MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV GEOLOGICKÝCH VĚD
HYDROTERMÁLNÍ ALTERACE GRANITŮ DYJSKÉHO MASIVU
Klára VAVROŠOVÁ Vedoucí práce: doc. RNDr. Jaromír Leichmann, Dr.
Rešerše k bakalářské práci
Brno 2015
Obsah 1. Úvod ........................................................................................................ 3 2. Charakteristika zájmové oblasti .......................................................... 4 2.1 Retz ....................................................................................................................... 4
3. Brunovistulikum ................................................................................... 5 3.1 Starší pojetí brunovistulika ................................................................................... 5 3.2 Novější pojetí brunovistulika ............................................................................... 6
4. Vzájemná podobnost dyjského a brněnského masivu ....................... 8 5. Dyjský masiv .......................................................................................... 9 5.1 Stavba dyjského masivu ....................................................................................... 9 5.1.1 Horniny dyjského masivu a jejich stáří ............................................................. 9 5.2 Granitoidy na rakouské straně dyjského masivu ................................................ 11
6. Brněnský masiv ................................................................................... 12 6.1 Historie brněnského masivu a jeho stavba ......................................................... 12 6.2 Stáří brněnského masivu..................................................................................... 14 6.3 Rozdělení a horniny brněnského masivu ............................................................ 15 6.3.1 Východní granitoidový komplex ................................................................. 15 6.3.2 Západní granitoidový komplex.................................................................... 15 6.3.3 Centrální část (metabazitová zóna) ............................................................. 15
7. Páskované granity ............................................................................... 17 8. Ryolity dyjského a brněnského masivu ............................................. 18 8. Seznam použité literatury .................................................................. 19
1. Úvod Na rakouské straně dyjského masivu, poblíž města Retz, lze nalézt méně či více alterované horniny granitického složení. Alteracím hornin dyjského masivu nebyla doposud věnována, na rozdíl od masivu brněnského, taková pozornost. Brněnský masiv byl zkoumán mnohokrát. V roli hlavního tématu vědeckého výzkumu, či práce, se objevuje nejednou. Tato veškerá práce přinesla své výsledky a brněnský masiv je v této době již známým pojmem, o kterém toho víme mnohem více nežli před několika lety. To však o dyjském masivu s takovou jistotou tvrdit nemůžeme. Přesto, že je dyjský masiv součástí téměř stejného celku jako masiv brněnský, informace týkající se masivu brněnského zcela jistě převažují na pomyslných vahách nad informacemi charakterizujících masiv dyjský. Ať už to bylo zapříčiněno geografií a pozicí masivu nebo historií nejen tou geologickou, nabízí se otázky, na které doposud neexistují dostatečné odpovědi, alespoň co se české literatury týče. V této práci se zaměřím především na dyjský a brněnský masiv, načež to budou hlavní témata rešeršní části. V části praktické se pokusím charakterizovat horniny, makroskopicky i mikroskopicky se pokusím stanovit, jak výrazná byla hydrotermální alterace, nakolik horniny ovlivnila, což je hlavním cílem této práce. Ve výsledku bych měla být schopna určit, jaké prvky se ve vzorcích hornin vyskytují a zdali horniny mají případný ložiskový potenciál.
3
2. Charakteristika zájmové oblasti Brunovistulikum, jakožto stěžejní oblast této práce, náleží do moravskoslezské oblasti, která tvoří, společně s dalšími pěti oblastmi, zbytek rozsáhlého variského (hercynského) horstva, a to Český masiv. Horstvo Českého masivu bylo vyvrásněno především v intervalu mezi 380300 miliony lety (střední devon až svrchní karbon), nicméně historie masivu sahá až do dob mladšího prekambria - proterozoika, tj. více než 700 mil. let. Český masiv tvoří převážnou část České republiky, avšak jeho okrajové části sahají až do Rakouska, Německa a Polska. Společně s Českým masivem se na stavbě našeho území podílí i část Západních Karpat. Východní část Českého masivu je reprezentována moravskoslezskou oblastí, ke které patří již zmíněné brunovistulikum (brunia), zasahující i pod jednotky Vnějších Západních Karpat (Chlupáč et al. 2002).
2.1 Retz Studované vzorky pocházejí z okolí města Retz (obr. 1). Geologicky náleží dyjskému masivu. Z geografického hlediska Retz leží v blízkosti hranic Rakouska s Českou republikou, přičemž od Znojma je vzdálen přibližně 13 km jz. směrem a od Brna kolem 60ti km tentýž směrem.
Obr. 1: Město Retz poblíž hranic Rakouska a České republiky; Retz ve vzdálenosti od měst Znojmo a Brno (Mapy.cz, upraveno).
4
3. Brunovistulikum 3.1 Starší pojetí brunovistulika Tento krystalinický blok s paleozoickým, mezozoickým a paleogenním autochtonním sedimentárním pokryvem, v podloží karpatské předhlubně a na ni přesunutých příkrovů vnějších Karpat, byl označen v západní části jako brunnie (Zapletal 1932) a na severovýchodě v podloží hornoslezské pánve jako vistulikum (Stille 1948). V současnosti se již celá oblast nazývá brunovistulikum (Havlena 1976, Dudek 1980). Brunovistulikum je blok zemské kůry kadomského (nebo staršího) stáří, který na Východě zasahuje až k peripieninskému lineamentu, k oderskému lineamentu na Severu, na Jihu k zlomovým pásům jižně od Dunaje a na Západě k boskovické brázdě, nebo i dále do moravického a moldanubického podloží (Dudek 1983a). Zlomové pásmo Hané je důležitým dělicím prvkem brunovistulika, přičemž brunovistulikum vystupuje na povrch jen při západním okraji této jednotky. Nejvýznamnější z dílčích bloků, na které je zlomovými pásmy brunovistulikum rozděleno, jsou bloky severomoravský,
středomoravský
a
jihomoravský.
Podle
Weisse
(1977)
zahrnuje
brunovistulikum autonomní blok i východní část moravského bloku. Tvořeno je metamorfovanými komplexy a brněnským plutonem (Dudek 1983a). Brunovistulikum je možno podle Dudka (1983a) rozdělit, a tím i vyjádřit výskyt hornin krystalinika, na výskyt jeho hornin západně od boskovické brázdy, dyjský masiv (v dyjské klenbě), tišnovské brunidy (ve svratecké klenbě), brněnský masiv (odkrytá část brněnského plutonu), izolované výchozy krystalinika v Hornomoravském úvalu (olomoucký masiv) a zakrytou část brunovistulika.
5
3.2 Novější pojetí brunovistulika Hanžl et al. (2000) taktéž tvrdí, že se brunovistulikum rozkládá od Krakova na S až po Dunaj na J, na V dle geofyzikálních údajů pokračuje pod příkrovy Západních Karpat k peripieninskému lineamentu, což je významná tektonická linie sledující karpatské bradlové pásmo, a na Z leží v podloží moravika a moldanubika, přičemž sahá až k přibyslavské zóně. Brunovistulikum je považováno za magmatický oblouk kadomského stáří, který je srovnatelný s cirkumpacifickým orogenním pásmem v oblasti And. Uvedené kadomské stáří vyplývá jak z geologické pozice, tak i z radiometrického datování. V novějším pojetí bylo brunovistulikum definováno jakožto komplex složený z metamorfních a magmatických hornin, jež tvoří nejvýchodnější okraj Českého masivu, přibližně mezi řekami Dunaj a Odra. Nejdůležitějšími výchozy brunovistulika jsou (obr. 2): dyjský (Thaya) batolit (Finger et al. 1995, 2000) neboli dyjský masiv (Štelcl & Weiss 1986) na hranicích České republiky s Rakouskem; brněnský batolit (Leichmann 1996; Hanžl & Melichar 1997; Kalvoda et al. 2008) neboli brněnský masiv (Štelcl & Weiss 1986) v blízkosti města Brna; Desenská rula (Fišera & Patočka 1989) náležející do Jeseníků; výchozy u Olomouce. Brunovistulikum se skládá z nízko až vysoko metamorfovaných hornin (Höck 1975; Dudek 1980; Štelcl & Weiss 1986; Finger et al. 2000) a podle Leichmanna (1996) z několika typů magmatických hornin, od ultramafických hornin až po velmi kyselé ryolity (Leichmann & Höck 2008).
6
Obr. 2: Vymezení brunovistulika v rámci Českého masivu (upraveno podle Leichmann & Höck 2008).
7
4. Vzájemná podobnost dyjského a brněnského masivu Dyjský masiv, společně s masivem brněnským, reprezentují dvě nejlépe odkryté oblasti brunovistulika, (Hönig et al. 2012). Podobnost obou masivů konstatoval již Suess (1912). Tato tělesa představují významnou část krystalinického fundamentu karpatského platformního předpolí (Weiss 1983). Obě tyto části byly srovnány Fingerem et al. (1995, 2000). V roce 2008 poskytli Leichmann a Höck jasné srovnání jednotlivých granitů obou masivů (Hönig et al. 2012). Z těchto poznatků se předpokládá, že dyjský masiv společně se západní částí brněnského masivu tvoří jedno těleso, které Finger et al. (1995, 2000), pojmenoval jako dyjský terán, přičemž východní část brněnského masivu nazval slavkovským teránem. Severní část dyjského masivu je považována za přímé pokračování západní granitoidní zóny brněnského masivu (Leichmann & Höck 2008; Finger et al., 1995). Některé typy granitů a granodioritů brněnského masivu vykazují podobnost s granity dyjského masivu, např. granity a granodiority suity Réna brněnského masivu s granity typu Pulkau/Zellendorf dyjského masivu. Jako další společný znak lze uvést pozitivní tíhovou anomálii určující pravděpodobné větší rozšíření dioritů a příbuzných hornin v hloubce (Hönig et al. 2012).
8
5. Dyjský masiv 5.1 Stavba dyjského masivu Těleso dyjského masivu se rozkládá jak na české, tak i na rakouské straně Českého masivu, nicméně převážná jeho část leží v Rakousku. Rozsáhlé těleso dyjského masivu má tvar batolitu a buduje jádro dyjské klenby (Kalášek et al. 1963), neboli východní část dyjské klenby, přičemž představuje hlavní magmatické těleso této klenby (Dudek 1983b).
5.1.1 Horniny dyjského masivu a jejich stáří Podle Preclíka (1926) se dyjský masiv jeví jako konkordantní intruze žulového magmatu do strmého souvrství postavených břidlic. K severu je množství intrudovaného materiálu menší a oproti granitizovaným horninám jsou zde vlastní vyvřelé horniny zastoupeny v menší míře a zároveň účinky intruzivní masy na horniny v okolí jsou slabší. Západní okraj masivu je ohraničen hybridní granodioritovou rulou často s biotitem, přičemž k severu se toto okrajové pásmo rozšiřuje. Těmito horninami je představen primární zbytek starého batolitového obalu granitizovaným a migmatitizovaným. Horniny jsou občas mylonitizovány, zbřidličněny a postiženy kataklázou. Horniny dyjského masivu jsou geneticky blízké horninám brněnského masivu (Kalášek et al. 1963). Podle Preclíka (1931) je pokračováním brněnského batolitu batolit dyjský, přičemž hranice tvořena morfologicky Boskovickou brázdou je podle něj pouze náhodná (Kalášek et al. 1963). Východně od Znojma tvoří diority kry rozdílné velikosti v granitech a granodioritech. Většinou se jedná o biotiticko-amfibolické diority jemně a stejnoměrně zrnité (Kalášek et al. 1963). Podle Zapletala (1948) zde převládá biotitický granit, který je u Šatova a Havraníku velmi podobný granitu brněnského masivu (Kalášek et al. 1963). Do žul pronikající aplity jsou jemnozrnné, světle šedé barvy, místy lehce narůžovělé, složené z křemene a ortoklasu, občas se slabou příměsí drobných lístků muskovitu a sloučenin železa vzniklých druhotnými pochody (Kalášek et al. 1963). Stáří dyjského masivu se uvádí jako kadomské a je složen převážně z biotitických granitů, které přecházejí do granodioritů. Tasovický, neboli biotitický granit s muskovitem, byl vyčleněn při východním okraji masivu jako samostatný typ. Jen zřídka jsou přítomny bazičtější amfibolicko-biotitické diority a křemenné diority (u Dyje v. od Znojma). Své 9
zastoupení v masivu mají hojné drobné žíly aplitů a biotitických pegmatitů nepatrné mocnosti, ojediněle i žíly dioritických hornin (Dudek 1983b). Granitoidy dyjského masivu jsou postiženy slabou regionální metamorfózou, především v západní okrajové části masivu, kde jsou horniny místy značně usměrněny a nabývají až ortorulového vzhledu (Mašovice). Od západu k východu intenzita přeměny klesá. Podle Scharberta a Batíka (1980) při metamorfní částečné rekrystalizaci vznikají novotvořené minerály – albit, oligoklas (inverzní zonálnost živců), biotit, chlorit, epidot, občasně granát (Dudek 1983b).
Obr. 3: Dyjský masiv v jádru dyjské klenby (upraveno podle Dudka 1983b).
10
5.2 Granitoidy na rakouské straně dyjského masivu Finger et al. (1989) definoval v rakouské části dyjského masivu 4 hlavní typy granitoidů – Hauptgranit, Gumping, Passendorf a Gaudendorf (Leichmann & Höck 2008). A. Hauptgranit je nejvíce rozšířený typ (pokrývá více než dvě třetiny batolitu) středně zrnitého, světlého granitu až granodioritu. V roce 1995 Finger et al. tento typ rozdělil do dvou variant a sice na světle šedý až růžový biotitgranátnický granit Eggenburg/Maissau, který se vyskytuje v jižní části masivu. Druhým typem je Pulkau/Zellendorf v severní části batolitu, jedná se o taktéž o biotitový světle šedý granit až granodiorit. B. typ Gumping, vyskytující se v jihozápadní části batolitu, odpovídá biotitem bohatým granodioritům až křemenným monzodioritům s vyrostlicemi k-živců o velikosti 2-3 cm. C. Passendorf vychází na povrch mezi údolím Pulkau a Dyjí, je tvořen biotitgranátnickými tonality. D. Gaudendorf představuje jemně zrnitý granit až granodiorit vystupující v severní části Eggenburgu.
11
6. Brněnský masiv Brněnský masiv tvoří těleso téměř trojúhelníkovitého tvaru a rozloha celého masivu se pohybuje okolo 600 km2 mezi Brnem, Boskovicemi a Miroslaví, které tvoří vrcholy tohoto trojúhelníka. Masiv vykazuje složitou vnitřní strukturu spojenou s bohatou historií. Lze jej rozdělit do tří komplexů, jež jsou vzájemně odděleny strmými hranicemi (obr. 4). Západní granitoidní komplex se skládá z granitu, granodioritu a dioritu, kterými pronikají vysoce metamorfované ruly, amfibolity a silicifikované břidlice. Centrální část, ve starší české literatuře taktéž metabazitová zóna, je především tvořena bazickými plutonickými a vulkanickými horninami. Východní granitoidní komplex je tvořen granodiority, tonality a křemennými diority. Oba dva granitoidní komplexy jsou rozděleny centrální částí, jež leží právě mezi těmito dvěma komplexy (Leichmann & Höck 2008).
6.1 Historie brněnského masivu a jeho stavba Prvním z mnoha dalších, kdo zveřejnil informace o horninovém složení brněnského masivu, byl Ch. C. André (1801, 1802, 1803, 1805), ten označil za „syenit“ vyvřelinu mezi Řečkovicemi a Královým Polem a s tím i zároveň výstižně popsal nerostné složení vyvřeliny (Štelcl 1986) Podle Štelcla (1986) patří z geotektonického a petrogenetického hlediska brněnský masiv k nejvíce komplikovaným geologickým tělesům východního okraje Českého masivu. Na východě přes masiv transgredují devonské a spodnokarbonské sedimenty, na západě masiv sleduje východní okrajový zlom boskovické brázdy. Magmatická část intrudovala v zóně aktivizace oddělující Západní Karpaty a Český masiv. Stavba masivu je komplikovaná s orientací hlavní osy SV-JZ (Weiss 1983). Žádné jiné intruzivní těleso u nás nemá takové geotektonické postavení jako právě brněnský masiv, který byl přepracován varisky i alpinsky (Weiss 1983). Brněnský masiv lze členit horizontálně i vertikálně, přičemž členění horizontální je založeno na geologické stavbě, petrologických a tektonických kritériích, z čehož vyplývá typická zonální stavba masivu se severojižní orientací, ve kterých je možno rozlišit dvě granitoidové zóny, které jsou od sebe odděleny metabazitovou zónou. Ve vertikálním směru je možné podle strukturních a petrologických dat vyčlenit tři strukturní stupně: svrchní, střední a spodní (Weiss 1986).
12
Zlomové porušení masivu liniemi SZ-JV jej tektonicky člení na tři kry: severní, centrální a jižní (Weiss 1986). V brněnském masivu lze, co se týče litologie a stratigrafie, rozlišit dvě základní části, a to magmatity a krystalinický plášť. Magmatity jsou zastoupeny granitoidními horninami, jako jsou granity, velmi časté granodiority a diority, popř. také bazičtějšími typy hornin. Aplity, pegmatity, porfyry, dioritové porfyrity zastupují žilné horniny. Nehomogenního pláště masivu jsou součástí magmatity starší generace. Zonálnost masivu slouží jako pomoc při rozlišování mezi těmito dvěma základními částmi masivu. Zóna s granitoidy, centrální metabazitová zóna a opět zóna s granitoidy se postupně objevují ve směru od západu k východu. Rozdíly mezi granitoidy vystupujícími v severní, centrální a jižní části masivu byly zjištěny z hlediska modálního složení a stavebních znaků (Štelcl et al. 1980). Vývoj granitoidů jižní a centrální části masivu byl ovlivněn syntexí hornin krystalinického obalu, na jehož složení se podílejí starší diority, erlány a migmatity (Weiss 1983). Mikroklinizací živců a poznatky vyplývajícími ze studia akcesorických minerálů, zejména typomorfní asociace: titanit, apatit, magnetit a zirkon, jsou dokumentovány metasomatické procesy, které postihly granitoidy. Tomu, že kontaminace nebyla hlubinná, ale spíše spojena s horninami krystalinického obalu, nasvědčuje nerovnoměrné rozšíření těchto minerálů (Weiss 1983). Z chemismu granitoidů vyplývá, že ve smyslu Niggliho klasifikace náleží k pacifické řadě. Působením alkalické metasomatózy jsou zmenšeny diferenciační tendence, které má masiv díky vyvinutým rysům magmaticky diferenciovaného tělesa. V jednotlivých částech masivu se liší zastoupení alkalických kovů. Od J k S vzrůstá obsah sodíku, naopak v tomtéž směru obsah draslíku klesá (Weiss 1983). Magmatity brněnského masivu mají větší rozšíření nežli jeho krystalinický obal. Krystalinický obal je v metabazitové zóně brněnského masivu a převážně v útržcích v centrální kře (Weiss 1983). Z novějších prací, jež se zabývají brněnským masivem, je možno uvést zejména jména jako jsou Jelínek & Dudek (1993), Leichmann & Höck (2008), Hönig et al. (2010).
13
6.2 Stáří brněnského masivu Jelikož přes masiv transgreduje devon, je bezpochyby předdevonského stáří. Díky geotektonické pozici a radiometrickým datům je kadomský (průměrně 600 mil. Let, K/Ar metoda
Dudek
&
Melková
1975).
Z důvodu
ovlivnění
masivu
paleozoickými
geotektonickými cykly, přičemž nejsou vyloučeny ani vlivy cyklů alpidních, jsou horniny masivu intenzivně deformačně postiženy, jako např. mikroklinizace, kaolinizace, sericitizace, serpentinizace aj. (Weiss 1983). Jelikož je brněnský masiv umístěn v dosahu intenzivního hercynského tektonického vlivu, mohou být jeho horniny předkadomského, kadomského, snad i kaledonského stáří. Magnetická anizotropie je u hornin brněnského masivu poměrně nízká (Weiss 1983). Podle Jelínka a Dudka (1993) je možné, že celý komplex brunovistulika je prekambrického stáří, obsahující post-orogenní brněnský masiv. Metamorfóza klastických a vulkanoklastických hornin a intruze plutonických hornin předcházející variské orogenezi dokumentují geochronologická data. K-Ar, Rb-Sr a U-Pb jsou metody stanovení stáří, které odrážejí kadomskou orogenezi (630-550 Ma, Dudek & Melková 1975; Dudek 1980; věk datovaného zirkonu okolo 584 Ma, Van Breemer et al. 1982). Data z obou granitoidových částí brněnského masivu publikoval Dallmeyer et al. (1994). Z východní části je to věk odpovídající 596.1 ± 2.1 Ma zjištěn metodou (amfibol). Z části západní taktéž
40
40
Ar/39Ar
Ar/39Ar (amfibol) 586.9 ± 0.5 Ma (Leichmann & Höck
2008).
14
6.3 Rozdělení a horniny brněnského masivu 6.3.1 Východní granitoidový komplex V porovnání se západní částí, přihlédneme li k petrografické stránce věci, je východní část vcelku monotónní. Tato část sestává ze třech základních typů granodioritů, a to: granodiority typu Doubravice, Blansko a Královo Pole. Na typ Doubravice jsou nejvíce soustředěny zvýšené projevy albitizace. Pouze u Bílovic a Adamova je zachován krystalinický plášť. Ve východní zóně se vyskytuje minimální syntexe plutonických těles a metamorfovaných hornin (Weiss 1986).
6.3.2 Západní granitoidový komplex Oproti výše zmíněné východní zóně je mnohem pestřejší. Nalezneme zde více druhů granodioritů, které jsou zde kyselejší, takže jsou to až granity, se složitější genezí. Granodiority se rozdělují do následujících typů: Olbramovice, Vedrovice, Krumlovský les, Kounice, Tetčice, Veverská Bítyška, biotitické granodiority typu Réna a leukokratní biotitické granity typu Hlína, které jsou však malého plošného rozsahu. Tyto horniny, častěji nežli východní zóna, obsahují tělesa, nejčastěji žilného typu, aplitických a pegmatických hornin (Weiss 1986). Právě Weiss (1986) v této zóně rozlišuje 8 typů granodioritů, zatímco novější studie poukazují na genetickou podobnost mezi jednotlivými typy, a proto byly tyto typy rozděleny do menšího počtu takzvaných granitických suit. Réna, Tetčice a Hlína jsou třemi základními magmatickými suitami. Horniny suity Hlína jsou tvořeny pouze žílami anebo malými intruzivními tělesy, které prorážejí horniny suit Tetčice a Réna jež se vyskytují na povrchu (Leichmann & Höck 2008).
6.3.3 Centrální část (metabazitová zóna) Probíhá centrální částí ve formě pruhu, který má na šířku kolem 10 km a na délku cca 50 km. Rozpadá se na dvě subzóny, a to na metadioritovou subzónu (je mocnější, xenolity dioritů, gaber a ultrabazity) a metabazitovou subzónu. Obzvlášť východní část zóny dosahuje velkého stáří (Weiss 1983).
15
Obr. 4: Stavba brněnského masivu (Leichmann & Hock 2008, upraveno).
16
7. Páskované granity Žilné granity se v brněnském masivu vyskytují v suitách Hlína, Réna a Tetčice. Granity a granodiority typu Hlína se vyskytují v j. části brněnského masivu a v s. části dyjského masivu. V obou případech se páskované granity objevují hlavně v horninách suity Réna (Hönig et al. 2012). Brněnský masiv: V podobě žil, žilných rojů, popř. čoček vystupují žilné granity typu Hlína o mocnosti 0,5-50 m a dosahované délce až 100 m. V západní části brněnského masivu má značná část žil sz. – jv. směr. Tato hornina je zřetelně páskovaná, s orientováním pásků paralelně s kontaktem. Páskované granity jsou tvořeny křemenem (26-35 mod. %), plagioklasem (25-30 mod. %) a draselným živcem (35-41 mod. %). Vedlejšími a akcesorickými minerály jsou granát (1 mod. %), biotit (0,5-5 mod. %), epidot, magnetit, ojediněle plumbopyrochlor, cheralit, titanit a zirkon (Hönig et al. 2012). Dyjský masiv: Biotitické až amfibol-biotitické granity typu Réna odpovídají typu Pulkau/Zellendorf masivu dyjského. Granity stejného typu, avšak silně deformované, vystupují i západně od Znojma, ve kterých byly rovněž nalezeny studované žíly páskovaných granitů (Hönig et al. 2012). Horniny typu Hlína se vyskytují převážně v podobě max. 5 m mocných žil nebo žilných rojů. Granity tohoto typu jsou výrazně páskované, kde povětšinou převažuje jemný aplit s laminovanou vnitřní strukturou. Zóny aplitu, které jsou mocné většinou do 50 cm, se opakovaně střídají s méně mocnými, kolem 1-10 cm, pásky krystalů živců, křemene a plagioklasu. Zřídka se objevují pásky tmavé slídy, nejspíše biotitu, přítomen je opět i granát (Hönig et al. 2012).
17
8. Ryolity dyjského a brněnského masivu Ryolit jako hornina dyjského masivu se doposud v literatuře neobjevuje, přesto jsou v brněnském masivu ryolity známy a dokonce i studovány. Výsledky studií jsou již shrnuty v pracích zabývajících se brněnským masivem (Hanžl & Hrdličková 2011/2; Buriánek & Gilíková 2011/2). V brněnském masivu, v metadioritové zóně, můžeme nalézt žíly a drobná tělesa ryolitů (Buriánek 2010). Doposud tyto horniny nebyly nijak dopodrobna zkoumány, určit stáří je problematické vzhledem k nedostatku minerálů vhodných k datování. Ryolity se v brněnském masivu objevují především v metabazitové zóně. Ryolity se vyskytují jak v nepřeměněné variantě, tak i ve variantách hydrotermálně alterovaných. Alterace u ryolitů změnila obsahy některých prvků, K2O a Na2O jsou u alterovaných ryolitů výrazně vyšší než u ostatních hornin, které byly studovány. Známky intenzivní hydrotermální alterace, vykazuje výrazná část ryolitů metadioritové subzóny, jako je albitizace, sericitizace, turmalinizace a chloritizace. Křemenné žilky s monazitem indikují redistribuci prvků včetně REE, během hydrotermálních procesů. Hydrotermálně alterované žíly se vyskytují pohromadě s žílami bez alterace, z čehož se vyvozuje, že tyto žíly vznikaly současně. V metadioritové subzóně představují ryolity speciální typ vulkanické horniny. Tyto horniny krystalovaly z tavenin, které byly bohaté na fluidní fáze. Ty žíly, které byly postiženy hydrotermální alterací, měly pozměněné minerální a chemické složení. Nealterované horniny mají podobné chemické složení vulkanoklastickým horninám devonského stáří a liší se od metaryolitů metabazitové subzóny - metaryolity v metabazitové zóně mají vyšší koncentraci HREE, HFS a poměry K/Rb (Buriánek & Gilíková 2011/2).
18
8. Seznam použité literatury Buriánek, D. & Gilíková, H. (2011/2): Ryolity v metadioritové zóně brněnského masivu. – Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 2, 118-124. Brno. Dallmeyer, DR. - Fritz, H. - Neubauer, F. - & Urban, M. (1994):
40
Ar/39Ar mineral age
controls on the tectonic evolution of the southeastern Bohemian Massiv. Pre-alpine Crust in Austria. – Excursion guide Geology of the Moravian Zone, 14-22. Krems. Dudek, A. (1980): The crystalline basement block of the Outer Carpathians in Moravia Brunovictulicum. – In: Rozpravy Československé akademie věd. Řada matematických a přírodních věd, 90, 8. Praha. Dudek, A. (1983a): Brunovistulikum. – In: Mísař, Z. (ed): ČSSR I. Český masív, 226-227. Praha. Dudek, A. (1983b): Dyjská klenba. – In: Mísař, Z. (ed): Geologie ČSSR I Český masív, 211214. Praha. Dudek, A. & Jelínek, E. (1993): Geochemistry of subsurface Precambrian plutonic rocks from the Brunovistulian komplex in the Bohemian massif, Czechoslovakia. – Precambrian Research, 62, 103-125. Amsterdam. Finger, F. - Frasl, G. - Höck, V. & Steyrer H. P. (1989): The granitoids of the Moravian Zone of the northeast Austria: product of a Cadomian aktive continental margin? – Precambrian Research, 45, 235-245. Amsterdam. Finger, F. - Frasl, G. - Dudek, A. - Jelínek, E. & Thöni, M. (1995): Cadomian plutonism in the Moravo-Silesian basement. – In: Dallmeyer, R. D. – Franke, W. & Weber, K. P. (eds): Tectonostratigraphic Evolution of the Central and Eastern European Orogens, 495-507. Berlin. Finger, F. & Pin, C. (1997): Arc-type chrustal zoning in the Brunovistulicum, eastern Czech Republic: a trace of the late Proterozoic Euro-Gondwana margin. – Journal of the Czech Geological Society, 42, 53. Praha.
19
Finger, F. - Hanžl, P. - Pin, C. - Quadt, A. & Steyrer, H. P. (2000): The Brunovistulicum: Avalonian Precambrian at the eastern end of the Variscides. – In: Franke, W. - Altherr, R. - Haak, W. - Oncken, O. & Tanner, D. (eds): Orogenic Processes: Quantification and Modelling in the Variscan Belt of the Central Europe, 179, 103-112. London. Hanžl, P. - Melichar, R. & Gregerová, M. (2000): Brněnský masiv. – In: Müller, P. & Novák, Z. (eds.): Geologie Brna a okolí, 14-17. Praha. Havlena, V. (1976): Geologie střední Evropy. – Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Praha. Hönig, S. - Leichmann, J. - & Novosád, T. (2012): Granátické páskované androgenní granity a pegmatity suity Hlína v brunovistulika - textury a plošné rozšíření. – Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 19, 1-2, 141-144. Brno. Chlupáč, I. - Brzobohatý, R. - Kovanda, J. & Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia. Praha. Kalášek, J. - Novotný, M. - Weiss, J. & Zrůstek, V. (1963): Brněnský a dyjský masív. - In: Kalášek, J. (ed): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000, M-33XXIX, Brno, 56-64. Praha. Leichmann, J. & Höck, V. (2008): The Brno Batholit: an insight into the magmatic and metamorphic evolution of the Cadomian Brunovistulian Unit, eastern margin of the Bohemian Massif. – Journal of Geosciences, 53, 281-305. Praha. Mapy.cz
(2014):
Mapová
aplikace,
Retz
–
On-line:
http://www.mapy.cz/zakladni?x=16.2979428&y=49.0114125&z=8&source=muni&id =26604, zhlédnuto dne 23. 11. 2014. Mapy.cz
(2014):
Mapová
aplikace,
Česká
republika
–
On-line:
http://www.mapy.cz/zakladni?x=15.7917546&y=47.3139039&z=4&source=muni&id =26604, zhlédnuto dne 23. 11. 2014. Preclík, K. (1926): Das Nordende der Thayakupel. – In: Sborník Státního geologického ústavu ČSR, 6, 373-398. Praha.
20
Preclík, K. (1931): Die moldanubischen Kristallinen-Schiefer im Nordteile des Karten-blattes Znaim. – In: Věstník Státního geologického ústavu ČSR, 7, 31-52. Praha. Stille, H. (1948): Ur-und Neuozeane. – Akademie-Verlag. Berlin. Suess, F. E. (1912): Die Moravischen Fenster und ihre Beziehung zum Grundgebirge des Hohen Gesenke. – Denkschriften der österreichischen Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, mathematisch – naturwissenschaftliche, 1-91. Linz. Štelcl, J. (1986): Úvod. – In: Štelcl, J. & Weiss, J. (eds): Brněnský masív, 9-10. Brno. Štelcl, J. & Štelcl, J. ml. (1986): Z historie výzkumů brněnského masivu. – In: Štelcl, J. & Weiss, J. (eds): Brněnský masív, 11-21. Brno. Weiss, J. (1977): Fundament moravského bloku ve stavbě evropské platformy. – Univerzita J. E. Purkyně. Brno. Weiss (1983): Brněnský masív. – In: Mísař, Z. (ed): Geologie ČSSR I Český masív, 228-233. Praha. Weiss, J. (1986): Regionálně geologická pozice brněnského masívu. – In: Štelcl, J. & Weiss, J. (eds): Brněnský masív, 22-28. Brno. Zapletal, K. (1932): Geologie a petrografie země moravskoslezské: (s ohledem na užitková ložiska). – Vlastivědné publikace moravskoslezské. Brno. Zapletal, K. (1948): Přehled geologie čs. Podílu gener. Listu Brno. – In: Časopis Moravského musea zemského, část přírodovědná, 31, 89-107. Brno. Mapy.cz
(2014):
Mapová
aplikace,
Retz
–
On-line:
http://www.mapy.cz/zakladni?x=16.2979428&y=49.0114125&z=8&source=muni&id =26604, zhlédnuto dne 23. 11. 2014. Mapy.cz
(2014):
Mapová
aplikace,
Česká
republika
–
On-line:
http://www.mapy.cz/zakladni?x=15.7917546&y=47.3139039&z=4&source=muni&id =26604, zhlédnuto dne 23. 11. 2014.
21
22
