Masarykova univerzita JOSEF ŠIMONEK- PREZIDENT ŠKODOVÝCH ZÁVODŮ

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Bc. Lucie Durcová

JOSEF ŠIMONEK- PREZIDENT ŠKODOVÝCH ZÁVODŮ Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D. 2009

1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

2

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce za vstřícnost, ochotu a odborné vedení.

3

ÚVOD

Škodovy závody jsou dodnes pojmem, který dávno přesáhl hranice naší země, ale jména předních spolupracovníků zakladatele Emila Škody a osob, které se na chodu obrovského koncernu podílely, zůstávají v zapomnění. Jméno, které bych chtěla připomenout, se často uvádí zkomoleně a takřka upadlo v zapomnění. Jeho nositelem byl muž, jehož působení zanechalo ve škodových závodech nesmazatelné stopy, ale vliv, kterým disponoval, daleko přesáhl brány závodu. I sami „škodováci“, jej kdysi vyslovovali jako Šimůnek. Pravé jméno zní Josef Šimonek, a pokud k němu dodám, prezident Škodových závodů, se kterými ostatně spojil téměř celý svůj život, má význam se jeho postavě věnovat detailněji. Bylo by ale chybou zaměřit se pouze na jednu oblast jeho profesního působení, zvlášť když lze jeho příklad použít k nahlédnutí do profesního života podnikatelů, manažerů a elit ovlivňujících hospodářství a průmysl první republiky. Cílem práce není pouze zpracovat biografii prvního českého prezidenta Škodových závodů, ale zmapovat jaké parametry vedou k tomu, aby mohl být posuzován jako člen průmyslové podnikatelské elity s výrazným vlivem na státní dění. Řada významných funkcí, které mimo svého prezidia zastával, byla spojena opět s průmyslem a hospodářstvím. Škála a rozmanitost jeho aktivit byla bohatá a na jeho příkladu lze sledovat odraz událostí poslední éry Rakouska-Uherska, vznik Československa, rozmach průmyslu, vlastenectví a dělnického hnutí. Kromě mimořádných vlastností vrcholného podnikatele byl považován za velkého vlastence, velkostatkáře-zemana, který byl úzce spjat se svou půdou a krajem, což mu v rozjitřené poválečné době provázené čechizací zachránilo kariéru a dobrou pověst. Šimonek byl osobou aktivní, působící v řadě vlivných institucí a proto se jeho životní příběh výrazně promítá do kontextu prvorepublikového dění. Během bádání v archivech jsem narazila na zajímavou charakteristiku pronesenou na účet Josefa Šimonka. „Byl individualistou každým coulem, produktem své doby ve všech směrech.“ Diplomová práce má objasnit, zda byl Šimonek opravdu jen výtvorem okolností, které dobové zvraty přinášely, nebo to byla větším dílem jeho vlastní talentovanost stát vždy přímo u zrodu nebo pozadí důležitých proměn československého hospodářství a co bylo onou hybnou pákou, která ho vynesla až na špici vrcholného managementu. Spojením prezidentského křesla Škodových závodů s místem v senátu a nezanedbatelným majetkem ho tak lze považovat za představitele moderních elit. 4

Bádání v oblasti moderních elit se stále vyvíjí a publikace, na kterou se v otázkách elit budu odkazovat je sborník Moderní podnikatelské elity, jehož editorem je Jiří Štaif. Práce je dále vypracována na základě příspěvků k dějinám Škodových závodů, hospodářských dějin první republiky a několika životopisů významných osobností. Archivní prameny jsem čerpala převážně z podnikového archivu Škoda v Plzni. U citací těchto pramenů nepoužívám standardní formu, protože mnohé z pramenů jsou v procesu zpracování. Forma citací je uváděna dle archivu Škoda Plzeň. Dále jsem čerpala z archivu Národní banky v Praze a soukromého archivu v držení rodiny Šimonkových na panství Lobči. To, že životní odkaz Josefa Šimonka se svým způsobem otiskl i do současnosti, dokazují jeho potomci, současní Šimonkovi hospodařící na dvoře Lobeč, Stránov a hradě Houska.

5

OBSAH Úvod

4

1.

Šimonkovo postavení mezi elitami

7

2.

Z chalupy do velkého světa

10

3.

Začátky v Rusku

13

4.

Šimonek prokuristou

15

5.

Předválečná Škodovka

17

6.

Krize podniku a odchod do penze

22

7.

Nobilitace-poslední dar mocnářství

25

8.

Josef Šimonek zachraňuje Škodovku

28

9.

Příchod francouzského kapitálu

30

10.

Penzista z Lobče prezidentem Škodovky

33

11.

Konec jednání v rukavičkách, Francouzi přitvrzují

37

12.

Korespondence přísně důvěrná

41

13.

Důchod penzisty Šimonka

46

14.

Prezident Šimonek a starosta Lobče

49

15.

Vznik Šimonkova podpůrného fondu

54

16.

Další sféry vlivu

58

17.

Velkostatkář Šimonek za agrární stranu

60

18.

Hrad Houska

63

19.

Velkostatek Velký Újezd

66

20.

Zámek Stránov

67

21.

Rodinné sídlo Lobeč

71

22.

Úmrtí a řečnický souboj

78

Závěr

83

Seznam použité literatury

81

Přílohy

86

6

1. ŠIMONKOVO POSTAVENÍ MEZI ELITAMI PRVNÍ REPUBLIKY

Na úvod je nutno podotknout, že studium hospodářských dějin se zaměřením na manažery, finančníky, bankéře, jako elitní osoby, se stále rozvíjí. Doposud se jednalo spíše o komplexní studie hospodářských dějin a životopisná zpracování lze ve většině případů nalézt pouze u osobností působících v politice. Jejich činnost byla z důvodu účasti na veřejném životě Československa snadněji sledovatelná, zatímco u studia zaměřeného na podnikatele by badatel historik často potřeboval být odborně vzdělán v oblasti ekonomie. Nepříliš dlouhou tradici, kterou bádání v oblasti moderních elit má, v úvodu sborníku vysvětluje Jiří Štaif jako důsledek dlouholetého ignorování tématu elit obecně díky politickému ovlivnění především po roce 1945, kdy byly elity posuzovány negativně. V českém prostředí lze projevy averze vůči elitám hledat už od 19. století a to díky sílícímu dělnickému hnutí a s ním spojeného odmítání autoritářství.1 V současnosti už ale můžeme jmenovat řadu českých autorů, pracujících s tématem hospodářských elit a to především Milana Myšku a jeho Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Jako přelomový je hodnocen sborník Moderní podnikatelské elity-metody a perspektivy bádání, jejímž editorem je Jiří Štaif a na němž se mimo něj podílel například E. Kubů, J. Šouša, V. Lacina, J. Novotný, L. Fasora, J. Dvořák a další. Autoři se tématu elit první republiky věnovali v souborných hospodářských dějinách, jak tomu je v případě Zdenka Kárníka, který na podnikatelské elity upozorňoval v třídílné práci České země v éře první republiky, nebo Václava Průchy. Na FF MU v Brně se tématu věnuje Lukáš Fasora a dále bych zmínila Janu Geršlovou ze Slezské univerzity a její Podnikatelské osobnosti 19. a první poloviny 20. století v Evropě, nebo Pavla Kosatíka, který zpracoval životopis bankéře Jaroslava Preisse. Na základě toho, co se následně dozvíme o Josefu Šimonkovi, bude zajímavé posoudit do jaké míry jej můžeme řadit mezi elity, tak jak jejich definici přináší právě příspěvek ve sborníku Štaifa. Vlastislav Lacina v něm uvádí jako jeden z charakteristických znaků úspěšných průmyslníků řadících se mezi elity to, že příznivě působili na rozvoj průmyslu jako manažeři. K tomu se těšili vážnosti a často zasedali ve správních radách podniků, bank, nebo podnikatelských organizacích. Často také měli nezanedbatelný vliv na hospodářskou politiku

1

Štaif J. : Úvod. In: Štaif, J. (ed.) Moderní podnikatelské elity-metody a perspektivy bádání, Praha 2007, s. 9.

7

ať už na regionální, nebo státní úrovni.2 Pokud budeme vycházet pouze z této charakteristiky, je zřejmé, že Šimonek patřil mezi elity a to z pozice významného manažera velkého závodu, jehož prostřednictvím mohl uplatňovat vliv i v jiných oblastech a zároveň se skrze něj sbližovaly různé proudy průmyslového i politického života. Jeho zařazení mezi vlivné lze nejlépe hodnotit s odstupem a dostatkem materiálů, ale do jisté míry lze jeho výjimečnost potvrdit i výše zmíněným odmítáním elit v českém prostředí před a po první světové válce, kdy levicový tisk na postavu Šimonka reagoval poměrně podrážděně. Mnohem kritičtější vůči kapitalistům je samozřejmě doba socialismu, kdy se mnohé historické práce věnované Škodovce vyjadřovali opět v tomto záporném tónu. Svým způsobem se nám tedy tyto prameny, ač ovlivněny politickým vnímáním mohou stát dokladem, že Šimonek byl za svého života mezi špičky První republiky počítán. Sledovat zařazení Šimonka mezi významnými osobnostmi a celkovým děním První republiky, znamená skládat střípky událostí a hledat spojitosti mezi vůdci průmyslu, bankovnictví a zemědělství. Osobnost Josefa Šimonka nebyla nikdy zdůrazněna zvlášť mimo působení ve Škodových závodech a i když byl s plzeňským koncernem svázán až do své smrti, byla by škoda zúžit úhel pohledu pouze tímto směrem. Události související se Škodovkou se sice vždy nějakým způsobem prolínaly i s ostatními oblastmi, ve kterých byl Šimonek aktivní, ale právě zdůraznění osobnosti tohoto vrcholného manažera i mimo zdi závodu a postavení ho do celostátní souvislosti, by mělo vést k ucelenějšímu obrazu. Nesmíme zapomenout, že z funkce prezidenta závodu měl Šimonek snadný vstup mezi pestrou kapitalistickou společnost nově vzniklé republiky. Vazby mezi Šimonkem a vrcholovými představiteli politiky, průmyslu nebo finančnictví možná nebyly natolik viditelné, aby byla jejich existence všeobecně známá i v současnosti, ale během odkrývání života prezidenta Škodovky lze najít řadu spojitostí, které mohou rozšířit znalosti o ovlivňování hospodářství první republiky právě takovými manažery závodů, jak uvidíme na příkladu Šimonka. Vztáhnout problematiku elit pouze na Šimonkovo působení v závodě by bylo samo o sobě jistě dostačujícím příkladem, ale ve vysokém vedení závodu vznikaly často až personální unie s dalšími podniky a do toho se navíc vždy výrazně promítal i zastávaný politický proud. Na jeden lidský život se mohl Šimonek pyšnit kromě pozice doživotního prezidenta závodů i dalšími, jejichž význam byl nemenší. Bez podrobnějšího konkretizování lze jmenovat funkce

2

Lacina Vlastislav: Průmyslové podnikatelské elity a hospodářská politika meziválečného Českolovenska, I. Uplatnění vlivu průmyslníků na hospodářskou politiku prostřednictvím Ústředního svazu čs. Průmyslníků při a po vzniku ČSR. In: Štaif, J., (ed.) Moderní podnikatelské elity-metody a perspektivy bádání, Praha 2007, s. 93.

8

jako prezident Hospodářské úvěrní banky pro Čechy, senátor za Agrární stranu, Správní rada báňské a hutní společnosti, předseda Akciového pivovaru v Klášteře nad Jizerou, Předseda akciových železáren v Hrádku, člen Svazu československých průmyslníků, člen Selské jízdy a Ústřední jednoty řepařů, člen Sokola a za zmínku jistě stojí i nobilitace za Rakouska-Uherska. K dotvoření úplné představy je potřeba uvést vlastnictví několika velkostatků. Uvedené funkce tvoří snad až na oblast kultury všechny důležité sféry, podílející se výrazně na utváření hospodářství Československa. Dokáže nám toto rozpětí jeho působení odpovědět na otázku, jestli lze Šimonka považovat za právoplatného člena elity první republiky?

9

2. Z CHALUPY DO VELKÉHO SVĚTA

Josef Šimonek se narodil 26. března 1862 ve Stránce u Mělníka do rodiny malorolníků a protestantů. Jeho rodiče Josef a Alžběta žili v malé chalupě č. 8, která dodnes stojí a starali se o hospodářství ne větší než 20 korců. I když se budoucí prezident Škodových závodů nemohl pochlubit ničím jiným, než prostým selským původem, mohl děkovat svým rodičům, že jej podporovali ve vzdělání a poslali studovat na střední školu v České Lípě. Pod taktovkou jazykových požadavků doby si tam osvojil plynnou znalost němčiny, čehož ve svém budoucím zaměstnání bohatě využíval. Co bylo ale mnohem důležitější, získal předpoklady k tomu, aby i nadále pokračoval ve studiu. Josef Šimonek mířil výš, a přesto že se nemohl jako mnozí jeho spolužáci během studia spolehnout na finanční jistotu, kterou skýtaly majetnější rodiny, dosáhl nejvyššího obchodního vzdělání a to na Československé obchodní akademii v Praze. „ …a tak Josef Šimonek přes překážky chudého života studentského dokončil přece jen obchodní akademii v Praze nejvyšší tehdy dosažitelnou metu obchodního vzdělání u nás.“3 Studium na této akademii bylo prestižní záležitostí, o čemž svědčí dlouhý seznam významných absolventů, z nichž mnozí představovali v pozdější době špičky ve svém oboru, Šimonka mezi ně počítaje. Historicky významné ale byly i okolnosti, za jakých došlo k založení školy. Vznik akademie paradoxně podnítila problematika jazykové nerovnoprávnosti v českých zemích za Rakouska-Uherska. Výuka na veřejných obchodních učilištích probíhala pouze v němčině a odborné obchodní názvosloví na veřejných školách prakticky v jiném jazyce neexistovalo.4 Českou terminologii vyučovaly pouze soukromé ústavy, jako například učiliště pana Antonína Skřivana, ale jednalo se spíš o vzácné výjimky a takovéto školy samozřejmě nebyly běžně přístupné všem. Němečtí studenti obdobný problém přirozeně neměli, po stránce odborné výuky v jejich rodné řeči o ně bylo naprosto postaráno. Změna nastala v roce 1863, kdy sami čeští studenti podali žádost představenstvu akademie o zavedení výuky

3

Výstřižek z deníku Venkov, článek s názvem Josef Šimonek. Datum vydání neznámé, článek s názvem Josef

Šimonek. Vydáno ke 40. Výročí působení ve Škodových závodech. Poskytnuto z rodinného archivu Šimonkových na Lobči. Též uloženo jako Senátor Josef Šimonek, president Škodových závodů, jeho život a dílo 1932. Archiv Škoda v Plzni, fond GŘ, kart. 586, inv. č. 2468. 4

V té době v Praze existovala pouze nedělní škola obchodní a v dubnu roku 1850 vzniklo vyšší učiliště obchodní

(později obchodní akademie). Výuka ale probíhala pouze v němčině.

10

v jazyce českém.5 Žádost byla odmítnuta a tak se později problémem začal zabývat spolek Merkur, jenže byl ve svém jednání také neúspěšný. Marné a opakované snahy začlenit do výuky české odborné názvosloví vedly k rozhodnutí založit samostatnou českou obchodní akademii. Slavnostní otevření ústavu proběhlo 7. října 1872. „Byla to zcela jednoduchá, tichá slavnost domácí, dojista však všickni účastníci hluboce byli dojati důležitostí okamžiku, když správní výbor své, plod tolika péče i namáhání, odevzdával těm, kteří odtud pracovati měli o jeho zachování a zvelebení.“

6

V prvním roce navštěvovalo akademii 135 studentů a škola

svou existenci ubránila navzdory krizi na Vídeňské burze v roce 1873. V roce 1878 se podařilo prosadit, aby byla nemajetným žákům poskytnuta bezplatně zdravotní péče a právo na zkrácenou jednoroční vojenskou službu v C.K. armádě, jako měly již dříve jiné ústavy. Josef Šimonek během svých studií na akademii navštěvoval výuku ještě ve staré budově školy na Malém Náměstí 4. Jako čerstvý absolvent v roce 1881 jistě netušil, že škola jej také nepřímo vyslala do budoucího zaměstnání ve Škodových závodech, které se měly stát jeho celoživotním působištěm. Stalo se tak díky Šimonkovu učiteli a spisovateli Ferdinandu Schulzovi, na jehož doporučení se stal mladý absolvent načas zaměstnancem české firmy v Kyjevě, který tehdy územně spadal pod Rusko. V tomto ruském městě měly svou pobočku i Škodovy závody a Šimonek po nějaké době přešel do jejich služeb, ve kterých zůstal až do dne své smrti. Šimonkovou ženou se 13. června 1887 stala Marie Tůmová, narozená 20. srpna 1866 v Hořovicích. Podle rodinných vzpomínek se Šimonek žádající o ruku své vyvolené, nejevil jejím rodičům zrovna jako dokonalá partie. Vlastnili kavárnu a syn rolníka nejspíš nevzbuzoval představu vhodného nápadníka.7 Kdo tehdy mohl vědět, že osud udělá z rolnického synka prezidenta nejvýznamnějšího strojírenského podniku pozdějšího Československa.

5

Žádost se nesetkala s odezvou z důvodu, že němečtí profesoři většinou česky neuměli, a proto by ani nebyli

schopni české studenty vyučovat odborným termínům ve dvojjazyčném názvosloví. V roce 1869 přebírá problém spolek Merkur, který žádal jazykovou rovnoprávnost na ústavech podřízených pražskému obchodnímu grémiu, tedy nedělní škole obchodnické v Praze a obchodní akademii v Praze. 6

Československá akademie obchodní v Praze. Za dvaceti pěti letého trvání svého od r. 1872 do r. 1897.

Nákladem československé akademie obchodní v Praze. Tiskem J Otty v Praze, s. 12. 7

Viz rodinné vzpomínky-orální historie, poskytnuto Šimonkovými, žijícími na dvoře Lobeč.

11

Josef s Marií spolu měli dvě děti, dceru a syna, obě narozené v Plzni. Prvorozená Marie se narodila 19. října 1890, ale v roce 1918 zemřela na španělskou chřipku. Pandemie chřipky provázela závěrečné měsíce války a udeřila po celém světě. V Praze řádila s největší silou od října 1918, ale rozšířena byla v celé střední Evropě. O život přišlo okolo 25 milionů lidí, což bylo víc než během světové války.8 Po Marii zůstal vdovec ing. Ladislav Přichystal, kterého si vzala pouhé tři roky před svou smrtí na rodinném sídle v Lobči, kde také společně s Šimonkovými žili. Manželé spolu ale zřejmě příliš času nepobyli, protože Přichystal musel stejně jako syn Josefa Šimonka narukovat do války a zřejmě i to byl důvod, proč manželství zůstalo bezdětné. Smrt jediné dcery Josefa Šimonka hluboce zasáhla. Syn František se narodil 15. června 1892. V době vypuknutí války musel stejně jako ostatní narukovat. Tak jako jeho švagr se ale v pořádku vrátil zpět a šel v otcových stopách po cestě průmyslu. František byl inženýr a ještě za mocnářství pracoval v továrně na výrobu děl v Raabu. Svého významného otce následoval i v oblasti zemědělství a věnoval se péči o své panství Velký Újezd a Stránov, kde také se svou rodinou žil. František se mimo titul inženýra mohl pochlubit členstvím v Národohospodářském ústavu při České akademii věd a umění, Zemědělské akademii Jugoslávského řádu sv. Sávy, byl držitelem řádu I. třídy komandérského kříže s hvězdou Odrodzenia Polski a důstojníkem francouzské Čestné legie.9 Jeho ženou se stala Božena Koštířová, jejíž otec byl předsedou Pražské plodinové burzy. Spolu pak měli syna Jaromíra a Jiřího. František Šimonek zemřel při automobilové nehodě v roce 1950.10

8

Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky 1918-1938. Díl první. Vznik, Budování a zlatá léta republiky 1918-1929, Praha 2003, s. 51. 9 Dolenský, A.: Kulturní adresář ČSR: biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Heslo Šimonek, Josef. Ročník 1, Praha 1934. 10 Buben, M., Vavřínek, K.: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů, Brandýs nad Labem: Martin 2005, s. 177.

12

3. ZAČÁTKY V RUSKU

Tři roky před narozením Josefa Šimonka, který měl v dalekém budoucnu stanout na špici Škodových závodů, začal hrabě Arnošt Waldstein budovat v Plzni strojírnu, za účelem přestěhování zařízení z bývalé továrny v Sedlci u Šťáhlav. Tento nepříliš prosperující podnik utržil zásadní ránu v roce 1866 po vypuknutí prusko-rakouské války. Monarchie utrpěla porážku nejen politickou, ale především ekonomickou, což se v první řadě odrazilo v hospodářství a průmyslu. Krachujícího podniku se chopil ambiciózní sedmadvacetiletý Ing. Emil Škoda, který již v roce 1869 celý závod kupuje.11 Nový majitel se stane zakladatelem nejvýznamnější zbrojovky monarchie, kde jej i jeho potomky nahradí ve vedení podniku jeden z budoucích řadových zaměstnanců. Čerstvý absolvent Šimonek měl jako ostatní odchovanci obchodní akademie výhodu zkrácené vojenské služby, po jejímž skončení mohl vplout do pracovního procesu a to nástupem do české firmy, kam ho doporučil jeden z jeho učitelů. Zmapovat začátky Šimonkova pracovního života je složitější, protože prameny i literatura se rozchází jednak v názvu české firmy, která měla být jeho prvním zaměstnavatelem, v tom zda do služeb Škodových závodů přešel už v Kyjevě, anebo tam byl dodatečně vyslán z centrálního závodu v Plzni. Jednou z možností výkladu je, že Šimonek začal pracovat v obchodě „ Komárek a Stehlík“, nabízející technické potřeby. Brzy po svém nástupu se jako zaměstnanec této firmy dostal do její Kyjevské filiálky. Později mění zaměstnavatele a to přímo doživotně, když 1. listopadu 1883, jako jednadvacetiletý nastupuje k zástupci Škodových závodů panu Mikulevskému do pobočky nacházející se opět v Kyjevě. Na novém působišti také nejspíš zůstal až do roku 1885, načež byl povolán do hlavního závodu v Plzni. Rozpory lze nalézt i v uvádění přesné doby začátku Šimonkova působení ve Škodových závodech a zastupování v Kyjevě. Zatímco zápis ze zasedání správní rady Škodových závodů12 hovoří o 1. listopadu 1883 jako o dnu oficiálního nástupu do Škodových závodů, autor knihy Velký újezd a mšenský region uvádí datum 1. listopadu 1884.13 Informace se také rozchází v tom, jestli do Kyjevské pobočky Škodovky nastoupil hned po své předchozí práci v obchodě, nebo až poté, co už působil jako kancelářský praktikant v Plzni a na východ byl vyslán už jako stávající zaměstnanec Škodových závodů. Zatímco 11

Kožíšek, P. a Králík, J.: L&K-Škoda 1895-1995, II. díl. Let okřídleného šípu, Praha 1995, s. 6. Senátor Josef Šimonek, President Škodových závodů, jeho život a dílo, 1932. Archiv Škoda v Plzni, fond GŘ, kart. 586, inv.č. 2468. 13 Růžička, Ctirad: Velký újezd a mšenský region: události, životní styl, způsob obživy a trávení volného času obyvatel středočeské vesnice velký Újezd a jejího okolí, zasazené do širších souvislostí vývoje českých politických, kulturních a hospodářských dějin uplynulých sto padesáti let, Chorušice 2003, s. 57. 12

13

kapitola z kroniky Škodovky podporuje fakt, že nejdříve začal svoji spolupráci se závodem v jeho kyjevské pobočce, přidává se k tomu i autor knihy Velký újezd a mšenský region a novinový výstřižek z Práva ze dne 24. března 1932, ostatní prameny popisují nejdříve jeho pracovní začátky v Plzni a teprve poté cestu do Ruska.14 Výše zmíněný novinový výstřižek15 navíc uvádí název firmy, u níž začínal jako „ Sedlák a Baxant“. Tedy i zde se objevuje nesrovnalost s textem knihy Velký újezd a mšenský region, kde je onen pražský obchod nazván „ Komárek a Stehlík“. Novinový výstřižek z 24. března 1932, věnovaný 70-tým narozeninám Josefa Šimonka hovoří o průběhu a době jeho působení v Rusku takto. „…vystudoval obchodní akademii ,načež odejel do Ruska, kde po 3 a půl leté činnosti u firmy Sedlák a Bažant v Kijevě přešel v roce 1884 do služeb Škodových závodů v Kyjevě. V roce 1885 vrátil se Šimonek nazpět do Čech a ve službách Škodovky již zůstal až do dnešního dne(od svého 21.roku).“16 Ruská zkušenost Josefa Šimonka je, co se týká přesnosti dat lehce nejasná. S naprostou jistotou však můžeme rok 1883 označit jako začátek práce pro závod, protože závodní matrika a prameny z roku 1933 se v tomto shodují a rok 1923 se v závodě navíc slaví jako čtyřicáté jubileum působení Josefa Šimonka ve Škodovce. Další datum na kterém se díky porovnání řady pramenů můžeme shodnout, je rok 1885, kdy se Šimonek vrátil z Kyjeva zpět do mateřského závodu v Plzni. Podrobnější informace o práci Šimonka v Rusku se zřejmě již více nedozvíme, ale tato zahraniční zkušenost pro něj byla kapitálem, ze kterého mohl těžit později, kdy jako generální ředitel a poté i prezident závodu často jednal se zahraničními investory.

14

Vévoda: Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Vévoda, sb. 4, inv. č. 291 15 Novinový výstřižek je z periodika Právo a je uložen ve složce Statistika, Osobnosti-1931-1932-články. Archiv Škoda v Plzni, fond G2, inv. č. KZ68Š 16 Novinový výstřižek je z periodika Právo a je uložen ve složce Statistika, Osobnosti-1931-1932-články. Archiv Škoda v Plzni, fond G2, inv. č. KZ68Š.

14

4. ŠIMONEK PROKURISTOU

Do Škodových strojíren v Plzni nastoupil Šimonek na místo kancelářského praktikanta. Jakmile se zapracoval a nahlédl blížeji do chodu podniku, zjistil, že jeho nadřízený provádí finanční machinace ve svůj prospěch. „Brzo po svém nástupu hlásil šéfovi firmy, že jeho představený krade. Šéf ho vyhodil. Pan Šimonek byl ale vytrvalý. Jeho představený kradl dál a pan Šimonek se na to nemohl mlčky dívat. Znovu šel k šéfovi, své hlášení opakoval a předložil důkazy. Představený vyletěl a kariéra páně Šimonkova byla zajištěna. Starý Škoda jistě netušil, že u něho roste budoucí předseda správní rady akciové společnosti Škodovy závody. A ten se činil.“17 Šimonek si svou vytrvalostí a poctivostí hned zpočátku vysloužil pozornost Emila Škody, který si jej pro tento krok zapamatoval. Nezůstal pro něj jen jedním z mnoha zaměstnanců, jejichž jména a obličeje po čase splynou, ale mladý praktikant si zasloužil kariérní postup a co bylo důležitější i trvalou přízeň Emila Škody, která se časem přetavila v užší spolupráci, vzájemnou důvěru a konečně přátelství s celou rodinou strojírenských baronů. V rázném způsobu, jakým Šimonek naskočil do profesního života, lze nalézt vedoucí linii, které se bude po celý život držet a která jej pomalu dovede mezi vrcholné představitele hospodářského života. Šimonkův strmý kariérní růst byl zapříčiněn nejen jeho vlastním úsilím, schopnostmi a podnikavostí, ale svou měrou výrazně přispěla i doba, v níž do služeb závodu vstoupil. Rok 1886 můžeme ve vývoji Škodovky považovat za zlomový a to z důvodů prvních pokusů s pancéřovým materiálem, které nasměrovaly další vývoj závodu na zbrojní výrobu. Rozmach podniku byl mohutný a pro lidi toužící prosadit se a uspět v oboru nemohla být vhodnější doba. Rok poté, co byla v Plzni založena zbrojovka a Škodovka obdržela primát ve výrobě polního děla s dlouhým zákluzem hlavně, byl Šimonek roku 1891 jmenován prokuristou závodu. Podnik měl ale mnohem širší výrobní záběr a produkoval i parní, pivovarské, cukrovarnické stroje, vybavení pro doly, mnohá další strojírenská zařízení a tak mohutné rozšiřování výroby v závodě, který byl soukromou firmou, zákonitě přineslo dluhy. (viz. Let okřídleného šípu II. s. 6.) To se odrazilo na okamžité potřebě zvýšit investice a především získat nové finanční prostředky. Jmenované okolnosti nutily Emila Škodu přistoupit k přestavbě závodů na akciovou společnost a proto se 12. prosince 1899 u notáře sešli

17

Vévoda, Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Archiv

Škoda v Plzni, Sb. 4, inv. č. 291.

15

budoucí akcionáři závodu. Emil Škoda, i přesto, že si ponechal akciovou majoritu a měl zastávat pozici generálního ředitele a prezidenta, vnímal tuto událost, jako absolutní ztrátu svého podniku.18 V ten samý den se doladily formality mezi devíti akcionáři Škodovky a bankami. Finančními partnery škodovky se stala banka Kreditka, zastupovaná Juliusem Blumen a Česká eskomptní banka (Bomische Escompte-Bank) pod vedením Maxe Feilchenfelda. Tyto radikální změny přinesly i nový směr v působení Josefa Šimonka. Škoda osobně navrhl Josefa Šimonka a některé další na pozice prokuristů nově uspořádaných závodů. Měl ostatně dost času se o Šimonkových kvalitách přesvědčit a následující roky ukázaly, že se starý továrník nemýlil. Doposud řadový zaměstnanec závodu se dostal do těsné blízkosti vedoucích mužů, z nichž mnozí znamenali ekonomické špičky své doby. Byl to například již zmiňovaný Julius Blum, významná osobnost bankovnictví honosící se navíc titulem paši. Pozadu nezůstávali ani zástupci České eskompní banky Max Feilchenfeld a Theodor Hoffmann. Škodovy závody reprezentoval Josef Turezky, Franz Wellner, Waltr von Trappen schválen jako zástupce Emila Škody a konečně vrchní účetní Alois Seidl, inženýr František Mrázek a Josef Šimonek jako nově zvolení prokuristé.19 Šimonek měl od teď už jen stoupat po kariérním žebříčku a v průmyslovém Předlitavsku, kde na všech důležitých postech hráli prim především představitelé rakouské národnosti, podnikatelé židovského původu, šlechta, či vysoce postavení měšťané si razil cestu k úspěchu bez toho, aby zapomněl, nebo popřel svůj národní původ. Škodovka vstoupila do své nové éry s počátečním akciovým kapitálem 25 milionů korun a to jí přineslo druhé místo mezi Předlitavskými a strojírenskými podniky. Šimonkova éra teprve přijít měla, ale už teď jí Škodův oblíbenec vykročil naproti.

18

Dluhy k 12. prosinci 1899, za které Škoda jako majitel ručil, dosahovaly 12, 8 milionu korun. Pohledávky

podniku sice činily 4 miliony korun, ale převedené v hotovost, činily jen 23000 korun. Proto byla změna nevyhnutelná. Janáček, F. : Největší škodovka monarchie, Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce 18591918, Praha 1990, s. 190-191. 19

Janáček, Fr.: Největší zbrojovka monarchie, Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce 1859-1918, Praha

1990, s. 191-194.

16

5. PŘEDVÁLEČNÁ ŠKODOVKA

Dobře promazané soukolí továrny zaskřípe, když v roce 1900 náhle umírá Emil Škoda a v Plzni zavládnou obavy, co bude nadále se závodem. Nějaký čas se o chod obrovského koncernu starala pouze správní rada a nástupce Škody, syn Karel vlastnící akciovou většinu zaujal otcovo místo v podniku až v roce 1902. Josef Šimonek měl v závodech své pevné místo a jeho další kariéra byla s životem podniku pěvně spjatá. Jako dlouholetý přítel Škodovy rodiny se dokonce po čase stává Karlovým opatrovníkem a poradcem. Bývá vnímán jako šedá eminence podniku, kde rod Škodů za syna Karla nadále vládl spíše z pozice slavného jména a Šimonek byl často onou hybnou pákou. Prameny jsou ostatně v mnoha směrech k Šimonkovi daleko vlídnější a tolerantnější, zatímco Karel Škoda byl často kritizován a jeho neúspěchy stavěny v protiklad k otci a poměrně často právě k Šimonkovi. Několik zdrojů popisuje, jaký vliv měl Šimonek v podniku a to i přesto, že zůstával spíše v pozadí dění. „Pro Šimonkovu povahu je charakteristické, že nikdy netoužil po slávě a rád ponechával gloriolu jiným, kdežto jemu postačila pozice muže v pozadí. Tak se stalo, že pouze ti nejinformovanější a kdo s ním přišli bezprostředně do styku, věděli, co Šimonek pro Škodovku znamená.“20 Tento názor doplňuje citace z knihy V. Krátkého: Osobnosti v dějinách Škodovky: „ Byl vždy opatrný a hrál spíše úlohu muže v pozadí, přenechávaje slávu Karlu Škodovi.“21 Otisk Šimonkovi práce pro závod v předválečných létech opravdu výrazně viditelný nebyl a jeho postava začíná vedle Karla Škody vystupovat do popředí až později. I když se do čela podniku postavili zkušení vedoucí, nebylo období začátku nového století pro Škodovku zrovna nejšťastnějším. První vážnou ránu zasadila světová hospodářská krize a prozatímní neschopnost závodů se plně orientovat na zbrojní výrobu a uspět na domácím ani zahraničním trhu. K tomu všemu se přidala i stále vysoká zadluženost vůči bankám. Okolnosti si vyžádaly personální přesuny ve správní radě a to tak, že Karel Škoda si na základě vlastnictví hlavního kapitálu Škodovky konečně 6. února 1902 prosadil své místo mezi nejvlivnějšími ve správní radě. Tím se změnila dosavadní struktura správní rady, kterou doposud tvořilo sedm osob, z nichž čtyři byli zástupci bank. Právě oni s přijetím Škody do rady souhlasili, ale na oplátku si od něj nechali potvrdit výsadu, že mohou kdykoli rozšířit

20

Novinový výstřižek je z Práva. Článek ze dne 24. března 1932, Josef Šimonek sedmdesátníkem. Archiv

Škoda, Plzeň. Složka Statistika, Osobnosti-1931-1932. Fond G2, inv.č. KZ68Š. 21

Krátký, Vladislav: Osobnosti v dějinách Škodovky, Plzeň 1996, s. 22.

17

správní radu o jednoho zástupce každé banky. Tento krok měl v budoucnu posílit pravomoci bank a omezit vliv škodováckého kapitálu.22 Šimonek si mohl ke svým již dosaženým zkušenostem během zastupování závodu v Kyjevě, obchodní kanceláři v Plzni a Praze a místa komerčního ředitele ocelárny v Plzni, brzy přičíst další a tou se mělo stát nové místo působení. V rámci rozsáhlé reorganizace podniku došlo ke zrušení filiálky v Kyjevě a změnilo se vedení pražské obchodní kanceláře. Pro Šimonka to znamenalo odchod do Vídně, kam bylo v roce 1904 přeneseno i obchodní oddělení, které v té době vedl. Ve Vídni pak bylo povýšeno na generální ředitelství všech závodů Škodovky a tak se zákonitě i on stal jeho komerčním ředitelem „ Šimonek žil s rodinou ve Vídni celkem skromně a nepěstoval žádný přepych, který nesnášel ani u jiných lidí, Karla Škodu nevyjímaje.“23 Svou šetrností byl proslulý a lze najít i názor, že přehnaný luxus neviděl rád, ale snášel jej, pokud to nebyl on, kdo za něj musel platit.24 Jeho domácnost si i ve Vídni uchovala český charakter a často byla v kontaktu s menšinou krajanů žijících ve Vídni. Proto když zastával Šimonek funkci jakéhosi opatrovnictví mladého barona Škody, býval jejich způsob života ve Vídni často stavěn do protikladu. Mladý Karel, jemuž otcovou smrtí připadl obrovský majetek, se životní střídmostí pyšnit rozhodně nemohl. Škoda vplul poměrně snadno do prostředí a zvyků rakouské velkoburžoazie, a tím také odstartovala pozdější tendence poukazovat na rozdílnost povah těchto dvou mužů Škodovky. To lze sledovat převážně v poválečných pramenech, kdy národnostní a vlastenecké tendence směřovaly ke hledání kladných a záporných hrdinů. Šimonkovi se i přes německý vliv, jemuž byl mnoho let v prostředí závodu vystaven, podařilo zůstat svým vlasteneckým založením na české straně. Přesun generálního ředitelství a hlavní účtárny do Vídně bylo důležitým opatřením všech velkých podniků celého Předlitavska. Za stěhováním ústředí mnoha velkých koncernů stálo úsilí přiblížit se centrální vládě ve Vídni a především ministerstvu války. Podniky se začaly plně orientovat na zbrojní výrobu. Na Šimonkovo působení ve Vídni během války vzpomínají senátoři v roce 1934 takto: „V této funkci dal Josef Šimonek závodu vše, co mohl, přivedl jej do prvé řady největších závodů tohoto druhu na celém světě a prožil s ním zejména světovou

22

Janáček, František: Největší zbrojovka monarchie. Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce 1859-1918, Praha 1990, s. 210. 23 Krátký, V. Osobnosti v dějinách Škodovky, Plzeň 1996, s. 22-24. 24

Vévoda, Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Archiv Škoda. Vévoda, Sb. 4, inv. č. 291.

18

válku, v níž závody Škodovy zaměstnávaly celou armádu inženyrů, úředníku a dělníků v okrouhlém počtu přes 50.000 lidí.“25 Šimonek měl možnost plně prokázat své diplomatické a obchodní nadání v roce 1909, kdy se Škodovka a Kruppovy závody současně ucházely o prvenství ve vybudování zbrojovky v Uhrách v Gyoru. Rozmach závodu znamenal výzvu začít obchodovat i za hranicemi monarchie. Škodovka byla sice bezkonkurenčně největší zbrojovkou Rakouska-Uherska ale ambice a potenciál vedly ke snaze prosadit se i na jiném než domácím trhu a největším konkurentem byly bezesporu Kruppovy závody, s nimiž se Škodovka chystala utkat o zakázku na vybudování zbrojovky v Uhrách. Velkou měrou zásluh Josefa Šimonka, který tato jednání společně s Karlem Škodou vedl, získala konečně zakázku v roce 1912 Škodovka a Krupp obdržel náhradou licenci na konstrukční úpravu děla a odstupné. Soupeření mezi oběma giganty zbrojařství se ale nevyřešilo během jednoho roku a tak Šimonek jako zástupce Škodovky jednal s konkurenty několikrát.26 Tak tomu bylo například v roce 1910 během jednání o cenách na trhu a úpravách cen ušlechtilé oceli. Záměrem bylo dohodnout se na stanovení společných cen, které by si nekonkurovaly a uzavřít tak monopolistickou alianci. Jednání, které vedl Šimonek za Škodovku a Ehrensberger za essenský podnik Kruppových závodů probíhala v podstatě úspěšně, ale na základě námitek Karla Škody k některým bodům později ztroskotalo. Kromě rozšiřování odbytišť se politika závodu začala orientovat i na své vlastní kapitálové investice. Za mnoha uzavřenými dohodami lze opět vidět aktivitu Šimonka, bez kterého už se mnoho významných jednání neobešlo. Zisky Škodovky v předválečné době rostly a společnost sama získávala kapitálovou převahu v mnoha zahraničních podnicích, jako třeba v případě francouzské loděnice Cantiere Navale Triestino, kde Škodovka vlastnila akcie a měla nezanedbatelný vliv. V tamní správní radě ji zastupoval Josef Šimonek.27 Mimo toho, že dojednával obchod převážně s německou stranou, měl zajistit účast Škodovky na budování loděnic v Terstu a Petrohradu a docílit spojení závodu s Putilovskou zbrojovkou. Právě s ní a Něvskými loděnicemi dohodla ve stejném roce, kdy se úspěšně završilo jednání s Kruppem, osvědčená dvojice Škoda-Šimonek založení Něvské společnosti ocelářských a kovárenských závodů Škoda v Sankt Petěrburgu. Nově vzniklá společnost byla založena jako akciová a Škodovka zde kromě vlastnictví majority upravovala vzájemné 25

Zápis z 260 schůze senátu dne 25. dubna 1934. Digitalizovaná podoba stenotisků ze zasedání přístupná na

www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/stena/260schuz/S260001.htm 26

Janáček, František: Největší zbrojovka monarchie. Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce 1859-1918, Praha 1990, s. 328-336. 27 Tamtéž, s. 330

19

obchodní vztahy. Především se jednalo o dovážení škodovácké oceli do Ruska. Na řízení se měla podílet 5 ti členná správa, v níž tři místa a post místopředsedy náležela Škodovce. Na základě rozhodnutí správní rady měl jedno z křesel obsadit Josef Šimonek, jehož profesní hvězda zářila zcela jasně, i když stále ve dvojici s Karlem Škodou. Šimonek mohl bohatě zúročit kvantum informací a zkušeností nabytých v Kyjevě. Když k tomuto potenciálu přidal nově získané vědomosti, toto se stalo důležitým nástrojem budoucího hospodářského odborníka. Během svých jednání se Šimonek setkával s vlivnými lidmi z celé Evropy a navázal styky, o které se mohl opřít i v poválečné době, což také ve vhodné době učinil.28 Ne všem strojírnám se v roce 1914 dařilo tak jako Škodovce. Velkou krizí procházela Pražská akciová strojírna a takto oslabená se dostala do hledáčku vídeňských bank a Škodových závodů. Právě tito zájemci měli v úmyslu pražskou strojírnu převzít, nebo chceme-li pohltit. Dojít k tomu mělo výměnou 25 akcií Pražské strojírny za 3 škodovácké. Vyvstaly ale určité problémy a objevilo se množství protestů z řad dalších akcionářů, kteří poukazovali na podhodnocení Pražské strojírny. Neshody vyvrcholily 30. května 1914, kdy se uskutečnilo valné shromáždění za účasti vedoucích akcionářů a vůdčích představitelů Škodovky, mezi nimiž nechyběl Josef Šimonek. Po mnohahodinovém dohadování vyhrál plán Škodovky a jedno z vedoucích míst v nově zvolené správní radě, která byla fakticky pobočkou nejvyšších správních orgánů Škodovky, zaujal právě Josef Šimonek, vedle jehož jména figuroval Leopold Steiner a samozřejmě generální ředitel Karel Škoda a mnozí další.29 Tito tři jmenovaní budou v následujících letech spolupracovat velmi úzce a rozdělí je až konec války a s ním příchozí hromadná čechizace ve velkých závodech monarchie. Škodovka touto transakcí pouze potvrdila své vedoucí postavení a kapitálovou převahu ve strojírenském seskupení v českých zemích. Protože tímto krokem uspěl především Karel Škoda, který navzdory pochybovačům dokázal, že je opravdu schopný stát v čele tak velkého rodinného podniku, týkal se jeho úspěch velmi úzce i Josefa Šimonka. Škoda zcela jistě věděl, že za svůj úspěch vděčí loajálním a schopným spolupracovníkům a takovým byl právě Josef Šimonek, kterého v dubnu 1914 jmenoval svým zástupcem. Šimonek, už v té době považován za důležitou osobu a hybatele mnohých změn v závodě se poté stal jednou z hlavních postav podniku. On, Karel Škoda a Leopold Steiner tvořili úzce propojený a společně jednající celek. Společně stoupali nahoru a stejně tak je mohl potkat hromadný pád, což se potvrdilo po několika letech, s blížícím se koncem války.

28

Janáček, František: Největší zbrojovka monarchie. Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce 1859-1918, Praha 1990, s. 340-341. 29 Tamtéž s. 289-291.

20

Válka znamenala pro závody mohutný růst a vysloužila jim přívlastek největší zbrojovky monarchie. Stran toho byly ale lidské osudy jejích zaměstnanců mnohem prozaičtější a tak rok 1914 odvedl Šimonka od rodiny do Vídně, kam se musel po propuknutí války vrátit z milované Lobče a jeho syna poslal bojovat opačným směrem, na frontu. Šimonkova kariéra ve zbrojním průmyslu měla díky jeho pozici ve vídeňské centrále závodu zelenou, a jak jeho takřka ojedinělý kritik Vévoda, autor kroniky Škodovky píše, „…byl pan president školeným zbrojařem s nejširším svědomím, jehož českobratrství mu už nečinilo mentálních překážek neb výčitek.“30 Spíše než školeným zbrojařem byl však Šimonek obratným manažerem a jeho náboženské vyznání mělo těžko co do činění se situací, v níž se monarchie jako jeden z iniciátorů války ocitla. Co se apelu na svědomí týká, byli vždy takzvaní obchodníci se smrtí, produkující zbraně, nebo stojící v čele takových závodů, viněni za válečné neštěstí téměř hned po těch, kteří je rozpoutali. Přesně tak se po válce všeobecná nevraživost podepsala na dalším osudu Karla Škody, ale Šimonka tato vlna nevole minula bez jakéhokoli náznaku, že by měl být také považován za viníka. V budoucnu měl ještě dost času prokázat, že jeho svědomí dokázalo i v nejtěžších zkouškách obstát, a to i když se ostatní z týmu zbrojařů pod tíhou okolností vzdali svého prominentního místa v čele závodu.

30

Vévoda, Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Archiv Škoda, Vévoda, Sb. 4, inv. č. 291.

21

6. KRIZE PODNIKU A ODCHOD DO PENZE

Rok 1917 se pro podnik stává předzvěstí zlých časů, které budou doprovázeny komplikacemi pramenícími z války a odrazí se i na personálním složení vedení Škodovky. Soustavné lpění na zbrojní výrobě se mělo brzy stát bezvýchodností ze začarovaného kruhu, zvláště když se válka pomalu přechylovala do konečné fáze a Rakousko-Uhersko z ní nemělo vyjít vítězně. Mnozí prorakousky a německy smýšlející snad ještě věřili, nebo spíše doufali ve zvrat, ale Karel Škoda pod tíhou zbrojařského závazku začal pochybovat. Jeho závod byl přece jen mamutí mašinérií, vyzbrojující monarchii, ke které se zatím hrdě hlásil a která byla spolu s Německem všeobecně označována za úhlavního nepřítele a viníka války. Nicméně další postup Karla Škody v situaci kdy se snažil zvrátit katastrofu, která měla zbrojařský průmysl a tím i jeho postihnout, vykazuje řadu jakoby protichůdných záměrů. Škoda podnikl několik zajímavých kroků, které nám dokumentují dobové prameny. Například v zápisu protokolu o zasedání ze dne 3. 4. 1917 se objevuje zajímavost v podobě jména a titulu Karla Škody. Zatímco doposud celá jeho titulatura uváděná na podnikových listinách zněla: „President dr. Karl Freihorm von Škoda“, na této listině je německé znění titulu vymazáno a tužkou vepsány opravy: Karel, místo Karl a německé znění titulu Freihorm je nahrazeno českým ekvivalentem-baron. Jméno Karla Škody je tedy uvedeno jako president baron dr. Karel Škoda. Není ovšem jasné, kdo a kdy provedl zmíněné opravy, nebo nechal počeštit Škodovo jméno na titulní straně protokolu. Mohl to být sám Karel Škoda v obavě z následků, pokud by válku Rakousko-Uhersko a Německo přece jen prohráli. Na dalších listinných materiálech se ale už teď objevuje jeho jméno pouze v počeštěné podobě s titulaturou českého znění, jak baron, nebo svobodný pán ze Škodů. Na tom samém zasedání provedl Škoda krok vedoucí k posílení německého vlivu ve správní radě a zároveň jakýsi ústupový manévr jeho a blízkých spolupracovníků. Učinil tak velice elegantní a nenápadnou cestou, když upozornil na nebývalý rozmach podniku a s tím i spojenou přepracovanost sebe a svých klíčových spolupracovníků Josefa Šimonka a Leopolda Steinera. Jinými slovy ve své funkci podal demisi, což se týkalo i obou pánů a jako nového generálního ředitele doporučil Jeho Jasnost prince Viktora Salvatora von Isenberg. Zároveň mu i několika dalším navrhoval vyslovit plnou moc, což bylo správní radou samozřejmě schváleno 31 Na základě jeho dalšího návrhu se měl zřídit výkonný výbor, kterému by on sám předsedal a kam by mimo něj patřil právě jeho zástupce Josef Šimonek a generální tajemník 31

Protokoly ze zasedání rady 1910-1920. Protokol č. 99 z 3. dubna 1917. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 29.

22

Leopold Steiner. Tento krok jakoby naoko poodejít stranou od hlavního vedení podniku a přesto zůstat členem výkonného výboru, je pouze předzvěstí konce rodu Škodů v podniku, který měl přijít záhy. Cesta Josefa Šimonka, jehož jméno bylo v závodě doposud skloňováno zároveň se jménem Škodů, se má brzy stočit jiným směrem. K oficiálnímu aktu rezignace došlo 14. listopadu 1917 ve Vídni, kdy Karel Škoda podává demisi a jako svého nástupce ve funkci nového generálního ředitele představuje Jasnost prince Viktora Salvatora von Isenberg. Správní rada přijala demisi bez výhrad a navrhla vyslovit dosavadnímu presidentovi dík a stanovit penzi. „ Na to pan president sděluje, že pánové: zástupce generálního ředitele Josef Šimonek a ředitel Leopold Steiner podali demisi a navrhuje: 1) aby tyto demise byly přijaty na vědomí s výrazem hlubokého politování, 2) aby bylo předsednictvo zmocněno určiti těmto pánům přiměřenou penzi a 3) aby byli páni Josef Šimonek a Leopold Steiner kooptováni do správní rady.“32 Škoda tu také poprvé vyslovuje myšlenku započít s poválečnou mírovou výrobou a jako první možnost, která přichází v úvahu, zmiňuje továrnu na lokomotivy. Důvody, proč se rozhodl se svými nejbližšími spolupracovníky stáhnout ze správní rady, nejsou zcela jasné. Zvláště když nechal sebe a ostatní obratem jmenovat do výkonného výboru. F. Janáček píše:…Karel Škoda svoji moc v akciové společnosti zdaleka neztratil. Do pozadí naopak odsunul fakticky správní radu a sám vládl v novém postavení ještě autokratičtěji než dosud. Zdá se, že se skutečně jistil pro budoucnost a promýšlel nové varianty zařazení Škodovky do budoucího světa.33 Nakolik měl nový výkonný výbor o třech mužích prostředky zasahovat do dění správní rady zůstává otázkou. Správní rada sice vznik výkonného výboru schválila, ale s podmínkou, že agenda přidělená výkonnému výboru bude zpracovávána s ohledem na práva správní rady. Nejspíš šlo ale pouze o formální vymezení pravomocí, protože svou demisí si tento „triumvirát“, jak bývá v literatuře tříčlenný výbor nazýván, nijak zásadně neublížil. Josef Šimonek spolu s dalšími dvěma odstupujícími získal pozici správního rady a místo v nově vzniklém výkonném výboru, kterému Karel Škoda předsedal. Všem třem měl být navíc vyplácen důchod, což odhlasovala správní rada dne 14. prosince 1917. Renta odcházejícího zástupce generálního ředitele Josefa Šimonka a bývalého ředitele Leopolda Steinera činila 40 000K.

32

Viz tamtéž. Protokol č. 101 ze 14. listopadu 1917. Škoda služby a.s., Archiv Škoda Plzeň, fond GŘ,

kart. 5, inv. č. 29. 33

Janáček, F. : Největší zbrojovka monarchie, Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce 1859-1918, Praha 1990,

s. 367.

23

Baron Karel Škoda měl dostávat 100 000K a k tomu roční příspěvek na honitbu. Tyto částky měly být až do odvolání vypláceny od 1. 1. 1918 a to každý rok v měsíčních splátkách.34 V tomto dění lze spatřovat paradox celé situace. Fakticky se jedná o odchod do důchodu a je jim vyměřena penze, ale i přes tyto personální přetřesy nazývané kategoricky demise se nikdy nevzdálili od ohniska vedení podniku. Nabízí se několik možností proč k personálním změnám došlo, ale může se jednat pouze o spekulace. Vzhledem k tomu, že Škoda sebe a své blízké oficiálně odeslal do penze, i když jen naoko, mohlo jít o snahu přenést pozdější možnou zodpovědnost na jiné. První krok k tomu, zbavit se tíhy podniku s militarizovanou výrobou, která se vhledem k možným událostem mohla v budoucnu stát břemenem. To by také vysvětlovalo Škodovy náznaky o zavedení výroby lokomotiv jako první krok k pomalému připravování půdy pro mírovou výrobu. Současně se také přetřásala myšlenka zestátnění podniku z důvodu předejití finančně nákladné mírové přestavbě. Za osobu od které návrh vzešel, je považován blízký přítel Josefa Šimonka, mladočeský poslanec Jindřich Maštálka. Vyskytují se ale i dohady, že záměr postátnit závod mohl přijít přímo ze strany výkonného výboru. Dalším propagátorem stejné myšlenky na znárodnění byl i Luďek Pik, poslanec a vášnivý bojovník za sociální rovnost a práva dělníků.35 S tímto pánem bude v budoucnu Josef Šimonek urovnávat nejeden spor. Nicméně tyto návrhy se setkaly s odmítnutím Vídně. Karel Škoda nejspíš pro sebe a letité spolupracovníky nechával pootevřená zadní vrátka s možností jak rychlého úniku, kde azyl představovala slušně placená penze ve výkonném výboru, nebo oficiálního návratu do čela závodu, ze kterého se tito tři vlastně vůbec nevzdálili. Ať to bylo jakkoli, jediný, komu se s rozpadem monarchie tato vrátka nepřibouchla, ale naopak otevřela dokořán, byl Josef Šimonek.

34

Protokoly ze zasedání rady1910-1920. Protokol č. 102 z 14. 12. 1917. Str. 2. Archiv Škoda Plzeň, fond GŘ,

kart. 5, i. č. 29 35

Janáček, F. : Největší zbrojovka monarchie, Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce 1859-1918, Praha 1990,

s. 366.

24

7. NOBILITACE-POSLEDNÍ DAR MOCNÁŘSTVÍ

V době kdy se éra staré monarchie chýlila ke svému konci, bylo pod tlakem národnostních nálad důležité, nakolik byl jedinec shledán a uznán pravým českým vlastencem. Tak jako v případě Karla Škody, kdy se vedle vlastnictví největší zbrojovky monarchie, rakouského šlechtického titulu, mohl pověstným hřebíčkem do rakve stát i tak nepatrný symbol, jako háček nad písmenem. To, že byl Karel Škoda všeobecně vnímán jako nepřítel nové vznikajícího státu, zbaven místa v rodinném podniku a nucen hledat útočiště ve Švýcarsku zní skoro s podivem, jak rozdílným směrem se naopak ubral život Josefa Šimonka. Zastával významné místo a vybudoval si úspěšnou kariéru jako zbrojař, nabyl vysokého majetku a ke konci války získal rakouský šlechtický titul. Splňoval tedy dostatečná kritéria pro to být zatracen společně s Karlem Škodou a dalšími německými představiteli závodu. Kromě toho že byl Čech, což se svým chováním nikdy nesnažil potlačit, měl ovšem několik jiných nesporných výhod a výrazných osobních kladů, které ho z vrcholu nesrazily, ale naopak zcela zaslouženě dosadily na místo prezidenta společnosti. Ve vzpomínkách věnovaných Šimonkovi, se vedle výčtu profesních a osobních kvalit objevuje velmi často zmínka o podobě, v jaké nechal uvádět své příjmení a to podobě české, tedy s háčkem nad S. Můžeme to vnímat tak, že nedopustil, aby vizuálně ztratil v příjmení identitu svého češství, i když by v podniku, kde úředním jazykem byla Němčina, bylo jednodušší příjmení poněmčit. Často potom bývá srovnáván právě s rodinou Škodů, která onen ryze český háček nad S odstranila a tím se v očích vlastenců přiklonila k císařství a Rakušanům. Málokdo by dnes asi hádal, že tak malé a v naších očích možná nedůležité interpunkční znaménko bude jedním z důvodů, komu projevit národní sympatie a podporu a koho sesadit z trůnu. Toto znaménko bylo jedním z rozdílů, odlišujících právě Šimonka od svých dlouholetých nadřízených a přátel Škodů. „…ve své národní důslednosti si vymohl, že i v německých listinách společnosti dbalo se vždy správného českého psaní jeho jména. Tato drobnost svědčí, že národní předsudky nepřemáhal ničím než pracovním výkonem a uznání tohoto výkonu vedlo konečně k tomu, že byl-jako první Čech vůbec-povolán do správní rady a výkonného výboru společnosti“36 V kronice Škodovky se přímo píše: „Škodové ztratili už dávno háček nad „š“ a cítili se

36

Výstřižek z deníku Venkov, datace neznámá. Článek ke 40. Výročí působení ve Škodových závodech.

Poskytnuto z rodinného archivu Šimonkových na Lobči. Též uloženo jako: Senátor Josef Šimonek, president Škodových závodů, jeho život a dílo 1932. Archiv Škoda v Plzni, fond GŘ, kart. 586, inv. č. 2468.

25

Němci, pan Šimonek nikdy.“37 Důkazem, že Šimonek své jméno nechal takto psát po celou dobu svého působení ve Škodovce, je obrovské množství listin a protokolů. V současnosti může takové lpění na detailu znít poněkud malicherně, jenže v době kdy se národ osvobodil z několikasetletých okovů monarchie, vyzdvihovala široká veřejnost vlastenecké projevy nad osobní schopnosti jedince. Mluvíme o masové čechizaci, které se zákonitě nevyhnula ani Škodovka. Že byl Šimonek opravdovým vlastencem nelze usoudit pouze z toho, jakým způsobem užíval své jméno. Jeho vlastenectví však opravdu nebylo prvoplánové a tento fakt je podepřen mnoha jinými důkazy. Velkou část svého profesního života strávil v závodě, kde až do konce války převládal německý vliv. V německém prostředí se pohyboval téměř neustále, ať už to bylo v Plzni, kde většina jeho spolupracovníků byla německé národnosti, nebo později ve Vídni, kam bylo přeneseno generální ředitelství závodu a kam jako jeden z vedoucích pracovníků i se svou rodinou přesídlil. Přes všechen tento vliv se neotupilo jeho vlastenectví. Další krok, který Šimonka zcela jistě zachránil od možného pádu, byl způsob, jakým se postavil ke svému povýšení do šlechtického stavu. Schopní muži Škodovky stojící v popředí patřili vždy mezi bohatou a vlivnou společenskou vrstvu. Nejinak tomu bylo v případě Šimonka, který se do roku 1918 stal majitelem velkostatku Lobeč u Mělníka a panství se starým hradem Houskou. Byl rozeným velkostatkářem, péči o půdu měl v genech, i když jeho rodiče hospodařili v daleko menším měřítku. Jeho zemědělský původ se nezapřel a Šimonek si na svém velkostatkářství zakládal. Vstup do vysokých kruhů společnosti měl už dávno volný a jeho postavení si žádalo šlechtický titul. Rozpadávající se císařství si až do poslední chvíle drželo všechny své pompézní atributy a rozdávání šlechtických titulů neustávalo, ani když už se základy monarchie dávno zbortily. Za Šimonkovou nobilitací stál zřejmě baron Karel Škoda, který se měl o jeho povýšení do šlechtického stavu přičinit. Šimonek touto poctou údajně nebyl zvlášť nadšený, což se s předzvěstí blížících událostí dalo očekávat, ale jeho další kroky ukazují, že nobilitaci, alespoň v počátcích neodmítal. Dne 7. března roku 1918 byl Šimonek povýšen do rakouského šlechtického stavu císařem Karlem I. a později si zažádal o vydání diplomu, udělení titulu šlechtic a predikátu „Stránov, Vojetín, nebo Mladoťov“, z nichž posledně uvedený byl potvrzen. Zároveň žádal i o zvláštní certifikát pro svého syna Ing. Františka Šimonka, který v té době působil jako podnikový inženýr v Raabu, v továrně na výrobu děl. Žádat o nobilitaci, nebo alespoň vystavení

37

Vévoda, Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Archiv Škoda, Vévoda, Sb. 4, inv. č. 291

26

speciálního dokladu pro potomky, bylo v té době naprosto běžné. Šlechticem z Mladoťova se Josef Šimonek oficiálně stal majestátem vystaveným 31. července 1918 ve Vídni. Od tohoto dne se také mohl pyšnit erbem s ozubeným kolem, který mu byl přidělen na vlastní žádost a měl symbolizovat průmysl. Diplom ale zřejmě stále nebyl hotov a události na starém kontinentě mezitím nabraly prudký spád. Monarchie se rozpadla a v nově vzniklém Československém státě byl rakouský šlechtický titul spíše provokací. Snad poučen osudem Karla Škody, vlivem vlastenectví a velké dávky zdravého rozumu, nebo kombinací všeho, přestal mít Šimonek o šlechtický titul zájem a hlásit se o něj. Ať to bylo z jakýchkoli pohnutek, musel jako účastník tehdejší čechizace sám dobře vědět jak je důležité odmítat vše rakouské a německé. Šimonek byl pragmatikem a tak jednal zcela logicky, vzhledem k situaci, která v Československu nastala. Přesto byly ze strany úřadů podniknuty kroky k tomu, aby se nyní již vyhotovený diplom k majiteli dostal. 4. ledna 1919 dostalo bývalé c.k. dolnorakouské místodržitelství nařízeno, aby informovalo Šimonka o uschovaném šlechtickém diplomu, který si má vyzvednout a potvrzení, které obdrží při převzetí poslat na adresu expedičního ředitelství německorakouského státního úřadu.38 Prameny nám přinášejí zajímavé svědectví o tom, jak byla nobilitace Šimonka vnímána ve srovnání s titulem Karla Škody. Tito dva jsou v pramenech často srovnáváni, z nichž Škoda zosobňuje vždy ten špatný příklad. Škoda jako nezvedený syn svého otce, hýřící mladík se zvyky velkoburžoazie, cítící se víc Němcem a po válce urychleně pravým Čechem. Šimonek, přestože také pracoval pro závody v době, kdy vyzbrojovaly armádu a následně byl nobilitován:„ jeho práce pro vlast- rakouskou-na vyzbrojení chrabré armády bylo tak záslužné, že bylo nutno ji odměniti-tak byl pošlechtičen on i jeho potomci.“39 Vznikem Československa Šimonek sice o šlechtický titul přišel, ale funkce prezidenta Škodových závodů byla zcela jistě vyváženou náhradou. ¨

38

Županič, J.: Nová šlechta rakouského císařství, Praha 2006, s. 213. Vévoda, Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Archiv Škoda, Vévoda, Sb. 4, inv. č. 291. 39

27

8. JOSEF ŠIMONEK ZACHRAŇUJE ŠKODOVKU

Zatímco během války byla Škodovka největší a nejlépe prosperující zbrojovkou monarchie doba míru znamenala pro závod téměř kolaps. Výroba byla doposud zaměřena pouze na vybavení války, jejíž konec sice znamenal pro všechny osvobození a úlevu, ale podnik zůstal se stomilionovými pohledávkami, které neměl kdo zaplatit. Největší odběratel a zároveň

dlužník,

doposud

neotřesitelné

Rakousko-Uhersko

neexistovalo

a

pro

Československý stát, který byl teprve v plenkách, se tento strojírenský gigant stal pouze břemenem. Zlomovým obdobím Škodovky začíná, pokud to tak můžeme nazvat, éra Josefa Šimonka, který potápějící se loď strojírenství dostal opět na hladinu. Šimonek, nyní sice oficiálně penzistou se vlekem událostí stane klíčovou osobou v záchraně podniku. Společně se zbytkem vedení se musel zpočátku vypořádat s vnějším tlakem ze strany významných hospodářských představitelů, kteří viděli východisko v úplném zrušení podniku. K tomu se přidal zástup věřitelů a odpovědnost vůči desetitisícům zaměstnanců. Zatímco klíčové a moderně vybavené podniky výroby byly na území nyní již Československa, byla tu stále kancelář generálního ředitelství ve Vídni. Všeobecný trend poválečného nadšení se odrazil v odmítání a popírání všeho rakouského a úsilím přetavovat ve výlučně české. Tato euforie vnesla chaos právě do Vídeňské kanceláře, která v nově nastalé situaci nebyla schopna pracovat. Místo toho, aby se okamžitě začal tvořit plán na záchranu podniku, zavládl na rakouské straně zmatek. „Vídeňáci ztratili hlavu a nervy, schůze správní rady se nekonaly a podnik spravovali úředníci, ředitelé Spojených strojíren na Smíchově spolu s několika Čechy ze Škodových závodů.“

40

Změněná politická situace a

vlastenecké nálady ale se složením správní rady zahýbaly daleko více a Němci nebo prohabsbursky smýšlející, kteří do té doby zastávali řídící pozice, hromadně ze správní rady a dalších míst odcházeli. „…jelikož německé sily technické i komerční závod opouštěly, kdy celá správní rada místa svého se vzdala a kdy jediný Šimonek zůstal na palubě…“41 Celá situace se vyhrotila 5. května 1919 během zasedání Vídni, kdy se celá správní rada vzhledem ke změněné politické situaci a pravděpodobně i k jejich téměř německému složení rozhodla podat demisi. Jednání se neúčastnil Josef Šimonek, ale ani Škoda, který se jako osoba nesoucí

40

Vévoda, Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Vévoda, Sb. 4/, inv. č. 291. 41 Senátor Josef Šimonek, president Škodových závodů, jeho život a dílo 1932. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 586, i. č. 2468.

28

statut nežádoucí uchýlil do Švýcarska.42 Toto národnostní střídání stráží přivedlo do čela Škodovky inženýra Františka Hanuše, v té době centrálního ředitele Spojených strojíren v Praze. Nahradil tak Jeho Jasnost prince Viktora Salvatora von Isenburg, jehož odchod ohlásil sám Karel Škoda. Hanuš byl do funkce generálního ředitele jmenován na základě porady Karla Škody a Josefa Šimonka. Nápad obsadit prestižní místo právě jím jistě vzešel z Šimonkovy hlavy. Seznámili se spolu během doby, kdy Šimonek zastupoval Škodovku v Kyjevě a inženýr Fratišek Hanuš, zase pražskou akciovou strojírnu. Mimo vedení podniku je spojovalo letité přátelství. Hanušovo jmenování mělo zároveň za cíl připravit půdu k postupnému splynutí Spojených strojíren v Praze se Škodovými závody a stočit tak výrobní směr závodu k mírové strojírenské poptávce. Do správní rady byl přijat další Čech Josef Havránek, který byl jmenován vrchním ředitelem. Toto čechizování, které živelně propuklo po 28. říjnu 1918, zdůraznilo fakt, nakolik byla pozice Šimonka do té doby historicky prvního a jediného Čecha ve správní radě Škodovky výjimečná. Způsob, jakým si Šimonek během let úspěšně budoval kariéru, jej už dávno předurčoval k zaujmutí místa v čele podniku a společně s Hanušem vytvořil velice výkonný pracovní tandem. Společně začali pracovat na záchraně závodu a museli se potýkat s holým faktem, že jejich boj je víceméně osamocený. Původní vídeňská správní rada byla v rozkladu a Karel Škoda jako Baron, hlásící se vždy k rakouským Němcům a monarchii měl dost velké problémy obhájit své domnělé „češství“, které bylo nyní jedinou platnou jízdenkou k tomu zůstat ve hře. Proti jeho dalšímu působení v podniku se zvedla nevole jak z řad dělníků, tak ze strany tisku. Byl nazýván nepřítelem státu, cizincem a jeho snahy o získání československého občanství neměly úspěch. Tlak, který na něj byl vyvíjen, ho vedl k odchodu z Československa a co je důležité a zlomové i závodu.43 Tímto se fakticky zpřetrhala dlouholetá pracovní pouta mezi Josefem Šimonkem a rodinou Škodů. S pomocí Škody, který měl v současnosti nejvíce potíží právě sám se sebou, se nedalo počítat a tak tíha podniku připadla na Šimonka a Hanuše. Ti byli také jedinými, kterých se personální čistky ve vysokém vedení nedotkly a na špici podnikové pyramidy zůstali i přesto, že jejich němečtí kolegové podávali hromadně demise.

42

Protokoly ze zasedání rady1910-1920. Protokol č. 107 z 5. 5.1919 . Archiv Škoda Plzeň, fond GŘ, kart. 5 ,

inv. č. 29. 43

Karlický Vladimír a kolektiv, Svět okřídleného šípu, Škoda a.s. 1999, s. 15.

29

9. PŘÍCHOD FRANCOUZSKÉHO KAPITÁLU

I když se situace Škodovky zdála být bez východiska, měl přesto zadlužený podnik výhodu, že mohl nabídnout moderně vybavené haly a dobře zaběhnutou výrobu. V listopadu se údělu zachránit Škodovku zhostil Šimonek a začal usilovat o úvěr u Živnostenské banky. Šimonek ale nebyl jediným žadatelem, zastupujícím velký podnik, jehož budoucnost byla v novém státě dost nejasná. S příchozími takového rázu jakoby se roztrhl pytel a největší průmyslové podniky hledaly spásu u největší české banky, která už jen svým národním statusem dávala šanci přežít. To, o co Šimonek s ostatními usiloval, bylo najít finanční základnu pro podnik a jako jediný vhodný se jevil Dr. Preiss v čele Živnostenské banky. Ten ale neměl zájem vzít pod svá křídla krachující podnik a stát se majoritním vlastníkem Škodovky. Zprávu o návrhu ze strany Škodovky zastupované Šimonkem sdělil Preiss správní radě Živnobanky v prosinci 1918. „Škodovy závody obrátily se na nás se žádostí, aby podnik tento přeměněn byl v podnik český…“44 Živnobanka měla odkoupit třetinu akcií Škodovky a Preissovi bylo nabídnuto místo předsedy správní rady, což odmítl. To ovšem neznamená, že Preiss spolupráci se závodem zamítal úplně. Usiloval spíš o to, aby se Živnobanka stala hlavním finančním ústavem Škodovky a základnou při uzavírání významných finančních transakcí. Preiss měl údajně zásluhu také na příchodu Josefa Havránka z pražské Českomoravské do správní rady závodu na místo vrchního ředitele. Sledoval tím možné připojení

Škodovky

k rychle

rostoucímu

průmyslovému

koncernu

Živnobanky-

Českomoravské, které byly později základem ČKD. Doba sebou zákonitě opět přinesla nové plány na socializaci podniku, kdy by třetinu akcií převzalo dělnictvo, třetinu stát a poslední díl by připadl soukromým akcionářům. Tento plán byl ale po čase tiše pohřben. Možné a téměř jediné jisté řešení krize Škodovky bylo obrátit pozornost k zahraničním investorům. Československo mělo bohaté styky v zahraničí a to především z doby exilové vlády orientované na západ. Nepomohla ale ani intervence ministra zahraničí Edvarda Beneše směřovaná do Francie, který měl ostatně v plánu orientovat ekonomiku právě tímto směrem. Nicméně v Benešovi, ale především v tehdejším agrárnickém vůdci Antonínu Švehlovi našel Šimonek podporovatele myšlenky přivést kapitál pro závod právě z Francie.45 Když začátkem července 1919 prosákly na veřejnost informace o příchodu financí z Francie, stál za celou akcí právě Šimonek. V tomto případě se beze zbytku zúročily jeho 44 45

Kosatík, P.: Bankéř První republiky: Život dr. Jaroslava Preisse, Praha 1996, s. 57. Janáček, F.: Čtení o Škodovce. 120 let. Plzeň 1978, s. 30.

30

několikaleté zahraniční styky a tak využil toho, že měl ve vedení podniku Schneider několik velice dobrých známých ještě z doby před válkou, kdy se Škodovka a francouzská zbrojovka ucházely o výstavbu loděnice v Petrohradu. Šimonek navázal kontakt s bývalými zástupci Škodových závodů ve Francii, nyní pracujícími pro Schneidera Victorem Champigneulem a Josefem Gastonem de Saint-Paulem. Právě poslední jmenovaný měl kontaktovat Šimonka již v únoru 1918 a nápad spojit Škodovku se Schneiderem pravděpodobně přišel z jeho strany. Ovšem v době, kdy se každý radoval z míru, nebyla ve Francii ani na celém západě chuť investovat do bývalé nepřátelské zbrojovky, natož když se státy musely samy vypořádat s válečnými ztrátami. Karel Škoda byl navíc ve Francii vnímán jako válečný zločinec a veřejnost pobízená některými politiky se bouřila proti, plynutí jakéhokoli kapitálu na záchranu zbrojovky, která ještě nedávno produkovala zbraně proti nim samotným. Nabízela se ovšem jiná možnost jak vyvést Škodovku z úplného zániku a to nákup akcií Škodovky. V tomto směru Šimonkovi nesmírně pomohl Victor Champigneul ve vedení Schneiderovy společnosti, který byl zároveň jeho dobrým známým a přislíbil být nápomocným. Šimonek na Champigneula později vzpomíná: „…Byli jsme s ním přes dvacet let v obchodním spojení, byl jedním z těch, jimiž se šířila dobrá pověst našich výrobků na světovém trhu a které válka jen přerušila. Brzy po převratu mohli jsme s ním znovu navázati tyto staré styky, které však tentokráte přinesly příležitost, při níž zemřelý mohl osvědčiti své přátelství pro nás ve věci, přesahující rámec obvyklého obchodního spojení.“46 Společně se jim podařilo naklonit si ředitele Banque Parisienne a získat významného kupce akcií Škodovky. Byl jím Eugene Schneider, šéf firmy Schneider et Cie v Creuzotu. Jednání se konalo pod záštitou Antonína Švehly, v té době vůdce agrárníků a Šimonek na to vždy a později i sám jako agrárnický senátor s povděkem pamatoval. Kromě díků mluvil dokonce o ochranné ruce, kterou pozdější ministerský předseda nad celou kooperací držel.47 Ve finále se na záchraně koncernu podílela i Živnostenská banka a to opět hlavně díky intervenci ministrů Švehly a Beneše. „Před první světovou válkou v roce 1914 bylo v Evropě pět velkých zbrojovek: Krupp a Erhard v Německu, Schneider ve Francii, Vickers v Anglii, Putilov v Rusku a Škoda v RakouskuUhersku. Po válce zůstal pouze Schneider a Vickers.“ Škodovka měla první zakázky už před koncem roku 1918 a to ze strany československé vlády, která začala budovat svoji vlastní armádu. To mohlo pro Schneidera znamenat ohrožení jeho vlastní zbrojovky. Ta dokázala sama pokrýt poptávku po zbraních, která ovšem po skončení války nebyla velká. I proto se

46

Protokol ze zasedání rady dne 3. listopadu 1924. Úmrtí Champigneula. Archiv Škoda, fond GŘ, kart. 5, inv.č. 35 47 Karlický Vladimír a kolektiv, Svět okřídleného šípu, Škoda a.s., 1999, s. 20.

31

Schneider zajímal o akcie Škodovky na vídeňské burze a nakonec se stal i jejich majoritním vlastníkem.

48

Od srpna do září trvalo jednání s Karlem Škodou, tou dobou už žijícím

v Ženevě o odkoupení jeho akcií. Prodejem akcií zůstává podniku ze slavné rodiny Škodů pouze jméno. V září dává Josef Šimonek pokyn k provedení čechizace ve správní radě a o tomto kroku už Karla Škodu nevyrozumí. Tím snad můžeme označit konec jedné kapitoly Šimonkova života v podniku, který byl až doteď neodmyslitelně spjat s rodinou strojírenských baronů a otevřený nástup silného individualisty do opravdu vlivné společnosti mužů vedoucích nový stát.

48

Jíša, V.: Škodovy závody 1918-1938. Příspěvek k dějinám závodů V.I.Lenina v Plzni, Praha 1962, s. 117-119.

32

10. PENZISTA Z LOBČE PREZIDENTEM ŠKODOVKY

Významným a předělovým dnem společnosti je 25. září 1919, kdy se poprvé sešla valná hromada Akciové společnosti, dříve Škodovy závody v zasedací síni Živnostenské banky. Z původního vedení Škodových závodů zbyl pouze František Hanuš a Josef Šimonek, který setkání zahájil a v první řadě zdůraznil historický význam skutečnosti, že společnost vůbec poprvé koná valnou hromadu na území Československa. Kromě mnoha jiných důležitých bodů jednání, týkajících se především akcií ale navrhl, aby se změnil název podniku. Nová situace v závodě si podle něj zasloužila jakési vnější zdůraznění celé přeměny a znakem, který bude škrtem za časy minulými, bude změna názvu. Ten měl však symbolizovat ne porážku závodu a nadvládu cizího kapitálu, ale „…že bude naznačeno, že situace průmyslová a obchodní odvětví firmy byla převzata, že však společnost se ku prospěchu vlastnímu i prospěchu národa obrodila.“49 Navrhuje proto, aby podnik nesl název: Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni. Zajímavostí je dovětek k nařízení o jazyku protokolů firmy, kdy se němčina ve výčtu světových řečí ocitá až na posledním místě, dokonce i za srbochorvatštinou. Proces Čechizace nejen že zahýbal osazenstvem správní rady, ale v nemilost se dostala i řeč „nepřítele“ kterou se ještě donedávna vedla veškerá agenda. Valné hromady se účastnilo 18 akcionářů, kteří složili 112 000 akcií z existujícího počtu 225 000 kusů. Firma Schneider zastoupená právě Champigneulem vlastnila 100 až 110 000 akcií, tedy téměř polovinu. Josef Šimonek a Hanuš měli dohromady 10 000 akcií, ale pravděpodobně byli exponenty firmy Schneider. Valná hromada předložila k dispozici výroční zprávu za rok 1918, která vykazovala ztrátu 12 milionů korun. Odsouhlasilo se i zvýšení hodnoty akcií.50 Došlo i na volbu nové správní rady na dobu tří let a mezi zvučnými jmény figuroval Josef Šimonek, statkář v Lobči.51 Hned během první schůze zvolila správní rada Šimonka předsedou, Schneider a Preiss zaujali funkci prvního a druhého místopředsedy. Po probrání všech nejdůležitějších bodů programu, jako akcie, volba správní rady, přišla řada dokonce už i na určení platu nových členů. V závěru jednání bylo vzpomenuto s jistou dávnou osobních 49

Zápis řádné valné hromady, 25. 9. 1919. Kapitálový vstup koncernu Schneider et Cie v Crousotu. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv.č. 30a. 50 Mělo být vydáno 140 000 nových akcií a tím se akciová jistina zvýšila na 116,8 milionu korun. Akcie měly být prodány 400Kč za kus. Ve finále vlastnila firma Schneider okolo 335 000 akcií Škodovky z celkového počtu 450 000. Jíša, V.: Škodovy závody 1918-1938. Příspěvek k dějinám závodů V.I.Lenina v Plzni, Praha 1962, s.119-120. 51 Dalšími členy byli: inž. František Hanuš-generální ředitel v Praze, Victor Champigneul, inž, dr. František Kovařík, dr. Jaroslav Preiss, vrchní ředitel Živnostenské banky,dr. Josef Scheiner, Eugéne Schneider, Henri Weyl, plukovník v Paříži, Luděk Pik, starosta města Plzně. Viz. tamtéž.

33

emocí, chceme-li, nebo dle zvyku té doby na Karla Škodu. Josef Šimonek na závěr uvedl, že„…mluví za všechny přítomné, když odstoupivší správní radě a zejména jejímu presidentovi, panu Dr. Karlu Škodovi, jenž závod po dlouhá léta a týž z poměrně malých rozměrů svým přičiněním vybudoval, za veškerou jejich námahu co nejlépe poděkuje a prosí, aby toto prohlášení, s nímž jistě všichni akcionáři souhlasí, bylo protokolováno“52 Možná by se toto vzpomenutí během zasedání neobjevilo, pokud by ho nepronesl sám Šimonek. Nikdo jiný nebyl Karlu Škodovi v nové správní radě tak blízký jako on. V ten samý den se koná schůze o ustavení správní rady, kterou zahajuje Šimonek výzvou o zvolení presidia. Ke slovu se přihlásil generální ředitel Hanuš s jasnou odpovědí ovšem s patřičnými dobovými příkrasami. „Velevážení panové! Myslím, že o volbě našeho presidia nemůže býti debaty a považuji věc samozřejmou, že pan Šimonek, který v nejtěžších dobách po převratu až do dones, s nasazením veškeré své energie a s použitím svých bohatých zkušeností, i úplné znalosti poměrů Škodových závodů, takřka po celý rok závody, kterým věnoval dosavad všechnu svoji životní práci vedl, je jedině naším povolaným předsedou.“53 Po tomto proslovu byl Šimonek na návrh Josefa Hanuše a za souhlasu ostatních jmenován presidentem závodu a to s doživotní platností. Správní výbor nemohl vybrat vhodnějšího kandidáta, i když je otázkou, zda by vůbec nějaký mohl Šimonkovi při jeho zásluhách konkurovat. Schneider byl jmenován prvním místopředsedou a Preiss druhým. Toto nové rozložení sil dává zajímavý vzorec. Zatímco Schneider vlastní většinový podíl akcií, je až po Šimonkovi mužem číslo dva. Prestiž podniku zůstává v českých Šimonkových rukou, což je při dobové tendenci čechizování více než vhodné. Představitelé československé vlády v počátcích projednávání fúze sami zdůrazňovali, že příchod francouzského kapitálu vnímají jako záchranu, která nemá přinést cizí vliv, ale obrodit československý závod. Schneider navíc přijetím postu místopředsedy projevil závodu určitou čest, protože tak nikdy neučinil v žádném z dalších 19 podniků, jím kontrolovaných. Podle Champigneula jeho nadřízený jmenování přijal pouze z důvodu vyjádření sympatií k českému národu.54 Další jednání ovšem ukážou, že ne zdaleka se jedná pouze o sympatie a zdvořilostní projevy. Pozice Preisse byla také neoddiskutovatelná, protože tento významný finančník a národohospodář se na osudu závodu podílel stejně významně jako Šimonek. Ovšem z jiné sféry svého vlivu. 52

Protokol o ustavující schůzi správní rady Škodových závodů, 25. 9. 1919. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 30. 53 Viz tamtéž. 54 Protokol o ustavující schůzi správní rady Škodových závodů 25. 9. 1919. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 30.

34

Josef Šimonek svou volbou jen rozšířil předchozí prvenství v závodě. K prvnímu českému členu správní rady se nyní přidává i pozice prvního českého prezidenta. Správní rada nemohla vybrat lépe, protože výčet všech dříve uvedených zásluh o podnik by sám o sobě byl dostačující. Když k tomu připočítáme úspěšnou záchranu podniku, nelze najít jakýchkoli pochyb o výsledku volby. Při prohlášení o přijetí nové funkce slibuje Šimonek hájit vždy zájmy podniku, úředníků a také dělnictva a zároveň se zavazuje pamatovat vždy na to, že podnik je zachráněn díky pomoci francouzských přátel a zvláště jmenuje Champigneula. Šimonek se na prestižní post dostal ve svých 57 letech, kdy už byl fakticky v důchodu a hospodařil na svém statku v Lobči. Na závěr své řeči uvádí, že kdyby se kdykoli přesvědčil o tom, že na nové úkoly nestačí, sám se své pozice vzdá a nově svěřený úřad správní radě vrátí.55 Význam dne prvního setkání valné hromady bývá nahlížen z mnoha pohledů. Spojením s firmou Schneider et Cie v Paříži se snížilo nebezpečí znárodnění a došlo k záchraně jednoho z největších podniků bývalé monarchie a to díky obrovskému přispění Josefa Šimonka a jeho zahraničních kontaktů. Na druhé straně stálo sílící dělnické hnutí, které inspirované událostmi v Rusku a rozpadem monarchie, vidělo v tomto kroku nebezpečí spojení koncernu s bohatším západem. Celá fúze byla ostře sledována a dobový tisk pečlivě mapoval kroky, jež spojily francouzský kapitál se Škodovkou. 21. září 1919 referují Národní Listy o 40 000 kusech akcií získaných Schneiderem a zároveň odkazují na blízkou budoucnost 25. září, den konání oné valné hromady a zmiňují jméno Josefa Šimonka, coby možného předsedy správní rady.56 O průběhu valné hromady informují s odstupem jednoho dne opět národní listy z 26. září 1919. Co se týče osoby Josefa Šimonka, kromě všech změn, které s sebou přinášelo křeslo prezidenta, se paradoxně dostal blíž k dělnickému hnutí v závodě. V novém složení správní rady se objevuje zástupce dělníků a zaměstnanců Luďek Pik, působící v té době jako poslanec a starosta města Plzně. Ten jako zapálený bojovník za práva zaměstnanců závodu a blahobytu města, se stane osobou, která bude často a hlasitě vystupovat během budoucích jednání správní rady. Šimonek se nyní ze své pozice stal důležitou postavou československého hospodářství. Ne že by už předtím nebyl považován za vrcholného představitele managementu, ale nyní se v jeho osobě snoubilo několik klíčových pozic, z nichž se zařadil do elitní skupiny, která kompaktně jednající byla velice vlivná. Josef Šimonek jako prezident klíčového

55

Protokol o ustavující schůzi správní rady Škodových závodů, 25. 9. 1919. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv č. 30. 56 Národní listy, 21. září 1919, Škodovy závody v Plzni.

35

průmyslového podniku, Jaroslav Preiss špičkový finančník v čele Živnostenské banky, Schneider přinášející kapitál a majoritní akcionář Škodovky a Beneš se Švehlou jako klíčoví politici a podporovatelé francouzské transakce. Zastoupením těchto a mnohých dalších na zájmech Škodovky zařadilo Šimonka mezi společnost nadprůměrného vlivu. Jak píše Jiří Štaif, ve funkčním modelu společnosti plní rozhodující řídicí funkce, což si uvědomují tak či onak i ostatní vrstvy společnosti, ať již tuto skutečnost přijímají pozitivně, negativně nebo je jim lhostejná.57 Později jako agrárnický senátor ještě Šimonek víc posílil svou pozici důležitého spojovacího článku mezi politikou a průmyslovou oblastí.

57

Štaif, J.: Moderní podnikatelské elity( koncepty, procesy, interakce a reprezentace) In: Štaif (ed.) Moderní podnikatelské elity-metody a perspektivy bádání. Praha 2007, s. 25.

36

11. KONEC JEDNÁNÍ V RUKAVIČKÁCH, FRANCOUZI PŘITVRZUJÍ

Další schůze správní rady se konala 21. října 1919, kde byl kromě Champigneula přítomný i plukovník Weyl. Na tomto setkání vznikl dopis Benešovi, který byl oficiálním ohlášením spolupráce Schneidera a zároveň díkem za podporu a hledání pomoci v zahraničí. Na to reagoval Beneš dopisem z 22. října 1919, kde vyjadřuje spokojenost nad tím, jak se celá fúze mezi francouzskou stranou a Škodovkou vyřešila a v souvislosti s touto pochvalou uvádí jako prvního předsedu správní rady, Josefa Šimonka.58 Beneš v dopise dále oceňoval to, že podnik, kde akciovou většinu vlastnili Francouzi, stále zaměstnával dělníky a úředníky československé národnosti. Během následujících jednání správní rady vymizely zdvořilostní fráze o obrodě podniku, velkolepé záchraně a vstřícné česko-francouzské spolupráci. Ve způsobu úřadování se naplno projevila převaha francouzského kapitálu. Jednání v rukavičkách šlo stranou a Francouzi zdůraznili své rozdílné představy o chodu a organizaci uvnitř závodu. Zatímco Vladimír Karlický (Svět okřídleného šípu) spatřuje v příchodu francouzů do podniku až protektorskou podobu, publikace Škodovy závody 1918-1938, příspěvek k dějinám závodů V.I.Lenina v Plzni, je o poznání kritičtější, což je ale poplatné době vzniku této knihy. Obě dvě díla vycházejí z protokolů zasedání správních rad a pravdou je, že při srovnání listin starších dat, převážně z doby projednávání fúze a dobou, kdy se začalo opravdu úřadovat, se tón zápisu radikálně změnil. Během setkání správní rady 21. května 1920 uvedl Schneider a plukovník Weyl zcela jasně a takřka bez možnosti odporovat, své představy o dalším chodu podniku. Vicepresident Schneider plánoval ustanovit 3-4člennou francouzskou delegaci, trvale žijící na území Československa a pracující ve Škodovce, která by se měla stát prostředníkem mezi Francouzi a Škodovkou. Smyslem bylo, že pokud by československá strana správní rady chtěla předložit Schneiderovi návrh jakýchkoli změn, měl být koncept nejdříve předložen oné delegaci, zpracován tak, aby vyhovoval francouzským požadavkům a teprve poté, takto upraven měl opustit Československo a dostat se do povolaných rukou ve Francii. Tím se podle Schneidera mělo zamezit případným zmatkům, pramenícím z různých úhlů pohledů na zájmy závodu. Diplomaticky řečeno, ovšem s výmluvným podtónem nešlo o to polemizovat,

58

„…Škodovy závody v důsledku své fúze a zvětšení českého a francouzského kapitálu úplně oprostily od jakéhokoli vlivu, který by mohl společnost označovat za jako cizí. Složení nové správní rady, který vykazuje jména nejznámějších peněžníků a průmyslníků jako:Josef Šimonek, předseda, Eugéne Schneider, I.místopředseda, Jaroslav Preiss, II. místopředseda, je toho nejlepší zárukou.“ Celý dopis je uveden v Jíša, V.: Škodovy závody 1918-1938 : příspěvek k dějinám závodů V.I. Lenina v Plzni, Praha 1962, s.407-408.

37

ale konat tak, aby to vyhovovalo francouzské straně. Již první odstavec v zápisu z tohoto dne nezapře jistou dávku imperativu. Kromě této delegace měl být ve stálém kontaktu se závodem plukovník Weyl a mimo členství ve správní radě provádět i jakýsi dozor. Tón tohoto jednání byl ve srovnání s předchozími zdvořilostními frázemi poměrně strohý a to natolik, že plukovník Weyl se ujal slova a ujistil českou část správní rady, že tato opatření nemají být projevem nedůvěry, ale nabídkou starších a bohatších zkušeností firmy Creuzot. Snad aby vysvětlil náhlé změny rázu jednání, uvedl, že ve Francii není zvykem provádět v obchodování citovou politiku, ale takovou, která je podložená konkrétními fakty a čísly. Na závěr ohromujícího proslovu projevil plukovník Weyl, který nezapřel vojenské přímočaré vystupování, naději, že všechno bez hořkosti podrobí se daným direktivám, vidouce v těchto pouze to, co skutečně obsahují, totiž úmysl prospěti podniku, aniž by tím mělo se býti dotknuto nějakých věcí osobních.59 Weyl měl ještě několik poznámek k vedení účetnictví, úřednického aparátu a otázce dělnictva. Za českou stranu správní rady reagoval pouze generální ředitel Hanuš, který dohlížecí delegaci uvítal, protože sám prý o ní několikrát hovořil jako o nástroji, jak se vyvarovat různého „nazírání“. Největším varovným signálem ale bylo to, jak Weyl hovořil o zbrojní výrobě, kterou neměl očividně dál zájem rozvíjet a o dělnictvu. Upozorňoval na vysoký počet neproduktivních dělníků ve srovnání s těmi výkonnými. K tomu se musel ohradit jak Hanuš, tak i Havránek, kteří vysvětlovali obtíže doprovázející propouštění a navrhovali zvýšit zaměstnanost. To jak se k jednání stavěl president závodu Josef Šimonek, nám zápis bohužel neuvádí, ale vzhledem k tomu, že během předchozích schůzí to byl on, kdo velmi často provázel zasedání svými připomínkami, musel být nyní také překvapen, protože v tomto případě nacházíme na konci5-ti stránkového protokolu pouze jeho podpis. V knize Václava Jíši navíc autor uvádí, že způsob, jakým plukovník Weyl vedl svůj projev, vzbudil pozornost nejen Šimonka, Hanuše a Havránka, ale také zaměstnanecké veřejnosti.60 Mimo dělnickou otázku řešila francouzská část správní rady možnost, jak získat většinové vlastnictví akcií Spojených strojíren, což byl, co do významnosti hned po Škodovce druhý podnik. Škodovy závody a Spojené strojírny byly provázány již delší dobu a členové správní rady Škodovky zastávali mnohdy místa stejného významu i v druhém závodě, což byl typický příklad generálního ředitele Hanuše, který po svém jmenování do vedení Škodovky nadále řídil i Spojené strojírny. Škodovka byla navíc faktickým většinovým vlastníkem akcií Spojených strojíren. V nejbližších poválečných letech patřil mezi ty, kdo zastávali významné 59 60

Protokol ze zasedání správní rady 21.5. 1920. Archiv Škoda Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 29. Jíša, V., Škodovy závody 1918-1938 : příspěvek k dějinám závodů V.I. Lenina v Plzni, Praha 1962, s.124.

38

postavení v obou závodech samozřejmě i Josef Šimonek a vedle něj a Hanuše a všudypřítomný finančník Jaroslav Preiss. Kompletní složení správní rady ale kromě užšího sbližování podniků vypovídalo o důslednosti, s jakou byla prováděna čechizace. Jako předseda byl zvolen starosta České obce sokolské a poslanec za stranu národně demokratickou J. Schneier. Post místopředsedy zaujal Šimonek a Maštálka. Přítomnost Hanuše byla jasnou, podobně jako Preisse. Stejně tak jako rozrušily veřejnost zprávy o spojení Škodovky s francouzským kapitálem, rozhořela se v tisku polemika nad osudem Spojených strojíren. Veřejnost již znala názor Schneiderovi skupiny na dělnickou otázku v Československu a vyslovené náznaky o propouštění byly automaticky spojovány i s osudem Spojených strojíren, kde ve správní radě zasedali lidé ze Škodovky. K přímému splynutí obou závodů sice stále nedošlo, ale zato se začaly rozcházet záměry tří různých skupin. Jednu tvořil Schneider, snažící se získat majoritu držením akcií, druhou Šimonek a Hanuš a české vedení, kteří usilovali o úplné spojení se strojírnami a Preiss, který se záměrem Šimonka tak úplně spokojen nebyl. Rozpor způsobil navýšení kapitálu Spojených strojíren z 25ti milionů na 50 milionu Kč a tímto krokem se do existenčního ohrožení dostaly i další strojírenské podniky, které Preiss v čele Živnostenské banky také financoval. Schneider usiloval o získání a převod většiny akcií Spojených strojíren do Francie, ale proti tomu se postavil výkonný výbor Škodovky. Důvody nesouhlasu přednesl na schůzi správní rady v červnu 1920 Josef Šimonek. Překážkou podle něj byl nízký kurz akcií, ale jako hlavní důvod uvedl Šimonek zájem Škodovky zůstat hlavním akcionářem Spojených strojíren a to proto, že oba podniky a jejich zájmy se vzájemně prostupují.61 I když zde plán o zamýšleném spojení obou závodů přímo nezazněl, byly úmysly českých členů správní rady zřejmé. Proběhla ještě celá řada návrhů, jak situaci řešit ke spokojenosti obou stran a v roce 1921 oznámil Hanuš započnutí slučování administrativních záležitostí obou závodů i když se ještě nejednalo o formální sloučení potvrzené úředně. Schneiderova skupina se na to vzdala uplatnění opce na odkup akcií Spojených strojíren a rozhodla se odkoupit akcie Škodových závodů z balíku, který získala Škodovka výměnou své akcie Spojených strojíren.62 Na doporučení Šimonka schválil 1. října 1921 výkonný výbor jeho návrh vydat 156 250 akcií, čímž se měl zvýšit kapitál Škodovky na 194 milionů Kč. Po skončení všech transakcí se Spojené strojírny staly součástí Škodových závodů.

61

Jíša, V.: Škodovy závody 1918-1938 : příspěvek k dějinám závodů V.I. Lenina v Plzni, Praha 1962, s. 126131. 62 Karlický Vladimír a kolektiv, Svět okřídleného šípu, Škoda a.s., 1999, s. 39-41.

39

Vývoj Škodovky v prvních poválečných letech jako by byl zrcadlem hospodářské situace Československa, jehož stabilitu neurčovala pouze polická situace, ale způsob jakým bylo uchopení politiky hospodářské.63 Na tomto poli se nejvíce projevila síla a semknutost hospodářské elity, mezi kterou můžeme Šimonka zcela jistě počítat a jež měla úzce provázané vztahy s elitou politickou. Prosazovali se takoví jedinci, kteří byli schopni vést, vtrhnout do čela a uplatňovat dostatečnou dávku moci, která ovšem byla buď posilována či zmírňována tlakem ostatních. V demokratickém Československu se ale i vrcholné vedení, jako třeba v případě Šimonka muselo opírat o celou řadu dalších významných osobností, jež dohromady tvořily tyto silné podnikatelské a vládnoucí skupiny.

63

Kárník, Z.: České země v éře První republiky (1918-1938).Vznik, budování a zlatá léta republiky, Praha 2003.

40

12. KORESPONDENCE PŘÍSNĚ DŮVĚRNÁ

Mimo záležitosti ryze obchodního charakteru musel Šimonek jako prezident společnosti působit jako zprostředkovatel ve věcech personálních a často se problému chopit s obratností diplomata. Například v roce 1923 dne 30. září informuje Šimonek dopisem adresovaným Cheyssonovi o odstoupení svého dlouholetého spolupracovníka a přítele Josefa Hanuše z pozice generálního ředitele. Důvodem byla jeho vleklá nemoc a přání neprodlužovat pracovní smlouvu po Novém roce, ale odebrat se místo toho na penzi. Odchod ředitele Hanuše zákonitě přineslo povýšení Karla Loewensteina, který již tehdy působil jako náměstek generálního ředitele, takže postup o jednu příčku nahoru byl logickým krokem. Na pozici generálního ředitele jej určil Josef Šimonek, jehož profesní start a postup kdysi vypadal dost podobně jako Loewensteinův.64 Stejně tak, jak se dostal začínající Šimonek do povědomí barona Škody, vzbudil později mladý právník s bohatými ekonomickými znalostmi pozornost Josefa Šimonka. Tento finančním nadáním oplývající mladík promoval na Karlově univerzitě jako nejmladší doktor práv. I když jej od Josefa Šimonka odlišovalo prostředí, z něhož pocházel a kterým byla zámožná pražská obchodnická rodina, spojovala oba houževnatost, s jakou se drali k vrcholu. Loevenstein se navíc mohl pochlubit i studiem v Německu, Anglii a Francii. Josef Šimonek jej ale znal již z doby války, kdy Loevenstein sloužil jako poručík u vojenské správy v Plzni a při jednáních se Škodovými závody se několikrát setkali. Budoucí prezident Škodovky si ho dobře zapamatoval, a tak když se v roce 1919 Loevenstein hlásil do Škodovky, byl okamžitě přijat. Díky předchozím zkušenostem se zasloužil o inovaci vedení agendy podniku, ale i o důležité zahraniční obchody. Velmi obratně se mu také podařilo zlikvidovat část válečných závazků. Že jej Šimonek prosazoval jako jediného kandidáta na post generálního ředitele, bylo odměnou za zásluhy a úsilí, které v práci projevoval a navíc si ho díky nepřehlédnutému talentu vést podnik president závodu už dávno pro tuto pozici vyhlédl.65 Se Schneiderem komunikuje Šimonek většinou zprostředkovaně a to přes Cheyssona, který ostatně svého šéfa zastupuje s jeho plnou mocí. Na korespondenci z listopadu a prosince 1923 lze sledovat způsob, jakým mezi sebou o zásadních událostech komunikovali Josef Šimonek a Schneider. První kontakty často zprostředkovali Loevenstein na straně prezidenta

64

„Tresa“ ( původní nápis na složce) 1923. Dopis adresovaný dne 30. 10. 1923 Cheyssonovi od Šimonka. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-SKŘIV, kart. 69, inv. č. 412. 65 Krátký, V.: Osobnosti v dějinách Škodovky, Plzeň 1996, s. 22-24.

41

závodu a Cheysson, který zastupoval Schneidera. V dopisech důležitého znění je adresát nabádán k mlčení a zachování diskrétnosti, ale zároveň se počítá s tím, že se předmět korespondence dostane k oběma nejdůležitějším mužům závodu. Prezident závodu musel ale čas od času řešit drobná diplomatická Faux Paus, která vznikala v podniku vnímaném domácí vládou jako český, ale jehož majoritním vlastníkem byl Francouz Eugéne Schneider. Karel Loevenstein obdržel 2. listopadu 1923 dopis vyčítavého znění, jehož autorem byl opět zprostředkovatel Cheysson. Zajímavostí je, že tato „delikátní záležitost“ jak ji sám pisatel nazývá, byla nejprve přednesena Loevensteinovi, i když bylo jasné, že ten ji vzhledem k diplomatické vážnosti bude muset postoupit dále prezidentu Šimonkovi. Jednalo se o menší diplomatické opomenutí během návštěvy prezidenta Masaryka a Edvarda Beneše v Paříži. Eugéne Schneider opakovaně žádal československou delegaci o audienci u prezidenta Masaryka, ale k jeho velkému překvapení nedostal žádnou odpověď a byl tímto nezájmem zaskočen i z důvodu, že jeho sekretariát o audienci několikrát naléhavě prosil. Toto opomenutí, které již samo osobě bylo šlápnutím vedle, uvážíme-li, že Schneider byl zpočátku i ze strany Beneše chválen jako zachránce největšího průmyslového podniku, nebylo jediným diplomatickým zaškobrtnutím. Na žádnou z konaných slavností pro uctění návštěvy Masaryka v Paříži nebyl Schneider ani nikdo z Co. & Union Européenne pozván. „ Toto opomenutí, říkám Vám to zcela důvěrně, velmi nemile překvapilo p. Schneidera a Union Européenne. Pp. Schneider and Co. &Union Europeénne tvoří, myslím, že to mohu prohlásiti, francouzskou skupinu, která v ČSR má větší zájmy, než kterákoliv jiná skupina.“. Po této výtce následovalo zdůraznění významnosti pana Schneidera jako jedné z nejvýznamnějších osobností Francie. Zmíněno bylo i jméno pana de Saint Sauveura, správního rady francouzsko-československé obchodní komory. Cheysson se nadále odkazuje na přátelské styky s tajemníkem československé delegace a vyslancen v Paříži Štefanem Osuskym. „Myslím, že bylo dost titulů, abychom mohli očekávati od čs. Legace jiný postup…“66 Dopis, i když psaný slušně, byl svým obsahem malým políčkem mířeným české straně. Zároveň je tu ale i projevena obava, zda snad neměla československá delegace důvod nereagovat úmyslně na Schneiderovi žádosti o audienci. Jednalo se o promaďarské manifestace, do kterých měli být zapleteni někteří členové společnosti de Informations Européennes. Cheysson žádal Loevensteina o názor, zda právě to může být důvodem

66

„Tresa“ ( původní nápis na složce) 1923. Dopis 2. 11. 1923 Cheysson pro Loewensteina. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-SKŘIV, kart. 69, inv. č. 412.

42

netečnosti ze strany československé vlády.

I když se v úvodu odvolává Cheysson na

důvěrnost sdělení, je zřejmé, že obsah neměl být skryt. Dopis se samozřejmě dostal do rukou Šimonkovi a ten na něj 7. listopadu odpovídá. On sám také označuje celou záležitost za delikátní a ujišťuje Cheyssona, že začne situaci co nejrychleji řešit. K tomu má posloužit známost a přátelství s předsedou vlády Antonínem Švehlou, kterému hodlá „ ve vhodné formě záležitost tuto přivésti k řeči a, bude-li to třeba s panem Loevensteinem intervenovati i u pana ministra zahraničí.“67 Šimonek zároveň doufal, že při nejbližší návštěvě Schneidera v Praze nastane příležitost tuto „nešikovnost“ napravit. Bylo také potřeba vyřešit otázku jmenování Karla Loevensteina generálním ředitelem. Ten byl sice na svou pozici určen na základě osobního doporučení Šimonka, ale dokud nebyl schválen i ze strany Schneidera a celé správní rady, mohla být jeho funkce považována pouze za provizorní řešení. Proto je to nyní Šimonek, kdo ve stejném dopisu ze dne 7. listopadu žádá Cheyssona o diskrétnost vhledem k přísně důvěrnému sdělení, jež bude v tomto dopisu obsaženo. Zdá se, že tato silná slova o zachování tajemství měla svá opodstatnění. Šimonkovým jediným přijatelným kandidátem na post generálního ředitele byl jednoznačně Loevenstein a Šimonek za ním stál. Jak sám píše, dostaly se k němu důvěrné informace o protikandidátovi generálním sekretáři svazu průmyslníků Dr. Hodáčovi, kterého měl prosazovat jeho přítel Jaroslav Preiss. Svůj odmítavý postoj k Dr. Hodáčovi zdůvodňuje tím, že jmenovaný nemá téměř žádnou praxi v průmyslovém podniku, a proto by on jako prezident závodu rozhodně nemohl s takovou kandidaturou souhlasit, pokládaje ji za škodlivou pro vývoj podniku. Navrhuje, aby se celá akce oficiálního jmenování Loevensteina generálním ředitelem uskutečnila rychle a to tak, aby nevnikl prostor pro případnou diskuzi nesouhlasících. Na závěr zdůrazňuje charakter této informace, která má být považována za přísně důvěrnou i s předpokladem že bude předložena Schneiderovi. Proč si chtěl Šimonek prosadit svého kandidáta je nasnadě. Nejenže měl Loevenstein nesporné osobní a pracovní kvality, ale byl i navíc osobou, která se pohybovala uvnitř závodu a znala zblízka jeho chod. Mimo to byl Loevenstein i Šimonkovým blízkým přítelem, což ale nepovažuji v tomto případě za rozhodující. Šimonek měl ve své manažerské pozici talent vyhledávat a obklopovat se mimořádně schopnými lidmi. Vzhledem k obavám kvůli možnému protikandidátovi se Šimonek uchýlil k drobné lsti, jak „přísně tajně“ intervenovat u Cheyssona, což se rovná

67

Tamtéž. Dopis z 7. 11. 1923. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-SKŘIV, kart. 69, inv. č.412.

43

zprostředkovaně u Schneidera, za finální jmenování dočasného generálního ředitele a upozornit na nedostatky Dr.Hodáče. Za celou peripetií s volbou nového generálního ředitele mohla stát dlouhodobá vzájemná averze Preisse a Loevensteina. Preiss svůj tlak na Schneidera v docílení prosadit Františka Hodáče do vedení závodu sice částečně zmírnil, když viděl Loevensteinovi úspěchy v dojednávání zahraničních obchodů, ale přesto Šimonkův zákulisní dopis vystihuje obavy, že by Preiss mohl svého přítele do čela podniku přece jen dostat.68 Mimo naléhavé jednání o Loevensteinovi, musel ale Šimonek vyžehlit ono diplomatické Faux Paus, které se tak dotklo francouzských zástupců v závodě. V dopisu ze dne 16. listopadu informuje Cheyssona o svém rozhovoru se Švehlou a Benešem a ujišťuje ho, že oba vládní představitelé rozhodně odmítli, že by v tomto opomenutí šlo o cokoli jiného, než že bylo způsobeno zaneprázdněností delegace. Zároveň vyřizuje Schneiderovi i Cheyssonovi pozvání na oběd od představitelů československé vlády, kterého se sice Masaryk nebude účastnit, ale kde se oběma pánům dostane veškerých potřebných vysvětlení. Šimonek na závěr tohoto usmiřovacího dopisu mezi Francouzi a československou delegací vyjadřuje svoje naděje, že: „ Tato vysvětlení budou takového rázu, že rozptýlí nepříznivý dojem učiněný opomenutím naší legace a zůstávám, milý pane Cheyssone, s projevem,…“69 Diplomatické zakopnutí se nakonec intervencí Šimonka u přítele Švehly ustálo. Schneider měl ovšem opodstatněný důvod cítit se dotčen tím, že mu česká delegace přes několikerou žádost o audienci ani neodpověděla. Přece jen přinesl do malého a nedávno vzniklého Československa podstatný kapitál a zachránil jeho nejvýznamnější průmyslový závod. Díky vlivu a známostem Josefa Šimonka s nejvyššími představiteli Československa ale nepřerostlo toto nedorozumění v nic většího, než jen ve vzrušenou korespondenci s pozdějším omluvným vysvětlením. Na to dostává Šimonek dopis přímo od Schneidera, ve kterém je ujištěn o souhlasu se jmenováním Karla Loevensteina generálním ředitelem. Jak Schneider píše, bylo nejen potěšením jmenovat Loevensteina už dříve náměstkem generálního ředitele, ale také oceńoval způsob, jakým vedl jednání v choulostivých záležitostech společnosti a projevil naprostou oddanost. Otázkou je, zda Schneider těmito choulostivými záležitostmi myslel právě neúspěšnou audienci u Masaryka v Paříži, kdy se Loevenstein o této události dozvěděl jako první. V závěru dopisu je přesně to ujištění, které Šimonek v předchozích dopisech tak moc

68

Karlický Vladimír a kol., Svět okřídleného šípu, Škoda a.s.1999, s. 46. „Tresa“ ( původní nápis na složce) 1923. Dopis z 16. listopadu 1923. Šimonek píše Cheyssonovi. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-SKŘIV, kart. 69, inv. č. 412. 69

44

žádal „ Z toho seznáte, milý pane Presidente, že budu při Vás na příští schůzi Správní Rady, abych navrhl a podporoval kandidaturu pana Loevensteina na místo Generálního řiditele Škodových závodů…Račte přijati milý pane Presidente ujištění mé zcela srdečné sympathie“70 Schneiderův souhlas a podpora volby byl pro Šimonka podnětem k tomu ohlásit

13.

prosince 1923 rezignaci dosavadního generálního ředitele Hanuše, který byl okamžitě přijat do výkonného výboru závodu. Na návrh Šimonka přijala správní rada jako nového generálního ředitele Karla Loevensteina. Když už se ale prezident pustil do zásadních personálních změn, nezůstalo pouze u jedné a na jeho návrh se povýšení na různých postech vztáhla na celou řádku dalších jmen. Nejvyšší vedení tak své složení radikálně nahradilo novými jmény a Šimonek zůstal ve své doživotní funkci prezidenta téměř jediný z původní poválečné sestavy.71 Po těchto změnách postupně přenechával hlavní otěže podniku nové generaci schopných mužů, které kolem shromáždil a z nichž bezesporu nejvíc vynikal právě jmenovaný Loevenstein. Soudilo se, že tak jak kdysi „ Škoda Šimonkovi, ustoupil nyní již dávno Šimonek Loevensteinovi…Nutno ovšem podotknouti, že se tak nestalo ani proti vůli nebo na škodu Škodovky.“72 Z Šimonka se ale nestal stárnoucí prezident pobírající pouze vysokou penzi a těšící se ze svého titulu a úcty, ale nadále působil jako aktivní člen v řadě organizací státní úrovně, jež měly nemalý význam na vývoj hospodářství Československa.

70

Dopis z 21.11 1923. Schneider píše Šimonkovi, Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-SKŘIV, kart. 69, inv. č. 412. Karlický Vladimír a kol.: Svět okřídleného šípu, Škoda a.s. 1999, s. 50. 72 Výstřižek z novin .Právo, 24. března 1932. Josef Šimonek Sedmdesátníkem. Archiv Škoda, Plzeň, tisk, fond G2, i.č. KZ68Š. 71

45

13. DŮCHOD PENZISTY ŠIMONKA

Šimonek se v pozdějších letech někdy rád sám nazýval více penzistou než prezidentem největšího závodu v zemi, ale částka, jakou jeho renta činila, byla pro pracujícího muže na odpočinku více než reprezentativní. Roční penzi 40 000 korun měl Šimonek přiznanou už z roku 1917, ale té se po státním převratu vhledem k zadluženému poválečnému stavu závodu vzdal. Náhradou měla být částka 24 000 korun přidělená členům výkonného výboru, jehož byl Šimonek od září 1919 spolu s Weylem, Preissem, Dr. Schneierem a Eugenem Schneiderem členem. Částka byla o dva roky později zvýšena na 36 000 a navíc měla být celková odměna přidělena způsobem, díky němuž připadne prezidentu jednou tak velký podíl na tantiémách než ostatním členům správní rady jednotlivě. Tento návrh vyslovila francouzská strana a Vévoda ve své škodovácké kronice polemizuje nad možností, že mohl být protislužbou za něco, co měl Šimonek neoficiálně učinit pro Union Européénne. Vévoda své tvrzení opírá a tajná jednání, která předcházela rozhodnutí o způsobu, jakým mají být prezidentovi Šimonkovi rozdělovány tantiémy. Zmiňuje listopad 1920, kdy měl Šimonek zcela důvěrně podsunout Preissovi způsob, jakým by se daly odměnit zásluhy Union Euréenne za spolupráci se Škodovkou. Jindy detailní zápisy výkonného výboru situaci příliš neosvětlují a Vévoda se z nich dozvěděl pouze to, že se s Union Européenne mělo uzavřít jakési provizní ujednání a to tak jak upřesnil sám Šimonek ve svém dopise panu Weylovi z 5. Ledna 1921. Dopis byl ale soukromý a tak jeho obsah bohužel neznáme. 73 Mimo peněžních odměn, které přinášelo prezidium a předsednictví ve správní radě, se u tak důležité osobnosti zdrojem dalších příjmů stala významná služební, nebo životní jubilea. Na správní radě konané 28. dubna 1922 zahajuje schůzi namísto prezidenta Jaroslav Preiss a pronáší blahopřání k šedesátým narozeninám Josefa Šimonka. Za členy francouzské správní rady a především viceprezidenta Schneidera se ke gratulantům připojil správní rada Cheysson. Kromě všech zdvořilostních frází a díků jak ze strany gratulantů, tak ze strany oslavence Šimonka je Preissem přednesen konkrétní návrh k uctění prezidentova životního jubilea. Má se jím stát částka čtvrt milionu korun českých, které budou pro tuto příležitost věnovány na vlastenecké a dobročinné účely „a pan president Šimonek aby sám určil, kterým z těchto účelů mají býti obnosy věnovány.“

74

Tímto ale dary nekončily, protože částka určená na

dobročinné účely měla význam jednak uctít oslavence, ale především udělat dobrý dojem u

73

Vévoda: Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Archiv Škoda, Plzeň Vévoda, Sb. 4, inv. č. 291. 74 Protokol z 28. dubna 1922. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 33.

46

obdarovaných. Tento zvyk zkrátka patřil a dodnes přetrvává v mnoha velkých podnicích. V rámci důležitého jubilea ukázat a připomenout dobré stránky významného oslavence. Ani Josef Šimonek jak jubilant ovšem nepřišel zkrátka. Vzhledem ke zlepšení finančního stavu podniku navrhuje Preiss aby, „byla přiřknuta panu presidentovi Šimonkovi v příležitosti jeho šedesátých narozenin v uznání za jeho neocenitelné zásluhy o závody, doživotní pense ročních Kč 40.000. a sice se zpětnou platností od února 1919, kdy se pan president této pense, přiřknuté mu již koncem roku 1917 vzdal vzhledem k tehdejší finanční situaci závodů.“75 Oba tyto návrhy byly samozřejmě jednohlasně přijaty. Prezidium ve správní radě největšího závodu ale nepřinášelo pouze dvojnásobný zisk, než měli ostatní. Šimonek musel platit důchodovou daň a k ní připočítané přechodné přirážky, které připadly na požitky za členství v předsednictvu. Z pozdějších let existují k takovýmto druhům plateb dva šekové vplatní lístky, kterými bylo možné platit nejen přímé daně s přirážkami a příslušenstvím, ale i daň z obratu nebo přepychu. Oba dva jsou jménem Šimonka adresovány bernímu úřadu v Plzni a jejich hodnota přesahuje 100 000 korun76 Tantiém se pánové z nejvyššího vedení zřídkakdy vzdávali, přestože k nim chodili zástupci dělnictva žádat o zvýšení mezd vzhledem k drahotním poměrům. Členství ve správní radě tedy rozhodně nelze považovat za nezištnou záležitost odměněnou spíše symbolicky. V roce, který byl po stránce ekonomické v závodě považován za dobrý, se mohla tantiéma pro jednoho člena vyšplhat až na 200 000 Kč.77 Svůj díl z čistého ročního zisku závodu požadovalo i dělnictvo, jehož organizace sílila především od roku 1917. V pozdějších letech se otázka přerozdělování tantiém mezi správní radu a řadové zaměstnance dostávala během zasedání správních rad pravidelně na přetřes, zvláště díky starostovi Plzně Luďku Pikovi, který se sice jako jeden z radů ke svému dílu tantiém dostal také, ale zároveň vždy připomínal, aby byly rozdělovány spíše mezi zaměstnaneckou veřejnost. Josef Šimonek se tak ze své pozice váženého prezidenta stal už od počátku konfliktů tím, kdo se snažil tupit ostré hrany sporů mezi Pikem a zbytkem správní rady. Za mnohé pozdější příklady hovoří jeden již dřívějšího data, který poměrně trefně vystihuje postavení Pika jako osamoceného dělnického idealistu s požadavky mnohdy utopickými. Proti němu stojí pragmatismus vrcholných podnikatelů kapitalistů, kde Šimonek navíc mimo manažerskou pozici vládne diplomatickým nadáním udržet stabilní klima ve vlastních řadách.

75

Viz tamtéž. Dva šeky z 23. března 1932 s celkovou částkou 107 615 Kč. Sloha 1930-1933, Škoda President Šimonek, osobní věci Šimonka. (Stará sign. 48). Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-SKŘIV, kart. 69, inv. č. 412. 77 Janáček, F. , Čtení o Škodovce, 120 let. Plzeň 1978, s. 41. 76

47

Na Pikův dotaz v roce 1921 zda by se část zisku neměla přidělit zaměstnaneckým fondům, odpověděl Šimonek záporně, ale slíbil, že na to bude spolu s ostatními pamatovat do příště a na pořad jednání uvedl věnování spolkového domu pro účely dělnictva. Generální ředitel Hanuš referoval o projednávání kolektivní smlouvy a povstalecké stávky dělníků, načež došlo v reakci na to k roztržce mezi Hanušem a Pikem, kterou se jal uklidňovat prezident Šimonek. Tento vzorec je poměrně typickou ukázkou vztahu Šimonek diplomatbojovník Pik.78 Bylo by ale nemístně zjednodušující, kdyby byl Šimonek ukazován pouze jako typicky uvažující kapitalista, tak jak o vedoucích Škodovky psal levicový tisk a proti němu stavěno znevýhodňované dělnictvo. Šimonka, jako vrcholného manažera je potřeba vnímat především z hlediska organizačního, zdůraznit jeho schopnosti vést, řídit a rozvíjet podnik za přispění svých schopností, vlivu a vysoké míry podnikavosti. Z hlediska humánního se Šimonek kapitalista sám stával dárcem peněžních příspěvků a podporovatelem zaměstnaneckých organizací v závodě, ale i v kraji svého bydliště. Vedle toho byl ale především reálně uvažujícím ekonomem stojícím na vrcholu kapitalistického závodu. V postavách Šimonka a Pika se střetávaly dvě srovnání nemožné pozice ve vedení, i když zároveň je oba pojilo zasedání ve správní radě. Pik jako starosta a představitel dělnické strany nemohl jinak než vystupovat proti kapitalistům, kterým ale i on sám částečně byl.

78

Zápis správní rady z 15. 9. 1921. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 32.

48

14. PREZIDENT ŠIMONEK A STAROSTA PLZNĚ

Život Škodových závodů v Plzni se neodehrával pouze na úrovni hal a kanceláří spadajících pod závod. Škodovka ovlivňovala velmi významně dění v samotném městě ale i na celém Plzeňsku a to v mnoha v oblastech. V první řadě se pod její taktovkou odehrával hospodářský život města, kdy na osudu podniku záviselo živobytí mnoha místních živnostníků, obchodníků a řemeslníků. Závod zaměstnával obrovské množství lidí a ti všichni byli v každodenním životě konzumenty výše uvedených oborů. Na tom, kolik lidí závod zaměstnával, jak vysoké mzdy vyplácel a jaká byla životní úroveň zaměstnanců, mnohdy záležel i osud ostatních plzeňských občanů. Ruku v ruce s hospodářskou sférou jde i sociální problematika a s tím spojená dělnická otázka. Hrozící krize naplno vypukla v letech 19181919, kdy byla výroba v závodě, v té době zaměstnávajícím více než 30 000 zaměstnanců prakticky zastavena. Propukla masová nezaměstnanost, ale ceny začaly stoupat, drahotní poměry neúměrně vzrostly a začala bujet lichva. Dělnictvo ve Škodovce se začalo silně socialisticky organizovat a po neúspěšné snaze prosadit socializaci závodu posílil vliv dělnických důvěrníků. Nadto ale získali idealistického ochránce, jímž byl první sociálně demokratický starosta Plzně a člen správní rady závodu, Luděk Pik. 79Ten se v pozdější době střetával se členy správní rady a proslul svými neuskutečněnými demisemi. V této souvislosti se dochovala korespondence mezi vzbouřencem Pikem a Šimonkem, který se jako prezident snažil tyto spory diplomaticky řešit. Generální ředitelství Škody se dostalo do rozporu se zástupci dělnictva ohledně výše mezd a problémy hrozily přerůst ve větší konflikt, tak že se rozhodla zasáhnout i radnice. Zprávu o tom přináší dopis Luďka Pika z 5. května 1922 adresovaný generálnímu ředitelství závodu, který se stal zprostředkovatelem mezi správní radou, jejímž byl členem, a zájmy zaměstnanců a města, jehož byl starostou. Městská rada v Plzni, v jejímž čele stál Luděk Pik, dopisem z 13. dubna v roce 1922, adresovala ředitelství závodu prosbu o nutnosti řešit otázku dělnických platů dříve, než celá situace negativně zasáhne Plzeň, živnostníky, obchod a především dělníky. Zástupci města zastávali názor, že společný kompromis lze nalézt v návrzích a požadavcích dělníků, kteří je prosazovali přiměřeně vzhledem k současným cenám a sníženým mzdám, vyplácených Škodovkou. Plat mnohdy klesal v poměru ke 3 až 5 pracovním dnům o 20% až 50% oproti životním nákladům, které zůstávaly neměnné. Městská rada apelovala na Škodovy závody

79

Brichta, V. a kol., Dějiny Plzně III-od roku 1918-DO ROKU 1948, Plzeň 1981 s. 18-24.

49

jako oporu hospodářského průmyslu a výtku generálnímu ředitelství pojmenovala jako svoji povinnost zavčas zabránit nebezpečí sporu a hospodářské pohromy. Jednání představitelů závodu se zástupci dělnictva ale nevedlo ke společnému kompromisu, ale naopak k roztržce, která hrozila udeřit vší silou. Neshody se stupňovaly a k otevřenému konfliktu stačilo málo. Na začátku schůze správní rady, konané 28. dubna 1922 dostal předseda Josefa Šimonek z rukou Luďka Pika další přípis s novými návrhy ze stran dělnictva a opětovným poukázáním na následky těchto rozepří, které způsobí škody obyvatelům Plzně a městu samotnému. Šimonek jako předseda správní rady poté požadované návrhy o upravení mezd předložené Pikem přednesl během porady. Kromě návrhů předložených Šimonkovi, pověřil Pik zástupce Škodovky doručením těch samých i Svazu zaměstnavatelů. Tady ale narazil na problém, který se k jeho smírčí taktice stavěl nepřátelsky. Zaměstnavatelé neměli zájem o hledání kompromisů mezi jejich zájmy a dělnictvem a idealista Pik tuto nově poznanou zkušenost popisuje: „… moudré posuzování situace z vyššího hlediska sociálního a státního bylo potlačeno směrem bojovným, který sociální problémy dneška chce řešiti pěstí a nikoli srdcem a ohledem na zájem obecnosti, dělnictva a vnitřního vývoje našeho státu.“ Vyvrcholením jeho dlouhé zprávy o počátcích konfliktu, jednání se Šimonkem a následné deziluzi je rozhodnutí o rezignaci ze správní rady: „… kde proti smírným návrhům byly vnuceny metody bezohledného zápasu, do něhož Svazem zaměstnavatelů zatažen největší průmyslový podnik v Čechách.“

80

Žádá o předložení jeho

rezignace na nejbližší konané správní radě a podepisuje se: „ S povinnou úctou Luděk Pik.“ Tato ostrá výtka způsobu, jakým správní rada a zaměstnavatelé přistupovali k požadavkům dělníků, nemohla ze strany osočených zůstat bez odpovědi. Dopis byl předán prezidentu Šimonkovi a poté zveřejněn na schůzi správní rady 15. května. Den na to adresuje sám Šimonek dopis vzbouřenci, ve kterém se snaží objasnit a obhájit postoje správní rady k projednávaným problémům. Ujišťuje, že vždy bylo a stále je snahou řešit spory, které vznikají mezi společností jako zaměstnavatelem a jejími zaměstnanci pokud možno přátelskou dohodou. Na důkaz toho uvádí příklad 9 týdnů trvajícího jednání, které vedly obě znepřátelené strany a díky kterému se podařilo po celou dobu předcházet sporu. Ten se vyhrotil v boj až poté, co nechaly dělnické organizace hlasovat široké masy dělnictva o smírném návrhu. Podle Šimonka byl tento popud klíčovým momentem konfliktu, protože dohoda o „smírném návrhu“ byla uzavřena již s reprezentanty dělníků, kteří měli až doposud plnou důvěru dělnictva. Kompromisní návrh označuje Šimonek jako zaštítěný pod patronací

80

Protokol ze schůze správní rady 15. května 1922. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 33.

50

vlády a hlavně jejích ministrů hlásicích se politicky k socialistickým stranám. Poté, co se ale dělnictvo podřídilo rozhodnutí dělnické organizace a vstoupilo do stávky, podle Šimonka „ pokládajíc to za svoji přirozenou povinnost disciplíny“, hájí prezident další kroky správní rady. Tady vrací starostovi Pikovi jeho výtku a celou situaci shrnuje tím, že za takových okolností nelze vyčítat správní radě, přijetí usnesení Zaměstnavatelské organizace. Po vysvětlení toho, jak vidí celou situaci on a správní rada se na závěr vyjádří k Pikově rezignaci jako neopodstatněné. Nevidí důvod, proč by se měl spor s dělnictvem odrazit na setrvání Pika ve správní radě, oznamuje, že jeho rezignace zatím nebude brána na vědomí a zároveň ho prosí, aby celou věc ještě jednou uvážil. Zároveň ho také žádá o dovolení navrhnout jeho opětovné kandidování na místo správního rady ve valné hromadě, která se bude konat 31 dne toho měsíce.81 Dopis podobného znění podepsaný Šimonkem a Hanušem je ten samý den adresován městské radě v Plzni. Jemnou výtkou apeluje správní rada na kritiku, která je ze strany města adresovaná pouze do řad škodováckých zaměstnavatelů a požaduje, aby podobným připomínkám bylo vystaveno i dělnictvo. Šimonek a Hanuš neuznávají jednání, kde jsou požadovány ústupky pouze jedné strany, tedy té jejich a na oplátku nebyly nabídnuty žádné kompromisy, vedoucí k hledání smírného řešení. Starosta Pik svou rezignaci opravdu uvážil, a v den konání valné hromady byl opět zvolen do správní rady a opět v ní působil bez jakéhokoli omezení. Jako představitel města a sociální demokrat hájící zájmy dělnictva byla jeho pozice ve správní radě Škodovky v rozporu s tím, o co on i dělnické stávky usilovaly. Dostal se mezi dva mlýnské kameny a nemohl uspokojit ani jednu ze stran, jejímž byl představitelem. Ve Škodovce očekávali, že při hledání řešení dělnického sporu bude vzbouřencům zprostředkovat smír a přesvědčí je o kompromisu, dělnictvo naopak jeho pozici ve správní radě „vykořisťovatelů“ vidělo jako zradu. Vedení Škodovky ale na dělnickou otázku nějakým způsobem zareagovat muselo, protože vývoj, který hnal průmyslový koncern kupředu, sebou zákonitě strhnul i řadové zaměstnance a zástupci jejich organizací se dovolávali účasti na zasedání správní rady. Josef Šimonek je poprvé mohl přivítat na schůzi 13. prosince 1923 a prohlásit že s povděkem vítá úmysl zástupců zaměstnanců účastnit se v budoucnu jednání správní rady, ale zdůraznil, že tato účast by měla probíhat za účelem povznesení a prospěchu závodu a tím pádem i dělnictva.82 Během let se situace neuklidnila a napětí, kterému byl starosta města vystaven, ho vedlo k podání nové rezignace. V tomto případě byl ale důvod více politický, než situace před

81

82

Protokol ze schůze správní rady 15. května 1922. Archiv Škoda, Plzeň, Fond GŘ, kart. 5, inv. č. 33. Protokoly z 1923. Zápis 13. 12. 1923. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv.č. 34.

51

dvěma lety. Mimo to, že byl Luďek Pik starostou, byl poslancem za stranu sociálně demokratickou, která s jeho pozicí v závodě souhlasila. 28. března 1924 se uskutečnily volby do závodního dělnického výboru Škodovky, kde doposud Pikova úspěšná strana utržila podstatnou ztrátu hlasů. I když v dopisu adresovanému presidiu odmítá, že by za výsledek voleb mohlo jeho členství ve správní radě, podává demisi. Učinil to dopisem adresovaným 30. března správní radě, jen s tou změnou, že den poté bylo celé jeho znění otisknuto v časopise Nová Doba. Dopis je jakousi sebereflexí do uplynulých čtyř let, během kterých ve správní radě zasedal. Svoji úlohu shrnuje jako práci pro město a Plzeňsko, kterému se v závodech snažil zajišťovat hospodářský a sociální rozvoj. Zároveň upozorňuje na to, že vždy a svědomitě plnil příkazy závodem mu uložené. Zdůrazňuje, že do správní rady nastoupil po dohodě s organizací své strany a dělnictvem Škodovky a poukazuje na výsledky posledních voleb, kde jeho strana získala 47% hlasů. V dopise usuzuje, že tento výsledek nepokládá za reakci na svou osobu a jeho členství radě, ale tím že podává rezignaci, se demokraticky podrobuje poměrům a aktuální situaci. V závěru je opět výtka směrem ke správní radě, kde zmiňuje způsob, jakým bylo vypláceno věnování z výnosu z roku 1922. Jako pádný důvod své rezignace, kterou podtrhuje slovem neodvolatelná, uvádí průtahy, které toto vyplácení provázely. 83 To ale není příliš přesvědčivé a obsah dopisu spíš podbízí k tomu, hledat příčinu ve výsledku voleb. Správní rada už podruhé dostane k rukám rezignaci Luďka Pika, což se opět stane předmětem jednání toto samého dne, co byl dopis otištěn v Nové době. Šimonek dal celé znění dopisu předčítat a v dlouhé řeči všechny přítomné ujistil o tom, že starosta Pik byl vždy milým členem správní rady, který hluboce chápal zájmy společnosti, které vždy a všude podporoval. Šimonek navrhl všem přítomným, aby uvážili to, že byl Pik zvolen do správní rady ne jako představitel politické strany, ale především jako starosta města a na tom se i přes tuto vyhrocenou situaci nic nezměnilo. K tomuto návrhu připojuje Šimonek další a to, aby rezignace přijata nebyla a on sám by si přál být správní radou pověřen k tomu, pohovořit při nejbližší příležitosti se starostou Pikem a požádat ho o setrvání v radě. Šimonkův plán byl všemi bez výjimky schválen a presidentovi připadla již podruhé během dvou let úloha zabránit Pikovi v rezignaci.84 Přesvědčit Luďka Pika o setrvání v radě bylo nyní na Josefu Šimonkovi, ale v tomto případě to nedalo velkou práci. Šimonek v květnu uvádí, že ještě neměl příležitost celou

83

Protokol ze zasedání správní rady 31. 3. 1924, jako příloha dopis L. Pika. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 35. 84 Protokol ze zasedání správní rady 31. 3. 1924, Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 35.

52

záležitost se starostou osobně probrat. Proto se opakuje stejný scénář jako před dvěma lety, kdy Šimonek opět navrhuje zvolit znovu starostu Pika do správní rady a teprve poté, kdyby i tuto volbu odmítl, teprve pak vzít jeho demisi na vědomí. Bohužel nevíme, jestli Šimonek se starostou jednal, ale ten je na valné hromadě v květnu znovu zvolen. Volbu neodmítl, protože po delší odmlce, kdy se neúčastnil schůzí, se jeho jméno znovu objevuje v protokolu z 3. listopadu 1924. Důvodem jeho příchodu může být úmrtí Viktora Champigneula, kdy president Šimonek přednáší smuteční projev. Tímto váhavým postojem a ani jednou do konce provedenou demisí si ale příliš nepomohl. Po jeho první „rezignaci“, kterou dělníci brali jako samozřejmou a přirozenou proklamaci postoje ke stávkujícím, kdy se ale obratem nechal zvolit zpět do správní rady, ho čekala pouze ledová sprcha a opovržení, právě ze strany těch, o jejichž práva usiloval. Přitížilo mu navíc i to, že se po svém znovuzvolení podílel na dělení tantiém pro správní radu a to ve výši 1 000 000Kč.

85

Druhá rezignace byla více diskutabilní. Jednak se zde projevilo

politikaření, způsob napsání demise, která vyzněla spíše jako obhajoba místa v radě a opětovná účast ve správní radě. Co se týká Šimonkova postoje k oběma rádoby demisím, neměl jediný důvod, proč by je měl přijmout. Zájmem Škodových závodů nebylo starat se o to, jak starosta Pik vypadá v očích dělnictva, nebo své politické strany. Tady se spíš projevila Pikova váhavost a nerozhodnost jak se postavit ke své dvojí úloze pro podnik a město. Josef Šimonek správně poznamenal, že Pik byl správním radou jako starosta a ne jako politický vůdce a na této situaci se nic nemění.

85

Jíša, Václav, Škodovy závody 1918-1938 : příspěvek k dějinám závodů V.I. Lenina v Plzni, Praha 1962, s. 165.

53

15. VZNIK ŠIMONKOVA PODPŮRNÉHO FONDU

Název fondu vzbuzuje dojem, že jeho úplným zakladatelem byl právě Josef Šimonek, ale počáteční impuls nevzešel z jeho strany. Úřednický fond existoval už dva roky předtím a Šimonkův podpůrný fond na něj teprve navázat. Rok 1919 nepřinesl do závodu pouze francouzský kapitál a následné personální změny, ale nově vzniklá republika dala prostor zaměstnanecké vrstvě, která doposud zůstávala spíše stranou. Sílící dělnická hnutí dala podnět k tomu zakládat spolky a více prosazovat své zájmy. Zákon vydaný téhož roku přinesl úřednictvu Škodovky prosazení nemocenského připojištění, které do té doby neexistovalo, a závod hradil léčbu na základě individuálního posouzení. Nový zákon ale nepočítal s pojištěním rodinných příslušníků, které sice možné bylo, ale bylo omezeno výší příjmu pojištěnce. Z aktivity úředníků, kteří usilovali o změnu, vznikl o rok později Podpůrný fond úřednictva, jehož členem se stal téměř každý a to i přesto, že členské poplatky platili zaměstnanci sami a to tak, že jim byly sráženy z hrubé mzdy. Podpůrný fond brzy rozšířil svou působnost mimo brány plzeňského závodu a jehož donátorem se jako první stal Ing. Josef Havránek. 86 Dalším významným dárcem se měl brzy stát samotný prezident Škodovky, který zůstal práci v podniku věrný po celý svůj život a pro nějž se rok 1. listopad 1923 stal čtyřicátým v jeho škodovácké kariéře. Své jubileum oslavil prezident Šimonek v Plzni, kam se sjela celá správní rada závodů, aby se při této příležitosti zúčastnila slavnostního zasedání, po jehož skončení se ke gratulaci připojilo i úřednictvo. Hlavní program se odehrával v 8 hodin večer ve velkém sále Měštanské Besedy, kde byla připravena hostina a k ní pozváni ředitelé s vedoucími úředníky závodu. Hudební doprovod obstaral pěvecký spolek Smetana a „pronesena velká řada zdravic, tlumočících lásku a vážnost, jaké si jubilant u všech zúčastněných získal.“

87

Den předtím, než se služební jubileum završilo, se při příležitosti

projednání oslav výročí sešla mimořádná valná hromada, vedená Dr. Preissem, na které byl přítomný i sám jubilant. Na návrh Preisse měla být k uctění tohoto výročí rozdělena částka 3 000 000 korun a to pro potřeby zaměstnanců závodu. Částku pro tento účel odsouhlasila a dala k dispozici již dříve konaná valná hromada. Zároveň měla být navýšena o další 1 000 000

86

Florián, V.: Historický vývoj podpůrného fondu úředníků. Plzeň 1921-1996. s. 7-10. Národní listy 1. listopadu 1923. Jubileum záslužné práce. Čtyřicet let činnosti presidenta J. Šimonka ve Škodových závodech. Výstřižek z novin, součást rodinného archivu Šimonků. 87

54

korun jako výraz uctění Šimonkova jubilea. Z původních tří milionů byla mezi dělnické spolky a zařízení rozdělena necelá polovina částky. 88 Správní rada se rozhodla významnou událost oslavit dalším peněžním darem v hodnotě 1 450 000 ve prospěch již existujícího podpůrného úřednického fondu založeného v roce 1921. Na základě jednání Dr. Lowensteina s představiteli úřednictva a jeho návrhu byl navíc tento fond přejmenován na Šimonkův podpůrný fond a veden ve formě spolku. Současně byla pro potřeby dělnictva určena další částka 500 000 Kč a měla být použita ke zřízení fondu nového spravovaného na úrovni nadace a nesoucího název: „ Šimonkův dělnický podpůrný fond Akciové společnosti dříve Škodovy závody v Plzni.“ Během schůze se správní radou věnované částky ještě několikrát navýšily, až dosáhly počáteční věnováné sumy.89 Oba nově vzniklé fondy měly plnit funkci spolku a nadace a pomáhat rodinným příslušníkům v tísni, pomáhat v případě nenadálé nehody, nebo pokud by dělníkovi hrozila hmotná nouze z důvodu, kdy jeho stáří omezilo schopnost vykonávat dál práci. Josef Šimonek valnou hromadu zakončil poděkováním. U příležitosti 15ti letého trvání Šimonkových podpůrných fondů byla roku 1935 vydána úředníky výroční zpráva, která za iniciátora myšlenky tehdejší významné finanční podpory označila Loevensteina. Krátce po svém jmenování do funkce generálního ředitele, za což vděčil hlavně Šimonkovi, navrhl právě on darovat u příležitosti prezidentova jubilea fondům nemalý příspěvek a do jejich názvu začlenit Šimonkovo příjmení.90 V kronice, uložené v archivu Škodovky lze nalézt ale i záznam, který je k Šimonkovi a jeho dobročinnosti kritický. „ President Šimonek byl každým coulem praktik a možno o něm říci, že měl srdce na pravém místě, pokud nešlo o výdaj z jeho kapsy. V tomto ohledu byl neoblomný a neznal bratra, doslova.“

91

Charakteristika Šimonka jako šetrného, až

hamižného člověka je mezi množstvím pramenů ojedinělá. Sám se v následujících letech stal bez podobné slávy jako nyní, několikrát dárcem slušné sumy peněz právě z vlastních prostředků. V případech obou Šimonkových fondů to bylo 25 000Kč u příležitosti služebního jubilea a stejná suma když slavil šedesáté narozeniny. 92 Událost jakou Šimonkovo jubileum znamenalo pro společenský život závodu, ale hlavně pro dělnické fondy, nezůstala bez povšimnutí tisku. Noviny Venkov vyčlení pro oslavný 88

Z této sumy byl nakonec vyhrazen 1 300 000Kč a ten rozdělen mezi Penzijní spolek dělníků, Haléřový fond dělníků, na ozdravovnu v Mirošově a Konstantinových Lázních a nově zřízenou ve Střelhošticích. Schůze správní rady 31.října1923 v Plzni. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 5, inv. č. 34. 90

ŠÚF- Výroční zpráva za rok 1935. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 301, inv. č. 1387. Vévoda, Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Archiv Škoda. Vévoda, Sb.4, inv. č. 291. 92 ŠÚF- Výroční zpráva za rok 1935. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 301, i. č. 1387. 91

55

článek činů Josefa Šimonka dokonce půl strany. „ Toto datum, které bude oslaveno ve Škodových závodech domácí slavností, soustředí na oslavence i širší pozornost. Životopis Josefa Šimonka je totiž něčím více, nežli pouhou historií člověka, který po 40 let úspěšně na svém místě pracoval a cílevědomou prací domohl se jednoho z předních míst svého oboru. Jeho životní dráha staví nám zároveň před oči typický příklad, jak český národ, porobený ještě před několika desetiletími politicky i hospodářsky, dobýval předních posic podnikáním průmyslovým a obchodním a jak tedy byla uskutečněna jedna z podmínek konečného úspěchu národních snah.“ Poté následuje popis Šimonkovy dosavadní životní dráhy, jeho stoupání na kariérním žebříčku ve Škodových závodech, zdůrazněno je několikrát vlastenectví a láska k rodnému kraji. Po výčtu mnoha dalších funkcí, které Šimonek zastával mimo závod, uzavírá článek informace nejpodstatnější a to založení podpůrných fondů: „ President Šimonek je mužem práce a není přítelem hlučných oslav. Jeho jubileum bude proto ve Škodových závodech oslaveno hlavně zřízením dvou velkých podpůrných fondů, jednoho ku podpoře úředníků a druhého ku podpoře dělníků. Jubilant byl vždy pečlivým a lidumilným šéfem a tento způsob oslavy zajisté nejlépe odpovídá jeho intencím.“93 Časopis Venkov byl periodikem na lokální úrovni Plzeňska, a proto se zde otisknutý článek dá považovat za samozřejmost. Jak ale víme, síla Šimonkovi pozice a osobnosti se už dávno dostala za hranice plzeňské továrny a tak se v den jubilea článek podobného rozměru a znění objevil i v Národních listech. Jeden odlišný prvek se ale v charakteru obou článků objevuje. V textu venkova nenajdeme politické narážky, pokud nebudeme počítat vyzdvihování Šimonkavlastence, což se ale objevuje i v Národních listech. Doba si navíc vlastenců žádala a to kdo je, nebo není pravým Čechem, se zdůrazňovalo u každé významné osobnosti. Národní listy ale popisem příkladu Šimonka, jeho úspěchů a zásluh zaryly do řad politických. Článek nadepsaný „Jubileum záslužné práce. Čtyřicet let činnosti presidenta J. Šimonka ve Škodových závodech“ je více, než jen klasickým blahopřáním, ale jeho politické popíchnutí je mezi řádky jasně čitelné. O kariérním vzestupu Šimonka se tu píše jako o faktu, který nejvíc charakterizuje jeho osobnost „ Nestrnul na jednom místě jako tisíce průměrných lidí, nýbrž šel stále dál za pevně vytyčeným cílem, konaje tak do značné míry úlohu průkopníka v našem průmyslovém a obchodním podnikání.“ Do srovnání s Šimonkovou osobností staví s lehkým despektem situaci v tehdejším Československu. „Není to jistě myšleno bez nadsázky, jestliže řekneme, že president Šimonek je typ v našem veřejném životě, člověk jakých potřebujeme více, abychom se dostali tam, kde jsou hospodářsky vyspělejší státy západní. Ve svém 93

Článek z týdeníku Venkov pravděpodobně z 31. října, nebo 1. listopadu 1923. Poskytnuto z rodinného archivu Šimonkových. .

56

předválečném provincialismu, jehož hlavní příčinou byla politická závislost na bývalé říší a nemožnost uplatnění se ve všech oborech hospodářského, státního a veřejného života, nenaučili jsme se správně hodnotiti onu práci, která nebyla výlučně kulturní a nebo umělecká. Na ocenění činnosti v oboru hospodářském čeká u nás stále mnoho lidí, jejichž zásluhy jsou mnohem cennější, nežli je napsání jedné či několika knih efemerního významu a nebo s velkou novinářskou reklamou podporovaná kariéra politická.“94 Šimonek byl opravdu během života, ale i po své smrti vnímán a v dobovém tisku zobrazován jako osoba, na jejímž příkladu lze upozornit na vlastnosti, které by měli mít čelní představitelé Československa. O Šimonkovi se v souvislosti se založením fondů mluvilo jako o pečlivém a lidumilném šéfovi.95 Šimonek svým lidským přístupem a rolnickým původem nejspíš vzbuzoval zdání, že je mnohem blíž prostým lidem. Ve svém domově působil jako velkostatkář podporující Sokol a rolnické organizace.96 Zároveň byl všeobecně znám jako osoba s obrovským vlivem a majetkovou nezávislostí a kombinace těchto charakteristik přitahovala mnohé žadatele o finanční příspěvky, zajištění v hmotné nouzi a v jeho poště se hlavně v posledních letech jeho života množily srdceryvné dopisy ukrývající různé osudy. Některé z nich byly na popud Šimonka postoupeny k dalšímu šetření, což v případech, kdy tak nebylo učiněno razítkem, dokládaly rukou psané poznámky, jako například „ p. president se přimlouvá“ v případě vdovy po úředníkovi závodů, toho času žijící u Vídně.97 Pokud ale dopis takovou přímluvou opatřen nebyl, vycházelo finální rozhodnutí z příslušných zaměstnavatelských oddělení.

94

Národní listy 1. listopadu 1923. Jubileum záslužné práce. Čtyřicet let činnosti presidenta J. Šimonka ve Škodových závodech. Novinový výstřižek je z rodinného archivu Šimonků. 95 Článek z týdeníku Venkov pravděpodobně z 31. října, nebo 1. listopadu 1923. Poskytnuto z rodinného archivu Šimonkových 96 Viz tamtéž. 97 Dopis Šimonkovi z 21. 11. 1932 od Arnoštky Knoblochové. Archiv Škoda, Plzeň, Složka 1930-1933, ŠkodaŠimonek, osobní věci. Archiv Škoda, Plzeň, ( stará sign. GŘ 48). Fond GŘ SKŘIV, kart. 69, inv.č. 412.

57

16. DALŠÍ SFÉRY VLIVU

Šimonek projevoval mimo brány závodu řadu dalších aktivit, které ale v drtivé většině případů souvisely s hospodářským a průmyslovým životem nové republiky. Po vzniku Československa se angažoval v záchraně pivovaru patřícímu hraběti Adolfu Valdštejnovi. Hrabě, člen starého šlechtického rodu měl být jako příslušník aristokracie citelně postižen chystanou pozemkovou reformou, stejně jako mnozí další nositelé modré krve. U mnoha jeho velkostatků bylo jasné, že záboru státem neujdou, ale byla tu ještě šance zachránit pivovar a sladovnu v Klášteře nad Jizerou. Proto začal Valdštejn jednat s Živnobankou o možnosti akcionování zmiňovaných podniků a celá situace se pro něj vyvíjela více než příznivě. Právě v této době vstupuje do hry i Josef Šimonek, kterého Valdštejn navrhl jako jednoho z dalších členů budoucí správní rady pivovaru. Nově vzniklá společnost měla převzít všechny původní zaměstnance a po menších neshodách pramenících z tendencí čechizovat i jednoho německého úředníka. Všechny náležitosti byly projednány a v roce 1920 byla vypracována konečná smlouva. Definitivní složení správní rady za skupinu původního vlastníka bylo A. Valdštejn, centrální ředitel Dr. König a Josef Šimonek. Další skupinu představovali zástupci Živnostenské banky a hostinští. Zápis z jednání výkonného výboru Živnostenské banky dne 23. 6.1920 informoval o projednávání záležitosti Klášterního pivovaru a částečně objasňuje přítomnost Josefa Šimonka ve správní radě. Na návrh ředitelské porady bylo schváleno rozhodnutí, navrhnout Josefa Šimonka jako předsedu správní rady nově vzniklého akciového podniku, a to na příští ustavující schůzi správní rady Klášterského pivovaru.98 15. prosince se konala první řádná valná hromada nově vzniklé společnosti Akciový pivovar a sladovna v Klášteře nad Jizerou, což také znamenalo oficiální zahájení provozu. Postavení Josefa Šimonka ve správní radě mělo hájit finanční skupinu kolem Valdštejna. Správní rada byla navíc, stejně jako v případě Škodových závodů jedním z řídících orgánů akciové firmy, což s sebou přinášelo nejen zodpovědnost, ale i vlastnictví akcií, nebo nárok na tantiémy. Nadřazená jí byla valná hromada a jako kontrolní orgán působili revizoři. Vedení firmy zvolilo taktiku zapojit do výroby a přičlenit k podniku i okolní pivovary. Josef Šimonek byl u řady těchto akcí, jako například v roce 1923, kdy se jako první vyslovil pro koupi pivovaru v Benátkách, nebo na jaře téhož roku, kdy doporučoval koupit pivovary v Dobrovici a Vlkavě. Valdštejn si Šimonka vybral z jemu blízkého okruhu lidí a president Škodovky i zde prokazoval, že patří mezi 98

AČNB, SIGN: ŽB-SI/C-35. Zápisy z jednání výkonného výboru Živnostenské banky z 26. 5. 1920 až 14. 1. 1921.

58

špičky managementu, na jehož úsudek se dbá. Původní složení správní rady se samozřejmě během let z různých důvodů měnilo a Josef Šimonek v roce 1927 ze zdravotních důvodů na své místo rezignoval.99 Šimonek byl mimo předchozí aktivity činný i ve finančním životě První republiky a tak mu rok 1919 přinesl jmenování prezidentem Hospodářské úvěrní banky pro Čechy. S touto funkcí se stejně jako v případě Škodových závodů pojilo i předsednictví ve správní radě banky. Ta byla založena už v roce 1867 a proces čechizace po první světové válce se samozřejmě odrazil i zde a to drtivým zastoupením Čechů ve správní radě a ředitelství. Ve stanovách banky bylo poskytovat úvěr především hospodářským a průmyslovým objektům v Čechách, dále pak městským budovám, hornictví, živnostem, nebo obchodu.100 Rok poté sdělil Preiss Šimonkovi nezájem Živnostenské banky o převzetí akcií Hospodářské úvěrní banky pro Čechy.101 Banka v pozdějších letech zanikla, když se stala objektem fúze s Českou průmyslovou a hospodářskou bankou v Praze, kde Šimonek zasedal ve výkonném výboru. Členství v předsednictvu Ústředního svazu československých průmyslníků není vhledem k Šimonkově prezidiu ve Škodovce třeba vysvětlovat.102 Podle článku z Venkova byla volba Šimonka do předsednictva v době, kdy se má rozhodovat o obilních a průmyslových clech novým dokladem důvěry, které se mu všeobecně dostává.103 Do výčtu mnoha dalších Šimonkových aktivit je potřeba doplnit postavení správního rady Báňské a hutní společnosti, předsedy Akciových železáren a oceláren v Hrádku, předsedy správní rady Československé letecké společnosti a místopředsedy správní rady Anglo-československé a Pražské úvěrní banky. Zastáváním řady pozic ve správních radách často docházelo k personálním uniím různých podniků a tak dosah Šimonkových pravomocí vedl k vzájemné provázanosti podniků.

99

Bakalářská práce. Novotný, Aleš: Majetkové a správní osudy hraběcího pivovaru na Valdštejnském velkostatku za 1. Československé republiky za účasti Živnostenské banky, Hradec Králové 2002. 100 Československý kompas: Sborník peněžnictví, 1920, s. 290-291. 101 XIX- Výkonný výbor od 26/V. 1920 do 14/I. 1921. Zápis z 2. 6. 1920. AČNB, SIGN: ŽB-SI/C-35. 102 Ústřední svaz československých průmyslníků v roce 1925. Tiskem Otakara Janáčka v Praze. 103 Článek z časopisu Venkov pravděpodobně z 31. října, nebo 1. listopadu 1923. Poskytnuto z rodinného archivu Šimonkových.

59

17. VELKOSTATKÁŘ ŠIMONEK ZA AGRÁRNÍ STRANU

Pro obecnou charakteristiku postavy Josefa Šimonka je pojem velkostatkář stejně typický jako prezident Škodovky. Co se ale týká jeho osobnosti, uvedla bych velkostatkářskou pozici na prvním místě. Šimonek sice ve službách Škodovky procestoval pěkný kus světa, ale vždy ho to táhlo zpět do kraje, ve kterém se narodil. Lásku k půdě měl navíc v genech, i když jeho rodiče hospodařili v daleko menším a prostším měřítku než jejich úspěšný syn. Postup na profesním žebríčku v podniku sebou nesl i narůstající majetek a zvyšující se míru vlivu. Za necelých 20 let práce pro Emila Škodu a posléze jeho syna vydělal slušné jmění, které v roce 1912 investoval do koupi velkostatku Lobeč. Nezůstalo ale pouze u jednoho a v roce 1915 přikupuje Vojetín, roku 1917 Stránov, k tomu přibude za sedm let hrad Houska a společně se synem Františkem kupují v roce 1929 Velký Ujezd. Josef Šimonek byl ve všech kruzích znám svojí náklonností k rodnému kraji a nešlo jen o prostou dedukci odvozenou z geografické polohy jeho statků, ležících v těsném sousedství jeho rodiště. Šimonek, už jako senátor napsal krátkou osobní zpověď ve stylu oslavného sonetu na svůj domov a ta pak byla otištěna v novinách. Název zněl Boleslavsko, rodný můj kraj! „ Jsi krásný, Bohem požehnaný. Miluji Tě, zbožňuji Tě a modlím se k Tobě.“ Zdůrazňuje historický význam kraje, jeho těžký osud a udatnost obyvatel v dobách, kdy se hájily národní a politické zájmy země. Mimo osobní zpověď se objevují i politická provolání. Rok, ze kterého výstřižek pochází, bohužel neznáme, ale Šimonek byl již v té době senátorem. Mezi metaforickými obraty probleskuje propagace zemědělské strany, které má být každý rodák kraje věrný, protože ta na něj v budoucnu plně spoléhá. Na to se opět vrací ke své osobě a své roli v kraji. „Vyšel jsem z Tvých chalup a po 30letém bloudění po světě vrátil jsem se před 15lety pln lásky zpět k Tobě…Tvůj zemědělský lid věnoval mi svoji důvěru. Oplácím důvěru tu věrnosti a vrouci láskou…“ 104 Šimonkův vztah k venkovu a hospodaření na jeho statcích vedlo logicky k tomu, že se i jeho politické názory a orientace klonily k agrárníkům. On měl navíc ze své pozice prezidenta Škodovky tu výhodu, že patřil mezi několik málo zástupců agrárníků, kteří se mohli řadit mezi vlivné osoby průmyslu a finančnictví. Až do roku 1925, kdy byl zvolen senátorem, nezastával Šimonek ve straně žádný výrazný post. Škodovy závody byly ale pro mladý stát natolik nepostradatelným koncernem, že se mohl Šimonek jako president téměř vždy spolehnout na podporu Švehly a dalších vlivných agrárníků. Škodovka se již po první světové

104

Novinový výstřižek je z rodinné kroniky. Název periodika a datum nejsou bohužel známy.

60

válce dostala do hledáčku agrárního kapitálu a už tehdy její existenční uchování výrazně zaštítil Švehla, který mohl později svůj vliv uplatňovat přes Josefa Šimonka, jemuž při záchraně závodu podal pomocnou ruku. Díky němu mohli jeho spolustraníci uplatňovat výrazný vliv právě v průmyslových a finančních oblastech. Vznikla perfektně pracující symbióza, kdy agrárníci v čele ministerstva národní obrany hájili zájmy Škodovky a ta naopak prostřednictvím senátora-prezidenta Šimonka působícího na obou stranách, zájmy všech.105 Škodovy závody a jejich prezident často plnily roli prostředníka mezi zájmy různých politických skupin a dělo se tak i díky zastoupení hlavních ideových směrů ve správní radě závodu. Jednalo se v první řadě o agrárníky s Šimonkem v čele, mezi něž patřil i Staněk, Stoupal, Viškovský, Donát, Slávik a po nějakou dobu i Šrobár. Jako zástupce Anglobanky v závodě působil i samotný Engliš, než se stal ministrem financí v roce 1926. Demisi složil dopisem adresovaným prezidentu Šimonkovi. „ Budu si vždy pokládati za čest, že jsem měl příležitost pod Vaším vedením spolupůsobiti ve správě tohoto velkolepého a krásného podniku, který nynější svůj rozvoj děkuje především vzácnému Vašemu vedení.“ Zároveň trefně podotýká, že nemá smysl se loučit, protože i když se jejich cesty rozcházejí ve správě Škodovky, bude je nadále spojovat společné působení v Národní Shromáždění.106 To se také, jak předpověděl, stalo a vliv Šimonka se v politice projevil například v době, kdy se Engliš už jako ministr financí pokusil o stabilizaci státních financí zaváděním nových a zvyšováním starých daní. Proti tomu se samozřejmě bouřili podnikatelé, představitelé zámožnějších vrstev a Pětky, s Aloisem Rašínem v čele, který prosazoval zvyšování hodnoty měny. Engliš se ve svém úmyslu udržet hodnotu měny stejnou a to i v zájmu exportérů mohl opřít o podporu socialistů, agrárníků a představitelů exportního odvětví, kdy se tyto různorodé skupiny sbližovaly právě přes Škodovy závody s Šimonkem jako předsedou správní rady.107 Prezident závodu takového významu nemohl nebýt v úzkém kontaktu s vrcholnými představiteli vlády. Vzájemné styky byly orientovány hlavně na zahraniční politiku a národní vojenskou obranu, která byla od roku 1921 trvale v rukou agrárníků.108 Šimonek už tak ze své pozice velice vlivný a pro státní zájmy důležitý, se svým agrárním senátním křeslem stal

105

Franěk, O.: Dějiny koncernu brněnské Zbrojovky, Brno 1969, s. 435. Zápis správní rady z 1. února 1926. Archiv Škoda. Fond GŘ, kart. 3, inv. č. 9 107 Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIII-1918-1929, Praha 2000, s. 271-273. Heslo: Šimonek J. 108 Janáček, F.: Čtení o Škodovce, 120 let. Plzeň 1978. s. 41. 106

61

posilou kolegů ze strany. S členstvím ve straně také souvisí Šimonkova účast v dalších stranických organizacích jako např. Selské jízdě, nebo vlivné Ústřední jednotě řepařů.109 Už jako senátor stál Šimonek v pozici prezidenta za fúzí automobilky Laurin a Klement se Škodovými závody v roce 1925. Václav Laurin získal jako bolestné funkci technického ředitele a Václav Klement členství ve správní radě a pozici generálního rady Akciové společnosti, dříve Škodovy závody. Připojení jejich podniku vzhledem ke špatné finanční situaci bylo nutností a nově zaujatá místa spíše symbolikou, protože opravdové vedení v automobilce získal Josef Šimonek, Karel Loevenstein a Jaroslav Preiss.110 Šimonek tento krok oficiálně a formálně zpečetil na schůzi správní rady 1. února 1926, kde poprvé přivítal generálního radu Klementa a vyslovil naději ve zdárnou spolupráci. Jak se ale ukázalo, vláda nad automobilkou už Klementovi patřit neměla a jeho zařazení do správní rady mělo jen formální charakter. Ztráta tradiční značky automobilu L & K a doprošování se o vyplacení tantiém, ukazovalo, že žezlo pevně uchopili vrchní šéfové Škodovky a zatímco nově příchozí o své odznaky přišli, mohl se prezident pochlubit i dalším osobním úspěchem. Bylo jím vyznamenání důstojnickým křížem řádu čestné legie, kterým byl oceněn. Šimonek novinu ohlásil na téže správní radě a zásluhy za její získání připsal v první řadě francouzským členům a všem ostatním, kdo se na vedení závodu podíleli a pomáhali ho dovést až k jeho rozmachu.111

109

Miller, E. Daniel: Antonín Švehla-Mistr politických kompromisů, Praha 2001. Novotný, J. a Douša, J.: Podnikatelské elity v obchodních společnostech v českých zemích v 19. stol. a v 1. polovině 20. století. In: Štaif, J.(ed.)Moderní podnikatelské elity. Metody a perspektivy bádání, Praha 200, s.133. 111 Zápis z 1. 2. 1926. Archiv Škoda, fond GŘ, kart. 3, inv. č. 9. 110

62

18. HRAD HOUSKA

Lobeč jako první koupená se sice stala centrálním sídlem celé rodiny a podrobněji se jí budu věnovat v další kapitole, ale hrad Houska se zachovalými prameny úřední povahy a bohatou historií stojí určitě za zmínku. Jeho zakladatelem byl Přemysl Otakar II. a později se dostává do vlastnictví pánů z Dubé. V držbě hradu se vystřídala řada šlechtických rodů, z nichž mezi ty významnější patřili Valdštejnové, rod Kouniců, princezna Holenlohe a poslední držitelka modré krve hraběnka Eleonora Andrássy. Od ní hrad kupuje v roce 1924 Josef Šimonek. „ Pan Josef Šimonek, dnešní president Škodových závodů a senátor, jenž ze synka nízké chalupy vyrostl, vlastním přičiněním na nástupce někdy mocných Berků z Dubé a jiných pánů na Housce, získav tento spanilý kus naší půdy a obnovuje tu českou vládu, zatoužil poznati i její minulost.“112 Text je úvodem Knihy o Housce, která byla vydána za přispění Josefa Šimonka. K panství Stránov a hradu Houska se dochovaly zajímavé materiály úřední povahy, které vykreslují berní problematiku prvorepublikových nařízení. Vlastnictví hradu s přináležejícími pozemky byl za první republiky drahý koníček. Největším strašákem se pro majitele takovýchto nemovitostí stala daň z přepychu a daň domovní. Protože Šimonek byl svým založením člověk spořivý, podnikl už dopředu kroky, které by mu zajistily osvobození od tohoto druhu poplatků. Východisko skytalo prohlášení, že hrad je historickou památkou a na tu se daň nevztahovala. Do rozsáhlé rekonstrukce hradu se nejspíš opravdu pustil s úmyslem restaurace vzácné středověké památky. Pokud ale pročítáme korespondenci, ve které Šimonek neustále zdůrazňuje, že je hrad neobyvatelný a opravován pouze s úmyslem zachovat jej jako historickou památku, jako protimluv se jeví později zjištění, že prezident Škodovky i jeho rodina hrad využívali jako reprezentační a letní sídlo až do roku 1939. Následující příklady dokumentují rozsáhlou činnost Šimonka a jeho právních zástupců během snahy o eliminaci daní z přepychu a daně domovní. Obecní úřad na Housce vystavil potvrzení, že hrad Houska, který je právě restaurován se nalézá v přestavbě, je neobydlen a k tomuto účelu naprosto nevhodný. Dokument byl vydán a úředně schválen 14. ledna 1928.113 To se ale jako doklad k vyvázání z přepychové daně neosvědčilo. O měsíc později píše Šimonkovi ve stejné záležitosti architekt a stavební rada Karel Fiala, který plánuje inspekční cestu na Housku společne s Dr. Kőhnem, který byl 112

Vojkovský, Rostislav: Houska, Hrad- zámek jižně od Doks, Dobrá 2004, s. 34-35. Je zde otištěna část Šimákova textu. 113 Houska. Daň domovní a přepychová. Obecní úřad na Housce…osvědčení ze 14. ledna 1928. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-PRÁV, kart. 16, inv. č. 182.

63

referentem památkové úřadu. Fiala ale lituje, že druhý jmenovaný se této cesty nemůže v ohlášeném termínu účastnit, jelikož „jak mi sdělil, musí nevyhnutělně se zúčastniti komise ve Střekově, kdež má býti zřízeno nějaké vzdýmadlo na Labi.“ Nebylo nic naplat, ale zájmy Československa na lodní dopravě byly přednější, než odpuštění daně za hrad prezidenta Škodovky. Nicméně Fiala navrhl vypracovat svou vlastní zprávu o stavu a úpravách na hradě, která bude moci být odeslána na příslušný úřad a kterou později pan Dr. Kőhn, „kterýž ovšem po vykonané prohlídce podá k tomu své dobrozdání.“114 S architektem Fialou začal Šimonek spolupracovat poté, co Housku získal do svého vlastnictví. S pochvalou za péči o historické památky, která byla vyjádřena ve spisku Senátor Josef Šimonek, jeho život a dílo, by možná někteří nesouhlasili. „…Josef Šimonek horlí i pro všechno krásné umění v naší literatuře a dokladem toho jest jeho obětavá snaha, jak opravuje vzácné památky architektonické na svých statcích a jak o nich pomáhá vydávati výborná literární díla, maje pro všechny lidumilné účele vždy nejen ochotně otevřené srdce, ale i ruku.“115 Záměr obou byl přestavět Housku pokud možno do původního gotického stavu, k čemuž ale naštěstí nedošlo. Plány, které se z doby rekonstrukce zachovaly, ukazují, že by novým úpravám padlo za oběť to, co se doposud na Housce vyskytuje. I přesto si rekonstrukce vyžádala zničení několika dobových gotických oken a částečné znehodnocení kaple. Rekonstrukce, která byla vedena tak, aby hlavně regotizovala je vnímána diskutabilně, protože v některých směrech nelze zásahy architekta Fialy označit zrovna za citlivé.116 Šimonek vyvíjí další aktivitu, když adresuje dopis Státnímu památkovému úřadu v Praze, aby si zajistil kýžené potvrzení o hradu výlučně užívaném jako památce. „ Jsem od roku 1924 majitelem deskového lesního statku Housky, na němž nachází se bývalý hrad Houska, který v době, kdy jsem objekt tento zakoupil a v jeho držení se uvázal, byl ve stavu velmi sešlém.“ Šimonek hned odkazuje na zprávu vrchního stavitelského rady a konzervátora ministerstva školství a národní osvěty Karla Fialy. Dále referuje o tom, že hrad neobývá a ani jeho rekonstrukce není plánována tak, aby se přeměnil na jeho bydliště, „nýbrž jediným účelem jest zachování této historické památky.“ Šimonek prosí o vydání osvědčení, které by potvrdilo historický ráz budovy.117

114

Viz tamtéž. Dopis od Fialy pro Šimonka ze dne 15. února 1928. Archiv Škoda, Plzeň, Generální ředitelstvíprávní, fond GŘ-PRÁ, kart. 16, inv. č. 182.. 115 Senátor Josef Šimonek, president Škodových závodů, jeho život a dílo 1932. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ, kart. 586, inv. č. 2468. 116 Vojkovský, Rostislav: Houska, Hrad- zámek jižně od Doks, Dobrá 2004, s. 34-35. 117 Houska. Daň domovní a přepychová. Adresováno Státnímu památkovému úřadu 16.února 1928. Archiv Škoda, Plzeň, Generální ředitelství-právní, fond GŘ-PRÁV, kart. 16, inv.č. 182.

64

Snaha získat od památkového úřadu toto osvědčení, které mu sice vydáno bylo, ale vinou berního úřadu ztraceno, byla jen předzvěstí kolotoče korespondování s berní správou. Ten odstartoval dopis z 9. března 1928, kdy je Šimonkovi doručeno rozhodnutí o tom, že jeho dům Houska číslo popisné 1 byl uznán v katastru jako zámek, tedy budova přepychová, na kterou se vztahuje roční daňová sazba, zvýšená o 30%.118 Po mnohanásobné výměně žádostí a zamítnutí je v roce 1929 se na adresu berního úřadu v Dubé zaslána stížnost z příkazu Josefa Šimonka, který v přílohách shrnuje dosavadní kroky nikam nevedoucí a znovu apeluje na osvobození hradu Houska od domovní daně třídní a jejího 30% navýšení. Šimonek si stěžuje, že už 19. 4. 1928 se obrátil na berní úřad s touto žádostí, kterou navíc podložil potřebným osvědčením Státního památkového úřadu. Tímto dokumentem byl hrad Houska uznán památnou budovou a ze zákona považován za objekt ne přepychový, ale dějinně památný, čímž byla splněna podmínka osvobození od daně. Berní správa v Dubé ale nepředala celou záležitost ministerstvu financí, ale naopak sdělila Šimonkovi, že celá věc bude rozhodnuta, až skončí celková restaurace hradu. Záležitost je předána do rukou právních zástupců Šimonka, protože prezident je na léčebném pobytu mimo Prahu. Jak se celá věc s domovní a přepychovou daní v tomto konkrétním případě vyvíjela dál, bohužel prameny z archivu Škoda Plzeň neuvádí. Nicméně Šimonka stálo vlastnictví památky nemalé úsilí. Mimo to, že se zasloužil o rekonstrukci hradu, stal se jako milovník svého kraje i s jeho tradicemi a historií iniciátorem Knihy o Housce. Tato rozsáhlá kniha, jejímž autorem byl Josef Vítězslav Šimák a vydána byla nákladem Josefa Šimonka roku 1930 v Praze, je obsáhlou a podrobnou biografií o hradě a zpracovává všechny dostupné informace z té doby.

118

Viz tamtéž. Dopis z berní správy v Dubé z 9. března 1928.

65

19. VELKOSTATEK VELKÝ ÚJEZD

Josef Šimonek byl v případě Housky oslavován jako zachránce vzácných historických památek, ale to samé by se možná nedalo říct o jeho synovi Františkovi a jeho vztahu k zámku Velký Újezd na stejnojmenném velkostatku. Ten koupil Josef Šimonek a jeho syn 5. července 1929 od předchozího bezdětného majitele Jana Fabiána. Protože tato koupě rozšířila vlastnictví tří už dříve získaných dvorů, vytvořili Šimonkové z nového velkostatku Semenářskou společnost v Praze s.r.o., ale její existence spočívala jen v názvu. Krok založení společnosti byl čistě formální. Součástí panství byl již výše zmíněný újezdský zámek vystavěný v roce 1853. Dlouhou dobu to bylo reprezentativní sídlo majitelů s přepychově vybavenými interiéry. Poté co se ale Jan Fabián odstěhoval, neměl nový majitel Ing. Šimonek v úmyslu zámek obývat. Tímto rozhodnutím se započalo chátrání zámku. František Šimonek, stejně jako jeho otec neměl v zájmu platit daně z přepychu, zvláště když se tato povinnost dala nějakým způsobem obejít. Proto nechal v roce 1939 v prvním patře, kde byly doposud přepychové místnosti, vytrhat parkety a odpojit vodu s elektřinou. Zámek se tím stal neobyvatelným a jako takový osvobozený od daně z přepychu. K dovršení díla pronajal přízemí obchodníkům, kteří v prostorách skladovali obilí a umělá hnojiva. Poté, co se zámek dostal po znárodnění do rukou státu, už proces likvidace historické památky jen pokračoval.119

119

Růžička, Ctirad: Velký újezd a mšenský region: události, životní styl, způsob obživy a trávení volného času obyvatel středočeské vesnice velký Újezd a jejího okolí, zasazené do širších souvislostí vývoje českých politických, kulturních a hospodářských dějin uplynulých sto padesáti let, Chorušice 2003, s. 57.

66

20. ZÁMEK STRÁNOV

Zámek Stránov se vlastnictvím Šimonka stal v roce 1917. Postaven byl jako hrad v poslední třetině 15. století Jarošem ze Svojsic. Stejně jako Houska byl v polovině 16. století v držení Berků z Dubé, za kterých a dalších následovníků byla provedena rozsáhlá renesanční přestavba. Vilém Slavata z Chlumu, Příchovští z Příchovic a Marie z Valdštejna byli dalšími vlastníky před tím, než zámek od hraběnky Neippergové koupil Josef Šimonek. 120 Ke koupi hradu se vztahuje korespondence z roku 1928 mezi ředitelem panství v Nuslích Jiřínským, Josefem Šimonkem a právníky Kleinerem a Kroutilem. Projednávala se údajná dlužná částka 50 000Kč, o kterou se Jiřínský v dlouhém psaní plném obratů jako Vaše Vysokoblahorodí, nebo Slovutný pane senátore upomínal. Jiřínský sám sebe označoval jako hlavního zprostředkovatele koupi Stránova, tím, že Šimonka včas upozornil na možný, nicméně zatím neoficiální prodej. Odvolává se na rok koupě 1917, kdy mu prostřednictvím dopisu od realitního agenta Pražáka bylo Šimonkem slíbeno vyplatit částku 100 000 Kč jako odměnu, v případě, že ke koupi skutečně dojde. Tolik důležitý dopis jemu zaslaný 2. ledna 1917, ale údajně někde založil a nalezl až v roce 1928 a proto začal zbývající podíl odměny nárokovat až nyní. Bylo by ale chybou považovat Pražákův dopis za stěžejní důkaz, protože ona věta se slibovanými 100 000 korunami zní doslova takto: „ …dovoluji si Vašemu Blahorodí sděliti, že pan centrální ředitel dodrží slib, který jsem Vám učinil a to v pádu, že koupí Stránov, že obdržíte jako odměnu K 100 000.“121 To, že pouze s tímto argumentem neuspěje, si Jiřínský nejspíš uvědomoval a proto se odvolával také na ústní slib, který Šimonek učinil v kanceláři zámku, když si byl Stránov před koupí prohlédnout. Doufal, že Šimonek uzná doplacení zbylých 50 000 Kč jako opodstatněné „ a to tím více, že jsem na koupi upozornil včas, když velkostatek kupoval císař Karel a když jsem bez Vašeho písemného závazku mé odměny panu Dr. Kroutilovi výslovně řekl, že se úplně spoléhám na Váš známý vzácný charakter daného slova.“ 122 Dopis ukončuje prohlášením, že při Šimonkově jmění je tento obnos jen kapkou v moři, kdežto pro něj, staropenzistu znamená velkou pomoc. Jak se k obsahu dopisu stavěl Šimonek, bohužel nejde zjistit z jeho přímé reakce, protože záležitost postoupil k řešení právníkům. Jiřínského argumenty utrpěly první vážnou trhlinu, když se Šimonkův právník Kamil Kleiner na příkaz svého klienta spojil s již zmíněným 120

Šimák, J.V., Jirásek, A: Čechy společnou prací spisovatelův a umělců českých. Díl XII. Severní Čechy, v Praze, Otto. 121 Presidial. ppres. Šimonek.Ředitel Jiřínský,-velkostatek Stránov. Dopis Pražáka Jiřínskému ze dne 2. ledna 1917. Archiv Škoda, Plzeň , Generální ředitelství-právní, fond GŘ- PRÁV, kart. 16, inv.č. 182. 122 Složka Presidiální P.Pres. Šimonek, Ředitel Jiřínský- velkostatek Stránov. Dopis z 12. Října 1928. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ- PRÁV, kart. 16, inv. č. 182.

67

svědkem tehdejší dojednané transakce Dr. Kroutilem, v té době právníkem zastupujícím zájmy Šimonka. Ten nejenže poskytl ústní informaci na základě toho, jak si on okolnosti koupi Stránova pamatoval, ale předložil k dispozici i řadu listinných materiálů, které Jiřínského nároky popíraly.123 Proti všem Jiřínského argumentům i jedinému důkazu, což byl znovunalezený dopis od realitního zprostředkovatele Pražáka, stála zpráva Dr. Kroutila, která vysvětlovala mnohé okolnosti prodeje panství. Rovněž se podivoval, po jak dlouhé době se Pražákův dopis objevil a sám také označil Jiřínského žádost za promlčenou. Pokud mu bylo známo, neměl nyní již zemřelý Pražák žádné právo, nebo Šimonkovu plnou moc slibovat, či projednávat případnou odměnu za koupi panství. Celá jeho úloha byla role realitního agenta, který už v roce 1916 upozornil na možný prodej Stránova a na přání Šimonka navázal styky s Jiřínským, jehož považoval za rádce hraběnky a osobu, která má při prodeji hlavní slovo. Tím byl ale ve skutečnosti centrální ředitel v Doksech

Dr. Kınig. Jak si ale Kroutil

vybavoval, byla částka slibovaná Šimonkem během jednání s Jiřínským skutečně vyšší, ale poté co bylo zjištěno, že rozhodující slovo má v této záležitosti již zmíněný Dr. Kınig, byla hlavní odměna dojednána s ním. Než byl konečný prodej uskutečněn, byl Jiřínský z hraběcích služeb propuštěn a stal se tak pro zájmy Šimonka vedlejší osobou. Dr. Kroutil nicméně poskytl řadu dalších úředních materiálů, kde Šimonek v případě koupi panství přímo potvrzuje vyplacení částky 50 000Kč řediteli Jiřínskému, ale o vyšší částce není zmínka. Jiřínský tehdy prý nic proti této sumě nenamítal a naopak se z ní radoval. Kroutil svou zprávu rozšířenou o řadu příloh zakončil pochybností, „že by pan J. žaloval, neboť nárok sám jest dle mého názoru z průhledných důvodů vůbec nežalovatelný.“124 Obsah této rozsáhlé zprávy se Jiřínský na přání Kroutila nikdy nedozvěděl, ale nicméně se stala podkladem k tomu, aby byly jeho další nároky zamítány. V reakci na obsah dokumentu píše Kleiner jménem svého prominentního klienta, který byl dlouhodobě nemocný zamítavý dopis Jiřínskému, v němž se odvolává na promlčení jeho nároku a zdůrazňuje, že částka na kterou nárok měl, již byla splacená v roce 1917.125 Jiřínský se ovšem odradit nenechal a i když 15. listopadu v dopise adresovaném opět Šimonkovi uznává, že jeho nárok za promlčený sice považován být může, nechce se mu přesto věřit, že by Šimonek, s takovým argumentem vzhledem k jeho „vzácného charakteru“ souhlasil. Znovu zmiňuje významnost svého dílu, kterým přispěl ke koupi Stránova, když už byla cena vyjednaná s císařem Karlem. Tím, že Šimonka včas na statek a zamýšlenou koupi

123

Dopis Kleinera Šimonkovi z 25. Října 1928. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ- PRÁV, kart. 16, inv. č. 182. Viz tamtéž. Dopis Kroutila Kleinerovi ze dne 24. 10. 1928. Viz tamtéž. 125 Viz tamtéž. Dopis Kleinera Jiřínskému z 6. 11. 1928. Viz tamtéž.

124

68

císaře upozornil, „ se mohlo u gener. Řiditelství císařských statků včas intevenovat by se podala do Vídně o Stránovu nepříznivá zpráva a koupě Stránova se nedoporučovala.“ 126 Další dopis je už z roku 1929 a v něm odkazuje na svůj starší dopis z listopadu 1928 adresovaný Šimonkovi, který byl reakcí na odpověď jeho právníků. Vyplacení dlužné částky bylo odmítnuto s tím, že slib daný Šimonkem byl již dávno splněn. Jiřínský se opět odkazuje na původní dopis Dr. Pražáka, ve kterém je celá přislíbená částka zmíněna a stále trvá na tom, že obdržel pouze polovinu. V závěru psaní hodnotí obsah dosavadní korespondence a apeluje na Šimonka a jeho svědomí poněkud ostrou a výchovnou metodou, než pouze zmínkami o vzácném charakteru. K dopisu byl přiložen novinový výstřižek z Denních zpráv, v němž ministr Srdinko popisuje, co tvoří opravdový charakter muže. Tuto poslední část věty také Jiřínský v dopise náležitě zvýrazní a pod ní kontruje větou: „Dodržování daného slibu!!!“127 Dopis tohoto znění s poučením o tom jak se chová charakterní muž zřejmě Jiřínskému příliš nepomohl. Celá záležitost byla navíc tak nejasná a Jiřínského argumenty nepřesvědčivé, čehož si musel být bývalý správce vědom. To jen potvrzuje částka 10 000 Kč nabídnuta Šimonkovým právníkem panem Kleinerem, který Jiřínskému doporučil jeho požadavky úplně stáhnout a vzít si zmíněné peníze. Právník o celém jednání informuje Šimonka opět prostřednictvím dopisu, ve kterém na závěr píše o vyplacení peněz, získání prohlášení a o tom že Jiřínský byl nakonec s výsledkem velmi spokojen.128 Celá situace je poměrně neobvyklá v několika aspektech. Jiřínský najde po téměř 10 letech dopis právníka Pražáka a domáhá se údajné dlužné poloviny částky. Už jen doba prodlení, po kterou byl dopis kdesi založen, zní podezřele a na základě toho je právem záležitost považována za promlčenou. Mimo domnělý ústní slib, který měl Šimonek pronést v kanceláři zámku Stránov je tu zmíněn ale i svědek události Dr. Kroutil.V době koupi zastupoval Šimonka a ve své zprávě, již si po letech vyžádal nový právní zástupce prezidenta, aby prošetřil případné nároky Jiřínského, je vyvrací. Sám ale připouští, že dle jeho vzpomínek sliboval původně Šimonek vyplatit částku mnohem vyšší.

Z několika dopisů se nedají

rozhodně dělat závěry, ale situace byla bezesporu zvláštní. Buď tu byl Šimonek v roli dlužníka, který svůj dluh a nedodržení slibu zapíral a odvolával se tak na promlčení záležitosti, nebo Jiřínský jako vymahač částky na kterou neměl nárok. Finální řešení celé situace, kdy byla na pokyn Šimonka prostřednictvím právníka Kleinera nabídnuta částka

126

Viz tamtéž. Dopis z 15. Listopadu 1928. Archiv Škoda, fond GŘ- PRÁV, kart. 16, inv. č. 182. Viz tamtéž. Dopis z 6. Března 1929. Viz tamtéž. 128 Viz tamtéž. Dopis Kleinera prezidentu Šimonkovi ze dne 5. 4. 1929. Viz tamtéž. 127

69

10 000Kč, když Jiřínský svou žádost stáhne, může vzbuzovat dojem, že nárok Jiřínského možná alespoň z části opodstatněný byl a tato suma jej měla umlčet, ale vzhledem k okolnostem to byl možná jen způsob, jak se zbavit únavného podvodníka. Šimonek byl v době sporu nemocný a ke koupi panství kdysi přišel tak trošku protekčně, když na základě správně načasované informace o chystaném prodeji předběhl takové zájemce jako císaře Karla, nebo barona Klingera. Možná pouze chtěl, aby okolnosti této koupě zůstaly nezveřejněny a Jiřínskému pravděpodobně pouze využil šanci získat jakékoli peníze. I když se v předchozích dopisech obrnil výroky na čest a dodržování daného slova, od původní požadované částky ustoupil ihned, jakmile dostal 10 000 Kč, které si nechal údajně z rodinných důvodů vyplatit okamžitě.

70

21. RODINNÉ SÍDLO LOBEČ

Rodinným sídlem se jako první získané stalo panství Lobeč, kde žila celá rodina a kam za Šimonkem později dojížděly významné návštěvy. Statek se zámkem, který byl za působení předchozích majitelů přestavěn do barokní podoby, prodala dne 8. ledna 1913 manželka ředitele panství v Lesonicích na Moravě, paní Helena Kreutzerová. Ve vztahu prodávající kupující viděly dobové prameny opět o něco více. Podle dobového tisku z roku 1923, který referuje o Šimonkovi u příležitosti jeho 70. Narozenin se nejednalo o běžný nákup nemovitosti, ale v případě Šimonka byl tento obchod tiskem povýšen dokonce až na vykoupení zámečku Lobeč z německých rukou.129 V žádném případě se nejedná o ironii, ale spíše reflexi toho, jak byl Šimonek-vlastenec stavěn po válce do protikladu ke všemu německému. V době kdy panství skutečně kupoval a kdy nikdo v monarchii netušil, že za pár let se říše odebere na věčnost, by těžko někdo v této koupi spatřoval vlasteneckou symboliku. Šimonek koupil Lobeč zřejmě z důvodu, že se panství nacházelo v kraji jemu blízkém a to nedaleko jeho rodiště. V té době působil Šimonek stále ve Vídni, ale za svou rodinnou základnu namísto metropole zvolil Lobeč a za svůj přijal život velkostatkáře. Smlouva a veškeré právní náležitosti byly uzavřeny 2. února toho roku. Při této příležitosti učinila rodina Šimonkova zápis v kronice, aby tak zaznamenali významnost koupě. Přáním Josefa Šimonka bylo učinit ze statku víc než jen položku v seznamu majetku, ale založit a vybudovat místo pro další generace. „Jest mým nejvroucnějším přáním, aby rod můj na tomto statku věky, věky dlouhé přetrval. Aby zde provždy žil a hospodařil v bázni Boží, skromnosti, svornosti a spořivosti, blahobytu a dobročinnosti. Nechť rod můj provždy zůstane pamětliv svého selského původu, zůstane věren českému národu, naší vlasti a víře otců svých130“ Tato tradice založení prvního rodinného domova nebyla zpřetrhána ani v současnosti a na Lobči nyní žije jeho prapravnučka s rodinou. Tento zápis byl pro Šimonka a jeho rodinu důležitou událostí, což bylo stvrzeno podpisy všech, kterých se obsah záznamu týkal. Kromě Šimonka a jeho nejbližší rodiny se tu objevuje i podpis jeho otce, nebo Ladislava Přichystala, který byl manželem Marie Šimonkové. Právě tato rodinná kniha se stala cenným svědkem událostí, jež provázely soukromý život prezidenta Škodovky. Umožňuje nahlédnout blíže do soukromí muže, o kterém se mimo poznatků z profesní dráhy mnohé nedozvíme.

129

Výstřižek z novin Venkov z roku 1923, při příležitosti 70. narozenin Josefa Šimonka. Poskytnuto z rodinného archivu. Lobeč. 130 Zápis učiněný do rodinné kroniky 24. srpna 1913. Lobeč.

71

Pokud bychom se zabývali Josefem Šimonkem pouze z hlediska jeho působení v čistě pracovním prostředí, vyšel by nám profil muže, který jednal profesionálně, nedoprovází jej kontroverzní pověst. V situacích obchodních projevuje hbitost úsudku, uplatňuje letité zkušenosti, má talent obklopit se schopnými lidmi. Archivní materiály ze Škodovky nám samozřejmě ani jiný profil nabízet nemůžou. Zápisy ze zasedání správních rad a dokumenty čistě obchodního charakteru příliš prostoru pro vyjádření emocí nebo povahy jedince neposkytují. Hospodářská politika doby předválečné a první republiky je řečí čísel a diplomatických jednání. I přesto ale některé zápisy ze správních rad nabídly možnost částečně poodkrýt marnou snahu Karla Škody zachránit Škodovku, ukázat slabiny a nejistotu starosty Plzně Luďka Pika, nebo panovačnost francouzských členů správní rady. I když se ve velké míře jedná o materiály výlučně úřední povahy, nepsané s úmyslem informovat budoucnost o povaze postav nýbrž s kancelářsky věcnou přesností, nezůstaly nám prvky charakteru některých zmíněných osobností skryty. Jinak je tomu ale u Šimonka. Dívat se na Šimonka jinýma očima než jako na profesionálního manažera velkého závodu by bylo složitější, pokud by neexistovaly již zmíněné zápisy v rodinné kronice. Šimonek, který byl sám zapisovatelem svého soukromého života, rázem získává „lidskou tvář“. Důležitou zprostředkovatelkou rodinných událostí byla ale i jeho manželka Marie. Necelý rok po koupi lobečského panství vtrhla do mnoha rodin rakouského mocnářství, Šimonkovy nevyjímaje, zpráva o propuknuvší válce. To s sebou neslo i zákonité následky, které se odrazily na chodu velkostatku v Lobči a načas rozdělily rodinu. Marie Šimonková vdechla zápisu z této doby otisk matky a manželky, provázené obavou z událostí budoucích. „ 25. července 1914 si nikdo z nás nepomyslil, jaké časy pro nás, pro naši říši, ano pro celou Evropu se připravují. Teprve z telegramů, které na pana ze Škodů a našeho tatínka (Josefa Šimonka) přicházely, bylo viděti, že nastává nějaký kritický okamžik.“ Josef Šimonek jako jeden z vedoucích zaměstnanců Škodovky musel 30. července přerušit dovolenou a vrátit se na své místo do Vídně, zatímco jeho syn František Šimonek, v rodině přezdívaný jako Katík a zeť Ladislav Přichystal směřovali do Haliče, kam odjeli 2. srpna přes Vídeň. František jako kadet dělostřeleckého pluku č. 31 a Ladislav jako praporečník vozatajského regimentu č. 11. „Stalo se tak v době pro hospodářství nejkritičtější, totiž na začátku žní a vedení velkostatku, následkem povolání mladých členů naší rodiny převzal náš 74let starý dědeček.“ Marie Šimonková v sobě i přes odchod manžela, syna a zetě nezapřela ženu velkostatkáře a hospodyni zodpovědnou za chod panství. Kromě členů rodiny museli nastoupit k povinnosti bránit říši i rezervisté pracující doposud na statku a mimo ně i šafář a zahradník. Kdo zůstal a řídil velkostatek, byl již zmíněný 74letý 72

otec Josefa Šimonka. I přesto napjali zbylí lidé síly, takže žně i sklizeň nebyla výrazně ohrožena. „ Dejž nám všemohoucí, aby i nadále možno bylo hospodářské práce dobře a účelně vykonati a ochraňuj nám v první řadě životy našich drahých bojovníků a přiveď nám tyto zase domů zpět.“131 Lobečské panství a hlavně postava jeho majitele lákala řadu návštěv. V roce 1915 zavítal na zámek okresní soudce a přednosta soudu v Bělé pod Bezdězem, Bedřich Vaško a v upomínku na svoji návštěvu zanechal zápis v rodinné kronice. Do Lobče sice zavítal pracovně, ale poté co se dozvěděl, že je majitel panství doma, vydal se na návštěvu, kde byl náležitě přivítán a proveden zámkem i přilehlými hospodářskými budovami. Návštěvy se střídaly a byly rozdílného charakteru. Poté, co se Šimonek stal prezidentem závodů, za ním dojížděli z Prahy na Lobeč ředitelé Škodovky a často je vedl záměr poptat se na radu k chodu podniku. Zámeček v Lobči se nestával svědkem pouze rodinných záležitostí, ale byl i dějištěm mnoha kulturních, hospodářských a politických událostí. Šimonek měl poměrně blízké vztahy s Antonínem Švehlou a předseda československé vlády ho na Lobči navštěvoval. Spolu s ním tam jednou zavítal i prezident T. G. Masaryk.132 To jen dokládá důležitost Josefa Šimonka v prvorepublikovém hospodářském životě, kdy mu svoji přízeň projevovali i nejpřednější politici té doby. Vedle návštěv oficiálních je tu ale stále rodina, pro Šimonka tak důležitá a tak se

23.

dubna v rodinné knize objevuje zápis psaný jeho rukou. Prezident Škodových závodů tu není za prezidenta koncernu, ale představuje se v roli mnohem běžnější a to jako dědeček. „…přijel s maminkou a tatínkem ze Stránova navštívit nás poprvé náš rotomilý Mireček…Pánbíček Mirečka zde a všude ochraňuj a opatruj!“133 Šimonek měl z návštěvy vnuka velkou radost a doufal, že se malému bude na Lobči vždy líbit. S malým vnukem přijel na návštěvu syn František a manželkou Boženou. Rodinnou tradicí se zřejmě stalo tyto záznamy v kronice podepisovat a tak tu pod typickým rozmáchlým Šimonkovým podpisem vidíme připsáno dědeček. Svou láskou k boleslavskému kraji a svému domovu byl Šimonek dobře znám a nikdy ji neskrýval. V korespondenci s Preissem je Lobeč zmíněna několikrát. V roce 1928 pobýval Šimonek pro nemoc nějaký čas v sanatoriu a 13. Prosince toho roku píše Preissovi krátkou děkovnou zprávu za účast, kterou mu finančník projevil právě v době jeho nemoci, při které zkusil dost, ale doufal, že pobyt na Lobči ho brzy postaví na nohy. Na druhý den Preiss

131

Zápis v rodinné kronice učiněný Marií Šimonkovou 21. srpna 1914. Nekrolog vydaný pravděpodobně senátem k úmrtí Josefa Šimonka. Poskytnuto v rodinného archivu. 133 Zápis z rodinné kroniky dne 23. dubna 1922. 132

73

odpovídá a vyjadřuje radost nad tím, že se Šimonek opět vrací do Lobče. „ Vím, jak visíte na tomto svém rodném kraji a jsem přesvědčen, že jeho vůně a okolí Vám přinese zase rychlý návrat Vašeho zdraví…“134 V místě svého nejmilejšího bydliště se zasadil o vybudování Sokolovny, protože ostatně jako člen Selské jízdy měl k organizaci Sokola blízko. K pobytu Šimonka na Lobči se vztahuje i historka, kolující Škodovými závody dodnes. Souvisí s výrobou traktoru nového typu, který si Josef Šimonek už jako předseda správní rady zapůjčil, aby oficiálně provedl zkoušku toho, jak stroj pracuje. Po roce, kdy si s ním zoral své polnost, traktor vrátil a koupil si konkurenčního Fordsona. Vrcholem této historky je, že Šimonek poslal závodu účty za palivo, které si nechal proplatit, protože přece jen se během roku užívání traktoru jednalo „oficiálně“ o testování nového stroje.135 Že tato historka není jen úsměvnou firemní báchorkou a k testování traktorů docházelo na Lobči častěji lze podložit i dobovým pramenem. V dopise z roku 1933, který je jedním z již zmíněných žádostí prostých lidí, obracejících se na Šimonka o pomoc, se jistý farář přimlouvá v záležitosti svého švagra revizního inženýra automobilky Vojtěcha Ottu. Dotyčného prezidentovi připomíná jako toho, kdo„byl roku 1926 u Vás v Lobči při zkoušení traktorů k vyvážení těžkého dříví z lesa, snad se na něho račte pamatovati.“136 Vhledem k rozsahu a množství polností, které velkostatkář vlastnil, není pochyb, že testování bylo důkladné. Tato drobná událost nám poodhaluje další aspekt osobnosti Josefa Šimonka. To že byl vlastencem a zemským patriotem již víme. Nabízí se ale i další stránka jeho povahy, která už byla také mnohokrát zmíněna a tou je spořivost. Ve většině případů o ní prameny hovořily jako o Šimonkově přednosti, když uváděly způsob jeho skromného života ve Vídni, nebo to že nerad viděl zhýralost a přepych u jiných. Narazili jsme ale už na narážku z kroniky Škodovky, kdy autor Vévoda poměrně kriticky komentuje Šimonkův vztah k penězům a dobročinnosti, kterou podle něj předseda Škodovky podporoval, pokud však nešlo přímo o výdaj z jeho kapsy. Názor mohl být podpořen založením Šimonkova podpůrného fondu, kdy byly peníze vyčleněny správní radou na popud Karla Loevensteina. Historka s traktorem a gradace s proplacením paliva také hovoří spíše pro až směšnou snahu ušetřit tam, kdekoli to okolnosti dovolují. Proti tomu se ale staví fakta o Šimonkově dobročinnosti v kraji. Výstavba Sokolovny, či založení pomocného fondu pro malorolníky. Při tomto kroku ale nevystupoval jako anonymní 134

Oba dopisy se nacházejí v archivu AČNB. 926/ Šimonek Josef, president Akciové společnosti dříve Škodovy závody v Plzni 1918-1932. Praha, AČNB, SIGN: ŽB-SVII/i-1-I. 135 Králík, J.: Utajené projekty Škoda. Strhující příběh konstruktéra Oldřicha Meduny, Praha 2007. 136 Seniorátní úřad. Dopis adresovaný Šimonkovi z 19. Května 1933. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-SKŘIV, kart. 28, inv.č. 257.

74

dárce, který zůstává mimo pozornost veřejnosti, ale projevuje se zde částečně vliv politický. Šimonek, sám v té době senátorem za Republikánskou stranu v župě mladoboleslavské odeslal dopis svému blízkému příteli senátoru Josefu Vranému, který byl zároveň vrchním redaktorem deníku „Venkov“ v Praze.137 Josef Vraný pocházel stejně jako Šimonek ze Stránky a kromě přátelství je pojilo i přináležení ke stejné politické straně. Díky tomu, že Vraný deník vedl, byl tam tento dopis také otištěn. Bohužel nezjistíme, zda to byl záměr, jednalo se vedle dobročinnosti i o politickou agitaci, nebo byl dopis zamýšlen ryze soukromě a otisknut později s úmyslem přilákat další sponzory. Otisknutí v novinách mohlo splnit oba z těchto odhadovaných záměrů. Dopis začíná oslovením „ Drahý příteli! Velmi často jsme hovořili o životních poměrech malorolnictva, z něhož jsem také já vyšel.“ Podnět k založení fondu pro domkáře a molorolníky daly Šimonkovi živelné katastrofy v roce 1926. Fond měl být zajištěním první pomoci těm, které postihlo neštěstí jako třeba požár, živelná pohroma, nebo epidemie u domácího zvířectva. U příležitosti ustanovení fondu věnoval Šimonek 100 000 Kč, které měly být pro potřeby fondu uvolněny ve čtyřech ročních splátkách. Prvních 25 000 Kč bylo vloženo do rukou Josefa Vraného, který měl společně se senátorem Olejníkem, poslancem Mašatou a místopředsedou Domoviny, senátorem Sechtrem fond spravovat a rozhodovat o tom, jak a komu budou peníze přiděleny. K otištěné verzi v novinách je navíc dodatek o tom, za jakou stranu je Šimonek senátorem a vyjádření naděje, že se v tomto kroku nalezne Šimonek hodně následovníků.138 Co nám plyne z tohoto příkladu Šimonkova postoje k dobročinnosti a peněz je to, že se na filantropii podílel a to i když musel sáhnout do vlastní kapsy. Zároveň jakoby jeho jednání bylo vedeno úmyslem získat něco na oplátku. Obchodního ducha vrcholného manažera ve svém jednání i mimo zdi závodu prostě nezapřel. Panství Lobeč, jemuž vévodil barokní zámeček, se nevyhnulo pozornosti berního úřadu a stejně jako v případě Housky nastala peripetie s placení daně z přepychu. Šimonkův dům číslo popisné 1 byl na katastru zaregistrován jako přepychová budova, s čímž pan prezident souhlasit nemohl. Zákon zahrnoval do skupiny přepychových budov zámky, lovecké zámečky, vily a sanatoria a zde spatřoval Šimonek nedostatek v nepřesném vymezení znaků, které odlišují běžnou obytnou budovu od těch, které jsou považované za přepychové. Podle něj byla obytná budova v Lobči obyčejným statkářským domem, ve kterém se kromě 137

Venkov byl založen v roce 1906 Antonínem Švehlou jako potřeba agrární strany vydávat svůj vlastní deník. Agrárníci, volení často z řad bohatých, nebo vlivných velkostatkářů tak získali médium, díky němuž komunikovali se svými voliči, což byli obyvatelé venkova. 138 Článek: Utvoření pomocného fondu pro malorolníky. Výstřižek z novin je poskytnut z rodinného archivu Šimonkových.

75

obytných místností majitele rodiny, kanceláře správy statku, pokladny a několika pokojů pro hosty, které jsou zde pouze z důvodu odlehlosti objektu od dráhy, a způsob stavby nepřesahuje v žádném směru hranice účelné nutnosti. Zařazení objektu jako obyčejného obytného venkovského domu mohl Šimonek podpořit důkazy od znalců z oboru stavebnictví a architektury.139 Berní správa vyměřila přepychovou daň ke dni 7. 3. 1928 navýšenou ročně o 30%, což jistě zvýšilo motivaci nechat vyškrtnout zámek z katastru přepychových budov.

140

Šimonek se obracel na Dr. Zdenka Sölcha z právního oddělení závodů. Jemuž adresoval dopis v dubnu toho roku s vysvětlením: „Podotýkám, že v Lobči vlastně žádný zámek ani nemám, je to jen obyčejný zemanský dům…“141 Přitom ještě v roce 1926 byl ale tento venkovský dům pojištěn proti požáru jako zámek s hospodářskými budovami a truhlárnou.142 V posledních letech svého života byl Šimonek vážně nemocný a většinu času trávil v sanatoriích, nebo rodinném sídle na Lobči. Útočiště, jímž mu jeho nejoblíbenější domov byl, se ale v letech jeho zhoršujícího stavu stalo svědkem dohadů s bývalým zetěm Ladislavem Přichystalem, který ovdověl již v roce 1918, když Marie zemřela na španělskou chřipku. V době, kdy bylo zřejmé, že život Šimonka se chýlí ke konci a smrt může přijít kdykoli, se bývalý zeť Přichystal začal hlásit o některé věci, na které si vztahoval nárok, ale údajně „ne z příčin materiálních, nýbrž spíše v upomínku na zvěčnělé drahé mu osoby.“ Jednalo se třeba o briliantový platinový prsten, stolní stříbro věnované kdysi Škodou, stříbrné nádobí, obrazy, sošky. Spor běžel téměř po celý rok 1933 a trval až do prezidentovy smrti. Odehrával se hlavně mezi Františkem Šimonkem a Přichystalem, kteří se k zoufalství svých právníků přeli o téměř každou jednotlivou položku. Prezident Šimonek měl své vlastní starosti s podlomeným zdravím. Toho času pobýval v sanatoriu, kde byl operován zřejmě v souvislosti s cukrovkou a rány se špatně hojily. Proto stál mimo toto rodinné přetahování a tak lze spor sledovat v korespondenci právních zástupců obou stran. Nám již známý Dr. Kleiner hájící zájmy Šimonků a navíc v pozici jednoho z ředitelů Škodovky o palčivé rodinné situaci Šimonků informoval dopisem z 31. března 1933 advokáta Aloise Procházku, s nímž konzultoval právní stránku věci. Dle obsahu psaní se Přichystal seznámil s dcerou Šimonka ve Vídni, kde studoval Bodenkulturu. Sňatek s dcerou prezidenta prý student, který se školou skončil po první zkoušce, chápal jako existenční zabezpečení. Šimonek se tehdy dlouho rozhodoval, jestli má dát ruku své dcery muži, který vzdal tak rychle úsilí o studium. 139

Zámek Lobeč. Daň přepychová. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-PRÁV, kart. 16, inv. č. 182. Zámek Lobeč. Daň přepychová. Výměr z Mnichova Hradiště ke dni 7. 3. 1928. Viz tamtéž. 141 Viz. tamtéž. 2. Dubna 1928, Viz tamtéž. 142 Viz. tamtéž . 26. Ledna 1928. Tamtéž. 140

76

Novomanželé žili na Lobči a po smrti Marie si bezdětný Přichystal vzal část jejího šatstva, prádla a vkladní knížku s částkou přibližně 45 000 Kč a od prezidenta dostal cenné papíry v hodnotě 400 000Kč, za účelem získání nezávislosti na rodině zemřelé. To ale zřejmě jeho nezávislost nepovzbudilo a další dva roky zůstal na Lobči jako hospodářský správce s velice slušným platem, bytem a jídlem u rodinného stolu prezidenta. Poté v dobrých vztazích s bývalým tchánem Lobeč opustil, ale ty později utrpěly ránu v souvislosti s placením daní, kde nastaly první rozepře. V roce 1929 psal Přichystal bývalému tchánovi dopis v rodinném duchu a žádal o vydání společných věcí z manželství s Marií. Nutno zmínit, že v té době již byl podruhé ženatý a president Šimonek mu dokonce poslal svatební dar. Dobu prodlevy, po kterou věci nepostrádal, vysvětloval tak, že nechtěl drásat staré rány. I po letech ale věděl prý přesně vše, co on a Marie od koho dostali a to nyní požadoval. Téměř jako hororový se jeví výjev, kdy těsně po smrti Marie přišla starým Šimonkovým na Lobeč kondolovat jedna z blízkých příbuzných Přichystala, oblečená v šatech jejich zesnulé dcery. „ Toto tenkráte choť pana presidenta velice dojalo“, o čemž nemůže být pochyb. Byly to jedny z šatů, které si Přichystal po smrti ženy odvezl a rozdal svým příbuzným. Kleiner se domníval, že Přichystal svým uplatňováním nároků stále spoléhal na existenční podporu od bývalého tchána, i když sám měl již jinou rodinu. Kleiner usiloval o to, aby co nejvíce ušetřil nemocného Šimonka a nemusel být do sporu zavlečen úplně. Zároveň upozornil Přichystala, že pokud jeho požadavky přerostou ve spor, měl by on a jeho právník k bývalému tchánovi přistupovat ne jako k prezidentovi závodu, ale jako sedlákovi, který bude hájit pouze prestiž svého rodinného krbu.143 Kleiner průběžně apeloval na kolegu zastupujícího Přichystala, že tuto rodinnou historii považuje za naprosto nevhodnou pro soud a proto doufá, že se oba mandanti pokusí o smírné řešení.144 Konečné vyřešení věcí, alespoň pokud nás informují prameny, přišlo v době, kdy už byl Josef Šimonek po smrti a tak mohlo dojít k odevzdání některých požadovaných položek.

143

Šimonek-Přichystal-pozůstalost. Dopis Kleinera k Procházkovi ze dne 31. 3. 1933. Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-PRÁV, kart. 16, inv. č. 182. 144 Šimonek-Přichystal-pozůstalost. Dopis Kleinera z 9. 6. 1933. Tamtéž.

77

22. ÚMRTÍ A ŘEČNICKÝ SOUBOJ

Ještě 1. listopadu 1933 je Šimonkovi doručen na panství Lobeč dopis od správní rady, ve kterém mu gratulují k padesátiletému výročí práce pro Škodovy závody. Společným darem správní rady byla stříbrná, polodrahokamy zdobená kazeta na cigarety, doutníky v horním patře a hrací karty různých druhů, šachy, kostky a další stolní hry v patře druhém. Kazeta měla být navíc obstarána rytinami podpisů správních radů. Zhotovit ji nechali u pražského klenotníka Alfreda Pollaka.145 Na výhody prezidentského křesla a s tím spojené vysoké finanční odměny věnované k různým životním i služebním výročím již bylo upozorněno. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a celková částka 100 000 Kč byla správní radou určena jako čestná roční penze, která měla být vyplácena čtyři krát ročně vždy po 25 000Kč a započít se mělo od 1. ledna 1934. Tentokrát se ale Šimonek ze své renty dlouho těšit nemohl, i když mu správní rada na závěr dopisu přála, ať si zaslouženou penzi užívá ve zdraví co nejdéle. Prezident Škodových závodů zemřel na svém statku v Lobči 18. dubna 1934 a to necelý půlrok po smrti své manželky Marie. V posledních dvou letech svého života si Šimonek bral poměrně často dovolenou ze zdravotních důvodů a jak dokazuje četnost jeho absencí a omluvenek ze zasedání senátu, trávil většinu svého času na odpočinku v Lobči. I cesty na schůze správní rady se staly vzácnějšími a o to víc přibylo korespondence mezi Prahou a rodinným útočištěm Lobčí. Na svém domovském velkostatku, jím ustanoveném odkazu dalším generacím hospodařil starý prezident až do svého posledního dne. Vitalitu řídit chod svého panství i ve vysokém věku zdědil Šimonek bezesporu po svém otci, který kdysi ve svých 74letech převzal péči o statek, když válka odvedla mužské síly. Týden před svou smrtí se Šimonek naposled účastnil schůze senátu a jeho spolustraníci uvedli v nekrologu vzpomínku, jak plný dobré nálady pospíchal z Prahy na svoje pole, aby se mohl účastnit posledních sezonních prací. Středu 18. dubna pak strávil celý den na poli, kde se radoval z rychlosti, jakou rostlo osení z minulého týdne. Když se k večeru vrátil domů a vyřídil nějakou korespondenci, zasedl k novinám, ale už je neměl nikdy odložit. Teprve když jej volali k večeři, zpozorovali, že Šimonek se skloněnou hlavou spí. Probudit ho ale již nebylo možné. Pohřeb Josefa Šimonka se konal v sobotu 21. dubna v deset hodin dopoledne v Lobči a jak píše Vévoda ve své kronice„ Jeho pohřeb v Lobči, vypravený s pompou nikdy nevídanou

145

Čestný dar pro Šimonka. Zápis z 20. října 1933. Archiv Škoda, fond GŘ PRÁV, kart. 16, inv. č. 182.

78

tamnějšími zemědělskými proletáři-deputátníky, se stal pamětihodným pro řečnický turnaj, který mezi sebou rozpoutali dvojctihodní páni pastoři z celého kraje.“ Jakoby se až výpravný pohřeb stal pádným potvrzením toho, že Šimonka můžeme řadit mezi elitní společnost první republiky. Činy samozřejmě hovoří vždy za vše, ale vnější pozorovatelé mnohdy odhalí významnost a důležitost zesnulého až po spatření vší pompy a majestátnosti věnované poslednímu rozloučení. Pastoři a další řečníci získali neobvyklé publikum složené z členů vlády, poslanců, senátorů, generality a dalších představitelů československé elity a „proto trvaly pohřební řeči čtyři hodiny k zoufalství všech přítomných.“146 Rozloučit se přišli i zástupci dělnictva Škodovky, za které promluvil pan Vaněk a vyjádřil nebožtíkovi dík za porozumění dělnickým problémům a smysl pro spravedlnost se kterou vedl svůj úřad. V podobném duchu se nesl i projev pana Borče, vystupujícího za sociální instituce úřednické, dělnické, ústavy pensijní i podpůrné, které byly v závodě zřízeny a z nichž posledně jmenované nesly jméno Šimonka. Ten v nich podle pana Borče, vybudoval sám sobě nehynoucí památku, jakýsi pomník, jež byl odrazem vděčnosti a díků dělnictva i úředníků. Podobně hovořil i zástupce pan Skála, který během kremace v Praze pronesl řeč za veškeré účetnictvo.147 Agrární strana ve vzpomínce na svého člena vydala tiskové prohlášení, kde Šimonka oslavovala z hlediska zásluh o hospodářství a průmysl a neopomněla zmínit i jeho lidské kvality. V první řadě bylo zdůrazněno Šimonkovo vlastenectví, oblíbenost a úcta, které se v senátu těšil.148 „Takový skromný, nevtiravý a jemný, s milým úsměvem a srdečným slovem pro každého, ve všem tolik pozorný a mírný, celým svým zjevem skutečný Český bratr, o němž bylo možno souditi, že je to duše jako ditě citlivá a měkká.“149 Vzpomínka Šimonkových kolegů z Národního Shromáždění se svým obsahem podobá všem ostatním. Paradoxní na jejich obsahu je, že nejvíce se o Šimonkově životě dozvídáme až v souvislosti s jeho úmrtím. Prostřednictvím řady nekrologů a smutečních projevů se vybarvuje ucelený obraz života i s mnohými doposud neznámými informacemi. V konfrontaci s výčtem všech funkcí, pozic, zálib, zásluh je až neuvěřitelné, že toto množství dokázal pojmout jeden lidský život. Šimonek byl neobyčejný dříč, který údajně dokázal pracovat až dvacet hodin denně, bez toho aby jako 146

Vévoda, Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Vévoda, Sb. 4, inv. č. 291 147 Smuteční řeči představitelů dělnictva jsou poskytnuty z rodinného archivu Šimonků. 148 Viz. tamtéž. 149 Vzpomínka senátu Národního shromáždění z 25. Dubna 1924. Digitalizovaná podoba stenotisků ze zasedání přístupná na www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/stena/260schuz/S260001.htm

79

odpočinek uznával svátky, či neděle.150 Počet hodin strávených prací je ohromující, ale ne jediným měřítkem toho, kdo vlastně Josef Šimonek byl. Tohoto pozoruhodného muže vedla obrovská vůle uspět, talent a nadání vést a přesvědčení zůstat vlastencem. Šimonkův podíl na průmyslovém a hospodářském rozvoji Československa byl sice mimořádný, ale dozvídáme se to převážně z jednotlivých informací, vyplývajících ze zápisů zasedání správní rady, hledání souvislostí a srovnávání událostí. Ucelenější podobu přináší právě až vzpomínky a smuteční projevy vydané k uctění jeho památky. Prameny tohoto rázu jsou tak vlastně dalším dokladem důležitosti Šimonka jako osobnosti patřící mezi elity své doby. Posledním příkladem Šimonkovy výjimečnosti je příspěvek ze sborníku Moderní podnikatelské elity a v něm uvedený dopis z roku 1928 vrcholného představitele evropského bankovnictví R. H. Porterse, ve kterém popisuje svoje znalosti českého prostředí a zejména českého člověka. Z jeho hodnocení vychází Čech především jako sedlák, který je mazaný, má tendence k intrikaření, je provinciální a zpátečnický. Porters také kritizuje nedostatek odborníků a mezinárodního rozhledu. Po takové spršce kritiky vynikne následná pochvala skutečných úspěchů Československa a doporučení spolupráce s předními manažery a politiky, mezi nimiž uvedl i předsedu správní rady škodových závodů Josefa Šimonka.151

150

Smuteční prohlášení agrárníků. Poskytnuto z archivu Šimonkových. Kubů, E. a Šouša, J.: České (československé) finanční elity v evropském kontextu. In: Štaif (ed) Moderní…Praha 2007. s. 40-41. 151

80

ZÁVĚR

Zmapovat život Josefa Šimonka a postihnout všechny oblasti, v nichž se pohyboval, je obtížný úkol. Zpočátku jsem si kladla základní otázku, kdo vlastně Šimonek byl. Zjednodušeně by se dal jeho život popsat jako příběh chudého hocha z chalupy, který po krůčcích postupoval vpřed, až k vrcholu podnikové hierarchie. Obhospodařuje půdu jako velkostatkář, pomáhá spravovat historické památky a hájí zájmy v řadách agrárníků jako senátor. Působí v celé řadě významných institucí první republiky a stýká se s vlivnými lidmi. Příběh kladného hrdiny je ale poměrně zjednodušený a souvislosti, které nabízí širší úhel pohledu, jsou mnohem pestřejší. Prakticky bez hmotného zázemí rodiny se postupně vypracoval na vrcholného manažera s mezinárodním rozhledem. Už před zvolením do prezidia byl v průmyslových kruzích znám jako špička oboru, i když jeho zásahy nebyly tak viditelné. Vždycky zastával místo spíše v pozadí, než aby zastínil své nadřízené a to i když je jeho schopnosti dalece převyšovaly. Stal se prvním členem správní rady ve Vídni a po převratu v roce 1918 byl jedním z mála ve vedení, kdo během „čechizace“ nepřišel o místo. Naopak získal post prezidenta Akciové společnosti, dříve Škodovy závody. Za to mohl z části vděčit výraznému rysu své osobnosti a tím bylo vlastenectví. V případě Šimonka se v poválečných pramenech stalo až nekriticky vyzdvihovaným a uváděným téměř za vzorový příklad. S tím nelze nesouhlasit, protože Šimonek se nikdy nechoval způsobem, který by naznačoval vlastenectví záměrné, nebo prvoplánové, jak tomu bylo například u Karla Škody. Hlavní ale bylo, že jako špičkový manažer řídící obrovský kapitál byl na počátku vzniku Československa jedním z mála, kteří mohli nabídnout podobné množství zkušeností, praxe a obratnosti v mezinárodním jednání. Šimonek byl individualistou a pragmatikem, který se ale nechoval tak, aby záměrně čněl z davu. Stejně jako jeho láska k vlasti bývá blahořečena Šimonkova štědrost a porozumění pro dělnictvo. V tomto případě je potřeba brát prameny s notnou dávkou rezervy. Šimonek byl kapitalistou, který v první řadě řídil vrcholný podnik. Dělnické fondy, nesoucí jeho jméno, byly zřízeny z iniciativy jiných a o financování rozhodovala celá správní rada. Šimonek byl poměrně dost spořivý, což poněkud kazí obraz ideálního prvorepublikového člověka, tak jak jej představují prameny. Vedle obrazu Šimonek-ideál se staví Šimonek-spořivec, snažící se vyhnout placení daní, nebo půjčující si na „zkoušku“ zemědělské stroje. Z výše uvedených definic vychází neuvěřitelně činný muž, pragmaticky uvažující a reprezentující manažera vynikajících kvalit, daleko přesahujících běžný standart, který mohly 81

velké podniky nabídnout. Svůj vliv uplatňoval nenásilně prostřednictvím pavučiny vztahů, které jako představitel průmyslu s dalšími experty udržoval. Jeho nejvýraznější funkce prezidenta a předsedy správní rady Škodových závodů je známá, ale až další zjišťovaná fakta začala odhalovat širší souvislosti a uvedla Šimonka mezi elitu prvorepublikové společnosti. Jako agrárnický senátor se v pozici prezidenta nejvýznamnějšího závodu stal spojovacím článkem různých politických i hospodářských proudů. Jeho vliv nebyl možná na první dojem hmatatelný, ale prostupoval různými oblastmi průmyslu a byl jedním ze skupiny klíčových hybatelů hospodářství, která se svým zastoupením průmyslníků, finančníků a politiků výrazně podílela na poválečném formování hospodářského Československa.

82

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

Archivní prameny

ARCHIV ŠKODA, Plzeň. GŘ: Fond generálního ředitelství. GŘ-SKŘIV:Generální ředitelství-Skřivánek GŘ-PRÁV: Generální ředitelství-právní.

Fond GŘ-SKŘIV, karton č. 69, i.č. 412. Fond GŘ-SKŘIV, karton č. 28, i. č. 257 Fond GŘ-PRÁV, karton č. 265, i. č. 2539 Fond GŘ-PRÁV, karton č. 16, i. č. 182. Fond GŘ, karton č. 5, i. č. 29 Fond GŘ, karton č. 5, i. č. 30a Fond GŘ, karton č. 5, i. č. 31 Fond GŘ, karton č. 5, i. č. 33 Fond GŘ, karton č. 5, i.č. 35 Fond GŘ, karton č. 301, i. č. 1387 Fond GŘ, karton. č. 3, i. č. 9 Senátor Josef Šimonek, president Škodových závodů, jeho život a dílo 1932. Archiv Škoda v Plzni, fond GŘ, karton 586, inv. č. 2468. Vévoda: Kronika Škodových závodů 1918-1945, Plzeň. Kapitola První český president Škodovky. Vévoda, sb. 4, inv. č. 291 ARCHIV ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, Praha ŽB: Fondy Živnostenské banky ŽB-SI/C-35 ŽB-SVII/i-1-I.

SOUKROMÝ ARCHIV ŠIMONKOVÝCH. DVŮR LOBEČ, Lobeč. Viz poznámkový aparát. Materiály poskytnuty z rodinné kroniky-knihy.

83

DOBOVÁ PERIODIKA Venkov Národní Listy Právo

INTERNETOVÉ ZDROJE Stenotisky ze senátu v digitalizované podobě. www.senat.cz/zajimavosti/tisky/3vo/stena/260schuz/S260001.htm

LITERATURA Brichta, V. a kol.: Dějiny Plzně III-od roku 1918-Do roku 1948, Plzeň 1981. Buben, M., Vavřínek, K.: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů, Brandýs nad Labem: Martin 2005. Československá akademie obchodní v Praze. Za dvaceti pěti letého trvání svého od r. 1872 do r. 1897. Nákladem československé akademie obchodní v Praze. Tiskem J Otty v Praze. Československý kompas: Sborník peněžnictví, 1920. Dolenský, A.: Kulturní adresář ČSR: biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Ročník 1, Praha 1934. Florián, V.: Historický vývoj podpůrného fondu úředníků. Plzeň 1921-1996. Franěk, O.: Dějiny koncernu brněnské Zbrojovky, Brno 1969.

Janáček, F. : Největší škodovka monarchie, Škodovka v dějinách, dějiny ve Škodovce 18591918, Praha 1990. Jíša, V.: Škodovy závody 1918-1938. Příspěvek k dějinám závodů V.I.Lenina v Plzni, Praha 1962. Karlický Vladimír a kolektiv: Svět okřídleného šípu, Škoda a.s. 1999. Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky 1918-1938. Díl první. Vznik, Budování a zlatá léta republiky 1918-1929, Praha 2003. Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIII-1918-1929, Praha 2000, s. 271273. Heslo: Šimonek J.

84

Kosatík, P.: Bankéř První republiky: Život dr. Jaroslava Preisse, Praha 1996, s. 57. Kožíšek, P. a Králík, J.:L&K-Škoda 1895-1995, II. díl. Let okřídleného šípu, Praha 1995. Králík, J.: Utajené projekty Škoda. Strhující příběh konstruktéra Oldřicha Meduny, Praha 2007. Krátký, V.: Osobnosti v dějinách Škodovky, Plzeň 1996. Miller, E. Daniel: Antonín Švehla-Mistr politických kompromisů, Praha 2001. Novotný, Aleš: Majetkové a správní osudy hraběcího pivovaru na Valdštejnském velkostatku za 1. Československé republiky za účasti Živnostenské banky, Hradec Králové 2002. Bakalářská práce. Růžička, Ctirad: Velký újezd a mšenský region: události, životní styl, způsob obživy a trávení volného času obyvatel středočeské vesnice velký Újezd a jejího okolí, zasazené do širších souvislostí vývoje českých politických, kulturních a hospodářských dějin uplynulých sto padesáti let, Chorušice 2003. Šimák, J.V., Jirásek, A: Čechy společnou prací spisovatelův a umělců českých. Díl XII. Severní Čechy, v Praze, Otto. Štaif, J. (ed.) : Moderní podnikatelské elity-metody a perspektivy bádání, Praha 2007. Ústřední svaz československých průmyslníků v roce 1925. Tiskem Otakara Janáčka v Praze. Vojkovský, Rostislav: Houska, Hrad- zámek jižně od Doks, Dobrá 2004. Županič, J.: Nová šlechta rakouského císařství, Praha 2006.

.

85

PŘÍLOHY

Josef Šimonek. Fotografie z Archivu Škoda, F0034.

Josef Šimonek, Fotografie z Archivu Škoda, F0834. Josef Šimonek ve druhé řadě, čtvrtý zleva. Za ním stojí Karel Loevenstein.

86

Vyměření o dani z přepychu za hrad Houska z 9. března 1928, Archiv Škoda, Plzeň, fond GŘ-PRÁV, kart. 16, inv. č. 182.

87

Josef Šimonek a Eugeéne Schneider, viz. Krátký: Osobnosti v dějinách Škodovky, Plzeň 1996, s. 24.

Korespondence Šimonek- Preiss, Praha, AČNB, SIGN: ŽB-SVII/i-1-I.

88

Demise Engliše ze správní rady. Adresovaná Šimonkovi.

89

Znak Šimonka z Mlaďatova. Ozubené kolo jako symbol průmyslu. Buben, M., Vavřínek, K.: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů, Brandýs nad Labem: Martin 2005.

Šimonek, Josef: Boleslavsko, rodný můj kraji! Poskytnuto s rodinného archivu Šimonkových, Lobeč.

90

Utvoření pomocného fondu pro malorolníky. Z rodinného archivu Šimonkových.

91

Článek z týdeníku Venkov. Z rodinného archivu Šimonkových.

92

Zápis v rodinné kronice, zaznamenáno Josefem Šimonkem 23. Dubna 1922, Lobeč.

93

Zápis v rodinné kronice, začátek 1. sv. války, zapsáno 21. srpna 1914.

94