Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy Hudební věda. Mgr. Zdeňka Málková. Disertační práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Hudební věda

Mgr. Zdeňka Málková

Disertační práce Hudební život Chotěboře v období 1862 – 1918

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D.

2014

Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

................................ Podpis autora práce

OBSAH

PŘEDMLUVA ................................................... 1 ÚVOD ........................................................ 2 1

CHOTĚBOŘ – ČESKÉ OKRESNÍ MĚSTO ........................... 8 1.1 Stručný nástin historie a charakteristika města ...... 8 1.2 Kulturní a společenský ţivot ........................ 15 1.2.1 Hudební tradice (hudba před rokem 1862) ......... 16 1.2.2 Místa, kde se hudba provozovala ................. 19

2

HUDBA A RODINA .......................................... 21 2.1 Pěstování hudby v měšťanských rodinách .............. 21

3

2.2 Chotěbořské rodiny .................................. 2.2.1 Rodina bohatého obchodníka ...................... 2.2.2 Rodina váţeného c. k. notáře .................... 2.2.3 Rodina drobného řemeslníka ...................... 2.2.4 Rodiny, z nichţ vzešli profesionální hudebníci .. 2.3 Vztah k hudbě ve vybraných chotěbořských rodinách ...

21 24 30 33 35 42

HUDBA A ŠKOLA ........................................... 3.1 Situace v českém školství ........................... 3.1.1 Obecné školství a odborné školství .............. 3.1.2 Střední školství ................................ 3.1.3 Právní předpoklady pro soukromé vyučování hudbě ........................................... 3.2 Obecné a měšťanské školy v Chotěboři ................ 3.2.1 Vývoj škol ...................................... 3.2.2 Významní učitelé – hudebníci .................... 3.2.3 Vyučovací předmět zpěv .......................... 3.2.3.1 Osnovy a učební plány ....................... 3.2.3.2 Zpěvníky a další pomůcky .................... 3.2.3.3 Výběr písní ................................. 3.2.3.4 Postup při výuce, zvláště při nácviku písní ....................................... 3.2.3.5 Učitelé a klasifikace zpěvu ................. 3.2.4 Nepovinný předmět hra na housle na měšťanské škole chlapecké ................................. 3.2.4.1 Zavedení předmětu ........................... 3.2.4.2 Ţáci – sociální sloţení, počet, docházka .... 3.2.4.3 Osnovy a výuka .............................. 3.2.4.4 Učitelé a klasifikace hry na housle ......... 3.2.5 Školní slavnosti a hudební vystoupení ţáků ......

44 44 44 45 47 49 49 55 58 61 65 68 71 74 75 76 78 83 84 84

3.2.5.1 3.2.5.2 3.2.5.3 3.2.5.4

Slavnosti na počest císařské rodiny ......... 85 Školní slavnosti a besídky .................. 87 Dobročinné besídky .......................... 89 Divadelní představení „Pohádka o zlatém klíči a ţivé vodě“ .......................... 90 3.3 Reálné gymnázium v Chotěboři ........................ 92 3.3.1 Vznik a první léta existence střední školy ...... 92 3.3.2 Nepovinný předmět zpěv .......................... 98 3.3.2.1 Výuka zpěvu ................................. 98 3.3.2.2 Vedlejší učitelé zpěvu a klasifikace ....... 100 3.3.3 Počátky studentského orchestru ................. 101 3.3.4 Hudební vystoupení ţactva na školních a veřejných akcích ............................. 103 3.4 Mimoškolní hudební činnost chotěbořských učitelů ... 104 3.5 Soukromé vyučování hudbě v Chotěboři ............... 106 3.5.1 František Buttula a další školní učitelé ....... 107 3.5.2 Ředitelé kůru a kapelníci ...................... 108 3.5.2.1 Pedagogická činnost Josefa Pfoffa .......... 110 3.5.2.2 Josef Hoffmann a jeho soukromá hudební škola ...................................... 113 3.5.2.3 Pokusy Františka Chutného o zaloţení vlastní hudební školy ...................... 120 3.6 Vliv školy a učitelů na hudební ţivot Chotěboře .... 122 4

5

HUDBA CÍRKEVNÍ ......................................... 4.1 Církevní hudba v Čechách ........................... 4.2 Provozování církevní hudby v Chotěboři ............. 4.2.1 Doznívání tradice literátského bratrstva ....... 4.2.2 Chrámová hudba pod vedením ředitele kůru ....... 4.2.3 Církevní slavnosti ............................. 4.3 Sjezd přátel hudby církevní roku 1909 v Chotěboři .. 4.4 Podíl ředitelů kůru a církevních slavností na hudebním ţivotě Chotěboře ..........................

126 126 127 127 128 135 137

HUDBA VE SPOLCÍCH ...................................... 5.1 České zpěvácké spolky .............................. 5.1.1 Obecné předpoklady vzniku zpěváckých spolků .... 5.1.2 Vývoj a význam zpěváckých spolků ............... 5.2 Chotěbořské spolky ................................. 5.2.1 Zaloţení a vývoj spolku „Doubravan“ ............ 5.2.2 Významné akce .................................. 5.2.2.1 Účast na národních slavnostech ............. 5.2.2.2 Spolkové oslavy ............................ 5.3 Spolupráce s jinými chotěbořskými spolky ........... 5.4 Zhodnocení vývoje a významu spolku „Doubravan“ .....

140 140 140 141 145 145 154 154 157 160 162

138

6

KAPELY A KOMORNÍ SOUBORY ............................... 6.1 Civilní kapely v Čechách ........................... 6.2 Kapely v Chotěboři ................................. 6.2.1 Pfoffova kapela ................................ 6.2.2 Engelberthova kapela ........................... 6.2.3 Míškova kapela ................................. 6.2.4 Svobodova kapela ............................... 6.2.5 Spolkové kapely ................................ 6.2.5.1 Kapela spolku dobrovolných hasičů .......... 6.2.5.2 Kapela spolku vojenských vyslouţilců ....... 6.3 Komorní uskupení v Chotěboři ....................... 6.4 Kapely a jejich role ve společnosti ................

164 164 165 167 168 169 171 172 172 174 175 178

ZÁVĚR ..................................................... 180 RESUMÉ .................................................... 182 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ ............................... 184

PŘEDMLUVA

Volba tématu této disertační práce vyplynula z mého dlouhodobého zájmu o regionální historii především v oblasti kultury a zvláště hudby. Toto mé zaměření se projevilo jiţ při výběru magisterského studia a následně diplomové práce věnované zpěváckému (později pěvecko-hudebnímu) spolku „Doubravan“. Navíc při zpracovávání tématu jsem objevila řadu zajímavých materiálů, které „lákaly“ k dalšímu studiu a zpracování. Za cenné rady, připomínky a vedení mé disertační práce děkuji Doc. PhDr. Mikuláši Bekovi, Ph.D. Svým nejbliţším, zvláště mamince, děkuji za podporu, neboť tato práce vznikala ve sloţitém údobí mého ţivota. Ze všech institucí, z jejichţ fondů a materiálů jsem čerpala, je zde třeba poděkovat především pracovníkům Státního okresního archivu v Havlíčkově Brodě a Děkanskému úřadu v Chotěboři.

1

ÚVOD

Disertační práce nese povšechný název „hudební ţivot Chotěboře“, coţ je samo o sobě poměrně široký pojem. Práce však nepostihuje zcela komplexně hudební ţivot města, jak by se z názvu mohlo odvozovat; jedná se o vybrané kapitoly, o sondy do pěti oblastí, přičemţ hlavní důraz je poloţen na školství, tedy na tu oblast, kde člověk získává hudební vzdělání, které posléze vyuţije v „praxi“. Popsány jsou tři sféry, kde nabyté hudební vzdělání mohli lidé (ve sledovaném období mezi lety 1862 – 1918) uplatnit a amatérsky pěstovat hudbu: na chrámovém kůru, ve spolku (především orientovaném na zpěv a hudbu) a v kapele (zde se jednalo o jistou formu přivýdělku). Dále je věnována pozornost některým osobnostem, které měly výuku a provozování hudby tzv. „na starosti“; tj. učitelům, ředitelům kůru, sbormistrům, kapelníkům. Pokud je to moţné, je snahou vysledovat linii: učitel a jeho ţák, z něhoţ se později téţ stal učitel (kapelník, sbormistr) a dál pokračoval v šíření hudby a hudebního vzdělávání. Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o „malé“ prostředí, většinou byli titíţ jedinci zapojeni ve více činnostech a oblastech, coţ má za následek časté (a poněkud nevýhodné) odkazování v této práci na jiná místa, kde se o nich téţ píše. Jednotlivé kapitoly tedy zpracovávají dané konkrétní téma a tvoří samostatný uzavřený celek. Mají vlastní obecný úvod a závěr, který shrnuje informace z celé kapitoly a porovnává je s obecnou situací. Výjimku tvoří úvodní kapitola, která je pojata odlišně. Tato první kapitola pojednává o samotném městě Chotěboři. Charakterizuje prostředí a moţnosti, jeţ město ve sledovaném období skýtalo svým obyvatelům. Všímá si také událostí, které jistým způsobem ovlivnily a předurčily stav a vývoj města ve druhé polovině 19. století. Poměry v Chotěboři jsou zasazeny 2

do rámce regionu (pro nějţ byla správním i kulturním střediskem) i kraje; a také jsou alespoň částečně porovnávány s jinými blízkými městy. Zde však naráţíme na problém, kdy např. nejbliţší okresní město Německý, dnes Havlíčkův, Brod (dále je v celé práci uţíváno původního dobového názvu) mělo poměrně jiné podmínky k rozvoji. Vhodná pro srovnání není ani Ledeč nad Sázavou; další blízká města nebyla okresní (Světlá nad Sázavou, Přibyslav, Hlinsko), nebo jiţ nacházela příliš daleko a v jiném kraji; tudíţ se vyvíjela v odlišných podmínkách. Nastíněny jsou i kulturní a hudební tradice Chotěboře, tedy: na co se mohlo navazovat a z čeho vycházet. Kapitoly druhá aţ šestá se pak jiţ zabývají stavem po roce 1862 (s malou výjimkou v kapitole čtvrté, kde jsou stručné informace o literátském bratrstvu ponechány celé a nejsou děleny mezi tuto a první kapitolu). Druhá kapitola obsahuje zamyšlení nad pěstováním hudby v chotěbořských rodinách, přičemţ jsou uvedeny podrobné příklady několika rodin s cílem vysledovat případné hudební kořeny v těchto rodinách, vliv zázemí a rodičů na děti. První patřila mezi bohaté rodiny ţivnostníků; jednalo se o jednu z předních měšťanských obchodnických rodin, velmi aktivní v kulturním (nejen pouze hudebním) dění města, a to v generaci rodičů i dětí. Druhá je rodina váţeného notáře, reprezentující tedy inteligenci. Třetí rodina patřila dle postavení otce mezi drobné řemeslníky a ţivnostníky. V další části kapitoly jsou sledovány rodinné poměry a moţnosti rozvoje v případech, kdy se objevilo nadprůměrně nadané dítě, z něhoţ později, díky pochopení okolí, mohl vyrůst profesionální umělec (v odkazech je pak načrtnuta i jeho umělecká činnost, byť jiţ nesouvisela s rodnou Chotěboří). Nejrozsáhlejší třetí kapitola je věnována oblasti úzce navazující na rodinu, tj. školství. Pojednáno je jak o výuce v rámci státního, tak soukromého školství včetně právních předpokladů, umoţňujících tuto výuku. Detailně je vylíčen stav výuky hudby na chotěbořské obecné i měšťanské škole, a téţ na škole střední – reálném gymnáziu. Pozornost je věnována také tomu, jaký význam byl školství přikládán, jak se představitelé Chotěboře snaţili o jeho rozvoj ať jiţ výstavbou na svou dobu moderní velké školy na konci 60. let 19. století, anebo několikaletou snahou o zřízení školy střední, kterou se navíc obec rozhodla i financovat, jen aby dosáhla jejího otevření. (Alespoň ve stručnosti je pak zachycen dopad tohoto rozhodnutí na celkový stav kultury ve městě.) Kromě podílu učitelů 3

(včetně jejich mimoškolní činnosti) je sledován i vklad všech škol prostřednictvím jejich veřejných besídek do celkové hudební nabídky. U měšťanské školy je podrobně rozebrána téţ výuka hry na housle s cílem vysledovat, z kterých sociálních vrstev se chlapci hlásili na tento nepovinný předmět a jak dlouho jej navštěvovali. Ostatně se jedná o jedinou poměrně dobře mapovatelnou skupinu, protoţe u soukromých učitelů data o všech jejich ţácích nemáme; tam se jedná o náhodné informace o některých jedincích, takţe obdobnou studii nelze vypracovat. Přesto i tak můţeme vyslovit určité předpoklady, pro které skupiny obyvatelstva byly dostupné jednotlivé formy výuky hudby. Poslední část třetí kapitoly je věnována právě soukromému vyučování a snaţí se postihnout i existenci soukromých hudebních škol v Chotěboři. U všeobecného hudebního vzdělání, tedy předmětu zpěv, povinného na obecné i měšťanské škole, je sledována jak teoretická stránka (tj. co předepisovaly osnovy a jak stoupaly poţadavky), tak praktická (prostřednictvím názorů některých pedagogů). Poslední tři kapitoly, jak jiţ bylo výše uvedeno, se zabývají oblastmi, kde bylo moţno na veřejnosti amatérsky provozovat hudbu. Nejprve, tj. ve čtvrté kapitole, je zaměřena pozornost na hudbu církevní, coţ je dáno i určitou přetrvávající provázaností mezi školou a chrámem, mezi soukromým vyučováním hudbě školními učiteli a především řediteli kůru a účinkováním některých ţáků, zvláště zpěváků, ale i instrumentalistů, při slavnostnějších bohosluţbách. Vzhledem k tomu, ţe většina obyvatelstva byla katolického vyznání, hudba provozovaná při církevních obřadech zahrnovala (coby posluchače) téměř veškeré vrstvy společnosti. Církevní svátky a velké slavnosti spojené s průvody apod. měly svoje pevné místo v ţivotě města. Následující pátá kapitola pojednává o spolkovém hnutí a pěstování hudby ve spolcích, především ve zpěváckém (později pěvecko-hudebním) spolku „Doubravan“. Této problematice jsem se velmi obsáhle věnovala ve své diplomové práci a také v knize vydané k 150. výročí zaloţení „Doubravanu“, proto jsem ji jiţ znovu nezpracovávala. Kapitola je zařazena jen z toho důvodu, ţe se jedná o velmi důleţitou součást chotěbořského kulturního a hudebního ţivota, kterou nelze pominout a s níţ souvisí i další zde pojednávané oblasti (kapitola druhá, třetí i čtvrtá) a propojení je i přes všechny důleţité osobnosti, o nichţ se zde píše. Vzhledem k tomu, ţe ostatní části v souhrnu přesahují poţadovaný rozsah předepsaný pro 4

disertační práci Ústavem hudební vědy, přistoupila jsem po konzultaci se svým školitelem k vyuţití některých svých starších textů (s jistou úpravou). Z toho důvodu je pátá kapitola svým charakterem poněkud odlišná od ostatních. Jejím úkolem je, jak jsem výše uvedla, dokreslení situace v hudebním dění města. Zajímavé je i to, čím členové spolku ţili a jakých dalších akcí i mimo město (téţ celonárodního charakteru) se díky členství ve spolku měli moţnost účastnit atd. Poslední kapitola je studií o kapelách, které měly významnou úlohu při většině společenských akcí ve městě. Opět je v úvodu nastíněna obecná situace ohledně působení a významu kapel, následuje pojednání o chotěbořských kapelách a na závěr zhodnocení. Malá část kapitoly je věnována také komorním souborům, o jejichţ existenci se podařilo nalézt nějaké informace. Snahou zde je zmapovat tuto poněkud opomíjenou oblast (přestoţe bez účasti kapely se většinou ţádná akce neobešla, jednalo se o takovou samozřejmost, ţe se jim pozornost vlastně nevěnovala). Vzhledem k jiţ zmíněné velké provázanosti (navíc umocněné poměry na malém městě), kdy ten, kdo se podílel na hudebním (kulturním) dění, byl často zapojen ve více oblastech, je v textu pro usnadnění orientace, řada odkazů na jednotlivé části mezi sebou (ne ovšem na vše, pouze na zásadní informace). Disertační práce vychází především ze studia pramenů. Literatura byla podkladem většinou pro obecné úvody k jednotlivým kapitolám. Na různé nesrovnalosti v ní je upozorněno v textu (respektive spíše v odkazech). Zmínit je však třeba několik zdrojů informací, které „procházejí“ jakoby celou prací nebo alespoň některými částmi. Jedná se o vzpomínky několika osobností, tedy o materiály, které doplňují strohou „řeč“ pramenů. K nejstaršímu období se vztahují vzpomínky chotěbořského rodáka prof. Karla Ningra (1827 – 1913), v nichţ zachytil Chotěboř svého dětství (zničující poţár, jazykové poměry, hraní ochotnického divadla, činnost učitelů farní školy i svého strýce, který byl členem literátského bratrstva atd.). Dále je v práci čerpáno ze vzpomínek Emanuela Konfršta (1874 – 1948) na učitele Františka Buttulu a především na ředitele kůru Josefa Pfoffa. Konfrštovo svědectví je o to cennější, ţe sám byl výborným učitelem a hudebníkem, takţe i s odstupem času mohl velmi dobře posoudit z profesního hlediska kvality a přednosti obou 5

osobností. Zvláště jeho svědectví o způsobu výuky Josefa Pfoffa je velmi přínosné. Ale i jiné drobnější postřehy jsou důleţité, např. pouze z jeho vyprávění se dovídáme o Pfoffově kapele a jejím působení pro spolek hasičů. Dalším velice dobrým hudebníkem a zároveň učitelem, který nám zanechal své paměti, je modletínský rodák Karel Horšík (1901 – 1976). Ten, obdobně jako Konfršt, mohl velmi dobře posoudit a charakterizovat svého učitele hudby Josefa Hoffmanna. Tutéţ dobu, ale spíše z obecného hlediska (a více beletristickým způsobem), zachytil podrobně Horšíkův kamarád a spoluţák z gymnázia Karel Kubánek (1901 – 1994). Jakoţto chotěbořský rodák a navíc syn hostinského (z „Panského domu“ na náměstí) byl svědkem všeho dění ve městě a znalcem panujících poměrů. Přestoţe byly paměti všech čtyř zaznamenány s velkým časovým odstupem, je jejich vypovídací hodnota vysoká (byť jistě ne v detailu) a jsou tedy důleţitým svědectvím doby, o níţ vypovídají. Významným zdrojem informací je také studie Jana Šrámka (1932 – 2000) o jeho prastrýci Josefu Hoffmannovi, kterého sice nepamatoval, znal jej jen z vyprávění své maminky, která byla (jakoţto polosirotek) Hoffmannovou schovankou. Měl však k dispozici Hoffmannovu pozůstalost, z níţ mohl čerpat; zvláště bohatý notový archiv a také různé rodinné materiály a dokumenty. Co se týká kronik a pamětních knih, městská byla psána aţ ve 20. letech 20. století Čeňkem Houbou (1857 – 1931), který se velmi intenzivně a dlouhodobě zabýval historií Chotěboře, pečlivě studoval materiály, pořizoval i jejich opisy pro muzeum, jehoţ byl jistou dobu správcem atd. Farní a školní pamětní knihy obsahují (kromě nejstaršího období) průběţně psané zápisy a záleţelo na tom, kým a jak pečlivě byly vedeny. Největší problémy jsou s pamětními knihami spolků. Např. hasičskou a sokolskou sepsali zpětně aţ ve 20. století (byť na podkladě v té době ještě existujících starších materiálů a vzpomínek pamětníků). Pamětní kniha „Doubravanu“ byla za některá období vedena řádně, ale v jiných se vůbec nezapisovalo (maximálně došlo k částečnému zpětnému doplnění, ovšem s řadou chyb a nepřesností), coţ v jistých momentech sniţuje její vypovídací hodnotu (přesto se jedná o prvořadý pramen k dějinám spolku, ovšem při opatrném a kritickém přístupu). Protoţe je práce zaměřena zcela regionálně (na město Chotěboř), čerpala jsem především z fondů Státního okresního archivu v Havlíčkově Brodě a v menší míře z chotěbořského muzea, které je součástí organizace CEKUS Chotěboř. (Výjimkou je Muzeum Bedřicha Smetany v Praze.) Starší matriky jsou 6

uloţeny v Státním oblastním archivu v Zámrsku a „novější“ na Městském úřadě v Chotěboři. Některé materiály se nacházejí u původců, např. škol, nástupnických organizací bývalých spolků, u Děkanského úřadu v Chotěboři apod. Další mi byly zapůjčeny z rodinných archivů. Při shromaţďování podkladů jsem vyuţila také sluţeb různých knihoven. Tato disertační práce by měla přispět k hlubšímu poznání kulturních (hudebních) dějin Chotěboře. K určitému osvětlení vazeb, neboť to, co se formovalo ve sledovaném období, následně ovlivnilo další dění ve 20. století.

7

1

CHOTĚBOŘ – ČESKÉ OKRESNÍ MĚSTO

1.1

Stručný nástin historie a charakteristika města

Město Chotěboř leţí ve východních Čechách v oblasti malebné Českomoravské vrchoviny. Uvádí se, ţe jméno je odvozeno od historicky ovšem nedoloţeného Chotěborova (či Chotiborova) dvorce.1 Z druhé poloviny 13. století pak 2 pocházejí nejstarší písemné zmínky o Chotěboři. Město bylo poddanské, na jistou dobu se stalo městem královským3 a od 15. století opět poddanským, přičemţ během staletí jej mělo v drţení několik rodů. Za Kinských z Vchynic a Tetova byl na okraji města, na místě jiţ nevyhovující tvrze, postaven raně 1

Viz PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. 1. vyd. Sv. 2. Praha, 1949, s. 36.

2

Předpokládá se, ţe původně se nacházela (na mírné vyvýšenině několik kilometrů od řeky Doubravy) osada, zaloţená v blízkosti významné obchodní cesty spojující Čechy a Moravu – tzv. Libické (Liběcké) stezky (nazvané dle starobylé obce Liběč, dnes Libice nad Doubravou, vzdálené od Chotěboře asi 5 km). První písemná zpráva o Chotěboři (týkající se románské kaple) je z roku 1265, kdy patřila pánům z Lichtenburka. Další důleţitá zmínka je v listině datované rokem 1278. Tam se jiţ výslovně píše o městě Chotěboři a také o nalezištích stříbrné rudy v okolí.

3

Dolování stříbra na Chotěbořsku (byť netrvalo dlouho, protoţe ţíla byla slabá) výrazně napomohlo rozvoji a kolonizaci zemědělsky málo úrodné oblasti a vedlo zřejmě i k odkoupení města (kolem roku 1329) králem Janem Lucemburským. Ten v roce 1331 udělil Chotěboři městská práva jihlavského typu a osvobodil ji od různých povinností a daní. Za vlády Karla IV. získala Chotěboř další výsady (např. právo hradební) a byla přiřazena k věnným městům českých královen. Přestoţe dle Karlova nařízení neměla být ani dávána do zástavy, nebylo toto později respektováno. Ze slavné doby, kdy město bylo královské, zůstala jen vzpomínka v paměti obyvatel a také městský znak, který se patrně vyvinul z královské pečeti. (Dodnes je ve znaku Chotěboře na červeném štítě stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou.).

8

barokní zámek čtyřkřídlé dispozice (dokončen roku 1702). Posledními šlechtickými majiteli se v první polovině 4 19. století stali Dobřenští z Dobřenic. Chotěbořsko patřilo k národnostně českým oblastem. 5 Náleţelo k Čáslavskému kraji, který byl (obdobně jako např. sousední Chrudimský) osídlen českým obyvatelstvem. Pouze na Německobrodsko zasahoval tzv. německý ostrov štocký (neboli jihlavský), v jehoţ rámci byly obce národnostně smíšené. V českých oblastech ale docházelo mnohde k poněmčování; většinou ve městech,6 neboť venkov zůstával český. Chotěboř si však svůj zcela český charakter udrţela; i dorozumívací řečí, dle dobového svědectví Karla Ningra (1827 – 1913), byla většinou čeština: „Přes […] germanisační ráz triviálky připomínám na čest Chotěbořských, ţe se po městě méně němčilo neţ kdekoli jinde v Čechách. Kdo dovedl německy hovořit – a bývali to ti, kdo se vycvičili u soukromého učitele nebo na školách jinde – nechlubili se tím. V hostinci a při společenských zábavách hlaholila převáţně čeština. Inteligenti 4

Svobodný pán Jan Josef II. Dobřenský z Dobřenic (1812 – 1869) se roku 1836 oţenil s dědičkou chotěbořského panství Marií Bedřiškou Vančurovou z Řehnic (1814 – 1847). V roce 1842 mu byla postoupena polovina panství a majitelem celého se stal po manţelčině smrti. Příjmení tohoto českého šlechtického rodu se často objevuje i v podobě „Dobrţenský“. (Současní příslušníci rodu, kteří se vrátili z exilu, si píší „Dobrzenský“.) V této práci je uţito českého tvaru „Dobřenský“, neboť je takto uváděno v genealogické knize Z Dobřenic je cesta dlouhá, jejímţ autorem je Jan Maxmilián Dobrzenský (1911 – 1996).

5

Čáslavský kraj zaujímal část středních a východních Čech. Právě ve východní oblasti tohoto kraje se nacházelo Chotěbořsko, které (velmi zjednodušeně řečeno) sousedilo na jihovýchodě s Přibyslavskem, na jihu s Německobrodskem, na západě se Světelskem, na severozápadě s Haberskem a vlastním Čáslavskem, na severu a severovýchodě s Chrudimským krajem, tedy s Nasavrckem a Hlineckem.

6

Např. Chrudim, která byla krajským městem, coţ „přineslo s sebou […] také přítomnost germanizovaného či přímo německého úřednictva i nebezpečí postupného jazykového odnárodnění. Čeští vlastenci to sledovali v druhé polovině 18. století s obavami. František Martin Pelcel viděl budoucnost chmurně. ‚Za padesát let neuslyšíme mluvit česky v Chrudimi, Klatovech, Kouřimi a jiných městech, která dosud výhradně byla česká.‘ Do úřední agendy a úředních spisů proniká němčina, která na dlouho ovládla i kulturní dění ve městě. Bylo potřeba usilovné práce, aby zmizely zbytky německého nátěru, které město v úřední činnosti i zevně postupně dostávalo a které přetrvávaly aţ do 60. let minulého [tj. 19.] století.“ /CHARVÁT, Jiří. Stará Chrudim: vlastivědné vyprávění o minulosti českého města. 1. vyd. Chrudim, 1991, s. 22./.

9

a úředníci se tam neoddělovali od ostatního obyvatelstva jako jinde tak řečená ‚honorace‘.“7 V citátu zmíněný „germanisační ráz triviálky“, byl nejspíše konstatováním obecného stavu školství v zemi a předpisů, jimiţ byli učitelé vázáni,8 protoţe v Chotěboři učil v období 1804 – 1843 Antonín Doleţálek (177? – 1844), jehoţ příbuzný Jan Emanuel Doleţálek (1780 – 1858), hudební skladatel a vlastenec ţijící ve Vídni, posílal (patrně od roku 1819) kaţdoročně do Chotěboře české kníţky pro nejpilnější ţáky, které pak hojně četli i dospělí. Doleţálkovým nástupcem na škole se stal od roku 1843 Vincenc Emanuel Libanský (1815 – 1860), horlivý vlastenecký učitel a milovník české literatury, který jiţ v prvním roce svého 7

Z[VĚŘINA], V[áclav]. Ze vzpomínek Karla Ningra, chotěbořského rodáka, Havlíčkova spolupracovníka v redakci Národních novin a profesora gymnázia v Písku. Chotěbořské echo, 1997, roč. VII, č. 5, s. 6. (Popis se pravděpodobně vztahuje k první polovině, nejspíše ke 30. letům 19. století.) Pro srovnání, sousední Německý Brod podléhal soustavné germanizaci, a to zvláště „zásluhou“ učitele Vincence Doubravy (1767 – 1849), který působil na brodské škole prakticky celý ţivot (1784 – 1845) a důrazně téţ potíral české soukromé školy. „A tak šířila hlavní škola [od roku 1805 pod jeho vedením], jejímţ vznešeným úkolem mělo být povznesení obecné vzdělanosti, národní lhostejnost a neúctu k mateřskému jazyku a naopak upřednostňovala znalost a oblibu německé řeči. […] smutně znějí chlubivá slova ředitele Vincence Doubravy, která napsal v roce 1817: ‚Nemám na mysli plýtvati chvalořečí, neboť činy nepotřebují chvály a první chválu vzdávají měšťané a obyvatelé Německého Brodu sami. Toto město, před 30-ti lety ještě docela české, kde bylo vzácností slyšet měšťana německy hovořícího, má dnes málokoho, kdo by nedovedl stejně zběţně v obou řečích se vyjádřiti, coţ jest plodem této školy, neboť největší část občanů jsou jejími odchovanci.‘“ /DRAŠNER, František. Karel Havlíček Borovský na Vysočině. 1. vyd. Havlíčkův Brod, 2003, s. 46 – 47./ A v takto poněmčené měšťanské společnosti započal o zhruba čtvrtstoletí později svoji obrozeneckou práci mladý Karel Havlíček Borovský: „V první řadě hleděl energický Havlíček donutit brodskou honoraci, tehdy převáţně německou, mluvit a myslet česky.“ /Tamtéţ, s. 88./.

8

„Čítanky měli jsme dvě – českou a německou. Čísti uměli jsme dobře obě, ale německým článkům jsme nerozuměli. Česká kniha obsahovala články větišnou biblické a něco přírodopisných. Jazyku mateřskému, mluvnici a pravopisu valně péče nevěnováno. V mluvnici za skloňovací vzory uváděna jména německá … Z pravopisu jsme slyseli pouze tato pravidla: Velkým písmenem piš jména vlastní, slova na počátku věty a za tečkou. Ypsilon piš tam, kde jej můţeš proměniti v ej. Ostatně spravuj se příkladem dobrých spisovatelů!“ /Z[VĚŘINA], V[áclav]. Ze vzpomínek Karla Ningra, chotěbořského rodáka, Havlíčkova spolupracovníka v redakci Národních novin a profesora gymnázia v Písku. Chotěbořské echo, 1997, roč. VII, č. 5, s. 6./ „Nynější pokolení nemá potuchy, jak jsme byli zanedbáni v té své mateřštině. /Tamtéţ, č. 3, s. 12./.

10

působení, spolu s několika obdobně zanícenými měšťany a za podpory řady dalších, včetně místního faráře, zaloţil v Chotěboři veřejnou (školní) knihovnu. (Kulturním aktivitám měšťanské společnosti je věnován podrobněji samostatný oddíl.) Situaci v Chotěboři ve sledovaném období 1862 – 1918 (případně na jeho počátku) ovlivnilo několik zásadních událostí, k nimţ došlo ještě v první polovině 19. století a které je zde tedy nutné podrobněji zmínit. Celkový rozvoj města silně poznamenaly, jako jiţ vícekrát v minulosti, dva velmi ničivé a rozsáhlé poţáry:9 v dubnu 1800 zachvátil oheň ve středu města 84 domů i s kostelem, farou a školou; nejničivěji ţivel zasáhl (mimo dva menší poţáry toho roku) 3. října 1832, kdy vyhořelo téměř celé město (ušetřeny zůstaly jen okrajové části včetně podzámčí a samotného zámku). Obnova trvala několik let, obyvatelé se z těchto tragédií10 vzpamatovávali pomalu (zejména ekonomicky), mnozí se museli zadluţit. Velmi citelně (a opakovaně) byly zasaţeny všechny vrstvy městského obyvatelstva, od bohatších měšťanů, obchodníků a řemeslníků, vlastnících domy na náměstí a v jeho nejbliţším okolí, po chudší řemeslníky a další obyvatele, jejichţ domky stály nahloučeny v postranních ulicích. Naopak radostnou událost přineslo jaro revolučního roku 1848, kdy došlo mimo jiné ke zrušení poddanosti Chotěboře. Tehdejší majitel baron Jan Dobřenský z Dobřenic souhlasil s předáním pravomocí, o coţ jej poţádala delegace měšťanů. K té příleţitosti byla dne 15. května 1848 (v předvečer

9

Poţáry bývaly vţdy a všude velkou hrozbou, ale pro Chotěboř obzvlášť, protoţe jejich rychlému rozšíření napomáhal většinou silný vítr, který v této lokalitě často vane. Tuto specifičnost zdůraznil i kronikář: „Z nápadných zjevů přírodních dluţno uvésti z jara a na podzim pozoruhodné prudké větry z otevřené krajiny jihovýchodní, které v minulých dobách časté poţáry vydatně podporovaly.“ /HOUBA, Čeněk. Kronika města Chotěboř, s. 64 – 65./ Opakovaně tak vyhořelo náměstí a přilehlé ulice, kostel (zvony ve věţi se velkým ţárem třikrát rozlily), fara, škola atd.

10

Pro dokreslení zoufalé situace stačí i jen jedna jediná, zato velmi výmluvná věta očitého svědka (v době poţáru mu bylo jen 5 let): „Z našeho rodného domku zbylo holé spáleniště a v zahrádce několik opálených stromů, na jejichţ větvích černala se upečená jablka.“ /Z[VĚŘINA], V[áclav]. Ze vzpomínek Karla Ningra, chotěbořského rodáka, Havlíčkova spolupracovníka v redakci Národních novin a profesora gymnázia v Písku. Chotěbořské echo, 1997, roč. VII, č. 4, s. 10./.

11

baronových jmenin)11 uspořádána veliká slavnost, vrchnost vydala zástupcům obce úřední knihy.

při

níţ

Další významné změny nastaly v souvislosti s celkovou reorganizací veřejné správy v monarchii po roce 1848, kdy vznikly okresy jako nové územní jednotky.12 V Chotěboři byl zřízen okresní soud (roku 1849) i okresní hejtmanství (roku 1850) a město se tak stalo důleţitým správním střediskem pro poměrně velkou oblast.13 V rámci úprav rozdělení země v roce 1868 došlo k vytvoření politického okresu Chotěboř, který byl územním rozsahem totoţný se soudním okresem Chotěboř. V roce 1884 se obvod politického okresu ještě zvětšil připojením soudního okresu Přibyslav; dle údajů k roku 1890 zaujímal 556,97 km², kde ţilo 45982 obyvatel.14 Samotný soudní okres Chotěboř měl v témţe roce rozlohu 325,55 km², 29540 obyvatel a zahrnoval 51 politických (71 katastrálních) obcí. Od soustavy politických okresů se zcela odlišovalo územní uspořádání římskokatolických vikariátů; podstatná část Chotěbořska i s městem Chotěboří patřila pod Německobrodský vikariát a do Královéhradecké diecéze.15 (Menší část spadala do vikariátu Čáslavského a Polenského.) Okresní město Chotěboř bylo tedy sídlem řady úřadů a institucí: obecního (městského) úřadu, okresního zastupitelstva, okresního hejtmanství, okresního soudu, okresní a místní školní rady, poštovního úřadu (později 11

Dne 16. května je sv. Jana Nepomuckého.

12

Do té doby zajišťovaly veřejnou správu vrchnostenské úřady jednotlivých panství nebo statků a magistrátní úřady měst.

13

Pod chotěbořské hejtmanství spadaly v období 1850 – 1855 dva soudní okresy Chotěboř a Habry. V roce 1855 došlo ke změně a vzniku dvou samostatných, tzv. smíšených okresních úřadů.

14

Viz NEUDOERFL, Josef Václav. Politický okres Chotěbořský. Čáslav, 1892, s. 10. Poněkud odlišné číselné údaje nalezneme ve slovníku: rozloha chotěbořského okresu 539,28 km² a 45898 obyvatel (připojen téţ údaj o lidnatosti, tj. 85 obyvatel na 1 km²); pro porovnání v témţe roce mělo okresní hejtmanství Německý Brod rozlohu 899,87 km² a 75372 obyvatel (zalidnění bylo obdobné, tj. 84 na 1 km²); okresní hejtmanství Ledeč [nad Sázavou] se rozkládalo na 656,12 km², kde ţilo 50267 obyvatel (zalidnění 77 na 1 km²). Viz Ottův slovník naučný. 1. vyd. Sv. 6. Praha, 1893, s. 110 – 111.

15

Dříve spadala tato oblast pod Praţské arcibiskupství; do správy biskupství v Hradci Králové byl přeřazen Čáslavský a Chrudimský kraj v roce 1784.

12

s telegrafem), berního úřadu, cejchovního úřadu, komisariátu finanční stráţe, četnické stanice, notářství, farního úřadu aj. Dále se nacházelo ve městě několik škol (včetně školy střední otevřené aţ v roce 1913), o nichţ je podrobně pojednáno ve třetí kapitole; peněţních ústavů (městská spořitelna, občanská záloţna a občanská hospodářská záloţna),16 dobročinných ústavů atd. Přičemţ, dle výsledků celostátního sčítání, ţilo v Chotěboři v roce 1869 celkem 3814 obyvatel ve 487 domech17 a v roce 1900 stoupl počet na 4060 obyvatel v 522 domech.18 Hlavním způsobem a zdrojem obţivy na Chotěbořsku bylo zemědělství. Platilo to i pro většinu obyvatel města, z nichţ se sice mnozí věnovali obchodu19 a řemeslu, ale vedle toho provozovali i polní hospodářství. Ještě v první polovině 19. století byl v této oblasti velmi rozšířený zejména chov ovcí, hovězího dobytka a pěstování lnu, ovsa, zelí a krmné řepy. Náročnějším plodinám se nedařilo na kamenitých a málo úrodných polích v drsnějších klimatických podmínkách vysočiny. Řemeslná výroba částečně navazovala na to, co se v zemědělství 16

Např. Občanská záloţna (vznikla jako první; jiţ roku 1868) se později významně podílela na podporování různých kulturních aktivit a institucí v Chotěboři; mezi ně patřilo městské muzeum, knihovna, čítárna, samozřejmě školy; příspěvky poskytovala občanská záloţna i spolkům včetně pěveckého a hudebního „Doubravanu“.

17

K roku 1849 bylo vykázáno 481 domů. To znamená, ţe během 20 let přibylo jen 6 domů.

18

Mezi roky 1869 a 1900 (za 31 let) tak vzrostla populace o 246 (tj. o 6,45 %). Např. v sousedním okresním městě Německém Brodě (roku 1869 napočítáno 4987 a roku 1990 jiţ 6525 obyvatel) činil nárůst 1538 (tj. o 30,84 %). Německý Brod však měl mnohem příznivější podmínky k rozvoji (některé dané i historicky – bylo to město královské), takţe porovnání s ním je problematické. Uveďme tedy ještě druhé nejbliţší okresní město Ledeč [nad Sázavou], kde v roce 1900 ţilo naopak pouhých 2322 obyvatel ve 281 domech. (Zajímavé je však porovnání se stavem v minulosti, např. s rokem 1843, kdy Chotěboř měla 3686 obyvatel a 477 domů, Německý Brod 4101 obyvatel a „jen“ 421 domů a Ledeč [nad Sázavou] 2174 obyvatel a 263 domů. Mezi Německým Brodem a Chotěboří, oproti druhé polovině století, nebyl tak velký rozdíl; roku 1843 čítal Německý Brod jen o 11,26 % obyvatel více, kdeţto roku 1869 jiţ o 30,75 % a 1900 dokonce o 60,71 %. Naproti tomu demografický vývoj v Ledči [nad Sázavou] byl ještě pomalejší neţ v Chotěboři. Při porovnání stavu z let 1843 a 1900 zjistíme, ţe v Chotěboři vzrostl počet obyvatel za oněch 57 let o 10,15 %, v Ledči [nad Sázavou] o 6,81 % a v Německém Brodě o 59,12 %.).

19

Např. k roku 1885 se uvádí, ţe bylo v Chotěboři 84 obchodníků.

13

vyprodukovalo. Zpracovával se len a především vlna.20 Zvláště soukenictví a také koţedělná řemesla měla v Chotěboři dlouhou tradici. Rozvoj průmyslu byl na vysočině a tedy i na Chotěbořsku a ve městě samém velmi opoţděn (oproti jiným oblastem), stále převaţovala domácká výroba (tkalcování a později síťkování). V Chotěboři existovala jedna malá továrna na výrobu vlněných látek, čtyři mlýny, panský pivovar a lihovar, koţeluţna, knihtiskárna, barvírna atd.; aţ na konci 19. a na počátku 20. století vznikly ve městě nevelké provozy: tři mechanické tkalcovny s parním pohonem, jedna mechanická ruční tkalcovna (výroba koberců), závod na barvení a třídění vlasů, na vlasové síťky, parní pila a tři cihelny. Postavena byla také městská elektrárna, která na konci roku 1911 začala dodávat stejnosměrný proud (k elektrifikaci města docházelo postupně). Od roku 1871 byla Chotěboř napojena na ţelezniční síť (na trati Německý Brod – Pardubice), coţ se kladně odrazilo v rozvoji hospodářsky zaostalé oblasti. (Z hlediska dopravního spojení však na tom nebylo město špatně ani dříve, protoţe jím procházela císařská silnice a jednalo se o nejkratší trasu z Prahy do Brna.) Naopak negativně zasáhly Chotěboř válečné události nešťastného roku 1866, kdy ve městě déle neţ měsíc pobývali nepřátelští pruští vojáci, kteří nejenţe vyjídali obyvatelstvo, ale přinesli s sebou choleru. Za první světové války zůstaly sice České země ušetřeny otevřených bojů a útrap spojených s přechody cizích vojsk, ale mnoho muţů bylo povoláno na frontu a celkový dopad na civilní obyvatelstvo byl téţ veliký. Bída, drahota, rekvizice atd., to vše neminulo ani Chotěboř. Další pohromou, jak jiţ zmíněno dříve, byly poţáry. V období 1862 – 1918 (tedy během 56 let) vypuklo v Chotěboři téměř 40 menších či větších poţárů, některé v samém centru města; např. 1. října 1863 vyšlehl oheň opět na náměstí a vyhořelo 19 domů (včetně radnice) a 14 stodol s kůlnami. Přes veškeré nepřízně způsobené různými vnějšími i vnitřními vlivy se obyvatelé Chotěboře s nimi dokázali vyrovnávat; ani ve sloţitější hospodářské situaci a tedy skromnějších podmínkách nerezignovali a nezanedbávali společenský a kulturní ţivot.

20

Textilní řemesla představovala v Chotěboři přibliţně 38 % ze všech (stav v roce 1841).

14

1.2

Kulturní a společenský ţivot

Jak výše uvedeno, Chotěboř patřila k českým městům a myšlenky národního obrození zde měly řadu zastánců a šiřitelů, navíc posilovanou vlasteneckým učitelem Libanským, mimo jiné prvním knihovníkem veřejné knihovny (zaloţené na podzim 1843), z níţ půjčoval české knihy od počátku roku 1844. (Ale i dříve kolovaly mezi občany české spisy a další tiskoviny.) Karel Ninger např. vzpomínal, jak mu, jiţ studentovi gymnázia, pan učitel půjčil sbírku básní Jana Kollára Slávy dcera a Františka Ladislava Čelakovského Růže stolistá. Ještě delší tradici neţ veřejné knihovnictví má 21 v Chotěboři ochotnické divadlo. S jeho provozováním začali měšťané snad ve 30. letech 19. století (v té souvislosti nutno připomenout, ţe osudný poţár byl roku 1832 a jednalo se tedy o nelehké období). Do hraní se zapojil i mladičký Karel Ninger a poprvé (tehdy prý navštěvoval tercii, tj. ve školním roce 1841/42) účinkoval v oblíbené veselohře Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec. Jak dlouho se ochotnické divadlo udrţelo, nevíme, ale v první polovině 50. let 19. století se nehrálo a do města zajíţděly jen kočovné divadelní společnosti. Odmlčení se chotěbořských ochotníků (minimálně na pět let) mohlo souviset i s celospolečenskými událostmi, kdy s nástupem bachovského absolutismu docházelo k potlačování českého veřejného ţivota. Ovšem důvody mohly být i jiné, protoţe ještě v té době, konkrétně v roce 1856, ochotníci svoji činnost obnovili a sehráli do konce roku 9 představení (7 her) a v dalších letech (i kdyţ s určitými přestávkami) pokračovali. Do svého repertoáru zařazovali ze známých českých autorů např. Václava Klimenta Klicperu a Josefa Kajetána Tyla; výtěţky z některých večerů věnovali na dobročinné účely (chudým spoluobčanům, raněným vojákům v italské válce apod.), přispěli také na stavbu hřbitovní kaple, a to velkou částkou

21

V obou případech (tj. ve zřízení české veřejné knihovny a hraní ochotnického divadla) předstihla Chotěboř Německý Brod. Tam zaloţil ochotnické divadlo Karel Havlíček Borovský v roce 1844 (mimochodem účinkoval v něm i student Karel Ninger) a veřejná knihovna (samozřejmě gymnaziální existovala dříve) vznikla roku 1894 (letos slaví „pouhých“ 120 let). Tento rozdíl je moţné přičítat té skutečnosti, ţe Německý Brod byl oproti Chotěboři poněmčený.

15

50 zl.22 Kromě vlastních představení skončení divadelní hry) taneční zábavu.

pořádali

občas

(po

Záhy po opětovném zavedení ústavnosti a celkovém uvolnění a zlepšení situace v zemi na počátku 60. let 19. století došlo k rychlému rozvoji společenského ţivota, přičemţ na mnoha místech se začaly formovat spolky (zpočátku zvláště zpěvácké). Ani chotěbořští měšťané v tomto směru nezůstali pozadu a jiţ roku 1862 zaloţili muţský zpěvácký spolek „Doubravan“. Po něm následoval roku 1869 dámský zpěvácký spolek nazvaný „Vlasta“. Později vznikly v Chotěboři další spolky různého zaměření: hospodářský spolek (1869), učitelský spolek „Budeč“ (1872), sbor dobrovolných hasičů (1878), „Beseda“ (1880), podpůrný řemeslnický spolek „Berla“ (1880), Červený kříţ (1880), spolek divadelních ochotníků „Palacký“ (1882),23 spolek vojenských vyslouţilců (1882), tělocvičná jednota „Sokol“ (1882), místní odbor Ústřední matice školské (1883), muzejní spolek (1885), krejcarový spolek (1889), okrašlovací spolek (1894), Klub českých velocipedistů (1897), místní odbor Národní jednoty Pošumavské (1899), odbor Klubu českých turistů (1901), Okresní péče o mládeţ (1909) atd. V souladu s celospolečenským vývojem a dobovým děním účastnili se chotěbořští občané (většinou právě coby členové spolků) různých akcí národního či přesněji národně-politického charakteru v okolí i ve vzdálenějších místech.24

1.2.1

Hudební tradice (hudba před rokem 1862)

O provozování hudby v Chotěboři před rokem 1862 je dochováno velmi málo zpráv. Můţeme spíše jen usuzovat podle obecné situace. V souvislosti s chotěbořským zámkem a jeho různými majiteli není nic známo o pěstování hudby aţ na jednu jedinou výjimku: v polovině 50. let 19. století je doloţena výuka hry na klavír u dětí Jana Dobřenského z Dobřenic. Je však moţno předpokládat, ţe se šlechtické děti i předchozích majitelů (např. matka výše zmíněných a její sourozenci), dle dobového 22

Např. roční plat podučitele činil v téţe době 150 zl.

23

Je zajímavé, ţe divadelní ochotníci hráli dlouhá léta jen v jakémsi volném uskupení a opravdový spolek zaloţili aţ v roce 1882.

24

O spolkovém hnutí a národních slavnostech – viz kapitola 5.

16

zvyku učily hrát na hudební nástroj a zpívat; dále můţeme pouze spekulovat o tom, zda někteří zámečtí slouţící třeba s místním učitelem a případně dalšími muzikanty mohli (alespoň při nějaké významné události) hrát pro obveselení panstva25 apod. Při bohosluţbách v zámecké kapli (minimálně těch slavnostnějších) hudba patrně nechyběla. Z kulturních aktivit panstva se tak pouze traduje, ţe asi kolem roku 1830, ještě za Vančurů z Řehnic, se provozovalo na zámku divadlo (je však otázkou, zda bylo spojeno i s hudbou). O mnoho lepší stav bádání není ani v případě informací o provozování hudby ve městě. Obecně můţeme říci, ţe zpěv byl součástí ţivota lidí v tehdejší době; zněl při běţné denní práci i chvílích odpočinku a svátečních okamţicích. Zpívalo se a hrálo při nejrůznějších společenských událostech. Přátelská setkání, při nichţ se také zpívalo, se konala (dle Karla Ningra) i na faře. V této souvislosti zmiňuje mladou hospodyni Lorinku, sestru chotěbořského faráře Františka Xavera Pábíčka: „Byla to dívka na ten čas značně vzdělaná a horlivá vlastenka, která na přátelských besedách, na faře pořádaných, zpívala i polské krakoviaky. Těm ji naučil český básník Jaroslav Langer, její bratranec z Bohdanče […] Langrovy krakoviaky roznesené z fary dívkami, mezi nimiţ byla i má sestra Anna, po Chotěboři vzbudily záhy sympatie k Polákům […].“26 Důleţitou kulturní institucí byla v kaţdém místě škola. (První písemné zprávy o škole v Chotěboři jsou z druhé poloviny 16. století, ale můţeme se domnívat, ţe existovala dříve.) V první polovině 19. století působili na chotěbořské farní škole výše zmínění učitelé Antonín Doleţálek a po něm Vincenc Emanuel Libanský. Zpěv a hudba byla samozřejmou součástí ţivota učitele a jeho ţáků, a tak i na škole v Chotěboři, dle zápisu ze 40. let 19. století, kromě běţných předmětů „cwičí se téţ mládeţ we zpěwu bez not; a po skončeném 25

Pro dokreslení lze uvést zprávu o produkci na zámku v Nové Vsi, malé vesnici vzdálené od Chotěboře 5 km. Jednalo se o slavnostní událost, kdyţ 3. června 1846 přijel na své panství nový majitel Maxmilián Berger (tedy „soused“ chotěbořských pánů z Dobřenic). „Místní učitel [výborný hudebník František Doleţal] se svými hudebníky snaţil se při tabuli ve vedlejším pokoji v zámku přednesením několika ouvertůr, symfonií a jiných hudebních kusů novému panu patronu školy působiti příjemnou dobu.“ /Pamětní kniha školy v Nové Vsi. 1813 – 1939, s. 12./.

26

Z[VĚŘINA], V[áclav]. Ze vzpomínek Karla Ningra, chotěbořského rodáka, Havlíčkova spolupracovníka v redakci Národních novin a profesora gymnázia v Písku. Chotěbořské echo, 1997, roč. VII, č. 5, s. 6.

17

wyučowání školním wyučuje se mládeţ w zpěwu z not 27 a w rozličných hudebních nástrojích“. Záznam se sice vztahuje k éře V. E. Libanského, ale lze předpokládat, ţe obdobně tomu bylo i za jeho předchůdce. Z citátu lze vyvodit, ţe při školním vyučování pouţívali učitelé k nácviku písní prostého náslechu. Nevíme, jaké písně se děti učily; nejspíše různé poboţné, mravoučné, lidové a takové, které bylo moţno vyuţit při nějakých oslavách. Co se týká hry na hudební nástroje, jednalo se patrně především o nástroje smyčcové (zvláště housle), dechové i drnkací (např. kytaru).28 Právě Doleţálek, Libanský a jejich pomocníci kromě toho, ţe svědomitě vyučovali školním předmětům, vychovávali (probouzeli lásku k národu, k českému jazyku a k hudbě) a připravovali generaci, která roku 1862 zakládala zpěvácký spolek „Doubravan“ a podílela se na hudebním ţivotě města v následujících desetiletích. S místem učitele (tj. správce školy) bylo spojeno také místo ředitele kůru, coţ s sebou přinášelo další povinnosti: hrát na kůru, nacvičovat se zpěváky a hudebníky, postarat se o hudební nástroje atd. Např. V. E. Libanský po svém příchodu do Chotěboře nalezl chrámové hudební nástroje ve velmi špatném stavu; po několikaletém usilování se mu podařilo aţ s podporou magistrátu obstarat peníze (prostřednictvím sbírky) a zakoupit několik nových nástrojů, přičemţ i v dalších letech se snaţil v rámci moţností o zlepšení situace; podařilo se mu také zjednat opravu poškozených varhan. Stav chrámové hudby tedy kvůli vnějším okolnostem nebyl asi příliš dobrý i přes učitelovu velkou a upřímnou snahu. V souvislosti s církevními obřady je třeba ještě zmínit, ţe v Chotěboři stále existovalo a vyvíjelo určitou činnost literátské bratrstvo.29 Co se týká obvyklých velkých církevních svátků a slavností (spojených s průvody apod.) byly pravděpodobně v horších obdobích (především po velkých poţárech) méně honosné, i kdyţ na okázalost se v těchto případech dbalo. 27

Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1844 – 1892, s. 11.

28

„Triviálku […] spravoval učitel Antonín Doleţálek […] maje k ruce mladého kolegu jako pomocníka čili ‚mládence‘, jenţ svůj skrovničký důchod rozmnoţoval o nějaký groš tím, ţe cvičil ţáky také v hudbě, zvláště ve hře na kytharu.“ /Z[VĚŘINA], V[áclav]. Ze vzpomínek Karla Ningra, chotěbořského rodáka, Havlíčkova spolupracovníka v redakci Národních novin a profesora gymnázia v Písku. Chotěbořské echo, 1997, roč. VII, č. 5, s. 6./.

29

O literátském bratrstvu – viz oddíl 4.2.1.

18

Poslední okruh, sledovaný v této práci, je zaměřen na kapely, přičemţ nejstarší dohledaná informace se vztahuje k revolučnímu roku 1848, kdy celospolečenské události nalezly svůj odraz téţ v malých venkovských městech, např. ve formě nadšeného zakládání národních gard. Také chotěbořští měšťané záhy zaloţili gardu v počtu asi 160 (později aţ 260) muţů (jejím velitelem se stal majitel panství baron Dobřenský) a cvičili se ve zbrani. Při gardě měli také kapelu, pro niţ zakoupili v Praze hudební nástroje za 35 zl. Řízení kapely se ujal učitel Libanský. Více zpráv o kapele nemáme, nevíme ani, zda se udrţela i po zániku gardy.

1.2.2

Místa, kde se hudba provozovala

Pomineme-li jednotlivé domácnosti, tedy místa soukromá, a dále prostředí škol, provozovala se hudba na několika místech ve městě. Církevní hudba zněla v chrámu sv. Jakuba Většího, vzdáleném od náměstí přibliţně 150 m, ve hřbitovní kapli Povýšení sv. Kříţe na opačném konci města, na hřbitově a také na prostorném náměstí, kde se konaly velkolepé průvody (např. o Boţím těle) a polní mše. Na náměstí se odbývaly i různé světské slavnosti (např. svěcení spolkových praporů, oslavy významných událostí). Akademie a produkce včetně těch, které pořádal zpěvácký spolek „Doubravan“, se odehrávaly nejčastěji v hostincích. Asi nejvhodnějším, a proto nejvyuţívanějším byl sál v „Panském domě“. Kromě plesů a zábav se tam konala také divadelní představení ochotnického spolku „Palacký“. „Panský dům“ čp. 320 měl (a stále má) i výhodnou polohu v centru města na východní straně náměstí. Na protější straně stojící hotel „U lva“ čp. 202 patrně neměl příliš vhodné prostory pro velkou společnost, a tak se tam pořádaly spíše „domácí zábavy“ (ostatně „Doubravan“ tam míval svou spolkovou místnost). Často byla k produkcím vyuţívána restaurace „Na sklepích“ s velikou a tehdy krásnou zahradou na samém okraji Chotěboře (v 19. století za městem). Měla jednu hostinskou místnost s kuchyní a přes chodbičku chladný sál s vysokým stropem. Před budovou byla otevřená veranda s kulečníkem, v zahradě hudební pavilónek. Konaly se tam národní slavnosti, v sále se tančilo a hrálo divadlo. Do počátku 80. let 19. století byly pořádány různé akce i v hostinci „U Würflů“ čp. 159. Stál na hrázi 19

obecního rybníka a měl také velikou zahradu (proto byl někdy nazýván „zahradním“ hostincem). Koncerty a taneční zábavy se tam odbývaly především v letních měsících. Velmi oblíbeným výletním místem byl Liboháj,30 vzdálený asi půl hodiny chůze od města, kde se také pořádaly různé slavnosti.

30

V Liboháji stával hostinec, vedle rybníka zaniklá střelnice a hájovna.

20

2

HUDBA A RODINA

2.1

Pěstování hudby v měšťanských rodinách

Během 19. století se střední vrstvy obyvatelstva vzmáhaly po hospodářské stránce, coţ s sebou přinášelo nové moţnosti. Lepší ekonomické podmínky dovolovaly např. pořídit do domácnosti klavír a platit soukromého učitele hudby (tj. „individuální hodiny“). Výuka zpěvu a hry na nástroj byla povaţována za součást dobrého vzdělání. V bohatých rodinách se hudba pěstovala v salonech, kde se scházela společnost, recitovalo se, zpívalo, provozovala komorní hudba, (případně tančilo), diskutovalo atd. V prostředí méně zámoţných rodin se jednalo spíše o přátelská setkání ve větším „hostinském“ pokoji. (Navíc měšťanská společnost na malém městě bývala často příbuzensky provázaná.) V chudších vrstvách městské společnosti (rodinách drobných řemeslníků, niţších úředníků apod.) se většinou také umoţňovalo dětem určité hudební vzdělání buď u školního učitele, ředitele kůru, anebo kapelníka. V pozdější době mohli chlapci na měšťanské škole vyuţít moţnosti nového nepovinného předmětu hra na housle, kde se ovšem jednalo o skupinovou výuku.

2.2

Chotěbořské rodiny

O domácím pěstování hudby a zpěvu v chotěbořských rodinách v podstatě zprávy nemáme.31 Výjimku tvoří pouze skromné 31

Karel Ninger po letech vzpomínal na svoji maminku: „Zpívala náboţné písně a spoustu ţalmů uměla zpaměti. Kaţdou sobotu večer musila celá rodina klečíc modliti se růţenec a prozpěvovati váţné duchovní zpěvy.“ /Z[VĚŘINA], V[áclav]. Ze vzpomínek Karla Ningra, chotěbořského rodáka, Havlíčkova spolupracovníka v redakci Národních novin a profesora gymnázia v Písku. Chotěbořské echo, 1997, roč. VII, č. 4, s. 10./.

21

informace o výuce zpěvu či hry na nástroj u některých dětí. Více pak víme jen o amatérském provozování hudby chotěbořských občanů na veřejnosti. Jestliţe mnozí měšťané chodili zpívat a hrát do spolků „Doubravan“ a „Vlasta“, případně na chrámový kůr, můţeme předpokládat, ţe někteří téţ doma (případně s přáteli) „muzicírovali“ a skutečně přáli i hudebnímu rozvoji svých dětí. Kromě lásky k hudbě a určitého nadání zde svoji roli mohlo hrát i společenské postavení32 (případně vzdělání) a celková ekonomická situace jednotlivých rodin. Zakoupit housle či kytaru nebylo příliš nákladné, ale klavír si mohli pořídit jen ti majetnější. V kolika domácnostech měli ve druhé polovině 19. století klavír, nevíme, bezpečně je to doloţeno pouze u obchodníka a předního měšťana (jistou dobu i purkmistra) Karla Ningra seniora, notáře Karla Bayera a učitele Františka Buttuly. Více informací máme aţ z počátku 20. století. Z let 1909 aţ 1916 se dochovalo několik seznamů majitelů klavírů v oběţnících pěveckého spolku „Doubravan“. Seznamy nejsou asi úplné, spíše se jedná o členy či příznivce „Doubravanu“, kterým bylo nabízeno naladění jejich klavíru, kdyţ přijel do Chotěboře ladič kvůli spolkovému pianu.33 Seznam z roku 1909 obsahuje 20 jmen, seznam z roku 1916 jiţ 35 jmen. Jednalo se o rodiny advokátů, lékařů, úředníků, učitelů, různých ţivnostníků a samozřejmě ředitele kůru. O ekonomické situaci také vypovídalo to, zda rodiče mohli dítěti platit soukromého učitele, který docházel do domu nebo zda se dítě naopak chodilo učit k řediteli kůru nebo jinému učiteli.34 Jak se vztah k hudbě mnohde přenášel z rodičů na děti a dále, můţeme částečně (z některých období se seznamy 32

Nezabýváme se zde případy, kdy byla hudba pouhým znakem společenského postavení (dokonce módní záleţitostí) a tedy dítko z dobře situované rodiny mělo také zpívat a hrát na nějaký hudební nástroj, někdy i bez ohledu na to, zda mělo k hudbě vlohy a o hru skutečný zájem.

33

Např. v zápisu ze 4. prosince 1909 stojí: „Velectěným dámám a pánům! Činím zdvořilý dotaz, kdo chce dáti naladiti sobě piano. Ladič a zhotovitel pian p. Ferd. Krátký z Kolína přijede nám v pátek dne 10. nebo v sobotu 11. t. m. laditi spolkové piano, naskýtá se tudíţ příleţitost, by i jiným naladiti mohl. Ţádám zdvořile, aby kdo si piano naladiti chce, podepsal se na vedlejší straně do rubriky: ‚Chci si dáti laditi piano‘ a kdo nechce, nechť podepíše se do rubriky: ‚Četl jsem‘.“ (podepsán předseda Jar. Ninger) /Oběţník „Doubravana“, nestránkováno./.

34

O soukromém vyučování hudbě – viz podkapitola 3.5.

22

nedochovaly) sledovat a doloţit na členské základně spolku „Doubravan“ (případně „Vlasta“). Zájem o sborový zpěv (později i hru v orchestru), tedy o „práci“ v hudebním spolku, lze v některých rodinách vystopovat přes jednu i více generací.35 Kromě „otců“ tedy zpívali ve sboru později jejich „synové“ a případně „dcery“ (dokud se neprovdaly). Aţ v dalších generacích po roce 1900 se poznenáhlu začaly objevovat v dámském odboru „Doubravanu“ kromě svobodných dívek i vdané ţeny. Určitý obrázek o pěstování hudby si lze utvořit prostřednictvím tří záměrně vybraných konkrétních a zároveň navzájem odlišných rodin. Dvou bohatých měšťanských (kde hudba byla ušlechtilou zálibou a součástí dobrého vzdělání), z nichţ jedna rodina patřila ke starousedlíkům a „zastupuje“ zde ţivnostníky, druhá se do města přistěhovala v polovině 19. století a řadíme ji dle povolání otce k inteligenci. Třetí je vybrána z vrstvy drobných řemeslníků, přičemţ rodiče pocházeli z nedaleké vesnice. Dalším zcela samostatným okruhem pak je několik případů, kdy z „obyčejné“ rodiny vyšel nadprůměrně nadaný jedinec, kterému bylo navíc rodiči umoţněno hudbu studovat na varhanické škole či konzervatoři a posléze se jí na profesionální úrovni věnovat. (Je zřejmé, ţe talent by se jen těţko mohl rozvinout bez alespoň trochu příznivých podmínek.) Tito lidé se však většinou do Chotěboře jiţ natrvalo nevrátili; tudíţ následně ani neovlivnili prostředí, z něhoţ vyšli (nebudeme-li v to počítat několik pohostinských vystoupení).

35

Příkladem s nejdelší tradicí v přímé linii „po meči“ je rod purkmistra Josefa C. Ningra (1821 – 1868). Ten v roce 1862 spoluzakládal „Doubravan“ a byl jeho prvním „historiografem“. Od jednoho ze sedmi synů, kupce a později správce městské spořitelny Gabriela Ningra (1851 – 1918), který byl jistou dobu také členem spolku (v roce 1901 přispívající), pokračuje chotěbořský rod dál: zakladatelův vnuk JUDr. Jaroslav Ninger (1889 – 1968) byl členem „Doubravanu“ od mládí (hrál v orchestru na flétnu) a později mnoho let zastával nelehkou funkci předsedy (i v době druhé světové války), jeho syn (zakladatelův pravnuk) téţ JUDr. Jaroslav Ninger (1923 – 2011) byl s jistými přestávkami (danými vnějšími okolnostmi) „Doubravanu“ věrný od gymnaziálních studií aţ do 80 let svého věku, kdy ukončil aktivní činnost v pěveckém sboru, ale nadále zůstal čestným členem do konce ţivota.

23

2.2.1

Rodina bohatého obchodníka

Jako příklad měšťanské hudbymilovné rodiny z řad ţivnostníků ve druhé polovině 19. století můţeme uvést jiţ zmíněnou rodinu Karla Ningra seniora. Zámoţný kupec Karel Ninger (1823 – 1891), označovaný jako „senior“ („sen.“) nebo někdy česky „starší“ (aby se odlišil od svého o dva roky mladšího jmenovce), byl synem soukeníka Františka Ningra z Chotěboře čp. 52. Matka Marie pocházela z rodiny jircháře36 Jana Hubáčka z čp. 247. (Oba ze starých chotěbořských rodů, jejichţ mnozí příslušníci byli členy literátského bratrstva.) Jakého se Karlu Ningrovi sen. dostalo vzdělání, nevíme.37 Po otci vlastnil velký rohový dům čp. 52 na severní straně náměstí, v jehoţ přízemí měl obchod se smíšeným zboţím. Vedlejším zdrojem příjmů jeho rodiny bylo polní hospodářství. Karel Ninger sen. se projevoval jako velmi činorodý a kulturně zaloţený člověk, který patřil k významným občanům města. Opakovaně (po více neţ 20 let) byl volen do obecní samosprávy (výboru) jako zastupitel a poté radní i purkmistr (1868 – 1873).38 Kromě toho zastával i jiné funkce; např. byl členem školního výboru (o skutečném zájmu o vzdělávání mládeţe svědčí jeho různé dary škole a školní knihovně, a to peníze i větší

36

Jirchář byl koţeluh, který vydělával hladké jemné kůţe (především z jehňat a kůzlat).

37

Na chotěbořské farní škole tenkrát učil Antonín Doleţálek se svým pomocníkem. Zda Karel Ninger sen. případně navštěvoval i šestitřídní premonstrátské gymnázium v Německém Brodě, není jisté. (V almanachu z roku 1935 je v seznamu studentů sice uveden jakýsi Karel Ninger z Chotěboře, který v letech 1834 – 1838 chodil do I. aţ IV. třídy, coţ by časově odpovídalo, ale můţe se jednat o pouhou shodu jmen.).

38

Zde je třeba upozornit na závaţnou chybu, která je v seznamu purkmistrů uveřejněném v knize o Chotěboři /Viz Chotěboř: stručné dějiny města. 1. vyd. Hradec Králové, 1981, s. 138./ a následně bez opravy přejata (!) i do další publikace /Viz Chotěboř. 1. vyd. Chotěboř, 2011, s. 112./. V obou seznamech není Karel Ninger vůbec jmenován, respektive je zaměněno jeho příjmení a místo Karel „Ninger“ je uvedeno Karel „Hubáček“. (Skuteční dva Hubáčkové /ovšem František a Felix/ byli purkmistry aţ později.) Navíc je nesprávně i období, kdy úřad zastával: „1868 – 1876“. Při prozkoumání dostupných archivních materiálů se ukázalo, ţe purkmistrem opravdu byl Karel Ninger sen. (a nikoli vlastně neexistující Karel Hubáček) a dále, ţe sice nastoupil v roce 1868, ale jiţ v průběhu roku 1873 začal zastávat tento post František Hubáček. (V zápisech z jednání obecního zastupitelstva je Karel Ninger sen. jako purkmistr naposledy uveden 15. července 1873. V dalším období byl opět radním.).

24

mnoţství knih, a také zřízení nadace pro chudé ţáky).39 Zároveň se značnou měrou zapojoval do společenského dění ve městě; jiţ roku 1856 patřil mezi několik nadšených vlastenců, kteří začali hrát v Chotěboři české ochotnické divadlo. Později se podílel na vzniku některých spolků, a coby jejich člen (případně funkcionář) na rozvoji spolkového ţivota jako takového. Karel Ninger sen. byl např. zakládajícím členem40 spolku hasičů (zal. 1878), prvním předsedou „Besedy“ (zal. 1880) nebo prvním starostou chotěbořského „Sokola“ (zal. 1882). Samozřejmě se řadil k těm, kteří na konci léta roku 1862 stáli u zrodu muţského zpěváckého spolku „Doubravan“ (jiţ na první schůzi jej zvolili do výboru za místopředsedu). Navíc obětavě podporoval i další hudební uskupení, totiţ dívčí zpěvácký spolek „Vlasta“ (zal. 1869), který se dokonce mohl scházet ke zkouškám v jeho bytě. (Ostatně zpívaly v něm jeho dcery, z nichţ jedna vznik tohoto spolku iniciovala a ochrannou ruku nad ním drţela jeho manţelka.) V „Doubravanu“ působil Karel Ninger sen. dlouhá léta a zpíval i v době, kdy spolek po počátečním rozmachu procházel první krizí.41 Zda se kromě pěstování zpěvu věnoval i hře na nějaký hudební nástroj není známo, je to však pravděpodobné. Vzhledem ke společenskému postavení a hudebním aktivitám je moţné 42 předpokládat, ţe se v jeho prostorném domě mohli setkávat 39

Nadace vznikla na základě poslední vůle Karla Ningra sen. (zemřel 26. února 1891). Tuto závěť sepsal 7. ledna téhoţ roku a odkázal v ní chudým školním dětem 100 zl., z nichţ (respektive z úroků) se pro ně měla kaţdoročně o Vánocích zakoupit teplá obuv. O rozdělení dárků mezi konkrétní ţáky pak na návrh ředitele školy měla rozhodnout městská rada. Obec, dle usnesení zastupitelstva z 19. dubna 1891, převzala nadaci do opatrování. (Po přechodu na korunovou měnu byla nadace ve výši 200 K.).

40

Zakládajícím členem spolku byl dle stanov ten, kdo věnoval do pokladny určitou finanční částku, tj. spolek „zaloţil“ penězi.

41

Delších či kratších problematických období bylo v dějinách „Doubravanu“ vícero (někdy byla „pauza“ sboru aţ tak velká, ţe se sešli a zazpívali jen na pohřbu bývalého člena). Shodou okolností a náhod taková situace nastala i v úmrtním roce Karla Ningra sen., tedy 1891. Při jeho slavném pohřbu šel „Doubravan“ (jak bylo zvykem) se svým praporem a zazpíval smuteční sbory v kapli a u hrobu. Samozřejmě se účastnily i další spolky, např. hasiči, v jejichţ kronice se nalézá malá zajímavost: při tomto pohřbu bylo poprvé v Chotěboři pouţito pohřebního vozu (do té doby nosili rakev jen na márách) a navíc bylo tehdy velmi mnoho sněhu, takţe bylo nutné nejprve proházet cestu ke kostelu. (V této zprávě je chybně uvedeno datum pohřbu; je zaměněno s datem úmrtí.).

42

Dům čp. 52 na rohu severní strany chotěbořského náměstí a nynější ulice Palackého dnes jiţ neexistuje, byl zbourán na konci 80. let 20. století.

25

mimo jiné při amatérském provozování hudby četní příbuzní a přátelé. V domácnosti byl i klavír, na nějţ se učily hrát všechny jeho děti; samozřejmě také zpívaly. Svým dětem totiţ umoţnil hudební školení u Františka Buttuly, v té době nejlepšího učitele hudby v Chotěboři, který k nim docházel. Ningrova ţena Petronila (1828 – 1901), dcera soukeníka Vavřince Slámy (téţ ze starého hudbymilovného chotěbořského rodu), se starala o početnou rodinu a vytvářela vhodné prostředí pro hudební rozvoj svých dětí. (Zda se sama prakticky věnovala hudbě, nevíme.) Po manţelově boku se však účastnila kulturního a společenského ţivota. Zhostila se i čestných úkolů, k nimţ patřilo např. to, ţe byla (pravděpodobně) jednou z kmoter praporu „Doubravanu“ při jeho slavnostním svěcení v roce 1863 a o šest let později se stala místoprotektorkou dívčího zpěváckého spolku „Vlasta“. Její jméno se objevilo i ve výčtu členek prvního výboru odbočky ţenského zemského pomocného spolku Červeného kříţe v Chotěboři (zal. 1880);43 skutečný smysl pro dobročinnost pak konkrétně dokládá vlastní nadace pro chudobné ţáky chotěbořské školy. Jak jiţ bylo řečeno, všechny děti manţelů Ningrových se učily zpívat a hrát na klavír (je zajímavé, ţe ţádný nehrál na housle). Dospělosti se jich doţilo devět (ostatní zemřely v dětském věku). Zděděné hudební vlohy, štědrá podpora rodičů a jejich osobní příklad nasměrovaly přirozeným způsobem zájem dětí k této ušlechtilé zálibě, která je pak provázela dál ţivotem. Přičemţ nezůstalo jen při provozování hudby pro vlastní potěšení či pro úzký okruh rodiny a přátel, ale Dle starých pohlednic měl na straně do náměstí v prvním patře šest oken. Z dochovaných technických nákresů z roku 1906 vyplývá, ţe se tam nalézaly tři velké (trochu nepravidelné) pokoje: rohový (4,45/4,88 x 6,90 m), prostřední (3,90/3,73 x 6,70 m) a krajní (4,24/4,35 x 6,70 m), které byly odděleny 50 cm silnými zdmi a navzájem propojeny dveřmi, čímţ mohl vzniknout ještě větší prostor. Umístění v přední části domu by mohlo odpovídat reprezentativním prostorám domácnosti. Plánek však dále prozrazuje, ţe kromě kuchyně atd. byl v zadní části domu jeden veliký (opět nesymetrický) pokoj (6,40/5,90 x 7,96 m). Do hlavní ulice byl otočen dvěma okny, další dvě směřovala do boku a jedno asi do dvora. (Na plánku z roku 1906 je tento pokoj rozdělen 15 cm úzkou příčkou na dvě části, čímţ se jedno okno dostalo do rohu takto dodatečně vzniklé místnosti.). 43

V tomto prvním výboru chotěbořské odbočky zasedaly (tak jak bylo obvyklé) manţelky dalších významných představitelů města a státních úředníků; zajímavé je, ţe členství ve výboru přijala i dcera majitele nedalekého malečského panství Marie Červinková-Riegrová.

26

někteří vystupovali také na veřejných akcích zpěváckých spolků. Dvě z dětí (Marie a Jaroslav) se dokonce významně zapsaly do hudební historie Chotěboře. Marie Ningrová (1852 – 1873) byla onou dcerou, která navrhla (je otázkou, zda zcela z vlastního popudu či pod vlivem rodičů nebo domácího učitele hudby F. Buttuly) svým kamarádkám v prosinci roku 1869 (bylo jí právě 17 let), aby si vytvořily dívčí zpěvácký spolek. Posléze byla zvolena jeho předsedkyní. V témţe spolku zpívala také její sestra Anna (1854 – ?), výborná klavíristka44 a patrně (později) i mladší sestry Josefa (1856 – ?) a Františka (1858 – 1885). Na akademiích „Vlasty“ vystupovaly dívky téţ v sólových číslech, např. dne 17. července 1870 zahrála Anna na klavír koncertní polku od V. Vallaceho a spolu s Marií přednesly dvojzpěv „Píseň milostná“ Ludevíta Procházky. Mariino veřejné působení pravděpodobně ukončil aţ sňatek v září roku 1872 a odchod z Chotěboře;45 Anna se provdala v srpnu 1875.46 Do hudebního dění ve městě nejvýznamněji zasáhl syn Jaroslav (1863 – 1928). Vzhledem k tomu, ţe byl z „mladších dětí“ (např. Marie se narodila o 11 let dříve), obklopovalo jej odmalička (ještě neţ se sám začal učit) poměrně rušné prostředí plné hudby. Nejenţe slyšel zpívat a hrát na klavír své starší sourozence, ale navíc mohl poslouchat, jak sestry se svými kamarádkami zpívaly dvoj- a trojhlasé sbory při zkouškách „Vlasty“ (v době zaloţení spolku mu bylo 6 let). Takovéto podnětné prostředí (včetně otcova vzoru) nezůstalo bez náleţité odezvy a Jaroslav se sám stal v dospělosti zapáleným sborovým zpěvákem. Jeho lásku k hudbě moţná ještě posílila velká osobní tragedie, která jej postihla v mládí

44

Zdeněk Nejedlý dokonce uvedl, ţe „dovedla hráti i nejbravurnější skladby své doby“. /NEJEDLÝ, Zdeněk. Bedřich Smetana. Sv. 2, Na studiích. Praha, 1925, s. 135./.

45

Marie Ningrová se v necelých 20 letech vdala (dne 24. září 1872) za přednostu dráhy Julia Halusku. Jiţ v následujícím roce 18. června 1873 zemřela (asi v souvislosti s porodem syna Julia) v Trutnově.

46

Anna Ningrová se vdala jako 21letá dne 2. srpna 1875 za Karla Veselíka (1849 – 1914), litomyšlského rodáka, filologa a profesora slovanského gymnázia v Brně. Její manţel působil později také v Praze na gymnáziu (přednášel i na univerzitě); v 90. letech 19. století byl jmenován okresním školním inspektorem.

27

(snad v době gymnaziálních studií); zcela totiţ oslepl.47 Zpěv byl ostatně jednou z mála činností, které se mohl plně věnovat. Avšak vzhledem k tomu, ţe mu otec daroval jejich starý klavír,48 je zřejmé, ţe se zcela nevzdal ani této záliby. Dokonce prý „chodíval za ředitele kůru o malých mších hrát na varhany“.49 Slepota mu naštěstí nevzala elán a iniciativu, která se mimo jiné naplno projevila v jeho několik desetiletí trvající práci pro „Doubravan“.50 Kdy se stal členem spolku, 47

Dle vyprávění zaznamenali tuto velmi smutnou událost bratři Kubánkové (nar. 1891 a 1901): Jaroslav Ninger „jako uţ starší student při bruslení na ledě tak nešťastně upadl, ţe tím nárazem na hlavu přišel o zrak. Léčil se a všechny námahy lékařů vyzněly v jeho neprospěch.“ /KUBÁNEK, František. Jsem z Chotěboře. Chotěboř, 1972, s. 87./ A ještě konkrétněji: „[…] kdysi výborně studoval na gymnasiu v Něm. Brodě, ale v oktávě, tedy jiţ před maturitou, upadl při bruslení na kluzišti na temeno hlavy a navţdy oslepl.“ /KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 195./ Tyto vzpomínky je však nutno poopravit, neboť almanach německobrodského gymnázia v soupisu studentů uvádí, ţe Jaroslav Ninger navštěvoval pouze I. aţ VI. ročník, a to v období 1873 – 1879. Podívámeli se přímo do archivních pramenů, tj. třídních výkazů, zjistíme, ţe opravdu byl naposledy zanesen do katalogu VI. třídy ve školním roce 1878/79. V té době jiţ sice neměl vyznamenání, ale průměrné známky (vysvědčení bylo vystaveno k 15. červenci 1879), to však nemohl být důvod pro zanechání studia. (Není zde ţádná zmínka či poznámka o takovém úmyslu.) Avšak v následujícím roce 1879/80 v katalogu septimy jiţ není. Odpověď na otázku, proč náhle došlo k ukončení studia, bychom mohli hledat právě v onom úrazu. Pokud by totiţ byly tyto třídní výkazy psány aţ v pololetí (neodráţely by stav na začátku školního roku), tak je moţné, ţe Jaroslav Ninger ještě normálně nastoupil do VII. třídy, ale pro zranění, ke kterému by muselo dojít někdy počátkem zimy 1879/80, by jiţ nebyl v únoru klasifikován (ani zapsán v katalogu). Mohlo by to tedy zhruba odpovídat citovanému vyprávění, pomineme-li zaměnění posledních dvou ročníků gymnázia.

48

Tento klavír Jaroslavovi věnoval otec asi osm let před svou smrtí, jak je poznamenáno v soupisu majetku k pozůstalostnímu řízení v roce 1891. Staré a značně opotřebované „fortepiano“ bylo tehdy oceněno na pouhých 30 zl.

49

KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 195.

50

Výše zmínění bratři Kubánkové popsali, jak si jej pamatovali z posledních více neţ dvaceti let jeho ţivota: „‚Jaroušek Ninger‘, tak se mu říkalo po celý jeho ţivot aţ do stáří, byl starý slepý pán, který […] ţil chudě [?] v Chotěboři z jakési rodinné renty a z nájemného ze zděděných pozemků […] procházíval [se] po náměstí, s kaţdým promluvil, a zase šel. Byl ţivou denní i dlouhodobou kronikou města a měl, vzdor slepotě, velmi dobrý smysl pro orientaci i v přírodě. A míval dobrý humor.“ / KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 195 – 196./ Byl to „ţivý oběţník […] přibylo-li v městě něco, nechal se tam dovést a oklepal si to holí. Tak věděl o všem […] do Panského domu chodil bez doprovodu na pivo po večeři […] Dobře zpíval, uplatnil se zpěvem v kostele a ve spolku Doubravan byl

28

nevíme pro neúplnost materiálů (kupodivu v seznamech z let 1885 a 1888 není uveden), ale je doloţeno, ţe na podzim roku 1901 (ve svých 38 letech) byl poprvé zvolen do funkce předsedy. V té době procházel spolek určitou krizí, kterou se Jaroslav Ninger snaţil řešit poměrně originálním způsobem, jak zaznamenal jednatel František Červenka v pamětní knize: „Díky nynějšímu panu předsedovi, který před cvičením jednotlivé liknavé členy obcházel a je ku činnosti morálně nutil, vzpruţila se zase činnost ‚Doubravana‘ – zvláště dámského a hudebního odboru“.51 V následujících letech byl opakovaně volen (s výjimkou sezóny 1914) a předsednický post zastával pravděpodobně aţ do své smrti v roce 1928. V krátkém nekrologu napsal jednatel spolku Josef Klepetko o „starostlivém a dlouholetém“ předsedovi, ţe „byl celou duší oddán své funkci předsednické a ačkoliv byl úplně slepý, uchoval si jemné cítění pro hudbu a zpěv do posledních dnů svého pokročilého věku.“52 Období, kdy stál v čele spolku, bylo velmi sloţité (ať se jednalo o vnější či vnitřní vlivy), přesto se mu podařilo (ve spolupráci s dalšími obětavými členy výboru) uspořádat řadu běţných, ale i velkých vystoupení „Doubravanu“, zastřešit samostatné koncerty hostujících umělců a dokonce organizovat pro členy spolku zájezdy na významné hudební podniky konané v Německém Brodě (např. koncerty České filharmonie, Pěveckého sdruţení praţských učitelů nebo Pěveckého sdruţení moravských učitelů). Kromě Jaroslava zpíval v „Doubravanu“ pravděpodobně také jeho mladší bratr Ladislav (1865 – 1941), který převzal po otci obchod a hospodářství.53 takovým činitelem, který všechno obstaral, vyřídil, obešel všechny členy ke schůzi nebo zkoušce hudební, či pěvecké. Doprovázela ho městem bývalá jejich sluţebná. Ale spolehnutí na něj bylo. […] Byl to dobrý, svědomitý inteligentní muţ.“ /KUBÁNEK, František. Jsem z Chotěboře. Chotěboř, 1972, s. 87./. 51

Pamětní kniha zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři, nestránkováno.

52

Tamtéţ, nestránkováno.

53

Ladislav Ninger se sice objevuje v seznamu činných členů „Doubravanu“ jiţ v roce 1885, avšak bez jakékoliv další upřesňující poznámky. (Nemůţeme tedy vyloučit, ţe se nejedná o shodu jmen.) Obdobně je tomu i později. V roce 1888 je uvedeno, ţe zpíval v I. basu a na zašlé fotografii sboru z června téhoţ roku je pak zachycen (pokud je správně popiska) jako mladý muţ s tmavými vlasy a plnovousem. Pokud by se mělo jednat o syna Karla Ningra sen., bylo by mu 22 a půl roku. V seznamu z počátku roku 1901 není jmenován a v nedatovaném seznamu (přibliţně ze stejné doby či o něco novější) je mezi přispívajícími členy s pozdější poznámkou „Vystoupil“.

29

Do početné rodiny Karla Ningra sen. „přibyl“ v roce 1890 po sňatku s nejmladší dcerou Zdenkou (1871 – 1909) JUDr. Antonín Čapek, další velmi významná osobnost kulturního (a zvláště hudebního) ţivota Chotěboře.54

2.2.2

Rodina váženého c. k. notáře

Další velmi dobře situovanou rodinou, která ve druhé polovině 19. století také vlastnila klavír, byli Bayerovi. Tito manţelé nepatřili ke starousedlíkům, oba pocházeli z jiných částí Čech a do Chotěboře se přistěhovali asi v roce 1857.55 C. k. notář Karel Bayer (1821 – 1904), syn hospodářského správce z Laţan, poţíval (patrně nejen díky svému povolání) značné cti a důvěry, takţe se stal jiţ poměrně brzy po příchodu do Chotěboře obecním zastupitelem a dokonce i radním. Narozdíl od Karla Ningra sen. se účastnil kulturního a spolkového dění ve městě spíše pasivně. Jak bylo tehdy u váţených občanů obvyklé, navštěvoval různé akce a finančně podporoval např. jako zakládající člen dobrovolné hasiče nebo jako přispívající člen spolky „Palacký“, „Sokol“ a také „Doubravan“.56 Je zajímavé, ţe u zrodu tohoto zpěváckého spolku na počátku 60. let 19. století nestál; jeho jméno se objevuje 54

O JUDr. A. Čapkovi – viz oddíly 3.3.1, 4.2.2 a kapitola 5.

55

Karel Bayer se narodil v Drahonicích na Písecku a jeho manţelka Marta pocházela z Rumburku. Do Chotěboře se přistěhovali mezi roky 1854 a 1858, neboť syn Karel se narodil ještě v Polné (7. června 1854), kdeţto Optát jiţ v Chotěboři (17. října 1858). Konkrétní rok 1857 je uveden ve formuláři o sčítání obyvatel aţ z roku 1900 (je zde tedy velký časový odstup a také v těchto soupisech bývá řada informací nepřesných). Bayerovi bydleli v pronajatém bytě (dle sčítání obyvatel z roku 1869 a 1880) v domě na náměstí čp. 314 (patřil dědicům Josefa C. Ningra). V roce 1889 si koupili na jiţní straně náměstí dům čp. 234, který vlastnili členové jejich rodiny aţ do roku 1919, kdy jej prodali.

56

Dokladem toho, v jaké váţnosti byl u spolků notář Karel Bayer, je např. oslava jeho 70. narozenin. Konala se v předvečer, tj. 12. února 1891 v „Panském domě“ a účastnily se jí, jak uvádí pamětní kniha „Sokola“, všechny místní spolky. Ze zápisu z výborové schůze spolku „Palacký“ z 20. února navíc vyplývá, ţe se spolky dělily o finanční náklady spojené s touto oslavou. (Divadelní ochotníci přispěli 19. února částkou 2 zl. 70 kr.) O několik měsíců později, na výborové schůzi 20. června, byl přečten dopis od Karla Bayera, v němţ děkoval spolku „Palacký“ za účast při této oslavě.

30

aţ v seznamu přispívajících členů v roce 1885.57 V soukromí se notář Bayer velmi zajímal o přírodní vědy, především botaniku; jeho osobní zálibou byla lichenologie.58 Přímý vliv to mělo i na jeho děti, zvláště syna Edvína. Otec, který přikládal velký význam vzdělání, umoţnil všem čtyřem synům studovat (nejenom v Německém Brodě, ale také v Praze). O jeho manţelce Marii Martě (1830 – ?) máme k dispozici jen minimum zpráv.59 Děti manţelů Bayerových (dospělosti se jich doţilo sedm) byly nadané a velice dobře se učily.60 Za nedílnou součást všeobecného vzdělání byla v této rodině povaţována také hudba. Nevíme sice, zda se jí alespoň v domácím prostředí věnovali rodiče, je však jisté, ţe přáli hudebnímu rozvoji svých dětí, které se všechny soukromě učily zpívat, chlapci hrát na housle a dívky na klavír. Maria Ludovika na to ve stáří vzpomínala: „já jsem se piano učila u p. Pospíšila, ale později ty mladší chodil učit do domu k nám p. Buttula, všichni jsme se u něho učili zpívat, tak snad bratry také učil housle“.61 Můţeme tedy usuzovat, ţe alespoň dětského „muzicírování“ bylo i v jejich domácnosti hodně. Její rámec překročily dcery Maria Ludovika a Ottilie, jeţ prokazatelně účinkovaly na veřejných hudebních produkcích. O nejmladší Martě (1871 – ?) víme pouze to, ţe byla krátkodobě členkou divadelního spolku „Palacký“. Synové brzy odešli z Chotěboře na studia a za svým povoláním, v němţ 57

Případné členství Karla Bayera potvrdit pro neúplnost záznamů.

58

Lichenologie je nauka o lišejnících.

59

Marie Marta (většinou psaná jen jako Marta) byla nemanţelského původu a údajně německé národnosti (na rozdíl od manţela, který měl sice německé jméno, ale byl uvědomělý Čech). Rodina však jako celek byla evidentně česká (nejen tím, ţe se její členové navenek zapojovali do spolkového ţivota malého českého města), ale např. syn Karel psal za studií v Německém Brodě české básně a nosil čamaru, mladší Edvín navštěvoval v Praze české gymnázium a dokonce, jak sám uvedl, na německé univerzitě měl „příleţitost zdokonaliti se v jazyku německém“. /HOUBA, Čeněk. Kronika města Chotěboř, s. 220./.

60

Např. Karel a Optát patřili vůbec k nejlepším studentům německobrodského gymnázia. Karel měl i v oktávě (školní rok 1872/73) pouze výtečné a výborné a byl se svým vynikajícím prospěchem první ve třídě (v témţe roce byl Optát druhým nejúspěšnějším ţákem kvarty). Nahlédnutím do třídních výkazů chotěbořské obecné školy můţeme zjistit, ţe např. téţ nejmladší Marta měla většinou samé jedničky.

61

Dopis Anny Brychtové (dle vyprávění nejstarší M. L. Broţové) psaný Zdeňku Nejedlému 6. prosince 1913.

v

„Doubravanu“

31

před

tímto

rokem

Bayerovy

nelze

dcery

se úspěšně uplatnili (zvláště Karel a Edvín dosáhli ve svých oborech vynikajících výsledků, takţe jejich jména dnes nalezneme v naučných slovnících).62 Nejstarší z dětí Maria Ludovika (1852 – ?)63 patřila (jako vrstevnice Marie Ningrové) ke skupince děvčat, která se nadchla pro realizaci vlastenecké myšlenky na zaloţení skutečného zpěváckého spolku. Při volbě prvního výboru jí pak byla svěřena důleţitá úloha jednatelky. (Těţko určit, zda měla „jen“ dobré organizační schopnosti nebo se jejím prostřednictvím počítalo s pomocí otce-notáře při formulování ţádostí a dopisů na úřady apod.) Kromě zpěvu v dívčím sboru vystupovala na spolkových akademiích také jako klavíristka. Např. 17. července 1870 hrála jedno číslo sólově a spolu se sbormistrem Františkem Buttulou čtyřručně klavírní úpravu předehry k Rossiniho opeře „Vilém Tell“. Ještě jako bývalá členka „Vlasty“ se objevila na koncertu 11. května 1873, coţ bylo krátce před jejím sňatkem a patrně odchodem z Chotěboře.64 V dobové zprávě o této produkci je hodnocena jako „zručná 62

MUDr. Karel Bayer (1854 – 1930) působil v Praze, byl vynikajícím chirurgem, profesorem na německé univerzitě, 33 let primářem nemocnice Milosrdných bratří na Starém městě atd. (Také se stal korespondenčním členem paříţské „Société de chirurgie“, vládním radou, komturem řádu sv. Řehoře Velkého atd.) Publikoval řadu odborných prací (asi 130), ale psal i verše (česky a německy) Stručný výčet profesních úspěchů však vůbec nevypovídá o tom, ţe to byl především nesmírně skromný, hodný a pilný člověk, který obětavě pomáhal lidem za velmi nízké honoráře a mnohdy i zdarma. V Chotěboři si nechal postavit vilu, kde na sklonku ţivota bydlel (pracoval na zahradě a věnoval se své zálibě botanice, zvláště lichenologii). PhDr. Edvín Bayer (1862 – 1927) byl významným botanikem (zabýval se především fytopaleontologií a lichenologií); pracoval v Praze v Muzeu království Českého, byl asistentem při české univerzitě, kustodem botanických sbírek a v roce 1918 byl jmenován ředitelem botanického oddělení Národního muzea. Vydal tiskem řadu vědeckých prací, přispíval také do odborných časopisů. (Vzhledem k tomu, ţe se kaţdý z bratrů pohyboval v jiném prostředí, tak je např. Masarykův slovník naučný zcela odlišuje: Edvín byl „českým“ botanikem, kdeţto Karel „německým“ lékařem. Také v některých článcích byl takto Karel Bayer označován. Paradoxní však je, ţe na německé univerzitě měl kvůli svému původu jisté problémy.).

63

Maria Ludovika v Poděbradech.

64

Maria Ludovika Bayerová se provdala dne 3. června 1873 za Ferdinanda Broţe, který byl zaměstnán jako účetní v nedaleké obci Maleč. (Jedním ze svědků při jejich svatbě byl purkmistr Karel Ninger sen.).

(někdy

psána

jen

jako

32

Ludovika

Bayerová)

se

narodila

pianistka“.65 Po letech se Maria Ludovika Broţová, rozená Bayerová, vrátila do Chotěboře. Její dcera Dagmar (asi 1887 – ?) lásku ke sborovému zpěvu zdědila, neboť se stala velmi pilnou a dlouholetou členkou dámského odboru „Doubravanu“.66 Druhá dcera manţelů Bayerových, Ottilie (1864 – ?), byla také dobrá klavíristka. Její veřejné účinkování je doloţeno pouze v 80. letech 19. století, a to na pěvecko-hudební akademii „Doubravanu“ a „Vlasty“ dne 22. listopadu 1885, na akademii pořádané „Doubravanem“ 27. března 1887 ve prospěch fondu pro postavení náhrobku Františku Buttulovi a dále při oslavách 25. výročí zaloţení „Doubravanu“ 21. května 1888. Z dostupných materiálů není zřejmé, zda také zpívala ve sboru.67

2.2.3

Rodina drobného řemeslníka

Hudbě se učily nejen děti z bohatých měšťanských rodin, ale i ty, které pocházely z prostředí chudšího. Zde však jiţ máme méně informací (v podstatě pouze o tom, kdo se nějakým způsobem prosadil a vynikl). Jako příklad uveďme rodinu chotěbořského zámečníka Františka Konfršta, z níţ vzešel pozdější významný učitel, člen a sbormistr „Doubravanu“, výborný hudebník, který byl i skladatelsky činný, Emanuel Konfršt (1874 – 1948).68 Oba rodiče pocházeli z nedaleké obce Stříţov.69 Otec František (1831 – ?) byl synem tamního rolníka Františka Konfršta, matka Vincencie (1841 – ?) dcerou učitele Františka Vyčichla, který působil v období 1827 – 1862 na stříţovské jednotřídní škole. V první polovině 60. let 19. století se 65

Dále píše, ţe: „Caprice pro piano ‚Probuzení lva‘ od Kontskiho byla slečnou M. Bayerovou k všeobecnému uspokojení obecenstva, které ji potleskem vyznamenalo, přednešena.“ /Z Chotěboře. Dalibor, 1873, roč. I, č. 21, s. 175./.

66

Členství Dagmar Broţové potvrzují záznamy v oběţnících „Doubravanu“ v letech 1906 aţ 1919. (Před rokem 1905 a po roce 1919 oběţníky chybí.).

67

V dochovaných Oběţnících „Doubravanu“ dvakrát, a to aţ v letech 1905 a 1906.

68

O učiteli E. Konfrštovi – viz kapitola 3 (zvláště oddíl 3.2.2).

69

Stříţov je nevelká obec leţící asi 6 km od Chotěboře.

33

se

její

podpis

vyskytuje

pouze

manţelé Konfrštovi přistěhovali do Chotěboře.70 Jejich jména se objevují k 26. lednu 1864 mezi členy literátského bratrstva při chrámu sv. Jakuba Většího v Chotěboři, ale v nejstarších záznamech členů muţského spolku „Doubravan“ František Konfršt není. Přestoţe v rodině zámečníka nebylo peněz nazbyt, rozhodli se rodiče nechat děti učit hudbě. Syn Emanuel na to po mnoha letech vzpomínal: „Na počátku školního roku 1882 – 1883, kdy jsem postoupil ze druhé do třetí třídy obecné školy, čekalo mě velice milé překvapení. Jednoho dne přinesl tatínek domů malé, třičtvrtní housličky, které koupil i se smyčcem při příleţitosti za celou zlatku r. č., a oznámil mi, ţe se budu také chodit učit hrát na housle a zpívat jako jiţ několik let před tím sestra Pepča k panu řediteli kůru Josefu Pfoffovi. Měl jsem z toho velikou radost a hned jsem se velmi těšil na to, aţ budu moci hrát na housle a zpívat podle not jako sestra, která byla skoro o pět let starší a uţ uměla pěkně hrát a zejména zpívat. Obojí se mi velice líbilo, i měl jsem proto do toho také velikou chuť.“71 Za vyučování se mělo platit 50 kr. měsíčně, ale nadanější ţáky učil Josef Pfoff zdarma. Bylo tomu tak i v případě dětí Františka Konfršta, neboť jak dál vzpomínal jeho syn: „I mně, kdyţ jsem mu za první měsíc 50 kr. donesl, peníze vrátil a řekl mi, aby mu je tatínek uţ neposílal. Také sestru Pepču vyučoval zadarmo.“72 Josefa Konfrštová (1870 – ?)73 měla dle vzpomínek svého bratra „lahodný soprán“ a řadu let zpívala v chotěbořském kostele. Zda byla členkou „Vlasty“ nevíme, ale v letech 1888 a 1889 úspěšně působila ve spolku divadelních ochotníků „Palacký“.74 Po roce 1890 odešla natrvalo do Vídně.75 O dalších

70

Přesný rok nevíme. Pokud jsou v záznamech ze sčítání obyvatel správně uvedeny informace o datu a místu narození dětí, tak to bylo mezi lety 1862 (ve Stříţově se narodila dcera Františka) a 1865 (v Chotěboři se narodila Marie). Rodina bydlela snad jistou dobu v čp. 193, později v čp. 350 (doloţeno k roku 1880 a 1890). Jako pravděpodobná doba příchodu do Chotěboře se jeví rok 1863.

71

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel [15. 4.?], výstřiţek z novin.

72

Tamtéţ, výstřiţek z novin.

73

Zemřela ve Vídni kolem roku 1940.

Pfoff.

34

Havlíčkův

kraj,

1943,

roč. XXV,

sourozencích není v pamětech Emanuela Konfršta ţádná zmínka, je moţné, ţe se ani hudbě nevěnovali.

2.2.4

Rodiny, z nichž vzešli profesionální hudebníci

Významnými chotěbořskými rodáky druhé poloviny 19. století, kteří studovali na konzervatoři nebo na varhanické škole, stali se profesionálními umělci a zároveň dosáhli ve svém oboru uznání, byli bratři Antonín a Bedřich Sequensové, Otokar Kopecký, Jaroslav Kubánek nebo Anna Krancová. Někteří se později do malého města na vysočině vraceli navštívit příbuzné, případně zde i pohostinsky vystupovali na koncertech. (Jejich působištěm byla Praha, Brno a jiná místa, dokonce i v zahraničí.) Od nich se pak zcela odlišuje např. František Vltavský, který se po praţských studiích a krátkém působení jinde vrátil natrvalo do rodné Chotěboře, aby zde zastával místo ředitele kůru. V těchto případech máme sice informace o konkrétním jedinci, který vynikl, ale o jeho dětství a rodinném zázemí nevíme téměř nic. (A je nesnadné se dopátrat alespoň strohých základních údajů.) Ještě obtíţnější je situace, poloţíme-li si otázku, u koho mohli získat základy svého hudebního vzdělání. Zde jsme prozatím odkázáni pouze na konstatování, kdo v příslušné době připadal v úvahu.76 Nejstarší z výše jmenovaných, houslový virtuos Otokar Kopecký (1850 – 1907),77 se narodil v úřednické rodině Františka a Adalberty Kopeckých. Otec pracoval v té době jako zkoušený rada na magistrátu v Chotěboři, ale pocházel

74

V zápisu z výborové schůze 5. září 1889 je uvedeno, ţe kdyţ odcházela ze spolku „pilná a velice chápavá ochotnice slečna Josefa Konfrštová“, všichni se s ní s díky loučili a darovali jí kytici se stuţkou. /Jednací protokol spolku „Palacký“. 1883 – 1898, nestránkováno./.

75

V matrice občanů Chotěboře z roku 1890 je ještě zapsána. V té pracovala jako švadlena, byla svobodná a bydlela u rodičů v čp. 350.

76

O soukromém vyučování hudbě – viz podkapitola 3.5.

77

Pokřtěn byl Otokar Bernard František Xaverský, ale někdy bývá jeho jméno psáno ve tvaru Otakar. Ve slovnících se liší rok úmrtí: Československý hudební slovník osob a institucí uvádí 1907, Masarykův slovník naučný aţ 1917.

35

době

z Poličky (byl synem tamního měšťana Václava Kopeckého).78 Otokar Kopecký sice patří mezi rodáky, ale je otázkou, jak dlouho rodina ve městě pobývala, neboť v matrice ţáků chotěbořské školy není zapsán.79 Studoval praţskou konzervatoř v houslové třídě Antonína Bennewitze. V roce 1870, po veřejných zkouškách „chovanců“ školy, byl v tisku charakterizován takto: „Otokar Kopecký z Chotěboře (koncertní allegro od A. Bazziniho). Krásný, ušlechtilý tón, technika všestranně vyvinutá a vyrovnaná, v přednesu ozývá se 80 jemnocitná povaha. Vzácný talent, činí rozhodný dojem.“ Po absolvování působil na různých místech, aţ se natrvalo usadil v Hamburku, kde také zemřel.81 Významný pedagog a skladatel církevní hudby v Rumunsku Antonín Sequens (1865 – 1938) a jeho mladší bratr, téţ učitel, skladatel a především ředitel kůru v Praze, Bedřich Sequens (1871 – 1923) pocházeli ze starobylých a rozvětvených chotěbořských rodů Sequensů a Slámů, z nichţ řada příslušníků patřila mezi členy literátského bratrstva. Otec Rudolf Sequens (asi 1836 – ?) byl synem Františka Sequense, soukeníka, ale sám se stal mistrem pekařským. Kromě toho si přivydělával čepováním piva a kořalky a dále měl, jak bylo tehdy běţné, ještě polní hospodářství. Jeho manţelka Terezie (1845 – ?) byla dcerou Františka Slámy, také chotěbořského soukeníka. 78

Zápis v matrice narozených je místy špatně čitelný, navíc některé údaje (např. o čp.) jsou evidentně dopsány později. Zajímavá je informace, ţe kmotrem při křtu byl sám okresní hejtman Bernard von Merkl (asi s manţelkou).

79

Pokud se nejedná o chybu nebo neměl domácího učitele, tak by z toho mohlo vyplývat, ţe ještě před zahájením jeho školní docházky (tj. 1856) se odstěhovali z Chotěboře. Dle Ottova slovníku naučného měl také jistou dobu studovat v Plzni na gymnáziu. (Kdyby ţili v Chotěboři, mohl by být v Německém Brodě nebo jiném bliţším městě neţ je Plzeň /ledaţe by tam měli příbuzné/.).

80

Hudební listy, 1870, roč. I, č. 22, s. 171. (Je otázkou, zda údaj „z Chotěboře“ znamená bydliště nebo pouze místo narození, případně domovskou obec.) Na témţe veřejném vystoupení (jen houslistů bylo celkem 14) hrál Beethovenův koncert o dva roky mladší spoluţák Otokar Ševčík.

81

Dle naučných slovníků (údaje se v nich liší) byl po konzervatorních studiích (1864 – 1870) činný v orchestrech (téţ jako koncertní mistr) i pedagogicky v Brně, Vídni, Salzburku aj. Od roku 1878 ţil v Hamburku, kde učil na konzervatoři (byl vyhledávaným učitelem), měl vlastní kvarteto, byl prvním koncertním mistrem Filharmonické společnosti (1890 – 1896) atd.

36

Mladí manţelé bydleli jistou dobu v nájmu v domě čp. 312 u náměstí (kde se narodili jejich starší synové Antonín82 a Rudolf), ale později vlastnili na tehdejším Horním předměstí dům čp. 281, z něhoţ pocházela paní Terezie, a narodily se jim tam další děti včetně Bedřicha. Nejstarší pekařův syn Antonín Sequens nastoupil po obecné škole na právě zřízenou chotěbořskou měšťanskou školu chlapeckou (ale poslední III. ročník navštěvoval údajně v Ústí nad Orlicí, kam jej rodiče poslali, aby se naučil německy). Potom se vydal za studiem hudby do Prahy. O několik let později jej následoval i mladší bratr Bedřich. Antonín Sequens po ukončení studií v roce 1885 odešel natrvalo z Čech, neboť přijal místo v Dalmácii a po třech letech se stal profesorem hudby na rumunském teologickém a učitelském ústavu v Caransebesi. Tam napsal mnoţství duchovních skladeb a byl velmi uznávanou a váţenou osobností, dokonce mu král udělil nejvyšší rumunské vyznamenání.83 Přestoţe se Rumunsko stalo jeho novým domovem, nezapomínal na svoji vlast a aţ do roku 1930 (dokud mu to dovoloval zdravotní stav) přijíţděl kaţdoročně na návštěvu do rodné Chotěboře a do Prahy, kde působil (více neţ 30 let) jeho bratr Bedřich jako uznávaný pedagog a ředitel kůru u křiţovníků. Jaroslav Kubánek (1874 – 1958), další výborný houslista, spatřil světlo světa v rodině chotěbořského kupce Antonína Kubánka (1840 – 1893). Vztah k hudbě můţeme doloţit jiţ u Jaroslavova dědečka, tesařského mistra Leopolda Kubánka (1797 – 1864), který byl spolu se svou manţelkou Josefou 82

Zde je třeba upozornit na nepřesné informace v článku „Rodný dům dvou muzikantů“, v němţ jeho autor mylně uvádí, ţe Antonín a Bedřich Sequensové se narodili v témţe domě čp. 281. /Viz TICHÝ, Jaroslav. Rodný dům dvou muzikantů. Klubové listy, 1987, roč. III, č. 3, s. 21 – 22./ Po nahlédnutí do příslušných matrik narozených se ukázalo, ţe tomu tak nebylo: v čp. 281 se narodil mladší Bedřich, kdeţto Antonín v čp. 312. (Navíc u Antonína je v onom článku chybně datum narození, respektive jako den narození se tam uvádí den křtu.).

83

Chotěbořský kronikář zaznamenal: „‚Národní Politika‘ v čísle 320 ze dne 22. listopadu 1925 (i jiné časopisy) přinesla zprávu: ‚Čech, vyznamenaný v cizině‘: Chotěbořský rodák, pan Antonín Sequens, profesor na ústavech učitelském a theologickém v Caransebesi (Caras Severin) v Rumunsku, byl dne 9. listopadu rumunským králem dekorován medailí první třídy ‚Resplata muncei‘. Jest to nejvyšší rumunské vyznamenání pro vědu a umění. Vyznamenaný jest z nejlepších skladatelů rumunské církevní hudby a zpěvu sborového. Na školách jmenovaných působí jiţ 37 let.“ /HOUBA, Čeněk. Kronika města Chotěboř, s. 185./.

37

přijat 26. prosince 1825 do literátského bratrstva. (Rod Kubánků, obdobně jako příbuzných Sequensů, byl velmi početný.) Antonín Kubánek měl obchod se smíšeným zboţím ve svém domě čp. 206 na rohu západní strany náměstí a k tomu ještě vlastnil polní hospodářství.84 Jeho ţena Anna (1846 – 1920) byla dcerou hostinského Františka Tůmy ze Ţdírce.85 Z jejich sedmi dětí se Jaroslav narodil jako prostřední. Na chotěbořské obecné, pak i měšťanské škole byl jeho spoluţákem ve třídě Emanuel Konfršt. Potom se však jejich cesty rozešly; Emanuel nastoupil na učitelský ústav, kdeţto Jaroslav na praţskou konzervatoř. Po jejím ukončení odešel do Ruska, kde působil především v Petrohradě jako koncertní mistr tamní opery. V roce 1914, po smrti manţelky, přijel s oběma dcerami na čas do svého rodiště („aby vyšel ze zármutku“), kde jej však zastihla první světová válka a „jelikoţ byl ruským ‚poddaným‘, byl formálně internován […] doma v Chotěboři, z níţ nesměl odejet a byl povinen dvakrát týdně se hlásit na četnické stanici. Matka a bratři ho ţivili, on jen celý den cvičil na housle. Protoţe by to šlo všem kolem na nervy poslouchat jeho škály a cvičení, tak hrával na tak zvané němé housle.“86 S místním ředitelem kůru Františkem Chutným a dalšími dvěma amatérskými hudebníky (c. k. poručíkem Ladislavem Dörflerem a ředitelem gymnázia Františkem Švecem) utvořili komorní uskupení a vystoupili na dobročinném koncertu konaném „pod hlavičkou“ spolku „Doubravan“ dne 28. července 1918 v „Panském domě“. Těţko však určit, zda se scházeli (dlouhodoběji) ke společné hře nejprve jen tak pro radost, a pak se teprve zrodila myšlenka na veřejné vystoupení nebo zda byla jednotlivá čísla nacvičena speciálně jen pro tento koncert, jehoţ výtěţek byl určen pro vdovy a sirotky po padlých vojínech a pro chudé studenty místního městského gymnázia. Další vystoupení Jaroslava Kubánka se mělo uskutečnit o tři měsíce později 1. prosince 1918 opět v sále „Panského domu“. Tentokrát hrál pouze jako sólista za klavírního doprovodu Františka Chutného (program doplnil operní pěvec z Prahy a dvěma sólovými čísly i ředitel kůru Chutný). Toto však jiţ bylo po válce; Jaroslav Kubánek ještě krátkou dobu pobýval v Chotěboři (začal zde vyučovat ruskému jazyku), ale pak natrvalo odešel do Brna, kde působil 84

V roce 1890 měl např. 10 ks hovězího dobytka (2 jalovice, 6 krav a 2 voly k tahu), 2 prasata atd.

85

Dnes Ţdírec nad Doubravou; leţí 11 km od Chotěboře.

86

KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 261 – 262.

38

v orchestru a jako houslový pedagog. Jak často se vracel do Chotěboře, nevíme; doloţeno je ještě jeho malé pohostinské spoluúčinkování na akademii pořádané 4. srpna 1922 v sokolovně (ve prospěch hladovějících Čechů v Rusku). V regionálních novinách pak bylo otištěno poděkování všem účinkujícím i „p. Jaroslavu Kubánkovi, býv. členu carské opery v Petrohradě, nyní členu Národního divadla brněnského 87 a profesoru Filharmonie v Brně“, který coby „Chot. rodák […] po dlouhé době opět jednou dal nám příleţitost obdivovati své umění ve Smetanově sóle pro housle ‚Z domoviny‘. Procítěný přednes i technika mistrova byly předmětem nového obdivu.“88 V Brně ţila a působila také chotěbořská rodačka, operní pěvkyně a pedagoţka Anna Krancová (1889 – ?), dívčím jménem Fröhlichová.89 Byla dcerou majitele barevny Františka Fröhlicha (1855 – 1940), který přišel do Chotěboře asi v roce 1878 (pocházel z jiţních Čech téţ z rodiny barvíře).90 Kromě barevny 87

Hlasy z Posázaví, 1922, roč. XIV, č. 42, s. 4. (a také Havlíčkův kraj, 1922, roč. IV, č. 33, s. 9.).

88

Hlasy z Posázaví, 1922, roč. XIV, č. 41, s. 5.

89

S jejím příjmením je trochu potíţ, objevuje se ve třech variantách. Pod jménem „Anna Krancová“ a pouze s poznámkou, ţe byla rozená Fröhlichová, je uvedena v Československém hudebním slovníku osob a institucí (v dodatcích). V novinové zprávě z roku 1921 je psána jako „sl. Anna Fröhlichová-Krancová“. Ve studii o kulturním vývoji města z roku 1973 se objevuje jméno ve tvaru „Anna Paulová-Krancová“, ale bez důleţité poznámky o jejím rodném příjmení (která by právě v regionální práci měla být), čímţ zcela mizí vazba k rodině chotěbořského barvíře a pro nezasvěcené (např. autora malého medailonku otištěného v měsíčníku Chotěbořské echo) se takto podaná informace stává zcela zavádějící (navíc příjmení Paul se v Chotěboři téţ objevovalo). Poněkud zavádějící je však i údaj ve slovníku, protoţe působí dojmem, jako by byla provdaná Krancová, s čímţ však nekoresponduje zpráva z novin, kde se o ní píše jako o „slečně“. Ze všech těchto informací tedy vyplývá jediný logický závěr, ţe příjmení „Krancová“ si zvolila jako umělecký pseudonym (o čemţ se však v uvedených materiálech nikdo nezmiňuje), a to pravděpodobně po své učitelce zpěvu Bohumile Rosenkrancové; později se provdala a stala se paní „Paulovou“. S tím by korespondoval i údaj z náhrobku rodiny Fröhlichovy, který se nachází na chotěbořském hřbitově, na němţ je mimo jmen rodičů a jejich provdaných dcer, některých zeťů a vnoučat i zcela prostě vytesáno „Anna Paulová“ (bez ţivotních dat). Samozřejmě to není důkaz, ţe se skutečně jedná o jednu a tutéţ osobu (mohla mít dceru tohoto jména). Datum jejího úmrtí neznáme; naučný slovník jej totiţ neuvádí, pravděpodobně v době jeho příprav k tisku (vydán roku 1965) ještě ţila.

90

Letopočet 1878, coby rok, od kterého ţil dotyčný trvale v Chotěboři, je uveden v soupisech pořízených při sčítání obyvatel v roce 1921 (ovšem

39

v čp. 29 (stojící na okraji města naproti zámeckému parku), kde zaměstnával několik dělníků, měl i polní hospodářství. Barvířský mistr František Fröhlich se zapojil do spolkového ţivota ve městě: jistou dobu zpíval v „Doubravanu“,91 byl zakládajícím členem hasičů a nejaktivněji působil v místním „Sokole“, který také v roce 1882 pomáhal zaloţit.92 Oţenil se s Františkou Svobodovou (1856 – 1930), dcerou chotěbořského soukeníka Františka Svobody. Talentovaná dcera Anna byla věkem prostřední z jejich pěti dětí. V Chotěboři vychodila s výborným prospěchem obecnou (1895 – 1900) a poté i měšťanskou dívčí školu (1900 – 1903). Nevíme, u koho získala hudební základy, ale v roce 1903/1904, kdy v Chotěboři vznikla Hoffmannova soukromá hudební škola, byla mezi prvními ţáky klavírního oddělení. Zda ji Josef Hoffmann učil téţ zpěvu a nasměroval tak její budoucí ţivotní cestu, není známo. Ona i její sestry zpívaly několik let v dámském odboru „Doubravanu“. Anna však záhy odešla do Prahy studovat konzervatoř; po jejím absolvování zpívala v různých divadlech a věnovala se pedagogické činnosti.93 Jako pěvkyně vystoupila několikrát také ve svém rodišti (avšak zprávu o případném samostatném koncertu nemáme). Dne 12. června 1915 uctil pěvecký a hudební spolek „Doubravan“ památku svého zemřelého sbormistra Josefa Hoffmanna vzpomínkovým večerem. Mezi jinými hosty na něm zpívala i Anna Fröhlichová. O rok později (1. června 1916) pořádal „Doubravan“ a chotěbořská odbočka Červeného kříţe koncert houslisty Milana Luska a ona byla opět poţádána o spoluúčinkování. V roce 1921 přijala (spolu v obdobném soupisu z roku 1900 je v příslušné kolonce rok 1888, coţ bude s ohledem na další skutečnosti chyba.). 91

František Fröhlich je uveden mezi činnými členy spolku „Doubravan“ v roce 1885, ale v seznamech z let 1888 nebo 1901 jeho jméno není.

92

Byl zvolen do prvního správního výboru jako hospodářský správce (tuto funkci zastával aţ do roku 1893 a potom v období 1895 – 1898) a pro rok 1902 dokonce místostarostou „Sokola“.

93

V hudebním slovníku se uvádí, ţe praţskou konzervatoř absolvovala v roce 1911, ve zpěvu se zdokonalovala u Konrada Wallersteina a Bohumily Rosenkrancové (stala se i její asistentkou), v roce 1918 vykonala státní zkoušky ze sólového zpěvu. Pohostinsky vystupovala v Národním divadle v Praze a v divadlech v Ostravě a Opavě; stálé angaţmá získala v Národním divadle v Brně, kde zpívala do roku 1924. (V jiných zdrojích se píše, ţe byla téţ členkou Vinohradského divadla a v Brně působila v období 1921 – 1927.) Později se úspěšně věnovala pedagogické činnosti ve škole Brněnské Besedy; mezi její vynikající ţáky patřili např. Eva Hlobilová, Jarmila Pechová nebo Zdeněk Kroupa.

40

s několika dalšími sólisty) pozvání na velkou sokolskou akademii pořádanou 28. října ke slavnostnímu otevření sokolovny. Hlasy z Posázaví o tom v rubrice „Chotěbořsko“ referovaly: „K slavnostní náladě večera velmi přispěli dokonalými výkony hudební hosté. Slečna A. FröhlichováKrancová [sólistka Národního divadla v Brně] vzácnými výkony pěveckými, […]“.94 Jako jeden z mála profesionálních hudebníků mohl nalézt, a také nalezl, trvalé a odpovídající pracovní uplatnění v rodné Chotěboři František Vltavský (1885 – 1938). Získal zde místo ředitele kůru při chrámu sv. Jakuba Většího. František Vltavský pocházel z početné rodiny95 měšťana, mistra soukenického a především majitele rozsáhlého polního 96 hospodářství Josefa Vltavského (1837 – 1913). Rod Vltavských byl rozvětvený a ţil v Chotěboři tak říkajíc „odnepaměti“; dokonce i dům čp. 70 (stojící na rozhraní náměstí a boční uličky) se dědil v hlavní linii po generace (aţ dodnes). Jména mnohých příslušníků rodu nalézáme téţ v seznamech členů literátského bratrstva. Obdobně tomu bylo i v případě rodu Firkušných, z kterého pocházela manţelka Anna (1858 – ?), dcera řezníka Josefa Firkušného. Prostřední syn František Vltavský po vychození chotěbořské obecné školy pokračoval na měšťanské škole chlapecké, kterou dokončil ve školním roce 1899/1900 s výborným prospěchem97 a na podzim roku 1900 začal studovat na praţské konzervatoři.98 Později nějakou dobu

94

Hlasy z Posázaví, 1921, roč. XIV, č. 1, s. 7.

95

Sourozenců Františka Vltavského se podařilo dohledat devět. Ale ţádné další informace o nich nemáme.

96

Výnosy z pozemků byly hlavním zdrojem příjmů rodiny. (Ostatně dodnes se u Vltavských traduje, ţe jejich předci měli druhý největší statek, hned po šlechtických majitelích panství. Ale protoţe bylo vţdy hodně dětí, tak se to stále dělilo a drobilo na menší díly.).

97

Vzhledem k tomu, ţe se František Vltavský narodil 2. října a nastoupil do školy v necelých šesti letech ve školním roce 1891/92, tak III. třídu měšťanské školy absolvoval dvakrát, protoţe 14 let mu bylo aţ v říjnu 1899.

98

Ve sčítacím archu sepsaném k 31. prosinci 1900 je jiţ u něho poznamenáno, ţe je posluchačem konzervatoře. V rodinném albu se téţ dochovala nedatovaná pohlednice (poštovní razítko je velmi nečitelné, snad 10. 10. 00), kterou zaslal svému nejstaršímu bratru Josefovi, v té době hodináři v Bechyni, kde psal: „Ve škole mám 8 hodin týdně a vše se hraje na varhanách. […] Chodím do konvitské (sic!) ulice. Učíme se o hudbě,

41

působil jako ředitel kůru v Kostomlatech a moţná i jinde. Do Chotěboře se natrvalo vrátil pravděpodobně ve svých téměř 36 letech na podzim roku 1921, kdy se stal ředitelem kůru a tzv. vedlejším učitelem zpěvu (tj. externistou) na reálném gymnáziu. Dlouhá léta se pak věnoval spolku „Doubravan“ (téţ jako sbormistr) a samozřejmě soukromě učil. Dle vzpomínek pamětníků (především z řad jeho ţáků) vyučoval hře na housle a klavír; sám velmi dobrý houslista a varhaník; mírný a laskavý člověk. Můţeme tedy konstatovat, ţe ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl jednou z předních hudebních osobností města.99

2.3

Vztah k hudbě ve vybraných chotěbořských rodinách

O rodině kupce Karla Ningra seniora netřeba ničeho dodávat, jednalo se o rodinu velmi hudbymilovnou, která díky finančnímu zázemí umoţňovala všem členům kvalitní soukromé domácí hudební vzdělání. Hudba zde byla ušlechtilou zálibou, předávanou z rodičů na děti, ovšem pěstovanou ze silné vnitřní potřeby (zvláště je to patrné u slepého Jaroslava). Rodina ţila bohatým společenským ţivotem a aktivitami některých členů (organizačními i interpretačními výkony) přispívala k rozvoji hudebního (a spolkového) dění ve městě. Také v rodině notáře Karla Bayera se dbalo na hudební vzdělání všech dětí, a to jako na součást celkového vzdělání, na něţ byl evidentně kladen velký důraz (otec umoţnil mimořádně inteligentním synům i vysokoškolské studium). U muţských příslušníků rodiny však převaţovala silná záliba v přírodních vědách. Děvčata se hudbě věnovala intenzivněji. Rozdílný byl přístup otců výše zmíněných rodin: Karel Ninger se hudebního dění účastnil aktivně, kdeţto Karel Bayer „jen“ jako přispívající člen některých spolků. V rodině zámečníka Františka Konfršta byla finanční situace značně odlišná, přesto otec neváhal dovést děti k řediteli kůru se ţádostí o jejich hudební výuku, coţ u talentovaného syna Emanuela rozhodlo o jeho budoucnosti. Také rodiny, z nichţ vyšli pozdější hudební profesionálové, hrát na varhany a zpívat. Zde mi smutno není, do 1/4 hodiny. […] Je jich asi 30 ve škole. […] učení dost.“ 99

Jeho aktivitám v Chotěboři se zde spadají aţ do období po roce 1918.

42

jiţ

podrobněji

školy

nevěnujeme,

mám

asi

protoţe

byly běţné, nepříliš majetné, které nepatřily k městské honoraci (řemeslník, obchodník, úředník), ale vztah k hudbě se u nich dá vystopovat. Ani v jednom případě nebyl otec profesí hudebník – učitel, ředitel kůru nebo kapelník, kde by děti svým výjimečným talentem navazovaly na rodinnou tradici. S ohledem na malé mnoţství informací a téţ na tu skutečnost, ţe pro vykreslení situace v Chotěboři bylo vybráno jen několik rodin, nejedná se o dostatečně reprezentativní vzorek, z něhoţ by bylo moţno vyvodit nějaké obecně platné závěry.

43

3

HUDBA A ŠKOLA

3.1

Situace v českém školství100

3.1.1

Obecné školství a odborné školství

V období 1862 – 1918 se udály v oblasti obecného školství výrazné změny. V roce 1864 po vydání zákona č. 33 došlo k převedení práv a povinností spojených se školním (vrchnostenským) patronátem na obce. Další velmi důleţité zákony a nařízení vyšly na konci 60. let 19. století; v roce 1883 školní novela atd. Na úrovni místní, okresní a zemské byly zřízeny školní rady, které se staraly o školní záleţitosti. Vliv katolické církve, kterému školy podléhaly ještě na počátku 60. let 19. století, byl oslaben a spíše omezen na vyučování náboţenství a účast při obřadech. Povinná školní docházka, rozšířená na osm roků, zahrnovala období od šesti do čtrnácti let věku dítěte. Nařízení č. 105/1870 ř. z. obsahovalo školní a vyučovací řád, jímţ se, kromě zásad vztahujících se k docházce dětí do školy a k vyučování (včetně vytyčení účelu jednotlivých předmětů), vymezovaly např. povinnosti učitelů; další paragrafy pojednávaly o učebních pomůckách atd. Pro školy byly opakovaně vydávány osnovy (v dalších desetiletích modernizované). Kromě obecných škol patřily do obecného školství také nově vznikající školy měšťanské (o třech ročnících), přičemţ později se měly stát zcela samostatnými. V některých městech během doby existovaly úplné měšťanské školy, někde pouze chlapecké, jinde jen dívčí (často v těch místech, kde měli chlapci po vychození pěti let na obecné škole moţnost studovat na gymnáziu či reálce). Po 100

Vzhledem k tomu, ţe Chotěboř byla ryze české město a ani na celém školním okrese se nenacházela ţádna německá škola, neboť se jednalo o region český, tak se v této práci nezaobíráme školstvím německým.

44

roce 1903 se k některým měšťanským školám připojovaly jednoroční pokračovací kurzy. Osnovy pro měšťanské školy byly spíše rámcové a jednotlivé školy si vypracovávaly své vlastní osnovy dle místních specifických podmínek a potřeb. Mezi povinné předměty patřil na obecných a měšťanských školách také zpěv. Při vhodných podmínkách a se svolením zemské školní rady bylo moţno zavést jako nepovinný předmět také hru na housle. Další součástí školského systému byly různé odborné školy průmyslové, obchodní, zemědělské apod. Např. pro ty, kteří se po skončení obecné (případně měšťanské) školy učili nějakému řemeslu, byly určeny školy pokračovací (vyvinuly se ze starších nedělních opakovacích škol) nebo školy řemeslné. Některé typy škol se postupem času vyvíjely a dostaly se jiţ spíše na úroveň středního školství. Byly také speciální školy umělecko-průmyslové a umělecké (pro oblast výuky hudby např. praţská konzervatoř a varhanická škola).

3.1.2

Střední školství

Ve druhé polovině 19. století se střední školy dělily svým zaměřením a učebními předměty na dva hlavní typy: gymnázia (případně reálná gymnázia) a reálky. Gymnázia měla niţší a vyšší oddělení (dohromady osm tříd) a jejich cílem bylo především připravovat chlapce na univerzitní studia. (Existovala i samostatná niţší gymnázia pouze o čtyřech třídách.) Reálky, tj. reálné školy, byly šestitřídní, později sedmitřídní a také se dělily na niţší (čtyřleté) a vyšší (zbývající tři roky). Reálky se zaměřovaly více technickým a praktickým směrem, tj. tvořily předstupeň k vysokým školám odborným (např. technickým, hornickým, zemědělským); důraz byl kladen na přírodovědné obory, i kdyţ poskytovaly zároveň všeobecné vzdělání. V oblasti výuky jazyků se na reálkách oproti gymnáziím, kde měli studenti povinnou latinu a řečtinu (tj. klasické jazyky), vyučovalo ţivým (moderním) jazykům, zvláště francouzštině. Někde uprostřed stála tzv. reálná gymnázia, která začala vznikat aţ od 60. let 19. století a jejichţ náplň a podoba se vyvíjela. Počet těchto škol však byl nízký (např. v roce 1908 v českých zemích pouze osm). Dále se školy rozlišovaly podle zřizovatele, kterým mohl být stát, země, obec, církev, soukromé osoby atd. Stav středoškolského vzdělávání nebyl uspokojivý a nevyhovoval potřebám společnosti. Z toho důvodu se uvaţovalo 45

o reformě; té dokonce předcházela v lednu roku 1908 odborná „anketa“ ve Vídni, kterou svolal tehdejší rakouský ministr školství Marchet. Výsledkem následně provedené reformy byl vznik dvou nových typů osmitřídních středních škol, které měly připravovat studenty zároveň pro univerzitu i pro školy technického směru. Jednalo se o reálná gymnázia (typ A) a reformní reálná gymnázia (typ B), která se od sebe lišila skladbou předmětů (např. chemie, deskriptivní geometrie) a zařazením do ročníků (např. z klasických jazyků se vyučovalo jen latině, ale v prvním případě od primy a ve druhém aţ od kvinty, protoţe první čtyři ročníky na škole typu B byly obdobné jako na reálce, tedy bez klasického jazyka). Dalším cizím jazykem byla francouzština (výjimečně angličtina) a druhým zemským jazykem (většinou nepovinným) němčina. (Obě nová gymnázia se podstatně lišila od výše zmíněného staršího typu školy stejného názvu, který vlastně měla nahradit.) V poměrně krátké době po provedení reformy došlo k úbytku „klasických“ gymnázií a nárůstu počtu nového typu A (přičemţ některá vznikla přeměnou stávajících, další byla zaloţena). Např. jiţ v roce 1913 jich bylo v českých zemích 46 (naopak u původních gymnázií se sníţil počet na 81 ze 105 z roku 1909). Po reformě byly tedy (kromě škol odborných) čtyři typy středních škol: gymnázia, reálná gymnázia (typ A), reformovaná reálná gymnázia (typ B) a reálky. Mimo ně existovalo několik samostatných vzdělávacích ústavů pro dívky (např. šestitřídní lycea). Patrně z důvodu nízkého počtu těchto škol,101 a tudíţ obtíţné dostupnosti pro zájemkyně ze vzdálených míst bylo dívkám umoţňováno studovat na středních školách pro chlapce, ovšem pouze jako privatistkám s moţností hospitace. Na středních školách (tj. gymnáziích i reálkách) byl zpěv pouze nepovinným předmětem, kterému vyučovali tzv. vedlejší učitelé zpěvu. Ke středním školám se řadily také učitelské ústavy. Jejich rozvoj si vyţádaly postupně se zvyšující nároky na přípravu budoucích pedagogů. Ještě v 60. letech 19. století se jednalo o pouhé dvouleté studium, ale roku 1869 došlo k jeho prodlouţení na čtyřleté. Ministerské nařízení č. 130 ř. z. z 20. července 1869 přesně vymezovalo, co má uchazeč o studium splňovat kromě sloţení přijímací zkoušky (např. musel předloţit lékařské vysvědčení, ţe mu zdravotní stav umoţňuje vykonávat povolání učitele), následovaly paragrafy ohledně 101

Vzdělávání dívek na středoškolské úrovni se teprve rozvíjelo.

46

vlastního studia a skládání předepsaných zkoušek, pamatováno bylo i na stipendia (včetně podmínek a kritérií pro jejich získání). Při ústavech byly zřízeny i tzv. cvičné školy, kde adepti učitelství získávali praktické zkušenosti pod dohledem tamních pedagogů. V první polovině 90. let 19. století se v Čechách nacházely české veřejné učitelské ústavy v Praze, Jičíně, Hradci Králové, Kutné Hoře, Příbrami, Soběslavi a Plzni; soukromý evangelický seminář pro učitele byl v Čáslavi. Kromě těchto muţských ústavů existovaly v té době dva pro přípravu učitelek (veřejný a soukromý katolický), oba v Praze. I po dokončení školy se měli učitelé průběţně dále vzdělávat při konferencích (tj. poradách) místních i okresních, a také absolvováním speciálních kurzů (zvláště pro učitele měšťanských škol). Odborné přednášky a referáty naplňovaly téţ setkávání učitelů při schůzích hojně rozšířených učitelských spolků. Středoškolští profesoři však museli mít vysokoškolské vzdělání, které získávali na univerzitě (především na filozofické fakultě). Dále měli povinnost vykonat komisionální zkoušku učitelské způsobilosti. (Na území Čech byla ve sledovaném období univerzita pouze v Praze. Výuka na ní probíhala v německém jazyce; aţ od školního roku 1882/83 bylo moţné získat vysokoškolské vzdělání i v jazyce českém, neboť došlo k rozdělení praţské univerzity na českou a německou. Česká univerzita měla fakultu právnickou a filozofickou, v dalším školním roce ještě lékařskou a od počátku 90. let 19. století také fakultu bohosloveckou.)102

3.1.3

Právní předpoklady pro soukromé vyučování hudbě

Kromě veřejného vyučování upravoval právní řád i vyučování soukromé, které probíhalo v soukromých ústavech nebo formou domácího vyučování. K této problematice se vztahovalo císařské nařízení z 27. června 1850 č. 309 ř. z., kterým vstupoval v platnost prozatímní zákon o vyučování soukromém. Další právní normou byl základní státní zákon o všeobecných právech občanů č. 142 ř. z. ze dne 21. prosince 1867 (jeden z pětice zákonů tvořících tzv. prosincovou ústavu), pojednávající v čl. 17 o svobodě vyučování.

102

Vysokým školám zde nevěnujeme pozornost, protoţe to nesouvisí s tématem práce.

47

Císařské nařízení č. 309/1850 ř. z. definovalo především podmínky pro vznik a existenci soukromých ústavů; dle § 19 se výslovně vztahovalo mimo jiné i na zřizování učilišť pro hudbu. Pokud někdo chtěl otevřít takovouto školu, ukládal mu § 9 podat o tom oznámení na místodrţitelství nejméně tři měsíce předem, uvést místo, kde škola bude a její účel. V dalších paragrafech byly stanoveny ostatní náleţitosti. Kaţdá škola musela mít svého představeného, jímţ se mohl stát pouze (v mravním a politickém ohledu) bezúhonný rakouský státní občan, který prokázal svoji odbornou učitelskou způsobilost (stejnou, jakou by potřeboval na obdobné státní škole). Pokud byly tyto podmínky splněny, vzaly úřady vznik školy na vědomí. Vyhradily si sice „vrchní dohlídku“ a poţadovaly od jednotlivých škol, aby o sobě podávaly zprávy, ale zároveň za ně nepřebíraly ţádnou zodpovědnost ani za jejich úroveň. Bylo pouze věcí jednotlivců, zda dané škole důvěřovali a děti do ní posílali. Tyto školy také nemohly vydávat svým ţákům státně platná vysvědčení. Na rozdíl od poţadavků kladených v případě zřizování soukromých škol nebylo dle § 16 pro domácí vyučování „zapotřebí ţádného zvláštního povolení úředního“.103 Nemusela se prokazovat ani odborná způsobilost. Po roce 1867 se domácí vyučování opíralo o zákon č. 142/1867 ř. z., který toto potvrzoval (školy byly však i nadále zřizovány dle císařského nařízení č. 309/1850 ř. z.). Lidé, kteří provozovali pouze domácí vyučování, nesměli nikde pouţívat (v inzerci, na vývěsních štítech) označení „hudební škola“, „škola zpěvu“ apod.; coţ často porušovali. Tím byly poškozovány nejen řádné soukromé školy, ale klamáni zájemci o výuku. Patrně ve snaze čelit této konkurenci (hlavně odlišit se od ní a zdůraznit kvalifikovaně zajištěnou výuku) připojovali někteří majitelé oficiálních soukromých hudebních ústavů k jejich názvům, ţe škola je „úředně autorisovaná“ nebo „c. k. konsessovaná“ [sic!]. Místodrţitelství v Praze se proti tomuto ohrazovalo a vydalo dvěma oběţníky (z 22. července a 31. října 1911) nařízení jednotlivým okresním hejtmanstvím, aby zajistila nápravu a proti všem, kteří neuposlechnou

103

Císařské nařízení č. 309/1850 ř. z. ze dne 27. června 1850, jímţto se vydává, a počínajíc ode dne vyhlášení, v skutek uvádí prozatímní zákon o vyučování soukromém. In Zákoník říšský a Věstník vládní pro císařství Rakouské. 1850, částka 51, s. 1273.

48

(a nepřestanou neoprávněně zavedla trestní řízení.

3.2

pouţívat

takováto

označení),

Obecné a měšťanské školy v Chotěboři

3.2.1

Vývoj škol

Na počátku 60. let 19. století existovala v Chotěboři pouze pětitřídní škola společná pro chlapce a dívky. Jejím správcem neboli řídícím učitelem byl v období 1860 – 1877 František Pospíšil.104 Nacházela se ve velmi stísněných a nevyhovujících prostorách původní školy čp. 62 (u fary) a k ní přikoupené vedlejší budovy čp. 63. Protoţe ani toto řešení jiţ nestačilo, byly tři vyšší třídy umístěny v domě čp. 235 na náměstí. Takovéto „východisko z nouze“ znamenalo jen určité provizorium, nehledě na to, ţe se postupně začala zlepšovat docházka, čímţ vzrůstal počet dětí, které školu opravdu navštěvovaly. Do popředí stále více vystupovala potřeba postavení velké školy, která by odpovídala poţadavkům doby. Uvědomovali si to mnozí občané i představitelé města. Řídící učitel F. Pospíšil poznamenal do školní pamětní knihy v zápise datovaném 1. září 1864 o volbách do obecního zastupitelstva: „Jelikoţ nový p. purkmistr zvláštní přítel školy býti se proukázal, nadějeme se, ţe v krátkém čase jeho přičiněním nová budova školní město naše zdobiti bude.“105 Jednání o nové škole patrně uspíšila také velmi důleţitá změna v oblasti školství, ke které došlo právě v roce 1864. Dne 13. září toho roku vyšel zákon č. 33, podle něhoţ práva a povinnosti spojené s patronátem přešly z vrchnosti na obce; kde měli přiškolených několik obcí, musel vzniknout školní výbor.106 Tak se stalo 104

O Františku Pospíšilovi (1833 – 1877) – viz oddíl 3.2.2.

105

Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1844 – 1892, s. 103. Z voleb do obecního zastupitelstva v Chotěboři, konaných v létě roku 1864, vzešel 30členný výbor, který dne 8. srpna zvolil ze svého středu nového starostu Josefa C. Ningra. Dále byli zvoleni čtyři radní: Čeněk Sekera, Jan Pokorný a v této práci několikrát zmiňovaní měšťané Karel Ninger senior a notář Karel Bayer – viz oddíly 2.2.1 a 2.2.2.

106

§ 13: „Tento školní výbor skládej se z pěti údův, kteréţ zvolí nadpoloviční většinou hlasův veškerá zastupitelstva obcí příspěvkem povinných na tři léta. Údy tohoto školního výboru mohou býti jenom občané obcí příspěvkem povinných, pokud a jak dlouho mohou býti voleni do zastupitelstva obecního. […] Údové toho výboru mají vesměs konati práce

49

i v Chotěboři, kam docházely děti z některých sousedních vesnic. Pětičlenný školní výbor byl zvolen 18. února 1865 a jeho předsedou se stal výše zmíněný chotěbořský purkmistr Josef C. Ninger.107 Bylo tedy jen logickým vyústěním událostí, ţe se obecní zastupitelstvo začalo záhy zaobírat tímto problémem a na schůzi 28. května 1865 jednomyslně rozhodlo, „ţe se má stavět budova, aby svým časem pro hlavní školu spůsobila [sic!] byla, kterýţ návrh 18 hlasy přijat byl.“108 Ačkoliv vybrali vhodné místo a měli vypracované návrhy, zahájení vlastní stavby muselo být proti plánu o rok odloţeno, protoţe v roce 1866 vypukla prusko-rakouská válka. Slavnost poloţení základního kamene109 se tedy uskutečnila aţ 16. července 1867. Stavba pokračovala rychle a jiţ 1. října 1869 se začalo v nové škole vyučovat. Do dvoupatrové budovy se vešlo všech pět tříd, byty pro učitele a navíc byla zřízena velká místnost, která měla slouţit jako divadelní sál. Postupem času začal počet tříd narůstat. V roce 1877 došlo od 1. dubna k rozdělení vyšších tříd obecné školy na třídy chlapecké a dívčí. Významnou událostí, nejen pro Chotěboř, ale i celý okres, se stalo zaloţení měšťanské školy chlapecké,110 své zdarma, a toliko za výlohy hotové s tím úřadem spojené obdrţí náhradu.“ § 19: „Stavby školní náleţejí v ekonomických a technických věcech do působnosti výboru obecního a potahmo [sic!] do působnosti výboru školního.“ /Zákon č. 33/1864 z. z. ze dne 13. září 1864, který se týče patronátu školního a zapravování nákladu na místnosti škol obecných. In Zákony a nařízení pro království České. 1864, částka 11, s. 119 – 122./. 107

Josef C. Ninger (1821 – 1868), chotěbořský rodák a obchodník, se aktivně podílel také na společenském a hudebním ţivotě města, patřil mezi zakladatele „Doubravanu“, nejstaršího spolku v Chotěboři. Byl nejen zpěvákem, ale téţ i prvním jednatelem (v tehdejší terminologii tajemníkem a historiografem).

108

Kniha zápisů schůzí městského výboru. 1861 – 1868, nestránkováno.

109

Slavnost poloţení základního kamene školy a její pozdější vysvěcení – viz pododdíl 3.2.5.2.

110

Měšťanská škola chlapecká v Chotěboři byla zřízena na základě výnosu č. 7094 ze 3. prosince 1876. (Podle tohoto rozhodnutí měla mít vlastního ředitele.) Ve školním roce 1877/78 se začalo vyučovat v I. třídě (o dva roky později jiţ existovaly všechny tři ročníky). Byla první a na dlouhou dobu jediná na okrese. Měšťanská škola měla za cíl poskytovat všeobecné vzdělání i připravovat pro praktický ţivot. V učebních osnovách bylo zahrnuto např.: jednoduché účetnictví, obchodní korespondence, poučení o právech a povinnostech občanů, o polním hospodářství a chovu dobytka,

50

v níţ začala výuka od školního roku 1877/78. Obě školy (obecná i měšťanská) měly společnou osobu ředitele, jímţ byl v období 1877 – 1888 František Zákostelský.111 Dne 2. listopadu 1879 při měšťanské škole zahájila činnost pokračovací ţivnostenská škola.112 V 80. letech 19. století se rozdělily podle pohlaví další třídy, a to druhá třída obecné školy od 1. května 1885 a nakonec (od školního roku 1886/87) i třída první. V té době tedy bylo v budově chotěbořské školy celkem třináct tříd, tj. pět tříd chlapeckých a pět dívčích na obecné a tři na měšťanské škole chlapecké. Jako ředitel těchto škol působil v období 1889 – 1917 Bedřich Kostka.113 V roce 1890 vznikla v Chotěboři také měšťanská škola dívčí114 a hned ve školním roce 1890/91 otevřeli její I. třídu. Znamenalo to, ţe měšťanská škola byla úplná a jako taková byla jediná v širším okolí.115 Během let se dostavily výsledky; jen z chlapecké

sadařství a zahradnictví, základy zdravotnické výchovy. Absolventi mohli dále pokračovat na odborných školách různého zaměření, učitelských ústavech, případně na reálkách nebo gymnáziích (pokud si doplnili poţadované jazykové znalosti). 111

František Zákostelský (1832 – 1888) přišel z Čáslavi, kde učil na měšťanské škole.

112

Výuka v pokračovací ţivnostenské škole probíhala od začátku listopadu do konce dubna, vţdy v neděli od 9 do 11 hodin. Učební předměty byly: český jazyk, matematika, zeměpis, dějepis a kreslení.

113

Bedřich Kostka (1850 – 1927) přišel z měšťanské školy v Přelouči a místo ředitele v Chotěboři nastoupil 1. března 1889.

114

Měšťanská škola dívčí v Chotěboři byla otevřena podle výnosu zemské školní rady z 30. srpna 1890 č. 24163. Její správou byl pověřen ředitel měšťanské školy chlapecké B. Kostka. Osnovy dívčí měšťanské školy byly obdobné jako na škole chlapecké, jen poněkud pozměněny, neboť měly poskytovat dívkám vzdělání pro jejich roli matky, ale také mohly úspěšné absolventky pokračovat na vyšších dívčích školách, odborných uměleckých školách, učitelských ústavech nebo přijmout práci na úřadech, poštách, v obchodě apod.

115

V roce 1891 byly nejbliţší (v okruhu přibliţně 70 km od Chotěboře) úplné měšťanské školy v Čechách (není sledována sousední Morava): v krajském městě Čáslavi (34 km), Kolíně (53 km), Přelouči (44 km), Chocni (64 km), Poličce (51 km), Humpolci (36 km) a Vlašimi (69 km). Pouze chlapecké měšťanské školy byly: v Golčově Jeníkově (21 km), Hlinsku [v Čechách] (24 km), Polné (31 km), Pacově (67 km) a Počátkách (71 km); pouze dívčí: v Německém Brodě (16 km), Pelhřimově (52 km), Chrudimi (40 km), Pardubicích (50 km), Vysokém Mýtě (56 km) a Litomyšli (61 km). Např. okresní město Ledeč [nad Sázavou] (35 km) nemělo v té době ještě měšťanskou školu vůbec. (Počty kilometrů jsou přibliţné.) Celkem bylo

51

do

Chotěboře

v létě

1877

měšťanské školy do roku 1894 (tj. z 15 absolventských ročníků) vyšlo 225 chlapců, z nichţ např. 30 pokračovalo na učitelských ústavech (tj. 13,33 %).116 Od roku 1904 existoval při měšťanské škole chlapecké ještě jednoroční pokračovací kurz, někdy označovaný jako IV. třída.117 Přestoţe na obecné škole byly zvlášť třídy pro chlapce a zvlášť pro dívky, jednalo se stále o jednu smíšenou obecnou školu. K jejímu oficiálnímu rozdělení a vzniku dvou obecných škol došlo aţ na konci 19. století rozhodnutím zemské školní rady.118 Jestliţe to shrneme, existovaly na počátku 20. století v Chotěboři tyto školy:119 obecná škola chlapecká čtyřtřídní se zatímní pobočkou (tedy vlastně o pěti třídách) a měšťanská škola chlapecká, která měla tři ročníky a pokračovací kurz jako čtvrtý; dále obecná škola dívčí čtyřtřídní se zatímní pobočkou a měšťanská škola dívčí se třemi ročníky; čili dohromady 17 tříd. Aţ do roku 1917 byly školy pod společnou správou, ale od 1. září 1917, kdy odešel do důchodu tehdejší dlouholetý ředitel spojených škol Bedřich Kostka, se dovršilo osamostatnění dívčích škol. v Čechách českých.

49

úplných,

30

chlapeckých

a

15

dívčích

měšťanských

škol

116

Z absolventů, kteří se po dokončení učitelského ústavu vrátili zpět do Chotěboře a učili na obecných nebo měšťanských školách, to byli např.: Jindřich Konečný, Josef Vltavský, Karel Pujman, Emanuel Konfršt, Theodor Brukner. (Mimochodem všichni jmenovaní později působili v pěveckém a hudebním spolku „Doubravan“, Konečný, Vltavský a Konfršt jako sbormistři.) Z absolventů měšťanské školy, kteří se věnovali hudbě profesionálně, vynikli varhaník a skladatel Bedřich Sequens (vystudoval varhanickou školu) a kontrabasista Adolf Míšek (konzervatoř). Mezi prvními 20 absolventy v roce 1880 byl téţ František Kruml (ten pokračoval na průmyslové škole a stal se mistrem zednickým); později se mimo jiné významně zaslouţil o vznik a vybudování gymnázia v Chotěboři.

117

Pokračovací kurz při měšťanské škole chlapecké v Chotěboři, povolený zemskou školní radou 7. září 1904, byl otevřen jiţ od školního roku 1904/05 jako první v Čechách. Proto také ţáci, kterých bylo v onom roce 26, pocházeli z různých míst (i vzdálenějších; z okresů Sušice, Soběslav, Poděbrady, Kutná Hora, Světlá, Ţamberk a dva byli z Moravy). Celkové náklady činily 1500 K, z čehoţ 350 K dala občanská záloţna, 400 K okresní zastupitelstvo, kaţdý ţák 40 K ročně a zbytek doplatilo město Chotěboř. V kurzu vyučovali učitelé obou měšťanských škol.

118

Zemská školní rada rozhodla o rozdělení obecné školy v Chotěboři jiţ 25. dubna 1896, ale tento výnos vstoupil v platnost aţ od školního roku 1898/99.

119

Vedle obecných a měšťanských škol byla v té době průmyslová škola pokračovací, která měla tři třídy.

52

v Chotěboři

ještě

Řediteli se stali dosavadní učitelé František Hubáček120 na chlapecké a Václav Klos121 na dívčí škole. Určitým paradoxem však bylo, ţe školy zůstávaly i nadále v jedné zcela jiţ nedostačující, téměř 50 let staré budově.122 Jak je výše zmíněno, školu stavěli v letech 1867 aţ 1869, kdy se vyučovalo v pouhých pěti třídách a ze zapsaných přibliţně 750 ţáků123 jich řada do školy nechodila. O necelých 20 let později jiţ bylo 13 tříd, počet ţáků se teoreticky příliš nezvýšil, nepřesáhl ještě 800, prakticky ale vzrostl díky zlepšující se docházce. Od roku 1904 (po 35 letech) bylo 17 tříd a počet ţáků stoupal, takţe po 40 letech od otevření budovy navštěvovalo školu asi 900 ţáků.124 Rozlehlý dvoupatrový objekt ve tvaru písmene „L“ na místě původních čtyř domů patřil k největším stavbám ve městě. (Větší byl tehdy patrně jen zámek.) Přestoţe představitelé města počítali s rozvojem školy a stavbu pojali velkoryse, v poměrně krátké době přestala svojí kapacitou dostačovat. Narůstající počet ţáků a tříd se řešil různým přestavováním, vyuţíváním prostor, které původně nebyly plánovány jako učebny, budováním nebo

120

František Hubáček (1855 – 1932), chotěbořský rodák (syn Františka Hubáčka, městského důchodního a purkmistra; mimo jiné téţ prvního předsedy spolku „Doubravan“), působil na škole v Chotěboři od září 1878 aţ do odchodu na penzi v roce 1923. Obdobně jako jeho otec i on byl dlouholetým členem (zpíval ve II. tenoru) a funkcionářem (většinou jednatelem) „Doubravanu“.

121

Václav Klos (1858 – 1930) učil v Chotěboři od roku 1885; v mimoškolní činnosti se např. řadu let aktivně věnoval práci ve spolku „Doubravan“ (jako velmi dobrý zpěvák a funkcionář).

122

Ve školním roce 1917/18 byla chlapecká škola v přízemí a ve druhém poschodí, dívčí škola obývala první poschodí, ale jedna její třída musela být z kapacitních důvodů umístěna v domku u fary, který patřil městu.

123

Např. v roce 1868 bylo zapsáno celkem 749 ţáků.

124

V roce 1910 bylo vykázáno 905 ţáků. Pro zajímavost a srovnání: o 50 let později bylo v téţe budově v 15 třídách pouhých 546 ţáků. Na přelomu 60. a 70. let 20. století proběhla navíc přístavba celého nového křídla, tzv. „nové budovy“ o třech patrech. V silných populačních ročnících chodilo do školy přes 600 ţáků; např. ve školním roce 1985/86 bylo v 21 třídách aţ 693 ţáků. Těsně před 140. výročím postavení „staré budovy“ (tedy 2008/09), navštěvovalo školu pouze 365 dětí, které byly rozděleny do 18 tříd. (Je ovšem samozřejmé, ţe dnešní poţadavky a podmínky výuky jsou zcela jiné neţ v minulosti.).

53

naopak bouráním příček, přepaţováním stávajících tříd apod.125 Kdyţ uţ se vyčerpaly všechny moţnosti, slouţila opět stará třída v bývalé škole čp. 62 v Kostelní ulici.126 Pokusy o prosazení výstavby druhé školy ve městě se ukázaly neúspěšné. Během roku 1912/13 sice probíhala jednání v obecním zastupitelstvu a část občanů127 podporovala tuto myšlenku, ale situace nebyla příhodná.128 Shodou okolností se totiţ v téţe době chýlily ke zdárnému konci dlouhodobé snahy o zaloţení reálného gymnázia, pro které bylo nutné zajistit vhodné prostory. Současné uskutečnění obou projektů přesahovalo moţnosti města. Zapisovatel do školní pamětní 125

Zprávy o různých opravách, přestavbách a úpravách nalézáme v pamětních knihách školy. Např.: ve školním roce 1877/78 byla celá škola opravena (uvnitř i vně), do kreslírny opatřili nový nábytek; v roce 1883 vznikly v přízemí dvě nové učebny úpravou čtyř původních místností a ve druhém poschodí došlo k vybudování příčky v jedné z učeben, čímţ se vytvořily dvě místnosti: z menší byl kabinet pro měšťanskou školu, větší slouţila nadále jako třída; v lednu 1889 byla místnost určená pro divadlo přeměněna na kreslírnu a nově vybavena (pořídili tam i nové pódium). V zápise ze školního roku 1909/10 se dočítáme, ţe po 40 letech jiţ byla budova „sešlá“ a o prázdninách musely být provedeny nutné opravy. Nedobrý stav chotěbořské školy je velmi výmluvně popsán v souborné práci učitelů z roku 1910: „Pitné vody není (ţactvo spokojiti se musí vodou z kašny), budova školní stará, nedostatečná pro 900 ţáků, třídy většinou malé, přeplněné, záchody nedostatečné, hned vedle tříd umístěné atd. – toť zajisté dosti příčin, pro které zdravotní stav je tak neutěšený.[…] Co stačilo před čtyřiceti lety, nemůţe plniti řádně úkol dnes, kdy kladou se ve všem a všude větší a přísnější poţadavky, obzvláště v ohledu kulturním a hygienickém. Občané chotěbořští před čtyřiceti lety prokázali, tuším, plnou měrou, ţe dobře vědí, jaký význam má škola pro obec: vystavěli svým dětem na ten čas budovu důkladnou ve všech ohledech tehdejším poměrům odpovídající. Snad nebude o tom sporu, ţe synové jejich mají ke škole také povinnosti, povinnosti nemenší, povinnosti v tom poměru, jak jsme za čtyřicet let ve všech směrech pokročili a zmohutněli.“ /Chotěbořsko: I. Školství. Chotěboř, [1910], s. 113./.

126

Obecní zastupitelstvo tuto záleţitost projednávalo 1. března 1904.

127

Také tělocvičná jednota „Sokol“ „podporovala téţ ve svém zájmu zřízení veliké tělocvičny při nové škole, kterou chtěla vypraviti tělocvičným nářadím za to, ţe dovoleno bude Sokolu, aby cvičiti mohl v tělocvičně školní.“ /Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1906 – 1940, s. 46./.

128

Nedlouho předtím (v roce 1911) došlo k realizaci stavby městské elektrárny a následné elektrifikaci města. Kromě toho se řešila otázka vybudování okresní vychovatelny, coţ měl být ústav pro vzdělávání a výchovu dětí tělesně a duševně postiţených, o coţ se zasazoval zvláště okresní školní inspektor Josef Zeman. (Tento záměr se však neuskutečnil.).

54

knihy si postěţoval: „Zatím, kdy v městě našem vyrůstá nový ústav vzdělávací, obecné školství zdejší v tísni a nedostatcích teskně hledí vstříc další budoucnosti.“129 Veškeré snahy o postavení nové budovy obecné a měšťanské školy, přes dobrou vůli zastupitelů a ujišťování starosty JUDr. Františka Kudrny, nakonec zhatila propuknuvší první světová válka. K realizaci stavby tak došlo aţ v období první republiky.

3.2.2

Významní učitelé – hudebníci

František Pospíšil (1833 – 1877), řídící učitel a regenschori v Chotěboři; jeden ze zakladatelů zpěváckého spolku „Doubravan“ a první sbormistr. Narodil se v Běstvini a vystudoval dvouletý učitelský kurz v Hradci Králové, v letech 1852 – 1860 učil v Čáslavi, kde na jaře roku 1860 spoluzakládal zpěvácký spolek „Kovář“ a stal se jeho sbormistrem. Dříve neţ mohl začít se soustavnější prací v tomto spolku, nastoupil 22. září 1860 do Chotěboře na uvolněné místo správce školy a ředitele kůru po zemřelém V. E. Libanském. V novém působišti se také aktivně zapojil do příprav k zaloţení muţského zpěváckého spolku: v srpnu 1862 sepsal výzvu k chotěbořským občanům a přislíbil vyučovat zpěvu. Na ustavující schůzi 2. září 1862 byl tento 29letý učitel jednohlasně zvolen sbormistrem a správcem spolkového archivu; (jeho zástupcem se stal učitel František Buttula). Svoji práci začal tím, ţe přihlášené zpěváky rozdělil podle hlasů, určil dny zkoušek a vhodnou místnost ve škole, kde se potom sbor scházel a nacvičoval vybrané skladby. Dne 1. dubna 1863, po sedmi měsících, se z neznámých důvodů vzdal funkce sbormistra a patrně i ze spolku vystoupil, neboť pamětní kniha „Doubravanu“ se o něm jiţ dále nezmiňuje. V roce 1869 došlo mezi ním a „Doubravanem“ k rozepři, coţ vedlo ke ztrátě místa ředitele kůru. Ve školní práci si zřejmě vedl velmi dobře, neboť v témţe roce byl jmenován členem okresní školní rady a jiţ dříve obdrţel jakési vyznamenání. Po svém předchůdci Libanském pečoval také o školní knihovnu. Na chotěbořské škole působil aţ do své smrti v roce 1877. František učitel, jeden 129

Buttula (1820 – 1886), chotěbořský rodák, ze zakladatelů zpěváckého spolku „Doubravan“

Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1906 – 1940, s. 47.

55

a zaslouţilý sbormistr. Přestoţe byl synem ševcovského mistra, dostalo se mu vzdělání na premonstrátském gymnáziu v Německém Brodě,130 filozofii v Praze a ve Vídni. Tam také vstoupil do státní sluţby u kamerální důchodkové správy, studoval i na právnické fakultě a po 10 letech strávených ve Vídni se vrátil natrvalo do Čech a jako ţelezniční úředník slouţil na různých místech. I při tomto zaměstnání se stále věnoval hudbě. Po propuštění ze sluţby u dráhy se usadil v rodné Chotěboři, kde nejprve vyučoval soukromě. Po vykonání předepsané učitelské zkoušky dostal místo na obecné škole, a tam setrval v činné sluţbě 26 let (1860 – 1886). Kromě práce ve škole stále vyučoval zpěvu a hře na různé nástroje, působil téţ na chrámovém kůru.131 S vlasteneckým nadšením se zapojil do kulturního dění ve městě. Spoluzakládal „Doubravan“, který pak řídil plných 23 let; kromě toho byl sbormistrem dívčího zpěváckého spolku „Vlasta“. Pro oba spolky psal sborové skladby. Spolupracoval s „Besedou“, byl přispívajícím členem sboru dobrovolných hasičů a po určitou dobu zasedal v městské radě. Vzhledem k tomu, ţe zůstal svobodný, mohl veškerý volný čas věnovat kulturně-osvětové činnosti. Josef Václav Neudoerfl132 (1843 – 1911), učitel, spisovatel a první správce chotěbořského muzea. Narodil se v Dubině u Mladé Voţice a studoval v Praze na piaristickém gymnáziu. Vykonal učitelské zkoušky v Praze, další později v Kutné Hoře a vyučoval na školách v různých místech. Jeho posledním působištěm se stala měšťanská škola chlapecká v Chotěboři, a to v období 1884 – 1906,133 kde mimo jiné vyučoval i zpěvu. Kromě pedagogické činnosti se věnoval psaní zeměpisných a přírodopisných příruček a učebnic, cestopisných kníţek, přispíval do časopisů. Z jeho významných prací uveďme alespoň Politický okres Chotěbořský (z něhoţ je v této práci téţ čerpáno) a v oblasti hudební Teoreticko-praktickou školu zpěvu 130

Na gymnáziu byl Buttulovým spoluţákem ve třídě a kamarádem Karel Havlíček Borovský. Seznámil se tam i s Bedřichem Smetanou, který byl o čtyři roky mladší a přátelil se s ním i později za studií v Praze, kde společně hrávali v kvartetu. Nezapomněli na sebe ani v dospělosti; Buttula pozval Smetanu na slavnost svěcení praporu „Doubravanu“ v roce 1863, coţ dosvědčuje Smetanův dopis, v němţ omlouval svou neúčast.

131

O Buttulově působení – viz oddíly 3.5.1 a 4.2.2.

132

Někdy bývá psán „Josef Věnceslav Neudörfl“, ale on sám se podepisoval „Josef Václav Neudoerfl“.

133

Dekret obdrţel v prosinci 1883, místo nastoupil 1. února 1884.

56

sborového. Je téţ autorem operet pro mládeţ „Budečské jesličky“ a „Jaroslav“. Za svoji rozsáhlou činnost v různých oborech získal řadu ocenění (medailí a diplomů z výstav apod.). J. V. Neudoerfl byl neobyčejně aktivní i v rámci společenského ţivota ve městě; pracoval (mnohdy jako funkcionář) v různých spolcích, např. v učitelském, hospodářském, okrašlovacím, krejcarovém, hasičském, muzejním, byl téţ sbormistrem dámského zpěváckého spolku „Vlasta“; stal se předsedou občanské záloţny, zasedal v obecním zastupitelstvu atd. Záběr jeho činnosti byl úctyhodný. Emanuel Konfršt (1874 – 1848), chotěbořský rodák, učitel na školách v Chotěboři a okolí. Pocházel z rodiny zámečníka,134 vychodil obecnou a měšťanskou školu v Chotěboři, kde také získal počáteční hudební vzdělání u ředitele kůru Josefa Pfoffa.135 Na učitelském ústavu v Kutné Hoře maturoval v roce 1894; o čtyři roky později tam ještě velmi úspěšně sloţil zkoušky ze hry na housle, klavír a varhany. V Chotěboři učil na obecné škole a na měšťanské škole chlapecké zpěv a nepovinnou hru na housle.136 (Kromě toho vyučoval hudbě soukromě.) Byl znám jako výborný hudebník, při koncertech zpíval v učitelském kvartetu, hrával sólově na housle i v komorních souborech (v kvartetu smyčcovém 137 a trombonovém); velmi dobře téţ ovládal hru na varhany. Členem „Doubravanu“ byl v době, kdy působil v Chotěboři a blízkých vesnicích, odkud mohl do zkoušek docházet. Je doloţeno, ţe sbormistrem jej zvolili na sezony 1899/1900, 1910 a 1911/12. Uplatnil se také jako skladatel (některé skladby vyšly tiskem). Napsal scénickou hudbu ke hře Vilmy Sokolové „Pohádka o zlatém klíči a ţivé vodě“, kterou hráli ţáci chotěbořské školy.138 Pro muţský sbor sloţil a „Doubravanu“ věnoval „Tys jenom ještě poupátko“ na text Vítězslava Hálka a pro spolkový orchestr mimo jiné kvapík „Abiturient“. Jeho nejznámější skladbou je píseň „Rodný kraj“, která se později stala jakousi „chotěbořskou hymnou“. Po 18letém působení na Chotěbořsku byl přeloţen na semilský okres, kde se stal

134

O rodině Konfrštových – viz oddíl 2.2.3.

135

O pedagogické činnosti J. Pfoffa – viz pododdíl 3.5.2.1.

136

O předmětech zpěv a hra na housle – viz oddíly 3.2.3 a 3.2.4.

137

O komorních souborech – viz podkapitola 6.3.

138

O divadelní hře V. Sokolové – viz pododdíl 3.2.5.4.

57

ředitelem školy a pokračoval téţ ve svých četných hudebních aktivitách.

3.2.3

Vyučovací předmět zpěv

Tradice výuky zpěvu na chotěbořské škole je dlouhá, ale ze staršího období se zachovalo jen málo zpráv.139 O 60. a 70. letech 19. století bychom mohli spíše jen spekulovat. Je zřejmé, ţe na škole působili učitelé, kteří byli sami dobrými hudebníky; v první řadě to byl František Buttula, ale také řídící učitel František Pospíšil a další (Jan Andres, František Málek, Václav Janeček).140 Je tedy logické, ţe zpěvu ve škole mohli věnovat náleţitou pozornost. Informace se podařilo shromáţdit aţ od konce 70. let 19. století a především z dalších desetiletí doby novější. Z toho důvodu následující text a pododdíly mapují pouze tento kratší časový úsek (tj. aţ z doby po rozsáhlých změnách ve školství na konci 60. let 19. století). Zpěv (ve smyslu hudebního projevu, nikoliv učebního předmětu) byl pojímán jako důleţitý prvek školního ţivota. Děti zpívaly ráno po příchodu do školy, o přestávkách mezi předměty nebo při skládání věcí po skončeném vyučování. Byl to vlastně určitý způsob aktivního odpočinku. Do jisté míry tato praxe přetrvávala i v době, kdy byl zpěv jiţ definován jako běţný povinný předmět.141 Seznamy nacvičených písní měly být vloţeny v třídních knihách, případně umístěny ve třídě tak, aby jiný vyučující věděl, které písně děti znají, pokud toho chtěl vyuţít i při své výuce; např. v hodině ručních prací dívek. (Dle záznamu z roku 1889 měly dívky na chotěbořské škole při ručních pracích sedět rovně a po kaţdé půlhodině měly dovoleno si zazpívat vstoje.) Také do hodin tělocviku zařazovali učitelé různé hry se zpěvy. Zpěv, coby povinný vyučovací předmět (v porovnání s ostatními), takovou důleţitost a váhu neměl. Ve školské 139

O výuce zpěvu za učitele V. E. Libanského – viz oddíl 1.2.1.

140

Všichni jmenovaní učitelé byli mezi prvními členy „Doubravanu“.

141

Např. v roce 1900 vyzýval učitel Alois Šmejkal „zpívati nejen v hodině zpěvní, nýbrţ i v přestávkách i na zotavenou; vůbec zpívati často.“ /Zápis z měsíční porady učitelského sboru 11. června 1900, nestránkováno./.

58

dokumentaci býval často na předposledním místě a s nejniţší (pouze jednohodinovou) týdenní dotací. Pohled na něj a jeho celková náplň (zvláště ve vyšších ročnících) se během doby vyvíjela od „pouhého“ zpívání písní naučených prostým náslechem aţ k nácviku pomocí vokálně intonačních metod, probírání hudební teorie a částečně i dějin hudby, tj. ke komplexní hudební výchově (vlastně v dnešním pojetí). Alespoň tak to předepisovaly novější verze osnov. Postupně se také zvyšovaly poţadavky na kvalifikaci učitelů a jejich celkový přístup k výuce zpěvu.142 Přesto však byla úroveň výuky rozdílná podle toho, jak dobrým hudebníkem byl sám 143 vyučující. (Svůj vliv měla i hudebnost ţáků a jejich počet ve třídě.) S postavením předmětu částečně korespondovala také míra pozornosti při učitelských poradách. (Byť byla stále zdůrazňována potřeba kvalitní výuky a dodrţování osnov.) Ze zápisů o měsíčních konferencích učitelů chotěbořských škol vyplývá, ţe problematice zpěvu se věnovali jen občas, většinou se jednalo o nějaké běţné pokyny a připomínky, případně o speciální vzdělávací referáty některého z pověřených učitelů. Např. o zpěvu na obecné škole (respektive o metodice) měl přednášku Jindřich Konečný (v únoru 1892); Jan Beran hovořil na téma „O významu zpěvu pro výchovu a vzdělání“ (v červnu 1907); ve školním roce 1899/1900 se obšírněji věnovali hudbě dokonce ve dvou poradách (z celkem čtrnácti):

142

Např. v roce 1914 se ve zprávě okresního inspektora Josefa Zemana píše: „Získati si zásobu písní bez cviků rhytmických, bez notového písma na vícetřídních školách, bez výchovy citového ţivota zpěvem – by bylo málo. I kdybych ani nepoţadoval, aby se kaţdý seznámil s reformou Battkeovou u nás propagovanou prof. Spilkou a Jiránkem, přece bych si přál, aby byl zpěv povaţován za předmět, který nemá býti zanedbáván. Kaţdý neníť arci zpěvák a hudebník, kaţdý nedovede poznati hlasový materiál třídy, nejkrásnější to dar nebes, jak pravil skladatel Schumann, ale tolik musí uměti, aby neučil křičeti, napínati krky, zpěv škrtit a zuby cedit.“ /Okresní porady učitelstva okresu Chotěbořského dne 24. a 25. června 1914. Chotěboř, 1914, s. 8./.

143

Tuto závislost občas zmiňovali inspektoři ve svých zprávách o stavu výuky zpěvu na okrese. Např. Tomáš Pelikán: „Na některých školách, kde totiţ učitel je sám dobrým zpěvákem neb hudebníkem, byly výsledky zpěvu velmi dobré. Děti i na jednotřídní škole zpívaly pěkné vícehlasé písně, kde učitel je sám slabým zpěvákem, vypadá i zpěv dětí dle toho. Tolik však se můţe ţádati od kaţdého učitele, aby cvičil písně dle not a ne dle své libovůle.“ /Protokol z okresní porady učitelů 23. července 1902, nestránkováno./.

59

„O národní písni se zřetelem k národní škole“144 a „O školním zpěvníku“, přičemţ oba příspěvky zpracoval Alois Šmejkal.145 Někdy se rozvinul rozhovor nad článkem z příslušného tisku; např. katecheta Václav Frühbauer přečetl stať o církevním zpěvu z Posla z Budče a poté projednávali seznam kostelních písní, které měly být toho roku ve třídách zpívány (v listopadu 1886) nebo po vyslechnutí článku „O nacvičení písně na škole obecné“ hovořili učitelé o nutnosti připravovat ţáky niţších tříd na notové písmo alespoň pomocí čárek (v prosinci 1909). Na okresních konferencích146 bývala zpěvu věnována pozornost jen stručně ve zprávě okresního inspektora, kde mimo jiné hodnotil stav výuky jednotlivých předmětů (tj. i zpěvu), ovšem souhrnně za celý okres. Jednalo se o všeobecné poznámky a pokyny učitelům, např. aby pouţívali při výuce hudební nástroje, či aby neopomíjeli nácvik církevních písní. Součástí těchto konferencí bývaly také vzdělávací referáty připravené některým z pedagogů a věnované určitému vyučovacímu předmětu (oboru) nebo zajímavému tématu. Z těch, které se zachovaly, se zpěvem samostatně nezabývala ani jedna. Pouze přednáška „Vkus a vzdělání téhoţ u ţactva“ od Emanuela Činčery (z roku 1903) se obsáhle dotýkala různých vyučovacích předmětů a také zpěvu. (Z několika výše zmíněných přednášek je čerpáno a citováno v následujícím textu.) Také na schůzích učitelského spolku147 bývaly přednášky, někdy i s hudební tematikou: „Ubývá-li nebo přibývá-li hudebnosti v našem národě“, kterou přednesl Josef Václav Neudoerfl;148 „Bedř. Smetana, tvůrce hudby naší“, jejímţ autorem byl Jindřich Konečný a „O původu

144

Přednáška měla tyto části: „1. Vznik národních písní. 2. Záliba a vlohy Slovanů ke zpěvu. 3. Skladatelé písní a zpěváci. 4. Příčiny ubývání zpěvu národního. 5. Škola národní zachovej drahocenný poklad národních pokolení budoucím. 6. Písně znárodnělé. 7. Písně kostelní v duchu národním. 8. Zpěvníky školské a písně národní. 9. Slovanská píseň nezahyne.“ /Zápis z měsíční porady učitelského sboru 8. listopadu 1899, nestránkováno./.

145

O Šmejkalovi a jím sestaveném zpěvníku – viz pododdíl 3.2.3.2.

146

Okresní učitelské konference se konaly jedenkrát ročně; po vzniku měšťanských škol se ustálila praxe, ţe nejprve byla společná porada pro všechny školy a poté (následující den) ještě samostatná pouze pro školy měšťanské.

147

Učitelský spolek „Budeč chotěbořská“ (zkráceně „Budeč“) byl zaloţen asi roku 1877. Později nesl název „Učitelská jednota okresu chotěbořského“.

148

O J. V. Neudoerflovi – viz oddíl 3.2.2.

60

některých Pleskot.

3.2.3.1

vlastenec.

písní

a

nár.

hymnů“

připravil

Felix

Osnovy a učební plány

„Vyučování ve zpěvu má za úkol buditi zalíbení v libozvuku, vzdělávati krasocit a srdce dítek, a oţivovati v nich lásku vlastenskou. V prvních rocích školních cvičeni buďte ţáci ve zpěvu dle sluchu a vzděláván buď jich hlas a sluch hudební. Na vyšších stupních vyučováno buď zpěvu podlé [sic!] not, a ţáci buďte vedeni k tomu, aby se naučili nazpaměť některé písně národní, které by, co do obsahu a nápěvu, i budoucně zachovaly cenu.“ Takto zní § 59 149 ministerského nařízení č. 105 z 20. srpna 1870. Podle vyučovacích plánů byla zpěvu na obecné škole určena pouze jedna hodina týdně, nejlépe poslední nebo odpolední. V souladu s citovaným nařízením konkretizovaly a doplňovaly osnovy vydané roku 1898,150 aby se ţáci učili rozeznávat tóny, zda jsou vysoké nebo hluboké, dlouhé nebo krátké a silné či slabé (v 1. třídě); měli zpívat jednohlasé písně v přiměřeném tónovém rozsahu, naučené prostým náslechem a aţ ve čtvrtém a pátém roce školní docházky (tj. ve 3. třídě) se seznamovat s notami a podle nich zpívat jednoduché písně; v dalších letech (šestý, sedmý a osmý rok školní docházky ve 4. třídě) i písně dvojhlasé. Kromě vlasteneckých151 a národních písní měly být nacvičovány písně církevní, aby se tak cíleně rozvíjelo náboţenské cítění ţáků. Na měšťanské škole chlapecké (jak je výše uvedeno, v Chotěboři existovala od roku 1877/78) byl zpěv s hodinovou týdenní dotací zařazen do učebních osnov všech tří ročníků (kromě později vzniklého navazujícího jednoročního kurzu). Kvůli velkému počtu mutujících ţáků docházelo někdy u tohoto

149

Nařízení ministra záleţitostí duchovních a vyučování č. 105/1870 ze dne 20. srpna 1870, jímţto se vydává řád školní a vyučovací pro obyčejné školy obecné. In Zákoník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené. 1870, částka 42, § 59, s. 229.

150

Viz Učebná osnova obecných škol čtyřtřídních s českým jazykem vyučovacím v království Českém. Praha, 1898, s. 7.

151

Míněno pravděpodobně pěstování rakouského vlastenectví.

61

předmětu ke spojování II. a III. třídy.152 Dle dochovaných vlastních osnov chotěbořské školy z první poloviny 80. let 19. století153 bylo účelem předmětu: „Buditi a vzdělávati hudební sluch, šlechtiti cit a ţiviti mysl vlasteneckou.“154 Ţáci se měli učit zpívat vhodné jednohlasé a dvojhlasé písně, především národní (zvláště ty, „které pro ně i na dobu budoucí trvalou mají cenu co do slov i co do nápěvu“155), ale také církevní. Na III. ročník byl kladen poţadavek dosáhnout v pěveckém projevu „dokonalosti co největší“, zároveň však „kdyţ se ţákům mění hlas, nesmí býti ku zpěvu připuštěni“.156 Obdobné formulace obsahovaly i oficiální (vzorové) osnovy vydané roku 1908, které navíc předepisovaly, aby se hoši naučili „správně a přirozeně přednášeti“157 i písně vícehlasé (od II. třídy), a to podle not. V poznámce bylo podotknuto, ţe se nemá zapomínat na společný nácvik písní včetně kostelních. Kromě dalšího rozvíjení hlasu a sluchu měl učitel ţáky seznamovat „ve vhodné chvíli – methodickým postupem“158 také s hudební teorií. Pro I. třídu to byly pojmy: takt a tempo, znaménka, základní intervaly a durové tóniny; pro II. třídu mollové tóniny, další intervaly a akordy; ve III. třídě měla být probíraná látka doplňována. Na měšťanské škole dívčí (v Chotěboři otevřena roku 1890/91) bylo postavení zpěvu v celkové koncepci stejné jako na škole chlapecké, tj. ve všech ročnících po jedné hodině týdně. Také její osnovy pro tento předmět byly velmi podobné. Jiţ podle nejstarších osnov z roku 1890 měly ţákyně zvládnout „nejjednodušší základy notového zpěvu“.159 Pozdější osnovy 152

V některém roce (např. 1902/03) však zemská školní rada spojené vyučování zpěvu nepovolila.

153

Exemplář ručně psaných osnov podepsal ředitel školy František Zákostelský 2. října 1884.

154

Učebná osnova Rukopis, s. 9.

155

Tamtéţ, s. 9.

156

Tamtéţ, s. 9.

157

Normální osnova učebná pro měšťanské školy chlapecké. Praha, 1908, s. 11.

158

Tamtéţ, s. 11.

159

Učebná osnova nestránkováno.

trojtřídní

měšťanské

měšťanské

dívčí

školy

školy

62

pro

chlapce

v Chotěboři.

v Chotěboři.

Rukopis,

1890,

z počátku 20. století poţadovaly nácvik národních, vlasteneckých a církevních písní pouze z not. Opakovány měly být národní písně, které dívky jiţ znaly z obecné školy; v I. třídě se měly učit ještě písně jednohlasé a dvojhlasé, od II. třídy vícehlasé, ve III. třídě téţ skladby „moderní“. Podrobněji byly uvedeny pokyny k výuce hudební teorie: v I. třídě kromě základních pojmů, stupnice C dur, G dur a F dur, tónický trojzvuk a intervaly (s přihlédnutím k vybraným písním); ve II. třídě opakování a další nové stupnice D dur, B dur, A dur, Es dur, a moll; obdobně ve III. třídě, kde přibyly stupnice d moll a e moll. Podrobně pak nalezneme probíranou látku (rozvedenou do jednotlivých měsíců) v návrhu učebního plánu z roku 1913. Vypracovala jej tehdejší odborná učitelka chotěbořské dívčí měšťanské školy Ludmila Dočekalová,160 která v té době měla ve svém úvazku vedle jiných předmětů i zpěv (ve všech třech ročnících). Kromě znalosti čtení a psaní not, posuvek, hudebních pojmů, stupnic, intervalů a akordů si měly dívky, dle tohoto návrhu, odnést ze školy také základní povědomost o hudebních útvarech (písni, opeře, melodramu aj.) a o některých skladatelích. Látku rozvrhla Dočekalová tak, ţe hudební teorii soustředila především do prvních dvou let161 a v posledním roce se zaměřila na ţivotopisy vybraných umělců. Z hudebních skladatelů to nejprve byli: v listopadu Bedřich Smetana a Antonín Dvořák (o nichţ se však jiţ mělo pohovořit také ve druhém pololetí II. ročníku) a v prosinci Zdeněk Fibich, coby tvůrce českého melodramu. Kromě těchto zakladatelů české národní hudby byla v následujících měsících zaměřena pozornost k tehdy velmi oblíbeným autorům, např. Karlu Bendlovi, Pavlu Kříţkovskému, Arnoštu Förchtgottu-Tovačovskému nebo Janu Malátovi. (Především jejich písně a sborové skladby byly rozšířené a často prováděné amatérskými pěveckými spolky.) Je s podivem, ţe ve výčtu je také Jindřich Kàan z Albestu či Eduard Nápravník, ale chybí František Škroup nebo některý další z autorů známých a tenkrát populárních vlasteneckých písní 160

Ludmila Dočekalová (1885 – ?) působila v Chotěboři nejprve v období 1904 – 1909 na obecné škole dívčí; od roku 1910 jako odborná učitelka na měšťanské škole dívčí, kde definitivu získala roku 1919. Odešla asi v roce 1923.

161

Pro příklad uveďme časový plán výuky intervalů: v I. ročníku v listopadu se po obecném seznámení mělo začít se základními intervaly primou, sekundou a tercií, v prosinci pak následovala kvarta, v lednu kvinta se sextou a v únoru septima s oktávou; aţ ve II. ročníku, opět v listopadu, intervaly zvětšené a zmenšené.

63

jako např. Josef Leopold Zvonař, jehoţ píseň „Čechy krásné, Čechy mé“ se ve školách zpívala. (Můţeme však předpokládat, ţe se o nich učitelé zmiňovali před nácvikem jejich písní.) Z generace ţáků Antonína Dvořáka, tedy ţijících mladších tvůrců, nalézáme v seznamu Josefa Suka a Oskara Nedbala. Naproti tomu v něm není ani jeden zástupce z početné řady českých hudebníků 18. století. Z cizích skladatelů je překvapivě výslovně uveden pouze jediný, a to představitel vídeňského klasicismu Ludwig van Beethoven (nevyskytuje se ani Joseph Haydn; snad o něm bylo hovořeno v souvislosti s rakouskou hymnou). Ovšem zajímavé je, ţe měla být věnována pozornost (po celý duben) i významným českým interpretům tehdejší doby, jejichţ umění a sláva překročily daleko hranice vlasti. Ţákyně tak měly mít povědomost o vynikajících houslistech světové úrovně Františku Ondříčkovi, Janu Kubelíkovi,162 Jaroslavu Kocianovi a pedagogovi Otakaru Ševčíkovi; z našich nejvýznamnějších pěvců o Emě Destinnové, Karlu Burianovi a Otakaru Mařákovi. Z návrhu učebního plánu lze tedy vyčíst probíraná témata, ale co se týká praktických činností, ty v něm vlastně rozvedeny nejsou (ani souhrnně v úvodu či závěru); zřejmě se rozumělo samo sebou, ţe budou zařazeny v kaţdé hodině, takţe jsou jen v náznaku zmíněny, např. v květnu pro III. ročník rytmická, vokalizační a intonační cvičení; na jiném místě, v listopadu pro I. ročník, dvojhlasá cvičení v terciích; solmizační slabiky byly zařazeny na říjen ve II. ročníku. (Je to trochu zvláštní, jestliţe byl oficiálně dán poţadavek, aby děti zpívaly z not.) V souvislosti se zpěvem je zajímavé, ţe dívky měly být poučeny téţ o hlasovém ústrojí. Písně jsou v učebním plánu uvedeny jen jako příklady k probírané látce („Chovejte mě, má matičko“ u septimy; „Má hvězda“ u Bedřicha Smetany apod.), další písně si měl učitel vybrat dle svého uváţení ze schválených zpěvníků. Zda byl tento učební plán (označený jako „Návrh osnovy uč. ze zpěvu“) schválen a zda se podle něho postupovalo na chotěbořské měšťanské dívčí škole není potvrzeno, ale přesto je důleţitým dokladem tehdejšího náhledu na tento vyučovací předmět. (Teoretické poţadavky na výuku však mohou být jednou stranou mince a praxe stranou druhou, coţ vyplývá i z názorů některých tehdejších pedagogů, citovaných v této práci.)

162

Oba tito umělci koncertovali a J. Kubelík aţ roku 1933.

i

v Chotěboři;

64

F. Ondříček

roku

1903

3.2.3.2

Zpěvníky a další pomůcky

Nejstarší informace o zpěvnících pouţívaných na chotěbořské škole se podařilo dohledat aţ z 80. let 19. století. Tehdy, patrně ve snaze do jisté míry ujednotit vyučovací proces na této škole, došlo k rozhodnutí zavést stejné zpěvníky pro všechny její třídy. Z toho důvodu byla z učitelů obecné i měšťanské školy vytvořena zvláštní komise, která na podzim roku 1886 vybrala tzv. Drůbkovy zpěvníky, tj. zpěvníky sestavené a vydané Ferdinandem Drůbkem a Josefem Adolfem Bergmannem. Jednalo se patrně jak o zpěvník školních písní (z roku 1873), který byl před rokem 1918 údajně nejčastěji pouţíván na českých školách, tak o sbírku písní kostelních. Ta je výslovně uvedena v soupisu učebnic vybraných pedagogy chotěbořské školy pro rok 1888/89. V zájmu zvýšení úrovně zpěvu ţáků při bohosluţbách bylo v září 1893 dokonce rozhodnuto, ţe zvolené kostelní písně (a některé modlitby) pro školní rok 1893/94 budou speciálně vytištěny, aby kaţdé dítě mělo svůj zpěvníček. Cena této broţurky byla navrţena do 5 kr., pro chudé ţáky zdarma. Zda však došlo k realizaci tohoto záměru, není jisté. Obdobně je tomu i v případě jiného a podstatně rozsáhlejšího projektu. V listopadu 1899, při pravidelné měsíční poradě učitelů obou obecných a měšťanských škol, se po vyslechnutí přednášky Aloise Šmejkala163 „O národní písni se zřetelem k národní škole“ rozpředla diskuse o zkvalitnění výuky „národního zpěvu“. Výsledkem pak bylo jednomyslné usnesení členů pedagogického sboru vypracovat a dát vytisknout vlastní zpěvník národních písní. Sestavením pověřili 29letého kolegu z měšťanské dívčí školy A. Šmejkala (autora zmíněného referátu), který měl (za pomoci ostatních) připravit tuto sbírku písní do konce školního roku. Zadaný úkol splnil a na červnové (předposlední) poradě ji předloţil. Obsahovala pro kaţdý ročník obecné i měšťanské školy po 25 písních, z nichţ si pak měli jednotliví vyučující vybírat dle vlastního uváţení. Jak uvedl ve své zprávě, při přípravě vycházel z různých školních zpěvníků a dalších sbírek. Tvořilo ji osm dílů a dodatek. „Díl I. obsahuje počátečná cvičení zaloţená na tonu [sic!] a, g. Ţáci jiţ při čtení not rozdíl výšky naznačujte. Jména not mohou býti zaměněna slabikami bim-bam, la la apod. K těmto dvěma tonům druţí se později tony h, c, d. 163

Alois Šmejkal (1870 – 1918) působil na různých vesnických školách v okolí, od roku 1896 na měšťanské škole v Chotěboři.

65

Na probrané učivo připojeny jsou národní písně české, moravské, slovácké.“164 Ve druhém dílu byla zařazena stupnice C dur a dvojhlasé písně, ve třetím intervaly a tempová označení, ve čtvrtém délka not a v pátém dynamická znaménka a další stupnice. Poslední tři díly (tj. šestý, sedmý a osmý) byly určeny pro měšťanskou školu a obsahovaly mnoţství národních písní. V dodatku pak byly umělé písně od Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a dalších skladatelů. „Sbírka ta sestavena jest dle osnov a praktické potřebě vyhovuje úplně.“165 Těmito slovy uzavřel v listopadu 1900 hodnocení Šmejkalovy práce jeho starší kolega Josef Václav Neudoerfl, který byl pověřen spolu s dalším učitelem a výborným muzikantem Emanuelem Konfrštem, aby zpěvník posoudil z hudebního hlediska. Jiţ předtím ředitel školy Bedřich Kostka uloţil několika učitelům a katechetovi zkontrolovat sbírku písní také po jazykové a obsahové stránce. I jejich vyjádření vyznělo kladně.166 Na zmíněné poradě v červnu 1900, tedy ještě dříve, neţ obsah zpěvníku zhodnotili, bylo potvrzeno, ţe bude vytištěn a podána ţádost o jeho úřední schválení.167 V roce 1907 navrhoval učitel obecné školy Jan Beran, aby se kromě lidových písní věnovalo více pozornosti i písním umělým a upozorňoval v té souvislosti na Pivodův zpěvník.168 Ředitel Kostka přislíbil jeho zakoupení, a to dokonce pro kaţdou třídu. V témţe roce, ale na škole měšťanské, doporučoval učitel Josef Dočekal Cvičebnici zpěvu pro školy měšťanské od Vojtěcha Svobody. Na tomto titulu se však měli nejprve učitelé zpěvu dohodnout. Pořízen byl, neboť v roce 1913 jej měli v soupisu pouţívaných učebnic; čerpala z něj 164

Zápis z měsíční nestránkováno.

165

Tamtéţ, nestránkováno.

166

„Písně, jeţ s nevšední a jen jemu vlastní pílí pro zdejší ústav upravil p. uč. Šmejkal uznány jak po stránce textové tak i obsahové za bezvadné a krásné.“ /Zápis z měsíční porady učitelského sboru 6. července 1900, nestránkováno./.

167

Dochoval se pouze opis tohoto zpěvníku pořízený roku 1902. Vzhledem k tomu, ţe byl uloţen v učitelské knihovně chotěbořské školy (pod číslem 300), je moţné se domnívat, ţe k vytištění nedošlo. Obsahuje také vpisky (pracovní poznámky), coţ svědčí o jeho pouţívání.

168

Není však zřejmé, který ze školních zpěvníků Františka Pivody měl na mysli.

porady

učitelského

66

sboru

9. listopadu

1900,

také Ludmila Dočekalová při přípravě dříve zmiňovaného učebního plánu pro dívčí měšťanskou školu. Kromě toho vycházela ze zpěvníku určeného pro tento typ škol od Ferdinanda Sládka. Je však také moţné, ţe publikace byly jejím soukromým majetkem. O zakoupení Sládkových zpěvníků pro obecnou a měšťanskou školu totiţ informoval ředitel škol aţ v červnu 1915, kdy je také učitelům zpěvu předal. (Mohlo se však jednat o jiné opusové číslo.) Pro svoji práci měli pedagogové k dispozici různou odbornou literaturu a časopisy, které byly průběţně pořizovány do učitelské knihovny. Dle stavu z roku 1901 obsahovala knihovna chotěbořské školy mimo jiné 15 titulů pro učitele zpěvu. Zakoupeny byly Dějiny hudby v Čechách a na Moravě od Josefa Srba a z metodických příruček všechny tři díly Vyučování zpěvu Jana Mazánka. Kromě zmíněné sbírky písní od Josefa Adolfa Bergmanna a Ferdinanda Drůbka to byly zpěvníky Františka Vítězslava Janouška, Václava Macháčka, Jana Maláta, Romana Nejedlého, Antonína Vorla, Antonína Zavadila a jeden bez uvedení autora. V seznamu dále nalezneme Slovanské národní písně sebrané Františkem Ladislavem Čelakovským a Kytici z národních písní moravských Františka Bartoše a Leoše Janáčka. Tvorbu umělou zastupovalo Pět ukolébavek malému Ježíškovi od Antonína Ptáčka, rakouská hymna a jakási slavnostní kantáta k poctě arcivévody Rudolfa. Ve výčtu školou odebíraných a v knihovně uchovávaných časopisů je uvedena např. Beseda učitelská, kde byly uveřejňovány také články s hudební tematikou (především věnované zpěvu a lidové písni). Kromě učitelské knihovny školní existovala také okresní; jedna byla umístěna přímo v Chotěboři, druhá v Přibyslavi. (Knihy a časopisy si tam mohl vypůjčit kaţdý učitel z kterékoliv školy v rámci okresu.) V roce 1902 čítala chotěbořská část okresní knihovny 282 titulů, z toho pouze dvě poloţky byly pro vyučující zpěvu: Všeobecný dějepis hudby Karla Steckera a Skřivánčí písně Karla Bendla. V Přibyslavi byl poměr 200 ku čtyřem: jednalo se o spisy Návod ku zpěvu Jana Hejdy, Theoreticko-praktickou školu zpěvu Jana Jaromíra Maška a Varhany, jejich zařízení a zachování Františka Skuherského; čtvrtým tiskem byly opět Skřivánčí písně Karla Bendla. I toto vše si mohli učitelé chotěbořské školy v případě zájmu prostudovat. Při výuce zpěvu pouţívali učitelé nejčastěji housle. Ve škole bylo také harmonium a klavír. (Nepodařilo se však 67

dohledat, kdy byly pořízeny.) Také o jiných učebních pomůckách nalézáme jen nepatrné a především nejasné zmínky;169 jmenovitě pouze o oboustranně nalinkovaných tabulích na noty. Informace se však vztahuje aţ k roku 1902, kdy na jedné z porad zazněl poţadavek, aby se speciálně pro výuku zpěvu nechaly přes vánoční prázdniny nalinkovat tabule; o tři roky později potřebovali tabuli na noty pro chlapeckou měšťanskou školu.

3.2.3.3

Výběr písní

Kaţdý učitel zpěvu si vybíral jednotlivé písně dle svého uváţení. Z obecně daných poţadavků pouze vyplývalo, ţe to měly být písně jak lidové, tak umělé, zpočátku jednohlasé a později dvoj- a vícehlasé; především však jejich text musel být nezávadný a také melodie měla mít určitou hodnotu.170 Kromě věku dětí záleţelo i na tom, zda se jednalo o smíšenou, chlapeckou nebo dívčí třídu. Problematiky se mimo jiné dotkl Emanuel Činčera171 ve svém referátu předneseném na okresní učitelské konferenci v roce 1903: „Ve zpěvu a v hudbě záhy se jeví rozdíly v jakosti vkusu. Dívky raději s citem zapějí si ‚Písně, dcery ducha mého‘, chlapci ţivěji ‚Naprej‘, předc však moţno působiti ku vkusu, s jedné stránky souhlasnému, ku vkusu českonárodnímu zvláště ve příčině veselé písně národní, jeţ vţdy bude nejpřednějším, duchu dětskému psychologicky nejbliţším a nejúčinnějším východiskem přirozené methody ve vyučování zpěvu. Ovšem zpěv dítek neomezí se jen na píseň 169

V pamětních knihách školy jsou někdy uvedeny počty učebních pomůcek, nikoliv konkrétní soupis. Např. na konci školního roku 1884/85 měli k výuce zpěvu pět učebních pomůcek (pod třemi čísly), v roce 1899/1900 jich bylo šest.

170

Ze zprávy okresního školního inspektora Tomáše Pelikána: „Upozorňuji, zejména mladší učitele, aby u výběru textu k písním školním byli opatrni a nejsou-li si jisti jich bezvadného obsahu, aby vybírali písně především ze schválených zpěvníků. Písně třeba vybírati nejen k jich pěknému nápěvu, ale téţ k textu. Jako nelze schvalovat, aby po celý rok nezpívalo se nic jiného, neţ směs národních písní, tak opět nesouhlasím s těmi, kteří národních písní se téměř ani nedotknou a zpívají jenom písně umělé.“ /Protokol z okresní porady učitelů 5. července 1905, nestránkováno./.

171

Emanuel Činčera (1853 – 1923) působil jako učitel na měšťanské škole v Chotěboři v období 1890 – 1896; poté nastoupil do funkce definitivního ředitele školy v Přibyslavi. Ve své mimoškolní činnosti se věnoval téţ práci v „Doubravanu“ (byl i členem výboru).

68

národní, nýbrţ hověti bude psychologické povaze dítek a zaujme téţ písně umělé, najmě veselé.“172 Dalšími hledisky, kterými se při výběru vhodných písní učitelé případně řídili, byl ohled na probírané učivo (např. intervaly, předtaktí, znárodnělá píseň), na různé příleţitosti (oslavy spojené s císařskou rodinou nebo slavnosti k zahájení či ukončení školního roku a besídky). Objevil se i konkrétní pokyn vycházející z praxe, kdy např. v červnu 1915, tedy po necelém roce trvání války, bylo učitelům v chlapeckých třídách doporučeno, aby nacvičovali dostatek pěkných pochodových písní, protoţe se při častých pěších přesunech vojsk zjistilo, ţe jich vojáci znají málo. K usnadnění a také ujednocení stavu výuky (respektive výběru písní) na chotěbořské škole měl přispět Aloisem Šmejkalem speciálně sestavený (jiţ výše uvedený) zpěvník z roku 1900, kde bylo pro kaţdý ročník 25 písní, z kterých si mohli učitelé vybírat. Pravděpodobně v návaznosti na tuto skutečnost podotkl na poradě (v říjnu 1901) ředitel školy Bedřich Kostka, ţe: „Písně pro kaţdý jednotlivý stupeň jsou jiţ methodicky srovnány […] Kaţdé třídě moţno tak přibliţně 12 písní ročně nacvičiti.“173 Některé konkrétní písně nalezneme také např. v „podrobných osnovách“ (vlastně učebním plánu) Ludmily Dočekalové z roku 1913 pro všechny tři ročníky dívčí měšťanské školy, jednalo se také jen o nezávazné doporučení, vztahující se většinou k probírané látce. Z nepřeberné pokladnice lidových písní jsou to: „Ach, synku“, „Aby nás pán Bůh miloval“, „Prídi ty, šuhajko“, „Andulko, huběnko“, „Chovejte mě, má matičko“, „Kdybys byl, Jeníčku“, „Jetelíčku náš“, „Hajej, můj andílku“, „Sivá holubičko“, „U těch našich dvířek“, „Měla jsem holoubka“, „Dej nám pán Bůh zdraví“ a další. Z písní umělých (v některých případech zlidovělých): „Přijde jaro, přijde!“ Arnošta Förchtgotta-Tovačovského, „Čechy krásné“ Josefa Leopolda Zvonaře, „Kde domov můj?“ Františka Škroupa, „Bývali Čechové“ („Staročeská“) Jana Nepomuka Škroupa, „Klekáníčko“ Václava Judy Novotného, „Proč bychom se netěšili“, „Letěla bělounká holubička“ a „Má hvězda“ Bedřicha Smetany, výběr ze „Skřivánčích písní“ („Ten náš pes“, „Zavanul teplý větříček“) Karla Bendla a jiné.

172

ČINČERA, Emanuel. Vkus a vzdělání téhož u žactva. Rukopis, nestránkováno.

173

Zápis z měsíční porady učitelského sboru 3. října 1901, nestránkováno.

69

Ve škole muselo být samozřejmě také „bezodkladně pečováno, aby dítky text i nápěv ‚rakouské nár. hymny‘ velmi dobře znaly a ji slušně zpívaly“.174 Situace na mnohých českých školách byla „neuspokojivá“, takţe učitelé byli v této záleţitosti opětovně nabádáni. I ředitel Bedřich Kostka musel svým podřízeným připomínat: „Hymně rakouských národů budiţ věnována náleţitá píle. Jest třeba, aby ţactvo naučilo se ji i deklamovat řádně.“175 (Např. v podrobném učebním plánu zařadila Ludmila Dočekalová rakouskou hymnu do výuky I. ročníku v listopadu a poté v únoru do II. ročníku. Lze předpokládat, ţe se však měla procvičovat průběţně.) V tajném oběţníku zemské školní rady z 25. února 1917 adresovaném všem okresním inspektorům ohledně pěstování rakouského vlastenectví ve školách stálo v oddíle věnovaném jednotlivým předmětům, ţe při zpěvu: „Cvičeny buďte písně dynastické, písně pěstující rakouské vlastenectví, budící obdiv rak. armády [sic!] a rozněcující lásku ke stavu vojenskému. Rakouská hymna národní budiţ nejenom deklamována […], ale také s porozuměním a citem zpívána. Zpěv její budiţ váţný a důstojný.“176 (Jak však vyplývá z drobných zpráv o různých „císařských“ slavnostech, učitelé těchto nařízení příliš nedbali a ţáci zpívali většinou jen povinnou hymnu a dále „obyčejné“ písničky.177 Zcela samostatnou skupinu představovaly písně kostelní. (Také v jejich případě bylo učitelům velmi často připomínáno, aby neopomíjeli řádný nácvik.) Vzhledem k tomu, ţe děti z celé školy chodívaly hromadně na mše, kde také společně zpívaly, byly písně jednotně určeny pro všechny třídy. Na seznamu pro daný školní rok se dohodli učitelé obecné a měšťanské školy spolu s katechetou. Jako příklad uveďme, jak postupovali ve školním roce 1886/87. Dne 9. listopadu 1886 byl na poradě pedagogů měšťanské školy chlapecké projednán mimo jiné seznam 10 vybraných kostelních písní: jedna adventní („Vyros nebe Spasitele“), tři vánoční („Náš Spasitel s nebes trůnu“, „Narodil se Kristus Pán“ a „Chtíc, aby spal“), dvě postní („Přistup duše v zkroušenosti" a „Stabat mater“), jedna 174

Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1892 - 1906, s. 32.

175

Zápis z měsíční porady učitelského sboru 5. října 1916, nestránkováno.

176

Oběţník zemské školní rady z 25. února 1917 vlastenectví školou a učitelem, nestránkováno.

177

O slavnostech podrobněji - viz oddíl 3.2.5.

70

o

pěstování

rakouského

svatodušní („Kristus seslal Těšitele“) a tři k poţehnání („Skrytý Boţe, my se Ti klaníme“, „Na kolena padejme“ a „Chval Sione Spasitele“). O několik dní později 19. listopadu se konala schůzka dvou zástupců obecné školy, jednoho ze školy měšťanské, katechety a ředitele Františka Zákostelského, kde coby jediný bod programu byly přijaty ony písně, přidáno několik dalších a pohovořeno o chrámovém zpěvu. Seznam doplnili o 13 písní: „Hospodine, pomiluj ny“, „Pozdvihni se duše v prachu“, „Boţe, před Tvou velebností“, „Tebe Boha chválíme“, dvě písně mariánské, píseň k sv. Václavu atd. Dohromady 23 písní. Pro srovnání uveďme ještě školní rok 1902/03. Tehdy bylo stanoveno 30 písní a k nácviku uţ byly rozepsány přímo do jednotlivých měsíců, např. v září a říjnu („Sv. Václave“, „Otče náš, milý Pane“, „Otče náš, k Tobě důvěrně voláme“ a „Odpočinutí věčné“), v listopadu („Rosu dejte“ a „Zdrávas buď, Panno Maria“), v prosinci („Náš Spasitel“, „Nesem vám noviny“, „Jak jsi krásné“ a „Narodil se Kristus Pán“). Vzhledem k tomu, ţe kostelní písně vybírali tímto způsobem, jsou v podrobném učebním plánu z roku 1913 jen obecně naznačeny, např. pro I. ročník v prosinci koledy a písně vánoční, v únoru písně postní, v dubnu „běţné“ kostelní písně a v květnu písně mešní.

3.2.3.4

Postup při výuce, zvláště při nácviku písní

O stavu výuky zpěvu na chotěbořské škole (respektive školách) máme zprávy jen prostřednictvím názorů některých učitelů, případně pokynů a připomínek ředitele či inspektora (od 90. let 19. století do doby novější). Dle osnov se děti učily písně nejprve náslechem a od čtvrtého roku školní docházky se měly seznámit s notami a postupně tedy začít zpívat dle notového zápisu. Mezi teorií a praxí však mnohdy bývají rozdíly. Je zřejmé, ţe největším problémem byl právě zpěv z not, neboť jak (poměrně odváţně) poznamenal ve své přednášce učitel obecné školy Jindřich Konečný178 v roce 1892: „Děti naučí se znáti noty a je jmenovati, ano i platnosť not seznati musí. Aby dovedly dle not i jednoduchou píseň zazpívati, toho dokázati jest téměř nemoţno.“179 Také poţadavku 178

Jindřich Konečný (1866 – ?) učil na škole v Nové Vsi [u Chotěboře] v období 1886 – 1896, s výjimkou školního roku 1891/92, kdy působil v Chotěboři. Byl to velmi dobrý hudebník, aktivní člen a oblíbený sbormistr spolku „Doubravan“.

179

Zápis z měsíční porady učitelského sboru 27. února 1892, nestránkováno.

71

na dvojhlasý, natoţ na vícehlasý zpěv (zvláště v chlapeckých třídách v období mutace ţáků) nebylo moţné dostát. Při výuce zpěvu měla být první půlhodina věnována sluchovým a hlasovým cvičením (od čtvrté třídy také poznávání notového písma) a druhá půlhodina vlastnímu nácviku písní a opakování jiţ dříve naučených. „Na stupni nejniţším [uvedl J. Konečný], při cvičení sluchu, hlasu a v rozeznávání tonů [sic!] do hloubky, délky i síly, hraje učitel na housle jednotlivé tony písně a vybídne jednotlivé ţáky, aby ton napodobili, vyslovujíce samohlásku a neb slabiku la. Učitel udá, který ton na housle zahraný byl vysoký nebo hluboký, který dlouhý neb krátký, a pak dá podobně ţákům udávati.“180 Při čtení not bylo téţ doporučováno, aby ţáci současně naznačovali výšku tónů. Okresní školní inspektor Tomáš Pelikán upozorňoval: „V niţších třídách jest zvláště třeba hleděti k řádnému pěstování dětského hlasu. Zde dává se základ zpěvu.“181 Jakýsi obrázek o průběhu vlastního nácviku písně bychom si mohli utvořit na podkladě povídky „Dva muzikanti“, v níţ její autor, chotěbořský učitel Theodor Brukner,182 popsal způsob práce s písní na hodině zpěvu ve čtvrté třídě chlapecké na cvičné škole při učitelském ústavu. Nejprve vyučující stručně pohovořil o dané písni a jejím obsahu, potom nacvičoval její text zpaměti. V druhé části hodiny se chlapci seznámili s melodií, kterou učitel napsal na tabuli a „pro ţactvo, not ještě neznalé, naznačil, obvyklým té doby způsobem, výšku a délku not v nápěvu čárkami výše či níţe poloţenými, delšími nebo kratšími“.183 Melodii zahrál na housle, sám zazpíval, následně zpěv doprovodil opět hrou na housle. Nakonec se svým zpěvem připojila celá třída. S uvedeným popisem v zásadě souhlasí dochované názory některých chotěbořských pedagogů. Ředitel Bedřich Kostka: „U kaţdé písně budiţ učiněn výklad o její tendenci,

180

Tamtéţ, nestránkováno.

181

Protokol z okresní porady učitelů 13. července 1904, nestránkováno.

182

Theodor Brukner (1877 – 1940) navštěvoval učitelský ústav v Kutné Hoře v letech 1892/93 – 1895/96. Popisovaný způsob výuky v povídce by snad mohl odpovídat tomuto období.

183

BRUKNER, Theodor. Dva muzikanti. Strojopis, s. 7.

72

o spisovateli i skladateli.“184 Jindřich Konečný: „Neţ se přistoupí ku cvičení nápěvu […] nutno jest, aby ţáci dobře znali text písně. Cvičení nápěvu učí se část po části. Učitel zprvu přezpívá sám celý nápěv písně, potom naznačí na tabuli postup nápěvu vodorovnými čarami. […] Učitel netrp, aby děti při tonech vyšších byly pohodlny. Při zpěvu ať ţáci vţdy stojí. Při cvičení nové písně jsou housle nutny.“185 Nebo Alois Šmejkal s pozměněným postupem: „Píseň sami po přestávkách zazpívejme, aţ ji ţáci zhruba poznají. Píseň se po částech zpívá zcela zvolna. Přistoupí se ku vlastnímu cvičení, jeţ se koná v tonině [sic!] předepsané za pomoci houslí. Na počátku nikoli hromadně, nýbrţ zpěváci nejlepší. Správně dodrţovati takt. Posléze píseň zpívati v přiměřeném tempu.“186 V případě dvojhlasých písní měl učitel nacvičit kaţdý hlas samostatně, s větším důrazem na druhý hlas. Začínat se mělo od jednoduchých písní, kde oba hlasy postupují pokud moţno rovnoběţně. Inspektor Tomáš Pelikán: „Při rozdělení ţáků k jednotlivým hlasům budiţ dbáno jich hlasu přirozeného, aby se snad buď výškou neb zase hloubkou hlas nepřepínal a tím nekazil. Taktéţ je nutno při tom dbáti, aby I. hlas, který obyčejně melodii písně má, nebyl slabší neţ hlasy druhé.“187 Pro druhý (případně třetí) hlas bylo vhodné vybírat schopnější ţáky. K všeobecným pravidlům podle A. Šmejkala patřilo: „Správně intonovati, hlasem nepadati, tóny i pomlčky v jejich hodnotě kvantitativní vydrţovati, tempo zachovávati a – nekřičeti.“188 Důraz na to, aby děti pěkně zpívaly a nekřičely, se objevuje poměrně často. Také inspektor Pelikán nabádal: „Navádějme děti ku zpěvu mírnému, lahodnému a nenechme jich nikdy křičeti – křik není zpěv.“189 Stejná myšlenka uzavírala i část přednášky věnované vkusu, kde její autor Emanuel Činčera podotýkal, ţe ani vhodný výběr krásných písní by nebyl nic platný, kdyby „nevládla při cvičení kázeň, i kdyţ by ţáci píseň nikoliv zpívali, nýbrţ křičeli, aneb docela řvali. Píseň musí býti 184

Zápis z měsíční porady učitelského sboru 10. března 1897, nestránkováno.

185

Zápis z měsíční porady učitelského sboru 27. února 1892, nestránkováno.

186

Zápis z měsíční porady učitelského sboru 11. června 1900, nestránkováno.

187

Protokol z okresní porady učitelů 24. července 1901, nestránkováno.

188

Zápis z měsíční porady učitelského sboru 11. června 1900, nestránkováno.

189

Protokol z okresní porady učitelů 24. července 1901, nestránkováno.

73

citově zpívána, aby přednesena jsouc nejen v poslouchajícím libý pocit vzbudila, nýbrţ i pěvce pro budoucí dobu ku opětnému přednesu naladila.“190 (Těmito slovy vystihl vlastně i jeden z cílů zpěvu, coby vyučovacího předmětu.)

3.2.3.5

Učitelé a klasifikace zpěvu

Na obecné škole vyučovali zpěvu převáţně jednotliví třídní učitelé a je tedy zřejmé, ţe úroveň výuky byla rozdílná. Z třídních výkazů však lze vyčíst pouze odlišný způsob hodnocení (známkování), pohybující se od téměř samých jedniček aţ po vyuţití celé škály klasifikační stupnice s výjimkou stupně nejniţšího. Řada vyučujících pouţívala ke klasifikaci jejích prvních tří stupňů, a to většinou buď zhruba na třetiny, nebo s převahou jedniček a dvojek. (Samozřejmě je třeba brát v úvahu, jak hudebně vyspělé děti byly ve třídě, tj. jak byla „zpěvná“.) Např. na chlapecké škole patřila evidentně k nejmírnějším pedagogům Anna Stehlíčková191 s aţ 96 % jedniček ve třídě, naopak mezi nejpřísnější lze počítat Emanuela Konfršta, Jiřího Kostku a Jaroslava Zvěřinu. Také zde mnohokrát zmiňovaný František Buttula byl náročným učitelem, který uděloval jedničky jen velmi málo; např. ve školním roce 1877/78 byly ve čtvrté dívčí třídě (ještě smíšené obecné školy) pouze 2 jedničky, 32 dvojky, 48 trojek a dokonce 1 čtyřka. Situace na měšťanské škole byla trochu jiná neţ na škole obecné, protoţe jednotlivým předmětům vyučovali odborní učitelé. Ve starších třídních výkazech však někdy nejsou vůbec uvedeni nebo u jejich jména není připsáno, čemu učili, a tak v některých letech ani nevíme, komu byl přidělován zpěv. Ţe tento předmět v sledovaném období měli v úvazku, je doloţeno na chlapecké měšťanské škole např. u Josefa Václava Neudoerfla, Karla Buzka, Jakuba Brátky nebo Josefa Dočekala. Více informací máme aţ po roce 1909, kdy jako „vedlejší učitelé“ zpěvu tam působili učitelé chlapecké školy obecné: Emanuel Konfršt, Jan Kluh a Josef Krov. Co se týká klasifikace u posledních tří jmenovaných pedagogů, nejpřísněji opět hodnotil E. Konfršt, a to v rozsahu známek jedna aţ čtyři 190

ČINČERA, Emanuel. Vkus a vzdělání téhož u žactva. Rukopis, nestránkováno.

191

Anna Stehlíčková (1875 – ?) v některých obdobích působila také na dívčí škole.

74

(s převahou trojek), pohybovali se v rozmezí měšťanské škole dívčí Alois Šmejkal, Rosalie Dočekalová.

J. Kluh a J. Krov byli mírnější, jedna aţ tři (s převahou dvojek). Na vyučovali zpěvu např. Jakub Brátka, Čaloudová, Marie Konířová či Ludmila

Jak jiţ bylo dříve zmíněno, velký důraz byl kladen na nácvik kostelních písní, proto např. v srpnu 1899 ţádala okresní školní rada jednotlivé farní úřady, aby podaly zprávu, zda se učitelé (a kteří) starali o zpěv ţáků při mších a církevních slavnostech. Jednalo se o školní rok 1898/99 a z hlášení faráře P. Vincence Lašťovičky se dovídáme, ţe na chotěbořských školách pečoval toho roku o kostelní zpěv Jakub Brátka (vyučoval současně na chlapecké i dívčí měšťanské škole), na varhany při školních mších doprovázeli střídavě Alois Šmejkal (téţ z měšťanské školy) a Jaroslav Hořejší (ze školy obecné). (Kostelní písně občas nacvičovali ţáci 192 příslušných tříd i společně, aby se dobře sezpívali.) V této souvislosti je třeba se ještě zmínit o katechetovi P. Karlu Drdovi, který byl sám výborným hudebníkem a zpěvákem. Jiţ záhy po nástupu do pedagogického sboru v září 1910 se osobně podílel (byť to jistě nepatřilo k jeho povinnostem) právě na nácviku a opakování duchovních písní.193

3.2.4

Nepovinný chlapecké

předmět

hra

na

housle

na

měšťanské

škole

Kromě pevně daných předmětů povinných mohly školy nabídnout svým ţákům také nepovinné (neobligátní), mezi něţ patřil např. francouzský jazyk nebo hra na housle. Tyto předměty byly vyučovány jen na některých školách; o jejich povolení se muselo ţádat v Praze na zemské školní radě, přičemţ důleţitým předpokladem pro schválení bylo to, aby 192

Např. dle rozhodnutí ředitele B. Kostky: „Za příčinou nacvičení některých kostelních písní sejde se ţactvo 5. třídy obecné a měšť. škol v pátek odpoledne poslední hodinu a v sobotu od 10 – 11 hodin.“ /Zápis z měsíční porady učitelského sboru 7. června 1915, nestránkováno./.

193

„Ku konci kaţdého měsíce budou nacvičené kostelní písně hromadně opakovány, k čemuţ laskavě se uvoluje p. katecheta.“ /Zápis z měsíční porady učitelského sboru měšťanské školy 16. září 1911, nestránkováno./ Nebo: „Některé písně velikonoční nacvičil ve třídách pan katecheta.“ /Zápis z měsíční porady učitelského sboru měšťanské školy 12. dubna 1912, nestránkováno./.

75

škola měla kvalifikovaného vysvědčením způsobilosti.

učitele,

tedy

s příslušným

Na chotěbořském okrese se začalo s výukou hry na housle nejprve v Přibyslavi na tamní měšťanské škole chlapecké (zemská školní rada o jejich ţádosti rozhodla 3. ledna 1900), v okresním městě Chotěboři k tomu došlo aţ ve školním roce 1909/10.

3.2.4.1

Zavedení předmětu

Ţádost chotěbořské místní školní rady o povolení hry na housle nese datum 20. září 1909 a podepsal ji předseda rady a zároveň starosta města Leopold Zvěřina. Ze zdůvodnění v ţádosti vyplývá, ţe na školu nastoupil učitel Emanuel Konfršt, který měl předepsanou zkoušku ze hry na tento nástroj.194 (Tohoto faktu mohlo vyuţít jak ředitelství školy, tak mohla být snaha o tuto výuku iniciativou samotného Konfršta.) V předstihu byl také proveden mezi ţáky měšťanské školy průzkum, zda bude o nový předmět zájem, přičemţ se přihlásilo 25 chlapců (10 z I. ročníku, 13 ze II. a 2 ze III. ročníku).195 Místní školní rada tedy navrhla výuku v jednom oddělení po 3 hodinách týdně, a to jiţ od ledna 1910; zároveň poţádala zemskou školní radu o povolení finančních prostředků pro vyučujícího. Také zdůraznila, ţe zavedením tohoto předmětu by byla „dána […] moţnost, aby i chudé ţactvo, kteréţ pro nedostatek hmotných prostředků nemůţe si dovoliti nákladného vyučování hudbě buď soukromého neb v hudební škole, mohlo býti vyučováno, čímţ by mnohému nadanému ţáku do budoucna velice se prospělo.“196 Ţádost s dodatkem,

podpořil okresní školní inspektor Josef ţe se tím „poskytne jisté předpravy té

Zeman části

194

Emanuel Konfršt nastoupil na chotěbořskou obecnou školu chlapeckou jako definitivní učitel od 1. září 1909. (Působil zde jiţ dříve, ale jen krátce, pouhý jeden školní rok 1899/1900.) Speciální zkoušku ze hry na housle vykonal v Kutné Hoře a obdrţel o tom vysvědčení způsobilosti ze dne 19. listopadu 1898. Současně úspěšně sloţil i dvě další zkoušky, a to ze hry na klavír a na varhany.

195

Dle třídních výkazů nakonec nastoupilo při zahájení výuky 26 chlapců (9 z I. ročníku, 14 ze II. a 3 ze III. ročníku).

196

Ţádost místní školní rady v Chotěboři o povolení měšťanské škole chlapecké v Chotěboři 20. září 1909.

76

hry

na

celkem

housle

na

ţactva, která se chce věnovati stavu učitelskému. Letos např. šlo na uč. ústav 6 ţáků z 15.“197 Okresní školní rada v Chotěboři na svém jednání 7. října 1909 jednomyslně doporučila ţádosti vyhovět a postoupila záleţitost do Prahy, načeţ zemská školní rada svým výnosem č. 59086 ze dne 17. prosince 1909 nový nepovinný předmět na chotěbořské měšťanské škole chlapecké povolila (od 1. ledna 1910 v jednom oddělení, ale pouze po 2 hodinách týdně; s odměnou učiteli 60 K za hodinu). Vyrozumění o tom došlo okresní školní radě aţ 8. ledna 1910. S výukou se započalo ihned, coţ dokazují známky v třídních výkazech jiţ za druhé čtvrtletí školního roku 1909/10.198 V dalších letech probíhala výuka (podle počtu přihlášených ţáků a jejich technické vyspělosti) buď v jednom, nebo ve dvou odděleních po 2 hodinách týdně.199 Zavedení hry na housle na měšťanské škole bylo sice výhodné zvláště pro děti z nemajetných rodin, ale skrývalo v sobě i moţné nepříjemnosti ze strany soukromých učitelů, pro které to byla vlastně nevítaná konkurence. Jeden takový problém řešila pedagogická rada v pololetí školního roku 1912/13, kdy třídní učitel II. ročníku upozornil na chlapce ze své třídy, který se v září přihlásil, ale na výuku vůbec nedocházel, protoţe mu to údajně zakázal majitel hudební školy a ředitel kůru Josef Hoffmann. (Ukázalo se, ţe obdobná situace vznikla i u dalších ţáků z I. ročníku.)200 Záleţitostí se zabýval osobně ředitel školy Bedřich Kostka, který zjistil, ţe „ředitel kůru skutečně učinil nátlak na otce ţáka, jejţ soukromně [sic!] houslím vyučuje, aby se školního vyučování

197

Dobrozdání okresního školního inspektora Josefa Zemana k ţádosti místní školní rady v Chotěboři ze dne 20. září 1909.

198

Pololetní vysvědčení byla vydána 12. února 1910.

199

Obdobně tomu bylo i v Přibyslavi. (Dle údajů, vztahujících se však aţ k 20. letům 20. století, bylo podmínkou pro otevření druhého oddělení minimálně 40 přihlášených ţáků; naopak kdyţ jejich počet silně poklesl, např. na počátku školního roku 1928/29 na pouhých 13, byla výuka v Přibyslavi zemskou školní radou dokonce zrušena.).

200

Dle třídního výkazu se v I. ročníku přihlásilo do houslí celkem 18 chlapců, ale 6 z nich nebylo vůbec klasifikováno (ani v prvním čtvrtletí), tj. na výuku patrně nechodili. U všech sice nemusela být výše uvedená příčina, ale např. Václav Bok byl opravdu ţákem Josefa Hoffmanna. Ve II. ročníku se jednalo o 4 chlapce ze 17.

77

neúčastnil.“201 Pro další roky bylo usneseno důsledně hlídat docházku všech přihlášených dětí.

3.2.4.2

Ţáci – sociální sloţení, počet, docházka

Za devět školních roků, tj. od 1909/10 do 1917/18, navštěvovalo nepovinný předmět „Hra na housle“ celkem 202 156 chlapců z I. aţ III. ročníku měšťanské školy a výjimečně i z jednoročního učebního kurzu.203 Přesně polovina z nich (tj. 78) byla přímo z Chotěboře, druhá polovina většinou z (více či méně vzdálených) okolních vesnic.204 Co se týká sociálního sloţení, nejvíce dětí pocházelo z rodin 205 řemeslníků. Bylo jich 45, coţ představuje 28,85 %, tedy více neţ jednu čtvrtinu. Z rodin rolníků206 chodilo hrát 27 dětí (17,31 %), stejný počet byl dělnického207 původu. Další 23 děti

201

Zápis z měsíční porady učitelského sboru měšťanské školy 11. března 1913, nestránkováno. Moţnost, ţe by se jednalo o nějaké ryze osobní či umělecké důvody, tj. nepřátelství či nevraţivost mezi oběma učiteli Josefem Hoffmannem a Emanuelem Konfrštem, se nejeví příliš velká. Nelze ji sice zcela vyloučit, ale nic tomu nenasvědčuje. Oba pánové mnohdy úzce spolupracovali při různých akcích (např. při realizaci školního představení „Pohádky o zlatém klíči a ţivé vodě“ – viz pododdíl 3.2.5.4), dokonce společně hráli (asi spíše pro vlastní potěšení) v trombonovém kvartetu – viz kapitola 6. Nejsou známy ani nějaké rozdílné názory při řízení „Doubravanu“.

202

Započítáni jsou pouze ti, kteří byli klasifikováni alespoň za jedno čtvrtletí. (V některých třídních katalozích jsou uvedeni i ţáci, kteří se na předmět sice přihlásili, ale potom buď nenastoupili, nebo chodili tak krátkou dobu, ţe klasifikováni nebyli. Ti do tohoto počtu zahrnuti nejsou.).

203

Z tzv. IV. ročníku většinou jiţ na housle nechodili. Pouze ve třech školních letech 1913/14 (2 ţáci), 1914/15 (5 ţáků) a 1915/16 (4 ţáci).

204

Jen velmi málo ţáků bylo z míst mimo chotěbořský okres, např. z Hlinska, Vojnova Městce, Přelouče, Poličky, Kojetína, Dolní Krupé a Chrasti u Dolní Krupé.

205

Zastoupeni jsou zde např.: obuvník, tesař, krejčí, kloboučník, mlynář, pekař, koţeluh, kolář, hodinář aj. Jedná se o tzv. řemeslné ţivnosti.

206

Do této skupiny jsou přiřazeny i děti, u jejichţ otce je zapsáno pouze „domkář“.

207

Kromě prostého označení „dělník“ jsou v třídních katalozích některé dělnické profese uvedeny konkrétně, např. tkadlec (v Chotěboři a okolí

78

pocházely z rodin obchodníků208 (14,74 %), 22 děti z rodin zřízenců a úředníků209 (14,10 %) a pouhých 8 dětí z rodin učitelů (5,13 %). U 4 dětí (2,56 %) není známo povolání210 jejich rodičů. Sečteme-li všechny ţivnostníky (bez ohledu na to, zda se jednalo o ţivnost koncesovanou, řemeslnou či svobodnou), dostaneme číslo 68 (tj. 43,59 %). Ani u jednoho ţáka neměl otec zapsáno některé z tzv. svobodných povolání jako advokát, notář, lékař apod. Také se zde neobjevili ţádní chlapci z předních měšťanských rodin obchodníků ani úředníků ať jiţ městských nebo z okresního hejtmanství či jiné instituce. (Zřejmě se splnil předpoklad těch, kteří se zasazovali o zavedení nepovinné hry na housle, jejíţ výuka byla dostupná zájemcům z méně majetných a chudých rodin, kde neměli peníze na soukromé vyučování.) Promítneme-li do uvedených čísel i dobu, po kterou ţáci docházeli na tento předmět, pořadí se poněkud pozmění: na prvním místě zůstávají sice děti řemeslníků (28,28 %), potom však následují děti dělníků (18,03 %), zřízenců a úředníků (15,98 %), rolníků (14,75 %), obchodníků (13,93 %) a učitelů (7,38 %), u zbylých (1,64 %) se neví. Nepatrně se tím mění i poměr chotěbořských (53 %) vůči venkovským (47 %). Jak dále dokládají záznamy v třídních výkazech, počty ţáků navštěvujících nepovinnou hru na housle v jednotlivých školních letech byly značně proměnlivé. Porovnáme-li stav na počátku kaţdého školního roku a na jeho konci, zjistíme, ţe vţdy došlo k určitému propadu. Největší rozdíl byl v prvních dvou letech, tj. 1909/10, kdy se počet sníţil aţ o 46,15 %211

existovalo několik textilních továrniček), tovární zámečník, strojník, cestář, cihlář (v Liškově cihelně), slévač apod. 208

Jedná se převáţně o obchodníky z vesnic a hokynáře. Z významných chotěbořských obchodnických rodin zde ţádné dítě není. Dále jsou k této skupině přiřazeni hostinští (coţ byla koncesovaná ţivnost).

209

V této skupině se jedná především o rodiny různých zřízenců, tj. podúředníků a niţších zaměstnanců, kteří vykonávali méně významné a podruţnější práce, např. hajný, rybniční hajný, obecní stráţník, vězeňský dozorce, stráţník na dráze, listonoš, sluha u berního úřadu apod. Úředníků je zde velmi málo, např. správce lihovaru, účetní v pivovaře, hospodářský správce.

210

Jde o sirotky, u nichţ je uveden jen jejich poručník, případně pouze jméno matky.

211

Hodnota je za celou skupinu, kdy z původních 26 ţáků končilo pouze 14. Podíváme-li se na docházku po jednotlivých třídách, zjistíme, ţe např.

79

a 1910/11 o 40 %. Potom se situace poněkud stabilizovala a rozdíl se pohyboval v průměru jen kolem 12 % (mezi 5,88 % aţ 20,59 %).212 Zajímavé je také sloţení ţáků na počátku nových školních roků: průměrně 40,49 % chlapců pokračovalo z předchozích let a 59,51 % bylo nových. Přičemţ 40,92 % tvořili noví ţáci z I. ročníku měšťanské školy a zbylých 18,59 % noví ţáci, kteří se přihlásili a chodili hrát na housle aţ od II. či vyššího ročníku. Průměrná čísla jsou ale poněkud zavádějící, protoţe rozpětí mezi minimálními a maximálními hodnotami je v jednotlivých letech značně 213 velké. Kromě toho lze vývoj docházky v průběhu celých čtyř školních let (v daném časovém úseku) kompletně sledovat jen u šesti tříd (tj. konkrétní třídu od I. aţ do IV. ročníku). Z těchto šesti tříd hrálo na housle celkem 100 chlapců (44 % z Chotěboře). Situaci nejpřehledněji vyjádříme v tabulce: délka doby214 hry na housle méně neţ rok 1 rok 2 roky 3 roky 4 roky součet

celkem počet % 16 16 40 40 26 26 15 15 3 3 100

počty ţáků z Chotěboře počet % 5 31,25 15 37,50 14 53,85 8 53,33 2 66,67 44

odjinud počet % 11 68,75 25 62,50 12 46,15 7 46,67 1 33,33 56

z I. ročníku nastoupilo 9 chlapců a ve druhém pololetí hráli jiţ jen 3. Propad zde tedy činil dokonce 66,67 %. 212

Ve školních letech 1914/15 a 1916/17 došlo sice nejprve k nárůstu počtu ţáků ve druhém čtvrtletí, ale potom nastal propad, takţe na konci roku byl stav niţší neţ na počátku.

213

Čísla ukazují stav v prvních čtvrtletích. ţáci průměr pokrač. z minulých let 40,49 % noví celkem 59,51 % noví jen z I. ročníku 40,92 % noví z vyšších ročníků 18,59 % 214

min. hodnota 29,41 % 50,00 % 29,17 % 10,35 %

max. hodnota 50,00 % 70,59 % 58,82 % 26,67 %

V kolonce „1 rok“ jsou pouze ţáci, kteří absolvovali celý školní rok. Jako „celý“ je chápán také první rok 1909/10, i kdyţ s výukou se započalo později. Zde se jednalo o objektivní příčinu. V kolonkách „2 roky“ aţ „4 roky“ jsou zahrnuti všichni bez ohledu na to, zda v „posledním“ roce hráli jen čtvrt roku nebo celý rok. Dále jsou tam započítáni i ti, kteří např. sice hráli více let, ale ne následujících po sobě, tj. třeba s roční přestávkou.

80

Sečteme-li ty, kteří hráli na housle pouze jeden rok a méně, zjistíme, ţe jich byla více neţ polovina, tj. 56 chlapců. Z toho bylo 20 ţáků z Chotěboře (35,71 %) a 36 přespolních (64,29 %). Faktorů, které ovlivňovaly docházku, bylo více. Obecně se měnily počty ţáků (i v průběhu školního roku) v jednotlivých třídách a ročnících např. z důvodu stěhování rodin, úmrtí ţáka, dlouhodobé nemoci, ukončení školní docházky při dosaţení věkové hranice nebo také přestupu na nově vzniklé reálné gymnázium.215 Řada dětí měšťanskou školu nevychodila celou a především do pokračovacího kurzu 216 přecházelo jiţ jen pár zájemců. To znamená, ţe v kaţdé třídě se ve vyšších ročnících sniţoval (někdy i výrazně) počet ţáků.217 U nepovinného předmětu byla navíc moţnost přihlásit se nebo odhlásit dle rozhodnutí rodičů.218 Kromě zvládání poţadavků učitele, chuti učit se hrát na housle nebo respektování přání rodičů zde měla vliv patrně i otázka bydliště. (Ta obecně ovlivňovala docházku na měšťanskou školu.) Jak je vidět z tabulky, více let hráli chlapci pocházející přímo z Chotěboře, přestoţe přespolních ţáků se hlásila nadpoloviční většina. Zde je třeba ještě podotknout, ţe ze vzdálenějších míst, odkud nebylo moţné denně docházet, byli ţáci ubytováni v chotěbořských rodinách. Počet dětí bydlících ve městě byl tedy ve skutečnosti vyšší, ale to lze 215

Výuka na chotěbořském gymnáziu byla zahájena od školního roku 1913/14. Největší odliv ţáků z měšťanské školy chlapecké byl pravděpodobně právě v této době. Např. v předcházejícím školním roce 1912/13 chodilo na housle z I. ročníku 12 chlapců, jeden skončil po prvním čtvrtletí, takţe na konci roku jich bylo 11. Šest z nich ale jiţ do II. ročníku nenastoupilo, a tedy ani do houslí, protoţe všichni přešli na gymnázium do primy. (Mezi nimi byl i Karel Kubánek, z jehoţ pamětí je v této práci také čerpáno.).

216

V daném období byl minimální počet ţáků v jednoročním učebním kurzu 9 a maximální 19. Přestoţe byl při chlapecké měšťanské škole, chodily do něho i dívky.

217

Klesající tendence je u všech sledovaných tříd. Např.: I. ročník (1910/11) – 61 chlapců, II. ročník (1911/12) – 54 chlapců, III. ročník (1912/13) – 26 chlapců, IV. ročník (1913/14) – 9 (z toho jen 5 chlapců).

218

Rodiče měli poslat po dítěti podepsaný lístek, ţe si přejí, aby navštěvovalo zvolený nepovinný předmět. Vystoupit bylo moţné aţ na konci roku (tento poţadavek však v praxi evidentně nebyl dodrţován). Instrukce je doloţena u nepovinného německého jazyka a také u tělocviku pro dívky. Lze předpokládat, ţe obdobný postup volila škola i v případě hry na housle.

81

jiţ těţko přesně vyčíslit a vyvstává tím otázka, jaké procento tvořili ve skupině „odjinud“. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu věci individuální, ale i náhody, jací ţáci se sešli v jednotlivých třídách, a potom i ve skupině houslistů, jaké měli předpoklady pro tento předmět, zda je společná hra bavila apod. V tomto ohledu tvořili poměrně stabilní skupinu ţáci, kteří nastoupili do měšťanské školy v roce 1911/12 a končili 1913/14, respektive někteří z nich ještě absolvovali jednoroční učební kurz 1914/15. Byla to třída, kde chodilo do houslí relativně hodně ţáků, jejich počet téměř nekolísal a hlavně neklesal, mnozí hráli dva, tři roky. Tři chlapci dokonce navštěvovali tento předmět čtyři roky.219 (V ţádné jiné třídě nikdo nehrál tak dlouho.) Podíváme-li se na počty ţáků v jednotlivých letech a třídách, zjistíme, ţe průměrně hrálo na housle na počátku školního roku v I. ročníku 19,65 % ţáků, v II. ročníku 20,20 %, ve III. ročníku 21,94 % a ve IV. ročníku 9,08 %. Opět se jedná o poměrně nepřesné údaje, protoţe jsou značné rozdíly mezi minimálními a maximálními hodnotami220 a také, jak jiţ bylo uvedeno, někteří hoši během roku přestali na výuku houslí docházet. Z celkového počtu ţáků měšťanské školy pak ti, kteří navštěvovali tento nepovinný předmět, tvořili kaţdoročně zhruba 18 % (nejméně jich bylo na počátku školního roku 1911/12, kdy představovali pouhých 10,56 %; nejvíce 1917/18, kdy se přihlásilo na předmět aţ 25,64 % ţáků).

219

V I. ročníku hrálo na housle 10 chlapců (14,71 % ze třídy), ve II. jiţ 13 (23,64 %), ve III. dokonce aţ 14 (36,84 %) a ve IV. ročníku 5 chlapců (38,46 %), z nichţ 3 hráli čtvrtým rokem. Ve sledovaném období se jedná o nejvyšší počty a také to byla jediná třída, kde počet přihlášených narůstal, jinde vţdy klesal. Šest ţáků z této třídy hrálo tři roky. Porovnáme-li to s příslušnou kolonkou v tabulce, zjistíme, ţe z celkového počtu 15 dětí je to vlastně 40 %. Do této třídy chodil i František Brabenec, pozdější výborný učitel téţ zpěvu a hry na housle, dlouholetý sbormistr, člen a dirigent orchestru „Doubravanu“.

220

Souhrnné počty ţáků ze všech ročníků vyjádřené v procentech: průměr min. hodnota max. hodnota I. ročník 19,65 % 14,71 % 29,41 % II. ročník 20,20 % 9,26 % 32,26 % III. ročník 21,94 % 7,41 % 36,84 % IV. ročník 9,08 % 21,05 % 38,46 %

82

3.2.4.3

Osnovy a výuka

Nejstarší osnovy (pravděpodobně vypracované učitelem Emanuelem Konfrštem) se dohledat nepodařilo. Víme jen, ţe při podávání ţádosti o povolení předmětu byly řádně předloţeny a zemskou školní radou v Praze bez připomínek schváleny. Okresní školní inspektor Josef Zeman je ohodnotil těmito slovy: „Osnova úplně vyhovuje slučujíc hudební theorii s praksí [sic!] postupem nenáhlým. Doporučím ještě, aby se ţactvu ve 2. skupině dostalo příleţitostně poučení o snadných skladbách, jich autořích, o významu české hudby a.t.d.“221 Kterou učebnici houslové hry si tedy Emanuel Konfršt vybral, nevíme. Obdobná situace je i u jeho nástupců ve sledovaném období do roku 1918. Aţ u další generace učitelů (tj. těch, kteří byli v této době ještě ţáky) máme více informací. Např. Karel Horšík222 (v houslích nejprve odchovanec svého dědečka, učitele na škole v Modletíně; poté ţák hudební školy Josefa Hoffmanna v Chotěboři) vyučoval v roce 1924/25 podle houslové školy Jana Maláta. Jiţ zmíněný František Brabenec, který vychodil chotěbořskou měšťanskou školu a byl přímým ţákem Emanuela Konfršta a Jana Kluha, sám později pouţíval k výuce školu Ševčíkovu. (To však neznamená, ţe se z ní jako chlapec učil.) Ani strohé údaje z třídních výkazů nevypovídají nic o způsobu a úrovni výuky. Jak je patrné z výše uvedené tabulky, dlouhodobější docházka byla nízká, takţe soustavnější práce byla obtíţná. Pokud probíhala pouze v jednom oddělení (byť, moţná rozděleném na dvě části), bylo pro učitele náročné skloubit nesourodou skupinu (třeba i naprostých začátečníků a různě pokročilých). V případě dostatečného počtu ţáků a vzniku dvou oddělení byla situace příznivější.

221

Dobrozdání okresního školního inspektora Josefa Zemana k ţádosti místní školní rady v Chotěboři ze dne 20. září 1909. Inspektor Zeman navrhoval, aby výuka probíhala v jednom oddělení a ve dvou skupinách. Je otázka, zda se tak stalo, kdyţ zemská školní rada povolila týdně jen dvě hodiny místo ţádaných tří.

222

O Karlu Horšíkovi více – viz podkapitola 3.3 a dále pododdíl 3.5.2.2.

83

3.2.4.4

Učitelé a klasifikace hry na housle

Hře na housle, obdobně jako zpěvu na měšťanské škole, vyučovali ve sledovaném období učitelé z obecné školy223 Emanuel Konfršt a po jeho odchodu Jan Kluh, kterého (v době, kdy slouţil v armádě za první světové války) vystřídal Josef Krov. Tento nepovinný předmět navštěvovali chlapci s různou mírou talentu i píle. Ze zpěvu jedničku všichni neměli; řada z nich byla hodnocena dvojkou a někteří dokonce trojkou. (Co se týká ostatních předmětů, u mnohých převládaly trojky a čtyřky. V některých případech byla jednička právě pouze ze zpěvu a hry na housle. Objevovaly se i niţší stupně z mravů.) Porovnáme-li známky ze zpěvu a ze hry na housle, zjistíme, ţe pokud nebyly shodné, bývala známka ze zpěvu většinou lepší o jeden aţ dva stupně. Jen málokdy tomu bylo naopak. Při pětistupňové klasifikační stupnici měl největší rozpětí známek ze hry na housle učitel Emanuel Konfršt, který běţně hodnotil i známkou „dostatečnou“, tedy čtyřkou. Nejvíce uděloval dvojky a trojky. Průměr známek se pohyboval mezi 2,03 aţ 2,68. Výsledná průměrná hodnota je 2,34. U učitelů Kluha a Krova byla nejniţší známka trojka, převaţovaly jedničky a dvojky. Průměr známek, jeţ dostávali ţáci od Jana Kluha, byl v rozmezí 1,44 aţ 1,97 (průměr 1,67) a od Josefa Krova 1,78 aţ 1,94 (průměr 1,87).

3.2.5

Školní slavnosti a hudební vystoupení žáků

Během kaţdého školního roku se konaly různé slavnosti, besídky nebo akademie. Některé měly interní charakter, byly především pro ţáky, případně pro jejich rodiče a pozvané hosty, mezi něţ patřili členové školní rady, inspektor, okresní hejtman, starosta města a další úředníci. Jiné akce byly určeny i pro širší veřejnost a přesahovaly tak rámec školy. Účelem někdy byla „pouhá“ oslava určité události či osobnosti, jindy získání finančních prostředků pro chudé ţactvo nebo v době první světové války pro sirotky a vdovy po 223

Také v Přibyslavi řadu let vyučoval houslím na měšťanské škole učitel ze školy obecné. Jednalo se o Františka Svobodu (1866 – ?), který měl obdobně jako Emanuel Konfršt, vysvědčení ze hry na housle (1899), varhany (jiţ 1889) a klavír (1899). Tento výborný hudebník působil dlouhá léta téţ jako přibyslavský ředitel kůru a sbormistr spolku „Beseda“.

84

padlých vojácích, Červený kříţ apod. (Často se jednalo o kombinaci obojího; např. povinné oslavy císařova nastoupení na trůn a vybrání peněz pro podporu nemajetných ţáků.) Pořadatelem mohly být společně všechny školy nebo jen některá z nich, většinou měšťanská. Oslavy se konaly nejčastěji v kreslírně, coţ byla patrně nejprostornější třída.224 V pozdější době, pokud byla slavnost určena pro všechny ţáky, odehrávala se současně na dvou místech: v kreslírně pro měšťanskou školu a v jiné velké učebně pro školu obecnou. Jen výjimečně byla umístěna mimo školu do sálu v „Panském domě“; taková vystoupení pak probíhala obvykle v podvečerních nebo večerních hodinách. V ostatních případech se jednalo o akce dopolední nebo odpolední. Jejich průběh závisel na účelu, ke kterému byly pořádány, ale také se během doby vyvíjel. Poněkud jinou podobu měly např. v 70. letech 19. století a jinak vyhlíţely na počátku 20. století, přestoţe některé (k zahájení a ukončení školního roku, císařská jubilea apod.) se kaţdoročně opakovaly. Součástí většiny slavností bývala kromě proslovů a recitací také hudba. V pamětních knihách škol sice nalezneme zmínky o některých akcích, co se však týká hudebních částí, většinou se pisatelé omezili jen na konstatování, ţe ţáci zapěli „případné sbory“ apod. O konkrétních programech máme jen minimum zpráv.

3.2.5.1

Slavnosti na počest císařské rodiny

Školní slavnosti pořádané u příleţitosti narozenin, jmenin a významných událostí v císařské rodině bývaly spojeny s účastí na mši v kostele. Např. oslava stříbrné svatby císaře Františka Josefa I., konaná ve výroční den 24. dubna 1879, měla takovýto průběh: všichni ţáci a hosté se shromáţdili ve vyzdobené třídě, kde k nim nejprve promluvil ředitel František Zákostelský, následovaly oslavné básně a na závěr „zapělo ţactvo všech tříd v průvodu harmonia zdařile ‚Píseň české mládeţe‘ od Raise, nápěv od Macháčka“.225 (Potom šli všichni do 224

Při stavbě školy byla tato místnost ve druhém patře plánována a budována jako divadelní sál. Ve školním roce 1888/89 v ní z prostorových důvodů zřídili kreslírnu, ale stále se počítalo s vyuţitím pro pořádání různých slavností a shromáţdění. (Ostatně při úpravách na učebnu tam bylo současně zabudováno i nové pódium).

225

Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1844 – 1892, s. 131.

85

kostela na mši, odpoledne děti z vyšších tříd zasadily 14 stromků na náměstí.) Samozřejmou součástí těchto (vlastně nařízených politických) akcí byl zpěv rakouské hymny (jejímuţ nácviku se v hodinách zpěvu vţdy měla věnovat obzvláštní pozornost);226 někdy zpívali dokonce i českou „národní hymnu“. Tak tomu bylo např. při školní slavnosti 4. října 1910 k jmeninám a zároveň k 80. narozeninám227 císaře Františka Josefa I. Po návratu ze mše se ţáci a učitelé shromáţdili v kreslírně, kde nejprve zazněla hymna rakouská, následoval proslov ředitele škol Bedřicha Kostky a v závěru i „hymna česká“. Připomínána byla také výročí nastoupení na trůn. Např. 45 let panování Františka Josefa I. připadlo na 2. prosince 1893 a školní slavnost se konala (opět po mši) současně ve dvou vyzdobených třídách. Po úvodní modlitbě byla přednáška, sborový zpěv proloţený recitací v podání ţactva a na závěr rakouská hymna.228 Nejpodrobněji byla zaznamenána oslava svátku císaře Karla I. v listopadu229 1917. Ráno šli ţáci hromadně do V tomto případě kronikář výjimečně uvedl, i kdyţ jen přibliţně, co děti zpívaly. Co se týká autorské dvojice Rais – Macháček, pravděpodobně se jedná o známého českého spisovatele Karla Václava Raise (1859 – 1926), na jehoţ básnické texty vznikla řada písní pro děti od různých skladatelů, a dále učitele Václava Macháčka (1839 – 1890), který je mimo jiné autorem Písní pro školní mládež a Zpěvníku pro školy obecné. Není bez zajímavosti, ţe oba tito muţi několik let současně působili v Trhové Kamenici; Rais jako učitel (1877 – 1882) a Macháček jako řídící učitel a ředitel kůru (1872 – 1887). (Trhová Kamenice je od Chotěboře vzdálena asi 23 km.). 226

Více - viz pododdíl 3.2.3.3.

227

František Josef I. měl narozeniny 18. srpna, tedy prázdnin. (Dne 4. října je sv. Františka z Assisi.).

228

Okresní školní rada vydala pro všechny školy ve svém obvodu přesné pokyny (schválené zemskou školní radou) o konání slavností a jejich jednotné podobě (včetně stěţejních bodů proslovu a pořadí jednotlivých částí programu zakončeného hymnou). Mše se děti měly účastnit povinně (ve zcela výjimečných případech bylo moţné, aby se pomodlily „jen“ ve škole – to se však týkalo pravděpodobně malých vesnic, kde nebyl kostel, a zimní počasí by znemoţnilo několikakilometrovou pěší cestu). V ten den se nevyučovalo.

229

Informace o datu besídky se rozcházejí, přestoţe ji školy pořádaly společně. Pamětní kniha dívčích škol uvádí, ţe se konala 3. listopadu (tedy v předvečer císařova svátku), ale v pamětní knize chlapeckých škol je psáno, ţe byla přímo v den jeho jmenin 4. listopadu. (Dne 4. listopadu je sv. Karla Boromejského.) Kromě císařova svátku se touto besídkou slavilo také osvobození města Gorice. (Na podzim roku 1917 došlo totiţ v oblasti kolem řeky Soči k úspěšné rakousko-německé ofenzívě, při níţ byla italská armáda zatlačena aţ na Piavu.).

86

v době

školních

kostela, odpoledne se uskutečnila v kreslírně za účasti hostů a veřejnosti slavnostní besídka. Zahájila ji recitace, po níţ „zapělo ţactvo trojhlasé heslo od Karla Drdy“.230 Následoval proslov ředitele dívčích škol Václava Klose, rakouská hymna a program sloţený ze dvou básní a čtyř hudebních čísel: J. Malát „Velké, širé lány“ a J. Jindřich „Hvězdy“ (dvojzpěvy), K. Bendl „Rodičům“ a F. Chopin „Dívčino přání“ (sóla s doprovodem harmonia).231 Jak je patrné, tyto slavnosti probíhaly podle podobného scénáře. (Některé zprávy o nich jsou psány poměrně věcně, jiné v poţadovaném prorakouském duchu.232) Ţáci se také pravidelně ve výročních dnech účastnili zádušních mší za zemřelé členy císařské rodiny.

3.2.5.2

Školní slavnosti a besídky

Zcela mimořádnou a jedinečnou událostí pro obyvatele Chotěboře a blízkého okolí bylo poloţení základního kamene k nové budově školy dne 16. července 1867 a o dva roky později její vysvěcení. Slavnost poloţení základního kamene měla dvě části. První byla tzv. „kostelní slavnost“. Po příchodu průvodu do chrámu a za střelby z hmoţdířů začala mše, po níţ šel mohutný průvod sestávající z dětí, zpěváckého spolku, cechů (se svými prapory) a veškerých přítomných na vyzdobené staveniště, kde po proslovech a zapění chorálů „Svatý Václave“ a „Hospodine, pomiluj ny“ spolkem „Doubravan“ došlo k posvěcení a „zatloukání“ základního kamene. Po této oficiální (církevní) části následoval odpolední program pro školní mládeţ. Ta, za zvuků hudby a střelby z hmoţdířů, prošla 230

Pamětní kniha dívčích škol v Chotěboři. 1917 – 1958, s. 11.

231

Program besídky je uveden pouze účinkujících zaznamenána nejsou.

232

Např. zápis z roku 1908 o oslavě 60. výročí panování Františka Josefa I.: „V den jubilea po slav. sluţbách Boţích sešlo se ţactvo i učitelstvo zdejší ve vyzdobené kreslírně školy, aby u přítomnosti pozvaných hostí oslavilo památný den. Zazpívány byly dítkami hymny a proneseny jednotlivými ţáky i dívkami proslovy, jimiţ děti holdovaly svému nejjasnějšímu příznivci. Potom ředitel škol promluvil o významu konané slavnosti a vřelými slovy dítkám před oči stavěl nejjasnější vzor a líčil velikou lásku vznešeného mocnáře k dítěti; lásku, jeţ splácí se láskou. Slavnost ukončena vroucí modlitbou za dlouhé ještě panování císaře Pána.“ /Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1906 – 1940, s. 19./.

v pamětní

87

knize

dívčích

škol.

Jména

městem aţ na jeho okraj, kde byl zahradní hostinec, v němţ se potom veselili aţ do večera: zpívali, recitovali, tancovali atd.233 Také vysvěcení nové školy v neděli 26. září 1869 bylo velkou událostí. Pozváni byli duchovní aţ z Prahy a Hradce Králové. V dobové zprávě se praví: „Jiţ v sobotu dne 25. září zaskvělo se město naše v slavnostním oděvu. Domy ověnčené, četná hesla rozvěšená, prapory mohutně vlající […] Večer bylo náměstí osvětleno, hudba při rachocení hmoţdířů procházela městem a učinila pěkné zastaveníčko oběma P. T. pp. kanovníkům na faře dlícím […] Ráno dne 26. probuzeno měšťanstvo hudbou a ranami z hmoţdířů. […] O 9. hodině ubíral se průvod s hudbou v čele ku farnímu domu; kde se k němu přidalo velebné duchovenstvo v počtu 16. […] V chrámu Páně odbylo se slavné: ‚Veni Scte. Spiritus‘, a odtud ubíral se přečetný průvod při hlaholu zvonů a pění Lytánie [sic!] ku všem Svatým ku nové škole […]“234 Tam zazněly proslovy, kázání, chorály v podání „Doubravanu“ a uskutečnil se příslušný církevní obřad. Potom se účastníci vrátili do kostela na slavnostní mši (s „Te Deum laudamus“). Odpoledne bylo v zahradním hostinci posezení („hostina“) a večer ples (přičemţ výtěţek měl být věnován na dobročinné účely). Druhý den (v pondělí 27. září) se pro ţactvo konala slavnostní mše a odpolední „zábava“ v zahradním hostinci. S vlastním chodem školy bylo kaţdoročně spojeno slavnostní zahájení a ukončení školního roku. Také v těchto případech byla nedílnou součástí účast na mši. Slavnostní mší se školní rok vţdy zahajoval; poté většinou následovalo shromáţdění dětí ve škole a proslovy ředitele, katechety, třídních učitelů apod. Okázalejší charakter mívalo zakončení školního roku, kdy se vydávala vysvědčení, někdy pořádala výstavka ţákovských prací a slavnostní program doplňovala recitace a hudební vystoupení ţáků. I tehdy se samozřejmě zpívala rakouská hymna. Školy pořádaly téţ samostatné akademie a besídky k výročí různých významných osobností z oblasti kultury. Např. na neděli 25. listopadu 1917 připravila dívčí měšťanská škola besídku k 70. narozeninám Elišky Krásnohorské.235 Přednášku 233

„Pro posilněnou darovala městská rada dítkám piva, chleba a uzenek s důstatek.“ /Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1844 – 1892, s. 108./.

234

Pamětní kniha fary v Chotěboři, s. 887 – 888.

235

Eliška Krásnohorská se narodila 26. listopadu 1926 tamtéţ).

18. listopadu

88

1847

v Praze

(zemřela

Ludmily Dočekalové o ţivotě a významu oblíbené spisovatelky vhodně doplnily ukázky z tvorby; na program bylo zařazeno 25 básní (v přednesu ţákyň) proloţených písněmi zkomponovanými na její texty“: „Vy, české hory“ a „Dobrou noc“ od J. Jindřicha a „Matičko Boţí“ (z opery „Tajemství“) od B. Smetany. Besídka byla rodiči velmi četně navštívena a na ţákovský fond bylo z dobrovolných příspěvků dáno 26 K 88 h.

3.2.5.3

Dobročinné besídky

Z řady veřejných vystoupení s humanitárním účelem uveďme hudební a pěveckou akademii ţáků obou měšťanských škol, konanou v neděli 4. července 1915 od 19 hodin v sále „Panského domu“. Z výtěţku bylo věnováno 50 K Červenému kříţi a 73 K 10 h válečným sirotkům z Chotěbořska. (O akademii otiskl zprávu regionální týdeník Hlasy z Posázaví,236 díky němuţ máme o něco více informací.) Akce se konala místo obvyklé slavnosti k ukončení školního roku. Samozřejmě při ní byl vzdán nezbytný hold císaři a rakouské armádě. Hudební program prostřídaný básněmi připravil se ţáky učitel Jan Kluh. Které skladby na večeru zazněly, známo není; je ale zřejmé, ţe kromě sborového a patrně i sólového zpěvu tam byla čísla klavírní a houslová. Účinkující byli většinou odchovanci nedlouho předtím zaniklé soukromé hudební školy Josefa Hoffmanna,237 ale také ti, kteří na měšťanské škole chlapecké navštěvovali nepovinnou hru na housle.238 Obdobný charakter měla besídka s názvem „Pro naši řeč“, kterou pořádaly dívčí školy (ve spolupráci s chlapeckou měšťanskou školou) v neděli 16. června 1918 od 20 hodin v „Panském domě“ na podporu chudých ţákyň.239 Obecenstvo vyslechlo verše, sólový zpěv a trojhlasé i čtyřhlasé sbory, které nacvičil a řídil P. Karel Drda. Přednášku „Slovo o naší 236

Viz Hlasy z Posázaví, 1915, roč. VII, č. 37, s. 4.

237

O soukromé hudební škole Josefa Hoffmanna – viz pododdíl 3.5.2.2.

238

Např. dříve zmíněný František Brabenec – viz pododdíl 3.2.4.2.

239

Získaný obnos byl určen tzv. Šmejkalovu fondu, zaloţenému na památku nedlouho předtím zesnulého učitele Aloise Šmejkala (+ 9. května 1918). Tento podpůrný fond, jehoţ cílem bylo přispívat chudým a pilným dívkám, tvořily kromě výtěţků z takovýchto besídek nebo sbírek také dary a příspěvky od učitelů, ţáků, příznivců školy apod.

89

řeči“ měl ředitel dívčích škol Václav Klos. Program sestával z dvanácti čísel, z toho sedmi hudebních. Zazněly sborové skladby od K. Pospíšila a E. Konfršta „Mateřská řeč“,240 K. Drdy „Naše řeč“ a večer uzavřela „Kytice lidových písní“. Dvě čísla byla pro sbor se sólem: L. van Beethoven „Mignon“ a slovenská píseň „Teče voda“. Zpestřením bylo zařazení „Z luhů slovanských“ od J. Nováka pro dvoje housle a klavír. (Jména účinkujících bohuţel neznáme.) Akademie se velmi líbila a dokonce se zanedlouho dočkala dvou repríz v blízkých obcích, a to 23. června v Krucemburku a 7. července v Nové Vsi u Chotěboře.

3.2.5.4

Divadelní představení „Pohádka o zlatém klíči a ţivé vodě“

Mezi školními slavnostmi se jeví zcela mimořádnou událostí provedení divadelní hry241 „Pohádka o zlatém klíči a ţivé vodě“ a z toho důvodu je jí věnován tento samostatný pododdíl. Divadelní hru Vilmy Sokolové242 se rozhodl učitelský sbor připravit s ţáky pro „dětský den“ naplánovaný na 2. prosince 240

V programu je uvedeno „K. Pospíšil – E. Konfršt: MATEŘSKÁ ŘEČ. sbor“. Vzhledem k tomu, ţe u jiných sborových skladeb je vţdy jen jedno jméno, tj. jen autor hudby, nikoliv textu, mělo by tomu tak být i v tomto případě. Pravděpodobně se tedy jedná o úpravu písně nebo sboru K. Pospíšila, kterou provedl učitel E. Konfršt. Autorem byl patrně skladatel Karel Pospíšil (1867 – 1929), rodák z nedaleké obce Běstvina, jenţ později působil jako učitel a sbormistr v Praze.

241

Je pravděpodobné, ţe chotěbořské školy sehrály i jiná divadelní představení s hudbou a zpěvy, o nichţ však nemáme zpráv. Moţná se nejednalo o rozsáhlé akce s tak velkým provozovacím aparátem. Pouze z roku 1905 se v pamětní knize „Doubravanu“ dochovala zmínka o dětské hře „Tři haléře“, která byla provedena dvakrát v restauraci „Na sklepích“ a hudební odbor (orchestr) spolku při těchto představeních účinkoval. Čistý zisk 30 K připadl škole. Více informací tehdejší jednatel Jan Kluh nezapsal. Překvapující však je, ţe v pamětní knize školy o tom není ţádná zpráva.

242

Vilma Sokolová, provdaná Seidlová (1859 – 1941), spisovatelka (bývalá učitelka), která se věnovala tvorbě pro děti a mládeţ. Z jejího básnického díla si řada skladatelů vybírala texty pro své písně (např.: J. Malát, K. Bendl, Z. Fibich, J. Křička). Jak v říkadlech a básních, tak v povídkách často sahala k tématům z přírody, aby tak výchovně působila na děti a pěstovala v nich lásku k přírodě a všemu ţivému, rozvíjela jejich smysl pro dobro a spravedlnost. V obdobném duchu je napsána i divadelní hra pro děti „Pohádka o zlatém klíči a ţivé vodě“ (1906), která měla premiéru roku 1908. (Československý hudební slovník osob

90

1910.243 Emanuel Konfršt, který k této hře sloţil scénickou hudbu a zpěvy,244 tedy nacvičil s ţáky veškerá hudební čísla, ale protoţe se ve škole velmi rozšířila spála, nebylo moţné v přípravách dále pokračovat a takovouto rozsáhlou akci vůbec realizovat. (Navíc do stanoveného termínu zbývalo málo času a zřejmě by se vše nepodařilo připravit ani za příznivých okolností.) Představení odloţili na neurčito a aţ zhruba po roce se k pohádce vrátili a nové provedení určili na leden roku 1912. Do příprav se zapojili téměř všichni učitelé: např. Theodor Brukner, Jaroslav Chmelař, Karel Pujman a Josef Ungrád namalovali dekorace, Václav Klos se ujal reţie, Štěpána Kudrnáčová a Jaroslav Zvěřina vystupovali v rolích dospělých postav („Země“ a „Měsíce“). Emanuel Konfršt se opět věnoval nácviku s dětmi po hudební stránce. Škola poţádala o spolupráci pěvecký a hudební spolek „Doubravan“, jehoţ dirigent (ředitel kůru a majitel soukromé hudební školy) Josef Hoffmann provedl instrumentaci a nastudoval hudební doprovod se spolkovým orchestrem. Dva členové pěveckého odboru „Doubravanu“, slečna Marie Klosová (dcera učitele a reţiséra tohoto představení) a Jaroslav Boreš (finanční komisař), ztvárnili další dvě dospělé postavy („Oblohu“ a „Mráze“). Také město napomohlo úspěšné realizaci dětského představení, neboť nechalo na vlastní náklady provizorně nainstalovat v sále „Panského domu“ elektrické osvětlení.245

a institucí uvádí tuto hru pod zkráceným názvem „O zlatém klíči a ţivé vodě“.) V Chotěboři byla provedena jiţ v lednu roku 1912 (tedy za čtyři roky po premiéře) a regionální tisk ji charakterizoval takto: „Děj hry samé není triviální, jak tomu namnoze u her t. zv. dětských jsme zvyklí; boj jara se zimou o ovládnutí přírody rozveden tu důmyslně ve 3 jednáních odehrávající se v podzemí, v oblacích a na zemi; rozmarné scény střídají se s tklivými, personifikované zjevy z říší nadoblačných vystřídány roztomilými scénami ze ţivota květin a zvířat i dětskými národními obyčeji upoutávají pozornost posluchače, jeţ stupňována některými místy přímo básnicky vypointovanými.“ /Dětský den. Hlasy z Posázaví, 1912, roč. IV, č. 15, s. 5./. 243

Ve výroční den nastoupení císaře Františka Josefa I. na trůn. k této příleţitosti byly nařízeny přímo zemskou školní radou.).

244

Ke hře Vilmy Sokolové „Pohádka o zlatém klíči a ţivé vodě“ napsal hudbu také písecký ředitel kůru a skladatel Jaromír Hruška (1880 – 1954).

245

„Panský dům“ byl krátce před tím (v roce 1908) rekonstruován po rozsáhlém poţáru (2. prosince 1907), který způsobil rozlitý gazolín pouţívaný ke svícení. Z bezpečnostních důvodů tam bylo nainstalováno acetylenové osvětlení. Kdyţ byla v Chotěboři postavena a dána do provozu městská

91

(Akce

Tím se nejen zvýšila bezpečnost akce z hlediska poţárního, ale bylo moţné provádět i různé světelné efekty. Pohádkovou hru úspěšně provedli v Chotěboři celkem pětkrát. Poprvé v neděli 7. ledna pro dospělé publikum a 8. ledna pro děti v rámci zmíněného „dětského dne“. Následovaly reprízy 10. ledna pro dospělé, 12. ledna pro děti a poslední představení 14. ledna opět pro dospělé. Celkový zisk činil 703 K 50 h. Po odečtení nákladů zůstalo 313 K 78 h, které byly věnovány Okresní komisi pro péči o mládeţ. Referát přinesly Hlasy z Posázaví s určitým zpoţděním aţ 8. února 1912. Z příspěvku se dovídáme, ţe: „Úspěch představení byl znamenitý, obecenstvo neskrblilo pochvalou malým i velkým […] hercům. Souhra byla velmi dobrá dík pečlivému nacvičení, výpravu oblekovou (dodanou firmou A. Huňková) doplňovaly případné dekorace ději odpovídající a náladu hry vystihující, doprovod hudební řízením skladatelovým přesný, hlasům dětským přiměřený […] svěţí, přiléhavá hudba, plná roztomilých melodií.“246 Nacvičení a provedení této divadelní hry bylo patrně nejrozsáhlejší a nejvelkolepější akcí, kterou chotěbořské školy uspořádaly.247

3.3

Reálné gymnázium v Chotěboři

3.3.1

Vznik a první léta existence střední školy

Aţ do roku 1913 na chotěbořském okrese neexistovala ani jediná střední škola. To znamená, ţe do té doby, pokud rodiče chtěli a mohli dopřát svým synům středoškolské vzdělání, museli je posílat jinam. Situace byla relativně dobrá, protoţe nejbliţší střední škola (gymnázium) se nacházela v Německém Brodě, tedy sousedním okresním městě, vzdáleném od Chotěboře pouhých 16 km. Jednalo se o starobylý ústav s dlouhou tradicí (zaloţený jiţ roku 1735), který navštěvovali ţáci z mnoha českých i moravských okresů. Tam také nejčastěji odcházeli elektrárna (roku 1911), nechtěl majitel další peníze na jiný druh osvětlení.

hostince

tak

brzy

246

Dětský den. Hlasy z Posázaví, 1912, roč. IV, č. 15, s. 5.

247

K opětovnému nastudování v Chotěboři došlo v roce 1938, připravily dívčí školy na besídku pořádanou k Svátku matek.

92

vynakládat

kdy

hru

chlapci z Chotěbořska (a především samotné Chotěboře) studovat. V letech 1865 – 1918 jich navštěvovalo německobrodské gymnázium celkem 303, coţ představovalo 9,97 % všech studentů v daném období. Není to sice příliš vysoké číslo, ale ani nízké, uváţíme-li, ţe vydrţovat dítě na studiích si mohli dovolit většinou jen bohatí měšťané. V případě talentovaných chlapců z chudších rodin záleţelo na tom, zda rodiče sami doceňovali důleţitost vzdělání či dali na radu a přímluvu faráře nebo učitele, a zda se jim podařilo i za cenu určitých obětí nechat dítě studovat. Mnohá příjmení se v seznamech ţáků opakují (často se jedná o příslušníky rozvětvených chotěbořských rodů), např.: Ninger (9x), Sláma (5x), Dobřenský z Dobřenic (4x), Paul (4x), Brychta (3x), Sequens (3x), Hubáček (2x) aj. S celkovým rozvojem společnosti si začali někteří občané uvědomovat, jaký význam by pro Chotěboř a okolí mělo zřízení vlastní střední školy. Vzdělání by se stalo dostupnějším pro širší okruh nadaných dětí (především chudších), coţ by se v dalších generacích promítlo do celkové úrovně města. Vzhledem k tomu, ţe všeobecné gymnaziální vzdělání bylo moţno získat v Německém Brodě, tak se patrně ve svých úvahách obrátili k jinému typu školy, totiţ k tzv. reálce.248 První písemné zprávy o snaze zaloţit v Chotěboři střední školu se vztahují k roku 1903, kdy zastupitelstvo města na zasedání dne 21. ledna projednávalo a většinou hlasů schválilo návrh několika svých členů předloţený JUDr. Antonínem Čapkem,249 v němţ „ukládá se za povinnost městské radě v Chotěboři, aby učinila vhodné a potřebné kroky, aby v městě Chotěboři zřízena byla reální škola státní“.250 V následující 248

Reálka – viz oddíl 3.1.2.

249

Písemný návrh předloţili (v rámci volných návrhů) JUDr. A. Čapek a společníci. JUDr. Čapek byl významnou osobností chotěbořského kulturního ţivota. Zasedání byli přítomni: starosta L. Zvěřina, radní V. Firkušný, L. Ninger (obchodník, syn K. Ningra seniora, bývalého starosty, zakladatele jedné z nadací pro chudou školní mládeţ), F. Vltavský, JUDr. F. Kudrna (pozdější starosta) a z členů výboru B. Kostka (ředitel škol), J. V. Neudoerfl (učitel a významný kulturní činitel ve městě), P. V. Lašťovička (farář), Č. Houba (berní správce; později kronikář města a správce muzea), Z. Hussa (okresní soudce), F. Kruml (stavitel), F. Liška, G. Ninger (obchodník, syn bývalého starosty J. C. Ningra, který se zaslouţil o stavbu školy v 60. letech 19. století) a další.

250

Kniha zápisů schůzí obecního zastupitelstva. 1901 – 1908, nestránkováno.

93

schůzi 25. února ještě zvolili dle návrhu stavitele Františka Krumla osmičlennou komisi.251 Na oficiálních místech sice věc dále nepokročila, ale po městě „kolovaly […] řeči a jevila se touha po střední škole“.252 Další impulz přišel aţ v roce 1906, kdy na schůzi zastupitelstva 14. prosince oţivil tuto myšlenku opět František Kruml. Jeho návrh byl jednohlasně přijat a ihned zvolena nová komise,253 která se měla touto záleţitostí zabývat. Dne 20. prosince zastupitelé věnovali celé jednání pouze této problematice s tím, ţe by bylo nejvhodnější dosáhnout otevření školy jiţ od roku 1907/08.254 Do nelehkého úkolu, který si vytyčili představitelé města, byly zasvěceny i některé osobnosti českého kulturního a politického ţivota, především profesor (a říšský poslanec) František Drtina, jehoţ doporučil chotěbořským T. G. Masaryk.255 František Drtina „se 251

Členy komise byli: F. Rück, B. Kostka, J. V. Neudoerfl, F. Kruml a čtyři radní L. Ninger, F. Vltavský, V. Firkušný a JUDr. F. Kudrna.

252

Pamětní kniha fary v Chotěboři, s. 892.

253

Komisi tvořili: JUDr. A. Čapek, F. Kruml, K. Kubánek, J. Dobřenský ml., MUDr. J. Neudörfl a MUDr. V. Nykysa.

254

Jednohlasně schválené usnesení městského zastupitelstva z 20. prosince 1906 zní: „Obec Chotěboř zavazuje se pro případ, ţe stát zřídí státní realní školu v městě Chotěboři – postaviti svým nákladem budovu tak jak bude zapotřebí a nařízeno, opatřiti je [sic!] vnitřním zařízením, případně otopem, osvětlením a školníkem a pro případ, ţe by jiţ otevřena byla od 15. září 1907, zavazuje se dále vydrţovati ji od 15. září 1907 do 1. ledna 1908 téţ svým nákladem. Na předběţné výlohy současně povolen obnos 400 kor.“ /Kniha zápisů schůzí obecního zastupitelstva. 1901 – 1908, nestránkováno./.

255

Profesor Jan Ullmann zaznamenal, ţe stavitel František Kruml hovořil o záleţitosti zřízení střední školy v Chotěboři s profesorem T. G. Masarykem, který pobýval v létě roku 1906 v nedalekém Krucemburku. Ten pak v dopise z 10. ledna 1907 psal: „Váţený pane Krumle, profesor Drtina bude míti věc na starosti, především zde při z. školní radě. Inspektor Rosický je pro a půjde mu na ruku. […] Cokoli podniknete, oznamte kol. Drtinovi […] s ním se raďte. Já ovšem rád pomohu všemoţně.“ Zmínil se i o moţnosti jednat s Karlem Kramářem. A upozorňoval, ţe je třeba „všecko ujednat v obci a podat věc instancím úředním. Abyste věc co nejdříve uvedli do proudu a ministerstvo a místodrţitelství akt měli; kdo dříve ţádá, má právo staršinství, kdo dříve přijde, dříve mele. […] Akce je dobrá a vzbuzuje oprávněné naděje; v Jihlavě se chystá reálka matiční, ta by neškodila – je to na Moravě a v okresu je místo a potřeby dost. Nerozhoduje jen blízkost, ale počet ţactva, aby nebyly školy přeplněny.“ /ULLMANN, Jan. Z kroniky ústavu. In Almanach abiturientů státního reálného gymnasia v Chotěboři 1921 – 1946. Chotěboř, 1946, s. 7 - 8./.

94

V. Klos,

hrabě

stal nejzásluţnějším a nejvěrnějším protektorem v tomto zápase. Bez něho by bylo úsilí těţko bylo splněno, stal se tudíţ osou všech podniků a inspirátorem všech podnětů.“256 O obtíţnosti získat povolení vypovídá i Drtinův dopis adresovaný Františku Krumlovi: „Velectěný pane staviteli! […] úsilí na zřízení reálky přes příznivé podmínky ztroskotalo se o neochotu ministra Marcheta, Vám všeobecně známou. Doufám, ţe nyní situace bude příznivější a znovu ve věci budu pracovati. Zatím byla zřízena aspoň reálka v České Třebové, ovšem velice o ni usilovaly a usilují, i právo na ni mají také Nusle, Nová Paka, po případě i Mělník a Beroun. Doufám však, ţe podaří se nám Chotěboři získati prvenství jiţ proto, ţe Chotěboř se o ni ucházela jiţ dříve neţ ostatní města.“257 Ačkoliv proběhla řada jednání (v Praze i ve Vídni), povolení se po několik let přes veškeré úsilí nedařilo získat, i kdyţ obec opakovaně nabízela sama školu postavit, vybavit ji a určitou dobu (aţ dva roky) plně financovat její provoz. „Deputace města vyslané s poslanci několikrát k ministrům Marchetovi a Stürghovi [sic!] byly vţdy ubezpečeny, ţe nutnost střední školy v Chotěboři se uznává a ţe ţádost bude příznivě vyřízena.“258 Aţ v roce 1913 se podařilo dlouholeté snahy konečně zrealizovat. Zlomovým se stalo jednání ve Vídni dne 28. května 1913, jehoţ výsledkem nebyly jiţ jen pouhé sliby, ale konkrétní závěr, podle kterého mohlo město Chotěboř zřídit reálné gymnázium typu A259 hned od září 1913. Toto řešení dohodla delegace města a tří poslanců (Karla Kramáře, Františka Lukavského a Eduarda Šubrta)260 s ministerským 256

Tamtéţ, s. 7. František Drtina (1861 –1925), profesor filosofie a pedagogiky na praţské univerzitě, blízký spolupracovník T. G. Masaryka, poslanec na říšské radě ve Vídni v období 1907 – 1911; zvláště se věnoval školství a kultuře (např. se ve Vídni roku 1908 účastnil ankety o reformě středních škol).

257

Tamtéţ, s. 8.

258

Pamětní kniha gymnázia v Chotěboři. 1913 – 1940, s. 1 – 2. Ministrem kultu a vyučování byl Gustav Marchet v období 1906 – 1908 a hrabě Karl Stürgkh 1909 – 1911, kdy se stal předsedou vlády.

259

Reálné gymnázium typu A - viz oddíl 3.1.2.

260

JUDr. Karel Kramář (1860 – 1937), významný český politik, poslanec; za války byl obviněn z velezrady a spolu s dalšími odsouzen k trestu smrti, roku 1917 amnestován (pozdější předseda první československé vlády).

95

předsedou hrabětem Karlem von Stürgkhem a ministrem kultu a vyučování Maxem von Hussarkem. Dále bylo přislíbeno poskytnutí subvence (spíše symbolické) a převzetí školy do státní správy od školního roku 1915/16. (Gymnázium tedy mělo být první dva roky městské.) Dne 18. června 1913 projednalo celou záleţitost opět městské zastupitelstvo a rozhodlo o podání nové ţádosti na zřízení komunálního reálného gymnázia (včetně dalších ve Vídni dohodnutých podmínek). Na přípravné práce k otevření školy zbývaly pouhé tři měsíce. Bylo nutno vyhledat vhodné prostory, vybavit je vším potřebným a zajistit kvalifikovaný pedagogický sbor.261 Na místo ředitele vypsali konkurz (s termínem do 3. září) a jiţ 10. září se uskutečnila volba. Z přihlášených kandidátů zastupitelé vybrali profesora reálky v Jičíně 262 Františka Švece. Ministerstvo vydalo povolení výnosem č. 32212 dne 8. září 1913. Přestoţe zaloţení školy mělo ve městě mnoho zastánců a podporovatelů, byla i řada skeptiků, kteří se obávali, ţe bude málo ţáků. Hezkou vzpomínku na tuto dobu zanechal jeden z prvních studentů (a abiturientů) Karel Kubánek: „Toho roku přišel jednou tatínek s tím, ţe uţ je na obci všechno dojednáno a všechno rozhodnuto a ţe od prázdnin r. 1913 bude v městě otevřeno reálné gymnasium a sice postupně od první třídy. […] Ani jsem nevěděl, ţe mě otec přihlásil na střední školu taky. […] Já jsem tatínkovi namítal, ţe chci být u strojů, ale on řekl, kdyţ hlasoval pro reál. gymnasium, ţe mě také musil přihlásit a ţe mohu pak jít třeba na stojní průmyslovku. […] S tím jsem souhlasil.“263 K přijímacím PhDr. František Lukavský (1874 – ?), profesor gymnázia v Plzni, v období 1911 – 1918 říšský poslanec. MUDr. Eduard Šubrt (1868 – 1926), lékař a politik, zemský a od roku 1911 říšský poslanec, starosta Německého Brodu v období 1903 – 1918. 261

Pro vznikající školu byly prozatím pronajaty a upraveny místnosti v domě čp. 538. První pedagogický sbor tvořilo 7 členů: místní kněţí P. Vincenc Lašťovička a P. Karel Drda (náboţenství), učitelé z měšťanské školy chlapecké Theodor Brukner (kreslení) a Karel Pujman (tělocvik), ředitel kůru Josef Hoffmann (vedlejší učitel zpěvu); všem dalším předmětům vyučovali (nově do Chotěboře přišlí) středoškolští učitelé – ředitel František Švec a profesor Jaromír Košťál, který se stal třídním primy.

262

František Švec (1871 – 1931) gymnázia v období 1913 – 1922.

263

KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 186 – 187.

působil

96

v Chotěboři

ve

funkci

ředitele

zkouškám, které se konaly 16. a 17. září 1913, se přihlásilo z Chotěboře a okolních vesnic celkem 49 chlapců a dokonce i 9 dívek. Z nich bylo přijato 44 chlapců a všechny dívky. Ty se však nemohly stát řádnými ţákyněmi, byly pouze tzv. privatistkami, coţ znamenalo, ţe měly studovat soukromě (privátně) a jen skládat zkoušky. Skutečnost však byla jiná, neboť dívky navštěvovaly výuku společně s chlapci (na základě kladného vyřízení ţádostí rodičů, aby jejich dcery mohly hospitovat).264 První školní rok zahájila 19. září slavnostní bohosluţba (slouţil P. Vincenc Lašťovička), po níţ se studenti, učitelé a pozvaní hosté shromáţdili ve škole, kde promluvil starosta města JUDr. František Kudrna a ředitel školy František Švec. Druhého dne (20. září) se začalo vyučovat. Tento školní rok proběhl poměrně klidně, ale v dalších letech byla situace velmi sloţitá, protoţe vypukla první světová válka. Stát svůj slib nedodrţel a školu do své správy ve stanoveném čase nepřevzal, takţe vydrţování gymnázia zůstalo i nadále na bedrech města, coţ znamenalo velké zatíţení obecního rozpočtu (zvláště v době drahoty). Udrţet školu bylo těţké; jak přibývalo ročníků, bylo nutno přijímat další učitele (přitom někteří byli odvedeni do války) a také řešit otázky, kam další třídy umístit (plány na stavbu školy nebylo moţno realizovat). Přes všechny obtíţe se město své střední školy nevzdalo.265

264

Ţádosti rodičů (respektive otců) privatistek pedagogický sbor školy jednomyslně podporoval; v některých letech však přišlo zamítavé stanovisko od zemské školní rady, takţe ţádosti byly podávány opakovaně.

265

Ředitel o tomto období napsal: „A tu nutno pro všecky časy s největším uznáním zdůrazniti, ţe vedle jednotlivců vzácného rozhledu a porozumění byla to především městská rada chotěbořská, obecní zastupitelstvo, výbor Občanské záloţny chotěbořské, okresní výbor a okresní zastupitelstvo, jichţ hlavní zásluhou jest, ţe ústav nebyl obětován válce, ţe se udrţel přes všechny hromadící se překáţky a ţe dnes existuje. Tito vzácní jednotlivci a uvědomělí činitelé dobře chápali význam ústavu pro město i okres a byli si vědomi, ţe ústavu jednou ztraceného těţko dobývá se zpět. Jejich vzájemné podpoře hmotné i duševní děkuje ústav za svou další existenci.“ /ŠVEC, František. Krátké dějiny ústavu. In První výroční zpráva reálného gymnasia v Chotěboři za školní rok 1920/21. Chotěboř, 1921, s. 4 – 5./.

97

3.3.2 3.3.2.1

Nepovinný předmět zpěv Výuka zpěvu

Zpěv na reálném gymnáziu byl zařazen v učebním plánu jako nepovinný předmět (s dvouhodinovou týdenní dotací), to znamená, ţe jej navštěvovala jen část studentů. Od druhého školního roku (1914/15) byl vyučován ve dvou odděleních po dvou hodinách týdně. Je zvláštní, ţe ačkoliv s přibývajícími ročníky vzrůstal počet ţáků na škole, na zpěv se jich přihlašovalo stále zhruba kolem čtyřiceti, coţ (vzhledem k celkovému počtu)266 představovalo postupný úbytek: 84,09 % (1913/14), 55,26 % (1914/15), 42,22 % (1915/16), 37,27 % (1916/17) a 36,97 % (1917/18). Byl to také důsledek postupného sniţování počtu ţáků navštěvujících nepovinný předmět (ale i školu) v jednotlivých ročnících. Největší propad byl u třídy nejstarší, a to jak u nepovinného zpěvu, tak v celkovém počtu.267 U dalších tříd jiţ nebyly změny tak výrazné. Z těchto důvodů se od třetího roku (1915/16) spojovaly skupiny z jednotlivých tříd. Např. ve školním roce 1917/18, kdy bylo jiţ pět ročníků, tvořili první oddělení studenti z primy (10) a sekundy (12), druhé oddělení z tercie (7), kvarty (6) a kvinty (9). Všechna výše uvedená čísla však nejsou zcela přesná, protoţe se jedná jen o počty chlapců. V případě privatistek sice víme, ţe některé docházely na hodiny zpěvu, ale v příslušné školní dokumentaci to zaneseno není. (Neznáme tedy přesná čísla.)268 O výuce samé máme málo informací; ty se týkají pouze nejstarší třídy, i kdyţ něco jistě platí i pro další ročníky. 266

Započítáni jsou pouze chlapci, přestoţe některé privatistky neoficiálně zpěv také navštěvovaly. (Jedná se o stav na počátku školního roku.).

267

V primě (1913/14) ze 44 chlapců chodilo na zpěv 37 (tj. 84,09 %), od pololetí jiţ jen 25 (56,82 %), v sekundě (1914/15) ze 42 chlapců 22 (52,38 %), v tercii (1915/16) ze 40 chlapců 17 (42,50 %), v kvartě (1916/17) ze 36 chlapců 11 (30,55 %) a v kvintě (1917/18) z 29 chlapců 9 (31,03 %) a od pololetí jen 8 (27,35 %). Mezi primou a kvintou je tedy (dle stavu na počátku příslušného školního roku) pokles v celkovém počtu chlapců o 34,09 % a ve zpěvu dokonce o 75,68 % (ovšem zde je nutné podotknout, ţe jiţ v primě došlo v pololetí k největšímu propadu o 32,43 %).

268

Pouze v případě první primy (1913/14) víme ze vzpomínek Karla Kubánka, ţe na zpěv chodilo 7 dívek z 9. To znamená, ţe na počátku školního roku z celkového počtu 53 (44 + 9) ţáků a ţákyň se jich 44 (37 + 7) účastnilo nepovinného zpěvu, coţ představuje 83,02 %.

98

Dle vzpomínek bývalých studentů probíhala výuka zpěvu v odpoledních hodinách při harmoniu, „krásném to, velikém nástroji – mělo dva manuály a rejstříků víc, neţ některé menší varhany. Stálo na stupínku v rohu u okna“.269 Při zpěvu byli ţáci rozděleni do hlasů, přičemţ v sopránu se kromě několika chlapců uplatnily dívky (privatistky), které, jak jiţ bylo uvedeno, na výuku chodit neměly, ale učitel je potřeboval právě na posílení nejvyššího hlasu. (Výjimka pro privatistky byla i v tom, ţe seděly společně s chlapci zpívajícími v sopránu a nikoliv odděleně vzadu ve třídě jako při jiných předmětech.) Kromě hlasových cvičení, různých písní a samozřejmě povinné rakouské hymny často nacvičovali i ze speciálního církevního zpěvníku duchovní písně s latinskými texty, coţ se uplatnilo při různých katolických svátcích a poboţnostech.270 V hodinách zpěvu studenti probírali téţ hudební teorii. Vzhledem k tomu, ţe zpěv byl mezi vyučovacími předměty na posledním místě (navíc jako nepovinný), na učební pomůcky se nedostávalo peněz; buď byla přidělena na jejich pořízení jen nepatrná částka (přes 1 % z celkových nákladů) nebo vůbec nic.271

269

HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis, s. 154. Karel Kubánek zaznamenal, ţe Karel Horšík na harmonium často před vyučováním hrával. Jiţ v té době byl dobrým hudebníkem (uměl hrát na housle, klavír i na varhany). O něm - viz pododdíl 3.5.2.2.

270

Větší důraz na duchovní písně a jejich pilný nácvik (oproti přístupu na obecné a měšťanské škole) byl dán tím, ţe zpěvu na gymnáziu vyučovali ředitelé kůru.

271

V roce 1913/14 bylo na knihy a učební pomůcky vyčleněno celkem 3255,59 K, z čehoţ na zpěv určeno 39,90 K (tj. 1,23 %), např. na kreslení dána částka 56,20 K (2 %). Za oněch 39,90 K plánoval učitel zakoupit partituru a jednotlivé hlasy „České školní mše“ od Vojtěcha Říhovského, „Zpěvy chrámové a slavnostní“ Ferdinanda Sládka a 10 dětských zpěvů „Zlaté mládí“ Aloise Vymetala. (Zda byly uvedené hudebniny pořízeny, nevíme.) V následujícím roce došlo k velkému sníţení finančního obnosu na nákup pomůcek, takţe na zpěv měl učitel k dispozici jiţ jen 16 K (1,09 %), za něţ chtěl koupit alespoň 4 sešity dvojzpěvů „V přírodě“ Karla Bendla. V dalších sledovaných letech jiţ poloţka na zpěv není.

99

3.3.2.2

Vedlejší učitelé zpěvu a klasifikace

Výukou zpěvu byl na chotěbořském gymnáziu pověřen ředitel kůru jako tzv. vedlejší učitel.272 Za dvě hodiny v primě (1913/14) měl určený plat 72 K ročně a v dalších letech za čtyři hodiny ve dvou odděleních dostával z městské pokladny roční remuneraci 288 K. Prvním vedlejším učitelem zpěvu se stal Josef Hoffmann. V době nemoci jej zastupoval ředitel školy František Švec. Po Hoffmannově smrti (6. dubna 1915) byla výuka nepovinného předmětu sice zemskou školní radou pozastavena, protoţe nebyl k dispozici jiný vhodný učitel, ale ředitel Švec „cvičil ţáky ve zpěvu z ochoty aţ do konce školního roku“.273 Nový regenschori František Chutný působil na škole v letech 1915/16 aţ 1918/19 s výjimkou několikaměsíčního období, kdy slouţil v armádě. K jeho zastupování od 16. listopadu 1916 do konce onoho školního roku získalo gymnázium válečného invalidu Františka Marušníka.274 Josef Hoffmann byl na studenty náročný a „při zpěvu měl […] velké poţadavky na sluch i na hlasy“,275 díky čemuţ dokázal záhy vytvořit ze skupiny dobrý sbor, který mohl vystupovat jak při mších, tak při školních oslavách a akademiích. „Byl přísný, ale jinak velmi hodný člověk a skutečně výborný hudebník a učitel.“276 Hoffmannovu přísnost dokládají i známky v třídních katalozích. V primě (1913/14) udělil v prvním pololetí (při čtyřstupňové klasifikační stupnici) 10 velmi

272

Také na gymnáziu v Německém Brodě působili někteří tamní ředitelé kůru jako vedlejší učitelé zpěvu. V některých obdobích však vyučovali tomuto předmětu i jiní, např. ředitel měšťanské školy.

273

Pamětní kniha gymnázia v Chotěboři. 1913 – 1940, s. 18.

274

O Josefu Hoffmannovi a Františku Chutném - viz oddíl 4.2.2. František Marušník (1888 – ?) pocházel z Moravy (narodil se ve Valašských Kloboukách); jako houslista působil i na postu koncertního mistra; v první světové válce slouţil u 80. pěšího pluku (1915 – 1916), ale v důsledku zranění levé ruky byl propuštěn z armády.

275

KUBÁNEK, Karel. Oněch osm let. Strojopis, s. 33.

276

KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 200. Také Horšík se o Hoffmannovi (jehoţ znal trochu blíţe) vyjadřuje jako o vynikajícím hudebníkovi, ale podotýká: „Ve škole při zpěvu […] nebyl o mnoho vlídnější neţ při soukromém vyučování, ale přece jen se drţel víc zpátky.“ /HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis, s. 153./.

100

dobrých (coţ představuje 27,03 %), 11 dobrých (29,73 %) a 16 dostatečných (43,24 %). Od pololetí ukončilo docházku na nepovinný zpěv 12 chlapců, z nich 11 obdrţelo dostatečnou. Oproti prvnímu pololetí tedy došlo k výrazné změně v poměru jednotlivých známek: 11 velmi dobrých (44 %), 11 dobrých (44 %) a 3 dostatečné (12 %). František Chutný a František Marušník byli mnohem mírnější; klasifikovali pouze prvními dvěma stupni s výraznou převahou známky nejvyšší.277

3.3.3

Počátky studentského orchestru

Zcela mimo vyučování existoval (s jistými odmlkami) na chotěbořském gymnáziu studentský orchestr.278 Jeho vznik spadá do námi sledovaného období, coţ je zajímavé, protoţe škola trvala krátce a neměla ještě všechny ročníky. (V pozdějších letech byla hra ve studentském orchestru především záleţitostí vyšších tříd, zvláště sexty a septimy). Kolem zaloţení prvního hudebního uskupení na gymnáziu je mnoho otazníků a nejasností. Pravděpodobně na podzim roku 1916 došlo k utvoření jakéhosi hudebního krouţku („orchestru“). Dle vzpomínek dvou studentů-houslistů, hrával s nimi (alespoň jistou dobu) ředitel školy František Švec na violoncello.279 Oba shodně zdůraznili, ţe „neuplatňoval svoji ředitelskou autoritu, ale docela loyálně se podřizoval jako kaţdý jiný vedení svého ţáka – Vaška Thiera, který orchestřík řídil.“280

277

Jediná výjimka se vyskytla v roce 1916/17 v primě, kdy v prvním pololetí udělil František Marušník jednu dostatečnou (ovšem ţák od druhého pololetí jiţ výuku nenavštěvoval) a poměr velmi dobrých a dobrých byl 9 : 5 a ve druhém pololetí dokonce 6 : 6. Oproti tomu byly ale v dalších třídách v onom školním roce jen samé velmi dobré.

278

Nebylo to nic neobvyklého; na některých jiných středních školách (nejblíţe na gymnáziu v Německém Brodě) také pracovaly studentské orchestry mnohdy značně odlišné úrovně. Mívaly různé nástrojové obsazení, a proto některé hrály skladby v roztodivných úpravách.

279

František Švec zasedal k violoncellu i v orchestru spolku „Doubravan“ a někdy také jako sólový nebo komorní hráč. Dle svědectví studentů byl dobrým violoncellistou.

280

HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis, s. 139 – 140.

101

Bliţší okolnosti vzniku popsal ve svých pamětech pouze Karel Kubánek.281 Soubor (označený jiţ jako orchestr) měl prokazatelně účinkovat 3. prosince 1916 na akademii k 68. výročí nastoupení Františka Josefa I. na trůn, ale císař dne 11. listopadu zemřel, takţe z plánované akce sešlo. Je pravděpodobné, ţe nacvičované skladby byly předneseny na další akademii 282 19. května 1917 (na oslavu narozenin císařovny Zity). Později jiţ hráli studenti sami bez ředitele. Soubor se postupně zdokonaloval a rozšiřoval o další hráče z niţších ročníků (a téţ o nové nástroje), účinkoval na školních akademiích, věnečcích apod. Jako dirigent ještě několik let působil student Václav Thier (maturoval v roce 1921).283 Mnozí studenti ovládali (alespoň v potřebné míře) více nástrojů včetně dechových, takţe mohli vytvářet dle okolností i různá jiná uskupení. (Objevují se zmínky i o „turecké muzice“ či jen o „kutálce“, která chodila vyhrávat profesorům k svátku, doprovázela výlety, majáles apod.)

281

Karel Kubánek, ţák nejvyššího ročníku (a spoluţák Karla Horšíka), datoval zaloţení hudebního souboru do doby, kdy navštěvoval kvartu, tj. do školního roku 1916/17. Dle jeho vzpomínek sestavil tento malý „hudební krouţek“ ze studentů ředitel František Švec. Na samém počátku ve sloţení harmonium, dvoje housle (vícenásobně obsazené) a violoncello, na něţ hrál ředitel. Pro toto uskupení opatřil také jednoduché noty, avšak řízení souboru od něho záhy spontánně převzal hudebně velmi nadaný kvartán Václav Thier, který hrál na harmonium. Důvodem pro vytvoření tohoto hudebního krouţku prý byla ředitelova snaha zmírnit velmi rychle rostoucí vliv nového člena profesorského sboru (nastoupivšího v září 1916) Václava Krištofa a jím záhy pořádaných a oblíbených literárních besídek. Karel Horšík jen lapidárně poznamenal: „Kdyţ jsme zaloţili studentský orchestr […].“ /HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis, s. 139./ Nespecifikuje tedy, odkud přišel impulz. V souvislosti s Václavem Thierem je třeba poznamenat, ţe Československý hudební slovník osob a institucí uvádí, ţe orchestr (a sbor) na gymnáziu zaloţil on, kdyţ mu bylo 16 let. To by znamenalo aţ v roce 1918. (Buď je údaj chybný, nebo se mohlo jednat např. o znovuobnovení souboru, či vytvoření orchestru s větším obsazením apod.) Jinde se pouze uvádí, ţe řídil studentský orchestr.

282

Viz následující oddíl 3.3.4.

283

Jiţ před rokem 1921 (je však otázkou, od které doby) nosili členové souboru odznaky, které se připevňovaly na klopu. Byla to lyra s nápisem „Studentská hudba – RG Chotěboř“. /Viz HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis, s. 206./.

102

Ověřené zprávy o konkrétních vystoupeních máme aţ z období po roce 1918. Je však zřejmé, ţe před tímto rokem byly poloţeny základy k dlouhodobé hudební tradici na reálném gymnáziu.

3.3.4

Hudební akcích

vystoupení

žactva

na

školních

a

veřejných

Studenti reálného gymnázia se účastnili (obdobně jako ţáci obecných a měšťanských škol) bohosluţeb a kaţdoročních slavností spojených s oslavou císařské rodiny, při nichţ zpívali rakouskou hymnu. Pokud škola uspořádala vlastní ţákovskou akademii (u příleţitosti nějaké „vhodné události“), tak vzhledem k válečné době byla patrná snaha přispět finanční částkou na charitativní účely. Akademie pořádaná 5. prosince 1915 na oslavu 67. výročí panování Františka Josefa I. vynesla 150 K 80 h pro Českou zemskou komisi na podporu sirotků po padlých vojínech a dětí strádajících následky války. Při akademii 19. května 1917 k oslavě narozenin císařovny Zity získali dokonce 340 K 60 h, které věnovali ve prospěch ochrany matek a kojenců v království Českém apod. Program takovýchto akademií sestával většinou z oslavného proslovu, recitace a dále pěveckých a hudebních čísel, která nacvičovali pro tyto akce se studenty (kromě orchestru) vedlejší učitelé zpěvu. Na přípravách a realizaci školních slavností se podíleli v prvních letech existence školy většinou titíţ studenti ze třídy, která byla stále nejvyšší. Vzhledem k tomu, ţe Josef Hoffmann provozoval v Chotěboři soukromý hudební ústav a František Chutný měl téţ řadu privátních ţáků, z nichţ někteří byli zároveň studenty gymnázia, uplatnili se tito také svojí hrou na školních akademiích pro doplnění a zpestření hudební části programu. Konkrétní údaje z tohoto období nemáme. Výjimkou je v předcházejícím oddíle 3.3.3 zmíněná akademie připravovaná na 3. prosince 1916 na počest 68. výročí panování Františka Josefa I., která se pro úmrtí císaře nekonala. Na programu byly Pivodovy, Bendlovy a Sládkovy dvojzpěvy a trojzpěvy, dále dvě sólové písně s doprovodem klavíru (od Bedřicha Smetany a druhá od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho) a v úvodu rakouská hymna. Sborový přednes hymny měl doprovodit orchestr, který pak samostatně měl provést „Slovanský tanec č. 8“ Antonína Dvořáka (samozřejmě v patřičné úpravě) a poté buď onen orchestr, nebo jen vybraní komorní hráči měli připraveno ještě 103

„Trio pro housle, violoncello a klavír“ od Bohma (asi Böhma). Slavnost plánovali organizátoři zakončit divadelní hrou (fraškou) „Rohovín Čtverrohý“ od Václava Klimenta Klicpery. Tato hra se objevila na programu pozdější akademie dne 19. května 1917. (Je moţné, ţe tam byla provedena i další dříve nacvičená čísla.) První divadelní představení bylo pro studenty nezapomenutelnou událostí. Největší zásluhu na tom měl prof. Václav Krištof,284 který se stal na dlouhých 30 let výraznou osobností chotěbořského kulturního dění. Prof. Krištof (učitel češtiny i dalších jazyků) se věnoval především literární stránce připravovaných besídek a akademií, pořádání přednášek a studentských divadelních představení. Záhy po svém příchodu (nastoupil 16. září 1916) si dokázal získat studenty: „Krištof všechny ţáky okouzlil jednak svou bulačinou, svým chodským nářečím Domaţlic, z nichţ pocházel, jednak uměním vysvětlit a objasnit přemnohé literární dílo. Hned v prvním týdnu svého působení zaloţil tradicí sobotních literárních besídek, jichţ se mohli účastnit i ţáci a dívky z tercie. Kdo měl zájem, přišel, kdo ne, nechodil. Kaţdou sobotu však bylo plno a po dvě aţ tři hodiny ţáci sami pro sebe recitovali, zpívali, rozebírali básně a přednášeli obsahy románů, které nebylo moţno ve třídě probírat. Co nebylo jasné, to vysvětlil a ţáci mu viseli na rtech. Měl na všechny hluboký vliv a nezůstalo jen při uzavřených besídkách, vyrůstala v nich příprava na veřejná vystoupení na věk ţáků pozoruhodné úrovně.“285 Dle názoru tehdejšího studenta Karla Kubánka: „Krištofovy hodiny češtiny a besídky byly na škole tím nejzajímavějším a jejich vliv byl trvalý.“286

3.4

Mimoškolní hudební činnost chotěbořských učitelů

Kromě oficiálních školních povinností, včetně příprav školních akademií apod., se učitelé věnovali různým dalším aktivitám, z nichţ mnohé byly spojeny s hudbou. Některé představovaly zároveň přivýdělek, jiné pouhou zálibu.

284

Václav Krištof (1890 – 1955) vyučoval na chotěbořském gymnáziu v období 1916 – 1946.

285

KUBÁNEK, Karel. Oněch osm let. Strojopis, s. 112.

286

KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 234.

104

Do první skupiny patří velmi rozšířené (zvláště ve starší době) soukromé vyučování hudbě.287 S učitelským místem byly také často spojeny povinnosti na chrámovém kůru: mnozí vypomáhali jako varhaníci, chotěbořský řídící učitel ještě v 60. letech 19. století zastával funkci regenschoriho.288 Do druhé skupiny, tedy k těm případům, kdy provozování hudby bylo pro učitele zálibou, patří činnost ve spolcích a různých hudebních uskupeních. Pěstování hudby se v Chotěboři především věnoval „Doubravan“, původně jen muţský zpěvácký, později pěvecký a hudební spolek. Jiţ u jeho zrodu v roce 1862 stáli všichni tehdejší učitelé chotěbořské školy. Navíc František Buttula a řídící učitel František Pospíšil patřili k hlavním iniciátorům a stali se prvními sbormistry. V dalších desetiletích pracovala v „Doubravanu“ celá plejáda učitelů obecných, posléze i měšťanských škol. Byli to nejen řadoví členové, ale často funkcionáři: mimo jiné jednatelé, knihovníci, místopředsedové a především sbormistři a dirigenti orchestru. Vysoký podíl učitelů ve vedení spolku zaznamenáváme zvláště v první polovině 90. let 19. století; např. v roce 1894 představovalo ve výboru pět učitelů nadpoloviční většinu (62,5 %). Nejčastěji byli voleni na sbormistrovský post; aţ v pozdějších letech (po roce 1890) se střídali v některých sezonách s řediteli kůru a jen zcela výjimečně s amatérským hudebníkem. Učitelé byli sbormistry téţ v dámském spolku „Vlasta“ (ten však existoval poměrně krátkou dobu). Pracovali i v dalších spolcích, které se významně podílely na kulturním (částečně i hudebním) dění města: např. v „Besedě“, ve spolku divadelních ochotníků „Palacký“, v „Sokole“ nebo v učitelském spolku „Budeč chotěbořská“ (později „Učitelská jednota okresu chotěbořského“).289 Kromě této organizované činnosti se věnovali někteří učitelé „muzicírování“ v různých malých samostatných uskupeních, např. v pěveckém nebo smyčcovém kvartetu. Někdy byly takovéto soubory vytvořeny účelově pro konkrétní vystoupení (akademii), některé se scházely i delší dobu.290

287

O soukromém vyučování hudbě – viz podkapitola 3.5.

288

O ředitelích kůru – viz oddíl 4.2.2.

289

O spolkovém ţivotě – viz kapitola 5.

290

O komorních souborech – viz podkapitola 6.3.

105

Pro úplnost výčtu veřejných mimoškolních aktivit je moţno připomenout i malou oblast kompoziční činnosti. Ta je doloţena u Františka Buttuly, Josefa Václava Neudoerfla a Emanuela Konfršta. Souvisí především s jejich prací ve škole, se soukromým vyučováním a sbormistrovstvím ve spolcích. Navíc se J. V. Neudoerfl věnoval literární činnosti.291 Jak je patrné, podíl učitelů na hudebním ţivotě Chotěboře byl významný. Připočteme-li k tomu navíc tu skutečnost, ţe vychovávali a kultivovali další generace, které pak vstupovaly do hudebního dění, lze konstatovat, ţe jejich role byla rozhodující (zvláště v období před zřízením místa samostatného ředitele kůru). V pozdější době sice přišli o téměř výlučné postavení v soukromém vyučování hudbě (zde převzali do značné míry jejich pozici právě ředitelé kůru), ale s rozvojem školství došlo k nárůstu počtu učitelů ve městě (v závěrečné fázi i středoškolských), takţe jejich vliv na kulturní ţivot byl stále velký.

3.5

Soukromé vyučování hudbě v Chotěboři

Kolik lidí soukromě vyučovalo hudbě v Chotěboři (v průběhu sledovaného období), nelze zjistit; jednalo se především o některé školní učitele, ředitele kůru a kapelníky. Tuto jejich aktivitu však nemáme u všech bezpečně doloţenou, v určitých případech to můţeme jen s větší či menší pravděpodobností předpokládat. Učením si někdy přivydělávaly i další osoby, které pouze ovládaly hru na nástroj. (Těm se zde nebudeme věnovat.) Rozdílnost v úrovni výuky byla značná obdobně jako úroveň hudebního vzdělání a pedagogických schopností jednotlivých vyučujících. Do domů bohatých měšťanů někteří učitelé docházeli; ve většině případů naopak chodili ţáci za svými učiteli. Výuka byla individuální i skupinová. Oblibě se těšil zpěv; co se týká instrumentální hry: na housle se učili především chlapci, v zámoţnějších rodinách děti (převáţně dívky) hrály na klavír. Zájem byl i o další nástroje, např. kytaru nebo nástroje dechové. Vedle pouhého soukromého domácího vyučování existovala v některých obdobích v Chotěboři soukromá hudební škola.

291

O těchto osobnostech – viz oddíl 3.2.2.

106

3.5.1

František Buttula a další školní učitelé

Do roku 1876 (kdy přišel samostatný ředitel kůru) byla bylo zmíněno, doménou školních samozřejmou součástí jejich přilepšením k nevelkému platu.

do Chotěboře hudebně vzdělaný soukromá výuka hudby, jak jiţ učitelů. Hudba ostatně bývala ţivota a vítaným finančním

Nejznámějším chotěbořským učitelem druhé poloviny 19. století, který soukromě vyučoval hudbě, byl zdejší rodák František Buttula (1820 – 1886). Ve městě působil dlouhých 30 let (od podzimu 1855 aţ do smrti na jaře 1886) a za tu dobu vychoval mnoho zpěváků a muzikantů. V počátečním období, kdy docházel do zámku vyučovat děti barona Dobřenského (hře na klavír) a do některých bohatých měšťanských domů (např. syna okresního hejtmana rytíře Merkla), to byl patrně i jediný zdroj jeho příjmů. Učitelské místo na obecné škole totiţ nastoupil aţ v roce 1860, ale i pak vyučoval „po školní hodině […] zpěvu a v domácnostech hře na piano“292 a také na další nástroje (housle, flétnu apod.), o které byl zájem. K jeho četným ţákům patřili, jak jiţ bylo dříve uvedeno, např. děti obchodníka Karla Ningra seniora nebo notáře Karla Bayera.293 Jejich dcery se posléze podílely na vzniku a činnosti dívčího zpěváckého spolku „Vlasta“; Ningrův syn Jaroslav pak dlouhá léta obětavě pracoval pro „Doubravan“. Také mnoho dalších Buttulových svěřenců posílilo řady zpěváků a orchestrálních hráčů v „Doubravanu“ a na chrámovém kůru. Dosah jeho soukromé pedagogické činnosti byl (jiţ i vzhledem k 30leté délce působení a značnému počtu ţáků) velký. Vychoval dvě nové generace amatérských hudebníků (případně posluchačů) v Chotěboři. Kromě Buttuly učili soukromě samozřejmě i někteří jeho kolegové (např. Pospíšil), o jejich činnosti však nemáme bliţších zpráv. Vlivu Buttulova by býval mohl dosáhnout a patrně jej i předčít další chotěbořský rodák Emanuel Konfršt (1874 – 1948). Ten však přímo v Chotěboři působil jen velmi krátce: ve školním roce 1899/1900, a potom souvisleji v letech 1909 – 1913 a z tohoto období máme zprávy o jeho jiných hudebních

292

HOUBA, Čeněk. Kronika města Chotěboř, s. 132 – 133.

293

Více viz – oddíly 2.2.1 a 2.2.2.

107

aktivitách. (Předtím pobýval v nedalekém Krucemburku a tam téţ soukromě učil např. i na citeru.)

3.5.2

Ředitelé kůru a kapelníci

Od roku 1876 nezastávali v Chotěboři úkoly spojené s řízením chrámové hudby jiţ školní učitelé, ale tyto povinnosti byly přeneseny na specializovaného hudebníka (samostatného ředitele kůru), většinou absolventa varhanické školy nebo konzervatoře. Díky tomuto rozhodnutí přišel do města nový a odborně vzdělaný člověk, který se samozřejmě měl věnovat, a také věnoval, soukromému vyučování. Tímto způsobem si nejenom přivydělával k vyměřenému sluţnému, ale vychovával si i dobré budoucí kostelní zpěváky a hráče. Navíc někteří ředitelé kůru měli svoji kapelu, do níţ bylo také třeba připravovat nové muzikanty. K povinnostem chotěbořského regenschoriho dokonce přímo patřilo i „vyučovati chudou školní mládeţ hudbě a zpěvu“.294 Měl se starat o celkové povznesení úrovně chrámové hudby a důleţitým prostředkem k dosaţení tohoto cíle byla právě hudební příprava a výchova další generace. Ředitelům kůru a chrámové hudbě je vyhrazena vlastní kapitola; zde se zaměříme pouze na jejich „vedlejší“ činnost, na soukromé vyučování. O Josefu Pfoffovi, který v Chotěboři působil v období 1876 – 1885, je podrobně pojednáno v následujícím samostatném pododdíle. Pfoffovým nástupcem v letech 1886 – 1889 byl houslista (bývalý ţák praţské konzervatoře), varhaník a kapelník Englbert Engelberth. O jeho pedagogickém působení v Chotěboři sice ţádné přímé písemné doklady nemáme, ale je logické, ţe i on hudbě vyučoval. Obdobně je tomu i u Františka Hlinky, který se staral o chrámový kůr následujících téměř 11 let (1889 – 1900). V období 1900 – 1903 (aţ do předčasné smrti) byl ředitelem kůru mladý Arnošt Seykora. Přestoţe ţil v Chotěboři krátce, je pravděpodobné, ţe si zde zřídil hudební školu.295 Dlouhodoběji 294

Kniha zápisů schůzí obecního zastupitelstva. 1884 – 1900, nestránkováno.

295

Arnošt Seykora působil v Chotěboři jako ředitel kůru 2 roky a necelé 4 měsíce. Nastoupil v prosinci 1900. Jiţ v záznamu ze sčítání obyvatel (k 31. prosinci 1900) měl zapsáno kromě hlavního povolání také vyučování hudbě jako vedlejší výdělečnou činnost. Na 11. června 1901 byla svolána komise „pro schválení místnosti v čp. 194 k účeli hudební a pěvecké školy Arnošta Seykory, ředit. kůru zde“. /Podací protokol. 1899 – 1903,

108

existující (1903/04 – 1915) soukromá hudební škola, která měla pro město velký význam, patřila Josefu Hoffmannovi; proto je mu také věnován vlastní pododdíl. Posledním ředitelem kůru ve sledovaném období byl František Chutný. Přišel po Hoffmannově smrti v roce 1915 a bez několikaměsíční válkou vynucené přestávky zde působil aţ do roku 1919. Také mladý František Chutný se pokoušel o zaloţení vlastní hudební školy. Nakonec k tomu nedošlo, ale vzniklá korespondence je zajímavým dokladem procesu zakládání takového ústavu a tudíţ se i tím budeme samostatně zabývat. Soukromému vyučování se v poměrně velkém měřítku věnovali kapelníci: Josef Míšek (do Chotěboře se přistěhoval s rodinou patrně ke konci roku 1888), po jeho smrti v roce 1898 syn nestránkováno./ Výsledek jednání není znám a další informace se téţ nepodařilo objevit. Ve spisových materiálech vztahujících se k vyplňování statistických ročních výkazů soukromých hudebních škol se nachází pouze ručně psaná poznámka z 10. listopadu 1902, kde je uvedeno: „Ernst Seykora Chorregenten und Inhabers der Privatschule für den Unterricht im Spiele auf Klavier und Harmonium in Chotěboř“. /Ručně psaná poznámka z 10. listopadu 1902 na zadní straně úředního dopisu ze 7. listopadu 1902 adresovaného místodrţitelstvím v Praze okresnímu hejtmanství v Chotěboři./ Úředníci z hejtmanství však často přesně nevěděli, zda dotyčný ředitel kůru je či není majitelem hudební školy a výkazy zasílali (v mylné domněnce, ţe takovou školu má) k vyplnění i těm, kteří pouze soukromě vyučovali (na ně se však tato povinnost nevztahovala). Na jiném dopise je opět tuţkou psaná poznámka ohledně hudební školy v Chotěboři, kde na prvním místě stojí jméno Arnošta Seykory (s datem úmrtí) a pod ním na druhém místě jméno Josefa Hoffmanna. Je sporné, zda můţeme tyto dvě pracovní poznámky úředníků povaţovat za skutečný důkaz existence oficiální hudební školy Arnošta Seykory v Chotěboři. Navíc v jiných pramenech (např. v třídních výkazech obecné školy, kde je poznamenáno povolání otců jednotlivých ţáků nebo v úmrtním zápise) je u jeho jména vţdy pouze „ředitel kůru“. Poslední zmínka vztahující se k jeho pedagogickému působení, kterou se podařilo nalézt, je z dubna 1903 (zemřel 19. března), kdy místní úřady cosi prošetřovaly „ohledně vyučování zpěvu resp. hře na piano a harmonium Arnošta Seykory“. /Podací protokol. 1899 – 1903, nestránkováno./ Zde se však píše jen o „vyučování“ nikoli o „škole“, ale pisatel se nemusel vyjádřit přesně. Také by se mohlo jednat o ověřování plnění povinnosti ředitele kůru vyučovat chudé děti hudbě. Proti případné existenci hudební školy, kde by měl být klavír, harmonium a moţná i další hudební nástroje, notový materiál apod., by hovořil záznam o dědickém řízení, neboť „pozůstalost byla pro nedostatek jmění odbyta“. /Rejstřík k projednávání pozůstalostí. 1902 – 1905, nestránkováno./ Bylo by však téţ moţné, ţe školu původně měl, ale v době před březnem 1903 (nevíme, jak dlouho byl nemocen) v ní činnost musel ze zdravotních nebo i jiných důvodů zastavit a ukončit. Závěrem je moţno pouze konstatovat, ţe otázka existence oficiální hudební školy Arnošta Seykory v Chotěboři zůstává prozatím nezodpovězena.

109

Josef (aţ do roku 1907, kdy zemřel) a od roku 1908 byl kapelníkem Karel Svoboda (odchovanec Josefa Pfoffa). Tito však na rozdíl od ředitelů kůru, z nichţ někteří byli téţ kapelníky (doloţeno u Josefa Pfoffa a Englberta Engelbertha), se zřejmě více zaměřovali na praxi (zvláště Míškové) a také kromě smyčcových nástrojů měly v jejich výuce významné zastoupení nástroje dechové.

3.5.2.1

Pedagogická činnost Josefa Pfoffa

Josef Pfoff (asi 1829 – 1885) byl prvním samostatným ředitelem kůru v Chotěboři (1876 – 1885). Místo nastoupil pravděpodobně v únoru 1876. Ihned po svém příchodu do Chotěboře se snaţil zahájit i soukromé vyučování (a to v poměrně velkém měřítku). Např. jiţ 10. března 1876 podal na magistrát ţádost „o udělení concese k vyučování zpěvu a hudby co neobligatní [sic!] učitel městské školy chotěbořské.“296 Úřad se poté obrátil na okresní školní radu „o povolení k vyučování zpěvu a hudby v některé školní třídě skrze ředitele kůru p. Josefa Pfofa [sic!].“297 Další informaci máme aţ z 25. května téhoţ roku, kdy na magistrát došla zpráva od okresního hejtmanství v Chotěboři, v níţ se městský úřad „vyrozumívá, ţe c. k. zemská škol. rada Josefu Pfoffovi, řídícímu kůru povolila zřízení soukromé školy k vyučování zpěvu a hudbě“.298 O způsobu vyučování Josefa Pfoffa a průběhu jeho hodin se dochovala podrobná, výstiţná a zároveň kvalifikovaně napsaná zpráva z pera jeho přímého ţáka a pozdějšího výborného učitele obecné a měšťanské školy Emanuela Konfršta (1874 – 1948),299 který s odstupem let mohl dobře posoudit kvality svého prvního 296

Podací protokol. 1876, s. 36 – 37.

297

Tamtéţ, s. 38 – 39.

298

Tamtéţ, s. 82 – 83. Je otázkou, jak máme této informaci rozumět, zda se jednalo o skutečnou soukromou hudební školu ve smyslu císařského nařízení č. 309/1850 ř. z., ovšem její vznik se měl hlásit na místodrţitelství; nebo zda Josef Pfoff pouze ţádal o povolení pouţívat školní učebny a vyučování, byť skupinové, se řídilo čl. 17 státního zákona č. 142/1867 ř. z. Případně zda v té době bylo moţné, aby se jednalo o jakousi formu placeného „nepovinného předmětu“ při obecné škole.

299

O Emanuelu Konfrštovi podrobněji – viz oddíl 2.2.3 a 3.2.2.

110

učitele hudby. Ten si své budoucí ţáky vybíral (nepřijal kaţdého zájemce); nejprve si je přezkoušel, a pokud zjistil, ţe dotyčný „nemá hudebního sluchu, poslal ho domů, aby ani jeho ani sebe zbytečně nenutil do věci předem ztracené.“300 Téměř osmiletý Emanuel Konfršt začal docházet na výuku u Josefa Pfoffa pravděpodobně v září roku 1882: „Pan ředitel nás vyučoval kaţdodenně po skončeném odpoledním vyučování v prostranné první třídě v prvním poschodí obecné školy. Do učení nás chodilo kaţdodenně aspoň čtyřicet a byli jsme rozděleni do několika oddělení.“301 „Kaţdou hodinu měl přesně rozdělenu. Nejdříve zpívali a hráli začátečníci podle not napsaných na tabuli. Zprvu jsme jen zpívali a teprve kdyţ ucho zvyklo na určité intervaly a seznámili jsme se s nejdůleţitějšími základy zpěvu podle not, začali jsme s hrou na housle. Zpívat jsme se učili podle not sopránových a v dost krátké době jsme se učili notám houslovým; kdyţ pak některé z nás zařadil pan ředitel k altu, měli jsme zase noty altové. Tenkráte totiţ zpíval ve sboru kaţdý hlas podle svých not zvláštních. […] Při zpěvu jsme si dávali pravou rukou takt, coţ bylo pro některé ţáky dost těţké, takţe se tomu dlouho nemohli naučit. Cvičení zpěvní a houslová jsme si s tabule opisovali, abychom se naučili psát noty a abychom si mohli doma vše opakovat. Po začátečnících hráli pokročilejší ţáci Kalivodova dueta, opsaná v knihách z hrubého rastrovaného papíru. Protoţe ţáků bylo mnoho, třeba pět u jednoho pultu, zadní ţáci se nahýbali dopředu a proto na drţení houslí a vedení smyčce se nemohlo příliš hleděti. Při hraní duet se stále rozléhalo hlasité taktování páně ředitelovo, který při tom psal na tabuli cvičení pro nejmladší zpěváky a houslisty na příští den. Uslyšel-li pan ředitel nějakou chybu, rozdal několik štulců, načeţ se začalo znovu a pan ředitel psal klidně na tabuli dále a znovu se ozývalo jeho hlasité taktování. To se opakovalo třeba několikrát.“302 „Poslední část hodiny byla věnována cvičení mší. Poněvadţ jsme zpívali

300

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel [15. 4.?], výstřiţek z novin.

301

Tamtéţ, výstřiţek z novin.

302

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel [22. 4.?], výstřiţek z novin.

Pfoff.

Havlíčkův

kraj,

1943,

roč. XXV,

Pfoff.

Havlíčkův

kraj,

1943,

roč. XXV,

111

kaţdodenně, nabyli jsme ve zpěvu značné sběhlosti a některé mše a vloţky jsme uměli zpaměti.“303 Za kaţdé dítě platili jeho rodiče měsíčně 50 kr., ale: „Mnohé nadanější ţáky, kterých mohl brzy upotřebiti ke zpěvu nebo ke hře při mši na kostelním kůru, vyučoval pan ředitel Pfoff zadarmo.“304 Z Konfrštových vzpomínek vystupuje obraz vyučovacích hodin zkušeného a náročného pedagoga, doplněný i o drobné postřehy a charakteristiku: „Upřel-li své oči na někoho, kdo ve zpěvu nebo při hře pochybil, bylo obyčejně zle. Byl hodný, ale o nějaký štulec nebo klofnutí smyčcem do hlavy nebylo u něho, obzvláště u nás hochů, nikdy nouze.“305 Josef Pfoff působil v Chotěboři téměř 10 let a za tu dobu vychoval řadu dobrých zpěváků a instrumentalistů, kteří pak léta zpívali a hráli v kostele, „Doubravanu“, kapele, případně v místech, kam se odstěhovali. Talentovaným a úspěšným ţákem, který později výrazně zasáhl do hudebního ţivota Chotěboře jako kapelník a soukromý učitel, byl Karel Svoboda (1869 – 1952).306 Nevíme, jak dlouho se u Josefa Pfoffa učil, ale je moţné, ţe patřil k jeho prvním ţákům (v roce 1876 mu bylo 7 let). Na chrámovém kůru účinkoval jiţ od 12 let. Svoboda za Pfoffova „vedení […] poznal harmonisaci a instrumentaci a naučil se ji dokonale ovládati. […] Mimo to naučil se ovládati všechny hudební nástroje jak

303

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel [29. 4.?], výstřiţek z novin.

304

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel Pfoff. Havlíčkův kraj, 1943, roč. XXV, [15. 4.?], výstřiţek z novin. Je otázkou, kolik si přibliţně mohl soukromým vyučováním vydělat: asi 40 ţáků x 50 kr. = 20 zl./měsíc. Nevíme ovšem, kolik měsíců v roce trvala výuka, pokud budeme počítat bez prázdnin: 10 měsíců x 20 zl. = 200 zl./rok. Vzhledem k tomu, ţe „mnohé nadanější ţáky“ vyučoval zdarma, bude částka niţší, dostaneme se tedy asi na 100 aţ 150 zl. za rok. Je však také moţné, ţe měl ještě další individuální ţáky a navíc počty dětí se mohly v jednotlivých letech výrazněji měnit. Přesto se jedná o nezanedbatelnou sumu, protoţe např. od farního úřadu dostával 100 zl. ročně (a k tomu štolu).

305

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel [22. 4.?], výstřiţek z novin.

306

O kapelníkovi Karlu Svobodovi – viz oddíl 6.2.4.

Pfoff.

Pfoff.

112

Havlíčkův

Havlíčkův

kraj,

kraj,

1943,

1943,

roč. XXV,

roč. XXV,

smyčcové, tak dechové.“307 Získal tedy výbornou průpravu pro svoji budoucí kapelnickou a učitelskou práci. O pět (téměř šest) let mladší Emanuel Konfršt (1874 – 1948) byl Pfoffovým ţákem jiţ jen poslední tři roky (1882 – 1885), přesto vděčně po letech vzpomínal na svého výborného učitele, který poloţil základy k jeho hudebnímu vzdělání. Také on a jeho starší sestra Josefa zpívali záhy v kostele. Konfršt sám později mohl uplatnit mnohé nejen jako učitel, ale i varhaník (např. za svého působení v Krucemburku) nebo člen a sbormistr „Doubravanu“. Zůstává nezodpovězenou otázkou, zda k Josefu Pfoffovi docházel společně s Emanuelem Konfrštem i jeho stejně starý spoluţák Jaroslav Kubánek (1874 – 1958), pozdější vynikající profesionální houslista. Také v případě bratrů Sequensových308 není známo, kdo je v Chotěboři učil, ale vzhledem k tomu, ţe se stali varhaníky, řediteli kůru atd., i u nich to můţeme předpokládat. V době příchodu Josefa Pfoffa bylo Antonínovi (1865 – 1938) 10 let (necelých 11 let) a je moţné, ţe se jiţ učil u někoho jiného (mohl však k němu „přestoupit“). Větší pravděpodobnost a téţ delší doba případného vlivu je pak u mladšího Bedřicha Sequense (1871 – 1923).

3.5.2.2

Josef Hoffmann a jeho soukromá hudební škola

Působení ředitele kůru Josefa Hoffmanna (1873 – 1915) v Chotěboři je vymezeno obdobím od června 1903 aţ do počátku dubna 1915. Od školního roku 1903/04, respektive aţ od 1. února 1904, zahájil oficiálně činnost i ve své hudební škole (zřízené dle císařského nařízení č. 309/1850 ř. z.),309 která byla definována jako: „Soukromá škola pro vyučování hře na piano, harmonium a pro vyučování zpěvu a theorií hudby

307

Havlíčkův kraj, 1944, roč. XXVI, č. 7, s. 6.

308

O Jaroslavu Kubánkovi a sourozencích Sequensových podrobněji – viz oddíl 2.2.4.

309

Úřad informoval: „Na ústní vyzvání, bych podal výkaz o vyučování hudby a zpěvu uctivě oznamuji, ţe následkem přestěhování se z Peček […] do Chotěboře, jsem nemohl vyučování dle schváleného učebního plánu započíti. Řádné vyučování započne teprve 1. února r. 1904 a výkaz o tomto pak dodatečně předloţím. V úctě nejhlubší Josef Hoffmann.“ /Dopis Josefa Hoffmanna z 22. prosince 1903 na okresní hejtmanství v Chotěboři./.

113

v Chotěboři pro ţáky a osoby obojího pohlaví.“310 Josef Hoffmann na ní učil sám (nezaměstnával ţádnou další pedagogickou sílu). Dle několika dochovaných hlášení, která musel podávat na okresní hejtmanství, bylo moţno sestavit následující tabulku, která nám podává částečný obrázek úřední podoby této školy: Datum vyhotovení zprávy 19. 9. 1908 23. 10. 1909

Školní rok

15. 4. 1912

1909/10

neuvedeno neuvedeno

18. 9. neuvedeno 1912 nedatováno 1914/15

Počet ročníků a oddělení Počet ţáků uvnitř mimo ústavu ústav 1. a 2. ročník 10 na 30 na se 2 odděleními klavír zpěv 1. a 2. ročník 10 na 47 na se 2 odděleními, klavír zpěv 3. ročník s 1 oddělením 1. a 2. ročník 11 na 22 na se 2 odděleními, klavír zpěv 3. ročník s 1 oddělením 1., 2. a 3. ročník 11 na 18 na se 2 odděleními klavír zpěv 1. a 2. ročník 15 na 30 na se 2 odděleními, klavír zpěv 3. ročník s 1 oddělením

Kromě vyjmenovaných oborů učil Josef Hoffmann také hře na housle, kterou navštěvovala řada ţáků (rozděloval je do několika oddělení).311 Jak je však z tabulky i z uvedeného názvu patrné, toto nebylo oficiální součástí školy (tomuto předmětu zřejmě vyučoval „jen“ dle čl. 17 státního zákona č. 142/1867 ř. z.), a proto počty houslistů v hlášeních neuváděl. Hra na housle není zmíněna ani v dochovaném inzerátu: „Hudební škola Jos. Hoffmanna, řed. kůru v Chotěboři. Vyučuje hře na klavír, harmonium, varhany, zpěvu, theorii a dějinám hudby.“312 („Hudební nauku“ povaţoval Josef

310

Výkaz z 23. října 1909.

311

Těchto oddělení prý bylo pět. Počty ţáků v jednotlivých skupinách se lišily. (Čtyři aţ pět, ale i osm aţ deset.) Z houslistů vytvořil téţ jakýsi ţákovský orchestr.

312

Pamětní list tělocvičné jednoty „Sokol“ v Chotěboři: na oslavu třicetileté činnosti její a sletu sokolské župy Havlíčkovy dne 3. srpna 1913. Chotěboř, 1913, nestránkovaná inzertní příloha.

114

Hoffmann za známkoval.)

důleţitou

součást

výuky

a

také

ji

samostatně

Hudební ústav sídlil v domě čp. 58 (v tehdejší Kostelní ulici, nyní Trčků z Lípy), opatřeném v úrovni prvního patra velkou plechovou tabulí s nápisem „Hudební škola Josefa Hoffmanna“. Právě v prvním poschodí tohoto domu měl pronajatý byt; největší pokoj (vstupovalo se do něj z malé předsíně) pouţíval jako učebnu. Tam byl „klavír a v pozadí celý les pultků [sic!], za nimiţ při hodinách houslové hry stáli houslisté“;313 další vybavení tvořila „tabule, skříň na noty, psací stůl, velký stůl, na kterém byl stále pohotově notový papír, pohovka pro hosty.“314 Pouze výuka zpěvu, jak vyplývá z tabulky, probíhala „mimo ústav“, tj. v pronajaté učebně I. ročníku měšťanské školy (ve výkazech vyplněných 23. října 1909 a 15. dubna 1912 je psáno, ţe se jednalo o I. třídu dívčí měšťanské školy). Josef Hoffmann jako majitel školy a zároveň jediný vyučující se musel starat o vše, co souviselo s jejím chodem. Kromě běţných pomůcek, které pořizoval, jako např. struny nebo smyčce, zakoupil také několikery housle, aby je mohl půjčovat ţákům, pultíky atd.315 Během let pedagogické praxe vybudoval velice obsáhlý notový archiv, který doplňoval a rozšiřoval o další školy zpěvu a hry na nástroje, průpravná cvičení různých stupňů obtíţnosti, přednesové skladby (sólové a komorní) z jednotlivých stylových období od našich 316 i světových autorů.

313

HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis. 1971, s. 4.

314

ŠRÁMEK, Jan. Josef Hoffmann a jeho Chotěboř: trocha vyprávění. Strojopis (pracovní verze). 1998 – 1999, s. 25 – 26.

315

„Průběţně se regenda staral o hmotné dovybavování […] nejen své školy, ale chotěbořských škol vůbec. Začátkem r. 1912 pro ně objednával u chrudimského L. Prokopa [Ladislav František Prokop (1843 – 1919) byl český houslař, který měl závod nejprve v rodném Hlinsku a později přešel do Chrudimi] 12 ţelezných pultů, a v témţe roce koupil pro svou školu – s přispěním města – rovněţ u Prokopa desatero houslí. Všechny vyzkoušel a zapůjčil potřebným ţákům; měly pak být vráceny.“ /Tamtéţ, s. 27./.

316

Tento obrovský notový archiv přešel do vlastnictví Hoffmannovy neteře Heleny Hoffmannové, provdané Šrámkové, která vyrůstala jako schovanka (polosirotek) v jeho domácnosti. Její syn Jan Šrámek tento soubor velmi dobře znal a charakterizoval jej slovy: „V notovém fondu bychom nalezli nejrůznější školy (klavírní, houslové, pro zpěv sólový i sborový) - těm regenda věnoval zvláštní pozornost, korespondoval s různými

115

Josefa Hoffmanna zachytil ve svých vzpomínkách jeden z jeho ţáků, pozdější učitel a výborný hudebník Karel Horšík (1901 – 1976). Do hudební školy nastoupil současně se zahájením studia na chotěbořském reálném gymnáziu, tedy ve školním roce 1913/14. Ve svém vyprávění tak podal obrázek aţ z posledních dvou let existence školy, kdy byl jiţ Josef Hoffmann velmi váţně nemocen, coţ se odráţelo na celkové atmosféře. Karel Horšík zaznamenal i průběh přijímací zkoušky, která však byla v jeho případě asi poněkud atypická, protoţe měl dobré hudební základy a navíc pocházel ze známé kantorské a muzikantské rodiny z Modletína: „Zkouška byla naštěstí krátká. Popadl nejbliţší housle, povolil kolíčky, podal mi je a stručně zachroptěl: ‚Naladit!‘ Na klavíru klepl ‚áčko‘ a uţ jako rys sledoval mé chvějící se prsty, brnkající přes struny a dotahující je kolíčky do čistých kvint. Díky dědečkově škole a svému sluchu – vzdor všemu strachu – byly housle brzy čistě naladěny a Hoffmannovi se oči znatelně vyjasnily. Poklepal mi na rameno a víc na mne nepromluvil, neţ: ‚Aţ budeš mít ve škole rozvrh, přines mi ho a já ti řeknu, kdy budeš ke mně chodit.‘ Pak s tatínkem dojednali honorář a vykročili jsme ven.“317 K vlastní výuce Horšík poznamenal: „Pan ‚ředitel‘, jak ho ţáci obecně titulovali […] trpělť jiţ tehdáţ těţkou chorobou krční […] a tak nemohl normálně mluvit. Jeho řeč byla toliko strašným chrčením a sípáním. […] Ta jeho nemoc také způsobila, ţe byl tak velice přísný a netrpělivý na své ţáky, často aţ hrubý. My jsme ten jeho stav tehdy ovšem nemohli

nakladatelstvími, hledal, zkoušel, ověřoval. Pokud jde o housle, přikláněl se nejvíce k sešitové škole Kozánkově. Na klavírní školy navazovala cvičení různé náročnosti – od Czernyho Kunst der Fingerfertigkei, Bertiniho etud pro střední stupeň, cvičné sonatiny a sonáty různých autorů, skladby pro čtyři ruce aţ po koncertní díla Dvořákova, Beethovenova, Mozartova, Chopinova a dalších významných skladatelů. Stejně tak pro housle (např. Viottiho houslový koncert č. 23 G-dur) nebo pro housle s klavírem. K dispozici byla i řada úprav, potpourri z oper aj. Obdobně u zpěvu: vycházelo se ze škol (např. Jeremiášova, Koblíţkova) aţ ke koncertním písním a áriím i dvojzpěvům z oper Smetanových, Dvořákových, Čajkovského aj. Vcelku regenda vybudoval autorsky, stylově i co do technické náročnosti rozsáhlý a pestrý vějíř moţností pro různé stupně vyspělosti. Účelně: z glos a poznámek, záznamů prstokladů apod. je zřejmé, ţe se z těch not opravdu studovalo, hrálo a zpívalo; u těch, které jsou interně datovány, se dovídáme i o časovém průběhu studia.“ /ŠRÁMEK, Jan. Josef Hoffmann a jeho Chotěboř: trocha vyprávění. Strojopis (pracovní verze). 1998 – 1999, s. 26./. 317

HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis. 1971, s. 5.

116

pochopit a báli výborně.“318

jsme

se

ho

strašně.

Ale

naučit

uměl

Výsledky své práce předváděli ţáci na veřejných vystoupeních, která bývala na závěr školních roků (nevíme, zda se konala nějaká i během roku; Hoffmannovi ţáci však účinkovali téţ na různých besídkách obecné a měšťanské školy a později gymnázia). K dispozici máme pouze jediný podrobný program samostatné „Hudební produkce ţactva soukromé hudební školy řiditele [sic!] kůru Josefa Hoffmanna v Chotěboři“. Uskutečnila se v neděli 10. července 1904 ve 4 hodiny odpoledne v zahradní restauraci „Na sklepích“ a jednalo se tedy pravděpodobně o zcela první koncert. (Vstupné bylo 20 h a výtěţek určen ve prospěch Krejcarového spolku.) Z dochovaného tištěného programu vyplývá, ţe zazněly sonatiny, fantazie, tance, písně apod. autorů českých (Z. Fibicha a V. J. Novotného) a především světových (L. van Beethovena, F. Mendelssohna-Bartholdyho, F. Kuhlaua, A. Diabelliho aj.); závěrečný valčík (z operety „Tuláci“ C. M. Ziehrera) byl v úpravě Josefa Hoffmanna. Z hlediska obsazení se střídaly skladby pro klavír na čtyři ruce (7x), sólový klavír (4x), housle s klavírem (2x) a písně pro dětský hlas s doprovodem klavíru (3x); dohromady 16 čísel. Jména účinkujících jsou uvedena, ale pouze klavíristů (houslistů a zpěváků nikoliv). Klavíristů bylo 11 (9 dívek a 2 chlapci); někteří vystoupili opakovaně: L. Váňa (2x), A. Fröhlichová a M. Závorková (4x), Z. Löwidtová (dokonce 5x). Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o první „školní rok“ (vlastně jen několik měsíců), je tento koncert dokladem toho, ţe řadu ţáků Josef Hoffmann převzal (pravděpodobně po svém předchůdci Arnoštu Seykorovi, případně k němu přešli od jiných učitelů), neboť mnozí jiţ byli pokročilí v technice; např. Zdenka Löwidtová přednesla mimo

318

Tamtéţ, s. 4 – 5. Dále ještě konkretizoval: „Doma, zejména při houslích, se často rozezlil tak, ţe ťal nepozorného ţáčka smyčcem třba [sic!] přes prsty na hmatníku, aţ prsty naběhly. Viděl jsem to na vlastní oči, kdyţ to udělal jednou našemu spoluţáku Vénovi Bokovu, s nímţ jsem byl ve stejné skupině (v hodinách houslí se nás učívalo aţ 8 – 10). Při klavíru netloukl – aspoň mne nikdy, ale zato někdy se nerozpakoval ošklivě nadávat – prý i takové slečince leckdy řekl: ‚Ty prase jedno!‘“ /Tamtéţ, s. 153 – 154./.

117

jiné od L. van Beethovena „Šest variací“ pro klavír G dur (na téma „Nel cor più non mi sento“ G. Paisiella).319 Co se týká počtu ţáků v jednotlivých letech, víme toho velmi málo. Z uvedené tabulky vyčteme pouze oficiální čísla (jen z pěti školních roků): klavíristů (10 aţ 15) a zpěváků (18 aţ 47); o houslistech ničeho. Na dochované fotografii Hoffmannovy hudební školy (údajně z roku 1912) je celkem 47 ţáků (18 dívek a 29 chlapců). Z nich 2 dívky a 26 chlapců (moţná 27, neboť jeden je v zákrytu) drţí v rukou housle; zbývajících 18 (tj. 16 dívek a 2 chlapci) má většinou v ruce nějaké notové party. To byli zřejmě klavíristé, případně zpěváci.320 Věkové rozpětí bylo velké od malých školáčků aţ po slečny. Josef Hoffmann však vyučoval nejen děti a mládeţ, ale i dospělé (ti docházeli v dopoledních hodinách, někteří téţ v době prázdnin). Počet ţáků, kteří navštěvovali hudební školu během necelých 12 roků jejího trvání (tj. 1903/04 – 1914/15), tedy nelze určit. O pouhý odhad se nepokusil ani Jan Šrámek, který měl k dispozici materiály z Hoffmannovy pozůstalosti, ale jak uvedl, toto se „uţ nedovíme: z regendou pečlivě vedených záznamů se dochoval jen zlomek.“321 Co se týká sociálního sloţení, je situace ještě obtíţnější. Není ţádný seznam; jména několika ţáků známe pouze z programu onoho koncertu z roku 1904, případně z nahodilých zmínek jinde. Ti, kteří vystoupili v roce 1904 (u nichţ se podařilo zjistit původ), pocházeli z rodin např.: advokáta, okresního školního inspektora, bohatého obchodníka, barvíře (majitele barevny), mlynáře, majitele brusírny skla, hostinského, hodináře. Skutečné spektrum však bylo široké; asi 319

V nynější době se tato skladba nachází např. ve svazku vybrané přednesové literatury (označeném třetím stupněm obtíţnosti ze čtyř), který byl dle osnov pro bývalé lidové školy umění (LŠU), tj. předchůdkyně dnešních základních uměleckých škol, doporučen aţ pro 7. ročník 1. stupně LŠU a především pro 2. stupeň LŠU. Tedy jiţ pro vyspělé ţáky a studenty.

320

Jan Šrámek uvedl, ţe houslistů „napočítáme“ na fotografii z roku 1912 celkem 31 (buď měl k dispozici nějaký seznam nebo záměrně či omylem připočítal k dětem, které opravdu drţí housle ještě dva chlapce, kteří jsou vedle nich, byť hudební nástroj nemají). Dále vyslovil logický předpoklad, ţe fotografie vznikla při příleţitosti výročního veřejného vystoupení ţáků školy.

321

ŠRÁMEK, Jan. Josef Hoffmann a jeho Chotěboř: trocha vyprávění. Strojopis (pracovní verze). 1998 – 1999, s. 27. Jen ke školním rokům 1906/07 a 1907/08 zaznamenal, ţe platících ţáků bylo 15 aţ 20.

118

zahrnovalo téměř všechny vrstvy obyvatelstva Chotěboře (případně i nedalekého okolí). Kolik se za výuku platilo (a zda měli týdně půl hodiny, hodinu či více), nevíme, ale „u dětí ze sociálně slabších rodin, které jevily skutečný zájem o hudbu, se [Josef Hoffmann] po školném nikdy neptal“.322 Kromě toho měl, obdobně jako jeho předchůdci, na počátku svého působení stanoveno od městského zastupitelstva, ţe coby nový ředitel kůru „musí za remuneraci 40 Kor. měsíčně 20 asi chudých dítek (nejméně 12) 2 hodiny týdně hudbě vyučovat.“323 (Po roce 1905 se domohl zvýšení svého platu.) Tato vyučovací povinnost však byla nezávislá na existenci soukromé hudební školy. Téměř 12letá úspěšná pedagogická činnost Josefa Hoffmanna v Chotěboři byla velmi přínosná a významně ovlivnila hudební ţivot nejen ve městě samém. Výborný a zároveň uznávaný učitel324 připravil nové praktické muzikanty a zpěváky, ale i zasvěcené posluchače. Mnoho odchovanců jeho soukromé hudební školy se stalo (někteří ještě za Hoffmannova řízení) pilnými členy „Doubravanu“, a to jak orchestru, tak sboru. (Uplatnění zde měly i dobré klavíristky, které jednak doprovázely sbory, ale také vypomáhaly v orchestru, kde hrály na klavír a na harmonium.) Řada bývalých ţáků jistě účinkovala i na chrámovém kůru. Na pedagogickou dráhu (čímţ do jisté míry pokračovali v jeho odkazu) se vydali např. Karel Horšík (učil téţ houslím na měšťanské škole chlapecké) nebo neteř Helena Hoffmannová. Z talentovaných ţáků, kteří se stali profesionálními hudebníky, uveďme Annu Fröhlichovou (1889 – ?),325 operní pěvkyni a pedagoţku (i kdyţ bezpečně máme doloţeno pouze to, ţe ji Josef Hoffmann jistou dobu učil hrát na klavír) nebo Václava Thiera (1902 – 1970), člena a dirigenta studentského 322

Tamtéţ, s. 27.

323

Kniha zápisů schůzí obecního zastupitelstva. 1901 – 1908, nestránkováno.

324

O oblíbenosti a váţnosti, jaké se těšil, svědčí např. průběh kaţdoročních oslav jeho svátku. „Zásadně se neučilo 19. března – na svátek sv. Josefa. Škola byla provoněná hyacinty, bylo připraveno pohoštění – nesměl scházet uzený jazyk, cukroví a víno. Dopoledne přicházeli gratulanti, rodiče dětí posílali panu řediteli ‚vázaného‘, dorty, bábovky, cukroví, jednou to byla dokonce lyra upravená z klobásy, stuhou opentlená. Na desátou přišli páni z hejtmanství a učitelé na slavnostní svačinu – a svátek pak končil v hotelu.“ /ŠRÁMEK, Jan. Josef Hoffmann a jeho Chotěboř: trocha vyprávění. Strojopis (pracovní verze). 1998 – 1999, s. 29./.

325

O Anně Fröhlichové – viz oddíl 2.2.4.

119

orchestru na 326 kapelníka.

3.5.2.3

reálném

gymnáziu

a

pozdějšího

vojenského

Pokusy Františka Chutného o zaloţení vlastní hudební školy

Ředitel kůru František Chutný (1890 – asi 1968) přišel do Chotěboře v roce 1915 (tedy v době první světové války) jako mladý 25letý muţ. Smrtí Josefa Hoffmanna zanikla i jeho škola, ale zůstala zde řada ţáků, které většinou František Chutný převzal.327 Vzhledem k tomu, ţe chtěl mít také oficiálně vlastní školu, podal dne 24. září 1916 oznámení na místodrţitelství do Prahy. To odpovědělo aţ 27. března 1917 a s odkazem na příslušné paragrafy mu zakázalo zřídit zamýšlenou „soukromou školu pro vyučování zpěvu, hry na housle a klavír i theorii“, protoţe „k tomu neprokázal náleţité způsobilosti“.328 Proti tomuto rozhodnutí se mohl odvolat, ale mohl také vykonat odbornou zkoušku a poté se opět obrátit na místodrţitelství. To však nebylo ihned moţné; v té době totiţ František Chutný nebyl v Chotěboři, protoţe od listopadu 1916 vykonával vojenskou sluţbu. Ale po svém návratu se rozhodl vyuţít nabízené moţnosti a 30. října 1917 se podrobil „státní zkoušce ze zpěvu pro střední školy“.329 Nové oznámení na místodrţitelství pak podal 23. listopadu 1917. Odpovědi se dočkal aţ po 10 měsících v dopise datovaném v Praze 12. září 1918. Místodrţitelství tentokrát nic nenamítalo proti otevření soukromé školy, kde by vyučoval zpěvu a teorii (vzalo ji tedy „na vědomí“), ale opětovně (a ze stejných důvodů jako poprvé) mu zakázalo vyučovat hře na klavír a housle. Musel by si buď sám doplnit potřebnou kvalifikaci, tj. vykonat zkoušky před státní zkušební komisí pro učitelství hudby, nebo (protoţe jiţ mohl školu otevřít alespoň pro zpěv a teorii) zajistit pro 326

O Václavu Thierovi (Tyrovi) a studentském orchestru - viz oddíl 3.3.3.

327

Vyučoval však jen dle čl. 17 zákona č. 142/1867 ř. z.

328

Úřední opis dopisu z 27. března 1917 z místodrţitelství v Praze Františku Chutnému.

329

Pamětní kniha gymnázia v Chotěboři. 1913 – 1940, s. 32. (Avšak Československý hudební slovník osob a institucí uvádí, ţe v onom školním roce 1917/18 sloţil státní zkoušku z klavíru a sólového zpěvu. Buď je údaj chybný, nebo zkoušku z klavíru sloţil později, protoţe jinak by mu následně nebylo zamítnuto vyučovat hře na tento nástroj.).

120

další předměty odborné učitele. Dále byl v dopise upozorněn na důleţité výnosy a zákony, které se vztahovaly k fungování takové školy (např. ohledně zavedení normálního ladění), včetně toho, ţe ústav podléhá dozoru c. k. inspektora hudby. Úředníci si všímali i prostředí, v němţ měla být škola umístěna. František Chutný uvedl dům čp. 204 (na severní straně náměstí): „Proti pouţívání učebny a předsíně k účelům vyučovacím není námitek, bude-li nedostatečně osvětlené a rovné schodiště bez jakéhokoliv odpočívadla opatřeno aspoň na jedné straně zábradlím z ohledu [sic!] bezpečnostních.“330 Závěrem byl vyzván, aby do tří týdnů dodal na místodrţitelství řádnou učební osnovu a aby nezapomínal hlásit úřadu veškeré změny. Zdá se však, ţe František Chutný byl jiţ všemi průtahy a problémy s tím spojenými tak znechucen, ţe na otevření oficiálního hudebního ústavu zcela rezignoval. V hlášení berního referenta na okresní politickou správu z 3. prosince 1918 se totiţ uvádí, ţe „dle jeho [tj. Františka Chutného] protokolárního prohlášení ze dne 26. listopadu 1918 soukromou školu pro vyučování zpěvu a theorii v Chotěboři nikdy neprovozoval a provozovati nebude a povolení oprávnění toho se zříká.“331 Přestoţe skutečnou školu neotevřel, byla jeho soukromá pedagogická činnost v Chotěboři jistě rozsáhlá332 a vlastně charakter hudební školy měla. Pořádal i veřejné produkce svých ţáků (např. 1. července 1916),333 přičemţ bylo zřejmé, ţe s nimi pracoval obdobným způsobem jako Josef Hoffmann. Od svého předchůdce převzal František Chutný, jak jiţ bylo zmíněno, řadu ţáků, mezi nimi i nadaného studenta Václava Thiera a Hoffmannovu neteř Helenu.

330

Úřední opis dopisu z 12. září 1918 z místodrţitelství v Praze Františku Chutnému.

331

Úřední zpráva z 3. prosince 1918 z berního referátu na okresní politickou správu „Národního výboru“.

332

U Františka Chutného se např. učil hře na klavír student Karel Kubánek (1901 – 1994), z jehoţ pamětí je v této práci několikrát citováno. Bylo to však jen krátkou dobu, „kdyţ Chutný musil narukovat na vojnu, přestal jsem hrát úplně a po očním onemocnění mi to lékař zcela zakázal“. /KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 252./.

333

Čistý výtěţek tohoto vystoupení byl určen na pořízení pomůcek pro městské reálné gymnázium.

121

3.6

Vliv školy a učitelů na hudební ţivot Chotěboře

Malé okresní město Chotěboř mělo na počátku sledovaného období pouze pětitřídní školu, pro niţ si svým nákladem postavilo a roku 1869 otevřelo krásnou velkou budovu. Jiţ za několik let po reformě ve školství získalo i školu měšťanskou chlapeckou (od roku 1877/78) a o tři léta později dívčí. Bylo to přínosné jak pro město samé, tak pro celý okres a vlastně i pro okresy sousední, neboť síť měšťanských škol byla zpočátku poměrně řídká a některá okresní města obě školy ještě dlouho neměla. (Např. v roce 1891 byla nejbliţší úplná měšťanská škola v krajském městě Čáslavi.) Prohloubenější vzdělání (oproti pouhé obecné škole), poskytované navíc jiţ odbornými učiteli, se stalo především pro chotěbořské děti podstatně dostupnějším. Jak na škole obecné, tak měšťanské byl pro všechny ročníky v osnovách zařazen zpěv coby povinný předmět. „V niţších třídách jest a bude společným cílem ve vyučování zpěvu tříbiti sluch cvičením jednoduché melodie, tudíţ cvik ţactva ve zpěvu jednohlasém. Zpěv jednohlasý nebo jednoduchá melodie vůbec jest nejen abecedou vkusu hudebního, jest to však zároveň vkus lidový. Národní píseň, hlaholící jakoby jedněmi ústy, jedním mocným hlasem z četného shromáţdění, mocně dojímá, ona jest takřka výzvou k národní svornosti. Vytříbenější vkus hudební vyţaduje jiţ harmonického souznění více tónů, ze kteréţ příčiny jest cílem nejvyššího stupně školy obecné a cílem cviku na škole měšťanské. Cíl ten ovšem vyţaduje rutiny učitele zpěvu, vyţaduje úsilovného [sic!] cviku i u ţactva sluchem nadaného, u ţáků pak majících chatrnější hudební sluch nelze cíle toho dosáhnouti, avšak moţno toho docíliti, ţe se zalibením [sic!] dvoj a vícehlasý zpěv jakoţ i dobrou harmonii hudby vyslechnou.“334 Tato realistická úvaha Emanuela Činčery zazněla v roce 1903 na konferenci pedagogů měšťanských škol chotěbořského okresu. Shrnuje a velmi dobře postihuje právě základní poslání obou škol v oblasti hudební výchovy: rozvíjet hudební schopnosti a dovednosti ţáků, podporovat lásku ke zpěvu a hudbě vůbec. Navíc se s rozvojem školství zvyšovaly poţadavky, takţe děti měly být také seznamovány s hudební teorií; dále měly získat povědomost o některých českých skladatelích (19. a počátku 20. století) a jejich díle; v učebním plánu nebyli opomenuti dokonce ani nejvýznamnější představitelé českého interpretačního umění té doby. Kvalita 334

ČINČERA, Emanuel. Vkus a vzdělání téhož u žactva. Rukopis, nestránkováno.

122

výuky byla jistě rozdílná, záleţelo na osobnosti učitele (na obecné škole učili zpěv jednotliví třídní učitelé), ale v okresním městě (oproti venkovu) byla situace v oblasti kvalifikovanosti pedagogů dobrá. Kromě toho se, jak bylo i oficiálně poţadováno, dále vzdělávali, např. v rámci místních a okresních konferencí. Přednášky a následné rozpravy nebyly věnovány jen hlavním předmětům (mateřskému jazyku, matematice apod.), ale občas i zpěvu. Za samozřejmost bylo povaţováno sledovat učebnice, zpěvníky, odborný tisk a jejich prostřednictvím i nejnovější metody výuky. (Např. okresní inspektor Josef Zeman se v roce 1914 zmiňuje o Battkově intonační metodě, kterou by měli učitelé jiţ znát. Přičemţ německý pedagog Max Battke ji blíţeji přijel představit do Prahy v roce 1911. Jeho metoda měla v dalších letech zásadní vliv na vývoj intonační metodiky v českých zemích.) V pedagogickém sboru na chotěbořských školách působily vedle některých dobrých hudebníků i výrazné osobnosti, které zasahovaly významně i do celkového hudebního a kulturního dění ve městě: František Buttula, později Josef Václav Neudoerfl (mimo jiné autor učebnice sborového zpěvu atd.) nebo Emanuel Konfršt. Na měšťanské škole mohla být navíc mezi nepovinnými předměty zařazena také např. hra na housle. V Chotěboři této moţnosti vyuţili a poţádali zemskou školní radu o povolení předmětu pro chlapeckou školu. Stalo se tak aţ v roce 1909. Jak je patrné, splnil se předpoklad vyjádřený téţ v příslušné ţádosti místní školní rady, a totiţ, ţe se výuka hry na tento hudební nástroj stala dostupnější pro děti z chudších rodin; navíc se jednalo o výuku zajištěnou kvalifikovaným učitelem. Mimo „vnitřního ţivota“ se obecné a měšťanské školy prezentovaly i na veřejnosti pořádáním vlastních akademií a besídek, na nichţ ţáci zpívali a hráli, díky čemuţ si také zvykali vystupovat před obecenstvem. Dokonce se učitelé rozhodli s dětmi realizovat náročný a rozsáhlý podnik, jakým bylo dětské divadelní představení „Pohádka o zlatém klíči a ţivé vodě“. Jednalo se sice o pouhá dětská vystoupení, ale i ta měla své místo v celkovém hudebním a kulturním dění města a nacházela odezvu mezi návštěvníky, zvláště rodiči, z nichţ někteří ani na jiné kulturní akce nechodili. Dlouhou dobu usilovali představitelé Chotěboře o otevření všeobecně vzdělávací střední školy. Mnozí si velmi dobře uvědomovali moţný přínos a význam, jaký by plynul z existence 123

školy tohoto typu, takţe byli ochotni podstoupit i to, ţe by provoz školy město jistý čas financovalo. Cíle se podařilo dosáhnout aţ v roce 1913, coţ se ukázalo jako velké štěstí, neboť o rok později vypukla první světová válka, která by jistě vše zhatila (k otevření školy by tak pravděpodobně došlo aţ za nějaký čas po skončení války). Znamenalo by to zdrţení a znemoţnění získat středoškolské (případně posléze i vysokoškolské) vzdělání pro několik ročníků dětí z Chotěboře a okolí, protoţe na gymnázium do Německého Brodu by je mnozí rodiče neposlali.335 Takto jiţ v roce 1921 opustilo ústav prvních jedenadvacet absolventů. Význam a vliv reálného gymnázia v kulturním dění města se naplno mohl projevit aţ od 20. let 20. století (coţ je mimo námi sledované období), kdy jiţ měla škola všechny ročníky, kompletní pedagogický sbor, dostatečně vybudovanou tradici (např. divadelních představení, studentského orchestru). Avšak jiţ v prvních letech trvání přispívalo gymnázium svými akademiemi a besídkami do celkové skladby kulturních akcí v Chotěboři. Zpěv (vyučovaný řediteli kůru) byl sice předmětem nepovinným, přesto pěvecká a hudební čísla tvořila samozřejmou součást programů. Navíc záliba v souborové hře ve studentském orchestru přivedla některé gymnazisty (kromě pěveckého sboru) i do orchestru spolku „Doubravan“. Také jednotliví profesoři se zapojovali svými mimoškolními aktivitami, zvláště pak jako osvětoví pracovníci (např. prof. Václav Krištof přednáškami pro veřejnost a prací v městské knihovně), ale také ve spolcích (např. ředitel František Švec coby violoncellista účinkoval na koncertech „Doubravanu“). V oblasti soukromého vyučování hudbě působili v Chotěboři vedle řady školních učitelů a případně kapelníků ředitelé kůru (od roku 1876), kteří se významně věnovali pedagogické činnosti. Bylo to částečně dáno i poţadavkem vedení města, aby se regenschori kromě svých hlavních povinností zaobíral hudební výukou chudých dětí, za coţ mu z městské pokladny náleţela i pevně stanovená peněţitá odměna. (Město tedy pamatovalo i na hudební vzdělávání chudých talentovaných dětí, jejichţ rodiče by na výuku neměli prostředky.) Ředitelé kůru však učili řadu ţáků z různých vrstev obyvatelstva. K výrazným osobnostem patřil Josef Pfoff, mezi jehoţ talentovanými ţáky byli např. pozdější dlouholetý chotěbořský kapelník (a téţ 335

Zcela jistě by tomu tak bylo v případě Ing. Karla Kubánka, jak vyplývá z jeho pamětí.

124

soukromý učitel) Karel Svoboda a učitel, sbormistr „Doubravanu“, výborný hudebník Emanuel Konfršt. V období 1903 – 1915 působil v Chotěboři a provozoval oficiální vlastní hudební školu Josef Hoffmann. Také jeho stopa, kterou zanechal ať jiţ jako velmi dobrý pedagog, regenschori, či jako obětavý sbormistr a dirigent „Doubravanu“, byla výrazná. Také po něm i po jeho mladém nástupci Františku Chutném zůstala řada ţáků, kteří se v dospělosti uplatnili v různých hudebních tělesech a uskupeních. Rozvoj školství se kladně odrazil ve zvýšené vzdělanosti obyvatelstva, a to nejen v obecných předmětech, ale také v oblasti hudby. Hudební vzdělávání dětí a mládeţe pokládalo základy ke všemu, co v této sféře následovalo. Jeho kvalita se promítala do úrovně a částečně i intenzity hudebního dění ve městě v dalších desetiletích. (I kdyţ sem vstupovaly také jiné důleţité faktory, např. hospodářské.) Jednalo se o oblast hudby chrámové, o hudební činnost spolkovou (zvláště v „Doubravanu“), tedy ryze zájmovou, ale i v městské kapele, kde se jiţ jednalo o určitý přivýdělek. Z všeobecného hlediska téţ o celkovou úroveň a vyspělost návštěvníků hudebních produkcí a koncertů. Zároveň se vliv školy a pedagogů obloukem vracel zpět do školství v dalších generacích učitelů.

125

4

HUDBA CÍRKEVNÍ

4.1

Církevní hudba v Čechách

Hudbu v katolických kostelích řady venkovských měst (a samozřejmě na vesnicích) mívali na starosti učitelé (respektive školní správce neboli řídící učitel), i kdyţ někde byl tímto úkolem pověřen jiţ specializovaný ředitel kůru a počet takto obsazených míst se během času zvyšoval, coţ přinášelo jistá pozitiva. Přípravou budoucích ředitelů kůru se od roku 1830 zabývala původně jednoroční, později tříletá varhanická škola v Praze (Ústav ku vzdělání varhaníků a ředitelů kůru), která byla ve školním roce 1889/90 sloučena s konzervatoří. Absolventi tak díky odborně zaměřené škole získali hlubší vzdělání pro výkon povolání, oproti absolventům učitelských ústavů, kde jim sice byla téţ poskytnuta jistá hudební průprava, ale nikoli v takovém rozsahu a prvoplánově. Navíc se mohli plně věnovat svým povinnostem na chrámovém kůru (byť většinou doplněným soukromým vyučováním hudbě, čímţ si přivydělávali) oproti běţnému učiteli, který měl řadu vyčerpávajících povinností ve škole. (Neznamená to však, ţe by učitel, který zároveň zastával funkci regenschoriho, nemohl být stejně dobrý praktický hudebník a chrámová hudba pod jeho vedením dosahovat obdobné úrovně; ale jeho celková situace byla obtíţnější. Záleţelo téţ na individuálních schopnostech.) Pro druhou polovinu 19. století byla příznačná snaha o očištění církevní hudby od vlivů hudby světské. V českých zemích se toto hnutí nazývalo cyrilské (cyrilismus) a bylo ohlasem (vlastně navazovalo) na reformní hnutí cecilské (cecilianismus) v oblasti katolické církevní hudby v Německu. V zásadě se jednalo o příklon k hudbě vokální. Ideálem se stala, kromě gregoriánského chorálu, hudba (vokální polyfonie) římské školy (tj. Palestriny a dalších autorů). V protikladu 126

k instrumentální hudbě 18. století byla jako případná doprovodná sloţka ke zpěvu prosazována hra na varhany. Důraz byl poloţen na zpívaný text s vhodnou a přiměřenou hudbou, coţ se právě v předchozím období nedodrţovalo; navíc se rozmohla rozporuplná a pro církev nepřijatelná praxe podkládat váţné duchovní texty oblíbenými a líbivými (někdy i veselými) melodiemi, např. z oper, tedy hudbou ryze světskou, sloţenou ke zcela jiným účelům. Reakcí na takovýto neutěšený stav chrámové hudby bylo právě reformní hnutí. V Praze roku 1879 došlo (z podnětu velkého zastánce a propagátora cecilianismu Ferdinanda Lehnera) k zaloţení hudebního spolku nazvaného Obecná jednota cyrilská, který se stal ústřední organizací pro vznikající jednoty diecézní a farní. Pro podporu šíření reformních snah se konaly i cyrilské exercicie a sjezdy. Mezi skladatele, kteří psali duchovní hudbu v rámci zásad cecilianismu (cyrilismu), patřili: Josef Förster, Josef Cyril Sychra, Karel Stecker, Vojtěch Říhovský, Josef Nešvera a další. Vzhledem k tomu, ţe většina obyvatelstva byla katolického vyznání a účastnila se církevních obřadů, měla chrámová hudba vlastně největší „posluchačskou základnu“ (zahrnující všechny sociální vrstvy a téměř i věkové kategorie).

4.2

Provozování církevní hudby v Chotěboři

4.2.1

Doznívání tradice literátského bratrstva

Přestoţe byla literátská bratrstva oficiálně zrušena císařem Josefem II. roku 1783, na některých místech se udrţela i nadále. V Chotěboři existovalo literátské bratrstvo při chrámu sv. Jakuba Většího nejen ještě na konci 18. století, ale téţ v následujícím 19. století. Literáti měli zpívat v neděli a o svátcích v kostele před začátkem mše a po ní a také při pohřbech (v domě smutku i při průvodu), přičemţ jejich zpěv řídili dva starší kantorové (tj. zpěváci). Členy tohoto bratrstva se stali mnozí občané Chotěboře, ovšem jen část byla tzv. choralisty. O literátském bratrstvu podal ve svých vzpomínkách zajímavé svědectví Karel Ninger, jehoţ strýc, mistr obuvnický Jan Ninger (17?? – asi 1866) byl právě jedním ze starších kantorů, tedy „náčelníkem literátů a vůdcem procesí putujících do Vambeřic, na Svatou Horu u Příbramě a na sv. Jana Nepomuckého i do Prahy. Znal všecky kostelní písně zpaměti 127

a kdykoli někdo zemřel, chodíval s druhy svými tu noc před pohřbem do obydlí neboţtíkova, aby tam zpívali. Na svaté tři [sic!] krále literáti vydávali se na obcházku po domech a znamenali všude za nějaký dáreček tři kříţky na dveřích.“336 Co všechno přetrvalo z činnosti literátského bratrstva a především do které doby v Chotěboři působilo, nevíme; ale ještě v roce 1889 opsal Karel Ninger337 pro literátský kůr texty duchovních písní.

4.2.2

Chrámová hudba pod vedením ředitele kůru

Ještě na počátku námi sledovaného období zastával sluţbu ředitele kůru v Chotěboři, dle starého dobového zvyku, správce školy (tj. řídící učitel). Jeho podřízení (podučitelé a učitelé) jej však zastupovali (např. v době nemoci) a také vypomáhali dle potřeby jako varhaníci apod. Hudbu bylo třeba zajistit nejen při pravidelných ranních mších a o nedělích a svátcích při velkých bohosluţbách, ale téţ při dalších obřadech a různých slavnostech. Kromě hry na varhany měl učitel na starosti zpěváky a hudebníky, s nimiţ musel vše řádně nacvičit a provést. Posledním řídícím učitelem a zároveň regenschorim byl František Pospíšil. Chotěbořskou školu vedl v období 1860 – 1877; ale v roce 1869 došlo k jakémusi váţnému sporu se zpěváckým spolkem „Doubravan“, coţ mělo za následek, ţe byl místo něho, avšak pouze jako prozatímní ředitel kůru, jmenován učitel František Buttula. Jak se situace vyvinula dál, není 336

Z[VĚŘINA], V[áclav]. Ze vzpomínek Karla Ningra, chotěbořského rodáka, Havlíčkova spolupracovníka v redakci Národních novin a profesora gymnázia v Písku. Chotěbořské echo, 1997, roč. VII, č. 4, s. 10. Tříkrálovou obchůzku zapsal mezi „Zvyky a obyčeji“ také chotěbořský kronikář Č. Houba: „Druhého dne i další dny po Třech králích chodívali před dávnými léty tři členové bývalého kůru literátského při zdejším kostele […] po domech, se zpěvem: ‚My tři králové, my jdeme k Vám, štěstí, zdraví vinšujem Vám, štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k Vám přišli z daleka‘ a po krátkém ještě říkání a proslovu psali na dvéře, kterými vešli, jména tří králů, znamenavše C+M+B+.“ /HOUBA, Čeněk. Kronika města Chotěboř, s. 124./.

337

Pravděpodobně se jedná o kupce Karla Ningra juniora (1825 – 1893), protoţe v poznámce uvedl, ţe v onom roce 1889 mu bylo 64 let. Ten byl téţ dlouholetým činným členem zpěváckého spolku „Doubravan“ (v roce 1862 stál i u jeho zaloţení a dokonce byl ihned jednohlasně zvolen do prvního výboru jako pokladník).

128

zcela jasné; pravděpodobně se někteří učitelé o povinnost zajistit chrámovou hudbu dělili, snad právě pod Buttulovým vedením, neboť např. za rok 1873 jim město za tuto sluţbu (na základě jejich ţádosti) přiřklo odměnu v podobě dodání palivového dříví, a totiţ dva sáhy Františku Buttulovi a po jednom sáhu Janu Andresovi, (asi Janu) Pospíšilovi338 a Norbertu Neuhausovi. Zajímavý je dodatek u tohoto rozhodnutí: „Pakli by s touto odměnou spokojeni nebyli, ať se vypíše místo zvláštního regenschoriho s ročním sluţným, které se později ustanoví a má tato odměna do obsazení nového regenschoriho téţ pro budoucí léta platit.“339 Z této zmínky můţeme usuzovat na jistou neutěšenost situace a zároveň snahu ji vyřešit radikálnějším způsobem, totiţ změnou dosavadní zavedené, ale nevyhovující praxe. V tomto směru se stalo zlomovým jednání dne 27. února 1875, kdy obecní zastupitelstvo jednohlasně schválilo 340 předloţený návrh purkmistra Františka Hubáčka, aby byl vypsán konkurz na obsazení místa „zvláštního“ ředitele kůru (na jehoţ plat by obec přispěla 300 zl. ročně). Ve zdůvodnění purkmistr poukázal na straně jedné na zvyšující se povinnosti ve škole, kdy „nezbývá učiteli mnoho času, aby se s hudbou obírat mohl, čímţ kostelní hudba klesá“ a naopak „zastávání kostelní sluţby […] zvláště o pohřbách [sic!] vyučování školní ruší a mládeţi na zkázu jest“.341 Na druhé straně upozornil na moţné výhody, neboť: „Lze očekávat, ţe si ředitel kůru zvláštní městskou kapelu z domácích hudebníků zařídí a hudbu chrámovou povznese a ţe dítky zpěvu a hudbě vyučovat bude.“342 Navíc se shodou okolností, díky určitým přesunům, uvolnily 338

339

Uvedena jsou pouze příjmení a na chotěbořské škole působili Pospíšilové dva, totiţ učitel Jan a řídící učitel František (příbuzní nebyli). Vzhledem k zmíněné roztrţce je více pravděpodobné, ţe se jednalo o učitele Jana Pospíšila, který se věnoval hudbě i jako dlouholetý člen „Doubravanu“ (mimochodem František Buttula byl jeho švagrem). Kniha zápisů schůzí obecního zastupitelstva. 1868 – 1882, nestránkováno.

340

František Hubáček (1829 – asi 1884) se velmi aktivně podílel na kulturním dění ve městě. Např. od mladých let hrál ochotnické divadlo; v roce 1862 byl jedním ze zakladatelů zpěváckého spolku „Doubravan“ a stal se i jeho prvním a dlouholetým předsedou.

341

Kniha zápisů schůzí obecního zastupitelstva. 1868 – 1882, nestránkováno. Purkmistr Hubáček se v tomto bodě odvolával na jakýsi zákon, který měl tuto kostelní sluţbu učitelům zakazovat.

342

Tamtéţ, nestránkováno.

129

peníze, které tak bylo moţno pouţít na jeho plat, aniţ by se zasáhlo do rozpočtu. Od roku 1876 tedy zajišťoval provozování církevní hudby v Chotěboři specializovaný ředitel kůru. Prvním byl Josef Pfoff, po něm následovali Englbert Engelberth, František Hlinka, Arnošt Seykora, Josef Hoffmann a v závěru sledovaného období František Chutný. Josef Pfoff (asi 1829 – 1885) působil v Chotěboři necelých 10 let; nastoupil patrně v únoru 1876 a jeho činnost ukončila náhlá smrt 21. prosince 1885. Za toto období dokázal velmi výrazně zasáhnout do hudebního dění města. „Sám byl pan ředitel velmi dobrým hudebníkem. Hrál nejen pěkně na varhany, piano a housle, ale ovládal i jiné nástroje smyčcové a dechové, jmenovitě křídlovku. […] Nejvíce se nám líbilo, kdyţ na ni hrával sólo o půlnoční mši v pastorelle ‚Zář, hlas s nebe, Jeţíšku, nás k tobě zve‘. Na to jsme se vţdy všichni těšili.“343 Takto po letech vzpomínal jeho bývalý talentovaný ţák Emanuel Konfršt, který jiţ jako malý chlapec chodil zpívat (i sóla) na chrámový kůr. A obdobně jako on i mnozí další nadanější Pfoffovi ţáci (např. Karel Svoboda)344 tam zpívali nebo také vypomáhali dle potřeby jako hudebníci (mnohé z nich proto učil Pfoff zdarma). Díky těmto raným praktickým zkušenostem více pronikali do tajů hudby a tím se prohluboval i jejich celkový vztah k umění a krásnu. Právě rozsáhlá pedagogická činnost Josefa Pfoffa345 zanechala výraznou a dlouhodobou stopu mezi chotěbořskou veřejností a přispěla ke zkvalitnění hudebního ţivota města nejen v oblasti provozování hudby církevní (ale i světské např. prostřednictvím jeho kapely).346 O Pfoffově přístupu a náhledu na podporování amatérského provozování hudby („muzicírování“) svědčí i další 343

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel [15. 4.?], výstřiţek z novin.

344

Karel Svoboda, pozdější známý chotěbořský kapelník hudby – viz oddíl 6.2.4 a téţ pododdíl 3.5.2.1.

345

346

Pfoff.

Havlíčkův

kraj,

a

1943,

roč. XXV,

soukromý

učitel

O pedagogické činnosti J. Pfoffa – viz pododdíl 3.5.2.1. O Pfoffově kapele – viz oddíl 6.2.1. Z dalších aktivit J. Pfoffa v oblasti hudby uveďme jeho činnost ve spolku „Doubravan“, kde zpíval v muţském sboru, který v té době řídil František Buttula. Doloţeno je i Pfoffovo sólové houslové vystoupení za Buttulova klavírního doprovodu, pro zpestření spolkové akademie 22. listopadu 1885 (na den sv. Cecilie, patronky hudby).

130

Konfrštova slova: „Kaţdou neděli i svátek bývala velká mše s instrumentálním doprovodem. Před mší jsme nosili na kůr od pana ředitele několikery housle pro náhodné hosty, kteří přišli pomoci. Kaţdý, kdo si byl vědom, ţe to dokáţe, mohl si při mši zahrát, nástrojů bylo dost, běda však, byl-li ve hře slabý a udělal-li nějakou chybu. Ihned musel hry nechat a sklidil ještě několik zamračených, opovrţlivých pohledů páně ředitelových.“347 V době Pfoffova působení se na chotěbořském kůru kromě varhan nacházely ještě nástroje (pořízené ovšem za některého z jeho předchůdců, pravděpodobně za učitele V. E. Libanského), např. dvoje housle, viola, violon, kontrabas, klarinet C a B, dvě polnice a tympány. Dále k vybavení patřily lavice pro zpěváky, notové pultíky a dvě skříně na hudebniny. Po nečekané Pfoffově smrti dva dny před Vánocemi roku 1885 zastupoval na chrámovém kůru zemřelého ředitele následující dva měsíce (tj. aţ do příchodu nového regenschoriho) opět osvědčený učitel František Buttula, který stále chodil hrát do kostela na varhany. Městský kronikář (nar. 1857) o něm zaznamenal, ţe ve hře na varhany „byl mistrem nepřekonatelným. Zvláště v době vánoční působila jeho pastorální hra dojmem mohutným a úchvatným.“349 Také E. Konfršt vzpomínal: „Ač chodil o holi a dosti těţce, přec nohy jeho při slavnostních preludiích jak jinochu při bujném reji nad pedály se míhaly.“350 (Konfršt se narodil roku 1874, pamatoval tedy Buttulu jiţ jako staršího pána.) Kromě Buttuly účinkoval na kůru v téţe době také učitel Jan Andres, který zpíval aţ do vysokého věku sóla (např. evangelistu v pašijích). 348

Po Josefu Proffovi se v následujících 17 letech v Chotěboři vystřídali tři ředitelé kůru, o jejichţ konkrétní 347

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel [6. 5.?], výstřiţek z novin.

348

V citovaném Konfrštově článku je chybně uveden rok 1884 jako rok úmrtí Josefa Pfoffa.

349

350

Pfoff.

Havlíčkův

kraj,

1943,

roč. XXV,

HOUBA, Čeněk. Kronika města Chotěboř, s. 133. [KONFR]ŠT, [Emanuel]. Pan učitel Buttula. Havlíčkův kraj, 1943, roč. XXV, č. 40, s. 6. E. Konfršt byl nadšen jeho varhanní hrou při bohosluţbě, kdy doprovázel velmi citlivě zpěv kněze. „Nikde jinde jsem toho neslyšel. Líbilo se mi to tak, ţe jsem se tomu později naučil a podobně jsem tak činil za svého řízení kůru v Krucemburku.“ /Tamtéţ, s. 6./.

131

činnosti v oblasti chrámové hudby však vlastně ţádných zpráv nemáme. Pokud jsou nějaké informace, tak o jiných aktivitách. Englbert Engelberth (1845 – 1903) nastoupil místo 1. března 1886 a setrval zde aţ do podzimu roku 1889. Přijat byl (po dohodě obce a patronátního úřadu) nejprve prozatímně na jeden rok (dokonce bez konkurzu) a poté na základě své ţádosti dostal definitivu. Nevíme, proč o tuto práci projevil zájem, neboť předtím (coby odchovanec praţské konzervatoře) působil jako člen orchestru a posléze ve funkci kapelníka u divadelní společnosti (k divadlu se ostatně vrátil i po odchodu z Chotěboře). Je tedy otázkou, do jaké míry mu byly povinnosti regenschoriho (navíc na malém městě) blízké. Své kapelnické zkušenosti však mohl plně zúročit při řízení chotěbořské kapely (ale ani o ní mnoho nevíme).351 Engelberthovo působení v Chotěboři bylo jen krátkou (zhruba tři a půl roku trvající) epizodou. Jeho nástupce František Hlinka (1857 – 1902) řídil chrámovou hudbu v Chotěboři sice téměř 11 let, tj. patrně od konce roku 1889 do podzimu roku 1900, přesto ani o jeho éře z hlediska hudebního vlastně nic nevíme (jen o krátké sbormistrovské činnosti v „Doubravanu“). Obdobně je tomu u Arnošta Seykory (1866 – 1903); ten přišel v prosinci 1900, avšak po pouhých dvou letech působení zemřel 19. března 1903. (I on byl sbormistrem „Doubravanu“, neţ mu tuto práci i pedagogické aktivity překazila váţná nemoc.)352 Mimořádnou osobností v chotěbořském hudebním ţivotě na počátku 20. století byl Josef Hoffmann (1873 – 1915). Své povinnosti na chrámovém kůru zastával velmi zodpovědně téměř 12 let, od léta 1903 aţ do jara 1915 (zemřel 7. dubna 1915). Kromě toho řídil „Doubravan“ (především se věnoval orchestru, s nímţ účinkoval i při divadelních představeních spolku „Palacký“), měl vlastní hudební školu a od roku 1913 učil na gymnáziu zpěv.353 Záběr jeho činnosti a zároveň vklad do hudebního ţivota Chotěboře byl opravdu veliký a obdivuhodný (o to více, ţe v posledních letech ţivota byl váţně nemocen). Hoffmann se věnoval hudbě s plným nasazením. Sledoval odbornou 351

O Engelberthově kapele – viz oddíl 6.2.2.

352

O pedagogickém působení A. Seykory – viz oddíl 3.5.2.

353

O aktivitách Josefa Hoffmanna – viz pododdíly 3.3.2.2 a 3.5.2.2. Josef Hoffmann byl také členem Jednoty českoslovanských ředitelů kůrů, kapelníků, varhaníků a majitelů hudebních škol (od roku 1909 se tato organizace nazývala Jednota hudebních stavů). I díky tomu měl Hoffmann poměrně široké kontakty na řadu svých kolegů v oboru.

132

literaturu, měl velmi bohatý notový archiv, který doplňoval a z něhoţ vybíral jak s ohledem na moţnosti chrámového sboru, tak na kvalitu děl. Některé skladby si upravoval a také sám napsal. Byl zastáncem cyrilismu, ale „zdaleka nepatřil ke ‚skalním‘ cyrilistům. Víme, ţe zkomponoval vlastní vánoční pastorální mši, a – podle pamětníků – si v kostele občas rád zapreludoval na motivy zřeba [sic!] z Rossiniho Viléma Tella nebo ze skladeb, které se právě zkoušely v Doubravanu“.354 V improvizaci „byl skutečným mistrem. Jeho hudba vţdy všechny okouzlovala a ve večerním šeru [při májové poboţnosti], kdy dvoulodní kostel sv. Jakuba byl osvětlen jen několika světly svic na oltáři, působila obzvláště dojímavě.“355 Kromě toho, ţe skvěle ovládal hru na varhany, téţ se zajímal o jejich stavbu a zvukové moţnosti. Tuto svoji zálibu bohatě uplatnil i při plánování356 a pořizování nových varhan pro chotěbořský kostel, kdy vše velmi pečlivě konzultoval s varhanářem Janem Tučkem z Kutné Hory, který nástroj postavil a dodal v roce 1908. Posledním ředitelem kůru v námi sledovaném období byl František Chutný (1890 – asi 1968). Jeho působení trvalo jen krátce, tj. od léta 1915 do poloviny roku 1919 a navíc bylo zkomplikováno první světovou válkou (i on sám musel na jistou dobu k armádě). Po Josefu Hoffmannovi vedl nejen chrámovou hudbu, ale téţ „Doubravan“, učil na gymnáziu i soukromě. V době příchodu byl teprve 25letý a jistě nebylo snadné se prosadit po tak výrazné a zkušené osobnosti, jakou byl Hoffmann (navíc s ním byl stále srovnáván). Přesto jsou zprávy příznivé (byl „dobrý zpěvák i muzikant“)357, byť skromné. Např. o májových večerních poboţnostech se dočítáme, ţe to byly 354

355

356

357

ŠRÁMEK, Jan. Josef Hoffmann a jeho Chotěboř: trocha vyprávění. Strojopis (pracovní verze). 1998 – 1999, s. 35. KUBÁNEK, Karel. Oněch osm let. Strojopis, s. 39. „Úporně hledal optimální ‚dispozici‘ varhan – soustavu rejstříků a píšťal a moţnosti jejich kombinací, dispozici, která by plně vyhovovala nárokům varhaníka na základní poslání chrámové hudby – nabídnout věřícím obohacující záţitek. A regendovy nároky byly vysoké; propojilo se tu jeho umění hry na varhany s celkovou jeho invencí a s jeho talentem kompozičním. Nehledal samoúčelně, ale pro s v ů j nástroj; proto vţdy korigoval svou představu moţnostmi finančními. Některé z jeho návrhů vhodných a moţných dispozic jsou výslovně označeny ‚Pro Chotěboř‘.“ /ŠRÁMEK, Jan. Josef Hoffmann a jeho Chotěboř: trocha vyprávění. Strojopis (pracovní verze). 1998 – 1999, s. 19./. HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis, s. 24.

133

„učiněné duchovní koncerty“358 (svou zásluhu však na nich měl i katecheta P. Karel Drda, který zpíval litanie svým krásným lahodným tenorem). „To byl chrám lidmi zrovna nabit, neboť ty obřady samy vábily […] svým poetickým rázem. A mimo to i pro hudbu […] i my, studenti, jsme se rádi zúčastňovali.“359 O chrámovém pěveckém sboru a hudebnících konkrétních zpráv nemáme. Je logické, ţe se do jisté míry prolínal s členskou základnou spolku „Doubravan“ a ve starší době i spolku „Vlasta“. Ostatně o propojenosti svědčí např. i to, ţe předseda „Doubravanu“ (1890 – 1900) JUDr. Antonín Čapek zpíval v kostele basová sóla nebo další předseda (ve funkci od roku 1901) Jaroslav Ninger (ač slepý) chodíval hrát na varhany.360 Propojenost existovala i obráceně, a to bylo velmi důleţité, neboť většina ředitelů kůru alespoň jistou dobu přijala funkci sbormistra (případně dirigenta orchestru) „Doubravanu“; také někteří kněţí byli ve spolku činní.361 Ostatně zpěvácké spolky (spolu s dalšími) se mnoha církevních slavností účastnily a také při nich, dle běţného dobového zvyku, zpívaly. Díky tomu máme alespoň skromné zprávy o prováděných skladbách. Mezi nejčastěji zmiňované, které „Doubravan“ zpíval, patřily „Hospodine, pomiluj ny“ (bývala uváděna jako „Píseň svatovojtěšská“ nebo „Chorál sv. Vojtěcha“) a „Svatý Václave“ (psáno „Píseň svatováclavská“). Na repertoáru měli jistě také řadu kostelních písní, různých mší apod., ale v pamětní knize spolku nejsou zaznamenány. Doloţeno je provedení jednohlasé mše J. M. Sychry nebo vokální mše od Beckra. Jako autoři písní jsou uvedeni např. F. Vogner („Modlitba“), J. Paukner („Ave Maria“) nebo sbormistři F. Buttula („Velikonoční píseň“, „Spomoţ nám“ a „Při kopulaci“) a J. Konečný („Zdrávas Maria“). Při církevních svátcích zpíval „Doubravan“ někdy s „Vlastou“ a později se svým dámským odborem. Samostatnou část repertoáru tvořily písně smuteční (pohřební), které byly patrně velmi často zpívány. Pamětní kniha zmiňuje K. Bendla („Přes vršiny 358

Tamtéţ, s. 24.

359

Tamtéţ, s. 23 – 24.

360

O Jaroslavu Ningrovi – viz oddíl 2.2.1.

361

Na práci ve spolku se aktivně podíleli: P. Antonín Ther byl jedním ze zakladatelů a jeho jméno se objevilo i v prozatímním výboru, P. Jan Veselý měl slavnostní projev při svěcení praporu, P. Jan Jirásek byl přispívajícím členem, P. Vincenc Lašťovička zpíval a působil i v různých funkcích ve výboru, P. Vojtěch Lebduška byl dokonce sbormistrem.

134

hrobu tvého“, „Zkamenělá schránka“), A. Jelena („Ukončen ţivot tvůj“), J. Nesvadbu („Sladce dřímej“), V. Lebdušku („Ţalm při pohřbu děcka“) a další.

4.2.3

Církevní slavnosti

Velké církevní slavnosti můţeme rozdělit na kaţdoročně se opakující (např. Boţí tělo) a na mimořádné, tedy spojené s nějakou významnou a jedinečnou událostí. Zprávy o provádění hudby při nich máme právě většinou díky aktivní účasti „Doubravanu“. Ostatně ten si i sám předsevzal mimo jiné pěstovat církevní zpěv a dokonce jeho zcela první vystoupení na veřejnosti (5. října 1862) bylo při svěcení dvou zvonů (sv. Anna a Emanuel) pro právě stavěnou hřbitovní kapli. Vysvěcení této kaple se pak konalo ve stejný den (13. září 1863) jako svěcení spolkového praporu. Z dalších významných a mimořádných akcí uveďme alespoň několik příkladů, včetně toho, jaký měly průběh.362 V roce 1882 byla postavena kostelní věţ, neboť původní shořela na podzim 1832 při velikém poţáru města. Dne 15. října 1882 šel „průvod, v němţ sv. Kříţ a báň věţní ověnčené se nesly před kostel, kde na tribuně počal úkon svěcení tím, ţe chotěbořský spolek zpěvácký ‚Doubravan‘ zapěl píseň: 363 ‚Hospodine, pomiluj ny‘.“ Slavnosti se zúčastnil královéhradecký biskup dr. Josef Jan Hais, 12 duchovních, c. k. úředníci, korporace a mnoţství lidí. Po vyzvednutí báně, kříţe a sanktusového zvonu na věţ následovala slavnostní mše. Večer prošel lampiónový průvod všech spolků a společenstev vyzdobeným městem aţ k zámku, kde „Doubravan“ zazpíval vzácnému hostu (tam ubytovanému) zastaveníčko.364 V létě roku 1892 navštívil Chotěboř praţský světící biskup Ferdinand Kalous, aby uděloval svátost biřmování a posvětil na náměstí stojící novou sochu Panny Marie. Jeho slavného 362

O velkých slavnostech spojených se stavbou školy – viz pododdíl 3.2.5.2.

363

Pamětní kniha fary v Chotěboři, s. 568.

364

Pamětní kniha fary (psaná průběţně) obsahuje podrobný popis návštěvy biskupa Haise s tím, ţe večerní průvod a zastaveníčko byly v den slavnosti. V pamětní knize „Doubravanu“ je zpětný zápis (pouhé dvě věty s uvedením letopočtu) o tom, ţe zastaveníčko na zámeckém nádvoří zpívali jiţ v předvečer slavnosti. (Kronikář se patrně zmýlil.).

135

přivítání dne 20. července se účastnil i „Doubravan“, který druhý den ráno zpíval v kostele jednohlasou mši od J. M. Sychry. Večer 21. července „dostavily se všecky spolky zdejší vyjma spolek ‚Sokol‘ do obecního domu, odkud s hudbou se ubíraly k zámku, kde zpěvácký spolek ‚Doubravan‘ několik velmi zdařilých čtverozpěvů přednesl a hudba […] slušně zahrála“.365 Dle pamětní knihy zpívali „Projev citů“ od J. Bergmanna, „Chorál národa českého“ K. Bendla a „Kde domov můj?“; v průvodu kráčelo 23 členů spolku. V pátek 22. července odpoledne při slavnosti svěcení sochy Panny Marie „Doubravan“ zazpíval „Zdrávas Maria“ od svého sbormistra Jindřicha Konečného a „Hospodine, pomiluj ny“. V letech 1893 a 1894 došlo k přestavbě a přístavbě chrámu sv. Jakuba Většího v Chotěboři. S tím byly spojeny další slavnosti: mše svatá „na úmysl, aby Pán Bůh řemeslníky a dělníky při této práci zaměstnané všelikého úrazu chrániti ráčil“,366 poloţení základního kamene přístavby (26. září 1893) a po dvou letech (25. srpna 1895) i nového vysvěcení opraveného kostela za přítomnosti královéhradeckého biskupa Edvarda Brynycha. K jeho uvítání se shromáţdilo 22 kněţí, rodina Dobřenských, c. k. úředníci, školní mládeţ, učitelský sbor, mnoţství lidí i spolek „Doubravan“. Vzhledem k tomu, ţe biskup Brynych nebyl u části obyvatelstva oblíben pro své netolerantní názory, jeho přivítání v Chotěboři bylo bojkotováno nejen členy „Sokola“, ale i městskou radou v čele s purkmistrem Felixem Hubáčkem.367 Mezi kaţdoročně se opakující svátky patřila např. velkolepá slavnost Boţího těla, které se účastnilo mnoţství lidí i z okolí Chotěboře. Její průběh se během let neměnil (následující popis se vztahuje k roku 1914): O půl desáté vyšel od kostela na náměstí (kde byly postaveny čtyři oltáře) mohutný průvod, v jehoţ čele šli městští stráţníci, za nimi ţáci školy (chlapci), kapela s Karlem Svobodou, spolek 365

Pamětní kniha fary v Chotěboři, s. 330.

366

Tamtéţ, s. 570.

367

„Městská rada zdejší s purkmistrem Felixem Hubáčkem odepřela všecko účastenství při konsekraci [tj. svěcení prováděné biskupem] svého farního kostela, ač jsou všichni členové její katolíci. Ale divme se! Čtyři radní a všickni ‚Sokolové‘! […] I lid byl pobádán, aby nevyvěšoval praporův, ano i hasičský spolek, který přec nemá ve stanovách politiku, byl strţen, aby nevítal svého biskupa“. /Tamtéţ, s. 575./.

136

vojenských vyslouţilců, úředníci z hejtmanství, soudu, berního a městského úřadu, ředitelé škol a učitelé, ţáci gymnázia, pak všechny dívky v bílých šatech (s košíčky s natrhanými květinami), duchovenstvo, „zpěváci a zpěvačky, mezi nimiţ byli i malí zpěváčci z gymnasia s notami v rukou, pod vedením ředitele Hoffmanna“368 a za nimi ostatní věřící. „Hudba hrála veselé a rázné pochody, zahajovacím pochodem byl obyčejně Kastaldo [sic!],369 a paradoxem bylo, ţe i sami hudebníci šli při tom pomalu, jeden krok na dvě doby. Jít průvod totiţ normálně, tak by oběhl náměstí co by dup, takto se však šlo váţně a důstojně.“370 U kaţdého ze čtyř oltářů (na jednotlivých stranách náměstí) čekaly korporace se starými cechovními korouhvemi, průvod se opodál zastavil, „farář odslouţil jakousi malou poboţnost, odříkal a odezpíval krátké poţehnání, hudba k tomu zahrála a zpěváci zapěli: ‚Pange lingua gloriosi corporis mysterium…‘“.371 Zhruba po hodině se část průvodu s kněţími vrátila ke kostelu a tím slavnost skončila.

4.3

Sjezd přátel hudby církevní roku 1909 v Chotěboři

Jak bylo v obecné části této kapitoly uvedeno, zastánci reformního hnutí v katolické církevní hudbě ve druhé polovině 19. století zaloţili jednotlivé diecézní (případně i farní) cyrilské jednoty a pořádali sjezdy. Také v Hradci Králové vznikla diecézní cyrilská jednota a dokonce zůstávala aktivní i na přelomu 19. a 20. století (coţ byla přechodná doba, kdy jiné jednoty mnoho činnosti nevyvíjely). V roce 1909 byl v této diecézi uspořádán další z řady sjezdů a jako místo konání vybrána Chotěboř. Proč padla volba na malé město, nevíme; vţdyť v rámci královéhradecké diecéze byla větší města a zároveň významnější kulturní centra (i s lepším zázemím pro konání takovéto rozměrné akce). Ve prospěch Chotěboře by snad mohla hovořit ta skutečnost, ţe v chrámu sv. Jakuba Většího se nacházely zcela nové varhany, nainstalované roku 1908 známou kutnohorskou firmou J. Tuček. Avšak důvody volby mohly být zcela jiné. Zůstává téţ otázka, zda iniciativa mohla vzejít 368

369

KUBÁNEK, Karel. Oněch osm let. Strojopis, s. 43. Autorem oblíbeného pochodu „Castaldo“ byl český vojenský kapelník Rudolf Nováček.

370

KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis, s. 202.

371

KUBÁNEK, Karel. Oněch osm let. Strojopis, s. 44.

137

přímo z Chotěboře (v tom případě lze předpokládat, ţe od ředitele kůru Josefa Hoffmanna či faráře P. Vincence Lašťovičky, mimochodem téţ milovníka hudby, a proto i dlouholetého činného člena spolku „Doubravan“) anebo z „centra“, tedy z diecézní jednoty v Hradci Králové. Termín sjezdu stanovili pořadatelé na pondělí 9. a úterý 10. srpna 1909, přičemţ se nejednalo o událost pouze v rámci jediné diecéze; s výzvou k účasti se královéhradecká jednota spolu s chotěbořským chrámovým sborem obrátila ke všem cyrilským jednotám v českých zemích; dále byli zváni, jak ostatně i název sjezdu napovídal, přátelé hudby církevní, a to nejen ředitelé kůru, učitelé a duchovní. Dle dochovaného programu byl sjezd zahájen v pondělí večer v „Panském domě“, kde pro účastníky připravil „Doubravan“ pěvecko-hudební zábavu (účinkoval spolkový sbor, orchestr i někteří hosté). Vše podstatné bylo naplánováno na úterý: ráno zpívaná mše a ukázky různých církevních skladeb, potom tři odborné přednášky (pro něţ měšťanská škola propůjčila svoji velkou kreslírnu); po společném obědě vycházka do blízkého romantického údolí řeky Doubravy (v případě špatného počasí měla být další přednáška). Organizační záleţitosti (evidenci přihlášek, zajištění ubytování a stravování) měl na starosti chotěbořský farní úřad a ředitel kůru Josef Hoffmann, který navíc nesl na svých bedrech přípravu hudební, a to jak v chrámu, tak v „Doubravanu“. Sjezd se setkal s dobrým ohlasem, přijela řada hostů a pořadatelům se následně dostalo pochvaly z biskupství. Přestoţe byl sjezd spíše specifickou záleţitostí odborné veřejnosti a případných zájemců, měl v hudební rovině jistě svůj význam i pro chotěbořské občany coby posluchače a především členy chrámového sboru (potaţmo i „Doubravanu“), kteří s Josefem Hoffmannem pilně nacvičovali a následně při sjezdu provedli (v rámci moţností jistě co nejprecizněji) vybrané duchovní skladby Vojtěcha Říhovského i Josefa Hoffmanna (tj. chotěbořského regenschoriho) a dalších autorů.

4.4

Podíl ředitelů kůru a církevních slavností na hudebním ţivotě Chotěboře

Katolická církev měla obecně významnou úlohu v ţivotě společnosti. Ostatně bez některých jejích úkonů se neobešly ani mnohé světské oslavy. Hudba znějící při církevních obřadech, jakoţto jejich součást, měla velký dosah, protoţe 138

mohla působit na veškeré vrstvy obyvatelstva. (Navíc zněla ve větší či menší míře denně.) Bylo tedy důleţité, kdo a jak se o její provozování staral. V Chotěboři, obdobně jako mnohde jinde, měl chrámový kůr (coby regenschori) na starosti učitel. Aţ od roku 1876 byla tato funkce osamostatněna a svěřena specializovanému hudebníkovi, který se mohl plně věnovat chrámové hudbě. Toto rozhodnutí mělo velký vliv na celkový rozvoj hudebního ţivota Chotěboře. Ředitelé kůru se neomezovali jen na chrámovou hudbu, ale také všichni soukromě učili (rozsáhlá pedagogická činnost je doloţena jiţ u prvního z nich Josefa Pfoffa; vlastní soukromá hudební škola u Josefa Hoffmanna), čímţ vychovávali a připravovali další generaci zpěváků, hudebníků i posluchačů; většinou se zapojili i do práce ve zpěváckém spolku „Doubravan“ (nejvýrazněji J. Hoffmann) a někteří se věnovali také řízení vlastní kapely (J. Pfoff a E. Engelberth). Jejich záběr v oblasti světské hudby byl značný. Míra vlivu se odvíjela jak od jejich schopností, tak i od délky doby, po kterou v Chotěboři měli moţnost působit. Je však nutno konstatovat, ţe právě o jiných činnostech z roviny světské máme více zpráv, neţ o jejich hlavním poslání, tedy provozování hudby církevní. Dokonce aţ na počátku 20. století (u Josefa Hoffmanna) můţeme bezpečně potvrdit, ţe se přikláněl k cyrilismu. (Předpokládat to však můţeme i u jeho předchůdců, např. do období „ředitelování“ Františka Hlinky spadá zmínka o provedení mše stoupence cyrilismu J. M. Sychry.) Podíl církevních svátků a slavností v kulturním ţivotě města byl velký, navíc, jak jiţ bylo uvedeno, mnohé zcela světské oslavy se neobešly bez přítomnosti kněze a jeho úkonů. A to vše musela „doprovázet“ hudba (respektive zpěv). Obstarávání se často ujímaly měšťanské zpěvácké spolky; také chotěbořský „Doubravan“ nebyl výjimkou a při takovýchto událostech běţně vystupoval. Hudbu při průvodech zajišťovala kapela.

139

5

HUDBA VE SPOLCÍCH

5.1

České zpěvácké spolky

5.1.1

Obecné předpoklady vzniku zpěváckých spolků

Od 60. let 19. století docházelo v českých zemích k velkému rozvoji spolkového ţivota. Tato skutečnost byla důsledkem společenského, kulturního a politického vývoje předchozích desetiletí, kdy se během národního obrození utvářel novodobý český národ. Národní obrození jiţ nebylo jen záleţitostí úzkého okruhu vzdělanců a vlastenců, ale stávalo se celonárodním hnutím. (V oblasti světského amatérského zpěvu se jiţ ve 20. letech 19. století vytvářely při měšťanských čtenářských společnostech zpěvácké kolektivy. Jejich činnost byla nejen v rovině hudební, ale především společenské.) V závěrečné fázi stál jiţ obrozený český národ, který si uvědomoval svou sílu a hodnotu a ústy svých představitelů se domáhal i politických práv. Celý proces vyvrcholil v souvislosti s celoevropským děním v roce 1848. (K tomuto roku jsou písemně doloţeny první zpěvácké spolky, které byly úředně povoleny.) Revoluční události však nepřinesly očekávané výsledky, naopak v 50. letech došlo k zavedení bachovského absolutismu. Avšak ani silný národnostní útlak, potlačování českého kulturního ţivota a zákazy shromaţďování nedokázaly zvrátit výsledky národního obrození. Došlo jen k určitému zbrzdění vývoje a k utlumení společenského ţivota, který se po uvolnění situace naplno rozproudil právě ve formě nadšeného zakládání spolků. Kromě zlepšení celkové politické situace ovlivnily rozvoj spolků i zákony, které zaručovaly v určité míře spolkovou a shromaţďovací svobodu. První náznaky byly jiţ v nezavedené ústavě z roku 1848. Určité moţnosti pak zakotvila ústava z roku 1849, doplněná prováděcím patentem ze 17. března 1849, 140

který zavedl policejní dohled nad činností spolků. Základy však přinesl aţ spolkový patent z 26. listopadu 1852, č. 253 ř. z. Proveden byl jen zčásti a v platnosti zůstala pouze některá ustanovení. Přesto podle těchto zákonů vznikaly zpěvácké spolky jiţ koncem 50. let 19. století (ve východních Čechách např. „Slavoj“ v Chrudimi roku 1856 nebo „Jasoň“ v Německém Brodě roku 1859). Po znovuzavedení ústavnosti (Říjnový diplom z 20. října 1860 a nová ústava z února 1861) bylo zaloţeno obrovské mnoţství spolků, mezi nimi i chotěbořský „Doubravan“. Vznikaly na základě výše zmíněných zákonů, neboť obnova spolkové a shromaţďovací svobody byla právně zakotvena aţ v roce 1867. (Jednalo se o spolkový zákon č. 134/1867 ř. z. a o shromaţďovací zákon č. 135/1867 ř. z.) Spolkový zákon č. 134/1867 ř. z. byl vydán dne 15. listopadu 1867 a upravoval existenci spolků: o jejich vzniku rozhodovalo zemské místodrţitelství po obdrţení ţádosti a stanov, dohled nad činností mělo buď okresní hejtmanství (tak tomu bylo i v Chotěboři) nebo policejní ředitelství. Úřadům pak bylo nutno nahlašovat jména i adresy členů představenstva, čas a místo konání jednotlivých schůzí a shromáţdění spolku atd. Úřady měly právo vysílat své zástupce na tato jednání, případně shromáţdění rozpustit či spolek zakázat.

5.1.2

Vývoj a význam zpěváckých spolků

Šedesátá léta 19. století, kdy přišla mohutná vlna zakládání zpěváckých spolků, byla obdobím velkých nadějí, nadšeného vlastenectví a obětavé práce pro národ. Česká píseň v této době byla demonstrativním vyjádřením postojů a politického smýšlení lidí. Zpěv v českém jazyce tak byl nejen podporou rodné řeči, ale i manifestačním přihlášením se k národu. Zpěvácké spolky nebyly tedy zakládány z ryze hudebních důvodů, ale vznikaly jako nepolitické společenské organizace, které plnily důleţité úkoly: sdruţovaly lidi, povzbuzovaly národní cítění svých členů i jejich okolí, dávaly pocit soudrţnosti, pospolitosti, vlastní síly a radosti z práce pro vlast. Nemohly chybět při ţádné národní oslavě místního či celonárodního významu ani při jiných příleţitostech. V roce 1861 vznikl praţský „Hlahol“, který se stal vzorem pro další spolky. Mnohé si vypůjčily jeho stanovy a podle nich 141

vypracovaly vlastní. Všeobecně a s nadšením bylo českým pěvectvem přijímáno jeho heslo „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“, které vyjadřovalo aktuální poţadavek doby na zpěv, a tím vlastně i poslání zpěváckých spolků. Reprezentativní „Hlahol“, sídlící v centru země, inicioval různé společné akce. Jiţ v roce 1862 svolal do Prahy první pěvecký sjezd. Této slavnosti se ve dnech 17. a 18. května zúčastnilo na 900 pěvců z 87 spolků.372 Byl uspořádán velkolepý průvod (pěvci šli ve 140 řadách) a koncert, druhého dne byla společná hostina všech zpěváckých spolků a „Sokola“, večer na Ţofíně pěvecká zábava. (Dne 17. května se po koncertě ještě konal tah loterie ve prospěch Zdenky Havlíčkové. To znamená, ţe pěvecké setkání bylo spojeno i s národní a politickou záleţitostí. Řada spolků zde přítomných se opět sešla o tři měsíce později 19. srpna v Borové.)373 Radost z vydařené akce v Praze přispěla k uspořádání další národní pěvecké slavnosti v následujícím roce. Asi 1000 pěvců s 28 spolkovými prapory se sešlo ve dnech 25. a 26. srpna 1863 v Brně při oslavě tisícileté památky příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. V roce 1864 se na popud „Hlaholu“ konal sjezd opět v Praze. Zúčastnilo se jej asi 1400 pěvců ze 114 spolků se 40 prapory. Do poloviny 60. let 19. století mělo spolkové hnutí vzestupnou tendenci. V letech 1866 a 1867 došlo k malé krizi, způsobené jednak opadnutím prvotního nadšení, ale téţ vlivem prusko-rakouské války, která zasáhla především české země. V roce 1868 však bylo pěvectvo povzbuzeno další významnou a neopakovatelnou akcí: poloţením základního kamene Národního divadla v Praze. Dne 16. května 1868 prošel Prahou slavnostní průvod, jehoţ se kromě mnoha jiných korporací zúčastnily i zpěvácké spolky (asi 4000 pěvců zastupujících 212 spolků s 81 prapory). Při poloţení základního kamene zapěl tento obrovský sbor „Kantátu“ Karla Šebora, odpoledne následovala lidová veselice na Letné. Druhého dne (17. května) byla veliká pěvecká akademie v Novoměstském divadle, kde spojené muţské sbory řídil Karel Bendl. V roce 1870 se konaly v Praze další významné národní slavnosti. Dne 15. května 1870 byla odhalena pamětní deska na 372

373

Viz VALOVÝ, Evţen. Sborový zpěv v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Brno, 1972, s. 45. Odlišný počet 800 pěvců ze 63 spolků uveden – viz FOIT, Bohuslav. Prvé praţské pěvecké slavnosti. Věstník pěvecký a hudební, 1936, roč. XL, č. 4, s. 54. O slavnosti v [Havlíčkově] Borové – viz pododdíl 5.2.2.1.

142

úmrtním domě Karla Havlíčka Borovského. Při této příleţitosti zazněl poprvé „Slavnostní sbor“ Bedřicha Smetany za osobního řízení skladatele; poté se odebral mohutný průvod na Olšany, kde byl na Havlíčkově hrobě odhalen pomník. Dopoledne 16. května se konal v Novoměstském divadle koncert v rámci prvního sjezdu smíšených zpěváckých spolků českoslovanských. Mimo jiné zde měla premiéru Smetanova „Česká píseň“ v podání asi 300 muţů a 100 ţen z různých zpěváckých spolků. Provedení řídil Ferdinand Heller. Uskutečnění do té doby nevídané akce bylo umoţněno tím, ţe kromě muţských zpěváckých spolků byly jiţ zakládány i spolky dámské (či dívčí) nebo smíšené. Souviselo to s vývojem celé společnosti a její postupnou proměnou. V 70. letech 19. století došlo ke stagnaci v pěveckém hnutí. Postupem doby ztrácely mnohé zpěvácké spolky původní cíl a smysl své práce; opadlo prvotní nadšení a euforie. Vývoj společnosti a jejích potřeb šly stále kupředu takovým tempem, ţe na ně nedokázaly včas zareagovat. Svým repertoárem ustrnuly na pozicích z dřívějšího období, ačkoliv jiţ nebylo třeba bojovat za český jazyk a národní otázky pozbývaly své naléhavosti. Do popředí zájmu společnosti se dostávala řada aktuálnějších problémů, které bylo třeba řešit; především otázky sociálního charakteru. Prostá česká píseň jiţ nestačila k jejich podpoře, ztratila svůj dřívější politický význam. Pro zpěvácké spolky tak nastalo období hledání nových cest a cílů. Některé přesunuly těţiště své práce do oblasti zábavy a společenského vyţití svých členů, jiné (především ve velkých městech) naopak poloţily důraz na zkvalitnění umělecké činnosti. Záleţelo na různých faktorech (osobnost dirigenta, dostatečná a kvalitní členská základna, podmínky pro existenci apod.). Mnohé spolky zanikly, jiné na čas přerušily činnost a později byly obnoveny, další úředně existovaly, ale vlastně téměř nepracovaly nebo zpívaly jen na chrámovém kůru; u jiných se střídalo intenzívní období s velmi malou aktivitou. Řada muţských spolků také trpěla nedostatkem činných členů (především tenorů), coţ později vedlo k utváření dámských odborů ve spolcích a k pěstování smíšených sborů. Postupem doby se tak z mnohých původně muţských zpěváckých spolků staly spolky smíšené, často ještě s vlastním orchestrem. Do konce 19. století pěvectvo jiţ nedosáhlo té pozice a významu z let šedesátých. Přesto však je nutno zdůraznit význam, který zpěvácké spolky, zvláště venkovské, měly. Mnohde byly tyto spolky, jak napsal Evţen Valový, „často jedinou 143

institucí, která se orientovala k pěstování a propagaci hudby i kulturního ţivota vůbec. Spolkové podniky se málokdy omezovaly pouze na sborový zpěv. Bylo téměř pravidlem, ţe zpěvácký spolek zval k obohacení svých produkcí pěvecké i instrumentální sólisty, kteří se stávali někdy osou programu. A tak přes poměrně nízkou uměleckou úroveň pořadu zpěváckého spolku mohlo posluchačstvo zaslechnout občas vynikající hudební výkony. Samotní sólisté povaţovali takovou praxi za zcela obvyklou a vítali ji.“374 Hovoříme-li o spolcích, je nutno zmínit i snahy o vytvoření určitého ústředí, tedy organizace, která by koordinovala činnost zpěváckých spolků, podporovala spolupráci mezi nimi, pořádala jejich setkání (pěvecké sjezdy), vydávala tiskem sborovou literaturu a zprostředkovávala informace. Po slavnosti poloţení základního kamene Národního divadla se v Praze sešli zástupci některých spolků na společném jednání a schválili stanovy „Jednoty zpěváckých spolků českoslovanských“. První sněm se konal 17. května 1869. V období nastalé krize však tato iniciativa nemohla splnit očekávání, protoţe většina spolků ochabla ve své činnosti. Jednota ještě svolala pěvecké sjezdy v letech 1871 a 1872, potom vše ustalo. Aţ v roce 1890 došlo k obnovení této organizace, která pak pořádala různé sjezdy, společná vystoupení a pěvecké „zápasy“. To také povzbudilo k větší aktivitě, zkvalitnění práce a vyšší umělecké náročnosti významnější pěvecká tělesa. V roce 1900 jednota sdruţovala jiţ 150 spolků a na zářijovém sněmu v Praze se přejmenovala na „Ústřední jednotu zpěváckých spolků českoslovanských“. V dubnu 1904 uspořádala v Praze I. český hudební festival, velice úspěšnou a hojně navštívenou akci. Např. při zahajovacím koncertu zazpívaly spojené spolky (asi 1500 pěvců) za doprovodu České filharmonie s Oskarem Nedbalem „Svatou Ludmilu“ Antonína Dvořáka. Během festivalu se konal také pěvecký sjezd. Na počátku 20. století netvořilo pěvectvo jednolitý proud. Část vyspělých (a na pěvce početných) spolků se propracovala ke kvalitní a náročné umělecké činnosti (tvořily tzv. koncertní typ sborových těles), část spočívala i nadále na pozicích společenského zpěvu. Řada měšťanských spolků se postupně snaţila v rámci svých moţností o dobré provádění 374

VALOVÝ, Evţen. Sborový zpěv v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Brno, 1972, s. 56.

144

snazších, ale hodnotných skladeb. (Některé však zůstaly jen u svých zábavných programů.) Velkým problémem se mnohde jevil nedostatek činných členů, zvláště muţů; coţ se některé spolky snaţily řešit pořádáním pěveckých kurzů pro mládeţ (zakládáním hudebních škol), a tím si připravovaly dorost, coţ bylo velmi zásluţné. Do práce pěveckých spolků zasahovaly také vnější vlivy (politické, hospodářské a společenské). V době první světové války jich mnoho zaniklo nebo pozastavilo činnost; po vzniku Československa naopak došlo k jejich rozvoji.

5.2

Chotěbořské spolky

5.2.1

Založení a vývoj spolku „Doubravan“

V Chotěboři se myšlenka na zaloţení zpěváckého spolku objevila poměrně záhy. Jiţ od roku 1860 se scházeli někteří vlastenci („zpěvu milovníci“) pod vedením učitele Františka Buttuly, pro něţ byly povzbuzením nejen zprávy o rozvoji českého pěvectva, ale také např. přímá účast na svěcení praporu „Jasoně“ v Německém Brodě a především musela velkým dojmem na všechny zúčastněné zapůsobit veliká celonárodní slavnost v Borové 19. srpna 1862. Této události (při níţ byla zasazena pamětní deska na rodném domku Karla Havlíčka Borovského) bylo přítomno nebývale velké mnoţství lidí i nedávno vzniklých zpěváckých spolků. Plni záţitků z této národní manifestace se během posledních srpnových dní opět chotěbořští radili „v přátelských schůzích […], aby i v našem městě zaraţen byl konečně spolek zpěvácký, jenţto by sobě za účel obral pěstování zpěvu národního a církevního“.375 Výsledkem těchto diskusí byla výzva k účasti na schůzi svolané učitelem Františkem Pospíšilem na 2. září 1862 do školy. „V této četně navštívené schůzce byla prospěšnost, ano i nutnost zaraţení zpěváckého spolku úplně uznána a současně přistoupení 23 údů k spolku vlastnoručními podpisy 376 stvrzeno.“ Přítomní se také seznámili s návrhem stanov, které pak s malými úpravami schválili. (V následujících dnech po této schůzi byly stanovy doručeny příslušným úřadům, přičemţ místodrţitelství v Praze je potvrdilo aţ 10. dubna 1863.) Dále zvolili výbor, z něhoţ uveďme alespoň tři důleţité 375

Pamětní kniha zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři, nestránkováno.

376

Tamtéţ, nestránkováno.

145

funkce: předsedou se stal městský důchodní František Hubáček, sbormistrem (tehdy ho nazývali ředitelem) učitel František Pospíšil a jeho zástupcem učitel František Buttula. Členové spolku, který si dal jméno „Doubravan“ (podle blízké řeky), se začali scházet k pěveckým zkouškám ve škole a jiţ 5. října 1862 poprvé zpívali při svěcení dvou zvonů pro hřbitovní kapli svatovojtěšskou píseň. První vlastní veřejná „produkce“ se konala 14. prosince téhoţ roku v sále „Panského domu“, kde přednesli několik vlasteneckých sborů. Dne 1. dubna 1863 se vzdal řízení sboru František Pospíšil a funkci sbormistra převzal František Buttula, „načeţ přeloţeno bylo cvičení ze školních místností do hostince u ‚Lva‘ p. Jos. Firkušného, který k cíli tomu jeden pokoj zdarma obětoval.“377 Většina spolků se snaţila opatřit si vlastní prapor,378 neboť ten byl povaţován za velmi významný symbol. „Doubravan“ si objednal zhotovení praporu v kutnohorském klášteře. Slavnost svěcení připadla na neděli 13. září 1863 a byla velkou událostí pro celé město.379 Toto počáteční období existence „Doubravanu“ bylo naplněno vlasteneckým nadšením. Pěstoval přátelské styky s bratrskými zpěváckými spolky z jiných měst, účastnil se (alespoň deputací) různých národních a pěveckých slavností (např. osm členů Doubravanu jelo do Čáslavi na setkání kutnohorského, čáslavského a kolínského spolku) a svěcení praporů (např. „Jasoně“ v Německém Brodě, „Slavoje“ v Chrudimi, „Kováře“ v Čáslavi, „Vlastislava“ v Heřmanově Městci). Do vzdálenějších míst posílali „pěvecké pozdravy“ (k slavnosti na Kunětické hoře, do Litoměřic, Kolína, Vysokého Mýta, Poličky i jinam).

377

Tamtéţ, nestránkováno. Josef Firkušný byl dědečkem světoznámého klavíristy Rudolfa Firkušného.

378

Způsobů, jak si prapor pořídit, bylo více. Některé spolky střádaly peníze z produkcí a pořádaly sbírky, jiné měly štěstí, ţe získaly mecenáše, který jim buď prapor věnoval, nebo na něj přispěl větší částkou. Mnoţství finančních prostředků, které se podařilo shromáţdit, potom odpovídala i nákladnost provedení praporů. Jejich cena se značně lišila: např. pardubický spolek „Pernštýn“ vydal za svůj honosný prapor asi 1100 zl., vysokomýtský „Otakar“ jen asi 300 zl., hlinecký „Svantovít“ 211 zl. 61 kr. Záleţelo téţ na tom, zda si spolek dal prapor zhotovit na zakázku nebo mu jej vyšily místní paní a dívky. (Často právě ony iniciovaly pořízení praporu.) Byly však i případy, kdy spolek ţádný prapor neměl.

379

O svěcení praporu – viz pododdíl 5.2.2.2.

146

Pro Chotěboř se „Doubravan“ stal důleţitým kulturním činitelem. Pořádal vlastní pěvecká vystoupení, spolkové zábavy a výlety do okolí města (např. do Malče, kde přichystali „dostaveníčko“ matce praporu Marii Riegrové). Jedním ze zásluţných podniků byl koncert 18. srpna 1863 v hostinci „U Würflů“, jehoţ čistý výtěţek 30 zl. 61 kr. poslali městské radě v Polné ve prospěch pohořelých (Polná byla 4. srpna postiţena zničujícím poţárem). „Doubravan“ účinkoval při církevních i světských slavnostech ve městě. K nejvýznamnějším v 60. letech 19. století patřilo vybudování velké nové 380 školy. Nicméně ve druhé polovině 60. let 19. století je patrné, ţe „Doubravan“ ve svých aktivitách polevoval (obdobně jako některé jiné spolky), kdyţ vyprchalo prvotní nadšení; negativní dopad měla např. prusko-rakouská válka v roce 1866 a její důsledky atd. Vzpruhou pro české pěvectvo se stala celonárodní slavnost poloţení základního kamene Národního divadla v Praze roku 1868.381 V následujících 70. letech 19. století pak procházel „Doubravan“ zjevnou krizí. Ta ostatně postihla řadu zpěváckých spolků (z nejbliţších jmenujme „Jasoň“), některé z nich dokonce zanikly. Tento neutěšený stav v pěveckém hnutí měl řadu vnitřních i vnějších příčin. Spolky mnohdy vystupovaly jen příleţitostně při různých oslavách (většinou spojených s výročími v císařské rodině), církevních obřadech, pohřbech, svatbách a svátcích svých členů apod. Oţivení činnosti „Doubravanu“ nastalo aţ v 80. letech 19. století. Opět zpíval při různých církevních svátcích a účastnil se průvodů (např. o Boţím těle), významnou událostí bylo svěcení nově postavené kostelní věţe v roce 1882, kdy přijel královéhradecký biskup Josef Jan Hais. Z císařských oslav jmenujme alespoň hudební akademii pořádanou při příleţitosti sňatku korunního prince Rudolfa (1881) nebo slavnost k 40. výročí panování Františka Josefa I. (1888). Ţe však členové „Doubravanu“ nesmýšleli „prorakousky“, je zřejmé např. z jejich spontánní účasti na úřady sledovaném pohřbu

380

O slavnosti poloţení základního kamene a o vysvěcení školy – viz pododdíl 3.2.5.2.

381

O slavnosti poloţení základního kamene Národního divadla – viz pododdíl 5.2.2.1.

147

Josefíny Havlíčkové (matky Karla Havlíčka Borovského) v roce 1884 v Německém Brodě.382 V této době jiţ v Chotěboři existovaly (nebo postupně vznikaly) i další spolky, s nimiţ „Doubravan“ také spolupracoval. Zvláště se jednalo o dámský zpěvácký spolek „Vlasta“, dále „Sokol“ a „Besedu“.383 V roce 1885 měl „Doubravan“ 20 činných a 14 přispívajících členů, sbormistrem byl stále František Buttula. Zkoušelo se dvakrát týdně ve škole. Kromě nacvičování na různá vystoupení si členové spolku také zpívali pro radost, třeba na malých výletech (např. v červnu 1888 šli „do lesa za kapličkou sv. Anny. O dobré pivo v láhvích i zákusky řádně bylo postaráno, coţ také veselou náladu udrţelo aţ do pozdního večera. V lese zpívaly se známé sbory bez ustání.“384 Bavili se při přátelských večerech, na kterých se scházeli před svátkem některého člena, nebo kdyţ se loučili s někým, kdo odcházel z Chotěboře na jiné působiště; téměř kaţdoročně pořádali tzv. cecilské zábavy (na den patronky hudebníků sv. Cecilie 22. listopadu). V roce 1886 však postihla „Doubravan“ velká ztráta, protoţe 28. května jeho dlouholetý sbormistr František Buttula zemřel. Byl „nadšen pro zpěv a hudbu nezištně a upřímně s láskou řídil a cvičil spolek. Hudebník na slovo vzatý, přítel Smetanův, upřímný poctivý Čech a zaslouţilý učitel“.385 Spolek přispěl 14 zl. k vypravení pohřbu (30. května), jehoţ se v plném počtu zúčastnil a samozřejmě při obřadech zpíval smuteční sbory; navíc se rozhodl postavit mu na hrobě pomník. Aby získal potřebné peníze, uspořádal dne 27. března 1887 velkou akademii, na níţ vystoupil i dámský pěvecký spolek „Vlasta“ (jehoţ byl František Buttula také sbormistrem), Modletínská hudba a bývalá ţákyně Ottilie Bayerová. „Akademie vydařila se skvěle. Příjem 80 zl. Ve prospěch fondu [pro postavení pomníku] uloţeno do záloţny chotěbořské 50 zl.“386

382

Pamětní kniha „Doubravanu“ chybně uvádí rok 1883.

383

O spolupráci s chotěbořskými spolky – viz podkapitola 5.3.

384

Pamětní kniha zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři, nestránkováno.

385

Tamtéţ, nestránkováno.

386

Tamtéţ, nestránkováno.

148

Po éře Františka Buttuly, která trvala 23 let, přišlo období, kdy se nedařilo najít jeho vhodného nástupce. Výbor „Doubravanu“ hledal schopného hudebníka, který by se ujal řízení muţského sboru. Na valné hromadě dne 6. ledna 1887 byl novým sbormistrem zvolen učitel Karel Buzek. Ten pak připravoval některá další vystoupení. Protoţe počátkem následujícího roku váţně onemocněl, zastupoval jej učitel z Nové Vsi Jindřich Konečný. (Hlavním sbormistrem se stal pro rok 1889.) V 90. letech 19. století došlo k přijetí změněných stanov, které vstoupily v platnost v roce 1894 a na jejichţ základě byl zřízen dámský a hudební odbor. „Doubravan“ se stal pěvecko-hudebním spolkem. (Dámský odbor poprvé vystoupil na veřejnosti jiţ 3. června 1894.) V tomto roce měl „rozšířený“ spolek 45 činných, 20 přispívajících a 2 zakládající členy. (V předcházejících letech bylo činných členů kolem dvaceti; zvláště byl nedostatek prvních tenorů.) Po celá 90. léta stál v čele spolku předseda JUDr. Antonín Čapek. Sbormistři (a posléze i dirigenti orchestru) se však střídali. Krátce vedl sbor ředitel kůru František Hlinka (zvolen v roce 1890). Nejvýznamnější a nejdéle působící (asi 6 let) v roli I. sbormistra byl učitel Jindřich Konečný, který spolu s dirigentem Josefem Vltavským (také učitelem) měli velkou zásluhu na rozvoji „Doubravanu“. Pod jejich vedením „horlivě cvičil nové skladby zpěvní i hudební, kteréţ za tím účelem byly nakoupeny v značné míře“.387 Krásným dokladem vztahu členů spolku ke svému sbormistrovi je např. to, ţe 14. července (1892), tj. v předvečer svátku Jindřicha Konečného, se za ním vydali s blahopřáním do Nové Vsi, aby mu zazpívali a zahráli. Ve zprávě jednatele za rok 1895 nalézáme také hodnocení dirigenta Josefa Vltavského, který se staral „se známou energií o to, aby hojným pořádáním zábavných večírků poskytl zvláště přispívajícím členům příjemné zábavy, takţe tím nejen počet přispívajících členů se na své výši udrţel i rozmnoţil. Pěstoval hudbu specielně slohu lehčího, širšímu obecenstvu pro melodičnost přístupnou, ač nelze upříti, ţe za jeho působení mnohé skladby těţší ku provedení v plném orchestru předneseny byly zdařile. Za to jemu náleţí od spolku našeho plné uznání.“388 Oba jmenovaní byli bohuţel přeloţeni na jiné školy,

387

Tamtéţ, nestránkováno.

388

Tamtéţ, nestránkováno.

149

takţe z Chotěbořska odešli krátké době střídali.

a

jejich

nástupci

se

různě

po

Kromě další běţné činnosti a vystoupení na kaţdoročně se opakujících akcích můţeme připomenout několik jedinečných událostí. Koncem března 1892 to byly velké oslavy 300 let od narození Jana Amose Komenského pořádané místní školní radou. Celý spolek se účastnil průvodu s pochodněmi a druhý den vystoupil na akademii spolu s dalšími účinkujícími v hodnotném programu z děl českých autorů. Hlavním hudebním číslem byla „Kantáta k 300. nar. J. A. Komenského“ od Karla Knittla (na slova Karla Václava Raise). Nezapomenutelným se pro několik členů spolku (údajně „11 pánů a 6 dam“) stalo osobní setkání se slavným skladatelem Antonínem Dvořákem při účinkování na „Dvořákově koncertu“ spolu s „Jasoněm“ v květnu 1892 v Německém Brodě. Program byl sestaven výhradně z Dvořákova díla. Kromě komorních skladeb zazněly tyto sbory: „Děvče v háji“ a „Ţal“ (muţský sbor), „Moravské dvojzpěvy“ (ţenský sbor) a „Hymna českého rolnictva“ (smíšený sbor). Národní slavnost ve prospěch Ústřední Matice školské konaná v červenci 1897 byla opět velmi pěkná. Do průvodu tentokrát vypravil „Doubravan“ alegorický vůz s poprsím Bedřicha Smetany a několika postavami z „Prodané nevěsty“. „Doubravan“ nezapomínal ani na pěstování dobrých vzájemných vztahů, k čemuţ přispívaly různé „domácí zábavy“ pro členy, jejich rodiny a přátele. Patřily k tomu i oblíbené výlety do blízkého okolí Chotěboře. Častým cílem vycházek býval Liboháj, vzdálený asi půl hodiny chůze od města. Ze zábav, které spolek pořádal několikrát do roka, měla největší tradici cecilská. Někdy začínala sezóna václavskou zábavou, spojenou s oslavou jmenin členů spolku; byla tudíţ většinou jen pro uzavřenou společnost. Doloţena je anenská a mikulášská zábava a samozřejmě téţ silvestrovská, na níţ spolek zařazoval do programu různé ţertovné výstupy, scénky a operetky. Mnohé zábavy ani neměly ţádný název, byly to jen přátelské (pěveckohudební) večírky. Některé pořádal „Doubravan“ ve spolupráci s jiným spolkem, nejčastěji „Sokolem“ nebo „Besedou“. Zábavy bývaly „hojně navštíveny a dovedly vzájemnost mezi členy náleţitě utuţovati“.389 389

Tamtéţ, nestránkováno.

150

O Vánocích roku 1899 zapsal do pamětní knihy jednatel Václav Klos malou úvahu o „Doubravanu“ a zároveň výzvu zpěvákům do 20. století (byť jeho začátek počítáme aţ od roku 1901): „ […] činnost spolku našeho zajisté je platná a jest si jen přáti, aby ‚Doubravan‘, nevyšine-li se výše, aspoň na tomto stupni zůstal. K tomu ovšem působiti musí všichni členové, v nichţ láska ku zpěvu neutuchla, kteří dosud cítí se býti starými, dobrými Čechy, oslavujícími zpěvem svým slasti a radosti své a truchlícími týmţ zpěvem v dobách bolu a ţalosti. Nuţ drţme se praporu našeho, ţivme v sobě i v jiných lásku k těm ‚ţivým bájím‘ k těm ‚ţivým dějinám‘ – k zlatým našim písním českým!“390 Krásné přání učitele Václava Klose bylo v této době nesplnitelné. Nové století naopak přineslo výboru „Doubravanu“ mnoho starostí. Činnost spolku provázela krize, jejíţ počátky lze vysledovat jiţ na konci 19. století. Nedařilo se udrţet v soustavné činnosti muţský sbor, neboť ani přes opětovné výzvy nedocházel do zkoušek dostatečný počet muţů. Např. v roce 1901 chodilo zpívat sotva 10 pánů ze 32 zapsaných. Kronikář si postěţoval: „ke konci roku 1901 podobalo se, ţe veřejná činnost Doubravana ku spánku se odebéře, aneb na čas úplně zanikne.“391 Díky aktivnímu předsedovi Jaroslavu Ningrovi se docházka do zkoušek zlepšila. Přes všechny problémy se sbormistrovi P. Vojtěchu Lebduškovi podařilo nacvičit program na pěveckou a hudební akademii k oslavě 40. výročí zaloţení spolku. Byla uspořádána 16. března 1902 v „Panském domě“ za velké účasti obecenstva. (Ve srovnání s rokem 1888 byly oslavy skromnější.) Pěvecká kázeň muţů se však opět zhoršila, a to do té míry, ţe koncem února 1903 obětavý sbormistr P. V. Lebduška rezignoval. V květnu téhoţ roku byl na mimořádné valné hromadě zvolen za sbormistra nový ředitel kůru Josef Hoffmann, jemuţ se podařilo „vzkřísit“ alespoň orchestr, který se pak scházel „v plném počtu“ (navíc tam přistoupilo i několik nových hudebníků). V roce 1905 měl 13 členů a zkoušel pravidelně ve středu večer. (Sloţení orchestru: 3 aţ 4 první housle, 3 druhé housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna, klavír a harmonium.) Během následujících let se ještě rozrostl a nacvičil (mnohdy v lehčích úpravách) řadu skladeb. Byla mezi 390

Tamtéţ, nestránkováno.

391

Tamtéţ, nestránkováno.

151

nimi díla českých i světových autorů (např. některé „Slovanské tance“ Antonína Dvořáka). S oblibou byly uváděny předehry a směsi z operních a operetních melodií (např. z „Prodané nevěsty“ Bedřicha Smetany, „Carmen“ George Bizeta, „Netopýra“ Johanna Strausse a mnoho dalších). Orchestr často vystupoval na veřejnosti při různých příleţitostech a spolupracoval při divadelních představeních spolku „Palacký“. Naproti tomu „zpěv pohříţen byl ve spánek 392 spravedlivých“, jak zaznamenali jednatelé u některých sezon. Pěvecký odbor se scházel jen příleţitostně, většinou před pohřbem člena spolku. Z toho důvodu byl v roce 1906 opět zaveden smíšený sbor, „aby přece ti, kteří si rádi zazpívají, zazpívati si mohli. Tak aspoň poněkud uveden zpěv zase v činnost, který téměř po 3 roky spal. Kromě dam cvičívá 10 pánů.“393 (Pro zajímavost uveďme rozvrţení zkoušek: v pátek od 18 hodin dámy, od 19 hodin pánové nebo společně; 15členný orchestr se scházel ve středu večer.) Dámský odbor pak v některých letech vykazoval poměrně bohatou činnost. Ve smíšeném sboru nacvičili např. „Zpěvy lidu českého od Jana Maláta a „Českou píseň“ Josefa Bohuslava Foerstra. Dle dobové módy a pro pobavení publika se objevily na programech opět různé zábavné operetky. Tak sehrál i „Doubravan“ „Kvas krále Vondry XXVI.“ od Josefa Illnera, coţ měla být „výpravná opera“, v tehdejší době velmi oblíbená a rozšířená mezi pěveckými spolky. Na „Doubravan“ se obraceli někteří umělci, aby jim pomohl zajistit koncert v Chotěboři. Některá vystoupení spolek pouze podpořil, některá se konala přímo pod jeho záštitou. Většinou také zapůjčoval svůj spolkový klavír. Tak mělo obecenstvo v Chotěboři moţnost slyšet i významné umělce, jako např. houslistu Františka Ondříčka (13. září 1903). Několik koncertů se konalo během dalších let, dokonce i za první světové války např. 1. června 1916 se uskutečnil v „Panském domě“ koncert houslisty Milana Luska (z Chicaga), ţáka Otokara Ševčíka a operní pěvkyně Anny Fröhlichové.394 Program doplnil ţenský sbor „Doubravanu“, který řídil (a sólisty doprovázel na klavír) místní ředitel kůru František Chutný. (Výtěţek koncertu byl věnován Červenému kříţi.) 392

Tamtéţ, nestránkováno.

393

Tamtéţ, nestránkováno.

394

O Anně Fröhlichové – viz oddíl 2.2.4.

152

Aby spolek získal nové a hlavně mladé zpěváky, rozhodl se na podzim roku 1906 zřídit pěveckou školu dorostu, ale tato snaha se nesetkala s úspěchem: na přednášku pod heslem „Pojďte mezi nás – a zpívejte“ přišli většinou staří členové Doubravanu a po ní se přihlásilo jen „několik mladíků – vesměs mutantů, s kterými pravidelná cvičení začíti nebylo moţno.“395 Aţ o několik let později (od listopadu 1911) se podařilo sbormistrovi Emanuelu Konfrštovi zřídit pěveckou školu, kam chodilo 40 nových zájemců o sborový zpěv. Záhy tak pokročili, ţe mohli nacvičovat společně se členy „Doubravanu“. Kvůli další nastalé krizi ve spolku však tato zásluţná činnost dlouho netrvala. Krize se od konce roku 1911 prohlubovala, oba sbormistři rezignovali a spolek dokonce neslavil ani 50. výročí zaloţení. Výbor se snaţil o řešení nelehké situace, coţ se dařilo jen s obtíţemi. Vypuknutím první světové války v roce 1914, kdy bylo postupně povoláno mnoho muţů na frontu, a úmrtím Josefa Hoffmanna (6. dubna 1915), výrazné osobnosti spolku, došlo k ochromení činnosti „Doubravanu“ v oblasti hudební. (Také Hoffmannův nástupce, ředitel kůru František Chutný, byl asi na rok odvolán z Chotěboře k armádě.) Nicméně v těţké válečné době spolek nezanikl, ale vzchopil se a na návrh učitele Václava Klose pořádal alespoň dramatické večery (jen v sezóně 1917/18 sehráli asi 15 představení). Nejznámějším titulem byla hra Aloise Jiráska „Magdalena Dobromila Rettigová“, provedená na devátém dramatickém večeru ve dnech 16., 19. a 20. května 1918. Výtěţky z představení byly většinou věnovány ve prospěch sirotků a vdov po padlých vojínech chotěbořského okresu a Červenému kříţi. Úloha, kterou v té době „Doubravan“ plnil (byť ne v hudební oblasti), byla skutečně významná. Vznik československého státu přivítal Doubravan dne 29. října 1918 na chotěbořském náměstí zpěvem písní „Ktoţ jsú Boţí bojovníci“, „Na Moravu“, „Hej, Slované“ a „Kde domov můj?“ při slavnosti k vyhlášení samostatnosti. (Spontánní shromáţdění s následným průvodem ulicemi s hudbou a provoláváním slávy bylo jiţ 28. října, podobně jako v jiných městech.)

395

Pamětní kniha zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři, nestránkováno.

153

5.2.2 5.2.2.1

Významné akce Účast na národních slavnostech

Zpěvácké spolky se sice chovaly k rakouské moci loajálně, zpívaly na oslavách císařských výročí apod., ale při různých příleţitostech dávaly najevo své vlastenecké smýšlení účastí na národních slavnostech, které byly nejen policejně sledované, ale někdy i úředně zakázané. Pro chotěbořský a sousední německobrodský okres byla charakteristická silná tradice spojená s osobností Karla Havlíčka. Jeho památka byla velice ţivá: „národní mučedník“ Havlíček zemřel v roce 1856, v Německém Brodě ţila matka Josefína Havlíčková a další příbuzní, pro jeho osiřelou dceru Zdenku („dceru národa“) byla uspořádána celonárodní sbírka. Havlíček se stal symbolem, a jeho kraj byl na něho hrdý. Místa s ním spojená, tedy rodná obec Borová a Německý Brod, kde ţil a studoval na gymnáziu, se staly významnými dějišti „havlíčkovských“ oslav a pietních aktů. V Borové byla 19. srpna 1862 odhalena pamětní deska na rodném domku. Tato slavnost bývá co do významu a rozsahu řazena k největším národním demonstracím v 19. století. Přestoţe bylo velmi nepříznivé počasí (téměř celý den pršelo), zúčastnilo se jí asi 20 000 lidí; některé odhady jsou i vyšší. Návštěvníci se sjíţděli z celých Čech a Moravy. Slavnost navštívilo velké mnoţství zpěváckých spolků včetně praţského „Hlaholu“. Do Borové jeli také někteří chotěbořští občané. Velkolepá slavnost učinila ohromný dojem na všechny a stala se i významným podnětem pro zaloţení zpěváckého spolku v Chotěboři. Dokladem jejich účasti je vzpomínka z dětství pozdějšího sokolského náčelníka Františka Krajiny (narozeného 9. října 1856): „Jeli od nás někteří vlastenci, jak říkalo se tehdy kaţdému trochu uvědomělému člověku. […] Tatínek měl tehdy nový ‚fasuněk‘ zeleně natřený, který zapůjčil k dovezení zpěváckého spolku [sic!] do Borové. Strýc Pokorný jel také a p. učitel Buttula […] Také strýc, jako všichni ostatní účastníci slavnosti, volán byl k výslechu na hejtmanství. Ve městě byl rozruch a kaţdý na strýce hleděl s jakýmsi obdivem, jakoby bůhví jaké hrdinství provedl.“396 Jak vyplývá z citátu,

396

Pamětní list tělocvičné jednoty „Sokol“ v Chotěboři: na oslavu třicetileté činnosti její a sletu sokolské župy Havlíčkovy dne 3. srpna 1913. Chotěboř, 1913, s. 17.

154

zájem rakouských úřadů o slavnost v Borové byl velký. C. k. policejní ředitelství v Praze tam vyslalo dva konfidenty a ze získaných údajů pak byla odeslána vídeňské vládě a c. k. policejnímu ministerstvu obsáhlá zpráva o 22 stranách. S velkou pravděpodobností můţeme předpokládat účast členů „Doubravanu“397 i na dalších akcích na počest slavného krajana. Dne 14. srpna 1871 byla během oslav 50. výročí narození odhalena pamětní deska na Havlíčkově domě v Německém Brodě. Při této příleţitosti byl podruhé proveden „Slavnostní sbor“ od Bedřicha Smetany.398 Zazpíval jej mohutný sbor sloţený z členů řady zpěváckých spolků (včetně domácího „Jasoně“). Slavnosti se zúčastnilo opět veliké mnoţství lidí, spolků a delegací z různých míst Čech a Moravy. Místní četnictvo mělo pohotovost a kvůli zachování veřejného pořádku byly povolány posily z Humpolce a Golčova Jeníkova. O rok později 22. září 1872 sledovaly úřady slavný pohřeb Havlíčkovy dcery Zdenky na německobrodský hřbitov. Podobně tomu bylo i 4. července 1884 při pohřbu Josefíny Havlíčkové,399 stařičké matky Karla Havlíčka, neboť její poslední cesta byla tichou, ale velikou národní manifestací. Obrovský průvod tvořili studenti brodského gymnázia (přestoţe měli účast úředně zakázanou), členové „Sokola“ a řady dalších spolků včetně „Doubravanu“,400 významné osobnosti českého politického ţivota (např. F. L. Rieger a E. Grégr), celá městská rada, zástupci městských úřadů a škol, delegace z jiných měst a veliké Protoţe František Krajina hovořil o spolku, který však vznikl aţ po této slavnosti, zdá se, ţe většina z těch, kteří jeli do [Havlíčkovy] Borové, vstoupila do „Doubravanu“. 397

Účast na těchto akcích v 70. letech 19. století „Doubravanu“ doloţena pro neúplnost záznamů.

398

Bedřich Smetana napsal „Slavnostní sbor“ k příleţitosti odhalení pamětní desky na domě v Praze, kde v roce 1856 zemřel jeho přítel ze studií Karel Havlíček Borovský. Premiéra byla 15. května 1870. Pořadatelé slavnosti v Německém Brodě poţádali původně o novou skladbu Karla Bendla, ale protoţe nemohl jejich přání vyhovět, rozhodli se pro výše jmenovaný Smetanův sbor. Situace byla zjednodušena i dostupností tohoto díla, neboť bylo krátce předtím vydáno tiskem.

399

Josefína Havlíčková zemřela 1. července pochována na německobrodském hřbitově.

400

V pamětní knize „Doubravanu“ je v pozdějším velmi stručném zápise chybně uveden rok 1883 místo správného 1884. (Je paradoxní, ţe kronikář „Jasoně“ tuto významnou událost nezaznamenal.)

155

1884

ve

není

věku

v pamětní

93 let

a

knize

byla

mnoţství lidí. Z okolí bylo nejvíce účastníků z Chotěboře, Polné a Světlé. Smuteční pochody hrála Kmochova sokolská hudba z Kolína a na hřbitově zapěl místní zpěvácký spolek „Jasoň“. Kromě Karla Havlíčka byla v regionu vzpomínána osobnost geniálního husitského vojevůdce Jana Ţiţky, který zemřel 11. října 1424 nedaleko Přibyslavi. Na tzv. „Ţiţkovo pole“ byl na den 12. července 1868 svolán tábor lidu. V přípravném výboru byli také dva zástupci z Chotěboře. Přestoţe c. k. okresní úřad v Přibyslavi i praţské místodrţitelství důrazně zakázaly toto shromáţdění (byly vylepeny výstrahy, v nichţ se vyhroţovalo peněţitými tresty i vězením), zúčastnilo se nepovoleného tábora téměř 15 000 lití z okolních měst a obcí, velké mnoţství bylo aţ z Moravy. Tato událost měla pro některé účastníky a hlavně organizátory soudní dohru. „Nebylo města v okolí, kde by několik občanů z této příčiny nebylo bývalo pokutováno.“401 Další neméně významná slavnost následovala na stejném místě o šest let později. Dne 20. září 1874 se tam uskutečnilo odhalení kamenné mohyly,402 která byla pořízena z celonárodních sbírek, pořádaných od roku 1869 z iniciativy praţského „Sokola“. V mohutném průvodu šly hned za sokolskými jednotami zpěvácké spolky, které u pomníku zapěly husitský chorál „Ktoţ jsú Boţí bojovníci“. Dle tehdejších zvyků se spolky účastnily různých akcí i mimo svůj region. „Doubravan“ jel např. 6. září 1863 na Rubešovu slavnost do Skutče (při níţ byla odhalena pamětní deska).403 Velikým svátkem byly pro venkovské zpěvácké slavnosti konané v Praze. Zvláště poloţení základního Národního divadla představovalo významnou vzpruhu pro pěvecké hnutí. Velkolepá celonárodní slavnost se 401

spolky kamene české konala

PŮŢA, František. Kronika přibyslavská. Přibyslav, 1998, s. 212.

402

Mohyla zakončená kalichem je vysoká asi 10 m. Na jejích bocích jsou zasazeny pamětní kameny, které věnovaly obce, korporace, spolky i soukromé osoby. Nalezneme zde také nápisy svědčící o přispění různých zpěváckých spolků, např.: „Zpěvácký spolek Tyl na Horách Kutných 1873“, „Zpěvácký spolek v Německém Brodě“, „Od zpěváckého spolku Vlastislava v Heřmanově Městci“, „Hlahol v Praze“.

403

František Jaromír Rubeš (1814 – 1853), český básník a spisovatel, právník. Pamětní deska byla zasazena na domě čp. 144 na náměstí ve Skutči, kde zemřel 10. srpna 1853. Slavnosti se zúčastnilo velké mnoţství lidí a spolků (celkem přes 300 zpěváků).

156

16. května 1868. O den později byla pěvecká akademie, při níţ provedl praţský „Hlahol“ poprvé Smetanovu „Rolnickou“. Kromě ní zazněly: staročeský chorál v úpravě J. L. Zvonaře, „Vlasti“ A. Förchtgotta-Tovačovského a „Rekův sen“ od K. Slavíka v podání spojených zpěváckých spolků, mezi nimiţ byli 404 i všichni členové „Doubravanu“. V pamětní knize je uvedeno, ţe chotěbořští zpívali i samostatně na Letné, kde si získali „hřímavou pochvalu shromáţděného zde obecenstva“.405

5.2.2.2

Spolkové oslavy

První a zároveň největší spolkovou slavností se stalo svěcení praporu v roce 1863. „Neníť zajisté památnější doby pro kaţdý zpěvácký spolek, jakoţ den svěcení práporu jeho.“406 Těmito slovy stručně a výstiţně vyjádřil význam této slavnosti kronikář „Doubravanu“, který dále poznamenal: „Nejstarší kmetův v Chotěboři říkají, ţe něco takového ještě nezaţili“.407 Do města se sjelo nevídané mnoţství lidí; dle tehdejšího odhadu jich bylo téměř 10 000 (z toho asi 400 zpěváků). K lesku slavnosti přispěla i přítomnost známých osobností. Pozvání do Chotěboře přijali František Palacký, František Ladislav Rieger s chotí, Václav Zelený, „dcera národa“ Zdenka Havlíčková spolu s Josefou Menšíkovou z Německého Brodu a další. Sbormistr František Buttula pozval Bedřicha Smetanu, svého přítele ze studií, ale ten se pro velké pracovní zaneprázdnění omluvil osobním dopisem (a přiloţil k němu jednu svoji sborovou skladbu). Mezi čestnými hosty byl i zástupce místní šlechty baron Ludvík Dobřenský z Dobřenic a představitel města purkmistr František Matějka. Velkolepou slavnost, jejíţ příprava byla jistě velmi náročná časově, organizačně i finančně, chystali členové „Doubravanu“ během jara a léta roku 1863. Původně byla plánována na počátek září, ale protoţe by kolidovala 404

Zápis o návštěvě Prahy, který učinil (dle písma a vlastnoručního podpisu) učitel František Hubáček (nar. 1855) asi v polovině 80. let 19. století, obsahuje i zkreslené informace patrně podle vyprávění některého staršího člena spolku (pisateli bylo v roce 1868 teprve 12 let).

405

Pamětní kniha zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři, nestránkováno.

406

Tamtéţ, nestránkováno.

407

Tamtéţ, nestránkováno.

157

s Rubešovou slavností ve Skutči, byla přeloţena na neděli 13. září 1863. Zároveň byla spojena s jinou významnou 408 událostí, totiţ s vysvěcením hřbitovní kaple. (Takovéto sloučení dvou různých akcí bylo v té době celkem obvyklé.) V jistém předstihu si nechali razit 180 pamětních ţetonů; programy slavnosti objednali u čáslavského tiskaře Františka Procházky. V srpnu jiţ rozesílali pozvání zpěváckým spolkům a hostům. Představitelé „Doubravanu“ se obrátili na Marii Riegrovou, rozenou Palackou, manţelku předního českého politika Františka Ladislava Riegra, majitele sousedního malečského panství, aby byla praporu matkou. V neděli 13. září od časného rána hrála hudba, ozývala se střelba z moţdířů, ze všech stran přicházely davy lidí. Členové „Doubravanu“ vítali bratrské zpěvácké spolky a manţele Riegrovy s Františkem Palackým. Společně šli nejprve ke kostelu, odkud pak vyšel celý průvod se 40 duchovními za hlaholu zvonů a zpěvu kostelních písní k soše Panny Marie na vyzdobené náměstí. Uprostřed šesti vysokých jehlanců z chvojí stálo pódium, kde po promluvě místního kaplana P. Jana Veselého provedl vlastní obřad svěcení praporu biskupský vikář Karel Čermák. Shromáţděné zpěvácké spolky zapěly písně „Svatý Václave“ a „Hospodine, pomiluj ny“. Matka praporu Marie Riegrová pronesla krásnou řeč, jeţ začínala: „Nazvali jste spolek svůj ‚Doubravan‘. Nechť ať spolek tento, jako se hlásí jménem tím k rodné krajině i k celé vlasti své vţdy věrně se hlásí.“409 V závěru mu dala heslo „Zpěv vlasti synů buď otcem činů“ a odevzdala prapor předsedovi spolku.410 Potom se všichni 408

409

410

Hřbitovní kaple Povýšení sv. Kříţe. Základní kámen byl posvěcen 16. září 1860 na tehdy novém hřbitově (pouţíván v období 1854 – 1912). Kaple zbudována stavitelem Nepivodou dle plánů chrudimského architekta Františka Schmoranze (1814 – 1902), fresky (Vzkříšení Páně, sv. Václav a sv. Jan Nepomucký) od chrudimského malíře Josefa Papáčka. Stavba byla dokončena roku 1863 a slavnostně vysvěcena 13. září 1836 vikářem Karlem Čermákem z Německého Brodu. Pamětní kniha zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři, nestránkováno. Podoba praporu „Doubravanu“ odpovídala dobovým zvyklostem: z jedné strany bílý s vyšitým městským znakem (český dvouocasý lev v červeném poli) a zlatým nápisem „Chotěboř“; z druhé strany červený s obrazem sv. Václava od Chrudimského malíře Josefa Papáčka. Okraje hedvábné látky lemovány třásněmi, ozdobeny zlatou a stříbrnou výšivkou s flitry a korálky. Červenobíle pruhovaná ţerď z dubového dřeva, na vrcholu zakončená mosaznou špicí a „stříbrnou“ lyrou s vyrytým ornamentem, nápisy „Doubravan“, „Chotěboř“ a letopočtem „1863“. K ţerdi látka připevněna hřeby s mosaznými hlavicemi, z nichţ některé nesou jména či monogramy

158

zúčastnění vydali na hřbitov, kde byla vysvěcena nová kaple a slouţena mše. Po návratu se konala v sále „U Würflů“ společná zkouška na odpolední koncert. Následoval oběd s dalšími hosty v „Panském domě“ a kolem čtvrté hodiny vyšel mohutný průvod s hudbou a prapory zpěváckých spolků do blízkého Liboháje, kde se uskutečnila produkce. Večer byla slavnost zakončena plesem v „Panském domě“. Jak je patrné, tato vlastenecky pojatá slavnost byla pro sotva čtyřtisícovou Chotěboř skutečně velkolepá, i kdyţ z celonárodního hlediska byla jen jednou z mnoha obdobných slavností, které se v té době konaly v řadě českých a moravských měst. Mezi významné okamţiky v ţivotě spolku vţdy patřily oslavy jeho vzniku. První (písemně doloţené) byly v roce 1888, kdy „Doubravan“ slavil 25 let svého trvání. Byla to nejvýznamnější akce, kterou spolek v 80. letech 19. století pořádal. Uskutečnila se na svatodušní pondělí 21. května 1888 a stala se svátkem pro celé město. O půl jedenácté se vydal průvod s hudbou Modletínské kapely od obecního domu do kostela na mši. V průvodu šli: městská rada, „Sokol“, „Beseda“, „Vlasta“, hasiči, spolek vojenských vyslouţilců, podpůrný spolek „Berla“ a další. Obdobný průvod, ale jiţ bez hudby, kráčel odpoledne na hřbitov „kdeţ důst. pán farář Jirásek […] ţehnal pomníku, jejţ Doubravan svému zaslouţilému sbormistru Frant. Buttulovi postavil, při čemţ spolek zapěl Bendlův sbor smuteční ‚Přes vršiny hrobu tvého‘.“411 Večerní akademie se konala ve zcela zaplněném sále „Panského domu“. Všechny sborové skladby nacvičil a řídil místo dlouhodobě nemocného sbormistra Karla Buzka jeho zástupce, novoveský učitel Jindřich Konečný. „Doubravan“ (sbor měl 21 členů: 3 první tenory, 6 druhých tenorů, 7 prvních basů a 5 druhých basů) nevystupoval pouze sám, ale pozval si ke spoluúčinkování hosty, čímţ získal program na pestrosti. Skládal se z 11 čísel, z nichţ 9 bylo od českých autorů. Zahájil jej „orkestr z členů Doubravana a učitelstva z okolí zesílen hudebníky kapely Modletínské“412 předehrou k opeře „Zakletý princ“ Vojtěcha Hřímalého. „Doubravan“ zazpíval oblíbený muţský sbor „Utonulá“ Pavla členů spolku. Prapor doplňují tři stuhy: bílá se zlatým nápisem „Doubravan“, červená se stříbrným heslem „K oslavě Boha, vlasti a krále“ a modrá, darovaná matkou praporu, s vyšitým heslem „Zpěv vlasti synů buď otcem činů“. 411

Pamětní kniha zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři, nestránkováno.

412

Tamtéţ, nestránkováno.

159

Kříţkovského, „Tatranskou fialočku“ Karla Bendla a „Zpěvy lidu českého“ Jana Maláta; s dámským spolkem „Vlasta“ přednesl Vackův smíšený sbor „Píseň vesničanů“. Sborová čísla byla prostřídána dvěma sólovými vystoupeními (klavír, housle), duetem Lukáše a Tomše ze Smetanovy opery „Hubička“ a pěveckým kvartetem „Růţinko má dřímej“ Karla Bendla. Zajímavým doplněním programu bylo zařazení Fibichova melodramu „Vodník“ (recitace s klavírním doprovodem). Akademii uzavřel opět orchestr směsí z opery „Prodaná nevěsta“ Bedřicha Smetany. „Všecka čísla programu bezvadně byla provedena. Obecenstvo uspokojeno v nejlepší náladě zdrţelo se ještě dlouho po vyčerpání programu.“413 (Pro úplnost uveďme, ţe hrubý příjem z akademie činil 71 zl. 10 kr., po odečtení vysokých výdajů 54 zl. 57 kr. zůstal čistý zisk ve výši 16 zl. 53 kr., který se spolkový výbor rozhodl věnovat na zakoupení nových hudebnin.) Při příleţitosti tohoto významného jubilea se „Doubravan“ dal 17. června 1888 vyfotografovat.

5.3

Spolupráce s jinými chotěbořskými spolky

V Chotěboři působil „Doubravan“ jako jediný spolek aţ do roku 1869, kdy (po vzoru jiných měst) zde v prosinci vznikl také ţenský zpěvácký spolek „Vlasta“. V témţe měsíci zpívaly jiţ oba spolky v kostele smíšené sbory o vánočních svátcích a při smutečních obřadech za majitele zdejšího panství barona Jana Josefa II. Dobřenského z Dobřenic (zemřel 26. prosince 1869). Spolupráce pokračovala v následujícím roce 1870, a to nejen na kostelním kůru, ale téţ při akademiích pořádaných „Vlastou“ (např. 17. července a 11. září 1870). Tomu napomohl i fakt, ţe ředitelem, tj. sbormistrem, byl v obou případech učitel František Buttula. „Doubravan“ procházel v těch letech, obdobně jako jiné muţské spolky, obdobím krize. Také „Vlastu“ stihl později podobný osud, dokonce ještě horší, protoţe se v roce 1878 rozešla. Roku 1883 (úředně 1884) se však „Vlasta“ znovu ustanovila, také „Doubravan“ začal intenzívněji pracovat. Spolky se opět zvaly na svá vystoupení, na nichţ kromě samostatných čísel zpívaly i ve smíšených sborech. Jak jiţ bylo dříve zmíněno, v roce 1894 vytvořil „Doubravan“ dámský odbor. V něm zřejmě působily i bývalé členky „Vlasty“. (Z roku 1901 je o tom zápis: „Po zaniknutí dámského zpěv. spol. ‚Vlasta‘ přidruţily se dámy jako dáms. odbor ku zpěv. 413

Tamtéţ, nestránkováno.

160

spolku ‚Doubravan‘.“)414 Oficiálně se však nejednalo o sloučení či splynutí obou spolků, neboť z úředních záznamů vyplývá, ţe „Vlasta“ v roce 1897 zanikla. Je pravděpodobné, ţe ve skutečnosti zanikla dříve, ale nahlášeno to nebylo (často se stávalo, ţe spolek jiţ několik let neexistoval, ale pokud o tom úřady nevěděly, stále jej evidovaly jako fungující a aţ později zaznamenaly ukončení jeho činnosti). „Vlasta“ asi postupně ochabovala ve své práci a „Doubravan“ se potýkal s nedostatkem zpěváků, takţe bylo výhodné nacvičovat smíšené sbory. Spolupráce byla tak úzká, ţe jiţ v roce 1892 v souvislosti s vystoupením na akademii ke 300. výročí narození J. A. Komenského zapsal kronikář do pamětní knihy, ţe „Doubravan“ zpíval „s dámským svým odborem“, přestoţe ten byl zřízen aţ roku 1894 a na tištěném programu je výslovně uvedena „Vlasta“. Do 20. století tedy ve své původní podobě nevstoupil ani jeden ze zpěváckých spolků, neboť „Vlasta“ zanikla a „Doubravan“ se stal spolkem smíšeným. Kromě zpěváckých spolků vznikly v Chotěboři postupem doby (především v 80. letech 19. století) další, kulturně i jinak zaměřené spolky. „Doubravanu“ byl v tomto směru patrně nejblíţe spolek „Beseda“. Vzájemné kontakty se datují od jejího zaloţení v roce 1880, jak dokazuje protokol výborové schůze z 2. února 1880, kde stojí: „P. Ninger ohlašuje, ţe ‚Doubravan‘ není proti tomu, by spolkové piano bylo ‚Besedě‘ propůjčeno.“415 S „Besedou“ úzce spolupracoval učitel František Buttula, kterého spolek často ţádal o zajištění hudebního programu pro své akce. Někdy se jednalo o domácí zábavy „při pianě“ (většinou hrál F. Buttula, popřípadě J. Šimánek, učitel z Počátek), jindy přislíbil zajistit „hudební sexteto“ nebo alespoň notový materiál. „Beseda“ pořádala různé zábavy a taneční věnečky; ke spoluúčinkování si zvala také „Vlastu“ a „Doubravan“. Spolupracoval s nimi také spolek divadelních ochotníků „Palacký“, ustavený roku 1882. Dalším významným spolkem v Chotěboři byl „Sokol“.416 V roce 1884 uspořádal Tyršův večer, kde „Doubravan“ zazpíval „Svoji k svému“ K. Bendla, „Valčík“ J. Holého a „Touhu“ J. K. Knahla. V roce 1887 přijal „Doubravan“ pozvání dam z Červeného kříţe, 414

Oběţník „Doubravana“, nestránkováno.

415

Jednací protokol spolku „Beseda“. 1880 – 1890, nestránkováno.

416

Tělocvičná jednota „Sokol“ v Chotěboři byla zaloţena na veřejné schůzi 24. září 1882.

161

aby vystoupil na jejich akademii (zazpíval „Postiliona“ od J. Pauknera). Pamětní kniha „Doubravanu“ připomíná i pěvecké vystoupení při mikulášské zábavě „Klubu českých velocipedistů“ dne 6. prosince 1901. Spolupráce mezi jednotlivými chotěbořskými spolky byla dobrá. Vzájemně se účastnily svěcení praporů a spolkových oslav. Příkladem velké události byl i slet Havlíčkovy sokolské ţupy v srpnu 1890. Zpěvácké spolky měly většinou poněkud odlišné postavení, neboť kromě prosté účasti (např. ve slavnostních průvodech s praporem) často i zpívaly. Tak tomu bylo i 25. dubna 1885, kdy s velkou slávou světil prapor spolek vojenských vyslouţilců a „Doubravan“ s „Vlastou“ tam zpívaly. Občas se spolky vzájemně zvaly na výlety a zábavy, někdy je i společně připravovaly a pořádaly (např. silvestrovskou zábavu v roce 1889 připravovala „Beseda“ spolu s „Palackým“, vlastní měl „Sokol“). Kromě účasti na různých akcích si i vypomáhaly: „Palacký“ půjčoval kulisy, různé divadelní pomůcky nebo pódium, „Doubravan“ a „Vlasta“ obstarávaly hudební program. Jednotlivé spolky byly do jisté míry provázány přes své členy, neboť mnozí působili i v několika spolcích zároveň. V Chotěboři existovaly i další spolky, ale kontakty „Doubravanu“ s nimi nejsou doloţeny. Je však jisté, ţe se setkávaly alespoň při církevních, politických nebo dobročinných akcích, jako byly slavnosti ve prospěch Ústřední matice školské.

5.4

Zhodnocení vývoje a významu spolku „Doubravan“

„Doubravan“ patřil mezi běţné typy zpěváckých spolků. Uţ podmínky okresního městečka, kde byla pouze obecná (později měšťanská) škola, v poměrně chudém zemědělském kraji předurčovaly charakter jeho vývoje. „Doubravan“ vznikl v počáteční vlně nadšeného zakládání spolků, tedy v roce 1862 (úředně potvrzen 1863). Působil v místě a nejbliţším okolí, zapojil se téţ do spolupráce s blízkými zpěváckými spolky. Z celostátních akcí je doloţena jeho přítomnost v Praze roku 1868. Lze předpokládat, ţe se zúčastnil (nebo alespoň zástupci) i jiného velkého pěveckého setkání. V jeho repertoáru byly oblíbené a všeobecně rozšířené vlastenecké sbory. Prošel také obdobím krize 70. let 19. století (coţ dokládá i nezapisování do pamětní knihy), ale nezanikl. V této 162

době (přesněji v prosinci 1869) byl v Chotěboři zaloţen a začal velmi aktivně pracovat ţenský zpěvácký spolek „Vlasta“. Několik dochovaných zpráv v dobovém tisku potvrzuje jejich spolupráci. Oba sbory řadu let řídil výborný hudebník, učitel František Buttula. Porovnáme-li vývoj „Doubravanu“ s okolními spolky, zjistíme, ţe situace jinde byla podobná, ne-li horší. „Jasoň“ v Německém Brodě procházel v 70. letech 19. století velkou vnitřní krizí, takţe rok 1880 povaţoval za rok svého znovuzrození. Skutečský „Rubeš“ byl „vzkříšen k ţivotu“ aţ v roce 1900 (do té doby zpíval pouze v kostele). Některé spolky zcela zanikly, jiné se sloučily s dalšími kulturně zaměřenými spolky v místě (např. „Přibyslav“ v Přibyslavi, kde tímto způsobem vznikla „Beseda“.) Období větší aktivity se střídala s občasným útlumem, spolek se začal potýkat s nedostatkem zpěváků, coţ vedlo v první polovině 90. let 19. století ke zřízení dámského a hudebního odboru. Tím došlo ke obohacení produkcí o skladby pro smíšený a ţenský sbor a také pro orchestr. Sbormistři se snaţili vybírat takový repertoár, který odpovídal schopnostem a moţnostem amatérského tělesa. (Jak dokonalé bylo provádění skladeb, nelze posoudit.) Na činorodost jednotlivých členů, potaţmo i celého spolku, měly vliv nejrůznější faktory vnější i vnitřní. Mezi vnější patřily celospolečenské podmínky a události, z nichţ negativně působily prusko-rakouská válka a její důsledky, hospodářská krize na počátku 70. let 19. století, naopak pozitivně vlastenecké ideály, politické uvolnění v 60. letech a další. Na druhé straně záleţelo na osobních vlastnostech kaţdého člena, jeho zaujetí pro společnou věc, ale i na jeho zaměstnání, velmi nepříjemně se promítalo do spolkového ţivota časté sluţební překládání jak horlivých řadových členů, tak především sbormistrů (např. J. Konečného a J. Vltavského). Jindy sice přišly nové posily (často pro spolek přínosné), ale protoţe se jednalo především o učitele a úředníky, jejich pobyt v Chotěboři většinou neměl dlouhého trvání. Na činnosti se odráţela také atmosféra uvnitř spolku, vztahy mezi členy i schopnosti funkcionářů. Kromě energického předsedy a jednatele byla velmi důleţitá osobnost sbormistra. „Doubravan“ měl místní význam, spolu s dalšími i nehudebními spolky se podílel na kulturním a společenském dění ve městě a jeho okolí. 163

6

KAPELY A KOMORNÍ SOUBORY

6.1

Civilní kapely v Čechách

Rozvíjející se společenský, zvláště spolkový ţivot (po uvolnění politické situace na počátku 60. let 19. století) s sebou přinesl pořádání četných zábav a plesů, akademií, divadelních představení, národních slavností, výletů a různých shromáţdění, často pod širým nebem. S tím ruku v ruce se zvýšila i potřeba hudby k těmto příleţitostem. Bylo třeba nejen kapel, které by hrály k tanci a poslechu, ale téţ k pochodu, sokolským cvičením atd. To znamená, ţe kromě provozování hudby v sálech se jednalo o vystupování na náměstích, volných prostranstvích, v přírodě, kde se dobře uplatnily nástroje dechové. Tato zvýšená potřeba vedla k hojnějšímu zakládání takovýchto kapel, kde většinou jednotliví hráči ovládali více nástrojů; takţe buď hráli na nástroj smyčcový, nebo jej vyměnili za dechový, podle toho, v jakém obsazení a kde se produkce odbývala. Dirigenty se stávali bývalí členové vojenských kapel (včetně kapelníků), ale téţ ředitelé kůru apod.; v kapelách obecně hrávala řada odchovanců vojenských hudeb. Ostatně vojenské kapely byly normou, vzorem pro kapely civilní. Zcela rozdílné však bylo jejich postavení, neboť členové běţných kapel měli svá povolání a hrou na hudební nástroj si pouze přivydělávali. V malých městech to byli různí řemeslníci, drobní obchodníci, dělníci a jiní. Jejich počty se různily, městská kapela mívala 18 aţ 24 hráčů, ale mohlo se jednat třeba jen o 8členné uskupení. Podle okolností hrávali v malém obsazení (jak si je objednal např. nějaký spolek na domácí zábavu); naopak na větších akcích (různých národních slavnostech, okázalých svěceních praporů, sokolských

164

cvičeních) hrávali v rozšířeném obsazení o posily, které běţně s kapelou nehrály.

a mnohdy

doplněni

Repertoár civilní kapely (pokud měly dostatečně zdatné hráče) částečně přebíraly od kapel vojenských,417 ale pro potřeby výše zmíněných akcí národních bylo třeba skladeb zcela jiného charakteru. Společenská poptávka rostla především po skladbách v národním duchu (českých a slovanských autorů), které odpovídaly náladám a potřebám české společnosti. Problémem byl jejich nedostatek, coţ podněcovalo k vlastní tvorbě i mnohé kapelníky. Civilní kapely mohly být zaloţené soukromou osobou, mohlo se jednat téţ o hudby spolkové či městské. Ke spolkům, které si někdy zřizovaly vlastní kapely, patřili hasiči, „Sokol“, vojenští vyslouţilci. (V těchto případech nosili jejich hudebníci příslušný stejnokroj.) Pokud měli představitelé města zájem na existenci kapely, která by pak hrála na všech jejich akcích, podporovali ji např. tím, ţe se finančně podíleli na nákupu hudebnin, nástrojů a také třeba poskytovali alespoň kapelníkům určitou remuneraci. Situace byla různá dle konkrétních podmínek v jednotlivých místech. Dlouhodobý proces vzniku a rozvoje takovýchto dechových kapel dosáhl v Čechách svého vrcholu v 80. letech 19. století.418

6.2

Kapely v Chotěboři

O skupinách hudebníků, či snad kapelách, které působily v 60. a 70. letech 19. století v Chotěboři, nemáme mnoho zpráv. Většinou se jedná o neurčité zmínky typu: při dané slavnosti, průvodu, plese apod. účinkovala „hudba“. Není z toho zřejmé, kdo hrál, v jakém počtu a obsazení, ani jaké skladby zazněly, zda se jednalo o místní hudebníky, či pozvané odjinud (výjimečně jsou zmínky o kapele z Modletína). Je také moţné, ţe místní hudebníci nebyli v té době pevněji organizováni, tj. spojeni do nějakého hudebního uskupení, a ţe se k různým příleţitostem jen tzv. „dali dohromady“.

417

Vojenské kapely hrály pochody, taneční kousky, dále různé koncertní skladby, tj. úpravy symfonií, předeher apod.; oblíbené byly téţ směsi a předehry operní (zvláště italské, ale i autorů jiných národností).

418

Viz KAPUSTA, Jan. Dechové Praha, 1974, s. 37.

kapely,

165

pochod

a

František

Kmoch.

1. vyd.

Z tohoto pohledu je tedy velmi zajímavý a důleţitý zápis z jednání městského zastupitelstva z 27. února 1875 o ustanovení místa ředitele kůru, kde ve zdůvodnění prospěšnosti takového kroku je v bodě 4. mimo jiné uvedeno: „Lze očekávat, ţe si ředitel kůru zvláštní městskou kapelu z domácích hudebníků zařídí […]“.419 Z citátu lze vyvodit, ţe si představitelé Chotěboře toto přáli; zřejmě si dobře uvědomovali, jak s rozvojem společenského ţivota roste potřeba a prospěšnost existence kapely ve městě. A to patrně kapely na určité úrovni, kterou měla garantovat právě osoba hudebně vzdělaného ředitele kůru. Zájem města na některých hudebních produkcích dokumentuje i ta skutečnost, ţe hudebníkům platilo nejen za hraní na reprezentativních akcích pořádaných městskou radou nebo alespoň pod jejím patronátem, ale i za „vyhrávání“ čili „muzicírování“ na 1. máje420 a o Boţím těle. (Lesk katolických slavností byl v té době téţ důleţitý a představitelé města si přáli povznesení církevní hudby.) Očekávání zastupitelů ohledně vedení kapely splnili ředitelé kůru Josef Pfoff a po něm Englbert Engelberth. O jejich nástupci Františku Hlinkovi není známo, ţe by řídil kapelu. (Moţná neměl zájem, moţná toho jiţ nebylo třeba.) Do Chotěboře se totiţ přistěhovala rodina známého, původně modletínského kapelníka Josefa Míška. Od něho převzal kapelu nejstarší syn, téţ Josef (krátce i mladší Adolf). Po předčasné Josefově smrti nastala dlouhá éra kapelníka Karla Svobody (Pfoffova ţáka).

419

Kniha zápisů schůzí obecního zastupitelstva. 1868 – 1882, nestránkováno.

420

Zvyk vyhrávat na 1. máje byl zřejmě rozšířený a oblíbený. Téţ Kmochova kapela v Kolíně hrála „májová zastaveníčka, hlavní součást vítání svátku jara na 1. května. Se svolením městské rady chodila kapela celé dopoledne po městě a koncertovala před domy předních občanů nebo veřejných institucí; významnějším osobnostem předloţila adresovanou vizitku s prvomájovým pozdravem a pořadem skladeb, které měly být k poctě na místě provedeny. Ve stejné míře, v jaké byly tyto hry atrakcí, mezi kolínským občanstvem po desetiletí velmi oblíbenou, slouţily kapele jako řídká příleţitost k vydatnému posílení pokladny. Byly totiţ spojeny s vybíráním příspěvků na hudbu, které měli oslavenci morální povinnost sloţit.“ /KAPUSTA, Jan. Dechové kapely, pochod a František Kmoch. 1. vyd. Praha, 1974, s. 82./.

166

Jistou dobu působily kapely jako spolkové; hasičská (Pfoffova) a vojenských vyslouţilců (Míškova). Patrně se však jednalo jen o přechodnou záleţitost.

6.2.1

Pfoffova kapela

Jediným dosud nalezeným dokladem o existenci této kapely jsou jiţ dříve zmíněné vzpomínky učitele Emanuela Konfršta. Mimo jiné uvedl i to, ţe ředitel kůru Josef Pfoff (asi 1829 – 1885) „měl také svou kapelu, která nosila hasičský vycházkový stejnokroj.“421 Dále napsal: „Ještě dnes, po šedesáti letech, ho vidím, i jeho kapelu, kráčet chotěbořskými ulicemi. V první řadě jde eufonista Lebduška a klarinetisté Bříza a Svoboda, jehoţ syn Karel, tehdy skoro chlapec, později kapelník, s druhem svým V. Fidrou zdatně zdolávali party lesních rohů. Vzadu pyšnil se svým helikonem basista Kolář. Měl sice menší helikon F, ale byl to zato první helikon u chotěbořské kapely. Pořádný velký B helikon měl teprv později basista Karel Knob z kapely Míškovy. Šel-li pan ředitel před kapelou, míval s sebou obyčejně svou křídlovku krátkého a širokého tvaru s nátrubkem ze slonové kosti a chvílemi na ni pohrával.“422 Takto (v dechovém obsazení) vypadala kapela při vystoupeních pod širým nebem. A jen díky zmínce, ţe pouţívala hasičský vycházkový stejnokroj, máme doloţenu souvislost s tímto spolkem, neboť v jiných materiálech se sice o „hasičské hudbě“ hovoří, ale není tam uvedeno, kdo ji řídil. V Konfrštových vzpomínkách je téţ popsáno účinkování Pfoffovy kapely (v obsazení se smyčci) při divadelních představeních, respektive v přestávkách mezi jednotlivými akty, coţ byla celkem běţná praxe. V takovém případě řídil Josef Pfoff hudbu od prvních houslí.423 Kdy si Josef Pfoff sestavil kapelu, nevíme. Do Chotěboře přišel v roce 1876, hasičská hudba měla být údajně zřízena aţ v roce 1883 (pravděpodobně však 1882) a Konfrštovy vzpomínky by mohly zaznamenávat dobu zhruba po roce 1879, kdy mu bylo 421

[KONFR]ŠT, [Emanuel]. Ředitel [15. 4.?], výstřiţek z novin.

422

Tamtéţ, výstřiţek z novin.

423

V prosinci 1885 při jednom takovémto představení, které dávala v Chotěboři kočující divadelní společnost, během meziaktní hry Josef Pfoff zemřel (ranila jej mrtvice).

Pfoff.

167

Havlíčkův

kraj,

1943,

roč. XXV,

alespoň 5 let (narodil se v prosinci 1874); navíc sám informaci datuje „po šedesáti letech“, coţ by znamenalo rok 1883 (ovšem tento údaj mnoho neznamená, protoţe se nejspíše jedná jen o přibliţné časové určení). V roce 1881 si spolek „Beseda“ na svoji akademii spojenou s následným plesem pozval kapelu Modletínskou. Tato skutečnost však sama o sobě ještě nevylučuje současnou existenci kapely Pfoffovy, která mohla být zaneprázdněna jinde. Dále víme, ţe i v době před rokem 1883 byla Josefu Pfoffovi vyplácena finanční odměna z městské pokladny pro hudebníky za hraní na 1. máje a o slavnosti Boţího těla. (Zůstává však otázkou, o jak velké uskupení se jednalo a navíc, zda to byla skutečná kapela, nebo jen několik „chrámových“ instrumentalistů.) Z uvedených faktů můţeme pouze konstatovat, ţe Josef Pfoff si mohl jiţ v prvních letech svého působení v Chotěboři zřídit kapelu, která by se posléze po vzájemné dohodě mezi kapelníkem a vedením spolku stala hasičskou (obdobně jako tomu bylo v případě kapely vojenských vyslouţilců), ale nelze vyloučit, ţe k jejímu zaloţení mohlo dojít aţ přímo „pod hlavičkou“ spolku.424 O repertoáru nemáme ţádných zpráv.

6.2.2

Engelberthova kapela

Po náhlé smrti Josefa Pfoffa přišel na jaře roku 1886 do Chotěboře nový ředitel kůru Englbert Engelberth (1845 – 1903). Je zřejmé, ţe převzal nejen vedení zdejší chrámové hudby, ale také se hned ujal kapely. Ostatně řízení hudebního souboru mu bylo blízké, neboť předtím zastával místo kapelníka při Švandově divadelní společnosti.425 Z prvního roku Engelberthova působení v Chotěboři pocházejí dva nalezené doklady o vystoupeních jeho kapely. Jedná se o plakát ke slavnosti pořádané ve prospěch Ústřední Matice školské dne 25. července 1886 v Liboháji, kde „Koncertovati bude sesílená kapela Chotěbořská pod osobním řízením pana Engelbertha.“ Druhým je program k výletu spojenému s koncertem, který pořádal ve středu 8. září 1886 čtenářsko-zpěvácký spolek „Beseda“ v Přibyslavi. Opět: „Koncert provede hudba Chotěbořská osobním řízením kapelníka 424

O vztahu spolku hasičů a kapely – viz pododdíl 6.2.5.1.

425

Dle Československého hudebního slovníku osob a institucí byl kapelníkem u divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic v Praze od roku 1880.

168

E. Englberta [sic!].“ Koncert sestával z deseti čísel: 1. Ouvertura, 2. Retraite od V. Komzáka, 4. Potpouri, 10. Pochod; u čísel 6 a 8 není zřejmé, zda se jednalo o zpěv nebo o úpravu pro orchestr, zbylá tři čísla přednesl muţský sbor a jedno byl sólový čtverozpěv. Z dochovaných materiálů toho nelze mnoho odvodit, snad jen to, ţe kapela byla označována jako „Chotěbořská“. Předpokládáme, ţe její sloţení bylo obdobné jako za Josefa Pfoffa. Není jisté, zda působila i nadále jako hudba hasičského spolku. (Moţné to však je, protoţe spolek měl údajně svou kapelu aţ do roku 1888).426

6.2.3

Míškova kapela

Míškova Modletínská kapela byla na Chotěbořsku známá a „vyhlášená“. Nejstarší záznamy o účinkování přímo v Chotěboři spadají do roku 1870. Kapela byla zvána, aby hrála při plesech, věnečcích, akademiích a nejrůznějších slavnostech. V roce 1884 se po dohodě se spolkem vojenských vyslouţilců stala základem pro jejich spolkovou hudbu.427 V této době jí zvláště ve městě samém dělala jistou konkurenci kapela Pfoffova a posléze Engelberthova. Avšak např. v roce 1887 a 1888 si „Doubravan“ na své dvě velké akademie pozval právě kapelu Modletínskou. (Není jasné, proč tomu tak bylo: buď místní kapela jiţ neexistovala, nebo nebyla na dobré úrovni, mohla mít jiné závazky apod.) Z dochovaných programů vyplývá, ţe Modletínská kapela zahrála jakousi předehru od Mozarta a dále od Jaroměřického „Naše zpěvy“; na druhé akademii o rok později pak modletínští posílili orchestr vytvořený z členů „Doubravanu“ a učitelů a společně přednesli předehru k opeře „Zakletý princ“ od Hřímalého a směs ze Smetanovy „Prodané nevěsty“. (Dopoledne před touto večerní akademií ještě Modletínská kapela samostatně vyhrávala při slavnostním průvodu městem.) V poslední čtvrtině roku 1888 (asi na přelomu října a listopadu) se rodina kapelníka Josefa Míška (1832 – 1898)

426

Viz pododdíl 6.2.5.1.

427

O kapele spolku vojenských vyslouţilců – viz pododdíl 6.2.5.2.

169

přistěhovala do Chotěboře.428 (Počátkem 90. let 19. století pak přešel z Modletína do Chotěboře i Míškův dospělý nejstarší syn Josef (1858 – 1907) se svou rodinou, který po otci řídil nějaký čas Modletínskou kapelu.) Byla to doba příhodná, neboť hasičská hudba jiţ zanikla a ve městě po ní jistě zůstali „volní“ muzikanti. Ti pak spolu s Míškovými syny (všichni byli dobří hudebníci) mohli vytvořit základ chotěbořské kapely (moţná i někteří modletínští docházeli). Míškova kapela pak po necelá dvě desetiletí zajišťovala téměř veškeré hudební produkce ve městě. (Pokud si výjimečně při nějaké zvlášť slavnostní příleţitosti nepozval některý spolek kapelu cizí; nejčastěji „Sokol“, kterému někdy hrála slavná hudba Kmochova z Kolína.) Uplatnění nacházela samozřejmě i v celém okolí Chotěboře. Míškova kapela vystupovala dle potřeby v různě velkém počtu, např. v roce 1889 na silvestrovskou zábavu bylo zjednáno 14 hudebníků a dohodnutý honorář činil 24 zl. (oproti plánu však hráli zřejmě v menším obsazení, nejspíš jen jako sexteto, protoţe odměna byla ve výši 12 zl.); na obyčejnou taneční zábavu po divadelním představení si spolek „Palacký“ v roce 1890 pozval jen 8 muzikantů (honorář není znám), na obdobnou akci o rok později si stanovili 12 muzikantů, přičemţ „s nimiţ vyjedná jednatel s podmínkou, ţe mají míti 429 sebou [sic!] nástroje foukací i smyčcové“ (zaplaceno jim bylo 19 zl. a další 4 zl. vydal spolek za pivo pro hudebníky). Jak ze záznamů vyplývá, na menších spolkových tanečních zábavách apod. poměrně často vystupovalo jen sexteto hudby Míškovy, případně kapela o osmi či více členech, v případě větších podniků hrála rozšířená o posily. O jejich repertoáru však konkrétní zprávy nejsou. Nějaké „noty“ mohli mít Míškové ještě z doby svého působení na vojně, další a nové skladby si opatřovali různě; i tak, ţe si je vzájemně poskytovali

428

Rodina však nepřišla přímo z Modletína, neboť mezi tím bydlela jeden rok (1887/1888) v Německém Brodě. (Doma zůstal jen Míškův nejstarší syn Josef.) Důvody, které vedly Míška ke stěhování z Modletína do Německého Brodu, byly pravděpodobně existenční. Následně do Chotěboře přešel asi proto, ţe v Německém Brodě se nemohl příliš uplatnit; v té době (1882 – 1888) tam působil jako kapelník a ředitel kůru Václav Vlastimil Hausmann. Další známá kapela pak byla v nedaleké obci Dolní Krupá, jednalo se o kapelu Jana Čelanského.

429

Jednací protokol spolku Palacký. 1883 – 1898, nestránkováno.

170

s kapelníky „sousedních“ hudeb (např. Janem Čelanským)430 a případně si je dále upravovali podle toho, jaké nástrojové obsazení bylo právě k dispozici. Ve vzpomínce Karla Míška na účinkování kapely jeho otce o pouti v Dolní Krupé (v roce 1890) je uvedeno: „Hráli jsme venkovské oblíbené taneční písně, jak na našem venkově jest starým chvalitebným zvykem, a hráli jsme právě valčíkovou píseň ‚Co ty kose, černý ptáku‘ […]“431 Ke sloţení tehdy devítičlenné kapely ještě poznamenal: „Já hrál I. housle, otec foukal klarinet, Víšek flétnu. Na ostatní spoluhrající se jiţ nepamatuji.“432 Před rokem 1898 se jako dirigent uplatnil Josefův mladší, velmi talentovaný bratr, absolvent vídeňské konzervatoře Adolf Míšek (1875 – 1955) a kapela čítala asi 20 muzikantů. Členové byli „uniformováni čamarovaným [sic!] kabátcem, dlouhými kalhotami a čepicí skoro poděbradskou a s lyrou a sokolím pérem z krocana, nad čelem. […] Hrálo se […] ve větším i menším obsazení jak v Es, tak i ve smyčcovém.“433 Po Adolfově odchodu do Vídně v roce 1898 řídil kapelu dalších téměř 10 let bratr Josef, který vedle toho pracoval jako notářský písař. V srpnu 1907 však ve věku 49 let zemřel. Další bratři, kteří sice v Chotěboři ţili a v kapele téţ hráli, se jejího řízení jiţ neujali a nepokračovali tak v rodinné kapelnické tradici. Snad to bylo způsobeno tím, ţe se kaţdý musel více věnovat své ţivnosti, byť je muzika provázela po celý ţivot. Důvody však mohly být i jiné.

6.2.4

Svobodova kapela

Karel Svoboda (1869 – 1952) si podal ţádost o ţivnostenské oprávnění jiţ v říjnu 1907 a povolení (č. 20950) dostal 20. prosince téhoţ roku. Předpoklady měl velmi dobré; nejprve přípravu u Josefa Pfoffa, včetně hry na lesní roh v jeho kapele, přes dlouhou praxi člena kapely Míškovy. (Protoţe byl 430

Karel Míšek (1870 – 1948) vzpomínal: „Jelikoţ můj otec byl kamarádem starého p. Čelanského, byliť oba kapelníci, kteří si půjčovali a vyměňovali v čas potřeby nové kousky […]“. /MÍŠEK, K[arel]. K oslavným článkům. Hlasy z Posázaví, 1930, roč. XXII, č. 39, s. 3./.

431

Tamtéţ, s. 3.

432

Tamtéţ, s. 3.

433

KUBÁNEK, František. Jsem z Chotěboře. Chotěboř, 1972, s. 5 – 6.

171

silně krátkozraký,434 pravděpodobně neměl průpravu z vojenské kapely.) Svobodova kapela, dle dobového svědectví, byla „známá a dobrá. Hrávala na všech tanečních zábavách – to ‚ve štrajchu‘, t. j. v obsazení smíšeném smyčců i dechů, i při průvodech a různých slavnostech pod širým nebem a tehdy jako muzika ‚turecká‘, sloţená výhradně z nástrojů dechových.“435 Sám kapelník „byl v Chotěboři známou postavou – byl úplným albínem. […] Taktovky nepouţíval. V sále při ‚štrajchu‘ sice stál v čele kapely, ale hrál přitom na housle prim, dav jen zaťukáním smyčcem znamení k soustředění a mávnutím pokyn k nasazení prvého tónu. V ‚turecké‘ zase foukal t. zv. ‚basovou křídlovku‘ – téţ ‚eufonium‘ zvanou.“436 Karel Svoboda působil jako kapelník v Chotěboři po dlouhých 41 let aţ do ledna roku 1949, kdy oslavil 80. narozeniny a vzdal se ţivnosti. Jeho hudba (v různém počtu a obsazení) doprovázela, jak jiţ bylo uvedeno, většinu akcí a událostí ve městě.

6.2.5

Spolkové kapely

U chotěbořských spolků je zřízení vlastních kapel doloţeno pouze u dobrovolných hasičů a vojenských vyslouţilců. V obou případech spadá počátek jejich působení do první poloviny 80. let 19. století.

6.2.5.1

Kapela spolku dobrovolných hasičů

Jak bylo uvedeno výše (dle svědectví Emanuela Konfršta), v hasičském stejnokroji vystupovala v první polovině 80. let 19. století kapela Josefa Pfoffa. V dobových záznamech spolkových je pouze jediná strohá informace: „Hasičský sbor opatřil si téhoţ roku [tj. 1883] hudební kapelu v stejnokroji,

434

„Díval-li se do not, nosem po papíru doslova šmejdil.“ /HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis, s. 133./.

435

Tamtéţ, s. 132.

436

Tamtéţ, s. 133 – 134.

172

koupil veškeré hudební nástroje a hudebniny, […]“437 Takovýto zápis by na jednu stranu mohl hovořit skutečně pro vznik kapely. Otázkou je pořízení hudebních nástrojů, vţdyť alespoň někteří členové snad měli svoje (ledaţe by hráli na zapůjčené např. z chrámového kůru). Další pravděpodobnou moţností je to, ţe spolek chtěl mít nástroje vlastní a jen je půjčovat (tomu by nasvědčoval níţe citovaný zápis z kroniky). Jistý otazník vyvolává i rok 1883, protoţe divadelní ochotníci si „hasičkou kapelu“ pozvali na svůj věneček pořádaný jiţ 28. ledna 1883. Výslovně se sice nepraví, ţe se jednalo o kapelu z Chotěboře, ale zprávy o existenci nějaké jiné v okolí nemáme a navíc u kapel „cizích“ kronikáři většinou uvedli, odkud byla. Pokud by se skutečně jednalo o chotěbořskou kapelu, musela být jiţ secvičená a mít dostatečnou zásobu skladeb. Ovšem i to by bylo moţné, protoţe zaznamenaný rok „1883“ nemusel být rokem kalendářním, ale sezonou 1882/83 (jak často tehdejší kronikáři psali).438 Coţ by zaloţení hasičské kapely posunulo na rok 1882 (navíc se mohlo jednat, jak jiţ bylo zmíněno, o přijetí jiţ existující kapely do spolku). Ze záznamů dále vyplývá, ţe vlastní hudbou se hasičský spolek prezentoval při velkém ţupním sjezdu439 v Chotěboři 22. července 1883, respektive jiţ v předvečer, kdy byl kromě divadelního představení spolku „Palacký“ (ve prospěch hasičů) slavnostní průvod všech místních spolků s pochodněmi. Je zvláštní, ţe jiné zprávy nejsou; ve stejném spise v části nazvané „Působení mimo vlastní obor“, kde je stručně vyjmenována společenská činnost hasičů (účast na různých slavnostech církevních a světských, vlastních výletech, plesech aj., spoluúčast na pořadech jiných spolků atd.) jiţ informace o vlastní hudbě chybí. Je však logické, ţe při různých takovýchto akcích vystupovala. Např. si ji objednali vojenští vyslouţilci na svůj výlet, který byl v neděli 19. srpna 1883 a kam pozvali i další chotěbořské spolky (kapele zaplatili 18 zl.). Víme téţ o společném účinkování kapely hasičské a kapely spolku vojenských vyslouţilců při 437

Zpráva o činnosti spolku dobrovolných hasičů v Chotěboři za léta 1879 – 1889: vydána k slavnosti 10letého trvání sboru hasičského. Chotěboř, 1889, s. 7.

438

S tímto tvrzením by korespondoval i název zprávy vydané k 10. výročí zaloţení spolku, kde jsou uvedeny roky 1879 – 1889, přičemţ spolek byl ve skutečnosti zaloţen jiţ roku 1878.

439

Jednalo se o hasičskou ţupu Německobrodskou.

173

velké národní slavnosti konané ve prospěch Ústřední školské v neděli 27. července 1884 v Liboháji.

Matice

Zpětně psaná hasičská kronika (z roku 1948) vymezuje existenci vlastní spolkové hudby roky 1882 aţ 1888.440 Jako důvod zániku uvádí, ţe se „neudrţela, poněvadţ hudebníci zneuţívali svého postavení, chodili bez vědomí velitele hrát podle své vůle, a byla proto zrušena. – Hudební nástroje byly různého sloţení, pozůstávaly jednak z kovových nástrojů, jednak z jakýchsi papírových frkaček. – Co se stalo s těmito hudebními nástroji, nedalo se zjistiti, ač patřily do sborového inventáře. – Bubny a kovové nástroje byly udánlivě [sic!] prodány a něco přišlo pro hudební sbor v kostele.“441 (K „provozování“ vlastní kapely se hasiči vrátili aţ v roce 1947, kdy do sboru přijali hudbu chotěbořského ředitele kůru a kapelníka Josefa Pinkavy.)

6.2.5.2

Kapela spolku vojenských vyslouţilců

K zaloţení tohoto spolku442 došlo v listopadu 1882 a jiţ 7. ledna 1883 se na výborové schůzi zaobírali myšlenkou na zřízení hudby. Návrh však byl odloţen. Vrátili se k němu o rok později na valné hromadě 27. dubna 1884. Jak uvádí zápis: „Kapelník Miška [sic!] z Modletína navrhuje, aby základ tvořila hudba Modletínská. Ta se zavazuje, ţe si za své peníze zřídí blůzy a klobouky. Spolek jim zakoupí bílé chocholy. Hudba ponese název ‚Hudba válečných vyslouţilců Chotěboře‘ a bude kdykoli účinkovat. Kapelník Miška se zavazuje, ţe hudba pro spolek bude hrát za ceny mírné, coţ stvrdil svým podpisem.“443 Josef Míšek, modletínský kapelník, byl sám vojenským vyslouţilcem, takţe je moţné, ţe byl i členem chotěbořského spolku. Jedním z důvodů pořízení vlastní kapely a z toho i plynoucí poţadavek na „mírné“ ceny vzešel asi ze špatné zkušenosti, kdy právě Míškově Modletínské kapele měli 440

Rok 1882 by souhlasil s výše uvedenou domněnkou o počítání sezon; rok 1888 není nikterak zdůvodněn a není ani doloţen v pamětním spise z roku 1889.

441

Kronika hasičského sboru v Chotěboři. [psáno 1948], nestránkováno.

442

V roce 1911 se přeměnil na podpůrný spolek „Svornost“.

443

Kronika spolku Svornost v Chotěboři, nestránkováno. O Míškově kapele – viz oddíl 6.2.3.

174

za hraní na prvním spolkovém plese (13. ledna 1884) zaplatit rovných 60 zl. Kvůli této vysoké částce se musela dokonce sejít mimořádná valná hromada (23. prosince 1883), přičemţ aţ „po velkých debatách“ slevil Míšek na 40 zl. (Čistý zisk z plesu pak byl 3 zl 22 kr.) Dalším nepříjemnostem se ale nevyhnuli ani pak, např. v roce 1887 jel spolek do Golčova Jeníkova na slavnost, ale hudbu s sebou nebral; ta se však přesto dostavila a „udělala tam dluh, který spolek zaplatil a pak na hudebnících vymáhán byl.“444 Z pozdějších zpráv vyplývá, ţe spolek vlastnil (minimálně některé) hudební nástroje (buben, bubínek, činely),445 které kapele půjčoval výhradně na své akce, obdobně jako chocholy. To znamená, ţe pokud hrála pro někoho jiného, chocholy nenosila (a všechny nástroje musela mít své). Zdá se, ţe kapela řízená Josefem Míškem vystupovala jakoby dvojmo: buď pro spolek (v příslušném odění, s chocholy a snad pod uvedeným názvem), nebo jako běţná kapela. Ostatně to, ţe vztah mezi spolkem a kapelou byl volný, dosvědčuje i ta skutečnost, ţe spolek si ji „objednával“ např. aby hrála o Boţím těle (přičemţ v roce 1890 „průvod dostane hudbu od spolku za 5 zl., ale za koncert si bude hudba vybírat sama, neboť spolek neručí za vybraný obnos.“)446 Tento poměr je vlastně logický, protoţe ţádný spolek v Chotěboři by sám neměl tolik akcí, aby plně zaměstnal a „uţivil“ svoji hudbu. Z dochovaných zápisů není zřejmé, jaký repertoár kapela měla a ani do kterého roku byla spolková.

6.3

Komorní uskupení v Chotěboři

Kromě kapel existovaly v Chotěboři také různé komorní soubory, které příleţitostně vystupovaly na veřejnosti. Zprávy o nich jsou však nepatrné. Máme na mysli taková uskupení, která stála mimo spolek „Doubravan“ (byť jejich členové byli většinou zároveň členy spolku a v jeho rámci se téţ někdy provozovala komorní hudba). V některých případech se jednalo o zájmovou činnost trvající určitý čas, ale v jiných šlo spíš 444

Tamtéţ, nestránkováno.

445

V roce 1891 se spolek rozhodl buben a činely prodat a ponechat si jen malý bubínek. V roce 1896 si zakoupil nový lesní roh za 3 zl. 50 kr.

446

Kronika spolku Svornost v Chotěboři, nestránkováno.

175

o sestavení souboru a nacvičení příslušného programu jen ke konkrétní akci. Soustavnější práci takovýchto komorních uskupení patrně negativně ovlivňovalo časté pracovní překládání jejich členů, zvláště učitelů a úředníků. To je zřejmě i v případě souborů, o nichţ máme zprávy z období těsně po roce 1910 a figuruje v nich jméno aktivního hudebníka a učitele Emanuela Konfršta (v Chotěboři byl 1909 – 1913). Jednalo se o pěvecké, smyčcové a trombonové kvarteto a další hudební uskupení. Učitelské „salonní“ pěvecké kvarteto, někdy téţ psáno „učitelské kvarteto chotěbořské“ vystupovalo (doloţeno v roce 1911) ve sloţení: Emanuel Konfršt, Václav Klos, Jaroslav Zvěřina a P. Karel Drda.447 („Řídit“ měl Konfršt.) Další zprávy o kvartetu jsou ještě z následujících let 1912 a 1913 (mohlo být ve stejném sloţení).448 Práce souboru byla patrně soustavnější a vešla v obecnější povědomost. Ze zmíněného roku 1911 (z neděle 9. července) je dokonce dochován program vlastního koncertu, který pěvecké kvarteto (ve spolupráci s J. Hoffmannem a učiteli A. Adamem a Š. Kudrnáčovou) uspořádalo v sále „Panského domu“. Jednalo se o projekt charitativní; o „Pěvecký a hudební večer“ s přednáškou (nazvanou „Na záchranu!“), jehoţ výtěţek byl určen Okresní komisi pro ochranu mládeţe. Pěvecké kvarteto předneslo skladby K. Pospíšila „Mateřská řeč“, „Naděje“ a „Mazurka“ (č. programu 2 a 9) a dále od H. Pally „Motovidlo“ a „Kukavá“ (č. 5). Dále vystoupilo smyčcové kvarteto449 s dvěma valčíky od A. Dvořáka (č. 6) a úpravami lidových písní od M. Kässmayera „Horo, horo, vysoká jsi!“ a „Pod dubem, za dubem“ (č. 8). Další dvě lidové písně „Krajino, krajino!“ a „Kdyby se tatíček nevadil“ zazněly v úpravě J. Maláta pro alt a klavír (č. 4). Z tvorby operní byl zařazen krásný dvojzpěv Lukáše a Tomše ze Smetanovy „Hubičky“ (č. 7) a zcela v úvodu (tj. č. 1) ve verzi pro 447

Uvedené pořadí jmen neodpovídá běţnému řazení podle hlasů, protoţe na posledním místě je jmenován katecheta P. Karel Drda, který měl krásný tenor (nikoli bas, jak by se z pořadí mohlo usuzovat).

448

Na jaře roku 1913 odešel Konfršt z Chotěboře na Semilsko. Zda se podařilo najít za něho náhradu a pokračovat v práci, nevíme. (V době první světové války jiţ nebyl přítomen ani Jaroslav Zvěřina, protoţe musel narukovat a pak se dostal na dlouhou dobu do zajetí.).

449

Sloţení smyčcového kvarteta neznáme, vůdčí osobností byl ředitel kůru Hoffmann; dále hrál Konfršt, moţná Klos a je otázka, který ze zbývajících účinkujících pánů čtveřici doplňoval.

176

čtyřruční klavír předehra k opeře „Zampa“ F. Herolda. Program byl pestrý, ale zároveň se nejednalo o nelogickou a náhodnou sloţeninu několika vzájemně se zcela nehodících čísel (jak bývalo v té době často zvykem); s výjimkou úvodní skladby se program nesl v národním duchu a tónu. (Zřejmě se zde výrazněji a svobodněji mohl projevit vkus a cit vzdělaných učitelů a hudebníků, kteří v tomto případě nemuseli přihlíţet k moţnostem ryzích amatérů.) Při jiných vystoupeních, např. na slavnostním setkání učitelstva u příleţitosti oslavy J. A. Komenského (28. března 1912) předneslo učitelské kvarteto „Mateřskou řeč“ od K. Pospíšila a chorál „Památce Komenského“; o rok později (3. dubna) na obdobném shromáţdění Smetanovo „Věno“ a Bendlův „Chorál“. O trombonovém kvartetu máme povědomost díky dochované fotografii. Jeho členy byli ředitel kůru Josef Hoffmann, učitel Emanuel Konfršt, nájemce velkostatku Moric Fanta a úředník Karel Knob. Ţádné podrobnosti nejsou známy, ani nevíme, kdo z nich inicioval vznik tohoto poměrně netradičního souboru.450 Zmíněná tělesa zřejmě pracovala jen krátkou dobu a zanikla, byla zřejmě nerozlučně spjata s výraznými osobnostmi Konfršta a Hoffmanna. Ovšem tradice učitelských souborů (přesněji smyčcového kvarteta) v Chotěboři pokračovala s přestávkami (a v různém hráčském sloţení) aţ do 60. let 20. století. Také pěvecké kvarteto se v době první republiky na čas „obnovilo“, přičemţ s původní sestavou jej pojila jiţ jen osobnost P. Karla Drdy, který s novými, mladými členy nacvičoval. Činnost komorních souborů přinášela mnohá pozitiva. Jejich členům (vesměs v rámci města nejlepším hudebníkům) moţnost realizace, uspokojení a radost ze společné práce se stejně zanícenými kolegy, nekalené např. nedisciplinovaností, která panovala ve větších tělesech (např. v pěveckém odboru „Doubravanu“, kdy se v některých obdobích scházela jen „hrstka“ nejvěrnějších zpěváků a pro nepřítomnost dalších nemohli vybrané skladby řádně nacvičovat). Provedení vybraných opusů v komorním obsazení mohlo být čistší, preciznější, celkově na vyšší úrovni, coţ bylo přínosné jak pro hudebníky 450

Mohl to být Emanuel Konfršt, který později zaloţil a téţ hrál v jiném trombonovém kvartetu ve svém novém působišti ve Velkých Hamrech na Semilsku, kam odešel roku 1913. Absolvoval s ním asi 45 různých koncertů a pro potřeby souboru upravil a napsal asi 120 skladeb.

177

(či zpěváky) samé, tak pro publikum, kterému se jejich prostřednictvím dostávalo nových uměleckých záţitků (v neposlední řadě byly programy takových koncertů i pestřejší, bohatší). Výhodou komorních souborů byla i jejich pruţnost (např. mnohem snáze a rychleji došlo k nacvičení skladby ve čtyřech, neţ s celým sborem či orchestrem, kde byli navíc účastníci různé technické vyspělosti).

6.4

Kapely a jejich role ve společnosti

Dosah působnosti komorních souborů na publikum se rozhodně nemohl co do kvantity rovnat s dosahem kapel, které měly mnohem větší škálu uplatnění, byť někdy hrály v malém obsazení a počtem svých členů by ke „komorním“ souborům vlastně patřily. Zcela se však lišily svou funkcí a zaměřením. I na malém městě, jakým byla Chotěboř, jiţ uvedené komorní soubory představovaly směr, kde se jednalo o poskytnutí určitého uměleckého záţitku na akademii či koncertě, kdeţto kapely měly zprostředkovat zábavu, navodit dobrou náladu, podpořit cvičence nebo zvesela zahrát „do kroku“ při průvodu, v závaţnějších případech podtrhnout význam a poslání slavnosti apod. První konkrétní zprávy o skutečné kapele v Chotěboři máme z počátku 80. let 19. století, tedy z doby, kdy pomalu vrcholil proces zakládání a rozvoje dechových kapel v Čechách. Jednalo se o kapelu řízenou chotěbořským regenschorim Josefem Pfoffem, která vystupovala v hasičském stejnokroji jako spolková, coţ plně korespondovalo s tehdejšími zvyklostmi. Dalším chotěbořským kapelníkem byl jeho nástupce ve funkci ředitele kůru Englbert Engelberth. Dlouhou dobu působila v Chotěboři kapela Míškova. Původně měl vojenský vyslouţilec a tkadlec Josef Míšek svou vyhlášenou kapelu v malé obci Modletín. Zvána byla i do Chotěboře, o čemţ jsou záznamy jiţ z roku 1870. V roce 1884 se jeho kapela stala základem pro hudbu spolku vojenských vyslouţilců. V roce 1888 Míškova rodina přesídlila do Chotěboře a ve městě pak působila i Míškova kapela (v jejím řízení pokračovali synové Josef a Adolf). Syn Josef měl kromě otcovy „školy“ průpravu u vojenské hudby (coţ bylo tehdy velmi časté, ţe tito lidé posléze provozovali v civilu kapelu); Adolf byl absolventem konzervatoře. Po smrti Josefa Míška se na konci roku 1907 stal kapelníkem v Chotěboři Karel Svoboda, rodák a hudebník

178

vyrostlý a vychovaný v tomto městě. (Všichni známí kapelníci před ním byli odjinud, včetně Míšků.) V souladu s běţnou praxí účinkovaly chotěbořské kapely na nejrůznějších akcích ve městě, a to světských i církevních. Plnily důleţitou roli v obstarávání hudební sloţky při plesech a dalších zábavách. Hrály při spolkových podnicích, výletech, akademiích, divadelních představeních, velkých slavnostech, průvodech atd., protoţe ţádná taková příleţitost nemohla být bez hudby. O konkrétním repertoáru chotěbořských kapel nic nevíme; je logické, ţe se jednalo o taneční skladby (polky, valčíky, mazurky apod.), písně a skladby pochodové, oblíbené směsi a skladby odpovídající svým charakterem příslušné slavnosti. Lze předpokládat, ţe se nevymykala dobovým zvyklostem obdobných těles. Počet muzikantů byl různý; někdy stačilo pouhé sexteto, jindy hrála kapela početnější (asi kolem 20, moţná i více). Záleţelo téţ na tom, o jaký typ produkce se jednalo; zda bylo třeba hrát venku jako hudba dechová, nebo k tanci v sále hostince v obsazení se smyčcovými nástroji. Členy kapel byli často řemeslníci a lidé spíše z niţších vrstev městské společnosti, pro něţ účinkování v kapele bylo určitým zdrojem přivýdělku vedle vlastního zaměstnání. Zdrojem obţivy to nemohlo být ani pro kapelníka (ten soukromě vyučoval a mnohdy měl jako hlavní výdělečnou činnost něco jiného, např. řízení chrámového kůru nebo písařské práce). Existence kapel umoţňovala těm, kteří se naučili hrát na hudební nástroje, toho náleţitě dále vyuţít v praxi, finančně si „přilepšit“ a případně uspokojit svou zálibu v hudbě a „muzicírování“. V souladu s celospolečenským vývojem poskytovaly tedy chotěbořské kapely jak zábavu, tak dotvářely atmosféru národních slavností a shromáţdění. Dodávaly lesk okázalým průvodům a různým ceremoniálům, včetně církevních. Dosah jejich vlivu byl jistě velký, protoţe mívaly četné posluchačstvo.

179

ZÁVĚR

Chotěboř byla v období 1862 – 1918 českým venkovským okresním městem. I přes poměrně nepříznivé podmínky (zemědělsky neúrodná oblast vysočiny, téměř ţádný průmysl a z první poloviny 19. století po dvou zničujících poţárech ekonomicky oslabené obyvatelstvo), dokázala se v oblasti kultury rozvíjet a nezaostávat za celkovým vývojem. Rodiny, ve kterých se hrálo a zpívalo, byly velmi dobrým prostředím pro děti, které se naučily vnímat hudbu, i kdyţ některé jen jako posluchači. V mnohých rodinách pak bylo dětem umoţněno učit se hrát na hudební nástroj a zpívat. Jednalo se o určitou přípravu pro pozdější realizaci v amatérském pěstování hudby, většinou v nějakém souboru (na chrámovém kůru, ve spolku „Doubravan“ nebo v kapele, kde to znamenalo i přivýdělek). Jen ve výjimečných případech se uplatnili profesionálně. V oblasti školství došlo v Chotěboři k velkým změnám. Na počátku sledovaného období zde existovala jen pětitřídní škola v naprosto nevyhovujících prostorách, coţ se podařilo podstatně zlepšit výstavbou velké školní budovy, avšak ani ta jiţ kolem roku 1900 nedostačovala svojí kapacitou. V Chotěboři došlo během následujících desetiletí k rozdělení obecné školy na chlapeckou a dívčí, ke vzniku škol měšťanských (nejprve chlapecké, později dívčí) a nakonec se po dlouhém usilování podařilo vybudovat ve městě i školu střední (reálné gymnázium). Větší dostupnost vzdělání širšímu okruhu dětí, přítomnost vyššího počtu učitelů ve městě a jejich zapojení do společenského a kulturního dění, to vše bylo velmi důleţité pro další rozvoj města. V oblasti hudebního školství, kromě výuky zpěvu na školách, byl na měšťanské škole chlapecké zaveden nepovinný předmět hra na housle, coţ umoţnilo některým 180

nadaným chlapcům z chudších rodin hudební vzdělání a případně otevřelo cestu k dalšímu studiu zvláště na učitelském ústavu. Chrámovou hudbu měl na počátku období ještě na starosti učitel, ale od roku 1876 ji zajišťoval specializovaný ředitel kůru. Ten kromě svých hlavních povinností také soukromě učil, a tato pedagogická činnost byla rozsáhlá, zvláště měl-li hudební školu. Někteří ředitelé kůru vedli téţ vlastní kapelu. Postavení kapel v hudebním ţivotě města bylo důleţité, neboť nemohly chybět při ţádném průvodu a slavnosti (světské či církevní); hrály při běţných tanečních zábavách, výletech apod. Jiţ v roce 1862 se ustavil v Chotěboři muţský zpěvácký spolek, který si dal jméno „Doubravan“. (Vznikl v první vlně nadšeného zakládání spolků v českých zemích.) Přestoţe jako mnoho jiných spolků procházel obdobími intenzivní činnosti i obdobími útlumu, patřil k hlavním hudebním silám ve městě; v podstatě se bez jeho účasti neobešla téměř ţádná světská ani církevní slavnost. Kromě jeho činnosti navenek byla velmi důleţitá i uvnitř spolku (tj. pěstování hezkých vztahů mezi členy, k čemuţ přispívalo slavení svátků, pořádání tzv. domácích zábav, výletů apod.) „Doubravan“ spolupracoval s dalšími spolky ve městě (především s dámským zpěváckým spolkem „Vlasta“, ale také s „Besedou“, divadelními ochotníky a „Sokolem“). Přátelské vztahy udrţoval se zpěváckými spolky z okolí, např. s „Jasoněm“ z Německého Brodu. „Doubravan“ se stal důleţitým činitelem společenského a kulturního ţivota ve městě, podílel se na rozvoji hudebnosti svých členů i publika a uspokojování jejich estetických potřeb. U činných členů rozvíjel pěvecké i hráčské dovednosti. Svým vystupováním na veřejnosti a zprostředkováváním koncertů i profesionálních umělců umoţňoval poznávat různá hudební díla a obohacoval tak kulturní ţivot ve městě.

181

RESUMÉ

Práce pojednává o hudebním ţivotě malého českého okresního města v období 1862 – 1918. Rozdělena je do šesti kapitol. První podává stručnou charakteristiku města a regionu, následující kapitoly jsou zaměřeny na pět vybraných oblastí, kde se pěstovala hudba. Nejprve je věnována pozornost prvotnímu prostředí, tedy rodině (a to na několika konkrétních příkladech). Na ni bezprostředně navazuje škola. Tato třetí kapitola je nejrozsáhlejší a podrobně mapuje situaci v chotěbořském školství (obecném i soukromém) v oblasti hudební výuky, sleduje význam školy a učitelů v kulturním ţivotě. Čtvrtá kapitola obsahuje pojednání o podílu ředitelů kůru na hudebním dění ve městě, o církevní hudbě a slavnostech. Kapitola pátá je zaměřena na měšťanské zpěvácké spolky a jejich roli ve společnosti. Poslední část se zabývá kapelami a amatérským provozováním hudby v komorních souborech.

SUMMARY

The thesis deals with the musical life of a small Czech district town in the period from 1862 to 1918. It is divided into six chapters. The first chapter presents brief characteristics of the town and the region; the following chapters focus on five specific areas where music was being pursued. At first, attention is paid to the initial environment, i. e. to the family (by means of a few specific examples). The family is closely connected with the school (the other topic of the second chapter). The third chapter is the most comprehensive one. It describes in detail the situation in the sphere of education (both general and private) as well as music teaching in Chotěboř and focuses on the importance of schools and teachers in cultural life. The fourth chapter contains a discussion of the choirmasters’ share in the cultural life of the town, of church music and 182

festivities. Chapter five concentrates on choral associations of townspeople and their role in the society. The last part deals with music bands and amateur music pursuing through chamber ensembles.

Translated by: Mgr. Stanislav Pavlíček, Jazyková škola Sejfi, Pavlíček, v. o. s, Chotěboř

RESUMÉ

Die Arbeit behandelt das musikalische Leben einer kleinen tschechischen Bezirksstadt in den Jahren zwischen 1862 – 1918. Die Arbeit ist in sechs Kapitel gegliedert. Das erste charakterisiert kurz die Stadt und die Region, die folgenden Kapitel richten sich auf fünf ausgewählte Gebiete, wo man Musik pflegte. An einigen Beispielen widmet sich die Arbeit zuerst dem primären Milieu, d.h. der Familie. Unmittelbar darauf folgt das dritte, umfangreichste, Kapitel über die Schule. Es beschreibt die Situation im gemeinen als auch privaten Schulwesen im Bereich der Musikerziehung in Chotěboř und verfolgt die Bedeutung der Schule und der Lehrer im kulturellen Leben. Das vierte Kapitel enthält die Behandlung über den Anteil der Chorleiter am musikalischen Geschehen in der Stadt, weiter die Behandlung über Kirchenmusik und Feste. Das fünfte Kapitel orientiert sich auf bürgerliche Sängervereine und ihre Rolle in der Gesellschaft. Der letzte Teil der Arbeit beschäftigt sich mit Musikkapellen und Musizieren in Kammerchören.

Übersetzung: Mgr. Pavel Pokorný, Pavlíček, v. o. s., Chotěboř

183

Jazyková

škola

Sejfi,

SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ

A) Literatura Almanach abiturientů státního 1921 – 1946. Chotěboř, 1946.

reálného

gymnasia

v Chotěboři

AMBROŢ, E[ngelbert] a kol. Dějiny zpěváckého spolku „Jasoň“ v Něm. Brodě od jeho založení v říjnu 1859 do měsíce července 1903. [Německý Brod], [1903]. BRUKNER, Theodor. Dva muzikanti. Strojopis. Císařské nařízení č. 309/1850 ř. z. ze dne 27. června 1850, jímţto se vydává, a počínajíc ode dne vyhlášení, v skutek uvádí prozatímní zákon o vyučování soukromém. In Zákoník říšský a Věstník vládní pro císařství Rakouské. 1850, částka 51, s. 1271 – 1274. Československý hudební slovník Praha, 1963 – 1965. 2 sv.

osob

a

institucí.

1. vyd.

ČINČERA, Emanuel. Vkus a vzdělání téhož u žactva. Rukopis. DOBRZENSKÝ Z DOBRZENICZ, Jan Maxmilián. dlouhá. 3. vyd. Havlíčkův Brod, 1996. DRAŠNER, František. Karel Havlíček 1. vyd. Havlíčkův Brod, 2003.

Z Dobřenic je cesta

Borovský

na

Vysočině.

Dvě stě let gymnasia v Německém Brodě: almanach 1935. Německý Brod, 1935. HORŠÍK, Karel. Chotěboř mého mládí. Rukopis. CHARVÁT, Jiří. Stará Chrudim: vlastivědné o minulosti českého města. 1. vyd. Chrudim, 1991.

vyprávění

Chotěboř. 1. vyd. Chotěboř, 2011. Chotěboř: stručné dějiny města. 1. vyd. Hradec Králové, 1981. Chotěbořsko: I. Školství. Chotěboř, [1910]. KAPUSTA, Jan. Dechové 1. vyd. Praha, 1974.

kapely,

pochod

a

František

Kmoch.

Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. 3. vyd. Praha, 1996. 184

KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. 4. vyd. Praha, 1987. KUBÁNEK, František. Jsem z Chotěboře. Chotěboř, 1972. KUBÁNEK, Karel. Kronika rodu Kubánků. Strojopis. KUBÁNEK, Karel. Oněch osm let. Strojopis. KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, Slezsku. 1. vyd. Sv. 2. Praha, 1997.

na

Moravě

a

ve

KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, Slezsku. 1. vyd. Sv. 3. Praha, 1998.

na

Moravě

a

ve

KVAŠ, Karel. K historii pamětních desek a pomníků Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Borové a Havlíčkově Brodě. In Havlíčkobrodsko. Vlastivědný sborník. Havlíčkův Brod, 1971, s. 50 – 79. MACEK, Ladislav. Přehled územně-správního vývoje Havlíčkův Brod od roku 1850. Strojopis. Pohled, 1993. Masarykův slovník naučný: lidová vědomostí. Praha, 1925 – 1933. 7 sv.

encyklopedie

okresu

všeobecných

Nařízení ministra záleţitostí duchovních a vyučování č. 105/1870 ze dne 20. srpna 1870, jímţto se vydává řád školní a vyučovací pro obyčejné školy obecné. In Zákoník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené. 1870, částka 42, s. 219 – 233. NEJEDLÝ, Zdeněk. Bedřich Smetana. Sv. 2, Na studiích. Praha, 1925. NEUDOERFL, Josef Václav. Politický okres Chotěbořský. Čáslav, 1892. Normální osnova učebná pro měšťanské školy chlapecké. Praha, 1908. Okresní porady učitelstva okresu a 25. června 1914. Chotěboř, 1914.

Chotěbořského

Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie vědomostí. 1. vyd. Praha, 1888 – 1908. 27 sv.

dne

24.

obecných

Pamětní list tělocvičné jednoty „Sokol“ v Chotěboři: na oslavu třicetileté činnosti její a sletu sokolské župy Havlíčkovy dne 3. srpna 1913. Chotěboř, 1913. 185

PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich původní význam a změny. 1. vyd. Sv. 2. Praha, 1949.

vznik,

Příruční slovník naučný. Praha, 1962 – 1967. 4 sv. Slovník české hudební kultury. 1. vyd. Praha, 1997. ŠRÁMEK, Jan. Josef Hoffmann a jeho Chotěboř: trocha vyprávění. Strojopis (pracovní verze). 1998 – 1999. ŠVEC, František. Krátké dějiny ústavu. In První výroční zpráva reálného gymnasia v Chotěboři za školní rok 1920/21. Chotěboř, 1921, s. 3 – 6. TICHÝ, Jaroslav. Rodný dům dvou 1987, roč. III, č. 3, s. 21 – 22.

muzikantů.

Učebná osnova obecných škol čtyřtřídních vyučovacím v království Českém. Praha, 1898. URBAN, 1982.

Otto.

Česká

společnost

Klubové

s českým

1848 – 1918.

1. vyd.

listy, jazykem Praha,

VALOVÝ, Evţen. Sborový zpěv v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Brno, 1972. Výroční zpráva o měšťanských i obecných školách v Chotěboři za školní rok 1894 – 1895. Chotěboř, [1895]. Zákon č. 33/1864 z. z. ze dne 13. září 1864, který se týče patronátu školního a zapravování nákladu na místnosti škol obecných. In Zákony a nařízení pro království České. 1864, částka 11, s. 119 – 122. Zpráva o činnosti spolku dobrovolných hasičů v Chotěboři za léta 1879 – 1889: vydána k slavnosti 10letého trvání sboru hasičského. Chotěboř, 1889. 140 let školy v Buttulově ulici v Chotěboři. Chotěboř, 2009. Havlíčkův kraj (různé ročníky) Hlasy z Posázaví (různé ročníky) Chotěbořské echo (různé ročníky) Z Chotěboře. Dalibor, 1873, roč. I, č. 21, s. 175. Hudební listy, 1870, roč. I, č. 22, s. 171.

186

B) Prameny Vzhledem k tomu, ţe mnohé prameny jsem měla prohlédnuté a zpracované jiţ z doby, kdy jsem připravovala diplomovou práci (některé i dříve), jejich sběr vlastně trval velmi dlouhou dobu. Mezitím došlo k velmi závaţným událostem, totiţ: na konci 90. let 20. století byla v chotěbořském muzeu provedena rozsáhlá inventarizace, jejíţ součástí bylo přepracování veškeré evidence – kompletní přečíslování. Coţ má za následek, ţe signatury, které mám poznamenané, jiţ neplatí, navíc došlo i k předělávání fondů a přemisťování jednotlivých archiválií, dokonce některé materiály nejsou nyní ani přístupné. Ve Státním okresním archivu v Havlíčkově Brodě došlo k menší změně oproti muzeu, bohuţel pro mne v nejzásadnější oblasti, totiţ k rozdělení rozsáhlého fondu ZŠ Buttulova na několik menších fondů (tedy opět k přečíslování jednotek). Z těchto důvodů nemám k dispozici aktuální čísla a informace o současném přesném uloţení, a proto (ač velmi nerada) jsem vypracovala soupis pramenů bez uvedení signatur. (Míchání „starých“ a „nových“ by bylo nanejvýš matoucí. Navíc ani přes staré označení jiţ nelze materiály nalézt. Sama jsem na tento problém narazila, kdyţ jsem chtěla zpětně dohledat některé třídní katalogy.) Státní okresní archiv Havlíčkův Brod: Matrika učitelů. 1898 – 1915. Knihy zápisů schůzí městského výboru. 1861 – 1868. Knihy zápisů schůzí obecního zastupitelstva. 1868 – 1927. Knihy zápisů schůzí městské rady. 1876 – 1924. Pamětní kniha dívčích škol v Chotěboři. 1917 – 1958. Pamětní kniha gymnázia v Chotěboři. 1913 – 1940. Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1844 – 1892. Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1892 – 1906. Pamětní kniha školy v Chotěboři. 1906 – 1940. Pamětní kniha školy v Nové Vsi. 1813 – 1939. Pamětní kniha školy v Přibyslavi. 1875 – 1939. Podací protokoly. (z různých let) 187

Protokoly z okresních porad učitelů. (z různých let) PŮŢA, František. Kronika přibyslavská. Přibyslav, 1998. Třídní katalogy gymnázia v Německém Brodě. 1878/79, 1879/80. Třídní katalogy gymnázia v Chotěboři. 1913 – 1918. Třídní katalogy (z různých let)

obecné

a

měšťanské

školy

v Chotěboři.

Rejstřík k projednávání pozůstalostí. 1902 – 1905. Sčítací archy. Chotěboř. 1869, 1880, 1890, 1900, 1910. Spolkový katastr politického okresu Chotěboř. 1870 – 1948. Učebná osnova trojtřídní v Chotěboři. Rukopis. Učebná 1890.

osnova

měšťanské

měšťanské

dívčí

školy

školy

pro

chlapce

v Chotěboři.

Rukopis,

Úřední korespondence. Zápisy o členství v Literátském kůru v Chotěboři od r. 1784. Zápisy z měsíčních porad učitelského sboru. (z různých let)

Státní oblastní archiv v Zámrsku: Matriky narozených, oddaných Chotěboř (z různých let)

a

zemřelých

farního

úřadu

Městský úřad Chotěboř: Úmrtní matrika Chotěboř, církev římsko-katolická. H. 1884 – 1929.

CEKUS Chotěboř, středisko Muzeum: HOUBA, Čeněk. Kronika města Chotěboř. Jednací protokol spolku „Beseda“. 1880 – 1890. Jednací protokol spolku „Palacký“. 1883 – 1898. 188

Kronika hasičského sboru v Chotěboři. [psáno 1948]. Kronika spolku „Svornost“ v Chotěboři. Oběţník „Doubravana“. Pamětní kniha zpěváckého spolku „Doubravan“ v Chotěboři. Pamětní kniha „Sokola“ chotěbořského. 1882 – 1941. Programy a plakáty. Stanovy pěveckého, hudebního a čtenářského spolku „Doubravana“ v Chotěboři. 1892. Výstřiţky z novin.

Muzeum Bedřicha Smetany v Praze: Dopis Anny Brychtové psaný Zdeňku Nejedlému 6. prosince 1913.

Děkanský úřad v Chotěboři: Pamětní kniha fary v Chotěboři.

189