MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy
Ke kořenům Diplomová práce
Brno 2009
Autor práce: Bc.Veronika Havlíčková Vedoucí práce: ak.mal.doc Blanka Růžičková.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Brně dne 20.dubna 2009
Bc.Veronika Havlíčková
2
Poděkování Děkuji všem za jejich pomoc, podporu a trpělivost při realizaci mé práce.
3
Obsah ÚVOD…………………………………………………………………….5 1. JAKUB SVOBODA...............................................................................6 1.1
ŽIVOT JAKUBA SVOBODY………………………………...6
1.2
TVORBA JAKUBA SVOBODY……………………………..10
1.3
VLIV JAKUBA SVOBODY …………………..…………….11
2. PROJEKT "KE KOŘENŮM"…………………………………………13 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6
PAMĚTI A DENÍKY…………………………………………13 CESTY A POUTĚ…………………………………………….19 SVOBODNÝ MUZIKANT…………………………………...21 POHLEDNICE……………….……………………………….25 PROSTOROVÁ TVORBA…………………………………...28 MALBA……………………………………………………….31
3. VÝUKOVÁ LEKCE "KE KOŘENŮM"……………………………...33 ZÁVĚR…………………………………………………………………..36 RESUMÉ………………………………………………………………...37 SUMMARY……………………………………………………………...38 SEZNAM OBRÁZKŮ…………………………………………………...39 CITACE………………………………………………………………….40 POUŽITÁ LITERATURA………………………………………………40
4
Úvod Téma své diplomové práce jsem si vybrala na základě svého dlouholetého zájmu o problematiku kulturního dědictví a odkazu Jakuba Svobody. Tento pozoruhodný člověk byl mým vlastním prapradědem a jeho stopy a význam je stále aktuální po všechny generace až do dnešních dnů nejen pro mou rodinu, ale v celém prostředí, ve kterém se pohyboval. Jeho role ve společnosti měla několikero tváří. Jakub Svoboda pro každého zvlášť znamenal něco jiného, ale nejlépe to vystihuje jeho přezdívání širokým okolím „umělec“. Byl totiž tak neuchopitelný a jeho činnost tak rozsáhlá nejen v kulturních oblastech, že by se snad dal dnes označit slovem Bohumila Hrabala „pábitel“. V mé práci se zabývám jeho osobností na vícero rovinách. První částí je osobnost a život Jakuba Svobody a jeho vliv na okolí. V dalších částech zkoumám jeho jednotlivé stránky a tváře jeho umělecké tvorby a na jejich základě vytvářím a předkládám mou vlastní tvorbu, díla a počiny inspirované Jakubem Svobodou. V poslední části dále předkládám výukovou lekci pro výtvarnou výchovu, která má vycházet ze smyslu, o čem vypovídají naše vlastní kořeny, úcta k předkům, kdy jsou využity nejrůznější metody z nejrůznějších oblastí.
5
1. Jakub Svoboda Začátkem 60. let zpracovával Jan Skácel pro rozhlas nejrůznější reportáže. Kvůli námětu pro reportáž se vydal i do městečka Ivančice blízko Brna. Původně to měla být reportáž o chřestu, který se za monarchie odtud vyvážel na vídeňský dvůr i do celého světa. Místo informací o chřestu si domů z ivančického muzea odvážel starý rukopis pamětí Jakuba Svobody. Jeho deník z roku 1939 jej zaujal natolik, že se rozhodl přiblížit i širší veřejnosti život a dílo tohoto ivančického rodáka a místního lidového umělce. Díky Skácelově iniciativě se jeho dílo zpopularizovalo a seznámil se s ním široký okruh lidí. Vytvořil z jeho deníku, textů a básní několikero literárních rozhlasových pásem a v časopise Host do domu uveřejnil esej s názvem Henri Rousseau z Ivančic, kterou pak v roce 1966 zařadil do své prozaické knihy „Jedenáctý bílý kůň“ . Do Svobodových deníkových záznamů a pamětí je stále kdykoliv možné v ivančickém muzeu nahlédnout. Podle nich Skácel napsal i onu téměř biografickou povídku, ve které se nejvíce můžeme dozvědět, kým byl a co dělal Jakub Svoboda.
1.1 Život Jakuba Svobody Jakub Svoboda se narodil dne 17. listopadu 1875 v Ivančicích, kde vyrůstal, celý život pobýval i se svou rodinou a kde také zemřel. O všem píše ve svých pamětech slohem, který jako kdyby se podobá i jeho obrázkům. Plný naivnosti, vznešené neomalenosti a smyslu pro detailní líčení zdánlivých nepodstatností. Proto nechávám vypovídat o jeho životě samotný deník: „Jsa pověřen touto lekcí, zaznamenávám některé zprávy mého životopisu a současně i události, které si dovedu pamatovati k uschování ve zdejším archivu. Pokud moje paměti sahají do nejútlejšího mládí, pamatuji si ještě jako dvouleté dítě, že mne oblékali do červených šatků se žlutými činkami. Moje matka, rodilá Češka, pocházela z pasekářské rodiny z Telecí, chudé vesničky na Českomoravské vysočin, blíže města Poličky v Čechách. Již tehdá nehostinné kraje na horách vyháněly svoje obyvatele k nížinám, mezi nimi i moje maminka Vincencie, rozená Musílková, zanesena osudem do Ivančic, kde zaujala službu u statkáře Hübše. Jinak byla známá jako krasavice. Urostlého těla, černých očí, vlasu tmavého, hlasu měkkého poněkud s českým přízvukem, k tomu pěstovala
6
horlivě toaletu, což dovršilo si plného významu. Jako v dětství pracovala na tkalcovském domácím stavu, záhy, zapracovala se u firmy Skenc v Alexovicích. Netřeba popírati, že nebyla obletována nápadníky. Vstoupila do manželství na příjmení Svobodová. Ač prý jsem byl původu nemanželského, přesto tatík Ferdinand Svoboda nechal si mne adoptovati na svoje jméno, což jsem tedy zdědil a jmenuji se Jakub Svoboda. Pokud paměti mi dovolují, bydlil jsem v kounické ulici č. 45 u babičky, tedy matky otce Ferdinanda, což bude i můj rodný dům. Tatík byl zedník, však nebyl chvalné pověsti. Horlivý ctitel alkoholu, ny pytlačení a rvačky nenechal se nikým předehnat. Jaký může činiti dojem na dítě, když se otecblíží k domovu opilý a k tomu se zakrvácenou bradou. Podobných zjevů bylo více. Jednoho květnového večera 1880 vrací se k našemu obydlí úplně vysílen, těžce naříkaje. V jizbě nebylo čím svítit, běžím ku Šlotvinkům vypůjčit několi sirek, které v pozdní temnotě navlhlé světélkovaly. Matka zjedná světlo a co se sběhlo dále ten den – si juž nepamatuji. Ráno matka jako obvykle opouští dům a jde do Alexovi, a tatík napříč lůžka přeložen – mrtev. Přivolaný lékař dr. Keckeis konstatoval smrt strháním se těžkou kládou na stavbě Lahodova domu. Otec odpočívá asi tři kroky pod márnicí. 1) Matka opustila Ivančice a zaujala místo v textilních továrnách v Brně. Mne jako čtyřletého uajal se babička Františka Svobodová, která pravou mateřskou péči mně věnovala. 2) Později si mne maminka vzala do Brna na Veverskou ulici, kde asi šest neděl jsem kolíbal sestřenici. Tehdáž Veverská ulice hotový hampejz, kanály otevřené vroubily řadu topolů. Ale dobré babičce se po mně zastesklo. Časně ráno mne matka vypravila do vlaku ve společnosti tří dam, podarujíc mi vzduchový balonek, k tomu rohlík. V Bránicích plačícího mne vedl konduktér za ruku vstříc babičce, která o mém příjezdu již byla vědoma. V roce 1882 navštěvuji druhou třídu p. učitele Antonína Kočího. V prospěchu jsem tenkrát oslábnul a musel opakovat. Téhož podzimu provdala se teta Johanka Hlaváčová a já jako nejmladší mládenec doprovázel jsem průvod do kostela. Předem jakožto svatební člen jsem byl pověřen také dílem, vlastně plazit se pod stoly a postelemi a sbírat rozmetené ´vincetle´ . Týž den moji spolužáci doprovázeli v průvodu z třetí třídy žákyni Klementinu Coufalovou. Panské vozy
7
odvážející řepu do cukrovaru přejely ji a zabily, když se vyšplhala na jeden z vozů a chtěla si ukrást řepy. Máti v Brně však zapomněla svých povinností o dítě a věnovala se svobodnému životu.“ 3) „Svého času mne vyvedla babička znovu do Brna. Víš, tam bydlí tvoje maminka. A srdce zahořelo po matce. V Brně jsem byl v Jiříkově vidění, považoval jsme to za velký svátek a obdivoval nebetyčné mrakodrapy. Navštívili jsme maminku, která si mezitím pořídila i nového tatínka. Pan mistr švec Kamenský byl totiž tím novým tatínkem, uvítal nás na verpánku a maminka chystala městskou večeři. Pan otčím švec Kamenský nebyl něco lepšího než tatík Ferda, co vydělal, to propil, k tomu sáhl ještě na matčinu výplatu. Holá ostuda, i moje housle, které mi babička opatřila a platila hodiny, přišly v nic, a co prodat, to propít bylo Kamenskému heslem. Požádal jsem proto pana učitele o vysvědčení, odevzdám knihy a 10. ledna 1891 opouštím školní lavice a Brno. Malby, malby, znělo v uších. Mezitím zemřela matka v nemocnici u svaté Anny. Vrátil jsme se z Brna do Ivančic.“ 4) V Ivančicích se mu nevedlo příliš dobře, proto odchází do Třebíče do učení se na cukráře, ale toto řemeslo ho tolik nebavilo jako malování. Přesto po třech letech opouští Třebíč i s výučním listem a pocitem totální svobody a plánů do budoucnosti o cestování a toulání se. Jeho touhy jsou vyslyšeny a on neustále někam cestuje za prací. V roce 1899 si plní svůj velký sen a koupil si svou první citeru a začíná více malovat dostávat své první malířské zakázky. Daří se mu dobře, maluje vývěsní štíty kupcům a hostincům, vypomáhá na pile, mlýně, v tiskárně. V roce 1901 potkal i svou budoucí manželku Emílii Hlavovou: „ Po pouti v pondělí vyvážím na akord u Hüpše cihly, navštíví mě jakási dáma na námluvy, zmíním se o tom babičce která o tom věděla a s babami to skuplovaly. V lednu 1902 vedu si svou milou k oltáři. Děkan Dudáček nás vyhnal. Co blázníte? V adventě oddavky? Posunuly jsme to na druhý den. Odstěhovali jsme se na Hlinky. Hlaváčka mi tam přišla dělat tartas. Vyhodil jsem ju ven. 2.května koupil jsem od Šachrové chalupu za 1200 korun na Kozi hoře, měl jsem mnoho práce v domě chlívek stavět střechu a jiné. Tehdá jsem často kreslil portraity. V podzimu pracuji v cukrováru, na mostě. Rok 1903 konec kampaně. Kreslím a hraju na citeru. 3.března narodil se mi Josífek. Při malování hřbitova dostal jsem zánět oka a 21 dní v nemocnici. Po 8
nemocnici jsem neměl odvahy kreslit a nastoupil práci v Brně u zedníků. Ten rok měl jsem bohatou úrodu třešní. Před Jakubskou poutí zemřel nám synáček. Ten rok událo se vyvraždění srbské král. rodiny.“ 5) A jeho vyprávění pokračuje dále. Po úmrtí syna Josefa se mu narodili ještě další tři děti, které se dožili dospělého věku a to syn Ladislav, dcera Milada a nejmladší Marie. Jeho život byl pestrý a probarvený těžkými a krásnými životními zkušenostmi. Žil vždy ve velice chudých poměrech, živil námezdní prací a malováním rodinu a to i přesto, že viděl pouze na pravé oko. O levé oko přišel ještě když byl kojencem. Jeho máma nosila podle dobové módy speciální halenky, kterým se spínaly límce dlouhou jehlicovitou sponou. Nikdy moc nemluvil o tom, jak se to přihodilo, protože zřejmě ani sám přesně nevěděl, jak se to tenkrát stalo, ale nešťastnou náhodou mu při kojení vypíchla ono levé oko. Tomu pak celé dětství zasypávala babička cukrem, aby bylo bílé a když mu jednou po těžkém zánětu prasklo a vyteklo, vsadil si do prázdného otvoru oko skleněné. Přesto se dožil vysokého věku a možná by se dožil ještě víc, kdyby nezemřel nešťastnou náhodou. V únoru 1943 se v noci vracel v podnapilém stavu z hospody a po cestě ho srazilo auto. Řidič z místa nehody ujel a nikdy se nezjistilo, kdo to byl. Dotlučený padl do bezvědomí a ráno se probral zmrzlý na kost v příkopu vedle cesty. Dostal těžký zápal plic a za tři dny mu podlehl dne 12.2. 1943 v nedožitých osmašedesáti letech. Pohřben je na ivančickém hřbitově.
9
1.2 Tvorba Jakuba Svobody Jakub Svoboda mohl dělat cokoliv. Byl totiž neobyčejně nadaný autodidakt a k čemukoliv se dostal, to si velice rychle osvojil. Jeho zaměstnání bylo nespočet, ale zřejmě nejvíce vynikal jeho výtvarný talent, který se projevoval již od dětsví: „V zadním traktu babičina domku ve dvoře nachází se útulná podkrovní světnička s jedním oknem k jihu. Krásná vyhlídka na louky a Rybářskou ulici; pak ale dále pohledy do údolí Rokytnice a na Rénu vnímaly nemalý dojem mému duchu. Tam také moje umění našlo původ. Na starožitné ploché dubové skříni stírá babička prach. Dubová plošina poněkud zmatní, v dětinském zvyku pohrávám si s ohořelou sirkou a škrtám po matné plošině. A hle, na tabuli se tvoří lesklé linie. Počátky jsou zde. Od té doby tehdáž jmenovaný „bleištift“ stal se mi velevítaným předmětem. V nouzi vypomáhala křída, kreslící plochou staly se dveře a k nemalému pohoršení v domě i stěny, a nastalo babičce hotové peklo.“ 6) „Po smrti otcově zastupoval poručenství o mně pan Martin Poukl, hostinský, který mne pověřil úřadem stavět kuželky v létě. Umělecká krev se nezapřela, omaloval jsem mu za to velkou kuželnu vlaky, hořícími divadly a tak dále. Vydělané peníze jsem dával babičce, která mi opatřovala obleky.“ 7) Opravdu malovat a víc rozvíjet své nadání začal až v pozdějších letech: /rok 1900/ „Jednoho poledne dostaví se Šlosr jinak „frgula“ zvaný, s návrhem: Kubo, ty nám vymaluješ „Vochtrhaus“. Pravím kamaráde. Já jsem kdysi maloval, ale teď jsem toho dávno nechal, ale chtěj nechtěj do toho. Šlosr zaopatřil list kreslici a mě jednoduše do práce vnutíl dělo se to právě v polední přestávce pan Malina, majitel mlýna sleduje mne a praví. Chlape, vy máte šikovnou ruku. Kde ste se to učil? Vymaluješ náš mljn ale brzo. Co to bude stát? Snad desítku ne? A dejte malířovi lehkou práci ať má lehkou ruku k malování, dodal. První neděli jsem zvolil si k práci, tlupa struhařu okolo mě stále obdivujíc. Večer byla práce ukončena. Druhý den odevzdám obraz, k velkému udivení tiskne mi pan Malina 3zl. Pravím tři zlaté vydělat za jeden den při sezení znamená něco tehdáž a Šlosr stal se rozsvítitelem poslední uhasínající jiskry. Myšlenky se vyjasnily. Od té doby doházely objednávky jedna za druhou. Práce těšila a otevřel se nový život.“ 8) Tvořil naprosto svobodně a nevázaně s velkou pečlivostí a přesností. Z jeho tvorby je vidět velká opravdová a hluboká radost, smysl pro humor, srozumitelnost,
10
prostota, jednoduchost, pravdivost, realistické a podrobně popisující vnější svět.. I když jsou jeho malby naivní neztrácí vážnost, silnou výpověď a upřímnost. Maloval krajiny, domy, města, zámky, portréty, lidové slavnosti, poutě, vývěsní štíty, tabule, cedule, plakáty pro kočovné kino Mik a ochotnická představení, pohlednice, dopisnice i panoráma Ivančic, Oslavan, Krumlova, Třebíče, Náměště a dalších měst. Sestrojil si vlastní fotoaparát – velkou kameru se stojany a fotografoval nejrůznější příležitosti, svatby, hody, křtiny, pohřby, školní třídy, rekruty. Fotografie i diapozitivy často koloroval. Byl výrobcem a provozovatelem lidových jesliček. Tiskl si vlastní pohlednice a dopisnice se svými kramářskými písněmi, které prodával o poutích. Na zakázku vytvářel nejrůznější plastické mapy a modely památek. Pamětníci ho vídali v jeho typických krátkých kalhotách s přezkami pod koleny, šedých punčochách, lehkém kabátku s placatou čepicí na hlavě jak roznáší ve velké konvi obrázky a fotografie, do níž pak dostával zaplaceno naturáliemi ( máslo, vejce, mouku, zabíjačku apod.). Nepotřeboval vystavovat, jeho práce byli v celé lokalitě. Přesto za jeho života se uskutečnilo pár jeho uměleckých výstav. Po jeho smrti se jeho jednotlivá díla objevují v tématicky zaměřených expozicích po celé republice a při výročích jeho narození či úmrtí. Poslední vlastní výstava se uskutečnila v Ivančicích v roce 2000.
1.3 Vliv Jakuba Svobody na kulturní prostředí Byl známou svéráznou postavou a lidovým umělcem působícím hlavně místně a ve spoustě domácností můžeme dodnes naleznout jeho obrazy a fotografie. Měl i velký význam pro na řadu osobností, jakým byl bratr Petra Bezruče Ladislav Vydra, Alfons Mucha, Josef Vydra. Posmrtně oslovil Jana Skácela, který se věnoval jeho osobnosti v rozhlasových relacích a pásmech a publikoval úryvky z jeho pamětí v časopise Host do domu a věnoval mu esej ve své prozaistické knize Jedenáctý bílý kůň. Téměř vždy nezapomenou k jeho výročí věnovat článek v místním Ivančickém zpravodaji. V roce 1970 brněnská redakce pod vedením Kuby Jurečka s kameramanem
Noskem československé televize uvedla v kinech i televizi
barevný dokument pod názvem Henri Rousseau z Ivančic.
11
1.obr. Jakub Svoboda, soukromý archiv
12
2.Projekt „Ke kořenům“ Proč „Ke kořenům“? Stejně tak by to mohlo být „K pramenům“ , ale tento název nezdál se mi tolik vhodný a já jsem zkoumání svého původu chtěla vzít tak trochu od podlahy, takže nakonec zvítězila země nad vodami. Chtěla jsem se dostat k původu svého daru. Najít někoho ze svých předků, se kterým by se bylo možno ztotožnit, identifikovat. Dlouho jsem hledala, protože ve své rodině, se vší úctou, není široko daleko nikoho podobného, kdo by měl podobné zájmy či sklony. Až jsem přišla na prapraděda Jakuba Svobody. Snad na něj to můžu vše svést? Zvláštní věc. Teď když se probírám celým jeho životem a tvorbou, je mi to vše tak neskutečně blízké, že se někdy přistihnu, jak se mi uměle vybavují vzpomínky z té doby. Nechci ani říkat. „Hele já jsem vnučka toho Jakuba Svobody a mám to po něm!“ Ne, je pro mne zdrojem inspirace a zároveň odpovědí na mnoho otázek. Když držím jeho texty či obrázky, chvějí se mi prsty, kdybych věřila na reinkarnaci hnedka bych zavolala: „To jsou moje věci a toto jsem maloval tehdy a tehdy a toto jsem maloval tak a tak!“ Chvěla jsem se když jsem držela jeho citeru, věděla jsem jaksi automaticky jak na to hrát, ale potřebovala bych si to oživit. Zvláštní věc. A proto projekt „Ke kořenům“. Hledání odpovědí a srovnávání, kdo je pro mne Jakub Svoboda, proto srovnávám a inspiruji se v jeho díle. A proto snad vznikla i výuková lekce „Ke kořenům“, která je také jedním z možných hledání odpovědí pro další zájemce.
2.1 Paměti a deníky Koncem 30. let byl Jakub Svoboda vyzván, aby sepsal svůj vlastní životopis a vše co se v něm odehrálo. Po této výzvě přinesl v roce 1939 Svoboda do tehdejšího muzea svůj několika stránkový spis. Vše bylo napsáno krasopisně měkkou tužkou na cca 25 stranách formátu A4 a doplněné dodatkem vzpomínek na dalších 15 stranách. Tento unikátní životopis je sepsán zcela originálním způsobem se Svobodově sobě vlastním slohem. Životopis začíná útržkovitými prvními vzpomínkami a končí právě rokem 1939. Další vzpomínky a paměti jsou výčtem nejrůznějších povolání a lidí, úřadů, obchodů, filiálek a továren, o tehdejším stavu silnic a cest, množství požárů v městě Ivančice. Celý spis je ukončen popisem
13
událostí těsně před druhou světovou válkou z pohledu prožívání člověka z malinkého městečka. Kromě samotných pamětí je v muzeu uschovaný cenný pokladní účetní deník, kam si celý život zapisoval své příjmy a ceny za prodané obrazy a provedená díla. V těchto zápiscích se dozvíme co, komu a za kolik prodal a tak se dozvíme, že to bylo kromě obligátních fotografií, malovaných vývěsných štítů a tabulí i nejrůznější obrazy, portréty a netradiční témata jako „Poprsí černošky – malováno podle modelu“ , boje mezi Siouxy a vládními vojsky, zkázu Titaniku, Hradčana, lidové slavnosti a další. Kromě těchto vlastních dokumentů, dochovalo se mnoho osobní korespondence s nejrůznějšími lidmi. Většinou se jedná o poštu s jeho zákazníky, ale zachovalo se i pár lístků a dopisů s jeho „nejmilovanější manželkou“. I tady velice barvitě a s sobě originálním slohem popisuje nejrůznější události a zážitky z cest. Prapradědeček ve svém deníku zachycuje natolik živé vyprávění, které se čte opravdu jedním dechem. Nevím jestli se mi daří, to stejné zachycovat ve svých denících, ale kromě psaných záznamů si ráda pořizuji speciální vyřezávané. Kdy vyřezávám téměř každou stranu tištěných knih a tím přetvářím tyto knihy k obrazu svému a doslova vrývám do nich svůj vlastní příběh. Zdokumentovala jsem takto svůj pobyt v rakouském Salzburgu, Jižní Koreji a Americe a Chorvatsku. Deníky jsou doplněny o fotografie z těchto cest.
14
2.obr.Americký deník, soukromý archiv
3.obr.Americký deník, soukromý archiv
15
4.obr.Balkánský deník I, soukromý archiv
5.obr.Balkánský deník II, soukromý archiv
6.obr.Balkánský deník III, soukromý archiv
16
7.,8.,9.obr Salzburský deník, soukromý archiv
17
10.obr.Komix by Veru, soukromý archiv
18
2.2 Cesty a poutě Jakub Svoboda na svou dobu procestoval mnoho míst. Do světa neodcházel jen za prací, ale i za poznáním. Kdekoliv byl, snažil se navštěvovat místní muzea a galerie a účastnit se místních kulturních akcí. Takto procestoval velkou část Německa, pobyl pár týdnů v Berlíně, dále Rakousko – Uhersko, delší čas strávil v Salzburgu a nějaký čas byl zaměstnán v pekárnách ve Vídni. Jeho cesty byli mnohdy i studijní. Jako cesta na Slovensko, když dostal za úkol vymodelovat plastickou mapu Tater a namalovat jejich panoramatický obraz . Své doma měl sice v Ivančicích na Kozí horce v ulici Hřbitovní, ale většinou sezónně trávil delší čas každoročně v lázeňském městě Luhačovice nikoliv jako pacient, ale jako malíř a citerista, který zpříjemňoval lázeňskou atmosféru svými písněmi na citerou a kreslením obrázků na památku luhačovickým hostům. Cestoval sám, pěšky nebo vlakem. Nechal se vést koňským povozem s formany. Přespával kde se dalo. Nejčastěji navštívil místní hostinec a za přespání a jídlo celý večer hrál zdejším štamgastům na citeru, namaloval portrét hostinského ženy či dětí nebo vymaloval vývěsní štít. Vydělané peníze z „vandrů“ posílal domů své „nejmilovanější manželce“ Míli na živobytí často spolu s poutavým psaním. Jeho psaní je natolik originální a dojemné, že si neodpustím se zmínit o jednom dopise zaslaném z jeho pobytu v Rakousku, v kterém popisuje tragédii z vesničky Badenbach. Vypráví o svatebním obřadu, při kterém si při navlékáni snubního prstenu nevěsta strhla nehet a začala silně krvácet. Oddávající kněz v tom viděl zlé znamení. Za čtrnáct dní vypukl v jejich domě silný požár. Novomanželka se ještě vrátila do hořícího domu pro nějaké doklady, když se dlouho nevracela šel ji její muž pomoci, ale oba dva utrpěli těžké popáleniny, kterým mladá žena po několika dnech v nemocnici podlehla. Takové bylo jeho vidění světa a pozorování dění kolem sebe. Uměl velice dobře vyprávět a když se vracel ze svých cest, dlouhé hodiny a hodiny se sedělo u nich před domem a „strýček Kuba“ vyprávěl, co se ve světě událo, co zažil a koho potkal. Toulavé boty se zřejmě také dědí z generace na generaci a jak v celé rodině nikdo nebyl dál než v Chorvatsku na dovolené, tak jsem si z toho koláče ukousla právě já ten největší krajíc. Cestuji pořád, ráda a hodně. Důvody mých cest jsou
19
nejrůznější, ale často to je stejně jako v případě mého prapradědy, už ne za výdělkem, ale cesty za poznáním a koncertní. Díky tomu jsem mohla procestovat už celou Evropu bez Skandinávie, USA a Jižní Koreu. Ze svých cest si pořizuji mnoho fotografií a vedu si cestovní deníky. Stejně jako prapraděd i já vykonávám nejrůznější poutě. Tou nejdelší byla v roce 2005 pěší pouť do španělského Santiaga de Compostela. Do Francie jsem jela stopem s kamiónem převážejícím kyselinu sírovou a odtud pěšky až na samý okraj oceánu za 30 dní a zpět opět kamiónem tentokrát s rajčaty. Rok poté jsem se připravovala obejít hranici České republiky, ale protože můj čtyřnohý průvodce náhle onemocněl, neodvážila jsem se jít sama, na rozdíl od svatojakubské cesty sama bez doprovodu. Snad někdy v budoucnu. Ze studijních cest na mne nejvíce zapůsobil téměř půlroční pobyt v rakouském Salzburgu.
11.obr. Santiago de Compostela, soukromý archiv
20
2.3 Svobodný muzikant Jeho všestrannost se projevila i v hudbě. Jako malý se učil hrát na housle, ale po nějakém čase milé housle prodal v Brně jeho otčím a utržené peníze propil. V roce 1898 se poprvé dostává k citeře, kterou si koupil za 7 zlatých u firmy Lídl v Brně. Ale z finančních důvodů ji o rok později prodává, aby získal na zboží, ale ve stejném roce za utržené peníze si kupuje další citeru. Zapsal se do klubu citeristů a chodí na hodiny k panu Mnočkovi. Hra na ni se mu velice zalíbí a brzy dosahuje výborných výsledků. Začne koncertovat při nejrůznějších příležitostech, svátcích, městských slavnostech, rodinných oslavách. V jeho repertoáru je všechno, od klasiky po lidové a populární písně a stává se oblíbeným vyhledávaným muzikantem a nepostradatelným společníkem při veřejných událostech. Ne nadarmo obhajuje svou místní přezdívku „umělec“ . Postupně si vytvoří i vlastní písničky. Často upravoval text známého nápěvu. Hra na citeru se také stala zdrojem jeho obživy a při svých cestách po českých i cizích zemích je nedílnou součástí. V zahraničí nebo v cizím prostředí často hrával na ulicích nebo v nejrůznějších hospodách a restauracích. Ve svých vzpomínkách se zmiňuje o svých žácích, které učil hrát na citeru. „První byl Jeník Kolář roku 1900 u železného mostu. Ale pro nepříjemnosti s kolegy toho zanechal. Pak roku 1902 Ludvička Rampouchová, dcera kováře, učila se dobře, ale záhy umřela. Slečna Goldmannová, židovka, šlo jí to dobře. František Švach, stolař, udělal si sám citeru. Pak jistý hoch od Volnýho, holiče, učil se výborně, a posledně Boženka Fleková jako osmiletá školačka se výborně učila, hrála se mnou u jesliček a každý obdivoval její dovednost, což bylo mojí chloubou. Ale pak rodiče její zahájily stavbu domu. chládla její nálada k hudbě, na to po vyškolení vzala službu v Nové Vsi, poději v Lhánicích. Konečně přišla zase do Ivančic, a jak již to bývá u mladých, navázala známost s jistým hornickým synkem. Jistý večer u mýta se pohádali a konec lásky. Druhý den zaběhla na Rénu, tam kde se říká Radovánky, potká jinou kamarádku, která ji zdraví, a ona vyjeveně ani neodpovídá. Za chvíli jede od tunelu vlak, který vpůli cestě zastaví, sykot páry a hlahol řeči avisuje, že se něco přihodilo: jakási ženská vrhla se pod vlak, která to? Boženka citeristka? Co včil? Do nádraží nebylo daleko, naložili ji do hytláku a jelis ní do Bránic. Na místě kaluž krve, koleje a šlypry zakrvácené zůstaly. Odtud autobus ji vzal do nemocnice. Tři hodiny na operačním stole, pravá noha utržena od samých kyčlí, na levé noze
21
dva prsty pryč a hlava dotlučená, tak jsem ji viděl na lůžku v nemocnici. Skutečně zasluhovala rakvičku a tři metráky hlíny, ale za 10 neděl se Boženka šmajdá o jedné nožce a dvou berličkách. A teď se smířila s citerou a vzpomněla na moji větu: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Cvičí pilně na citeru a je s ní zasnoubena, líbá ji a spí s ní. Jaký pokrok by bývala učinila, kdyby se nepřestala učit, a jaký užitek by jí plynul včíl v jejím tak zřízeném životě, neb pár korun měsíčně úrazu stačí sotva na úkrop. I rodiče na ni kdysi zanevřeli a citeru jí odebrali, náhodou jsem měl jakýsi střípek a tak se potlouká od domu k domu. Její bývalý již nestojí a mrzáčka s jednou nohou a zasnoubil se s jinou, jak bude dál, ví Bůh.“ 9) Jakub Svoboda uměl vylíčit neskutečně barvitě a sugestivně nejrůznější tragédie. Snad si tím ulehčoval své vlastní. Své smutky a vkládal i do svých básní a písní, které byly nejčastěji o právě probíhajících událostech. Dalo by se říci, že pokud se někde v okolí stalo něco děsivého, vložil to do svých pouťových písniček a dojímal pak návštěvníky poutě a širokou veřejnost. Kromě těchto textů skládal i básně o poutních místech a nejrůznějších poutích, na kterých měl i svůj stánek, u kterého hrával. K jeho nejznámějším patří píseň o Rakvických dětech. Tuto tragédii také vylíčil v dodatcích ke svým pamětem. Vypráví o utonulých dětech z roku 1936 z Nových Mlýnů. Koncem května obecní škola v Rakvicích vypravila své žáčky na školní výlet na Pálavu. U Nových mlýnů se měla skupina natřikrát přepravit přes rozvodněnou Dyji. První dvě skupiny přepluli v pořádku, ale na poslední třetím voru došlo k tragédii. Splašili se koně s povozem, které se s dětmi také plavili, celý vor se převrátil a podařilo se zachránit jen 18 dětí, zbylých 32 utopených dětí postupně vylovili a pokládali vedle sebe na břeh ještě celý další týden. Tato tragédie ohromila téměř celou Evropu a ve výroční den 26.května nechal postavit tehdejší prezident Masaryk těmto dětem na břehu Dyje pomník. Jakub Svoboda svou písní uctil jejich památku. Tuto svou nejtesknější píseň často hrával na citeru podle vyprávění pamětníků venku před svým domem někdy večer při měsíčku na lavičce u pumpy. Děti seděli opodál a vážně naslouchaly slovům písně. Dlouho jeho citera ležela u mé babičky doma na skříni v obýváku, ale protože se jí babičce zželelo, věnovala ji ivančickému muzeu k jeho dalším věcem a pozůstalosti. Dodnes je možné ji vidět, nechybí nic z její výbavy a společně s notami a jeho písněmi stráží na něho vzpomínky. Setkání s těmito písněmi a jeho texty je pro mne opět cosi známého. Sama jsem také v pozdním věku začala hrát na violoncello a skládám také texty a písně. 22
Většina z nich nevypovídají o velkých tragédiích, ale jen o těch malých lidských smutcích a radostech. Stejně jako můj prapraděd i já koncertuji stejným způsobem po nejrůznějších místech a městech v minulosti s orchestrem a v současnosti se dvěmi kapelami. Bezobratři, kteří hrají hudbu na pomezí worldmusic a folklóru ( www.bezobratri.naproti.cz ) a marcipunková kapela Síla ( www.si-la.cz ), která je mou vlastní formací.
12.obr. V.H., soukromý archiv
23
13.obr.kapela Síla, soukromý archiv
14.obr.kapela Bezobratři, soukromý archiv
24
2.4 Pohlednice Své texty a písně pro jejich velkou oblibu nechal Jakub Svoboda tisknout na pohlednice a prodával je právě již o zmiňovaných poutích. Jeho pohlednice měli a stále mají pro místní neskutečnou hodnotu. Jeho perokresby nechal tisknout v sériích v ivančické tiskárně Navrátil. O ivančické jakubské pouti, která se vždy koná kolem svátku svatého Jakuba 25.července, si vždy rozložil vpravo za kaplí svůj stánek s pohlednicemi. Ve svém životopise opět svérázným způsobem vypravuje o průběhu těchto oslav: „ Dopoledne doma něco pošuntám, vráz 12 hodin dopoledne se dám do parády, opatřím si litr vína a sladké zákusky, cigarety, sirky, z každé série jednu pohlednici jakubskou, spěchám za kapli, do stínu dubu, bezstarostně popíjím a svačím, mezitím si zapálím cigaretu a zpívám si z dopisnic vlastní písničky. Je – li sklenice záhy vyprázdněná, škrknu sebou přes Písky do Kamenného mlýna k Mazálkovi na pivo. Jednou se mi přihodilo, že jsem pod stromy zaspal. Procitnu – a hle, tma. Cvrčci cvrlikají Kromě siluety větví není vidět nic. Hmatám kolem, kde čepice, flaška, cigarety. Sklenici nahmatám – a vní ještě skoro polovic vína. Ale Kubo, tak krásně a příjemně je tu, nechoď domů!“ 10) S jakubskou poutí nespojena i jedna vzpomínka mé prababičky, která mi vyprávěla o tom, jak tatínka navštívil Alfons Mucha, byli dlouholetí přátelé z dětství a mládí a Jiří Mucha se o něm zmiňuje i ve své knize Alfons Mucha. Mucha si od něj koupil pár dopisnic či pohledů. Prohodili spolu pár slov , jak jde život. Svoboda poklepal „kolegu“ po zádech a poznamenal: „My umělci jsme na tom byli vždycky špatně, že ano, mistře.“ „Máš pravdu, Jakube,“ odpověděl Mucha, „na růžích jsme nikdy neměli ustláno.“
25
15.obr. Pohlednice J.S. z pouti, soukromý archiv
16.obr. Pohlednice J.S. z pouti, soukromý archiv
26
17.obr. Pohlednice J.S. z pouti, soukromý archiv
18.obr. Setkání J.S. a Alfonse Muchy na pouti, soukromý archiv
27
2.5 Prostorová tvorba Mezi jeho další dovednosti patřilo i umělecké řezbářství. Vyřezával nejrůznější malé drobné figurky a sošky, ze kterých pak nejčastěji sestavoval betlémy a jesličky. Vytvořil i velký pohyblivý betlém, na jehož pozadí byli Hradčany, Karlštejn a Pernštýn. Tento betlém byl velmi populární hlavně mezi místní mládeží, jak si můžeme přečíst v jedné ze vzpomínek: „ Před Vánocemi a o Vánocích jsme mohli u strýčka Jakuba točit klikou u betlému, aby se pohybovaly figurky. Pohyb figurek se obstarával pomocí dvou klikových zařízení a dalšího zvláštního zařízení. O to třetí pohonné zařízení jsme měli my kluci největší zájem. K jeho pohonu bylo ale zapotřebí síly a zručnosti, a protisk strýček vhodného pomocníka vybíral sám. Pohon spočíval v tom, že pod dřevěnou kostrou betléma – tedy na zemi – byla železná trubka, na jejím konci dole u země byl velký vyřazený mlýnský kámen, tedy jakési kamenní kolo. Pomocník rukou odrážel a tím roztáčel kolo. Údery do kola a točení kola muselo být rytmické a pravidelné. Setrvačností kola se uváděl do pohybu další pás pastýřů a návštěvníci, kteří přinášeli do betléma dary. Komu se dostalo toho vyznamenání, že poháněl kolo, patřil mezi „velké“ a nám menším klukům dělal pak celý rok „přednášky“ o tom, jak se musí klem točit. Všichni jsme se těšili, že třeba také jednou vyrosteme a budeme vybráni „točit kolem“ .“ 11) Tento betlém už nikdy nikdo neroztočí, po jeho smrti se rozpadl i betlém a fragmenty a postavičky byli věnovány do Ivančického muzea, kde jsou pečlivě uloženy. Dalším zdrojem jeho obživy byla i výroba plastických map a malých plastických modelů nejrůznějších budov. Vyráběl pro nejrůznější lidi, spolky, školy, ústavy a muzea většinou na zakázku. Větší věci jezdil vyrábět přímo do místa určení. Menší vyráběl doma v dílně. V ivančickém muzeu dodnes mají ještě dva plastické modely zříceninu hradu Templštýn a zříceninu klášterního kostela Rosa coeli v Dolních Kounicích a v obrovské ležaté stolové vitríně plastickou mapu města „Ivančice v roku 1873“. Tyto mapy vytvářel naprosto přesně podle dobových katastrálních map a dodnes mají nesmírnou historickou a dokumentární hodnotu. Nejsem natolik zručná v řezbářství, abych dokázala opracovávat dřevo, takže mou doménou se v tomto směru stalo opracovávání sépiových kostí a dětských kříd.
28
19 .obr. Houby, soukromý archiv
20 .obr. Houby, soukromý archiv
29
21 .obr.Krajina I, soukromý archiv
22 .obr.Krajina II, soukromý archiv
30
2.6 Malby Největší zálibou a doménou je však ve Svobodově tvorbě malování. Způsob jeho podání a stylu je čistý a lidový. Ale jeho naivistické malby mají neskutečné kouzlo a rozkoš. Nejčastějšími motivy byli veřejné slavnosti, tragické události či příběhy a nejrůznější místa a lidé na nich žijící, panoramatické výjevy a pohledy nejrůznějších míst a krajin, portréty. Jeho postavičky vypadají opravdu jako od Henriho Rousseaua a mají v sobě kouzelnou neforemnost a neplastičnost. Domnívám se, že takto maloval účelově, protože na jeho portrétech či dokumentačních malbách je vidět jeho vysoká technická malířská zručnost. Největšího rozsahu je však sbírka akvarelů ivančických mizejících zákoutí, budov, rodinných domečků, ulic, úřadů a škol uložena v ivančickém muzeu, která má nesmírnou dokumentační, historickou a i uměleckou hodnotu. Tyto malůvky zhotovoval vždy dvakrát nejdříve na objednávku majitele malované nemovitosti a druhý prodával tehdejšímu řediteli muzea Ladislavu Vaškovi. Tyto menší formáty maloval akvarelem a dokresloval pastelkami či tužkou. Větší už maloval hlavně olejová plátna. Nejčastěji maloval na objednávku a zakázku. To je i vysvětlením, proč nemá rodina doma žádný jeho obraz. Po všemožných domácnostech celých Ivančic a okolí jsou jeho obrázky, ale kovářova kobyla zůstala bosa a rodina, kromě asi kromě dnou akvarelů nemá nic. Vysvětluje to také jeho náhlá smrt, kdy už nestihl, jak sliboval, namalovat pár obrazů i rodině. O své tvorbě a tržbě si vedl pravidelně přehledný pokladní účetní deník, díky kterému se dnes dozvídáme co, komu, kdy a za kolik prodal či namaloval a zároveň tato účetní kniha je i výborným inventářem jeho tvorby a přehledu a určení datace jednotlivých děl. Nechala jsem se inspirovat dvěma dochovanými obrázky ze soukromé sbírky Svobodových vnuček a zhotovila jsme podle nich dvě plastelínové malby. Plastelínou , protože je to v poslední době vedle akrylu má oblíbená technika malby.
31
23 .obr. J.S. – U řeky , soukromý archiv
24 .obr. J.S. – kostel sv. Jakuba , soukromý archiv
32
3. Výuková lekce „Ke kořenům“ V současnosti se dosti výrazně změnily podmínky, metodika a procesy vyučování ve školách. Přispívá k tomu nový školský systém, který je v tomto více nakloněn a otevřen mnoha novým přístupům a metodikám pedagogiky. Na poli školství se pohybuji osobně už velmi dlouho. Nejprve jako žák, poté student a momentálně jako téměř absolvent a zároveň již pedagog. V praxi působím také již několik let a za tuto dobu jsem měla možnost poznat a vyzkoušet nejrůznější způsoby, metody vyučování nejen dětí, ale i dospělých zdravých, nemocných či handicapovaných. Všechny tyto osobní zkušenosti, praxe a nejrůznější školící semináře či workshopy jsou pro mne ty nejsilnější a nejcennější formanty, které mne otevřeli cestu k mému vlastnímu pojetí výuky a nalezení vlastních metod či jejich kombinaci. Na základě své diplomové práce jsem sestavila i výukovou lekci, která je sestavena v mém pojetí výuky nejen výtvarné výchovy. V dnešní době jsou všechny předměty na sebe tak vázány a závislé, že není možné využívat pouze jediné metody a je pro mne přínosné, když mohu navzájem metody kombinovat či si vypomáhat z jiných vyučovacích předmětů za dosažením daného cíle. Tato výuková lekce je není určena pouze pro druhý stupeň základních škol, ale i starší a i ty nejstarší. Lekce se musí upravit vždy s přihlédnutím k potřebám, dovednostem, schopnostem a věku účastníků lekce. Tato lekce je aplikovatelná v podstatě na jakoukoliv věkovou skupinu od 10 let výše. Smyslem je uvědomění si svých vlastních rodových kořenů a vlivu na mé vlastní další počínání, život, zvyky, dovednosti a schopnosti. Co je naše vlastní a za co vděčíme svým předkům? Co když se všechno opakuje? V čem spočívají naše rodové znaky a identifikace k rodině, národu a kultuře. Co přináší jedinec a jeho jedinečnost do společenství jakým je rodina. Kdo jsem já a kdo byli moji předci , znám minulost své rodiny? Komu jsem nejvíce v rodině podoben / podobna nejen fyzicky, ale i svými dovednostmi? Co mne spojuje s mými předky, co mi oni zanechali jako svůj hmotný či nehmotný odkaz? Takovýchto podobných otázek je veliké množství a odpovědět na ně můžeme pouze tím, že začneme zkoumat svoji minulost. Po chvíli zjistíme, že nemusíme chodit daleko. Stačí se zeptat pouze starší generace, nebo pokud je to možné, tak té nejstarší. Kolik toho víme o zvyklostech svých předcích třeba jen o
33
generaci starší než jsme my? Kolik to může vypovídat o nás samotných. Sebepozorování a sebereflexe. Tato lekce se o to pokouší a hledá odpovědi či minimálně případné cesty k nim. Lekce je sestavena jako prožitek a nemá za účel bezprostředně zaručeně tuto odpověď najít, ale snad jen trochu pootevřít. Tato lekce má i svůj preventivní význam.
3.1 POPIS VÝUKOVÉ LEKCE „KE KOŘENŮM“ Cíl: Uvědomění si svých vlastních rodových kořenů a vlivu na mé další počínání, život, zvyky, dovednosti a schopnosti. Odpověď na otázky kdo jsem já a kdo byli moji předci , znám minulost své rodiny, komu jsem nejvíce v rodině podoben / podobna nejen fyzicky, ale i svými dovednostmi, co mne spojuje s mými předky, co mi oni zanechali jako svůj hmotný či nehmotný odkaz. Sebereflexe a sebepozorování. Určeno pro: pro žáky od 3.tříd ZŠ a výše Délka programu: 180 minut Využití pro učivo - téma: Rodina, předci, vliv a přenos rodových vlastností na další generace, rodové kořeny, rodinné tradice a zvyky, úcta k rodičům a předkům, rodinný šperk, retrospektiva Výchovný a vzdělávací cíl - klíčové kompetence: kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, respektování tradic, kultury, smysl pro kulturu Zařazení do vzdělávacích oborů (předmětů) a vzdělávací oblasti: Výtvarná výchova, Český jazyk a literatura, Člověk a společnost, Občanská výchova, Multikulturní výchova, Dramatická výchova, Estetická výchova Uplatnění průřezových témat: Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, Osobnostní a sociální výchova, Multikulturní výchova
34
Postup a jednotlivé fáze : motivační a aktivační fáze •
napodobovací chůze prostorem – všichni chodí volně svým způsobem, pak se
postupně napodobují, nakonec napodobují
zadanou chůzi ( batole, dítě předškolního věku, veselý školák, puberťák, dospělý muž, dospělá žena, zamilovaný, svatební chůze, těhotná žena, zaměstnaný muž, žena v domácnosti, chůze lidí ve středních letech, důchodce, prarodiče, praprarodiče, umírající) •
volné psaní – každý si vybere jednu postavu, která ho nejvíce zaujala a napíše krátký asociáční text, smyslem je nechat plynout volně myšlenky, nemusí se hledět na gramatiku, pak se můžou texty přečíst nahlas pokud chtějí
tvořivá a uvědomovací fáze •
rodinný šperk / poklad - z daných materiálů (drátky, korálky, keramická hlína, barevná skla, drahé kameny, zbytky plíšků) vytvořte rodinný šperk / poklad
•
krátký mikrofilm / prezentace všedního dne s rodinným šperkem, každý dostane digitální fotoaparát a může použít cokoliv ze šatníku s nejrůznějšími rekvizitami a oblečením, za úkol máte: 1. vyfotografovat v 5 obrazech můj všední den s tímto rodinným šperkem / pokladem 2. vyfotografovat v 5 obrazech všední den blízké starší osoby s tímto rodinným šperkem / pokladem 3. vyfotografovat v 5 obrazech všední den mého praprapředka s tímto rodinným šperkem / pokladem 4. vytvořte zacyklenou digitální fotografickou prezentaci / mikrofilm o 15 snímcích, scénář a střih je zcela na vás
•
průvodní dopis - napište dopis vašeho prapředka vám o tomto šperku / pokladu ; pak napište dopis vás další generaci s poselstvím
závěrečná fáze •
balónky se vzkazy - protože už naši prapředci nejsou mezi námi napište na papír vzkaz (přání, modlitbu, poděkování) , připevněte jej na létající balónek a nechte odletět
35
Závěr Má práce je výpovědí o osobnosti mého předka Jakuba Svobody, svérázného umělce a skvělého člověka. . Zároveň jsem v ní našla mnoho odpovědí na hledání své vlastní cesty a identity a objasnění svých rodových kořenů, dispozicí a schopností na své umělecké cestě. Autoři nejrůznějších medailonků vidí Jakuba Svobody jako Rollandova Dobrého člověka. Jan Skácel jej nazval Henri Rousseau z Ivančic a ve své povídce o něm dále píše: „Francouzi se pyšní malířem, kterého dnes zná celý svět. Maloval obrázky tak jednoduché, že jim zpočátku rozuměli jen umělci a hokynářky. Henryho Rousseaua miloval i Pablo Picasso, i básník Apollinaire. Tento podivuhodný člověk byl celníkem na potravní čáře a dával hodiny na housle. Kdysi se ocitl před soudcem. Měl velikou radost, že to všechno dobře dopadlo a jako odměnu nabídl soudci, že mu zdarma vymaluje jeho „dámu“.“ „Už dávno zemřel, ale zůstala po něm řada roztomilých obrázků, na půdě citera, v místním muzeu paměti, psané inkoustovou tužkou na čtverečkovaném papíře. Byl vyučen cukrářem a maloval sladce. Psal zrovna tak.“ „Odešel tam, kam odešly citery. Skoro se přimlouvám já nevěřící, aby aspoň pro něho bylo nebe. Líčil by tam vápnem obláčky na bílo a maloval andělům křídla na strakato, aby nebyli tak strašně fádní. Protože to byl hodný a líbezný člověk.
36
Resumé Diplomová práce „KE KOŘENŮM“ pojednává o životě a díle lidového umělce Jakuba Svobody, jeho vlivu na kulturní prostředí jeho doby. Osobnost a tvorba Jakuba Svobody je dodnes neuchopitelná a jeho činnost tak rozsáhlá nejen v kulturních oblastech, že by se snad dal dnes označit slovem Bohumila Hrabala „pábitel“. Pocházel z maloměstského prostředí Ivančic a jeho obyvatelé jej prostě přezdívali „umělec“ . Tato práce dále zkoumá rodinný odkaz a přetrvávání těchto schopností v dalších generacích. Zkoumá Jakuba Svobody z různých pohledů. V první částí je vykreslena osobnost a život Jakuba Svobody a jeho vliv na okolí. V dalších částech jsou popsány jednotlivé stránky a tváře jeho umělecké tvorby výtvarné, hudební i literární. Na tomto základě jsou vytvořeny současná díla a počiny jeho prapravnučky Veroniky Havlíčkové. Dále je předložena výuková lekce pro výtvarnou výchovu, která má vycházet ze smyslu výpovědi našich vlastních kořenů. Poslední částí je ohlednutí za celým působením Jakuba Svobody v kulturním prostředí jeho doby. Jelikož byl pozoruhodnou nepřehlédnutelnou osobností . Jeho odkaz nebyl zapomenut a zasunut do rodinných alb, ale oslovoval a oslovuje i v dnešní době. Svobodovo dílo inspirovalo režiséra Kubu Jurečka, který o něm pro československou televizi natočil barevný dokument a také zaujalo Jana Skácela, který jeho tvorbu a dílo přibližoval v rozhlasových pořadech a ve své knize „Jedenáctý bílý kůň“.
37
Summary Diploma thesis “Back to the roots” deals with life and work of a folk artist Jakub Svoboda and his influence on cultural environment of his times. Personality and work of Jakub Svoboda is impalpable even today, also because of the fact, that his activities were very broad and not only focused in the cultural field. This man came from a small town of Ivancice and his nickname among the citiziens was simply “Artist”. This diploma thesis additionally looks into what message has his life left for the family and how did his artistics skills persisted among the following generations. It explores the personality of Jakub Svoboda at several levels. In the first part this diploma thesis looks into the personality and life of Jakub Svoboda and how did he influence his surroundings. In the following parts it deals with different aspects of his art, music and literature work. Knowledge of these aspects is the ground of the recent work of his great-great-granddaughter Veronika Havlíčková. In addition to this a teaching lecture for an Art lesson is included, which is based on meaning of testimony of our own roots. In the last part of the diploma thesis a summary of overall activities of Jakub Svoboda in the cultural environment of his times is presented. He was a spectacular and exceptional personality and one of his close friend was also Alfonz Mucha. Message of his life has not been forgotten, but speaks to people who live nowadays. One of those, who were inspired, is a film director Kuba Jarečka, who produced a documentary film for Czechoslovakian television. A writer Jan Skácel introduced life and work of Jakub Svoboda through radio programms and his book “The eleventh white horse”.
38
Seznam obrázků 1.obr. Jakub Svoboda, soukromý archiv 2.obr.Americký deník, soukromý archiv 3.obr.Americký deník, soukromý archiv 4.obr.Balkánský deník I, soukromý archiv 5.obr.Balkánský deník II, soukromý archiv 6.obr.Balkánský deník III, soukromý archiv 7.,8.,9.obr Salzburský deník, soukromý archiv 10.obr.Komix by Veru, soukromý archiv 11.obr. Santiago de Compostela, soukromý archiv 12.obr. soukromý archiv 13.obr.kapela Síla, soukromý archiv 14.obr.kapela Bezobratři, soukromý archiv 15.obr. Pohlednice J.S. z pouti, soukromý archiv 16.obr. Pohlednice J.S. z pouti, soukromý archiv 17.obr. Pohlednice J.S. z pouti, soukromý archiv 18.obr. Setkání J.S. a Alfonse Muchy na pouti, soukromý archiv 19 .obr. Houby, soukromý archiv 20 .obr. Houby, soukromý archiv 21 .obr.Krajina I, soukromý archiv 22 .obr.Krajina II, soukromý archiv 23 .obr. J.S. – U řeky , soukromý archiv 24 .obr. J.S. – kostel sv. Jakuba , soukromý archiv
39
Citace 1) SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966, s. 107 - 108
2) SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966 s. 110 3) SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966 s. 111-112
4) SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966 s.112 5) PŘIDAL, ANTONÍN, Jaká to radost pro ideálisty. In: Kouzlo nechtěného, 1.vyd. Brno: Druhé město 2007 , ISBN 978 – 80 – 7227 – 265 – 5 , s. 110
6) SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966 s. 110 7) SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966 s. 112 8) PŘIDAL, ANTONÍN, Jaká to radost pro ideálisty. In: Kouzlo nechtěného, 1.vyd. Brno: Druhé město 2007, ISBN 978 – 80 – 7227 – 265 – 5 , s. 108 – 109
9) SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966 s. 116 - 117
10) SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966 s.118
11) J.E., Proč jsou rohlíky kulaté. In: Ivančický zpravodaj , Ivančice leden 1979
Literatura SVOBODA, JAKUB, Paměti – vlastní životopis, Ivančice 1939, Muzeum v Ivančicích SKÁCEL, JAN, Henri Rousseau z Ivančic. In: Jedenáctý bílý kůň, 2.vyd. Brno: Blok, 1966 HUSÁK, JOSEF, K stému výročí narození Jakuba Svobody. Ivančický zpravodaj 1975 J.E., Proč jsou rohlíky kulaté. Ivančický zpravodaj leden 1979 HOLÝ, A. , Jakub Svoboda očima malíře. Ivančický zpravodaj září 1980 Významní rodáci a občané Ivančic z přelomu 19. a 20. století. Ivančický zpravodaj duben 1983 HUSÁK, JOSEF, Medailónek Jakubu Svobodovi. Ivančický zpravodaj červenec – srpen 1983 Ivančický malíř Jakub Svoboda – poznámkový kalendář. Ivančice: TECHCENTRUM,, 1994 NĚMEČKOVÁ, MARTA, Pozvánka na výstavu. Ivančický zpravodaj září 2000 FIGER, KAREL a kol., Významné osobnosti a rodáci. In: Ivančice, 1.vyd. Ivančice 2002 ISBN 80-238-9441-2 PŘIDAL, ANTONÍN, Jaká to radost pro ideálisty. In: Kouzlo nechtěného, 1.vyd. Brno: Druhé město 2007, ISBN 978 – 80 – 7227 – 265 – 5 UHROVÁ, OLGA a kol. , Kaple svatého Jakuba, 1.vyd. Ivančice: Orel jednota 2008
40
