MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁFAKULTA Katedra Sociální pedagogiky
Ţivotní příběh klienta Domu na půli cesty Diplomová práce
Brno 2013
Vedoucí práce: Mgr. Petr Soják, Ph.D.
Autor práce: Bc. Barbora Faltová
Bibliografický záznam FALTOVÁ, Barbora. Životní příběh klienta Domu na půli cesty : diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra Sociální pedagogiky, 2013. 118 l. , 35 l. příl. Vedoucí diplomové práce Petr Soják.
Anotace Diplomová práce „Ţivotní příběh klienta Domu na pŧli cesty“ se ve své teoretické části zabývá tématem rodiny, rodičovství, pěstounské péče, poskytuje všeobecný náhled do moderní rodinné politiky ČR a sluţeb sociální prevence. V praktické části hledá odpovědi na otázky, jaká ţivotní cesta přivedla mladého člověka do Domu na pŧli cesty. Analyzuje jeho ţivotní příběh s cílem podívat se na zkušenosti tohoto člověka z jeho perspektivy. Zároveň je tato práce doplněna kazuistikami uţivatelŧ sociální sluţby Domu na pŧli cesty.
Annotation The diploma thesis „The Life Story of the Halfway House Client“ in its theoretical part deals with family topics, parenthood, foster care, gives general insight into the modern family policy in the Czech Republic and services of social prevention. In the practice part seeks answers to questions about the young man´s way of life, which led him into Halfway House. Analyzes his life story with a target of seeing his experience from his point of view. This thesis is also complemented by case studies of Halfway House clients.
Klíčová slova rodina, rodičovství, pěstounská péče, rodinná politika státu, sluţby sociální prevence, sociální pracovník, interpretativní fenomenologická analýza (IPA)
Keywords family, parenthood, foster care, State family policy, services of social prevention, social worker, Interpretative Phenomenological Analysis (IPA)
2
Prohlášení Čestně prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně s použitím pramenů uvedených v seznamu literatury a seznamu internetových zdrojů.
V Brně dne 16. března 2013
Barbora Faltová
3
Poděkování Upřímně děkuji Mgr. Petru Sojákovi, Ph.D. za studijní impulsy, cenné rady a výstiţné komentáře, kterými mne vedl touto diplomovou prací. Poděkování také patří všem lidem z DPC, kteří svou vstřícností a svým časem přispěli k realizaci výzkumného šetření. Mému muţi a dětem děkuji za náš společný šťastný ţivot.
4
Obsah
ÚVOD ........................................................................................................................................... 7 A.
TEORETICKÁ ČÁST ..................................................................................................... 10
1.
FORMY RODINNÉHO ŢIVOTA .................................................................................. 10 1.1
FUNKČNÍ RODINA JAKO STABILIZUJÍCÍ PRVEK V ŢIVOTĚ DÍTĚTE ................................ 11
1.1.1
Rodinné aliance................................................................................................. 14
1.1.2
Specifické produkty rodinné socializace ........................................................... 14
1.2
DYSFUNKCE RODINNÉHO SYSTÉMU ............................................................................ 17
1.2.1 Nevhodné styly výchovy ............................................................................................. 18 1.3 2.
RODIČOVSTVÍ V HODNOTOVÉM ŢIVOTNÍM RÁMCI ...................................................... 20
MODERNÍ RODINNÁ POLITIKA STÁTU ................................................................. 23 2.1 NÁRODNÍ KONCEPCE PODPORY RODIN S DĚTMI ................................................................ 26 2.2 SYSTÉM PÉČE O OHROŢENÉ DĚTI ...................................................................................... 27 2.3 PĚSTOUNSKÁ PÉČE ........................................................................................................... 29 2.3.1 Doprovázení náhradních rodin ................................................................................. 32 2.3. 2 Case management v péči o pěstounské rodiny ......................................................... 33
3. SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK NEJEN JAKO PRŮVODCE REÁLNÝM SVĚTEM .......... 39 3.1 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK ADMINISTRÁTOREM A FILANTROPEM............................................ 41 3. 2 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK CASE MANAGEREM ....................................................................... 43 4. SLUŢBY SOCIÁLNÍ PREVENCE ..................................................................................... 44 4.1 DŦM NA PŦLI CESTY .......................................................................................................... 45 4.1.1 Náplň práce sociálního pracovníka s rizikovou mládeží v DPC ............................... 46 4.1.2 Kazuistika klienta Domu na půli cesty (Michal, 18 let)............................................ 48 4.1.3 Kazuistika klientky Domu na půli cesty (Alena, 17 let) ............................................. 50 B. VÝZKUMNÁ ČÁST ............................................................................................................ 53 5. CÍLE A VÝZKUMNÉ OTÁZKY ........................................................................................ 53 6. PŘÍPRAVA BADATELSKÉ CESTY A VOLBA VÝZKUMNÉ METODY ................... 56 6.1 ETICKÉ DIMENZE VÝZKUMU ............................................................................................. 57 6.2 REFLEXE VLASTNÍ ZKUŠENOSTI S TÉMATEM .................................................................... 58 6.3 METODA SBĚRU VERBÁLNÍCH DAT ................................................................................... 59
5
7. METODA ANALÝZY ZÍSKANÝCH DAT VE VÝZKUMNÉ STRATEGII ................. 66 7.1 INTERPRETATIVNÍ FENOMENOLOGICKÁ ANALÝZA ........................................................... 66 7.1.1 Fenomenologický přístup .......................................................................................... 67 7.1.2 Hermeneutický kruh................................................................................................... 67 7.1.3 Idiografický přístup ................................................................................................... 69 7.2 MYŠLENKOVÁ MAPA ......................................................................................................... 70 8. ANALÝZA VÝZKUMNÝCH DAT ..................................................................................... 71 8.1 ZAZNAMENÁNÍ PRVOTNÍCH POZNÁMEK A POSTŘEHŦ ....................................................... 73 8.2 VYNOŘUJÍCÍ SE TÉMATA ................................................................................................... 74 8.4 USPOŘÁDÁNÍ VYNOŘENÝCH TÉMAT POD NADŘAZENÁ TÉMATA ...................................... 75 9. INTERPRETACE VÝSLEDNÝCH ZJIŠTĚNÍ ................................................................. 84 9.1 PŘEHLED VYNOŘENÝCH A JIM NADŘAZENÝCH TÉMAT ..................................................... 86 9.1.1 Popis tématu: Rozpad biologické rodiny ................................................................... 88 9.1.2 Popis tématu: Pobyt v dětském domově, jako stabilizující prvek v období dětství ... 89 9.1.3 Popis tématu: Nefunkční komunikace v pěstounské rodině ....................................... 90 9.1.4 Popis tématu: Zkušenost s výchovným působením pěstounské matky a strategie zvládání trestů .................................................................................................................... 92 9.1.5 Popis tématu: Zkušenost při hledání pomoci u přátel i odborníků .......................... 96 9.1.6 Popis tématu: Vztahy s muži spojené s touhou mít dítě ........................................... 100 9.1.7 Popis tématu: Na cestě k samostatnosti prostřednictvím Domu na půli cesty ........ 101 DISKUSE ................................................................................................................................. 106 ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 109 RESUMÉ.................................................................................................................................. 112 SUMARRY .............................................................................................................................. 113 POUŢITÁ LITERATURA ..................................................................................................... 114 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................................. 118
6
Úvod Pro uvedení své diplomové práce jsem si vybrala citaci hodnotící čas, který máme vymezený pro náš ţivotní příběh: Čas je základním rozměrem životní cesty. Avšak co je to čas? Vědcova představa chronologického času jako přímky od minus nekonečna do plus nekonečna...vysoká matematicko-fyzikální abstrakce...prázdné schéma, které lze naplnit čímkoliv. Psychologický čas naproti tomu je čas cesty odněkud někam...k první naději i obavě se brzy přidruží vzpomínka, později záměr, nutnost vytrvat, vzdor...Minulost nabývá na váze, stává se rozměrem našeho životního příběhu...začínáme chápat, že jsou lidé, kteří se už nevrátí, minulost a budoucnost dostávají jednosměrný, nevratný charakter...učíme se žít i v čase svých dětí, které nás přežijí, budovat domy, sázet stromy a snad i psát knihy do tohoto jejich času. Existuje i "mrtvý" čas těžké deprese a roztříštěný čas člověka, jehož duševní život se rozpadl...ztratil elementární časovou organizaci "byloje-bude"...toto všechno je čas... . Říčan P. (2005, s. 59-60). Motivací pro výzkum v oblasti sociální práce s rizikovou mládeží (nebo také mladistvými ohroţenými sociální exkluzí) mi bylo studium odborné literatury, pedagogické praxe a dobrovolnická činnost v oblasti sociálních sluţeb v Domu na pŧli cesty s mladými lidmi, kteří se zdánlivě náhle ocitli ve velmi sloţité ţivotní situaci, zkráceně charakterizované jako "bez přístřeší". Klienti Domu na pŧli cesty přichází do tohoto zařízení ve věku od 18 do 26 let nejen z institucionální péče, ale i pěstounských nebo svých biologických rodin. Zatíţeni citovým strádáním, proţívanou bolestí a ţivotním zklamáním, jsou pro mne formací hlubokého lidského smutku, který však lze zmírnit nadějnou alternativou v podobě radostnější budoucnosti. Impulzy k vytvoření konceptuálního rámce teoretických znalostí dotvářející celistvost obrazu výzkumného šetření mi také byly praktické zkušenosti s kaţdodenním plněním nesnadných úkolŧ sociálních pracovníkŧ podporujících tyto mladé lidi v odvaze a vytrvalosti hledat správnou a stabilní cestu vedoucí k samostatnému a spokojenému ţivotu ve společnosti, aby dokázali jejich potemnělé "bylo"-"je" postupně rozjasnit ve světlé "bude".
Naplňuji teoretickou část tématy vztahujícími se k rodině, její funkci v ţivotě člověka, popisuji model ideálního rodinného prostředí a zároveň poukazuji na úskalí
7
mezilidských vztahŧ, která zpŧsobují dysfunkční modifikace sociálních interakcí. Specifikuji pojetí rodiny v soudobé české společnosti s náhledem do řešení sociální podpory jednotlivce, rodiny i náhradních rodinných prostředí státními i nestátními institucemi prostřednictvím sociální práce a rodinné politiky. Zabývám se rolí sociálního pracovníka řešícího tíţivou ţivotní situaci osob, obzvláště rizikové mládeţe a dětí v rodinách ohroţených sociální exkluzí. Ve své práci budu hledat mj. odpovědi na otázky: Jaké jsou oficiální politické a koncepční dokumenty ČR zaměřující se na oblast péče o rodinu? Jak napomáhají státní i nestátní organizace řešit rodinnou problematiku? Jak je řešena pěstounská péče? Jaké jsou moţnosti pomoci mladistvým v tíţivé ţivotní situaci? Jaká je práce sociálního pracovníka v sociálních sluţbách? Jaké sluţby nabízí Dům na půli cesty? Kdo jsou jeho klienti a jaké jsou příčiny jejich pobytu v tomto zařízení? Jaké jsou jejich ţivotní zkušenosti a jak řeší svou současnou tíţivou ţivotní situaci? Vyuţívám svých znalostí získaných studiem oboru Sociální pedagogika zahrnujícím mj. studium sociální politiky, sociální práce, psychologie, krizové intervence a při hledání odpovědí na zmíněné otázky budu usilovat o nalezení hlubšího porozumění ţivotní situace rizikové mládeţe z Domu na pŧli cesty. Zároveň teoretickou část doplňuji o kazuistiky klientŧ z archivu Domu na pŧli cesty, které jsem za asistence sociálních pracovníkŧ vybrala a zpracovala, abych prostřednictvím názorných příkladŧ z praxe zvýraznila specifika prostředí s uplatňovanými metodami sociální práce ve zmíněném pobytovém zařízení a tím i podpořila výzkumnou část o další detaily z reality současného ţivotního prostoru respondenta výzkumu. Výzkumný cíl realizuji prostřednictvím kvalitativního výzkumného šetření, kdy při hloubkovém rozhovoru s jedním konkrétním klientem Domu na pŧli cesty zaznamenávám jeho dosavadní ţivotní cestu od dětství aţ po současné období na prahu dospělosti. Při následné fenomenologické interpretativní analýze rozhovoru se koncentruji na jeho subjektivní vnímání proţitých ţivotních zkušeností za účelem detailně představit osobní svět respondenta z jeho perspektivy.
8
Výsledky výzkumné části předkládám pro pouţití jako studijní, pracovní podklad při práci nejen s klienty Domu na pŧli cesty, ale i s mladými lidmi, kteří se ocitli bez podpory rodiny a potřebují odbornou pomoc při řešení své obtíţné ţivotní situace. Vymezení tématu z hlediska oboru sociální pedagogiky povaţuji za přínosné v moţnosti uplatnění získaných poznatkŧ do praxe sociální pedagogiky úzce provázané se sociální prací. Hlubším náhledem do problematiky posílení pozice sociálního pedagoga jako pomocníka při zprostředkování interakce mezi klientem a jeho prostředím, a také jako odborníka v oblasti sociální práce s mládeţí ohroţenou sociální exkluzí.
9
A. Teoretická část Teoretická část je vhledem do širokospektrálního tématu rodinného prostředí a s tím související sociální práce. Hledám zpŧsoby pomoci k dosaţení vyrovnání se člověka s překáţkami, které jsou jemu v ţivotě nastavovány, ať uţ jinými lidmi, či ním samotným. Prolínání člověka se společností, ve které ţije výstiţně formuluje Mills (1968 in Kubátová, 2006, s. 30): Člověk svým životem přispívá (třebas nepatrně) k vytváření společnosti a k průběhu jejích dějin, přičemž je sám formován společností a jejím historickým působením.
1. Formy rodinného života Sama pro sebe si rodinu si představuji jako společenství lidí, kterému je darována moţnost vyuţít společný prostor a čas ve svém bytí k vzájemnému propojení v harmonické souznění. Doplňuji svou představu o popis rodinného společenství z psychodiagnostické literatury autorky Šnýdrové (2008, s. 28): Podíváme-li se na současnou rodinu jako na systém a na všechno to, co ji ovlivňuje, představme si kamínek vhozený do vody a následně vytvořené kruhy. Rodině náleţí zázemí širšího společenského celku, ve kterém mají své místo příbuzní, přátelé, sousedé a všichni ostatní lidé podílející se na jejím přímém ovlivňování. V celospolečenském systému je rodina dále obklopena institucemi, jako jsou např. školská zařízení, sociální sluţby, státní úřady a mimo tyto instituce rodinu rŧznou intenzitou formují společenské i zákonné normy, hodnoty, tradice, výchovné praktiky, zvyky, či postoje. (Matějček, 1992 in Šnýdrová, 2008) Domnívám se tedy, ţe naše vnitřní vnímání rodiny je pro kaţdého člověka unikátní, neboť zahrnuje nejen subjektivní zkušenosti, ale i mnoho rozmanitých budoucích
10
očekávání. Zaujala mne také myšlenka Matouška (2003, s. 9), který kaţdou rodinu specifikuje jako takovou, která má svou vlastní vŧni. Dále také rodině přikládá nezastupitelný význam při péči o dítě. Stálou přítomnost vysoce citově angaţovaných rodičŧ vytvářejících stabilní a chráněné prostředí zdŧrazňuje jako nepostradatelnou podmínku zdravého duševního i tělesného vývoje dítěte. Prozatím majoritní a tradiční formu rodiny v ČR představují podle Gjuričové (2008, s. 91) biologické nukleární dvougenerační rodiny. Za typické znaky konvenčně pojaté nukleární rodiny je povaţováno sloţení rodiny ze stabilní manţelské dvojice, s jasným funkčním dělením role muţe a ţeny a několika biologických dětí. Otec je v roli autority, ţivitele a ochránce, s polem pŧsobnosti spíše ve veřejném ţivotě, oproti tomu má ţena pečuje o děti a domácnost, její ekonomická podpora rodiny není tak výrazná, jak u muţe. Dále Gjuričová označuje modely rodin, kdy ţije s dětmi pouze jeden samostatný rodič, dále rodiny rozšířené o další sňatek, nebiologické adoptivní rodiny nebo rodiny, které vyplynuly z praxe moderních technologií jako menšinové formy. Zároveň také upozorňuje na nový fakt normalizace pouţívání plurálu, kdy se začalo ve společnosti hovořit o rodinách nebo o formách rodiny, tímto pojem rodina začíná ztrácet na svém samozřejmém tradičním významu. Matoušek (2003, s. 41) charakterizuje reálný obraz současné české rodiny jako rodinu zaměstnané ţeny, především z dŧvodu finančního doplnění nízkého příjmu muţe, který nestačí pokrýt finanční poţadavky domácnosti. Přičemţ však u nás muţi, ale ani ţeny zatím neočekávají, ţe by se ţena měla výrazněji nebo stejně jako muţ zapojovat do veřejné sféry v politice, či podnikání.
1.1
Funkční rodina jako stabilizující prvek v životě dítěte
Při rozhovoru s klientem Domu na pŧli cesty, který analyzuji ve výzkumné části této práce, jsem zaznamenala touhu tohoto člověka po harmonické (milující) rodině, která se prozatím v jeho ţivotě nenaplnila. V následujících řádcích předkládám obraz zdravého rodinného modelu, který člověku přináší především základ emocionální jistoty na cestě ţivotem.
11
Potřeba lásky a sounáleţitosti je součástí naší existence. Obdobně jako Matoušek povaţuje za signifikantní postavení rodiny pro dítě i Janiš (1998, s.13), jak dokládá svým tvrzením: Rodina je pro dítě pevnou a současně nejstabilnější skupinou s výlučným postavením mezi všemi ostatními sociálními skupinami. Rodinné klima jako spletitý soubor vzájemných vztahů s určitým systémem hodnot, motivů, postojů má prvořadou a ničím nezastupitelnou roli pro celý jeho další život. Jaká je rodina, takový je i pozdější vývoj jedince, taková je jeho životní orientace, jeho normy, postoje, jeho systém hodnot. Rodinná výchova spoluvytváří životní zaměření, zakládá schopnosti vytvářet stabilní sociální vztahy. Aby dítě odcházelo z rodiny emočně vyzrálé, v duševní rovnováze, adaptibilní a nezávislé musí mít v sobě pocit jistoty a stability z rodinného prostředí, ve kterém vyrŧstalo. Tato tvrzení uvádím na základě tří principŧ zdravého fungování rodiny, které Sobotková (2007, s.72) povaţuje za nosné: Soudržnost (koheze) souvisí s rodinnou intimitou a vzájemnou blízkostí. Ve zdravě fungující rodině je neopomínána i přiměřená nezávislost členŧ rodiny. Adaptibilita pojednává o schopnosti rodiny pruţně reagovat na potřeby ţivotního stylu a nároky ţivota. Rodinná komunikace je klíčovým procesem při utváření celkové rodinné atmosféry, ve které by se měli všichni členové cítit spokojeně a šťastně. Narušená komunikace má dysfunkční vliv rodinu, oslabuje a podrývá její zdravé fungování.
Adekvátní funkčnost rodinného prostředí je tedy výrazně ovlivněna schopnostmi členŧ efektivně řešit vzniklé konflikty, navzájem si dŧvěřovat a zároveň se respektovat, pozitivně reagovat na potřeby ostatních a v neposlední řadě udrţovat dobré vztahy s širší rodinou a přáteli.
12
Ideál funkční rodiny představuje ve svých teoriích Matoušek (2006, s. 148 - 150), kdy rozhodně nepopírá, ţe funkční rodiny nemají komunikační spory, rigidní stereotypy, nepříjemnou atmosféru, ale tyto negativa se projevují s časovým omezením, tudíţ nepřevaţují. Nejpodstatnějším prvkem charakterizujícím funkční rodiny je vědomí nutnosti kooperace a vnímání potřeb všech členŧ, z dalších neméně dŧleţitých rysŧ uvádím následující: jasné vymezení kompetencí i odpovědnosti jednotlivých členŧ vedoucí ke vzájemnému respektu i potěšení ze vzájemného kontaktu zvládání provozu domácnosti hladce, bez velkého dohadování děti nemusí nutně rebelovat, aby v rodině dosáhly autonomie ţivá, aktivní komunikace s flexibilní reakcí na potřeby ostatních rodiče podporují nezávislost dětí pocit bezpečného zázemí s převládající pozitivní a přátelskou atmosférou existuje rovnováha mezi potřebou soukromí a potřebou sdílení
Uvedené významné funkce rodinného systému přinášejí uspokojení psychických potřeb dětí. Psychologové Langmeier a Krejčířová (2006, s. 289) uvaţují o prostředí rodiny jako originálním právě pro svou moţnost naplnit dítě spokojeností a umoţnit mu potřebnou psychickou odolnost v jeho budoucím ţivotě, přičemţ mezi základní psychické potřeby dítěte řadí především tyto: potřebu podnětové proměnlivosti vycházející z variability stimulŧ potřebu kognitivního řádu vnějších struktur smysluplně, logicky uspořádaných potřebu emoční vazby na základě stabilní citové vazby ke konkrétním rodinným členŧm potřebu autonomie spočívající v osobně-sociálním významu nezávislosti, sebenaplnění a zajištění osobní integrity potřebu otevřené budoucnosti potřebu akceptované minulosti
13
1.1.1 Rodinné aliance Dobře fungující rodina je zaloţena na pevném spojenectví mezi muţem a ţenou rovnoměrně podporují všechny potomky. Společenské role si dítě osvojuje v aliancích jak s rodiči, tak se svými sourozenci. Za nejvýznamnější rodinné spojenectví pro dítě povaţuje Matoušek (2006, s. 92-93) alianci mezi dítětem a rodičem stejného pohlaví (rodová aliance), ve kterém se dítě učí nápodobou a s rodičem se identifikuje. Osvojuje si díky tomuto úzkému vztahu morálnímu cítění, regulaci emocí, sexuální roli a rozvíjí svŧj intelekt. Ve spojenectví se sourozencem se dítě učí solidaritě na vrstevnické úrovni, formuje se v roli partnera, kterou bude později uplatňovat vŧči ostatním blízkým lidem. V rodinném ţivotě jsme všichni na tyto role přirozeně naprogramování, jak dokazují výzkumné studie. Dítě, které nemá moţnost uzavřít alespoň s jedním rodičem (nebo jeho stabilní náhradou) pevné spojenectví, je povaţováno za deprivované, tzn. zbavené náleţité rodičovské péče. Dítě bývá častěji nemocné a dlouhodobá deprivace mívá následky po celý ţivot. Nezbytným úkolem pro úspěšnost náhradní rodinné péče je dokonalá nápodoba těchto podmínek úplného a funkčního rodinného modelu.
1.1.2 Specifické produkty rodinné socializace Dítě je v sociálním prostředí rodiny je formováno socializačními procesy. Jaká dědictví z procesu socializace si mŧţe dítě do ţivota odnést? Příkladem uvedu dvě z mnoha sociálních teorií. První teorie je z koncepce anglického sociologa B. B. Bernsteina, podle které si dítě odnáší do ţivota zpŧsob komunikace tzv. jazykový kód, který přejal stylem výchovy od rodičŧ. Bernstein (in Reichel, 2008) rozdělil schopnosti děti společensky se uplatnit podle pŧvodu z rodin pocházejících z niţších nebo středních společenských vrstev. Tzv. omezené kódy pouţívají děti z rodin niţších společenských vrstev, kde rodiče orientují výchovu převáţně na sdělení praktických zkušeností. Oproti tomu děti ze středních vrstev si socializací osvojují tzv. rozvinuté kódy, které jim umoţňují široké spektrum společenského uplatnění s orientací na akademické vzdělání. Další teorie, kterou uvádím jako příklad, je koncipována pod názvem teorie kulturního, ekonomického, sociálního a symbolického kapitálu a formuloval ji
14
francouzský sociolog P. F. Bourdieu (in Reichel, 2008). Podle teorie kulturního kapitálu získáváme jako dědictví z naší příslušnosti k určité sociální vrstvě, potaţmo k rodině, soubor kulturních a jazykových dovedností, které následně transformujeme v ekonomický kapitál. Děti ze středních vrstev tímto kapitálem disponují jsou úspěšnější společensky i ekonomicky oproti dětem z niţších vrstev, kde je absence kulturního kapitálu. Na tomto místě lze spatřit jeden z faktorŧ reprodukce sociálních nerovností. Spolu s termínem kulturního a ekonomického kapitálu koncipuje Bourdieu sociální kapitál jako souhrn sociálních a společenských kontaktŧ ústící do posledního symbolického kapitálu, který je symbolem ţádaného společenského uznání a prestiţe. Matějček a Dytrych (1999, s. 132-135) zdŧrazňují při rodinné socializaci vliv vlastního příkladu rodiče - vychovatele na dítě, které je dobře připraveno na ţivot ve společnosti, za předpokladu, ţe je v rodině funkční zdravé klima přinášející citové uspokojení všem jejím členŧm a všichni ti, kdo jsou vychovateli dítěte, jsou jím přirozeně přijati jako dobrý vzor. Dítě nepřijímá poučky jakkoliv moudré a důmyslné přednášené slovy, nýbrž přijímá to, co se děje v tisíci drobných interakcích mezi členy rodiny v denním životě. Velmi záleţí na tom, jak rodiče-vychovatelé jednají a jakými lidmi skutečně jsou. Aby měla rodina pro dítě pozitivní socializační význam, uvádí Matějček a Dytrych klíčové principy rodinné výchovy, které zajišťují v rodinném souţití podmínky stabilního zázemí i pozitivních vyhlídek v budoucím vývoji dítěte: Princip vzájemného uspokojování duševních potřeb dětí a jejich rodinných vychovatelů. Dítě má náleţitý přívod podnětŧ z rodinného prostředí, ve kterém se orientuje s ţivotní jistotou, ţe "jeho lidé" jej citově bezvýhradně přijímají. Stejně tak dítě vkládá do ţivota "jeho lidí" spoustu nových podnětŧ, zkušeností, vědomí jejich společenské hodnoty a vlastní uţitečnosti s budoucí vyhlídkou přesahující jejich vymezený ţivotní čas. Princip trvalosti a hloubky citových vztahů. Je zajištěna stabilita prostředí, neboť jen v citových vztazích dítě získává jistotu, ţe ho "jeho lidé" neopustí, vztahy musí mít hloubku a nekončit ze dne na den. Stejně tak citové potřeby rodičŧ jsou uspokojovány nadějí na
15
vnoučata, moţnost předat dalším generacím své zkušenosti, majetek, ideály, a jiné odkazy. Princip společné budoucnosti. Rodiče nemyslí pouze na svou budoucnost, ale předvídají, plánují a připravují cestu pro dítě daleko dopředu. Mají starosti, ale také se těší na nové společné proţitky. Princip sdílení místa, času a prožitků. Na rozdíl od jiných výchovných institucí není v rodinném prostředí přísně oddělen ţivotní čas vychovatelŧ a dítěte. Nicméně prostředí rodiny mŧţeme povaţovat i za "školu ţivota", ve které se však nepouţívají učebnice ani osnovy, ale děti se učí nápodobou dospělých vzorŧ, indentifikují se s nimi, vzájemně sdílí emoce, soukromí i svŧj čas. Jedná se o interaktivní výchovné pŧsobení, kdy se rodiče a děti vzájemně vychovávají. Princip soužití a sdílení - odměny a trestu Neodmyslitelná charakteristika rodinné výchovy a zřejmě i její hlavní síla ve funkčním rodinném prostředí, kde jsou si lidé vzájemně blízcí a jeden ke druhému citově vázáni, dávají se odměny bez zásluhy a odpouští se bez odčinění. Takto ţijící členové rodiny mají tendence obdarovávat se navzájem pro uspokojení pocitŧ radosti, nečekají na chvíli, kdy si jejich pozornost někdo zaslouţí. V případě trestŧ je typické, ţe rodiče nedávají tresty s oblibou, ale naopak se jim uleví, kdyţ mŧţe být trest uloţený dítěti čestně odvolán nebo pokládán za ukončený. V citové atmosféře rodiny má pak i odpuštění trestu značný výchovný účinek. Odpuštění znamená osvobození od pocitu viny proviněného a obnovení dočasně narušených principŧ souţití. Ledacos může být v životě pokaženo a narušeno, ale nikdy není docela pozdě, abychom se s upřímným odhodláním nepustili do nápravy. Podmínka nápravy: jestliže nehledáme vinu jen u těch druhých a ve svém okolí, ale zpytujeme své svědomí a přijmeme svůj díl odpovědnosti.
16
Mnoho rodičŧ dokáţe dítě obklopit děti bezpodmínečnou láskou, ale jiţ se mu obávají poskytovat jasné vedení. Americká psycholoţka N. Aldortova (2010, s. 81) doporučuje rodičŧm určit jasné hranice, na které se dítě mŧţe spolehnout, opřít se o ně. Nemusí potom bojovat, ani plýtvat energií na obavy, aby zjistilo, co bude následovat. Podle Aldortové, se dítě dokáţe vyrovnat s jakýmkoliv stylem rodinné výchovy, pokud chápe kulturu své rodiny. Dítě také dokáţe přijmout mnoho chyb svých rodičŧ, jsou-li k němu otevření a upřímní. Je-li vzájemný vztah dítěte s rodiči zaloţen na lásce a respektu osobní svobody, dítě mŧţe bezpečně vyjádřit, co potřebuje, ví, ke komu jít pro radu a na co se mŧţe spolehnout, kdyţ se necítí dobře, potom vyrŧstá v úspěšného dospělého člověka i za nejrŧznějších kulturních a ekonomických podmínek.
1.2
Dysfunkce rodinného systému
Označení dysfunkční (klinická) rodina pouţijeme tehdy, vyskytuje-li se v rodině porucha její funkčnosti, která narušuje optimální vývoj dítěte. Takto definovaná rodina nezvládá zajistit stabilně pozitivní atmosféru rodinného klimatu, jak je tomu u funkčního rodinného modelu. Dysfunkční rodiny velmi obtíţně nacházejí cestu pro řešení konfliktních situací. Nejsou zde jasně vymezeny kompetence jednotlivcŧ, kdy se například někteří členové domácnosti neúčastní domácích povinností nebo se věnují něčemu jinému, neţ je právě potřeba z hlediska ostatních. Dominuje distancovanost, neangaţovanost, negace. Není zde vzájemný respekt a úcta. Potřeby členŧ rodiny jsou přijímány jako neoprávněné, běţně se vyskytují mocenské boje, které jsou příčinou roztrţení rodiny dva tábory. Vytváření koalic přesahující generační hranice (spojenectví dítě a rodič) je povaţováno za zvláště zhoubné. V komunikaci se pouţívá mnoho protimluvŧ, vyskytují se zmatky a nedorozumění, spolu s vysokou stereotypií se rodina drţí zaběhnutého komunikačního modelu, nemá odvahu hledat nové zpŧsoby. Komunikační iniciativa členŧ bývá nízká, avšak mŧţe se vyskytovat někdo, kdo se povaţuje za jejího mluvčího a stráţce rodinných pravidel. Ten pak ovládá ostatní, nedovoluje jim mluvit za ně samé, někdy se někdo agresivně postaví proti této rodinné autoritě. Jestliţe je chování člena rodiny hodnoceno jako nepřátelské, ostatní reagují razantní nepřátelskou odvetou nebo bezpodmínečnou (mnohdy předstíranou) kapitulací.
17
Odborníci v dysfunkčních rodinách pozorují mnoho negativních emočních projevŧ počínaje ironií aţ po otevřené a přímé napadání. (Matoušek, 2006).
1.2.1 Nevhodné styly výchovy V odborné literatuře je charakteristice samotného pojmu výchova věnováno mnoho pozornosti, včetně mnoha modifikací výchovných přístupŧ. Z širokospektrálního výchovného tématu ve vztahu k dysfunkčnímu rodinnému prostředí mne zaujal vznik emoční nerovnováhy u dítěte podle Aldortové (2010, s. 99) popisující člověka jako schopného vyjadřovat své pocity, myšlenky. Je zřejmé, ţe děti vyjadřují své pocity nejen proto, aby dosáhly emocionální stability, ale také tím posilují svŧj intelektuální a sociální vývoj. Jestliţe rodiče zabrání dítěti plně projevovat své pocity, není tím zabráněno pocitŧm, ale pouze jejich vyjádření. Pokud dítě nedostane prostor k vyjádření sebe sama, pocity se uvnitř dítěte hromadí a ocitá se ve stresu, který vţdy vede jak k projevŧm tělesným, tak k poruchám chování, vývoje, vzestupu agresivity, deprese, poruchám spánku apod. Chyba u rodičŧ je také spatřována v obvyklém podporování příjemných zpŧsobŧ sebeprojevování dítěte, jako je např. smích, kdyţ ale dítě dává prŧchod zlosti, zklamání, smutku, osamělosti mají rodiče sklon tyto emoce zastavit, případně do dětí promítají své vlastní obavy a negace, děti jejich pocity zrcadlí, dochází ke zveličování situace a narŧstání emocionální nerovnováhy. Z poradenské praxe dokládají Langmeier a Krejčířová (2006, s. 270) nejčastěji pozorované vysloveně nevhodné a pro vývoj dítěte přímo škodlivé výchovné styly: Výchova rozmazlující - rodiče podléhají všem poţadavkŧm dítěte, projevují "opičí" lásku. Výchova zavrhující - rodiče otevřeně dítěti projevují negativní emoce odmítání a nesouhlasu, které však odŧvodňují nezbytností kázně v rodině.
18
Výchova nadměrně ochraňující (hyperprotektivní) - rodiče jsou nadměrně starostliví, chrání dítě tím zpŧsobem, ţe mu postupně znemoţní osvojit si potřebné dovednosti k samostatnému ţivotu. Výchova perfekcionistická - rodiče se přehnaně snaţí o dokonalost dítěte v nárocích na jeho výkony, jak doma, tak i ve školním prostředí, které však jsou neúměrné jeho věku ani nerespektují jeho individualitu. Výchova nedůsledná - rodiče kolísají mezi krajní přísností a krajní povolností, také lze spatřovat špatnou komunikaci mezi rodiči, jejich výchovné metody jsou v protikladu (např. matka tají prohřešky dětí před příliš přísným otcem). Výchova zanedbávající, týrající, zneužívající dítě, deprivující - extrémní situace selhání rodičovské výchovy. Projevuje se u dětí např. somatickými příznaky, zhoršením kognitivních funkcí, školním neúspěchem, depresí, změnami chuti k jídlu, u adolescentŧ vystupuje do popředí ztráta zájmŧ, beznaděj, zoufalství, suicidální pokusy.
Psychologové také varují před nevhodným uţíváním trestŧ, které zpŧsobí řadu negativních následkŧ (které vychovatel ani nutně nezamýšlel). Trest mŧţe přivodit příliš silné emoční reakce - strach, úzkost, na základě kterých si dítě není schopno osvojit správné dovednosti při jeho vývoji.Ve funkčních rodinných prostředích je s tresty zacházeno obvykle s opatrností, jak jsem zmínila v předchozí podkapitole. V diagnostikách dysfunkčních prostředí rodin jsou pozorovány pochybení rodičŧ v nepřiměřenosti trestání dítěte. Dŧsledky mohou vést k rozvoji neţádoucích rysŧ osobnosti - generalizované úzkosti, plachosti, neprŧbojnosti, nebo naopak vzdorovitosti, někdy aţ v antisociální jednání dítěte. Časté tresty narušují rodinné vztahy, dítě se vyhýbá rodiči, snaţí se utajit své prohřešky spíše, neţ aby zanechalo zakázané činnosti, před strachem z trestu dítě raději zvolí lhaní, nebo např. trest za ubliţování sourozencŧm mŧţe vést ke stupňování ubliţování sourozencŧ v nepřítomnosti rodičŧ.
19
Trest může potlačit nežádoucí chování, ale sám o sobě dítě neučí, co správného má udělat. Jeho účinnost se proto projeví teprve ve spojení s odměňováním dobrého chování. (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 265).
1.3
Rodičovství v hodnotovém životním rámci
Být rodičem vyţaduje velký skok vpřed - od radosti ze svých úspěchŧ k radosti z úspěchŧ druhých. Aldortová (2010, s. 85) popisuje rodičovství jako cestu, jak se naučit být sám sebou prostřednictvím sdílení přítomnosti se svým dítětem, které přirozeně obohacuje ţivot rodičŧ svou existencí, dává mu smysl, lásku a směr - ale cesta rodiče nemŧţe být zaloţena ne cestě dítěte. Ţivot s dětmi vyţaduje, abychom byli zralí a nestarali se jen o své cíle. Někteří rodiče zaměňují péči o dítě za vyuţívání jeho ţivota pro splnění vlastních přání. Jestliţe rodiče však umoţní svému dítěti uskutečnit jeho sny, podporují ho na jeho ţivotní cestě, je schopno přímo i nepřímo naplnit rodičovské touhy a mnohdy i nečekaným zpŧsobem podporovat osobní rŧst rodičŧ. Upoutala mě myšlenka zmíněné americké psycholoţky (tamtéţ, s. 91), vnímající rodičovství jako získanou svobodu: Jít po cestě s dítětem je tak úžasné právě proto, že nejde o vás. Pokud se k jeho "rozletu" připojíte, prožíváte přítomnost bez šumu své mysli. Osvobodíte se od svých záležitostí a můžete se přidat, je to úžasná cesta do míst, kde jste ještě nikdy nebyli. Doprovázet své dítě je totiž skutečná pouť do nové země, kterou nás příroda vrací do prožívání přítomných okamžiků. Matoušek (2006, s.10) povaţuje nejen pro společnost, ale i pro samotného dospělého jedince rodinu za těţko postradatelnou instituci. Zastává názor, ţe mít stálého partnera a mít děti jsou přední hodnoty lidského ţivota, ve kterých dospělý člověk nalézá smysluplnost svého bytí, zároveň děti a partner mohou být zrcadlem chování a umoţňují vidět se realisticky.
20
V kontextu zmíněných hodnot je realita v současné v české společnosti dle závěrŧ analýz výzkumných šetření uskutečněných Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí v Praze (dále jen VÚPSV)1 taková, ţe rodina a péče o děti se stávají významným hodnotovým rámcem v ţivotě člověka v okamţiku, kdy představují reálnou situaci nebo alespoň moţnost. Ve všech typech nejen dotázaných rodin, ale i mezi jednotlivci převaţuje nesouhlas s tvrzením, ţe „mít děti znamená příliš velké omezení rodičŧ“. Nejčastěji nesouhlasí rodiče školou povinných dětí (68%). Přesto je celkové vnímání rodičovství povaţováno za omezující skutečnost nezanedbatelným podílem respondentŧ především z řad mladých svobodných bezdětných lidí, tito jsou následování bezdětnými manţelskými páry a matkami samoţivitelkami. Současnou situaci reflektuje Moţný (2006) faktickým tvrzením, ţe se v posledních dvou desetiletích stává dobrovolná bezdětnost2 společensky velmi významnou ţivotní strategií. V hodnotách standardizované moderní, na trhu závislé společnosti, preferující individualizaci jedince není pro děti místo. Manţelství je transformováno ve smluvní vztah na dobu neurčitou, který lze jednostranně vypovědět, jak to odpovídá logice právního státu. Moţný uvádí jména dalších odborníkŧ (srv. např. Příhoda 1992, Wilson 1975)3, kteří opakovaně upozorňují ţe jádrem lidské rodiny je vztah matka - dítě pod ochrannou funkcí vztahu matky a otce a varují před postupným vyvlastňováním těchto funkcí státem ve formě rŧzných sociálních zabezpečení. Dítě je vnímáno jako element brzdící individualizaci. Rodičovský vztah je posledním vztahem, který nelze vzít zpět, jediným primárním vztahem, který je fatálně nezrušitelný: z manželství se sice stala
1
Rodina a zaměstnání s ohledem na rodinný cyklus. [online]. [cit. 2012-12-22]. Dostupné na www: ˂http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_310.pdf˃ - Jedná se o výsledky série empirických šetření VÚPSV zaměřujících se na vybrané etapy ţivotního cyklu. Výzkumné sondy zjišťovaly mimo jiné individuální předpoklady harmonizace tří sfér: rodina, zaměstnání a vzdělání , jsou zde sledovány hodnoty a postoje spojené s partnerstvím a rodičovstvím. Předmětem studie je také současné socioekonomické postavení muţŧ a ţen v dané fázi rodinného cyklu a opatření sociální politiky. 2
Nechceme děti [online]. [cit. 2012-12-22]. Dostupné na www: ˂http://nokidding.webovastranka.cz/wiki/19/8_NoKidding_informace_z_webov%C3%A9_str%C3%A1n ky_zakladatelsk%C3%A9ho_klubu_ve_Vancouveru˃ - V rámci českého prostředí fungují webové stránky společnosti Nechceme děti s orientací na dobrovolnou bezdětnost. No Kidding je mezinárodní nezisková organizace vytvořená pro single osoby i páry, které nikdy nechtějí mít děti z jakýchkoli dŧvodŧ. První pobočku zaloţila Jerry Steinbergová ve Vancouveru v r. 1984. 3
Příhoda, Petr. Znamení času. Úvahy nad objednanou matkovraždou. 1992. Přítomnost 3, č. 5. Wilson, Edward O. Sociobiology: The New Synthesis. 1975, Cambridge: Belkropp Press.
21
občanská smlouva, zrušitelná dohodou stran, rodičovství však je sociální a biologický fakt, který nezná instituci rozvodu. (tamtéţ, s. 236). Nesnadná situace mladých lidí při odolávání lákadlŧm nabídky trhu je pochopitelná z materiálního hlediska, neboť jim v dŧsledku pracovní činnosti nabízí ekonomické zajištění a ţivot v luxusu. Patrně lze předpokládat, ţe lidé preferující zaměření na svŧj individuální ekonomický status nedomýšlejí hlouběji dŧsledky smyčky posilující se zpětné vazby: čím méně se rodí ve společnosti dětí, tím jsou vzácnější - tím větších společenských oprávnění se jim dostává a tím jsou nákladnější. Čím jsou ale děti nákladnější, tím méně si jich člověk může dovolit. a tím méně se jich tedy ve společnosti rodí. (tamtéţ, s. 237). Domnívám se, ţe zpŧsob, jak "rozplést" onu smyčku je k nalezení pouze ve vnitřních motivech kaţdého člověka, jak je schopen porozumět svým moţnostem, přesáhnout svŧj individuální ţivot a nalézt odvahu hledat dlouhodobé ţivotní perspektivy trvající na skutečných lidských hodnotách.
22
2. Moderní rodinná politika státu Praktická realizace moderní rodinné politiky je úzce spjata s termínem Welfare State, který je povaţován za produkt evolučního vývoje demokratických společností s trţní ekonomikou, kdy se v zákonech, ve vědomí lidí, činnostech institucí a politickém jednání prosazují ideje, ţe sociální podmínky, ve kterých lidé ţijí, nejsou jen věcí jedincŧ nebo rodin, nýbrţ věcí veřejnou. Sociální politiku ČR jako sociálního státu je třeba chápat jako sluţbu veřejnosti k rozšiřování prostoru pro zajištění moţnosti volby reálně existujících šancí jedincŧ k rozvoji a uplatnění jejich lidského potenciálu. Potŧček (cit. dle Hlaváček, 2012). Pojetí sociální politiky opírá Potŧček (tamtéţ, s. 357) o šest základních principŧ: aktivnost sociální politiky, předcházející samotnému vzniku sociálně stresujících situací solidarita těch, jejichţ míra pozitivní svobody je vysoká, s těmi, u nichţ její nedostatek ohroţuje lidsky dŧstojné ţivotní podmínky uplatnění subsidiarity v poskytování sociálních sluţeb pracovně výkonové nastavení podmínek poskytování sociálních sluţeb, tzn, respektování prostoru pro uplatnění trţních motivŧ k produktivní práci pozornost věnovaná povaze a kvalitě reprodukce populace demokratická správa veřejných sluţeb
Na rodinu, jako nejstarší a základní sociální jednotku společnosti je ve většině sociálních státŧ prostřednictvím rodinné politiky soustředěna dŧsledná podpora. Krebs (2005, s. 344 - 349) zdŧrazňuje praktickou zkušenost nejvýznamnější podpory těch rodin, kde jsou přítomny ekonomicky závislé děti. Tím, ţe státní instituce vědomě a cíleně pŧsobí na právní, ekonomický a sociální stav rodiny - její individuální členy i
23
samotné rodinné prostředí, má být rodině zajištěna zvláštní ochrana, současně s garancí práv na svobodu a sebeurčení všech rodinných příslušníkŧ, které by vylučovalo přímé zásahy státu za účelem ovlivňování rodinného jednání. Dále Krebs popisuje moderní náhled rodinné politiky na rodinu, kdy je za rodinu pokládána domácnost, jejímţ jádrem je úplná nebo neúplná rodina společně bydlící a hospodařící i s jinými osobami. Dŧvodem mohou být tendence posledních let, kdy se ve společnosti prosazuje vytváření partnerských svazků, spíše neţ uzavírání manţelství, a to ze zásadní příčiny, za kterou je odborníky povaţování dovršení procesu oddělování sexuality od reprodukce, která v dřívějších dobách striktně souvisela s institucí manţelství a základní funkcí rodiny. Moderní rodinná politika tyto trendy fakticky akceptuje po celou dobu jejich vývoje. V zásadě je dominantním cílem moderní rodinné politiky zmírnění narůstajících nákladů rodin při péči o mladou generaci především na těchto principech: sociální solidarity principu sociální spravedlnosti principu sociální garance
Pouţívanými nástroji k dosaţení uvedených principŧ jsou zejména: přímé peněţní transakce – rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné, přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, ţivotní a existenční minimum)4 4
Státní sociální podpora[online]. [cit. 2012-12-22]. Dostupné na www: ˂ http://portal.mpsv.cz/soc/ssp˃.
Systém státní sociální podpory je upraven zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisŧ. Systém SSP chápe rodinu jako souţití rodičŧ a nezaopatřených dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě je povaţováno dítě do skončení povinné školní docházky a dále, pokud se buď připravuje na budoucí povolání nebo je zdravotně postiţené, nejdéle však do 26 let. Ţivotní a existenční minimum je upraveno zákonem č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisŧ. V případě dávek pěstounské péče tvoří základ pro výpočet jejich výše. Od 1. ledna 2013 dávky pěstounské péče přestávají být dávkami státní sociální podpory. Právní úpravu dávek pěstounské péče obsahuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisŧ.
24
nepřímé poskytování veřejných statkŧ (např. systém odpočitatelných poloţek daně z příjmu fyzických osob) finanční podpora, slevy a výhody (např. sníţení daní na vybrané kojenecké a dětské zboţí)
V praxi státní sociální podpory se však ukazuje riziko posilování příjmŧ rodin s nízkými příjmy, které pasivně profitují na sociální podpoře a tímto jsou demotivování pro zvyšování pracovních příjmŧ domácností. (Obdobné demotivace klientŧ při hledání zaměstnání na částečný úvazek jsem zaznamenala při poskytování sociálních sluţeb mládeţi v Domu na pŧli cesty). Mezi další cíle v oblasti podpory rodiny náleţí posílení společenské váţnosti rodiny a manţelství, zlepšování rodinných i ţivotních podmínek pro optimální rozvoj dětí. V úplných rodinách i začátkem nového tisíciletí převaţuje tradiční rozdělení rolí rodičŧ s nejmladším dítětem do dvou let, kdy otec pracuje a matka je v domácnosti. Po skončení rodičovské dovolené převáţně matek, zcela jednoznačně převaţuje model plné zaměstnanosti v rodině. Jak vhodně zharmonizovat rodinný a pracovní ţivot ke spokojenosti všech členŧ rodiny se stává jedním z hlavních témat rodinné politiky. Jednou z moţností, které mŧţe stát rodině nabídnout, je volba délky pracovního úvazku rodiče, coţ nesporně zlepšuje moţnost sladění rodinných a pracovních povinností. Obvykle se k tomuto účelu pouţívá členění na úvazky plné a částečné.5
5
Změny ve struktuře domácností se zaměřením na rodiny s malými dětmi a domácnosti jednotlivců [online].[cit. 2012-12-22]. Dostupné na www: ˂http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/ainformace/7777002E1CBD˃. Zcela jednoznačně převaţuje model, kdy oba dva partneři pracují na plný úvazek – jedná se přibliţně o polovinu případŧ (v období 2002-2009 měl tento model klesající trend – z 52 % na 48 %). Podle tradičního modelu, kdy otec pracuje na plný úvazek a matka je bez zaměstnání, participovalo na trhu práce 36,6 %. Podíl kategorie, kdy otec pracuje na plný úvazek a ţena na částečný úvazek, byl pouze 6,8 %, přičemţ se prakticky nezaměnil. Celkový podíl, kdy alespoň jeden rodič pracoval na částečný úvazek, činil 7,6 %. V kontrastu se severní, ale i západní Evropou se jedná o zcela nesrovnatelný podíl. Například dle mezinárodně srovnatelné metodiky napříč EU v Nizozemí pracuje na částečný úvazek přibliţně 75 % ţen, v severských zemích, ale i v Rakousku a Německu přibliţně 40 %, přičemţ lze předpokládat, ţe u mladých matek s dětmi bude tento podíl ještě vyšší.
25
Vynořující se obraz z posledních výzkumných šetření zaměřených na rodinnou problematiku však rozkrývá současný fenomén v ČR, kterým je rostoucí počet domácností jednotlivcŧ, a to jak z dŧvodu větší individualizace mladých lidí (jak jsem popsala výše v kap. 1.3), tak i stárnutím obyvatelstva z dŧvodu zvyšování celkové úrovně naděje doţití6.
2.1 Národní koncepce podpory rodin s dětmi Národní koncepce rodinné politiky (2005)7 je dle mého názoru velmi ambiciózním dokumentem zavazujícím orgány státní správy v širokospektrální rodinnou podporu. Obsahuje soubory inspirací, orientací a doporučení, navrhuje realizace konkrétních cílŧ, označuje konkrétní odpovědnost (na mnoha místech je delegováno několik ministerstev zároveň) a termíny realizace jednotlivých realizačních opatření v časovém horizontu do její další aktualizace. Tímto poznamenávám, ţe konkrétní termíny závazných plnění se týkají především mediálních kampaní propagujících jednotlivé části koncepce. Mnoho naléhavých problémŧ, které jsou veřejně definovány v této koncepci jako např. Podpora vytváření bezpečného životního prostředí pro rodiny s dětmi, či Rozvíjení služeb pro rodiny jsou ohraničeny termínem průběžně.
6
Změny v demografickém vývoji se bezprostředně odráţejí ve vývoji struktury českých domácností. V období od posledního sčítání lidu, domŧ a bytŧ se mezi roky 2002 a 2009 zvýšil celkový počet hospodařících domácností o 415,3 tis., tj. o více neţ 10 %. Podstatně pomaleji rostla nejčetnější skupina úplných rodinných domácností (o necelá 4 %), ve shodě s celkovým rŧstem počtu hospodařících domácností se zvýšil počet neúplných rodinných domácností (za sedm let o více neţ 14 %). Daleko nejrychleji však rostly počty domácností jednotlivcŧ, které se zvýšily o více neţ 30 %. Při přepočtu na celkový počet obyvatelstva, které dosáhlo 15 let a více, činil podíl jednočlenných hospodařících domácností v roce 2002 přes 10 %, v roce 2005 se přiblíţil hranici 12 % a v roce 2009 jiţ přesáhl 13 % populace. Domácnosti jednotlivcŧ se podílely na celkovém přírŧstku hospodařících domácností v hodnoceném období dvěma třetinami. Více ve statistických údajích: Změny ve struktuře domácností se zaměřením na rodiny s malými dětmi a domácnosti jednotlivců [online].[cit. 2012-12-22]. Dostupné na www: ˂http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/ainformace/7777002E1CBD˃. 7
Národní koncepce rodinné politiky [online]. [cit. ˂http://www.mpsv.cz/files/clanky/2125/koncepce_rodina.pdf˃.
2012-12-22].
Dostupné
na
www:
26
Specifickými cíly jsou: Koncipovat rodinnou politiku tak, aby rodiny mohly mít tolik dětí, kolik si přejí, a v době, kterou si zvolí. Minimalizovat handicapy dětí vyrŧstajících v ekonomicky a sociálně oslabených či neúplných rodinách podpŧrnými opatřeními tak, aby se jejich ţivotní šance v oblasti vzdělávání, uplatnění na trhu práce a ve společnosti jen minimálně odlišovaly od jejich vrstevníkŧ, kteří vyrŧstají v ekonomicky i sociálně silných rodinách. Vytvářet rodičŧm vhodné podmínky pro skloubení nárokŧ trhu práce s nároky péče o nezaopatřené děti a nesoběstačné členy rodiny.
2.2 Systém péče o ohrožené děti V souvislosti s koncepcí podporující instituci rodiny je základním faktorem existence efektivního systému péče o ohroţené děti v ČR8. Dle vyjádření odborníkŧ je momentální stav systému péče o ohroţené děti neschopen dŧsledné ochrany práv dětí9, neboť neexistuje dostatečná síť služeb pro práci s rodinami a nejsou stanovena přesná kritéria pro umístění dítěte do ústavní péče. Důsledkem je vysoký počet dětí umístěných v institucionální výchově. Podle údajů organizace Eurochild je ve státech Evropské unie v tomto typu péče umístěno cca 140 000 dětí. Česká republika se na tomto počtu podílí téměř 8 % (cca 11 000 dětí v kojeneckých ústavech, dětských domovech, diagnostických ústavech, dětských domovech se školou, výchovných ústavech a
8
Orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou dle současné právní úpravy krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou pŧsobností, obecní úřady, Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí. Hlavní těţiště práce spočívá na orgánech sociálně právní ochrany na úrovni obecních úřadŧ obcí s rozšířenou pŧsobností (280 obcí a městských částí, celkem cca 1 800 pracovníkŧ). 9
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 359/1999 [online]. [cit. 2012-12-22]. Dostupné na www: ˂564/0 - Poslanecká sněmovna www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=77502˃.
27
domovech pro osoby se zdravotním postižením), ačkoliv její podíl na počtu obyvatel EU činí pouhá 2 %.10 Moţností, jak zmírnit dopady nepříznivé situace osob procházejících odosobněnou ústavní péčí jsou deinstitucionalizační tendence státu, postupně nahrazující velké instituce podporou činností komunitní a domácí péče. Avšak současné evropské trendy projevující se v odklonu od péče poskytované v rezidenčních zařízeních k péči poskytované v přirozeném domácím prostředí jednotlivých klientŧ, se v naší zemi zatím patrně uplatňují pouze ve velmi omezeném měřítku. (Víšek, P., Prŧša, L., 2012) Mezi prŧkopníky v realizaci komunitních sluţeb jsou Švédsko, Velká Británie, Norsko a USA. Výzkumné studie z těchto zemí dokazují značnou preferenci uţivatelŧ k malým institucím a komunitním sluţbám, které se v prŧměru ukazují jako uţivatelsky nejoblíbenější. Dle vyjádření klientŧ je v komunitních sluţbách lepší kontakt s personálem, který podporuje osvojení kompetencí při aktivním zapojení klienta do významnějších činností a tím jeho osobní rŧst, sociální integraci. Jasná demonstrace přínosu komunitních sluţeb v podobě pěstounské rodiny je spatřována u dětí, které se integrují do společnosti bez patrných obtíţí oproti dětem z ústavní péče.11 Langmeier a Krejčířová (2006, s. 288) v souvislosti s individuálním vývojem osobnosti člověka procházejícího institucionální péčí upozorňují na mnohé studie potvrzující duševní strádání těchto jedincŧ. I přesto, ţe umístění jakkoliv zanedbávaného dítěte do ústavního prostředí je na základě dobrých úmyslŧ a s
10
Tento projekt VÚPSV monitoruje vývoj institucionální péče v ČR za posledních 10 let. Sleduje dŧvody k umístění dětí do ústavŧ i následnou péči o děti po opuštění ústavu. Ve srovnání evr. zemí podle míry institucionalizace (počet dětí do tří let v institucionální péči na 10 000 dětí příslušné věkové skupiny) je ČR na 1. místě. Naopak, malý je počet dětí v pěstounské péči. Projekt sleduje výši nákladŧ ve sledovaných zařízeních a porovnává je s náklady jiných forem péče o děti. Ústavní péče je ve srovnání s péčí ve vlastní i pěstounské rodině velmi drahá, financována z rozpočtu zřizovatele (většinou krajského úřadu) včetně zdravotní péče. Rodiče na péči o své děti nepřispívají. V práci jsou uvedeny výsledky dotazníkového šetření u zřizovatelŧ i u jednotlivých ústavŧ. Respondenti poukazují zejména na nejasnosti v legislativě a na nedostatky ve financování. Zdravotně sociální služby v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let věku [online].[cit.2012-12-22].Dostupné na www: ˂ http://www.vupsv.cz/sites/File/o_nas/zakladni_dokumenty/MPSV-rozvoj-VUPSV.pdf˃. 11
Zpráva Ad hoc expertní skupiny[online]. [cit. 2013-01-05]. Dostupné na www: ˂http://www.mpsv.cz/files/clanky/8387/Zprava-Ad-hoc-expertni-skupiny.pdf˃.
28
vynaloţením veškerého úsilí co nejvěrohodněji imitovat rodinné prostředí, dítě strádá nedostatkem individuální pozornosti, nedostatkem podnětŧ a především zde není umoţněno navazování dlouhodobých mezilidských vztahŧ - vytvoření trvalé citové vazby k jedné osobě (matce), nebo i několika blízkým lidem, jak to nabízí rodinné prostředí. V ústavní péči jsou sice uspokojovány tělesné potřeby dítěte, ale stimuly pocházející z rodinného prostředí
mají mnohem variabilnější podobu, jejichţ
uspokojování pokrývá komplexně zdravý psychický vývoj člověka. Nahlédnu-li stručně do nedávné historie pěstounské péče, poznamenává Langmeier a Krejčířová (tamtéţ), ţe souhrnné poznatky výzkumných šetření vyústily v zákonné ukotvení práv dítěte v zákonu o rodině z roku 1963, který v ČR znamenal pokrokové změny k opětovnému návratu ke skupinové i individuální pěstounské péči, která byla v roce 1951 zrušena s odŧvodněním zneuţívání finančních příspěvkŧ pěstouny. Impulzem pro změny v pěstounské péči se stala i Charta práv dítěte (1959) a v roce 1989 Úmluva o právech dítěte, oba dokumenty přijaté Organizací spojených národŧ.
2.3 Pěstounská péče Pěstounská péče je formou náhradní rodinné výchovy. Soud svěřuje dítě pěstounovi do péče na jeho ţádost v případech, kdy se o něj vlastní rodiče nemohou nebo nechtějí starat12. G. Schofield a M. Beeková (2005, s. 1283-1301) 13 formulují poznatky týkající se především koncepce sociální práce v oblasti dlouhodobé pěstounské péče, která by měla být zaměřena na porozumění komplexnímu rámci rozmanitých potřeb rozvoje osobnosti dítěte, zmírnění negativních dopadŧ proţitých strastí, vytvoření bezpečného 12
Portál veřejné správy - úplné znění zákona č. 359/1999 [online]. [cit. 2013-01- 05]. Dostupné na www: ˂http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=5&idBiblio=48272&fulltext=p~C4~9Bstounsk~C3~ A1~20p~C3~A9~C4~8De&nr=359~2F1999&part=&name=&rpp=15#local-content˃. 13
British Journal of Social Work (2005) Vol. 35,s. 1283-1301 Risk and Resilience in Long-Term Foster Care [online]. [cit. 2013-01-05]. Dostupné na www: ˂http://psychrights.org/Research/Digest/CriticalThinkRxCites/schofield.pdf˃.
29
zázemí domova a s citlivostí podporovat rŧst dítěte v odolného jedince připraveného na samostatný ţivot v dospělosti. Tito britští psychologové, jejichţ faktická konstatování vyplývají z longitudiálních studií (které zároveň stále nepovaţují za dostatečně monitorující danou problematiku) pěstounské péče v Británii, dále charakterizují pěstounství jako komplikovanou záleţitost, která na jedné straně přináší dětem pokroky v dobrém prospívání a na straně druhé zase jiným dětem zpŧsobuje mnohé obtíţe. V oblasti výkonu pěstounské péče v České republice lze spatřit několik klíčových problémŧ. Uvádím příklady definované ve vládním návrhu zákona měnícího dosavadní zákon o sociální ochraně dětí:14 Pěstounská péče není v dostatečné míře alternativou k institucionální péči (není dostatečný počet zájemcŧ zejména o děti se zdravotním postiţením, děti z etnických menšin atd.) Z dŧvodu nedostatečné podpory pěstounské péče (odlehčovací sluţby, poradenství, doprovázení) dochází v cca 8 % k předčasnému ukončení pěstounské péče a návratu dítěte do ústavu. Chybí systematická podpora tohoto typu péče a kontrola jejího výkonu.
Obdobná negativa dění v náhradní rodinné péči u nás rozkrývá i Sobotková (2004)15, která navíc apeluje na obezřetnost a rozváţnost při hledání optimálních řešení 14
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 359/1999 [online]. [cit. 2013-01-05]. Dostupné na www: ˂564/0 - Poslanecká sněmovna www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=77502˃. 15
Psychologické dny 2004 -Reflexe současného dění v náhradní rodinné péči [online]. [cit. 2013-01-01]. Dostupné na www: ˂http://cmps.ecn.cz/pd/2004/texty/pdf/sobotkovai-reflexe.pdf˃. Pozn. doc. Sobotková je hlavní řešitelkou výzkumného projektu Biologická rodina: pohled dospělých, kteří byli vychováni mimo vlastní rodinu realizovaného s grantovou podporou FF UP v rámci SGS/IGA (FF_2012_003) s odŧvodněním chybějících solidních výzkumných podkladŧ. Hlavním cílem výzkumu je zjistit, jak dospělí, vychovaní v pěstounské péči, vnímají svou nestandardní ţivotní historii a biologickou rodinu, jak zpětně hodnotí svou výchovu v pěstounské rodině a její význam. Jedná se o první výzkum tohoto typu v ČR, terénní, s těţištěm v kvalitativní metodologii. Více o projektu Biologická rodina: pohled dospělých, kteří byli vychováni mimo vlastní rodinu [online]. [cit. 2013-01-01]. Dostupné na www: ˂http://www.ff.upol.cz/menu/struktura-ff/katedry/katedra-psychologie/realizovane-projekty-agranty/biologicka-a-pestounska-rodina-pohled-dospelych-kteri-byli-vychovani-mimo-vlastni-rodinu/˃.
30
jak stávající systém zefektivnit ve prospěch péče příznivé pro dítě. Kritizuje výroky odborníkŧ, kteří chtějí u dětí uchovat a rozvíjet vztahy s nefunkční biologickou rodinou a zároveň vytvářet hluboký citový vztah mezi pěstounem a dítětem. Tím by podle Sobotkové, mohlo u dítěte následovat trauma ze separace od citově připoutaného pěstouna. Jestliţe však je biologická
rodina dysfunkční, nestabilní a o dítě trvale
nepečuje lze očekávat, ţe pěstování vztahŧ dítěte s touto rodinou by bylo mnohdy kontraproduktivní a pro dítě doslova zhoubné. Variabilitu efektivity setkávání dětí v pěstounské péči s jejich biologickými rodinami potvrzují Schofield a Beeková (2005). Současné pŧsobení obou rodin chrání v dítěti pocit ţivotní pohody, kdy obě rodiny projevují o dítě zájem, váţí si jeho existence a tím redukují pociťovaný nesoulad identity. Naopak rizika setkání jsou spatřovány v nevalně zvládnutém kontaktu s biologickou rodinou, které mŧţe zapříčinit nárŧst úzkosti, zpŧsobit zmatení, sníţení sebeúcty i hodnocení vlastního "já". Jako účinné opatření doporučují realizovat kontakty rodin pod dohledem odborného sociálního pracovníka. Matoušek a kol. (2005, s. 30) upozorňuje kritický stav práce orgánŧ sociálněprávní ochrany dětí v ČR, ţe není výjimkou, kdy se jeden pracovník tohoto odboru zabývá 400 i více rodinami. Nestátní organizace se snaţí vytvářet alternativní modely péče, ale spolupráce s orgány státu není snadná. V ideálním případě poskytuje efektivní intervenci v rodině sociální pracovník na základě promyšleného postupu. Matoušek a kol. (tamtéţ) vytýká systému péče o děti nejasné kompetence, resortní bariéry a rivalitu státních a nestátních organizací. V příloze č. 1 uvádím detailní zpŧsob finanční podpory pěstounské péče v ČR dle zákonných norem platných od 1.1.2013. Pro porovnání, v příloze č. 2., uvádím stav k 31.12.2012. V praxi sociálních pracovníkŧ, především v neziskovém sektoru, jsou uplatňovány v posledních letech inovativní metody práce s ohroţenými dětmi, které jsou v péči náhradních pěstounských rodin. Zkušenosti ze zavádění nových postupŧ do praxe českého prostředí stále vykazují poţadavky systematizovat práci s rodinou. V následujících podkapitolách uvedu příklady dobré praxe nejen v rozvíjení spolupráce mezi subjekty pečujícími o ohroţené dítě, ale také konkrétní iniciativy neziskových organizací usilujících o vytváření vhodného rodinného prostředí pro dítě.
31
2.3.1 Doprovázení náhradních rodin Název této podkapitoly odpovídá názvu sociální sluţby poskytované náhradním rodinám prostřednictvím některých občanských sdruţení, neziskových organizací zaměřených na péči o ohroţené děti. Sluţbu Doprovázení náhradních rodin nabízí např. Poradna náhradní rodinné péče v Brně16. která je jedním ze zařízení Sdruţení pěstounských rodin17. Hluboký význam této sluţby výstiţně charakterizuje její hlavní motto: „Rádi si s Vámi popovídáme o tom, co Vás těší nebo naopak tíží v roli náhradního rodiče a pokud budete chtít, společně budeme hledat řešení.“ Při výzkumném rozhovoru s respondentkou jsem zaznamenala celou řadu problémŧ, se kterými se musela náhradní rodina, kterou byla respondentka vychovávána, nějakým zpŧsobem vyrovnávat. Vnímala jsem absenci podpory členŧ rodiny dŧvěryhodným odborníkem, který by byl zároveň blízkým člověkem a nabízel moţnosti společných řešení krizových situací. Sluţba Doprovázení rodiny mne oslovila aktivizací všech členŧ rodiny, kteří se na základě svého dobrovolného souhlasu při partnerské spolupráci s odborníkem (psychologem, sociálním pracovníkem) podílejí na zkvalitňování svého rodinného prostředí. Odborník se stává "blízkým člověkem" a v roli prŧvodce na cestě při hledání řešení se snaţí vést rodinu k reálnému cíli. Vedení není formou plnění povinných úkolŧ, ale je zaloţeno na společných dohodách, prŧvodce se snaţí maximálně vyjít vstříc individuálním potřebám rodiny. Obvykle sluţba probíhá formou pravidelných setkání s prŧvodcem v místě bydliště rodiny a mŧţe trvat aţ 1 rok, ale i déle.
16
Poradna náhradní rodinné péče je zaměřena na prosazování práva kaţdého dítěte vyrŧstat v rodinném prostředí. Provází a podporuje rodiny s přijatými dětmi, poskytuje informace týkající se náhradní rodinné péče. Poradna náhradní rodinné péče [online]. [cit. 2013-02-20]. Dostupné na www: < http://www.pestouni.cz/poradna/onas/cz/ >. 17
Sdruţení pěstounských rodin pŧsobí v oblasti náhradní rodinné péče od roku 1995. Je nestátní nezisková organizace, registrovaným poskytovatelem sociálních sluţeb a má pověření k výkonu sociálněprávní ochrany dětí. Posláním Sdruţení pěstounských rodin je podporovat rozvoj náhradní rodinné péče a pomáhat znevýhodněným dětem a mladým lidem k jejich příznivému vývoji a dosaţení kvalitního ţivota ve společnosti. Desítky rodin se skrze aktivity Sdruţení poprvé setkaly s náhradní rodinnou péčí a přijaly do svého domova opuštěné dítě. Sdružení pěstounských rodin. [online]. [cit. 2013-02-20]. Dostupné na www:
.
32
Klientŧm je v rámci sluţby nabízena: odlehčovací sluţba supervize rodin asistovaný kontakt vzdělávací semináře (dle aktuálních potřeb klienta) Klienti mají právo rozhodnout se, jaké sluţby z nabízených, budou chtít vyuţívat. O poskytnutí sluţby mohou poţádat lidé, jestliţe mají zájem: preventivně předcházet rodinným problémŧm získat oporu při výchově dětí svěřených do náhradní rodinné péče o asistenci při kontaktu s pŧvodní rodinou dítěte o pomoc při jednání s úřady, či školou dítěte pomoci přijímanému dítěti pochopit jeho minulost řešit manţelský nesoulad vyvolaný situací přijetí dítěte do rodiny
2.3. 2 Case management v péči o pěstounské rodiny Inovativní metoda case managementu reaguje na potřebu vytvořit efektivně fungující propojení poskytované sociální péče s potřebami jejich uţivatelŧ. Obecným cílem je vytvořit dlouhodobě udrţitelný adaptibilní mechanismus v systému sociálních sluţeb, který bude prevencí sociální exkluze, usnadněním společenské integrace sociálně znevýhodněných osob. Za nepostradatelný nástroj sociálních pracovníkŧ ve smysluplné péči o ohroţenou, náhradní - pěstounskou nebo adoptivní rodinu, povaţuje metodu case managementu pardubické občanské sdruţení Amalthea o.s. (nestátní nezisková organizace), podporující a doprovázející náhradní rodinu, spolupracující i se zahraničními partnery ze Skotska a Slovenska. Pracovníci Amalthea o.s. vyuţili svých dlouholetých zkušeností
s péčí o náhradní rodiny k vytvoření metodiky case
managementu k umoţnění zavedení této metody do praxe18. Ohroţené či náhradní rodině jsou obvykle poskytovány sluţby více organizacemi v lokalitě. Case 18
Case management v programech Amalthea o. s. [online]. [cit. 2013-02-20]. Dostupné na www: < http://www.amalthea.pardubice.cz/projekty/ostatni/comred/publikace/PU9_rev01.pdf>.
33
management je reakcí jak na potřeby uţivatele, tak i poskytovatele sluţeb spolupracovat v síti a koordinovat aktivity ve prospěch rodiny, coţ přináší: časovou úsporu, kdy odborníci, či poskytovatelé sluţeb komunikují navzájem a řeší společně jednotlivé případy, nezatěţují uţivatele sluţeb nadbytečnou administrativou, zakázka je pak zpravidla vyřešena rychleji finanční úsporu zejména v situacích, kdy se sluţby u jednoho uţivatele překrývají aktivizaci klienta, který sám plánuje a rozhoduje o procesu sluţeb, vnímá vlastní zodpovědnost za svou situaci
Efektivitu case managementu hlídá case manager (v kap. 3.2 detailně popisuji sociálního pracovníka v roli case managera), kterému jsou k dispozici nástroje k dosaţení poţadované efektivity. V ideálním případě je v roli case managera pracovnice, či pracovník OSPODu, podporující komplexně jednotlivý případ, je také pravidelně informován všemi subjekty zainteresovanými v poskytování sluţeb uţivateli. V péči o pěstounské rodiny jsou pouţívány tyto nástroje case managementu: Multidisciplinární tým - jsou v něm zastoupeny jednotlivé subjekty poskytující pomoc rodině v konkrétní lokalitě. Sloţení týmu je reakcí na individuální potřeby rodiny. Práce v týmu probíhá dle předem stanovených pravidel. Případová konference - setkání odborníkŧ angaţujících se v pomoci rodině. Setkání jsou plánována a mohou se jich zúčastnit členové pěstounských rodin i jejich příbuzní. Rodinná konference - setkání rodiny s moţnou účastí širších rodinných kruhŧ příbuzenstva, přátel, sousedŧ apod. s cílem společně nalézt řešení v krizových situacích. Tohoto setkání se neúčastní odborníci. Je pouze v kompetenci case managera zajistit organizaci a následné výstupy z tohoto setkání.
34
Sanace rodiny - zásah na pomoc ohroţené rodiny a dítěte s cílem prevence, či eliminace krizových situací. Nejedná se jednorázový zásah, ale dlouhodobější plánovaný proces podpory rodiny ohroţené sociálními riziky. Plán péče rodiny - výstup setkání miltidisciplinárního týmu a konference jak rodinné tak případové. Lze jej povaţovat za osnovu pro další týmovou práci s rodinou. Zahrnuje komplexní poznatky o rodině s jejími interakcemi s blízkým okolím, je přehledem potřeb jednotlivých členŧ rodiny. Rozděluje odpovědnost mezi aktéry (včetně rodiny), nastavuje a plánuje zpŧsoby i termíny společných setkání i dosahování cílŧ. Ontarijský index zanedbávání péče (Child Neglect Index) - hodnotí rizika v péči o dítě v oblastech výţivy, odívání, fyzické i psychické kondice, vzdělání a celkovému vývoji osobnosti dítěte. Pouţívá se v akutních případech ohroţení dítěte. Individuální plán péče dítěte - respektuje potřeby konkrétního dítěte, nastavuje se podle něj optimální intenzita poskytování sluţeb. Dále také mapuje osobní údaje o dítěti, jeho historii, vztahy v rodině, i jeho představy o budoucím ţivotě.
Přehled hlavních rizik pro efektivní vyuţití case managementu: Odlišná kultura subjektŧ - zainteresované subjekty mají povinnost řídit se zákony, které mohou být ve svém výkladu protichŧdné. Konkurence mezi subjekty, nízká kooperace. Nevyjasněnost rolí a pravidel kooperace. Nedostatečná dŧvěra rodiny v organizaci. Stereotypy. Časová náročnost přípravy case managementu v první fázi organizování.
35
Téma alternativ podpory a péče o ohroţené děti shrnuji názorným příkladem aplikace case managementu, zároveň propojeného se sluţbou "doprovázení pěstounské rodiny." Perspektivy efektivní spolupráce ilustruji prostřednictvím kazuistiky konkrétní pěstounské rodiny, obtíţně zvládající výchovu svěřených dětí. Uvedení této případové studie jsem zvolila také jako dokreslení rodinného prostředí pěstounských rodin, ve kterých se vyskytují váţná narušení mezilidských vztahŧ, jak tomu bylo právě v rodinném prostředí respondentky rozhovoru v rámci mého výzkumného šetření. (Případová studie je citována ze zdrojŧ občanského sdruţení Amalthea o.s.): Rodina Mrázových má 4 děti v pěstounské péči. Podporu a dohled jí poskytuje sociální pracovník OSPOD. Zároveň je rodina uţivatelem sociální sluţby – je zapojena do programu Doprovázení pěstounské rodiny Amalthea o.s. Má svého sociálního pracovníka, na kterého se obrací a který zároveň v určitých fázích spolupráce (je-li do práce s rodinou třeba zapojit více subjektŧ a nastavit komunikační kanály) plní roli case managera. Kazuistika je zaměřena právě na tyto fáze spolupráce, nezachycuje tedy spolupráci rodiny s Amalthea o.s. v celé šíři. Členové rodiny Mrázových: manţelé Mrázovi (oba pěstouni), Martina – 12 let, v pěstounské péči od roku 2004, Lenka – 10 let, v pěstounské péči od srpna 2008, Lukáš – 7 let, v pěstounské péči od srpna 2008, Petra – 4 roky, v pěstounské péči od srpna 2008, biologické děti jsou jiţ dospělé, v rodině Mrázových neţijí Subjekty, které rodině při výkonu náhradní rodinné péče poskytují podporu, doprovázení a dohled: sociální pracovník OSPOD , sociální pracovník úseku sociálně-právní ochrany dětí Krajského úřadu (v některých fázích práce s rodinou v roli case managera), mateřská škola, základní škola, pedagogickopsychologická poradna, školní psycholog, psycholog Amalthea o.s., logoped , terapeut pěstouna, psychologové, kteří byli u přípravy manţelŧ Mrázových pro roli pěstounŧ, ambulantní psychiatr, dětská psychiatrická léčebna, dobrovolníci Amalthea o.s., sociální pracovník rodiny Amalthea o.s. (v některých fázích práce s rodinou v roli case managera). Na začátku spolupráce rodina společně se sociálním pracovníkem Amalthea o.s. vypracovala Individuální plány péče všech dětí v rodině. Vzhledem k aktuálním obtíţím v rodině byl vytvářen nejprve Individuální plán péče Martiny, poté Lukáše, Petry a Lenky. V rodině se postupně objevily některé zakázky (viz níţe), k jejichţ řešení bylo třeba přizvat více odborných subjektŧ, sociální pracovník rodiny Amalthea o.s. tedy začal v práci s rodinou vyuţívat i metodu case managementu. Zakázka: Podezření na fyzické a psychické týrání v dětství u Lukáše Zakázkou rodiny je ošetřit trauma, příp. najít pro Lukáše psychoterapeutickou péči (v kresbě Lukáše se nápadně často objevovaly motivy svědčící pro týrání – psycholog Amalthea o.s. individuálně pracoval s Lukášem v rodině, doporučil vyhledat kontinuální psychoterapii v místě bydliště Lukáše, Lukáš začíná docházet na terapii ke školnímu psychologovi, který obdrţel zprávu od psychologa Amalthea o.s. Rodina se potýká s mnoha problémy, nicméně je otevřená k jejich řešení a ke spolupráci s odborníky, pěstouni se snaţí vzdělávat se a zvýšit své kompetence pěstounŧ. Byla svolána případová konference bez účasti pěstounŧ s cílem vyjasnit, které subjekty rodině poskytují sluţby a jakým zpŧsobem, najít pro rodinu podpŧrné mechanismy, aby mohla svou funkci dobře vykonávat. Roli case managera v tuto chvíli zastával sociální pracovník úseku sociálně-právní ochrany děti Krajského úřadu. Vzhledem k nepřítomnosti pěstounŧ na případové konferenci nebyl vypracován plán péče rodině, nicméně byly stanoveny jednotlivé úkoly pro všechny zúčastněné strany. Rodina Mrázových byla o konání a výstupech této konference informována. Rodině byla nadále poskytována sluţba Doprovázení pěstounské rodiny sociálním pracovníkem rodiny Amalthea o.s. Zakázka: Řešení akutní krize u Lukáše V Lukášově chování se čím dál častěji objevuje agresivita vŧči druhým i sobě, lhaní, podvádění, krádeţe, sebepoškozování a sebetrestání; pěstouni mapují jednotlivé situace, ve kterých se problémy
36
Lukáše objevují, a jejich reakce na toto chování, dostávají konkrétní doporučení, jak v daných situacích postupovat, jak reagovat, co říkat a co neříkat (dŧraz na pozitivní zpevňování, přijetí negativních emocí u Lukáše jako legitimních, vyuţití pevného objetí místo verbálního vysvětlování a trestŧ…). Pěstounŧm bylo doporučeno vyhledat pro Lukáše psychiatrickou péči, nadále pokračovat v psychoterapeutické podpoře Lukáše. Dle doporučení školního psychologa a ambulantního psychiatra není ambulantně moţné situaci zvládnout, Lukáš byl hospitalizován v dětské psychiatrické léčebně. Psychiatr dětské psychiatrické léčebny zkontaktoval psychologa Amalthea o.s. s domněnkou, ţe výchovné zásahy pěstounŧ nejsou vţdy ku prospěchu Lukáše. Sociální pracovník Amalthea o.s. vstoupil do role case managera a o této situaci informuje OSPOD i pracovníky úseku sociálně-právní ochrany dětí Krajského úřadu. Je svolána případová konference za účasti pěstounŧ ke stanovení dalšího postupu a práce s rodinou. Případovou konferenci svolal sociální pracovník úseku sociálně-právní ochrany dětí Krajského úřadu a znovu převzal roli case managera. Přítomni: pěstouni, OSPOD, sociální pracovníci úseku sociálněprávní ochrany dětí Krajského úřadu, psychologové, kteří realizovali přípravu pěstounŧ, sociální pracovník rodiny Amalthea o.s., sociální pracovník Amalthea o.s., lékař dětské psychiatrické léčebny Plán péče rodiny jako výstup případové konference • edukace a podpora pěstounŧ– doporučení psychologŧ, jak na chování Lukáše reagovat (sociální pracovník rodiny Amalthea o.s. bude v tomto ohledu s rodinou pokračovat v rámci doprovázení rodiny) • zajistit rodinnou terapii s účastí všech členŧ rodiny (pěstouni, sociální pracovník rodiny Amalthea o.s.) •zajistit pokračování individuální terapie pro Lukáše po ukončení hospitalizace (pěstouni) • najít individuální terapii pro pěstouna (pěstoun, sociální pracovník rodiny Amalthea o.s.) Zakázka: Reflexe pěstounství Stabilizace situace v rodině, realizace výstupŧ z případové konference; • podpora pěstounŧ při dlouhodobé zátěţi (u pěstounky se projevil stres a náročná ţivotní situace psychosomatickými obtíţemi) • hledání moţností, jak si odpočinout, jak načerpat síly (i díky pobytu Lukáše v psychiatrické léčebně) • příprava pěstounŧ na návrat Lukáše zpět do rodiny (jak k němu přistupovat, jak vysvětlit jeho problémy ostatním dětem v rodině, které Lukáše napodobují, volají o více pozornosti…) Shrnutí, aktuální stav a potřeby rodiny: • Lukáš se vrátil z dětské psychiatrické léčebny domŧ • rodina je dlouhodobě přetíţená, péče o 4 děti se specifickými potřebami je pro pěstouny velmi náročná • zhoršení problémŧ u jednoho z dětí automaticky znamená objevení se problémŧ u dalšího dítěte (děti volají o pozornost pěstounŧ, kaţdé z dětí ji potřebuje svým zpŧsobem) • chybějící informace o minulosti dětí ztěţují práci s rodinou (psychologickou a terapeutickou), OSPOD napomáhá získávání těchto informací a předává je rodině a sociálnímu pracovníkovi rodiny Amalthea o.s. • pěstouni potřebují kontinuální podporu ve zvládání své role, aby mohli dětem zajistit bezpečné zázemí pro léčení jejich traumat a naplňování potřeb • vzájemná komunikace všech subjektŧ kolem rodiny je nezbytná
Nejdŧleţitějšími předpoklady pro vykonávání role pěstounské rodiče jsou podle zkušeností pracovníkŧ Amalthea o. s. dobré rodičovské schopnosti - zajistit dítěti láskyplné a stabilní prostředí, přijmout individualitu dítěte i s jeho ţivotním příběhem a nepochybně také ochota dále se vzdělávat a usilovat o osobní rŧst. Uvedená kazuistika je pro mne názornou charakteristikou reality nelehkých rolí pěstounských rodičŧ, kteří jsou vystaveni mnoha překáţkám, jako jsou traumatizující záţitky ukrývající se v minulosti dítěte, komunikační bariéry s dítětem, dále také hledání soukromého prostoru, uskutečnění vlastních zájmŧ, hledání vzájemného respektu a uspokojení potřeby seberealizace všech členŧ rodiny.
37
Příklad z praxe sociální podpory metodou case managementu: Závěr této podkapitoly doplňuji odkazem na další moţnosti vyuţití metody case managementu, kde lze tuto metodu povaţovat za účinnou moţnost komplexního řešení situace klienta nejen v oblasti podpory náhradní rodinné péče. Příkladem z praxe sociální pomoci jsou např. projekty brněnského občanského sdruţení Podané ruce, které také organizuje na toto téma osvětovou činnost ve spolupráci se zahraničními, zejména holandskými, partnery. Zde je case management aplikován pro cílovou skupinu lidí závislých na návykových látkách.19
19
Záměrem pořádání seminářŧ na téma Case managementu Sdruţením Podané ruce je podpora rozvoje zpŧsobŧ práce, které jsou citlivé ke komplexní situaci klientŧ a vedou k zapojování rŧznorodých zdrojŧ podpory; zpŧsobŧ práce, při kterých pracovníci namísto administrativy přemýšlí o sloţitosti situací svých klientŧ, jsou ochotni vstát od stolu a setkat se nimi v jejich přirozeném prostředí, prosazují jejich práva a neztrácejí s nimi kontakt. Více informací je k nalezení zde: Case Management ČR/Seminář [online]. [cit. 2013-02-20]. Dostupné na www: < http://casemanagementcr.wordpress.com/>.
38
3. Sociální pracovník nejen jako průvodce reálným světem Oblast sociální práce zahrnuje řešení konkrétních problémŧ jednotlivce, skupiny i celých komunit. Za jeden z nejvýznamnějších cílŧ práce sociálních pracovníkŧ je povaţována pomoc klientovi takovým zpŧsobem, aby byl schopen si pomoci sám. Zásadní iniciativou je podání pomocné ruky klientovi ve chvílích, kdy není schopen sám nalézt řešení a nasměrovat ho správnou cestou. Sociální pracovník, opírající se o nejen o zákonné normy, ale i o společenskou solidaritu usiluje o naplnění lidského potenciálu svých klientŧ (Gulová, 2011). Sociální pracovník vystupuje především jako prostředník mezi sociálním klientem a společností, vázaný zákonnými normami a ustanoveními reprezentuje stát, je představitelem většiny a většinové kultury, reprezentantem kritérií normality a arbitrem z hlediska občanských práv klienta (Matoušek, 2001 cit dle Gulová, 2011). Dále však Gulová zdŧrazňuje, ţe i přes svázanost oficiálními předpisy mají obrovský význam osobnostní rysy sociálního pracovníka zvláště při řešení sloţité ţivotních situací klientŧ vyţadující citlivé a empatické zacházení. Na rozdíl od jiných druhŧ práce, v pomáhajících profesích nevyhnutelně dochází k rozsáhlejšímu prolínání klientova a pracovníkova světa. Posuzuje-li sociální pracovník náročnou situaci klienta, nabádá Matoušek a kol. (2005, s. 20-24) pomáhajícího pracovníka, aby si uvědomil, ţe náročná situace nevznikla nezávisle na klientovi, ale situace je náročná díky tomu, ţe je takto hodnocena klientem, který si často vznik a prŧběh komplikované situace pomáhal reţírovat sám. Nakolik je schopen sociální pracovník vstoupit do přirozeného světa klienta závisí také na projevení schopnosti, míry empatie sociálního pracovníka. Cestou do světa klienta mŧţe být i sdílení stejného prostředí, ve kterém se pracovník a klient nacházejí, např. ústavní zařízení, stacionář. Jestliţe je však přirozený svět člověka vnímán jako obecné schéma lidské zkušenosti pak společná situace přináší koordinaci podnětŧ, nikoliv však identických podnětŧ, protože svět pracovníka a svět klienta mají svůj střed v osobě. Nástroji k otevření světa klienta mohou být výzkumná šetření. Matoušek a kol. (tamtéţ) uvádí jako příklad výzkumného šetření, které se snaţí vyhýbat předpojatým teoretickým konstrukcím hermeneutický fenomenologický výzkum. Při tomto výzkumném procesu výzkumník předkládá popis fenoménu, který je středem jeho
39
zájmu, v kontextu několika perspektiv, kdy žádná preferovaná perspektiva neexistuje, stejně jako neexistuje žádný konečný výsledek zkoumání. Hermeneutický výzkum je proto kombinací rŧzných zdrojŧ dat, jakými mohou být vlastní zkušenosti výzkumníka, výpovědi jiných osob, relevantní záznamy a popisy fenoménu v odborné literatuře. Proces interpretace dat je ovlivněn subjektivním vnímáním výzkumníka, jeho reflexí vlastních zkušeností, které do procesu hodnocení klientova případu vnáší. Intenzivní emoce, vypjaté ţivotní situace mohou svět klienta ovlivnit do extrémních rovin, jak pesimistických tak i příliš optimistických. Podstatným znakem klientova světa je, ţe je konstruován a vjemy z prostředí dostávají významy závisle na klientových potřebách. Sociální pracovník ,volící optimální zpŧsob pomoci klientovi, by měl citlivě vnímat specifické potřeby svých klientŧ a nenechat se ovlivnit obecně platnými doktrínami, jak je kritizováno Matouškem a kol. (tamtéţ), který jako varovný příklad prezentuje intervenci do jednoho "problémového systému" v podobě rodinných vztahŧ, která ale mŧţe ovlivnit celý klientŧv svět. Hodnocení klientových potřeb se stalo poţadavkem kvalitních sociálních sluţeb. Z variabilita empiricky zaloţených šetření, které jsou k dispozici sociálnímu pracovníkovi pro pochopení individuálních indikátorŧ klientova světa, uvádím následující příklady: projektivní kresba postavy a rozbor volných asociací klientem pořízené fotografie, které klient povaţuje za svŧj domov genogram rodiny 20 "křivka vlastního ţivota" bilancující jednotlivá období, body obratu v minulosti a představu budoucnosti obsahová analýza klientova vyprávění na konkrétní téma
20
Dle Slovníku sociální práce je genogram technická metoda znázorňování rodinných vztahŧ, při níţ se uţívá rŧzných symbolŧ pro osoby a typy vztahŧ mezi nimi, mŧţe však také zahrnovat i širší vazby členŧ rodiny na přátele, instituce apod. Genogram je povaţován za vhodnou pomŧcku na začátku práce s jednotlivým klientem i rodinou, kdy jeho prostřednictvím pracovník, terapeut získá rychleji vhled do struktury rodinných vztahŧ. Mŧţe vyvolat silné emoční odezvy, jestliţe je uţit u málo sdílných klientŧ, nebo kdyţ jej rodina tvoří společně. (Matoušek, 2008, s. 65 - 66).
40
Matoušek také detailně profiluje dispozice sociálního pracovníka dle povahy sluţby poskytované klientovi, kdy je povaţována volba profese i výběr typu sluţby samotným pracovníkem za indikátor jeho dispozice. Vnímání pracovníkŧ je v následující typologii: průvodce reálným světem - sluţba otevírá klientovi nový prostor se zájmem rozšířit pole jeho přirozeného světa (právní poradenství, dobrovolnictví, vzdělávací programy aj.) průvodce po vnitřním světě klienta - sluţba terapeutické pomoci s cílem podpořit klientovy reflexe vlastních potřeb a moţností v rámci moţností dané situace rodičovská role - (moţná i role zázračného pohádkového pomocníka), poskytování přímé pomoci typu potravin, ubytování, finančních dávek trestající autorita - sluţba povahy agresivní intervence (např. odejmutí týraného dítěte rodině)
3.1 Sociální pracovník administrátorem a filantropem
Dosahovaní efektivních pracovních výsledkŧ, dle mého názoru, poţaduje prolnutí jak teoretických znalostí, tak i praktických zkušeností. Cenné zkušenosti z praxe jsem zaznamenala v rozhovorech s odborníky publikovaných v časopise Sociální práce21, kde akcentují hodnotu vysokoškolského studia připravujícího sociálního pracovníka na roli administrátora a zároveň filantropa, který je kompetentním v procedurálních rozhodnutích a zároveň empatickým pro potřeby klientŧ. V souvislosti s empatií odborníci varují pracovníky před navazováním osobních vztahŧ s uţivateli sociálních sluţeb, neboť obecně není v lidských silách poskytnout pomoc velkému počtu lidí na základě osobního vztahu. Z hlediska psychické a emoční kapacity pracovníka lze 21
Sociální práce 1/2007- Role sociálního pracovníka (s.7-20) [online]. [cit. 2013-01-02]. Dostupné na www: ˂http://socialniprace.cz/soubory/1-2007_rolesocialnihopracovnika-120116134909.pdf˃.
41
prostřednictvím osobního vztahu pracovat s jedním či dvěma, za celý ţivot snad s deseti klienty. Je tedy nutno rozlišit lidský a osobní vztah. Také altruistické tendence odhodlaného sociálního pracovníka řešit přednostně potřeby klientŧ, kteří mu připadají dŧleţitější či sympatičtější, vede nejen k moţnému přehlíţení skutečné reality, ale i syndromu vyhoření. Sociální pracovník je kompetentní pracovat s klientem samostatně s jasnou preferencí rovnosti v přístupu ke všem svým klientŧm a při objektivním posouzení jeho situace, najít zpŧsoby jak společně s ním formulovat cíle a kroky k jejich dosaţení. Běţným příkladem z praxe sociálního pracovníka je problém, kdy jsou uţivatelé sociálních sluţeb závislí na dávkách státní sociální podpory, (jak jsem i zmínila v kap. 2), avšak obdrţení dávky jednoznačně nevede k výraznému zlepšení jejich ţivotní situace. Potvrzuje se skutečnost, ţe naopak přiznání dávky vede klienta k pasivitě a nezájmu hledat jiná řešení a o dávky ţádá opakovaně. Před přílišným zaměřením sociálního pracovníka na patologie uţivatelŧ varuje i Matoušek a kol. (2003, s. 68), kdy se mŧţe stát, ţe bezmoc klienta se stane jeho nemocí posilující jeho závislost a očekávání pomoci. Za klíčovou roli v efektivním řešení situace klienta jsou povaţovány komunikační dovednosti sociálního pracovníka. Významným úspěchem je docílení motivace klienta ke změně postoje, např. prostřednictvím konstruktivních rozhovorŧ odhalujících a posilujících jeho pozitivní stránky. Je dŧleţité zprostředkovat klientovi pochopení, ţe zodpovědnost za svŧj ţivot a sociální situaci si nese sám. Navázání pracovního partnerského vztahu spojeného s nabídkou pomoci v podobě poradenství, terapie, provázení, podpory je reakcí na potřeby a zakázku klienta, který o tyto sluţby poţádá. Důležité je podepřít a zvýraznit to zdravé a pevné, co v člověku je, a komunikovat s tímto zdravým aspektem jeho osobnosti. Být v kontaktu s jeho silou a schopností, nikoliv bezradností (Matoušek a kol, 2003, s. 68).
42
3. 2 Sociální pracovník case managerem V podkapitole 2.3.1 jsem blíţe specifikovala metodu Case managementu cíleně podporujícího pěstounské rodiny. Jak jsem jiţ uvedla, konkrétně mŧţe být v roli case managera např. zaměstnanec sociálního úřadu OSPOD pečující o pěstounskou rodinu. Mŧţeme jej povaţovat za prŧvodce rodiny v síti společenských pravidel s nabízenými moţnostmi sociální pomoci. Uvádím několik standardních kompetencí, které vyţaduje pozice case managera podle americké Národní asociace sociálních pracovníkŧ (NASW):22 ovládá
koncepty
a
techniky
sociální
práce
na
základě
dosaţeného
vysokoškolského vzdělání terapeutickým přístupem rozvíjí vzájemné vztahy mezi poskytovatelem a uţivatelem sluţeb na základě respektu k individuálním potřebám uţivatele, které je schopen komplexně monitorovat, koordinovat prŧběh případu, vyhledávat příleţitosti pro uţivatele sluţeb, aby mj. dosáhl aktivizaci klienta v je ho osobní angaţovanosti na svém případu svou prací přispívá k rozvíjení komplexnosti a flexibility systému péče o klienty má primární zodpovědnost za svého klienta - náhradní
rodinu, jako
zprostředkovatel sociální pomoci, kdy je hlavním zdrojem informací pro uţivatele i poskytovatele sluţeb, plánuje společně s klientem optimální intenzitu sluţeb udrţuje čestný a dŧvěryhodný vztah s uţivateli sluţby, kteří musí mít jistotu, ţe se mohou spolehnout na kompetentnost case managera.
22
Národní asociace sociálních pracovníkŧ (NASW) - zaloţená v r. 1955 ve Washingtonu, USA je profesionální organizace sociálních pracovníkŧ všeobecně zahrnující vzdělávací, vědeckou, publikační, poradenskou aj. činnost v oblasti sociální práce. [online]. [cit. 2013-02-20]. Dostupné na www:
.
43
4. Služby sociální prevence Základní činností při poskytování všech druhŧ sociálních sluţeb je sociální poradenství. Sluţby sociální péče napomáhají jedincŧm zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umoţnit jim v nejvyšší moţné míře zapojení do běţného ţivota společnosti a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim dŧstojné prostředí a zacházení. Sluţby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroţeny pro krizovou sociální situaci, ţivotní návyky a zpŧsob ţivota vedoucí ke konfliktu se společností a sociální exkluzi. Cílem sluţeb sociální prevence je nejen přímá pomoc osobám v tíţivé ţivotní situaci, ale i ochrana ostatní společnosti před pŧsobením sociálně patologických jevŧ. Prioritami v oblasti prevence jsou aktivity podporující stabilizaci společenského klimatu. Dle dosavadních empirických poznatkŧ jsou sluţby sociální prevence nejčastěji poskytovány nestátními subjekty. V rámci českého prostředí se jedná o relativně nové sluţby a zkušenosti z jejich provozu jsou publikovány poměrně sporadicky s tendencemi zobecňování (Víšek, P., Prŧša, L., 2012). Pro ilustraci jsem návrh optimálního rozvrstvení sluţeb sociální prevence jsem uvedla v Příloze č. 3, který je navrţen nejen jako sociálně, ale zároveň i jako ekonomicky prospěšný model23. Víšek a Prŧša (tamtéţ) v reflexi na současnou situaci v rámci českého prostředí upozorňují na fenomén záměny priorit, kdy se praxi povaţuje za významné to, co je rozsáhlé a nákladné (např. sociální sluţby pro seniory a zdravotně postiţené) a volby zástupných témat na základě mediální atraktivity (mentálně postiţené děti, vozíčkáři). Autoři zdŧrazňují fakt, ţe tato témata jsou individuálně lidsky velmi závaţná, ale z hlediska makro zaměření sociální problematiky nevyvolávají konflikty s dalekosáhlými dŧsledky ohroţujícími stabilitu a sociální soudrţnost. Za hluboce riziková témata 23
Zabezpečit komplex azylové péče (denní pobyt, noclehárna, azylový dŧm, chráněné bydlení) představuje akt prevence řady negativních sociálních jevŧ, akt určité „asanace“ centra, nádraţí, veřejných prostor a má vliv na kvalitu sociálního prostředí a „rating“ města. Je třeba postupovat tak, aby nevznikla sociálně vyloučená (zpravidla romská) komunita, je významně levnější neţ řešit dŧsledky sociálního propadu, ke kterému dojde, a dŧsledkŧ potenciálních následných, ekonomicky relevantních, rizik (devastace bytového fondu, zadluţení, kriminalita a další). Víšek a Prŧša (2012, s. 67).
44
povaţují nezaměstnanost desetitisícŧ mladých lidí v Česku, kteří vŧbec nezískají pracovní návyky a dále vytváření etnicky vymezených sociálně vyloučených komunit, chudobu24, xenofobii, návykové látky, prostituci, coţ vytváří podhoubí pro sociální napětí. V otázce integrity zejména romského obyvatelstva a zároveň redukce xenofobie, spatřuje nadějné vyhlídky Gulová (2011, s. 29) v projektových aktivitách strukturálních fondŧ Evropské unie v letech 2007 aţ 2013 s operačním programem Vzdělání pro konkurenceschopnost, které mohou přinést výrazné pozitivní změny.
4.1 Dům na půli cesty Dŧm na pŧli cesty (dále DPC) je pobytové zařízení s nepřetrţitým provozem, přítomnost sociálních pracovníkŧ je pouze během denní doby v rozsahu dvanácti hodin. Sluţba je určena klientŧm ve věku 18 - 26 let25, schopným samostatného pohybu bez pomoci druhé osoby a bez mentálního či duševního onemocnění, které by narušovalo společné souţití s ostatními uţivateli sluţby. Poslání Domu na pŧli cesty koresponduje s jiţ výše popsanou charakteristikou sluţeb sociální prevence. Mezi cíle patří integrace mladých lidí bez domova do běţné 24
Plnění mezinárodních úmluv. Společný základní dokument [online]. [cit. 2013-01-02]. Dostupné na www:
. Česká republika stanovila jako hranici chudoby ţivotní minimum, coţ je výše příjmŧ domácnosti, která zajistí základní ţivotní potřeby jejím členŧm, pod touho hranicí nastává stav hmotné nouze. Ţivotní minimum slouţí jako kritérium při rozhodování o sociální ochraně občana nebo domácnosti. Pokud příjem občana nedosahuje ţivotního minima a z váţných dŧvodŧ si jej nemŧţe zvýšit, pak mu mohou být vyplaceny dávky pomoci v hmotné nouzi. Ţivotní minimum bylo v ČR zavedeno v roce 1991 a jeho výše je kaţdoročně upravována podle rŧstu spotřebitelských cen a to vţdy k 1.1. nového roku. V případě, ţe tempo rŧstu spotřebitelských cen překročí 2 %, valorizace ţivotního minima mŧţe proběhnout i v prŧběhu roku. V roce 2005 byla stanovena hranice příjmové chudoby na 85 714 Kč za rok. Pod touto hranicí ţilo v roce 2005 celkem 995 565 osob, coţ je 9,8 % veškerého obyvatelstva. 25
Takto vymezený věk ţadatelŧ o pobyt je ve většině DPC. Pro úplnost uvádím příklad z praxe DPC v Hrochově Týnci umoţňuje pobyt uţivatelŧm ve věku 16-26 let. DPC Hrochův Týnec [online]. [cit. 201302-20]. Dostupné na www: .
45
společnosti, pomáhat zorientovat se v jejich ţivotní situaci, rozvíjet psychosociální dovednosti mladých lidí k osvojení kompetence odpovědnosti za vlastní ţivot. Ubytování v tomto zařízení je poskytováno obvykle v rozsahu jedno roku, smlouvu o poskytování sluţby lze prodlouţit. Uţivatelé DPC, ve kterém jsem uskutečnila výzkumné šetření, mají k dispozici kompletní materiální zázemí domácího prostředí kuchyňku, jídelnu, obývací pokoj, společenskou místnost, koupelny s pračkou, toalety, internetovou místnost a samostatné jednolŧţkové pokoje. Mimo nabízené materiální zázemí mohou klienti vyuţít i nabídku odborných seminářŧ a volnočasových aktivit, které mnohdy zajišťují i dobrovolníci pracující v sociálních sluţbách.
4.1.1 Náplň práce sociálního pracovníka s rizikovou mládeží v DPC Sociální pracovníci jsou kompetentní zprostředkovat uţivatelŧm kontakt s úřady státní samosprávy při uplatňování jejich práv i zajišťování osobních záleţitostí. Provádějí sociálně terapeutické činnosti, jako jsou např. nácvik komunikačních dovedností, pomoc při nakupování, vaření, rozvíjení pracovních návykŧ. V základní náplni práce sociálního pracovníka je také poskytování sociálně-právního poradenství. Toto poradenství je nejčastěji zaměřeno na řešení finanční situace zadluţeného klienta. Neméně významné je poskytování poradenství v oblasti státní sociální podpory, zaměstnání a v neposlední řadě pomoc při řešení rodinných vztahŧ. Při práci s uţivateli je prioritou individuální přístup. Kaţdý klient má svého osobního prŧvodce z řad pracovníkŧ DPC, se kterým společně sestavují klientŧv individuální plán stanovující úkoly, cíle a postupné kroky k jejich dosaţení. Klient je povinen pravidelně konzultovat tento individuální plán s pracovníkem DPC, informovat o dílčích krocích, které se mu zdařili či nikoliv, přičemţ je veden k sebereflexi a schopnosti vyhodnotit aktuální situaci. Úkolem pracovníka je motivovat a posilovat sebevědomí klienta na cestě k dosaţení cílŧ, které si sám stanovil. Havrdová (1999, s.58) uvádí z praxe sociální práce časté momenty selhání klienta, které vycházejí z jeho nejasného uvědomění si souvislostí mezi svými cíli a svým konkrétním jednáním nebo nedostatku disciplíny a sebedŧvěry, coţ jej omezuje ve schopnosti jednat efektivně. V kompetenci sociálního je rozvíjet účinnou komunikaci s klientem a pracovat s vlastními
46
cíli klienta tak, aby byly v nich rozlišeny konstruktivní aspekty od těch, které jsou cestou do slepé uličky, dŧraz je kladen na zjišťování toho, co se má změnit a zároveň co je klient sám schopen změnit, kde jsou jeho silné stránky a motivace. Součástí podpory klienta je i rozeznání toho, co od něj vyţaduje jeho okolí, aby mohl reálně rozhodovat a řešit vzniklé překáţky, Uvádím několik principŧ, na základě kterých jednají sociální pracovníci při poskytování sluţby DPC: dodrţování práv dle Listiny základních práv a svobod, etických kodexŧ svobodná volba, dobrovolnost moţnost kdykoliv poţádat o pomoc dŧstojnost a soukromí rovnost partnerství respektování dŧvěrnosti V době své pedagogické praxe jsem měla moţnost nahlédnout do specifického prostředí jednoho z Domŧ na pŧli cesty. Měla jsem moţnost strávit několik měsícŧ s klienty i sociálními pracovníky. Zpracovala jsem kazuistiky dvou klientŧ, které detailně vypovídají o kaţdodenní práci a povinnostech uţivatelŧ tohoto zařízení, abych prostřednictvím názorných příkladŧ z praxe zvýraznila specifika prostředí s uplatňovanými metodami sociální práce v DPC, názorně doplnila konceptuální rámec teoretického základu této práce a tím zároveň podpořila výzkumnou část o rozsáhlejší charakteristiku reality současného ţivotního prostoru respondenta výzkumu. Ze zpracované dokumentace vyplývá skutečnost, ţe sociální pracovník nemá moţnost nahlíţet do zdravotní dokumentace klienta. Je nucen se spoléhat na korektnost sdělení uţivatele sluţby, na jejímţ základě je s následným podpisem smlouvy o poskytnutí sluţby podmíněn pobyt. Obě kazuistiky jen zkráceně obsahují rodinné anamnézy podle údajŧ, které vypověděli jednotliví klienti. Ojediněle jsou zde stručná lékařská vyjádření, neboť byla v určitých situacích nezbytná. Pro přehlednější orientaci jsem kaţdý příběh seskupila do časových období a nakonec uzavřela závěrečným hodnocením klienta pracovníky DPC.
47
4.1.2 Kazuistika klienta Domu na půli cesty (Michal, 18 let) Tuto kazuistiku jsem zvolila jako prezentaci úspěšného modelu pomoci uţivateli sociální sluţby soustředící se na dosaţení schopnosti uţivatele k samostatnému ţivotu ve společnosti. V časovém rozmezí téměř jeden a pŧl rok pobytu konkrétního uţivatele přicházejícího do DPC z výchovného ústavu s traumatizující minulostí dokládá úsilí sociálních pracovníkŧ podněcovat v uţivateli osobní zainteresovanost, stejně tak i zachycuje jeho kroky ve snaze zvládat ţivotní úskalí, řešit finanční dluhy, učit se korektnímu zpŧsobu komunikace v rámci vztahŧ s okolní společností, přijímat odpovědnost za vlastní budoucnost především v oblasti svých finančních zdrojŧ s cílem dokázat sám obstát v podmínkách běţného ţivota. Proto je zakázka uţivatele soustředěna především na budování pracovních návykŧ, tedy osvojení schopnosti získat a udrţet si zaměstnání, které by přineslo moţnost osamostatnění se. Jméno (změněno): Michal (v době přijetí 18 let), Délka pobytu v DPC: 1 rok a 4 měsíce Vzdělání: základní, nedokončené SOU Záliby: ţádné Trestní rejstřík: podmínečné odsouzení 1 rok Drogy: ne Alkohol: občas Finanční situace: Nepobírá sociální dávky, dluh 20.000 Kč za škodu kvŧli krádeţím Odkud přichází: Výchovný ústav (Michal obdrţel rozhodnutí o zrušení místa trvalého bydliště a ještě není přihlášen na MÚ. Zjišťování zakázky dle zásad poskytování sluţby: Najít si práci, pomoci se začátkem, osamostatnit se Způsob naplnění zakázky: osobní kontakt, evidence na ÚP, hledání práce na internetu Osobní a rodinná anamnéza: Pŧl roku před Michalovým narozením se rodiče rozvedli. S matkou měl doma problémy především kvŧli pozdním příchodŧm domŧ, uţ s ní není v kontaktu. Dle Michala: "Kontakt odpadl z jeho strany, neboť mu stále něco vyčítala. S otcem také nekomunikuje, jelikoţ je stále někde v kriminálu". Otec má trvalý pobyt na MÚ, vlastní bydlení nemá, přespává u přítelkyně a je nezaměstnaný. V kontaktu není Michal ani se svou sestrou. Má však staršího bratra, u kterého má moţnost bydlet, ale tuto moţnost vylučuje z obavy z lidí proti kterým svědčil u soudu a ti bydlí poblíţ bratrova bydliště. Jako mladistvý se Michal podílel na krádeţích soukromého majetku. Přichází do DPC z výchovného ústavu, kde ţil 2 roky. Školu ukončil předčasně. Kvŧli špatným výsledkŧm ve škole a dosaţení 18ti let, VÚ s ním ukončil spolupráci. Dalším z dŧvodŧ bylo nabízení alkoholu nezletilým kamarádŧm. Michal popisuje pobyt ve výchovném ústavu jako problematický, uznává vstřícnou pomoc ze strany etopeda, ale přístup vychovatelŧ povaţuje za hnusný. Jako příklad uvedl, ţe při upozornění na uklízení ho vychovatel nazval zmrdečku. Michal ţil ve dvou VÚ , dŧvodem nástupu do druhého VÚ byla blízkost SOU. Michal neprojevil zájem navštěvovat psychologa, soustředí se pouze na nalezení zaměstnání. Prŧběh pobytu (zaznamenáno sociálním pracovníkem DPC při pravidelných konzultací): První 3 měsíce DPC neumoţňuje svým klientŧm zapsat si adresu DPC jako své trvalé bydliště. Michalovi bylo zrušeno trvalé bydliště v místě jiného MÚ, neţ se nachází DPC, ze zákona (§ 10 zákona č. 133/2000 Sb.) je místem trvalého pobytu ohlašovna, v jejímţ územním obvodu byl trvalý pobyt zrušen. Michal se musí zaevidovat na ÚP, odboru sociální péče a u obvodního lékaře. Nemá u sebe kartičku zdravotní pojišťovny, zŧstala ve VÚ.
48
Michal nemá zájem řešit vše okamţitě, obtíţně přijímá skutečnost, ţe si musí sám zajistit potřebné administrativní úkony, neuvědomuje si, ţe u zdravotní pojišťovny při neplacení pojistného narŧstají dluţné částky. Při nástupu do DPC si Michal v individuálním plánu stanovil cíl – nalézt práci, 3x týdně bude předkládat své výsledky hledání sociálním pracovníkŧm v DPC, coţ následně neplní. Zároveň ho nebaví ani účast na pravidelných konzultacích se sociálním pracovníky DPC, povaţuje je za nudné a zbytečné, přičemţ nemá představu, jak konzultaci změnit v „nenudnou.“ Stěţuje si na úřady, ţe z něj dělají blbce. Navíc nemá peníze na cesty k zařízení nutných záleţitostí na úřadech, toto chce vyřešit placeným odběrem plazmy, uţ byl na testech a teď čeká na výsledky. Michal je upozorněn pracovníky DPC, ţe kdyţ si nezajistí finanční podporu, bude ukončena spolupráce s DPD, toto si Michal uvědomuje a měsíc po nástupu do DPC se mu podaří se zaevidovat na odboru sociální péče, zároveň však obdrţí soudní usnesení o povinnosti uhradit náklady za trestní řízení. Do činností je nutno Michala pobízet a stále ho kontrolovat. Po dvou měsících hledání práce, kterou nenašel, neboť zjistil, ţe se základním vzděláním nemŧţe najít práci dle své představy (nechce jen uklízet), nastupuje na 14ti denní brigádu. Peníze, které si na brigádě vydělal utratil za drobnosti a oslavu s přítelkyní, zároveň zjistil, ţe mu skončila platnost občanského prŧkazu, nový OP stojí 250,- Kč, nemá však na něj peníze. Michal počítá s tím, ţe mu za několik dní dostane sociální podporu a z toho OP uhradí. Bez platného OP nemŧţe ţádat o výpis z rejstříku trestu, který potřebuje k ţádosti o zaměstnání. Byl informován o moţnosti „rychloobčanky“, potřebuje co nejdříve výpis z rejstříku trestu, dokud mu ještě není zapsáno podmínečné odsouzení. Půl roku pobytu (4. – 6. měsíc) Michal si zařídil nový OP, má v DPC přítelkyni, se kterou proţívá intenzivní vztah, sociální pracovní DPC je přistihl při fyzické potyčce na pokoji, při které rozbili skříň a hodili po sobě nŧţ. Oba dva neměli zájem situaci nijak řešit, sankce ze strany DPC je podmínečné měsíční vyloučení z pobytu. Michal obdrţel výsledky testu na plazmu s podezřením na ţloutenku. Má doporučeny další vyšetření, které vyuţil a vše konzultoval s lékaři. Z výsledkŧ zdravotních testŧ vyplývá moţná nákaza HIV, na doporučení lékaře podává u PČR trestní oznámení na svou přítelkyni. Michal zaţádal o výpis z rejstříku trestu, má v něm jiţ zápis o podmínečném odsouzení. Vyhledává pomoc psychologa. Chodí na občasné brigády, v DPC má moţnost bezplatných kurzŧ angličtiny, kde byl ale jen jednou - chce si odpočinout po práci a mít moţnost se taky podívat na PC, prý uţ měl práce a angličtiny dost. Má zájem o stálou práci, ale kvŧli základnímu vzdělání a zároveň podmínečnému odsouzení není přijat. Cítí se demotivovaný. Jeho přístup k povinnostem v DPC se zodpovědnější, ale nedostavuje na dohodnuté schŧzky na úřadech i u psychologa, často poţívá alkohol, za který je i pokutován při výkonu brigády. Jeho chování je hodnoceno sociálními pracovníky DPC oproti prvním 3 měsícŧm pobytu jako zlepšující se a je mu prodlouţena smlouva pobytu v DPC do délky 1 roku. Jeden rok pobytu (7.-12. měsíc) Výsledky zdravotních testŧ jsou, překvapivě pro Honzu, negativní. Pokračuje ve svědecké účasti při vyšetřování jeho přítelkyně pro šíření nákazy nevyléčitelnou chorobou. Obtíţně si hledá si práci, nechodí však na konzultace ÚP, je vyřazen z databáze uchazečŧ. Snaţí se splácet dluhy, rozhodl se vyuţívat odborné pomoci psychologa, kterou povaţuje za přínosnou, ale stejně se cítí v depresích, uvádí, ţe z toho dŧvodu musí pít. Začal navštěvovat kurzy autoškoly, avšak nedokázal si zařídit potřebné lékařské vyšetření, tudíţ autoškolu přerušil. Koncem prvního roku pobytu si našel práci na hlavní pracovní poměr, nedoloţil výpis z rejstříku trestu, je přijat. Začal si stěţovat, ţe ho v práci šikanují a vyhroţují fyzickým násilím. Snaţí se hledat si náhradní bydlení, přístup k povinnostem v DVP je laxní. Poslední 4 měsíce pobytu Michal poţádal o prodlouţení smlouvy s DPC, aby si mohl najít náhradní bydlení a pokračovat v zaměstnání. Zařídil si lékařské potvrzení pro autoškolu a kurz absolvuje úspěšně. Ze strany zaměstnavatele cítí nespokojenost s jeho pracovním výkonem, coţ sám uznává jako oprávněné, protoţe neumí dobře ovládat poţadovanou pracovní činnost. Doloţil rejstřík trestu s trestním záznamem, zaměstnavatel mu mění smlouvu na dobu určitou. Pravidelně splácí dluhy, které si rozšířil o pokuty u PČR, Dopravního podniku města, telefonního operátora, soudu a u zdravotní pojišťovny. Michal se vyhýbá povinnostem v DPC, jako viníka uvádí svou práci, jediný cíl má odstěhovat se svou novou přítelkyní z DPC.
49
Účastní se soudního procesu s bývalou přítelkyní, která je shledána vinna a pravomocně odsouzena, trest jí byl nakonec mimořádně sníţen z dŧvodu jejího těhotenství. Závěrečné hodnocení z DPC: Smlouva o poskytování sociální sluţby byla ukončena uplynutím doby poskytované sociální sluţby a naplněním cílŧ uţivatele. Michal odchází z DPC do podnájmu. Za dobu pobytu se Michalovi podařilo nalézt zaměstnání. Dokázal se osamostatnit, coţ definuje tím, ţe není na nikom závislý a rozhoduje sám. Finanční problémy vyřešil formou sociálních dávek. Michal je pyšný na to, ţe dokázal fungovat v DPC a dařilo se mu plnit své povinnosti. Není si vědom toho, ţe by se mu něco nepovedlo, jen mu na sobě vadí, ţe byl občas líný k práci.
4.1.3 Kazuistika klientky Domu na půli cesty (Alena, 17 let) Tuto kazuistiku jsem zvolila se záměrem poukázat na flexibilitu nabízených sluţeb reflektující aktuální potřeby i nezletilých ţadatelŧ o pobyt v DPC. Délka pobytu této uţivatelky sociální sluţby DPC byla v krátkém rozsahu 7 týdnŧ, které však znamenaly významnou odbornou pomoc nejen pro ni, ale i pro její pěstounskou rodinu. V tomto případě poskytli pracovníci DPC přístřeší člověku krátce před dosaţením plnoletosti, zatíţeného osobními problémy, traumaty, které nedokázal vyřešit se svými pěstounskými rodiči. Na tomto základě byla vytvořena zakázka soustředící se na obnovu a upevnění rodinných vztahŧ zprostředkováním kontaktu mezi rodiči a uţivatelkou sluţby. Vzhledem k poslání DPC zvyšovat schopnosti svých klientŧ umět si poradit, rozumět sobě i druhým, umět rŧst a umět se uţivit, byla i tato klientka pod intenzivním vedením sociálních pracovníkŧ, které však přijímala s obtíţemi. Příčinami konfrontačních situací byla zejména neochota klientky plnit kaţdodenní povinnosti podmiňující pobyt v DPC. Kazuistika je pro mne modelovým příkladem mnohdy vyčerpávající rutinní práce sociálních pracovníkŧ, dokladem o náročnosti ţivotní volby pěstounských rodičŧ, avšak při úspěšném uzavření problematické ţivotní/ pracovní kapitoly ústící v pocity spokojenosti, nadějí k seberealizaci, kdyţ vynaloţené úsilí pomŧţe svěřenému člověku. Jméno (změněno):Alena (v době přijetí 17 let). Délka pobytu v DPC: 7 týdnů. Osobní a rodinná anamnéza: Vzdělání: základní – speciální Záliby: PC – stahování, chat Trestní rejstřík: bez záznamu Drogy: zkušenosti s marihuanou Alkohol: ano /příleţitostně ano Finanční situace: Pobírá sociální dávky – příspěvek na dítě, sirotčí dŧchod, dluhy ţádné Odkud přichází: Pěstounská rodina.Alenu do DPC poslal její pěstoun, který je zároveň i její kontaktní osobou, s pěstounskou matkou se Alena neustále hádá.
50
Zakázka v DPC: Zprostředkování kontaktu s rodinou a společenským prostředím, nalezení brigády (jednání s úřady, pomoc s bydlením, pomoc s urovnáním rodinných vztahŧ) Způsob naplnění zakázky: 1. cíl: urovnat vztahy s rodinou – hlavně s matkou Kroky: odstěhovat se od rodiny a nějaký čas nejezdit domŧ, zkusit si promluvit s matkou Pomoc z DPC: pomoc s navázáním vztahu, účast na společném rozhovoru 2. cíl: zajistit vše potřebné před nástupem do školy, Kroky: zakoupit školní pomŧcky podle seznamu, zařídit kartu na MHD Pomoc z DPC: asistence při zařízení karty na MHD a nakupování školních pomŧcek 3. cíl: seznámit se s městem, kde bude Alena navštěvovat školu Kroky: naučit se jízdní řády MHD Pomoc z DPC: asistence při procházce města 4. cíl: najít si brigádu Kroky: hledat práci přes internetové nabídky Pomoc DPC: podpora hledání, nácvik komunikačních dovedností při jednání se zaměstnavateli 5. cíl: Zvládnout docházku do školy Kroky: seznámit se s prostředím školy, pravidelně se učit, chodit do školy. Pomoc DPC: pomoc s učením, kontrola učení 6. cíl: naučit se hospodařit s penězi Kroky: udělat si seznam nákupŧ a povinných plateb Pomoc DPC: podpora při budování ekonomické nezávislosti, pomoc při hospodaření Aktuální situace při příchodu do DPC - Alena je hospitalizována v psychiatrické léčebně v Praze – Bohnicích po pokusu o sebevraţdu - pokusila se otrávit prášky po hádce s matkou. Doposud byla Alena hospitalizována v Bohnicích třikrát, poprvé kvŧli výchovným problémŧm na ţádost rodičŧ, podruhé se psychicky zhroutila a byla hospitalizována na vlastní ţádost. Uvádí, ţe má jiţ od 14 let divokou pubertu, kdy začala hulit a utíkat z domova. Tvrdí, ţe právě kvŧli pobytu v Bohnicích a hádce s učitelkou byla vyloučena z dvouletého učňovského oboru. Teď je přijata na jiný učební obor, chce začít znovu a školu dokončit. Situace v rodině je pro Alenu nesnesitelná kvŧli sporŧm s matkou, proto poţádala o pomoc v DPC. Ubytování v internátu střední školy odmítá, protoţe by musela jezdit o víkendech domŧ, a to nepovaţuje za dobré.S pomocí DPC by chtěla poznat město, ve kterém bude její nová škola, očekává nejen pomoc se zařízením nástupu do školy ale i s urovnáním vztahŧ v rodině. Dle vyjádření lékaře při propouštění Aleny z pedopsychiatrického oddělení PL Bohnice je Alena schopna pobytu v DPC a má zájem o spolupráci se sociálními pracovníky. Průběh pobytu (zaznamenáno sociálním pracovníkem DPC při pravidelných konzultací): 1. týden Jiřina je seznámena s povinnostmi a řádem DPC. Na dotaz, jaké jsou její první dojmy z DPC neví, co má říct a krčí rameny. Se svou pěstounskou matkou mluvila cestou z PL v Bohnicích, kde ji vyzvedávala. Alena doufá, ţe ji pobyt v DPC pomŧţe napravit vztah s matkou, jinak nemá v rodině s ostatními členy ţádné problémy. Alena si sestavila individuální plán cílŧ pro pobyt v DPC, který během prvního týdne plní bez obtíţí. 2.- 4. týden Tyto týdny tráví většinou u rodiny a příbuzných, kde hlídá děti. DPC o tomto informovala dopisem, toto zároveň zprávou potvrdila její matka-pěstounka. Hlídání dětí má místo brigády, kde s ní jednali podvodně - nezaplatili jí odpracovanou práci dle dohody. Alena to vysvětluje faktem, ţe je Romka. Z těchto dŧvodŧ brigádu ukončila. Mluvila o tomto neúspěchu s rodiči, následně se Aleně ozvali její příbuzní s nabídkou hlídání dětí s finanční odměnou.DPC kontaktuje Aleniny pěstouny s upozorněním, ţe není ubytovnou, kterou stačí platit, je zde nutno plnit povinnosti dle zásad poskytování konkrétních sociálních sluţeb. Matka slíbila, ţe vše Aleně vyřídí, také sdělila, ţe jí Alena zaslala poštou nahrávku na CD, kde jí vysvětluje vše, co se jí bála a styděla říct osobně. 5. - 6. týden Alena se snaţí kontaktovat další firmy na moţnosti brigády, pracovníci DPC hodnotí její přístup jako velmi aktivní, sama sebe však Alena při konzultacích hodnotí jako méně schopnou. Je jí nepříjemné mluvit sama o sobě a hodnotit se. Nově navázala s matkou-pěstounkou komunikaci přes telefon, dříve si telefonovala pouze s otcem-pěstounem. Neplní povinnosti v DPC (má neomluvenou nepřítomnost v DPC, neplní úklidové povinnosti) vyplývající ze smluvního vztahu mezi poskytovatelem sociálních sluţeb a uţivatelem, proto bude pobyt v DPV
51
ukončen a jiţ neprodlouţen. Alena dosahuje plnoletosti a zvaţuje podání ţádosti o pobyt do jiného DPC, kde jiţ bydlí její sourozenec. Závěrečné hodnocení z DPC: Smlouva o poskytování sociální sluţby nebyla ukončena uplynutím doby poskytované sociální sluţby a naplněním cílŧ uţivatele, ale na vlastní ţádost uţivatele v den jeho plnoletosti. Alena odchází k rodičŧm, ale moţná bude nastupovat do jiného DPC, kde bydlí její sourozenec. Během pobytu navštěvovala své pěstouny, podařilo se urovnat vztah s matkou-pěstounkou, měla několik brigád. Povinnosti v DPC vyplývající ze smlouvy většinou neplnila z dŧvodu častého pobytu mimo DPC. Vŧči DPC nemá ţádný finanční dluh, celý pobyt uhradila pěstounská rodina. Oddělení sociálně právní ochrany dětí z místa trvalého bydliště Aleny si vyţádalo hodnotící zprávu DPC o pobytu Aleny. Z této hodnotící zprávy sociálních pracovníkŧ vyplývá uţitečnost i částečného naplnění sociální sluţby, kdy Alena při odchodu z DPC pŧsobí celkově spokojeně a mnohem stabilněji, neţ při příchodu do tohoto zařízení.
Dle principŧ poskytování sociální sluţby DPC je přístup klienta zaloţen na jeho dobrovolném souhlasu respektovat pravidla nejen souţití s ostatními klienty, ale i aktivně spolupracovat se sociálními pracovníky na rozvoji svých psychosociálních dovedností. V době své pedagogické praxe v DPC jsem vnímala i neúspěšné pokusy sociálních pracovníkŧ o integraci rizikové mládeţe do společnosti. Jednalo se zejména o případy klientŧ, u kterých se projevila nezvladatelná závislost na alkoholu, drogách, onemocněli akutní infekční chorobou a nebo neprojevili ochotu přizpŧsobit se poţadavkŧm sociální sluţby a DPC povaţovali spíše za ubytovací zařízení, jak tomu bylo i v případě klientky Aleny. Uvedené kazuistiky jsou pro mne také prezentací ţivotní zkušenosti, ţe proces porozumění okolnímu světu a nalezení svého místa v něm je zejména pro samotného klienta sociální sluţby cílem na počátku cesty velmi vzdáleným, jehoţ dosaţení vyţaduje silnou motivaci a odhodlané úsilí nevzdávat se. Sociálnímu pracovníkovi se otevírá prostor pro pomoc člověku nebýt na své cestě k dosaţení cíle sám.
52
B. VÝZKUMNÁ ČÁST Ve výzkumné části budu řešit otázky, z jejichţ odpovědí sestavím kompaktní mozaiku výpovědí, témat, fenoménŧ kompatibilní s konceptuálním rámcem teoretické části reprezentující celistvost obrazu zachycené reality. Zvolila jsem metody výzkumu, které jsou zaměřeny kvalitativně, explorativního charakteru s úmyslem introspektivně zmapovat zkušenost člověka na jeho ţivotní cestě.
5. Cíle a výzkumné otázky Vzhledem k záměru prozkoumat zejména subjektivní zkušenost člověka, zvolila jsem
jako
výzkumnou
perspektivu
interpretativní
fenomenologickou
analýzu
(interpretative phenomenological analysis), která z fenomenologického hlediska usiluje o hlubší pohled na dŧleţité problémové situace z pohledu jejich subjektu (Hendl, 2008, s. 73). Reichel (2009, s. 64) upozorňuje na zkvalitnění výzkumu, především jeho validity pomocí triangulace,
např. uţití rŧzných datových zdrojŧ, zkoumání fenoménu
v rŧzných časových intervalech, kombinace rozhovoru se studiem dat, obměnami tazatelŧ, pozorovatelŧ aj. Zkušenost
klienta
Domu
na
pŧli
cesty
sdělena,
prostřednictvím
polo-
strukturovaného hloubkového interview, je těţištěm výzkumu. Písemné poznámky respondenta ve formě myšlenkové mapy, kazuistiky dalších klientŧ DPC, zkušenost klienta dokreslují a umoţňují přidat analýze další rozměr, slouţí také jako validizace triangulací. Pro kvalitativní zkoumání je typické, že základní otázky jsou doplňovány a upravovány v průběhu zkoumání, během získávání informací a jejich analýz. Současně výzkumník poznává přímo v terénu další a nové výzkumné objekty. Reichel (tamtéţ). Vyuţila jsem moţnost nahlíţet na výzkumný problém z hlubšího hlediska a zkoumat jej v přirozených
podmínkách
v intenzivním
kontaktu
s terénem
reflektujícím
53
kaţdodennost respondenta výzkumu. Hendl (2008, str. 50) prezentuje přednosti pro zdárné provedení kvalitativního výzkumu: získává podrobný popis a vhled při zkoumání jedince, události, fenoménu zkoumá fenomén v přirozeném prostředí umoţňuje studovat procesy umoţňuje navrhovat teorie dobře reaguje na místní situace a podmínky pomáhá při počáteční exploraci fenoménŧ
Výzkumné cíle, které jsem si stanovila jsou následující: 1. Poznat jakou roli má rodina a domov v ţivotě respondenta. 2. Zmapovat zkušenost klienta se sociální sluţbou Domu na půli cesty. 3. Poznat ţivotní cestu mladého člověka, která vede do Domu na půli cesty. Abych dokázala zaostřit výzkumný proces zpŧsobem, který by poskytl výsledky v souladu se stanovenými cíli, zvaţovala jsem formulaci dostatečně otevřených výzkumných otázek, které by však postihovaly i detailní obsah šetření. Proto jsem zvolila jednu hlavní obecnou otázku, kterou jsem dále rozloţila na několik specifických otázek, které dohromady skládají odpověď na otázku hlavní. Hlavní výzkumná otázka zní: Jak vnímá svůj ţivotní příběh klient Domu na půli cesty? Specifické výzkumné otázky, které v rámci výzkumného šetření zodpovím: 1. Jaká je zkušenost respondenta výzkumu s ţivotem v náhradním rodinném prostředí pěstounské rodiny? 2. Jaký význam má sociální sluţba Dům na půli cesty pro zkoumaného jedince? 3. Kdo je klientem Domu na půli cesty?
54
Mým záměrem je soustředěné rozkrývání celistvosti obrazu vnímání subjektivní reality očima respondenta výzkumu pro jiné zainteresované osoby, kterých se zkoumané jevy v mnohém dotýkají. Za významný cíl své práce povaţuji vytvoření detailní prezentace subjektivního vnímání, postojŧ, pocitŧ i zkušeností jednotlivce a prostřednictvím analýzy výzkumných dat dosaţení lepšího porozumění, jinak běţně uzavřeného prostoru, jeho vnitřního světa.
55
6. Příprava badatelské cesty a volba výzkumné metody Prostředí Domu na pŧli cesty (dále jen DPC) mi bylo, aţ do doby mé pedagogické praxe téměř neznámé. Měla jsem pouze teoretické povědomí o této sociální sluţbě nabízené mladistvým ve věku od 18 do 26 let, odcházejícím z dětských domovŧ, či po ukončení výkonu trestu, případně z nefunkčního rodinného prostředí. Na tomto místě bych formulovala výzkumný problém, který mne vedl k realizaci výzkumu: Význam sociální sluţby Domu na půli cesty pro jeho uţivatele. Ţivotní situace uţivatelŧ sociální sluţby DPC se odehrává v sociální realitě, která mne nepřímo obklopuje a byla tak pro mne představou, které jsem příliš dobře nerozuměla. Zaměřila jsem svou pozornost na konkrétní sociální skupinu a snaţila se získat nové a nepředpokládané informace. Podle Švaříčka, Šedové (2007, s.65) býváme při volbě výzkumného problému na hranici mezi obecností a specifičností, a proto vzhledem ke komplexnosti zkoumání je v rámci kvalitativního výzkumu zúţení problému nutné a činí předmět našeho zájmu reálně zvládnutelným. V této souvislosti respektuji Silvermana (2005 cit. dle Švaříček, Šeďová, tamtéţ), který výzkumníkŧm doporučuje pokusit se říci mnoho o malém problému, a nikoliv málo o mnoha věcech. Zásadní společná charakteristika všech klientŧ DPC je odvozována dle jejich aktuální ţivotní situace - osoby bez přístřeší. Další moţné charakteristiky svého společného jmenovatele nalézají převáţně v aspektech problematických rodinných vztahŧ a ohroţení sociální exkluzí. V prostředí DPC se pohybuji téměř jeden rok i jako dobrovolník. Během této doby jsem se setkala s příběhy řady klientŧ, které vţdy nesly znaky individuálních zvláštností kaţdého člověka. Jak jsem se postupně seznamovala s prostředím DPC, především díky ochotě a vstřícnosti zaměstnancŧ - sociálních pracovníkŧ, vymizela má předpojatost v hodnocení uţivatelŧ této sociální sluţby vycházející z mých povrchních teoretických znalostí o prostředí DPC. Ráda bych zdŧraznila, ţe bez pomoci sociálních pracovníkŧ by pro mne nebyla moţná realizace tohoto výzkumného šetření. Aţ na základě mnoha konzultací během pedagogické praxe, jsem se mohla opatrně začít seznamovat s konkrétními klienty DPC. Při koncipování celého výzkumu tedy hrála značnou roli časová náročnost, přičemţ úspěšný výsledek
56
byl nejistý aţ do poslední chvíle, kterou bylo uskutečnění rozhovoru se zkoumaným jedincem. Vlastní zkušenost s neúspěchem jsem zaţila při prvním pokusu o rozhovor s klientem, jehoţ ţivotní příběh byl strastiplný, vedl přes výchovné ústavy, nepovedené partnerské vztahy a jiná hluboká citová zranění. Tři měsíce mého intenzivního snaţení o navázání a následného udrţení kontaktu byly ztraceny ve chvíli, kdy vyuţil výhodnou příleţitost k bydlení v jiném městě a z DPC se odstěhoval. Nepodařilo se mi vytvořit natolik dŧvěryhodný vztah, abych získala klienta pro svŧj výzkum. Ověřila jsem si, ţe pro nenásilné, dobrovolné otevření člověka k hlubším sdělením o sobě samém je zapotřebí určitého vzájemného souladu, osobních sympatií a porozumění mezi tazatelem a dotazovaným. Od počátku mého pŧsobení v DPC jsem měla moţnost, v rámci volnočasových aktivit, navázat přátelské vztahy s dalšími klienty, z nichţ některé zaujala má ţádost o poskytnutí výzkumného rozhovoru. Jako účastníka výzkumu jsem získala dvacetiletou klientku, přicházející do DPC z náhradního rodinného prostředí pěstounské rodiny. Poznamenávám jen pro nastínění časového harmonogramu výzkumné práce, ţe jsme rozhovor zrealizovaly po mém téměř pŧlročním pŧsobení v prostředí sociální sluţby DPC. Jak jsem jiţ poznamenala, je nemyslitelné, abych rozhovor realizovala bez dŧkladné orientace v prostředí. Prostudovala jsem i prakticky vyzkoušela postupy a metody sociální práce s klienty DPC. Zároveň jsem zpracovala kazuistiky klientŧ mapující jak pracovní postupy sociálních pracovníkŧ, tak i přístup samotných klientŧ k povinnostem podmiňující moţnost jejich pobytu v DPC. (Obě tyto kazuistiky jsou obsaţeny v kap. 4.1).
6.1 Etické dimenze výzkumu Etické dimenze výzkumu respektují obecně platné etické zásady, principy chování. Pečlivě jsem zvaţovala etické aspekty svého výzkumu a následovala přitom základní principy etického chování, z nichţ uvádím následující podle Švaříčka, Šeďové (2007, s. 43-50):
57
Důvěrnost, která zaručí participantovi výzkumu, ţe nebudou publikována ţádná data, která by identifikovala konkrétního participanta. Badatel dŧsledně dodrţí zachování dŧvěrnosti, nesděluje ani svým kolegŧm informace účastníkŧ výzkumu, data neuchovává na volně přístupném místě, ale zajistí jejich ochranu. Poučený souhlas, kterým badatel sděluje účel výzkumu, seznamuje účastníky s celkovou povahou výzkumného šetření, přičemţ ţádá o jejich dobrovolné svolení s účastí na výzkumu. Zpřístupnění práce účastníkům výzkumu, by mělo být umoţněno, jestliţe o výsledky analýzy projeví zájem a badatel jim přislíbí předání těchto výsledkŧ. Problematické momenty vznikají při pochybnostech zda-li: pochopí účastníci výzkumu výsledky, a také do jaké míry upraví badatel svou interpretaci výzkumných zjištění.
Respondentka výzkumu hovořila velmi detailně o nepříjemných osobních zkušenostech ze svého ţivota. Před zahájením rozhovoru jsme se dohodly, ţe jestliţe sdělí nějaké informace tak, ţe jí spíše vyklouznou z úst a nebude následně chtít, aby byly zveřejněny, vynechám je při přepisu rozhovoru. Jsem si vědoma, ţe pro výzkum jsou toto cenná data, ale respekt k etickým principŧm u mne převaţuje, proto jsem při přepisu, na přání respondentky, několik vět vynechala.
6.2 Reflexe vlastní zkušenosti s tématem Zvolila jsem k analýze rozhovoru s respondetkou metodu IPA, která vyţaduje reflexi vlastní zkušenosti výzkumníka jako součást analytického procesu vedoucí ke zkvalitnění analytické práce. Cílem reflexe není, aby se přesvědčení výzkumníka spolu s jeho vlastními zkušenostmi z výzkumu oddělily jak je tomu u tradičního fenomenologického pojetí. Naopak, výzkumníkovy uvědomované a reflektované zkušenosti jsou předpokladem pro smysluplnou analytickou činnost. (Fade, 2004).
58
Mé zkušenosti, kterými bych mohla reflektovat ţivotní příběh respondentky nejsou ve stejném poměru tolik strastiplné jako její, přesto se mne dotýkají v některých fázích osobně, přirozeně zejména ve vnímání rodinného prostředí, výchovy dětí, prostředí domova, jinde zprostředkovaně. Pracuji ve školském prostředí s mladými lidmi, u kterých jsem několikrát zachytila nespokojenost se svým rodinným prostředím i myšlenky na útěk z domova. V následných rozhovorech s nimi jsem pozorovala jejich beznaděj v řešení konfliktního vztahu s rodiči ústícího ve vyhledávání vrstevnických skupin rizikové mládeţe s častými pobyty mimo domov. Tato pozorování mne přivedla na myšlenku seznámit se s reálným prostředím poskytujícím (dočasnou) záchranu mladým lidem v obtíţné ţivotní situaci, kdy se, ať uţ dobrovolně, či nedobrovolně ocitnou bez domova. Dle rady odborníkŧ z praxe sociálního poradenství jsem oslovila sociální pracovníky DPC, kteří vstřícně zareagovali na mou ţádost nejen zmapovat sféru jejich pŧsobiště, ale i realizovat výzkumné šetření. Má zkušenost se sociálními pracovníky, kdy jsem byla v pozici ţadatele o pomoc měla obdobnou odezvu jako u klientŧ DPC, kde jsem sledovala aţ vyčerpávající ochotu sociálních pracovníkŧ pomoci v jakékoliv situaci, ve které je moţné pomoc poskytnout, jejich vytrvalé úsilí dosáhnout cíle, empatii a pochopení pro potřeby ostatních.
6.3 Metoda sběru verbálních dat Pro sběr verbálních dat jsem zvolila polostrukturované hloubkové (in-depth) interview s otevřenými otázkami. Smith, Flowers, Larkin (2009, s. 69-70) povaţují tento typ rozhovoru za velmi uţitečný získáním rozsáhlých dat, která jsou esencí pro analýzu metodou IPA. Doporučují pro efektivní provedení tohoto interview zvolit takové druhy otázek, které jsou spíše otevřené, neţ uzavřené a tudíţ nevedou k předpokládaným odpovědím, které by se daly vzhledem ke zkušenostem zkoumaného jedince čekávat. Mezi dobré techniky rozhovoru také patří schopnost výzkumníka vnímat respondenta jako experta na svou vlastní zkušenost, a proto nemusí být jednoznačně přínosné usilovat o zodpovězení kaţdé připravené otázky, naopak pro vstup do zkušenostního světa zkoumaného jedince je hodnotnější nechat rozhovor plynout volnější cestou. Neočekávané obraty v rozhovoru mohou mít vysokou výzkumnou hodnotu, kdy respondent sděluje odpovědi na nevyřčené otázky z určitého, pro něj významného
59
dŧvodu, který mŧţe výzkumník při následné analýze odhalit jako zásadní téma. Výzkumník následuje sdělované zkušenosti bez dalších podnětných otázek tak dlouho, dokud jsou relevantními k zodpovězení stanovených výzkumných otázek. Charakter vhodných otázek pro vedení hloubkové rozhovoru determinují Smith, Flowers, Larkin (2009, s. 60). Uvádím následující příklady: popisný - deskriptivní (Mohl byste mi prosím říct, co děláte ve svém zaměstnání?) vyprávěcí - narativní (Mohl byste mi povědět, jak jste získal to zaměstnání?) hodnotící - evaluační (Jak se cítíte po nevydařeném dni v zaměstnání?) srovnávací - komparativní (Jak si myslíte, ţe by vypadal váš ţivot, kdybyste pracoval někde jinde?) zjišťující - investigativní (Co myslíte tím „nespravedlivý“?)
Zaměřila jsem se převáţně na narativní formu dotazování a při déle trvajícím kontaktu s respondentkou, vymodelovaném v mezilidský vztah, ve kterém jsem měla moţnost hlouběji poznávat její osobnost, jsem se ujistila o volbě hloubkového rozvoru, pro sdělení jejího ţivotního příběhu, jako o nejvhodnějším zpŧsobu získání výzkumných dat. Tato volba pro mne byla empatickou reakcí na individualitu člověka účastníka výzkumného šetření. Líbí se mi charakteristika hloubkového rozhovoru Johnsonem (2001 cit. dle Švaříček, Šeďová, 2007, s. 162) odlehčená neformálně koncipovanou poznámkou: Hloubkový rozhovor je výsledkem spolupráce výzkumníka a účastníka, ale nelze si romanticky myslet, že se jedná o rovnocenný vztah totožný s konverzací dvou dobrých přátel u kávy. Uvědomovala jsem si nerovnost stran, kdy jsem v roli výzkumníka vedla rozhovor kladením otázek stimulujících respondentku k spontánním odpovědím. Snaţila jsem se, aby byl rozhovor především vyčerpávající výpovědí dotazovaného - nikoliv fyzickou únavou, ale poskytnutými daty. Nadějně jsem očekávala delší časovou investici, proto jsem připravila k rozhovoru i občerstvení, které se osvědčilo i jako vhodný stimulant příjemné atmosféry. Rozhovor, který jsem s respondentkou vedla, byl
60
po vzájemné dohodě realizován v prostorách DPC, v pozdních odpoledních hodinách. Dbala jsem taktéţ doporučení dohodnout se s účastníkem výzkumu na principech rozhovoru, jako je vzájemný respekt při dohodnutí místa konání rozhovoru, kdy je preferováno bezpečné a ničím nerušené místo, zajištění dostatečně volného časového prostoru i vzájemná snaha o vytváření příjemné atmosféry. Před zahájením interview jsem ujistila respodentku o zachování anonymity jejího pŧvodu, srozumitelně zopakovala téma rozhovoru i s poţadavkem sdělování zejména vlastních zkušeností jejího ţivotního příběhu, dále související otázky i rámcový účel výzkumu, na jehoţ účasti respondentka dobrovolně souhlasila. Rozhovor jsem zaznamenávala na diktafon a následně přepsala do textové podoby. Jiţ při prŧběhu rozhovoru jsem si uvědomovala značnou obsáhlost podávaného sdělení i z toho dŧvodu, ţe jsem respondentce věnovala na počátku neohraničený čas pro vyslovení všech vět, pocitŧ, emocí, které měla potřebu sdílet. Rozhovor jsme společně ukončily po 240 minutách. Smith, Flowers, Larkin (2009, s.62) při hloubkových rozhovorech nestanovují hranici, pouze uvaţují o délce jeho trvání v obvyklém rozsahu jedné hodiny a více. Zpětnou vazbu k mému vedení hloubkového rozhovoru jsem získala ihned v závěru rozhovoru od respondentky reflektující jeho prŧběh. Respondentka: Já jsem si s tebou strašně ráda popovídala, protože to je pro mě úplně něco novýho, vyjadřovat pocity. Já jsem fakt vždycky sdělovala fakta, tak jak to bylo.Nikdy jsem ale neměla možnost říct, co jsem u toho cejtila nebo jak to na mě působilo. Nikdo se mě na to neptal.Vždycky se mě ptali, proč to bylo, todle, todle jsou ty důvody , ale ne, co jsem cejtila, to není důvod.... Rozhovor jako přirozený prostředek lidské komunikace je patrně nejstarší a nejčastěji pouţívaný zpŧsob získávání informací. Je povaţován za nejobtíţnější a zároveň nejvýhodnější techniku pro sběr kvalitativních dat. Aby bylo moţné rozhovor dobře zvládnout, je zapotřebí sociálních dovedností a citlivosti, pozorovacích schopností, které, jestli výzkumník dokáţe vzájemně provázat, vytěţí z nich pro výzkum maximum (Kutnohorská, 2009 s. 38).
61
Soustředila jsem na přípravu rozhovoru s dŧrazem na nenásilný prŧběh a přirozenost konverzace. Předem jsem si nestanovila detailní plán struktury, podle které bych se pevně řídila, zvaţovala jsem pouze specifické otázky k hlavní výzkumné otázce. Mantinely rozhovoru jsem nastavovala především pro usměrnění cesty vedoucí k výzkumným cílŧm. Snaţila jsem se rozvíjet konverzaci v kontextu definovaných výzkumných otázek. Podle Miovského (2006, s. 158-161) také není nutné poloţit všechny předem promyšlené otázky v přesném znění či pořadí. Polo-strukturované interview umoţňuje zakomponování prvkŧ volného rozhovoru s otevřenými otázkami. Je však nezbytné mít vytvořenu představu o tom, jak budeme interview vést, zároveň s vědomím, ţe umoţníme otevření volného prostoru flexibilně přizpŧsobeného respondentovi i aktuální situaci. Mezi podmínky úspěšného rozhovoru povaţuje Miovský (tamtéţ) následující: Před zahájením interview si uvědomit si cíl, kterého chceme dosáhnout. Správně odhadnout sloţitost zkoumané problematiky ve vztahu k věku respondenta i jeho osobnostním předpokladŧm (vzdělání, inteligenci apod.). Navodit vztah dŧvěry a spolupráce. Omezit trvání rozhovoru na únosnou míru. Počítat s postupným narŧstáním únavy. Vyloučit subjektivní ovlivňování respondenta tazatelem, který by neměl vyvozovat ukvapené interpretace pod vlivem sympatií či antipatií. Profesionálně ukončit interview - dŧstojnou formou, nejlépe s dobrým pocitem účastníkŧ, v ţádném případě nesmí rozhovor respondenta traumatizovat.
Kutnohorská (2009, s.75) předpokládá, ţe lidská zkušenost je přirozeně strukturována prostřednictvím ţivotního příběhu, který je při rozhovoru sdělován respondentem výzkumu. Při rozhovoru respondent otevřeně popisuje děje, zkušenosti, postoje, pocity, sám však určuje míru s jakou má zájem svŧj příběh sdělit.
62
Prostřednictvím ţivotního příběhu mŧţeme zjistit jak se člověk vyrovnává s překáţkami, problémy, jak jim rozumí a jaké poselství předává dál. Slovní výpovědi jsou bohatým zdrojem dat a z hermeneuticko-narativního hlediska je moţné ţivotní zkušenost člověka rozvrstvit do několika rovin: První rovinou je okamţik vnímání světa z pozice přirozeného postoje, kdy je zkušenost ţitá, nikoli analyzovaná. Druhá rovina je v reflektované zkušenosti, kdy člověk proţité zkušenosti záměrně selektuje a konstruuje realitu sice pro sebe, ale novým zpŧsobem. Třetí rovina spočívá ve vyprávění o zkušenosti, které je konstruováno pro ucho posluchače. Není účelem narativního výzkumného šetření tyto výroky dokazovat, lze se však zamýšlet nad zpŧsoby interpretace verbálně prezentovaného.
Limity obsahu vyprávěného ţivotního příběhu závisí nejen na volbě jedince, do jaké míry má zájem sdělit informace, které by o něm měli znát ostatní, ale i na paměťové schopnosti jedince. Lze říci, ţe ţivotní příběh je esencí toho nejdŧleţitějšího, co se jedinci přihodilo v určité rovině jeho ţivota, neboť popisuje děje, zkušenosti a pocity. Kdyţ si představíme ţivot jedince jako knihu, jednotlivé její kapitoly budou vyprávět o zlomových okamţicích , kterými daný člověk prošel, přičemţ tyto okamţiky nemusí být ve svých dŧsledcích nutně negativní, či pozitivní. Jejich význam se mŧţe týkat obratu v rozhodnutí jedince, mŧţe podněcovat k určitým typŧm jednání směřující ho určitým zpŧsobem. Výzkumník, který vede tento rozhovor je spíše v roli prŧvodce, neţ reţiséra. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 131-133). Jak se ponořit do hlubších rovin odpovědí spolu s respondetem prezentují Smith, Flowers, Larkin (2009, s.68) prostřednictvím sady klíčových otázek, které mŧţe výzkumník pokládat opakovaně během interwiev aţ do té doby, dokud se respondent nedostane do vlastního dynamického a zaujatého sdílení, kdy uţ tyto otázky je moţné minimalizovat:
63
Proč? Jak? Mŧţete mi o tom sdělit více? Řekněte mi, co si o tom myslíte? Jak jste se cítil?
Stejně tak nabádají k opatrnosti při kladení otázek a doporučují vyvarovat se některým druhŧm nevhodných otázek, jako jsou např.: výrazně přesvědčivé manipulativní zavádějící uzavřené
Do výzkumného terénu jsem vstupovala s připravenou baterií otázek reflektujících stanovené cíle i specifické výzkumné otázky. Připravila jsem si otázky v předpokládaném chronologickém pořadí, avšak, jak jsem jiţ uvedla, bez intencí vést rozhovor v jejich přísném sledu, z tohoto dŧvodu nemají pořadové číslování, také jsem nezamýšlela všechny vyslovit, jestliţe respondent bude hovořit plynule sám a tato témata zodpoví spontánně. Připravené otázky byly také osnovou témat, se kterou jsem při ţádosti o individuální osobní rozhovor respondentku seznámila, aby se posléze vyjádřila ke své účasti na výzkumném rozhovoru. Jakou vzpomínkou začíná tvŧj ţivotní příběh? Jaká je tvá vzpomínka na dětství s rodiči? Kdo jsou pro tebe "máma" a "táta"? Jaké máš vzpomínky na pobyt v dětském domově? Jak se vyvíjel tvŧj ţivot v pěstounské rodině? Mohla bys popsat svŧj vztah s pěstounskou rodinou? Jak trávíš svŧj volný čas/ které zájmy tě baví? Jaké jsou tvé kontakty/ vztahy s rodinnými příbuznými/ přáteli? Jak jsi se rozhodla pro pobyt DPC? Jak vycházíš se zaměstnanci DPC?
64
Mohla bys popsat společný ţivot se spolubydlícími v DPC? Jaké máš plány do budoucna?
Sběr verbálních dat jsem doplnila textovými poznámkami zkoumaného jedince, kterého jsem poţádala o vytvoření myšlenkové mapy asociací jednoho z hlavních témat, které vyplynulo z hloubkového rozhoru (viz dále v kap. 7).
65
7. Metoda analýzy získaných dat ve výzkumné strategii Mezi základní principy pro úspěšnou volbu výzkumné strategie náleţí zejména kompatibilnost zvolené metody s řešenou problematikou, stanovenými výzkumnými otázkami a cíli. V úvodu výzkumné části jsem uvedla volbu strategie explorativního kvalitativně orientovaného výzkumu, který koresponduje s formulovaným výzkumným problémem, kdy usiluji o porozumění, zmapování i popis zachycené subjektivní reality konkrétního člověka v sociálním kontextu. Získaná výzkumná data analyzuji na základě metody Interpretativní fenomenologické analýzy, zakládající se na fenomenologickohermeneutickém a idiografickém přístupu.
7.1 Interpretativní fenomenologická analýza Interpretativní fenomenologická analýza (dále jen IPA) je rapidně rozvíjející se metoda nedávné historie, odpovídající poţadavkŧm kvalitativně orientovaného výzkumu. Její pŧvod má své kořeny v psychologii, ale své naplnění v ní velmi rychle našli i pracovníci příbuzných vědních disciplín z humanitních, společenských i zdravotních oblastí. IPA se soustředí na detailní zkoumání proţívání lidské zkušenosti. Preferuje popis těchto ţitých zkušenosti ve významech vlastních své podstatě, neţ ve významech předdefinovaných určitými systémovými kategoriemi. Pro tyto intence je IPA povaţována za fenomenologickou metodu v interpretativním procesu analyzovaných dat. Z oddanosti k respektu individuality a povahy jedinečnosti zkušeností kaţdého účastníka výzkumu, je IPA chápána jako idiografická, proto je zároveň doporučeno aţ po detailním prozkoumání jednoho případu a jeho uzavření, přistoupit k analýze dalšího případu zkoumaného jedince. (Smith, Flowers, Larkin, 2009). Zaujala mne i doporučení autorŧ Smithe, Flowerse, Larkina (2009, s. 32) k reflexi osobní zkušenosti výzkumníka se zkoumaným tématem v rámci IPA. Zdŧrazňují, ţe fenomenologie je ţivá dynamická aktivita, nikoliv pouze sbírka školních znalostí. Stejně jako Husserl, vidí fenomenologický výzkum jako reflexi kaţdodenních zkušeností, které jsou lákavé a prchavé a ve své podstatě jsou výzkumníkovi
66
nedosaţitelné. Výzkumník je pouze svědkem, či výpovědí po skončení události, ve snaze se zkušenostem přiblíţit. Halling (2008 cit. dle Smith et al., tamtéţ) přibliţuje zkušenost odráţející se ve fenomenologii: V každodenním životě je každý z nás tak trochu fenomenologem, vzhledem k tomu, jak opravdově nasloucháme příběhům, které nám lidé vyprávějí, soustředíme se a uvažujeme, jak se nás jejich příběhy dotýkají.
7.1.1 Fenomenologický přístup Fenomenologický přístup je zaloţen na přesvědčení, ţe filozofické poznání nespočívá v konstruování obecných principŧ, ale v deskripci fenoménŧ, kterými jsou věci samé, ve své opravdové podobě a ne takové, jako se na ně nahlíţí dle dosavadních znalostí. (Hendl, s. 73). Zakladatel fenomenologie Edmund Husserl
proces porozumění
(Verständnis) zakládá na aktech vědomí v nichţ se realizuje předpokládané objektivizující pojímání (Auffassungen) umoţňující vzniku smyslového názoru na určité znaky (slova). Získávání fenomenologické ryzí zkušenosti se děje intelektuální intuicí, v níţ se zrcadlí naše schopnost postihnout podstatné konstitutivní rysy objektu. Při porozumění vnitřních interakcí procesŧ se nejedná pouze o subjektivní konstituování předmětností, ale je třeba zároveň uvaţovat o osobnosti našeho partnera, hledat smysl slova, jak je mu rozuměno v běţném jazyce: V samotné řeči se realizuje smysl Já v bezprostřední představě vlastní osobnosti a v tom spočívá také smysl slova v komunikativní řeči. (Husserl, cit. dle
Hroch, 1998). Výchozím předpokladem ke
konstituování druhého Já je naše schopnost analogie vlastního Já (naše zkušenosti, sebereflexe), a proto naše rozumějící proniknutí do druhého odhaluje náš duševní ţivot, v čem je a není podobný psychickému ţivotu někoho jiného.
7.1.2 Hermeneutický kruh Abych naplnila výzkumné cíle co nejvěrnějším obrazem zachycujícím respondentovo vnímání světa, povaţovala jsem za nezbytné zahrnout do procesu porozumění celostní pohled, jehoţ realizaci mi umoţnily principy hermeneutického zkoumání v tzv. hermeneutickém kruhu (obr. 5.1). To znamená kruhový pohyb výkladu, na jehoţ počátku je základní znalost textu a obsahu tématu (předporozumění PP0) konceptuálně
67
vyplňující pozadí pro analýzu jeho jednotlivých částí P1. Výsledky analýzy těchto částí jsou přispěním k hlubšímu pochopení zpětně celého textu PP1 atd. Na obrázku 5.1 je tento proces hermeneutického opětovného zkoumání graficky znázorněn. (Hendl, 2008, str. 71). Obr. 7.1 Hermeneutický kruh
Hermeneutický kruh je kombinací porozumění a interpretace. Tím, ţe v procesu porozumění pracujeme s předpoklady, ke kterým se neustále vracíme, se nepohybujeme v kruhu, ale lze spíše hovořit o pohybu po spirále. Směřujeme ke stále vyššímu a zároveň hlubšímu porozumění předpokladŧm. Vzhledem k aspektŧm hermeneutického porozumění, které je povaţováno vţdy za prozatímní, podléhající neustále revizi, nemohu usilovat o kvantifikaci výsledkŧ pro široké spektrum lidské populace, či navrhování zobecnitelných predikcí. Koncept hermeneutického kruhu operuje na rŧzném počtu úrovní. Od části k celku tak, aby bylo moţná deskripce více souvislostí, vztahŧ. Pro objasnění Smith et al. (2009,
s.
28)
uvádějí
příklad pochopení
fenoménu zkoumání
cirkulací
v
hermeneutickém kruhu na několika úrovních:
68
Od části
k celku
Od jednotlivého slova
k větě, ve které je slovo ukotveno
Od úryvku textu
ke kompletnímu textu
Od detailních údajŧ
k obecnému přehledu
Od interview
k výzkumnému projektu
Od jednotlivé epizody
k celému ţivotu
Dle znázorněných principŧ tedy platí, ţe jen tehdy se význam slova stává jasným, když je spatřován v kontextu celé věty, a zároveň význam věty v tom samém čase závisí na kumulujícím se významu jednotlivých slov. (Smith et. al, tamtéţ).
7.1.3 Idiografický přístup Idiografický přístup je chápán jako studium individuálních rysŧ konkrétního člověka, který je spatřován jako jedinečná bytost se svým jedinečným ţivotním příběhem. IPA je idiografická v detailním zaměření na individuální zkušenost člověka, chce poznat význam této zkušenosti pro tohoto člověka, jaký smyl člověk přikládá událostem, které se dějí v jeho ţivotě. IPA se v idiografické rovině zabývá jen omezeným počtem zkoumaných jedincŧ s cílem popsat ţivotní zkušenosti do podrobností. Jestliţe porovnává několik jednotlivých výzkumných případŧ, pak do nejmenších detailŧ vyhledává podobnosti i odlišnosti. (Smith et al.,2009 s. 29-32) prezentují i argumentace k efektivitě alternativního zpracování pouze jednoho výzkumného případu v rámci idiografie, kdy nejsou porovnávány vícečetné studie, ale je vytvořena detailní prezentace pouze jednoho zkoumaného jedince.
Citují Platta (1998) zastávajícího
názor, ţe studie případu jednoho člověka je opodstatněna pouze ve chvíli, jestliže je deskripcí něčeho zajímavě zajímavého. Tuto argumentaci doplňují stanoviskem Yina (1989), který povaţuje za hlavní účel prezentace případu jednoho člověka demonstraci skutečné reality, nikoliv vypočítávání četnosti výskytu.
69
7.2 Myšlenková mapa Myšlenková mapa (Mind map) v podobě síťové struktury, je grafické znázornění hierarchického postupu členění jednoslovných pojmŧ k určitému tématu. Myšlenkové mapování je strukturovaným popisem mentálních asociací, které nám pomáhá uspořádaně shromaţďovat i hledat nové nápady, třídit znalosti i myšlenky, mŧţeme ji povaţovat i za cestu nalezení řešení. Výhoda této metody je v principu jednoduchosti sestavení a lze ji tedy realizovat bez větších předchozích příprav. Myšlenkovou mapu mŧţeme vytvořit několika zpŧsoby, a to za pouţití papíru, v doporučeném formátu alespoň A3, nebo pomocí PC software. Zpravidla bývá vytváření myšlenkové mapy otázkou kreativního přístupu nabízejícího zvolit i vícebarevná schémata a tak ještě více zpřehlednit prezentované téma, v podobě jednoho ústředního pojmu obvykle umístěného ve středu myšlenkové mapy, od kterého jsou vytvářeny hlavní a další úrovně. (Tiefenbaher, A., 2006, s. 124-126).
.
70
8. Analýza výzkumných dat V souladu s principy IPA musí být analýza prováděna s citlivostí ke kontextu událostí, zároveň detailně a systematicky se zřetelem na idiografickou orientaci. Analýza musí být také dostatečně interpretativní, aby svému čtenáři
dokázala se srozumitelnou
jednoduchostí popsat děje - ţivotní zkušenosti i s jejími významy pro zkoumaného jedince. Dobrý popis IPA sděluje čtenáři něco zajímavého o konkrétním účastníkovi výzkumu, stejně tak jako o tématech, která jsou sdílena. (Smith et al.2009. s.181). Základním zdrojem výzkumných dat k analytické činnosti je hloubkový rozhovor s jedním zkoumaným jedincem. Vyuţila jsem moţnosti nabízeného kreativního přístupu ve výzkumném šetření a rozhovor jsem doplnila myšlenkovou mapou, jejímţ autorem byl sám zkoumaný jedinec. Následně, po jejím vytvoření, jsme společně zkonzultovaly jednotlivé vztahy i souvislosti, které mapa znázorňuje. Mým záměrem bylo při konzultaci nad mapou zrevidovat své prvotních úvahy k interpretacím významŧ zkušeností účastníka výzkumu, proto jsem do mapy připsala i své poznámky a postřehy, které jsem si konzultací ověřila. Zkoumala jsem ţitou zkušenost a svět člověka podle analytický krokŧ, které doporučují Smith et al., 2009, s. 79-80): Pečlivé čtení řádek po řádku analyzující zkušenostní tvrzení i porozumění účastníka výzkumu. Identifikace vyvíjejících se schémat, obrazŧ, témat proţitkového materiálu vyzdvihující protiklady, jakými mohou být: rozdílnost a shoda, společné rysy oproti jemným variacím. Rozvíjení
dialogu
mezi
badatelem,
jeho
skrytými
symboly
i
jeho
psychologickými znalostmi o moţných významech proţívaných událostí v ţivotě účastníka výzkumu, jestliţe se účastník zabývá určitými věcmi v daném kontextu. Tímto svou pozornost obracíme více k interpretativní orientaci. Rozvinutí struktury témat ilustrující vztahy mezi tématy. Organizace všech vytvořených materiálŧ do formátu, který by umoţnil vysledování analytické cesty od prvotních záznamŧ v transkripci rozhovoru,
71
přes shromaţďování vynořujících se témat aţ k výsledné struktuře hlavních témat. Pouţít supervizi, spolupráci nebo (nezávislou) revizi k udrţení logické konzistence i věrohodnosti interpretace. Prezentace celého příběhu zdokumentovaného podrobnými komentáři k citacím surových dat, provázejícího čtenáře celým interpretativním procesem, který lze zároveň
podpořit
grafickými
znázorněními,
jednoduchou
strukturou,
diagramem, tabulkou, apod. Výzkumníkova reflexe vlastního vnímání, konceptŧ a procesŧ.
Zároveň autoři Smith et al. (2009, tamtéţ) dodávají odvahu badatelŧm hledat inovativní přístupy v IPA, ve které nejsou přísně nevymezeny správné nebo nesprávné strategie a zdŧrazňují tak její flexibilitu, obvykle podléhající subjektivitě výzkumníka i participanta. Nevyhnutelně je tedy výsledná analýza společným produktem účastníka výzkumu a analytika.
Operacionalizace jednotlivých fází: V počátku jsem si doslovně přepsaný rozhovor opakovaně četla (Reading and re-reading), abych hlouběji pronikla do jeho obsahu vracela jsem i k nahrávce rozhovoru. Při čtení textu jsem začínala vytvářet prvotní poznámky (Initial noting), které jsem vepisovala ke slovŧm do textu, jako bych byla v roli respondenta a uvaţovala v jeho osobě stručným postřehem. Hledala jsem zlomové okamţiky ve vyprávěném ţivotním příběhu, které byly rozhodujícími pro další jednání a zároveň souvisely s řešeným výzkumným problémem. Vnímala jsem vynořující se témata (Emergent Tehemes), tím, ţe jsem v analýze zaznamenávala své poznámky a komentáře k postřehŧm (descriptive comments), které se mi jevily jako zajímavé a výrazně mapující jednotlivé části textu. Poté jsem začala shlukovat podobná témata, tak jak se chronologicky vynořovaly z
72
textu. Těm tématŧm, ze kterých vyplynuly ty nejdŧleţitější a nejzajímavější aspekty rozhovoru jsem přiřazovala nadřazené téma (Super-Ordinate Theme). Pro pojmenování témat jsem pouţívala nejen originální jazyk respondenta, ale i názvosloví vycházející s oblasti psychologie a sociologie. Sběr verbálních dat jsem doplnila textovými poznámkami zkoumaného jedince, kterého jsem poţádala o vytvoření myšlenkové mapy (Příloha č. 4) asociací jednoho z hlavních témat, které vyplynulo z hloubkového rozhoru. Při prvotních interpretacích jsem zaznamenala společná témata, která mne oslovila svou naléhavostí - mj. vztah s pěstounkou, boj o své místo mezi sourozenci, který úzce souvisel s fenoménem domova. Dle principu spirálovitého pohybu poznání, měla jsem v úmyslu zrevidovat si mé poznatky z analýzy rozhovoru a postoupit dále v procesu porozumění, proto jsem poţádala respondentku o další setkání (cca 1 měsíc po výzkumném rozhovoru). Setkala jsem se s téměř samozřejmou vstřícností respondentky, která dobrovolně souhlasila s pokračující účastí na výzkumném šetření. Společně jsme zkonzultovaly její zájem i moţnosti pro vytvoření myšlenkové mapy odvíjející se od fenoménu domov. Zaznamenala jsem její oblibu ve výtvarném umění, i proto předpokládám, ţe se vyjádřila upřímně o mé prosbě s vybídnutím ke kreativní aktivitě, jako zpříjemnění jejího volného času. Strukturované schéma poznámek, témat s jejich nadřazenými tématy jsem rozvinula v prezentaci ţivotního příběhu, proloţila citacemi respondentky a komentářem reflektujícím i mé subjektivní vnímání kontextuálních významŧ.
8.1 Zaznamenání prvotních poznámek a postřehů Při čtení textu jsem zachycovala své postřehy ke klíčovým slovŧm a vepisovala je i s krátkými poznámkami do textu. Záhy jsem nenacházela dostatek volného prostoru pro své poznámky, proto jsem zvolila moţnost vyuţít elektronického zpracování
73
tvorby poznámek k celému rozhovoru. Jednoduchá funkce programu Microsoft Word revize textu s vkládanými komentáři mi umoţnila zpřehlednit obsáhlá analyzovaná data, a také nadále se svými poznámkami systematicky pracovat v elektronické podobě při vyhledávání společných témat a souvislostí.
Obr. 8. 1 - Ukázka zaznamenání prvotních poznámek a postřehŧ k rozhovoru
8.2 Vynořující se témata V této části interpretace se snaţím zachytit a zmapovat hodnocení respondentky, jak proţívala své ţivotní zkušenosti. Smith et. al (2009, s.91) upozorňuje výzkumníky, aby nevnímali příliš negativně narušení pŧvodního souvislého vyprávění touto částí analýzy fragmentující text do jednotlivých částí, které je potřeba reorganizovat dle kontextuálních významových souvislostí v principu hermeneutického kruhu. Témata nejsou jen přepisem výpovědi rozhovoru, ale zahrnují i mé vlastní pojetí a pochopení zkušenostního světa respondentky.
74
Tab. 8.2 - ukázka vynořujících se témat
výroky z rozhovoru
vynořující se témata
ţe si mě nikdo nevšímá a já si pak vybíjím zlost na věcech který za to nemŧţou
proţívání zlosti z nechtěné samoty/ jsem nespravedlivá
vzpomínka na rodiče ...pak jenom z vyprávění sociálky
Není v rodině nikdo, kdo by mi vyprávěl o mém dětství
ţe nás rodiče nechávali třeba týden úplně samotný v bytě
nezájem ze strany biologických rodičŧ
rodiče- pro mě to jsou fakt cizí lidi, kdyby náhodou z jejich strany najednou byla teďka Stále očekávám setkání s biologickými rodiči nějaká …. Ţe by mě chtěli poznat jsem ráda, ţe ta máma nešla na potrat to zase si jako cením ţe lidi ,který přesto, ţe děti nechtějí tak si je nechaj
Uvědomuji si vděčnost za ţivot/ jsem na světě ráda
Kdyţ jsme byli odvezený - pro mě to bylo celkově hrozný trauma
konec biologické rodiny /traumatický záţitek
mě tam měla jako oblíbenkyni a ţe jsem jí hlídala kafe
Snaţím se, abych byla oblíbená
bylo pro nás strašný překvapení, ţe mŧţe bejt hodná.
neočekávaná zjištění/ neumím správně odhadnout lidi
8.4 Uspořádání vynořených témat pod nadřazená témata Vynořená témata jsem systematicky uspořádávala do nadřazených celkŧ se zřetelem na stanovené výzkumné cíle. Prohlubovala jsem zachycená témata i pomocí poznámek a citací z výrokŧ respondentky. Ve své práci hledám význam sociální sluţby Domu na pŧli cesty pro jeho uţivatele - konkrétního člověka v kontextu jeho dosavadních
75
ţivotních zkušeností. Při shlukování témat pro vytvoření nadřazených témat jsem si jako nápomoc zpřehlednění ţivotního příběhu respondentky vytvořila myšlenkovou mapu hlavních událostí a přenesla ji do podoby osy ţivotních zkušeností se zlomovými momenty ţivota, které jsem charakterizovala pozitivními (modře orámovanými) a negativními (červeně orámovanými) zkušenostmi respondentky. Smíšená barva modré a červené znamená nejednoznačnost, kterou jsem zachytila ve vyjádření respondentky, zda-li vnímá zkušenost negativně či pozitivně. Ţlutým orámováním jsem označila vize do budoucna, za kterými by respondentka chtěla směřovat. Zároveň jsem do vytváření nadřazených témat zahrnula poznatky z myšlenkové mapy, kterou vytvořila sama respondentka (viz Příloha č. 4).
Obr. 8.4 Ţivotní osa respondentky
76
Pod kaţdým nadřazeným tématem uvádím podřazená témata s citacemi i poznámkami z výrokŧ respondentky, čímţ i dosti abstraktní témata nacházejí ukotvení ve zpracovávaných výzkumných datech (Smith et al., 2008, s. 92). Názvy témat také prezentují pŧvodní slova a myšlenky respondentky, spolu s interpretacemi analytika dle doporučení autorŧ Smith et al. (2008, tamtéţ), jako reflexi synergického procesu deskripce a interpretace: 1. Rozpad biologické rodiny 1.a. Zanedbání rodičovské péče – „Není nikdo, kdo by mi vyprávěl o mém dětství“ rodiče nás nechávaly bez dozoru, nebyli s námi doma, rodiče nezvládali se o nás starat, starali se sousedi, sousedi nám dětem pomáhali, dávali nám najíst a napít, sousedi oznámili sociálce, že jsme ve špatné péči rodičů, nemám příbuzné, nikdo mi nevypráví o mém dětství,
1.b. Touha dítěte po rodičích – „Přemýšlím nad tím, co bych jim řekla“ trápím se, že mě rodiče nechali samotnou, jsem izolovaná od blízkých a nelíbí se mi to, rodiče jsou víc, než hračky, nechci být sama, mám právo na rodiče, hledám ve vzpomínkách jistotu, že jsme měli s rodiči společný domov, mám biologické rodiče v rodném listě, to je normální, rodiče jsou pro mě cizí lidi, doufám, že by mě chtěli poznat, přemýšlím nad tím, co bych jim řekla,že svoji dobu zmeškali!
1.c. Vděčnost za dar ţivota – „Ale máma mi bude chybět celý ţivot“ jsem ráda, že ta máma nešla na potrat, cením si toho, přesto, že mě nechtěli tak mi aspoň dali život, mě chybí máma, Celej život mě bude chybět máma, já jsem ten element mámy nepoznala, pěstounka mi taky nedala, co máma má dávat
2. Pobyt v dětském domově, jako stabilizující prvek v období dětství 2.a. Společný ţivot dětí a vychovatelek – „Nemám na děcák negativa“ nemám na děcák negativa, nebyli jsme sami, byli tam ostatní děti se kterými jsme si hráli, Měli jsem společný pokoj velký, dbalo se na tradiční zvyky, teta byla jistota, že mě ochrání, mám konkrétní vzpomínku z dětství v DD na hodnou vychovatelku – tetu, byla jsem oblíbenkyně tety v DD, snažím se zasloužit si náklonost vychovatelky, že pro mi něco dělám, jedna teta na nás byla hnusná, těsně před tím než jsme vodtamtaď odjeli, vona na nás byla hrozně hodná, A to bylo pro strašný překvapení, že může bejt hodná,
2.b. Objevení sourozence v dětském domově – „Strašně milý překvapení“ v DD jsme spolu s bráchou, ale ségra nevím kde je, toho děcáku byl něco jakoby kojeňák, to jednou za mnou přišel brácha prý máš ségru , co to mele?, vona byla v postýlce , chodili jsme k ní pak každý den, nějako si nevzpomínám, že by mi chyběla, nástup do DD- to bylo celkově hrozný trauma, byla jsem součástí celýho procesu a nějak jsem o sestru přišla, Tak to bylo pro mě potom strašně milý překvapení.
2.c. Radostná naděje na odchod k pěstounským rodičům – „Furt jsme se ptali, jestli jsme hodný“ …pěstounka…Pro mě to byla teta, nějaká teta, která se o mě chce starat trošku jinak, odchod z DD jsme chápal,i jako že jedeme na výlet, Přijeli jsme k nim domů a tam jsme přespávali, postupně jsem si zvykali, tety nás strašili, že když nebudem hodný, že nás vrátěj, nechtěli jsme zpět do DD, dělali jsme úplně všechno, co máma chtěla, furt jsme se ptali, jestli jsme hodný.
77
3. Nefunkční komunikace v pěstounské rodině 3.a. Vztah k otci – „Kdyby se mnou nemluvil ani on, tak jsem úplně nezakotvená“ Já jsem tátu měla hrozně ráda a byly určitý doby, protože opravdu mě při tý hudbě vypomáhal, vod táty se mi dostaly takový nějaký zpětný reakce, táta se mnou mluvil a snažil se řešit problém, On sice nemoh zrušit trest mámy, nemoh mi víceméně ulevit od bolesti fyzický ani psychický,ale mluvil se mnou, kdyby se mnou nemluvil ani on, tak jsem úplně nezakotvená
3.b. Komplikovaný vztah s matkou – „Nesplnili jsme její očekávání“ máma o všem rozhodovala sama, nezajímal jí můj názor, protože máma je fakt líná a vona to potom jenom jako dokazovala, máma se jenom nad něčím rozčílila, seřvala mě, dala mi trest a tím to pro ni haslo. Ale neřekla, co ji tak na tom naštvalo kolikrát jsem to fakt jako nechápala, byla jsem pod neustálým dozorem mámy, nekompromisně, agrese mámy mne zarážela, odmítala s námi komunikovat, zavedla deník, přes který jsem si psaly vzkazy, abysme na sebe nemluvili, bylo to traumatizující, ona tvrdí, že si nás vzala proto, že nás měla ráda. Tak jsem jí říkala, ale to lžeš. Tys nás za prvý neznala. Takže jsi k nám neměla citovou vazbu. A za druhý jsi ani nemohla vědět jaký budem, protože nemáme tvoje geny. Druhá věc, tak nemůžeš tudle tu věc jako říkat. No tak jako na konec jakože cejtila, že ji Bůh k tomu jako povolal, aby si nás vzala, máma se v nás spletla, nesplnili jsme její očekávání, chtěla víc společenské uznání, než lásku svých dětí, o kterou by se musela snažit, sama byla ze 12 dětí a teď se s nikým kromě sestry nestýká, já nejsem poslušná loutka, nikdy nic nechtěla řešit, jen nás potrestala, až když zjistila, že chci jít z domu, měla zájem něco řešit, suplovala jsem povinnosti mámy, bylo toho na mě příliš, nezvládala jsem neustále pomáhat sourozencům, máma má vystudovanou speciální pedagogiku na vysoké škole, s mámou máme šanci společně mluvit, ale neuděláme to, nebudeme se navzájem sobě vnucovat
3.c. Napjaté vztahy mezi rodiči – „Táta neměl rovnocenné partnerské postavení s mámou“ No, a u nás byl táta víceméně vždycky podpantoflák a vždycky, to co řekla máma, tak to muselo platit. Táta ten se nikdy nemohl ozvat. Když se náhodou ozval, tak ho vždycky ještě sjela před náma před dětma...sjela ještě jeho: Ty mě teda pěkně podporuješ v tý výchově, to je hrozný, to já jsem si nemyslela, že se dočkám takový podpory prostě ve výchově, tak ho tam sjela ještě před náma hlavně. To je na tom to nejhorší prostě… táta neměl rovnocenné partnerské postavení s mámou, taky se podřídil jako dětiTáta byl ten, kterej nám krájel chleba a dával vodu , protože máma to neudělala. Třeba nešel do obchodu nakoupit, protože nemoh. Kdyby se toho fakt domákla máma, tak z toho bude hrozně velkej průser. byly ty vztahy napjatý, táta začal být jakoby víc uzavřenej, víc agresivní, Slovně nás napadal. A slovně teda speciálně. Jako fyzicky mě uhodil nebo zmlátil jenom, když mu to máma nařídila, ať jde a seřeže mě. Tak toto jako udělal. Krucinál, na mě toho bylo tolik, a ještě v tom věku prostě a já jsem navíc byla v pubertě, kdy jsem potřebou trošku nějaký osobnější vedení, že jo. Obzvlášť z tý rodičovský stránky. To tam taky nebylo. Byla tam naprostá ignorance.
4. Zkušenost s výchovným působením pěstounské matky a strategie zvládání trestů 4.a. Šťastné chvíle v rodině - „Dělali jsme úplně všechno, co máma chtěla“ Začátek byl úžasný, dělali jsme úplně všechno, co máma chtěla, furt jsme se ptali jestli jsme hodný, naši ještě neměli auto, pěstouni si nás vzali 3 tak dostali do pronájmu dům od Kraje, to bylo něco úplně novýho, že dopoledne bylo krásný ticho, já jsem si hrozně ráda dopoledne hrála na pískovišti, úplně opravdu já jsem byla úplně šťastná a možná bych to tak mohla nazvat, školku jsme neřešili, vůbec, pro mě by to bylo, i když to řeknu hodně blbě, další děcák, že jo…, schovávali jsme si jídlo, jako následek hladu u biologických rodičů, v posteli našli pěstouni třeba kus rohlíku, báli jsme se, že budeme mít hlad, dostávali jsme najíst pravidelně, pak jsme si začli prej i brát z ledničky sami věci, jsme věděli, že to není správný, chápali jsme to. … Úplně superchvilky v rámci celý rodiny byly, když se u nás něco opravovalo, předělávalo. My jsme společně začali makat na tom, že vykopeme díru, abychom si tam mohli udělat bazén.Tak to furt někdo něco organizoval, vylepšoval. V rámci možností jsme se společně motivovali. Máma dokonce zavedla, že za každejch deset odvezenejch koleček bude banánek v čokoládě, co se prodává… Máma kolikrát přišla, když jsme tam makali a ptala se, že pojede na nákup, tak co chcem
78
koupit. Tak já jsem opravdu měla defakto domluveno, že každej večer budou párky, protože jsem měla chuť na maso. Tak mi máma fakt kupovala tak abych měla párky, že jo. To bylo úplně naprosto krásný období, nestíhala jsem školu, ale ta rodina fungovala tak jak měla…Vzájemně jsme se tam špičkovali, hecovali, ale makali jsme. V momentě jak ten bazén byl dostavěnej, tak se vrátilo všechno do starejch kolejí. Prásk, bum, nic.
4.b. Domácí násilí na dětech ve formě nepřiměřených výchovných trestů – „Kdyţ mámě nevyhovím, potrestá mě“ Když mámě nevyhovím, potrestá mě, Táta nebyl moc nikdy, aby se to řešilo takovou cestou, jako to řešila máma. Ona ho máma spíš do toho zatáhla, když jsme se učili psát…ta ruka nebyla trénovaná,v děcáku s náma nikdo nemaloval, ta motorika byla blbá…prostě jsme se učili psát,máma přesto nad náma seděla a jakmile něco nebylo hezký, tak nám prostě vlepila,v jednom slově jedno písmenko blbě a mám nás zmlátila, nechtěla nás pochopit, že to neděláme naschvál, tak nás prostě mlátila, od pátý třídy nám dávala přepisovat i zápisy ze školy, Někdy roztrhala celej sešit a přepisovali jsme celej sešit, vařečka byla ještě dobrá varianta, uřízla nějaký prut větev ze stromu a mlátila nás, fyzicka nás napadala, moc to bolelo, doma jsme byli strašně omezovaní, když jsme doma neposlouchali, nepustila nás do školy a omluvila to jako rodinné důvody, způsob trestání byl nejdřív zákaz sladkostí, pak bez večeře, pak několi dní bez jídla, když už jsem měla velký hlad za nějaký trest, tak jsem nevydržela a vzala si rohlík nebo z ledničky jídlo, nikdy jsem nekradla, protože bych chtěla něco extra navíc, dělali jsme za trest cvičení z češtiny, nesměli gumovat, ponižovala nás, když nám to nešlo, neporadila nám co máme špatně, když to měl někdo blbě,tak se šel za trest vysprchovat ledovou vodou. Nejdřív nás sprchovala máma, brácha si u tohoto rozrazil čelo, to nás zachránilo, dala nám pokoj a sprchovali jsme se sami…studená musela bejt, ale já jsem si pak studenou sprchovala jenom nohy, věčně trpím zimou. další trest - běhání na zahradě za jakéhokoliv počasí, trest byl 100x něco udělat, to trvalo i několik dní…Byli jsme zavření ve sklepě, nesměli jsme tam rozsvítit, nesměli jsme si sednout. Když někam vodjeli, tak nás tam dokonc zamkli….Ruce jsme museli mít na topení a vystrčit zadek a oni nás zmlátili. Defakto oni vymlátili přiznání jenom z toho nejslabšího, když už to nemoh unýst. Ale jí nikdy nešlo o to, aby věděla pravdu. Fakt nešlo, protože kdyby jí fakt šlo o to, aby věděla pravdu,tak se nesnaží toho docílit tímhle způsobem, kapesné jsme mohli dostat, ale jen když jsme neměly tresty a ty jsme měli pořád, takže jsme žádné peníze neměli
4.c. Omezování volnočasových aktivit, jako způsob trestání Hraju na klavír, hrála jsem už třináct let a hrozně mi to teď chybí. To je moje droga - hudba je moje jediná droga..stresuje mě, že teď nemůžu hrát na klavír, Chodila jsem do hudebky. Ale to byl zase další způsob trestání, doma jsme se nesměli dívat na televizi, od doby v DD jsem se na oblíbený seriál z dětství nedívala, být na počítači, takže za to tresty být nemohly, protože to bylo automaticky zakázané, tak byl na řadě klavír - nesměla jsem za trest hrát, když si neplním povinnosti. Když nestíhám školu, takže nemůžu dělat zábavu, na výletech jsme sebou měli tresty, abysme neotravovali rodiče
4.d. Důsledek nepřiměřeného trestání – „Těšila jsem se na smrt“ máma byla přebornice na to, jak nás štvát, mohla bejt profesionální bachař, Prostě to trestání bylo fakt nepřiměřený jako kdybychom vraždili a byly fakt úplně nějaký monstra...dokázala psychicky lidi vydeptat k sebevraždě, chtěla jsem umřít, Už mě nebude mlátit, já nebudu cejtit bolest, těšila jsem na smrt, zabít se by bylo sobecký
4.e. Leţ jako naučená strategie úniku před obávaným trestem ve škole jsem občas něco provedli, bála jsem se přiznat, i sebemenší hloupost, kterou jsme provedli pro nás byla stresující, Prostě jsme nikdy se nepřiznali. Ať se dělo, co se dělo, prostě ne ne ne., tenhle strach vedl k tomu, že jsme začli lhát, Tady uznávám todle byla jako moje největší chyba, že já jsem fakt lhala, naučila jsem se lhát na profesionální úrovni. Protože já jak jsem se mámy fakt bála, …jsem lhala, kdykoliv jsem mohla z principu., mě štvalo , jak se k nám máma chová, tak jsem kvůli tomu lhala
79
4.f. Vzdorovitost jako způsob zvládání nepřiměřených trestů – „Byla jsem silnější, neţ ona si myslela“ věděla jsem že vejprask je prostě větší, když budu řvát nebo brečet, naučila jsem sev sobě potlačit fyzickou bolest, když jsem měla dostat sto ran, tak jsem ani nepípla a mámu to nasralo tak, že mě dala ještě asi o dvacet ran víc, když už pak mydlí plnou parou, tak už jsem to nevydržela ani já, prostě naučila jsem se dělat naschvály takovým způsobem, kdy ji to fakt hodně vytočilo…a ji to vytočilo vždycky, jakmile máma fakt nedovolila jeden den hrát na klavír, tak já jsem byla hnusná. Jakože jsem jí vodsekávala,dělala jsem jí fakt extrémy, naschvály, úplně nepříčetná prostě. Já jsem fakt byla drzá. Sama za sebe se stydím, protože vím, že úctu k rodičům má dítě mít a ten rodič si to musí zasloužit……je trestný nepouštět děti do školy, ale to je problém mámy - já kvůli tomu blbá nezůstala… vzdorovala jsem nespravedlnosti a nechtěla se pak přiznat i k tomu, co jsem udělala, aby i ostatní museli trpět, jako já, nechtěla jsem systém pravidel, který je proti někomu,
5. Zkušenost při hledání pomoci u přátel i odborníků 5.a. Nedůvěra v pomoc sociálních sluţeb z důvodu manipulativního jednání matky – „Romové jsou problematičtí, byl to podraz“ vím, že existuje linka bezpečí, ale nevyužila jsem ji, že bychom stejně u těch rodičů zůstali a voni by nás o to víc šikanovali, máma v každým vidí možnýho nějakýho podvodníka, lháře, manipulovala mnou, i když jsem se snažila bránít, nešlo mi to, máma je manipulativní typ, co si usmyslela, že je pravda, tak to chtěla slyšet. Nic jinýho. I na cizí lidi působí hrozně vemlouvavě, nemluvila pravdivě před našimi učiteli i psychology, mluvila ve svůj prospěch, spoléhala na pochopení u ostatních, že Romové jsou problematičtí, byl to podraz. Byla jsem jednou v poradně ale to bylo jakoby pozorování chování rodiny, kdy jsme tam šli všichni. Sledovali jak se kdo chová. S tím , že já jsem šla hned na to první sezení. Byli jsme tam asi minutu, protože to nějak nedopadlo. Protože ten psycholog musel vodejít. Pak tam šli podruhý a já jsem tam odmítla jít, že si tam s nima nebudu hrát na šašky a přetvářku, jaká jsme dobrá rodinka, že se dokážem sehrát na pět minut nebo na čtvrt hodinky. Když jsem slyšela, jak to bylo strašně strojený , že máma si prej lehla a nic nedělala. Dělala, že chrápe, táta dělal baviče, jak mu to je prostě přirozený. Pepa, který se nikdy o psychologii nezajímal , tak si tam vytáh psychologickej časopis a začal dělat, že rozumí tomu, co se tam píše. Marek si leh k mámě. Máma si tam dávala šály na sebe, strojila se tam jak modelka. Prostě to byla komedie na entou. Prostě to byla jenom taškařice… Přirozeně by to bylo tak, že máma by seděla před nějakou bednou, všichni ostatní by jí klečeli u nohou a čekali by na její rozkazy. Včetně táty. Já jsem fakt vždycky sdělovala fakta, tak jak to bylo.Nikdy jsem ale neměla možnost říct, co jsem u toho cejtila nebo jak to na mě působilo. Nikdo se mě na to neptal.Vždycky se mě ptali, proč to bylo, todle, todle jsou ty důvody , ale ne , co jsem cejtila, to není důvod... Když maj podělaný systém, že se nechají ovlivnit dospělejma lidma, tak ať se kurňa nechaj ovlivňovat dospělejma lidma, ale pak ať se nediví, že ty děti se v dospělosti chovaj , tak jak se chovaj.
5.b. Postavení základní školy ve zkušenosti s domácím násilím máma chtěla, abysme vypadali ve škole vzorně, učitelky to nechápaly ale bylo jim to jedno, prostě mlácení za to, že jsme nepsali krásně, psali jsme nejlíp a naše sešity byly na výstavě, učitelku zajímalo hlavně, jak jsme krásně psaly, že si schovala i ty sešity na památku,…jsem třeba měla žádost, jestli můžu jet na nějakej vejlet školní, jsem fakt neměla žádnej oficiální problém, tak jsem předpokládala, že mi to dovolí. máma o všem rozhodovala sama, nezajímal jí můj názor, snažila jsem se, ale to bylo zbytečné, stejně jsem neměla šanci,
5.c. Snaha pedagogů střední školy řešit domácí násilí Ta třídní se zdála suprová, takový mateřský typ to byl prostě, přijďte a já vám pomůžu…si mě pozvala do kabinetu a chtěla vědět co se děje..řekla jsem učitelce, co se děje doma - průser, protože hned volala domů, byla šokovaná.. takže jsem několik dní nešla ani do školy a naši učitelce podali svoji verzi…tím to celý začlo na gymplu…trpěla jsem celý gymp s mámou v zádech, lhala o mě..křesťanský gympl byl skvělý, měla jsem důvěru v jednoho přednášejícího kněze, byl vystudovaný doktor teologie, nejdůležitější bylo, že nebyl zmanipulovaný našima, šla jsem ke zpovědi ke knězi, kterému jsem jako jedinému důvěřovala, nabídl mi pomoc, už jsem rezignovala a říkala mu, že to nemá smysl, ani se neptejte (stydím se)... přišel k nám domů a rodiče s ním solidně vyběhli
80
5.d. Zkušenost s členy katolické církve při výchovném procesu v rodině – „Přijali mě jako Romku“ museli jsme od začátku, co jsme v rodině chodit každou neědli do kostela, kněžím jsem nevěřila, byli zmanipulovaný rodičema, kterým všechno věřili (nebo jim to bylo jedno?), nechtěla jsem nic řešit při zpovědi, nevěřila jsem, že mi někdo v kostele pomůže, ale kázání mě bavilo, slyšela jsem jak to má všechno vypadat - mohla jsem si to aspoň představovat, věřící spolužáci, to byl taky největší podraz, dala jsem důvěru nesprávnému člověku, spolužákovi z gymplu, máma chtěla,abych s ním chodila, byl věřící, ale mě nevěřil, že to není možný, co mi dělají naši, věřil, že to jsou správní katolící, sousedka potvrdila na sociálce že běháme na zahradě v mrazech i ve vedrech, sociálka 2x kontrolovala rodiče, ale nic nevyřešila, protože naši prý konzultují všechno s psychology a hlavně s knězi. Mohla jsem studovat křesťanský gympl, to taky není jakoby u mý rasy běžný - přijali mě jako Romku, mám averzi ke křesťanství konkrétně ke katolíkům…mám averzi k modlitbám katolické církve, nevadí, když je to náboženský , já jsem spirituálně založenej člověk, věřím v Boha, ale nechci mít nic společnýho s katolíkama, tolerovali výchovu mámy a jestli dokonce propagujou, tak jsou největší svině, věřící znamená chovat se tak, aby se to Bohu líbilo... Jako jako já vím, že to tak má bejt, rodiče hlavně v kostelíčku nahodili takovej ztrápenej výraz, že voni jsou chudáčci, který tam jsou s náma, vždycky k tomu přijímání šli, přesto, že rozhodně bez viny nebyli, ráda jsem se účastnila na gymplu hudebního doprovodu ke mši. Brala jsem to ale z čistě tý hudební stránky.
5.e. Náznak naděje v lékařské péči – „Museli jsme do nemocnice a lékař poznal týrání“ máma nás mlátila přes zadek, aby to nebylo hned vidět, doktorka si ničeho nevšímla, bylo to ponižující, že jsem dostávala na holý zadek, morálně mi to vadilo, ve 14 mě máma fyzicky napadla, za pozdní příchod domů, způsobila mi zranění, museli jsme do nemocnice a lékař poznal týrání, řekl, že zavolá policii, domluvili jsme, že to teď neudělá, ale příště už ji udá. Pak už nás nemlátila.
5.f. Plánovaný odchod z domu za pomoci sousedů – „Sousedka se za mě nestydí“ nedostávala jsem od rodičů peníze, které mi posílala sociálka přes pěstouny, nemohla jsem to nijak řešit, nikdo mi nepomohl, sociálku to nezajímalo, proč jsem bez peněz, žila jsem po odchodu z domu na dluh, pomohla mi sousedka, půjčila mi peníze, které jí splácím, sousedka se za mě nestydí, dává mi co, mi nedala máma, je na mě hodná, pomáhá mí, chci jí dokázat svou vděčnost, nevěděla jsem jak odejít z domu, kdo mi pomůže, věděla, že voni mi řeknou: No tak čau, měj se!, hned budu muset vodejít, plánovala jsem odchod, abych měla kam jít, rodiče mě doma už nechtěli, když jim rozvracím rodinný pořádek, sousedka domluvila chraritu a pak DPC, byla jsem přijata do DPC hned po pohovoru
6. Vztahy s muţi spojené s touhou mít dítě 6.a. Znásilnění – „Cítila jsem s ním soucit.“ jsem byla i několikrát znásilňovaná s tím, že jsem třikrát potratila a to bylo ještě, když jsem byla u rodičů a ti mi to nevěřili, neřešili se mnou zdravotní problémy. Protože pro ně jsem nebyla dcera. Vůbec nic je nezajímalo. Když mě bylo smutno, tak tam nebyl nikdo, kdo by mě objal nebo kdo by mě řek, za to si můžeš sama, to byl úplně cizej chlap, byla jsem vyděšená, nevěděla jsem co po mě chce, Říkala jsem si potřebuje pomoct, tak půjdu. Když jsem skončila v autě, tak jsem si říkala, že to asi není to, co by to mělo bejt. Tak ale v první chvíli jsem se bála ale toho, že mě chce zabít.Tak jsem se bála vyloženě toho, že to bude bolet.Tak jak jsem prostě vnímala, jak mě máma řezala, tak to bolelo. Tak jsem se bála, jak dlouho to vydržím. Ale fakt, já se nikdy nebála ničeho víc, než mámy. Takže ani v ten moment já jsem necejtila strach. Jako spíš nejistotu. Jo, bylo to stresující. .. Hodně stresující. Ale zase ne natolik, abych to musela říct mámě.. Když byla možnost, aby si na mě počíhal, tak tam byli i policisti, zatkli ho a už byl klid…mrzí mě že ho zatkli. Cítila jsem s ním soucit, Furt do mě hučel, jak mě hrozně miluje. Je to strašně stresující, když ti brečí v náručí a říká ti, jak tě má hrozně rád. Že tě hrozně potřebuje. .. Já jsem byla strašně nejistá dlouhou dobu, co mám udělat. Já jsem mu nechtěla ublížit. On byl hrozně zranitelnej.
81
6.b. Pokusy o navazování partnerských vztahů s muţi jsem radši ve společnosti mužů než žen, s těmi nevycházím dobře asi kvůli mámě jak biologický tak pěstounský, …Hlavně já mám takový strašný štěstí na totální hovada. Jakože, když ve společnosti takhle v nějaký když jsem, tak první kdo mě zaujme je fakt většinou, většinou kluk, kterej je fakt hajzl, protože voni mě ti kluci fascinujou svým způsobem…voni bývaj většinou takový , že s nima bývá sranda… Máma mě trestala tím, že jsem musela bejt nahá, tak já jsem tu intimitu skrývala strašně dlouho…máma se se mnou o intimitě nikdy nebavila, prví kluk se kterým chodím je o 5,5 roku mladší, je skvělý, připouštím, že si na kompenzuju rodičovství a stačí mi, že se mnou…u mě blízko, vstup do DPC je spojený s aktivním navazováním vztahů s muži, Já jsem ta holka, která musí dobývat chlapa, vzhledem k tomu, co jsem prožila, že si mě násilím někdo bral. Tak já jsem teď naopak ta, která musí být aktivnější. Jinak mě ten kluk totálně odpuzuje, spolubydlící mě chtěli znásilnit, flirtovala jsem s nimi, dřív jsem se hodně styděla, aby mě někdo viděl poodhalenou, teď už ale ne, intimní vztah se dvěma muži zároveň, že bych mohla být těhotná i to, že mám víc partnerů, považuji ho za přítele, který mi chce pomáhat, já byla blbá, že jsem mu to dovolila na začátku. Ze začátku von byl i jinej, špatně jsem odhadla povahu Dana, teď mě to mrzí, vím že jsem udělala chybu,
6.c. Upnutí se k představě mít vlastní dítě jako ochranu před matkou mé vlastní dítě by mě zachránilo před mámou, už v těch osmi letech jsem si přála dítě, mé vlastní dítě by mě zachránilo před mámou, dítě byla obrana proti mámě, a když jsem třikrát potratila, tak mě to tak totálně zdeptalo, úplně neskutečně
7. Na cestě k samostatnosti prostřednictvím Domu na půli cesty 7.a. Vnímání sebe sama v důsledku výchovných trestů – „Nesmím fňukat, to se nedělá“ je mi to už všechno jedno, po tom co na mě rodiče vyzkoušeli, cítím se silná, přežiji v životě všechny překážky, neřeším, že mám hlad a nedbám na životosprávu, mám v sobě hrdost za své jednání i to, jak se stavím k životu, nesmím fňukat, to se nedělá, nesnáším to, až moc holek fňuká, Ale já jsem fakt napůl kluk. Taková divoká, nespoutaná, chci žít v klidu, bez stresů, nespěchat a žít z toho, co dá příroda, tvrdě si jdu za svým cílem, neberu ohledy na ostatní, dokážu bejt neústupná. Když prostě něco chci, tak chci, aby to člověk udělal. dokážu bejt svině. Fakt hnusná, na druhou stranu, já mám hodně vysoký požadavky sama na sebe. Řekla bych takový, skoro až nesplnitelný. poručím tělu a bude mě poslouchat, protože jsem prošla vojnou a extrémní výchovou, Pro mě neexistuje pojem lhostejný, buď někoho nenávidím nebo miluju, byť mě teda rodiče hodně štvali. Tak kdyby bylo potřeba, tak bych je určitě zachránila. Protože ten vděk tam je. Ale třeba, já prostě bych je zachránila a stačí. Jo a fakt možná by mě naštvalo nebo urazilo, kdyby mi za to byli vděční. Protože to já po nich nechci. já jsem extrémista od A do Z. Já žádný kompromisy defakto nejsem schopná dělat. To mě teda jako zůstalo. Protože máma se mnou nebyla schopná nikdy dělat kompromisy. Ale já nechci být svině jako je vona. Proto teď vím, proč to neudělám ani nepodám trestní oznámení kvůli psychickýmu týrání, protože bych byla jako ona - nechci se ztožňovat s matkou
7.b. Uchopení ţivotní výzvy k odchodu z pěstounské rodiny do DPC – „Já jsem chtěla bejt člověk, který bude sám sebou“ jsem si jistá správným rozhodnutím odejít z domu, dohromady nás je deset dětí, tři jejich vlastní 7 osvojených, I starší sourozenci se báli, všichni se báli. Jako veškerý fungování rodiny bylo založeno na tom, že se budeme bát. Jako já jsem jim to jednou přirovnala rodičům, že se tam cejtím, jak za nácků nebo za komančů, …když tam člověk chtěl sám na sebe myslet, tak to nebylo možný, protože všichni museli přijmout máminu myšlenku, ona mi řekla že já ruším rodinu, že jí bourám, dávám blbej příklad všem sourozencům a přitom jsem byla jen člověk, který chce vyjádřit jenom svůj vlastní názor (konfrontace s matkou, nemám právo na svůj názor), …v 18 letech mě doma drží jak psa, kterýho může kdokoliv jenom vyvenčit a tam a zpátky, já jsem byla fakt jediná, která se z toho jako trhala, vyloženě veřejně já jsem to nějako nezakrývala, Já jsem chtěla bejt člověk, který bude sám sebou. Ne něčí loutka, odmítám autoritu,
82
se kterou nesouhlasím, mám svou vlastní cestu, já jsem nikdy necejtila lítost nad tím, co jsem udělala. Já jsem hrozně ráda, že jsem ten krok udělala. Bylo to hrozně těžký.
7.c. Plnění individuálního plánu v DPC – „Mám určitě nějaký výhrady“ konečně začínám vědět, co znamená život, konečně vím, že věci v krámu jsou drahý a jak asi drahý, protože do tý doby já jsem fakt neměla šanci nějako to zjistit. ideaální plány nevycházejí, realita je jiná, než představy - má m teď ale manuelní práci…S gymplem nemůžu nic najít. , tak makám jako dělník… Klára s Davidem hodně pomáhají, ani bych si neuměla představit být jinde. Prostě by to nešlo jinde. Vůbec bych si to nedokázala představit...Oni mi fakt pomohli hodně…rozdíl od domova, kde pravidly neplatily pro obě strany, tady jsou pravidla férová, může se na každý spolehnout, když je dodržujeme, je to oboustranná dohoda…když si nevím rady, čekám, že mi pomůžou, abych se rozhodla správně…vedou mě při hledání práce,…On povídal, kdybychom vám to náhodou prodloužili, tak se můžeme o tom bavit ještě dál, ale zatím to nemá smysl ani řešit.Člověk fakt byl zdeptanej z toho, že ho vyhodí už. A člověk fakt nemá pořád čistý svědomí, protože ten plán neplní stoprocentně někdy i něco uteče - záleží mi na pobytu v DPC, jsem na něm závislá, zaměstananci DPC jsou správní, rozumíme si, nemám k nim výhrady, Obecně ale vo tom řízení DPCéčka mám určitě nějaký výhrady, to je nespravedlivé, musíme respektovat všichni spolubydlící pravidla a společně ručíme za dodržování pořádku ve společných prostorách i za majetek, vadí mi, že za škody také odpovídáme společně, nedokážeme se společně s ostatními domluvit na úklidu společných prostor, nikomu se nechce uklízet
7.d. Plánování vlastní budoucnosti – „Mě by se fakt konečně ulevilo, kdybych si mohla říct, jdu domů, fakt domů“ Mám takovou vizi do budoucna, že tři děti určitě. Míň fakt ne. Protože se nějak potřebuju vykompenzovat… chci mít práci, kde budou lidé vděční, že pro ně něco dělám…chci dostudovat…nechci být v DPC celý rok, doufám, že se mi bude dařit osamostatnit se, Mě by se fakt konečně ulevilo, kdybych si mohla říct, jdu domů, fakt domů...
7.e. Hledání vlastní identity – „Pochybuji o sobě, nevím, jak se mám chovat správně“ Vztah ke svému romskému původu - stejně se za čistou Romku nepovažuji, jsem spíš orientální typ, Ne vůbec se neřadím určitě k Romům, protože mi jsou krajně odporní, nejsem ani mezi bílými, chci být Indiánka, být s přírodou, věřím v Boha a v energii, která jde získávat z vesmíru, mám ráda přírodu, Já jsem jednu dobu trpěla sebepoškozováním. Prostě mě to hrozně uklidňovalo, já jsem nemohla nic ventilovat, jako bych se někomu vyzpovídala. Nebo se mi chtělo brečet. Tak já jsem měla naučený, že jsem si našla jakýkoliv ostrý předmět a řezala jsem se do ruky. Protože jsem zjistila, že když teče krev, takže mě to hrozně uklidňuje. …já jsem měla vždycky ráda pozornost, Já jsem byla takový srdce třídy, kluci mě jako jedinou brali do svýho kolektivu, s klukama jsem ráda hrála fotbal, Holky mi vždycky přišly fakt takový ufňukaný, chudinky, já jsem to neměla nikdy ráda, kluci se mě nejdřív báli, ale si mě oblíbili a byla jsem pro ně skvělá kamarádky, spojovací článek mezi holkama a rukama..
83
9. Interpretace výsledných zjištění Při přepisu rozhovoru jsem změnila všechna jména lidí, která byla vyslovena, taktéţ jsem přejmenovala respondentku (dále jen jménem Iva). Jména měst, ve kterých se Iva pohybuje, jsem vynechala zcela, geografické údaje nebyli v analýze textu významné, naopak by mohly uškodit pravděpodobnou identifikací Ivy. S Ivou jsme se seznámily při volnočasových aktivitách v DPC, na kterých jsem se podílela jako dobrovolník. Účast Ivy na výzkumném šetření byla výrazem její ochoty a vstřícného postoje podělit se o svŧj ţivotní příběh s ostatními, nabízela se pro ni také příleţitost, kdy mohla nahlas vyslovit své pocity, proţitá trápení v pěstounské rodině, popsat svou cestu do DPC a svŧj současný ţivot v tomto zařízení. Kdyţ jsme se společně domlouvaly na realizaci rozhovoru k jeho studijním účelŧm, Iva zdŧraznila svou hlavní myšlenku k jeho účelu, a to svobodně sdělit ostatním svŧj příběh, aby se uţ neopakovaly pochybení v pěstounské péči, které ona musela proţít, zároveň chtěla vyjádřit svou vděčnost za umoţnění pobytu v DPC. Iva byla od cca 3 let i se svými dvěma biologickými sourozenci v péči pěstounské rodiny, která ke svým třem vlastním dětem přijala 7 dalších dětí. Iva otevřeně hovořila o domácím násilí na dětech, porušování školní docházky, obtěţování muţi, zanedbání péče a jinými záţitky, které se řadí do kategorie trestných činŧ. Iva mi také před začátkem rozhovoru sdělila, ţe její slova mohou být chápána její rodinou jako pomsta, avšak někoho obviňovat, či soudit nebylo, ani není účelem této práce a rozhovor jsme zrealizovaly s vědomím subjektivního zachycení reality ţivotního příběhu klienta DPC. V analytické činnosti sleduji výzkumné cíle s úmyslem zjistit význam nabízené sociální sluţby pro jeho uţivatele. Iva mluvila po celou dobu rozhovoru se zaujetím, soustředila se na vyčerpávající výpověď, často byla zamyšlená a hledala výstiţné slovo, sama se k některým tématŧm vracela. Téměř všechny odpovědi na otázky, které jsem poloţila, byly prostoupeny jejími zkušenostmi s pěstounskou matkou i přesto, ţe samotné otázky pěstounku vŧbec nezmiňovaly. Tyto konfrontace s pěstounkou se netýkaly pouze dětství v biologické rodině, jinak je celý ţivotní příběh zasaţen nešťastným vztahem pěstounky a Ivy.
84
Současná situace: Iva je pár měsícŧ před svými 21 narozeninami. Bydlí v DPC, usilovně si hledá vlastní bydlení, na které však nemá dostatek finančních prostředkŧ. Pracuje jako dělnice u výrobního pásu v rutinní montáţní činnosti. Její středoškolské gymnaziální vzdělání s maturitou ji nezaručilo odpovídající zaměstnání. Je Romského pŧvodu, společenské předsudky při hledání zaměstnání nevnímá. V osobním ţivotě mnohem intenzivněji vnímá problémy s muţi, kteří ji obtěţují, několikrát řešila těhotenství, které však, kdyby se prokázalo za skutečné, nepovaţovala by za nechtěné, protoţe se na dítě těší. U Ivy sleduji silnou motivaci osamostatnit se, zaloţit rodinu a naplnit tak svou potřebu autonomie spočívající v osobně-sociálním významu nezávislosti. Zmíněnou psychickou potřebu jsem citovala v kapitole 1.1, kde jsem nastínila funkční rodinu, jako stabilizující prvek v ţivotě dítěte, kdy má dítě také mj. potřebu vytvořit si pevné emoční vazby na základě stabilní citové vazby ke konkrétním rodinným členŧm, coţ v případě Ivy nebylo naplněno. Iva věří, ţe ona sama bude lepší matkou svému dítěti, neţ byla její biologická i pěstounská matka pro ni. Zároveň má Iva v úmyslu dokončit vysokoškolské studium s pedagogickým zaměřením, kterého zanechala po prvním semestru. Na vysokou školu si ale přihlášku zatím nepodala. V DPC nevychází se spolubydlícími bez obtíţí. V podkapitolách 4.1.2 a 4.1.3 jsem v kazuistikách klientŧ DPC prezentovala problematické momenty v jejich přizpŧsobování se podmínkám poskytování této sociální sluţby, které jsou charakteristické i pro většinu ostatních uţivatelŧ, mezi které patří i Iva. Jedná se především o nízkou motivaci při hledání zaměstnání a s tím související zvládání neúspěchŧ při jeho hledání, závaţné střety se vyskytují při řešení společných úkolŧ všech uţivatelŧ v rámci společného souţití, jakými jsou především úklid společných prostor a péče o společný majetek. Vztah se sociálními pracovníky povaţuje Iva za přátelský, zároveň se snaţí sociální pracovníky respektovat jako autority. Uznává, ţe má limity v plnění vlastního individuálního plánu a ne vţdy se ochotně podřídí nařízeným instrukcím, a to i přesto, ţe jsou pro její dobro. Nedovede si představit, ţe by neměla moţnost bydlet v DPC po odchodu z domu. Cítí smutek po sourozencích, kontakt s rodiči nevyhledává, nemá zájem vrátit se do pěstounské rodiny, i kdyţ tuto moţnost od pěstounských rodičŧ dostala. Cítí se dlouhodobě deprivována prostředím své pěstounské rodiny, a jak jsem uvedla v podkapitole 1.1.1, negativní následky této dlouhodobé deprivace dítěte lze identifikovat
85
v celém ţivotě. Iva neakceptuje podmínku omluvit se za své chování pěstounské matce. Sama při rozhovoru přiznávala, ţe ji mrzí, ţe byla na matku drzá aţ hrubá, ale pouze v reakci na nepřiměřené chování matky, čímţ se snaţila ospravedlnit své rebelování, vycházející z nefunkčního rodinného prostředí, jehoţ ideální funkční protipól popisuji v kapitole 1.1. Po ukončení rozhovoru jsem s odstupem jednoho měsíce poţádala Ivu o reflexi tématu domova s vytvořením myšlenkové mapy, kterou jsem o Ivy získala cca 2 měsíce po rozhovoru. Z myšlenkové mapy vyplynuly další nové skutečnosti - Iva je skutečně těhotná se svým o mnoho let mladším přítelem, který ji však není schopen finančně zajistit, ani s ní vytvářet zázemí domova, protoţe sám je v zákonné péči svých rodičŧ a plní povinnou školní docházku. Iva doufá, ţe přítel projeví zájem alespoň o občasná setkání. Iva pravděpodobně vyuţije bydlení v Azylovém domě pro matky s dětmi, které jí nabídlo ubytování. Dítě si moc přeje, ve své blízké budoucnosti i nadále spoléhá na pomoc sociálních sluţeb.
9.1 Přehled vynořených a jim nadřazených témat 1. Rozpad biologické rodiny 1.a. Zanedbání rodičovské péče – „Není nikdo, kdo by mi vyprávěl o mém dětství“ 1.b. Touha dítěte po rodičích – „Přemýšlím nad tím, co bych jim řekla“ 1.c. Vděčnost za dar ţivota – „Ale máma mi bude chybět celý ţivot“ 2. Pobyt v dětském domově, jako stabilizující prvek v období dětství 2.a. Společný ţivot dětí a vychovatelek – „Nemám na děcák negativa“ 2.b. Objevení sourozence v dětském domově – „Strašně milý překvapení“ 2.c. Radostná naděje na odchod k pěstounským rodičŧm – „Furt jsme se ptali, jestli jsme hodný“ 3. Nefunkční komunikace v pěstounské rodině 3.a. Vztah k otci – „Kdyby se mnou nemluvil ani on, tak jsem úplně nezakotvená“ 3.b. Komplikovaný vztah s matkou – „Nesplnili jsme její očekávání“ 3.c. Napjaté vztahy mezi rodiči – „Táta neměl rovnocenné partnerské postavení s mámou“
86
4. Zkušenost s výchovným působením pěstounské matky a strategie zvládání trestů 4.a. Šťastné chvíle v rodině - „Dělali jsme úplně všechno, co máma chtěla“ 4.b. Domácí násilí na dětech ve formě nepřiměřených výchovných trestŧ – „Kdyţ mámě nevyhovím, potrestá mě“ 4.c. Omezování volnočasových aktivit, jako zpŧsob trestání 4.d. Dŧsledek nepřiměřeného trestání – „Těšila jsem se na smrt“ 4.e. Leţ jako naučená strategie úniku před obávaným trestem 4.f. Vzdorovitost jako zpŧsob zvládání nepřiměřených trestŧ – „Byla jsem silnější, neţ ona si myslela“ 5. Zkušenost při hledání pomoci u přátel i odborníků 5.a. Nedŧvěra v pomoc sociálních sluţeb z dŧvodu manipulativního jednání matky – „Romové jsou problematičtí, byl to podraz“ 5.b. Postavení základní školy ve zkušenosti s domácím násilím 5.c. Snaha pedagogŧ střední školy řešit domácí násilí 5.d. Zkušenost s členy katolické církve při výchovném procesu v rodině – „Přijali mě jako Romku“ 5.e. Náznak naděje v lékařské péči – „Museli jsme do nemocnice a lékař poznal týrání“ 5.f. Plánovaný odchod z domu za pomoci sousedŧ – „Sousedka se za mě nestydí“ 6. Vztahy s muţi spojené s touhou mít dítě 6.a. Znásilnění – „Cítila jsem s ním soucit.“ 6.b. Pokusy o navazování partnerských vztahŧ s muţi 6.c. Upnutí se k představě mít vlastní dítě jako ochranu před matkou 7. Na cestě k samostatnosti prostřednictvím Domu na půli cesty 7.a. Vnímání sebe sama v dŧsledku výchovných trestŧ – „Nesmím fňukat, to se nedělá“ 7.b. Uchopení ţivotní výzvy k odchodu z pěstounské rodiny do DPC – „Já jsem chtěla bejt člověk, který bude sám sebou“ 7.c. Plnění individuálního plánu v DPC – „Mám určitě nějaký výhrady“ 7.d. Plánování vlastní budoucnosti – „Mě by se fakt konečně ulevilo, kdybych si mohla říct, jdu domŧ, fakt domŧ“ 7.e. Hledání vlastní identity – „Pochybuji o sobě, nevím, jak se mám chovat správně“
87
9.1.1 Popis tématu: Rozpad biologické rodiny 1.a. Zanedbání rodičovské péče – „Není nikdo, kdo by mi vyprávěl o mém dětství“ Při hledání vzpomínek na své dětství s biologickými rodiči Iva se stísněností v hlase přiznává nemám příbuzné a nikdo mi nevypráví o mém dětství. Zná fakta ze svého raného dětství pouze z dokumentace sociálních pracovníkŧ a ví, ţe rodiče nás nechávaly bez dozoru a nebyli s námi doma. O sousedech, kteří nebyli lhostejní, Iva s náznakem smutku ve tváři vypráví, ţe nám dětem pomáhali, dávali nám najíst a napít, dodává také to byly sousedky, co daly po nějaké době vědět sociálce, ţe jsou ve špatné péči rodičŧ. 1.b. Touha dítěte po rodičích – „Přemýšlím nad tím, co bych jim řekla“ Iva se stále vrací myšlenkami ke svým biologickým rodičŧm trápím se, že mě rodiče nechali samotnou. Pocity spojené se svými biologickými rodiči spojuje s mnoha přáními, zaloţenými na pocitu nechtěné osamělosti jsem izolovaná od blízkých a nelíbí se mi to, nechci být sama! Uvědomuje si, ţe rodiče jsou víc, než hračky, a stejně tak jako všechny děti mám právo na rodiče. Vynucené opuštění domova biologických rodičŧ destabilizuje rovnováhu ţivotních základŧ Ivy, která stále hledá ve vzpomínkách jistotu, že jsme měli s rodiči společný domov. Iva se samozřejmostí konstatuje mám biologické rodiče v rodném listě, to je normální a bez váhání rozčileně dodává rodiče jsou pro mě cizí lidi. Přesto sama doufá, že by mě chtěli poznat a přemýšlí nad tím, co by jim řekla. Své uvaţování shrnuje do jediné výčitky, že svoji dobu zmeškali! 1.c. Vděčnost za dar ţivota – „Ale máma mi bude chybět celý ţivot“ Iva proţívá svŧj ţivot jako dar jsem ráda, že ta máma nešla na potrat, cením si toho, přesto, že mě nechtěli tak mi aspoň dali život. Absenci blízkosti své opravdové matky vyjádří smutným povzdechem mě chybí máma. Celej život mě bude chybět máma. Její nesplněné ţivotní přání mít milující matku dále rozkrývá stíţností já jsem ten element mámy nepoznala, pěstounka mi taky nedala, co máma má dávat.
88
9.1.2 Popis tématu: Pobyt v dětském domově, jako stabilizující prvek v období dětství 2.a. Společný ţivot dětí a vychovatelek – „Nemám na děcák negativa“ Při vzpomínkách na dětský domov se Ivě rozjasnil obličej nemám na děcák negativa. Za dŧleţité povaţovala, ţe nebyli jsme sami, byli tam ostatní děti se kterými jsme si hráli. Měli jsem společný pokoj velký. Dětský domov, oproti předchozí zanedbané rodičovské péči, přinesl podnětovou proměnlivost vycházející z variability stimulŧ a Iva se cítila v dětském domově mezi dětmi spokojená, zároveň stabilizovaná jistotou, že teta mě ochrání. Má příjemné vzpomínky na hodnou vychovatelku – tetu, kterou popisuje byla trošku při těle...měla hnědý vlasy, Iva u ní hledala uspokojení potřeby emoční vazby ke konkrétnímu člověku snaţila se zaslouţit si náklonnost vychovatelky byla jsem oblíbenkyně tety...že pro mi něco dělám. 2.b. Objevení sourozence v dětském domově – „Strašně milý překvapení“ I přesto, ţe na dětský domov Iva vzpomíná pozitivně, nástup do něj vnímá jako celkově hrozný trauma, protoţe se bez vlastní vŧle stala součástí celýho procesu. Dodnes si nepamatuje, jak se přesně se sourozenci - starším bratrem a mladší sestrou ocitli v dětském domově, jen přibliţně spočítá, ţe jí byly asi 3 roky, bratrovi o 1,5 roku víc a sestře o 1,5 roku méně. Při nástupu popisuje zmatek ve vzpomínkách nějak jsem o sestru přišla...oddělení sourozence Iva neproţívá negativně, jen konstatuje nějako si nevzpomínám, že by mi chyběla. Při vzpomínkách se zaměřuje především sama na svou schopnost přizpŧsobit se novým situacím a objevení sourozence bylo pro mě potom strašně milý překvapení... to jednou za mnou přišel brácha prý máš ségru...co to mele? Mladší sestra byla podle Ivy umístěna do kojeneckého ústavu vona byla v postýlce, nepamatuje si od kdy, ale chodili jsme k ní pak každý den. 2.c. Radostná naděje na odchod k pěstounským rodičům – „Furt jsme se ptali, jestli jsme hodný“ Dětský domov Iva povaţovala za dočasný domov, těšila se na opravdové rodiče, se kterými by proţívala vzájemnou blízkost. Při odchodu z dětského domova pro ni pěstounka byla ještě teta, nějaká teta, která se o mě chce starat trošku jinak a samotný odchod jsme chápali, jako že jedeme na výlet. Pro pěstounskou péči byli vybráni Iva i oba její sourozenci zároveň s pozvolnou adaptací na nové rodinné prostředí přijeli jsme
89
k nim domů a tam jsme přespávali, postupně jsem si zvykali. Zároveň si Iva vybavuje, jak tety nás strašili, že když nebudem hodný, že nás vrátěj. Připomněla si jednu nepříjemnou zkušenost s vychovatelkami, které vyuţívaly naděje a touhy dětí na své nové rodiče, aby je přinutily poslušnosti. Iva potvrzuje přirozenou touhu dítěte po rodičích nechtěli jsme zpět do dětského domova a zdŧrazňuje, ţe jako děti byly ochotné platit za moţnost být s novými rodiči cenou vlastního poniţování dělali jsme úplně všechno, co máma chtěla, furt jsme se ptali, jestli jsme hodný.
9.1.3 Popis tématu: Nefunkční komunikace v pěstounské rodině 3.a. Vztah k otci – „Kdyby se mnou nemluvil ani on, tak jsem úplně nezakotvená“ Roli pěstounského otce Iva vidí ve zmírnění tvrdých výchovných opatření pěstounské matky on sice nemoh zrušit trest mámy, nemoh mi ulevit od bolesti fyzický ani psychický, ale mluvil se mnou a snažil se řešit problém. Tím klade dŧraz na potřebu funkční komunikace stabilizující jak členy rodiny, tak i celé rodinné prostředí kdyby se mnou nemluvil ani on, tak jsem úplně nezakotvená. Iva mohla s otcem sdílet společný zájem v hudbě, který upevnil jejich vzájemné pouto já jsem tátu měla hrozně ráda, protože opravdu mě při tý hudbě vypomáhal...vod táty se mi dostaly takový nějaký zpětný reakce...táta se mnou mluvil. 3.b. Komplikovaný vztah s matkou – „Nesplnili jsme její očekávání“ Role pěstounské matky je pro Ivu zásadním problémem, se kterým se neúspěšně potýká do současnosti. Iva se cítí deprivována ţivotem v pěstounské rodině, především v souvislosti s pěstounkou vnímá negativní pocity lhostejnosti k její vlastní osobě máma o všem rozhodovala sama, nezajímal jí můj názor a dále pocity hlubokého ublíţení ve formě nepřiměřených výchovných trestŧ, před kterými nenacházela spravedlivou obranu máma nikdy nic nechtěla řešit, jen nás potrestala. Iva rozčileně popírá tvrzení pěstounky ona tvrdí, že si nás vzala proto, že nás měla ráda a vysvětluje nepřijatelnost prohlášení pěstounky tak jsem jí říkala, ale to lžeš. Tys nás za prvý neznala. Takže jsi k nám neměla citovou vazbu. A za druhý jsi ani nemohla vědět jaký budem, protože nemáme tvoje geny. Iva zjistila jako dŧvod, proč si ji i se sourozenci pěstounka vybrala k péči no tak jako na konec jakože cejtila, že ji Bůh k tomu jako povolal, aby si nás vzala. Rozhodnutí podle Boţí vŧle Iva vnímá jako chybné, protoţe u pěstounky nebylo
90
dŧkazem projevení skutečné mateřské lásky, čímţ niterně ublíţilo svěřeným dětem máma se v nás spletla...nesplnili jsme její očekávání...chtěla víc společenské uznání, než lásku svých dětí, o kterou by se musela snažit. Chápe z pohledu matky její snahy o velkou rodinu sama byla ze 12 dětí, ale ihned dodává, ţe matce velká rodina nezaručila šťastné vztahy a teď se s nikým kromě sestry nestýká. Zklamání Ivy z role pěstounské matky vidí především v osobnostních nedostatcích máma je fakt líná a vona to potom jenom jako dokazovala...Iva byla i přes své výhrady nucena k domácím povinnostem zahrnujícím i doučování sourozencŧ suplovala jsem povinnosti mámy...bylo toho na mě příliš... nezvládala jsem neustále pomáhat sourozencům. I kdyţ se Iva snaţila matce vyhovět,
nedosáhla
s
ní
ţádoucího
stabilního
spojenectví
nad
něčím
se
rozčílila...seřvala mě...dala mi trest a tím to pro ni haslo. Iva mluví o své bezradnosti v těchto vyhrocených situacích, kdy matka neřekla, co ji tak na tom naštvalo kolikrát jsem to fakt jako nechápala...a odmítala s námi komunikovat. Popisuje znemoţnění seberealizace v rámci vztahu s matkou byla jsem pod neustálým dozorem mámy...nekompromisně. Jako příklad pasivní agrese v chování matky Iva uvádí agrese mámy mne zarážela... zavedla deník, přes který jsem si psali vzkazy, abysme na sebe nemluvili...bylo to traumatizující. Iva touţí po vzájemném uznání, respektu mezi členy rodiny já nejsem poslušná loutka, naráţí tím opakovaně na nefunkční komunikaci s matkou, která, až když zjistila, že chci jít z domu, měla zájem něco řešit, ale tuto výzvu Iva jiţ nepřijala. Iva povaţuje skutečnost, ţe máma má vystudovanou speciální pedagogiku na vysoké škole, jako zneuţití jejích znalostí i dovedností. Iva s pěstounskou matkou za celý ţivot nenašla porozumění a odmítá s ní další kontakt, i přestoţe vnímá, ţe s mámou máme šanci společně mluvit, ale neuděláme to, nebudeme se navzájem sobě vnucovat. 3.c. Napjaté vztahy mezi rodiči – „Táta neměl rovnocenné partnerské postavení s mámou“ Jak jsem jiţ citovala, Iva měla otce ráda a ve vztahu rodičŧ, který popisuje jako problematický a napjatý otce lituje no, a u nás byl táta víceméně vždycky podpantoflák a vždycky, to co řekla máma, tak to muselo platit...Táta ten se nikdy nemohl ozvat. Iva vnímá chování matky k otci jako dominantní a poniţující, zejména jsou pro ni stresující chvíle, kdy ho poniţovala přímo před dětmi, kterých se zastával když se náhodou ozval, tak ho vždycky ještě sjela před náma před dětma: Ty mě teda pěkně podporuješ v tý výchově, to je hrozný.... to je na tom to nejhorší prostě… táta neměl rovnocenné
91
partnerské postavení s mámou...autoritativní jednání matky oslabilo pozice všech členŧ rodiny i otec se podřídil jako děti. Iva pozorovala snahy otce přísné tresty matky zmírňovat, ale pouze v rámci jeho zúţených moţností táta byl ten, kterej nám krájel chleba a dával vodu, protože máma to neudělala. Nebyl schopen vyhovět dětem, které ho poţádaly, aby jim koupil jídlo...třeba nešel do obchodu nakoupit, protože nemoh. Kdyby se toho fakt domákla máma, tak z toho bude hrozně velkej průser. Postupně však Iva pozorovala, ţe táta začal být jakoby víc uzavřenej, víc agresivní...slovně nás napadal. A slovně teda speciálně a přestával mít sílu oponovat matce a nakonec podlehl jejímu nátlaku v přísné výchově dětí jako fyzicky mě uhodil nebo zmlátil jenom, když mu to máma nařídila, ať jde a seřeže mě...tak toto jako udělal. Iva se brání rozkolísanému rodinnému prostředí i chladnému přístupu ze strany rodičŧ v její výchově, která postrádala projevy lásky, intimity, jistoty a především pochopení krucinál, na mě toho bylo tolik...a ještě v tom věku prostě a já jsem navíc byla v pubertě, uvědomuje si prázdnotu rodinných vztahŧ kdy jsem potřebovala nějaký osobnější vedení, že jo. Obzvlášť z tý rodičovský stránky...byla tam naprostá ignorance.
9.1.4 Popis tématu: Zkušenost s výchovným působením pěstounské matky a strategie zvládání trestů 4.a. Šťastné chvíle v rodině - „Dělali jsme úplně všechno, co máma chtěla“ Jen tehdy Iva proţívala štěstí ve svém ţivotě, kdyţ viděla, ţe s ní jsou spokojení rodiče, zvláště pěstounská matka a popisuje několik konkrétních záţitkŧ spojených s pocitem štěstí v pěstounské rodině. Při vstupu do nového prostředí pěstounské rodiny Iva proţívala příjemnou změnu pěstouni si nás vzali 3 tak dostali do pronájmu dům od Kraje...to bylo něco úplně novýho, že dopoledne bylo krásný ticho... já jsem si hrozně ráda dopoledne hrála na pískovišti...úplně opravdu já jsem byla úplně šťastná. Iva přiznává zlozvyk, který si přinesla do pěstounské rodiny jako následek hladu u biologických rodičŧ schovávali jsme si jídlo...v posteli našli pěstouni třeba kus rohlíku... báli jsme se, že budeme mít hlad, potvrzuje však neoprávněnost obav, protoţe dostávali jsme najíst pravidelně. Děti byly omezovány v moţnosti vzít si samy jídlo z ledničky. V začátku souţití s pěstouny Iva popisuje bezmeznou snahu všech dětí dokonale se přizpŧsobit pravidlŧm domácnosti dělali jsme úplně všechno, co máma chtěla a kdyţ jsme si začli prej i brát z ledničky sami věci, jsme věděli, že to není správný, chápali jsme to tyto počáteční problematické momenty v porušení pravidel dětmi pěstouni
92
neřešili tresty i proto Iva období začátku řadí mezi šťastné. Další záţitek je spojen s aktivitami, kdy se celá rodina společně dohodla na zvládnutí nějakého pracovního úkolu úplně superchvilky v rámci celý rodiny byly, když se u nás něco opravovalo, předělávalo...my jsme společně začali makat na tom, že vykopeme díru, abychom si tam mohli udělat bazén. Tak to furt někdo něco organizoval, vylepšoval. Pro děti nebylo běţné dostávat v rodině odměny, či sladkosti, proto Iva nadšeně popisuje, ţe máma dokonce zavedla, že za každejch deset odvezenejch koleček bude banánek v čokoládě, co se prodává… Máma kolikrát přišla, když jsme tam makali a ptala se, že pojede na nákup, tak co chcem koupit. Tak já jsem opravdu měla defakto domluveno, že každej večer budou párky, protože jsem měla chuť na maso. Tak mi máma fakt kupovala...abych měla párky...to bylo úplně naprosto krásný období. I přesto ţe si Iva uvědomuje, ţe nestíhala jsem školu, tak mnohem dŧleţitější pro ni bylo proţívání vzájemné blízkosti všech členŧ rodiny ale ta rodina fungovala tak jak měla…vzájemně jsme se tam špičkovali, hecovali. Neopomene dodat ale makali jsme. Šťastný záţitek byl podmíněn vykonáním práce, jeho závěr shrnuje zklamáním v momentě jak ten bazén byl dostavěnej, tak se vrátilo všechno do starejch kolejí. Prásk, bum, nic. Rodina se vrátila do zaběhnutého stereotypního modelu. 4.b. Domácí násilí na dětech ve formě nepřiměřených výchovných trestů – „Kdyţ mámě nevyhovím, potrestá mě“ Iva ţila s vědomím když mámě nevyhovím, potrestá mě, přičemţ táta nebyl moc nikdy, aby se to řešilo takovou cestou, ale jak jsem uvedla, otec se nechal matkou ovlivnit a trestŧm nezabránil. Ivu trápí vzpomínky na chvíle počátku školní docházky když jsme se učili psát…ta ruka nebyla trénovaná, v děcáku s náma nikdo nemaloval...ta motorika byla blbá, zejména pro ni bylo traumatizující jak máma nad náma seděla a jakmile něco nebylo hezký, tak nám prostě vlepila...v jednom slově jedno písmenko blbě a nás zmlátila. Iva se hlasitě rozčiluje nad bezohledností matky nechtěla nás pochopit, že to neděláme naschvál. Jako nespravedlivé a nadměrné tresty popisuje od pátý třídy nám dávala přepisovat i zápisy ze školy...někdy roztrhala celej sešit a přepisovali jsme celej sešit. U fyzických trestŧ uvaţuje, ţe vařečka byla ještě dobrá varianta. Někdy ale matka, zašla ještě dále v přemrštěném trestání uřízla nějaký prut větev ze stromu a mlátila nás...moc to bolelo. I ve vztahu k povinné školní docházce vnímá prostředí své rodiny tak, ţe doma jsme byli strašně omezovaní neomezenými moţnostmi pěstounky, která když jsme doma neposlouchali, nepustila nás do školy a omluvila to jako rodinné
93
důvody. Postupně matka tresty stupňovala nejdřív zákaz sladkostí, pak bez večeře, pak několik dní bez jídla. Na základě zaběhnutých pravidel domácnosti, která označují dítě, které si samo vezme z ledničky jídlo jako zloděje, Iva omluvně vysvětluje, ţe když už jsem měla velký hlad za nějaký trest, tak jsem nevydržela a vzala si rohlík nebo z ledničky jídlo a zdŧrazňuje svou bezvýchodnou situaci, ţe nikdy jsem nekradla, protože bych chtěla něco extra navíc. Na další excesivní trestání, poniţující lidskou dŧstojnost vzpomíná opět v souvislosti se školní přípravou dělali jsme za trest cvičení z češtiny, nesměli gumovat, když nám to nešlo...tak za trest vysprchovat ledovou vodou. Iva detailněji popisuje podobu sprchování, kdy nás sprchovala máma, následně si brácha u tohoto rozrazil čelo...to nás zachránilo...dala nám pokoj a sprchovali jsme se sami…odlehčeně dodává, ţe si pak studenou sprchovala jenom nohy. Trestem bylo také běhání na zahradě za jakéhokoliv počasí. Iva do výčtu trestŧ zahrnula pravidlo, které bylo, ţe trest byl 100x něco udělat, to trvalo i několik dní neţ ho děti zvládly splnit. Chování dětí, které bylo v rozporu s výchovnými pravidly, pěstounka trestala i zavíráním dětí do temných prostor byli jsme zavření ve sklepě...nesměli jsme tam rozsvítit...nesměli jsme si sednout. Když někam vodjeli, tak nás tam dokonce zamkli...Podobu dalších fyzických trestŧ Iva odkrývá ruce jsme museli mít na topení a vystrčit zadek a oni nás zmlátili. Pak jsme odešli do sklepa. Dŧvodem neoprávněného a především extrémního trestání bylo podle Ivy pouze zpŧsobit fyzickou bolest oni vymlátili přiznání jenom z toho nejslabšího, když už to nemoh unýst...Iva připouštěla vlastní pochybení, ale zavrhovala přiznání, protoţe si byla jistá, ţe pěstounce nikdy nešlo o to, aby věděla pravdu. Fakt nešlo, protože kdyby jí fakt šlo o to, aby věděla pravdu, tak se nesnaží toho docílit tímhle způsobem. Iva také měla moţnost dostávat kapesné, které však mělo více podobu beznadějného přání, neţ obvyklé pozitivní motivace kapesné jsme mohli dostat, ale jen když jsme neměly tresty a ty jsme měli pořád, takže jsme žádné peníze neměli.
4.c. Omezování volnočasových aktivit, jako způsob trestání Od 7 let Iva pravidelně navštěvovala základní uměleckou školu ve hře na hudební nástroj hraju na klavír...hrála jsem už třináct let. Smutně si stěţuje, ţe v současné době nemá moţnost hrát na klavír a hrozně mi to teď chybí...stresuje mě, že teď nemůžu hrát na klavír. Uvaţuje o svém vztahu k hudbě jako o závislosti hudba je moje jediná droga...vzápětí potvrzuje další aspekt její perfekcionistické výchovy, ţe to byl zase další
94
způsob trestání doma... nesměla jsem za trest hrát, když si neplním povinnosti...když nestíhám školu, takže nemůžu dělat zábavu. Iva vnímá své ochuzení o běţné radosti dětí při proţívání dětských seriálŧ se smutným povzdechem od doby v dětském domově jsem se na oblíbený seriál z dětství nedívala. Automaticky měli doma zakázané dívat se na televizi, být na počítači. I čas strávený s rodinou mimo domov se Ivě prolíná omezujícími tresty a na výletech jsme sebou měli tresty...abysme neotravovali rodiče. 4.d. Důsledek nepřiměřeného trestání – „Těšila jsem se na smrt“ Bez zaváhání hodnotí Iva roli pěstounky silnými negativy mohla bejt profesionální bachař...máma byla přebornice na to, jak nás štvát, a povaţuje tresty za vyhrocené a extrémní výchovné prostředky, které vŧbec nevedly k pozitivním výsledkŧm, naopak přispěly ke zničení rodinných vztahŧ prostě to trestání bylo fakt nepřiměřený jako kdybychom vraždili a byly fakt úplně nějaký monstra. Iva uvaţovala o sebevraţdě kvŧli pěstounce, která podle ní dokázala psychicky lidi vydeptat k sebevraždě...pod drtivým tlakem nepřiměřených trestŧ sděluje chtěla jsem umřít...už mě nebude mlátit...já nebudu cejtit bolest a představa smrti pro ni byla opodstatněnou úlevou v intenzivním utrpení...těšila jsem na smrt. Nakonec Iva rozumně zváţila sebevraţdu, ţe zabít se by bylo sobecký. 4.e. Leţ jako naučená strategie úniku před obávaným trestem Při hledání moţností, jak se bránit trestání, Iva nalezla nejlepší variantu ve lţi. Klíčovou roli zde hraje strach, který zahalil ţivot Ivy do lţí, které odŧvodňuje protože já jak jsem se mámy fakt bála…jsem lhala, kdykoliv jsem mohla z principu...mě štvalo, jak se k nám máma chová, tak jsem kvůli tomu lhala. Zcela upřímně přiznává, ţe ve škole jsme občas něco provedli...bála jsem se přiznat...i sebemenší hloupost, kterou jsme provedli pro nás byla stresující. Ze strachu před nepochopením ze strany rodičŧ, kteří dětem neodpouštěli provinění bez odčinění, objasňuje svŧj postoj prostě jsme nikdy se nepřiznali... ať se dělo, co se dělo, prostě ne ne ne., Iva lituje lhaní, které povaţuje za chybné rozhodnutí tady uznávám todle byla jako moje největší chyba, že já jsem fakt lhala...naučila jsem se lhát na profesionální úrovni.
95
4.f. Vzdorovitost jako způsob zvládání nepřiměřených trestů – „Byla jsem silnější, neţ ona si myslela“ Dŧsledky trestŧ byly u Ivy kontraproduktivní a vedly k velmi silným emočním reakcím, kterými byly strach, úzkost, zároveň k rozvoji neţádoucích rysŧ osobnosti, jako je vzdorovitost. Zjistila, ţe ji trest nebude odpuštěn a co víc, ţe vejprask je prostě větší, když budu řvát nebo brečet, coţ ji vedlo k úsilí, ţe se naučila v sobě potlačit fyzickou bolest...když jsem měla dostat sto ran, tak jsem ani nepípla i přesto, ţe věděla, ţe mámu to nasralo tak, že mě dala ještě asi o dvacet ran víc...když už pak mydlí plnou parou...tak už jsem to nevydržela ani já. Iva reagovala na eskalující agresivitu pěstounky stejným zpŧsobem, kdy zintenzivňovala své vzdorovité chování k provokativním výzvám...prostě naučila jsem se dělat naschvály takovým způsobem, kdy ji to fakt hodně vytočilo…a ji to vytočilo vždycky. Sebekriticky přiznává já jsem byla hnusná...jakože jsem jí vodsekávala...dělala jsem jí fakt extrémy, naschvály... já jsem fakt byla drzá. Ve svém chování vnímala nesoulad s etickými pravidly sama za sebe se stydím, protože vím, že úctu k rodičům má dítě mít, ale na svou obhajobu zdŧrazňuje ten rodič si to musí zasloužit, přičemţ zásadně postrádala přirozený respekt rodičŧ k její individualitě. Uvědomovala si také, ţe je trestný nepouštět děti do školy, ale povaţovala toto, ţe to je problém mámy, zaměřila se pouze sama na svŧj osobní rozvoj a s jistotou prohlašuje já kvůli tomu blbá nezůstala. Rozhodla se také ke vzdoru, aby dosáhla zadostiučinění v pomstě vzdorovala jsem nespravedlnosti a nechtěla se pak přiznat i k tomu, co jsem udělala, aby i ostatní museli trpět, jako já...své rozhodnutí také zdŧvodňuje tím, ţe se odmítala přizpŧsobit nechtěla jsem systém pravidel, který je proti někomu.
9.1.5 Popis tématu: Zkušenost při hledání pomoci u přátel i odborníků 5.a. Nedůvěra v pomoc sociálních sluţeb z důvodu manipulativního jednání matky – „Romové jsou problematičtí, byl to podraz“ Iva věděla, že existuje linka bezpečí, ale nevyužila jsem ji. Dŧvodem bylo její očekávání zhoršení situace, že bychom stejně u těch rodičů zůstali a voni by nás o to víc šikanovali. V souvislosti s moţnou pomocí ze strany odborníkŧ opět popisuje pěstounku a její manipulativní jednání máma v každým vidí možnýho podvodníka, lháře...manipulovala
96
mnou...i když jsem se snažila bránit, nešlo mi to...i na cizí lidi působí hrozně vemlouvavě. Iva s úzkostí popisuje zkušenost, kdy zjistila, ţe se pomoci nedovolá, kdyţ pěstounka nemluvila pravdivě před našimi učiteli i psychology...spoléhala na pochopení u ostatních, že Romové jsou problematičtí...byl to podraz, se kterým Iva nedokáţe bojovat, protoţe její romský pŧvod je provázán mnoha společenskými předsudky, které pěstounka zneuţila ve svŧj prospěch. Také zkušenost s psychology v rodinné poradně nevyústila ve zlepšení rodinné atmosféry. Iva popisuje neúspěšný pokus v poradně...sledovali jak se kdo chová.... odmítla jsem s nima hrát na šašky a přetvářku, jaká jsme dobrá rodinka...to bylo strašně strojený...máma si lehla...dělala, že chrápe, táta dělal baviče, jak mu to je prostě přirozený. Pepa, který se nikdy o psychologii nezajímal, tak si tam vytáh psychologickej časopis a začal dělat, že rozumí tomu, co se tam píše. Marek si leh k mámě. Máma si tam dávala šály na sebe, strojila se tam jak modelka...Prostě to byla komedie na entou...Iva ilustruje svou představu rodiny, jak by se měla v poradně předvést bez přetvářky máma by seděla před nějakou bednou (televizí), všichni ostatní by jí klečeli u nohou a čekali by na její rozkazy. Včetně táty. Čas v rodinné poradně povaţuje Iva za promarněný, zejména vnímá bezúčelný přístup psychologa, který zjišťuje pouze fakta já jsem fakt vždycky sdělovala fakta, tak jak to bylo. Upřednostnila by zaměření na pocity nikdy jsem ale neměla možnost říct, co jsem u toho cejtila nebo jak to na mě působilo...Nikdo se mě na to neptal...Z pohledu dítěte, které potřebuje pomoc v tíţivé ţivotní situaci vyslovuje rozčarování nad institutem sociální kontroly když maj podělaný systém, že se nechají ovlivnit dospělejma lidma, tak ať se kurňa nechaj ovlivňovat dospělejma lidma. V období ţivota v pěstounské rodině nenalezla účinnou pomoc u odborníkŧ, jak jsem např. popisovala v kap. 2, kdy jsou náhradním rodinám prostřednictvím sociálních sluţeb nabízeny komplexní programy řešící komplikované a náročné situace. Rodina ţila podle Ivy v uzavřeném prostoru, který dominantně limitovala pěstounka svými nekompromisními pravidly. Následky zanedbané péče o děti, které nemají se svým trápením dovolání ve společnosti, sleduje Iva v jejich dospělosti ale pak ať se nediví, že ty děti se v dospělosti chovaj, tak jak se chovaj. 5.b. Postavení základní školy ve zkušenosti s domácím násilím Účelem perfekcionistické výchovy Ivy bylo podle ní, ţe máma chtěla, abysme vypadali ve škole vzorně a upozorňuje na lhostejnost, ţe učitelky to nechápaly ale bylo jim to jedno...s opovrţením v hlase hodnotí učitelku, kterou zajímalo hlavně, jak jsme krásně
97
psali, že si schovala i ty sešity na památku...Ivu by mělo těšit, ţe sešity byly na výstavě, ale naopak v ní tato vzpomínka navozuje pocity tísně, protoţe vzorné vedení sešitŧ bylo realizováno pod tvrdými tresty. 5.c. Snaha pedagogů střední školy řešit domácí násilí Stejně tak jako na základní škole, ani střední škola Ivě nepomohla vyřešit útisk ze strany pěstounŧ. Iva dostala nabídku od třídní učitelky přijďte a já vám pomůžu. Získala si dŧvěru Ivy, protoţe ta třídní se zdála suprová...takový mateřský typ to byl prostě si mě pozvala do kabinetu a chtěla vědět co se děje. Nbídku učitelky Iva vyuţila a svěřila se jí se svou bezvýchodnou situací doma...byla šokovaná...průser, protože hned volala domů.... Následky nezvládnutého pedagogického postupu učitelky nebyly pro Ivu překvapující takže jsem několik dní nešla ani do školy a naši učitelce podali svoji verzi. Nevhodná intervence učitelky Ivě spustila obtíţe…trpěla jsem celý gympl s mámou v zádech, lhala o mě. Iva se ještě svěřila se svými trápeními jednomu středoškolskému učiteli byl vystudovaný doktor teologie a nebyl zmanipulovaný našima, nabídl mi pomoc...už jsem rezignovala a říkala mu, že to nemá smysl...váhavě dodává s pocity studu ani se neptejte...přišel k nám domů a rodiče s ním solidně vyběhli. 5.d. Zkušenost s členy katolické církve při výchovném procesu v rodině – „Přijali mě jako Romku“ Pěstouni Ivy jsou věřící katolíci. Iva přirozeně přijala, ţe museli jsme od začátku, co jsme v rodině chodit každou neděli do kostela...kázání mě bavilo, slyšela jsem jak to má všechno vypadat - mohla jsem si to aspoň představovat. S postupem času v ní narŧstala skličující nedŧvěra v katolickou církev, kdy sousedka potvrdila na sociálce, že běháme na zahradě v mrazech i ve vedrech, následně sociálka 2x kontrolovala rodiče, ale nic nevyřešila, protože naši prý konzultují všechno s psychology a hlavně s knězi. Iva studovala na církevní střední škole, kde proţila zoufalství ze zklamání při hledání pomoci u vrstevníkŧ, věřících spoluţákŧ...to byl taky největší podraz...dala jsem důvěru spolužákovi z gymplu...nevěřil, co mi dělají naši, věřil, že to jsou správní katolíci. V současné době pociťuje averzi ke křesťanství konkrétně ke katolíkům…mám averzi k modlitbám katolické církve, odmítá mít něco společnýho s katolíkama, protoţe tolerovali výchovu mámy afektovaně dokončuje své hodnocení jestli ji dokonce propagujou, tak jsou největší svině. Zejména ji rozčiluje vzpomínka, jak rodiče v kostelíčku nahodili takovej ztrápenej výraz, že voni jsou chudáčci, který tam jsou
98
s náma, vždycky k tomu přijímání šli, přesto, že rozhodně bez viny nebyli. Podle Ivy věřící znamená chovat se tak, aby se to Bohu líbilo. O sobě otevřeně říká, ţe je spirituálně založenej člověk, věřím v Boha. Oproti averzivním postojŧm ke katolické církvi zaloţených na proţitcích lhostejnosti a nedŧvěry, posuzuje objektivně s vděčností umoţnění studia střední školy mohla jsem studovat křesťanský gympl...to taky není jakoby u mý rasy běžný - přijali mě jako Romku. 5.e. Náznak naděje v lékařské péči – „Museli jsme do nemocnice a lékař poznal týrání“ Poniţující trestání Iva popisuje v podobě, kdy jsem dostávala na holý zadek...morálně mi to vadilo, vysvětlení pro bití přes tuto část těla je z dŧvodu, aby to nebylo hned vidět u doktorky, která si však podle zkušenosti Ivy ničeho nevšímala. Tristní událost, která zastavila tento druh trestání popisuje Iva přesně, kdy ve 14 letech mě máma fyzicky napadla (dřeveným prknem ze stavby) za pozdní příchod domů...způsobila mi zranění...museli jsme do nemocnice a lékař poznal týrání, řekl, že zavolá policii...domluvili jsme, že to teď neudělá, ale příště už ji udá. Iva nehodnotí přístup lékaře, jen s úlevou mluví o ukončení výpraskŧ pak už nás nemlátila. 5.f. Plánovaný odchod z domu za pomoci sousedů – „Sousedka se za mě nestydí“ Skutečné pomoci v nouzi se Ivě dostalo od sousedky, která byla ochotná pomoci Ivě při odchodu z domu, tedy v době, kdy Iva byla jiţ na prahu dospělosti. Osamostatnění Iva plánovala několik měsícŧ nevěděla jsem jak odejít z domu, kdo mi pomůže, protoţe byla finančně oslabená nedostávala jsem od rodičů peníze, které mi posílala sociálka přes pěstouny...nemohla jsem to nijak řešit. Zdŧrazňuje, ţe sociálku to nezajímalo, proč jsem bez peněz. Neochotu sociálních pracovnic vynahradila Ivě sousedka, půjčila mi peníze, které jí splácím, taky domluvila charitu a pak DPC. Iva je nadšená z blízkého vztahu se sousedkou, u které hledá citové zázemí dává mi co, mi nedala máma, je na mě hodná, pomáhá mi. Zejména vnímá její postoj, který je protipólem dosavadních zkušeností z pěstounské rodiny sousedka se za mě nestydí.
99
9.1.6 Popis tématu: Vztahy s muži spojené s touhou mít dítě 6.a. Znásilnění – „Cítila jsem s ním soucit.“ Traumatické záţitky prostupují ţivotem Ivy od dětství aţ po současnost. Týkají se také vztahŧ s muţi. Iva bez projevu emocí otevřeně hovoří na téma svého znásilnění byla jsem i několikrát znásilňovaná s tím, že jsem třikrát potratila a to bylo ještě, když jsem byla u rodičů a ti mi to nevěřili...neřešili se mnou zdravotní problémy. Iva zdŧvodňuje chladný přístup rodičŧ, tak ţe pro ně jsem nebyla dcera, popisuje ţalostné pocity neutěšeného osamocení když mě bylo smutno, tak tam nebyl nikdo, kdo by mě objal nebo kdo by mě řek, za to si můžeš sama. Iva povaţuje znásilnění za vlastní chybu, protoţe ji oslovil úplně cizej chlap, byla jsem vyděšená, nevěděla jsem co po mě chce...říkala jsem si potřebuje pomoct, tak půjdu. Špatně posoudila situaci a náhle zjistila, ţe dobrovolně skončila v autě...v první chvíli jsem se bála, že mě chce zabít...že to bude bolet. Iva v tuto stresující chvíli myslela na mámu, kdy si srovnávala jak mě máma řezala, jak to bolelo...tak jsem se bála, jak dlouho to vydržím. Strach z matky převáţil i zkušenost se znásilněním... ale fakt, já se nikdy nebála ničeho víc, než mámy. Takže ani v ten moment já jsem necejtila strach...spíš nejistotu. Iva lituje muţe, který ji znásilnil…mrzí mě že ho zatkli. Cítila jsem s ním soucit...furt do mě hučel, jak mě hrozně miluje. Iva byla přístupem muţe, který ji opakovaně s odstupem času znásilnil, zmatena a zároveň stresována, vysvětluje, ţe je to strašně stresující, když ti brečí v náručí a říká ti, jak tě má hrozně rád...že tě hrozně potřebuje...Já jsem byla strašně nejistá dlouhou dobu, co mám udělat, nakonec se rozhodla poţádat o pomoc policii i přesto, ţe stále vnímala rozporuplnost svého rozhodnutí, kdy jsem mu nechtěla ublížit, protoţe on byl hrozně zranitelnej. 6.b. Pokusy o navazování partnerských vztahů s muţi Iva uvaţuje o svých preferencích pro blízkost muţŧ, neţ ţen jsem radši ve společnosti mužů než žen, s těmi nevycházím dobře...asi kvůli mámě jak biologický, tak pěstounský. Iva neskrývá své zaujetí pro navazování vztahŧ s muţi voni mě ti kluci fascinujou svým způsobem…voni bývaj většinou takový, že s nima bývá sranda. Kompenzaci zkušeností se znásilněním nachází ve volbě strategie dominantního jednání, kdy jsem ta holka, která musí dobývat chlapa, vzhledem k tomu, co jsem prožila, že si mě násilím někdo bral. Navazování partnerských vztahŧ s muţi Ivě ztíţila zkušenost s pěstounkou máma mě trestala tím, že jsem musela bejt nahá, tak já jsem tu intimitu skrývala strašně
100
dlouho…a dodává své nesplněné očekávání, ţe máma se mnou o intimitě nikdy nebavila. Tím Iva vysvětluje, ţe první váţný vztah navázala nedávno a první kluk, se kterým chodím je o 5,5 roku mladší. Vstup Ivy do DPC je hledáním její vlastní ţivotní cesty, kterou se rozhodla provázat aktivním navazováním vztahŧ s muţi. I přesto, ţe pro Ivu bylo přirozené stydět se, aby mě někdo viděl poodhalenou, krátce po odchodu z domu proţívá intimní vztah se dvěma muţi zároveň. S mladším přítelem udrţuje vztah prostoupený dalšími sexuálními partnery, jak ze strany přítele, tak ze své strany. Při flirtování se spolubydlícími, kteří ji chtěli znásilnit, opatrně v rozhovoru naznačila, že byla blbá, že jsem mu to dovolila na začátku...jednu chvíli řešila, že bych mohla být těhotná, aniţ věděla kdo je otcem dítěte, protoţe mám víc partnerů. Intimní vztah se spolubydlícím trval krátce...špatně jsem odhadla povahu Dana, teď mě to mrzí, vím že jsem udělala chybu. 6.c. Upnutí se k představě mít vlastní dítě jako ochranu před matkou V rozhovoru Iva neustále konfrontuje téma pěstounky se sdělovanými zkušenostmi. Výjimkou není ani hodnocení smyslu vlastního těhotenství, kdy Iva uvaţuje o dítěti, tak ţe mé vlastní dítě by mě zachránilo před mámou. S váţností vyslovuje své přání od dětských let, kdy už v těch osmi letech jsem si přála dítě. Několikrát zdŧrazňuje, ţe dítě by byla obrana proti mámě. S lítostí nad nesplněným přáním konstatuje, ţe když jsem třikrát potratila, tak mě to totálně zdeptalo, úplně neskutečně.
9.1.7 Popis tématu: Na cestě k samostatnosti prostřednictvím Domu na půli cesty 7.a. Vnímání sebe sama v důsledku výchovných trestů – „nesmím fňukat, to se nedělá“ Iva bojuje s ţivotními překáţkami naplno cítím se silná...po tom co na mě rodiče vyzkoušeli přežiji v životě všechny překážky...neřeším, že mám hlad a nedbám na životosprávu. Je spokojená sama se sebou, ţe se dokázala osamostatnit mám v sobě hrdost za své jednání i to, jak se stavím k životu. Nepřipouští selhání nesmím fňukat, to se nedělá, podráţděně opovrhuje slabostmi, podle genderových stereotypŧ přisuzuje ţenám nesnáším to, až moc holek fňuká. Svá přání pro budoucí ţivot vyslovuje s opravdovostí k oproštění se od minulých traumatických záţitkŧ chci žít v klidu, bez stresů, nespěchat. Zároveň v sobě nese následky násilného chování své matky a s
101
útočným tónem v hlase varuje tvrdě si jdu za svým cílem...neberu ohledy na ostatní...dokážu bejt neústupná...když prostě něco chci, tak chci, aby to člověk udělal. ...dokážu bejt svině...fakt hnusná. Perfekcionistická výchova spojená s týráním v Ivě zanechala viditelné stopy já mám hodně vysoký požadavky sama na sebe. Řekla bych takový, skoro až nesplnitelný...poručím tělu a bude mě poslouchat, protože jsem prošla vojnou a extrémní výchovou. Striktní postoje uplatňované Ivou ve vztazích s ostatními lidmi jsou také výpovědí selhání rodičovské péče při uplatňování nevhodných, především přísných výchovných postupŧ pro mě neexistuje pojem lhostejný, buď někoho nenávidím nebo miluju....já jsem extrémista od A do Z. Nestabilní vazby mezi členy rodiny zaloţené mj. na nedorozumění, intoleranci, protimluvech, negaci, Ivu uvádí do pochybností a rozporuplných úvah, jaké strategie jednání by měla zvolit v dalším kontaktu s rodiči. Představuje si extrémní situaci, ve které by hrála roli zachránce rodičŧ...byť mě teda rodiče hodně štvali, tak kdyby bylo potřeba, tak bych je určitě zachránila...protože ten vděk tam je, ale zároveň by jim tímto dala najevo ţe o jejich vděčnost nestojí...jo a fakt možná by mě naštvalo nebo urazilo, kdyby mi za to byli vděční. 7.b. Uchopení ţivotní výzvy k odchodu z pěstounské rodiny do DPC – „Já jsem chtěla bejt člověk, který bude sám sebou“ Iva je na prahu dospělosti. Začala studovat vysokou školu, ze které však v prvním ročníku odešla na cestu samostatného ţivota. Rodinná pravidla pro i byla neúnosná, neakceptovala minimalizovaný prostor své seberealizace…v 18 letech mě doma drží jak psa, kterýho může kdokoliv jenom vyvenčit a tam a zpátky. Nedokázala dále snášet stresující rodinnou atmosféru, kdy veškerý fungování rodiny bylo založeno na tom, že se budeme bát... dohromady nás je deset dětí, tři jejich vlastní a 7osvojených...a všichni se báli. Mezi sourozenci Iva nenašla spojence, který by ji podpořil v rebelování a dokázal se otevřeně postavit na její stranu já jsem byla fakt jediná, která se z toho jako trhala...vyloženě veřejně...já jsem to nějako nezakrývala na rozdíl od její mladší sestry, o které později náhodně zjistila, ţe si sama bez vědomí celé rodiny zařizovala vlastní bydlení v azylovém domě, tuto sestřinu iniciativu znemoţnili rodiče, kteří jsou podle Ivy v dobrém kontaktu se sociálními úřady a proto sestra nadále zŧstává v pěstounské rodině. Iva se také pokoušela projevit vlastní názory před rodiči, avšak v neúspěšných protestech...já jsem jim to jednou přirovnala rodičům, že se tam cejtím, jak za nácků nebo za komančů…když tam člověk chtěl sám na sebe myslet, tak to nebylo možný,
102
protože všichni museli přijmout máminu myšlenku. Reakce matky nebyla očekávanou komunikační iniciativou, ale stala se projevem autoritativního mluvčího stráţícího rodinná pravidla ona mi řekla, že já ruším rodinu, že ji bourám...dávám blbej příklad všem sourozencům a přitom jsem chtěla vyjádřit jenom svůj vlastní názor. Iva si je jistá svým správným rozhodnutím odejít z pěstounské rodiny a tvrdí nikdy jsem necejtila lítost nad tím, co jsem udělala, protoţe já jsem chtěla bejt člověk, který bude sám sebou a který se chce naučit žít život...Pro Ivu byla zásadní role všímavé a empatické sousedky, která chápala její situaci a rozhodla se k aktivní pomoci zprostředkovat pobyt v DPC, do kterého byla Iva přijata následující den po motivačním pohovoru. I přesto, ţe se na odchod z domu těšila, posuzuje tento moment, ţe to bylo hrozně těžký, ale její touha po autonomii ji přinesla uspokojivé pocity naplnění a s úlevou dodává k ukončenému trápení já jsem hrozně ráda, že jsem ten krok udělala. 7.c. Plnění individuálního plánu v DPC – „Mám určitě nějaký výhrady“ Iva ţije v DPC samostatný ţivot, jehoţ problematické momenty zvládá za pomoci sociálních pracovníkŧ. Nadšeně hovoří o nových moţnostech i zkušenostech, které jí samostatný ţivot přinesl konečně začínám vědět, co znamená život, konečně vím, že věci v krámu jsou drahý a jak asi drahý, protože do tý doby jsem fakt neměla šanci nějako to zjistit. Nejnáročnější situace se projevila při hledání zaměstnání, které by odpovídalo jejímu středoškolskému vzdělání s maturitou, kde ideální plány Ivy na zajištění potřebného finančního příjmu prostřednictvím dobrého zaměstnání nevycházejí a rozčarování nad realitou neskrývá mám teď ale manuelní práci…s gymplem nemůžu nic najít...tak makám jako dělník. Váţí si efektivní pomoci sociálních pracovníkŧ když si nevím rady, čekám, že mi pomůžou, abych se rozhodla správně…vedou mě při hledání práce...hodně pomáhají...rozumíme si. Iva zdŧrazňuje pocit jistoty v komunikaci se sociálními pracovníky a toto pozitivum konfrontuje s pěstouny…na rozdíl od domova, kde pravidla neplatily pro obě strany, tady jsou pravidla férová, když je dodržujeme, je to oboustranná dohoda. Vnímá změnu oproti pravidlŧm pěstounky a je pro ni dŧleţité, ţe se mŧţe v dŧvěře spolehnout na formální autoritu výchovného vedení, o které měla doposud pochybnosti...ani bych si neuměla představit být jinde. Přiznává se, ţe i kdyţ se snaţí dodrţovat podmínky pobytu v DPC, zvláště v individuálním plánování cílŧ nemá pořád čistý svědomí...protože ten plán neplní stoprocentně někdy i něco uteče. Při pravidelných individuálních konzultacích je systematicky vedena k zodpovědnosti za vlastní jednání. Individuální konzultace mají pro uţivatele socializační charakter, jak
103
jsem názorně ilustrovala kazuistikami konkrétních klientŧ DPC v kap. 4. Jinou alternativu k bydlení v DPC si z finančních dŧvodŧ nemŧţe dovolit záleží mi na pobytu v DPC...jsem na něm závislá. Několikrát byla vystavena situaci, ţe bude muset opustit DPC kvŧli zanedbání povinností i plnění individuálního plánu člověk fakt byl zdeptanej z toho, že ho vyhodí. Své pochybení zdŧvodňuje tak, ţe i kdyţ plně respektuje autority sociálních pracovníkŧ, nesouhlasí s kolektivní vinou, která je uplatňována při společném souţití všech spolubydlících obecně ale vo tom řízení DPCéčka mám určitě nějaký výhrady...to je nespravedlivé, že společně ručíme za dodržování pořádku ve společných prostorách i za majetek...vadí mi, že za škody také odpovídáme společně. Poukazuje na značnou rozdílnost povah jednotlivých uţivatelŧ sluţby, kteří mají za úkol se společně dohodnout a učit se tak sociálnímu chování, proto i její stíţnosti vyznívají marně nedokážeme se společně s ostatními domluvit na úklidu společných prostor a konstatuje, ţe nikomu se nechce uklízet, coţ vyplývá i ze zmíněných kazuistik uvedených v kap. 4, jako častý spor mezi klienty a sociálními pracovníky. 7.d. Plánování vlastní budoucnosti – „Mě by se fakt konečně ulevilo, kdybych si mohla říct, jdu domů, fakt domů“ Iva je člověk, který se nebojí plánovat a otevřeně se dívat do budoucnosti, i přesto, ţe se její ţivot ubírá jiným směrem, na reálné základy svých vizí nebere příliš zřetel mám takovou vizi do budoucna...tři děti, určitě. Směle si plánuje budoucnost v zaměstnání a studiu...chci mít práci, kde budou lidé vděční, že pro ně něco dělám…chci dostudovat. Přestoţe nemá dostatek finančních prostředkŧ, neztrácí naději a intenzivně hledá moţnosti, jak bydlet sama nechci být v DPC celý rok, doufám, že se mi bude dařit osamostatnit se. Iva cítí silnou touhu po vlastním domově a nahlas rozkrývá své přání mě by se fakt konečně ulevilo, kdybych si mohla říct, jdu domů, fakt domů... 7.e. Hledání vlastní identity – „Pochybuji o sobě, nevím, jak se mám chovat správně“ Vztah ke svému romskému pŧvodu Iva striktně zavrhuje ne vůbec se neřadím k Romům, protože mi jsou krajně odporní. Obtíţnou řešitelnost rozpolcenosti jejího postoje dokazuje její romský vzhled, který sama charakterizuje jako jsem spíš orientální typ. Prohlašuje, ţe nejsem ani mezi bílými a řešení dilematu se svým romským vzhledem nakonec nachází ve svém přání chci být Indiánka...mám ráda přírodu. Proklamuje svou víru v Boha věřím v Boha a v energii, která jde získávat z vesmíru. Iva neakceptuje svŧj
104
romský pŧvod a zároveň při hledání vlastní identity přijímající sebe ve své přirozenosti popisuje problémy, se kterými se potýkala ve formě sebepoškozování jednu dobu jsem trpěla sebepoškozováním...prostě mě to hrozně uklidňovalo...já jsem nemohla nic ventilovat...tak já jsem měla naučený, že jsem si našla jakýkoliv ostrý předmět a řezala jsem se do ruky. Protože jsem zjistila, že když teče krev, takže mě to hrozně uklidňuje. Iva se cítila opuštěná biologickými i pěstounskými rodiči a svou samotu si kompenzovala ve společnosti spoluţákŧ, kde se snaţila aktivně vynikat …já jsem měla vždycky ráda pozornost...ve škole se cítila spokojená a oblíbená já jsem byla takový srdce třídy...kluci mě jako jedinou brali do svýho kolektivu. Snaţí se vyrovnávat se s ţivotními překáţkami, ale velmi často naráţí na svou tvrdohlavost, kdy o sobě prohlašuje já žádný kompromisy defakto nejsem schopná dělat...odŧvodňuje své jednání výchovným přístupem matky to mě teda jako zůstalo, protože máma se mnou nebyla schopná nikdy dělat kompromisy. Při hledání vlastní identity bojuje s ustavičnými myšlenkami konfrontujícími roli pěstounské matky, která se Ivě zaryla pod kŧţi ale já nechci být svině jako je vona...proto teď vím, proč to neudělám - nepodám trestní oznámení kvůli psychickýmu týrání, protože bych byla jako ona - nechci se ztožňovat s matkou. Iva je na sloţité cestě v hledání sebe sama, zatíţena traumatizující minulostí se snaţí unikat před momentem, kdy bude muset dokázat akceptovat svou minulost, proto aby byla schopna opravdově rozvinout sebe sama pro vlastní spokojenou budoucnost, kterou si plánuje s mnoha nadějnými očekáváními.
105
DISKUSE Ve výzkumné činnosti jsem se zaměřila na zjištění detailních údajŧ v oblasti praxe sluţeb sociální prevence, se specifikací prostředí sociální sluţby konkrétního Domu na pŧli cesty, a to v kontextu ţivotního příběhu jeho uţivatele. K získání výzkumných dat jsem zvolila polo-strukturovaný rozhovor, který jsem následně analyzovala metodou Interpretativní fenomenologické analýzy. Tato metoda kvalitativně orientovaného přístupu mapující zkušenostní proţívání člověka, přinesla osvětlení mnoha, povětšinou skrytých, zákoutí ţivotního příběhu klienta Domu na pŧli cesty. Výslednou interpretací jsem rozvinula linii dosavadního ţivota respondentky výzkumu, zrcadlící proţívání jejích zkušeností od období dětství v biologické rodině, intitucionální péči dětského domova a následně v náhradním rodinném prostředí pěstounské rodiny aţ na práh dospělosti, jehoţ překročení vyústilo ve vyuţití sociální sluţby pobytového zařízení. Výsledná interpretace analýzy subjektivní výpovědi zkušeností, vyobrazila ţivotní cestu, která vedla člověka při hledání řešení jeho tíţivé ţivotní situace aţ ke dveřím Domu na pŧli cesty. Na této cestě od dětství vnímám negativa plynoucí ze selhání vztahu dítě a dospělý v roli rodiče, jak biologického, tak pěstounského, a zároveň z absence účinné pomoci z řad odborníkŧ, kteří měli moţnost podat pomocnou ruku, ale jak respondentka uvádí, nevěnovali její obtíţné ţivotní situaci patřičnou pozornost. Analytická činnost zahrnula i zkušenosti plynoucí z pedagogické praxe základní školy, ve které respondentka viděla nadřazení zájmu učitele v dosaţení vzorného plnění školních povinností ţáka nad zjištěním skutečné povahy jejího perfektního školního výkonu. S obdobně beznadějnými vyhlídkami se projevila na střední škole intervence učitelky (šokované vyprávěním Ivy) telefonátem rodičŧm, který lze charakterizovat jako necitlivý pokus o řešení případu ţáka ohroţeného domácím násilím. Zde vidím výzvu příkladem z praxe k potřebě uvědomit si právě individuální citlivost problému jednotlivých ţákŧ, zajistit komplexní náhled pro následný systematický postup řešení a vyvarovat se ukvapeného, nepromyšleného jednání, které mŧţe obrátit dobře míněnou pomoc v neţádoucí, ještě hlubší zkomplikování situace. V této souvislosti jsem si uvědomila nesnadnou roli pedagogŧ v oblasti řešení sociálněpatologický jevŧ, zvláště ve vztahu rodina a škola, pro kterou se otvírá prostor k uplatnění kombinace znalostí dané problematiky, osobnostních předpokladŧ pedagoga,
106
jako je např. empatie s profesními kompetencemi, např. komunikativními a poradenskými. V příběhu Ivy pro mne byl nespočet záţitkŧ, které mne zasáhly svou beznadějí z pohledu dítěte, které bylo ve skrytu domácího prostředí fyzicky i psychicky týráno extrémně nevhodným výchovným stylem. V první kapitole teoretické části jsem zdŧraznila závaţnost výzkumných zjištění specifikací pohledu na sociálně patologické jevy v rodinném prostředí charakteristikou aspektŧ nevhodné výchovy a dysfunkčních rodinných modelŧ. Pozorovala jsem při vyprávění Ivu, jak se zaujetím a upřímností vzpomínala na své pocity naděje, kdy se z dětského domova těšila do náhradního prostředí pěstounské rodiny, očekávala jistotu domácího zázemí, stabilizující a harmonizující její dosavadní neradostné záţitky. Zároveň s potřebou získat lásku matky i otce slibně vzhlíţela k proţívání dalšího ţivota s rodinou, do které chtěla patřit jako vlastní dítě rodičŧ. Během vyprávění jsem postupně zaznamenávala její ţivotní zklamání z neuskutečněného přání mít opravdové rodiče, kteří by ji přijali za svou dceru. V této souvislosti vnímá Iva roli náhradní pěstounské rodiny zúţenou na placené zaměstnání, kdy je ona sama pro rodiče jen zdrojem finančního zisku. Na základě provedené analýzy výzkumných dat, ze které vyplynula akutní potřeba dítěte svěřeného do náhradní rodinné péči mít k dispozici účinnou odbornou pomoc nacházím opodstatnění v realizaci komplexních programŧ podporujících rodinnou péči, jak jsem zaznamenala v aktivitách občanských sdruţení, které jsem prezentovala ve druhé kapitole této práce. Ve třetí a čtvrté kapitole jsem se věnovala roli sociálního pracovníka provázané se sociální prací a sluţbami sociální prevence. Při zpracovávání kazuistik klientŧ DPC jsem sledovala pracovní postupy sociálních pracovníkŧ při jejich kaţdodenním poctivém snaţení účinně pomáhat mladým lidem v jejich tíţivé ţivotní situaci. Na základě pozorování při výzkumné práce v terénu jsem si uvědomila, jak dŧleţité je s klienty sociálních sluţeb pracovat systematicky, hledat jejich silné stránky a pozitivně je motivovat do dalších krokŧ na cestě k samostatnosti. Zaznamenala jsem také širokou škálu rozdílŧ v přístupu jednotlivých klientŧ k plnění podmínek poskytování sluţby vycházející z variability jejich povahových vlastností. Ověřila jsem si nezbytnost v osvojení a rozvíjení klíčových kompetencí sociálních pracovníkŧ, jak jsem uváděla ve
107
třetí kapitole, které umoţní efektivně jednat s klientem a zároveň uchránit pracovníky před stavem osobního i pracovního vyhoření při kaţdodenních opakujících se činnostech, které se nesetkávají vţdy jen s pozitivní odezvou klientŧ. Obě zvolené kazuistiky jsem zpracovala se záměrem detailněji prezentovat strukturu zejména rutinních činností prolínající práci sociálního pracovníka s plněním povinností klientŧ sociální sluţby a poukázat tak na náročnost sociálně-pedagogické praxe ve vynaloţeném úsilí vést uţivatele sociálních sluţeb k úspěšnému dosaţení jejich individuálních pracovních i osobních cílŧ. Z interpretace výsledkŧ výzkumného šetření vyplynulo, ţe respondentka povaţuje význam DPC za stěţejní pomoc v její obtíţné ţivotní situaci, kdy by bez umoţnění této pomoci zŧstala bez přístřeší, neboť s ohledem na gradující napětí ve vztazích s pěstounskou rodinou zvolila definitivní odchod z domu bez podpory pěstounŧ. Výzkumná činnost prokázala význam v uţitečnosti nabízené sluţby pro jeho uţivatele, který nabízenou pomoc přijal s vděčností v aktivní snaze plnit podmínky stanovené jejím uţíváním, jak jsem popisovala ve čtvrté kapitole. V souvislosti i s ostatními zpracovávanými případy klientŧ DPC povaţuji existenci tohoto modelu poskytované sociální sluţby rizikové mládeţi za účinný zpŧsob prevence sociálně patologických jevŧ, jakým by se v tomto případě jevil nejbliţší příklad bezdomovectví.
108
ZÁVĚR V diplomové práci jsem se zabývala problematikou rodinného prostředí, funkcemi rodinného systému i moderní rodinnou politikou státu praktikovanou prostřednictvím sociální práce ve sluţbách sociální prevence. Teoretickými poznatky jsem poloţila základ výzkumné činnosti, ve které jsem se soustředila na zjištění významu nabízených sociálních sluţeb pro konkrétního uţivatele sociální sluţby v kontextu jeho ţivotního příběhu. Zaměření první části je teoretické. Popisuje rodinnou tématiku uvnitř rodinných systémŧ i přístup k rodinné problematice z vnějšího pohledu - ze strany státních úřadŧ. Zaměřila jsem se na koncepční dokumenty řešící rodinnou politiku státu a na systém sociální péče o ohroţené jednotlivce i skupiny. Blíţe jsem specifikovala pracovní náplň i profesní kompetence sociálního pracovníka v roli zprostředkovatele sociální pomoci. Soustředila jsem se na sluţby sociální prevence zejména v oblasti péče o rizikovou mládeţ v Domu na pŧli cesty, kdy jsem vyuţila nabízené moţnosti pedagogické praxe v tomto ojedinělém a běţně nepřístupném prostředí zmapováním řešené problematiky komplexnějším přístupem. Z archivní dokumentace sociálních pracovníkŧ jsem zpracovala dvě kazuistiky klientŧ DPC přispívající k validizaci výzkumného šetření a zároveň doplňující teoretickou základnu o názorné příklady z praxe sociální práce. Druhá část této práce je věnována výzkumnému šetření, jehoţ data vycházela z jednoho polo-strukturovaného rozhovoru, který byl analyzován prostřednictvím Interpretativní fenomenologické analýzy. Při analytické činnosti jsem sledovala ţivotní příběh konkrétního uţivatele sociální sluţby a ve sdělovaných zkušenostech jsem hledala odpovědi na stanovené výzkumné cíle a otázky, kterými jsou: 1. Poznat jakou roli má rodina a domov v ţivotě respondenta Iva proţila v rodinném prostředí traumatizující zkušenosti. Na prahu dospělosti touţila po samostatnosti, a proto odmítala nadále setrvávat v nefunkčních rodinných vztazích, které postrádaly vzájemnou úctu, respekt a nezajistily dostatečné zázemí vlastní seberealizace. Role rodiny v jejím ţivotě nesplnila její očekávání, touţila být přijata náhradními rodiči jako vlastní dítě, proţila ţivotní zklamání, ţe si ji rodiče neměli
109
zájem adoptovat, ale zvolili pěstounskou péči, ve které Iva spatřovala více finanční prospěch, neţ projev opravdového rodičovství. 2. Zmapovat zkušenost klienta se sociální sluţbou Domu na půli cesty. Analýza projevila pozitivní odezvu Ivy se zkušeností se sluţbou DPC i rolí sociálních pracovníkŧ provázejících Ivu na cestě k samostatnosti. Vnímá nabízenou sluţbu jako pomoc, bez které si nedokáţe představit svou současnou ţivotní situaci. Má sice výhrady k některým podmínkám pobytu v DPC, ale celkově hodnotí sluţbu jako nejlepší alternativu k opuštění rodinného zázemí. 3. Poznat ţivotní cestu mladého člověka, která vede do Domu na půli cesty. Na základě analytické činnosti byla detailním zpŧsobem rozkryta ţivotní cesta Ivy, která ji vedla aţ do Domu na pŧli cesty. Iva, nespokojena s neutěšeností svého osudu, jenţ neměla ve vlastních rukou, věnovala svou pozornost k intenzivnímu hledání únikové cesty z pěstounské rodiny, kterou se jí nakonec podařilo nalézt. Svŧj ţivotní příběh vyprávěla sugestivně, otevřeně, snaţila se podat ucelenou výpověď svých proţitkŧ, které subjektivně hodnotila v kontextu nesplněných očekávání od náhradních rodičŧ. V počátku výzkumného šetření, jsem si kladla otázku, kdo je klientem Domu na pŧli cesty. Metoda výzkumu pouţitá v analýze rozhovoru mi umoţnila detailně nahlédnout do osobního světa Ivy, mohla jsem se stát svědkem chvíle, kdy vyprávěla svŧj ţivotní příběh. V Ivě vnímám člověka prokazujícího osobní statečnost ustát nepřízeň osudu a nalézt sílu ke zdolávání obtíţných překáţek. Jako hlavní motivaci ve vynakládaném úsilí zdolávat ţivotní bariéry cítím její touhu po vlastním ţivotě, který bude patřit pouze jí a jejím vlastním rozhodnutím. Zde však spatřuji bolestné pozadí zmíněné motivace, kdy jsem u Ivy sledovala, ţe by velmi ráda upřednostnila přijetí svého místa v kruhu rodiny, která by ji měla ráda. Cesta, která ji přivedla do Domu na pŧli cesty, byla nedostatkem lásky, kterou Iva i nadále hledá. Do své práce jsem v rámci svých moţností vloţila intenzivní snahu zprostředkovat pochopení subjektivně vnímaného vnitřního světa konkrétního mladého člověka, spoléhajícího se na pomoc sociální sluţby Domu na pŧli cesty po selhání role pěstounské rodiny. Překládanými výzkumnými zjištěními bych ráda podpořila aktivní činnosti zainteresovaných osob pracujících na komplexním řešení pro zlepšení stále ideálně nevyhovující situace v problematice náhradní rodinné péče.
110
Výzkumná činnost mne obohatila o nové pohledy na zkoumanou problematiku sluţeb sociální prevence, opodstatňující smysluplnost nabízené sluţby a odstraňující mé pŧvodní obavy plynoucí z nejasných představ o prostředí intenzivně se potýkajícím s projevy sociálních patologií. Ve vztahu ke studovanému oboru sociální pedagogika prolínajícího se sociální prací, spatřuji přínos zmapování konkrétního fenoménu sociálně-pedagogické praxe v aplikaci výzkumných zjištění do studia teoretické základny tohoto oboru. Domnívám se zejména na základě konzultací se sociálními pracovníky DPC, kteří byli vstřícní tomuto výzkumu, a také prŧběţně sledovali jeho vývoj, ţe aktuální informační hodnota výsledkŧ analytické činnosti mŧţe navýšit sféru praktických poznatkŧ sociálních i pedagogických pracovníkŧ a přispět tak k rozvíjení jejich pracovní orientace, případně inspirovat ke vzájemné spolupráci více subjektŧ v prostředí sluţeb sociální prevence se zaměřením na práci s rizikovou mládeţí pocházející z náhradního, nebo nefunkčního biologického rodinného prostředí.
111
RESUMÉ Diplomová práce se ve své teoretické části popisuje rodinnou tématiku uvnitř rodinných systémŧ i přístup k rodinné problematice z vnějšího pohledu - ze strany státních úřadŧ. Zaměřila jsem se na koncepční dokumenty řešící rodinnou politiku státu a na systém sociální péče o ohroţené jednotlivce i skupiny. Blíţe jsem specifikovala pracovní náplň i profesní kompetence sociálního pracovníka v roli zprostředkovatele sociální pomoci. Soustředila jsem se na sluţby sociální prevence zejména v oblasti péče o rizikovou mládeţ v Domu na pŧli cesty. Zároveň jsem podpořila výzkumnou část zpracováním dvou kazuistik uţivatelŧ této sociální sluţby. Druhá část této práce je věnována výzkumnému šetření, jehoţ data vycházela z jednoho polo-strukturovaného rozhovoru, který byl analyzován prostřednictvím Interpretativní fenomenologické analýzy. Při analytické činnosti jsem sledovala ţivotní příběh konkrétního uţivatele sociální sluţby a ve sdělovaných zkušenostech jsem hledala odpovědi na stanovené výzkumné cíle a otázky. Závěrečná část patří interpretaci výsledných zjištění a celkovému zhodnocení výzkumné činnosti.
112
SUMARRY The diploma thesis in its theoretical part describes family issues within the family systems and also the access to family issues from the outside - by state authorities. I focused on policy documents arranging the state family policy and the system of social care for vulnerable individuals and groups. I have specified the workload and professional competence of the social worker as an intermediary for social assistance. I concentrated on the prevention of social services particularly in the area of care for youth at risk in the Halfway house. I support the research by processing of two case studies of users of social services. The second part of the thesis is devoted to research, based on data from a semistructured interview, which was analyzed through the interpretative phenomenological analysis. In analytical work, I watched the story of a particular user of social service and in conveyed experience I was looking for answers to the research questions and objectives. The final part belongs to the interpretation of final results and overall assessment of research activities.
113
POUŽITÁ LITERATURA ALDORTOVÁ, N. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha : Práh, 2010. 232 s. ISBN 978-80-7252-287-3. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. 2. doplněné a přepracované vyd. Praha : Grada Publishing, 2009. 288 s. ISBN 978-80-2472390-7. GULOVÁ, L. Sociální práce. Pro pedagogické obory. Vyd. 1. Praha : Grada, 2011. 208 s. ISBN 978-80-247-3379-1. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2004, 776 s. ISBN 80-7178-303-X. HAVRDOVÁ, Z. Kompetence v praxi sociální práce. Praha : OSMIUM, 1999, 165 s. ISBN 80-902081-8-5. HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. Praha : Portál, 2003, 166 s. ISBN 80-7178-763-9. HENDL, J. Kvalitativní výzkum : základní teorie, metody a aplikace. 2.aktualiz. vyd. Praha : Portál, 2008. 407 s. ISBN 9788073674854. HLAVÁČEK, P. (ed.) Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika. Praha : Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2083-3 HÖHNE, S., KUCHAŘOVÁ, V., SVOBODOVÁ, K., ŠŤASTNÁ, A., ŢÁČKOVÁ, L. Rodina a zaměstnání s ohledem na rodinný cyklus. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v.v.i., 2010, 108 s. ISBN 978-80-7416-059-2. CHRÁSTKA, M. Metody pedagogického výzkumu : Základy kvantitavního výzkumu. Praha : Grada, 2007. 272 s. ISBN 9788024713694. KLAPILOVÁ, S. Kapitoly ze sociální pedagogiky. Olomouc : UP v Olomouci, 2000. ISBN 80-7067-669-8. JANEBOVÁ, R., SMUTEK, M. (eds.). Posuzování životní situace v sociální práci. Hradec Králové : Gaudeamus, 2008. ISBN 978-80-7041-419-4. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2. aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006, 368 s. ISBN 80-247-1284-9. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178318-8.
114
KUBÁTOVÁ, H. Metodologie sociologie. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 197 s. ISBN 8024415496. KUBÁTOVÁ, H. Úvod do sociologie pro sociální pracovníky. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 115 s. ISBN 978-80-244-2043-1. KUTNOHORSKÁ, J. Výzkum v ošetřovatelství. 1 vyd. Praha: Grada, 2009, 176 s. ISBN 978-80-247-2713-4. KREBS, V. a kol. Sociální politika. 3. přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2005, 504 s. ISBN 80-7357-050-5. MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Nevlastní rodiče a nevlastní děti. Praha: Grada, 1999, 144 s. ISBN 80-7169-897-0. MATOUŠEK a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. rozšířené vyd. Praha: Slon, 2003. 161 s. ISBN 80-86429-19-9. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. 2. přeprac. vyd. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-7367-368-0 (váz.). MATOUŠEK a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha : Grada, 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4. MOŢNÝ, I. Rodina a společnost. Studijní texty. Praha: SLON, 2006. ISBN 80-8642958-X. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. 1. vyd. Praha: Academia, 1995. 336 s. ISBN 80-200-0525-0. REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Vyd. 1. Praha : Grada, 2009. 184 s. ISBN 978-80-247-3006-6. REICHEL, Jiří. Kapitoly systematické sociologie. 2. přepracované a doplněné vyd. Praha : Grada, 2008. 240 s. ISBN 978-80-247-2594-6. ŘÍČAN, P., Cesta životem. 2. přeprac. vyd. Praha : Portál, 2006. 390 s. ISBN 80-7367124-7. ŘÍČAN, P., Psychologie osobnosti. 6. dopl. vyd. Praha : .Grada, 2010. 208 s. ISBN 978-80-247-3113-9.
115
SMITH, J. & OSBORN, M., Interpretative Phenomenological Analysis. In J. Smith (Ed.), Qualitative Psychology : A Practical Guide to Research Methods (pp. 53-80). London : Sage, 2003. SMITH, J., FLOWERS, P., LARKIN, M. Interpretative Phenomenological Analysis: Theory, Method and Research. London : Sage. 2009. 225 s. ISBN 9781412908337. ŠNÝDROVÁ, I. Psychodiagnostika. Vyd. 1. Praha : Grada, 2003. 144 s. ISBN 978-80247-2165-3. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: Pravidla hry. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. VÍŠEK, P., PRŦŠA, L. Optimalizace sociálních služeb. Praha: VUPSV, .v.v.i., 2012. 130 s. ISBN 978-80-7416-099-8.
Seznam pouţitých internetových zdrojů: British Journal of Social Work (2005) Vol. 35, s. 1283-1301 Risk and Resilience in Long-Term Foster. Dostupné na www: ˂http://psychrights.org/Research/Digest/CriticalThinkRxCites/schofield.pdf˃. Case Management ČR/Seminář. Dostupné na www: ˂http://casemanagementcr.wordpress.com˃ . Dŧm na pŧli cesty. Dostupné na www: ˂http://www.skp-centrum.cz/osoby-bezpristresi/dum-na-puli-cesty/˃. FADE, S. (2004)Using Interpretative Fenomenological Analysis For Public Health Nutrition And Dietetic Research: A Practical Guide. Proccedings Of The Nutrition Society. Dostupné na www: ˂http://www.columbia.edu˃. HROCH,J. (1998) Problém rozumění a transcendentální fenomenologie E. Husserla. in Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. 2001.[online]. [cit. 2013-02-20]. Dostupné na www: . Interpretative Fenomenological Analysis. Dostupné na www: ˂http://www.ipa.bbk.ac.uk/˃. NASW- National Association of Social Workers. Dostupné na www: ˂http://www.socialworkers.org/practice/standards/sw_case_mgmt.asp˃. Portál veřejné správy - úplné znění zákona č. 359/1999 Dostupné na www: ˂http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=5&idBiblio=48272&fulltext=p~C4
116
~9Bstounsk~C3~A1~20p~C3~A9~C4~8De&nr=359~2F1999&part=&name=&rpp=15 #local-content˃. Psychologické dny 2004 -Reflexe současného dění v náhradní rodinné péči. Dostupné na www: ˂ http://cmps.ecn.cz/pd/2004/texty/pdf/sobotkovai-reflexe.pdf˃. The psychologist (2011) Vol 24. Part 10. (pages 756-759). Interpretative Phenomenological Analysis. Dostupné na www: ˂http://www.thepsychologist.org.uk/archive/archive_home.cfm/volumeID_24editionID_206-ArticleID_1930 getfile_getPDF/thepsychologist%5Cpsy1011hefferon.pdf˃. Plnění mezinárodních úmluv. Společný základní dokument. Dostupné na www: Zpráva Ad hoc expertní skupiny. Dostupné na www: ˂http://www.mpsv.cz/files/clanky/8387/Zprava-Ad-hoc-expertni-skupiny.pdf˃. Zákon o sociálních sluţbách. Dostupné na www: ˂https://sluzbyprevence.mpsv.cz/dok/zakon-108_2006.pdf˃. Časopis Sociální práce. Dostupné na www: ˂http://socialniprace.cz/soubory/12007_rolesocialnihopracovnika-120116134909.pdf˃.
117
Seznam příloh Příloha č. 1: Přehled dávek pěstounské péče - právní úprava od 1. 1. 2013 (text)
Příloha č. 2: Přehled dávek pěstounské péče - právní úprava do 31. 12. 2012 (text) Příloha č. 3: Přehled sluţeb sociální prevence, které by měly být k dispozici občanŧm v ČR a stanovení jejich spádových území v návrhu optimalizace sociálních sluţeb (text) Příloha č. 4: Myšlenková mapa respondenta Příloha č. 5: Transkripce rozhovoru (text)
118