu nemůžete rozumět.“ Natalie se strnule postavila. „Nejsem a nikdy nebudu váš drahoušek!“ Zhluboka se nadechla a s překvapivým klidem se zeptala: „Tak pomůžete mi najít Černého rytíře, nebo ne?“ „Pomůžu.“ Rychlost, s jakou jí odpověděl, ji zmátla. Stoupl si vedle ní a tvářil se naprosto věcně. „V pátek odplouvám do Marseille, Natalie. Rád vás vezmu s sebou, ale mám jednu podmínku.“ Chvíli přemýšlela, odhodlaná podmínku odmítnout, kdyby bylo potřeba. „Jakou podmínku?“ „Uděláte všechno přesně tak, jak vám řeknu. Budete se řídit mými příkazy a nikdy nezpochybníte mou autoritu. Rozumíte?“ Založila si ruce na prsou. „To je ale víc než jedna podmínka.“ „Berte, nebo nechte být,“ odpověděl a stejně jako ona si založil ruce na hrudi. „Myslíte, že Černý rytíř je v Marseille?“ „Bude tam, až přijedeme.“ „Jak to můžete vědět?“ „Prostě to vím.“ „A představíte nás?“ „Ano.“ „Jak se jmenuje?“ zeptala se vzrušeně. Jonathan chvíli přemýšlel a mračil se. „Myslím, že bude lepší, když si s ním nejprve promluvím, než o něm něco vyzradím.“ Natalie poklesla na mysli. Jistěže jí o něm zatím nemohl nic prozradit. Neměla jinou volbu než jeho nabídku přijmout. „Souhlasím s vašimi podmínkami, pane –“ „Musíte mi začít říkat Jonathane.“ „Tak dobře,“ připustila. „Je ještě něco, co bych měla udělat?“ „Co vaši rodiče?“ zeptal se a pokrčil rameny. Mávla rukou, jako by to nebyl žádný problém. „Za dva dny odjíždějí na celou sezonu do Itálie. Chtějí nakupovat umělecká díla a užívat si sluníčko.“ Vzala do ruky plášť. „O mém odjezdu se ani nedozví.“ „Dovolte, pomůžu vám.“ Jeho džentlmenské chování ji překvapilo. Vzal jí plášť z ruky a přehodil jí ho přes ramena. Obrátil ji obličejem k sobě a zapnul jí knoflíky. „Proč vás ten muž tak fascinuje, Natalie?“ zeptal se zamyšleně. „Má volnost,“ připustila. Usmála se a pohlédla do jeho překvapené tváře. Vysvětlila mu to. „Myslím tím, že není vázaný žádnými společenskými pravidly. Je vzrušující, cestuje po Evropě, žije pro… dobrodružství.“ Naklonila se k němu a oči
27/30
jí zářily. Ztišila hlas, až skoro šeptala: „Vím, že to zní trochu divně, ale myslím, že i on hledá mě.“ Jonathan si ji soustředěně prohlížel, jako by ji propichoval očima. Pak zvedl ruku a bříškem palce ji pohladil po tváři, sjel dolů po hrdle a zastavil se přesně tam, kde cítil její tep. Během chvilky Natalie znovu znejistěla. Stála tak blízko něj, dívala se mu do očí a jejich těla se téměř dotýkala. Jonathan první narušil kouzlo chvíle. Otočil se a začal sklízet hrnky ze stolu. „Jistě jste zaslechla, co se o něm povídá. Prý je to pěkný proutník,“ pronesl jen tak mimochodem. „Řekla bych, že to všichni příliš zveličují,“ opáčila. Ušklíbl se a položil hrnky do dřezu. „A je?“ zeptala se. „Je co?“ Natalie se nadechla. „Proutník.“ „Řekl bych, že to všichni příliš zveličují.“ Zasmála se. „Co je vám k smíchu?“ zeptal se a podíval se na ni. Zakroutila hlavou. „Od té doby, co jsme se setkali, pane, spolu vedeme opravdu zvláštní rozhovor.“ „Jonathane.“ Kapitulovala. „Jonathane.“ Mile se na ni usmál. „Protože jste ta nejzvláštnější žena, jakou jsem potkal, Natalie Haislettová.“ „A potkal jste jich spoustu, tím jsem si jistá,“ prohlásila bez rozmyšlení. Stoupl si před ni a zatlačil ji až ke stolu. Položil si ruce na dřevěnou desku, takže ji držel jako v kleci. „Řekl bych, že to všichni příliš zveličují,“ zašeptal chraplavě. Natalie nervózně polkla a odpověděla mu: „Vivian mi říkala, že vaše pověst prostopášníka je pravdivá.“ „Vivian lže.“ Tak se snažila vyvarovat se dotyku s ním, že skoro ležela zády na stole. „Víte, co se mi na vás nejvíc líbí, Natalie?“ Cítila teplo jeho těla pronikající vrstvami látek, vnímala pevnost jeho nahé hrudi tak blízko jejích ňader, sílu rukou, jimiž se opíral o stůl vedle jejích boků… a přesto od něj nemohla odtrhnout zrak. „Nevím.“ Bez varování se sklonil ještě níž a jemně se otřel rty o její. Přestala dýchat a instinktivně zavřela oči, podlehla jeho dotyku, když ústy lehce přejel po zčervenalé tváři. „Líbí se mi způsob, jak líbáte.“ Natalie otevřela oči.
28/30
„Od té chvíle, kdy jste mě poprvé políbila,“ zašeptal jí do ouška, „sním o tom, že se to stane znovu.“ Málem omdlela. Po celou tu dobu si nepřála nic jiného, než aby na ten jejich polibek tenkrát v zahradě na maškarním plese zapomněl. Nebo aby byl džentlmen a už nikdy o něm nemluvil. O té příšerné noci, na kterou nechtěla ani pomyslet. Tak moc si přála, aby se nic z toho nestalo. „Musím už jít,“ řekla roztřeseně a zdravou rukou ho odtlačila. Nehledě na její rozpačitost ji vzal za ruku. „Nejdřív mi ukažte vaše zranění.“ Odtáhla se od něj, rozmotala si utěrku a zvedla dlaň, aby na ni viděl. „Už je to v pořádku,“ řekla rychle. „Kdy se v pátek sejdeme?“ „Pojďte sem.“ Zakroutila hlavou. „Natalie, nechci vás nikam unést. Jen se chci podívat na vaši ruku.“ Než odpověděla, přistoupil k ní, vzal ji za ruku a zadíval se jí do dlaně. „Zahojí se vám to, aniž vám zůstane jizva. Ale bude to ještě chvíli bolet. Ještě tak dva tři dny byste si měla ruku zavázat.“ Přikývla a odtáhla se. „Ještě jednou se za to omlouvám.“ Zamračil se. „Mohlo dojít k něčemu mnohem horšímu. Mohla jste zemřít. To já bych se vám měl omluvit.“ „Myslím, že takové malé škrábnutí by mě nemohlo zabít, pane.“ Jonathan si pročísl rukou husté černé vlasy. Dal si ruce v bok a zadíval se na ni. „Některé sečné zbraně, které tam visí na zdi, jsou ze zemí, o nichž jste možná nikdy neslyšela, Natalie. A na některých mohou být ještě zbytky jedů, jimiž byly svého času ošetřeny. Taková šavle vás pak může zabít i sebemenším škrábnutím. Strašně jsem se lekl, když jsem vaši ruku uviděl. Nechtěl bych vaší panovačné matce vysvětlovat, jak je možné, že jste zemřela v mém domě v šest hodin ráno.“ Natalie si přitiskla hřbet ruky na ústa, aby potlačila smích. „Většina dobře vychovaných mladých dam by při takovém vysvětlení omdlela,“ řekl pobaveně. Zasmála se. „Nejde ani o to, že bych byla mrtvá, ale že by mě tu vůbec našli.“ S rozzářenýma očima zašeptala. „Mám z matky stejně velký strach jako vy.“ Usmál se na ni odzbrojujícím úsměvem. „Pošlu vám vzkaz ohledně pátku –“ „Přes moji služebnou Amy,“ přerušila ho. „Pomáhá mi s tímhle plánem už dva roky.“ Nadzvedl obočí. „Dva roky?“ Natalie se zarazila. Nesmí se nechat ovládnout vzrušením. „Chci říct, že jsme vymýšlely, co řekneme sloužícím a přátelům, aby jim nebylo divné, kam jsem zmizela. Ale až rodiče odjedou na Kontinent, jsem volná.“ „Aha…“ Podrbal se na bradě. „V tom případě vám po Amy pošlu vzkaz až pozítří. Musíme odjet dost nalehko, takže ne abyste si zabalila spoustu… věcí.“ „Díky,“ zašeptala a špičkami prstů se dotkla jeho paže. „Cením si vaší pomoci.“
29/30
Otočila se a vyšla ze dveří. Ještě jednou se ohlédla a usmála se na něj. „Ta káva byla vynikající,“ řekla sladce. S mávnutím ruky odešla.
@Created by PDF to ePub
