Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií Katedra psychologie. Diplomová práce obor psychologie

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie

Diplomová práce obor psychologie

INTIMITA A ZÁVAZEK V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH V MLADÉ DOSPĚLOSTI

Vypracovala: Olga Trestrová

Vedoucí práce: Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D.

Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

............................................. Olga Trestrová

Mé poděkování patří především Mgr. Lence Lacinové, Ph.D., za podnětné vedení práce, přínosné poznámky, podporu a trpělivost. Také děkuji Mgr. Ondřeji Boušovi za rady

při

statistickém

zpracování

dat

a

všem

respondentům, za jejich ochotu zúčastnit se výzkumu. V neposlední řadě děkuji své rodině a přátelům za jejich povzbuzování a důvěru.

Obsah

I.Úvod .....................................................................................................................................1

II. Teoretická část......................................................................................................2 1. Vývojová specifika partnerských vztahů v mladé dospělosti .................. 2 1.1 Mladá dospělost .........................................................................................................2 1.2 Od identity k intimitě.................................................................................................5 1.3 Partnerské vztahy .......................................................................................................7

2. Intimita a závazek v partnerských vztazích ....................................................11 2.1 Triangulární teorie lásky .........................................................................................11 2.2 Intimita ......................................................................................................................15 2.2.1 Koreláty, prediktory a individuální rozdíly intimity ............................................19

2.3. Závazek ....................................................................................................................21 2.3.1 Koreláty, prediktory a individuální rozdíly závazku ...........................................24

3. Teorie citové vazby ...................................................................................................26 3.1 Citová vazba a intimita............................................................................................28 3.2 Citová vazba a závazek ...........................................................................................30

4. Osobnost .......................................................................................................................32 4.1 Pětifaktorový model osobnosti a intimita .............................................................34 4.2 Pětifaktorový model osobnosti a závazek .............................................................35

5. Shrnutí teoretické části ...........................................................................................37

III. Empirická část .......................................................................................................38 1. Cíl výzkumu ................................................................................................................38 2. Design výzkumu .........................................................................................................40 2.1 Výzkumný vzorek ....................................................................................................40 2.2 Realizace výzkumu ..................................................................................................42 2.3 Pouţité metody .........................................................................................................43 2.3.1 Triangulární škála lásky .......................................................................................43 2.3.2 Dotazník struktury vztahů (Relationships Structures Questionnaire – RSQ) ......44 2.3.3 NEO pětifaktorový osobnostní inventář ..............................................................45

3 Zpracování dat ............................................................................................................47 4 Výsledky.........................................................................................................................49 4.1 Deskriptivní statistiky..............................................................................................49 4.1.1 Intimita a závazek (Triangulární škála lásky) ......................................................49 4.1.2 Citová vazba (RSQ) .............................................................................................50 4.1.3 Osobnostní rysy (NEO Pětifaktorový osobnostní inventář) ................................51

4.2 Souvislost zkoumaných prediktorů s intimitou ....................................................52 4.3 Souvislost zkoumaných prediktorů se závazkem ................................................58 4.4 Dodatečná zjištění ....................................................................................................63

5. Diskuse ..........................................................................................................................64 5.1 Predikce intimity ......................................................................................................64 5.1.1 Predikce intimity na základě pohlaví ...................................................................64 5.1.2 Predikce intimity na základě citové vazby ..........................................................65 5.1.3 Predikce intimity na základě dimenzí Big five ....................................................66 5.1.4 Predikce intimity na základě pocitu dospělosti....................................................67

5.2 Predikce závazku .....................................................................................................68 5.2.1 Predikce závazku na základě pohlaví ..................................................................68 5.2.2 Predikce závazku na základě citové vazby ..........................................................69 5.2.3 Predikce závazku na základě dimenzí Big five ...................................................70 5.2.4 Predikce závazku na základě pocitu dospělosti ...................................................70

5.3 Souvislostí s triangulární teorií lásky ....................................................................71 5.4 Omezení výzkumu ...................................................................................................71

IV. Závěr ............................................................................................................................73 V. Seznam literatury ...................................................................................................75 IV. Přílohy .........................................................................................................................84

I. Úvod Partnerské vztahy lze bezpochyby povaţovat za jednu z nejdůleţitějších součástí lidského ţivota. Nepřeberné mnoţství odborných i laických publikací věnovaných právě tomuto tématu je dobrým důkazem toho, ţe lidé mají neutuchající zájem vztahy mezi partery na různých úrovních zkoumat a blíţe je poznávat. Zejména vynořující se dospělost (emerging adulthood) je obdobím, kdy téma partnerských vztahů prostupuje podstatnou částí lidského proţívání. Mladí lidé během ní získávají zkušenosti v různých vztazích a postupně si vytváří představu o člověku, který by je mohl doprovázet v dalším ţivotě jako jejich partner (Arnett, 2004). Kromě toho ale poznávají také svou vlastní schopnost milovat, která se podle Riemanna (2009, s. 13) „vyznačuje tím, ţe nás odvádí od nás samých, ţe nás vyvádí za naše meze, ţe je spojena s puzením věnovat svou lásku někomu nebo něčemu, co nejsme my sami“. Jinými slovy lze říci, ţe během vynořující se dospělosti v mladém člověku dozrává schopnost dosáhnout ve vztahu určité míry intimity a vytvoření závazku, která by měla být při vstupu do další ţivotní etapy – mladé dospělosti – jiţ plně rozvinutá. Jak lze ale očekávat, v této schopnosti existují významné interindividuální rozdíly. Někteří autoři (např. Reis, 2006; Collins, Feeney, 2004; Birnie et al., 2009; Simpson, 1990) vysvětlují příčiny těchto rozdílů prostřednictvím teorie citové vazby. Podle nich je schopnost dosahování intimity a vytvoření závazku v partnerském vztahu ovlivňována styly citové vazby - ať uţ těmi, které se člověk naučil v kontaktu s pečující osobou v raném dětství nebo těmi, pomocí nichţ se vztahuje ke svému partnerovi v dospívání a dospělosti. Jiné studie hledají podstatu těchto rozdílů v osobnostních rysech, které povaţují za významné prediktory jak intimity, tak závazku (Engel, Olson, Patrick, 2002; Ahmetoglu, Swami, Chamorro-Premuzic, 2010). Teoretická část práce je věnována zejména představení konceptu intimity a závazku. Důraz je kladen především na Sternbergovo pojetí, které je součástí jeho triangulární teorie lásky (Sternberg, 1986, 1988), protoţe právě z něho vychází empirický oddíl. Kromě toho teoretická část předkládá i dosavadní zjištění týkající se vztahu intimity a závazku s výše zmíněnými prediktory. Empirická část práce si pak klade za cíl zmapovat společné působení těchto prediktorů na intimitu a závazek v partnerských vztazích v mladé dospělosti.

1

II. Teoretická část 1. Vývojová specifika partnerských vztahů v mladé dospělosti 1.1 Mladá dospělost Mladou dospělost jakoţto jedno období vývoje člověka je poměrně obtíţné ohraničit konkrétním věkem. Oproti předchozímu vývoji, kde jsou mezníky zřetelnější (např. začátek školní docházky pro školní věk), pro mladou dospělost v současné době ţádný jednoduše stanovitelný počáteční mezník není. Protoţe přechod z dospívání do dospělosti je interindividuálně velmi rozdílnou zkušeností, kterou ovlivňuje mnoho faktorů, i věkové rozmezí, do kterého bývá zasazen, je relativně volně stanovené – většinou se jedná o rozhraní mezi druhou a třetí dekádou ţivota (Macek, 2005). Například Robert McCrae a Paul Costa (cit. dle Lemme, 1999) uvádí, ţe dospělým se člověk stává zpravidla mezi 20. a 30. rokem ţivota. Své tvrzení opírají o pětifaktorový model osobnosti. Podle nich se faktory, které model zahrnuje, doposud u kaţdého jedince vyvíjely a měnily, ale právě v tomto období se ustalují do podoby, která bude pro člověka charakteristická v dospělosti a stáří. Věk, ve kterém člověk této stability osobnostních rysů dosáhne, je pak počátkem jeho dospělosti. Havighurst (cit. dle Lemme, 1999) oproti tomu druhou a třetí dekádu ţivota nevidí pouze jako období, v jehoţ průběhu mladá dospělost začíná, ale jako mladou dospělost samotnou, protoţe ta podle něj začíná v 18 a končí ve 35 letech. Ve svém pojetí vývoje člověka ke kaţdé ţivotní etapě přiřazuje vývojové úkoly, které je nutné splnit pro úspěšný vstup do další etapy. Mladou dospělost lze podle něj popsat jako období, kdy má člověk zvládnout následující úkoly (Lemme, 1999, s. 63): vybrat si partnera naučit se s partnerem ţít v manţelství zaloţit rodinu vychovávat děti řídit domácnost 2

začít chodit do zaměstnání přijmout své občanské povinnosti najít si vhodnou sociální skupinu V dnešní době se ale zdá být realita poněkud odlišná a lze uvaţovat o tom, ţe i vývojové úkoly by v současnosti mohly být stanoveny jinak, neţ jak je uvedl Havighurst. Pohled na partnerství i rodičovství se od dob vzniku jeho koncepce změnil a podle Macka (2005) dnes není jejich důleţitost v ţivotě člověka vnímána tak jednoznačně. Naopak se dokonce zvyšuje počet těch, pro které rodičovství a partnerství nemá nenahraditelnou hodnotu a jejich ţivotní cíle jsou směřovány jinam. Jinou vývojovou teorii předkládá Levinson (cit. dle Lemme, 1999), který mladou dospělost ohraničuje 17 – 45 lety. Do tohoto věkového rozmezí ale zahrnuje i tzv. přechodová období (od 17 do 22 let přechodové období směrem k mladé dospělosti a od 40 do 45 let směrem k střední dospělosti), ve kterých se jednotlivé éry vývoje prolínají. Toto prolínání je typické tím, ţe zatímco člověk získává pocit, ţe bez problémů zvládá všechny vývojové úkoly předchozího období, začíná pociťovat nejistotu z těch, které přijdou v období nastávajícím. Za takové přechodové období lze povaţovat i relativně nový koncept Jeffreyho Arnetta - tzv. „emerging adulthood.“ Podle svého autora „vynořující se dospělost“ plynule navazuje na adolescenci a věkovou hranici lze stanovit přibliţně na 18. rok, který je v Americe spojen s ukončením středoškolského vzdělání (Arnett, 2004) a v našich podmínkách navíc ještě s dosaţením plnoletosti. Obtíţnější je ale stanovit věk, ve kterém vynořující se dospělost přechází v mladou dospělost. Arnett (2004) sice hovoří o 25 letech jako o mezníku, ale dodává, ţe je to záleţitost velmi individuální a věk dosaţení mladé dospělosti tak variuje oběma směry. O tom svědčí i to, ţe v jiné své publikaci „emerging adulthood“ ohraničuje 20-29 lety (Arnett, 2001). Lze shrnout, ţe stanovit jednotný věk počátku mladé dospělosti by bylo velmi obtíţné. Jak uţ bylo výše zmíněno, příčinou toho můţe být velká interindividuální rozdílnosti vývoje v tomto ţivotním období. Říčan (2004) uvádí, ţe jestliţe v pubertě rychlost vývoje (zejména tělesného) stavěla adolescenty přibliţně ve stejném čase do stejných pozic a před stejné úkoly, v mladé dospělosti vývoj své tempo ztratil a s ním i svůj jednotící vliv. Tato ztráta je ještě umocněna mnoţstvím moţností, které se člověku v dnešní společnosti nabízejí – „například mladá ţena se můţe brzy provdat a věnovat se řadu let jen dětem, druhá absolvuje vysokou školu a případně si vzdělávání ještě prodlouţí o doktorandské studium,…“(Říčan, 2004, str. 229) a moţností je samozřejmě daleko více. Důleţité ale je, ţe kaţdá z nich můţe vést 3

k jinému průběhu a proţití mladé dospělosti a proto je těţké toto období nějakým způsobem unifikovat. Z vývojových teorií, které jsou zde uvedeny, převáţně vyplývá, ţe období, které jsem zvolila pro svou diplomovou práci (25-30 let), uţ by obecně mohlo být povaţováno za mladou dospělost. Z hlediska prezentovaného výzkumu je však podstatné ověřit, zda se respondenti jiţ cítí být dospělými nebo se cítí být někde „mezi“ (adolescencí a mladou dospělostí). Tzv. „feeling in-between“ totiţ Arnett (2004) povaţuje za jeden ze základních rysů vynořující se dospělosti. Tento rys je typický tím, ţe mladý člověk sám sebe vnímá dle určitých charakteristik jako dospělého, ale zároveň podle jiných charakteristik sám sebe vidí i jako adolescenta. Arnett (2004) dále uvádí, ţe na otázku, zda se cítí být jiţ dospělými, odpovědělo 60% respondentů ve věku 18-25 let, ţe ano i ne. Dokonce i v pozdějším věku – od 26 do 35 let takových odpovědí zaznamenal 30%. Mladé dospělosti je podle Arnetta (2004) dosaţeno, pokud jsou splněny tři zásadní podmínky, ke kterým člověk směřoval během vynořující se dospělosti. Měl by postupně přebrat zodpovědnost sám za sebe, naučit se nezávisle rozhodovat a stát se finančně nezávislým na dosavadních ţivitelích, nejčastěji rodičích. Celkově lze popsat člověka v této fázi ţivota jako převáţně zaměřeného na sebe a svůj vlastní rozvoj. Přestoţe podle Arnetta (2004) mladí v tomto věku jiţ přemýšlejí o tom, ţe by chtěli být manţeli či manţelkami a také rodiči, potřebují nejdříve dokázat sami sobě i ostatním, ţe dokáţou čelit světu jako samostatná jednotka. Tomu odpovídá i proměna znaků mladé dospělosti v dnešní společnosti do podoby, která byla zmíněna výše, oproti tomu, čím se mladá dospělost vyznačovala dříve. V minulosti byla dospělost definována jednoduše momentem, kdy se mladý pár vzal a zaloţil tak novou rodinu (tomu víceméně odpovídají i Havighurstem stanovené vývojové úkoly uvedené výše). Samostatnost a sebejistota mladého člověka se pak projevovala spíše jako schopnost postarat se o své blízké a jejich potřeby (Arnett, 2004). V současném pojetí je sice kladen větší důraz na individualitu a k dosaţení dospělosti jiţ není nutné zaloţení rodiny, přesto ale například Nelson a McNamara Barryová (2005) ve svém výzkumu zjistili, ţe ti „mladí dospělí“, kteří se sami za dospělé povaţovali, byli ve srovnání s těmi, kteří se za dospělé ještě nepovaţují, méně zaměřeni na sebe a mnohem více se soustředili právě na rodinu. Z toho lze usuzovat, ţe přestoţe to není pravidlem, vstup do mladé dospělosti je stále spojen s touhou po rodinném ţivotě a s jejím realizováním. Dále je také moţné nahlíţet tato zjištění tak, ţe mladý dospělý, který se za dospělého povaţuje, je na rozdíl od toho, který se dospělým ještě být necítí, plně schopen sdílet svůj ţivot s jinými lidmi a zároveň se neobávat 4

ztráty vlastního já. To ostatně vyplývá i z Eriksonovy koncepce stádií ţivota, konkrétně z konfliktu mezi intimitou a izolací (viz dále), který se odehrává právě v mladé dospělosti a jehoţ úspěšné vyřešení je podmínkou právě pro zmiňovanou schopnost (Erikson, 2002). Riemann (2004, s. 13-14) k tomu uvádí: „Proti vůli lásky, proti láskyplné náklonnosti k něčemu či někomu jinému, neţ jsme my sami, stojí náš pud sebezáchovy, podle nějţ je kaţdý sám sobě tím nejbliţším. Náš ţivot se odehrává mezi těmito dvěma základními silami. Na straně vůle milovat v tom nejširším smyslu nalezneme svou potřebu sebeodevzdání a komunikace mezi já a ne-já, potřebu onoho transcendování hranic, které nám dovoluje zapomenout na sebe samé. Na straně sebezáchovy nalézáme svou potřebu zachování vlastního já, jeho vymezení, nezávislosti a autonomie osobnosti a koneckonců seberealizace. Sebezáchova a sebeodevzdání jsou moţná ta nejhlubší hnutí našeho ţivota…Vzájemně se doplňují a podmiňují. Dokonce teprve jejich spojení nás činí ţivotaschopnými.“

1.2 Od identity k intimitě Jedním ze základních a důleţitých úkolů adolescence je utváření identity. Směrem k dospělosti by její pomyslný tvar měl být čím dál tím více zřetelnější a ucelenější. Marcia (cit.dle Schwartz, 2001) cestu k dosaţení tohoto tvaru rozloţil mezi dvě dimenze – exploraci (exploration) a závazek (commitment). Exploraci je moţné definovat jako chování jedince, které je cílené na získání a utřídění informací o sobě samém a svém okolí tak, aby bylo moţné se na jejich základě rozhodovat při důleţitých ţivotních volbách (Grotevant, cit.dle Schwartz, 2001). Oproti tomu závazek lze popsat jako soubor cílů, hodnot a přesvědčení, který je výsledkem explorace a který jedinec přijímá za svůj a řídí se jím (Marcia, cit.dle Schwartz, 2001). Arnettem popsanou vynořující se dospělost lze nahlíţet jako kolísání mezi těmito dvěma dimenzemi, kdy mladý člověk experimentuje a získává zkušenosti a zároveň rozvíjí svou schopnost přijetí závazku aţ do doby, kdy je dostatečně nasycena jeho individuální potřeba informací a zkušeností, na základě kterých by se mohl rozhodnout, k čemu se do svého dalšího ţivota zaváţe – tedy jakými cíly a hodnotami se bude řídit. To je také dobrou predispozicí k dosaţení trvalejší intimity v partnerském vztahu. V ideálním případě by měl člověk vstupovat do dospělosti se zralou kapacitou pro intimitu, jejímţ základem je právě pevně vybudované self (McAdams, Vaillant, cit. dle Montgomery, 2005).

5

Dodnes zásadní koncepci týkající se přechodu od hledání identity v adolescenci k jejímu dosaţení a schopnosti závazku v mladé dospělosti přinesl také Erik H. Erikson. Ten stanovil osm stádií, jimiţ člověk během svého vývoje prochází. V pátém stádiu podle něj stojí před konfliktem identity a konfuze rolí. Aţ vyřešení tohoto vývojového úkolu, které umoţní adolescentovi najít svou identitu, dovoluje postoupit k šestému stádiu, které Erikson (2002) popsal jako rozpor intimity a izolace. Klíčovou je pro toto období ochota mladého jedince ke spojení své čerstvě nalezené identity s identitou někoho dalšího. Znamená to, ţe člověk, který úspěšně uzavřel předchozí stádium, je připraven vstoupit do intimního partnerského vztahu (ale např. i do přátelského) a dodrţovat jeho závazky i přes oběti a kompromisy, které to s sebou nese. Překáţkou ale můţe být, pokud je takové spojení identit proţíváno jako ohroţení vlastního ega, které můţe vést aţ k tendenci vyhýbat se takovým nebezpečným zkušenostem, a následně i k izolaci a staţení se k sobě (Erikson, 2002). Výsledkem úspěšného zvládnutí konfliktu mezi intimitou a izolací je rozvoj přátelských a partnerských vztahů. Naopak neúspěch přináší osamělost, izolaci a strach z jakýchkoliv blízkých pout (Erikson, cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010). Jak jiţ bylo výše zmíněno, podle Eriksona (cit. dle Nosko et al., 2011) je nutností pro schopnost proţívání intimity ve vztahu úplné nebo téměř úplné dosaţení vlastní identity jedincem. To ovšem lze říci pouze o intimitě ve smyslu blízkosti a vzájemnosti vztahu, neplatí to jiţ pro intimitu sexuální. Mnozí autoři a výzkumníci se Eriksonovu podmínku a návaznost pátého a šestého stádia pokusili a pokoušejí potvrdit, zpochybnit nebo doplnit. V minulosti například Chodorow (cit. dle Zimmer-Gembeck, Petherick, 2006) uvedl, ţe schopnost proţívat intimitu předchází vývoji identity. Allison a Sabatelli (cit. dle Zimmer-Gebeck, Petherick,2006) tvrdí, ţe oba dva procesy probíhají souběţně. S tím souhlasí i Gilliganová (cit. dle Zimmer-Gembeck,Petherick, 2006) ale pouze částečně – podle ní to platí pouze u ţen. Z novodobějších výzkumů lze uvést například výzkum McNamara Barryové et al. (2009), kteří prokázali, ţe samotné dosaţení identity je silně pozitivně spojeno s hodnotným, emočně nabitým a podporujícím partnerstvím. To autoři povaţují za podporu Eriksonova tvrzení, ţe dosaţení identity je prekurzorem pro hluboce intimní romantický vztah. Podobně Orlofsky et al. (cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010) zjistili, ţe mladí muţi (univerzitní studenti), kteří dosáhli své identity, prokazovali větší schopnost a ochotu stát se součástí intimního interpersonálního vztahu neţ ti, kteří setrvávají v difúzním stavu identity (dle Marciovy teorie identity, např. Beyers, Seiffge-Krenke, 2010). Ti takové intimity schopni nebyli a většinou byli spíše izolovaní. 6

Zjištění Orlofského a jeho spolupracovníků by návaznost Eriksonových stádií spíše potvrzovalo, ale platilo převáţně pro muţe. U ţen bylo mezi dosaţením identity a kapacitou pro intimitu mnohem slabší spojení (Schiedel, Marcia, cit.dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010). Z toho je moţné usuzovat, ţe v dosahování identity a schopnosti hlubokého proţitku intimity existují mezipohlavní rozdíly. Ostatně uţ sám Erikson (cit. dle Zimmer-Gembeck, Petherick, 2006) vyslovil myšlenku, ţe pohlaví můţe mít vliv na platnost vzorce návaznosti intimity na dosaţení identity, protoţe u ţen závazek v intimním vztahu můţe předcházet ukončení vývoje identity. S tím ale nesouhlasí Adams a Archer (cit. dle Zimmer-Gembeck, Petherick, 2006), kteří ve svém výzkumu testovali tři různé modely sledu identity a intimity, a došli ke zjištění, ţe Eriksonem stanovená posloupnost platí jak pro muţe, tak pro ţeny. Je tedy moţné shrnout, ţe Eriksonova stádia (zvláště páté a šesté), tak jak je vymezil, lze stále povaţovat za základ v oblasti vývoje mladého člověka. Je ale třeba více neţ dříve brát v potaz moţné posuny a prolínání obou stádií, které mohou být podmíněny proměnou společnosti. Přijetí závazku a váţné partnerské vztahy jsou dnes totiţ dle Seiffge-Krenkeové (cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010) v důsledku pokračujícího procesu explorace identity odsouvány do pozdějšího věku.

1.3 Partnerské vztahy Mezi nejdůleţitější témata charakterizující mladou dospělost patří bezpochyby láska, partnerské vztahy a sexualita. Podle některých autorů lze schopnost mít spokojený intimní partnerský vztah povaţovat za důleţitý znak mladé dospělosti (Collins,Sroufe; Feldman et al.; cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke,2010). Nicméně první romantické vztahy jsou obvyklé jiţ v adolescenci, ale oproti těm, které jsou navazovány během vynořující se dospělosti a mladé dospělosti, mají odlišnou povahu. Zatímco v rané adolescenci byly často nestálé a pomíjivé (Feiring, cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke,2010) a ve střední adolescenci hodně vášnivé a idealistické (Collins,Sroufe; Connolly, McIsaac, cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010), s přechodem do dospělosti začínají být romantické vztahy bliţší a důvěrnější (Connolly, Goldberg, cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010). Změna nastala také v postoji společnosti k vývoji romantických vztahů. Jestliţe dříve bylo běţné se na konci adolescence či počátku mladé dospělosti vdát nebo oţenit a zaloţit novou rodinu dnes je to spíše neobvyklé. Například v USA byl v roce 1950 průměrný věk vstupu do manţelství 20 let pro ţeny a 22 let pro muţe. V roce 2000 uţ to bylo ale o pět let 7

více (Arnett, 2004). V České republice pak byl v roce 2006 průměrný věk muţe při prvním sňatku 31 let a ţeny 28 let (Obyvatelstvo, n.d.). Roky, které odsunem vstupu do manţelství mladí lidé získají, pak vyuţívají zejména ve prospěch explorace moţností, které se jim v oblasti partnerských vztahů a intimních zkušeností nabízejí. Mohou opakovaně navazovat různé romantické vztahy a zase je ukončovat, pokud si uvědomí, ţe chtějí získat ještě jiné zkušenosti a nové záţitky. Takto si postupně utvářejí představu o tom, s jakým partnerem by někdy v budoucnu chtěli ţít v trvalém intimním vztahu, případně manţelství a kdo by naopak pro ně vhodný vůbec nebyl (Arnett, 2004). Tato explorace s sebou ale nese i jistá rizika a negativní emoce. Například výzkum Nelsona a McNamara Barryové (2005) prokázal, ţe mladí lidé v období vynořující se dospělosti často vykazují mírné depresivní symptomy. Byly zjištěny tři hlavní příčiny, které k těmto projevům vedly. První z nich byla negativní sebepercepce a nízká sebedůvěra, s nimiţ se někteří mladí potýkali ve snaze dosáhnout identity. Druhou příčinou bylo opětovné navazování a rozpady romantických vztahů a s tím související proţitek separace. Jako třetí pak figuroval pocit osamělosti vyplývající především z toho, ţe se doposud nepodařilo navázat dlouhodobý váţný vztah a také z opuštění domova. Lze tedy shrnout, ţe i potřeba explorace je individuální a někdo můţe být připraven k intimnějšímu závazku i bez získávání různých zkušeností. Podle Riemanna (2009) naopak právě proţití zrání lásky spíše neţ neustálé hledání nových moţností vede k poznání toho, co člověk ve své hloubce ţádá. Jak jiţ bylo uvedeno, začátek mladé dospělosti resp. vynořující se mladá dospělost není obdobím, kdy by byly sbírány pouze zkušenosti vztahové. Člověk se rozvíjí a mění také v mnoha dalších směrech a postupně tak dotváří svou identitu. Společně s jejím dosahováním pak pravděpodobně získává i větší schopnost trvalé intimity. Podle Arnetta (2004) mladý člověk postupně zjišťuje, ţe je připraven k většímu závazku a touţí po emocionální blízkosti, větší stabilitě a jistotě ve vztahu s někým, kdo se mu pro tento účel bude zdát vhodný. Pokud jsou spolu dva mladí lidé jiţ od adolescence a udrţují svůj vztah i během vynořující se dospělosti, přičemţ implicitně směřují k jeho kulminaci ve sňatek, vidí to Arnett (2004) jako velké riziko pro jejich budoucí vztah, protoţe takový pár je podle něj limitován nedostatkem zkušeností z jiných vztahů a eventuální uvědomění si nevyuţitých moţností můţe vést aţ k zániku vzájemného závazku. Většina mladých dospělých si to ale podle Arnetta (2004) uvědomuje a vyuţívá své příleţitosti k proţitku vlastní nezávislosti a moţnosti práce na sobě a své spokojenosti sama se sebou. Sice uţ mezi dvacátým a dvacátým pátým rokem začínají přemýšlet o tom, ţe by se 8

chtěli oţenit či vdát a zaloţit novou rodinu, ale je to pro ně spíše plán do vzdálenější budoucnosti. Obecně mezi nimi panuje shoda, ţe „správný“ věk na svatbu je po dvacátém pátém roku, nejpozději do třiceti je ale vhodné do manţelství vstoupit. Mají představu, ţe v té době jiţ budou připraveni na závazky jak z psychologického, tak z ekonomického hlediska. Zároveň je tato věková hranice podporována i „biologickými hodinami“ ţen, které chtějí zakládat rodinu. To, ţe mladí lidé chtějí čas do doby, kdy jsou připraveni pro trvalý intimní vztah, vyuţít ke svému vlastnímu rozvoji a experimentování, ovšem nutně neznamená, ţe nemohou mít „váţnější“ vztahy. Naopak podle Carvera et al. (cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010) se během vynořující se dospělosti od člověka očekává, ţe bude v nějakém trvalejším a hlubším romantickém vztahu, a jiní to dokonce povaţují za hlavní vývojový znak mladých dospělých (Collins, Sroufe; Feldman et al; cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010). Arnett (2004) k tomu ale dodává, ţe jde spíše o něco, co sociologové nazývají „sériovou monogamií“, tedy o jakousi sérii dlouhodobějších váţnějších milostných vztahů, které ale většinou nesměřují k manţelství či společnému ţivotu. To je umoţněno i pohledem dnešní společnosti na trvalé svazky mladých dospělých. Poměrně striktní normy, které dříve platily pro věk vstupu do manţelství, jiţ neplatí a mladí lidé jsou tak v tomto rozhodování téměř svobodní a mohou ho přizpůsobit svým potřebám a přáním. Tato relativně nově nabytá svoboda s sebou ovšem nese i jistou zátěţ větší osobní zodpovědnosti, protoţe se jiţ nedá spoléhat na to, ţe je něco jednoduše kulturou dané a lze se tím řídit (Arnett, 2004). Bez tradic a zvyků se mohou mladí lidé ve svém rozhodování cítit příliš osamělí a zmatení v tom, jakou sociální roli by měli přijmout (Arnett, cit.dle Shulman et al., 2004). Podle Korobova a Thorneové (cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010) se při takovém rozhodování člověk často ocitá ve vnitřním konfliktu mezi závazkem a autonomií, pro který je typické kladení otázek typu „Mohu se zavázat právě tomuto člověku?“, „Jsme kompatibilní?“, „Mohu tolerovat jeho vady a respektovat jeho hodnoty a ţivotní styl?“ apod. Jestliţe na ně není schopen nalézat odpovědi, raději se jim vyhne a vstup do intimního trvalého vztahu odloţí (Arnett, cit. dle Beyers, Seiffge-Krenke, 2010). Z toho, co bylo výše napsáno, ale plyne, ţe ve věkovém rozmezí, které sleduje výzkumná část této práce (25-30), mladí lidé většinou jiţ mají za sebou experimentování a sbírání zkušeností v různých romantických vztazích, a postupně začínají být připraveni na trvalé intimní vztahy, někteří v nich jiţ ţijí. Samozřejmě ale i zde mohou existovat výjimky a tato připravenost nemusí být z různých důvodů pociťována všemi respondenty. Cílem diplomové práce je zjistit, zda tyto interindividuální rozdíly ve schopnosti či připravenosti 9

navázání a udrţení trvalého intimního vztahu ve stanoveném věku lze predikovat na základě zkoumaných proměnných.

10

2. Intimita a závazek v partnerských vztazích Odborné pojetí intimity a závazku můţe nabývat různých podob v závislosti na odlišnosti teoretických přístupů. Mnoho autorů a studií věnujících se těmto dvěma konceptům, se jimi zabývá odděleně, přestoţe v reálném ţivotě se často doprovázejí. Za takové základní teoretické pojetí v oblasti závazku můţe být povaţován například model investic C. E. Rusbultové (Rusbult et al., 2006), trojitý model závazku M. Johnsona (Rusbult et al., 2006) nebo model závazku jako osobní oddanosti a závazku jako donucení S. M. Stanleyho a H. J. Markmana (Stanley, Markman, 1992). Intimitou se pak zabývali zejména H. T. Reis, P. Shaver, a předloţili integrovaný model intimity, který pak H. T. Reis dále rozvíjel spolu s B.C. Patrickem (Laurencau, Kleinman, 2006). Vzhledem k tomu, ţe poţadavkem této práce je komplexnější nahlíţení partnerských vztahů, povaţuji za vhodné vycházet z teoretického zázemí, které tomu odpovídá a intimitu a závazek pojímá souhrnně. Triangulární teorie lásky R. J. Sternberga (1986) podle svého autora nabízí ucelený pohled na mnoho aspektů lásky, které tvoří platformu partnerských vztahů. Sám Sternberg (1986) charakterizuje lásku jako sloţitý celek, z části řízený instinkty a pudy, které jsou předávány geneticky, a z části – pravděpodobně větší – pozorováním naučenou sociální rolí. Tento pohled tak dobře koresponduje i s cíly diplomové práce zkoumat souvislost komponent lásky s osobnostními rysy a tendencí citových vazeb, protoţe ty jsou téţ výsledkem interakce jedince s jeho sociálním prostředím (Hřebíčková, 2011) a genetických předpokladů či vrozených rysů (Digman, 1990; McCrae et al, 2000; cit. dle White, Hendrick, Hendrick, 2004; Carver, cit. dle Brehm et al., 2002).

2.1 Triangulární teorie lásky Základem Sternbergovy triangulární teorie lásky je tvrzení, ţe lásku lze povaţovat za soubor tří komponent – intimity, vášně a rozhodnutí/závazku (Sternberg, 1986). Tento Sternbergův předpoklad byl později ověřen výzkumem Arona a Westbayové (1996), kteří dále zpracovávali Fehrovou (1988, cit. dle Aron, Westbay, 1996) empiricky získaných 68 rysů lásky a pokusili se identifikovat souhrnnější dimenze, kterými by bylo moţné charakterizovat lásku. Dospěli ke stejným výsledkům, které uvedl o dvacet let dříve Sternberg

11

(1986), tedy ţe lásce lze porozumět prostřednictvím tří dimenzí – intimity, vášně a závazku, které jsou spolu vzájemně provázány. Hlavní podstatou první Sternbergovy (1986) komponenty - intimity - je emocionální vklad do partnerského vztahu. Vzhledem k tomu zahrnuje pocity blízkosti, vřelosti, vzájemné propojenosti a pouta ve vztahu (Sternberg, 1986). Dosaţení intimity mezi partnery se projevuje především následujícími charakteristikami (Sternberg, 1988, s. 120): touhou přispívat k blahu milovaného člověka proţíváním pocitů štěstí spolu s milovanou osobou vysokým ceněním si milovaného člověka vědomím, ţe se v případě potřeby lze na druhého spolehnout vzájemným porozuměním vzájemným sdílením ţivotů i majetku vzájemným vyjadřováním a přijímáním emoční podpory důvěrnou komunikací vysokou hodnotou milovaného člověka v ţivotě druhého Vášeň vypovídá o dynamismech vedoucích k milostným poměrům, tělesné přitaţlivosti, konzumaci sexuálního vztahu a podobných aspektů partnerských vztahů. Jako její základní podstatu – ovšem ne výlučnou - lze povaţovat motivaci a obecně můţeme říci, ţe tato komponenta pojímá veškeré formy nabuzení se k proţitku vášně v milostných vztazích (Sternberg, 1986). Ale jak Sternberg (1988) zdůrazňuje, kromě sexuálních potřeb zahrnuje i naplnění potřeby sebeúcty, afiliace s druhými, dominance nebo submise a sebeaktualizace. Komponenta rozhodnutí/závazku je definována v krátkodobém hledisku jako rozhodnutí milovat druhého a v dlouhodobém hledisku jako závazek, ţe tato láska bude zachována. Je obvyklé, ţe většinou rozhodnutí předchází závazku, ale nemusí to být vţdy pravidlem. Přítomnost jednoho nutně neznamená přítomnost či návaznost druhého (Sternberg, 1988). Tato sloţka lásky je podle Sternberga (1986) v porovnání s ostatními dvěma sloţkami nejvíce propojena s kognicí, která potenciální rozhodnutí či zavázání se řídí. Takto definované tři sloţky spolu mohou v různé míře interagovat. Sternberg (1986) například popisuje silný reciproční vztah, který existuje mezi vášní a intimitou. Uvádí, ţe tělesná přitaţlivost často stojí za počátkem vztahu, v němţ teprve poté dochází k proţitku intimity. Druhou moţností jsou podle něj blízká přátelství s vysokou mírou intimity, která přerůstají v partnerské vztahy právě aktivací komponenty vášně. Autor sám ale poukazuje na 12

to, ţe pozitivní korelace těchto dvou sloţek nemusí být vţdy pravidlem. Jako příklad toho nabízí vztahy navázané pouze za účelem naplnění potřeb plynoucích z komponenty vášně s minimálním poţadavkem na proţitek intimity či dokonce snahou se mu vyhnout (např. milenecké poměry, vyhledávání sexuálních sluţeb). Mezi rozhodnutím/závazkem a vášní i intimitou lze také vidět vzájemné interakce. Přestoţe se podle Sternberga (1986) většina lidí domnívá, ţe přítomnost komponenty rozhodnutí/závazku je podmíněna dosaţením intimity a proţitkem vášně, i opačné pořadí aktivace těchto sloţek je moţné. Podle něj o tom svědčí například dříve běţné dohodnuté sňatky, v nichţ i přes omezený nebo ţádný vliv na výběr partnera můţe být v manţelství dosaţeno plné míry všech tří komponent lásky. Sternberg (1986) výše zmíněné komponenty a jejich interakce představuje v grafické podobě, kdy intimita, vášeň a rozhodnutí/závazek tvoří jednotlivé strany trojúhelníku. Ten můţe nabývat různých proporcí v závislosti na povaze vztahu, který znázorňuje (Clark, Reis, 1988). Tu mohou ovlivňovat zúčastněné osoby, situace i druh romantického vztahu, o který se jedná. V krátkodobých romantických vztazích tak například bývá za nejpodstatnější komponentu povaţována vášeň. Intimita hraje oproti ní spíše umírněnější roli a sloţka rozhodnutí či závazku můţe být dokonce zcela nepřítomna. Pokud se ale jedná o dlouhodobý partnerský vztah, intimita a rozhodnutí/závazek hlavní roli přebírají a tvoří podstatnou část lásky, zatímco vášeň je zde spíše vedlejší a její prostor ve vztahu se můţe stále zmenšovat (Sternberg, 1986). Podle přítomnosti či nepřítomnosti jednotlivých komponent resp. úrovně, které ve vztahu tyto komponenty dosahují, rozlišil Sternberg (1986) sedm resp. osm druhů lásky. Nejlépe lze podstata kaţdého z druhů znázornit níţe uvedeným obrázkem č.1. Ve stručnosti se jedná o následující typy (Kratochvíl, 2005; Brehm et al., 2002; Sternberg, 1988): „Láska čistě přátelská“ obsahuje sloţku rozhodnutí/závazku a vášně v malé nebo téměř ţádné míře. Vzhledem k vysoké míře intimity ale představuje blízký a vřelý přátelský vztah. „Láska zaslepená“ je spíše posedlostí idealizovaným objektem, vyjádřenou vysokou mírou vášně (zpravidla jednostrannou) a současnou absencí intimity i závazku. Typické je její rychlé vzplanutí i ochladnutí. „Prázdná láska“ je charakterizována silným závazkem, bez přítomnosti intimity a vášně. Tyto sloţky se buď vytratili – časté pro vyhořelé či rozpadající se dlouhodobé vztahy, nebo jich partneři teprve dosáhnou – obvyklé v dohodnutých sňatcích. 13

„Romantická láska“ je vztahem s vysokou úrovní intimity a vášně, ale bez vidiny společné budoucnosti – tedy s velmi nízkým závazkem. Příkladem mohou být přechodné vztahy v adolescenci či krátkodobé letní lásky. „Partnerská klidná láska“ je častá v dlouho trvajících, spokojených manţelstvích, která jsou udrţována kombinací hluboké intimity a silného závazku, zatímco úroveň komponenty vášně jiţ není přítomna. „Osudová láska“ je typem zaloţeným na vysoké míře závazku a vášně. Absence intimity ale často po opadnutí vášně vede i ke sníţení úrovně závazku, který byl zpravidla vybudován na chatrných základech. „Úplná láska“ nastává, pokud jsou všechny tři komponenty přítomny na vyváţené a stabilní úrovni. Podle Sternberga (cit. dle Brehm et al., 2002) je tento druh lásky ideálem většiny lidí, kterého je náročné dosáhnout. Ovšem ještě obtíţnější neţ jeho dosaţení, je jeho udrţení. Někdy bývá vynecháván osmý druh lásky a to pravděpodobně proto, ţe se o lásku jako takovou v podstatě nejedná. Sternberg (1988) ho nazývá „Neláska“ a vzhledem k tomu, ţe pro tento druh je charakteristická absence všech tří komponent, není moţné ho zakreslit ani do následujícího náčrtu druhů lásky. Jedná se o běţné vztahy mezi známými, v nichţ není ţádný závazek, které nelze definovat ani jako přátelství, kvůli nepřítomnosti intimity, ani jako milostný poměr, z důvodu nepřítomnosti vášně. Obrázek č. 1: Druhy lásky jakožto různé kombinace tří komponent lásky (upraveno dle Sternnberg, 1988, s. 122; Kratochvíl, 2005, s.124)

LÁSKA ČISTĚ PŘÁTELSKÁ (pouze intimita)

PARTNERSKÁ KLIDNÁ LÁSKA

ROMANTICKÁ LÁSKA

(intimita + závazek)

(intimita + vášeň) ÚPLNÁ LÁSKA (intimita+ vášeň + závazek) LÁSKA ZASLEPENÁ (pouze vášeň)

PRÁZDNÁ LÁSKA OSUDOVÁ LÁSKA (vášeň + závazek)

(pouze rozhodnutí/závazek) 14

Podle Brehmové et al. (2002) je při studiu Sternbergových druhů lásky důleţité si uvědomovat, ţe kvůli nepočitatelnému mnoţství různých vzájemných interakcí komponent a úrovní, kterých jednotlivé sloţky v daném vztahu dosahují resp. mnoha tvarům pomyslného trojúhelníku, nelze v běţném ţivotě takto „čisté“ kategorie pozorovat. Whitley (cit. dle Brehm et al., 2002) dokonce tvrdí, ţe jednotlivé komponenty jsou spolu vzájemně propojeny mnohem více, neţ triangulární teorie lásky dokáţe postihnout, čímţ naznačuje, ţe kategorizace druhů lásek v této podobě není reálná. Otázkou, kterou si je moţné klást v souvislosti s triangulární teorií lásky je, zda všechny tři komponenty, které zahrnuje, jsou stejně významné. Sám Sternberg spolu s Wrightem (cit. dle Clark, Reis, 1988) uvádí, ţe se intimita a závazek v různých partnerských vztazích prokázaly jako důleţitější neţ třetí komponenta vášeň. Stejně tak je právě tato komponenta problematická svou relativně nízkou stabilitou a nemoţností predikce či kontroly (Sternberg, 1986; Brehm et al., 2002). Tato nestálost a odlišná funkce v partnerských vztazích je také důvodem pro to, ţe v empirické části této práce nebude komponenta vášně na rozdíl od ostatních dvou komponent sledována jako závislá proměnná.

2.2 Intimita Intimitě je ve studiu mezilidských vztahů věnována velká pozornost. Ať uţ jde o vztahy partnerské, přátelské, příbuzenské nebo jiné, mnoho autorů intimitu v nich povaţuje za nejvyšší hodnotu lidské existence, která je nezbytnou podmínkou pro spokojený ţivot člověka (např. Bowlby,1969; Kelly, 1955; Rogers, 1951; Sullivan,1953; Reis, Collins, Bersheid, 2000, cit. dle Prager, Roberts, 2004). Baumaister a Leary (cit. dle Brehm et al., 2002) podotýkají, ţe bez stálých intimních vztahů, v nichţ se můţeme starat o druhé a zároveň jimi být opatrováni, nelze v ţivotě optimálně fungovat. Jak vyplývá z výše uvedené triangulární teorie lásky, intimita je podle Sternberga (1986, 1988) jedním ze tří stavebních kamenů partnerských vztahů. Definici a podstatě intimity samotné ale ve své práci příliš prostoru nevěnuje. Při popisu jejích proměn v průběhu vztahu uplatňuje Berscheidové teorií emocí (cit.dle Sternberg, 1986). Intimitu totiţ povaţuje za silně emočně podloţenou a ve způsobu jejího fungování spatřuje podobnost právě s Berscheidové perspektivou. Na základě této podobnosti Sternberg uvádí (1988), ţe intimita v počátku vztahu obvykle plynule narůstá a později se její růst zpomaluje, aţ se relativně 15

ustálí. Zdůvodňuje to tím, ţe na začátku vztahu se v něm zpravidla objevuje nejistota a neschopnost předvídat partnerovo chování, protoţe se partneři vzájemně dobře neznají. V důsledku toho jsou běţné častější interakce s expresivními emocemi, které vedou k poznávání druhého a zřetelnějšímu proţitku intimity. Později jsou ale tyto interakce jiţ redukovány schopností predikce emocí, motivací, chování a kognice partnera a intimita přestává být tak zjevnou, přestoţe většinou dosahuje vyšší úrovně (Sternberg, 1986). Clarková a Reis (1988) se Sternbergovým pouţitím Berscheidové teorie emocí pro výklad vývoje intimity příliš nesouhlasí. Oponují například, ţe sama autorka o tuto teorii opírala spíše výklad své „passionate love“ (Berscheid, cit.dle Clark, Reis, 1988), charakterizované silnými a proměnlivými emocemi, které lépe neţ intimitě odpovídají Sternbergově komponentě vášně. Tu ale Sternberg s Berscheidové teorií nijak nespojuje, přestoţe by to podle Clarkové a Reise (1988) bylo vhodnější, neţ vztahovat k ní sloţku intimity. Celkově lze shrnout, ţe se Sternberg (1986, 1988) ve svých studiích zaměřil převáţně na vzájemné interakce komponent lásky, spíše neţ na jejich hlubší poznání. Jiní autoři ale ve svých teoriích vymezili intimitu podrobněji. V závislosti na různých teoretických pojetích lze intimitu nahlíţet třemi moţnými způsoby – jako vzájemnou interakci dvou osob, jako proces, který se odehrává mezi partnery, nebo jako relativně statický proţitek. Zastánkyní prvního přístupu je například Weingartenová (cit. dle Heller, Wood, 1998), která definuje intimitu jako kvalitu interakce, v níţ se partneři podílejí na tvorbě významů okolního světa nebo tyto významy vzájemně sdílí, a na základě toho jsou schopni koordinovat své jednání. Dále můţe být intimita tímto způsobem uchopena také jako reciproční chování, jehoţ účelem je udrţení vyhovující úrovně blízkosti mezi partnery (např. Argyle, Dean; Patterson; cit. dle Laurenceau, Feldman Barrett, Pietromonaco, 1998). Hatfieldová (cit.dle Heller, Wood, 1998) je oproti tomu představitelkou názoru, ţe intimita je dynamický proces, v němţ partneři usilují o dosaţení vzájemné blízkosti a poznání vzájemných podobností a rozdílů myšlení, chování a emocí. Také Schnarch (cit.dle Heller, Wood, 1998) se přiklání k tomu, ţe intimita je procesem poznání a navázání kontaktu s vlastním i partnerovým self. Clarková a Reis (1988) tento proces popisují jako vyjádření subjektivně důleţitých informací a pocitů jedné strany, na které je odpovědí přijetí, pochopení a ocenění ze strany druhé. Na pomezí stojí Schaefer a Olson (cit.dle Heller, Wood, 1998), kteří uvádí, ţe intimita je procesem a proţitkem, který je výsledkem vzájemného sebeodhalení a sdílení důvěrných 16

emocí mezi partnery. To se děje za přítomnosti očekávání, ţe vztah i nabývání zkušeností o druhém člověku bude pokračovat. Sebeodhalení a empatie mohou být dokonce pokládány za jádrové komponenty intimity jakoţto subjektivního proţitku (Wynne, Wynne, cit. dle Heller, Wood, 1998). Perlman a Fehrová (cit. dle Laurenceau, Kleinman, 2006) shrnují, ţe v tomto mnoţství různých názorů, lze nalézt společný prvek. Podle nich všechny definice vyjadřují, ţe intimita vychází z pocitu blízkosti dosaţené prostřednictvím komunikačního procesu mezi partnery. Pouhé definování intimity ale pro její úplné poznání nestačí. Nabízí se totiţ i další otázka – jaké jsou její komponenty, resp. čím se intimní interakce liší od interakce jiné. Takové komponenty, typické pouze pro intimní reakci, jsou podle Pragerové a Robertse (2004) tři. Jejich přítomnost ve vztahu by podle autorů měla zaručovat, ţe ve vztahu bylo intimity dosaţeno, přestoţe její úroveň i kvalita mohou silně variovat. První z těchto sloţek je „self-revealing“ neboli sebeodhalení, jehoţ cílem je verbální či neverbální (např. fyzický dotek) cestou druhému představit osobní aspekty svého self, včetně emocí jako jsou vina, zranění či smutek, které se v běţných „neintimních“ interakcích neobjevují (Prager, Roberts, 2004). Za zajímavou můţe být povaţována deskripce druhé komponenty, kterou je podle autorů „positive involvement“ čili pozitivní účast. Ta můţe být vyjádřena například plnou pozorností, kterou člověk svému partnerovi věnuje, přičemţ mu dává dostatek prostoru a v kontaktu se vyhýbá atakům, obranám či distanci. Neznamená to ovšem, ţe by se měl stranit veškerých negativních emocí, protoţe například lítost nebo smutek v intimní interakci své místo mají (Prager, Roberts, 2004). Za důleţitý rys zúčastněnosti autoři označují také bezprostřednost. Tu je moţné popsat jako přímost a intenzitu dané interakce (Mehrabian, cit.dle Prager, Roberts, 2004). Třetí komponentou je podle Pragerové a Robertse (2004) „shared understanding“ - sdílené porozumění, které lze operacionalizovat jako proţitek pocitu poznání partnerova vnitřního světa, pochopení jeho myšlenek, seznámení se s jeho zvyky a rituály, fantaziemi, sexuálními preferencemi apod. Podobné komponenty intimity jako Pragerová a Roberts (2004) uvádějí také Brehmová et al. (2002). Podle nich se odborná i laická veřejnost shodují na šesti sloţkách, které charakterizují intimní vztah. Jsou to znalost nebo poznání druhého, péče o druhého a jeho blaho, vzájemná závislost, vzájemnost, důvěra a závazek. Znalost či poznání partnera, péči o něj a vzájemnou důvěru jako sloţky intimity není potřeba

znovu

blíţe

specifikovat,

protoţe

se

svým

obsahem

v podstatě

neliší

od operacionalizací výše zmíněných tří komponent. Zbývající tři sloţky zde ale doposud v ţádné podobě popsány nebyly. Vzájemná závislost mezi partnery v intimním vztahu je 17

Brehmovou et al. (2002) popsána jako míra, v níţ se partneři navzájem potřebují a ovlivňují, přičemţ tato potřeba i vliv bývají velmi časté, silné, různě vyjádřené a obvykle mají dlouhodobější trvání. Lze říci, ţe ze vzájemné závislosti pak vyvstává další sloţka, kterou je vzájemnost. Díky ní dochází k propojení partnerů v takovém rozsahu, ţe se přestávají vnímat jako jednotlivci a uvaţují o sobě jen jako o páru, jednoduše řečeno z „já a ty“ se stává „my“ (Levinger, Snoek, cit. dle Brehm et al., 2002). Ve vývoji intimního vztahu je toto povaţováno za důleţitý okamţik, kdy dochází k uvědomění si vzájemné citové vazby (Agnew et al., 1998). Jako poslední sloţku intimity označili Brehmová et al. (2002) závazek, který například Sternberg (1986, 1988) i řada dalších odborníků povaţuje za samostatný koncept, stojící na stejné úrovni jako intimita. Nicméně závazek je v jejich náhledu očekávání, ţe partnerský vztah bude v budoucnu pokračovat a tedy se vyplatí do něj investovat čas a úsilí. Bez tohoto předpokladu by docházelo k postupnému odcizování partnerů, jehoţ výsledkem by pravděpodobně byl rozpad vztahu (Brehm et al., 2002). Celkově lze na základě výše uvedených komponent intimity shrnout, ţe významným prvkem pro její dosaţení je ochota a umění zpřístupnit partnerovi svůj vnitřní svět, tzv. „selfdisclosure“ neboli sebeodhalení, a jeho snaha a schopnost se v něm orientovat, přijímat ho a jednat v souladu s ním, tzv. „partner responsiveness“ – partnerská citlivost. Reis a Shaver dokonce (cit. dle Laurenceau et al., 2004) tyto aspekty uvedli jako základní kameny svého modelu interpersonálního procesu intimity. Ţe jsou oba s intimitou silně spojeny, dokazuje například výzkum Lippertové a Pragerové (cit. dle Laurenceau et al., 2004), který byl zaměřený na posouzení intimity mezi partnery, kteří ţijí ve společné domácnosti. Ukázalo se, ţe intimita byla významně predikována právě sebeodhalením a vnímáním partnerova porozumění. Někteří autoři (např. Reis, Patrick, cit dle. Laurenceau, Kleinman, 2006; Laurenceau, Feldman Barrett,Pietromonaco, 1998) ale upozorňují na mylnou tendenci ztotoţňovat sebeodhalení s intimitou. Upřesňují, ţe sebeodhalení je pouze důleţitou částí procesu, kterým je intimity dosahováno, tudíţ přesto, ţe mezi nimi existuje silný vztah, je jejich podstata jiná. Z doposud uvedených poznatků o sebeodhalení a dosahování intimity s blízkým člověkem by se mohlo na první pohled zdát, ţe jsou tyto koncepty implicitně spojeny pouze s pozitivními proţitky, protoţe jsou vnímané jako přínosné pro partnerský vztah. I v tomto ohledu se ovšem lidé od sebe liší a tudíţ v důsledku rozlišných dovedností, schopností cílů a motivů, zájmů či osobnostních charakteristik variují v tom, do jaké míry chtějí nebo jsou 18

schopni se před druhým otevřít, a jak reagují na sebeodhalení druhého (Davis; Mikulincer, Nachshon; Miller, Berg, Archer; Reis, Shaver, cit. dle Laurenceau, Feldman Barrett, Peitromonaco, 1998). Například Bowen (cit. dle Patrick et al., 2007) uvádí, ţe schopnost dosáhnout intimity závisí na diferenciaci self. Ta umoţňuje jedinci být zároveň součástí partnerského vztahu a zároveň si udrţet své vlastní self, které není vztahem nijak ohroţené. Takové zachování self je také výsledkem optimální regulace intimity. I v páru je důleţité pociťovat autonomii a prostor pro vlastní determinaci (Prager, Roberts, 2004). Někteří autoři se věnují přímo strachu z intimity (např. Descutner, Thelen,1991). Ti ho definují jako omezenou schopnost sdílet s partnerem své myšlenky a pocity, která je důsledkem úzkosti ze vzájemné výměny těchto osobních důvěrných informací. Podle Pragerové a Robertse (2004) se takový jedinec pohybuje mezi strachem ze sebeodhalení a touhou sdílet s druhým své já. K tomu ho můţe vést i obava ze zranění odhaleného self necitlivým partnerem. Přitom deficity ve schopnosti dosaţení intimity mají podle některých výzkumů mnoho negativních dopadů, jako je například jejich výzkumem prokázaná asociace s depresí (Costello, cit. dle Descutner, Thelen, 1991) nebo s nízkou odolností ega (Waring et al., cit dle Descutner, Thelen, 1991). Neschopnost dosáhnout intimity můţe také predikovat negativní psychosociální nastavení a emoční problémy jedince v následujících letech (Horowitz, cit. dle Descutner, Thelen, 1991).

2.2.1 Koreláty, prediktory a individuální rozdíly intimity Rozdíly ve schopnosti dosahování intimity ale neplynou jen ze strachu z ní. Podle Reise a Shavera (cit. dle Laurenceau et al, 2004) mohou být mimo jiné ovlivněny i genderovou socializací dotyčného. Cancian (cit.dle Heller, Wood, 1998) uvádí, ţe ţeny a muţi mají tendenci preferovat odlišné styly lásky a to takové, které jsou v souladu s jejich genderovou rolí. To znamená, ţe ţeny dávají přednost emoční blízkosti a jejímu verbálnímu vyjadřování, přičemţ touţí po vzájemné emoční závislosti vybudované prostřednictvím sebeodhalování. Oproti tomu muţi mají sklony projevovat partnerce svou lásku asistencí a pomocí při různých činnostech, provozováním společných aktivit a sexem. Podle autora lze říci, ţe upřednostňují způsoby, ve kterých nemusí dávat najevo svou závislost na partnerce. Cancian (cit. dle Heller, Wood, 1998) shrnuje, ţe na základě těchto genderových odlišností, 19

jsou muţi často povaţováni za neschopné dosaţení intimity v partnerském vztahu, na rozdíl od ţen, které mají údajně větší potřebu intimity ve vztahu a tudíţ jsou v jejím dosahování i dovednější neţ muţi. Větší touhu ţen po intimitě potvrzují i jiné novodobější studie, které navíc dodávají, ţe ţeny jsou díky tomu ve snaze o dosaţení intimity motivovanější, coţ lze pozorovat například častější demonstraci interpersonální péče (Lang-Takac,Osterweil, 1992; Gore, Aseltine, Colten, 1993; McAdams, Rester, Brand, McNamara & Lensky; cit. dle Feldman, Gowen, Fisher, 1998). Odlišnosti mezi pohlavími v procesu dosahování intimity prokázal i výzkum, který ověřoval predikční vztah mezi komponentami modelu interpersonálního procesu intimity (Reis, Shaver, cit. dle Laurenceau et al., 2004) - sebeodhalováním a partnerskou citlivostí - a dosaţenou intimitou. Z výsledků zkoumání vyplynulo, ţe významnějším prediktorem intimity u ţen neţ u muţů byla partnerská citlivost, zatímco u muţů ji ve srovnání se ţenami predikovalo silněji sebeodhalení. Přesto celkově větší míra sebeodhalení byla pozorována u ţen (Laurenceau, Feldman Barret, Rovine, 2005). Laurenceau, Feldman Barretová a Rovin (2005) vysvětlují získaná zjištění tím, ţe vývoj procesu intimity u ţen můţe být více ovlivněn jejich schopností interpretovat partnerovi odpovědi správným způsobem – tedy takovým, který odpovídá partnerovu intimnímu vyjádření, zatímco u muţů je spojen s pocitem moţnosti ve vztahu vyjadřovat vlastní myšlenky a pocity. Tudíţ lze říci, ţe proces dosahování intimity ve vztahu je nejvíce ovlivňován muţovým jednáním a jeho projevy, ať uţ tak jak je vnímá muţ sám, nebo tak jak působí na jeho partnerku. Kromě pohlaví existují i jiné proměnné, které jsou v souvislosti s intimitou zkoumány. Schopnost predikce intimity na základě těchto charakteristik prověřoval například Kouneski a Olson (2004). V jedné z částí svého komplexního výzkumu zkoumal vliv přítomnosti dětí, délku manţelství, příjmu, vzdělání a věku na dosaţenou míru intimity. Jako jediná z těchto proměnných mezi nízkou a vysokou úrovní diskriminovala přítomnost dětí a to tak, ţe častěji byla nízká intimita pozorována u párů s dětmi. Jiný výzkum představuje Gao (2001), který se zaměřil na otázku, zda stádium, ve kterém se vztah právě nachází (zasnoubení, váţný vztah, příleţitostný vztah) a kultura, v níţ ţije, nějakým způsobem ovlivňují komponenty Sternbergovy (1986) triangulární teorie lásky. Výsledky, týkající se intimity prokázaly, ţe se vzrůstající závaţností a progresem vztahu nedocházelo k poklesu intimity, naopak mezi zasnoubenými bylo dosahováno nejvyšší úrovně intimity, o něco niţší úroveň byla zjištěna ve váţných vztazích a nejniţší v příleţitostných vztazích.

20

Gaoův (2001) další výzkumný předpoklad, ţe intimita bude dosahovat vyšší úrovně v americké kultuře neţ v čínské, potvrzen nebyl a autor tato zjištění uzavírá tím, ţe intimita s rozdílností kultur nevariuje. Jako vysvětlení nabízí Triandisův (cit. dle Gao, 2001) příspěvek, ţe intimita je natolik univerzální dimenzí lásky, ţe její přítomnost ve vztazích je důleţitá bez ohledu na kulturu. Dále Gao (2001) ale dodává, ţe přestoţe míra intimity kulturou ovlivněná není, pravděpodobně se bude odlišovat způsob jejího vyjádření mezi partnery. Na základě těchto výzkumů lze shrnout, ţe vliv pohlaví a jiných deskriptivních charakteristik na schopnost dosahování intimity a její dosaţenou míru, je empiricky prokazatelný. Přesto zjištění, která byla získána právě pro tyto „sociologické“ proměnné nedávají tak jasné a jednoznačné výsledky, jaké byly popsány při zkoumání vlivu „psychologických“ proměnných (zde např. sebeodhalení a partnerské citlivost).

2.3. Závazek Počátky vědeckého zájmu o závazek v partnerských vztazích se vztahují převáţně k výzkumu manţelství. Prvotním cílem tohoto zájmu totiţ bylo identifikovat proměnné, které mohou přispívat ke stabilitě, případně zapříčiňovat nestabilitu manţelství (Adams, Jones, 1999). Proto byl závazek tradičně nahlíţen především z hlediska jeho trvalosti a v souvislosti s chováním, které trvalost podporuje (Leik, Leik, cit.dle Kirk et al., 2007). S tím, jak se studium závazku rozšiřovalo i na jeho další aspekty, a přesahovalo hranice manţelství, objevilo se mnoţství nejednotných definic, které se pokoušely vystihnout jeho podstatu. Jedna z nich je i součástí Sternbergovy (1986) triangulární teorie lásky. Její autor tuto komponentu lásky nazývá „rozhodnutí/závazek“, z čehoţ je zřejmé, ţe ji podle něho lze charakterizovat dvěma způsoby - rozhodnutí Sternberg definuje jako odhodlání milovat druhého, a to zpravidla jiţ v rámci krátce trvajícího vztahu, zatímco závazek popisuje jako předsevzetí udrţet tuto lásku v dlouhodobém vztahu. Je pravděpodobné, ţe toto rozhodnutí i míra závazku bude během vývoje vztahu procházet různými změnami v souvislosti s interními i externími kontexty, v nichţ se bude vztah aktuálně nacházet. Obecně Sternberg (1986) uvádí, ţe počátek vztahu se pojí s nulovým závazkem, který v momentě, kdy se dva tzv. „dají dohromady“ začíná narůstat. Obvykle se pak míra závazku rapidně zvyšuje, pokud se vztah stane dlouhodobým, aţ dosáhne stabilní úrovně. Můţeme tedy říci, ţe vývoj závazku v takovém vztahu je velmi podobný vývoji 21

intimity popsanému výše. Autor na závěr shrnuje, ţe i v těch nejúspěšnějších vztazích je běţné jisté kolísání závazku v závislosti na situacích, kterými pár či jeden z partnerů prochází a proto není na místě povaţovat to za prediktor vztahových problémů. Na základě přístupů jiných autorů lze závazek blíţe popsat jako dynamický proces, vycházející z kognitivního a afektivního posuzování vztahu a situačního kontextu, v němţ se partnerský vztah aktuálně nachází. Tento proces vystihuje motivaci jedince v daném vztahu zůstat a jeho snahu, aby byl vztah úspěšný (Johnson; Rusbult; Stanley, Markman, cit. dle Joel, MacDonald, Shimotomai, 2011; Lydon, Linardatos, 2007). Takto definovaný závazek je úzce spjat s některými psychosociálními stavy či chováním, například s důvěrou, přizpůsobením se druhému, vyhověním či ochotou přinášet vztahu oběti (Rusbult, Martz, Agnew, 1998; Wieselquit, Rusbult, Foster, Agnew, 1999; Rusbult, Buunk cit. dle Rill et al., 2009) V kaţdodenním ţivotě se uvedené charakteristiky závazku mohou projevovat například vyšší tolerancí k partnerovým „nedostatkům“. Člověk je díky vysoké míře závazku buď vůbec nezaznamenává, nebo je schopen je omluvit snáze, neţ kdyby na partnerově místě byl někdo, ke komu ţádný závazek necítí. Pokud je přijetí těchto „nedostatků“ pro partnera nemyslitelné, je schopen přistoupit k vyřešení situace vzájemnou rozmluvou, namísto negativních reakcí, které by byly typické pro nízkou úroveň závazku (Lydon, Linardatos, 2007). Právě percepce partnera a jeho myšlení, emocí i chování skrze optiku závazku napomáhá vztahu překonat případná obtíţná období a situace, které by bez přítomnosti partnerského závazku mohly vést k jeho rozpadu (Johnson; Robinson, Blanton, cit. dle Pistole, Vocaturo, 1999). Podle Sternberga (1986) totiţ závazek umoţňuje oddělit negativně hodnocené činitele, které ohroţují vztah, od lásky k partnerovi. V souvislosti s tím je zajímavé zmínit studie, které se zaměřovaly na vztah závazku a lásky (Felmlee, Sprecher, Bassin; Lund; Fehr; cit. dle Adams, Jones, 1999). Ukázalo se, ţe tyto dva koncepty se vzájemně významně překrývají. Autoři si tedy poloţili otázku, zda je vůbec nutné je rozlišovat. Odpověď na ni nabídla Fehrová, která v rámci své rozsáhlé analýzy zjistila, ţe k charakterizování lásky a závazku pouţívají její respondenti zcela odlišné popisné charakteristiky a tudíţ laické vnímání těchto konceptů tak podobné není. Mezi deskriptory, které se nejčastěji objevovaly právě u závazku, Fehrová (cit.dle Hampel, Vangelisti, 2008) na základě analýzy zahrnula rozhodování a chování se podle učiněného rozhodnutí, oddanost, odpovědnost, ţití podle přání druhého, věrnost a důvěru.

22

Je tedy patrné, ţe koncept závazku zasahuje do mnoha aspektů partnerských vztahů. Zřejmě i proto existují snahy o stanovení dimenzí či sloţek závazku, které by umoţňovaly jeho snadnější uchopení. Hlavní teoretická pojetí závazku jsou oproti Sternbergovu (1986), ze kterého vychází empirická část této práce, rozsáhlejší, obsahují však některé společné prvky. Například Stanley a Markman (1992) rozlišili v rámci závazku další dva konstrukty, které diferencují závazek na „to, co je chtěné“ a „to, co se musí“ – osobní oddanost a závazek jako donucení. Osobní oddanost autoři chápou jako přání udrţet stávající kvalitu vztahu nebo ji ještě více pozvednout, a to v dlouhodobé perspektivě. Zároveň osobní oddanost ale zahrnuje i vytvoření párové identity, ochotu přinášet oběti či jiné investice do vztahu, a to tak aby výsledkem bylo nejen vlastní blaho, ale i blaho partnerovo. Závazek jako donucení naopak představuje to, co se jeví jako problematické při potenciálním rozpadu vztahu, tzn. zejména finance, sociální tlak, obava z nenalezení vhodnějšího partnera atp. (Stanley, Markman, 1992; Owen, Rhoade, Stanley, Markman, 2010; Rhoade, Stanley,Markman, 2010). Lze shrnout, ţe mezi Stanleyovým a Markmanovým (1992) konstruktem osobní oddanosti, a závazkem podle Sternberga (1986) existují podobnosti. Oba dva vycházejí z osobního rozhodnutí jedince, být se svým partnerem a udrţovat vztah s ním funkční po dlouhou dobu. Oproti tomu druhý konstrukt – závazek jako donucení není explicitně v Sternbergově (1986,1988) pojetí vůbec zahrnut. Lze tedy usuzovat, ţe závazku zaloţenému na vlastním rozhodnutí a osobní motivaci přikládá Sternberg v rámci konceptu lásky větší váhu. Podobný je vztah závazku podle Sternberga (1986, 1988) s další teorií, kterou představil Johnson (cit dle. Rhoade, Stanley, Markman, 2010). Jeho tripartitní model rozlišuje mezi osobním, morálním a strukturálním závazkem. Osobní závazek podle něj stejně jako osobní oddanost Stanleyho a Markmana (1992) vyjadřuje touhu zůstat v daném vztahu. Morální závazek představuje spíše povinnost zůstat ve vztahu, například v důsledku přesvědčení jednoho z partnerů, ţe je to tak správné, nebo ve snaze dodrţet slib daný partnerovi. Strukturální závazek pak zahrnuje kvalitu moţností, které by se jedinci nabízely mimo stávající vztah, ale také úroveň obtíţí, které by rozchod provázely, včetně sociálního tlaku (Johnson, Caughlin, Huston, 1999). I zde lze spatřovat podobnost se Sternbergovou komponentou rozhodnutí/závazku pouze u prvního typu závazku, který Johnson označil jako osobní. Morální ani strukturální závazek jednoznačně nevyjadřují osobní rozhodnutí se pro vztah, či přání v něm setrvávat, na nichţ zakládá závazek Sternberg (1986, 1988). V souladu se Sternbergovým pojetím závazku ale je zjištění Fehrové (1988, cit. dle Hampel, Vangelisti, 2008), které vyplynulo 23

z její jiţ výše zmiňované analýzy. Ta ukázala, ţe přestoţe například výzkum Johnsona, Caughlina a Hustona (1999) potvrdil validitu všech tří typů závazku, laická populace neshledává charakteristiky popisující morální či strukturální závazek jako centrální pro obecný koncept závazku. Na základě toho lze tedy shrnout, ţe Sternberg ve svém pojetí závazku vystihl to, co běţná populace povaţuje za jeho podstatu. Dalším často pouţívaným pojetím závazku je model investic Carol Rusbultové (např. Rusbult, Martz, Agnew, 1998), který se od Sterbergova (1986, 1988) podstatně odlišuje a v rámci této práce jej tedy pouze pro úplnost zmiňujeme bez bliţšího popisu. Z výše uvedeného vyplývá, ţe proces utváření závazku a jeho zachovávání jsou ovlivňovány mnoha faktory, jako jsou například spokojenost ve vztahu, morální či osobní povinnosti, příleţitosti, které se jedinci nabízí i bariéry, které mu stojí v cestě při jeho rozhodování či jednání (Meyer, Allen, cit dle. Joel, MacDonald, Shimmotomai, 2011). Proto kromě velké interpersonální variability v míře závazku v partnerských vztazích mohou tyto faktory ve výsledku zapříčinit i proţitek vnitřního konfliktu či pocitů zmatenosti. Lze tedy přepokládat, ţe proces utváření závazku můţe být pro některé jedince velmi obtíţný. V této souvislosti má velký vliv například citová vazba (attachment), kterému budě věnován prostor později (Joel, MacDonald, Shimotomai, 2011).

2.3.1 Koreláty, prediktory a individuální rozdíly závazku Podle Adamse a Jonese (1999) je moţné předpokládat, ţe velký vliv na úroveň závazku v partnerském vztahu má pohlaví. Konkrétně se domnívají, ţe ţeny mají tendenci vytvářet větší závazek neţ muţi. Tato domněnka podle nich byla ověřena devíti studiemi ze šestnácti (Duffy, Rusbult; Jayroe; Kimmons; Melcher; Morrow; Murstein, MacDonald; Pramann; Sabatelli,Cecil-Pigo; Singh, Khullar, cit. dle Adams, Jones, 1999), coţ autoři povaţují za dostatečné. Uvádějí například ale i zjištění Brawerové (cit.dle Adams, Jones, 1999), která jejich domněnku nepřijímá. Podle ní je niţší míra závazku u muţů dána spíše vyšším sklonem k proţívání vnitřních konfliktů mezi vysokou úrovní závazku a budováním kariéry. Pokud je tato autorčina interpretace správná, zůstává otázkou, zda se dnes – v době, kdy rozpor mezi kariérou a rodinným ţivotem řeší i ţeny - rozdíly v úrovni závazku stírají. Dále je, stejně jako u intimity, i v oblasti závazku tématem výzkumu vliv kultury a etnické příslušnosti. Gao (2001) například ve svém výzkumu konceptů Sternbergovy triangulární teorie lásky předpokládá, ţe lidé ţijící v čínské kultuře budou dosahovat vyšší 24

úrovně závazku neţ obyvatelé Spojených států. Ve výsledcích jeho studie ale nebyly zjištěny ţádné významné rozdíly mezi těmito dvěma kulturami. Podle autora je na základě těchto zjištění pravděpodobné, ţe míra závazku v závislosti na kultuře nevariuje. O vlivu etnické příslušnosti podle Adamse a Jonese (1999) mnoho poznatků neexistuje. Jediný významnější rozdíl byl podle těchto autorů zjištěn ve studii Davise a Strubeho (cit. dle Adams, Jones, 1999), jejíţ výsledky ukázaly, ţe zatímco u Američanů kavkazského původu spolu se spokojeností ve vztahu narůstá i míra závazku, u Afroameričanů zůstává míra závazku nezměněná. Očekávatelné výsledky pak představuje v rámci své studie Gao (2001), který se zaměřil na vliv „váţnosti“ vztahu, resp. stádia, ve kterém se vztah aktuálně nachází (rozlišuje zasnoubení, váţné vztahy a příleţitostné vztahy) na míru závazku. Jak přepokládal, nejvyšší míra závazku byla zjištěna u zasnoubených respondentů, niţší u lidí zadaných ve váţných vztazích a nejniţší ve vztazích přechodných. Autor svá zjištění podporuje také podobným výzkumem Ackera a Davise (cit. dle Gao, 2001), kteří dospěli k závěru, ţe čím je vztah váţnější, tím je i míra závazku vyšší. Zajímavá zjištění předkládá Markman a jeho kolegové (2008), jejichţ cílem bylo popsat vliv rozvodu manţelského svazku rodičů na míru manţelského závazku u jejich dětí. Z výsledků vyplynulo, ţe nejvíce jsou v oblasti závazku rozvodem rodičů poznamenány dcery. U těchto ţen byla registrována výrazně niţší míra závazku v partnerských vztazích neţ u ţen z úplných rodin, stejně tak jako tyto ţeny méně věřily v úspěšnou budoucnost svých vlastních manţelství. Překvapivé je, ţe pro muţe – syny rozvedených rodičů tato silná asociace zjištěná u ţen neplatí. Vysvětlení tohoto genderového rozdílu nabízí například Gilliganová (cit. dle Markman et al., 2008), která tvrdí, ţe ţeny se v rámci socializace stávají ve srovnání s muţi více orientovanými na vztahy a proto neúspěch primárního vzoru partnerského vztahu, který rodiče představují, učí dceru vnímat manţelství jako nestálý svazek.

25

3. Teorie citové vazby Teorii citové vazby neboli „attachmentu“ jako první rozpracoval John Bowlby (např. 1969, 1973, 1980). Vyšel přitom z myšlenky, ţe člověk je při svém narození natolik nevyzrálým, ţe po několik následujících let je zcela odkázaný na péči, kterou mu poskytuje jeho nejbliţší okolí. Tím jsou nejčastěji rodiče. Citová vazba, která se mezi pečovateli a dítětem utváří, je nejlépe pozorovatelná, pokud je dítě vystaveno nějakému stresu či proţívá strach. V takovém případě by dítě mělo usilovat o dosaţení a udrţení blízkosti tzv. „proximity seeking“ a „proximity maintenance“ - svého pečovatele který mu skýtá bezpečné útočiště neboli „safe haven“, kde dítě nalézá útěchu a znovu získává pocit bezpečí, který je potřebný pro další explorace, při kterých dítě toto bezpečné zázemí – „secure base“ opouští a zase se do něj vrací (Hazan, Shaver, 1994). To Bowlby (1969) nazývá vazbovým chováním, které charakterizuje jako sled sociálního jednání dítěte i jeho vazbové osoby neboli „attachment figure“. Podstatným aspektem tohoto chování je z hlediska teorie citové vazby způsob, jakým probíhá – tedy zda se dítě na svou vazbovou osobu jako zdroj jistoty můţe spolehnout, a vazebné chování mu tak přinese očekávaný pocit bezpečí, či ne. Podle Ainsworthové lze pak rozlišit tři různé styly citové vazby – jistou, úzkostně – odmítavou a úzkostně - vyhýbavou (Ainsworth et al., cit dle Bartholomew, Horowitz, 1991). Na základě těchto raných interakcí s pečovatelem si dítě utváří tzv. vnitřní pracovní modely (internal working models), v nichţ se odráţí styl, který se dítě naučilo pouţívat vzhledem k dostupnosti a citlivosti vazbové osoby. Tyto modely pak ovlivňují jedincův vývoj self, i jeho vztahy s blízkými lidmi v budoucnu (Bowlby, cit. dle Hazan, Shaver, 1994). Riemann k tomu doslova uvádí, ţe „ve vztahu matky a dítěte, který je obvykle prvním partnerským vztahem v našem ţivotě, je tedy jiţ nemálo z toho, co bude i v našem dalším ţivotě přinášet štěstí i nebezpečí do partnerských vztahů“ (Riemann, 2009, s. 24). Citovou vazbu, která vzniká mezi partnery v dospělosti, lze podle Hazanové a Shavera (1987) stejně jako tu ranou také dělit na tři typy – jistý (secure), vyhýbavý (avoidant) a úzkostný/ambivalentní (anxious/ambivalent). Jiný postoj ke kategorizaci zaujímají Bartholomewová a Horowitz (1991), kteří definovali dvoudimenzionální model citové vazby, přičemţ vyšli z Bowlbyho myšlenky (cit. dle Hazan, Shaver, 1994), ţe vnitřní pracovní modely, které ovlivňují vazbu v dospělosti, zahrnují propojený model self a model druhých lidí. Podle toho, jakých kvalit ve vzájemné 26

interakci tyto modely nabývají, rozlišili autoři jistý (secure), zapletený (occupied), ustrašený (fearfull) a odmítavý (dismissing) typ citové vazby. Pojetí citové vazby v dospělosti, ze kterého vychází empirická část této práce, navrhli Brennanová, Clarková a Shaver (1998). Ti rozsáhlou faktorovou analýzou dotazníků zkoumajících citovou vazbu mezi partnery získali dva dimenzionální faktory – vyhýbavost a úzkostnost,

které

korespondovaly

s výše

zmíněným

dvojdimenzionálním

modelem

Bartholomewové a Horowitze (1991). Nízká úroveň vyhýbavosti i úzkostnosti odpovídala jisté vazbě, vysoká míra obojího naopak ustrašenému typu vazby. Nízká úroveň vyhýbavosti a vysoká úroveň úzkostnosti se shodovala se zapleteným typem a vysoká míra vyhýbavosti a nízká míra úzkostnosti s odmítavým typem citové vazby (Brennan, Clark, Shaver, 1998).

Obrázek č. 2: Dvě dimenze úzkostnosti a vyhýbavosti citové vazby v dospělosti (upraveno dle Fraley, Shaver, 2000, s. 145)

Nízká vyhýbavost Jistá vazba

Zapletená vazba

Nízká

Vysoká

úzkostnost

úzkostnost

Odmítavá vazba

Ustrašená vazba

Vysoká vyhýbavost

Dimenze úzkostnosti vypovídá především o tom, jak jedinec vnímá sám sebe, svou vlastní cenu pro druhé a zda se povaţuje za někoho, koho budou druzí spíše přijímat nebo spíše odmítat. Oproti tomu dimenze vyhýbavosti udává míru, v níţ je jedinec schopen či ochoten přijímat intimitu a vzájemnou závislost ve vztazích s blízkými lidmi (Bartholomew,

27

Horowitz; Brennan, Clark, Shaver; Crowell, Fraley, Shaver; Fraley, Waller, cit. dle Collins, Feeney, 2004)

3.1 Citová vazba a intimita Podle Reise (2006) můţe být teorie citové vazby nahlíţena jako rámec objasňující myšlenky, pocity a chování, které se podílí na dosahování intimity v partnerských vztazích. Jak bylo výše uvedeno, interakce s druhými lidmi mohou být v dospělosti ovlivňovány typem citové vazby a vnitřními pracovními modely, které si člověk vytvořil na základě zkušeností s primárním pečovatelem v dětství. S nimi pak souvisí i způsob, jakým lidé proţívají či regulují své emoce a tedy i míra intimity, které jsou schopni nebo ochotni dosáhnout ve vztazích se svými partnery (Pietromonaco, Feldman Barrett, 2000). Proto v této oblasti existují významné interpersonální rozdíly. Collins a Feeneyová (2004) na základě předchozích studií (např. Bartholomew, 1990; Bartholomew, Horowitz, 1991; Collins, Read, 1990; Feeney, Noller, 1990; Hazan, Shaver, 1987; Simpson, 1990) tyto interpersonální rozdíly shrnují následovně: Pro jedince, kteří mají jistou citovou vazbu, a tedy nízkou úroveň vyhýbavosti i úzkostnosti, je intimita a blízkost přirozenou a ceněnou součástí partnerského vztahu. Vzájemná závislost, kterou ve svých vztazích proţívají, v nich nevyvolává strach ze ztráty vlastní autonomie, protoţe jsou schopni své potřeby této závislosti i svébytnosti efektivně regulovat. Věří, ţe pro svého partnera hodně znamenají a nemají strach z toho, ţe jím nejsou dostatečně milováni nebo ţe by je mohl dokonce opustit. Lidé s vysokou mírou úzkostnosti a nízkou mírou vyhýbavosti, které lze podle kategorizace Bartholomewové a Horowitze (1991) povaţovat za jedince se zapletenou vazbou, vnímají, podobně jako lidé jistí, intimitu a blízkost ve vztahu jako ţádoucí, ale na rozdíl od jistých sami sebe vidí jako nehodné náklonnosti a přízně, a pozitivní pohled na sebe sama získávají pouze prostřednictvím kladného hodnocení od druhých. Z toho vychází i jejich touha a motivace vytvořit pevný intimní vztah, v němţ by mohli být oceňováni. V něm jsou pak ale příliš závislí a kontrolující, protoţe na základě zkušenosti z raného dětství vnímají své partnery jako rozporuplné osoby, málo oddané jejich společnému vztahu. Chtějí proto dosáhnout co nejvyšší míry intimity, aby zmírnili svou úzkost plynoucí ze strachu, ţe budou partnerem opuštěni. 28

Nízká

úroveň

úzkostnosti

a

vysoká

úroveň

vyhýbavosti,

charakteristická

pro odmítavou vazbu, vede jedince k udrţování distance od druhých lidí, přeceňování nezávislosti a samostatnosti, a to na úkor intimity a blízkosti. Tito lidé popírají, ţe by touţili po blízkých vztazích s druhými a bagatelizují jejich hodnotu v ţivotě člověka. Je to důsledkem proţitého odmítání jedince pečující osobou a její celkovou nedosaţitelností. I přesto si ale jedinci s tímto typem vazby udrţují pozitivní náhled na sebe sama a necítí se ohroţeni negativními emocemi. Oproti nim lidé s ustrašenou vazbou (vysoká míra vyhýbavosti i úzkostnosti), jejichţ vazbová osoba byla také nedostupná a nedostatečně pečující, sami sobě přikládají jen nízkou hodnotu a necítí se být hodni lásky druhých lidí. Přestoţe touţí po blízkých vztazích a intimitě, ohroţení odmítnutím je silnější a proto nepřijímají moţnost, ţe by byli schopni vytvořit uspokojující intimní vztah. Blízkosti se raději vyhýbají a svůj strach z ní proţívají jako emoční distanci či nedůvěru v druhé lidi. Podle Reise (2006) lze obecně říci, ţe z perspektivy dvoudimenzionálního modelu je vyhýbavost spojena s nízkou úrovní intimity, zatímco úzkostnost s touhou po její vysoké míře. V druhém případě, jak uţ bylo výše naznačeno, pro úzkostné jedince není problémem dosaţení vysoké úrovně intimity, ale její udrţení, a to zejména kvůli proţívanému strachu z opuštění blízkou osobou. Tento strach vede úzkostné partnery k chování, jehoţ důsledkem bývá zpravidla narušení dosaţené intimity a její pokles. Další výzkumy tyto tendence ve většině případů potvrzují. Jako příklad můţe slouţit studie, v níţ respondenti měli týden zaznamenávat své interakce s partnerem. Přestoţe výzkumníci očekávali, ţe úzkostní/ambivalentní jedinci budou svými interakcemi projevovat stejnou nebo i vyšší úroveň intimity neţ jedinci s jistou vazbou, jejich zjištění ukázala, ţe jak vyhýbaví, tak úzkostní/ambivalentní respondenti dosahovali výrazně niţší míry intimity neţ jistí (Tidwell, Reis, Shaver, 1996). Ke stejným asociacím mezi typem vazby a intimitou dospěli ve svém výzkumu i Pielageová, Luteijn a Arrindell (2005), kteří potvrdili, ţe obecně nejistá citová vazba je negativně spojená s dosaţením intimity v partnerském vztahu. Pro jistou vazbu se opět prokázal opak, tedy pozitivní asociace. Jak vyplynulo z kapitoly věnované intimitě, jejím významným prvkem je sebeodhalení (self-disclosure). Někteří výzkumníci proto zaměřují pozornost přímo na jeho souvislost s citovou vazbou. Mikulincer a Nachsonová (1991) například zkoumali, jak citová vazba můţe ovlivňovat ochotu k sebeodhalení v partnerských vztazích a jeho míru. Jejich zjištění ukazují, ţe jak lidé s jistou vazbou, tak lidé úzkostní/ambivalentní projevovali větší ochotu 29

k sebeodhalení partnerovi neţ lidé s vyhýbavou vazbou. Ti celkově svému partnerovi sdělovali méně informací a i sebeodhalení svého protějšku vnímali na rozdíl od ostatních respondentů negativně. Bradford, Feeneyová a Cambellová (2002), jejichţ studie prokázala stejné tendence, k tomu dodávají, ţe tato zjištění jsou konzistentní se snahou vyhýbavých jedinců udrţet si co největší distanci a nezávislost. Na základě uvedených studií lze shrnout, ţe vysoká míra úzkostnosti a vyhýbavosti, ať uţ samostatně nebo dohromady, omezuje dosaţení vysoké míry intimity. Jak bylo ale výše zmíněno, neznamená to, ţe by lidé s nejistou vazbou po intimitě netouţili nebo ji nepotřebovali. Dokazuje to například Fraley, Davis a Shaver (cit. dle Collins, Feeney, 2004), kteří zjistili, ţe se jedinci s odmítavou vazbou sice snaţí vyhýbat emocím a blokovat své emoční odpovědi, ale při otázkách týkajících se ztráty blízké osoby a separace od ní, projevují fyziologickými měřeními zachycenou zvýšenou aktivační úroveň. To podle autorů můţe znamenat, ţe dokonce i lidé s vysokou mírou vyhýbavosti, potřebují intimní a blízké vztahy, přestoţe po nich vědomě netouţí nebo je nevyhledávají.

3.2 Citová vazba a závazek Výše popsané tendence související se styly citové vazby mají souvislost i s mírou závazku v partnerských vztazích. Joelová, MacDonald a Shimotomai (2011) na základě předchozích studií (např. Keelan, Dion, Dion; Pistole, Clark, Tubbs; Simpson; Shaver, Brennan, cit. dle Joel, MacDonald a Shimotomai, 2011) uvádějí, ţe z obecného hlediska absence úzkostnosti i vyhýbavosti predikuje vyšší míru závazku mezi partnery. Pokud ale vyhýbavost jedince dosahuje vysoké úrovně, je moţné u něj naopak predikovat niţší úroveň závazku v partnerském vztahu. Birnieová a její kolegové (2009) dokonce potvrdili svou hypotézu, ţe nízký závazek u vysoce vyhýbavých lidí není dán jen očekáváním neúspěšnosti vztahu, ale přímo averzí k závazku. Ta se v jejich výzkumu projevovala absencí chování, které by závazek posilovalo a naopak přítomností takového chování, které jeho vytvoření komplikovalo. Poněkud problematický je ale vztah míry závazku a dimenze úzkostnosti. Přesto, ţe lidé s vysokou úzkostností zpravidla touţí po stabilním vztahu, dosavadní studie přinášejí nejednoznačné výsledky ohledně jejich dovednosti jeho dosaţení a vytvoření závazku. Například Simpsonovo (1990) zjištění, ţe úroveň úzkostnosti negativně koreluje s mírou závazku, nelze pozdějšími výzkumy přímo potvrdit. Shaver a Brennanová (cit. dle 30

Joel, MacDonald, Shimatomai, 2011) uvedli, ţe ačkoliv pravděpodobnost, ţe úzkostní lidé budou zadaní v dlouhodobých vztazích, je relativně nízká, mají-li takový vztah, není pravděpodobnost vytvoření stabilního závazku výrazně niţší ani vyšší neţ u lidí s nízkou mírou úzkostnosti. Podle Senchakové a Leonarda (cit. dle Joel, MacDonald, Shimatomai, 2011) navíc úzkostní lidé vytváří závazek v partnerském vztahu rychleji, neţ vyhýbaví či jistí jedinci, díky čemuţ u nich nelze vyloučit závazek ani v krátkodobějším vztahu. Vytvoření závazku u respondentů s vysokou mírou úzkostnosti potvrdily také Slotterová a Finkelová (2009), které zjistily, ţe dokonce i pokud jejich vztah není dostatečně naplňující, zůstává závazek vysoce úzkostných respondentů relativně stabilním. Jako vysvětlení pro tyto nejasnosti ohledně vztahu dimenze úzkostnosti a závazku, lze zvaţovat předpoklad Hazanové a Shavera (1987), ţe úzkostní lidé ţijí v přesvědčení, ţe je pro ně relativně jednoduché se zamilovat, ale obtíţné najít „pravou“ lásku na celý ţivot. Jejich smýšlení se pak odráţí v neschopnosti unést přechod krátkodobého nezávazného vztahu k váţnému partnerskému, přestoţe po něm touţí a jsou ochotni závazek vytvářet. Alternativou je také pohled Morgana a Shavera (cit.dle Schindler, Fagundes, Murdock, 2010), ţe vysoce úzkostní jedinci nemohou ve svém vztahu vytvořit závazek, přestoţe sami chtějí, protoţe jejich partner tuto touhu po závazku nesdílí, a to patrně v důsledku jejich přílišné závislosti a kontroly, které byly vysvětleny v předchozí podkapitole. Toto vysvětlení je ale zpochybnitelné tvrzením, ţe závazek jakoţto oddanost vztahu a víra v jeho trvání je subjektivním stavem, jehoţ vznik není závislý na postoji partnera ke vzájemnému vztahu (Agnew et al., 1998). Lze tedy na závěr shrnout, ţe vztah dimenze úzkostnosti a závazku v partnerských vztazích, zůstává i nadále otevřenou otázkou.

31

4. Osobnost Vliv osobnostního zaloţení na partnerský vztah je podle některých autorů evidentní. Osobnost je jimi nahlíţena jako jeden z projevů naší lidskosti, který dostává prostor pro své vyjádření například právě v intimních vztazích s druhými lidmi, v nichţ dochází k propojení vlastní osobnosti s osobností partnera a jejich interakci (White, Hendrick, Hendrick, 2004; Baumeister, Leary, 1995). Z různých pojetí a modelů osobnosti, které má současná psychologie k dispozici, je často v souvislosti s partnerskými vztahy ve výzkumných studiích vyuţíván pětifaktorový model osobnosti. Lze to zdůvodnit například tvrzením Jacksona a jeho kolegů (2010), kteří tvrdí, ţe dnes existuje jiţ mnoho studií, které dokazují, ţe kaţdý faktor z „Big five“, jak je pětifaktorový model osobnosti pro zjednodušení nazýván, nějakým způsobem vstupuje jako důleţitá proměnná do partnerských vztahů. K podobnému názoru došli také Malouff a jeho kolegové (2010), kteří ve své studii prokázali významnou spojitost mezi čtyřmi z pěti faktorů a spokojeností ve vztahu (asociace s Otevřeností vůči zkušenosti nebyla signifikantní). Na základě toho označili pětifaktorový model za uţitečný prostředek pro pochopení tak důleţité oblasti lidského ţivota, jakou partnerské vztahy bezpochyby jsou. Jednotlivé faktory podle autorů modelu Paula Costy a Roberta McCraeho (cit. dle White, Hendrick, Hendrick, 2004, s. 1520; Hřebíčková, 2011, s. 97-98) zahrnují šest subškál, které umoţňují lépe pochopit vliv těchto faktorů na partnerství: Neuroticismus zahrnuje úzkostnost, depresivitu, hostilitu, impulzivitu, rozpačitost a zranitelnost. Extraverze je charakterizována vřelostí, druţností, asertivitou, aktivností, vyhledáváním vzrušení a pozitivními emocemi. Otevřenost vůči zkušenosti obsahuje subškálu fantazie, estetického proţívání, proţívání, novátorské činnosti, idejí, a hodnot. Přívětivost zahrnuje důvěru, upřímnost, altruismus, poddajnost, skromnost a jemnocit. Svědomitost

je

určena

subškálou

způsobilosti,

pořádkumilovnosti,

zodpovědnosti, cílevědomosti, disciplinovanosti a rozváţnosti. Obecně Neuroticismus zkoumá rozdíly mezi jednotlivci v emocionální stabilitě a labilitě. Emoční nestabilita je v rámci tohoto faktoru chápána jako obtíţné vyrovnávání se 32

s problémy kaţdodenního ţivota (Costa, McCrae, cit. dle Hřebíčková, 2011). Jedinci, kteří dosahují v dimenzi Neuroticismus vysokých skórů, uvádějí ve svém ţivotě časté obavy, pocity zahanbenosti, nejistoty, nervozity a úzkosti. Strach, smutek či stresové situace pak proţívají intenzivněji, neţ osoby s nízkým skóre. Pro ty je naopak charakteristická emocionální stabilita, klid, vyrovnanost a bezstarostnost (Hřebíčková, 2011). Pro jedince, kteří dosahují vysokého skóru ve škále Extraverze, je typické, ţe mají rádi druhé lidi, zábavu ve společnosti a vzrušení, preferují stimulující prostředí a udrţují si veselou mysl. Nízké skóry na této škále vypovídají spíše neţ o opacích těchto rysů o jejich nepřítomnosti (Costa, McCrae, cit. dle Hřebíčková, 2011). Introverti jsou tedy spíše zdrţenliví, nezávislí a samostatní (Hřebíčková, 2011). Vysoký skór na škále Otevřenosti vůči zkušenosti vyjadřuje zájem o nové zkušenosti, proţitky a dojmy, bohatou fantazii a vysokou vnímavost k proţitkům emocí. Osoby, které těchto skórů dosahují, preferují nekonvenční hodnoty, umění a abstraktní témata. Nízký skór na této škále naopak vypovídá spíše o tendenci ke konvenčnímu chování a konzervativním postojům,

utlumeným

emočním

reakcím

a

preferenci

známého

a

osvědčeného

před neznámým (Hřebíčková, 2011). Škála Přívětivosti zkoumá interpersonální chování. Osoby s vysokým skórem jsou charakterizovány jako altruistické, s pochopením a porozuměním pro druhé, ochotou jim pomáhat. Důvěřují druhým lidem a upřednostňují spolupráci nad soutěţením. Soutěţivost je naopak typická pro osoby s nízkým skóre. Ty jsou popisovány jako egocentrické, se sklony znevaţovat záměry ostatních. Jejich chování můţe být aţ hrubé či neomalené (Hřebíčková, 2011). Svědomitost vypovídá o sebekontrole v oblasti aktivního procesu plánování, organizování a realizaci úkolů. Lidé, jejichţ skóre v této dimenzi je vysoké, mají pevnou vůli a jsou cílevědomí, ctiţádostiví, pilní, disciplinovaní, spolehliví, přesní a pořádní. Nízké skóre v této škále naopak vypovídá o nedbalosti, lhostejnosti, nestálosti a malém zaujetí při dosahování vlastních cílů (Hřebíčková, 2011). Co se týče partnerských vztahů lze říci, ţe Neuroticismus asociuje převáţně s jejich negativními charakteristikami, jako jsou vyšší rozvodovost u ţen, menší spokojenost se vztahem, jeho poměrně nízká stabilita a s ní spojené kratší trvání vztahů (Eysenck; Newcomb, Bentler; Karney, Brandbury; Kelly, Conley; Cate, Levin, Richmond; Shaver, Brennan, cit. dle White, Hendrick, Hendrick, 2004). Podle Karneyho a Bradburyho (1995) je Neuroticismus dokonce nejzásadnějším prediktorem kvality a stability partnerství ze všech pěti faktorů.

33

Oproti němu se Extraverze v různých studiích pojila i s pozitivními, i s negativními proměnnými ve vztahu. Byl sice zaznamenán její kladný vztah ke vztahové spokojenosti, ale pouze u ţen. Naopak u muţů byla spokojenost niţší a zároveň vykazovali také vyšší rozvodovost (Bentler, Newcomb; Karney, Bradbury; Kelly, Conley; Sabatelli et al; Eysenck, cit. dle White, Hendrick, Hendrick, 2004). U Přívětivosti naopak bylo prokázáno pouze spojení s pozitivními charakteristikami vztahu – se spokojeností ve vztahu a jeho stabilitou (Karney,Bradbury; Kelly, Conley; Kwan, Bond, Singelis, cit dle White, Hendrick, Hendrick, 2004). Asociace Otevřenosti vůči zkušenosti s proměnnými týkajících se vztahů nebyly mnohokrát zjištěny, pouze výsledky Karneyho a Bradburyho (1995) naznačují její negativní spojení se stabilitou vztahu a spokojeností v něm. Svědomitost zas ovšem dle mnoha výzkumů pozitivní vztahové charakteristiky podporuje (Karney, Bradbury; Kwan et al.; Shaver, Brennan, cit dle White, Hendrick, Hendrick, 2004), protoţe svědomití jedinci usilují o úspěch i v oblasti partnerských vztahů (Engel, Olson, Patrick, 2002). Lze konstatovat, ţe jiţ ze zde uvedených výzkumů vlivu osobnosti na partnerské vztahy, je moţné odhadovat, jaké tendence mohou nabývat v závislosti na jednotlivých faktorech „Big Five“ intimita a závazek. Bohuţel existuje jen málo výzkumů, které by se věnovaly právě tomuto tématu, a tak v následujících podkapitolách uvedu alespoň nejzákladnější zjištění, ke kterým dostupné studie dospěly.

4.1 Pětifaktorový model osobnosti a intimita Souvislost mezi pěti faktory modelu „Big five“ a intimitou v partnerských vztazích zkoumaly především studie Engelové, Olsona a Patrickové (2002), a Ahmetoglua, Swamiho a Chamorro-Premuzice (2010). Obě tyto studie sledují intimitu v rámci dimenzí lásky představených Sternbergem v triangulární teorii. První z nich prokázala signifikantní vztah s intimitou pouze u jednoho faktoru – a to u Svědomitosti, která byla významným prediktorem intimity u obou pohlaví. Výrazně rozsáhlejší studie Ahmetoglua, Swamiho a Chamorro- Premuzice (2010) odhalila více spojitostí, které víceméně korespondovaly s předpoklady autorů. Ti se domnívali, ţe mezi Přívětivostí a intimitou, a Svědomitostí a intimitou, bude silný pozitivní vztah, zatímco mezi Neuroticismem a intimitou silný negativní vztah. Pro Extraverzi a 34

Otevřenost vůči zkušenosti nebyla očekávána ţádná významná spojitost. Všechny domněnky kromě vztahu mezi Neuroticismem a intimitou byly ve výzkumu prokázány. Mezi Neuroticismem a intimitou nebyla shledána ţádná významnější souvislost, stejně jako v případě Extraverze a Otevřenosti vůči zkušenosti. Vysvětlení, proč právě Svědomitost a Přívětivost jsou pozitivně spojeny s intimitou, je podle autorů obou studií zřejmé. Pro přívětivé jedince, je vzhledem k subškálám charakterizujícím tento faktor (důvěra, upřímnost, altruismus, poddajnost, skromnost a jemnocit) jednodušší navázat partnerský vztah a udrţet ho, neţ pro jedince, kteří v tomto faktoru skórují nízko. Stejně je tomu u Svědomitosti, která je spojena se zodpovědností a cílevědomostí. Pokud se tedy člověk orientuje na vztah, je jeho cílem, aby byl co nejúspěšnější. Přestoţe předchozí studie neprokázaly ţádnou spojitost intimity s Extraverzí a Neuroticismem, White, Hendricková a Hendrick (2004) ve své studii ověřili předpoklad, ţe mezi Neuroticismem a intimitou existuje významný negativní vztah. Také zjistili pozitivní spojení mezi Extraverzí a intimitou, i kdyţ nedosahovalo takové síly, jakou očekávali, a platilo převáţně pro muţe. Oproti předchozím studiím tato ale nevycházela ze Sternbergova pojetí intimity.

4.2 Pětifaktorový model osobnosti a závazek Pro vztah závazku s faktory „Big five“ byla zjištění obdobná jako v předchozí podkapitole. Ve studii Engela a jeho kolegů (2002), kde závazek vystupoval jako jedna z dimenzí lásky Sternbergovy triangulární teorie, se stejně jako u intimity prokázala spojitost pouze s faktorem Svědomitosti. Rozdílem ale je, ţe Svědomitost byla prediktorem závazku pouze u respondentů muţského pohlaví. Engel a kolegové (2010) navíc dodávají, ţe vztahu mezi Svědomitostí a závazkem lze ze všech moţných souvislostí nejlépe porozumět. Závazek totiţ vychází především z rozhodnutí vytvořit a udrţet vztah, které je zaloţené na kognitivním hodnocení. Proto zodpovědnost, cílevědomost a vytrvalost, které jsou charakteristické pro Svědomitost, napomáhají vědomému dodrţení závazku. Druhá studie z předchozí podkapitoly, autorů Ahmetoglua, Swamiho a ChamorroPremuzice (2010) potvrdila, ţe závazek je stejně jako intimita pozitivně spojen s Přívětivostí i 35

Svědomitostí. Jak autoři předpokládali, faktory Otevřenost vůči zkušenosti a Extraverze neměly na závazek v partnerském vztahu ţádný významnější vliv. Poněkud překvapující je, ţe ani u závazku nebyla prokázána ţádná spojitost s Neuroticismem, přestoţe by bylo na základě jeho subškál moţné předpokládat jejich negativní vztah.

36

5. Shrnutí teoretické části Jak vyplývá z výše uvedených poznatků, v současné době se nabízí mnoho rozdílných koncepcí intimity i závazku. Pozitivem Sternbergova pojetí – triangulární teorie lásky (Sterbnerg, 1986, 1988), na které je zde kladen důraz, je oproti ostatním přístupům jeho komplexnost, s níţ Sternberg na jednotlivé komponenty lásky pohlíţí. Popisem jejich vzájemných interakcí se přibliţuje jejich reálnému působení v partnerských vztazích, v nichţ jejich úplná diferenciace také není moţná. Ani tak ale není pohled na intimitu a závazek celistvý, protoţe obě dvě komponenty jsou ovlivňovány i dalšími faktory stojícími mimo Sternbergovu teorii. Těmi faktory, které mohou mít na intimitu a závazek v partnerských vztazích zásadní vliv, jsou podle dosavadních výzkumů styly citové vazby a osobnostní rysy. Obecně lze shrnout, ţe jedinci s jistým vazebným stylem mají lepší předpoklady pro dosaţení vysoké úrovně intimity a vytvoření pevného závazku. Se vzrůstající mírou úzkostnosti, vyhýbavosti či jejich kombinací jsou ale dovednosti v těchto oblastech omezeny (např. Collins, Feeney, 2004; Reis, 2006; Tidwell, Reis, Shaver, 1996; Birnie et al., 2009; Simpson, 1990). Poněkud nejasný je pouze vliv vyšší míry úzkostnosti na partnerský závazek (Joel, MacDonald, Shimatomai, 2011). Prokázán byl i vliv některých osobnostních rysů. Výzkumy věnované vztahu škál Big five a míry intimity a závazku (Engel, Olson, Patrick, 2002; Ahmetoglu, Swami, ChamorroPremuzic, 2010; White, Hendrick, Hendrick, 2004) se shodují v tom, ţe mezi Svědomitostí a Přívětivostí a intimitou i závazkem existuje pozitivní vztah. Naopak ani jeden z výzkumů neprokázal ţádný vztah mezi Otevřeností vůči zkušenosti a zkoumanými koncepty. Ne zcela jasně se jeví zjištění týkající se faktoru Neuroticismu a Extraverze. Cílem výzkumné části této práce bude zmapovat souvislosti mezi výše uvedenými proměnnými a intimitou a závazkem v partnerských vztazích v mladé dospělosti. Díky metodě mnohonásobné lineární regrese, která umoţňuje zjišťovat vliv všech proměnných najednou, můţe být přínosem této studie komplexní pohled na zkoumanou problematiku.

37

III. Empirická část 1. Cíl výzkumu Výzkum se zaměřuje na partnerské vztahy v mladé dospělosti, která je pro jeho účely vzhledem k výše zmíněným teoriím ohraničena věkovým kritériem 25 – 30 let. Jeho cílem je zjistit souvislosti intimity a závazku s citovou vazbou ve vztahu k různým vazbovým osobám (matce, otci, partnerovi) a s osobnostními rysy, konkrétně s dimenzemi modelu Big five, v tomto vývojovém období. Na základě poznatků z dostupných teorií a studií uvedených v teoretické části předpokládáme, ţe citová vazba k matce, otci, a partnerovi a neuroticismus, extraverze, přívětivost a svědomitost jsou významnými prediktory intimity v partnerských vztazích v mladé dospělosti. Zároveň předpokládáme, ţe tyto proměnné jsou také významnými prediktory závazku v partnerských vztazích v mladé dospělosti. Lze tedy definovat tyto výzkumné otázky: VO 1: Jsou sledované proměnné (citová vazba k matce, otci a partnerovi, neuroticismus, extraverze,

přívětivost

a

svědomitost)

významnými

prediktory

intimity

v partnerských vztazích v mladé dospělosti? VO 2: Jsou sledované proměnné (citová vazba k matce, otci a partnerovi, neuroticismus, extraverze, přívětivost a svědomitost) významnými prediktory závazku v partnerských vztazích v mladé dospělosti? Z dosavadních výzkumů, které byly popsány v teoretické části, také vyplývá, ţe proces dosahování intimity (Reis, Shaver, cit. dle Laurenceau et al. 2004; Cancian, cit. dle Heller, Wood, 1998); Laurenceau, Feldman Barret, Rovin, 2005) a vytváření závazku (Duffy, Rusbult;

Jayroe;

Kimmons;

Melcher;

Morrow;

Murstein,

MacDonald;

Pramann;

Sabatelli,Cecil-Pigo; Singh, Khullar; Brawer, cit. dle Adams, Jones, 1999) můţe mít jinou podobu u ţen neţ u muţů. Povaţujeme tedy za zajímavé ověřit, zda je pohlaví významným prediktorem intimity a závazku. Proto jsme stanovili tyto doplňující výzkumné otázky: DVO 1: Je pohlaví významným prediktorem intimity? DVO 2: Je pohlaví významným prediktorem závazku? 38

V neposlední řadě z poznatků o vynořující se a mladé dospělosti uvedených v teoretické části práce (např. Arnett, 2004; Nelson, McNamarra Barry, 2005) vyplývá, ţe důleţitou roli v partnerském vztahu můţe hrát to, zda mladý dospělý posuzuje sám sebe jako plně dospělého nebo se cítí být někde mezi nedospělostí a dospělostí (feeling-in-between). Proto předpokládáme, ţe tato proměnná můţe mít vliv i na intimitu a závazek v mladé dospělosti. Na základě toho byly definovány další doplňující výzkumné otázky: DVO 3: Je posouzení vlastní dospělosti významným prediktorem intimity? DVO 4: Je posouzení vlastní dospělosti významným prediktorem závazku? Stanovené

otázky

mají

být

zodpovězeny

prostřednictvím

pouţití

metody

mnohonásobné lineární regrese.

39

2. Design výzkumu 2.1 Výzkumný vzorek Výzkumný vzorek byl sestaven kriteriálním výběrem, kdy jediným kritériem bylo věkové rozmezí 25-30 let. Potencionální respondenti byli osloveni prostřednictvím inzerátu (Příloha 1) zavěšeného na Vývěsce Informačního systému MU a šířeného prostřednictvím sociální sítě Facebook. V tomto inzerátu byla uvedena emailová adresa, na níţ se zájemci mohli přihlásit k účasti ve výzkumu zasláním své emailové adresy. Na tu jim byl posléze poslán internetový odkaz, na kterém byl k dispozici soubor dotazníků k vyplnění. Na tento inzerát reagovalo celkem 202 respondentů, z nichţ někteří dále nespolupracovali nebo museli být z výzkumu vyloučeni pro neúplné vyplnění dotazníků, nesplnění podmínky věkového kritéria nebo pro odlehlé hodnoty v některé ze zkoumaných proměnných. Do výzkumu tedy bylo zahrnuto 142 respondentů ve věkovém rozmezí 25 – 30 let. Průměrný věk respondentů byl 26.58 let (SD = 1,779), přičemţ téměř polovina vzorku se nachází na spodní hranici věkového kritéria. Tabulka 1 Rozložení respondentů podle věku

Věk

Počet

Procent

62 20 18 15 11 16

43,7 14,1 12,7 10,6 7,7 11,3

25 26 27 28 29 30

V rozloţení respondentů podle pohlaví pak převaţují ţeny, kterých je 71,8 %, zatímco muţů je 28,2 %. Tabulka 2 Rozložení respondentů podle věku

Pohlaví

Muţi Ţeny

Počet 40 102

Procent 28,2 71,8

Co se týče partnerských vztahů, byli respondenti dotazováni na současnost i na minulé zkušenosti, protoţe schopnost dosaţení intimity a vytvoření závazku můţe být ovlivněna i 40

vztahovou minulostí tázaných. Podle aktuálního stavu se respondenti měli zařadit do kategorií ţenatý/vdaná,

v dlouhodobém

partnerském

vztahu,

v jiném

partnerském

vztahu,

rozvedený/rozvedená, nezadaný/nezadaná nebo vdovec/vdova. Své dřívější zkušenosti pak měli zhodnotit podle toho, zda v minulosti měli váţný/é vztah/y, nebo spíše jen povrchnější vztah/y, nebo neměli ţádný vztah. Celkovou zkušenost respondentů s partnerskými vztahy vyjadřuje kontingenční tabulka (3).

Tabulka 3 Celková zkušenost s partnerskými vztahy

Partnerské vztahy v minulosti

Měl/a vážný/é vztah/y Měl/a spíše povrchnější vztah/y Neměl/a žádný vztah Celkově

10,6%

47

33,1%

8

5,6%

2

1,4%

20

14,1%

92

64,8%

1

0,7%

23

16,2%

2

1,4%

0

0%

11

7,7%

37

26,1%

1

0,7%

8

5,6%

0

0%

0

0%

4

2,8%

13

9,2%

17

12,0%

78

54,9%

10

7,0%

2

1,4%

35

24,6%

142

100%

Celkově

Nezadaný/ nezadaná

Rozvedený/ rozvedená

V jiném partnerském vztahu

15

Ženatý/ vdaná

V dlouhodobém partnerském vztahu

Aktuální stav partnerských vztahů

Aby bylo zřejmé, k jakému vztahu respondent své odpovědi vztahuje (do výzkumu byli zařazeni i nezadaní respondenti), vybíral respondent, zda bude dotazníky hodnotit na základě zkušeností z aktuálního nebo z minulého vztahu, či podle toho, jaký vztah by si představoval. Tabulka 4 Rozložení respondentů podle vztahu, který hodnotí

Hodnocený vztah

S aktuálním partnerem S bývalým partnerem Představa vztahu

Počet 107 19 16

Procent 75,4 13,4 11,3

Jak vyplývá z teoretického úvodu, schopnost dosaţení intimity a utváření závazku v partnerském vztahu můţe být v neposlední řadě ovlivněna také tím, zda se mladý člověk cítí jiţ plně dospělým nebo zda se cítí být „někde mezi“. „Feeling-in-between“ je totiţ podle Arnetta (2004), jedním ze základních rysů vynořující se dospělosti, kdy zmíněné schopnosti 41

ještě nemusí být kompletně rozvinuty. Zvolené věkové rozmezí 25-30 let by sice mělo být řazeno spíše k mladé dospělosti, ale přesto byli respondenti pro jistotu tázáni na to, zda se cítí být dospělí, nedospělí, nebo někde „mezi“. Vzhledem k tomu, ţe téměř polovina výzkumného vzorku se nacházela na spodní hranici věkového kritéria, našla tato otázka v dotazníku opodstatnění. Následující Tabulka (5) ukazuje, ţe výzkumný soubor se podle kritéria „pocitu dospělosti“ rozdělil na polovinu. Na základě toho byl cíl výzkumu obohacen o doplňující výzkumnou otázku, která je uvedena v předchozí části. Tabulka 5 Rozložení vzorku podle pocitu ne/dospělosti

Dospělost

Necítím se dospělý/dospělá Cítím, ţe jsem v jakémsi mezistupni Cítím se plně dospělý/á

Počet 0 71 71

Procent 0 50 50

2.2 Realizace výzkumu Jak bylo výše zmíněno, výzkum byl realizován prostřednictvím internetu. Na emailové adresy, které respondenti poskytli jakoţto přihlášku k účasti na výzkumu, byly rozeslány odkazy s doprovodným textem (Příloha 2). Odkaz pro kaţdého respondenta obsahoval specifický kód, který zajišťoval, ţe kaţdý dotazník mohl být vyplněn pouze jednou a po jeho uloţení k němu jiţ respondent neměl přístup. Soubor dotazníků se skládal ze šesti částí. V první části respondenti uváděli přesný věk, pohlaví, dosaţené vzdělání, a zda v současné době dále studují, pracují nebo oboje. Dále byli tázáni na svou původní rodinu a na své minulé i aktuální partnerské vztahy a případné rodičovství. První část končila jiţ zmíněnou otázkou týkající se zhodnocení své vlastní ne/dospělosti. Úplné znění všech otázek spolu s průvodními informacemi o výzkumu je uvedeno v Příloze 3. Druhá část byla tvořena Sternbergovou triangulární škálou lásky. V ní respondenti hodnotili svůj aktuální, minulý, nebo představovaný vztah s partnerem z hlediska intimity, vášně a závazku. Třetí, čtvrtá a pátá část souboru zjišťovala citové vazby respondentů ve vztahu s matkou, otcem a partnerem, a to prostřednictvím Dotazníku struktury vztahů (Relationships Structures Questionnaire – RSQ). Poslední šestá část souboru dotazníků se zaměřovala na zjištění osobnostních rysů respondentů. K tomuto účelu byl pouţit NEO pětifaktorový osobnostní inventář.

42

2.3 Použité metody

2.3.1 Triangulární škála lásky Triangulární škálu lásky (Sternberg, cit. dle Wellness worksheet 31: Sternberg’s triangular love scale, n. d.) sestavil Sternberg na základě své triangulární teorie lásky. Jeho záměrem bylo pomocí této škály měřit úroveň všech tři komponent lásky, které uvádí ve své teorii, tedy intimity, vášně i závazku. Respondenti v dotazníku hodnotí své myšlenky, pocity, chování a preference, které zaţívají v konkrétním partnerském vztahu (Engel, Olson, Patrick, 2002). Dotazník obsahuje celkem 45 poloţek, které lze rozdělit do tří oddílů podle komponenty, jejíţ úroveň oddíl měří. Pro kaţdou komponentu je počet poloţek stejný, tedy 15 pro intimitu, 15 pro vášeň a 15 pro závazek. V tomto pořadí jsou také poloţky v dotazníku uvedeny. V původní Sternbergově verzi u kaţdé poloţky respondenti vyjadřují svůj souhlas s danými tvrzením (resp. platnost tohoto tvrzení pro jejich vlastní partnerský vztah) a to na škále od 1 – „vůbec ne“ do 9 – „extrémně“. Interní a externí validita škály je podle Sternberga (1997) uspokojivá. Také míru reliability povaţuje za ţádoucí – koeficient vnitřní konzistence testu (Cronbachovo α) dosahuje u všech tří komponent hodnoty vyšší neţ 0,90. Převedení původního dotazníku do českého jazyka probíhalo v několika fázích. V první fázi byly jednotlivé poloţky přeloţeny do češtiny na základě slovenského překladu, který pouţili Martinovská a Falat (2004). Dále byla posuzována korespondence takto vzniklých českých poloţek s původními Sternbergovými (dle Wellness worksheet 31: Sternberg’s triangular love scale, n. d.), ověřená administrací obou verzí dotazníku čtyřem osobám s velice dobrou znalostí anglického jazyka (absolventi jazykové zkoušky FCE – Cambridge ESOL), přičemţ dvěma z nich byla administrována nejprve česká verze a poté anglická, a druhým dvěma pak verze v opačném pořadí. Tyto osoby měly zároveň moţnost posoudit srozumitelnost a adekvátnost jednotlivých poloţek v češtině. V poslední fázi byly upraveny poloţky, ve kterých se jejich hodnocení v jednotlivých jazycích výrazněji lišila (o 2 a více bodů). V neposlední řadě byla v dotazníku pouţitém v této diplomové práci upravena škála, na níţ respondenti jednotlivé poloţky hodnotí, a to z devítibodové na sedmibodovou (1-„silně nesouhlasím, 7- „silně souhlasím“). Důvodem k této změně byla obtíţnost diferenciace 43

hodnocení na tak široké škále, jako byla původní. Tato úprava byla vhodná také vzhledem k tomu, ţe na stejné škále se hodnotí i poloţky dotazníku RSQ, tudíţ se respondent díky ní snáze zorientuje. Cronbachovo alfa Sternbergovy škály v našem výzkumu dosahovalo pro komponentu intimity hodnoty 0,928 a pro komponentu závazku 0,941. Komponenta vášně byla vzhledem k povaze a cíli výzkumu vynechána, protoţe je problematická svou relativně nízkou stabilitou a nemoţností predikce či kontroly (Sternberg, 1986; Brehm et al., 2002). Pouţitá verze Sternbergovy triangulární škály lásky je uvedena v oddílu Přílohy (Příloha 4).

2.3.2 Dotazník struktury vztahů (Relationships Structures Questionnaire – RSQ) Tento dotazník vychází z dotazníku Experiences in Close Relationships – Revised ECR-R (Fraley, Waller, Brennan, cit. dle Fraley et al., 2011). Stejně jako ECR-R i RSQ umoţňuje zjišťovat podobu citové vazby, ovšem oproti původní metodě dovoluje navíc zkoumat rozdíly v citové vazbě napříč různými blízkými vztahy – s matkou, otcem, partnerem a nejlepším kamarádem (Fraley, n.d.). Jak uvádí Fraley et al. (2011), dotazník ECR-R by sice mohl být pouţit stejným způsobem také, ale vzhledem k tomu, ţe obsahuje celkem 36 poloţek, by jejich vynásobením počtem různých zkoumaných vztahů vzrostla jeho délka na neúnosnou míru, která by ohroţovala přesnost měření. V dotazníku RSQ byl tedy počet poloţek redukován na 9 stejných poloţek pro kaţdý ze vztahů. To znamená, ţe pokud je sledována podoba citové vazby ke všem čtyřem výše uvedeným osobám, dotazník celkově zahrnuje 36 tvrzení. Ta jsou respondentem hodnocena na sedmibodové škále od 1- „silně nesouhlasím“ po 7– „silně souhlasím“. Tvrzení 1 - 6 sytí dimenzi Vyhýbání se, zatímco tvrzení 4 – 9 dimenzi Úzkosti (Fraley, n.d.). Původně obsahoval dotazník ještě 10. poloţku pro kaţdý ze vztahů, která měla sytit dimenzi Úzkosti. Při pozdější analýze dotazníku ale tato tendence nebyla potvrzena, protoţe tato poloţka mírně sytila obě dimenze. Na základě toho byla z RSQ vyloučena (Fraley, 2011). K dispozici je jiţ i česká verze dotazníku, kterou pouţili Michalčáková, Lacinová, Bouša a Schlesingerová (2011). Její plné znění je dostupné v diplomové práci M. Schlesingerové (2009). Jelikoţ převod do českého jazyka proběhl ještě v době, kdy RSQ zahrnoval 10 resp. 40 poloţek, byl dotazník autory pouţit ve stejné podobě. Cronbachovo alfa, která tito autoři ověřili pro jednotlivé škály a vztahy, jsou pro přehlednost uvedena 44

v Tabulce 6. Hodnoty pro škály ve vztahu ke kamarádovi nejsou uvedeny, protoţe v současném výzkumu není tento vztah v rámci RSQ zahrnut. Tabulka 6 Cronbachovo alfa Škála Vyhýbání se Škála Uzkosti

Ve vztahu k matce 0,92 0,44

Ve vztahu k otci 0,89 0,68

Ve vztahu k partnerovi 0,87 0,49

V souboru dotazníků sestaveném pro tento výzkum byla sledována podoba citové vazby ve vztahu k matce, otci a partnerovi. Pro administraci dotazníků sice zůstala zachována česká deseti-poloţková verze RSQ, ale relevantnost 10. poloţky byla vzhledem k Frayleyovu et al. (2011) zjištění posléze ověřována. Na základě hodnot Cronbachovo alfa pro škálu úzkosti s a bez této poloţky (viz Tabulka 7), nebyla pro další zacházení s touto škálou desátá poloţka započítána, protoţe její zahrnutí tyto hodnoty sniţovalo. Cronbachovo alfa všech škál jsou uvedena v následující Tabulce (7). Tabulka 7 Cronbachovo alfa současný výzkum

Škála vyhýbání se Škála úzkostnosti

Ve vztahu k matce 10 poloţek 9 poloţek 0,909 0,566 0,559

Ve vztahu k otci 10 poloţek 9 poloţek 0,886 0,683 0,732

Ve vztahu k partnerovi 10 poloţek 9 poloţek 0,869 0,760 0,835

2.3.3 NEO pětifaktorový osobnostní inventář NEO pětifaktorový osobnostní inventář je českou verzí původního Neo Five-Factor Inventory autorů Costy a McCraeho. Ti pomocí lexikální faktorové analýzy identifikovali škály a podškály, které měří pět obecných dimenzí osobnosti – Neuroticismus, Extraverzi, Otevřenost vůči zkušenosti, Přívětivost a Svědomitost (Hřebíčková, 2011; Hřebíčková, Urbánek, 2001). Podrobnější popis těchto dimenzí je uveden ve 4. kapitole teoretické části. Pro kaţdou z pěti škál obsahuje dotazník 12 poloţek (dohromady je jich 60), v nichţ respondenti hodnotí platnost překládaných tvrzení pro ně samotné, a to na pětibodové škále, kde 1 vyjadřuje, ţe výpověď respondenta „vůbec nevystihuje“ a 5 „úplně vystihuje“ (Hřebíčková, Urbánek, 2001). Autory české varianty jsou Hřebíčková a Urbánek (2001). Překlad do českého jazyka vypracovali dva nezávislí psychologové. Autoři pak na základě zpětného překladu jiného překladatele a dalších analýz upravili některé poloţky. Reliabilita konečné verze NEO 45

pětifaktorového osobnostního inventáře byla zjišťována na vzorku 1 108 respondentů a hodnoty Cronbachovo alfa se u všech škál pohybovaly mezi 0,66 (Otevřenost) a 0,81(Extraverze). Konkrétní hodnoty pro jednotlivé škály byly 0,809 pro Neuroticismus, 0,813 pro Extraverzi, 0,665 pro Otevřenost, 0,718 pro Přívětivost a 0,804 pro Svědomitost. Na základě předchozích výzkumů, které jsou uvedeny v teoretické části (4. kapitola), byly v prezentovaném výzkumu pouţity pouze čtyři škály – Neuroticismus, Extraverze, Svědomitost a Přívětivost. Vliv dimenze Otevřenost vůči zkušenosti na partnerské vztahy nebyl dřívějšími studiemi prokázán. Z toho důvodu byla tato škála vynechána. Administrovaný dotazník tedy obsahoval pouze 48 poloţek. Cronbachovo alfa pro pouţité škály dosahovalo hodnot od 0,713 po 0,857 - pro Neuroticismus 0,815, pro Extraverzi 0,827, pro Přívětivost 0,713 a pro Svědomitost 0,857.

46

3 Zpracování dat Vzhledem ke kvantitativní povaze výzkumu byl pro zpracování dat vyuţit program IBM SPSS Statistic 19. Pro statistickou analýzu dat v rámci tohoto programu byla zvolena metoda mnohonásobné lineární regrese. Po přepočítání získaných dat do výsledných skórů podle instrukcí daných jednotlivými dotazníky, byly tyto skóry u některých proměnných (měřených Sternbergovou škálou a dotazníkem NEO) zprůměrovány, aby se rozpětí jednotlivých proměnných pohybovalo přibliţně ve stejných hodnotách a aby případnou transformací skóry nedosahovaly příliš vysokých hodnot. Poté byla ověřována normalita rozloţení jednotlivých proměnných, protoţe ta je jednou z hlavních podmínek pouţití mnohonásobné lineární regrese. Byla posuzována podle hodnot šikmosti a strmosti proměnných a podle grafických znázornění (histogram s proloţenou křivkou Gaussova rozloţení a Q-Q plot). Test normality rozloţení KolmogorovSmirnov pouţit nebyl vzhledem k poměrně malé velikosti vzorku. Většina proměnných kritéria normálního rozloţení nesplňovala a musela být dále transformována pomocí přirozeného logaritmu, odmocniny nebo druhé a třetí mocniny. Po těchto úpravách se nacházely hodnoty šikmosti a strmosti všech proměnných v intervalu (- 2; 2) a kromě dvou (Úzkosti ve vztahu k matce a k otci) splňovaly i přísnější kritérium pro malé výzkumné soubory, protoţe po převedení na z-skóry leţely jejich hodnoty v intervalu (-2,58; 2,58). Rozloţení takto upravených proměnných bylo tedy jiţ přibliţně normální. Během transformace dat bylo z výzkumu vyloučeno 5 respondentů, jejichţ skóry byly podle boxplotu některé z proměnných přes veškeré úpravy posuzovány jako odlehlé hodnoty (do uvedeného celkového počtu respondentů tito vyloučení respondenti jiţ započítání nejsou). Všechny operace statistické analýzy díky tomu mohou pracovat v rámci všech proměnných s celým výzkumným souborem (n=142). Jak uţ bylo výše zmíněno, pro ověření předpokladu, ţe zkoumané proměnné predikují intimitu a závazek byla pouţita metoda mnohonásobné lineární regrese. Dostupné studie (prezentované v teoretické části), které souvislost jednotlivých prediktivních proměnných s intimitou i závazkem jiţ ověřovaly, umoţnily v rámci lineární regrese vyuţít hierarchickou metodu. 47

Pouţití mnohonásobné lineární regrese je podmíněno několika předpoklady, které byly ověřovány. Základní poţadavek intervalové povahy závislých proměnných a intervalové či dichotomické povahy prediktivních proměnných byl splněn (u proměnné „pocit dospělosti“ došlo k překódování proměnné vyloučením jedné kategorie „necítím se dospělý/á“, kterou nezvolil ţádný z respondentů, a tato proměnná tak obsahovala pouze dvě kategorie „cítím, ţe jsem v jakémsi mezistupni“ (0) a „cítím se plně dospělý“ (1)). Dále byl ověřován nenulový rozptyl všech proměnných, homoscedascita (pomocí parciálních scatterplotů a scatterplotů ZRESIDxZPRED), absence vysoké kolinearity (byly sledovány hodnoty korelací, VIF (variance inflation factor), Tolerance), nezávislost reziduí (Durbin-Watson test), normalita rozloţení reziduí (histogramy, P-P plots) a linearita vztahu (podle scatterplotů ZREISED x ZPRED). Všechny podmínky byly na základě těchto způsobů hodnocení posouzeny jako splněné. Diagnostikou jednotlivých případů byla u všech zkonstruovaných modelů lineární regrese odhalena standardizovaná rezidua, která poukazovala na moţnou přítomnost respondentů, jejichţ vliv by mohl znehodnotit sestavený model. Proto byly dále kontrolovány hodnoty Cookovy a Mahalanobisovy distance a statistiky DFβeta. Ty tuto moţnost vyvrátily.

48

4 Výsledky 4.1 Deskriptivní statistiky V rámci této kapitoly budou představeny popisné statistiky jednotlivých proměnných, rozdělených do podkapitol podle oblasti, které se týkají. Dvě z predikujících proměnných (Pohlaví a Dospělost) v následujícím textu uvedeny nejsou, jelikoţ vzhledem k jejich dichotomické povaze nemá smysl deskriptivní statistiky zjišťovat (rozdělení vzorku podle kritérií těchto proměnných je jiţ uvedeno výše).

4.1.1 Intimita a závazek (Triangulární škála lásky) Intimita a Závazek představují závislé proměnné, jejichţ souvislosti s výše zmíněnými prediktory byly zjišťovány vytvořením samostatných modelů mnohonásobné lineární regrese. Obě tyto proměnné byly měřeny Sternbergovou triangulární škálou lásky, a proto budou jejich popisné statistiky prezentovány společně. Protoţe hodnoty míry Intimity i Závazku měřené na sedmibodové škále dosahovaly velkého rozpětí (Xmin_intimita = 43, Xmax_intimita = 105; Xmin_závazek = 41, Xmax_závazek = 105), byly pro snazší pouţití zprůměrovány (Xmin_intim_prům = 2,87, Xmax_intim_prům = 7; Xmin_závaz_prům = 2,73, Xmax_závaz_prům = 7). Z uvedených minimálních a maximálních hodnot míry obou proměnných vyplývá, ţe nejniţší moţné hodnoty míry Intimity a Závazku nebyly v souboru nikým zastoupeny. Průměrná skóre míry obou závislých proměnných i jejich směrodatné odchylky byly podobné (Mintim_prům = 6,08, SDintim_prům = 0,74; Mzávaz_prům = 5,84, SDzávaz_prům = 0,96). Také hodnoty mediánu se příliš nelišily (Meintim_prům = 6,20; Mezávaz_prům = 6,00) a stejně jako hodnoty průměru se v rámci rozpětí nacházely spíše u jeho horní hranice. Deskriptivní analýza dále ukázala, ţe tyto proměnné v daném výzkumném souboru nejsou podle přísnějšího kritéria hodnocení šikmosti a strmosti (z-skóry v intervalu (-2,58, 2,58) normálně rozloţeny, Intimita nesplňovala z hlediska strmosti ani mírnější kritérium (hodnoty v intervalu (-2,2)). Proto bylo přistoupeno k transformaci pomocí třetí mocniny, jejímţ pouţitím jsme dosáhli přibliţně normálního rozloţení. Deskriptivní statistiky

49

transformovaných proměnných jsou spolu s ostatními výše zmiňovanými hodnotami pro přehlednost uvedeny v Tabulce 8. Tabulka 8 Rozložení míry intimity a závazku

Intimita (průměry) Intimita (průměry)3 Závazek (průměry) Závazek (průměry) 3

Průměr (M)

Medián (Me)

Směrodatná odchylka (SD)

Šikmost

Minimum (Xmin)

Maximum (Xmax)

6,08

6,20

0,74

-1,54

3,85

2,87

7,00

233,55

238,33

71,32

-0,51

-0,044

23,56

343,00

5,84

6,00

0,96

-1,32

1,79

2,73

7,00

214,13

216,00

83,67

-0,384

-0,438

20,42

343,00

Strmost

Směrodatná chyba 0,203 **Směrodatná chyba 0,404

4.1.2 Citová vazba (RSQ) Citová vazba byla posuzována na dvou škálách – škále Vyhýbání se a škále Úzkosti, a zvlášť ve vztahu k matce, otci a partnerovi. V regresním modelu tyto škály vystupují jako šest samostatných prediktorů. Kaţdá z nich mohla nabývat jiného rozpětí hrubých skórů, škála Vyhýbání se od 6 do 42 a škála Úzkosti od 3 do 21 (po vyloučení 10. poloţky z výše zmíněných důvodů). Po jejich převodu na průměrné skóry, který je zadán instrukcemi metody, se rozpětí u obou škál sjednotilo na hodnotách od 1 do 7. Pro tři z prediktorů – Vyhýbání se ve vztahu k matce, Vyhýbání se ve vztahu k otci a Úzkost ve vztahu k partnerovi, byly tyto hodnoty zároveň i minimální a maximální dosaţenou hodnotou. Zbývající tři prediktory se lišily v maximálních hodnotách (Xmax_úzkost_otec = 6,00; Xmax_úzkost_matka = 4,67; Xmax_vyhýbání_se_partner = 4,67). Nejvyšší průměrná hodnota byla naměřena na škále Vyhýbání se ve vztahu k otci (Mvyhýbání_se_otec = 3,82; SDvyhýbání_se_otec = 1,41), nejniţší naopak na škále Úzkosti ve vztahu k matce (Múzkost_matka = 1,60; SDúzkost_matka = 0,89). Průměry a směrodatné odchylky ostatních prediktorů jsou pro větší přehlednost uvedeny pouze v Tabulce 9. Z hlediska normality rozloţení posuzované podle hodnot šikmosti a strmosti všechny prediktory splňovaly mírnější kritérium a nacházely se v intervalu (-2, 2). Hodnoty šikmosti ale byly u všech kromě jedné z posuzovaných proměnných (Vyhýbání se ve vztahu k otci) poměrně vysoké a jejich převod na z-skóry ukázal, ţe přísnější kritérium - z-skór v intervalu (-2,58, 2,58) vysoce přesahují. Proto bylo přistoupeno k jejich transformaci pomocí 50

přirozeného logaritmu. Po této proceduře tři z proměnných přísnější kritérium splnily, a dvě (Úzkost ve vztahu k matce a Úzkost ve vztahu k otci) se mu alespoň přiblíţily. I tak lze povaţovat rozloţení všech proměnných za přibliţně normální. Deskriptivní statistiky všech proměnných i jejich transformací jsou uvedeny v Tabulce 9. Pro představu o tendencích citových vazeb v jednotlivých vztazích jsou přiloţeny scatterploty zachycující vztah hodnot dosaţených na obou škálách u jednotlivých respondentů (Příloha 5). Tabulka 9 Rozložení škály vyhýbání se a škály úzkosti Průměr (M)

Medián (Me)

Směrodatná odchylka (SD)

Šikmost

Minimum (Xmin)

Maximum (Xmax)

2,90

2,67

1,42

0,73

0,04

1,00

7,00

0,94

0,98

0,51

-0,15

-0,88

0,00

1,95

1,60

1,00

0,89

1,41

0,88

1,00

4,67

0,35

0,00

0,46

0,99

-0,50

0,00

1,54

3,82

3,83

1,41

0,13

-0,55

1,00

7,00

1,99

1,33

1,28

1,22

0,56

1,00

6,00

0,51

0,29

0,58

0,60

-1,09

0,00

1,79

1,84

1,50

0,88

1,21

0,76

1,00

4,67

0,51

0,41

0,43

0,52

-0,74

0,00

1,79

Úzkost -partner

2,81

2,67

1,59

0,61

-0,38

1,00

7,00

Ln_Úzkost partner

0,86

0,98

0,62

-0,17

-1,29

0,00

1,95

Vyhýbání sematka Ln_ Vyhýbání se - matka Úzkost - matka Ln_Úzkost matka Vyhýbání se otec Úzkost – otec Ln_Úzkost - otec Vyhýbání se partner Ln_Vyhýbání se partner

Strmost

Směrodatná chyba 0,203 Směrodatná chyba 0,404

4.1.3 Osobnostní rysy (NEO Pětifaktorový osobnostní inventář) Prostřednictvím dotazníku byly měřeny čtyři proměnné – Neuroticismus, Extraverze, Přívětivost a Svědomitost (jak je uvedeno výše, pátá dimenze Big five - Otevřenost vůči zkušenosti byla vynechána), přičemţ kaţdá z nich mohla nabývat hodnot od 12 do 60. Stejně jako u závislých proměnných (Intimita a Závazek) bylo toto rozpětí zmenšeno zprůměrováním

51

získaných skórů, aby byla rozpětí všech škál přibliţně stejná. Po tomto opatření bylo minimální moţné skóre 1 a maximální moţné skóre 5. Nejniţší hodnota byla naměřena u proměnné Neuroticismus (Xmin_neurot_prům = 1,33), nejvyšší u Extraverze (Xmax_extrav_prům = 5,00). Minimální a maximální skóry všech škál jsou uvedeny v Tabulce 10. Průměrné hodnoty Extraverze, Přívětivosti a Svědomitosti se navzájem téměř nelišily (Mextrav_prům = 3,70, SDextrav_prům = 0,63; Mpřívět_prům = 3,76, SDpřívět_prům = 0,47; Msvěd_prům = 3,68, SDsvěd_prům = 0,66). Průměrná hodnota Neuroticismu byla poněkud niţší (Mneurot_prům = 2,72; SDneurot_prům =0,70). Kritéria normality rozloţení podle hodnot šikmosti a strmosti byla u všech čtyř proměnných splněna, přesto u Neuroticismu a Extraverze došlo kvůli odlehlým hodnotám k transformaci odmocninou a druhou mocninou. Deskriptivní statistiky upravených dat jsou uvedeny v Tabulce 10. Tabulka 10 Rozložení škál Big five Průměr (M)

Medián (Me)

Směrodatná odchylka (SD)

Šikmost

2,72

2,67

0,70

0,39

1,63

1,63

0,21

3,70

3,83

14,12

Neuroticismus (průměry) √Neuroticismus (průměry) Extraverze (průměry) Extraverze (průměry)2 Přívětivost (průměry) Svědomitost (průměry)

Minimum (Xmin)

Maximum (Xmax)

-0,32

1,33

4,58

0,10

-0,46

1,15

2,14

0,63

-0,56

0,12

1,92

5,00

14,70

4,50

-0,90

-0,29

3,67

25,00

3,76

3,83

0,47

-0,40

-0,33

2,50

4,92

3,68

3,75

0,66

-0,36

-0,42

1,92

4,92

Strmost

Směrodatná chyba 0,203 Směrodatná chyba 0,404

4.2 Souvislost zkoumaných prediktorů s intimitou Výsledky uvedené v této kapitole se vztahují k výzkumné otázce 1 a doplňujícím výzkumným otázkám 1 a 3: VO 1: Jsou sledované proměnné (citová vazba k matce, otci a partnerovi, neuroticismus, extraverze,

přívětivost

a

svědomitost)

významnými

prediktory

intimity

v partnerských vztazích v mladé dospělosti? DVO 1: Je pohlaví významným prediktorem intimity? 52

DVO 3: Je posouzení vlastní dospělosti významným prediktorem intimity? Díky dostupným teoriím a výzkumům (uvedeným v první části této práce), které ověřovaly souvislosti jednotlivých nezávislých proměnných k závislé proměnné, bylo moţné zkonstruovat regresní model (Model I.) hierarchickou metodou. Tato metoda umoţňuje postupný vstup prediktorů do regrese, a to v blocích sestavených podle důleţitosti jejich vlivu na závislou proměnnou. Ta vyplývá z předchozích výzkumů. Díky pouţití hierarchické metody získáme lepší přehled o přispění jednotlivých bloků modelu I. k predikci závislé proměnné. Dvanáct prediktorů vstupovalo do modelu ve čtyřech blocích, kdy první zahrnoval pouze proměnnou Pohlaví, ve druhém byly přidány všechny prediktory týkající se citové vazby, tedy Úzkost a Vyhýbání se ve vtahu k matce, otci a partnerovi, ve třetím osobnostní rysy – prediktory Neuroticismus, Extraverze, Přívětivost a Svědomitost, a v posledním byl navíc zařazen pouze prediktor Dospělost. Pořadí prediktorů v blocích bylo stanovené na základě dostupných studií, které vliv citové vazby na intimitu prokazovaly jednoznačněji neţ vliv osobnostních dimenzí Big five. Souvislost proměnné Dospělost s intimitou byla doposud jen málo zkoumána a proto vsupuje tato proměnná aţ v posledním bloku. Co se proměnné Pohlaví týče, byla zařazena na prvním místě, protoţe je obecně povaţována za důleţitou proměnnou v rámci studia interpersonálních vztahů. 1 Pro kontrolu vztahů mezi jednotlivými prediktory uvádíme některé výsledky z analýzy jejich vzájemných korelací (Pearsonův koeficient). Ta ukázala, ţe nejsilnější vztah existuje mezi proměnnou Úzkost ve vztahu k matce a Úzkost ve vztahu k otci (r = 0,67; p < 0,001). Z důvodu mnoţství kombinací ostatních prediktorů jsou v následující tabulce (11) uvedeny pouze ty, mezi nimiţ existoval alespoň středně silný vztah, tedy hodnoty korelačního koeficientu nebyly niţší neţ 0,30.

1

Pro kontrolu byly sestaveny i regresní modely s jiným hierarchickým řazením proměnných v blocích. Získané výsledky se téměř nelišily, statistická signifikance byla zjištěna vţdy u těch samých prediktorů.

53

Vztah mezi:

Tabulka 11 Pearsonovy korelační koeficienty prediktorů

Úzkost – matka a Úzkost - otec Úzkost – partner a Úzkost matka Extraverze (prům.)2 a √Neuroticismus (prům.) Vyhýbání se – otec a Úzkost - partner Vyhýbání se – matka a Vyhýbání se partner Úzkost – partner a √Neuroticismus (prům.) Úzkost – otec a Úzkost – partner Vyhýbání se – matka a Pohlaví2 Přívětivost (prům.) a Extraverze (prům.)2 Vyhýbání se – matka a Úzkost - matka √Neuroticismus (prům.) a Pohlaví

Pearsonův korelační koeficient (r) 0,67 0,49 -0,43 0,38 0,37 0,36 0,35 -0,35 0,33 0,33 0,31

všechny korelace průkazné na 0,1% hladině významnosti

Přestoţe některé prediktory spolu korelují poměrně silně (zejména škály zachycující citové vazby napříč různými vztahy), jejich síla není tak výrazná, aby byla narušena podmínka kolinearity (r < 0,9). To potvrzují i další indikátory (maximální hodnota VIF = 1,31, minimální hodnota Tolerance = 0,76). Vhodnost sestaveného modelu pro predikci intimity byla ověřena analýzou rozptylu. Ta ukázala, ţe druhý, třetí i čtvrtý blok zkonstruovaného modelu významně zvyšují naši schopnost predikce této závislé proměnné bez vlivu náhodnosti (Fblok2 (134) = 19,23; Fblok3(130) = 13,31; Fblok4(129) =12,21; p < 0,001). Mnoţství rozptylu, vysvětlitelné na základě jednotlivých bloků, se ale jako významné projevilo pouze u druhého bloku, který zahrnoval proměnné Vyhýbání se a Úzkosti napříč různými vztahy (F-Changeblok2 = 21,26, p < 0,001). Ukázalo se, ţe přidáním nových prediktorů k prediktoru z prvního bloku (Pohlaví) je moţné vysvětlit 50% rozptylu Intimity (R2blok2 = 0,50; adjustované R2blok2 = 0,48), přičemţ prvním blokem samotným by bylo moţné vysvětlovat pouze 2% tohoto rozptylu (R2Changeblok2 = 0,48, p < 0,001). Vstup dalších bloků do modelu I. jiţ nepřinesl ţádnou statisticky významnou změnu v mnoţství rozptylu, které by se dalo na jejich základě vysvětlit (R2blok3 = 0,53; adjustované R2blok3 = 0,49; R2blok4 = 0,53; adjustované R2blok4 = 0,49). Nejvýznamnějším prediktorem Intimity v rámci druhého bloku i celého modelu je Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, mezi nímţ a Intimitou existoval při zkonstantnění ostatních nezávislých proměnných signifikantní negativní vztah (βblok2 = -0,60, p < 0,001; βblok3 = -0,59, p < 0,001; βblok4 = -0,59, p < 0,001). Dalším významným prediktorem v rámci 2

Pro proměnnou Pohlaví je definován Muţ jako 0 a Ţena jako 1.

54

modelu byla také Úzkost ve vztahu k partnerovi, jejíţ vztah k Intimitě byl opět negativní – taktéţ za podmínky zkonstantnění vlivu ostatních proměnných (βblok2 = -0,20, p < 0,01; βblok3 = -0,19, p < 0,05; βblok4 = -0,19, p < 0,05). Přestoţe změna mnoţství rozptylu vysvětlitelného třetím blokem ve srovnání s předchozím blokem nebyla signifikantní (R2-Changeblok3 = 0,03; Sig.F-Changeblok3 = 0,1), u jednoho z prediktorů - Přívětivosti, který v rámci tohoto bloku vstupoval do regrese, byl při zkonstantnění ostatních nezávislých proměnných zjištěn signifikantní pozitivní vliv na Intimitu (βblok3 = 0,14, p < 0,05; βblok4 = 0,14, p < 0,05). Ostatní nezávislé proměnné nebyly jako prediktory Intimity statisticky významné. To platí i pro proměnné Pohlaví a Dospělost, k nimţ se vztahují doplňující výzkumné otázky. Tabulka 12 Výsledky mnohonásobné lineární regrese – model I. (závislá proměnná intimita)

Model I. 1 Konstanta 3

Pohlaví

Model I.

B

Směrodatná chyba B

215,18

11,17

25,58

13,18

B

Směrodatná chyba B

β

t 19,268

0,16

1,941

β

t

2 Konstanta

320,59

17,53

18,29

Pohlaví

-5,78

10,69

-0,04

-0,54

ln_Vyhýbání se –

-14,78

10,67

-0,11

-1,39

ln_Úzkost – matka

14,89

15,13

0,10

0,98

Vyhýbání se – otec

0,01

3,69

0,00

0,00

ln_Úzkost - otec

-8,15

12,03

-0,07

-0,68

ln_Vyhýbání se -

-98,02

11,50

-0,60

-8,52

-23,55

8,59

-0,20

-2,74

matka

partner ln_Úzkost – partner

3

Pro proměnnou Pohlaví je definován Muţ jako 0 a Ţena jako 1.

55

Model I.

B

Směrodatná chyba B

β

t

3 Konstanta

246,77

68,41

3,61

Pohlaví

-10,89

11,40

-0,07

-0,96

ln_Vyhýbání se –

-18,17

10,63

-0,13

-1,71

ln_Úzkost – matka

21,76

15,33

0,14

1,42

Vyhýbání se - otec

0,33

3,66

0,01

0,09

ln_Úzkost - otec

-8,82

12,00

-0,07

-0,74

ln_Vyhýbání se -

-97,25

11,50

-0,59

-8,46

ln_Úzkost – partner

-22,45

8,93

-0,19

√Neuroticismus

-9,16

25,56

-0,03

-0,36

Extraverze (průměr)2

-2,04

1,13

-0,13

-1,81

Svědomitost (průměr)

11,10

6,90

0,10

1,61

Přívětivost (průměr)

21,01

10,16

0,14

2,07

β

t

matka

partner -2,52

(průměr)

Model I.

B

Směrodatná chyba B

4 Konstanta

239,72

69,11

3,47

Pohlaví

-11,29

11,43

-0,07

-0,99

ln_Vyhýbání se –

-18,41

10,65

-0,13

-1,73

ln_Úzkost – matka

20,05

15,51

0,13

1,29

Vyhýbání se - otec

0,34

3,67

0,01

0,09

ln_Úzkost - otec

-7,97

12,07

-0,06

-0,66

ln_Vyhýbání se -

-97,39

11,52

-0,59

-8,46

ln_Úzkost – partner

-21,59

9,01

-0,19

√Neuroticismus

-5,69

25,99

-0,02

-0,22

Extraverze (průměr)2

-2,02

1,13

-0,13

-1,78

Svědomitost (průměr)

10,10

7,03

0,09

1,44

Přívětivost (průměr)

21,32

10,18

0,14

4

7,09

9,12

0,05

matka

partner -2,40

(průměr)

Dospělost

2,09 0,78

*prediktor průkazný na 0,1% hladině významnosti (p < 0,001) **prediktor průkazný na 1 % hladině významnosti (p < 0,01) ***prediktor průkazný na 5 % hladině významnosti (p < 0,05)

4

Pro Dospělost je definováno „Cítím se v jakémsi mezistupni“ jako 0 a „Cítím se plně dospělý“ jako 1

56

Field (2009) doporučuje v případě, ţe byly v regresním modelu zahrnuty proměnné, jejichţ vliv se neprojevil jako významný, tyto proměnné vyloučit a sestavit nový regresní model. Proto byl hierarchickou metodou zkonstruován další model (II.), na jehoţ základě je moţné stanovit mnoţství rozptylu vysvětlitelné zvlášť kaţdým z prediktorů, který se projevil v modelu I. jako významný. V prvním bloku vstupuje do regrese proměnná Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, ve druhém Úzkost ve vztahu k partnerovi a ve třetím Přívětivost (pořadí stanoveno na základě hodnot β zjištěných v modelu I.). Analýzou rozptylu bylo zjištěno, ţe kaţdý z bloků modelu II. i celý model reprezentovaný třetím blokem je vhodný pro predikci závislé proměnné (Fblok1(140) = 115,62; Fblok2(139) = 67,03; Fblok3(138) =45,41; p < 0,001), aniţ by tato predikce byla ohroţena náhodností. Na základě prvního bloku – tedy prediktoru Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, bylo moţné vysvětlit 45% rozptylu Intimity (R2blok1 = 0,45; adjustované R2blok1 = 0,45). Toto mnoţství je povaţováno za statisticky významné (p < 0,001). Také přidání prediktoru Úzkost ve vztahu k partnerovi v rámci druhého bloku modelu II. znamenalo signifikantní změnu v mnoţství rozptylu Intimity, které bylo moţné díky tomuto bloku vysvětlovat (R2blok2 = 0,49; adjustované R2blok2 = 0,48; R2-Changeblok2 = 0,04, p < 0,01). Vstup třetího prediktoru (Přívětivost) významnou změnu v mnoţství vysvětlitelného rozptylu nepřinesl (R2blok3 = 0,50; adjustované R2blok3 = 0,49). Pro přehlednost jsou hodnoty R2, adjustovaných R2 a změn R2 mezi jednotlivými bloky uvedeny v Tabulce 13. Tabulka 13 Shrnutí regresního modelu II. (závislá proměnná intimita) Model II.

R2

Adjustovaná R2 Změna R 2 F změny

1

0,452

0,448

0,452 115,619*

2

0,491

0,484

0,039 10,555**

3

0,497

0,486

0,006

1,594

*prediktor průkazný na 0,1% hladině významnosti (p < 0,001) **prediktor průkazný na 1 % hladině významnosti (p < 0,01)

Z hlediska predikce se stejně jako v předchozím modelu při zkonstantnění ostatních proměnných nejvýznamněji projevilo Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, které mělo se závislou proměnnou negativní vztah (βblok1 = -0,67, p < 0,001; βblok2 = -0,61, p < 0,001; βblok3 = -0,60, p < 0,001). Druhým významným prediktorem byla za stejné podmínky zkonstantnění Úzkost ve vztahu k partnerovi, jejíţ vztah k Intimitě byl téţ negativní (βblok2 = -0,21, p < 0,01; 57

βblok3 = -0,20, p < 0,01). Přívětivost se v rámci tohoto modelu jako signifikantní prediktor neprojevila. Tabulka 14 Výsledky mnohonásobné lineární regrese – model II. (závislá proměnná intimita) Model II.

B

Směrodatná chyba B

289,724

6,859

42,238*

-110,495

10,276

-0,673 -10,753*

304,780

8,095

37,653*

ln_ Vyhýbání se – partner

-99,635

10,489

-0,606 -9,499*

ln_Úzkost - partner

-24,037

7,399

-0,207 -3,249**

259,344

36,880

7,032*

ln_ Vyhýbání se – partner

-98,804

10,488

-0,601 -9,421*

ln_Úzkost - partner

-22,732

7,455

-0,196 -3,049**

Přívětivost (průměr)

11,678

9,249

1 Konstanta ln_Vyhýbání se – partner 2 Konstanta

3 Konstanta

β

,077

t

1,263

*prediktor průkazný na 0,1% hladině významnosti (p < 0,001) **prediktor průkazný na 1 % hladině významnosti (p < 0,01)

4.3 Souvislost zkoumaných prediktorů se závazkem Výsledky uvedené v této kapitole se vztahují k výzkumné otázce 2 a doplňujícím výzkumným otázkám 2 a 4: VO 2: Jsou sledované proměnné (citová vazba k matce, otci a partnerovi, neuroticismus, extraverze,

přívětivost

a

svědomitost)

významnými

prediktory

závazku

v partnerských vztazích v mladé dospělosti? DVO 2: Je pohlaví významným prediktorem závazku? DVO 4: Je posouzení vlastní dospělosti významným prediktorem závazku? Stejně jako tomu bylo v případě intimity, i vztahy závazku s jednotlivými nezávislými proměnnými byly jiţ v minulosti prověřovány. Proto jsme na základě předchozích výzkumů, které jsou uvedeny v první části této práce, mohli hierarchickou metodou zkonstruovat model III. Zařazení jednotlivých prediktorů do bloků vstupujících do mnohonásobné lineární regrese bylo stejné jako u modelu I., tedy v první bloku vstupovala do analýzy pouze proměnná Pohlaví, ve druhém se přidávaly proměnné vyjadřující Vyhýbání se a Úzkost ve vztahu k různým osobám, třetí blok pak zahrnoval navíc i prediktory Neuroticismus, Extraverze, Přívětivost a Svědomitost, a v posledním čtvrtém bloku přibyla pouze proměnná Dospělost. 58

Výsledky analýzy korelací, která by mohla odhalit případné silné vztahy mezi jednotlivými prediktory, jsou vzhledem k pouţití stejných nezávislých proměnných totoţné s těmi, které byly uvedeny v předchozím oddílu (4.2). Proto zde nebudou znovu prezentovány (jejich přehled obsahuje Tabulka 11). Je zřejmé, ţe i absence kolinearity je potvrzena předchozím oddílem. Zda je sestavený model III. vhodný natolik, aby predikce Závazku na jeho základě nebyla dána náhodností, bylo zjišťováno analýzou rozptylu. V ní se ukázalo, ţe všechny čtyři bloky modelu významně zvyšují moţnost predikce této proměnné, aniţ by byla ovlivněna právě zmíněnou náhodností (Fblok1 (140)= 7,07, p < 0,01; Fblok2 (134) = 10,37, Fblok3 (130)= 7,57, Fblok4 (129)= 7,31, p < 0,001). První dva bloky modelu III. se ukázaly jako důleţité pro vysvětlení signifikantního mnoţství rozptylu Závazku. Proměnnou Pohlaví, která byla jediným prediktorem prvního bloku, bylo moţné vysvětlit 5% rozptylu závislé proměnné (R2blok1 = 0,05; adjustované R2blok1 = 0,04; F-Changeblok1 (140) = 7,07 p < 0,01). Druhým blokem pak bylo moţné vysvětlit z rozptylu o 30% více (R2-Changeblok2 = 0,30), coţ celkově činí 35% z mnoţství rozptylu (R2blok2 = 0,35; adjustované R2blok2 = 0,32; F-Changeblok2 (134) = 10,45 p < 0,001). Další dva bloky svým vstupem do modelu III. k vysvětlení mnoţství rozptylu Závazku signifikantně nepřispěly (R2blok3 = 0,39; adjustované R2blok3 = 0,34; R2blok4 = 0,41; adjustované R2blok4 = 0,35). Jako nejvýznamnější prediktor Závazku se v rámci modelu jevila opět proměnná Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, která vstupovala do modelu ve druhém bloku. Při zkonstantnění ostatních prediktorů byl její negativní vztah k závisle proměnné signifikantní (βblok2 = -0,48, p < 0,001; βblok3 = -0,46, p < 0,001; βblok4 = -0,46, p < 0,001). Druhým nejvýznamnějším prediktorem byla za stejné podmínky zkonstantnění ostatních nezávislých proměnných Svědomitost, vstupující ve třetím bloku. Její vztah k Závazku byl signifikantní a pozitivní (βblok3 = 0,19, p < 0,01; βblok4 = 0,17, p < 0,05). Jako významný prediktor se jevilo také Pohlaví, ale pouze neţ vstoupily do modelu ostatní proměnné – tedy pouze v prvním bloku (βblok1 = 0,22, p < 0,01). Ostatní nezávislé proměnné, včetně Dospělosti, které se týká doplňující výzkumná otázka, nebyly signifikantními prediktory Závazku. Podrobné parametry modelu III. zahrnuje Tabulka 15.

59

Tabulka 15 Výsledky mnohonásobné lineární regrese - model III. (závislá proměnná závazek) Model III.

B

Směrodatná chyba B

1 Konstanta

184,94

12,95

Pohlaví5

40,64

15,28

Model III.

B

Směrodatná chyba B

β

t 14,28*

0,22

2,66**

Β

T 12,80*

2 Konstanta

300,05

23,44

Pohlaví

8,85

14,30

0,05

0,62

-18,16

14,27

-0,11

-1,27

ln_Úzkost – matka

21,30

20,24

0,12

1,05

Vyhýbání se – otec

-5,45

4,94

-0,09

-1,10

ln_Úzkost - otec

-1,38

16,09

-0,01

-0,09

ln_Vyhýbání se -

-92,45

15,39

-0,48

-6,01*

-16,40

11,49

-0,12

-1,43

Β

t

ln_Vyhýbání se – matka

partner ln_Úzkost – partner

Model III.

B

Směrodatná chyba B

2,35**

3 Konstanta

214,55

91,36

Pohlaví

2,51

15,23

0,01

0,17

-19,42

14,20

-0,12

-1,37

ln_Úzkost – matka

22,93

20,47

0,13

1,12

Vyhýbání se - otec

-5,74

4,89

-0,10

-1,17

ln_Úzkost - otec

0,51

16,02

0,00

0,03

ln_Vyhýbání se -

-88,37

15,36

-0,46

-5,76*

-16,07

11,92

-0,12

-1,35

2,55

34,13

0,01

0,08

Extraverze (průměr)2

-2,03

1,51

-0,11

-1,35

Svědomitost (průměr)

24,34

9,21

0,19

2,64**

Přívětivost (průměr)

6,21

13,56

0,04

0,46

ln_Vyhýbání se – matka

partner ln_Úzkost – partner √Neuroticismus (průměr)

5

Pro proměnnou Pohlaví je definován Muţ jako 0 a Ţena jako 1.

60

Model III.

B

Směrodatná chyba B

β

T 2,12***

4 Konstanta

193,52

91,42

Pohlaví

1,31

15,12

0,01

0,09

-20,14

14,09

-0,12

-1,43

ln_Úzkost – matka

17,84

20,51

0,10

0,87

Vyhýbání se - otec

-5,71

4,85

-0,10

-1,18

ln_Úzkost - otec

3,06

15,96

0,02

0,19

ln_Vyhýbání se -

-88,78

15,24

-0,46

-5,83*

ln_Úzkost – partner

-13,48

11,92

-0,10

-1,13

√Neuroticismus

12,93

34,38

0,03

0,38

Extraverze (průměr)2

-1,97

1,50

-0,11

-1,32

Svědomitost (průměr)

21,36

9,30

0,17

2,30***

Přívětivost (průměr)

7,13

13,46

0,04

0,53

6

21,17

12,06

0,13

1,76

ln_Vyhýbání se – matka

partner

(průměr)

Dospělost

*prediktor průkazný na 0,1% hladině významnosti (p < 0,001) **prediktor průkazný na 1 % hladině významnosti (p < 0,01) ***prediktor průkazný na 5 % hladině významnosti (p < 0,05)

Stejně jako v případě Intimity také model pro predikci Závazku ukázal signifikantní vztahy mezi některými nezávislými proměnnými k závislé. Ostatní proměnné ale na moţnosti její predikce významně neparticipovaly. Proto byl opět sestaven nový model, zahrnující pouze významné prediktory. V modelu IV. tedy budou v jednotlivých blocích obsaţeny v následujícím pořadí tyto prediktory: Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, Svědomitost a Pohlaví (jehoţ význam pro predikci se v modelu III. projevil pouze v prvním bloku). Analýza rozptylu ukázala, ţe model IV. je vhodný pro predikci proměnné Závazek, protoţe je na jeho základě moţné vysvětlit významné mnoţství rozptylu, aniţ by to bylo dáno náhodností (Fblok1 (140) = 63,83, Fblok2 (139)= 37,01, Fblok3 (138)= 24,67; p < 0,001). Mnoţství rozptylu, které bylo moţné vysvětlit proměnnou Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi (první blok), bylo 31% (R2blok1 = 0,31; adjustované R2blok1 = 0,31; F-change blok1(140)=

63,83, p < 0,001). Vstupem Svědomitosti (druhý blok) se vysvětlitelné mnoţství

rozptylu zvýšilo o 3% (R2-Changeblok2 = 0,03, p < 0,01), celkově tedy bylo moţné modelem 6

Pro Dospělost je definováno „Cítím se v jakémsi mezistupni“ jako 0 a „Cítím se plně dospělý“ jako 1

61

vysvětlit 35%7 rozptylu Závazku (R2blok2 = 0,35; adjustované R2blok2 = 0,34). V posledním bloku do modelu vstupovalo Pohlaví, ale jeho vliv na mnoţství vysvětleného rozptylu závislé proměnné nebyl signifikantní. Tabulka 16 nabízí úplný přehled zmiňovaných hodnot. Tabulka 16 Shrnutí regresního modelu IV. (závislá proměnná závazek) Model IV.

R 2 Adjustovaná R2 Změna R 2 F změny

1

,313

,308

,313

63,831*

2

,347

,338

,034

7,308**

3

,349

,335

,002

,336

*prediktor průkazný na 0,1% hladině významnosti (p < 0,001) **prediktor průkazný na 1 % hladině významnosti (p < 0,01)

Pro predikci Závazku je tedy nejvýznamnější proměnnou Vyhýbání se partnerovi. Jeho signifikantní vztah k této závislé proměnné byl negativní (βblok1 = -0,56, βblok2 = -0,51, βblok3 = 0,50; p < 0,001). Jako významný prediktor se projevila také Svědomitost, ovšem vztah k závislé proměnné byl v jejím případě pozitivní (βblok2 = 0,19, p < 0,01; βblok3 = 0,19, p < 0,05). Význam proměnné Pohlaví pro predikci Závazku se v modelu IV. neprokázal. Tabulka 17 Výsledky mnohonásobné lineární regrese – model IV. (závislá proměnná závazek)

Model IV. 1 Konstanta

B

Směrodatná chyba

268,966

ln_Vyhýbání se – partner -107,862 2 Konstanta ln_Vyhýbání se - partner Svědomitost (Průměr) 3 Konstanta ln_Vyhýbání se - partner Svědomitost (Průměr) Pohlaví

B

β

29,846*

9,012 13,501 -0,560 35,860

-98,936

13,613 -0,513

24,292

8,986

170,201

36,887

-96,758

14,153 -0,502 9,051

7,755

13,380

-7,989* 4,880*

175,001

23,782

T

,191

-7,268* 2,703** 4,614* -6,836*

,187 2,628*** ,042

,580

*prediktor průkazný na 0,1% hladině významnosti (p < 0,001) **prediktor průkazný na 1 % hladině významnosti (p < 0,01) ***prediktor průkazný na 5 % hladině významnosti (p < 0,05)

7

Neshoda v součtu procent je způsobena zaokrouhlováním.

62

4.4 Dodatečná zjištění Přestoţe Sternberg (1986) a Brehmová et al. (2002) uvádějí, ţe třetí komponentu triangulární teorie lásky – Vášeň není moţné kvůli její vysoké nestabilitě a obtíţnosti kontroly predikovat, povaţujeme za zajímavé alespoň ověřit, zda se mezi našimi prediktory, zkoumanými v souvislosti s Intimitou a Závazkem, nějaký predikční vztah k Vášni neprokáţe. Před započetím regresní analýzy byla ověřena vnitřní konzistence škály (0,910) a také podmínky pouţití mnohonásobné lineární regrese (popsané v kapitole Zpracování dat). Po transformaci proměnné druhou mocninou byly všechny předpoklady splněny (deskriptivní statistiky Vášně jsou uvedeny v Příloze 6). Jelikoţ v teoretické části nejsou uvedeny ţádné teoretické či výzkumné podklady ověřující souvislosti nezávislých proměnných se závislou proměnnou, byla v rámci regrese pouţita Metoda Enter, která je vhodná pro exploraci vztahů, protoţe při jejím pouţití vstupují všechny potencionální prediktory do regresního modelu najednou. Z analýzy rozptylu vyplynulo, ţe model V. je pro predikci Vášně vhodný, a jeho pomocí lze vysvětlit významné mnoţství tohoto rozptylu, aniţ by to bylo náhodné (F (129)= 4,64, p < 0,001), a to konkrétně jeho 30% (R2 = 0,30; adjustované R2blok1 = 0,23). Pouze jedna z nezávislých proměnných se ale při zkonstantnění všech ostatních ukázala jako statisticky významný prediktor Vášně. Tou bylo Vyhýbání ve vztahu k partnerovi, mezi nímţ a závislou proměnnou existoval negativní vztah (β = -0,48, p < 0,001). Ostatní nezávislé proměnné nebyly signifikantními prediktory. Parametry celého modelu jsou uvedeny v Příloze 7.

63

5. Diskuse Prezentované výsledky ukazují, ţe stěţejní předpoklady výzkumu, které byly stanoveny na základě předchozích studií a dostupných teorií, byly potvrzeny jen z části. Většina sledovaných nezávislých proměnných v sestavených regresních modelech (I. a III.) nevystupovala jako významný prediktor intimity, ani závazku. Ovšem ty, jejichţ vztah k těmto dvěma závislým proměnným se ukázal jako signifikantní, umoţňovaly predikovat intimitu a závazek tak, ţe ohroţení predikce náhodností bylo značně omezené. Jedna z těchto proměnných – Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi - by na základě našich výsledků a Sternbergovy triangulární teorie lásky mohla být povaţována dokonce za významný prediktor lásky celkově, protoţe se její významný vliv projevil u všech Sternbergem (1986, 1988) uváděných komponent – intimity, vášně i závazku.

5.1 Predikce intimity V původním modelu (I.) zkonstruovaném pro predikci intimity, vystupovaly signifikantně tři z proměnných – Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, Úzkost ve vztahu k partnerovi a Přívětivost. Protoţe v modelu tak bylo mnoho nezávislých proměnných, jejichţ vztah k intimitě významný nebyl, byl podle doporučení Fielda (2009) sestaven model (III.), zahrnující pouze zmíněné proměnné, který měl vzhledem k počtu respondentů větší výpovědní hodnotu. V něm se potvrdila signifikance vztahu pouze u prvních dvou proměnných, tedy u Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi a Úzkosti ve vztahu k partnerovi. Na základě toho lze tedy shrnout, ţe celková podoba citové vazby ve vztahu k partnerovi je významným prediktorem intimity v partnerském vztahu v mladé dospělosti. Porovnání našeho zjištění s předchozími výzkumy a dostupnými teoriemi je předmětem následujících podkapitol.

5.1.1 Predikce intimity na základě pohlaví Cancian (cit. dle Heller, Wood, 1998) tvrdí, ţe dosahovaná intimita je rozdílná mezi muţi a ţenami a to v důsledku odlišnosti genderové role, kterou obě pohlaví přijímají. V rámci ní podle autora ţeny touţí po větší míře intimity neţ muţi, a díky tomu o její dosaţení 64

více usilují a rozvíjejí své schopnosti v této oblasti. Na základě toho by bylo moţné předpokládat, ţe pohlaví bude významným prediktorem intimity. V prezentovaném výzkumu se toto ovšem nepotvrdilo a na základě pohlaví nebylo moţné stanovit významné rozdíly v dosaţené intimitě. Cancian (cit. dle Heller, Wood, 1998) svou myšlenku dále rozvíjí tím, ţe v celkově intimita jako taková, má u ţen a muţů jinou podobu. U ţen je charakterizována emoční blízkostí, emoční závislostí a sebeodhalováním. Ţeny jsou podle něj také schopny tyto své proţitky partnerovi verbálně sdělovat. Oproti tomu muţi dávají přednost nepřímým sdělením formou pomoci partnerce při různých činnostech, společnými aktivitami či sexem. Pokud se podíváme na poloţky obsaţené v triangulární škále lásky, které se vztahují k intimitě (Příloha 4, otázky 1-15), můţeme zhodnotit, ţe korespondují spíše s „ţenským“ projevováním a proţíváním intimity. Přesto se průměrná skóre ţen a muţů v našem výzkumu významně nelišila. Protoţe dotazník byl „self-reportem“, můţeme tudíţ na základě těchto poznatků předpokládat, ţe i muţi vnímají a proţívají intimitu srovnatelně jako ţeny, přestoţe se podle jejich zjevných projevů můţe zdát, ţe v ní nedosahují takové úrovně jako opačné pohlaví.

5.1.2 Predikce intimity na základě citové vazby Dvě dimenze citové vazby, vyhýbání se a úzkost, jiţ svými charakteristikami mnoho napovídají o souvislostech citové vazby s intimitou. Vysoká míra vyhýbavosti je typická udrţováním distance, nezávislosti, samostatnosti a popíráním touhy po blízkých vztazích (Collins, Feeney, 2004). Je nasnadě, ţe tyto charakteristiky nejsou pro dosaţení vysoké úrovně intimity příliš podpůrné. Reis (2006) i Tidwell, Reis a Shaver (1996) tento předpoklad ověřili, stejně jako námi prezentovaný výzkum. Ten prokázal, ţe pro partnerské vztahy v mladé dospělosti platí, ţe čím vyšší je úroveň vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, tím niţší je míra dosaţené intimity. Vysoká míra úzkosti ve vztahu je charakteristická přílišnou kontrolou a závislostí na partnerovi, které jsou příčinou toho, ţe úroveň intimity lidí s touto tendencí je nízká, přestoţe původně mohla být vysoká, jelikoţ snahou úzkostných lidí je dosáhnout její maximální úrovně, aby zmírnili svou úzkost ze strachu, ţe budou partnerem opuštěni (Collins a Feeneyová, 2004; Reis, 2006; Tidwell, Reis, Shaver, 1996). Nás výzkum ověřil, ţe v mladé dospělosti toto pravidlo, ţe čím je míra úzkosti ve vztahu partnerovi vyšší, tím niţší je míra intimity, skutečně platí, protoţe v rámci zkonstruovaných lineárních modelů (I. a II.) se 65

úzkost ve vztahu k partnerovi projevila jako signifikantní prediktor intimity, přičemţ jejich vzájemný vztah byl negativní. Otázkou ale zůstává, jak by tyto výsledky mohla ovlivnit různá délka aktuálního vztahu. Podle dřívějších zjištění by se totiţ dalo usuzovat, ţe na počátku vztahu je i u úzkostných lidí úroveň intimity vysoká a k jejímu poklesu dochází, aţ kdyţ druhý partner začne pociťovat závislost a kontrolu ze strany druhého jako negativní a v důsledku toho změní své chování k partnerovi. Zajímavé můţe být zjištění, ţe náš výzkum neprokázal u mladých dospělých ţádné významné souvislosti intimity s citovými vazbami k jiným osobám neţ k partnerovi. Dle předpokladů Bowlbyho (cit. dle Hazan, Shaver, 1994) jsou to právě tzv. vnitřní pracovní modely, které si člověk vytvořil ze zkušeností v interakcích se svými primárními pečovateli v dětství, co ovlivňuje jeho citové vazby s blízkými lidmi v dospělosti. Mohli bychom tedy předpokládat, ţe člověk s vysokou mírou vyhýbání se či úzkosti ve vztahu k partnerovi, bude jevit podobné tendence i ve vztazích k původním pečovatelům. Jejich vliv na úroveň intimity by tak mohl být také významný. Přestoţe se v rámci současného výzkumu ukázala například poměrně silná (r= 0,49) korelace Úzkosti ve vztahu k matce a Úzkosti ve vztahu k partnerovi, úzkost ve vztahu k matce nelze na základě sestaveného modelu na rozdíl od úzkosti ve vztahu k partnerovi povaţovat za významný prediktor intimity.

5.1.3 Predikce intimity na základě dimenzí Big five Čtyři dimenze Big five, které byly zahrnuty do prezentovaného výzkumu (neuroticismus, extraverze, přívětivost a svědomitost) se neprojevily jako významné prediktory intimity v mladé dospělosti. Přestoţe v prvním sestaveném modelu o dvanácti prediktorech (model I.) se ukazoval jako signifikantní pozitivní vztah mezi Přívětivostí a Intimitou, v modelu III. zkonstruovaném na základě zjištěných významných prediktorů z modelu I., se jeho signifikance nepotvrdila. Toto zjištění je v rozporu s výsledky předchozích studií. Engelová, Olson a Patricková (2002), kteří také ověřovali moţnost predikce komponent Sternbergovy triangulární teorie lásky na základě osobnostních vlastností (pouţili dotazník NEO-PI-R), dospěli k závěru, ţe míru intimity je moţné predikovat díky míře svědomitosti. Pro ostatní dimenze Big five se ani v jejich studii moţnost predikce neprokázala. Otázkou ale je, zda lze porovnávat naše výsledky s jejich, vzhledem k tomu, ţe jejich výzkumný vzorek byl tvořen studenty psychologie o průměrném věku 20,3 let. Jak vyplývá z poznatků uvedených v teoretické části, míra intimity mohla být ovlivněna právě 66

vývojovým stádiem respondentů a ne jejich osobnostními rysy. Kromě toho studenti psychologie tvoří i v rámci populace daného věku specifickou skupinu. Náš výzkum ovšem nekoresponduje ani se zjištěními další studie Ahmetoglua, Swamiho a Chamorro- Premuzice (2010), v níţ se projevil silný pozitivní vztah mezi intimitou a svědomitostí, a intimitou a přívětivostí. Pro dimenzi neuroticismu a extraverze se v ani v jejich, ani v našem výzkumu ţádné významné souvislosti neukázaly. Na otázku proč v našem výzkumu nebylo dosaţeno stejných výsledků, by mohla být odpovědí metoda, kterou autoři pouţili pro měření osobnostních dimenzí Big five. Tou byl „The Big 5 – Short Inventory“, který obsahuje pro všech pět škál dohromady pouze 10 poloţek, oproti 48 poloţkám, které jsme v rámci Neo pětifaktorového osobnostního inventáře pouţili my (poloţky pro Otevřenost vůči zkušenosti byly vynechány). Je tedy moţné, ţe odlišná zjištění jsou právě důsledkem pouţití jiné metody (pro měření intimity byla pouţita také Sternbergova škála).

5.1.4 Predikce intimity na základě pocitu dospělosti Pro respondenty, kteří mají pocit, ţe jsou jiţ plně dospělí, a pro ty, kteří mají pocit, ţe se nachází někde mezi nedospělostí a plnou dospělostí (feeling-in-between), se v míře dosaţené intimity neprojevily ţádné významné rozdíly. To znamená, ţe přesto ţe Arnett (2004) označuje „feeling-in-between“ jako jeden z hlavních rysů vynořující se dospělosti, v níţ intimita ještě nemusí být plně rozvinuta, a tudíţ by její dosahovaná míra mohla být niţší, v našem výzkumu se tento pocit ne/dospělosti jako významná proměnná ve vztahu k intimitě neprojevoval. Vysvětlení můţe nabízet sám Arnett (2004), který „feeling-in-between“ charakterizuje jako období, kdy sám sebe mladý člověk podle některých hledisek řadí jiţ mezi plně dospělé, ale podle jiných charakteristik se ještě dospělým být necítí. Výsledek našeho výzkumu by na základě toho mohl být interpretován tak, ţe v oblasti partnerských vztahů se respondenti v cílové skupině jiţ mohli cítit plně dospělými, a podle toho se také posuzovali na zkoumaných škálách, zatímco při zodpovězení poloţky, zda se cítí jiţ plně dospělí, zohledňovali i jiné oblasti svého ţivota, např. finanční soběstačnost. Pro ověření toho, zda je pocit dospělosti významným prediktorem intimity, by tedy bylo potřeba podrobněji zjistit, jak respondent tento pocit operacionalizuje.

67

5.2 Predikce závazku V modelu (II.), který byl sestaven pro predikci závazku v prezentovaném výzkumu, se jako významné prediktory projevily tři nezávislé proměnné – Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, Svědomitost a Pohlaví. Je ovšem nutné poznamenat, ţe proměnná pohlaví se jako signifikantní ukázala pouze na první úrovni modelu, tedy před přidáním ostatních prediktorů. Protoţe jsme chtěli ověřit, zda výsledky nejsou ovlivněny mnoţstvím nezávislých proměnných, které do modelu vstoupily, byl opět zkonstruován další model (IV.), v němţ byly zahrnuty pouze signifikantní prediktory, a to včetně Pohlaví, jehoţ vztah k Závazku byl na základě předchozího modelu nejednoznačný. Za významné prediktory závazku v partnerských vztazích v mladé dospělosti tedy mohou být na základě modelu (IV.) povaţovány tyto proměnné – Vyhýbání se ve vztahu k partnerovi a Svědomitost. Schopnost proměnné Pohlaví predikovat Závazek se nepotvrdila. Následující podkapitoly budou věnovány konfrontaci našich zjištění s poznatky jiných autorů.

5.2.1 Predikce závazku na základě pohlaví Adams a Jones (1999) dospěli na základě devíti studií (Duffy, Rusbult; Jayroe; Kimmons; Melcher; Morrow; Murstein, MacDonald; Pramann; Sabatelli,Cecil-Pigo; Singh, Khullar, cit. dle Adams, Jones, 1999) k závěru, ţe pohlaví má prokazatelný vliv na úroveň závazku, přičemţ ţeny mají tendenci vytvářet větší závazek neţ muţi. V současném výzkumu bylo moţné na první úrovni modelu II. pozorovat, ţe na základě t-testu byly mezi ţenami a muţi taktéţ zjištěny významné rozdíly v míře Závazku, ovšem na další úrovni, kde bylo přidáno více proměnných (dimenze citové vazby), vliv pohlaví tuto signifikanci ztratil. V modelu IV., do kterého pak Pohlaví vstupovalo jako prediktor aţ v poslední úrovni, se jeho významnost neprokázala vůbec. Otázkou tedy můţe být, či se muţi a ţeny nelišili spíše v některé z jiných zahrnutých proměnných, které pak rozdíly v míře závazku predikovaly lépe neţ pohlaví samotné. Například Brawerová (cit. dle Adams, Jones, 1999) sice souhlasí s tím, ţe ţeny dosahují vyšší míry závazku neţ muţi, ale je to podle ní dáno spíše tím, ţe muţi mají vyšší tendenci k proţitku vnitřních konfliktů mezi vytvářením vysoké úrovně závazku a budováním kariéry.

68

5.2.2 Predikce závazku na základě citové vazby Na základě dřívějších poznatků Joelová, MacDonald a Shimotomai (2011) shrnují, ţe obecně je moţné říci, ţe absence úzkosti i vyhýbání se ve vztazích predikuje vyšší míru závazku. Náš výzkum se s tímto tvrzením shoduje jen z části. Ukázalo se, ţe mezi vyhýbáním se ve vztahu k partnerovi a závazkem existuje negativní vztah, na jehoţ základě je moţné míru závazku predikovat. To znamená, ţe čím vyšší je míra vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, tím niţší míru závazku lze očekávat. K tomuto závěru došla také Birnieová et al. (2009), která přišla dokonce se zjištěním, ţe lidé s vysokou úrovní vyhýbání se ve vztahu k partnerovi pociťují k závazku dokonce averzi, projevenou absencí chování, které by závazek posilovalo. Naše výsledky tedy nejsou nijak překvapivé. Lze dokonce říci, ţe mezi jednotlivými autory ohledně vztahu vyhýbání se a závazku existuje výjimečná shoda. To se ovšem nedá říci o souvislosti závazku s úzkostí. V prezentovaném výzkumu se tato proměnná jako významný prediktor neprojevila. Oproti tomu Simpson (1990) tvrdí, ţe mezi těmito dvěma proměnnými existuje silný negativní vztah. Novodobější výzkumy ale prezentují spíše takové výsledky, s nimiţ je v souladu spíše naše zjištění. Například Senchaková a Leonard (cit. dle Joel, MacDonald, Shimatomai, 2011) a Slotterová s Finkelovou (2009) neshledali ţádný rozdíl v míře závazku dosahované lidmi s nízkou nebo vysokou úrovní úzkosti ve vztahu k partnerovi, přestoţe tvrdí, ţe pro lidi s vysokou mírou úzkosti váţné partnerské vztahy nejsou typické. Obecné tvrzení, ţe absence vysoké míry úzkostnosti predikuje vysokou míru závazku (Joel, MacDonald, Shimatomai, 2011) lze tedy doplnit zjištěním, ţe automaticky ale nemusí platit i to, ţe vysoká míra úzkosti znamená, ţe míra závazku bude nízká Stejně jako tomu bylo v případě intimity, ani závazek nebylo moţné podle našich zjištění predikovat prostřednictvím citových vazeb s rodiči. Proto i zde se nabízí stejná otázka - čím je to způsobeno, pokud platí předpoklad, ţe vztah k partnerovi je ovlivněn vnitřními pracovními modely vytvořenými v dětství na základě interakcí s vazbovými osobami (Bowlby, cit. dle Hazan, Shaver, 1994). Vzhledem k tomu, ţe tyto vazby jsou ověřovány stejnými poloţkami jako vazba k partnerovi, nelze předpokládat, ţe tyto tendence mohou být způsobeny měřením. Je ale moţné, ţe dospělý (nebo téměř dospělý) člověk si v průběhu dospívání své vnitřní pracovní modely doplnil o zkušenosti z jiných vztahů, které nyní ovlivňují jeho citovou vazbu k partnerovi, nebo své rodiče jiţ hodnotí jinak, neţ by

69

odpovídalo jeho citové vazbě k nim v dětství, na jejímţ základě byly vnitřní pracovní modely vytvořeny.

5.2.3 Predikce závazku na základě dimenzí Big five V celém výzkumu se pouze u Závazku potvrdil významný vztah k některé z dimenzí Big Five. Ukázalo se, ţe tímto významným prediktorem je Svědomitost. Tento výsledek byl v souladu s mnoha dřívějšími výzkumy (Karney, Bradbury; Kwan et al.; Shaver, Brennan, cit dle White, Hendrick, Hendrick, 2004), v nichţ se právě dimenze svědomitosti pojila s pozitivními vztahovými charakteristikami, jejichţ prostřednictvím podporovala vytvoření a udrţení závazku. V prezentovaném výzkumu se prokázalo, ţe čím větší svědomitost respondenti prokazovali, tím vyšší byla úroveň jejich závazku. K podobnému zjištění jako dospěla i výše zmiňovaná studie Engelové, Olsona a Patrickové (2002), ovšem s tím rozdílem, ţe v jejich výsledcích to platilo pouze pro muţe. V našem lineárním modelu ale pohlaví signifikantní vliv na predikci závazku nemělo. Pozitivní spojení mezi svědomitostí a závazkem potvrdili také Ahmetoglu, Swami a Chamorro-Premuzic (2010), kteří ale zaznamenali signifikantní vztah také mezi závazkem a přívětivostí. Otázkou je, proč ani jedna ze studií neprokázala významnou schopnost neuroticismu predikovat závazek, přestoţe všichni výzkumníci mezi nimi očekávali signifikantní negativní vztah. Podle Karneyho a Bradburyho (1995) je neuroticismus dokonce nejzásadnějším prediktorem kvality a stability partnerství ze všech dimenzí Big five a jako takový by mohl mít velký vliv právě na závazek. Proto by mohlo být v budoucích výzkumech zajímavé zjistit, jaký vztah k závazku mají jednotlivé subškály této dimenze.

5.2.4 Predikce závazku na základě pocitu dospělosti Ochota zavázat se k trvalému partnerskému vztahu nastává podle Arnetta (2004) zpravidla v mladé dospělosti, po období vynořující se dospělosti, pro kterou byla typická spíše explorace v rámci různých partnerských vztahů. Proto lze předpokládat, ţe míra závazku závisí i na úrovni dospělosti mladého člověka, protoţe pocit, kdy se cítí být někde na pomezí mezi nedospělostí a dospělostí je typický právě pro vynořující se dospělost spojenou se zmíněnou explorací. Tento předpoklad se, i přes naprostou vyváţenost našeho vzorku v této 70

proměnné, nepotvrdil. Moţná interpretace toho, proč ne/dospělost nebyla prokázána jako významný prediktor závazku, byla nabídnuta jiţ v kapitole Predikce intimity.

5.3 Souvislostí s triangulární teorií lásky V kapitole Dodatečná zjištění byly prezentovány výsledky, z kterých vyplynulo, ţe vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, se v našem výzkumu neprojevilo pouze jako významný prediktor intimity a závazku, ale také třetí komponenty Sternbergovy triangulární teorie lásky (1986, 1988), kterou je vášeň. Ukázalo se, ţe čím vyšší míra vyhýbání se je dosaţena, tím niţší bude úroveň vášně. Pokud se tedy na celý prezentovaný výzkum podíváme optikou této teorie, lze shrnout, ţe se zvyšující se mírou vyhýbání se ve vztahu partnerovi, se zmenšuje celý trojúhelník, jehoţ strany jsou tvořeny jednotlivými komponentami lásky. Můţeme tedy říci, ţe nárůst hodnoty na škále Vyhýbání se od minimální k maximální, můţe být na základě Sternbergovy teorie vysvětlován jako přechod od „úplné lásky“, která zahrnuje všechny tři komponenty v optimální míře, k „nelásce“ v níţ jsou všechny tři komponenty obsaţeny minimálně, nebo vůbec. Naše zjištění by mohla být zajímavým podnětem pro rozšíření či úpravu Sternbergovy škály o poloţky zaměřující se právě na vyhýbání ve vztahu k partnerovi jakoţto významný prediktor všech tří komponent lásky.

5.4 Omezení výzkumu Jako hlavní omezení našeho výzkumu je moţné spatřovat poměrně nízký počet respondentů ve výzkumném vzorku. Podle některých mírnějších kritérií je sice dostačující, protoţe ta poţadují zhruba 10 respondentů na jednu proměnnou vstupující do regresního modelu, přísnějším kritériím, která poţadují alespoň 15 respondentů na proměnnou, uţ ale nevyhovuje (Field, 2009). Bohuţel mnoho respondentů, kteří se přihlásili ke spolupráci v reakci na inzerát, dotazník nakonec nevyplnilo nebo vyplnilo jen jeho zanedbatelnou část. Nedostatkem tohoto výzkumného souboru také byla jeho nevyváţenost v některých charakteristikách zapříčiněná cestami, kterými byl soubor zajištěn (Facebook, IS). I přesto, ţe

71

se inzerát poměrně rozšířil, většina respondentů byla ţenského pohlaví, měla vysokoškolské vzdělání, úplnou původní rodinu a byla bezdětná. Kromě omezení z hlediska vzorku jisté limity představovaly také pouţité metody. Pouţití Sternbergovy triangulární škály mohlo být zkresleno mým vlastním překladem. Přesto, ţe byly podniknuty kroky pro to, aby toto zkreslení bylo co nejmenší, nelze vyloučit vliv překladu na získané hodnoty. Také pouţití dotazníku „Relationships Structure Questionnaire“ (RSQ) mohlo představovat jisté riziko. Přestoţe vnitřní konzistence škály úzkosti byla na doporučení autora dotazníku (Frayley et al. 2011) zvýšena vynecháním desáté poloţky, ani tak nedosahovala tak vysokých hodnot, jak by bylo ţádoucí (zvláště škála Úzkosti ve vztahu k matce) a jakých dosahovala škála Vyhýbání se. Vliv na to mohl mít i nízký počet poloţek (tři), které se ke škále Úzkosti vázaly.

72

IV. Závěr Cílem mé práce bylo komplexně zmapovat moţnosti predikce intimity a závazku v partnerských vztazích v mladé dospělosti. Na základě předchozích studií byly jako hlavní prediktory stanoveny styly citové vazby k různým osobám a osobnostní rysy dle dimenzí Big five. Jako doplňující prediktory vystupovaly pohlaví a pocit ne/dospělosti. Výzkumy, na jejichţ zjištěních byly tyto proměnné vybrány, se ale vţdy zaměřovaly na zjišťování souvislostí mezi intimitou nebo závazkem a jedním ze jmenovaných prediktorů. Proto přínosem naší studie je, ţe právě její komplexnost, která spočívá v ověřování vlivu těchto prediktorů při jejich společném působení na obě komponenty dohromady. Z prezentované studie vyplývá, ţe důleţitým aspektem podoby partnerských vztahů v mladé dospělosti je citová vazba. Obzvláště vyhýbání se ve vztahu k partnerovi silně ovlivňuje jak intimitu, tak závazek, vystupující v této práci jako hlavní koncepty, tak i vášeň jakoţto třetí z komponent Sternbergovy triangulární teorie lásky, z níţ výzkum vycházel a která byla zkoumána pouze okrajově. Na základě toho lze shrnout, ţe vyhýbání se ve vztahu k partnerovi je významným prediktorem lásky (dle Sternbergovy teorie, např. Sternberg, 1986) celkově. Nesmíme opomínat ani vliv úzkosti ve vztahu k partnerovi, který ale významně ovlivňuje pouze jednu ze zmiňovaných komponent lásky, a tou je intimita. O to větší ale je vliv citové vazby na intimitu, pokud je míra na obou jejích dimenzích, jak vyhýbání se, tak úzkosti, vysoká. V neposlední řadě v mé práci byl také částečně ověřen význam osobnostních rysů pro predikci závazku. Ten lze podle našich zjištění predikovat jednou z dimenzí Big five, a to konkrétně svědomitostí. Není překvapivé, ţe právě ta, se svými subškálami jako je zodpovědnost, cílevědomost, disciplinovanost a rozváţnost podporuje komponentu lásky, která vyjadřuje rozhodnutí vytvořit stabilní partnerský vztah a setrvat v něm. Jak uţ ale bylo výše naznačeno, i u svědomitého člověka můţe být míra závazku k partnerovi oslabována jeho vyhýbáním se. Celkově lze tedy shrnout, ţe v období mladé dospělosti lze intimitu a závazek v partnerských vztazích predikovat pomocí citové vazby ve vztahu k partnerovi a jedné z dimenzí Big five – svědomitosti, aniţ by jakoukoliv významnou roli hrálo pohlaví nebo to, zda se mladí dospělí opravdu jiţ cítí plně dospělí. Zjištění této studie mohou být přínosná pro všechny, kteří se zabývají partnerskými vztahy, ať z teoretického hlediska, kdy by pokračováním této práce mohl být například další rozvoj Sternbergovy škály zohledněním vlivu vyhýbání se ve vztahu k partnerovi, nebo 73

z praktického hlediska při práci v manţelských a partnerských poradnách, kde právě intimita a závazek ve vztahu bývají častým tématem.

74

V. Seznam literatury ADAMS, J. M, & JONES, W. H. (1999). Ineterpersonal commitment in historical perspective. In Adams, J. M., & Jones, W. H. (Eds.), Handbook of interpersonal commitment and relationship stability (pp. 3 – 33). New York: Kluwer Academic / Plenum Publishers. [cit. 2011-10-14] Dostupné z http://books.google.cz/books?id=FYY76K9iKkIC&pg=PA393&lpg=PA393&dq=handbo ok+of+interpersonal+commitment+and+relationship+stability&source=bl&ots=IbpNiBr0 pW&sig=mIdC8-odqyTQy71UtkfrKVfSUHo&h AGNEW, CH. R., ET AL. (1998). Cognitive interdependence: Commitment and the mental representation of close relationships. Journal of Personality and Social Psychology, 74, 939-954. Retrieved March 18, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. AHMETOGLU, G., SWAMI, V., & CHAMORRO-PREMUZIC,

T.

(2010). The relationship

between dimensions of love, personality, and relationship length. Archives of Sexual Behavior, 39, 1181-1190. Retrieved April 5, 2011, from Springer Complete Collection. ARNETT, J.J. (2001). Conceptions of the transition to adulthood: Perspectives from adolescence trhough midlife. Journal of Adult Development, 8, 133-143. Retrieved March 14, 2011, from: http://www.jeffreyarnett.com/articles/ARNETT_conceptions_of_the_transition_to_adulth ood.pdf . ARNETT, J.J. (2004). Emerging adulthood: The winding road from the late teens throuch the twenties. New York: Oxford University Press. ARON, A., & WESTBAY, L. (1996). Dimensions of the prototype of love. Journal of Personality and Social Psychology, 70, 535-551. Retrieved March 31, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. BARTHOLOMEW, K., & HOROWITZ, L. (1991). Attachment styles among young adults: A

test of a four-category model. Journal of Personality and Social Psychology, 61, 226-244. Retrieved March 28, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. BAUMEISTER, R. F., & LEARY, M. R. (1995). The need to belong: desire for interpersonal attachments as a fundamental human motivation. Psychological Bulletin, 117, 497–529. Retrieved March 28, 2011, from Ebsco – PsychArticles database.

75

BEYERS, W., & SEIFFGE-KRENKE, I. (2010). Does identitiy precede intimacy? Testing Erikson’s theory on romantic development in emerging adults of the 21st century. Jorunal of Adolescent Research, 25, 387 – 415. [Dostupné téţ z databáze Sage, cit. 2011-02-11]. BIRNIE, C., ET. AL. (2009). Attachment avoidance and commitment aversion: A script for relationship failure. Personal Relationships, 16, 79-97. Retrieved March 18, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. BOWLBY, J. (1969). Attachment and Loss: Volume 1: Attachment. London: The Hogarth Press and the Institute of Psycho-Analysis. Retrieved December 7, 2009, from http://www.pep-web.org/document.php?id=ipl.079.0001a. BOWLBY, J. (1973). Attachment and Loss: Volume II: Separation, Anxiety and Anger. London: The Hogarth Press and the Institute of Psycho-Analysis. Retrieved December 7, 2009, from http://www.pep-web.org/document.php?id=ipl.079.0001a. BOWLBY, J. (1980). Attachment and Loss: Volume III: Loss, Sadness and Depression. London: The Hogarth Press and the Institute of Psycho-Analysis. Retrieved December 7, 2009, from http://www.pep-web.org/document.php?id=ipl.079.0001a. BRADFORD, S. A., FEENEY, J. A., & CAMPBELL, L. (2002). Links between attachment orientations and dispositional and diary-based measures of disclosure in dating couples: A study of actor and partner effects. Personal Relationships, 9, 491–506. Retrieved November 15, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. BREHM, S.S., ET AL. (2002). Intimate relationships. Boston: McGraw-Hill Higher Education. BRENNAN, K., CLARK, C., & SHAVER, P. (1998). Self-report measurement of adult attachment. In J. Simpson (Ed.), Attachment theory and close relationships (pp. 46-76). NY,

New

York:

The

Guilford

Press.

[cit.

2011-10-14]

Dostupné

z

http://www.google.com/books?id=hWe5-aSgZmcC. CLARK, M.S., & REIS, H.T. (1988). Interpersonal processes in close relationships. Annual review of psychology, 39, 609-672. Retrieved March 26, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. COLLINS, N. L., & FEENEY, B. C. (2004). An attachment theory perspective on closeness and intimacy. In Mashek, D. J., & Aron, A. (Eds.), Handbook of closeness and intimacy (pp. 163-187). Mahwah, New Jersey.: Lawrence Erlbaum Associates. DESCUTNER,C. J., & THELEN, M. H. (1991). Development and validation of a Fear-ofintimacy scale. Psychological Assassement: A Journal of Consulting and Clinical 76

Psychology, 3, 218-225. Retrieved October 25, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. ENGEL, G., OLSON, K. R., & PATRICK, C. (2002). The personality of love: Fundamental motives and traits related to components of love. Personality and Individual Differences, 32, 839-853. Retrieved April 17, 2011, from ScienceDirect database. ERIKSON, E. H. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo. FELDMAN, S.S., GOWEN, L.K, & FISHER, L. (1998). Family relationships and gender as predictors of romantic intimacy in young adults: A longitudinal study. Journal of Research on Adolescence, 8, 263-286. Retrieved June 24, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. FIELD, A. P. (2009). Discovering statistics using SPSS : (and sex, drugs and rock 'n' roll). London: Sage. FRALEY, R. C., & SHAVER, P. R. (2000). Adult romantic attachment: Theoretical developments, emerging controversies, and unanswered questions. Review of General Psychology (Special Issue: Adult attachment), 4, 132–154. Retrieved November 12, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. FRALEY, R. CH. (n.d.). Relationships Structure (RS) Questionnaire. [cit. 2011-12-01] Dostupné z: http://internal.psychology.illinois.edu/~rcfraley/measures/relstructures.htm . FRALEY, R.CH., ET AL. (2011). The Experiences in close relationships – Relationship structures questionnaire: A method for assessing attachment orientations across relationships. Psychological Assassment, 23,615-625. Retieved October, 4, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. GORE, S., ASELTINE, R.H., & COLTEN, M.E. (1993). Gender, social-relational involvement, and depression. Journal of Research on Adolescence, 2, 101-125. Retrieved June 24, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. HAMPEL, A.D., & VANGELISTI, A.L. (2008). Commitment expectations in romantic relationships: Application of a prototype interaction-pattern model. Personal Relationships, 15, 81-102. Retrieved March 18, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. HAZAN, C., & SHAVER, P. R. (1987). Romantic love conceptualized as an attachment process. Journal of Personality and Social Psychology, 52, 511–524. Retieved November, 11, 2011, from Ebsco – PsychArticles database.

77

HAZAN, C., & SHAVER, P. R. (1994). Attachment as an organization framework for research on close relationships. Psychological Inquiry, 5, 1–22. Retieved November 11, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. HELLER, P. E., & WOOD, B. (1998). The process of intimacy: Similarity, understanding and gender. Journal of Marital and Family Therapy, 24, 273-288. Retrieved March 28, 2011, from ProQuest database. HŘEBÍČKOVÁ, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: Přístupy, diagnostika, uplatnění. Praha: Grada. HŘEBÍČKOVÁ, M., & URBÁNEK. T. (2001). NEO pětifaktorový osobnostní inventář. Praha: Testcentrum. JACKSON, B., ET AL. (2010). Relationship commitment in athletic dyads: Actor and partner effect for Big Five self- and other- ratings. Journal of Research in Personality, 44, 641648. Retrieved March 28, 2011, from ScienceDirect database. JOEL, S., MACDONALD, G., & SHIMOTOMAI, A. (2011). Conflicting pressures on romantic relationship commitment for anxiously attached individuals. Journal of Personality, 79, 51-74. Retrieved October 12, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. JOHNSON, M. P., CAUGHLIN, J. P., & HUSTON, T. L. (1999). The tripartite nature of marital commitment: Personal, moral, and structural reasons to stay married. Journal of Marriage and Family, 61, 160–177. Retrieved November 7, 2011, from Ebsco - PsychInfo database. KARNEY, B. R., & BRADBURY, T. N. (1995). The longitudinal course of marital quality and stability: A review of theory, method, and research. Psychological Bulletin, 118, 3-34. Retreived November 14, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. KIRK, A. M., ET AL. (2007). A dozen commitment considerations for couples. The Family Journal, 15,271-276. Retrieved March 30, 2011, from Sage database. KOUNESKI, E. F., & OLSON, D. H. (2004). A practical look at intimacy: ENRICH couple typology. In Mashek, D.J., & Aron, A. (Eds.), Handbook of closeness and intimacy (pp. 117-133). Mahwah, New Jersey.: Lawrence Erlbaum Associates. KRATOCHVÍL, S. (2005). Manželská terapie. Praha: Portál. LANG-TAKAC, E., & OSTERWEIL, Z. (1992). Separateness and connectedness: Differences between the genders. Sex Roles, 27, 277, 289. Retrieved September 20, 2011, from Ebsco – PsychInfo database.

78

LAURENCEAU, J. P., ET AL. (2004). Intimacy as an interpersonal process: Current status and future directions. In D.J. Mashek, & A. Aron (Eds.), Handbook of closeness and intimacy (pp. 61-78). Mahwah, New Jersey.: Lawrence Erlbaum Associates LAURENCEAU,J. P., FELDMAN BARRETT,L., & PIETROMONACO, P.R. (1998). Intimacy as an interpersonal process: The importance of self-disclosure, parnter disclosure, and perceived parnter responsiveness in interpersonal exchanges. Journal of Personality and Social Psychology, 74, 1238-1251.Restrieved March 27, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. LAURENCEAU,J. P., FELDMAN BARRETT,L., & ROVINE, M. J. (2005). The interpersonal process model of intimacy in marriage: a daily-diary and multilevel modeling approach. Journal of Family Psychology, 19, 314-323. Retrieved March 28, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. LAURENCEAU, J. P., & KLEINMAN, B. M. (2006). Intimacy in personal relationships. In A. Vangelisti & D. Perlman (Eds.), The Cambridge handbook of personal relationships. (pp. 637–653). New York: Cambridge University Press. LEMME, B. H. (1999). Development in adulthood. Needham Heights: Allyn and Bacon. LYDON, J. E., & LINARDATOS, L. (2007) Decision/commitment in love. In R. F. Baumeister, & K. D. Vohs (Eds.), Encyclopedia of social psychology (pp. 223–224). Thousand Oaks, CA: Sage. MACEK, P. (2005). Kde končí dospívání a kde začíná dospělost? In P. Macek, & J. Dalajka, J. (Eds.), Vývoj a utváření osobnosti v sociálních a etnických kontextech (pp. 217-225). Brno: Masarykova univerzita. MALOUFF, J. M.,

ET AL.

(2010). The Five-factor model of personality and relationship

satisfaction of intimate parnters: A meta-analysis. Journal of Research in Personality, 44, 124-127. Retrieved April 11, 2011, from ScienceDirect database. MARKMAN, H. J.,

ET AL.

(2008). Effects of parental divorce on marital commitment and

confidence. Journal of Family Psychology, 22,789-793. Retrieved March 30, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. MARTINOVSKÁ, M., & FALAT, M. (2004). „Zrozumiteľná“ láska: Slovenská verzia Sternbergovej 3-dimenzionálnej škály. In Ruisel, I., Lupták, D., & Falat, M. (Eds.), Sociálné procesy a osobnosť (pp. 259-300). Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV.

79

MCNAMARA BARRY, C., ET AL. (2009). Friendship and romantic relationship qualities in emerging adulghood: Differential associations with identity development and achieved aulthood criteria. Journal of Adult Development, 16, 209-222. Retrieved March 10, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. MICHALČÁKOVÁ, R., LACINOVÁ, L., BOUŠA, O., & SCHLESINGEROVÁ, M. (2011). Strach ze smrti v kontextu citové vazby v období dospívání. In Vido, R., & Hytych, R. (Eds.) Sociální studia: Smrt (pp. 107 – 120). Brno: Katedra sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. MIKULINCER, M., & NACHSHON, Q. (1991). Attachment styles and patterns of selfdisclosure. Journal of Personality and Social Psychology, 67, 321-331. Retrieved November 14, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. MONTGOMERY, M. J. (2005). Psychosocial intimacy and identity: From early adolescence to emerging adulthood. Journal of Adolescent Research, 20, 346-374. Retrieved March 18, 2011, from Sage database. NELSON, L. J., & MCNAMARA BARRY, C. M. (2005). Distinguishing features of emerging adulthood: The role of self-classification as an adult. Journal of Adolescent Research, 20, 242–262. Retrieved March 27, 2011, from Sage database. NOSKO, A., ET AL. (2011). How do I love thee? Let me count the wais: Parenting during adolescence, attachment styles, and romantic narratives in emerging adulthood. Developmental psychology, 1-13. Retrieved March 10, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. OBYVATELSTVO (n.d .). [cit. 2011-10-14]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/C70028E02F/$File/04_obyvatelstvo.pdf OWEN, J., RHOADES, G. K., STANLEY, S. M., & MARKMAN, H.J. (2010). The Revised commitment inventory: Psychometrics and use with unmarried couples. Journal of Family Issues, 20, 1-22. Retrieved March 30, 2011, from Sage database. PATRICK, S.,

ET AL.

(2007). Intimacy, differentiation, and personality variables as

predictores of marital satisfaction. The Family Journal, 15, 359-367. Retrieved April 5, 2011, from Sage database. PIELAGE, S., LUTEIJN, F., & ARRINDELL, W. (2005). Adult attachment, intimacy and

psychological distress in a clinical and community sample. Clinical Psychology & Psychotherapy, 12, 455-464. Retrieved November 12, 2011, from Ebsco-PsychInfo database. 80

PIETROMONACO, P. R., & FELDMAN BARRETT, L. (2000). The internal working models concept: What do we really know about the self in relation to others? Review of General Psychology, 4, 155-175. Retrieved November 13, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. PISTOLE, M. C., & VOCATURO, L, C. (1999). Attachment and commitment in college students' romantic relationships. Journal of College Student Development, 40, 710-720. Retrieved March 18, 2011, from ProQuest database. PRAGER, K. J., & ROBERTS, L. J. (2004). Deep intimate connection: Self and intimacy in couple relationships. In D.J. Mashek, & A. Aron (Eds.), Handbook of closeness and intimacy (pp. 43-60). Mahwah, New Jersey.: Lawrence Erlbaum Associates. REIS, H. T. (2006). Implications of attachment theory for research on intimacy. In Mikulincer,M., & Goodman, G. S. (Ed.), Dynamics of romantic love: Attachment, caregiving, and sex (pp. 383 – 403). New York: The Guildford Press. RHOADE, G. K., STANLEY, S. M., & MARKMAN, H. J. (2010). Should I stay or should I go? Predicting dating relationship stability from four aspects of commitment. Journal of Family Psychology, 24, 543-550. Retrieved March 18, 2011, from Ebsco-PsychInfo database. RIEMANN, F.(2009). Schopnost milovat. Praha: Portál. RILL, L., ET AL. (2009). Exploration of the relationhsip between self-esteem, commitment and verbal aggressiveness in romantic dating relationships. Communication Reports, 22, 102-113. Retrieved March 18, 2011, from Ebsco-PsychInfo database. RUSBULT, C. E., MARTZ, J. M., & AGNEW, C. R. (1998). The investment model scale: Measuring commitment level, satisfaction level, quality of alternatives, and investment size. Personal Relationships, 5, 357–391. Retrieved March 18, 2011, from EbscoPsychInfo database. RUSBULT, C. E., ET AL. (2006). Commitment. In A. Vangelisti & D. Perlman (Eds.), The Cambridge handbook of personal relationships. (pp. 615–635). New York: Cambridge University Press. ŘÍČAN, P. (2004). Cesta životem. Praha: Portál. SHULMAN, S., ET AL. (2004). Salient and emerging developmental tasks in the transition to adulthood. Child Development, 75, 123-133. Retrieved May 4, 2011, from Sage, cit. database.

81

SCHINDLER, I., FAGUNDES, CH. P., & MURDOCK, K.W. (2010). Predictors of romantic relationship formation: Attachment style, prior relationships, and dating goals. Personal relationships, 17, 97-105. Retrieved March 18, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. SCHLESINGEROVÁ, M. Strach ze smrti a citová vazba v období adolescence. Nepublikovaná diplomová práce, 2009, Brno: FSS MU. SCHWARTZ, S. J. (2001). The evolution of Eriksonian and Neo-Eriksonian identity theory and research: A review and integration. Identity, 1, 7-58. Retrieved March 18, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. SIMPSON, J. A. (1990). Influence of attachment styles on romantic relationships. Journal of Personality and Social Psychology, 59, 971-980. Retrieved March 28, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. SLOTTER, E. B., & FINKEL, E. J. (2009). The strange case of sustained dedication to an unfulfilling relationship: Predicting commitment and breakup from attachment anxiety and need fulfillment within relationships. Personality and Social Psychology Bulletin, 35, 85–100. Retrieved November 11, 2011, from Sage database. STANLEY, S. M., & MARKMAN, H. J. (1992). Assessing commitment in personal relationships. Journal of Marriage and the Family, 54, 595-608. Retrieved March 26, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. STERNBERG, J. R. (1986). A triangular theory of love. Psychological Review, 93,119135.Retrieved April 3, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. STERNBERG, R. J. (1988). Triangulating love. In R. J. Sternberg, & M. L. Barnes (Eds.), The psychology of love (pp.119 - 138). New Haven: Yale university press. STERNBERG, R. J. (1997). Contruct validation of a triangular love scale. European Journal of Social Psychology, 27, 313-335. Retrieved April 5, 2011, from Ebsco – PsychInfo database. TIDWELL, M-C.O. , REIS, H. T., & SHAVER, P.R. (1996). Attachment, attractiveness, and social interaction: A diary study. Journal of Personality and Social Psychology, 71, 729745. Retrieved March 30, 2011, from Ebsco – PsychArticles database. WELLNESS WORKSHEET 32: STERNBERG’S TRIANGULARY LOVE SCALE. (n.d.). Retrieved April, 4, 2011, from http://www.mhhe.com/socscience/hhp/fahey7e/wellness_worksheets/wellness_worksheet _032.html.

82

WIESELQUIST, J., RUSBULT, C. E., FOSTER, C. A., & AGNEW, C. R. (1999). Commitment, pro-relationship behavior, and trust in close relationships. Journal of Personality and Social Psychology, 77, 942–966. Retrieved April 3, 2011, from Ebsco - PsychInfo, database. WHITE, J. K., HENDRICK, S. S., & HENDRICK, C. (2004). Big five personality variables and relationship constructs. Personality and Individual Differencess, 37, 1519-1530. Retrieved April 5, 2011, from ScienceDirect database. 1. ZIMMER-GEMBECK, M. J., & PETHERICK, J. (2006). Intimacy dating goals and relationship satisfaction during adolescence and emerging adulthood: Identity formation, age and sex as moderators. International Journal of Behavioral Development, 30, 167-177. Retrieved March 18, 2011. from Sage database.

83

IV. Přílohy Příloha 1 Inzerát Dobrý den, ráda bych Vás tímto poprosila o pomoc s vyplněním zajímavého dotazníku, týkajícího se partnerských vztahů, který je součástí mé diplomové práce. Zatím bych Vás chtěla jen požádat o potvrzení své účasti ve výzkumu a zaslání emailové adresy na tuto adresu: [email protected]. V průběhu dubna Vám na Vámi uvedený email zašlu odkaz na vyplnění dotazníku prostřednictvím internetu. Bude to nenáročné a poměrně rychlé. Jedinou podmínkou je věková hranice 25 – 30 let (pro výzkum jsou důležití jak zadaní, tak nezadaní). Předem děkuji za Váš čas a ochotu. S pozdravem Olga Trestrová

Příloha 2 Email s odkazem Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o vyplnění následujících dotazníků. Jsou součástí výzkumu probíhajícího v rámci mé diplomové práce, ke kterému jste se prostřednictvím zaslání své emailové adresy přihlásil/a. Dotazníky se týkají partnerských vztahů a aspektů, které s nimi mohou souviset. Dotazníky jsou zcela anonymní. Vámi vyplněné údaje jsou povaţovány za důvěrné a budou pouţity pouze pro výzkumné účely v rámci mé diplomové práce. K samotnému vyplnění dotazníků pouţijte následující odkaz, který byl vygenerován unikátně pouze pro vaši mailovou adresu. K přihlášení není nutné zadávat ţádné další údaje: odkaz Děkuji Vám za ochotu a spolupráci. Bc. Olga Trestrová (Fakulta sociálních studií, MU Brno)

84

Příloha 3 Průvodní informace k výzkumu a úvodní otázky Ráda bych Vás poprosila o vyplnění následujícího dotazníku. Je součástí výzkumu probíhajícího v rámci mé diplomové práce, ke kterému jste se prostřednictvím zaslání své emailové adresy přihlásil/a. Dotazník se týká partnerských vztahů a aspektů, které s nimi mohou souviset. Dotazník je zcela anonymní. Vámi vyplněné údaje jsou považovány za důvěrné a budou použity pouze pro výzkumné účely v rámci mé diplomové práce. Děkuji Vám za ochotu a spolupráci. Bc. Olga Trestrová (Fakulta sociálních studií, MU Brno)

Na otázky, které následují, neexistují správné či špatné odpovědi. Vyplňujte je prosím upřímně a podle skutečnosti. U otázek, které jsou zaměřené na Váš partnerský vztah, v případě že aktuálně žádný nemáte, odpovídejte s ohledem na minulého partnera/partnerku nebo na představu partnera/partnerky, kterého/kterou byste chtěl/a v současné době mít. 1. Pohlaví: -

muţ ţena

2. Věk: 3. Stav: - ţenatý/vdaná - v dlouhodobém partnerském vztahu - v jiném partnerském vztahu - rozvedený/rozvedená - nezadaný/nezadaná - vdovec/vdova 4. Děti: - ano - ne 5. Bydlení: - samostatně - s rodiči - s partnerem/partnerkou/, manţelem/manţelkou - jinak 6. Nejvyšší dosaţené vzdělání: - ZŠ

- SŠ - VOŠ - VŠ 7. V současné době: - studujete - pracujete při studiu (role studenta je vám bliţší) - studujete při práci (role pracujícího je vám bliţší) - pracujete - jiné (mateřská, nezaměstnanost,...) 8. Vyrůstal/a jste: - v úplné rodině - s jedním vlastním a druhým nevlastním rodičem - jen s otcem - jen s matkou - jinak 9. Sourozenci: - ano - ne 10. V minulosti: - jste měl/a pro vás váţný vztah/y - jste měl/a spíše povrchnější vztah/y - jste neměl/a ţádný vztah 11. Nyní prosím posuďte, zda se jiţ cítíte být dospělý/á či ještě ne: - cítím se nedospělý/á - cítím, ţe jsem v jakémsi mezistupni - cítím se plně dospělý/á

Příloha 4 Sternbergova triangulární škála lásky Následující tvrzení se týkají partnerského vztahu. Pokud nyní žádný vztah nemáte, hodnoťte je prosím

vzhledem

k Vašemu

minulému

partnerovi/partnerce

nebo

představě

partnera/partnerky, kterého/kterou byste v současné době chtěl/a mít. Vyberte jednu z následujících variant, aby bylo zřejmé, o jakém vztahu vypovídáte. a) Vztah s aktuálním partnerem/partnerkou b) Vztah s minulým partnerem/partnerkou c) Vztah, který si představuji Přečtěte si prosím následující tvrzení a u každého z nich vyjádřete svůj souhlas/nesouhlas s ním na škále od 1 do 7 (1-silně nesouhlasím - 7-silně souhlasím): silně nesouhlasím

1

2

3

4

5

6

7

silně souhlasím

1. Aktivně pečuji o partnerovo/partnerčino blaho. 2. S partnerem/partnerkou mám vřelý vztah. 3. V případě potřeby se mohu na partnera/partnerku spolehnout. 4. Můj partner/ Má partnerka se na mě můţe v případě potřeby spolehnout. 5. Jsem připravený/á s partnerem/ partnerkou sdílet svůj ţivot i majetek. 6. Můj partner/má partnerka mě hodně emočně podporuje. 7. Svého partnera/svou partnerku hodně emočně podporuji. 8. S partnerem/ partnerkou se mi dobře komunikuje. 9. Můj partner/partnerka pro mne v ţivotě znamená hodně. 10. S partnerem/partnerkou jsem si blízký/á. 11. Ve vztahu s partnerem/ partnerkou je mi příjemně. 12. Mám pocit, ţe partnerovi/partnerce opravdu rozumím. 13. Mám pocit, ţe mi partner/partnerka opravdu rozumí. 14. Mám pocit, ţe partnerovi/partnerce mohu skutečně věřit. 15. Svěřuji se partnerovi/ partnerce se svými osobními záleţitostmi, které jsou hodně důvěrné. 16. Uţ samotný pohled na partnera/partnerku je pro mne vzrušující. 17. Přes den na partnera/partnerku často myslím.

18. Můj vztah s partnerem/partnerkou je velmi romantický. 19. Můj partner/partnerka je pro mě velmi přitaţlivý/á. 20. Myslím, ţe mám ideálního partnera/ ideální partnerku. 21. Nikdo jiný by mě nedokázal udělat tak šťastným/šťastnou, jako to dokáţe můj partner/má partnerka. 22. Chci být raději s partnerem/partnerkou neţ s někým jiným. 23. Nic pro mě není důleţitější neţ vztah s partnerem/partnerkou. 24. Fyzický kontakt s partnerem/partnerkou je mi velmi příjemný. 25. Na mém vztahu s partnerem/partnerkou je něco „magického“. 26. Svého partnera/partnerku zboţňuji. 27. Neumím si představit svůj ţivot bez partnera/partnerky. 28. Můj vztah s partnerem/partnerkou je vášnivý. 29. Kdyţ se dívám na romantické filmy nebo čtu romantické knihy, myslím na partnera/partnerku. 30. Často sním o svém partnerovi/své partnerce. 31. Vím, ţe mi na partnerovi/partnerce záleţí. 32. Jsem odhodlaný/odhodlaná udrţet svůj vztah s partnerem/partnerkou. 33. Nedovolil/a bych, aby nás lidé rozdělili, kvůli závazku, který pociťuji ke svému partnerovi/partnerce. 34. Jsem si jistý/á, ţe můj vztah k partnerovi/partnerce je stabilní. 35. Nedovolil/a bych, aby cokoliv stálo v cestě mému závazku k partnerovi/partnerce. 36. Předpokládám, ţe partnera/partnerku budu milovat po celý ţivot. 37. Vţdy budu za partnera/partnerku cítit silnou zodpovědnost. 38. Vnímám svůj vztah k partnerovi/partnerce jako pevný. 39. Neumím si představit rozpad svého vztahu s partnerem/partnerkou. 40. Jsem si jistý/á svou láskou k partnerovi/partnerce. 41. Vnímám svůj vztah s partnerem/partnerkou jako stálý. 42. Vidím svůj vztah s partnerem/partnerkou jako dobré rozhodnutí. 43. Cítím zodpovědnost k partnerovi/partnerce. 44. Ve svém vztahu s partnerem/partnerkou plánuji pokračovat. 45. I kdyţ se s partnerem/partnerkou těţko vychází, zůstávám našemu vztahu věrný/věrná.

Příloha 5 Vztah hodnot dosažených na škále úzkosti a škále vyhýbání se ve vztahu k matce, otci a partnerovi

Příloha 6 Deskriptivní statistiky proměnné Vášeň

Vášeň (průměry) Vášeň (průměry)2

Průměr (M)

Medián (Me)

Směrodatná odchylka (SD)

Šikmost

5,22

5,3

0,91

-0,53

28,04

28,10

9,13

-0,09

Směrodatná chyba 0,203 Směrodatná chyba 0,404

Minimum (Xmin)

Maximum (Xmax)

-0,01

2,67

7,00

-0,55

7,11

49,00

Strmost

Příloha 7 Výsledky mnohonásobné lineární regrese – model V. (závislá proměnná vášeň)

Model V.

B

Směrodatná chyba B

β

T

Konstanta

45,167

-0,016

Pohlaví

-0,328

-0,151

0,01

-0,184

ln_Vyhýbání se – matka

-2,712

0,182

-0,12

-1,629

ln_Úzkost – matka

3,573

-0,122

0,10

1,475

Vyhýbání se - otec

-0,789

-0,011

-0,10

-1,376

ln_Úzkost - otec

-0,173

-0,445

0,02

-0,092

ln_Vyhýbání se - partner

-9,353

0,000

-0,46

-5,196*

ln_Úzkost – partner

0,005

-0,124

-0,10

0,003

-5,364

-0,026

0,03

-1,321

-0,054

0,055

-0,11

-0,303

Svědomitost (průměr)

0,761

0,003

0,17

0,693

Přívětivost (průměr)

0,051

-0,131

0,04

0,032

Dospělost

-2,384

-0,016

0,13

-1,674

√Neuroticismus (průměr) Extraverze (průměr)

2

*prediktor průkazný na 0,1% hladině významnosti (p < 0,001)

4,182