MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií
Disertační práce
Brno 2007
Mgr. Renáta Sedláková
Prohlašuji, že jsem pracovala samostatně s použitím citované literatury.
V Brně 4.4. 2007
………………………………….
2
MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie
Obraz Romů v televizním zpravodajství – příklad mediální konstrukce reality
Disertační práce
autorka: Mgr. Renáta Sedláková Brno 2007
vedoucí práce: PhDr. Jaromír Volek, Ph.D.
3
Obsah Úvod a poděkování ................................................................................................. 5 Stereotyp .................................................................................................... 10 1 1.1
2 2.1 2.2 2.2.1 2.3 2.3.1 2.3.2
3 3.1 3.2
4 4.1 4.1.1 4.1.1.1 4.2 4.3
5 5.1 5.1.1 5.1.2 5.2 5.3 5.4 5.5 5.6 5.6.1 1.1.1.1 1.1.1.2 5.6.2 1.1.1.3 5.6.3 5.6.4 5.6.5 5.6.6 5.7 5.8
6
The Other – Jiný/Druhý...................................................................................................... 18
Realita mediálně konstruovaná ................................................................. 25 Sociální konstrukce reality ................................................................................................. 25 Média: zprostředkovatelé nebo tvůrci?............................................................................... 26 Reprezentace v pojetí kulturálních studií............................................................................ 33 Realita vytvářená ve zpravodajském diskurzu.................................................................... 36 Zpravodajství jako šiřitel ideologie .................................................................................... 40 Opakování: způsob vytváření přirozenosti a normality ...................................................... 43
Prezentace etnických menšin v médiích ................................................... 47 Výzkumy zobrazování etnických menšin v médiích .......................................................... 47 Výzkumy prezentace Romů v médiích............................................................................... 49
Metodické aspekty výzkumu mediální reprezentace ................................ 63 Výzkumná technika: obsahová analýza.............................................................................. 63 Omezení zvolené výzkumné techniky ................................................................................ 66 SDĚLENÍ kontra VÝZNAM............................................................................................ 68 Komplementární výzkumná technika: interpretativní čtení................................................ 71 Metodika výzkumu ............................................................................................................. 74
Příspěvky s romskou tematikou v televizním zpravodajství ................... 79 Prostor věnovaný romské tematice v hlavních zpravodajských relacích............................ 79 Délka příspěvků o Romech................................................................................................. 84 Zařazení příspěvků s romskou tematikou v rámci zpravodajských relací .......................... 87 Zpravodajské hodnoty příspěvků s romskou tematikou ..................................................... 89 Zpravodajská forma příspěvků s Romskou tematikou........................................................ 97 Citované zdroje................................................................................................................. 101 Obrazová prezentace Romů ve zpravodajských sděleních ............................................... 107 Tematické zarámování příspěvků ..................................................................................... 113 Kriminalita........................................................................................................................ 117 Romové jako oběti trestných činů .................................................................................... 119 Romové jako pachatelé/obvinění z trestných činů............................................................ 124 Migrace............................................................................................................................. 131 Morální panika z vízové povinnosti ................................................................................. 141 Sociální problematika ....................................................................................................... 147 Kultura a historie .............................................................................................................. 158 Diskuse o rasové diskriminaci .......................................................................................... 161 Kategorie jiné ................................................................................................................... 163 Co televizní zpravodajství nepokrývá............................................................................... 166 Příběhy o Nás a o Nich ..................................................................................................... 168
Závěr .........................................................................................................172
Summary - Images of Roma People in the TV News - Case of Media Construction of Reality ....... 181 Seznam tabulek, grafů a vyobrazení ................................................................................................... 193 Jmenný rejstřík ................................................................................................................................... 195 Seznam literatury..................................................................................................................................198 Anotace................................................................................................................................................ 208 Abstrakt............................................................................................................................................... 209 Příloha č. 1: Záběry ze zpráv s romskou tematikou ................................................................................I Příloha č. 2: Romové na fotografii – semiotická analýza ..................................................................XIV
4
Úvod a poděkování
Situace Romů1 v České republice není bezproblémová a postoje české populace k tomuto etniku dlouhodobě vykazují xenofobní rysy.2 Odlišnost vždy byla příčinou sociálního napětí, neboť zavdává příčinu k nedůvěře a skrývá potenciální nebezpečí. Chování Romů je často pro členy majoritní společnosti nepochopitelné. Protože je neznáme a nejsme si jisti, co od nich můžeme očekávat, přistupujeme k nim jako k nepředvídatelným a nevypočitatelným, vnímáme je jako nebezpečné a udržujeme si od nich odstup. Příčina těchto obav přitom nespočívá v jejich přirozenosti, ale v tom, že o jejich životě, kultuře, normách a hodnotách zpravidla víme pramálo. Navíc při styku s jiným etnikem máme zpravidla tendenci generalizovat, a to především v negativních případech, zatímco pozitivní zkušenosti považujeme spíše za výjimky potvrzující pravidlo. Vnímání určitých jevů či společenských skupin ovlivňují masová média, a to především tím, jak je reprezentují. Jaký je mediální obraz Romů? Podporuje začleňování těchto spoluobčanů do majoritní společnosti? Nebo akcentuje v české kultuře přítomné stereotypy? To jsou prvotní otázky, které nás motivovaly ke zkoumání reprezentace Romů v televizním zpravodajství. Vztah české populace k Romům v rámci projektu Média a česká společnost monitorovala také agentura Focus. Měřeno na Bogardusově škále sociální distance pouze sedm procent občanů starších 18ti let by přijalo Romy do úzkého okruhu přátel nebo rodiny. Pro téměř polovinu dotázaných byli Romové akceptovatelní jen jako občané státu, desetina Čechů uvedla, že by tuto skupinu z republiky vyhostili [Skotnica, Volek 2001].
1 V práci používáme označení Rom/Romové. Toto etnonymum ustanovili 8. 4. 1971 účastníci prvního meziná-
rodního kongresu Romů v Londýně jako oficiální název příslušníků romského etnika. V listopadu 1989 jej představitelé Romské občanské iniciativy prohlásili za oficiální označení příslušníků romského etnika v ČR. 2 Centrum pro výzkum veřejného mínění dlouhodobě zjišťuje postoje k národnostním menšinám žijícím v České republice. Výsledky reprezentativního šetření pro populaci České republiky starší 15 let realizovaného na začátku roku 2001 potvrzovaly dlouhodobý trend. Z menšin žijících na českém území vnímá veřejnost nejlépe Slováky, naopak nejhůře Romy, až dvě třetiny populace hodnotí svůj vztah k nim jako špatný [Mišovič 2001]. Podobně viz [Navrátil 2003], [Rabušic, Katrňák 2002].
5
Graf č. 1 - Postoje české populace vůči průměrným Romům na Bogardusově škále sociální distance (relativní četnost) Přijal by Romy ... do příbuzenstva
3
mezi své přátele
4
jako sousedy
9 16
za spolupracovníky jako občany ČR
43 14
jako návštěvníky státu vyhostil by je
11 0
10
20
30
40
50
Zdroj: [Skotnica, Volek 2001]. Podle agentury Focus považuje většina (70 %) majority rozsah pokrytí romské tematiky v médiích za dostatečný. Třetina populace ale zastává názor, že česká média o romské populaci nereferují dostatečně objektivně. Více než polovina z nich se domnívá, že Romové jsou v médiích protěžováni [Skotnica, Volek 2001]. Naproti tomu romisté upozorňují, že romské etnikum je prezentací v médiích poškozováno. Například P. Říčan v knize S Romy žít budeme – jde o to jak píše: „Dnes jsou naopak co nejvíce uveřejňovány, ne-li „rozmazávány“, informace prezentující Romy v nepříznivém světle: jako lidi, kteří jsou na štíru se zákonem i s hygienou, kteří se štítí práce a neoprávněně pobírají velkorysé sociální dávky z peněz daňových poplatníků, devastují byty, žijí z prostituce, holdují alkoholu, zanedbávají a zneužívají své děti atd. Následky tohoto stavu jsou pro Romy katastrofální. Čím více se média přizpůsobují poptávce po senzačně přibarvených negativních informacích o Romech, tím horší představy o nich má veřejnost.“ [Říčan 1998: 31]
Podle J. Jiráka a B. Köpplové: „není možné hledat přímou příčinnou souvislost mezi charakterem mediovaného obsahu a jednáním lidí. Na druhou stranu se ale mediální produkty nepochybně podílejí na formování prostředí, v němž se lidé pohybují, nabízejí řadu podnětů k úvahám, modely chování, rozšiřují hranice poznání za bezprostřední okolí, jsou aktivní součástí kultury, do níž člověk patří“ [2003: 118]. Média jsou ve společnosti pozdní modernity klíčovým informačním zdrojem a v řadě případů a pro mnoho svých příjemců také zdrojem jediným. Proto je třeba vědět, jak média Romy reprezentují. Informují o nich nezaujatě, nebo zveřejňují jen určitá sdělení, která mají stereotypní cha-
6
rakter, a tak vlastně stvrzují předsudečné postoje většiny Čechů k této menšině? Cílem této práce je popsat reprezentaci Romů ve zpravodajství českých celoplošných televizních stanic.3 Protože množství obsahů, které televizní stanice předkládají svým divákům, je rozsáhlé, byl výzkum omezen na hlavní zpravodajské relace odvysílané v roce 2000: televizí veřejné služby ČT1 - Události a komerční stanicí Nova - Televizní noviny. Práce chce odpovědět na tyto základní otázky: Jaká je mediální konstrukce romské menšiny ve zpravodajství České televize a televize Nova? Jaké jsou rysy zpravodajství o této menšině? Jaké stylistické a obrazové prostředky jsou při reprezentaci romského etnika používány? O jakých událostech televizní zpravodajství informuje v souvislosti s romským etnikem? Vykazuje mediální obraz Romů stereotypní rysy? Přispívá mediální reprezentace Romů k jejich začlenění do české společnosti? Pro snazší orientaci čtenáře v předkládané práci přibližme její strukturu. Úvodní pasáže věnujeme problematice stereotypu včetně průkopnického konceptu W. Lippmanna. Představujeme několik vybraných pojetí stereotypu a propojujeme jej s konceptem Druhého, tak jak jej rozvíjejí kulturální studia, konkrétně S. Hall, ale také M. Pickering. Odlišujeme stereotypizaci od typizace a ukazujeme rizika, která stereotypní vnímání přináší. Druhá kapitola se zabývá teorií mediální konstrukce reality a otázce reprezentace reality v médiích. V její druhé části se posouváme k pojetí zpravodajského diskurzu a soustřeďujeme pozornost na technologii vzniku zpráv a na faktory, které ji ovlivňují. Opět se vracíme na pole britských kulturálních studií, abychom náš přístup doplnili o teorii reprezentace. Přitom upozorňujeme na roli, kterou v mediálním sdělování hraje opakování, a jak může přispívat k naturalizaci a normalizaci určitých sdělení, ale také vést k jejich fungování jako sebenaplňujících se proroctví. V navazující třetí kapitole shrnujeme základní zjištění vybraných výzkumů věnovaných prezentaci etnických a národnostních menšin v médiích. Podrobněji se věnujeme studiím zkoumajícím zobrazování romské menšiny, zvláště pak výzkumům, které zachytily jejich obraz v českých médiích. Čtvrtá kapitola přibližuje metodiku výzkumu, konkrétně techniku obsahové analýzy
Výzkum byl realizován v rámci širšího projektu podporovaného grantem MŠMT 143200001. Část uvedených zjištění již byla samostatně publikována.
3
7
a techniku interpretativního sociologického čtení. Zároveň upozorňujeme na omezení zvolené kvantitativní výzkumné metody a vysvětlujeme, proč jsme se rozhodli rozšířit výzkum i o kvalitativní analýzu. V této části také přesněji formulujeme výzkumné otázky, na které hledáme odpověď. Pátá kapitola přináší výsledky výzkumu. Nejprve jeho kvantitativní části založené na zjištěních obsahové analýzy. Při prezentaci empirických dat se soustřeďujeme nejen na formální podobu zpráv (jejich četnost, délku apod.), ale také na jejich obsah. Zprávy posuzujeme z hlediska teorie zpravodajských hodnot a poukazujeme na ty, které se v souvislosti s romským etnikem vyskytují nejčastěji. Dále se zaměřujeme na mluvčí a na informační zdroje, které jsou ve zpravodajství o Romech citovány. Pozornost věnujeme množství prostoru, jenž je dán k vyjádření samotným členům tohoto etnika. Přinášíme i základní analýzu obrazové složky zpráv a odpověď na otázku, jakého člena romské populace můžeme na televizní obrazovce spatřit nejčastěji. Následuje část věnovaná obsahové stránce sdělení. Zpravodajské šoty kategorizujeme na základě tematického rámce, do něhož byly zarámovány. Zde přichází ke slovu komplementární kvalitativní výzkumná technika. Pomocí interpretativního sociologického čtení komentujeme vybrané zprávy a užité zpravodajské postupy. Zaměřujeme se při tom na práci novinářů a poukazujeme na chyby, kterých se při sestavování zpravodajských sdělení dopouštějí především při výběru užívaných jazykových obratů, citací mluvčích a prezentovaných obrazových materiálů. Ukazujeme stereotypy, které jsou ve sděleních latentně obsaženy. Pozornost je věnována i námětům, které v souvislosti s Romy nejsou tematizovány, a těm, které zpravodajství opomíjí. Zaměřujeme se také na jednotlivé kauzy, kterým se sledovaná média v roce 2000 věnovala, a hodnotíme, zda je možné aplikovat v souvislosti s prezentací Romů v televizním zpravodajství teorii morální paniky S. Cohena. Závěrem odhalujeme, zda zpravodajství českých médií přispívá k integraci Romů do majoritní společnosti nebo zda členy této menšiny prezentuje spíše jako odlišné Druhé, vůči kterým se česká společnost vymezuje. Rekapitulujeme a komentujeme základní zjištění výzkumu, reflektujeme možné příčiny tohoto stavu a možnosti jeho změny. Ale také omezení realizovaného šetření a další výzkumné otázky, které by naše zjištění rozšířily a doplnily.
8
Ráda bych ještě poděkovala všem, kteří mne podporovali po dlouhou dobu vzniku této práce. Poděkování patří i Fakultě sociálních studií. I přes kilometry, které mne od ní v posledních letech dělily, ji považuji za klíčové pracoviště pro svůj akademický růst. Poděkovat chci také školiteli PhDr. J. Volkovi, Ph.D. za připomínky, rady, podněty a za čas, které mi věnoval po celou dobu studia.
9
1 STEREOTYP
„Cikán - občan, jenž se shlukuje do velkých rodinných klanů, vybydluje domy, mluví svým jazykem, kterým hlučně pokřikuje na své soukmenovce. Do práce nechodí, protože má spoustu potomků, na které bere sociální přídavky. Doma topí parketami nebo okenicemi fairem přímo uprostřed obýváku, kolem domu (sídliště) má nehorázný bordel, několik vraků škodovek či žigulů, ve kterých se celé dny vrtá za hromadné spoluúčasti svých příbuzných. Cigáni často také vytvářejí kapsářské gangy, jejich děti se tomuto řemeslu odmalička učí v samoobsluhách pod dohledem svých rodičů. Jakákoliv snaha o omezení jejich řádění je hlučně provázena slovy rásizmus! Diskríminácija! Bílým lidem říkají gádžové, sami si honosně nechávají říkat romové. Oblékají se nápadně, typické jsou masivní stříbrné či zlaté řetězy, prsteny a podobné ozdoby. V těchto tlupách se také často objevují tvrdé drogy“ [http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2006112601]. Toto je autentická citace z článku uveřejněného na webových stránkách. Podobné představy vztahující se k příslušníkům romského etnika jsou v české kultuře dlouhodobě přítomné. Protože v ohnisku našeho zájmu stojí otázka reprezentací Romů v médiích, respektive stereotypů, jež jsou v těchto reprezentacích akcentovány, na úvod jsme zařadili příklad takového stereotypního pohledu. Nyní se zaměříme na objasnění pojmu stereotyp, v analytické části práce pak budeme hledat, zda a v jaké podobě je přítomen v hlavních zpravodajských relacích dominantních českých televizních stanic. Obecně lze stereotypy charakterizovat jako stabilní prvky vědomí, psychické a sociální mechanismy regulující vnímání, hodnocení určitých jevů či osob, ovlivňující naše názory, postoje a jednání, jež se jich dotýká [Velký sociologický slovník 1996: 1229]. Koncept stereotypu bývá používán pro vyjádření rigidního vztahu k různým skupinám, jimž je paušálně přiřazena určitá vlastnost (nálepkování). Stereotypy a předsudky se nejčastěji týkají skupin, jejichž příslušníci jsou snadno identifikovatelní prostřednictvím fyzických, jazykových, náboženských nebo dalších znaků. Stereotypy jsou předmětem zájmu různých disciplin, jež zpravidla odkazují na knihu Public Opinion, v níž W. Lippmann, americký politický komentátor a teoretik demokracie, v roce 1922 jako první použil termín stereotyp v kontextu sociálních věd.4 Dal jej do souvislosti s výkladem formování veřejného mínění jako součásti správně fungujícího
4
Označení stereotyp bylo dříve používáno v tiskařství pro odlité stránky typů, jež bylo možné opakovaně tisknout.
10
demokratického systému a faktorů, které jej ovlivňují. Přitom upozornil na existenci představ o okolní realitě ve vědomí lidí. [Stereotypy] „jsou uspořádané, více či méně konzistentní obrazy světa, […] Nemusí to být kompletní obrazy světa, ale jsou to obrazy přijatelného světa, na který jsme adaptování. V tomto světě lidé a věci mají své dobře známé místo a dělají očekávané věci. Zde se cítíme doma” [Lippmann 1922: 95].5
Tyto obrazy jsou podle Lippmanna [1922] předem danými schématy vnímání a hodnocení okolního světa a hrají důležitou roli při uvažování o nových jevech, neboť potlačením složitosti a komplexnosti usnadňují jejich přijímání. To ale často vede k nadhodnocení určitého rysu a ke zkreslení, zploštění a zjednodušení daného jevu, osoby či události. Stereotypy v našem vědomí zpravidla nevznikají na základě přímé osobní zkušenosti, ale jsou přejímány z různých zdrojů. Na jejich vytváření se významně podílí především výchova, vliv rodičů a dalších autorit vyskytujících se v našem nejbližším sociálním okolí. Dnes bychom řekli, že jsou předávány v procesu socializace a jsou sociálně sdílené. S odkazem na Platónovo podobenství o jeskyni Lippman uvádí, že námi žitý svět neznáme přímo, ale zprostředkovaně, skrze médii vytvářené pseudoprostředí.6 Lippmann přikládá významnou pozici v procesu formování a rozšiřování obrazů světa, a tedy i stereotypů masovým médiím, která jsou dnes považována za klíčové činitele sekundární a v některých případech i primární socializace.7 Podle Lippmanna internalizovaný stereotypizovaný obraz ukazuje svět takový, jaký si myslíme, že je, ne jeho skutečnou podobu, ani to, jaký bychom chtěli, aby byl. Své okolí vnímáme ve většině případů v kombinaci toho, co bychom mohli označit za reálně existující, a toho, co očekáváme [1922: 115]. „Většinou to není tak, že bychom nejdříve viděli, a pak definovali, nejprve definujeme a pak vidíme. V ohromném zmatku okolního světa si vybíráme to, co pro nás již nadefinovala kultura, a pak máme sklon vnímat to, co jsme si vybrali, ve formě, kterou pro nás kultura stereotypizovala.“ [Lippmann 1922: 81]
5
Pokud není uvedeno jinak, jsou anglické texty uváděny v překladu autorky. V první části knihy Lippmann [1922] představuje hlavní faktory vedoucí ke vzniku pseudoprostředí a pseudoudálostí v obsazích tehdy dominantních médií: tisku a rádia. Najdeme mezi nimi řadu z těch, na které později upozorňují teoretikové masové komunikace, například zkreslení daná prezentací událostí v podobě krátkých sdělení, rutinizací práce, cenzurou a selekcí prezentovaných témat, omezení způsobená neschopností jazyka vyjádřit složitou, komplexní okolní realitu, ale také vlivy života v moderní společnosti, především nedostatek času na získávání a uvažování o informacích o okolním světě, včetně obav z protikladných sdělení, která by mohla narušit naše zažité mentální obrazy. 7 Srov. Kubey 1994; Možný 1999 a další. 6
11
Neznámé věci či osoby nejprve posuzujeme podle toho, co o nich víme z jiných zdrojů. Zpravidla máme v naší mysli internalizovaný jejich velmi obecný obraz, na jehož vytvoření se pravděpodobně podílela hlavně média. Právě to je důvodem, proč zkoumat sdělení, jež nám média předkládají. Neboť, pokud je námi internalizovaný obraz stereotypizový a nekorigovaný žádným dalším informačním zdrojem, bude naše prvotní reakce na daný jev či osobu s velkou pravděpodobností také stereotypní. K základním rysům stereotypu patří schopnost uspořádávat realitu a vytvářet svět, kterému rozumíme. Dosahují toho zjednodušováním a
selektivním přístupuem
k posuzovaným objektům. Lippmann neopomíjí jejich ambivalenci. Na jednu stranu jsou jediným způsobem, jak se vypořádat s množstvím informací, kterých se nám o okolním světě dostává, na stranu druhou vždy určité aspekty zatemňují v zájmu jiných, a jsou proto snadno zneužitelné k propagandě a vytváření souhlasu.8 Stereotypy představují konsensus o podobě světa, který si vytvořila společnost, v níž působí. Vyjadřují a přenášejí hodnoty, názory a postoje určité skupiny, a tak přispívají k udržování mocenských vztahů ve společnosti. V tomto smyslu jsou zpodobněním dominantní ideologie a napomáhají udržování aktuálního sociálního uspořádání [Lippmann 1922]. Zároveň bychom měli doplnit, že stereotypy jsou nevyhnutně spojeny s kategorií moci. Stereotypy jsou projekcí hodnot „naší společnosti“ na okolní svět. Nejsou neutrální, ale naopak jsou spojeny s určitými pocity; často s negativními, ale i s kladnými, např. při posuzování skupiny vlastní nebo referenční.9 Lippmann akcentuje i často iracionální charakter stereotypů, kvůli kterému je lze jen obtížně změnit logickými argumenty. Jestliže je stereotyp pevně zakořeněn, naše pozornost je přitahována k faktům, které jej podporují, a opomíjí jevy, jež mu protiřečí. I když se stereotypy mohou časem pozměnit nebo zcela vymizet, obecně jsou značně rigidní. Osobní zkušenosti, jež jsou s nimi v rozporu, místo aby stereotyp narušily nebo vyvrátily, jsou zpravidla považovány za výjimky potvrzující pravidlo. Na této houževnatosti stereotypů se podílí i selektivita vnímání, která umožňuje vyložit jev v souladu se stereotypem, ačkoli jeho objektivní podstata je s ním v rozporu. Je to dáno i tím, že naše pozornost je výrazněji přitahována fakty, které stereotyp potvr-
8 Manufacture
of consent. Perkinsová [1979] zdůrazňuje, že stereotypy nejsou jen strnulé a neměnné a nevznikají jen o menšinových skupinách s malým podílem na moci. Pokud vypovídají o vlastní sociální skupině, bývají kladné a favorizující. Podobně Helmreich uvádí, že stereotypy mohou být i velmi lichotivé, když například o Italech tvrdí, že jsou silně prorodinně založení a Francouze považují za výborné milence [1997: 2]. 9
12
zují, než těmi, které mu protiřečí.10 Lippmannovo chápání stereotypu zahrnuje většinu rysů, jež jsou akcentované i dnes. V práci The Matter of Images jeho koncept shrnuje R. Dyer [1993] pomocí čtyř základních vlastností, kterými jsou: proces uspořádávání, zkratkovitost, odkazování ke světu a vyjadřování našich hodnot a věr. Ačkoli se Lippmannovo pojetí stereotypu blíží typizaci, reflektuje mocenskou nerovnost mezi tím, kdo stereotyp aplikuje (protože tuto možnost nemají všichni) a jeho objektem, což je základní odlišností stereotypizace a typizace, ke které se ještě vrátíme. Lippmann ale nezmiňuje jako největší nebezpečí stereotypu generalizaci. Tento příspěvek přinesla do chápání stereotypu psychologická větev, jež jej spojuje s předsudky11 a osobnostními kvalitami stereotypizujících. Psychologie považuje stereotypy i předsudky za zvláštní druhy postojů. M. Jahodová vymezuje stereotypy jako „mínění o třídách individuí, o skupinách nebo objektech, které jsou dány předem jako šablonovité způsoby vnímání a posuzování toho, k čemu se vztahují; nejsou produktem přímé zkušenosti individua, jsou přebírány a udržují se tradicí“. Rozděluje přitom heterostereotypy, týkající se „těch druhých“ (jiných skupin), a autostereotypy, vypovídající o skupinách, jejichž jsme členy - „o nás“ [cit. podle Nakonečný 1997: 223]. Ke stěžejním pracím psychologického přístupu patří dílo The Nature of Prejudice G. Allporta z roku 1958.12 Allport považuje stereotyp za významnou součást předsudečnosti, nikoliv však za její celý obsah. Stereotypy jsou v jeho pojetí prvotní imidže a soudy, které mohou, ale nemusejí být podloženy fakty a mohou odrážet určitou zkušenost. Ve své souhlasné i nesouhlasné podobě jsou stereotypy vždy zveličenými vírami spojovanými s určitou skupinou, které ze své podstaty brání uvažovat o ní odlišně. Jejich 10
„Co je cizí, bude odmítnuto, co je odlišné, na to padnou nevidomé oči. Nevidíme, co naše oči nejsou zvyklé brát v úvahu. Někdy vědomě, častěji aniž bychom si to uvědomovali, jsme ovlivněni fakty, která se hodí pro naši filozofii. […] Tato filozofie jsou více méně uspořádané série obrazů vhodných pro popis neviděného světa. Ale nejen pro jeho popisování, ale také pro jeho posuzování. A proto jsou stereotypy opatřeny preferencemi, zaplaveny afekty či odporem, spojené s obavami, tužbami, silnými přáními, pýchou, nadějí“ [Lippmann 1922: 119]. 11 Předsudek je negativní postoj k určité skupině osob, který má ospravedlnit jejich diskriminaci, a to nikoli na základě jejich osobních vlastností, ale kvůli členství v dané skupině. Je charakterizován názorovou strnulostí a může být spojen s projekcí, kdy na určitou skupinu projektujeme své vlastnosti, s nimiž nejsme spokojeni. Předsudek je určitým zobecněním, podle nějž určitá skupina lidí má nižší hodnotu než my sami, a tento postoj je brán jako apriorně daný. Často slouží jako ospravedlnění diskriminace těchto osob [Velký sociologický slovník 1996: 875]. 12 Allport [1958] spojuje téma předsudečnosti se vztahy mocensky nerovných skupin ve společnosti, většiny a národnostních menšin. Zdůrazňuje přitom dva znaky: 1) předsudky musí zahrnovat příznivý či nepříznivý postoj a 2) musí být provázány se značně zobecňujícím, a proto chybným přesvědčením. Navíc odlišuje předsudky od předposudků (prejudgments). Zatímco předposudky lze změnit na základě nové zkušenosti nebo získané znalosti, předsudky zůstávají resistentní vůči důkazům, které je zpochybňují.
13
funkcí je ospravedlňovat a racionalizovat naše jednání vzhledem k této skupině [1958: 87]. D. W. Bethlehem v knize A Social Psychology of Prejudice [1985] popisuje, jak předsudky mohou samy sebe potvrzovat. Děje se tak v okamžiku, kdy má jedinec k neznámé osobě nedůvěru nebo se jí obává. To se odráží v jeho chování, například v tzv. řeči těla (mimice a gestice), již vysílá vzhledem k této osobě. Na chování, které nese agresivní prvky, zpravidla druhý odpovídá stejným způsobem. Tak se potvrzuje předpoklad prvního, že druhý je nebezpečný. Na problematiku sebepotvrzování naráží i T. Perkinsová v článku Rethinking Stereotypes, kde upozorňuje, že stereotypy nejsou vždy falešné a mohou být potvrzovány empirickými důkazy [1979: 127]. Také podle W. B. Helmreicha [1997] je velká část existujících stereotypů o etnických a národnostních skupinách alespoň z části postavena na pravdivém základě a koresponduje se zkušeností, kterou s danou skupinou někdo v minulosti učinil. Právě tuto skutečnost považujeme za důležitou vzhledem k našemu výzkumnému problému. Korekce stereotypu na základě vlastní zkušenosti nebo naopak jeho utvrzování je klíčovým faktorem v otázce vnímání romské populace českou majoritou. Problém spočívá v generalizujícím charakteru stereotypu, neboť stereotypy potlačují složitost a jsou postaveny na homogenizaci. Přesněji na generalizaci zážitku s jedním nebo několika jedinci na chování celé skupiny a vnímání všech ostatních členů skupiny pod dojmem této zkušenosti. Stereotypy potlačují složitost. Stereotypní vnímání má tendenci redukovat osoby či jevy na předem předpokládaný omezený soubor několika vybraných znaků, a proto řadu rysů posuzovaných jedinců přehlížejí. Ačkoli vytvářejí iluzi přesného hodnocení, jsou velmi nepřesné, neboť skupiny považují za zcela homogenní.13 „Stereotyp izoluje určité formy chování, dispozic a sklonů, vyjímá je z kontextu a připisuje je všem asociovaným s určitou skupinou či kategorií, tak uniformuje všechny s určitým rysem. […] Pokouší se ustanovit připsané charakteristiky jako přirozené a dané způsobem neoddělitelným od vztahů moci a dominance, skrze níž působí” [Pickering 2001: 4]. Máme přitom tendenci přehlížet podobnosti, které jsou mezi námi a jinými skupinami, a naopak zveličovat rozdíly, jež nás dělí. Stereotyp deformuje způsoby vnímáni sociálních skupin a jednotlivců, zastiňuje jejich jednotlivosti 13
Redukcí na stereotypizované charakteristiky jsou stereotypizovaní zbavovány své sociální a kulturní identity, neboť stereotypizace zahrnuje odstraňování mnohosti vlastností osob či kultur a jejich redukci na značně omezený soubor toho, co je o nich prezentováno [Pickering 2001: 73]. „Stereotyp není zjednodušením, protože je falešnou reprezentací dané reality. Je zjednodušením, protože je ustrnulou, pevnou formou reprezentace [Bhabha 1994: 75].
14
a zvláštnosti a tak podporuje zařazování osob či jevů pod všezahrnující, velmi obecné a často znevažující označení. Vytváří obrazy a označení, která jsou konsensuálně sdílená v zájmu určité sociální skupiny, jež je dále udržuje a šíří. Nepřesné reprezentace obsažené v procesu stereotypizování se stávají důležitým nástrojem vytváření iluze přesnosti a řádu. Stereotypy přiřazují jevům či osobám jejich místo v sociální realitě a posilují tak dojem její uspořádanosti. Zároveň ale vytvářejí hierarchii vztahů odrážejících mocenskou situaci ve společnosti. Přispívají tak k vytváření pocitu bezpečí a nadřazenosti, jež mohou pomoci vysvětlit, proč se podobná nepřesná hodnocení druhých osob a kultur tak rychle šíří a jsou nekriticky přijímána [Pickering 2001: 4]. Většina těchto prací vysvětluje pouze jednu stránku stereotypizačního procesu. Soustředí se na to, proč má někdo silnější předsudky než jiní, ale neříká, proč se určité skupiny stávají cílem stereotypizace častěji než jiné, ani o jaké skupiny se jedná. Zatímco psychologie se snaží objasnit principy vzniku a formování stereotypů v myšlení jedinců, sociologické pojetí akcentuje stránku ideologickou. Především spojení stereotypů se vztahy moci a jejich fungování jako nástroje oddělování a vytváření meziskupinových hranic. Zaměřme pozornost na aplikaci teorie stereotypu v kulturálních a mediálních studiích a na vybrané koncepty, jež ji dále rozvíjejí. Stereotypy jsou však často nejednoznačné a jejich působení je ambivalentní. M. Pickering upozorňuje na dilema, které je v konceptu stereotypu skryté. Toto dilema souvisí s proměnlivostí života v modernitě, kdy se neustále setkáváme s událostmi či jevy, jež ukazují, že něco je jinak, než jsme předpokládali. Jestliže si uvědomíme, že věci, které jsme považovali za dané, se mohou měnit, jsme konfrontováni s dilematem, kterému podle Pickeringa můžeme čelit dvěma způsoby: buď reprodukujeme daný stereotyp tím, že jej příležitostně užíváme jako zkratkovitou reprezentaci, která dává smysl našemu řádu, nebo jej odmítneme jako strnulé zkratovité označení sociální skupiny a zvolíme podrobnější popis namísto obecného a jednostranného vyjádření. Stereotyp však ze své podstaty toto dilema opomíjí a skrývá to, co je jádrem situace, na níž reagujeme [Pickering 2001: 4]. Pickering se tak dotýká otázky, zda je stereotyp nástrojem pomáhajícím orientovat se v mnohovrstevnatém světě ,nebo záměrně zjednodušující redukcí, která konkrétní odlišnosti ani nechce vidět. Někteří z autorů14, které jsme zmínili, považují stereotypy za klíčové nástroje reduk14
Srov. Lippmann 1922; Helmreich 1997.
15
ce složitosti okolní reality a tedy za nezbytné pro naši každodenní orientaci. Pro přesnější pochopení konceptu stereotypu je nezbytné odlišit proces stereotypizace a typizace.15 Typizace je klíčovým kamenem P. Bergerovy a T. Luckmannovy teorie sociální konstrukce reality [1999], ale i Schutzovi fenomenologie. Typizace je základním způsobem vytváření významu, napomáhajícím orientaci v okolním světě. Jednotlivé věci, osoby a události, s kterými se setkáváme, vztahujeme k předem vytvořeným obecným klasifikačním schématům, které jsme internalizovali. Tyto kategorie jsou vždy širší a obecnější, než objekty, které na jejich základě posuzujeme. Například osobám připisujeme členství v různých skupinách osobnostních typů podle jednoznačně rozpoznatelných znaků: pohlaví, věku, třídy, národnosti, jazyka, vzhledu, vykonávané sociální role atd. Jednotlivostem
rozumíme
právě
skrze
typ
-
jednoduchou,
snadno
zapamatovatelnou
a uchopitelnou, široce rozpoznatelnou a minimálně proměnlivou charakteristiku založenou na několika zdůrazněných znacích. Nositelem typifikačních schémat je jazyk, který typizuje naši individuální zkušenost spojováním prvků do širších kategorií, v nichž mají smysl nejen pro nás, ale i pro ostatní.16 V tomhle smyslu jsou si typizace a stereotypizace podobné. V čem se tedy odlišují? S. Hall [1997], teoretik birminghamské školy kulturálních studií, uvádí tři základní rozdíly mezi typizací a stereotypizací. Zaprvé stereotyp redukuje osoby na několik základních, jednoduchých charakteristik, které jsou reprezentovány jako fixní a přirozeně dané, tzv. od přírody, i když se jedná o kulturně definované kategorie. Pokud bychom tohle rozlišení měli aplikovat na romskou populaci, pak takovým naturalizovaným vyjádřením může být např. tvrzení, že jsou hloupí a nevzdělavatelní. Ve skutečnosti však často příčinou jejich nízké úspěšnosti ve škole není nižší inteligence, ale sociální podmínky, v nichž žijí. Konkrétně třeba absence tužky, vhodného místa či psacího stolu, kde by se mohl žák v domácím prostředí na vyučování připravovat. Za druhé stereotyp má moc klasifikovat a užívá strategii rozdělení. Stanoví hranice a vylučuje vše, co je za ní. Stereotypizování je nástrojem udržování sociálního a symbolického řádu. „Stanoví symbolickou
15
S. Gilman tvrdí, že stereotypy jsou nezbytné hrubé bipolární reprezentace světa, vytvářené jako obrana proti narušení naší vlastní vnitřní soudržnosti. Pomáhají nám vyrovnávat se s neustáleností našeho vnímání světa a ochraňují naše zdání, že máme okolní svět pod kontrolou. Je však nutné je odlišit od stereotypizování patologických osobností, které nedokáží odlišit individua od stereotypu a jednat s ním na základě jeho specifických vlastností [1999: 284n]. Burton a Jirák rozlišují: typy, stereotypy a archetypy, které se vzájemně liší mírou obecnosti obsahu. Zatímco typ ještě umožňuje určitou individualizaci postav, archetyp je jakousi kostrou či souborem kulturou podmíněných nejobecnějších rysů tvořících rozhodující a nejvýraznější složku popisu postav [2001: 188n]. 16 Podrobněji Berger, Luckmann 1999.
16
hranici mezi »normálním« a »deviantním«, »normálním« a »patologickým«, »přijatelným« a »nepřijatelným«, co sem náleží a co ne, co je »jiné«, odděluje »členy skupiny« a »outsidery«, »Nás« a »Je«” [Hall 1997: 258]. Praxí stereotypu je vylučovat a uzavírat, je nástrojem sociální exkluze. Vytváří tak z „Nás“ imaginární komunitu a všechny, kteří jsou v nějakém směru odlišní, odsunuje za hranice. S tímto prostorem jsou zpravidla asociovány představy špatného, nebezpečného, nečistého či tabuizovaného. Daná osoba či jev potenciálně ohrožuje náš sociální řád, a proto je potřeba ji z něj vyčlenit. Právě tato vlastnost stereotypu může mít pro současné společnosti závažné důsledky, neboť uměle vztyčuje a udržuje bariéry tam, kde by být nemusely. A je tak překážkou každodenního soužití více etnik, neboť zdůrazňuje odlišnost těch druhých, kteří i běžné věci dělají jinak, než jak jsme zvyklí. To souvisí s třetí odlišností. Podle Halla mají stereotypy tendenci se vyskytovat tam, kde je výrazná nerovnost moci, vykonávaná nad podřízenými skupinami, které k ní mají jen omezený přístup. Stereotypizování je praktikou foucaultovské moci vědění, klasifikující osoby podle norem a konstruující vyloučené jako Jiné [Hall 1999: 257n]. Aspektem této moci je etnocentrismus, tedy aplikování norem vlastní kultury na kultury odlišné a jejich posuzování podle našich hodnotových měřítek. Stereotypní uvažování majoritní populace je tedy v mnoha případech výraznou překážkou změny přístupu k minoritám. Proto jsou stereotypy zobrazené v médiích dvojnásob nebezpečné, neboť utužují zažité přístupy většinové populace, a tak přispívají k sociálnímu vylučování zobrazovaných, jež jsou v každodenním životě znevýhodňováni svou jinakostí. Ta je v případě Romů umocněna jejich zpravidla na první pohled viditelnou fyzickou odlišností, jež je stigmatizuje. Kategorie druhého je klíčovou složkou utváření identity vlastní. A je lhostejné, zda se jedná o osobu vymezující se vůči někomu jinému nebo o skupinu či národ, definující se vzhledem k ostatním uskupením. Prostřednictvím odkazu k někomu jinému totiž vyjadřujeme naši vlastní totožnost. Potřebujeme „svého cizince“, vůči kterému se můžeme vymezovat17, abychom ukázali, jací jsme sami. Věnujme proto pozornost pracem, jež spojují proces stereotypizace s konceptem Druhého.18
17
Srov. Baumann 1996, Simmel 1997. V anglickém jazyce je používán termín Other. V této práci jej budeme překládat zpravidla dvěma výrazy: Druhý a Jiný popřípadě Druzí, Jiní.
18
17
1.1
The Other – Jiný/Druhý „Bílý Američan degraduje černocha na čističe bot a vyvozuje z toho, že není k ničemu jinému, než aby čistil boty.“ [Shaw cit. podle Beauvoirové 1967:18] Jádro této kapitoly tvoří práce Pickeringa [2001] a Halla [1997], které ilustrují fungo-
vání stereotypu a jeho možné dopady v podobě procesu sociálního vylučování stereotypizovaných, jež považujeme za možné nebezpečí hrozící v případě Romů žijících v České republice. Nejprve se však krátce zastavíme u představitelky francouzského existencialismu první poloviny 20. století S. Beauvoirové. V knize Druhé pohlaví [1967] autorka přesně vystihla myšlenku jinakosti, kterou považujeme za důležitý koncept rozšiřující probírané téma stereotypu. „Žena je určována a diferencována svým vztahem k muži, nikoli muž svým vztahem k ní; žena je nepodstatná vzhledem k podstatnému. On je Subjekt, on je Absolutno: ona je to Druhé“ [Beauvoirová 1967: 10]. Beauvoirová ukázala, že to nebyli a nejsou jen ne-Evropané, koho příslušníci bílé západní civilizace považují za jiné. Jako podřízení jiní - byly konstruovány také ženy. V samém úvodu své nejznámější knihy Beauvoirová zmiňuje nezbytnost vytváření Druhého, který se stal základní kategorií lidského myšlení. „Kategorie druhého je tak původní, jako vědomí samo. V nejprimitivnějších společnostech, v nejstarších mytologiích se vždy setkáváme s dualitou, s dualitou Téhož a toho Druhého. […] Žádný kolektiv se neurčuje jako Jeden, aniž okamžitě proti sobě neklade Druhý“ [1967: 11]. Beauvoirové pojetí Druhého vystihuje nejen postavení menšin genderových, ale i národnostních či etnických. Vraťme se nyní k propojení tohoto konceptu s fungováním stereotypu v pracech Pickeringa a Halla. Stereotypy fungují jako nástroje umisťování osob v rámci univerza. Podle Pickeringa se tak vždy děje z určité privilegované perspektivy a s určitou hodnotící optikou. Nejinak je tomu v případě procesu vymezování jinakosti19. Označit někoho za Druhého je hodnotícím pojmenováním, které jej klasifikuje a omezujícím způsobem určuje. Označení Jiným je symbolickým vyloučením užívaným ke kontrole ambivalence a vytváření hranic [2001: 48]. Označování, vylučování a klasifikování jsou nástroje vykonávání symbolické moci, skrze které se odehrává ritualizovaný proces sociální exkluze, tvrdí Hall [1999: 259]. Tedy vytlačení za (popřípadě na) okraj, vyčlenění toho nedůležitého, 19
Othering.
18
z hlediska kulturní normy druhořadého a zároveň potenciálně nebezpečného, a proto postaveného mimo legalitu. Podle P. Mareše [2000] lze procesy sociálního vyloučení považovat za univerzální kulturní mechanismus, neboť se s nimi setkáme téměř v každé společnosti. Vyčleňováním určitých jedinců nebo celých sociálních skupin na okraj produkuje společnost skupiny marginalizovaných nebo exkludovaných. Společnost (případně ti, kteří zastávají významné mocenské pozice) využívá tento mechanismus jako nástroj sociální kontroly uplatňované vůči všem, kteří nebyli dostatečně konformní a narušovali její stabilitu. Sociální vyloučení tak slouží k utužování soudržnosti vlastní skupiny, k formování a obnovování její identity. Funguje jako mechanismus vytyčující hranice mezi námi a druhými, mezi námi a cizími. Protože, jak tvrdí R. Marada [2000], v moderní společnosti již nejde o to, ke které náležíte třídě, ale zda jste tak zvaně in nebo out integrované společnosti. Skrze prezentované obrazy se nositeli symbolického vyloučení stávají média, jež se podílejí na definování sociálně přijatelného a nepřijatelného, normálního a patologického, našeho a odlišného/jiného. Média tak fungují nejen jako prostředky nálepkování a vylučování, ale i jako významní šiřitelé těchto vyloučení.20 Pickering se snaží ukázat, co pro nás Druhý znamená z hlediska politiky reprezentace, protože studie o vzdálených druhých nevypovídají primárně o Nich, ale především o Nás. Neboť předpokládaná odlišnost, kterou reprezentují, zároveň poskytuje vysvětlení nás samých [2001: 55]. Podle Pickeringa v porovnání s teorií stereotypu má koncept Druhého širší záběr, neboť svoji pozornost rozšiřuje na všechny osoby zainteresované v procesu vymezování jinakosti a označování. Vedle objektu označování soustředí pozornost také na jeho subjekt, který zakotvuje ve strukturách moci. Zdůrazňuje tak nejen nutnou přítomnost toho, kdo označuje a definuje odlišnost, ale také mocenskou nerovnost pozic, jež oba zaujímají nejen v tomto procesu, ale i v širší společnosti. Ti, kteří jsou označováni za Jiné, jsou v nerovné pozici ve vztahu k těm, kteří označení provádějí. Ti naopak zaujímají ve společnosti privilegované pozice, z nichž mohou sami sebe definovat v opozici k Druhým, které tak utváří jako odlišné a zároveň tímto označením znovu potvrzují a posilují tyto nerovnosti. Takové definování „sebe“ čerpá z nerovnosti a zároveň ji vytváří. Ti, kteří stereotypizovaný objekt vytváří, tak zároveň definují sebe jako subjekt. Neboť „Druhý je vždy konstruován jako objekt za účelem zisku subjektu,
20 Proces sociálního vylučování vykonávaný médii se může odehrávat například skrze fenomén morální paniky popsaný v sedmdesátých letech Cohenem [1972]. Podrobněji kapitola 5.7.2.1.Morální panika z vízové povinnosti.
19
který má objektivizovaného Druhého zapotřebí, aby dosáhl dokonalé sebedefinice […] Jinakost existuje, aby podřídila své objekty a přiřadila je do jejich »přirozeného« prostoru na příkaz těch, kdo takto rekonstituují sami sebe jako subjekty,“ píše Pickering [2001: 71]. Vzniká zde opozice mezi „mnou/námi“ a „jimi“, zakotvená na vymezení mezi „já/my“ a „ne-já“/„ne-my“, která z těch druhých činí „je“. K označení někoho za Jiného dochází jeho objektivizováním, oddělováním a vyčleňováním. Tomu napomáhá konstruování odlišnosti - jinakosti jako odchylky od toho, co je považováno za důležité, bezpečné, normální a konvenční. Vymezování jinakosti je strategií exkluze, prováděné v zájmu unifikace kolektivní identity. Pokouší se nás oddělit a vzdálit od podřízeného Druhého. Umístit jej na periferii a určit mu tak místo, kam podle nás náleží. Jeho identita je v tomto smyslu závislá na odlišnosti námi vnímané jako jinakost. Tak je zajišťována symbolická důležitost tomu, co bylo sociálně vyloučeno a projektováno do druhého zvenčí [Pickering 2001: 49]. Vedle stereotypizovaných obrazů jinakosti: kulturní odlišnosti, ženskosti, černošství či romství tak vzniká i stejně stereotypně pokřivený diskurz bělošství. Proces stereotypizování a označování jinakosti je tedy dvousečnou zbraní, která dopadá na obě zaangažované strany. Omezuje i ty, kteří stereotypy vytvářejí, přijímají a dále rozšiřují. Podle Pickeringa „stereotypizování nabízí nejen důkaz jejich prostoty v hodnocení druhých, ale také ochuzuje kulturní zdroje, skrze něž jsou udržovány jejich vlastní identity“ [2001: 74]. V tomto smyslu je obraz mého já/našeho my ve výsledku taktéž stereotypizovaný, stejně jako reprezentace používaná k označení Druhých. Ideologická funkce stojící v pozadí označování druhých je zároveň snahou ustavit a upevnit rozdělení mezi „námi“ a „jimi“, mezi „stejností“ a „odlišností“, kterou vytváří, a propojit je s uspořádáním vztahů širšího sociálního řádu. Aby toto rozdělení nabylo zdání platnosti, pravdivosti, stálosti a univerzálnosti, musí být neustále znovu propracováváno a opakováno. Stereotyp zároveň potřebuje působit skrytě, aby nebylo zřejmé, jak skutečnost přetváří. Proces, který činí některé Druhými, je efektivní především kvůli naturalizaci odlišnosti, na níž upozorňuje, a tak ji zároveň vytváří. Je to jako vysvětlovat ženskou jinakost odlišnou anatomií žen. Sociálně definované rozdíly jsou naturalizovány a pojímány jako samozřejmé a přirozené. Ve chvíli, kdy je taková odlišnost ustavena jako přirozená, je stereotyp jako vykonavatel tohoto procesu maskován a zneviditelňován. Efektivita stereotypizace i procesu označování Druhým spočívá do značné míry ve spojení s představou normálnosti či normativity, neboť ta je vždy pojímána jako daná,
20
přirozená a není proto zpochybňována. Nic však není normálního samo o sobě. Stejně jako cokoli jiného, je i to, co považujeme za „normální“, konstruktem. Tato arbitrálnost konceptu normativity ale zůstává skryta, a tak přispívá k politické účinnosti stereotypu. Normalita implikuje řád, stabilitu, integritu, standardnost a pravidla, která by jedinci měli dodržovat v určitých situacích. Přitom tyto standardy nejsou jednou pro vždy dané, ale utvářejí se průběžně v našich sociálních interakcích jako to, co považujeme za vhodné a očekávané. Tak normalita funguje jako regulující nástroj disciplinační moci [Pickering 2001: 175]. Protože normy a standardy nejsou zpravidla artikulovány, ale přitom jsou brány jako samozřejmé, zastiňují konflikty mezi hodnotovými systémy různých společenských skupin a slouží zájmům jen některých z nich. Jejím protipólem je idea bezmoci, patologie či deviace. To, co je považováno za normální, dává smysl jen můžeme-li to vymezit vůči něčemu jinému. Hranice mezi normálním a patologickým je udržována pomocí konstruování deviantní jinakosti. Určité skupiny osob nebo jedinci jsou prohlášeni za nepřizpůsobivé a jejich chování za potenciálně nebezpečné pro uspořádání majoritní společnosti. Jestliže ale normalitu zrelativizujeme, ztratí také deviace svůj objektivní charakter a stane se ideologicky přisuzovanou kategorií vytvářenou konflikty mezi hodnotovými systémy odlišných skupin [Pickering 2001: 197]. Zjednodušeně řečeno, podstatou problematického soužití etnických majorit a minorit jsou rozdílné základy jejich kultury, hodnoty a normy formující jejich každodennost podle odlišných forem. Co jedni považují za běžné, může být druhými viděno jako nenormální. Stereotypy popisující romskou populaci tedy nemají primárně sloužit k poškozování jejích konkrétních členů, ale jsou pro Čechy nástrojem, jak deklarovat, kdo jsou a jací jsou oni sami. Marginalizace těch, vůči nimž se vymezujeme, je z tohoto pohledu spíše nezamýšleným důsledkem této snahy. To koresponduje s tvrzením Burtona a Jiráka, že: „médii sdílené stereotypy jsou zdrojem informací o společnosti, v níž média působí“ [2001:187]. Druhý je vlastně využíván jako nástroj poznání sebe sama a stvrzování určitých představ o sobě, které se odehrává jeho symbolickým vyloučení legitimizovaným vztahy moci. Moc zde nabývá symbolické podoby a projevuje se v režimu reprezentace21, jež nám dává možnost ovlivnit, jak bude Druhý reprezentován [Hall 1997: 259]. Druhý je symbolicky vytvářen jako méněcenný, podřadný a podřízený, tak aby napomáhal posilovat postavení a sebepojetí osob ve společnosti dominujících. Pickering ukazuje, že Druhý 21
Regime of representation.
21
je pouze jménem a typem. Nemá žádnou minulost, která by předcházela jeho konstrukci, ale vzniká a stává se reálným primárně prostřednictvím jazyka, jenž jej konstruuje a reprezentuje. Podobně i důsledky stereotypizování vzory sociální exkluze a inkluze jsou rozšiřovány znaky a jazykem, diskurzem a reprezentacemi.22 Celý proces začíná používáním hanlivých pojmenování (například: buzeranti, paka, děvky) k označení skupin považovaných za odlišné a pokračuje propracováváním a ospravedlňováním takto ustavené předsudečně vnímané a posuzované odlišnosti a symbolické vzdálenosti. Druhý nemůže být sám sebou, musí zůstat takovým, jakým mu dominantní diskurz dovoluje být. Z těchto důvodů jsou procesy vymezování jinakosti, stereotypizování a označování za Jiného stejně jako s tím související projevy xenofobie, rasismu a diskriminace důležité z hlediska vlivu na ty, kteří je zvěcňují. „Pojmenování a definování ostatních jako Druhých znamená také upřít jim právo označit a definovat sama sebe“ [Pickering 2001: 73]. Druhý je ten, o kom vypovídáme my. Pickering [2001] přivádí pozornost i k těm, kdo se stali jeho subjekty. Reprezentace poskytují příjemcům návody v jakých kategoriích o zobrazených subjektech uvažovat a mohou takto formovat i sebepojetí těchto subjektů, jejich pohled na okolní svět a jeho uspořádání. V procesu stereotypizace a označování jinakosti je Druhý nucen nahlížet sebe sama jako Druhého, jak jej vidí ostatní. 23 Tento koncept určuje jeho místo ve společnosti, jež se jeví jako naprosto fixní. Důsledkem rozpoznání sebe sama jako druhého je vytvoření si dvojitého vědomí. Vidění se očima ostatních jako Druhého vede k opuštění sebe sama a utajované snaze o vytvoření si nezávislejší identity ve světě, který na vás shlíží s opovržením. Podle Fanona je právě v tom skryto násilí procesu označování Druhým, neboť vede jedince k rozpolcení vlastního Já na ani ne „Já“, ale ani „ne-Já“ [Fanon 1972: 77n cit. podle Pickering 2001]. Zkušenost ukazuje, že jedinec se do značné míry stává tím, čím jej chtějí mít ostatní, neboť formuje svoji identitu v určitém společenském kontextu, často pod tlakem očekávání, jež jsou na něj kladena.24 To je tedy další důsledek vytváření kategorie Druhého. Ačkoli je jeho původním účelem posílení a stmelování 22 Pickering mluví o politice reprezentace a jejích klíčových praktikách, ke kterým patří: moc vybírat, uspořádávat a upřednostňovat určité předpoklady a představy o různých Druhých tím, že něco zdůrazníme a něco jiného potlačíme. Tak dochází k jejich dramatizaci, idealizaci, démonizaci nebo marginalizaci, neboť je jim vyčleněn pouze omezený prostor a získají tak zúžený negativní veřejný image. Politika reprezentace zahrnuje proces „mluvení pro” a „mluvení o” reprezentovaných druhých [2001: xiii]. 23 Také Beauvoirová [1967] zdůrazňuje, že ženy se nestávají Druhými jen pro muže, ale často i samy pro sebe. Přijímají vlastní mužskou objektivizaci a vnímají ženskou podřízenost jako vrozenou či nezpochybnitelně danou. 24 Což jsou tvrzení, která v zásadě charakterizují teorii sociálních rolí, insitucionalizovaného jednání či koncept zrcadlového já.
22
vlastní skupiny, výrazně se dotýká i těch Druhých. Proces, který je zde popisován, lze přirovnat k teorii etiketizace H. Beckera a K. Eriksona vypracované při zkoumání sociální deviace. Podle tohoto přístupu deviace nepředstavuje porušení určité sociální normy, ale jednání, jež bylo společenstvím, v němž se odehrálo, vnímáno jako odchylné, nenormální či asociální, tedy deviantní. Deviace tak není objektivní charakteristikou jistých typů chování, ale vlastností, kterou jim připsala komunita. Jedinec se nestává deviantem pouze na základě provedeného činu, ale musí být ostatními za takového označen [Velký sociologický slovník 1996: 558]. Musí mu být připsána příslušná nálepka. Tak zároveň dochází k jeho stigmatizaci. „Etiketizace předpokládá vytvoření příslušné stigmatizující definice, ve které je stigma jakousi skvrnou, znamením hanby nebo sociální nepřijatelnosti, indikující svět, který obývají nemravné a morálně pochybné lidské bytosti“ [Komenda 1999: 212]. Ať už se jedná o jedince nebo celou skupinu, proces nálepkování má schopnost nositele takového označení zcela vyčlenit mimo hlavní proud majoritní společnosti. Jeho největší síla přitom nespočívá v samotném připsání nálepky, ale spíše v následném tlaku na označeného se s označením vypořádat, naučit se s ním žít. Nebezpečí tkví především v přijetí tohoto označení daným jedincem a jeho zakomponování do vlastní identity. Nálepka, kterou mu společnost přisoudila, se stává součástí sebepojetí nehledě na to, zda odpovídá chování a osobnostním charakteristikám daného jedince. Je-li někdo takto označen a není dostatečně odolný, aby této nálepce dokázal vzdorovat, zpravidla přijme roli, jež mu byla přisouzena, a následně se začne chovat v souladu s tímto označením. Jde vlastně o sebenaplňující se proroctví. Tímto způsobem vzniká tzv. sekundární deviant, osoba, jejíž identita je určována tím, že byla označen za deviantního.25 S nálepkou získává jedinec i nový status, na základě kterého je dále posuzován [Komenda 1999]. Sejmout ze sebe nálepku devianta je ale obtížné, neboť veřejné mínění se v takových případech nejčastěji řídí heslem: jednou deviant, vždycky deviant. Jak už jsme uvedli, stejně jako normalita je i chápání deviantního sociálním konstruktem a je tedy relativní, sociálně, historicky a časově podmíněné. Etiketizační teorie upozorňuje na stav, kdy jsou určité skupiny apriori sociálně předurčeny k tomu, aby jejich chování bylo posuzováno přísněji a bylo častěji etiketizováno [Velký sociologický slovník 1996: 558]. To je především situace příslušníků nižších sociálních 25
Především v situacích, kdy je primární deviace, byť se jedná o nepříliš závažný incident, postižena tvrdým trestem, například internací, je pro jedince obtížné vyhnout se deviaci sekundární. Neboť výchovná a nápravná zařízení jsou často institucemi, které reprodukují předávání delikventních vzorců jednání [Komenda 1999: 208].
23
tříd, ale také etnických menšin. Stejnou označující a vylučující moc mají i praktiky, jež jsou součástí procesu vymezení Druhého. Zjednodušeně řečeno, ve svém důsledku mohou negativní nebo stereotypizované image produkované médii vést k jejich zvnitřnění těmi, o nichž vypovídají. Pokud se budeme na českých obrazovkách opakovaně setkávat s obrazy nepracujících, špinavých či návykové látky zneužívajících příslušníků romského etnika, je více než pravděpodobné, že je budeme vídat i v ulicích. Jak ukážeme dále, médii definovaná podoba sociální reality má tendenci stávat se pro své příjemce realitou „par excellence“. Přitom nejde pouze o pohled majoritní populace, ale i o ty, o nichž vypovídáme, neboť šíření mediálních obsahů má sklon fungovat jako sebenaplňující se proroctví. Protože v centru naší pozornosti leží zobrazování Romů ve zpravodajství, věnujme nyní pozornost fungování médií a soustřeďme se na způsob, jak interagují s okolním světem a jak jej reprezentují. Především se zaměříme na proces, v němž je realita skrze média vytvářena, a roli, jež zde hrají reprezentace a image.
24
2 REALITA MEDIÁLNĚ KONSTRUOVANÁ Our reality is mediated in ways that make it hard to decide whether life imitates the media or the media imitate life [Bennett 1996: 5].
2.1 Sociální konstrukce reality Na konci šedesátých let P. Berger a T. Luckmann [česky 1999] představili myšlenku sociálně vytvářené reality26, kterou formulovali v knize The Social Construction of Reality: the outline of the sociology of knowledge. Podle této teorie je orientace aktérů ve světě postavena na třech vzájemně propojených procesech: externalizaci, objektivizaci a internalizaci, jež jsou základními kameny neustále probíhajícího procesu institucionální reprodukce světa. To znamená, že náš každodenní svět není danou realitou (ačkoli jej za takový pokládáme), naopak má původ v našich myšlenkách a je jako reálný udržován naším jednáním. Na důležitosti nabývají především sociální interakce jedinců a jazyk, jehož prostřednictvím se ve většině případů odehrávají. Každodenní realita je v tomto pojetí intersubjektivním světem, který každý člen společnosti sdílí s ostatními a jenž mu zaručuje možnost s nimi trvale komunikovat a interagovat. Součástí reality každodennosti jsou objektivace, které znamenají, že určité produkty manifestují určité významy, mají samostatnou existenci a jsou uchopitelné nejen tím, kdo je vytváří, ale i druhými. Objektivizovanost a strukturovanost každodenní reality se jejím jedincům jeví jako soubory sdílených významů, které se vztahují k výsledkům jejich společných činností, objektivacím, jež jsou dostupné vnímání jako prvky světa společného všem lidem. Tyto objektivace získávají charakter více či méně trvalých ukazatelů subjektivních procesů, které vznikají v průběhu rozvíjející se sociální interakce. Aby byla výsledná konstrukce sociální reality pevná, je neustále udržována a legitimizována. Reprodukce sociální skutečnosti souvisí nejen s konstruováním objektivní skutečnosti, ale i s konstrukcemi skutečnosti subjektivní. Důležitým příkladem objektivací je produkce znaků a znakových systémů charakterizovaných svojí oddělitelností
26
Ritzer [2003] rozlišuje tři základní paradigmata sociologické teorie: paradigma faktualistické, behavioristické a definiční, které odvozuje od Thomasova teorému. Již tento koncept upozorňuje, že pro jednání aktérů ve světě je důležitější, jak jej vnímají, interpretují a jak mu rozumějí, než jeho objektivní stránka.
25
od toho, o čem vypovídají. Nejdůležitějším znakovým systémem je jazyk, jehož prostřednictvím se odehrává každodenní realita. Za výchozí předmět výzkumů sociologie vědění, která předpokládá existenci sociologie jazyka (a sociologie náboženství), považují Berger s Luckmannem právě komunikaci, neboť bez řeči a komunikace není možná žádná konstrukce skutečnosti. Základní, ale i nejdůležitější formou komunikace zprostředkující uchovávání skutečnosti je rozhovor odehrávající se v každodenních situacích tváří v tvář [Berger, Luckmann 1999]. Podle Kabeleho [1998] funguje sociální konstruování jako nástroj překonávání neurčitosti dění, když mu prostřednictvím procesu semiotizace přidělujeme významy. V současné informační společnosti jsou to kromě osobní zkušenosti právě média, kdo se jako nejdůležitější činitel podílí na strukturování naší každodennosti.
2.2 Média: zprostředkovatelé nebo tvůrci? Few things are as much a part of our lives as the news. [Bennett 1996:1] Ve veřejném diskurzu převládá přesvědčení, že média jsou objektivními informačními zdroji věrně odrážejícími okolní dění. Většina populace k nim jako k takovým přistupuje a pracuje s jejich sděleními. Televize, kvůli sdělování prostřednictvím obrazu, jenž má vysokou míru motivovanosti27, vzbuzuje tuto představu ještě více. V mediálních studiích je vztah médií a vnější skutečnosti konceptualizován jako proces mediace. Média jsou institucí, která vstupuje mezi své příjemce a okolní svět a zprostředkovává jim kontakt se společenskou realitou. Tak jim dovoluje účastnit se dění, ke kterému by jinak neměli přístup. Mediace může mít rysy jak zcela neutrální, tak značně ideologické. Podle McQuaila [1999] na ni lze nahlížet v několika rovinách, které se liší mírou „realističnosti“ zobrazování, stupněm otevřenosti médií a možnostmi jejich využití jako nástroje moci, kontroly a šíření hegemonie. Na jedné straně stojí média jako prostí a přesní zprostředkovatelé vnější skutečnosti, na druhé aktivní tvůrci reality vytvářející svět umělý či falešný.28 Média přitom disponují schopností vydávat svá sdělení za „věrný obraz reality”29, 27 Motivovanost vypovídá o tom, do jaké míry je označované znaku determinováno označujícím. Vysoce motivované znaky jsou málo konvenční, a jsou ovlivněny svojí podobností s referentem. Podrobněji viz Příloha č. 2. 28 Média lze pojímat: jako okno, které umožňuje nahlížet události a vlastně i rozšiřuje náš úhel pohledu; jako zrcadlo, jež události zprostředkuje, ale výsledný obraz může být do jisté míry zkreslený; jako filtr či strážníka více či méně záměrně třídícího a vybírajícího části skutečnosti, z nichž na některé upozorňuje a jiné potlačuje, nebo jako
26
což zpětně přispívá k jejich důvěryhodnosti. Jak popsat vztah mezi mediálními sděleními a vnějším světem? Existuje rozdíl mezi realitou vnější a realitou mediální, nebo se vzájemně překrývají, či snad doplňují? V čem spočívá reprezentace reality v médiích? Samotné uvedení těchto otázek implikuje, že se nejedná o snadno uchopitelný koncept a odpovědi, které bychom získali, budou výrazně odlišné. Téma reprezentace reality v médiích provází celou tuto práci. Protože považujeme za nezbytné nejprve vyjasnit teoretickou pozici, ze které budeme vycházet, a tak zároveň naznačit závažnost diskutovaného jevu a jeho možné dopady, představíme nyní alespoň zjednodušeně dva základní přístupy vysvětlující zprostředkování reality v médiích. Začněme ale obecným vymezením pojmu reprezentace. V širokém pojetí odkazují reprezentace k zastupování abstraktního konkrétním skrze určitý znakový kód. V reprezentaci reality je skutečnosti připisován význam tvořený vztahem předmětu, konceptu a znaku [Reifová 2004: 212]. Uvažujeme-li o reprezentaci v kontextu mediálních studií,30 setkáme se se dvěma odlišnými přístupy: 1) Označení reprezentovat můžeme užívat ve významu zastupovat. V tomto smyslu mohou být mediální obrazy viděny jako reprezentující nebo-li zastupující nějakou událost či osobu. Předpokladem je zde preexistence reality, kterou média zobrazují. Toto pojetí akcentuje otázky týkající se zobrazování určitých jevů či událostí v médiích a zohledňuje jejich vztah k sociální realitě. Při zkoumání mediálních obsahů klade důraz na sledování rozdílu mezi „realitou” a její mediální reprezentací. 2) Reprezentovat může znamenat něco prezentovat nebo opakovaně zobrazovat. V tomto kontextu mluvíme spíše o re-prezentaci světa. Tím zdůrazňujeme proces vytváření reality v rámci daného mediálního sdělení. Jakkoli realistické se nám zobrazení zdá, vždy jde o konstrukci vzniklou na základě rozhodnutí co zaznamenat, z jakého úhlu, jak materiál zpracovat apod. V tomto pojetí jsou reprezentace ovlivněny kontextem svého vniku a kulturou, v níž působí, které však zároveň zpětně ovlivňují. W. Schulz, společně s G. Tuchmanovou, je označován za jednoho z prvních před-
síto prosívající a redukující obrovské množství informací, jež by bylo pro příjemce obtížné zpracovat; jako průvodce, jenž ukazuje kam a na co se dívat, a tak ukotvuje jinak útržkovitá a matoucí sdělení; jako fórum či jeviště pro prezentaci informací veřejnosti, jíž zpravidla není dána možnost zpětnovazebné reakce; jako bariéra, jež nás odděluje od skutečnosti, a zároveň jako plátna, na které promítá falešný obraz světa [McQuail 1999: 89]. Podle Jiráka a Köpplové [2003] se v masové komunikaci realizují všechna tato pojetí zároveň. 29 Předpokládáme, že nízká mediální gramotnost české populace přispívá k tomu, že běžní konzumenti mediálních sdělení tuto skutečnost zpravidla nereflektují. 30 Například politická věda užívá koncept reprezentace ve smyslu zastupování voličů vybraným jedincem.
27
stavitelů konstruktivistického paradigmatu. Ve stati Masová média a realita ,Ptolemaiovské’ a ,Kopernikovské’ pojetí [2000] vysvětluje dvě pojetí vztahu médií a reality pomocí metafory ptolemaiovského a kopernikovského přístupu. Ptolemaiovské pojetí uvažuje o médiích jako o silných činitelích ovlivňujících své příjemce i společnost v zájmu toho, kdo je ovládá. Ačkoli jsou podle tohoto přístupu média společnosti cizí těleso s potenciálem kontrolovat a manipulovat, očekává od nich, že (alespoň ve zpravodajství) budou zprostředkovatelem a jimi předkládané obrazy co nejvěrnějším obrazem reality, která je předpokladem komunikace. Pokud by tomu tak nebylo, hrozí nebezpečí vytváření nesprávného vědomí, protože příjemci médií si v socializaci osvojují podobu mediální reality, podle níž se dále orientují. Podle kopernikovského přístupu jsou média nástrojem aktivně se podílejícím na procesu vytváření skutečnosti. V tomto pojetí realita neexistuje předem, jak to předpokládají ptolemaiovci, ale je výsledkem mediálního zpracovávání a interpretování událostí sociálního světa. „Vzniká až jako intersubjektivní dohoda na tom, co budeme za realitu považovat“ [Reifová 2004: 109]. Mediální realita má dva zdroje, z jejichž interakce vychází. Jedním jsou „objektivně“ existující události a jejich vlastnosti, druhým schémata jejich zpracovávání a pravidla fungování mediálního systému. V interakci s médii příjemci sdělení přibližují své vidění reality obrazům nabízeným v mediálních sděleních. Pouze výseky skutečnosti stvrzené v mediálním zobrazení získávají status reality [Reifová 2004: 107]. Podle tohoto přístupu nelze posoudit, zda a nakolik je mediální informování pokřivené, neboť to, co by ptolemaiovci označili za zkreslené, či za záměrnou manipulaci31, je zde nedílnou a nutnou součástí fungování mediálního systému. Schulz si však uvědomuje nebezpečí přílišné relativizace, jež vede k popření existence preferovaného výkladu, a přisuzuje všem výkladům stejnou hodnotu. Konstruktivističtí kopernikovci připouštějí existenci různých definic skutečnosti, neboť pouze jejich vzájemná různorodost, nesoulad a soupeření nás může přiblížit k objektivní realitě. Pravdivost a přijatelnost prezentovaného výkladu je dána jeho obecnou použitelností jako východiska pro praktické sociální jednání. Koncept zcela nerezignuje ani na požadavek novinářské objektivity. Ta se však stává spíše metodickým návodem pro novináře, abstraktním ideálem, jež nabývá podoby principu intersubjektivně ověřitelného poznávání. [Schulz 2000]. 31
Ch. Brunsdonová komentuje snahu feministek o realitičtější reprezentace žen v médiích slovy: „Dožadování se realističtějších zobrazení je vždy argumentem pro representaci »vlastní« verze reality“ [1988: 149 cit. podle van Zoonenová 1994: 31]. Ukazuje, že přijmeme-li konstruktivitiský pohled na fungování médií, otázka nakolik ztvárněný objekt odpovídá realitě přestává mít smysl, a může reflektovat pouze skryté ideologické záměry komunikátora.
28
Nastíněné dva přístupy jsou zpravidla označovány jako reflexivní a konstruktivistický. Zatímco na jedné straně stojí zastánci zprostředkování, jež předpokládá objektivní existenci skutečnosti nadané vlastními pravdivými významy čekajícími na odhalení, na druhé straně je realita konceptualizována jako vytvářená reprezentacemi, vznikající až v okamžiku, kdy je uchopena a definována médii [Reifová 1998: 30]. Množství prostoru, které jsme věnovali popisu jednotlivých přístupů, naznačuje, že se nacházíme na konstruktivistické straně. To znamená, že v otázce reprezentace menšin předpokládáme, že právě to, jak jsou v médiích zobrazeny, výrazně determinuje způsob, jak jsou vnímány širokou populací. Neboť, jak uvádí např. McQuail právě konstruktivistický charakter médií a systematické předkládání těchto vytvářených významů publiku je aktuálními mediálními studiemi považováno za nejvýraznější účinky, jež jsou médiím připisovány. „Publikum pak tyto významy na základě jisté »dohody« včleňuje (či nikoli) do svých osobních významových struktur“ [McQuail 1999: 363]. Již na začátku století W. Lippmann hovořil o tisku jako o nástroji konstruování významů ovlivňujícím přístup lidí k událostem. Tvrdil, že lidé nejednají podle toho, co se událo, ale podle toho, co si na základě obrazů, které jim předkládá tisk, myslí, že se událo. Tyto obrazy ale často mají s tím, co se skutečně stalo, jen málo společného32 [DeFleur, Ballová-Rokeachová 1996: 268]. To ovšem nebrání tomu, aby se mediální sdělení mísila s naší osobní zkušenosti, již nejen obohacuje a rozšiřuje, ale i tvaruje či směruje. V polovině sedmdesátých let W. Schulz ve stati Konstrukce reality ve zpravodajství ukázal, jak se mediální obrazy mohou stávat reálnými ve svém působení a důsledcích. Neboť svět vytvářený médii supluje pro příjemce faktickou realitu, k jejíž velké části nemají jiný přístup,
a předložené
zprávy
vnímají a
zpracovávají
jako
„zaručené svědectví
o »skutečném«“, které se jím ve svém dosahu stává [cit. podle Kunczik 1995: 125]. Podle G. Weimanna žijí lidé stále více v mediovaném světě a vnímají obsahy médií jako projekce samotné společnosti [Weimann 2000 cit. podle Jirák, Köpplová 2003: 168]. Také W. Bennett v knize News: The Politics of Illusion [1996] upozorňuje, že lidé inklinují k tomu reagovat na zprávy jako na realitu. I sdělení a obrazy, jejichž propojení se skutečností je
32
Naznačují to i šetření, která ukazují, že média si v některých případech předem stanoví očekávanou podobu události, jejího zpracování a prezentování a později ji pouze naplňují, bez ohledu na její průběh. Tak „médii podávaná interpretace skutečnosti, která nesouhlasí s poznatelnými fakty ze statistik, má zpětný vliv na samotné události a určuje jejich průběh podle vzoru »self-fulfilling prophecy«” [Schulz 2000: 27]. Jako sebenaplňující proroctví popisuje také Halloran prezentaci demonstrací proti válce ve Vietnamu v Londýně roku 1968 [Halloran, Elliott, Murdock 1970].
29
sporné, tak mohou vyvolávat jednání, které má reálné důsledky v reálném světě a mohou se stát sebenaplňujícím. Jako příklad uvádí Bennett právě proces označování a stigmatizování sociálních skupin [1996: 81]. Mediální obsahy jsou konstruovaná sdělení (obrazy, zprávy) transformující událost ze sociální skutečnosti, jež byla jejich předobrazem, a nesoucí dominantní hodnoty dané společnosti. Ačkoli je vzniklý „konstrukt“ výkladem společně sdílené reality, lidé se k němu vztahují jako k platné realitě a podle toho s ním pracují. Na tuto skutečnost upozornil v roce 1927 W. I. Thomas, když tvrdil, že je-li určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích. Tedy, že důležitější než „objektivní stav věcí je způsob, jak jej lidé vnímají, interpretují a jak mu rozumějí“ [Velký sociologický slovník 1996: 171, 1241]. Přitom specifikem sociální reality je právě to, že je průnikem objektivních daností a subjektivních interpretací a definic. Neboť člověk se skrze socializaci učí žít ve světě, na jehož neustále probíhající objektivizaci se zároveň sám svým jednáním podílí. Svoji představu o takto vytvářené realitě, kterou považují za skutečnou, lidé neustále dotvářejí a stvrzují v sociálních interakcích a symbolickou komunikací. Na té se významnou měrou podílejí i média, která tak dostávají možnost „definovat společensky platné významy“ [Jirák, Köpplová 2003: 165]. Proto je obraz světa, který média produkují, především lidským výtvorem a ne zachycením reálně existujícího. Mediální konstruování reality se však od sociálního odlišuje svou jednostranností. Zatímco Berger s Luckmannem [1999] mluví o sociální konstrukci reality jako o recipročním procesu, v případě médií se interakce vytrácí a většina příjemců sdělení není do vytváření reality ze strany médií zahrnuta.33 Proto hovoříme o vytváření, reprodukování a redefinování světa masovými médii. Mediální obraz, vytvořený jako zástupná prezentace jevu, osoby či situace, se ve svém důsledku stává jejich re-prezentací, jež se skrze externalizaci a objektivizaci podílí na utváření reality nové a formuje vnímání a přístup příjemců k tomuto jevu, osobě či situaci. Mediální sdělení vycházejí z mimomediální skutečnosti, neboť využívají prvků ze smyslově vnímatelného světa, a jejich prostřednictvím zpětně k tomuto světu odkazují, vypovídají o něm, a tak jej zároveň vytvářejí, formují a stvrzují. Reifová mluví
33
K určitému posunu dochází u tzv. nových médií, založených na interaktivitě a v některých případech umožňujících příjemci sdělení být zároveň i jeho tvůrcem.
30
o umírněné konstruktivistické linii34, která striktně nepopírá existenci mimomediální sociální skutečnosti.35 Rozdíl mezi vnějším světem a mediálním konstruktem je nedílným důsledkem technického fungování médií [Reifová 2004: ]. K přiblížení našeho postoje použijeme model fungování masových médií D. J. Boorsteina, který představil v šedesátých letech v práci The Image: A Guide to PseudoEvents in America [cit. podle Reifová 1998]. Na počátku jeho cyklického modelu stojí média. Protože jejich cílem je oslovit každého, musejí být natolik obecná, aby neoslovovala nikoho konkrétního. Aby se jim to dařilo, musejí znát názor veřejného mínění. Na jednu stranu nemá ve světě médií veřejné mínění žádnou výraznou moc, neboť je pod jejich neustálým tlakem, na stranu druhou je pro ně neustálým motorem a protipólem, k jehož vizi reality se snaží přiblížit. Čím více se ale mediální reprezentace podobá vizi majoritní společnosti vyjádřené ve veřejném mínění, tím více se vzdaluje od vnější skutečnosti. Podle Boorsteina média nereprezentují realitu, ale veřejné mínění. To však nevzniká na základě bezprostřední zkušenosti svých nositelů s aktuální skutečností, ale z matérie, již mu předkládají média a je v tomto smyslu uměle vytvořeným produktem [Reifová 1998: 81]. V Boorsteinově teorii figurují dvě vzájemné propojené „nereality“, jež jsou v zacykleném spirálovitém pohybu odvozovány jedna z druhé. To není v rozporu s Bergerovou a Luckmannovou [1999] myšlenkou sociální konstrukce reality, kde se proplétají a vzájemně ovlivňují objektivní a subjektivní vidění světa. Jako jeho aktéři však máme tendenci zapomínat, že realita světa, ve kterém žijeme, je výsledkem intersubjektivní shody a je „pouze“ objektivizovaná, nikoli objektivní. A jednotlivé instituce (například různé sociální role) nám poskytují prostor pro subjektivní interpretace a ztvárnění.
34 Naopak radikální, více filosoficky a teoreticky orientovaná konstruktivistická linie zastoupená například N. Luhmanem nebo J. Baudrillardem nepřipouští existenci jakékoli vnější reality a mluví o mediálním konstruování prvního a druhého stupně, či o simulacích a simulakrech. 35 Teorie sociální konstrukce reality obecně nepopírá existenci fyzického světa.
31
Obr. č. 1: Boorsteinův model vzniku mediální reprezentace reality
R (aktuální realita)
veřejné mínění
Rvm (realita veřejného mínění)
Rmm (realita masových médií)
masová média
následně vzniká vstupuje do
Reifová upozorňuje, že Boorstein neuvádí, kam zmizela původní vnější skutečnost. Je však otázkou, zda v době masových médií existuje vnější svět ještě jinak než v podobě malých „ostrůvků“ osobní zkušenosti. Domníváme se, že kromě výseků zahrnutých do naší každodennosti pro nás realitu představuje realita mediální. Jednoduše proto, že jsou to právě média, kdo mám o ostatních místech, událostech, lidech či jevech (s kterými nemáme osobní zkušenost a o nichž bychom bez jejich mediace pravděpodobně neměli tušení) přinášejí informace. Samozřejmě, čím více informačních zdrojů mohou příjemci využívat, tím složitější (ale ne nezbytně přesnější) jejich představa o „cizích světech“ bude. A tím většími možnostmi reflexe či korekce mediálních sdělení mohou disponovat. Podle našeho názoru probíhá v době pozdní modernity fungování médií následovně: Mediální sdělení vycházejí z mimomediální skutečnosti a k té také odkazují.36 Jejich výpovědi jsou složeny ze znaků, symbolických systémů, jejichž význam není daný, ale arbitrální.37 Tímto způsobem vytvářejí novou realitu, jež vstupuje do životů mediálních příjemců, kteří s ní dále pracují.38 Propojují ji se svými zkušenostmi a se sděleními získanými
Činí tak ovšem v souladu se svými technickými možnostmi, ale i s ohledem na zájmy svých tvůrců a vlastníků. Faktorům ovlivňujícím mediální produkci se budeme věnovat v následujících kapitolách. 37 Podrobněji příloha č. 2. 38 Zde do procesu navíc vstupuje individualizovaný způsob recepce mediálních textů, jež je ovlivněn zkušenostmi, preferencemi, vzděláním a dalšími charakteristikami jednotlivých příjemců. Podrobněji kapitola 4.1.1. Omezení zvolené výzkumné techniky. 36
32
z jiných zdrojů. Takto je mediální realita korigována, ale zároveň zakomponovávána do všeobecného povědomí a svým používáním i stvrzována. Protože tvůrci mediálních sdělení jsou zároveň i jejich příjemci a členy stejné kultury, aplikují při vytváření mediálních sdělení kulturně sdílenou představu reality, která tak opět vstupuje do hry a podílí se na pokračování procesu konstruování reality. Vnější svět a mediální realita se tak vzájemně sbližují v realitě našeho každodenního života.39 „Zvláště tam, kde publikum nemá vlastní zkušenost s nějakou skupinou, je velmi pravděpodobné, že bude považovat za »skutečnost« to, co o této skupině vypovídají média. Tak dochází za podpory médií ke stereotypizaci rozličných skupin a vzniku stereotypů,“ píší Jirák a Köpplová [2003: 144]. Právě tento dopad může mít mediální prezentace romské menšiny. Pro většinu Čechů je svět romské populace mediálním výtvorem, neboť příslušníci majority zpravidla přicházejí do užšího kontaktu s Romy pouze náhodně.40 Většinu informací o nich získávají z médií. Proto je důležité vědět, jaký obraz Romů média svým příjemcům předkládají, neboť taková je realita, kterou si populace s romským etnikem spojuje. Konstruktivistické paradigma však mnohem více než kdy dříve klade důraz na významy věcí/osob a na proces, v němž jsou vytvářeny a připisovány. Tento výzkum si klade otázku, jaké významy jsou připisovány členům romské minority. Vraťme se proto ještě jednou k tématu reprezentace a nahlédněme jej nyní z pohledu kulturálních studií. 2.2.1
Reprezentace v pojetí kulturálních studií
Kulturální studia konceptualizují kulturu jinak, než jak jsme o ní zpravidla zvyklí uvažovat.41 Nepovažují ji za soubor věcí, ale za soubor společně sdílených významů.
39 Sbližování vnější reality a reality mediální dokládá např. kultivační teorie G. Gerbnera, jeden z přístupů považovaných za nejlépe dokládající dlouhodobé účinky médií. Gerbner a následně jeho další spolupracovníci ve svých výzkumech ukázali, že televize jako dominantní dodavatel symbolických významů může svými sděleními nahrazovat naši osobní zkušenost. Na výzkumech týkajících se vnímání násilí autoři doložili, že názory tzv. silných televizních konzumentů mnohem více kopírují mediálně šířenou podobu reality, než situaci ve světěv místě, ve kterém aktuálně žijí. Srov. [McQuail 1999], [Morgan, Signorielliová1990]. 40 Domníváme se, že kontakty Čechů s Romy, ačkoli mohou být poměrně časté, jsou zpravidla povrchní. Předpokládáme, že většina Čechů například nikdy nebyla v bytě Romů. 41 V jazyce prvního řádu odkazuje pojem kultura především k hmotným (případně duchovním) statkům. Běžný uživatel médií si pod tímto pojmem představí nějaké umělecké dílo, např. klasické malířství, hudbu či literaturu, které bývají řazeny k tzv. kultuře vysoké. V kontrastu k ní pak mluvíme o kultuře nízké, jež nám asociuje taková mediální sdělení jako jsou televizní seriály, komiksy nebo tzv. červenou knihovnu. Tzv. antropologická definice chápe kulturu šířeji, jako specificky lidský způsob adaptace na vnější prostředí, celý způsob života společnosti, tedy jako velice široký soubor různých aktivit a věcí [Velký sociologický slovník 1996: 548]. Tato definice zahrnuje i takové aktivity jako je například vaření, sportování, fungování příbuzenského systému či způsob oblékání a zdravení.
33
V jejich pojetí kultura není statická, ale je to proces, praxe, skrze níž individua a skupiny přisuzují věcem význam. Kultura je centrem vytváření významu i místem, jehož prostřednictvím získáváme zkušenosti. Je určujícím výrobním polem, jehož pomocí je vytvářena, zakoušena a interpretována sociální realita [Turner 2000]. Primárním úkolem kultury je vytváření a předávání významů mezi členy společnosti či skupiny, které spojuje právě sdílená interpretace okolního světa a schopnost vyjadřovat se tak, abych byl druhými pochopen, jak jsem zamýšlel. Komunikace předpokládá, že členové určité kultury sdílejí soubory pojmů, idejí, představ a obrazů, respektive kulturní a lingvistické kódy. Tak je aktuální podoba každé kultury tvarována tím, jak její členové interpretují a zvýznamňují svět, v němž se pohybují [Hall 1997: 1n]. Připomeňme, že se nadále nacházíme v rámci konstruktivistického paradigmatu. Posuneme se však výrazněji na symbolickou rovinu významu a budeme se věnovat tomu, jak reprezentace fungují. V centru našeho zájmu bude pojetí reprezentace, tak jak ji představil S. Hall, dlouholetý ředitel Centre for Contemporary Cultural Studies. Hall označuje reprezentace za klíčový stavební prvek kultury, klíčovou praktiku, jež je součástí vytváření kultury a jejího koloběhu42 [1997: 1]. Podle Halla nelze reprezentace chápat jako pouhý odraz či zkreslení reálného, ale je nutné je nahlížet jako tvůrčí složku významu. Reprezentace ze své podstaty nemůže žádnou událost zachytit přesně, neboť realita je ve své podstatě nejasná a nestálá a podléhá neustálé reinterpretaci. Realita nemá význam dříve, než je reprezentována a reprezentace se neodehrává až po události, ale stává se její konstitutivní součástí. Událost se stává reálnou právě skrze reprezentaci. To, co nazýváme realitou, neexistuje mimo proces reprezentace, v němž je jí připisován význam. Přitom reprezentace a významy, které jsou jí připisovány, se mohou měnit nejen v čase, ale také podle toho, kdo je vytváří. Hlavní snahou kulturálních studií je proto odhalit, popsat a pochopit, jak je reprezentačními praktikami vytvářen význam a to, čemu říkáme „realita“. Reprezentace se odehrávají prostřednictvím systémů reprezentace. Základním reprezentačním systémem každé kultury je jazyk. Ke komunikaci, vytváření a sdělování významu ale mohou sloužit jakékoli systémy znaků, symbolů a kódů, jimiž mohou být například písmena, zvuky, noty, dopravní či obchodní značky, gesta nebo obrazy. Podstatné je, že fungují na stejném principu jako jazyk, neboť užívají určité jednotky (znaky), které zastupují nebo vyjadřují něco jiného. 42
Circuit of culture.
34
Reprezentace prostřednictvím systémů znaků je základní součástí procesu vytváření významu, neboť význam není obsažen ve věcech samých, není v nich jednoduše nalézán, ale je vytvářen [Hall 1997: 5]. Není to samotná kultura, kdo dává význam okolnímu světu, ale její členové. Podle Halla je: „význam konstruován a produkován, je výsledkem záměrné praxe označování, praktiky produkující význam” [1997: 24]. Věci samy o sobě zpravidla žádný význam nemají a nabývají jej až v kontextu, v němž jsou užívány. Jednotlivým věcem dává smysl způsob, jak se k nim vztahujeme, jak je zahrnujeme do naší každodennosti a také, jak je reprezentujeme. To znamená, jaká označení používáme, když na ně odkazujeme. Co o nich říkáme, do jakých příběhů je zasazujeme, jakou podobu dáváme jejich zobrazením, jak je klasifikujeme a jakou hodnotu jim připisujeme [Hall 1997: 4]. Připisováním významu dáváme smysl nejen naší identitě, tomu, kdo jsme a kam patříme, ale i těm druhým, ať už s nimi spolupracujeme nebo se vůči nim vymezujeme. Vytváření a rozšiřování významu přitom neprobíhá pouze v každodenních sociálních interakcích jednotlivých členů kultury, ale významnou měrou se na ní podílejí právě média. Hall zdůrazňuje nutnost „uvažovat o významu jako o efektivní výměně, spíše než v termínech správnosti a přesnosti, spíše jako o procesu překládání, který napomáhá kulturní komunikaci. Zároveň musíme rozpoznat přetrvávání odlišností a moci mezi různými mluvčími v rámci koloběhu kultury“ [1997: 10]. Upozorňuje na to, že reprezentace fungují dialogicky, ale jejich nedílnou součástí jsou struktury moci, jež jsou významem a věděním udržovány. Významy mobilizují pocity a jednání. Definují, co je „normální”, kdo kam patří a kdo bude vyloučen. Činí tak skrze vztahy moci, do nichž jsou vepsány. Protože významy nikdy nejsou statické, ale pouze dočasné, hraje roli to, jaké významy jsou právě aktuální. Proto je podle Halla možné zkoumat reprezentace jen ve vztahu k aktuálním konkrétním formám, které si význam osvojuje, v konkrétních praktikách označování a jejich interpretace. To vyžaduje analýzu materiálních forem (znaků, symbolů, figur, obrazů, narativů, zvuků), v nichž je symbolický význam rozšiřován. “Je třeba zdůraznit, že neexistuje jediná správná odpověď na otázku »Co daný image znamená?« Neexistuje totiž žádná garance toho, že by věci měly určitý význam, který by se nemohl v průběhu času měnit. Význam není ani přímý ani transparentní a nepřežívá průchod reprezentací v nečinnosti. Je to kluzký zákazník, měnící a posunující se s kontextem, užíváním a historickými okolnostmi. Proto nikdy není finálně ukotven. Vždy je znovu ustavován a vychylován tak, aby korespondoval s novými situacemi.“ [Hall 1997: 10]
35
Hallův přístup vede k analýze mediálních sdělení v širokém kontextu jejich vzniku a v souvislostech s dalšími významy a kulturou, v níž působí. Van Dijk mluví o tzv. diskurzivní analýze, výzkumné metodě, jejímž objektem zkoumání není pouze samotný (mediální) text, ale také jazyk, kterým je tvořen, vztahy moci, jež odráží, vědění v dané kultuře apod. Rozšiřuje tedy významně výzkumníkův úhel pohledu a záběr, který by měl obsáhnout. Metodikou našeho výzkumu se však budeme zabývat v kapitole č. 4, nyní se vraťme zpět k médiím a jejich fungování. Znovu se zaměříme na pozici mediálně šířených obsahů v současné společnosti a dále se posuneme ke zpravodajskému diskurzu, neboť právě zpravodajská sdělení budou objektem naší analýzy. Podívejme se proto, jakým způsobem je realita reprezentována ve zpravodajství, v jaké podobě se dostává k publiku a také, jak je jím přijímána. Seznamme se s vybranými přístupy, které konceptualizují zpravodajská média jako činitele více či méně vědomě konstruující prezentovaný obraz vnější skutečnosti.
2.3 Realita vytvářená ve zpravodajském diskurzu „Zpráva je to, co z ní lidé od novin udělají,“ [Gieber 1964 cit. podle Kunczik 1995]. Zpravodajství je žánr založený na prezentaci sociální skutečnosti - „reality“. Z pohledu konstruktivistického paradigmatu se zároveň na vytváření reality významně podílí. Od zpravodajství jeho příjemci zpravidla očekávají faktografické odpovědi na základní otázky: co se odehrálo, kdy, kde, kdo se události účastnil a jak se to týká nás? Na zpravodajské žánry jsou příjemci, ale i jeho tvůrci43, aplikovány požadavky objektivity a reprezentativity více než na jiné formáty. „Pro zpravodajství je rozhodující, aby mu příjemci věřili a důvěřovali,” tvrdí Buton a Jirák [2001: 184].44 Zpravodajský žánr však v posledních letech prochází výraznými změnami, které mají vliv nejen na podobu sdělení, jež jsou publikována, ale i na výsledný obraz reality, který je tak vytvářen. Ve zpravodajství většiny audiovizuálních i tištěných médií se stále více prosazují zábavné prvky. Mluvíme o tzv. infotainmentu – zprábavě, jež vzniká přibližová43
Dodržování pravidel objektivity jako určitého novinářského standardu definují a deklarují různé novinářské organizace i jednotlivá média. Obecně přijímaným vzorem jsou například standardy BBC. 44 Tomu napomáhají užívané výrazové prostředky, především podoba zpravodajského newsroomu, ale také upravený a konvencionalizovaný vzhled a projev moderátora a reportérů zpravodajského pořadu zde působí jako znak serióznosti a důvěryhodnosti sdělovaných informací.
36
ním zpravodajství zábavným formátům. V důsledku toho se zábavné a informační pořady vzájemně stále více podobají a rozdíl mezi fikcí a realitou se smazává.45 K zezábavňování zpravodajských formátů přispívá mimo formálních prostředků (jako jsou např. velké titulky či barevné fotografie nebo grafické animace) především tematická skladba prezentovaných sdělení. Podle Bennetta současné zpravodajství hlavního proudu apeluje především na emoce příjemců, nikoli na jejich intelekt nebo kritické schopnosti. Publikovaná sdělení musí splňovat určité předpoklady, být aktuální, senzační, ale zároveň důvěrně známá a srozumitelná [1996: 26]. D. Nimmo a E. Combs [1983] v knize Mediated Political Realities označují zpravodajství za vyprávění příběhů46 a přirovnávají zpravodajství k dramatu47, využívajícímu verbální a neverbální symboly, zvuky a vizuální zobrazení. Televizní zprávy apelují na diváka stejně jako dramatické příběhy, když pomocí prvků jako je dobrodružství, tajemno, mýtično, romantika, dojetí, strach a komično naplňují shodnou melodramatickou strukturu. Využitím těchto postupů a zpracováním jednotlivých událostí podle shodné šablony vytvářející příběh jsou vzájemně nezávislé události tematicky sjednocovány a vytvářejí dojem souvislosti. Tak se současné zpravodajství proměňuje a žánr původně zaměřený na informování o skutečnosti je doplňován o zábavné prvky, což má svůj vliv i na podobu vytvářené reality. Konstruktivistický potenciál zpravodajství se však skrývá ještě jinde, především v samotném procesu tvorby zpravodajských sdělení. Nejprve bychom měli říci, že událost a zpráva, která o ní informuje, jsou dvě svébytné entity. Podle Bennetta je zpráva produkt neustále měněný lidmi a institucemi, které jej vytvářejí a konzumují. Různé studie, vycházející z komparace zpravodajských sdělení
45
Důkazem mohou být záběry policistů při akci, které jsou stejné ve zpravodajském šotu i v kriminálním seriálu. Ale také některé pořady původně primárně zaměřené na prezentaci informací, jejichž typickým příkladem jsou relace věnované předpovědi počasí, které využívají zábavných prvků: barev, animací a zvuků. 46 Zpravodajství jako příběh konceptualizuje i Lewis. Tvrdí, že stejně jako televizní fikce je televizní zpravodajství strukturováno do podoby příběhů. Děje se tak pomocí kódu posloupnosti a kódu hermeneutického. První odkazuje ke způsobu, jak je příběh logicky rozvíjen od jedné scény ke druhé tak, aby vytvářel řád. Neboť jednotlivé scény nejsou řazeny arbitrárně, nejsou nespojité, ale odráží myšlenku, jsou spojeny tématem či postavami, které se odvíjejí v našem vědomí. Druhý odkazuje k hádance či tajemství zabudovaného do příběhu, který vždy obsahuje něco neznámého, něco, co chybí, co bývá naznačeno způsobem vyprávění, a co je třeba odhalit a vyřešit, neboť nezodpovězená hádanka vede k frustraci a zklamání a ačkoli je potěšení z vyřešení jen dočasné, stejně po něm toužíme [2001: 126n]. 47 Postman mluví o dokudramatech (docudrama), žánru kombinujícím zpravodajské sdělení a fikci. Jde o příběhy, které mají formu divadelní hry s úvodem, středem a zakončením a předem počítají s přestávkou na reklamu. Producenti je mají raději, neboť většina reálných událostí nemá takovou strukturu a nelze je převyprávět během 3060vteřinového dílu. Navíc náklady na natočení dokudramat jsou velmi nízké, neboť často k ilustraci zpravodajských sdělení využívají filmových materiálů [1992: 91].
37
s prezentovanými událostmi, ukázaly jejich vzájemnou odlišnost.48 Jak uvádí Postman v knize How to watch TV News [1992], je každý zpravodajský příběh reflexí reportéra, který jej vypráví. Např. studie Langa a Langové49 ukázala, že prezentované zprávy odrážejí více novinářskou představu, jak by sdělení mělo vypadat, než samotnou událost, a že ji přepracovávají do podoby příběhu tak, aby vyhovovala tzv. mediální logice50 [McQuail 1993]. Sdělení předkládané publiku je jen jedním z možných způsobů prezentace či převyprávění události, která byla jeho předobrazem. Výzkumy ukazují, že média prezentují vnější realitu výběrově. Zpravodajské sdělení předkládané publiku je výsledkem rutinních postupů51 selektování a zpracovávání každodenních událostí, ukazuje vždy jen vybranou část sociální reality, a to z určitého úhlu pohledu. Médii předkládané obsahy jsou výsledkem fungování velké hierarchicky uspořádané mediální organizace podřízené řadě formálních pracovních požadavků, ustálených výrobních pravidel a značné dělbě práce [Jirák, Köpplová 2003]. Tyto rutinní postupy se projevují ve všech typech činnosti médií. I zpravodajství, obecně vnímané jako autentické, aktuální a nenaplánovatelné, disponuje řadou zažitých způsobů, jak agendu zpracovávat a jak „nabírat” zprávy. Ačkoli máme o zpravodajství představu jako o žánru, který musí velmi flexibilně reagovat na neočekávané události, do značné míry je pravdou pravý opak. Velkou část zpravodajských sdělení tvoří informace o předem očekávaných událostech, jejichž pokrytí bylo redakcí naplánováno.52 Tyto pracovní postupy poskytují pevný rámec činností při používání složitých technologií, nedostatku času a zapojení velkého množství lidí. Umožňují naplánovat jednotlivé fáze výroby mediálních obsahů a zároveň snižují náklady. Současně vytvářejí zvykové prostředí, které všem zapojeným 48
K těm nejznámějším patří práce členů Glasgow University Media Group, kteří na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v knihách: Bad News, More Bad News a The Really Bad News, na základě komparace dat z prostředí mimo média a mediálního obrazu ukázali na neobjektivnost informování kanálů BBC1, BBC2 a ITN v kauzách týkajících se poklesu průmyslové výroby v Británii. 49 Jednalo se o práci z padesátých let o televizním zpracování návratu generála Mc Arthura do New Yorku po jeho odvolání z nejvyššího velení v korejské válce. Studie srovnávala prezentované zprávy s výsledky pozorování zpravodajů, jež byli události přítomni [McQuail 1999]. 50 Termín mediální logika Altheida a Snowa slouží k postižení vnitřních pravidel fungování mediálních organizací a vzniku mediálních obsahů. Patří mezi ně dělba práce mezi specializovanými novináři, pracovní rutina, časový rozvrh, zvýšená citlivost na pokrytí určitých informací apod. V jejím důsledku jsou již samotnými aktéry některé události (např. tiskové konference) předem organizovány tak, aby byly snadno mediálně uchopitelné [Reifová 2004: 124]. 51 O existenci rutinních novinářských postupů ovlivňujících mediální konstrukci reality psala již na konci sedmdesátých let Tuchmanová. Později Shoemaker a Reese zavádějí termín mediální rutiny. Srov. Reifová 2004, Trampota 2006. 52 To se odráží ve sděleních, která avizují, jaké události můžeme daný den očekávat. V českém mediálním prostoru je do svého vysílání zařazuje například Česká televize v programu Dobré ráno nebo Český rozhlas 1 – Radiožurnál.
38
(a zapojujícím se) říká, že věci se mají dělat tak a tak, protože se tak dělaly vždy [Burton, Jirák 2001:102]. Mediální studia upozorňují na nutnost věnovat se pozadí vzniku zpravodajských sdělení také v kontextu fungování médií jako ekonomicko-politických subjektů. Sdělení publikovaná ve zpravodajství zpravidla nejsou zachycením nejdůležitějších událostí, jež se ten den odehrály, ale produktem odrážejícím chod mediálních organizací. Jedna z teorií vysvětlujících formální stránku procesu produkce zpráv předpokládá existenci tzv. dveřníků - gatekeepers53, kteří rozhodují, o jakých událostech bude dané médium informovat, kdo v něm bude vystupovat, jak dlouho a jak důvěryhodně bude zobrazen. Výsledné zpravodajství tedy často odráží představu tvůrců, co by zprávou mělo být, co bude pro příjemce zajímavé, po čem se poptávají nebo co zaujme jejich pozornost. Tvůrci mediálních sdělení si z množství událostí vybírají ty, o kterých budou referovat, a sami určují jak.54 Rozhodují tak, čemu budeme věnovat pozornost, jak velkou a co zůstane nepovšimnuto. Je otázkou, nakolik je jejich výběr reprezentativní, čí vidění „reality“ odráží či podporuje, respektive jakou realitu tak vytvářejí. Podle Bennetta nabízí současné zpravodajství široké spektrum postav, s kterými se v běžném životě nesetkáváme. V realitě zpravodajských relací je zastoupeno více mužů než žen, bohatých než chudých, více vzdělanějších profesionálů, bělochů a mnohem více teroristů a zločinců, než má divák šanci potkat v každodenním životě. Tak americké zpravodajství odráží pohled americké střední třídy preferující bílé, schopné, úspěšné muže [Bennett 1996: 51] na úkor pohledu jiných, minoritních či alternativních. Výrazný vliv v procesu selekce událostí zde má marketingová strategie média, respektive jeho vlastníků, prodat co nejvíce vysílacího času nebo tištěného prostoru inzerentům, a tak dosáhnout co nejvyššího zisku. Rozhodovací proces které události komunikovat je ovlivňován řadou kritérií, počínaje prostorovým a časovým omezením nebo snahou o objektivitu a vyváženost předkládaných informací až k záměru prezentovat pouze sdělení odpovídající určitému názoru (například vlastníka média) či pozici zaují-
53
Tento pojem bývá spojován s pracemi D. M. Whitea, W. Giebera a K. Lewina, kteří zkoumali šíření informací v rámci skupin a proces třídění, při kterém jsou z množství agenturního zpravodajství, jež přicházejí do redakcí, vybírána sdělení, která budou dále šířena. Ačkoli původně považovali zkoumaná rozhodnutí za subjektivní, ukázalo se, že při selekci událostí k prezentaci existuje mezi touto prací pověřenými osobami výrazná shoda, jež je odrazem sdílených obecnějších představ o tom, co se má v médiích objevit. Srov. [Kunczik 1996], [McQuail 1999], [Reifová 2004]. 54 Z obrovského množství událostí, které se každý den odehrají, typický zpravodajský trh pokrývá pouze úzký okruh problémů prezentovaný z pohledu ještě užšího okruhu zdrojů“ [Bennett 1996: xii].
39
mané ve společnosti (např. politická propaganda). Převažující vliv na výběr presentovaných sdělení ale mohou mít i požadavky samotné mediální organizace. Oba přístupy se však podle našeho názoru vzájemně nevylučují, neboť dveřníkem nemusí být konkrétní osoba v podobě šéfredaktora vydání či relace, ale také například vlastník média nebo celá organizace, která selekci provádí v zájmu svého „vidění světa“. Také podle McQuaila: „média »strukturují realitu« způsobem, který je často určován jejich vlastními potřebami a zájmy“, [1999: 396n] a velký podíl mediálního pokrytí skutečnosti je plánován osobami, jež mají ve společnosti největší moc a zpravidla se snaží skrze média budovat svůj vlastní image. Bennett [1996] dává proces výběru „kdo“ a „co“ bude vpuštěno k divákům do souvislosti s politickým systémem a upozorňuje, že na základě více či méně ideologických rozhodnutí jsou určití jedinci z přítomnosti v médiích předem vyloučeni. Podle Bennetta je zpravodajství nejen pod tlakem komerčním, ale ovlivňují jej i zájmy politiků a celebrit, kteří se v médiích chtějí prezentovat.55 Za „objektivním“ zpravodajstvím a představou o nestrannosti a nezávislosti médií se tak skrývají faktory ovlivňující produkci zpráv. Jedná se zaprvé o vlivy organizační, odkazující k technologicky a ekonomicky výhodným strategiím produkce zpráv, a zadruhé o činitele ideologické, jež reflektují obecnější, hodnotovou, kulturní a sociální podmíněnost zpravodajství a jeho funkce. Nyní budou v centru našeho zájmu faktory z druhé skupiny. 2.3.1
Zpravodajství jako šiřitel ideologie
Média patří k základním institucím podílejícím se na ustavování společenského řádu56 a dané společenské uspořádání stvrzují jako „přirozené“. Z tohoto pohledu jsou mediální obsahy nositeli ideologií.57 Existují témata, o kterých média informují častěji,
55 „Důraz je přitom kladen spíše na dramatičnost než na hloubku, na lidskou zainteresovanost spíše než na sociální významnost a na zpravodajské postupy spíše než na citlivou analýzu. […] zprávy jsou do značné míry volně otáčivé objekty tvarované kombinací komerčních sil zpravodajského odvětví, komunikačními technologiemi zdokonalovanými politiky a jejich mediálními konzultanty, vkusem a osobními zvyky občanů bavit se“ [Bennett 1996: xii]. 56 Z funkcionalistického hlediska fungují média jako významný sociální a kulturní faktor přispívající k integraci společnosti. Názory se liší v tom, zda média slouží společnosti jako celku nebo jen dominantním vrstvám. Média mohou být viděna jako šiřitelé či hlídací psi demokracie, neboť zprostředkují občanům informace, ale i jako nástroje stvrzující stávající uspořádání společnosti a tak přispívající k reprodukci aktuálních mocenských poměrů prezentovaných jako přirozené [Jirák, Köpplová 2003: 58n]. 57 Podle sociologie vědění je veškeré vědění sociálně podmíněné, je svázáno se zájmy různých společenských skupin či jedinců a je tedy ideologické. Je proto nutné se ptát: kdo to říká? [Hubík 1999]. Na otázku čí představu společnosti média předkládají existuje více odpovědí. Hegemonní model se odvolává na existenci nerovnosti moci ve společnosti a považuje média za šiřitele nadvlády dominantních vrstev chránících si politické pozice a ekonomické zájmy. Pluralitní model naopak zdůrazňuje různost mediálních obsahů šířených množstvím zájmových skupin a odrážejících hodnoty, představy a postoje sdílené většinou společnosti. Ze sociálně konstruktivistic-
40
opakovaně a pravidelněji a tato sdělení prezentují jako nejdůležitější, uvádí Burton a Jirák [2001: 240]. V mediálních studiích byl tento proces popsán v sedmdesátých letech E. McCombsem a L. Shawem jako agenda-setting - nastolování témat.58 Tento koncept spojuje obsahy médií s tím, co je tematizováno veřejností a politickými elitami. Vychází přitom z otázky, zda média ovlivňují to, o čem lidé přemýšlejí, a zjišťují, že média veřejné mínění spíše utvářejí, než aby je odrážela. Ve stati The Agenda-Setting Function of Mass Media ukazují, jak média přitahují pozornost svých konzumentů k určitým tématům, podílejí se na vytváření obrazu politiků a jejich prostřednictvím naznačují, o čem příjemci mají vědět a přemýšlet a v čem spíše „tápat“ [McCombs, Shaw 1991: 18]. Důraz a význam, který je médii přikládán určitému problému, jeho způsob prezentování a zarámování ovlivňuje, jak je téma vnímáno a přijímáno publikem a jakou mu přisoudí důležitost. Za nástroje ovlivňující nastolování témat považují autoři především množství zpráv, jejich redakční úpravu (například zvýraznění prostřednictvím velikosti titulku, doplňující grafiky nebo fotografie v tištěných médiích nebo zpomalenými záběry či jejich řazením v médiích audiovizuálních), míru konfliktnosti události a působení médií v čase. Objektem působení agendy přitom mohou být i samotná média, neboť dnes pravidelně dochází k postupnému přejímání témat mezi jednotlivými médii.59 V tom případě mluvíme o agendě intermediální, která dále ovlivňuje a akceleruje proces mediálního konstruování napříč mediální scénou. I když se teoretici nemohou shodnout na tom, jaký vliv médiím přisoudit, nepopírají, že média mají schopnost ovlivňovat to, o čem budeme přemýšlet60 [Trampota 2006]. Vztáhneme-li uvedené teorie k našemu výzkumnému tématu, obrazu Romů v médiích, můžeme předpokládat, že spektrum událostí publikovaných ve zpravodajství nebude rovnoměrně pokrývat život příslušníků této menšiny. Tato mediální sdě-
ké perspektivy jsou média tvůrcem společensky akceptované struktury světa a určují, co je „normální“ a „přijatelné“ [Jirák, Köpplová 2003: 138n]. 58 V článku The Aggenda-Setting function of Mass Media Shaw a McCombs prezentovali výsledky výzkumu nerozhodnutých voličů z města Chapel Hill v severní Karolině během prezidentské kampaně v roce 1968. Autoři srovnávali témata, jež se v souvislosti s kampaní objevovala v médiích, a otázky, jež zdůrazňovali voliči. Zaznamenali přitom mezi nimi výrazné souvislosti a odvodili z toho, že média nastolují veřejnosti témata k diskusi [Jirák, Köpplová 2003]. Teorie nastolování témat je řazena k teoriím omezených účinků působení masových médií. Zároveň je však považována za jednu z teorií, která opakovaně zaznamenává dlouhodobé účinky médií. Přesto, že provedené výzkumy nastolování témat byly kritizovány pro přehlížení vzájemné provázanosti agendy veřejné, politické a mediální, pro nereflektování osobní zkušenosti příjemců a pro odlišnou důvěryhodností médií, [McQuail 1999: 388n] jsou výzkumy založené na této teorii realizovány dodnes. 59 S tím souvisí také pojmy intertextualita a intermedialita, které vystihují souvýskyt prezentovaných témat v různých médiích. 60 "Here may lie the most important effect of mass communication, its ability to mentally order and organize our world for us. In short, the mass media may not be successful in telling us what to think, but they are stunningly successful in telling us what to think about" [Shaw & McCombs 1977 cit. podle www.wikipedia.org].
41
lení však budou vytvářet realitu Romů žijících v České republice určitým způsobem a v této podobě ji bude přijímat publikum. Mediální zpravodajství je přitom značně selektivní a jeho vytváření podléhá nejen formálním, ale i ideologickým požadavkům. Podle kritických teorií jsou důležitými kritérii ovlivňujícími výběr událostí ideologické faktory. Podle J. Galtunga a M. Rougeové [1973]má událost větší pravděpodobnost stát se zprávou, pokud vyhovuje určitým kulturním nebo „ideologickým“ kritériím, odpovídajícím hodnotám západní společnosti, především individualismu a materialismu. V knize The Ideological Octopus Lewis [2001] označuje zpravodajství za strukturu složitě kódovaných sdělení tvarovaných celým souborem kódů odvozených z ekonomických a ideologických podmínek jejich vytváření. Považuje zpravodajství za dějiště ideologických bojů a činitele udržujícího hegemonii ustavenou osobami disponujícími mocí. Tvrdí, že zpravodajská sdělení jsou často dvojsmyslná a dominantní ideologie v nich nemusí být prezentována přímo a být napadnutelná. To je postřeh, který aplikujeme v následné analýze, neboť předpokládáme, že právě ve sděleních o menšinách jsou určité informace sdělovány spíše mezi řádky než otevřeně nebo zůstávají nevysloveny „pod zástěrkou“ tzv. politické korektnosti. Podle S. Cottlea [1996] nese stejně jako většina ostatních mediálních obsahů i zpravodajství kromě prvoplánových sdělení ještě další významy. V tzv. druhém plánu šíří dominantní ideologie soubory hodnot, norem a postojů, odrážejících zájmy ve společnosti dominantních skupin a stanoviska osob, jež mají moc či autoritu definovat okolní realitu. Sdělení sestavovaná s ohledem na společenské zájmy skupin, jejichž podíl na moci ve společnosti je nerovný, tak vytvářejí soupeření diskurzů usilujících o hegemonickou dominanci. McQuail posouvá toto tvrzení ještě dále, když tvrdí, že referování o událostech je častěji zprostředkováním toho, co o nich řekly významně postavené osobnosti, než přiblížením jejich samotného průběhu [1999: 243]. Bez ohledu na jejich správnost, pravdivost a původ jsou „hodnoty dominantní ideologie ve zpravodajství zastírány tím, že jsou podávány jako přirozený stav věcí. […] Média vnášejí do zpravodajských sdělení dominující hodnoty společnosti, v níž působí, a činí to tak, jako by tyto hodnoty byly »přirozenou« součástí samotné reality” [Burton, Jirák 2001:185]. Tato tvrzení nelze paušalizovat. Jejich cílem je především upozornit na proces mediální konstrukce zpravodajských sdělení a zdůraznit, že hodnotová stanoviska, jež jsou jeho součástí, nejsou vlastnostmi reprezentovaných událostí či osob, ale spíše odrážejí mínění
42
osob či skupin zastávajících ve společnosti klíčové pozice spojené zpravidla s přístupem k moci. Především členové Birminghamské školy61 kulturálních studií pojímají média jako nenásilné nositele hegemonie, vkládající do svých sdělení definici situace vyhovující ve společnosti dominantním vrstvám. Podle Halla62 [1973] představuje masová komunikace reprodukci významů, idejí a zájmů sociálních seskupení a v médiích prezentované zprávy zpravidla podporují mocensky udržovanou dominantní kulturu. Proto je nutné vysvětlovat sdělení jako významuplný diskurz a sledovat jeho význam pro příjemce. Důležité jsou hlavně síly pracující v momentu, kdy je sdělení produkováno jako zpráva – zakódováno, a kdy je čteno – dekódováno, neboť monitorováním významných momentů produkce mediálních sdělení lze odhalit politickou hegemonii [Nightingale 1996]. Hall popisuje význam jako plovoucí, neboť nemůže být nikdy definitivně fixován, i když reprezentační praktiky se jej snaží upevnit. Vstupují mezi mnohost potenciálních významů sdělení s cílem učinit jeden z nich privilegovaným – dominantním. Význam je klouzavý a může být posunut, přetočen nebo vzniknout nový. Protože slova a image s sebou nesou konotace, nad nimiž nikdo nemůže mít plnou kontrolu, může dojít k tzv. transkódování, při němž mohou nabýt na důležitosti dříve skryté významy [Hall 1999: 270]. Přesto se například strategiím stereotypizování alespoň dočasně daří stanovovat pevný význam a ten prezentovat jako přirozený. Proto bychom se neměli ptát, zda je význam správný či špatný, ale čí význam [1999: 228]. Jakému uspořádání společnosti dané sdělení straní a komu vyhovuje. Jaké významy komunikuje, jaké odmítá či přehlíží nebo od nich odvádí pozornost a jaké akcentuje na latentní rovině. Prosazování určitého pojetí reality však vyžaduje systematičnost. K jeho šíření a utvrzování pak přispívá dlouhodobé opakování sdělovaných preferovaných významů. Vraťme se proto k rutinnímu procesu fungování zpravodajských médií a zaměřme se tentokrát na tématická opakování, k nimž takto dochází. 2.3.2
Opakování: způsob vytváření přirozenosti a normality
Fungování médií necharakterizuje pouze rutinizace výroby mediálních obsahů, ale
61 Označení používané pro členy Center for Contemporary Cultural Studies založeného v roce 1964 na University of Birmingham. Škola se soustředila především na analýzu populární kultury a jejího vnímání (analýza recepce) v návaznosti na třídní (kulturní či rasové) odlišnosti jejích publik. Zdůrazňovala polysémičnost veškerých mediálních obsahů a aktivitu příjemců při jejich čtení [Turner 2000]. 62 Hall vycházel z kritické teorie, strukturalismu, teorie moci a sémiotiky.
43
často se setkáváme i s podobnými textovými vzorci a opakováním sdělovaných významů. Ať se jedná o zpravodajství, časopis životního stylu nebo zábavní pořad, mediální organizace k jejich výrobě užívají zažité výrobní postupy. Tyto textové vzorce nabývají zvýznamňující funkce a ovlivňují výslednou podobu sdělení.63 Určitý typ mediálních produktů charakterizovaných stabilizovanými textovými vzorci, společnými formálními a obsahovými rysy a výrobními postupy, nazýváme žánrem. Jednotlivé žánry64 jsou definovány souborem klíčových prvků, ke kterým patří určité typy hlavních a vedlejších postav, postup rozvíjení děje odehrávajícího se v jistém prostředí, určitá témata a další prvky (předměty, prostředí, či zvuky) označované jako ikonografie žánru. Pro diváky je důležité, že určité žánry reprezentují okolní jevy předvídatelným a jimi očekávaným způsobem, neboť užívají konvencionalizované zpracovatelské postupy,65 známé výrobcům sdělení i jeho příjemcům. Opět nejde jen o žánry fiktivní, ale i o ty odkazující na reálné události. I zpravodajství disponuje svými „hrdiny“, hlavními postavami (politiky, zločinci, celebritami), vystupujícími v typických situacích. Burton s Jirákem však upozorňují na fiktivní prvky tohoto žánru obecně považovaného za „nefiktivní”.66 To platí především pro jeho televizní podobu, v níž se vyskytuje „vypravěč” – moderátor provázející publikum předkládanými sděleními i „vedlejší postavy” - reportéři, očití svědkové či odborníci. Celá relace užívá stupňování napětí prostřednictvím dramatických scén, aby v závěru mohla diváka znovu uklidnit záběry dětí či zvířat implicitně sdělujících, že vše je v pořádku.67 „Moderátoři jsou v roli toho, kdo ovládá a kontroluje jednotlivé elementy předpovědní mapy, a mají nástroje k tomu, aby projektovali jistotu, tedy posílili víru diváků, že zítra nebo později, prostě jednou, konečně bude lépe,“ píše Volek [1998: 26].
„To, co se říká, a prostředky, jimiž se to říká, jsou spolu nevyhnutelně spojeny” [Burton, Jirák 2001: 155]. McQuail uvádí následující charakteristiky žánrů v masových médiích: jsou definovány stejnou měrou tvůrci i čtenáři mediálního obsahu, jsou identifikovány svou funkcí, formou a obsahem. Uchovávají a pomáhají rozvíjet textové formy, jsou pomůckou k vytváření a čtení textů a jsou charakterizovány vlastními logikami, formáty a jazykem [1999: 298]. 65 Z pohledu sémiotiky se jedná o tzv. sekundární kód, jež je souborem pravidel určujících prvky náležející k žánru i to, jak s nimi pracovat, jak je možné je kombinovat a vysvětlovat. 66 Podle Fiskeho [2001] není tak velký rozdíl mezi formální stránkou televizních seriálů a zpravodajství, jako mezi tím, jak k těmto textům přistupuje publikum a producenti a jak s nimi pracují. Navíc oboje charakterizuje konstruování příběhů [Burton, Jirák 2003: 263]. 67 Podle Volka [1998] fungují masová média, zvláště televize, jako nástroj vytváření a utvrzování ontologické jistoty svých diváků. Činí tak neustálým vytváření pocitu úzkosti a strachu a jejich opětovným zmírňováním. Jedním z klíčových šiřitelů pocitu nebezpečí, ale i lékem proti němu, je zpravodajství. Prostřednictvím střídání negativních a pozitivních sdělení udržují média pozornost svých diváků, ale v závěru relace diváky pod heslem „konec dobrý, všechno dobré“ opět zklidňují. Mechanismem, kterým se média podílejí na vytváření pocitu bezpečí a jistoty je i organizování každodennosti svých diváků opakováním určitých relací v pravidelných časech. „Televize je cyklickým fenoménem. Televizní vysílání a sledování např. mýdlových oper, sitkomů, předpovědí počasí či zpravodajství strukturuje náš život do hodin, dnů či týdnů“ [Volek 1998: 25]. 63 64
44
Ikonografie žánru je dále podpořena určitou grafikou a technickým zpracováním sdělení a samotné podoby zpravodajského listu nebo šotu [Jirák, Köpplová 2003: 125]. „Povědomí o žánrovém vzorci pomáhá publiku orientovat se v ději a dopřává příjemcům potěšení z pocitu, že se pohybují na známé půdě,“68 [Burton, Jirák 2001: 168]. Nejde přitom ani tak o opakování výrobních postupů a způsobů sdělování, ale především o opakování tematické. Určitá témata bývají zpracovávána opakovaně a podobné obsahy se objevují napříč celým spektrem médií. Kvůli opakování působí zpravodajství nejen známě, ale je také konkurenceschopné na ekonomickém trhu [Bennett 1996: 119]. Opakování sdělení je jedním ze základních rysů charakterizujících současnou mediální komunikaci. Jelikož má potvrzující funkci, může ústit do posilování tendence publika taková sdělení akceptovat, věřit jim, nahlížet je jako samozřejmá a považovat „za platné výpovědi o skutečnosti“, upozorňují Jirák a Köpplová [2003: 123]. „Opakování69 v procesu sdělování vede k tomu, že příslušný postup může být společností přijat jako „správný” způsob, jak dané téma zpracovat do textu” [Burton, Jirák 2001: 157]. Skrze opakování se sdělované významy stávají pro běžného příjemce „přirozenými”, „samozřejmými”, „nezpochybňovanými“. Opakováním získává předkládaný jev status normy a dané sdělení zároveň začíná vytvářet zdání „normality“ a „normálnosti“ a začíná fungovat normotvorně. Významy sdělované rutinizovaným výrobním postupem ale často mají stereotypní charakter. Zvláště v případech, kdy příjemce nemá příležitost korigovat informaci svojí osobní zkušeností nebo alespoň z jiného informačního zdroje. To znamená, že uslyšímeli určitou informaci dostatečně často nebo dokonce z více různých zdrojů, budeme s ní pravděpodobně pracovat jako se samozřejmou a nebudeme zpochybňovat její pravdivost. Jestliže budeme v televizním zpravodajství opakovaně vídat stále stejné image, stanou se pro nás vzorovými reprezentanty daných kategorií fungující jako normativní činitelé. Vzhledem k našemu výzkumnému cíli se zaměříme na pravidelnosti v zobrazování menšin, na to, co je opakováno, a na stereotypy, jež jsou akcentovány při reprezentaci Romů. Teorie zpravodajských rutin a popsaný způsob výrobních postupů naznačují, že 68 Například žánr mýdlové opery je programově postaven na zklidňování prostřednictvím opakování, které je zabudováno v jejím čase i obsahu, a produkuje tak v divácích pocit jistoty a řádu. Podle Jostein Gripsrudové je mýdlová opera konstruována tak, že se po skončení jakékoli zápletky vlastně v podstatě nic nezmění a vše běží dál ve starých kolejích [Gripsrudová 1995: 212]. 69 Jednoduše opakovaná sdělení by však u diváků nenašla odezvu. Sdělení proto musí být do jisté míry aktualizována, musí v určitém poměru kombinovat známé a neočekávané [Burton, Jirák 2001]. Příkladem může být způsob, jakým diváci reflektují, respektive nereflektují opakování motivů v mýdlových operách. Diváci odmítají vidět seriál jako sérii v obměnách se opakujících motivů a spíše se soustředí na „jedinečné“ detaily příběhu [Slavíková 2000].
45
pravděpodobnost odhalit ve zpravodajství stereotypní zobrazení této menšiny je vysoká. Sdělované je výrazem určitého chápání dané skupiny či osoby, rezonancí pohledu na ně/ni, způsobu, jak jim/jí rozumět, jak k nim/ní přistupovat a kam je/ji v řádu světa umístit. Je vyjádřením pohledu, jež je zpravidla ve společnosti, v níž k reprezentaci dochází, dominantní či hegemonní. Podle Burtona a Jiráka se tyto image stávají dominantním významem těchto skupin a právě skrze ně se příjemci učí vnímat zobrazované charakteristiky jako přirozené a jako normu jejich chování [2001]. My se navíc domníváme, že mediální prezentace se stávají základem žité sociální reality jejich publika, většinového i menšinového. Příjemci pracují s těmito konstruovanými sděleními jako s fakty, zahrnují je do svých výkladů světa, rozhodují se a jednají na jejich základě. Tak může docházet k naplňování mediálních sdělení ve skutečnosti. Posuňme se však v našem výkladu dál a věnujme nyní pozornost obecným trendům zobrazování etnických menšin v médiích, tak jak je zachytily realizované výzkumy.
46
3 PREZENTACE ETNICKÝCH MENŠIN V MÉDIÍCH V předchozích kapitolách jsme se pokusili odůvodnit, proč je důležité zkoumat, jak média prezentují příslušníky etnických či národnostních minorit. Ačkoli se nejedná ani o výlučný problém České republiky ani o problém nový, dostupných titulů o tomto tématu zkoumajících situaci v Evropě není mnoho, a ještě méně je takových, které by se věnovaly přímo romskému etniku. Pro uvedení do problematiky se nyní pokusíme prezentovat některá zjištění z této oblasti výzkumu, především projekty mapující obraz romské menšiny. Citovaná zjištění později využijeme jako podklad pro formulování hypotéz našeho šetření.
3.1 Výzkumy zobrazování etnických menšin v médiích T. A. van Dijk zkoumal zobrazování etnických (národnostních) minorit v médiích opakovaně. V knize Communicating Rassism [1987] uvádí pět rysů charakterizujících prezentaci rasy v tištěných médiích: 1/ Etnické menšiny jsou menšinami i v tisku. Jsou prezentovány okrajově, jejich život je méně pokrytý a méně zobrazovaný, než je tomu v případě majoritní populace. 2/ Řada témat dominujících informování o menšinách je přímo nebo volněji spojována s problémy a obtížemi nebo ohrožováním dominantní kultury, jejích hodnot, zájmů a cílů. 3/ Etnické menšiny jsou důsledně popisovány z pohledu bílé majoritní populace, jejímž autoritám je poskytováno více prostoru a jsou prezentovány důvěryhodněji než mluvčí minorit. 4/ Témata relevantní pro každodenní život etnických skupin, jako je práce, bydlení, zdraví, vzdělání, politický život a kultura, stejně jako diskriminace v těchto oblastech, jsou v tisku diskutovány jen zřídka, pokud nevedou k „problémům” společnosti jako celku nebo nevyvolávají senzaci. 5/ Prezentace rasismu vůči těmto skupinám je systematicky podreprezentována, redukována na případy diskriminace jedinců nebo připisována malým pravicovým skupinám a situována do chudých oblastí. Rasismus elit nebo institucí je diskutován zřídka. Podle van Dijka jsou jednou z příčin tohoto stavu rutinní postupy výroby zpráv a zpravodajské hodnoty. Především negativní a senzační události zpravidla přitahují více
47
pozornosti a jakákoli málo organizovaná skupina s omezenou mocí a vlivem má vždy do médií menší přístup [1987: 45]. Předpokládáme, že naše zjištění týkající se zobrazování Romů v českém televizním zpravodajství budou analogická. Podle van Dijka [2000] není mnoho významů ve zpravodajství o etnických menšinách vyjádřeno explicitně, ale kvůli sociálním normám jsou sdělovány tzv. mezi řádky, na rovině latentního obsahu, konotací nebo odkazů k obecně rozšířeným konceptům. Typickým problematickým případem je prezentování událostí jako příběhů o Nás a o Nich. Jedná se o sdělení, jež apelují na naši skupinu a podporují soudržnost jejích členů, a tak zároveň implicitně vzbuzují nepřízeň vůči jiným skupinám a utvrzují odlišnost, která nás rozděluje. Negativní reprezentace druhých funguje jako zdroj negativních mentálních modelů, stereotypů o druhých, a nepřímo reprodukuje rasismus. Tak mediální informování o menšinách přispívá k tomu, co van Dijk nazývá novým rasismem. Ten nevidí příslušníky minorit jako podřadné nebo špatné, ale jako „jiné“. Ačkoli se na první pohled taková sdělení snaží být politicky korektní a demokratická, marginalizují členy minoritních skupin a podílí se na jejich sociální exkluzi stejně jako rasismus „klasický”. Formy nového rasismu jsou subtilní symbolické diskriminační praktiky, udržované sociálně sdílenými reprezentacemi jako jsou stereotypy, předsudky a ideologie.70 Zahrnují praktiky, které jsou formou etnické hegemonie, předpokládající zdánlivě legitimní ideologie a postoje, a často jsou mlčky akceptované většinou členů dominantní majoritní skupiny [van Dijk 2000: 34]. Také R. M. Entmann ve stati Black in the News: Television, Modern Racism and Cultural Change [1992] mluví o dvou formách rasismu. První označuje jako rasismus tradiční, charakterizovaný otevřenou bigotností vycházející z přesvědčení o biologické podřadnosti černochů. Druhý nazývá moderním a popisuje jej jako směsici nepřátelství, popření a odmítnutí jednání a aspirace černochů ze strany bílých. Moderní rasismus je jemnější, zpravidla neartikulovaný, spíše zůstává na nevědomé úrovni a posiluje stereotypní myšlení. Formy prezentace černochů naznačují rasistické obrazy – černošští aktivisté se často objevují jako obhájci zájmů černé komunity, zatímco bělošští vůdci jsou mnohem častěji zobrazování jako reprezentanti celé komunity. To vytváří dojem, že černoši sledují spíše politiku vlastních zájmů než zájmů obecných. Entmann vypočítává tři podoby rasismu
70
Zaznamenáme je v každodenních konverzacích, parlamentních debatách, učebnicích, televizních programech i zprávách [van Dijk 2000:48].
48
podporované ve zprávách: 1/ Antičernošské nálady ve společnosti vyplývají z důrazu médií na kriminální akty. Média černochy často ukazují jako podezřelé, na fotografiích pro účely policie snímané z profilu nebo jako spoutané odsouzené odváděné policisty bílé pleti. 2/ Odpor majority k politickým požadavkům černochů pramení z přesvědčení, že černoši požadují více práv a výhod, než si zasloužili svou prací. Média tento názor podporují, když prezentují černošské politiky, jak se obrací pouze k černošskému publiku a řeší jen černošská témata. V televizi jsou černošští politici zobrazováni jako emocionálnější než jiní a jejich prezentace je poškozována nevhodnými zvukovými projevy vyjadřujícími emocionalitu, především hněv. 3/ Často je s ironií hlásáno, že rasismus je mrtvý, a to i prostřednictvím novinářů z černošské menšiny a dalších autorit. Podle P. Gordona a D. Rosenberga [1989] britské tiskoviny primárně zachází s černochy jako se sociálním problémem a představují je jako hrozbu bílé společnosti už při imigraci do země. V případě, že se zde usídlí, jsou zobrazováni jako narušitelé sociálního řádu a původci právních problémů. K jejich nepříznivé prezentaci přispívá nejen opakování všeobecně známých stereotypů, reprodukování nevěrohodných příběhů, jež umocňují obecné obavy z národnostních a etnických menšin, ale také užití různých novinářských postupů, jako je dramatická prezentace příběhů avizovaných palcovými titulky; nápadné umístění těchto sdělení v rámci tiskovin; provokativní nebo usvědčující citace a prezentace eticky sporných stanovisek osob zobrazených jako autority. Vybrané studie vycházejí z analýz širokého spektra mediálních obsahů. Ačkoli odrážejí různé přístupy, v některých rysech charakterizujících zobrazování menšin se shodují. Jde především o jejich podreprezentaci a mocenské nerovnosti odrážející se v konstrukci těchto sdělení, která často otevřeně replikují stereotypy a latentně obsahují nový rasismus. Podívejme se nyní, co vypovídají dosud realizované výzkumy o obrazu Romů v evropských médiích.
3.2 Výzkumy prezentace Romů v médiích Množství studií zkoumajících obraz romské menšiny v médiích není velké. Při hledání podobných prací jsme zaznamenali devět výzkumů zaměřených na toto téma. Kromě šetření provedených v České republice jsou mezi nimi i další evropské státy. Obecně platí, že zjištění výzkumů zkoumajících reprezentaci Romů nejsou v rozporu se znaky zobrazování etnických, národnostních a rasových menšin uvedenými v předchozí kapitole. Přibližme jednotlivá šetření podrobněji, neboť tvoří základní rámec našeho výzkumu.
49
Zaměříme se především na rysy, jež později budou také v centru naší výzkumné pozornosti. Nejprve se budeme věnovat studiím zahraničním, poté přistoupíme k výzkumům věnovaným situaci prezentace Romů v českých médiích. 1/ N. Torodeová [2000] z Minority Rights Group International v Londýně zkoumala prezentaci Romů v britském denním tisku.71 Analýza publikovaných článků odhalila značnou míru netolerance vůči Romům nejen u britských novinářů, ale i v řadách politiků. Romové (imigrující do Velké Británie především z Rumunska) byli v článcích označováni jako falešní žadatelé o azyl, žebráci, zloději, švindlíři, příživníci apod. Časté je i označení „Gypsy“.72 Tematicky tvořila významný podíl analyzovaných článků sdělení o kriminalitě, především pak podvodech. Zvláštní pozornost byla věnována případům romských matek, které byly označovány jako nemorální, neboť „dopovaly” své děti narkotiky, aby při žebrání vzbuzovaly větší soucit. Články dále tvrdily, že ženy si často nejsou vědomy závažnosti svého jednání. Žebrání přitom bylo v britském tisku prezentováno jako tradiční součást života Romů. Torodeová při analýze zaznamenala i prohlášení zpochybňující persekuci, které byli přistěhovalci vystaveni v Rumunsku. Podrobnější a přesnější informace o situaci v této zemi ale britské deníky zpravidla neposkytovaly. Romové osobně většinou nedostávali možnost komentovat vlastní situaci (svůj díl viny na tom nese jazyková bariéra) a pokud ano, vyznívala jejich prohlášení pro ně často nepříznivě. V závěru studie se autorka ptá, proč toto stereotypní a pobuřující informování není postihováno, a upozorňuje na nefunkčnost systému kontroly tištěných médií. Protože Press Complaints Commission73 nepřijímá stížnosti od „třetí strany”, jsou prošetřovány pouze stížnosti osob, jichž se sdělení týká. Ty však v těchto případech mají zcela jiné starosti a priority a často si ani nejsou vědomy problematičnosti tiskových sdělení [Torodeová 2000]. 2/ K. Erjavecová, S. B. Hervatinová a B. Kelblová [2000] zkoumaly slovinský tisk, rádio a televizi. Konkrétně prezentaci události z roku 1997, kdy obyvatelé vsi Maline ustavili hlídky, jejichž cílem bylo zabránit romské rodině, aby se nastěhovala do domu, jenž ve vesnici koupila. Studie přinesla následující zjištění. Při informování o Romech média pravidelně užívají vyjádření „romská témata” nebo „romské problémy”, ačkoli by 71
Autorka analyzovala periodika: The Daily Mail, The Guardian, The London Evening Standard, The Sun, The Telegraph, The Times a The Week. 72 Podobně jako v českém kontextu není považováno za politicky korektní používat označení Cikán, v anglofonních zemích není přijatelný analogický výraz Gypsy a měl by být nahrazen označením Roma. 73 Komise pro stížnosti na tisk.
50
stačilo označení „problém”. V mediální agendě dominovaly termíny: odlišnost, deviace a hrozba. Tematicky psala média o Romech především v souvislosti s imigrací, ubytováním, sociálními problémy (sociálními podporami, násilím, kriminalitou), kulturní odlišností nebo problémy s integrací do majoritní společnosti. Informace o jiných romských aktivitách, např. kulturních, byly publikovány jen ojediněle. Podle autorek média informují o Romech hlavně v případech, kdy hrozí, že jejich jednání negativně ovlivní majoritní populaci. Naopak sdělení o problémech způsobených Romům příslušníky majority jsou ojedinělé. Samotné Romy slovinští novináři prakticky nevyužívají ani jako informační zdroje. Prostor k vyjádření jim byl poskytnut přibližně v desetině analyzovaných materiálů. Podle autorek vycházejí slovinští novináři z předpokladu naprosté odlišnosti Romů od slovinské populace. Tuto odlišnost považují za natolik samozřejmou, že nepotřebuje další vysvětlení. Prostřednictvím stereotypizace a generalizace média soustřeďují pozornost především na negativní rysy. Romové jsou prezentováni a/ jako agresivní, nebezpeční a jako hrozba pro sociální řád majoritní společnosti; b/ jako nezaměstnaní, (od přírody) líní a žijící ze sociálních dávek, což ohrožuje sociální a ekonomické zájmy majority, c/ je zdůrazňována jejich odlišná kultura, mentalita a chování, které nejsou v souladu s normami majoritní populace, takže znamenají i hrozbu pro kulturní řád, protože nejsou schopní ani ochotní se mu přizpůsobit [Erjavecová, Hervatinová, Kelblová 2000]. 3/ Další výzkum, jehož nejdůležitější zjištění připomeneme, nás zčásti přiblíží české mediální scéně. Projekt realizovaný mezinárodním výzkumným týmem, který tvořili: F. Gál, J. Homoláč, K. Karhanová, I. Leudar, J. Nekvapil, S. Ondrejovič a A. Šabatová [2003] zkoumal zobrazování Romů v maďarských, slovenských a českých médiích v letech 1990 -1995. Na rozdíl od předchozích kvantitativně zaměřených studií přistupovali autoři v tomto případě k datům pomocí kvalitativních výzkumných metod, především textové, konverzační a lingvistické – jazykové analýzy. Jednalo se však o případové studie, ne o plošný monitoring prezentace dané tematiky. Analýza maďarských médií přitom zahrnovala sdělení týkající se Romů i etnických menšin obecně, v případě českých a slovenských materiálů byla zkoumána prezentace rasově motivovaných vražd Romů v tisku a televizní diskuse o Romech.
51
Podle autorů vzešla ze srovnávací analýzy nejlépe maďarská média74, jejichž pokrytí romské tématiky označili za nejvyváženější a žánrově nejrozmanitější. Přesto platí, že maďarský tisk reprodukuje negativní obraz romského etnika, ačkoli vyznění některých zkoumaných sdělení byla pozitivní. Podle autorů pracují novináři často s kolektivní znalostí „problémových oblastí spojených s Romy”, ale zároveň se snaží vyhýbat etnickým generalizacím. Maďarský tisk tak na jednu stranu spoluvytváří obecnou normu společenské nepřijatelnosti etnických předsudků, ale na druhé straně se podílí na reprodukování konkrétní, společensky „přijatelné“, formy této nepředpojatosti, jež je problematická. Přesto se, podle autorů, psaní o soužití různých etnik v Maďarsku vyznačuje větším pochopením pro problémy menšin, než je tomu v případě zkoumaných médiích z ostatních států. Příčiny tohoto stavu hledají autoři studie v institucionálně (nový mediální zákon, zákon o menšinách, novinářský etický kodex apod.) a historicky (situace maďarských menšin v nástupnických státech bývalé Rakousko-uherské monarchie) specifické situaci Maďarska [Nekvapil 2000: 81]. Přesto Gál ve své analýze dospívá k závěru, že mluvčí, jež jsou v médiích citováni, připisují alespoň implicitně Romům atributy naznačující jejich sociální inferioritu (např. kriminalita, chudoba, nezaměstnanost, nedostatečné vzdělání). Ačkoli se novináři vyhýbají vyjádření protiromských postojů, používají někdy etnickou kategorizaci i v nerelevantních případech, a tím přispívají k reprodukci etnických stereotypů a zvýšení etnického napětí mezi Romy a Neromy, které v Maďarsku přetrvává [Gál 2003: 179]. Ve slovenských médiích zaujímala podle závěrů studie „romská témata” spíše okrajové místo.75 O konfliktech mezi romským a neromským obyvatelstvem se psalo zpravidla v osamocených zprávách. Největší publicitu přitom získávaly tragické události. Podle autorů byly ve slovenském tisku rasově motivované vraždy zlehčovány a jejich rasistický motiv potlačován. Rozdíl mezi většinovým a menšinovým etnikem byl marginalizován poukazováním na jejich společné rysy: obě etnika jsou nebo byla terčem asimilačních plánů svých silnějších sousedů, hledala svobodu prostřednictvím emigrace a obě mají omezené možnosti prosadit své názory prostřednictvím médií. Podle Nekvapila je při psaní o romské problematice pro slovenská média důležitý český referenční rámec [2000: 74 Autoři analyzovali sdělení o napadení a zabití Romů v Kétegyháze a v Tuře v říjnu 1992 [Homoláč, Lauder, Nekvapil 2003]. 75 Ve zkoumaném období nebyla Romům věnována žádná televizní debata. V šetření byla zkoumána prezentace zabití čtyř Romů v Polichně v roce 1990 ve čtyřech významných slovenských denících [Homoláč, Lauder, Nekvapil 2003].
52
80n]. V případě
českých
médií76
zaznamenali
autoři
snahu
novinářů
o komplexnější prezentaci zkoumaných událostí. Odrážela se nejen v žánrové různorodosti informování, ale i v citacích názorů představitelů romské menšiny a rodinných příslušníků obětí rasově motivovaných útoků. Na druhou stranu ale novináři pracují s obecnou, dále nediferencovanou etnickou kategorií Romové. Autoři studie dále upozorňují na sporné užívání kategorie „rasově motivovaného trestného činu“, která je v českém mediálním i politickém diskurzu aplikována jen tehdy, není-li k dispozici jiný motiv než příslušnost oběti k jiné etnické skupině. To znamená, že oběť rasového útoku musí být alespoň implicitně nositelem kategorie „slušný Rom” a jako příčinu nelze nalézt jiný než rasový motiv. To znamená, že oběť neměla neshody s ostatními obyvateli obce, neměla dluhy, platila nájemné, nebyla nezaměstnaná nebo se snažila práci hledat a mezi ní a obžalovanými (pachateli) nebyly v minulosti žádné kontakty, které by mohly být příčinou trestného činu [Nekvapil 2000: 78n]. Podobné události zpravidla nejsou v médiích prezentovány ve vztahu majorita – minorita, ale v rámci konfliktu Romové – skinheadi. Homoláč a Karhanová mluví o tzv. relačním páru: „dvoučlenném souboru kategorií, které jsou svázány natolik pevně, že užití jedné předpokládá (explicitní nebo implicitní) přítomnost kategorie druhé“ [2003: 80]. Kategorie Neromové je zde zužována pouze na svoji část. Podle Homoláče existuje relační pár Romové-skinheadi i v obecném povědomí a je upevňován rámováním podobných událostí jako „potyček“ či „incidentů“, které explicitně odkazují ke dvěma navzájem bojujícím skupinám, a implicitně ke skupině třetí, k veřejnosti, která jejich střety zpovzdálí sleduje, popřípadě hodnotí [2003: 70]. Tato studie byla jednou z prvních, která podrobněji zkoumala reprezentaci Romů v českých médiích. Jejím omezením je podle našeho názoru to, že se soustředila pouze na prezentaci vybraných událostí, navíc pouze v týdnu poté, co se odehrály. Vypovídá tedy primárně o přístupu médií k Romům v nestandardních, emocionálně i politicky vypjatých situacích. Ačkoli zmiňuje rysy, které bychom pravděpodobně zaznamenali i ve způsobu informování o jiných událostech, jimž byli Romové přítomni, nelze jejích závěry šíře zobecňovat, vypovídají totiž primárně o mediálním pokrytí případů romských obětí. 76 Byly zkoumány texty o třech násilných trestných činech, které skončily smrtí Roma (v Klatovech v únoru 1991, v Písku v září 1993, ve Žďáru nad Sázavou v květnu 1995) otištěné v pěti nejčtenějších denících (MF Dnes, Lidové noviny, Rudé právo, Českomoravské zemědělské noviny a Práce) v průběhu jednoho týdne po události. Další případová studie byla věnována diskusi o migračním zákonu, která proběhla na jaře 1993 v tištěných i audiovizuálních médiích. [Homoláč, Lauder, Nekvapil 2003].
53
4/ V širším projektu zaměřeném na romský nacionalismus komentovala obraz Romů v médiích také I. Raichová [2001]. V případové studii zkoumala sdělení publikovaná v majoritních i romských médiích77 v roce 2000. Mimo jiné se zaměřila na témata, jež jsou v souvislosti s Romy zmiňována, a na to, jak jsou zobrazováni „typičtí“ Romové a Češi. Autorka dospěla k následujícím závěrům: Periodika Romano hangos a Romano kurko prezentují Romy velmi často jako pasivní oběti diskriminace a rasismu ze strany většinové společnosti. Přitom oběti se do svých tíživých životních situací často dostávají vlastní vinou kvůli svým vlastnostem [2001: 138n]. Čech je zde zobrazován jako „člověk, který nemá Romy rád. V lepším případě jim pouze nedůvěřuje, v horším případě je diskriminuje a chová se k Romům rasisticky, což někdy může hraničit až s fyzickou agresí. Nerozumí jim a většinou se je ani nesnaží pochopit,“ [Raichová 2001: 141]. Zatímco romská tištěná média se více soustředí na pozitivní a optimistická témata, jako je vzdělání, kultura či historie Romů, majoritní tisk informuje spíše o tématech negativních a pesimistických; konkrétně o kriminalitě, diskriminaci, asimilaci či emigraci. Tématem, jež se objevuje výlučně v romských médiích, jsou obavy Romů z rasismu, s nímž se setkávají ve společnosti. Většinová média tato témata do své agendy nezahrnují a podle Raichové nereflektují diskriminaci jako příčinu jednání Romů, ani když informují o emigraci či kriminalitě. Autorka upozorňuje, že v žádném periodiku nebyl reflektován rasismus Romů vůči majoritě a že zde zcela absentují příklady pozitivní praxe, které by vedly obě strany k vzájemnému dialogu. Uvádí také, že v žádném z majoritních periodik nebyla po celý rok uveřejněna žádná informace v romštině. V souvislosti s tím připomíná jazykovou odlišnost obou etnik. Protože Romové používají stejný znakový kód jako Češi, většinová společnost od nich očekává také shodný kód významový, který se však často liší a přispívá tak k vzájemnému neporozumění. Studie ukázala absenci etnika v obsazích rádia, televize a filmu. Postavy Romů se v pořadech objevují ojediněle a náhodně. Výjimku tvoří pouze pravidelný pořad O Roma vakeren vysílaný Českým rozhlasem. Do vysílání hlavních zpravodajských relací se informace o Romech dostávají především v negativním kontextu v souvislosti s kauzami jako je „Matiční ulice“78 nebo emigrace. Protože neexistují kvóty určující, kolik vysílacího času má být v audiovizuálních médiích
77 Autorka zkoumala měsíčník Romano kurko, čtrnáctideník Romano hangos, deníky Blesk, Lidové noviny, MF Dnes a Rovnost a týdeníky Moravský jih, Břeclavsko a Nový život. 78 Matiční ulice je známá kvůli sporům o stavbu zdi mezi obytnými domy, v nichž žijí Romové, a rodinnými domky příslušníků majoritní populace, na podzim roku 1999.
54
věnováno romským tématům, je jejich zařazení v pravomoci producentů. Výsledkem je pro Romy nezajímavá programová skladba a pořady, které nesledují a dávají přednost zahraničnímu vysílání. To platí i pro relace, jejichž cílem je prezentovat život a komunitu Romů a právě oni by měli být jejich hlavní cílovou skupinou. Výsledná prezentace romské komunity je nedostatečně objektivní a nevyvážená, což se odráží v nezájmu Romů o majoritní média, shrnuje Raichová [2001: 142]. Autorka médiím vytýká prezentaci Romů zdůrazňováním exotičnosti jejich kultury, což umocňuje dojem jinakosti, jež je příkladem nového rasismu. Zároveň je tak stvrzován stereotyp Roma hudebníka, tanečníka či komedianta, který není schopen žádné jiné práce. Kritiku audiovizuálních médií doplňuje zamyšlením nad „rozpojením“ obrazových sdělení a jejich doprovodných komentářů. „Zatímco komentář hovoří o chudobě romské komunity, kamera zabírá např. haldy odpadků, nahé dítě, či muže odpočívajícího v křesle. […] Ani jeden informační kanál, zvuk ani obraz, v tomto případě nelžou, jejich vzájemnou kombinací je však šířena nepravda, kterou divák vnímá jako výsledné poselství celé reportáže“ [Raichová 2001: 166]. Autorka dále upozorňuje na malý dosah a významnost (tištěných) médií, která jsou v držení a vedení Romů, na nedostatek novinářů z řad tohoto etnika79 a malý prostor, který je jim v rámci mediálních organizací poskytován. Konstatuje, že v současných českých médiích neexistuje platforma interetnického dialogu. Ačkoli rozsah studie publikované Raichovou je na první pohled působivý, v knize není přesněji popsána metodika výzkumu ani postup, jakým byla vybírána posuzovaná sdělení. Tyto informace absentují především v případě analýzy rozhlasu a televize. Přesto práce přináší řadu důležitých postřehů týkajících se vztahu Romů a masmédií a odrážejí zkušenost autorky s tematikou. 5/ Další analýzu věnovanou zobrazování romské menšiny v médiích uveřejnil na svých stránkách Úřad vlády České republiky. Vládní zpráva Romové a média (s podtitulem Obraz romské menšiny prezentovaný českými médii) [2001]80 si kladla za cíl: „ukázat, jak
79
Žádná z majoritních tiskovin nebyla v době výzkumu ve vlastnictví Roma ani v jejich redakcích neměl stálý pracovní poměr žádný příslušník menšinového etnika. Také žádná z regionálních redakcí Českého rozhlasu nezaměstnávala romského redaktora [Raichová 2001]. 80 http://www.vlada.cz/vrk/rady/rnr/cinnost/romove/zprava/cast1/priloha6.il2.htm; autor studie není uveden a zpráva neobsahuje podrobnější informace o metodice výzkumu. Za sporný lze označit např. výběr komentářů podrobených textové analýze: „Pro obsahovou analýzu vybraných komentářů týkajících se romské problematiky bylo vybráno několik článků předních českých žurnalistů publikujících v denících s mnohatisícovými náklady a celostátní působností. Výběr těchto komentářů je tak do určité míry náhodný, soustřeďuje se však na přední
55
je v médiích zachycován obraz romské menšiny a zjistit tak, zda média v ČR informují o Romech zkresleně, nebo zda při informování zachovávají potřebnou míru objektivity, tedy zda se podílejí na podněcování rasové nesnášenlivosti a udržování předsudků“. Zkoumána byla romská i majoritní periodika. Výzkumný soubor příspěvků z neromských médií81 však byl poměrně malý a selektivně vybraný, což podle našeho názoru ovlivňuje získaná zjištění a vyvozené závěry. Většina ze 113 analyzovaných textů byla věnována tématu vzdělání a kultura (39), dále kriminalitě (28) a rasismu (20). Podle závěrů studie je celkový obraz Romů v českých tištěných médiích spíše negativní, pravděpodobně také proto, že pro média i jejich příjemce jsou taková sdělení zajímavější. Na druhou stranu je uvedeno, že články věnované kriminalitě byly poměrně věcné, nebyly zaměřeny pouze na jednu událost a neobsahovaly paušalizující nebo odsuzující tvrzení, projevy rasové nesnášenlivosti či předsudky. Kritizován je přístup novinářů k problematice rasismu a rasových útoků, které nebyly na stránkách jejich listů prezentovány dostatečně objektivně a jako závažný problém. Pozornost nebyla věnována ani útokům Romů na příslušníky majority. Za minimální byl označen prostor věnovaný sociálním problémům romské menšiny. Nepříznivý mediální obraz Romů v médiích je pravděpodobně důsledkem nezájmu novinářů odhalit hlubší příčiny problémů, jež vedou ke zviditelňování problematických okruhů na úkor informování o jejich možných příčinách. Větší pozornost je ve stati věnována textové analýze několika otištěných komentářů, na nichž je ukázána jednak šíře názorů vztahujících se k tématu, včetně přístupů značně netolerantních k „romskému životnímu stylu“. Podle autorů dokládá nízký počet uveřejněných publicistických statí malou pozornost, jež je novináři informování o Romech přikládána. Studie nezaznamenala výraznější rozdíly v informování o tématu mezi jednotlivými periodiky. Upozorňuje ještě na užívání nevhodného označení „cikán“, které implikuje určité stereotypy a předsudky a bylo užito v kontextu trestných činů spáchaných Romy. Z druhé části zprávy věnované analýze periodika Romano kurko z období 1. 1. 1996 – 31. 3. 1997 vyplývá, že romská média věnují pozornost především rasové diskriminaci, jíž etnikum čelí, otázce bydlení, především pak existenci romských ghett a vystěhovávání české žurnalisty a proto mu nelze upřít určitou vypovídací hodnotu“ [2001]. Tento postup výběru textů bych označila za nahodilý a proto nereprezentativní. To ale neznamená, že tímto způsobem nelze ukázat šíři způsobů informování a uvažování českých novinářů o otázkách a tématech spojených s romskou menšinou. 81 Zkoumaná periodika jsou vymezena velmi obecně jako všechny celoplošné a regionální deníky vycházející na území ČR v období od 5. 4. 1997 do 6. 5. 1997.
56
neplatičů,
nedostatečnému
sociálnímu
zabezpečení,
vysoké
nezaměstnanosti
a podprůměrné vzdělanosti Romů. Za viníka situace, v níž se menšina v současné době nachází, je zpravidla označován stát, jenž je vnímán jako reprezentant výlučně neromské majoritní společnosti, jejíž představitelé nemají snahu řešit situaci Romů a jsou médiem obviňováni z nerespektování zákonů a rasové diskriminace. Lze proto konstatovat, že pohled romských autorů analyzovaných statí je vůči majoritní společnosti poměrně zaujatý a akcentuje kolektivní pocit ohrožení. Navíc ukazuje pocit příslušníků romského etnika, že jsou pouze druhořadými občany, neboť se nemohou identifikovat s politikou reprezentantů České republiky [Úřad vlády ČR 2001]. Jakkoli tato stať přináší užitečný střípek přispívající do mozaiky porozumění mediální prezentace Romů v České republice, jeho slabinou je metodika výběru posuzovaných statí, která z kusých informací uvedených v textu působí velmi selektivně. Ani v tomto případě se tedy nejedná o reprezentativní šetření, jež by postihovalo situaci na české mediální scéně, avšak vypovídá o vybraných textech, které jsou součástí celkového obrazu, jež česká média o Romech vytvářejí. 6/ Také romské sdružení Dženo uveřejnilo na svých stránkách82 analýzu zobrazování Romů v médiích. Kvantitativní studie Analýza mediální prezentace romské problematiky [2003] realizovaná agenturou Newton IT postihuje situaci v období od roku 1996 až do roku 2002 a její přínos tkví právě v její dlouhodobosti, neboť se jedná o soubor grafů, které numericky zachycují vývoj množství informací o romské menšině otištěných na stránkách vybraných periodik.83 Podle základního grafu studie měl vývoj zájmu o „romská témata“ měřený počtem publikovaných sdělení ve sledovaném období z dlouhodobého hlediska klesající tendenci.
82
http://www.dzeno.cz/docs/MEDIA_CZ.doc. Blesk, České slovo, Haló noviny, Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta DNES, Moravské slovo, Právo, Slovo, Sport, Super, Svoboda, Svobodné slovo, Zemské noviny, Regionální deníky: Severní Čechy a Severní Morava. V průběhu sledovaného období se změnilo spektrum celoplošných deníků, některé zanikly, jiné naopak vznikly.
83
57
Graf č. 2 - Vývoj zájmu médií o romskou problematiku v letech 1996 – 2002 1400
1200
1000
800
600
400
200
leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad
0
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
Zdroj: [Dženo 2003].
Z analýzy 45 567 textů dále vyplývá, že největší pozornost věnoval Romům deník Mladá Fronta DNES, který ve zkoumaném období otiskl 10 514, tedy téměř čtvrtinu (23%) všech statí. Všechna ostatní periodika se tématu věnovala výrazně méně často. Tabulka č. 1 - Romská problematika v celoplošných denících. deník MF Dnes Právo Zemské noviny Lidové noviny Blesk Svoboda Slovo Haló noviny Hospodářské noviny České slovo Svobodné slovo Super Moravské slovo Sport
počet statí 10 514 4 744 3 718 3 331 2 562 2 515 1 955 1 713 1 376 712 312 245 108 22
Zdroj: [Dženo 2003]
Příspěvky byly dále analyzovány především z hlediska tematického. Analýza pracovala s 5 hlavními kategoriemi obsahu sdělení, jež byly ve výzkumném souboru zastoupe-
58
ny následovně: aktivity Romů (11 596 textů, tj. 25 %), aktivity majoritní společnosti (15 134 textů, tj. 33 %), kriminalita (13 582 textů, tj. 30 %), ostatní aspekty života (21 457 textů, tj. 47 %), kam byly zařazeny informace o bydlení, sociální situace, sociální dávky, zaměstnanost, školství, postavení ve společnosti, migrace Romů a ostatní zmínky (2 576 textů, tj. 6 %) [Dženo 2003]. Protože součástí této studie jsou pouze grafické výstupy, spočívá její přínos především v zachycení dlouhodobého trendu. 7/ Katedra mediálních studií a žurnalistiky FSS MU se analýze mediálního pokrytí minorit věnuje od roku 2000. Projekt věnovaný monitoringu tištěných celoplošných deníků84 publikovaných od 1. října 2000 do 31. března 2001 přinesl vzhledem k otázce obrazu Romů v periodikách následující zjištění: vzhledem k celkovému rozsahu jednotlivých deníků je podíl otištěných statí o romském etniku velmi nízký85 a lze jej označit spíše za výjimku než za systematické pokrývání tématu. Obraz Romů v českých celoplošných denících je zjednodušující a nevyvážený. Ačkoli v periodikách byla publikována i sdělení předkládající pozitivní obraz této menšiny, výjimkou nejsou stati, jež alespoň implicitně akcentující stereotypní vnímání Romů nebo používají nevhodná pojmenování či slovní spojení, jež k němu odkazují. Obecně jsou příslušníci romského etnika v článcích spojováni především s vysokou nezaměstnaností, nízkou úrovní vzdělání, chybějící kvalifikací, nedostatečnou jazykovou vybaveností, odlišným stylem bydlení a užíváním drog. Z článků vyplývá, že řešení „romské otázky” a trvalé zlepšení situace vyžaduje dlouhodobé úsilí, na kterém by se měli podílet i Romové. O jejich aktivitách nebo o činnosti romských organizací ale média informují jen zřídka, naopak většina článků prezentuje Romy jako „objekty” zájmu majoritní populace, která dlouhodobě usiluje o zlepšení jejich životních podmínek. Články informují o Romech z pohledu neromské většiny. Pokud je dán prostor Romům, vyjadřují svá stanoviska pouze v souvislosti s otázkami týkajícími se jejich komunity. Pro informování o romském etniku jsou vybírány jednoznačné, nekomplikované události86, které lze snadno uchopit. Tak dochází ke zjednodušování tématu, které by naopak vyžadovalo co nejkomplexnější pokrytí. Studie odhalila nepatrně odlišný způsob prezentace menšiny u seriózních a bulvárních titulů. 84
Celkem bylo zpracováno 755 výtisků těchto tiskovin: Mladá fronta Dnes, Právo, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Zemské noviny, Moravské Slovo, Haló noviny, Špígl a Blesk. 85 Pokud bychom všechny zkoumané články otiskli vedle sebe, zaplnily by 40 stran velikosti formátu A3 (například rozměr Mladé fronty Dnes). Průměrný zkoumaný článek včetně titulku a doplňující grafiky pokrýval plochu 17 x 10 cm a obsahoval 298 slov. Nejčastější byly stati o 200 až 300 slovech, o velikosti odpovídající necelé pětině strany formátu A3 [Sedláková 2002b]. 86 Většina analyzovaných statí odráží zpravodajské hodnoty: jednoznačnost, personalizace, negativita a kontinuita.
59
Liší se především skladba tematických okruhů, z nichž jsou vybírány události k prezentování [Sedláková 2002b]. Tento výzkum byl jedním z prvních, který se pokusil podrobněji zmapovat obraz Romů v poměrně širokém spektru českých periodik a přitom nezůstal na rovině kvantitativní obsahové analýzy. Jeho omezení ale představuje období, v němž bylo téma zkoumáno. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o polovinu kalendářního roku, a sebraná data mohou podléhat sezónním vlivům, je možné, že v letních měsících mohou novináři přednostně věnovat pozornost jiným tématům. Autoři studie však tento nedostatek reflektují. Z pohledu našeho tématu se jedná o analýzu, jež pracuje pouze s celostátními deníky, stále tedy chybějí informace o tom, jak o Romech vypovídají media s nižší periodicitou, ať už publicistická nebo spíše zábavná, tak specifika regionálních nebo lokálních tiskovin. 8/ Dílčí informaci o obrazu Romů v českých médiích dostaneme i ze studie Jak se (ne)píše o uprchlících: Analýza článků o uprchlících v českém tisku P. Klvačové a T. Bitricha [2001], kteří se věnovali analýze statí otištěných v MF Dnes, Lidových novinách a Právu v období od 31. října 2000 do 31. října 2001. Primárním cílem této studie ale bylo postihnout, jak české deníky informují o uprchlících, azylantech a imigrantech. V rámci výzkumného šetření však byly analyzovány také stati o Romech, kteří zde primárně vystupovali jako emigrující z ČR, tedy žadatelé o azyl v západních státech Evropy, především ve Velké Británii. „Romové nejsou, alespoň ve vybraných článcích, považováni za uprchlíky, […]. Za prvé, Romové emigrují ze země považované Evropskou unií za bezpečnou, a za druhé, cestují letadly nebo autobusem, tj. neabsolvují strastiplné ilegální přechody v nákladních kamionech, popř. pěšky jako uprchlíci z Asie, Balkánu nebo Afriky“ [Klvačová, Bitrich 2001]. Publikované články informovaly především o kontrolách na letištích před opuštěním České republiky a o opatřeních států a vyjádření politiků ohledně zvyšujícího se počtu žádostí o azyl. Naopak opomenuty zůstaly motivy jednání jednotlivých migrantů, kteří navíc téměř nedostávali možnost své jednání komentovat či vysvětlit. Sdělení o uprchlících byla velmi neúplná a výsledný obraz neposkytoval čtenářům k problematice migrací dostatečné množství relevantních informací, neboť sdělení nebyla zasazena do širšího kontextu a nedávala čtenářům možnost pochopit situaci utečenců a příčiny jejich jednání. Autoři studie však dospěli k překvapivému zjištění. Ve srovnání s tím, jak nepoučeně, kuse či odtažitě novináři zkoumaných titulů informovali
60
o uprchlících či imigrantech jiných národností, ukázaly se články týkající se Romů mnohem barvitější. V kontextu ostatních sdělení najednou Romové vystupují jako etnikum, které je majoritní populaci bližší,87 kulturně, jazykově i geograficky a jeho motivy jednání a výchozí situace jsou pochopitelnější: „Lze pochybovat o tom, zda správně, ale čtenář se většinou může na základě textu zkusmo postavit do jejich pozice a posuzovat jejich jednání. Články nabízejí poměrně bohaté porozumění Romům. I když lze zopakovat, že to vůbec nemusí být porozumění správné. Ale v každém případě to bývá porozumění poměrně široce opřené o různá tvrzení, údaje a všeobecně rozšířené (byť stereotypní) představy,“ tvrdí Klvačová a Bitrich [2001]. Uvedená studie tedy ukazuje, že ve srovnání se způsobem informování o jiných národnostech vykazují články o Romech větší míru novinářské profesionality a snad i pochopení pro tuto menšinu. 9/ Poslední studii věnovanou obrazu Romů v médiích jsme našli na webových stránkách socioložky médií I. Reifové88 z Fakulty sociálních věd UK. Práce je věnována analýze televizního zpravodajství o kontrolách britských imigračních úředníků na ruzyňském letišti. Analyzováno bylo 15 hlavních zpravodajských relací tří hlavních celoplošných televizních stanic (Události, Televizní noviny, Deník) odvysílaných v týdnu od 30. 7. do 3. 8. 2001.89 Autorka se zaměřila na způsob, jak česká média pracovala s touto postupně se vyvíjející událostí. Protože se jednalo o kauzu tzv. statickou90, autorka se snažila ukázat, jak funguje tzv. agenda-setting druhého stupně. Tedy, zda média podlehnou statičnosti kauzy a budou publikovat pouze komentující výroky k původní události, nebo zda se budou snažit „statičnosti události vzdorovat a vynalézat nové rámce, souvislosti a definice jednou nastoleného, leč momentálně vývojově »zablokovaného« tématu“. Za jedno z nejzávažnějších zjištění studie považujeme skutečnost, že televize ve zpravodajských příspěvcích necitovaly žádné romské cestující. Podle Reifové s nimi pracovaly jako se svědky, pouze dokud byli přítomní na letištích a tedy snadno fyzicky dostupní. Pak je Obecně je míra „souznění“ českého a romského etnika považována za velmi malou. Gabal ji v knize Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace charakterizuje: „Základním rysem klimatu, který provází soužití s romskou menšinou je (I) enormní akcent na distanci mezi Romy a majoritní českou populací (snaha o vzájemnou segregaci), (II) dále pocit vzájemné etnické a kulturní rozdílnosti, distance a odcizení (logikou hodnocení jsou Romové stabilně […] posuzováni ve stejné perspektivě jako etnicky a kulturně odlišní cizinci a v jistém smyslu dokonce – z hlediska českého prostředí – jsou vnímáni jako autentičtí „cizinci“), (III) v neposlední řadě vysoká míra nejistoty, nedůvěry a strachu […] a (IV) značná a kvalitativně diferencovaná varieta názorů na původ, příčiny problémů i způsoby jejich řešení,“ [1999: 84]. 88 www.reifova.info Stať není datována. 89 Jednalo se o druhý týden celé kauzy. Kontroly britských imigračních úředníků začaly na pražském letišti 18. července 2001. 90 Specifikum statických kauz spočívá v jejich vývoji, který se po úvodní události jakoby zastaví a následně je k nim možné pouze pronášet tzv. „výroky“, protože další události se již neodehrávají [www.reifova.info]. 87
61
jako mluvčí vystřídali romští předáci, kteří však byli dotazováni pouze ve chvíli, kdy se účastnili nějakého oficiálního jednání se zástupci české vlády nebo byli snadno k zastižení ve svých úřadech. Reakci cestujících, jejichž cesta do Británie byla úředníky zamítnuta, televize nepřinesly. Podle Reifové tak došlo k redukování postupně se vyvíjející události na sérii událostí plánovaných (dění na Ruzyni, jednání s ministrem) odehrávajících se na opakujících se místech (letiště, parlament) doprovozených stereotypními ilustračními záběry letištního monitoru s instrukcemi pro cestující do Británie nebo „archivním záběrem muže v pruhovaném tričku, provázeného ženou s dítětem“ [www.reifova.info]. V této souvislosti autorka upozorňuje na latentní, i když pravděpodobně nezáměrný, rasismus skrytý v absenci romských cestujících, kteří byli prezentováni jako aktéři kauzy, ale sami se k ní nevyjadřují. Romové tak byly zobrazováni jako pasivní objekty jednání expertů z řad majority. Reifová formuluje hypotézu ohledně diváckého vnímání nepřítomnosti romských mluvčích. Domnívá se, že divák ji může chápat buď jako snahu televizí nenechat Romy „mluvit, aby si svým projevem svůj obraz ještě více nezkazili“ nebo jako projev diskriminačních tendencí televizních štábů [www.reifova.info]. Dalším důležitým rysem televizního zpracování kauzy je nepropojení událostí s tématem rasové diskriminace, ačkoli patří k důvodům, jež Romové pro emigraci uvádějí. Pokud byla diskriminace v příspěvcích zmíněna, pak ve vztahu k jednání britských imigračních úředníků, nikoli vzhledem k české populaci. Zpravodajství si nekladlo otázky týkající se romských odchodů, ale soustředilo se na vyjadřování postojů politiků a komentování britských kontrol. Celkově tak ignorovalo souvislost mezi přítomností britských imigračních úředníků na pražském letišti a problematickým soužitím Čechů a Romů. Podle Reifové české televize promarnily šanci k zarámování problému do sociálního kontextu a příležitost k rozboru rasismu české společnosti. „Nepříjemné momenty podvědomí české společnosti byly vytěsněny a vzápětí přeneseny na zástupného viníka, tedy na britské konzulární úředníky,“ shrnuje Reifová [www.reifova.info]. Tato studie se jako jediná podrobněji věnovala reprezentaci Romů v audiovizuálním zpravodajství. Vzhledem k tomu, že se jednalo o analýzu reprezentace jedné kauzy, není z ní možné usuzovat na širší rysy obrazu Romů v českých televizích nebo v jejich zpravodajských relacích. A právě to je střípek, kterým by k poznání tématu měla přispět tato práce. Dříve, než se posuneme k našim zjištěním o obrazu romského etnika v televizním zpravodajství, seznamme se s metodikou projektu a užitou výzkumnou metodou.
62
4 METODICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU MEDIÁLNÍ REPREZENTACE Základní výzkumnou technikou připravovaného projektu zkoumajícího obraz Romů v televizním zpravodajství měla být obsahová analýza. V průběhu šetření jsme však dospěli k názoru, že tento kvantitativní přístup nedokáže postihnout drobnější významové nuance zkoumaných textů a rozhodli jsme se proto doplnit jej i o kvalitativní výzkumné techniky. Provedli jsme tedy určitou triangulaci metod.91 Základní zjištění z počáteční fáze výzkumu realizované obsahovou analýzou jsme rozšířili interpretativním sociologickým čtením, při kterém jsme využívali prvky strukturální-semiotické analýzy. Následující oddíly věnujeme představení těchto výzkumných nástrojů, přiblížení průběhu sběru dat a jejich analýzy.
4.1 Výzkumná technika: obsahová analýza With regard to content analysis, there seems to be a widespread but wrongheaded assumption that „anyone can do it“ with no training, and there also seems to be another common misperception that any examination of messages may be termed a content analysis. [Neuendorfová 2002: xv] Obsahovou analýzu lze stručně charakterizovat jako kvantitativní, systematickou a objektivní analýzu rysů zjevného obsahu sdělení. Scherer ji vymezuje jako: „kvantitativní výzkumnou metodu pro systematický a intersubjektivně ověřitelný popis komunikačních obsahů, vycházející z vědecky podloženého kladení otázek“ [Schulz, Scherer a kol. 2004]. Obsahová analýza je jednou z technik analýzy dokumentů. Přitom může být aplikována jak na psané texty, tak na přepisy mluvené řeči, vizuální či audiovizuálních sdělení a obrazy, ale i na neverbální chování. Proto je oblast jejího uplatnění velmi široká (od kategorizace otevřených otázek v kvantitativních dotazníkových šetřeních až ke zpracovávání výpovědí účastníků psychologických experimentů a psychoterapeutických sezení). Její klíčové místo leží v oblasti výzkumu masové komunikace a propagandy. Ač91
Hendl [1999] vymezuje triangulaci jako kombinaci různých výzkumných metod a různých zkoumaných osob nebo skupin, v odlišných místních a časových kontextech, za užití odlišných teoretických perspektiv, které (různí) výzkumníci uplatňují při zkoumání určitého jevu.
63
koli v historii byla využívána také s cílem odhalit záměry komunikátora - zadavatele zprostředkovaných sdělení, její hlavní niku v oblasti výzkumu médií tvoří snaha zmapovat, jaká sociální a kulturní témata, hodnoty a jevy prezentují různé mediované obsahy (zpravodajství, reklamní sdělení, zábava). Tradiční obsahová analýza byla na základě řady definic v padesátých letech 20. století vymezena B. Berelsonem jako výzkumná technika pro objektivní, systematický a kvantitativní popis zjevného obsahu komunikace.92 Citujme zde však širší, aktuálnější definici K. Neuendorfové z knihy The Content Analysis Guidebook: „Obsahová analýza je sčítací, kvantitativní analýza sdělení, spočívající na vědecké metodě (zahrnující věnování pozornosti objektivitě-intersubjektivitě, počáteční přípravě projektu, reliabilitě, validitě, možnostem zobecnění a zopakování šetření a testování hypotéz) a není omezena ani typem proměnných, které mohou být měřeny, ani kontextem, ve kterém je sdělení vytvořeno nebo prezentováno.“ [Neuendorfová 2002: 10]
Technika obsahové analýzy je založena na klasifikování a sčítání předem definovaných jednotek textu s cílem získat informace o jeho struktuře. Její jednotlivé kroky kopírují základní schéma deduktivního kvantitativního přístupu93 ke zkoumání sociální reality. Na počátku analýzy stojí stanovení výzkumné otázky, konceptualizace a operacionalizace pojmů, definování souboru kategorií vztahujících se k tématu výzkumu. Na základě výzkumných hypotéz volíme tzv. záznamové jednotky, jejichž frekvenci výskytu ve sdělení (kontextové jednotce) pak sledujeme. Sběr dat znamená v případě obsahové analýzy klasifikaci textu na základě předdefinovaných kategorií s cílem popsat rysy předkládané mediální reality, případně odhalit intence komunikátorů obsažené ve sdělení. Velmi stručně lze základní postup při použití obsahové analýzy shrnout do pěti kroků: 1) volba vzorku obsahu, 2) vytvoření relevantního rámce kategorií vnějších referentů (souboru jevů, o kterých se v obsahu může hovořit), 3) zvolení jednotky analýzy (zpravidla článku či relace, ale také například věty nebo obrazu), 4) pomocí počítání frekvence zvolených jednotek obsahu zmiňujících se o relevantních tématech umístění obsahu do připraveného rámce a 5) vyjádření výsledků jako celkové skladby vybraného vzorku obsahu podle 92
Podle Berelsona, označovaného za klasika obsahové analýzy, je: „Obsahová analýza výzkumnou technikou pro objektivní, systematický a kvantitativní popis manifestovaného obsahu komunikace“ [Berelson 1952: 18 cit. podle Neuendorfová 2002: 10]. 93 Například Disman [2000] uvádí následující kroky kvantitativního výzkumu: 1) formulace teoretického nebo praktického sociálního problému; 2) formulace výzkumné otázky a teoretických hypotéz; 3) formulace souhrnu pracovních hypotéz – konceptualizace a operacionalizace; 4) rozhodnutí o populaci a vzorku; 5) pilotní studie; 6) rozhodnutí o strategii výzkumu; 7) konstrukce nástrojů pro sběr informací; 8) předvýzkum; 9) sběr dat; 10) analýza dat; 11) interpretace, teoretické zobecnění; 12) závěrečná zpráva, publikace.
64
frekvence výskytu hledaných referencí [McQuail 1999: 308]. Kořeny obsahové analýzy sahají do 19. století, kdy byla užívána ke zkoumání novin. K rozvoji systematického studia mediálních sdělení přispěl v první polovině dvacátého století především H. Lasswell.94 K největšímu rozšíření této techniky došlo za druhé světové války, kdy sloužila jako nástroj odhalování nepřátelské propagandy.95 Aplikována byla hlavně při zkoumání politických sdělení německého rozhlasového vysílání. V tomto období došlo také k jejímu největšímu rozvoji co do podrobnosti a specifikace její metodiky vedené snahou, aby zjištění, jež poskytuje, byla stejně přesná a objektivní jako výsledky získávané metodami přírodních věd [Neuendorfová 2002: 92n]. V druhé polovině dvacátého století se technika obsahové analýzy rozšířila do dalších vědních disciplín, například historie, psychologie96, lingvistiky a antropologie. Stala se součástí širších projektů, které užívaly triangulace metod a kombinovaly výsledky obsahové analýzy se zjištěními získanými jinými výzkumnými technikami97 (například dotazníkovým šetřením, pozorováním, experimentem či etnografickými studiemi publika). Neuendorfová [2002] ukazuje, že obsahová analýza stále patří k často užívaným výzkumných technikám a množství statí o výzkumech vedených touto technikou otištěných v posledních desetiletích v širokém spektru odborných periodik neustále stoupá. Obsahová analýza je spojena s tzv. procesuální linií mediálních studií98, která konceptualizuje komunikaci jako přenos sdělení určitým kanálem z bodu A do B. Podle tohoto přístupu je význam sdělení určený v okamžiku jeho vzniku záměrem jeho tvůrce.99 Obsahová analýza předpokládá, že povrchový (zjevný) význam textu je jednoznačný, 94
Lasswell věnoval svoji dizertační práci (v roce 1927) obsahové analýze propagandistických technik za první světové války. Ačkoli jeho analýza měla spíše kvalitativní ráz a on sám k ní byl později kritický, šlo o významnou empirickou studii a jeden z prvních pokusů o klasifikaci propagandy [Neunedorf 2000]. Podle Lasswella: „obsahová analýza pracuje s představou, že verbálních chování je formou lidského chování, že tok symbolů je součástí toku událostí, a že komunikační proces je aspektem historického procesu […] Obsahová analýza je technika snažící se s optimální objektivitou, přesností a obecností popsat, co je na daném místě a v daném čase řečeno o daném subjektu [Lasswell a kol. 1952: 34 cit. podle Neuendorf 2002: 35n]. 95 Obsahové analýzy byly prováděny hlavně výzkumným týmem Experimental Division for the Study of WarTime Communication vedené Lasswellem. 96 V psychologickém kontextu využíval obsahové analýzy například Allport při zpracovávání osobních dokumentů. 97 Příkladem takového výzkumného projektu je analýza týmu G. Gerbnera z roku 1967, známá jako kultivační teorie, zaměřená na srovnání výskytu násilí v amerických zábavných pořadech a pocitu ohrožení televizních konzumentů ve skutečném životě. 98 Procesuální pojetí komunikace vystihuje Lasswellova pětičetná otázka: Kdo říká co, komu, jakým kanálem a s jakým účinkem? 99 „Obsahová analýza pracuje s představou, že verbálních chování je formou lidského chování, že tok symbolů je součástí toku událostí, a že komunikační proces je aspektem historického procesu […] Obsahová analýza je technika snažící se s optimální objektivitou, přesností a obecností popsat, co je na daném místě a v daném čase řečeno o daném subjektu [Lasswell a kol. 1952: 34 cit. podle Neuendorfová 2002: 35n].
65
může být přečten, kvantitativně uchopen, a že numericky vyjádřený poměr prvků v textu (kterým může být např. počet slov nebo prostor či čas věnovaný určitému souboru témat) je spolehlivým ukazatelem významu sledovaného a prezentovaného sdělení [McQuail 1999]. Zároveň je tento přístup spojen s představou, že zachycením obsahu sdělení budou zjištěny i účinky na příjemce, nebo že z těchto zjištění lze účinky na jedince a společnost alespoň odvozovat [Jirák, Köpplová 2003]. Výhodou při realizaci obsahové analýzy je dobrá fyzická dostupnost zkoumaných materiálů a ve srovnání s lidskými respondenty jejich „nereaktivnost“ s výzkumníkem. Výhodou je i fakt, že nepodléhají času, na druhou stranu se ale postupně ztrácí kontext, ve kterém vznikly a působily. K jejich analýze ale nelze přistoupit bez obecného předpokladu, že množství pozornosti věnované určitému tématu je vyjádřením důležitosti, jež je tomuto významu přikládána. 4.1.1
Omezení zvolené výzkumné techniky
Stejně jako jiné metody má i obsahová analýza svá omezení. Kritici obsahové analýzy
zpochybňují
objektivnost
této
techniky
a označují
ji
za
nedosažitelnou.
V konstruktivistickém paradigmatu, jež považuje „znalosti“ a „fakta“ za dohodnutá, nese každý výzkum rysy subjektivity. Musíme proto usilovat o jeho intersubjektivitu, tedy o shodu badatelů ohledně jeho pravdivosti a o konzistenci jednotlivých výzkumů. Proto je nezbytné reflektovat výzkumné postupy, jež byly v šetření aplikovány. McQuail [1999] zmiňuje především riziko, kdy badatel aplikuje při analýze textů vlastní významový systém kódovacích kategorií, místo aby jej odvozoval z obsahu. Ve srovnání s kvalitativními technikami analýzy textů obsahová analýza přesněji odhaluje postup a pravidla, na jejichž základě text uchopuje, rozděluje a kategorizuje. Každý takto stanovený kódovací systém je ale selektivní a neúplný. Z tohoto hlediska lze na výstup z obsahové analýzy nahlížet jako na nový text s vlastním významem, který se odlišuje od sdělení původního. Existuje zde také rozdíl mezi tím, jak k textu přistupuje výzkumník a jeho příjemci. Neboť „vědecké“ sčítání kategorií je postupem, který běžný čtenář při recepci sdělení neužívá. Výsledná analýza tedy může být viděna jako jeden specifický způsob interpretace sdělení výzkumníkem, o kterém nemůžeme říci, do jaké míry se překrývá s tím, jak by jej vnímal jeho tradiční příjemce. Navíc při analýze je zpravidla zpracováváno větší množství sdělení zároveň, tedy ve formě, v jaké se k nim běžný příjemce standardně nemá možnost do-
66
stat. Zatímco výzkumník hromadně analyzuje texty vzniklé v delším časovém úseku, čtenář je přijímá „po jednom“ nebo k některým nemá přístup vůbec. Na druhou stranu při odborné analýze absentují další faktory ovlivňující proces mediální recepce, především široké spektrum jiných sdělení, v jejichž kontextu nebo v návaznosti na něž byl text publikován nebo vnímán příjemcem. Právě nahlížení textu v jeho kontextu či širším referenčním rámci bývá obtížné. Stejně jako snaha o zachycení objektivity či subjektivity textů a jejich hodnotové orientace. Analyzovaný text navíc zpravidla nebývá uvažován jako celek, ale je posuzován skrze předem definované dílčí kódovací kategorie. Dochází tak k fragmentaci významu, v jejímž důsledku mohou být přehlédnuty vnitřní vztahy mezi jednotlivými tématy nebo částmi textu. Jinými slovy, rozkouskováním textu do sledovaných indikátorů ztrácí obsahová analýza schopnost postihnout proces konstituování významu ze vzájemných interakcí symbolů obsažených v celém textu. Podle Burgelina nemáme důvod pokládat prvky, které se v testu vyskytují nejčastěji, za nejdůležitější, neboť text je vždy strukturovaným celkem, v jehož rámci často hraje větší význam, na jakém místě se údaj objeví, než kolikrát se tak stalo [1972]. Právě zde vidíme největší slabinu této techniky, která vytváří kvantifikovaný, statistický souhrn zkoumaných textů. Domníváme se, že příjemce může vnímat jako zcela zásadní třeba i jen jednou uvedenou informaci, pokud se tak stane specifickým způsobem za vhodných sociokulturních podmínek nebo sdělení rezonuje s jeho osobními zkušenostmi. Objektivita ve smyslu hodnotové neutrality je klíčovým zpochybňovaným rysem obsahové analýzy. Hlavní výtka je zaměřena na její nutnou selektivitu, nemožnost analyzovat všechny prvky obsažené v textu (to ale neumožňuje žádná metoda). Vždy se musí věnovat jen těm aspektům textů, které jsou relevantní z hlediska teoretického zakotvení zkoumaného tématu. Jako kvantitativní metoda vychází z premisy identifikovat a sečíst výskyt určitých charakteristik textu a takto vypovídat o sděleních, obrazech a reprezentacích v nich obsažených. Otázka zní, do jaké míry může kvantifikace postihnout širší sociální významnost textů a jejich dosah, neboť se ukazuje, že vztah mezi mediálními obsahy a jejich vnímáním publikem není přímý. Zpochybňována by však neměla být kvantifikace, kterou obsahová analýza provádí, ale významnost, jenž je kvantitativním údajům přisuzována, a jejich výpovědní hodnota. Obsahová analýza nám poskytuje indikátory pro posouzení míry důrazu kladeného na určitá sdělení nebo o jejich absenci
67
v mediálních obsazích. Interpretovat tyto indikátory ovšem nelze bez ohledu na kontext a celkový rámec, jimiž jsou zkoumaná sdělení obklopena, bez toho, že bychom fragmentované části textu opět spojili a ukázali, které se objevují společně, z jakých důvodů a s jakými možnými důsledky. Tato omezení obsahové analýzy se proto pokusíme zmírnit použitím komplementární metody interpretativního čtení, ke které se vrátíme v dalším oddíle. Jak jsme uvedli, technika obsahové analýzy je navázána na procesuální paradigma. V mediálních studiích však došlo k posunu chápání komunikačního procesu, proto nahlédneme obsahovou analýzu také optikou kritického paradigmatu mediálních studií,100 jež ukáže její další omezení. Vydejme se tedy na krátký exkurz na pole teorie recepce. Ačkoli jde na první pohled o odchýlení se od našeho výzkumného tématu, není tomu tak. Snaha o popsání recepce mediálních sdělení je základním kamenem výzkumu mediální komunikace a v tomto smyslu zásadně ovlivňuje i náš výzkum, respektive je druhou stranou komunikačního procesu, který leží v centru našeho zájmu. Zároveň se tak pokusíme vysvětlit, proč jsme výzkum rozšířili o kvalitativní techniky analýzy textů. 4.1.1.1 SDĚLENÍ kontra VÝZNAM Zatímco raný výzkum masové komunikace předpokládal, že příjemci přisuzují sdělení stejný význam jako jeho tvůrci, výzkumy z poslední třetiny 20. století ukázaly, že význam mediálních sdělení není jednoznačný. Tvůrci i jednotliví příjemci mohou sdělení interpretovat odlišně. Svou roli zde sehrává nejen časoprostorové zakotvení sdělení, ale i zkušenosti, názory, postoje či zaujímané sociální pozice jednotlivých aktérů komunikačního procesu. Podle kritického přístupu jsou nejdůležitější významy sdělení skryté, proto klade důraz na vztahy mezi jednotlivými prvky textu a diskurz, ve kterém se komunikace odehrává. Předpokládá, že prvky textu nejsou z hlediska jeho konečného významu rovnocenné. Podle názoru tzv. sémiotické školy (strukturalistů) je nutné odlišit sdělení a význam. Zatímco text v psané, zvukové nebo obrazové podobě je pevný, významy, které jsou do 100 V 70. letech 20. století došlo ve výzkumu masových médií k tzv. etnografickému obratu. Nástup nové perspektivy vnímání médií předznamenal J. Halloran, když zcela obrátil základní výzkumnou otázku. Místo: Co dělají média s publikem?, se začal zajímat o to: Co dělá publikum s médii? Tato nová, kritická tradice, věnuje pozornost interakcím mezi publikem a sdělením, vztahu mezi čtenářem a textem a mechanismům distribuce moci. Za počátek kritického paradigmatu bývá považována „teorie užívání a uspokojení“ a Hallův „model zakódování a dekódování“. Paradigma vrcholí recepční analýzou, která reflektuje pluralitu kontextů každodenních forem konzumace médií, včetně rodově a etnicky odlišných forem konzumace mediálních obsahů. Zároveň dochází k prosazování kvalitativní metodologie a etnografických postupů, jež se snaží zkoumat přístupy publik k mediovaným sdělením v kontextu jiných každodenních praktik. Srov. [Morley 1980].
68
textů vloženy nebo v nich vnímány, jsou proměnlivé a nestálé [McQuail 1999; Fiske 2001]. Je proto otázkou, kde hledat význam sdělení a čí význam to je. Odpovídá záměru zadavatele nebo je uložen v jazyku či spočívá v příjemcově interakci s textem? Základem kritického přístupu je polysémické chápání textů. Protože mediální texty jsou složeny ze znakových systémů, potenciálně mohou nést mnoho významů. A jejich interpretace je ovlivněna kontextem a kulturou čtenářů101, kteří jsou schopni dodávat jim vlastní obsahy. V rámci kritického paradigmatu lze identifikovat dva směry, textuální a auditoriální. Zatímco první přisuzuje důležitější roli při vytváření významů textu, respektive znakovému kódu, druhý považuje za klíčové příjemce. Textuální přístup pracuje s představou dominantní ideologie zakomponované do jednolitého textu nesoucího preferované významy, které publikum více méně nekriticky přijímá. Snaží se odhadnout, nakolik mediální text svou vnitřní výstavbou určuje způsoby, jimiž bude čten, a hovoří o míře jejich otevřenosti či uzavřenosti.102 Za otevřený lze označit takový text, který čtenáře nenutí k přijetí konkrétního významu textu a poskytuje možnost různých interpretací a alternativních výkladů. Naopak text uzavřený je více provázán s určitým dominantním viděním, které posiluje. Zatímco pro fikce (seriály, mýdlové opery) jsou charakteristické spíše volnější strukturace, zpravodajská sdělení jsou uzavřenější, aby čtenáře vedla k jednoznačnějším interpretacím [Eco 1979], které Hall nazývá dominantním čtením.103 Podle J. Currana [1990], disponuje každé sdělení „omezující mocí“, neboť v rámci potenciálních významů, jež nese, existuje jeden preferovaný význam určující způsob, jímž bude publikum s daným obsahem pracovat. C. Sparks a H. Campbell [1987] mluví o tzv. „vepsaném čtenáři“. Jde o preferované příjemce, které jednotlivá sdělení svou vnitřní strukturou primárně oslovují [cit. podle McQuail 1999]. Fiske [1987] uvádí, že v závislosti na tom, jakého užijí diskurzu, se texty mohou adresně obracet na konkrétní čtenáře, jež přijímají jimi diskurzivně nabízenou pozici. Příkladem V kontextu britských kulturních studií používáme označení čtenář pro příjemce psaných i obrazových sdělení, o nichž mluvíme jako o textu. V širším pojetí můžeme jako text chápat cokoli, čemu je přisuzován význam, a čtenářem je každý, kdo je schopen jej interpretovat na základě kulturní příslušnosti. 102 V souvislosti s otevřenými texty, které čtenáři umožňují přisuzovat sdělení vlastní významy, Eco mluví o tzv. aberantním čtení [1995]. 103 Hall [1973] rozlišuje tři typy čtení textu: dominantní - kdy publikum přijímá ideologii zakomponovanou do sdělení odesílatelem; dohodnuté (negotiated) - kdy čtenář rozeznává ideologické sdělení, ale v určitých bodech s ním nesouhlasí a nepřijímá je a opoziční – při kterém členové publika odmítají preferované čtení obsahující ideologii a na základě zcela odlišných hodnot a vlastních pravidel dospívají k alternativním interpretacím. Původci sdělení si v souladu se svými zájmy a v rámci hegemonního řádu vybírají způsob, jakým bude sdělení kódováno, a prostřednictvím jazyka médii manipulují. V jejich zájmu je, aby příjemci odkryli preferovaný význam, který do něj vložili. Proto je do každého sdělení zakomponován návod, jak by jej publikum mělo číst, který má zabránit aberantnímu čtení. 101
69
mohou být reklamní sdělení, vytvářející modelového konzumenta inzerovaného produktu s očekáváním, že určitá část příjemců se v nabízeném image pozná [McQuail 1999]. Tato textuálně deterministická linie byla korigována minimálně ve smyslu posunu od Althuserovského pojetí ideologie obsažené v textu ke Gramsciho pojetí hegemonie.104 Tedy směrem k uvažování o určité míře vyjednávání významu mezi textem a čtenářem, poskytující mu prostor i pro nepřijetí či odmítnutí preferovaného významu. Příčinou je zpravidla skutečnost, že každý (hlavně televizní) text obsahuje mnohost významů, které není možné všechny kontrolovat, a proto vždy určitá část z nich nabízí čtenáři v tzv. sémiotickém převisu možnost vlastní interpretace [Reifová 2004: 244]. Druhý, auditoriální přístup připisuje dominantní roli při konstrukci významu publiku, jež je schopné individuálního zpracování polysémických textů. Mluví o existenci různých publik, odlišujících se svými preferencemi a vkusem. Jejich jednotliví členové disponují potenciálem užívat a interpretovat mediální obsahy způsobem, který může být výrazně odlišný od záměru jejich zadavatele. Přistupují k předkládaným sdělením aktivně a na základě racionálních a emocionálních voleb si mezi nimi vybírají, analyzují je a diskutují o nich [Volek 1999]. Podle U. Eca [1986] je při analýze komunikace důležitý především pohled příjemce, neboť nedílnou součástí procesu dekódování je právě specifická sociální pozice čtenáře sdělení, kontext, v němž zprávu přijímá, a její kulturní relevance. Různost čtení mediálních textů považuje Eco za zákon masové komunikace, jejíž svět je plný různých, často si odporujících interpretací. Ke generování významů přispívá, když mediální sdělení přicházejí do různých sociálních situací, v nichž se operuje s odlišnými kódy. Podobně D. Morley [1986] tvrdí, že vzory individuální televizní konzumace mohou být pochopeny jen při znalosti širšího kontextu, v němž se odehrává, včetně životního stylu diváků a jejich profese. Fiske [1989] dává do souvislosti s chováním televizního publika i jeho další charakteristiky, především nepřenositelnou osobní zkušenost a hrané sociální role. Nahlíženo touto optikou, je publikum natolik individualizováno, že přístup každého diváka k televiznímu textu se stává jedinečným. Z nastíněného pohledu se technika obsahové analýzy usilující o postižení manifes-
104
Jako hegemonie bývá označován soubor praktik, jejichž pomocí vládnoucí strana udržuje ve společnosti status quo. Podle Gramsciho se vláda nerealizuje pouze manifestací síly, ale také jako morální a intelektuální vedení, které prezentuje normy a hodnoty vládnoucí vrstvy jako přirozené a legitimní v zájmu vytvoření všeobecného souhlasu. Hodnoty vládnoucí vrstvy se tak stávají hodnotami celé společnosti [Reifová 2004: 73n].
70
tovaného obsahu mediálních sdělení jeví jako příliš plochá a necitlivá k různým úrovním významu sdělení, především k významům skrytým.105 Její kvantifikující přístup opomíjí nejen vnitřní vztahy mezi jednotlivými částmi textu, ale i dekódovací schopnosti publika a mnohost diskurzů, v nichž může sdělení vystupovat, kódů a znakových systémů. Proto obsahová analýza nemůže odhalit široké spektrum významů, které by pod vlivem kontextu recepce, individuálních zkušeností, zaujímaných sociálních pozic či hodnotových preferencí do sdělení vložili ostatní čtenáři. Z mnoha možných významů vypovídá primárně o interpretaci sdělení výzkumníkem, jenž materiály zpracovával. Ačkoli je pravděpodobné, že proces recepce mediálních obsahů je determinován mnoha faktory, které přístup obsahové analýzy nedokáže odhalit ani zohlednit, neměli bychom ji tak snadno odsoudit. Spíše je nutné vést v patrnosti, že zjištění, která nám poskytuje, mají omezenou platnost a je nutné je doplňovat dalšími údaji z šetření vedených jinými výzkumnými metodami a nahlížejících mediální sdělení z odlišných pohledů. McQuail [1999] upozorňuje, že technika obsahové analýzy má ve výzkumu mediálních obsahů své uplatnění106 a lze ji i přes odlišná východiska obou paradigmat kombinovat s přístupy kvalitativními. Proto se pokusíme vystoupit z pole kvantitativního přístupu a nahlédnout zkoumaná zpravodajská sdělení také optikou kvalitativní. Je zřejmé, že by bylo vhodné doplnit analýzu mediálních obsahů také o analýzu recepce sdělení samotnými čtenáři, například hloubkovými nebo skupinovými rozhovory (focus groups) vedenými nad konkrétními příspěvky. Taková šetření by osvětlila, jak čtenáři pracují s určitými typy zpravodajských sdělení, jaké významy v nich nacházejí, a které z nich akcentují. A to nejen čtenáři z řad majoritní populace, ale také z řad menšin. Z hlediska časového, finančního i organizačního však v rámci našeho výzkumu nebylo možné podobná šetření provést.
4.2 Komplementární výzkumná technika: interpretativní čtení Jako komplementární výzkumnou metodu k obsahové analýze jsme zvolili interpretativní sociologické čtení. Tuto techniku vymezila J. C. Kronicková [1997] jako alternativní způsob zpracování rozsáhlých textových souborů. Autorka ji řadí mezi postupy analýzy textů, kde stojí na jedné straně kvantitativní obsahová analýza a na druhé Gada-
105 Podle Neuendorfové může být obsahovou analýzou alespoň částečně postižen i latentní obsah sdělení skrze měření jednoho či více indikátorů, které jej reprezentují [2002: 23]. 106 McQuail označuje obsahovou analýzu za „stále nejpoužívanější metodu výzkumu“ [1999: 308].
71
merovská hermeneutika.107 Interpretativní sociologické čtení využívá kombinace kvantitativních a kvalitativních postupů. Protože není zpravidla možné analyzovat všechna data ani veškeré materiály v plném rozsahu, nutí tento interpretativní přístup k výběru. Umožňuje tak výzkumníkovi záměrně, ale uváženě vybírat zkoumané materiály na základě jejich důležitosti, nikoli v závislosti na požadavcích reprezentativity, jak to činí pozitivistické linie výzkumu. Materiály vybrané k analýze musí být významné z hlediska zkoumaného tématu, například jako jeho charakteristický či obzvlášť výstižný reprezentant, nebo musí jít o klíčové dokumenty. To, že k analýze vybíráme jen některé z množství textů neznamená, že výzkumník není seznámen s obsahem ostatních. Cílem interpretativního čtení je porozumět samotnému textu a odhalit jeho význam na základě detailní znalosti a informací o celém kontextu či diskurzu, v němž byl pořízen. Výzkumník vychází z porozumění textů a jejich kontextu, které jsou základem jeho analýzy a dovolují mu zdůvodněně odmítat alternativní výklady. „Abychom dospěli ke správné interpretaci, musí být vytvořeny i alternativní interpretace; ty musí být posouzeny a musí být nalezen způsob jejich zamítnutí. Při tomto procesu musíme přisoudit různým důkazům různou váhu a musíme přesně stanovit podmínky. Provádíme komparativní vážení důkazů. Alternativní interpretace jsou hodnoceny ve vztahu k relativnímu množství důkazů, k opakování různých druhů důkazů (jako je neustálý výskyt jedné metafory, která pak dává textovému významu větší důležitost), vzhledem k jejich vysvětlovací schopnosti, logice, úplnosti a eleganci“ [Kronicková 1997: 64]. Předpokladem této techniky je vybrání znaků a vyzdvihování rysů, které nejlépe vystihují celý datový soubor. Validitu interpretace lze kontrolovat pomocí čtyř kritérií: 1/ konzistencí interpretace jednotlivých částí s interpretací celku a tím, co víme o jeho kontextu, případně době či okolnostech, v nichž vznikl; 2/ celistvostí interpretace, to znamená zohledněním všech důkazů; 3/ přesvědčivostí interpretace, respektive zda je možné výroky v textu zvýznamnit i jiným způsobem a 4/ smysluplností interpretace tak, aby přispívala k celkovému porozumění a zvyšovala vědění [Kronicková 1997]. Přitom je důležitý smysl pro detaily, mnohonásobné opakované procházení textu v zájmu získání výsledné interpretace a neustálá
107
Kronicková [1997] cituje Gadamerovský důraz na odhalování vztahů, jež jsou v textu skryty. Gadamer nesouhlasil s názory německých filosofů, že správná interpretace textu spočívá v odhalení záměru jejího autora. Podle Gadamera mají všichni jedinci tzv. historicky ovlivněné vědomí, jež je zakotvuje v určité historické a kulturní situaci. Proto interpretování textů znamená rozšíření horizontu pohledu výzkumníka, který nachází způsoby, jak je text historicky propojen s širším kontextem [www.wikipedia.com].
72
reflexe sebeprojektování do textu, abychom nenacházeli jen to, co jsme najít chtěli. Jedná se o techniku, která dává výzkumníkovi velký prostor, ale zároveň vyžaduje jeho vysokou „ukázněnost“, sebereflexi, orientaci v teoretickém rámci a znalost zkoumaného problému i diskurzu, jehož je součástí. Prostřednictvím interpretativního čtení se pokusíme odkrýt rovinu latentního významu analyzovaných zpráv o romské menšině. V této části výzkumu budeme na zkoumané televizní šoty nahlížet hromadně, na rozdíl od kvantitativní analýzy, při které se soustředíme jen na určité rysy textů. Pokusíme se odhalit strukturní znaky zpravodajských sdělení o romské menšině. Zaměříme se na práci novinářů a dodržování zpravodajských pravidel informování (absenci hodnocení a snahu o vyváženost či objektivnost sdělení). Přestože předpokládáme, že novináři mají na prezentované události určitý názor, neměl by být ve zpravodajství zřejmý. Proto věnujeme pozornost používání prostředků, které mohou neutralitu zprávy narušit: na obrazovou složku sdělení, na volbu jazykových prostředků a na výběr mluvčích při sdělování jednotlivých témat veřejnosti. Jazyk je základním nástrojem konstruování reality a použitá označení či obraty mohou sdělení výrazně významově posouvat či zabarvovat. Neutralitu zprávy je možné ovlivnit také výběrem citovaných mluvčích a konkrétních prohlášení. Bennett [1996] zmiňuje, že novináři vědomě využívají možnosti zůstat skrytí a vytvářet sdělení „za scénou“ pomocí prezentace hlasů určitých autorit. Taková prohlášení však často vnášejí do zprávy hodnotové hledisko. Podle Burtona a Jiráka [ 2003] jsou součástí každého zpravodajství nevyřčené hodnoty, představy a významy platné v daném kulturním a sociálním kontextu. Proto zdůrazníme znaky, které obecně charakterizují reprezentaci romské menšiny v majoritních médiích, a upozorníme na stereotypy, k nimž mohou jednotlivá sdělení odkazovat. Využijeme přitom i sémiotické analýzy108 a pokusíme se identifikovat užité znaky (jazyková vyjádření, obrazy), jež na rovině konotace nebo mýtu (v Barthesově pojetí)109 akcentují stereotypy Romů či mýtus Cikána.110 Dále se zaměříme na latentní vý-
Podrobněji k sémiotické anlaýze mediálních sdělení viz Příloha č. 2. V pojetí R. Barthese mýtus neodkazuje k tradičním mytologickým příběhům jako u strukturalisty Lévy- Strausse, ale vychází ze semiotické tradice (navazující na de Saussura a Ch. S. Pierce). Podle Barthese [1973] mohou být znaky, z nichž se sdělení skládá, multiplikovány do druhého stupně označování: konotace a mýtu. V médiích jsou jazykové a obrazové znaky záměrně užívány tak, aby nesly význam v rovině denotace, ale aby také spouštěly řadu konotací. Právě spojování znaků a jejich konotací pro vyjádření určitého sdělení nazývá Barthes mýtem. Jde o „příběh“, kterým kultura vysvětluje určité aspekty skutečnosti [Fiske 2001]. Je způsobem vztahování se k realitě, jejímu vykládání, udržování a tak i potvrzování smyslu vlastního bytí [Hawkes 1999]. Užívá znaky a jejich konotace a záměrně je uspořádává tak, aby hrály určitou sociální roli [Bignell 1997]. Mýtus vzniká řetězením konceptů a pojmů. Některé, jež byly dříve jeho součástí, mohou být v průběhu času opuštěny, jiné naopak připojeny. Mýtus 108 109
73
znamy, jež příspěvky sdělují tzv. mezi řádky, a mohly by být znakem nového rasismu, jak o něm mluví van Dijk. Považujeme tyto otázky za důležité především vzhledem k možnému nebezpečí sociální exkluze, k níž mohou média šířením určitých sdělení přispívat. Pozornost budeme věnovat i tomu, o čem televize neinformují nebo co upozaďují, protože, jak tvrdí Hartley [2001], pro vytváření obrazu určité skupiny je důležité i to, co je z mediálního pokrytí vynecháno, neboť to může odhalit záměr komunikátora. Seznámili jsme se s oběma výzkumnými technikami, které jsme použili při analýze televizních sdělení o Romech. Dříve než se přesuneme k samotným zjištěním provedeného šetření, přiblížíme ještě jeho metodiku a výzkumné otázky. Formulované hypotézy jsou zařazeny až do jednotlivých kapitol věnovaných analýze zkoumaných sdělení, tak, aby bylo možné je na základě získaných dat hned zhodnotit.
4.3 Metodika výzkumu Výzkum byl zaměřen na zpravodajství dvou českých celoplošných111 televizních stanic.112 Zajímalo nás, jak jsou v tomto zpravodajství prezentováni Romové. Vzhledem k objemu denně prezentovaných sdělení jsme zkoumaný materiál omezili na hlavní zpravodajské relace: pořad Události vysílaný televizí veřejné služby ČT1,113 a pořad Televizní
se sebepotvrzuje v kontaktu s realitou. Ve skutečnosti je výtvorem dominantní sociální třídy a jeho hlavní funkcí je naturalizovat historii, prezentovat nesené významy jako přirozené, zastírat jejich původ, a tak i jejich politickou a sociální dimenzi. [Fiske 2001]. Ačkoli koncept stereotypu a mýtu nahlíží na problematiku z odlišných stanovisek, domníváme se, že jsou vzájemně kompatibilní. V podobném smyslu se vyjadřuje Dyer [2002]. 110 Mýtus Cikána (používáme označení „Cikán”, neboť ono samo je jeho součástí) přítomný v české kultuře je řetězcem následujících konceptů: osoby tmavé pleti a černých vlasů, neupravené, s vytahaným, starým oblečením, které nepůsobí čistě; příliš temperamentní, impulzivní, emocionální, agresivní, neřestné, mající mnoho dětí (příliš fertilní), o které se nedokáží postarat. Děti bez dohledu, jsou nevychované a neposlušné, pobíhají po veřejných prostorech, jsou rozcuchané, zapatlané, většinou polonahé, příliš zvědavé, rozdováděné a hlučné. I dospělí tráví značnou část dne na veřejnosti, postáváním, hlasitou mluvou připomínající hádku a doplněnou výraznou gestikulací. Jsou méně inteligentní, nevzdělaní a nevzdělavatelní, nepřizpůsobiví, asociální a neochotní se přizpůsobit majoritnímu životnímu stylu. Nepracují, jsou to líní povaleči, kteří se štítí práce a žijí ze sociálních dávek, tedy na úkor řádných občanů a z jejich daní. 111 Podle § 3 zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, ve znění zákona č. 39/2001 Sb. je celoplošným televizním programem takový program, „jehož vysílání může přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky počítaných podle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu.“ 112 V České republice byl zákony (č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který později nahradil zákon č. 231/2001 Sb.) schválenými během 90. let zaveden smíšený - duální systém televizního vysílání tvořený médii veřejné služby vysílajícími za zákona a komerčními médii vysílajícími na základě licence. Jako orgán pro kontrolu dodržování zákonů byla zřízena Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). 113 Česká televize byla jako médium veřejné služby zřízena zákonem č. 483/1991 Sb. Svou činnost zahájila 1. ledna 1992.
74
noviny114 komerční stanice Nova.115 Do výzkumu byly zahrnuty všechny relace odvysílané od 1. ledna do 31. prosince roku 2000.116 Analyzovány byly pouze zpravodajské části večerního zpravodajství obou stanic. Do výzkumu nebyly zahrnuty samostatné sportovní relace ani publicisticky zaměřená relace ČT1 Tady a teď, která bezprostředně následovala po hlavním zpravodajském bloku. Základní výzkumnou jednotkou byl stanoven jeden zpravodajský příspěvek117 zpravodajský šot.118 Ve většině případů se jednalo o tzv. kombinovanou zprávu (reportáž119), tedy sdělení využívající obrazový materiál doplněný komentářem reportéra z místa události a výpovědí dotázaných osob, zarámované moderátorem ve studiu. Na počátku výzkumu bylo nutné vymezit zpravodajské příspěvky relevantní pro analýzu. Operacionalizace „romských“ příspěvků se ukázala jako jeden z nejzávažnějších úkolů celého šetření. Diskuse o tom kdo je Rom/kdo jsou Romové je v českém sociálněvědním diskurzu v posledních letech velmi aktuální. Ačkoli majorita vnímá Romy jako homogenní
skupinu,
podle
antropologů
„je
opak
pravdou“.
Š. Moravec
[www.varianty.cz] vymezuje čtyři významy označení Rom/romský: 1/ jako tzv. antropologický typ (ve smyslu Weberovského ideálního typu) charakterizovaný pigmentací vlasů a pokožky.120 2/ Rom jako nositel určité kultury – romské, která je v tomto pojetí primární. Jedinci socializovaní do určitého komplexního integrovaného systému hodnot, principů sociální organizace, norem, způsobů řešení problémů, atd. 3/ Rom jako příslušník romského národa. Například ti, kteří deklarovali romskou národnost při sčítání lidu v r. 2001. 4/ Rom jako charakteristika připsaná zvnějšku. Romem je ten, kdo je za Roma
114
Průměrná sledovanost Televizních novin za rok 2000 byla: rating 31,0 % a share 71,75 %, což představuje přibližně 2 606 000 diváků denně. Tato data nám zaslala televize Nova, Česká televize nám podobné údaje neposkytla. 115 Komerční stanice Nova vysílá na základě získané licence od 1. 2. 1993. 116 Videozáznamy zkoumaných pořadů byly pro účely tohoto výzkumu zapůjčeny Radou ČR pro televizní a rozhlasové vysílání, za což jí tímto děkujeme. 117 V textu používáme pro jednu výzkumnou jednotku označení: zpráva, příspěvek, sdělení či šot jako synonyma. 118 Šot je „univerzální označení pro všechny krátké žurnalistické audiovizuální snímky bez ohledu na jejich účel a funkci. Je považován za časově nejkratší útvar audiovizuální žurnalistiky a synonymum jednoduché obrazové zprávy, která je definována jako pohotové, stručné a věcné audiovizuální sdělení o společensky důležité nebo zajímavé události“ [Osvaldová, Halada 2002: 184]. 119 Reportáž je „nejfrekventovanější zpravodajsko-publicistický žánr v televizi s výraznou, informativně analytickou funkcí a dokumentárním principem audiovizuálního zobrazování skutečnosti. Vychází z autentického svědectví reportéra o faktech tvořících dějovou linii události“ [Osvaldová, Halada 2002: 156]. 120 Reference k antropologickému typu Roma odkazuje k rasovým teoriím vycházejícím z předpokladu odlišnosti ras. Vědci ukázali, že tyto teorie jsou biologicky nepodložené a pojem rasa neopodstatněný. Ovšem ve vztahu majoritní populace k Romům rasové hledisko přetrvává. Zpravidla bývá označováno jako rasismus kulturní (nikoli biologický) charakterizovaný předpokladem podřazenosti a evoluční opožděnosti tohoto etnika. Laubeová mluví o rasismu lidovém, který vychází z selského rozumu a zažitých předsudků a stereotypů a je jednou z podmínek fungování rasismu institucionálního [2000].
75
považován okolím (obvykle na základě fyzických znaků). V následujícím textu používáme označení „Rom“, „Romové“, „romský“ ve vztahu k uvedenému bodu 2, 3 a 4. Tedy k osobám, jež jsou nositelé specifické kultury nebo se hlásí k romskému národu nebo jsou za Romy označováni svým okolím (v našem případě nejčastěji televizními redaktory). O Romech mluvíme jako o menšině či etniku121, i když jsme si vědomi, že někteří antropologové s chápáním Romů jako etnika nesouhlasí.122 Zjednodušení, jehož se tak dopouštíme, považujeme na poli mediálních studií za akceptovatelné. Jinak by tomu bylo v případě, kdybychom např. měli definovat adresáty integračních či sociálních programů. Naším cílem je však rekonstruovat obraz Romů vytvářený celoplošnými zpravodajskými relacemi. Pro identifikaci sdělení týkajících se příslušníků romské menšiny jsme zvolili dvě kriteria výběru. Prvním byl výskyt jazykového vyjádření se základem slova rom* ve významu Rom, Romové123 nebo adjektiva romský ve zpravodajském příspěvku. Druhým kritériem bylo zarámování sdělení jako „romské tematiky”. V těchto příspěvcích se buď o Romech mluvilo, nebo byli aktéry události osoby, jež byly prezentováni jako Romové. Pokusíme se být přesnější. Jelikož se obecně nepovažuje za politicky korektní rámovat události jako romské a plošně užívat tohoto označení v obecné rovině, novináři jej v některých případech záměrně neuvádějí. Z tématu příspěvku a obrazových záběrů je ale zřejmé, že příspěvek se tohoto etnika týká. Především jsou-li aktéry příspěvku osoby, které by majoritní publikum jako Romy pravděpodobně označilo na základě jejich vzhledu, způsobu řeči nebo uvedeného jména aktérů události považových za romská (např. Horváth, Červeňák, Giňa). Jsme si vědomi, že tato kritéria mohou být označena za stereotypní. Rozhodli jsme se je použít ze dvou důvodů: 1/ zahraniční studie zkoumající zobrazování menšin v médiích zpravidla uvádějí jako klíčový znak identiJako synonyma v této práci používáme i označení romská populace či příslušníci romských komunit. Podle Jakoubka a Hirta [2004] není označení etnikum vzhledem k Romům na místě, neboť alespoň část z osob, které jsou takto nazývány (především nositelé tradiční romské kultury) v kategoriích etnicity neuvažuje a tato není součástí jejich identity. Etnizující pojetí nutí vnímat Romy jako jednolitou skupinu, která je však pouze konstruktem. Osoby, jež jsou zpravidla na základě antropologických znaků označeni jako Romové, je možné v kontextu České republiky rozdělit do čtyř modelových typů: 1) tradiční romská kultura realizovaná jedinci žijícími v romských osadách v organizačním rámci, jehož základ tvoří příbuzenský systém a koncept rituální ne/čistoty oddělující příslušníky jednotlivých rodin. 2) komunity žijící v příměstských čtvrtích (ghettech) – sociálně vyloučených lokalitách charakterizovaných kulturou chudoby O. Lewise. 3) Nositelé programově budované romské národní identity, a to analogicky k majoritní kultuře (na odlišných principech, než tvoří kulturu romských osad). Jedinci, kteří vystupují jako ochránci zájmů Romů a jejich kulturních specifik a usilují o ustavení „romství“ jako etnicko-politické skutečnosti, tzv. romská elita či romská politická reprezentace. 4) Jedinci zcela asimilovaní do majoritní kultury, přesto však často trpící diskriminací, neboť kvůli vyšší pigmentaci své kůže jsou optikou majority řazeni mezi Romy. 123 Nikoli ve významu Roma jako hlavní město Itálie nebo románský či román. 121 122
76
fikující relevantní sdělení právě barvu pleti zobrazovaných osob124; 2/ snažili jsme se přiblížit pohledu běžného diváka sledujícího zpravodajství.125 Jedná se tedy o zvnějšku připsané romství. Bylo také možné vymezit relevantní obsahy pouze na základě výskytu klíčových slov, domníváme se ale, že v tak by byla řada sdělení vynechána, což by vedlo k vychýlení našich zjištění. Na druhou stranu je možné, že do výzkumného souboru nebyla zařazena sdělení, v nichž vystupují romští občané, kteří nebyli v příspěvku takto označeni a jejichž fyzické rysy neodpovídají romskému stereotypu126, oni sami se ale jako Romové mohou vnímat. Pravděpodobně jde o jedince, kteří jsou sociálně inkludováni do české společnosti. Domníváme se, že jde o rys, který ovlivňuje vnímání romské menšiny obecně. Jestliže jako Romy přestaneme vnímat osoby žijící rozptýleně mezi českým etnikem, dopouštíme se nebezpečné redukce této menšiny na její „viditelnou“ část, jež zpravidla čelí sociálním problémům. Jedná se o obecnější problém, kterému se zde nemůžeme věnovat, i když považujeme za důležité na něj upozornit. Situaci nepochybně ještě ztěžují případy, kdy novináři označí jako Romy osoby, jež sami sebe považují za Čechy.127 Základní otázka, kterou jsme si na počátku výzkumu položili, zněla: Jaký je mediální obraz romské menšiny žijící v České republice prezentovaný v hlavních televizních zpravodajských relacích a jak se liší obraz vytvářený Českou televizí a Novou? Při formulaci podrobnějších okruhů zkoumaných otázek, na něž budeme hledat odpověď, jsme se inspirovali výzkumem prezentace rasy v tištěných médiích van Dijka [1987], který jsme citovali v kapitole věnované výzkumům prezentace etnických menšin v zahraničních médiích. Jedná se o následující otázky: 1/ Jak velký prostor je věnován romské menšině v hlavní zpravodajské relaci obou sledovaných televizních stanic? Jak často zkoumané stanice přinášejí sdělení z života romské menšiny? 2/ Jaké zpravodajské hodnoty lze identifikovat ve zpravodajských sděleních o Romech? Jaké jsou obecné znaky zpravodajství s romskou tematikou? 124
Srov. např. Philo 1999. Konzultovali jsme relevanci některých příspěvků s různými laickými informátory ze svého okolí a se studenty oboru mediální studia a žurnalistika FSS MU. Fyzické znaky jsou tím, co jedince na první pohled odlišuje a stigmatizuje. 126 Ilustrační příklad pro tuto skutečnost přinesla práce na zkoumaných materiálech s bakalářskými studenty mediálních studií a žurnalistiky FSS MU. Studenti, kteří nevěděli, že poslankyně parlamentu ČR Monika Horáková je Romka, nepovažovali zprávu, ve které vystupovala, za relevantní pro téma výzkumu. 127 Např. moderátorka Iveta Kováčová o sobě v pořadu Média a svět 26.11.2006 uvedla, že národností je Češka, a pokud by ji někdo označil za Romku, došlo by k omylu. 125
77
3/ Jaké informační zdroje (osoby) jsou citovány ve sděleních týkajících se romské menšiny? Dostávají Romové možnost komentovat události týkající se majority? 4/ Jsou Romové popisováni z pohledu majoritní populace, nebo mají možnost vypovídat sami za sebe? 5/ Jsou při prezentaci Romů ve zpravodajství akcentovány nějaké stereotypy? Jaké? 6/ Jaká je obrazová prezentace Romů ve zpravodajství? Jaké jsou charakteristiky (věk, pohlaví, vzhled) Roma, jež je nejčastěji zobrazen v hlavní zpravodajské relaci? 7/ Do jakého tematického kontextu jsou informace o Romech médii zarámovány? Jak široké je spektrum událostí, o nichž média informují? Dominují ve vztahu k Romům mediální agendě nějaká témata? Jsou do zpravodajských relací zařazována sdělení odrážející každodenní život romské menšiny? Jsou v televizním zpravodajství reflektována témata diskriminace a rasismu vůči Romům? 8/ Jsou zprávy o Romech konstruovány do opozice My versus Oni? Lze v televizním zpravodajství např. na rovině skrytého obsahu odhalit rasistické významy? Jsou označení používaná ve zpravodajství vzhledem k Romům a jejich jednání neutrální nebo hodnotící? Asociují zprávy o romské menšině problémy nebo nebezpečí ohrožení majoritní populace či dominantní kultury? 9/ Přispívá celková prezentace Romů ve zpravodajství k jejich sociální inkluzi nebo spíše k jejich vylučování ze společnosti? Jednotlivé okruhy otázek odráží problémy, kterým jsme se ve výzkumu věnovali. Jejich řazení odpovídá struktuře předložené práce. Dílčí hypotézy vztahující se k otázkám jsou zařazeny v úvodu jednotlivých kapitol věnovaných jednotlivým okruhům výzkumných problémů. Rozhodli jsme se tak s ohledem na přehlednost práce, která je tvořena několika tematickými celky. Zjištění získaná prostřednictvím obsahové analýzy budeme srovnávat jednak pro obě zkoumaná média, ale také s údaji o prezentací romské menšiny v médiích tištěných. Pokusíme se tak o zaznamenání trendů charakterizujících zobrazování Romů napříč českou mediální scénou.
78
5 PŘÍSPĚVKY S ROMSKOU TEMATIKOU V TELEVIZNÍM ZPRAVODAJSTVÍ 5.1 Prostor věnovaný romské tematice v hlavních zpravodajských relacích Kvantitativní analýzu obrazu Romů začněme pohledem na množství času, jež bylo zkoumanými stanicemi romské menšině věnováno v hlavních zpravodajských relacích odvysílaných v roce 2000. Na základě zjištění zahraničních výzkumů zaměřených na prezentaci menšin v médiích128 předpokládáme, že informace o životě Romů budou ve zpravodajství českých médií spíše absentovat. Formulovali jsme proto následující hypotézy: H1) Množství informací o Romech je v hlavních zpravodajských relacích České televize (Události) i stanice Nova (Televizní noviny) velmi nízké. H2) Prostor věnovaný Romům v hlavní zpravodajské relaci televize veřejné služby České televize - a komerční stanice Nova se výrazně neliší. Realizované šetření přineslo následující zjištění: v kalendářním roce 2000 bylo v obou sledovaných zpravodajských relacích dohromady odvysíláno 174 příspěvků o romském etniku. Většina (58 %) sdělení zazněla v relaci Události televize veřejné služby. Množství informace o Romech, jež tyto příspěvky přinášely, se však výrazně lišilo. Rozdělili jsme proto příspěvky do tří kategorií podle toho, jakou pozici z hlediska sdělované informace Romové v příspěvku zaujímali. Odlišili jsme příspěvky, v nichž romská tematika představovala hlavní téma, vedlejší téma nebo okrajovou zmínku. Jako hlavní téma jsme chápali informaci, jež tvořila nejdůležitější sdělení příspěvku. Zpravidla se jednalo o téma, do nějž na začátku moderátor ve studiu zprávu zarámoval. V těchto sděleních zpravidla vystupovala zkoumaná menšina nebo její členové v pozici hlavních aktérů události nebo těch, kterých se sdělení přímo dotýkalo. Pokud byla zpráva primárně zaměřena na jiné téma než „romské“, byla zařazena do kategorie vedlejší téma. Mezi hlavním a vedlejším tématem zprávy přitom existuje logická souvislost, případně je souvislost vytvářena kompozicí příspěvku. Vedlejší téma je podřízeno hlavnímu a dále jej rozvíjí. Je zpravidla
128
Srov. van Dijk 1987; Erjavecová, Hervatinová, Kelblová 2000.
79
přítomno až v obrazovém materiálu a nemluví o něm moderátor ve studiu. Prohlubuje danou problematiku, zmiňuje nové skutečnosti, případně hlavní téma dále posouvá nebo uvádí do jiného kontextu. V jednotlivých příspěvcích mohla být přítomna dvě nebo více vedlejších témat. Do kategorie okrajová zmínka byly zařazeny příspěvky, jejichž hlavní ani vedlejší témata nepojednávala o romské menšině. Zkoumané etnikum se v příspěvku objevilo pouze jednou, zcela okrajově, zpravidla v obrazové složce příspěvku, a jeho přítomnost nijak nesouvisela s tématem zprávy ani nebyla rozvíjena. Jednalo se například o reportáže, jejichž obrazová složka obsahovala záběry zachycující mimo jiné také příslušníky romské menšiny, avšak u sdělení věnovaných jiným tématům.129 Tabulka č. 2 – Pozice romské tematiky v příspěvcích odvysílaných v roce 2000 relace informace o Romech hlavní téma vedlejší téma okrajová zmínka celkem
Události Česká televize
celkem
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
86 23 65 174
49% 14% 37% 100%
52 13 35 100
52% 13% 35% 100%
34 10 30 74
46% 14% 41% 100%
Podle tabulky č. 2 tvořila romská tematika hlavní nebo vedlejší téma 109 (63 %) zpráv.130 Ve vedlejší pozici vystupovali Romové přibližně v sedmině (14 %) příspěvků obou zkoumaných relací. Jako okrajové zmínky jsme kategorizovali 65 příspěvků (37 %). Přestože se i tyto příspěvky podílejí na vytváření mediálního obrazu Romů, zahrnuli jsme je pouze do úvodní fáze šetření. Jak už jsme naznačili, ve zprávách typu okrajová zmínka se členové romské menšiny objevují zpravidla v její obrazové složce, redaktoři je dále nezmiňují a příspěvek se nedotýká ani zobrazených osob ani této menšiny. Společným jmenovatelem těchto sdělení, respektive těchto zobrazených osob, je jejich obtížná identifikace, neboť zpravidla není možné přesněji určit, zda se jedná o Romy. Příčinou bývá způsob zobrazení těchto osob: z velké vzdálenosti, zezadu, tak, že osobám není vidět do obličeje, nebo jsou zachyceny ve velké skupině.131 V příspěvcích ČT1 byli Romové zobrazeni na ilustračních snímcích u zpráv o jiné problematice (nejčastěji příspěvky s tématem situace ve věznicích, drog nebo prostituce), ale také jako očití svědkové do129
Takové záběry jsme zaznamenali například na začátku roku 2000 v souvislosti s informováním o kauze vzpoury v českých věznicích, kdy byly užívány jako ilustrační materiály záběry zachycující vězně, mezi nimiž byly i osoby, který bychom označili za Romy. 130 Ve stejném časovém období jsme zaznamenali 31 příspěvků o Ukrajincích a 19 o Vietnamcích žijících v ČR. 131 Viz Příloha č. 1 obr. č. 1, 2, 3, 4.
80
pravních nehod. Podobně tomu bylo v příspěvcích televize Nova, kde Romové vystupovali jako náhodní dotázaní nebo svědci události. Považujeme příspěvky zařazené do kategorie okrajová zmínka za velmi specifickou součást prezentace, která může ovlivňovat vnímání celé menšiny. Nedokážeme ale posoudit, zda podobné „fragmenty“ běžný divák vnímá jako součást obrazu Romů.132 Na základě užitých výzkumných metod nelze tuto skutečnost podrobněji objasnit. Proto právě zde vidíme jednu z dalších rovin zkoumání. Jedná se o diváckou recepci daných mediálních sdělení, která by navrženou interpretaci zpřesnila a přinesla by informace o tom, jaké údaje si z mediálních sdělení čtenáři vybírají a jak je zvýznamňují.133 V počáteční analýze prezentovaných zpráv jsme se dále soustředili na to, zda v daném příspěvku zaznělo označení Rom, Romové či romský a/nebo byly v obrazové části příspěvku přítomny osoby identifikovatelné jako příslušníci tohoto etnika. Jak ukazuje tabulka č. 3, Romové vystupovali zároveň v audiální i vizuální složce příspěvku v necelé polovině (47 %) případů. Ve srovnatelném počtu (45 %) příspěvků jsme příslušníky menšiny zaznamenali pouze v obrazové složce zpráv. To znamená, že v těchto příspěvcích nebyli označeni či adresně osloveni jako Romové. Není nezajímavé, že takové zpravodajské šoty odvysílaly obě zkoumané stanice. Navíc podíl těchto zpráv v celkovém počtu jimi odvysílaných materiálů je podobný. V případě komerční televize tento způsob informování dokonce lehce převažuje. Nova odvysílala pouze jednu zprávu, v níž zaznělo nějaké slovo se základem rom*, ale příslušníci tohoto etnika nebyli zobrazeni.134 Je otázkou, do jaké míry tato skutečnost souvisí s tlakem na politickou korektnost či s vědomou snahou žurnalistů nepoužívat plošně označení příslušníků této skupiny. Nebo zda využívají toho, že etnicita aktérů je zřejmá z obrazového materiálu, a oni ji již neverbalizují, neboť není pro danou událost relevantní. Naopak příspěvky, v nichž sice zazní označení Romové, ale na obrazovce žádné nevidíme, byly do vysílání zařazovány především televizí veřejné služby.
132
Není totiž jasné, zda jejich přítomnost na obrazovce vůbec zaznamená. Považujeme za pravděpodobné, že jsme si v průběhu šetření vytvořili vyšší citlivost na přítomnost těchto osob ve sděleních, zatímco typický divák jejich přítomnost na obrazovce nezaregistruje. 133 Divácká recepce zatím nebyla v České republice zkoumána. 134 Jednalo se o zprávu o soudu se skinheady pro brutální napadení Roma odvysílanou 24. 1. 2000.
81
Tabulka č. 3 – Adresnost příspěvků s romskou tematikou podle zpravodajských relací Relace Romové slovem i obrazem jen slovem jen obrazem celkem
Události Česká televize
celkem
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
82 14 78 174
47% 8% 45% 100%
47 13 40 100
47% 13% 40% 100%
34 2 38 74
46% 3% 51% 100%
Pokud zpravodajská sdělení analyzujeme podrobněji, zjistíme, že většina zpráv, v nichž byli Romové prezentováni pouze obrazem, má charakter zmínky. Ačkoli jsme uvedli, že zprávy zařazené do kategorie okrajová zmínka se podílejí na vytváření obrazu Romů v televizním zpravodajství, považujeme je za natolik specifické, formálně i kvalitativně odlišné od ostatních zkoumaných materiálů, že jsme se rozhodli135 nevěnovat se jim v této práci podrobněji. Jádro našeho šetření tedy tvoří analýza zpravodajských příspěvků, v nichž sdělení o Romech představovalo hlavní nebo vedlejší téma. Tabulka č. 4 – Informace o Romech a jejich adresnost v příspěvcích hlavní téma Romové slovem i obrazem jen slovem jen obrazem celkem
vedlejší téma
okrajová zmínka
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
70 8 8 86
81% 9% 9% 100%
9 4 10 23
39% 17% 43% 100%
2 3 60 65
3% 5% 92% 100%
Ze 109 zkoumaných příspěvků (v nichž informace o Romech tvoří hlavní nebo vedlejší téma) o romském etniku odvysílala většinu (60 %) 65 zpravodajských šotů televize veřejné služby. Televize nova věnovala romské tematice 44 zpráv. Pravidelný divák večerního televizního zpravodajství v průměru za týden zaslechne jedno až dvě (podle toho, zda sleduje obě zpravodajské relace nebo jen jednu) sdělení o romské menšině. Jak ale uvidíme později, příspěvky nebyly v průběhu roku do zpravodajství zařazovány pravidelně. Většina (90 %) všech odvysílaných příspěvků měla formát kombinované zprávy.136
tohoto rozhodnutí bylo i limitující hledisko rozsahu této práce a času nutného k jejich zpracování. V tomto textu používáme následující označení pro jednotlivé typy zpravodajských sdělení: 1) obrazová zpráva – stručné sdělení (zpravidla v délce do 30 sekund), které je většinou zařazeno v bloku několika dalších zpráv stejného typu. Součástí obrazové zprávy je čtený komentář; 2) kombinovaná zpráva neboli reportáž – nejčastější typ televizních zpravodajských sdělení využívající kombinaci obrazu (zpravidla plnícího ilustrační funkci), komentáře reportéra a výpovědí kompetentních osob. Důraz je kladen na faktografičnost a logickou kompoziční strukturu 135 Důvodem 136
82
Devět zpráv bylo obrazových a ve dvou případech se jednalo o zprávu čtenou, jenž nebyla doplněna obrazovým materiálem. V komerční relaci jsme z žánrového hlediska zaznamenali pouze kombinované zprávy. Tabulka č. 5 – Žánrový formát příspěvků s romskou tematikou relace typ zprávy kombinovaná zpráva obrazová zpráva čtená zpráva celkem
Události Česká televize
celkem
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
98 9 2 109
90% 8% 2% 100%
54 9 2 65
83% 14% 3% 100%
44 0 0 44
100% 0% 0% 100%
Pro zaktualizování našeho šeření jsme se pokusili zjistit množství příspěvků o Romech odvysílaných zkoumanými stanicemi v hlavních zpravodajských relacích v kalendářním roce 2004. Tabulka č. 6 ilustruje vývoj počtu zpráv o romské menšině zařazených do zpravodajského vysílání českých celoplošných televizních stanic. Srovnáváme zde všechna zpravodajská sdělení, v nichž se v roce 2000 a 2004 vyskytlo slovo se základem slova rom*.137 V roce 2004 bylo odvysíláno 120 takových příspěvků. To je o 24 více, než kolik jsme jich zaznamenali v roce 2000.138 O tento nárůst se zasloužila především televize veřejné služby. Jednalo se hlavně o zvýšení počtu kratších příspěvků, obrazových nebo čtených zpráv, jejichž počet se v uvedených letech zvýšil téměř o dvě třetiny. Čtvrtinový nárůst počtu příspěvků jsme zaznamenali u komerční televize. Protože jsme neměli k dispozici obrazové materiály z roku 2004, nemůžeme z těchto údajů odvodit celkový trend ve způsobu informování o Romech v českých médiích v posledních letech, neboť analýza nezahrnula zprávy, v nichž se Romové objevují na obrazovce, ale slovní komentář je adresně nejmenuje. Na základě dostupných dat se domníváme, že množství prostoru, který je v hlavních zpravodajských relacích věnován romské populaci, má zvolna vzrůstající tendenci, ale výrazně se nemění.139 sdělení; 3) zpravodajský rozhovor – „živý“ dialog mezi moderátorem ve studiu a redaktorem přítomným na místě události nebo s kompetentní, kvalifikovanou osobou (expertem či očitým svědkem), jež se může k dané události vyjádřit; 4) čtená zpráva – krátké sdělení, zpravidla přejaté ze zpravodajské agentury. Tento typ bývá využíván pro informování o mimořádně významných událostech, které se odehrály během vysílání zpravodajské relace a zatím nebylo možné k nim získat obrazový materiál nebo jako doplnění odvysílaného sdělení [Osvaldová et al. 2001]. 137 Pracovali jsme s přepisy zpráv, vybraných na základě klíčových slov se základem rom*, které nám zdarma poskytla dodaných agenturou NewtonIT, za což jí děkujeme. 138 Viz tabulka č. 4. 139 Také obecná analýza kontextového zakotvení příspěvků z roku 2004 vykazuje zaměření na stejná témata, jaké jsme zaznamenali v počátečním roce výzkumu (2000).
83
Tabulka č. 6 – Žánrový formát zpráv s výskytem základu slova rom* odvysílaných v roce 2000 a 2004 (absolutní četnost) relace typ zprávy/rok kombinovaná zpráva obrazová nebo čtená zpráva do 30s celkem
5.1.1
celkem
Události Česká televize
Televizní noviny Nova
2000
2004
2000
2004
2000
2004
85
100
49
57
36
43
11 96
20 120
11 60
18 75
0 36
2 45
Délka příspěvků o Romech
Podívejme se podrobněji na formální podobu zkoumaných zpráv, neboť je důležité nejen to, zda média o Romech informují, ale i to, jaké množství času jim věnují. Ačkoli struktura zkoumaných zpravodajských relací byla v roce 2000 odlišná, jejich celková délka byla přibližně 18-19 minut.140 Za tuto dobu televize veřejné služby prezentovala zpravidla 13 příspěvků a komerční stanice o dva více. Jednotlivá sdělení prezentovaná Českou televizí byla zpravidla delší než u komerční stanice. Ukazují to i výsledky provedeného šetření, neboť při komparaci délky příspěvků o Romech vysílaných ČT a Novou jsme zaznamenali následující odlišnosti, (připomeňme, že pracujeme pouze s příspěvky, v nichž romská tematika tvořila hlavní nebo vedlejší téma). Nejvíce příspěvků odvysílaných na Nově trvalo 80 sekund a jejich medián byl 85 sekund. Zprávy České televize byly výrazně delší, jejich medián činil 94 vteřin. Průměrný příspěvek odvysílaný na Nově trval 86 sekund. Pokud nebudeme počítat krátké čtené a obrazové zprávy v délce do 30 sekund, které Nova do své relace vůbec nezařadila, trval průměrný příspěvek České televize 101 vteřin. Nejkratší příspěvek zařazený do relace Události měl 20, nejdelší 205 vteřin. Naopak žádný „komerční“ příspěvek nebyl kratší než 55 vteřin a žádný nepřesahoval dvě minuty. Nejčastěji (v 55 %) se délka příspěvků na Nově pohybovala v rozmezí 80 – 99 vteřin. Stopáž zpravodajských šotů televize veřejné služby byla nejčastěji (60 %) od 80 do 120 sekund. Česká televize zařadila 10 zpráv kratších než půl minuty a 10 sdělení v délce 2 a více minut. Viz graf č. 3.
140 V roce 2000 obsahovala osmnácti až dvacetiminutová zpravodajská relace Události v průměru 13 zpráv uvedených moderátory ze studia. Délka relace se měnila v závislosti na počtu prezentovaných sdělení a také na délce následujícího publicistického pořadu Tady a teď. I když komerční relace byla celkově přibližně o minutu kratší a zpravidla trvala 17-18 minut, průměrně obsahovala více (15) příspěvků.
84
Graf č. 3 - Délka příspěvků o Romech odvysílaných v roce 2000 16 14 12 počet zpráv
10 8 6 4
Nova
ČT1
145-149
140-144
135-139
130-134
125-129
120-124
115-119
110-114
105-109
95-99
100-104
délka zpráv
90-94
85-89
80-84
75-79
70-74
65-69
60-64
55-59
50-54
45-49
40-44
35-39
30-34
25-29
1-19
20-24
0
150 a více
2
celkem
Celková stopáž všech analyzovaných příspěvků o Romech odvysílaných v roce 2000 televizí veřejné služby v hlavní zpravodajské relaci představovala 96 a půl minuty.141 „Romské“ zprávy stanice Nova trvaly 63 minut,142 tedy přibližně hodinu. Analyzované příspěvky tvořily více než procento (1,3%) vysílacího času relace Události a méně než procento (0,8%) Televizních novin.143 Ačkoli je v absolutním počtu odvysílaných zpráv s romskou tematikou mezi zkoumanými relacemi téměř 50% rozdíl, z pohledu celkového objemu zveřejněných sdělení jej považujeme za nepodstatný. Z kvantitativního pohledu pokrývají tedy obě stanice ve své hlavní zpravodajské relaci romskou problematiku přibližně stejně. Zahraniční studie věnované prezentaci menšin v médiích zpravidla srovnávají podíl vysílacího času, který jim byl věnován, s podílem menšiny na populaci daného státu. Z tohoto hlediska věnují české televizní stanice romskému etniku menší prostor, než jaký by odpovídal jeho podílu v populaci.144 Podle expertních odhadů žije v ČR až 250 tisíc
141
5788 vteřin. vteřin. Televize Nova v roce 2000 odvysílala ve své hlavní zpravodajské relaci Televizní noviny 5333 zpráv 144 Ve sčítáním lidu v roce 1991 se k romské národnosti v ČR přihlásilo 32 903 osob, což představuje 0,32 % obyvatelstva. Při Sčítání lidí, domů a bytů v roce 2001 romskou národnost deklarovalo 11 716 osob [Srb 2001]. Pokud bychom tento údaj brali jako referenční, pak obě televize o Romech informují častěji, než odpovídá jejich podílu v populaci. Obecně je obtížné posoudit, kolik občanů ČR k romské menšině náleží, neboť v cenzu je pro přiznání dané národnosti nutná vlastní identifikace jedince. Odborníci uvádějí, že Romové svoji příslušnost k etniku nedeklarovali, neboť na základě zkušeností z minulosti mají obavy z jakéhokoli druhu evidence. Na druhou stranu při vymezování této populace odborníky nebo sociálními úřady bývají mezi Romy často řazeny i osoby neromského původu s nízkou sociální a kulturní úrovní, v zahraničí pak kočující jedinci tzv. travellers [Socioklub 1999: 94]. 142 3786 143
85
příslušníků romské menšiny145; tvoří tedy přibližně 2,5 procenta populace České republiky. Je však otázkou, do jaké míry je podobné statistické srovnání smysluplné a zda je vůbec v praxi realizovatelné, aby jednotlivé menšiny byly v mediálním zpravodajství zastoupeny právě svým podílem v populaci. Na druhou stranu je zřejmé, že ve srovnání s celkovým objemem sdělení, které každodenně televizní zpravodajství zprostředkují, je množství pozornosti věnované romské menšině poměrně malé. Analyzovaná data souhlasí s oběma stanovenými hypotézami: Množství informací o Romech v hlavních zpravodajských relacích České televize (Události) i stanice Nova (Televizní noviny) je velmi nízké (H1) a prostor věnovaný Romům v hlavní zpravodajské relaci televize veřejné služby - České televize a komerční stanice Nova se výrazně neliší (H2). V obou případech se pohybuje okolo jednoho procenta celkového vysílacího času jejich hlavní zpravodajské relace. K podobným závěrům dospěla také Raichová, když při analýze tištěných periodik odhalila, že podíl článků s romskou tématikou nedosahuje ani jednoho procenta zkoumaných tiskovin. Tuto skutečnost dává do souvislosti s potřebou existence alternativních diskusních platforem menšinových médií, která budou tento nepoměr alespoň částečně vyrovnávat [Raichová 2001:142]. To je představitelné na rovině médií tištěných či zvukových, ale pravděpodobně nerealizovatelné v případě audiovizuálních. Určité zlepšení by mohla přinést digitalizace televizního vysílání umožňující výrazný nárůst počtu vysílacích hodin. Domníváme se, že se zde otevírá prostor pro naplňování poslání médií veřejné služby, která by měla usilovat o vytváření podobných platforem po prezentaci alternativních a menšinových obsahů. Zákon o České televizi č. 483/1991 Sb. určuje jako jeden z úkolů tohoto média veřejné služby: „vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti, a rozvíjení kul-
Proto se odhady počtu Romů žijících na území ČR se vzájemně liší, neboť problém je i s metodikou sčítání této populace, respektive s tím, na základě jakého kritéria její příslušníky vymezit. 145 Podle demografických odhadů se počet obyvatelstva romské národnosti v roce 1991 pohyboval kolem 150 000 (1,46 % obyvatelstva ČR). Současné odhady státních orgánů uvažují o 200 000 Romech. Odhad zástupců romských organizací je zpravidla vyšší a dosahuje až 300 000 [Úřad vlády ČR 2001].
86
turní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin.“146 Zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání stanovují interní dokumenty: Kodex České televize schválený Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky 2. července 2003147 a Statut České televize přijatý Radou České televize, platný od 25. února 2004. Ani zákon, ani zmíněné interní dokumenty nejsou v otázce naplňování veřejné služby příliš konkrétní a nespecifikují jak, v jakém množství a jakými pořady by měla být veřejná služba vzhledem k jednotlivým skupinám obyvatelstva naplňována. Specifikováno není ani množství pořadů nebo jejich forma, které by měly být věnovány národnostním menšinám.148 Je zřejmé, že zpravodajské relace nejsou jedinými pořady, v nichž je možné o Romech informovat a že v programu České televize jsou další relace konkrétně zacílené na tyto spoluobčany, ale zároveň se domníváme, že je vhodné zařazovat sdělení s romskou tematikou do relací určených širokému (majoritnímu) publiku. Zahrnutí menšin do mainstreamového vysílání dominantních vysílatelů považujeme za důležité především z hlediska sociální soudržnosti společnosti, neboť může napomáhat k sociálnímu začleňování příslušníků menšin do majoritní společnosti. Především Česká televize jako médium veřejné služby by měla tuto ideu naplňovat. 5.1.2
Zařazení příspěvků s romskou tematikou v rámci zpravodajských relací
Pozornost, kterou jednotlivé televizní stanice věnují Romům, a hlavně důležitost jakou jim přikládají, odráží zařazení těchto sdělení v rámci relace. Za nejdůležitější sdělení dne jsou považovány zprávy avizované v úvodním headlinu.149 Nova v úvodu své relace upozorňovala na 10 analyzovaných zpráv, ČT1 zařadila do headlinu upozornění v 8 případech. Ačkoli tyto hodnoty mohou vypadat velmi podobné, ve skutečnosti Nova avizovala téměř čtvrtinu (23 %) sdělení a Česká televize o něco více než desetinu (12 %). V případě komerční relace se jednalo o zprávy týkající se emigrace Romů do zahrani-
§ 2 zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, ve znění č. 127/2005 Sb. Kodex podle preambule „vychází z pojetí veřejné služby zajišťující přístup k informacím, kultuře, vzdělání a zábavě pro všechny občany. Česká televize v tomto smyslu představuje otevřený prostor pro setkávání zkušeností, postojů a prožitků vlastních různým lidem a skupinám žijícím na území České republiky. Tím mimo jiné napomáhá informační a kulturní seberealizaci rozmanitých menšin, jež se ocitají mimo hlavní proud názorů, kultury a zábavy, při současném poznání těchto menšin většinou.“ [Kodex České televize]. 148 Zároveň § 32 Zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 213/2001 Sb. ve znění 127/2005 Sb. uvádí jako jednu z povinností provozovatelů vysílání: „nezařazovat do programů pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky týkající se etnických, náboženských nebo rasových menšin.“ 149 Headline – upoutávka: používá se jako označení hlavních, nejdůležitějších, ale i nejzajímavějších materiálů v tištěných médiích. V médiích elektronických pak také ve významu stručného přehledu následujících zpráv [Osvaldová, Halada 2002: 197 ]. 146 147
87
čí, zavádění vízové povinnosti pro občany ČR v cílových státech romské migrace a informace z oblasti kriminality. Tematické spektrum sdělení, na která upozorňovala ČT, bylo širší, v polovině případů šlo o informace o napadení romských občanů nebo o soudním projednávání těchto kauz. V rámci zpravodajské relace je největší závažnost zpravidla přikládána příspěvku prvnímu.150 Relaci Události zahajovala romská témata pouze jedenkrát151, komerční Televizní noviny jimi začínaly v sedmi případech.152 Zpravidla se jednalo o příspěvky, které lze označit za kuriózní, často vyhovující požadavkům infotainmentu a stylu bulvárního média. Zatímco komerční stanice zařazovala „romské příspěvky” spíše do úvodní části, v televizi veřejné služby byly častěji prezentovány v druhé polovině relace nebo v jejím závěru. Polovina (50 %) „nováckých” příspěvků byla odvysílána mezi prvními třemi zprávami relace. Naopak ČT1 informovala o Romech nejčastěji (54 %) na sedmém až jedenáctém místě. To souvisí i s tématem prezentovaných událostí, neboť, jak uvidíme později, Česká televize zahrnula do svého vysílání více příspěvků o kultuře této menšiny a zprávy z kultury byly ve schématu zpravodajské relace v roce 2000 obecně zařazovány až v jejím závěru. V pěti případech sdělení o Romech celou relaci uzavírala. Tabulka č. 7 – Pořadí příspěvku v rámci zpravodajské relace relace pořadí příspěvku první druhý a třetí čtvrtý až předposlední poslední celkem
Události Česká televize
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
1 5 54 5 65
2% 8% 83% 8% 100%
7 15 22 0 44
16% 34% 50% 0% 100%
Jak ukazuje graf č. 4, informace o romské menšině nebyly prezentovány rovnoměrně během celého roku. Téměř tři čtvrtiny (73 %) zpráv zazněly v první „polovině“ roku. Od srpna došlo k výraznému poklesu informování o této menšině. Především v relaci Události bylo výrazně více zpráv odvysíláno v dubnu a v červenci. Nárůst příspěvků
150
Je ale možné, že nejdůležitější příspěvek na Nově byl zařazován až jako druhý, neboť první příspěvek nechávali dramaturgové relace jako čas, během něhož diváci, kteří nejdříve sledovali relaci ČT1, teprve přepínali na Novu. 151 Příspěvek o demonstraci Romů ve Velké Británii odvysílaný 13. 5. 2000. 152 Jednalo se o tyto příspěvky: 27. 2. 2000 - Město najalo firmu na vymáhání nájemného, 3. 3. 2000 - Zpřísnění podmínek získání azylu ve Velké Británii, 28. 3. 2000 - Město Nová Paka dalo příspěvek Rómům, aby se odstěhovali, 15. 6. 2000 - Romské stavební firmy nedostávají práci kvůli rase, 20. 6. 2000 Žáci odcházejí ze středních škol, aby mohli pobírat podporu v nezaměstnanosti, 1. 9. 2000 - Návrh zrušení povinné školní docházky, 4. 9. 2000 - Šíření rasismu prostřednictvím sms-zprávy.
88
v dubnu odráží zavádění vízové povinnosti v Belgii, jež bylo důsledkem rostoucího počtu žádostí o azyl příslušníků romské menšiny v této zemi. Vzestup počtu příspěvků v prázdninovém měsíci lze pravděpodobně vysvětlit poklesem dění na politické scéně, které zpravidla zaujímá významnou část každodenního domácího zpravodajství. Proto mají v letních měsících události z jiných oblastí větší šanci být vybrány a prezentovány. S touto hypotézou však nesouhlasí situace v druhém prázdninovém měsíci - srpnu, kdy obě stanice odvysílaly nejméně „romských zpráv” z celého roku. Nevíme také, zda je taková proměnlivost informování charakteristická i pro jiné roky nebo zda se objevila pouze v analyzovaných materiálech. Je také možné, že se během léta 2000 změnilo složení zpravodajských redakcí nebo editoriální politika média a sdělované události začaly být vybírány podle odlišného kritéria. Graf č. 4 – Počet příspěvků odvysílaných v jednotlivých měsících roku 2000 12
10
8
6
4
2
0 leden
únor
březen
duben
květen
červen červenec srpen
Nova
září
říjen
listopad prosinec
ČT1
5.2 Zpravodajské hodnoty příspěvků s romskou tematikou V jedné z úvodních kapitol153 jsme se věnovali vytváření zpravodajského žánru, mluvili jsme o procesu výběru událostí a rutinizovaném vzniku zpravodajských sdělení. Nyní se k těmto teoriím vrátíme a budeme jejich optikou nahlížet na analyzovaná sdělení. Jednotliví autoři zdůrazňují různé rysy, jež by měla událost vykazovat, pokud chce být
153
Viz kapitola 2.3 Realita vytvářená ve zpravodajském diskurzu.
89
médii prezentována.154 Mezi nejdůležitější jsou zpravidla řazeny: vkus veřejnosti, způsob shromažďování zpráv, komunikační strategie aktérů a komunikační technologie [Burton, Jirák 2001: 156n]. Podle Meada [1975] jsou příběhy, které nám žurnalisté předkládají, výčtem věcí, které v našich každodenních životech shledáváme emocionálně vzrušujícími, esteticky uspokojujícími a osobně významuplnými. Postman [1992] upozorňuje, že určité věci dělá mnoho lidí, ale jen udělají-li je ti praví, stanou se zprávou. Například sebevražda se stane zprávou ve chvíli, kdy se o ni pokusí známá osobnost, jako tomu bylo v případě M. Monroe nebo třeba K. Svobody. To naznačuje, že spíše než co se stalo, je důležité, komu se událost přihodila nebo kdo se jí účastnil. McQuail se dokonce vyjadřuje v tom smyslu, že existují osoby pojímané jako událost, jejichž typickým příkladem je prezident USA [1999: 243]. Tyto přístupy ale nevysvětlují, proč se při selekci prosazují právě tato kritéria, jak vznikla, ani zda se proměňují v čase nebo se liší v různých oblastech či zda se mění akcent, jež je na ně kladen. Ukazují však, že cesta události k publiku je dlouhá. Aby se k němu dostala, musí nejprve překročit tzv. práh pozornosti. Obecně se o kritériích ovlivňujících výběr události k prezentaci mluví jako o hodnotě zprávy. Ačkoli některé práce rozebíraly způsob výběru událostí již v 17. století155, spojení news value poprvé použil v roce 1922 Lippmann v knize Opinion Public. Jako klíčové hodnoty zprávy uvádí: jednoznačnost, překvapení, konflikt, prostorovou blízkost a zaujetí čtenářů. Podrobně rozpracovává kriteria, podle nichž tvůrci sdělení posuzují vhodnost události pro další zpracování156 teorie zpravodajských hodnot formulovaná na konci šedesátých let J. Galtungem a M. Rugeovou [1973]. Podle jejich teorie se zprávami stávají jen události, které je možné označit za sděleníhodné.157 Tedy takové, které vyhovují zpravodajským hodnotám - kritériím, jež zohledňují tvůrci sdělení při výběru událostí, o nichž budou informovat. Galtung a Rugeová sestavili seznam dvanácti zpravodajských hodnot. Některé z nich akcentují schopnost publika zvýznamňovat mediovaná sdělení, jiné odka154
Například podle pravidla „bad news = good news“ je velká váha přikládána negativitě události. Bývá to vysvětlováno tím, že negativní události se zpravidla objevují náhle, neočekávaně a nepotřebují ke svému vzniku delší čas; jsou jednoznačné a konsonantní, takže odpovídají vidění světa mnoha lidí [Kunczik 1995: 123]. 155 T. Peucer na konci 17. století uvádí, že z množství událostí by měly být vybírány a šířeny ty, které jsou hodné zapamatování a vědění, například zázraky, neslýchanosti, obdivuhodná díla přírody, záplavy, zemětřesení, objevení na obloze, vynálezy, státní uspořádání změny vlád, válečné a mírové informace, bitvy, nové zákony, rozsudky, narození a úmrtí vládců, veřejné ceremoniály, církevní a vědecké záležitosti apod. Tento výčet odráží zpravodajské hodnoty jako jsou novost, prostorová blízkost, dosah, nebývalý význam a negativita [Kunczik 1995: 118n]. 156 Podobně Schulz mluví o šesti faktorech zprávy: čase (době trvání), blízkosti (kulturní, geografické, sociálně a politicky odůvodněné), statusu (zahrnuje regionální a národní centralismus, osobní vliv), dynamice (překvapivosti a intenzitě), valenci (konfliktnosti, kriminalitě, ale i prospěšnosti) a identifikaci (personalizaci a etnocentrismu), jež představují závazné principy selekce a strukturování mediální reality [Kunczik 1995: 126]. 157 Newsworthy.
90
zují ke kulturou uznávaným hodnotám. Čím více kritérií událost naplňuje, tím pravděpodobněji bude prezentována. Přibližme jednotlivé zpravodajské hodnoty a zaměřme se na to, které z nich lze identifikovat v odvysílaných příspěvcích o Romech. 1/ Kritérium frekvence zohledňuje časový výskyt události. Událost má větší pravděpodobnost stát se zprávou, jestliže se odehrává v čase odpovídajícím periodicitě a době vydávání média. Například sportovní zápasy nebo narychlo svolané tiskové konference, které se konají pozdě večer, po stanovení uzávěrky denního tisku, mají minimální šanci dostat se druhý den na novinové stránky. Podobně události odehrávající se po osmé hodině večer budou do hlavní televizní zpravodajské relace zařazeny spíše výjimečně, pokud se nejedná o jinak významnou či očekávanou událost, na niž je možné v tomto vysílacím čase alespoň upozornit upoutávkou.158 2/ Další kriterium - práh pozornosti - odkazuje k rozsahu události a množství informace nutné k tomu, aby se událost stala sděleníhodnou. Znamená to, že pomyslná významnost či závažnost události musí překročit jistou hranici. Například řetězová autonehoda na významném komunikačním spoji nebo s oběťmi na životech má větší pravděpodobnost stát se zprávou než „běžná“ nehoda. 3/ Zda se událost stane zprávou, ovlivňuje také její složitost, respektive jednoduchost či jednoznačnost. Pro prezentaci je vhodnější jednoznačná událost, které lze snadno připsat určitý význam a její jádro komunikovat několika větami. Situace elektronických médií je v tomto směru ještě omezenější, neboť zde čas, který může být věnován přiblížení jedné události zpravidla nepřesahuje 80 vteřin. To však není dostatečný prostor, ve kterém by bylo možné vysvětlit spletitější pozadí či problematiku události a její širší kontext či možný dopad pro zainteresované strany. Vybírány jsou proto události, které lze v takto krátkém čase poměrně přehledně shrnout, nebo ty, s kterými diváci již byli seznámeni dříve. 4/ Kategorie nazvaná smysluplnost spojuje dva znaky: kulturní blízkost a relevanci. Upozorňuje na trend médií upřednostňovat události z geograficky nebo kulturně blízkých oblastí. Události ze vzdálených míst jsou prezentovány tehdy, jestliže obsahují nebezpečí, s kterým je možné se setkat i „doma” nebo mají-li na naši situaci přímý dopad. Možným příkladem mohou být informace o neobvyklých klimatických
158 Podobně tomu bylo např. v případě mezinárodního hudebního festivalu Khamoro 2000, o kterém 19. 5. 2000 informovala ČT ve vstupu moderátora z předsálí před začátkem koncertu.
91
jevech, ke kterým došlo ve vzdálených částech zeměkoule, neboť je lze prostřednictvím teorie globálního oteplování vztáhnout i k proměnlivosti místního počasí a ukázat tak možná dlouhodobá rizika tohoto jevu. Do této kategorie lze v kontextu našeho výzkumu zařadit zprávy o životě Romů v jiných evropských státech nebo na Slovensku. 5/ Kategorie konsonance zohledňuje události, které publikum předpokládá, očekává a „poptává se po nich”. Sem spadá jak násilné jednání při demonstracích pravicových extremistů, tak informace o celebritách, královských svatbách, senzacích nebo o vývoji onemocnění významných osob. 6/ Naopak řada událostí je nepředvídatelných nebo se odehrává velmi zřídka. A protože se zpravodajství snaží o aktuálnost, má pokrytí události, která se odehrála náhle a neočekávaně nebo je ojedinělá, přednost před ostatními. 7/ Další kategorie – kontinuita - upozorňuje, že byla-li jednou událost vyhodnocena jako zpráva, bude tak chápána i v budoucnu. To obecně vede média k preferování událostí, u nichž předpokládají další vývoj. Příkladem mohou být informace o vyšetřování trestných činů připomínané pravidelně po delší období.159 Stává se, že v době kdy v kauze není nic nového, jsou zařazovány příspěvky, které nepřinášejí žádnou novou informaci, ale mají udržet pozornost diváků u tématu. Na začátku příspěvku, jež tvoří pokračování již jednou do vysílání zahrnuté kauzy, zpravidla zaznívají odkazy typu: jak jsme vás již informovali, jak odvysílala naše televize apod. 8/ Kategorie kompozice (pestrost) zohledňuje zaměření a profil média a staví událost do kontextu ostatních zpráv, které mohou být daný den otištěny či odvysílány, a zkoumá její atraktivitu. Protože média usilují o pestrost, aby zaujala co nejširší část publika, je nepravděpodobné, že by v jednom vydání zařadila více zpráv o podobném typu události. Výjimkou jsou jen velice závažné události, které se například odehrávají na několika místech republiky a rozsáhlá kombinovaná zpráva přináší reportáže z většiny těchto lokalit.160 9 - 10/ Preferovány jsou události odehrávající se v největších a nejvlivnějších státech světa - vztah k elitním národům - a ty, jejichž aktéry byly známé osobnosti - vztah k elitním osobám. Zde je nutné doplnit, že elitou nejsou jen jednotlivci - političtí před159 V našem případě např. série sdělení o emigracích Romů do zahraničí nebo o průběhu soudu s obžalovanými z napadení Romů v restauraci Modrá hvězda. 160 Např. série zpráv o demonstracích v českých věznicích, které proběhly na začátku roku 2000.
92
stavitelé státu, umělecké celebrity a sportovci, ale mohou jimi být i organizace, například: vláda či parlament nebo OSN či Rada Evropy. 11/ Personalizace je jedním z nejvýraznějších rysů zprábavy (infotainmentu), jež charakterizuje současná média. Pro prezentaci události jsou důležité konkrétní osoby, které se jí účastnily a mohou o ní vypovídat jako očití svědci nebo zainteresované osoby: „hrdinové“ či „padouši“, s nimiž se divák může ztotožnit nebo je odsoudit. 12/ Poslední kategorií je negativita. Média častěji prezentují negativní události.161 Neexistuje jednoznačné vysvětlení, proč jsou častěji sdělovány negativní události a ne úspěchy [Galtung, Rougeová 1973]. Podle naší hypotézy negativní zprávy narušují ontologickou jistotu162 příjemců, kteří tento stav řeší vyhledáváním dalších informací. Jejich zdrojem jsou nejčastěji opět média. Vzniká tak uzavřený kruh, který udržuje vysokou sledovanost médií, což vyhovuje jejich majitelům a zadavatelům reklamy. Toto tvrzení je však pouze hypotézou, kterou by bylo nutné nejprve podrobit zkoumání. Aplikujme nyní teorii zpravodajských hodnot na příspěvky s romskou tematikou, abychom zjistili, jaké zpravodajské hodnoty odráží prezentované zprávy. Zpětně se pokusíme určit, proč byla daná událost vybrána pro zveřejnění. Protože šance události být prezentována se zvyšuje s rostoucím počtem kritérií, jimž vyhovuje, zaznamenali jsme zpravidla u každé zprávy několik zpravodajských hodnot. Některá kritéria ale nebylo možné zpětně rekonstruovat pouze na základě zpravodajského příspěvku. Takovými kategoriemi byly frekvence a práh pozornosti. Předpokládáme, že tato dvě kriteria, tedy vhodná doba konání události a dostatečné množství informace, splnily všechny zkoumané příspěvky, protože v opačném případě by do vysílání nebyly zařazeny. V těchto případech by přesnější určení bylo možné, jen pokud bychom byli přítomni při vzniku zprávy ve zpravodajské redakci, což technika obsahové analýzy neumožňuje. Uvedené kategorie proto nejsou zahrnuty do tabulky č. 8, jež shrnuje zpravodajské hodnoty zaznamenané v analyzovaných příspěvcích. Přesněji nebylo možné určit ani kategorii kompozice, neboť jsme neznali ostatní události, které se v daný den odehrály, a z nichž editor či šéfredaktor
161 Je třeba odlišovat negativní událost a negativní vyznění (valenci) sdělení. V tomto případě mluvíme o negativitě události. 162 A. Giddens charakterizuje ontologické bezpečí jako soubor pocitů bezpečí pramenících z vědomí spolehlivosti osob a věcí, jež nás obklopují, z vědomí stálosti a trvalosti vlastní identity a sociálního i materiálního prostředí. Jejím protikladem je pocit úzkosti a strach [1998: 85n].
93
relace vybíral ty, které budou zveřejněny. Mohli jsme však zohlednit alespoň atraktivitu události, respektive její bulvárnost či zábavnost. Tabulka č. 8 – Zpravodajské hodnoty příspěvků o romskou tematikou Události Česká televize
celkem zpravodajská hodnota příspěvků celkem jednoznačnost negativita personalizace kontinuita kompozice (atraktivita) nepředvídatelnost smysluplnost (relevance) elitní národy elitní osoby konsonance
163
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
109 81 61 59 45 44 35 34 27 12 6
100% 74% 56% 54% 41% 40% 32% 31% 25% 11% 6%
65 48 32 34 29 21 18 19 21 10 4
100% 74% 49% 52% 45% 32% 28% 29% 32% 15% 6%
44 33 29 25 16 23 17 15 6 2 2
100% 75% 66% 57% 36% 52% 39% 34% 14% 5% 5%
Zveřejněné zprávy s romskou tematikou odrážely hlavně tři zpravodajské hodnoty: jednoznačnost, negativitu a personalizaci. V necelé polovině případů jsme zaznamenali také zpravodajskou hodnotu kontinuita a kompozice (v našem případě spíše atraktivita události). Na druhou stranu nás může překvapit poměrně nízký podíl (32 %) zpráv, jež informovaly o událostech, které bychom označili za nepředvídatelné. Jak ukazuje tabulka č. 8, jejich podíl je ještě nižší ve vysílání veřejné služby. To naznačuje, že Romové zpravidla nejsou aktéry či účastníky významných, náhlých událostí. Všech pět kritérií, jež zprávy odrážely nejčetněji, vyhovuje zprávám typu narativního příběhu charakteristickým pro zprábavu. V úvodní části jsme citovali teoretiky (Bennett, Nimmo, Combs), jež považují narativizaci a personalizaci za klíčové rysy charakterizující současné zpravodajské postupy. Naše zjištění dokládají, že pro uveřejnění jsou vybírány především jednoduché atraktivní události, jejichž výklad není ambivalentní, mají své „hrdiny” a/nebo „poražené”, nejsou pozitivní a je možné o nich informovat „na pokračování”. Mezi zkoumanými stanicemi existují drobné rozdíly v tom, jaké hodnoty odrážely jimi vysílané příspěvky. Zatímco televize Nova dávala přednost událostem negativním, pestrým (atraktivním), jednorázovým a jednoduchým, Česká televize častěji pokrývala 163
Součet relativní četností nedává 100%, neboť u každého příspěvku byla posuzována přítomnost všech zpravodajských hodnot.
94
události vyvíjející se v čase a přinesla větší podíl zpráv týkajících se elitních národů a elitních osob, což souvisí s informováním o migraci Romů do států západní Evropy164 a vízovou politikou těchto zemí. V případě komerční stanice je naopak zřejmý důraz na pestrost prezentovaných událostí, jejich překvapivost či nepředvídatelnost a neobvyklost, často až kurióznost. Tedy kritéria, jež ve svém důsledku vedou k nesouvislosti jednotlivých sdělení, útržkovitosti zpravodajství a jeho celkové roztříštěnosti. „Úlomky zpravodajství existují v uzavřených pouzdrech vzájemně izolovaných v čase a prostoru. Zprávy vyvolávají dojem papírových puzzle, které jsou zkreslené a chybí jim řada dílků. Pokud je na ně zaostřeno, pak jen jako na individuální dílky, ne na to, jak zapadají do souhrnného obrazu. Takovým rozbitím obrazu světa do volných částí dochází k tomu, že i události, které jsou výsledkem působení stejných sil, jsou vnímány jako nezávislé a diváci nevidí spojení, které mezi nimi existuje,“ tvrdí Bennett [1996: 58]. Vysoké zastoupení kategorie jednoznačnost naznačuje, že pro prezentaci romské menšiny jsou vybírány především jasné a jednoznačné události, jimž je možné připsat význam během cca 90tivteřinového šotu. Taková sdělení jsou charakterističtější pro komerční vysílání. Domníváme se, že při prezentování událostí týkajících se romské menšiny dochází k zjednodušování, neboť předpokládáme, že události, jež jsou předobrazem zpráv jsou složitější, než jak jsou prezentovány na obrazovkách. Jedná se pravděpodobně o obecnější trend, se kterým bychom se setkali i při analýze prezentace jiných menšin či jevů. Určité zjednodušení je nepochybně nutné, aby vůbec bylo možné zprávu uveřejnit. Jak ale tvrdil již Lippmann [1922], právě zjednodušování a vytváření tzv. rychlých spojení stojí v základu stereotypu. Problém tedy může nastat ve chvíli, kdy se tak děje opakovaně podle stejných pravidel a zjednodušování ústí ve stereotypizaci a přílišnou generalizaci témat, osob či problémů nebo k jejich systematickému, i když třeba nezáměrnému a neuvědomovanému
opomíjení.
Zpracováním
do
jednoduchých
zpráv
dochází
k simplifikaci romské tematiky, což v kombinaci s důrazem na atraktivitu a negativitu událostí vede k nevyváženosti a povrchnosti zpravodajství. Je otázkou, nakolik je vysoká četnost neproblematických, jednoduchých sdělení odrazem obavy novinářů z prezentace složitějších či spletitějších kauz nebo aby nebyli nařčeni ze zaujatosti. Na druhou stranu řada těchto „jednoduchých“ sdělení vykazuje rysy stereotypního zobrazování romské
164
Viz kapitola: 5.7.2 Migrace.
95
menšiny v opakujících se situacích či kauzách.165 Ostatní zpravodajské hodnoty ovlivňovaly výběr příspěvků o Romech výrazně méně často a některé bychom mohli označit za zcela okrajové. Patří k nim především odkazy na elitní národy nebo elitní osoby a konsonance, tedy zprávy, které čtenáři očekávají. To naznačuje, že ani u veřejnosti, ani mezi celebritami včetně státních představitelů neexistuje příliš velký zájem o události týkající se romské menšiny. Nejčastěji (ve 3 příspěvcích) přítomnou elitou byl v „romských příspěvcích” prezident V. Havel.166 Podívejme se nyní pro srovnání krátce na výsledky analýzy zobrazování Romů v tištěných médiích, v rámci kterého byly také posuzovány zpravodajské hodnoty publikovaných sdělení. Ačkoli zkoumaná období nejsou totožná, domníváme se, že pomocí relativních četností můžeme porovnat základní tendence v zobrazování Romů v tištěných a audiovizuálních médiích, a odhalit tak obecnější trendy charakterizující způsob informování o Romech v různých typech médií. Tabulka č. 9 – Zpravodajské hodnoty sdělení s romskou tematikou zpravodajská hodnota jednoznačnost personalizace kontinuita negativita nepředvídatelnost smysluplnost vztah k elitním národům konsonance vztah k elitním osobám Zdroj: [Sedláková 2002b].
TELEVIZNÍ PŘÍSPĚVKY
74% 54% 41% 56% 36% 31% 24% 6% 11%
NOVINOVÉ ČLÁNKY
167
87% 79% 52% 52% 8% 9% 5% 3% 2%
Shrnující tabulka č. 9 naznačuje některé odlišnosti v prezentaci romské menšiny v tištěných a audiovizuálních médiích. Především je to větší důraz na negativitu, nepředvídatelnost a smysluplnost uplatňovaný redakcemi televizních stanic. Na druhou stranu se při výběru událostí pro prezentaci v hlavních televizních zpravodajských relacích výrazněji uplatnila kritéria posuzující návaznost události na elitní národy a elitní osoby, což bylo dáno pravděpodobně podílem informací o migraci Romů do západních zemí. Naopak menší podíl kategorie jednoznačnost v audiovizuálním zpravodajství naznačuje, že 165
Podrobněji viz např. analýza sdělení o romských migracích kapitola 5.7.2. kapitola: 5.5 Citované zdroje. Tabulka přináší údaje o statích zpravodajského žánru publikovaných v denících: Hospodářské noviny, Lidové noviny, MF Dnes, Moravské Slovo, Právo a Zemské noviny publikovaných od 1. 10. 2000 do 31. 3. 2001. 166 Viz 167
96
tištěná média mohou zveřejňovaným sdělením věnovat více prostoru a v jejich podání nejsou události prezentovány tak zkratkovitě a zjednodušeně. K tomu přispívá i větší rozsah tištěných médií, který novinářům poskytuje možnost prezentovat událost podrobněji. Souvisí s tím pravděpodobně i vyšší zastoupení hodnoty kontinuita, jež zohledňuje opakované informování o téže události. Taktéž personalizace je v tištěných médiích méně výrazná, neboť vyhovuje spíše publicistickému žánru a obrazovému vyjádření, které „vypráví“ událost jako „osudový příběh“ konkrétních osob, které ukazuje na obrazovce. Přes zmíněné odlišnosti z tabulky vyplývá, že v obou typech médií jsou prezentované události s romskou tematikou vybírány především na základě čtyř kritérií: jednoznačnosti, personalizace, negativity a kontinuity. Korespondence našich zjištění s výsledky šetření realizovaného v tištěných médiích naznačuje, že bez ohledu na typ média existuje v českém mediálním prostoru představa o tom, jaký typ událostí by měl být veřejnosti komunikován. Domníváme se, že způsob medializace určitých témat, včetně těch okrajových nebo vztahujících se k menšinám, probíhá podle zavedených, „univerzálních” a jen pozvolna se měnících postupů. S tím koresponduje i zjištění, že v roce 2004 bylo v hlavních zpravodajských relacích zkoumaných televizních stanic zveřejněno analogické množství sdělení s romskou tematikou. Na druhou stranu, zpravodajské hodnoty stanovené Galtungem a Rougeovou nejsou jedinými kritérii výběru událostí pro prezentaci v médiích.168 Navíc výběr událostí vhodných ke zveřejnění může probíhat více méně „intuitivně“. Podle Fowlera si editoři jednotlivých relací (periodik) nemusí být vědomi, že při rozhodování o zveřejnění určité události nějaká kritéria aplikují [1994: 13]. A jimi prováděný výběr se odehrává především v důsledku rutinizace novinářských pracovních postupů, jež do tvorby zpravodajských sdělení zasahuje. Roli při jejich výběru nepochybně hraje i celková editoriální politika média a záměry jeho vlastníka.
5.3 Zpravodajská forma příspěvků s Romskou tematikou A jaké události jsou na základě zpravodajských hodnot novináři vybírány k uveřejnění? Dalším znakem, podle kterého jsme odvysílané zprávy s romskou temati168
Zcela odlišná kritéria výběru odráží prohlášení producenta ABC News: „Nemůžeme zahrnout všechno. Jako kritéria pro to, co zahrneme, doporučuji pro uspokojení diváka následující: 1) je můj svět, národ a město v bezpečí? 2) Je v bezpečí můj domov a rodina? 3) Jestliže jsou v bezpečí, co se stalo v uplynulých 24 hodinách, co nám pomohlo udělat svět lepším? 4) Co se stalo v minulých 24 hodinách, co přispělo k tomu, že se máme lépe?” [Bennett 1986: 48].
97
kou posuzovali, byla závažnost a aktuálnost prezentované události. Odlišili jsme tzv. hard news a soft news. Rozdělení na horké novinky – hard news a doplňující informace – soft news provedla na základě výzkumu práce amerických novinářů v roce 1978 G. Tuchmanová [Trampota 2006] Základem tohoto rozlišení je časové hledisko výskytu události, jež je předobrazem zprávy.169 Do první skupiny patří sdělení informující o konkrétních, aktuálně se odehrávajících událostech, do druhé pak zprávy časově nezakotvené, které předchozí sdělení dokreslují. Zatímco hard news jsou podle dotázaných novinářů zprávy, které by měl znát každý občan, soft news se zabývají spíše zajímavostmi a běžným životem. Sama Tuchmanová ale upozorňuje, že některé typy se mohou překrývat a určité události mohou být zpracovány jak do podoby hard news, tak jako soft news. Podrobnější specifikaci uvedených dvou základních zpravodajských typů, s kterými budeme pracovat, předkládá M. Nisbet [2001]. V jeho pojetí jsou hard news sděleními, která
mají
vztah
k politické
scéně
či
pojednávají
o
zásadních
tématech
s celospolečenským dopadem. Patří sem ale i zprávy výrazně narušující každodenní rutinu, jakými mohou být informace o přírodních katastrofách, haváriích, teroristických útocích, případně válečných konfliktech. Tedy zprávy tradičně vnímané jako klíčové a nezbytné pro informovaní široké veřejnosti. Do skupiny soft news řadí Nisbet různé zajímavosti, rarity a doplňující informace, které se úzce nevztahují k veřejným záležitostem nebo politickým tématům. Jedná se o sdělení, která nejsou pevně časově zakotvena. Naopak jsou často postavena na senzačnosti a personalizaci, či na vztahu k celebritám a jsou konstruována na základě osobních příběhů, tzv. human interest stories. Jejich závažnost a význam pro celou společnost je však mizivý. Zatímco zprávám z první skupiny je přisuzován spíše zpravodajský ráz, ty druhé mají blíže k zábavě. Nisbet zároveň upozorňuje na současný trend médií předkládat témata, jež by odpovídala hard news, odlehčeně například formou osobních příběhů, a tedy ve formě soft news. Tuto skutečnost označuje za jeden z projevů zezábavňování současného televizního zpravodajství.
169
Tuchmanová zavádí ještě druhou typologii na základě způsobu odhalování informací o události v čase. Rozlišuje tři typy zpráv, které je možné chápat jako přechodové stupně mezi dvěma krajními typy. Jsou jimi: okamžité zprávy – spot news, tzv. trháky, vyvíjející se zprávy – developing news a průběžné zprávy – continuing news [Trampota 2006].
98
Tabulka č. 10 – Typ zprávy: hard news, soft news Události Česká televize
celkem typ sdělení hard news soft news celkem
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
60 49 109
55% 45% 100%
38 27 65
59% 42% 100%
22 22 44
50% 50% 100%
Jak dokládá tabulka č. 10, sdělení typu soft news tvořila téměř polovinu (45 %) analyzovaných zpráv. Tento způsob informování odpovídá přece jen více stylu komerční stanice, v jejímž případě zaujímal polovinu odvysílaných sdělení. To koresponduje s trendem informovat formou zprábavy, se kterým se na obrazovkách v posledních letech setkáváme i při prezentování témat, jež bychom donedávna označili za zásadní. Zároveň množství soft news odpovídá velkému zastoupení zpravodajských hodnot personalizace a atraktivita, které jsme v analyzovaných sděleních identifikovali.170 Také tyto dvě zpravodajské hodnoty byly charakteristické pro nadpoloviční většinu příspěvků televize Nova. Ačkoli ve veřejnosti převládá přesvědčení, že zpravodajství by mělo přinášet co nejaktuálnější informace o veřejném dění, často se při jeho sledování setkáváme s opakem. Do relace jsou zařazovány i příspěvky, jež za aktuální označit nelze, neboť
zpravidla
neinformují o určité jednorázové události. Jedná se o sdělení, která je v zásadě možné uveřejnit kdykoli. To jsou rysy, které také charakterizují zprávy typu soft news. Důvody jejich uveřejnění mohou být různé, z hlediska teorie zpravodajských hodnot to může být například jejich atraktivita zvyšující rozmanitost poskytovaných informací a skutečnost, že vyhovují stylu zprábavy. O tom zde ale nechceme spekulovat. Je však nesporné, že řada prezentovaných událostí, hlavně ty odvysílané komerční televizí, měly poměrně odlehčený, bulvární charakter. Zamysleme se nyní krátce nad celkovou strukturou zkoumaných zpravodajských relací171 a současnými trendy ve výběru prezentovaných událostí
170 Viz 171
kapitola 5.3 Zpravodajské hodnoty příspěvků s romskou tematikou. Hlavní zpravodajská relace České televize Události prošla v září roku 1998 výraznými formálními změnami. Změnila se délka relace, její struktura i prostředí, ze kterého byla uváděna. Nejviditelnější změnou bylo zavedení moderátorské dvojice, jež relaci moderuje, a změna vysílacího studia, které se přesunulo do tzv. newsroomu. Za zády moderátorů uvádějících zpravodajství je možné vidět redakční pracoviště s novináři sedícími před monitory počítačů a připravujícími dalších sdělení. Jedná se o strategii, která má vytvořit dojem profesionálnosti relace a aktuálnosti prezentovaných zpráv, navodit v divákovi pocit spoluúčasti na sdělovacím procesu171 i jeho přípravě. Tuto formu prezentace užívaly komerční Televizní noviny již dříve, podobně jako řada zahraničních zpravodajských relací. Médium veřejné služby změnami pravděpodobně reagovalo na aktuální stav na mediálním trhu, konkrétně na vysokou sledovanost komerční zpravodajské relace v hlavním vysílacím čase. Podle tzv. konvergenční hypotézy vede konkurence na mediálním trhu k formální i obsahové podobnosti veřejných a komerčních médií,
99
v návaznosti na tom, co odhalila naše šetření. Podle Bennetta [1996] současné zpravodajství charakterizují čtyři základní rysy: personalizace, dramatizace, fragmentarizace a normalizace. Aktuální zpravodajství nutí příjemce vnímat sdělení osobně a nacházet v něm individuální a emocionálně zakotvené významy. Toho je dosahováno zdůrazňováním snadno dramatizovatelných rysů události, které mohou být zhuštěné do „příběhu“ s rysy fiktivních žánrů a strukturou dramatu.172 V personalizovaných sděleních novináři zdůrazňují individuální aktéry a prezentují je z hlediska jejich osobních zájmů, čímž překrývají institucionální a politický rozměr události a jejich širší sociální kontext. Dramatizace zpravodajství vede k trivializaci zpráv, neboť odvádí pozornost od širších, trvalejších dopadů, které událost může mít, a naopak zdůrazňuje její aktuální rysy. Pozornost je věnována především rychle se rozvíjejícím událostem. Proto jsou vleklé sociální problémy a dlouhotrvající témata podreprezentována. Zpravodajství postavené na dramatičnosti nepřipravuje publikum adekvátně na chápání a řešení aktuálních politických situací a sociálních problémů, neboť odvrací jeho pozornost od příčin problémů, vytváří umělý pocit porozumění založeného na individuálních vysvětleních a podporuje řešení, která sice zmírňují napětí, ale jsou prakticky nefunkční. Kvůli fragmentarizaci zpravodajství žije každé sdělení vlastním životem. Vzájemná neprovázanost a neúplnost prezentovaných „příběhů“ příjemci neumožňuje zasadit události do většího, širšího celku a naopak podtrhuje jejich izolovanost a stav, kdy jsou zdůrazňováni spíše individuální aktéři než obecné rysy. Aktuální žurnalistika opomíjí souvislosti173 předkládaných sdělení a využívá hlasy autorit či elit k normalizaci sdělovaných témat, obsahů a obrazů, jež tak získávají status objektivity. V základu novinářských příspěvků, včetně kritických, spočívá představa, že politický systém a jím prosazované hodnoty jsou nezpochybnitelné a problémy, které se mohou v systému vyskytnout, vznikají vinou individuí a lidských selhání [Bennett 1996]. Ačkoli na základě námi provedené analýzy nemůžeme posoudit, zda tato charakteristika platí i pro české televizní zpravodajství, je zřejmé, že některá naše zjištění naznačují podobné trendy alespoň v oblasti informování o romské menšině. Provedená analýkterá mají tendenci se vzájemně napodobovat. Naopak divergenční hypotéza staví na jejich vzájemné odlišnosti a zaměření na různé segmenty publika i předkládaných obsahů 172 Jde o příběh, který má zápletku – konflikt, jeho odsouzení a postupné řešení skrze určité typy postav a svojí výstavbou odpovídá obecným rysům vyprávění, má úvod, střed a závěr. Drama je podstatným médiem pro zprostředkování lidských konfliktů [Bennett 1996: 52]. 173 Podle J. Veise: „především vlivem televize se stává zpravodajství stále více „klipovým“. Média nejsou ochotná vnímat téma jako součást širšího kontextu“ [2003:11].
100
za zpravodajských hodnot prezentovaných zpráv ukázala vysoký důraz na personalizaci a jednoznačnost zveřejňovaných událostí, což ukazuje na personalizaci a dramatizaci zpravodajství, o které mluví Bennett. Naopak poměrně velké zastoupení kategorie kontinuita, především ve vysílání veřejné služby naznačuje, že zpravodajství o Romech nebylo zcela fragmentarizované, neboť o některých kauzách vypovídali novináři opakovaně. Na druhou stranu komerční stanice kladla větší důraz na atraktivitu svého zpravodajství než na jeho provázanost. A právě události typu soft news, jež zařazovala do své relace, mají často podobu promíchaných, spíše náhodně vybraných střípků, z nichž by bylo jen obtížně možné složit celistvý obraz soudobé společnosti, neboť informují o dění, které má z hlediska celé společnosti zpravidla okrajový význam. Podrobněji se těmto sdělením budeme věnovat v kapitole číslo 5. 7 zaměřené na tematické zakotvení příspěvků. Nejprve však budeme analyzovat informační zdroje, jež novináři ve zprávách o Romech využívají.
5.4 Citované zdroje Ačkoli od zpravodajství očekáváme, že bude objektivní, neutrální a nehodnotící, v úvodní části práce jsme ukázali, že zpravila odráží názory vlastníků médií nebo ve společnosti dominantní skupiny. K tzv. preferovanému čtení zprávy navádějí v televizním zpravodajství výpovědi zástupců médií, moderátorů a reportérů, kteří k vyjádření vlastních postojů zpravidla využívají citace názorů jiných osob. „Názor autora se totiž projevuje již samotným výběrem citátu, tj. tím, co z řeči zpovídané osoby pro citaci či parafrázi vybere, neboť ta toho obyčejně řekne víc, než je ocitováno, a může si i protiřečit“ [Karhanová 2003: 128]. Ve zpravodajství se setkáváme s dvěma způsoby odkazování na prohlášení různých sociálních aktérů, jedná se tzv. institucionalizované a zprostředkované názory. Zprostředkované názory prezentují postoj jedince či organizace prostřednictvím přímých citací, případně odkazem na určitou výpověď a dávají příjemcům prostor je interpretovat s ohledem na status mluvčího. Zprostředkovaný názor zpravidla zaznívá v interview (popřípadě i telefonním) kdy je aktér dotazován reportérem a médium prezentuje vyjádření, jak je sám formuloval, což vytváří zdání autentičnosti a přispívá k dynamičnosti příspěvku.174 Současně jsou citace novináři využívány jako vyjádření či podpoření vlastního postoje. Kon174
Podobně jako přímá řeč v psaném textu.
101
struují tedy tzv. dominantní význam, jež události přisuzuje redakce. Jde o způsob, jak připsat zprávě určitý význam, aniž by novinář osobně pronesl jakékoli hodnotící vyjádření.175 Neboť zprostředkovaný názor zůstává výrokem konkrétního dotázaného, což novináři poskytuje určité alibi. Institucionalizované názory jsou reprodukovány samotnými novináři. Ve srovnání se zprostředkovanými názory působí jako přirozené, faktické skutečnosti. Institucionalizace výpovědi naturalizuje, ačkoli se, stejně jako v předchozím případě, jedná o mínění sociálních aktérů. Reportéři se o jejich stanoviska opírají a prezentují je jako daná, případně jako stanovisko redakce, která si je přisvojila. Svá prohlášení sdělují přímo do kamery a využívají institucionalizace k vytváření dojmu přirozenosti a faktičnosti zpravodajství [Fiske, Hartley 1996]. O úrovni zpravodajství o menšinách vypovídá, zda je jejím příslušníkům poskytnuta příležitost vyjádřit se k prezentovanému tématu. Při analýze informačních zdrojů využitých ve zprávách o Romech jsme tedy odlišili jednak zprostředkovaně citované sociální aktéry a zadruhé zdroje či autority, na které novináři v příspěvcích odkazují. Na základě analogického šetření slovinských médií [Erjavecová, Hervatinová, Kelblová 2000] předpokládáme, že o Romech je ve zpravodajství vypovídáno především z pohledu majoritní populace, a proto jsme formulovali následující hypotézy: H3) Většina zpráv cituje jako informační zdroje osoby z majoritní populace. H4) Romové nedostávají prostor vyjádřit se ve výrazné většině (v 90 %) zpráv, které se týkají jejich menšiny. H5) Romové dostávají možnost komentovat události, jichž se zúčastnili, nikoli záležitosti týkající se celé společnosti. H6) Dotázaní Romové ve zprávách vystupují zpravidla jako obyčejní aktéři (náhodní dotázaní), ne jako odborníci. Romové dostali možnost vyjádřit se v 73 příspěvcích, tedy ve dvou třetinách (67 %) analyzovaných zpráv. Častěji jejich hlasy zaznívaly z obrazovky televize Nova, jejíž příspěvky nejčastěji uváděly vyjádření zástupců obou etnik. V pětině „komerčních“ zpráv ale nedostal prostor žádný zástupce romské menšiny. Česká televize odvysílala jedenáct zpráv, kde nepracovala s žádnými dotázanými. V deseti případech se jednalo o krátké čtené nebo obrazové zprávy v délce do 30 vteřin, do nichž citace zpravidla nejsou zařa-
175
Bennett [1996] zmiňuje, že novináři vědomě využívají možnosti zůstat skrytí a vytvářet sdělení „za scénou“ pomocí citace potvrzujících prohlášení určitých autorit.
102
zovány. Poslední zprávou bez citace byl přímý přenos z festivalu Khamoro. Dále do zpravodajské relace Události zařadila 16 příspěvků, ve kteerých byly citovány pouze dotázaní z majoritního etnika. Tabulka č. 11 – Citované informační zdroje podle etnické příslušnosti celkem citované zdroje z obou etnik pouze z českého etnika pouze z romského etnika žádný zdroj celkem
Události Česká televize
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
68 25 5 11 109
62% 23% 5% 10% 100%
34 16 4 11 65
52% 25% 6% 17% 100%
34 9 1 0 44
77% 21% 2% 100%
Ve zkoumaných příspěvcích jsme napočítali celkem 346 citovaných osob. V průměru připadají na každý příspěvek přibližně tři dotázaní. Příslušníků romské menšiny byla mezi citovanými menšina (40 %). Třetina zpráv nepřinášela názor žádného z nich176 a naopak v 5 zprávách komentovali událost pouze oni. V ostatních příspěvcích byli mezi informanty i příslušníci majority. Nižší zastoupení Romů mezi citovanými zdroji je pravděpodobně ovlivněno jejich menší organizovaností a obtížnější dosažitelností. To však novináře neomlouvá, neboť jejich úkolem by mělo být získat a prezentovat stanoviska všech zainteresovaných stran, stejně jako je tomu u jiných událostí. Autorky šetření slovinských médií uvádějí: „média s nimi (Romy) zacházejí jako by z hlediska sdělování nebyli zletilí, nebo jinak, jako s informanty, kteří nejsou schopni vyjádřit svůj vlastní názor, a proto potřebují určité zprostředkovatele” [Erjavecová, Hervatinová, Kelblová 2000]. Domníváme se, že provedené analýzy odhalily stejný trend ve způsobu práce českých médií. Ačkoli zástupci Romů dostali prostor vyjádřit se ve většině (67 %) analyzovaných zpráv, pouze Romové byli citováni jen v 5 % sdělení a ve třetině příspěvků jejich názory nezazněly vůbec. Paradoxně se jedná i o témata týkající se právě jejich etnika. Romům nebyla zpravidla dána možnost komentovat zahraniční politiku 176
Zprávy (15), v nichž Romové nedostali prostor se vyjádřit, se týkali migrace Romů do zahraničí a zahraniční politiky České republiky, napadeních příslušníků menšiny, případně obecnější diskuse o rasové nesnášenlivosti v české společnosti. Byly mezi nimi ale i příspěvky o vládních opatřeních týkajících se romské menšiny, jejich kultuře či historii. Nepřítomností dotázaných Romů ve zprávách o rasově motivovaných trestných činech, je možné vysvětlit snahou novinářů zabránit tzv. sekundární viktimizaci obětí či pozůstalých.
103
České republiky ani dalších států reagující na jejich zvýšenou migraci. Můžeme spekulovat o tom, že novináři v těchto případech jejich výpovědi nezařadili záměrně, z obavy, že budou výrazně kritické k postojům české společnosti vůči jejich menšině. Jakoby bylo nepřijatelné, kdyby ve zpravodajství z úst menšiny zazněla otevřená kritika jednání a rozhodnutí bílé majority. Jiné vysvětlení nabízí Reifová [www.reifova.info], která při analýze prezentace kauzy kontrol britských úředníků na pražském letišti dospěla k názoru, že novináři jsou „líní“ shánět oficiální vyjádření romské reprezentace, pokud není přítomna na letišti, kde příspěvek natáčejí, nebo nevydá oficiální prohlášení. Tabulka č. 12 – Zdroje informací citované v příspěvcích citovaný zdroj z romského etnika aktéři události svědci, náhodní dotázaní představitelé romských organizací romští asistenti, romští poradci z majoritního etnika poslanci, senátoři, ministři svědci, náhodní dotázaní mluvčí policie, vyšetřovatelé aktéři události odborníci soudci, advokáti, státní zástupci učitelé, řiditelé škol zástupci vládních organizací pro romské záležitosti starostové, místostarostové obcí zástupci neziskových organizací zahraniční politici reprezentanti ČR v zahraničí jiní dotázaní
celkem
177
Události Česká televize
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
68 49 17 7
62% 45% 16% 6%
40 15 10 7
62% 23% 15% 11%
28 34 7 0
64% 77% 16% -
31 29 22 20 19 16 12
28% 27% 20% 18% 17% 15% 11%
10 8 10 16 9 9 8
15% 12% 15% 25% 14% 14% 12%
21 21 12 4 10 7 4
48% 48% 27% 9% 23% 16% 9%
11 10 8 8 6 10
10% 9% 10% 7% 6% 9%
10 6 8 5 3 5
15% 9% 12% 8% 5% 8%
1 4 3 3 3 5
2% 9% 7% 7% 7% 11%
Tabulka č. 12 ukazuje, jaké osoby byly v příspěvcích citovány. U jednotlivých etnik se jedná o odlišné typy aktérů. Mezi informanty z menšinového etnika dominují náhodní dotázaní, svědci či účastníci události. Naopak majorita je nejčastěji zastoupena státními představiteli, reprezentanty institucí a odborníky. Naproti tomu z dotázaných Romů vystupovali v pozici odborníků snad jen 4 romští asistenti a poradci. Podíl dotázaných reprezentantů romských organizací, nejčastěji O. Gini staršího z Romské občanské iniciativy, byl také poměrně nízký (15 % příspěvků). Zatímco v případě majoritní populace no177
Relativní četnosti počítány z celkového počtu odvysílaných příspěvků.
104
vináři žádají o vyjádření její oficiální reprezentanty či odborníky na dané téma, v případě menšiny se odvolávají na názor osob, které jsou nejsnáze dosažitelné, ačkoli v řadě případů nepochybně existuje i oficiální stanovisko zástupců etnika. Mezi nejčastěji citované osoby patřil ministr zahraničí Jan Kavan (5x), vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl (4x) a zmocněnec Romů Jakub Polák (3x). Dvakrát byl dotázán i ministr školství Eduard Zeman, Ondřej Giňa starší a poslankyně Monika Horáková. Obě zkoumané relace se na celkovém počtu 141 citovaných Romů podílely přibližně stejně. Novináři České televize „zpovídali“ o tři zástupce této menšiny více. V případě, že by obě stanice odvysílaly stejný počet příspěvků, pravděpodobně by se na obrazovce Novy objevilo romských mluvčích více, přibližně o třetinu. Na obrazovce komerční televize nejčastěji dostávali prostor vyjádřit se náhodně dotázaní mluvčí či svědci popisovaných událostí. Z hlediska dostupnosti právě ty osoby, které je možné oslovit nejsnáze. Mezi Novou dotázanými Romy zcela chyběli romští asistenti či romští poradci okresních či městských úřadů. Tedy ti, které lze považovat za odborníky na romská témata. Výrazně nižší bylo také množství dotázaných zástupců vládních i nevládních organizací zaměřených na práci s etnickými menšinami. Naopak podíl citací zástupců romských organizací zůstává stejně nízký jako u televize veřejné služby. Také formální podoba prezentovaných výpovědí je nerovná. Zatímco citace zástupců majority, starostů, policistů či státních zástupců jsou autorizované a na obrazovce je uvedeno v popisku jejich jméno, popřípadě funkce či hodnost, dotázaní z řad menšiny jsou často prezentováni obecně, např. pod layoutem: anketa. Jako by bylo možné se dotázat kteréhokoli příslušníka romského etnika, aby se k případu vyjádřil, neboť je relevantním mluvčím právě pro svou etnickou příslušnost. Druhým typem citací, jež média využívají, jsou institucionalizované názory. Sledovali jsme proto i odkazy na určité sociální aktéry. Jednalo se o instituce či autority, jejichž zástupci přímo nevypovídali „na kameru“, ale novináři je zmiňovali při popisu události, případně se zaštiťovali jejich jmény či prohlášeními, na která odkazovali. Z tabulky č. 13 je zřejmé, že institucionalizované názory využívala více komerční stanice, která je použila v pětině (22 %)178 zpráv, zatímco Česká televize v necelé desetině (8 %). Novináři televize Nova se nejvíce odvolávali na Policii České republiky a na členy 178
Podíl zpráv s institucionalizovaným názorem odvysílaných jednotlivými stanicemi není zřejmý z tabulky, neboť některé zprávy zařadily dva takové názory.
105
vlády. K nejčastěji zmiňovaným patřil tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Kavan, což nepochybně souviselo s prezentací zpráv o migraci Romů. Přestože vláda celkově i jednotliví ministři patří k nejčastěji institucionálně citovaným autoritám, z hlediska politického spektra byly v příspěvcích výslovně uvedeny pouze dvě strany: ČSSD (5x) a US (1x). Zjištění jsou zajímavá také proto, že přinášejí nové otázky týkající se prezentace Romů v médiích, například proč v příspěvcích nikdy nezazněl odkaz na další parlamentní strany nebo nějaký komentář ministra práce a sociálních věcí? Tabulka č. 13 – Sociální aktéři citovaní formou institucionalizovaného názoru celkem zmiňovaný sociální aktér policie ČR ministři (jmenovitě) vláda městská zastupitelstva, starostové obcí zástupci romských iniciativ prezident republiky poslanecká sněmovna, senát jiné
Události Česká televize
179
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
10 9 5
8% 8% 5%
2 1 3
3% 2% 5%
8 8 2
18% 18% 5%
5 4 3 3 5
5% 4% 3% 3% 5%
1 2 1 2 3
2% 3% 2% 3% 5%
4 2 2 1 2
9% 5% 5% 2% 5%
Naše zjištění ohledně informačních zdrojů citovaných ve zpravodajství jsou v souladu s formulovanými hypotézami. Většina zpráv cituje jako informační zdroje osoby z majoritní populace (H3). Romové nedostávají prostor vyjádřit se ve výrazné většině (90 %) zprávách, které se týkají jejich menšiny (H4) a dotázaní Romové ve zprávách vystupují jako obyčejní aktéři, ne jako odborníci (H6). Hypotézu H5180 bychom na základě provedené analýzy modifikovali následovně: H5´ Romové dostávají možnost komentovat události, jichž se zúčastnili, nikoli jednání vrcholných představitelů majority. Neboť není pravdou, že by se Romové nevyjadřovali k celospolečenským tématům vůbec. V souvislosti s touto hypotézou je nezbytné připomenout příspěvky, které jsme v počátku výzkumu zařadili do kategorie okrajová zmínka. V některých z nich příslušníci romské menšiny vypovídali např. o dopravní nehodě, jejímiž byli svědky. To dokládá, že i v hlavním zpravodajství dostávají Romové prostor vyjádřit se i k událostem, jež se netýkají jen jejich etnika. Pro jejich specifičnost jsme však tyto příspěvky z naší analýzy vy-
179
Relativní četnosti počítány z celkového počtu odvysílaných příspěvků. Romové dostávají možnost komentovat události, jichž se zúčastnili, nikoli záležitosti týkající se celé společnosti.
180
106
členili. Jsme si však vědomi, že existují. Na druhou stranu, v žádném z těchto příspěvků nešlo o významnou událost politického či ekonomického charakteru. V hlavním zpravodajství z roku 2000 jsme se nesetkali s tím, že by Romové komentovali rozhodnutí vlády nebo čelních představitelů České republiky.
5.5 Obrazová prezentace Romů ve zpravodajských sděleních Nedílnou součástí reprezentace Romů v audiovizuálních médiích je jejich zobrazování. Ve společnosti pozdní modernity dávají mnozí přednost obrazovým sdělením před psanými, protože jejich vnímání je zpravidla snazší a rychlejší.181 I v běžné komunikaci vnímáme podstatnou část informace vizuálně na základě gest komunikátora a jeho barvy hlasu. Podle Sontagové přinesl vynález fotografie novou gramatiku a etiku vidění. Fotografie nás „vyučují novému vizuálnímu kódu, proměňují a rozšiřují naše představy o tom, co je hodno pozornosti a co jsme oprávněni pozorovat“ [Sontagová 2002: 9]. To koresponduje s teoriemi mediální konstrukce reality, jež upozorňují na výběrový charakter fungování médií. Také obrazové materiály k určité zprávě procházejí selekcí. Zaměřme se nyní na obrazovou složku zpráv a na otázku, jaké osoby si vybírají televizní kamery zkoumaných televizních stanic jako aktéry prezentovaných událostí. Zde se nemůžeme inspirovat žádným dříve realizovaným šetřením. S výjimkou analýzy fotografie otištěné MF Dnes182 jsme nezaznamenali žádné šetření věnované vizuální reprezentaci Romů183 v médiích. Na základě dosavadního poznání reprezentace Romů v médiích předpokládáme, že budou v televizním zpravodajství nejčastěji zobrazeni ve skupinách a mezi zobrazenými osobami budou dominovat děti a mladiství. Při analýze zpravodajství jsme posuzovali čtyři základní znaky: pohlaví a věk184 zobrazených osob, jejich počet a vzhled. Jakkoli je kvantitativní hledisko pro analýzu obrazové reprezentace redukující, podává nám výchozí informaci o konstruování image romské menšiny v televizním zpravodajství.
181
Podle Harpera [2002] jsou oblasti mozku vnímající vizuální sdělení vývojově starší, než ty, které zpracovávají verbální informace. Proto obrazy evokují hlouběji uložené části lidského vědomí než slova. 182 Viz Sedláková 2003. 183 V popisku fotografie otištěné 27. 1. 2001 u prezentace výzkumu Karhanové a Homoláče v MF Dnes se uvádí, že vizuální reprezentace Romů se často omezuje na děti, které se rády nechávají fotografovat. To potvrzují také antropologové a etnologové zkoumající tuto menšinu. 184 Zobrazení jedinci byli zařazení do věkových kategorií podle odhadu jejich věku, protože zprávy zpravidla tuto informaci nepřinášely. Cílem nebylo přesně postihnout věkovou strukturu této komunity, ale zachytit trend v jejím zobrazování.
107
Ve většině (62 %) příspěvků obou stanic byli zobrazeni muži i ženy. Pokud příspěvku zobrazoval výlučně osoby jednoho pohlaví, byli to většinou muži. Samotné ženy byly kamerami zachyceny zcela výjimečně. Tabulka č. 14 – Pohlaví Romů zobrazených ve zprávách Události Česká televize
celkem zobrazeni: jen muži jen ženy muži i ženy nejsou zobrazeni celkem
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
26 7 68 8 109
24% 6% 62% 7% 100%
16 1 42 6 65
25% 2% 65% 9% 100%
10 6 26 2 44
23% 14% 59% 5% 100%
Nejčastěji (66 %) jsme na obrazovkách zaznamenali dospívající a mladé dospělé. Děti a mládež do 15ti let byly zobrazeny přibližně v polovině příspěvků, tedy méně často než jsme předpokládali. Naopak osoby staršího středního věku a senioři185 vystupovali jen v desetině případů.186 Častěji jsme je viděli v příspěvcích televize veřejné služby než u komerční stanice. Absence osob vyššího věku na televizní obrazovce byla zjištěna i jinými výzkumy.187 Situace romské menšiny je však specifická také kvůli odlišné demografické struktuře této populace, ve které je výrazně nižší věk dožití než u majority. Senioři tedy nechybějí pouze na televizních obrazovkách, ale i v životě této komunity. Tabulka č. 15 – Věk Romů zobrazených ve zprávách Události Česká televize
celkem Romové ve věku: do 10 let 10 – 15 let 15 – 30 let 30 – 55 let nad 55 let
188
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
53 60 72 69 11
49% 55% 66% 63% 10%
32 36 42 39 8
49% 55% 65% 60% 12%
21 24 30 30 3
48% 55% 68% 68% 7%
Zkoumali jsme, zda jsou Romové zobrazováni spíše jako jednotlivci nebo ve skupině. Samostatně189 byli členové menšiny zachyceni ve čtvrtině (24 %) příspěvků, ve dvou
185
Existují různé věkové hranice stanovení stáří. WHO (Světová zdravotnická organizace) definuje seniory věkem 65 let, jiné studie zabývající se stárnutím považují za stáří věk 60+ [Rabušic 1995: 12]. 186 Je třeba vzít v úvahu, že příslušníci romské menšiny na první pohled často vypadají starší než Češi stejného věku, což je zpravidla dáno jejich horším zdravotním stavem. 187 Například podle studie Mass longevity – a good story [1998] tvoří osoby straší 60ti let jen desetinu osob zobrazených v televizních obsazích. 188 Relativní četnosti počítány z celkového počtu odvysílaných příspěvků. 189 Do této kategorie patří i příspěvky, které pracovaly s více osobami, ale ty byly na obrazovce vždy zobrazeny samostatně.
108
třetinách (69 %) příspěvků byli prezentováni ve skupině. Ve většině (55 %) zpráv odvysílaných televizí Nova byli Romové zobrazeni pouze ve skupině. Nova ale odvysílala i větší podíl příspěvků s jednotlivci. Tabulka č. 16 – Způsob zobrazení Romů ve zprávách Události Česká televize
celkem zobrazeni: samostatně ve skupině samostatně i ve skupině nejsou zobrazeni celkem
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
26 41 34 8 109
24% 38% 31% 7% 100%
14 17 28 6 65
22% 26% 43% 9% 100%
12 24 6 2 44
27% 55% 14% 5% 100%
Počet osob zobrazených v jedné zprávě byl velmi různý. V necelé polovině (46) příspěvků čítala seskupení Romů na obrazovce více než deset osob, 14 zpráv ukazovalo skupiny více než padesátičlenné. Pouze necelá desetina (8 %) sdělení byla věnována jedné osobě. Tabulka č. 17 – Počet Romů zobrazených ve zprávách Události Česká televize
celkem počet zobrazených: nejsou zobrazeni 1 osoba 2-5 osob 6-10 osob více než 10 osob více než 50 osob celkem
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
8 9 32 14 32 14 109
7% 8% 29% 13% 29% 13% 100%
6 5 16 10 19 9 65
5% 8% 25% 15% 29% 14% 100%
2 4 16 4 13 5 44
5% 9% 36% 9% 30% 11% 100%
Také vzhled zobrazovaných osob může odkazovat k určitým stereotypům. Jsme si vědomi, že jde o proměnnou, jejíž reliabilita je obtížně zajistitelná. Tabulka č. 18 odráží naše vnímání zobrazených osob. Posuzovali jsme, zda prezentovaní jedinci působí čistě a upraveně či jsou spíše neupravení, špinaví nebo v případě dětí nedostatečně oblečené. Neupravené osoby byly přítomny ve třetině zpráv. Častěji jsme se s nimi setkali v relaci Události. Naopak komerční Televizní noviny nabízely svým divákům většinou osoby, jež odpovídaly svým vzhledem standardům české společnosti.
109
Tabulka č. 18 – Vzhled zobrazených Romů Události Česká televize
celkem zobrazeni: upravený neupravený nelze posoudit nejsou zobrazeni
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
56 37 8 8
51% 34% 7% 7%
25 26 8 6
39% 40% 12% 9%
31 11 2
70% 25% 5%
Ačkoli tvrdá data nedokáží postihnout mnohost významů, jež prezentované obrazy mohou nést, zachycují trend zobrazování romského etnika. Na záběrech dominují dospělé osoby mladšího a středního věku s dětmi, častěji muži. Senioři se na obrazovku dostávají zcela výjimečně. Nejčastěji jsou Romové zobrazováni v poměrně početných skupinách. Typickým záběrem je snímek postávajících osob na ulicích, před domy nebo čekajících na letištích.190 Přítomnost dětí a mladistvých v záběrech akcentuje stereotypní vnímání Romů jako příliš živých, hlučných, nevázaných a plodných. Zobrazování velkých skupin, převážně mužů, může vyvolávat dojem nebezpečí a pocit ohrožení, a utvrzovat odstup, jež k nim většina majority zachovává, a tak přispívat k jejich sociálnímu vylučování. Zobrazené osoby často nejsou na první pohled sympatické. To je dáno i tím, že jsou zachyceny v neformálních situacích, starším, vytahaném oblečení, s neučesanými vlasy, případně je kamera zachycuje v okamžiku, kdy vypadají směšně či nedůstojně.191 Pokud jsou dotázáni, jejich vystupování na kameru je zpravidla emotivnější a méně formální, než u prezentovaných osob z majority. V některých případech je dokonce možné, že novináři záměrně volí záběry výrazně gestikulujících aktérů, aby dodali zprávě na dramatičnosti. V naprosté opozici k těmto imagům jsou záběry, na kterých Romové působí velmi slušně, spořádaně, tiše až zakřiknutě či pokorně.192 V analyzovaných materiálech jsme podobné obrazy zaznamenali několikrát. Zpravidla jde o záběry natočené v jejich domácnostech, kdy děti nebo dospělí sedí vedle sebe, s nohami u sebe a s rukama spojenýma v klíně.193 Je možné, že v těchto případech kamery zachytily určitou úctu „k návštěvě“. Až nepřirozená formálnost a strnulost je pak přítomná v příspěvku o sourozencích Horňákových, kteří přežili holocaust. Také jejich řeč těla vzbuzuje spíše dojem, jako by očekávali nějakou kontrolou a pravděpodobně nazna-
příloha č. 1 obr. č. 21, 22, 32, 33. Viz Příloha č. 1. obr. 6. 192 Je to podobný protiklad s jakým se setkáváme při nahlížení bytu Romů zevnitř a zvenku. Viz Příloha č. 1 obr. č. 20A, B. 193 Viz Příloha č. 1 obr. 35, 36. 190 Viz 191
110
čuje, že nejsou zvyklí své zkušenosti a názory veřejně prezentovat. Tyto image jsou však zcela odlišné od těch, jež na obrazovkách obou televizí dominují. Podle Sontagové [2002] znamenal zásadní změnu ve vnímání obrazových sdělení nástup fotografie. Při posuzování obrazových materiálů je důležité si uvědomit, že jednotlivé fotografie zařazené do určitého souboru se vzájemně ovlivňují, význam jedné je omezen či usměrněn obsahem ostatních snímku, s kterými je spojena.194 Celkové vyznění fotografií v souboru tak může být zcela odlišné, než význam jednotlivých z nich. Komunikovaný význam zde vzniká právě záměrnou kombinací těchto snímků. Podobně se chová i filmový nebo televizní obrazový materiál, jednotlivé záběry kamery usměrňují význam celého sdělení a mohou být pro čtenáře vodítkem, jak celou zprávu dekódovat. Ve zpravodajství použité ilustrační záběry proto mohou přispívat ke stereotypnímu vnímání romského etnika. Nemusí se přitom nutně jednat o záběry z dějiště události, některé příspěvky totiž obsahují obrazové materiály, které s prezentovanou událostí nesouvisí.195 Nejčastěji je tomu u zpráv, ke kterým je obtížné získat autentický obrazový materiál, a televize proto používají ilustrační materiály.196 Je obtížné stanovit kritéria pro posouzení obrazových materiálů, neboť se domníváme, že vnímání obrazových sdělení výrazně podléhá individuálnímu čtení. Proto jsme se rozhodli posuzovat dvě proměnné, které jsou součástí stereotypu Romů: 1) záběry odpadků, rozbitých věcí nebo jiného nepořádku ve zprávě a 2) zobrazení tzv. vybydlených domů. Tabulka č. 19 – Záběry nepořádku a vybydlených domů v příspěvcích celkem zobrazené: odpadky a jiný nepořádek vybydlené domy
Události Česká televize
197
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
20 24
18% 22%
12 12
19% 19%
8 12
18% 27%
Jak ukazuje tabulka č. 19, záběry vybydlených domů, odpadky, rozbité věci nebo jiný nepořádek byly přítomné přibližně v pětině příspěvků. Jedenáct zpráv obsahovalo oba 194 Představte si 3 snímky: na první fotografii je smějící se dítě, na druhé nahé černošské dítě s vystouplým břichem a na posledním snímku jsou peníze. Tato fotografie výrazně ovlivní význam dvou předchozích a dává jim zcela odlišné vyznění, než jaké by měly samostatně nebo jen ve dvojici. 195 Například ve zprávě televize Nova odvysílané 17.5.2000 Nové opatření Velké Británie jsou jako obrazové materiály použity záběry dětí hrajících si na ulici a mužů sedících pod šňůrami s pověšeným prádlem. Zpráva Belgie varovala ČR z 10. 4. 2000 obsahuje záběry vybydleného domu a dvou mužů vezoucích blíže neidentifikovatelné věci na dvoukoláku. Zpráva Policie obvinila rómského aktivistu Ondřeje Giňu odvysílaná 21.7.2000 doplňují zobrazení skupin Romů postávajících na ulici. Viz Příloha č. 1, obr. č, 27, 28, 29, 30. 196 Typickým případem jsou zprávy o migraci Romů do zahraničí, ve kterých jsou určité záběry používány opakovaně. Viz příloha č. 1 obr. č. 21, 22, 23, 25. 197 Relativní četnosti počítány z celkového počtu odvysílaných příspěvků.
111
posuzované znaky. Nejčastěji byly takové obrazové materiály přítomny ve sděleních o sociálních tématech, migraci Romů nebo o jejich napadení. Poslední proměnnou, kterou jsme hodnotili, byla valence příspěvků. I v tomto případě může jít o subjektivní posouzení. Je možné, že jsme si v průběhu výzkumu vytvořili vyšší citlivost k vnímání zkoumaného tématu, a bylo by nutné zkoumat vnímání příspěvků náhodně vybranými respondenty. Získané výsledky ale považujeme za zajímavé. Podle našeho posouzení má téměř polovina (47) zpráv negativní valenci. Negativní valenci měly především zprávy o migraci, zavádění vízové povinnosti a příspěvky o útocích na Romy. Naopak pozitivně vyznívala některá sdělení o sociální práci, vzdělávání a kultuře. Zprávy televize Nova jsme častěji posoudili jako neutrální, Česká televize odvysílala větší podíl sdělení s negativní i pozitivní valencí. Tabulka č. 20 – Valence zpravodajských příspěvků o Romech celkem valence negativní neutrální pozitivní
Události Česká televize
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
47 52 10
43% 48% 9%
29 28 8
45% 43% 12%
18 24 2
41% 55% 5%
Zaznamenali jsme i příspěvky, ve kterých se obrazová a verbální složka rozchází, zobrazené neodpovídá komentáři198 a obraz posouvá význam sdělení. Blažek [1998] takový styl informování nazývá měkkým rasismem, který charakterizuje nonverbální předávání stereotypních informací. Právě audiovizuální média nabízejí mnohasměrnou komunikaci, jež umožňuje, aby prezentované sdělení bylo rozpolcené. „V komentáři není jediné rasistické slůvko, zato vyznění je jednoznačné“ [Blažek 1998: 270], protože obraz komunikuje odlišné významy. Nikoli slovy, ale použitím jiných výrazových prostředků, například střihu nebo naopak jeho absence, dochází k dezinformaci. Podle Blažka tento dvojsmyslný projev, užívající právně nepostihnutelných náznaků, divákům vyhovuje, neboť je staví do pozice spoluhráčů, jež jsou na straně těch, kteří vědí a umějí rozklíčovat preferované sdělení. Podobné postupy zaznamenala ve své analýze i Raichová [2001]. Příkladem takového rozdvojeného informování v našem výzkumném vzorku je právě použití ilustračních materiálů ve zprávách, se kterými obsahově nesouhlasí. Například záběr mužů vezoucích na dvoukoláku odpad ve zprávě o možném zavedení víz do BelNapř. ve zprávě Vízová povinnost pro cesty do Kanady pro ČR odvysílané ČT1 7. 4. 2000. Podrobněji kapitola 5.6.2. Migrace str. 131.
198
112
gie199 nebo záběry postávajících osob či pobíhajících dětí.200 Zpravodajské šoty by bylo možné zkoumat podrobněji, především jejich formální stránku, a provést detailnější rozbor technických postupů použitých při natáčení. Máme na mysli analýzu vnímání jednotlivých mluvčích, neboť jejich důvěryhodnost ovlivňuje to, zda jsou snímáni z profilu či z ánfasu, zprava či zleva, zda mluví na mikrofon nebo přímo k divákům, nebo jsou-li kamerou zabíráni v úrovni očí či z nadhledu nebo podhledu. Při posuzování obrazové prezentace Romů bychom měli připomenout sdělení, která jsme v počáteční fázi výzkumu zařadili do kategorie okrajová zmínka201, ale pro jejich odlišnost dále neanalyzovali. Není také jasné, do jaké míry se na vytváření obrazu Romů podílejí202 novináři z řad etnika, kteří vystupují na obrazovce. Jednalo se o moderátora hlavní zpravodajské relace České televize Ondřeje Giňu203 a redaktora Richarda Samka. 204 Nevíme, zda si divák při sledování zpráv tyto osoby s romskou menšinou spojuje. Užitá výzkumná technika neumožňuje na dané otázky odpovědět a nechává je otevřené k dalšímu zkoumání.
5.6 Tematické zarámování příspěvků Podle Langa a Langové [1991] zpravodajská média přispívají k procesu agendasetting vyzdvihováním některých událostí, skupin či osob. Aby různá témata upoutala pozornost diváků a ti o nich začali uvažovat, vyžadují odlišné způsoby pokrytí. Proto musí být každý objekt, ke kterému chtějí média přitáhnout pozornost, zarámován. Musí dojít k jeho propojení s druhotnými symboly, kterými je navázán na již známé. Barthes [1991] v souvislosti s novinovou fotografií mluví o důležitosti titulku a popisku, které sdělení ukotvují205 a redukují mnohost nesených významů. V kontextu audiovizuálního
199
Viz Příloha č. 1 obr. 24. Viz Příloha č. 1 obr. 25, 26, 31, 32, 33. 201 Podrobněji kapitola 5.1 Prostor věnovaný romské tematice v hlavních zpravodajských relacích. 202 Na vytváření obrazu Romů v ČT se podílel i pořad Tady a Teď, který následoval zpravodajskou relaci. V roce 2000 bylo odvysíláno 6 příspěvků věnovaných Romům. Tento pořad nebyl součástí analýzy. 203 O. Giňa moderoval zpravodajskou relaci do července 2000, kdy byl obviněn z neoprávněného pobírání sociálních dávek. Podrobněji kapitola 5.7.1.2 Romové jako pachatelé/obvinění z trestných činů. 204 V případě R. Samka se domníváme, že jej běžný, neinformovaný divák jako Roma nevnímá. Diskutovali jsme tento případ s několika informanty a žádný z nich jej jako Roma neidentifikoval. 205 Anchoring. „…zakotvení může být ideologické, jeho hlavní funkcí je bezpochyby událost; text vede čtenáře mezi různými označovanými image, nutí jej některých se vyvarovat a jiné naopak přijmout a ačkoli často jemně, vede jej k předem zvolenému významu. Ve všech takových případech zakotvení má jazyk objasňující funkci, ale objasňování je výběrové; je to záležitost metajazyka použitého ne na celé ikonické sdělení, ale jen na určité znaky; text je opravdu právem tvůrce (a společnosti) dohlížet nad imagem: zakotvení je prostředkem kontroly, nese odpovědnost, porovnává zobrazovací moc figur jako prostředků zprávy; ve vztahu k volnosti obrazových označovaných má text reprezentativní hodnotu, a my můžeme vidět, že společenská ideologie a morálka jsou to nejdůleži200
113
zpravodajství médií přebírá jejich funkci zarámování206 události moderátorem ve studiu, průvodní slovo reportéra přítomného na místě události, ale také různé ikony a titulky, jež se objevují na obrazovce, to vše ukotvuje a fixuje význam sdělení a směřuje jeho čtenáře k preferovanému čtení. Proto jsme se soustředili na to, jak byly zprávy o Romech rámovány. Příspěvky jsme kategorizovali na základě jejich hlavního tématu. Některé zprávy spojovaly více tematických linek, přesto jsme pro každou určili jen jeden výkladový rámec. Orientovali jsme se hlavně tím, jak příspěvek v úvodu zarámoval moderátor. Identifikovali jsme pět základních tematických rámců: kriminalita, migrace, sociální problematika, kultura a historie a diskuse o rasismu. Tabulka č. 21 – Tematické zarámování příspěvků o Romech Události Česká televize
celkem téma příspěvku kriminalita migrace Romů sociální problematika kultura a historie diskuse o rasismu jiné celkem
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
absolutní četnost
relativní četnost
35 31 21 6 6 10 109
32% 28% 19% 6% 6% 9% 100%
17 19 11 5 5 8 65
26% 29% 17% 8% 8% 12% 100%
18 12 10 1 1 2 44
41% 27% 23% 2% 2% 5% 100%
Jak je zřejmé z tabulky č. 21, oběma zkoumaným relacím dominovalo při informování o Romech téma kriminality a migrace. Příspěvky z těchto tematických rámců tvořily nadpoloviční většinu (60 %) analyzovaných zpráv, v případě televize Nova dokonce přes dvě třetiny. V průměru měli tedy diváci možnost vidět každý týden v roce 2000 alespoň jednu zprávu, ve které Romové vystupovali v souvislosti s nějakým trestným činem nebo byli zmíněni jako migrující Tato témata zpravidla mají při prezentaci v médiích negativní vyznění, neboť jsou spojena s buď s nelegálními činy nebo s nepříznivými reakcemi zahraničí vůči České republice. Ze statistického hlediska se Romové v nadpoloviční většině případů dostávají na obrazovku v ne zcela příznivém kontextu. Podle výše citované studie van Dijka [1987] informují média o menšinách především v souvislosti s problémy a obtížemi, které působí majoritě, nebo při ohrožování hodnot, zájmů a cílů dominantní kultury. Trestné činy jsou takovým narušením, neboť překračují základní pravidla dané
tější, co lze na této úrovni odhalit“ [Barthes 1991: 29]. 206 Tzv. framing (zarámování) neboli vztažení příspěvků k širším tematickým okruhům je technika, kterou na začátku zprávy využívá moderátor, když danou událost uvádí (rámuje) do určitého kontextu. Dalšími částmi zprávy jsou zaostření (focusing), uskutečnění (realizing) a zakončení - uzavření (closing) [Fiske, Hartley 1996].
114
společnosti. Podobně řada příspěvků z tematického rámce sociální problematika informuje o úskalích soužití s romským etnikem. Zkoumané relace věnovaly určitým tématům odlišnou pozornost. Česká televize přinášela sdělení z širšího spektra témat a jejich vzájemný poměr byl v jejím vysílání vyváženější. Naopak komerční televize saturovala svoji zpravodajskou relaci především sděleními z oblasti kriminality a sděleními bulvárnějšího rázu. Jak uvádí Jirák a Köpplová, preferováním určitých témat nebo naopak jejich potlačením média přispívají ke stabilizaci společenského uspořádání a vytvářejí dojem, že uveřejněné události jsou právě ty nejdůležitější [2003: 360]. Novináři mohou ovlivnit to, jak čtenáři budou sdělení o menšinách číst tím, skrze jaká témata a konkrétní události budou jejich životy reprezentovat. Tabulka č. 22 – Zarámování příspěvků v audiovizuálních a tištěných médiích TELEVIZNÍ PŘÍSPĚVKY NOVINOVÉ ČLÁNKY téma relativní četnost relativní četnost kriminalita 32% 30% migrace 28% 2% sociální problematika 8% 14% vzdělávání 8% 8% diskuse o rasismu 6% 10% kultura 4% 11% politika 3% 8% historie 2% 9% sport 2% jiné 5% 7% celkem 100% 100% Zdroj: [Sedláková 2002b].
Při srovnání našich zjištění s analýzou celostátních tištěných deníků207 zaznamenáme podobné okruhy pokrývaných témat208, ale také rozdíly mezi agendou tištěných a audiovizuálních médií. Jak ukazuje tabulka č. 22, podobnost najdeme ve vysokém podílu informací o oblasti kriminality. Většina ostatních témat ale byla v televizním vysílání zastoupena mnohem méně než v tisku. Výrazně nižší je i množství informací z historie romského etnika a z kultury. Podobně chybí sdělení o politických aktivitách Romů a o činnosti romských organizací. Na televizní obrazovce jsou výrazně méně zastoupena i témata sociální, jako bydlení, zdravotnictví či nezaměstnanost. Naopak vyšší pozornost věnovaly televize migracím.209 Ze srovnání je zřejmé, že deníky pokrývají širší okruh té-
207
Podrobněji kapitola 3.2 Výzkumy prezentace Romů v médiích a Sedláková 2002b. Metodika zařazení sdělení do tematických rámců nebyla úplně totožná, což může vést k některým odlišnostem. 209 V tomto případě mohlo sehrát roli odlišné období sběru dat jednotlivých výzkumů. Je možné, že od 1. 10. 2000 do 31. 3. 2001, kdy byly analyzovány tištěné deníky, byla migrace Romů do zahraničí menší. 208
115
mat. Příčinou může být odlišná velikost prostoru/času, kterým média disponují. Zatímco televizní zpravodajská relace je naplněna přibližně 14 zprávami, vydání celostátního deníku jich obsahuje několikanásobně více. Na stránky periodik tak mají šanci se dostat i události (např. z kultury či historie), které nejsou z hlediska zpravodajských hodnot tak atraktivní. Svou roli zde může hrát i tendence předkládat události jako příběhy konkrétních osob, které televizním redaktorům usnadňuje získání obrazového materiálu, ale v tištěných médiích není tak časté. Proto jsou pro televizní kameru „přitažlivé“ události, které je možné personalizovat, což v případě zpravodajství tištěného není tak výrazným rysem. Naopak absenci sdělení ze sociální oblasti v televizním zpravodajství je zčásti možné vysvětlit složitostí problematiky, která je obtížně převoditelná do 80-90ti sekundového příspěvku. Roli může hrát i malá odborná znalost problematiky mezi novináři210, kteří se tématu raději nevěnují z obavy, aby nebyli nařčeni z přílišného zjednodušení211 nebo politické nekorektnosti. Další část výzkumu je zaměřena na tematickou rovinu příspěvků. Zajímalo nás, jaké události prochází sítem zpravodajských hodnot a jsou vybrány k prezentaci. Zde se posouváme ke kvalitativní části výzkumu, věnujeme se podrobněji jednotlivým tematickým rámcům a nahlížíme je jako určité typy informování o romské menšině. Všechny příspěvky daného tématu budeme zpracovávat jako součásti většího celku a pokusíme se zohlednit i kontext, ve kterém byly odvysílány. Protože žádné sdělení neexistuje ve vakuu a je součástí širšího diskurzu, jenž se vztahuje ke komunikovanému tématu. Hall upozorňuje, že jednotlivé image nejsou osamocené, ale koexistují s jinými nositeli významu, které je umocňují nebo se vůči nim vymezují. Ačkoli každé sdělení si nese svůj vlastní význam, z širšího pohledu lze odhalit reprezentační praktiky a prvky, které se v nich opakují napříč různými texty, kde jeden image odkazuje k dalšímu [Hall 1999: 232]. V kontextu kultury, v níž reprezentace působí, je možné odhalit kromě zjevného význa210 „Zaznamenal jsem ovšem, že přístup k Romům coby k menšině, rozpoznatelné podle barvy pleti, stejně jako problematika sociální deprivace nebo rasové diskriminace […], leží zpravidla v redakcích mimo centrum zájmu. Výsledkem je víceméně intuitivní vnímání zmíněných otázek, jež úzce souvisí s osobním naladěním jednotlivých novinářů a jejich nadřízených. […] Z vlastní zkušenosti vím, že i žurnalisté, považovaní v jednotlivých titulech za ´špičkové novináře´ se na Romy mnohdy dívají jako na ´nepřizpůsobivou skupinu s kriminálními sklony, která není ochotna pracovat´“ [Kontra 2003: 20n]. 211 Mezi odvysílanými příspěvky jsme zaznamenali událost, kterou se novinářům nepodařilo v krátkém šotu prezentovat dostatečně přehledně a výsledné sdělení bylo nejasné. Jednalo se o zprávu Linka pomoci evropským Romům odvysílanou ČT1 13. 5. 2000 o demonstraci Romů ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že zazněla v období silných migrací a úpravami azylového zákona ve Spojeném království, divák měl pravděpodobně tendenci spojovat událost s předchozím děním. Šlo ale o protest Romů žijících v zahraničí proti nezasahování české vlády proti pravicovým extremistům, což ze zprávy nebylo zcela jasné.
116
mu i významy latentní212, skryté v konotacích a mýtech, s nimiž sdělení pracuje. Poukážeme na znaky, které akcentují stereotypní vnímání romské menšiny. Upozorníme na možná vyznění a latentní obsahy prezentovaných zpráv a na případná nebezpečí, jež se skrývají ve výběru témat a způsobu jejich zpracování a prezentace a mohou přispívat ke stereotypnímu vnímání Romů, jejich diskriminaci a sociální exkluzi. Prezentované zprávy také budeme komentovat na základě informací, které jsme o událostech získali z jiných zdrojů. Nebudeme se podrobně věnovat všem příspěvkům, ale především těm, které dobře ilustrují nepřesnosti, jichž se novináři při informování dopouštějí. Pokusíme se nesklouzávat k popisu prezentovaných událostí, ale úplně se jejich vylíčení nevyhneme, protože j e podkladem našich analýz. 5.6.1
Kriminalita
Nejvíce, třetinu (32 %) analyzovaných příspěvků, tvořily zprávy z oblasti kriminality. Toto zjištění není příliš překvapující. Výrazné zastoupení tohoto tématu potvrzuje většina šetření zkoumajících témata, v jejichž rámci se příslušníci etnických, národnostních či náboženských menšin, cizinci či přistěhovalci dostávají na stránky a obrazovky médií. Podle Klvačové a Bitricha [2003] souvisí s kriminalitou polovina článků o cizincích žijící v České republice otištěných v denících. Protože se nabízí námitka, že jde o obecný rys novinového zpravodajství, autoři zkoumali, „jaký podíl tvoří články o kriminalitě mezi všemi články, které v průběhu jednoho měsíce vyšly ve dvou hlavních analyzovaných denících. Ukázalo se, že vzhledem ke všem otištěným sdělením je podíl článků o zločinu výrazně nižší – 18 % v deníku MF Dnes a 24 % v deníku Právo“ [Klvačová, Bitrich 2003: 11].
Nemáme
k dispozici
údaje
o
tematické
skladbě
zkoumaných
relací,
ale předpokládáme, že trestné události jsou pro média nosným informačním zdrojem. Přesto se domníváme, že podíl „kriminálních“ příspěvků, které v souvislosti s Romy stanice odvysílaly, je vyšší než jejich zastoupení v celé relaci.213 Mediální oblibu událostí z oblasti kriminality lze vysvětlit také z hlediska teorie zpra212 Ten odkryjeme, zaměříme-li se na druhý stupeň označování. Označující na prvním stupni denotace fungují jako znaky na druhém stupni konotace [Barthes 1973: 110]. Přitom konotace nepocházejí ze samotných znaků, ale z jejich užívání ve společnosti, z kontextu a z kulturního významu, který nesou. 213 Při výzkumu obrazu seniorů v českých celoplošných tištěných a audiovizuálních médiích zaujímalo téma kriminality také významný podíl publikovaných sdělení. V případě periodik šlo o druhé nejčastější téma (28 %) po informacích z oblasti politicko-ekonomické, v televizním zpravodajství nejčetnější (38 %). Ale ani soubor těchto analyzovaných sdělení nebyl reprezentativním vzorkem českého zpravodajství. Také senioři jsou skupinou, která je v médiích podreprezentována a zobrazována stereotypním a dehonestujícícm způsobem [Sedláková, Vidovićová 2005].
117
vodajských hodnot. Tyto události zpravidla splňují více kritérií nutných k překonání prahu pozornosti a výběru k uveřejnění. Zprávy o nich pak naplňují nejčetnější zpravodajské hodnoty (jednoznačnost, personalizace, negativita, kompozice, kontinuita), o kterých jsme mluvili v předchozí části výzkumu.214 Tyto události lze zpravidla jednoduše popsat a připsat jim určitý význam. Kriminální čin má své aktéry, ke kterým lze sdělení vztáhnout, umožňuje identifikovat stranu „dobra“ a „zla“ a může být prezentován jako příběh o jejich střetu, což vyhovuje snaze médií bavit publikum. Vývoj vyšetřování a soudního projednávání případu zajišťuje kontinuitu, poskytuje možnost dlouhodobějšího informování o nastolené kauze, a tak i pozornost publika. Pro novináře je výhodná i předvídatelnost těchto událostí (samozřejmě s výjimkou prvního momentu, který naopak v sobě nese kritérium neočekávanosti), neboť datum konání dalšího přelíčení je stanoveno dopředu a umožňuje naplánovat jeho pokrytí. Přitom bez ohledu na charakter činu je střet se zákonem negativní událostí. Tabulka č. 23 přibližuje příspěvky z tematického rámce kriminalita z hlediska jejich zařazení do zpravodajské relace. Jednalo se o 35 zpráv v celkové délce 51 minut a 2 vteřiny. Ačkoli Nova odvysílala o jeden příspěvek více, obě stanice věnovaly tématu stejně času. Zkoumané příspěvky byly řazeny spíše do druhé poloviny zpravodajské relace, nejčastěji na sedmé až osmé místo. Obě stanice avizovaly tři příspěvky v headlinu. V sedmi zprávách tvořila informace o Romech vedlejší téma a 22 zpráv jsme označili za tzv. soft news.
průměrné pořadí příspěvku
příspěvky avizované v headlinu
počet příspěvků hlavní téma
počet příspěvků hard news
17
1539
8
3
14
9
18
1523
7
3
14
4
počet příspěvků
délka příspěvků ve vteřinách
Tabulka č. 23 – Příspěvky z tematického rámce kriminalita (absolutní četnost)
Události Česká televize Televizní noviny Nova
Ve zprávách z okruhu kriminality Romové vystupují na obou stranách zákona, jak v pozici obětí (19 zpráv), tak jako pachatelé nebo obvinění (16 zpráv). Podívejme se na specifika těchto zpráv, které tvořily největší část všech sdělení s romskou tematikou. 214
Kapitola 5.3 Zpravodajské hodnoty příspěvků s romskou tematikou.
118
1.1.1.1
Romové jako oběti trestných činů
O trestných činech poškozujících Romy informovala více televize veřejné služby, zařadila do vysílání 12 sdělení, komerční televize 7. Média zprostředkovala především soudní přelíčení s obžalovanými z trestných činů, jejichž oběťmi byli Romové, a údaje o aktuálních útocích na romské občany v Čechách i na Slovensku. Česká televize zařadila zprávu o narůstajícím počtu rasově motivovaných trestných činů, komerční televize nabídla divákům případ jednání motivovaného rasovými předsudky215 zakořeněnými v uvažování Čechů od dětského věku216 a dvě sdělení o sexuálním zneužívání romských dětí. Obě televize zařadily zprávy o šíření rasismu prostřednictvím nových technologií, internetu a mobilních telefonů. Tabulka č. 24 – Příspěvky z podkategorie Romové - oběti
téma soudní přelíčení s obžalovanými z útoků na Romy aktuální případy napadení Romů problematika rasově motivovaných trestných činů zneužívání romských dětí šíření rasismu prostřednictvím internetu a mobilů
Události Česká televize
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
absolutní četnost
5 4 2 1
2 1 1 2 1
Spektrum událostí, které novináři pokrývali, bylo poměrně široké. Ačkoli relace přinášely informace o dlouhodobých kauzách217, pouze několik událostí se během zkoumaného roku objevilo na obrazovce opakovaně. Domníváme se, že vzhledem k dlouhému trvání policejního vyšetřování i soudního projednávání podobných případů ztrácí divák návaznost, pokud není o události informován průběžně. Zvláště když se soudní projednávání kvůli odvolání odsouzených opakují nebo jsou šetření obnovena vyšší instancí. Pokud stanice zařadí do vysílání jednu zprávu o dané události v březnu a další až v červenci, jak tomu bylo u vyšetřování útoku na účastníky romské zábavy v budějovickém hotelu Modrá hvězda, bude pravděpodobně běžnému příjemci chybět kontext, přesnější představa, co se stalo a k jakému posunu v šetření vlastně došlo. I když redaktoři zpravidla v úvodu příspěvku událost krátce rekapitulují, domníváme se, že po215
Šmausová [2003] uvádí, že v sociálních vědách nelze pojem rasa chápat jako neutrální, neboť je vždy připsáním vlastností určitým skupinám a jedná se o rasistickou konstrukci. Proto bychom neměli mluvit ani o rasově motivovaných trestných činech, ale používat označení rasisticky motivovaný. 216 Zpráva o nařčení romského chlapce z krádeže spolužačkou byla redakcí prezentována jako případ rasové nesnášenlivosti. Ta nebyla zřejmá z chování dětí, ale z výpovědi třídní učitelky, jež případ vyšetřovala. Její přístup k žákovi jiného etnika vykazoval stereotypní předpoklad: byl nařčen, je zloděj. 217 Například vyšetřování úmrtí Tibora Mužigara nebo Milana Lacka.
119
dobné informování ji vytrhává z kontextu a podporuje dojem roztříštěnosti sdělení a jejich vzájemné nezávislosti tak, jak o tom píše např. Bennett [1996]. Většinu zpráv této podkategorie charakterizuje opakování určitých informací: označení obětí a popis obžalovaných. Poškození jsou oběma stanicemi zpravidla identifikováni prostřednictvím obecného Rom, Romové, romský218, teprve následně je někdy uvedeno jméno. Označení etnické příslušnosti postižených se ve většině příspěvků vícekrát opakuje. Pojmenování typu romská rodina Žigových219 je častější než obecné rodina Giňových.220 Pachatele/obžalované novináři charakterizují především věkem a názorovou orientací. Pouze ve třech příspěvcích byli pachatelé/obžalovaní pojmenováni velmi obecně: dva muži221, tři sedmnáctiletí mladíci222, neznámý223, v ostatních případech jsou označeni jako skinheadi, skini, příslušníci hnutí skinheads224, případně s menší určitostí: zřejmě příznivci hnutí skinheads.225 Také oni jsou ve zpravodajství stereotypizováni a opakovaně popisováni jako osoby v kuklách vyzbrojené baseballovými pálkami.226 Podle Homoláče média pracují s tzv. relačním párem Romové-skinheadi, „dvoučlenným souborem kategorií, které jsou svázány natolik pevně, že užití jedné předpokládá (explicitní nebo implicitní) přítomnost kategorie druhé“ [Homoláč 2003: 80] a udržuje tak její existenci v obecném povědomí. V důsledku toho dochází k redukci událostí na problém vztahu mezi Romy a relativně malou částí dospívající populace, která se hlásí k pravicově radikálním hnutím. Veřejnost, majorita či neromská část společnosti je tímto z problémů vyčleněna, neboť jsou prezentovány, jako by se týkaly pouze těchto dvou jasně vymezených skupin. Existence tohoto relačního páru je explicitně vyjádřena například prohlášením: „Napětí mezi jesenickými Romy a skinheady vrcholilo loni v létě.“227 Podobné zprávy připouštějí, že každodenní život Romů v České republice není bezproblémový a hrozí jim určité nebezpečí. Ovšem pouze od části společnosti, nikoli od státu nebo celého majoritního etnika. Takové vyznění zpráv je podle Homoláče [2003] umocněno rámováním události jako „incident“ či „potyčka“, které odkazují ke dvěma vzájemně bojujícím stranám, případně ještě ke straně třetí - ve218
„…zcela bezdůvodně surově zmlátili mladou romskou rodinu.“ In: Napadení Romové v Orlové. Nova: 4. 5. 2000. „…zaútočili na Romy.“ In: Soud se skinheady. ČT1: 24. 7. 2000. 219 In: Násilí proti skupině Romů. ČT1: 16. 11. 2000. 220 In: Rasový útok na romskou rodinu v Rokycanech. ČT1: 15. 7. 2000. 221 In: Rasový útok na romskou rodinu v Rokycanech. ČT1: 15. 7. 2000. 222 In: Násilí proti skupině romských obyvatel v Rokycanech. ČT1: 19. 7. 2000. 223 In: Násilí proti skupině Romů. ČT: 16. 11. 2000. 224 Např. In: Soudní přelíčení v případu Tibora Mužikara. ČT1: 29. 8. 2000. 225 In: Napadení Romů v Orlové. Nova: 4. 5. 2000. 226 Např. Odsouzení skinheadů na Jesenicku. Nova: 24.1.2000 227 In: Údajné chyby policie ve vyšetřování na Jesenicku. ČT: 21. 3. 2000.
120
řejnosti, která je nestranně, nezúčastněně sleduje. Ačkoli většina analyzovaných zpráv mluví o napadení či o útoku na Romy, zaznamenali jsme i výraz rvačka228, potyčka229 nebo nepřehledná bitka230, která sugerují, že na střetu nesou vinu obě skupiny. Označení trestná výprava231 dokonce vyvolává dojem viny trestaných a tak jednání pachatelů ospravedlňuje. Je pravděpodobné, že novináři používají podobných vyjádření spíše ze stylistických důvodů, aby se neopakovali a znění zprávy bylo barvitější. V podobných případech by však výběr vhodného jazykového prostředku měli mít na zřeteli, neboť volba určitých vyjádření vede nejen k dramatizaci události232, ale dává jí také hodnotové zabarvení a mění její valenci. Takovým příkladem je prohlášení redaktorky: „Vulgární urážky, rasistická hesla, baseballové pálky a bojové zbraně, atmosféra strachu, takový byl arzenál skupiny skinheadů…“233 Snaha o dynamické a dramatické podání zprávy je patrná i z užitých citací aktérů234 a ze způsobu vylíčení události: “Romové jsou zděšeni a v případě, že jim policie nezajistí ochranu, budou se bránit sami.“235 Taková prohlášení navozují nejen zdání radikalizace dění, ale také dojem, že se jedná o „vyřizování účtů“ dvou stran. K podobnému čtení události přispívají i výroky citovaných Romů.236 Podle Šabatové, Homoláče a Karhanové byl v devadesátých letech součástí mediálního obrazu Romů „motiv jejich pomsty, založený na předpokladu, že Romové jsou emocionálnější než příslušníci majority a nerespektují stát jako vykonavatele práva, a proto »berou právo do vlastních rukou«“ [2003: 99]. Případný následný akt je pak „prezentován jako další z řady konfliktů vyplývajících z nepřátelského vztahu mezi Romy a skinheady, spíš než jako reakce na konkrétní podnět“ [Šabatová, Homoláč, Karhanová 2003: 99]. Podle výsledků analýzy prezentace vražd Romů v médiích nebyla v devadesátých letech většina činů, ačkoli vykazovaly jasné znaky rasově motivovaného útoku, takto označena ani novináři ani policisty [Homoláč 2003 ]. V našem výběrovém vzorku byla jako rasově motivovaná klasifikována většina případů. Přesto je z některých formulací zřejmá Např. in: Rasový útok na Romy v Českých Budějovicích. ČT1: 15. 3. 2000. In: Ukončení projednávání případu smrti Roma Milana Lacka. Nova: 19. 12. 2000. 230 In: Soudní líčení v případu Tibora Mužikara. ČT1: 29. 8. 2000. 231 „Podle obžaloby šlo o předem připravenou trestnou výpravu s jasným rasovým podtextem.“ In: Odsouzení skinheadů na Jesenicku. Nova: 24. 1. 2000. 232 „Strach zavládl mezi Romy…“ In: Napadení Romů v Orlové. Nova: 4. 5. 2000. 233 In: Soudní líčení v případu Tibora Mužikara. ČT1: 29. 8. 2000. 234 „Jakub Polák: »Běhal mi mráz po zádech. Ty scény připomínaly to, co víme z historie. Broušení nožů, zuřivé výkřiky: Dojde na krev! Černá svině!«“ In: Odsouzení skinheadů na Jesenicku. Nova: 24. 1. 2000. 235 In: Napadení Romů v Orlové. Nova: 4. 5. 2000. 236 „Dotázaný Rom: »Máme sekery připravené. Sekery máme a různé zbraně. A hotovo život za život.« Jiný dotázaný: »Pokud se policajti nebudou starat, musíme se my bránit, nedáme se zabít.«“ In: Napadení Romů v Orlové. Nova: 4. 5. 2000. 228 229
121
váhavost či nejistota použití tohoto motivu.237 Způsob, jak novináři událost prezentují, je někdy nejednoznačný nebo dokonce paradoxní. Například krátká zpráva o napadení rodiny Giňových nejprve uvádí, že se jednalo o trestný čin násilí proti skupině obyvatel, vzápětí ale zazní: „Mladíci z místa utekli. V bytě jednoho z nich se pak ale domluvili, že zaútočí znovu, tentokrát už proti jakékoli romské rodině v Rokycanech.“238 Z této formulace ale jednoznačně vyplývá, že hlavním motivem napadení byla právě etnická příslušnost, o rasovém motivu útoku však novináři i vyšetřovatelé mlčí. Novináři ve zprávách tvrdí, že prokázání rasového motivu činu je obtížné a rozhodování soudů ztěžuje, když svědci z okolí oběti odmítnou vypovídat.239 Nabízí se otázka, zda je český právní řád tak „děravý“, když podobné projevy rasové nesnášenlivosti nepostihuje, nebo zda hledat příčiny jinde. Jakou odpověď naznačují prezentované zprávy? Ze statistiky uvedené Českou televizí vyplývá, že počet rasově motivovaných činů vzrostl. Zatímco v roce 1993 bylo stíháno za takto klasifikované trestné činy 82 osob, ale odsouzeny byly pouze dvě, o pět let později bylo stíháno 310 osob a odsouzeno 116.240 Většina obžalovaných prezentovaných ve zprávách v roce 2000 ale byla zproštěna obžaloby pro nedostatek svědků či důkazních materiálů241, nebo jim byly vyměřeny poměrně nízké tresty. Odvysílaná prohlášení obžalovaných a jejich obhájců události často bagatelizují242 a chování omlouvají. Příkladem je výrok Romana Raaba, soudce Okresního soudu v Karviné: „Já si myslím, že jako přímý motiv tam snad ani konkrétní nebyl, že spíš se jednalo o nějakou momentální situaci, kdy oni byli pod nějakým vlivem alkoholu, byli ve skupině, byli takoví odvázanější.“243 I když zprávy citují i prohlášení apelující na pečlivé prošetření případů a potrestání viníků,244 odvysílaná vyjádření obžalovaných245 sugerují,
„Vyšetřovatelé tak poprvé připustili, že útok měl rasový motiv.“ In: Obvinění mužů z brutální vraždy. ČT1: 22. 9. 2000. 238 In: Násilí proti skupině obyvatel v Rokycanech. ČT1: 19. 7. 2000. 239 „Podobná soudní jednání mají jedno společné, a to nedostatek svědků. Ti se totiž z obavy před odvetou většinou raději výpovědi vyhnou.“ In: Odsouzení skinheadů na Jesenicku. Nova: 24. 1. 2000. 240 Rasově motivované trestné činy. ČT1: 18. 1. 2000. 241 „Podle Nejvyššího soudu jesenický okresní soud marně hledal důkazy, které měly usvědčit konkrétní jednotlivce z konkrétních trestných činů.“ In: Soudní přelíčení v případu Tibora Mužikara. ČT1: 29. 8. 2000. „Josef Dvořák, jeden z obhájců: »V tomto okamžiku podle mého názoru zde není žádný důkaz, který by je usvědčoval.«“ In: Soud se skinheady. ČT1: 24. 7. 2000. 242 „Mám problém takovej, že vlastně skrz to, že jsem někomu dal, já nevím, kopl jsem ho, nebo dal jsem mu facku, třikrát jsem ho asi tak kopl, jsem mu mohl způsobit nanejvýš toho monokla, nebo, já nevím, něco. Žil ten člověk, všecko, byl v pohodě, jo.“ In: Odsouzení skinheadů v případu Milana Lacka. ČT1: 19. 12. 2000. 243 In: Odsouzení skinheadů v případu Milana Lacka. ČT1: 19. 12. 2000. 244 „Jana Chalupová, Kancelář prezidenta ČR: »Je velice důležité, aby se ta věc dobře vyšetřila, aby byli viníci potrestáni.«“ In: Soud se skinheady. ČT1: 24. 7. 2000. 245 „Obžalovaný: »Celý incident se mi spíše jeví jako politicky zmanipulovaný s cílem co největšího počtu obviněných.«“ In: Soud se skinheady. ČT1: 24. 7. 2000. 237
122
že se stali obětními beránky, kteří mají nést vinu za „xenofobii české společnosti“. Taková prohlášení v divácích mohou vyvolat dojem, že nejde o závažné události, ale o „dětskou nerozumnou hru“ nebo dokonce, že představitelé soudů s podobným chováním v zásadě souhlasí, neboť ve zprávách není nikým explicitně odsouzeno, ani právními zástupci, ani policisty, ani novináři. Bez komentáře zůstává i užití dehonestujícího a politicky nekorektního pojmenování Cikán246 v odvysílaném prohlášení obhájce jednoho z obžalovaných. Zprávy uvádějí, že Romové si na nedbalý přístup vyšetřovatelů247 stěžují. Diváka proto může napadnout i zcela protikladná interpretace. Zda někteří příslušníci romského etnika nejsou natolik vychytralí, že podobné situaci zneužívají ke kritice státních orgánů, aby pak při žádostech o azyl v zahraničí uvedli, že český stát není schopen je před podobnými útoky ochránit. Případně, zda se někteří Romové nesnaží tímto způsobem na sebe upozornit, jak zaznívá v názoru Miroslava Ondrovčíka, obyvatele Ostrožské Nové Vsi komentujícího napadení rodiny Žigových: „Není to pravda a vymýšlejí si právě proto, aby je každý litoval.“248 Podobná prohlášení akcentují stereotyp Cikána249, který si donekonečna stěžuje a přitom český stát jen využívá. Příspěvky citují i kritiku rozhodování soudů a práce policie při vyšetřování podobných událostí od zahraniční institucí250 a v jednom příspěvku promlouvá zástupce odboru pro lidská práva Úřadu vlády České republiky Jan Jařab: „Romové například nejsou vnímáni jako dostatečně hodnověrní svědci nebo oznamovatelé nebo je na ně pohlíženo jinak než na jiné svědky či oznamovatele.“251 Ze zpráv ale vyplývá, že zástupci českých vyšetřovacích252 a soudních orgánů pochybení při vyšetřování a postihování rasově motivovaných trestných činů nepřipouštějí. 246
„Nebyla zjištěna žádná věc, žádný útočný předmět, který by svědčil o tom, že by se připravoval útok proti Cikánovi.“ In: Odsouzení skinheadů na Jesenicku. Nova: 24. 1. 2000. 247 „Rodina Giňových si stěžuje na laxnost přivolaných policistů.“ In: Rasový útok na romskou rodinu v Rokycanech. ČT1: 15. 7. 2000. 248 In: Násilí proti skupině Romů. ČT1: 16. 11. 2000. 249 V tomto případě není vhodné označení Rom, neboť předsudečné obecné povědomí tyto spoluobčany kategorizuje jako Cikány. Pokud budeme mluvit o stereotypech, budeme i nadále používat označení Cikán. 250 „»Čeští policisté údajně často nezasáhnou, aby Romy chránili. V případě útoků, které mají za následek zranění nebo smrt, mají soudy tendenci odsoudit pachatele za méně závažné a okrajové přestupky,« hodnotí Amnesty International“ In: Problém rasismu v ČR. ČT1: 5. 4. 2000. „Markus Pape z Evropského dokumentačního střediska pro práva Romů tvrdí, že policie v Jeseníku opakovaně chybuje při vyšetřování případů, kde je příčinou rasová nenávist. Policisté podle něj zajišťují málo důkazů a často jim chybí i svědci.“ In: Údajné chyby policie ve vyšetřování na Jesenicku. ČT1: 21. 3. 2000. 251 In: Rasově motivované trestné činy. ČT1: 18. 1. 2000. 252 „Zdeněk Mohyla, ředitel Okresního ředitelství Policie České republiky v Jeseníku: »Policie udělala, co bylo v jejích silách. To znamená, že provedla veškeré nezbytné úkoly.«“ In: Údajné chyby policie ve vyšetřování na Jesenicku. ČT1: 21. 3. 2000.
123
Věnujme ještě pozornost obrazové prezentaci aktérů událostí. Zatímco poškození a jejich příbuzní jsou snímáni zpředu, zpravidla vypovídají přímo na kameru, jejich identifikace je zcela jednoznačná a mohla by vést k jejich sekundární viktimizaci, obžalovaní jsou často zobrazeni zezadu nebo tak, že jim není vidět do tváře, protože si ji zakrývají.253 Podobnou prezentaci lze označit za neprofesionální, neboť mimo jiné dokládá odlišný přístup k příslušníkům obou etnik a obžalované do značné míry favorizuje, neboť jim dává možnost se skrýt. A to nejen fyzicky, ale také třeba za obhájce, který vypovídá za klienta. V některých případech se liší také formální podoba prezentovaných výpovědí. Zatímco citace policistů či státních zástupců z řad majority jsou autorizované a na obrazovce je uvedeno v popisku jejich jméno, popřípadě funkce či hodnost, dotázaní z řad poškozených jsou prezentováni obecně, např. pod layoutem: anketa. Tyto odlišnosti v zobrazování členů obou etnik odráží dichotomii My versus Oni, jsou dokladem vnímání Romů jako odlišné skupiny, těch Druhých, kteří nejsou Námi. I v případě, kdy jsou Romové na straně poškozených, s nimi média pracují jako s anonymními cizími, kteří narušují náš řád. Pokud bychom chtěli toto tvrzení ještě více vyhrotit, mohli bychom uvažovat o tom, zda v příspěvcích nelze najít stopy obvinění, že Romové si napadení zapříčinili sami254, například svým předchozím jednáním. Nechceme však spekulovat, posuňme se proto k dalším příspěvkům a ponechme protiromskou zaujatost novinářů jako otevřenou otázku. 1.1.1.2
Romové jako pachatelé/obvinění z trestných činů
Druhou polovinu příspěvků z tematického rámce kriminalita tvořily zprávy o trestných činech, z nichž byli obviněni Romové. Takových sdělení nabídla svým divákům výrazně více televize Nova, tvořily čtvrtinu (25 %) všech příspěvků s romskou tematikou, které do vysílání zařadila. Zatímco zprávy odvysílané Novou patřily spíše do kategorie soft news, události o kterých informovala Česká televize, byly závažnějšího rázu.
253 254
Viz Příloha č. 1 obr. 7 – 13. Podobně jako když je oběť znásilnění obviněna, že se chovala vyzývavě.
124
Tabulka č. 25 – Příspěvky z podkategorie Romové jako pachatelé/obžalovaní
téma obvinění romských představitelů drobné trestné činy a přestupky násilné trestné činy udělení milosti prezidenta republiky
Události Česká televize
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
absolutní četnost
2 1 1 1
3 5 2 1
Z odvysílaných příspěvků je zřejmá výrazná odlišnost trestné činnosti páchané příslušníky menšiny255 a majority. Mezi zprávami o „romské kriminalitě“ zcela absentuje tzv. kriminalita bílých límečků a závažná majetková trestná činnost, jako jsou zločinná spolčení, vytunelování podniků nebo další typy organizovaného zločinu. Komerční televize prezentovala především drobné, někdy až kuriózní případy jednání, jež bylo klasifikováno jako přestupek nebo trestná činnost (zpráva o neshodách manželů, které skončily upálením ženy, o nelegálních přípojkách plynu nebo o rozebírání a rozprodávání stavebního materiálu). Jednalo se převážně o bulvární sdělení typu soft news nesoucí rysy personalizace, dramatizace256 a negativity. Při jejich líčení reportéři užívají formulace jako: otřesný čin257, řádění258, situace se zhoršuje každým dnem259 nebo motivu obecného ohrožení: „Neplatiče však skutečnost, že svým nelegálním chováním ohrožují životy ostatních, nezajímá.“260 Jednání Romů, v některých případech nelegální, je redaktory prezentováno jako absurdní, obtížně pochopitelné a nedbalé. Vyznění těchto příspěvků je zřejmé: Romové se dopouštějí trestných činů, čímž ohrožují i ostatní občany, nepřipadá jim to divné261, nestydí se za
255 Podle odborníků na romské záležitosti má kriminalita této části populace svá specifika. Nejčastěji se jedná o kriminalitu majetkovou, přičemž napáchané škody nebývají příliš vysoké. Jejich trestná činnost bývá spíše důsledkem využití aktuální příležitosti a momentálního nápadu, případně vyústění tlaku ekonomické situace. Pachatelé zpravidla své činy předem neplánují a nepromýšlejí, proto nemají připravené ani způsoby, jak se zcizených věcí rychle zbavit nebo kam je ukrýt. To vede k snazšímu vyšetření takových činů a odhalení pachatelů. Romové se podílejí na objasněné registrované kriminalitě 3-4x více než osoby z řad majority [Socioklub 1999: 426]. Ačkoli to není jejich hlavní doménou, podílejí se Romové i na organizovaném zločinu: kapesních krádežích, vykrádání automobilů, distribuce drog nebo kuplířství. Romové zde zpravidla vystupují na místě pomocníků či „pěšáků“ na samém konci řetězce, nikoli v pozici vedoucích organizátorů. Specifikem romských organizovaných skupin je hospodářská kriminalita, především podvody založené na nezaplacení zboží odebraného na fakturu, při kterých jsou k nákupu často využíváni příslušníci majority. Častěji se některých forem organizovaného zločinu účastní Romové olaští. Významný podíl na kriminalitě mají děti a mladiství, charakteristická je taktéž častá recidiva pachatelů [Socioklub 1999: 424n]. O žádném z uvedených typů trestné činnosti ale zkoumané stanice neinformovaly. 256 „…žena bojuje o svůj život…“ In: Manželská hádka. Nova: 23. 1. 2000. 257 In: Manželská hádka. Nova: 23. 1. 2000. 258 In: Rozebírání střech. Nova: 22. 3. 2000. 259 In: Rozebírání střech. Nova: 22. 3. 2000. 260 In: Výbuch plynu v Brně. Nova: 19. 3. 2000. 261 „…svůj podíl viny na zřícení ani nezapírají,“ In: Podíl na propadnutém domu. Nova: 21. 8. 2000.
125
to a neberou na nikoho ohled. Ačkoli se zástupci majority snaží jejich činnosti čelit262, nemohou zcela zamezit všem nebezpečím vyplývajícím z jednání. To navíc pro majoritní společnost znamená vynucené náklady na opravy poškozených objektů263, práci policistů a dalších profesí. Dojem absurdnosti a odsouzeníhodnosti takového jednání umocňuje skutečnost, že zisk Romů z rozprodávání trámů, cihel či plechů z rozebraných střech a domů264 je nesrovnatelně menší než škoda, která takto vznikla.265 Žádný z podobných příspěvků nezmiňuje, že toto chování může být z hlediska Romů racionální formou adaptace na život ve špatných sociálních podmínkách, které bychom pomocí konceptu O. Lewise [1966] nazvali adaptací na kulturu chudoby.266 Jestliže společnost neumožňuje všem svým členům stejný přístup ke službám a zdrojům, zároveň vytváří podmínky, kdy se někteří z poškozených budou snažit získat tyto zdroje alternativními způsoby. Někteří členové romské menšiny proto v některých případech volí postupy a jednání, která jsou v rozporu se zákony ČR a často potvrzují stereotypy, které s nimi má majorita spojeny. Podle slovinských autorek mají média tendenci zobrazovat Romy ve chvíli, kdy by jejich jednání nějakým způsobem mohlo ohrožovat chod majoritní společnosti [Erjavecová, Hervatinová, Kelblová 2000]. Příspěvky odvysílané televizí Nova naplňují strategii informovat o Romech v okamžiku, kdy lze jednání některých z nich označit za „nenormální“, neboť neodpovídá tomu, co majoritní populace považuje za obvyklé/normální. Do popředí se zde dostává, respektive podnětem k natočení těchto příspěvků se stává jinakost. Způsob, jakým jsou tyto události sdělovány, umocňuje vnímání odlišnosti členů této menšiny, který by van Dijk [2000] pravděpodobně označil za projev nového rasismu. Zdůrazněním rozdílnosti podobná sdělení upevňují bariéry mezi Námi a těmi Druhými. Ve svém důsledku tak přispívají k vylučování Romů z většinové společnosti, neboť nepomáhají tomu, aby je majoritní společnost poznala a pochopila. A zpravidla ani nedávají možnost obviněným své jednání vysvětlit. Nepříznivě pro romskou menšinu vyznívají i příspěvky (5) o stíhání romských před“I přesto, že zaměstnanci plynárenských podniků černé přípojky likvidují, všem nelegálním napojením zabránit nedokážou.“ In: Výbuch plynu v Brně. Nova: 19. 3. 2000. 263 „Oprava pak přijde na desetitisíce. Například tato mateřská školka měla během dvou let opravovanou střechu minimálně patnáctkrát.“ In: Rozebírání střech. Nova: 22. 3. 2000 264 Srov. Socioklub 1999: 436. 265 „Zloději odvážejí plechy ze střech do sběrných surovin, kde za několik kilogramů dostanou řádově stovky korun. Náklady na následné opravy domů však stojí město statisíce.“ In: Rozebírání střech. Nova: 22. 3. 2000. 266 Kulturu chudoby charakterizuje např. chudoba, nedostatečná vzdělanost a nízká kvalifikace, vysoká nezaměstnanost, krátkodobé životní strategie, vyšší životní rizika, horší zdravotní stav, vyšší míra kriminality, vyšší počet těhotenství nezletilých apod. V České republice tento koncept na situaci v některých lokalitách aplikovali Jakoubek a Hirt [2004]. 262
126
stavitelů včetně zpráv o obvinění Ondřeje Gini mladšího z neoprávněného pobírání sociálních dávek. Česká televize zařadila do svého programu pouze krátkou čtenou zprávu o přestupku svého zaměstnance a zároveň jej odvolala z moderování hlavní zpravodajské relace. Televize Nova dala jeho prohřešek do souvislosti s podobnými obviněními, kterým čelí jeho otec. Tato událost pravděpodobně obraz Romů poškodila, neboť může být veřejností vnímána jako příklad nevděku Romů za šance, které jim majoritní společnost nabízí. Případ moderátora Gini může být závažnější, neboť ukazuje, že sociální dávky mohou neoprávněně pobírat i na první pohled „bezproblémoví“, asimilovaní příslušníci této menšiny, kteří zaujímají prestižní posty. Naznačuje to výpověď redaktorky komerční televize, která pro popis události užívá obrat šidil stát na daních267, a tvrzení: „Giňovo obvinění naopak vůbec nepřekvapilo členy rokycanského sdružení Vize Romů, kteří se nechali slyšet, že něco podobného čekali.“268 K negativnímu vyznění zpráv přispívá i dotázaný moderátor, který obvinění bagatelizuje: „To je patálie. Takových problémů má tisíce lidí, takže to nebude tak žhavý.“269 Takové sdělení může v příjemcích utvrzovat přesvědčení, že všichni Romové bez ohledu na své vzdělání či zajištění se snaží český stát využívat, a akcentovat stereotyp Cikána žijícího ze sociálních dávek. Pro výroky o apartheidu v České republice je obžalovaný další představitel menšiny, O. Giňa starší. Zpráva o vyšetřování trestného činu šíření poplašné zprávy tvrdí, že nespolupracuje s policií.270 V kontrastu s popisem apartheidu v JAR, který Nova odvysílala, vyznívají Giňova vyjádření jako absurdní. Ačkoli jeho vystoupení na kameru působí standardně, zpráva akcentuje stereotyp nespokojeného a donekonečna si stěžujícího Cikána. Její uzavření dává příspěvku negativní vyznění a Giňovi nálepku osoby, která poškozuje Českou republiku v zahraničí.271 Další stereotyp akcentuje sdělení zarámované do problematiky poslanecké imunity a automobilových nehod poslanců. Tentokrát čelí obvinění z řízení pod vlivem alkoholu poslankyně parlamentu ČR Monika Horáková. V den, kdy ji policejní hlídka při řízení kontrolovala, údajně slavila narozeniny a podle svého vyjádření přeparkovávala automo-
267
In: Stíhání Ondřeje Gini. Nova: 25. 7. 2000. In: Stíhání Ondřeje Gini. Nova: 25. 7. 2000. 269 In: Stíhání Ondřeje Gini. Nova: 25. 7. 2000. 270 „Eva Brožová, mluvčí pražské policie: »Nespolupracuje s policií. Odmítl podat jakékoliv informace k tomuto případu.«“ In: Trestní oznámení na Ondřeje Giňu. Nova: 27. 2. 2000. 271 „Řadu lidí, včetně některých Romů, nerozčilují ani tak Giňovy výroky, ale především dopis rozeslaný mezinárodním institucím. Ten berou jako otevřené pomlouvání a poškozování České republiky.“ In: Trestní oznámení na Ondřeje Giňu. Nova: 27. 2. 2000. 268
127
bil, aby nebránil v provozu. Horáková nebyla ve zprávě osobně dotázána a její vyjádření zaznívá z telefonického záznamu. Část příspěvku, která se týká její osoby, je sestavena z ilustračních záběrů, které s tématem vůbec nesouvisejí. Poslankyně je na nich zobrazena ve společnosti dvou mužů v krojích hrajících na housle a akordeon. Ačkoli to v příspěvku výslovně nezazní, etnická příslušnost obviněné je vyjádřena obrazem, navíc prostřednictvím stereotypu romských hudebníků. Ke stereotypu podvodníka odkazují dva příspěvky o udělení milosti prezidenta republiky Heleně Lakatošové, odsouzené v roce 1996 k pěti letům vězení za fakturační podvody. Odsouzená dosud výkon trestu nenastoupila, také proto, že v mezičase opakovaně porodila. Událost patří k těm, o kterých informovaly obě relace. Zpracování České televize je profesionálnější. Zmiňuje, že udělení milosti nedoporučil ministr spravedlnosti a pravděpodobně s ním nesouhlasí ani soudci, ale nehodnotí. Samotná Lakatošová ale na obrazovce nepůsobí pozitivně. Alespoň tak lze vnímat způsob, jakým odmítne žádost novinářů o vyjádření. Její výraz je nepříjemný, utrhačný, neskrývá dojem zadostiučinění, až výsměch. To je však sdělení komunikované na úrovni konotace a latentního významu. Zpráva komerční televize je mnohem explicitnější: dvakrát se paní Lakatošová vyhnula nástupu trestu.272 Citovaný závěr posudků psychologů říká: žádná duševní choroba u paní Lakatošové neexistuje, žena vše simuluje a pětiletý trest je schopna absolvovat.273 Obrazový materiál příspěvku byl natočený v místnosti, kde za stolem sedí žena s přihlouplým výrazem, další žena popochází okolo a kouří, v záběru kamery je ještě malé dítě.274 Není zřejmé, která ze zobrazených je dotyčná. Na kameru mluví pouze švagr Lakatošové, pateticky děkuje prezidentovi a přitom formuluje kostrbaté věty a používá špatné tvary slov.275 Jeho prohlášení není editováno, což působí nepřirozeně až směšně a stvrzuje stereotypní představu, že Romové jsou hloupí, nevzdělavatelní a češtinu komolí. Česká televize informovala také o vyšetřování dětské prostituce v Chebu. V žádném příspěvku ale nezaznělo, že by aktéři byli Romové. Zpráva276 ukazuje záznam ze skryté kamery, zachycující smlouvání o sexu s dvanáctiletou dívkou, jejím bratrem a starší osobou. Tyto osoby mluví přímo na kameru a jsou jednoznačně identifikovatelní jako aktéři 272
In: Havlova milost Lakatošové. Nova: 17. 11. 2000. In: Havlova milost Lakatošové. Nova: 17. 11. 2000. 274 Viz Příloha č. 1 obr. 13. 275 „Lakatoš, švagr: »…Su velice rád, natolik je to moje švagrová, je vážně onemocnělá. Tak děkuji pánu prezidentovi, že vzal do úvahy a dal jej tu milost.«“ In: Havlova milost Lakatošové. Nova: 17. 11. 2000. 276 V ostatních příspěvcích byly použity ilustrační záběry zpravidla dívek postávajících pravděpodobně v chebských ulicích, ale nebylo možné určit, zda se jedná o Romky či nikoli. 273
128
události. Podle citovaných mluvčích české policie byl případ uměle zveličen médii a pro prokázání dětské prostituce chyběly důkazy. Celkový vývoj vyšetřování nasvědčuje tomu, že domluva styku s dívkou byla pouze záminkou vylákání cizince (novináře) do bytu, kde byl okraden.277 Ačkoli se příspěvek snaží prostřednictvím výpovědi pracovnice organizace Karo obrátit pozornost k otázce zneužívání dětí, spíše akcentuje stereotyp předčasně vyspělých278 a sexuálně nevázaných279 Romek. Případně stereotyp podvádějících, vychytralých zlodějek a kapsářek. Poslední tři příspěvky, které budeme komentovat, informovaly o napadení veřejných činitelů (policistů a starosty). Všechny vyznívají vzhledem k Romům nepříznivě a jejich jednání ukazují jako nesmyslné a nepřiměřené. Se starostou obce Jiříkov si čtyři muži „přišli vyřídit účty pravděpodobně za to, že jednomu z nich odmítl dát přednostně byt,“280spekuluje moderátorka. Redaktor Ivan Berka vzápětí tvrdí, že starosta není rasistou. Těsně předtím však z úst napadeného Miroslava Fojty na kameru zazní: „Tak mně dohonili cikáni…“.281 Použití tohoto označení, navíc starostou obce, prozrazuje, že majoritou deklarovaná rovnost v jednání s Romy má své slabiny. Jirák píše: „celebrita představuje svým přístupem do médií tak trochu autoritu. Svými výroky a svým chováním potvrzuje, že hodnoty, které převládají (byť by to byla nechuť k menšinám), skutečně platí“ [2003: 29]. Pokud podobné vyjádření zazní z obrazovky z úst starosty nebo jiného vrcholného představitele získává do určité míry normotvorný charakter a legitimuzuje podobný názor. Jak uvádí ve své autobiografické reflexi Horváthová: „Pouhé vyslovení slova 'cikán' s sebou neslo podvědomé vybavení těchto vžitých klišé (primitivní, omezený, pozn. autorky)“ [Socioklub 1999: 316]. Ačkoli Horváthová popisuje dobu svého dětství, tedy přibližně osmdesátá léta, situace se od té doby výrazně nezměnila. „'Cikán' bylo jednoznačně hanlivé označení a vlastně jím zůstalo dodnes, […] Veřejně se mluvilo o 'cikánech' pouze v souvislosti s nutností jejich převýchovy a pozvednutím na úroveň srovnatelnou s okolním obyvatelstvem“ [Socioklub 1999: 314]. Podobný stereotyp se promítá i do této 277 Odborníci podobné jednání popisují jako specificky romskou formou kriminality, „založenou na metodě vetření se mladé romské ženy (společnice) do přízně nějakého muže (nejlépe cizince) a jeho vylákání do ústraní, kde je mu ve vhodné chvíli nabídnut nápoj se silným uspávacím prostředkem. Poté, co »host« usne, je okraden (často nejen o finanční hotovost či cennější věci, ale i o oděvní součásti), přičemž se kalkuluje s tím, že se cizinec u nás nevyzná či že mu bude trapné celou záležitost hlásit“ [Socioklub 1999: 435]. 278 Podle antropologických studií sexuální zralosti romských dívek se naopak nástup jejich menstruace zpožďuje za neromskými přibližně o 8 měsíců [Siváková 1992 In: Socioklub 1999: 442]. 279 „Po záběrech bavorské policie, na kterém nabízela dvanáctiletá Yveta snad všechny myslitelné druhy sexu...“ In: Dětská prostituce. ČT1: 26. 7. 2000. 280 In: Napadení starosty obce Jiříkov. Nova: 24. 9. 2000. 281 In: Napadení starosty obce Jiříkov. Nova: 24. 9. 2000.
129
zprávy. Její zpracování naznačuje, že Romové užívají k řešení běžných situací neadekvátní prostředky, své zájmy si chtějí prosadit násilím282, nedokáží akceptovat stanovená nařízení a za rozhodnutí, jež jim nejsou nakloněna nebo neodpovídají jejich představám, se mstí.283 Podobně vyznívá příspěvek z Tábora, kde účastníci oslavy rušili noční klid a napadli policisty, kteří je přišli upozornit.284 Tato událost byla klasifikována jako výtržnost s rasovým motivem. Rasismus Romů či jejich nacionalismus zpravidla nebývá v médiích zmiňován a většina populace o něm nemá povědomí. Postiženými zde byl personál restaurace, vůči kterému pachatelé použili výrazy česká nebo bílá svině285, a přivolaní policisté. Podle vyjádření Josefa Ostřanského, mluvčího Policie České republiky Šumperk, byli útočníci: „patřičně pacifikováni“286. Užité vyjádření evokuje nepřijatelnost a potenciální nebezpečnost chování Romů a nutnost nekompromisního policejního zásahu. Závěrečné tvrzení redaktora latentně obsahuje udivení nad tím, že se ve vesnici, kde žijí početné romské rodiny, jednalo o první podobný případ.287 Informace, že se jeden z pachatelů přišel další den do restaurace omluvit, zaniká v údaji o rozsahu trestu, jenž pachatelům hrozí. Autoři studie Obraz cizinců v médiích [Kaderka, Karhanová 2002] upozorňují, že česká média píší o osobách různých národností a etnické příslušnosti žijících v České republice především v kontextu kriminálního zpravodajství. Domnívají se přitom, že národnost pachatele či obviněného je často klíčovým faktorem ovlivňujícím výběr události k prezentování, v důsledku čeho se na stránky deníků dostávají i přestupky okrajového významu. Přitom národnost aktérů je zpravidla uvedena již v titulku, a to i tam, kde není relevantní a nezvyšuje informační hodnotu zprávy. Národnost či etnicita Čechů v analogických situacích v médiích zmiňována není. Tyto postupy aplikují seriozní i bulvární tiskoviny. Pokud mají novináři tuto skutečnost reflektovat, zpravidla argumentují, že znalost původu aktérů události je důležitou informací. Nahlížení události skrze etnicitu pachatelů přitom akcentuje etnické stereotypy. V mnoha případech tento údaj vyčnívá, stává se klíčovým významotvorným prvkem a směřuje způsob zvýznamňování sdělení příjemci. Častým společným výskytem určité lidské kategorie (etnika), a nějaké činnosti
282
„Starostu obce Jiříkov na Šluknovsku surově zbili…“ In: Napadení starosty obce Jiříkov. Nova: 24. 9. 2000. „Podle starosty jde pravděpodobně o mstu…“ In: Napadení starosty obce Jiříkov. Nova: 17. 11. 2000. 284 „Romové dokonce nerespektovali ani zavírací hodinu v restauraci. Sami si znovu zapnuli proud a pokračovali v oslavě.“In: Romové napadli policisty. Nova: 13. 2. 2000. 285 In: Rasové výtržnosti na Šumpersku. ČT1: 8. 2. 2000. 286 In: Rasové výtržnosti na Šumpersku. ČT1: 8. 2. 2000. 287 „V Hanušovicích, v nichž bydlí tři početné romské rodiny, se jednalo o první podobný případ.“ In: Rasové výtržnosti na Šumpersku. ČT1: 8. 2. 2000. 283
130
(kriminality), se tyto stávají tzv. kategoriálně vázanými. Uvedení etnického původu proto působí v podobných sděleních jako prvořadý činitel vysvětlení události [Kaderka, Karhanová 2002]. Audiovizuální zpravodajství však titulky zpravidla neužívá, v samotných sděleních o obžalovaných Romech zazněly informace o jejich etnicitě v šesti případech. Bohužel je tomu tak pouze v případě této tematické podkategorie, ve všech ostatních je označování aktérů odkazem na jejich etnicitu zcela běžné. Nejinak je tomu v dalším tematickém okruhu, kterým byla migrace. 5.6.2
Migrace
Druhý nejčetnější tematický rámec o migraci zahrnoval 31 zpráv. Nárůst migrace Romů do západních zemí bývá spojován s odvysíláním příspěvku o životě Romů v Kanadě Cikáni jdou do nebe 5. srpna 1997 na Nově v pořadu Na vlastní oči. Emigrace Romů „na západ“ přitom probíhá od poválečných let.288 Taktéž většina Romů žijících na našem území přišla do České republiky až po druhé světové válce ze Slovenska.289 Jak ukazuje graf firmy Newton IT otištěný ve zprávě Analýza mediální prezentace romské problematiky [2003], média začala romskou emigraci z České republiky reflektovat až ve druhé polovině roku 1997, kdy v návaznosti na narůstající počet žadatelů o azyl290 zavedla 8. 10. Kanada pro občany České republiky vízovou povinnost. Tato sdělení jsou typickým příkladem tzv. agenda setting, tématu nastoleného médii, neboť mu novináři začali věnovat pozornost až po odvysílání „iniciační“ reportáže na Nově. Ukazuje to longitudinální graf č. 5, který zachycuje množství sdělení o migraci Romů v tištěných médiích v období let 1996 – 2002. Z dlouhodobého hlediska už v roce 2000 docházelo k poklesu počtu otištěných sdělení o romských migracích.
Podle odhadů romských organizací žije v současnosti přibližně 70 – 100 tisíc Romů z České republiky v zahraničí. Z toho 60 000 v zemích Evropské unie (30 000 v Nizozemí, 20 000 ve Velké Británii, 5 000 ve Francii, 1 000 v Německu). Citováno dle Českého helsinského výboru http://www.helcom.cz 289 Většina romské populace žijící v ČR před 2. světovou válkou zemřela v koncentračních táborech, zpět se vrátilo pouze 583 Romů [Nečas 1995]. Právě ti a jejich potomci dnes tvoří jádro romské inteligence. 290 V roce 1997 (před zavedením víz) požádalo v Kanadě o azyl přibližně1 200 Romů z ČR. Získalo jej 22 z nich. 288
131
Graf č. 5 - Vývoj tématu ostatní aspekty života – migrace Romů 600 Migrace Romů
reportáž o idylickém životě Romů v Kanadě
500
400
300
200
100
leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad leden březen květen červenec září listopad
0
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
Zdroj: [Dženo 2003].
Tematický rámec migrace byl vzhledem k ostatním specifický provázaností jednotlivých odvysílaných sdělení a snahou novinářů udržet pozornost u nastoleného tématu. Ačkoli absolutní počet zpráv o migraci odvysílaný Českou televizí a Novou byl odlišný, v celkovém počtu zpráv s romskou tematikou zaujímala tato sdělení v jejich relacích podobný prostor, přibližně čtvrtinu. Česká televize věnovala migracím více než 27 minut, stanice Nova 16 a půl minuty. Komerční televize avizovala polovinu zpráv o migraci v headlinu a 8 zpráv odvysílala mezi prvními třemi příspěvky relace. Česká televize zařazovala příspěvky průměrně na 7. místo relace.
délka příspěvků ve vteřinách
průměrné pořadí příspěvku
příspěvky avizované v headlinu
počet příspěvků hlavní téma
počet příspěvků hard news
Události Česká televize Televizní noviny Nova
počet příspěvků
Tabulka č. 26 – Příspěvky z tematického rámce migrace (absolutní četnost)
19
1632
7
2
16
16
12
992
6
6
10
11
Téma migrace zahrnuje zpravodajskou hodnotu odkaz na elitní národy, především ale odráží hodnotu kontinuity, která umožňuje navazovat na již odvysílaná sdělení, přidávat k nim nové informace a prezentovat je z jiných úhlů pohledu či je doplňovat sděleními z dalších zdrojů. V průběhu roku 2000 byla migrace jediným tématem, o kterém média informovala dlouhodobě a opakovaně. Graf č. 6 ukazuje, jak zkoumané stanice s tématem migrace během roku pracovaly.
132
Téma se dostávalo do médií především v první polovině roku. Poté bylo na čtyři měsíce zcela opuštěno, aby se na konci roku vrátilo, ale jen na obrazovky komerční televize. Graf č. 6 - Agenda migrace Romů v jednotlivých měsících roku 2000 7 6 5 4 3 2 1 0 leden
únor
březen
duben
květen
červen červenec srpen
Nova
září
říjen
listopad prosinec
ČT1
Obě stanice přinesly informace o odchodech jednotlivých emigrantů z České republiky, o průběhu vyřizování žádostí o azyl v západních zemích, o tom, že získat jej je značně obtížné, o aktuální vízové politice jednotlivých států vzhledem k České republice a Slovensku a také o imigraci Romů ze Slovenska do Čech. Kontinuálně byly monitorovány především odchody Romů do Velké Británie. Ve způsobu prezentace událostí z tématu migrace lze mezi relacemi najít odlišnosti, které odráží tabulka č. 27. Pouze čtyřikrát za rok zařadily v jeden den zprávu o migraci obě stanice současně 291, ačkoli bychom předpokládali, že náplň zpravodajských relací obou stanic by měla být podobná, neboť pokrývá aktuální události. Ukazuje se ale, že o událostech z okruhu migrace lze informovat takřka kdykoli, bez návaznosti na určité datum nebo konkrétní událost. Tabulka č. 27 – Příspěvky z tematického rámce migrace
téma příspěvku migrace do Velké Británie migrace do Belgie migrace do jiných západních států imigrace do České republiky ze Slovenska migrace Romů z jiných zemí než ČR a SR okolnosti migrace 291
Události Česká televize absolutní četnost
Televizní noviny Nova absolutní četnost
8 3 3 1 3 1
4 1 5 1 0 1
31. 1. příspěvky o vracení Romů z hranic s Německem do vnitrozemí; 7. 4. informace o nezrušení vízové povinnosti pro české občany s Kanadou; 10. 4. sdělení o narůstajícím počtu žadatelů o azyl v Belgii a hrozbě zavedení vízové povinnosti a 7.7., kdy se ale témata zpráv lišily.
133
Zatímco televize veřejné služby se soustředila na situaci žadatelů o azyl ve Velké Británii a Belgii, televize komerční přinesla informace o širším spektru zemí, které se staly cílovou destinací imigrantů. Polovina příspěvků obou televizí (ČT 8, Nova 6) spojovala téma migrace s otázkou vízové politiky jednotlivých států, především s možností zavedení vízové povinnosti vůči občanům České nebo Slovenské republiky. Obě sledované relace mísily sdělení týkající se Romů odcházejících z České republiky a ze Slovenska, jako by se nešlo o dva samostatné státy. Domníváme se, že v případě pokrývání jiných témat podobné prolínání informací není běžné.292 Takto byla naplňována zpravodajská hodnota smysluplnost293, spojující kulturní blízkost dějiště události a její relevanci. Prostřednictvím informování o Slovensku média naznačovala, jaké dopady by romské migrace mohly mít pro Českou republiku. Výslovně to zaznívá ve zprávě odvysílané televizí Nova: „… Pokud by se počet žadatelů měl i nadále zvyšovat, musela by Belgie zavést pro české občany vízovou povinnost. Tak jak to před čtyřmi dny udělala i v případě Slovenska.“294 Vyznění těchto příspěvků není směrem k Romům příznivé. Zjednodušeně říkají: kvůli vám hrozí, že budeme muset mít víza všichni. Tento názor v relaci Události v odvolání na prohlášení ministra zahraničních věcí explicitně vyjádřila redaktorka: „Stále vysoký počet českých Romů žádajících o azyl, to je podle ministra Kavana ten pravý důvod, proč Kanada nehodlá zrušit vízovou povinnost pro naše občany.“295 To lze označit za vyjádření odstupu od romského etnika a zvyšování bariéry mezi menšinou a většinou. Paradoxně prohlášení představitelů cílových států migrace dokládají, že žadatele vnímají jako Čechy.296 Velká část příspěvků o migracích byla rámována jako problematika žádostí o azyl (ČT 14, Nova 9). Analyzovali jsme, jak novináři označují hlavní aktéry prezentovaných událostí. Relace zpravidla nerozlišovaly mezi označením žadatel o azyl, osoba se statutem uprchlíka a azylant, ve stejném kontextu figurovala i pojmenování imigranti a (nelegální) přistěhovalci, případně běženci či utečenci.297 Ve většině příspěvků byli aktéři označeni ja-
292
Nedisponujeme daty o tom, jaký podíl zpravodajských relací zaujímají informace ze Slovenské republiky. Obě stanice zde mají své reportéry a informace o aktuálním dění do svých relací zařazují. Z analýzy příspěvků o romské menšině se domníváme, že nepatrně více sdělení ze Slovenska přináší televize Nova. 293 Podrobněji viz kapitola 5.3 Zpravodajské hodnoty příspěvků s romskou tematikou. 294 In: Belgie varovala ČR. Nova: 10. 4. 2000. 295 In: Kanada nezruší vízovou povinnost pro ČR. Nova: 7. 4. 2000. 296 „…Češi zneužívají náš imigrační systém, tvrdí novozélandská strana“ In: Vízum do Nového Zélandu. Nova: 8. 12. 2000. 297 Žádná ze stanic ve zprávách nevysvětlila rozdíly mezi těmito termíny. Necháváme na zvážení, zda je oprávněné takový stupeň didaktičnosti od televizního zpravodajství očekávat.
134
ko Romové298 nebo čeští či slovenští Romové299, popřípadě mírněji většinou Romové300 či především Romové .301 Zaznamenali jsme i označení žadatelé nebo emigranti z České republiky, ale odkaz na jejich romství zaznívá ve všech příspěvcích. Pouze vyjádření bývalého předsedy vlády Miloše Zeman lze v tomto směru označit za politicky korektní: „Vláda se samozřejmě zabývá problémem azylantů, ať už romských nebo neromských…“302 neboť nezdůrazňuje etnicitu aktérů, i když na ni také upozorňuje. Zvolená formulace naznačuje, že diskutované téma imigrace není možné redukovat na romskou problematikou, a že při komunikaci vyžaduje citlivý a poučený způsob informování, na který někteří novináři „zapomínají“. Příkladem může být příspěvek České televize o vízové politice s Kanadou, ve kterém je tvrzení redaktorky: “Rozhodnutí není podle zástupců české diplomacie v žádném případě spojeno s romskou problematikou“303 doplněno ilustračními záběry Romů.304 Je otázkou, zda rozpor obrazového sdělení a slovního komentáře byl záměrem novinářů, kteří chtěli do sdělení prosadit svůj názor, nebo spíše „nešvar“, nedostatečná reflexe vyznění, které použitím těchto obrazových materiálů zprávě připisují. Specifickými příspěvky z tématu migrace byly zprávy o Romech ze Slovenska, kteří žádají o azyl v České republice.305 Podobně jako při odchodech do západních států uvádějí emigranti jako příčinu svého odchodu ze země rasovou diskriminaci a ekonomické důvody.306 Tato sdělení dokládají obecnou tendenci migrovat na západ a ukazují, že životní podmínky Romů jsou na východ od našich hranic ještě komplikovanější a situace vyhrocenější.307 Podobně vyznívají i příspěvky televize veřejné služby o Romech žijících na jihovýchodě Polska308 a o romských uprchlících z Kosova do Černé Hory.309 Kromě 298
Např. „V minulém roce si v Belgii požádalo o azyl 354 osob. Jde výhradně o Romy.“ In: Imigrace do Belgie. ČT1: 14. 3. 2000. 299 Např. „Čeští Romové směřující do Británie stále zůstávají citlivou otázkou v britsko-českých vztazích…“ In: Čeští Romové, citlivá otázka v britsko-českých vztazích. Nova: 26. 7. 2000. 300 In: Vízum do Nového Zélandu. Nova: 8. 12. 2000. 301 In: Slovenští Romové žádají o azyl v ČR. Nova: 7. 7. 2000. 302 Jeho prohlášení zveřejnily obě televize: Belgie varovala ČR. Nova: 10. 4. 2000.; Exodus Čechů do Belgie. ČT1: 10. 4. 2000. 303 In: Vízová povinnost pro cesty do Kanady pro ČR. ČT1: 7. 4. 2000. 304 Viz Příloha č. 1 obr. č. 14. 305 Imigrace Romů ze Slovenska má svá specifika, patří k nim sňatková migrace a etapovitý příchod rodiny, migrace romských žen nebo neregistrovaných migrantů, zpravidla mladých dospělých či náctiletých, kteří po propuštění z dětského domova nebo jiné ústavní péče v České republice pátrají po příbuzných [IOM 2003]. 306 „Na Slovensku, kde je prý čekají nelidské podmínky, už prý žít nechtějí. […] Žadatel: »Tam nás mlátili. My máme důkazy, všechno.«»Já sem celý majetek ztratil, všechno mi zničili, všechno.«“ In: Slovenští Romové žádají o azyl v ČR. Nova: 7. 7. 2000. 307 „Žadatel: »…žádám o azyl proto, že v Michalovcích se vůbec nedá žít.«“ In: Žádost o azyl slovenských Romů v ČR. Nova: 26. 6. 2000. 308 Odchod polských Romů ze země. ČT1: 31. 7. 2000. 309 Romští uprchlíci v Černé Hoře. ČT1: 31. 7. 2000.
135
výpovědi místní Romky: „»Protože je tady bída«“310 akcentuje nízkou úroveň životních podmínek v Polsku vizuální složka zpráv. Na obrazovce vidíme opuštěná nízká pokřivená opršelá vesnická stavení se střechami pokrytými térem, vysazená okna, vystěhovaný nábytek zapadaný sněhem a kusy oděvu natažené na šňůrách podél domu. Příspěvek z Černé Hory ukazuje několik dřevěných srubů, ale především záběry papírových chatrčí postavených z čehokoli co bylo tehdy po ruce311, které tvoří většinu zdejších obydlí stojících na planině mezi hromadami odpadků, starých automobilů nebo jejich částí, nepotřebných věcí a pobíhajících dětí hledajících na přilehlém smetišti kovy, které lze prodat. Oba příspěvky mají spíše publicistický charakter a nepřinášejí informaci o časově zakotvené události. Důvodem jejich uveřejnění bylo pravděpodobně udržení pozornosti u tématu romských migrací, ale také ukázat, že v řadě evropských států312 žijí Romové v horších podmínkách než je tomu v ČR. Analogické záběry ale lze natočit i v českých městech, která Romové opouštějí. Příkladem jsou otlučené šedivé bytovky mosteckého sídliště Chánov, před kterými v hloučcích postávají či posedávají děti, náctiletí i dospělí.313 Podobné obrazové materiály sugerují, že Romové žijí v neudržovaných, polorozpadlých, tzv. vybydlených domech s rozbitými okny a otlučenou omítkou. Záběry kamer ale nenabízí pohled dovnitř těchto domů. Většina těch, kteří někdy navštívili nějaký romský byt, ať už ve slovenské osadě za vsí314 nebo v některé z městských lokalit, potvrdí, že uvnitř jsou zpravidla čisté, uklizené a upravené s běžným vybavením. Romové, kteří z republiky odcházejí, pravděpodobně nežijí v extrémních podmínkách, jak to vyplývá z televizního zpravodajství a nejedná se o příslušníky nejnižších sociálních vrstev. Podle zprávy Analýza migračního klimatu a migračních tendencí do západoevropských zemí v romských komunitách ve vybraných městech ČR [Gabal 2000] je z hlediska sociální hierarchie mezi emigranty větší podíl výše postavených osob315, které často v zahraničí mají nějaké kontakty, známé či členy rodiny nebo zde již někdy v minulosti byli. Český divák se ale nedozví ani z vysílání televize veřejné In: Odchod polských Romů ze země. ČT1 26. 1. 2000. In: Romští uprchlíci v Černé Hoře. ČT1: 31. 7. 2000. 312 Podobně vyznívají i další dva příspěvky odvysílané v relaci Tady a teď o životě Romů v Itálii a ve Španělsku. 313 Viz Příloha č. 1 obr. č. 18, 19. 314 Osobně jsem takto byla vyvedena z nevědomosti ve slovenské osadě Cigeľka, když mne v dřevěné chalupě rozebrané a přenesené ze vsi, utěsněné igelity a se zděným přístavkem, v níž se topilo dřevem v kamnech, překvapila nejmodernější obývací stěna s perskými koberci. Viz Příloha č. 1 obr. 20 A,B. 315 Méně migrují Romové z rodin či komunit, které jsou pevněji ekonomicky i sociálně zakotvené v místě svého bydliště, především Olaští Romové, kteří žijí nejvíce na Ostravsku, mají silné regionální a místní vazby a patří k nejbohatší části Romů [Gabal 2000]. Tento potenciál je nejvyšší ve střední romské vrstvě. Pro tyto skupiny je typická snaha o únik před sociálním propadem, či snaha o sociální vzestup [IOM 2003]. 310 311
136
služby, že do zahraničí odcházejí ti aktivnější, informovanější a zkušenější členové romských komunit, kteří tvoří spíše střední vrstvu, případně bychom je zařadili k romské inteligenci, a pro něž je migrace způsobem vzestupné sociální mobility [Vašečka 2002: 230n]. Česká televize zařadila zprávu o přípravách na emigraci, konkrétně informovala o odchodech z mosteckého sídliště Chánov a o strategiích, které Romové při odchodech volí. Uvedla také, že oficiální úřady většinou nejsou o jejich odchodech informovány316 a množství emigrujících se odhaduje z počtu dětí, které přestanou chodit do školy. Podle Roberta Turo z hnutí Dživas migrující počítají s tím, že se vrátí317 a zpětně si nechají vyplatit sociální dávky. „Své“ – městské byty před odchodem přenechávají nebo za symbolickou cenu prodávají příbuzným a známým. To dokládají i zjištění výzkumníků. Podle Gabala [2000] roste počet těch, kteří se o migraci pokoušejí opakovaně a usilují o trvalý odchod. Protože tuší, že jejich šance na získání azylu v západních zemích je malá, nechávají si v České republice určité sociální zázemí především v podobě sociálních dávek a možnosti bydlení (například u příbuzných). Přestože jsou jejich žádosti zpravidla zamítnuty, nepovažují to za neúspěch a celkově hodnotí své pobyty v zahraničí kladně. Příznivě vnímají především zkušenost s rozdílným přístupem veřejnosti, s životem v etnicky pestřejších a otevřenějších společnostech a ve styku se slušně jednajícími úřady [Gabal 2000]. Pozitivní zkušenosti Romů s migrací zachycuje pouze příspěvek České televize o dobrovolnících z nadace Člověk v tísni, kteří s nimi v Británii pracují.318 Většina zpráv, zvláště ty odvysílané komerční stanicí, ukazují romské odchody do zahraničí jako absurdní, nepochopitelné a neracionální jednání. Toto vyznění podporují informace o složitosti azylových řízení v cílových zemích romské migrace a údaje o minimálním počtu žadatelů, kteří v procesu uspěli.319 Podle prohlášení britského rom-
316
Také výzkumy dokládají, že „Romové své pobyty v zahraničí před místními úřady velmi úspěšně tají“ [Gabal 2000]. 317 In: Vycestování do zahraničí mosteckých Romů. ČT1: 18. 5. 2000. 318 „…Podle Karolíny je pro Romy život ve Velké Británii velkou zkušeností. Nikdo se k nim nechová jinak podle barvy pleti. Karolína Hariesová: »Nikoho nezajímá, jestli jsou černí, bílí, žlutí a tak dále. Přijdou do obchodu a mohou normálně nakupovat. Takovéto vlastně běžné denní zkušenosti, které my si jako bílá většina neuvědomujeme.«“ In: Pomoc Romům ve Velké Británii. ČT1: 8. 2. 2000. 319 Např. „…V minulém roce si v Belgii požádalo o azyl 354 osob. Jde výhradně o Romy. Zatím z nich neuspěl nikdo.[…]Ročně až 35 tisíc lidí. Šanci však mají minimální, uspějí tak čtyři procenta žadatelů. Přitom existuje mimořádný zájem toto číslo ještě snížit“ In: Imigrace do Belgie. ČT1: 14. 3. 2000.
137
ského aktivisty se imigrační úředníci nechovají k žadatelům zcela korektně320 a ani Britové jim nejsou příliš nakloněni.321 Odvysílané informace televize Nova nejsou vždy přesné. Například v příspěvku o novém britském azylovém zákoně redaktorka uvedla: „Romové ale o nových podmínkách zatím nevědí…“.322 Výzkumy v romských komunitách však ukazují, že migrující mají o azylových procedurách v cílových zemích velmi podrobné informace323 a věděli i o budoucích změnách řízení v Británii. Z tohoto pohledu lze zpravodajství televize Nova označit minimálně za povrchní. Zpravodajství vyvolává dojem, že migrací si Romové „nepolepší“324 a divák se může ptát, proč vlastně do zahraničí odcházejí. Podle novinářů není emigrace dlouhodobým řešením, pouze může dočasně zlepšit situaci migrujících pobíráním sociálních dávek.325 Podobné informování může přispívat ke stvrzování stereotypů, jež jsou v české kultuře s tímto etnikem spojovány. Konkrétně se
stereotypem
vychytralého
Roma
zneužívajícího
systém
sociálních
dávek
a parazitujícího na české společnosti. Toto vyznění akcentuje zpráva o migrantech ze západních Čech, kteří před svou emigrací požadují od státu odškodnění za odvedenou práci326 a rasovou nesnášenlivost, jíž byli vystaveni. Dojem absurdnosti požadavku umocňují citace dvou Romek: 1) „Proč by měli dostat odškodnění? Proč takoví lajdáci, kteří nechtějí dělat?“, 2) „Ty peníze bych jim tedy nedala vlastně, ne.“327 Předpokládáme, že komentáře příslušnic tohoto etnika byly zařazeny záměrně, aby zvýraznily excentričnost požadavku, se kterým nesouhlasí ani všichni z menšiny, což zvýrazňuje vypočítavost některých jejích
320 „…Kritikové britské vlády ale tvrdí, že samotná Británie se k Romům chová nevybíravě. Čekatelé na azyl žijí v nedůstojných podmínkách ve sběrných centrech. Imigrační úředníci je pak ponižujícím způsobem deportují zpátky do České republiky.“ In: Čeští Romové, citlivá otázka v britsko-českých vztazích. Nova: 26. 7. 2000. 321 „…Ne všichni azyl skutečně potřebují, mnozí očekávají spíš jenom snadné živobytí. Tento názor z ulic Doveru plně odráží zdejší veřejné mínění. Většina uchazečů zákony prostě jenom zneužívá. […]Přístav totiž trvale hostí 2 až 3 tisíce imigrantů a většina z nich už dávno ztratila veškeré sympatie zdejších obyvatel. »Poslala bych všechny odkud přišli.«“ In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 4. 4. 2000. 322 In: Odchod Romů z ČR do Velké Británie. Nova: 3. 3. 2000. 323 Zkušenosti a relevantní informace o životních podmínkách v jednotlivých zemích jsou v romských komunitách rychle komunikovány a sdíleny. Výzkumy z Ostravy dokládají existenci organizací, které Romům odchod do zahraničí zprostředkují a poskytnou jim peněžní půjčky na cestu i detailní informace [Gabal 2000]. 324 Ačkoli takové jednání může připadat běžnému divákovi nepochopitelné, má svoji vnitřní logiku. Podle Gabala má romská migrace ráz sociálně racionálního jednání a „nese nepřehlédnutelné rysy aktivního cílevědomého sociálně-tržního chování s rostoucí racionalitou, kterým romské rodiny reagují na svou sociální a etnickou marginalizaci v ČR a konkrétní životní podmínky zejména v industriálních regionech ČR“ [2000: 15]. 325 „Jan Demeter:»V Anglii bylo lepší, měl sem podporu sám šest tisíc liber, to vychází skoro na naše peníze třeba za měsíc, já jsem to měl za týden.«“ In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 4. 4. 2000. 326 „Ladislav Bílý: »Jenom za to, že tady pracoval a odvedl tady nějakou práci, tak na to má nárok, na odškodnění.« Julius Drevňák: »To je kompenzace, kterou chtějí za to, že tady odsud musí vlastně z domova odejít.«“ In: Romové požadují finanční přispění na jejich emigraci. Nova: 28. 2. 2000. 327 In: Romové požadují finanční přispění na jejich emigraci. Nova: 28. 2. 2000.
138
členů.328 Vyslovené názory jsou označeny jako anonymní anketa, takže se nedovíme, jak dotázané s tématem souvisejí, jak jsou s ním obeznámeny, ani proč se k němu vyjadřují právě ony. Je pravděpodobné, že byly vybrány zcela náhodně a je dokonce možné, že o požadavku byly informovány až ve chvíli, kdy je redaktorka požádala o komentář. Ve zprávách televize Nova zaznívají výroky, které nejsou k Romům lichotivé a lze je označit za nevhodné či nešikovně zvolené, nerespektující nutnost obezřetného způsobu informování o podobných tématech. Příkladem je tvrzení redaktorky ze závěru příspěvku o možnosti zavedení kontrol cestujících do Velké Británie imigračními úředníky v Praze na ruzyňském letišti: „Přítomnost britských úředníků na letišti v Ruzyni prý v žádném případě neovlivní hladký průběh cesty běžných turistů.“329 Zvolená formulace naznačuje, že mezi romskými cestujícími do Británie nejsou žádní turisté, pouze žadatelé o politický azyl. Za problematické považujeme i citované prohlášení Z. Prouzy, ředitele Úřadu práce v Ostravě: „Ať budou kdekoliv, že s takovou tou nekvalifikovanou prací, kterou jsou schopni vykonávat, příliš štěstí nenadělají.“330 Jakkoli může odrážet zkušenosti mluvčího, nepovažujeme je za korektní, neboť je paušalizující, nediferencuje a plošně o Romech tvrdí, že jsou nevzdělaní, nekvalifikovaní a neúspěšní při uplatnění na pracovním trhu. Abychom ukázali, že podobné sdělení lze formulovat vhodněji, uvedeme citaci z příspěvku České televize: „»Já sem tam pracoval se zhruba 70 až 100 rodinami, čili to je obrovské množství lidí, a ti lidé jsou samozřejmě různí, jako v každé jiné lidské komunitě.« Mezi azylanty se také najdou lidé, kteří doufají v ekonomické výhody...“331 Posledním bodem, na který bychom chtěli upozornit, je prohlášení Roma, který do zahraničí odjet nechce: „Milan Ferko: »Tak já nechci jet do Anglie. Mně všichni možná znají, já jsem se uchytil, bydlím na Bazle, mám garsonku 1 + 1, platím všechno, nájemné, nemám žádné dluhy.«“332 Podle našeho názoru lze na dotázaného aplikovat Homoláčovu [2003] kategorii slušný Rom. Ve stati „Ukázková rasová vražda“ Homoláč ukazuje na tendenci českých orgánů výkonné moci (policie, soudů) vyhýbat se označení trestných činů jako rasově moti-
328
Alexander Mušinka mladší, slovenský etnolog, historik a sociální pracovník působící na Filozofické fakultě Prešovské univerzity, tvrdí, že část romské reprezentace těží ze své příslušnosti k tomuto etniku a pouze na tomto základě zpravidla úspěšně žádá o různé dotace. Mušinka tyto osoby označuje Rom z povolání, neboť se podle jeho zkušeností živí právě tímto způsobem, v zásadě na úkor ostatních příslušníků tohoto etnika, kterému jejich působení nijak neprospívá. Domníváme se, že událost, jež byla podkladem pro tuto zprávu, vypovídá o něčem podobném – tedy o osobách, které se snaží vytěžit co nejvíce z toho, že se deklarují jako Romové. 329 In: Čeští Romové, citlivá otázka v britsko-českých vztazích. Nova: 26. 7. 2000. 330 In: Odchod Romů z ČR do Velké Británie. Nova: 3. 3. 2000. 331 In: Romové žádající azyl v Anglii. ČT1: 30. 4. 2000. 332 In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 4. 4. 2000.
139
vovaných. Dochází k tomu pouze v případě, že napadený je tzv. slušný Rom. „Tj. Rom, který má vlastní dům, stará se o rodinu, chodí do práce a nebyl trestán“ [Homoláč 2003: 102], neboť v takových případech nelze vystopovat jiný než rasový motiv. Podle Homoláče představují podobné formulace oběť jako „výjimečného a vlastně nereprezentativního člena romské menšiny“ [2003: 102]. Ačkoli ve zcela odlišném kontextu, domníváme se, že zcela analogicky působí zmiňovaný příspěvek. Také zde Ferko vzbuzuje dojem naprosto netypického Roma. A to nejen tím, že nechce emigrovat, ale především zdůrazněním, že nemá problémy s placením nájemného, prací či bydlením. Toto vyznění umocňuje skutečnost, že mluvčí se do této pozice staví sám, že není objektem, o kterém by vypovídal novinář jako o jednom z Romů. Jeho výpověď tak vzbuzuje dojem, že stojí mimo etnickou komunitu, možná se od ní dokonce distancuje. Že s typickými Romy vlastně nemá nic společného, že je spíše jako „my“. Tak je vytvářena nová opozice mezi „my“- úspěšnými Romy a „oni“- neúspěšnými Romy. Klvačová a Bitrich v analýze obrazu cizinců v médiích upozorňují, že se o uprchlících nedozvídáme: „Z jakých podmínek pocházejí? Přicházejí s celou rodinou? Nebo odchází jen někdo a jiní zůstávají? Co přesně si slibují od pobytu v České republice nebo jinde v Evropě?“ [2003: 14]. To jsou ve značné míře otázky, na které nepřináší odpovědi ani televizní zpravodajství týkající se romské migrace. Výše uvedená odborná zjištění ve zpravodajství českých televizí také zpravidla absentují. Na otázku: proč? se nabízí několik vysvětlení. Důvodem může být přílišná složitost problematiky, kterou je obtížné vysvětlit v krátkém zpravodajském šotu, nebo neznalost novinářů, kteří události prezentují. Je tu také možnost, že média informace, které by jednání Romů odůvodňovaly a ukazovaly jako pochopitelnější, nezveřejňují záměrně. Třeba i proto, že by zároveň českou společnost obviňovala a činila spoluodpovědnou za jejich emigraci. I když Romové o svých cestách vypovídají (zaznamenali jsme 37 citací), zprávy nejsou konstruovány na základě osobních příběhů, ale nahlížejí téma spíše z obecnějšího pohledu. Pro čtenáře, který je odkázán na kusé informace z několika opakujících se informačních zdrojů je ale poměrně obtížné udělat si o problému adekvátní obrázek, na jehož základě lze jednání adekvátně hodnotit. Zobrazované jednání Romů tak pro diváky zůstává nepochopeným, zpravidla absurdním, ale i nepřijatelným. Prostřednictvím takových zpráv je umocňován dojem jinakosti Romů a jejich nahlížení jako odlišných Druhých, kterým nerozumíme.
140
Dříve než se posuneme k dalšímu tematickému rámci věnujme ještě krátce pozornost obrazové stránce zpráv o migracích. Především v relaci Události jsme opakovaně zaznamenali použití ilustračních záběrů zařazených do více příspěvků, především krátkých obrazových zpráv.333 Zpravidla zobrazovaly skupiny osob posedávajících či postávajících kolem množství tašek, pravděpodobně v odbavovací hale na letišti.334 Mladší děti na záběrech pobíhají, gestikulují a smějí se nebo pospávají. Tyto obrazy akcentují stereotyp Romů kočovníků. U tématu migrací ještě zůstaneme, protože se domníváme, že způsob prezentování sdělení, který v případě romských odchodů do západních zemí televize zvolily, lze označit za morální paniku. 1.1.1.3
Morální panika z vízové povinnosti
Teorii morální paniky představil v sedmdesátých letech 20. století S. Cohen v knize Folk Devils and Moral Panics [2002 třetí vydání]. Popisuje specifický způsob mediální prezentace událostí335 (jevů, osob), který u příjemců sdělení vede ke zkreslenému vnímání a pobouření společnosti, neboť vyznění těchto sdělení byla pro příjemce zpravidla mnohem více znepokojující, než odpovídalo skutečnosti a závažnosti daného jevu. Typickým postupem takové medializace je určení skupiny osob (nebo události) jako původců či příčiny problému a jejich následné označení za deviantní a nebezpečné. Při jejich identifikaci se užívají vybrané znaky, jež se stanou jejich charakteristickými symboly336, a tak získají vlastní explanační potenciál. Médii předložený výklad události se rychle dostává do obecného povědomí a na jeho objednávku sílí opatření oficiálních institucí proti tomuto postrachu veřejnosti.337 V souvislosti s takovými událostmi mohou být zavedena nová opatření nebo zákony, které podobné jednání do budoucna staví mimo zákon, umožňují proti němu a osobám, jež se ho dopouštějí, oficiálně zasahovat, kontrolovat je a sankcionovat. Informace o nových opatřeních a o jejich zavádění se stávají námětem další vlny reportáží a udržují tak pozornost veřejnosti u tématu. Prodlužují tak morální paniku, která
333
Opakovaně jsou používány záběry přístavu v Doveru, příjezd trajektu a záběry klíčových londýnských památek jako je Big Ben či Westminster Abby. 334 Viz Příloha č. 1 obr. 21, 22, 23, 25. 335 Cohen [2002]vysvětluje koncept morální paniky na příkladu informování o událostech, které se odehrály na pobřeží Anglie v městečkách Clacton a Brighton v letech 1964 a 1965, kde skupiny mladých z londýnských příměstských čtvrtí - gangy tzv. Mod and Rockers - zničily vybavení několika přímořských letovisek. 336 Symbolem příslušnosti k Mod and Rockers byl určitý druh oblečení - bomber, motorka apod. 337 V knize Sociologie žurnalistiky B. McNaira [2004] je termín folk devils přeložen jako „veřejné zlo“.
141
byla vzbuzena často jednorázovou událostí lokálního významu, prohlubují a udržují zjitřenou náladu ve společnosti. Přitom rizika očekávaná veřejnost ve spojitosti s jevem jsou neúměrná jeho reálnému výskytu. Nepřiměřené očekávání vzniká právě proto, že média událost neúměrně zveličila. V neposlední řadě k rozšíření fámy přispívá i tendence replikovat jakékoli zvěsti týkající se události nebo jejích aktérů, i když nepocházejí z ověřených a kredibilních zdrojů. Takovou práci médií nazývá Cohen over-reporting a připisuje mu následující rysy: 1/ používání specifického jazyka - označování řady různých událostí jako výtržnost a vytváření emocionálně vypjatého klimatu, ve kterém je každá událost viděna jako incident, každý incident jako narušení pořádku a každé narušení jako výtržnost; 2/ užívání zavádějících titulků, které se významem odlišují od zbytku zprávy nebo používají obecný plurál, ačkoli se událost stala jednotlivému subjektu nebo 3/ podobně jako ve válečném zpravodajství o jedné události informují dvakrát, jako kdyby se jednalo o dvě různé věci. Další zkreslení přináší opakované uveřejňování nepřesných informací; zveličování – například v odhadech počtu účastníků událostí ať už na straně pachatelů nebo obětí; a uvádění velkých čísel. Obecně platí: i když byla základem příběhu skutečná událost, její správný výklad se v průběhu „kampaně“ vytratil. Součástí morální paniky je vždy implicitně přítomný předpoklad: co se stalo jednou, nevyhnutelně se přihodí znovu. Fungování takových sdělení jako sebenaplňujících se proroctví zesilují prohlášení expertů (policistů, radních, obchodníků), kteří uvádí, jak budou v případě podobné události postupovat příště. Mediální prezentace situace je umocněna citacemi rozhovorů s účastníky obou stran, tedy i s pachateli, jejichž výběr je podřízen představě toho, jak má taková osoba (např. gangster) vypadat, vyjadřovat se a jednat. Autor ukazuje, jak bylo televizní zpravodajství vychýlené výběrem položek (záběrů, aktérů), které odpovídaly očekávání a zapadaly do předem vytvořených schémat události.338 Podle Cohena přenášejí média stereotypní očekávání, jak se lidé v určitých deviantních rolích mají chovat, takové jednání vyhledávají a prezentují. V této zjitřené atmosféře očekávání dalšího pokračování jsou mediovány i zcela marginální události, které by si za běžných okolností nezískaly pozornost novinářů, ale které se odehrávají v dějišti původní události, jež se stalo sledovaným jevištěm [Cohen 2002]. Teorie mediální paniky upozorňuje na neobjektivní a bulvarizující způsob informo-
338
Detailní záběry a jistý druh komentování události ve zpravodajství strukturovaly událost tak, že šířila emoce, které samotní účastníci nezakoušeli, ale ony byly součástí novinářského pojetí příběhu [Cohen 2002: 30].
142
vání. Je příkladem mediálně konstruktivistického přístupu, neboť ukazuje, jak užití určitých postupů výroby zpravodajského sdělení může vést ke zcela neadekvátnímu postoji populace, která o daném tématu/jevu/události/osobě/prob-lému nemá jiný zdroj informací než média. Koncept morální paniky lze nahlížet také jako příklad mediálního nastolování témat, neboť událost nabývá významu právě proto, že byla novináři označena jako společensky relevantní problém. Nezanedbatelná není ani mediální intertextualita339, která paniku akceleruje, zasahuje širší diváckou skupinu a umocňuje vnímání závažnosti problému. Ačkoli šlo původně o událost lokálního dosahu, důležitost, která je jí následně připsána, je zveličena i viditelnou přítomností reportérů sugerující její důležitost. V šíření tématu z agendy mediální do agendy veřejné sehrávají roli i příjemci mediálních sdělení, kteří na informace reagují zvýšenou pozorností a konzumací mediálních obsahů podobně jako při přírodních katastrofách nebo v období politických změn. Složky veřejné a výkonné moci (policie, justice, vláda) cítí tlak veřejnosti na postihování aktérů těchto událostí či nositelů „problémových“ jevů a snaží se mu dostát, ačkoli míra veřejností vyžadovaného zásahu neodpovídá reálné nebezpečnosti jevu. Výsledkem je často neúměrné postižení, diskriminace či poškození těch, kteří byli označeni jako původci „zla“ a obrátilo se proti nim veřejné rozhořčení340 [Cohen 2002]. Jakkoli se může zdát, že jsme příliš odbočili od našeho výzkumného tématu, není tomu tak. Podle provedené analýzy lze ve způsobu informování českého televizního zpravodajství o migracích Romů identifikovat rysy, jež odpovídají popsanému vyvolávání morální paniky. V předmluvě k třetímu vydání knihy Cohen [2000] uvádí příklady různých morálních panik, které zaznamenal v období od 70. let. Jedním z nich jsou zprávy o utečencích a žadatelích o azyl, které se v britských médiích vynořovaly opakovaně a zpravidla byly rámovány obecnými kategoriemi rasy, etnicity a vztahy mezi jejich příslušníky. V 90. letech se podle Cohena v Evropě rozšířila nepřátelská agenda a kultura nedůvěry, jež narušila doposud morálně nedotknutelnou kategorii politického uprchlíka, neboť příchozí začala rozlišovat na žadatele oprávněné a falešné. Ti druzí nebyli ze svých domovů vyhnáni perzekucí, ale šlo o ekonomické migranty motivované štědrostí britského sociálního systému. V britských médiích byla otištěna sdělení vůči azylantům ote-
339
Přebírání událostí z jednoho média dalšími. Cohen [2002] uvádí příklad z doby počátku informací o nemoci AIDS, kdy způsob informování o šíření viru HIV vystavil homosexuální muže značnému odsouzení ze strany většinové populace, která měla informace pouze z reportáží, jež byly spíše senzacechtivé než seriózně vysvětlující.
340
143
vřeně zaujatá, opakující rasové stereotypy a apelující, aby se vrátili do svých domovin.341 Bulvární média, ale i seriózní tituly přestaly rozlišovat, „netypické se stalo typickým; urážlivá pojmenování byla používána pro všechny“ [Cohen 2002: xix]. Zatímco Cohen mluví o dichotomii oprávněný žadatel versus podfukář, analyzované zprávy z českých médií odráží přesvědčení, že: “»Ne všichni azyl skutečně potřebují, mnozí očekávají spíš jenom snadné živobytí.« Tento názor z ulic Doveru plně odráží zdejší veřejné mínění. Většina uchazečů zákony prostě jenom zneužívá.“342 Také informace o zamítnutých žádostech přispívají k interpretaci, že byly neoprávněné a tedy falešné. Zprávy opakovaně sdělují, že podání žádosti z důvodů sociálně-ekonomických je pro získání politického azylu neadekvátní343, jedinými oprávněnými žadateli o azyl v Británii jsou osoby pronásledované státem nebo ty, které stát nedokáže či nechce před pronásledováním ochránit.344 Čeští novináři popisují migraci Romů jako hromadné odchody345, dvě třetiny příspěvků (18) uvádí počty odcházejících nebo jejich odhad346, často se v nich opakují výrazy: hrozba347 či znepokojení.348 Vzniklá situace je definována jako problém.349 Nova v šesti případech avizovala zprávu o migraci v headlinu, což podtrhuje vnímání důležitosti situace. Riziko, které zde hrozí a jež se stává jádrem vyvolávané paniky, je poškození image České republiky v zahraničí a zavedení vízové povinnosti s cílovými státy migrace. Stejně jako se to stalo v jejich zahraniční politice vůči Slovensku350, jež je dáváno za příklad. Skupina pachatelů (Romové), která zapříčinila zvýšení rizika pro všechny občany České republiky, je známa a jasně definována předem. Do jisté míry bychom mohli říci, že tato sdělení jsou
341
Podobné závěry přinesla i studie Torodové [2000], která analyzovala způsob informování britského tisku o Romech. Podrobněji viz kapitola 3.2 Výzkumy prezentace Romů v médiích. 342 In: Změny v migrační politice britské vlády. ČT1: 4. 4. 2000. 343 Ani „žádosti o azyl v důsledku rasového pronásledování nebyly, až na malé výjimky, nikdy uznané.“ In: Odchod slovenských Romů do Finska, vízová povinnost. Nova: 16. 1. 2000. 344 In: Britská vláda zamítla azyl slovenské romské rodině. ČT1: 7. 7. 2000. 345 „Romové začali hromadně odcházet, především do Kanady, v roce 1996“ In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 14. 3. 2000. 346 „0d začátku letošního března požádalo o azyl v Británii bezmála 2400 českých Romů. V jihoanglickém přístavním Doveru jich je ale ve skutečnosti mnohonásobně víc, protože většina těchto žadatelů o azyl má s sebou celou rodinu.[…] Minulý měsíc požádalo o azyl v Británii 230 Romů z České republiky, to je zatím letošní rekord.“ In: Romové žádající azyl v Anglii. „…Dnes čeká ve Velké Británii na azyl více než 100 000 lidí a s jejich počtem rostou problémy.“ In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 14. 3. 2000. 347 Např. Příliv Romů z ČR do Velké Británie. Nova: 13.1.2000. 348 In: Exodus Čechů do Belgie. ČT1: 10. 4. 2000. 349 Např. „…jde o vážný problém…“ In: Exodus Čechů do Belgie. In: ČT1: 10. 4. 2000. „Takže problém zatím přetrvává.“ In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 14. 3. 2000. 350 „Belgie obnovila vízovou povinnost pro slovenské občany. Jako důvod oznámila zvýšený počet žádostí o azyl z řad slovenských Romů. Ze stejného důvodu vízovou povinnost vůči Slovensku už od podzimu zavedly Británie, Dánsko, Irsko, Finsko, Norsko a v březnu také Nizozemí.“ In: Belgie obnovila vízovou povinnost pro slovenské občany. ČT1: 6. 4. 2000.
144
spíše než nově vzniklou panikou akcelerací nálady, která v české společnosti ve vztahu k romské menšině panuje dlouhodobě. Jinými slovy, je to další z řady incidentů, které jsou apriori předpokládány a implicitně očekávány. Zprávy o nových cílových zemích romské migrace351 a jejich zahraniční politice vůči ČR udržují pozornost u nastoleného tématu. Informace o migraci Romů byly v českých médiích průběžně zveřejňovány od druhé poloviny roku 1997. První příspěvek (25. ledna) o migracích, který v roce 2000 uveřejnila Česká televize, zněl: „Počet českých Romů, kteří chtějí azyl ve Velké Británii, vzrostl. Loni v prosinci jich bylo 205, o 40 více než v listopadu. Britská vláda kvůli tomu zatím nehodlá zavést pro Českou republiku víza. Za celý loňský rok požádalo o azyl v Británii 1790 Romů, ve skutečnosti jich je ale zřejmě několikrát více, úřady evidují jen takzvané hlavní žadatele a ti často zastupují celé velké rodiny.“ Krátká obrazová zpráva přinášela ilustrační záběry spících a pobíhajících dětí, dospělých postávajících kolem množství zavazadel v odbavovací hale na letišti a záběry na přístav v Doveru. Zpráva naplňuje několik rysů informování ve stylu morální paniky, přitom nepřináší žádnou novou informaci, spíše je sdělením, jehož cílem je v mezičase, kdy se nic zásadního neodehrává, udržet pozornost u dříve nastoleného tématu. Zpráva nemá přesné časové zakotvení a mohla být zařazena do vysílání kterýkoli den v daném období. Z její formulace navíc není jasné, jak aktuální je stanovisko britské vlády k zavedení víz. Přesnější časové zakotvení chybí i dalším zprávám, většina přináší informace o rostoucím počtu žadatelů: „Jen za posledních dvanáct měsíců jich britské úřady evidují téměř 1800, což je oproti roku 98 nárůst přes 300%“,352 jejich identifikaci: „Prakticky se jedná pouze o Romy“353 a také předpověď: “V posledních týdnech odjelo hodně Romů a další se připravují na cestu.“354 Většina zpráv pracuje s údaji o počtu žadatelů o azyl. Cohen [2002] mluví o zveličování číselných údajů ve zpravodajství typu morální paniky. Neměli jsme možnost zkontrolovat přesnost údajů uváděných v analyzovaných materiálech. Domníváme se, že již uvádění číselných údajů a velikosti nárůstu v procentech má alarmující účinek.355 Taková vyjádření podle Cohena charakterizují příspěvky vzbuzující morální paniku, ale také odpovídají požadavkům médií na udržení pozornosti u nastoleného tématu, neboť posluchačům naznačují, že kauza se bude dále vyvíjet a oni by ji měli sledovat.
351 Např. „Romové, kteří chtějí emigrovat z Čech nebo ze Slovenska na Západ, si našli další cílovou zemi, a to Nizozemsko.“ In: Odchod Romů z ČR a SR do zahraničí. Nova: 31. 1. 2000. 352 In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 14. 3. 2000. 353 In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 14. 3. 2000. 354 In: Odchod polských Romů ze země. ČT1: 26. 1: 2000. 355 Podobně jako v ekonomickém zpravodajství nebo v případě ohlašování výše škod či počtu obětí nebod.
145
Další prvek do mozaiky teorie morální paniky zasazují příspěvky o postupech a zásazích úřadů cílových států migrace. Jde především o administrativní opatření, kterými zahraniční politici reagují na zvýšený počet žadatelů o azyl, o úpravy azylového řízení, především jeho zrychlení356, zpřísnění a snížení dávek vyplácených žadatelům na hotovosti357 s jednoznačným cílem: „urychleně snížit počty azylantů na co nejnižší úroveň“.358 Podle Cohena musí být situace definována tak, aby legislativní úpravy působily dojmem jediného vhodného řešení. Tak, aby policie a další státní orgány nevypadaly, že zanedbaly nějakou za svých povinností, ale aby se ukázalo, že jejich dosavadní nástroje či postupy, které mohli použít, byly pro řešení tohoto problému neadekvátní [Cohen 2002: 100]. Protože se ukázalo, že při rostoucím počtu imigrantů jsou stávající zákony nedostatečné, jednotlivé státy je upravují. Imigrace pro cílové státy znamená především zvýšené výdaje na průběh azylového řízení a jeho úpravy. Také sdělení o výši sociálních dávek vyplácených žadatelům zapadají do dikce morální paniky, neboť uvádí vysoké náklady, jež si situace vyžádala.359 Zprávy ukazují, jak se některá protiimigrační opatření přesouvají na hranice států, z nichž žadatelé přicházejí. Například na hranicích s Německem jsou cestující kontrolováni, zda mají zajištěné místo pobytu v zahraničí, zvací dopis nebo stanovený finanční obnos. Zde se pro Českou republiku skrývá další hrozba: ti, kteří podmínky nesplňují, jsou zadrženi. Ačkoli se jedná především o cestující ze Slovenska, jsou vráceni na české území.360 Podobně jako ti, kteří jsou po nepřidělení azylu deportováni zpět. Konkrétně na potenciální obtíže spojené s péčí o navrátilé upozorňuje televize Nova: „Podle Petra Uhla ale brzy dojde v odchodu Romů k obratu a Česká republika bude muset naopak narychlo zajišťovat nouzové ubytování rodinám, které se budou do Čech vracet.“ 361 Cohen uvádí tři typy metafor, které jsou používány pro popis jednání žadatelů o azyl v rakouském a britském tisku. První metafora zahrnovala označení typu: záplava, příliv, vlna, povodeň. Druhá o uprchlících mluvila jako o kriminálnících a násilnících, kteří při356 „Proto Belgie letos zahájila administrativní reformu. Podmínky se přitvrdily a celý proces byl podstatně zkrácen na pouhé tři měsíce. Pak následuje deportace.“ In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 14. 3. 2000. 357 „Například místo peněz budou přistěhovalci dostávat speciální kupony a na hotovosti pouze deset liber.“ In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 4. 4. 2000. 358 In: Změny v imigrační politice britské vlády. ČT1: 14. 3. 2000. 359 Např. „…Nové středisko stálo britské ministerstvo vnitra téměř 5 milionů liber.“ In: Investice Británie do azylových žádostí. ČT1: 18. 5. 2000. 360 „… odjezdem do českého vnitrozemí, skončila před třemi dny tady na Rozvadově cesta osmdesátičlenné skupiny Romů ze Slovenska.“ In: Skupina Romů chtěla žádat v Amsterdamu o azyl. ČT1: 31. 1. 2000. 361 In: Odchod Romů z ČR do Velké Británie. Nova: 3. 3. 2000.
146
vedli strach a násilí, jako o tikající časované bombě, která hrozí explozí veřejného násilí, jako o primárně nepoctivých, falešných podvodnících, švindlířích, lhářích, lupičích a zlodějích, kteří pouze očekávají almužnu a chtějí dojit sociální systém, což není nijak obtížné, protože britská štědrá ruka je pro ně rájem. Třetí je popisovala jako vojenskou, armádní invazi [Cohen 2002 xx]. Jaké metafory a pojmenování jsou užívány ve vztahu k migrujícím v českém televizním zpravodajství? Čtyři zprávy komerční televize popisují migraci jako vlnu či příliv. Tuto metaforu používají jak redaktoři, tak citovaní politici.362 Barvitější jazyk by nás u komerční televize neměl překvapit, neboť patří ke znakům infotainmentu. Použití určitých jazykových prostředků ale vnáší do sdělení hodnotící podtext a výrazně posouvá jeho vyznění. Obraty: varování363, nebezpečí,364 hrozí nám,365 obávat se,366 nebrat na lehkou váhu367 odvrátit hrozbu368 a odvetné kroky369 nejsou neutrální a dávají zprávám alarmující podtón. I když jsme taková vyjádření zaznamenali jen ve třech zprávách televize Nova, považujeme je za důležitá vodítka pro příjemce k odhalení preferovaného významu. Sdělení, které je zde latentně komunikováno, avizuje nebezpečí a ohrožení, kterému bychom se měli bránit. Ačkoli to není vyjádřeno explicitně, obrana může spočívat v zásahu proti příčině tohoto stavu – Romům. To však zacházíme dál, než nám zvolené výzkumné techniky dovolují a neradi bychom byli nařčeni z podsouvání novinářům něčeho, co neřekli. Posuňme se tedy k dalším tématům, jež v roce 2000 plnila zkoumané zpravodajské relace. 5.6.3
Sociální problematika
Tematický rámec sociální problematika zahrnoval zprávy o sociální politice, sociální práci, nezaměstnanosti či problémech se sháněním práce, o bydlení, vzdělávání a zdravotním stavu romské menšiny. Obě stanice odvysílaly srovnatelný počet zpráv a věnovaly za rok sociálním tématům každá více než čtvrt hodiny. Zatímco Česká televize zařazovala tyto příspěvky do druhé poloviny relace, televize Nova odvysílala 5 zpráv jako tzv. otvíráků. 362 „Stanislav Gross: »Já si myslím, že je to špatné rozhodnutí, protože ta vlna migrační z České republiky je spíš motivovaná ekonomicky než-li jakkoliv jinak.«“ In: Nové opatření Velké Británie. Nova: 363 In: Belgie varovala ČR. Nova: 10. 4. 2000. 364 In: Příliv Romů z ČR do Velké Británie. Nova: 13. 1. 2000. 365 In: Belgie varovala ČR. Nova: 10. 4. 2000. 366 In: Belgie varovala ČR. Nova: 10. 4. 2000. 367 In: Belgie varovala ČR. Nova: 10. 4. 2000. 368 In: Příliv Romů z ČR do Velké Británie. Nova: 13. 1. 2000. 369 In: Vízum do Nového Zélandu. Nova: 8. 12. 2000.
147
Tabulka č. 28 – Příspěvky tematického rámce sociální problematika průměrné pořadí příspěvku
příspěvky avizované v headlinu
počet příspěvků hlavní téma
počet příspěvků hard news
11
1106
11
1
10
7
10
938
5
0
7
4
počet příspěvků
délka příspěvků ve vteřinách
(absolutní četnost)
Události Česká televize Televizní noviny Nova
Příspěvky z tematického rámce sociální problematika byly tak různorodé, že je obtížné o nich vypovídat na obecnější rovině. Ve většině z nich se odráží sociální marginalizace příslušníků romských komunit.370 Strukturní příčiny prezentovaného stavu zpravidla nejsou ve zpravodajství vysvětleny a tak záběry na obrazovce často akcentují v české kultuře přítomné stereotypy spojené s životem Romů a jejich chováním. Tabulka č. 29 – Příspěvky z oblasti sociální problematika (absolutní četnost)
téma vzdělávání a školství bytová otázka sociální politika sociální práce nezaměstnanost a získávání práce zdravotní
Události Česká televize
Televizní noviny Nova
absolutní četnost
absolutní četnost
6 2 1 2 -
3 2 1 2 2
Nejvíce zpráv tohoto rámce tvořila sdělení o školství a vzdělávání, kterým se budeme věnovat nejdříve. Komerční stanice Nova rámovala jako romské téma sdělení o reformě školství zrušením povinné školní docházky a zavedením možnosti domácí výuky. Latentní sdělení, že se romské děti v takovém případě přestanou vzdělávat, v závěru artikuluje citovaný učitel: „»Hlavně teda s dětmi z romských rodin, tam kdyby se to nechalo na benevolenci rodičů, tak počítám, že by tam těch dětí chodilo opravdu minimum«.“371 Následuje záběr
370
Podle Šimíkové se sociální vyloučení Romů nejčastěji projevuje v následujících oblastech života: „ztížený přístup na trh práce daný nízkým vzděláním a kvalifikací, ale i předsudky zaměstnavatelů vůči uchazečům jiné barvy pleti; chudobou a materiální deprivací související s nízkými příjmy odrážejícími se v životním standardu nedosahujícím průměru české společnosti, např. v úrovni bydlení (přelidnění bytů, nedostatečná vybavenost); dále prostorovou segregací a vyloučením z alternativních způsobů získání bytů; a v neposlední řadě omezeným přístupem k sociálním službám v důsledku neinformovanosti a sociální izolace nejen od většinové společnosti, ale i jako následek rozbití romských komunit“ [2003: 60n]. 371 In: Zrušení povinné školní docházky. Nova: 1.9. 2000.
148
skupiny dětí, které tvrdí: „Do školy nechceme“372 a dívka, která říká: „Je lepší chodit do školy, než dos doma sedět na prdeli.“373 Nechme stranou otázku, zda bylo její prohlášení autentické, či zinscenované, což by mohlo naznačovat její přeřeknutí. Spíše se ptejme, proč bylo do příspěvku zařazeno? Na jednu stranu zde dívka může figurovat jako odlehčující prvek, který má pobavit a kterému se divák zasměje.374 Na druhou stranu jejími ústy sice zaznívá chuť školu navštěvovat, ale je vyjádřena způsobem, který zcela neodpovídá představě majority o správném vyjadřování, a tak potvrzuje zažitý stereotyp: Romské děti jsou nevychované, sprosté, drzé a nevzdělavatelné i v případě, kdy školy navštěvují. Jako romské téma byl rámován také příspěvek o zrušení zvláštních škol. I zde je vedena přímá spojnice mezi žáky těchto zařízení a romskými dětmi. Tentokrát ji verbalizuje dokonce ministr školství Eduard Zeman: „Je to otázka romské problematiky.“375 I když podle odhadů navštěvuje až 80% romských dětí zvláštní školu [Socioklub 2000: 340], neměly by být tyto dvě skutečnosti ztotožňovány, neboť podobné generalizace vedou k utvrzování majoritní populace ve stereotypním nazírání Romů. Zpráva České televize věnovaná stejnému tématu ukazuje, že sdělení je možné prezentovat přesněji a etnicky citlivěji. Již moderátor ve studiu vysvětluje podstatu problému: „… neumožňuje současný školský systém úspěšné vzdělávání romským dětem. Tři čtvrtiny romských žáků skončí ve zvláštních školách. Ne kvůli tomu, že jsou méně inteligentní, ale proto, že jsou z jiného kulturního a sociálního prostředí“376 a na příkladu Církevní základní školy Přemysla Pitra v Ostravě377 ukazuje možnost práce s dětmi z menšinových skupin. Ostatní zprávy pravděpodobné důvody neúspěšnosti romských dětí378 v českých školách neuvádějí. Podle autorů knihy Romové v České republice: „Romské děti, přicházející do našich škol se svou specifickou osobnostní výbavou, nemají
372
In: Zrušení povinné školní docházky. Nova: 1.9. 2000. In: Zrušení povinné školní docházky. Nova: 1.9. 2000. 374 „Situace působí humorně většinou tehdy, když je absurdní, když je jiná, než se čekalo. To, co je pokládáno za komické, závisí na tom, co se pokládá za normální. Jakmile se pravidla platná v nějaké kultuře pokřiví (ne poruší, protože to pak obvykle vůbec není zábavné), je to dobrá příležitost zasmát se,“ [Dalbyová 2001: 124]. 375 In: Ministr školství uvažuje o zrušení zvláštních škol, Nova: 1. 7. 2000. 376 In: Školský systém pro romské děti. ČT1: 5. 3. 2000. 377 Právě na této škole začali jako první v roce 1993 působit romští asistenti, instituce, která se později stala základem individuální práce s romskými dětmi ve školách. 378 Podle odborníků přispívají k horší adaptaci romských dětí ve školách odlišnosti daných kultur, jejich fungování, různost hodnotových žebříčků a principů výchovy. Patří sem především nedostatečná znalost českého jazyka, protože většina Romů mluví s dětmi tzv. romským etnolektem češtiny - tzv. účelovou češtinou, tedy českými slovy s romským obsahem [Šišková 2001] Romské dítě je v podstatě od první třídy vzděláváno v cizím jazyce, a protože jej nemá dostatečně zažitý, rychle ztrácí návaznost a kontakt a jazyková bariéra se tak prohlubuje. Dalším faktorem je důraz na kolektivní rozhodování a společné řešení problémů běžné v romských komunitách, ale nepřijatelné ve školách vyžadujících individuální práci a zodpovědnost, ale také jiný základ znalostí romského dítěte a způsobu jejich získávání nebo konkrétní a situační způsob uvažování nepříliš anticipující a plánující budoucnost [Socioklub 1999; Navrátil 2003]. 373
149
v naprosté většině naději na úspěch“ [Socioklub 1999: 342]. Zkoumaná audiovizuální média ale tuto skutečnost nereflektují a předkládají svým divákům obrazy neukázněných, nepozorných dětí, které mají problémy se školní docházkou, výuce nestačí a jsou přeřazovány do zvláštních škol. Ani zprávám z oblasti školství se nevyhnula bulvarizace a dramatizace. Např. v závěru zprávy o dětech, které přicházejí do škol po návratu z emigrace bez potřebných znalostí a osvědčení o školní docházce, zaznívá v redaktorově tvrzení neopodstatněná poplašná rétorika: „V Mostě má zatím nesnáze s návratem do školy osm malých Romů. Podle odhadu školského úřadu se podobných dětí vrátí během podzimu na Mostecko kolem devadesáti. V celé republice mohou mít takovéto potíže stovky romských školáků.“379 Další zprávy akcentují vnímání příslušníků minorit jako zátěže, na kterou musí majoritní společnost doplácet, neboť školy, které navštěvují, jsou označeny jako nejdražší380: „Více učitelů na obvyklý počet dětí a větší péče stojí více peněz. Roční rozpočet školy Přemysla Pittra převyšuje rozpočty základních škol asi o jeden milión korun.“381 Zastavme se ještě u dvou zpráv České televize, které bychom snad mohli označit za příklad pozitivní reprezentace romské menšiny. První informuje o projektu výchovy romských novinářů pořádaná neziskovou organizací Hurá Kamarád, druhá na příkladu prvního studenta z romské menšiny představuje školu pro sluchově postižené. Není ale zřejmé, proč je zdůrazněna právě etnicita školáka, což může vytvářet dojem, že takový žák, je výjimkou. Toto čtení utvrzuje komentář redaktora: „Podle vyučujících je na hodinách aktivní, vyžaduje učitelovu pozornost a je na něj spolehnutí.“382Ačkoli bychom na první pohled mohli zprávu považovat za pozitivní reprezentaci Romů v médiích, domníváme se, že naráží na určité úskalí.383 Aktivita žáka, Roma (romství studenta je zmíněno opakovaně) je prezentována jako něco neobvyklého, co si zaslouží zvláštní pozornost.384 Tak je tento student vyčleněn mimo romskou komunitu a prezentován jako někdo odlišný.385 Tím, že vyberu jednoho konkrétního jedince, kterého označím za dobrého studenta, zároveň implicitně říkám, že ostatní členové etnika takoví nejsou, ostatní se nesnaží, neučí, jsou In: Problémy romských dětí. ČT1: 16. 9. 2000. In: Nové hřiště v Mostu. ČT1: 12. 9. 2000. 381 In: Školský systém pro romské děti. ČT1: 5. 3. 2000. 382 In: Speciální škola pro sluchově postižené. ČT1: 17. 12. 2000. 383 Podobně Karhanová a Homoláč [2003] ukazují jak se snaha novinářů o vytvoření pozitivního obrazu a vyvrácení stereotypu „problémového Roma“ ve svém výsledku obrací a původní představu utvrzuje. 384 Podobně je v příspěvku o vzdělávacím a kulturním středisku v Chánově zdůrazněna informace: „Letos se poprvé v historii její dvě žákyně dostaly na střední školu.“ In: Nové hřiště v Mostu. ČT1: 12. 9. 2000. 385 Podobně jako citovaný M. Ferko v příspěvku o migraci, viz str. 139. 379 380
150
hloupí. Zdůrazněním pozitivních rysů vzhledem k vybraným jedincům paradoxně zdůrazňuji jinakost zbývajících, ačkoli prvotním záměrem bylo ji popřít. Zobrazení se tak stávají někým nezařaditelným – už nejsou ani Jimi, ale nejsou ani Námi. Jsou cizinci, kteří narušují naše uspořádání světa a překračují jeho „přirozené“ hranice386 [Baumann 1996]. Čtyři zprávy tematického rámce sociální problematika informovaly o bytových podmínkách Romů. Veřejná i mediální diskuse o bydlení v romských komunitách získala na intenzitě v roce 1999 v souvislosti s kauzou plotu v Matiční ulici.387 Zprávy odvysílané v roce 2000 přibližují vystěhovávání neplatičů nájemného z bytů, které jsou v soukromém vlastnictví nebo v majetku města, i případy, kdy obyvatelům vypršela nájemní smlouva. Ve zpravodajství televize Nova o situaci v mosteckém Chánově je opět zřejmá dramatická dikce: „Velkou akci proti neplatičům nájemného připravuje mostecká radnice. Dluhy se zde dostaly až přes hranici sta miliónů korun. Most je tak na tom nejhůř z celých severních Čech. […] Celkové dluhy za nevybrané nájemné v celé naší republice se blíží k miliardě korun. […] V Chánově v současné době neplatí vůbec nikdo“388, Zpráva využívá i techniku uvádění vysokých čísel. Prostřednictvím dalších obratů sugeruje bezmocnost radních vůči neplatičům, a proto si chtějí najmout firmu, která bude dlužné částky vymáhat. Největší dlužník, Štefan Cína, ale tvrdí, že mu vymahači nemají co zabavit.389 Ačkoli v celém příspěvku nezazní, že dlužníci jsou především z romského etnika, divák má zmiňovanou lokalitu s touto menšinou spojenou. Obrazovka mu navíc ukazuje záběry snědých dětí před vybydleným bytovým domem s balkony přeplněnými prádlem, rozbitá okna, potrhané koberce a rozbitou televizi. Jak uvádí Blažek: „určité nonverbální klišé šíří polopravdy nebo vysloveně asociální sdělení: při natáčení bezdomovců nebo Romů pozorujeme, že kamera bez zábran těká po zešeřelých zákoutích (protože hledá a bez obtíží nachází nepořádek),“ [1998: 270]. Podobně v příspěvku České televize o vyklízené ubytovně v Trmicích, na
386
„Hranice skupiny […] je tu ale také možnost [že bude prolomena zvenčí]: lidmi, kteří sice „nejsou tak úplně jako my“, chtějí ale po nás, aby se s nimi zacházelo tok, jako by byli ; lidmi, kteří opustili své místo, jež nám s jistotou umožnilo klasifikovat je jako nepřítele, jako „ne nás“, a teď se tady promenují a člověk se klidně může splést s pokládat je za něco, čím nejsou. Tím, že uskutečnili tento „přechod“, dokázali, že hranice, která se měla za bezpečnou a neproniknutelnou, není zdaleka tak neprostupná [Baumann 1996: 61]. 387 V Matiční ulici docházelo opakovaně ke konfliktům mezi osobami žijícími v rodinných domcích a obyvateli obecních bytů pro neplatiče. Situace vyvrcholila v roce 1999, kdy mezi nimi městská samospráva nechala postavit plot, který byl ochránci lidských práv vnímán jako projev rasismu, a proto byl následně rozebrán. Situace však odstartovala širší diskusi o problematice neplacení nájemného a přestěhovávání dlužníků do holobytů či vytipovaných lokalit. 388 In: Akce proti neplatičům v Mostě. Nova: 27. 2. 2000. 389 „Štefan Cína: »No, co já mám. Nic. Stary nábytek. Co mně mohou vzít?«“ In: Akce proti neplatičům v Mostě. Nova: 27. 2. 2000.
151
jejíž údržbu nejsou peníze, vidíme záběry igelitových tašek390, neustlané postele a šedivý bytový dům, před kterým postávají hloučky osob, na jednom z balkonů stojí dva muži v nátělnících u protestního transparentu. Příspěvek je paradoxně uzavřen krátkým záběrem standardně upraveného bytu, který odpovídá bydlení majoritní populace, stejně jako vzhled jeho obyvatelky a její dcery. Závěr příspěvku je tak zcela v protikladu k ostatním použitým obrazovým materiálům, naopak odpovídá tomu, co jsme uvedli v souvislosti s tématem migrace: existuje výrazný rozdíl mezi upraveností a vybaveností domácností Romů a okolím jejich domů.391 Záběry nepořádku ve veřejném prostranství implicitně oznamují: podívejte, v jakém nepořádku žijí, to nemohou být slušní lidé. Staví tak bariéru mezi romskou a českou komunitu, sugerují, že nejsou jako My a narušují pořádek naší společnosti. Přitom nepořádek kolem popelnic či kontejnerů je na každém sídlišti. Ačkoli se pravděpodobně jedná o autentické záběry, novináři by si měli být vědomi jejich vyznění, a zařazovat je výhradně v případech, kdy jsou relevantní. Není totiž výjimkou, když jsou podobné záběry použity jako ilustrační materiál ve zprávách se zcela odlišným námětem.392 Základním nedostatkem zpráv o vystěhovávání Romů je ale absence údajů o přesunu konkrétních rodin a uvedení důvodů, proč byly stěhovány.393 Citovaná prohlášení zastupitelů a občanů měst jsou vůči Romům neuctivá394 a označují je jako zátěž.395 Obraz Romů jako nevděčných jedinců nespokojených s možnostmi, které jim majorita poskytuje,
vyvolává
zpráva
televize
Nova
o
přestěhování
Romů
z bytů
v historickém centru Mladé Boleslavi na venkov. Ačkoli hlavním důvodem vystěhovávání je zde komerční zájem nového majitele objektu, z relace vystupuje jako dominantní komentář novinářky o nespokojenosti nájemníků doplněný záběry opadaných omítek a emotivní prohlášení nájemníků.396 Rozhořčený mladík vytváří kontrast ke standardními
390
Viz Příloha č. 1 obr. 15. Tuto odlišnost k přístupu k čistotě uvnitř a vně domu zpravidla odborníci vysvětlují jako nezájem Romů o veřejný majetek, za který považují prostranství okolo svého bydliště, a proto se o něj nestarají. 392 Záběry vybydlených bytových domů byly zařazovány do zpráv o migraci. Viz Příloha č. 1 obr. 18, 19. 393 Zcela stejným selektivním způsobem byla na podzim roku 2006 prezentována kauza vystěhování Romů z bytového domu ve Vsetíně starostou Jiřím Čunkem. I v tomto případě řada médií „přehlížela“ neetičnost jednání radnice a soustředila se na prezentaci barevně přitažlivých kontejnerových domů, do kterých byla část nájemníků přestěhována. 394 „Zdeněk Havlata (tajemník městského úřadu Nová Paka): »Plus minus deset, plus minus patnáct, protože vždycky pět jich je v kriminále, pět se zase vrátí.«“ In: Rozhodnutí radnice v Nové Pace. Nova: 28. 3. 2000. 395 „Ladislav Nádvorník, starosta Brodců: »Na obec spadne se o tuto komunitu starat.«“ In: Stěhování Romů na venkov. ČT1: 31. 7. 2000. 396 „Nájemník bytu: »Myslí si, že dal baráky, kdybyste to tu viděli, jak to tady vypadalo, tak to byla hrůza, v tom se nedalo ani bydlet.«“ In: Stěhování Romů na venkov. 31. 7. 2000. 391
152
projevu nového vlastníka domu Tibora Potora, který uvádí, že stěhování nájemníků je nákladné. V pozadí události zůstává neuvedeno, že podnikatel má svůj záměr nepochybně předem zkalkulován a náklady vložené do přestěhování rodin se mu komerčním využitím objektů vrátí. Jak jsme zjistili z jiných zdrojů, po vystěhování nájemníků radnice od podnikatele domy znovu odkoupila [Růžička 2003]. Etnicita nového majitele objektů není ze zprávy jasná, pravděpodobně se také jedná o Roma. Podobně jako zpráva neuvádí, proč radnice v Mladé Boleslavi domy v centru prodala a za jakých podmínek. Nedozvíme se, zda stěhování s nájemníky někdo předem konzultoval, jestli měli na výběr, jaké náhradní bydliště zvolí. Tyto zprávy jsou ukázkou povrchní práce žurnalistů, kteří možná sami problematiku podrobněji neznají, nekladou doplňující otázky a spokojují se s nic neříkajícími odpověďmi. Příkladem je vyjádření tajemníka městského úřadu v Nové Pace Z. Havlaty: „No, protože jinde jsme nic nesehnali,“397 které má vysvětlovat, proč občany svého města stěhují do 150 kilometrů vzdáleného Ústí nad Labem. Jakkoli může působit vystěhovávání Romů, kteří neplatí nájemné nebo jim vypršely nájemní smlouvy, jako oprávněné, situace je zpravidla mnohem složitější.398 Považujeme informační zakotvení prezentovaných událostí za klíčové, neboť mohou osvětlit nebo dokonce ospravedlnit rozhořčené chování, které nám obrazovky ukazují. Navíc dává divákům možnost představit si, jak by v podobné situaci jednali sami. V případě, že tyto informace uvedeny nejsou, zůstává příspěvek pro majoritního diváka sdělením, které nevypovídá o Nás, ale o Nich. O něčem, co se nás netýká a nemůže se nám přihodit. A je potřeba si uvědomit ještě jeden obecný aspekt problematiky vystěhovávání, a sice sociální významy spjaté s domovem. Naše bydliště je také naším útočištěm, místem, kde jsme v bezpečí, kde jsme svými pány, místem, které pro nás představuje zázemí, jistotu, stabilitu, místem, kam se můžeme vracet. Osoby bez domova nemají své místo, jsou nezakotvené, nevíme kam patří a stávají se nebezpečnými, neboť narušují společenský řád. V západní společnosti je
397
In: Rozhodnutí radnice v Nové Pace. Nova: 28. 3. 2000. Podle Šimíkové [2003] je v této souvislosti potřeba zohlednit bytovou politiku České republiky z druhé poloviny minulého století, kdy byly byty nižší kvality ve starší městské zástavbě přidělovány romským rodinám. Jedná se proto o tzv. institucionální či strukturální diskriminaci, neboť tyto domy byly zpravidla v počátku 90. let restituovány a noví vlastníci přestali tolerovat (do té doby obcemi či státem přijímané) prodlevy v placení nájemného či „neoprávněné užívání bytů“. Proto s nájemníky uzavírali smlouvy na dobu určitou, čímž se vyvázali z povinnosti zajistit jim po vypršení smlouvy náhradní ubytování. Právě Romové se takto stávali oběťmi neznalosti právních důsledků podepsaných smluv. Podobně byli diskriminováni i v případě privatizací obecních bytů, které často podle městské vyhlášky nemohly odkoupit osoby s nejasnými nájemními vztahy nebo osoby sociálně slabé. Jejich situace byla zpravidla řešena přestěhováním do holobytů, jež se staly synonymem vytěsňování sociálně slabých a příkladem etnické segregace. Výjimkou při těchto přesunech nebyly ne zcela legální kroky využívající neznalosti postižených osob, jejich práv a nároků [Víšek 2002]. 398
153
normální mít domov, bydlet v čistotě, starat se i o okolí svého bydliště a platit nájemné a spotřebované energie. Ti, kteří tak nečiní, jsou Jiní, nejsou Námi. Analyzované zprávy o vystěhováních399 naznačují etnocentrický charakter zpravodajství, které prezentuje události z hlediska majoritní kultury. Odlišnost životních podmínek v některých lokalitách obývaných Romy zachycuje zpráva o epidemii žloutenky v Modlanech na Teplicku. Také zde vidíme hromady starých či rozbitých věcí v relativní blízkosti obývaných domů, na záběrech nechybějí ani děti pohybující se v těsné blízkosti „smetiště“. Pozorný divák si ale všimne, že kolem samotných bíle omítnutých obytných domů je relativně čisto. Děti, které jsou na záběrech zachyceny, mají sice vytahané oblečení, nikoli však špinavé a interiér romského bytu působí uklizeně. Přesto dotázaná epidemioložka konstatuje nízký sociální a hygienický standard komunity. Její tvrzení umocňuje formulace redaktora: „Rodiče dětí ani nezastírají, že hygiena je jim cizí. Vinu ale svalují na místní úřady“ a emotivní projev matky nakažených dětí.400 Ke stvrzování stereotypu nepořádných, špinavých Romů dochází nejen skrze námět příspěvku, kterým je hepatitida A - nemoc špinavých rukou401, ale přispívá k němu i velikost zobrazené rodiny, z níž čtyři děti jsou aktuálně hospitalizovány a kamera zachycuje šest dalších. Divákům je sugerován dojem nebezpečnosti, kterou jejich sousedství představuje pro ostatní, jež mají strach402 a chtějí se z lokality odstěhovat. Redaktor ale diváky ubezpečuje, že hygienici drží epidemii pod kontrolou.403 Jednou z příčin chudoby a sociální segregovanosti romské komunity je malá zaměstnanost Romů související s nízkou úrovní vzdělanosti a kvalifikace.404 Ačkoli úřady
399 Výsledkem takového postupu radnic je často prostorová koncentrace členů romské menšiny v určitých lokalitách (zachycuje ji např. zpráva o vystěhovávání Romů z Nové Paky do Ústí nad Labem odvysílaná 28. 3. 2000). Na okrajích měst, ve kterých dříve žili Romové rozptýleně, dochází ke vzniku „ghett“, která mají charakter nejen segregace etnické, ale i sociální, neboť zpravidla jde o osoby z nejnižších příček společenského žebříčku, tzv. underclass. (Srov. Mareš 1999: 55). Koncentrace chudých vede z dlouhodobého hlediska v těchto neatraktivních lokalitách k vytváření tzv. kultury bídy, která s sebou nese další rizika a znevýhodnění, umocňuje a zacykluje sociální vyloučení těchto obyvatel. 400 „Eva Bubnárová: »My tady bydlíme jak v chlívu, pojďte se podívat dovnitř, jak to máme.«“ In: Epidemie žloutenky na severu Čech. Nova: 18. 7. 2000. 401 „Vzhledem k nízkému sociálnímu a hygienickému standardu, který v komunitě panuje, přezdívka nemoc špinavých rukou je zde na místě.“ In: Epidemie žloutenky na severu Čech. Nova: 18. 7. 2000. 402 „Sousedé, u jejichž dětí se nemoc ještě neprojevila, mají strach. Roman Kuryčaj (soused):»Mám malé tři děti a chtěl bych jako odsud odejít.«“ In: Epidemie žloutenky na severu Čech. Nova: 18. 7. 2000. Z příspěvku není jasné, zda dotázaný soused náleží k romské menšině. 403 In: Epidemie žloutenky na severu Čech. Nova: 18. 7. 2000. 404 Většina členů romské komunity neodpovídá požadavkům současného pracovního trhu na pracovní sílu, což dále prohlubuje jejich marginalizaci [Socioklub 1999]. Kumulace handicapů navíc vede k dlouhodobé a opakované nezaměstnanosti, ztrátě návyku pracovat a vzniku závislosti na sociálních dávkách, které zpravidla ústí do nezaměstnatelnosti takových jedinců. Mladým vstupujícím na pracovní trh chybí nejen zkušenost se zaměstnáním, ale i dovednost pracovní místo získat a motivace k takovému jednání [Šimíková 2003].
154
práce od roku 1998 neevidují etnicitu klientů a žádné oficiální údaje o nezaměstnanosti členů této menšiny405 neexistují, v povědomí české populace je představa nepracujícího Roma silně zakořeněná. Jejím odrazem je příspěvek televize Nova, která zprávu o rostoucí nezaměstnanosti na Slovensku ilustruje na příkladu obce osídlené převážně Romy406 kde je bez práce 97 % obyvatel.407 Zpráva vytváří přímou spojnici mezi nezaměstnaností, romskou komunitou a životem ze sociálních dávek408, tedy na náklady státu (nebo většinové společnosti). Podle Šimíkové [2003] veřejnost nespojuje sociální postavení Romů s důsledky fungování vylučovacích mechanismů české společnosti, ale s nedostatkem vůle, ochoty a snahy. Zpráva neuvádí, proč obyvatelé východoslovenské obce Jurské nemohou
najít
práci,
nezmiňuje
ani
obecné
strukturální
příčiny
vedoucí
k nezaměstnanosti Romů nebo jejich zaměstnávání pouze při manuálních a pomocných pracích.409 Na ilustračních záběrech je ale zobrazuje jako kopáče a pouliční údržbáře.410 Problém diskriminace Romů na trhu práce411 zmiňuje zpráva televize Nova o stavební firmě, které zadavatel zrušil zakázku kvůli romskému původu pracovníků.412 Ačkoli objednavatel na kameru přiznává, že důvodem zrušení zakázky byla barva pleti dělníků, v celém příspěvku nezazní, že se jedná o příklad rasové diskriminace. To odpovídá zjištění Karhanové a Homoláče [2003], že rasový motiv jednání vůči Romům je diagnostikován jen velmi zřídka. Ani z této zprávy jednoznačně nevyplývá, že Romové byli poškozeni. Sděluje, že ostravští Romové podají na podnikatele trestní oznámení. Ačkoli se k události vyjadřuje i advokát, příspěvek neinformuje o možných výsledcích sporu ani o postizích, které dotyčnému hrozí, což bývá u jiných činů standardně uváděno. Zprávu 405
Podle odhadů je míra nezaměstnanosti Romů přibližně 3,5krát vyšší než u majoritní populace. V roce 1998 se pohybovala okolo 19 % [Socioklub 1999]. 406 In: Nezaměstnanost na Slovensku. Nova: 18. 2. 2000. 407 In: Nezaměstnanost na Slovensku. Nova: 18. 2. 2000. 408 „V této převážně Romy osídlené obci z podpory dlouhodobě žije skoro 500 lidí. […] Stát každý měsíc na sociálních dávkách vyplatí dva miliony korun.“ In: Nezaměstnanost na Slovensku. Nova: 18. 2. 2000. 409 Na druhou stranu Romové a členové dalších etnik jsou jedinými, kteří jsou ochotni tuto práci vykonávat. Forma sezónních prací je důvodem jejich opakované nezaměstnanosti a evidence na úřadech práce, neposkytuje pravidelný příjem ani dlouhodobou jistotu nebo perspektivu postupu [Šimíková 2003: 62]. 410 Viz Příloha č. 1 obr. 34. 411 Jak uvádí odborné studie, většina zaměstnavatelů má vůči romským pracovníkům předsudky. Romské žadatele při hledání práce ale handicapuje i nízké vzdělání a kvalifikace a častá dlouhodobá absence na trhu práce [Šimíková 2003]. Romské pracovníky z hlediska zaměstnavatele znevýhodňují i další charakteristiky: nespolehlivá pracovní morálka, pracovní a územní fluktuace, malá pracovní vytrvalost a nepřiměřené mzdové požadavky [Socioklub 1999: 352, 372]. Romy na trhu práce diskvalifikuje i jejich zdravotní stav, horší než průměrný zdravotní stav obyvatelstva, což je dáno například stravovacími návyky, složením stravy a konzumací alkoholu, ale také bytovými podmínkami (malometrážní přelidněné byty nejnižší kategorie) nebo vykonáváním fyzicky náročné práce ve zdravotně závadných podmínkách s větší pravděpodobností úrazů, vyšší invalidita a změněná pracovní schopnost [Socioklub 1999: 363]. 412 „Zoltan Dulaj (odmítnutý podnikatel): »Pak mi řekl doslova, že černé nechce.«“ In: Nespokojenost romských podnikatelů v Ostravě. Nova: 16. 6. 2000.
155
uzavírá konstatování využívající alarmující účinek vysokých čísel: „Mezi Romy, kterých v Ostravě žije přes dvacet tisíc, je bez práce plných 95 %.“413 Údaj s událostí souvisí jen velmi volně, odvádí pozornost jiným směrem a je doplněn obrazovými záběry demonstrujících - velké skupiny, převážně mužů, konotující hrozbu možné radikalizace, útoků či drancování. Další odvysílané zprávy byly věnovány sociální práci, respektive otvírání komunitních center a činnosti romských poradců. Zpráva o komunitních centrech provozovaných společností Člověk v tísni akcentuje některé stereotypy především obrazem. Záběry Dukelské ulice v Chomutově, která je pracovištěm terénního asistenta Josefa Cicka, i komentář redaktora promlouvají k divákům jednoznačně: haldy odpadků, vymlácená okna, bláto.414 Obraz života místní komunity dokresluje výčet problémů415, které pomáhají řešit romští asistenti. “Romům je třeba ukázat, že něco pro ně jste schopen udělat a zařídit a pak teprve já můžu od nich něco žádat. Dřív to nejde,“416 komentuje asistent nedůvěřivý postoj Romů417, pramenící často z nepříznivých zkušeností se zástupci majority. Češi by jej ale označili spíše za nevděk a snahu utrhnout co nejvíc. K takové interpretaci vede vyjádření redaktora: „Aby to všechno stačil, pořídil si Josef Cicko ojetou škodovku. Teď v ní vozí děti k lékaři a dospělé na úřady a k soudům. Auto, které koupil za své, slouží všem.“418 Jakkoli je podobné jednání pro českou komunitu nepochopitelné a obtížně přijatelné, vyplývá z romských hodnot a odráží důraz na vnímání kolektivity, společného vlastnictví a rozhodování. Zatímco v kontextu romské kultury jde o postup samozřejmý, z hlediska majority je podobné jednání spíše vyjádřením přísloví: podej čertu prst a utrhne ti celou ruku. Nepochopení a implicitně předpokládané neshody jsou obsaženy i ve zprávě televize Nova o petici obyvatel Karlových Varů proti stavbě romského kulturněspolečenského centra v jejich čtvrti. Jako důvod uvádějí nezvladatelný temperament a hlučnost Romů419, tedy projevy jejich způsobu života.420 Ačkoli by centrum mělo sloužit
413
In: Nespokojenost romských podnikatelů v Ostravě. Nova: 16. 6. 2000. In: Práce romských poradců. ČT1: 10.2.2000. Viz. Příloha č. 1 obr. 16. 415 „… pomáhá Romům například se získáváním státního občanství a sociálních dávek. Zároveň řeší problémy se školní docházkou nebo drogovou závislostí mladých. […] paní, která nemá na uhlí, děti, co nechodí do školy, mladíci čichající toluen. Všechno spěchá.“ In: Práce romských poradců. ČT1: 10. 2. 2000. 416 In: Práce romských poradců. ČT1: 10. 2. 2000. 417 Podle Šiškové [2001] řada Romů v současné společnosti permanentně prožívá pocit ohrožení, obav a nejistoty, který je v jejich jednání blokuje a může negativně ovlivňovat jejich uvažování, což vede k tomu, že se Čechům zdá jejich jednání neadekvátní. Pro Romy je však každodenní realitou i nedůvěra ke členům majoritní populace pramenící z dlouhodobé historické zkušenosti. 418 In: Práce romských poradců. ČT1: 10. 2. 2000. 419 In: Vztahy Romů a obyvatel v Karlových Varech. Nova: 17. 1. 2000. 414
156
k doučování dětí a volnočasovým aktivitám, místní apriori předpokládají, že Romové budou dělat nepořádek. Podle redaktora představitelé města připouští, že pro zřízení objektu budou hledat jinou lokalitu. Otázku, zda tím, že petici ustoupí, jí vlastně dají za pravdu, si však novináři nekladou. Přesto, že v úvodu moderátorka hovoří o předsudcích, zpráva tuto linii dále nerozvíjí, naopak bez komentáře reprodukuje vyjádření místního občana: „Každý ví, jaký dělají cikáni bordel, ne? To je všem známo.“421 Nebudeme spekulovat o důvodu zařazení tohoto citátu do příspěvku ani zda s ním jeho autoři souhlasí, jen připomeneme, že je právem, ale i povinností novináře volit, jaká prohlášení ve zprávě zazní. Pokud nejsou politicky korektní, měl by tuto skutečnost reflektovat. Prostor komentovat situaci dostal předseda Romského občanského sdružení Ladislav Bílý. Jeho tvrzení, že ve městě existuje otevřený rasismus, ale nepůsobí přirozeně ani důvěryhodně. Zatímco prohlášení představitelů majority bývají v médiích editována, aby zněla „dobře“, zde je ponecháno zaškobrtnutí. Navíc jeho projev působí, že čte připravenou větu, což snižuje jeho kredibilitu a u diváků může vyvolat dojem neschopnosti formulovat a reprodukovat myšlenku. Další příspěvek České televize o nově otevřeném centru v Ústí nad Labem je velmi nestandardně zarámován. Jak v první větě, tak v závěrečném standupu redaktora422 zaznívá odkaz na Matiční ulici. Ve framingu moderátoři dokonce zmiňují plot, který zde byl postaven. Stavba, která kromě lokality nemá se sdělovanou událostí nic společného, je navíc označena za její symbol.423 Tímto zarámováním zpráva akcentuje obraz Matiční ulice jako dlouhodobě problémové oblasti, neboť spojení plot v Matiční vyvolává v běžném divákovi stereotypní představu nepřizpůsobivých hlučných Cikánů. Příspěvky komerční stanice mají spíše bulvární charakter. Příkladem je zpráva o těhotných nezletilých školačkách na Slovensku. Již úvodní věta moderátorky ve studiu: „Základní škola v malé slovenské obci u Popradu se proslavila neradostným rekordem“424 sugeruje
420
Tým výzkumníků z Fakulty sociálních studií MU dospěl na základě šetření vzájemných postojů a očekávání k zjištění, že Romové nepovažují své chování za možnou příčinu neshod s majoritou a vůbec nepřipouštějí, že by nějak souviselo s tím, zda je „lidé mají rádi“ protože oni podle těchto kritérií ostatní neposuzují a nejsou z domova zvyklí, že by je někdo hodnotil podle jejich chování [Navrátil 2003: 115n]. Zatímco romským respondentům ve vzájemném soužití především vadilo, že je sousedé „nemají rádi“, členové majority si stěžovali na jejich hlučnost, nepořádnost a obecně jiný způsob života. 421 In: Vztahy Romů a obyvatel v Karlových Varech. Nova: 17. 1. 2000. 422 Redaktor se v odhlášení lokalizuje přímo do (Matiční) ulice; zpravidla se uvádí jméno redaktora, název televizní stanice, případně město odkud se vysílá. 423 „Symbolem Matiční ulice v Ústí nad Labem stále zůstává tolik diskutovaný a už dávno zbouraný plot.“ In: Komunitní centrum v Matiční ulici. ČT1: 11. 12. 2000. 424 In: Velký počet těhotných školaček na Slovensku. Nova: 10. 2. 2000.
157
nestandardní událost, kterou rozvíjí komentář redaktora: „… šokující je hlavně počet budoucích maminek“425 a žákyně, jež uvádí, že do jiného stavu přišla vědomě. Zpráva evokuje vysokou fertilitu Romů, která se z pohledu majority odehrává v nízkém věku rodiček.426 Dále akcentuje stereotyp nevázanosti, temperamentnosti a přílišné sexuální apetence, které jsou etniku připisovány. Z hlediska romského ale nebylo jednání dívky nijak výjimečné či vybočující z uznávané morálky.427 Naopak je v souladu s vysokou hodnotou, jež přisuzují rodině, dětem i těhotenství [Šišková 2001]. V závěru zpráva evokuje možnost potenciálního nebezpečí, které se skrývá v početnosti Romů.428 Informační hodnota sdělení je ale nízká a obecně v relaci plní spíše zábavnou funkci. V poměru k ostatním zprávám, které odvysílala komerční stanice, zaujímaly zprávy o sociálních tématech významné místo. Většinou se ale jednalo o soft news, které měly zpravodajství spíše odlehčit. Zpracování řady zpráv vykazovalo bulvární charakter, ve většině z nich hrála větší roli emotivní rovina osobních příběhů než faktické informace. Stereotypní sdělení jsme ale zaznamenali i ve vysílání České televize. Příspěvky ze sociální oblasti charakterizují zpravidla ještě dva rysy: 1/ zjednodušování a nedostatečně podrobné informování o událostech a 2/ z většiny zpráv vyplývá odlišnost životního stylu Romů a Čechů, která je prezentována jako překážka vzájemného soužití obou etnik. 5.6.4
Kultura a historie
Dalším pokrývaným tematickým rámcem byla kultura a historie Romů.429 Většinu z těchto 6 zpráv odvysílala televize veřejné služby. Zařadila je zpravidla do druhé poloviny relace Události nebo na úplný konec. Podle B. Daniela jsou kvůli přílišnému důrazu na kulturu Romové vnímáni většinovou společností jako hudebníci, tanečníci, komedianti a lidé, co si jen užívají života, ale nejsou schopni pořádné práce [Raichová 2001]. Centrum ochrany lidských práv v publikovaném textu uvádí: „Nikoho také nepřekvapí, pokud Rom krásně maluje, vyřezává ze dřeva či modeluje z hlíny, protože umělecké zaměření Romů koresponduje s romantickými představami nás - „gádžů“ o romské temperament425
In: Velký počet těhotných školaček na Slovensku. Nova: 10. 2. 2000. „… těhotenství v takovém mladém věku nepokládají Romové za nic mimořádného“ In: Velký počet těhotných školaček na Slovensku. Nova: 10. 2. 2000. 427 V minulosti býval věk nevěst okolo 15 let [Šišková, 2001: 132]. 428 „Školu v obci navštěvuje 322 žáků, z toho je 226 Romů.“ In: Velký počet těhotných školaček na Slovensku. Nova: 10. 2. 2000. 429 Právě u těchto zpráv je důležité uvědomit si nejednotnost Romů žijících na území České republiky (a tedy i různost jejich tradic a historických osudů) a skutečnost, že se jedná o menšinu značně vnitřně strukturovanou a diferencovanou. 426
158
nosti a barvité obrazotvornosti.“ Jsou tyto stereotypy přítomné v televizím zpravodajství?
průměrné pořadí příspěvku
příspěvky avizované v headlinu
počet příspěvků hlavní téma
počet příspěvků hard news
5
315
11
0
5
3
1
70
7
0
1
0
počet příspěvků
délka příspěvků ve vteřinách
Tabulka č. 30 – Příspěvky z tematického rámce kultura a historie (absolutní četnost)
Události Česká televize Televizní noviny Nova
Komerční stanice Nova informovala pouze o volbě Miss Roma, o události, která vyhovuje stylu infotainmentu a zpravodajství odlehčí (zpráva byla zařazena přibližně v polovině relace) a slovy moderátora: „bylo se na co dívat“.430 Zpráva ukazuje majoritě romskou menšinu z netypického pohledu a může tak obě etnika vzájemně přiblížit. Dokládá, že v romské populaci jsou velmi hezké dívky, které mají stejné problémy jako my, například při soutěži trpí trémou431, a dává prostor samotným aktérům, aby událost komentovali. Považujeme ji za příklad pozitivní reprezentace romské tematiky. Jak uvádí Goffmann [2003] integrační strategií stigmatizovaných je přijmout své stigma a jednat jako by pro něj nebylo břemenem. Pořádání soutěže krásy včetně reprodukování vlastní kultury (zpráva z průběhu soutěže vybírá kromě promenády v plavkách ukázky tanečních vystoupení) tak může být příkladem události přispívající k sociálnímu začleňování menšiny. Příspěvky České televize měly vážnější ráz. Krátká čtená zpráva zprostředkovala divákům setkání Václava Havla se zástupci Mezinárodní romské unie, kteří jej žádali o uznání romského národa. Ponechme stranou diskusi o vymezení národa či etnika a zaměřme se na činnost Romů a romských sdružení. Jde o jednu ze tří zpráv, které v roce 2000 informovaly o nějakých aktivitách Romů. Diváci zpravodajských relací se za celý rok nedozvěděli o činnosti žádného romského občanského sdružení432, neziskové organizace nebo seskupení činných v politické sféře. To vzbuzuje dojem, že Romové jsou pasivní a o podobné aktivity nemají zájem nebo na ně nemají intelektuální kapacitu 430
In: Miss Roma. Nova: 28.10.2000. „Soutěžící: »Asi každá dívka je nervózní, má takové to svoje, že jí třeba v žaludku kručí nebo tak.«“ In: Miss Roma. Nova: 28. 10. 2000. 432 S výjimkou čtyř odvysílaných citací osob, jež byli identifikovány jako zástupci nějaké romské iniciativy. 431
159
a je potřeba jim je zprostředkovávat za přispění majority. Což je analogické situacím, kdy za Romy vypovídají členové českého etnika. Přitom romské iniciativy existují a fungují, zpravodajství však o jejich činnosti neinformuje a zpravidla nezprostředkovává ani její oficiální prohlášení či stanoviska k prezentovaným událostem. Důležitý rozměr života romské populace tak zůstává majoritě skryt. V další zprávě informuje redaktor přímo z dějiště o světovém romském festivalu Khamoro v Praze. Spojení však není příliš kvalitní a dozvídáme se pouze, že Česká televize ze závěrečného koncertu pořizuje záznam, který bude odvysílán. Obrazový materiál ukazuje množství barevně oblečených tančících osob. To pravděpodobně v divácích evokuje stereotyp temperamentního Roma hudebníka a tanečníka. Nikomu z účastníků však není poskytnut prostor k vyjádření a prezentovány nejsou ani hudební ukázky. Na rozdíl od tištěných periodik433 jsme v audiovizuálním zpravodajství nezaznamenali důraz na obnovení tradiční romské kultury a „nostalgii nad ztracenou minulostí“. Ani apel na obnovu jazyka Romů434 se v televizním zpravodajství neobjevuje. Televizní sdělení také nestavěla Čechy do pozice patronů romské kultury, kteří ji finančně podporují435, jako je tomu v tištěných médiích. Dvě zprávy z historie informovaly o odškodnění asi stovky dosud žijících obětí romského holocaustu. Na příběhu Jana a Marka Horňákových, jež byli jako děti internováni v Treblince, objasňuje postup odškodňování a jeho nákladnost. Zpráva využívá dobové záběry, které vytváří dojem závažnosti a tragičnosti osudu internovaných, který dokreslují výpovědi Horňákových. Obě zprávy uvádějí počty Romů, kteří v koncentračních táborech zahynuli. V tomto kontextu postrádáme informaci, že během druhé světové války zemřela v internačních zařízeních naprostá většina romské komunity žijící na území České republiky a Romové, kteří zde žijí dnes, přišla na naše území až v poválečných letech [Nečas 1995]. Tento fakt bývá opomíjen a většina majoritní populace jej pravděpodobně netuší. Názor české veřejnosti, že Romové už měli dostatek času asimilovat se do české společnosti, tak není podložen přesnější znalostí, neboť většina rodin zde žije teprve ve druhé, případně třetí generaci. 433
Srov. [Sedláková 2002b]. Romštinu používanou na území ČR je nutné rozlišit do několika dialektů, minimálně na slovenský, maďarský a olašský. Zároveň její podoba není zcela shodná s jazykem Romů žijících v jiných částech Evropy, neboť se v historii vyvíjely odděleně. Navíc romština donedávna neměla psanou podobu [Šebková 2003]. 435 Podle Raichové vytváří takto profilovaný závislostní vztah iluzi aktivity, podpory a vzájemného dialogu, ale také určitého alibi, které lze využít ve chvíli, kdy je Čechům vyčítáno, že o dialog nestojí a k jeho fungování aktivně nepřispívají [2001: 145n]. 434
160
5.6.5
Diskuse o rasové diskriminaci
Při podávání žádosti o azyl v zahraničí Romové jako důvod zpravidla uvádějí rasismus a diskriminaci, kterým jsou v České republice vystaveni. Diskuse o rasové diskriminaci je posledním tématickým rámcem, který pokrývalo především zpravodajství České televize. Bylo odvysíláno 6 příspěvků, což je shodný počet jako v případě kultury a historie. Sdělení o rasové diskriminaci ale zaujímala téměř dvojnásobné množství času než předchozí téma. Tabulka č. 31 – Příspěvky z tematického rámce diskuse o rasové diskriminaci (abprůměrné pořadí příspěvku
příspěvky avizované v headlinu
počet příspěvků hlavní téma
počet příspěvků hard news
5
508
7
0
4
2
1
110
6
0
1
1
počet příspěvků
délka příspěvků ve vteřinách
solutní četnost)
Události Česká televize Televizní noviny Nova
Zprávy z tohoto tematického rámce informují o postavení Romů v české společnosti, o rasové nesnášenlivosti, xenofobii a diskriminaci. Zaznívají v nich hlasy zahraničních expertů, zástupců mezinárodních a neziskových organizací zabývajících se postavením menšin, které nejsou vzhledem k České republice zcela příznivé. Kritika je zřejmá ze zpráv436 o filmu Romská cesta britské stanice Channel 4 o diskriminaci Romů v České republice. 437 Podle dotázaných diváků z řad odborníků, sociálních pracovníků, politiků i zástupců romské menšiny se jednalo o emotivní snímek, v líčení diskriminace romské menšiny ne zcela přesný.438 Odvysílané zprávy neobjasňují, proč se stanice zavázala, že neprodá vysílací práva českým televizím. Pravděpodobný důvod, proč film v České republice nebude promítán, ve svém hodnocení naznačuje L. Laubeová z FSV UK: „Kdyby
436 Česká televize odvysílala zprávu o filmu dvakrát, v obou zaznívají podobné informace a citace mluvčích: Film o diskriminaci Romů v ČR. ČT1: 6. 4. 2000; Britský dokument Romská cesta. ČT1: 13. 5. 2000. 437 „Podle autorů filmu zde Romové čelí nejenom útokům skinheadů, ale také každodenní diskriminaci. Čechy ukazují většinou jako netolerantní lidi, kteří Romy nenávidí.“ In: Film o diskriminaci Romů v ČR. ČT1: 6. 4. 2000. „Tento britský film je k Čechům velice kritický a Romové jsou podle něj v České republice v zoufalé situaci.“ In: Britský dokument Romská cesta. ČT1: 13. 5. 2000. 438 „Petr Uhl, vládní zmocněnec pro lidská práva: »Působí na mě samozřejmě emotivně. Je to film pravdivý. Je možno polemizovat o některých pasážích, zda jsou úplně pořádku.«“ In: Film o diskriminaci Romů v ČR. ČT1: 6. 4. 2000.
161
se pouštěl u nás v televizi, tak to nedopadne dobře, protože naštve se většina populace.“439 Domníváme se, že komentář vyjadřuje obecnější problém. Češi jsou na podobnou kritiku, stejně jako na tzv. pozitivní diskriminaci, velmi citliví. značná část populace se domnívá, že sociální pomoc a prostředky, které jsou Romům poskytovány, jsou více než dostatečné. Považují proto taková prohlášení za neoprávněná a na Romy pohlížejí jako na ty, kvůli kterým má český stát v zahraničí ostudu. To jejich nevraživost vůči etniku ještě utvrzuje a podobné události tomu napomáhají. Jejich mediální prezentace mohou akcentovat rozdělení na Nás a Je a místo k zaměření pozornosti na řešení situace vést ke „zjitření emocí“ a utvrzení negativních postojů vůči Romům. Takové vyznění umocňují citace zahraničních mluvčích, kteří působí dojmem, že o situaci Romů v ČR nejsou podrobněji informováni. Podobný je případ komisařky OSN pro lidská práva Mary Robinsonové, která při návštěvě Prahy na otázku: co může pro české Romy udělat její úřad? odpověděla: „… na konference, které pořádáme o Romech, musí být pozváni sami Romové, aby mluvili sami za sebe.”440 Ačkoli zní podobné prohlášení téměř banálně, je příkladem obecnějšího rysu infomování o Romech: novináři totiž často mluví o nich, ale nikoli s nimi a Romové tak ve zpravodajství vystupují spíše jako objekty zájmu, než jako aktivní sebevědomé subjekty. Odvysílány byly také dvě zprávy o výzkumech rasových předsudků a postojů k menšinám. První byl věnován diskusím s učňovskou mládeží, které s nimi vedli zástupci menšin žijících v České republice v rámci projektu Společná jízda. Výzkum ukázal přítomnost značně xenofobních názorů a zažitých stereotypů.441 Tato zpráva České televize jako jediná přibližuje projekt, který má praktický dopad na mínění části české populace, snaží se její postoje reflektovat a poskytnout nové informace. Také televize Nova zařadila do vysílání zprávu o postoji české společnosti k menšinám. Do zadaného výzkumu realizovaného agenturou Sofres-Factum byly zařazeny skupiny, jejichž problémové vnímání majoritou pramení ze zcela odlišných příčin a má i rozdílné projevy: Romové a homosexuálové. Zpráva ilustrovala nízkou toleranci Čechů k těmto skupinám prostřednictvím osobních příběhů dvou jedinců a výpovědí náhodně dotázaných osob, které od-
In: Film o diskriminaci Romů v ČR. ČT1: 6. 4. 2000. + Britský dokument Romská cesta. ČT1: 13. 5. 2000. In: Mary Robinsonová na pozvání V. Havla v Praze. ČT1: 23.9.2000. 441 „Z výzkumu, který probíhal v rámci projektu Společná jízda, vyplynulo, že čtyřiadvacet procent učňů si myslí, že jsou Romové nevzdělatelní. Dvaapadesát procent se domnívá, že Romové nemají v Česku co dělat. Šedesát procent si je jisto, že by rodičům vadilo, kdyby jejich partner byl Rom. Téměř dvě třetiny učňů z patnácti set dotázaných by souhlasily s kontrolou romské porodnosti.“ In: Společná jízda proti rasismu. ČT1: 6. 12. 2000. 439 440
162
rážejí předsudky442 přítomné v české kultuře vůči oběma skupinám. Zpráva uvádí, že vztah k Romům je problémovější a citovaný J. Herzman to vysvětluje bolestivými zkušenostmi443 s romskou komunitou. O tom, že podstata problému pravděpodobně leží zcela jinde, především v generalizaci případné nepříjemné zkušenosti, se ale nezmiňuje ani on, ani redaktor příspěvku. Stejně tak zde není řešeno, v čem spočívá složitost situace a jaké jsou možnosti její změny. Zpráva je spíš senzačním sdělením typu soft news, které čerpá z neobvyklosti prezentovaných osobních příběhů, než příspěvkem do
diskuse
o postojích Čechů k etnickým, národnostním či sexuálním menšinám. 5.6.6
Kategorie jiné
Zbývajících 10 zpráv nebylo možné zařadit do již zmíněných tematických rámců a tvoří doplňkovou skupinu příspěvků o událostech z různého okruhu témat.
průměrné pořadí zařazení příspěvku
počet příspěvků avizovaných v headlinu
počet příspěvků hlavní téma
počet příspěvků hard news
8
688
8
2
3
1
2
153
3
1
1
2
počet příspěvků
délka příspěvků ve vteřinách
Tabulka č. 32 – Zbývající příspěvky - kategorie jiné (absolutní četnost)
Události Česká televize Televizní noviny Nova
Většinu těchto příspěvků odvysílala Česká televize. Jednalo se o zprávy o srazech pravicových radikálů, o sportovních utkáních národnostních menšin, o rozhodnutí Ústavního soudu ohledně plotu v Matiční ulici, o demonstraci Romů žijících v Londýně proti rasovým útokům na romskou populaci v České republice a o prvním dítěti narozeném v roce 2000. Televize Nova zařadila do vysílání dvakrát informaci o smrti šesti Romů, kteří se podíleli na hašení požáru ve Slovenském ráji, v jehož okolí vykonávali veřejně prospěšné práce. Podrobněji se budeme věnovat jen zprávám o demonstracích, ostatním již jen velmi okrajově. 442 „Homosexuálnímu vztahu potomka by bránili jen dva rodiče z deseti. Stejný počet by výhrady neměl žádné Vztah by vadil, aniž by mu bránili, ale více než polovině lidí. Osoba: »Ta reakce by byla asi hrozná.« Osoba: »Asi bych nadšená nebyla.« Redaktor: »A kdyby Romku?« Osoba: »No, to už vůbec ne.«“ In: Složitý život příslušníků menšin. Nova: 14. 4. 2000. 443 „Jan Herzman (ředitel Sofres-Factum):»Toto má kořeny především ve zkušenostech, které jsou jaksi bolestivější ve vztazích k romské komunitě, než ve vztahu k homosexualitě.«“ In: Složitý život příslušníků menšin. Nova: 14. 4. 2000.
163
Všechny příspěvky o srazech pravicových radikálů vykazují znaky, které při analýze rasově motivovaných vražd Romů popisují autoři sborníku Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989 [Homoláč, Karhanová, Nekvapil 2003]. Především je zde zřejmá přítomnost tzv. relačního páru444, tedy duality pevně spojených kategorií Romovéskinheadi, která existuje i v obecném povědomí. Tento relační pár může být obohacen ještě o dvojici anarchisté – skinheadi, v níž Romové vystupují na straně levicového hnutí. Pod vlivem těchto relačních párů jsou podobné události zpracovány jako potyčky445 či střety dvou vzájemně bojujících stran. Ačkoli k fyzickému kontaktu „protivníků“ vůbec nemusí dojít, je předpokládán446 a zprávy ukazují přítomnost policejních složek.447 Možnost vzájemného napadení, ovzduší napětí a potenciální nebezpečí je umocňováno i dalšími obraty448, které jsou ve sděleních použity: policie je musela obklíčit, aby se obě skupiny nestřetly.449 Výkřiky: „Zabijeme, zabijeme, zabijeme všechny!“450 dodávají příspěvku dojem dramatu. Obrazovka nabízí divákům záběry mladých lidí v černých bombrech a kanadách s kuklami na hlavách skandujících více či méně rasistická hesla451, ale novináři je nekomentují. Příspěvky obsahují i výpovědi Romů. Příbuzná M. Lacka, který zemřel po napadení skinheadů, tvrdí, že komunita má obavy z dalších útoků452, a drží se v ústraní. Podle Šabatové, Karhanové a Homoláče [2003] pracují novináři se strachem Romů ze skinů jako s faktem, který není nutné dále vysvětlovat a spoléhají na to, že již samotný společný výskyt těchto znepřátelených skupin propůjčuje zprávám o podobných událostech koherenci a činí je smysluplné. Citace anonymního muže ale naznačuje, že nevraživost je vzájemná: „Kterýkoliv se mi postaví, jako skin, tak ho zbiju jako koně. Já chráním svoje děti.“453 Je otázkou, zda podobné prohlášení nevyznívá jako ospravedlnění jednání skinheadů. Je také možné, že důvodem jeho odvysílání byla snaha o co největší dramatičnost příspěvku. Zpráva ale neuvádí, že Romové se zpravidla radikalizují až v reakci na útoky na členy Podrobněji kapitola 5.7.1.1 Romové jako oběti trestných činů. In: Demonstrace Národní aliance v Jihlavě. Nova: 22. 4. 2000 446 Optikou teorie zpravodajských hodnot jde o zprávy využívající konsonance, tedy odkazující k událostem, jež jsou očekávané či předvídatelné [Galtung, Rougeová, 1973]. 447 „Silná policejní asistence měla zabránit střetu skinů s místními Romy.“ In: Demonstrace skinů v Mladé Boleslavi. ČT1: 18. 3. 2000. 448 „za přísných bezpečnostních opatření.“ In: Demonstrace skinů v Mladé Boleslavi. ČT1: 18. 3. 2000. 449 In: Sraz pravicových radikálů v Jihlavě. ČT1: 22. 4. 2000. 450 In: Sraz pravicových radikálů v Jihlavě. ČT1: 22. 4. 2000. 451 „Kdysi klidná Praha už není chloubou měst. Dokud je cikán v právu, tak nebudou Čechy kvést.“ „Tahle země patří jenom bílým.“ In: Sraz pravicových radikálů v Jihlavě. ČT1: 22. 4. 2000. 452 „Andrea Procházková, příbuzná Milana Lacka: »Chtějí nás zase zastrašit, protože jinak by to, tohle nedělali. Teď se bojíme, co se bude dále dít, to se radši doma zavřeme.«“ In: Sraz sdružení Republikánská mládež. ČT1: 17. 11. 2000. 453 In: Demonstrace skinů v Mladé Boleslavi. ČT1: 18. 3. 2000. 444 445
164
své komunity, nebývají těmi, kteří napadají jako první, a v případě jimi páchaného násilí se zpravidla jedná o obranu či odvetu. Neprofesionální zpravodajskou práci jsme zaznamenali i v dalších příspěvcích. Zpráva relace Události informovala o narození prvního dítěte roku 2000. Sdělení bylo zařazeno na závěr relace, ale nelze říci, že by šlo o typický příspěvek, jehož úkolem je relaci odlehčit, i když záběry novorozeňat tak zpravidla působí. Hned v úvodu moderátor ve studiu uvádí: „Kluk Josef Farbár je Rom.“454 Označení etnicity dítěte nebylo nutné, kdyby se narodilo jako první dítě z majority, určitě by zmíněna nebyla. Za nevhodné považujeme i tvrzení: život ale asi nebude mít jednoduchý a jeho budoucnost je však nejistá.455 Ačkoli bychom se mohli domnívat, že příčinou předvídaných nesnází dítěte je například jeho zdravotní stav, tvůrci sdělení tak vyvozují ze skutečnosti, že se jej matka po porodu vzdala. Zpráva tedy latentně obsahuje sdělení: romské matky jsou nezodpovědné, opouští své děti a z těch vyrůstají problémoví jedinci. Obtíže by nepochybně čekaly jakékoli dítě vyrůstající bez rodičů, v tomto příspěvku je však vedena spojnice mezi zdůrazněnou etnicitou aktérů a problémy v životě. Navíc uvedená prohlášení jsou značně hodnotící, což do zpravodajství nepatří. Nad dvěma zprávami o fotbalových turnajích romských družstev a národnostních menšin jsme si položili otázku, proč nebyly zařazeny do relace o sportu? Jejich uvedením ve zpravodajské relaci Události vzniká dojem, že se jedná o něco výjimečného, čemu je třeba věnovat zvláštní pozornost. To lze vnímat jako způsob diskriminace, neboť aktivity menšin jsou prezentovány jinak, než jak by tomu bylo u stejné činnosti majority. Na druhou stranu je pravděpodobné, že událostem bylo věnováno více prostoru, než který by jim byl poskytnut ve sportovní relaci. Jedná se spíše o diskriminaci pozitivní, neboť činnost menšin je tímto vyzdvižena a zdůrazněn je i záměr pořadatelů: aby sport sblížil Romy a majoritní společnost.456 Je zde přítomný zlozvyk novinářů označovat příslušníky různých skupin odkazem na odlišné kategorie. Zatímco příslušníci menšiny jsou konstruováni skrze svoji etnicitu či národnost, majorita je označena nikoli jako Češi či Neromové, ale právě odkazem na svoji mocenskou pozici. Domníváme se, že situace, kdy redaktorka
In: Miminko roku 2000. ČT1: 1. 1. 2000. In: Miminko roku 2000. ČT1: 1. 1. 2000. 456 In: Turnaj romských fotbalových družstev. ČT1: 15. 7. 2000. 454 455
165
mluví o majoritě, zatímco citovaný ředitel turnaje457 o Neromech, naznačuje, že si není vědoma nevyváženosti použitých označení.
5.7 Co televizní zpravodajství nepokrývá Prezentování určitého jevu, události či osoby v médiích je vždy selektivní. Vždy podléhá rozhodování zda uveřejnit, co už neprezentovat nebo co jen naznačit. Zpravidla něco zůstane skryto, ať už záměrně nebo opomenutím. Výsledný obraz vytvářený médii tedy není určen jen tím, co je řečeno, ale i tím, co řečeno není.458 Zamysleme se, co bylo z mediálního pokrytí vynecháno? Ačkoli šíře prezentovaných událostí byla značná, zaznamenali jsme okruhy témat, kterým se české televize nevěnovaly. Jak už jsme zmínili, populace Romů žijících na území ČR není jednotnou komunitou. Tvoří ji diferencované, navzájem se vymezující skupiny459, které dodržují přísná pravidla vzájemného styku. Žádné ze zkoumaných médií ve svém zpravodajství tuto skutečnost nereflektuje. Někdy se v médiích setkáváme s identifikováním či vyčleňováním olašských Romů460, nebylo tomu tak ale v roce 2000. Předpokládáme, že pro novináře je obtížné různé skupiny romské menšiny rozpoznat a jako odlišnou identifikují pouze tuto skupinu. Na druhou stranu je otázka, zda se nejedná o zásadní nepřesnost, která vede k výrazné simplifikaci informování o Romech a nahrává jejich generalizujícímu stereotypnímu vnímání majoritní populací, která specifické rysy jednání a problémů určitých jedinců či komunit připisuje celé menšině. Dále jsme ve zpravodajství nezaznamenali přesnější informace postihující charakteristické rysy tohoto etnika, například: důraz kladený na rodinu a její soudržnost, odlišný žebříček hodnot odrážející se například ve výchově dětí, ale i ve způsobech jednání a vzájemné spolupráce v rodině či komunitě, odlišné rysy demografického a rodinného chování, informace o nižším průměrném věku (naději na dožití), či větším rizikům opakované a dlouhodobé nezaměstnanosti, kterému jsou jeho příslušníci vystaveni.461 Pokud
„Vojtěch Dudy, ředitel turnaje: »Je to takový nepsaný pravidlo, že do mužstva zařazujeme tři Neromy.«“ In: Turnaj romských fotbalových družstev. ČT1: 15. 7. 2000. 458 Srov. Jeřábek 1997; Hartley 2001; Fiske, Hartley 1996. 459 Gabal [1999] odlišuje Romy slovenské, maďarské, Olachy a německé Sinty. 460 Romové olaští přišli na území ČR z Rumunska. Tato skupina je velmi sociálně uzavřená a uchovala si řadu tradičních rysů svého života, jazyk, vlastní zákony a soud i do jisté míry kočovný způsob života. Někteří její členové mají světlejší pleť i vlasy. Ženy nenosí kalhoty, nenechávají si střihat vlasy a výrazně se zdobí zlatými šperky, které jsou znakem majetku a sociálního postavení [Horváthová 2001]. 461 Srov. Navrátil 2003. 457
166
jsou podobné údaje v příspěvcích obsaženy, příkladem může být nižší úroveň vzdělanosti a kvalifikace, chybí vyjádření, že tyto rysy nepramení z „povahy“ Romů, ale mají své sociální příčiny. Pokud bychom očekávali, že novináři budou tyto skutečnosti nejen reflektovat, ale i vysvětlovat, pak od nich z pohledu českého zpravodajství očekáváme příliš. Nečiní tak ani televize veřejné služby. Na druhou stranu je otázkou, zda podobná didaktičnost má být náplní zpravodajství. Mezi analyzovanými zprávami nebyly žádné o lichvě v romských komunitách ani o zneužívání návykových látek462, o kterých informují jiná média a dokládají je odborné stati. S jedinou výjimkou jsme se nedozvěděli o působení Romů na poli politickém nebo na úrovni občanské společnosti, o fungování romských neziskových organizací nebo zájmových sdružení. Také oficiální stanoviska romských uskupení nebo jejich představitelé jsou citováni velice zřídka. V podstatě jedinou výjimkou tvoří O. Giňa starší, označovaný novináři za romského aktivistu. Ten se však na obrazovce zpravidla objevuje ve vypjatých situacích, například při komentování událostí nebo jako obžalovaný z trestného činu pomluvy. Jeho mediální prezentace tak spíše přispívá k dotváření obrazu problémové skupiny, která ve svých řadách nemá ani bezúhonné reprezentanty, kteří by byli adekvátními partnery v komunikaci s majoritní populací. Nezaznamenali jsme také zprávy o rizicích sociálního vyloučení, kterým romská populace v české společnosti čelí. Zpravodajství neinformuje o každodenních problémech příslušníků romské menšiny ani o obtížích, které jim přináší soužití s českou majoritou, i když informovaný divák v některých příspěvcích tyto skutečnosti postřehne jako latentně obsažené, např. v příspěvku o české studentce, která v Londýně pomáhá imigrujícím. Ačkoli bychom mohli namítnout, že podobná témata nejsou běžně prezentována ani ve vztahu k majoritní populaci, domníváme se, že právě co nejširší pokrytí všedního života Romů by mohlo napomoci zpřístupnit tuto skupinu české veřejnosti a zlomit předsudky, s kterými vůči jejím členům zpravidla přistupuje. Neboť „nejefektivnějším způsobem překonávání stereotypů je poznání toho, čeho se stereotyp týká“ [Václavík 1999: 27].
462
S výjimkou jedné zmínky,která zazní v příspěvku o romském asistentovi J. Cickovi.
167
5.8 Příběhy o Nás a o Nich Hartley a Fiske rozšiřují Barthesovu teorii dvoustupňového označování a mýtu o stupeň třetí – ideologii odrážející širší principy, jimiž kultura organizuje a interpretuje vnější realitu [1996: 46]. Mýtus Cikána463 označuje Romy jako ty Druhé – jiné, kteří se neliší pouze fyzicky, ale především kulturně, svým původem a mentalitou. Řada analyzovaných sdělení nese význam konfrontace, která se odehrává mezi menšinou a většinou. Je příběhem o Nás (správné, bílé majoritní populaci) a o Nich (špatné, černé, asociální menšině). Dichotomii, kterou van Dijk [2000] staví do základu nového rasismu. Ideologie latentně obsažená v pozadí některých analyzovaných zpráv je ideologií dominantní bílé majoritní společnosti, neboť do obrazu, který o Druhých vytváříme, se promítá naše sebepojetí a většina reprezentací Druhých odráží stabilní vzorce. To neznamená, že všichni zobrazujeme určitou skupinu stále stejně, ale že v jejích obrazech lze najít shodné rysy, které vycházejí z jejího sdíleného vidění, jež jsme internalizovali v procesu socializace a které vychází z vnímání skupiny vlastní. „»my« a »oni« - tomu lze rozumět pouze v celku, v jejich vzájemném protikladu. Svojí vlastní skupinu chápu jako „»nás« jedině díky tomu, že o nějaké jiné skupině uvažuji jako o »nich«“. […] Cizí skupina je přesně tou imaginární opozicí, již k sobě vlastní skupina potřebuje pro svou identitu, soudržnost, vnitřní solidaritu a emocionální jistotu“ [Baumann 1996: 44n]. Toto bipolární vidění je podle strukturalisty Lévy-Strausse základem naší orientace ve světě, uspořádává jej a dává mu smysl, je postaveno na binárních opozicích. Mezi stranami opozice je vždy hierarchie, jedna je viděna jako důležitější, či lepší, je té druhé nadřazená a devalvuje ji. Jednotlivé části světa jsou vždy kategorizovány tak, že náležejí pouze k jedné z nich. Jedna bez druhé by však nemohla existovat. V případě sdělení o Romech zde vyvstává dichotomie, kde na jedné straně stojí spravedlivá policie, justice, starostové a další oficiální představitelé, kteří jsou jedněmi z Nás, a naproti nim Oni, Romové, ti Druzí, Jiní, nebezpeční a
463
Mýtus Cikána (používáme označení „Cikán”, neboť ono samo je jeho součástí) přítomný v české kultuře je řetězcem následujících konceptů: osoby tmavé pleti a černých vlasů, neupravené, s vytahaným, starým oblečením, které nepůsobí čistě; příliš temperamentní, impulzivní, emocionální, agresivní, neřestné, mající mnoho dětí (příliš fertilní), o které se nedokáží postarat. Děti bez dohledu, jsou nevychované a neposlušné, pobíhají po veřejných prostorech, jsou rozcuchané, zapatlané, většinou polonahé, příliš zvědavé, rozdováděné a hlučné. I dospělí tráví značnou část dne na veřejnosti, postáváním, hlasitou mluvou připomínající hádku a doplněnou výraznou gestikulací. Jsou méně inteligentní, nevzdělaní a nevzdělavatelní, nepřizpůsobiví, asociální a neochotní se přizpůsobit majoritnímu životnímu stylu. Nepracují, jsou to líní povaleči, kteří se štítí práce a žijí ze sociálních dávek, tedy na úkor řádných občanů a z jejich daní. Tento mýtus už jsme citovali dříve.
168
narušující ustavený společenský řád. Zařazení kategorií do pravého a levého sloupce, z nichž jeden odráží hodnoty asociované s Námi a druhý s Jiným etnikem, je v dominantní společenské skupině obecně sdílené a prezentováno jako přirozené, dané a nezpochybňované. Na jejich základě vytvořené a komunikované významy odráží strukturu a distribuci moci ve společnosti. Některé odvysílané zprávy lze terminologií van Dijka označit za příklad nového rasismu, který negativní významy spojené s etnickými menšinami komunikuje skrze příběhy odlišnosti nás a jich čímž reprodukuje zažité stereotypy a přispívá k sociální exkluzi zobrazovaných. Obr. č. 2: Dichotomie MY a ONI
My
X
Oni
Češi
X
Romové
individua
X
typy
jedinec
X
skupina
oficiální zastupitelé
X
náhodní mluvčí
bezpečí
X
nebezpečí
řád, zákon
X
porušování zákona, řádu
disciplína
X
svoboda
racionalita
X
emocionalita
pracovitost
X
lenost
pořádek/čistota
X
nepořádek/špína
uvnitř společnosti
X
vně společnosti
socializovaní
X
asociální
vyspělost
X
zaostalost
moderní
X
primitivní
civilizace
X
barbarství
kultura
X
příroda
bílí
X
černí
dobro
X
zlo
Čtení zpráv podle těchto opozic není samozřejmé, ale přispívá k němu naše kulturní zakotvení a zkušenost s dalšími texty, které prezentují tato etnika analogicky [Fiske 2001: 166]. Sdělení nemohou být chápána mimo svůj sociální kontext, neboť veškerá komuni-
169
kace má sociopolitický rozměr [Fiske 2001: 177]. Podle Halla pracují stereotypní reprezentace zároveň na dvou rovinách. První z nich je vědomá a zjevná a slouží jako přikrývka pro druhou, nevědomou a potlačenou. Vědomý postoj zde slouží pouze k zakrytí skrytých znepokojujících představ, jež by byly označeny za rasistické, kdyby byly vyjádřeny. Tak jakékoli chování druhých stvrzuje hlubinnou strukturu stereotypu, který vždy odkazuje spíše k vnitřní představě než k „reálnému“. V praktikách reprezentace je tak vždy ukazována pouze polovina pravdy. Její druhá část - skrytý význam, leží v tom, co nebylo řečeno či zobrazeno a odkazuje k představě, která je implikována, ale nemůže být verbalizována [Hall 1997: 263]. Také podle van Dijka lze nový rasismus většinou odhalit pouze na latentní rovině sdělení. Rasistické obsahy nejsou komunikovány přímo a otevřeně, ale spíše tzv. mezi řádky. Stejně je tomu v případě českého zpravodajství. Nedovolíme si tvrdit, že novináři záměrně komunikují sdělení vůči Romům zaujatá, nepřátelská či diskriminující. Na druhou stranu jsme ukázali, že zpracování určitých událostí akcentuje stereotypy, jež jsou v české kultuře přítomné. Stereotypy se do zpráv dostávají výběrem jazykových prostředků, citacemi výroků, ale především obrazovou složkou sdělení (např. záběry tanečnic nebo kopáčů). Ve zprávách jsme zaznamenali řadu znaků, které odkazovaly k mýtu Cikána a zobrazovali Romy jako odlišné Druhé. Jak poznáme, že ten druhý je jiný? Shrňme znaky, kterými ve zpravodajství byla komunikována jinakost Romů. Patří k nim zobrazení Romů ve skupině, záběry umazaných dětí hrajících si u popelnic nebo v blízkosti skládky, dospělé osoby postávající na ulicích464, nebo třeba množství igelitových tašek či použití záběrů nepořádku nebo rozbitých věcí jako ilustračních materiálů u zpráv s téměř jakýmkoli námětem. Jinakost je zřejmá i ze vzhledu zobrazených osob, které často nejsou na pohled sympatické. Zpravidla nejsou upravené, což je dáno například tím, že jsou zobrazeni v soukromí, v domácích, starších, vytahaných šatech, nemají upravený účes. Nebo jsou naopak zachyceni v situaci, kdy vypadají směšně či nedůstojně.465 Svou roli sehrává i jejich mimika a gestikulace a emotivnost projevu. Jejich projev zpravidla není tak „statický“ či formalizovaný, jaký jsme tradičně zvyklí vídat v případě dotázaných z majority, takže na obrazovce nepůsobí důvěryhodně. K tomu přispívá i odlišností zpracování jejich výpovědí novináři. Zatímco vystoupení zástupců majority jsou standardně editována, v citacích
464 Je 465
zajímavé, jak u Romů odsuzujeme chování, které nám v jihoevropských zemích (např. Itálii) imponuje. Viz Příloha č. 1. obr. 6.
170
Romů jsou ponechána přeřeknutí, zadrhnutí nebo špatné větné vazby. Tím je ukázána odlišnost, která členy tohoto etnika odděluje od Čechů. Je možné, že se tak děje zcela nezáměrně a novináři si problémovosti vyznění svých sdělení nejsou vědomi, podobně jako nemuseli nikdy verbalizovat zpravodajské hodnoty, na jejichž základě vybírají události k prezentaci. Ale je možné, že nový rasismus přítomný v některých zprávách je výsledkem jejich neprofesionální práce a nedodržení základních zpravodajských požadavků, jako je neutrální informování a ověřování události z více zdrojů. Je také pravděpodobné, že naše čtení analyzovaných zpráv je vzhledem ke zkoumanému tématu citlivější a běžní diváci je dekódují odlišně. Především je nekonzumují v „kondenzované“ podobě, jako je tomu při výzkumu, kdy lze srovnávat zprávy odvysílané různými stanicemi v různých časových obdobích. Žádné sdělení také není přijímáno nezávisle na jiných textech a na kontextu, jehož je součástí. Navíc recepce mediálních obsahů je složitým procesem, o jehož fungování máme omezené informace.
171
6 ZÁVĚR Hlavním cílem výzkumu bylo zmapovat reprezentaci Romů v hlavních zpravodajských
relacích
stanice
ČT1
a Nova.
Pomocí
techniky
obsahové
analýzy
a interpretatitního sociologického čtení jsme analyzovali zprávy z relací Události a Televizní noviny odvysílané v kalendářním roce 2000. Provedli jsme podrobný rozbor 109 zpráv, ve kterých informace o romském etniku tvořila hlavní nebo vedlejší téma. Většinu (60 %) zpráv odvysílala Česká televize. Zjištění z kvantitativní části šetření jsou ve shodě s hypotézami formulovanými na základě dosavadních zjištění mapujících prezentaci menšin v médiích: H1) Množství informací o Romech je v hlavních zpravodajských relacích České televize (Události) i stanice Nova (Televizní noviny) velmi nízké. H2) Prostor věnovaný Romům v hlavní zpravodajské relaci televize veřejné služby České televize a komerční stanice Nova se výrazně neliší. H3) Většina zpráv cituje jako informační zdroje osoby z majoritní populace. H4) Romové nedostávají prostor vyjádřit se ve výrazné většině (90 %) zpráv, které se týkají jejich menšiny. H6) Dotázaní Romové ve zprávách vystupují zpravidla jako obyčejní aktéři (náhodní dotázaní), ne jako odborníci. Hypotézu H5 jsme na základě zjištění modifikovali do tvrzení: H5´ Romové
do-
stávají možnost komentovat události, jichž se zúčastnili, ale ne jednání majority nebo jejích vrcholných představitelů. Za základní zjištění týkající se prezentace romské tematiky v hlavních zpravodajských relacích celoplošných televizí považujeme následující: 1/ prezentace menšinových témat trpí dramatizací příspěvků (na úrovni výběru hodnotících jazykových vyjádření, ale i emotivních obrazových záběrů) na úkor podrobnosti informací o sdělovaných událostech a jejich souvislostí; 2/ mluvčí z menšiny dostávají ve zpravodajství menší prostor k vyjádření a jejich prezentace na obrazovce je odlišná než jak jsou zobrazováni zástupci většiny (liší se jak jejich obrazová reprezentace, tak editace výpovědí); 3/ Romové se dostávají na obrazovky médií v nadpoloviční většině případů v souvislosti s negativními událostmi (např. kriminalita, emigrace, sociální problematika); 4/ novináři nekomentují rasistické nebo politicky nekorektní výroky zařazené do
172
zpravodajství; 5/ novináři v příspěvcích nadužívají označení Rom, romský; 6/ ve zpravodajství jsou používány stereotypní ilustrační záběry nesouvisející s prezentovanou událostí; 7/ reprezentace romské tematiky v některých případech zdůrazňuje jinakost romského etnika a rozděluje Nás a Je. Připomeňme si ještě základním zjištění výzkumu podrobněji. Vraťme se k některým z nich ještě jednou, dále je komentujme a naznačme možnosti změn v přístupu médií k romskému etniku. Televize veřejné služby odvysílala v roce 2000 65 příspěvků v celkové délce 96 a půl minuty, komerční stanice zařadila do svého vysílání 44 příspěvků dlouhých 63 minut. Obě zkoumané stanice věnují romskému etniku přibližně jedno procento svých hlavních zpravodajských relací a z kvantitativního hlediska o něm informují přibližně stejně. Průměrný divák, pokud sleduje obě zpravodajské relace, je informován přibližně o dvou událostech, ve kterých figurují Romové, za týden. Protože ani zákon č. 483/1991 Sb. o České televizi blíže nespecifikuje množství času, které má být ve vysílání věnováno různým menšinám, nelze říci, zda je množství sdělení o Romech dostatečné či zda jsou spíše podreprezentováni. Hartley [In: Campbell 1995] v souvislosti s podreprezentací menšin v médiích mluví o mýtu marginality. Jde o pokrytí, které přehlíží složitost existence menšinových komunit a lační po událostech z majoritní společnosti. Odráží obecné představy o životě menšin a umisťuje je na okraj, mimo hlavní proud společnosti, který prezentuje jako nerelevantní a periferní, případně rušivý až ohrožující. Nedostatečné pokrytí života minorit může vést ke zkresleným představám veřejnosti o jejich života a přispívat tak k vyčleňování dané skupiny z mainstreamové společnosti. Ale, jak upozorňuje Raichová [2001], ani vzrůstající mediální prezentace menšin neznamená automaticky jejich pochopení. Zvýšená pozornost médií totiž může pro menšinu znamenat negativní reprezentaci, neboť záleží na tom, jaké události jsou vybírány a mediovány. Množství času tedy není dostatečným kritériem pro posouzení mediální reprezentace určitého jevu, důležitý je obsah předkládaných sdělení. Zaměřili jsme se proto na ukazatele postihující obsahovou stránku zkoumaných materiálů. Zajímalo nás: zda jsou Romové využíváni jako informační zdroje, jaké zpravodajské hodnoty odrážejí prezentované zprávy a jaké je tématické zarámování zpráv o Romech.
173
Většina zpráv citovala jako informační zdroje především osoby z majoritní populace. Romové vystupovali jako mluvčí ve dvou třetinách příspěvků. Celkově Nova a Česká televize odvysílala vyjádření 141 Romů, větší část z nich (72) promlouvala z obrazovky televize veřejné služby. Zástupci romské menšiny přitom tvořili necelou polovinu všech citovaných osob. Zatímco mezi dotázanými z majoritní populace převládali státní představitelé, reprezentanti institucí a odborníci, v případě minority téměř výhradně vypovídali svědci události, její aktéři nebo náhodně vybraní jedinci. Většina zpráv tak komunikuje spíše pohled neromské společnosti. Náš výzkum potvrzuje zjištění ze Slovinska Erjavecové, Hervatinové a Kelblové [2000], že média s Romy zacházejí jako s nesamostatnými objekty, jež nejsou schopné vyjádřit svůj názor a potřebují mluvčí (z majority), kteří stanovisko zformulují a zprostředkují. Podobný přístup odráží i zkoumané televizní zpravodajství, které zpravidla nepřináší oficiální stanoviska romských organizací a představitelů k prezentovaným událostem, a pouze výjimečně uveřejňuje zprávy, v nichž zazní pouze komentář ze strany romského etnika. Novináři tak mluví o nich, ale nikoliv s nimi. Z hlediska teorie zpravodajských hodnot odrážely odvysílané zprávy především kritéria: jednoznačnost, personalizace a negativita. To znamená, že události vybírané pro prezentaci jsou zpravidla poměrně jednoduché a snadno sdělitelné, takže je možné jim v krátkém zpravodajském šotu připsat význam, jsou záporné a jsou konstruovány jako příběhy konkrétních osob. Větší prostor také dostávají události, které jsou aktuální, atraktivní a postupně se rozvíjejí, takže je možné o nich informovat dlouhodobě. Zaznamenali jsme drobné rozdíly mezi tím, jaké hodnoty odrážely zprávy odvysílané televizí veřejné služby a komerční stanicí. Česká televize častěji pokrývala události vyvíjející se v čase a přinesla více zpráv týkajících se elitních národů a osob, stanice Nova dávala přednost negativním, pestrým a nepředvídatelným, jednorázovým událostem. Nahlédnuto touto optikou, dochází v informování o romské menšině ke zjednodušování témat a problémů, jež jsou prezentovány v krátkých, útržkovitých sděleních, jež přispívají k celkové roztříštěnosti zpravodajství. Také intervaly mezi odvysíláním jednotlivých zpráv o určité události jsou v některých případech (vyšetřování rasově motivovaných trestných činů) tak velké, že divák ztrácí návaznost. Benett mluví o personalizaci, dramatizaci a fragmentarizaci zpravodajství, které má ve výsledné podobě charakter skládačky, v níž řada dílků chybí, a proto nemohou být jednotlivé události nahlíženy diváky
174
v souvislostech [1996: 58]. Tyto tři rysy jsou zřejmé i ve zkoumaném zpravodajství o Romech. Snaha o dramatičnost v některých případech (zprávy o migraci Romů) ústí ve formu mediace, kterou Cohen [2000] označuje jako vyvolávání morální paniky. Identifikovali jsme pět základních tematických rámců, do nichž zpravodajské relace příspěvky o Romech ukotvovaly: kriminalita, migrace, sociální problematika, kultura a historie, diskuse o rasismu. Dva nejčetnější rámce – kriminalita (Romové přitom vystupovali jako pachatelé i jako oběti trestných činů) a migrace naplnily tři pětiny analyzovaných sdělení, takže většina ostatních námětů (sdělením z oblasti kultury, historie, politiky, ekonomiky a sportu) byla v celkovém kontextu spíše ojedinělá.466 Výzkum obrazu Romů v tištěných médiích [Sedláková 2002b] zaznamenal shodné zpravodajské hodnoty, jež odrážely publikované zprávy, a také podobná nejfrekventovanější témata. To naznačuje, že mediální agenda není dána ani tak konkrétním médiem nebo aktuálním děním, ale spíše obecnou představou novinářů, šéfredaktorů, editorů či vlastníků médií (která jde napříč spektrem českých médií), jaké typy událostí mají být ve vztahu k romské menšině tematizovány. Na první pohled to může vypadat, že zpravodajství pokrývalo poměrně široký okruh témat, většina sdělení ale měla jednorázový charakter, nebyla blíže zakotvená a provázaná s dalšími událostmi. S výjimkou trestných činů a migrace nelze říci, že by se některé z médií nějakému tématu věnovalo systematičtěji či dlouhodoběji nebo jej podrobně rozebíralo. Z celkového pohledu byly náměty zpráv obou zkoumaných stanic odlišné. Česká televize poskytla divákům o tomto etniku o něco rozmanitější informace, neboť informovala i o kultuře a historii a dalších tématech, než stanice komerční, která se soustředila hlavně na migraci a kriminalitu. Především komerční televize vybírala k prezentaci romské menšiny jednoduše komunikovatelná témata, často negativního a bulvárního rázu. Příčina může spočívat v obecném trendu „zezábavňování“ zpravodajství a jeho obohacování o odlehčující prvky, což se projevuje zařazováním většího počtu zpráv typu soft news. Z tohoto pohledu je komerční zpravodajství povrchní a spíše se snaží využít ožehavých či naopak „chytlavých“, emoce vzbuzujících, skandálních témat, než aby událost vysvětlovalo. V tomto kontextu pak někteří zobrazení jedinci vystupují spíše jako ti, kteří nás mají pobavit, kterým se máme zasmát. Tato komičnost je zpravidla patrná ve zprávách z tematického rámce sociální problematika a kriminalita Romů. Vy466
Šíři pokrývaných událostí dokresluje i to, že obě zkoumané stanice zároveň informovaly jen o 7 událostech.
175
plývá z jinakosti životního stylu a hodnot romského etnika, z odlišného stylu vyjadřování, ale i z pohledu majority paradoxních situací, do kterých se svým jednáním dostávají. To naznačuje, že zpravodajství má etnocentrickou povahu, neboť se soustředí na události srozumitelné v rámci naší kultury, v jejímž rámci sdělení přijímáme, vytváříme a interpretujeme. Obsahová analýza obrazové stránky zpráv odhalila, že nejčastěji jsou zobrazováni muži středního věku. Ve třech čtvrtinách zpráv byli Romové na obrazovce zachyceni ve skupině s mladistvými a dětmi, což jsou znaky konotující vysokou fertilitu Romů, ale také nevázanost či nekontrolovatelnost, což může vyvolávat strach a činit z nich nositele potenciálního ohrožení majority. Třetina sdělení zobrazovala neupravené, neučesané či špinavé osoby, pětinu příspěvků doplňovaly záběry odpadků či jiného nepořádku nebo tzv. vybydlených domů. Tedy obrazy, jež akcentují odlišný životní styl Romů nebo z pohledu majority „nenormální“ jednání (např. rozebírání starých budov). Podobně ilustrační záběry osob postávajících u množství zavazadel, často igelitových tašek, v odbavovacích halách na letišti. Tyto zprávy mají stereotypní charakter (akcentující například stereotyp Roma kočovníka nebo zneuživatele sociálních dávek), svým vyzněním přispívají k další reprodukci mýtu Cikána přítomného v české kultuře a umocňují vnímání Romů jako těch Jiných. Taková prezentace udržuje hranici mezi Námi a Jimi a podílí se na symbolickém ustavování Romů jako odlišné skupiny, proto ji lze označit za příklad nového rasismu, jak o něm mluví van Dijk [2000]. Jinakost Romů je zřejmá nejen z obrazové složky sdělení. Pomocí interpretativního sociologického čtení jsme odhalili řadu narážek, jež jsou ve zprávách přítomny na rovině latentního významu. Tyto stereotypní a v některých případech i rasistické podtóny jsou obsaženy hlavně v jazykové složce zpráv. Pokud na jazyk nahlížíme jako na klíčový nástroj konstrukce sociální reality, pak největší neprofesionalita zkoumaných zpráv spočívá v rovině výběru jazykových prostředků. Protože v důsledku neobezřetné volby použitých označení často dochází k posunu významu sdělení a akcentování stereotypů. Je pravděpodobné, že výběr těchto vyjádření je spíše důsledkem snahy oživit slovník zpravodajské relace a neopakovat se než záměrem poškodit příslušníky romské menšiny. Domníváme se, že k „problematické“ prezentaci Romů v hlavních zpravodajských relacích České televize a Novy dochází především v důsledku tzv. novinářských rutin. Analogické zdůvodnění uvádí van Dijk [1987] a doplňuje, že většině hůře organizovaných skupin jejich
176
malý vliv omezuje přístup do médií, přičemž zároveň negativní a senzační události vždy přitahují větší pozornost a jsou pokrývány častěji. To je zřejmé i z reprezentace Romů v českých zpravodajských relacích a souvisí to i se snahou o zábavnost a větší konzumaci médií. Tuto tendenci dokládá i vysoký podíl zpráv (45 %) typu soft news, které jsou znakem infotainmentu. Podle McNaira [2004] se v důsledku snahy mít dobrý příběh stávají negativní, dramatické a působivé události námětem zpráv častěji než události nevýrazné a spletité, i když je to na úkor informační přesnosti. Zařazování podobných zpráv je pravděpodobně ovlivněno ekonomickým tlakem (majitelů) na sledovanost a hlavní příčinou výběru takových událostí je snaha o atraktivitu relace. To platí pro média komerční i „veřejnoprávní“ a je také jedním z důvodů, který obecně vede ke sbližování stylu informování obou typů médií. Jedná se tedy spíše o obecný rys charakterizující celé zpravodajství než o výlučný znak reprezentace Romů. Pokud by tomu bylo opačně a výsledná podoba zpráv je formována hlavně stereotypy a předsudky, které má česká populace s Romy spojené, což na základě dostupných dat nelze tvrdit, bude jakákoli změna v informování o Romech značně obtížná, neboť je podmíněna změnou postoje celé společnosti. Novináři by si však měli být vědomi možných zkreslení či posunů významu, k nimž může vést neopatrný výběr pojmenování užitých v textu nebo nevhodně zvolených záběrů kamery. Bohužel, není výjimkou ani to, když problematicky formulovaná vyjádření zaznívají z úst vrcholných představitelů státu, kteří jsou v médiích citováni. Novinář má ale možnost zvolit, která vyjádření do zprávy zařadí, tak aby její výsledná valence byla neutrální. Prohřeškem je i nadužívání označení Rom/romský v případech, kdy by etnicita člena majoritní populace nebyla zmíněna, a ve sděleních, ke kterým nepřináší další relevantní informaci. Podobně považujeme za neprofesionální, když novináři nekomentují rasistické výroky, jež ve zprávě zaznívají (např. zprávy o demonstracích pravicových radikálů). Nabízí se otázka zda s podobným jednání sami nesouhlasí nebo zda v případě prezentace některých složitějších kauz s romskou tematikou nemají obavy, aby tzv. někoho nenaštvali. Některé zprávy tak vzbuzují dojem „slabých médií“, která tiše souhlasí, bojí se jít proti názoru nebo jednání autorit či představitelů samosprávy467 a nejen, že ji nekritizují (což ve zpravodajství není na místě), ale ani ji nekomentují a neukazují alternativní postupy. Ačkoli některé zprávy naznačují, že redaktoři si jsou vědomi úskalí spojeného 467
Např. zprávy o vystěhování neplatičů, ale i o trestných činech napadení a ublížení na zdraví.
177
s informováním o romské menšině, shromážděná data spíše naznačují tendenci zjednodušovat než pojímat jednotlivé události komplexně. Novináři by měli reflektovat svůj výběr událostí a témat, kterým budou věnovat pozornost. Šetření odhalilo řadu tematických okruhů, které médii nejsou reflektovány vůbec nebo jen zcela okrajově. Patři k nim nerozlišování mezi několika subetniky Romů, která v České republice žijí. Tato zjištění odpovídají závěrům studií, uvedených v teoretické části, zkoumajících obraz etnických menšin či přímo Romů v jiných evropských médiích. Nelze proto říci, že by jejich reprezentace v českých médiích byla nějak výlučná či výrazně více dehonestující či diskriminující. Domníváme se ale, že určité zprávy zkoumaných relací balancují na hranici korektnosti. Jejich postoj lze označit za tzv. měkký rasismus, který není vyhraněný a odehrává se spíše na latentní rovině. Tato kategorie bývá využívána k popisu postoje široké české veřejnosti k příslušníkům menšin, kterým nevyčítá jejich „rasu“ či etnicitu, ale specifický způsob života a porušování českého právního řádu. A právě proto, že jej sdílí významná část populace a je možné jej zaznamenat i u politické reprezentace nebo v médiích, je zpravidla tento názor považován za celospolečensky sdílenou normu [Šišková 1998]. Pozice médií je v této situaci ještě specifičtější. Média ve svém zpravodajství kopírují postoj většinové české populace, neboť nesdělují nic výrazně odlišného od názorů, které dokládají výzkumy veřejného mínění.468 Svými sděleními nenarušují ontologickou jistotu svých příjemců, nešokují je ani neobviňují nebo iritují. Vysílají to, co očekávají, že jejich příjemci chtějí slyšet; to, co odhadují, že si myslí469; to, co skrze použité citace vyjadřují příslušníci majoritní populace. Zpravodajství zpravidla jako součást dominantní interpretace předkládá postoje, názory a hodnocení převažující v dané cílové skupině, uvádí Burton a Jirák [2003]. Pokud máte ve svém okolí hlučnou rodinu nebo byl někdo koho znáte například Romy okraden, pak snadno dáte za pravdu generalizujícímu tvrzení staršího muže, který z obrazovky říká: „Každý ví, jaký dělají cikáni bordel, ne? To je všem známo.“470 A pokud takovou osobní zkušenost nemáte a nemáte ani bližší znalost romské populace, protože znáte jen tu z mediální prezentace, pak přikývnete také. Jde o uzavřený kruh mediální konstrukce reality, která sice odkazuje k vnější skutečnosti, ale pokud chybí informační zdroje, kterými lze sdělované informace reflektovat, pokud nedisponujeme dostatečnou mediální gramotností, nemáme šanci jej narušit. Z takové situace média těží, 468
Srov. Boorsteinův model vzniku mediální reprezentace reality str. 33. Tento argument bývá zpravidla využíván dramaturgy/majiteli médií při obhajobě vysílání násilných obsahů. 470 In: Vztahy Romů a obyvatel v Karlových Varech. Nova: 17. 1. 2000. 469
178
neboť jejich úkol – sledovanost - je plněn. Protože pokud vám televize říká, to, co chcete slyšet, nemáte důvod přepínat či odcházet. Zde můžeme apelovat na vyšší sociálněvědní vzdělání novinářů, jejich detailnější obeznámenost s prezentovanými událostmi a na větší názorovou variabilitu citovaných expertů. Je také potřeba důsledného prezentování stanovisek oficiálních romských zdrojů a vyhledávání odborníků z řad tohoto etnika, kteří budou události, ale nejen ty, které se týkající jich samých, komentovat. Pozitivní přínos lze pravděpodobně očekávat i od zvýšení počtu romských novinářů, kteří se nebudou omezovat na prezentaci informací o vlastní menšině, ale budou pokrývat i další témata, čímž zpravodajství obohatí o pohled menšinových skupin na každodenní události. Tuto rovinu však nelze přecenit, neboť jak ukazují zkušenosti ze zahraničí a např. Campbell [1995], elévové z řad minorit jsou zpravidla velmi rychle nuceni přizpůsobit se novinářským rutinám, postupům a očekáváním, jež tvoří praxi dané redakce. Podle Raichové [2001] jsou romští novináři přijímáni pouze, když pracují stejně jako redaktoři z řad majority. Navíc redaktoři z řad minorit zpravidla pracují pouze na tématech, jež se týkají právě jejich skupiny. Protože jsou vedením redakce „nuceni podávat tyto informace způsobem přijatelným pro majoritu, dostávají se menšinoví novináři do bezvýchodné situace, kdy jsou považováni za experty, přitom jim však není dovoleno svou expertizu hodnotně prezentovat“ [Raichová 2001: 160]. Jak ukazuje Barša [2005], začlenění Romů do české společnosti předpokládá pozitivní uznání rysů jejich skupinové identity, které jsou slučitelné s občanskými hodnotami v České republice. Strategií zapojení do společnosti popsanou E. Goffmannem je pozitivní přijetí svého stigmatizovaného romství. To zároveň vytvoří prostor, aby odlišnosti, které dnes média ukazují spíše z odstupu jako zásadní rozdíl mezi Námi a Jimi, ztratily svoji stigmatizující a vyčleňující funkci. Přinesli jsme řadu zjištění, která mapují prezentaci romského etnika ve zpravodajství dvou stanic dominujících televiznímu trhu v České republice. Jedná se o první studii, která se snaží zachytit plošnou reprezentaci této menšiny v televizním médiu po dobu celého roku. Jiné dosud realizované výzkumy zpravidla zkoumají pouze vybraná období nebo se soustředily na prezentaci určitých kauz. Ačkoli analyzovaná data pochází z počátečního roku výzkumu, z roku 2000, zkoumané otázky i získaná zjištění jsou stále aktuální. Dokládá to například kauza vystěhování Romů ze Vsetína a způsob její mediální reprezentace.
179
Provedená analýza mediálních sdělení vyžadovala nejen znalost konceptů z oblasti mediálních studií a sociologie, ale nezbytně také povědomí o zkoumané menšině, aby bylo možné prezentované informace reflektovat a zasadit do odborného rámce. Jsme si vědomi, že výběr citovaných publikací a přístupů není vyčerpávající, i toho, že pozornost věnovaná jednotlivým zkoumaným problémům a probíraným tématům není zcela rovnoměrná. Je také možné, že čtenář získal dojem, že média o romské menšině informují výhradně negativně. Tak tomu rozhodně není, přibližně desetina analyzovaných zpráv měla pozitivní valenci. Je ale možné, že jsme jim v práci věnovali výrazně menší pozornost než sdělením, na kterých jsme chtěli ukázat chyby, jichž se novináři při reprezentování Romů dopouštějí. Realizované šetření také není vyčerpávající a bylo by možné jej dále rozšířit. Především hlavní zpravodajská relace je pouze střípkem v celkovém množství odvysílaných obsahů. Doplňující informace by určitě poskytla i konfrontace našich zjištění se samotnými novináři. Tedy rozšíření výzkumu o názory, postoje a postupy tvůrců analyzovaných sdělení. A v neposlední řadě považujeme za důležitou analýzu recepce těchto sdělení, a to jak majoritním publikem, tak příjemci z řad minority. Neboť působení masových médií v současné informační společnosti má často charakter naplňujícího se proroctví a jsou to právě příslušníci menšiny, kteří vstřebávají předkládané obrazy a zakomponovávají je do svého sebepojetí. Cottle [2000] upozorňuje, že většina výzkumů se věnuje obsahu médií, ale přehlíží zásahy masmédií do života menšin a opomíjí analýzu samotného menšinového publika a způsob, jak mediální reprezentace ovlivňuje jejich sebepojetí. Zde bychom měli také připomenout význam mediální gramotnosti. Jak jsme uvedli v teoretické části, pravděpodobně největší potenciál (ale i nebezpečí) médií se skrývá v jejich schopnosti mediální konstrukce reality. To znamená, že veřejnost vnímá okolní svět takový, jaký jej vidí v médiích. A proto je důležité, aby média, nebo alespoň média veřejné služby, vytvářela inkluzivní obraz české společnosti, v níž mají nezastupitelné místo všechny skupiny, neboť v opačném případě se podílejí na jejich diskriminaci.
180
SUMMARY: Images of Roma People in the TV News – Case of Media Construction of Reality The question of integration of ethnic minorities into the majority society has gained in urgency over last two decades, not only in countries that were formerly politically isolated and thus closed to inflow of immigrants. As researches show, the attitude of the Czech society towards various ethnic minorities shows xenophobic features.471 The approach to minorities is undoubtedly also influenced by the media, whose role is growing in the society of late modernity. In addition, for many participants media are often the only source of information about certain events, phenomena or persons. The Roma minority undoubtedly belongs among such “unknown quantities” because the majority of the Czech population usually has only superficial personal experience covering the Roma life style, standards or values, and culture. These are the exact cases where the media may acquire the potential to influence the attitude of the public. Although there is no agreement among theorists concerning the question of the influence, most authors admit that the media are able to influence topics that we ponder or discuss with our colleagues and friends. Therefore, it is necessary to know which reports media present to their readers and listeners as well as the context, in which they inform. It is also important to realise the risks and pitfalls connected with these ways of presentation because through presented images media can accentuate prejudices and stereotypes concealed in the subconscious of the Czech population. Eventually, they can in this way contribute to discrimination of members of minorities – or even explicitly deprecate them –, and thus take part in their social exclusion from the majority society. The amount of media content is so huge, therefore it was necessary to reduce it, and to focus only on the representation of the Roma minority in the main news services of two TV channels with the highest rating. 472 We drew attention mainly to the regularities in depicting the Roma in the media, it means to what is almost stereotypically repeated. Before discussing results of the conducted research, I briefly mention the research 471
According to the Bogardus scale of social distance tested in a representative research by the Focus agency, only 7 percent of citizens declared affection towards members of the Roma minority and admitted the possibility to accept them into the narrow circle of friends and family. Most respondents accept the Roma as fellow citizens. Almost one third of the population, however, refuses any closer contact with Roma and one tenth believes that it is necessary to exile this group [Skotnica, Volek 2001]. See also Navrátil 2003, Rabušic, Katrňák 2002. 472
The research was realised as a part of broader project conducted by School of Social Studies of the Masaryk University in Brno, supported by the MŠMT 143200001 grant. Part of the findings has been already printed.
181
background and its methodology. I start with the theory of media construction of reality and shortly summarize findings of other inquiries focused on the representation of the Roma population in the media. Representation of reality in the media and stereotyping The theorists of media studies conceptualise today’s media as agents consciously constructing the image of outer reality. It holds true also for the news genres, which are generally considered by the public as objective sources and disseminators of information. Even reported news is a representation of social reality (not reality itself) and always shows only a part of it. As Bennett [1996] states, news is a product, which is continuously modified by people and institutions that produce and use it. As a rule, it is a result of routine procedures of selecting and processing everyday events. Behind the “illusion” of objective news and independent media there are hidden factors influencing the production of news, such as, for example, regard to the taste of the public, the method
of
collecting
news,
communication
strategies
of
participants,
and
communication technologies. Researches show that the media present the outer reality selectively; from a large number of events they select only some on which to report, and they themselves decide how to report on them. What is represented is a reflection of a certain interpretation of the given group or person; it is a reflection of the view on them – the view that is usually, in the society where representation takes place, dominant or even hegemonic. According to Burton and Jirák [2001], these “images” then convey a dominant meaning of these groups, and it is through them that recipients probably learn to perceive the depicted characteristics as natural and the presented behaviour as the norm. In his book Stereotyping, M. Pickering [2000] adds that representations, in the form of words and images that represent certain social groups, provide recipients also with guidance how to describe these groups and in what categories to think about them. At the same time, these representations influence not only those, who find themselves outside the given group, but they can also form the self-perception of members of the represented group and their views of the surrounding world and its organisation. When pondering stereotypisation (or stereotypes473), it is necessary to distinguish it from typisation474,
473
Stereotypes can generally be characterised as stable elements of consciousness, mental and social
182
which is a key instrument of reducing the complexity of the ambient reality and which facilitates our orientation in everydayness. Stuart Hall [1999] speaks about three basic characteristics of stereotypisation. First, a stereotype reduces persons to several basic, simple characteristics that are represented as fixed and naturally given, although they are culturally defined categories. Second, stereotype uses the strategy of division; it specifies the boundaries and excludes everything that falls beyond them; it has the power to classify and differentiate between “normal” and “deviant”, “acceptable” and “unacceptable”, “our” and “different”, and to separate “Us” from “Them”. Third, stereotypes tend to occur where there is a distinct inequality of power with an ethnocentric aspect, which is where the norms of one’s own culture are applied to different cultures. Hall and Pickering link the notion of stereotype with the concept of the Other. According to Pickering, stereotypes function as a location of persons within the universe. This always happens from a certain privileged perspective and it always involves an aspect of evaluation. Labelling a person as the Other is an act of evaluation and a symbolic exclusion used to control ambivalence and create boundaries [Pickering 2001:48]. It is a process of social exclusion – it means process of forcing out to the margins of the unimportant and, from the perspective of the cultural norm, secondary and at the same time potentially dangerous and therefore outlawed. Labelling a person as the Other is done through his/her objectivisation, separation and exclusion. This is facilitated by constructing dissimilarity/otherness as a deviation from what is considered to be normal, conventional, natural and safe [Pickering 2001: 49]. Through presenting images working with otherness, the media can take active part in processes of stigmatisation of minorities and thus become an instrument of social exclusion of their members. According to Mareš [2000], the processes of social exclusion can be considered
mechanisms, regulating the perception and evaluation of certain phenomena or persons, and influencing our opinions, attitudes, and behaviour linked with them. The concept of stereotype is used to express the rigid relation to various groups in society that are universally associated with a certain attribute (labelling). Stereotypes and prejudices are mostly related to groups whose members are unequivocally identifiable due to their physical, language, religious or other features. Compare Navrátil 2003; Campbell 1995; Lippmann 1922. 474 Typisation is the basic way of creating meaning, thus facilitating a person’s orientation in the surrounding world. We relate individual things, persons and events that we face to pre-formed general schemes of classification that we have internalised. It is exactly the “type” – a simple, easy to remember and to grasp, generally recognisable and minimally changeable characterisation based on several emphasised features – through which we understand particulars. Compare Berger, Luckmann 1999.
183
a universal cultural mechanism because they can be encountered almost in every society. By constraining certain individuals or whole social groups to the margins, the society produces groups of the marginalised or excluded – if they are pushed beyond this boundary. Social exclusion serves to strengthen the cohesion of our group and to form and restore our own identity. Social exclusion thus acts as a mechanism of marking the boundaries between us and the others, between us and “strangers”. Thus, the mass media participate in defining the socially acceptable and unacceptable, normal and pathological, Us and Them. They become not only the instrument of labelling and exclusion, but also an important factor of such exclusion. Summary of selected researches of representation of ethnic minorities in the media In the book Communicating Racism Theun A. van Dijk outlines five basic features characterising the presentation of the race in the printed media: 1/ ethnic minorities are minorities also in the press. They are presented marginally and their life receives less coverage than is the case with the majority population. 2/ A wide range of dominant themes are being directly or more delicately associated with problems and difficulties or with jeopardising the dominant culture, its values, interests or aims. 3/ Ethnic minorities are consistently described from the viewpoint of the white majority population whose authorities receive more space and are presented in a more credible manner than minority speakers. 4/ The themes which are relevant for everyday life of ethnic groups, e. g. work, housing, health, education, political life and culture, as well as discrimination in these areas, are discussed only seldom in the press unless they lead to the “problems” of the society as a whole or cause a stir. 5/ Racism towards these groups is systematically underrepresented, reduced to instances of discrimination by individuals or attributed to small right-wing groups, and situated in poor areas. Racism by the elite or institutions is discussed rarely [1987: 45]. Erjavec, Hervatin and Kelbl [2000] studied Slovenian press, radio and television in 1997.475 Their findings are as follows: when informing about the Roma population the media regularly use the expressions “Roma topics” or “Roma problems”, although the designation “problem” would suffice. The agenda of the media is dominated by 475
They studied mediation of particular event: inhabitants of the Maline village established patrols in order to prevent a Roma family from moving in a house, which they bought there.
184
designations: difference, deviation, and threat. The Slovenian media report on the Roma mainly in connection with immigration, housing, social problems (social benefits, violence and crime), cultural difference, or problems with integration into the majority society. Information about other activities (e. g. cultural) is lacking. The media are interested in the Roma only when their difficulties reach a level that threatens the majority. Nevertheless, reports on problems of the Roma caused by members of the majority are sporadic. The Roma themselves are not even quoted in the presented news and members of the majority spoke for them. According to the authors, the Slovenian journalists work with the assumption that the Roma are completely different, and they consider this fact so self-evident that it does not need any further explanations. Another project compared the depiction of the Roma in Hungarian, Slovak and Czech media between 1990 and 1995. In the case of Hungarian media476 the authors observed a more balanced approach towards Roma topics as well as a genre variety. However, in general, the Hungarian press reproduced a negative image of this ethnic group, even though positive news were reported, too. According to the researchers, authors of news often work with the collective knowledge of “problems with the Roma”, but at the same time they avoid ethnic generalisations. In Slovak media, the Roma received a rather marginal coverage. Reports on conflicts between the Roma and non-Roma population were usually just a one-off. At the same time, the greatest deal of publicity was given to events with a tragic end. But racially motivated murders are belittled in the Slovak press and their racial motives are suppressed. The differences between the majority and minority ethnic groups are overridden by highlighting their common features: both ethnic groups are or were the target of the assimilation plans of their stronger neighbours, they sought freedom through emigration and they both have limited possibilities to assert their opinions through the media [Nekvapil 2000: 80n]. As for the situation in the Czech media authors noticed an aspiration of journalists to give a comprehensive presentation of the investigated events. It was reflected not only in the genre differentiation, but also in the quotations of opinions of the Roma minority representatives and family members of victims. On the other hand, the study points out the controversial interpretation of racially motivated criminality, which is in the Czech
476
The Hungarian media analysis covered not only materials related to the Roma, but also ethnic minorities in general.
185
media and political discourse admitted only when no other motif than the victim’s membership of a different ethnic group is available. It means that the victim of a racial attack must be at least implicitly “a decent Roma”. Similar events are not usually presented in the majority – minority context, but in the framework of the Roma Skinheads conflict. In addition, the journalists work with a general ethnic category “the Roma” which they do not differentiate any further [Nekvapil 2000: 78n]. The representation of Roma in the Czech nationalwide television news series Let us move to the basic findings of our research. The main goal of the research was to describe the representation of the Roma in the main nationwide television news series of the Czech Television and commercial channel Nova. We used the techniques of content analysis and interpretative sociological reading for researching the reports of Televizní noviny and Události issued in the year 2000. An item of news was set as a basic research unit. All reports connected to the Roma population were analysed. 109 pieces of news in which the Roma ethnic group occupy main or subordinate topic were broadcast in the calendar year 2000. The Czech Television broadcasted most of them (60 %). Findings from quantitative part of the research correspond with formerly formulated hypotheses based on other researches concerning media representation of ethnic minorities. H1) The amount of information about the Roma population in the main television news series of the Czech Television and Nova channel is very low. H2) Coverage of the Roma minority in television news series of public service television and commercial television is not very different. H3) People from the majority are cited in most news series. H4) Roma people do not get an opportunity to express their opinion in most (90 %) of the news concerning their minority. H6) Roma quoted in the news are usually ordinary people not professionals. The hypothesis H5 was reformulated on the basis of our findings to H5´: Roma got a possibility to comment events in which they take part, but they do not comment activities of the majority or its representatives.
186
Let us have a closer look at the particular findings and comment them a little bit more. In the year 2000, public service channel broadcast 65 pieces of news in the total length of 96.5 minutes. Commercial channel broadcast 44 pieces of news, which took 63 minutes. It means both channels devoted to the Roma minority approximately one percent of the time in their main news services. Note that the founding law (no. 483/1991) of the Czech Television does not specify the amount of broadcasting time, which should be devoted to minorities, and so it is difficult to decide whether the abovementioned amount is sufficient or whether the Roma are underrepresented. Hartly [in Campbell 1995] speaks about the myth of marginality, referring to such coverage that overlooks the complexity of the existence of minority communities and hungers for the culture of the majority. It reflects general beliefs about lives of minorities and positions? them to the margins, outside the social mainstream. It is the kind of thinking that creates the impression of the society margin as something irrelevant and peripheral, possibly disruptive and threatening. Such representation contributes to the exclusion of this group from the majority. However, as mentioned by Raichová [2001], not even the increasing media representation does mean understanding. Raising attention of the media can also infer negative representation because the content of presented events as well as the way they are mediated is important. We have focused on three main questions: if the Roma people are quoted as sources of information, which news values are included in the presented news and what is the framing of news about the Roma population. Quoted Information Resources We counted 345 interviewed people in the analysed news. Members of the Roma ethnic group were a minority (40%). 141 Roma were quoted, mostly by the Czech Television. There was no “Roma voice” in one quarter of the media reports. Whereas in the case of the majority, journalists present opinions of official representatives or experts, they refer to statements of “random witnesses” in the case of the minority – i.e. probably of the people who are the easiest to access (although, undoubtedly, an official standpoint of the Roma minority representatives often exists as well). We can conclude that a large part of the news took up a non-Roma society’s point of view. When the Roma were quoted, it was usually in connection with questions related to their ethnic group and not in connection with issues referring to the whole society. A similar situation was uncovered by a survey conducted in Slovenia. According to Erjavec,
187
Hervatin, Kelbl [2000] media treat the Roma as if they were underage, or as if they were informants who were unable to express their own opinion, and therefore need certain mediators from the majority. Events versus news In order to get to readers, the event has to undergo a relatively long selection process that begins with getting over the so-called threshold of attention, which means the persons authorised to make decisions on what is going to be presented must consider it newsworthy. The theory of news values by J. Galtung and M. Ruge [1973] elaborated in detail twelve criteria, according to which authors of reports assess the relevance of events for further processing. These criteria are: 1/frequency or incidence in the course of time, 2/the threshold of attention, 3/explicitness, 4/meaningfulness, 5/consonance, 6/unpredictability, 7/continuity, 8/diversity, 9 – 10/relation to elite nations and persons, 11/personalisation, and 12/negativity. We tried to identify what news values were presented in the analysed news. We found out that the events concerning the Roma ethnic group, on which journalists decide to report, are selected mainly on the basis of: explicitness, personalisation and negativity. It indicates a preference of attractive events whose interpretation is not ambivalent, events related to a person and events that are not positive. There is also higher coverage of current and attractive events, which develop for a longer period and it is possible to report on them repeatedly. There were some differences between news values applied by public service channel and commercial subject. The Czech Television covered developing events more often. It also reported events in which some elite people or nations appeared. Nova preferred negative, unpredictable, one-shot events. From the point of view of the theory of news values, the simplification and flattening of problems in Roma representation occur. They are presented in short fragmentary news. According to Bennett, contemporary reporting is characterised by: personalisation, dramatisation and fragmentarisation [1996: 42], and in the end has a character of a puzzle with some missing pieces. Therefore, it does not enable the public to see the news in context. These three features are evident in the analysis of news services about the Roma. Endeavour to have drama presentation leads in some cases (mostly the news about migration) to the mediation called by Cohen [2000] moral panic. Thematic framing of news about the Roma
188
What is the framing and content of news about the Roma minority? We have identified five basic frames, to which journalists framed the news: 1/ criminality, 2/ migration, 3/ social issues, 4/ culture and history and 5/ discussion about racism. Two most frequent frames – criminality (reports on committed criminal offences, their investigation, offenders or defendants; cases where the Roma acted as victims of committed offences as well as those, where they stayed on the defendants’ part) and migration filled three fifths of the analysed news. Other topics (culture, history, politics, economics sport) were reported only sporadically. These findings correspond with the results of the analysis of the Czech printed media.477 Therefore, we can summarise that the agenda of the media is not set by proper medium or actual events, but it is shaped by universal idea common to the Czech journalist (and/or media owners) which events should be covered in connection with the Roma population. At first sight, it seems that the covered scale of topics is relatively huge, but most of the news was solitary, not anchored or connected with the other events. With the exception of the news about migration and crime, the media did not pay more attention to the rest of the thematic frames or communicated some events in more detail. The Czech Television issued more varied information because it reported also about culture, history and other topics. The commercial channel Nova focused mostly on migration and crime events. It mediated mostly events with negative and tabloid features. Probably the tendency of infotainment and stress for entertainment are cause of this trend, which results in broadcasting of more soft news and in superficial reporting. In such a context some individuals are presented rather for fun. Their ridiculousness is evident from the news of the thematic frame of social issues and criminality. It results from different way of life and values of Roma population, specific diction or situation to which they get into, due to own action. The strategy to inform about the Roma, when the behaviour of some individuals surpasses what is generally considered “normal”, contributes to their exclusion and place them outside the mainstream society. Stereotyped images of Roma Content analysis of media images reveals that most often there are men of middle age shown on the screen. The three quarters of news depicted Roma in a group
477
Compare Sedláková 2002b.
189
with children and youth, what are signs connoting high fertility of Roma population, which could at the same time evoke fear or potential danger for majority rising from their amount. One third of news depicts untidy, unkempt or dirty people, one fifth of news the images of garbage or derelict houses. These images stereotypically present distinct way of life of Roma communities. Alike are shots of people waiting in terminal building besides heap of luggage, especially plastic bags. These pieces of news accentuate stereotype of Gypsy travellers or misusers of social state and contribute to Gypsy myth478 present in the Czech culture and consciousness of the Czech people. They contribute to perceiving Roma as the Others, build boundaries between Us and Them and participate in the symbolic defining of the Roma as a different group. It explains why this myth is an example of a new racism479 specified by van Dijk [2000]. But the otherness of the Roma is not evident only from their visual depiction. The interpretative sociological reading helps to uncover lots of allusions which are presented on the level of latent meaning. These stereotypical and sometimes racist messages occur mainly in the language of the news. If we understand language as a main tool of social construction of reality480, we can say that the biggest problem of analysed news lies just in the selection of expressions, since the unaware application of certain terms could shift the meaning of the news and its neutrality. Probably the use of such
478
In this case, we use the term “Gypsy” as the myth of Roma does not exist. The myth is related to a chain of concepts: people with a dark skin colour, black hair, dirty, scruffy, filthy, or, in the case of children, daubed, curious, noisy, too wild and vivacious, impulsive, emotional, aggressive, vicious, also having too many children, less intelligent, impossible to educate, inflexible, antisocial, and unwilling to assimilate. Gypsies don’t work, they are layabouts, who are allergic to work and live on social benefits, therefore at the expense of proper citizens and on their taxes. Roma women are fortune-tellers, men are criminals and thieves. According to Barthes [1973], the myth works on the second level of denoting. The Gypsy myth works with the division between Us and Them, denotes the Roma as the Others who are different not only due to their origin and physiognomy, but especially culturally and also because of their mentality. Their distinct behaviour is often perceived as incomprehensible by the majority society. Because we do not know them and we are not sure what we can expect from them, we approach the Roma as unpredictable and erratic, and we perceive them as dangerous. However, the true cause is not their nature. Instead, it is the fact that we usually know very little, or nothing at all, about their lives, culture, norms, values and laws. 479 According to van Dijk, considering existing social norms many meanings about ethnic minorities are not expressed explicitly in the news, but are communicated “between the lines”. A typical example is the presentation of events as stories about Us and about Them. News based on this division encourage intra-group solidarity and turn the group members’ disfavour against other groups. A negative presentation of other people thus functions as a source of negative mental models, stereotypes, prejudices and ideologies about the others and thus indirectly reproduces racism. Media information about minorities contributes in this way to a new racism. This racism does not view members of minorities as subordinate or bad, but as different, and although it tries to be democratic, it marginalises members of minority groups and takes part in their social exclusion in the same way as the “old” racism. The forms of the new racism are subtle and symbolic discriminatory practices, reproduced through socially shared representations, such as stereotypes, prejudices and ideologies. They involve practices which are a form of ethnic hegemony, implying seemingly legitimate ideologies and attitudes, and are often tacitly accepted by most members of the dominant majority group [van Dijk 2000: 34]. 480 Compare Berger, Luckmann 1999.
190
expressions is influenced rather by stylistic reasons than the will to injure members of the Roma ethnic. We guess that problems in representation of the Roma in the Czech news services are rather the consequence of routinising the work procedures, which take place during the manufacture of news. Quite similarly van Dijk [1987] finds as one of the sources of this state in routine conditions of producing news and in news values because negative and sensational events usually draw more attention and every poorly organised group with limited power and influence always has a worse access to the media. This is evident also from Roma representation in the Czech news services. Its part also plays the endeavour for high ratings which is motivated economically. That is why higher proportion of soft news which is a feature of infotainment is broadcast. It is supposedly the common feature of all news services, not only the mark of Roma representation. However, journalists should be aware of possible consequences of the agenda of the media and of potential distortions or meaning shifting which could result from a selection of specific events for presentation, uses of not neutral expressions or presentation of particular visuals. Journalists should select which statements will be issued and comment them in the case they are not politically correct or even racist. The use of labelling the Roma should be also reflected carefully and applied only in relevant cases. Although some news implies that journalists are avare of difficulties connected with representation of the Roma topics, the analysed data suggest simplification of presented events. In analysing the presentation of a certain person or phenomenon in the media, it is necessary to pay attention also to aspects that are not shown. We have also revealed some thematic frames which are not reported at all, or very seldom. Especially reports related to the activities of the Roma organisations are lacking, as well as information from their daily life. Also none of the media reflected the fact that there are (at least) three different groups of Roma living in the Czech Republic: Slovak Roma, Hungarian Roma, and Olah Roma, and a few families of German Sints [Gabal 1999]. We also missed statements demonstrating that these features do not originate from “the nature” of the Roma but have their own social causes. Only rarely were readers informed about ordinary problems defining the everydayness of members of the Roma minority, or about problems which arise from living together with the Czech majority. Although we could object and argue that similar topics are not commonly presented even in relation to the majority population, we suggest that particularly the widest possible
191
coverage of the Roma everyday life could help to make this group more accessible to the Czech public and to overcome its prejudices towards the groups’ members. For “the most effective way to overcome stereotypes is becoming familiar with what the stereotype is related to” [Václavík, 1999: 27]. The presented findings correspond to the conclusions of the above-mentioned studies, which reflected the image of the Roma in the foreign media.481 In this international comparison we could emphasize that portraying the Roma in the Czech media is not significantly different, neither it is worse than in other countries. It would be undoubtedly appropriate to suggest approaches or even a solution which could improve the quality of the presentation of the Roma in the media. It may be reasonable to lay stress on the special social scientific knowledge of journalists and their complete familiarity with presented events. The broader spectra of quoted professionals from the Roma population would increase the quality of reporting because a lot of news lacks the official statement of some Roma officials. There is also some hope in the increasing number of Roma journalists, but as experience from abroad shows (see e.g. Campbell 1999) also journalists from minorities are usually very quickly forced to follow the established routines of the media organisation. And unfortunately they are as a rule employed for informing about events concerning their minority and not to comment activities of the mainstream society. We presented many findings about representation of the Roma population in the main Czech television news services. It is the first study, which analysed the whole coverage of the Roma minority for a period of one year. It is obvious that our research should be further developed or extended because the news services are only a small part of the complete mediated content. Moreover, we do not know much about reception of such news and therefore the analysis of its decoding would be very beneficial. We are also aware that applied research methods have their limits and they cannot answer all our questions. As a matter of course, there is some imbalance between attentions paid to each part of the research. However, it is evident, and we said/stated it at the beginning, the greatest potential of the media in contemporary societies lies in the possibility of defining the world we live in. For that reason it is important, at least for public service media, to create an inclusive image of the Czech society with all groups having their own place, otherwise they will contribute to their exclusion.
192
1.1.2
Seznam tabulek, grafů a vyobrazení
Tabulka č. 7 - Romská problematika v celoplošných denících. Tabulka č. 8 – Pozice romské tematiky v příspěvcích odvysílaných v roce 2000 Tabulka č. 9 – Adresnost příspěvků s romskou tematikou podle zpravodajských relací Tabulka č. 10 – Informace o Romech a jejich adresnost v příspěvcích Tabulka č. 11 – Žánrový formát příspěvků s romskou tematikou Tabulka č. 12 – Žánrový formát zpráv s výskytem základu slova rom* odvysílaných v roce 2000 a 2004 (absolutní četnost) Tabulka č. 7 – Pořadí příspěvku v rámci zpravodajské relace Tabulka č. 8 – Zpravodajské hodnoty příspěvků o romskou tematikou Tabulka č. 9 – Zpravodajské hodnoty sdělení s romskou tematikou Tabulka č. 10 – Typ zprávy: hard news, soft news Tabulka č. 11 – Citované informační zdroje podle etnické příslušnosti Tabulka č. 12 – Zdroje informací citované v příspěvcích Tabulka č. 13 – Sociální aktéři citovaní formou institucionalizovaného názoru Tabulka č. 24 – Pohlaví Romů zobrazených ve zprávách Tabulka č. 15 – Věk Romů zobrazených ve zprávách Tabulka č. 16 – Způsob zobrazení Romů ve zprávách Tabulka č. 17 – Počet Romů zobrazených ve zprávách Tabulka č. 18 – Vzhled zobrazených Romů Tabulka č. 19 – Záběry nepořádku a vybydlených domů v příspěvcích Tabulka č. 20 – Valence zpravodajských příspěvků o Romech Tabulka č. 21 – Tematické zarámování příspěvků o Romech Tabulka č. 22 – Zarámování příspěvků v audiovizuálních a tištěných médiích Tabulka č. 23 – Příspěvky z tematického rámce kriminalita (absolutní četnost) Tabulka č. 24 – Příspěvky z podkategorie Romové - oběti Tabulka č. 25 – Příspěvky z podkategorie Romové jako pachatelé/obžalovaní Tabulka č. 26 – Příspěvky z tematického rámce migrace (absolutní četnost) Tabulka č. 27 – Příspěvky z tematického rámce migrace
193
Tabulka č. 28 – Příspěvky tematického rámce sociální problematika (absolutní četnost) Tabulka č. 29 – Příspěvky z oblasti sociální problematika (absolutní četnost) Tabulka č. 30 – Příspěvky z tematického rámce kultura a historie (absolutní četnost) Tabulka č. 31 – Příspěvky z tematického rámce diskuse o rasové diskriminaci (absolutní četnost) Tabulka č. 32 – Zbývající příspěvky - kategorie jiné (absolutní četnost)
Graf č. 1 - Postoje české populace vůči průměrným Romům na Bogardusově škále sociální distance (relativní četnost) Graf č. 2 - Vývoj zájmu médií o romskou problematiku v letech 1996 – 2002 Graf č. 3 - Délka příspěvků o Romech odvysílaných v roce 2000 Graf č. 4 – Počet příspěvků odvysílaných v jednotlivých měsících roku 2000 Graf č. 5 - Vývoj tématu ostatní aspekty života – migrace Romů Graf č. 6 - Agenda migrace Romů v jednotlivých měsících roku 2000
Obr. č. 1: Boorsteinův model vzniku mediální reprezentace reality Obr. č. 2: Dichotomie MY a ONI
194
Rejstřík autorů: Allport, G. 14, 69
Elliott, P. 30, 72
Ballová-Rokeachová, S. J. 30
Entmann R. M. 50n
Barša, P. 192
Fiske, J. 46, 73n, 78, 108, 121, 177, 179, 181
Barthes, R. 78, 121, 124, 180, 203
Fowler, R. 103
Baumann, Z. 18, 161, 180
Gabal, I. 64, 146n, 178
Beauvoirová, S. 19, 23
Galtung, J., 43, 96, 99, 103, 175
Bennett, L. W. 16, 26n, 31, 32, 196
Giddens, A. 99
Berger, P. 16, 26n, 31, 32, 196
Gilman, S. 16
Bethlehem, D. W. 14
Gordon, P. 51
Bhabha, H. 15
Gripsrudová, J. 47
Bignell, J. 78
Halada, J. 80, 93
Bitrich, T. 63n, 125, 150
Hall, S. 7, 17n, 22, 35n, 45, 74, 124, 181n
Blažek, B. 119, 162
Halloran, J. D. 30, 72
Boorstein, D. J. 32, 33, 190
Harper, D. 114
Burgelin, O. 71
Hartley, J. 79, 108, 121, 177, 179, 185
Burton, G. 16, 40, 42, 44, 46n, 78, 95, 191, 195, 206
Hawkes, T. 78 Helmreich W. B. 12, 16
Campbell Ch, P. 74, 185, 191, 200 Hendl, J. 67 Centrum ochrany lidských práv 170 Hirt, T. 81, 134 Cohen, S. 9, 20, 151n, 187 Homoláč, J. 54, 56, 128n, 149, 166, 175n, Combs, J. E. 38, 100 Horváthová, J. 138, 178 Cottle, S. 44, 193 Hubík, S. 42
Curran, J. 74 Dalbyová, L. 159
IOM Mezinárodní organizace pro migraci. 145, 146
Disman, M. 68
Jakoubek, M. 134
Dyer, R.. 13, 78
Jeřábek, H. 177
DeFleur, M. L. 30
Jirák, J. 6, 16, 22, 28, 31, 34, 38, 40, 42, 44, 46n, 70, 78, 95, 122, 138, 191
Eco, U. 74n,
195
Kabele, J. 27
Nekvapil, J. 54n, 175
Karhanová, K. 54, 56, 108, 129, 139, 175
Neuendorfová, K. A. 67n
Katrňák, T. 5
Nimmo, D. 38, 100
Klvačová, P. 63n, 125, 150
Nisbet, M. 104n
Komenda, A. 24
Osvaldová, B. 80, 88, 93
Köpplová, B. 31, 34, 40, 42, 47, 70, 122,
Philo, G. 82
Kronicková, J. C. 76n
Pickering, M. 7, 15n. 18n,
Kubey, R. 11
Postman, N. 39, 95
Kunczik, M. 30, 31, 37, 40, 95, 96
Rabušic, L. 5, 115
Lang, G. 39, 120
Raichová, I. 56n, 91, 119, 169, 185, 192
Lang, K. 39, 120
Reifová, I. 28n, 32, 39n, 65n, 74, 110
Leudar, I. 54
Ritzer, G. 26
Lewis, J. 38, 44
Rosenberg, D. 51
Lewis, O. 81, 134
Rougeová, M. 43, 96, 99, 103, 175
Lippmann, W. 7, 10n, 30, 96, 101
Růžička, R. 163
Luckmann, T., 16, 26n, 31, 32, 196
Říčan, P. 6
Marada, R. 19
Sedláková, R. 62n, 102, 114, 122, 123, 125, 171, 187
Mareš, P. 19, 164
Shaw, D. L. 42n
McCombs, M. 42n
Schulz, W. 29n, 67, 93,
McNair, B. 151, 189
Scherer, H. 67
McQuail, D. 27, 28, 30, 34, 39n, 44, 46, 69n, 73n, 76, 95,
Simmel, G. 18
Mead, G. H. 95
Siváková, D. 137
Mišovič, J.
Skotnica, R. 6
Moravec, Š. 5
Slavíková, R. 47
Morley, D. 72, 75
Sontagová, S. 114
Murdock 30, 72
Sparks, C. 74
Nečas C. 140, 172
Srb, V. 91
Nakonečný, M. 13
Šabatová, A., 54, 129
Navrátil, P. 5, 156, 167, 178
Šebková, H. 171
196
Šimíková, I. 165n Šišková, T. 160, 169, 190 Thomas, W. I. 26, 30 Torodeová, N. 52n Trampota, T. 40, 43, 104 Turner, G. 35, 45 Úřad vlády ČR. 91. Václavík, D. 179 van Dijk, T. A. 49n, 79, 82, 121, 135, 180n, 188n van Zoonen, L. 29 Vašečka, I. 146 Vidovičová, L. 125 Veis, J. 107 Velký sociologický slovník 10, 13, 24, 25, 31, 35 Volek, J. 6, 46, 47, 75 Víšek, P. 164 Weimann, G. 31
197
Seznam literatury: Analýza migračního klimatu a migračních tendencí do západoevropských zemí v romských komunitách ve vybraných městech CR (výzkumná zpráva). 2000. [online] Praha: Gabal Analysis & Consulting. [cit. 12. 11. 2006]. Dostupné z: . Allport, G. 1958. The Nature of Prejudice. Garden City: Doubleday Anchor Books. Ang, I. 2001. „On the Politics of Empirical Audience Research.“ in Durham, M.G., Kellner, D.M. (eds.). Media and Cultural Studies, key works. Oxford: Blackwell Publiching. Barša, P. 2005. Konec Romů v Česku? Kacířské eseje plzeňských antropologů. [online] [cit. 10. 11. 2006]. Dostupné z: . Barthes, R. 1973. Myth today in Barthes, R. Mythologies. London: Paladin. Barthes, R. 1991: The Responsibility of Forms, Berkeley, Los Angeles: University of California Press. Barthes, R. 2005. Mytologie. Praha: Doplněk. Baumann, Z. 1996. Myslet sociologicky. Praha: Slon. Beauvoire, S. 1967. Druhé pohlaví. Praha: Orbis. Beattie, L. Khan, F. Philo, G. 1999. „Race, advertising and the public face of television.“ Pp. 149–170 in: Philo, G. (eds.) Massage received. Essex: Longman. Beníšek, M. 2006. Ke kořenům slova ROM Romano Džaniben. [online] [cit. 25. 3. 2007]. Dostupné z: . Bennett, L. W. 1996. News: The Politics of Illusion. New York: Longman Publishers USA. Berelson, B. 1952. Content Analysis in Communication Research. New York: Free Press. Cit. podle Neuendorfová, K. A. 2002: The Content Analysis Guidebook.London: Sage. Berger, P. Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Bethlehem, D. W. 1985. A Social Psychology od Prejudice. London, Sydney: Croom Helm. Bhabha, H. 1994. The Location of Culture. London: Rutledge. Bignell, J. 1997. Media Semiotics. Manchester: Manchester University Press. Blažek, B. 1998. Venkov, města, média. Praha: Slon. Blažek, B. 1995. Tváří v tvář obrazovce. Praha: Slon. Boorstin, D. J. 1972. The Image: A Guide to Pseudo-Events in America. NY: Atheneum. Cit. podle Reifová, I. 1998. Média – ztracený ráj? Problém reprezentace reality v masových médiích. Disertační práce. Praha: Fakulta sociálních věd. Brunsdonová, Ch. 1988. „Feminism and soap opera.“ in Davies, K. Dickey, J. Statford, T. (eds.) 198
Out of Focus: Writing on Women and the Media. London: Women´s press. Cit. podle Van Zoonen, L. 1994. Feminist Media Studies. London: Sage. Burgelin, O. 1972. Structural Analysis and Mass Communication. in McQuail, D. (eds.) Sociology of Mass Communications. str. 313-328. Harmondsworth: Penguin. Cit. podle McQuail, D. 1999. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál. Burton, G. Jirák, J. 2001. Úvod do studia médií. Praha: Barrister & Principal. Campbell Ch, P. 1995. Race, Myth and the News. Thousand Oaks: Sage. Casey, B. Casey, N. Calvert, B. French, L. Lewis, J. 2002. Television studies: The key concepts. London: Routledge. Centrum ochrany lidských práv. (rok neuveden): Poznámky k porozumění. Příručka pro výuku o romské menšině na základních školách. [online] Český Krumlov: Centrum ochrany lidských práv. [cit. 2. 2. 2007]. Dostupné z:
Cohen, S. 2000. Folk devils and Moral Panics. London: Routledge. (3. vydání) Cottle, S. 1997. Television and Ethnic Minorities: Producers´ Perspectives. USA: Ashgate Publishing. Cottle, S. 2000. Ethnic Minorities and the Media – Changing Cultural Boundaries. Buckingham: Open University Press. Curran, J. (eds.). 1982. Culture, Society and the Media. London: Methnen. Curran, J. 1990. „The New revisionism in Mass Communication Research.“ in European Journal of Communication č.2(3):135-164 cit. podle Volek. J. 1999b. Televize a každodennost. Disertační práce. Brno: FSS MU. Curran, J. Morley, D. Walkerdine, V. 1996. Cultural Study and Communications. London: Arnold. Dalbyová, L. 2001. Gejša. Praha: Ivo Železný. DeFleur, M. L. Ballová-Rokeachová, S. J. 1996. Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum. D-fens: 2006. Cikáni a Romové. [online] [cit. 27. 11. 2006]. Dostupné z: . Dines, G., Humez, J. M. 1995. Gender, Race and Class in Media. London: Sage. Disman, M. 1996. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. Dyer, R. 1993. The Matter of Image. Essay on Represenatation. London: Routledge. Dženo. 2003. Analýza mediální prezentace romské problematiky. [online] Praha: Dženo. [cit. 2. 1. 2006]. Dostupné z: . Eco, U. 1979. The role of the reader. Bloomington: Indiana University Press. Eco, U. 1986. Semiotics and the philosophy of language. Bloomington: Indiana University Press. Eco, U. 1995. Skeptikové a těšitelé. Praha: Svoboda. 199
Entmann R. M. 1992. „Black in the News: Television, Modern Racism and Cultural Change.“ Journalism Quarterly 69(2): pp. 341-361. Fanon, F. 1972. Black Skin, White Masks. London: Paladin. cit. podle Pickering, M. 2001. Stereotyping. Basingstoke: Palgrave. Fiske, J. 2001. Introduction to Communication Studies. London: Routledge. Fiske, J. 1989. „Moments of television: Neither the text nor the audience.“ in Seiter, E.(eds.). Remote Control: Television Audiences and Cultural Power. London: Routledge. Fiske, J. Hartley, J. 1996. Reading Television. London: Routledge. Fowler, R. 1994. Language in the News – discourse and Ideology in the Press. London: Routledge. Gabal, I. 1999: Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha: G plus G. Gabal, I. 2000: Analýza migračního klimatu a migračních tendencí do západoevropských zemí v romských komunitách ve vybraných městech ČR (výzkumná zpráva). [online] Praha: Gabal Analysis & Consulting. [cit. 8. 10. 2006]. Dostupné z . Galtung, J., Rougeová, M. 1973. “Structuring and selecting news”. in Cohen, S., Young, J. (eds.) The manufacture of news. London: Constable, Beverly Hills: Sage. Gál, F. 2003. „Romové v maďarském tisku – „případy“ Kétegyháza a Tura.“ Pp 163-169 in Homoláč, J., Karhanová, K., Nekvapil, J. 2003. Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk. Giddens, A. 1998. Důsledky modernity. Praha: Slon. Giddens, A. 1999. Sociologie. Praha: Argo. Gieber, W. 1964 "News is What Newspaperman Make It" Pp. 173-80 in Dexter, L.A.White, People, Society and Mass Communication. New York: Free Press. Cit. podle Kunczik, M. 1995. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum. Gillespie, M. 1995: Television, Ethnicity and Cultural Change. London: Routledge. Gilman, S. 1985. „The Deep structure of stereotypes.“ Pp. 284-285 in Hall, S. 1997. Representation: Cultural Representations and Signifying practices. London: Sage. Goffmann, E. 2003. Stigma. Praha: Slon. Gordon, P., Rosenberg, D. 1989. Daily Racism: The Press and Black People in Britain. London: Russell Press. Gripsrudová, J. 1995: The Dynasty Years, Hollywood Television and Critical Media Studies. London: Routledge. Hall, S. 1997. Representation: Cultural Representations and Signifying practices. London: Sage. Hall. S. 1973: Encoding and Decoding in TV Discourse. CCCS Stencilled Papers, University of Birmingham, (7). 200
Halloran, J. D. Elliott, P. Murdock, G. 1970: Demonstrations and Communication: A Case Study. Harmondsworth: Penguin Books. cit. podle: Hansen, A. 1998. Mass Communication Research Methods. Basingstoke: New York University Press. Harper, D. 2002. „Talking about Pictures: A Case for Photo Elicitation.“ in Visual Studies 17(1): 13-26. Hartley, J. 2001. Understanding News. London: Routledge. Havlíček, Z. 2003: Události versus Televizní noviny. Analýza formálních a obsahových postupů. Bakalářská práce. Brno: FSS MU. Hawkes, T. 1999: Strukturalismus a sémiotika. Brno: Host. Helmreich W. B. 1997. The Things They Say Behind Your Back. New Brunswick: Transaction Publishers. Hendl, J. 1999. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum. Homoláč, J. Karhanová, K. 2001. „Protěžují novináři romy?“ MF Dnes. 27.1.2001. Pp 7. Homoláč, J. 2003. „Ukázková rasová vražda (Vražda Tibora Berkiho v českém tisku). “ Pp. 102– 20 in Homoláč, J., Karhanová, K., Nekvapil, J. 2003. Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk. Homoláč, J. Karhanová, K. Nekvapil, J. 2003. Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk. Horváthová, J. 1999. „Jak se žije romským intelektuálům v Čechách.“ in kol. autorů: Romové v České republice. Praha: Socioklub. Horváthová, J. 2001. „Olaši a Rumungri“. in Romano Hangos, (3). Hubík, S. 1999. Sociologie vědění: základní koncepce a paradigmata. Praha: Slon. Hübschmanová, M. 1993. Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. Olomouc: Univerzita Palackého. Chaloupková, Z. 1991. Současnost a romská populace. Bratislava: Výskumný ústav práce a sociálných vecí. IOM Mezinárodní organizace pro migraci. 2003. Zpráva o analýze soudobé migrace a usazování příslušníků romských komunit ze Slovenské republiky na území České republiky. [online] Praha: IOM. [cit. 10. 10. 2006]. Dostupné z: . Jakoubek, M. Hirt, T. (eds.) 2004. Romové: kulturologické etudy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Jakoubek, M. 2005. Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Praha: Socioklub. Janků, K. 2001: „Emigrace z České republiky do Kanady v období uvolnění vízové povinnosti od 1. dubna 1996 do 7. října 1997 a její institucionální dopady.“ Pp. 108-121 in Mezinárodné otázky 10(2): Bratislava: Slovenský institut medzinárodných štúdií. 201
Jařab, J. 2004. „Nebojme se „etnických“ průzkumů. Romano Hangos.“ 5(38) [online] Brno: Společenství Romů na Moravě. [cit. 30.11.2006]. Dostupné z: . Jensen, K. B. Jankowski, N. W. 1992. A Handbook of Methodologies for Mass Communication Research. London - New York: Routledge. Jeřábek, H. 1997. Paul Lazarsfeld a počátky komunikačního výzkumu. Praha: Karolinum. Jirák, J. 2003. „Názoroví vůdci – nositelé a reprezentatni většinového postoje.“ Pp 28-29. in Očernění. Etnické stereotypy v médiích. Praha: Člověk v tísni - společnost při ČT, o. p. s. Jirák, J. Köppová, B. 2003. Média a společnost. Praha: Portál. Jirák, J. Říchová, B. 2000: Politická komunikace a média. Praha: Karolinum. Kabele, J. 1998: Přerody: principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum. Karhanová, K. 2003. „Respekt: Jiná podoba mediálního diskursu o Romech.“ Pp. 121-144 in Homoláč, J., Karhanová, K., Nekvapil, J. 2003. Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk. Karhanová, K. Homoláč, J. 2003. „Protěžují novináři Romy?“ Pp. 6-10 in Očernění. Etnické stereotypy v médiích. Praha: Člověk v tísni - společnost při ČT, o. p. s. Karhanová, K. Kaderka P. 2001. Obraz cizinců v médiích. [online] Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR. [cit. 2. 10. 2006] Dostupné z: < http://cizinci.mpsv.cz/clanek.php?lg=1&id=121>. Karlík, P. Nekula, M. Rusínová, Z. (eds.) 1996. Příruční mluvnice češtiny. Praha: Lidové noviny. Klvačová, P. Bitrich, T. 2001: Jak se (ne)píše o uprchlících: Analýza článků o uprchlících v českém tisku. Praha: Multikulturní centrum. [online] Praha: Multikulturní centrum. [citováno 2002]. (již není dostupné). Klvačová, P. Bitrich, T. 2003: Jak se (ne)píše o cizincích. Praha: Multikulturní centrum. [online] Praha: Multikulturní centrum. [citováno 15. 1. 2006]. Dostupné z: . Kodex České televize. 2003. [online]Praha: Česká televize. [citováno 15. 1. 2006]. Dostupné z: . kol. autorů. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. Komenda, A. 1999. Sociální deviace. Olomouc, Universita Palackého. Kontra, M. 2003. „Editoři a téma menšin.“ Pp. 20-22 in Očernění. Etnické stereotypy v médiích. Praha: Člověk v tísni - společnost při ČT, o. p. s. Kronicková, J. C. 1997. „Alternativní metodologie pro analýzu kvalitativních dat.“ Sociologický časopis. (33): 57 - 67. Kubey, R. 1994. „Media Implications for the quality of Family Life.“ in Zillmann, D., Bryant, J., Huaton, A.C. (eds.). Media, Children and the family – Social Stientific Psychodinamic and Clinical 202
Perspectve. Hillsdale, New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates, Publishers. Kunczik, M. 1995. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum. van Leeuwen, T., Jewitt, C. 2001. Handbook of Visual Analysis. London: Sage. Lang, G. Lang, K. 1991. „Watergate: An Exploration of the Agenda-Building Process.“ in Agenda Setting – Readings on Media Public Opinion and Policy making. Hillsdale: Lawrence Erlbaum associates Publishers. Lester, P. M. (eds.). 1996. Images that injure – Pictorial Stereotypes in the Media. Westport: Preaeger. Lewis, J. 2001. The Ideological Octopus. London: Routledge. Lewis, J. 2003: Cultural Studies – The Basics. London: Sage. Lewis, O. 1966: ‘The Culture of Poverty’. In Scientific American. (215), 19-25.
Lhotka, P. Romové v Československu po roce 1945. [online] Romea [cit. 5. 6. 2006]. Dostupné z: . Lippmann, W. 1922. Public Opinion. New York: Hardcourt, Brace and Company. Marada, R. 2000. „Nové třídy, nová hnutí.“ Pp.187-206 in Sociální exkluze a nové třídy. Sociální studia (5). Brno: Masarykova univerzita. Mareš, P. 2000. „Marginbalizace, sociální vyloučení.“ Pp. 9-23 in Sirovátka (eds.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: FSS MU, Georgetown. Mareš, P. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Slon.
European Institute of the Media and the Netherlands Platform of Older People. 1998. Mass longevity – a good story. Vienna: Media Forum. European Institute of the Media and the Netherlands Platform of Older People. McCombs, M., Shaw, B. 1991. „The Agenda Setting Function of Mass Media.“ in Agenda Setting – Readings on Media Public Opinion and Policy making. Hillsdale, Hove, London: Lawrence Erlbaum associates Publishers. McNair, B. 2004. Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál. McQuail, D. 1999. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál. McQuail, D. 1993. Media Performance: Mass Communication and the Public Interest. London, Newbury Park: Sage. Mead, G. H. 1975. Umysl, osobowośč i spoleczeństwo. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe. Mišovič, J. 2001. O vztahu k u nás žijícím národnostem. Tisková zpráva. Praha: CVVM. Moravec, Š. Nástin problému sociálního vyloučení romských populací. [online] Praha: Člověkkv tísni. [cit. 20. 6. 2006]. Dostupné z: . Morley, D. 1980. The “Nationwide” Audience: Structure and Decoding. London: BFI. 203
Morley, D. 1986. Family television: Cultural Power and Domestic Leisure. London - New York: Routledge. Morgan, M. Signorielliová, N. 1990. Cultivation analysis: New Directions in Media Effects Research. Newbury Park: Sage. Musil, J. 2003. Elektronická média v informační společnosti. Praha: Votobia. Nečas C. 1995: Romové v České republice včera a dnes. Olomouc. Nakonečný, M. 1997. Encyklopedie psychologie. Praha: Academia. Navrátil, P a kol. 2003. Romové v české společnosti: jak se nám spolu žije a jaké má naše soužití vyhlídky. Praha: Portál. Nekvapil, J. 2000. „Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989.“ Romano Džaniben (VII): 77-87. Nekvapil, J. Leudar, I. 2000. „Presentation of Romanies in the Czech media: on category work in television debates.“ Discourse and Society. 11: 487 – 513. Neuendorfová, K. A. 2002: The Content Analysis Guidebook.London: Sage. Nimmo, D. Combs, J. E. 1983. Mediated Political realities. London: Longman. Nisbet, M. 2001. That's Infotainment! How Soft Journalism that Offers Sensationalism, Celebrity, Crime & the Paranormal as News Undermines the Credibility of Major Media Organizations, Drives Away Their Core Audiences, and Hurts Democracy. [online] Ithaca. [cit. 20.1.2005 ]. Dostupné z: . Osvaldová, B. et al. 2001. Zpravodajství v médiích. Karolinum Praha. Osvaldová, B. Halada, J. 2002. Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri. Philo, G. (eds.) 1999. Massage received. Essex: Longman. Pickering, M. 2001. Stereotyping. Basingstoke: Palgrave. Postman, N. 1992. How to Watch TV News. Harmondsworth, Middlesee: Penguin books. Rabušic, L. 1995. Česká společnost stárne. Praha: Slon. Rabušic, L. Katrňák, T. 2002. „Anomie a vztah k minoritám v české společnosti“. pp 95 – 107 in Sirovátka (eds.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: FSS MU, Georgetown. Raichová, I. 2001. Romové a nacionalismus. Brno: Muzeum romské kultury. Reifová, I. 1998. Média – ztracený ráj? Problém reprezentace reality v masových médiích. Disertační práce. Praha: Fakulta sociálních věd. Reifová, I. a kol. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál. Reifová, I. Britské imigrační kontroly – analýza zpravodajství. [online] [citováno 23. 2. 2006] 204
Dostupné z . Růžička, R. 2003. „Podnikatel odvedl špinavou práci za radnici.“ Romano Hangos. 4(9) [online] Brno: Společenství Romů na Moravě. [cit. 14.2. 2007] Dostupné z: . Ritzer, G. 2003. Sociological Theory. New York: McGraw-Hill. Říčan, P. 1998. S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha: Portál. Saussure, F. de 1996. Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia. Sedláková, R. 2003. “Sdělení o romském etniku v televizním zpravodajství.” Pp. 93-113 in Sociální studia (5). Brno: Masarykova univerzita. Sedláková, R. 2002a. “Menšiny v denním tisku (zpráva o výzkumu).“ Pp. 109-130 in Sirovátka, T.(eds.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Masarykova universita, Georgetown. Sedláková, R. 2002b. “Romská problematika v denním tisku (případová studie).“ Pp. 131-159 in Sirovátka, T. (eds.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Masarykova universita, Georgetown. Sedláková, R. 2002c. “Romové na fotografii – sémiotická analýza (případová studie).“ Pp. 81101 in Volek, J. Štětka, V. (eds.). Média a realita. Brno: Masarykova universita. Sedláková, R. Vidovičová, L. 2005. Co bychom věděli o seniorech kdybychom je znali jen z českých médií. Mediální analýza obrazu seniorů. [online] Praha: Diakonie. [cit. 20. 8. 2006]. Dostupné z: . Selby, K. Cowdery, R. 1995. How to Study Television. Palgrave: Macmillan Press Ltd. Shaw, D. L. McCombs, M. (eds.). 1977. The emergence of American political issues. St. Paul, MN: West. Cit. podle www.wikipedia.org Agenda-setting theory [online] [cit. 4. 12. 2006]. Dostupné z: . Schulz, W. 2000. „Masová média a realita ,Ptolemaiovské’ a ,Kopernikovské’ pojetí.“ Pp. 24–40 in Jirák, J. Říchová, B. Politická komunikace a média. Praha: Karolinum. Schulz, W. Scherer, H. Hagen, L. Reifová, I. Končelík, J. 2004. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Universita Karlova. Silverstone, R. 1994. Television and Everyday Life. London, New York: Routledge. Simmel, G. 1997. Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: Slon. Siváková, D. 1992. „Antropologické výzkumy Cigánov (Rómov) na Slovensku.“ Cit. podle: Mann, A. B. „Neznámi Rómovia.“ Bratislava: Ister Science Press. in Socioklub 1999. Romové v České republice. Praha: Socioklub. Skotnica, R. Volek, J. 2001. Romové optikou české veřejnosti. Brno: Focus. Slavíková, R. 2000. Mýdlová opera optikou jejího publika. Magisterská práce. Brno: FSS MU. 205
Socioklub. 1999. Romové v České republice. Praha: Socioklub. Sontagová, S. 2002. O fotografii. Praha: Paseka/Barrister & Principal. Sparks, C. Campbell, H. 1987. „The Inscribed Reader of the British Quality Press.“ European Journal of Communication. Cit. podle: Volek, J. 1999. Televize a každodennost. Disertační práce. Brno, FSS MU. Srb, V. 2001. „K 1. březnu bylo v Česku 11 716 Romů.“ in Demografie. 43(4): 310-311. Šabatová, A., Homoláč, J., Karhanová, K. 2003. „Je trestné topit Roma? (Prezentace násilné smrti Tibora Danihela v českém tisku).“ Pp. 80 – 101 in Homoláč, J., Karhanová, K., Nekvapil, J. 2003. Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk. Šebková, H. 2003. Počátky romské literatury v České a Slovenské republice, bibliografie. [online] Praha: Občanské sdružení pro literaturu [cit. 5. 6. 2006]. Dostupné z: . Šimíková, I. 2003. „Romové jako sociálně vyloučená skupina.“ in: Navrátil, P a kol. Romové v české společnosti: jak se nám spolu žije a jaké má naše soužití vyhlídky. Praha: Portál. Šišková, T. 2001. Menšiny a migranti v České republice: my a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha: Portál. Šišková, T. 1998. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál. Šmausová, G. 1999. „Rasa jako rasistická konstrukce“. Sociologický časopis 35 (4): 433 - 446. Thomas, L. Wareing, S. 2001. Language, Society and Power. London: Routledge. Torodeová, N. 2000. Romanian Roma Beggars. Písemná verze příspěvku předneseného na konferenci Etnika v médiích a v reklamě 23.-24. 11. 2000. Trampota, T. 2006. Zpravodajství. Praha, Portál. Turner, J. H. 2002. The Structure of Sociological theory. Belmont: Wadsworth Publishing Company. Turner, G. (2000): British Cultural Studies. London: Routledge. Úřad vlády ČR. 2001. Romové a média: Obraz romské menšiny prezentovaný českými médii. [online] Praha: Úřad vlády ČR. [cit. 11. 11. 2006]. Dostupné z: . Václavík, D. 2003. „O psaní a čtení stereotypů aneb jak přistupujeme k informacím o cizincích a etnických menšinách.“ Pp. 25–27in Očernění. Etnické stereotypy v médiích. Praha: Člověk v tísni společnost při ČT, o. p. s. van Dijk, T. A. 1987. Communicating Racism: Ethnic Prejudice in Thought and Talk. London: Sage. van Dijk, T. A. 2000. „New(s) Racism: a Discourse Analytical Approach.“ in Cottle, S. Ethnic Minotities and the Media. Buckingham, Philadelphia: Open University Press. Van Zoonen, L. 1994. Feminist Media Studies. London: Sage. 206
Vašečka, I. 2002. „Migrácia Rómov z ČR a SR - príčiny a potreba intervencií.“ pp. 227-244 in Sirovátka, Tomáš, (eds.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: MU FSS, Nakladatelství Georgetown. Weimann, G. 2000. Communicating unreality. London: Sage. Cit. podle: Jirák, J. Köppová, B. 2003. Média a společnost. Praha: Portál. Veis, J. 2003. „Nastolování témat: o čem a proč (se píše v novinách a natáčí v rozhlase a v televizi).“ Pp 11-12 in Očernění. Etnické stereotypy v médiích. Praha: Člověk v tísni - společnost při ČT, o. p. s. Volek, J. 1999. Televize a každodennost. Disertační práce. Brno, FSS MU. Volek, J. 1998. „Televize a konstrukce ontologické jistoty.“ Pp. 14-32 in Sociální studia. (3), Brno: Masarykova universita. Volek, J. 2000: „Kontrukce morální paniky a sociální exkluze.“ Pp. 97-114. in: Sociální exkluze a nové třídy. Sociální studia (5) Brno: Masarykova univerzita. Víšek, P. 2002. „Holobyty jako nástroj etnické segregace.“ in: kol. autorů. Romové ve městě. Praha: Socioklub. Zákon 231/2001 Sb. O provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění 127/2005 Sb. [online] [cit. 5. 6. 2006]. Dostupné z: . Zákon 483/1991 Sb. O České televizi, ve zění 127/2005 Sb. [online] [cit. 5. 6. 2006]. Dostupné z: < http://www.ceskatelevize.cz/ct/zakony/index.php>. Zillmann, D. Bryant, J. Huaton, A.C. 1994. Media, Children and the family: Social Stientific Psychodinamic and Clinical Perspectve. Hillsdale: Lawrence Erlbaum Associates, Publishers Použité materiály: Videozáznamy relací Televizní noviny and Události odvysílaných v roce 2000.
207
Anotace Obraz Romů v televizním zpravodajství – případ mediální konstrukce reality Výzkum analyzuje hlavní zpravodajské relace České televize - Události a komerční stanice Nova - Televizní noviny odvysílané v kalendářním roce 2000. Vychází z teorie mediální konstrukce reality, kulturálního pojetí reprezentace a navazuje na šetření zaměřená na prezentaci etnických menšin a Romů v evropských i českých médiích. Pomocí obsahové analýzy autorka zmapovala sdělení s romskou tematikou, identifikovala zpravodajské hodnoty, které odvysílané zprávy odrážejí, a analyzovala citované informační zdroje. V kvalitativní části se zaměřila na tematické rámce, do kterých novináři zprávy o Romech ukotvují. Podrobně analyzuje jednotlivá sdělení zařazaná do pěti základních tematických rámců: kriminalita, migrace, sociálníproblematika, kultura a historie a diskuse o rasismu. Výzkum se soustřeďuje na obecné rysy prezentace zkoumané menšiny, upozorňuje na znaky zpravodajství (fragmentarizace, dramatizace, bulvarizace) o této tematice i na nevhodně zvolené jazykové výrazy a odvysílané obrazy, které akcentují stereotypy spojené s Romy ve vědomí majority. Autorka ukazuje, že řada publikovaných sdělení má charakter příběhu o Nás a o Nich a na rovině latentního významu vykazuje tzv. nový rasismus definovaný van Dijkem. Upozorňuje, že způsob reprezentace romské menšiny v majoritních médiích může přispívat k sociálnímu vylučování Romů z main streamové společnosti, neboť zdůrazňuje jejich jinakost.
208
Abstract Images of Roma People in TV News – Case of Media Construction of Reality The reserach analyses main nation-wide television news services Události of the television of public service Czech televizion and Televizní noviny of commercial channel Nova, issued in the year 2000. It is based on the theory of media construction of reality, on understanding of representation of cultural studies and connects to researches of media presentation of ethnic minorities and Roma population in European and Czech media. Author carried out the content analysis of news, analysed messages with Roma topic, identified news values in presented news and quoted information sources. In qualitative part of the research she focused on the thematic framing of the news and she identified five main thematic frames: criminality, migration, social problematics, culture and history, and discussion on racism. She also analysed particular messages in detail. The research focuses on general patterns of representation of Roma minority, it indicates the features of the news report (dramatisation, fragmentarisation and infotainment) about these topics, and also the unsuitably chosen language expressions and presented images accentuating Roma stereotypes in the consciousness of majority. Author shows that many of presented news has a character of a story about Us and Them, and on the level of the latent meaning they show so called new racism defined by van Dijk. She points out that the representation of Roma minority in majoritiy media can contribute to social exclusion of Roma people out of mainstream society, because it stresses their otherness.
209
Příloha č. 1 - Záběry ze zpráv s romskou tematikou Obr. č. 1: Soud s pedofilem, Nova: 6. 2. 2000.
Obr. č. 2: Dětská prostituce, ČT1: 26. 7. 2000.
Obr. č. 3: Demonstrace v českých věznicích, ČT1: 11. 1. 2000.
I
Obr. č. 4: Demonstrace v českých věznicích, ČT1: 11. 1. 2000.
Obr. č. 5: Stěhování Rómů na venkov, ČT1: 31. 7. 2000.
Obr. č. 6: Soud s pedofilem, Nova: 6. 2. 2000.
II
Obr. č. 7: Soud se skinheady, ČT1: 24. 7. 2000.
Obr. č. 8: Soud se skinheady, ČT1: 24. 7. 2000.
Obr. č. 9: Soud se skinheady, ČT1: 24. 7. 2000.
III
Obr. č. 10: Rasově motivované trestné činy: ČT1: 18. 1. 2000.
Obr. č. 11: Údajné chyby policie ve vyšetřování na Jesenicku, ČT1: 21. 3. 2000.
Obr. č. 12: Sraz příslušníků sdružení Republikánská mládež, ČT1: 17. 11. 2000.
IV
Obr. č. 13: Havlova milost Lakatošové, Nova: 17.11. 2000.
Obr. č. 14: Vízová povinnost pro cesty do Kanady pro ČR, ČT1: 7. 4. 2000.
Obr. č. 15: Vystěhování z Trmic, ČT1: 2. 7. 2000.
V
Obr. č. 16: Práce romských poradců, ČT1: 10. 2. 2000.
Obr. č. 17: Epidemie žloutenky na severu Čech, Nova: 18. 7. 2000.
Obr. č. 18: Belgie varovala ČR, Nova: 10. 4. 2000.
VI
Obr. č. 19: Vycestování do zahraničí mosteckých Romů, ČT 1: 18. 5. 2000.
Obr. č. 20A, 20B: Manželská hádka, Nova: 23. 1. 2000. (byt rodiny – zevnitř a zvenku).
VII
Obr. č. 21: Pomoc Romům ve Velké Británii, ČT1: 8. 2. 2000.
Obr č. 22: Pomoc Romům ve Velké Británii, ČT1: 8. 2. 2000.
Obr. č. 23: Pomoc Romům ve Velké Británii, ČT1: 8. 2. 2000.
VIII
Obr. č. 24: Belgie varovala ČR, Nova: 10. 4. 2000.
Obr. č. 25: Pomoc Romům ve Velké Británii, ČT 1: 8. 2. 2000. Úřad pro etnickou rovnost a integraci, ČT 1: 17. 3. 2000.
Obr. č. 26: Vycestování do zahraničí mosteckých Romů, ČT1: 18. 5. 2000. Romové požadují finanční přispění na jejich emigraci, Nova: 28. 2. 2000.
IX
Obr. č. 27: Nové opatření Velké Británie, Nova: 17. 5. 2000.
Obr. č. 28: Nové opatření Velké Británie, Nova: 17. 5. 2000.
Obr. č. 29: Policie obvinila rómského aktivistu Ondřeje Giňu, Nova: 21. 7. 2000.
X
Obr. č. 30: Policie obvinila rómského aktivistu Ondřeje Giňu, Nova: 21. 7. 2000.
Obr. č. 31: Problém rasismu v ČR, ČT1: 5. 4. 2000.
Obr. č. 32: Problém rasismu v ČR, ČT1: 5. 4. 2000.
XI
Obr. č. 33: Demonstrace skinů v Mladé Boleslavi, ČT1: 18. 3. 2000.
Obr. č. 34: Nespokojenost romských podnikatelů v Ostravě, Nova: 15. 6. 2000
Obr. č. 35: Změny v imigrační politice britské vlády, ČT1: 4. 4. 2000.
XII
Obr. č. 36: Epidemie žloutenky na severu Čech, Nova: 18. 7. 2000.
Obr. č. 37: Odškodnění Romů, ČT1: 21. 7. 2000.
XIII
Příloha č. 2 – Romové na fotografii - semiotická analýza. Text publikovaný ve Sborníku prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS MU v Brně Média a realita 2002. Editovali: J. Volek a V. Štětka.
Romové na fotografii - semiotická analýza (případová studie) Renáta Sedláková Abstract: This paper introduces an example of structural (semiotic) analysis of newspaper message made on the basis of semiotic paradigm of media. For the analysis the image of Roma was chosen. The author demonstrates which signs the photograph works with, what their denotative and connotative meanings are and which myths (in Barthes' sense) it accentuates. The gypsy myth and the myth of police are analysed as an example of the story about Us and Them. The Roma are depicted as the threat for the majority society and the photograph is seen as a metonymy for conflicts between Roma and majority in the Czech society. In this way it contributes to forms of new racism. This paper is not a representative study but an attempt to refer to multiaccentual character of the signs which is necessary to keep in mind in the process of construction of news.
Situace romského etnika patří k aktuálním tématům české politické i veřejné agendy. Jak tuto menšinu zobrazují média a přispívají vůbec způsobem jímž o ní informují k její integraci? Na tuto otázku v této stati nenaleznete spolehlivou odpověď. Spíše se pokusíme přiblížit jeden ze způsobů jak zkoumat “vztah” médií k menšinovým skupinám. Článek není reprezentativní analýzou prezentace Romů v médiích, ale případovou studií, jež má sloužit jako ilustrační příklad semiotické analýzy postavené na konceptech sémiotického paradigmatu mediálních studií. Jedním z našich cílů je prostřednictvím semiotické analýzy novinové fotografie upozornit na multiakcentuální charakter znaků, jenž ovlivňuje význam komunikovaných sdělení. Pracovat budeme s materiálem z širšího výzkumného
projektu
zaměřeného
a novinovém zpravodajství.
na
zobrazování
Romů
v televizním
1
Dříve než se budeme věnovat analýze novinového snímku, zastavíme se krátce u tématu mediální konstrukce reality a seznámíme se se základními koncepty, na něž sémiotické paradigma navazuje. Semiotické analýze je věnována druhá polovina práce. V závěru se znovu vrátíme k tématu mediální prezentace reality a pohlédneme na zkoumanou fotografii optikou teorie zpravodajské hodnoty. Začněme tedy pojetím mediální konstrukce reality. 11
Článek vznikl jako součást výzkumného projektu FRVŠ: Etnické skupiny, menšiny a marginalizované skupiny v České republice - číslo 142300001 a Prezantace Romů v televizním zpravodajství – číslo 584/2002. Další informace o probíhajících projektech najdete v: Sedláková, 2002.
XIV
Mediální konstrukce reality Myšlenka sociálně vytvářené reality spadá do druhé poloviny šedesátých let a je připisována Peteru Bergerovi a Thomasi Luckmannovi. V jejich pojetí je orientace aktérů ve světě postavena na třech vzájemně propojených procesech: externalizaci, objektivizaci a internalizaci, jež jsou základními kameny neustále probíhajícího procesu institucionální reprodukce světa. Náš každodenní svět není danou realitou (ačkoli jej za takový pokládáme), ale má původ v našich myšlenkách a je jako reálný udržován naším jednáním. Všichni se rodíme do institucionalizovaného světa a v procesu socializace se učíme vnímat okolní realitu jako uspořádanou. K tomu nám napomáhá především jazyk (systém znaků vhodných k označování a vytváření významu). Naše aktuální jednání probíhá zpravidla automatizovaně na základě internalizovaných předpřipravených vzorců jednání a typifikačních schémat, která nám usnadňují orientovat se v realitě (Berger, Luckmann, 1999). Média patří k nejdůležitějším činitelům podílejícím se na vytváření a strukturování
naší
každodennosti.
Všechny
mediální
texty,
včetně
zpravodajských příspěvků, jsou sociálně konstruovanými reprezentacemi sociální reality. Většina zpravodajských sdělení je výsledkem značně rutinizovaných postupů selektování a zpracovávání každodenních událostí. Zpravidla odrážejí pouze část reality, často ji prezentují pouze z určitého úhlu, a jsou tedy jen jedním z možných způsobů “převyprávění” události, která byla jejím předobrazem. Zpráva je produkt. Lidé a instituce, které ji produkují a konzumují, ji také neustále mění, uvádí v knize News: The Politics of Illusion Lance W. Bennett. Zprávy poskytují přinejlepším povrchní a pokřivený obraz společnosti. Z obrovského množství událostí, které se každý den odehrají, typický zpravodajský trh pokrývá pouze úzký okruh problémů prezentovaný z pohledu ještě užšího okruhu zdrojů. Důraz je přitom kladen spíše na dramatičnost než na hloubku, na lidskou zainteresovanost spíše než na sociální významnost a na zpravodajské postupy spíše než na citlivou analýzu. … zprávy jsou do značné míry bezstarostné objekty tvarované kombinací komerčních sil zpravodajského odvětví, komunikačními technologiemi zdokonalovanými politiky a jejich mediálními konzultanty, vkusem a osobními zvyky občanů bavit se [Bennett, 1996].
Většina reprezentací podléhá stabilním vzorcům. To znamená, že určité žánry reprezentují okolní jevy určitým předvídatelným a diváky očekávaným způsobem. Například od zpravodajství jeho příjemci očekávají věrohodný popis
XV
faktů2 a odpovědi na základní otázky: co se odehrálo? kdy? kde? kdo se události účastnil a jak se to týká nás? Příjemci zpravodajských žánrů na ně, více než na jiné formáty, aplikují požadavky objektivity a reprezentativity. Zprávy přitom často nejsou nejdůležitějšími událostmi dne, ale výsledným produktem mediálních tvůrců. Musí být aktuální, senzační, ale zároveň důvěrně známé (familiar). Podle Bennetta současné zpravodajství charakterizují čtyři základní rysy: personalizace, dramatizace, fragmentace a normalizace. [Bennett, 1996]. Studie3 založené na srovnání zpravodajských sdělení s prezentovanou skutečností prokazují, že při mediálním zprostředkování reality dochází ke zkreslením. Ukazuje se, že existují určitá témata a typy událostí, která média preferují a opakovaně si je vybírají pro prezentaci [Burton, Jirák, 2001]. Média (tvůrci mediálních sdělení či vlastníci médií) nám sice pomáhají orientovat se v každodenní realitě, ale zároveň určují směr naší pozornosti a v důsledku toho i to, co zůstane nepovšimnuto. Příjemci sdělení nejsou zvyklí tuto skutečnost kriticky reflektovat a vnímají mediální sdělení jako pravdivý obraz reality. Existuje řada teorií vysvětlujících produkci zpráv. Jejich společným znakem je myšlenka, že média prezentují vnější realitu výběrově. Podle jedné z teorií existují osoby, tzv. dveřníci (gatekeepers), kteří rozhodují, o jakých událostech bude dané médium informovat, kdo v něm bude vystupovat, jak dlouho a jak důvěryhodně bude prezentován. Z množství každodenně se odehrávajících událostí vybírají ty, o nichž bude jejich médium referovat, a určují jak. Výzkumy ukázaly, nejen že o určitých tématech média informují častěji,4 ale že svým výběrem témat ovlivňují okruh témat, o kterých uvažují jejich příjemci. V mediálních studiích je tento proces konceptualizován jako tzv. nastolování témat (agenda-setting). Další teorie, teorie zpravodajských hodnot, uvádí konkrétní kriteria, podle nichž tvůrci sdělení posuzují vhodnost události pro další zpracování [Galtung, Ruge, 1981]. Podrobněji se této teorii budeme věnovat v závěrečné části práce. Nyní se již zaměřme na stanoviska semiotického paradigmatu. Začněme trochu zeširoka srovnáním dvou nejvýznamnějších linií, s nimiž se při studiu médií můžeme setkat.
2
Srov. Burton, Jirák, 2001. Například členové Glasgow university media group zkoumali válečné zpravodajství a zprávy o hospodářství ve Velké Británii vysílané třemi televizními stanicemi: BBC1, BBC2 a ITN a srovnávali je s realitou. Svá zjištění prezentaovali například ve studii Pushed About by the Left: Labour Politics on Television nebo War and Peace News. 4 Srov. Burton, Jirák, 2001: 239. 3
XVI
Dvě linie mediálních studií V rámci komunikačních studií existují dvě hlavní linie: procesuální a sémiotická škola. Vzájemně se liší především svým pojetím komunikace a důrazem kladeným na odlišné prvky tohoto procesu. Procesuální škola pojímá komunikaci jako přenos sdělení. Zajímá se o to, jak je sdělení zakódováváno a odkódováváno jeho odesílateli a příjemci, jakými komunikačními kanály je přenášeno, jak přesně a s jakým účinkem. Zprávou tato škola rozumí sdělení, jež je přenášeno v komunikačním procesu z bodu A do B. Důležitým faktorem ovlivňujícím sdělení je přitom záměr odesilatele. Procesuální modely komunikace jsou často koncipovány jako “odpověď” na otázku formulovanou Lassvellem na konci první poloviny minulého století. “Kdo říká co, komu, jakým kanálem a s jakým účinkem?”[McQuail, 1999]. Jejich společnou charakteristikou je linearita a časová posloupnost. K nejznámějším patří patrně přenosový model Shannona a Weavera, který byl jedním z prvních modelů komunikačních studií [Fiske, 2001]. Sémiotická škola nahlíží na komunikaci jako na vytváření a předávání významů, jež jsou výsledkem interakce sdělní/textů a jejich příjemců/čtenářů.5 Důraz není kladen na odesilatele sdělení, nýbrž na samotný text a jeho “čtenáře”. Význam není pojímán jako absolutní, statický koncept, ale je výsledkem aktivního procesu “čtení”, jenž je ovlivněn zkušenostmi příjemce se znaky a kódy tvořícími sdělení.
Proto
čtenáři
z odlišných
kultur
nebo
s rozdílnými
sociálními
zkušenostmi mohou stejnému textu přisoudit odlišný význam [Fiske, 2001]. Zatímco pro příznivce procesuálního paradigmatu by takové čtení znamenalo selhání komunikace, sémiotici je považují za přirozené. Prameny sémiotického paradigmatu Sémiotika je vědecký obor zabývající se studiem znakových systémů. Věnuje pozornost znakům, kódům a kulturním systémům, v nichž znaky a kódy fungují [Fiske, 2001]. Sémiotické paradigma mediálních studií navazuje na klasické práce zakladatelů vědy o znacích: lingvisty Ferdinanda de Saussura6 a filosofa Charlese Saunderse Peirce. O aplikaci sémiotických konceptů na masově komunikovaná sdělení se dále zasloužil Roland Barthese, jenž je 5
Semiotické paradigma dává přednost termínu “čtenář” (i v případě fotografií a obrazů) před “příjemce”, neboť ůčtení” implikuje větší stupeň aktivity, a také je naučenou aktivitou determinovanou kulturními zkušenostmi čtenáře [Fiske, 2001]. 6 Saussure používal pro vědu o znacích označení sémiologie.
XVII
považován za zakladatele kulturálních studií. Linii studií, na kterou navazujeme, dále rozvíjeli, mimo jiné, Stuart Hall, John Hartley a John Fiske. Zastavme se krátce u klíčových myšlenek, které stály na počátku sémiotického přístupu. F. de Saussure (1857 – 1913) je znám především díky spisu Course de linguistique générale (Kurz obecné lingvistiky – česky 1989) vydanému posmrtně v roce 1913 na základě poznámek studentů z jeho přednášek. K Saussurovým nejrevolučnějším konceptům patří myšlenka, že naše vnímání reality a myšlení je konstruováno slovy, jež realitu nereflektují, ale vytvářejí (to koresponduje s teorií sociální konstrukce reality). Hlavním systémem, který vytváří a organizuje naše vnímání světa, je podle Saussurea jazyk, fungující jako médium, které nám umožňuje realitu uchopit a uvažovat o ní. Naše myšlenkové koncepty jsou utvářeny označujícími, která nám náš jazyk dává k dispozici při myšlení a vyjadřování. Naši zkušenost s realitou strukturuje jazykový systém, jenž užíváme.7 Proto jsme jen stěží schopni uvažovat o jevech, pro něž v našem jazyce neexistuje pojmenování. Podle Saussura je každý jazyk systémem pravidel8 složeným ze znaků přenášejících význam. Znak je něco, co zastupuje cosi jiného. K realitě se znaky vztahují skrze koncept, internalizovaný jejich uživateli. Proto je základní
vlastností
každého
jazykového
znaku
arbitrárnost9.
Schopnost
jazykového znaku nést význam je tedy dána sociálně, závisí na domluvě o jeho významu a na tom, zda je rozeznán jako znak. To znamená, že znak je produktem systému reprezentace a sám o sobě postrádá smysl. Jednotlivé znaky se neliší jen svým významem, ale i hodnotou,10 vzájemným vztahem v systému. Význam znaku neurčuje jeho vztah k vnější realitě, ale je dán především rozdílem od jiných znaků, tj. čím není [Saussure, 1996: 141n]. Znak žena tedy znamená ne zvíře, ne člověk, ne muž, ne dítě, ne dívka, ne stařena, ne manželka.
7
Beduíni mají celou řadu výrazů pro “písek”, Eskymáci pro “sníh”, Papuánci a další kmeny pro “jít”, celá řada jazyků pro “nést” atd. Ve vyspělém jazyce největší nigerijské národnosti Hausa údajně existuje přes tři sta různých výrazů pro “velký” [Černý, 1996: 21]. 8 Saussure odlišil jazykový systém- langue a skutečné projevy řeči nebo písma - parole. Langue představuje systém obecně uznávaných pravidel, jimiž se řídí všichni mluvčí jazykového společenství. je majetkem společnosti. Parole je jevem individuálním - konkrétním sdělením vysloveným určitým členem společenství. Přitom aby promluva byla srozumitelná druhým, musí být formulována se znalostí pravidel systému jazyka, musí tedy dodržovat langue. 9 Předchůdcem moderní teorie o arbitrárním (libovolném) charakteru jazykového znaku je E. B. Condillac, který zastával názor, že jazykové znaky jsou stanoveny lidmi a nemají přímý vztah k našim myšlenkám [Černý, 1996: 85]. 10 Zatímco čeština obsahuje označující ovce a skopové, a angličtina sheep a lamb, ve francouzštině existuje pro oba tyto koncepty pouze signifikant mouton vztahující se jak ke zvířeti, tak k jeho masu.
XVIII
Saussure ukázal, že každý znak v jazykovém systému se skládá ze dvou částí: nástroj vyjadřující znak, například zvuk nebo psanou podobu určitého slova, fyzická podoba znaku existující v materiálním světě a nesoucí význam
-
označující (signifie - signitikant), a mentální koncept, který je jím vyvolán označované (signifiant - signifikát). Označování je proces, při kterém se signifikant a signifikát k sobě váží a dohromady vytvářejí znak, jež musí být chápán jako vztah, který mimo tento proces nemá žádný význam [Saussure, 1996]. Zatímco primárním zájmem lingvisty Saussurea byl jazyk a vztahy mezi jednotlivými znaky, zakladatel americké semiotické linie filozof Charlese Saunderce Peirce (1839 – 1913) se snažil o pochopení naší zkušenosti s okolním světem. Peircovo pojetí znaku je tedy částečně odlišné. V mediálních studiích je však více než Peircovo pojetí znaku užívána jeho typologie znaků, vytvořená na základě vztahu k objektu, k němuž znaky odkazují. Peirce odlišil tři typy znaků: symboly, indexy a ikony. Symboly jsou konvenční znaky, jejichž význam je dán jazykovou konvencí. Neexistuje u nich přímé spojení mezi označujícím a označovaným. Příkladem symbolů je většina slov, chemické či dopravní značky. Naopak pro indexy je přímé spojení s označovaným charakteristické. V jejich případě označované a označující spojuje skutečný následný nebo příčinný vztah. Například kouř je indexem ohně, vysoká teplota indexem nemoci. U třetího typu, znaků ikonických, označující připomíná referent. Mezi ikonickým znakem a označovaným předmětem existuje podobnost, “společné sdílení určité vlastnosti” [Pierce: 1997]. U ikonických znaků je proto obtížnější odlišit, že označující a označované a objekt jsou tři odlišné jevy. To je důvod, proč jsou vizuální média považována za věrněji prezentující realitu než média tištěná nebo zvuková. Moc televizní či filmové prezentace těží právě z setření rozdílu mezi označovaným a označujícím. Uvedené typy znaků bychom neměli chápat jako oddělené kategorie, ale spíše jako škálu, na jejíž jedné straně najdeme znaky vysoce konvenční arbitrární a na druhé znaky motivované - ikonické. Vezměme si jako příklad znak žena. Jejím ideálním ikonickým znakem by mohl být hologram či socha. Také její fotografie bude mít ikonickou podobu a stále bude vysoce motivovaná. Malovaný portrét bude motivovaný o něco méně a karikatura ještě méně. Značka na dveřích dámských toalet
má již nízký stupeň motivovanosti a je dekódovatelná jen
XIX
s určitou mírou znalosti o jejím významu. Symbol označující ženské pohlaví + je již vysoce arbitrární. Pro další rozvoj sémiotického paradigmatu byly klíčovými koncepty pojetí dvoustupňového označování (two orders of signification) a analýza mýtu francouzského lingvisty Rolanda Barthese (1915 - 1980), jenž obrátil svoji pozornost ke čtenáři a zaměřil se na proces vyjednávání (negotiation) významu textu. Barthes popsal minimálně dva způsoby11, jak mohou být znaky multiplikovány do druhého stupně označování: konotaci a mýtus [Barthes, 1973: 113]. Obr. č. 4 – Model Barthesova dvoustupňového označování [Fiske, 2001:88] první stupeň skutečnost
druhý stupeň znak
kultura forma
konotace
obsah
mýtus
označující denotace
označované
První stupeň označování, vztah mezi označovaným a označujícím, Barthes nazývá denotace12, jedná se o běžně užívaný významu znaku. Kromě popisné, označující úlohy jsou se znaky často spojeny ještě další asociace, tzv. konotace, které působí na druhém stupni označování. Protože vlastností znaku je schopnost být multiplikován, může každý znak konotovat řadu významů spojených s našimi sociálními zkušenostmi či pocity. Znak červená, který denotuje červenou barvu, může být například užit tak, aby konotoval lásku, krev či nebezpečí.13 Řada konotací je specifická pro danou kulturu a je sdílena většinou jejích členů, to však nevylučuje existenci konotací subjektivních. Protože konotace pracuje na subjektivní úrovni, často si jí nejsme vědomi. […] Vždy je snadné číst konotativní hodnoty jako denotativní fakta. Jeden z hlavních cílů semiotické
11
Třetím způsobem multiplikace znaku jsou tzv. symboly. V této práci s nimi nebudeme pracovat. Barthes navazuje na dánského lingvistu Louise Hjelmsleva. Koncept denotace a konotace však představil již filosof G. J. Frege. 13 Podobně znak srdce denotuje lidských orgán. Fotograf O. Toscani jej však v reklamě firmy Benetton využil k vyjádření myšlenky rovnosti osob různých barev plaei. 12
XX
analýzy je opatřit nám analytickou metodu a náladu střežit před tímto druhem chybného 14 čtení [Fiske, 2001: 87].
V případě médií jsou jazykové a obrazové znaky záměrně užívány tak, aby nesly význam v rovině denotace, ale aby také spouštěly řadu konotací. Podstatou je vytvořit multiakcentuální konotaci, která vypadá jako uniakcentuální denotace, tvrdí Hartley [2001: 27]. Barthes se věnoval především vizuálním sdělením. Fotografie pojímal jako přesné analogony reality (ne realitu samotnou). Podle něj se všechny druhy imitativního umění skládají ze dvou sdělení: denotovaného, tedy analogonu samotného, a konotovaného, které je způsobem, jímž společnost vyjadřuje, co si o analogonu myslí. Novinová fotografie je propracovaný objekt vyselektovaný, zkomponovaný
a vytvořený
podle
různých
odborných,
estetických
a 15
ideologických norem, které jsou pouze několika z mnoho konotačních faktorů
[Barthes,1991: 6n]. Zatímco denotace je v jeho pojetí automatickým procesem zachycení reality pomocí fotoaparátu či kamery, konotace je výsledkem lidského faktoru přítomného při fotografování. Proces spojování znaků a jejich konotací pro vyjádření určitého sdělení nazývá Barthes “mýtem”. V jeho pojetí se mýtus16 vztahuje ke způsobům uvažování o lidech, věcech, produktech či ideách, které jsou strukturovány tak, aby nesly pro čtenáře daného textu určité sdělení [Bignell, 1997]. Mýtus je příběh, kterým kultura vysvětluje nebo chápe určité aspekty skutečnosti nebo přírody [Fiske, 2001]. Je způsobem vztahování se k realitě, jejímu vykládání, udržování a skrze to i potvrzování smyslu vlastního bytí [Hawkes, 1999]. Užívá znaky a jejich konotace a záměrně je uspořádává tak, aby hrály určitou sociální roli [Bignell, 1997]. Podstatou fungování mýtu je také trojčlenný proces označování zahrnující označující, označované a znak vzniklý jejich spojením. Odlišnost mýtu spočívá v tom, že je systémem druhého stupně označování. Jestliže konotace je druhým stupněm významu označujícícho, mýtus je druhým stupněm významu označovaného [Barthes, 1973]. Mýtus vzniká řetězením konceptů a pojmů. Přitom některé pojmy, jež byly dříve jeho součástí, mohou být opuštěny a jejich místo časem zaujmou jiné. Mýtus se sebepotvrzuje v kontaktu s realitou. Ve skutečnosti 14
V Barthově pojetí se konotace stala nástrojem ideologie. A skrytý význam označovaného se stal “lovištěm” sémiotiků [Rojek, 2001: 169]. 15 Barthes uvádí šest základních faktorů vytvářejících konotace: trikové efekty, pózy, objekty, fotogeničnost, estetičnost a syntax. 16 V Barthově pojetí mýtus neodkazuje k tradičním mytologickým příběhům, jako je tomu u strukturalisty Clauda Levi Strausse.
XXI
je výtvorem dominantní sociální třídy a jeho hlavní funkcí je naturalizovat historii, prezentovat nesené významy jako přirozené, zastírat jejich původ, a tak i jejich politickou a sociální dimenzi. Příkladem může být mýtus ženy pečovatelky, využívající toho, že žena rodí děti. Hlavní funkcí tohoto mýtu přitom je potvrzovat existující rozdělení sociálních rolí a místo mužů a žen ve společnosti. [Fiske, 2001]. Jako znaky či symboly mohou fungovat různé jevy. Proto lze obrazová sdělení, jestliže je budeme vnímat jako soubor znaků, analyzovat podle stejných postupů, které užívá sémiotika. Sémiotická analýza fotografie Dostáváme se k analýze novinové fotografie. Než začneme, měli bychom zmínit, že předložená sémiotická analýza neodpovídá její aplikaci v lingvistice, ale pojetí užívanému v mediálních studiích. Snímek, o jehož sémiotickou analýzu se pokusíme, vidíte na obrázku.17 Obrázek č. 1 – Analyzovaná fotografie
17
Přesto, že fotoaparát zachytil realitu barevně, budeme pracovat s černobílým imagem, který byl použit v novinách. Na jaře roku 2001 ještě noviny barevné fotografie běžně netiskly.
XXII
Vizuální materiály včetně novinových fotografií jsou specifickými typy znaků. Podle Barthese působí obrazy mnohem naléhavěji než psané texty. Je tomu tak proto, že prezentují význam najednou, a nedochází tak k jeho analyzování a rozředění [Barthes, 1973: 110]. Na rozdíl od znaků lingvistických, které jsou závislé na čase (v psaném i v mluveném projevu musí následovat postupně za sebou), jsou znaky fotografií a obrazů rozloženy v prostoru vedle sebe v jednom časovém okamžiku.18 Proto je u vizuálních zobrazení mnohem složitější než u syntagmat slovních oddělit od sebe jednotlivé znaky. Obrazy jsou znaky ikonické. Jeví se jako přirozené a objektivní, a proto skrývají nebezpečí záměny s realitou. Novinové fotografie fungují jako metonymie,19 neboť zobrazují pouze část reality. My však s nimi pracujeme, jako by byly celkem. Další nebezpečí při vnímání vizuálních sdělení tedy spočívá v tom, že z části usuzujeme na neznámý zbytek reality. Stejně jako jiná, i vizuální sdělení jsou složena ze znaků s denotativním a konotativním významem a spojují se v mýty. Označující se stávají znaky v okamžiku
četby,
tedy,
když
je
spojujeme
s kulturou
ovlivňovanými
označovanými. Všichni jsme při socializaci internalizovali řadu mentálních konceptů, včetně různých typů osob, jejich místa a funkce ve společnosti. Na základě těchto schémat jsme schopni rozpoznat zobrazené postavy v uniformách jako policisty (ne jako např. vojáky, anarchisty nebo klauny). Dalšími zobrazenými jsou Romové - také v jejich případě máme internalizované určité rysy, na jejichž základě jsme schopni je “identifikovat”. Syntagma zobrazené fotografie pracuje s dvěma hlavními znaky: skupinou Romů a dvěma policisty, kteří stojí proti sobě. Pozadí snímku není jasné, ale oblečení osob naznačuje, že fotografie byla pořízena venku, na ulici. Takový je denotativní význam fotografie na prvním stupni označování. Ale protože znaky mohou být multiplikovány, může nám analýza pomoci odhalit cosi, co zprvu 18
Pro znaky zakotvené v čase je důležité jejich řazení – syntagma. Syntagma je sdělením, které vzniklo kombinací vybraných znaků (věta je syntagmatem slov). Syntagmatická řada (spojitost, kombinace) vytváří lineární vztahy mezi jazykovými prvky. Význam jednotlivých znaků v syntagmatu je ovlivněn jejich vzájemnými vztahy. Každý lingvistický znak v syntagmatu může být nahrazen jiným znakem, který ponese stejnou gramatickou funkci. Soubor takových příbuzných znaků, z kterých je možné vybírat, Saussure nazval paradigma. Paradigmatická řada (výběr, substituce) je vztahem mezi prvky věty a jinými syntakticky zaměnitelnými prvky. Význam zvolených znaků z určitého paradigmatu je ovlivňován znaky, které nebyly vybrány. 19 Mediální studia využívají koncept metafory a metonymie. Metafora nahrazuje slovo nebo slovní spojení výrazem z jiné roviny reality. Využívá přitom především podobnost, ale i rozdílnost – např. čas běží. Metonymie vzniká přenesením pojmenování na skutečnost, která je nějak spjata s původní. Pracuje indexikálně. Metonymie je částí toho, k čemu odkazuje – např. Praha rozhodla.
XXIII
nebylo zřejmé. Kromě zjevného významu i toto vyobrazení skrývá ještě význam latentní, který odkryjeme, zaměříme-li se na druhý stupeň označování. Označující na prvním stupni denotace fungují jako znaky na druhém stupni konotace [Barthes, 1973: 110]. Přitom konotace nepocházejí ze samotných znaků, ale z jejich způsobu užívání ve společnosti a z kulturního významu, který nesou. Uvedené koncepty jsou navíc především analytickými kategoriemi, neboť pro běžného
čtenáře
označující
sklouzává
do
druhostupňového
mýtu
nepostřehnutelně. Konotace vniká z formální podoby označujícího (úhlu kamery, kompozice apod.) [Selby, Crowdery, 1995: 62]. V důsledku toho je význam analyzované fotografie ovlivněn jejím černobílým provedením. Pro odkrytí konotace je vhodné představit si zobrazenou událost. Tak si uvědomíme, že snímek reprezentuje jen malou (vybranou) část reality. Na daném místě mohla být pořízena řada dalších fotografií lišících se nejen denotací, ale i konotací (danou úhlem záběru, užitým objektivem nebo celkovým výřezem). Proč například nebylo fotografováno z opačné strany, aby byly vidět tváře policistů a ne romských žen? Ačkoli nevíme, co se odehrávalo ve chvíli, kdy byla fotografie pořízena, snímek v nás vyvolává určitý pocit. Podílí se na něm především konotativní význam užitých znaků. Na druhém stupni označování je denotativní význam fotografie potlačen původně vedlejšími znaky, jakými jsou: gesto ženy uprostřed, věk zobrazených osob, ochranná páska instalovaná policisty, jejich uniforma a v neposlední řadě i černobílý formát snímku. Význam analyzované fotografie ovlivňuje tedy i jeho “fyzická” podoba. Přítomnost odstínů šedi konotuje “nečistotu”. Romové na snímku nemají jen tmavou pleť, ale jsou vnímáni jako špinaví. Navíc výraz jejich tváří, který fotograf zachytil, není nepříjemný. Žena uprostřed snímku, s utrhačným výrazem a rozmáchlým gestem směrem k policistům, je vedlejším znakem konotujícím hašteřivost či hádavost. Tedy vlastnosti stereotypně připisované romským ženám. Ani výraz ostatních Romů není příjemný. Především zamračená tvář dívky v pozadí a tmavé odstíny fotografie, které znepokojující výraz zobrazených osob ještě umocňují, podtrhují problematičnost situace a konotují napětí a pocit hrozícího nebezpečí. K nepříjemnému pocitu přispívá i neupravený účes dívky v pozadí. Také cigareta v levé ruce ženy uprostřed není neutrálním znakem. Kouření žen je dnes často vnímáno jako nehezké, nevhodné a zpravidla je znakem hrubosti. Neupravenost Romů však vystupuje hlavně ve srovnání s uniformami policistů.
XXIV
Uniforma je dalším vedlejším znakem, s nímž vyobrazení pracuje. Jde o druh oděvu, který musí mít předepsané rysy, je strohý, bez ozdob a měl by být čistý, vyžehlený. Uniforma je rozlišujícím znakem státních úředníků, konotuje stát, jeho zákony a pořádek, proto vzbuzuje vážnost a respekt. I další použité znaky: věk Romů a jejich zobrazení ve skupině, rozvíjí význam nebezpečí či hrozby. S výjimkou ženy uprostřed jsou na snímku zachyceny děti a mladí lidé. Jejich nízký věk a větší počet (skupina) je zde znakem konotujícím vysokou fertilitu Romů. Ta je majoritní společností hodnocena negativně. Zjednodušeně řečeno: více Romů znamená větší nebezpečí. To dále rozvíjí téma hrozby. Další užitý znak – ochranná páska - dodává sdělení význam konfrontace. Páska odděluje Romy a policisty, Nás a Je. Paralelu k tomuto jevu najdeme ve společnosti. Oblasti, v nichž žijí Romové, jsou obecně považovány za špinavé, “vybydlené” a nebezpečné. Neromové zde bydlet nechtějí a zpravidla jim není příjemné ani takovými oblastmi procházet. Zobrazená páska nejen odděluje, ale také uzavírá každou skupinu v místě pro ni určeném. Konotuje tak způsob řešení “problému s cikány” - jejich uzavření do vyhrazených oblastí kontrolovaných majoritními policejními jednotkami (podobně jako tomu bylo s indiány v americké historii). To podporuje skutečnost, že fotografie byla pořízena právě ve chvíli, kdy páska byla instalována, a je tedy pod kontrolou policie. Kromě konotací pracuje fotografie i s mytickými koncepty zobrazených osob. Přítomný je především mýtus cikána20 a policisty. Zaměřme se nejprve na mýtus cikána, který je řetězcem konceptů: osoby s tmavou platí a černými vlasy, špinavé, neupravené, nečistotné či v případě dětí zapatlané, zvědavé, hlučné, příliš naturální a temperamentní, impulzivní, emocionální, agresivní, neřestné, mající mnoho dětí (příliš fertilní), méně inteligentní, nevzdělatelné, nepřizpůsobivé, asociální a neochotné asimilovat se. Cikáni nepracují, jsou to povaleči, kteří se štítí práce a žijí ze sociálních dávek, tedy na úkor řádných občanů a z jejich daní. Romky jsou kartářky, muži kriminálníci a zloději.21 Mýtus cikána označuje Romy jako ty druhé, kteří nejsou odlišní pouze fyzicky, ale především kulturně. Odlišnost byla vždy vnímána jako nebezpečná. Romové se neodlišují jen svým původem, ale i mentalitou. Jejich odlišné chování
20
V tomto případě používáme označení “cikán”, neboť mýtus Roma neexistuje. Vysoký podíl Romů ve věznicích je obecně interpretován jako výsledek jejich přirozenosti místo toho, aby byl přičítán jejich sociálním podmínkám. 21
XXV
je často majoritní společností vnímáno jako nepochopitelné. Protože je neznáme a nejsme si jisti, co od nich můžeme očekávat, přistupujeme k Romům jako k nepředvídatelným a nevypočitatelným a vnímáme je jako nebezpečné. Přitom pravý důvod není v jejich přirozenosti, ale v tom, že o jejich životech, kultuře, normách, hodnotách a zákonech zpravidla nic nevíme. Druhým mýtem, s kterým vyobrazení pracuje, je mýtus policie jako ochránců zákona. Tento mýtus je společný řadě západních společností.22 Jde o přístup, který vidí policisty jako ztělesnění zákona, pořádku a sociálního řádu. V analyzovaném snímku policisté vystupují jako reprezentanti většinové společnosti. Policisté jsou muži zákona, kteří Nás, řadové občany, ochraňují proti rebelům a antisociálním živlům a silám, proti Nim. Význam policistů jako těch, kteří “mají Romy pod kontrolou”, je podpořen ochrannou páskou, jež policisté instalují. Přítomnost mýtu policisty navíc dále umocňuje téma napětí, hrozby a konfrontace, s kterými fotografie pracuje. Pokusili jsme se analyzovat zjevný i skrytý význam prezentované fotografie. Nyní se podívejme na to, jak tento snímek užili editoři Mladé fronty DNES a jak jej zakomponovali do vydání nejčtenějšího českého deníku. Snímek z 24. března byl otištěn v c23elostátní části listu na šesté stránce v rubrice Z domova. Obrázek 2 ukazuje, kontext snímku.24 Obrázek č. 2 – Analyzovaná fotografie na straně MF DNES
22
Většina mýtů neplatí pro žádnou kulturu univerzálně. Kromě dominantních mýtů se často setkáme i s kontramýty. To znamená, že v rámci určité kultury fungují dva vzájemně neslučitelné mýty jednoho jevu [Fiske, 2001]. V české společnosti existuje kromě dominantního mýtu také mýtus policistů – ňoumů, kteří nejsou schopni jakékoli účinné akce. Tento mýtus podporují například vtipy o policistech. Přitom je nutné si uvědomit, že tento kontra mýtus by mohl být v jiném případě použit ve stejných novinách. 23 24
Vzhledem k potřebě kompaktnosti tohoto textu a jeho omezeném rozsahu nebudeme pracovat s širším kontextem, do nějž byla fotografie zasazena.
XXVI
Fotografie jsou v novinách zpravidla užívány jako ilustrační materiál doplňující rozsáhlejší psaná sdělení. V některých případech však obrazové materiály nesou hlavní sdělení a jsou specifikovány pouze popiskem. Barthes mluví o tzv. zakotvení (anchoring). …zakotvení může být ideologické, jeho hlavní funkce je bezpochyby událost; text vede čtenáře mezi různými označovanými image, nutí jej některých se vyvarovat a jiné naopak přijmout, ačkoli často jemně, vede jej k předem zvolenému významu. Ve všech takových případech zakotvení má jazyk objasňující funkci, ale objasňování je výběrové; je to záležitost metajazyka použitého ne na celé ikonické sdělení, ale jen na určité znaky; text je opravdu právem tvůrce (a společnosti) dohlížet nad image: zakotvení je prostředkem kontroly, nese odpovědnost, porovnává zobrazovací moc figur jako prostředků zprávy; ve vztahu k volnosti obrazových označovaných má text reprezentativní hodnotu, a my můžeme vidět, že společenská ideologie a morálka jsou to nejdůležitější, co lze na této úrovni odhalit [Barthes, 1991:29].
Následující popisek doplňoval naši fotografii: ZÁSAH U MATIČNÍ Až zásah policie zachránil včera poblíž Matiční ulice v Ústí nad Labem řidiče škodovky před útokem místních Romů. Ti řidiče napadli poté, co na hlavním tahu z Ústí do Děčína srazil malou romskou dívku, kterou musela sanitka odvést do nemocnice. Řidič vyvázl po útoku s pohmožděninami. Policisté zatím nikoho neobvinili. Operační důstojník ústeckého policejního ředitelství včera řekl, že incident bude patrně řešen jen jako dopravní přestupek řidiče. Silnice byla na několik desítek minut uzavřena.
XXVII
Popisek analyzovaného snímku uvádí informace, které obrazové sdělení neobsahovalo, a posouvá význam sdělení. Především přibližuje samotnou událost, při které byla fotografie pořízena. Z obrazového materiálu nebylo zřejmé, že prezentuje následky dopravní nehody. Snímek nezachycuje ani poškozený automobil, ani vůz rychlé záchranné služby, které jsme zvyklí vídat při prezentaci dopravních nehod v médiích. Způsob, jakým popisek prezentuje událost, ovlivňuje naše čtení fotografie, neboť akcentuje určité významy a jiné naopak uzavírá. Popisek neuvádí žádné informace o příčinách nehody nebo o zdravotním stavu zraněné dívky. Naopak vede naši pozornost k tomu, co se odehrálo po nehodě, k útoku na řidiče. Hartley připomíná, že při analýze zpráv je důležité všimnout si toho, co přítomné není. [2001:118]. V tomto případě jsou to řidič a zraněná dívka, kteří nejsou součástí obrazového sdělení. Popisek nezmiňuje možnost, že útok na řidiče mohl být ze strany Romů opodstatněný, a tak ho nepřímo označuje za iracionální a jeho pachatele za nebezpečné. Stejně je opomenuta možnost, že řidičovy modřiny byly následkem nehody a ne důsledkem napadení. To tematizaci romské nebezpečnost ještě umocňuje. Zakotvení snímku v popisku naznačuje, že důležitější než samotná dopravní nehoda a její účastníci je “romský incident”. Hlavním sdělením zprávy tedy není nehoda, ale napadení. Kromě znaků použitých v obrazovém materiálu pracuje popisek s několika novými znaky. Důležitým novým znakem je místo, kde se událost odehrála. Tvůrci sdělení ji lokalizovali do blízkosti Matiční ulice. Matiční ulice je zde znakem konotujícím problémovou oblast, v obecném povědomí čtenářů je známá kvůli sporům o stavbu zdi mezi obytnými domy, v nichž žijí Romové, a rodinnými domky příslušníků majoritní populace.25 Ačkoli se nehoda neodehrála přímo tam, událost je umístěna do její blízkosti. Tím je naznačeno, že zde můžete potkat stejné osoby a že se zde odehrávají stejné problémy. Zpráva tak přispívá k vnímání Matiční ulice jako problémové oblasti, kde dochází ke střetům mezi Romy a majoritou. Zakotvením události do Matiční ulice je podpořeno čtení fotografie jako konfliktního vztahu mezi Romy a majoritou. Také ochranná páska oddělující romské prostředí od majoritního v tomto kontextu dostává přesnější význam. Oblastí mimo hranice řádné většinové společnosti, kam by bylo možné umístit Romy, je právě Matiční. 25
Problematika stavby plotu v Matiční ulici byla řešena na podzim roku 1999. Po několika vlnách emigrace do Kanady, Velké Británie a států severní Evropy, byly problémy s plotem v Matiční ulici dalším tématem, které přitáhlo pozornost politiků Evropské unie k podmínkám života Romů v České republice.
XXVIII
Popisek pracuje ještě s jedním novým znakem - řidičem vozidla, který zde plní metonymickou funkci. Řidič ve zprávě vystupuje jako zástupce bílé většinové společnosti. Napadení, kterému byl vystaven, je zde metonymií pro nebezpečí, jež hrozí celé majoritní populaci. Vždyť na místě řidiče může příště být kdokoli z Nás. Médii prezentované informace včetně zpravodajských sdělení dostávají v posledních letech stále častěji charakter tzv. zprábavy (infotainment). Jedním z nástrojů “zábavného zpravodajství” je prezentace událostí jako narativních příběhů. Stejně je tomu v tomto případě. Analyzované sdělení je příběhem o Nás (správné, bílé majoritní populaci) a o Nich (špatné, černé, asociální menšině). Ruský lingvista Vladimír Propp ukázal, že každý příběh je postaven na figurách, které v něm plní určité typy funkcí [Propp, ]. Kromě dalších postav jsou pro většinu příběhů nejdůležitější hrdina a zločinec. Tyto postavy nalezneme i v analyzované zprávě. Ačkoliv bychom předpokládali, že zločincem je řidič, protože srazil dívku, řidič je prezentován jako oběť. Negativní role zločince je v popisku připsána Romům a hrdiny příběhu jsou policisté, kteří zachránili řidiče vozidla. Toto rozdělení rolí skrývá věta o útoku Romů na řidiče, která celou událost rámuje jako napadení. Koresponduje s tím “nezbytnost policejního zásahu”, zmiňovaná v titulku, a informace o řidičových modřinách. Tyto verbální znaky jsou podpořeny vizuálním gestem ženy uprostřed snímku. Zpráva tedy pracuje se třemi znaky (vizuálním gestem a označujícími: napadení a zásah), které referují ke stejnému jevu. V případech, kdy obrazový materiál, titulek i článek nebo popisek
spolupracují a vzájemně se potvrzují,
mluvíme
o simultánním označování.26 Hartley a Fiske rozšiřují Barthovu teorii dvoustupňového označování o stupeň třetí. V jejich pojetí znaky nejsou jen nezávislé entity vyvolávající subjektivní odezvy. Naopak akcentované významy jsou intersubjektivní, společné většině členů dané kultury. Tato intersubjektivita je kulturně determinovaná a je jedním ze způsobů jakými kultura ovlivňuje individua a jimiž se projevuje přináležitost k ní. Mýty, které fungují jako organizační struktury v oblasti kulturní intersubjektivity, jsou spojeny do celků, jež autoři označují jako mytologie či ideologie. Třetí stupeň označování tedy odráží širší principy, kterými kultura 26
Kompozice na televizní obrazovce dává dohromady různé ikonické znaky, které tak vzájemně modifikují nebo posilují svoje označování.To samé platí pro kombinaci titulku, obrázku a příběhu v novinách. My je pak čteme simultánně a tehdy obrázek může skutečně mít cenu tisíce ideologických slov [Hartley, 2001:31].
XXIX
organizuje a interpretuje vnější realitu [Fiske, Hartley, 1996: 46]. Teorie pracující s konceptem ideologie (nebo hegemonie) zdůrazňují, že veškerá komunikace a významy mají sociopolitický rozměr a nemohou být chápány mimo svůj sociální kontext [Fiske, 2001: 177]. Podle Fiska tvůrci sdělení předpokládají, že jejich čtenáři s nimi sdílí určité kulturní kódy, a proto budou sdělení dekódovat dominantním způsobem27 a odhalí jeho preferovaný význam. Neboť čtenář je někdo kdo má určitý vztah k dominantnímu hodnotovému systému a zbytku společnosti. To je ideologie v praxi, říká Fiske [2001: 164]. V Barthově pojetí ideologie odkazuje k sociální produkci významu. Ideologie je zdrojem významu druhého stupně, dává smysl mýtům a konotovaným hodnotám, jež ji vyjadřují. Ideologie dále odkazuje k souboru věr, iluzorních idejí či falešnému vědomí, kterým vládnoucí třída potvrzuje svoji dominanci ve společnosti. Ideologie v pozadí analyzované fotografie je ideologií dominantní bílé majoritní společnosti. Zahrnuje předpoklad spravedlivé policie, která je v právu, její příslušníci jsou jedněmi z Nás, chrání naše zákony a pořádek. Naproti tomu Romové jsou ti druzí, kteří se od nás odlišují, jsou nebezpeční a narušují ustavený společenský řád. Takové čtení fotografie není samozřejmé, ale přispívá k němu naše kulturní zakotvení a zkušenost s dalšími texty, které prezentují vztah mezi těmito etniky analogicky [Fiske, 2001: 166]. Ideologičnost
analyzované
fotografie
odráží
binární
opozice28
zakomponované v textu. policisté X
Romové
klid
X
neklid
bezpečí
X
nebezpečí
řád, zákon
X
porušování zákona, řádu
uvnitř společnosti
X
vně společnosti
upravení
X
neupravení
čistí
X
špinaví
bílý
X černí
My
X
Oni
dobro
X
zlo
27
Stuart Hall odlišuje tři základní způsoby dekódování textu: dominantní (preferované čtení), dohodnutý (s výhradami akceptuje dominantní hodnoty a struktury obsažené v textu) a opoziční (rozpoznává dominantní hodnoty v textu, ale odmítá je jako falešné, nesprávné) [Hall, 1981]. 28 Koncept užívaný C. L Straussem. Jde o dvě vzájemně propojené protikladné kategorie užívané pro vyjádření smyslu a uspořádání světa, jehož části jsou vnímány jako náležející vždy do jedné z nich.
XXX
Zařazení kategorií do pravého a levého sloupce, z nichž jeden odráží hodnoty asociované s Naším a druhý s jiným etnikem, je dominantní společenskou skupinou prezentováno jako obecně sdílené, dané a nezpochybnitelné.29 Komunikované obsahy a významy přitom odráží strukturu a distribuci moci ve společnosti. Čtení mýtu je tedy čtením sociálních hodnot, které ale neslouží všem členům společnosti stejně [Fiske, 2001: 166n]. Ve společnosti s xenofobními rysy je moc rozdělovaná na základě příslušnosti k etniku. Ve výsledku je vidění světa, jež se odráží v opozicích, vnímáno jako přirozené a proto správné i těmi, kteří jsou skrze něj udržováni v podřízení. Tak vládnoucí třída, která kontroluje přístup k hlavním informačním zdrojům, využívá ideologie k posílení své mocenské pozice. Podle Theun van Dijka je prezentování událostí jako příběhů o Nás a o Nich příkladem nového rasismu. Sdělení pracující s tímto rozdělením podporují soudržnost členů uvnitř skupiny a obracejí jejich nepřízeň k jiným skupinám. Negativní prezentace druhých tak funguje jako zdroj negativních mentálních modelů, stereotypů, předsudků a ideologií o druhých, a tak nepřímo reprodukuje rasismus [van Dijk, 2000]. Nový rasismus nevidí příslušníky minorit jako podřadné nebo špatné, ale jako jiné. Ačkoli se snaží být demokratický, marginalizuje členy minoritních skupin a podílí se na jejich sociální exkluzi stejně jako rasismus “starý”. Formy nového rasismu jsou subtilní a symbolické diskriminační praktiky (např. každodenní konverzace, parlamentní debaty, učebnice, televizní programy či zpráva) udržované sociálně sdílenými reprezentacemi, jako jsou stereotypy, předsudky a ideologie. Zahrnují praktiky, které jsou formou etnické hegemonie, předpokládající zdánlivě legitimní ideologie a postoje, a často jsou mlčky akceptované většinou členů dominantní majoritní skupiny [van Dijk, 2000:34n]. Van Dijk říká, že mnoho významů není kvůli sociálním normám ve zpravodajství o etnických menšinách vyjádřeno explicitně, ale je sdělováno “mezi řádky”. Stejným způsobem přispává k diskriminaci romské menšiny v České republice i analyzované sdělení. Sděleníhodná událost… Poté, co jsme vybrané sdělení podrobili semiotické analýze, vrátíme se ještě krátce k tématu mediální konstrukce reality, o kterém jsme mluvili na začátku. Událost, o které zpráva informuje, se nezdá být dostatečně významnou 29
Barthes v této souvislosti mluví o exnominaci.
XXXI
pro prezentaci v celostátním tisku. Pokusme se odpovědět na otázku, proč byla tato zpráva otištěna (navíc v celostátní části listu). Odpověď budeme hledat s pomocí teorie zpravodajských hodnot. Aby se událost stala zprávou, musí být sděleníhodná (newsworthy). To znamená, že musí splňovat určitá kriteria. Johann Galtung a Mari Rougeová vytvořili seznam dvanácti zpravodajských hodnot, které se podílejí na výběru událostí vhodných k prezentaci. Jsou jimi: frekvence (událost se musí odehrát v čase vyhovujícím periodickému vydávání médií), práh pozornosti (událost musí zaujmout pozornost tvůrce sdělení), jednoznačnost (událost musí být jednoduchá a snadno sdělitelná), smysluplnost (preferovány jsou události, které se odehrávají v kulturně blízkých oblastech nebo mají dopad na naši každodennost), konsonance (určité události publikum očekává a zprávy o nich vyžaduje), nepředvídatelnost (událost je více sděleníhodná, jestliže se odehraje náhle nebo je-li ojedinělá), kontinuita (jestliže byla jednou událost definována jako “zpráva”, budou o ní média informovat dlouhodobě, i když její intenzita poklesne), kompozice (prezentace události je ovlivněna tím, co jiného se odehrálo a může být zpravodajsky pokryto), reference k elitním národům (události odehrávající se v určitých státech, např. USA nebo VB jsou prezentovány častěji), reference k elitním osobám (události, na nichž se podílely známé osoby, např. kulturní nebo politické elity, jsou prezentovány častěji), personalizace (událost má větší pravděpodobnost, že bude vybrána, jestliže ji lze formulovat jako příběh osoby, kterou čtenáři mohou odsoudit nebo se s ní ztotožnit) a negativita (lidé věnují větší pozornost negativním sdělením).30 Čím více kritérií událost splňuje, tím je její šance, že bude vybrána a stane se zprávou, větší [Galtung, Rugeová, 1981]. Ačkoli zpětně není možné rekonstruovat proces výběru událostí přesně (například nemáme informace pro posouzení kategorie kompozice), pokusme se identifikovat hodnoty, které vedly k tomu, že analyzovaná událost byla otištěna. Přispělo k tomu minimálně sedm kritérií, které splňuje. Jsou jimi: negativita, jednoznačnost,
smysluplnost,
neočekávanost,
frekvence,
personalizace
a
kontinuita. 30
Neexistuje jednoznačné vysvětlení proč lidé věnují větší pozornost negativním sdělením, ale protože tomu tak je, média prezentující více negativních než pozitivních informací. Ačkoli se nabízí více vysvětlení, naše hypotéza je následující: prezentováním negativních sdělení média narušují ontologickou jistotu příjemců svých sdělení. Ti reagují tím, že vyhledávají další informace. Pátrají po nich nejen u svých blízkých, ale také v médiích, a tak jim věnují další pozornost. Výsledkem je “začarovaný” kruh udržující pozornost publika, což vyhovuje reklamním zadavatelům a majitelům médií.
XXXII
Z našeho pohledu je nejdůležitější zpravodajskou hodnotou, kterou událost naplňuje, kontinuita. Kontinuita odkazuje k obecnému sklonu médií informovat o určitých tématech opakovaně a dlouhodobě. Příkladem kontinuálně rozvíjených zpráv jsou informace o pokračujících soudních prosech či o vyšetřování trestných činů. Ačkoli automobilová nehoda je jednorázovou událostí, byla využita jako příklad pokračující série incidentů z Matiční ulice (které začali více než před rokem a půl), jako příklad “nekončících” problémů s romskou komunitou žijící v této oblasti. Podle našeho názoru byla tato událost užita jako metonymie pro nesoulad mezi Romy a většinovou populací. Její hlavní sdělení říká: za incidenty opakovaně se odehrávající v této oblasti jsou zodpovědní Romové. Stejně jako v případě analýzy semiotické, i tato je teoretickou rekonstrukcí. Pouze editor deníku by mohl vysvětlit, proč se rozhodl informaci o této události otisknout a proč jí dal právě takovou podobu. Fowler ale upozorňuje, že ani editoři si nemusí být vědomi kritérií, na jejichž základě třídí události a vybírají ty vhodné k prezentaci [Fowler, 1994:13]. Nepochybně k tomu přispívá i rutinizace práce v médiích, která se nevyhýbá ani zpravodajským redakcím. Závěrem V dnešní společnosti pozdní modernity patří média k nejdůležitějším zdrojům informací o okolním světě. Často jsou zdrojem jediným. Platí to i u informací o etnických menšinách žijících v České republice, neboť velké části majoritní populace kontakt (včetně jeho možnosti) s příslušníky minorit chybí. Romské etnikum není výjimkou. Protože média nereflektují realitu jako zrcadlo, ale vybírají si, o jakých událostech budou informovat a jak, je důležité vědět, jaký obraz minoritních skupin (ale nejen jich) média svým čtenářům předkládají. V článku s omezeným rozsahem není možné obsáhnout tuto problematiku dopodrobna (není to ani v silách jednoho výzkumníka). Proto jsme se zaměřili pouze na jeden ze způsobů zkoumání mediálních sdělení, který jsme demonstrovali na příkladu případové studie novinové fotografie. V článku jsme ji podrobili
strukturální (semiotické) analýze
vycházející
ze semiotického
paradigmatu mediálních studií, jež jsme se pokusili krátce přiblížit. Podle semiotické školy, která klade důraz na čtenáře mediovaných textů, vzniká význam sdělení v momentě jeho čtení. Význam není daný, ale je vyjednávaný. Na jeho podobě se podílejí kulturně dané kódy, osobní zkušenosti, sociální znalosti čtenáře i jeho emocionální stav. V teoretické části jsme krátce představili semiotické
XXXIII
pojetí znaku, jež toto paradigma rozvíjí, dále jsme se zaměřili na teorii dvoustupňového označování R. Barthese. Na příkladu novinové fotografie nehody z Matiční ulice otištěné v MF DNES jsme se snažili ukázat, jak postupuje semiotická analýza. Z jejího pohledu byl zkoumaný snímek souborem znaků majících denotativní a konotativní význam a evokující v myslích čtenářů určité mýty (v Barthesově pojetí). Tento text pracoval s mýtem cikána a policie, které jsou přítomné v české kultuře. Na základě analýzy jsme odhalili skryté sdělení fotografie vystavěné na opozici My a Oni, rozdělení mezi dobrým a zlým. Prezentovaná konfrontace mezi Romy a majoritou zastoupenou policisty a řidičem automobilu byla metonymií pro vztah této etnické menšiny a většinové populace v české společnosti. Romové byli ve zprávě tematizováni jako hrozba a byl jim připsán status původců možného nebezpečí hrozícího nejen jedincům jako v tomto případě, ale potenciálně celé společnosti. Tento latentní význam fotografie jsme odhalili při analýze druhého stupně označování. Fotografie pracuje i s řadou binárních opozic, které jsou vyjádřením dominantní ideologie bílé majoritní populace a odráží její vidění světa. Dospěli jsme k závěru, že analyzovaná zpráva je příkladem nového rasismu a přispívá ke znovu potvrzování mýtu cikána, který je ve společnosti rozšířen. Na závěr bychom chtěli upozornit, že naším cílem nebylo kritizovat analyzovanou fotografii nebo jejího tvůrce či editora deníku. Chtěli jsme upozornit na multiakcentuální povahu znaků (mluvených, obrazových i psaných), kterou by novináři měli mít na paměti při tvorbě mediálních sdělení, zvláště pak sdělení zpravodajských. Tento článek také nelze chápat jako reprezentativní analýzu prezentace Romů v českých médiích a jeho závěry nelze bez dalších zkoumání generalizovat na mediální sdělení o Romech. Stejně tak není analyzovaná fotografie reprezentativním příkladem otiskovaných zobrazení Romů. Fotografie byla vybrána záměrně, aby sloužila jako výzkumný materiál pro ilustraci semiotické analýzy. Mohli jsme pracovat s jiným obrazovým sdělením (například reklamním), ale protože se zároveň zajímáme o prezentaci menšin v médiích, vybrali jsme tento snímek. A doufáme, že splnil svůj úkol. Summary In today’s society of late modernity media are very important and for many people often the only sources of information about events. Media are often the only source of information about members of minority groups in the Czech
XXXIV
Republic because the further personal contact (including the possibility of it) is often missing. The case of Roma minority is not an exception. And because media do not reflect reality as a mirror but select events which they inform about it is important to know how media represent minority groups (but not only them). In article it is not possible to deal with such a big topic in detail. That is why we attempted to present at least one case of access to a media message and show a case of structural (semiotic) analysis of newspaper photograph on the basis of semiotic school of mass media studies. We have explained the main concepts of the semiotic school and the basic works of F. de Saussure, Ch. S. Peirce and R. Barthes. According to the semiotic school which gives more attention to the reader of mediated texts the meaning of the message arises at the moment of reading. The meaning is not given but negotiated. Except of culturally set codes, also personal experience and social knowledge can influenced understanding of the texts.
On the newspaper photograph from the accident in Matiční street printed in Mladá fronta DNES we tried to show how structural analysis works. It understands mediated texts as a set of signs which have denotative and connotative meaning and in the whole can evoke the myths in the mind of their reader. Analyzed photograph activates the Gypsy myth and the myth of police which exist in the inner space of Czechs. We have revealed the hidden advice of the image which refers to real situation in Czech society. The presented confrontation between Roma and majority represented by policemen is an analogy of division of Us from Them, the good from the bad. The danger is the main feature ascribed to Roma which are topicalized as a threat, here. On the whole the photograph reconfirms the Roma myth existing in society and it is an example of the ideology of new racism. We would like to mention that our goal was not to criticise the analysed photograph or its producer. We would like to draw attention to the multiaccentuality of the signs which is necessary to keep in mind in the process of constructing the news. This paper cannot be understood as representative analysis of Roma presentation in Czech media and its result cannot be further generalized without additional research on mediated messages about Roma. At the same time the analysed photograph is not a representative example of all imprinted images of Roma. It was, of course, chosen on purpose as an obvious example of structural analysis. Similarly to demonstrate structural analysis we could have chosen another image or an advertisement. But because our main area of interest is
XXXV
presentation of minorities in media we chose this one. And we hope it served its purpose. References: Barthes, R.: Myth today In: Mythologies. London, Paladin. 1973. Barthes, R.: The responsibility of Forms, Berkeley, Los Angeles, University of California Press 1991. Barthes, R.: Základy sémiologie. In: Kritika a pravda. Praha, Dauphin. 1997. Bennett, L. W.: News: The Politics of Illusion. New xork, Longman Publishers USA. 1996. Bignell, J.: Media Semiotics. Manchester and New York, Manchester University Press. 1997. Berger, P. – Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury. 1999. Burton, G. – Jirák, J.: Úvod do studia médií. Praha, Barrister (and) Principal. 2001. Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Praha, Votobia.1996. DeFleur, M. L., Ballová – Rokeachová, S. J.: Teorie masové komunikace. Praha Karolinum. 1996. Elliot, A. – Turner, B. S.: Profiles in Contemporary Social Theory. London, Thousand Oaks, New Delhi, Sage. 2001. Fiske, J.: Introduction to Communication Studies. London, New York, Routledge. 2001. Fiske, J. – Hartley, J.: Reading Television. London, New York, Routledge.1996. Fowler, R.: Language in the News – discourse and Ideology in the Press. New York, London, Routledge. 1994. Gabal, I.: Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha, G plus G. 1999. Galtung, J. – Ruge, M.: Structuring and selecting the news. In: Cohen, S. – Young, J: The Manufacture of news. London, Beverly Hills, California, Constable, Sage 1981. Hall, S.: The determinations of news photographs. In: Cohen, S. – Young, J: The Manufacture of news. London, Beverly Hills, California, Constable, Sage 1981. Hall. S.: Representation: Cultural Representations and Signifying practices. London, Sage. 1997. Hartley, J.: Understanding News. London and New York, Routledge. 2001 Hawkes, T.: Strukturalismus a sémiotika. Brno, Host. 1999. Jensen, K. B., Jankowski, N. W.: A Handbook of Methodologies for Mass Communication Research. London and New York, Routledge. 1992 Kunczik, M.: Základy masové komunikace. Praha, Karolinum. 1995. Lester, P. M. (eds.): Images that injure – Pictorial Stereotypes in the Media. Westport, Connecticut, London, Preaeger. 1996. Propp, J. V.: Morfologie pohádky. Říčan, P.: S Romy žít budeme – jde o to jak. Praha, Portál. 1998. Saussure, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Praha, Academia. 1996 Sedláková, R.: Menšiny v denním tisku. In: Sirovátka, T. (eds.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno, FSS MU, Georgetown. 2002. Sedláková, R.: Romská problematika v denním tisku. In: Sirovátka, T. (eds.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno, FSS MU, Georgetown. 2002 Selby, K. – Cowdery, R.: How to Study Television. Palgrave. 1995. Sirovátka, T. (eds.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno, FSS MU, Georgetown. 2002. Thomas, L. – Wareing, S.: Language, Society and Power. London and New York, Routledge. 2001. van Dijk, T. A. (2000): New(s) Racism: a Discourse Analytical Approach. In: Cottle, S.: Ethnic Minotities and the Media. Buckingham, Philadelphia, Open University Press. 2000. van Leeuwen, T. – Jewitt, C.: Handbook of Visual Analysis. London, Thousant Oaks, New Delhi, Sage. 2001.
XXXVI
