Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie
Diplomová práce obor psychologie
OMYLY A NEPRAVDY POPULÁRNÍ PSYCHOLOGIE
Vypracoval: Bc. Zdeněk Soukup
Vedoucí práce: doc. PhDr. Zbyněk Vybíral, Ph.D.
Brno 2009
Čestně prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl v seznamu literatury.
Děkuji vedoucímu práce doc. PhDr. Zbyňku Vybíralovi, Ph.D., za námět tématu práce, za jeho odborné vedení a podnětné připomínky.
Obsah Úvod........................................................................................................................................... 1 1 Teoretická část.................................................................................................................. 3 1.1 Znaky, označování a tvorba významů........................................................................ 3 1.2 Typy textů .................................................................................................................. 6 1.3 Text a diskurz ............................................................................................................. 8 1.4 Žánr ............................................................................................................................ 9 1.5 Věda, popularizace a pseudověda ............................................................................ 11 1.6 Komercionalizace psychologie ................................................................................ 16 1.7 Lež, polopravda, fáma.............................................................................................. 19 1.8 Dvě ukázky omylů ................................................................................................... 22 1.9 Rozdílnost mužů a žen a její konstrukce.................................................................. 26 2 Výzkumná část................................................................................................................ 30 2.1 Metodologie ............................................................................................................. 30 2.1.1 Cíl výzkumu ..................................................................................................... 30 2.1.2 Charakteristika vzorku ..................................................................................... 31 2.1.3 Výzkumná metoda a její omezení – kvantitativní analýza............................... 32 2.1.4 Výzkumná metoda a její omezení – kvalitativní analýza................................. 33 2.2 Analýza dat............................................................................................................... 34 2.2.1 Statistická analýza textu ................................................................................... 34 2.2.1.1 Srovnávací publikace ................................................................................... 34 2.2.1.2 Zkoumané publikace .................................................................................... 37 2.3 Textová analýza........................................................................................................ 42 2.3.1 Kniha 1 - Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách ..................... 42 2.3.1.1 Struktura a jazyk knihy ................................................................................ 42 2.3.1.2 Cíl knihy....................................................................................................... 47 2.3.1.3 Teoretická východiska.................................................................................. 48 2.3.1.4 Metodologie ................................................................................................. 49 2.3.1.5 Příklady dokazování biologického determinismu ........................................ 51 2.3.1.6 Rozpory ve vlastním textu............................................................................ 53 2.3.1.7 Generalizace a logické dokazování .............................................................. 54 2.3.1.8 Mozek mužů a žen........................................................................................ 56 2.3.1.9 Jazyk mužů a žen.......................................................................................... 59 2.3.1.10 Test – máte mužský nebo ženský mozek ................................................. 61 2.3.2 Kniha 2 - Proč muži lžou a ženy pláčou........................................................... 64 2.3.2.1 Struktura a jazyk knihy ................................................................................ 64 2.3.2.2 Cíl knihy....................................................................................................... 68 2.3.2.3 Teoretická východiska.................................................................................. 69 2.3.2.4 Metodologie ................................................................................................. 70 2.3.2.5 Rozpory ve vlastním textu a logické dokazování......................................... 72 2.3.2.6 Tajný bodovací systém žen a testy sex-appealu........................................... 75 2.3.2.7 Ženská atraktivita ......................................................................................... 76 2.3.2.8 Terapeutické poradenství ............................................................................. 78 2.3.3 Kniha 3 - Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše.................................................... 80 2.3.3.1 Struktura a jazyk knihy ................................................................................ 80 2.3.3.2 Cíl knihy....................................................................................................... 84 2.3.3.3 Teoretická východiska.................................................................................. 85 2.3.3.4 Metodologie ................................................................................................. 88 2.3.3.5 Rozpory ve vlastním textu............................................................................ 89
2.3.3.6 Potřeba venušansko-marťansko slovníku..................................................... 92 2.3.3.7 Ventilace negativních emocí ........................................................................ 93 2.3.4 Kniha 4 - Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl ..................................... 95 2.3.4.1 Struktura a jazyk knihy ................................................................................ 95 2.3.4.2 Cíl knihy....................................................................................................... 98 2.3.4.3 Teoretická východiska................................................................................ 100 2.3.4.4 Metodologie ............................................................................................... 102 2.3.4.5 Nerovnost mužů a žen ................................................................................ 103 2.3.4.6 Rozpory ve vlastním textu.......................................................................... 105 3 Diskuze .......................................................................................................................... 110 Závěr...................................................................................................................................... 119 Literatura.............................................................................................................................. 121
Úvod Navštívíte-li jakékoli větší knihkupectví, v oddělení věnované psychologii objevíte nepřeberné množství knih. Najdete sebrané spisy Sigmunda Freuda nebo Carla Gustava Junga, monografie zabývající se jednotlivými oblastmi psychologie, knihy pojednávající o metodologii, učebnice a vedle toho všeho také populárně naučné, populární a self-help knihy. Literatura s populární příchutí se prodává nejlépe. Vědecká díla bývají považována za příliš náročná, pro laika nestravitelná. Jejich čtení vyžaduje nejen větší pozornost, ale především obsáhlejší znalosti. Populární literatura nic takového většinou nepožaduje, nejdůležitější znalosti sama přináší a nádavkem se čtenáři mnohdy ještě dostane zábavy. Jenže jak takové znalosti vypadají? Jsou to opravdu ta nejdůležitější pravdivá fakta, kterými psychologie v současnosti disponuje, nebo jsou to jen okrajová a kontroverzní tvrzení, která nemají mnoho zastánců? A proč je vůbec populární psychologie tak vyhledávaná, když už ze své podstaty přináší jen redukovaný popis poznatků a vědecké disciplíny jako takové? Touží lidé spíše po vědění nebo po zábavě? Na jedné straně je obliba zřejmě způsobena opojnou vůní vědy, na které je popularizační tvorba postavena, na straně druhé pak jistou ležérností či jednoduchostí, která ji činí snadno stravitelnou i pro ne-psychologa/ne-vědce, jenž toho o metodologii výzkumu a nezbytném teoretickém pozadí ví málo nebo dokonce vůbec nic. O co nižší nároky klade tato literatura na čtenáře, o to větší klade na autora, který je postaven před nelehký úkol. Jak zjednodušit a přehledně vyložit něco, co vyžaduje léta studia? Jak jednotlivé teorie a výzkumy převyprávět a uspořádat tak, aby čtenář vše pochopil a necítil, že před ním někdo něco zatajuje? Co ještě lze zobecnit a co už by bylo za hranicí zobecnitelnosti? Jaké příklady nebo analogie lze použít, jaké důkazy vybrat, aby čtenář teoriím porozuměl? Věda a popularita vždy nejdou ruku v ruce. Kdy se jedná ještě o vědu a kdy se jedná spíše o to být populární? Znamená populární současně pseudovědecký? Do jaké míry autoři manipulují s fakty, aby dosáhli kýženého cíle? Jako příklad velice dobrého popularizačního textu bývá označována kniha Stephena Hawkinga Stručná historie času. Ne-fyzik pochopí, nad čím fyzika přemýšlí a jak fungují některé z obecných principů, ale jen těžko si sám ověří fakta. Totéž platí i pro knihy z oblasti populární psychologie. Na následujících stránkách prozkoumáme čtyři z populárních psychologických textů – Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách a Proč muži lžou a ženy pláčou od Allana a Barbary Peasových a Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl od Johna Graye –
1
a budeme hledat odpověď na otázku, jestli čtenářům poskytují pravdivé informace. Budeme se snažit identifikovat použité komunikační strategie a způsoby práce s jednotlivými vědeckými fakty. Ukážeme, jaké postupy populární psychologie používá, kam až lze při popularizace zajít a co všechno se při tomto procesu vytrácí. Odpovíme také na některé z výše položených otázek. Text práce je rozdělen na tři oddíly. V teoretické části čtenáře seznámíme se základními pojmy, o nichž se domníváme, že jsou pro pochopení práce důležité. V první kapitole pojednáme o teoriích znaků, označování a tvorbě významů. Kapitola druhá nás nechá nahlédnout do problematiky kategorizace textů. Při každém zkoumání sociální reality jsou důležitými činiteli jazyk a diskurz. O textech a diskurzu pojedná třetí kapitola. Protože vedle pravidel diskurzu význam textů určuje také jejich žánr, podíváme se ve čtvrté kapitole na jeho definici a možná úskalí kategorizace textů do žánrů. Kapitola pátá nám přiblíží možnosti popularizace vědy a zamyslí se nad charakteristikami, které odlišují vědu od pseudovědy. Šestá kapitola se soustředí na proces komercionalizace psychologie a jejích dílčích poznatků ve světě masmédií. Koncepty lži, pravdy a fámy, které mohou být úzce spjaty právě s popularizací psychologie a pseudovědou, rozpracujeme v kapitole sedmé. Osmá kapitola popíše dva mýty, které dlouho dobu kolovaly (a možná stále kolují) v sociálních vědách. Protože se zkoumaný vzorek knih zabývá rozdíly mezi muži i ženami, věnujeme poslední, devátou kapitolu teoretické části seznámení s mechanismem, který podněcuje akcentovanost rozdílnosti mužů a žen. Obecně také poukážeme na relativnost genderových rozdílů. Empirická část zahrne cíl výzkumu a vysvětlení metodologického přístupu. Následovat bude kvantitativní a kvalitativní analýza zvoleného vzorku. Na závěr výsledky analýzy podrobíme diskuzi.
2
1
Teoretická část
1.1 Znaky, označování a tvorba významů Každý text se skládá ze znaků a jsou to právě znaky, které na sebe váží význam. U počátku zkoumání znaků a generování významu stáli nezávisle na sobě Charles Saunders Peirce a Ferdinand de Saussure. Vědní obor, který pomáhali ustanovit, nazvali sémiotikou, resp. sémiologií. Hlavní důraz této vědy je kladen na sociální produkci významu v rámci jazykových znakových systémů. Sémiotika chápe realitu kolem nás jako konstrukt. Podstata věcí neleží v nich samých, ale ve významech a vztazích, které těmto věcem připisujeme a které kolem nich vytváříme. Sémiotický přístup se soustředí na to, jak se mezi jedincem a sdělení vytvářejí významy. Důraz je kladen na text a na způsob, jakým je tento text dekódován. Tři základní témata, jimiž se sémiotika zabývá, jsou znaky (jako základní prvek utvářející komunikaci), kódy (systematizované znakové sady a jejich pravidla) a kontext (diskurz, kultura; místo, kde znaky a kódy existují). Protože se sémiotika vždy snaží vztahovat produkci významů k širšímu sociálně-kulturnímu kontextu (což vychází ze sociální povahy lidské komunikace), využívá se sémiotické analýzy především pro studium nejrůznějších produktů populární kultury. V Piercově pojetí je znak něco fyzického, co zastupuje něco jiného, než sebe sama (Volek, 1998). Znak zastupuje svůj objekt, zastupuje ho v procesu komunikace pro někoho (příjemce) a z nějakého hlediska. Znak tak reprezentuje objekt v jedincově mysli. Při spojení znaku a objektu, který zastupuje, vzniká v mysli příjemce ekvivalentní, avšak podstatně rozvinutější znak (mentální koncept). Jeho obsah (význam) je závislý na příjemci, tj. není nikdy fixovaný. Příjemcovy osobní zkušenosti nebo sociální konvence mají vliv na to, jakým způsobem bude znak přečten. Pierce (1997) podle povahy ke svému objektu rozlišuje 3 typy znaků. První třídou jsou ikony (Pierce ikonické znaky ještě dělí na obrazy, diagramy a metafory). Takové znaky se podobají svému objektu, jejich vztah je dán podobností nebo sdílením společné vlastnosti. Ikonickým znakem je například fotografie. Druhou třídou jsou indexy, znaky, které jsou s objektem spojeny buď fakticky nebo kauzálně. Indexové znaky mají přímé spojení se zastupovaným objektem. Kouř je v tomto pojetí indexem ohně a led zase indexem mrazu. Poslední skupinou jsou symboly. Symbol je znak, který nabývá významu díky obecně přijímanému pravidlu. Symbolické znaky se objektu, který zastupují, nepodobají a neexistuje
3
u nich s objektem ani přímé spojení, jako je tomu u indexů. Symbol je arbitrární a mezi odesilatelem a příjemcem znaku musí existovat shoda v tom, co daný znak reprezentuje, aby byla umožněna smysluplná komunikace. Nejtypičtějším příkladem symbolických znaků je samotný jazyk, dále to jsou například dopravní značky nebo čísla a symboly matematických operací. Všechny arbitrární znaky jsou symboly. Jeden znak může v určitých případech patřit najednou do více skupin. Saussure nevidí svět jako sestávající s nezávislých objektů. Objektivní pozorování je pro něj iluzí. Vlastním vnímáním totiž pozorované objekty konstruujeme. Důkazem může být například pokus se Schrödingerovou kočkou (Krejča, 1999). Kočka je uzavřena v neprůhledné krabici. V krabici je také umístěn přístroj obsahující radioaktivní substanci a nádobu s jedovatým plynem. Množství radioaktivní látky je takové, že po jedné hodině existuje padesátiprocentní vyzáření radioaktivního atomu. Když se tak stane, uvolní se plyn, který otráví kočku. Podle principů kvantové mechaniky se radioaktivní atom, který není pozorován, nachází v superpozici stavu vyzářen/nevyzářen (existuje v obou stavech zároveň). Podle stejných principů by se i celá soustava měla nacházet v superpozici stavů. Neurčitost stavu atomu se projeví i na neurčitosti stavu kočky, která se nachází v superpozici živá/mrtvá. Avšak pokud otevřeme krabici, uvidíme pouze jeden z těchto stavů, protože kočka rozhodně nemůže být zároveň živá i mrtvá. Ačkoli Schrödinger chtěl tímto paradoxem ilustrovat něco jiného, mám tento příklad ukazuje, jak utváříme realitu kolem nás. Je to až pozorovatel, kdo svým aktivním zásahem (otevřením krabice/vnímání/pozorováním) dá význam pozorovanému objektu. Rozhodující roli hraje vztah pozorovatele a pozorovaného (srov. též s Heisenbergovým principem neurčitosti). Teprve v kontextu a jeho vztazích k pozorovaným objektům nabývají tyto objekty významu. Znak se u Saussura (1996) skládá ze své fyzické podoby – označujícího – a s ní spojeného mentální obrazu – označovaného. Mentální obraz (koncept) pak odráží individuální zkušenost se světem kolem nás. Protože se učíme spojovat tento obraz s objektem, je výsledkem to, že označované je v určité míře sdíleno v rámci jedné kultury (nebo v rámci jednoho jazyka). Přesto nemusí být snadné se v totožné kultuře domluvit. Jako příklad Volek (1998) uvádí označování barev. Objektivně má moře v daném okamžiku jednu jedinou barvu, různí pozorovatelé ji však mohou vnímat odlišně, protože jejich mentální koncepty barev nejsou shodné. Jeden bude mluvit o barvě zelené, druhý o barvě modré. Znak je tedy pro Saussura psychická jednotka. S tím souvisí i obtížná převoditelnost znaků z jednoho jazyka do druhého (nebo z jedné kultury do druhé), protože označované (mentální obraz) není univerzálně daný. 4
Abychom byli schopni od sebe jednotlivé znaky odlišovat, musí mezi nimi existovat hranice. Tyto hranice vznikají uměle a každý znak se tím pádem stává arbitrárním. Tato arbitrárnost nahrává stabilitě. Jazyk je tak schopen regulovat sám sebe a vytvářet realitu. Význam znaků pak vyvstává ze dvou faktů. Za prvé je tím, čím znak vlastně není a čím se liší od ostatních znaků v systému, a pak tím, jak je v tomto systému uspořádán. Význam tak znak nezískává jen sám od sebe, ale také tím, do jakého kontextu je umístěn. Navíc je význam neustále re-konstruován, je produktem „dialogické interakce, jež se odehrává mezi mluvčím (jeho textem) a přijímajícím (čtenářem, posluchačem). Každý text je proto nekompletní, je to okamžik v permanentním generativním procesu jazyka“ (Volek, 1998). Rolí čtenáře při konstrukci významu se blíže zabýval Roland Barthes. Ve svém modelu popisuje dva stupně označování a nazývá je denotace a konotace. Oba termíny nepocházejí od Barthese, ale od John Stuarta Milla (Doubravová, 2002). Denotace neboli první stupeň označování odráží běžně chápaný význam, který je postavený na jednoduchém vztahu ke svému referentu. Vztah by měl být objektivní a neutrální. Denotaci by šlo popsat jako definitivní, doslovný a obecně přijímaný význam znaku. Příkladem jsou slovníky, které se nám snaží ukázat denotaci daného výrazu (Chandler, 2007). Znak je ale sociální fenomén. Ve druhém stupni označování se tak objevuje konotace, která reflektuje socio-kulturní a osobní zkušenosti spojené se znakem. Konotace je silně závislá na kontextu a na příjemci. Vedle konotace pak pro Barthese (2004) existuje ještě mýtus, který je druhým stupněm významu pro označované (konotace je druhým stupněm pro označující). Mýtus transformuje historickou realitu a představuje ji jako přírodní obraz, přetváří něco kulturního (konstruovaného a motivovaného) v něco, co se ukazuje jako přirozené (přesahující historii, nevinné). Mýty jsou podle Barthese produktem té sociální třídy, která dosáhla v určité době dominace. Cílem mýtu je legitimovat tuto dominaci (Volek, 1998). Podle George Lakoffa a Marka Johnsona (1980, in Chandler, 2007) je přetrvávajícím mýtem v západní kultuře mýtus objektivismu – mýtus, který spojuje já s vědeckou pravdou, racionalitou, přesností, spravedlností a nestranností, což se projevuje v diskurzu vědy, práva, vlády, žurnalistiky, morálky, obchodu, ekonomiky a vzdělanosti. Podle Johna Fiskeho a Johna Hartleyho (2003) existuje pak ještě třetí rovina označování, kde se projevuje ideologie jako neviditelný organizující princip. Konotace a mýty užívané danou kulturou vytvářejí koherentní významový rámec, který na tuto ideologii ukazuje. Volek (1998) uvádí příklad užívání ekonomie jako legitimizační vědní disciplíny pozdní modernity. Významy druhého stupně ekonomie jako oboru jsou vytvářeny dominantní ideologií, která vidí dějiny jako neustálý proces pokroku, jehož průběh má lineární povahu.
5
Narušení statu quo je vnímáno jako nežádoucí, ohrožující zvyšování životní úrovně opírající se o narůstající konzum. Ještě krátce zmíníme další roviny, které jsou při utváření významu důležité. Na jedné straně je to opozice synchronní (stav v daném okamžiku) a diachronní (stav v průběhu času), na druhé pak rozdělení syntagmatické a paradigmatické. Syntagma je řetězení jednotek (znaků, slov, symbolů atd.) podle určitých pravidel (například gramatických), paradigma je pak množina jednotek, ze které se do syntagmatu vybírá a kterou charakterizuje nějaký společný rys. Význam stojí na tom, jaké jednotky z paradigmatu vybereme (a tím pádem také současně nevybereme) a jak tyto jednotky uspořádáme v syntagmatu. Protože význam znaku není uložen v něm samém, je důležité pochopit i řetězení jednotlivých znaků, které se projevuje používáním kódů, tj. systémů, do kterých jsou znaky organizovány. Kódy vnášejí do používání znaků sociální rozměr. Žádný sociální kód nemůže být oddělen od uživatelů tohoto kódu. Slovník nám sice může vysvětlit význam slova, ale už nevysvětluje, v jakých kontextech toto slovo používat. Kódy se skládají z jednotek uspořádaných v paradigmatech, tyto jednotky jsou syntagmaticky kombinovatelné, významy jsou distribuované na základě dohody mezi uživateli kódů, nejsou stálé v čase, protože podléhají sociálním a kulturním vlivům, nejsou kompletní (obsahují mezery) a pomáhají strukturovat sociální realitu do kategorií.
1.2 Typy textů Podle Eca (1979) existují dvě kategorie, do jejichž rámce každý text více či méně spadá. První kategorií je text otevřený, druhou je pak text uzavřený. Otevřený text je takový, který vyzývá čtenáře ke spolupráci. Čtenář se stává aktivním činitelem při utváření významů, text se stává kompletním až za přispění čtenáře. Neznamená to ale, že text nabízí jakoukoli interpretaci. Uzavřený text se zaměřuje na vyvolání určité reakce. Může být sice čten jiným způsobem, než autor původně zamýšlel, tento způsob by však byl vnímán jako nenormální (tzv. aberantní dekódování, srov. s preferovaným čtením Stuarta Halla (1992)), protože komunikující měl naprosto jiné intence. Čtenář je textem veden po předem dané pěšině, kolem níž jsou rozesety situace vyvolávající chtěný efekt. Každý krok vyvolává očekávání, které bude následně naplněno. Takové texty se zdají být navrženy podle předem daného a neměnného schématu. Jediným faktorem, se kterým nebylo od začátku počítáno, je čtenář, a tak mohou být tyto texty čteny kýmkoli. Příkladem jsou podle Eca třeba knížky o Jamesu Bondovi od Iana Flemminga nebo komiksy o Supermanovi.
6
Podobně na texty nahlíží i Barthes (in Fiske, 2006). Podle něj můžeme v textu vysledovat dvě tendence. Tou první je orientace na čtení textu, tou druhou pak orientace na jeho psaní. Barthes pro první způsob používá francouzský výraz lisible (v angličtině používán výraz readerly) a pro druhý scriptible (v angličtině používán výraz writerly). Text orientovaný na čtení k sobě zve pasivního a disciplinované čtenáře, který má sklon přijímat význam díla tak, jak byl autorem vytvořen. Text je relativně uzavřený, je snadno čitelný a pro čtenáře bývá většinou nenáročný. Naproti tomu stojí text orientovaný na psaní. Tento text neustále vyzývá čtenáře k tomu, aby ho přepisoval, aby mu nějaký smysl teprve vnutil. Upřednostňuje svou konstruovanost před pouhou pasivní konzumací a snaží se čtenáře zapojit do vytváření svého významu a sám mu k tomu dává nezbytné nástroje dané strukturou textu. Barthes míní, že text orientovaný na čtení je přístupnější a populární, zatímco text orientovaný na psaní je avantgardní, obtížnější a tudíž také méně přitažlivý. Jako příklad prvního typu textu byly pro Barthese texty podobné klasickým dílům literatury, zatímco díla moderní patřila spíše do druhé kategorie. Nelze však říci, že existují texty, které nevyžadují žádné čtenářské úsilí. Jde o to, jak velké toto úsilí je a jak se čtenář podílí na tvorbě významu díla. Oba typy přístupů však vyžadují čtenářskou aktivitu, oba se jen liší v míře požadované kvantity i kvality této aktivity. Toto rozdělení však nelze jednoduše aplikovat na díla populární kultury a proto John Fiske (2006) přichází se třetí kategorií, která je kombinací obou Barthesových kategorií. Podle Fiskeho patří populární díla do kategorie textů, jež jsou orientovány na výrobu. Takové texty označuje jako producerly. Tento „vyráběný“ text vychází z textu orientovaného na psaní, ale není nezbytně složitý. Nepodněcuje čtenáře, aby v něm hledal smysl nebo mu dával nějaký význam, neobtěžuje ho s vnímáním šokujícího rozdílu v porovnání s jinými texty a v porovnání s každodenností (jako například umění). Text ani nestanovuje zákonitosti vlastní konstrukce, které musí čtenář dešifrovat, aby byl schopen ho číst. Tento druh textu v sobě nese přístupnost textu orientovaného na čtení textu a teoreticky může být čten onou jednoduchou cestou těmi, jimž vyhovuje dominantní ideologie (pokud takový čtenáři existují – Fiske se ptá, jestli se naftoví magnáti dívají na Dallas), ale současně umožňuje otevřené čtení tak jako text orientovaný na psaní. Rozdílem je, že tento typ textu nevyžaduje tvořivou aktivitu a ani neutváří pravidla pro její kontrolu. Takový text neochotně ukazuje svoje slabiny, zranitelná místa a hranice; obsahuje kritické hlasy, které odporují jeho vlastním preferencím, ale zároveň se pokouší tyto hlasy potlačit; má otevřené konce, které se vzpírají kontrole, jeho význam přesahuje jeho vlastní sílu kontrolovat ho; mezery v něm jsou tak široké, že by se do nich vešel celý další text (Fiske, 2006: 103-104). 7
Jinými slovy populární text nabízí svým čtenářům prvoplánové jednoduché čtení, ale zároveň umožňuje mnohem hlubší analýzu na základě své vlastní nedokonalosti. Taková analýza pak rozkrývá první plán reprezentující status quo a umožňuje alternativní výklady, které postavení dominantní ideologie oslabují.
1.3 Text a diskurz Jazyk a s ním spojená produkce textů je neredukovatelnou částí sociálního života. Není tedy divu, že chceme-li zkoumat sociální realitu kolem nás, je třeba se zaměřit také na jazyk a na to, jakým způsobem jsou vytvářeny a přenášeny významy, jakým způsobem funguje diskurz. Nebo také na to, jaké texty jsou v rámci diskurzu produkovány a jak se v těchto textech zrcadlí struktura a pravidla diskurzu. Když analyzujeme text, tak se podle Alana McKeeho (2003) snažíme o kvalifikovaný odhad některých nejpravděpodobnějších interpretací, které text může obsahovat. Interpretujeme texty, abychom se pokusili získat představu o tom, jak lidé v daném čase a kultuře dávají smysl světu kolem sebe. Podle Normana Fairclougha (2003) je možné interpretovat texty ze tří hledisek, protože v procesu utváření významu můžeme identifikovat tři oddělitelné elementy – vlastní konstrukci textu, text sám o sobě a čtení textu příjemcem. V prvním případě je při analýze kladen důraz na to, jak text vzniká, ve druhém na to, jak je text organizován a ve třetím pak na to, jak je text interpretován. Každému z těchto procesů byla v průběhu historie kladena jiná důležitost. Analýzy se postupně posunuly od záměrů producentů textu k textům samým, v posledním době se pozornost zaměřuje spíše na interpretační způsoby čtenářů nebo diváků. Je však jasné, že význam každého textu se konstituje během interakce všech tří procesů. Při analýze je třeba brát v potaz institucionální pozici autora, jeho zájmy, hodnoty a záměry, vztahy mezi jednotkami v textu a také institucionální pozici příjemce, jeho znalosti, očekávání a hodnoty. Diskurz určuje, jaké texty mohou vzniknout. Kenneth J. Gergen (2005) uvádí, že s diskurzem nebo také se způsobem, jakým jazyk vytváří náš svět, jsou spojeny tři druhy analýzy. Jedna se zaměřuje na definování, druhá na zarámování (kontext) a třetí na vytváření významu. Diskurz je tak možné chápat ve třech rovinách. První rovinou nebo poznatkem je, že diskurz je strukturovaný. Je to jakási sada konvencí, nebo způsobů, které jsou stabilní a opakující se. Další rovinou je rétorická složka diskurzu, která zdůrazňuje to, jak jsou pravidla a struktura jazyka používány k zarámování světa, a tím k dosažení určitých sociálních efektů. Do třetice je diskurz charakterizován jako proces sociálních výměn, konverzací, vyjednávání,
8
tvrzení a dalších procesů, které nás vytváří. Gergen se při svých analýzách zaměřuje hlavně na narativnost a metaforu a na to, jak tyto dva způsoby vyjadřování formují definice nás samých a našeho světa. Taková analýza dokáže odhalit i skryté bariéry, které zadržují naše pokusy o popis a vysvětlení. Můžeme totiž zjistit, že v momentu, kdy začínáme mluvit, jsme už vlastně promluvili díky již existující struktuře. Diskurz řídí naše hodnotové systémy a s nimi spojené předpoklady. Odlišné diskurzy s sebou nesou odlišné hodnotové systémy a předpoklady. Diskurzy nejenom reprezentují svět takový, jaký je, nebo spíše takový, jaký se nám zdá, že je, ale umožňují i popis světa, který se od toho aktuálního liší. V každém textu lze nalézt odlišné zobrazení světa (nebo jeho dílčích aspektů), ale nutně to neznamená, že pokaždé je pro utvoření významu použit jiný diskurz, vždy je třeba sledovat, jakým způsobem je v textu svět reprezentován a z jakého výchozího bodu je na něj nahlíženo. Tato reprezentace může vycházet buď z toho, co je v textu explicitně vyjádřeno, co je vyjádřeno implicitně (např. balíky komunikačních předpokladů) a samozřejmě také z toho, co v textu vyjádřeno není. Ke každému textu existují sady dalších textů, které jsou relevantní a potenciálně by mohly být do textu zařazeny. Mohlo by být obtížné všechny tyto texty identifikovat, je však užitečné se ptát, které informace byly do textu zařazeny a které se naopak do textu nedostaly. Zvláště důležité je to v případech, kdy je jejich absence záměrná. Pro tyto externí vazby k jiný textům, na které můžeme nahlížet jako na „dialog mezi texty“, používá Fairclough (2003) pojem intertextualita. Důležité v textu je, jakým způsobem se pracuje s odkazy na jiné texty (přímé nebo nepřímé dokazování) a jak jsou jiné texty do analyzovaného textu zasazeny, jakým způsobem zde probíhá rekontextualizace. Propojování textů s jinými texty může také vést k prolínání různých žánrů nebo diskurzů. Každé vědomé odkazování nebo přebírání textů je ve většině motivované. Abychom lépe prosadili náš názor, zaštiťujeme se například autoritami. Při analýze je zajímavé sledovat, jakým způsobem jsou texty přebrané z jednoho diskurzu zakomponovány do diskurzu odlišného a jestli lze díky způsobu zpracování odhalit mýty nebo ideologie, které nad diskurzem stojí a které diskurz pomáhá replikovat.
1.4 Žánr Vedle diskurzu je text řízen i svým žánrem. Není třeba dodávat, že určité diskurzy produkují určité žánry. Pojem žánr pochází z filmové teorie, kde je zdrojem kontroverzí, protože zde vzniká napětí mezi individuálním tvůrčím autorstvím a zařazením do žánru.
9
V obecném smyslu znamená termín žánr prostě druh nebo typ a je často volně používán pro jakoukoli rozlišující kategorii kulturního výtvoru. Žánr se může vztahovat k jakémukoli obsahu, který lze charakterizovat následujícími znaky (McQuail, 1999: 295): -
Má identitu vnímanou víceméně shodně svými tvůrci i svými příjemci.
-
Tato identita se vztahuje k jejímu účelu, její formě a jejímu významu.
-
Je zavedený a zachovává známé konvence; tíhne k zachování kulturních forem,
přestože i ony se mohou v rámci původního žánru měnit a vyvíjet. -
Konkrétní žánr bude dodržovat očekávanou strukturu vyprávění nebo řazení
dějů, tíhnout k předvídatelné zásobě zpodobnění a mít svůj repertoár variant základních témat. Zařazení díla do jednoho žánru však není vůbec jednoduché. Jak upozorňuje Robert Stam (2000: 128), je možné narazit na čtyři problémy. Za prvé je to problém rozsahu. Některé žánrové kategorie jsou buď příliš úzké nebo naopak příliš široké. Za druhé je to problém normativismu, kdy již předem známe kritéria, která by mělo dílo splňovat, aby ho bylo možné zařadit do určitého žánru. Chybí tak flexibilita nebo kreativita pro zařazení. Za třetí je to problém jednolitosti, kdy výtvor spadá právě do jedné žánrové kategorie, a posledním problémem je biologismus, kdy je na žánry pohlíženo jako na něco, co má standardní životní cyklus. Pro zařazení nebo naopak pro nezařazení textu do určitého žánru neexistují žádná přesná pravidla. Je těžké určit jasné hranice, žánry se mohou prolínat nebo se do sebe navzájem ponořovat. Spíše se ukazuje, že pro definici žánru je důležitější to, čím díla nejsou, než čím jsou (srov. s konstrukcí významů u znaků v kapitole 1.1 Znaky, označování a tvorba významů). Žánry jsou také časově a kulturně specifické. Jeden a tentýž text může být v různých dobách a v různých kulturách pokaždé zařazen do jiného žánru. Kategorizovat texty do žánrů je však užitečné. Jak poznamenává McKee (2000), žánr je mocný nástroj, který dává textu smysl. Pokud je někdo trefen pánví na smažení v komiksu o Tomu a Jerrym, víme, že toto vyobrazení má být vtipné. Neměli bychom se bát, jestli bude oběť tímto útokem zmrzačena nebo jestli ho dokonce nepřežije. Vyskytne-li se však tato situace v jiném žánru, například v kriminálním seriálu, víme, že jde o vážné napadení, které bolí a které povede k rozvětvení vyprávění.
10
1.5 Věda, popularizace a pseudověda Popularizace jakékoliv vědy není podle Gustaafa C. Cornelise ničím jiným než hledáním způsobu, jak představit vědecké myšlenky a nápady tak, aby měl každý (zvláště nevědci) možnost se seznámit se základními vědeckými koncepty a představil si, co věda je. Nikdo sice doopravdy neví, co to věda je, a to platí i pro vědce, ale i tak věda a její výsledky existují. A i když nikdo nedokáže říci, o čem věda je, každý by měl mít nějakou představu. Otázkou je, jak přesnou představu můžeme laikům poskytnout. Nejlepší zpodobnění jsou ta, která objekty nedeformují nebo nijak jinak nemění. Nejvěrnější by byla mapa v měřítku 1:1. Jenže s takovou mapou by se obtížně manipulovalo a navíc by byla vcelku redundantní. Nejpřesnějším obrazem objektu je objekt sám. Jenže ne vždy nám může být k dispozici. Pokud bychom tedy chtěli vědu popsat co nejlépe, museli bychom ji popsat v celé její komplexnosti. Podle Ilyi Prigogina (1996, in Cornelis) by nejlepší knihou o teorii relativity byla ta, která by brala v potaz i kompletní pozadí, tj. všechny práce vztahující se k danému tématu. Tím by se ovšem u příjemce předpokládala jistá kompetence, čímž by se celá popularizace stala nepotřebnou. Pro nedostatečně odborně připraveného čtenáře je nutný překlad. Tento překlad, který je vzdálen mapování problému v měřítku 1:1, by měl učinit vědu čtenáři přístupnější. Překlad v sobě ale nese nutnost výběru, protože všechny vědecké obory jsou vcelku široké. Každý výběr zákonitě znamená ztrátu informací. Vědecké problémy by bylo sice možné vysvětlovat pomocí analogií, ale to by nijak nepomohlo ve vysvětlování toho, co to věda vlastně je, protože osvětlení některých konceptů nevysvětluje vědní disciplínu jako takovou. Popularizace tedy kromě ztráty určitých informací navíc znamená nutnost reinterpretace, což vede ke dvěma problémům. Protože neexistuje žádná verze standardní interpretace, autoři popularizačních knih vlastně popisují, jak vědu nebo vědecké poznatky chápou oni. Dalším problémem je samozřejmě to, jak si podání faktů vyloží čtenář. Propast mezi vědou a laiky se tak s každým krokem od primárních zdrojů zvětšuje. Přesto je popularizace podle Cornelise možná. Je však důležité, aby se současně vždy prezentovala jen jedna vědecká myšlenka. Musí se také najít dostatek popularizátorů, aby mohl být adekvátně popsán celý obsah vědy, a čtenář musí mít také dostatek času na přijetí všech zpopularizovaných poznatků. Čas a úsilí dokáží kompenzovat ztráty vzniklé při výběru informací a jejich následném překladu. Popularizace také znamená nebezpečí vytváření pseudovědy. Proto je důležité, aby popularizační knihy byly nezaujaté, nespekulativní a týkaly se standardní vědy. Měla by být
11
jasně stanovena hranice mezi vědou a pseudovědou, protože laik nemusí tyto dvě paradigmata od sebe odlišit. I kdybychom sami nevěděli, co věda je, neznamená to, že nedokážeme říct, co věda není. Hranice sice může být nejasná, ale to nenaznačuje, že oba dva koncepty postrádají význam. Mezi dnem a nocí také neexistuje ostrá hranice, nicméně obě pojmenování mají smysl a mezi oběma stavy vnímáme jasnou odlišnost. Představa veřejnosti o vědeckém pokroku je založena na přelomových momentech, které mění vědecká paradigmata. Keith E. Stanovich (2007) tento problém pojmenovává jako Einsteinův syndrom. Alberta Einsteina většina lidí zná jako člověka, který změnil fyziku. Jeho teorie relativity (u veřejnosti redukované de facto pouze na známou rovnice E=mc2) jsou (resp. je) pro veřejnost ukázkou toho, jak věda pracuje. Einsteinův příspěvek fyzice se chápe jako symbol pokroku vědy. Jsou to právě zásadní experimenty, které definují vědecký rozvoj a Einsteinův úspěch je vnímán jako jeho norma. Všeobecné vnímání vědy se tak pokřivuje, protože je tomu ve skutečnosti naopak. Většina vědeckého pokroku je dána postupným navazováním a prohlubováním znalostí, přidáváním jednotlivých části skládačky k částem dalším (teorie postupné syntéze – gradual-synthesis theory), a přelomové objevy jsou výjimkami. Stanovich nepopírá, že se v minulosti objevily myšlenky, které změnily celé nazírání na jednu část světa, ale to neznamená, že takový princip je naprosto běžný. Naopak, takové případy jsou výjimečné a běžným stavem je to, co Thomas Kuhn (1997) nazývá normální vědou, jejíž hlavní náplní není hledání stále nových jevů, pojmů a teorií (v jeho pojetí vyvolávání revolucí), ale především rozšiřováním a zpřesňování již přijatého paradigmatu. Případné rozpory nebo anomálie jsou vedlejším a nechtěným produktem normální vědecké práce. Veškeré nové teorie by měly splňovat podmínku, že dokáží přesvědčivě vysvětlovat jak jevy nové, tak jevy staré, tj. měly by se řídit principem spojitosti. Abychom mohli mluvit o Einsteinově syndromu, musí nový teoretický model tento princip popírat. S Einsteinovým syndromem je věda nahrazována pseudovědou, protože nová teorie nebo její hypotézy se představují jako nefalzifikovatelné, mají tedy spekulativní charakter. Všechna stará data, která nelze novou teorií vysvětlit, jsou označena jako nepotřebná nebo irelevantní, nová pak ještě nejsou k dispozici. Ignorování spojitosti je dobrým způsobem pro tvůrce pseudovědeckých teorií, protože vysvětlování věcí v nových souvislostech, zdání něčeho revolučního, upoutává pozornost a vyvolává zájem. Těmto tvůrcům je jasné, že průměrný člověk nepožaduje všechny podrobnosti o vědeckém zkoumání a klidně se spokojí s jediným svědectvím, které vidí v televizi.
12
Scott O. Lilienfeld, Steven J. Lynn a Jeffey M. Lohr (2003) pak kromě spojitosti uvádějí ještě další charakteristiky, kterými se pseudověda liší od vědy. Pseudověda nadužívá ad hoc hypotéz, aby se vyhnula problémům s možnou falzifikací. Ad hoc hypotézy jsou používány k tomu, aby zaplnily mezery v teorii nebo vysvětlily možné mezery. V krajním případě takové hypotézy znemožňují jakékoli vyvrácení. Pseudovědě také chybí mechanismus sebekorekce. Jak věda, tak pseudověda se na počátku potýká s nepřesnostmi, věda má ale tendenci tyto nepřesnosti průběžně odstraňovat. Stagnace se tak může stát znakem pseudovědy. Astrologie se například za posledních 2500 let změnila jen málo (Hines 1988, in Lilienfeld a kol. 2003: 6). Pseudověda se také vyhýbá odbornému posouzení. Důvody pseudovědců mohou být různé – od označování případných oponentů jako podjatých, protože nová vědění nabourávají jejich vidění světa (destabilizují jejich autoritu a pojetí pravdy), tudíž budou nové teorie z osobních důvodů odmítnuty, až po tvrzení, že za použití standardních vědeckých metod nepůjde teorie ověřit. Pseudověda se zabývá spíše hledáním důkazů pro potvrzení svých teorií, zatímco věda se zaměřuje na hledání důkazů, které by teorii vyvrátily. Není problémem najít jeden případ, který by hypotézu potvrzoval, je však problémem na tomto jediném případu založit teorii. Obrací se také tíha dokazování. Zatímco u standardní vědy je dokazování na straně vědce, který musí přesvědčivě vysvětlit svůj koncept a potvrdit jeho pravdivost, pseudověda naopak chce, aby kritici dokazovali její nepravdivost. Pseudověda také klade přílišný důraz na osobní svědectví nebo příběhy a vyprávění. Takové důkazy mohou být nápomocny při tvorbě hypotéz, ne však při jejich potvrzování. Případové studie nemohou například sloužit jako důkaz pro obecné tvrzení, mohou však sloužit jako důkaz pro jedno specifické tvrzení týkající se konkrétní osoby. Pokud například u jedné osoby bude terapie účinná, nelze jednoznačně říci, že je to jen díky terapii, protože ve hře je celá řada dalších faktorů. Tyto faktory jsou však pseudovědou pomíjeny, protože vysvětlení založené na jediném případě je pro ni dostačující. Zvláštním znamením pseudovědy je také volba jazyka, zvláště pak pojmů. Pseudovědci často používají působivě znějící slova nebo velice technický žargon, aby vytvořili zdání vědeckosti. Takovému jazyku laik jen těžko porozumí a pseudovědecké teorie tak dostanou punc věrohodnosti, protože podle laického názoru je věda složitá a používá mnoho cizích termínů. Do pseudovědeckého jazyka lze převést téměř jakýkoli text – například přísloví (Vybíral, 2000: 119). Pokud jde i tak známé texty, jakými jsou přísloví, zahalit rouškou vědeckosti (nebo lépe řečeno nesrozumitelnosti), jaké věci se teprve dají dělat s koncepty, které jsou laikovi nejasné či nesrozumitelné samy o sobě. Záměrné ztěžování čitelnosti textu
13
je u pseudovědy motivováno snahou vyvolat dojem, že text je něčím, čím ve skutečnosti není. Forma se stává mnohem důležitější něž obsah. Vědecké poznatky jsou většinou pevně ohraničeny. Pseudověda možná omezení pomíjí. Její překvapivé výsledky lze aplikovat univerzálně. Například TFT trénink (Thought Field Therapy, více na http://www.thoughtfieldtherapy.co.uk) jako léčebná metoda funguje nejenom u lidí, ale i u zvířat. V americkém seriálu The Big Bang Theory zazněla na téma omezenosti vědeckých řešení následující anekdota: Farmáři přestaly nést slepice vejce. Zavolal tedy na pomoc fyzika, aby mu s problémem pomohl. Po chvíli bádání přišel fyzik s řešením. Fungovalo by ovšem jenom na kulaté slepice a ještě ve vakuu. V případě pseudovědy by prostě fungovalo. Posledním znakem pseudovědy je využívání holistického přístupu, který umožňuje vysvětlovat i jevy, které původní koncepci odporují. O zjištěních, která neodpovídají teorii, se prohlásí, že je třeba je vnímat v širším kontextu a nikoli je posuzovat izolovaně. Zatímco u případových studií může být na izolovaném případu vystavěna celá teorie, v případě poznatku nekorelujícím s předpoklady je třeba tento poznatek vnímat v mnohem širších souvislostech. Stanovich (2007) psychologii vidí jako vědu, která své vědění buduje postupně. Neexistují zde náhlé změny nebo přelomové, pečlivě navržené experimenty, které by dokázaly naráz proměnit celé paradigma. Žádný experiment není bez chyb a znalosti jsou získávány z bezpočtu takových experimentů. Na rozdíl od fyziky je také nepravděpodobné, že bychom byli schopni najít jednu společnou teorii vysvětlující lidské chování a prožívání. To ovšem neznamená, že by psychologie nebyla vědou. Psychologické poznání je založeno na jiném principu. Zatímco v jiných vědních oborech postačí k vysvětlení určitého fenoménu jeden pokus, psychologie pracuje na principu sbližování dat. Spolehlivé závěry je možné utvořit až poté, co je sebráno a analyzováno dostatek dat. Psychologie by podle Stanoviche měla přiznat, že ačkoli postupuje, její postup je pomalý a závěry je možné učinit až po nesnesitelně dlouhém pospojování výzkumů a následných diskuzích. Jakékoliv přelomové závěry médií z oblasti psychologie, které by odpovídaly hollywoodsky pojaté hře na překvapení a údiv, by měly být přijímány skepticky a posuzovány nanejvýš kriticky. Na jakákoli data nevycházející z předchozích výzkumů nebo poznatků by mělo být nahlíženo stejně. Jenže nová, revoluční a převratná zjištění mají ohromnou sílu, které se dá jen ztěží ubránit. Carol Tavrisová (in Lilienfeld a kol., 2003) poznamenává, že jakmile se objeví nový syndrom, okamžitě upoutá pozornost expertů (ve svém textu se zaměřuje na praktikující klinické psychology), kteří jsou ochotní identifikovat ho téměř všude. Starají se o něj a 14
opečovávají ho a navíc se pokouší naučit ostatní, aby se měli na pozoru před znaky, které takový syndrom provázejí. Jako příklad uvádí Münchhausenův syndrom by proxy, který se v poslední době stal módní poruchou. Informují o ní nejen kliničtí psychologové, ale i média. Tavrisová zmiňuje příklad doktorky, která o této diagnóze věděla pravděpodobně jen málo, ale to jí nebránilo, aby tuto poruchu identifikovala a dále o ní přednášela. Přitom si vůbec neuvědomovala,
jak
vzácné
jsou
případy
disociativní
poruchy
osobnosti
nebo
Münchhausenova syndromu by proxy. Ovlivnila jí média, která o jednotlivých a stále vzácných případech informovala až přes míru, čímž vytvářela dojem, že se poruchy vyskytují mnohem více, než je běžné. Když jsou pak kliničtí experti odměňováni slávou, uznáním a penězi, pokud tyto poruchy najdou, začnou je hledat téměř všude. Zde je malá ukázka faktů, kterým věří a které vyzdvihuje mnoho klinických psychologů a terapeutů: -
Téměř všechny zneužívané děti se stanou zneužívajícími rodiči.
-
Téměř všechny děti alkoholiků se stanou alkoholiky.
-
Děti nikdy nelžou o sexuálním zneužívání.
-
Dětské trauma vždy vytváří emociální symptomy, které se přenášejí do dospělosti.
-
Paměť pracuje jako diktafon, který se zapíná v momentě našeho narození.
-
Hypnóza může spolehlivě odhalit pohřbené vzpomínky.
-
Traumatické zkušenosti jsou obvykle potlačeny.
-
Hypnóza spolehlivě odhaluje přesné vzpomínky.
-
Podprahová sdělení silně ovlivňují chování.
-
Děti, které masturbují nebo si „hrají na doktora“ byly pravděpodobně sexuálně zneužity.
-
Pokud se neuvolní, hněv narůstá jako pára v čajové konvici, dokud nevybuchne.
-
Projektivní testy jako např. Rorschachův test validně diagnostikují osobnostní poruchy, většinu forem psychopatologie a sexuálního zneužívání. (Tavris, in Lilienfeld a kol., 2003: xi-xii)
Jak Tavrisová podotýká, všechny poznatky byly zpochybněny empirickými důkazy, ale to v žádném případě nebrání tomu, aby se neustále vynořovaly v nejrůznějších pracích, populárním tisku nebo jiných médiích. Bohužel se najde jen málo těch, kteří by tyto mýty chtěli vyvracet, a pokud se někdo takový najde, je obtížné zaslechnout jeho hlas, protože se najde dostatek jiných, kteří ho překřičí. Lidé, kteří si vydělávají workshopy o Rorschachovi, 15
TFT tréninkem, krizovými programy, vyhodnocováním projektivních technik nebo diagnostikováním sexuálního zneužívání nebudou naslouchat důkazům, které zpochybňují validitu jejich metod nebo předpokladů. Celá odvětví plují pod vlajkou pseudovědy a pro jejich popularitu jsou nejen kulturní, ale také ekonomické důvody. Lidé mají obvykle nízkou toleranci pro nejistotu. V této situaci je pseudověda zvláště atraktivní, pseudověda už svou podstatou nabízí jistotu, kdežto věda nám dává jen pravděpodobnost a tím pádem i pochybnosti. Pseudověda je populární, protože potvrzuje, v co věříme. Věda je nepopulární, protože naši víru zpochybňuje.
1.6 Komercionalizace psychologie Většina populárních psychologických knih se nesnaží jen popularizovat psychologii nebo její dílčí poznatky. Jejich cílem je také čtenáři pomoci nebo mu dát návod, jak by si mohl pomoci sám. Stačí si vzít do ruky několik knih a podívat se na jejich přebaly. Knihy nabízejí pomoc v mnoha aspektech lidského života, jsou schopné odhalit vám tajemství, které byste se nikde jinde nedozvěděli, dokáží vás udělat šťastnějšími, oblíbenějšími, pomohou vám překonat vaše obavy nebo vám najdou pravého partnera na celý život. Jediné, co musíte udělat vy, je, že si je přečtete a budete se řídit jejich radami. Pak už vašemu rozvoji a štěstí nebude stát nic v cestě. Výsledek je zaručen. Trh s knihami spadajícími do kategorie self-help psychologie neskutečně roste. Podle časopisu Newsweek jen trh se self-hlep knihami vykazoval v roce 1999 obrat 563 milionů dolarů. Pokud se započítají i peníze za semináře, cédéčka, osobní tréninky a další produkty self-help průmyslu, pak číslo vzroste na 2,48 miliardy dolarů ročně. Společnost Marketdata Enterprise odhadovala, že každoroční nárůst bude až do roku 2003 dvojciferný (Newsweek, 10/1/2000). Jak je vidět, knihy jsou pouze začátek. Například John Gray, autor řady knih o mužích z Marsu a ženách z Venuše, svůj záběr značně rozšířil. Tento celosvětově prodávaný expert číslo
jedna
na
vztahy
mezi
pohlavími,
jak
říká
jeho
webová
stránka
(http://home.marsvenus.com/), nepíše pouze knihy. Pořádá přednášky, prodává DVD, trénuje poradce, vyrábí vlastní televizní pořady, radí po telefonu i na Internetu nebo prodává pilulky a potravinové
doplňky
pro
klidný
a
harmonický
život
(http://www.marsvenus.com/xcart/product.php?productid=141&cat=0&page=1&featured). Časopis Newsweek tvrdí, že Grayova databáze následovníku čítá 600 tisíc jmen, které mu pomáhají propagovat jeho impérium.
16
Problém je v tom, že mnoho z knih, které se jako psychologické tváří, nejsou psány opravdovými psychology. John Gray sice používá doktorský titul, zdá se ale, že ho vlastně nikdy nezískal (více například na http://www.rickross.com/groups/gray.html). Dalším problémem je pak spolehlivost jednotlivých popisovaných metod. Ačkoli se lidé řídí v selfhelp literatuře předepsaným postupem, výsledky se nemusí dostavit. V horším případě se jejich situace naopak ještě zhorší. Jak uvádí Gerald M. Rosen, Russell E. Glasgow a Timothy E. Moore (in Lilienfeld a kol., 2003), efektivita jednotlivých rad nebo pomocných programů se může lišit podle kontextu. Způsoby používané například v klinické praxi nemusí být vhodné k domácímu použití. Hrozí zde již zmíněné zhoršení situace. Navíc jakýkoli pokus o úpravu postupu fungujícího v jedné situaci tak, aby postup fungoval i v situaci jiné (byť je autor veden dobrým úmyslem), může vyústit v celkové selhání pomocné techniky. Ke komercionalizaci psychologie (nebo lidského zdraví obecně) přispívají i masmédia. Mnoho profesionálů svět televize a ostatních médií pomíjí, protože jsou jen málo spjatá s jejich prací. Mohou vnímat poradní průmysl jako masový trh, komercionalizovanou verzi profesionální, psychologické expertnosti, jako otravného dvojníka, který by měl být ignorován, jak píše Nona Wilsonová (in Lilienfeld a kol., 2003). Podle ní však ignorance není nejlepší strategií. V jejím podání by se mělo proti tomuto odvětví populární kultury bojovat, protože, jak se často v současnosti stává, tržní hodnoty nebo strategie nemohou být aplikovány na psychologickou odbornost. Veřejnost se častěji setkává s masmédii než s odborným tiskem. Je pro ni proto obtížné rozlišovat mezi profesionálem a samozvaným expertem. Bude-li laik neustále konfrontován s pseudovědeckými fakty, vytvoří si falešnou představu o tom, jak jednotlivé vědní obory vypadají. Pokud již bude expertovi poskytnut prostor pro vyjádření se (například v televizi) bude tento prostor limitován potřebami producenta pořadu, žánrem nebo časem poskytnutým k osvětlení nějakého problému. Jen omezený počet tvůrců si může dovolit plýtvat vysílacím místem nebo prostorem na stránkách tisku. Masmédia se snaží zasáhnout co největší počet příjemců v co nekratším čase, proto musí být jejich obsah jasný a stručný, vše je podřízeno nejmenšímu společnému jmenovateli. Pozornost nejlépe upoutávají věci nebo informace, které lze snadno redukovat na slogany. Názvy knih jako Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše nebo Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách tento mechanismus přesně vystihují. Zjednodušení u sloganů, převod stupňů šedi na jasné rozdělení černé a bílé, usnadňuje masmédiím i příjemcům snadno zaujímat stanoviska. Možnost používat informace jako hesla nebo slogany také dovoluje časté opakování. Opakováním, které pomíjí důležité souvislosti, pak vzniká nejen pokřivený obraz o vědě, ale také pokřivený obraz o světě. 17
Slogany se navíc velice snadno stávají komoditami. Neexistují komodity pouze v ekonomii, ale i v kultuře. Komoditami se v kultuře stávají texty (Fiske, 1997). Komercionalizace v sobě spojuje dva procesy. Za prvé je to komodifikace, která přeměňuje texty na objekty, jenž lze prodat. Díky tomu objekty získávají hodnotu. Zadruhé je to možnost marketingu, který dovoluje tyto nové komodity zařadit do tržní sítě výměny zboží. Psychologie se tímto způsobem transformuje a redukuje na svůj potenciálně nejprodejnější komponent, kterým je rada. Celý poradně-zábavný průmysl Wilsonová (in Lilienfeld a kol., 2003) popisuje následovně: v televizním pořadu se objeví expert, který napsal nějakou knihu plnou rad (nejlépe založených na revolučních vědeckých poznatcích doplněných zábavným vysvětlením). Součástí pořadu se stane propagace této knihy. Publikum si pořad oblíbí, protože nabízí rady a zábavu. Obliba pořadu podporuje prodejnost knih. Experti se stávají známějšími a jsou zváni do podobných pořadů častěji. Vytváří se stále více a více zboží, které souvisí s původní knihou. Registrovaná obchodní známka na tyto produkty se stává téměř samozřejmostí. Všechny produkty jsou inzerovány v populárních pořadech. Vznikají workshopy, tréninkové kurzy a semináře, které slouží k podpoře dalšího prodeje. Tento úspěch láká další „experty“. To zvyšuje konkurenci, a tak je zapotřebí čím dál tím odvážnějších tvrzení, aby bylo možné dále prodávat. Nová tvrzení se znovu objevují v nejrůznějších pořadech a celý kolotoč začíná od začátku. Jak bylo naznačeno, sílící konkurence vyžaduje nové strategie. Jako účinná forma, která dokáže zaujmout pozornost veřejnosti, se ukázala zábavnost. Stejně jako se televizní zpravodajství více zaměřilo na zábavu než na potřebu informovat a vznikl směr označovaný jako infotainment, stejně tak i v psychologii se objevila větev, která bývá označována jako psychotainment (Marano 1997, in Lilienfeld a kol., 2003). I když by se mohlo zdát, že snaha prodávat pomocí humoru může být neškodná, je to právě naopak. Neil Postman (1992) poznamenává, že zábava v sobě implicitně obsahuje faktor, který znemožňuje vnímat vážné věci seriozně. Protože bylo po mnoho desetiletí tolik vážných témat bráno jako zábava, veřejnost si již neuvědomuje vážnost souvislostí, ale vnímá je jen z hlediska zábavy. Publikum se nachází v zasněném stavu, který brání kritickému myšlení a na místo reality proniká iluze. Namísto potěchy ducha slouží populární kultura jako potěcha smyslů. Wilsonová tvrdí, že „průmysl komercionalizovaného poradenství obchoduje s emocemi“ (in Lilienfeld a kol., 2003: 436). V okamžiku, kdy psychologie vstoupí na masmediální trh a chce být úspěšná, je nucena přijmout nová pravidla hry. Musí se začít řídit hodnotami trhu a následovat jeho strategie. Tím se však vzdaluje od toho, čím byla původně. Přeměna vědy v pseudovědu je dokonána 18
v okamžiku, kdy jsou informace neakceptovatelně zjednodušeny a serióznost informací ustoupí zábavě.
1.7 Lež, polopravda, fáma Za jednu z nejobecnějších definic lži bychom mohli považovat následující: Lež je tvrzení, o kterém se lhář domnívá, že je nepravdivé, a které sděluje se záměrem oklamat adresáta tohoto tvrzení. Kořeny této tradice v nahlížení na lež lze vysledovat až u sv. Augustina (Bok, 1978). Je však zřejmé, že nelze lež definovat jenom tímto způsobem, neboť nás jistě napadne mnoho případů lži, pro které by tato definice neplatila. Paul Ekman (1997) rozlišuje mezi lhaním a jinými druhy klamání. Pro lhaní stanovuje Ekman dvě kritéria. Prvním je kritérium úmyslu. Člověk má možnost volby. Přestože si může vybrat mezi lhaním a pravdomluvností, záměrně si vybírá lhaní. V jeho podání není patologický lhář lhářem, protože patologický lhář si nemůže vybrat, jestli bude lhát nebo ne. On je ke lhaní nucen. Ve většině případů se může prokazování úmyslu mluvčího lhát jevit jako obtížné. Nemusíme mít totiž dostatek důkazů pro svoje tvrzení. Pokud definujeme lež pouze jako předkládání nepravdivých faktů, pak je vše jasné. Tvrzení, že pes je plaz bude lží za všech okolností, protože pes je savec. Co když se ale mluvčí domnívá, že tvrzení, která nám předkládá jsou pravdivá? Podle Ekmanova prvního kritéria by se v takovém případě o lež nejednalo, protože autor sdělení nesplňuje podmínku vědomosti lhaní. Pravdomluvní lidé mohou podávat nepravdivé informace, burzovní makléři mohou špatně radit, jejich úmyslem to ale není. Nepravdivý fakt, o kterém je mluvčí přesvědčen, že je pravdivý, by se tak nenazýval lží, ale spíše omylem. Druhé kritérium lhaní spatřuje Ekman v nenaznačení adresátovi, že je obelháván. Adresát nemá k dispozici žádný signál, který by odkazoval k tomu, že to, co říkáme nebo děláme, nemusí být vůbec pravda. Původce sdělení ani situační kontext neposkytují žádnou nápovědu o tom, že sdělení je lživé. Příkladem je kouzelnické představení. Publikum sledující kouzelníka ví, že jeho představení je založeno na tricích a iluzích. David Copperfield určitě neumí létat jinak než v letadle a Sochu svobody nechá zmizet maximálně v účetnictví. Kouzelníka proto nelze považovat za lháře, neboť nám sám „kouzelnický“ diskurz naznačuje, že budeme obelháváni. Herec také není lhářem, ale podvodník nebo šarlatán už ano (v originále impostor). V některých situacích se se lhaním dokonce počítá a pravdomluvnost může být jedině na škodu. Pokud nebude hráč pokeru blufovat, těžko ze hry odejde jako vítěz.
19
Neznamená to však, že jakákoliv lež nebo podvod jsou akceptovatelné. Označení karet je za hranicí dovolené lži, protože mění pravidla hry a dává jedinci, který o označení ví, strategickou výhodu. Takové jednání už je možné považovat za lež, protože situační kontext nenaznačuje nic o tom, že dochází k porušení jeho pravidel. Podobně jako Ekmanova, také většina dalších definic lhaní zdůrazňuje záměr. „Lež můžeme vymezit například jako komunikační výměnu, jejímž cílem je přesvědčit druhého člověka o tom, že to, co si dosud myslel (resp. to, co si právě myslí), není pravda.“ (Vybíral, 2003: 16). Gordonová a Miller podle Vybírala (2003) přidali k problematizujícím faktorům další. Dle zmíněných autorů je významné, z jaké pozice nám jedinec lže. Považujeme-li lež za situační konstrukt, musíme akceptovat jako podstatné kritérium to, kdo, z jakého důvodu a dokonce v jaké pozici se uchýlí k tomu, že neříká pravdu. Rozdíl představuje, jestli nám lže člověk z pozice oběti nebo pronásledovatele. O univerzální definici pravdy se pokusil Don Fallis (2007). Ve své práci přednesené na oblastním setkání Americké filozofické asociace ukazuje, že proti většině definic lze vznést nějaké námitky, nebo najít případy, kdy tyto definice selhávají. Univerzálně platná definice lži podle něj zní takto: Lež je tvrzení, o kterém věříme, že je nepravdivé, když věříme, že je v konverzaci uplatňována maxima „Neříkej to, čemu věříš, že je nepravdivé“. Ekman (1997) zohledňuje kontext také při nahlížení na utajování. Zatajování řadí do množiny lhaní tam, kde byla předem uzavřena explicitní dohoda o říkání si pravdy, a to za všech okolností nebo kde se taková dohoda předpokládá (srov. s výše uvedenou komunikační maximou). Pokud by například prezident Spojených států prodělal během svého funkčního období menší mrtvici a doktoři by tento fakt zatajili, šlo by o lež. Americká veřejnost totiž automaticky předpokládá, že se dozví o jakékoli změně v prezidentově zdravotním stavu, pokud by tato změna mohla narušit výkon jeho funkce. Oproti lži má pak utajování jednu výhodu. Lhář si nemusí pamatovat svoje lživé historky. Pokud je při zatajování nějakých skutečností přistižen, může svoje chování vysvětlil tak, že se právě chystal o pravdě informovat, nebo že pravdu nesděloval, neboť se domníval, že ji již všichni vědí. Pokud mluvčí nesdělí vše, co by pro danou promluvu v příslušnou chvíli a v daném kontextu bylo z hlediska adresátovy informovanosti třeba, jedná se dle Vybírala (2003) o polopravdivé informování. Druhem polopravdy jsou podle něj například všezahrnující, často abstraktní pojmy, které ponechávají denotaci i konotaci na adresátově libovůli. V takovém případě je to adresát, který do nich dosazuje přesnější a konkrétnější význam. Ani my sami při svých promluvách přesně nevíme, co všechno by příjemce měl nebo chtěl vědět, ovšem čteme-li například text z pozice neinformovaného čtenáře, který by se rád něco dozvěděl, 20
budeme zřejmě předpokládat, že žádná důležitá fakta před námi nebudou zamlčena nebo že se nám dokonce dostane lží. V situaci, kdy pouze neříkáme celou pravdu, sice nelžeme, ale zároveň ani neopravujeme mylné porozumění na straně příjemce. Tím můžeme usměrňovat to, co si druzí myslí. Prezentovaná informace je vyhodnocována v součinnosti kognitivních, emocionálních a volních procesů. Do procesu porozumění se tak dostávají naše představy, očekávání, paměť, emoční postoje apod. Známe-li adresáta svého sdělení, můžeme více či méně řídit příjemcovo chování (na což spoléhají například reklamní sdělení). S polopravdami se tak dá obratně klamat či mást. Vybíral (2003) upozorňuje, že nastolit pravdivost vyžaduje získání si důvěry všech adresátů a přijímání všech původních výroků jako pravdivých. K tomu lze využít dokazování, dokládání, stejně jako odvolávání se a citování. Věrohodné vystupování otupí ostražitost a rozptýlí nedůvěru. Pravdivost se dá zřejmě zapříčinit pouhým opakováním faktu, který se nemusí zakládat na pravdě nebo je platný pouze pro specifickou situaci. Takové komunikační fenomény Paul Watzlawick (1998: 80) nazývá fámami nebo masovými psychózami. Píše, že „máme sklon hledat v průběhu událostí nějaký řád, a jakmile jsme v nich jednou takový řád (interpunkci) přečetli, stává se naše vidění světa prostřednictvím selektivní pozornosti sebepotvrzujícím.“ Toto tvrzení ilustruje příběhem z amerického Seattlu, kde koncem padesátých let 20. století začal pomalu narůstat počet řidičů s drobně poškozenými předními skly aut (škrábance podobající se neštovičkám nebo malým kráterům). Kolovaly dvě teorie. První dávala poškození do souvislosti s ruskými atomovými pokusy, druhá pak spojovala poškození s kyselinou, která se vylučovala z nově vyasfaltovaných úseků silnic. Obě teorie pak počítali s tím, že katalyzátorem jak radioaktivního spadu, tak kyseliny uvolňující se z asfaltu bylo vlhké přírodní prostředí Seattlu. Epidemie začala narůstat, a tak požádal guvernér státu Washington o pomoc vládu. Vědci se nezaměřili ani na jednu z teorií, ale začali zkoumat přímo skla automobilů. Došli k závěru, že žádný přírůstek zničených předních skel vůbec neexistuje. Jakmile se vyrojily zprávy o drobných poškozeních, čím dál tím víc řidičů začalo přední skla svých automobilů zkoumat. Věděli, co hledají, a proto to také našli (srov. s hledáním Münchhauseonova syndromu by proxy, kapitola 1.6 Komercionalizace psychologie). O svých nálezech informovali další a další, což jen přiživovalo mylné tvrzení. Je zřejmé, že i zcela obyčejný a nevýznamný fakt lze proměnit v něco mnohem většího, pokud se spojí s dostatečně zajímavým tématem (radioaktivní spad). Celý mechanismus se pak udržuje při 21
životě sám, není potřeba žádných dalších důkazů. S každým opakováním nabývá fáma na síle. V této souvislosti je zajímavý fakt, jak si byly obě vysvětlující teorie ve své konstrukci podobné. Radioaktivní spad nebo kyselina uvolňující se ze silnic je sice dostatečně zajímavá příčina, aby upoutala pozornost, ale chybí jí specifikum přirozenosti, které by o ní umožnilo nepochybovat. Bylo proto potřeba tyto teorie naturalizovat (srov. s principem fungování mýtu R. Barthese, kapitola 1.1 Znaky, označování a tvorba významů). Tuto naturalizaci obstaralo spojení s přírodními podmínkami, které navíc stanovilo jasnou hranici pro území, kde se tento fenomén vyskytoval, a poskytlo tak lokální ochranu před falzifikací.
1.8 Dvě ukázky omylů „Když veřejnost akceptuje nějaký fakt jako zajímavý, je téměř nemožné se ho zbavit. Neustálá zajímavost a symbolická užitečnost přehluší jakýkoli nedostatek v pravdivosti,“ píše Geoffrey K. Pullum (1991: 159). Jako příklad uvádí to, jak vnímáme dinosaury. Pro většinu lidí jsou dinosauři jen hloupí, pomalu se pohybující savci, kteří brzo vyhynuli. Ačkoliv se v posledních třiceti letech ukázalo, že dinosauři byli vcelku inteligentní a také obratní a z evolučního hlediska velice silní, lidé se odmítají oprostit od názoru, že dinosaurus mohl být něco jiného než obrovská, líná a neinteligentní hora masa, která vyhynula jen proto, že se odmítla adaptovat. Je těžké přijmout fakt, že vládli celé zemi po mnoho milionů let, a byli tak mnohem úspěšnější než zatím dokázali být savci. Mimo to, pokud bychom tento fakt přijali, bylo by nadále těžké používat nadávku dinosaurus tak, jak jsme byli až dosud zvyklí. Zvyk je opravdu železná košile. Vědecký diskurz by měl být místem, kde by se takové lpění na nepodložených a zavádějících faktech, nemělo vyskytovat. Naneštěstí tomu tak není ani zde. Na následujících stránkách si ukážeme dva příklady, kdy se uvnitř vědecké komunity vytvořil takřka mýtus. V literatuře zabývající se komunikací se lze často dočíst o poznatku, že Eskymáci mají několikanásobně více výrazů pro sníh než jiné národy. Tento fakt má dokazovat, jaký vliv má okolní svět na jazyk a jak jazyk ovlivňuje naše vnímání. Zjištění, že jiné národy používají naprosto odlišný slovník než my sami, je pro každého obyčejného člověka zajímavým poznatkem, protože odlišnost (nebo spíše exotičnost, vnímaná jako odlišnost spojená se zajímavostí) je jeden z faktorů, který v nás vyvolává zájem. Není tedy možná ani divu, že se představa o nepřeberném množství eskymáckých výrazů pro sníh v našem povědomí uchytila tak lehce, ačkoliv není založena na žádných empirických datech.
22
Vznik tohoto mýtu popisuje ve svém článku „Eskimo Words for Snow“: A Case Study in the Genesis and Decay of an Athropological Example antropoložka Laura Martinová (1986). Nejranější zmínka o Eskymácích a sněhu pochází od Ferdinanda Boase. Boas se krátce zmiňuje o čtyřech výrazech pro sníh. Nerozlišuje slova, nezávislé výrazy nebo kořeny slov, protože se snaží na těchto neurčitých příkladech ukázat, jak obtížné (nikoli nemožné) je srovnávat jazykové struktury. Zatímco v eskymáckých výrazech není vidět žádná podobnost, angličtina by pro tato vyjádření vždy musela použít výraz sníh (snow). Boas tedy nic nenaznačuje o kulturních nebo kognitivních předpokladech. Eskymáci a sníh jsou od počátku čtyřicátých let neoddělitelně spjati s Benjaminem Whorfem. Sám Whorf má uvádět pět různých slov (srov. dále s Pullumovým tvrzením o sedmi slovech), která ovšem nejsou tatáž, jako uvádí Boas. Whorf na rozdíl od Boase tato slova používá k poukázání na rozdílnost angličtiny a jazyka Eskymáků, zatímco Boas tím ilustrovat určitou podobnost. Whorf se o tomto tématu zmiňuje jen krátce a další rozšíření této myšlenky se v jeho díle nevyskytují. Mnohem kritičtější než Martinová je k Whorfovi Pullum (1991), který poukazuje na to, že Whorfovy závěry o anglických mluvčích jsou chybné a že ze čtyř Boasových výrazů udělal sedm. Po dvaceti letech od publikace Whorfových spisů se výrazy pro sníh vracejí ve dvou důležitých antropologických textech – v Silent Language Edwarda Halla (1959) a ve Words and Things Rogera Browna (1958). Hall na rozdíl od Boase a Whorfa uvádí, že všechna slova jsou podstatná jména, a ačkoliv neupřesňuje počet těchto výrazů, naznačuje, že těchto slov je hodně. Navíc zasazuje tento příklad do kontextu analýzy kulturních kategorií. Brown zase pomíjí složitost eskymácké gramatiky a na základě této neznalosti vytváří komplex argumentů, které nemají žádnou oporu v datech. Kniha Carol Eastmanové (1975) Aspects of Language and Culture sice odkazuje na Browna a jeho tři slova pro sníh, i když sama o šest řádek dále tvrdí, že těchto slov je mnoho. Boasova malá zmínka, kterou původně zamýšlel naprosto něco jiného, se tak stává faktem, který začíná žít svůj vlastní život a pomalu se mění v mýtus. Martinová uvádí pro ni nedávné příklady, kdy se počet slov o sněhu liší od devíti (z vědomostní encyklopedie, kde je počet doprovázen směšným vysvětlením, že prostředí, ve kterém Eskymáci žijí je omezené, a tak si musejí vymýšlet mnoho slov, aby nějak naplnili svou konverzaci) až po 200 (předpověď zpráv na clevelandské televizní stanici) (Martin, 1986). A kolik odlišných slov pro sníh tedy vlastně eskymácké kmeny používají? Podle Pulluma (1991: 170) není seznam o mnoho delší nebo rozdílnější než ten, který by byl sestaven pro angličtinu, protože se do něj započítávají i slova, která mají vztah například 23
k počasí nebo jsou složeninami slov jiných. Podle Martinové (Martin 1986: 422) nemá cenu předpokládat, že existují více než dva kořeny slov které mají co do činění pouze se sněhem. Eskymáci tak mají zhruba stejně tolik slov pro sníh, jako mají k dispozici všichni, co mluví anglicky – sníh (snow) a vločka (flake). Tyto kořeny mohou být modifikovány díky širokým možnostem eskymáckého syntaxu a morfologie. Angličtina toho není schopna. Vliv gramatiky na vnímání zůstává nezdokumentovaný. Přílišná zjednodušení, nekritické přejímání informací, pomíjení kontextu a zasazování faktů do jiných souvislostí, než v jakých byly poprvé uvedeny, vedly ke vzniku pohádky, která byla vnímána jako skutečný příběh. Zatímco byl první příklad lingvistický (i když do něj byly později zaneseny i psychologické souvislosti), druhý příklad bude psychologický. Týká se známého výroku, který se opakuje v řadě populárních psychologických knih (zvláště knih zabývajících se řečí těla), že interpersonální komunikace je ze 7% založena na verbálním projevu, z 38% na vokálním projevu a z 55% na mimickém doprovodu. Nepravdivost tohoto mýtu se nyní pokusíme ukázat. Vše odstartoval výzkum a následný článek Alberta Mehrabiana a Susan R. Ferrisové, který vyšel v Journal of Consulting Psychology v roce 1967 pod názvem Inference of Attitudes from Nonverbal Communication in Two Channels. Jak experiment vypadal popsal ve svém článku David Lappako (http://resourcemagazine.co.uk/acatalog/lapakko.pdf). Celého výzkumu se zúčastnilo 62 pokusných osob, z nichž 25 bylo využito pouze v úvodní části, kdy se hledalo vhodné neutrální slovo, kterým se stalo slovíčko „možná“ (maybe). Zbývajících 37 osob se pak zúčastnilo 2 různých testů. Všechny testované subjekty byly ženy, studentky Kalifornské univerzity, a jejich účast na tomto experimentu byla jednou z podmínek pro úspěšné absolvování úvodního kurzu psychologie. „O ‚vzorku pokusných osob‘ lze tedy říci, že šlo o homogenní až uniformní skupinu, navíc ne zcela standardně motivovanou“ (Vybíral, 2003: 124). Vybráním jediného slova už sami Mehrabian s Ferrisovou upozadili verbální složku komunikace. Navíc kontext, ve kterém se výzkum odehrával vůbec neodpovídal reálným situacím. Podle Lappaka výzkum vypovídá jen o tom, že 17 studentek poté, co slyšely z magnetofonu slovo „možná“ ve třech různých intonacích, spíše než aby reagovaly na to, co bylo řečeno, reagovaly na to, jak to bylo řečeno (první test). Ukazuje také, že 20 studentek poté, co viděly fotografii tří žen pokoušejících se vyjádřit libost, nelibost a neutralitu, spíše než aby reagovaly na to, co bylo řečeno, reagovaly na to, jak bylo řečené prezentováno (druhý test). Taková metodologie podle jeho slov postrádá jakoukoli externí validitu (Lappako, 1997: 64). 24
Z předchozího odstavce vyplývá, že závěry jsou jen obtížně zobecnitelné na celou komunikaci v celé její šíři a potenciální pestrosti. Nespolehlivost takové generalizace pak ještě umocňuje skutečnost, že magická matematická formule 7-38-55 vznikla až po spojení s jiným výzkumem, který provedl Mehrabian s Mortonem Wienerem. Zpráva z výzkumu nazvaná Decoding of Inconsistent Communication vyšla v roce 1967 v časopise Journal of Personal and Social Psychology. Zde bylo použito třicet pokusných osob (opět studenky psychologie) a devět odlišných slov. Tři pozitivně, tři neutrálně a tři negativně zabarvená. Slova byla nahraná na magnetofonový pásek ve třech odlišných tonálních variantách (libost, nelibost, neutralita). Zkoumané osoby si měly představit, že každé ze slov bylo řečené jinou osobou, a měly posoudit, jaký byl asi postoj mluvčího vůči imaginárnímu příjemci. Jakkoli si byli Mehrabian s Wienerem vědomi metodologických problémů, stejně výzkum uzavřeli tak, že posouzení sdělovaného závisí primárně na intonaci. Přiznávají však, že se tak stává pouze v okamžiku, kdy nemáme žádné jiné informace o vztahu mezi komunikujícími. Jak je patrné, že výzkum, který by současně testoval vliv verbální, vokální a mimické složky na komunikaci nebyl Mehrabianem nikdy proveden. Finální čísla vzešla až z kombinace výsledků tří podobných experimentů, které byly svým zaměřením velice specifické, a proto nešlo jejich závěry zobecnit na celou komunikace. Proč se tak ale stalo? Podle Lappaka (1997: 65) za to může využívání jiných než primárních zdrojů, což je cena za informační explozi a nedostatek času ověřovat informace. Každý, kdo by nahlédl do originálu, by si pravděpodobně uvědomil limity Mehrabianovy práce. Hlavní příčinnou je ale podle něj fakt, že číselné vyjádření bylo příliš lákavé na to, aby bylo ignorováno. Čísla totiž na rozdíl od použití jazyka vyvolávají představu přesnosti a objektivnosti. Navíc neustálé opakování čísel 7-38-55 samo o sobě potvrzovalo jejich platnost. Mehrabian sám tvrdí, že jeho práce nebyla citována správně a že se týkala pouze komunikace pocitů a postojů. Bylo by přeci absurdní tvrdit, že slova představují pouze 7% zprávy. Podobné mechanismy jako u prvního příkladu vedly k témuž výsledku. Malý kousek informace, který sloužil jako ilustrace či jako ukázka fungování ve velice specifické situaci se stal něčím mnohem větším, než na začátku byl. Řetězec zobecňování a malý nebo žádný ohled na celkový kontext společně s častým využíváním těchto zobecněných a pokřivených faktů dal vzniknout mýtům, proti kterým se jen těžko bojuje, protože jejich hlas je mnohem silnější než hlasy kritiků.
25
1.9 Rozdílnost mužů a žen a její konstrukce Biologické rozdíly mezi muži i ženami jsou zřejmé na první pohled. Není proto divu, že se i psychologické rozdíly vysvětlují na základě biologických daností a že jsou tyto rozdíly ve shodě s těmi biologickými uváděny jako stejně markantní. Nejčastějšími kritiky biologického determinismu rozdílů mužů a žen jsou feministicky orientované směry v psychologii. Podíváme se blíže na to, jak kritičky vysvětlují konstrukci rozdílů mezi muži a ženami a jak lze shrnout výzkumy o rozdílech mezi pohlavími. Sandra L. Bemová (1993) uvádí, že v historii západní kultury přežívají tři názory na muže a ženy: -
Psychologická a sexuální přirozenost mužů a žen je diametrálně odlišná.
-
Muži jsou dědičně dominantní a nadřazené pohlaví.
-
Rozdíly mezi muži a ženami a mužská dominance je přirozená.
Do poloviny 19. století byla tato přirozenost chápána hlavně v náboženských pojmech a byla vysvětlována jako součást velkého Božího díla. V okamžiku, kdy příroda a její evoluční procesy začaly postupně vytlačovat představu kreacionismu, začaly být rozdíly mezi ženami a muži chápány jako součást biologického nebo též evolučního velkého díla. Jakkoli hluboká byla změna amerického povědomí za posledních 150 let, skryté předpoklady týkající se pohlaví a rodu zůstávají zakotveny v kulturním diskurzu, sociálních institucích a individuálních představách a neviditelně a systematicky reprodukují mužskou dominanci generaci za generací. Tyto skryté a často neuvědomované předpoklady Bemová nazývá genderovými čočkami (lenses of gender). První čočkou je podle ní androcentrismus. Ten se projevuje tak, že definice mužů nebo mužské zkušenosti je vnímána jako něco neutrálního či normálního, zatímco definice žen nebo ženské zkušenosti je vnímána jako pohlavně specifická odchylka od této normy. Druhou čočkou je genderová polarizace spočívající nejen v historicky hrubé představě, že ženy a muži jsou odlišní, ale také ve vnímání těchto odlišností jako organizujícího principu pro sociální život v naší kultuře. Genderové odlišnosti jsou přenášeny na téměř každý aspekt lidské zkušenosti včetně oblékání, sociálních rolí a dokonce vyjadřování emocí a sexuální touhy. Poslední, třetí čočkou je biologický esencialismus, který racionalizuje a legitimizuje obě předchozí čočky tím, že všechny odlišnosti bere jako přirozené a nevyhnutelné důsledky biologické přirozenosti mužů a žen. Projevuje se jako dlouhotrvající snaha biologických
26
teoretiků zpřírodnit sociální a ekonomické nerovnosti, vytvořit dojem, že jsou tyto nerovnosti přirozené a nevyhnutelné, spíše než aby byly historicky konstruované a modifikovatelné. Až příliš se zdůrazňují biologické aspekty a pomíjí se historický a současný sociálně-kulturní kontext. (Bem, 1993: 2, 4). Vivien Burrová (1998) tvrdí, že biologické předpoklady a na nich založené vysvětlování rolí (muži lovci, ženy pečovatelky) jsou extrémní formou redukcionismu a determinismu a je podle ní škoda, že většina biologických východisek v psychologii má tuto příchuť. Preference biologických vysvětlení před vysvětleními sociálními je však pochopitelná (srov. s funkcí Barthesova mýtu v kultuře, kapitola 1.1 Znaky, označování a tvorba významů), protože v současné západní společnosti vše související s přírodou získává pozitivní estetickou hodnotu. Co je přírodní, je také to, co je správné, z čehož analogicky vyplývá tvrzení, že jsou-li muži a ženy od přírody odlišní, je to tak správné. Proto se na jedné straně setkáváme s názory odsuzujícími homosexualitu jako odporující přírodě a posedlostí biopotravinami na straně druhé. Mohlo by se zdát, že v mnoha oblastech lidského chování, prožívání nebo myšlení lze nalézt významné rozdíly mezi muži a ženami. Eleanor M. Maccobyová a Carol N. Jacklinová v knize The Psychology of Sex Differences (1974, in Burr, 1998) zveřejnily výsledky porovnání množství výzkumů zabývajících se rozdíly v chování, schopnostech a charakteristikách mužů a žen. Zjistily, že dostatek důkazů pro tvrzení o rozdílnosti mužů a žen existuje jen pro následující čtyři oblasti: -
Verbální schopnosti: jak dívky rostou, je jejich schopnost komunikace vyšší než u chlapců (měřeno testy plynulosti řeči, porozumění, tvořivého psaní atd.).
-
Vizuálně-prostorové schopnosti: jak chlapci rostou, stávají se lepšími než dívky v úkolech jakými jsou například rozpoznávání reverzních figur.
-
Matematické schopnosti: po dvanáctém roce věku chlapci předběhnou dívky v matematických schopnostech. Mnoho vědců se však domnívá, že je to díky lepším vizuálně-prostorovým schopnostem, které chlapce zvýhodňují při řešení geometrických úloh nebo úloh s grafy. Proto by se tedy odlišné matematické schopnosti neměly počítat do rodových odlišností.
-
Agresivita: nejjasněji identifikovaný rozdíl. Od raného dětství jsou chlapci shledáváni jako slovně i fyzicky agresivnější než dívky a častěji se účastní hraných soubojů a mají častěji agresivní představy.
27
Maccobyová s Jacklinovou shrnují, že není dostatek důkazů pro mnoho zřejmých rozdílů zmiňovaných v populárních stereotypech o mužích a ženách. Ve čtyřech výše uvedených oblastech se našly malé, byť konstantní rozdíly. Obě vědkyně zároveň argumentují, že genderové rozdíly jsou soustavně přeháněny a podobnosti jsou minimalizovány. Varují, že výzkumy rozdílů mezi pohlavími by měli být brány s velkou opatrností. V mnoha případech je statistická významnost zapříčiněna velkým počtem subjektů zapojených do výzkumu. Malé odlišnosti v numerických datech mohou dosáhnout významnosti, pokud je tento malý rozdíl konstantní v celé populaci. Staticky významný rozdíl nemusí nutně znamenat také významný psychologický rozdíl. Rozdíly v rámci populací mohou variovat mnohem více než rozdíly mezi populacemi. Meredith M. Kimballová (2001, in Unger) tvrdí, že hlavní nevýhodou studií genderových rozdílů je fakt, že esencializují ženu, tzn. abychom mohli generalizovat to, jak se ženy liší od mužů, musíme ignorovat individuální rozdíly mezi ženami, zvláště jsou-li účastnicemi většiny výzkumů bílé vysokoškolské studentky pocházející ze střední vrstvy. Taktéž existuje tendence autorů vyzdvihovat zjištěné statistické odlišnosti a neprezentovat závěry, u kterých žádná odlišnost nebyla nalezena. Námět výzkumu může mít velký vliv na prezentaci výsledků. Příkladem mohou být zkoumání rozdílů v komunikaci mužů a žen. Podle Mary Crawfordové (2001, in Unger) lidé dozajista věří, že ženy a muži mluví a myslí odlišně, avšak navzdory velkému množství studií o genderových rozdílech v mluvě mužů a žen, se našlo jen málo definitivních odpovědí. V každé oblasti jazyka, ve které byli muži a ženy porovnáváni, jsou podobnosti mnohem zřejmější než rozdíly. V okamžiku, kdy si vědci vyberou, že se zaměří na odlišnosti, sami hodnotí, co je důležité. A i když se nějaká odlišnost objeví, víme jen málo o jejích příčinách, protože je obtížné oddělit rodové faktory od těch ostatních. Elizabeth Ariesová (1996) také upozorňuje, že mnoho empirických pozorování genderových rozdílů v komunikaci nevěnuje dostatečnou pozornost situačním vlivům, zvláště těm zahrnujícím vlivy mocenské. V podobnějších situacích a v podobnějších rolích se muži i ženy chovají podobněji. Navíc existuje mezi mužským a ženským komunikačním chováním obrovský přesah. Ve většině studií genderové rozdíly mohou jen za 10% variací v chování. Největší rozdíly mezi komunikací žen a mužů mají pouze střední závažnost. Mnoho pozorovaných komunikačních rozdílů je málo závažných, což znamená, že je v populaci zhruba osmdesáti pěti procentní přesah v komunikaci mužů a žen. Ariesová říká, že polarizováním ženského a mužského komunikačního chování pouze vytváříme falešnou dychotomii. Větší smysl dává se ptát, za jakých okolností jsou tyto rozdíly více či méně patrné. 28
Ačkoliv je mnoho genderových odlišností v sociálním chování konstruováno na základě sociálních interakcí, lidé stále věří ve vrozené rozdíly mezi pohlavími. Tuto víru bychom mohli nazývat sociálními mýty. Tyto mýty sdílejí jak členové dominantních skupin, tak členové skupin podřízených. Mýty určují pohled, ze kterého se díváme na svět a který považujeme za objektivně pravdivý. Tyto mýty jsou uchovávány, protože ne každý si sociální realitu vytváří úplně od začátku. Naopak se spoléhá na kulturní víru, aby pochopil a ospravedlnil všechny formy nerovnosti, do kterých se zapojuje (Tajfel 1984, in Crawford, Unger, 2003). Hluboce zakořeněné sociální mýty chrání člověka před kognitivním konfliktem. Několika příklady jsme chtěli ukázat, že rozdíly mezi ženami a muži jsou vždy relativní. Muži i ženy si jsou podobnější než se podle výzkumů zdá. Snažit se vysvětlit rozdíly v chování a prožívání žen a mužů pouze na základě biologických rozdílů není dostatečné. Spíše než pátrat po tom, jak jsou muži a ženy odlišní, bychom se měli snažit porozumět tomu, proč a za jakých okolností jsou odlišní.
29
2
Výzkumná část
2.1 Metodologie 2.1.1 Cíl výzkumu Diplomová práce se zabývá analýzou textů populární psychologické literatury z hlediska formy a faktičnosti. Snaží se identifikovat použité komunikační strategie a způsoby, jak jsou výsledky jednotlivých výzkumů využívány. Cílem výzkumu je přispět k odpovědím na otázku, jak vypadá popularizace psychologie a co všechno se při tomto procesu vytrácí. Výzkumné otázky tedy zní: „Jakých komunikačních postupů používají autoři úspěšných populárních publikací v oblasti psychologie?“
„Je součástí těchto postupů také šíření lží a omylů?“ Výzkumné otázky lze dále rozvést na dílčí otázky:
Jaký styl (typ textu, použitý diskurz, žánr) autoři používají? Jaký je cíl autorů? Jak zvolený styl a cíl ovlivňují použití empirických dat? Objevují se v jejich textech lži a omyly? Vznikají lži a omyly při procesu popularizace nebo jsou do textu převzaty z použitých zdrojů? Jaké zdroje jsou používány? Objevují se v textu kritické názory? Jak lze charakterizovat obecný komunikační vzorec spojující tyto texty? Smyslem práce je na základě kvalitativní analýzy odhalit případné zavádějící a nepravdivé informace ve zkoumaných textech a uvést je na pravou míru a za přispění analýzy
30
kvantitativní ilustrovat komplexnost textů. Ačkoli se práce primárně zabývá lžemi a omyly, budeme pozornost věnovat i výrazně kontroverzním výrokům, které jsou významné pro pochopení autorského stylu. Domníváme se, že nebude možné zmínit všechny nepřesnosti obsažené v textech (např. kvůli omezenému rozsahu práce), proto se budeme soustředit jen na ty dle našeho názoru nejvýznamnější. Pokusíme se také zjistit, jaké jsou jednotící prvky, kterými je možné charakterizovat populární psychologické texty. Chceme odhalit limity populárně psychologických knih. K jejich četbě by se mělo přistupovat vždy kriticky. Byli bychom rádi, kdyby naše práce přispěla ke střízlivějšímu přijímání populárně psychologických knih laickou veřejností, případně podnítila zájem veřejnosti o knihy z oblasti vědecké psychologie.
2.1.2 Charakteristika vzorku Zkoumaný vzorek se skládá ze čtyř knih, které by se daly začlenit do žánru populární psychologie. Do analýzy byly zařazeny následující texty:
Gray, J. (2005). Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Praha: Práh. Gray, J. (2008). Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl. Praha: Práh a Knižní klub. Pease, A., Pease, B. (2000). Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Brno: Alman. Pease, A., Pease, B. (2003). Proč muži lžou a ženy pláčou. Brno: Alman. Populárních nebo populárně naučných psychologických textů by se našlo podstatně více, tyto knihy však byly vybrány pro svou oblíbenost. Jejich prodejnost se počítá po celém světě v milionech výtisků. Navíc na knižním trhu reprezentují prototyp populárních psychologických příruček. Kritériem výběru tedy byla masovost, oblíbenost a jistá reprezentativnost v rámci specifického žánru. Využití dvou různých textů stejného autora (stejných autorů) nám poskytne možnost určit, objevují-li se v jeho (jejich) psaní určitá obecnější schémata typická právě pro daného autora (autory). Porovnání těchto schémat posléze umožní identifikovat, jestli můžeme u Grayových a Peasových populárních psychologických knih najít specifický komunikační vzorec.
31
2.1.3 Výzkumná metoda a její omezení – kvantitativní analýza Pro ukázku obsahů textů jsme zvolili metodu, která je odvozena od tradiční obsahové analýzy, jak ji navrhl Bernard Berelson. Obsahová analýza je především měřicí nástroj – je metodou konverze textu na měřitelné proměnné (Kronick, 1997: 58). Základním postupem této techniky je: -
Zvolení vzorku obsahu
-
Vytvoření relevantního rámce kategorií vnějších referentů
-
Volba jednotky analýzy
-
Umístění obsahu do připraveného rámce pomocí zjištění frekvence zvolených jednotek obsahu zmiňujících se o relevantních tématech
-
Vyjádření výsledků jako celkové skladby vybraného vzorku obsahu podle frekvence výskytu hledaných referencí (McQuail, 1999: 308)
Tento způsob předpokládá, že frekvence výskytu vybraných jednotek objektivním způsobem vyjadřuje převažující význam textu. Výstup obsahové analýzy je zcela novým textem, v němž mohlo zůstat jen málo z textu původního. Často se vytrácí také kontext a vztahy mezi jednotlivými referencemi. V našem podání použijeme pouze část z klasické obsahové analýzy. Zvoleným vzorkem budou dvě knihy. První z nich bude kniha Allana a Barbary Peasových Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, druhou pak kniha Johna Graye Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Jednotkami analýzy budou všechna slova vyskytující se v knize s výjimkou předložek, spojek, částic a podobných slovních druhů. Největší důraz je kladen na podstatná jména, slovesa, přídavná jména a příslovce. Každé jednotlivé slovo vytváří svou vlastní kategorii. Výsledkem této statistické analýzy textu bude výčet sta nejpoužívanějších slov v každé z knih. Obsahová analýza je časově náročná technika, pokud však texty, jež chceme analyzovat, existují v elektronické podobě, celý proces jde snadno zautomatizovat. Největší knižní portál Amazon.com pro mnoho z jím nabízených knih poskytuje službu Search Inside, kterou využijeme. Search Inside totiž umožňuje sledovat frekvenci používání jednotlivých slov a také další statistické údaje o textu, mezi něž patří například počet slov či odstavců. Na základě těchto údajů dokáže určit náročnost textu (readability) nebo jeho komplexnost (complexity). Kvantitativní analýzu proto doplníme i rozborem indexů čitelnosti textu (náročnosti).
32
Bohužel, pro dvě z publikací ze zvoleného souboru nebyla služba Search Inside dostupná. Proto budou výsledky obsahové analýzy představeny pouze pro dvě výše uvedené knihy. Indexy náročnosti však vypočteme pro každé ze zkoumaných děl.
2.1.4 Výzkumná metoda a její omezení – kvalitativní analýza Ke kvalitativnímu zkoumání vybraných textů byla použita metoda zakotvené teorie (grounded theory) (Corbin, Straus, 1999). Jednou z jejich velkých výhod je možnost využívání různých přístupů ve způsobech analýzy. Další výhodou je plastičnost, která zakotvenou teorii umožňuje upravovat podle potřeb analýzy nebo předmětu výzkumu (Miovský 2006). Protože tato metoda nebyla vystavěna, aby čelila obecným teoriím, její šíře a závěry jsou pouze omezené, ačkoliv jsou stále platné (Titscher a kol., 2003). Před začátkem výzkumu nebyly explicitně vymezeny žádné hypotézy, které by měly být analýzou potvrzeny nebo vyvráceny. Vzhledem ke specifickému předmětu zkoumání budou analyzovány různě obsáhlé jednotky – od krátkých fragmentů až po celé pasáže textu. Textová analýza bude založena převážně na diskurzní a sémiotické analýze (Fairclough, 2003). Diskurzní analýza nebo její přístupy nezkoumají, co je a není pravdivé, ale spíše zkoumají, jak je dosahováno toho, že něco je za pravdivé považováno. Takový způsob analýzy by však nedokázal zcela relevantně zodpovědět, zda se v textu objevují nějaké lži či omyly. Proto budeme kromě sledování způsobů, jakými autoři prostřednictvím svých textů komunikují se svými čtenáři, také prověřovat faktickou správnost textů metodou srovnávání. Pokud to bude možné, pokusíme se dohledat primární zdroje, které autoři používají, a zjistit, došlo-li
v procesu
popularizace
(reinterpretace
z vědeckého
diskurzu
do
diskurzu
populárního) k nějaké deformaci původního sdělení. V případě, kdy nebude možné primární zdroje určit, budeme se zajímat o to, v jaké podobě jsou informace předkládány, jestli u nich nedochází ke zkreslení nebo k interpretacím, které odporují buď logickým předpokladům, nebo vědeckou komunitou všeobecně přijímaným závěrům.
33
2.2 Analýza dat 2.2.1 Statistická analýza textu Statistická analýza textu není hlavním cílem této práce. Přesto se však krátce podíváme na to, jaké výrazy a jak často se ve zkoumaných knihách vyskytují. Navíc se také pokusíme určit komplexnost textů. Jednotlivé texty populární (případně populárně vědecké) knihy pak srovnáme s knihou vědeckou, abychom ukázali rozdíl ve složitosti jednotlivých žánrů.
2.2.1.1 Srovnávací publikace Jako srovnávací odbornou publikaci jsme vybrali knihu Feminist Practice and Poststructuralist Theory od Chrise Weedona (http://www.amazon.com/Feminist-PracticePoststructuralist-TheoryWeedon/dp/0631198253/ref=sr_1_44?ie=UTF8&s=books&qid=1224594002&sr=1-44).
Na
následujícím obrázku (obr. č. 1) najdeme 100 nejčastěji použitých slov. Čím větší je použitý font, tím častější se dané slovo v textu vyskytuje.
34
obrázek č. 1
Dalším statistickým údajem, na který se zaměříme, je náročnost (čitelnost) pro čtenáře. K určení náročnosti používá Search Inside tři indexy. Prvním z nich je fog index Roberta Gunninga (http://en.wikipedia.org/wiki/Gunning_fog_index). Důraz je kladen na lexikální a syntaktický faktor. Do obtížnosti se promítá především délka použitých slov a vět. V úvahu se bere počet slov na jednu větu a poměr složitých slov vůči jednoduchým. Dětská literatura či komiksy mívají fog index mezi třemi až šesti body, denní tisk v průměru 10, kdežto vysoce specializovaný odborný text může běžně dosahovat průměrných hodnot kolem 20 bodů. Podobným ukazatelem je i Fleschův test čitelnosti (Flesch Reading Ease Test, http://en.wikipedia.org/wiki/Flesch-Kincaid_Readability_Test). Pro hodnocení výsledků se používá škála od 0 do 121 bodů. Čím vyšší je skóre zkoumaného textu, tím snazší je jeho čitelnost. Text s výsledným indexem 90 až 100 bodů by měl být bez problémů čitelný pro
35
jedenáctileté žáky, kdežto při skóre nižším než 30 textu nejlépe porozumí lidé, kteří dosáhli vysokoškolského vzdělání. Modifikací výše uvedeného testu čitelnosti je pak Flesch-Kincaidův index. J. P. Kincaid přezkoumal váhu jednotlivých faktorů určujících čitelnost a promítl do výpočtu také odstupňování amerického vzdělávacího systému, aby učitelům či rodičům umožnil snadné posouzení čitelnosti knih. Obecně lze tvrdit, že výsledné číslo Flesch-Kincaidova testu se rovná počtu let studia, která by měl mít čtenář za sebou, aby byl schopen bez vážnějších problémů pochopit daný text. Všechny tři spočítané indexy pro knihu Feminist Practice and Poststructuralist Theory můžete najít na následujícím obrázku (obr. č. 2).
obrázek č. 2
Ze sta nečastěji použitých slov a také z indexů šlo odvodit, že kniha nebude patřit k těm jednoduchým. Weedonova publikace spadá v průměru mezi 5% nejnáročnějších knih, jejichž statistické údaje má Amazon.com k dispozici. Statistická funkce pro komplexnost je velice jednoduchá. V úvahu se bere komplexnost slov a počet vět jednoduchých i složených. Slovo je považováno za komplexní, pokud má tři a více slabik. Samozřejmostí je záznam o součtu všech znaků, slov a celých vět. Příklad takové analýzy naleznete níže na obrázku č. 3; opět jde o knihu Feminist Practice and Poststructuralist Theory, text je porovnáván se všemi knihami v databázi.
obrázek č. 3
Zhruba 10% knih dostupných v databázi je komplexnější než Weedonovo dílo.
36
2.2.1.2 Zkoumané publikace Kniha Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách byla 22. října 2008 hodnocená jako čtvrtá nejlépe prodávaná publikace v kategorii Knihy > Literatura faktu > Sociální vědy > Sociologie > Sociální skupiny (viz obr. č. 4).
obrázek č. 4
Na dalším obrázku (obr. č. 5) můžete najít sto nejčastěji se vyskytujících slov.
obrázek č. 5
Podle nejčastěji používaných slov bychom mohli tvrdit, že kniha manželů Peasových nepatří k dílům, jejichž pochopení by mělo být obtížné. Další statistiky to jen potvrzují. V konkurenci všech knih v databázi patří kniha dle jednotlivých indexů čitelnosti
37
k průměrným. Situace se však změní, porovnáme-li tuto práci v rámci specifičtější skupiny. Zůstaňme v kategorii, kde se kniha ve výše uvedený den umístila díky solidní prodejnosti v první pětce (viz obr. č. 6).
obrázek č. 6
Jak je vidět výše, při srovnání s odbornou literaturou je text mnohem jednodušší. Více než 80% knih uváděných ve stejné kategorii je složitějších. Knihu Proč muži lžou a ženy pláčou nemá Amazon.com v současnosti v nabídce. I proto kniha v celkových prodejích nijak neoslňuje (viz obr. č. 7).
obrázek č. 7
Funkce Search Inside není dostupná. Nebude tedy možné porovnat složitost s ostatními publikacemi. Stejně tak výčet 100 nejčastěji se objevujících slov by byl velmi namáhavý. S pomocí softwarových nástrojů tedy spočítáme pouze indexy čitelnosti a komplexnost textu. K analýze
jsme
použili
první
tři
odstavce
kapitoly
1
(strana
13,
http://www.amazon.co.uk/gp/reader/0752847287/ref=sib_dp_bod_ex?ie=UTF8&p=S00N#rea der-link). Všech 205 slov jsme vložili do on-line analyzátoru dostupného na adrese http://www.online-utility.org/english/readability_test_and_improve.jsp.
Výsledky
jsou
následující: Fog index: 9,37 Fleschův index: 61,98
38
Flesch- Kincaidův index: 8,25 V průměru měla každá věta 14,64 slov a jedno slovo mělo v průměru 1,54 slabiky. Slov označených jako složitá bylo v textu obsaženo přibližně 10%. Zkoumání delšího úseku textu by nepřineslo podle našeho názoru výraznější změny, protože pro výpočet fog indexu se obvykle uvádí, že jako vzorek vhodný pro test stačí úsek v délce zhrub sta slov. My jsem použili text o délce přes dvě stě slov. Zkusíme-li test nejdříve s první polovinou (první dva odstavce) a posléze s druhou polovinou (třetí odstavec), fog index se stále pohybuje v rozmezí devíti až deseti bodů. Jakkoli byl zkoumaný úsek textu krátký, je zřejmé, že by se výpočty indexů výrazně nelišily. Kniha Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše byla 23. října 2008 nejlépe prodávanou publikací z oblasti Zdraví, mysl a tělo. Celkově se umístila na 478. místě (viz obr. č 8).
obrázek č. 8
Na obrázku č. 9 můžeme najít 100 nejčastěji použitých slov.
39
obrázek č. 9
V porovnání se všemi knihami dostupnými v elektronické podobě je Grayova kniha spíše podprůměrná a řadí se na počátek poslední čtvrtiny nejjednodušších knih. Uvážíme-li, že Gray soutěží i s dětskými knihami, není výsledek nijak lichotivý. V kategorii Knihy > Zdraví, mysl a tělo > Vztahy > Mezilidské vztahy, kde se kniha stala pátou nejlépe prodávanou, si vede v porovnání s konkurencí ještě hůře (viz obr. č. 10).
40
obrázek č. 10
Pouze kolem 20% knih v dané kategorii by mělo být snadněji čitelných, a to vybranou skupinu nelze hodnotit jako vyloženě odbornou. Naopak, většina knih z výše uvedené kategorie bude patřit mezi populární, případně populárně vědeckou literaturu. S výjimkou Fleschova indexu jsou všechny statistické ukazatele horší než u první knihy od manželů Peasových. Druhá Grayova kniha Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl není stejně jako kniha Proč muži lžou a ženy pláčou v současnosti k dispozici přímo od Amazon.com. Kniha byla 24. října 2008 osmnáctou nejlépe prodávanou publikací v kategorii Knihy > Oprah. Celkově se pak o takový úspěch nejednalo (viz obr. č. 11).
obrázek č. 11
Ani pro tuto knihu nejsou statistiky ze systému Search Inside dostupné. Určíme tedy pouze jednotlivé indexy a komplexnost. K výpočtu použijeme úryvek z první kapitoly (http://www.spiritsite.com/writing/johgra/part4.shtml). K určení indexů čitelnosti bylo požito stejného nástroje jako v předchozím případě. Výsledky jsou následující: Fog index: 11,93 Fleschův index: 52,41 Flesch- Kincaidův index: 10,33
41
Každá věta obsahovala průměrně 17,64 slov a jedno slovo mělo v průměru 1,61 slabiky. Celkem bylo do analýzy zahrnuto 1535 slov, z nichž zhruba 14% bylo označeno jako složitých. Z uvedených výsledků vyplývá, že druhá Grayova publikace je o něco složitější něž ta první, a je zhruba na úrovni Peasových Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách.
2.3 Textová analýza 2.3.1 Kniha 1 - Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách 2.3.1.1 Struktura a jazyk knihy Kniha je rozdělena na jedenáct kapitol. Téměř každá kapitola začíná krátkou historkou, která by měla ilustrovat, jak to chodí mezi muži a ženami v běžném životě. V každé z historek lze najít nějaké klišé nebo stereotyp, které pak následující kapitola vysvětluje pomocí vědeckých faktů. Podrobněji se na některá z těchto vědeckých potvrzení podíváme na následujících stranách. Kniha je doplněna množstvím ilustrací, které lze rozdělit na dvě skupiny. První jsou humorné ilustrace, druhou pak grafy a nákresy. Vtipy jsou většinou postavené na stereotypu nebo premisách, které autoři ve svém textu popisují. Příkladem může být „sněm“ ptáků na městských střechách studujících mapu s popisem „Ach ne děvčata, to snad není pravda… Podívejte se na tuhle mapu!… Asi jsme měly u té velké zelené hory zahnout doprava…“ (Peaseovi, 2000: 132) nebo rozhovor dvou včel, kdy jedna (žena) říká té druhé držící mapu (muž): „Už popáté ti říkám… zastav a zeptej se na cestu!“ (Peaseovi, 2000: 176). Všechny tyto vtípky postavené na přílišné generalizaci, stereotypizaci žen i mužů a hyperbole nikdy neodporují zažitým stereotypním představám a ani nejsou v textu odvrženy jako nepravdivé. Jak tvrdí Peaseovi, „humorné ilustrace na předchozích stránkách jsou k smíchu proto, že obsahují příchuť pravdy“ (Peaseovi, 2000: 69). Ilustrace tedy slouží společně s uváděnými vědeckými poznatky jako nástroj potvrzující obecně přijímané pravdy o typických mužských nebo ženských vlastnostech. Druhou skupinou jsou nehumorné ilustrace. Ve většině případů jde o nákresy mozku a v nich naznačená jednotlivá centra funkcí podle toho jak jsou popisována v textu. U těchto obrázků není nikdy citován zdroj, proto je překvapující, když čtenář ke konci knihy objeví dva grafy (str. 242 a 269), u nichž je tvůrce citován. Oba grafy týkající se sexuální touhy
42
mužů i žen pocházejí od Pease International Research, UK. Ředitelkou této organizace, která by se podle názvu měla zabývat výzkumy možná nejen manželů Peasových, je podle některých méně důvěryhodných zdrojů Barbara Peasová (http://www.editorial-bizancio.pt). Bylo by jistě zajímavé podívat se, jaké výzkumy toto sdružení vypracovalo nebo na jakých se podílelo, zdá se však, že tato společnost vůbec neexistuje. Existuje však jiná, Pease International Pty Ltd. se sídlem v Austrálii, jejíž ředitelkou je Barbara Peasová. Na jejich webových stránkách byste však jakýkoli výzkum hledali marně. V každé kapitole také najdeme několik šedivých rámečků, které okamžitě přitáhnou pozornost a které mají nejspíše působit jako zvýraznění určité myšlenky či faktu. Forma těchto vypíchnutí je vždy stejná, matoucí je ale jejich žánr. Na jedné straně jsou do těchto rámečků vypisována fakta jako „Testy prokázaly, že ženy mají o tři procenta vyšší všeobecnou inteligenci než muži“ (Peaseovi, 2000: 73), na druhé jsou to rádoby vtipné komentáře typu „Mnoho mužů se domnívá, že monogamie je materiál, z něhož se vyrábí nábytek“ (Peaseovi, 2000: 249). Většina z těchto komentářů by se dala označit jako sexistická. Promícháním faktů s humorem se však dosahuje naprosto téhož efektu jako u ilustrací. Čtenář je pomalu manipulován do situace, kdy přestane rozlišovat mezi žertem a faktem. Forma upozornění na „důležitý poznatek“ tak může převážit nad obsahem. Tyto věty v rámečcích se stávají reklamními slogany, které mají za úkol čtenáři vnutit představu, jak svět kolem něj vypadá a proč tak funguje: „Muži v žertu říkají, že ve svém manželském loži spí blízko dveří proto, aby mohli utéct, ale ve skutečnosti jde o instinkt ochránce“ (Peaseovi, 2000: 71). Kniha se čte velmi lehce. Použitý jazyk je jednoduchý a srozumitelný. S pojmy se pracuje velmi volně, údajů je relativně málo. Čtenář se například nemusí trápit se složitými pojmy nebo termíny z biologie, autoři tvrdí, že vše udělali za něj, aby se mu „kniha dobře četla“. Současně však Peaseovi tvrdí, že se čtenáři seznámí „s řadou důležitých pojmů, metod a strategií, které jsou vědecky dokázané a většinou se zdají samozřejmé či obecně známé“ (Peaseovi, 2000: 30). Ona samozřejmost či obecně známá fakta se projevují i v příbězích „ze života“. Čtenář tak dostane dostatek příležitostí, aby si našel alespoň jednu situaci, kterou ve svém životě zažil (i když například vzdáleně) a díky které má možnost se s knihou identifikovat. Od zjištění, že má kniha pravdu minimálně v jedné věci je jen krůček k pocitu, že má pravdu i v těch ostatních, i když mohou odporovat vlastním zkušenostem. Vše umocňuje fakt, že od samého začátku je čtenář upozorňován na to, že muži a ženy jsou naprosto odlišní, což ve většině případů odpovídá laickému pohledu na svět. Zmínek o
43
podobnosti nebo naprosté stejnosti je minimálně. A pokud se najdou, jsou okamžitě relativizovány jinou odlišností jako v následujících dvou případech: „Výzkumy sexuálního chování dokazují, že ženy si muže prohlížejí stejně často jako muži, ne-li častěji. Mají však lepší periferní vidění než muži, a proto jsou jen zřídkakdy přistiženy.“ (Peaseovi, 2000: 45) „Není však pravda, že muž neprožívá emoce. Metoda snímkování mozku prokazuje, že muži prožívají emoce stejně silně jako ženy, ale není to na nich vidět.“ (Peaseovi, 2000: 128) Peaseovi dokáží připustit, že existují jisté podobnosti v prožívání nebo chování žen a mužů, ale protože je kniha postavena na faktu, že muži a ženy jsou zásadně odlišní, je třeba jakékoli podobnosti upozadit. Autoři trvají jen na tom, že jediná společná charakteristika obou pohlaví je sounáležitost „ke stejnému živočišnému druhu“ (Peaseovi, 2000: 21). Charakteristickým znakem je prolínání žánrů. Některé pasáže působí až pohádkově, když autoři začnou text slovy „Kdysi, před dávnými a dávnými lety, žili muži a ženy šťastně pospolu a svou prací se harmonicky doplňovali“ (Peaseovi, 2000: 31). Jiné se zase spíše podobají vědeckému popisu: „…výzkum při němž byly objeveny neuropeptidy – vlákna aminokyselin, která kolují organismem a připojují se k hostitelským receptorům“ (Peaseovi, 2000: 197). Jak se dočteme na obalu knihy, „Allan a Barbara Peaseovi procestovali celý svět a shromáždili nejrůznější výzkumy“. Pokud by si chtěl zvídavý čtenář citované výzkumy projít sám, narazí na problém. Pouze u minima výzkumů je uveden přímý zdroj. Odkazování většinou probíhá jako v následujících citacích: „Neurolog Roger Gorski z Kalifornské univerzity…“ (Peaseovi, 2000: 79) „Kanadská badatelka Sandra Witlesonová…“ (Peaseovi, 2000: 171) „Brian Gladue ze State University v Severní Dakotě…“ (Peaseovi, 2000: 229) „Dr. Harold Bloomfiled, autor knihy The Power of Five, uvádí…“ (Peaseovi, 2000: 249) Mnohem častější jsou následující použité výrazy, které se vědeckými pracemi zaštiťují: „Prostudovali jsme výzkumy významných paleontologů, etnologů, psychologů, biologů a neurologů…“ (Peaseovi, 2000: 26) 44
„Testy uskutečněné s dětmi potvrdily…“ (Peaseovi, 2000: 54) „Nejnovější výzkumy odhalují…“ (Peaseovi, 2000: 73) „Z výzkumů je rovněž patrné…“ (Peaseovi, 2000: 78) „Existují tisíce výzkumů…“ (Peaseovi, 2000: 137) „Z různých výzkumů vyplývá…“ (Peaseovi, 2000: 202) „Testy prokázaly…“ (Peaseovi, 2000: 266) Třetí kategorií je pak spojení nic neříkající výpovědi o výzkumu či testu s nějakou autoritou, jako v úryvku „studie uskutečněná na Harvardské univerzitě…“ (Peaseovi, 2000: 29). Nepřekvapí, že druhého typu odkazování se v knize najde největší množství. Dalším zjištěním pak je, že vědci, na které je v textu odkazováno, se jen minimálně objevují v seznamu literatury uvedeném na konci knihy. Ze čtyř výše uvedených jmen je v literatuře uvedena pouze Sandra Witlesonová. Jako zdroj byl použit její třístránkový článek The brain connection: the corpus callosum is larger in left-handers z časopisu Science z roku 1985 (abstrakt je k nalezení zde http://www.sciencemag.org/cgi/content/abstract/229/4714/665, krátký výňatek článku pak zde http://www.serpentfd.org/a/witelson1985.html). Jak si lze v záznamu na stránkách časopisu všimnout, autorkou tohoto článku není Sandra Witlesonová, ale Sandra Witelsonová. Nejde jen o překlep v české verzi, protože naprosto stejná chyba se objevuje i ve verzi anglické. Práce ze seznamu literatury se zabývala postmortem měřením velikosti jedné části mozku a nemá vůbec nic společného s tím, o čem se zmiňují Peaseovi, kteří píší, že Witelsonová je „autorkou testu, který určuje sídlo emocí v mozku ženy a muže“. Tento test má sestávat z emociálně zabarvených podnětů, které předložila Witelsonová „nejprve prostřednictvím levého oka a ucha pravé hemisféře a potom prostřednictvím pravého oka a ucha levé hemisféře. Witlesonová zjistila, že emoce […] mužů mají své sídlo na místech znázorněných na obr. 1 [ve spánkovém a týlním laloku pravé hemisféry] a emoce žen sídlí na místech znázorněních na obrázku 2 [šrafovaně označeny obě hemisféry kromě čelní části pravé hemisféry]. […] vidíte přibližné umístění sídla emocí v mozku, které bylo odhaleno pomocí metody magnetické rezonance“ (Peaseovi, 2000: 171). Není tedy zřejmé, odkud Peaseovi načerpali tento poznatek. Možné ale je, že tento údaj pochází z knihy Brain Sex Anne Moirové a Davida Jessela (1989), neboť v jejich textu se jméno
objevuje
také
zkomoleně
(viz
výňatky
z této
knihy
například
zde
http://www.bio.net/bionet/mm/neur-sci/1997-September/029413.html). Po přečtení kousku 45
úryvku z knihy se nelze zbavit dojmu, že práce Peasových je v jistých pasážích pouhým přepsáním a dalším zjednodušením Moirové a Jessela (více o této knize také v kapitole 2.3.1.10 Test – máte mužský nebo ženský mozek). Tento překlep dokazuje, že informace jsou u Peasových nekriticky přejímány a že seznam literatury má pouze navozovat dojem vědeckosti (tj. pravdivosti) celé jejich knihy. V mnoha případech se citace vůbec nevyskytují a řada domněnek je prezentována jako potvrzený fakt s univerzální platností. Někdy Peaseovi obrací kauzalitu a potvrzují si tak to, co vyřkli dříve. Na straně 223 odkazují k výzkumu Richarda Pillarda a Micheala Baileyho (samozřejmě, že byste tuto studii v seznamu literatury hledali marně). Informace o ní je pravděpodobně převzata z knihy Deborah Blumové Sex on the Brain, která je v literatuře uvedena; bibliografický záznam studie je: Bailey, J. M., Pillard, R. C. (1991). A genetic study of male sexual orientation. In: Archives of General Psychiatry. Ročník 48, číslo 12, str.1089-1096. Tato práce ukazuje, že pravděpodobnost výskytu homosexuality u mužů je u dvojvaječných dvojčat 22%, u jednovaječných je to 52% a u adoptivních bratrů je to 11%. V případě biologických bratrů je to asi 9,2%, což je významně méně, než by předpokládala jednoduchá genetická hypotéza. Peaseovi uvádějí pouze trojici čísel, protože kategorie biologických sourozenců a adoptivních sourozenců spojili a zprůměrovali nebo ji tak již převzali. Peaseovi tvrdí, že „badatelé se navíc shodují, že deset až dvacet procent dvojčat […] nechtělo
homosexualitu
přiznat,
anebo
byli
bisexuálové“.
Procento
gayů
mezi
jednovaječnými dvojčaty by tak mělo být zhruba někde mezi 60-70%, což „přesvědčivě dokazuje, že většina případů homosexuality je dána již prenatálním vývojem“ (Peaseovi, 2000: 223). O jednu stranu dále se pak dozvíme, že gen gayů má penetraci padesát až sedmdesát procent. Tím se prý vysvětluje, míra homosexuality u jednovaječných dvojčat (Peaseovi, 2000: 224). Celé podání problému tedy vypadá jako důkaz kruhem. Problém je v tom, že penetrace genů, tj. pravděpodobnost, s jakou se varianta genu projeví ve fenotypu, se zjišťuje většinou pozorováním fenotypu. Penetrace genu gayů se tak dá odvodit z experimentů, které pracují s podobnými daty, jako měli Bailey a Pillard. To je onen výchozí bod. Peaseovi nešťastnou formulací příčinnou souvislost obracejí. Vysvětlení o penetraci na jedné straně, tak potvrzuje výzkum na straně předešlé, na němž je však poznatek o penetraci s největší pravděpodobností postaven. Celý text se vyznačuje velkým zjednodušováním a neustálým opakováním. Vše by se dalo shrnout do několika vět. Muži a ženy jsou odlišní, protože jejich mozek je odlišný. O 46
struktuře mozku, která reflektuje potřeby muže lovce a ženy pečovatelky, je díky hormonům rozhodnuto již před narozením. Vliv okolí, pokud takový vliv vůbec existuje, je pouze minimální. Pochopí-li ženy i muži tyto nevyhnutelné biologické danosti, jejich život bude šťastnější.
2.3.1.2 Cíl knihy Cílem autorů je, aby nás kniha vyprovokovala k zamyšlení a občas nás i překvapila. Přesně toto přání se na následujících stránkách pokusíme autorům splnit. Nad některými pasážemi se zamyslíme, a to jak nad těmi překvapujícími, tak i nad těmi, které v nás velké překvapení nevyvolají. Kniha je „sice postavena na poznatcích vědy, ale psali jsme ji jazykem každodenního života, který se pohybuje v široké škále mezi lehce úsměvným a vysloveně humorným. Naším cílem je pomoci vám, čtenářům, naučit se více o sobě i příslušnících druhého pohlaví. V důsledku tohoto poznání se vaše komunikace a vzájemný vztah stanou bohatšími, radostnějšími a uspokojivějšími“ (Peaseovi, 2000: 17). Jak je vidět, Peaseovi se staví do role popularizátorů vědy. Mezi vědou a každodenním životem, který podle jejich vyjádření sestává jen z veselých okamžiků (škála omezená na jedné straně „lehce úsměvným“ a na druhé straně „vysloveně humorným“ nemůže obsahovat jiná hodnocení než ta, která se týkají vtipu/smíchu/veselí), však od začátku vědomě utváří širokou propast, kterou lze s jejich pomocí zdolat. Jestli tedy budou lidské vztahy po přečtení této knihy lepší, bude to jen jejich zásluha. Úspěchem jsou si autoři jisti, protože „kniha, kterou držíte v ruce, vám pomůže vyrovnat se s odlišností příslušníků druhého pohlaví a porozumět sami sobě. Pomůže vám i k tomu, abyste vedli šťastnější, zdravější a harmoničtější život“ (Peaseovi 2000:17). Snahou autorů je „objektivní pohled na vztahy mužů a žen“. Chtějí objasnit dějiny, význam a důsledky těchto vztahů a popsat metody, které by vedli ke „šťastnějšímu a uspokojivějšímu způsobu života“ (Peaseovi, 2000: 27). Kniha má také sloužit jako průvodce, který se používá při návštěvě cizí země či odlišné kultury a v kterém se dočtete „o místní hantýrce, způsobu řeči, signálech řeči těla a dozvíte se, proč jsou obyvatelé daného místa takoví, jací jsou“ (Peaseovi, 2000: 29). Již od začátku je čtenář seznamován s tím, že ženy a muži jsou odlišní, jedná se de facto o dvě odlišné kultury. Tato situace je neměnná a je třeba se s ní vyrovnat. Peaseovi naštěstí pro čtenáře na problém nejen ukazují, ale také přichází s řešením. Po přečtení této knihy mnohé pochopíte a nebude vás čekat nic jiného než jen šťastný život.
47
2.3.1.3 Teoretická východiska Podle manželů Peasových je základní problém prostý. Muži a ženy jsou jiní. Tento fakt antropologové nebo sociobiologové vědí již dlouhá léta, ale bojí se s ním vystoupit na veřejnosti, protože by se z nich mohli v „dnešním politicky korektním světě“ stát „vyvrhelové a vyděděnci“. „V současné společnosti se má za to, že ženy a muži jsou obdařeni stejnými vlohami, schopnostmi a možnostmi. Je paradoxní, že tato víra začala ve společnosti převládat v době, kdy věda došla k názoru, že skutečnost je zcela jiná“ (Peaseovi, 2000: 16). Úhelným kamenem je pro autory věda o evoluci člověka, protože ta „udělala v poslední době obrovský krok vpřed. Tato kniha staví na jejích poznatcích a ukazuje, jak lze získané vědomosti využít pro pochopení vztahu mezi muži a ženami“ (Peaseovi, 2000: 16). Závěry citované v této knize pocházejí z „výzkumů přírodovědných, medicínských, psychologických a sociologických; všechny se shodují na jedné věci: muži a ženy jsou rozdílní“ (Peaseovi, 2000: 24). Tato slova připomínají výrok Edwarda O. Wilsona (1978), o potřebě vytvořit novou syntézu věd o člověku, která by v sobě sjednocovala nejen vědy biologické, ale také vědy sociální. Cestu mělo ukazovat nové odvětí – sociobiologie. Autoři se k tomuto směru také hlásí, když přiznávají, že „do značné míry využíváme poznatků mladé vědy – sociobiologie –, která zkoumá, jak lze lidské chování vysvětlit pomocí genů a evoluce“ (Peaseovi, 2000: 30). Geny a evoluce jsou tedy hlavní východiska jejich úvah, společnost či kultura je jen systém, který funguje proti této přirozené síle. Pokud by snad někdo věřil tomu, že muži a ženy rozdílní nejsou (nebo jsou rozdílní jen z části), pak je to proto „že každý člověk byl v menší či větší míře obětí idealistické filozofie tvrdící, že ženy a muži jsou stejní“ (Peaseovi, 2000: 27). Neznamená to však, že by Peaseovi otevřeně podporovali diskriminaci, sami tvrdí, že muži a ženy by měli mít stejnou příležitost věnovat se profesní dráze v jakékoliv oblasti (ačkoliv jak píší, ne každá oblast je pro ně ta pravá). Biologický determismus jako jediný faktor ovlivňující vývoj člověka se neustále opakuje. „Až do nedávna se mělo za to, že dítě se narodí s myslí čistou jako nepopsaný list papíru, který posléze popisují jeho blízcí. Biologie nám však poskytla důkazy svědčící o opaku. Přesvědčují [vědci] nás o tom, že za naše postoje, reakce, přání a chování vůbec mohou hormony a naprogramování mozku. […] Naprogramování mozku a vliv hormonů jsou dva faktory, které do značné míry určují, jak budeme myslet a jak se budeme chovat, a to dlouho předtím, než se narodíme“ (Peaseovi, 2000: 24-25).
48
Pro naprogramování mozku svědčí „ohromující množství důkazů“. Naše chování, názory a priority tak ještě „i dnes předepisuje skutečnost, že muži byli lovci a ženy pečovatelkami“ (Peaseovi, 2000: 28). Důkazem pro toto tvrzení je výzkum uskutečněný na Harvardské univerzitě, který potvrzuje, že se k malým holčičkám a k malým chlapcům chováme jinak a odlišně s nimi/k nim mluvíme. Peaseovi odkazují k výzkumu, který je nemožné dohledat. Při čtení těchto řádek však pozorného čtenáře musí napadnout, že jsou možná i jiná vysvětlení. Jak uvádí Vivien Burrová (1998), můžeme se domnívat, že se k dívkám i chlapcům budeme chovat stejně a budeme mít tatáž očekávání, výzkumy ale naznačují, že se naše chování vzhledem k pohlavím liší (vědomě i nevědomě). Burrová odkazuje k výzkumu uvedeném v Giddensově Sociologii, kde se uvádí studie prarodičů hovořících o dětech v porodnicích. Zatímco chlapecký pláč byl interpretován jako cvičení plic, pláč dívek byl vnímán jako znak volání o pomoc. První otázkou v porodnicích bývá „Je to holka nebo kluk?“. Už od narození je pro okolí důležité přiradit novorozence do určité kategorie, abychom vybrali podle našeho názoru adekvátní rámec vlastního chápání a adekvátní způsob komunikace. Představy rodičů (a jiných osob) o tom, co se očekává od dětí mužského a ženského pohlaví, jsou dětem vštěpovány od jejich brzkého vstoupení do života a tato očekávání se mohou stát jistým sebenaplňujícím se proroctvím. Chápání růžové barvy jako symbolu pro dívky a modré barvy jako symbolu pro chlapce není přeci dána biologickým naprogramováním mozku, ale je výsledkem kulturním. Je tedy jasné, že problém je mnohem složitější a ne vše jde přímočaře vysvětlit naprogramováním mozku. Autoři jsou si možné argumentace vědomi, a tak řeší problém biologie vs. společnost velice jednoduše. Stačí pouze zdůraznit biologické predispozice. „Skutečnost, že děvčátkům dáváme na hraní panenky a chlapečkům vojáčky a fotbalisty, však nevytváří jejich chování; pouze ho zvýrazňuje a posiluje“ (Peaseovi, 2000: 28). Je jasné, že toto zdůraznění není žádným řešením, ale dogmatickým trváním na předchozích tezích.
2.3.1.4 Metodologie Ačkoliv je tato kapitola nazvána jako metodologická, je třeba brát ji s rezervou. Peaseovi samozřejmě nepostupují podle striktních vědeckých pravidel. Snažíme se však naznačit, jak v populárně vědecké literatuře vypadá metoda zkoumání a jak je tato metoda popisována.
49
Knihu autoři tvořili tři roky. Najezdili kvůli ní více než čtyři sta tisíc kilometrů. Provedli výzkum, během něhož přečetli nesčetné články, hovořili s mnoha odborníky a pořádali semináře v mnoha koutech světa a následuje výčet 22 států. Autoři jsou ve svém výčtu i nechtěně vtipní, protože uvádějí vlastně pouze 21 států. Objevuje se totiž perlička v podobě navštívení Velké Británie a Skotska, jejíž ekvivalentem by bylo tvrzení „navštívili jsme Českou republiku a Moravu“, což nezní zrovna erudovaně. Kromě množství výzkumů, jejichž fakta pro nás Peaseovi nashromáždili a uspořádali, se také sami zabývali vlastním zkoumáním. Bohužel není zcela patrné, jak přesně jejich výzkumy vypadaly. Na začátku knížky se dozvídáme jen o obtížích, na které autoři narazili. Mezi nejsložitější problémy, s nimiž se při své práci autoři setkali, „patřilo přimět mluvčí veřejných i soukromých organizací k tomu, aby nám řekli názor na dané téma. […] Rozhovory probíhaly za zavřenými dveřmi, ve spoře osvětlených místnostech a se zárukou z naší strany, že v knize nebudou uvedena jména jednotlivců ani názvy organizací“ (Peaseovi, 2000: 16-17). Peaseovi tedy provedli série rozhovorů s lidmi z různých institucích, při kterých pátrali po příčinách toho, proč jsou ženy na některých místech znevýhodňovány. Podle popisu bylo vše velice konspirační. Vyvolaný dojem je takový, že informace, které pro nás autoři získali jsou velice tajné, avšak z velice důvěryhodných zdrojů. Musí tedy být pravdivé. O tom, že se v textu setkáme jen s pravdou se nás snaží přesvědčit i následující věty: „Kniha, kterou držíte v ruce, se zabývá fakty a realitou. Je o skutečných lidech, skutečných výzkumech, současných a reálných událostech a zaznamenaných rozhovorech“ (Peaseovi, 2000: 30). V obecném povědomí se totiž skutečné či reálné automaticky rovná pravdivé. Předmětem výzkumu jsou odlišnosti mezi mužem a ženou, zkoumanou kategorií je pak průměrný muž nebo žena, protože jak píší autoři, „v knize se zabýváme průměrným mužem a průměrnou ženou, tedy chováním většiny žen a většiny mužů po většinu času a ve většině situací“ (Peaseovi, 2000: 26). V posledních dvou odstavcích je názorně vidět, jak si Peasovi odporují. Průměrná žena nebo průměrný muž je pouhým konstruktem, který v realitě de facto neexistuje. Navíc průměrný neznamená automaticky ani většinový. Nelze proto dávat rovnítko mezi skutečný a průměrný. Kniha může v jediný okamžik buď vyprávěť o skutečných lidech, nebo popisovat konstrukty. Nemůže však dělat obojí zároveň.
50
2.3.1.5 Příklady dokazování biologického determinismu Peaseovi rádi dokládají svá tvrzení o biologických predispozicích historickými souvislostmi nebo současnými statistikami. Na dva příklady takové strategie se podíváme na následujících řádcích. „Kdysi dávno, před dávnými a dávnými lety, žili muži a ženy šťastně pospolu a svou prací se harmonicky doplňovali,“ píší. Muži měli každý den riskovat život, často byli daleko od domova, díky čemuž se u nich vyvinula schopnost dobře se orientovat na velké vzdálenosti. Bylo totiž nutné, aby se s ulovenou kořistí dokázali vrátit domů. Muž byl lovec a „nic víc od něho nikdo neočekával. […] Nikdo po muži nechtěl, aby rozebíral vztah, neočekávalo se, že bude vynášet odpadky nebo vyměňovat dítěti pleny.“ Žena byla nositelkou a dárkyní života a její schopnosti se vyvíjely tak, aby co nejvíce odpovídaly této roli. Žena byla ochránkyní sídla. Měla si všímat známek hrozícího nebezpečí, musela mít schopnost orientovat se na krátké vzdálenosti a používat orientačních bodů, „aby mohla najít cestu domů“. A tak tomu bylo po stovky tisíc let (Peaseovi, 2008: 30-32). Autoři se nám snaží naznačit, že se vlastně i dnes chováme stále stejně jako tenkrát a že na tom vlastně není nic špatného, protože tato dělba práce je zcela přirozená. Zajímavý je způsob, jakým to dělají. Celý příběh má podobu nádherného království, kde mezi muži a ženami panuje naprostý klid a mír. Katastrofa přišla až v novověku. „Nyní vládnou naprosto jiná pravidla a vaši rodiče vám nemohou pomoci“ (Peaseovi, 2000: 34). Důkazem nových pravidel, zcela odlišných od těch panujících před dávnými a dávnými lety, je vysoká rozvodovost. Jak je vidět, Peaseovi vůbec nezajímá kontext. Jsou ochotni zamíchat dohromady společenské poměry prvotně pospolné společnosti a společnosti moderní. Na jednu misku vah dávají lovení zvěře s pazourkem v ruce, na druhou pak vyměňování dětských plen a poté porovnávají, co je lepší. Toto směšování paradigmat je pro jejich práci typické. Označit poměry rozvodovosti jako vládu jiných pravidel je velký redukcionismus, který zdaleka neodráží vše, co problém rozvodovosti a jejích příčin obsahuje. Nemluvě o tom, že lze snadno vyvolat dojem, jako by touha po ukončení nějakého svazku byla výdobytkem moderního společenství. Povšimněme si, že v úryvcích o mužích a ženách je shodně uvedeno, že u obou pohlaví byla důležitá schopnost orientace – u muže na velké vzdálenosti, u ženy na krátké. Peaseovi u muže nezmiňují, jakým stylem se v přírodě orientoval. Je zcela logické domnívat se, že se orientoval stejně jako ženy, tedy za pomoci referenčních bodů. Přesto se při dalším čtení dozvídáme, že ženina schopnost orientace, zejména čtení map, je mnohem horší než ta
51
mužova. Jak je tedy možné, když oba kdysi dávno zřejmě využívali pro orientaci stejných prostředků, byť vzhledem k okolnostem v rozdílném měřítku, a když dnešní struktura našeho mozku jen odráží potřeby našich dávných předků, že ženy mají takové potíže s orientací? Vždyť přece obě pohlaví musela reagovat na stejnou výzvu (najít cestu domů), tj. jejich mozek se podle toho musel vyvinout. Jestli ženy tuto schopnost ztratily a jak a proč se tak případně stalo, to Peaseovi nevysvětlují. Naopak je v dalších pasážích knihy opakováno, že muž lovil a vracel se domů, proto mu orientace s mapou i bez ní nečiní žádné potíže, kdežto žena se starala o domácnost, takže tuto potřebu vlastně nikdy neměla. „Ženy a dívky nemají příliš vyvinuté prostorové vnímání, protože nikdy nebyly nuceny štvát zvěř a poté najít cestu zpět domů. Proto má tolik žen potíže s orientací v mapách“ (Peaseovi, 2000: 137). Jejich mozek příroda naprogramovala jinak, vysvětlili by Peaseovi. Je výsledkem tohoto rozporu to, že vlastně neexistuje žádné přímé spojení mezi evolučním vývojem a schopností orientace v prostoru? Muži mají horší periferní vidění než ženy. Je to proto, že potřebovali zacílit oběma očima na kořist v dálce a sledovat ji. Jejich zrak se tedy vyvíjel tak, aby nebyli ničím rušeni. Proto současný muž najde cestu ke vzdálenému cíli, „ale není schopen nacházet věci v ledničce, skříni či zásuvce“. To, že mají dívky lepší periferní vidění lze dokázat statistikou nehod dětských chodců na silnicích. Jak ve Velké Británii (4132 nehod, 2460 chlapců, 1492 dívek), tak v Austrálii jsou chlapci zraněni častěji. „Chlapci při přecházení vozovky riskují více než dívky; tato skutečnost ve spojení s horším viděním způsobuje, že jsou častějšími oběťmi nehod“ (Peaseovi, 2000: 42). Peaseovi předloží tvrzení, které v zápětí evolučně vysvětí. Tentokrát je to vysvětlování stereotypu, že muž nedokáže v domácnosti najít nejrůznější věci. Marně bychom na stránkách knihy hledali výzkum či potvrzení experimentem, který by takové chování opravdu dokazoval či dokonce vysvětloval. Proto autoři svoje tvrzení dokazují statistikou nehod na silnicích, jejichž účastníky byly děti. Pomíjíme nyní fakt, že součet chlapců a dívek se nerovná celkovému počtu nehod a po sečtení obou skupin chybí 180 dětí, které nevíme, kam zařadit. Tato chyba mohla vzniknout například při tisku. A stejně tak pomíjíme, jakou metodou byla tato nehodovost měřena. V tomto případě nás zajímá, jak lze z této statistiky odvodit, že dívky mají lepší periferní vidění. Pokud připustíme, že periferní vidění nehodovost ovlivňuje, jak velká by byla míra tohoto ovlivnění? Proč by hlavním faktorem nemělo být právě riskování? Nebo také jinak. Touto statistikou bychom mohli stejným způsobem, jaký používají Peaseovi, dokázat i tvrzení, že dívky se při přecházení ulice častěji rozhlédnou vlevo i vpravo, zatímco chlapci se před vstupem do vozovky rozhlížejí méně. Máme pravdu my nebo Peaseovi? Nebo 52
snad oba? Tyto otázky lze jen těžko zodpovědět, protože mezi lepším periferním viděním a výsledky nehodovosti nemusí existovat žádná přímá příčinná souvislost. Je možné, že lepší či horší periferní vidění ovlivňuje nehodovost u dětí, ale stejně tak je možné, že nikoli. A napadá nás ještě jedna otázka. Potvrdila by nehodovost dospělých chodců tato čísla?
2.3.1.6 Rozpory ve vlastním textu Jak se ukázalo již v předešlé části textu, Peaseovi mají ve vlastní knize několik tvrzení, která si vzájemně odporují. V některých případech je to přímo, v některých je třeba dalšího odvození. Stejně tak někdy nesprávně pracují s pojmy nebo uvádí tvrzení, které nelze přímo doložit. Pár příkladů si nyní ukážeme. „Uvidíte, že mezi kulturami téměř neexistují rozdíly“ (Peaseovi, 2000: 31). Přesto potřebujeme k návštěvě jiné země či kultury průvodce, abychom cizí kultury pochopili. Muži a ženy jsou pro Peaseovi dvě naprosto odlišné kultury (viz kapitola 2.3.1.1 Cíl knihy). Muži nikdy nepobývali v okolí jeskyně dost dlouho na to, aby se „naučili číst mimoslovní signály nebo chápat způsoby mezilidské komunikace“ (Peaseovi, 2000: 40). Přesto na straně 100 Peaseovi uvádějí, že během lovu se muži museli domlouvat neverbálně, čímž se prý vysvětluje, proč muži tak špatně komunikují verbálně. Na jedné straně tedy muži mimoslovní (neverbální) komunikaci používali, ale současně jí nerozuměli. Muži jsou citlivější na ostré, pronikavé a vysoké zvuky (Peaseovi, 2008: 75). Tyto zvuky tedy muži lépe slyší. Na straně 71 se však píše, že uprostřed noci se žena dokáže okamžitě probudit z hlubokého spánku, zaslechne-li zvuk o vysoké frekvenci (tj. vysoký zvuk), jako je například dětský pláč. K vnímání zvuků pak ještě dodávají, že muži slyší každý zvuk, který má co do činění s pohybem či s potenciálním ohrožením, zatímco tento typ zvuků nechává ženu naprosto chladnou. Ta je slyší pouze tehdy, je-li muž mimo domov, protože ženin mozek přebírá naprogramování role muže a slyší tento zvuk také (Peaseovi, 2000: 72). Nabízí se závěr, že jak žena, tak muž mají fyziologicky stejné předpoklady pro rozpoznávání ruchů v okolí, jen je jejich reakce závislá na roli, kterou zastávají (pro Peaseovi je to muž ochránce a žena pečovatelka). Další rozpor, který zmíníme, je na straně 83. „Základní šablona pro lidské tělo a mozek je ženská.“ O jednu ilustraci a čtyři řádky níže však čtenář zjišťuje, že „šest až osm týdnů od početí je plod více či méně bezpohlavní a má možnost vyvíjet se dále jako bytost ženského i mužského pohlaví“ (Peaseovi, 2000: 83).
53
A uvedeme ještě jeden příklad nesouladu, který se opět vyskytuje jen několik řádek od sebe. „Mnohé ženy ve snaze získat autoritu mylně zvyšují hlas, což však vzbuzuje dojem agresivity“ (Peaseovi, 2000: 130). Čtenář má právo být v tuto chvíli zmatený, protože na předešlé straně se píše téměř opak: „Vysoký hlas má spojitost s vysokou hladinou estrogenu a zní dětsky, což ve většině mužů probouzí vrozené ochranitelské sklony.“ Jsme si vědomi toho, že zvýšení hlasu nemusí nutně znamenat jenom vyšší frekvenci (viz následující odstavec). Nesprávné používání pojmů se objevuje například v tomto úryvku: „děvčátka reagují na hlasité zvuky dvakrát více než chlapci, což vysvětluje, proč se snáze než chlapci dají ukonejšit či utišit vysoko posazeným hlasem“ (Peaseovi, 2000: 54). Veličiny jako hlasitost a výška označují
v akustice
pokaždé
jinou
charakteristiku
zvuku
(viz
například
http://fu.ff.cuni.cz/vyuka/akustika/3_psychoakustika.pdf). Věta tak působí nesmyslně. Její přepis v jiných rozměrových veličinách by mohl vypadat třeba takto: děvčátka reagují na dlouhé předměty dvakrát více než chlapci, což vysvětluje, proč se snáze než chlapci dají ukonejšit či utišit úzkým předmětem. Příkladem tvrzení, které nelze přímo dokázat je věta „Díky fosilním nálezům můžeme soudit, že lidský mozek si udržuje stejnou velikost již padesát tisíc let a že za tuto dobu se jeho funkce změnily jen málo“ (Peaseovi, 2000: 69). Podle kosterních pozůstatků sice lze určit, jak se vyvíjela mozkovna člověka, podle hrbolků uvnitř lebky jde odvodit i pravděpodobná struktura mozku, o neměnnosti funkcí v průběhu posledních padesáti tisíc let však lze jenom spekulovat na základě toho, jak funguje mozek dnes. Je také zajímavé srovnat tuto větu zmiňující se o 50 000 letech se stovkami tisíc let uvedenými dříve (viz kapitola 2.3.1.5 Příklady dokazování biologického determinismu).
2.3.1.7 Generalizace a logické dokazování Neduhem, kterého si čtenář při čtení Peasových nemůže nevšimnout, je přehnaná generalizace a neúměrné zveličování, které někdy doprovází překvapivé odhalení. Ve většině případů je taková generalizace doprovázena i ignorováním jiných souvislostí. Příklad nalezneme v následující ukázce. „To, co se obvykle nazývá ženskou intuicí, je většinou pronikavá schopnost všech žen všimnout si nepatrných detailů a změn ve vzhledu či chování ostatních. Tato schopnost způsobila nepříjemnosti mnoha nevěrným mužům, kteří byli neomylně přistižen při činu“ (Peaseovi, 2000: 39). Připouštíme, že koncept ženské intuice může být sporný, ale o nevhodném užívání pojmů jsme se už zmínili. Nás v tomto případě
54
zajímá zevšeobecnění, které je s ženskou intuicí spojeno, protože je to schopnost „všech žen“. Zveličení je pak obstaráno slovy „pronikavá“, „nepatrných“ a „neomylně“. Výše uvedené tvrzení působí až magicky. Tak to připadá i autorům, a proto uvádějí, že „ženy byly po staletí upalovány na hranicích kvůli svým ‚nadpřirozeným schopnostem‘. Byly k smrti odsouzeny muži, kteří nedokázali porozumět biologickým rozdílům mezi příslušníky obou pohlaví“ (Peaseovi, 2000: 49). Generalizací spojenou s vysvětlením, které ani v nejmenším nezohledňuje kontext, je další výňatek. „Lehkost, s níž zvládají několik věcí najednou, je společná všem ženám. Představte si například práci sekretářky. […] Stěží nás překvapí, že v roce 1998 bylo ve Spojeném království […] 99,1% [sekretářských míst] obsazeno ženami. Podle některých názorů je tato skutečnost způsobena tím, že dívky jsou pro zaměstnání tohoto typu připravovány na školách. Tato tvrzení však neberou v úvahu převahu žen ve verbálních a organizačních dovednostech a ve schopnosti zvládat několik věcí najednou“ (Peaseovi, 2000: 116). Lehkost, s níž zvládají několik věcí najednou, jistě nebude společná všem ženám, navíc tuto schopnost najdeme i u mužů. Vypadá též směšně touto schopností popisovat nerovnoměrnost v obsazení pracovních pozic, na něž budou mít mnohem větší vliv jiné a přímější faktory než naprogramování mozku. Chápeme však, že spojení vlastnosti společné všem ženám a obsazením 99,1% (rozuměj všech) sekretářských míst je jako důkaz pravdivosti velice lákavý. Zevšeobecnění se Peaseovi nevyhýbají u žádného tématu. I mozek mají všichni muži a všechny ženy stejný. „[…] v mužském mozku neexistuje specifická oblast odpovědná za řízení řeči. Proto se v přední a zadní části levé hemisféry muže vytvořila specifická oblast řídící slovní zásobu. V mozku žen není schopnost řídit slovní zásobu příliš silná a sídlí v přední a zadní straně obou hemisfér. V důsledku této skutečnosti není pro ženy význam slov a jejich definice příliš důležitá; co se týče významu, žena spoléhá na intonaci hlasu“ (Peaseovi, 2000: 119). Více informací o uložení řečových center lze nalézt v kapitoly Mozek mužů a žen. Zde se blíže podíváme na zdůvodnění týkající se slovní zásoby. Slovní zásobou zřejmě autoři myslí schopnost chápat a používat pojmy. Ačkoliv mají ženy podle Peasových de facto dvojnásobek center pro slovní zásobu, muže v této schopnosti nepředčí. Budeme-li totiž uvažovat jako autoři, tj. čím více center, tím lepší výkony (stejně jako uvažují Peasovi obecně o schopnosti řeči), dojdeme ke zjištění, že někde musí být chyba, protože jako celek nejsou tyto dvě myšlenky logicky v souladu. Na druhou stranu je však tento fakt v souladu s jiným tvrzením, a to že ženy podle Peasových hovoří několikanásobně více než muži (více 55
v kapitole Jazyk mužů a žen). Není ani divu, mají-li ženy potíže se slovní zásobou. Mnoho pojmů musí opisovat více slovy, aby byly schopné komunikovat své myšlenky dále. Mužská mimika se té ženské může jen stěží vyrovnat. „Pro ženy je příznačné, že během naslouchání dokážou v průběhu deseti vteřin vystřídat v průměru šest různých výrazů obličeje, které odrážejí emoce hovořící osoby a zpětně na ně působí“ (Peaseovi, 2000: 127). Autoři vše vztáhli opět na všechny ženy, ale důkaz pro toto tvrzení chybí. Potvrzení se tomuto výroku dostává doprovodným obrázkem. Výše uvedená věta je doplněna ilustrací, kde je šestkrát zobrazen obličej ženy. Každý obličej znázorňuje nějakou emoci. Vyobrazeny jsou hněv, strach, radost, smutek, překvapení a touha. Ilustrace je doplněna popiskem „Na následujícím obrázku vidíte typickou desetivteřinovou posloupnost výrazů obličeje naslouchající ženy“. Text doplněný obrazem jen posiluje to, co bylo řečeno o několik řádek dříve. Není pochyb o tom, že při konverzaci dvou osob na sebe oba mluvčí reagují, ať již vědomě nebo nevědomě, je však velmi obtížné představit si někoho, kdo by byl schopen během deseti vteřin vypovědět příběh, kde se postupně vystřídá smutek, překvapení, hněv, radost, strach a touha, jak to naznačuje použitá ilustrace. A na závěr jeden z nejpřekvapivějších logických závěrů. „Albert Einstein byl géniem prostorových schopností, ale až do svých pěti let nemluvil a neměl téměř žádné organizační či komunikační dovednosti, což ostatně dokazuje i jeho účes“ (Peaseovi, 2000: 161). Netroufáme si to tvrdit s naprostou jistotou, ale zřejmě jde o žert. Jak již bylo uvedeno dříve, hranice mezi vtipy a fakty je v textu jen těžce čitelná. Peaseovi ve výše uvedené větě názorně ilustrují, jakým způsobem dokazují své hypotézy. Albert Einstein zosobňuje archetyp muže nadaného neuvěřitelnou schopností orientace v prostoru. Zároveň naznačuje, že mužům chybí organizační a komunikační dovednosti, zatímco ženy v této charakteristice vynikají. Důkazem pro tyto předpoklady je Einsteinův účes. Fyzikálně řečeno, Peaseovi vezmou předpoklad z jedné vztažné soustavy a jeho platnost potvrdí důkazem ze vztažné soustavy naprosto jiné, ačkoliv fyzikální zákony mohou být (a jsou) v obou soustavách naprosto odlišné.
2.3.1.8 Mozek mužů a žen V následující kapitole se podíváme na to, jak Peaseovi zjednodušili závěry neurologie, aby čtenáře ušetřili odborných detailů. „Dávali jsme si však pozor i na přílišné zjednodušení“, utvrzují nás (Peaseovi, 2000: 95). Peaseovi píší: „víme, že pravá hemisféra, tvůrčí strana, řídí levou stranu těla, kdežto levá hemisféra řídí logické uvažování, řeč a pravou stranu těla. Levá hemisféra je zejména u
56
mužů sídlem jazykových a řečových schopností, kdežto pravá hemisféra uchovává a řídí zrakové informace.“ Protože pravá hemisféra je popisována jako tvůrčí, a opačné strany mozku řídí opačné části těla, proto je mezi leváky mimořádné množství geniálních lidí a umělců. „Na světě je více levorukých žen než mužů“ (Peaseovi, 2000: 72). Na rozdíl od Peasových jsme našli, že statisticky je mezi muži větší podíl leváků než mezi ženami (Raymond a kol., 1996). Vyskytují se domněnky, že leváctví v nějaké míře koreluje s inteligencí, s tvořivostí a s vizuálním myšlením. Taktéž existují náznaky poznatků o možné korelaci s epilepsií, Downovým syndromem nebo mentálními retardacemi (http://en.wikipedia.org/wiki/Left-handedness). Můžeme s Peasovými souhlasit v názoru, že „mozek žen funguje […] jinak než mozek mužů“ (Peaseovi, 2000: 73). Peaseovi tuto informaci přinášejí jako nezpochybnitelný fakt a neodkazují k žádnému výzkumu, který by to potvrzoval. My jeden výzkum nabídneme. Richard Haier (Haier a kol., 2005) společně se svým týmem zkoumal obecně to, jak pracuje mozek mužů a žen. Rozdíly mezi pohlavím se ukázaly v používání šedé a bílé kůry mozkové. Šedá mozková kůra reprezentuje centra pro zpracování informací, zatímco bílá mozková kůra slouží jako síť pro tato centra. Haierův tým zjistil, že muži při myšlení zaktivizují šedou kůru 6,5x více než ženy svoji šedou kůru. Naopak zase ženy, když přemýšlejí, zaktivují bílou hmotu dokonce 10x více než muži svoji bílou hmotu mozkovou. Jak však tvrdí, jiné myšlení v žádném případě neznamená nižší inteligence jednoho z pohlaví. Ženy i muži se tak mohou lišit v řešení úkolů, pro které je třeba využívat určité, specializované oblasti mozku. Jak tvrdí sami autoři, zajímavý je fakt, že muži i ženy, ačkoliv používají svůj mozek odlišně, dokáží vykazovat stejné výsledky v širokém spektru kognitivních dovedností, jako se projevuje například v testech inteligence, kde obě pohlaví dosahují zhruba stejných výsledků. Rané výzkumy umístění konkrétních mozkových funkcí se prováděly na pacientech, kteří měli mozek poškozený. Muži, kteří byli zranění na levé straně hlavy, přestali částečně nebo úplně mluvit, kdežto ženy se stejně umístěným zraněním nevykazovaly ztrátu řeči v takovém rozsahu. „Vědci z toho usoudili, že ženy mají více než jedno centrum řeči“ (Peaseovi, 2000: 76), zatímco řeč mužů „není specifickou dovedností mozku. [..] hovoří-li muž, aktivuje se celá jeho levá hemisféra a snaží se najít centrum řeči“ (Peaseovi, 2000: 99). Autoři však paradoxně na jiném místě knihy uvádějí, že muž přeci jen oblast pro řeč v mozku má. Muž je totiž sdílnější, pokud se v „důsledku hojné konzumace alkoholu oslabí bariéra, střežící v jeho přísně specializovaném mozku oblast komunikace“ (Peaseovi, 2000: 101). Až alkohol tedy pomáhá ono centrum řeči aktivizovat.
57
Tvrzení, že ženy mají v mozku více řečových center a že jejich hemisféry v případě jazyka spolupracují, zatímco muži používají pouze levou hemisféru, se autoři drží v celé knize a nijak ho nezpochybňují. Pokud bychom neporovnávali muže a ženy, ale praváky a leváky, zjistili bychom, že u 96% praváků jsou řečové funkce uloženy převážně v levé hemisféře. Dokonce i u 70% leváků dominuje levá hemisféra (Harley, 2005: 60). Fakt, že muži používají pro jazyk většinou dominantní hemisféru (většinou ta levá), zatímco ženy dokáží používat hemisféry obě, je ale, jak se zdá, velikým zjednodušením. Lze najít výzkumy, které tvrdí, že pravá hemisféra má důležitý podíl při chápání nebo utváření jazyka (viz například článek Kirsten I. Taylorové a Marianne Regardové dostupný na http://physiologyonline.physiology.org/cgi/content/full/18/6/257). Vazník (corpus callosum) je v mozku žen silnější než u mužů, tvrdí Peaseovi a odvolávají se na Rogera Gorskiho z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Lepší propojení levé a pravé hemisféry a více spojů v mozcích žen „vrhá světlo na ženskou intuici. Již jsme se zmínili o tom, že ženy mají bystřejší smysly. Uvážíme-li, že mají i větší počet spojů pro výměnu informací mezi hemisférami, není divu, že dokážou na intuitivní úrovni často, rychle a přesně posuzovat lidi a situace“ (Peaseovi, 2000: 79) Gorskiho jméno v seznamu literatury nanejdeme. Opět půjde zřejmě o citování z jiného zdroje. Závěr, že větší počet spojů ve vazníku vysvětluje ženskou intuici (posuzování lidí a situací), není podložen žádnými fakty. Počet spojů bude mít pravděpodobně vliv na rychlost přesunu množství dat mezi hemisférami, tento údaj však sám o sobě nic nevypovídá o schopnostech tyto data zpracovat nebo o rychlosti jejich zpracování. Mari Mikkolová v textu Feminist Perspectives on Sex and Gender (2008) píše, že v roce 1992 vyšel v časopise Time článek od Christine Gormanové a Madelaine Nashové (Sizing Up The Sexes, http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,974689-3,00.html), ve kterém se uvádí, že ženský vazník je mohutnější a může se tím tedy vysvětlovat ženská intuice a současně neschopnost některých prostorových dovedností, jakými jsou například čtení map. V článku je zmíněn právě výzkum Rogera Gorskiho. Je možné, že Peaseovi získali tento poznatek právě z časopisu Time. Mikkolová dále pokračuje, že Anne Fausto-Sterlingová napadla názor, že by odlišnosti ve vazníku mohly za odlišné chování mužů a žen. Vazník je totiž vysoce variabilní součástí mozku, a proto by se jakékoli zevšeobecnění jeho velikosti či tvaru u mužů a žen mělo brát s rezervou. Navíc se také rozdíly ve vazníku dospělých nevyskytují u dětí, což by ukazovalo na možnost, že se fyziologie mozku odvíjí podle prostředí. Do třetice se pak prostorové schopnosti (již zmiňované čtení map) dají zlepšit učením. I když se vazníky u mužů a žen liší, nedělá to z rozdílů v chování neměnné procesy. 58
Výsledky zkoumání velikosti vazníku jsou nejednoznačné. Meta-analýza 49 studií publikovaných po roce 1980, kterou provedli Katherine M. Bishopová a Douglase Wahlsten (1997), ukazuje, že neexistují žádné rozdíly mezi pohlavími ve velikosti splenia (součást vazníku). Oba autoři poukazují na to, že nesprávné metody mohou vyvolávat falešné přesvědčení, že takové rozdíly skutečně existují. Nedávné studie využívající většinou zobrazení magnetickou rezonancí navíc naznačují, že muži mají v průměru větší vazník. Široce rozšířená víra, že ženy mají větší vazník než muži a tím pádem myslí odlišně, je neudržitelná. Podobná tvrzení, avšak s výhradami, uvádí i Naomi R. Driesenová a Naftali Razová (1995). Dodávají, že není jasné, jakým způsobem a jestli vůbec tyto morfologické rozdíly ovlivňují vnímání a chování mužů a žen. Ukázali jsem, že popis, který nám předkládají Peaseovi není zcela přesný. Na vině je přílišné zjednodušení, nekritická práce se zdroji a také přemíra motivace ústící v urputnou snahua dokázat, že muži a ženy jsou naprosto rozdílní.
2.3.1.9 Jazyk mužů a žen Jak jsme již několikrát uvedli, všechno naše chování je podle Peasových výsledkem odlišné struktury mozku. Jazyk a společnost pak tuto strukturu pouze odráží a nijak ji neovlivňuje. Nic ve smyslu sociálního konstruktivismu pro Peaseovi vlastně neexistuje. „Neexistuje přesvědčivý důkaz o tom, že sociální podmíněnost […] je důvodem, proč dívky hovoří více než chlapci. Psychiatr dr. Michael Lewis, autor knihy Social Behaviour and Language Acquisition, při svých experimentech zjistil, že matky mluví a dívají se na své malé dcery častěji než na syny. Výsledky vědeckého výzkumu svědčí o tom, že rodiče reagují na naprogramování mozku svého dítěte. Mozek dívek je lépe připraven zpracovávat řeč, proto rodiče na dívky mluví více“ (Peaseovi, 2000: 107). Lewisovu práci se nám nepodařilo získat. Zjistili jsme však, že se nejedná o celou knihu, ale pouze o její část (Lewis, M. (1997). Social behavior and language acquisition. In Haslett B. Interactional conversation and the development of language. New York: Wiley. 313-330). Vzhledem k chybě se domníváme, že Peaseovi zřejmě tuto pasáž opět převzali z jiného textu. Není jasné, jaká část z uvedené citace, pochází od Lewise (nebo jiného zdroje) a jaká od Peasových. Pokud by závěr o naprogramování mozku dítěte pocházel jen od Peasových (tato varianta se jeví jako velmi pravděpodobná), vyvstává otázka, jak Peaseovi odvodili směr kauzality. Jak lze prokázat, že matka reaguje na naprogramování mozku svého potomka? Nereaguje spíše na dítě samo než na jeho naprogramování? Stejně pravděpodobná by totiž
59
bez náležitého ověření byla i hypotéza tvrdící, že prvotní impuls pro vztah a komunikaci je dán atributy, které jsou dítěti ženského pohlaví přiděleny stereotypním vnímáním, protože dcery je důležité ochraňovat a starat se o ně (komunikovat s nimi), kdežto chlapci by se měli vyvíjet sami, jsou to přeci muži a ti musí samotu vydržet (viz také výše poznámky od V. Burrové). Dětský mozek navíc dokáže vstřebat velké množství podnětů a rychle se vyvíjí. Co když právě častější interakce způsobuje to, že dívky lépe mluví, protože řeč častěji slyší? O problematickém určení kauzality hovoří také Harley (2005: 60), když uvádí, že charakterizovat odlišnosti mužů a žen – tentokrát v kategoriích „verbální versus vizuální“ – je příliš zjednodušující. Určit kauzalitu je těžké. Rozdíly totiž můžeme přisuzovat spíše kultuře než biologickým danostem. Cituje ještě Kolba a Whishawa (1996, in Harley 2005) kteří uzavírají, že existují biologické předpoklady pro odlišnost mezi pohlavími, ty jsou však mírněny vlivem prostředí. Existující rozdíly v používání jazyka v pozdějších fázích života, jsou pak zcela určitě ovlivněny okolím. Ženy rády mluví, protože k tomu mají vhodně uzpůsobený mozek. „Žena dokáže za den hravě a bez námahy pronést v průměru šest až osm tisíc slov.“ Ke komunikaci navíc použije ještě zhruba další tři tisíce zvuků a asi deset tisíc mimických výrazů, gest, pohybů hlavy a dalších signálů řeči těla. „Denně tedy použije průměrně více než dvacet tisíc ‚slov‘.“ Muž naproti tomu použije pouze sedm tisíc „slov“. Proto tak často dochází ke konfliktům u večeře, nevyřkla-li žena svojí denní dávku „slov“ a večer se snaží vše dohonit. Peaseovi automaticky předpokládají, že muž svých sedm tisíc „slov“ již vyslovil a večer by se rád „díval do ohně“ (Peaseovi, 2000: 110-111). Zdá se, že pro tvrzení, že ženy používají za den třikrát více „slov“ není mnoho důkazů. Lingvista Mark Liberman se snažil přijít na to, odkud se tato čísla vzala. Zjistil, že se v různých variacích opakují neustále dokola, aniž by se odkazovalo na jeden jediný výzkum, který tyto závěry přinesl. Jeho zkoumání začalo u knihy Louanne Brizendineové Female Brain. Tato knížka je podobným typem knihy jako knížka manželů Peasových. „Neurověda je používána
v zájmu
rodových
stereotypů“
(http://158.130.17.5/~myl/languagelog/archives/003419.html). Kromě jiných tvrzení, které uvádějí i Peaseovi, je zde právě zmínka o tom, že ženy používají 20000 slov, zatímco muži 7000 slov. Na rozdíl od Peasových se však jedná pouze o slova, nikoliv sečtení jak verbálních, tak neverbálních prostředků komunikace. Liberman dále poukazuje na další knihy nebo články, kde se vyskytují více či méně podobná čísla o frekvenci užívání slov oběma pohlavími. Čísla kolísají mezi dvaceti a třiceti tisíci pro ženy a sedmi až patnácti tisíci pro muže. Poměr užívání slov při komunikaci je však 60
zhruba stále stejný, muži v průběhu celého dne průměrně použijí zhruba 2-3x méně slov než ženy. Liberman se dostává až k Peasovým a všímá si, že v jejich dílech se tato teze pořád objevuje. Nejstarší zmínka, kterou Liberman našel, je z roku 1993. Domnívá se, že u zrodu tvrzení, že muži hovoří dvakrát méně než ženy, jsou buď James Dobson (kniha Love for a Lifetime) nebo Gary Smalley (kniha Conecting with Your Husband). Peaseovi pouze zvětšili tento rozdíl na trojnásobek a jsou nejspíše tím zdrojem, podle kterého se uvádí počty slov kolem sedmi tisíc pro muže a dvaceti tisíc pro ženy. Peaseovi samozřejmě nereferují k žádnému výzkumu nebo k žádné jiné knize, předkládají tyto závěry jako daná a nezpochybnitelná fakta. Liberman upozorňuje na abstrakt článku Deborah Jamesové and Janice Drakichové „Understanding Gender Differences in Amount of Talk: A Critical Review of Research“, který vyšel v souboru prací Gender and Converstaional Interaction. Ten říká, že široce přijímaný názor, že ženy mluví častěji než muži není v literatuře ničím podložený. Většina studií, které se zabývaly konverzací mezi muži a ženami, potvrzuje, že buď muži mluví více nebo že mezi počtem pronesených slov u mužů a žen nejsou rozdíly. Liberman navíc ještě ukazuje svůj výpočet průměrného užití slov mužů a žen získaný na základě dat z výzkumu zabývajícího
se
sociálními
rozdíly
v používání
angličtiny
(http://www.comp.lancs.ac.uk/ucrel/papers/rlh97.html). Podle něj muži pronesou zhruba 6000 slov a ženy asi 8800 slov, což je velmi vzdálené rozdělení sedmi tisíc vs. dvacet tisíc (http://158.130.17.5/~myl/languagelog/archives/003420.html). Čísla uváděná Peasovými by měla být nejspíše zapomenuta. Je zřejmé, že počet slov užitých během dne bude silně individuální a závislý na okolí a okolnostech. Účetní použije během dne zřejmě méně slov než operátor call centra. I kdyby bylo možné kontrolovat podmínky testu tak, aby přinášel důvěryhodné výsledky, je klidně možné, že variabilita uvnitř skupiny mužů i žen by byla mnohem výraznější než variabilita při porovnání obou skupin mezi sebou. Ať už by však byl výsledek jakýkoli, průměrný počet řečených slov (nebo použitých gest) automaticky nic nevypovídá o struktuře nebo naprogramování mozku, ale spíše o komplexnosti a různorodosti interakcí a nezanedbatelném vlivu osobnosti i sociálního okolí.
2.3.1.10 Test – máte mužský nebo ženský mozek Peaseovi přícházejí s testem mužskosti/ženskosti mozku (strany 86-92), při kterém se „všem zúčastněným pravděpodobně ‚otevřou oči‘“. Test je jednoduchý a přitom zajímavý,
61
tvrdí. Jeho otázky pocházejí z „významných studií týkajících se sexuality lidského mozku“ (Peaseovi, 2000: 85). Pokusíme se vysvětlit, proč by výsledky testu neměly být brány vážně. Test vychází z jiného testu, který se objevil v knize Brain Sex. Na následujících řádcích si oba testy srovnáme. Anne Moirová a David Jessel ve své knize použili deset otázek/položek. Pravděpodobně celý test můžete najít například na adrese http://myweb.tiscali.co.uk/brendauk/braintest.htm. Peaseovi mají ve svém testu otázek třicet. Jak je uvedeno výše, tvrdí, že veškeré otázky pocházejí z významných studií, ale bohužel tento fakt nejde ověřit. Proto je stejně tak možné, že všechny otázky vymysleli Peaseovi podle vzoru Moirové a Jessela nebo na základě myšlenek uvedených ve svých knihách. Téměř shodné jsou například následující otázky: „Našli jste místo na parkovišti, ale pro vaše auto je dost úzké a museli byste tam zacouvat. Co uděláte?“ „Právě jste slyšeli novou píseň. Jak snadné je pro vás ji zopakovat?“ „Jste na neznámém místě a někdo se vás zeptá, kde je sever. Co uděláte?“ Podobné otázky jsou například: „Na večírku jste představeni sedmi či osmi dosud neznámým lidem. Druhého dne si: …“ (otázka Moirové a Jessela se týká pěti lidí a ptá se, jak snadné je pro vás vybavit si tváře jednotlivých představovaných) „Jste v hotelovém pokoji a slyšíte vzdálený zvuk sirén. Jste schopni určit, dokud zvuk přichází?“ (u otázky Moirové a Jessela se má dotazovaný namísto zvuku sirény pídit po umístění kočičího mňoukání) Nové otázky jsou například tyto: „Je-li třeba, abyste se orientovali podle mapy: …“ „Jste schopni určovat a napodobovat zvuky zvířat?“ „Co nejraději čtete?“ „Po dlouhém dni si raději: …“
62
Poslední uvedené otázky bezezbytku odpovídají tomu, o čem se zmiňuje kniha Peasových. Ženy neumí číst v mapách, zato rády čtou romány a povídky, muži dokáží velmi dobře napodobovat zvuky zvířat a večery rádi tráví díváním se do ohně. Možné odpovědi jsou vždy tři. Odpovědi A jsou maskulinní. Nejvíce odpovídají biologickým danostem mužů nebo též stereotypním představám o tom, jací muži jsou. Odpovědi B jsou indiferentní, odpovědi C pak femininní a nejvíce odpovídají biologickým danostem žen nebo též stereotypním představám o tom, jaké ženy jsou. Hodnocení obou testů je částečně shodné a částečně si odporuje. Autoři se zmiňují, že ho „vyvinula britská genetička Anne Moirová“ (Peaseovi, 2008: 88), na kterou je v současnosti nahlíženo spíše jako na novinářku než na genetičku. Každá odpověď C je za -5 bodů, odpověď B je za +5 bodů a za nezodpovězenou otázku je +5 bodů. S odpověďmi typu A je to složitější. Jejich bodové hodnocení závisí na pohlaví subjektu. Podle Moirové a Jessela pro ženy platí, že každá odpověď A je za +15 bodů, zatímco pro muže je každá odpověď A za +10 bodů. U Peasových je to přesně naopak, muž dostává za odpovědi A +15 bodů, žena jen +10. Možné skóre u Moirové a Jessela se pohybuje v rozmezí od -50 do +150 pro ženy a od - 50 do +100 bodů pro muže. U Peasových, kteří použili třikrát více otázek je minimální a maximální dosažené skóre třikrát větší, díky převrácenému hodnocení otázek A je však také maximální hodnota u žen a mužů obrácená. Skóre je tedy v rozmezí od -150 až po +300 bodů pro ženy a od -150 do +450 bodů pro muže. Většina žen dosáhne výsledku 150300 bodů (50-100 u Moirové a Jessela) a většina mužů výsledku 0-180 bodů (0-60 u Moirové a Jessela). Skóre v rozmezí 150-180 bodů svědčí „o slučitelnosti a zaměnitelnosti myšlení obou pohlaví“. Skóre nad 300 bodů ukazuje na vysokou femininitu mozku, skóre nižší než 0 pak zase ukazuje vysokou maskulinitu (Peaseovi 2000:94-95) Jak je patrné, již v samotném bodování se odrážejí předpokládané rodové rozdíly v myšlení. Muži dostávají za „ženské“ odpovědi mnohem méně bodů než ženy (nebo naopak, záleží na tom, jaký test vezmeme za bernou minci). V testu Moirové a Jessela u žen platí očekávání, že budou ženštější než muži. Zvolí-li žena v testu naprosto stejné odpovědi jako muž, její mozek bude vyhodnocen jako ženštější než mozek muže. U Peasových zase vcelku paradoxně platí, že pouze muž může překročit hranice vysoké femininity, která je stanovena nad 300 bodů. Muži stačí na tento výsledek například 21 odpovědí A, 4 odpovědi B a 5 odpovědí C. Žena dosáhne maximálně 300 bodů, a to pouze v případě, že třicetkrát odpoví variantou A. Tento test nemůže být již z principu validní, protože je jeho hodnocení nastaveno tak, aby dokazovalo původní předpoklady. Test je spíše hříčkou. Neexistují žádné důkazy o tom, 63
že
by
byla
u
testu
empiricky
ověřována
jeho
validita.
(http://www.annelawrence.com/twr/faqs.html#tests).
2.3.2 Kniha 2 - Proč muži lžou a ženy pláčou 2.3.2.1 Struktura a jazyk knihy Druhá kniha manželů Peaseových má velice podobnou strukturu jako ta první. Kapitol je celkem třináct. Některé začínají krátkými historkami „ze života“, ale je to spíše výjimka. Kniha je opět doplněna ilustracemi, navíc přibyly i fotografie, které se objevují v kapitolách o ženském a mužském sex-appealu. Mluví-li se o přitažlivosti mužského třídenního strniště, jako ilustrace je použita fotografie neoholeného Toma Cruise (str. 288), mluví-li se o přitažlivosti malého nosu u žen, text je doplněn fotografií Sharon Stoneové (str. 249). Cruise i Stoneová, vnímaní širokým publikem jako sex symboly doby, mají utvrzovat čtenáře v tom, že autoři podávají pravdivé informace. Doplníme jen, že se spekuluje o plastických operacích (plastika nosu), které obě hollywoodské hvězdy údajně prodělaly. Humorných ilustrací oproti první knize ubylo. Slouží však stejnému účelu – potvrzují obecně přijímané stereotypní představy mužů a žen. Nehumorné ilustrace se objevují pouze jako zobrazení skenů mozku, které znázorňují centra aktivní při určitých činnostech u mužů a žen. Všechna uvedená znázornění jsou podle popisků převzata z Institutu psychiatrie v Londýně a jsou datována do roku 2000 a 2001. Ve srovnání s nákresy v první zkoumané knize se tedy zdají důvěryhodnější. Žánrově různorodé šedivé rámečky nechybí ani zde a neliší se od těch, popsaných u první knihy. Většinou jde o humorné věty, jenž jsou v minimálním počtu případů proloženy nějakým faktem. Nově jsou do šedivých rámečků zařazena i přísloví a citáty slavných, méně slavných i zcela neznámých osobností. Vedle věty Pabla Picassa tak čtenář najde například výroky Roseanne (Roseanne Cherie Barr) nebo Mala Pancoasta. Nepodařilo se nám zjistit, kdo přesně je Mal Pancoast, ovšem jeho citáty se na Internetu najít dají. Citát ze str. 304 „Pravda vás osvobodí, ale nejdřív vás naštve“ se často vyskytuje v osobních profilech uživatelů
komunitních
serverů
jakými
jsou
např.
http://www.lide.cz
(http://www.profil.lide.cz/profile.fcgi?akce=profile&auth=&user=Bartak.David)
nebo
http://www.ukažse.cz (http://ukazse.idnes.cz/profil/?ilike&PHPSESSID=045fa56b7d312ea62d2698507b7bad78). V textu pak ještě přibyly kurzívou psané vtipy.
64
Kniha je opět napsána jednoduchým způsobem a na čtení není nijak obtížná. V porovnání s první knihou se jeví jednodušší, což je ve shodě s výsledky statistické analýzy textu. S pojmy se pracuje ještě méně než v předchozím textu, oproti tomu přibylo mnohem více příkladů z reálného života nebo „případových studií“, jak je nazývají autoři. Částí nazvaných případové studie se vyskytuje sedmnáct, lze k nim však i připočíst další čtyři příběhy v kapitole věnované důchodu. Věrohodnost těchto příběhů lze jen těžko ověřit, autoři však tvrdí, že „jsou to skutečné příběhy a jejich podstata se týká většiny lidí ve většině situací ve vztazích s příslušníky opačného pohlaví“ (Peaseovi, 2003: 20) a že „uvedené příběhy jsou skutečné, pouze jména byla kvůli ochraně osob změněna“ (Peaseovi, 2003: 95). Na straně dvacet však také hovoří o „modelových situacích“. Většina se objevuje až po naznačení nějakého problému. Nejdříve je tedy popsán nějaký problémový mechanismus a teprve poté autoři seznámí čtenáře se svou případovou studií. Každá případová studia přesně odpovídá charakterizovanému problému. Po ní obvykle následuje návrh řešení, které komplikované vztahy nebo situace vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Když Peaseovi tvrdí, že „mladí muži používají citového vydírání, když chtějí přimět svou přítelkyni k sexu“ (Peaseovi, 2003: 105), okamžitě po této informaci popisují případovou studii Damiana, který citově vydíral svou přítelkyni Eriku. Popis případové studie svým stylem připomíná spíše román z červené knihovny. Vyprávění má formu dialogu a často je používána přímá řeč. Kromě popisu samotného citového vydírání je zmíněn i závěr příběhu. Erika nakonec nátlaku podlehne, má s Damianem sex, ten se s ní ale po dvou týdnech rozejde. Peaseovi tak mohou na konci prohlásit, že „není-li citové vydírání okamžitě odraženo, je destruktivní“ (Peaseovi, 2003: 108). Konec příběhu také zapadá do představy o „typicky“ mužském chování nebo nazírání na mužské chování. Ve stereotypním chápání jde mužům pouze o sex, a jakmile dosáhnou svého, svou partnerku bez problémů opustí. Netvrdíme, že se Peaseovi v případě citového vydírání ve svých názorech mýlí. Tento způsob chování je destruktivní. Poukazujeme na fakt, že případové studie do posledních detailů vyhovují původním záměrům tvůrců a zdá se, jako by byly konstruovány až ad hoc. Případové studie neslouží jako odrazový můstek pro vysvětlení, ale naopak se pro toto vysvětlení důkazem stávají. Navíc svým podbízivým stereotypním uspořádáním, které odpovídá všeobecně přijímaným pohledům na muže i ženy, vyvolávají dojem, že charakteristiky tohoto chování jsou univerzální. Pokud jsme u rozboru struktury a jazyka první knihy hovořili o tom, že má člověk dost příležitostí, aby se díky „reálným příběhům“ s nějakým z nich identifikoval, zde má možností
65
ještě více. Vyprávění příběhů se nevyskytuje jenom v případových studiích, ale je jimi prokládán celý text. S odkazy na zdroje se pracuje téměř stejně jako v předchozí knize obou autorů. Používány jsou podobné obraty (viz kapitola 2.3.1.1 Struktura a jazyk knihy). Přibylo výzkumů, které učinili Peaseovi sami. Na dvou místech se také za vyjádřením ve stylu „výsledky výzkumů prokázaly“ objevují odkazy na výzkumy, které jsou překvapivě uvedeny i v seznamu literatury. V textu knihy je jméno Mony G. Makhijaniové zkomoleno na Makhij, ale zřejmě jde jen o chybu tisku, protože v seznamu literatury je bibliografický údaj správný (Eagly, A. H., Ashmore, R. D., Makhijani, M. G., & Longo, L. C. (1991). What is beautiful is good, but...: A meta-analytic review of research on the physical attractiveness stereotype. Psychological Bulletin, 110, 109-128). Překlep je i u dalšího citovaného výzkumu (opět jde jen o tiskovou chybu). O pět řádků dále jsou zmíněna jména Efrana a Pattersona, kteří „analyzovali výsledky kanadských federálních voleb v roce 1976. Zjistili…“ (Peaseovi, 2003: 228). Jména Efran nebo Patterson ale v použitých zdrojích nalézt nelze. Autoři tento výzkum zřejmě přejímají od někoho dalšího, nejde však říci od koho. Ani převzaté informace nejsou přesné, protože v roce 1976 se žádné kanadské federální volby nekonaly. Časově nejbližší federální volby v sedmdesátých letech v Kanadě byly volby v roce 1974 (http://en.wikipedia.org/wiki/Canadian_federal_election,_1974). M. G. Efran a E. W. J. Patterson (bohužel se nepodařilo dohledat křestní jména autorů, nemůžeme s jistotou tvrdit, jde-li o ženy nebo o muže) v roce 1974 skutečně článek o volbách publikovali. Šlo o text s názvem Voters vote beautiful: The effect of physical appearance on a national debate, který vyšel v Canadian Journal of Behavioral Science (číslo 6, str. 352-356). Spojitost s rokem 1976 a jmény Efran a Patterson ale jinde v literatuře existuje. Například Robert B. Cialdini v knize Influence: Science and Practice (2001) také zmiňuje jména Efran a Patterson. Odkazuje k jejich nepublikované práci z roku 1976 s názvem The Politics of Appearence (Cialdiniho bibliografický odkaz: Efran, M. G., Patterson, E. W. J. (1976). The politics
of
appearance. Nepublikovaný
rukopis.
Torontská
univerzita).
Je
velice
pravděpodobné, že nepublikovaná kniha se odvolává na dřívější výzkum jejich autorů. Cialdini zřejmě cituje závěry původního výzkumu přesněji, když píše, že „pouze 14% [dotazovaných] dokonce dokázalo připustit možnost takového ovlivnění [fyzickou atraktivitou politických kandidátů]“ (Cialdini, 2001: 149), zatímco u Peaseových je 14% nahrazeno výrazem „jeden z osmi voličů“, což znamená 12,5%. Bližší pohled do Cialdiniho knihu přinese další zajímavé zjištění. Během tří stran textu (148-150) Cialdini představí několik výzkumů o vlivu atraktivity na lidské vnímání. 66
V totožném pořadí se pak objeví i v knize manželů Peaseových. Jediným rozdílem je, že výzkum John E. Stewarta II., na nějž Cialdini odkazuje, je uveden jako „Vědci v Pensylvánii provedli…“ (Peaseovi, 2003: 275). Přesto je Stewart II. u Peaseových uveden v seznamu literatury. Vše nasvědčuje tomu, že Peaseovi použili jako zdroj Cialdiniho, neocitovali ho, a navíc popletli přebrané informace, když datum nepublikovaného rukopisu spojil s datem kanadských voleb (pokud nejde o další z chyb vzniklých při českém překladu). Nebo použili jako zdroj někoho jiného, ale neocitovali ani jeho. Chybu pak mohl udělat necitovaný zdroj. Jasné je, že Cialdini má správné datum kanadských voleb. Ovšem stejně jako tomu bylo u příkladu z první knihy Peaseových, bylo by snadné se této chyby vyvarovat buď použitím primárního zdroje, nebo ověřením podávaných informací. První kniha se soustředila spíše na vysvětlování rozdílů (rozdílná struktura mozku mužů a žen a tomu odpovídající rozdíly v chování a prožívání), druhá vysvětlování upozaďuje a soustřeďuje se více na rady. Najdeme zde proto mnoho menších oddílů nazvaných „Řešení“, případně „Řešení pro muže“ a „Řešení pro ženy“. Dalším novým prvkem jsou pak do textu zakomponované ohlasy čtenářů. Kladné reakce čtenářů potvrzují relevanci a validitu rad nebo tvrzení předkládaných v knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, protože ukazují, že skutečným lidem rady pomohli. Uplatňuje se zde stejný marketingový mechanismus s oblibou používaný například v televizním prodeji zázračných přípravků na hubnutí, přípravků proti vypadávání vlasů nebo kosmetických přípravků zdokonalujících pleť. Publiku je vždy představena reálná osoba, která z vlastní zkušenosti může produkt jen doporučit
(viz
například
svědectví
o
funkčnosti
Kosmodisku
na
http://www.kosmodisk.cz/index.asp?tn=testimonials&c=10078). Divák/čtenář tak má dojem, že produkt opravdu funguje. Pro posílení dojmu se vybírají známé osobnosti. Předchozí knihy se prodaly miliony výtisků, ale několik mužů autory obvinilo, že jim zkomplikovali život. Proto je v knize popsán i postup pro její darování. Žena by měla zvýraznit stránky, které by si měl muž přečíst, a nechat ji ležet na stolku nebo toaletě. Nebo může svému partnerovi koupit vstupenku na některý ze seminářů o partnerských vztazích, který Peaseovi pořádají (Peaseovi, 2003: 23). V kontextu milionů prodaných knížek se zmínka o zanedbatelném množství negativních dopisů zdá nedůležitá. Přesto je tomu právě naopak. Dala vzniknout celé jedné kapitolce a navíc malý počet stížností svědčí jen a jen o užitečnosti předchozího textu. Pozvání na jednu z přednášek je reklamou na další vlastní produkty, která dokládá také komerční ambice autorů.
67
Celý text se opět vyznačuje zjednodušováním a častým opakováním. Opakování však není tak zřejmé jako v předchozí knize. Informace se totiž opakují spíše v rámci jednotlivých kapitol a nikoli mezi nimi. I zde však existuje jednotící linka, která se projevuje zmiňováním specifického naprogramování mozku žen a mužů. Ještě se chvíli zastavíme u názvu knihy. Čtenář, který by hledal hlubší rozbor mužského lhaní a ženského pláče bude zklamán. Obě kapitoly čítající dohromady necelou šestinu knihy jsou popisné. Spíše se charakterizuje, jakým způsobem je možné lhát. Lhaní je předkládáno jako ryze mužská záležitost. O pláči se můžeme dozvědět pouze minimum, protože místo kapitoly o pláči se setkáme s kapitolou o citovém vydírání, které může ale nemusí být spojeno s pláčem. Citové vydírání je podáno jako vyloženě ženská doména (s jedinou výjimkou, která byla uvedena výše).
2.3.2.2 Cíl knihy Podle autorů žijeme ve zmatené době. Jejich kniha nám prý poskytne mapu, „díky níž se zorientujete ve vzniklém bludišti vztahů a rozpoznáte špatné začátky, komplikované zvraty a slepé uličky“ (Peaseovi, 2003: 17). Motiv bludiště je použit ještě jednou, když autoři hovoří o tom, že nás jejich kniha provede labyrintem (Peaseovi, 2003: 19). Kniha řeší zásadní otázky, které si ženy kladou (podle autorů např. Proč se muži dívají po jiných ženách? Proč mi můj muž stále říká, co mám dělat a co si mám myslet?), zabývá se ale „i komplexními problémy, s nimiž se potýkají muži v neděli dopoledne. Takový problém vypadá například takto: „Proč si mám v neděli v deset ráno sbírat ze země špinavé ponožky?“ (Peaseovi, 2003: 14). V této souvislosti nás napadá, jaká adjektiva by autoři asi použili pro mnohem složitější a vážnější rodinné problémy? Kniha je také „instruktážní příručkou pro pochopení druhého pohlaví a návodem, jaké knoflíky máte stisknout, abyste dosáhli těch nejlepších výsledků. Pochopí-li žena, jak se muži vyvíjeli v průběhu evoluce, bude pro ni snazší brát ohledy na odlišný způsob, jímž se muži chovají a myslí. Porozumí-li muž tomu, že ženy přicházejí z opačné strany, může mít užitek z jejich zkušeností a pohledu na život“ (Peaseovi, 2003: 22). Ačkoliv kniha nabízí „nepředpojatý pohled na vztahy očima ženy i muže z mnoha perspektiv“ (Peaseovi, 2003: 22), vše nasvědčuje tomu, že muži a ženy si podle autorů vůbec nejsou rovni. Explicitně se sice nehovoří o nadřazenosti jednoho pohlaví nad druhým (resp. mužů nad ženami), ale je možné najít náznaky svědčící o opaku. Například výše citovaný úryvek ženám doporučuje strategii vlastního omezování se. Měly by totiž brát na muže ohledy, pokud
68
porozumí tomu, jak se vyvíjel, bude to pro ni snazší. Muž naproti tomu nic takového dělat nemusí, jemu jen stačí ženinu „opačnost“ vzít na vědomí a případně ji využít ve svůj prospěch. Může to udělat, ale také nemusí. Nerovnost je vidět i v následujícím výroku: „Ženy mohou mimo jiné pochopit, co muži chtějí a jak jim to poskytnout“ (Peaseovi, 2003: 19). O mužích se v okolním textu vůbec nehovoří. Buď muži nemohou pochopit, co ženy chtějí nebo jak jim to poskytnout, nebo pro ně není takové chování důležité. O pochopení se nemusí snažit, natož aby ženám něco poskytovali. Ve srovnání s první knihou však dochází k určité změně. Zatímco v knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách se téměř neomylně vyskytovalo slovní spojení „muži a ženy“ (a jeho mluvnické varianty), zde se objevuje změna v pořadí obou podstatných jmen. Někdy je užíváno spojení „muži a ženy“, někdy „ženy a muži“. Větší zaměřenost na poskytování rad zmíněná v předchozí kapitole, je potvrzována i autory, kteří tvrdí, že „kniha nabízí reálnou příležitost zbavit se jisté části tohoto [z rozdílnosti mužů a žen] trápení, skleslosti a zmatku. Vše vám usnadní. […] Vysvětlují chování ‚druhé strany‘“ Peaseovi 2003: 20-21).
2.3.2.3 Teoretická východiska Kniha staví na poznatcích, které Peaseovi podali ve své prví knize. Současná věda podle nich dokáže objasnit, proč ženy hodně mluví, často „chodí kolem horké kaše“, chtějí o lidech okolo vědět i ty nejmenší podrobnosti a zřídkakdy samy začínají se sexem. „Dnes již víme, že existují evoluční a biologické důvody pro fakt, že muži dokážou dělat v určitou dobu jen jednu jedinou věc, nesnášejí nakupování, nikdy se neptají na cestu a nevědí téměř nic o soukromém životě svých přátel“ (Peaseovi, 2003: 14). Protože muži i ženy měli v minulosti odlišná poslání (muž lovec, žena pečovatelka), „ženský a mužský mozek je naprogramován pro odlišné funkce a priority. Tuto skutečnost potvrzuje vědecký výzkum, zejména nejmodernější metody snímkování mozku“ (Peaseovi, 2003: 18). Ty pro autory potvrzují, že ženský mozek dokáže pracovat vícestopově, zatímco mužský mozek funguje pouze jednostopově (tyto pojmy používají Peaseovi až v této knize). Snímkování mozku je pro Peaseovi nezpochybnitelným základem pro vysvětlování rozdílů mezi muži a ženami. Trevor Harley (2005) však uvádí, že i nejmodernější metody snímkování mozkové aktivity (MRI - magnetic resonance imaging, CAT - computer axial tomography a PET - positron emission tomography) mají své hranice. Za prvé je to nákladnost a nedostatečná přesnost (jak v čase, tak v prostoru) a za druhé, což je důležitější, je
69
to obtížná interpretovatelnost výsledků. Pozorování nám sice řekne, kde se co děje, ale neřekne nám, proč nebo jak se co děje. Nejčastěji se při interpretaci používá metoda odčítání. Pokusná osoba nejdříve vykoná jeden úkol (například čtení nahlas) a poté variantu tohoto úkolu (například čtení potichu, jen pro sebe). Výsledné obrázky skenů mozku se pak od sebe odečtou, čímž se zjistí, kde se nachází důležitá rozdílová oblast (ve výše uvedeném případě vokalizační komponenta hlasitého čtení). Metoda odčítání s sebou nese některé komplikace. Ne vždy je možné najít vhodné podmínky pro srovnání. Velmi často je rozdíl mezi podmínkami tak jemný, že vyžaduje další teoretické vysvětlení. Navíc některé techniky zobrazení ukazují aktivitu vzájemně se nepřekrývajících kortikálních oblastí, což může být obtížně interpretovatelné. Zobrazení odkrývají mnoho oblastí, která jsou při řešení úlohy aktivní, ať už tyto oblasti hrají významnou úlohu při daném úkolu nebo ne. Testovaná osoba může analyzovat větu, ale současně může matně přemýšlet o tom, co bude ten den k večeři. Navíc skupinové studie užívající MRI průměrují zjištění, i když jednotlivé funkce mohou být umístěny nestejnorodě v odlišných částech mozku. V některých částech autoři přiznávají, že za některé problémy může i výchova. Například zlozvyky lze rozdělit na ty, které „byly muži vštípeny výchovou, a zvyky, které souvisejí s naprogramováním mužského mozku“ (Peaseovi, 2003: 58). Nechtěně se tak vzdalují od své předchozí knihy, kde byla jakákoli forma učení de facto předem vyloučena. K dilematu mezi vrozeným a naučeným přistupují Peaseovi tak, jak se jim v dané chvíli hodí. Přednost má biologický determinismus, ale pokud by se náhodou objevila situace, kdy by se tento přístup jevil jako neudržitelný, lze k vysvětlení použít i determinismus sociální.
2.3.2.4 Metodologie Stejně jako v případě první knihy je i tato kapitola naznačením, jak asi Peaseovi při své práci postupovali. O použitých metodách se Peaseovi zmiňují ještě vágněji než v prvním textu. Podařilo se nám najít pouze několik krátkých poznámek. Autoři uvádí, že „více než deset let jsme zkoumali, jak spolu muži a ženy komunikují,“ (Peaseovi, 203: 189) a že shromáždili „čtyřicet nejčastějších otázek posluchačů a čtenářů z celého světa. Snažili jsem se na ně odpovědět pomocí svých zkušeností, výzkumu, nejaktuálnějších studií, průzkumů mínění, vědeckých poznatků a konečně i pomocí zdravého rozumu. A pak jsme vymysleli metody, které vám pomohou komunikovat s druhým pohlavím“ (Peaseovi, 2003: 13-14). Kniha je spojením všech možných zdrojů s různou mírou hodnověrnosti. Zkušenosti autorů lze hodnotit jen těžko. Žádné univerzitní vzdělání ani jeden
70
z nich neuvádí, podle vlastních webových stránek je Allan Pease bývalým pojišťovacím agentem a Barbara Peaseová je bývalou modelkou. O metodách jejich výzkumů také není nic bližšího známo, ale podle vyjádření v textu výzkumy proběhly, a to dokonce kvůli této knize (Peaseovi, 2003: 22). Nejaktuální studie nejsou správně citovány, je tedy obtížné zjistit, odkud autoři čerpají informace. Totéž platí pro vědecké poznatky. Odkaz na průzkum mínění se v textu objevuje pouze na citovaném místě, nikde jinde s tímto slovním spojením Peaseovi nepracují. Zdravý rozum je z hlediska vědecké průkaznosti irelevantní. Ačkoliv některá místa zdravému rozumu odporují, je tento koncept pro oba autory důležitý. Ještě jednou se o něm totiž zmiňují: „[Kniha] je založena na poznatcích zdravého rozumu i vědy, jež jsou nesmírně významné, přestože jsou bez výjimky představovány humorným a snadno stravitelným způsobem“ (Peaseovi, 2003: 21). Humorný a stravitelný způsob prezentace nelze knize upřít, polemizovat však jde s významností jednotlivých poznatků, zvláště jsou-li odvozovány pomocí zdravého rozumu, zvláště je-li zdravý rozum nahrazen zkratkovitostí, jako je tomu v následujícím případě. Být mužem je podle Peaseových v současné době obtížné. „Od šedesátých let minulého století, kdy se feministické hnutí stalo hlasitějším a úspěšnějším, klesla míra sebevražednosti žen o 34%, kdežto míra sebevražednosti mužů vzrostla o 16%. Středem zájmu je však stálé těžký úděl žen. […] Staří i mladí muži nyní vykazují nejvyšší míru sebevražednosti v dějinách. V čele stojí Japonci. Muži již nevědí, jak se mají profesionálně vymezit, a nemají žádné významné modely rolí“ (Peaseovi, 2003: 16) Peaseovi se snaží dokázat, že změna rolí mužů a žen (v jejich podání spíše změna rolí žen, které se emancipují a mužské role tak destabilizují) je dokumentovatelná zvyšující se mírou sebevražd mužů ve světě (a snižující se míru sebevražd žen). Vysvětlovat zvyšujícího se podíl sebevražd jediným faktorem však nelze. Navzdory zdravému rozumu autoři neberou v potaz komplexní proměnu společnosti, která se udála v posledních desetiletích. Zmínění Japonska se také jeví jako nešťastné, ačkoliv se Země vycházejícího slunce drží v míře sebevražd
na
předních
místech
žebříčku
Světové
zdravotnické
organizace
(http://www.who.int/mental_health/prevention/suicide/country_reports/en/index.html). Japonci jsou veřejnosti známi jako národ s vysokým počtem sebevražd. Co však veřejnost vědět nemusí, je fakt, že japonská kultura se ve svém přístupu k sebevraždě liší od kultury evropsko-americké. Sebevraždy nejsou v Japonsku historicky vnímány jako stigma, v některých případech jsou považovány ze akt cti. Většina japonských sebevražd se dá spíše vysvětlit socioekonomickými faktory (zdravotní problémy, nezaměstnanost, finanční potíže) než
pouhou
změnou
rolí
(viz
například
dva
novinové
články: 71
http://www.medicalnewstoday.com/articles/112244.php
a
http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-
pacific/3919775.stm).
2.3.2.5 Rozpory ve vlastním textu a logické dokazování Pasáží, kdy si jednotlivé části knihy navzájem odporují, ačkoliv to autoři takto nezamýšleli, je mnohem méně než u první knihy. Peaseovi totiž méně vysvětlují a více popisují. Ukážeme proto pouze jeden příklad, kdy se tentýž fenomén vysvětluje dvěma různými způsoby. Když „šla žena na toaletu, raději s sebou kvůli bezpečnosti vzaly druhou ženu. […] Ženy však stále udržují tradici společného chození na toaletu“ (Peaseovi, 2003: 72). Přesto zhruba o sto stran dále tvrdí, že „ženy chodí na toaletu spolu, aby mohly pokračovat v zaujaté a smysluplné konverzaci“ (Peaseovi, 2003: 166). Zajímavé důkazy pro svá vysvětlení podávají autoři i zde a jejich výskyt není o nic vzácnější než v jejich předešlém díle. Například muži své sebehodnocení odvozují od toho, jak dokáží řešit své problémy. „To je důvod, proč muži rádi nosí uniformy a čepice s insigniemi, jež vyjadřují jejich postavení či odrážejí schopnost řešit problémy“ (Peaseovi, 2003: 59). Uniformy jsou sice symbolem moci a indexem postavení v určitém hierarchickém systému, ale to samo o sobě nedokazuje, jak spolu souvisí řešení problémů a nošení uniforem. Nošení uniformy v sobě nese jak konotace pozitivní, tak negativní. Někoho její nošení bude přitahovat, někomu bude takový způsob oblékání reprezentující určitý společenský model nepříjemný. Záleží na mnohem větším množství faktorů, než jaké Peaseovi prezentují. Podobné zjednodušení se objevuje i v následujícím úryvku. Přepínání programů je jeden ze sedmi nejčastějších problémů, které ženy trápí (Peaseovi, 2003: 67). V poušti Kalahari si autoři všimli, že nad jednou z chatrčí je satelit. Když vešli dovnitř, spatřili místní obyvatele oděné v bederních zástěrkách a shromážděných okolo televize. Dálkové ovládání šlo z ruky do ruky a všichni se střídali v přepínání programů. Tento příběh má ukazovat, jak je mužské přepínání programů vrozené všem mužům. Měli bychom zřejmě automaticky předpokládat, že všichni obyvatelé v chýši byli muži. Pokud by to tak doopravdy bylo, proč tento fakt Peaseovi nezmínili, když je tak důležitý pro jejich interpretaci? Navíc zde opět narážíme na problém mezikulturního srovnávání. Znamená televize pro afrického domorodce žijícího na poušti Kalahari totéž jako pro Evropana nebo Američana? Je pro něj důležitý přístroj jako takový nebo spíše jeho obsah? Nemá půjčování a přepínání programů jiný význam? Tyto otázky nejsou pro autory důležité. Peaseovi automaticky předpokládají, že vnímání televize je
72
kulturně neměnné. Tento lehce zpochybnitelný fakt je pro ně nezvratným důkazem o všeobecné platnosti jejich teorie o mužském přepínání programů. Muži to dělají proto, že díky přepínání kanálů může muž „analyzovat problémy v každém programu a uvažovat nad potřebným řešením“ (Peaseovi, 2006: 68), aby nemusel řešit problémy svoje. Proto se prý muži dívají na zprávy šestkrát častěji než ženy. Údaje o sledovanosti zpravodajských pořadů České televize za rok 2007 šestkrát vyšší sledovanost nepotvrzují. Naopak, v absolutních číslech ženy nad muži ve sledování zpravodajství převažovaly (http://www.ceskatelevize.cz/ct/sledovanost/zebricky/2007_celkove/nejsled_zpravodajstvi_20 07.pdf). I když jde pouze o jednu z českých celoplošných televizí, bylo by pro dosažení výrazného nepoměru v neprospěch žen nutné, aby se na zpravodajské pořady dívali pouze statisíce mužů, což je velice nepravděpodobné. Nekoherentně působí i vysvětlování humoru žen a mužů. Muži prý mají rádi humor a jakékoli vtipy, které „mají logickou a postupně gradující strukturu s obtížně předvídatelným koncem […] jsou posedlí vyprávěním vtipů o tragédiích, strašných událostech a mužských genitáliích“ (Peaseovi, 2003: 85-86). Jako příklad uvádějí následující anekdoty: -
Jaký je rozdíl mezi prostitutkou a děvkou? Prostitutka spí s každým. Děvka spí s každým kromě tebe.
-
Jaký je rozdíl mezi ženou v období premenstruační tenze a teroristou? S teroristou lze vyjednávat.
-
Proč muži dávají svému penisu jméno? Protože nechtějí, aby za ně rozhodoval někdo úplně cizí. (Peaseovi, 2003: 86) Žádný z citovaných vtipů nemá logicky a postupně gradující strukturu, natož obtížně
předvídatelný konce. Navíc spojení logická a gradující struktura a obtížně předvídatelný konec je svým způsobem protichůdné, protože z logické a gradující struktury by měl být závěr vyvoditelný. Pouze jediný z vtipů se týká mužských pohlavních orgánů, žádný pak katastrof nebo tragédií, ačkoli tyto typy vtipů mají muži nejraději. Ženský humor se týká lidí, vztahů a mužů. Příklad jsou následující vtipy: -
Co můžete říci muži, s nímž jste se před chvílí milovala? Cokoli – spí.
-
Jaký musí být dokonalý milenec? 73
Miluje se do dvou do rána a pak se změní v čokoládu. -
Proč muži nepředstírají orgasmus? Žádný muž by nedokázal úmyslně dělat takové grimasy. (Peaseovi 2003:86) U obou kategorií anekdot není výrazná změna ve výstavbě nebo tématu, jen mužské
vtipy se zdají díky použitým slovům agresivnější a vulgárnější. Prezentované ženské a mužské vtipy jde rozlišit jen podle cíle, na nějž jsou zaměřeny. Na základě „předložených důkazů“ lze pouze tvrdit, že muži mají rádi vtipy zaměřené proti ženám a při jejich vyprávění používají vulgárnější výrazy, zatímco ženy mají rády vtipy zaměřené proti mužům. U Peaseových všechno funguje velice přímočaře, což někdy vyvolává mnoho otázek. „Mozky žen jsou naprogramované k tomu, aby byly úspěšné při vytváření a udržování vztahů. Proto se ve snaze dosáhnout svého často uchylují k citovému vydírání. Je jim to bližší než přímo požádat o to, co chtějí, a riskovat, že budou odmítnuty. […] Muži byli kdysi lovci, a tak dávali přednost přímému a otevřenému přístupu. Jejich mozek se tedy vyvinul v souladu s touto potřebou“ (Peaseovi, 2003: 104). Pokud se nad tímto úryvkem zamyslíme, jedna věc vůbec nedává smysl. Jsou-li ženy naprogramovány pro úspěšné vytváření a udržování vztahů, proč používají citové vydírání (i z hlediska Peaseových jednoznačně maladaptivní chování), když jiné komunikační strategie by se pro vytváření nebo udržování vztahů jevily jako prospěšnější? Evoluce by si přece měla vybrat chování adaptivní. Souvisí citové vydírání opravdu s naprogramováním mozku nebo jsou možná i jiná vysvětlení? Jak citové vydírání ovlivňuje silová pozice vydírajícího a vydíraného? Souvisí vydírání s charakterovými vlastnostmi? A dokáží citově vydírat muži? Chvíli se také pokusíme argumentovat jako Peaseovi, ovšem tentokrát se budeme snažit dokázat, že i muži jsou naprogramováni pro nepřímý postup (a od něj odvozené citové vydírání). Nepřímý přístup bychom mohli obecně označit jako lest. Lsti či pasti byli důležité pro lovecké předky dnešních mužů. Skolit mamuta šlo jedině nepřímo. Obecněji řečeno, většina lovené kořisti člověka převyšovala buď velikostí, rychlostí nebo vyvinutějšími smysly. Člověk nemohl porazit mamuta nebo dohonit antilopu bez toho, aby použil nepřímého postupu, tj. lsti nebo pasti. Muži se tedy při lovu naučili používat nepřímé postupy, protože přímý postup byl nemožný nebo životu nebezpečný. Pro zachování rodu byl tedy mozek muže naprogramován tak, aby uvažoval o dosažení cíle nepřímou cestou. Domníváme se, že námi předkládaná argumentace je stejně logická, jako ta Peaseových. Možná dokonce popisuje chování našich předků mnohem přesněji. Takové závěry však nedokazují to, co chtějí říci autoři – že ženy citově vydírají častěji, muži pouze v případě, že chtějí sex. A 74
protože podle Peasových sex chtějí téměř pořád, měli by citově vydírat minimálně stejně často jako ženy, dalo by se poněkud sarkasticky dodat. Peaseovi nabízejí několik rad, které mohou pomoci. Překvapivě ani netvrdí, že jsou stoprocentně funkční. Pokud by byl problém složitější, doporučují požádat o radu dobrého poradce, psychologa či psychoterapeuta. Jejich pomoc je ovšem vzhledem k vypravovanému příběhu ze života dávána na úroveň pomoci důvěryhodné přítelkyně (Peaseovi, 2003: 120).
2.3.2.6 Tajný bodovací systém žen a testy sex-appealu Testy nebo pokusy, které si můžete udělat sami doma, jsou vděčným tématem většiny self-help knih. Vyhodnocení by ale mělo být bráno s velkou rezervou, protože testy nejsou podrobeny žádným zkouškám validity. Podle Peaseových existuje tajný bodovací systém, kterým ženy podvědomě hodnotí muže. „Ženy přidělují partnerovi jeden bod za každou věc, kterou ve vztahu udělá, bez ohledu na její rozsah a dva a více bodů za důvěrný projev lásky. Všechny intuitivně vědí, jak jejich bodovací systém funguje“ (Peaseovi, 2003: 127). Důkazem je malý experiment, který provedli s jednou manželskou dvojicí. Oba partneři měli pořizovat po dobu jednoho týdne seznam činností, které během celého týdne dělali a ohodnotit každou aktivitu podle důležitosti. Maximum bylo třicet bodů, body bylo možné i odčítat. Zatímco žena prý hned pochopila, muž nevěděl, co se po něm chce. Seznam aktivit s body od manželského páru je v knize přetištěn a okomentován. I pokud bychom přistoupili na existenci „přísně tajného bodovacího systému, který používají ženy“ (název kapitoly), pokus samozřejmě nemůže prokázat, že něco takového podvědomě existuje (na druhou stranu lze samozřejmě těžko dokázat, že něco takového neexistuje). Bodovací systém pro oba účastníky experimentu existoval zcela vědomě, protože to byl základ instrukcí. Experiment s jednou dvojicí také nemůže potvrdit univerzálnost tohoto konceptu. Je samozřejmé, že každý z účastníků bude přikládat různým situacím různou důležitost. Test by mohl být vodítkem pro analýzu důležitých aspektů v životě jednotlivce, nemůže ale v žádné případě dokazovat existenci nevědomého bodovacího systému. Na internetu se objevuje několik variant tohoto bodovacího systému. Většinou jsou zařazeny v kategorii vtipů. Peaseovi přinášejí dva testy sex-appealu – jeden pro ženy a druhý pro muže. Oba dva testy vymysleli sami (Peaseovi, 2003: 215). Test pro ženu má dvacet otázek, deset se týká stylu oblékání, deset pak fyziognomie. Pokud by test dělala obézní žena s dětským obličejem
75
s velkýma očima a dlouhými vlasy, která se svůdně a provokativně obléká a chová, byla by na základě získaných bodů označena jako svůdkyně, na níž se muži rádi dívají a rádi s ní navazují kontakt. Žena s totožným obličejem a vlasy, která by podle tvůrců testu měla dokonalou postavu, ale oblékala by se nevýrazně a stejně tak by se i chovala, by získala pouze 80 bodů a stala by se miss elegance (Peaseovi, 2003: 220). Záměrně jsme zvolili extrémní příklady, abychom ukázali, jakou vypovídající hodnotu má tento test. Pro srovnání se také zmíníme o mužském testu sex-appealu. Zde je pouze 17 otázek a jen jedna se týká oblékání (u ženy 10 otázek). Čtyři se týkají charakterových vlastností (u ženy se osobnosti netýká ani jedna) a jedna z otázek zní „Jaký máte příjem?“. Přestože Peaseovi před oběma testy slibovali, že „v následujících kapitolách budeme hovořit o fyzických rysech, díky nimž jsou ženy a muži přitažliví pro opačné pohlaví“ (Peaseovi, 2003: 226), pouhou fyzickou přitažlivost testy nezkoušejí.
2.3.2.7 Ženská atraktivita Velkým tématem je pro Peaseovi ženská a mužská atraktivita. Na následujících řádcích se podíváme na to, jakým způsobem problém ženské atraktivity podávají a pokusíme se ukázat, jak celý problém banalizují. Pro kritiku jsme vybrali tvrzení o přitažlivosti dlouhých ženských nohou a podílu pasu k bokům. Dlouhé nohy jsou podle Peaseových sexuálně přitažlivější. Vysvětlení je jednoduché: „Čím větší část nohou muž vidí a čím jsou nohy delší, tím víc sexy to je, protože jeho představivost je tak vedena do míst, kde se levá a pravá noha spojují“ (Peaseovi, 2003: 235). Pro toho, komu by se nezamlouvalo toto přízemnější vysvětlení, nabízí autoři ještě jedno. Nohy se v průběhu puberty rychle prodlouží a stanou se neverbálním signálem prozrazujícím, že žena je pohlavně dospělá a může mít děti. V zásadě můžeme s autory souhlasit. Podle dostupných výzkumů se zdá, že muži preferují ženy, které mají delší nohy, resp. ženy, jejichž poměr délky nohou k celkové výšce je vyšší (pro zjednodušení budeme hovořit o délce nohou, pokud nebude uvedeno jinak). Chceme však ukázat, jak je jejich vysvětlení nepřesné a zjednodušené. Existují dvě teorie, které vysvětlují vnímání určitého rysu jako estetického (Fessler a kol., 2005). První z nich, kterou zastávají i Peaseovi, vychází z evolučního nazírání na problém. Některé fyzické rysy jsou považovány za produkt evoluce. Jedná se například o všechny znaky, které jsou spojovány s mládím. Na rozdíl od jiných primátů si lidští samci vybírali mladé partnerky, které nikdy nebyly těhotné. Bylo tomu zřejmě proto, že lidé
76
investují do svých potomků mnohem více. Investice do mladé, nikdy neoplodněné ženy přinášela dvě výhody. Investice byla vnímána jako vratná, protože muž mohl s partnerkou zplodit mnohem více potomků, o něž se žena mohla starat. Navíc bylo zaručeno, že žena jakožto příjemce mužova genetického vkladu do rodinného života nebude těhotná s nikým jiným. Protože muži stále volili ženy s rysy mladosti, přenášely se tyto rysy i na další potomky (ženy), aby byla zajištěna co nejvyšší šance na získání partnera pro reprodukci. Výsledek opakování po stovky generací je ten, že ženy mají menší nosy, než muži, proporce jejich čel vzhledem k tváři jsou ve srovnání s mužskými větší atd. Mezi muži a ženami se vytvořil dimorfizmus. Druhá teorie předpokládá, že určitý rys není vůbec spojen s funkčními nebo fylogenetickými příčinami vedoucími k získání partnera, ale odráží to, jak lidé vnímají rozdíly mezi ženami a muži. Například barva kůže preferovaná přirozeným vývojem je kompromisem mezi potřebou ochrany před ultrafialovým zářením a potřebou tvorby vitamínu D díky vystavování se slunečním paprskům. Vzhledem k významné roli vitamínu D v těhotenství a při kojení, příroda u žen upřednostňuje světlejší pleť. Světlá pleť je proto vnímána jako femininnější a také jako atraktivnější. Vraťme se ale zpět k délce nohou. Nastíníme jiná evoluční vysvětlení, proč by měly být dlouhé nohy atraktivní. Jednou z diskutovaných možností je, že dlouhé nohy jsou signálem stabilního vývoje v dětství a současného dobrého stavu. Pokud je růst přerušen například kvůli nutričnímu deficitu nebo psychologickému stresu, mívají dospělí relativně kratší nohy v poměru k trupu. Delší nohy jsou také spojovány s menší mírou rizika srdečních onemocnění, odolnosti proti cukrovce, lepšího kardiovaskulárního oběhu a menším rizikem rakoviny (Swami, Einon, Furnham, 2006: 318). Ovšem i délka nohou má své hranice. Piotr Sorokowski a Boguslaw Pawlowski (2008) při svém výzkumu, ve kterém přes 200 respondentů posuzovalo předložené siluety mužů a žen a hodnotilo jejich atraktivitu, zjistili, že kratší nohy než průměr byly vnímány jako méně přitažlivé. Delší nohy byly hodnoceny jako atraktivnější, ale pouze pokud jejich délka byla o pět procent větší. Přehnaně dlouhé nohy snižovaly atraktivitu. Obdobné výsledky platily pro obě pohlaví. Sorkowski i Pawlowski také uvádějí, že podle jejich měření mají muži delší nohy než ženy vzhledem k celkové výšce. Podobné výsledky lze vypočítat i z dat (přepočet z mediánů poměrů částí těl pro jednadvacetileté muže a ženy) z výzkumu A. Mirandy Fredriksové a jejích spolupracovníků (Fredriks a kol., 2005). Abychom ukázali, že ve světě vědy není vše zcela jednoznačné, znovu zmíníme již jednou citovaný výzkum Virena Swamiho, Dorothy Einonové a Adriana Furnhama (2006). Jejich zkoumání dospělo 77
k opačným výsledkům než výzkum obou polských vědců. Muži preferovali u žen delší nohy, zatímco ženám se u mužů více líbily nohy kratší. V teoretické části se také objevuje zmínka o tom, že poměr délky nohou k celkové výšce je u žen větší, což odporuje výše zmíněným datům. Index poměru pasu a boků (WHR – whaist-to-hip ratio) je pro autory jedním ze znaků atraktivity, který má univerzální platnost. V některých případech tento ukazatel selhává a BMI (body mass index) se ukazuje jako jediný faktor určující fyzickou atraktivitu (Swami, Tovée, 2005). Navíc existují rozdíly v přisuzování atraktivity na základě WHR podle úrovně industrializace (tamtéž) nebo obecně v závislosti na odlišných kulturách (Marlowe, Apicella, Reed, 2005). O vlivu kultury na změnu vnímání toho, co je atraktivní (WHR) hovoří i Rachel E. K. Freedmanová, Michele M. Carterová, Tracy Sbroccoová a James J. Gray v článku Do men hold African-American and Caucasian women to different standards of beauty?(2007). Maryanne L. Fischerová a Martin Voráček (2006) pak k WHR a BMI jako indikátorům přitažlivosti přidávají ještě křivkovitost (curvaceousness), protože WHR nebo BMI samy o sobě a dokonce ani společně zcela jasně neprokazují míru přitažlivosti.
2.3.2.8 Terapeutické poradenství Nějaká rada pro snazší a šťastnější život se najde zhruba na každé desáté stránce. Proti obecným
radám
„važte
si
svého
partnera/partnerky“
nebo
„buďte
ke
svému
partnerovi/partnerce ohleduplní“ nemá smysl nic namítat. Zaměříme se proto jen na dvě témata, které Peaseovi rozpracovávají. Prvním z nich je vyčítání, druhým pak problémy tchýní. O výčitkách mluví autoři následovně: „Vyčítání a sekýrování jsou slova používaná výhradně muži, kteří popisují chování ženy. […] Muži nejsou od přírody stvořeni k vyčítání a sekýrování. […] Jistě, muži kritizují, hledají chyby, reptají a stěžují si, ale vždy je to v ženině zájmu. […] [Vyčítání] především svědčí o tom, že muži se o ženy starají. Ženy se taktéž domnívají, že sekýrováním dávají najevo svou péči, ale muži to jen zřídka vidí stejně. […] Ženy sekýrují, muži instruují“ (Peaseovi, 2003: 27-28). Poslední věta ukazuje, jak celý problém autoři vidí. Jde hlavně o ženský problém, kterému se musí čelit, protože ženskému vyčítání se nedá vyhnout. Jak vyplývá z textu, ženy jsou k tomuto způsobu komunikace stvořené. Když autoři představují typologii vyčítání, uvedené výpovědi vždy pocházejí od žen. „Některé ženy převedly sekýrování a vyčítání ve
78
formu umění. Zjistili jsme, že existuje pět základních způsobů sekýrování: Monotematické, s obměnou témat, prospěšné, s použitím třetí osoby a předběžné“ (Peaseovi, 2003: 32). Peaseovi nám sice nabízí jimi vypozorovanou kategorizaci, ale její adekvátnost je diskutabilní. Sekýrování s obměnou témat je jen multiplikace monotematického sekýrování, monotematické sekýrování může být zároveň prospěšné, nebo může využívat třetí osoby. Možné je samozřejmě také sekýrování s obměnou témat, kde se vyskytuje prospěšné sekýrování, sekýrování s použitím třetí osoby a předběžné sekýrování. Správně však autoři uvádějí, že „neustálé vyčítání jen maskuje hlubší problém v komunikaci“ (Peaseovi, 2003: 44). Pro odstranění problému v komunikaci je nabízena metoda „já“. Peaseovi uvádějí dvě ukázky komunikace. První příklad ukazuje vyčítající, útočnou ženu a zpočátku defenzivního, ale poté komunikačně agresivního muže. Žena muže nazývá sobcem, on ji žádá, aby mu vlezla na záda. Podle Peasových ani jeden z nich neřekl, jak se cítí, a proto se jejich problémy budou nadále zhoršovat (Peaseovi, 2003: 46). Nabízejí radu, která se podobá variantě běžné v poradenské praxi. Rada spočívá v nahrazení zájmen „ty“ zájmenem „já“. „Tato metoda je účinná, protože redukuje nutnost obrany, vede k otevřenosti a vyjasňuje pocity obou zúčastněných. Použijete-li tuto metodu, je prakticky nemožné, abyste někoho rozčílili“ (Peaseovi, 2003: 47). Druhý příklad pak ukazuje, jak taková metoda vypadá v praxi. Zatímco v prvním případě začne žena rozhovor větami „Jsi tak bezohledný! Proč jsi zase přišel domů pozdě?“, ve druhém jsou věty transformovány do podoby „Celý týden chodíš pozdě domů a ani jednou jsi mi nezavolal“. Jenže i změněná výpověď může být chápána jako výčitka, jen její povaha není tak explicitně konfrontační. Autoři to ovšem vidí jinak, žena nahradila nepřímé vyjádření vyjádřením přímým, a tak v modelovém případě je reakcí manžela okamžitá omluva. Metoda „já“ tedy funguje. Co ovšem dělat v případě, kdy by muž zareagoval takto: „Vyčítáš mi snad, že pro nás vydělávám peníze? A proč sobecky mluvíš jenom o sobě?“ Pro tuto situaci autoři nemají odpověď, protože jejich rada je univerzální. Pokud by tato metoda nefungovala, je to proto, že nebyly proneseny správným způsobem, správným tónem hlasu a v pravý okamžik – když partner skutečně poslouchá. (Peaseovi, 2003: 48). Pokud by čtenář doma s touto radou nedosáhl předkládaného výsledku, chyba byla na jeho straně, neboť nedodržel vágně specifikovanou podmínku pravého času. Peaseovi uvádějí případovou studii, ve které snacha dobře nevychází se svou tchýní a tento vztah negativně ovlivňuje také oba manžele (Peaseovi, 2003: 176-179). Matka se rozvedla se svým manželem a upřela veškeru svou pozornost na syna. Když se její syn oženil, neustále soutěžila o jeho pozornost se svou snachou. Nedokázala připustit, aby její syn žil jiný 79
než její život. Vměšovala se partnerům do života až příliš a nikdy zcela nedovolila, aby se její syn osamostatnil. Popsaná situace naznačuje, že za špatný vztah manželů může nezvládnutý vztah mezi matkou a synem, resp. nevymezení vzájemného kontaktu, jeho pravidel a hranic soukromí manželů. Matka si svého syna našla jako náhradní objekt za manžela. Peaseovi píší, že „Problém mají Diana [snacha] a Richard [syn]. Bernadette [tchýně] nemá problém“ a současně „Richard nikdy ‚nepřestřihl pupeční šňůru‘ mezi sebou a svou matkou“ (Peaseovi, 2003: 183). Podle autorů je ale nejlepším přístupem, pokud problém budou řešit samy ženy, protože ženy se vždy přirozeně spolčovaly, aby přežily. Tchýně a snacha by si potíže „měly vyřešit mezi sebou, neměly by to požadovat po svých manželích a synech“ (Peaseovi, 2003: 180). Pokud jsou ale problémy mezi snachou a tchyní „vleklé a hluboce zakořeněné […] musí řešit problém syn a snacha“ (Peaseovi, 2003: 181). Autoři se sice letmo zmínili o příčinně potíží (nepřestřihnutí pupeční šňůry), ovšem tu odstraňovat nebudou. Místo toho by spíše chtěli mírnit následky. Možná si dostatečně neuvědomili, kde je skrytá podstata problému, že hlavním problémem je pravděpodobně vztah mezi matkou a synem, respektive mezi matkou a manžely. Podle konceptu rodinné terapie by pak platilo, podaří-li se odstranit problém spočívající v nerovnoměrném vztahu matka-syn (případně matka-manželé), pozitivně to ovlivní i vztah manžel-manželka. Účinnost navrhovaného řešení proto může být diskutabilní. V této modelové situaci by řešení nemuselo být vůbec účinné, nebo by byl účinek pouze krátkodobý. Problém by se mohl znovu vrátit a možná s ještě větší intenzitou. Autoři si však žádnou možnost selhání nepřipouštějí a domnívají se, že návrh jejich řešení je použitelný ve všech případech.
2.3.3 Kniha 3 - Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše 2.3.3.1 Struktura a jazyk knihy V knize nalezneme celkem třináct kapitol, které by šlo podle názvů rozdělit na vysvětlovací a poradní. Poradní kapitoly mají civilnější názvy, jakými jsou například „Jak motivovat opačné pohlaví“ nebo „Jak sdělovat nelibé pocity“. Ve vysvětlovacích kapitolách autorova fantazie zapracovala více, a tak si přečteme například kapitoly s názvy „Pan Zařídil a komise pro zdokonalení vnitřních záležitostí“ nebo „Muži jsou jako gumové šle“, zatímco „Ženy jsou jako vlny“. Názvy sice napovídají, že jednou se bude vysvětlovat a podruhé radit, ale ve skutečnosti jsou Grayova vysvětlení, nebo lépe řečeno jeho teoretické koncepce o
80
chování, myšlení a prožívání žen i mužů, promíchány s radami v průběhu celého textu. Každá Grayova důležitá rada nebo informace z textu je zopakována v samostatném odstavci a zdůrazněna kurzívou a podtržením (srov. s šedivými rámečky u Peaseových, kapitola 2.3.1.1 Struktura a jazyk knihy). Zhruba třetinu textu tvoří autentické životní příběhy. Ty se týkají jak jeho klientů, tak Graye samotného. Jeho osobní historky z manželství se v textu objevují velice často. Autor je používá buď aby vysvětlil svou inspiraci, nebo aby ukázal, že jeho rady doopravdy fungují. Za zmínku stojí, že Gray byl ženatý celkem dvakrát. Jeho první ženou byla Barbara de Angelisová, autorka self-help knih Tajemství vášně, Tajemství harmonie, Tajemství mužů, která by každá žena měla znát nebo Tajemství žen, která by každý muž měl znát. Na jejích webových stránkách najdeme úplně stejné ódy na vlastní schopnosti jako na stránkách Johna Graye. Je také uznávanou odbornicí na mezilidské vztahy a pomohla již mnoha lidem. O ní se však Gray vůbec nezmiňuje. Zřejmě proto, že jejich manželství trvalo pouze několik let (o zkrachovalém manželství Gray udělá letmou poznámku). Jak by veřejnost vnímala, že odborník na mezilidské vztahy (vlastně dva odborníci na mezilidské vztahy) nedokáže udržet manželství funkční? Jak by bylo možné nadále prodávat recepty na lásku a šťastný život, když tyto recepty u autorů selhávají? Ještě paradoxnější je, že sama Barbara de Angelisová byla vdaná pětkrát. John Gray byl její třetí manžel. V současné době jsou obchodními konkurenty, a proto de Angelisová říká: „Jsem ze Země a neznám žádné muže, kteří ze Země nejsou“ (http://www.nydailynews.com/archives/lifestyle/1997/02/23/1997-0223_been_there__done_that__relat.html). Gray proto raději uvádí příběhy ze současného manželství s Bonnie Grayovou, které stále trvá. Gray, de Angelisová i Bonnie se poznali, když studovali nebo vyučovali transcendentální meditaci Maharishiho Maheshe Yogiho (http://personallifemedia.com/podcasts/212-living-dialogues/episodes/22106-john-gray-part1-consciously-evolving). Učení transcendentální meditace, které je jako jiné obchodní značky nebo postupy chráněno ochrannou známkou, někteří autoři vnímají jako kult (viz například kniha Michaela A. Persingera, Normand J. Carreyho a Lynn A. Suezeové TM and Cult Mania). Zajímavé také je, že jak Gray, tak de Angelisová získali své nedůvěryhodné doktorské tituly z téže instituce (viz odkazy v kapitole 1.5 Komercionalizace psychologie). Kniha je psána jednoduchým jazykem. Věty nebo souvětí jsou krátké a jejich pochopení nevyžaduje mnoho námahy. Gray rád používá mnoho podstatných a přídavných jmen vyjadřujících pocity, která jsou významově velice blízká, a různě je ve svých větách promíchává, aby vytvářel dojem, že napsal mnohem více než ve skutečnosti. Slovy jako láska, láskyplný, laskavý apod. se vůbec nešetří. Text tak opticky nabývá na komplexnosti, ale 81
obsahově jde přitom o tytéž myšlenky. Gray neustále krouží kolem jednoho a téhož tématu. Nemůžeme ani konstatovat, že by se na něj díval z několika úhlů, spíše jde o popis téhož několika různými způsoby. Není divu, Gray má vytyčený jasný cíl a neustále k němu směřuje. Vyráží sice pokaždé z jiných míst, ale vždy projíždí tou samou krajinou a jede tím samým vozidlem. Významným rysem v jeho knize je tak opakování, které je ještě zřejmější, než tomu bylo v obou dříve analyzovaných knihách. Opakování často stereotypních a příliš generalizovaných rozdílů v různých stylistických variantách vytváří dojem, že muži i ženy jsou mnohem odlišnější než ve skutečnosti. Jak se Gray opakuje si ukážeme na jeho speciálním bodovacím systému pro muže a ženy. Pro dobrý vztah je nutné, aby bylo skóre vyrovnané. Většinou je to muž, který ztrácí body, a tak mu Gray nabízí „101 způsob, jak vyrovnat se ženou účty“ (Gray, 2005: 131-134). Mnoho rad se několikrát přímo opakuje. Příkladem může být třeba rada 20 a 74, obě totiž radí, že má muž umýt za ženu nádobí. Třikrát se pak opakuje, aby se muž zajímal o to, jak žena strávila svůj den (rada 2, 57 a 79). Pokud bychom některé z rad trochu zobecnili – např. umývání nádobí bychom upravili na pomoc v domácnosti –, bylo by možné seznam radikálně zkrátit. Když už hovoříme o domácích pracích, zmíníme, že je zajímavé, kolik se jich v seznamu toho, co by muž mohl udělat, aby vyrovnal skóre, objevuje. Jako by se automaticky předpokládalo, že domácí práce jsou čistě ženské práce. Gray odkazuje k jiným zdrojům pouze ve dvou případech. Nepřekvapí nás, že vždy je reference velice vágní. Prvním příkladem je představení hypotézy z teorie výchovy o počtu opakování určité informace nutné k jejímu zapamatování. Vzhledem k tomu, že nelze přesně určit, jakou teorii výchovy měl Gray na mysli, omezíme se pouze na konstatování, že problém zapamatování je mnohem složitější a ve hře je mnohem více faktorů než jen počet opakování. Už Edward L. Thornike (1935) dospěl k závěru, že pouhé opakování nemůže být samo o sobě základem naučení se něčemu (in Nakonečný, 1999: 386). Záleží na smysluplnosti materiálu k zapamatování, jeho organizaci a samozřejmě také na osobních charakteristikách, jakými jsou věk, inteligence nebo motivace k učení. Druhý odkaz na výzkum najdeme na straně 90, kdy Gray píše, že „jedna studie ukázala, že ženina sebeúcta zpravidla cyklicky vzrůstá a klesá každých jedenadvacet až pětatřicet dní“ (Gray, 2005: 90). Ani tuto studii se nám nepodařilo najít. Všechna ostatní zjištění nebo poradenské metody lze přisuzovat zřejmě jen autorovi. Podle Grayovy metafory kdysi ženy a muži žili na různých planetách. Žili odděleně až do doby, než muži objevili dalekohled. Jakmile jednou spatřili Venušanky, bezhlavě se zamilovali, sestrojili rakety a vydali se na Venuši. Stejně jako byli z Venušanek uneseni muži, tak byly z Marťanů uneseny i ženy. Navzájem se radovali ze svých rozdílů a celá léta spolu 82
žili v lásce a harmonii. Pak se společně vydali na Zemi, kde všechno, co se naučili o vzájemných rozdílech, zapomněli, a tím začaly konflikty. Gray nám pomůže si naše rozdíly uvědomit a pomocí svých rad nám umožní vrátit se zpět do idylické doby, která panovala mezi oběma pohlavími před odchodem na Zemi. Gray chápe všechny své teorie jako univerzální. Na oko sice čtenáři nabídne nějaké výjimky, ty by ale ohrozily univerzálnost jeho vysvětlení, a tak je třeba se s nimi okamžitě vypořádat: „Když se vás něco v této knize netýká, doporučuji, abyste to buď ignorovali (a přešli k něčemu, co se vás týká), anebo abyste hlouběji nahlédli do sama sebe“ (Gray, 2005: 14). Autor předpokládá, že na každého se bude vztahovat minimálně jedna situace pospaná v knize, a je „přesvědčen, že návody uvedené v této knize mohou být užitečné pro každého“ (Gray, 2005: 15). Pokud by tomu tak náhodou nebylo, je to jenom proto, že čtenáři nehledají dostatečně hluboko ve svém nitru. I když tomu nevěříte, kniha je i o vás. Pokud to odmítáte uznat, selhali jste vy a nikoli autor. Vedle univerzální platnosti je dalším znakem všech rad jejich okamžitá účinnost. Po úvodním příběhu, ve kterém Gray popisuje, jak se po hádce s manželkou téměř zázračně rozpomněl na to, jaká láska panovala tenkrát na Venuši, uvádí, že by „nikdy […] nevěřil, že dokážeme konflikt vyřešit tak snadno“ (Gray, 2005: 12). Malé problémy Gray řeší na počkání, velké pak do druhého dne. „Byl jsem svědkem toho, jak mnoho dvojic proměnilo své vztahy – některé doslova přes noc. V sobotu přišli na můj víkendový seminář o milostných vztazích a kolem nedělního oběda už se opět měli rádi,“ (Gray, 2005: 199) píše o některých ze svých klientů. Výsledky se dostavují rychle a jsou navíc trvalé. Jako důkaz uvádí Susan a Jima. Ti se „během pouhých dvou dnů [semináře] […] naučili chápat muže i ženy zcela nově. Znovu se do sebe zamilovali. Jejich vztah se zázračně změnil. Už neuvažovali o rozvodu, ale radovali se, že stráví zbytek života spolu. […] O šest let později […] stále ještě se milovali“ (Gray, 2005: 12). Kritičtější čtenáři by se mohli ptát, k čemu by pak byli nejrůznější manželští poradci a terapeuti, když Gray pomocí knihy dokáže všechno zařídit úplně sám. Odpověď na jejich otázku existuje. Gray píše: „Třebaže se blahodárné účinky návodů z této knihy projevují okamžitě, nekončí tím potřeba terapie a poraden pro narušené vztahy nebo ztroskotance z nefunkčních rodin“ (Gray, 2005: 14). Touto odpovědí se řeší několik možných problémů. Za prvé si Gray vybere klientelu, které dokáže pomáhat, a nebojuje s ostatními terapeuty. Ovšem ani výběr vhodné klientely se neobejde bez otazníků. Uvážíme-li Grayovo tvrzení, že všichni muži jsou z Marsu a všechny ženy z Venuše a při příchodu na Zemi mezi nimi začaly rozepře, pak narušené vztahy musí mít úplně všichni. Komu by pak ale Gray pomáhal, když 83
by všechny páry byly určeni pro poradny? Pouze párům, které nemají problémy? Takové páry ale podle jeho logiky neexistují. Proto předpokládejme, že Gray pomáhá párům s velice mírně narušenými vztahy nebo párům, kteří problémy nemají. Za druhé mu výběr klientely umožní zachovat univerzálnost jeho rad. Když totiž jeho návody selžou, je to vina vnějších okolností, nikoli postupů samotných. Mohou za to lidé s těžce narušenými vztahy nebo ztroskotanci z nefunkčních rodin, tedy „negrayovská“ klientela. To vede k tomu, že Grayovi metody budou vnímány jako mnohem účinnější. Zatímco negrayovská terapie může selhávat, bezproblémová klientela grayovských postupů dokazuje univerzální platnost a také deklarovanou účinnost takových postupů. Důkaz ale není postaven na solidních základech, protože podle původního předpokladu Gray pomáhá lidem, kteří žádné problémy neměli, nebo jejich problémy nebyly závažné. Navíc by tito lidé mohli narušený vztah opravit sami, jestliže k tomu podle Graye stačí pouhé pochopení toho, že jsme odlišní. Odlišnost je totiž vidět pouhým okem. Obecně lze tvrdit následující. Pokud Grayovo rady fungují, pomáhá Gray každému, pokud jeho rady nefungují, pomáhat by se mělo jinde a jinak, protože Gray věří v „proměny, k nimž dochází pomocí léčby, manželských poraden a skupinové psychoterapie“ (Gray, 2005: 15). Ovšem autor chce rozšířit okruh své klientely, a proto nakonec zavelí do útoku proti své terapeutické konkurenci. Snaží se dokázat, že jeho poradenská činnost je lepší, když prohlašuje: „Často slýchávám, že lidem přineslo větší užitek toto nové pochopení [rozdílnosti mužů a žen] než celá léta terapie“ (Gray, 2005: 15).
2.3.3.2 Cíl knihy Gray podle svých slov přichází s nestranným pohledem na odlišnost mužů a žen „Třebaže bylo dosaženo významného pokroku, mnohé z těchto knih [popisujících rozdílnost mužů a žen] jsou jednostranné a bohužel posilují nedůvěru a averzi k opačnému pohlaví. […] Ukázala se potřeba zasvěceného návodu k pochopení, čím se od sebe liší zdraví mužové a ženy“ (Gray, 2005: 13). Pochopení rozdílů umožní každému čtenáři ten nejlepší vztah s partnerem opačného pohlaví, jakého se mu může dostat. „V každé kapitole knihy […] objevíte nová tajemství, jak vytvořit láskyplné a trvalé vztahy“ (Gray, 2005: 19). Bohužel, mnoho nových tajemství čtenáři neobjeví, protože se kniha až příliš opakuje. Všechny trumfy jsou na stůl vyloženy hned v prvních dvou kapitolách. Ty další jsou většími či menšími obměnami již řečeného.
84
Mužské a ženské světy jsou samozřejmě naprosto odlišné a lze se v nich snadno ztratit. Nechybí proto ani metafora o mapě (srov. s metaforou o bedekru u Peaseových, kapitola 2.3.1.1 Struktura a jazyk knihy). Knihy by se mělo používat „jako mapy, která vás provede nezmapovaným územím“ (Gray, 2005: 200). Autor představuje rozdíly mužů a žen hlavně proto, abychom pochopili, jak moc se lišíme. Pokud naše rozdíly akceptujeme, konečně naplníme své osobní vztahy štěstím a láskou. „Kniha Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše rozvíjí novou strategii zmírnění napětí ve vzájemných vztazích a posílení lásky tím, že poprvé dopodrobna seznamuje s tím, jak se ženy a muži liší. Dále předkládá praktické návrhy, jak změnit pocit marnosti a zklamání a naopak zvětšit štěstí a intimitu“ (Gray, 2005: 13). Pokud by pouhé pochopení nepomohlo (ačkoliv by i tento fakt sám o sobě podle Graye měl stačit), čtenáři se v této knize naučí „praktickým technikám, jak řešit problémy, které z našich rozdílů vznikají. Tato kniha tedy není pouhou teoretickou analýzou psychologických rozdílností, nýbrž i praktickou učebnicí, jak s úspěchem vytvářet láskyplné vztahy“ (Gray, 2005: 14).
2.3.3.3 Teoretická východiska Gray se sice domnívá, že jde v jeho případě o teoretickou analýzu psychologických rozdílností, ale spíše jde o sloučení opakovaní a prohlubování stereotypů o mužích a ženách s východními náboženskými učeními (John Gray byl devět let hinduistickým mnichem) okořeněné teorií klasicko-instrumentálního podmiňování. Celý tento balíček je pak přelepen několika
jednoduchými,
pozornost
upoutávajícími,
na
oko
líbivými
a
snadno
zapamatovatelnými slogany, jakými je například původ mužů a žen z různých planet. Pokud se Peaseovi k nějakým teoretickým východiskům přiznali, Gray tak nečiní. Přiznává, že ženy a muži jsou rozdílní z mnoha důvodů (uznává jak vlivy biologické, tak vlivy kulturně-sociální), ale nezkoumá proč. Pokud by snad čtenáře zajímala odpověď na otázku proč, odkazuje ho Gray na své další knihy (vůbec v celém textu platí, naskytne-li se příležitost upozornit na další vlastní dílo, Gray ji vždy využije – nejvíce citovaným autorem se stává Gray sám). Pro potřeby jeho vysvětlování je mnohem důležitější, jak jsou muži a ženy odlišní. Všechna vysvětlení a rady odvozuje sám ze svých pozorování. „Věnoval jsem sedm let výzkumům, jak rozvinout a prohloubit vzájemné pochopení mužů a žen. […] Když jsem za velmi praktických a konkrétních okolností zjistil […] Naučili jsme se o vztazích to, co naši rodiče nevěděli a nemohli nám to tedy předat. […] Doslova tisíce lidí, kteří se zúčastňovali mých víkendových seminářů, viděly, jak se jejich vztahy vůčihledně, ze dne na
85
den mění. […] Ještě po sedmi létech mi jednotlivci i dvojice hlásí úspěšná řešení. Dostávám fotografie šťastných manželských párů a jejich dětí a dopisy, v nichž mi děkují, že jsem zachránil jejich manželství. Samozřejmě, že jejich manželství zachránila vzájemná láska, ale kdyby se nenaučili jeden druhého chápat, byli by se rozešli“ (Gray, 2005: 12). Gray se pro všechny doslova obětoval. Dlouhou dobu studoval rozdíly, pociťoval je na vlastní kůži, a to bez toho, aniž by měl do začátku nějaký vklad od svých rodičů. Časově náročná práce však nakonec přinesla ovoce. Gray vytvořil rychlé a především účinné metody, jak vyřešit problémy, které nás ve vztazích trápí. Samozřejmě to byla láska, která všechna rozpadající se manželství zachránila, ale byl to Gray, kdo jí ukázal cestu. Účinnost metod je dokazována tisíci děkovných dopisů, a pokud by to někomu nestačilo, pak by je měl sám vyzkoušet, aby prozřel. „Pravdivost těchto zásad je sama od sebe zřejmá a lze ji ověřit na základě vaší vlastní zkušenosti stejně jako zdravým ‚selským‘ rozumem“ (Gray, 2005: 14). Další empirické důkazy nejsou třeba. Každá Grayova rada je založena na mechanistickém principu a vychází ze dvou předpokladů: 1) existují rozdíly mezi muži a ženami (stereotypy) a ty je třeba akceptovat a respektovat; 2) každá akce vyvolává automatickou, neměnnou a ve výsledku kladnou reakci. Svobodná vůle a vlivy okolí či osobnostních charakteristik jsou vyloučeny, respektive nemají vůbec žádný efekt. Následujícím způsobem autor vysvětluje, jak přinutit mužem, aby ve vztahu dával více: „Především však by si měla žena uvědomit, kolik je s to dávat, aniž by to partnerovi vyčítala. Místo aby předpokládala, že se jí v tom partner vyrovná, musí sama udržovat konto v rovnováze tím, že reguluje, kolik dává. […] Když muž zjistí meze, je to pro něj podnět dávat víc. Tím, že meze respektuje, je automaticky veden k tomu tázat se po účinnosti svého způsobu chování a začít jej měnit.“ (Gray, 2005: 44-45) První, výše uvedený předpoklad je splněn. Mezi muži a ženami existuje rozdílnost. Muži do vztahů investují méně než ženy, protože ženy jsou přirozeně ochranitelské. Mužova přirozenost taková není, proto je na ženě, aby jednala ona. Žena tedy zareaguje strategií A (stanoví meze – začne sama do vztahu méně investovat). To v muži automaticky vyvolá chování B (začne měnit svoje chování – začne do vztahu investovat víc). Nikdy to v muži nevyvolá chování C (chování se nezmění) nebo dokonce chování D (začne měnit svoje chování – začne do vztahu investovat ještě méně). Selhání je zcela vyloučeno, protože vše se odehrává automaticky, stačí udělat jen jednu věc. Jak píše autor, „když je žák připraven, 86
objeví se učitel“ (Gray, 2000: 47). Otázkou zůstává, jak muž může začít dávat více, když dávání v muži „probouzí strach ze selhání. Chce dávat, ale bojí se, že selže, a tedy se o to ani nepokusí“ (Gray, 2000: 48). V některých zvláštních případech pak není třeba ani druhého předpokladu, přijetí rozdílnosti je pro změnu k lepšímu plně postačující. „Když tento rozdíl [muži jsou z Marsu, ženy z Venuše] uznáte, bude muž mnohem ochotnější vám pomáhat a postupem času se naučí vám svou pomoc i nabízet“ (Gray, 2005: 182). Ačkoliv to Gray netvrdí, jeho rady fungují pouze v případě, že se jimi řídí oba partneři. Když muž nebo žena neví, co má dělat, jsou Grayovo metody neúčinné. Harris, jeden z účastníků Grayova semináře, říká: „Vyzkoušel jsem všechno, co jsem se na semináři naučil. Zabralo to“ (Gray, 2005: 91). Po absolvování seminářů se Harrisovi dařilo dávat ženě a rodině víc než kdykoli předtím. Cathy, jeho žena, byla nadšená. Jednoho dne se ale chtěl Harris dívat na televizi. Podle Grayovy teorie se chtěl schovat ve své jeskyni. Cathy na seminář nechodila, takže tuto situaci nechápala a oba dva se pohádali. Gray vysvětluje, že Harris udělal chybu, když se přel o své právo dívat se na televizi. Harris měl prohlásit: „Já chápu, že jsi rozladěná, ale já se zrovna v této chvíli potřebuji dívat na televizi a relaxovat. Promluvíme si, až mi bude líp“ (Gray, 2005: 94). Gray automaticky předpokládá, že by Cathy takovou odpověď respektovala. Proč ale Harris tuhle Grayovu poučku ze semináře neznal? Grayovo koncept ukrývání se v jeskyni (čtení novin, dívání se na televizi atd.) je jeden z nejdůležitějších autorových poznatků o charakteristickém chování mužů, které kniha představuje. Nepředpokládáme, že obsah semináře bude odlišný a že by na něm tento poznatek nezazněl. Nedával snad Harris pozor a zapomněl na to nejdůležitější, co o mužích platí? Nebo zapomněl Gray něco vysvětlit? Pravděpodobně ne. Předpokládejme, že Harris chybu neudělal. Poctivě aplikoval všechny poučky včetně ukrytí se do jeskyně tak, jak ho to Gray naučil. Měl po ruce všechny nástroje pro vyhnutí se konfliktu. Přesto k němu došlo, protože Cathy neudělala to, co Gray automaticky předpokládá, že se stane. Nerespektovala ho. Grayovy rady jsou totiž založeny na představě, že partner vždy reaguje jedním a určitým způsobem. V případě, že se oba partneři řídí Grayovými radami, bude jejich vztah navenek šťastný a láskyplný. Oba totiž budou jednat podle předem připraveného scénáře. Budou jako loutky nebo herci hrající představení o šťastných mužích a šťastných ženách. Gray pro obě pohlaví předepisuje pravidla. Jde vlastně o dopravní předpisy pro vztah. Když se podle nich budete řídit, s velkou pravděpodobností nenabouráte. Otázkou ovšem je, nakolik předpisy vyhovují vašemu individuálnímu charakteru nebo vašim osobním potřebám. Tento problém Gray neřeší, protože pro něj jsou osobní potřeby mužů i žen jasně definované. S individuálními 87
rozdíly si hlavu lámat nemusí, protože všechny ženy z Venuše i všichni muži z Marsu jsou v rámci svého pohlaví úplně stejní.
2.3.3.4 Metodologie Něco málo o Grayových metodách zkoumání již bylo naznačeno dříve. Nyní se blíže podíváme na to, jak své teorie empiricky potvrzuje. Bohužel se Gray o validaci zmiňuje neurčitě, a tak o způsobu prokazování můžeme pouze spekulovat. O výzkumném souboru se Gray zmiňuje téměř s hrdostí. „Na základě průzkumu mezi více než 25 000 účastníků mých seminářů o vzájemných vztazích se mi podařilo rozdíly mezi muži a ženami jasně definovat“ (Gray, 2005: 13). Charakteristika rozdílů tak, jak je Gray prezentuje, je platná, protože „nejméně 90 procent z oněch více než 25 000 dotazovaných se v těchto popisech s nadšením poznalo“ (Gray, 2005: 13). To jsou nejkonkrétnější informace týkající se empirického potvrzení teorií, které nám Gray nabízí. Těžko říci, jaký byl design výzkumu. Zřejmě asi nešlo o detailní rozhovory s každým z účastníků semináře. Pokud by takový seminář trval již zmíněné dva dny a každý rozhovor by byl na 30 minut, dalo by se stihnout během víkendu asi dvacet takových interview, aby se dostalo i na Grayovo přednášky o mužích, ženách a jejich vztazích. Během dvou dnů by Gray dokázal sebrat zhruba deset hodin materiálu k analýze. Teoreticky by se tedy za jeden týden dal udělat rozhovor asi se 70 lidmi. Provést interview s 25 000 lidmi by trvalo 7 let. Takto intenzivně ovšem data sbírat nemohl, protože kromě vedení seminářů ještě „skoro padesát hodin týdně dával konzultace“ (Gray, 2005: 135). Jako nejvýhodnější metoda sběru informací se jeví dotazník. Pro větší skupiny lidí je časově nenáročný jak na provedení, tak na vyhodnocení. Jeho podobu můžeme pouze odhadovat. Víme, že Gray měl záměr zkoumat rozdíly mezi muži a ženami a problémy jejich vztahů. Sám často píše o tom, co mužům vadí na ženách a naopak. Předpokládejme, že se tedy ptal na to, jaké věci nemají ženy rády a co naopak očekávají. Na totéž se ptal i mužů. Řekněme, že dotazovaní měli tvořit seznamy 10 věcí, které jim vadí a které mají rádi. Lze předpokládat, že návštěvníci jeho seminářů budou tvoři homogenní skupinu, protože motivace k navštívení takové přednášky bude velice podobná. Homogenní skupina bude podávat také homogenní odpovědi. Samozřejmá je jistá variabilita, ale ze seznamu 10 věcí se některé budou určitě opakovat u většiny z respondentů. Gray tedy získá dva seznamy 10 věcí oblíbených a neoblíbených. Buď spočítá četnost jednotlivých odpovědí a vezme 10 nejčastějších položek z obou seznamů, nebo si sám vytvoří nadřazenější kategorie pro
88
jednotlivé odpovědi. Výsledky podle svých slov předloží těm samým osobám, jaké zpovídal. Velice zjednodušeně řečeno, každému, kdo odpověděl, se vlastně vrátí jeho seznam věcí. Není vůbec překvapující, že se dotazovaní ve svých popisech s nadšením poznali. Je těžké nesouhlasit s vlastními výroky, když jsme přesvědčeni, že jsou pravdivé. Data, která Gray použil, aby na jejich základě vytvořil teorii, současně používá k dokazování toho, že je jeho teorie pravdivá. Výsledkem nemůže být nic jiného, než že je teorie automaticky považována za platnou, ačkoliv způsob, jak byla dokázána je metodologicky zcela nepřijatelný. I kdybychom nezpochybňovali empirickou průkaznost jeho důkazů, vyvstává otázka, co Gray vlastně během svých přednášek vykládal a jaké konzultace poskytoval, když teprve rozdíly mezi muži i ženami zkoumal.
2.3.3.5 Rozpory ve vlastním textu Protože Gray necituje nikoho jiného než sebe a empiricky ověřitelných poznatků mnoho nepředkládá, je těžké hledat v jeho díle omyly nebo lži způsobené přejímáním informací z jiných zdrojů. Nic nám však nebrání v hledání vnitřních rozporů v jeho teoriích. Na následujícím příkladu se pokusíme ukázat logickou nekoherentnost Grayových úvah. Ukázka ilustruje logické postupy, které se táhnou celou jeho knihou. „Když je muž ve stresu chová se klidně a odejde do své soukromé jeskyně, aby o svých problémech přemýšlel a dospěl k nějakému řešení. […] Pakliže se mu ovšem podaří najít řešení, okamžitě se cítí mnohem lépe a může svou jeskyni opustit; je opět k mání pro normální vztahy. […] Jestliže však na řešení nemůže přijít, zůstane uzavřen ve své jeskyni. Aby se uvolnil, má sklon zabývat se řešením malých problémů, jako je četba novin. Jim [vlastní jméno] obvykle čítá noviny, aby na své problémy zapomněl. Tento proces uvolní jeho mysl od palčivých problémů pracovních a může se opět věnovat ženě a rodině.“ (Gray, 2005: 33) První otázka zní, jak se může Jim opět věnovat ženě a rodině (normálním vztahům), když nemůže odejít ze své jeskyně, protože ještě nevyřešil problém? Připusťme, že by pro opuštění jeskyně stačilo vyřešit zástupný problém (o čemž však Gray explicitně nehovoří – zmiňuje se jen o problému, který ho do jeskyně dostal) – přečtení novin. Co se ale stane s problémem původním? Ten přeci zůstává nevyřešen. Gray píše, že „druhý den [poté, co muž řešil, ale nevyřešil původní problém] se může na svůj problém znovu soustředit, tentokrát
89
s větším úspěchem“ (Gray, 2005: 33). Předpokládejme, že druhý den Jim problém znovu nevyřeší. Bude si opět číst, ale třetí den bude schopný řešit původní problém s ještě větším úspěchem. Tato situace se bude opakovat tak dlouho, dokud neustále se zvětšující míra úspěchu hledání řešení nepřeváží problém. Problém se tak sám vyřeší čtením novin. Muž tedy nemusí zalézat do své jeskyně, stačí si jen číst noviny. Jenže čtení novin je pro Graye vlastně zalézání do jeskyně. Pak ale věty „Jestliže však na řešení nemůže přijít, zůstane uzavřen ve své jeskyni. Aby se uvolnil, má sklon zabývat se řešením malých problémů, jako je četba novin“ zní „Jestliže však na řešení nemůže přijít, zůstane uzavřen ve své jeskyni. Aby se uvolnil, má sklon zalézat do jeskyně“. Muž tak v jeskyni zalezl do další jeskyně. Když dočte noviny, vyleze pouze z jeskyně v jeskyni, což znamená, že z první nevyšel a nemohl se tedy věnovat ženě a rodině. Některé rozpory jsou mnohem zřejmější. Muži by se nemělo nic vytýkat nebo mu dokonce radit. Pokud bude chtít, sám o radu požádá. „Kromě trpělivého spoléhání se, že partner vyspěje a změní se, […] [žena] může a měla by vyjádřit své pocity a vyslovit požadavky (opět však bez veškerých kritik). Neříkejte mu, jak by se ‚měl chovat‘, prostě mu stručně a milujícím tónem řekněte, oč vám jde“ (Gray, 2005: 64). Po této radě následuje na dalších řádcích Grayova instrukce, jak by žena měla vyjádřit svou žádost. Doporučuje se, aby použila otázky „Mohl bys používat vidličku?“ nebo „Mohl bys pít ze skleničky?“. Není ovšem tohle doporučení toho, jak by se měl muž chovat? Pokud by Gray řekl ne, pak je třeba ho upozornit na to, že ženám radí, aby věty s „mohl bys“ nepoužívaly. Když žena chce muže o něco požádat, doporučuje totiž, aby mluvila přímo, stručně a používala obratů „buď tak hodný a udělej“ nebo „udělal bys pro mne“. Měla by se vyvarovat použití slov jako „mohl bys“ nebo „můžeš“ (Gray, 2005: 180). Gray někdy v příbězích nachází významy, které tam obsaženy nejsou. Jedna z účastnic Grayova semináře vyprávěla, že se svému muži toužila otevřít a chtěla hovořit o svých citech, ovšem její partner vždycky odešel. Netušila, že jindy by byl její pocity schopen vyslechnout. Tématem vyprávění bylo, že žena se chtěla sama svěřovat. Otevírání se a hovoření o vlastních citech ve většině případů probíhá ve formě oznamovacích vět. Přesto Gray píše, že se žena svého partnera pokoušela „přimět k řeči sérií otázek“ (Gray, 2005: 79), aby Gray mohl vysvětlovat svůj princip jednostranné konverzace, kdy se žena snaží přimět mluvit svého partnera sledem otázek. Na pojmech Grayovi mnoho nesejde. Když mluví o prvotních potřebách mužů a žen (Gray, 2005: 100), má tím vlastně na mysli druhy lásky. Muži i ženy podle něj potřebují různé druhy lásky. Ženy potřebují péči, porozumění, respekt, oddanost, potvrzení vlastní hodnoty a 90
bezpečí, zatímco muži potřebují důvěru, uznání, ocenění, obdiv, přízeň a povzbuzení. Každý člověk potřebuje všech dvanáct typů lásky, ale prvotní potřebu je nutné uspokojit, aby mohl člověk plně přijmout a ocenit ostatní druhy lásky (nebo potřeby). Krátce srovnejme Grayovu hierarchii potřeb (lásky) s hierarchickou teorií potřeb Abrahama H. Maslowa. V jeho podání je žebříček potřeb následující (postupujeme od vrcholu stejně jako Gray): sebeaktualizace, úcta (uznání), náležení a láska, jistota (bezpečí), fyziologické potřeby (in Nakonečný, 1998: 469). Zatímco pro Maslowa existují výjimky z této hierarchie – potřeby nemusejí být uspokojovány postupně od nejnižších k nejvyšším –, u Graye nic podobného nenajdeme a potřeby je třeba uspokojovat od té nejvýše postavené. „Muž akceptuje a dokonale ocení šest forem lásky, které prvotně vyžadují ženy, teprve když jeho vlastní prvotní potřeby jsou uspokojeny“ (Gray, 2005: 100). Totéž platí i pro ženu. Hranice mezi druhy lásky jsou velice nejasné. Některé pojmy vypadají jako synonyma. Na první pohled se zdá, že například mužská touha po uznání je totéž jako respekt požadovaný ženami. Mužské uznání není ničím jiným než potvrzením vlastní hodnoty u žen. Stejně tak existují nejasnosti v rámci potřeb jednotlivých pohlaví. Jaký je přesně rozdíl mezi uznáním a oceněním u mužů? A jaký je rozdíl mezi péčí a bezpečím u žen? Gray postupně vysvětluje jednotlivé stupně svého žebříčku lásky, aby ukázal rozdíly, paradoxně však spíše ukazuje podobnost. Když popisuje vztah mezi ženskou potřebou porozumění a mužskou potřebou uznání (obě jsou druhé v pořadí důležitosti u obou pohlaví), píše, že naslouchat a chápat „znamená vnímat smysl toho, co je řečeno, a uznávat platnost sdělovaného“ (Gray, 2005: 101). Porozumění mimo jiné znamená i uznání. Žena tedy chce být uznávána stejně naléhavě jako muž. Respekt Gray vysvětluje následujícím způsobem: „Když muž jedná se ženou způsobem, z něhož je zřejmé, že uznává její práva, přání a potřeby, cítí se respektována“ (Gray, 2005: 101). Žena tedy chce být opět uznávána. O několik vět dále zase najdeme potvrzení toho, že uznání a ocenění je vlastně totéž. „Když žena uznává, že měla osobní prospěch z mužovy snahy a úsilí, cítí muž, že je oceňován“ (Gray, 2005: 101). O zacházení s pojmy svědčí i zaměňování celku za části, díky němuž vznikla zajímavá dichotomie. „Stejně jako je komunikace nejdůležitějším prvkem ve vztahu, muže být hádka nejzhoubnějším prvkem“ (Gray, 2005: 111). Hádka není většinou tou nejvýhodnější nebo nejzdravější komunikační strategií, ale rozhodně není jejím opakem komunikace. Komunikace je pro hádku pojmem nadřazeným.
91
2.3.3.6 Potřeba venušansko-marťansko slovníku Ženy jsou stvořeny pro komunikaci. Mluvení není jenom prostředkem, ale také cílem. Gray píše, že „ženy přemýšlejí nahlas, sdílejíce proces vnitřního objevování s pozorným posluchačem. Dodnes ženy často přijdou na to, co chtějí říci, teprve při řeči. Tento proces, při němž nechávají myšlenky volně plynout a vyjadřují se slovy nahlas, napomáhá ženě čerpat z intuice. Je to proces normální a leckdy užitečný“ (Gray, 2005: 56). Muži hovoří naprosto jiným způsobem, a proto ženám vůbec nerozumí. „Než promluví nebo odpovědí, napřed si nechají všechno mlčky ‚projít hlavou‘ […] V tichosti tvoří nejsprávnější a neužitečnější odpověď“ (Gray, 2005: 56). Logickým důsledkem rozdílů v komunikaci je potřeba vytvoření venušansko-marťanského frazeologického slovníku. Pokusíme se na základě Grayových vlastních slov dokázat, že žádný slovník není potřeba. Když žena řekne „Mě nikdo nebere na vědomí“ má podle Graye na mysli následující: „Připadám si dneska nějaká zanedbávaná a neuznaná. Je mi, jako kdyby mě nikdo neviděl. Samozřejmě, že mě někteří lidé vidí, ale nevypadá to, že by jim na mě záleželo. Asi mi taky trochu vadí, že jsi měl poslední dobou tolik práce. Já si opravdu vážím toho, jak těžce pracuješ, ale někdy mám pocit, jako bych pro tebe nic neznamenala. Bojím se, že je pro tebe práce důležitější než já. Co kdybys mi dal pusu a řekl mi, jak strašně moc pro tebe znamenám?“ (Gray, 2005: 53) Nepopírá však ženino vyjádření „Mě nikdo nebere na vědomí“ ženinu podstatu? Podle Grayovy charakteristiky ženské komunikace by všechny myšlenky „obsažené“ v této krátké větě měla sdělovat nahlas. Proč žena říká něco jiného než by podle Grayovy definice měla? Vše nasvědčuje tomu, že žena komunikuje v tento okamžik spíše jako muž. Nejdříve přemýšlela, a pak našla nejvhodnější odpověď. Protože si všichni muži rozumí, a žena v tuto chvíli komunikuje jako muž, musejí si společně rozumět. Proč je tedy potřebný nějaký slovník? Gray vychází ze stereotypního předpokladu, že ženská mluva je výrazně odlišná od té mužské (muži jsou struční a sdělují informace, zatímco ženy jsou rozvláčné a hovoří o citech). Nemůže ale ženu nechat promluvit tak, jak by měla, protože by pak jeho slovník byl naprosto k ničemu. Nebylo by co překládat. Rozdíly v komunikaci mužů a žen a venušanskomarťanský slovník nemohou v Grayově podání existovat současně. Aby byl možný překlad, žena musí hovořit spíše jako muž, což ovšem znamená, že by si měli oba rozumět. Pokud
92
existují komunikační rozdíly, pak ženy mluví jako ženy a žádný slovník není potřeba, protože není co překládat. Buď tedy u Graye může existovat slovník, nebo rozdíly v komunikaci, nikoli obě věci současně.
2.3.3.7 Ventilace negativních emocí Podle Graye je pro člověka těžké láskyplně komunikovat, když je zklamán, frustrován nebo rozzloben. Proto mu autor nabízí recept, jak se takových negativních emocí zbavit. Svou metodu nazývá technika milostných dopisů. „Ať už vám jde o to, abyste dopisem vyjádřili své pocity, anebo píšete proto, aby se vám ulevilo, vždy je psaní dopisů důležitý nástroj“ (Gray, 205: 147). Psaní milostných dopisů „automaticky snižuje intenzitu našich negativních pocitů a umožňuje nám intenzivněji prožívat naše pozitivní pocity“ (Gray, 2005: 149). „Kdykoli se chcete cítit lépe, napište milostný dopis“ (Gray, 2005: 168). Napsání takového dopisu nezabere více než dvacet minut. Pomoc je samozřejmě okamžitá. „Stejně jako nás negativní emoce náhle přepadají, můžeme se jich i náhle zbavit“ (Gray, 2005: 195). Potvrzení účinnosti je dáno praxí a Gray přispěchá s autentickými příklady. Čtenář si může přečíst tři ukázky dopisů a svědectví jejich autorů (str. 151-154), že opravdu zafungovaly. Dalších pět situací, ve kterých dopisy pomohly, je uvedeno na str. 195. „Milostné dopisy působí, protože vedou k tomu, že napíšete celou pravdu o všech svých pocitech“ (Gray, 2005: 165). Čtenář by měl popsat celou svou vnitřní bolest. Musí proto pocítit čtyři primární aspekty emocionální bolesti, kterými jsou hněv, smutek, strach a lítost, a všechny popsat v dopise. Přestože Gray říká, že už napsání dopisu má terapeutický vliv, dodává, že hojivě může působit, pokud k takovému dopisu napíšete také odpověď. „Někdy je napsání takové odpovědi účinnější než milostný dopis“ (Gray, 2005: 155). Celá metoda psaní milostných dopisů je pro Graye velmi důležitá. Nejde jen o kapitolu v této knize, ale o celý balík svépomocných programů s touto technikou spojených. Gray proto nezapomene v rámci vlastní reklamní kampaně poznamenat, že ještě podrobněji mluví o psaní milostných dopisů v knize What you feel you can heal nebo se o nich zmiňuje v sérii přednášek Healing the heart, které vycházejí i na kazetách (Gray, 2005: 168). Navíc Gray vytvořil také počítačový program nazvaný Private session (Gray, 2005: 170). Vašemu vyjadřování tak vůbec nic nebrání v cestě. Grayův přístup k vyjadřování emocí se nápadně podobá hydraulickému modelu emocí, respektive hypotéze uvolňování nebo vyjadřování emocí (emotional venting hypothesis), která z něho vychází. Model naznačuje, že lidé jsou jako hrnce na vaření. Jakmile se negativní
93
emoce dostatečně zahřeje, je důležité zvednout pokličku a upustit páru vyjádřením této emoce. Hypotéza uvolňování emocí pak pracuje s následujícími tvrzeními: -
Čím větší je vyjádření negativní emoce, tím lépe.
-
Blahodárné účinky vyjádření negativní emoce jsou okamžité.
-
Následky vyjádření negativní emoce jsou přímé.
Podle Eileen Kennedy-Mooreové a Jeanne C. Watsonové (1999) však takový přístup není zcela bez otazníků. Takový postup může být užitečný, ale může se ukázat i jako škodlivý. Autorky citují průzkum Dianne M. Ticeové týkající se hněvu, jehož výsledky prezentovala na konferenci Self-control of Thought and Emotions. Její práce ukázala, že vyjádření hněvu nemusí být tím nejlepším prostředkem, jak zmírnit svůj vztek, naopak může zlostné pocity zintensivnit (1990, in Kennedy-Moore, Watson, 1999), protože je vyjádření hněvu spojeno s větším tělesným vzrušením a silnějším emočním zážitkem. Stejně tak vyjadřování pocitů souvisejících s nějakým traumatem nemusí být vždy prospěšné. Pokud ano, pak nejsou výsledky okamžité. Edward J. Murray a Daniel L. Segal (2006) porovnávali vliv ústního a písemného vyjadřování pocitů o traumatických a zcela obyčejných událostech. Zpracování emocí u obou typů jejich exprese bylo obdobné. V průběhu 4 dnů ústního a písemného vyjadřování pocitů došlo k tomu, že traumatická událost byla vnímána jako méně bolestivá. Zároveň se však ukázalo, že po každém vyjádření došlo k náhlému nárůstu negativních emocí. Přesto se obě skupiny respondentů na konci cítili lépe a hlásili pozitivní kognitivní změny. Obsahová analýza ukázala, že ústní vyjadřování bylo otevřenější. Kennedy-Mooreová a Watsonová (1999) hypotézu uvolňování emocí, které se drží i Gray, kritizují. Silnější vyjádření negativní emoce není nezbytně lepší. Neexistuje žádný důkaz pro tvrzení, že silnější vyjádření negativních emocí je prospěšnější než méně intenzivní vyjádření. Naopak vyjádření v mírnější formě umožňuje člověku prožití dané emoce bez toho, aby jí byl zcela zahlcen. Gray však nutí své klienty, aby psaly nejen o jedné negativní emoci, ale aby psaly hned o čtyřech. Autorky dále pokračují a tvrdí, že strategie, kdy člověk expresivně vyjadřuje své pocity, také nemusí být vhodná pro každého. Annette L. Stantonová se svými spolupracovníky (1994, in Kennedy-Moore, Watson, 1999) popsala, že vysokoškolské studentky využívající emočního přístupu ke zvládání stresujících událostí (emotional approach coping) byly v průběhu času méně depresivní a se životem spokojenější, zatímco muži, kteří tento postup používali, se stávali depresivnějšími a méně spokojenými. 94
Prospěšnost vyjádření negativních emocí se často projeví až po čase. Z krátkodobého hlediska se projevuje fyzické vzrušení a zintenzivnění emočního prožitku zkušenosti. U Graye je předpokládaný efekt okamžitý a vždy kladný. Prospěšnost vyjádření negativních emocí je typicky zprostředkována kognitivním nebo interpersonálním procesem. Tento fakt však není přímým nebo automatickým důsledkem vyjádření emocí. Vyjádření negativních emocí není samo o sobě adaptivním cílem, ale může sloužit jako prostředek zlepšující porozumění sobě sama nebo jako nástroj zlepšující sociální vztahy (Kennedy-Moore, Watson, 1999). U Graye je efekt automatický. Nemůžeme ale vyloučit, že u některých lidí by při psaní těchto dopisů mohlo dojít i k dalšímu kognitivnímu zpracování emocí, pokud by člověk vytvářel dopis zcela sám a o svých pocitech měl možnost přemýšlet. Tuto možnost mu však Gray bere, když pro psaní citové reflexe nabízí ulehčení v podobě připraveného vzoru (Gray, 2005: 150) nebo počítačového program s formuláři a návrhy frází. Grayova technika psaní milostných dopisů není univerzálně použitelná a nepřináší takové výsledky, jaké se nám snaží autor předkládat. Na základě poznatků z literatury se domníváme, že v některých případech může být tato technika neefektivní nebo dokonce škodlivá.
2.3.4 Kniha 4 - Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl 2.3.4.1 Struktura a jazyk knihy Struktura druhé Grayovy knihy je totožná s tou první. Opět zde najdeme třináct kapitol. Názvy kapitol slibují převážně vysvětlování, ale autorovy rady jak získat „vyspělé komunikační dovednosti“ a jak uplatňovat „pokročilé techniky vzájemných vztahů“ (v některých variantách též „pokročilé techniky intimních vztahů“) se objevují v celém textu. Také v této knize najdeme stejným způsobem zvýrazňované důležité myšlenky (oddělené odstavce psané podtrženou kurzívou). Příběhů z osobního života nebo vyprávění šťastných klientů je i zde velmi mnoho. Jazyk zůstává jednoduchý, některé věty jsou však mnohem složitější, než tomu bylo v předešlé knize. Nejde ale o složitost pojmovou, ale spíše o složitost strukturální. Tyto věty najdeme v případech, kdy chce Gray vyjádřit několik věcí dějících se současně. Používá dlouhá souvětí složená z krátkých vět jednoduchých nebo málo rozvitých, ale protože v každé z těchto jednodušších vět často mění vztah původce děje za jeho příjemce a naopak, souvětí
95
jsou na první pohled těžko srozumitelná. Když jsou vedlejší věty často předmětné nebo účelové, je kvůli změnám v původci děje pochopení celé struktury obtížné. V následující ukázce je věta smysluplná až do dvojtečky, poté forma souvětí zvítězila na obsahem, který se stal jen těžce srozumitelný. „V jistém smyslu se po ní [ženě] stále žádá, aby mu [muži] pomáhala, ale je tu novinka: učí se, jak mu pomoci, aby byl nápomocen jí, jak mu má být oporou v tom, aby on jí byl větší oporou, a jak mu vyhovět, aby on vyhověl jejím potřebám a přáním“ (Gray, 2008: 26). V některých souvětích pak ani žádný smysl nalézt nelze, nedávají smysl samy o sobě. Kontext může sice velice lehce v pochopení pomoci, ale spojení následujících myšlenek v jedné větě zůstane i tak bizarní. „V předcházejících generacích se ženy mohly soustřeďovat na to, aby byly milé, přizpůsobivé a nenáročné, protože muži byli dobře vycvičeni a vyznali se ve své práci“ (Gray, 2008: 48). Jak spolu kauzálně souvisí ženské soustředění se na nějakou činnost a dobře vycvičený muž, který se vyzná ve své práci? Spočívá snad jeho práce v tom, aby se ženy mohly soustředit? Nebo je to tvrzení o tom, že ženy mají být milé, přizpůsobivé a nenáročné v okamžiku, kdy se muž vyzná ve své práci? Je to důkaz podřízenosti ženského pohlavími? Gray totiž tvrdí, že jeho „kniha není zaměřena proti mužům ani se nesnaží je měnit. Je stoprocentně promužská“ (Gray, 2008: 22). Z hlediska logiky je nesmyslná také věta „Největší bolest, jaká nás může potkat, je nemoci milovat někoho, koho milujeme“ (Gray, 2008: 296). Pokud někoho miluje, tak ho nemůžeme nemilovat, protože tak aktuálně činíme. Nebo také pokud někoho milujeme, tak ho můžeme milovat, protože tak aktuálně činíme. Když Gray říká, že „některé z nápadů, vyložených zde, vám mohou připadat známé nebo staromódní“ (Gray, 2008: 25), tak se mýlí jen z poloviny. Nebudeme posuzovat staromódnost, to je zřejmě věcí vkusu každého ze čtenářů, můžeme však na základě přečtení první knihy konstatovat, že známé jsou zcela jistě. Gray nedělá nic jiného než, že koncepty ze své dřívější práce pouze lehce obměňuje nebo jenom přejmenovává tak, aby zapadly do formy, jakou si připravil pro tuto knihu. Srovnáme-li Graye s Peaseovými, tak v jejich práci je míra opakování menší. V knize Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše se Gray vyhýbal tomu, aby vysvětloval, proč jsou muži a ženy odlišní. Nyní tento rozměr přidal. Výsledkem je o 50% vyšší počet stran a přednesení těch samých rad jako dříve, rozšířených o aspekt dědičnosti ať už genetické nebo sociální. Aby byl rozdíl zřejmější, používá Gray místo dříve uvedených pojmů pojmy nové – například mužské uchýlení se do jeskyně nahradilo sezení na skále a dívání se do ohně nebo odlišnost mužů a žen není vysvětlována metaforou původu z jiných planet, ale drží se při 96
zemi. Muž i žena v sobě nyní mají dvě citové složky (mužskou a ženskou), které je řídí. Posun oproti předešlé knize pak lze popsat takto: Původně žena hovořila, aby řešila problémy, nyní ale „volným hovorem, v němž se nemusí jít na kořen věci a nic se nemusí řešit, se žena ponenáhlu zbaví převahy své mužské složky“ (Gray, 2008: 42), kterou posílila prací mimo domov. Pro muže je situace obdobná. Sezení na skále (dívání se do ohně), tj. ukrývání se do jeskyně z předchozí knihy, se děje proto, aby se muž zbavil převahy ženské složky, kterou musí projevovat. Žena pak má ještě eventuelně složku mateřskou, pokud ji Gray k vysvětlování potřebuje. Druhá Grayova kniha se mnohem více přibližuje Peaseovým dílům. Gray je totiž nucen do svého výkladu zapojit i biologicko-historické pozadí, aby byl schopen vysvětlit rozdíly mezi současnými vztahy (těmi komplikovanými) a vztahy v dávné minulosti (těmi bezproblémovými). Stejně jako Peaseovy si vypomáhá tím, že muž byl odjakživa lovec, zatímco žena pečovatelka. Toto rozdělení rolí trvalo až do nedávné doby. Po celé generace se dcery nápodobou učily od svých matek a synové zase od svých otců. Se vstupem ženy na pracovní trh, s finanční nezávislostí a s nedostatkem času na domácnost se ovšem poměry změnily. „Naše rodiče nás nemohli naučit dovednostem nutným k tomu, aby se vztahům v moderním světě dařilo. Stačí si to uvědomit – tu okolnost, že jsme se tomu v rodině naučit nemohli“ (Gray, 2008: 25). Nyní Gray tvrdí, že jsme vlastně neměli nejmenší šanci se o novém paradigmatu vztahů nic dozvědět. Přesto ve své první knize píše, že existují případy, kdy jsme od rodičů dokázali přejmout jejich vzorce chování, které jsou vyhovující. „Mladý chlapec, který měl to štěstí vidět, že jeho otec matku uspokojuje, vstupuje v dospělosti do svých vztahů s vzácnou důvěrou“ (Gray, 2005: 49). Změna názoru je logická – bez ní by kniha nemohla vůbec vzniknout. Gray se domnívá, že jeho nápady „jsou prezentovány navýsost svěže a rozmanitě“ (Gray, 2008: 25), ale to je spíše jeho přání. Text knihy opakuje nejen text knihy předešlé, ale také sám sebe. K této spisovatelské strategii však přistupuje Gray mnohem otevřeněji. Sám prohlašuje, že „vzhledem k důležitému opakování při učení se [v knize] některé základní prvky úmyslně opakují“ (Gray, 2008: 28). Stejně jako v předešlém díle poznamenává, že v teorii výchovy je obecně uznávanou pravdou nutnost dvou set násobného opakování faktu, má-li se ho člověk naučit. Tezi o jediné proměnné mající vliv na zapamatování už jsme zpochybnili dříve a jako by nás Gray slyšel, přidává k počtu opakování i další faktor – inteligenci. Nebude nutné všechno opakovat dvěstěkrát. „Jste-li geniální, možná jen stopadesátkrát.“ (Gray, 2008: 28). V předešlé knize byl tento příklad zmíněn v souvislosti s tím, že je nutná určitá praxe v používání Grayových metod, aby čtenáři, jimž se od začátku 97
nedaří, nebyli frustrovaní. Nyní je neustálá recyklace několika málo myšlenek považována za podstatnou a nedílnou součást textu. Na druhou stranu musíme také uvést, že se v jednom případě dočkáme i zkracování. Krácena je ovšem již jednou uveřejněná látka. O Grayově seznamu 101 věci, které pomohou vyrovnat se ženou skóre, jsme se zmínili už při rozboru předchozí knihy. V knize Co vám matka neřekla a otec nevěděl se seznam objevuje také, ale ve zkrácené podobě s dvaceti položkami. Gray na nich neukazuje, jak je možné srovnat účty se ženou, ale popisuje, jak je možné podpořit lásku, romantiku a monogamii (Gray, 2008: 285). V knize se také znovu objevuje návod na uvolňování negativních emocí, k němuž jsme učinili několik poznámek v předešlé kapitole (kapitola 2.3.3.7 Ventilace negativních emocí).
2.3.4.2 Cíl knihy Pokud jste se někdy zajímali o to, proč vztahy žen a mužů v současnosti tak často ztroskotávají, kniha vám nabízí odpověď. „Zatímco statistiky ukazují, že miliony dvojic stojí před možností krachu, kniha Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl ukazuje jasně a prostě, proč musí nutně docházet k problémům ve vztazích, a nabízí spoustu praktických návrhů a návodů, jak zajistit láskyplnější a uspokojivější vztah“ (Gray, 2008: 20). Kniha ovšem není určena jen pro dvojice, které by měly se svými vztahy nějaké problémy. „Těm z vás, kdo žijete v dobrých svazcích, umožní tyto obecnosti dále zlepšovat. Naučíte se, jak obrousit hrany, vyhladit nerovnosti a znovu prožívat vášeň prvních společných let“ (Gray, 2008: 20). Stejně jako v jiných knihách tohoto druhu jsou recepty na štěstí potvrzeny množstvím spokojených lidí. A nejde pouze o účinnost dočasnou. „Doslova tisíce dvojic, které se zúčastnily mých seminářů o vztazích, s potěšením konstatovaly větší vzájemnou vášeň, než jakou cítily kdykoli před tím. A navíc k tomu, že se dobré vztahy zlepší, tyto pokročilé dovednosti zajišťují, že vaše manželství bude dále růst v lásce“ (Gray, 2008: 20). Kniha není určena pouze párům, stejně dobře může posloužit i osamělým duším, které stále hledají toho pravého partnera nebo partnerku. „Pokud jste sami, bude tato kniha pro vás objevem. Dodá vám naději na lepší vztah. […] Usnadní vám zapomenout na ty, kdo vás ranili nebo zklamali. […] Nově nabytá otevřenost ulehčí vašim srdcím a umožní vám vtáhnout do svého života osobu dokonalou právě pro vás“ (Gray, 2008: 20). Pokud byste si mysleli, že váš vztah již nic nespraví, tak se mýlíte. Na rozdíl o první knihy zde Gray přímo nabízí pomoc i těm, kteří jsou těsně před rozvodem (srov. s kapitolou 2.3.3.1 – Struktura a jazyk knihy). Jeho osobní zkušenost dokazuje, že všechna nepovedená
98
partnerství jdou napravit. „Stále znovu a znovu jsem byl svědkem, jak dvojice, které už stály před rozvodem, se jako zázrakem znovu do sebe zamilovaly“ (Gray, 2008: 21). Trik Grayovy pomoci tkví v tom, že „místo, abychom se soustřeďovali na to, co nemůžeme dělat a neděláme, vede nás tato kniha k soustředění na to, co můžeme dělat – a hlavně –, jak to máme dělat“ (Gray, 2008: 21). Úsměvně bychom mohli poznamenat, že všichni lidé ve svých životech dělají pouze to, co dělat mohou. O tom, co dělat nemohou, ale rádi by, o tom pouze sní. Dobrá zpráva, podle Graye většinou pro ženy, je, že svůj vztah můžete napravit, i když bude váš partner vzdorovat. Může to znít jako odvážné tvrzení, ale praxe je pro autora dostatečným důkazem, že něco takového je možné. „Mnozí účastníci mých seminářů hlásí překvapivé výsledky i tehdy, když jejich partneři nemohou, a v některých případech se ani nechtějí našich seancí zúčastňovat“ (Gray, 2008: 21). Rady jsou totiž vymyšleny tak důvtipně, že fungují i bez toho, aby o nich partner vůbec věděl. „Pokročilé techniky vzájemných vztahů jí [ženě] to usnadní, i když její partner nebude tuto knihu číst“ (Gray, 2008: 141). Díky tomu, že Grayovy metody fungují automaticky, se váš partner nebo partnerka změní, jakmile zmáčknete ty správné knoflíky. A je úplně jedno, jestli chce nebo nechce. Spolupráce není důležitá. Pokud bude partner nebo partnerka spolupracovat, očekávaný výsledek se nezmění, jen se urychlí. „Aby se vztahy zlepšily, nemusí jí [knihu] váš partner číst. Dovednosti, o kterých hovořím, se týkají toho, jak hned, počínaje dneškem, dosáhnout od svého vztahu víc toho, čeho jste hodní. Změn se ovšem dosáhne rychleji, bude-li to váš partner číst také. Ale i když neprojeví zájem – tajemství úspěchu spočívá v tom, jak se vy naučíte uplatňovat její zásady“ (Gray, 2008: 22). Z hlediska rychlosti je zarážející jedna věc. Pokud je i bez spolupráce druhé strany možné dosáhnout zlepšení ihned, počínaje dneškem, znamená to, že při kooperaci se svým protějškem dosáhnete lepších vztahů ještě dříve? Spokojený, láskyplný vztah plný intimity a vášně, uspokojování potřeb obou pohlaví a vzájemné štěstí, to všechno Gray slibuje, pokud se budete řídit jeho radami. Gray je pionýrem, který vytyčuje cestu k radostnější budoucnosti mužů i žen. „Kniha ukazuje nový směr. Slibuje a poskytuje informaci nezbytnou k vytvoření a udržování láskyplného a oboustranně uspokojivého vztahu. […] V této knize budeme podrobně probírat dovednosti nutné k tomu, abychom skýtali oporu novým citovým potřebám našich partnerů, a při tom sami dostali přesně to, co potřebujeme k svému štěstí a uchování si trvalé intimity a vášně“ (Gray, 2008:22-25).
99
Je zřejmé, že oproti své první knize se Gray o cílech rozepsal mnohem více. Jestliže v knize Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše šlo pouze o to, aby čtenářům ukázal, jaké jsou rozdíly mezi ženami a muži a jak tyto rozdíly pochopit a zlepšit tak naše vztahy, nyní se autor nadchl pro pomoc nejen všem lidem, ale také celému světu. „Budeme se zabývat významem partnerství a služby vyššímu cíli […] přispějeme nejen k vášnivějšímu vztahu, ale i k lepšímu a láskyplnějšímu světu“ (Gray, 2008: 28).
2.3.4.3 Teoretická východiska Grayovým výchozím bodem úvah je, že moderní způsob života s sebou přinesl změnu v potřebách obou pohlaví. Zákonitosti, které platily ještě donedávna, v pozdně moderní nebo postmoderní době již pozbyly své platnosti. „Zatímco historie mého otce a matky se jen málo lišila od historie mnoha předcházejících generací, my, dnešní mužové a ženy chceme, očekáváme a požadujeme od svých vztahů více. […] mnohá pravidla a strategie našich rodičů, jejichž smyslem bylo
udržet manželství pohromadě, [se]
staly neúčinnými, ba
kontraproduktivními“ (Gray, 2008: 18). Kdysi byly vzájemné vztahy poměrně jednoduché. Muži a ženy existovali v odlišných sférách, ale potrava, sex, děti, střecha nad hlavou a bezpečnost je vedly ke spolupráci. Muži byli lovci, zásobiteli a ochránci a ženy se specializovaly na přípravu jídel a na domácnost. Šlo o přirozené dělení. Biologicky je dáno, že ženy rodí, a proto cítí větší zodpovědnost za výchovu dětí. Prý si velice vážily možnosti, věnovat se svým dětem a udržovat domácí soulad. Muži tuto jejich úlohu respektovali a oceňovali tím, že na sebe byli ochotni vzít riziko při loveckých výpravách a ochraně žen. Tento mužův příspěvek z něho dělal v očích ženy hrdinu (Gray, 2008: 23). Důkazem
adekvátnosti
takového
popisu
je
vylíčení
života
v preliterárních
společnostech. „Při návštěvách primitivních vesnic relativně nedotčených moderní civilizací jsem měl možnost přímo pozorovat, jak rozdílně na sebe ženy a muži působí. Ženy se zdály být velice spokojeny s tím, že celý den a dlouho do noci dávají. Radovaly se, že mohou dávat. I za soumraku je bylo možno vidět rozmlouvat, svěřovat se, vařit, uklízet a prát společně, a při tom se starat o děti. Muži zatím seděli v kruhu a odreagovávali si denní stresy tím, že tiše hleděli do ohně, zpívali a vyprávěli si historky a vtipy nebo hráli nějaké hry“ (Gray, 2008: 37). Ačkoliv analogie mezi současnými preliterárními společnostmi a preliterárními společnostmi dřívějšími může být pravdivá, popisuje pouze vnější stránku. Zohlednil Gray při svém pozorování všechny důležité faktory ovlivňující organizační uspořádání společnosti?
100
Jaký vliv mají přírodní podmínky, jak vypadají náboženské i každodenní rituály, jaké jsou tradičně zastávané role v daném společenství? A jak byly zkoumány emoce žen ve společenství? Navenek se může zdát, že jsou ženy šťastné, ale je tomu opravdu tak? Mají ženy vůbec možnost volby? Je činnost, kterou vykonávají i činností, která je baví? Nevidí Gray pouze to, co vidět chce? V současnosti se „doba […] ovšem radikálně změnila a už nezávisíme jedni na druhých. Stará dělba práce přestala existovat, zásady a dovednosti našich předků zastaraly“ (Gray, 2008: 23). Stejně jako u Peaseových je minulost popisována přímo idylicky. Naneštěstí všechno dobré jednou skončí, a tak s moderní dobou přichází katastrofa v podobě zhoršení vztahů mezi pohlavími, ale Gray nám ukazuje, jak se s ní vyrovnat. Naprosto stejnou komunikační strategii používají i některé reklamy, například na prací nebo čistící prostředky. Vlastníte překrásně bílé tričko, když na sebe v nestřeženém okamžiku vylijete červené víno, vyklopíte čokoládovou zmrzlinu a na záda vás políbí neznámá žena, která použila až příliš červenou rtěnku. Vaše milované tričko je najednou zničené. Naštěstí existuje řešení v podobě pracího prášku, který vaše tričko opět bělostně rozzáří. U Graye nacházíme tentýž princip. Bezproblémovou minulost nahrazuje komplikovaná přítomnost plná „násilí, zločinnosti, narkomanie“ (Gray, 2008: 19), ale není třeba si zoufat, neboť Grayova kniha nabízí řešení. Přirozenou dělbu práce založenou na biologických rozdílech nelze pomíjet, na druhou stranu by však neměla být v současnosti ani přeceňována. S. L. Bemová (1993: 30-32) popisuje univerzalizmus při vzniku lidských sociálních organizací. Ve všech lidských technologicky nevyspělých civilizacích, kde neexistuje kontrola porodnosti, náhrady kojenecké výživy, technologické prostředky ke zvýšení síly a kde se najde jen málo činností, jejichž úspěšné vykonávání není přímo spojené s fyzickou silou, dojde k rozdělení práce na základě pohlaví. Ženy budou většinu času od počátku menstruace až do menopauzy buď těhotné nebo budou kojit. Budou se primárně starat o děti a všechny další činnosti, které lze vykonávat současně. Neustále budou mít děti po svém boku nebo je budou očekávat (děti budou na nich nebo v nich, jak píše Bemová). Muži budou zodpovědní za lov a ochranu teritoria, protože jsou v průměru nejen větší a mají větší sílu, ale hlavně proto, že jejich mobilita nebude limitována. Kolem přirozené dělby práce se vytvoří další institucializovaný systém – systém mužské dominance. Podle Bemové existují dva důvody, jak k této nadvládě došlo. První vysvětlení pracuje s tím, že v okamžiku, kdy je ochrana skupiny svěřena mužům, mohou se sami muži začít vnímat (a mohou tak být vnímáni i ostatními) jako nejdůležitější a nejmocnější členové společenství. Mohou proto snadno převzít rozhodování o tom, jak bude zajištěna fyzická ochrana, kde bude společenství žít nebo kam se může bezpečně přesouvat. 101
Druhým vysvětlením je, že ženy jsou neustále zaměstnány dětmi nebo dalšími aktivitami, které mohou vykonávat současně s péčí o děti (např. zpracování potravin, surovin atd.), a proto mají muži mnohem více času vytvořit institucializovaný systém kontroly, založený například na hrubé síle. Nepopíráme, že biologické rozdíly mužů a žen vedly k dělbě práce, nesouhlasíme ale s Grayovými závěry, že tento princip nutně vyhovoval oběma pohlavím a že byl ženami přijímán stejně nadšeně jako muži. V době, kdy se toto rozdělení rozvíjelo nebyla jiná možnost, dělba práce vznikla z nutnosti a neměla nic společného s respektem nebo touhou stát se hrdinou.
2.3.4.4 Metodologie U první Grayovy knihy jsme mohli o metodách jeho zkoumání alespoň spekulovat na základě několika málo vět, které nám autor nabídl. V této knize autor už nedává vodítka žádná. Všechna jeho zjištění vycházejí z osobní zkušenosti a jejich platnost je potvrzována jeho klienty. Pouze v případě, kdy popisuje rozdíly mezi mozky mužů a žen si Gray vypomáhá zjištěním jiných, když píše, že „množství vědeckých studií posledních let jasně ukazuje řadu rozdílů mezi mužským a ženským mozkem, i mezi způsoby jejich užívání“ (Gray, 2008: 71). V této souvislosti také uvádí, že „studie ukázaly, že ženy mají mnohem mohutnější corpus callosum“ (Gray, 2008: 71). O tom, že tento závěr je nepřesný jsme se přesvědčili už u knihy Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách (kapitola 2.3.1.8 Mozek mužů a žen). Podle Graye je ženský mozek daleko lépe uspořádán, aby vyjadřoval pocity. „Mužský mozek vytváří nejdříve biliony nervových spojů mezi centry citů a činností. Když je emociálně nabit nebo rozrušen, chce zpravidla něco dělat. […] Žena má biliony nervových spojů mezi citovými a řečovými centry“ (Gray, 2008: 73-74). Rozdílná diferenciace mozků obou pohlaví se projevuje už v dětství. Gray tuto myšlenku dokazuje parafrází jedné studie, kde byla při pokusu matka vyzvána, aby vstoupila do místnosti, kde již sedělo batole. Matka se měla postavit ke skleněné přepážce s neutrálním výrazem a čekalo se na reakci dítěte. Chlapec, znepokojený tím, že ho matka nebere do náručí, začal lézt směrem k matce, zatímco znepokojená dívka navázala oční kontakt a začala plakat. „Chlapci důsledně vyjadřovali své pocity akcí, kdežto dívky komunikací“ (Gray, 2008: 74). Na základě uvedených informací se nám nepodařilo dohledat, jakou studii Gray použil pro to, aby podpořil svoje tvrzení (pokud jde opravdu o jeho původní a nikoli přebrané
102
myšlenky). Není proto možné zjistit, jestli studie testovala vztah mezi emocemi a reakcemi na ně, a pokud ano, jak přesně probíhal experiment a jaké charakteristiky vykazovaly testované děti. Zvláště vzorek populace je v tomto případě důležitý. Reakce dítěte na matku může být ovlivněna mnoha faktory, zvláště druhem vazby (attachment), která se vytvořila mezi matkou a dítětem. Děti s bezpečnou vazbou se budou v neznámé situaci chovat jinak, než děti s vazbou úzkostnou. Neznamená to, že by dítě s bezpečnou vazbou nepociťovalo situaci jako stresující, ale může v této situaci reagovat odlišně (např. hraním si a nikoli pláčem). V této souvislosti dodáváme, že výzkumy vazeb ukazují, zvláště pak u dětí, na nedostatek systematických důkazů svědčících o rozdílném utváření vazeb u obou pohlaví (Simpson, in Cassidy, Shaver 2002: 122). Domníváme se, že závěr o tom, že chlapci důsledně vyjadřovali své pocity akcí, zatímco dívky pláčem je až příliš generalizovaný.
2.3.4.5 Nerovnost mužů a žen Už jsme se lehce dotkli problematiky rovnosti mezi oběma pohlavími. Gray hovoří o tom, že jeho kniha je promužská. Jeho slova můžeme potvrdit. Aby došlo ke změně k lepšímu, je to žena, kdo musí ve vztahu vynakládat více úsilí. Zatímco ženy se změnily a očekávají mnohem více než jejich matky, muži se nezměnili a očekávají stále totéž. Přestože se ženy vyrovnávají mužům, „potřebují nové dovednosti, jak zůstat ženami a při tom být silné“ (Gray, 2005: 25). Autor tvrdí, že hájí názor, že žena má být milá ke svému muži, což se prý dá vykládat jako sexismus. „Avšak v kontextu dovedností pokročilých intimních vztahů to nic podobného není, protože žádám po ženě, aby byla milá, a tím aktivně pomohla muži být milý k ní. Místo aby pasivně čekala, jak to dělaly naše matky, učí se způsobům, jak u něho dosáhnout opory, kterou potřebuje“ (Gray, 2008: 26). Po mužích se vždycky žádalo, aby skýtal finanční a fyzickou oporu. V současnosti by měl navíc poskytovat i oporu citovou. „K dosažení tohoto cíle není nutné ani žádoucí se po žensku otevírat a svěřovat. Muž se musí naučit uplatňovat své prastaré lovecké dovednosti – vyčkávání a pozorování“ (Gray, 2008: 26). Zatímco žena musí ve vztahu pracovat aktivně, muž může pomáhat pasivně. „Muž se může naučit pomáhat své ženě, aniž by se při tom namáhal“ (Gray, 2008: 91). Pokud se rozhodne ženě pomáhat aktivně, pak jeho pomoc sestává z kličkování a uhýbání, které chrání před ženinými provokacemi (Gray, 2008: 265). Když muž kličkuje a uhýbá, používá to, co se naučil kdysi dávno při lovu. Tuto situaci lze interpretovat tak, že je to muž, kdo získává nad ženou převahu a kdo kontroluje celou situaci. Úsměvné je, že Gray uhýbání a kličkování – jinými slovy
103
manipulaci – považuje za součást „vyspělých komunikačních dovedností“ nebo „pokročilých technik vzájemných vztahů“, které nám pomáhají zlepšovat naše vztahy. Pro každého muže je důležité, aby se doma cítil dobře, aby byl oceňován „Před léty, když se muž vrátil domů k ženě v domácnosti, mohla mu snadno dokázat, jak velice si cení jeho snahy a obětavosti. Protože byla šťastná, že se o něho může starat, a nebyla ve stresu, žádala za to poměrně málo. Domov jako místo mužova pohodlí je dnes ohrožen“ (Gray, 2008: 32). Je to hlavně proto, že žena nemá dostatek času jak na své zaměstnání, tak na péči o rodinu. Ženská emancipace navíc zapříčinila, že muži neumějí zůstat silní a zároveň skýtat citovou oporu. Domov je pro muže místem pohodlí, pro ženu však pokračováním práce ze začátku dne. „Když se moderní žena dostane domů, nemá už zpravidla tu energii, s jakou se pouštěla do domácích prací její matka. Když se vyčerpané ženě dostane velká dávka něžné péče, ujišťuji vás, že chytí druhý dech a nejen že se mnohem efektivněji vypořádá se svými potřebami, ale bude ji to i bavit. […] vyčerpanost se jako kouzlem rozplyne. […] To neznamená, že dnešní ženy nepotřebují pomoc. Je důležité, aby muž pochopil, že moderní žena pomoc potřebuje víc než dřív. Je však stejně důležité, aby žena pochopila, že v některých případech jsou její představy o tom, co je třeba v domácnosti udělat, nereálné, neboť mnohdy vycházejí ze zásad platných pro generace žen, které měly na domácnost více času“ (Gray, 2008: 40-41). V uvedené ukázce Gray otevřeně popisuje, jak vypadá nerovnost mužů a žen v praxi. Muž by měl sice ženě pomáhat, ale žena by neměla žádat příliš mnoho. Některé představy jsou v současnosti nereálné. V minulosti by je splnily ženy samy, ale jen proto, že měly na práci doma mnohem více času. Představy jsou nereálné, protože jsou časově náročné a muž nemá dostatek času, aby je vykonal. Současně ani žena nemá dostatek času na to, aby je udělala, neboť pracuje stejně jako muž mimo domov. Otázkou tedy je, kdo by měl zbývající práci udělat? Pokud muž prosbu neodmítne, pak ji udělá on, ale žena se musí zeptat, muž sám s žádnou činností nezačne. Příkladem je Grayův osobní příběh. „Když Bonnie přijede domů s nákupy, nechá otevřený kufr auta; to je signál pro mne. Mám příležitost nabídnout, že to přinesu dovnitř“ (Gray, 2008: 209). Iniciativa nevychází od muže, ale od ženy. Muž potřebuje nejen nápovědu, ale na konci také pořádnou pochvalu. Zvednutý kufr je žádost, ta ale může být odmítnuta. Nákup by pak musela přinést Grayova manželka. V každém případě je vzhledem k muži žena v nerovné, spíše podřízené pozici. Buď musí žádat, nebo sama pracovat. Domácí práce jsou navíc pojímány jako ženiny potřeby, nikoliv povinnosti. Pokud se jí dostane od muže povzbuzení, které může sestávat jen z citové opory projevující se 104
vyčkáváním a pozorováním, žena okamžitě najde ztracenou energii a začne pracovat i doma, protože potřeba o někoho se starat ji naplňuje štěstím. Chyběl jí jen ten správný impuls. Z mužů se tak stávají lídři a motivátoři, z žen pak ochotné pravé ruce připravené vykonat vše pro mužovo dobro. Důležitým aspektem u Graye je, že tato činnost ženy naplňuje uspokojením, což je dáno biologicky, a proto nejde o nic genderově nevyrovnaného. Gray se neptá, jestli to ženu těší, on jí říká, že jí to doopravdy těší a že tomu tak bylo vždycky. Proto byly vztahy kdysi dávno tak idylické. Ženy měly biologicky určené svoje role a muži také a celý systém vyhovoval všem. Byla to ženská emancipace, která tento systém zničila. Nabízí se proto otázka, proč ženy dobrovolně tento přirozený a oboustranně výhodný řád destabilizovaly, když v něm byly tak šťastné?
2.3.4.6 Rozpory ve vlastním textu Integrace evolučních hledisek a hledání vhodných analogií popisujících mužské chování někdy vede k nejasnostem nejen mezi stránkami této knihy, ale dotýká se i poznatků z knihy předešlé. „Když přijde moderní muž domů, nejčastěji se usadí do své oblíbené pohovky a buď čte noviny nebo se dívá na televizi. Jako dávný lovec, který se potřeboval zotavit z napětí celého dne, vyhledává dnešní muž skálu a hledí na obzor“ (Gray, 2008: 53). Skála slouží muži jako útočiště. Neřeší na ní problémy jako v jeskyni, ale odpočívá zde. Tento vzorec chování má vycházet z dávné minulosti, kdy muž odpočíval po lovu. Přesto na straně 52 Gray píše, že „muži se tradičně vždycky vyrovnávali s problémy tím, že klidně a trpělivě uvažovali o jejich řešení. Dávní lovci seděli na skále, tiše prohledávali obzor a vyhlíželi svou kořist, sledovali její pohyby a plánovali útok“ (Gray, 2008: 52). Pokud moderní muž relaxuje na skále poté, co se vrátil domů po celodenním lovu, proč Gray používá jako příkladu lovce, který se na lov teprve chystá? Tento lovec navíc nerelaxuje, ale řeší problém a muž řešící problémy se přeci uchyluje do jeskyně, jak už víme z předchozí Grayovy knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Stejně tak víme, že čtení novin nebo dívání se na televizi je „jeskynní chování“. Aby Gray celý problém zkomplikoval, používá ještě dívání se do ohně. „Dívat se do ohně je nejstarší a nejúčinnější mužský prostředek proti stresu. Když dnešní muži koukají na televizi, hledí ve skutečnosti bezmyšlenkovitě do plamene“ (Gray, 2008: 84). Označování téže myšlenky třemi různými nálepkami slouží k tomu, aby bylo možné lépe ilustrovat historické kořeny rozdílného chování na základě srovnání s preliterárními společnostmi (srov. s kapitolou 2.3.4.3 Teoretická východiska). Navíc tento postup zamlžuje skutečnost, že se autor nadměrně opakuje.
105
Další rozpor mezi textem v této knize a předešlou knihou je například na straně 93. „Jak jsme viděli, základní ženskou potřebou, která není uspokojována, je potřeba být vyslechnuta“ (Gray, 2008: 93). O několik stran dále je však uvedena úplně jiná potřeba, která je nejdůležitější. „Před tím jsem sice věděl, že ženy potřebují, aby je muž vyslechl a chápal, ale neuvědomoval jsem si, že bezpečí je pro ně ještě důležitější“ (Gray, 2008: 97). Jinak řečeno, základní potřeba je být vyslechnuta, ale základnější je být v bezpečí. V předešlé knize je přitom potřeba bezpečí v Grayově hierarchii potřeb až šestá (srov. s kapitolou 2.3.3.5 Rozpory ve vlastním textu). Gray znovu tvrdí něco jiného, než v knize Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Stejně jako ve svém předchozím textu Gray z uvedených příběhů dokáže vyčíst něco jiného, než je v nich skutečně obsaženo. V deváté kapitole popisuje zážitek z rodinné dovolené ve Švédsku, kdy společně se ženou vybrali při výletě ve Stockholmu restauraci. Vše začalo tím, že Grayova žena prohlásila, že má hlad. Gray navrhl nějakou restauraci, jeho manželka první návrh odmítla, Gray navrhl další, ale jeho manželka ukázala na třetí restauraci a Gray podle tónu v jejím hlase poznal, že to je ta pravá, a tak se vydali obědvat tam (Gray, 2008: 193). Z textu je jasné, že se na konkrétní restauraci, kde poobědvají, dohodli (případně bychom mohli všechny zásluhy za výběr restaurace přičíst Grayově manželce), přesto o tři strany dále Gray píše, že „tím, že mi předem oznámila, že má hlad, mi velice usnadnila vybrat správnou restauraci“ (Gray, 2008: 196), a ještě o několik stran později dodává „třebaže jsem se na emociální úrovni o tu restauraci zasloužil já... (Gray, 208: 201). Na základě poznatků z obou Grayových knih by ale měl rozhovor vypadat úplně jinak. Když má žena nějaký problém (hlad a hledání vhodné restaurace problém byl, protože Gray píše „Když Bonnie o problému hovořila…“ (Gray, 2008: 196)), tak o něm hovoří a sděluje své pocity. Muž by ji měl trpělivě vyslechnout, být jí oporou a neměl by se snažit problém řešit. To od něho žena očekává a to Gray mužům také radí. „Umění naslouchat ženě nezahrnuje řešení problémů nebo poskytování rad“ (Gray, 2008: 44). Gray jednal proti svým vlastním zásadám, když manželce nabídl řešení – řekl, že se půjdou najíst do některé z restaurací. Podle svých rad měl ale pouze aktivně naslouchat, případně kličkovat a uhýbat. Pokud využijeme Grayových rad, mohl by dialog vypadat například takto: Bonnie: Začínám mít hlad, co kdybychom se někde zastavili na oběd? Gray: Hm, rozumím ti, vím, jak se cítíš. Bonnie: Znamená to ano nebo ne? Půjdeme jíst nebo budeme dále o hladu? Gray: To je zajímavá otázka, pojďme se nad ní zamyslet. 106
Bonnie: Zamýšlej se sám, já se jdu někam najíst. Nechali jsme Bonnie reagovat tak, jak se nám v dané situaci zdá nejpřirozenější. Nechme jí teď reagovat tak, jak žena reaguje ve všech Grayových příkladech, kdy se muži svěřuje se svými problémy. Nezapomeňme na to, že žena po muži žádná řešení nepožaduje, jen se chce svěřit se vším, co jí trápí. Bonnie: Začínám mít hlad, co kdybychom se někde zastavili na oběd? Gray: Hm, rozumím ti, vím, jak se cítíš. Bonnie: Ty jsi tak hodný. Já vlastně ani hlad nemám, jen mě vůbec ty památky nezajímají. A navíc jsem ztratila šálu. Gray: To mě mrzí, vím, jak jsi ji měla ráda. Bonnie: Ty jsi tak pozorný. Děkuji, že jsi mě vyslechl. Je vidět, že Gray mění v průběhu svého psaní pravidla tak, jak potřebuje. Snaží se čtenářům vnutit myšlenku, že ženy (i muži) se chovají za každých okolností stejným způsobem, a proto jsou jeho rady, jak vylepšit vztahy, univerzálně platné. Jak jsme ale ukázali, někdy musí vlastní zásady porušit, aby se nedostal do absurdních situací. Malých rozporů a logických chyb v uvažování je v textu celá řada. Na následujících řádcíh uvedeme dva příklady. Začneme s tím, co Gray nazývá mateřským chováním. „Ocenění muže za to, co dělá, dělá dobře jeho mužství. Znamená to poskytnout mu emociální oporu, kterou potřebuje. Vůbec to neznamená jednat s ním jako s dítětem“ (Gray, 2008: 227). Přesto Gray doporučuje, aby žena muže pochválila i za sebemenší maličkost, kterou udělá. Stejně jako je dítě odměňováno za dobré chování, má tak být odměňován i muž. „Potřebuje, aby žena oceňovala jeho snahu, jeho řešení, boje, záměry a výsledky jeho podnikání“ (Gray, 2008: 228). I když mají mužovy úspěchy jinou kvalitativní hodnotu než úspěchy dětské, princip oceňování je stejný. To logicky znamená, že se s mužem v okamžiku oceňování jedná naprosto stejně jako s dítětem. Dalším příklad jsou krátce po sobě jdoucí věty „Všichni jsme se narodili s láskou v srdcích…“ a „Možná poprvé v historii vstupujeme do období, kdy se lze naučit lásce“ (Gray, 2008: 299). Co si z uvedených dvou možností má čtenář vybrat? Je láska vrozená nebo je naučená? Gray v této knize představuje nový koncept, který vychází z venušansko-marťanského původu žen a mužů. Namísto spojení s astrologií byly tyto myšlenky zpsychologizovány – muži a ženy už nepocházejí z odlišných planet, ale Gray v nich objevil mužskou a ženskou 107
složku. Ve skutečnosti se vůbec nic nemění, jde pouze o změnu pojmosloví. Ženská složka (stereotypní vnímání žen) představuje venušanskou stránku osobnosti a mužská složka (stereotypní vnímání mužů) zase marťanskou stránku. Vyčleněním dvou protikladných principů v jedinci objevuje Gray kouzlo dynamiky. Jejich použití je ale v některých případech diskutabilní. Gray například uvádí, že „když muž příliš uplatňuje svou ženskou složku, dá se mu odpomoci tak, že okamžitě umožní své družce, aby posílila jeho mužskou složku“ (Gray, 2008: 242). Proč by ale měla žena chtít, aby se jeho ženská složka oslabovala? Pokud převládne ženská složka, muž se začne chovat jako žena. Podle první Grayovy knihy by si obě „ženy“ měly náramně rozumět a jejich život by měl být stejně idylický jako kdysi na Venuši. Gray sice tvrdí, že je nutné udržovat mezi oběma složkami rovnováhu, „aby se vzájemné vztahy zlepšily“ (Gray, 2008: 242), ale žena by podle všech Grayových teorií neměla mít moc velkou motivaci k posilování mužské složky, když zlepšení vztahů dosáhne i proměnou Marťana ve Venušanku. Když se Gray za pomoci tohoto pojetí o dvou protichůdně působících složkách snaží vysvětlit nové fenomény, nevyhne se při tom nesrovnalostem. Když žena ztratí svou vyrovnanost a převládne v ní mužská složka, tak se nejčastěji buď přejídá, cítí se nucena řešit domácí problémy a zřídka relaxuje nebo zatouží po tom, aby její partner otevřel své srdce (Gray, 2008: 247). Na jiném místě však Gray (2008: 264) tvrdí, že když u ženy převládne mužská složka, schová se do jeskyně a bude v ní chtít zůstat. Zatímco do této doby bychom mohli brát teorii rovnováhy mezi oběma složkami jako vcelku koherentní, s tvrzením „Zachová-li si muž svou mužnost a žena svou ženskost, lze ve vztahu uchovat přitažlivost“ (Gray, 2008: 270) se objeví nejasnosti. Protože Gray do této doby pracoval s myšlenkou rovnováhy obou složek, předpokládáme, že zachování ženskosti znamená vychýlení rovnováhy ve prospěch ženské složky, tj. že ženská složka převáží. Gray totiž v celém textu nehovořím o tom, že pod rovnováhou myslí rozložení ženské a mužské složky v jiném poměru než 50:50. Pro muže bude platit totéž, jen bude muset převažovat jeho mužská složka. To by ovšem znamenalo, že pro přitažlivost musí být složky nevyrovnané, a pro dobré vztahy vyrovnané. Z vysloveného vyplývá, že v dobrém vztahu nemůže současně existovat přitažlivost mezi partnery. Jenže Gray celou věc ještě více znepřehlední, když uvede: „Abychom si uchovali vzájemnou vášeň, musíme si být této tendence [rovnováhy] vědomi“ (Gray, 2008: 242). Vášeň (=přitažlivost) je tedy spojena jak s rovnováhou, tak s nerovnováhou. Aby ve vztahu existovala vášeň, musí být mužské i ženské složky u každého z partnerů zároveň vyrovnané i nevyrovnané. Sarkasticky můžeme poznamenat, že tím Gray překonal paradox Shrödingerovy kočky a dokázal, že kvantová teorie je platná i 108
v makrosvětě. Pokud by se na takový velký krok necítil, musí zavrhnout buď tvrzení ze strany 242, nebo ze strany 270.
109
3
Diskuze Analýza čtyř knih ukázala, že všechny čtyři díla vykazují podobné charakteristiky.
Jedná se o texty nenáročné, které čtenáře nenutí k přílišné spolupráci. Ve shodě s Ecem (1979) můžeme texty označit jako uzavřené, nebo též texty orientované na čtení, pokud bychom se přidrželi Barthesova rozdělení (in Fiske, 2006). Čtenář není nucen významy konstruovat, ale jsou mu přímo předkládány. Neznamená to, že by nebyly na čtenáře kladeny žádné nároky, ale požadavky autorů na čtenáře jsou na rozdíl od striktně vědeckých publikací menší, neboť autoři například nepracují s příliš odbornou terminologií a pro pochopení nevyžadují specifickou znalostní základnu. Současně ale díla obsahují znaky vyráběného textu – textu populárního, protože lze texty na základě jejich vlastní nedokonalosti interpretovat i jiným než původně autorem zamýšleným způsobem. Tento vyráběný text však plně neodpovídá Fiskeho konceptu textu označovaného jako producerly. Jak již bylo řečeno, texty jsou spíše uzavřené/orientované na čtení, než orientované na psaní, tj. na texty, které jsou pro Fiskeho základem pro texty vyráběné. Domníváme se, že v případě populární psychologické literatury je plně dostačující Ecovo nebo Barthesovo rozdělení textů. Neznamená to však, že by Fiskeho rozšíření typů textů o texty vyráběné/populární postrádalo smysl, neboť právě Fiskeho přístup umožňuje v textech hledat znaky dominantních ideologií. Jeho síla se však mnohem více projeví při analýze vizuálních sdělení (fotografie, reklamy, film atd.), která ve větší míře pracují se symbolickými znaky. V této práci bychom náš postup označili spíše jako aberantní dekódování (Eco, 1979), protože jsme ke knihám přistupovali z naprosto jiného úhlu, než jejich autoři předpokládali. Potvrdilo se, že všechny texty se řídí určitými pravidly, které bychom mohli označit jako specifické pro diskurz popularizační psychologie. Potvrzuje se tak to, co tvrdí Gergen (2005), když diskurzem rozumí sadu konvencí nebo způsobů, které jsou stabilní a opakující se. Prvním znakem je snaha autorů o vysokou kredibilitu jich samých. Už od přebalů knih se pracuje na tom, aby autor vypadal jako odborník. Dosahuje se toho například používáním doktorských titulů nebo výčtem úspěchů u čtenářů. Lze namítnout, že za obsah přebalů je zodpovědný zejména nakladatel, který automaticky klade rovnítko mezi prodejně úspěšný (populární) a pravdivý (kvalitní), ale ani sami autoři svou odbornou sebeprezentaci nijak nepodceňují. To můžeme pozorovat nejen v jejich knihách, ale i na jejich webových stránkách. Celý tento komplex sdělení napomáhá definovat jejich institucionální pozici, jak o ní hovoří Fairclough (2003). Expertnost textů je pak spíše vytvářena pozicí autorů a etiketizací textů jako vědeckých spíše než obsahem textů samotných. Souhlasíme s Gergenem 110
(2005), když tvrdí, že diskurz řídí naše hodnotové systémy a s nimi spojené předpoklady. Věda nebo vědecký diskurz v sobě totiž implicitně skrývá ideu správnosti a pravdivosti. Díky provázanosti diskurzu na hodnotové systémy platí, že expert publikující ve vědeckém diskurzu vytváří vědecký text, který je správný a pravdivý. Pravdivost je tedy založena nikoli na textu samotném, ale na mocenské pozici autora a zařazení do diskurzu. Se zařazením určitého díla do diskurzu úzce souvisí také zařazení do žánrů. Ačkoli Stam (2000) mluví především o filmových žánrech, i při našem rozboru jsme narazili na problém jednolitosti. Ukazuje se, že knihy populární psychologie se skládají z řady žánrů. V textech se objevuje žánrů více a jejich prolínání je velmi časté. Analytické popisy zkoumaných fenoménů jsou často střídány s autentickými vyprávěními, jejichž autentičnost je jen obtížně prokazatelná. Stejně tak může jít o autorovu fabulaci, která má umožnit snadnou verifikaci předkládaných teoretických konceptů. Je tak obtížné určit převažují žánr nebo určit hierarchii jednotlivých žánrů. Kategorizace textů nebo jejich částí do žánrů je užitečná (McKee, 2000), ale sama kategorizace nám nic konkrétního v našem případě neřekne. Buď bude zařazení příliš široké (žánr populární psychologie, žánr pseudovědecký atd.), a tím pádem může být i zavádějící (populární může být současně pseudovědecký), nebo naopak rozdělení textu na mnohem menší části způsobí, že nebudeme vědět kam celý text zařadit, protože by potencionálně mohl spadat do velkého množství žánrových kategorií. Stejně jako diskurz i žánr ovlivňuje naše vnímání hodnot, respektive určuje kontext, ve kterém hodnoty vnímáme. McKee v tomto smyslu hovoří o tom, že žánr dává textu smysl. Dodáváme, že žánr též nabízí návod, jak danému textu rozumět. Při analýze bychom se však neměli zastavit pouze u identifikace žánru jako takového, ale měli bychom se také ptát, proč byl v daném kontextu použit právě tento určitý žánr a ne nějaký jiný, jaká je jeho funkce. Příkladem může být využití reakcí fanoušků (autentických vypravování), které čtenáře neustále utvrzuje v tom, že jim předkládaná fakta bezezbytku odpovídají skutečnosti. Potvrzení validity veřejností je častou metodou, jak prokazovat pravdivost a univerzální platnost popisovaných závěrů nebo rad. Stejný žánr však může být využit i jinak. Se zvyšujícím se počtem rozdílných životních příběhů roste pravděpodobnost, že se čtenář v některém z příběhů identifikuje. Zprostředkovaná zkušenost se tak transformuje na zkušenost vlastní a pro autora bude mnohem snazší přesvědčit publikum o pravdivosti svých teorií a užitečnosti svých rad. Ve snaze jednoduše vyložit nějaký vědecký koncept používají autoři analogií. Podle Cornelise je jejich používání možné, ale nijak to nepomáhá osvětlit celý koncept vědy. Dodáváme, že nevhodné analogie mohou být navíc zavádějící a ukazovat obrázek vědy, který 111
neodpovídá skutečnosti. Shodujeme se tak s Cornelisem, jenž tvrdí, že autoři popularizačních knih vlastně popisují, jak vědu nebo vědecké poznatky chápou oni sami. Každá analogie znamená reinterpretaci a každá reinterpretace s sebou nese riziko vzdálení se od původní myšlenky. V námi zkoumaných případech byly analogie často založeny na transpozici situací do jiných časových období, aniž by byl brán v potaz rozdílný kontext obou období. Příkladem může
být
třeba
vysvětlování
psychologických
rodových
rozdílností
biologickou
podmíněností. Typicky ženské a typicky mužské charakteristiky jsou autory v průběhu času vnímány jako neměnné (případně se mění jen velice pozvolna), proto je možné současné situace připodobnit situacím prehistorických. Tento přístup však nijak nereflektuje sociokulturní změny, ke kterým v průběhu uplynulých tisíciletí došlo. I když kultura a společnost zaznamenaly převratné změny, podle autorů muži a ženy de facto ustrnuli ve svém psychologickém vývoji. Proto je možné je v rámci zjednodušení neustále označovat nálepkami lovec a pečovatelka. Rozdílný kontext Gray také pomíjí v případech, kdy preliterárním společnostem (současným i minulým) přisuzuje soudobé stereotypní pohledy na muže a ženy. Navíc jsou vztahy ve všech čtyřech knihách v rámci preliterárních společností zcela nepochopitelně vnímány jako bezproblémové a idylické. Dáváme Cornelisovi za pravdu, že i přes mnoho úskalí je popularizace vědy možná. Nedomníváme se však, že by při popularizaci bylo nutné soustředit se vždy jen na jednu vědeckou myšlenku. Spíše by bylo vhodnější mluvit o specifickém, úžeji vymezeném tématu, což umožní lépe zmapovat návaznost jedné myšlenky na myšlenky příbuzné. Popis vazeb a umístění myšlenek v rámci jediného tématu totiž čtenáři nabídne lepší pochopení popularizovaného tématu. Je však nabíledni, že téma zabývající se obecně rozdíly mezi muži a ženami je pro rozumně pojatou popularizaci příliš široké. Cornelis také zmiňuje důležitost nezaujatého přístup. O nezaujatosti se však v námi analyzovaných knihách nedá příliš hovořit. Již sám výběr tématu totiž principu nezaujatosti podrývá. Pokud se autoři soustřeďují pouze na rozdíly mezi pohlavími, pak mají tendenci podobnosti přehlížet. V textu se nenajde jediná pochybnost o tom, že by základní předpoklady byly nepřesné, zveličené či příliš zjednodušené. Pochybovat je sice možné, nikdy se ale nespekuluje o opaku. Vlastní nebo citovaná tvrzení nejsou nikdy zpochybňována, kritické hlasy v textech nezaznívají. Domníváme se proto, že popularizační knihy by měly být nejen nezaujaté, ale měly by se snažit i o vyváženost. I v popularizační literatuře by měly zaznívat hlasy kritické. Jsme si plně vědomi toho, že podobná výtka by mohla být učiněna i na adresu této práce, věříme však, že jsme se v celé analýze důsledně snažili o nezaujatý přístup.
112
Ve všech čtyřech knihách nalezneme fenomén, který Stanovich (2007) nazývá Einsteinovým syndromem. Věda a vědecký pokrok v pojetí autorů znamenají něco revolučního. Proto se na stránkách svých děl všichni zkoumaní autoři tolik zmiňují o tom, jak jsou jejich knihy nové a šokující a jak přinášejí definitivní poznatky o rozdílech mužů a žen, a vyvolávají tak dojem, že došlo k nové vědecké revoluci a staré vědecké modely už nadále neplatí (Kuhn, 1997). Zatímco Peaseovi tato nová paradigmata pouze tlumočí, Gray je sám vytváří. To se také odráží v tom, jakým způsobem autoři pracují se zdroji. Gray odkazuje většinou sám na sebe a dělá reklamu svým vlastním produktům, ať už jde o knihy nebo audiokazety. Několikrát se sice zmiňuje o studiích jiných výzkumníků, ale všechny reference jsou nanejvýš obecné. Není proto možné dohledat, z jakých zdrojů vychází, a v práci jsme se tak soustředili spíše na hledání rozporů v jeho teoriích. Peaseovi naproti tomu se zdroji pracují aktivně, většina jejich citací ovšem trpí podobným neduhem jako ty Grayovy. V mnoha případech jsou příliš vágní. Bibliograficky přesných citací je minimum, v několika případech se pak ukázalo, že jsou pravděpodobně převzaty z jiné knihy, která však není citována. Není zcela jasné, proč jsou některé výzkumy uvedeny vágně a jiné nabízí indicií mnohem více. Neexistuje souvislost mezi vágností a možnou nepravdivostí citovaných informací nebo detailnějšími referencemi a pravdivostí, protože i interpretace výzkumů, ke kterým se blíže odkazuje, obsahují chyby. Knihy vykazují i další znaky pseudovědeckosti, jak je popisuje Lilienfeld a kol. (2003). Neexistuje zde žádná korekce, kterou by umožnila například výše zmiňovaná vyváženost. Hrozí, že chyby, které se v námi analyzovaných knihách objevují, mohou být přenášeny dále, protože neexistují náznaky, že jsou možná i jiná teoretická vysvětlení. Důkazy hypotéz jsou často potvrzovány osobním svědectvím nebo různými vyprávěními. Autoři se snaží předkládat univerzální vysvětlení lidského chování a prožívání, ačkoli nic takového v psychologii nenajdeme (Stanovich, 2007). Uvádějí také fakta, která, jak upozorňuje Tavrisová (in Lilienfeld a kol., 2003), byla dávno vyvrácena empirickým důkazy. Jako příklad bychom mohli uvést hydraulický model emocí, vůči němuž jsme se vymezili v empirické části. Gray a Peasovi čtenářům nabízejí jistotu, kterou dokáže poskytnout pouze pseudověda. Protože jsou však díla často předkládá jako vědecká, posiluje se jen barthesiánský mýtus vědeckého objektivismu (Lakoff, Johnson, 1980, in Chandler, 2007). Stagnace, na kterou odkazuje například Hines (1998, in Lilienfeld a kol., 2003), nebyla při analýze tak patrná, protože díla nebyla zkoumána diachronně. Přesto bylo ustrnutí autorů u již dříve předložených tvrzení zřejmé, protože jednotlivé knihy stejných autorů si byly velmi podobné. V rámci synchronního zkoumání bychom tedy spíše hovořili o rigiditě pseudovědy. 113
V knihách existují šablony (žena pečovatelka/Venušanka, muž lovec/Marťan), podle níž jsou veškeré informace utříděny a interpretovány. Všechny čtyři knihy dobře ilustrují proces komercionalizace psychologie. Předkládané rady jsou ony texty, které se podle Fiskeho stávají komoditami (1997). Čtenář si s každou knihou kupuje návod, jak vést spokojený život s opačným pohlavím, jak být šťastný. Souhlasíme s názorem Wilsonové, že takto komercionalizované „poradenství“ (uvozovky ZS) obchoduje s emocemi (in Lilienfeld a kol., 2003), zvláště pak falešným pocitem jistoty. Objevuje se snaha prezentovat informace s humorem (psychotainment, Marano 1997, in Lilienfeld a kol., 2003). Ten udržuje čtenářovu pozornost, ale současně také otupuje jeho vnímavost a schopnost kritického myšlení, což je jedna z vlastností populární kulturu, jak poznamenává Postman (1992). Peaseovi používají humorných příběhů nebo vtipů, protože se domnívají, že je v nich obsaženo zrnko pravdy. Anekdoty postavené na všeobecně přijímaných stereotypech dokáží připravit půdu pro vědecká fakta, které pouze potvrdí obrovský rozdíl mezi pohlavími ilustrovaný humorem. Samotným vědeckým poznatkům laik uvěřit nemusí, závěry však bude považovat za mnohem přesvědčivější, pokud budou odpovídat jeho zkušenostem. Stereotypy mu takový zkušenostní rámec poskytují. Muži přeci lžou a neposlouchají a ženy zase pláčou a nikdy nenajdou tu správnou cestu. Čtenář si už nebude muset klást otázku, jestli jsou uvedené závěry skutečně platné vždy a za všech okolností, protože použití humoru jako důkazu odvede jeho pozornost jinam a poskytne mu potvrzení toho, co celou dobu sám tušil. S používáním humoru úzce souvisí i používání metafor. U Graye se tento prvek projevuje již v názvu jeho první knihy – Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Název vyvolává dojem, že čtenář se uvnitř knihy setká s něčím ohromujícím, tajemným a dosud nepoznaným. Přesto naznačuje i to, že jeho laická znalost založená na stereotypech o mužích a ženách nebude ohrožena. Vybíral (2000) hovoří o tom, že do vědeckého či pseudovědeckého jazyka jde převést takřka jakýkoli text. Takto zahalený text může sloužit k manipulaci čtenáře. Stejně manipulativní funkci mají i metafory. Pomáhají sice vysvětlovat, ale na druhou stranu mohou i maskovat nedostatek vnitřní koherentnosti teorií. Často se totiž objevují případy, kdy je jediný problém vysvětlovaný několika různými metaforami. Vedle rozporů, kdy jednotlivé části textu samy sobě odporují, lze v textu najít také vyloženě nepravdivé informace. Děje se tak většinou v případech, kdy autoři spoléhají pouze na jeden jediný zdroj a informace z tohoto zdroje nekriticky přejímají. Používání jiných než primárních zdrojů je i podle Lappaka (1997) jedna z příčin, proč se i ve vědeckých pracích mohou objevovat nepřesnosti nebo dokonce chyby. Souhlasíme s jeho názorem, že je to daň 114
za přemíru dostupných informací a nedostatek času na jejich ověřování. S podobným problémem jsme se potýkali i při psaní této práce, proto je možné, že jsme neúmyslně mohli opomenout některá relevantní data. Pokoušeli jsme se pracovat s velkým množstvím převážně primárních pramenů, což ovšem neznamená to, že jsme prostudovali veškeré texty, které jsou k daným tématům k dispozici. Při výzkumu jsme byli též limitováni vlastními znalostmi, což se mohlo nejvíce projevit v pasážích, které se týkají oborů s psychologií více či méně spřízněných (např. neurologie). V teoretické části jsme definovali lež několika různými způsoby. V každé definici se však objevuje podmínka intencionality lhaní, tj. záměru mluvčího lhát (Bok, 1978; Ekman, 1997; Fallis, 2007). Podle zvolených kritérií pro lhaní nelze říci, že nám autoři lžou, protože nejde jednoznačně určit, jestli je jejich zájmem skutečně lhát a jestli považují sdělované informace za lživé. Tvrdíme ale, že se autoři pohybují v diskurzu, ve kterém platí Fallisova (2007) konverzační maxima „Neříkej to, čemu věříš, že je nepravdivé“. Přestože je vědní diskurz postaven na nejistotě, platí, že hypotézy jsou platné tak dlouho, než jsou vyvráceny. Tento poznatek v sobě nese premisu, že věda nám v každém okamžiku přináší pravdivé informace (byť tato pravda není objektivní, viz též výše). Ocitáme se tedy v situaci, kdy je předem uzavřena dohoda o říkání si pravdy, jak tvrdí Ekman (1997) a kdy jakékoli zatajení důležitého faktu znamená lhaní. Pokud by se nám podařilo prokázat, že autoři vědomě neuvedli fakta, o nichž věděli, že odporují závěrům, které sami hodlali přinést, pak bychom je mohli označit za lháře, neboť by byly splněny všechny podmínky tak, jak jsme je uvedli v teoretickém rozboru lži. Žádné přesvědčivé důkazy pro takové tvrzení jsme ale nenašli. Nelze tedy tvrdit, že autoři nějaké informace zatajují, a že tak činí úmyslně. Uvádějí sice v některých pasážích nepravdivé informace, ale můžeme pouze spekulovat o tom, jestli autoři sami věděli, že jsou uváděné informace nepřesné a zavádějící. V případě přejímání informací z neprimárních zdrojů se můžeme dokonce domnívat, že jsou autoři přesvědčeni o pravdivosti faktů. Vzhledem k nejasnosti motivů autorů označujeme proto veškeré nepravdivé informace jako omyly. Zvolené označení však nic nemění na tom, že se v textu objevují informace, které jsou nepravdivé. Jako příklad můžeme uvést obecné tvrzení, že v komunikaci mnohem více záleží na tom, jak co říkáme, než co říkáme. Tato představa vycházející z Mehrabianových experimentů se objevuje ve všech čtyřech analyzovaných knihách, buď jako obecné tvrzení nebo přímo číselně vyjádřené závěry. Čísla nejsou sice uváděna na jednotky přesně, ale neverbální složky vždy několikanásobně převyšují složku verbální (např. jedna desetina pro verbální složku, zbytek pro složky neverbální).
115
Jakkoli uznáváme, že výběr zkoumaného tématu působí jako jeden z filtrů prezentovaných sdělení, považujeme za důležité upozornit na fakt, že se může jevit jako neseriózní, když je možná existence alternativních pohledů na daný problém neuvedena, a celý text se snaží vyvolávat dojem, že je posledním, vědeckým a jediným správným výkladem (viz požadavek nezaujatosti a vyváženosti uvedený výše). Všechna tvrzení z teoretické části, která zpochybňují metodologii zkoumání rozdílů mužů a žen i výsledky těchto zkoumání, se ukázala být platná také v naší analýze. Ve všech čtyřech knihách najdeme znaky fenoménu, který Bemová (1993) popisuje jako genderové čočky (lenses of gender). Muži a ženy jsou diametrálně odlišní. Tato odlišnost vychází z biologických diferencí a historický a současný sociálně-kulturní kontext je naprosto pomíjen. Znovu zde nalézáme barthesiánský mýtus – biologické rozdíly naturalizují rozdíly psychologické, a legitimují tak mužskou dědičnou dominanci. Mužské jednání a prožíván je tím vnímáno jako přirozené a normální. Všechny knihy sice proklamují, že jsou genderově vyvážené a neobjevíme v nich důkazy o nadřazenosti jednoho z pohlaví, ale toto předsevzetí se jim nedaří plnit. Tvrzení o mužské hegemonii a přirozenosti této nadvlády se v textu objevují nejen implicitně, ale někdy také explicitně. Jak již bylo uvedeno, tato tendence vychází z představy biologického esencialismu, který pomíjí fakt, že mnoho odlišností v chování mužů i žen je konstruováno na základě sociálních interakcí. Zkoumané knihy v tomto ohledu spíše představují sociální mýty (Tajfel, 1984, in Crawford, Unger, 2003) než objektivní pohled na reálný svět (jakkoli může být idea objektivní poznatelnosti světa mytická sama o sobě). Maccobyová a Jacklinová (1974, in Burr, 1998) nabádají k opatrnosti při přejímání dat z mezigenderových výzkumů. Dodáváme, že tato opatrnost je na místě při jakémkoli přejímání údajů a při pokusech o popularizaci by měli být autoři dvojnásob opatrní. Autoři analyzovaných knih však nic takového nedělají. Znakem jejich textů je další homogenizování zkoumaných kategorií. Interpersonální rozdíly mužů a interpersonální rozdíly žen jsou naprosto pomíjeny. Namísto toho je uměle zvětšována propast mezi oběma kategoriemi neustálým opakováním toho, jak jsou muži i ženy odlišní. Vzniká tak falešná představa o nepřeklenutelném rozdílu obou pohlaví. Statisticky je však pravděpodobnější, že intraskupinové rozdíly budou mnohem variabilnější než průměrné rozdíly mezi oběma skupinami. Tento fakt ale autoři ani v nejmenším nezmiňují, protože by zpochybňoval základy, na nichž jsou jejich knihy budovány. Psychologické odlišnosti musí být zvýrazněny tak, aby byly stejně zřetelné jako odlišnosti fyzické. Tato shoda je pro čtenáře přijatelnější,
116
protože odpovídá stereotypům, které ho většinu života provázejí. Tím, že nedochází ke kognitivnímu nesouladu, získávají předkládané informace na věrohodnosti. Umělému zvětšovaní rozdílu mezi ženami a muži napomáhá také nadměrná generalizace, jež vychází z přede zmiňovaného rigidního vnímání a jež se objevuje ve spojení s homogenizací. Zobecnění se projevuje nejen stíráním rozdílů v rámci pohlaví, ale také aplikací popisovaných fenoménů na celou vybranou populaci. Pro autory neexistují výjimky. Všechny ženy nebo všichni muži vždy myslí, prožívají a jednají stejně. Individuální osobnostní charakteristiky, vůle a osobní motivace jsou buď zatlačovány do pozadí nebo úplně pomíjeny, případně vycházejí z biologické naprogramovanosti, která je pro každé pohlaví předem daná a neměnná. Ačkoli všechny čtyři texty vykazují podobné charakteristiky, rozdělili bychom knihy manželů Peaseových a knihy Johna Graye do odlišných žánrových kategorií. V některých momentech se sobě texty více či méně přibližují a hranice mezi žánry se stírají, ale podle převažujících znaků, jako je postavení autora, používání humoru nebo způsob práce s odkazy na jiné texty a vytváření vlastních teoretických konceptů můžeme tvrdit, že Grayovy knihy by patřili do skupiny publikací populárně pseudovědeckých, zatímco knihy Peaseových bychom zařadili do kategorie publikací populárně naučných. V mnoha případech najdeme znaky pseudovědy i u Peaseových (zvláště v případech, kdy informace pouze nepřebírají, ale sami se na jejich základě snaží vysvětlovat jiné fenomény), ale nedomníváme se, že je to v jejich pracích převažující rys. Grayovo knihy lze považovat za ikony pseudovědeckých prací, zatímco knihy Peaseových za ikony špatně zpracovaných populárně naučných knih se silnými tendencemi k pseudovědeckému vysvětlování. Z této charakteristiky vyplývá i to, že u Peaseových identifikujeme mnohem více omylů vznikajících přejímáním z jiných textů, zatímco u Graye mnohem častěji najdeme trhliny v jeho teoriích, protože s jinými než vlastními texty Gray nepracuje. Námi použité metodologické nástroje se pro tento druh výzkumu ukázaly jako dobře použitelné. Modifikovanou obsahovou analýzu jsme využili pouze okrajově, ovšem její zjištění týkající se složitosti, resp. jednoduchosti textu, jak se při rozboru ukázalo, dodala kvalitativní analýze na validitě. Navíc nám umožnila názorně ilustrovat rozdíl mezi literaturou vědeckou a populární/pseudovědeckou. Netvrdíme však, že obsahová analýza v pojetí, v jakém jsem ji představili, je schopná určit, jestli je text sám o sobě vědecký či pseudovědecký, nebo zda se v něm objevují nepravdivé údaje. Statistická analýza dokáže texty pouze vzdáleně popsat, nikoli je plnohodnotně analyzovat, nicméně údaje, které nám
117
poskytuje, lze velmi dobře použít k rychlému srovnávání textů a zřejmě by bylo možné je využít i jako základ pro utváření hypotéz o těchto textech. Kvalitativní část analýzy, textová analýza, se věnovala nejen rozboru komunikace autorů se čtenářem, ale měla se též soustředit na porovnání reinterpretace výzkumů s primárními zdroji pojednávajícími o těchto výzkumech. Bohužel se ukázalo, že dohledávání primárních zdrojů na základě informací prezentovaných ve zkoumaných knihách není možné, protože všichni autoři ke svým pramenům vůbec neodkazovali, nebo tak činili pouze velmi vágně. V každém případě jsme se snažili dohledat primární zdroj, abychom byly schopni posoudit, v jaké míře diskurz populární psychologie určuje pravidla reinterpretace. Odpověď na otázku, jaké informace se při procesu popularizace vytrácejí, jsme tak hledali nepřímo, na základě porovnávání uvedených informací s výzkumy zabývajícími se totožným nebo velmi podobným tématem. Domníváme se, že i přes tuto komplikaci jsou naše závěry platné, protože podobné druhy zkreslení (generalizace, nepřesné citace pramenů, ignorování opačných postojů atd.) se objevovaly v podobných případech odkazování k jiným textům, resp. všechny citované informace obsahovaly podobné nedostatky, pouze jejich míra se lišila. Zkreslení se ukazovala tím silnější, čím menší byla intertextualita textu, tj. čím interpretovanější (či reinterpretovanější) byly texty původní (primárních, sekundárních atd.). Textová analýza spojená s vyhledáváním a komparací primárních zdrojů je časově velmi náročná. V naší práci proto ukazujeme pouze příklady, které jsou podle našeho názoru nejmarkantnější, které jsou nejméně pravdivé a které nejlépe ilustrují formy populární a pseudovědecké psychologické literatury. Nevnímáme proto naši analýzu jako vyčerpávající a máme za to, že při dalším zkoumání by bylo možné najít další nepřesné či nepravdivé informace. Nemyslíme si však, že by se způsob, jakým byly tyto informace zkresleny, lišil od způsobů, které jsme již popsali. Přesto se neodvažujeme tvrdit, že naše zjištění jsou univerzálně platná pro všechny díla populární nebo pseudovědecké psychologické literatury. Již sama metoda zakotvené teorie to neumožňuje. Její závěry jsou sice platné, ovšem stále jsou limitované (Titscher a kol. 2003).
118
Závěr Zkoumané populárně psychologické knihy zabývající se rozdíly mezi muži a ženami mají mnohé společné znaky. Z jazykového hlediska se používá jednodušších slov a je patrná snaha autorů omezit vědecké pojmy na minimum. Ze stylistického hlediska jsou použité věty nebo souvětí nesložité a lehce srozumitelné. Obtížnější je jejich čtení pouze v případě, kdy se autoři snaží vysvětlovat vlastní teoretické koncepty, které nejsou vnitřně soudržné, nebo když popisují množství dějů, které se odehrává současně. Z hlediska obsahového jsou významy v textu přímo vyjádřeny, čtenář tak není nucen významy rekonstruovat. Texty splňují podmínky uzavřenosti, což ovšem nebrání hlubší analýze, která umožňuje odhalit některá pravidla diskurzu, podle nějž texty vznikají. Autoři se vždy staví do role expertů, kteří laikům představují nejnovější vědecké poznatky. Aby byl předkládaný text pro čtenáře atraktivnější a upoutal jeho pozornost, volí autoři buď humoru, přitažlivých metafor nebo vyprávění autentických životních příběhů, v nichž často vystupují oni sami. Uvádění těchto vyprávění je časté a důležité proto, aby si čtenář na základě vlastní zkušenosti mohl vytvořit nejen vazbu s popisovanými jevy, ale také s autory. To přispívá k větší kredibilitě jak autorů, tak prezentovaných informací. Informace jsou vybírány s ohledem na popisované téma. Dochází k přílišné generalizace poznatků a jejich zjednodušování. Závěry specificky vázané v jednom kontextu jsou z tohoto kontextu vytrhávány a aplikovány na kontext jiný. Tento způsob dokazování umožňuje vysvětlování jevů, které jsou obtížně verifikovatelné nebo je jejich verifikace nemožná. Na základě vybraného tématu jsou také zveličovány rozdíly mezi jednotlivými pohlavími,
zatímco
podobnosti
jsou
pomíjeny.
Uměle
vytvořená
uniformita
a
nereflektovanost interpersonálních rozdílů umožňuje postulovat rady nebo poradenské metody, které jsou za každých okolností platné a jejich účinek je okamžitý. Validita takových metod je prokazována buď na základě analogií nebo vlastní zkušenosti. Takové důkazy ale nejsou dostačující. Důležitou charakteristikou všech textů je opakování témat. Přesnějším výrazem by však mohla být spíše recyklace témat. Čtenář může mít pocit, že jsou mu stále dokola předkládána tatáž vysvětlení. Autoři několika málo principy vysvětlují téměř všechny aspekty lidského myšlení, prožívání a jednání, což vyplývá ze zvoleného teoretického přístupu, jímž je biologický determinismus. Stereotypy o mužích a ženách se stávají vědecky potvrzenými. S tím souvisí také nerovnost mezi ženami a muži, která se v textech objevuje. Muž,
119
charakterizován metaforou lovce, je postaven nad ženu, charakterizovanou metaforou pečovatelky. Socio-kulturní kontext je pomíjen, ačkoliv současné genderové role jsou spíše konstruované než biologicky dané. V textech se objevují nepravdivé informace vznikající nekritickým přejímáním informací z neprimárních zdrojů nebo nesprávným logickým odvozováním. Není ovšem možné označit autory za lháře, protože nemůžeme dokázat, že bylo jejich úmyslem záměrně podávat nepravdivé informace. Nic to však nemění na skutečnosti, že ne všechny předkládané závěry jsou pravdivé. Texty jsou také plné rozporuplných tvrzení, která nemohou platit současně. Všechny čtyři knihy vykazují znaky pseudovědy. U Graye je tato tendence mnohem zřetelnější. U Peaseových se obejvuje v okamžiku, kdy se snaží na základě citovaných výzkumů o vlastní interpretace. Ukazuje se, že čím více vlastní invence do textu vkládají, tím pseudovědečtější se text stává. Když pouze přejímají informace z jiných zdrojů, mohou sice výběrem zkreslovat skutečnost, ale nemusí s daty nutně pracovat pseudovědecky. Naproti tomu čím více používá Gray pseudovědeckých metod, tím méně popularizuje psychologii. Z výše uvedeného však nelze utvořit obecný závěr, že popularizační knihy nejsou pseudovědecké a pseudovědecké nejsou popularizační. Popsaný vztah těchto dvou tendencí se ukazuje pouze u námi analyzovaných knih a nelze jej zobecňovat na všechny texty populární psychologie. Stejně tak některé z výše uvedených charakteristik se mohou, ale nemusí objevovat i u dalších popularizačních knih. Předpokládáme však, že by je bylo možné identifikovat u knih, které se zabývají psychologickými rozdíly mezi muži a ženami, které tyto rozdíly vysvětlují primárně na základě biologického determinismu a které vliv sociokulturního kontextu pomíjejí, protože pro ně platí stejná diskurzní pravidla, jakými jsou vázáni Gray i Peaseovy. Tato hypotéza by však měla být ověřena dalším výzkumem. Přínosné by také mohlo být srovnání s českou popularizační psychologickou literaturou zabývající se tímto tématem, neboť vychází z jiného než angloamerického situačního kontextu. Publikum je v českých zemích výrazně menší a například sebeprezentace autorů v médiích je také mnohem omezenější. Navíc taková literatura musí soutěžit s již zavedenými „značkami“, jakými jsou námi analyzovaní autoři. Zajímavé by bylo sledovat, jestli čeští autoři musí kvůli specifickým podmínkám volit jiné postupy.
120
Literatura Aries, E. (1996). Men and Women in Interaction: Reconsidering the Differences. New York: Oxford University Press. Barthes, R. (2004). Mytologie. Praha: Dokořán. Bem, S. L. (1993). The Lenses of Gender. New Haven: Yale University Press. Bishop, K.M., Wahlsten, D. (1997). Sex differences in the human corpus callosum: myth or reality? Neuroscience & Biobehavioral Reviews. Ročník 21, číslo 5, str. 581-601. Bok, S. (1978). Lying: Moral Choice in Public and Private Life. New York: Random House. Burr, V. (1998). Gender and Social Psychology. London: Routledge. Cassidy, J., Shaver, P. R. (2002). Handbook of Attachment: Theory, Research, and Clinical Applications. New York: Guilford Press. Cialdini, R. B. (2001). Influence: Science and Practice. London: Allyn & Bacon. Corbin, J., Strauss, A. (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. Cornelis, G. C. (nedatováno). Is Popularization of Science Possible? Dostupné z < http://www.bu.edu/wcp/Papers/Scie/ScieCorn.htm>, (4/1/2009). Crawford, M. (2001). Gender and Language. In Unger, R. K. Psychology of Women and Gender. New York: Wiley. Crawford, M., Unger, R. (2003). Women and Gender: A Feminist Psychology. New York: McGraw-Hill. Doubravová, J. (2002). Sémiotika v teorii a praxi. Praha: Portál. Driesen, N. R., Raz, N. (1995). The influence of sex, age, and handedness on corpus callosum morphology: A meta-analysis. Psychobiology. Ročník 23, číslo 3, str. 240-247. Eco, U. (1979). The Role of the Reader. Bloominghton: Indiana University Press. Ekman, P. (1997). Lying and deception. In Stein, N.L., Ornstein, P.A., Tversky, B., Brainerd, C. Memory for Everyday and Emotional Events. Mahwah: Lawrence Erlbaum Associates. Dostupné také z . Fairclough, N. (2003): Anylysing discourse. London: Routledge. Fallis, D. (2007). What is Lying? Přednáška na „2008 Pacific Division Meeting of the American Philosophical Association“. Dostupné z , (4/1/2009). 121
Fessler, D. M. T., Nettle, D., Afshar, Y., Pinheiro, I. A. de, Bolyanatz, A., Borgerhoff Mulder, M., Cravalho, M., Delgado, T., Gruzd, B., Oliveira Correia, M., Khaltourina, D., Korotayev A., Marrow, J., de Souza, L. S. de, Zbarauskaite, A. (2005). A Cross-Cultural Investigation of the Role of Foot Size in Physical Attractiveness. Archives of Sexual Behavior. Ročník 34, číslo 3, str. 267-276. Fisher, M. L., Voráček, M. (2006). The shape of beauty: determinants of female physical attractiveness. Journal of Cosmetic Dermatology. Ročník 5, číslo 2, str. 190-194. Fiske, J. (1997). Reading the Popular. London: Routledge. Fiske, J. (2006). Understanding popular culture. London: Routledge. Fiske, J., Hartley, J. (2003). Reading Television. London: Routledge. Fredriks, A. M., Buuren, S. van, Heel, W. J. M. van, Dijkman-Neerincx, R. H. M., VerlooveVanhorick, S. P., Wit, J. M. (2005). Nationwide age references for sitting height, leg length, and sitting height/height ratio, and their diagnostic value for disproportionate growth disorders. Archive of Disease in Childhood. Ročník 90, číslo 8, str. 807-812. Freedman, R. R. K., Carter, M. M., Sbrocco, T., Gray, J. J. (207). Do men hold AfricanAmerican and Caucasian women to different standards of beauty? Eating Behaviors. Ročník 8, číslo 3, str. 319-333. Gergen, K. J. (2005). An Invitation to Social Construction. London: Sage. Hall, S. (1992). Culture, Media, Language. London: Routledge. Haier, R. J., Jung, R. E., Yeo, R. A., Head, K., Alkire, M. T. (2005). The neuroanatomy of general intelligence: sex matters. NeuroImage. Ročník 25, číslo 1, str. 320-327. Harley, T. (2005). The Psychology of Language. Psychology Press: Hove. Chandler, D. (2007). Semiotics: The Basics. London: Routledge. Kennedy-Moore, E., Watson, J. C. (1999). Expressing Emotions. New York: Guilford Press Kimball, M. M. (2001). Gender Similarities and Differences as Feminist Contradiction. In Unger, R. K. Psychology of Women and Gender. New York: Wiley. Krejča, P. (1999). Schrödingerova kočka. Přednáška na Fyzikálním semináři zima ’00. Dostupné z , (4/1/2009). Kronick, J. C. (1997). Alternativní metodologie pro analýzu kvalitativních dat. Sociologický časopis. Ročník 33, číslo 1, str. 57-67. Kuhn, T. (1997). Struktura vědeckých revolucí. Praha: Oikoymenh.
122
Lappako, D. (1997). Three cheers for language: A closer examination of a widely cited study of nonverbal communication. Communication Education. Ročník 46, číslo 1, str. 63-67. Dostupné také z: , (4/1/2009). Liberman, M. Language log. Webové stránky. Dostupné z , (4/1/2009). Marlowe, F., Apicella, C., Reed, D. (2005). Men’s preferences for women’s profile whist-to-hip ratio in two societies. Evolution and Human Behavior. Ročník 26, číslo 6, str. 458-468. Martin, L. (1986). „Eskimo Words for Snow“: A Case Study in the Genesis and Decay of an Athropological Example. Američan Anthropologist. Ročník 88, číslo 2, str. 418-423. McKee, A. (2003). Textual analysis: A Beginner's Guide. London: Sage. McQuail, D. (1999). Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál. Mikkola, M. (2008). Feminist Perspectives on Sex and Gender. Dostupné z , (4/1/2009). Murray, E. J., Segal, D. L. (2006). Emotional processing in vocal and written expression of feelings about traumatic experiences. Journal of Traumatic Stress. Ročník 7, číslo 3, str. 391-405. Nakonečný, M. (1998). Základy psychologie. Praha: Academia. Newsweek (10/1/2000). Self Help U.S.A. Dostupné z , (4/1/2008). Peirce, Ch. S. (1997). Sémiotika. Praha: Univerzita Karlova. Postman, N. (1999). Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta. Pullum, G. K. (1991). The Great Eskimo Vocabulary Hoax and Other Irreverent Essays on the Study of Language. Chicago: The University of Chicago Press. Raymond, M., Pontier, D., Dufour, A., Pape Moller, A. (1996). Frequency-Dependent Maintenance of Left Handedness in Humans. Biological Sciences. Ročník 263, Číslo 1377, str. 1627-1633. Dostupné také z , (4/1/2009). Saussure, F. de (1996). Kurz obecné lingvistiky. Praha: Academia. Sorokowski, P., Pawlowski, B. (2008).Adaptive preferences for leg length in a potential partner. Evolution and Human Behavior. Ročník 29, číslo 2, str. 86-91. Stam, R. (2000). Film Theory. Blackwell Publishing.
123
Stanovich, K. E. (2007). How to Think Straight About Psychology. London: Allyn & Bacon. Swami. V., Einon, D., Furnham, A. (2006). The leg-to-body ratio as a human aesthetic criterion. Body Image. Ročník 3, číslo 4, str. 317-323. Swami, V., Tovée, M. J. (2005). Female physical attractiveness in Britain and Malaysia: A cross-cultural study. Body Image. Ročník 2, číslo 2, str. 115-128. Lilienfeld, S., Lynn, S. J., Lohr, J. M. (eds.) (2003). Science and Pseudoscience in Clinical Psychology. New York: Guilford Press. Titscher S. a kol. (2003). Methods of Text and Discourse Analysis. London: Sage. Volek, J. (1998). Úvod do komunikačních studií. Studijní text. Brno: FSS MU. Vybíral , Z. (2003). Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál. Vybíral, Z. (2000). Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál. Watzlawick, P. (1998). Jak skutečná je skutečnost: Mylné představy, klamání, porozumění. Hradec Králové: Konfrontace. Wilson, E. O. (1975). Sociobiology: The New Synthesis. Cambridge: Harvard Press.
124
