Přeložila: IVANA ČEJKOVÁ

Přeložila: IVANA ČEJKOVÁ C. C. Hunter: Konečná volba Vydání první Copyright © 2013 by Christie Craig Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1824. publikaci Přeloženo z anglického originálu Chosen at Nightfall vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Griffin, New York (USA) v roce 2013 Český překlad © 2013 Ivana Čejková Přebal a vazba © 2013 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křižka Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba:

, s. r. o., Český Těšín

Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-814-9 BARONET Praha 2013

C. C. Hunter

KONEČNÁ VOLBA Pátá kniha z cyklu Údolí stínů

Věnováno Valu Sturmanovi Když jsem tě poprvé potkala, život se hned stal zářivějším. Protančil jsi jím s úsměvem na rtech, s neutuchající spisovatelskou a vypravěčskou vášní a s laskavým slovem pro každého, kdo se s tebou byť jen na krátký okamžik zastavil a poslouchal tě. Jsem poctěná a šťastná, že jsem se mohla stát tvou přítelkyní. Budeš všem chybět.

Poděkování redaktorce Rose Hilliardové, která mě přesvědčila, abych se pustila do příběhů pro mladé, a pomohla mi splnit si neuvěřitelný a fantastický spisovatelský sen. Jsi opravdu skvělá! Manažerce Kim Lionettiové, jež mi pomohla zdolat všechna úskalí a bláznivé kotrmelce na spisovatelské cestě. Byla to pekelná jízda a už teď se nemůžu dočkat, kam vyrazíme příště. Mému choti Steveu Craigovi, který to vlastně všechno začal, když mi jednoho dne řekl: „Jestli se chceš stát spisovatelkou, tak se do toho pusť.“ A dík, žes leckdy místo mě vařil večeře a pral. Jen tak mimochodem, zlato, podprsenky do sušičky nepatří. Kathleen Adeyové a Shawnně Perigové za jejich pomoc se vším, co s psaním souvisí. Díky vám jsem za hvězdu. Mým fanouškům za všechny maily, vzkazy na Facebooku a Twitteru, jež mně povznášejí spisovatelskou duši. Přinášíte mi tím obrovskou inspiraci. Hluboce se skláním před všemi rodiči, kteří platí za mé knihy, aby se jejich potomci mohli ztratit ve fiktivním světě, jejž jsem pro ně stvořila. Obdivuji se hlavně maminkám a tatínkům, kteří s ratolestmi objíždějí besedy a vytrpí si s nimi nekonečné fronty, aby získali podpis do knihy. Ráda poslouchám, když říkají, že děti se z mých knížek radují. Děkuji všem dospělým, kteří přiznávají: „Sice už nejsem žádný teenager, ale vaše knihy se mi líbí.“ A nakonec, to však neznamená, že na posledním místě, všem těm snílkům, kteří s nikdy nekončícím odhodláním hledají své místo ve spisovatelském světě. Po vlastních zkušenostech, kdy jsem stokrát slyšela zamítavé stanovisko nakladatele, věřte mi, když říkám: Nikdy se svého snu nevzdávejte.

Kapitola první Kylie Galenová se zadívala na kousek feferonkové pizzy, kterou měla před sebou na talíři z jemného porcelánu, a snažila se nevšímat si ducha se zakrváceným mečem v ruce stojícího přímo za dědečkem a pratetou. Nově nalezení členové rodiny sice byli fajn lidé, ale nepatřili mezi ty, co vidí duchy. A jako takoví by asi nebyli zrovna nadšení nezvaným hostem, který jim zrovna postříkal stěny jídelny krví. Duch ženy s rozpuštěnými tmavými vlasy, jíž mohlo být něco málo přes třicet, přestal houpat mečem a podíval se přímo na Kylii. Zabíjej, nebo tě zabijí. Je to fakt jednoduchý. Slova zněla Kylii v hlavě jako ozvěna. Mluvili spolu telepaticky a vzhledem k tématu hovoru to bylo možná lepší. To přece není jednoduchý, odsekla Kylie. Uvědom si, že jsem u večeře a snažím se něco sníst. Takže nevadilo by ti, kdybys zmizela? To je od tebe sprostý, urazil se duch. Umíš přece mluvit s mrtvými a myslela jsem, že jim pomáháš. Pravidla bys měla dodržovat. Kylie mačkala v ruce pod stolem lněný ubrousek. Existuje vůbec nějaká příručka pro ty, kdo umí mluvit s duchy? Nějaká pravidla, podle nichž by se měl člověk chovat k otravnému duchovi slušně? S žádnou takovou příručkou se Kylie nikdy nesetkala. Když mluvila s duchy, improvizovala. Vlastně improvizovala ve všem – v komunikaci s duchy, v tom, že byla nadpřirozenou bytostí, že měla kluka. Vlastně bývalého kluka! Celý její život byl teď pořádný chaos. Jako třeba to, že se rozhodla opustit Údolí stínů. Odejít z tábora – vlastně teď už z internátní školy – pro nadpřirozené teenagery byla pěkná blbost. A přitom jí to ještě nedávno připadalo jako ta nejsprávnější věc, co může udělat. Tenkrát. Nebyla tady v usedlosti, kde se soustředili chameleoni, ani dva týdny a už přemýšlela o tom, jestli to fakt bylo tak správné rozhodnutí. Měla sice dobrý důvod sem přijít – chtěla toho zjistit víc o svém nadpřirozeném daru, který zdědila po otci. Chtěla poznat dědečka Malcolma Summerse a pratetu Francyne. Dva měsíce poté, co zjistila, že je nadpřirozená bytost, se konečně dozvěděla, že je chameleonka. Byl to zvláštní druh nadpřirozených bytostí, který musel přejít do ilegality, když je vědci z Fallenské výzkumné jednotky – FVJ – začali používat jako laboratorní myši, aby zjistili, co vlastně jejich nadpřirozené schopnosti způsobuje a jak fungují. Kyliina babička byla jednou z těch, které zkoumali, a při jejich zákroku zemřela. A teď stejná FVJ chtěla testovat Kylii. K tomu nesmí dojít! Kylie ale neopustila tábor jen proto, že nechtěla mít nic společného s kýmkoliv z FVJ nebo že chtěla poznat své příbuzné. Vůbec ne. Ona totiž utíkala! Utíkala od Lucase, vlkodlaka, do něhož se zamilovala. Vlkodlaka, který se zaslíbil jiné vlkodlačici a pak přesvědčoval Kylii, že to vůbec nic neznamená. Jak mi to jen mohl udělat? Jak se se mnou mohl tak vášnivě líbat, když se pokaždé, co se vrátil ke smečce, věnoval jiné holce? Jak bych asi tak mohla zůstat v Údolí stínů a potkávat se tam s ním? Kylie brzy zjistila, že útěkem nic nevyřešila, protože zlomené srdce si vzala s sebou. A teď nejen, že se trápila kvůli jistému vlkodlakovi, ale hlavně… každá buňka v těle toužila vrátit se

do Údolí stínů. No dobře, možná jí tolik nechyběl tábor jako takový, ale chyběli jí přátelé, kteří pro ni znamenali stejně jako celá její rodina: Holiday, vedoucí tábora a víla, kterou Kylie považovala za starší sestru. Burnett, přísný a nekompromisní upír, pomáhal Holiday vést tábor a stal se Kyliiným přítelem a dokonce něco jako otcem. Její dvě spolubydlící, Della s Mirandou, které zůstaly ve srubu samy, když Kylie odešla. A Derek… kluk, co jí vyznal lásku, přestože věděl, že Kylie miluje Lucase. Ach, bože, po všech se jí tak moc stýskalo. Byla sice jen pár mil od Údolí stínů, schovaná na odlehlém místě, kterému Texasané říkají Pahorkatina. Přesto jí připadalo, že je na druhém konci světa. S Holiday mluvila každý den. Nejdřív jí to sice dědeček zakázal úplně, ale teta trvala na tom, že jí to má dovolit. Nakonec se nechal obměkčit, ale jen když bude Kylie volat z určitého telefonu a jen krátce, aby se hovor nedal zachytit. A v žádném případě nesmí nikomu prozradit, kde se ukrývá. Protože tábor měl vazbu na FVJ, nevěřil dědeček nikomu odtamtud, a to v Kylii vyvolávalo ještě větší pocit odloučení od těch, které milovala. Dokonce ani s mámou nesměla mluvit tak často, jak by si přála. Ta ji informovala, že se chystá s Johnem, svým novým přítelem, kterého Kylie neměla příliš v lásce, na cestu do Anglie. Dědeček jí nakonec dovolil, aby matce zavolala vždy zpátky, když se ozvala. Za celou tu dobu spolu takhle ale mluvily dvakrát. Ano, jen dvakrát! Kylie cítila, jak se jí do očí derou slzy, odmítala se ale rozplakat. Musím být silná. Přestaň tu fňukat a začni se chovat jako dospělá holka. „Chutná ti ta pizza?“ zeptala se Francyne. „Jasně, je skvělá.“ Kylie se zadívala na tetu s dědečkem, kteří si krájeli feferonkovou pizzu, jako by to byl steak. Pizzu objednali jen kvůli ní, sami by si ji nedali. Během posledních pár dní se jídla sotva dotkla, a tak teta chtěla vědět, co je její oblíbené jídlo. Protože měla pocit, že jim je zavázána, přinutila se ukrojit další kousek pizzy a strčila si ho do úst. Teď zrovna nebyla upírka, takže si jídlo mohla vychutnat. Ale nějak se jí to nedařilo. Nic jí nechutnalo. Nic ji nebavilo. A už vůbec se jí nelíbilo jíst pizzu příborem z porcelánových talířů, které považovala za starožitnost patřící spíš do muzea. Nelíbilo se jí sedět u dokonale prostřeného stolu. A necítila se dobře v přítomnosti ducha, který teď stál přímo za dědečkem a nad hlavou mu držel meč. Kylie se podívala na ženu-ducha. Buď mi řekneš, co po mně chceš – ale nesmí to souviset s vražděním –, nebo odtud rychle zmiz. Na dědečkově čele se rozstříkla kapka krve. Tedy ne, že by to cítil nebo si toho všiml. Ale Kylie to viděla. Duch to udělal jen proto, aby znovu přitáhl její pozornost. Fungovalo to. Nech toho! Zmiz. Kylie střelila po duchovi varovným pohledem. Jsi pěkně protivná, zakabonil se duch. Jasně, jsem protivná, musela přiznat sama sobě. A je to proto, že mám zlomené srdce. To dokáže vymazat jakoukoli radost ze života. Anebo to bylo spíš tím, že jí chyběli přátelé. Ne, že by se tu Kylie nudila. Během těch třinácti dní zjistila spoustu nových informací nejen o sobě, ale i o chameleonech. Dozvěděla se, že tento druh nadpřirozených bytostí se poprvé objevil někdy před sto lety. I když se považovali za samostatný druh nadpřirozených bytostí, byli vlastně směsí všech ostatních druhů – jedinci, kteří zdědili DNA a nadpřirozené schopnosti

ostatních druhů. Naučit se své síly ovládat bylo opravdu velmi těžké. Většina chameleonů tento úkol nezvládla ani ve svých pětadvaceti. Tedy ne, že by se takových jedinců vyskytovalo mnoho. Byl to opravdu vzácný druh. Dědeček tvrdil, že na celém světě je jen asi sto takových uzavřených komunit jako ta jejich, celkově existovalo necelých deset tisíc jedinců. A jen jeden z deseti chameleonských párů byl schopen počít dítě se stejnými nadpřirozenými schopnostmi. Proto se po světě pohybovalo jen velmi málo chameleonů. Kylii napadlo, zda bude mít někdy děti. Sakra, vždyť je mi teprve šestnáct, takže mám spoustu času, abych přemýšlela o takovýchhle otázkách, pomyslela si. „Jak bylo dneska ve škole?“ zeptal se děda. Kylie se na něj podívala. V sedmdesáti letech vypadal dobře; vlasy měl slámově žluté, jen tu a tam se objevilo pár šedivých vlasů. A oči stejně zářivě modré jako Kylie a její otec. Další kapka krve se mu rozplácla na tváři. Kylie se na ducha zamračila. Žena-duch se ušklíbla a máchala mečem jen pár centimetrů nad jeho hlavou. Řekla jsem ti, abys přestala! Kylie přimhouřila oči. „Takže se ti tam nelíbilo?“ zajímalo dědu, když viděl, jak se Kylie tváří. „Ne, bylo to fajn. Podařilo… se mi změnit obraz mozku z vlkodlačice na vílu.“ Nadpřirozené bytosti se vyznačují specifickým obrazem mozku, který ostatní druhy umějí přečíst. I chameleoni mají svůj typický obraz, ale před ostatními ho skrývají. Na rozdíl od ostatních nadpřirozených druhů se umějí převtělit do jakéhokoli druhu nadpřirozené bytosti, včetně jejich zvláštních darů a obrazu mozku. Nebylo však jednoduché se tyto přeměny naučit ovládat. Takže ve škole, kam teď Kylie chodila, se nevyučovaly klasické hodiny angličtiny, matematiky a přírodních věd, ale praktická cvičení, jak ovládat nadpřirozené dary a skrývat chameleonský obraz mozku. „To je úžasné! Tak proč se mračíš?“ zeptal se děda. „Ale… jen…“ Jsem tu nešťastná. Chtěla bych se vrátit do Údolí stínů. Myšlenku měla na jazyku, ale nahlas ji nevyslovila. Aspoň ne do té doby, než bude schopná se znovu setkat s Lucasem. „Nemračila jsem se na vás. To bylo –“ „Kylie má společnost,“ přerušila ji Francyne. Teta sice neměla plnohodnotný dar rozmlouvat s duchy, nemohla s nimi mluvit a neslyšela je, avšak jejich přítomnost vycítila spolehlivě. Duch držel meč zvednutý ke stropu a stál zamyšleně, jako by chtěl pronést nějaké prohlášení. Myslím, že tě ještě někdo přijede navštívit. Kylie si nebyla jistá, co ta slova znamenají, navíc se musela vypořádat se zmateným výrazem v dědečkově tváři. „Společnost?“ podíval se na švagrovou. „Ach, bože.“ Výraz v obličeji měl teď napjatý a oči doširoka rozevřené. „Je tu moje žena? Nebo snad Daniel?“ „Ne.“ Kylie si také přála, aby ji Daniel, otec, který zemřel dřív, než se narodila, zase navštívil. Potřebovala trochu lásky a tu jí otec uměl dát. Bohužel, čas, který mu byl na Zemi vyměřen, už využil. „Ne, není to ani jeden z nich. Je to… někdo jiný,“ odpověděla Kylie. Někdo, kdo mi musí vysvětlit, co vlastně po mně chce. Tedy kromě toho, abych někoho zabila. Co si vlastně o mně ten duch myslí? Že jsem nějaký nájemný vrah? Duch se naklonil k dědečkovu uchu. To je škoda, že mě nevidíš. Jsi tak roztomilý. Sklonil se, aby mu olízl kapku krve z tváře. Při tom pomalém pohybu pozoroval Kyliinu reakci.

Kylie odložila vidličku. „Okamžitě přestaň olizovat mýho dědečka!“ Duch se trochu odtáhl od Malcolmovy tváře a podíval se na Kylii. Přestaň konečně bojovat s osudem. Prostě přijmi, co musíš. Ukážu ti, jak ho zabít. „Zabít koho?“ vyhrkla Kylie a pak si s hrůzou uvědomila, že mluví nahlas. „Olizovat? Zabít? Co je to za nesmysly?“ nechápal dědeček. „Ale nic,“ zavrčela Kylie. „Mluvím s –“ „Myslím, že mluví s duchem,“ znepokojeně se zamračila teta. „A koho má zabít?“ dožadoval se děda odpovědi a střelil pohledem po vnučce. Když Kylie neodpověděla, nervózně se rozhlédl po místnosti. Jeho vystrašený výraz v obličeji jí znovu připomněl ostatní nadpřirozené kamarády v táboře Údolí stínů. Zničehonic jí to došlo. Přišla sem k dědečkovi a tetě kvůli tomu, že si myslela, že konečně někam zapadne. Teď, když žila v uzavřené společnosti asi pětadvaceti dalších chameleonů, v areálu o rozloze necelých padesáti akrů kdesi v Texaské pahorkatině, zjistila, že ani sem nepatří. Nejen proto, že jejímu rozmlouvání s duchy nikdo nerozuměl, hlavní důvod představovalo to, že byla mnohem vyspělejší než ostatní čtyři teenageři, kteří zde žili. A oni se rozhodně nechtěli nechat ztrapňovat nějakým přistěhovalcem, co se tu zčistajasna objevil. Ti starší z komunity – k nimž patřil dědeček s pratetou a asi čtyři další chameleoni – se domnívali, že Kyliina předčasná vyspělost je způsobena tím, že je zároveň i spasitelka, což dodává jejím nadpřirozeným schopnostem mnohem větší sílu. I když to na první pohled vypadalo skvěle, Kylie touhle představou zrovna nadšená nebyla. Své nadpřirozené ochranitelské schopnosti mohla totiž uplatňovat jen při záchraně někoho jiného, sama sebe ochránit nemohla. Což vůbec nedávalo smysl. Jestliže jejím úkolem bylo bránit ostatní, nebylo pak důležité, aby i ona sama zůstala naživu? Kdo sakra vymyslel tak hloupá pravidla? Kylie si povzdechla. Copak je jejím údělem být vždycky ztracenou existencí? Člověkem, který nikdy nenajde své místo? Děda se naklonil dopředu a položil stříbrný příbor vedle talíře z jemného porcelánu. „Kylie, nerad se ti pletu do… rozmlouvání s duchy, ale proč s tebou mluví o zabíjení? Copak chce, abys někoho zabila?“ Kylie se kousla do rtu a snažila se najít správná slova, jak jim celou tuhle nepříjemnou záležitost vysvětlit a přitom je úplně nevyděsit. Zvlášť když to děsilo ji samotnou. Užuž otevírala ústa, vtom ji ale zachránilo zvonění. Velmi hlasité zvonění, skoro jako lodní siréna. Současně s tím zablikaly žárovky v lustru. Dědeček se zamračil, vytáhl z kapsy dokonale padnoucí košile telefon, stiskl tlačítko a přiložil si ho k uchu. „Co se děje?“ Odmlčel se. „Kdo?“ vyštěkl a podíval se krátce na Kylii. „Hned jsem tam.“ Zastrčil telefon zpátky do kapsy, vyskočil ze židle a podíval se na švagrovou. „Rychle s Kylií zmizte. Schovejte se ve stodole. Za chvíli za vámi přijdu.“ Rychle zmizet – jak Kylie předpokládala – byla jedna ze schopností chameleonů. Vypařit se, zmizet jako pára nad hrncem. „Co se stalo?“ zeptala se Kylie a vzpomněla si, že jí duch říkal, že ji chce někdo navštívit. „Máme nějaké nezvané hosty.“ Dědečkův hlas zněl mnohem vážněji, zdálo se, že je opravdu znepokojený. „Vetřelce?“ chtěla vědět Kylie. Malcolm přimhouřil oči. „Někdo z FVJ. Zmizte!“

Teta obešla stůl a chytila Kylii za ruku. Pak žena prostě zmizela, a když se Kylie podívala na vlastní nohy, pozorovala, jak také pomalu mizí!

Kapitola druhá O tři minuty později se Kylie ocitla ve stodole vedle tety. Tedy aspoň si myslela, že je to ona, protože obě byly neviditelné. Vdechovala zemitou vůni uskladněného sena a došlo jí, že ke svým nadpřirozeným darům může připočíst další. Chameleoni jsou schopní se vypařit nejen sami, ale přinutit k tomu i ostatní. Tedy alespoň to si Kylie myslela, protože ona sama si zmizet nepřála. Nejspíš zafungoval tetin dotek. „Jsme tady všichni?“ zazněl tetin hlas v podivném, napjatém tichu. Kylie se rozhlédla po prázdné stodole a neviděla živou duši. Dokonce ani sebe samu. Když se zaposlouchala, uslyšela tiché šoupání několika párů nohou. „Pojďme se spočítat,“ zazněl znovu tetin hlas. „Jedna,“ začala. „Dva,“ ozval se další hlas. Počítání pokračovalo až do čísla dvacet čtyři, i když ne všechna čísla se ozvala. Kylie některé hlasy poznala. Zejména čtyři teenagery-chameleony, teprve šestiletou Suzii a její rodiče, kteří ve skupině pracovali jako učitelé. Chybějící čísla patřila Kyliinu dědečkovi a dalším čtyřem starším jedincům. „A já mám u sebe Kylii,“ řekla teta. „Kylie, tvoje číslo je dvacet pět. Zapamatuj si to. Kdykoliv bude potřeba, abychom se vypařili, musíš ho říct nahlas, abychom se všichni ujistili, že jsi s námi.“ Kylie přikývla, ale pak jí došlo, že ji nikdo nevidí, takže nahlas pronesla: „Dobře.“ Hlavou jí vířily myšlenky jako míčky v osudí. Od toho, že se stala číslem dvacet pět, přes neviditelnost až po to, co tady může FVJ chtít. Hledají snad ji? Najednou ji napadla jiná myšlenka. Dědeček! Bála se o bezpečnost jeho i dalších čtyř chameleonů. Netušila, co jim lidi z FVJ mohou udělat. Jsou všichni v pořádku? Neměla by ho radši vyhledat, kdyby potřeboval… její ochranu? „Neměli bychom se podívat, kde zůstali ostatní?“ zeptala se a krev se jí začala pěnit vzrušením, které se dostavilo vždy, když si o někom myslela, že je v nebezpečí. „Ne,“ zamítla to teta, ale Kylie v jejím hlase zaslechla obavy. „Počkáme na ně tady. Takhle to Malcolm řekl a podle toho se musíme řídit.“ Kylii na Francyne něco znepokojilo. Podráždění, obavy… Krev v žilách se jí už skoro vařila. „Už sem někdo z FVJ takhle přišel dřív? Vědí, že umíme zmizet?“ zajímalo Kylii. „Pokud jsi jim to ty nevykecala, tak ne,“ vyštěkl na ni Brandon. Jeden z teenagerů, co ji přímo nesnášel. Tedy ono to bylo trochu jinak. Když se Kylie v komunitě objevila, začal si ji Brandon předcházet a bylo jasné, že se mu líbí. Ale když tomuhle sedmnáctiletému mladíkovi řekla, že běháním za ní jen ztrácí čas, urazil se. Od té doby s ní mluvil velmi pohrdavě. Kdykoliv se Kylii něco podařilo, naučila se něco nového, zdálo se, že jí to Brandon závidí. Kylie s ním nechtěla soutěžit, kdo bude lepší, jen se chtěla rychle všechno naučit a pak… pak se vrátit do Údolí stínů. Vrátit se domů. Ta myšlenka v ní přetrvávala a nebezpečně jí ohrožovala srdce. „Nic jsem jim neřekla,“ ohradila se Kylie. „Teď není čas na hádání,“ přerušila je teta. „Tohle je všechno její vina,“ vyprskl Brandon. „Nikdy předtím jsme tu takovou návštěvu z FVJ neměli. A jen bůh ví, co s námi udělají, když nás najdou.“ „Buď zticha,“ nařídila mu Francyne.

V tichu, které nastalo, Kylie jako by slyšela, co si o tom ostatní myslí. Všichni s Brandonem souhlasili. Jejich usedlost FVJ objevila jen kvůli ní. Vina ji tížila na hrudi jako těžký balvan. Nikdy ji nenapadlo, že by svým příchodem mohla někoho ohrozit. A teď jsou všichni v nebezpečí. Krev jí v žilách pěnila jako šumivé víno; při pomyšlení, že by dědečka zranili – a její vinou –, se jí rozbušilo srdce. Kylie se snažila vytáhnout ruku z tetina sevření. „Ne,“ řekla Francyne. „Pokud se mě pustíš, budeš vidět.“ „Musím se přesvědčit, že jsou všichni v pořádku. A… umím být taky neviditelná, ne?“ „To je blbost,“ ušklíbl se Brandon, tedy aspoň podle tónu, kterým to pronesl, to vypadalo, že se ušklíbl. „Každý přece ví, že tenhle dar se chameleon naučí ovládat až ve dvaceti.“ Kylie obrátila oči v sloup. Už byla unavená jeho žárlivostí a nesnášenlivostí. Odkudsi se ozvaly kroky a vzápětí někdo nahlásil číslo. Poznala dědečkův hlas a po chvíli se ozvali i další chameleoni. „Čmuchají,“ varoval dědeček. „Ujistěte se všichni, že držíte děti pevně za ruku. Jděte na jižní konec.“ Ozvalo se tiché bručení a šoupání nohou, jak se lidé pomalu vydali na cestu k východu z budovy, která Kylii na první pohled připadala jako prázdná stodola. Teta ji pevně držela kolem zápěstí a táhla ji za sebou, když se znovu ozval dědečkův hlas. „Všichni kromě Francyne a Kylie. Vy dvě jděte podél lesa až na konec.“ Kylie uvažovala, proč zrovna ony dvě se mají vydat úplně jiným směrem. „Proč?“ zeptala se Kylie, když kroky kolem nich utichly. Stále si nezvykla na zvláštní pocit mluvit s někým, koho nevidí a kdo nevidí ani ji. „Když nám hrozí nějaké nebezpečí, neklademe otázky.“ Tetin hlas se rozléhal v prázdné stodole. Stále držíc Kylii za ruku se opatrně vydala k východu z budovy a táhla ji za sebou. Kylie neodporovala, ale zticha zůstat nemohla. „Co se děje? Proč mám jít jinam než všichni ostatní?“ chtěla vědět, když vyšly ven. Přimhouřila oči, aby přivykla odpolednímu slunci. „Je jasné, že hledají právě tebe,“ odpověděl děda. Podle hlasu poznala, že stojí hned vedle ní, ale stále ho neviděla. „Jsem přece spasitelka,“ trvala na svém Kylie. „Jestliže někdo z nich bude potřebovat pomoc, měla bych zůstat někde nablízku.“ „Cítím tě, sakra. Tak kde jsi?“ Kylii za zády se ozval známý hlas, který ale nepatřil ani dědovi, ani tetě. Kylie se zarazila a opatrně se podívala přes rameno. Necelých patnáct metrů od ní stál ve vysoké trávě někdo, na koho Kylie často myslela. „Dereku,“ vykřikla, hned jí však došlo, že kromě taky neviditelných chameleonů ji nikdo jiný nevidí ani neslyší. „Měli bychom jít.“ Teta ji zatahala za ruku, ale Kylie se ani nepohnula. Celá ztuhlá pozorovala Derekovu postavu, toužila setkat se s někým, kdo patřil do jejího života v táboře Údolí stínů. Větrem rozcuchané světle hnědé vlasy mu padaly do obličeje, takže vypadal uvolněně, ale v zelených očích se zlatavými tečkami se zračily obavy. Co tady dělá? „Kde jsi, Kylie?“ zeptal se a vítr mu odnesl slova ze rtů. Pamatovala si, co řekl dědeček o vetřelci. Tohle ale rozhodně nebyl nikdo z FVJ. „Jděte k potoku!“ nařídil jim dědeček. „Neměla jsi jim říkat, kam jdeš.“ Obvinění a tón, jakým s ní mluvil, ji rozčílily. I když dědečka neviděla, dokázala si představit,

jak se asi teď tváří – přísně a nekompromisně. Otočila se směrem, kde slyšela jeho hlas. „Nikomu jsem nic neřekla. A teď nikam nejdu. Lhal jsi, tohle není nikdo z FVJ.“ Zasáhl ji pocit zrady. „Když jsem ti říkal, že je to FVJ, tak jsem jen opakoval, co mi řekli z bezpečnostní služby u brány. Ale i tak to nebyla žádná lež. Oba pracují pro FVJ.“ Oba? Kdo tady ještě je? Z budovy zaslechla kroky. První myšlenka, která ji napadla, byla, že by to mohl být Lucas. Srdce se jí rozbušilo při představě, že by se s ním setkala. Bolest z jeho zrady ji tížila na srdci a na jazyku cítila nepříjemnou hořkost. Jak se kroky blížily, nemohla se otočit a téměř přestala dýchat. Když se konečně obrátila, uviděla Burnetta Jamese, jednoho z vedoucích tábora. Nebyl to Lucas. Zklamáním se jí sevřelo hrdlo, ale odmítala si připustit, že by jí skutečnost, že za ní Lucas nepřišel, tolik ovlivňovala. Nechtěla, aby sem přišel. Nechtěla ho vidět, rozhodně ne teď a možná už nikdy. Jakmile jí ta myšlenka probleskla hlavou, srdce se jí při té lži rozbušilo. Při pohledu na Burnetta se cítila provinile. Když odcházela z tábora, nerozloučila se s ním, protože věděla, že by se jí snažil v odchodu zabránit. Teď zatoužila dojít k němu a obejmout ho. Omluvit se za nezdvořilost. „Kylie,“ znovu se připomněla teta a mírně trhla Kyliinou rukou. „Dědeček ví, co je pro nás nejlepší. Poslechni ho. Musíme jít.“ Kylie se nadechla a snažila se, aby ji city nepřemohly. Asi už ale bylo pozdě. Měla pocit, že se jí hlava rozskočí všemi těmi pocity a vzpomínkami vířícími uvnitř. Osamělost, lítost, zlost nad všemi těmi lžemi. „Ví, co je nejlepší pro něj, ale už ne tolik pro mě.“ „Musíš mu důvěřovat,“ pronesla teta ledově a pevně sevřela prsty kolem Kyliina zápěstí. „Pojď, prosím tě. Chceme tě jen ochránit.“ „Nepotřebuju, abyste mě chránili před Burnettem nebo Derekem,“ promluvila klidně. „Stejně tak by měl děda důvěřovat mně. Nikomu jsem neprozradila, kam jdu a kde budu. Dala jsem vám své slovo a nikdy ho neporuším.“ Z vlastního hlasu slyšela bolest, která se jí usídlila v hrudi. „To teď není důležité,“ řekl děda. Kylie s ním nesouhlasila. Než zvládla city, které ji zaplavily, a stačila něco říct, pokračoval: „Mnohem závažnější je, že se budou snažit dostat tě zpátky. Když teď zmizíme, vyhneme se nebezpečí.“ „Je blízko,“ zavolal Derek na Burnetta. „Cítím ji. Vážně, musí být někde tady.“ Kylie se otočila směrem, kde předpokládala, že stojí dědeček. „Nikdo mě nepřinutí udělat něco, co sama nechci. Ani oni… ani ty,“ dodala. „Vždycky jsem měla v plánu vrátit se do Údolí stínů. To jsem ti řekla hned na začátku.“ „A já ti hned od začátku řekl, že s tím nesouhlasím.“ Malcolm zvýšil hlas. Kyliinu pozornost přitáhly kroky, které se ozvaly za ní. Ohlédla se přes rameno a sledovala, jak se blíží Burnett. Sebevědomý, silný a trochu tvrdohlavý. V tolika ohledech jí připomínal dědečka. Nadechla se a podívala se do místa, odkud naposledy slyšela dědečkův hlas. „Přišla jsem sem ze své vlastní svobodné vůle. A když budu chtít, tak taky odejdu.“ „Jsi tak tvrdohlavá!“ zahřímal dědečkův hlas. „Řekla bych, že jsem to zdědila po tátovi,“ odsekla Kylie a podívala se znovu na Dereka a Burnetta. „Pojď se mnou, Kylie,“ prosila ji teta a pevně ji držela za ruku. „Ne,“ zopakovala Kylie, když už byl Burnett skoro u ní. Zastavil se vedle Dereka, jen pár metrů od ní. Znovu ji přepadla touha rozběhnout se k němu a vrhnout se mu do náruče. „Pizza v kuchyni na stole byla ještě teplá,“ řekl Burnett. „Jsi si jistý, že je tady?“

„Vím to jistě,“ odpověděl Derek. „A taky vím, že ji něco pořádně znervózňuje.“ Nevidí mě, ani neslyší, ale přesto mě vnímá, pomyslela si Kylie. Je to tak zvláštní. Teta ji poplácala po ruce, jako by ji tím jemným dotykem chtěla přesvědčit. Kylie se nenechala zviklat. „Prosím, nech mě jít,“ řekla tetě, ale ta ji stále pevně držela. „Hrozí jí nějaké nebezpečí?“ zavrčel Burnett. Derek zavřel oči, jako by se snažil napojit na její city. Po chvilce se znovu podíval na Burnetta. „Myslím, že ne,“ odpověděl. „Něco ji rozčílilo a cítím… osamělost. A… myslím, že se cítí… jako by… jako by byla rozpolcená. Jako by ji to táhlo na dvě strany.“ Kylii se zalily oči slzami. Derek vždycky věděl, jak jí je, jaké emoce s ní lomcují a co si myslí. Věděla, že dědeček s pratetou si o ni dělají starosti, že vždycky chtěli pro ni jen to nejlepší. Copak ale teď mohla zůstat neviditelná, když ji Derek s Burnettem hledají? A proč měla pocit, že když se zviditelní, bude to nefér vůči dědečkovi? Snažila se hrát podle jejich pravidel. Musela. Ale co bylo moc, to bylo příliš. Burnett se rozhlédl kolem a Kylie by přísahala, že se na ni na chvilku zadíval. „Jsou tu i ostatní?“ „To nevím,“ pokrčil rameny Derek. „Cítím jenom Kylii, protože…“ Nedokončil větu, ale Kylie odpověď znala. Znal její emoce a myšlenky, protože ji miloval. Burnett se narovnal. „Pane Summersi, potřebuju s vámi mluvit. Hned teď.“ „Jak víš, že je tu taky?“ zeptal se Derek. „Jestli je tu Kylie, tak on je určitě někde poblíž.“ Burnett se rozhlížel kolem. „Ukažte se mi.“ Kylie zaslechla, jak se dědeček vedle ní pohnul. „Patříš k nám, holčičko. Nech je být,“ ozval se. Neviditelné rameno se otřelo o její. I když se na něj zlobila, ten dotyk a hlas jí připomněly otce. Pevná pouta mezi nimi se nedala popřít. „To nemůžu,“ zašeptala. „Nech je teď být. Později si o tom rozumně promluvíme,“ naléhal na ni dědeček a Kylie poznala, jak moc se musí držet zpátky, aby se nerozzlobil. „Myslím, že jsem dost rozumná,“ odpověděla. Tetina ruka se sevřela pevněji a Kylie měla co dělat, aby nevykřikla. „To teda nejsi,“ nesouhlasil děda. Kylie začínala být naštvaná. Možná jí děda nelhal, když tvrdil, že se do komunity vetřel někdo z FVJ, ale rozhodně se ji snažil držet stranou a nechtěl, aby věděla, kdo to je. Kdy získal dojem, že za ni může rozhodovat, s kým se setká, nebo ne? Odpověď došla Kylii hned, jak jí tahle myšlenka bleskla hlavou. Ve chvíli, kdy jsem přišla do komunity chameleonů. Když se rozhodovala, jestli sem půjde, nebo zůstane v táboře, vůbec ji nenapadlo, jak moc bude odříznutá od okolního světa. Netušila, že bude mít zakázané telefony, že nebude mít přístup na počítač a internet. To se jí ani trochu nelíbilo. Chameleoni žili v naprosté izolaci. „Ne.“ Kylie se dotkla tetiny ruky. „Pusť mě.“ Mluvila pomalu a doufala, že i ostatní z jejího hlasu vycítí, jak je takhle situace vážná. „Udělej, co ti říká,“ zašeptal dědeček poraženecky. Kylie jen zamrkala, když se před ní pomalu začala objevovat jeho postava. Nebylo to, jako když se před ní zhmotňoval duch. Vypadalo to, jako by se vzduch před ní pomalu rozestoupil a Malcolm vystoupil zpoza něj. Prateta ji pustila a Kylie cítila slabé brnění v nohou. Když se podívala na zem, mohla sledovat, jak se jí pomalu zviditelňují chodidla, lýtka, kolena… „Proboha,“ vydechl Derek. Kylie zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí. Bojovala

s nutkáním vrhnout se mu do náručí. Burnett vypadal velmi překvapeně. Jen krátce se zadíval na Kylii, pak svou pozornost upřel na dědečka, který se objevil vedle Kylie a zaujal ochranitelský postoj. „Proč jste sem přišli?“ zeptal se děda tiše, ale hrozivě. Kylie okamžitě poznala, že jeho chování je na hony vzdálené tomu, že by ji chránil. „Kylie je ve velkém nebezpečí. Když jsem vás našel já, najdou vás i ti grázlové, kteří ji pronásledují a usilují jí o život.“ „No, zrovna z jiných grázlů nemám ten největší strach,“ odpověděl děda a bylo jasné, že naráží právě na FVJ a Burnetta, kteří podle něj Kylii ohrožují mnohem víc. „Minulost vám zatemnila úsudek, že kvůli tomu nevidíte skutečnost,“ odpověděl Burnett. „Ano, máte pravdu, že by FVJ ráda Kylii vyšetřila a provedla nějaké testy, ale někteří z nás jsme se rozhodli, že to nikdy nedopustíme. Ale ke Kylii se teď snaží znovu dostat Mario a jeho kumpáni. A ti už se ji jednou pokusili zabít.“ „Chráním svoje lidi,“ odsekl Malcolm, ale bylo vidět, že je v defenzivě. „Jak? Tím, že se stanete neviditelnými? Víte, že Kylie už jednou byla v jeho zajetí a že zjistila, že Mario je chameleon stejně jako vy? Což ovšem znamená, že zná vaše triky, a tudíž jste pro něj velmi snadno napadnutelní.“ „To přece vím,“ bránil se nejistě dědeček. „Pak byste se měl obávat hlavně jeho. Mario nestrávil posledních padesát let tím, že se skrýval jako vy a stěhoval se z místa na místo. Mario zabíjel lidi. Využil všechny své síly a dary a využíval je k vraždění ostatních. Neštítil se přímo před Kyliinýma očima zabít vlastního vnuka, protože se ten kluk snažil Kylii ochránit. A jestli byl schopný obětovat svou vlastní krev, pak se nebude vůbec rozpakovat zabít kohokoliv jiného.“ „Počkej.“ Kylie se snažila vložit do hovoru. „Jak víš, že se Mario vrátil?“ Burnett se na Kylii krátce podíval. „Viděli jsme ho v blízkosti tábora.“ „Kdo ho viděl?“ zeptal se dědeček pohrdavě. „Falenská jednotka? Dá se jí vůbec věřit?“ „Chápu, že k nám máte určité výhrady,“ pokračoval Burnett a bylo zřejmé, že v něm narůstá vztek. „Ale musíte pochopit –“ „Jak se opovažujete po mně chtít, abych něco takového pochopil?“ Dědečkova tvář zrudla zlostí. „To, čemu rozumím, je, že vy a vám podobní zabili mou ženu. A kvůli vám jsem nikdy nepoznal vlastního syna. A předpokládám –“ bouchl se pěstí do hrudi, „– že to samé chcete teď udělat mé vnučce!“ Kylie se snažila dívat na Burnetta a svými schopnostmi ho v duchu uklidnit. Ale vztek mu čišel z každého póru na těle. Musím nějak zasáhnout, pomyslela si. Ale jak? Neměla čas si všechno pořádně promyslet, protože dědeček se k Burnettovi přiblížil. „Počkej.“ Kylie se snažila stoupnout si mezi dva muže. Už bylo pozdě. Nikdo už nemohl zastavit to, k čemu se schylovalo. Dědeček zvedl ruku a jeho pěst dopadla přímo na Burnettovu čelist. Přestože byl podstatně starší, měl dostatek síly, takže Burnett zavrávoral a spadl na zem. Kylie předpokládala, že nadávka, kterou zaslechla, pocházela od Burnetta. V tu chvíli na něj dědeček skočil a rvačka pokračovala. Derek okamžitě vyrazil dopředu, ale dva mladí chameleoni ho chytili za paže a pevně ho drželi. Jak se mohlo všechno tak rychle pokazit?

Kapitola třetí „Přestaňte s tím!“ Kylie cítila, jak se v ní probouzejí ochranitelské pudy, jak jí pění krev v žilách a tělo pulzuje, nemohla se však rozhodnout, koho má vlastně chránit. Pocity měla rozpolcené. Hlavou jí zněla Derekova slova. Patřila mezi chameleony. Dědeček byl její krev. Ale Burnett s Derekem… také patřili do její rodiny. Zčistajasna se tu objevila další postava a poměrně hrubě odtrhla oba muže od sebe. Dědeček se zakymácel, ale zůstal stát a otočil se k nově příchozímu. Kylii se vařila krev v žilách, a aniž přemýšlela o tom, co udělá, popadla osobu za triko a odmrštila ji od dědečka. Bezmocná postava se vznesla asi deset stop do vzduchu a pak spadla na zem. Kylie se muži zadívala do modrých očí a pochopila. Lucas. Takže nakonec přece jen přišel. Hlavou jí bleskla vzpomínka, jak se líbal se snoubenkou, a bodlo ji u srdce. Nejradši by Lucase znovu odmrštila co nejdál. Otočila se stěží popadajíc dech a pohled jí padl na Dereka, bojujícího se dvěma chameleony, kteří ho drželi. „Okamžitě ho pusťte!“ vyštěkla na muže. Věděla, že jsou to dědečkovi známí, ale bylo jí to jedno. Nemohla přece dopustit, aby Derekovi ublížili. Ani nedopověděla a oba chlapíci padli k zemi jako mrtvé mouchy. Derek stál nad nimi, zamračeně se díval na jejich bezvládná těla, jako by byl pyšný na to, jak je dokázal setřást. Když Kylie viděla těla bez známek života, zpanikařila. Co to Derek udělal? Vždyť jen chtěla, aby ho pustili, ale nechtěla jim… Vzpomněla si na Derekovu schopnost mentálně zneškodnit lidi a přitom je nijak fyzicky nezranit. Tedy aspoň doufala, že jim neublížil. Otočila se na druhou stranu, protože se nedokázala na Lucase ani podívat. Slyšela, že se postavil, cítila v zádech jeho pohled žadonící, aby se otočila. Může prosit, jak chce, je mu to houby platný, pomyslela si. Ani ne před dvěma týdny mu dala své srdce. Byla blázen, že to udělala. Měla na sebe zlost, a proto teď byla tak neoblomná. Zamrkala a podívala se na dědečka. Vypadalo to, že se na Burnetta znovu chystá zaútočit. Ten teď stál kousek od něj a z roztrženého rtu mu tekla krev. Z jeho pohledu i postoje čišela zuřivost. Ovládl se však a rukou naznačil příměří. Díkybohu. Aspoň někdo má rozum, blesklo Kylii hlavou. Věděla, že sama není úplně při smyslech, protože pohled na Lucase znovu rozjitřil rány v srdci a bolest jí zatemnila mozek. Když děda znovu napřáhl ruku, Burnett promluvil: „Neměli bychom se prát. Skončeme to, než jeden z nás skončí s nějakým zraněním.“ Kylie, uvědomujíc si, že by konečně měla nějak zasáhnout, se postavila vedle dědečka. „Má pravdu,“ řekla. „Přestaňte s tím!“ Chytila Malcolma za ruku a v hrudi se jí rozlilo příjemné teplo, které prostupovalo rukou až do konečků prstů. Vnímala horký proud, jenž se dotykem přeléval do dědečka. Doufala, že ho její energie uklidní. Zjevně to fungovalo, protože sklopil zrak a zhluboka se nadechl, jako by chtěl znovu posbírat myšlenky. Pak se zadíval na bezvládná těla mužů, které Derek skolil, a rychle se k nim vydal. „Budou v pořádku,“ ozval se Derek a ustoupil o krok dozadu, jako by se bál, že by Malcolm mohl dojít až k němu. Avšak známky hněvu, které se ještě před minutou zračily v dědečkově tváři, byly pryč.

Kylie si znovu uvědomila proud tepla linoucí se jí z těla. Transformovala jsem se snad na vílu? Asi ano, pomyslela si. Lucas se k ní přiblížil. Ne že by se na něj dívala, ale koutkem oka zahlédla jeho postavu. Snažila se v sobě vyvolat stejné pocity, jako když uklidňovala dědečka, ale nefungovalo to. Bolest, kterou v ní vyvolávala Lucasova zrada, ji bodala do srdce jako ostrý nůž a stahovala hrdlo, takže se nemohla ani nadechnout. „Všichni kromě Kylie a pana Jamese odsud zmizte,“ ozval se Malcolm. „Abyste ho mohl zase napadnout?“ zeptal se zlostně Lucas. Kylie by přísahala, že v jeho hlase zaslechla i lítost. Představila si výraz v obličeji, zvláštní odstín očí, jenž vyvolával smutek… ale pořád se odmítala na něj podívat. „Poslechněte ho,“ nařídil Burnett, protože stejně jako Kylie věděl, že Malcolm k tomu má důvod. Postavy se pomalu šinuly pryč. Kylie znovu vycítila Lucasův pohyb, slyšela jeho kroky za sebou. Mužná vůně naplnila vzduch, který Kylie vdechovala, a k uším jí dolehla tichá slova: „To mě opravdu tak nenávidíš, že se na mě ani nepodíváš?“ Kéž bych tě dokázala nenávidět, pomyslela si Kylie. Znovu k ní tiše promluvil. „Ta holka mě nikdy nezajímala. Chtěl jsem jen tebe.“ Kroky se pomalu vzdalovaly a zněly jako vytrácející se tóny smutné písně. Lucas odešel, ale jeho slova stále visela ve vzduchu. Kylii zaplavovala jedna vlna pocitů za druhou. Věděla, že Lucas říkal pravdu. Byla si tím jistá, protože jako víla dokázala rozpoznat pocity – cítila, jak jí pronikají kůží, usazují se jí v srdci a vyvolávají v ní ještě větší bolest. Přesto však své rozhodnutí nezměnila. Ať už ji zranil záměrně, či ne, nic to neměnilo na faktu, že to udělal. Copak nevěděl, jak moc jí ublíží, když se zaslíbí jiné dívce? Copak nevěděl, jak se Kylie bude cítit ponížená, až zjistí, že po celou dobu, kdy jí sliboval lásku, se vídal s jinou a předstíral, že se o ni zajímá? Z myšlenek ji vytrhly kroky, které se ozvaly za ní. Cítila, jak se někdo zlehka špičkami prstů dotkl jejího ramene. Byl to lehký, sotva znatelný dotyk – ne svádivý nebo přitahující pozornost. Dotek, který uklidňoval. Derek. Bolest v srdci se zmírnila a Kylie několikrát zamrkala, aby zahnala slzy deroucí se jí do očí. Snažila se zvládnout city, které jí lomcovaly. Stála klidně, oči zavřené a soustředila se na sluneční paprsky dopadající jí na obličej, na svěží vzduch, jenž jí plnil plíce. „Kylie?“ Burnettův hlas ji donutil otevřít oči. Dědeček s Burnettem stáli před ní a pozorovali ji. V očích se jim zračil soucit. „Jsi v pořádku?“ zeptal se dědeček. „Jasně.“ Kylie vykouzlila na rtech úsměv, jenž však postrádal věrohodnost. „Tak fajn,“ přikývl děda. „Musíme si promluvit. Půjdeme domů a uděláme si hrnek čaje.“ Kylie šla vedle obou mužů a všimla si, že se na ni Burnett po očku dívá. Bylo jí jasné, že ho svou odpovědí nepřesvědčila. Nebyla v pořádku. Vlastně měla do spokojenosti hodně daleko. Najednou zahlédla v Burnettových očích záblesk… něčeho… Nebo to snad vyčetla z jeho myšlenek? Byl to strach? Obával se snad Burnett toho, že tím, co jim teď řekne, Kylii nepotěší? Napadlo ji, že myslí jen sama na sebe. Sobecky se zaměřila jen na svou bolest. Burnett tu byl určitě z nějakého důvodu a nemuselo se to týkat jen jí. Zastavila se a chytila upíra za loket. „Je všechno v pořádku? Co… co se stalo?“

Během pěti minut už Kylie seděla v jídelně u stolu a čekala, až teta nalije do sklenic ledový čaj a ona se konečně dozví, o co jde. Doufala, že už nedojde k takové rvačce jako před chvílí, protože bylo zřejmé, že napětí mezi Burnettem a dědečkem se opět zvyšuje. Kyliina nervozita dosáhla téměř vrcholu. Už by měl konečně někdo začít mluvit. A tím někým měla samozřejmě na mysli Burnetta. Nechtěl jí odpovědět dřív, než se dostanou někam, kde si budou moci promluvit v klidu. Což Kylii znepokojovalo. Burnett tady není jen kvůli Mariovi. Jde o něco víc. O někoho, kdo není v pořádku. Cestou k dědečkovu domu Kylie přemýšlela o tom nejhorším. Teď tu seděla u stolu, na němž byly studené zbytky pizzy, a snažila se potlačit nevolnost vyvolanou těmi nejhoršími představami. Derek s Lucasem byli v pořádku. Sice by jí mělo být jedno, co se děje s Lucasem, ale nebylo. Holiday se zřejmě také nic nestalo, protože jinak by ji Burnett neopustil. Miloval ji tolik, že kdyby s ní nebylo něco v pořádku, určitě by to na něm poznala. Takže zbývají… Okamžitě se jí v hlavě vyrojily myšlenky na nejlepší kamarádky – přítelkyně, s nimiž jí dědeček nedovolil promluvit od chvíle, kdy opustila Údolí stínů. A protože svolil, aby si promluvila alespoň s Holiday, smířila se s tím. Ale teď… jestli se jim něco stalo… Bože! Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Vzpomněla si na Dellu. Paličatá upírka právě někde plnila úkol FVJ. Ocitla se snad v nebezpečí? Je v pořádku? Znovu si připomněla, jak se jí nelíbilo, že se Della zapojila do práce pro FVJ. Ale když se jí přímo zeptala, zda opravdu chce, aby tuhle práci odmítla, Kylie nedokázala říct ano. Věděla totiž, jak moc Della touží pro tuhle vládní organizaci pracovat. Jestli se jí teď ale něco stalo, bude si do smrti vyčítat, že ji neochránila. Hruď se jí stáhla obavami a strach ji obmotával jako tenká pavučinka. „Jde o Dellu?“ zeptala se nervózně, když konečně teta nalila všem čaj a odešla z místnosti. „Stalo se jí něco?“ Burnett se na ni podíval. „Ne, Della je v pořádku… aspoň pokud vím. Stále je ještě na misi.“ „Tak tedy kdo… co se děje?“ Burnett objal dlaněmi studenou sklenici, ale nenapil se. Pokud to nebyla krev, jen zřídka pil něco jiného. Kylie ho ale párkrát zahlédla, jak si po ránu dopřává šálek silné kávy. „Když jsme zjistili, že se Mario potlouká v Údolí stínů kolem tábora, stala se nehoda. Ale nevíme jistě, jestli s ním souvisí.“ „Byl někdo zraněn?“ Už když ta slova vypustila z úst, bodala ji jako ostré jehličky; Kylie s jistotou věděla, že pokud tam bude Mario, vždycky se někomu něco stane. Burnett otáčel sklenkou v dlaních, než odpověděl: „Tentokrát napadli Helen.“ Kylie zalapala po dechu. Polovíla Helen byla ta nejhodnější a nejstydlivější dívka v táboře. Kdo sakra mohl mít zájem jí ublížit? Odpověď jí okamžitě zněla v uších jako ozvěna. Mario. „Je… v pořádku?“ Kylie se chtěla zeptat, jestli je živá, ale bála se, co jí Burnett odpoví. „Ano,“ přikývl. „Bude určitě v pořádku. Ani nevíme, jestli ta nehoda s Mariem opravdu souvisí.“ „Takže Mario hledal Kylii,“ zafuněl dědeček. Kylie se na něj podívala a pak řekla: „Burnett by sem nepřišel jen tak.“ Burnett s nechutí přikývl. „Domníváme se, že ano.“ Podíval se na Kylii. „Ale nemáme zatím žádný důkaz. Helen někdo napadl zezadu. Nepamatuje se, co se vlastně stalo.“ „Jak moc je zraněná?“ zeptala se Kylie a doufala, že Helen si z této nehody neponese

následky – ať už emocionální, nebo fyzické – celý život. „Je mnohem silnější, než jsme si všichni mysleli.“ Burnett zaváhal. „Byla sice vážně zraněná, ale její život to neohrozilo. Jonathon se od ní nehne na krok. Když přijeli Helenini rodiče, došlo k trapné situaci. Helen jim totiž o Jonathonovi vůbec nic neřekla.“ Kylie si představila, jak Helenini rodiče asi reagovali, když vešli do pokoje a Helen držel za ruku vysoký hubený kluk, samá ruka samá noha. „Jo, dovedu si docela dobře představit, jak byl naštvaný.“ „Znáš Jonathona dobře.“ Burnettovi se na rtech objevil lehký úsměv. Ale ne nadlouho. „Hlídáme její pokoj v nemocnici. Pro případ, že by se útočník vrátil.“ „Měla bych jít za ní?“ vyhrkla Kylie. „Ne,“ vykřikli oba muži jednohlasně. Burnett pokračoval: „Jestli to skutečně udělal Mario, tak je to jen trik, jak tě tam dostat.“ Při pomyšlení, že ona sama byla důvodem, že někdo Helen napadl, se jí bolestí stáhla hruď. Palčivá bolest však pomalu začala přerůstat v hněv. Už byla unavená z toho, že někdo jiný kvůli ní trpí. Že si Mario vylévá svou zlost na jejích přátelích. Ale jak to mám zastavit? Kylie se rozhodla, že musí najít řešení. A čím dříve, tím lépe. Burnett si nervózně poposedl a podíval se na Malcolma. „Když se Helen stala ta nehoda, začal jsem si dělat starosti o Kyliinu bezpečnost. Jsem si jistý, že když jsem vás našel já, Mario ji najde taky. Myslím, že by Kylie byla v táboře ve větším bezpečí.“ „S tím nesouhlasím,“ odsekl dědeček. „Vy nesouhlasíte?“ vyštěkl Burnett. „Mario dal jasně najevo, že se Kylie buď připojí k jeho skupině ničemných chameleonů, nebo ji zabije. Bojí se totiž jejích schopností spasitelky.“ „To všechno vím,“ zaškaredil se Malcolm. „Nejste jediný, komu se Kylie svěřila. Ale jestli ten útok na tu dívku měl Kylii dostat zpátky do tábora, pak to znamená, že neví, kde teď je.“ „Ale na jak dlouho?“ zeptal se Burnett. „Mario není z těch, co se lehce vzdávají.“ „Možná. Jestli se mu podařilo proniknout do tábora a dostat se k té dívce, proč bych měl věřit tomu, že neudělá to samé, aby se dostal ke Kylii?“ „Ale –“ ozvala se Kylie, Burnettovy oči jí však jasně napovídaly, že tohle musí Malcolmovi vysvětlit sám. Stiskla zlostně rty a odmlčela se. „Chápu, že si děláte starosti,“ pokračoval Burnett. „K napadení ale nedošlo na pozemku tábora.“ Znovu nervózně otočil sklenicí v dlaních a zadíval se na jantarově zbarvenou tekutinu, jako by přemýšlel, zda se má napít. Pak se zadíval na Malcolma. „Měl byste uvážit i to, že v táboře je mnohem víc lidí, kteří by proti Mariovi a jeho kumpánům bojovali. A i když vás asi tahle představa dohání k šílenství, mám podporu FVJ. Pobočka je ve Fallenu, takže když budeme potřebovat, může být během chvilky v táboře stovka mužů připravených a vycvičených pro boj s nepřítelem.“ Dědeček se mračil. „Máte pravdu, tohle mě opravdu dohání k zuřivosti.“ Odmlčel se a Kylie slyšela, jak skřípe zuby, než znovu promluvil: „Jediný důvod, proč tu teď s vámi sedím u jednoho stolu, je ten, že si vás moje vnučka váží. Řekl bych, že protože nikdy nepoznala pravého otce a za situace, která teď v její rodině panuje, si vás tak trochu postavila na jeho místo.“ Burnett nervózně otřel orosenou sklenku, jako by ho Malcolmova slova a představa, co si o něm Kylie myslí, vyvedla z míry. „Doufám, že si její respekt zasloužíte.“ Malcolm pokračoval: „Po pravdě řečeno, nerozumím vám. Na jednu stranu tvrdíte, že Kylii ochráníte před FVJ, a teď byste povolal stovku mužů právě téhle organizace, aby ji bránila. Jak ji chcete chránit?“

„Zabráním jim v provádění jakýchkoliv testů, protože nejsem vůbec přesvědčený, že by byly bez rizika. Věřím, že jejich touha dozvědět se víc o chameleonech jim může zastřít soudnost, takže by nebrali žádné ohledy. Ale nevěřím, že dnes provádějí stejné testy jako v dřívějších letech. FVJ není dokonalá. Žádná organizace není stoprocentní a ani nikdy nebude. Ale FVJ už není to, co bývala dřív. Hodně se změnilo.“ V místnosti nastalo ticho. Napětí ve vzduchu by se dalo téměř krájet. „Pusťte Kylii, aby se se mnou vrátila do tábora. Jsem přesvědčený, že tam je pro ni to nejbezpečnější místo,“ pokračoval Burnett. „Mám zorganizované hlídky, které zaznamenají každý Mariův krok. Pokud se bude snažit dostat do tábora, budeme na něj připravení. Dostaneme ho a jednou provždy tohle nebezpečí zlikvidujeme.“ „Můžeme udělat to samé,“ kontroval Malcolm rozhodně. Burnett se ještě víc zamračil. „Podívejte se mi do očí a řekněte mi upřímně, zda si opravdu myslíte, že vy a vaši lidé to zvládnete.“ Malcolm si propletl prsty, pevně sevřel pěsti – až mu zbělely klouby – a položil ruce na stůl. Díval se na ně, jako by Burnettova slova vážil. Zvedl hlavu, podíval se na Kylii a pak zpátky na Burnetta. „Nesouhlasím s vaším plánem, ani s tím, co si myslíte o schopnostech mých lidí chránit jednoho z nás. I když jsou možná mé názory ovlivněny předsudky z minulosti. Vím, že toho už se nezbavím.“ Odkašlal si a povzdechl: „Jestli mi vnučka během doby, kdy je tu s námi, něco dokázala, pak je to to, že je už dospělá a rozumná. Takže doufám, že poslechne moji radu a rozhodne se podle sebe. Ztratil jsem už hodně lidí, které jsem miloval. Vím, že kdybych ji tu držel proti její vůli, ztratil bych i ji.“ Kylii se znovu zalily oči slzami. Zvedla ruku a dotkla se dědečkových dlaní. Pevně ji chytil a zadíval se jí do očí. „Zůstaň tady, Kylie. Zůstaň a pokračuj dál v učení a poznávání, kdo vlastně jsi a kam patříš.“ Jeho dotek jí připomínal otce… teplo, které z něj vyzařovalo, se jí šířilo celým tělem.