Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Katedra filosofie

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filosofie Filozofie

Tomáš Heger Morální dilemata Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Radim Brázda, Dr. Brno 2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

.....................................................

Zde děkuji svému vedoucímu práce Radimu Brázdovi za veškeré jeho počiny (jmenovitě rady, připomínky, doporučení, konstruktivní kritiku), jimiž ovlivnil konečnou podobu předkládané práce. Další dík patří Katarině Petrovićové za pomoc při bádání po raných výrazech pojmu dilema, Pavle Fabíkové za jazykovou korekturu, Jiřímu Zelenkovi, Petru Kolářovi, Miroslavu Stuhlovi a Haně Biolkové za větší či menší komentáře k textu. Zvláštní dík patří mé manželce Mileně Hegerové za to, že prostě je.

1. Úvod ………………………………………………………………………………….5 2. Pojmy…….………………………..………………………………....……………….7 2. 1 Volba …………………………...……...………………………….……...……...7 2. 2 Rozhodování ………………………...……………………………………..……9 2. 3 Konflikt ……………………………...……………………………………..…..14 2. 4 Dilema …………………………………...………………………………...…...17 2. 4. 1 Osobní a neosobní dilemata …………..…...…………………………..…22 3. Prvky morálních dilemat …………………………...…………………………..…26 4. Fenomény ovlivňující rozhodování v situaci, která je identifikovaná jako dilema ……………………………………………...…………….………..…..31 4. 1 Biologické vlivy ……………………………...…………………….…..………31 4. 2 Psychologické vlivy ………………………...…………………….………..….35 4. 2. 1 Jindřichovo dilema ………………………......…………….………..……35 4. 2. 2 Hodnotový vzorec ………………………......…………….…..………….36 4. 2. 3 Svědomí ………………………………..………………….…….…….…40 4. 3 Sociální vlivy...…………………………………....……………….….…….…41 4. 3. 1 Rodina ………………………...…...…………………………………..…42 4. 3. 2 Zájmové skupiny ………………………...………...…………...…….…..44 4. 3. 3 Stát ……..……………...……………………………...……….….….…..45 4. 3. 4 Sociální kontrola ………………...……….…………....…….…….……..47 5. Význam dilemat v etice …………………………….………....…….......…………49 6. Závěr ……………………………………………….………...….…….......………..50 7. Použitá literatura ………………………………….……….......……....…………..51

„Jest však někdy těžko rozhodnouti, kterou ze dvou věcí máme voliti a které zlo z dvojího zla máme podstoupiti.“ Aristotelés (Etika Níkomachova, III kniha, 1110a 30–33) 1. Úvod Lidé umírali, umírají a přinejmenším ještě nějaký čas umírat budou. Než však přijde samotný okamžik smrti, učiní každý z nás ještě nějaká rozhodnutí. Jedno z mých rozhodnutí např. bylo zpracování tématu morální dilemata. Pro toto téma jsem se rozhodl na základě osobního přesvědčení, že většinou sice nevíme den ani hodinu naší smrti, ale to neznamená, že svůj život z obsahové stránky promrháme. Jakým obsahem svůj život naplníme záleží zčásti na nás, zčásti na ostatních lidech a zčásti na dalších faktorech, jako např. na přírodních událostech. Většinou však platí, že volby ovlivní, kam v životě doputujeme nebo nedoputujeme. Některé přírodní události jako např. výbuch sopky neovlivníme. Můžeme se však rozhodnout, zda se pojedeme na běsnící sopku alespoň podívat zblízka, třeba jen kvůli tomu, že jsme zvědaví cestovatelé. Svými rozhodnutími zapříčiňujeme to, že jsme v konkrétním čase na konkrétním místě. V tomto konkrétním časovém a prostorovém bodu můžeme vykonat některá rozhodnutí, která spadají do sféry morálky. Někdy se může stát, že naši pozici na konkrétním místě a v konkrétním čase zapříčiní jiná lidská bytost, jako např. když rozhodne někdo o nás bez nás. Na druhou stranu se může stát, že my sami rozhodneme o vlastní životní cestě, příp. rozhodneme o životní cestě někoho jiného. Předkládaná práce si za hlavní cíl klade analýzu, promýšlení a zvažování některých myšlenek, jež nás na cestě rozhodování mohou potkat. Člověk je individualita a jako individualita

by

měl

také

k rozhodování

přistupovat.

Předkládám

(neformální

a jistě ne úplný) přehled záležitostí, jež se týkají rozhodování o morálních dilematech. V práci věnuji pozornost především rozlišení dilemat osobních a neosobních. Předkládám představení morálních dilemat se zvláštním zřetelem na oblasti, které rozhodování o morálních dilematech ovlivňují. Pojednávané problémy na sebe -5-

přehledně navazují, čímž chci docílit předložení systematického výkladu morálních dilemat. Základní kostru práce tvoří tři hlavní kapitoly: pojmy, prvky morálních dilemat a fenomény ovlivňující rozhodování. Tzv. pojmová část začíná definováním pojmů volba, rozhodování a konflikt. Volba, rozhodování i konflikt jsou součásti dilematu a považuji je za nezbytné pro přesnou charakteristiku dilemat. V téže části jsou představena i osobní a neosobní dilemata společně s teorií duálních procesů morálního rozhodování. Tato teorie byla formulována na základě úvah a experimentů J. D. Greena. Analýza jeho experimentů ústí do teze, že morální rozhodování je v první řadě ovlivněno biologickými vlivy, jež jsou výsledkem evolučního dědictví. Ve druhé hlavní kapitole podrobuji analýze prvky vstupující do rozhodování o dilematu. Popisuji zde okolnosti vzniku morálních dilemat a typologizuji možné důsledky lidského rozhodování. Ve třetí hlavní kapitole se podrobněji věnuji biologickým, psychologickým a sociálním vlivům na rozhodování. Pro přiblížení těchto tří oblastí vlivu používám obrazné přirovnání ke slavnému Platónovu podobenství okřídleného spřežení a vozataje, kde nejdůležitější a nejvlivnější částí je pro Platóna rozum, pro morální rozhodování jsou to biologické vlivy. Při popisu psychologických vlivů využívám Jindřichova dilematu k demonstraci jednotlivých složek tzv. hodnotového vzorce, taktéž popisuji vliv svědomí při utváření rozhodnutí. V oblasti sociálních vlivů vycházím ze stratifikace společnosti, přibližuji vliv rodiny, zájmových skupin, státu a sociální kontroly na rozhodování o morálních dilematech. V závěru práce zdůrazňuji význam dilemat v etice.

-6-

2. Pojmy Na poli morálních dilemat se vyskytují přinejmenším tři pojmy, které jsou s dilematy nerozlučně spjaty. Těmito pojmy jsou rozhodování, konflikt a volba. Každý z těchto pojmů se vyznačuje svými specifiky. Pojmy rozhodování, konflikt a volba jsou v této práci důležité proto, že při řešení morálních dilemat dochází k volbě či rozhodování o konfliktu, jenž je-li vyhrocený, nabírá podobu dilematu. Proč zmiňuji právě čtveřici dilema-konfliktrozhodování-volba? Tvrdím, že ne všechna rozhodování musí být dilematická, ne každý konflikt je dilema a že volba není to stejné jako rozhodování. Pojmy volba, rozhodování a konflikt 1 zařazuji v práci před pojem dilema z toho důvodu, abych ukázal, že pojem dilema je ke třem zbývajícím pojmům ve specifickém vztahu. Jedná se o následující vztah: dilema je speciální případ rozhodování o extrémní situaci s výsledkem volby. Co a jak tyto pojmy spojuje se pokusím přiblížit v každé subkapitole zvlášť. Výklad začnu volbou, jakožto jednoduchým aktem rozhodování. 2. 1 Volba Pojmem volby se zabýval již Aristotelés, když v Etice Níkomachově uvádí, že „záměrná volba tedy, zdá se, jest něco dobrovolného, ale není to tentýž pojem, nýbrž dobrovolnost jest rozsahem širší; neboť toho, co jest dobrovolné, jsou účastny i děti a ostatní živé bytosti, záměrné volby však nikoli, a náhlá okamžitá jednání nazýváme sice dobrovolnými, ale neříkáme, že se dějí podle záměrné volby“. 2 Aristotelés vylučuje ze záměrné volby děti, což dnešnímu člověku může připadat podivné. I malé dítě totiž může učinit záměrnou volbu pro lízátko, jemuž dá přednost před řádným obědem (zda je takováto volba vhodná, resp. zda je její výsledek z hlediska přežití organismu důležitý, je spekulativní).

V moderní

literatuře

již

není

volba

privilegiem

dospělých,

je

to „rozhodování pro jednu z několika možností, příp. výsledek tohoto rozhodování, v psychologii rozhodnutí o míře pravděpodobnosti, s jakou zvolená reakce, chování, jednání, bude účelná, resp. povede k cíli“. 3 Voleb může být několik druhů, přičemž 1

Volba, rozhodování i konflikt mají na rozdíl např. od svobodné vůle v této práci místo proto, že jsou

všechny tři uvedené pojmy důležité pro analýzu dilemat. Pokud má být analýza pojmu dilema srozumitelná, je zapotřebí základní obeznámenost s pojmy, s nimiž se v dilematu operuje. 2

ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. III. kniha, 1111b 7–11.

3

HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. s. 675.

-7-

většinou volíme minimálně ze dvou možností (jinak bychom neprováděli volbu): např. volba povolání (jakou budeme vykonávat profesi), volba sexuální (tj. výběr partnera; popis způsobu, jakým jsou vybíráni partneři pro soužití, resp. trvalejší vztah nebo manželství 4 ), volba na jaký film se podívám dnes večer, zda v případě ohrožení života přeřízneme horolezecké lano svému partnerovi, který na něm visí 5 atd. Při volbě mezi sebou porovnáváme několik možností a pro některou z nich se možná rozhodneme (může nastat situace, kdy se rozhodneme nevyužít ani jednu z nabízených možností: nerozhodnu se ani pro možnost a ani pro možnost b). Porovnáváme např., zda je jedna možnost lepší než druhá, příp. zda jsou obě stejně výhodné. Může nastat i situace, kdy naznáme, že obě možnosti jsou nesouměřitelné. To se stane tehdy, když „ani jedna z alternativ není lepší než druhá nebo jsou obě alternativy stejně dobré“. 6 Výsledek volby (příp. i výsledek rozhodování) může více či méně ovlivnit průběh života rozhodovacího subjektu. Někdy je život ovlivněn volbou méně (Vrátím nalezenou peněženku s doklady nebo nevrátím?), někdy je život ovlivněn volbou více (Půjdu studovat vysokou školu nebo nepůjdu studovat vysokou školu?), a někdy je život ovlivněn nejvíce (Stihnu přeběhnout silnici než projede ten autobus?). Vždy by však mělo docházet k tomu, že „pro konečný výběr reakce musí člověk zapojit uvažování, což znamená udržet si v mysli množství faktů, předvídat výsledky hypotetických činů a srovnávat je s okamžitými a dlouhodobými cíli“. 7 Volba přímo souvisí s rozhodováním. Máme-li totiž na výběr z několika možností, můžeme (ale nemusíme) se rozhodnout pro jednu z nich. Při rozhodování pro jednu z možností, jež se nám nabízí, se můžeme dostat do konfliktu tím, že budeme muset volit mezi nimi. Volba a rozhodování se z určitého pohledu podobají dvěma dovednostem mysli 4

HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. s. 678.

5

Např. děj filmu Touching the void (2003). Film natočený podle skutečné události, vznikl na základě

předlohy stejnojmenné knihy Joea Simpsona. 6

ANDREOU, Chrisoula. Stanford encyclopedia of philosophy [online]. 2007 [cit. 2010–04–06]. Dynamic

Choice. Dostupné z WWW: . (Two alternatives are incommensurable if neither alternative is better than the other, nor are the two alternatives are equally good.). 7

DAMASIO, Antonio R. Descartesův omyl : emoce, rozum a lidský mozek. 1. vyd. Praha : Mladá fronta,

2000. ISBN 8020408444. s. 150.

-8-

podle Reného Descarta, intuici a dedukci. 8 Zatímco dedukce je sekvenční a vzniká krok po kroku, intuice je primitivní, jednorázová. Podobně můžeme ilustrovat vztah volby a rozhodování. Rozhodování je proces, do něhož vstupují různé faktory, volba procesem není, volba je jednoduchý výběr z několika možností (vyberu si jednu z možností, ale onen výběr nemá podobu procesu). Avšak volba i rozhodování v nás mohou vyvolat konflikt (různým druhům konfliktů se budu věnovat níže v subkapitole Konflikt). 2. 2 Rozhodování Stanfordská encyklopedie filosofie uvádí čtyři složky rozhodovací schopnosti. Jsou jimi porozumění, uvědomění, zdůvodnění a volba (někteří autoři přidávají i hodnoty). 9 V následujícím textu právě uvedené složky popíši. 1. Porozumění Pokud chceme učinit rozhodnutí (které budeme moci i zdůvodnit), měli bychom disponovat porozuměním tomu, v jaké situaci se nacházíme a co se po nás vyžaduje. Toto pochopení nastává díky komunikaci, která člověku umožňuje přijmout, zpracovat a předat informace nutné k rozhodnutí. Můžeme vyjádřit své myšlenky tak, aby je pochopili i jiní lidé, příp. nám umožní přijaté sdělení od lidí ostatních dekódovat. K tomu jsou zapotřebí lingvistické, konceptuální a kognitivní schopnosti. 10 Pokud situaci neporozumíme, těžko se budeme moci vědomě rozhodnout (rozhodnutí mohu učinit tehdy, pokud si uvědomuji, že učiním rozhodnutí — také mohu učinit rozhodnutí a zapomenout na to, nicméně takovýto případ by se týkal spíše problémů s pamětí).

8

Užitý příklad slouží jen jako ilustrace připodobnění vztahu volby a rozhodování, resp. intuice a dedukce.

V dnešní době již Descartes není arbitrem na poli fungování mozku. 9

CHARLAND, Louis. Stanford encyclopedia of philosophy [online]. 2008 [cit. 2010–04–05]. Decision-

Making Capacity. Dostupné z WWW: . (Decisional capacity is divided into four sub-capacities. These are: (1) Understanding; (2) Appreciation; (3) Reasoning; (4) Choice. In some instances, capacity is also said to include: (5) Values.). 10

BUCHANAN, Allen; BROCK, Dan W. The Milbank Quarterly, Vol. 64, Supplement 2 [online]. Oxford :

Blackwell Publishing, 1986 [cit. 2010–04–12]. Deciding for Others, Dostupné z WWW: . (the possession for an understanding of the particular information relevant to the decision at hand).

-9-

2. Uvědomění Pod složkou uvědomění Charland chápe vědomí, že je to naše rozhodnutí, naše hodnoty a naše budoucnost, o které se jedná a které jsou v sázce. 11 Toto je však pouze jedna část pravdy. Může totiž nastat situace, kdy my rozhodneme o životě někoho jiného, tudíž v sázce nebude přímo náš život, ale život toho, o němž rozhodneme. Např. z pozice své moci rozhodnu o tom (uvědomuji si, že tak rozhoduji), s jakým pracovníkem v rámci šetření finančních prostředků rozváži pracovní poměr. Rozhodování na úrovni uvědomování může napovědět, zda máme „schopnost uvědomovat si podstatu a význam potencionálních alternativ“. 12 Naše více či méně bohaté životní zkušenosti mohou sehrát roli poradce v tomto uvědomování: čím více zkušeností, tím si můžeme vědět více rady (ale také nemusíme). Platí, že zkušenost fungující v jedné situaci nemusí fungovat v situaci jiné. 3. Zdůvodnění Zdůvodnění má v rozhodování ten význam, že pokud chceme dosáhnout vytyčeného cíle (univerzálně platný správný postup budeme jen těžko hledat), měli bychom zvážit všechny nástrahy, výnosy (nebo alespoň ty, jež dokážeme vyjmenovat, tj. ty, na které bereme zřetel) a předpokládané důsledky. 13 Dokáži-li si vytvořit výkaz zisků a ztrát pramenících z vlastního rozhodnutí, může to mé rozhodnutí ulehčit, resp. ovlivnit. Jednotlivé předpokládané důsledky mohu mezi sebou porovnat, čímž získám obrázek o tom, jaké rozhodnutí mě může dovést do určitého cíle. 11


Making Capacity. Dostupné z WWW: . (Subjects must recognize that this really is their decision to make, that it is their life and values and future that are at stake.). 12


Blackwell Publishing, 1986 [cit. 2010–04–12]. Deciding for Others, Dostupné z WWW: . (the ability to appreciate the nature and meaning of potential alternatives). 13


Making Capacity. Dostupné z WWW: . (Reasoning is also usually said to include the ability to weigh risks and benefits and evaluate putative consequences. Again, no specific normative criteria for success are spelled out.).

- 10 -

4. Volba Volbou chápu výsledek rozhodnutí, tedy to, pro jakou možnost jsme se rozhodli. Zda je konkrétní volba z možných nabízených alternativ ta ideální, ukáže až čas: nejdříve musíme projít cestou, abychom ji mohli korektně hodnotit (pokud budeme hodnotit něco, v čem se nevyznáme, bude naše hodnocení provedeno bez odpovídající kvalifikace, a tudíž nemusí být tolik kvalitní). 5. Hodnoty Rozhodovacího procesu se účastní i hodnoty. Buchanan a Brock dávají na srozuměnou, že „hodnoty účastnící se rozhodování vyžadují rozumově konzistentní a stabilní koncepci toho, co je dobro“. 14 Tato koncepce „dobra“ (příp. jakýchkoli hodnot) je nutná proto, abychom mohli zhodnotit výkaz zisků a ztrát důsledků našeho rozhodnutí, tedy to, kam nás může naše rozhodnutí zavést a zda budeme výsledkem našeho rozhodnutí uspokojeni. 15 Hodnoty mohou být uspořádány do tzv. hierarchie hodnot. Otázkou však je, zda vědomý hodnotový žebříček existuje a zda je libovolně uspořádaný. Během vývojových stádií člověka (dětství, dospívání, dospělost, stáří) se totiž může tento žebříček měnit v závislosti na tom, jaké hodnoty v tom kterém období preferujeme. Hodnoty jsou též z určité části podmíněny sociálními vlivy, proto změnou sociální pozice či role může dojít k změně hierarchie hodnot. Hierarchii hodnot si můžeme seskládat např. z hodnot „allocentrických (porozumět a pomáhat lidem), intelektuálních (být inteligentní, mít vědomosti), sociocentrických (pracovat pro společnost), estetických (mít vkus a smysl pro krásu), zdokonalovacích (usilovat o dokonalost), prestižních (dosáhnout úspěch

14


Blackwell Publishing, 1986 [cit. 2010–04–12]. Deciding for Others, Dostupné z WWW: . (A competent decision maker requires a set of values or conception of what is good that is reasonably consistent and stable.). 15

Možné důsledky typologizuji v subkapitole Prvky morálních dilemat.

- 11 -

a uznání), příjemnostních (žít příjemně a pohodlně), materiálních (mít hodně peněz), emocionální (prožívat silné city)“ 16 a jiných. Na konci předchozí subkapitoly bylo označeno rozhodování jako proces. Proces by měl obsahovat několik vnitřních kroků, jakousi vnitřní posloupnost. Otmar Chadim ve své knize Jak se (ne)rozhodovat přibližuje rozhodování následovně: „rozhodování, i když probíhá náhle, je ve skutečnosti procesem, do něhož v různé míře vstupuje naše zhodnocení možností, mezi nimiž si vybíráme“. 17 Vyjádření, že rozhodování je proces, samo o sobě značí, že v oblasti rozhodování (a posléze i k učinění rozhodnutí) vstupuje do hry mnoho faktorů, na něž je třeba brát zřetel. Pokud rozhodování probíhá postupně jako proces, můžeme v něm podle Chadima vysledovat následující: a)

„nejprve si ujasníme problém k řešení,

b) pak všechny stránky tohoto problému, c)

potom tyto stránky problému hodnotíme, zvážíme co do důležitosti a významu,

d) načež učiníme rozhodnutí e)

a zvážíme jeho důsledky,

f)

posléze provedeme konečnou kontrolu a úpravu rozhodnutí tak, aby nám jeho důsledky co nejvíc vyhovovaly.“

18

Z právě uvedených bodů Chadimem nastíněného procesu rozhodování je patrné, že pokud chce jedinec učinit rozhodnutí, mělo by v tom lepším případě do jeho zorného pole vstoupit několik myšlenkových okruhů, které není záhodno ignorovat. Pokud se tak stane, můžeme se začít ptát, jak se naše rozhodnutí projeví. A projevit se může např. praktickým jednáním, přičemž „podstatou rozhodování je výběr možností reakce, tedy výběr mimoslovního jednání, slov, vět či jejich kombinace z mnoha v dané chvíli

16

OSECKÁ, Lída. Typologie hodnotových hierarchií. Československá psychologie. 1991, XXXV, 2, s. 127–

135. 17

CHADIM, Otmar. Jak se (ne)rozhodovat. Praha : ADONAI, s. r. o., 2002. ISBN 80–7337–036–0. s. 1.

18

CHADIM, Otmar. Jak se (ne)rozhodovat. s. 16.

- 12 -

možných v určité situaci“. 19 Pokud se na základě svého rozhodnutí rozhodneme pro praktickou akci, bude nás zajímat, co chceme, aby bylo jejím cílem (pokud něco činíme, činíme to pro něco — chceme dosáhnout nějakého cíle, nebo na základě něčeho — jsme přinuceni vnějšími či vnitřními vlivy k učinění nějaké akce). Proces rozhodování tak může mít svůj cíl, resp. proces rozhodování může být něčím korigován (viz kapitolu Fenomény ovlivňující rozhodování). Chadim ve své knize uvádí, že „cílem našeho rozhodování je dospět k rozhodnutí, jehož provedením nastane něco jiného, než bylo před naším rozhodováním. Cíl našeho rozhodování může být sám o sobě různý, je patrně „méně významný“ v některých případech a „více významný“ v jiných.“ 20 Cílem našeho rozhodování může být buďto rozhodnutí o nějaké akci (rozhodneme se provést x) nebo rozhodnutí o názoru či postoji (na základě rozhodnutí změníme názor z p na q). Zda je cíl rozhodování více významný či méně významný, ovlivní to, jaké důsledky dané rozhodnutí bude mít. Dosledkům (počítaným mezi prvky morálních dilemat) bude věnována pozornost níže v subkapitole Prvky morálních dilemat. Pokud si uvědomujeme, že rozhodování je proces, měli bychom si také uvědomovat, o čem se můžeme rozhodovat. Rozhodovat se můžeme: a)

o sobě (jak naložit se svým životem),

b) o jiných (rozhoduji o svých zaměstnancích z tzv. šéfovské role), c)

o něčem (toto „něco“ může či nemusí ovlivnit někoho jiného — když se rozhodnu posypat hladkou moukou lavičky v parku, může se někdo vylekat případného antraxu; když se rozhodnu koupit si do domu akvarijní rybičky, tolik škody se patrně nestane).

Na úrovni, kdy rozhodujeme o životě, většinou (pokud netrpíme nějakou úchylkou či deviací) dbáme na to, abychom „v podstatě vybírali reakci, která bude v konečném výsledku výhodná pro organismus z hlediska jeho přežití a jeho kvality“. 21 To znamená,

19

DAMASIO, Antonio R. Descartesův omyl : emoce, rozum a lidský mozek. s 148.

20


21

DAMASIO, Antonio R. Descartesův omyl : emoce, rozum a lidský mozek. s. 152.

- 13 -

že naše rozhodování by mělo mít za cíl upevnění vlastní (příp. i našich blízkých) životaschopnosti. Pokud činíme jakékoli rozhodnutí, do hry vstupují různé záležitosti, podle kterých učiníme rozhodnutí, resp. proces rozhodování může být uskutečněn různě: „čistě rozumově, čistě citově, v rovnováze citu a rozumu, se zapojením všech složek své osobnosti, zcela samostatně, s oporou o jiné, postupujeme s rutinou, postupujeme nekontrolovaně, tj. jsme ve vleku náhody, postupujeme cestou nejmenšího odporu“ 22 aj. Podle jakého z právě vyjmenovaného postupu se rozhodneme, záleží celkově na přístupu, jenž k životu máme a jakými názory na svět disponujeme (např. Platón s Kantem by dali přednost rozumu, Ayer se Stevensonem emocím, rutinně by se mohl rozhodovat člověk pracující dlouho na stejné pozici atd.). V této subkapitole jsem se snažil přiblížit rozhodování jako proces, jenž by měl mít různé kvality. K tomuto přiblížení jsem vybral dva přístupy: Charlandův a Chadimův. Jelikož se rozhodujeme většinou mezi různými alternativami, mohou být tyto alternativy mezi sebou v konfliktu. To se stane tehdy, když se alternativy, mezi nimiž se rozhodujeme, ocitnou ve sporu, neshodě či rozporu (aby vznikl konflikt mezi různými alternativami, tak spolu musí tyto alternativy vstupovat do specifických, tj. konfliktních, vztahů). V následující subkapitole přiblížím pojem konflikt. 2. 3 Konflikt Pokud se máme rozhodnout pro jednu z několika možností (podobně jako v dilematu), může se nám stát, že jednotlivé možnosti naší volby budou mezi sebou v konfliktu. Moderní literatura definuje konflikt jako „rozpor, spor, současné střetávání protichůdných tendencí“, 23 „boj tendencí, zájmů, situace, kdy na jedince působí protichůdné síly přibližně stejně mocné“, 24 příp. „střet odporujících si snah“. 25

22


23


24

SILLAMY, Norbert. Psychologický slovník. 1. české vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2001.

s. 100. ISBN 80–244–0249–1. 24

BRUGGER, Walter. Filozofický slovník. Praha : Naše vojsko, 1994. s. 204. ISBN 80–206–0409–X.

- 14 -

R. M. Hare přibližuje konflikt jako „situaci, v níž se nám zdá, že máme konfliktní povinnosti“. 26 Zároveň však Hare ve své knize Moral Thinking rozlišuje dva možné přístupy ke konfliktu (z pozice dvou stupňů morálního myšlení): 1. intuitivní, 2. kritický. Ti, kdož omezili svůj pohled na intuitivní stupeň, vnímají konflikt jako „nerozhodný konflikt povinností“. 27 Ti, kdož užívají kritický stupeň přemýšlení o morálce, požadují vyřešení konfliktu (pokud nemusíme přiznat, že je naše myšlení nedostatečné). 28 U intuitivního pohledu na konflikt se podle Hara jedná o to, že bychom měli udělat a nebo udělat b, ale nemůžeme udělat oboje. Naopak k přiblížení kritického přístupu Hare užívá přirovnání: „Jestliže máte dvě mezi sebou konfliktní povinnosti, jedna z nich není vaše povinnost.“ 29 Rozdíl mezi intuitivním a kritickým stupněm podle Hara tkví v odlišném přístupu obou stupňů k výrazu „měl bych“. V kritickém přístupu si můžeme obě možnosti, z nichž si vybíráme, upravit tak, aby se do konfliktu nedostaly: např. morální předpis „nezabiješ“ významově rozšíříme na „nezabiješ, leda ve válce svého nepřítele“. S rozhodováním (bližší určení pojmu rozhodování viz subkapitolu Rozhodování) se setkáváme doslova na každém našem kroku (na základní bázi se musíme např. rozhodnout, zda zamíříme domů skrz bahnitou — avšak kratší — cestu, nebo zda půjdeme delší oklikou po nezabláceném chodníku). Na složitější bázi se jedná o rozhodování se závažnějšími důsledky pro náš budoucí život, např. zda si za svou manželku vybereme Juditu nebo Alžbětu. Jelikož nemůžeme mít obě, musíme se pro jednu rozhodnout. A jelikož Judita není Alžběta, bude naše finální volba mezi dvěma ženami v konfliktu, protože „konfliktní situace se mohou vytvářet všude tam, kde protikladné zájmy, potřeby nebo 26

informace

vedou

k opačným

tendencím

v chování,

jež

jsou

navzájem

HARE, Richard M. Moral thinking : its levels, method, and point. Oxford : Clarendon Press, 1981. s. 26.

ISBN 0–19–824660–9. (situations in which we seem to have conflicting duties). 27

HARE, Richard M. Moral thinking : its levels, method, and point. s. 26. (irresoluble conflicts of duties).

28

HARE, Richard M. Moral thinking : its levels, method, and point. s. 26. (at the critical level there is

a requirement that we resolve the conflict, unless we are to confess that our thinking has been incomplete). 29

HARE, Richard M. Moral thinking : its levels, method, and point. s. 26. (If you have conflicting duties,

one of them isn’t your duty.).

- 15 -

nesjednotitelné“. 30 Nemohu si vybrat obě dvě (pokud by v zemi, v níž žiji, byla zákonná polygamie, tak se situace mění), jen jedna může zvítězit. I konflikty lze dělit do různých kategorií. Pro základní přiblížení v této práci dělím konflikty na vnitřní (jde-li o odporující si pohnutky uvnitř jedince), konflikty vnější (leží-li podněty vně jedince), 31 dále na osobní a neosobní. Mezi vnější konflikty řadíme tzv. konflikty interkulturní (konflikt mezi kulturami 32 ), kdy dvě různé kultury mohou mít odlišné zájmy, přičemž každá strana se snaží prosadit zájem vlastní; a konflikty interpersonální (konflikt mezilidský, který vzniká v malých společenských skupinách 33 ), ve kterém proti sobě mohou stát minimálně dvě lidská individua, která prosazují navzájem odporující si možnosti. Mezi osobní počítáme ty, které „zahrnují konkrétní osobu nebo skupinu osob, se kterými má subjekt osobní vztah“, mezi neosobní konflikty počítáme ty, které „zahrnují osobu nebo skupinu, kterou subjekt dobře nezná, příp. zahrnují instituce apod.“. 34 Dělení konfliktů na osobní a neosobní se významově liší od dělení dilemat na osobní a neosobní. Osobní a neosobní dilemata jsou popsána níže ve stejnojmenné subkapitole. Konflikty můžeme dále dělit podle druhu vzniku: a)

„Dvě pozitivní pohnutky, kdy konflikt vzniká v situaci, ve které se nabízejí dva či

více lákavé, avšak neslučitelné cíle; situace je nejčastěji vyřešena tak, že se jeden z cílů shodou vnějších okolností přiblíží, prostorově nebo metaforicky, a přitažlivost roste s blízkostí. 30

BARCK, Karlheinz , et al. Filozofický slovník : a-n. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1985. s. 317.

31


32

Ibid.

33

Ibid.

34

WALKER, Lawrence. Child Development, Vol. 60, No. 1 [online]. Blackwell Publishing, 1989 [cit.

2010–03–15]. A Longitudinal Study of Moral Reasoning . Dostupné z WWW: . (A “personal” moral conflict was interpreted as one involving a specific person or group of people with whom the subject has a significant relationship, defined generally as one of a continuing nature, whereas an “impersonal” moral conflict was interpreted as one involving a person or group of people whom the subject does not know well or is not specified or is generalized, or as one involving institutions, or involving an issue primarily intrinsic to self.).

- 16 -

b) Dvěma negativními pohnutkami, kdy konflikt vzniká v situaci, ve které existuje výběr pouze mezi dvěma nepříznivými alternativami, volba pak padne na menší zlo. c)

Negativní a pozitivní pohnutkou, kdy konflikt vzniká v situaci, ve které tentýž cíl

přitahuje i odpuzuje; obvykle se vzrůstající vzdáleností od cíle se posiluje sklon vidět ho jako více žádoucí, a naopak, čím je cíl blíže, tím více začínají působit jeho odpuzující kvality.“ 35

První případ, kdy se střetávají dvě pozitivní možnosti, přiblížím příkladem, kdy se rozhodujeme,

zda

přijmeme

nabídku

pracovního

místa

od

zaměstnavatele

R,

nebo přijmeme nabídku pracovního místa od zaměstnavatele T (přičemž platí, že oba zaměstnavatelé nám nabízejí téměř stejné podmínky, které nás uspokojují). Druhý případ si můžeme představit na knize Williama Styrona Sofiina volba, kdy byla Sofie nucena si vybrat, které z jejích dvou dětí přežije a které nikoli. Konflikt mezi dvěma negativními pohnutkami má svým významem blízko k dilematu, rozporuplné volbě mezi dvěma vzájemně se vylučujícími alternativami. Pro třetí případ nechť poslouží představa partnerské nevěry, kdy možnost mít či nemít milenku může vyvolávat pozitivní či negativní pohnutku být svému partnerovi nevěrný. 2. 4 Dilema V předchozích třech subkapitolách jsem přiblížil pojmy volba, rozhodování a konflikt. Výše uvedené upřesnění pojmů představuje dilema jako specifický typ rozhodování: rozhodujeme se o extrémní situaci, v níž volba bude muset padnout na jednu nebo druhou možnost (např. být či nebýt, tj. zda spáchat sebevraždu či nespáchat). V této subkapitole předložím historii pojmu dilema a představím osobní a neosobní dilemata včetně teorie duálních procesů morálního rozhodování. S pojmem „diléma“ (řec. διλήμμα) a od něho odvozenými výrazy (zejm. adj. διλήμματος i jeho substantivizací διλήμματον) 36 se v korpusu dochované řecké literatury 37 35


36

Řecké slovo „διλήμμα“ i jeho odvozeniny jsou výrazem složeným z předpony di-, která dává připojenému

slovu charakter zdvojení, dvojakosti + lēmma, tj. „tvrzení chápané jako pravdivý předpoklad“. Pod heslem

- 17 -

setkáváme poprvé v textu z 2. stol. n. l., konkrétně u učence Galéna v jeho díle Institutio logica, 38 v díle řeckého rétora 2.–3. stol. n. l. Hermogena z Tarzu 39 nebo v anonymním spise Rhetorica Anonyma. 40 Ve všech těchto případech je význam pojmu διλήμματον spojen s logikou. Proměnu významu směrem k etické problematice naznačuje až text Řehoře z Nyssy, 41 tj. text patristický, 42 a završuje byzantské chápání pojmu diléma, který má již etický nádech. Explicitně vyjádřené etické konotace se posléze objevují ve 12. stol. n. l. u Pseudo-Zonara. 43 Přehled užití raného významu a stávajícího výkladu pojmu diléma shrnuje tabulka 1. U posledního uvedeného významu od Pseudo-Zonara (v tabulce zvýrazněno tučným písmem) je patrná nejtěsnější shoda raného významu s tím významem pojmu dilema, jenž je používán v této práci. Tabulka 1 Konkrétní užití pojmu diléma v raných záznamech

Autor a dílo

Řecky

Český překlad

τοιαύτη μὲν ἐν ταῖς προτάσεσιν ἡ ἀντιστροφή∙ Galenus,

συλλογισμοὶ δὲ

Institutio logica

ἀλλήλοις ἀντιστρέφουσιν οἱ

Taková je proměna ve výpovědích: sylogismy se vzájemně zaměňují za dvojznačné výroky, z nichž jedna výpověď je společná.

διλήμματοι ὧν ἓν λῆμμα κοινόν „lēmma“ JONES, Henry Stuart , et al. A Greek-English lexicon : with a revised supplement. Oxford : The Clarendon Press, 1996. s. 1045 (statement taken as true assumption). 37

Viz Thesaurus Linguae Grecae. Z této databáze, která zahrnuje všechny dosud objevené a edičně

zpracované řecké texty, čerpám také veškeré příklady. Dostupné z WWW: . 38

Gal. Inst.Log. 6, 5, 2.

39

Hermog. 4, 6.

40

Rhetorica Anonyma, Epitome artis rhetoricae. 3, 641, 11.

41

V díle Ad Ablabium quod non sint tres dei. 3,1, 38, 22; Contra Eunomium. 2, 1, 376, 7 aj.

42

Další rané užití pojmu např. Valerius Apsines Rhet. (3.–4. stol. n. l.), Ars rhetorica. 376, 25. Syriani,

Sopatri et Marcellini Scholia ad Hermogenis Status (po 7. stol. n. l.), Scholia ad Hermogenis librum περὶ στάσεων. 4, 635, 30. Hermias Phil. (5. stol. n. l.), In Platonis Phaedrum scholia. 238, 17. Michael Psellus Phil., Theol., Polyhist., Epist. et Hagiogr. (11. stol. n. l..), Theologica. 2, 11 a jiní. 43

Pseudo-Zonaras Lexicogr. 526, 5.

- 18 -

Τὸ δὲ διλήμματόν ἐστι σχῆμα μὲν λόγου, Hermogenes z Tarzu

δριμύτητος δὲ δόξαν ἔχον καὶ

Dilema je slohový útvar (druh promluvy), který se proslavil štiplavostí (břitkostí) a pravdou.

ἀληθείας μηκέτι πρὸς τὸ Rhetorica

διλήμματον τῆς ἀτοπίας

Anonyma

ἐπιδιστάζον καὶ

Pokud jde o nesmyslná dilemata už neváhá a nezmítá se.

κραδαινόμενον καὶ γὰρ καὶ τὸ Řehoř

ἕτερον μέρος τῶν κατὰ

z Nyssy,

τὸ διλήμματον τεθέντων

Contra

αὐτῷ τῆς

Eunomium

ἴσης ἔχεται

I druhá část toho, co bylo předloženo proti dilematu, je stejně zmatené jako toto.

παραπληξίας δίλημμα. τὸ δισσῶς Pseudo–

λαμβανόμενον

Zonaras,

φρόνημα. καὶ

Lexicon

διλήμματον, τὸ διχῶς

Dilema: to, co má dvojí smysl. Dilematon, to, co je myšleno dvojím způsobem.

νοούμενον

Po dlouhém putování pojmu „diléma“ skrz lidské dějiny 44 se ocitáme až v moderní literatuře, kde je možné dohledat význam pojmu „diléma“ v podobě, kdy dilema je „vynucená volba (mezi dvěma možnostmi)“, 45 „tísnivá situace, kdy se musíme rozhodovat mezi dvěma možnostmi; obě možnosti obsahují cosi negativního“ 46 nebo „nutná obtížná 44

Toto putování nicméně není předmětem této bakalářské práce. Některá další raná užití pojmu diléma

uvádím v poznámce 41. 45

BARCK, Karlheinz , et al. Filozofický slovník : a-n. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1985. s. 137.

46

HEIDBRINK, Horst. Psychologie morálního vývoje. Praha : Portál, s. r. o., 1997. s. 70.

- 19 -

volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi“, 47 přičemž „dilematický“ znamená „rozporuplný, nesnadno volitelný ze dvou alternativ, ze dvou navzájem se vylučujících možností“. 48 Dilema je „situace, která vyžaduje výběr z možností, které jsou nebo vypadají stejně nepříznivě nebo se navzájem vylučují“. 49 Termín „morální“ ve slovním spojení morální dilemata pak znamená spadající do sféry morálky, přičemž „morálka (z lat. mos, mrav, zvyk, obyčej) je proměnlivý, historický a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů, pravidel, institucí a norem, jimiž se lidé v určitém ohledu řídí ve svém praktickém mravním jednání.“ 50 V „morálním“ jde o vztahování kritérií pro hodnocení jednání. Nemorální tedy neznamená „mravně zlý“ (podobně jako morální neznamená „mravně dobrý“), nýbrž nacházející se mimo oblast morálky. 51 Morálka je reflektována etikou, která jako součást tradiční filosofie usiluje poskytnout pravidla a normy lidského chování a jednání. 52 „Etická dilemata existují tehdy, když se volba dostane do konfliktu s právem, přijímanou zásadou nebo s pravidly chování, nebo když daná volba vadí individuu či společnosti. Nicméně etické konflikty také vyvstávají, když se individuální zájmy dostanou do konfliktu se zájmy ostatních, zejména se skupinou, do které dané individuum patří.“ 53 Všechna existující pravidla, normy chování a jednání 47

Slovník cizích slov [online]. 2005–2010 [cit. 2010–03–03]. Slovník cizích slov. Dostupné z WWW:

. 48

Slovník cizích slov [online]. 2005–2010 [cit. 2010–03–03]. Slovník cizích slov. Dostupné z WWW:

. 49

The free dictionary : by Rarlex [online]. 2009 [cit. 2010–03–03]. The free dictionary. Dostupné z WWW:

. (A situation that requires a choice between options that are or seem equally unfavorable or mutually exclusive.). 50

BLECHA, Ivan, et al. Filosofický slovník. 2. opravené a rozšířené vyd. Olomouc : Olomouc, 2002. s. 275.

ISBN 80–7182–064–4. 51

BLECHA, Ivan, et al. Filosofický slovník. s. 276.

52


53

UKENS, Lorraine L. What Would You Do, Leader's Guide: A Game of Ethical and Moral Dilemma :

a game of ethical and moral dilemma [online]. San Francisco : Pfeiffer, 2008 [cit. 2010–03–08]. Ethics, Dostupné z WWW: . ISBN 978–0–7879–8537–0. (Ethical dilemmas naturally exist when a choice potentially conflicts with a law, adopted policy, or code of conduct, or when the choice embarrasses

- 20 -

nejsou přirozeně v plně harmonickém vztahu s jednajícím (a rozhodujícím se) subjektem. Žádný člověk nemůže dodržovat všechna morální pravidla a normy. Svět je příliš diverzifikovaný a rozlehlý na to, aby jeden konkrétní lidský jedinec na konkrétním místě na Zemi respektoval všechna morální pravidla napříč všemi kulturami a národy. Např. cestovatel může čelit různým etickým konfliktům, a to jen proto, že jeho vlastní morálka se liší od morálky země, jíž zrovna navštívil. Nemusím být však jen cestovatel, abych se ve svém morálním jednání dostal do konfliktu se zákony své země či instituce, jíž jsem členem (otázkou je, zda se s vlastním morálním skutkem vyrovná mé svědomí, 54 a zda a na jakých teoretických základech jsou postaveny mé pohnutky chovat se proti pravidlům). V souladu s výše uvedenou definicí morálky jako proměnlivého, kulturně podmíněného souboru hodnotících soudů, zvyků a názorů, se do konfliktu mohou dostat také tzv. buřiči nebo rebelové (tj. lidé snažící se o proměnu současných přijímaných norem, lidé nesouhlasící se současnými normami, např. vlastník půdy za feudalismu pronajme svou půdu nevolníkům). Stejně jako můžeme rozlišovat volbu a rozhodování (viz výše subkapitolu Rozhodování), můžeme rozlišovat i konflikt a dilema. Konflikt může být rozpor, spor, neshoda, pojem „konflikt“ může být použit i pro označení např. válečného konfliktu, konfliktu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem apod. Dilema je ale rozporuplná volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi. V konfliktu jde o rozpor dvou možností (možnosti jsou v rozporu, ale nutně se nevylučují), v dilematu se jedná o silnější odstín rozporu: možnosti se vzájemně vylučují (buď, nebo 55 ). Dilema stlačuje situaci do extrému a vyžaduje rozhodnutí subjektu, konflikt toto nedělá. Pod konstatováním, že dilema vyžaduje rozhodnutí subjektu, vnímám fakt, že jsme-li svědky splašené drezíny (tzv. Trolley Problem, viz níže subkapitolu Osobní a neosobní dilemata), musíme se rozhodnout pro konkrétní akci: buď výhybku přehodíme, nebo nepřehodíme (a následně si odůvodníme, zda bylo naše rozhodnutí morálně ospravedlnitelné).

the individual or company. However, ethical conflicts also arise when individual interests conflict with those of others, especially the group of which the individual is a close part.). 54

Vliv svědomí na rozhodování popisuji v subkapitole Svědomí.

55

Zde je možné vysledovat paralelu mezi dilematem a ultimatem, kdy ultimatum znamená kladení

rozhodujícího požadavku (nutí k nutné volbě). I v dilematu musíme volit.

- 21 -

2. 4. 1 Osobní a neosobní dilemata Při sledování výsledků morálního rozhodování má klíčový význam rozlišování osobních a neosobních dilemat. Podoba dilematu, tj. zda je osobní či neosobní, a jeho okolnosti předurčují typ rozhodnutí. Myšlenkový experiment 56 osobních a neosobních dilemat (tzv. Trolley Problem 57 ) se zabývá vznikem, průběhem a popisem okamžitého rozhodování. Příkladem neosobního dilematu je tzv. dilema výhybky 58 (angl. switch dilemma): Po kolejích jede neovladatelná drezína a míří na pět nic netušících dělníků, kteří opravují trať. Mohu těchto pět dělníků zachránit tím, že přehodím výhybku na jinou kolej. Na této koleji pracuje jeden nic netušící dělník, který tak ale zemře. 59 V osobním dilematu na rozdíl od neosobního dilematu je zapotřebí osobní zapojení subjektu,60 jenž je dilematu vystaven. Příkladem osobního dilematu je tzv. dilema můstku 61 (angl. footbridge dilemma): Drezína opět jede na pět lidí. Stojím vedle urostlého muže na můstku, jenž překlenuje trať.

56

Myšlenkový experiment spočívá ve zdůvodňování možností, které mohou v popisované situaci nastat.

Myšlenkový experiment taktéž spočívá v argumentaci podpírající příslušné zdůvodnění nebo vysvětlení. 57

Trolley Problem byl původně předložen P. Footovou a J. J. Thomsonovou (GREENE, Joshua . Joshua

Greene's Homepage [online]. 2002 [cit. 2010–04–16]. Moral Dilemmas and the "Trolley Problem". Dostupné z WWW: .) a začíná od přehození výhybky na volnou kolej, pak se postupně modifikuje. 58

V dalším textu jen switch dilema.

59

GREENE, Joshua. Joshua Greene's Homepage [online]. 2002 [cit. 2010–04–16]. Moral Dilemmas and the

"Trolley Problem". Dostupné z WWW: . (A runaway trolley is hurtling down the tracks toward five people who will be killed if it proceeds on its present course. You can save these five people by diverting the trolley onto a different set of tracks, one that has only one person on it, but if you do this that person will be killed.). 60

Nejedná se ale pouze o zapojení subjektu. Je také důležité, kdy se aktivují jaké oblasti modifikující průběh

morálního rozhodování (psychologické a sociální vlivy nastupují až po spuštění systému primárních emocí, viz níže). 61

V dalším textu jen footbridge dilema.

- 22 -

Jediná možnost jak zachránit pět dělníků je strčit onoho urostlého muže z můstku tak, že spadne do cesty drezíně. 62 Rozdíl mezi osobním a neosobním dilematem tkví v tom, že u osobního dilematu se jeho řešitel dostává do přímé akce (vlastníma rukama musí shodit jiného člověka z mostu, aby zachránil pět lidí na trati), zatímco u neosobního dilematu stačí „zmáčknout tlačítko“ (není zapotřebí bezprostřední užití vlastní osoby subjektu, jenž dané dilema řeší). Koukolík ve své interpretaci osobních a neosobních morálních soudů uvádí, že osobní morální soudy jsou soudy, které „způsobí vážnou tělesnou újmu konkrétnímu člověku tím způsobem, že poškození není důsledkem odklonění existující hrozby na někoho jiného“. 63 Zatímco ve switch dilematu by většina lidí obětovala jednoho za pět (tj. bylo by to pro ně morálně ospravedlnitelné), ve footbridge dilematu tomu tak není (lidé by nestrčili z mostu člověka, aby zachránili pět jiných). Greene tento rozdíl interpretuje jako výsledek dvou psychologicky-neuronálních přístupů, které na základě výsledků svých experimentů pojmenovává Teorie duálních procesů morálního rozhodování (angl. The Dual-Process Theory of Moral Judgment): 1. psychologicko-neuronální systém, díky němuž tíhneme k přemýšlení o obou případech z hlediska utilitarismu (Lepší je zachránit co nejvíce životů.), 2. psychologicko-neuronální systém vyvolávající relativně silné, negativní emoce v případu footbridge dilematu, avšak nevyvolávající tyto emoce ve switch dilematu. 64 62


"Trolley Problem". Dostupné z WWW: . (Once again, the trolley is headed for five people. You are standing next to a large man on a footbridge spanning the tracks. The only way to save the five people is to push this man off the footbridge and into the path of the trolley.). 63

KOUKOLÍK, František. Lidství : Neuronální koreláty. První vyd. Praha : Galén, 2010. s. 169. ISBN 978–

80–726654–0. 64


"Trolley Problem". Dostupné z WWW: . (1. On the one hand, there is a system that tends to think about both of these problems in utilitarian terms: Better to save as many lives as possible. 2. This system typically responds with a relatively strong, negative emotional response to the action in the footbridge dilemma, but not to the action in the switch dilemma.).

- 23 -

První systém lze označit jako konsekvencionalistický, druhý jako deontologický. V závislosti na tom,

zda je dilema

osobní nebo neosobní, reagujeme buď

konsekvencionalistickým nebo deontologickým způsobem. Pro plynulý výklad uvádím definice konsekvencialismu i deontologismu, aby byly obě koncepce náležitě definovány: 1.

„Mravní soudy hovořící o jednání podle konvencionalistického přístupu primárně nevypovídají o motivech jednajících či o jejich povinnostech, ale charakterizují důsledky, k nimž v rámci řetězce kauzálních souvislostí jednání směřuje.“ 65

2.

„Deontologické koncepce vycházejí z představy, že mravní závaznost jednání je dána o sobě, a nikoli ohledem na jakékoli cíle. Mravní povaha kteréhokoliv uskutečněného jednání (tj. to, zda je dobré, špatné či mravně indiferentní) tak není bezprostředně závislá na tom, k jakým důsledkům toto jednání vede, ale na způsobu jednání v nejširším slova smyslu. Důsledky nelze nahlížet mimo pohnutky, představy či závazky jednajících subjektů.“ 66

Greene ve svých úvahách o osobních a neosobních dilematech poukazuje, že „jak konsekvencionalisté tak deontologové považují důsledky za důležité, ale konsekvencionalisté věří, že důsledky jsou jedinou záležitostí, na níž skutečně záleží, zatímco deontologové věří, že morálka vyžaduje i dovoluje dělat věci, které neprodukují nejlepší

možné

důsledky“. 67

Deontologické

soudy

se

však

na

rozdíl

od konsekvencionalistických řídí emocemi (konkrétní rozhodnutí zásadně ovlivní např. pouze jedna složka, 68 tj. silná emoce, projevující se za zcela určitých okolností).

65

KOLÁŘ, Petr; SVOBODA, Vladimír. Logika a etika : úvod do metaetiky. 1. vyd. Praha : Nakladatelství

Filosofického ústavu AV ČR, 1997. s. 57. 66

KOLÁŘ, Petr; SVOBODA, Vladimír. Logika a etika : úvod do metaetiky. s. 56–57.

67

GREENE, Joshua. Joshua Greene's Homepage [online]. 2007 [cit. 2010–04–18]. The secret joke of Kant´s

soul. Dostupné z WWW: . (Both consequentialists and deontologists think that consequences are important, but consequentialists believe that consequences are the only things that ultimately matter, while deontologists believe that morality both requires and allows us to do things that do not produce the best possible consequences.). 68

U konkrétního rozhodnutí se projevují obě dvě složky teorie duálního procesu morálního rozhodování, ale

jedna z účastných složek je utlumena, což má vliv na podobu rozhodnutí.

- 24 -

Teorie duální procesu morálního rozhodování hovoří jednoznačně pro primární preference evolučně podmíněného rozhodování (vazby na ontogeneticky i fylogeneticky 69 starší systém řešení extrémních situací). Z pohledu posloupnosti ostatní vlivy (psychologické a sociální vlivy) nastupují až po spuštění systému primárních emocí, které nabídnou prvotní intuici, díky níž učiníme dané rozhodnutí.

69

Tj. evolučně.

- 25 -

3. Prvky morálních dilemat Do rozhodování vstupují záležitosti biologické, psychologické a sociální povahy. O některých lze jednoznačně říci, že nastávají dříve a zásadně modifikují podobu a průběh morálního rozhodování (viz subkapitolu Osobní a neosobní dilemata). Morální rozhodování vychází z biologické výbavy, která je evolučním dědictvím. V návaznosti na teorii duálního procesu morálního rozhodování v této kapitole představím prvky morálních dilemat, které se účastní rozhodování o dilematech. Prvky obsažené v dilematech aneb jaké faktory do dilemat vstupují: a) okolnosti vzniku dilemat, b) rozhodování, volba, c) možné důsledky, d) biologické, psychologické a sociální předpoklady. Ad a) okolnosti vzniku dilemat Každé lidské individuum se od druhého lidského individua liší v několika ohledech. Jeden konkrétní lidský jedinec se může ve svých názorech, hodnotách, normách, předsudcích, dovednostech, schopnostech, temperamentu, charakteru a v dalších složkách své osobnosti lišit od jedince druhého, může pocházet z jiných sociálních tříd či mít jiné biologické předpoklady (i když mnoho jedinců může vykazovat stejné či podobné názory, normy, příslušnost k sociální třídě apod.). Každý konkrétní jedinec tak může vyhodnotit stejnou situaci jinak (ne všichni lidé vyhodnotí stejnou situaci stejně). Fakt, že význam přikládaný konkrétní situaci se u jednotlivých lidí výrazně liší, ukázal výzkum provedený Tyrlíkem a Mackem: situace nebyla respondentem vyhodnocena jako dilema tehdy, když nebyla daná situace z hlediska subjektu relevantní, a tehdy, když situace měla z jeho hlediska jednoznačné řešení. 70 Proto obecně neplatí, že každé dilema pro jednoho je dilema taktéž pro druhého.

70

TYRLÍK, Mojmír; MACEK, Petr. Atribuční charakteristiky zdůvodnění morálních dilemat.

Československá psychologie. 2001, XLV, 3, s. 278. ISSN 0009–062X.

- 26 -

Dilemata pro člověka vznikají ve specifických situacích. Tato specifika se vyznačují tím, že v dané situaci pro člověka nastanou okolnosti, jež ho nutí rozhodnout se určitým způsobem, přičemž ani jedno rozhodnutí není přijatelné nebo akceptovatelné. „Dilema může vyvolat jen taková situace, jejíž jakékoliv anticipované řešení vyvolává ambivalentní emoce; není to volba mezi dvěma nežádoucími alternativami, ani volba mezi dvěma žádoucími alternativami; každá z možností je současně dobrá i špatná.“ 71 Ve světle výše uvedené definice dilematu jako nutné obtížné volby mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi by se tudíž jednalo např. o rozhodování, jehož výsledek může být přínosný z krátkodobého hlediska, ale nevýhodný z hlediska dlouhodobého („Člověk dává přednost budoucí katastrofě před obětí, kterou by měl přinést dnes.“ 72 ), může být výhodné pro osobu nám blízkou ale ne pro nás, tříští se s hodnotami instituce, jejímiž jsme členy apod. Morální dilema tak nastává v situaci, kdy se lidský jedinec musí rozhodovat mezi dvěma možnostmi, přičemž povaha každé z možností je ambivalentní, a toto rozhodování se odehrává ve sféře morálky. Ad b) rozhodování Proces rozhodování je podrobněji popsán výše v subkapitole Rozhodování. Doplním však, že proces rozhodování mohou ovlivnit další faktory. Tak např. stoupenec utilitarismu činu bude hledět na to, jaký důsledek (větší či menší užitek) daný čin přinese, 73 stoupenec utilitarismu pravidel se bude rozhodovat na základě toho, nakolik bude dané rozhodnutí (z hlediska maximalizace užitku) maximalizovat užitek, kdyby dané rozhodnutí bylo obecně následováno, 74 zastánce emotivismu bude brát zřetel na pocity, které u rozhodování prožívá, zatímco intuicionista bude tvrdit, že při činění rozhodnutí bychom měli „intuitivně nazírat svět mravních forem“, 75 a univerzální preskriptivista se naopak zaměří na příkazy či zákazy, které mu dopomohou dané rozhodnutí učinit apod. Rozhodování ústí ve volbu, výsledek rozhodnutí (rozhodnutí, zda učinit a či b). 76

71

TYRLÍK, Mojmír. Morální jednání. Brno : Masarykova univerzita, 2004. s. 10. ISBN 80–210–3535–8.

72

FROMM, Erich. Mít nebo být?. 2. vyd. Praha : Naše vojsko, 1994. s. 16.

73

KOLÁŘ, Petr; SVOBODA, Vladimír. Logika a etika : úvod do metaetiky. s 63.

74


75


76

Pro bližší popis volby viz subkapitolu Volba.

- 27 -

Ad c) možné důsledky Přemýšlení nad možnými důsledky našich činů je záležitost, jíž by měla být v rozhodovacích situacích věnována pozornost. Může tomu tak být proto, že „každé naše rozhodnutí, zejména takové, jehož dosah má delší časový horizont, se nějakým způsobem dotýká celku našeho života a někdy jeho další průběh může změnit i v tom, co s tímto rozhodnutím nijak nesouvisí.“ 77 Důsledky jsou důležité pro tzv. konsekvencionalistické etické teorie. Pokusím se důsledky typologizovat, přičemž předložený seznam dělení důsledků není ani formální ani normativní. Pro základní rozdělení důsledků a přiblížení problematiky je však dostatečný. Důsledky rozhodnutí se mohou projevit v přítomnosti (hned po vykonání daného rozhodnutí, např. úder do břicha těhotné ženy může způsobit okamžité bolesti), v blízké budoucnosti (důsledek se projeví po určitém krátkém čase, např. nezaplacení přirážky k jízdnému, když je černý pasažér chycen revizorem 78 ) nebo ve vzdálenější budoucnosti (důsledky rozhodnutí se projeví až po dlouhém čase, např. rozhodnutí nechat si vytetovat na čelo ještěrku se za 10 let při přijímacím pohovoru do vysněné práce ukáže jako překážka). Některé důsledky si můžeme uvědomovat (vím, že když udělám x, stane se i y), některé si uvědomovat nemusíme (nevím, že když udělám x, stane se i y). Důsledky mohou být také chtěné (když udělám x, chci, aby se stalo i y) nebo nechtěné (když udělám x, nechci, aby se stalo i y), příp. mohou mít velkou důležitost (ožením se vs. neožením se; půjdu na potrat vs. nepůjdu na potrat) či malou důležitost pro budoucí život (koupím si žluté nebo červené tkaničky do bot). Důsledky mohou být typologizovány i podle toho, zda jsou více či méně pravděpodobné (při kouření 20 cigaret denně propukne rakovina plic, příp. důsledek mé dnešní absence ve škole bude výlet Jana Tleskače na Měsíc). Dalším možným kritériem dělení důsledků je jejich působení na širší veřejnost (důsledkem rozhodnutí bude zasažena větší skupina osob, např. se rozhodnu šířit zprávu, že na hlavním nádraží v Praze je umístěna bomba) či působení individuální (důsledkem rozhodnutí bude 77

CHADIM, Otmar. Jak se (ne)rozhodovat. s. 19–20.

78

Původně dlužných 700 Kč (aktuální tarif Dopravního podniku města Brna za přirážku k jízdnému) se vinou

úroků z prodlení navýší na několik tisíc bez toho, aby byl přistižený černý pasažér upozorněn na nezaplacení pokuty.

- 28 -

zasažen jen jeden člověk, např. rozhodnu se neoznámit nález peněženky s doklady). Důsledky můžeme taktéž členit podle toho, zda jsou to důsledky týkající se hmotného světa (důsledek se projeví v materiálním smyslu, např. freon zvětší ozónovou díru) nebo důsledky mimo hmotný svět (někomu řeknu, co si o něm myslím, přičemž důsledek takového jednání bude změna sebepojetí 79 daného člověka, jenž ode mě přijal zpětnou vazbu). Dalším dělením jest to, zda má důsledek morální vyústění (výsledek rozhodnutí ovlivní morální záležitosti, např. když jde žena na potrat) nebo nemá morální vyústění (např. důsledek pramenící z přílišné konzumace luštěnin). Důležité také je, zda se jedná o důsledek krátko-trvající (důsledek rychle odezní, resp. ovlivní náš život jen nakrátko) nebo o důsledek dlouhotrvající (důsledek ovlivní náš život na dlouhou dobu). Právě podané možné důsledky jsou pro větší přehlednost uspořádány do tabulky 2. Tabulka 2 Typologie možných důsledků

Hledisko pohledu na důsledek Důsledky projevené v určitém čase

Druh důsledku Přítomnost, blízká budoucnost, daleká budoucnost

Důsledky z hlediska vědomí subjektu

Uvědomované, neuvědomované

Důsledky z volního hlediska

Chtěné, nechtěné

Důsledky z hlediska důležitosti

Velká, malá důležitost

Důsledky z hlediska pravděpodobnosti

Větší, menší pravděpodobnost

Důsledky z hlediska jejich působení

Na větší skupinu osob, na jednotlivce

Důsledky z hlediska jejich projevení

V hmotném světě, v myšlenkovém

Důsledek z hlediska morálního vyústění Důsledek z hlediska časového ovlivnění budoucího života

79

sebepojetí Má, nemá morální vyústění Krátko trvající, dlouho trvající

Sebepojetí je vnitřní odpověď na otázku, jaký se mně líbí být — jak bych chtěl působit na druhé, jak bych

chtěl být vnímán; podle toho stylizuji svůj projev, oblékám se atd. Sebepojetí zahrnuje i to, co je moje, tím sebe reprezentuji; vnitřní obraz sebe, kterému se snažíme podobat.

- 29 -

Ad d) biologické, psychologické a sociální předpoklady Biologické předpoklady 80 mají v rozhodování mimo jiné tu úlohu, že zabezpečují chod organismu toho, kdo se rozhoduje. Psychologické předpoklady určují, jaká osobnost činí rozhodnutí (např. současné psychologické rozpoložení). Sociální předpoklady z jisté míry předurčují, jaké normy ve společnosti na rozhodujícího se jedince působí. Biologickým, psychologickým i sociálním vlivům je věnována pozornost na patřičných místech této práce.

80

S ohledem na následující výklad předznamenávám, že biologické předpoklady, biologické vlivy

a biologickou výbavu používám jako synonyma.

- 30 -

4. Fenomény ovlivňující rozhodování v situaci, která je identifikovaná jako dilema Lidské rozhodování ovlivňuje biologická, sociální a psychologická výbava daného individua. Všechny tyto tři oblasti jsou spolu nerozdělitelně provázané, přičemž některé jsou fatální a umožňují spouštění jiných. 81 Vliv biologických, psychologických a sociálních složek na člověka si představuji podobně jako si Platón představoval harmonii tří složek duše. 82 Platón přikládal největší důležitost rozumové složce, která řídí a usměrňuje dvě složky zbývající. V souladu se závěry Greenových zjištění představuje biologická oblast základ pro oblast psychologickou a sociální. 83 Obě tyto oblasti jsou k biologické oblasti v nižším postavení (biologické vlivy předcházejí vlivy psychologické a sociální). Cílem této kapitoly je představit si blíže jednotlivé složky působící na rozhodování a ukázat, jak mohou rozhodování ovlivnit. 4. 1 Biologické vlivy V následujícím výkladu se po úvodním představení biologických vlivů na člověka zaměřím na rozhodování z hlediska dějů v mozku, protože veškeré rozhodování se v mozku odehrává. Pokusím se přiblížit některé procesy v mozku, jež se podílejí na rozhodování. Vycházet přitom budu z neuropsychologie, jejímž „obecným cílem je odhalit zákonitosti, které se uplatňují ve vztazích mezi neurofyziologickými procesy v mozku a chováním“. 84 Předpokládám totiž, že procesy probíhající uvnitř mozku jsou zodpovědné za samotné chování jedince.

81

Např. vlivy psychologické a sociální se odehrávají na hřišti mozku, projikují se (promítají se) skrze smysly

(čteme a sledujeme média očima, posloucháme přednášky ušima) do mozku. Další provázání sociálněpsychologicko-biologických vlivů je vyjádřeno přímo v textu jako součást patřičného výkladu. 82

Tři složky duše jsou u Platóna rozum, vznětlivost a žádostivost. Uvedené přirovnání třech vlivů na

rozhodování a tří složek duše používám jako metaforu přibližující zjištění, že na morální rozhodování mají největší vliv biologické předpoklady ovlivňující rozhodování (podobně jako má pro Platóna největší význam rozumová složka duše). 83

Psychologická a sociální oblast metaforicky představují vznětlivost a žádostivost. Avšak vzhledem

k těsnému provázání psychologických a sociálních vlivů nelze jednoznačně určit dělící čáru, kde začínají jedny a kde druhé, nelze tedy jednoznačně připodobnit např. psychologické vlivy k vznětlivosti a sociální vlivy k žádostivosti. 84

Ibid.

- 31 -

Rozhodování je z hlediska biologie determinováno např. „vývojovou etapou a komplexním stavem organismu, pohlavní orientací, konstitucí, dědičností, vrozeným evolučním programem, kondicí, vitalitou a zdravotním stavem“. 85 Do hry v rozhodování o dilematech tak vstupuje dědičná či vrozená výbava (predispozice), genová výbava (mutace a segregace), konstituční výbava (nervový a hormonální systém), fyziologické potřeby (hlad, spánek), tělesné funkce (celkový zdravotní stav organismu) a jejich vliv na osobnost. U biologických fenoménů ovlivňujících rozhodování je záhodno chápat vývoj, 86 chápat jak co vzniklo a kam to směřuje. Člověk se vyvíjí postupně, není to předem připravený a dále se neměnící živý organismus. Člověk přichází do styku s různými stresory, depresory, katalyzátory — tedy něčím, co jeho vývoj posouvá do určitého směru a může samotné rozhodování ovlivnit (vliv motivace, obranných a útočných mechanismů apod.). Biologové připisují morálnost k formám chování, spadá podle nich k dalším druhům chování, jako např. k chování potravinovému, rozmnožovacímu, teritoriálnímu či dalším druhům sociálního chování. 87 Biologie může vysvětlit, proč lidé někdy argumentují jako deontologové či konsekvencionalisté. To má příčiny v tom, jakým způsobem reagujeme na emočně namáhavé situace 88 (jestli je dilema osobní či neosobní), neboli to, jak náš mozek v rozhodovacích situacích funguje. „Evoluční psychologové považují mozek za soubor nástrojů řešících nejčastější a opakující se problémy spjaté s přežitím a rozmnožováním paleolitických lidských skupin: získávání potravy, sexuálních partnerů, péči o potomstvo, život v malé skupině, vztah k teritoriu a jiným skupinám, a s nimi desítky dalších.“ 89 Z této definice je patrné, že mozek řídí a kontroluje veškeré životní pochody organismu a je zodpovědný za usměrňování organismu k jeho přežití (problém nastává tehdy, 85

KOHOUTEK, Rudolf. ABZ Slovník cizích slov [online]. 2006 [cit. 2010–04–08]. Biologická determinace.

Dostupné z WWW: . 86

V dalším textu ukáži, že změnou, resp. vývojem, neuronových drah se dá měnit i emoce.

87

ALLCHIN, Douglas. The Evolution of Morality [online]. 2008 [cit. 2010–05–03]. Dostupné z WWW:

. (Biologists address morality concretely as a form of behavior. As such, it fits in a context of other behaviors: foraging, mating and nesting, securing territory, play, grooming and other social interactions.). 88

Např. intenzita a prožívání uvědomělé emoce (stejně jako míra ovlivnění danou emocí) se může člověk od

člověka lišit (dva odlišní lidé stejnou emoci mohou jinak prožívat a jinak je bude tato emoce ovlivňovat). 89

KOUKOLÍK, František. Mozek a jeho duše. Třetí, rozšířené a přepracované vyd. Praha : Galén, 2005.

s. 28. ISBN 80–7262–314–1.

- 32 -

nepracuje-li mozek, resp. neuronové spoje v něm, správně). Je rozdělen do několika částí, z nichž pro potřeby této práce zaměřím pozornost na limbický systém (emoce) a na čelní lalok (rozum). Přesný popis těchto systémů a dějů nabízejí neurobiologové, neurologové a kognitivní psychologové. Jednotlivé oblasti mozku jsou aktivovány různě, např. „osobní morální dilema (footbridge dilema) zvýšilo činnost oblastí, které zpracovávají emoční a sociální informace, neosobní morální dilema (switch dilema) aktivovalo kognitivní mozkové

oblasti“. 90

Toto

aktivování

rozdílných

částí

mozku

je

spojeno

s neurobiochemickými procesy uvnitř mozku, přičemž „morální a non-morální výroky s emočním obsahem aktivují odlišné neuronální sítě“. 91 Neurobiochemické procesy umožňují zpracování informací. 92 Každá nová myšlenka (informace) znamená nové spojení v mozku, nevzniká nový neuron, ale vzruchy se pohybují po nových spojích (synapsích). Na příkladu to znamená, že si v dětství utvořím normu (např. krást se nemá). Tato norma (tj. dráhy neuronů) se uloží do tzv. emoční paměti. 93 Když po nějakém čase dospěji, řeknu si, že sice se krást nemá, ale já ukradnu 10 milionů a budu moci žít až do smrti bez nutnosti pracovat. Dojde k tomu, že si rozumově odůvodním, že „krást se nemá“, je odlišné od „1+1=2“, 94 a to způsobí změnu neuronových drah (tj. změnu přijímané normy), tedy udělám to, co se podle starých neuronových drah dělat nemá. Emoce, získaná na základě životního zážitku, se může z neuropsychologického hlediska v průběhu života jedince měnit: tím, že se změní dráha neuronu, změní se emoce (se změnou emoce se může změnit i chování). Pokud mozek v čelních lalocích pracuje správně, myšlení (tím pádem i rozhodování) člověka by mělo fungovat. Nesprávné fungování čelních laloků může

90

KOUKOLÍK, František. Lidství : Neuronální koreláty. s. 175.

91


92

DIAMANT, Jiří J.; VAŠINA, Lubomír. Kapitoly z neuropsychologie. Brno : Vydavatelství Mu, 1998.

s. 47. ISBN 80–210–1739–2. 93

„Emoční paměť užívá dva paralelní funkční systémy. Za nevědomé zpracování, ukládání a vybavování

emočně významných informací je zodpovědná amygdala. Naproti tomu vědomá emoční paměť je součástí tzv. deklarativní paměti, v níž se informace zpracovávají, ukládají a vybavují v entorhinální kůře a hipokampálním komplexu.“ KOUKOLÍK, František. Lidský mozek : Funkční systémy; norma a poruchy. s. 300–303. 94

Poznatky exaktních věd na rozdíl od (společenských, morálních atd.) norem platí pro všechny lidi na světě

stejně (1+1=2 platí jak v Evropě tak v Austrálii).

- 33 -

ovlivnit chování jedince. Agrese a násilné chování tak mohou mít neurobiologické podklady. 95 Mozek má funkční mozkové systémy, které odpovídají za děje v mozku, mimo jiné se podílejí i na morálním rozhodování (např. řešení speciálních případů rozhodování typu dilema). Nabízí se možnost, že první výběr při řešení dilematu proběhne bez našeho kognitivního

přístupu

bleskovým

vyhodnocením

parametrů

rozhodovací

situace

v příslušných částech funkčních systémech mozku. Pokud funkční systémy z nějakého důvodu (např. následkem úrazu či operace) nepracují tak, jak by měly, morální rozhodování může být narušeno. Koukolík uvádí příklad pacienta E. V. R. Tento pacient byl podle nejrozšířenější sociokulturní normy do svých 35 let považován za představitele úspěchu. Byl mu odstraněn meningeom orbitofrontální oblasti (stlačoval čelní laloky), což způsobilo, že byl tento pacient po operaci neodpovědný, zcela nerozhodný, nerealistický, jeho chování vedlo k rozpadu dlouholetého manželství, opakovaně ztroskotal obchodně, ze všech zaměstnání byl propuštěn. 96 Zdá se, že v neuronových procesech tkví možnosti lidského chování. Ale každý člověk může na stejnou situaci reagovat odlišně (viz subkapitolu Okolnosti vzniku morálních dilemat), všichni lidé nemohou reagovat na stejný podnět stejnou reakcí a se stejnými požadavky na časovou prodlevu, v níž je rozhodnutí učiněno. Tyto odlišnosti mohou pramenit mimo jiné i z faktu, že lidé mají rozdílné genové výbavy:

„Genetická

informace

také

určuje

počet

receptorů

pro

příslušný

neurotransmiter“. 97 V následující subkapitole představuji některé z psychologických a sociálních vlivů na rozhodování. Přechod od biologických k sociálně-psychologickým fenoménům ovlivňujících rozhodování přibližuje výstižně citát z knihy F. Koukolíka Sociální mozek: „Z evolučního hlediska je složkou lidského chování doménově specifický sociálně-emoční funkční systém. Na rozdíl od svých vývojových příbuzných jsou však lidé nositeli složitějšího a diferencovaného abstraktního myšlení, které je rovněž součástí morálního rozhodování.“ 98 95

KOUKOLÍK, František. Vybrané přednášky o vztahu mozku a chování. Praha : Karolinum, 1995. s. 99.

ISBN 80–7066–992–6. 96

Ibid.

97

Ibid.

98

KOUKOLÍK, František. Sociální mozek. s. 220.

- 34 -

4. 2 Psychologické vlivy Při určování psychologických fenoménů ovlivňujících rozhodování v dilematické situaci vycházím ze schématu níže uvedeného hodnotového vzorce. Tento vzorec v sobě obsahuje jak sociální tak psychologické složky hrající význam při lidském rozhodování. Interpretací jednotlivých složek hodnotového vzorce se pokusím nastínit, co může člověka ovlivnit v dilematickém rozhodování. K tomuto nastínění využiji příklad Jindřichova 99 dilematu, na němž demonstruji jednotlivé složky hodnotového vzorce. Pozornost bude zaměřena taktéž na svědomí jakožto na jeden z možných psychologických jevů ovlivňujících rozhodování v situaci identifikované jako dilema. Příklad s Jindřichovým dilematem využiji k výkladu několika možných položek tzv. hodnotového vzorce. 4. 2. 1 Jindřichovo dilema Pro ilustraci níže uvedených jednotlivých složek hodnotového vzorce uvádím jeden z klasických příkladů morálního dilematu (Jindřichovo dilema), jehož autorem je americký psycholog Lawrenc Kohlberg. Znění Jindřichova dilematu je následující: „V jedné daleké zemi umírala žena, která onemocněla zvláštním druhem rakoviny. Existoval lék, o němž si lékaři mysleli, že by mohl ženu zachránit. Šlo o zvláštní formu radia, kterou jeden lékárník v tomtéž městě právě před nedávnem objevil. Výroba byla drahá, avšak lékárník požadoval desetkrát víc, než kolik jej stála výroba. Za radium zaplatil 200 dolarů a za malou dózu léku požadoval 2000. Jindřich, manžel nemocné ženy, vyhledal všechny své známé, aby si vypůjčil peníze a usiloval i o podporu úřadů. Shromáždil však jen 1000 dolarů, tedy polovinu požadované ceny. Vyprávěl lékárníkovi, že jeho žena umírá a prosil jej, aby mu lék prodal levněji, popř. aby mu Jindřich mohl zbytek zaplatit později. Lékárník však řekl: „Ne, já jsem ten lék objevil a chci na něm vydělat peníze.“ Jindřich tím vyčerpal všechny legální možnosti; je zcela zoufalý a uvažuje, zda by se neměl do lékárny vloupat a lék pro svou ženu ukrást.“

99

100

Heinzovo dilema budu v práci nadále překládat jako Jindřichovo dilema.

100

Převzato z: HEIDBRINK, Horst. Psychologie morálního vývoje. Praha : Portál, s. r. o., 1997. s. 70.

- 35 -

Kohlberg hodnotil závažnost a sílu argumentace. Odvodil tři stádia morálního usuzování: prekonvenční, konvenční a postkonveční; každé ze stádií má ještě dva stupně. Při překonání jednoho stádia se dostaneme do stádia dalšího. Fungování Kohlbergových morálních stupňů je však poněkud mechanické. Vždy totiž může nastat recidiva, protože i když jsem na vyšším stupni, můžu klesnout na stupeň nižší. To, zda v jiné situaci zůstanu na stejném stupni, není garantováno, příště se ve stejné situaci mohu zachovat jinak. Kohlbergova stádia naznačují, že jsem-li na jednom stupni, jsem schopný na téže úrovni uvažovat o daném (morálním) problému. 101 Neznamenají však, že se na tomto stupni budu odpovídajícím způsobem i chovat. 4. 2. 2 Hodnotový vzorec Hodnotový vzorec je jedním možným pohledem na dilema. Ukazuje sociálněpsychologické prvky, které mohou mít vliv na rozhodování. Morální rozhodování je psychology posuzováno s pomocí hodnotového vzorce, ale pouze samotný hodnotový vzorec rozhodování neovlivňuje. Základ rozhodování tak není obsažen pouze v hodnotovém vzorci (protože ten je pouze sociálně-psychologicky orientovaný), ale je obsažen i v biologické výbavě, která má na rozhodování znatelný vliv (viz výše subkapitolu Biologické vlivy).

Jednotlivé složky hodnotového vzorce ukáži

na praktickém příkladu Jindřichova dilematu. „Hodnotový vzorec představuje způsob, jakým má každý z nás uspořádány či seřazeny životní hodnoty podle jejich důležitosti pro sebe. Hodnotový vzorec přitom spojuje nejrůznější hlediska a je dán jednak interpersonálními (=meziosobními, mezilidskými, tj. i společenskými), jednak interpersonálními (=vnitřními, tj. osobnostními, uvnitř našeho „já“) důvody. Hodnotový vzorec je tak určen: 1. Osobnostními složkami — naším zaměřením, typem osobnosti, zájmy, schopnostmi, potřebami atd.,

101

Podobným nedostatkem by bylo považovat hierarchii hodnot za něco neměnného v průběhu života

jedince, viz Hodnoty v subkapitole Rozhodování.

- 36 -

2. mezilidsky vztahovými složkami — tj. naším vztahem s jinými lidmi a stykem s nimi na nejrůznějších úrovních, např. rodinných, přátelských, pracovních, milostných aj., 3. normativními složkami — čímž bývá míněno naše přesvědčení, mravní zásady, naše dodržování tzv. sociálního kódu, tj. zvyklostí společenského styku aj., 4. rezultativními složkami — rezultát = výsledek, jde v nich o to, k čemu ve svém uplatnění náš hodnotový vzorec směřuje, co „s námi dělá“ v našem životě.“

102

V případě Jindřichova dilematu lze provést přiblížení sociálně-psychologických prvků ovlivňující rozhodování s pomocí hodnotového vzorce následně: 1. V prvním bodu hodnotového vzorce jde o naši osobnost, tedy o to, čím jsme

jedineční a nenahraditelní, „stejně jako neexistují dva jedinci s totožnými papilárními liniemi na prstech“. 103 Z pohledu živočišného druhu se lidé od sebe neliší. To, co jednoho jedince odlišuje od druhého a třetího je individualita individua (narodili jsme se v jiné době, prožili jsme jiné dětství, máme jiné dovednosti, vzpomínky, zkušenosti, zájmy, stýkáme se s jinými lidmi, navštěvujeme jiná místa, máme odlišné pohledy na svět a život v něm, zastáváme jiné názory apod.). Jelikož „morální problémy mohou být subjektivně hodnoceny velmi rozdílně“, 104 hrají jednotlivé složky lidské osobnosti svoji nezastupitelnou roli, která v mnoha případech může předznamenávat, jak daná osoba k morálnímu dilematu přistoupí a jak se rozhodne ho vyřešit. Tak např. osobnost popudlivá, vyznačující se „nadměrně rozvinutou citovou reaktivitou, oslabenými a brzdicími mechanismy a odolnosti k zátěži, i na slabé podněty reaguje prudkými emocemi, afekty, agresí“,105 bude při řešení konkrétního morálního dilematu postupovat jinak než osobnost dominantní, která je „nadměrně sebevědomá až pánovitá, v určitých situacích naopak přehnaně úslužná, podlézavá, často s pocity viny za své jednání“. 106 Pokud by byl Jindřich popudlivý, mohl by na lékárníka zaútočit, pokud by byl dominantní, choval by se pánovitě či

102

CHADIM, Otmar. Jak se (ne)rozhodovat. s. 23–24.

103


104

HEIDBRINK, Horst. Psychologie morálního vývoje. Praha : Portál, s. r. o., 1997. s. 71.

105


106


- 37 -

úslužně. Povahová psychologická výbava může předznamenat, jak se v dilematu zachováme. 2. Druhá složka hodnotového vzorce, mezilidsky vztahové složky, je neméně důležitá

jako první, osobnostní, složka. Interpersonální vztahy mají povahu sociálněpsyhologickou. Je pravděpodobné, že jedinec vyznačující se jinou mírou emotivity než jedinec druhý (osobnost A má jiné emoce než osobnost B), se může rozhodnout jinak. Ve světle uvedeného příkladu s Jindřichovým dilematem to znamená, že pokud by byl Jindřich místo do své ženy zamilován do někoho jiného (tj. jeho pozitivní emoce by nebyly namířeny na jeho ženu), 107 jeho rozhodnutí ohledně krádeže léku by bylo ovlivněno (lék by se rozhodl neukrást a mohl by být rád, že jeho žena zanedlouho zemře, a on tak může nasbíraných 1000 dolarů investovat do dárku pro svou milenku). Podobné fatální následky pro Jindřichovu ženu by mohla mít případná hádka mezi oběma manželi, která by měla za následek, že vztah obou se zhorší do neúnosné míry, jež způsobí, že Jindřich se rozhodne daný lék neukrást. Mezilidsky vztahové složky tak v rozhodování o morálních dilematech mají své nezastupitelné místo, neboť jejich kvalita v mnohým případech může rozhodnout pro nebo proti danému rozhodnutí (tj. pro konkrétní vyřešení daného morálního dilematu). Taktéž je třeba nezapomínat na fakt, že „některá naše rozhodnutí mohou zasahovat do života jiných způsobem, který je sice na našem rozhodnutí závislý, ale který můžeme jen stěží odhadnout nebo tušit“. 108 Je totiž jasné, že ať už se Jindřich rozhodne jakkoli, výsledek jeho rozhodovacího aktu ovlivní život jeho ženy (a prostřednictvím života jeho ženy i život samotného Jindřicha). U morálních dilemat v reálném životě, tj. kdy jim skutečně čelíme tváří v tvář, tyto mezilidské vztahy známe (resp. měli bychom si je uvědomovat). Při konstrukci hypotetických morálních dilemat jsou ale interpersonální vztahy neméně důležité. Je tomu tak proto, že lidé žijí ve vztazích s druhými a tyto vztahy mají váhu při řešení daného dilematu. Pokud tyto vztahy v myšlenkovém experimentu adekvátně nepopíšeme, nemůže mít řešitel hypotetického dilematu

107

Tato charakteristika v původním znění Kohlbergova dilematu není. V této práci ji uvádím jako

myšlenkový experiment, na jehož základě chci poukázat na fakt, že vstupní data do jakéhokoli morálního dilematu jsou nesmírně důležitá, protože v dilematu ovlivňují dané rozhodnutí. 108


- 38 -

celiství obrázek o celé situaci, 109 a tím pádem nebude disponovat všemi potřebnými informacemi pro adekvátní rozhodnutí o dilematu. 3. Třetí složku hodnotového vzorce, normativní složky, přiblížím na příkladu, kdy se

Jindřich se svou ženou o dané situaci poradí, a Jindřichova žena, striktní zastánkyně křesťanského sedmého přikázání „Nepokradeš!“, mu dá explicitně najevo, že si nepřeje, aby daný lék z lékárny ukradl (tímto přáním by však Jindřicha patrně postavila před dilema nové: mám poslechnout přání své ženy a lék neukrást, nebo přání své ženy nemám respektovat a svou ženu krádeží léku zachránit?). 110 To, jakými hodnotami jsme vybaveni 111 a to, jak dalece jsme ochotni tyto hodnoty v konkrétních případech překračovat, nemalou měrou ovlivní naše rozhodování, přičemž svou pozornost budeme muset obrátit ke čtvrté složce normativního vzorce, k rezulativním složkám. 4.

Při svém rozhodování, přemýšlíme-li nad ním, nenecháme stranou ani možný

výsledek (důsledek), který nám nebo někomu jinému dané rozhodnutí přinese a ke kterému, bude-li korespondovat s našimi cíly, se budeme chtít dostat. Rozhodujeme-li se, zda učiníme možnost a nebo možnost b, je výhodné zamyslet se nad tím, jaký důsledek nám naše rozhodnutí přinese, tj. jak se po daném rozhodnutí vyvine běh událostí v našem životě. Ke všem možným důsledkům 112 našeho rozhodnutí se ale patrně nikdy nedostaneme, jelikož „pokud bychom všechna naše rozhodnutí měli domýšlet až do krajních možných důsledků, bylo by to k zbláznění, protože dosahy našich rozhodnutí mohou totiž být i zcela nepředvídatelné, ba dokonce nevyzpytatelné“, 113 na což upozorňuje mimo jiné i Damasio: „nebude jednoduché udržet si v paměti všechny ty rozvahy zisků a ztrát, které potřebujete zvážit při porovnávání, a to ani pokud si vezmeme do ruky papír a tužku“. 114

109

Do své odpovědi tak může vnést své individuální vztahy, které však nejsou v myšlenkovém experimentu

zahrnuty, tudíž nemohou být ani interpretovány. 110

Viz poznámku č. 107.

111

Tj. zda-li náš mozek přemýšlí na deontologické či konsekvencionalistické úrovni.

112

Typologie důsledků je zpracována v subkapitole Prvky morálních dilemat.

113


114

DAMASIO, Antonio R. Descartesův omyl : emoce, rozum a lidský mozek. s 153.

- 39 -

4. 2. 3 Svědomí V rozhodování o dilematech se každý z nás pravděpodobně setká s hlasem svého svědomí. Podle vlastního hodnotového zaměření může člověk přemýšlet o svědomí i jako o něčem, co je hlas Boží, co je kulturně a společensky podmíněno nebo co pramení z vlastní psychologické výbavy. Thompson uvádí, že „svědomí vyjadřuje vnitřní přesvědčení o tom, co je správné a nesprávné“. 115 V otázce mravních dilemat je svědomí důležité proto, aby konkrétní reakci na dilema 116 usměrnilo. K tomu dojde tak, že svědomí (projevované vnitřním hlasem subjektu) by nás mělo donutit přemýšlet o celé dilematické situaci komplexně, tj. ve všech jejich aspektech (motivy jednání, důsledky jednání, přijímané normy a hodnoty účastnící se rozhodování, jak se s našim rozhodnutím vyrovnáme apod.). „Měřítkem morality je svědomí, které se projevuje ve vztahu mezi vědomým konáním a morálními pravidly dané kultury, společnosti, komunity, skupiny či rodiny.“ 117 Jde tedy o reflektovaný vnitřní rozhovor sama se sebou, přičemž to, co je reflektováno, jsou morální pravidla dané kultury. Svědomí se může ozvat v souvislosti se dvěma druhy skutků: minulých a přítomných (přítomné skutky mají vazbu do budoucnosti). V souvislosti s minulými činy se může ozývat vnitřní hlas v podobě „Proč jsem to udělal?“, v souvislosti s přítomnými činy se vnitřní hlas může varovat „Nedělej to, budeš toho litovat!“. Při určování role svědomí na rozhodování je vhodné představit si, co svědomí zahrnuje: 1. „poznávací procesy (poznání původu a významu norem, jimiž se řídí), 2. hodnotící momenty (schopnost posuzovat vlastní činy i záměry, zamezovat zakázané nebo mravně zavrženíhodné formy jednání),

115

THOMPSON, Mel. Přehled etiky. 1. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2004. s. 151. ISBN 80–7178–806–6.

116

Jeví se mi, že v morálních dilematech nutně musí přijít konečná volba: ať již přemýšlíme o jedné či druhé

možnosti, na konci rozhodovacího procesu dojde k volbě mezi možností x a y. 117


- 40 -

3. emocionální komponenty (vědomí povinnosti, viny, lítosti, snaha o nápravu, pokání apod.).“ 118

Bez těchto tří složek by patrně k žádnému vnitřnímu hlasu nedošlo, jelikož obeznámenost norem, jimiž se řídíme, vyhodnocení situace i s emocionálními komponenty, jsou pro vnitřní dialog esenciální. Podle svého svědomí posuzujeme morálně dobré i morálně špatné skutky: „Morálně dobré nebo špatné znamená shodu nebo neshodu jednání s vlastním svědomím a právě platnými morálními pravidly.“ 119 Můžeme se tak ptát: Co na své rozhodnutí řeknu já sám? 4. 3 Sociální vlivy Člověk je tvor společenský. To si uvědomoval již Aristotelés, když člověka nazval zoón politikon. Myslel tím, že člověk je svou přirozeností určen k životu v obci. 120 Pokud má být člověk tvor společenský, musí existovat společenství, tedy skupina nejméně dvou osob. V této subkapitole představuji jedno z možných dělení společnosti na různé skupiny a možný vliv těchto skupin na rozhodujícího se jedince. Skupiny se tradičně dělí na primární (rodina) a sekundární (ročník ve škole). Individuum je jako součást skupiny skupinou ovlivňováno, podobně jako individuum ovlivňuje skupinu. Všichni lidé nejsou na stejné úrovni. Tento fakt je nazýván společenskou stratifikací. „Pojem stratifikace odkazuje k faktu, že každá společnost se skládá z úrovní, které se k sobě vztahují jako navzájem nadřazené a podražené, pokud jde o moc, privilegia a prestiž.“121 Znamená to, že společnost je rozvrstvená. Při hledání fenoménů ovlivňujících rozhodování daného individua bychom se tak měli poohlížet po jeho sociálním postavení, jeho sociálních rolích a funkcích. Na různých úrovních totiž mohou panovat rozdílné normy, podle nichž člověk jedná. Modus vivendi jedné vrstvy se od druhé může lišit jak kvantitativně tak kvalitativně. Neznamená to však, že lidé ze dvou rozdílných sociálních vrstev nemohou mít společné normy (např. krást může jak bezdomovec tak vrchní ředitel).

118


119


120

ARISTOTELÉS. Politika. 1253a.

121

BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie. Praha : SPEKTRUM, 1991. s. 72. ISBN 80–85469–08–01.

- 41 -

Při určování sociálních vlivů na rozhodování mohu vycházet z poznatků evolučních biologů nebo poznatků pramenících ze sociologie. Oba tábory popisují sociální chování. Rozhodl jsem se směřovat tuto subkapitolu více k poznatkům pramenícím z pojetí teorie společnosti. Při určování sociálních vlivů na rozhodování tak budu vycházet z klasifikace jednotlivých složek sociálního prostředí. Těmito složkami chápu rodinu, zájmové skupiny a stát. Na základě těchto tří složek může být rozhodování ovlivněno mimo jiné i těmito otázkami: Co na mé rozhodnutí řekne má rodina? Co na mé rozhodnutí řeknou členové šachového kroužku, kam pravidelně docházím? Co na mé rozhodnutí řekne stát? Jinými slovy: Schvaluje, toleruje 122 či ospravedlňuje rodina, zájmové skupiny a stát (legislativa) mé rozhodnutí? Bojím se, co mému rozhodnutí řeknou členové mé rodiny, mí přátelé a státní legislativa? 4. 3. 1 Rodina Člověk se rodí do rodiny. 123 Již na počátku svých dní rodina na nového člověka působí (příp. na něj působí nějaký z ústavů, kam byl novorozenec umístěn). Již v těchto prvních dnech malého človíčka ovlivňuje vztah k matce, 124 jakožto prozatím k nejbližšímu blízkému člověku (důležité je citové pouto matky a dítěte). Mateřská péče předznamenává vývoj dítěte. Nové výzkumy v psychiatrii ukazují, že „citlivost jedince vůči stresu daleko spíše než na genech závisí na chování matky v raném období života a rané stresující zážitky mají významný vliv na rozvoj různých psychopatologií (přitom genom není určující, protože jedinci se stejnou genovou výbavou pod vlivem různých prostředí dospívají k odlišným výsledkům).“ 125 Dítě je záhodno vystavovat rozličným podnětům, aby se jeho reflexy správně vyvíjely. Tyto podněty nejlépe stimuluje citově blízká osoba. 122

Níže v subkapitole Stát využiji ilustraci pojetí státu Thomase Hobbese. Hobbes se ve svém pojetí role

panovníka přimlouvá alespoň za omezenou náboženskou toleranci. V této subkapitole zmiňuji toleranci kvůli tomu, že se mi jeví, že míra tolerance (ať již rodiny, zájmových skupin či státu) ovlivňuje chování (a tedy i rozhodování) jedince ve společnosti. 123

Zde předpokládám, že rodina vzniká manželstvím dvou osob. Dítě se samozřejmě může narodit i dvěma

partnerům, kteří nejsou manželé. V takovém případě se dítě rodí do společenství dvou osob, přičemž tyto dvě osoby mají spolu specifický, tj. partnerský, vztah. 124

Malého človíčka ovlivňuje i vztah k otci, ovšem vztah matky a dítěte pokládám zpravidla za silnější

(už jen proto, že matka své dítě za standardních okolností kojí a otec ne). 125

HÖSCHL, Cyril. Jak maminky programují genom. Literární noviny [online]. 2007, roč. XVIII, 8, [cit.

2010–04–27]. Dostupný z WWW: .

- 42 -

Již na této vývojové úrovni rodina zprostředkovává vliv kultury, v níž žije. 126 To se děje socializací, procesem začleňování jedince do společnosti. Socializace je ovlivněná např. výchovou, primárními a sekundárními skupinami, sociálním statusem, biologickými podmíněnostmi, činností jedince (jak se jedinec vyrovnává s něčím), prostředím a ekologickými faktory. Rozhodování může rodina ovlivnit ze čtyř základních směrů: 1. biologický směr (chci založit rodinu za účelem zplození vlastního potomka a pokračování svých genů, tomu podřídím i např. odmítnutí možnosti získat Nobelovu cenu), 2. ekonomický směr (na základě finančních prostředků nutných k udržení životaschopnosti rodiny se rozhoduji, zda mé rozhodnutí učinit x rodinu finančně nezruinuje a ona tak bude moci dále fungovat), 3. emoční směr (hledání podpory ve svém konání; dítě očekává péči od rodičů, aniž by jim jejich pomoc oplácelo; do rodiny se vracíme, když je naše situace tíživá; familismus 127 ), 4. výchovný směr (vliv autoritativní či liberální výchovy; rodina uvádí dítě do kulturního prostředí, funguje jako primární prostředník mezi dítětem a kulturou). Sociální faktory mohou ovlivňovat i faktory psychologické. Může se tak stát tehdy, když styl výchovy zanechá své nesmazatelné stopy v povahové individualitě daného jedince. Styl výchovy může být např. demokratický (přiměřená kontrola, dostatek pozitivních citových projevů ze strany rodičů vůči dítěti) a odmítavá (dítě zakouší projevy nezájmu a nelásky rodičů a bývá přísně a tvrdě trestáno) výchova. 128 „Zatímco demokratická výchova vede k vytváření adaptabilní osobnosti, citově vyrovnané přiměřeně sebevědomé, vede rejektivní (odmítavá) výchova k utváření citově labilní, agresivní

126

NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. s. 27.

127

„Familismus je soubor hodnot, které silně prosazují pojetí domova jako útočiště před napětími vnějšího

světa a jako místo osobního naplnění.“ BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie. s. 65. 128


- 43 -

a nejisté osobnosti.“ 129 Vliv osobnosti daného jedince činícího rozhodnutí jsem přiblížil výše v prvním bodu hodnotového vzorce. 4. 3. 2 Zájmové skupiny Jak dítě dospívá a vyvíjí se, přichází do jeho světa více podnětů od ostatních lidí, jako např. od spolužáků ve škole, později od spolupracovníků v zaměstnání apod. Rodina tak ztrácí své primární postavení jako prostředník mezi dítětem a kulturou. Dítě začíná objevovat okolní svět díky lidem mimo svou nukleární rodinu (např. díky spolužákům). Ve vyšším školním věku začíná tíhnutí k partám (ne všichni mají takové sklony), v nichž dochází k nasávání norem a cílů skupiny. 130 Tyto cíle skupiny (na základě ztotožnění se se skupinou) mohou ovládat více než ovládají žáky samotní učitelé. Je tomu tak proto, že důraz je kladen na kamarádství a učitel může být ve skupině vnímán jako jakýsi nechtěný vetřelec. V dospělosti se jedná o skupiny spolupracovníků, příp. skupiny z nějakého námi navštěvovaného kroužku pro volný čas či rozvíjení různých stránek osobnosti. Psychologické ztotožnění se se skupinou nastává tehdy, když začneme říkat „my“ (k označení sebe a členů skupiny), přijmeme normy skupiny a v případě jejich nedodržení přijmeme odpovídající trest. Skupina má společný cíl a k tomuto cíly organizuje svojí činnost v systému rolí a pozic. Rozhodování může být skupinou ovlivňováno proto, aby byly dosaženy cíle skupiny (např. imperativ „běž a prodej co nejvíce pojistek důvěřivým důchodcům“). Záleží posléze na osobním rozhodnutí, jaké normy a zásady budeme následovat (tj. zda dáme přednost normám osobním, normám skupiny, normám rodiny či normám socio-kulturních institucí 131 ). Jinými slovy se ptáme, zda povinnost implikuje možnost (např. možnost neuposlechnutí příkazu nadřízeného), resp. zda je ospravedlnitelné na příkaz vedoucího skupiny okrást člověka na vozíku.

129

Ibid.

130

Nasávání norem a cílů skupiny se neděje výlučně v adolescenci, nasávat cíle a normy skupiny mohou

i lidé dospělí. 131

Tyto tři druhy norem se mohou vzájemně prolínat, nemusí být za každou cenu striktně odděleny jedna

od druhé (např. osobní normy jsou ovlivněné normami společenské skupiny, do které onen jedinec náleží).

- 44 -

4. 3. 3 Stát Dítě se nerodí pouze do rodiny. Dítě se rodí i do státu, do konkrétní země s určitými legislativními normami. Je to rodina, kdo na základní úrovni seznamuje děti s těmito pravidly státu z hlediska kulturních vzorců (rodiče dětem zpravidla ukazují okolní svět s tím, že je seznamují s z různého úhlu nastavenými pravidly: co se může a nesmí z našeho sociálního postavení, co by se mohlo, ale nedělá se to, co je naprosto nepřístupné, jaké chování vyžaduje stát, církev apod.). Kulturní vzorce jsou „normy chování, ale i myšlení a cítění, normy, které vystupují jako tradice, zvyklosti, módy, mravy, zákony a tabu (přísné zákazy spojené s výrazným odporem, jako je např. zákaz krvesmilství)“. 132 Rodina, zájmové skupiny i stát jedince vychovává, resp. působí na něj. Pozice a situace státu v celosvětovém pojetí určuje, jaké vnitrostátní normy budou platit jako vyžadované chování, které může ovlivnit rozhodnutí zachovat se tak či onak. Na druhou stranu vnitrostátní normy mohou ovlivňovat dění v samotném státě. Tak např. v absolutistickém pojetí státu Thomase Hobbese lidé státu předávají všechny své moci a kompetence. 133 Jejich život tak v plné míře závisí na rozhodnutích panovníka, protože „panovník vládne nad životem a smrtí svých poddaných, může si zvolit jakékoli prostředky k vládě, plně ovládá soudnictví, sám vytváří pravidla vlastnictví, má dohled nad vojskem, ražbou peněz“ atd. 134 Pozice panovníka (či vládnoucí strany, dosavadního krále, občanské společnosti apod.) se všemi jeho kompetencemi a legislativními zákony země předurčují, jak se mohou občané státu chovat. Budou-li se chovat proti předpisům a bude-li funkční sociální kontrola, 135 mohou být potrestáni. Budou-li se chovat v souladu s vnitrostátními předpisy, nebudou mít s legislativou zpravidla problémy. Rozhodnutí občanů státu mohou být ovlivňovány právě např. legislativou: Natolik se bojím postihu zákonů vůči mému státem nedovolenému chování? I když jsem v rozhodování o dilematech ovlivněn svými

132


133

HOLZBACHOVÁ, Ivana. Dějiny společenských teorií [online]. 2002 [cit. 2010–05–02]. Počátky

novověku — teorie společenské smlouvy. Dostupné z WWW: . 134

Ibid.

135

O sociální kontrole podrobněji pojednávám v subkapitole Sociální kontrola.

- 45 -

emocemi (na jejich základě bych učinil a), tak se bojím legislativního postihu 136 natolik, že učiním b. Situaci státu můžeme posuzovat ze dvou základních hledisek: 1.

chování členů společenství v době míru (kdy se mohou více než v druhé situaci projevovat egoistické rysy lidských povah),

2.

chování členů společenství v době ohrožení (kdy se mohou více než v první situaci projevovat tendence pro zachování určitého lidského společenství).

K příkladu dvou výše uvedených bodů může sloužit válka 137 : V době míru se lidé (samozřejmě s výjimkami) snaží pro vybudování co nejsilnější pozice své osoby (příp. své rodiny či známých), mohou tedy projevovat egoistické tendence ve svém chování. Naopak v době války (tj. ohrožení suverenity či existence vlastního národa) se mohou objevovat tendence, při kterých egoismus upřednostňující vlastní osobu či blízkou přízeň může být vystřídán aktivitou snažící se eliminovat hrozbu pro jakéhokoli příslušníka ohroženého národa (např. odvoz anglických dětí na venkov v době druhé světové vláky při bombardování anglických měst německou Luftwaffe). Kromě války a míru jsou pro individuální rozhodování důležité např. dlouhodobá politická situace (jaké politické zřízení se vystřídalo za dobu vzniku samostatného národa, tj. jak se lidé mohli chovat a jak se chovali za „jiného režimu“), krátkodobá politická situace (jaká politická nálada panuje v zemi nyní, tj. zda mi současné zřízení vyhovuje nebo zda proti němu chci bojovat), zeměpisná poloha (kde země leží, jaké má sousedy, tj. jaké cizí společenství nás ovlivňuje a jak), přijímané náboženství (včetně všech jiných nedominantních náboženství na vlastním území), hospodářská situace (stav státní pokladny, doléhání tzv. ekonomické krize, tj. zda se vyplatí šetřit), zda se země nachází 136

Nemusí se jednat pouze o nástup výkonu trestu do vězení, na nějž jsme zvyklí z vlastního kulturního

prostředí. Např. jako občanku Indonésie mě možnost ukamenování za nevěru může odradit od možnosti podvést svého partnera, i když jsem ve svém rozhodování o nevěře silně ovlivněna svými emocemi, které chovám vůči svému milenci (ukázalo by se tak mimo jiné lpění na přežití vlastního organismu, předpokládané evoluční teorií). 137

Nadále můžeme rozlišovat, zda je země ve válce s jinou zemí, příp. zda v zemi zuří občanská válka.

- 46 -

ve stavu anomie (tedy ve stavu, kdy neplatí společenské zákony, potýkání se s nejistotou, nejasností, absencí pravidel a norem) a jim podobné. 4. 3. 4 Sociální kontrola Všechny tři výše uvedené sociální složky mají jednu záležitost společnou, a to sociální kontrolu. Sociální kontrola jsou prostředky, které užívá společnost k tomu, aby udržela na uzdě své neposlušné členy. 138 Úkolem sociální kontroly je zamezení nežádoucího chování uvnitř skupiny, příp. k povzbuzení žádoucí činnosti. Formy sociální kontroly mohou být přesvědčování, výsměch, pomluvy a potupy (tyto platí především ve skupinách, v nichž se lidé navzájem znají), fyzické násilí, ekonomický nátlak (výpověď z práce, pokuty, trest odnětí svobody), ostrakismus aj. 139 Sociální kontrola může být dělena na oficiální (zaměstnavatel v práci) a neformální (v rodinném kruhu). Bázeň z možného potrestání může být jedním činitelem, který subjektu pomůže rozhodnout se pro neukradnutí pecnu chleba pro utišení hladu. Toto by se mohlo stát, pokud by byl subjekt přesvědčen o funkčnosti sociální kontroly (v případě provinění a odhalení přijde trest) a pokud by na něj nepůsobily jiné mocné faktory ovlivňující rozhodování (biologické: mám hlad a nemám peníze; psychologické: silná touha nabýt pecnu chleba bez legálního přičinění). Koukolík předkládá hypotézu, že antisociální chování souvisí s činností mozku 140 : „Chování antisociálních jedinců a psychopatů narušující morální pravidla je přinejmenším částečně podmíněno odchylnou stavbou a funkcí mozkových oblastí, na nichž závisí morální poznávání a emoce.“ 141 Jakákoli sociální kontrola má účinek jen tehdy, pokud člověk, jemuž je určena, není pod pláštěm anonymity. Je tomu tak proto, že ať již hrozíme, přemlouváme, nebo se vysmíváme čemukoli (vůči konkrétnímu chování, které nepovažujeme za vhodné), tak pokud není označen přímo ten který člověk, dané výtky se míjí účinkem (pokud nezasáhneme mravní usuzování konkrétního člověka takovým způsobem, že se začne stydět a přehodnotí a změní své chování). Mechanismy sociální kontroly se liší podle účelu 138

BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie. s. 65.

139

BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie. s. 69–72.

140

Sociální a biologické fenomény ovlivňující morální rozhodování jsou taktéž provázány.

141


- 47 -

a charakteru skupiny. 142 Ne všechny druhy sociální kontroly jsou pro konkrétní případ vhodné: ekonomické sankce (výhružka srážek z platu, hrozba omezení výhod apod.) a cílené vysmívání mohou být v konkrétních případech vhodnější než násilí (ale ani cílené vysmívání či mravnostní apely nemusí být efektivní — ekonomické sankce jsou ale často velmi účinné). Sociální kontrola by tak měla být vybavena prostředky, které umožní, aby výtržník nebyl skryt v anonymitě.

142

BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie. s. 65.

- 48 -

5. Význam dilemat v etice Pomocí dilemat se v etice zkoumá technika, způsob, vznik, průběh a modifikace rozhodování. Dilemata stlačují situace do extrému, v němž se projeví, jakou podobu může mravní rozhodování nabírat. Deontologické a konsekvecionalistické způsoby uvažování jsou podmíněny fungováním mozku v rozhodovacích situacích. Osobní a neosobní dilemata jsou spojena s emoční náročností. Ta vede k aktivizaci či spuštění deontologického či konsekvencionalistického způsobu uvažování. Podle způsobu uvažování se projeví tendence 143 jednat rigorózním způsobem na základě povinností (tj. jednat deontologickým způsobem) nebo s ohledem na možné důsledky (tj. jednat konsekvencionalistickým způsobem). Nemůžeme se však spoléhat na to, že se v každé situaci zachováme stejným způsobem (viz Kohlbergovy stupně morálního jednání v subkapitole Jindřichovo dilema). Další funkcí dilemat v etice je zpřesňovat argumentaci. „Mravní argumentací se obecně rozumí způsob zdůvodnění našich mravních přesvědčení.“ 144 Zajímá nás tedy, jak může konkrétní zdůvodnění vypadat: Proč se rozhodneme pro to či ono řešení? Jaké důvody máme pro naše rozhodnutí? Pomoci může právě biologie, která naznačuje, proč uvažujeme jako deontolog či konsekvecionalista. Do rozhodování jsme více méně tlačeni jako lidé disponující elementární biologickou vybaveností, na druhou stranu ale nemáme pouze ji. V předchozí kapitole jsem se snažil ukázat, že ovlivňováni jsme i psychologickými a sociálními faktory. Protože nezáleží pouze na biologické vybavenosti, můžeme při vědomí, že nás biologie do nějakého rozhodnutí nutí, toto rozhodnutí zvrátit, jelikož můžeme reflektovat onu samotnou rozhodovací situaci. Lidé mohou měnit své preference a cíle, proto existují popisy dilemat (osobních či neosobních), které s pomocí analýzy argumentace naznačují, jak je možné na dilematické situace nahlížet.

143

To, že z první intuice vzejde morální soud, ještě neznamená, že tento soud rozvažováním nezměníme

proti původní intuici a naopak. 144


- 49 -

6. Závěr V předložené práci jsem se pokusil dospět k představení morálních dilemat, ukázat, jak vznikají, jaké mají prvky a jaké faktory člověka ovlivňují v jeho rozhodování. Představil jsem pojmy volby, rozhodování, konfliktu a dilematu. Poukázal jsem na povahu těchto pojmů, včetně jejich možného srovnání a významu pro pojem dilema. Zachytil jsem některé prvky morálních dilemat, jako např. že vznikají ve specifických situacích a jednotlivá rozhodnutí mohou mít různé možné důsledky. V práci jsem přiblížil tři oblasti, jež se dle mého soudu podílejí na lidském rozhodování a pokusil jsem se schematizovat alespoň některé jejich části. Těmito oblastmi jsou oblast biologie, psychologie a oblast sociálních vlivů. V souladu se závěry J. D. Greena jsem připodobnil oblast biologických vlivů k nejdůležitější ze tří složek duše podle Platóna, k rozumu. Všechny tři oblasti jsou při rozhodování důležité (zároveň se však na základě Greenových experimentů jeví, že biologická oblast je v morálním rozhodování nejdůležitější) a neměli bychom brát ohled pouze na jednu z nich. Na biologické, psychologické i sociální vlivy bychom měli nahlížet v jejich provázanosti, protože ani v případě Platónova podobenství nelze ignorovat některou ze tří složek duše (vozataj řídí a usměrňuje krásného i škaredého koně). Podobně můžeme vyjádřit i důležitost biologických vlivů. Pokud např. máme poškozený funkční systém mozku spouštějící a vyhodnocující emoce, nejenže neděláme rozdíl mezi osobním a neosobním dilematem, ale taktéž se může nenávratně poškodit naše sociální cítění, na jehož základě přistupujeme s různým psychologickým rozpoložením (psychologické vlivy) do interakcí s ostatními lidskými bytostmi (sociální vlivy). V práci jsem poukázal též na význam dilemat v etice, který vidím ve zpřesňování argumentace a zkoumání vzniku, způsobu a průběhu rozhodování.

- 50 -

7. Použitá literatura ALLCHIN, Douglas. The Evolution of Morality [online]. 2008 [cit. 2010–05–03]. The Evolution

of

Morality.

Dostupné

z

WWW:

. ANDREOU, Chrisoula. Stanford encyclopedia of philosophy [online]. 2007 [cit. 2010–04– 06]. Dynamic Choice. Dostupné z WWW: . ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. Druhé, rozšířené vyd. Praha : Tiskárny Vimperk, a. s., 1996. 496 s. ARISTOTELÉS. Politika. 1. vyd. Bratislava : Pravda, 1988. 305 s. BARCK, Karlheinz , et al. Filozofický slovník : a-n. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1985. 457 s. BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie. Praha : SPEKTRUM, 1991. 160 s. ISBN 80– 85469–08–01. BLECHA, Ivan, et al. Filosofický slovník. 2 opravené a rozšířené vyd. Olomouc : Olomouc, 2002. 464 s. ISBN 80–7182–064–4. BRUGGER, Walter. Filozofický slovník. Praha : Naše vojsko, 1994. 640 s. ISBN 80–206– 0409–X. BUCHANAN, Allen; BROCK, Dan W. The Milbank Quarterly, Vol. 64, Supplement 2 [online]. Oxford : Blackwell Publishing, 1986 [cit. 2010–04–12]. Deciding for Others, Dostupné z WWW: . DAMASIO, Antonio R. Descartesův omyl : emoce, rozum a lidský mozek. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2000. 259 s. ISBN 8020408444.

- 51 -

DIAMANT, Jiří J.; VAŠINA, Lubomír. Kapitoly z neuropsychologie. Brno : Vydavatelství MU, 1998. ISBN 80–210–1739–2. DVOŘÁKOVÁ, Jana. Morální usuzování: vliv hodnot, osobnostních charakteristik a morální identity na řešení a zdůvodnění morálních situací. Brno, 2007. 138 s. Dizertační práce. Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Psychologický ústav. Dostupné z WWW: < https://is.muni.cz/auth/th/22717/ff_r/text.txt>. FROMM, Erich. Mít nebo být?. 2. vyd. Praha : Naše vojsko, 1994. 176 s. GREENE, Joshua. Joshua Greene's Homepage [online]. 2002 [cit. 2010–04–16]. Moral Dilemmas

and

the

"Trolley

Problem".

Dostupné

z

WWW:

. GREENE, Joshua . Joshua Greene's Homepage [online]. 2007 [cit. 2010–04–18]. The secret

joke

of

Kant´s

soul.

Dostupné

z

WWW:

. HARE, Richard M. Moral thinking : its levels, method, and point. Oxford : Clarendon Press, 1981. 242 s. ISBN 0–19–824660–9. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena . Psychologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 774 s. HEIDBRINK, Horst. Psychologie morálního vývoje. Praha : Portál, s. r. o., 1997. 176 s. HOLZBACHOVÁ, Ivana. Dějiny společenských teorií [online]. 2002 [cit. 2010–05–02]. Počátky

novověku

—

teorie

společenské

smlouvy.

Dostupné

z

WWW:

. HÖSCHL, Cyril. Jak maminky programují genom. Literární noviny [online]. 2007, roč. XVIII,

8,

[cit.

2010–04–27].

Dostupný

z

WWW:

.

- 52 -

CHADIM, Otmar. Jak se (ne)rozhodovat. Praha : ADONAI, s. r. o., 2002. 323 s. ISBN 80– 7337–036–0. CHARLAND, Louis . Stanford encyclopedia of philosophy [online]. 2008 [cit. 2010–04– 05].

Decision-Making

Capacity.

Dostupné

z

WWW:

. JONES, Henry Stuart, et al. A Greek-English lexicon : with a revised supplement. Oxford : The Clarendon Press, 1996. 2042 s. KOHOUTEK, Rudolf. ABZ Slovník cizích slov [online]. 2006 [cit. 2010–04–08]. Biologická

determinace.

Dostupné

z

WWW:

slov.abz.cz/web.php/slovo/biologicka-determinace>. KOLÁŘ, Petr; SVOBODA, Vladimír. Logika a etika : úvod do metaetiky. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, 1997. 280 s. KOUKOLÍK, František. Lidský mozek : Funkční systémy; norma a poruchy. 2., aktualizované a rozšířené vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2002. 455 s. ISBN 80–7178–632–2. KOUKOLÍK, František. Lidství : Neuronální koreláty. 1. vyd. Praha : Galén, 2010. 264 s. ISBN 978–80–726654–0. KOUKOLÍK, František. Sociální mozek. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2006. 269 s. ISBN 80– 246–1242–9. KOUKOLÍK, František. Vybrané přednášky o vztahu mozku a chování. Praha : Karolinum, 1995. 142 s. ISBN 80–7066–992–6. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. 1. vyd. Praha : Akademie věd České republiky, 1995. 340 s. ISBN 80–200–0525–0. OSECKÁ, Lída. Typologie hodnotových hierarchií. Československá psychologie. 1991, XXXV, 2, s. 127–135. - 53 -

SILLAMY, Norbert. Psychologický slovník. 1. české vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2001. 246 s. ISBN 80–244–0249–1. Slovník cizích slov [online]. 2005–2010 [cit. 2010–03–03]. Slovník cizích slov. Dostupné z WWW: . The free dictionary : by Rarlex [online]. 2009 [cit. 2010–03–03]. The free dictionary. Dostupné z WWW: . THOMPSON, Mel. Přehled etiky. 1. vyd. Praha : Portál, s. r. o., 2004. 168 s. ISBN 80– 7178–806–6. TYRLÍK, Mojmír. Morální jednání. Brno : Masarykova univerzita, 2004. 134 s. ISBN 80– 210–3535–8. TYRLÍK, Mojmír; MACEK, Petr. Atribuční charakteristiky zdůvodnění morálních dilemat. Československá psychologie. 2001, XLV, 3. 278 s. ISSN 0009–062X. UKENS, Lorraine L. What Would You Do, Leader\'s Guide: A Game of Ethical and Moral Dilemma : a game of ethical and moral dilemma [online]. San Francisco : Pfeiffer, 2008 [cit.

2010–03–08].

Ethics.

Dostupné

z

WWW:

. ISBN 978–0–7879–8537–0. WALKER, Lawrence. Child Development, Vol. 60, No. 1 [online]. Blackwell Publishing, 1989 [cit. 2010–03–15]. A Longitudinal Study of Moral Reasoning. Dostupné z WWW: .

- 54 -

Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Katedra filosofie

Recommend Documents