Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie
Diplomová práce obor psychologie
MANIFESTACE NĚKTERÝCH ASPEKTŮ ŢIVOTNÍHO STYLU U OSOB TRPÍCÍCH DEPRESÍ
Vypracovala: Bc. Petra Mirčevská
Vedoucí práce: PhDr. Miroslava Štěpánková, Ph.D.
Brno 2011
„Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.” ……..……..……………………………. Petra Mirčevská
Ráda bych na tomto místě poděkovala především PhDr. Miroslavě Štěpánkové, PhD. za její podněty
odborné vedení, přínosné
k úvahám
nad
danou
problematikou a v neposlední řadě také za pomoc při zajišťování odborné literatury. Poděkování patří také Jitce za pozvání do jejího vnitřního světa. Bez ní by tato práce vůbec nemohla vzniknout. Také bych ráda poděkovala Srkimu, Elle, Neki a Kačce za sdílení radostí i za jejich bezmeznou podporu ve chvílích, kdy jí bylo třeba.
Obsah I. Úvod ........................................................................................................................................1 II. Teoretická část .....................................................................................................................4 1 Teoretické perspektivy individuální psychologie ................................................................4 1.1 Evoluční princip, teleologická a holistická perspektiva ...............................................4 1.2 Formování ţivotního stylu v rámci ontologického vývoje jedince...............................5 1.3 Faktory determinující formování ţivotního stylu .........................................................7 1.4 Vliv apercepce a privátní logiky na podobu ţivotního stylu ......................................10 1.5 Komponenty ţivotního stylu .......................................................................................11 1.5.1 Přesvědčení vztahující se k self a obrazu světa ...................................................11 1.5.2 Cíle a metody ţivotního stylu jedince..................................................................12 1.6 Funkce ţivotního stylu ................................................................................................13 1.7 Sociální zájem a jeho vliv na charakter ţivotního stylu .............................................15 1.7.1 Konstruktivní forma ţivotního stylu ....................................................................16 1.7.2 Destruktivní forma ţivotního stylu ......................................................................17 1.7.3 Sociální zájem jako barometr (nejen) duševního zdraví ......................................19 2 Deprese z pohledu individuální psychologie .....................................................................20 2.1 Prvopočáteční vulnerabilita, nízká psychologická tolerance ......................................20 2.2 Přidruţená úzkost, její význam a míra adaptivnosti ...................................................21 2.3 Deprese a její souvislost s úzkostí ..............................................................................25 2.4. Dynamika deprese......................................................................................................26 2.5 Charakteristika cílů u jedinců s depresí ......................................................................28 2.6 Adaptivita deprese ......................................................................................................30 2.7 Projevy a důsledky deprese v sociální rovině ţivota ..................................................31 2.8 Důleţitost sociálního zájmu ........................................................................................32 III. Výzkumná část .................................................................................................................35 1 Cíl výzkumu, výzkumný problém a výzkumné otázky .....................................................35
2 Výzkumná strategie ...........................................................................................................36 3 Výzkumný soubor ..............................................................................................................38 3.1 Metoda výběru respondenta ........................................................................................38 3.1.1 Etické aspekty výzkumu ......................................................................................40 3.2 Vstupní informace o probandovi ................................................................................42 4 Proces sběru dat a pouţité metody .....................................................................................44 4.1 Stručný přehled historie tvorby nástrojů k vyhodnocení ţivotního stylu ...................45 4.2 Struktura procedury procesu psychologického vyjasňování a porozumění ................46 4.2.1 Iniciální rozhovor (Initial Interview Inquiry) neboli Obecná diagnóza ...............48 4.2.2 Vyhodnocení ţivotního stylu (Life-Style Assessment) neboli Speciální diagnóza ......................................................................................................................................49 4.2.2.1 Rodinná konstelace (Family Constelation) ...................................................49 4.2.2.2 Rané vzpomínky (Early Recollections, ERs) ...............................................49 4.2.2.3 Koncept raných vzpomínek a jejich vyuţití jako projektivní metody ..........51 4.2.2.4 Výhody a nevýhody vyuţití raných vzpomínek jako projektivní metody ....56 4.3 Úvaha o vhodnosti vyuţití procesu psychologického vyjasňování a porozumění a jeho formy IPCW k vyhodnocení ţivotního stylu ............................................................59 5 Způsob zpracování dat .......................................................................................................62 5.1 Shrnutí dojmů z iniciálního rozhovoru .......................................................................64 5.2 Shrnutí rodinné konstelace..........................................................................................66 5.3 Analýza a interpretace raných vzpomínek ..................................................................68 5.3.1 Vzorec základních přesvědčení ...........................................................................73 5.3.2 Interferující představy ..........................................................................................75 6 Výsledky ............................................................................................................................76 6.1 Charakteristiky klíčových komponent ţivotního stylu ...............................................77 6.1.1 Přesvědčení o vlastním self, o druhých lidech a o světě v kontextu témat rodinné konstelace......................................................................................................................77 6.1.1.1 Rodinné hodnoty ...........................................................................................77 2
6.1.1.2 Rodinná atmosféra ........................................................................................77 6.1.1.3 Maskulinní vůdčí linie ..................................................................................79 6.1.1.4 Femininní vůdčí linie ....................................................................................82 6.1.1.5 Pořadí narození a sourozenecká konstelace ..................................................87 6.1.2 Ţivotní cíl a zvolené metody, jak jej dosáhnout ..................................................92 6.1.3 Shrnutí poznatků o základních komponentech ţivotního stylu .........................112 6.2 Deprese a její role v kontextu ţivotního stylu ..........................................................115 7 Diskuze ............................................................................................................................124 IV. Závěr ................................................................................................................................136 V. Literatura..........................................................................................................................140 VI. Přílohy
I. Úvod Úzkost a deprese představují dva z nejčastěji vyskytujících se klinických stavů. Na americkém kontinentě zaštiťují aţ 60% důvodů k návštěvě odborníka. Snad ţádné dva stavy nejsou tak často komorbidní jako právě úzkost a deprese. Více neţ 19 milionů dospělých Američanů je kaţdý rok diagnostikováno jedním ze 14 variant úzkostné poruchy či 10 variant poruch nálady, uvedených v klasifikaci DSM-IV-TR z roku 2000 (NIMH, 1999, cit. dle Rasmussen, 2006). Nejméně 20% ţen a 12% muţů během svého ţivota zaţívá depresi, přičemţ 15% z nich v jejím důsledku spáchá sebevraţdu (Akiskal, 2000, cit. dle Roubal, 2007). Tyto potíţe však nezasahují v takovém měřítku jen dospělé. M. E. P. Seligman (1995) uvádí, ţe deprese, opět v rámci americké populace, postihuje aţ 30% dětí. Za toto číslo odpovídá desetinásobný narůst výskytu deprese mezi dětmi a dospívajícími za posledních padesát let, přičemţ se tato porucha objevuje ve stále niţším věku. Co se týče aktuálních údajů z našeho prostředí, podle výsledků šetření EHIS, které proběhlo v letech 2007 - 2010 trpělo depresí v České republice v období 12 měsíců od října 2010 celkem 3,9% osob, představujících současně 40% všech osob, které vyhledaly pomoc psychologa. U ţen byl přitom výskyt tohoto onemocnění častější, přesněji se jednalo o 5,4%, u muţů hodnota 2,2% naznačuje na menší neţ poloviční výskyt oproti ţenské populaci.1 Současným trendem v psychiatrii a stoupající měrou i v psychologii je zaměření se na emoce jako na spontánní výsledek biologické rovnováhy, která by měla být léčena medikací. Stále více stavů bývá medikováno a emoce, zvláště pak ty negativní, jsou s vzrůstající měrou
1
Je potřeba si uvědomit, ţe deprese je jedním z onemocnění, kde se poměrně výrazně liší prevalence
subjektivně hodnocená a prevalence onemocnění s diagnózou lékaře. Konkrétně v ČR zhruba v 65% případů deprese vykázaných respondenty se jednalo o lékařsky diagnostikované onemocnění. Za určité zkreslení můţe odpovídat i fakt, ţe lehčí formy deprese a úzkostné poruchy, náleţící do oblasti tzv. „malé psychiatrie“, sice zasahují do ţivota, sniţují jeho kvalitu, ale do jisté míry a po určitou dobu s nimi lze ţít, tzn., ţe ne kaţdý s těmito potíţemi vyhledá odbornou pomoc. Navíc, pokud je tato nabídka péče v daném prostředí stigmatizující, pacienti mohou hledat pomoc v jiném odvětví medicíny, být léčeni pro potíţe jiného typu, např. únavu, somatické bolesti, nespavost, nebo hledat pomoc zcela mimo zdravotní péči. Lze tedy očekávat, ţe reálný výskyt těchto onemocnění by mohl být dokonce vyšší (viz ANALÝZA: EHIS - výskyt deprese
a
návštěvy
psychologa
v EU
http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku=&artclID=781&).
1
(2010).
Dostupné
z:
popisovány jako nešťastné aspekty stavu člověka, který odráţí fyziologické abnormality a který tudíţ potřebuje medicínskou intervenci (Rasmussen, 2003a).2 Výzkumné závěry některých studií však dokládají, ţe k fyziologickým změnám můţe docházet také vlivem jiných faktorů, nejen působením biologické či farmakologické intervence. Řeč je zejména o psychoterapeutických postupech zakotvených v rámci různých terapeutických směrů (Mays & Manaster, 1999). Nejčastěji zmiňovaná bývá kognitivněbehaviorální terapie (KBT). Protoţe však stále dosud postrádáme jasné a jednoznačné závěry o příčinách, optimální léčbě či terapeutické intervenci, věnuje se i v současnosti fenoménům úzkosti a deprese značná vědecká pozornost. Rasmussen (2006) uvádí, ţe jen v roce 2005 bylo publikováno v recenzovaných psychologických časopisech zhruba 900 článků o úzkosti a přes 1200 článků o depresi. Nicméně z tohoto nepřeberného souboru publikací, představovaly články, které by na tuto problematiku nahlíţely skrze ideje individuální psychologie, takřka nepatrný zlomek. Od roku 1968 jich bylo v Adlerovsky orientovaných časopisech vydáno pouze 56. Jedná se zejména o publikace pojednávající o různých léčebných strategiích, jen s letmou pozorností věnovanou kořenům úzkosti či deprese. Ţádný z nich nepředkládá komplexní konceptualizaci některé z těchto poruch, ani nepřezkoumává ve větší míře konceptuální základ těchto onemocnění prezentovaný A. Adlerem, K. A. Adlerem, R. Dreikursem či kýmkoliv dalším z řad teoretických předchůdců. Pokud je mi známo, tak ani v českém prostředí se touto tématikou v souvislosti s individuální psychologií nikdo momentálně nezabývá. Snad by tato práce mohla být takovým malým příspěvkem k znovuobjevení některých z teoretických východisek tohoto směru, a to v oblasti klinické psychologie. Věřím, ţe právě individuální psychologie by totiţ mohla do problematiky emocí, respektive poruch s nimi přímo souvisejících vnést zajímavý úhel pohledu. Jaký obraz se nám naskytne, budeme-li na depresivní symptomatiku (kde úzkost v převáţné většině případů hraje také významnou roli) nahlíţet z hlediska teleologické perspektivy, jedné z nejstěţejnějších myšlenek individuální psychologie? Jaké moţnosti poznání člověka se nám otevírají, uvaţujeme-li o těchto psychických potíţích jako o jednom z mnoha z celé osobnostní palety účelových projevů, odráţejících jeho ţivotní směřování v sociálním světě?
2
Pro ilustraci, Prozac, antidepresivum II. generace – nejuţívanější lék na léčbu deprese v současnosti, patří
v USA k nejkonzumovanějším z farmak vůbec.
2
Teoretická část práce představuje v první kapitole klíčové teoretické perspektivy individuální psychologie. V kapitole navazující pak prostřednictvím těchto stěţejních konceptů nabízí výklad problematiky úzkosti a deprese, konkrétně vymezení těchto fenoménů a objasnění úzkého propojení mezi nimi skrze pohled na jejich adaptivní dynamiku a konečně jejich projevy a důsledky v sociální rovině ţivota jedince. Výzkumná část pak ve svých dílčích kapitolách provází realizací samotné studie, jejímţ výzkumným cílem bylo rozkrýt charakter klíčových komponent ţivotního stylu jedince s depresí a také určit, jakou adaptivní funkci ve vztahu k ţivotnímu stylu jedince sehrálo rozvinutí deprese. Po představení výzkumných otázek se první oddíl této části věnuje volbě případové studie jakoţto výzkumné strategii, způsobu navázání spolupráce s participantem, spolu s etickými předpoklady. Zmiňuje také dostupné vstupní informace o něm. Následující kapitoly se blíţe vyjadřují k procesu sběru, analýzy a interpretace kvalitativních dat, prostřednictvím seznámení se se specifickou metodou individuální psychologie, kterou představuje proces psychologického vyjasňování a porozumění, uţívaný k zhodnocení ţivotního stylu. Výsledky tohoto procesu jsou prezentovány prostřednictvím jejich zpětného zasazení do kontextu ţivota participanta, jenţ kromě toho, ţe sám o sobě reprezentuje část ze závěrečných výstupů realizovaného procesu, rozkrývá současně také smysl a účelovost charakteru dílčích komponent ţivotního stylu, tj. stěţejní předpoklad jejich porozumění, o jehoţ dosaţení šlo v této práci, vzhledem k teoretickým východiskům, především.
3
II. Teoretická část
1 Teoretické perspektivy individuální psychologie 1.1 Evoluční princip, teleologická a holistická perspektiva Mnohé z psychologických směrů jiţ v samotném názvu naznačují jádro svých teoretických východisek. Ani individuální psychologie v tom není výjimkou. Slovo individuální je odvozeno z latinského individuum, značící nedělitelnost, celistvost. Tímto počinem se A. Adler jednoznačně vymezil vůči ostatním tehdejším způsobům uvaţování o člověku a o jeho osobnosti. Zejména pak vůči Freudově pudové psychologii. Adler odmítal charakterizaci osobnosti jakoţto souboru rysů, vrozených nebo získaných, podle některých směrů navíc jdoucích svým působením a účinkem proti sobě, stavějíc se tudíţ do vzájemného konfliktu (Barkerová & Bitter, 1992). Adler naopak zdůrazňoval jednotu nebo celistvost jedince (Adler, 1988b). Dreikurs na Adlera navázal, kdyţ usiloval o perspektivu integrace člověka. Na psychické a somatické aspekty jedince nahlíţel jako na dva různé úhly pohledu na totéţ. Holistická perspektiva, kde celek je více neţ suma jeho částí je v Dreikursově pojetí transformována do dynamické integrace (Carr & Bitter, 1997, cit. dle Eckstein, n. d.). Mimo to razil Adler cestu psychologie uţitku (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Postuloval existenci síly ţivota jako takového jakoţto dynamického principu. Tu nazval motivem mistrovství, aby tak popsal formu, jejíţ síla ţivota člověka pojímá. Při prvotních přednáškách Adler hovořil pouze o usilování o úspěch. Následně (v přednáškách připravovaných v roce 1933) jiţ pojednává různě o usilování o dokonalost, nadřazenost, překonávání se, usilování o růst, pnutí k uskutečnění lepší adaptace, jeţ je člověku „vlastní jako něco, co patři k ţivotu“ (Adler, 1933b, s. 29). Adler byl svého času velmi dobře zakotven v evoluční teorii a ocenil přesah teoretiků, jako byli Ch. Darwin a J. B. Lamarck. Adler (1938/1998, cit. dle Rasmussen & Dover, 2006) spatřoval ţivotní proces jako boj, který ponechává svůj směr v proudu evoluce a to věčným usilováním o cíl adaptace na poţadavky vnějšího světa. Nicméně, toto usilování, bez něhoţ si dle Adlera nelze ţivot představit, není vrozené v nějakém konkrétním způsobu. Není mu vtisknuta ţádná konkrétní forma. Teleologická perspektiva Adlerovských myšlenek 4
předpokládá, ţe to, co lidé dělají, dělají vţdy pro určitý účel. Z předchozích slov současně vyplývá, ţe jakékoliv jednání, jeţ je účelové, je také z podstaty adaptivní (Rasmussen, 2003b). Individuální psychologie jakoţto holistická teorie zasazuje jedince a jeho osobnost do širšího sociálního kontextu i do ekologické situace. V tomto ekologickém důrazu uznává Adler svůj blízký vztah ke Gestalt psychologům a jejich experimentům v oblasti percepce figury a pozadí (Powers & Griffithová, 1987). Dle jeho slov, osobnosti jedince můţeme porozumět jedině tehdy, kdyţ jej vnímáme v jeho sociálním prostředí a posuzujeme jej v jeho konkrétní pozici ve světě. Touto pozicí Adler míní jedincovo místo v rámci uspořádání různých situací a jeho postoj ke svému prostředí a k problémům ţivota, kterými jsou výzvy v oblasti práce, přátelství a kaţdodenního jednání a vycházení s ostatními lidmi (Adler, 1992).
1.2 Formování životního stylu v rámci ontologického vývoje jedince Celá mysl dítěte je od jeho narození stále více prostupována jeho sociálními vztahy. První z důkazů jeho vrozeného sociálního cítění se vyjevuje v jeho brzkém hledání pozornosti, jeţ ho vede k vyhledání blízkosti dospělých (Adler, 1992). Narozením se do lidského „Umwelt“ se kojenec prostřednictvím své specifické percepce a svých četných potencialit začíná učit. Učení nejprve probíhá pokusem a omylem a to na úrovni nejjednodušší rozmanitosti, jak dítě zkouší organizovat svůj svět, aby se s ním dokázalo úspěšně vyrovnat. Dítě tak nejprve lokalizuje, reorganizuje, srovnává, rozlišuje, časuje, testuje, re-testuje atd., dokud si nevytvoří pravidla, která mu dovolují vztahovat se ke světu méně chaotickým způsobem. Chování dítěte je uţ od novorozeneckého období do jisté míry zaměřené (např. k vyhledávání blízkosti pečující osoby) a má svoji strukturu, do níţ si bezprostřední události a jejich význam postupně začleňuje (Dreikursová-Fergusonová, 1993, Liedloffová, 2007). Základy průpravy pro sociální ţití bývají poloţeny ještě předtím neţ je jazyk dítěte schopen vyjádřit myšlenku, ještě předtím neţ se pocity uplatňují mimo vnímání, ještě předtím neţ je jednání nezávislé na náhodných pohybech pokusu a omylu (Powers & Griffithová, 1987). Adler (1988a, 1992) dokonce tvrdil, ţe je moţné determinovat, jak si dítě stojí ve vztahu k ţivotu jiţ několik měsíců po narození. Posilován je poté tento postoj tím, jak dítě roste, aţ 5
do bodu, kdy je pravidlo ohmatávání povýšeno na status zákona, jedinečného zákona pohybu. Tento zákon je následně posilován zkušeností (Shulman & Mosak, 1995). Tento zákon, toto „pravidlo pravidel“ se tedy vyvíjí v průběhu tvůrčího procesu na základě subjektivního hodnocení a rozhodování se (Dreikursová-Fergusonová, 1993). Jeho prototyp se zdá být přijatelně dobře formován do věku šesti let dítěte, jakoţto způsob potýkání se se skutečnými a představovanými výzvami v dětství (Hoffman, 1994, Sweeney, 1989, cit. dle Kutchinsová, Curlette & Kern, 1997). Samozřejmě je třeba brát v úvahu určitou variabilitu danou individuálními i kulturními odlišnostmi. Zkušenosti nabyté v tomto období jsou tedy pravděpodobně obecně důleţitější, co se týče moţností jej ovlivňovat, neţ tomu je v pozdějších etapách ţivota (Shulman & Mosak, 1995).3 Je to jediný soubor pravidel pro zvládání, který následně daná osoba má. Tento vzorec, toto subjektivní schéma se nakonec stává jakousi direktivou jedince, která mu předkládá to, co si ţivot ţádá a jak nejlépe toho dosáhnout. Jakoţto jedinečný osobní zákon, dostává se mu stejné osobní oddanosti jako i ostatním dobře známým a povědomým objektům raného dětství. Protoţe se zdá, ţe umoţňuje lepší zvládání, stává se z něj jakési privátní náboţenství či osobní mýtus (Shulman & Mosak, 1995), jako by šlo o naprosto spolehlivý plán vedoucí nezbytně k dokonalosti (Adler, 1992). Adler zprvu tento jedinečný zákon cílesměrného pohybu jedince označoval termínem ţivotní plán. Pro časté nepochopení ze strany odborné veřejnosti se v roce 1933 rozhodl pro pojem ţivotní styl (viz Petrovská, 2004).
3
V rámci procesu analýzy ţivotního stylu neboli jedinečného zákona pohybu se pozornost zaměřuje na
zkušenosti nabité jedincem aţ do věku 9-ti 10-ti let, a to jak v části zkoumající rodinnou konstelaci, tak také v části analýzy raných vzpomínek (viz Powers & Griffithová, 1987). Zajímavé propojení Adlerova předpokladu o vývoji osobnosti a formování mozku v ontologickém vývoji jedince nabízí nedávný článek amerického pediatra a neurologa J. N. Giedda. Na vývoj mozku se podle něj můţeme jiţ od okamţiku početí dívat jako na neustálý proces růstu a spojování a následně oddělování a odumírání neuronů. Zhruba po sedmém roce ţivota dochází k oddělování a odumírání nervových buněk čelního laloku, tj. té mozkové části, která je odpovědná za kontrolu chování, plánování a uvaţování. Proces odumírání pak ve výsledku vede ke konečné podobě individuální osobnosti jedince. Jsou to přitom konkrétní podmínky, v níţ se jedinec pohybuje, které rozhodují o tom, které z buněk odumřou a které zůstanou zachovány. Současně s tím, mezi šestým a jedenáctým rokem ţivota se u dítěte rozvíjí pojetí času, rozvíjí se dlouhodobá paměť a dítě tak začíná pracovat se zkušenostmi (Giedd, 2009).
6
1.3 Faktory determinující formování životního stylu Individuální psychologie identifikuje několik typických prvků, které se zpravidla svojí konkrétní povahou promítají do jedincovy zkušenosti z dětství, a tak se podílí na formování ţivotního stylu. Kaţdý z těchto jednotlivých prvků přirozeně podléhá jedinečnému hodnocení
samotného
dítěte,
přičemţ
tato
hodnocení
jsou
následně
vyjádřena
charakteristickým vzorcem pohybu, odhalujícím základní přesvědčení ţivotního stylu, formující základy ţivotní orientace (Powers & Griffithová, 1987).4 Jiţ do prvních zkušeností dítěte se světem se promítají jednotlivé kvality rodinného zázemí, do kterého přichází. Podle mnohých autorů napříč různými teoretickými směry je právě kvalita sociálních vztahů, do nichţ je dítě začleněno, jedním z nejvýznamnějších faktorů v otázce jeho následného vývoje. Adleriáni v souvislosti s rodinným zázemím identifikují rodinnou atmosféru, tj. postoje a funkčnost ve vztahu mezi rodiči a mezi rodiči a okolním světem (zahrnujícím také jejich děti). Jedinec jiţ v dětství také vnímá specifické rodinné hodnoty, které jsou rodiči sdíleny a utváří si na základě toho povědomí o tom, jaké otázky v ţivotě zabírají centrální důleţitost, na co on sám má koncentrovat svoji pozornost. Dále jsou významným signálem také tzv. maskulinní a femininní vůdčí linie5 a rolové modely. Prvně zmiňované dítěti prezentují význam jeho příslušného genderu, stejně tak genderu opačného, tvarují jedincova očekávání vztahující se k genderu, a to v konformitě s obrazy matky a otce, kteří slouţí jako určité normy toho, jací skutečný muţ a skutečná ţena jsou. Často jsou chápány jako určitý úděl toho kterého genderu, přičemţ zpravidla přesahují hranice uvědomovaného. Naproti tomu rolové modely slouţí jedinci jako určité vzory k nápodobě, v tomto případě však nezávislé na genderové příslušnosti. Zakoušeny bývají jako jakési alternativy od daného a rodiči reprezentovaného údělu genderu, a to prostřednictvím volby. Jejich nositeli jsou muţi a ţeny, kterým se jedinec snaţí přizpůsobit, protoţe pro něj představují ţádoucí odklonění se od výše zmíněných norem. Tyto jsou na místo genderových vůdčích linií v průběhu dětství a období adolescence plně uvědomovány.
4
viz kapitola 1.4
5
Tento pojem zavedl do praxe Dreikurs (1957a, cit. dle Shulman & Mosak, 1995), který současně tvrdil, ţe
vztah mezi otcem a matkou rozvíjí vzorec pro všechny interpersonální vztahy v rodině.
7
Další významnou proměnou, kterou Adler roku 1918 (Ansbacher & Ansbacherová, 1956) svoji zmínkou o snaze druhorozeného „svrhnout“ prvorozeného zanesl do mnoha odborných i laických diskuzí, týkajících se zejména otázky dědičnosti versus prostředí, představuje pořadí narození. Konkrétně se vymezuje pět specifických pozic – prvorozený, druhorozený, prostřední, nejmladší a jedináček (Shulman & Mosak, 1995). Adleriáni v souvislosti s pořadím narození rozlišují ordinální pozici (ang. Birth-Order position), jeţ se odkazuje na skutečné pořadí, v němţ se dítě narodilo, a psychologické pořadí narození (ang. Psychological Birth-Order) a z něho vyplývající tzv. hledisko orientace (ang. Vantage of Orientation), zdůrazňující rozdílnost mezi psychologickým pořadím narození a ordinální pozicí. V souvislosti s tímto je zvaţováno, jakým způsobem situace kaţdého z dětí v rodině poskytuje unikátní perspektivu, z níţ se utváří posléze ţivotní styl a jeho jednotlivé komponenty (Powers & Griffithová, 1987). Na konečný význam perspektivy odvíjející se od pořadí narození má ale také, jak zdůrazňuje Adler (1932, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009) vliv věkové rozmístění sourozenců a jejich genderové zastoupení. Individuální psychologie tudíţ nezvaţuje v rámci rodinného systému pouze faktory týkající se vztahu matky a dítěte, potaţmo otce, a vztahů mezi rodiči, ale také zvaţují neméně důleţité vztahy mezi sourozenci. V nich jde především o hledání svého místa a signifikantního statusu v dané skupině. Projev soutěţení mezi sourozenci, které jim má zaručit jejich jedinečnou pozici, přitom nebývá tolik otevřený boj, jako spíše rozdílnost mezi nimi, zejména v behaviorálních rysech a v zájmech (Powers & Griffithová, 1987; Shulman & Mosak, 1995; Sulloway, 1996, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009).6 Dalším důleţitým prvkem podílejícím se na utváření (nejen) raných zkušeností jedince jsou jeho genetické moţnosti, čímţ jsou míněny fyzické a duševní sloţky self jedince, taktéţ ovlivňující jeho pozici ve světě. Příkladem mohou být orgánová méněcennost, mimořádné
6
Na toto téma bylo realizováno nespočet výzkumných studií (viz Hall & Barger, 1964, Harris, 1964, Hilton,
1967, Mendelsohn et al., 1974, Nisbet 1968, Taintor, 1970, Tolman, 1962, cit. dle Shulman & Mosak, 1995). Avšak jak naznačují Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne (2009), většina z nich trpí různými metodologickými nedostatky. Často se zkoumají pouze jednotlivé izolované rysy nebo charakteristiky spojované s konkrétními pozicemi narození, např. sebeúcta, agrese, konzervatismus nebo dosaţené vzdělání (Ernst & Angst, 1983, (cit. dle Shulman & Mosak, 1995), avšak bez uchopení skutečné dynamiky vztahů a souvislostí. Jiné studie zase zaměňují psychologickou pozici narození za ordinální pozici narození, čímţ se vytrácí významná rovina interpretace. Světlou výjimku představuje rozsáhlá studie W. Tomana (1969, (cit. dle Shulman & Mosak, 1995), kde jako proměnné byly kromě pořadí narození zahrnuty také psychologická pozice narození, gender a rodičovské reakce.
8
silné stránky (nadání), stupeň aktivity, duševní bystrost a další vnímané konstituční kapacity a schopnosti pro ţivot v sociálním světě (Powers & Griffithová, 1987). V souvislosti s dosud uvedenými významnými proměnnými v procesu utváření klíčových zkušeností jedince, zejména v jeho spolu-participaci v sociálním světě, vyplývá, ţe tyto jednotlivé proměnné se navzájem ovlivňují v tzv. zpětnovazebném procesu. Jinými slovy, kaţdé dítě reaguje na danou situaci podle svého subjektivního vnímání této situace. Prostředí obráceně reaguje na aktivitu dítěte, takţe tato zpětnovazebná data následně jedinec vyuţívá znovu a znovu k vytříbení svých pravidel fungování v daném prostředí.7 V neposlední řadě patří mezi klíčové prvky v procesu utváření raných zkušeností jedince také zvláštnosti rodinného prostředí, jako je etnická, religiózní, sociální a ekonomická situace rodiny, na jejichţ základě si dítě vytváří představu o moţnostech a limitech zaujetí pozice v rámci širší komunity. 7
K dispozici jsou významné důkazy o tom, ţe jiţ prenatální vlivy související se sociálním kontextem matky či
její ranou historií ovlivňují nejranější maturaci fyziologických systémů plodu a mohou dát vzniknout různým vulnerabilitám (Allen, et al., 1998, cit. dle Gilbert, 2002). Nepochybně také v postnatálním období má kvalita sociálních vztahů velký dopad na řadu fyziologických systémů, zahrnujících jmenovitě systémy kardiovaskulární, imunitní a hormonální (Cacioppo et al., 2000). A. Schore (2001) dokládá, ţe mnohé zdroje potvrzují důleţitost kvality citové vazby v souvislosti s procesem zrání mozku. Navíc jednotlivé interní fungující modely tohoto citového přilnutí reflektují fyziologické, stejně tak psychologické odlišnosti, např. odlišné dispozice k regulaci afektů, různé reakce na stres (Perry et al., 1995). Výše nastíněný bio-psycho-sociální přístup zastává stanovisko, ţe naše fyziologické systémy, zahrnující mimo jiné i genetickou výbavu, nejsou autonomními uzavřenými systémy. Jsou naopak relativně otevřené a flexibilní, zejména pak v odezvách vůči poţadavkům, které jsou na ně kladeny (Gilbert, 2002). J. R. Harris (1998; 2000, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009) a S. Pinker (2002, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009) označují za klíčové naopak spíše vrozené charakteristiky dítěte, které determinují, jakým způsobem dítě reaguje na toto prostředí, do kterého se narodilo, čímţ následně determinuje podobu sebe jako dospělého. Konkrétně např. inteligence jistě tímto směrem výrazně ovlivňuje ţivotní styl, jiţ od chvíle, kdy začíná slouţit jako nástroj ke zvládání chování a řešení různých situací (Shulman & Mosak, 1995). Nicméně zváţíme-li, ţe narušené fyziologické systémy následně působí také na psychologické a behaviorální systémy, jeţ mohou produkovat další zesílené cykly dysfunkce a bolestných stavů mysli a dysfunkční vztah k vlastnímu self , a tak posléze aktivovat negativní sebe-schéma, nízkou úroveň self-efficacy, vnější locus of control, a dále ovlivnit emocionální paměť a výběr copingových strategií (Gilbert, 2001), pohled Harrise (1998; 2000, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009 ) a Pinkera (2002, cit. dle Hartshorne, Hartshorneová & Hartshorne, 2009) se zdá být poněkud zjednodušující.
9
Konečně, jedinec vnímá, hodnotí a do své zkušenosti začleňuje také environmentální příleţitosti, uvaţujíc o nich jako o příleţitostech k pokroku.
1.4 Vliv apercepce a privátní logiky na podobu životního stylu Adler byl přesvědčen, ţe jedinec je aktivním participantem při utváření svého ţivotního stylu (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Důraz přitom kladl na proces apercepce, objevujíc se v mnoha situacích, především pak v situacích interpersonálních. Apercepce je určitou nadstavbou samotného vnímání a předpokládá, ţe jedinci situace a události nejenţe vnímají, ale také získaným informacím dodávají své vlastní interpretace, a to obzvláště v situacích, v nichţ jim chybí k orientaci a k jejich zvládání tzv. zdravý rozum (ang. common sense). Tento proces často probíhá na nevědomé úrovni, takţe lidé ani nejsou schopni od samotného vnímání vydělit významy, které informacím dodatečně přidělili. Adler tento způsob, jakým jedinec apercipuje události kolem sebe, pokládal za klíčový (DreikursováFergusonová, 1993). Ţivotní styl tedy není vystaven na objektivní realitě, ale na subjektivním pohledu, který jedinec ke skutečnostem a okolnostem ţivota zaujímá. Následně vytvořená subjektivní schémata, která postupně získávají relativně stabilní podobu, se v individuální psychologii označují jako privátní logika jedince, na jejiţ základech je ţivotní styl vystavěn. S ohledem na neuvědomovanost její subjektivní podstaty, bývá jedincem většinou povaţována za zcela objektivní realitu, tedy cosi nezpochybnitelného. Kaţdá schémata však s sebou přináší jistá zjednodušení, neboli zkreslení objektivní reality. Mezi základní chyby v privátní logice jedince patři podle Dreikurse (1953, cit. dle (Shulman & Mosak, 1995) přílišné zjednodušení reality, zveličování jednoho z aspektů ţivota na úkor ostatních a konečně zaměňování části reality za celek. Tyto chyby pak samozřejmě prostupují všemi dílčími komponenty ţivotního stylu a spolu s tím tak ovlivňují také konkrétní podobu způsobů naplňovaní jeho jednotlivých funkcí (Manaster & Corsini, 1982, cit. dle Dinterová, 2000).
10
1.5 Komponenty životního stylu Zabývat se jednotlivými komponentami ţivotního stylu znamená identifikovat přesvědčení podle druhu záleţitosti, které se týkají. Přesvědčení, které identifikujeme jako komponenty ţivotního stylu, můţeme podle B. H. Shulmana a H. H. Mosaka (1995) rozdělit do dvou skupin.
1.5.1 Přesvědčení vztahující se k self a obrazu světa První skupina přesvědčení a představ jedince se vztahuje k tomu co je, tzn. ţe se vztahuje k podstatě našich individuálních self a k realitě, které čelíme. Self je zakoušeno jako lokalizované ve světě, s nímţ interaguje, a zahrnuje v sobě celkový svět zkušeností dané osoby neboli fenomenální pole, pouţijeme-li termín C. R. Rogerse (1961). Jedná se o nejkomplexnější koncept, přičemţ jeho vymezení sahá od náhlého uvědomění si určitých aspektů sebe sama aţ k sotva vnímanému uvědomění si aspektů jiných. Mezi konkrétní sloţky self-konceptu reprezentované v ţivotním stylu patří tělesný smysl (Čím jsem?), identita (Kdo jsem?), sebeobraz (Kým jsem?), sebeúcta (Jak jsem dobrý?), představa o self jako o objektu (Co mě ovlivňuje?). Podle Dreikurse a Mosaka (1967, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) je přitom sloţka sebeúcty nejvíce zranitelná k fluktuaci v průběhu kontinuální sociální interakce. I z tohoto důvodu jsou pokusy sebeúctu ochraňovat často a snadno pozorovatelné v sociálních interakcích. Adlerova teorie je v podstatě teorií pole. Jedincova subjektivní přesvědčení daleko přesahují pouze představy o sobě samém, ale adresována jsou také vnějšímu světu. Tento subjektivní obraz o světě v sobě pojímá řadu přesvědčení o všech moţných poloţkách, např. objektech, procesech a jejich lokalizaci, vztahujících se ke konceptu vnějšího světa, tj. mimo subjektivní self, přičemţ ne všem aspektům tohoto „tam venku“ jedinec přikládá stejnou váhu. V tomto subjektivním obrazu světa (weltbuilt) lze dále diferencovat obraz o ţivotě obecně a představa o sociálním světě, tedy o vzájemných mezilidských vztazích. Příklad takové představy o ţivotě obecně a jeho účinku na něčí self představuje Rotterův konstrukt (1966, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) locus of control. Představy o sociálním světě pak odráţí subjektivní přesvědčení o společnosti a mezilidské interakci. Ačkoliv jsou do jisté míry 11
ovlivněny kulturním kontextem, ty pro jedince nejvýznamnější jsou spíše individuální, idiosynkratická a čerpají z osobních ţivotních zkušeností. Mnohé z nich také definují hodnoty jedince.
1.5.2 Cíle a metody životního stylu jedince Druhá obecná skupina předpokladů se odvíjí od předpokladů o tom co je a týká se závěrů orientujících jedince určitým směrem. Zatímco první skupina předpokladů shrnuje pohled na „Já jsem…, druzí (muţi, ţeny) jsou…, svět je…“, tyto závěry reprezentují přirozeně následující „… a proto (tedy)…“, implikující cíl jedince a metody, jak zvoleného cíle efektivně dosáhnout. Za finální cíl behaviorálního programu, tedy veškerého chování jedince povaţoval Adler tzv. vůdčí self-ideál, zahrnujíc v sobě morální úsudky o tom, jaké by self mělo být. Ten funguje jako důleţitý bod orientace pro směřování linie pohybu, jako pojítko osobnostní struktury. Tento finální cíl je jakýmsi naplněním základních psychologických motivací jedince.8 Psychický ţivot člověka je determinován tímto cílem. Ţádný člověk, zdůrazňoval Adler, nemůţe myslet, cítit, prosazovat svoji vůli nebo snít, bez toho aniţ by všechny tyto aktivity nebyly determinovány, neustále modifikovány a směřovány k tomuto vţdy přítomnému záměru (Gammonová, 1956). Stejně jako ostatní sloţky ţivotního stylu, i tento finální cíl je zvolen na základě privátní logikou vystavěného subjektivního referenčního rámce daného jedince, je tedy fikcí. Vycházejíc z teleologické perspektivy, povaţují Adleriáni tento cíl za adaptivní, a to v rámci sociálního kontextu, v němţ se jedinec nachází. Tento cíl je tedy svým charakterem i zaměřením cílem sociálním. Tento cíl má jinými slovy zajistit jedinci jisté a rovnoprávné místo mezi druhými lidmi, ve vnějším světě (Adler, 1930; Kopp, 1986; Rasmussen, 2003b). Způsoby, jaké si daná osoba volí pro dosaţení svého cíle více či méně konstantně napříč ţivotní historií, tj. jakési dlouhodobé vzorce chování, Adleriáni označují jako metody, usilování o dominantní cíl. Někteří autoři (např. Shulman & Mosak, 1995) mají pod metodami na mysli behaviorální techniky, avšak Rasmussen (2003b) upozorňuje na to, ţe také emoce a jejich konkrétní projevy, stejně tak jako celkové afektivní fungování jedince plní tuto účelovou funkci, tedy dosaţení konkrétního cíle. 8
Optikou M. Rokeache (1973, cit. dle Nakonečný, 1996), který definoval dvě základní kategorie lidských
hodnot jakoţto zdrojů motivace, by tento finální cíl odpovídal hodnotě instrumentální.
12
Kaţdá osoba můţe mít osvojenou jednu, ale i více metod ve spojitosti se směřováním k určitému cíli. Podobné metody však mohou být reflektovány u jiné osoby u odlišných cílů (Shulman & Mosak, 1995).
1.6 Funkce životního stylu Ţivotní styl není charakterizován jedním aspektem osobnosti, jak vyplývá z výše uvedeného, ale charakterizuje celistvost jedincovy individuality (Baruth & Eckstein, 1978, cit. dle Kutchinsová, Curlette & Kern, 1997). Ţivotní styl tedy obsahuje základní sebepojetí, pohled na svět, ţivotní cíl a způsob zacházení s ţivotními situacemi (DreikursováFergusonová, 1993). Ţivotní styl udává tón ţivotním úkolům a ukazuje jedincův jedinečný přístup k ţivotu, jeho osobitý postoj k výzvám vztahujícím se k práci, přátelství, lásce a intimitě (Mosak, 1971, cit. dle Miranda & Fraserová, 2002). Základním předpokladem ţivotního stylu jakoţto nejvyšší organizace osobnosti (Allport, 1961, cit. dle Miranda, Fraserová, 2002) je to, ţe diktuje způsob, jak osoba organizuje své vnímání a myšlení směrem k dosaţení svých cílů (Miranda & Fraserová, 2002). V rámci kognitivních procesů, i ty, které zahrnují kreativitu, imaginaci a fantazii mají svůj uţitek v podobě nástrojů vyuţitých jedincem usilujícím o svůj jedinečný cíl (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Podobně i paměť slouţí tomuto účelu. Reflektuje cílesměrný pohyb jedince, poskytuje mu vnímanou kontinuitu proţitků a zkušeností (Barkerová & Bitter, 1992). Stejně tak si jedinec vybavuje v daném okamţiku pouze ty záleţitosti, které zapadají do jeho ţivotního stylu a dávají tak v jeho kontextu smysl. Jedinec si z paměti účelově vybírá ty zkušenosti a záţitky, které validizují jeho stávající pohled na svět (Adler, 1992). Také vybavování si oblíbených pohádek, příběhů či filmů probíhá s ohledem na jejich kongruentnost s individuálním systémem přesvědčení, soukromou logikou a konečně ţivotním stylem jedince (Kern, Belangeeová & Eckstein, 2004). Ani afektivní fungování není v tomto výjimkou. Vzorce emocionálních projevů jsou konzistentní s jedincovou privátní logikou, vţdy sehrávají významnou roli v procesu adaptace a taktéţ poskytují porozumění tématům ţivotního stylu a jedincovým cílům (Rasmussen, 2003a, b). 13
Ţivotní styl skrze postoje tvaruje a ovlivňuje také jedincovy reakce a volby chování v průběhu jeho ţivota (Johnson, 1988, cit. dle Miranda & Fraserová, 2002). Lidé spatřují svět určitým způsobem a na základě toho si aktivně vyhledávají k němu kongruentní zkušenosti, které jejich dosavadní postoje potvrzují. Současně se mimo jiné svými volbami chování na vzniku takových situací podílí (Adler, 1992). Ţivotní styl, především prostřednictvím finálního cíle, coby klíčového orientačního bodu směřování jedince, tvoří a vykazuje jednotu, individualitu, celek a stabilitu psychických funkcí jedince. Jeho jednotlivé komponenty pak sehrávají roli modelu, jenţ formuje charakter a strukturu jedincova způsobu ţivota (Fergusonová-Dreikursová, 1993). Shulman a Mosak (1995) nahlíţí mimo jiné na koncept ţivotního stylu prostřednictvím paralely ke třem Aristotelovým pojmům, jejíţ významovou podstatu ţivotní styl naplňuje. V neobecnějším smyslu ţivotní styl odpovídá termínu causa efficiens, tedy zdroji změny nebo klidu. Konkrétněji, můţeme o ţivotním stylu hovořit také ve smyslu causa finalis, zdůrazňujeme-li rovinu na cíl zaměřeného chování a na účelovost symptomů. Konečně, třetí Aristotelův pojem, causa formalis, v souvislosti s ţivotním stylem odráţí uspořádávání a utváření vztahových vzorců, které vedou ke specifickým výsledkům. V tomto smyslu působí ţivotní styl jako determinant tím, ţe: (1) omezuje tak, jako to činí kaţdý zákon; (2) udává směr linii pohybu; a současně (3) poskytuje zpětnou vazbu, která dodatečně posiluje, nebo inhibuje jedincův pohyb. Důleţité je zdůraznit, ţe ţivotní styl nezastává tuto roli pouze v určitém vymezeném okamţiku či v jednotlivém bodě ţivotního programu. Spíše se jedná o setrvávající determint, přičemţ v kaţdém okamţiku a s kaţdým krokem ve vývoji události nepřetrţitě definuje situaci a vybízí k reakcím na ni. Přestoţe se ţivotní styl vyznačuje značnou stabilitou, představuje spíše jakýsi „měkký“ determinant (Shulman & Mosak, 1995). Jak jiţ bylo dříve zmíněno, jedinec je aktivním činitelem ve svém ţivotě. Rigidní a neuvědomělé směřování jedince není nutně nevyhnutelné. Zpravidla prostřednictvím určité edukativní zkušenosti, si můţe jedinec své směřování zvědomit, čímţ se jedinci otvírá prostor pro svobodné rozhodování a jeho následné ţivotní kroky získávají charakter sérií voleb, které případně delimitují dosavadní směr pohybu (Rasmussen, 2003a). Kreativní síla člověka můţe být vţdy vyuţita tak, aby mu skrze její nasměrování čelem k ţivotním výzvám, pomáhala utvářet jeho vlastní osud (Stone, 2002).
14
1.7 Sociální zájem a jeho vliv na charakter životního stylu „… dělat člověka lidštějším, to znamená méně osamělým.“ Arthur Miller, americký dramatik
Individuální psychologie povaţuje harmonii mezi jedincem, jeho sociálním prostředím a společností za nezbytný základ pro jeho optimální vývoj (Adler, 1933b). Tak, jak přirozený je pro člověka jiţ zmíněný vnitřní popud, usilování o vlastní sebepřekonávání, o vlastní rozvoj osobnosti (Adler, 1932), tak je člověku také přirozená potřeba pocitu sounáleţitosti, pocitu, ţe někam patří, ţe je rovnocenný mezi druhými lidmi. Touha náleţet a být akceptován je totiţ základním cílem, řečeno Rokeachovou terminologií, cílovou hodnotou (Rokeach, 1973, cit. dle Nakonečný, 1996), kaţdého jedince (Dreikursová-Fergusonová, 1958; Dreikurs, 1953, cit. dle Shulman, Mosak, 1995). Náleţení přitom není pouhým fyzickým nebo objektivním faktem, ale subjektivním procesem, zahrnujícím v sobě pocit sdílení, reciprocity, rozpoznávání, ţe přítomnost daného člena je pro zbytek této skupiny důleţitá – je důleţitá pro její blaho (Dreikursová- Fergusonová, 1993). Přítomnost nebo absence tohoto pocitu náleţení mezi druhými, tohoto zdroje sebeúcty a sebejistoty ovlivňuje to, jakým způsobem se jiţ na počátku malé dítě postaví ke svým vlastním pocitům méněcennosti a slabosti, které vychází z jeho fyzické i psychické závislosti na druhých, a která k této fázi vývoje kaţdého z nás patří. Podle Adlera je zcela přirozené usilovat o překonání pocitu méněcennosti směrem k větší kompetenci (Manaster & Corsini, 1982, cit. dle Dinterová, 2000). Kaţdý usiluje o cíl významnosti a bezpečí (Kopp, 1986). Avšak to, zdali si při svém usilování o rozvoj s sebou ponese odvahu vystavěnou na jeho přijetí druhými, na pocitu sounáleţitosti a na pocitu bezpečí z toho vyplývajícím, významně ovlivní směr, kterým se vydá, aby svůj pocit méněcennosti překonalo. Pocit sounáleţitosti je první ze dvou manifestací tzv. sociálního zájmu (Prvotní název tohoto konceptu byl zformulován v němčině - Gemainschaftsgefühl). Míra, s jakou si jedinec tento pocit uvnitř své primární rodiny rozvine, pak úzce souvisí s tím, jak do svého ţivotního
15
stylu začlení také druhou manifestaci sociálního zájmu, a tou je přispění (Mosak, 1973, cit. dle Miranda & Fraserová, 2002).9
1.7.1 Konstruktivní forma životního stylu Pakliţe je dítě svým okolím povzbuzováno a zakouší bezprostřední pocit náleţení a vlastní hodnoty, pocit méněcennosti bude patrně kompenzovat skrze sociálně uţitečný a hodnotný finální cíl. Za konstruktivní formu překonávání se Adler povaţoval ţivotní cíle odráţející pocit bezpečí, odvozený od kooperace s druhými, přispívání, od uţitečné participace uvnitř vlastního společenství (Gammonová, 1956). Znovu a znovu se v tomto případě dostává kreativní síla dítěte a posléze dospělého do napětí, dokud se neuskuteční nová řešení a ta neuţitečná se neodstraní (Adler, 1937). H. B. Kaplan (1991) popsal konkrétní specifické formy chování, pocitů a kognicí (myšlenek), které sociální zájem implikují: -
Chování spojené se sociálním zájmem: pomáhání, sdílení, participování, respektování, kooperace, schopnost najít kompromis, empatie, povzbuzení a reformování.
-
Pocity spojené se sociálním zájmem: náleţení, pocit domova, shodnost, důvěra a víra v druhé, pocit lidskosti a optimismus10.
-
Kognice (myšlenky) spojené se sociálním zájmem: „Jakoţto lidská bytost, moje práva a závazky jsou si rovny s právy a závazky druhých“; „Svých osobních cílů mohu
9
Adler podle A. Faraua (1956) Gemeinschaftsgefühl nejprve vysvětloval fyziologicky, později socio-biologicky
a nakonec jej konceptualizoval jako náleţení ke všem lidem jako součást kosmické existence, které můţe být pochopeno plně jen jako metafyzický koncept. Do angličtiny je nejčastěji překládán jako Social Feeling nebo Social Interest. Druhý z pojmů odkazuje na to, ţe sociální zájem (jak je překládáno v češtině) dává směr usilování o dokonalost. Jak uvádí Ansbacher a Ansbacherová (1964) v poznámce k Adlerovu textu, neměl by být ale nutně chápán jako altruisticky motivovaná síla, která vyvaţuje egoistické nutkání. Toto jiţ překračuje princip jednotné motivace vyţadované holistickou teorií. Sociální zájem nabývá motivačního charakteru jen sekundárně. 10
Prospěšnost optimismu dokázaly mnohé empirické studie (viz Roy, 2004, Tiger, cit. dle Nikelly, 2005;
Taylorová et al., 2000). Povzbudivé můţe být proto Adlerovo přesvědčení, ţe optimismus lze plně rozvinout skrze kultivaci sociálního zájmu (Ansbacher & Ansbacherová, 1964), především pak posilováním sebedůvěry a budováním víry jedince, ţe je v jeho silách a moţnostech něčeho dosáhnout, něco uskutečnit.
16
dosáhnout způsobem, který je v souladu s blahem celé komunity“; „Konečný stupeň mého charakteru se bude odvíjet od toho, do jaké míry podpořím blaho komunity.“ Čím více se osoba chová, cítí a myslí způsobem výše nastíněným, tím pozitivněji na něj budou reagovat druzí. To zvyšuje sebedůvěru jedince, která následně rozvíjí sociální zájem současně pro přítomnou realitu i do budování si lepší budoucnosti (Eckstein, n. d.). Shrneme-li dosud uvedené, optimální lidský vývoj podle individuální psychologie představuje určitou funkci vyššího rozvoje sociálního zájmu (Adler, 1937), tj. jedině v sounáleţitosti a vzájemné provázanosti můţe jedinec uskutečnit svoji seberealizaci (Sicherová, 1954). Síla sociálního zájmu, který je vlastní ţivotu člověka, který jako vrozená dispozice determinuje do značné míry jeho podstatu, přichází k ţivotu a stává se produktivní skrze kreativní sílu dítěte. A přestoţe ještě zdaleka není tak vlivný k vyřešení všech sloţitostí člověka ku prospěchu celé jeho rodiny, je však jiţ tento existující sociální zájem dostatečně silný na to, aby se k němu jedinci i skupiny museli vztahovat (Adler, 1937). Tehdy manifestuje cele svůj význam.
1.7.2 Destruktivní forma životního stylu Můţe se ale také stát, ţe je dítě působením svého bezprostředního rodinného zázemí zbaveno odvahy, nedostává se mu povzbuzení v podobě potvrzení jeho hodnoty. Potom jeho ţivotní neboli finální cíl, který udává směr, bude vţdy implicitně vyjadřovat potřebu ujištění, ţe je hodno lásky (Adler, 1930). V tomto případě se stává zastrašené ve své snaze o překonání méněcennosti. Tento strach, který si jedinec vypěstuje v případě, ţe nevidí, ţe je schopen vytvářet realistické úsilí, jeţ zlepší jeho situaci (Ansbacher & Ansbacherová, 1956), jeţ mu umoţní nalézt své místo mezi druhými, jej můţe zbrzdit od pokroku vpřed v jeho úsilí o seberozvoj, můţe vést k nedostatku odvahy v přistupování k ţivotním úkolům a konečně můţe podporovat patologický ţivotní styl (Manaster & Corsini, 1982, cit. dle Dinterová, 2000).11 11
A. Bandura (1982) poukazuje na skutečnost, ţe kdyţ osoba postrádá pocit vlastní účinnosti a efektivity (ang.
self-efficacy), pak i tehdy, kdyţ ví, jak konat vhodné chování poţadované danou situací, je před tímto chováním blokována, a to z důvodu sebe-percepcí o vlastní neschopnosti.
17
Jedincův pocit méněcennosti z dětství, psychologická tenze, která se jej v souvislosti s těmito pocity drţí, vede k fyzické nebo psychologické formě vyjádření, které je popisováno jako komplex méněcennosti, bránící následnému optimálnímu vývoji. Charakteristické pro tyto jedince je zakrýt svoje pocity méněcennosti fiktivním komplexem nadřazenosti, který není podle Adlera (1932) nic víc neţ zneuţití sociálního zájmu druhých lidí. Veškeré snahy zacílené na osobní satisfakci, které jsou příliš vzdáleny tomu, aby se prokázaly jako uţitečné, v sobě postrádají odvahu ke kooperaci (Adler, 1933a). Ţivotní cíle pak směřují spíše destruktivním směrem, jsou egocentrické a anti-sociální (Gammonová, 1956). Zatímco sociální zájem je spojován s duševním zdravím zaloţeným na rovnosti a demokratickém ţití jedince, na horizontálním úhlu pohledu, tj. na přesvědčení, ţe nikdo není horší nebo lepší, spíše je pouze rozdílný, pro tyto jedince je typické vertikální posuzování sebe a druhých. Někdo musí být na tomto pomyslném ţebříčku nahoře, někdo dole. Toto vertikální nahlíţení na svět vede a zpětně potvrzuje snahu stát se nadřazeným. Toto vertikální směřování k sebepovýšení, bez ohledu na to, jak vysoko to daného jedince v otázce statusu a úspěchu vynese, nemůţe nikdy přinést dlouhotrvající uspokojení a vnitřní klid. Implicitně totiţ vţdy obsahuje neustálé nebezpečí selhání, pocit reálné nebo potenciální méněcennosti tak není nikdy vymýcen, navzdory veškerému úspěchu. Vertikální plán s sebou zkrátka nenese pocit bezpečí. Naopak tento pocit zůstává stále velmi zranitelný. Soutěţivý jedinec můţe ustát konkurenci, jen kdyţ vyhrává (Dreikurs, 1973, cit. dle Eckstein, n. d.). Vycházejíc z předpokladu, ţe nedostatek sociálního zájmu je ekvivalentem k tomu být směrován k neuţitečné straně ţivota (Adler, 1930), spatřoval Adler všechny problémy špatné přizpůsobivosti v poruše sociálního zájmu.12 Neurózy, psychózy, delikvence, stejně jako mnohé další psychické poruchy odráţí snahu osobnosti dosáhnout zvláštního postavení, přičemţ je tato snaha, jak jiţ bylo zmíněno, zaloţena na hlubokém pocitu méněcennosti (Adler, 1930, 1932; Dreikursová-Fergusonová, 1993). Adler (1932) konkrétněji navrhuje koncepci struktury neuróz. Všechny neurotické symptomy jsou ochrannými pojistkami daných osob, které se necítí být adekvátně rovnocenné nebo připravené na problémy ţivota, které nosí uvnitř sebe sama jen pasivní porozumění a ocenění sociálního cítění a zájmu. Tato schopnost porozumění a ocenění se u nich stává zřejmou jen tehdy, kdyţ se zvaţuje a uplatňuje sociální zájem druhých. 12
Sociální zájem mimo jiné reprezentuje také „sociálně integrované usilování o přizpůsobení se realitě, které
zvyšuje kohezi a stabilitu mezi jedincem a prostředím“ (Nikelly, 1991, s. 80).
18
1.7.3 Sociální zájem jako barometr (nejen) duševního zdraví Sociální zájem je tedy jakýmsi barometrem efektivního duševního zdraví a obráceně, duševní nemoc či potíţe jsou charakterizovány jako absence sociálního zájmu (Eckstein, n. d.). Prospěšnost sociálního zájmu však přesahuje pouze oblast psychického fungování. L. F. Berkman a S. L. Syne (1979, cit. dle Nikelly, 2005) potvrdili ze svých dat, ţe čím intenzivnější byla aktivita sociálního zapojení a sdílených vztahů jedinců, tím niţší byl jejich průměrný věk mortality. Výsledky tak naznačily silný vztah mezi osobním zdravím a šíří projeveného sociálního zájmu. Naopak exkluze, odmítnutí a popření potřeby někam náleţet můţe vyústit v negativní emoce – deprese, zloba, úzkost, nejistota o sobě, vina a odcizení (Myers, 2000, cit. dle Nikelly, 2005). Sociální zájem je tedy forma ţivota zcela odlišná od té, kterou nacházíme u osob, jeţ Adleriáni nazývají jako antisociální (Adler, 1928). Sociální zájem reprezentuje také uvědomění si bytí jedince mezi druhými, s rovným sdílením odpovědnosti pro formování společenského ţivota (Powers & Griffithová, 1987). R. L. Powers a J. Griffithová (1987) shrnují charakteristiky sociálního zájmu následovně: (1) Jedná se o základní potenciál lidského ţivota; (2) je rozvíjen kulturně a individuálně, podobně jako je rozvíjena schopnost osvojování si řeči; (3) představuje ohodnocení sebe, druhých a ţivota jakoţto celku, indikující rozsah účasti jedince v komunitě druhých lidí, jeho odkaz z minulosti, jeho přítomnou situaci a jeho pokračování v ţivotě v budoucnosti; (4) je manifestován v kooperaci a v identifikaci s druhými; (5) v rozvoji našeho společného ţivota inspiruje k participaci v přizpůsobení se uţitečným zvyklostem, k dobrému humoru, k odolnosti vůči bezpráví, k odvaze a k rebelii proti vykořisťování, ke schopnosti rozhodovat se; (6) představuje tudíţ index úspěšné adaptace, tj. rozvinutější sociální zájem spolu s oslabeností pocitů méněcennosti. Na ţivotní styl je moţné nahlíţet jako na konstrukt udávající tón všem formám projevů, zahrnujících instinkty, impulzy, pocity, myšlení, jednání, postoj k potěšení a nespokojenosti a konečně k sebelásce a k sociálnímu zájmu (Adler, 1933/1938, cit. dle Lombardi et al. (1996). Právě z hlediska reflexe sociálního zájmu pak i celkový ţivotní styl jedince můţeme chápat jako kritérium duševního zdraví. S ohledem na různé případné klinické implikace, poruchy osobnosti, duševní choroby a další problematické symptomy nebo chování je nicméně důleţité si uvědomit, ţe ţádný ţivotní styl není pouze dobrý nebo 19
naopak pouze špatný, ale spíše mu porozumíme, budeme-li na něj nahlíţet jako na výsledek toho, jak je konkrétní jedinec vsazen v těţkých, někdy zdrcujících situacích, majíc kreativní řešení (obvykle ve formě nějakého psychologického symptomu nebo problému), aby se s touto situací vyrovnal (Eckstein, n. d.). Velice často můţeme být svědky, ţe zatímco základní ţivotní cíl jedince netřeba kritizovat, zvolil si jedinec chybnou cestu, jak jeho realizaci uskutečnit (Adler, 1958, cit. dle Kopp, 1986). „Úsudek člověka nezmůţe nic víc, neţ zvaţovat, zdali linie navrhovaného cílesměrného pohybu celkově povede v konečném důsledku ke stavu subjektivní pohody (ang. well-being) daného jedince“ (Adler, 1937), který podle individuální psychologie obvykle přichází tehdy, coţ potvrzuje svým výzkumem i E. Diener (2000), pokud jsou jedincem vnímaná pozitiva rovnoměrně rozdělena v oblasti sociálních vztahů, práce i v oblasti dosaţené intimity.
2 Deprese z pohledu individuální psychologie „Nemůţeme nikdy poznat, jaké činy budou člověka charakterizovat, pakliţe jediné, co víme, je to, odkud přichází. Víme-li však, kam má namířeno, můţeme předpovídat jeho kroky a pohyb směrem k jeho cíli.“ Alfred Adler
2.1 Prvopočáteční vulnerabilita, nízká psychologická tolerance Na individuální psychologii lze nahlíţet také jako na určitý model predispozice ke stresu (Rabkin, 1982, cit. dle Slavik & Croake, 2006a). Hypotéza o vulnerabilitě ke stresu tvrdí, ţe moţnost vystavení stresu spouští počátek určité nemoci nebo poruchy jen u těch jedinců, kteří jsou k tomuto nastavení, k této reakci zranitelní (Slavik & Croake, 2006a). Protoţe ţivotní styl s sebou přináší filtry, kterými jsou nahlíţeny veškeré záţitky a zkušenosti, dalekosáhle determinují také to, zdali bude nebo nebude daná situace vnímána jako stresující (Kern et al., 1996). Nepříznivé zkušenosti z dětství, rodičovské styly, rodinné vztahy, vzniklá fyzická zranitelnost, genetické predispozice, to všechno můţe představovat zdroje raného
20
stresu, který následně přispěje k formování této zranitelnosti.13 Skrze vyuţití vzpomínek, osobních interpretací okolností a selekci reakcí si jedinec udrţuje směr pohybu konzistentní, mimo jiné i co se týče úrovně zranitelnosti. Duševní zdraví či psychiatrické poruchy tak závisí na stabilním, dlouhotrvajícím plánu a na jedincově psychologické toleranci (Slavik & Croake, 2006a). Psychologická tolerance představuje mnoţství ohroţení, které je osoba schopná zvládnout bez nějakého zabezpečení sebe sama v dané situaci, tj. konkrétně bez volby vzteku nebo ústupu z dané situace, bez propadnutí se do zoufalství nebo strachu, bez zřeknutí se vlastní schopnosti poradit si s danou situací, nebo obecně bez úniku (Eckstein & Kern, 2002, cit. dle Eckstein, n.d.). Znamená ochotu, vůli v daném ohroţení setrvat a pracovat se stávajícími změnami v ţivotě tak, jak k němu přicházejí (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Pokud jedinec oplývá vysokou mírou psychologické tolerance, pak je schopen čelit ţivotním úkolům s plynulostí, s jakou jsou mu v ţivotě předkládány, a to v atmosféře vzájemnosti, vycházející z pocitu sounáleţitosti, čerpající ze sociální opory (Slavik & Croake, 2006a). Naopak o nízké míře psychologické tolerance hovoříme tehdy, jestliţe je jedinec ostraţitý k očekávaným událostem ţivota a nesou pro něj význam určité hrozby. Takováto citlivost vyţaduje simultánní hodnocení událostí jako pravděpodobně problémových a tato doprovodná hodnocení brání zacházet s těmito událostmi a poţadavky s sebou nesoucími jako s úkoly. V tomto případě se ve své podstatě senzitivita jedince vztahuje k moţným selháním nebo poráţce v poţadavcích ţivota (Slavik & Croake, 2006a).
2.2 Přidružená úzkost, její význam a míra adaptivnosti K jakémukoliv hodnocení se zpravidla připojuje určitá emoce. Podle Adlera (1992, cit. dle Rasmussen & Dover, 2006) city připravují tělo na setkání se situací vyţadující specifickou 13
Způsob, jakým dozrává mozek v období raného dětství, závisí na sociálních zdrojích. Různé typy zkušeností
tvarují mozek a chemické látky ovlivňující náladu. Mozek dítěte, které je milované a chtěné bude vyzrávat odlišně neţ mozek dítěte, které je zneuţívané a neustále ohroţované. Výzkumy ukázaly velice jasně, ţe láska a náklonnost, v kontrastu k emočnímu chladu a zneuţití, ovlivňuje způsob, jakým se vyvíjí oblasti mozku, které kontrolují nálady a emoce. Např. se prokázalo, ţe mnohé z chronických forem deprese se vyznačovaly historií zneuţití a ţe systém stresu některých lidí disponuje zvýšenou senzitivitou. Z toho vyplývá, ţe také biologická senzitivita k depresi můţe být důsledkem raných zkušeností, které se podílejí na výsledném charakteru procesu růstu a dozrávání mozku a jeho jednotlivých částí (Gilbert, 2001).
21
reakci. Anticipovaná reakce se liší na úrovni individua, a to podle toho, jak konkrétně daný jedinec vyuţívá emoce, tj. s jakou metodou jsou spojeny, k dosaţení toho, po čem touţí, tedy svého fiktivního cíle (Rasmussen, 2003b). Předjímání potenciálních spíše neţ aktuálních hrozeb s sebou často přináší úzkost. Obecně je úzkost vyvolána vnímanou, bezprostřední nebo potenciální hrozbou nejasného stresoru. Kdyţ je člověk úzkostný, smysly zůstávají ostré, mobilizují se energetické zdroje a schopnost jedince reagovat rychle a efektivně vůči nebezpečí. Primárně se jedná o hrozby vztahující se k přeţití, nebo o hrozby postavení a úcty, mařící tak úsilí o získání pocitu nadřazenosti. Úzkost představuje hyperbdělost emocí souvisejících s touhou po záchraně a bezpečí – dva vysoce ţádoucí, evolučními imperativy podmíněné cíle jedince (Millon, 1990, cit. dle Rasmussen & Dover, 2006). O úzkosti je také moţné uvaţovat jako o „battle-engagement emotion“, tj. emoci, která dává jedinci pocítit, ţe je stále zapojený do boje za záchranu nebo pro nabytí pocitu bezpečí. Nízká psychologická tolerance však brání jedinci v úlevě od této stávající vysoké tenze. Ten je stále přesvědčen, ţe musí být i nadále obezřetný vůči moţným vzrůstajících nebo dodatečným hrozbám. Podle Nesseho (1998) jedincovo nastavení ovlivňuje především jeho vlastní percepce, ta je tím zásadním faktorem, namísto toho, zdali je hrozba objektivně reálná. Zvýšená citlivost jedince k vnímání ţivotních úkolů jako ohroţujících, zraňujících či deprivujících z důvodu anticipovaného selhání či poráţky, která leţí za nízkou úrovní psychologické tolerance, tak získává na významu. Nutno podotknout, ţe v době formování ţivotního stylu, byla pravděpodobně tato hypersenzitivita vůči hrozbám vnějšího prostředí adaptabilní a vzhledem k tehdy aktuálním podmínkám adekvátní. Symptomy byly nepochybně účelné a reflektovaly sociální kontext, v němţ jedinec nacházel sám sebe (Adler, 1992). Privátní logika se podle Adleriánů vţdy vyvíjí z funkce uţitečnosti, s níţ je chování vyjadřováno, a to jako projev řízeného a upevňujícího přesvědčení, vedoucího k pozitivním závěrům (Griselová, Rasmussen & Sperry, 2006). K pochopení této roviny se zdá být podle T. Hjertaase (2009) uţitečná perspektiva konceptu bazální úzkosti K. Horneyové (1939, s. 74): „Na rozdíl od strachu z kastrace, tento strach není fantazií, ale je dobře hmatatelný v realitě. V prostředí, v němţ se tato bazální úzkost rozvíjí, je svobodné uţití energií dítěte zmařené, jeho sebeúcta a sebedůvěra jsou podkopány, jeho expanzivnost je zdeformovaná skrze brutalitu, zásady, nebo hyperprotektivní „lásku“. I Adler (Ansbacher & Ansbacherová, 1956) se podobně vyjádřil ve své 22
zmínce o zhoubných zkušenostech nenáviděného, přehlíţeného nebo symbioticky rozmazlovaného dítěte a neblahých efektech těchto vlivů, které se pravděpodobně významně podílejí na utváření ţivotního stylu, obzvláště pak na pocitu sounáleţitosti.14 Bazální úzkost, můţe být podle Horneyové (1939) definována jako pocit bezmocnosti vůči potenciálně hostilnímu světu, v němţ je prostředí jako celek obávané, protoţe je pociťováno jako nespravedlivé, neférové, závidějící nebo nevděčné. Dítě se nejen obává trestu nebo opuštění (pečujícími osobami) kvůli nepřípustným pudům, ale také proţívá prostředí jako ohroţení pro svůj celistvý vývoj a pro svoje nejlegitimnější přání a snahy. Cítí, ţe v nebezpečí bude jeho identita zničena, jeho svoboda odňata, proţitkům štěstí bude zamezeno. Přitom právě proces stávání se celistvým je podle individuální psychologie základním a klíčovým procesem ve vývoji jakékoliv lidské bytosti. Protoţe úzkost, o které Horneyová hovoří, se utváří na základě působení prostředí vůči jedinci a do sociální oblasti fungování jedince se také promítají její hlavní klinické příznaky, hovoří Hjertaas (2009) ve svém článku o sociální úzkosti. Navíc, sociální rovina ţivota jedince, zejména pak pocit sounáleţitosti a sociální zájem jako celek jsou majoritními prvky v jiţ zmíněném procesu stávání se celistvým, tedy individuem (Dreikursová-Fergusonová, 1993). Zde pocit sounáleţitosti vyplývající z pocitu jistoty a sebeúcty chybí a místo něj můţeme spatřovat strach nenáleţet (ang. fear to not belonging) (Shulman, 1982, cit. dle Hjertaas, 2009). Dítě nezakouší smysl pro spolu-proţívání, ale cítí se být dle Dreikurse (1990, cit. dle Hjertaas, 2009) jakoby cizincem na nepřátelském území. Současně si je však vnitřně vědomo, ţe totéţ okolí a druhé v něm, kterých se obává, potřebuje ke svému přeţití. V této výsledné kombinaci pocitu „malosti“, pocitu méněcennosti, na podkladě biologické i jiné závislosti na rodině, spolu s pocitem bezmocnosti ubránit své self proti neţádoucím zásahům a pronikání vnějšího světa (Horneyová, 1939) pak můţeme spatřovat počátky tzv. kompenzační dynamiky, motivující osobu v pokračování v angaţovanosti v sociálním ţivotě, 14
Také implikace kognitivního nebo interaktivního modelu vztahujícího se k dispozicím vulnerability ke stresu
(Rabkin, 1982, cit. dle Slavik & Croake, 2006a), ale také bio-psycho-sociálního přístupu (Gilbert, 2002), podporuje názor, ţe jedinec má pouze minoritní vliv na vyvolání a úroveň raného stresu. Jeho působení sleduje spíše směr od události k jedinci, neţ ţe by tomu bylo obráceně. Důleţitá rovina, kterou však individuální psychologie doplňuje a kterou se odlišuje od klasického paradigmatu „nevinné oběti“ je ta, ţe jedinci spíše selektivně neţ univerzálně zaujímají pozici oběti okolností (Slavik & Croake, 2006a). I zde se tedy zohledňuje proces apercepce.
23
ačkoliv si v první řadě tato osoba svým fungováním v interpersonální oblasti volí vţdy cestu zajišťující bezpečí, s čímţ se v tomto případě pojí nutnost zřeknout se mnoha významných interpersonálních rovin. Ţivot se tak posléze stává do jisté míry prázdným, oploštělým a jaksi beze smyslu. Dítě, které je příliš často vystrašené vyjádřit otevřeně jakýkoliv odpor či nelibost, které si je vědomo své závislosti a cítí vinu nebo obavu z toho, ţe by jeho hostilita měla být vyjádřena, si postupně při pokusech zvládat svoji sociální úzkost vyvine určité specifické strategie při kontaktu s druhými lidmi.15 Jednou z nich můţe být pokoušet se udrţet si v interpersonálních situacích kontrolu, s následkem inhibice jakékoliv spontaneity. Můţe se také pokoušet najít si místo prostřednictvím submise. Dále bývá u těchto dětí obvyklá snaha dělat vše, co druhým na očích uvidí, nebo snaha být co nejméně nápadným. Zpravidla si taková osoba střeţí moţnost ústupu, kdykoliv je to jen moţné (Horneyová, 1939). Určitá „pokřivenost“ této kompenzační dynamiky se projevuje nejen v nízké míře sociálního zájmu (vyplývající z výše uvedených předpokladů), ale také z podvědomého přesvědčení jedince: Nemám zřejmě příliš velkou hodnotu, ale jestliţe se mi podaří přesvědčit druhé o opaku, pak jsem OK! (Kopp, 1986). Namísto přímého zaměření se na úkol, oslovení druhých a následného uspokojení s relativní kompenzací a zvládnutí dané situace, na sebe tato osoba pod tlakem pocitu méněcennosti a sociální neadekvátnosti klade přehnané ambice, jeţ jakýkoliv pokus v interpersonálním kontaktu kontaminují úzkostí.16 Ta je podle dané osoby
15
Vina neboli pocity viny v jedinci zvyšují pozornost k udrţení si vztahu s významnou osobou. V první řadě tak
vede k ostraţitosti vůči hrozbám narušení úzkého vztahu, zejména pak v důsledku vlastního chování jedince. Rozvinout se posléze můţe i tzv. anticipovaná vina, která jedince udrţuje bdělého vůči věcem, které by dle jeho soudu mohly konáním poškodit dané interpersonální vztahy (Rasmussen, 2003b). Podle E. Dreikursové-Fergusonové (1993) pocit viny brání v akci, jedinec se totiţ příliš zaměřuje na minulost a na sebe. Tento pohled na pocity viny je velice blízký konceptu retroflekce z Gestalt terapie (viz Poster & Posterová, 2000; Roubal, 2004, 2007; Zinker, 2004). Vina však můţe být podle Rasmussena (2003b) spojena také se sociálním zájmem. V případě dítěte, které se nachází v pozici závislého na lásce a péči významných druhých jde o jeden ze základních existenciálních motivů. Ze stejného důvodu si nemůţe dovolit dát průchod zlobě či vzteku. Takovéto jasné vymezení se vůči druhým spolu s projevením vlastních potřeb by mohlo být jedním z rizikových behaviorálních projevů. 16
Obavu z chybování a perfekcionismus Dreikurs (1957b, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) řadil mezi základní
chybné sociální hodnoty, pro něţ je typické, ţe v období dětství byly zpravidla adekvátní, avšak pro současnou situaci a pro zdravé fungování jedince jsou spíše neefektivní. Analogický je tento koncept chybných sociálních hodnot např. s konceptem přehnaných postojů K. Horneyové (1966), kterými lze identifikovat charakteristiky
24
všem ostatním zjevná. Případné selhání v této honbě za dokonalostí pak eskaluje úzkost ještě více. Navíc, osoba plná strachu z odmítnutí nevěří, ţe by mohlo být i sebemenší selhání druhými tolerováno (Rasmussen & Dover, 2006). Pod vlivem předchozích zkušeností zakořeněných ve specifickém a jedinečném ţivotním stylu, směřující jeho cílesměrný pohyb, tento jedinec, kterému byla odňata odvaha a postrádal potřebné povzbuzení a oporu, není schopen vnímat jiné alternativní volby (na úrovni přesvědčení, očekávání a chování), nabízející se z příleţitostí bezprostředního okolí či z vlastních vnitřních zdrojů (Ansbacher & Ansbacherová, 1956).
2.3 Deprese a její souvislost s úzkostí Podle P. R. Rasmussena (2003a, 2003b) úzkost uţitečná v tom, ţe udrţuje osobu ve směřování sebe sama k důleţitému osobnímu cíli. Dlouhou dobu se také můţe zdát, ţe tato zvýšená ostraţitost ústící často v tzv. falešná pozitiva (vnímání hrozby tam, kde neexistuje) je z hlediska adaptace daleko výhodnější neţ stav, kdy převáţí falešná negativa (nerozpoznání hrozby, která existuje) (Öhman, 2000, cit. dle Rasmussen, 2003b). Na druhou stranu však tato sebeobranná technika17 znamená také pro danou osobu velkou míru distresu a neštěstí. V mnoha situacích je totiţ zdroj nebezpečí nejasný a neočekávatelný a úzkost tak můţe vyústit aţ v paniku (Rasmussen, 2003a). Často se v člověku mísí úzkost ještě s dalšími emocemi, které udrţují a pohání tyto adaptivní snahy. Z hlediska jedincovy privátní logiky a chybných přesvědčení se totiţ často zdají být subjektivně jediným východiskem. Obrat ale nastává tehdy, kdyţ jedinec není nadále schopen tento nepřetrţitý stav „pohotovosti“ a připravenosti k boji s neustále se objevujícími novými hrozbami zvládat tak, aby si pocit bezpečí zajistil. Extrémní úzkost následně donutí jedince k úniku z této situace. V šíři, v níţ se tedy jiné emoce ukáţí být neefektivními tváří v tvář vracejícímu se nebo chronickému boji, se nabízí ještě jedna moţnost, a to volba ústupu, který se nyní zdá být příznivější. Jedinec prostě můţe danou výzvu vzdát (Rasmussen & Dover, 2006). neurotických tvrzení, dále iracionálních hodnot A. Ellise (1962, cit. dle Katrochvíl, 2006) nebo A. T. Beckově pohledu na chybného myšlení nebo kognitivní omyly projevujícího se kauzálním vlivem v emočních poruchách (Kratochvíl, 2006). 17
Mosak a M. Maniacci (1999, cit. dle Rasmussen, 2003b) definují šest primárních sebeobranných technik
neboli typů chování: symptomy, omluvy, agrese, hledání odstupu (distance), úzkost a tendence k ústupu.
25
V určitém bodě vnímaného stresu, moţného selhání plánů, nebo šoku se tedy rozhodne: Nedokáţu to úspěšně zvládnout. Nechci selhat v dosaţení svých ambiciózních cílů. Odsunutím nebo vyhnutím se okolnostem výzvy tak zamezí ztrátě sebeúcty, bez ohledu na to, ţe objektivně bylo v jeho moţnostech je vyřešit (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). „Jsou to drastické manévry na třech frontách: na jedné je snaha zvládnout vnější události, na druhé se jedná o pokus zvládnout bolest, která se připomíná ze starého zranění uvnitř, a na třetí se pak jedná o úsilí zajistit bezpečnou pozici útěkem, hlavou dolů v psychologickém kotrmelci“, popisuje klíčové dynamiky vedoucí k této volbě C. P. Estésová (2002, s. 306). Jinými slovy, úzkost osobu zapojí do boje a stejně tak je schopná ji z boje vyřadit, pakliţe osoba není připravena natolik, aby vyhrála. Deprese, do níţ se můţe volba ústupu promítnout, pak představuje tzv. sebeochraňující strategii, realizovanou za účelem předejití poráţky, v tomto případě vnímané jako nevyhnutelné vyplynutí situace (Gilbert, 2001). Avšak, jak zdůrazňují Rasmussen a G. J. Dover (2006), čím důleţitější pro jedincův smysl pro vlastní sebeúctu, důstojnost, integritu či pocit sounáleţitosti dané vítězství bylo, tím větší váhavost a nerozhodnost se s moţností zanechání boje pojí, a tím větší je bolest s ústupem spojená.
2.4. Dynamika deprese Z výše uvedeného vyplývá, ţe o depresi je moţné uvaţovat jako o výrazu nízké psychologické tolerance.18 Koncept deprese v individuální psychologii integruje cíle jedince s jeho apercepčním stylem, copingovým stylem a konečně úrovní a charakterem sociální opory (Slavik & Croake, 2006b).19
18
Analogií k měření psychologické tolerance je měření neuroticismu – ohodnocení reaktivity ke stresu, coţ se
ukazuje jako korelující faktor s počátkem, udrţováním, recidivou deprese (Slavik & Croake, 1995b). 19
Neznamená to ovšem, ţe přehlíţí či snad popírá biologické predispozice v roli významných determinantů.
Podle J. E. Griselové, Rasmussena a L. Sperryho (2006) jsou v podstatě všechny případy úzkosti a deprese biologického charakteru. Biologické základy jsou obecně povaţovány za zásadní pro subjektivní proţívání. Také stres se typicky objeví jako výsledek rozvinutých dispozic, jeţ interagují s konstitučními atributy (zděděný potenciál – aktiva a pasiva), které jsou pak v konfliktu s externími omezeními. Individuální psychologie tedy tuto rovinu problematiky deprese zohledňuje. Přesto ale svoji pozornost upíná zejména na ty komponenty ţivotního stylu, reflektující jedincovu svobodnou vůli a kreativitu iniciovanou usilováním o dosaţení ţivotních
26
V depresi jedinci projevují výraznou citlivost hodnotit situace jako kritizující, mimo kontrolu20, nebo deprivující (Mosak, 1968, Pancner, 1993, cit. dle Slavik & Croake, 2006b). Právě toto hodnocení či posouzení okolností jako pravděpodobně riskantních jim brání vnímat a potýkat se s ţivotními událostmi jako s úkoly (výzvami), s příleţitostmi se učit, coţ vede ke zvýšené připravenosti se stáhnout (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Kvůli této senzitivitě dokonce hledají takové události, zveličují je, nepřímo podporují to, aby se staly, a ani se jim nesnaţí včas předejít (Adler, 1992; Lydeard & Jones, 1989, Thoits, 1983, cit. dle Slavik, Croake, 2006a). Za touto senzitivitou stojí nízká tolerance k výsledkům ohroţujícím sebeúctu (Ansbacher & Ansbacherová, 1956), která je jiţ a priori oslabená. Svědčí o tom mimo jiné anticipace vlastní nekompetentnosti k ovlivnění či zvládnutí přicházejících událostí. Řada těchto reakcí zaloţených na přesvědčení o vlastní nekompetentnosti je podle S. M. Monroeho a A. D. Simona (1991) výsledkem dispozic. Ty se tímto úzce dotýkají širších interaktivních aspektů deprese, konkrétně copingových stylů. Depresivní jedinec vyuţívá typické, idiosynkratické způsoby potýkání se s následky stresujících událostí. Při nástupu stresu se tato osoba spíše neţ na změnu ohodnocení událostí nebo vypořádání se s ní způsobem zaměřeným na úkol, soustředí na regulaci nebo redukci své vlastní emocionální reakce (Barnett & Gotlib, 1988). Pravděpodobně se bude jednat o zvládání pocitů bezmocnosti a beznaděje, namísto osvojení si způsobu, jak se vhodně daného úkolu zhostit (Mozdrierz & Greenblatt, 1994). Můţe to zahrnovat ošetření úkolů nevhodnými způsoby, pod úrovní jedincových kompetencí, nebo způsoby, které jsou nejisté (Shaw, 1982, cit. dle Slavik & Croake 2006a). Nevhodnými reakcemi můţe naopak zvýšit náročnost daných událostí, a tak i nadále frustrovat vlastní úsilí orientované k účasti v oblasti práce, intimních vztahů a přátelství.21 Co se týče samotného ohodnocení událostí, to do značné míry vyplývá z jiţ zmíněného pesimistického sebehodnocení. K tomu se připojuje také jakási „nafouklost“ vnímané hostility vnějšího světa. Ti, jejichţ deprese promění kaţdodenní situace a poţadavky ţivota v hazardy, pak většinou přehnaně zdůrazňují svůj vlastní emocionální diskomfort a problémy, podceňují cílů. Právě jako můţe někdo vyuţít orgánovou méněcennost ambiciózními způsoby, můţe jiný vyuţít dispozice k depresi (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). 20
Podle teorie naučené bezmocnosti deprese vychází z pasivity a proţitku sebe sama jako někoho nezpůsobilého
k akci a k osobní vůli. Taková osoba postrádá smysl pro sílu a kontrolu. A právě taková osoba je velmi snadno přemoţená a traumatizovaná ţivotními událostmi (Schumaker, 2001). 21
Tyto oblasti jsou podle individuální psychologie zásadními ţivotními úkoly v ţivotě kaţdého člověka (Powers
& Griffithová, 1987; Shulman & Mosak, 1995).
27
své schopnosti k řešení těchto těţkostí, a to proto, aby si tak potvrdili, jak nekompetentní jsou a jak nepřátelský je okolní svět. Vyhýbají se tak nezbytnosti dělat to, co je potřeba, aby se dostavila úleva, namísto toho setrvávají v depresi (Adler, 1961, 1980, Pancner, 1993, cit. dle Slavik & Croake, 2006a). Vnější svět ale tuto strategii vyhnutí se ţivotním úkolům neospravedlní zcela, takţe jedinec posléze začne vinit především sebe sama. Ideální sebehandicapující strategií je přitom podle Adlera vinit samotnou depresi (1961, cit. dle Slavik & Croake, 2006a), čímţ se jedinec zcela zbaví jakékoliv vlastní odpovědnosti ve vztahu k participaci na ţivotních úkolech, na sociálním ţivotě obecně. Další copingovou metodou, která můţe působit protrakci depresivní epizody, a brání tak jejímu překonání, je jedincovo přeceňování důleţitosti být perfektní, stejně tak přeceňování svých cílů, kterých bývá velmi těţké, někdy nemoţné, dosáhnout.22 V tuto chvíli, kdy se necítí být schopným tato vlastní očekávání naplnit, je pro něj stav „Ještě stát!“ vyhovující a ochraňující od světa, také konstruovaného jako kritizující, kontrolující nebo deprivující (Slavik & Croake, 2006b).
2.5 Charakteristika cílů u jedinců s depresí Tito lidé jsou zřídkakdy ochotni být nedokonalí. Specifické styly pro depresi H. H. Mosak (1968) a R. J. Pancner (1993) symbolicky nazývají „Otcem“, „Perfekcionistou“ či „Kontrolorem“ (cit. dle Slavik & Croake, 2006a). Formulace jejich ţivotních cílů často implicitně odráţí formulace „musím vţdy“ a „nikdy nesmím“ apod. Propojení významů těchto slov s problematikou chybování nám dává porozumět neochotě experimentovat s učením se prevenci, učením se toho, co by mohlo být uděláno lépe. Proces učení se obyčejně bez omylů neobejde. Pro jejich jiţ tak nízké sebehodnocení je však tato představa téměř nepřípustná. Osoba s těmito citlivostmi a s několika málo alternativními způsoby naplnění sebeúcty, tj. důleţitými strategiemi ţivotního stylu, má malý výběr jiných postupů, neţ je samotný ústup. Specifické a perfekcionistické poţadavky na sebe jsou ve skutečnosti kompenzací atribuce vlastní druhořadosti. Jedinec trpící depresí má silný pocit neschopnosti a cítí se být 22
viz různé druhy adaptivnosti z hlediska časové perspektivy, např. tzv. kompulzivní charakter jedince, pro
kterého je dle Rasmussena (2003a) okamţitý stav uspokojení vţdy relativní ve vztahu ke konečné adaptivnosti a pro kterého dokonalost současně představuje stav totální kontroly.
28
bezcenným. Má pocit, jako by nic neznamenal. Současně tento pocit odmítá. Pokud jsem přece odpovědný za tolik věcí, nemůţu být tak bezcenný, domnívá se. Takto jej jeho pocity obrovské odpovědnosti jakýmsi zvráceným způsobem nevědomě chrání před pocity bezcennosti (Meier & Minirth, 1998).23 Opět ale s přidruţeným distresem. Ten totiţ podle Shulmana (1973, cit. dle Slavik & Croake, 2006b) vychází z vysoké míry diskrepance mezi jedincovým self-konceptem a jeho ideály. Také Adler (1964, cit. dle Lantz, 1981) byl toho názoru, ţe mnoho lidského neštěstí je následkem patologické ambice. Naneštěstí, zatímco se lidé touţí vzdát svých symptomů, nechtějí přeformulovat své cíle, nebo akceptovat sebe sama jako omylnou lidskou bytost (Slavik & Croake, 2001). Kdyţ Adler zmiňoval patologické ambice, zřejmě hovořil o takových, které se budují na podkladě nedostatku sebeúcty a pocitu sounáleţitosti, jeţ nebyly jedinci v klíčových letech utváření jeho ţivotního stylu bezprostředním okolím a významnými druhými dosyceny. Jedná se tedy o selhání v rozvoji sociálního zájmu. Nyní u něj v důsledku toho převaţují pocity méněcennosti a chybí mu jistota, ţe jako člověk má hodnotu, ţe náleţí k druhým uţ jen proto, ţe existuje (Dreikurs, 1990, cit. dle Hjertaas, 2009). Deprese se zpravidla objeví, vyskytne-li se překáţka na cestě k ţivotnímu cíli (Nesse, 24
1998). Kdyţ se jedinec při konfrontaci s překáţkou stane bezmocným k tomu, aby mohl cíle dosáhnout, emoční energie normálně nasměrovaná k cíli, se transformuje v pocity zklamání a hněvu, posléze namířené proti sobě samému nebo vůči druhým (Rasmussen, 2003a, 2003b; Izard & Acherman, 2000, cit. dle Rasmussen & Dover, 2006). Je uţitečné zde zdůraznit, ţe jsou to perfekcionistické ideály (spolu s apercepcí událostí jako ohroţujících), nikoliv samotné překáţky, jeţ figurují coby předzvěst (čili determinanty) deprese. Potvrzuje to i fakt, ţe se mnozí pacienti, jak vypozoroval R. Nesse (1998), začnou zotavovat z deprese poté, co jsou schopni zříci se svého úsilí ve svém ţivotě.
23
Zranitelní jedinci mohou trpět podle některých autorů nízkými náladami proto, aby tak ještě více tyto nadmíru
ctiţádostivé kompenzace posílili (Dinkmeyer, Dinkmeyer & Sperry, 1987, cit. dle Slavik & Croake, 2006b). 24
Překáţku mohou často představovat také jedincovy vnitřní – psychické i fyzické – zdroje. V takovém případě
pak daného jedince chrání před celkovým přepracováním a vyčerpáním organismu, k němuţ ho vede např. jeho přílišná svědomitost a výkonnost (Rasmussen & Dover, 2006).
29
2.6 Adaptivita deprese Právě charakter ţivotních cílů jedince, činí z deprese v určitém kontextu vysoce adaptivní záleţitost. Obecně, pokud jedinec čelí boji a nemůţe zvítězit, nebo čelí specifickým výsledkům, kterým nešlo zabránit, změnit je, či zvrátit kvůli nedostatku flexibility (v oblasti ţivotních cílů, strategií jejich dosaţení), pak se deprese zdá být nejvíce adaptivní reakcí aktivující jiţ zmíněný ústup, a to i navzdory tomu, ţe jej můţe někdy doprovázet intenzivní úzkost a bezmoc. Jindy se ale mohou s ústupem vyskytovat pozitivní emoce, zejména úleva. Vzdání se boje v podstatě vyţaduje, aby se ve spojitosti s důsledky ţivotních závazků stal člověk bezvýznamným a nedůleţitým. V podstatě odstupuje od jakékoliv odpovědnosti (Rasmussen & Dover, 2006). To, co odlišuje z hlediska individuální psychologie krátkou depresivní reakci a závaţnější depresivní epizodu, je pouze adaptivní relevance daného stavu (Oba případy totiţ jinak zahrnují tytéţ biologické procesy, stejně tak podobné adaptační mechanismy). V relativně krátké době trvání se odráţí snaha a ochota jedince se následně znovu zapojit do ţivotních úkolů s obnovenou důvěrou, ţe to přinese další osobní růst. Naproti tomu u tzv. velké depresivní poruchy jedinci tato ochota ke znovu-zapojení se do ţivotních úkolů chybí, a tak je pro něj stále nezbytné zůstávat v depresivním stavu. Pro mnohé z nich platí, ţe ústup před odpovědností v ţivotě odráţí jejich neochotu zanechat svého zavádějícího ţivotního cíle. Privátní logika takového postupu nezřídka odpovídá za chronické případy deprese, často označované za endogenní (Rasmussen & Dover, 2006).25 V takovém případě tedy jedinou prosazenou volbu představuje spolehnout se na primární (ulehčení od boje) a sekundární výhody (podpora a asistence druhých) z daného postupu.
25
Čistě endogenní (tedy biologické) příčiny povaţují Rasmussen a Dover (2006) za velmi vzácné. Jsou toho
názoru, ţe většina klinických případů diagnostikovaných jako porucha v medicínském významu, jsou ve skutečnosti symptomatické reflexe konfliktu mezi jedincovým ţivotním stylem a s ním spojených cílů a tuţeb, a standardy, očekáváními nebo příleţitostmi vlastní danému prostředí, respektive kultuře, v níţ jedinec ţije. Současně však tito autoři zdůrazňují fakt, ţe ţádný psychologický proces se neodehrává bez přítomnosti fyziologických mechanismů. Zdánlivý paradox můţe pomoci objasnit Kiesler (2000), který je názoru, ţe čím déle jedinec funguje v určité orientaci ţivotního stylu, tím více zakořeněný je pak konkrétní fyziologický vzorec. S opakující se praxí pak podobná přizpůsobení ve fyziologii jedince, utvářená v mozku, korespondují s těmito atributy orientace ţivotního stylu jedince. Na základě toho pak kaţdý můţe na narušení cesty k ţivotnímu cílu reagovat velmi rychlou odezvou.
30
Protoţe však nejde o optimální, ale spíše okamţitou adaptivnost26, sledující maximalizaci okamţitých vzestupných výsledků nebo vytvoření bezprostřední ulehčení od neţádoucího stavu, jsou s touto volbou nezřídka spojeny také reaktivní následky v podobě vzniklých přidruţených potíţí a těţkostí (Rasmussen & Dover, 2006). Ty se ponejvíce projeví v sociální oblasti ţivota jedince.
2.7 Projevy a důsledky deprese v sociální rovině života B. Waller, J. Carlson a M. Englar-Carlson (2006) řadí depresi mezi tzv. disjunktivní emoce27, jinými slovy emoce vedoucí k distanci od druhých. Ústup můţe vést k pokračující nebo dokonce vzrůstající izolaci, navyšujícímu se distresu v sociální oblasti, hněvu, nebo přecitlivělému sebeobviňování i obviňování druhých z nedostatku pomoci nebo nedostatku úspěchu (Slavik & Croake, 2006b). Deprese podle A. P. Millirena et al. (2002, cit. dle Waller, Carlson & Englar-Carlson, 2006) oddaluje jedince do značné míry prostřednictvím odmítnutí ze strany druhých. Naskýtá se k tomu hned několik důvodů. Samotný ústup před ţivotními výzvami můţe v druhých vzbudit pohoršení (Rasmussen & Dover, 2006), nebo se lidé z blízkého okolí mohou cítit frustrovaní a iritovaní pasivitou dotyčné osoby (Slavik & Croake, 2006a). Odmítání pak následně zpravidla ospravedlňuje a posiluje původní chování, právě tak jako řadu přesvědčení, která činí jedince bezmocným a svět nepřátelským (Waller, Carlson & Englar-Carlson, 2006).28 Tito jedinci se obvykle doţadují lásky a potvrzení od druhých, ale jejich hluboce zakořeněné nepřátelství dosaţení tohoto cíle často maří. Své problémy vidí přehnaně a často se viní za všechny své potíţe. Někteří depresivní jedinci však naopak viní ze všech svých problémů druhé, protoţe se oddávají sebelítosti (Meier & Minirth, 1998). Lidé se vyhýbají osobám s vysokou mírou senzitivity tak moc, jak se jen senzitivní jedinci vyhýbají druhým (Pancner, 1993, cit. dle Slavik & Croake, 2006b). Ti budou 26
viz definice a charakteritika okamţité a optimální adaptivnosti (Rasmussen, 2003a; Rasmussen & Dover,
2006) 27
viz konjunktivní a disjunktivní emoce (Ansbacher & Ansbacher, 1956; Waller, Carlson & Englar-Carlson,
2006) 28
Naopak přítomnost sociální opory, přinášející povzbuzení a odvahu, slouţí jako významný zdroj posilování
psychologické tolerance (Slavik & Croake, 2006a).
31
selektovat z řad druhých své společníky, přátele a partnery podle toho, jak moc budou ochotni tolerovat jejich vysokou citlivost a poţadavky na podmíněné vztahy (Slavik & Croake, 1995a, cit. dle Slavik & Croake, 2006b). Tím, ţe své vztahy v podstatě budují na podmíněnosti, riskují, ţe se tak obklopí lidmi, kteří si ve vzájemném vztahu s nimi budou kompenzovat své vlastní závislosti, přičemţ jejich vztah bude plnit funkci ochranného štítu před nejistými podmínkami v ţivotě (Shulman, 1984, cit. dle Slavik & Croake, 2006b). Často také tyto osoby vyuţívají dobré vůle či slabosti druhých. Stěţují si, aby mohly nutit druhé ustoupit, vzdát se, povolit. Přikloní se i k extrému, aby prokázaly svoji nekompetentnost nebo to, jak nepřátelský je svět. Následně od druhých poţadují, aby jim z jejich ţivotních úkolů ulehčili. (Slavik & Croake, 2006a). Někdy depresi udrţuje obava dané osoby, ţe jakmile se vzdá deprese, povede to k opuštění druhými, které dle své mínění potřebují. Depresi totiţ mimo jiné slouţí nejen jako komunikační prostředek vyjádření prosby o (dočasné) vyvázání se z poţadavků sociálního prostředí, ale také jako volání o pomoc (Rasmussen, 2003b). Jejich chování lze popsat jako převáţně obviňující, izolující a neasertivní. Na projevovanou submisivnost někdy ostatní z jejich okolí mohou odpovídat potvrzením si vlastní kontroly (Slavik & Croake, 2006b). Tak jako to platí v rámci celé této problematiky deprese a dílčích rovinách jejího působení a projevů, tak ani tady autoři neuvaţují o vědomém rozhodnutí (Rasmussen & Dover, 2006). V kontaktu s druhými lidmi nelze spatřovat vědomou manipulaci (Slavik & Croake, 2006b). Klíčové představy, na podkladě kterých se deprese rozvíjí, z pohledu privátní logiky daného jedince odpovídají charakteru rané situace. Úzkost či deprese se v průběhu ţivota vynoří spíše jako zoufale beznadějný prostředek toho, jak se pokusit zvládat svoji nízkou psychologickou toleranci, neţ jako prostředek k ovládání druhých (Hjertaas, 2009). Tyto symptomatické „štíty“ jsou spíše typicky naučenými strategiemi, metodami ţivotního stylu pro vyhýbání se pocitům méněcennosti, spojenými se selháním v ţivotních úkolech (Stein & Edwards, 1998, cit. dle Waller, Carlson & Englar-Carlson, 2006).
2.8 Důležitost sociálního zájmu Úzkost (či následná deprese) narůstá do převládajícího a vysilujícího psychologického problému zejména tím, ţe přímo ovlivňuje jedincovy primární lidské touhy – potřebu náleţet. 32
Ţivotní styl, bez ohledu na to, zdali se projevuje depresí nebo úzkostí, reflektuje způsob zapojení se do závazků ke světu, který následuje řada očekávání a cílů, směřujících tendenci pohybu daného jedince (Griselová, Rasmussen & Sperry, 2006). Osobnostní styl adaptace tudíţ charakterizuje také jedincův vztah k druhým, jak jiţ bylo výše popsáno. Přestoţe fungování této dynamiky není vědomým aktem, jedinec v tomto procesu hraje významnou aktivní roli. Specificky depresivní jedinci (nevědomě) kontrolují své symptomy (Rasmunssen, 2003b), vybírají si prostředí, a kolaborují (či nikoliv) s léčbou (Strauss et al., 1985, cit. dle Slavik & Croake, 2006a). Případní klienti nejsou vnímáni jako oběti svých symptomů – ty jsou totiţ účelově zvoleny vzhledem k určitému cíli. Duševní nemoc není chorobou, ve smyslu, v jakém o ní zpravidla uvaţujeme, ale chybným způsobem ţití (Pancner & Jylland, 1996, cit. dle Waller, Carlson & Englar-Carlson, 2006). Rovina sebeovlivňování na úrovni jedincových reakcí na stres, stejně jako na úrovni symptomů depresivní poruchy, je v individuální psychologii explicitně vyjádřena a model interpretace těchto potíţí v rámci tohoto směru nabízí tzv. sebe-vlivům moţnost zvyšovat nebo sniţovat jejich výskyt. Existují intervenční strategie k pochopení a dokonce prevenci těchto naučených procesů (Mays & Manaster, 1999; Rasmussen, 2003a,b; Waller, Carlson & Englar-Carlson, 2006). Klient je tak schopen získat uvědomělou volbou pohybu pozitivní výsledky, které hledá a to bez zapojení maladaptivních forem chování. Rasmussen a Dover (2006) tvrdí na základě svých zkušeností, ţe pro širokou většinu klientů nutný kompromis v otázce ţivotních cílů není tak velký, aby nebyl jedinec schopen učinit přizpůsobení ţivotního stylu nezbytné pro vyšší kvalitu ţivota. V Adleriánském kontextu toho můţe být dosaţeno jen skrze vyjádření sociálního zájmu, tedy pěstováním konstruktivní formy ţivotního stylu. Moţná rizika negativních následků jedincových akcí jsou touto cestou minimalizována, proto můţeme hovořit o tzv. optimální adaptaci, jeţ si můţe v rámci jedinec osvojit skrze tzv. emocionální reorientaci v rámci poradenského či terapeutického procesu. Vlivem takovéto intervence je posléze jedinec blíţe zdrojům pozitivních emocí, a to pomocí adaptivnějších strategií a metod neţ byly ty, které vyuţíval před léčbou. Adaptivita pramení z nabyté jistoty v sociálním zájmu (Rasmussen, 2003a). Míra uţitečnosti jednotlivých osvojených strategií, ale také ţivotních cílů jedince, se tedy posuzuje prostřednictvím toho, jak intenzivně odráţí sociální zájem. Ten je moţné označit jako konjunktivní, tedy svým působením spojující jedince dohromady. Tím, ţe je jedinec schopen čerpat pozitivní pocity skrze nový přístup charakterizovaný větší emocionální 33
sebejistotou a sebekontrolou, je také lépe schopen zanechat manipulativních, sociálně neuţitečných a sebesvazujících technik spojených s interpersonálními konflikty a emocionální beznadějí (Rasmussen, 2003a). Ruku v ruce s tímto se pak jedinci otevírá prostor pro sounáleţení s druhými, projevující se inklinací ke hře, komunikací a sdílením radosti (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Sociální zájem však také do ţivota jedince vnáší více nezávislosti mezi ním a druhými lidmi, nezávislosti, která můţe vzejít pouze z opravdové kooperace, důvěry, respektu k jedinci, z rovnostranné úcty a sdíleného rozhodování (Dreikursová-Fergusonová, 1993). Podporou pocitu sounáleţitosti vycházející z pěstování sociálního zájmu a jeho odrazů v ţivotě jedince lze sníţit či omezit výskyt neefektivních symptomů, jak naznačují výsledky některých studií (viz Mosak 1979, Adler, 1967, cit. dle Lantz, 1981; Miranda & Fraserová, 2002; Nikelly, 2005; Richardson & Manaster, 2003; Herringtonová et al., 2005). Tyto závěry tak hovoří ve smyslu statistického důkazu ve prospěch Adlerových tvrzení, ţe dobře rozvinutý smysl pro sociální zájem je inkompatibilní s mnoha emocionálními problémy. Také proto je v individuální psychologii zásadním kritériem pro zhodnocení úspěšnosti terapeutické či poradenské intervence míra vzestupu projevů sociálního zájmu klienta ve svém ţivotě (Powers & Griffithová, 1987).
34
III. Výzkumná část
1 Cíl výzkumu, výzkumný problém a výzkumné otázky Individuální psychologie, jak jiţ bylo nastíněno v teoretické části, nahlíţí na člověka z teleologické a holistické perspektivy. Všechny jeho projevy v průběhu ţivota, veškerý jeho psychický ţivot je odrazem jeho ţivotního stylu, jeţ získal více méně stabilní podobu v raném období jedincova ţivota. Uvádí se do období počátku puberty, tedy devíti desíti let. Za klíčové komponenty ţivotního stylu se povaţují přesvědčení o sobě, o druhých lidech, o vnějším světě nebo ţivotě jako takovém. Na základě těchto představ a přesvědčení se budují další z komponent a těmi jsou ţivotní cíl a metody, jeţ si za dosaţením cíle jedinec zvolil. O tom, jak široký je repertoár těchto metod, závisí na kaţdém jedinci. Lze předpokládat, ţe čím více bude jedinec zastrašen, čím méně bude disponovat sebeúctou a pocitem sounáleţitosti, tím zkostnatělejší a chudší repertoár osvojených metod bude mít. Současně s tím, budou ţivotní cíle vlivem kompenzační dynamiky vykazovat znaky nerealističnosti a někdy i přílišné ambicióznosti. Prostřednictvím přísnosti svých cílů a ulpíváním na osvědčených metodách si jedinec účelově zajišťuje ochranu pro svoji jiţ tak nedostatečnou sebeúctu a preventivně se brání jakýmkoliv ztrátám pocitu sounáleţitosti, který přes všechno úsilí není proţíván jako opravdový a nepodmíněný, ale naopak jako cosi velice křehkého, co je nutné si tvrdě zaslouţit. Snad lépe by bylo mluvit v tomto případě namísto pocitu sounáleţitosti o strachu nenáleţet (viz Shulman, 1982, cit. dle Hjertaas, 2009). Depresivní či úzkostná porucha (objevují se často ruku v ruce) není touto optikou vnímána jako nemoc v pravém slova smyslu, ani něco, co se jedinci nahodile přihodilo. Jedinec zde ani není vsazen do role pasivní oběti. Stejně tak jako jakékoliv jiné symptomy a psychické potíţe, tak i tyto, podle Adleriánů, plní svůj účel. Svoji povahou a významem pro jedince jsou zcela v souladu s jeho ţivotním stylem a jednotlivými komponentami, smysluplně navazují na předchozí jedincovy uskutečněné volby a konání. Co se týče časového hlediska, pak počátek daných problémů nepředstavuje pouze vyvrcholení předchozích potíţí s tím, ţe šlo jen o otázku času, kdy se tak stane. Načasování počátku symptomů je také zcela adaptivní v kontextu ţivotní situace, v níţ se jedinec nacházel. V předešlé části práce byla přibliţně nastíněna moţná povaha jednotlivých komponentů ţivotního stylu jedince s depresí. Ve výzkumné části této práce se dále hodlám 35
zaměřit na to, jakou konkrétní podobu mohou jednotlivé klíčové komponenty ţivotního stylu u jedince s depresí mít. Ţivotní styl je vţdy zcela jedinečný výtvor konkrétního člověka. Ačkoliv se to na první pohled nemusí jevit příliš zřetelně, jde o jedinečnou mozaiku, kde kaţdý dílek zapadá do celku a podílí se na jeho konečné podobě, která slouţí jednomu motivu - motivu ţivotního cíle. V případě této studie půjde o to, jednotlivé významné dílky mozaiky zachytit, rozpoznat a konečně porozumět jejich významu v daném celku. To, co zde uvidíme na počátku, je jen jeden jediný dílek a tím je deprese. Jakou roli v celkové podobě mozaiky hraje, v jakém vztahu je vůči ostatním dílčím částem, i to bude předmětem tohoto výzkumu. Výzkum se tedy snaţí odpovědět na následující výzkumné otázky:
Výzkumné otázky: 1. Jaký je charakter klíčových komponent životního stylu u jedince s depresí? 1.1 Jaká jsou přesvědčení o vlastním self u jedince s depresí? 1.2 Jaká jsou přesvědčení o druhých lidech (respektive o muţích a ţenách) a o světě u jedince s depresí? 1.3 Jaké jsou životní cíle jedince s depresí? 1.4 Jaké metody, na emocionální či behaviorální úrovni, obvykle volí jedinec s depresí při dosahování svých ţivotních cílů? 2. Jakou funkci plní deprese v životě jedince v kontextu jeho životního stylu?
2 Výzkumná strategie Kaţdý jedinec je tvůrcem a reprezentantem vţdy jedinečného ţivotního stylu. Schopnost určit ţivotní styl a porozumět mu v jeho jedinečnosti je pro účely této studie 36
klíčová. K identifikaci ţivotního stylu a charakteru jeho jednotlivých komponent je třeba zachytit specifický sociální i ekologický kontext jedincova ţivotního stylu, do nějţ bylo jeho směřování neoddělitelně vsazeno, a tudíţ se spolupodílel na formování tohoto nedělitelného vzorce, zajišťující konzistenci kaţdému cílesměrnému pohybu dané osoby. Kromě sociálních a environmentálních faktorů působících na jedince sehrála neméně důleţitou roli také jedincova specifická apercepce neboli přisuzování významů těmto ţivotním okolnostem. Z výše uvedeného vyplývá, ţe jednotkou, která bude předmětem zkoumání této studie, je ţivotní styl. Jeho tvůrcem a současně „nositelem“ je vţdy jen jedno individuum. Adler jedinečnost ţivotního stylu opakovaně ve svých textech zdůrazňoval. Ani tato studie tuto významnou rovinu svého teoretického východiska, jeţ Adler také nazval vědou k porozumění člověku (Powers & Griffithová, 1987), nechce nijak eliminovat, ale naopak jí chce zachytit v co největší míře. Na základě toho jsem se rozhodla realizovat svůj výzkumný záměr v rámci kvalitativně navrţeného výzkumu, konkrétně pak v rámci případové studie. Protoţe zkoumán bude ţivotní styl jedné osoby, půjde současně o kazuistiku (ang. single-case study), zaměřující se tedy na jeden případ (Yin, 2003). Takto zvolený design výzkumu výzkumníkovi nabízí zachytit ţivotní styl v jeho celistvosti a komplexnosti a zároveň se při procesu sběru dat, jejich analýzy, interpretace a při následné deskripci jeho jednotlivých komponent nevytratí nic z jedinečné choreografie jedincova pohybu. Ano, na zkoumanou osobu lze v tomto případě nahlíţet jako na choreografa. Výzkumník zde bude v roli tanečníka, následujícího vzorec pohybu a tím se vciťujícího do choreografovy jedinečné logiky a jeho rytmu. Protoţe pouze skrze snahu o empatii a porozumění je moţné odhalit význam konkrétních pohybů a tak následně popsat ţivotní styl jedince, potaţmo jeho dílčí komponenty (Powers & Griffithová, 1987). V rámci procesu zhodnocení ţivotního stylu zde tedy půjde, podobně jako u klinického postupu, především o objasnění funkcí, struktur a dynamiky osobnosti, které determinují daný typ chování (Stančák, 1982), v tomto případě depresivní a úzkostnou symptomatiku (v individuální psychologii vnímanou jako jednu z osvojených metod dané osoby), který je s nimi kongruentní. Tato práce naplňuje svým zaměřením funkci explorativní formy případové studie. Přestoţe stanovené výzkumné otázky vedou k identifikaci a odhalení charakteru klíčových komponent ţivotního stylu, současně s tím se na základě teoretického zázemí předpokládají také určité vztahy mezi těmito jednotlivými koncepty, jeţ nelze opomíjet. Nejde tedy o pouhou deskripci. 37
Co se týče reprezentativnosti v rámci takto navrţeného výzkumu, je na místě v souvislosti s tím zmínit, ţe reprezentativnost v kvalitativním výzkumu má poněkud jiný význam, neţ jak se chápe ve výzkumu kvantitativním. Kaţdého jedince lze dle individuální psychologie povaţovat v kaţdém okamţiku jeho ţivota za reprezentativního nositele svého ţivotního stylu, který je zcela jedinečný, mimo jiné i tím, ţe se formování ţivotního stylu podílí propojený komplex faktorů a okolností, které teprve ve vzájemné souhře, navíc s ohledem na vţdy jedinečné přisuzování významů, ústí v konečnou, jedinečnou podobu jedincova ţivotního stylu, jak jiţ bylo výše uvedeno. Zatímco výhodou metody případové studie je moţnost hlubokého poznání podstaty případu, nevýhodou omezenost zobecnitelnosti výsledků. Ambice v otázce zobecnitelnosti výzkumných závěrů studií s kvalitativním designem je vţdy do značné míry limitovaná, obzvláště pak u případové studie, navíc zaměřené na jeden případ. Mnohonásobná případová studie (ang. multiple-case study) by byla časově velice náročná a její realizace v rámci zpracování diplomové práce, ať uţ za účelem získání podobných či kontrastujících výsledků (Yin, 2003), by zejména z časových limitů byla jen velmi těţko uskutečnitelná. Proto si ani tento výzkum zobecnitelnost neklade za svůj cíl. Snad by tento záměr mohl být naplněn prostřednictvím výzkumných studií, které by svým navrţením na tuto studii navazovaly, její závěry měly v úmyslu statisticky prověřit, zobecnit či jinak významově rozšířit, např. s ohledem na různé vztahy, ať uţ na úrovni korelace nebo kauzality, mezi jednotlivými významnými faktory.
3 Výzkumný soubor
3.1 Metoda výběru respondenta Na počátku při úvahách o navázání kontaktu s případným respondentem bylo jasné jediné kritérium. Diagnóza depresivní či úzkostně depresivní poruchy.29 Tuto diagnózu jsem pro větší objektivitu chtěla mít potvrzenou z řad zkušenějších praktiků, ať uţ klinických 29
Skrze obeznámení se s teoretickou literaturou se spojení úzkosti a deprese začalo jevit jako zajímavé. Úzkost
jako by představovala určitý klíč k pochopení významu depresivních příznaků.
38
psychologů či psychiatrů. Zvaţovala jsem oslovení psychologů s vlastní klinickou praxí a různá psychiatrická zařízení, kde buď lidé s těmito potíţemi docházejí ambulantně či jsou zde hospitalizovaní. Po dalším přemítání jsem oslovení klinických psychologů s vlastní praxí vyřadila. Nechtěla jsem svojí spoluprací s jejich klienty narušit terapeutický proces mezi nimi probíhající. Vnímala jsem to také jako moţnou intervenující proměnnou pro moje vlastní bádání. Protoţe jsem předtím absolvovala týdenní stáţ v jedné psychiatrické klinice, věděla jsem, ţe práce s hospitalizovanými pacienty tam není tak intenzivní a systematická, co se individuální psychoterapie týče. Navíc se zdálo, ţe při spolupráci s hospitalizovaným pacientem, který tam obvykle pobývá osm týdnů, by prostředí léčebny nabízelo bezpečný prostor po delší dobu naší spolupráce, coţ by případný respondent mohl ocenit. Setkávali bychom se vţdy ve stejnou dobu, vţdy na stejném místě, pakliţe by o to byl ze strany probanda projeven zájem a taková forma spolupráce by mu vyhovovala. Navíc jsem měla představu, ţe takto strávený čas by pro něj snad v jeho obtíţném období mohl představovat určitý přínos, zdroj pozornosti a zájmu druhého člověka, snad i zdroj určitého sebepoznání a třeba i pochopení některých souvislostí s výskytem současných potíţí. Oslovila jsem proto současně dvě centra psychiatrické péče, přičemţ jsem se obrátila na klinické psychology, jejichţ kontakty byly uvedeny na webových stránkách těchto pracovišť.30 Oslovila jsem je vţdy prostřednictvím mailu, v němţ jsem představila sebe, dále svůj výzkumný projekt, stručně nastínila také teoretické východisko a co nejpodrobněji jsem také popsala zamýšlený způsob práce s potenciálním probandem, předpokládanou délku naší spolupráce, dobu jednotlivých setkání. Poţádala jsem je o spolupráci při navázání kontaktu a oslovení pacienta s výše zmíněnou diagnózou, kterému by momentální stav umoţňoval se na výzkumu podílet. Z jedné léčebny mi přišla odpověď, ţe realizovat můj výzkum by v jejich podmínkách nebylo moţné. Z druhé léčebny však přišla mailem odpověď vyjadřující ochotu mi při výběru respondenta vypomoci. Měla jsem přijít v době vizity, kde bych svoji prosbu vznesla i před zbývajícím ošetřujícím personálem. Tak se stalo. Jedna psychiatrička se mě tehdy ujala, s tím, ţe jí napadla jedna pacientka, která by připadala v úvahu. Domluvily jsme se, ţe by se nejprve v rámci vyšetření pacientky sama zeptala, jestli by byla ochotna se se mnou sejít a o konkrétních podmínkách spolupráce si promluvit. Chtěla jsem tímto dotyčné osobě ponechat 30
Z důvodu co největšího ošetření anonymity zkoumané osoby zde neuvádím, o jaká konkrétní pracoviště se
jednalo.
39
prostor pro odmítnutí, coţ by bylo patrně sloţitější, pokud bych jí hned zpočátku vyhledala a oslovila já sama. Pacientka souhlasila a tak jsem se s ní o několik dní později na půdě léčebny setkala. Zprvu jsem se představila a poděkovala za její ochotu ke schůzce. S sebou jsem měla připravený a vytištěný dokument (viz příloha č. 1), v podstatě šlo o formu informovaného souhlasu, kde jsem v jednotlivých bodech nastínila, co studuji, čeho se týká moje připravovaná diplomová práce a jak by probíhala naše případná spolupráce, tj. o kolik setkání by se jednalo, jak dlouhá by byla, kde bychom se setkávaly, jakou formou by byl veden rozhovor, jaký typ informací je pro účely výzkumu důleţitý apod. Tento dokument jsem jí přenechala, aby jej měla k dispozici i později. Současně s tím jsem postupně vyjmenovávala a podrobněji dle potřeby rozváděla konkrétní uvedené body. V průběhu rozhovoru jsem se několikrát ujišťovala, ţe je pacientce vše jasné a srozumitelné. Dodatečně jsem ještě předaný dokument podepsala, aby věděla, ţe se zaručuji drţet se během naší případné spolupráce uvedených podmínek. Ke konci setkání jsme se domluvily, ţe se mi do určitého smluveného data ozve se svým rozhodnutím, ať uţ sama (dala jsem jí na sebe telefonní číslo a mailovou adresu), nebo přes psychiatričku. V domluveném termínu se pacientka skutečně ozvala a s participací na výzkumu souhlasila. Následně jsme se domluvily na konkrétní schůzku, v jejímţ rámci bychom zahájily sběr dat.
3.1.1 Etické aspekty výzkumu V souladu s etickými principy při realizaci výzkumu (viz Hendl, 2005; Miovský, 2006) jsem se při navázání kontaktu s participantkou31 snaţila co nejvíce ponechat prostor pro svobodnou volbu k účasti, čímţ jsem chtěla zajistit, aby nabyla pocitu skutečné dobrovolnosti této spolupráce. Proto jsem nejprve poţádala kompetentního psychiatra, aby moţnost spolupráce nadnesl on. Následně jsem ponechala pacientce určitý časový odstup pro vyjádření konečného rozhodnutí. Řada lidí má potíţ odmítnout ţádost druhému člověku v průběhu osobního bezprostředního kontaktu.
31
Dále jiţ budu pouţívat, kromě zvolené přezdívky, pouze označení, implikující roli v účasti dotyčné osoby na
výzkumu, tj. participantka, probandka. V našem společně stráveném čase totiţ nebyla pacientkou.
40
Také jsem participantku při našem setkání několikrát ubezpečila o zachování anonymity a zmínila jsem konkrétní postupy, které by ji měly zajistit, tj. práci s následnými osobními údaji. Také jsem ji ujistila, ţe všechny údaje, které by mohly vést k její identifikaci, budou změněny, jak to bývá u kazuistik běţné. Poţádala jsem jí také o moţnost audiozáznamu, přičemţ jsem jí ujistila, ţe samotná zvuková nahrávka nebude ţádné další třetí osobě k dispozici a ţe bude pouţita jen pro účel přesného přepisu, který je pro moji následnou práci s daty nezbytný. Ubezpečila jsem ji také, ţe ani tyto doslovné přepisy nebudou nikde veřejně dostupné, ale k dispozici je bude mít kromě mě pouze vedoucí práce a oponent. Také jsem v úvodním setkání a v předloţeném dokumentu zdůraznila, ţe v průběhu naší spolupráce budeme mít - já, z pozice výzkumníka, a ona, z pozice probanda – rovnocenné postavení, a ţe tento postup práce předpokládá, ţe ústředním tvůrcem jeho charakteru je zejména samotný proband. On je tím, kdo se zná nejlépe, on je tou osobou, která bude potvrzovat či vyvracet mnou navrţené myšlenky, domněnky, úvahy a tak směřovat následující kroky naší práce, směřovat pozornost k subjektivně významným tématům. Jedině tak můţe být naplněn smysl naší vzájemné spolupráce i výzkumného záměru. Participantku jsem také upozornila, ţe rozhodnutí ukončit setkávání kdykoliv během naší spolupráce je její výsadní právo. Stejně tak můţe kdykoliv vznést jakékoliv námitky a připomínky, či se rozhodnout na některé otázky neodpovídat. Jak jsem jiţ zmínila, dokument s takto nastíněným účelem výzkumu, i uvedeným kontextem naší spolupráce jsem podepsala, aby měla participantka pocit, ţe to, co je v něm uvedeno, je z mé strany závazné. Moţnost podpisu i z její strany jsem nabídla, ale nijak jsem na tom netrvala. Později uţ k němu ani nedošlo. I následně, po zahájení naší spolupráce jsem neopomněla v závěru kaţdého společného setkání zmapovat, ověřit si, zdali způsob, jakým probíhá naše spolupráce a způsob, jakým jsou vedeny rozhovory, jsou pro probandku v pořádku, zdali jí styl spolupráce vyhovuje, nebo zdali je něco, co by pro sebe potřebovala změnit, aby se cítila lépe. S psychologem a psychiatričkou na oddělení bylo předem domluveno, ţe se na ně můţe participantka, kdykoliv bude cítit potřebu, obrátit o pomoc, pokud se v souvislosti s rozkrýváním určitých témat objeví např. něco, co by bylo potřeba akutně vyřešit, zpracovat, participantku jejím stavem bezpečně provést apod. Také participantka o této moţnosti byla informována.
41
3.2 Vstupní informace o probandovi Poté, co mi byla potvrzena účast na výzkumu, jsem si před prvním setkáním zahajujícím sběr dat, pročetla některé údaje uvedené v chorobopisu probandky. Mým záměrem nebylo předcházet samotný proces analýzy ţivotního stylu, tudíţ jsem chtěla zůstat otevřená a pozorná především k informacím, které mi v průběhu rozhovorů sdělí samotná probandka, s ohledem na způsob, jakým o konkrétních záleţitostech bude hovořit. Mnohdy totiţ, jak upozorňují někteří autoři (Powers & Griffithová, 1987), je způsob, jakým údaje o sobě a svém ţivotě daná osoba pronáší, tím nejvýznamnějším nositelem jejich významu pro ni. Chtěla jsem se také vyvarovat jakýmkoliv očekáváním či předpojatostem, které by následně mohly ovlivnit moji citlivost při samotném procesu sběru dat a jejich následné analýzy. Informace, které jsem v chorobopise hledala, se týkaly přesné diagnózy, která byla probandce v průběhu hospitalizace stanovena. Diagnóza zněla: F41.2 Smíšená úzkostně depresivní porucha, akutní dekompenzace při úmrtí člena rodiny.32 Diferenciální diagnostika: F33.2 Periodická depresivní porucha, středně těžká (akutně však bez známky hlubší deprese, dominantní sklon k anxiozitě, suspektně osobnostní podíl).33 32
U Smíšené úzkostně depresivní poruchy (F41.2) nejsou dle klasifikace MKN-10 (2006) přítomné symptomy
deprese dostatečné pro diagnózu Depresivní fáze (F32) a zároveň se vyskytují příznaky úzkosti. Z následného sběru dat ale vyplynulo, ţe výskyt primárních, neboli hlavních, i sekundárních, neboli ostatních častých, příznaků v jistých obdobích z Jitčina nedávného ţivota spíše odpovídá druhé ze zmiňovaných diagnóz (viz Rahn & Mahnkopfová, 2000). Probandka totiţ jako první příznaky, jeţ si uvědomovala a které se vyskytovaly v době, kdy si začala připouštět moţnost, ţe se něco děje, ţe s ní něco není v pořádku, popisuje jako dlouhodobý nezájem o ţivot, zachmuřenost, absenci radosti, výraznou únavu, která se promítala do „proleţelých víkendů“, během nichţ si probandka zpočátku říkala, ţe je líná (známka sebeobviňování), úbytek sociálních aktivit (Probandka uváděla, ţe před lidmi jako by utíkala), dále problémy s usínáním, bolesti hlavy, sníţený příjem potravy, který si probandka nejprve vysvětlovala nedostatkem času. Pak se také dostavil pocit zmatenosti, náhlé dezorientace. V průběhu rozhovorů také probandka několikrát uvedla, ţe má nyní problémy se soustředěním a ţe si jako by málo pamatuje, ţe „se jí všechno tou nemocí vykouřilo z hlavy“. Zastoupeny jsou tedy jak primární, tak sekundární příznaky, a to v dostatečném počtu potřebném k diagnóze Depresivní fáze (F32). 33
Depresivní potíţe, jimiţ se v rámci této práce budu zabývat, tedy představují hlavní poruchu, nikoliv pouze
přidruţené symptomy, primárně spadající k jinému onemocnění.
42
Také jsem se zajímala o psychický stav respondentky v době přijetí k hospitalizaci. Ten byl popsán následovně: Zevnějšek bez nápadností, viligní, lucidní, orientovaná všemi směry, psychomotorická tenze v normě, naznačená labilní emotivita, místy nepřiléhavá emotivita – smích, nálada suspektně anxiózně subdepresivní, objektivně bez známek deprese, sklon k anxiozitě, myšlení koherentní, mírně obavné, pocit somato-psychické insuficience34, myšlení koherentní, hypodynamogenie35, pocit nevýkonnosti, dyssomnie36, v minimu hypoorexie37 s váhovým úbytkem, akutní normoorexie38, hypobulie39, normohedonie40, hypoprosexie41, subjektivní poruchy paměti, pocit nejistoty, nerozhodnosti spojený s budoucností, bez autoakuzací42 či suicidálních myšlenek (V souvislosti s minulostí však udává, ţe kdyţ si připadala jako mátoha, např. chtěla, aby jí srazilo auto a dosáhla tak odpočinku – přitom se hlasitě směje), suspektní dispozice osobnosti, precipitační43 faktory: úmrtí otce, v minulosti autohavárie syna. Hospitalizaci jí doporučil psychiatr, ke kterému přibliţně rok a půl, od objevení se prvních psychických potíţí, ambulantně docházela. Důvodem byl počínající relaps potíţí. Toto, spolu s mými prvními dojmy, byly veškeré osobní údaje, které mi byly o probandce známy ještě před samotným zahájením výzkumu. Co se týče mých prvních dojmů z osoby, která při našem úvodním informativním setkání seděla naproti mně a bedlivě mi naslouchala, zmínila bych toto: Viděla jsem před sebou docela pohlednou ţenu, paní něco málo před padesátým rokem, avšak mladistvě působící, která od prvního okamţiku vyjadřovala ochotu mi s mojí diplomovou prací pomoci. Okomentovala to slovy: „Vţdycky ráda pomůţu, kdyţ můţu!“, coţ mi utkvělo v paměti. Současně s explicitně potvrzenou ochotou ke spolupráci, ke mně ale implicitně doléhala určitá nejistota, určitý odstup, snad i nedůvěra ke mně. Kromě nabídky, zdali si můţeme tykat, která z její strany padla hned zpočátku, iniciativu spíše přenechávala na mě, sama se na nic
34
neboli ospalost
35
sníţená schopnost vyvíjet energii
36
porucha spánku spojená s noční nespavostí a zvýšenou spavostí během dne
37
sníţená chuť k jídlu
38
chuť k jídlu v normě
39
porucha schopnosti jednat cílevědomě a uvědoměle, nedostatek pevné vůle
40
vyhledávání sexuálního uspokojení v normě
41
porucha pozornosti, sníţená pozornost
42
sebeobviňování
43
neboli urychlující
43
konkrétního nezeptala. Něčím ve mně vyvolávala potřebu, několikrát se ujistit, ţe je to tak pro ni v pořádku a zdali je pro ni dosud řečené srozumitelné. Patrně to bylo jakousi křehkostí, která z ní vycházela.
4 Proces sběru dat a použité metody Sběr dat prostřednictvím osobních rozhovorů započal v polovině dubna 2011, poslední rozhovor proběhl koncem září téhoţ roku. Rozhovorů se konalo celkem 12, čítajících celkem 34 hodin společně stráveného času (dle celkové délky všech audiozáznamů). Zpravidla probíhala setkání s týdenním intervalem, pokud jsme se nedomluvily jinak. Asi dvakrát v průběhu spolupráce se datum schůzky měnilo, a to z důvodu nepředvídatelných okolností na obou stranách. Audiozáznamy pořízené během setkání měla trvání v intervalu 74 – 245 minut. Průměrná délka rozhovoru odpovídala zhruba 150 minutám, tedy dvěma a půl hodinám. Průběţně jsem si také vedla tzv. terénní deník, kde jsem si dle potřeby poznamenávala reflexe různých pocitů a dojmů ze setkání, coţ mi mimo jiné umoţňovalo oddělit ty, které se následně zdály být významnými vodítky k relevantním datům, od těch, které svědčily spíše o mých vlastních projekcích a emocích, souvisejících více s mým vlastním nastavením neţ ţivotním stylem probandky. Záznamy v něm obsaţené zachycují také jednotlivé interpretace, které se mi průběţně vynořovaly a později se buď jevily jako čím dál více relevantní, nebo jsem od nich upustila. Jsou také doplněné o konkrétní útrţky rozhovoru, které tyto interpretace a hypotézy podnítily. Terénní deník pak ve výsledku zachycuje dynamiku celého procesu intervence mezi mnou a probandkou, sleduje také postupné změny v úrovni sebepoznání, způsobu nazírání na různá témata. Ústřední náplní těchto setkání bylo podílet se společně s probandkou na procesu, který Powers a Griffithová (1987) označují jako Psycho-Clarity Process. Název můţeme volně přeloţit jako Proces psychologického vyjasňování a porozumění. Tento překlad však není oficiální. Český ekvivalent zatím není dostupný, ale z anglické verze vyplývá, ţe jde o proces, v němţ je ústřední bystrost, jasnost, čistota, či srozumitelnost a to na úrovni psychického fungování. Jde o proces obvykle se odehrávající v klinické či poradenské praxi, v němţ, terapeut a klient (popřípadě zkoumaná osoba), ve vzájemné spolupráci a souhře směřují k hlubšímu pochopení a objasnění psychického fungování klienta, a to prostřednictvím 44
identifikace klientovy privátní logiky, vtisknuté do podoby ţivotního stylu. Klient je vyzván terapeutem, aby mu pomohl lépe porozumět tomu, co je obsaţeno v jeho (tedy klientových) myšlenkách, pocitech a jednání a jak ho to ovlivňuje v jeho sociální oblasti. Terapeut a klient jsou tedy vzájemně spojeni ve snaze pochopit, co se děje a za jakým účelem se tak děje a v neposlední řadě také, co všechno si toto klientovo směřování ţádá, aby bylo takto udrţitelné. Jakmile do této problematiky začne terapeut pronikat a začne se mu zdát uchopitelnější, simultánně s tím i klient začne tyto věci vidět jasněji. Stručně řečeno, tento proces je vystavěn na důrazu na kolaboraci, sebe-porozumění a moţnosti psychického osvobození. Obecně, manuály k vyhodnocení ţivotního stylu nabízí dva publikační zdroje. Autory prvního z nich jsou Shulman a Mosak (1995), kteří se této problematice věnují v knize Manual for Life Style Assessment. Druhá publikace, která se na toto zaměřuje a nabízí precizní a podrobné představení této metody, pochází od jiţ citovaných autorů Powerse a Griffithové (1987) a nese název Understanding Life-Style: The Psycho-Clarity Process. Při realizaci sběru dat i pro jejich následnou analýzu a interpretaci jsem si zvolila jako výchozího průvodce právě tuto posledně jmenovanou knihu. Svoji kvalitou po stránce metodologické jsou si dle počtu jejich citací a pozitivních referencí v dalších publikacích rovny. Zvolila jsem v prvopočátku na základě dostupnosti. Druhou knihu jsem si však také posléze opatřila, především pro uţitečné doplnění a eventuální moţnost komparace přístupů.
4.1 Stručný přehled historie tvorby nástrojů k vyhodnocení životního stylu Počínaje Adlerem a navázáním jeho následovníků na jeho práci, rozpracovali Adleriáni různé způsoby strukturování procesu hodnocení jedincova jedinečného stylu ţivota. Adler např. vytvořil dotazník s vyuţitím pro dospělé, který zahrnoval osmnáct otázek (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Dreikurs (1967, cit. dle Powers & Griffithová, 1987) sestavil delší dotazník. Jeho účelem bylo získat informace týkající se tzv. subjektivních podmínek současného problému, o jeho počátku a historii, stejně tak i o současné sociální nebo „objektivní“ ţivotní situaci osoby. Interpretace dat získaných touto metodou následně vedla k objasnění místa dané osoby, které zaujímal v dětství mezi svými sourozenci, zaměřujíc se v porovnání s Adlerovou prací především na vzájemné vztahy mezi nimi. Výstupem však bylo aţ příliš zdlouhavé 45
jedincovo vlastní zhodnocení svého dětství, stojící zejména na vzájemném vztahu k dalším dětem v rodině, pokud jde o chování, charakter, zevnějšek a další charakteristiky. Aţ poté teprve Dreikurs v dotazníku věnoval svoji pozornost rodičům, jejich věku, charakterům a vztahu mezi nimi. Později Dreikursovy studenti jeho práci upravili a výsledkem byly Shulmanem (1973) publikovaný Family Constellation Interview Guide a taktéţ Shulmanem a Mosakem (1971) vytvořený The Life Style Inventory. D. Eckstein (1982) jejich inventář rozšířil a vydal Life Style Interview Guide. Dalšími autory nástrojů navazující na Dreikursovu tradici byli R. N. Lowe a B. Loweová (1981), D. Dinkmeyer et al. (1987), zmíníme-li ty významnější počiny (cit. dle Powers & Griffithová, 1987). Všichni tito autoři navazující na Dreikurse spolu s ním odbočili od původního směru Adlerova způsobu práce, a to v tom smyslu, ţe objasnění vztahů mezi sourozenci, tzv. sourozenecké konstelace, vnímali jako svoji prioritu při odhalení jedincova ţivotního stylu. Dreikurs byl toho názoru, ţe vztahy mezi sourozenci mají na utváření ţivotního stylu větší vliv neţ např. rodiče a jejich úsilí modelovat a ovlivňovat vývoj svého dítěte. Zde realizovaný způsob práce vedoucí k vyhodnocení ţivotního stylu se však vrací k Adlerově prioritě. Účelem tohoto konkrétního postupu je mimo to také obnovit Adlerův důraz na kontext, věnovat pozornost uţitečnosti kontextuálního uvaţování.
4.2
Struktura
procedury
procesu
psychologického
vyjasňování
a
porozumění Jak jiţ bylo nastíněno, proces psychologického vyjasňování a porozumění spočívá v důkladném zhodnocení kontextu, v němţ můţe být pochopena privátní logika a přirozeně taktéţ její nevyhnutelné chyby, přičemţ pochopení nastává skrze přidělení významů jednotlivým náleţitostem tohoto kontextu, které pro jedince v období dětství měly. Dokud jedinec nedospěje k tomuto objasnění, tato privátní logika a její zkreslení nemohou být rozpoznány. Můţe pouze dojít k záţitku podobnému jakémusi psychickému zmatení, doprovázenému pocitem nevyhnutelnosti.44 Od chvíle, kdy je privátní logika jedince 44
Takový záţitek je často vyvolán silnou zkušeností, která je svým vyzněním zcela v rozporu, v disonanci,
k dosavadnímu ţivotnímu stylu jedince. Pocit zmatení je dočasný, implikuje stav, kdy jedinec zakusil
46
zakomponována do procesu vlastního hodnocení ţivotních poţadavků a do korespondujícího postoje k nim, obsaţena je také v jedincově způsobu porozumění i všemu ostatnímu. Nicméně to nezahrnuje schopnost vidět a zhodnotit sebe sama. Struktura podle Powerse a Griffithové (1987) redukuje neurčitost, posiluje moţnost uţitečného procesu a prospěšných výsledků. Těmito autory navrţená sekvence jednotlivých dílčích tematických okruhů a pořadí jednotlivých poloţek vtiskla podobu této procedury do tzv. Individual Psychology Client Workbook (IPCW) v češtině Klientův pracovní sešit individuální psychologie, vyznačujícího se poměrně vysokou strukturovaností a přesným načasováním jednotlivých kroků v daném procesu zhodnocení, čímţ mimo jiné navazuje na dosavadní tradici individuální psychologie (viz kap. 4.1). Určité formální strukturování práce dává dle autorů v tomto případě výzkumníkovi příleţitost udrţet diskuzi se zkoumanou osobou disciplinovanou a pevně zasazenou v tom kterém bodě, jenţ je právě v rámci navrţeného schématu na řadě. Pro zkoumanou osobu můţe tento styl práce přinášet uklidňující pocit vedení, který je v porovnání s dezorientací obvykle vítaný. Při zvaţování historie jedince je však třeba mít na paměti, ţe pořadové ani logické uspořádání nenařizuje zcela fixní posloupnost sběru dat. Cílem v tomto procesu není poznat a určit bezezbytku všechny dílky jiţ zmíněné mozaiky. Cílem je rozeznat vzorec v daném procesu prezentovaného ţivota vyjadřovaného skrze tendenci k cílesměrnému pohybu, rozpoznat tento klíč, který leţí v přesvědčeních a postojích. Přestoţe se v případě této procedury jedná o systematickou práci, vyhodnocení ţivotního stylu představuje spíše imaginativní rekonstrukci vzorce, která dovoluje kaţdému dílku informace „přesně na míru“ zapadnout do kontextu celku, tedy do vzorce pohybu jedince. Co se týče jednotlivých částí procedury vyhodnocení ţivotního stylu, jiţ zmíněný pracovní sešit IPCW se skládá ze dvou na sebe navazujících částí: iniciální neboli počáteční rozhovor (Initial Interview) a samotné vyhodnocení ţivotního stylu (Life-Style Assessment). Obě tyto části mají formu známého inquiry, tedy dotazování.
neadekvátnost svého ţivotního stylu, avšak tato nyní „bílá“ místa nemá čím momentálně nahradit. Často pak jisté duševní symptomy, např. deprese, představují snahu jedince zajistit si určitý čas přerušení v zapojení se do ţivotních výzev, dokud není ţivotní styl přeformulován (Rasmussen & Dover, 2006).
47
4.2.1 Iniciální rozhovor (Initial Interview Inquiry) neboli Obecná diagnóza Tento výchozí rozhovor je prvním a tudíţ zahajujícím krokem v procesu ohodnocení ţivotního stylu. Dotazování je v této sekci organizováno tak, ţe zaznamenáváním zjevně externích údajů (např. datum narození, zaměstnání atd.) započínáme proces vedoucí aţ ke zvaţování jedincovy současné ţivotní situace (část Životní situace), současného problému (část Současný problém) a se závěrem přichází na řadu jedincovo vlastní zhodnocení v souvislosti se třemi univerzálními výzvami - těmi jsou afiliace, práce a láska (část Životní úkoly). Jedinec tak v průběhu diskuze nad jednotlivými záleţitostmi důleţitými pro kaţdého člověka postupuje krok za krokem k vyjádření těch nejzásadnějších osobních obtíţí. Tímto postupem tak zaznamenáváme tzv. obecnou diagnózu (General Diagnosis).45 Dotazující si v průběhu rozhovoru kromě zaznamenání přesného znění odpovědi dělá poznámky mimo jiné i o určitých průvodních projevech dotazované osoby, např. přílišná nervozita, vzrušení, labilita, humornost, ale i absence emocí apod. Také mlčení nebo jiná přerušení zapojení se v průběhu hovoru by měla být poznamenána. Tyto vyjmenované projevy totiţ mohou představovat, a často představují, důleţité indikátory citlivosti vůči určitým tématům. Sběr dat, na něţ se tato část procedury soustředí, si v rámci tohoto výzkumu vyţádal čtyři po sobě jdoucí setkání, která probíhala na půdě psychiatrické kliniky.
4.2.2 Vyhodnocení životního stylu (Life-Style Assessment) neboli Speciální diagnóza Druhá část, nazvaná přímo Vyhodnocení životního stylu navazuje a staví na předešlém iniciálním rozhovoru. Inquiry se v této části tematicky dělí na další dvě sekce.
45
Přesná podoba Iniciálního rozhovoru v rámci IPCW, jeho jednotlivých částí, i konkrétní otázky a jejich pořadí
(viz příloha č. 2).
48
4.2.2.1 Rodinná konstelace (Family Constelation)
V první z nich se věnuje systematickému zaznamenávání podrobného popisu členů původní rodiny daného jedince, jejich vzájemného vztahu a jeho okolnostem. V této části zvané také rodinná konstelace (Family Constelation) jde především o to zmapovat význam sociálních dynamik a uspořádání ţivota v tomto období, v němţ byl či nebyl daný jedinec povzbuzován ke zvládání ţivotních úkolů a k efektivním postojům vůči nim. Forma, kterou tito autoři sestavili pro prozkoumání rodinné konstelace, má dvě části: Část I: Rodiče, další dospělé osoby a milénia a Část II: Situace dítěte.46 Získávání dat týkajících se rodinné konstelace probíhalo také ve čtyřech setkáních. Ta se jiţ z důvodu propuštění z psychiatrické kliniky konala v domácnosti výzkumnice. S probandkou jsme se po promluvě shodly, ţe realizovat rozhovory s tímto tematickým zaměřením na nějakém veřejném místě by bylo necitlivé, a probandka měla obavu, ţe by se necítila bezpečně a tudíţ i uvolněně. Tato varianta jí připadala v pořádku a bez pochyb k tomuto návrhu vyjádřila souhlas.
4.2.2.2 Rané vzpomínky (Early Recollections, ERs)
Předchozí část věnující se vykreslení kontextu porozumění mimo jiné také stimuluje paměť jedince, jehoţ ţivotní styl je analyzován. Tohoto vedlejšího účinku se vyuţívá v navazujícím kroku spolupráce, v němţ se přistupuje ke druhé neméně důleţité sekci procedury vyhodnocování ţivotního stylu. Tu představuje sběr a zaznamenání si raných vzpomínek na specifické události, jeţ se v období dětství odehrály. Sběr a záznam raných vzpomínek je iniciován touto úvodní instrukcí:47 „Další věc, kterou spolu musíme učinit je shromáţdit několik příběhů z Vašeho dětství, z doby, která předchází dosaţení puberty, tj. řekněme do věku devíti nebo deseti let. Byl/a
46
Přesná podoba dotazníku k části Rodinná kosntelace (viz příloha č. 3).
47
Přesná formulace pokynů stimulující vybavení si vzpomínek, spolu s konkrétní podobou záznamového archu
(viz příloha č. 4).
49
bych rád/a, kdybyste mi vypověděl/a nějaké příhody, které si z této doby pamatujete, počínaje úplně první věcí, na kterou si vzpomenete.“ Základní optimální počet odpovídá osmi vybaveným raným vzpomínkám. Můţe být však doplněn o jednu či dvě další vzpomínky navíc, které si zkoumaná osoba po pobídce formulované v zadání vybaví.48 U kaţdé vynořené vzpomínky byla probandka vyzvána, aby označila moment, který povaţuje v kontextu celé vzpomínky za nejţivější, nejintenzivnější a aby se pokusila pojmenovat emoci, která daný okamţik doprovázela. Za účelem získání těchto dat se uskutečnilo jedno setkání, v němţ si probandka vybavila v konečném součtu deset raných vzpomínek, spolu se dvěma dalšími vzpomínkami.49 Ty svým charakterem nesplňovaly kritéria typického projektivního materiálu raných vzpomínek, přesto však do jisté míry napomohly při objasňování jeho významu (viz kap. 5.3, příloha č. 5, 10). Takovéto vzpomínky Shulman a Mosak označují jako výpovědi, respektive zprávy. V průběhu následujícího setkání jsem probandce postupně četla vzpomínku jednu podruhé a po přečtení jsem jí vyzvala k tomu, aby vzpomínky pojmenovala názvem, jeţ by povaţovala pro danou vzpomínku za nejpříhodnější. Posléze jsme s probandkou o jednotlivých vzpomínkách diskutovaly, zvaţovaly význam jednotlivých detailů a probíraly jsme správnost jednotlivých návrhů k interpretaci významu, jehoţ by mohla být daná vzpomínka nositelem (viz kap. 5). Také jsem probandku poţádala, aby si sama vybrala tři vzpomínky, u nichţ bychom se pokusily zachytit celkovou dynamiku emocí tak, jak se během kompletního obsahu vzpomínky vyvíjela. Opět jsem přečetla vzpomínku, kterou si probandka zvolila, a v průběhu čtení nebo bezprostředně poté se pokoušela pojmenovávat pocity, které se v souvislosti s dějovou linií objevovaly. Tento postup se ukázal být přínosný pro následnou analýzu a interpretaci
48
Samozřejmě, na vybavení si vzpomínek z dětství můţe přijít řeč v kterékoliv předchozí části procedury. I tyto
prvně zmiňované vzpomínky jsou zpravidla důleţité a bývají zahrnuty do pozdější analýzy a interpretace dat, avšak v příslušné sekci, nejčastěji v rámci rodinné konstelace (Podobně se také pracuje se sny, které sehrály v ţivotě dané osoby v určité etapě ţivota důleţitou roli, např. tím, ţe se opakovaly, vyvolávaly intenzivní emoce atd.). Protoţe se však jedná o vzpomínky, jejichţ vybavení bylo vyvoláno právě diskutovaným materiálem, nemají stejnou projektivní kvalitu nebo hodnotu jako vzpomínky, které se vynoří v této sekci vyhodnocování ţivotního stylu. V této sekci totiţ není vybavení si vzpomínek podmíněno jakýmkoliv vědomým kontextem. 49
Formulář k záznamu raných vzpomínek s konkrétním záznamem, spolu s dalšími dvěma vzpomínkami je
k dispozici v příloze č. 5.
50
některých raných vzpomínek. Stejně tak i samotný výběr vzpomínek, kterým se probandka takto chtěla věnovat (viz kap. 6).50
4.2.2.3 Koncept raných vzpomínek a jejich využití jako projektivní metody
Adler (1927) byl první, kdo pouţil rané vzpomínky jako projektivní techniku. Freud, jak je velmi dobře známo, také se vzpomínkami z dětství pracoval, ale vyuţíval je zcela jiným způsobem. Pátral po náznacích různých potlačených událostí, traumat apod. Adler se však naproti tomu nezaměřoval na to, co si daný jedinec není schopen spontánně vybavit. Klíčové v jeho přístupu nebylo vysvětlit, proč určité věci zapomínáme, na coţ se soustředí teorie represe, ale vysvětlit skutečnost, ţe si pamatujeme to, co si pamatujeme. Právě v této otázce selektivity jsou podle Adlera rané vzpomínky coby projektivní materiál nejvíce odhalující (Taylorová, 1975).51 Rané vzpomínky v tomto smyslu nejsou povaţovány za přesný záznam skutečnosti, ale jako její adaptační úpravy. Mosak a R. Di Pietro (2006) uvádí zajímavý příklad dvou sourozenců, kteří si na poţádání vybavili nezávisle na sobě tutéţ událost, kterou společně proţili. Bratr i sestra si vybavili vzpomínku o školním tanečním večírku. Bratr uvedl, ţe společně se sestrou museli ujít ten páteční večer asi dvě míle přes nějaká pole, aby se tehdy na večírek dostali. Kdyţ dorazili před budovu, dveře byly zavřené a ačkoliv slyšel, ţe se něco uvnitř děje, nemohl se tam dostat. Byl z toho frustrovaný. Jeho sestra také zmínila únavnou
50
Tento krok není formální součástí práce s ranými vzpomínkami dle autorů Powerse a Griffithové (1987).
Zvolila jsem jej jako doplněk k jiţ získaným a analyzovaným datům z raných vzpomínek, a to na základě doporučení vedoucí práce, která jej vyuţívá a v praxi se osvědčil. 51
Od doby, kdy Adler poprvé pojednával o významné roli raných vzpomínek, byl o tento způsob náhledu na
rané vzpomínky jako na diagnosticko-projektivní nástroj mimo Adleriánské kruhy z řad poradců a terapeutů jen malý zájem. Primární zájem o rané vzpomínky korespondoval s freudiánskými představami o tom, ţe ty pro psychologa či terapeuta nejţádanější rané vzpomínky by měly být ty, které jsou obrannými mechanismy vzpomínky před vědomím ukrývané. Určitý obrat v zájmu o tento přístup nastal od publikace Mosakova článku Early Recollections as a Projective Technique
v roce 1958 (Taylorová, 1975), v němţ poskytl úplnou deskripci vyuţití raných
vzpomínek pro tyto účely. Od té doby byl jeho popis mnohokrát vyuţit jako model pro další publikace (viz Eckstein, 1976; Verger & Camp, 1970; Olson, 1979, Mosak, 1965, Kopp & Dinkmeyer, 1975, McKelvie, 1979, cit. dle Shulman & Mosak, 1995).
51
cestu přes pole, ale pak si pamatovala, ţe kdyţ došli s bratrem ke škole, vešla dovnitř a večer si skvěle uţila. Kdo z nich měl pravdu? O to tu vlastně vůbec nejde, dodávají tito autoři. Obě témata i metafory, kterými byla témata ve vzpomínkách vyobrazena, jsou pro kaţdého ze sourozenců důleţitá. A pro nás, z hlediska snahy porozumět jim taktéţ. Podstatné není ani to, zdali se nám jeví obsah vzpomínky jako významný či zcela triviální. Vţdy z něj, bez ohledu na jeho potenciál nás upoutat, můţeme extrahovat téma pro danou osobu nějak důleţité (Shulman & Mosak, 1995). Toto téma se navíc stává daleko zřejmější, zaměříme-li se kromě samotného obsahu také na formu vzpomínky, na její dynamiku (Newbauer & Shifronová, 2004). Z hlediska snahy porozumět jedinci je uţitečné si také uvědomit, ţe není nijak podstatné, zdali vzpomínka koresponduje s tím, jak se objektivně události v ní zmíněné skutečně odehrály, zdali daná vzpomínka zahrnuje jisté zkreslení, nebo zdali se dohromady jedná o záleţitost fantazie (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Všechny vzpomínky jsou totiţ z pohledu individuální psychologie vţdy v určitém rozsahu distorzemi. Jsou odrazem percepce reality, filtrované, interpretované a převyprávěné jedincem pro budoucí účely (Barkerová & Bitter, 1992). Rané vzpomínky tudíţ zajišťují přístup k základním schématům apercepce a k náhledu na to, jak se daný jedinec dívá na sebe, na druhé a na svět. Zabývat se ranými vzpomínkami znamená přiblíţit se nástroji, jehoţ prostřednictvím je daný jedinec predisponován vnímat jen ty aspekty reality, které se hodí jeho privátním účelům zvoleným mezi všemi dalšími moţnostmi ţivota, a chopit se ze všech nabízejících se informací ţivota jen těch, jeţ jsou v souladu s jeho přesvědčeními (Powers & Griffithová, 1987). Rané vzpomínky z dětství ukazují styl ţivota v jeho počátcích a v jeho nejjednodušších projevech (Adler, 1958, cit. dle Shulman & Mosak, 1995). L. J. Saul, T. R. Snyder a E. Sheppard (1956, cit. dle Clark, 2002) si povšimli, ţe první vzpomínky ze ţivota jsou absolutně specifické a svým charakterem lišící se od ostatních a ţe pravděpodobně odhalují jádro psychodynamik kaţdé osobnosti jasněji neţ jakákoliv jiná psychologická data. Naznačují také to, kdy se jisté události prostřednictvím subjektivně zformované vzpomínky staly pro účely směřování jedince a naplňování jeho ţivotního stylu jeho tzv. referenčními body (Newbauer & Shifronová, 2004). Tato teorie exprese jinými slovy předpokládá, ţe si udrţujeme jednotlivé vzpomínky za účelem (1) zachovat si orientaci pohybu napříč časem, (2) uplatňovat, a tím si také znovu a znovu opakovat, svá porozumění fundamentálních ţivotních úkolů a (3) udrţovat si tak po 52
ruce jakési připomínky toho, ţe tato přesvědčení jsou spolehlivá (Powers & Griffithová, 1987). Adler vyuţíval rané vzpomínky, aby porozuměl osobě v přítomném okamţiku. Při práci s ranými vzpomínkami vţdy hledal pojítko, tzv. vůdčí linii, mezi současnou situací a ranými vzpomínkami svého pacienta, přesněji jakým způsobem jeho rané vzpomínky zapadají do současného chování a jak ho vysvětlují (Shulman & Mosak, 1995). Rané vzpomínky mají dle jeho názoru potenciál vysvětlit současnou situaci jedince jako něco, co se děje v souladu s typickým způsobem zvládání a řešení problémů souvisejících se základními ţivotními úkoly (Kern, Belangeeová & Eckstein, 2004). Předpokladem, z něhoţ Adler vycházel, bylo, ţe rané vzpomínky i současná ţivotní situace jeho pacienta obsahují stejná idiosynkratická témata (Shulman & Mosak, 1995). A tato kongruence patrně není náhodná. Rané vzpomínky, které jsou v paměti jedince ponechány, byly ponechány právě proto, ţe slouţily přítomným potřebám (Saul, Snyder & Scheppard, 1956, cit. dle Clark, 2002). Na základě tohoto předpokladu byla realizována studie zaměřující se na ověření hypotéz, ţe rané vzpomínky pacientů trpících úzkostnou poruchou budou vykazovat patrný strach. Depresivní pacienti by si zase měli, dle navrţené hypotézy, vybavovat vzpomínky s tématem opuštění. Výsledky ukázaly, ţe více neţ u jiných skupin pacientů byly skutečně rané vzpomínky depresivních pacientů charakterizovány tématy opuštění. Taktéţ mezi úzkostnými pacienty v porovnání s kontrolní skupinou se častěji objevovala témata nemoci, nehody nebo traumatu – tedy určité nepředvídatelné hrozby.52 Výsledky mimo jiné naznačily, 52
Podobná témata nesoucí s sebou význam nepředvídatelného ohroţení často odráţejí nepřipravenost jedince
čelit určitým událostem či ţivotu obecně s odvahou. Reflektují tedy jinými slovy nedostatek psychologické tolerance jedince (Disque & Bitter, 2004). A. Holub (1936, cit. dle Kern, Belangeeová & Eckstein, 2004) zmiňuje, ţe často zapamatovanou událostí z dětství je právě nemoc. Tato vzpomínka pak často nese význam, ţe tento jedinec byl jako dítě okolnostmi doveden k uvědomění, ţe ve skutečném ţivotě se nachází nepředvídatelná a nepochopitelná nebezpečí. Ve vztahu k těmto nebezpečím se navíc tehdy tato osoba proţívala jaksi neadekvátně, bez schopnosti či moţnosti situaci ovlivnit a před touto hrozbou se ochránit. Dospělý, který si na tuto záleţitost vzpomíná, si patrně stále v sobě nosí obraz sebe sama, shodný s tím z dětství. Cítí, ţe nemůţe učinit pokrok v různých úkolech ţivota. Tím pádem můţe mít sklony zastavit se či se zablokovat v nefunkčním ţivotním stylu, uvíznutý v rutině strachu. Nutno však zdůraznit, ţe přesný subjektivní význam vzpomínky na nemoc lze samozřejmě určit jen na základě celkové analýzy kontextu vzpomínky, významu nemoci v komplexním obsahu, její dynamiky, jejího zařazení mezi ostatními vybavenými vzpomínkami v rámci procesu jejich zaznamenávání a následné analýzy a interpretace (viz kap. 5).
53
ţe neurotici obecně jako celek vykazovali nepříjemné rané vzpomínky více neţ normální, kontrolní skupina (Jackson & Sechrest, 1962, cit. dle Taylorová, 1975).53 Výše uvedený výzkum svými závěry podporuje Adlerovo tvrzení, ţe v podstatě neexistují ţádné „náhodné“ vzpomínky. Rané vzpomínky reprezentují jedinci „příběh jeho ţivota“, příběh, který sám sobě opakuje k udrţení si koncentrace při směřování ke svému stanovenému cíli (Powers & Griffithová, 1987). Rané vzpomínky také vnáší do procesu vyhodnocení ţivotního stylu zřetelný obraz o hodnoceních, které si jedinec o ţivotě vytvořil. Tato hodnocení jeho cíl legitimují, ať uţ slouţí současně jako povzbuzení, či varování, opírajíc se o za tímto účelem vybavené minulé zkušenosti (Adler, 1937, cit. dle Clark, 2007). Skrze odhalení těchto hodnocení, těchto kognitivních přesvědčení, jeţ jsou významnými komponentami ţivotního stylu, můţeme porozumět tomu, jak samotný ţivotní styl jedinci přináší potíţe nebo se spolupodílí na jejich vzniku, nebo naopak, jak ho před případnými obtíţemi chrání (Kern, Belangeeová & Eckstein, 2004). Vyuţití raných vzpomínek v diagnostice a psychoterapii se stalo ústřední praxí v Adleriánském poradenství a klinické intervenci. Představuje významný aspekt většiny terapií a formátů hodnocení ţivotního stylu (Dreikurs, 1955, Mosak & Shulman, 1988, cit. dle Barkerová & Bitter, 1992; Clark, 2002, 2004, 2007; Powers & Griffithová, 1987; Mosak & Di Pietro, 2006; Shulman & Mosak, 1995; Taylorová, 1975), stejně tak i prostředek k zachycení či ověření případných změn ţivotního stylu pod vlivem odborné intervence. Tyto změny se totiţ promítají následně také do znění či výběru vybavených vzpomínek (Powers & Griffithová, 1987). Adler, taktéţ jeho následovníci, vyuţíval rané vzpomínky jako základ pro vedení skupinových procesů (Ansbacher & Ansbacherová, 1956) a v praxi v navazující osobní terapii (Dreikurs, 1960, cit. dle Barkerová & Bitter, 1992), stejně jako ve školách, v nemocnicích a v různých komunitách (Sonstegard, Dreikurs & Bitter, 1982, cit. dle Barkerová & Bitter, 1992). Opakovaně byla také prověřována a následně verifikována také spolehlivost a validita raných vzpomínek při jejich vyuţití coby projektivní techniky - ve výzkumných studiích i v klinické praxi (Mosak & Di Pietro, 2006; Olson, 1979a, cit. dle Clark, 2002). Ačkoliv je zřejmé, ţe tyto závěry nemohou být zdaleka chápány jako definitivní, přesto jsou minimálně
53
Obecně hovoří Adleriánští praktici o třech typech raných vzpomínek. První typ reprezentují radostné rané
vzpomínky. Rané vzpomínky mohou být ale také nepříjemné, traumatické nebo odnímající odvahu. Třetí typ pak představují rané vzpomínky, které jsou svým charakterem nejednoznačné a matoucí (Kern, Belangeeová & Eckstein, 2004).
54
pro případnou další verifikaci názoru, ţe rané vzpomínky mohou slouţit jako hodnotný klinický projektivně-diagnostický nástroj, povzbudivé (Taylorová, 1975). Výsledky řady studií, některých experimentálních, představují podporu pro toto tvrzení. M. G. Liebermanová, 1957, cit. dle Taylorová, 1975). E. B. Hedvigová, 1963, 1965, cit. dle Taylorová, 1975) potvrzují na základě svých výzkumných závěrů, ţe rané vzpomínky mohou slouţit jako rychlý, přínosný zdroj typu dat, které by jinak mohly být získány jen z déle trvajícího testování pomocí baterie projektivních testů, zahrnující např. TAT a Rorschachovu metodu aj. Hedvigové (1963, cit. Mosak & Di Pietro, 2006) navíc z výsledků experimentu vyplynulo, ţe v porovnání s TAT, vykazují rané vzpomínky větší stabilitu v čase a ţe povaha raných vzpomínek není intervenována situačními vlivy, konkrétně předcházejícím záţitkem úspěchu či selhání, tak jak se naopak ukázalo u příběhů TAT. Tato zjištění můţe nabývat významnosti v případě, kdy se zvaţují efekty situačního stresu na konkrétní výběr projektivní techniky (Tobin & Etigon, 1968, cit. dle Shulman & Mosak, 1995). Stabilitu raných vzpomínek v čase potvrdil také H. Winthrop (1958, cit. dle Mosak & Di Pietro, 2006). Rané vzpomínky také mohou slouţit jako validní metoda osobnostního hodnocení, především pak v oblastech stupně aktivity, zahrnující práci a sociální zájem (McCarter, Tomkin & Schiffman, 1961, cit. dle Mosak & Di Pietro, 2006). Co se týče osobnostního hodnocení na úrovni klinických diagnostických kategorií, jak jiţ bylo uvedeno v souvislosti s výzkumem M. Jacksona a L. Sachse (1962, cit. dle Taylorové, 2003), byly zjištěny jisté tematické rozdíly mezi ranými vzpomínkami osob, které spadaly do rozdílných diagnostických kategorií napříč neurotickým spektrem. Signifikantní korelace mezi určitými poloţkami v obsahu raných vzpomínek a klinickým stavem byly potvrzeny také v případě maniodepresivních pacientů, jejichţ rané vzpomínky vykazovaly zvýšenou úroveň afektu (Peven & Shulman, 1983, cit. dle Shulman & Mosak, 1995). Za zmínku také stojí, ţe ve své studii i J. Levy a K. Grigg (1962, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) nalezli velkou shodu mezi ranými vzpomínkami a klinickými daty. Jako základní data vyuţili pouze rané vzpomínky a genderovou příslušnost subjektů. Došli k závěru, ţe kaţdá raná vzpomínka obsahuje centrální téma, které zachycuje základní emocionální stav jedince, tj. jakýsi jeho vnitřní postoj. Jak dodává A. J. Clark (1991; 1999, 2000), zejména pak v případě, kdy tento vnitřní postoj demonstruje obranné mechanismy nebo sebeochranné tendence.
55
Dreikursová-Fergusonová (1964, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) a Hedvigová (1965, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) však upozorňují, ţe posouzení raných vzpomínek, ať čerpající z Adleriánské či jiné tradice, není moţné vyuţít jako paralelu k usuzování na přesnou klinicko-diagnostickou kategorii. Na základě raných vzpomínek tudíţ nelze predikovat konkrétní klinické stavy či diagnózy. Adleriány obvykle aplikované metody interpretace ţivotního stylu totiţ nejsou navrţeny k ohodnocení klinických stavů, ale k prohlédnutí hlavních osobnostních dynamik. Jsme opět u Adlerovy nechuti pohlíţet na osobnost jako na součet statických kategorií. Poznání ţivotního stylu neznamená nalezení příhodné klinické diagnózy, v případě, ţe jsou u dané osoby přítomné jisté duševní symptomy, ale spíše to znamená porozumět tomu, jaké místo, jakou adaptační funkci tyto konkrétní projevy mají v jedincově specifickém zákonu pohybu, ţivotním stylu, dynamice, chcete-li.
4.2.2.4 Výhody a nevýhody využití raných vzpomínek jako projektivní metody
Adler byl přesvědčen, ţe obzvláště ta nejranější vzpomínka jedince je velmi klíčová, nabízejíc bezprostřední pohled do základních postojů jedince (Barkerová & Bitter, 1992). Mezi výzkumníky panuje rozšířený názor, ţe většina lidí si vybaví své první vzpomínky z období třetího nebo čtvrtého roku ţivota, ačkoliv rozpětí raných vzpomínek variuje mezi dvěma aţ osmi lety jedince (Eacott, 1990, cit. dle Clark, 2002). Současně s tím se zdá, ţe kaţdá osoba, která dosáhla psychické zralosti, si dokáţe vybavit šest aţ dvanáct vzpomínek ze svého raného dětství (Barkerová & Bitter, 1992). Lze tedy usuzovat na to, ţe na úrovni potenciálu klienta či zkoumané osoby, se neobjevují výrazné limity, které by adekvátnost aplikace této metody nějak omezovaly. Vyuţití této metody můţe naopak zmírnit vliv některých intervenujících proměnných. Protoţe většina osob bere rané vzpomínky jako výpověď pouhých faktů, relativně jen několik málo z nich má potíţe poţadované rané vzpomínky poskytnout (Barkerová & Bitter, 1992; Powers & Griffithová, 1987). Pro tyto výjimky navíc Adleriáni navrhli několik postupů, jak je moţné vést rozpravu tak, aby vybavení si raných vzpomínek u těchto lidí povzbudili. Tímto způsobem chápání raných vzpomínek, které bývá běţné, se navíc sniţuje vliv sociální ţádoucnosti. 56
Výpověď holých faktů, z pohledu jedince, také zmírňuje moţný situační stres z dané interakce s druhou osobou, ať uţ výzkumníkem, terapeutem nebo poradcem, podmíněný subjektivními obavami např. z nedostatku vlastní kreativity, z absence vypravěčského talentu či nedostatečné inteligence, které by mohly vzbuzovat vedle stresu také ostych či demonstrovanou nechuť do interakce se váţně zapojit a být jejím aktivním spolutvůrcem.54 Vyuţití raných vzpomínek omezující účinek obav z negativního hodnocení tak s sebou můţe přinést rozměr usnadňující interakci s klientem či zkoumanou osobou, přispívající tak k navázání důvěry a posléze i procesu kolaborace mezi oběma aktéry. Mohou se samozřejmě vyskytovat okolnosti, které mohou ovlivnit ochotu či schopnost osoby vybavit si rané vzpomínky. Mezi nejčastější patři určité traumatické události v dětství, neurologické poškození, změna ţivotního stylu, do něhoţ uţ rané vzpomínky vůbec nezapadají, protoţe jej účelově nepotvrzují, nebo jiţ zmíněný nedostatek důvěry v osobu terapeuta či výzkumníka, či v samotný proces mezi nimi probíhající (Barkerová & Bitter, 1992). Na straně praktika či výzkumníka, který chce pracovat s ranými vzpomínkami a adekvátně vyuţít dat, které jejich prostřednictvím získal, se však situace poněkud komplikuje. Přestoţe Dreikursová-Fergusonová (1964, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) dospěla na základě svého výzkumu k předpokladu, ţe shrnutí ţivotního stylu zaloţeného na znění raných vzpomínek jsou spolehlivě sdělitelná širokému spektru různě teoreticky zaloţených pracovníků, nemusí tedy pocházet z řad Adleriánských praktiků, Clark (2002) však na druhou stranu uvádí, ţe jako jakákoliv jiná projektivní metoda, tak také rané vzpomínky a validita jejich vyhodnocení opírajícího se o interpretativní kvalitativní přístupy, se do značné míry odvíjí od tréninku a dosavadních zkušeností examinátora či terapeuta, na nichţ závisí jejich kompetentnost k práci s touto metodou. Bez přístupu, který by však respektoval idiosynkratický charakter raných vzpomínek a současně unikátnost individuálního ţivotního stylu, se dosud pro zajištění validních a spolehlivých závěrů obejít nedalo. Ambice několika autorů vytvořit adekvátní funkční, zejména pak kvantitativní nástroj, měřící škálu, která by dokázala zachytit individuální podstatu a význam raných vzpomínek, více méně ztroskotaly. Dreikursová-Fergusonová (1964, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) se 54
K výhodám raných vzpomínek, které jsou osobami vnímány jako reprodukce minulé zkušenosti, se řadí také
fakt, ţe mají patrně větší výpovědní hodnotu o skutečném charakteru ţivotního stylu jedince, neţ záměrně vytvořené nebo vymyšlené vzpomínky. Výzkum S. B. Barkerové a J. R. Bittera (1992) totiţ naznačil, ţe u těchto vymyšlených vzpomínek mají jedinci větší sklon projikovat nevědomou touhu po zvýšeném sociálním zájmu, který však v současnosti neodpovídá reálnému směřování jedince.
57
např. tři roky pokoušela vytvořit skórovací škály pro Adleriánské vyhodnocovatele raných vzpomínek. Po této době své snahy zhodnotila jako neúspěšné, protoţe ţádný z navrţených a zobecňujících úsudků pro moţnou interpretaci raných vzpomínek nebyl pro uplatnění škály uspokojující. Také J. Levy a K. Grigg (1962, cit. dle Shulman & Mosak, 1995) navrhli tři kvalitativní škály ke skórování témat: závislost / nezávislost, destruktivní agrese / konstruktivní agrese a do třetice sexualita. Jak zjistili, rozdílné rané vzpomínky od stejné osoby mohou nabídnout rozdílná témata, která reflektují odlišné konfigurace mezi nimi, přičemţ tyto škály mohly slouţit k identifikaci těchto témat. Tato tematicko-konfigurační analýza ale, jak autoři sami podotýkají, nemohla slouţit k interpretaci těchto témat a tedy k odhalení jejich účelovosti ve vztahu k ţivotnímu stylu a jeho cílům. Navíc měli autoři také potíţ skórovat vzpomínky zahrnující pouze malý počet detailů. Limity při vyuţití kvantitativních škál v otázce docílení validních interpretací zdůrazňují ve své diskuzi k výzkumu také Barkerová a Bitter (1992). Ti se rozhodli pouţít The Early Recollections Questionnaire (ERQI) sestavený W. R. Rulem (1972, cit. dle Barkerová & Bitter, 1992) a později přepracovaným K. E. Altmanem (1973, cit. dle Barkerová & Bitter, 1992), a to k zachycení rozdílu v míře reflektovaného sociálního zájmu u raných vzpomínek a u tzv. vymyšlených vzpomínek, které měli zkoumané osoby na pobídnutí zaznamenat na předloţený formát: „I ty nejlepší škály mohou predikovat vysoký kvantifikovaný skór sociálního zájmu, navzdory tomu, ţe klinické důkazy vypovídají spíše o opaku (s. 92).“ Závěrem tedy můţeme dát za pravdu A. I. Rabinovi (1981, cit. dle Clark, 2002), který ve své knize Early Recollections: Theory and Practice in Counseling and Psychotherapy uvádí, ţe metodologie raných vzpomínek dosud postrádá jednak adekvátní standardizaci a jednak jasné procedurální směrnice pro administraci i skórování. Praktici tedy zpravidla interpretují rané vzpomínky bez pomoci strukturovaného a koherentního skórovacího systému, čímţ následně vyvstávají potíţe se subjektivitou a nemoţností opakovat dané postupy, coţ, jak se zdá, jsou přetrvávající nedostatky tohoto přístupu k raným vzpomínkám (Nikelly & Verger, 1971, cit. dle Clark, 2002).
58
4.3 Úvaha o vhodnosti využití procesu psychologického vyjasňování a porozumění a jeho formy IPCW k vyhodnocení životního stylu S podobnými potíţemi, které zde byly nastíněny v souvislosti s ranými vzpomínkami, se potýká také samotný proces vyhodnocení ţivotního stylu obecně. Existují škály, které jsou navrţeny k rychlému zhodnocení ţivotního stylu. Patrně nejpouţívanějším nástrojem je BASIS-A Inventory (Basic Adlerian Scales for Interpersonal Success – Adult Inventory), zkonstruovaný autory M. S. Whellerem, R. M. Kernem a W. L. Curlettem (1993, cit. dle Dinterová, 2000, Herringtonová et al., 2005). Zdá se, ţe co do psychometrických charakteristik je tento nástroj sestavený vhodně. Splňuje poţadavky kladené na reliabilitu, konstruktovou i jinou validitu. Podrobněji se zaměřuje na měření pěti primárních oblastí ţivotního stylu a pěti doplňujících podpůrných témat, která rozšiřují a zlepšují interpretaci témat primárních a měly by vnést do výsledných dat holisticky zachycený osobnostní profil. Zmiňme zde alespoň pět základních škál: náleţení / sociální zájem, následování pravidel, vedení druhých, orientace na úspěch a uznání, obezřetnost. Další kvantitativní škálu představuje patnácti-poloţková škála SIS (Social Interest Scale) od J. Crandalla (1975, cit. dle Ashby, Kottman & Draperová, 2002), zaměřující se na zachycení míry sociálního zájmu jedince. Tyto nástroje nám umoţní zmapovat poměrně rychle, jak si v jednotlivých oblastech projevů ţivotního stylu zkoumaný jedinec vede. Umoţní nám to snadno se orientovat v určitých charakteristikách jedincova směřování a stejně tak případně tušit limity, kterými ţivotní styl jedince oplývá a vede ho spíše k maladaptivním formám zvládání ţivotních situací, dysfunkčnímu vztahování se k druhým lidem atd. V podstatě se dozvídáme něco o povaze způsobů, kterými se dotyčný snaţí dosáhnout svého cíle. Nedozvídáme se však nic konkrétního o subjektivních přesvědčeních jedince o sobě samém, o druhých lidech a o vnějším světě, jeţ tvoří významnou základnu pro volbu konkrétního cíle. Ani znění daného cíle nám na základě této metody není zřejmé. Nemůţeme tudíţ zjistit, v jakém kontextu tyto metody, tyto behaviorální vzorce byly zvoleny. Nedozvíme se tedy, v jakém specifickém kontextu privátní logiky se jedinci zdají být funkční, účelové, „jediné správné“, případně, proč je pro něj tak těţké tento repertoár chování změnit. V tomto výzkumu není ambicí prokázat určité vztahové souvislosti mezi některými projevy jedince na základě skórování v jednotlivých měřících škálách. Nejde ani o to najít 59
určité komorbidity či souvislosti výskytu jednoho rysu či znaku osobnosti respektive ţivotního stylu s dalšími, coţ nabízí zpravidla právě kvantitativní metody měření. Výzkumný cíl i navrţený design tohoto výzkumu spíše odráţejí snahu rozpoznat povahu jednotlivých komponentů ţivotního stylu způsobem, který by zároveň umoţnil porozumět také významu a smysluplnosti jednotlivých projevů zkoumané osoby – probandky - v průběhu jejího ţivota, tudíţ také odhalení účelovosti jejího směřování v průběhu jejího ţivota, včetně výskytu psychických potíţí, v tomto případě deprese (a úzkosti) spolu s jejich načasováním. Jak uvádí Powers a Griffithová (1987), obvyklý postup v léčbě určitých potíţí se vyznačuje zaměřením se na symptom. K tomuto přístupu se však individuální psychologie staví do opozice: „To, co musíme hledat je účel, pro který byl tento symptom přijat, a souvislost tohoto účelu s ţivotním cílem, zastupujícím bazální cíl usilování o nadřazenost“ (s. 14). Postup, který navrhli tito autoři a který jsem si zvolila v rámci tohoto výzkumu, by měl při optimální realizaci dle všeho k naplnění výzkumného cíle a k zodpovězení výzkumných otázek vést. Mimo jiné nabízí také výhody tzv. interaktivního procesu. Zkoumaná osoba má v rámci participace na tomto procesu prostor pro zpětnou vazbu, pro společnou diskuzi nad významy, které se postupně vynořují a které výzkumník předkládá a nabízí se jako určité hypotézy. Především jde právě o významy, jejichţ autorem je právě zkoumaná osoba. Ona je autorem svého ţivotního stylu, ona je tím, kdo ví. Powers (1990, cit. dle Bakerová & Bitter, 1992, s. 92) v osobním rozhovoru v souvislosti s tímto procesem uvedl: „Ve vzájemné snaze spolu s klientem se proces psychologického vyjasňování a porozumění (Psycho-Clarity process, pozn. autora) stal procesem, v němţ namísto toho, aby docházelo k nějakému narušování ţivota skrze osobní historii, klient v jeho průběhu rozvíjel svoji integritu a autonomii. A já jsem byl toho spolu s ním součástí.“ Další výhodou takto komplexního vyhodnocení ţivotního stylu, podle Powerse a Griffithové (1987), ale také podle Shulmana a Mosaka (1995) je, ţe poskytuje klientovi či zkoumané osobě cenný kontext, který stimuluje vybavení raných vzpomínek. Tudíţ i posuzování jednotlivostí v rámci analýzy a následná interpretace mohou být spolehlivější a validnější. Také je v rámci tohoto klinického postupu moţné dohlédnout na to, aby získané vzpomínky, měly skutečně poţadovaný a potřebný charakter, aby naplňovaly svojí formou i obsahem náleţitosti raných vzpomínek jako projektivní metody, nikoliv pouhých výpovědí o určitých událostech či okolnostech z minulosti (viz Powers & Griffithová, 1987; Shulman & 60
Mosak, 1995), coţ u např. dotazníkové formy administrace metod příliš nelze. Výzkumník nemá takové moţnosti v daný moment ovlivnit charakter dat, která od zkoumané osoby získá (Barkerová & Bitter, 1992), zvlášť pokud probíhá administrace písemně. V neposlední řadě interaktivní postup od výzkumníka předpokládá být stále přítomen při procesu rozkrývání jednotlivých významů a odhalování ţivotního stylu. V kaţdém momentu probíhá participace se zkoumanou osobou. Výzkumník zůstává stále bdělý, snaţíc se zachytit i sebemenší náznaky významu, vztahující se k právě probíraným záleţitostem. Samotná spolupráce a komunikace s výzkumníkem můţe být pro osobu, která se dozvídá jisté věci o sobě zdrojem bezpečného zázemí, podpory a povzbuzení pro toto objevování. Slovy individuální psychologie, můţe být také určitou inspirací pro pěstování sociálního zájmu ve svém ţivotě. Zmiňme ale také jisté nevýhody či nástrahy při výběru této metodiky. Vyplývají především z důleţitých zásad terapeutické práce obecně. Powers a Griffitová (1987), ale také Shulman s Mosakem (1995), zdůrazňují důleţitost určité praxe v daném procesu vyhodnocení ţivotního stylu, v práci s klientem. Hovoří také o významnosti výzkumníkovy či terapeutovy vlastní zkušenosti s analýzou vlastního ţivotního stylu, která by mu pomohla při práci s druhou osobou uvědomovat si a odpoutat se od vlastních apercepcí, přesvědčení a očekávání. I z tohoto důvodu doporučují nastávajícím praktikům absolvovat terapeutický výcvik. V souvislosti s tímto je třeba uvést, ţe jsem před realizací tohoto výzkumu podobné zkušenosti neměla. Ani v oblasti terapeutického výcviku, ani v terapeutické práci s nějakými klienty. Taktéţ jsem neprošla ţádnou odbornou edukací, jak tento proces vyjasňování a vyhodnocování ţivotního stylu provádět, vycházela jsem pouze z dostupné literatury. Co se přímo týče tohoto metodického postupu, Powers a Griffithová (1987) doporučují, aby s klientem či výzkumnou osobou pracovali ideálně dva lidé, a to z důvodů výše zmíněných, pro udrţení si lepšího náhledu na právě probíhající proces, ale také pro inspiraci při hledání a objevování různých významů, předkládání hypotéz zkoumané osobě apod. Spolupráce dvou lidí by také jistě samotný proces mohla urychlit. V postupu totiţ zmínění autoři modelují situaci tak, ţe jeden z terapeutů či výzkumníků klade otázky a zaznamenává odpovědi, druhý z nich si dělá poznámky k jednotlivým interpretacím, které jej k získaným odpovědím napadají. Ty pak můţe bezprostředně klientovi či zkoumané osobě nabídnout. Takto dělit pozornost do dvou simultánně probíhajících procesů se mi zdaleka 61
nedařilo. Proto jsem zpravidla rozkládala sběr dat a prezentaci shrnujících klíčových interpretací vztahující se ke konkrétním sekcím procesu vyhodnocení do více po sobě jdoucích setkáních, z čehoţ plynula časová náročnost sběru potřebných dat.
5 Způsob zpracování dat Vyhodnocení a interpretace získaných dat se se samotným sběrem dat v průběhu procesu zhodnocení ţivotního stylu jedince do značné míry prolínaly. Výpovědi, které ve vztahu s dotazovanou záleţitostí dle mého dojmu mohly odráţet subjektivní významnost pro probandku, na sebe zpětně upoutávaly více pozornosti, věnovalo se jim více času, doptávala jsem se podrobněji, snaţila jsem se reflektovat konkrétní význam, který jim probandka vtiskla, a zjistit, jak doplňují kontext dosud zjištěných informací. Toto vše podléhalo další zpětné vazbě probandky samotné, která svoji reakcí, ať uţ verbální či neverbální, podpořila či naopak jinam usměrnila linii mého uvaţování o daných tématech, jejich moţných souvislostech apod. Ve svých úvahách jsem se snaţila být co nejotevřenější a své asociace, způsob uvaţování nad jednotlivými tématy průběţně prezentovat a nabízet. Snaţila jsem se celý proces postavit na otevřené komunikaci a vyplnit jej určitou vzájemností. Mým záměrem také bylo, aby si probandka uvědomovala svoji vlastní odpovědnost a aktivní roli na celém procesu, namísto toho, abychom se vzájemně pasovaly do role aktivního výzkumníka „experta“ a pasivního příjemce závěrů a úsudků. Z pozice terapeuta či výzkumníka to vyţaduje, jak také Adler zdůrazňoval, především zaprvé ochotu překročit sebe sama skrze empatii a intuici a zadruhé odvahu hádat. Obojí můţe samotný proces vyhodnocení ochránit od úzkostlivých snah sbírat stále více a více informací k ujištění se o správnosti svých úvah, před potřebou nepřehlédnout ţádnou informaci, před tím neţ nadneseme nějaký postřeh, nějakou svoji hypotézu (Powers & Griffithová, 1987). Analýza a interpretace dat získaných v jednotlivých sekcích daného procesu, tj. iniciální rozhovor, rodinná konstelace a rané vzpomínky, pak vyústila v tzv. shrnutí klíčových dojmů a interpretací, v reflexi klíčových témat. Setkání, na nichţ byla tato shrnutí prezentována, vţdy uzavírala etapu jednotlivých tematických sekcí procesu strukturovaného podle formátu IPCW (viz kap. 4). V jejich úvodu 62
jsem probandce zpravidla přečetla shrnutí, které jsem měla jiţ dopředu sestavené. Ukázalo se, ţe takováto sumarizace můţe být pro posluchače působivým a cenným záţitkem, při němţ má příleţitost si znovu a hutnou formou vyslechnout to ústřední, co postupně z dosud řečeného vykrystalizovalo. Poté byl jiţ přenechán prostor pro zpětnou vazbu probandky, verbalizaci jejich dojmů, doplnění dalších významů, které v předneseném shrnutí nezazněly, pro identifikaci toho, co v ní z obsahu shrnutí nejvíce rezonovalo atd. Přirozeně i tato zpětná vazba přinášela další hodnotná data, s nimiţ se v průběhu nadcházejících kroků pracovalo. Úspěšnost postupu, který byl ve výzkumu pro skladbu shrnutí vyuţit, se do značné míry odvíjí od toho, jaký referenční rámec vyhodnocení dosavadních informací se analyzujícímu podaří do tohoto shrnutí vtisknout. Jinými slovy, jak se mu podaří kaţdý z útrţků informací o jednotlivých oblastech jedincova ţivota a subjektivně významných tématech vystupujících do popředí sestavit vzorec koherentního a srozumitelného celku. Právě tímto se můţe docílit naplnění patrně nejdůleţitějšího záměru individuální psychologie – prokázat jednotu v kaţdém individuu, v jeho myšlení, cítění a v jednání, ať uţ v tzv. vědomém či nevědomém, zkrátka v kaţdém projevu jeho osobnosti (Adler, cit. dle Powers & Griffithová, 1987). Schopnost lokalizovat a shrnout témata konzistentního ţivotního stylu přitom nabízí cestu, jak účinně povzbudit osobu, jejíţ ţivotní styl je analyzován. Na samotný závěr vzájemné spolupráce s probandkou jsme věnovaly poslední setkání čtení všech sestavených shrnutí. Tentokrát by bylo optimální, kdyby jednotlivá shrnutí četla probandka, ale v tomto případě se tak nestalo, shrnutí jsem opět četla sama.55 Postupně v rámci celého procesu probandka směřovala k bodu, kdy jí začalo dávat smysl, začala chápat, jak se dostala do nynějších potíţí. Začínala postupně vidět, co dělali druzí v jejím okolí jako reakce na její vlastní směřování. Také se nyní zdály být zřetelnější určité moţnosti, kudy se vydat dál. Opět zde byl ponechán prostor pro další poznámky, připomínky, reakce a to pro obě na procesu participující strany. Probandka také byla vyzvána pro zhodnocení celé této zkušenosti a případných přínosů v osobní rovině. Naznačila jsem také další moţnosti práce na sobě, především pak ve formě psychoterapie se zkušeným psychoterapeutem.
55
Probandku jsem bohuţel dopředu na tento program setkání neupozornila, takţe s sebou neměla k dispozici
brýle na čtení.
63
5.1 Shrnutí dojmů z iniciálního rozhovoru Kaţdé z jednotlivých shrnutí se sestává z několika přesně definovaných témat, jejichţ smyslem je poskytnout přesné indicie pro práci a zacházení s dosud získanými daty o klientovi nebo zkoumané osobě. Představují doporučení o tom, co v daných datech hledat, aby nám poskytla potřebné linie hledaného vzorce ţivotního stylu.56 Témata, která se svaţují při formulování shrnutí dojmů z iniciálního rozhovoru, jsou následující: Téma 1. Prezentovaný problém Úkolem je jasně pojmenovat daný problém. Optimální je také zakomponovat do stylu formulace také jazyk, který je zkoumané osobě vlastní, pokud se to jeví jako vhodné. Téma 2. Počátek a historie Bývá nápomocné, pokud významu tohoto problému poskytneme časový kontext, v němţ začala být tato obtíţ uvědomovaná. Některé znaky tohoto kontextu mohou být celoţivotní, jiné naopak mohou sahat zpět do minulosti pouze skrze krátkou epizodu nedávného období krize. Někdy však můţe jít o kombinaci obojího. Téma 3. Exogenní faktory Powers a Griffithová (1987) takto označují faktory, které se vynořují na povrch v rámci osvojeného ţivotního stylu dané osoby a představují pro ni určité specifické výzvy, vyplývající z neadekvátnosti dosavadní ţivotní orientace. Exogenní faktory se stávají zřejmější obzvláště tehdy, pokud není daná osoba připravena postavit se aktuálním výzvám, nejčastěji proto, ţe její ţivotní styl jí ke zvládnutí daných ţivotních okolností nenabízí repertoár metod či postupů, jak se se situacemi vyrovnat. Z toho vyplývající krize či počátek potíţí, mohou být odrazem jakéhosi váhání v souvislosti se ţivotním stylem, který se mohl náhle jevit jako neefektivní.57 56
Přesné znění shrnutí dojmů z iniciálního rozhovoru, které bylo probandce předneseno a posléze diskutováno je
k dispozici v příloze č. 6. 57
Jestliţe k odhalení neefektivnosti dosavadního ţivotního stylu dojde náhle, z toho vyplývající ztráta orientace
se můţe projevit určitou formou nervového zhroucení nebo dokonce psychotickou epizodou (Powers & Griffithová, 1987).
64
Téma 4. Relevance tzv. „Velkých čísel“ k reflektovaným potížím V průběhu vyhodnocování a interpretace získaných dat je uţitečné všímat si také jakýchkoliv souvislostí mezi současnými obtíţemi zkoumané osoby a přítomností očekávání vztahujících se k určitému věku či ţivotním mezníkům. Tato „Velká čísla“ zpravidla souvisí s konkrétními událostmi nebo milníky v ţivotě rodičů. Jejich význam vyplývá z působení jiţ zmíněných genderových vůdčích linií. Často se však procesu rozhodování a směřování účastní jen nepřímo, na nízké úrovni uvědomování, někdy zcela nevědomě. V rámci shrnutí je podstatné rozpoznat významy, které byly těmto číslům přičteny. Vţdy jsou fiktivní. Obvykle jsou tyto významy také více či méně spjaty s konkrétní kulturou. Téma 5. Utváření a formování si vlastního místa ve společnosti v průběhu dětství, zejména v otázkách možných následných limitů dosahování osobních úspěchů ve vypořádávání se se současným problémem Téma 6. Maskulinní a femininní vůdčí linie nesoucí s sebou chybnou percepci sebe sama a druhých (přesvědčení, očekávání, ambice, následky) Téma 7. Vnitřní zdroje pro vypořádání se s těžkostí, příklady V období, kdy je klientem či zkoumanou osobou ţivotní styl vnímán jako neefektivní vzhledem k poţadavkům dané ţivotní situace, případně, kdy je odmítán, zahrnuje odpovědnost terapeuta či výzkumníka za celý proces vyhodnocení ţivotního stylu mimo jiné také umoţnit klientovi či zkoumané osobě si uvědomit své uţitečné vnitřní zdroje. Téma 8. Reinterpretace stížností Za tímto bodem se skrývá snaha odhalit, jakou roli v objevení se dané těţkosti, sehrává sám klient či zkoumaná osoba a jakou roli sehrávají druzí lidé z jeho bezprostředního okolí. Téma 9. Úkol, na který je třeba se zaměřit Zpravidla bývá toto shrnutí dojmů z iniciálního rozhovoru zakončeno zmínkou o úkolu, na nějţ by se měla daná osoba zaměřit.
65
5.2 Shrnutí rodinné konstelace Rodinná konstelace představuje sociogram primární skupiny utvářející rodinné zázemí během formativních let jedincova ţivota. Jeho rané zkušenosti a okolnosti, pod kterými rozvíjel své osobní perspektivy a dispozice, své koncepty a přesvědčení o sobě, o druhých lidech, své základní postoje a vlastní přístupy k ţivotu, jsou základem pro jeho osobnost. Rodinná konstelace tedy poskytuje kontext pro objasnění tendence cílesměrného pohybu mezi druhými, jeţ se posléze ustálily v podobě jedincova ţivotního stylu. Zohlednit je třeba také širší kontext přesahující fungování primární rodiny, který rodinu jistě ovlivňoval. Jde především o vazby rodiny ke světu venku, které také působily jako významné faktory, jeţ nelze pro plné porozumění opomenout. Shrnutí rodinné konstelace není zamýšleno jako biografický výčet zkušeností zkoumané osoby z období dětství a adolescence. Jeho účelem je vnést nový úhel pohledu na její subjektivní význam tohoto období, a to zejména reflexí souvislostí, v nichţ se naučila specifickému ţivotnímu stylu a pak v jeho praktikování pokračovala aţ do současnosti. Takto napomáhá toto shrnutí většímu sebeporozumění. Témata, která jsou v rámci shrnutí detailně zhodnocena a ilustrována dosavadními informacemi, jsou do shrnutí vsazena prostřednictvím přesně formulovaných úvodních frází (viz Powers & Griffithová, 1987).58 Téma 1. Pořadí narození Zaznamenává se: jméno, ordinální pořadí narození a psychologická pozice narození. Téma 2. Rodinná atmosféra V rámci tohoto bodu se zmiňuje: rodinná atmosféra utvářená vztahem mezi rodiči (a dalšími dospělými ţijícími v domácnosti jedincova dětství), jakékoliv mimořádné změny v atmosféře a další intervenující ţivotní události vztahující se k těmto změnám. Uvádí se také etnický původ rodiny, pokud se jeví jako významný ve svém vlivu na charakter atmosféry. Téma 3. Rodinné hodnoty U tohoto tématu se blíţe zaměřujeme na hodnoty sdílené matkou i otcem.
58
Znění vypracovaného a probandce prezentovaného shrnutí rodinné konstelace je uvedeno v příloze č. 7.
66
Téma 4. Maskulinní vůdčí linie V souvislosti s maskulinní vůdčí linií je třeba uvést její charakteristiky, reprezentované postoje, zájmy a kompetence připisované otci a také hodnoty, které otec zastával, avšak nikoliv matka. Pokud se ve výpovědích o dětství objevují také další významné muţské postavy v rámci širšího kruhu rodiny, které na zkoumanou osobu či klienta působily, je třeba je uvést taktéţ. Pozornost u těchto postav je zaměřena především na to, jak případně potvrzovaly, zvyšovaly, nebo naopak oslabovaly váhu maskulinní vůdčí linie prezentované otcem. Téma 5. Femininní vůdčí linie Na femininní vůdčí linii je také nahlíţeno z hlediska charakteristik, postojů, které reprezentovala, zájmů a konečně kompetencí připisovaných matce. Současně jsou důleţité i ty hodnoty matky, jejichţ nositelem byla ona sama, nezávisle na otci. Pokud se v rámci širší rodiny objevovala jiná ţena, která klienta či zkoumanou osobu nějak ovlivnila, uvádí se také. Současně je třeba zohlednit, jakým způsobem se její vliv uplatňoval – zdali v souladu s linií stanovovanou matkou, či naopak vliv matčiny linie oslabovala. Téma 6. Místo, které jedinec v rodině zaujímal Blíţe se tento bod zaměřuje na popis místa v rodině, které klient či participant zaujal. Ve spojitosti s tímto se také dále věnuje souvislosti daného místa ke kaţdému z rodičů a sourozenců. Uvést je třeba i případná spojenectví a zdroje povzbuzení v rámci rodiny. Závěr představuje konkrétní reakce dané osoby na hodnoty spjaté s rodinou a s jednotlivým genderem. Téma 7. Místa vytvořená každým ze zbývajících sourozenců Téma se věnuje tomu, jakým způsobem si zajistili místo v rodině také ostatní sourozenci dané zkoumané osoby. Podstatný se zdá být také vztah kaţdého z těchto míst k vlastnímu místu zkoumané osoby či klienta. Téma 8. Další obrazy: Rolové modely a aliance V tomto bodě je třeba identifikovat rolové modely, pozitivní i negativní, které byly pro klienta, zkoumanou osobu důleţité, a popsat představy o moţnostech nebo nebezpečích, které je doprovázely. Patří sem také zmínka o dalších aliancích, které si zkoumaná osoba 67
zformovala, a jejich přispění v rovině jejího osobního vývoje, obzvláště pak ve smyslu jakýchkoliv zdrojů povzbuzení. Téma 9. Zkušenosti ze sousedství a ze školy v období dětství a puberty V rámci tohoto tématu je pozornost zaměřena na popis osobního zhodnocení zkušeností ze sousedství a ze školy v období dětství (pokud to uţ nebylo nastíněno v některých z předchozích témat). Popis se zaměřuje také na zhodnocení zkušeností spojených s počátkem puberty klienta či zkoumané osoby. Téma 10. Zkušenosti sexuální výzvy v adolescenci Tato část shrnutí rodinné konstelace se zabývá sexuálním uvědoměním a zkušenostmi zkoumané osoby v období adolescence. Klíčové jsou také okolnosti a samotné osobní zhodnocení zkoumané osoby či klienta v souvislosti se zahájením sexuálního ţivota. Téma 11. Hlavní nevyřešené záležitosti přetrvávající z dětství a adolescence V závěru shrnutí rodinné konstelace je uţitečné identifikovat a ozřejmit jakékoliv záleţitosti, jeţ zůstaly pro danou osobu na prahu dospělosti stále nevyřešeny, zahrnujíc podmínky, v nichţ by byla připravená jít vpřed.
5.3 Analýza a interpretace raných vzpomínek Jak jiţ bylo uvedeno, probandka si v procesu sběru a záznamu raných vzpomínek vybavila celkem deset raných vzpomínek (viz příloha č. 5). Dvě poslední vzpomínky doplnila po dotazu, zdali je ještě něco, co si z dětství pamatuje a připadá jí to významné, co zatím dosud nezaznělo, ale chtěla by to zmínit. Tyto dvě vzpomínky jsou adresovány do věku nad deset let, který představuje určitý oficiální limit pro projektivní materiál. Tyto vzpomínky se ale zdály být z hlediska interpretací jejich významu důleţité, přičemţ jedním z interpretačních vodítek je i tento pozdější věk. Mohl by např. naznačovat, ţe zkušenosti podobného charakteru, jaký je v těchto vzpomínkách nastíněn, nebyly běţnou součástí zkušeností, jeţ se podílely na formování ţivotního stylu probandky. Nebo také to, ţe tyto zkušenosti jsou něčím nové, snad vztahující se spíše k současnosti a k probíhajícím změnám ţivotního stylu, jak také naznačují názvy, které jim probandka přidělila. 68
Probandka si v průběhu vzpomínání vybavila také jednu událost, o níţ v dětství slýchávala, tzv. rodinný mýtus, a také uvedla jednu letmou výpověď o událostech, které se několikrát v jejím dětství odehrály. Ani rodinný mýtus, ani tato výpověď však nenesou formální znaky rané vzpomínky, zejména pak přímou osobní účast ve vzpomínce, doprovázenou zachycením vlastního proţitku, takţe se s nimi nemůţe pracovat stejným způsobem (Barkerová & Bitter, 1992; Powers & Griffithová, 1987; Shulman & Mosak, 1995). Přesto však poslouţily jako cenný materiál v doplnění interpretace raných vzpomínek v její komplexnosti, konkrétně z hlediska symetrie (viz kap. 5.3.1, příloha č. 10). Analýza a interpretace raných vzpomínek tvoří zakončení procesu zhodnocení ţivotního stylu. Vyuţívá se ke komponování dvou posledních shrnutí: Vzorec základních přesvědčení a Interferující představy. Zastřešujícím cílem v práci s těmito daty je odkrýt osobní postoj, hodnocení nebo přesvědčení vyjádřené v jednotlivých vzpomínkách. Pro terapeuta či výzkumníka je podstatné snaţit se rozšířit svoji imaginaci za účelem proţití vzpomínky, jako kdyby byla jeho vlastní, dokud nevidí situaci očima dané osoby, ať uţ participanta na výzkumu či klienta. Ten je samozřejmě i zde do procesu zapojen a svojí zpětnou vazbou významně přispívá k odhalení skutečného implicitního významu dané vzpomínky. Podílí se tedy na odhalení specifického obsahu zprávy, ať uţ rezonujícího s povzbuzením či varováním, které pro něj tato raná vzpomínka nese. Potvrzení nabízeného významu se často děje skrze určitou formu reflexe poznání. Konkrétním projevem pak můţe být smích, úšklebek, zrudnutí, upřený pohled, spontánní pláč, zadrţení dechu nebo i verbálně projevený souhlas či nesouhlas. Je třeba tomu nechat určitý prostor, nespěchat. Pokud by osoba, jejíţ vzpomínky jsou analyzovány, pocítila, ţe není vítáno, aby reagovala uvolněně a spontánně, mohlo by to nadále blokovat její ochotu účastnit se čehokoliv dalšího. Takto se postupuje od jedné vzpomínky k dalším. První krok v této etapě práce s daty získanými na základě záznamu raných vzpomínek představuje identifikace pěti klíčových kategorií interpretace.59
59
Příloha č. 8 nabízí první asociace vztahující se k těmto klíčových kategoriím pro kaţdou z raných vzpomínek.
Po následné diskuzi s probandkou byly některé asociace a navrţené významy podrţeny jako relevantní, jiné probandka odmítla. V příloze č. 9 jsou k dispozici přeformulované interpretace raných vzpomínek na základě těchto kategorií. Pouze však u těch vzpomínek, které bylo třeba doplnit, či upřesnit.
69
Kategorie 1. Kontext V tom nejobecnějším smyslu lze říci, ţe kontext jakékoliv vzpomínky je jakýmsi světem sám o sobě. Vypovídá o určitém nejasném stimulu, k němuţ se daná vzpomínka formou projektivní odezvy upíná jako určitá zpráva (význam) (Mosak, 1958, cit. dle Powers & Griffithová, 1987). Prezentované a nabízené asociace v rámci interpretace se mohou týkat např. rodinného zázemí, okolností určité situace, v níţ participant nebo klient poprvé zaţíval ve vzpomínce naznačené výzvy ţivota. Nikoliv výjimečně se ukáţe být jako uţitečné zvaţovat také věk, v němţ se daná událost odehrává. Význam určitých vzpomínek totiţ často asociuje s událostmi, jako jsou např. narození sourozence, úmrtí „významného druhého“, dramatický průběh nemoci apod. I z tohoto důvodu je tudíţ uţitečné mít jiţ za sebou v rámci postupu vyhodnocování ţivotního stylu zpracovanou část týkající se rodinné konstelace, čímţ se nám nabízí k dispozici významné informace dokreslující konkrétní obrysy daného kontextu. Kategorie 2. Obsah V rámci tohoto bodu autoři procesu psychologického vyjasňování a porozumění doporučují zaměřit pozornost na sebemenší detaily objevující se v obsahu vzpomínky. Upozorňují na to, ţe na základě vlastní praxe se často ukazuje, ţe čím vedlejší se zdá být určitý detail ve vztahu k příběhu, tím důleţitější ve skutečnosti můţe být pro samotného vypravěče. Mezi takovéto detaily mohou patřit např. geografické detaily, detaily místa a pozice (viz Clark, 2007) dále detaily týkající se míry percepce barev promítnutých do vzpomínky (viz Clark, 2004), taktilní detaily, čichové detaily, metafory, komentování přítomnosti určitých postav, detaily pocitů, nebo naopak absence afektů. Ale také vynechání jakýchkoliv detailů můţe mít vysokou výpovědní hodnotu (Mosak & Di Pietro, 2006). Důleţité je si také všímat způsobu, jakým je o detailech během výpovědi referováno. Zdali je např. barva ţivá, jasná, nebo je popsána v termínech teploty… Konkrétní způsob vyjádření pak můţe v tomto případě odkazovat na emocionální klid, či naopak rozrušení. Kategorie 3. Gender Osoby jakého pohlaví jsou do konkrétní vzpomínky promítnuty? Lze vypozorovat určité tendence či pravidelnosti např. v jejich projevech a prezentovaných charakteristikách? Vypráví zkoumaná osoba vzpomínky jen s osobami jednoho pohlaví, ať uţ stejného, či opačného ve vztahu k ní samotné?
70
Zaměření se na vzpomínku touto optikou nám můţe poskytnout podstatné informace o tom, jak se podařilo zkoumané osobě či klientovi najít si své vlastní místo mezi ostatními muţi a ţenami. Tento úkol přitom patří v rámci sociálního ţivota mezi ty nejdůleţitější, především pak ve spojitosti s potenciálem rozvinout vlastní sociální zájem. Powers a Griffithová (1987) zastávají názor, ţe postoj k druhým lidem, odráţející pocit nedostatečné sebeúcty či potřebu pozice nadřazenosti v souvislosti s genderovou příslušností, se v podstatě vylučuje se schopností konstruktivní kooperace oplývající důvěrou v rámci lidského společenství. Téma 4. Pohyb60 Charakteristika tendencí k pohybu je jedním ze základních kritérií při vyhodnocování ţivotního směřování jedince. V rámci analýzy a interpretace raných vzpomínek se uvaţuje o charakteru nastíněného pohybu skrze pět významových rovin: A) Efektivita / Neefektivita V této rovině je snahou reflektovat přítomnost odpovědí na otázky typu: Jaké jsou výsledky mých jednání? Jsou pozitivní, nebo negativní?; Jsou muţi efektivnější neţ ţeny? Nebo je to opačně? Jakým způsobem tak činí?; Jsou muţi a ţeny efektivní rozdílnými způsoby?; Jsou druzí vůči mně efektivní, zatímco já jsem neefektivní vůči nim?. B) Související pozice Zde se pozornost zaměřuje na významy související s následujícími tématy: Jsou někteří lidé nade mnou?; Ubírá se tento pohyb svrchu dolů?; Je vertikální dimenze v těchto vzpomínkách markantní? V jakých konkrétně?; Jaký je toho důsledek?. C) Stupeň aktivity a iniciativy 60
Zatímco jsou předchozí klíčové kategorie analýzy a interpretace raných vzpomínek formulovány z hlediska
zkoumané osoby či klienta ve třetí osobě jednotného čísla, zde autoři zvolili a doporučují uţívat formulaci v první osobě jednotného čísla. Patrně kvůli větší efektivnosti pro posluchače. Nikde v manuálu se k tomu však explicitně nevyjadřují. Pro dodrţení všech náleţitostí jimi navrţeného postupu jsem se rozhodla respektovat i toto (viz Powers & Griffithová, 1987).
71
V rámci této významové roviny pátráme v obsahu vzpomínky po tom, zdali: Je daná osoba fyzicky aktivní a schopná iniciovat aktivitu druhých?; Je její pohyb omezen na pouhé pozorování, poslouchání, nebo je v něm naopak např. prvek vzdoru?; Je osoba vypravěče ve vzpomínce pasivní, zatímco druzí jsou těmi, kteří jednají? Je pouhým příjemcem jejich rozhodnutí, nebo štěstí, či ran osudu obecně? Je obětí?. D) Rozsah participace a kooperace Klíčovými otázkami zde jsou: Koná osoba vypravěče sama, nebo s někým dalším?; Proti někomu?; Otevřeně, nebo skrytě?; Nachází se v roli vůdce, následovníka, nebo jakou jinou roli mezi druhými zaujímá?. E) Smyslové uchopení zážitku V tomto bodě analýzy a interpretace nás zajímá převaţující smyslový modus odráţející se v dané vzpomínce: Vizuální - odkazující na moţnost odtrţení, nebo umělecký či designerský zájem; Auditivní - v podobě poezie či hudby; Taktilní - někdy upozorňující na určitou „afektivní nedosycenost“ a kompenzační snahy; Olfaktorický (Čichový) – vztahující se k ohodnocení blízkosti nebo vyhýbavosti odvozené od míry příjemnosti či nepříjemnosti; Chuťový – související s reflexí úkolů v otázce intimity. Kategorie 5. Zhodnocení Klíčem k přiblíţení se této významové kategorii jsou zejména emoce. Pocity jsou indexem
ohodnocení,
prostředkem
vedoucím
k porozumění
subjektivity,
jeţ
je
zdůrazňovanou součástí náhledu individuální psychologie při práci s člověkem. Pocity jinými 72
slovy indikují, kde si daná osoba stojí s ohledem k dané situaci, okolnosti, neboli dané výzvy, jak je připravena reagovat, s kým je připravena participovat. Zkrátka, emocemi na sebe daná osoba vţdy mnohé prozradí. Snad i proto není neobvyklé při práci s klientem či zkoumanou osobou setkat se s neochotou je sdělit. Odkrýt své stanovisko totiţ vystavuje danou osobu moţné kritice od druhých. Jedním z motivů promítnutých do odpovědi na otázku, jak se v daném momentu cítili, je únik. Mohou reagovat tak, ţe si uţ nepamatují, ţe nevědí, nebo terapeutovi či výzkumníkovi nabízejí racionalizaci, neboli referují o tom, co si mysleli (Samozřejmě zde hraje roli také v komunikaci běţná záměna frází „Já myslím…“ a „Já cítím…“). Protoţe je však hlavní ambicí ve vyhodnocení ţivotního stylu prostřednictvím procesu psychologického vyjasňování a porozumění právě jasnost, je třeba na zodpovězení pokud moţno trvat. Přiblíţit se skutečným emocím lze zpravidla účinně otázkou „Jaké byly pocity ve Vašem těle?“, tedy principem focusingu61 (např. viz Gendlin, 2003).
5.3.1 Vzorec základních přesvědčení Pro toto shrnutí raných vzpomínek řada autorů pouţívá různá označení (viz Powers & Griffithová, 1987). Powers a Griffithová (1987) dávají přednost názvu Vzorec základních přesvědčení (ang. The Pattern of Basic Convictions). Jsou toho názoru, ţe pro klienta či zkoumanou osobu je tento termín smysluplnější a srozumitelnější neţ samotný název Shrnutí raných vzpomínek, jeţ vyuţíval např. Dreikurs. Struktura tohoto shrnutí je navrţena tak, aby osobě, jíţ vzpomínky patří, napomohla v uvědomění si toho, jakým způsobem nazírá na sebe, na druhé a na vnější svět.62 Vzorec základních přesvědčení je třeba identifikovat takovým způsobem, aby zřetelně zobrazoval model všech pohybů dané osoby, a to optimálně s takovou přesností a jasností, aby jí jeho znění umoţnilo porozumění doslova procítit a současně s tím také rozpoznat svoje chyby.63 Toto je jádro procesu psychologického vyjasňování a porozumění. Prezentace tohoto
61
Inspirativní propojení práce s ranými vzpomínkami a focusingem v rámci supervizní konzultace k případům
prezentují ve svém článku J. F. Newbauer a R. Shifronová (2004). 62 63
Vzorec základních přesvědčení probandky je k dispozici v příloze č. 11. Za účelem potencovat vynořující se proţitek autoři doporučují formulovat toto shrnutí v první osobě
jednotného čísla, jako by o sobě participant či klient promlouval on sám.
73
shrnutí přichází na řadu teprve po diskuzi zabývající se reflexí obsahu vzpomínek z hlediska pěti klíčových kategorií, které byly uvedeny výše. I zde se mohou dostavit reakce odráţející skutečné vnitřní poznání spojené s proţitkem. Opět je třeba vůči nim reagovat s respektem a empatií. Faktory, které je třeba zváţit pro sestavování tohoto shrnutí, jsou tyto tři následující: sekvence, similarita (podobnost) a symetrie.64 Faktor 1. Sekvence Nejen obsah a forma jednotlivých raných vzpomínek, ale také jejich pořadí vybavení neboli uspořádání do kompletní sady raných vzpomínek a souvislost kaţdé ze vzpomínek k té předcházející či následující představují důleţitý zdroj porozumění významu tohoto předkládaného projektivního materiálu. K identifikaci sekvence vede tvorba abstraktu, který se obsahově přesouvá z jedné vzpomínky ke druhé. Takovýto abstrakt působí ve výsledku jako celek po sobě jdoucích sestříhaných záběrů. Faktor 2. Similarita (Podobnost) Smyslem tohoto faktoru je prozkoumat vzpomínky z hlediska opakování, případně střídání a změn jednotlivých témat v na sebe navazujících raných vzpomínkách. Hledání podobnosti se tedy týká témat, jejich opakování nebo nových formulací významově totoţných myšlenek. Opět jde o to sestavit seznam vzpomínek s poznámkami ke kaţdé z nich. Faktor 3. Symetrie Posuzování raných vzpomínek a jejich vzájemné významové propojenosti z hlediska tohoto faktoru se zaměřuje na zachycení případné shody mezi dvěma (a více) ranými vzpomínkami, a to za účelem vyvaţování významu obsaţeného v jedné z nich obsahem té druhé. Vzpomínky jsou zde také srovnávány způsobem, jako kdyby se jednalo o dvě významové roviny téţe záleţitosti nebo úkolu. Jedna vzpomínka se můţe např. týkat vztahu zkoumané osoby k muţům, následující pak můţe hovořit o jeho vztahu k ţenám. Podobně můţe jedna vzpomínka ilustrovat svět takový, jaký podle zkoumané osoby je, zatímco další vzpomínka referuje o tom, jaký by být mohl, kdyby… Záznam raných vzpomínek se tak náhle 64
Analýza a interpretace konkrétního vzpomínkového materiálu z hlediska faktorů sekvence, similarita a
symetrie je k nahlédnutí v příloze č. 10.
74
začne jevit jako konzistentní – s kaţdou další vzpomínkou se bude doplňovat a propracovávat, takţe nakonec rané vzpomínky jevící se zpočátku jako protichůdná tvrzení, se ukáţí být tvrzeními o tomtéţ úkolu (Shulman & Mosak, 1995). Se vzpomínkami se v tomto bodě pracuje tak, ţe se sestaví tzv. protikladné referenční rámce témat, která se ve vzpomínkách objevují, a posléze se doplní o konkrétní významy, souvislosti, případně o podmínky, za nichţ tato tvrzení (vycházejíc opět z obsahu jednotlivých vzpomínek) podle zkoumané osoby nebo klienta platí.
5.3.2 Interferující představy Pokud se podaří v předchozím kroku interpretace raných vzpomínek nastínit participantovi či klientovi kontext jeho směřování v ţivotě, tvořený z bazálních přesvědčení, skrze která nahlíţí na sebe, na druhé lidi i na svět jako takový, je moţné přistoupit k finálnímu shrnutí nazvanému Interferující představy.65 O co se jedná, je naznačeno jiţ v úvodním komentáři, který by měl při setkání zaznít: „Nyní se pokusme z toho, co dosud zaznělo, vyčlenit několik představ, které patrně přispívají k Vašim potíţím. Číslo jedna…“ Důleţité je mít stále na paměti, ţe podstatné pro další osobní rozvoj a případnou změnu dosavadního směřování dotyčné osoby, s níţ pracujeme, je třeba v procesu identifikace moţných „chyb“ zachovat co nejvíce povzbuzení. Úkolem je dodávat odvahu ke změně, nikoliv ukazovat, co chybného na dané osobě je. Určitá pokřivenost privátní logiky, na níţ byl ţivotní styl osoby vystaven, se prostřednictvím této úvodní věty přesouvá z osobnosti daného člověka na konkrétní představy. Cílem je zamezit pocitům ohroţení, pocitům sebeobviňování apod.66 Shrnutí interferujících představ se vztahuje k přesvědčením, která selhávají v otázce vhodnosti pro poţadavky ţivota. Jedná se o překroucené privátní pravdy, které jsou zpravidla zveličené a vědomí nepřístupné. Jsou to pozůstatky primitivních pokusů dítěte orientovat se ve vnějším světě a současně ochránit sebe samo (Adler, cit. dle Powers & Griffithová, 1987). 65
Přesné znění tohoto shrnutí je uvedeno v příloze č. 12.
66
V pojednání o interferujících představách se o analyzované osobě hovoří, na rozdíl od předchozího shrnutí
týkající se základních přesvědčení obecně, ve třetí osobě jednotného čísla. Takováto formulace se jeví jako bezpečnější.
75
Co se týče identifikace těchto představ, podstatou jejich pokřivenosti je jejich vychýlení od manifestace sociálního zájmu. Sociální zájem zde tedy slouţí jako určitý referenční rámec, indikátor úspěšné adaptace, jak jiţ bylo zmíněno. Při vyjmenovávání interferujících představ se tedy ptáme, která z fikcí zkoumané osoby či klienta, na nichţ spočívá jeho ţivotní styl, tudíţ i následné směřování v ţivotě, promítající se mimo jiné do jednotlivých rozhodnutí a jednání, překračuje hranici efektivní, sociálně uţitečné adaptace. Klíčové je přitom zdůraznit právě tuto pokřivenost, vycházející z chyb apercepce (viz kap. 1.4), která je ve výsledku zničující nejen pro danou osobu, ale i pro druhé. V kaţdé odchylce od opravdových poţadavků kooperativního sociálního ţivota se podle individuální psychologie skrývá antisociální element. Ten je třeba rozkrýt, aby neznalost působící utrpení osobě, jejíţ ţivotní styl je analyzován, mohla být nahrazena odpovědností vedenou ke skutečnému sdílení a zapojení se do spoluutváření (společenského) ţivota s druhými lidmi.
6 Výsledky Prezentovat zde kompletní výsledky procesu analýzy a interpretace dat tak, jak to vyţaduje samotný proces psychologického vyjasňování a porozumění (Psycho-Clarity Process), tj. na úrovni konkrétních témat obsaţených ve shrnutích dílčích sekcí daného procesu - iniciální rozhovor, rodinná konstelace a rané vzpomínky - by zřejmě zdaleka přesahovalo potřeby k naplnění výzkumného záměru, tedy zodpovězení jednotlivých výzkumných otázek. Proto jsou konkrétní dílčí interpretace tvořící shrnutí dojmů z iniciálního rozhovoru, shrnutí rodinné konstelace a shrnutí vztahující se k interpretaci raných vzpomínek k dispozici v přílohách.67 V této části jsou uvedena pouze ta zjištění, která prezentované odpovědi na výzkumné otázky zasadí do uceleného a srozumitelného kontextu raného a potaţmo i následujícího ţivota probandky. Tato zjištění se vztahují k faktorům či okolnostem nesoucím pro probandku důleţitý subjektivní význam, jenţ jim na základě svého jedinečného způsobu apercepce přidělila. Tímto se i validita samotných výzkumných závěrů týkající se bazálních přesvědčení
67
Všechny rané vzpomínky, které budou v této části práce zmiňovány, jsou k dispozici v plném znění v příloze
č. 5. Jejich analýza a interpretace jsou pak uvedeny v přílohách č. 8 a 9 (pět klíčových kategorií raných vzpomínek), č. 10 (faktory sekvence, similarita a symetrie).
76
probandky68, volby jejího ţivotního cíle a osvojených metod stane zřejmější, a to skrze jejich smysluplnost a účelovost.
6.1 Charakteristiky klíčových komponent životního stylu
6.1.1 Přesvědčení o vlastním self, o druhých lidech a o světě v kontextu témat rodinné konstelace
6.1.1.1 Rodinné hodnoty
Své rodiče Jitka vnímala jako výrazné autority, s nimiţ se příliš nediskutovalo. Pravidla, která nastavili, se zkrátka dodrţovala, aniţ byl dětem často vysvětlen jejich smysl. Z hodnot, které rodiče otevřeně proklamovali a které se se snaţili svým dětem vštípit, to byly především pravdomluvnost, skromnost, kázeň, slušnost a zdvořilost, úcta ke starším a rodinná soudrţnost. Jitka obzvláště zdůrazňuje pravdomluvnost. Byl to jediný důvod, pro který si Jitčin bratr od otce dvakrát vyslouţil také fyzický trest. Nutno dodat, ţe fyzické trestání nebylo běţné. O to více byl rodičovský důraz na pravdomluvnost hmatatelný. Matka navíc často dětem apelovala, ţe kdyţ budou lhát a oni se to dozví, trest bude o to větší.
6.1.1.2 Rodinná atmosféra
Rodiče si podle Jitčiných slov nijak příliš náklonnost neprojevovali, alespoň ne takovým způsobem, který by byl dětem viditelný: „Nedávali si to nijak před námi najevo.“ Byli tedy spíše… odměření k sobě, bych řekla no…“ Jedinou známku toho, ţe se mají rádi, představovala pro Jitku vzájemná výpomoc. Zejména pak ze strany otce: „Jako vím, ţe
68
V této části práce preferuji konkrétní vyuţití konkrétního jména, namísto označení probandka. Pro tento účel
jsem zvolila pseudonym Jitka.
77
tatínek pomáhal mámě, jo, pral i umýval okna, vysával jí, takţe ta máma měla strašně velkou úlevu a já jsem vţdycky jako tady toto záviděla mamce. (…) On nikomu nedokázal říct ´Ne´.“ Další roviny jejich vztahu Jitce zůstaly poměrně dlouho nejasné, byly pro ni, alespoň na vědomé úrovni, nečitelné. Jitka postupně v průběhu sezení opouští zpočátku deklarovanou rodinnou idylku a hovoří o tom, ţe u nich doma často panovala napjatá a dusná atmosféra, kdy spolu rodiče i několik, pro Jitku dlouhých, dní, vůbec nepromluvili. Obvyklou praxí bylo, ţe první krok k prolomení tohoto napětí učinil otec, zpravidla pod záminkou, ţe s něčím matce vypomůţe. „Takţe my jsme se nadechli, vydechli a věděli jsme, ţe uţ je to dobrý“, popsala situaci udobřování Jitka. Jitka si v průběhu naší spolupráce uvědomila, ţe to byl právě otec, který nabídku k usmíření, byť takto nepřímo, obvykle vyslal, zatímco si nevybavila ani jedinou příhodu, kdy by podobné gesto učinila matka. Zpočátku o tom Jitka referuje s jistou dávkou opatrnosti: „Ale asi taky měla z toho taťky respekt, protoţe taky jí nedělalo dobře, kdyţ ten táta vybuchnul, takţe bych spíš řekla, ţe čekala, aţ se táta uklidní, zchladne a… bude klid. Chvíli na to k tomu Jitka doplnila: „Řekla bych, ţe ta její paličatost trošku v tom hrála roli taky určitě. A vím, ţe se cítila jako by uraţená jako…“. O několik setkání dále k tomu Jitka dodává: „A po tom minulým sezení jsem si právě doma všecko dávala dohromady a začla jsem třeba i toho tátu chápat, protoţe on vybuchl jo, protoţe jestli se máma takhle chovala i k němu jo, tak… Fakt jsem pochopila, i k němu strašnou spoustu věcí od minula. (…) No, vím, ţe tam zaznělo několikrát, ţe kdyţ něco řekne, tak je to naprosto zbytečný (Povzdech), takţe radši mlčí. (…) … ţe nekomunikuje.“ Jisté je, ţe Jitka to mlčení nesnášela. Dělalo jí „strašně zle“. Tím, ţe nikdy nebyla přítomna otevřenému konfliktu, ani jinak neměla příleţitost zachytit jeho příčinu, zpravidla ji přepadla nejistota spolu s pocity viny, zdali se rodiče nezlobí na ni, zdali za to ticho nenese odpovědnost ona sama. Nikdy se však otevřeně nezeptala. Stejně tak její bratr. V souvislosti s těmito zkušenostmi patrně Jitka zakoušela také značnou míru bezmocnosti. Ze svého postavení, z pozice dítěte autoritativních rodičů, neměla, nebo si přinejmenším nepřipouštěla, moţnost, jak by tyto pro ni velmi nepříjemné a zúzkostňující situace mohla ovlivnit. Jitka také uvedla, ţe v raném dětství trpěla častými bolestmi břicha, u nichţ se nikdy neprokázala ţádná objektivní příčina. Rodiče si dlouho mysleli, ţe si Jitka vymýšlí, např. z důvodu školních povinností. Jitka připouští souvislost těchto potíţí s nekomunikací ze strany rodičů: „… takový to nemluvení. No, určitě jsem v sobě měla napětí a hrozně jsem si vţdycky přála, aby uţ začali komunikovat.“ 78
Určitý odstup a nečitelnost projevovali Jitčiny rodiče ale také vůči vnějšímu světu. Snad hrála určitou roli i skutečnost, ţe nebyli členy tehdejší vládnoucí strany a ţe se nezřídka setkávali s různými obstrukcemi, které jim za jejich tichý nesouhlas měly znepříjemnit ţivot. Jitka si však ani nevzpomíná, ţe by se její rodiče s někým stýkali, kromě jedné matčiny přítelkyně a sousedů z vedlejšího bytu, přičemţ setkání s nimi byla alespoň zpočátku spíše nezáměrným důsledkem fyzické blízkosti - obývali hned vedle sousedící byty. Jedinou výjimkou v tomto byla rodinná setkání, která Jitka proţívala vţdy s velkým nadšením. Rodiče ani nechodili nikam do společnosti, nepěstovali mimo práci okolo domácnosti ţádný svůj osobní koníček. Většinu času trávili společně. Protoţe pracovali ve stejném podniku, tak také cestu do zaměstnání. Také k Jitčiným a bratrovým kamarádům si zachovávali veliký odstup: „Určitě tam byly rodiny, kde ti rodiče působili spíš jako ti kamarádi k těm děckám. Já jsem nikdy ten pocit neměla. Naši prostě byli autorita a jako by i těm mým spoluţákům působili strašně jako by přísně jo. Třeba někdo přišel za mnou, a já třeba Martinovým (Jitčin syn) spoluţákům řeknu ´Ahoj´ místo ´Dobrý den´ a naši třeba tady toto nikdy neudělali. Ţe já třeba ty děcka beru tak nějak jako fakt kamarády i pro mě a… (…) … (Rodiče) vţdycky jenom ´Dobrý den´, ale nikdy takovej ten lepší přístup tam nebyl. (…) … a moţná, ţe já jsem, mně to tam chybělo, tak moţná o to víc to dělám.“ Rodiče se podle Jitky nikdy ani nesnaţili kamarády či přátele svých dětí poznat, coţ jí vţdy velmi mrzelo. Jitka také uvedla, ţe její ani bratrovi kamarádi k nim nesměli chodit domů. Pokud ano, tak jen v přítomnosti rodičů a dovolení získalo jen několik kamarádů, kteří byli rodičům dobře známí a bydleli ve stejném domě. Taktéţ jim nebylo dovoleno chodit do domácnosti ke kamarádům. Jitku tato pravidla do značné míry limitovala v budování si širší sociální vazby přesahující rodinu, coţ následně prohloubilo její izolovanost. Bylo to navíc jedno z pravidel, jeţ dětem nebylo vysvětleno.
6.1.1.3 Maskulinní vůdčí linie
Otec byl v Jitčiných očích jako opravdu přísný člověk. I druhým dětem se prý jevil jako „přísný (S důrazem) pán“. Navíc prý působil spíše jako její dědeček. „Kdyţ nám zadal nějakou práci, tak jsme si teda nedovolili ji neudělat. Prostě autorita (S důrazem).“ Na 79
otázku, co by se stalo, Jitka odvětila: „My jsme to ani nezkoušeli (Smích).“ Později bylo čím dál jasnější, ţe Jitka mluvila především o sobě. Její bratr se přece jen rodičovské poţadavky pokoušel testovat a podrobovat je kritice. Jitka také svého otce vnímala jako puntičkáře. Projevování emocí nebylo otcovou silnou stránkou, a to ať uţ šlo o ty negativní, které prý podle Jitky dusil v sobě, nebo o ty pozitivně laděné. „Fakt si nerad stěţoval a všechno to měl v sobě (…), kdyţ se něco dělo, tak kdyţ měl nějaký trápení, tak on málo mluvil“, upřesňuje Jitka. Výjimkou byly občasné výbuchy hněvu. Zřejmě však ani otci nedostatek ventilu pro své emoce nedělal dobře, coţ pravděpodobně minimálně přispělo k srdeční příhodě ve středních letech. Kromě toho, ţe si nerad stěţoval, neměl ani rád, kdyţ „kolem něho někdo jako skáče, nebo ho musí obsluhovat“. I proto prý nejprve srdeční infarkt „rozcházel“ neţ po několika dnech vyhledal lékařskou pomoc. Následně pak odmítl hospitalizaci s odůvodněním, ţe musí do práce. Přestoţe otec neuměl dávat najevo city, přesto však Jitka podotýká, ţe to, ţe má své děti rád, cítila, „prostě z něho to nějak vyzařovalo“. O otci hovoří jako o „spřízněné duši“. S ním si prý rozuměla i beze slov. Svoji autoritativnost dle Jitky zmírňoval také tím, ţe: „ (nám) dopřával volnost, svobodu v tom, abychom si vybrali to, co nám bude vyhovovat“. I hra v jeho přítomnosti prý měla takovou nenásilnou formu: „Jako ne ´Pojď si s náma hrát!´, ale… jako vlastně pomáhal nám vyrábět a vlastně, kdyţ doma něco spravoval, tak my jsme mu doma rádi asistovali, takţe já jsem něco drţela, brácha něco šrouboval, takţe jako spíš všichni dohromady…“ Jitka dle svých slov tátovi v kutilských činnostech velmi ráda pomáhala. Byla-li řeč o otci, Jitka se projevovala při hovoru mnohem emotivněji, s citelnou dávkou vřelosti. Mnohokrát zdůraznila, ţe v mnohém je po svém otci, coţ si prý čím dál víc zpětně uvědomuje. Také se vyjadřovala, byť nepřímo, o naplnění emocionálních potřeb, které čerpala právě z jejich vztahu. I významy raných vzpomínek vyplývající z jejich interpretace tomu nasvědčují. Poslední dvě vzpomínky Objevení nového přístupu k člověku či Lidskost přináší do Jitčiny apercepce sebe sama i druhých lidí, konkrétněji muţských osob, na něţ si konkrétně Jitka generalizovala svoji zkušenost s otcem, rovinu přijetí, porozumění a neméně důleţitého tělesného kontaktu zprostředkujícího pocit blízkosti, „tepla“ a lásky. Jak však svým názvem, obsahem, pořadím vybavení i věkem, kterým Jitka události datuje, samotné vzpomínky vyjadřují, jednalo se z Jitčina celkového proţívání v průběhu raného dětství spíše o výjimečné střípky, neţ o jasnou a dostatečně hmatatelnou realitu, k níţ by se Jitka mohla vţdy dle potřeby bezpečně vracet. 80
Otcův přístup byl totiţ zpravidla zastíněn tím matčiným. Jitka si postupně v průběhu naší spolupráce uvědomila, ţe matka byla tou, kdo udával domácnosti a vztahům uvnitř ten nejslyšitelnější tón. Pro Jitčiny ničím neředěné a nekontaminované proţitky s otcem pak zbývalo velmi málo příleţitostí. I proto měla Jitka v oblibě chvilky, kdy otci pomáhala něco opravovat. Byly to přesně ty momenty, které jí to umoţňovaly. Jitka uvedla: „Taky se mi tam objevuje, ţe vlastně ten táta, kdyţ byla mamka doma, tak se ani tak neprojevoval, jak kdyţ tam nebyla. Asi to tam bylo takový, ţe… fakt jsme byli ve stejné roli. (…) O to víc jsme se moţná my chápali beze slov. Toto se nikdy nestalo, kdyţ mamka byla doma.“ Také další ze vzpomínek naznačují podporu a pocit bezpečí, které v otci spatřovala. Ve druhé vzpomínce nazvané Není všechno zlato, co se třpytí a ve vzpomínce šesté Hrůza, stažení vnitřností, kdy se Jitka ocitá ve velmi nepříjemných situacích, jeţ vnímá jako silně ohroţující, v nichţ se cítí bezmocně, přepadá ji úzkost a hrůza, objevuje se myšlenka na otce. Ve druhé vzpomínce je role otce symbolizována výmluvou, kdyţ Jitka potenciálně nebezpečnému muţi tvrdí, ţe otec na ni čeká. Ve vzpomínce šesté, kdy se s Jitkou zasekne výtah, přičemţ nefunguje ani elektřina a Jitce připadá daná situace jako neřešitelná, má pocit bezvýchodnosti, proţívá silnou vnitřní úzkost, kterou popisuje jako staţení, si na okamţik vzpomene na otce a uvaţuje, zdali je doma, či není, zdali by jí mohl zachránit a z výtahu ji vysvobodit. Na nikoho jiného si Jitka nevzpomíná, coţ v konečné interpretaci, jak jsme se s Jitkou shodly, hraje významnou roli. Přestoţe si byla Jitka s otcem blízká, v jejich vztahu hrála jistou roli vzdálenost vytyčená z otcovy pozice coby přísné, případně i trestající, autority. Vztah s otcem tak mohl Jitce zprostředkovávat mimo výše nastíněné také přesvědčení o nezbytnosti podřídit se autoritě a jejím očekáváním. Nebyl to vztah rovnocenných osob, ale vztah, jeţ byl přece jen pro Jitku něčím podmíněný, přinejmenším striktním dodrţováním pravidel. A v případě podmínečného přijetí je vţdy prostor i pro pocity méněcennosti a závislosti na postoji, na ocenění druhé osoby. Jistá ambivalence jejich vztahu je patrná i z dalších významových rovin těchto vzpomínek (K tomuto tématu se mimo jiné vztahuje hned následující, v pořadí třetí vybavená vzpomínka, o níţ ještě bude pojednáno). Stejně tak z nich mimo jiné vyplývá, ţe tyto zkušenosti si Jitka posléze přenesla i do postoje k dalším muţům a do jejich vzájemných vztahů. Např. vzpomínka Není všechno zlato, co se třpytí naznačuje, ţe muži pro Jitku znamenají určitou jistotu, oporu, ochranu, kterou u nich hledala a na niţ by se ráda spoléhala. Zároveň ale v muţích a v tomto postoji k nim Jitka vnímá silné riziko toho, ţe se 81
vůči nim staví do velmi zranitelné pozice. Ve vzpomínce je Jitka malou holčičkou, která potřebuje jednak podporu dospělé osoby, v tomto případě otce, zatímco muţ, který ji konfrontuje se svými nekalými záměry, je dospělá osoba, oplývající fyzickou převahou. Takto totiţ Jitka muţe zpravidla vnímá – jako ty silnější a mocnější, přičemţ záleţí jen na jejich záměrech, jak svojí převahu vyuţijí. Jitka by se sice ráda jejich silou zaštítila a ráda by tak docílila pocitu ochrany a bezpečí, zároveň ale vnímá, ţe tato síla ji můţe ohrozit.
6.1.1.4 Femininní vůdčí linie
Zatímco po otci má dle svých slov vlastnosti, po matce je to především důraz na péči o rodinu. Na otázku, jaká byla její matka, jak si ji pamatuje, Jitka jako první uvádí: „No, určitě taková, teď to nemyslím vůbec hanlivě, prostě taková slepička, ty kuřátka pod křídlama (Smích). A to je do dneška, teda.“ Postupně vyplouvá na povrch, ţe Jitčina potřeba zdůraznit, ţe to není myšleno hanlivě, je více neţ důleţitá. Jitka zprvu pohotově odpovídá na otázku, jak se cítila ta kuřátka, slovy: „Strašně dobře.“ Postupně však tato manifestovaná významová rovina péče ustupovala významu aţ nadměrné kontroly, kterou matka vůči svým dětem, především pak Jitce, uplatňovala. V raném dětství se tato tendence projevovala spíše hyper-protektivitou, přílišnou starostlivostí a obavami ohledně toho, co všechno se jejím dětem můţe stát, ale také komunikací skrze neustálá nařízení a rozkazy. Jitka si např. vzpomíná, ţe se kromě výpomoci tátovi pokoušela také vařit: „Jako, kdyţ tam byla máma se mnou, tak mě to moc nebavilo, protoţe ona mi do toho pořád mluvila, ţe musím tak, nebo onak (Smích). (…) …takţe většinou jsem to umění kuchařský vyvíjela, kdyţ oni třeba byli někde pryč a oni měli přijet, ţe jsem na to měla klid a dělala jsem si to po svým a…“ Matčin výchovný přístup k Jitce a jeho důsledky Jitka shrnuje v jednom ze závěrečných setkání slovy: „Nevzpomenu si na nic konkrétního, do čeho by mě tlačila, ale vím, ţe tam vţdycky zněly slova ´Musíš, musíš, musíš!´ a na to jsem dneska alergická hodně. (…) Jak mně někdo řekne ´Musíš!´, tak just ne.“ Později, kdyţ se obavy o bezpečnost a neustálé pokyny a nařízení přestaly vzhledem k věku Jitky jevit jako adekvátní, začala se vzrůstající měrou u matky projevovat ţárlivost: „Buď si to nevybavuju, nebo si nevzpomínám, ale spíš bych řekla, ţe to bylo aţ, aţ, aţ, jako začalo se to tak nějak projevovat aţ na tom druhým stupni na základce a potom, kdyţ uţ jsem 82
byla na učňáku, tak tam uţ to bylo neudrţitelný, ne neudrţitelný, ale tam uţ to bylo očividný jo jako… (…) No, kdyţ jsme byli malí, tak bylo spousta problémů, ty školní věci a kaţdodenní věci, takţe tam k tomu aţ tolik toho prostoru nebylo no, ale kdyţ jsme opustili s bráchem to rodiště, tak jako to začínalo, protoţe uţ na nás neměla tak blízko, neměla na nás tolik času nás řídit takzvaně, takţe…“ Matčina ţárlivost, kterou si Jitka začínala uvědomovat aţ v průběhu procesu psychologického vyjasňování a porozumění, v období dětství a především pak dospívání nabývala hned několika podob. Matka ţárlila na čas, který Jitka trávila mimo domov, na její zájmy a koníčky, které by její dceru potenciálně z domu odváděly: „Já, kdyţ se tak vracím k tomu zpětně, tak teď mě tak napadá, ţe třeba, i kdyţ jsem se začala třeba něčemu věnovat víc (S důrazem), ţe tam jako by nastolilo z její strany jako by ţárlivost, jo… A vlastně tak to funguje do dneška a čím je starší, tím víc to jako by stupňuje. Myslím, ţe se bojí, ţe zůstane sama.“ Podobný postoj zaujímala také vůči Jitčiným vrstevníkům, kamarádům, později i chlapcům, kteří by o Jitku mohli jevit i milostný zájem: „No, jako by ţárlila na ty lidi… (…) Jo, jako, ţe s nimi trávím víc času neţ s ní doma jo nebo… (…) Ona vţdycky na kaţdýho chlapa nebo kluka, i máma i táta jako by ţárlili. Nesnaţili se je ani poznat jo (S důrazem), co mě vţdycky jako mrzelo. (…) Jako spoustu věcí jsem jí fakt neříkala, protoţe ona potom, člověk se jí svěřil a ona to potom, ne (S důrazem) pouţila proti mně, ale vţdycky vtipkovala tak jako jo, nebylo mně to příjemný, ţe fakt jako by to pouţívala proti mně potom, no. (…) A je pravda, ţe kdyţ byla naštvaná, tak o tom člověku tak jako, ne ţe by řekla něco škaredýho, ale prostě vţdycky ho měla na jazyku a je fakt pravda, ţe asi ţárlivost tam byla uţ tenkrát. (…) Vlastně poznávám, teprve teď se vracím zpátky, ţe fakt to tak asi bylo. Já jsem to vůbec nevnímala.“ Z Jitčiných slov vyplývá, ţe matčina komunikace v tomto směru nebyla otevřená či přímočará. Naopak opírala se o nepřímou kritiku, skrze jízlivost, uštěpačnost, uraţené mlčení a v neposlední řadě více či méně skryté výčitky. Tato nepřímá kritika zřejmě dávala matce moţnost projevit poţadavky a očekávání, o nichţ tušila, ţe na ně vůči Jitce nemá právo, poţadavky, které by sobě ani druhým nemohla otevřeně přiznat. Tento styl komunikace mimo to dovoloval Jitkou i více manipulovat. Jitka se zmiňuje také o matčině paličatosti. Pokud šlo o spor mezi nimi, i zde matka vyčkávala na usmiřující gesto. Jitka podotýká, ţe pokud to napjaté ticho chtěla ukončit, musel první krok k usmíření vycházet z její iniciativy. Potíţe měla Jitčina matka také s omluvou: 83
„Ona potom, aţ to s ní rozebíráme, nebo jo, tak jako uzná, ale jako fakt, ţe by se někdy omluvila, já o tom ani nevím.“ Jitka se z důvodu matčiny komunikace cítila, jako by jí matka nikdy skutečně nenaslouchala. Jitka si vybavila příhodu, kdy se z výletu s kamarády opozdila s návratem domů. Přestoţe
zpoţdění bylo zaviněno objektivními
potíţemi,
nikoliv Jitčinou
nezodpovědností, matka prý s Jitkou několik dní vůbec nepromluvila, ani neodpovídala na Jitčina slova. Nakonec Jitka matce napsala dopis, s nadějí, ţe alespoň takto si k ní její vysvětlení najdou cestu. Jitce se s touto vzpomínkou pojí pocit „šílené bezmocnosti“. Navíc, jak podotýká, tento pocit ve vztahu k matce nebyl nijak ojedinělý. Jitka také často měla dojem, ţe ať udělá cokoliv, nemůţe se nikdy dostatečně matce zavděčit: „No, ona to máma jako by nevnímala, nebo… to brala jako samozřejmost všechno. Tak jak já jsem to cítila, prostě ţe to přijímá, aniţ by si uvědomovala, co přijímá, nebo prostě, ţe to není samozřejmost, ţe to nevnímá. Táta tím, ţe to cítil jako… jsme si byli blízcí, tak to bylo o něčem jiným, no…“ Tato témata se objevují také ve čtvrté vzpomínce, kterou Jitka pojmenovala jako Beznaděj. V této vzpomínce Jitku spatřujeme v nemocničním prostředí, obklopenou samými ţenami. Jitka se snaţí vyhovět jejich poţadavkům s příslibem následného odchodu domů. Ţeny s ní jednají nepřímo, namísto otevřené komunikace a respektujícího přístupu jí za účelem Jitčiny poslušnosti podsouvají jakousi iluzi, přestoţe je oběma stranám zjevná její nerealističnost. Jitka udělá vše, co se po ní chce a přesto je to marné. Náhle se bez jediného vysvětlení či komentáře ocitá v nemocničním pokoji a je jí jasné, ţe si jí tam nechají. V obsahu vzpomínky jsou téměř hmatatelné Jitčiny pocity marnosti, bezmocnosti, posléze demonstrované pasivním odporem na straně jedné a lhostejností druhých a jejich nezájmem o Jitčiny pocity na straně druhé. Jitka se nachází v podřízené pozici, ti druzí, v tomto případě ţeny, rozhodují a Jitce nezbývá nic jiného, neţ se pasivně rozhodnutí druhých podvolit.69 Přesvědčení, které tato vzpomínka symbolizuje, jak naznačuje další 69
Určitou „prchavou“ alternativu k vnímanému nerovnému postavení i a k lhostejnosti druhých znázorněné
v této vzpomínce, můţe symbolizovat další ze vzpomínek, které si Jitka vybavila. I tato však nesplňuje kritérium roviny osobního proţitku, tudíţ ji nelze klasifikovat jako ranou vzpomínku. V této vzpomínce označené jako Domácí brigády Jitka vypovídá o tom, ţe kdyţ byla malá, v rámci domu, kde bydleli, se konaly pravidelné brigády, za účelem údrţby domu a jeho okolí. Jitka prý na to ráda vzpomíná. Všichni se znali, povídali si, podle Jitky vládla příjemná atmosféra, byla legrace. Tato vzpomínka jako by opět znázorňovala Jitčiny touhy o tom, jak by mezilidské vztahy měly vypadat. Zdůrazněno je zde rovnostářství, také vzájemná výpomoc a vstřícnost. Protoţe však chybí osobní emoční rovina, Jitka ve vzpomínce přímo nefiguruje, lze z toho vyvozovat, ţe spíše
84
Jitčino směřování, překročily samotný kontext vztahu matka - dcera a rozšířily se i do Jitčina postoje vůči ženám obecně. Stejně tak se s nazíráním na ţeny spojilo přesvědčení o jejich nečitelnosti, nevyzpytatelnosti, nedůvěryhodnosti a nemoţnosti se jim zavděčit a tudíţ být i jimi akceptována. Co se týče matčiny schopnosti naslouchat ve vztahu k Jitčiným potřebám, i zde se projevil nedostatek empatie. Jitka na otázku, zdali rodiče na její pocity a potřeby reagovali tak, jak to potřebovala, odpověděla: „Spíš ne, neţ jo. (…) Oni se asi nedokázali… Já jsem asi moc velká cíťa a na to, ţe oni se nedokázali vcítit do toho, co já cítím. (…) No, na můj vkus to zlehčovali. Představu toho, jak reakce na Jitčiny proţitky mohly vypadat, nabízí pátá raná vzpomínka Neúspěch vlastní vinou. Jitka vzpomíná, jak těţce nesla, kdyţ dostala svoji první pětku. Velmi si přála tu známku z ţákovské kníţky vymazat. Jitka sedí sama u stolu a pláče, ţe tu známku nechce. Kaţdý z rodičů si všímá svého a mezitím se snaţí Jitku utěšit. Jak však Jitka ve vzpomínce popisuje, současně si z ní dělali legraci. Jitka pociťuje beznaděj, ţe ji rodiče nechápou a její pláč se stále stupňuje. Ačkoliv je Jitka fyzicky obklopena lidmi, její emoce zůstávají nevyslyšeny a Jitka tak proţívá výraznou izolovanost a nepochopení. V diskuzi nad interpretací vzpomínky téma dále rozvádí: „…protoţe máma jako by vţdycky ten problém zlehčovala, nebo se s ním nechtěla zaobírat… Nevím, prostě vţdycky to jako by zlehčila, jo. A za tátou, tam byla taková odtaţitost, no… (…) Já ji fakt pořád vidím u sporáku, jak vaří, nebo prostě v té kuchyni, jak pořád kmitá a u toho, ne ţe se snaţí něco říct, ale fakt jako by do toho tnula, coţ mi přišlo o to víc líto, tak jsem toho nechala a nechala jsem si to v sobě. (…) Já si nepamatuju situaci, kdy by si třeba se mnou sedla jo a vykládala si se mnou jako třeba my tady dvě. (…) Fakt ne. A pořád u něčeho kmitala.“ Matka totiţ Jitčiny pocity a myšlenky jako by neustále podrobovala kritice, přehodnocování, korekci a snaţila se ji směřovat, zahlcovala jí radami a příkazy, to všechno namísto přijetí. Na otázku, proč cítila odtaţitost vůči tátovi, Jitka reagovala: „Za tím tátou, prostě jsem viděla, ţe je třeba unavenej z práce nebo něco, tak… jsem za ním nějak nešla.“ O to pochopitelnější se pak jeví Jitčina reakce, kterou vykresluje hned v pořadí následující vzpomínka, Jitkou nazvaná jako Hrůza, stažení vnitřností, o níţ uţ byla řeč. Kdyţ v sobě Jitka zakoušela úzkost, kdyţ jí něco trápilo, potýkala se s těmito pocity pouze uvnitř sebe sama. Na základě zkušeností z reakcí rodičů kolem sebe jako by nenacházela ţádnou podporu, neţ Jitčinu subjektivní kaţdodenní realitu, tato zpráva vyjadřuje přání, které se zatím v Jitčině kaţdodenní realitě nezrcadlí.
85
moţnost pomoci. Jak jiţ bylo uvedeno v souvislosti se vztahem k otci, Jitku v tomto momentě, jak ukazuje vzpomínka, napadla myšlenka pouze na něj, nikoliv na matku. Přestoţe v závěru se aktivně nepokusila přivolat či vyhledat ani jednoho z nich, v důvodu této pasivity lze spatřit jisté významové rozdíly. Zatímco v souvislosti s otcem a moţnosti hledat oporu u něj Jitka zvaţuje objektivní okolnosti vně jeho samotného, tj. zdali je fyzicky poblíţ, u matky, na níţ vůbec v té situaci nepomyslela, hrála roli spíše určitá matčina trvalá osobnostní charakteristika, která ji automaticky jakoţto moţnou pomoc vylučovala, coţ Jitka později potvrdila výše citovaným komentářem. Absence empatie v souvislosti s matčiným typickým přístupem k Jitce se projevila taktéţ v neschopnosti přiblíţit se k Jitce i jinak. Jak dokládají rané vzpomínky Nezvratitelná skutečnost, Objevení nového přístupu k člověku a Lidskost ani fyzický kontakt či projevy něhy nebyly běţnou součástí matčina behaviorálního repertoáru. V hned první uvedené vzpomínce Jitka vypovídá o příhodě, kdy v den naplánovaného výletu za prarodiči náhle onemocněla. Forma popisu matčina konání se ve mně kromě dojmu, ţe i zde jsou jako by matkou přehlíţeny Jitčiny emocionální potřeby, na rozdíl od potřeb těla, vynořila i asociace jakési „mechanické péče“. Zajímavou vsuvkou můţe být i to, ţe Jitčina matka byla profesně opravdu elektromechanička. Jitka na otázku, jak se matka obvykle chovala, kdyţ byla Jitka třeba nemocná, odpověděla: „No vţdycky, kdyţ mi něco bylo, tak mně šupla teploměr (Povzdech) jako, kdyţ mě třeba bolelo, tak se snaţila mně masírovat bříško, jako ne, ţe by byla nějak, ale jako to dnešní mámy to oňuhňávají to nemocný dítě. (…) Jako mamka to brala tak, jako ţe to je a ţe se s tím musí něco udělat, popřípadě paní sousedka, ţe, byla doktorka, po ruce, takţe…“ Na otázku, zdali v matčině péči zbývalo místo pro pohlazení, Jitka odvětila: „Jako kdyţ jsem byla malá, tak jako jo, kdyţ uţ jsem byla větší, tak… Já Ti ani nevím, čoveče.“ (…) „Byla tvrdá, byla tvrdá (S důrazem).“ Několikáté sezení později se ještě k pojmu mechanická péče vracíme a Jitka k tomu dodává: „Hm, hm, hm, hm (Pokývání hlavou k souhlasu). Já jako jsem i vzpomínala, třeba kdyţ byl Marťa (Jitčin syn) malej, tak já jsem se snaţila pořád se s ním jako mazlit, tulit jako k sobě a hladit ho a já nevím, co všecko. A tak mně to připadlo právě, ţe já jsem nikdy nic s mámou takovýho neproţila. Jako neříkám, ţe mě nepohladila nebo tak jo, ale fakt jako takový to bliţší… Ne, ne…“ Zbývající dvě výše uvedené vzpomínky Objevení nového přístupu k člověku a Lidskost to jen potvrzují. Otec v nich Jitku hladí po vlasech, konejší. Jitka svoje pocity 86
v průběhu záznamu vzpomínek popisuje jako, ţe se v ní „rozlívalo teplo“. Později při interpretaci k tomu dodává: „Jako asi to bylo hodně emotivní pro mě, ten příjem lidskýho tepla, ţe vlastně… To, co mně asi chybělo hodně dlouho.“ Jak jiţ bylo uvedeno dříve, v obsahu vzpomínek je hned několik indicií napovídajících, ţe takovéhoto přístupu se Jitce příliš nedostávalo. Jednou z nich je to, ţe v obou vzpomínkách matka chybí. V prvním případě je v nemocnici, v druhém si Jitka na důvod nevzpomíná, ale věnuje dost prostoru úvahám o tom, jak je zvláštní, ţe v té situaci s ní není matka, ale otec. Kdyţ si připomeneme, ţe matka byla tou klíčovou osobou v domácnosti, tím reprezentantem fundamentálních zkušeností mnoha významových rovin, na nichţ Jitka vystavěla ty základní pilíře svého ţivotního stylu, pak se pomyslný kruh v rámci interpretace uzavírá. Jitka si tyto projevy, které později dopřávala synovi, zřejmě osvojila i od své babičky, matčiny matky. Jitka na ni vzpomíná velmi ráda: „… babička mě vţdycky hladila po vlasech a já jsem z pusy vypustila: ´Babičko, ţe ještě dlouho vydrţíš, ţe mně neumřeš?´, jo… ´Babi´, aby mě šimrala na zádech, fakt jako jsem si připadala jak Barunka s babičkou.“ Přirovnání babičky a Barunky (byla přece nejbliţší vnouče) je o mnohém vypovídající. Jitka se cítila milovaná, přijímaná, akceptovaná. Bohuţel tyto chvilky nepřicházely dostatečně často na to, aby se do představ o sobě, potaţmo o ţenách výrazně promítly. O absenci jiných zdrojů těchto pocitů má vypovídající hodnotu i skutečnost, ţe Jitka v této vzpomínce zvaţuje případné úmrtí babičky a jejího důsledku coby ztráty této pozornosti. Sama k sobě však Jitka přejala spíše matčin postoj. Kdyţ například trpěla bolestmi při premenstruačním syndromu, tak Jitka uvedla: „Já v tomto směru jako jsem k sobě strašně taková jako aţ přísná. Jako, ţe jsem se snaţila to v sobě moc neventilovat, nedávat najevo, hm… (…) Já jsem právě nechtěla, aby na mě někdo bral nějaký ohledy tady v tomto.“
6.1.1.5 Pořadí narození a sourozenecká konstelace
Jitka se narodila svým rodičům jako druhorozené dítě, a to tři roky po narození jejich prvního dítěte, syna. Přestoţe byla první dcerou, zastávala psychologickou pozici druhorozeného dítěte. O svém o tři roky starším bratrovi Jitka uvedla, ţe byl ten první, ten obletovaný a ţe s ním rodiče trávili více času, více si s ním prý povídali, bratr také začal dříve mluvit. V době jeho narození a prvních let ţivota ještě rodiče sdíleli společnou domácnost se 87
svými vlastními rodiči, z matčiny strany, takţe kaţdodenní provozní povinnosti jim tolik nesvazovaly ruce a mohli se tak synovi více věnovat. Naproti tomu, v době Jitčina narození jiţ panovaly jiné podmínky. Jitka to komentuje slovy: „… a já uţ jsem se potom narodila tady v Mikulově, uţ tady byli sami, uţ tady nebyla ta babička (matčina matka, o níţ uţ byla řeč), která pomáhala, takţe vím, ţe to mi vţdycky (matka) říkávala, ţe jsem byla vţdycky hodná a ţe ví (S důrazem), ţe mě jako by ne zanedbávali, ale ţe se mně věnovali uţ míň, no… ţe měli svoji domácnost a ţe uţ to bylo trošičku o něčem jiným.“ Jitka se také od matky dozvídá, coţ jí utkvělo v paměti, ţe prý byla „strašně hodný dítě, ţe kde mě posadili, tam mě našli“. Jitce jiţ nebylo věnováno tolik pozornosti, její potřeby musely zřejmě pod tíhou kaţdodenních povinností ustoupit do pozadí. I tento kontext mohl přispět k Jitčinu následnému generalizovanému pocitu druhořadosti. Způsob, jakým o tom Jitka hovoří, této úvaze dodává na validitě. Jitka se nejprve snaţila svého staršího sourozence překonat. Sama uvádí, ţe jí bratr jako by „dláţdil cestičky“. Jitka vnímala svého bratra jako vcelku šikovného a nadaného: „Protoţe on byl celkem šikovný v té škole a… jako tak jsem se snaţila, i kdyţ jsem třeba něčemu nerozuměla, tak abych dokázala, co on, prostě mě nějak nabíjel, ţe mám chtít vědět a mám se chtít učit. Jo, to…“ Viditelné to je i na Jitčiných anticipovaných postojích učitelů, do nichţ promítá své vlastní poţadavky na sebe: „ … protoţe vlastně můj předchůdce byl můj bratr, ţe jo, takţe oni uţ věděli, co tam můţou čekat. Ba naopak, bratr byl mnohem, bych řekla, chytřejší, nebo se nemusel aţ tolik učit. To stejný očekávali ode mě, takţe já jsem se o to víc musela učit, abych nezklamala svého bratra (Smích), ale mně to nevadilo (S důrazem). Jsem ráda, ţe jsem se naučila se učit (S důrazem).“ Není zase tak podstatné, zdali byl Jitčin bratr skutečně nadanější a chytřejší. Podstatné bylo, ţe to tak vnímala Jitka. Své apercipované nedostatky se mimo jiné snaţila kompenzovat větší mírou píle a cílevědomosti, v porovnání s bratrem, u něhoţ ji v takové míře neviděla. Dláţdění cestiček mělo i jinou formu. Kromě školních úspěchů se Jitka pokoušela orientovat stejným směrem i v oblasti zájmů. Jak sama uvádí, napodobovala po něm např. styl písma, začala se po jeho vzoru věnovat kreslení a malbě. Ale i zde jako by Jitka vnímala jistou propast. Přestoţe byla do značné míry jistě zapříčiněna věkovým rozdílem mezi sourozenci, Jitka si tyto rozdíly vysvětlovala na základě svých pocitů méněcennosti jako svoje vnitřní, globální a nezměnitelné vlastnosti. Kdyţ jsem Jitku poţádala, aby se pokusila vybrat z předloţeného seznamu adjektiv ta, která podle jejího názoru nejlépe vystihují nejprve bratra a posléze ji, k bratrovi přiřadila tato: atletické dítě, umělecké dítě a dobré dítě. Sebe 88
zhodnotila v dětství jako: taky „trochu umělecky zaměřené dítě“ a „především to dobré dítě“. Prostřednictvím této výpovědi se dotýkáme nejen Jitčina sklonu se podceňovat, ale také konečné strategie, kterou se Jitka rozhodla zajistit si ve své primární rodině, ale i jinde, své místo. Jitka o vztahu s bratrem hovoří jako o velice dobrém. Přestoţe spolu zase aţ tak moc nekomunikovali, měli k sobě podle Jitky blízko a vţdy si vycházeli vstříc. Na otázku, zdali spolu sdíleli svoje vnitřní světy, nebo si kaţdý z nich ten svůj vnitřní svět drţeli uvnitř sebe, mi dle mého očekávání Jitka odpovídá: „Asi tak, spíš. To druhý. Kaţdej ale… říkám, já mám svůj svět, on má svůj svět, ale přitom to fungovalo.“ O současnosti Jitka hovoří: „No, je to pravda. A tak to vlastně funguje i do teďka, no. On třeba o svých soukromých věcech jako nerad mluví, protoţe třeba, kdyţ se s tou ţenou svojí rozváděl, nebo něco, tak jako, já jsem o tom v podstatě ani nevěděla. (…) My si jako nezasahujeme do ţivota, nebo prostě do soukromí, protoţe to je kaţdýho věc, a kdyţ někdo z nás chce, tak přijde a řekne. Kdyţ třeba potřebuju já pomoct, nebo on pomoct, tak si zavoláme, domluvíme se, ale ţe bychom si zasahovali do soukromí, to fakt ne.“ Patrně tak jen přejali způsob komunikace vycházející od rodičů, v němţ převaţovala nečitelnost, nejasnost, nedostatek dovednosti otevřít určitá témata, přičemţ náklonnost se vyjadřovala prostřednictvím ochoty vzájemně si pomoci. Mimo jiţ nastíněné rozdíly mezi sourozenci zde sehrál významnou roli také samotný přístup rodičů. I ti totiţ Jitce ve snaze jít v bratrových šlépějích a případně ho překonat kladli jisté překáţky. Jitka k rodičovskému přístupu uvedla: „… bratr, ţe tím, ţe byl starší a byl to kluk (S důrazem), tak ţe určitě třeba jel se svýma kamarádama někam na výlet a já jsem byla taková, která nikam nesměla, ţe… Byla jsem holčička, o kterou měli strašný strach, a vţdycky mně říkali: ´Aţ budeš stejně stará, jako Tvůj bratr, tak pojedeš taky!´ A já jsem na to vţdycky říkala: ´Ale já nikdy nebudu stejně stará jako můj bratr! (S důrazem, smích).´ Ţe vlastně v podstatě si ze mě dělali srandu, jo… Mně to vţdycky přišlo líto, ţe teda on můţe s těma klukama a já jsem měla problém někam vyrazit.“ Jitka byla, podle svých slov, v očích svých rodičů „křehká kytička, kterou se snaţili uchránit od všeho.“ V obrazu křehké květiny se odráţí bezmocnost, zranitelnost, nekompetentnost čelit přicházejícím výzvám, přičemţ v očích rodičů se jednalo často o anticipovaná, avšak nijak blíţe nespecifikovaná, nebezpečí. Svět v očích rodičů, tak jak jej Jitce představovali, byl nebezpečný a plný nástrah: „Tak oni mě ochraňovali před tím okolním světem určitě.“ Taktéţ Jitku nabádali k opatrnosti a ostraţitosti. Vţdy by si měla dávat pozor. Co konkrétního by jejich dceru mohlo ohrozit? Jitka odpovídá: „Cokoliv. Třeba kdyţ jsem šla s někým ven, tak měli strach, abych se vrátila, 89
aby mi nikdo neublíţil, proto mě teda málokdy někam pustili.“ Jitka si vybavuje, ţe kdyţ se ji snaţila po smrti Jitčina dědečka matka uklidnit a zmírnit její obavy ze vstupu do jeho obydlí, kde také zemřel, promlouvala k Jitce slovy, ţe mrtvého člověka se nemusí bát, ţe mrtvý člověk uţ nikomu neublíţí, ale spíš ti ţiví. Jitka si také vzpomíná na v dětství zaslechnutou větu: „Nechtějte vědět, co se všechno děje, ale nesmí se o tom mluvit,“ kterou tehdy pronesl přítel jedné ze sestřenic, pracující u policie. To, ţe se o těchto příhodách Jitka během našich rozhovorů zmiňuje, znamená, ţe pro ni samotnou a pro její celkový pohled na sebe, na druhé i na svět obecně byly významné. To dosvědčují i některé z Jitčiných raných vzpomínek, spolu s přesvědčeními a představami, jeţ tyto vzpomínky zprostředkovávají. V pořadí hned první vzpomínka zachycuje Jitku, jak sedí na gauči v kuchyni své tety a strýce a okolo ní jsou dospělí a diskutují o tom, ţe do země přijíţdějí Rusové. Jitka cítí to obrovské napětí panující v místnosti a proţívá úzkost, přestoţe té situaci a tomu, o čem dospělí hovoří, vůbec nerozumí. Jitka tuto vzpomínku později pojmenovává jako Strach z neznáma. Následná analýza a interpretace vzpomínky potvrzuje Jitčin náhled na sebe jako na tu malou, bezmocnou, v jistém smyslu izolovanou od druhých lidí, kteří vnějšímu světu, jeţ je podle nich nebezpečný, rozumí více neţ ona, tudíţ by měla přijmout jejich realitu. Tato realita, jeţ vyzdvihuje důležitost opatrnosti, obezřetnosti vůči možným ohrožením a nedůvěřivosti vůči druhým přichází zejména ze strany matky, jak také obsah vzpomínky naznačuje. Jitka to vzápětí potvrdila.70 Skutečnost, ţe tento náhled Jitka přijala za svůj, potvrzuje i následně vybavená, tedy druhá vzpomínka Není všechno zlato, co se třpytí, která uţ zde byla rozebírána i v souvislosti Jitčina vztahu s otcem. Aby se tedy dokreslil její obsah, událost pojednává o tom, ţe se Jitku a 70
Bezprostředně po této vzpomínce si Jitka vybavila další, která však nesplňuje charakteristiky raných
vzpomínek. Přesto nabízí doplnění pro Jitčin náhled na svět a na druhé. V této vzpomínce, pracovně nazvané Bunkr Jitka vypráví, ţe za druhé světové války se k jejich prarodičům z matčiny strany nastěhovali Němci. V tomto rodinném mýtu (viz Shulman & Mosak, 1995) se tradovalo, ţe přestoţe šlo o „nepřátele“, byli „hrozně fajn“, byli „slušní“. Tento příběh Jitce vyprávěla její babička, matčina matka. O jejích konkrétních charakteristikách jiţ bylo, nebo ještě bude, pojednáno. Pokud bychom mohly její osobnost shrnout, je moţné říci, ţe v mnohém pro Jitku babička představovala určitý ve vztahu k matce alternativní vzorový model. Snad i pohled na druhé, na svět, se mohl mezi těmito pro Jitku významnými ţenami lišit. Jitka měla příleţitost přiblíţit se alespoň dočasně k pohledu své babičky, ale patrně ne natolik, aby se otiskl do Jitčiných finálních přesvědčení a uvaţování o tom, jací lidé jsou a jak funguje svět. Tento pohled se, jak se zdá, promítl alespoň do jakéhosi přání, ideálu, jak by to mělo být.
90
její kamarádku snaţil neznámý muţ zlákat na sladkosti, aby si s ním podešly hrát dále od domu. Jitka tehdy pod záminkou čekajícího otce s kamarádkou utekla. To, ţe v souladu s Jitčinými přesvědčeními o druhých a o světě, byla to právě ona, kdo z děvčat rozpoznal nebezpečí, učinila dobrý krok, naznačuje i to, ţe si také vybavuje, ţe chvíli poté tento muţ skutečně nějaké dítě unesl a utíkal s ním pryč. Tato událost v podstatě přinesla do Jitčiny apercepce druhých lidí a světa obecně definitivní stvrzení rodičovského postoje. Jitka hovoří o tom, ţe tehdy strach rodičů začala opravdu chápat. To, ţe je toto přesvědčení pro ni stále platné, dosvědčují i Jitčiny asociace, s nimiţ přichází do diskuze nad interpretací vzpomínek a nad názvem, který jí přidělila: „Takţe pozor na lidi, kteří se tváří mile. Fakt jako dneska. Kdyţ je někdo enormně milej, tak uţ mám strach z toho, uţ tomu fakt nevěřím, jo… (…) ţe někdo takovej můţe být. Uţ se stavím negativně k lidem, kteří se tváří strašně mile. Nevím, prostě šílenej odstup. (…) Jako lidi jsou strašně zlí a mstiví.“ S touto významovou rovinou generalizovaného pocitu ohrožení spolu s pocitem bezmocnosti se také Jitce velmi silně spojuje noční můra, která se Jitce několik let pravidelně vracela. V tomto snu utíkala před nějakým člověkem, kterého nikdy nespatřila: „Utíkal za mnou, já jsem jenom slyšela ty kroky, a čím víc jsem se bála, tím víc mně těţkly nohy a já jsem zpomalovala, zpomalovala, vţdycky jsem cítila jako, ţe uţ mě někdo lapí, popřípadě jsem se nemohla trefit do zámku, a v tom jsem se probudila.“71 Tento sen naznačuje vzájemnou provázanost míry úzkosti z hrozícího, neurčitého nebezpečí, která paralyzuje jakoukoliv moţnou sebezáchranu a efektivní reakci ze strany Jitky. Čím více nebezpečí vnímala, čím blíţe slyšela kroky, tím více ona sama zpomalovala, stávala se stále více bezmocnou. Tento sen můţe tedy docela dobře přinášet svědectví o Jitčině nastavení vůči druhým lidem a vůči světu
obecně,
o
nastavení
očekávající
nebezpečí,
kterému
se
Jitka
pro
svoji
nekompetentnosti a bezmocnost nebude moci ubránit. Navíc se zdá být to nebezpečí tak neurčité a tudíţ nepředvídatelné, coţ můţe být o to více zúzkostňující. Nepředvídatelnost rizik dosvědčuje také v pořadí sedmá vzpomínka, Jitkou nazvaná jako Uvědomění si vlastní konečnosti. V této vzpomínce se Jitka po úderu, který ji uštědřil jeden chlapec při klouzání do vody, topí a bojuje pod vodou o svůj ţivot. Pomocí dynamiky emocí můţeme sledovat, jak se z dětské bezstarostnosti velmi náhle vynořuje pocit nebezpečí, Jitku zaplavuje hrůza a ona si uvědomuje, co všechno se jí tedy můţe stát, přichází 71
Jitka si tento sen vybavila také v průběhu záznamu raných vzpomínek. Znění jeho dějového převyprávění je
uvedeno ve formuláři raných vzpomínek (příloha č. 5).
91
uvědomění si moţnosti konce vlastní existence. Zajímavé na této vzpomínce také je, ţe Jitka v následné diskuzi nevyzdvihuje to, ţe se vlastními silami zachránila, ale zmiňuje: „A já tam cítím, abych to nezapomněla, čím víc jsem se snaţila jako by zachránit, tím víc jsem se topila jo, ţe čím víc… tak tím víc seš ponořená níţ a níţ.“ Výběr a zdůraznění právě tohoto momentu od jiných, např. od „šťastného konce“ můţe taktéţ naznačovat zdůrazňovanou především přesvědčení o vlastní bezmocnosti a s ní spojené marnosti a neefektivnosti jakéhokoliv úsilí.
6.1.2 Životní cíl a zvolené metody, jak jej dosáhnout Předcházející podkapitola se věnovala Jitčiným přesvědčením o sobě samé, o druhých lidech a o světě, které si Jitka v rámci svého rodinného zázemí v průběhu raných let zformovala. Jitce se příliš nedostávalo bezpodmínečného pocitu sounáleţitosti, z něhoţ by čerpala pocit „správnosti“, pocit rovnocennosti mezi druhými lidmi, pouze a jenom tím, ţe je. Naopak se v Jitce rozvinul spíše pocit méněcennosti a bezmocnosti vůči poţadavkům, očekáváním a záměrům druhých lidí, ale také vůči nepředvídatelnosti vnějšího světa, jenţ je plný nebezpečí. Je přece tou „křehkou květinkou“. Dospěla k přesvědčení, ţe ve vztahu s druhými lidmi je třeba mít se na pozoru, ţe zde platí pevná pravidla, stanovená mimo její vůli, která je třeba dodrţovat. Zjistila, ţe nemůţe být tolik aktivním tvůrcem podmínek kontextu svého ţivota, jako spíše jejich pasivním příjemcem. Jakou cestou se tedy Jitka rozhodla směřovat? Jaký ţivotní cíl si pod vlivem výše nastíněných podmínek sociálního prostředí, spolu s přesvědčeními o sobě, o druhých a o světě zvolila jako ten subjektivně správný způsob, jak si zajistit místo ve své primární rodině a širším sociálním prostředí, aby co nejadaptivněji „přehlušila“ svůj prvotní pocit méněcennosti? Životní cíl, který měl Jitku dovést alespoň k podmíněným pocitům vlastní hodnoty, sebeúcty, k pocitu sounáleţitosti v sociálním světě, představovalo rozhodnutí být vždy tou dobrou a správnou. Nedostatek svobody vyplývající z autoritativního rodinného prostředí a z komplexu méněcennosti se Jitka rozhodla kompenzovat jakousi morální nadřazeností. K volbě tohoto cíle mohlo přispět mimo jiné také Jitkou jiţ od raného dětství slýchávané tvrzení, ţe byla vţdycky „strašně hodný dítě“. Pro Jitku to mohl být jeden ze signálů toho, co by bylo v rodinném kruhu oceňováno. Kdyţ uţ nemohla překonat svého
92
bratra v jeho schopnostech, mohla být vţdy tou hodnou dcerou, čímţ by si zajistila prvenství, bez nutnosti případně soutěţit a konfrontovat se tak s pocity méněcennosti. Jaké metody Jitka vyuţila k dosaţení svého ţivotního cíle, jinými slovy, do jakých konkrétních emocionálních a behaviorálních vzorců se tento ţivotní cíl promítl, opět vycházelo z charakteristik primárního prostředí, vůči němuţ měly být adaptivní. Samozřejmě se pak promítly také v následujících sociálních vztazích, nejen v období dětství a dospívání, nýbrţ i v dospělosti. Jedním ze základních způsobů, který se v rodině kladoucí důraz na autoritu přirozeně nabízí, je poslušnost. Pro Jitku to znamenalo nekriticky přijmout všechny rodiči, ať uţ otevřeně či skrytě, manifestované hodnoty a poţadavky. Jitka zcela přijala za svůj důraz na pravdomluvnost. Napomoci tomu mohlo i Jitčino očité svědectví toho, kdy byl její bratr otcem právě za leţ fyzicky potrestán. Jitka tak mohla přímo vidět důsledky, které z porušení této zásady vyplývají, coţ se zcela vylučovalo s jejím ţivotním cílem. Přesto v období dospívání, kdy se touţila alespoň dočasně vymanit z matčiny kontroly, jeţ začala být zjevná, se několikrát pokusila zalhat. Dle jejích slov jí vţdy přepadly velké výčitky svědomí. Ţivotní cíl ji nutil aţ k úzkostlivému dodrţování rodičovských pravidel, bez ohledu na jejich relativitu v kontextu konkrétní situace: „Já třeba, kdyţ jsem věděla, ţe jsem rodičům zalhala, nebo i něco, já si myslím, ţe to i na mně bylo vidět, jo. Já jsem to na sobě cítila, prostě ze mě to úplně čišilo. Já jsem to nedokázala skrývat.“ Tento introjekt přetrval mimochodem aţ do současnosti. Zpočátku naší spolupráce pravdomluvnost Jitka zdůrazňovala aţ nepřiměřeně, a to často bez zjevné souvislosti s právě probíraným tématem. Vyzdvihovala ji také v souvislosti s výchovou svého vlastního syna. V pozdějších setkáních jiţ však na tento rodičovský apel byla schopna nahlédnout ve větší komplexnosti, s daleko větší mírou sebereflexe: „No, abych se někdy vyhnula těm (matčiným) výčitkám nebo něco, tak člověk někdy přemýšlí nad tím, jestli by nebylo třeba zalhat jo, ale já to, s tím zas nedokáţu ţít, takţe to je zas uzavřenej kruh a já se v tom motám. (…) Hm, mě to hodně mrzí, ţe já vlastně nemám jakoby svobodu.“ Tlak tohoto introjektu však přece jen přetrvává, o čemţ můţe svědčit v gestalt terapii známý kontaktní mechanismus deflexe. Jitka neadresuje myšlenky na leţ sama sobě, nýbrţ obecně člověku, čímţ se snaţí alespoň částečně uniknout před emocemi s tímto pochybením spojenými. Týká se to především pocitu viny objevujícím se vţdy, kdyţ tento introjekt svým chováním „zradila“.
93
Jedinou výjimku, kdy si Jitka dovolila vyuţít lţi, aniţ by se dostavily pocity viny, byly lţi či zamlčení, které byly z morálního hlediska ospravedlnitelné, v momentě, kdy jí oporou bylo přesvědčení, ţe chce své rodiče uchránit. Z nedávné minulosti tomu odpovídala situace, kdy měl Jitčin syn autonehodu. Jitka se tehdy rozhodla vyčkat, neţ celou věc rodičům oznámí. Taktéţ, kdyţ měla potíţe v manţelství, celé pravdě se vyhnula, aby si rodiče nedělali zbytečné starosti. Totéţ platilo v případě propuknutí depresivních příznaků, kdy se Jitka dlouhou dobu zdráhala o tom rodiče informovat a skutečné důvody zastírala výmluvami. V tomto případě je totiţ leţ morálně akceptovatelná. Pocity viny se objevují jen tehdy, pakliţe se ke slovu dostává jedno z bazálních přesvědčení, ţe Jitčiny potřeby a pocity jsou vůči poţadavkům a zájmům druhých nerovnocenné. Touha po svobodě pak představuje jeden z příkladů. Další z hodnot, které si Jitka pro svoji poslušnost osvojila, byla skromnost. Jitčina rodina si nemohla dovolit ţít v tomto smyslu bezstarostným ţivotem. Důvod „nebyly penízky“ z Jitčiných slov zaznívá poměrně často. Jitka dědila oblečení zpravidla hned po několika lidech, málokdy se jí poštěstilo mít něco nového. Opět je zajímavé, jakým způsobem o tom Jitka referovala: „Mně to nikdy nevadilo, protoţe mamka s taťkem mi vţdycky vysvětlili, ţe na to nemáme a proč na to nemáme a…“ Navíc se Jitce v dětství prostřednictvím tety nabízel příklad spojující materiální bohatství, jakoţto smysl ţivota, s tichým souhlasem k manţelově nevěře. Opět cosi nemorálního. Tento často zmiňovaný příklad člena rodiny, jenţ byl ostatními kritizován, mohl současně slouţit jako instrukce vydat se opačnou cestou, posléze mohl tuto volbu ještě více v Jitce upevňovat. I v úvodním rozhovoru Jitka několikrát opakuje, ţe toho k ţivotu příliš nepotřebuje, ţe má ráda vše jednoduché. Se skromností úzce souvisí také úspornost. Je to jedna z mála vlastností, kterou s jaksi čistým obdivem Jitka přisuzuje matce, a podotýká, ţe i ona se jí naučila. Jitka zmiňuje příhodu, jak se matce z toho mála, čím v rodinném rozpočtu disponovali, podařilo otci našetřit na auto. Bylo jiţ zmíněno, ţe rodiče si nijak vzájemně neprojevovali náklonnost či ocenění, tak toto byla jediná výjimka, o níţ Jitka referovala. Od té doby prý otec matku vţdycky chválil, ţe z „ničeho dokázala něco ušetřit“. Pro Jitku tento projev mohl být velmi významným zdrojem sociálního učení, přesněji nápodoby, v tom, jak se snaţit zavděčit pro sebe důleţité osobě obecně, nebo také, jak se můţe ţena zavděčit muţi. Pečlivost a píle jsou dalšími přejatými atributy, tentokrát po vzoru otce a také za účelem jeho ocenění. Jitka o něm přeci podotkla, ţe byl velký puntičkář. Jitka k této mé nabídnuté interpretaci podotýká: „Je pravda, ţe já jsem se spoustu věcí snaţila dělat ne kvůli 94
tátovi, ale snaţila jsem se to dělat kvůli sobě a hlavně dobře kvůli tátovi, aby ze mě měl radost. Protoţe on jako… Kdybych to nedělala, on by to pochopil jo jako, ale právě proto, ţe mě nikdy do ničeho nenutil a vţdycky mě nechal tu volnou ruku… (…) Ono mi to vlastně i pomáhalo (S důrazem), jo… ţe jsem to jako dělala pro někoho, tak mě to i něco dávalo, pomáhalo.“ Jitka o sobě vypověděla, ţe v prvních letech školní docházky musela být vţdy perfektně naučená, připravená, jinak do školy odmítala jít. „Já jsem jako měla strašně špatný svědomí, ţe, ne, ţe to neumím, ale ţe tomu nerozumím (Smích). (…) Jako snaţila jsem se to fakt vţdycky zvládnout na jedničku, na dvojku a protoţe i to, ţe jsem vlastně viděla toho bráchy, kterej teda měl hezký známky… (…) aji třeba v té třídě byli kluci, kteří fakt hodili tu tašku do toho kouta a všimli si jí aţ ráno, aţ šli do školy, a právě jsem si akorát vţdycky říkala, jak se jim můţe dobře spát, kdyţ třeba nemají úkol, no, prostě toto tam pořád ve mně bylo. Ţe ta povinnost, kterou měli udělat, neudělali…“ To, jakým způsobem Jitka nahlíţela na ostatní, dostatečně vyjadřuje její ţivotní cíl a metody, které si zvolila. Poctivý přístup k povinnostem jí vydrţel v podstatě aţ do konce studia. Racionalizujícím argumentem bylo, ţe musí být zodpovědná uţ kvůli rodičům, kteří ji v průběhu studia ţivili. Později tentýţ postoj spatřujeme i v pracovní oblasti Jitčina ţivota. Protoţe však v pozadí této volby stojí pocit méněcennosti, často se Jitka ocitala v určité pasti. Její vysoké nároky na sebe a na poctivost k povinnostem, které takto nastavil její pocit nedostačivosti, na ni mnohdy ukládaly aţ přehnané poţadavky. Příkladem projektivního materiálu přinášejícím toto téma je devátá vzpomínka nazvaná Objevení nového přístupu k člověku. Vzpomínka zachycuje Jitku, jak se spolupodílí na chodu domácnosti v době matčiny hospitalizace. Jitka se tehdy ujala vaření, protoţe byla mezi muţskými členy rodiny jediná, kdo toho byl schopen. V momentě vykresleném ve vzpomínce Jitka nese hrnec, který je na ni příliš těţký. Přestoţe si to Jitka uvědomuje, přesto se o manipulaci s ním pokouší. Tato varianta překonala nabízející se alternativu, a to přivolat si na pomoc otce, který byl v té době poblíţ. S takovýmto vzorcem Jitčina směřování se v průběhu analýzy jejího ţivotního stylu setkáváme vícekrát. Dále, připomeňme matčina dostatečně výstiţná slova „Musíš, musíš, musíš!“ Jitčina slova v tomto bodě tehdy pokračovala určitým retrospektivním zhodnocením (Přestoţe Jitka hovoří o čase poměrně nedávném, platná jsou tato slova i pro období dětství): „A vlastně já jsem si to vybudovala v sobě taky jako po těch letech, ţe pořád jsem si říkala: ´Musíš jít do práce!´, ´Musíš to!´, ´Musíš to vydrţet!´, ´Musíš Martina (syn) uţivit!´, ´Musíš ho udrţet na 95
internátě!´, ´Musíš ho udrţet na privátě!´ a pořád jsem něco musela, musela, aţ jsem se z toho potom sesypala, prostě… Uţ to slovo ´Musíš´, já ho nenávidím (S důrazem).“ Nesplnění těchto přijatých a internalizovaných „Musíš!“ totiţ vedlo k ještě většímu prohloubení pocitů méněcennosti, k pocitům viny z vlastního pochybení, a to dokonce i v případě, ţe šlo o následek nesouvisející s Jitčinou snahou, ale spíše o nešťastnou shodu okolností. Poměrně výstiţně to znázorňuje pátá raná vzpomínka, kterou Jitka nazvala Neúspěch vlastní vinou. Jak uţ bylo řečeno, Jitka tehdy dostala svoji první pětku. V souvislosti s tím proţívala výrazný pocit selhání a chtěla tento důkaz její nekompetentnosti, jak to vnímala, odstranit. Při úvahách o interpretaci této vzpomínky Jitka ke kontextu události doplnila, ţe tehdy dostala špatnou známku proto, ţe se naučila jinou látku, neţ jaká pak byla zkoušena v písemném testu. Nešlo tedy o pochybení Jitčina poctivého přístupu, ani to nevypovídalo o Jitčině neschopnosti se něco naučit, něčemu porozumět. Šlo spíše o nezáměrné pochybení, které se můţe přihodit kaţdému. Jitku to i přesto velice zasáhlo. Ať tak, či tak, vzdálila se svému ţivotnímu cíli, coţ s sebou přineslo pocity o to nepříjemnější, o co větší byla Jitčina vlastní nejistota vůči sobě samé. Jitka si dodatečně k této události vzpomněla, ţe jediné, co jí po této události z dětství uklidnilo, bylo, ţe jí rodiče přesvědčili, ţe si tu špatnou známku můţe dalšími dobrými opravit. Ale jak dodává, coţ nasedá na její ţivotní cíl: „… takţe kaţdá škoda se dá napravit, ţe? (…) Ne kaţdá, pravda, ne kaţdá. Ţe kdyţ člověk ublíţí druhýmu, uţ to nikdy zpět nevezme, jo ale (Povzdech). (…) Já s tím totiţ pak hrozně špatně můţu fungovat, kdyţ vím, ţe jsem někomu ublíţila. Aji, i kdyţ se mu omluvím, nebo něco takovýho, tak to pořád ve mně hlodá.“ Obávané tedy nejsou v Jitčině případě pouze chyby vztahující se k určitému výkonu, ale téţ pochybení, k němuţ dojde, v rámci sociální interakce, v chování vůči druhým lidem. Navíc, jak se dle Jitčiných slov ukazuje, v sociální oblasti pochybení Jitka vnímá téměř fatálně. Jitka ke svému přístupu v tomto dodává: „Jako hledám, jestli jsem v tom ty prsty měla třeba taky jo, ale vţdycky se dívám prvně na sebe. Ostatní lidi, ostatní, spousta lidí se dívá vţdycky na ty druhý a pak teprve jo, daleko nic a pak teprve oni, na sebe. Ale já to mám opačně. No, no, no.“ Jako příklad můţeme uvést Jitčiny pochybnosti o sobě a o případném vlastním provinění, kdyţ mezi rodiči nastalo konfliktem prostoupené ticho. Na jednu stranu tento postoj Jitku zřejmě neuvěřitelně svazuje a udrţuje ji v neustálém napětí a ostraţitosti nad jakýmikoliv jejími rozhodnutími, na druhé straně jí ale můţe přinášet, pokud si Jitka vede bezchybně, jistý pocit nadřazenosti. Tento kýţený pocit morální 96
nadřazenosti jako by promlouval skrze Jitčinu formulaci, kdyţ hovoří o těch druhých, těch ostatních, kteří se „vţdycky“ dívají nejprve okolo… Potenciál ţádoucího benefitu vyplývajícího z ţivotního cíle je moţné spatřit také na základě toho, ţe přístup k lidem je snad jediná rovina, v níţ se Jitka odváţila otevřeně s matkou či oběma rodiči nesouhlasit, porušit pravidlo poslušnosti. Přístup k druhým lidem si Jitka v mnohém přeformulovala jako negaci právě matčina chování: „No, určitě jsem jako to chování k lidem, jako neubliţovat lidem, brát lidi takový, jaký jsou, a ne třeba za rohem je pomlouvat, pak se ke všem chovat v pohodě, mile…“ V otázce výchovy svého syna pak dokonce dokázala s matkou otevřeně polemizovat: „´Mami, ale Martin je úplně jinej, neţ jsme byli my, to je úplně jiná generace.´ A já říkám: ´A rozkazem u něho docílím akorát toho, ţe just to neudělá, na něho se musí fakt jinak: Bylo by dobrý, kdybys, jako jo, a ne rozkazem.´“ Svoji oporu pro rozdílné chování a tedy vymanění se z poslušnosti nacházela právě v morálce. Kdyţ se však vrátíme k pocitům viny, i na ně je moţné nahlíţet jako na adaptační a účelovou strategii, jenţ má za úkol upozornit Jitku vţdy, kdyţ se vzdaluje svému ţivotnímu cíli. Pocity viny mají obecně za účel vyhnout se určitému chování v zájmu zachování nějakého vztahu, je to tedy strategie sociálně zakotveného cíle, jimţ ţivotní cíl bezpochyby je. Poslušnost v Jitčině směřování k ţivotnímu cíli se však netýkala pouze hodnot, které byly v rámci jejich rodiny zjevné a otevřeně manifestované. Shodný přístup Jitka zvolila také v případě požadavků, které matka projevovala nepřímo. Jak jiţ bylo uvedeno, týkalo se to především matčiny tendence Jitku kontrolovat. Matka jako by nechtěla Jitku nechat vylétnout z hnízda a skrytými výčitkami se vyjadřovala odmítavě k Jitčiným snahám budovat si sociální vazby i mimo svoji rodinu. Matka tehdy ţárlila na Jitčiny kamarády, na čas, který s nimi trávila, namísto toho, aby byla doma. Jitka se pokoušela vyhovět: „Protoţe ona byla vţdycky fakt zvyklá ode mě na pomoc, ţe jsem jí vţdycky byla k ruce, a mně to nedělalo nikdy problémy jí pomáhat. Nebo prostě i ten strach, no strach, takový to, aby zas nemluvila, aby nebyla uraţená, tak jsem vţdycky radši šla, i kdyţ se mně třeba nechtělo, nebo jsem měla něco jinýho domluvenýho, radši jsem to odsunula a šla jsem pomoct jí, nebo být s ní, coţ dneska taky vidím jako chybu, ţe si na to zvykla… (…) Ţe vlastně, i kdyţ jsem mohla dělat různý zájmy, tak jsem je radši ani nedělala, protoţe toto mně krajně, vidíš to, přicházím na to aţ teď, dělalo asi špatně. Ţe takový to rýpání, ţe, jak bylo dneska v tom telefonu, mně se úplně stahuje ţaludek, kdyţ si na to vzpomenu.“
97
Jitka se například jednu dobu docela intenzivně věnovala tanci. Rodiče se o to, jak se Jitce v tomto směru vede, nikdy nijak nezajímali, ani ji nijak pozitivně neocenili. Jitce se od matky dostalo spíše opačných poznámek: „… třeba, kdyţ se něco přihodilo, dejme tomu doma, tak jako i to, ţe mně to hodila zpátky na talíř, ţe kvůli tancování nemám čas na to, nebo na ono, jo… ţe tam přece jen ta výčitka jako by byla a to…“ Matce také vadil Jitčin taneční partner, i na jeho adresu si Jitka pár poznámek vyslechla, a to navzdory tomu, jak uvádí Jitka, ţe ho matka ani neznala. Rodiče dokázali ocenit pouze to, kdyţ se Jitka začala věnovat šití a obdarovávala svými výtvory zbývající členy rodiny. Tento zájem navíc Jitku neodváděl z domu, takţe zde nedocházelo v případě matčina postoje ani k ţádnému vnitřnímu konfliktu. Jitčina poslušnost jako by se otiskla i v jejím vlastním sebehodnocení v oblasti těchto zájmů. Po otázce, v čem byla dobrá, co jí podle jejího názoru šlo, nejprve následovala dlouhá pauza. Kdyţ jsem ji vybídla tím, ţe jsem zrekapitulovala, co jsem se dosud dozvěděla, tak Jitka úspěchy v oblastech, kterým matka příliš nepřála, komentuje s jistou dávkou odstupu a zdrţenlivosti: „… nějak mě to začalo bavit, teoreticky mně to i šlo. Kdyţ má člověk dobrýho tanečního partnera, tak o to to jde líp.“ Slovo teoreticky vnáší do celého tvrzení nádech sebedevalvace. Zatímco, kdyţ se vyjadřovala o své aktivitě v šití, reakce byla o poznání jiná. Tam se rozpovídala s notnou dávkou nadšení: „Šití mě bavilo strašně a těšilo, protoţe tam, vznikl mně v hlavě nápad, to většinou teda se stávalo, kdyţ jsem šla spát, tak jsem začala spřádat, co bych, jak bych, protoţe v té době bylo málo oblečení za totality, ţe. (…) Na to vzpomínám opravdu strašně ráda.“ Jitka také uvedla, ţe si velmi dlouhou dobu vůbec nepřipouštěla, ţe by se některým z chlapců mohla líbit více neţ jako kamarádka. Prý ji to vůbec nenapadlo, prý ty signály nějak neviděla a docházelo jí to vţdy aţ zpětně. Jako moţná interpretace se ale také nabízí, ţe Jitka si „nemohla dovolit“ tyto signály vidět. Jitku by totiţ stavěly do obtíţné situace, pakliţe její vnitřní nastavení vůči tlakům ze strany matky, bylo jim vyhovět. Zahájení partnerského ţivota se vším, co k tomu náleţí, brzdila ale také touha vyhovět otci. Ten podle Jitky daleko více její studium řešil, daleko více mu na tom záleţelo: „Vţdycky mně říkal, kdyţ jsem přijela domů: ´Hlavně neblbni, ať uţ to doděláš (S důrazem)´, jo, ţe mu bylo jasný, ţe jsem v letech, kdy uţ se to můţe stát, no.“ Jitka několikrát reflektuje, ţe k tomuto tématu se vyjadřoval především otec. O matce uvádí: „Ne. Je to divný, ale je to tak.“ Sexuální ţivot tedy Jitka zahájila aţ po dvacátém roce ţivota, se svým pozdějším
98
manţelem. Jisté zábrany se projevily i na úrovni proţívání, popřípadě vyjadřování svých potřeb. Jitka k tomu dodala, ţe určitě zpočátku „byla moţná celkem zdrţenlivá“. Podobným způsobem lze nahlíţet i na skutečnost, ţe kdyţ Jitka opustila domov za účelem studia v jiném městě, přes týden tedy pobývala na internátě, trpívala chronickými angínami. Zpočátku se jevila jako pravděpodobná i varianta, ţe impulzy k této nemoci vycházely ze samotné Jitky, jakoţto forma úniku před úzkostí z nového prostředí, neznámých lidí, či dalších poţadavků na ni kladených. Kdyţ jsem se na případné obavy ze změny prostředí zeptala, Jitka k tomu vypověděla: „Ani ne, protoţe já jsem tam vlastně byla hodně s holkama, co jsme byly spolu na učňáku, takţe jsem vlastně kolem sebe měla spoustu spoluţaček, takţe ba naopak se nám tam líbilo, ţe máme konečně volnost (Smích).“ Angínami, které zpravidla propukly v podstatě po příjezdu na internát a donutily Jitku vrátit se hned následující den domů, tak patrně představovaly nevědomou snahu zavděčit se matce v její touze udrţet si dceru doma, coţ Jitka při čtení shrnutí rodinné konstelace, kde tato hypotéza zazněla, připouští. Podle Jitky byly angíny docela úporné, jejich důsledkem jí prý mandle v podstatě uhnily, takţe v současnosti je uţ Jitka nemá. Prý ani lékařka si to nijak neuměla vysvětlit. Tyto problémy navíc zmizely, kdyţ se Jitka po dokončení studia vrátila do místa bydliště. Další z metod, které u Jitčina repertoáru dosaţení ţivotního cíle odhalil proces psychologického vyjasňování a porozumění, je tendence pomáhat a být užitečná. Z raného dětství si Jitka vybavuje, ţe několikrát rodičům nadnesla přání mít ještě jednoho sourozence. K důvodu podotýká: „… abysme byli tři, abych já zaţila to, co brácha třeba, coţ uţ se samozřejmě nestalo…“ Snad tím Jitka chtěla docílit vystoupení ze své role, křehké květinky, malé holčičky, která musí být pod dozorem, do níţ jí rodiče pasovali. Najednou by alespoň pro někoho byla tou starší sestrou, tím vzorem. Toto přání se prý objevilo zhruba v prvních letech školní docházky. V tomto období se zaprvé pravděpodobně Jitka více konfrontovala s bratrovými úspěchy či nezdary. Taktéţ mohla čím dál více pociťovat touhu po svobodě a moţnosti se spolurozhodovat. Mohla v tomto smyslu pociťovat méněcennost. Kdyby se objevil ještě jeden sourozenec, měla by moţnost vystoupit z této role, kontrola, která se nad ní tyčila, by se mohla rozmělnit a navíc by jí bylo umoţněno prokázat své kompetence. Percepce uţitečnosti a nápomoci jako prostředku, jak docílit svého ţivotního cíle a v konečném důsledku si zajistit místo v rodině, potvrzuje i devátá raná vzpomínka Objevení 99
nového přístupu k člověku, která jiţ byla v jiném kontextu několikrát interpretovaná. K této významové rovině se pojí především Jitčin podrobnější pokus zachytit a vyjádřit dynamiku emocí, které ji v tuto událost, coby aktéra, doprovázely. Pocit v okamţiku, kdy Jitka nese ten těţký hrnec, popisuje následovně: „ţe se vlastně uţ o někoho starám, ţe uţ mám nějakou povinnost. (…) … ţe uţ jsem měla v té rodině nějakou roli, ţe uţ jsem byla braná, ţe uţ jsem nebyla jenom to dítě, o které se museli starat, ale ţe teda uţ můţu přiloţit ruku k dílu, no…“ Zdá se, jako by v Jitčině snaze být uţitečnou byla také představa, ţe právě tato strategie, tato metoda by mohla alespoň kompenzovat dosud vyuţívanou poslušnost, či alespoň zmírnit její nezbytnost. Jaký účel tato metoda ve vztahu k rodičům měla, naznačuje následující komentář: „No, moţná tím, ţe jsem vţdycky byla po ruce, ţe jsem vţdycky vyhověla, kdyţ bylo potřeba, jako určitě k sobě máme blíţ. (…) No, ona má zas vztah jako syn – matka, to já z mýho pohledu vidím taky jako jo, ţe tam je to trošičku jinačí, ale ţe ví, ţe není nikdo, kdo jako, ţe, jak to mám dobře říct, ţe jsem jediná, kdo jí dokáţe fakt jako úplně nezištně pomoct a ona si je toho vědoma. (…) No, kdokoliv v podstatě, jako jsem fakt mamce aji tátovi, prostě jsem byla pro ně vţdycky k dispozici, i kdyţ jsem nemohla, tak jsem mohla (S důrazem). Táta to samozřejmě bral úplně jinak, máma si na to asi fakt zvykla hodně…“ Být tou správnou a dobrou dcerou, cestou poslušnosti a uţitečnosti, měl být způsob, jak si vedle svého bratra vybojovat i pro sebe to specifické, jedinečné a nenahraditelné místo. Vysněná povolání z dětství mohou v této rovině také přinést zajímavé informace. Jitka na otázku, kým chtěla být jako malá, uvedla, ţe měla sen být zdravotní sestřičkou. Takováto role přirozeně evokuje význam pomoci druhým lidem, coţ by odkazovalo právě na tuto metodu. Jitka však k tomu ještě dodává: „Pomáhat lidem, ale já nevím, co mě to napadlo, dneska se tomu směju, ţe prostě bych lidem ubliţovala tím, ţe bych jim dávala injekce (Smích).“ Do této představy jako by se promítala také skrytá zloba a hněv, kterou ve svém přirozeném prostředí Jitka nemohla nijak projevit navenek. Zřejmě proto, ţe ti, kteří jí zraňovali, byli v reálném světě ti silnější. V této představě se pozice mocnějšího a slabšího otáčejí, a tak se Jitce tato příleţitost nabízí.72 Jitka se sice nestala zdravotní sestrou, ale vydala se cestou svého jediného oceňovaného koníčku, a to šití. Vystudovala obor pánská krejčová. V případě šití totiţ bylo 72
Tato hypotéza o přemístění hostilních emocí vztahující se k této Jitčině výpovědi nebyla bohuţel v průběhu
procesu psychologického vyjasňování a porozumění podrobena Jitčině zpětné vazbě. Její platnost tedy není zcela potvrzena a je třeba to brát na vědomí.
100
ocenění nasnadě. A zejména pak ze strany rodičů, kteří dosud neměli takové finanční moţnosti, aby si ţádané oblečení mohli dovolit. Jitka ošatila matku i otce. Snaţila se jim, jak uvedla, vynahradit to, co nemohli mít. Splácela tím částečně také svůj subjektivně vnímaný dluh za to, ţe jí tak dlouho udrţovali na škole, jak sama několikrát poznamenala. Tím si vyslouţila uznání. Šila také pro bratra, pro jeho kamarády, pro svoji oblíbenou sestřenici. A jak se zdá, setkávala se s uznáním a potvrzením svého talentu. Jitka také jednou zmínila, ţe kdyţ jí někdo nějaký její vlastnoručně vyrobený kousek oděvu pochválil a vznesl přání, ţe by o něj také stál, Jitka neváhala a přání mu splnila. Jak se zdá, tento způsob vztahování se k druhým, tato metoda směřující k ţivotnímu cíli, se promítla i do dalších Jitčiných vztahů. Příklad ze současnosti, Jitka v jednom z rozhovorů přiznává, ţe v době hospitalizace měla tendenci všem spolusedícím odnášet talíře po jídle, ţe měla nutkání věnovat se místo své práce a vlastní terapie spolupacientům, za coţ byla jednou i otevřeně napomenuta. Na dotaz, zdali za tím byla potřeba být hodnou, Jitka se smíchem odvětila: „Prostě ve mně to je. Jako fakt se snaţím aspoň něco odbourávat.“ Všechno to, o čem byla řeč, bylo prodchnuto Jitčinou ostraţitostí vůči očekáváním druhých lidí. Kritérium dosažení životního cíle vycházelo z přijetí či odmítnutí těch druhých, v Jitčiných očích těch mocnějších a jí nadřazených – zde se také dostává na povrch Jitčin pocit nerovnocennosti a méněcennosti. Způsobem, jakým se k lidem vztahovala, jako by Jitka druhému člověku vysílala signál: „…řekni mi, co vlastně teda dělám špatně?! Co mám dělat jinak, aby to bylo pro Tebe dobře?“ Tato věta je psaná kurzívou, protoţe z Jitčiných úst několikrát skutečně zazněla. Nejčastěji vůči matce, protoţe právě ve vztahu k ní Jitka neustále zakoušela pocit, ţe ať udělá cokoliv, nikdy to není dost dobré (viz vzpomínka Beznaděj). Beznadějné v tomto případě bylo dosaţení svého ţivotního cíle. Kromě autority, jakou byli rodiče, se podobný vzorec uplatňoval i u jiných osob, které jako autority vnímala. Jitka například uvedla, ţe kdyţ byla malá, lékařů se vůbec nebála a v ordinaci byla prý dle své matky opravdu hodná. Za injekci při očkování dokonce poděkovala. Docela neobvyklé u malého dítěte. Jitka také zmínila, ţe byla zpravidla první, kdo z ţáků vstoupil do ordinace zubaře: „Vţdycky říkali, ţe jsem odváţná, ţe se nebojím (Smích). Vţdycky jako říkali, ţe si ze mě mají děcka vzít příklad, protoţe fakt tam spousta dětí, který brečely, ještě nebyly ani v čekárně.“ Je nasnadě otázka, do jaké míry to byla odvaha a do jaké míry šlo spíše o to, čeho se Jitka bála víc. Snad větší ohroţení pro Jitku, právě ve vztahu k jejímu cíli představovalo to, ţe by si autoritu měla popudit proti sobě. 101
Samozřejmě z toho plynuly i zisky – jevila se jako odváţná, byla před celým třídním kolektivem pochválena, coţ jistě sdělila také posléze rodičům. Naplňovala tímto svůj ţivotní cíl, získávala pocit nadřazenosti vůči ostatním. Potřeba dosytit vlastní sebeúcty byla uspokojena. Později ale nastaly situace, kdy si Jitka uvědomila, ţe tyto „lékařské“ autority chybují a na základě toho jí mohou ublíţit. Poslušnost jí tak přiváděla do ještě více méněcenné pozice, čímţ se u ní pocit bezmocnosti prohloubil. Zlom nastal v momentě, kdy byla Jitka hospitalizovaná pro podezření nádorového onemocnění, zhruba v osmi devíti letech. O této události pojednává čtvrtá raná vzpomínka Beznaděj. Další událostí nesoucí pro Jitku tento význam bylo, kdyţ kvůli neochotě zdravotní sestry měla zasádrovanou opačnou nohu, neţ která tento postup vyţadovala. Neschopnost Jitky se vůči autoritě vymezit, způsobilo, ţe Jitka se s touto nesmyslnou sádrou potýkala asi měsíc. O svých pocitech tehdy Jitka vypověděla: „Tak já jsem si tam připadala jako blbec v tu chvíli, i kdyţ jsem teda byla malá. (…) Protoţe ona se odmítala o tom se mnou bavit. A já jsem jí pořád vysvětlovala, ţe skutečně mám mít levou v sádře, ţe tam ta hrča je mnohem větší neţ na té pravé a: ´Já tady mám napsanou pravou, tak se o tom nebudeme vůbec bavit (S důrazem),´ jo prostě…“ Ptala jsem se, jaký elementární pocit byl za tím, ţe si „připadala jako blbec“. Jitka odvětila: „Bezmocnost.“ Ten ji poté v následujících úvahách dovedl v myšlenkách opět zpět do rodiny, k matce. Dětstvím tyto snad aţ absurdní události neskončily. Jitka si ze zkušeností s lékaři nese hned několik traumat, o čemţ svědčí potřeba vyprávět o tom hned ve vícero setkáních. Jitka hovořila o gynekologovi, který byl dle ní vulgární, ale kterého nevyměnila především ze strachu, ţe by narazila opět na někoho takového – výsledek generalizovaného přesvědčení, ţe všichni jsou nebezpeční, všichni ji mohou ohrozit, tudíţ výměnou jednoho se pro ni nic nemění. Jitka také vzpomínala na hospitalizaci kvůli zánětu Bartoliniho ţlázy. Kdyţ velmi bolestivý vřed, kvůli kterému lékařskou pomoc vyhledala, praskl, zdravotní sestra jí odmítla poskytnout hygienické potřeby. Aby jim Jitka neušpinila loţní prádlo, celou noc stála v koupelně, a to v devátém měsíci těhotenství. Jitčino rigidní lpění na ţivotním cíli, podporované strachem, pocitem méněcennosti, ji, jak je vidět, nezřídka zavedlo aţ k sebedestruktivnímu chování. Silná závislost na názoru autorit je cítit také z přístupu k učitelům. V jednom z případů se zdráhala, dokonce i sama pro sebe, definovat jasné a zřetelné nadrţování některých ţáků na úkor zbytku třídy, dokud jí tento pocit nepotvrdila jiná autorita – jiný pedagog.
102
Čím výraznější byla Jitčina bazální či sociální úzkost vycházející z pocitu méněcennosti a bezmocnosti, tím hmatatelnější byl tlak ţivotního cíle zajistit si kladné hodnocení druhými lidmi. Patrné je to i z posledních dvou raných vzpomínek Objevení nového přístupu k člověku a Lidskost. V první vzpomínce Jitka upustí na zem těţký hrnec s vroucí vodou a poškodí tak umyvadlo. V druhé z těchto vzpomínek se Jitce stane „nehoda“, kdyţ při střevní chřipce nestihne včas doběhnout na záchod. Jiţ dříve bylo uvedeno, ţe v obou případech, jak také naznačují názvy vzpomínek, se nakonec Jitka setkává s pozitivní a podporující reakcí, s přijetím a s pochopením. To, co však předchází a je to pro Jitku typické, je její obrovský strach z trestu. Jitka se v diskuzi nad interpretací sama pozastavuje nad tím, proč se v obou případech tak bála fyzického trestu, kdyţ rodiče ji i bratra potrestali opravdu jen zřídka. Fyzický trest zde patrně symbolizoval, jak jsme s Jitkou později diskutovaly, sílu pociťovaného potenciálního ohroţení, kterou pro Jitku negativní zpětná vazba autority, i vlastní selhání, znamenaly. Ve vzpomínce autoritu reprezentuje otec, který i v reálu pro Jitku opravdu ztělesněním autority byl. Jak tedy ukazují vzpomínky, Jitka se pasuje do pozice podřízené osoby vůči ostatním. Je to jedno z jejích ústředních témat, zahrnutých do bazálních přesvědčení o sobě a o druhých. I to, ţe hned devět z deseti raných vzpomínek Jitku zastihuje právě v interakci dospělé a jí „nadřízené“ osoby, tomu nasvědčuje. Avšak i mezi vrstevníky se Jitka cítila apriori nejistě, a tak vyhledávala spíše situace i vztahy zaručující bezpečí. Vztahy ze školního prostředí, uvnitř třídního kolektivu Jitka hodnotí vţdy pozitivně. Byly totiţ ve větší míře vystavěné na známostech jiţ ze školky, coţ Jitce poskytovalo dostatečné zázemí. Jitka se tam cítila „mezi svými“. Patrně i proto si dovolila projevovat se více uvolněně. Prohlásila o sobě totiţ, ţe ve třídě sehrávala roli „šaška“: „Šaška a moţná i kousek toho šprta, ale tím, ţe jsem byla ten šašek, tak se ten šprt jako by vymazal.“ Zatímco šašek byl pozitivně přijímán kolektivem vrstevníků, šprt byl zase oceňován těmi dospělými, rodiči, kterým se tak nabízel pohled na pilné a snaţivé dítě. Ke štěstí Jitky, šly obě tyto role skloubit, jak sama zmiňuje. Avšak na roli šaška by bylo zjednodušující nahlíţet pouze tímto způsobem, tj. snahou naplňovat pouze očekávání kolektivu třídy. Jak totiţ Jitka uvedla v souvislosti se svými oblíbenými postavami z dětství, byl jí osobně velmi blízký Tomáš Holý se všemi svými filmovými ztvárněními. Z Jitčina vyprávění je cítit, ţe kdyby se jí dostávalo v dětství více svobody, volnosti, kdyby si mohla dovolit být spontánní, byla by jako dítě z těchto filmů. Protoţe jí to tehdy v rodinném kruhu umoţněno nebylo, projikovala toto své přání do 103
budoucna, na své vlastní dítě. Také říká, ţe si to „vynahrazuje“ nyní, ţe je takové „střeštiprdlo“. Tento smysl pro legraci si Jitka osvojila i díky své babičce, z matčiny strany, o níţ uţ byla řeč. Jitka v ní viděla takovou „babičku řehtalku“, která si ze sebe uměla udělat legraci. Jitka si ji tedy zvolila jako alternativu k „uklidněné, postarší, ale také uráţlivé dámě“, jejímţ dojmem působila matka. Kdyţ se tedy vrátíme zpět ke třídě, můţeme usuzovat, ţe to, ţe si Jitka „dovolila“ být tím šaškem, který ji byl bliţší, znamenalo, ţe se uvnitř třídního kolektivu cítila přijímaná, coţ Jitka také potvrzuje. Poněkud jiná situace však panovala mezi dětmi ze sousedství. Jitka o těchto vztazích uvedla: „Tam uţ byla větší spousta dětí ze sídliště, tak tam uţ to zas tak nebývalo. Protoţe zase ten můj odstup k těm neznámým tam fungoval. Takovej pocit, já nevím, jak bych to řekla. Já jsem třeba měla, viděla jsem ty děcka, jak jsou šikovní, já jsem vţdycky měla pocit, ţe nejsem tak šikovná. Prostě takovej, i tak jsem se cítila jako by hodně malá. A právě kdyţ ty průbojný děti působily suverénně, ţe jo, já jsem nebyla, takţe to se spíš vztahovalo ke mně.“ S takovými pocity, s takovými představami o sobě a o druhých se Jitce jevila jako nejbezpečnější varianta role „vrby“, zpovědníka: „No, pečovala… Oni uţ v tom dětství vycítily ty děcka, uţ vlastně, ţe jako jsem ochotna poslouchat, takţe oni si ke mně chodili vylívat svoje srdíčka, kdyţ se jim doma něco stalo, nebo s kamarádama, takţe já tu vrbu v podstatě dělám uţ odmala. (…) Jako vţdycky se ke mně stahovali ti, co třeba byli smutní, nešťastní, já jsem se je vţdycky jako snaţila rozveselit a no… Asi tak, no. (…) Mně to hlavně nevadilo a tu sluţbu jsem dělala ráda těm lidem“, upřesňuje Jitka. Tato role ji umoţnila jakýsi únik před nutností být průbojná, postavit se těm silnějším a měřit s nimi své síly. Jitka si „touto sluţbou“ ve jménu pomoci druhým bez „boje“ zajistila určité místo mezi dětmi, na první pohled rovnocenné, chvályhodné. Ale ani tato pozice nebyla dost bezpečná. Jitka se nejednou setkala s tím, ţe kdyţ s ostatními sdílela některé své strasti a pocity, tak se podle jejích slov velmi rychle šířily dál. Zatímco ona si všechna tajemství ponechala v sobě, ostatní ji zradili. Zpětně si tedy potvrdila svoji nedůvěru, ostraţitost a následný odstup vůči druhým. Hovoří o velké lítosti a následnému: „Pozor, dávej si pozor!“ Tato ostraţitost spolu s dalšími přesvědčeními Jitku dovedla k volbě ţivotního cíle, následně pod vlivem zkušeností tuto volbu potvrzovala coby legitimní. I sama o sobě se tato ostraţitost neboli hypersenzitivita následně zdála být jako adekvátní a funkční. Umoţňovala jí směřovat dle svého ţivotního cíle, vyhnout se přitom překáţkám, pakliţe byly očekávatelné. Jitku v podstatě tyto obavy a odstup v její zranitelnosti chránily. Kvůli svému cíli, který Jitce velí být tou hodnou a správnou, a to za všech okolností a v absolutním slova smyslu (o coţ se 104
zase zaslouţily pocity méněcennosti, bezmocnosti a nerovnosti vůči druhým), totiţ postrádala jakoukoliv jinou ochranu, snad kromě úniku z dané situace, z daného vztahu. Tyto úvahy potvrzují i Jitčina slova. Kdyţ jsem ji ţádala o vysvětlení jejich obav a odstupu od druhých, Jitka odvětila: „To je to, co já právě nevím jako… (Smích). „Já vţdycky jako neţ jsem se s něčím nebo s někým seznámila, nebo jsem šla do něčeho novýho, tak jako ten strach tam vţdycky byl, neţ jsem si to očuchala, neţ jsem se seznámila. Nevím, jestli to mám v sobě a vlastně to mám do dneška, no. (…) Ale fakt jako od mládí mám takový pocit v sobě, ţe kdyţ mi to nesedí, nebo něco, tak to mám v sobě strašně staţený. A potom kdyţ poznám, ţe to je všechno pozitivní, nebo pro mě co nejvíc pozitivní, tak jako jsem v klidu.“ Určité rozdíly v pociťované nutnosti zachovat si obezřetnost lze spatřit v Jitčině postoji ke vztahům s děvčaty a chlapci, později k ţenám a muţům. Jitka podle všeho jiţ od dětství tíhla spíše k chlapeckému kolektivu. Jeden z důvodů předkládá Jitka sama: „Jako je pravda, ţe tam holky jako některý se pomlouvaly, jo, vţdycky kdyţ byly dvě, tak to šlo, jak byly tři, tak uţ to zase nešlo. Ale fakt jako můţu říct, ţe jsem se hodně stranila, fakt jako jsem šla spíš za těma klukama. (…) Mně se právě líbilo u těch kluků, ţe se nepomlouvají a ţe popřípadě si dají ránu pěstí a je všechno vyřízeno, je to všechno pryč a fungují spolu dál“. Protoţe chlapecký kolektiv bývá také docela výkonově zaměřen a také tam zpravidla vedou ti, kteří jsou průbojní, rozdíl v Jitčiných pocitech méněcennosti, co se týče začlenění se do těchto dvou kolektivů, se tudíţ nemusel aţ markantně lišit. Co se však mohlo odlišovat, byla čitelnost a předvídatelnost jejich požadavků. Navíc, Jitka měla ze zkušenosti s matkou zabudovaný vnitřní pocit, ţe ţenám se zavděčit v podstatě nedá. V chlapeckém kolektivu se pohybovala s větší jistotou (i díky svému staršímu bratrovi, coby průvodci) v tom, co se od ní očekává, co by měla dělat, aby byla akceptovaná, jak úspěšně naplnit svůj ţivotní cíl být tou vţdy správnou a dobrou a minimalizovat rizika ohroţení. „Co nejvíc pozitivní“ pro Jitku zpravidla znamenalo zdrţovat se v přítomnosti lidí, z nichţ měla pocit, ţe by mohli být stejní jako ona, s podobným ţivotním směřováním. V dospívání či dospělosti se tato orientace značně projevila i v rovině partnerství či přátelských vztahů. Pro partnerský ţivot si hledala partnery, kteří se jí jevili jako „skromní, obyčejní kluci, kteří si ze sebe umí udělat legraci“. Jak sama Jitka několikrát podotkla, přála si, aby byli alespoň z poloviny jako její vlastní otec. O tom svědčí ta skromnost a obyčejnost. Z druhé poloviny pak měli odpovídat spíše negativnímu vymezení matčiných vlastností, která si podle Jitky naopak ze sebe dělat legraci nikdy neuměla.
105
Co se týče přátelství, tam Jitka preferovala vzájemnou pomoc. Nic jiného tak přímo a otevřeně neproklamovala. Kdyţ jsem se např. Jitky ptala, zdali je spokojená s touto oblastí ţivota, třeba s počtem přátel, odpověděla: „No, aby člověk na ně váţně měl čas, tak mně to stačí, protoţe potom bych měla špatný pocit z toho, ţe bych někoho zanedbávala. Takţe ono je to aţ, aţ, aţ dost.“ Jitce v době počátků naší spolupráce byly nejbliţší dvě osoby, coby přátelé, s nimiţ se pravidelně setkávala. Z jejích slov mimo jiné vyplynulo, ţe jde o lidi, kteří se sami potýkají s určitými psychickými potíţemi. To jen podpořilo můj dojem, ţe Jitka se zřejmě obvykle snaţí vystavět si jistotu ve vztazích na základě určité „podmínečné směny vzájemných protisluţeb“ a určité závislosti. Jedním z úskalí vyplývajících z ţivotního cíle představovala výše popsaná zranitelnost. Další obtíţnou oblastí pro Jitku bylo skloubit naplňování svého ţivotního cíle a současně si nastavit určité vlastní hranice, dokázat se vůči druhým lidem a jejich poţadavkům na ni vymezit. Mnohé svědčí spíše o tom, ţe Jitce se nastavit si osobní hranice a dát je druhým dostatečně najevo nedařilo. Kdyţ Jitka hovořila o svých reakcích na to, kdyţ jí někdo např. ublíţí, uvedla, ţe: „se nedokáţe hádat, v ţádným případě (S důrazem, se zrychleným tempem řeči).“ Na otázku, jakým způsobem se případně vymezuje vůči druhému člověku, je-li to třeba, Jitka odvětila: „Jako pokud jde o mě, tak mám prostě takovou, takový krédo, ţe kdyţ mně udělají zle, tak oni se sami potrestají, jako jo… (…) A fakt jako, funguje to, no.“ A co se týče nějaké třetí osoby, které se děje příkoří, jehoţ je Jitka svědkem? „Tam mám potřebu nějakou. Prostě to nevydrţím, takţe ´Bum´ a uţ jedu.“ Po jisté chvíli k tomu Jitka sama dodala: „Ono je strašně těţký zastávat se sama sebe. (…) Protoţe se moţná ani nevidím objektivně.“ Důraz, který klade na objektivitu, je v něčem docela výstiţný. V případě druhých lidí se jeví to, co je morální a správné, více objektivně. Vţdyť ti druzí jsou si přece objektivně rovnocenní, lze tedy stanovit jejich práva, určit případnou oběť. V jejich případě se tedy nestaví do střetu hlas morálky a „správnosti“ s hlasem „méněcennosti“. Podobně jako se umí postavit za nějakou třetí osobu, dokáţe také vyjádřit svůj nesouhlas, pakliţe se jedná o objektivní poznatek, který se nevztahuje přímo k ní, a tudíţ v tom neintervenuje v daný moment Jitčino sebehodnocení. I v tomto případě je otevřená konfrontace akceptovatelná, protoţe je morálně obhajitelná. Nejednou si tak Jitka znepřátelila učitele tím, ţe upozornila na nějakou chybu v jejich výkladu látky.
106
Pokud jde o ni, výchozí předpoklady jsou zcela jiné. Zde rovnocennost neplatí. Jitce nezbývá nic neţ pasivita. Toto krédo jí alespoň poskytuje racionalizaci ke svému postoji, navíc takovou, která podporuje její ţivotní směřování a v konečném důsledku můţe přinášet i jisté bonusy co se týče vlastní sebeúcty – to, ţe je správná a dobrá, se přece potvrzuje.73 Pokud ji tento přístup dovede aţ k extrémnímu vyhrocení podmínek, kdy uţ tato strategie není udrţitelná, dokonce ani tehdy se Jitka neodváţí k otevřené konfrontaci. Namísto toho volí strategii úniku. Např. z oblasti práce, se opakovaně Jitka setkávala aţ se zneuţíváním ze strany zaměstnavatelů, nadřízených, ale i klientů, právě proto, ţe neuměla říci „Ne.“, nastavit si určité hranice. V domově důchodců, kde pár let zpátky pracovala, jí vedení nakonec nechalo „na hrbu“ celý provoz domova, přitom oficiálně zastávala pozici ergoterapeutky a nastupovala tam jako uklízečka. S klienty trávila čas i mimo svoji pracovní dobu, často v situacích, kdy umírali. Jiným zase po práci chodila na nákupy. Ani extrémní pracovní podmínky a poţadavky však nebyly důvodem, pro který by odešla. Výpověď podala aţ ve chvíli, kdy si skutečně potvrdila, ţe vedení domova je „neupřímný a strašně zlý (S důrazem)“. Aţ tehdy jí její morální imperativ umoţnil bez výčitek svědomí místo opustit. Jindy, kdyţ se např. jednu dobu ţivila šitím na zakázku, po čase toho byla nucena nechat, protoţe při konfrontaci s lidmi a s jejich pokusy sníţit co nejvíce cenu nakonec Jitka prodělávala. V partnerství se tato neschopnost po rozvodu s manţelem objevovala při pokusech navázat s někým vztah. Jitka si zpočátku drţela odstup a snaţila se co nejvíce poznat, stále hledala nějaké vnější záruky, aby zjistila, do jaké míry by si hranice v tom kterém vztahu musela přímo nastavovat: „… tak jako pořád vyhlíţím, kdy, kde, co se otočí a kdy začne vystrkovat růţky a fakt jako tak… (…) … ta bdělost nad tím je hodně velká, no…“ Při jakémkoliv podezření raději vztah ukončila, protoţe vnitřně cítila, ţe vymezit si ve vztahu vlastní prostor by nedokázala, či její ţivotní styl by jí to nedovolil. V jedné z nejkrajnějších podob touhy po úniku Jitka uvaţovala o sebevraţdě. Týkalo se to situace v jejím tehdejším manţelství. I tehdy se stala situace naprosto neúnosná, především z důvodu absence jakékoliv asertivity. Tentokrát ji však morální rozměr tohoto rozhodnutí naštěstí zastavil. Nedokázala to podle svých slov udělat kvůli svému synovi a rodičům, kterým by tímto velmi ublíţila.
73
Na toto krédo je moţné také nahlíţet jako na v gestalt terapii dobře známý kontaktní mechanismus, zvaný
podflexe. Jedinec se tehdy k druhým chová tak, jak by si vlastně přál, aby se tito druzí chovali k němu.
107
Namísto asertivity Jitka zvolila cestu upozaďování sebe sama, svých vlastních potřeb a potlačování vlastních emocí. Kdyţ jsem se při jedné příleţitosti Jitky zeptala, jaká byla jako malá, namísto odpovědi přišla velmi dlouhá pauza. Také se smála (snad mohlo jít opět o snahu distancovat se, zablokovat emoční rovinu) a pak dodala: „Popisovat sama sebe to je hrozný.“ Zdůvodnila to slovy: „Tak já jsem se aţ tak nevnímala, spíš jsem vnímala bráchu a opačně, no. Nevím, odkud začít.“ Pak následovala opět dlouhá pauza. Aţ dosud, kdykoliv Jitka měla mluvit o sobě, zejména zpočátku naší spolupráce, měla jsem z jejího způsobu vyprávění pocit jakési mlhavosti, neurčitosti, jako by ani nemluvila o sobě. Tento pocit či dojem jsem s ní také otevřeně sdílela. Pravděpodobně i to souviselo s Jitčiným upozaďováním sama sebe, tedy jednou z cest, jak v rodině určitým způsobem adaptivně fungovat. Cokoliv se týkalo jí, jevilo se v konfrontaci vůči poţadavkům a potřebám druhých lidí jako podřadné. Přímá konfrontace s druhými by navíc implicitně znamenala riziko negativní reakce zvnějšku, tudíţ i devalvaci vlastní sebeúcty, odejmutí pocitu sounáleţitosti, které byly syceny do té míry, do jaké byla Jitka v očích druhých tou dobrou a správnou. Tento vzorec Jitka v úvahách nad tímto tématem potvrdila: „Hm, no, co se potom se mnou vezlo vlastně hodně dlouho, no. Hm, hm… (…) No, dělávala jsem to. Určitě (S důrazem) jsem to dělávala. Teď uţ si dávám sakra pozor, uţ jako i se dokáţu prosadit, si myslím. Dřív to bylo automaticky. Vţdycky jsem byla v pozadí, strašně moc. (…) Mohla jsem se strhat, aby prostě ty lidi, jo… Fakt je to tak no…“ Pro podporu relevance této interpretace je obzvláště cennou třetí raná vzpomínka, kterou Jitka pojmenovala jako Nespravedlnost aneb První boj za sebe. Vzpomínka vykresluje jednu z mála situací, kdy byla Jitka fyzicky potrestaná. Jitka tehdy matce vzdorovala, ţe si nechce vzít čepici z pravé vlny, která ji škrábala. Náhle se do jejich sporu zapojil otec, který Jitku docela silně a nečekaně udeřil. Jitka se v samotném šoku dokonce pomočila. Tato vzpomínka zahrnuje hned několik významově bohatých rovin a detailů. Jak sama Jitka vzpomínku nazvala, naznačuje, ţe šlo o okamţik, kdy se postavila sama za sebe. Nešlo o „planý“ a nesmyslný vzdor, ale vzdor, který měl hájit její potřeby. Chtěla prostě jen jinou čepici. Nakonec byl vzdor marný. Nikdo ji nevyslechl, její potřeby v tu chvíli pro nikoho ze zúčastněných nebyly důleţité, protoţe jejich zájmem bylo něco jiného, stihnout vlak. Pro Jitku to mohlo znamenat signál, ţe svoje potřeby prosazovat na úkor druhých se nevyplácí. Dostaví se trest. Navíc trest významný. To, jak se tento trest mohl podepsat na její sebeúctě, tj. jak riskantní sebeprosazení můţe být, o tom svědčí i to, ţe za prvé Jitka se 108
pomočila, coţ znamená velice choulostivou záleţitost, za druhé, ţe trestajícím byla patrně Jitce nejbliţší osoba vůbec. V této vzpomínce pak také můţe otec zprostředkovávat postoj k jeho vlastním potřebám. Jitka o otci mimo jiné uvedla, ţe byl velmi skromný a kvůli rodinnému rozpočtu si odřekl leccos, i to, co by jinému člověku připadalo jako zcela zásadní a nepostradatelné. Např. chodil v naprosto nevyhovujících botách, které ho tlačily, jen proto, ţe byly o něco levnější. Podobně polovičatým řešením se snaţil zmírnit své potíţe vyplývající ze světloplachosti. O potlačování emocí, o odmítání péče jiţ také byla řeč. Jitka si tehdy jeho konání mohla vysvětlit jako tlak na to, aby podobný postoj přijala i vůči sobě. V neposlední řadě je zajímavé i to, ţe Jitka se tehdy nedohadovala s otcem, ale s matkou. Vzpomínka tedy mohla na další úrovni vyjadřovat, ţe právě vůči matce se vzdorovat nevyplácí. Vţdyť ani otec tak nečinil, pokud ano, tak jen pasivním způsobem. Mlčením. Nikdy však dle jeho slov zřejmě ničeho nedosáhl. Svoje počínání zachycené ve vzpomínce okomentovala slovy, ţe byla „asi fakt přidrzlá“, přičemţ doprovodem k tomu byl aţ nekontrolovatelný smích. Jitka následně skutečně zaujala postoj, ţe otevřenému a přímému projevování svých potřeb je lepší se vyvarovat. Nakonec je skryla dokonce i sama před sebou. Prostřednictvím racionalizace tuto strategii navíc často povýšila na významovou úroveň zdrojů sebeocenění. Přeneseně se tak stala i jakýmsi prostředkem k přiblíţení se svému ţivotnímu cíli. Zejména v počátcích naší spolupráce byla na Jitce patrná hrdost, s jakou prohlašovala, ţe na sebe umí být přísná, ať uţ šlo o otázku zásad stravování, pracovního nasazení, či postoje k fyzické bolesti. Při diskuzi nad osmou ranou vzpomínkou nazvanou Nezvratitelná skutečnost se vynořila oblast, která se tomuto postoji vymykala. V jejím obsahu se objevuje detail bačkůrek, které si tehdy Jitka velmi přála ukázat svým prarodičům. Byla to totiţ jedna z mála věcí, které se pořizovaly jako nové, po nikom je „nezdědila“. Jitka souhlasila s mojí interpretací, ţe tyto bačkůrky pro ni mohly znamenat přání projevit svoji jedinečnost. Mohla si je vybrat, coţ bylo pro ni vzácné, mohla se v tomto sama rozhodnout, aniţ by jí za to hrozil postih, či musela být ve střehu, co tím komu způsobí, koho si tím namíří proti sobě. Jitka to komentuje slovy: „Ano, je tam svoboda (S důrazem). (…)… ţe jsem to nedostala po někom. A to moţná mám do dneška, ţe hrozně ráda nakupuju, ale tím, ţe jsme neměli nikdy peníze, tak mě vůbec nevadí, ţe si jdu do frcu koupit něco. No a vţdycky z toho mám hroznou radost.“ Ano, při nakupování (a dalších moţností patrně v Jitčině apercepci příliš není) můţe bezpečně projevit sebe, svoje přání, aniţ by to ohroţovalo její ţivotní cíl, a tudíţ hrozilo nastolení určité 109
úzkosti a pocitů méněcennosti. To by mohlo nastat jen v případě, pokud by Jitka příliš utrácela, coţ by se zase rozcházelo s její deklarovanou skromností. Proto Jitka chodí nakupovat převáţně do second handů. I v tom, co si Jitka nakonec kupuje, je znát velký důraz na pocit volnosti a pohodlí – jakási kompenzace těchto pocitů, chybějících v ostatních oblastech ţivota. Zbývá se ještě zmínit o potlačování vlastních emocí. Zdá se, ţe i tento mechanismus je jednou z podmínek toho, aby se Jitka dokázala drţet svých metod a bezezbytku je dokázala naplňovat. Obzvláště důleţitou roli tento mechanismus sehrává v souvislosti s emocemi negativními, které by se s uskutečňováním ţivotního cíle, tak, jak si jej ona sama pro sebe definuje, mohly v jistých případech přímo rozcházet. Spatřit bylo moţné hned několik indicií. Zpočátku naší spolupráce bylo např. nápadné, jakým způsobem mluvila o svých rodičích a o svém dětství. Jitčino vyprávění tehdy budilo silný dojem aţ nerealistického náhledu na svoje původní zázemí. Nejvýraznější to pak bylo ve spojitosti s její matkou. Pokud se ve výpovědi dotkla citlivého tématu, odpovědnost vţdy přenesla na sebe, matku naopak hájila. Např. kdyţ hovořila o situaci, v níţ Jitka patrně cítila křivdu, svými komentáři měla tendenci vše bagatelizovat, ubezpečovat mě (a to opakovaně), ţe „nyní uţ se tomu všichni smějí“ atd. Velmi brzy však bylo poznat, ţe za tím, co je manifestovano, se skrývá spousta nevyřčeného. Zajímavé bylo, ţe u otce, či jiných rodinných příslušníků takováto aţ nutkavá tendence patrná nebyla, nebo alespoň ne tak výrazná. Ve vztahu k nim zřejmě, jak se také později potvrdilo, nebylo v porovnání s matkou příliš co popírat. Další z takových projevů naznačujících potlačování emocí byl místy aţ nápadně nepřiléhavý smích ve spojitosti s vyprávěným obsahem. Někdy šlo aţ o nekontrolovatelné záchvaty. A to ve chvílích, kdy obsah vypovídaného svým významem naznačoval proţitek traumatické zkušenosti.74 Tatáţ tendence se objevila také u vybavování si raných vzpomínek, konkrétně pak u třetí rané vzpomínky Nespravedlnost aneb První boj za sebe, kde se jiţ v samotném obsahu téma potlačování potřeb a sebe sama zrcadlí. Z Jitčiných výpovědí téţ vyplynulo, ţe se silně vyhýbá projevení agresivních či hostilních emocí. Ty totiţ podle individuální psychologie signalizují to, ţe osoba nehodlá něco akceptovat, přičemţ samotný projev těchto emocí slouţí účelu odstranění tohoto konkrétního vlivu. Jitka si však tyto emoce nemůţe dovolit proţívat. Její ţivotní cíl totiţ staví 74
V gestalt terapii by takovýto smích odpovídal kontaktnímu mechanismu zvanému deflexe, jehoţ účelem je
odvrácení kontaktu s danou emocí v její plné intenzitě.
110
na tom, ţe přijímá to, co chtějí druzí, za coţ získává potvrzení vlastní hodnoty. Jitka má s projevením těchto emocí téţ spojené nepřijetí či trest. Proto se tyto emoce naučila popírat nebo je obracet proti sobě. Ptala jsem se Jitky, jestli se někdy pokusila na napjaté ticho mezi rodiči nějak reagovat, jestli jim někdy sdělila, ţe je jí nepříjemné. Jitka na to odpověděla: „Nekomentovala jsem to, ne, nekomentovala. Já vím, ţe jsem několikrát řekla: ´Paneboţe, jsme tady na světě jenom jednou, tak se nebudeme hádat.´ Nebo tak v tom smyslu, ale všeobecně. Nikdy jsem si jako nedovolila přímo na jejich hádku nebo něco.“ V tomto případě jí deflexe (převzato z gestalt terapie) umoţňuje naznačit svůj postoj, zůstat ale přitom chráněná před reakcemi druhých a stále v mezích svého ţivotního stylu, tj. vţdy ta spravedlivá, hodná a poslušná dcera. V souvislosti s Jitčiným přístupem k autoritám, byla řeč o tom, jak byla Jitka v těhotenství hospitalizována a jak prostála kvůli neochotě zdravotní sestry poskytnout jí hygienické potřeby celou noc v koupelně. Na dotaz, zdali se na ni zlobila, Jitka reagovala: „To je slabé slovo.“ Nic však nepodnikla, nijak svoje rozhořčení nevyjádřila, coţ rázem racionalizuje tím, ţe jí pak převezli na jiné oddělení, kde se k ní chovali lépe, tak uţ se k tomu nechtěla vracet. Na dotaz, co se stalo s tou zlobou, kam se poděla, Jitka odpověděla: „No, asi to zůstalo uvnitř. Jako kdyby mě na tom oddělení nechali ten druhý den, tak bych po vzbuzení asi do něčeho rýpla, ale tím, ţe já jsem se ještě ani nevzbudila a oni uţ mě vezli dolů, jako jinam, takţe se nestalo…“ Vyjádřila jsem tehdy dojem nepřímé kritiky, jenţ Jitka potvrdila. I zde pravděpodobně v pozadí figuroval strach vyjádřit své negativní pocity přímo, postavit se vůči autoritě (zdravotnický personál) a z obavy devalvace sebe sama pod tíhou negativních postojů druhých lidí vůči ní. Nepřímou kritiku jako určitý ţivotním cílem přípustný způsob ventilace těchto emocí zřejmě přejala od matky, přestoţe jejich motivy pro takové chování se různily. Pravděpodobně nešlo ani o první, ani o poslední případ, kdy Jitčina zloba „zůstala uvnitř“, o čemţ mohou z raného dětství svědčit bolesti břicha psychosomatického původu. Také v rámci našich setkání Jitka přímo verbalizuje nepříjemné pocity spojením, ţe se jí „stahuje ţaludek“. Tuto formulaci uţívá bez výjimky v souvislosti s matkou a jejich vzájemnými neshodami. Připomeňme si šestou ranou vzpomínku, která se přímo nazývá Hrůza, stažení vnitřností, a následuje bezprostředně za vzpomínkou, v níţ je matka zachycena ve svém typickém přístupu k Jitčiným emocím, kdy Jitka zakouší ze strany svých rodičů neporozumění, bagatelizaci, snad i posměch. Toto pořadí je moţné interpretovat tak, ţe 111
výše pojmenovaná vzpomínka rozvíjí a doplňuje téma vzpomínky předešlé, konkrétně zvolené a osvojené Jitčiny reakce na chování a přístup okolí. A co se týče vysněného povolání zdravotní sestřičky, které bylo zmíněno v souvislosti s potřebou být nápomocná, to Jitka později vyměnila za ideál princezny Diany. : „… jako jak se chovala k lidem a ta mně byla jako v určitých věcech strašným vzorem a moţná jsem i tím nějak načuchla.“ Zajímavý je zde posun právě v zacházení s negativními emocemi. Tato změna určitých ideálů, spolu s tím, jak o nich Jitka hovoří, jako by korespondovala také se změnou zacházení s vlastními emocemi. Zatímco v ranějším dětství se alespoň skrze představu bolestivých injekcí hostilní a agresivní emoce v symbolické rovině vynořily na povrch, staly se dostupnějšími určitému uvědomění, u tohoto ideálu jsou jiţ striktně potlačeny. Stejně tak i u svého ideálu Jitka do popředí staví svůj přístup k druhým lidem, zatímco postoj k sobě samé a její psychické potíţe odráţející se v mentální bulimii nechává zcela opomenuty.
6.1.3 Shrnutí poznatků o základních komponentech životního stylu V předchozích podkapitolách 6.1.1 a 6.1.2 byly představeny výsledky týkající se základního směřování probandky. Zakotvena byla tato zjištění do kontextu rodinné konstelace, aby bylo zřejmější, které faktory vlivem apercepce a privátní logiky probandky se staly těmi stěţejními faktory ovlivňující výslednou podobu jejích přesvědčení o sobě, o druhých lidech a o světě obecně, a také to, jakými konkrétními projevy a rozhodnutími pak především v období dětství naplňovala svůj ţivotní cíl. Nastíněny byly případně také výsledky interpretace raných vzpomínek, které, jak práce s nimi potvrdila, tato Jitčina přesvědčení a zvolené metody svým obsahem i formou zobrazují, naznačují, jaká témata a významy pro Jitku konkrétní ţivotní okolnosti reprezentovaly. Tato podkapitola pak přináší tyto poznatky ve shrnující podobě, jiţ bez zmíněného kontextu. Prezentované jsou dvěma způsoby. Zaprvé formou Vzorce základních přesvědčení, jehoţ obsah Jitka po prezentaci okomentovala slovy: „Naprosto přesně (S důrazem).“ „Raději z povzdálí sleduji svět tam venku. I kdyţ se můţe jevit na první pohled jako bezpečný, ve skutečnosti se v něm děje spousta nepředvídatelných věcí. Vůči mnohým z nich
112
se cítím nekompetentně, bezbranně. Snaţím se být proto velice opatrná a rizikům se spíše vyhýbám. Dávám přednost známým místům i situacím. To stejné platí i o lidech. Snaţím se se všemi lidmi udrţovat dobré vztahy, snaţím se jim vycházet vstříc, být ke všem zdvořilá, avšak drţím si dlouhou dobu odstup, dokud jejich motivy vůči mně nepoznám blíţe. Cítím totiţ, ţe vůči zlým lidem, kterých je mnoho, jsem zranitelná. Mám obavy, ţe se neubráním, proto raději namísto přímé konfrontace volím ústup nebo únik z dané situace. Také se často vnímám mezi druhými lidmi tak nějak podřadně. Druzí jsou pro mne často autoritou, jejíţ moc nade mnou je pro mě nepřekonatelná. Nedovolím si vzdorovat, prosazovat otevřeně svoje potřeby, protoţe se obávám trestu - jejich odmítnutí. Na jejich přijetí a ocenění silně závisí můj vlastní pocit sebeúcty a pocit plnohodnotné a rovnocenné lidské bytosti. Ne vţdy se mi ale tohoto pocitu přijetí a náklonnosti od druhých lidí dostává. Zejména ve vztahu k ţenám ve mně panuje nejistota. Jako bych mezi ně nikdy nepatřila. Ať se snaţím vyhovět sebevíce jejich poţadavkům na mne, jako by to nikdy nestačilo. Svým chováním mě udrţují v nejistotě. Naučila jsem se, ţe je lépe se jim nesvěřovat se svými pocity, se svými vnitřními pohnutkami. Pro pocit bezpečí a pochopení se častěji obracím na muţe. Jejich svět je pro mne daleko jasnější, čitelnější, srozumitelnější. Očekávám ve vzájemném vztahu mezi mnou a muţem (partnerem) potvrzení vlastní hodnoty, podporu a ochranu mé osoby, jako té slabší, tím silnějším. Přesto v sobě ale cítím určitý rozpor. Čím větší jsou moje očekávání ve vztahu k muţi/muţům, tím větší strach ze zranění a ublíţení mám. Čím více se na jejich péči upínám, tím bolestnější by bylo jejich odmítnutí, lhostejnost, nebo zneuţití. Přestoţe se snaţím zapojit se mezi druhé lidi, být jim uţitečná, pomáhat, co nejvíce mohu, postrádám podobný přístup od druhých lidí vůči mně. Necítím jejich náklonnost. A kdyţ ano, zmocňuje se mne často úzkost z představy, ţe ji jistě brzy ztratím. Stačí k tomu totiţ jen jedna malá chyba. Cítím se od druhých určitým způsobem izolovaná, osamocená, ve tmě, za bariérou. Druzí lidé často ani nevědí, s čím se ve svém nitru potýkám.“ Dále jsou charakteristiky klíčových komponent s načrtnutím jednotlivých vazeb a vztahů mezi nimi prezentovány také ve formě grafu (viz graf č. 1):
113
Graf č. 1: Charakteristika klíčových komponent životního stylu
„Já jsem…, druzí (muži, ženy) jsou…, svět je… (Přesvědčení), a proto (tedy)… (Cíl), skrze… (Metody)“ Cíl Musím být vţdy dobrá a správná
Přesvědčení Já bezmocná méněcenná nekompetentní druhořadá izolovaná
Druzí mocní, autority nadřazení kompetentní zdroj potvrzení hodnoty nedůvěryhodní (často) zlí
Metody Svět nebezpečný nepředvídatelný ohroţující
poslušnost skromnost úspornost píle a pečlivost užitečnost a pomoc morální zásady
Ženy nečitelné nedůvěryhodné sobecké, bezohledné nenaslouchající
Muži ochraňující dominantní (riziko zneuţití moci) oceňující, akceptující ohleduplní
hledání ocenění u druhých hypersenzitivita, odstup únik, ústup vysoké nároky na sebe potlačování vlastních potřeb potlačování emocí potlačování sebe sama
114
6.2 Deprese a její role v kontextu životního stylu První známky deprese se u Jitky objevily zhruba před dvěma lety. Prvním projevem, který tato porucha Jitce vnesla do ţivota, byla výrazná únava. Jitka hovořila o „proleţelých víkendech“, kdy se jí nedařilo ani vstát z postele. Jitka si tento signál vysvětlila po svém, v souladu se svým ţivotním stylem: „Já jsem si pořád říkala: ´Jsem unavená, jsem líná (S důrazem)´.“ Jitka tedy těmto pocitům, těmto impulzům volajícím po odpočinku, nevěnovala příliš pozornosti a pořád „jela, jela, jela…“. Pak se připojily také bolesti hlavy. S těmi ji po nějaké době, kdy Jitka sama nevyhledala ţádnou odbornou pomoc a potíţe řešila symptomaticky pomocí standardních léků na bolest, její zaměstnavatelka poslala k lékaři: „To taky není dobrý pořád to baštit, takţe běţte k doktorovi (S důrazem). Já Vás tady nechci vidět“, citovala Jitka svoji nadřízenou. U praktického lékaře jí dodatečně zjistili kolísavý tlak. Po několika málo prohlídkách byla Jitce doporučena psychiatrická péče. To uţ je období, k němuţ Jitka datuje i další potíţe, a to problémy s usínáním, nezájem o ţivot, celková zachmuřenost, pocit nesoustředění, úzkosti, strach apod. Takto to ještě nějakou dobu fungovalo neţ, jak uvádí Jitka: „… nastal den, kdy se to ve mně jako vzbouřilo, jako bych se rozprskla, nebo prostě to moje nitro ´Bum´. A úplně totálně, třeba paní ředitelka na mě mluvila a já jsem jí vůbec nevnímala. (…) A pocit jakoby, kdyţ třeba ohňostroj vyprskne. Tak prostě jsem měla pocit, ţe jsem se úplně roztříštila.“ Pro porozumění adaptačního významu těchto příznaků je třeba zaměřit se blíţe na to, kudy se tehdy Jitčin ţivot ubíral, jakým výzvám byla tehdy vystavena. Jitka byla v té době krátce zaměstnaná v jedné jazykové škole na pozici asistentky ředitelky. K práci se dostala i díky referencím jedné její známé, která ji paní ředitelce přímo doporučila. Pracovní náplň pro Jitku představovala zcela novou oblast, v níţ měla krátkou dobu na to se zorientovat. Jitka se musela zaučovat v administrativních záleţitostech, osvojit si dovednosti pro práci s počítačem a pilovat také své jazykové schopnosti. Současně s tím však měla na starosti, a to sama, veškerou administrativu, která se chodu školy týkala. Tím, ţe Jitka nebyla v nové náplni práce ještě úplně zběhlá, začala se jí podle jejích slov práce často kupit. Jitka si ji začala nosit i domů, pracovala po večerech či o víkendech. V pracovní době, prý aby získala trochu času navíc, postupně přestala jíst, aţ zůstala pouze u jogurtů a vody. Souběţně s tímto pracovním vytíţením se Jitce zkomplikoval i ţivot osobní. Její syn měl autonehodu, při níţ utrpěl četná zranění s dlouhodobými následky. Ty od Jitky vyţadovaly na několik měsíců o to větší nasazení. Pečovala o syna, který byl jistou dobu 115
zcela nesamostatný, přičemţ starosti jí dělala také finanční stránka věci. Tou dobou jiţ byla několik let rozvedená, takţe celou domácnost, nyní i se synem, musela zabezpečit sama. O nehodě se navíc dozvěděla v pracovní době, coţ prý pro Jitku znamenalo kaţdodenní připomenutí té šokující situace pokaţdé, kdyţ vkročila do budovy jazykové školy. Jitka uvedla, ţe jí znovu a znovu zaplavila stejná vlna úzkosti, jako tehdy, kdyţ jí bylo oznámeno, co se synovi stalo. Pro Jitku součet těchto okolností představoval značný stres, tak jak by jej představoval snad pro kaţdého. Jak však postupně rozkrýval proces psychologického vyjasňování a porozumění, k rozvinutí depresivních symptomů, jeţ předpokládají určitou potřebu postiţené osoby uniknout před poţadavky a výzvami ţivota, jimţ momentálně čelí, přispěl do značné míry přece jen samotný Jitčin ţivotní styl, především pak některé z klíčových metod ţivotního stylu, které si Jitka osvojila a jeţ vyuţívala dosti rigidním způsobem. Při úvahách nad pátou ranou vzpomínkou Neúspěch vlastní vinou si Jitka uvědomila, ţe její aţ přehnané nároky na sebe samu, co se týče pracovního tempa i nepřípustnosti chybování, se promítly i do jejího přístupu k práci. Nutno dodat, nejen v posledním zaměstnání: „Já pro svoje svědomí nebo pro svoje nitro fakt jako to aţ přeháním. Někdy, jo… Uţ mně to řeklo taky spousta spolupracovnic třeba, ţe prostě do toho vkládám strašně moc a potom, konkrétně paní ředitelka (z domova důchodců), ţe si toho potom nikdo neváţí. (…) U mě prostě neexistuje přijít do práce pozdě, jo… U mě neexistuje třeba zdrhnout z práce nějak na černo brzo. Já bych to v sobě moţná ani neunesla. (…) … kdyţ bych (S důrazem) to teda udělala, tak vţdycky na mě někdo přijde jako jo. Nebo jsem hledaná v tu chvíli jo, nebo prostě takhle, takţe u mě to neexistuje a fakt jako se snaţím kdykoliv, kdekoliv jsem byla v práci tak na maximum a ne-li víc, na dvě stě procent a podobně.“ Z poznámky o tom, ţe kdyţ by se Jitka dle svého soudu zachovala nestandardně, tak to „vţdy vyjde najevo“ opět spíše vyznívá strach z nepřijetí či odsouzení ze strany druhých jako ten latentní motiv jejího morálního přesvědčení o tom, ţe pracovat se má „na maximum a ne-li víc“. O Jitčině závislosti na mínění druhých jiţ byla řeč. O potřebě být tou správnou, tou užitečnou také. U obojího jako by vzrůstala naléhavost v případě, ţe má Jitka vnitřní pocit určitého dluhu či vděku, coţ je opět podpořeno vlastním pocitem méněcennosti a podřadnosti vůči druhým. Podobná situace nastala i v tomto posledním zaměstnání. Jitčina nadřízená ji přijala, přestoţe věděla, ţe Jitka s touto oblastí práce nemá ţádné dosavadní zkušenosti. Navíc, jak Jitka mnohokrát zdůraznila, tato vedoucí byla v Jitčiných očích úţasná: „A jako paní úţasná, ona to všechno chápe, aţ já nechápu, ţe ona to všechno chápe, jo (Smích)… 116
Takţe s ní se jde domluvit úplně na všem, je úţasná. (…) No, určitě ţe vlastně ty věci, kterým jsem nějak nerozuměla, dokázala jsem se zeptat, paní ředitelka vţdycky byla strašně ochotná mi všechno vysvětlit, pomohla mi s tím, jo… Fakt byla úţasná, nebo je úţasná ţenská. To snad byla první zaměstnank…(přeřeknutí), zaměstnavatelka, která fakt na rovinu řekla všechno. (…) Takţe jsem byla vlastně strašně šťastná, ţe jí můţu vyjít uţ příště vstříc, ţe uţ to teda vím.“ Jitčiny pocity radosti nad tím, ţe můţe paní ředitelce vyjít vstříc ale patrně pod vlivem Jitčina ţivotního stylu a vlastní nejistoty postupně degradovaly do pocitů viny, pokud by se jí něco nezadařilo, či nebyla dostatečně pracovitá: „Bylo toho dost věcí, kterým já jsem moc ani nerozuměla, jo tak se tím prokousávat a to uţ, jak říkám, se začínala pomalu rozpadat, jak jako… (…) kdyţ jsem neměla třeba zrovna do čeho píchnout nebo prostě tam jenom tak seděla, protoţe jsem měla uţ dávno všechno hotový, protoţe fakt uţ, já říkám, tím, ţe nasadím tempo a jedu anebo si to beru domů, tak nastaly doby, kdy jsem teda opravdu seděla a čekala, aţ doučí ten lektor. A já jsem měla pocit viny, ţe nemám co dělat, jo… ţe prostě tam sedím na nic, jo… Nebo třeba, kdyţ jsem si otevřela v počítači svoje maily, tak jsem si jenom přečetla poštu, jo, kdo co, nebo kde co mám vyřizovat, tak prostě jsem měla pocit viny, ţe na pracovišti dělám, co nemám.“ Jitčino nasazení, jak později sama podotkla, brzdila pak i sama nadřízená: „Běţte domů, nechte to být, to nespěchá.“ S takovýmto nastavením a se starostmi, které Jitku v souvislosti se synem a domácností zaměstnávaly, se jeví jako zcela pochopitelné i často se dostavující pocity úzkosti a strachu nad tím, jak bude zvládat všechny povinnosti, jeţ jí ten den přinese. S porozuměním Jitčinu ţivotnímu stylu není ani překvapivé, ţe i přes náročnost péče o syna, Jitka ze svého pracovního tempa neslevila, ani svoji nadřízenou nepoţádala o ţádnou úlevu. Byla prostě přesvědčena, ţe to všechno „musí“ zvládnout sama. I to byl také důvod absence jakéhokoliv aktivního vyhledání pomoci či podpory ze svého sociálního prostředí, o čem svědčí i to, ţe k návštěvě lékaře kvůli bolestem hlavy jí musela vyzvat sama vedoucí. Spíše naopak, Jitčini kamarádi a známí představovali další dávku nároků, s nimiţ se musela nějak vypořádat. Ti totiţ na základě voleb ve výběru lidí, jimiţ se obklopila a které povaţovala za kamarády či přátele, spolu s jejím následným přístupem k nim, povaţovali její bezmeznou ochotu pomoci za samozřejmost. O tom, jak náročné období to pro Jitku muselo být, svědčí i její přiznání, které uvedla při vstupním diagnostickém pohovoru na psychiatrické klinice, a to, ţe si v tomto období, kdy uţ se dostavily také příznaky únavy, přála, aby jí srazilo auto, čímţ by docílila odpočinku. 117
Jitčino lpění na ţivotním cíli bylo tak silné, ţe neţ se od něj odklonit, zdálo se být pro ni přijatelnějším řešením i takovéto vysvobození, a to se všemi svými následky. „Pocit roztříštěnosti a rozprsklosti“, tak jak ho zmiňuje Jitka, pak jako by byl jakýmsi vyslyšením tohoto přání, tj. Jitčiny potřeby uniknout. Nabízel moţnost absolutního odpojení se od poţadavků, které k Jitce zvenčí přicházely. Tento stav byl navíc i z hlediska jejího ţivotního stylu bezpečný. Jitku totiţ chránil i před ní samotnou, před jejími metodami, které ji rigidně vedly k ţivotnímu cíli nebo jí přinejmenším signalizovaly určitý odklon v jejím směřování k němu. Jitka tak byla omluvena sama před sebou, před svými nároky na sebe. Pracovní neschopnost jí zajistila tolik potřebnou úlevu a odpočinek z náročného pracovního tempa, deprese zase Jitce poskytla vnitřní alibi pro odmítání pomoci druhým: „Jako uţ jsem byla v takovým stavu, ţe jsem dokázala říct: ´Nezlob se, já uţ ale opravdu nemůţu. Já uţ nemůţu Ti pomoct, protoţe sama mám problémy.´ Takţe tím pádem se to tak nějak profiltrovalo a ti skuteční zůstali.“ Jitka to dokázala jen proto, ţe byla depresí, lékařsky potvrzeným onemocněním, chráněna před svými pocity viny, které by bez opory nemoci, okamţitě nastoupily. Jitka potvrdila, ţe se pomalu začala cítit lépe. Postupně však Jitku dostihla dočasnost tohoto řešení. Nástup do práce se blíţil a před Jitkou vyvstala nutnost se rozhodnout, co dál. Jitka si připustila, ţe do současného zaměstnání se vrátit nechce, ţe jí to pracovní tempo nevyhovuje, ţe jiţ nechce pracovat tolik hodin denně. V tomto okamţiku se ale do celé záleţitosti vloţila Jitčina matka, a to svým typickým způsobem. Jitka to komentovala slovy: „No a třeba jí, kdyţ jsem onemocněla, z té školy jsem zůstala doma, tak ona pořád se mě snaţila směrovat, tak já říkám: ´Mami, nezlob se, já uţ se tam nevrátím.´ (…) A ona prostě viděla dobrý místečko, teplý místečko, věděla teda, ţe tam mám na ţenskou slušný peníze, ţe teda ta ředitelka je úţasná, a vůbec nechápala, ţe se tam nechci vrátit. Já jsem jí to nemohla vysvětlit, ţe uţ to není, ţe chci ţít jinak…“ Nebylo to poprvé, co se její matka snaţila v této oblasti Jitčina ţivota intervenovat. Z Jitčiných slov mimo jiné vyplynulo, ţe právě matka byla dosud pokaţdé jednou z brzd, které ji nedovolovaly předchozí pracovní místa zavčas opustit. Matka vţdy Jitce dávala na srozuměnou: „Rozmysli si to, všude bude něco (S důrazem).“ Také jí často předkládala, ţe ona pracovala na jednom místě čtyřicet let a ţe taky musela mnohé překousnout. Jitka se nutkání matku bezpodmínečně poslechnout dokázala postavit vţdy aţ v momentě, kdy situace v zaměstnání byla opravdu neúnosná: „… ale jako nezastavila mě. Neměla šanci mě zastavit. (…) Prostě to uţ bylo na takové hranici, ţe uţ se 118
tam nedalo vydrţet.“ Pocity, o nichţ Jitka hovoří, však musela mít moţnost podepřít o objektivní a prokazatelné důkazy, např. očividné zneuţívání ze strany zaměstnavatele, vydírání nadřízených, sníţení platu na částku, kdy uţ Jitka nemohla zabezpečit chod domácnosti, nebo prostředí, které přispívalo k chronickému onemocnění, apod. Nyní však Jitka neměla ţádnou takovouto vnější racionální oporu. Měla jen samu sebe a vědomí diskomfortu. Na matčin tlak to byly pro Jitku s její strategií poslušnosti jen chabé argumenty, vţdyť její pocity jsou podřadné. K vlivu matky na Jitčina definitivní rozhodnutí týkající se práce a současně její neschopnosti Jitku opravdu vyslechnout se vztahuje i jedna z příhod, o níţ se Jitka zmiňuje. Jen jednou prý matka s Jitkou souhlasila a v odchodu ze zaměstnání ji podpořila. Bylo to tehdy, kdyţ Jitka pracovala v maloobchodě, kde se později začaly ztrácet peníze. Důvodem matčiny akceptace bylo to, ţe i ona tam jeden čas chodila vypomáhat a měla moţnost vypozorovat, jak to tam funguje: „A ona mně to schválila, protoţe věděla všechno. Takţe ta nevědomost její a: ´A mělas udělat to a mělas tam zůstat!´, jo, takţe ono se to strašně lehko z dálky posuzuje. Ona nikdy to moje vnímání a ty moje argumenty ani nechtěla slyšet, jo, ţe ona viděla, abych se měla dobře, ale vůbec nevnímala, ţe ve mně to je k ničemu, kdyţ se nebudu cítit v sobě (S důrazem) dobře, tak se nebudu mít dobře. (…) No, já mám pocit, ţe ona spíš nechce naslouchat. Ţe ona vidí prostě to svoje. (…) Prostě furt do toho vkládá sebe (S důrazem). (…) No, nechce to akceptovat ty moje pocity a pořád si mele to svoje.“ Jitka se opět dostává k pocitu, který se jí ve vztahu s matkou často zmocnil, a to, ţe matka není schopna ji opravdu vyslechnout. V tomto bodě naší spolupráce uţ je Jitka také blíţe svým (negativním) pocitům, dává jim větší prostor k projevení se, jak dosvědčuje slovo „mele“, v němţ se odráţí vztek a zloba. Kdyţ zemřel Jitčin otec, matčiny poţadavky a tlaky se zintenzivnily. Matka totiţ svoji veškerou energii, zformovanou do svých zaběhlých vzorců chování, vztahování se k druhým lidem, veškerou svoji pozornost zaměřenou na uspokojení svých potřeb, přesunula na Jitku. Jitka dosud matčiny způsoby a poţadavky snášela. Patrně proto, ţe otec tam přece jen figuroval jako určitý „tlumící“ faktor, nejen v tom smyslu, ţe sám jisté matčiny nároky do té doby uspokojoval. Dalším důvodem bylo i to, ţe pro Jitku představoval ze strany rodičů jediný zdroj akceptace a porozumění. Najednou uţ ale nebyl k dispozici a pro Jitku, i vzhledem k dosud uţívanému ţivotnímu stylu, to znamenalo o to větší nápor z hlediska absence alternativního zdroje vlastní sebeúcty. Nebylo nic, co by mírnilo Jitčinu úzkost nutící
119
ji bez výjimky matčinu vůli naplňovat. Pro Jitku se tak stal matčin tlak co do intenzity neúnosný. Jitka uvedla, ţe po úmrtí otce pobývala u matky zhruba dva měsíce, aby matka nemusela být doma sama. Od matky se za tu dobu vůbec nevzdálila. Mimo to zmínila, ţe se celou tu dobu pokoušela být tou silnou, být oporou pro matku i pro syna. Sama však neměla příleţitost si o svých pocitech s někým promluvit, jak se se ztrátou velmi blízké osoby vyrovnat. Zhruba po dvou měsících se proto domluvila na večer s jednou svoji kamarádkou, aby si s ní mohla popovídat. Matka se prý tehdy velmi urazila a na Jitku „krutě vyjela“. Vyčetla jí, ţe jí nechala doma samotnou. Jitka se ještě několikrát snaţila matce svoje potřeby vysvětlit. Matka ale prý zůstala neoblomná: „Aţ jako by byla fakt sobecká tady v tomto“, později podotkla Jitka. „Strašně mi to bylo líto. Ona prostě nechápala, ţe já to taky potřebuju ze sebe nějak ventilovat, ţe potřebuju na to zapomenout chviličku a nějak se dát dohromady.“ Jitka si poté sbalila věci a vrátila se domů. Zanedlouho na to Jitce pro podezření z recidivy deprese psychiatr doporučil hospitalizaci. Jitka s ústavní léčbou souhlasila. Deprese i hospitalizace jí opět poskytly tolik potřebný únik. Jitka tuto domněnku potvrzuje, kdyţ mluví o matce v souvislosti s hospitalizací: „… a vůbec prostě nechápala, proč vůbec do té nemocnice chci jít.“ Jitka dodává: „… a kdyţ jsem jí třeba v neděli, kdyţ jsem odjíţděla zpátky po propustce, tak ona vţdycky: ´Drţ se!´ a já jsem jí na to řekla: ´Mami, mně je tam dobře.´ To taky nepochopila. Já jsem se tam teda fakt (S důrazem) ráda vracela, dokaď tam teda byla stará parta.“ Nemocnice Jitku chránila především před matkou a jejími poţadavky a představami o tom, co by podle ní měla Jitka dělat. Pro Jitku to bylo dočasné vysvobození. Konfrontaci s matkou, nad úvahami o práci, mohla na určitou dobu odloţit. Stejně tak i její neustálé nároky na její společnost a další pokyny. Matku nemohla „profiltrovat“, tak jak se to stalo s některými kamarády. Nastavení „hodné dcery“ ji v tomto svazovalo. Význam úniku deprese i s ní související hospitalizace, význam jakési ochrany, se stal o to zřejmější, kdyţ Jitce pobyt v nemocnici skončil. Hned při prvním setkání po návratu do kaţdodenního ţivota Jitka působila odtaţitě a nedostupně. Postupně do našich rozhovorů čím dál častěji přinášela téma vztahu s matkou. Z Jitčina vyprávění bylo nejednou zřejmé, ţe depresi se Jitka pokoušela vyuţít jako omluvný argument. V jednom momentě, kdy hovořila o tom, ţe by si přála více začít myslet na sebe, s povzdechem dodává: „No a … hlavně třeba mamka, ta má takovou tendenci pořád řídit všechno, (…) takţe té pořád vysvětluju, ţe jako to
120
se mnou teď momentálně moc nejde, tak jako to, kdyţ ona si něco plánuje, ţe já to stoprocentně dodrţím, protoţe toho nejsem zatím schopná.“ Po dalším pro Jitku nepříjemném incidentu, kdy jí matka vyčetla, ţe si na ni nikdy neudělá čas, Jitka danou událost komentovala slovy: „Ne, zase bych jí chtěla říct, ţe to je můj ţivot a ţe, já vím, ţe jsem jí třeba týden nezavolala, pro ni je to asi hodně těţký, kdyţ zůstala sama, ale zase aby ona trochu pochopila mě… (…) Třeba taky neví o mně, ţe mě to dostává tady toto. Protoţe já se potom cítím jako by vinná, hodně to ve mně hlodá a dlouho a strašně mě to mrzí teda. (…) Ale z druhé strany si říkám: ´Proboha, ať uţ mi nikdo neřídí ţivot (S důrazem). Aţ uţ mi dají pokoj.´ (…) Moţná to, ţe jsem doma, a má pocit, ţe nic nedělám, protoţe ona netuší, ţe jsem dva dny byla v depresi a jako celkem zase silné, jo… Já uţ mám někdy aji pocit viny za tu depresi, jo, ţe třeba se jí neozvu, ale nemůţu (S důrazem). Ale já si vţdycky říkám, kdyţ ona má pocit, ţe se mnou potřebuje mluvit, proč ona mi nezavolá jako jo? Ale aby mně volala s dobrou náladou, aby do mě furt neryla. (…) Právě proto jsem nachystaná, ţe si s ní o tom opět promluvím, a mě uţ to zmáhá, fakt strašně.“ Zdá se, ţe Jitčina strategie deprese coby jistého objektivního argumentu, tak jak to bylo v případě první epizody, jeţ by jí zajistil u matky více pochopení, se neukázala jako dostatečně funkční. Matka Jitčiným pocitům nenaslouchala, stejně jako to nedělala ani dříve: „… protoţe ona vůbec jako nechápe, ţe tam pořád ještě ty deprese jsou a budou, a prostě já mám pocit, ţe si myslí opět (S důrazem), ţe si zase něco vymýšlím. Jako chvilkama mě to tak připadne jako podobný jako tenkrát, jako s tím bříškem.“ Depresi tedy jako by nebrala vůbec na vědomí, tudíţ v Jitce opět svým chováním, svoji kritikou probouzela pocity viny za to, ţe není tou „hodnou a poslušnou dcerou“. To, ţe pocity viny přicházejí, nasvědčuje tomu, ţe se Jitka zatím nedokázala dostatečně od svého ţivotního cíle odpoutat, vybudovat si tolik potřebné sebejistoty, aby byla schopna zvaţovat i jiné varianty. Navíc, kdykoliv zase na Jitku dolehne pocit bezvýchodnosti, dostaví se depresivní symptomy. K pocitům viny Jitka v jednom momentě dodává: „Mě to nebaví jako se pořád omlouvat za to, ţe teda jsem v takovým stavu, v jakým jsem. Jako můţu říct, ţe spousta věcí mě i z její strany dopomohla tady k tomu stavu, protoţe tady toto rýpání, a to nemám ráda tady toto, jo… Já to nesnáším. Moje reakce byla: ´Mami, uţ zase (S důrazem)? Co jsem zase udělala špatně?´ jako jo…“ Právě touto otázkou se Jitka stává vůči matce tak zranitelnou. A co jiného vyjadřuje tato otázka, kdyţ ne Jitčin ţivotní cíl. Potřeba ostraţitosti vůči moţnému odchýlení se od ţivotního cíle se promítá také do Jitčina neustálého vyhledávání potvrzení zvnějšku, od druhých, ţe její chování k matce bylo 121
v té které konkrétní situaci nenapadnutelné. V souvislosti s jiţ zmíněným incidentem, kdy matka Jitce vyčetla, ţe na ní nemá čas, se Jitka přesně tímto směrem ubírala: „Jako byly tam nějaký zase obavy, ţe se to zase objevilo, jestli jsem skutečně neudělala něco špatně, ale ať se dívám, z které strany chci, a i to okolí, co mně dává najevo, tak všichni jako říkají, ţe to bylo v pořádku.“ Z mnoha matčiných reakcí je patrné, ţe matka Jitčiných pocitů viny nezřídka vyuţívá. Jitka zmínila i situace, kdy jako by je matka i záměrně v Jitce vyvolávala, např. kdyţ několik dní po jednom z nepříjemných konfliktů, kdy Jitka neunesla tíhu přímé konfrontace s matčinými výčitkami a utekla z jejího bytu, Jitce napsala zprávu s přáním k svátku, pod nímţ se podepsala jako „Zlá matka“. Na otázku, co cítila po přečtení té zprávy a jak na to reagovala, Jitka uvedla: „Lítost. Jako jsem se fakt jela v tu chvíli jako by po jedné ulici někam jela a nevím kam (Smích), ale to je jedno. Prostě ta smska mě přišla a já jsem se na té zastávce u mamky rozbrečela.“ Jitky jsem se také ptala, jak si ona sama vysvětluje matčino chování. Jitka odvětila: „No, do bráchy si taky třeba zaryje, jak jsem říkala, ţe se neozve nebo tak, ale do mě ryje mnohem víc. (…) No, moţná tím, ţe jsem vţdycky byla po ruce, ţe jsem vţdycky vyhověla, kdyţ bylo potřeba, jako určitě k sobě máme blíţ. (…) O to míň chápu, proč je třeba takhle jo, aţ zlá. Ţe ona ví, ţe mě to bude strašně mrzet, kdyţ tam napíše, ţe je zlá matka, ona to ví. Mně to připadne, ţe to je záminka, ona ví, ţe kdyţ mně to napíše, ţe budu brečet.“ Matčiny motivy jejího chování se zdají být z Jitčiných slov docela srozumitelné. Pravděpodobně si snaţí nad Jitkou udrţet kontrolu právě proto, ţe to s sebou dosud neslo takové výhody, o nichţ Jitka vypověděla. Jitčin ţivotní styl, jak lze předpokládat, matce v souvislosti s jejím vlastním způsobem vztahování se k druhým lidem zcela vyhovuje a umoţňuje jí udrţet si nad Jitkou kontrolu tak, jak se o to snaţila i celé Jitčino dětství. To, ţe Jitce na její snahy udobřit se a vše si vyříkat odpovídá výčitkami, to, ţe tím v Jitce vyvolává „šílenou bezmocnost“, jak Jitka mnohokrát vypovídá, zřejmě nebude důsledkem pouhé neschopnosti se do druhého vcítit, ale snad i neochotou tak učinit. Pokud by tak učinila, předpokládalo by to pokračovat dále cestou respektu. Ta se ale s cestou kontroly příliš skloubit nedá. Matčina neochota vzdát se svého vlivu nad Jitkou se ukázala i ve chvíli, kdy se Jitka matce svěřila, ţe se seznámila s muţem, s nímţ navázala partnerský vztah. Jitka se k matce tehdy vyjádřila: „Jako ona ví (S důrazem), nebo si to i přeje taky, ale kdyby ten stav opravdu nastal, tak tam uţ začne takový to šťourání, protoţe automaticky na ní budu mít míň času jako 122
jo, ţe tam se to jaksi proti sobě…(…) Já to tam prostě cítím, já to cítím, ţe jako, i kdyţ mně to přeje, tak pořád tam něco je, co jí zase bude vadit. (…) Prostě říkám, je mně čtyřicet šest a fakt bych konečně začala chtít ţít prostě v klidu, v pohodě, víc se věnovat sobě, svým koníčkům, víc tomu partnerovi, samozřejmě to je automatický ţe jo a ţe ona tady z tohohle má obavy…“ Z Jitčiných slov je cítit, ţe si jiţ s určitou schopností sebereflexe byla schopna uvědomovat si své pocity z komunikace s matkou při konfrontaci s jejími poţadavky, výčitkami, uštěpačností. Byla schopna si uvědomit také některé z matčiných primárních motivů jejího chování. V jednom z posledních setkání jsem Jitce svoji interpretaci důvodu jejích současných psychických potíţí nabídla. Předloţila jsem jí také svoji hypotézu týkající se matčina vlivu a toho, ţe obzvláště po smrti otce, kdy se matka na Jitku a na její ochotu jí vţdy vyjít vstříc upnula ještě více. Jitka na to reagovala slovy: „Jasně, jako mě jako by ovládala. No, no, no. (…) Já jsem si to začala uvědomovat ne to minulý sezení, ale uţ to předtím jako jo, ţe vlastně tam ta máma asi hraje tu největší roli. Já jsem si prvně myslela, ţe tam hraje roli i to moje manţelství, který teda bylo hnusný, ale jako řekla bych, ţe ta máma tomu dala hodně zabrat. (…) Je pravda, ţe ta máma mě do toho mýho světa, v kterým jsem teda byla… Jako ona mně do toho pořád chodila a: ´Přijď sem!´ a ´Přijď tam!´ a ´Nebuď doma, běţ ven!´, ţe ona mě do toho jediná mně to nabourávala vlastně. (…) Je to přesně, jak Ty říkáš. Jako já jsem fakt z toho sezení, to předchozí, fakt jako přišla domů úplně vyřízená, ţe vlastně jsem si uvědomila, odkud to pramení všechno. Po těchto slovech jsem ještě doplnila, ţe Jitčin ţivotní cíl ji vůči matčinu přístupu udrţoval dost bezbrannou a bezmocnou, právě proto, ţe „hodná dcera“ nemůţe matce odporovat. Okamţitě by se totiţ objevovaly pocity viny, obavy, ţe s ní není něco v pořádku. Jitka na to navázala: „Přesně tak. Je pravda, ţe z druhé strany, tím, ţe jsem byla tak strašně hodná, i kdyţ jsem hodná být nechtěla a přesto jsem i byla… (…) ţe vlastně jsem ji v tom udrţovala, jo… Ještě tím, ţe ona řekla, já jsem šla a vykonala, jo, vlastně jsem byla sama proti sobě. (…) Já jsem strašně ráda, ţe jsem poznala ten jakoby ţivotní háček, nebo vlastně to, ţe teda ne manţelství, ne všechno, co jsem proţila, ţe teda je to ta máma a ţe vlastně s tím budu moct pracovat, aniţ by třeba ona o tom věděla. (…) A je to pro mě strašně důleţitý.“
123
7 Diskuze Pokusíme-li se o syntézu výzkumných závěrů této studie, prezentovaných v předchozí kapitole, týkajících se charakteru klíčových komponent Jitčina ţivotního stylu s tím, co víme o konceptu psychologické tolerance, respektive o variantě, kdy je tato psychologická tolerance jedince nízká, zdá se, ţe i pro tento případ můţe být vyuţití teoretických východisek o prvopočáteční vulnerabilitě a následných tendencích k rozvoji depresivních potíţí platné a smysluplné. Na to, jakou mírou psychologické tolerance bude jedinec v průběhu svého ţivota disponovat, se významně podílí vlivy, působící hned v počátcích jeho ţivota, v tzv. formativním období. Mezi významné faktory podle Adleriánů patří mimo jiné rodinná atmosféra, rodinné hodnoty i vzory, které rodiče svým dětem prezentovaly, označované jako vůdčí linie. Jitka se narodila do autoritativní rodiny, která se vyznačuje současně nízkou orientací na rozhovor členů a vysokou orientací na konformitu. Výrazně zde převaţuje mocenský tlak těch, kteří představují autoritu a pro otevřené sdílení názorů, představ a pocitů jiţ v takovéto rodinné dynamice nezbývá příliš prostotu (Zatloukal, 2006). Vztahy mezi jednotlivými členy se na více rovinách projevovaly určitou nečitelností a rigiditou. Patné jsou zde také zejména ze strany matky projevy tzv. negativní zpětné vazby, za účelem zachování stávající homeostázy (Jonesová, 1996, cit. dle Zatloukal, 2006). Jak se ukázalo, Jitku takovéto prostředí do značné míry omezovalo. Bránilo ji v projevení své spontaneity, okleštilo její pokusy a touhy s odvahou se pouštět do poznávání světa a především jí neposkytlo dostatečně bezpečné zázemí pro získání pocitu vlastní sebejistoty, sebeúcty a z toho vyplývající pocit sounáleţitosti. Namísto toho jí prostředí „přirozenou“ odvahu spíše odnímalo. Rodiče v Jitce rozvíjeli obraz křehké květiny, v jejíchţ schopnostech není sebevědomě čelit výzvám vnějšího světa a ţivota obecně.75 Zatímco v Jitce rodiče pěstovali obavy z hrozeb toho světa „tam venku“, 75
Z analýzy rodinné konstelace vyplynulo, ţe matka vůči Jitce zastávala hyper-protektivní výchovu, jejímţ
ústředním motivem bylo mít nad Jitkou kontrolu. Jistou paralelu můţeme najít v pohádce Na vlásku, volně přepracované verzi pohádky Rapunzel od Bratří Grimmů, jeţ byla poprvé publikováná v roce 1812. V ní zlá čarodějnice vychovává Rapunzel (v českém překladu Locika), ukradenou královskou dceru, která ji svými kouzelnými vlasy udrţuje věčné mládí a krásu. Aby jí ospravedlnila, proč ji celý ţivot drţí ve věţi, zcela izolovanou od druhých, touhy mladé dívky vydat se do světa a okusit jeho výzvy i krásy tlumí „vnucováním“ představy, ţe je křehká květinka, ţe svět je „temný, sobecký a krutý. Kdyby zbývala jen kapička slunečního svitu, lidé ji zničí“. Také vzbuzuje ve své chovance skrze dvojnou vazbu komunikace pocity méněcennosti,
124
Jitka je paradoxně bezprostředně zakoušela zejména uvnitř rodinného systému. Ten, tak jak fungoval, Jitce zprostředkovával právě tyto pocity – pocity bezmocnosti, nekompetentnosti, pocity druhořadosti, vyplývající také z toho, ţe Jitka si nemohla dovolit se vůči autoritě jakýmkoliv způsobem vymezit. Moţnost definovat si určité vlastní hranice, svůj vlastní prostor, třeba i prostřednictvím vzdoru či hostility, vţdyť v tom tkví její smysl (viz. Rasmussen, 2003b), bylo zcela nepřípustné. Vzhledem k těmto pocitům kaţdodenní reality se předkládané představy rodičů Jitce jevily jako adekvátní. Vţdyť tyto pocity byly tak reálné, proč by to „tam venku“ mělo být jinak? Horneyová (1939) v takovýchto podmínkách spatřuje kořeny bazální úzkosti, Hjertaas (2009) hovoří o úzkosti sociální. W. Beecher a M. Beecherová (1990) jsou toho názoru, viděno z perspektivy individuální psychologie, ţe úzkost a hostilita jsou dvě rozdílná slova pro stejný odmítající pohyb. Podle nich totiţ u osoby, která postrádá odvahu vyjádřit svoji hostilitu otevřeně, jen ji naznačuje či zcela potlačuje, se pak hostilita objeví v podobě úzkosti. V tomto případě je ale úzkost také projevem vnitřního přesvědčení, ţe se nenaskýtá ţádná moţnost se ubránit.76 A. Laureauová (2003) ve své longitudinální studii, v níţ bylo zařazeno 88 rodin různých socioekonomických tříd, potvrdila rozdíly mezi bohatšími a vzdělanějšími rodiči na straně jedné a méně vzdělanými a chudšími rodiči na straně druhé. Výzkum byl zaměřen na charakteristické rysy jejich výchovy. Zjistila přitom, ţe druhá ze zmíněných skupin rodičů měla tendence vštěpovat svým dětem úctu k autoritě. Jejich děti se v průběhu ţivota vyznačovaly stále větší nedůvěrou k okolí a zábranami. Jedno z vysvětlení, které se nabízí, je, ţe tyto děti přenesly svoje zkušenosti z primárního rodinného prostředí i do podoby přesvědčení o tom, jak funguje svět obecně. Na tomto postoji se mohlo podílet i to, ţe si pod vlivem rodinného prostředí dostatečně nerozvinuli dospělou, aktivní a produktivní roli ve vztahu k ţivotu, ale na místo toho dále setrvávali v pasivně receptivním přístupu typickém pro období dětství (Beecher & Beecherová, 1990). Jedinec s tímto přístupem stále „ochraňuje nekompetentnosti, kritizuje ji, podrývá její sebedůvěru a vyvolává pocity viny za kaţdý její projev osobních potřeb. Tolik podobností, zdá se. Zřejmě tedy i lidová moudrost zanesená do této pohádky pojednávala o tématu vztahu matky a dcery, v němţ matka z důvodu neschopnosti čelit vlastním existenciálním výzvám ţivota, brání své dceři dospět, brání ji ve svobodě, aby tak sama sebe zaštítila před úzkostí. 76
Vzpomeňme na Jitčiny ideály, reprezentující péči o druhé. Oba jako by vyjadřují kontakní mechanismus
v gestalt terapii označovaný pojmem podflexe. Čím se ale liší je způsob projevu, ventilace agresivních a hostilních emocí, coţ u Jitky naznačuje určitý posun. Nejprve zdravotní sestra, symbol péče, avšak současně ubliţující injekcemi (přemístění), a posléze princezna Diana, jeţ podobné impulzy obrací proti sobě. I na úzkost či následnou depresi lze tímto způsobem nahlíţet.
125
velké, emocionálně nedospělé deprivované dítě před chladným, tvrdým a riskantním ţivotem tam venku. Pokud je člověk nejistý, bez ohledu na to, kolik je mu let, nemůţe dál vyvíjet sklon dospělého vyzkoušet své síly ve výzvách světa“ (Liedloffová, 2007, s. 131). Z toho, co víme o Jitce je velmi pravděpodobné, ţe jejich zkušenosti se s těmi Jitčinými v mnohém podobaly. S takovýmto nastavením se jevilo být zcela adaptivní volit si cestu zajišťující bezpečí (Rasmussen & Dover, 2006), zejména pro jiţ tak oslabenou sebeúctu. Jediný způsob, jak si zajistit své místo a dosáhnout tak určité jistoty, který by byl pro rodinné prostředí z perspektivy Jitčiny apercepce „propustný“ v konfrontaci s nastavenými pravidly a dalšími podmínkami dokreslenými v rodinné atmosféře, znamenal být tou dobrou a správnou, coţ si Jitka vytyčila za svůj ţivotní cíl. Tomu, ţe se v Jitčině případě jednalo o strategii zajišťující nezbytné bezpečí, o určitou kompenzační dynamiku (Kopp, 1986) vyznačující se nízkou mírou sociálního zájmu nasvědčuje hned několik indicií. Mosak a Maniacci (1999, cit. dle Rasmussen, 2003b) definují šest primárních sebeobranných technik neboli typů chování: symptomy77, omluvy, agrese, distance, úzkost a tendence k ústupu. Kromě projevů agrese, neslučitelných s jejím ţivotním cílem, jsme se v Jitčiných výpovědích v průběhu procesu psychologického vyjasňování a porozumění setkaly se všemi z nich, a to nikoliv ojediněle. Spíše by se dalo v Jitčině případě uvaţovat o typických behaviorálních vzorcích úzce souvisejících s metodami dosaţení ţivotního cíle. Beecher a Beecherová (1990) ve své knize pojednávají o konceptech svobodné a zotročené mysli. Zotročená mysl se vyznačuje hned několika charakteristikami, jeţ bylo moţné identifikovat také u Jitky. Obecně lze říci, ţe mezi strategie jedince s touto myslí, pramenící především z emocionální závislosti, patří např. hledání způsobů, jak se stát „dobrým“; zaujímání prosebného postoje Měj(te) mě rád(i)! či konformity; ovlivnitelnost v tom smyslu, ţe vyhledává morální opory, otevřeně či skrytě ţádá o uznání, cítí se být upozaděný; touţí udělat dojem, zapůsobit – má velká očekávání, příliš se opírá o názory druhých, má pocity nadřazenosti či podřazenosti atd. Pojem zotročenosti, jak je zde uţitý, pak odkazuje na, jiţ dříve citované, apriorní přesvědčení daného jedince: Nemám zřejmě příliš velkou hodnotu, ale jestliţe se mi podaří přesvědčit druhé o opaku, pak jsem OK! (Kopp, 1986).
77
O symptomech jako o „ochranných pojistkách“ hovořil i Adler (1932).
126
Další z patrných rysů Jitčina ţivotního cíle je, ţe výchozí perspektiva, jíţ Jitka posuzovala to, zdali se jí daří jej zvolenými metodami naplňovat, či nikoliv, byly kritéria, optikou Kohlbergovy teorie o vývoji morálky, odpovídající spíše niţším, konkrétně prekonvenčním a konvenčním stupňům tohoto vývoje. Ty se vyznačují orientací na poslušnost, vyhnutí se trestu (odmítnutí) a konformitou s vnímanými očekáváními (Kohoutek, 2010). Jako by tato kritéria opravdu odráţela spíše strach nenáleţet, jak uvádí (Shulman, 1982, cit. dle Hjertaas, 2009), neţ skutečný sociální zájem, jakoţto nezbytný základ pro pocit sounáleţitosti. Ten totiţ předpokládá také osobní svobodu a odpovědnost v tom, která pravidla přijmout, která nikoliv, a také uvědomění si jejich určité relativity, jimiţ se vyznačují aţ stádia pozdější, počínaje postkonvenčním. Jedním z indikátorů sociálního zájmu je také určitá nezávislost na druhých lidech, jak zdůrazňuje Dreikursová-Fergusonová (1993). Jedním z klíčových principů ovlivňujících Jitčinu realizaci ţivotního cíle je také snaha co nejvíce se ubránit proţitkům tzv. neurotické, generalizované viny (viz Shapiro, 2007), nebo také tzv. anticipované viny (Rasmussen, 2003b), kterou si Jitka dle všeho v raných letech svého ţivota osvojila. Zdrojem tohoto typu viny, na rozdíl od viny interpersonální – synonymum pro svědomí - zpravidla bývá nevhodný způsob kritiky dítěte. Vzpomeňme, ţe matka často Jitku kritizovala nepřímo, nenaslouchala Jitčiným argumentům, často svými neadekvátními reakcemi odnímala Jitce příleţitost daný „prohřešek“ konstruktivně napravit (Mezulis et al., 2006; Alloy et al., 2001). Mnohé z „prohřešků“ ani objektivně prohřešky nebyly, proto ty uvozovky. Byly pouhými projevy touhy po svobodě, seberealizaci, touhy začlenit se do širších sociálních vazeb. Takovýto přístup rodičů se dle některých autorů přímo podílí na tzv. únikové negativitě, jakoţto copingové strategii, mající mimo jiné velmi úzký vztah k vulnerabilitě k depresi (Weisz et al., 1993). Tato neurotická vina navíc nedovoluje jedinci chybovat. Pro lidi s nízkou psychologickou tolerancí je typické, ţe nejsou ochotní být nedokonalí (Mosak, 1968, Pancner, 1993, cit. dle Slavik & Croake, 2006a). Přesněji řečeno, domnívají se na základě svých základních přesvědčení, stejně jako Jitka, ţe si to nemohou dovolit, nemohou si dovolit být omylní, aniţ by to nepřineslo určité sankce (Slavik & Croake, 2001). Jakýkoliv náznak své nedostačivosti vnímají vlivem dosavadních zkušeností, zejména těch raných, jako silně ohroţující, umoţňující primární úzkosti a pocitům méněcennosti vyplouvat aţ nebezpečně blízko povrchu. Protoţe vina současně slouţí jako signál toho, ţe k ţivotnímu cíli se směřovat nedaří, kaţdý další její proţitek jedince vede k vyšším a vyšším nárokům, k větší
127
patologičnosti jejich ambicí (Dreikurs, 1990, cit. dle Hjertaas, 2009).78 Vztah mezi jedincem a ţivotním cílem se tak stává aţ příliš těsným. Nesvobodné a perfekcionistické lpění na jeho dosaţení za kaţdých okolností, protoţe opak je ohroţující, z ţivotního cíle činí jakési okovy zařezávající se do zápěstí. O tom, jak bolestné mohou být, je patrné i z Jitčina případu. Její ambicióznost na úrovni vyhovět druhým, být tou dobrou a morální za kaţdou cenu, ji nezřídka dovedly aţ do bodu sebedestrukce. Hyperbdělost nebo také hypersenzitiva, doprovázející úzkost, o níţ řada autorů v souvislosti s nízkou psychologickou tolerancí hovoří (viz Adler, 1992; Ansbacher & Ansbacherová, 1956; Lydeard & Jones, 1989, Thoits, 1983, cit. dle Slavik & Croake, 2006a; Pancner, 1993, cit. dle Slavik & Croake, 2006b; Rasmussen & Dover, 2006; Slavik & Croake, 2006a,b), pro Jitku měla velmi významnou funkci, a to ochránit ji před takovými interakcemi a takovými situacemi, které by pro ni určitou destrukci mohly znamenat. Právě protoţe Jitčin ţivotní cíl ji neposkytoval příliš moţností, či je přímo kontraindikoval, jak by sama sebe mohla ochránit, kdyby se v takové konfrontaci ocitla, bylo pro ni existenčně nezbytné drţet si nejprve odstup, neţ si dané prostředí zmapuje a lidi „očuchá“, aby se ujistila, ţe vše je pro ni
78
J. Liedloffová (2007, s. 119) ve své knize upozorňuje, ţe často dětem rodiče předkládají zjednodušující
představy o tom, jak funguje svět, co je dobré a co je špatné: „Učíme děti, ţe „dobro“ bude vţdy odměněno a „zlo“ potrestáno, ţe sliby se musí plnit, ţe dospělý nikdy nelţe a podobně.“ Lze předpokládat, ţe právě rodiny, jimţ je vlastní rigidní dodrţování pravidel, zdůrazňování autority zaloţené na vnějších motivech poslušnosti, na odměnách a trestu, namísto rozvoje vnitřní motivace dítěte vycházející z pěstování jeho osobní odpovědnosti, budou mít k těmto interpretacím větší sklony (Kopřiva et. al, 2008). Obvykle si tyto děti s věkem nerealističnost a nezralost takovýchto představ či konstruktů prostřednictvím vlastního testování v praxi uvědomí a modifikují je. Avšak bojácnému dítěti k tomuto kritickému testování můţe chybět potřebná odvaha a nezávislost. To patrně platilo i pro Jitku, která si navíc toto testování a ověřování platnosti těchto zásad nemohla dovolit kvůli svému úzkostlivému lpění na poslušnosti, jeţ byla rodiči tolik propagovaná. Jitčiny konstrukty, vycházejíc přitom z Kellyho teorie konstruktů (viz 1955, 1963, cit. dle Smékal, 2004), a především ty stěţejní konstrukty vymezující podstatu jejího ţivotního cíle, tj. Jitka jako ta DOBRÁ a druzí ti ZLÍ, poskytující příleţitost dosáhnout kýţeného pocitu nadřazenosti, jsou touto nerealističností prosáklé. Naznačují to mimo jiné také generalizace – „nikdy“, „vţdycky“, „všichni ti druzí“ apod., které se s nimi pojí. V Jitčině symbolice byly tyto konstrukty patrně těmi „šuplíčky“, jejichţ obsah se v období propuknutí deprese tak náhle rozházel, rozprskl a zčásti také poztrácel. Přestoţe Jitka ve svém kaţdodenním ţivotě opakovaně proţívala důsledky iluzornosti takovéhoto pohledu, přestoţe zakoušela pocity deziluze a zmatku, neměla ve svém směřování odvahu pod hrozbou případných pocitů viny či vnějšího trestu tyto konstrukty pozměnit. Navíc toto „černobílé“ posuzování značně eliminovalo pravděpodobnost chybování ve vztahu k ţivotnímu cíli, obzvlášť pokud je řeč o Jitčině osobní úloze v sociálních vazbách.
128
„co nejvíc pozitivní“.79 Tento odstup jí totiţ poskytoval příleţitost pro včasný ústup či únik, pokud by okolnosti tak pozitivní nebyly. Pozitivní v tom smyslu, ţe by bez vysokého rizika, Jitce umoţňovaly drţet se svého ţivotního cíle. Situace, které se pro Jitku vyvíjely právě ne příliš optimálním způsobem, přičemţ současně únik nepřicházel v úvahu, např. při různých hospitalizacích, byly přesně tím příkladem sebedestruktivního chování, s lpěním na ţivotním cíli v pozadí. Kdyţ uţ je řeč o úniku, únikových strategiích, deprese je dle řady autorů právě jednou z jejich podob (Rasmussen, 2003b). Nabízí se jako funkční a dočasně adaptabilní rozhodnutí tehdy, kdyţ není moţné, nebo by nemělo smysl, uniknout fyzicky, ale přesto jedinec nevidí, či mu jeho ţivotní cíl nenabízí, jinou alternativu řešení (Ansbacher & Ansbacherová, 1956). Toto odsunutí nebo vyhnutí se okolnostem výzvy, toto symptomatické zaštítění (Stein & Edwards, 1998, cit. dle Waller, Carlson & Englar-Carlson, 2006), jak můţeme o depresi také uvaţovat, zamezilo obávané ztrátě sebeúcty (Rasmussen & Dover, 2006). V případě Jitky tím, ţe eliminovalo pocity viny za potenciální nezdar (viz Myers, 2000) a současně jí i zaručilo shovívavost ze strany druhých lidí, vůči nimţ jiţ svého ţivotního cíle Jitka nebyla schopna dosahovat. U první depresivní epizody deprese tuto funkci, jak se zdá, bezezbytku úspěšně splnila. Jitka si tak zajistila „stop stav“ vůči dalším a dalším poţadavkům ţivota vyplývajícím z tehdejších okolností, v nichţ se nacházela, aniţ by se dostavily pocity viny a současně s tím si udrţela také shovívavost a pozitivní přijetí ze strany své nadřízené. Právě obava z toho, ţe by ji zklamala, potřeba zavděčit se, do značné míry přispěly k jejímu fyzickému i psychickému přetíţení. Zesilovaly totiţ Jitčinu potřebu být uţitečnou, obětavou a nápomocnou. Je velmi pravděpodobné, ţe pokud by nenastoupila deprese, patrně by u Jitky došlo k fyzickému kolapsu. Vţdyť i první z příznaků, které se u Jitky objevily, byly somatického rázu. Těm ale Jitka nijak nenaslouchala a pořád „jela, jela, jela“. Druhá recidiva depresivních potíţí však takový ţádoucí účinek nepřinesla. Jitka se touto cestou snaţila uchránit od poţadavků své matky, které po smrti Jitčina otce jako by neměly konce. Vztah mezi ní a matkou se najednou stal příliš ohroţujícím, pohlcoval příliš mnoho z Jitčiny osobní svobody, s lhostejností k jejím vlastním potřebám, např. potřebou
79
Témuţ principu podléhal u Jitky také výběr partnerů, přátel, či rolí, v různých kolektivech, jejíţ zařazení do
nich nebylo zcela svobodné (škola, sousedství), o čemţ se zmiňují také Slavik & Croake, 1995a (cit. dle Slavik & Croake, 2006b). Jitka se tím snaţila zajistit si co nejbezpečnější pozice právě s ohledem na potenciální prostor nabízející s nejmenším rizikem směřovat ke svému ţivotními cíli, zvolenými metodami.
129
vyrovnat se s otcovou smrtí. Míra poţadavků, které na Jitku matka kladla, se proměnily v nepřekonatelnou překáţku (viz Nesse, 1998). Dočasnou prvotní úlevu Jitce přinesla hospitalizace. Po návratu se však Jitka setkala s neporozuměním, s nepochopením a s neochotou ze strany matky depresi akceptovat a Jitku ze svých závazků, které do té doby kvůli svému ţivotnímu cíli plnila, omluvit. Naopak Jitce její pasivitu vyčítala. I tato reakce okolí je známá (Rasmussen & Dover, 2006). Jitka se tak setkávala právě s těmi matčinými reakcemi, které ji zavedly v raném dětství k volbě jejího ţivotního cíle, před jehoţ nároky nyní prostřednictvím deprese chtěla bezpečně uniknout. Ta však matce nebyla dostatečným důvodem pro akceptaci neposlušnosti, takţe u Jitky se opět dostavily silné pocity viny a ocitla se tak v bludném kruhu, který si prostřednictvím procesu psychologického vyjasňování a porozumění začala postupně uvědomovat. Ráda bych zde citovala z knihy Estésové (2002), kde pojednává o jedné své klientce, kterou mi Jitka velmi připomíná: „Pracovala jsem s jednou ţenou, kterou ostatní docela dobře vyuţívali. Dělal to její manţel, děti, matka, otec i cizí lidé. Bylo jí čtyřicet let a ještě se nacházela v tomto stádiu vnitřního vývoje obchod/zrada. Svojí dobrotou, vřelým a radostným hlasem, svými příjemnými způsoby nejen přitahovala ty, kteří jí odebírali ţhavé uhlíky, ale před jejím duševním ohněm byl takový dav, ţe pro ni jiţ nezbylo z jeho tepla nic. Jejím špatným obchodem bylo to, ţe nikdy neřekla ne, aby byla neustále milována. Dravec její vlastní duše jí nabídl zlato ve formě býti milována za to, ţe se vzdá svých instinktů, říkajících všeho moc škodí.“ Ještě zbývá vyjádřit se k samotnému procesu psychologického vyjasňování a porozumění ve formě IPCW, jenţ tvořil stěţejní linii celého výzkumu. Pro výzkumný cíl a zodpovězení stanovených výzkumných otázek poslouţil jako cenný nástroj. Jak jiţ bylo uvedeno v kapitole 4.3, smyslem této studie bylo rozpoznat charakter klíčových komponentů ţivotního stylu způsobem, který by zároveň umoţnil porozumět jejich významu a smysluplnosti v kontextu jedincova ţivota. Jsem přesvědčena, ţe na základě získaných výsledků se podařilo rozkrýt také jejich účelovost v tomto kontextu. Zajímavý pohled se tím naskytl i na samotnou depresi, jakoţto strategii ústupu, která má svůj specifický význam i vůči svému načasování, svým příznakům (např. pocit roztříštěnosti), ale také ve vztahu ke konkrétnímu „adresátovi“, vůči němuţ je jako taktika zvolena.
130
Samotný proces psychologického vyjasňování i porozumění shledávám jako velmi zajímavý prostředek práce se zkoumanou osobou. Formát IPCW, jenţ Powers a Griffithová (1987) pro práci s procesem psychologického vyjasňování a porozumění navrhli, je vysoce strukturovaný manuál, jakým způsobem zkoumanou osobu, potaţmo klienta, tímto diagnosticko-terapeutickým procesem provést. Proto volbu právě tohoto nástroje zpětně shledávám z metodologické perspektivy, jako vhodnou. Tento proces, ani tento formát nejsou v českém prostředí známy, proto jsem jeho představení věnovala značnou část práce. I pro mne to bylo ve výsledku uţitečné, znovu jsem si měla moţnost zrekapitulovat jednotlivé kroky, propojit si je s dílčími zjištěními a s retrospektivním náhledem tak zhodnotit jejich smysluplnost, která se zpravidla potvrdila. Jako začátečník v tomto způsobu práce jsem se potýkala s nejedním okamţikem nejistoty, zdali skutečně postupuji tak, jak optimální realizace daného postupu vyţaduje, a zpětně se mi potvrzovala slova autorů o důleţitosti určitých zkušeností (Powers & Griffitová, 1987, Shulman & Mosak, 1995), nejen v otázce vedení rozhovoru, ale také a především v otázce analýzy a interpretace získaných dat, obzvláště při práci s ranými vzpomínkami, jak také na mnohá úskalí upozorňuje Rabin (1981, cit. dle Clark, 2002), o nichţ je pojednáno blíţe v kapitole 4.2.2.4. Kromě dřívějších zkušeností, z nichţ bych mohla čerpat, jsem také postrádala určitou oporu v jiných dosavadních realizovaných výzkumech na toto téma. Jak jiţ bylo zmíněno, existují jisté studie, jejichţ ambicí bylo odhalit určité souvislosti a vztahy mezi některými metodami či emocionálními a behaviorálními vzorci jedince mezi sebou, či ve spojitosti se základními přesvědčeními ţivotního stylu, avšak k dispozici jsem neměla ţádnou empirickou studii zabývající se také významy a účelovostí jednotlivých komponent ţivotního stylu jedince. Bez výjimky všechny články, které jsem na toto téma našla, byly pouze teoretické, navíc jich nebylo mnoho. Uvědomuji si, ţe takovéto zakotvení v dosavadních empirických zjištěních této práci chybí. Jistým světlým bodem pro mě byly výzkumné závěry týkající se určitých charakteristických témat objevujících se v raných vzpomínkách u depresivních pacientů či pacientů s jinými typy poruch nálady. M. E. Fakouri a kol. (1985, cit. dle Clark, 2002) ve svém výzkumu zjistil, ţe v porovnání raných vzpomínek osob z kontrolní skupiny vykazovaly rané vzpomínky pacientů diagnostikovaných jako neuroticky depresivní více úzkosti, ohroţení a externího místa kontroly (ang. locus of control). K podobným závěrům došel také C. T. Allers, J. White, & D. Hornbuckle (1990, 1992) ve svých dvou výzkumech. Jeden 131
výzkum byl veden s osobami v pozdní dospělosti, druhý s vysokoškolskými studenty. Obě tyto skupiny zařazené do výzkumu v rámci diagnostiky skórovaly v rozsahu hodnot vypovídajících o depresi. Obsahy jejich raných vzpomínek signifikantně více vypovídaly o pasivitě namísto aktivní orientace, externím místě kontroly a negativním afektivním ladění. Ve studii realizované M. W. Acklinem a kol. (1989) se potvrdil výzkumnými závěry u osob skórujících v pásmu deprese také signifikantně vyšší výskyt těchto percepcí: o sobě – pasivní, neefektivní, poškozený; o druhých – ti, kteří frustrují naplnění potřeb; prostředí – ohroţující, nepředvídatelné nebo nebezpečné; sourozenecké / vrstevnické interakce – zahrnují vyšší výskyt poráţek. Vzpomínky byly také významně více nepříjemné neţ u vzpomínek nedepresivních osob. V. W. Eisenstein & R. Ryerson (1951, cit. dle Clark, 2002) objevili další společné téma raných vzpomínek u pacientů, kteří vykazovali klinický obraz deprese, a tím bylo opuštění. Porovnáme-li výsledky analýzy Jitčina případu s těmito publikovanými, nalézáme mezi nimi významnou shodu. Prvních osm vzpomínek mělo jedno společné, a to závěr s negativním laděním. V některých vzpomínkách lze zaznamenat určitou akci, určitou snahu něco změnit, aktivně se na ději podílet, ale pak se objeví něco, co Jitčin záměr znemoţní. Druhou skupinu pak představují vzpomínky, v nichţ jsou naopak nečinnost, bezmocnost, úzkost a staţení patrné hned zpočátku. Ať se Jitka snaţí být aktivní, či nikoliv, výsledek je ale v podstatě tentýţ – nikdy to nedopadlo v souladu s Jitčiným přáním. Aţ poslední dvě vzpomínky jsou jiné. Je v nich patrná dějová zápletka, Jitka je aktivní a v závěru se to vyplácí – setkává se s pochopením, péčí, oceněním, a to vše se jí dostává od blízké, milované osoby. Jak ale bylo uvedeno v analýze těchto dvou vzpomínek, tyto vzpomínky patrně odráţejí buďto výjimečnou zkušenost, která nebyla v takové míře zapojena do formování Jitčina ţivotního stylu, nebo odkazují na současný Jitčin stav, v němţ se odehrává spousta změn, nových proţitků a rýsují se i z hlediska psychického fungování adaptivnější linie ţivotního směřování. Jak zdůrazňují Barkerová a Bitter (1992), pro skutečně validní interpretaci raných vzpomínek je důleţité mít k dispozici také určitý kontext klinických dat o rodinné i osobní historii zkoumané osoby, coţ se mi i během mé práce osvědčilo. Osobně si proces analýzy a interpretace raných vzpomínek příliš bez kontextu analýzy rodinné konstelace, který nabízí a současně stimuluje vybavení si tohoto projektivního materiálu, nedokáţi představit. Často právě díky předchozí práci jsem mohla spatřit významnost mnohých detailů z obsahu 132
vybavených vzpomínek. Stejně tak i poté, co byly rané vzpomínky zaznamenány a analyzovány, mohly být prostřednictvím tohoto procesu, tak jak jej Powers a Griffithová (1987) navrhli, opět podrobeny zhodnocení probandky, která jejich validitu potvrdila, či naopak odmítla a dodala další významné údaje, myšlenky, úvahy, které se jí na základě mých návrhů vynořily. To uţ se dostávám k dalšímu významnému pozitivu tohoto procesu. Ačkoliv jsem pro svoji podporu neměla ţádné předchozí zkušenosti, či jiné empirické závěry, jeden ze zdrojů validizace, snad ten nejvíce klíčový ve studii tohoto výzkumného zaměření, mi byl neustále k dispozici. Tím zdrojem, tím expertem byla sama probandka. Další z výhod interaktivního procesu. Neustálé a kontinuální ověřování dosavadních závěrů v analýze ţivotního stylu probíhalo nejen prostřednictvím verbálních potvrzení (k nimţ jsem byla zpočátku do jisté míry rezervovaná, z důvodu pocitu, ţe by se do těchto potvrzení mohl promítnout Jitčin ţivotní styl, i kdyţ i to by byl přínosný zdroj informací), ale postupně na řadu přicházela i potvrzení skrze reflektované pocity úlevy při čtení jednotlivých shrnutí, výpovědi najednou získávaly jiný nádech – vycházela z nich spontánnost a uvolněnost, a konečně přicházely i výpovědi naznačující aktuálně probíhající změny v jejím chování, svědčící o jisté sebereflexi, o svobodnějším postoji k ţivotnímu cíli. Ve výpovědích byl patrný určitý nový rozměr. Ţivotní cíl, určující Jitčino směřování se zachoval, ale k němu přibyla nová úroveň, která jeho dosaţení posouvala do zcela nové významové roviny, roviny sebeúcty a sebejistoty: „Určitě je tam něco jinýho. Mně teď strašně záleţí na tom, abych já se cítila dobře, abych dělala to, co já chci. A pokud budu dělat věci, který já chci, a budu se cítit dobře, tak se bude určitě cítit dobře i moje okolí. Předtím to bylo jinak, předtím mě zajímalo to okolí a pak teprve já. (…) Ve mně je neskutečnej klid (S důrazem, smích). (…) Říkám, sama sobě se divím jako, jak šílená změna je to.“ Dalším z pozitiv toho procesu pro práci s danou osobou, tkví v jeho potenciálu poskytnout bezpečné zázemí, z něhoţ je moţné čerpat často do té doby postrádanou podporu a povzbuzení, a tím také napomoci rozvoji sociálního zájmu. K samotnému procesu se Jitka vyjádřila následovně: „Já říkám, kdyţ jsme byli v té nemocnici, tak fakt jako ty čtyři týdny byly strašně málo. Ţe vlastně tady s Tebou jsem se intenzivně hrabala, s prominutím, v těch sračkách (Smích), jako jo, a ţe fakt ten člověk si k tomu přijde sám, coţ je asi strašně důleţitý. Není důleţitý to, ţe doktorka Ti řekne, jo, nebo psycholog, ţe je to tak nebo onak, ale ţe si ten člověk to vyhrábne z toho spodu sám, odkud to pramení všechno. (…) Jako v podstatě jsem nevěděla, do čeho jdu. Věděla jsem, ţe Ti jdu pomoct udělat nějakou diplomovou práci a fakt 133
jako tak v první třetině jsem si uvědomila, ţe zpětně, ţe vlastně chodím domů strašně vysoslá, ale ţe potom za dva tři dny mi to začíná strašně pomáhat a vlastně jsem se sem těšila a těším do teď.“ V kapitole 4.3 jsem nastínila jedno z moţných úskalí procesu práce a tím je jeho časová náročnost, zvláště pokud se zkoumanou osobou či klientem pracuje pouze jeden člověk. Zpětně mohu říct, ţe o časové náročnosti by se dalo skutečně hovořit, pokud bychom se zaměřili pouze na diagnostické hledisko celého procesu. Dvanáct setkání, 34 hodin strávených rozhovorem jistě není málo. Pakliţe ale zvaţujeme i rovinu terapeutické intervence, pohled na časovou náročnost se do jisté míry relativizuje. Abych v hodnocení tohoto kritéria nebyla sama, doplním jej o Jitčinu zpětnou vazbu: „Musím říct, ţe to šlo na můj vkus rychle. (…) No, jako bylo to fakt jako zdlouhavý, ale nenásilný. Třeba v té nemocnici jsem měla pocit jako většího tlaku, ţe jsem věděla, ţe za ty čtyři týdny to skončí a ţe budu muset odejít a ţe vlastně to třeba nebudu mít v sobě vyřešený. Takţe ta situace, která tam nastala s Tebou, mi celkem fakt vyhovovala.“ Kdyţ uţ hovoříme o terapeutické intervenci, zdá se, ţe právě tento druhý rozměr procesu psychologického vyjasňování a porozumění představuje další z velkých přínosů takto vedené práce. Zcela souhlasím se slovy Powerse (1990, cit. dle Bakerová & Bitter, 1992), ţe jedinec, jehoţ ţivotní styl je analyzován si v průběhu vzájemné spolupráce na tomto procesu má moţnost rozvíjet svoji integritu a autonomii. Jitka v úvodu naší spolupráce uvedla, ţe měla vţdy v sobě všechno tak uspořádané a ţe vlivem deprese, v okamţiku rozprsknutí, jak jen nazvala, se všechno, co v těch jejích vnitřních „šuplíčcích“ bylo, rozházelo, šuplíčky se vysypaly a všechen jejich obsah byl zpřeházený vně. K závěru naší spolupráce jsme se k tomuto tématu vrátily a zajímalo mě tehdy, jak to Jitka aktuálně cítí. Odvětila: „Já kdyţ jsem přišla do nemocnice, tak opravdu byly ty šuplíky poházený, přeházený. Ještě i tady jo, ze začátku, ale fakt asi i to mně dává ten vnitřní klid. Uţ to mám v těch šuplíčcích a to poznání mám, to se úplně ty šuplíčky zavřely.“ Ptala jsem se, jak to konkrétně vypadá s jejich uspořádáním a obsahem. Jitka odpověděla: „No, nejen, ţe se to rozházelo, ale ono se to úplně vyprsklo a některý šuplíky se úplně ztratily. A teď tam přibyly šuplíčky s papírama, kde mám návod, ţe musím myslet hlavně na sebe, prvně na sebe, pak teprve na ty druhý. Kdyţ já teda budu v pohodě, tak budou i ti druzí v pohodě.“ Zdá se, ţe Jitka se tohoto procesu i samotné deprese chopila coby příleţitosti k sebepoznání a následné práci na sobě. Snad i samotná deprese kromě dočasně adaptivního úniku měla i tento účel, vedený jiţ neudrţitelnou diskrepancí mezi skutečnými vnitřními 134
proţitky a „přísnými“ poţadavky ţivotního cíle. Chaos je přece vţdy také příleţitostí urovnat to, co je rozházené, trošku jinak. A někdy je potřeba skutečně veliké změny. O podobných signálech existenční nutnosti změny ţivotního stylu pojednávají také Powers a Griffithová (1987). Adler byl toho názoru, ţe samotná analýza ţivotního stylu, pokud je provedena opravdu správně, zahajuje i zakončuje úspěšnou léčbu, protoţe daná osoba nadále postrádá jakýkoliv další motiv udrţovat si dosavadní patologické směřování. Obvyklá praxe ale přece jen vypadá poněkud jinak. Sebepoznání je věc jedna, ale skutečná změna dosavadních vzorců chování i proţívání je věc druhá. I z Jitčiných výpovědí bylo patrné, ţe dřívější vzorce byly stále někde nablízku, stejně jako pocity viny. Jitku také stálo nemálo energie, aby se při konfrontaci poţadavků druhých lidí i jiných okolností dokázala vydat jinou, neţ dosud zavedenou, cestou. Patrné to bylo v oblasti práce, kde byla konfrontovaná s obavami z nového prostředí, vysokých nároků, či ne zcela ideálního pracovního kolektivu, v rovině přátelských vztahů, kde si Jitka musela postupně osvojovat nové asertivní způsoby, naučit se říkat „Ne!“, v otázce nového partnerského vztahu, kde ji přepadaly úzkosti, kdykoliv se objevily pocity méněcennosti a obavy z opuštění. To, co bylo jiné, bylo právě sebepoznání a větší schopnost určitého sebeuvědomění, které jí poskytovaly moţnost volby, jíţ dosud neměla. Její situace se v mnohém podobala situaci klientky, o níţ vypráví Estésová (2002) a jejíţ příběh byl nastíněn: „Instinktivní vrstva její duše zdůrazňovala, ţe ztratila suverenitu nad svým vlastním ţivotem a ţe to bude těţká práce získat ji zpět. Aby získala zpět svoji korunu, musela tato ţena přehodnotit svůj čas, své ústupky a svou pozornost, kterou věnovala druhým.“
135
IV. Závěr Cílem této práce bylo zaměřit se na problematiku deprese, popřípadě také úzkosti prostřednictvím aplikace teoretických východisek individuální psychologie. Tento pohled přináší příleţitost porozumět těmto psychickým potíţím z hlediska jejich účelovosti. Aby bylo moţné tuto významovou rovinu deprese rozpoznat, bylo třeba porozumět také jejímu vztahu k ţivotnímu stylu jedince s depresí. Šlo o to objasnit, jakou roli deprese zaujímá ve vztahu k jeho základním komponentám, kterými jsou přesvědčení o sobě, přesvědčení o druhých a o světě, dále ţivotní cíl a metody jeho dosaţení, tvořící základní repertoár emocionálních a behaviorálních strategií jedince, promítající se do jeho kaţdodenní adaptace na výzvy ţivota. Výchozí předpoklad přitom zněl, ţe všechny tyto komponenty se svým charakterem, formovaným na základě privátní logiky daného jedince, podílí na konečné podobě jim zastřešujícího ţivotního stylu. Tento konstrukt pak symbolizuje ţivotního směřování daného jedince, které má tendenci být relativně stabilní, konzistentní a koherentní. Výzkum byl navrţen jako případová studie, konkrétně kazuistika. Právě jedinec je základní jednotkou analýzy ţivotního stylu, realizovanou prostřednictvím diagnostickoterapeutického procesu psychologického vyjasňování a porozumění (ang. Psycho-Clarity Process), vyuţitého i v této práci. K. Dőrner a U. Ployová (1998, s. 113) nazvali kapitolu pojednávající o depresi následovně: „Člověk, který ubíjí sebe i druhé“. Na základě výzkumných závěrů této práce, lze s nadpisem v podstatě souhlasit. S jeho první polovinou, minimálně, bezesporu. Z významů charakteristických pro přesvědčení o sobě, které byly v průběhu této práce identifikovány, vyznívá především bezmocnost, bezbrannost, nekompetentnost, méněcennost, podřadnost vůči druhým, emocionální závislost na druhých a na jejich mínění a konečně osamělost. Naproti tomu druzí byli probandkou vnímáni jako ti mocní, zpravidla na ně bylo nahlíţeno jako na „nedotknutelné“ autority, jako na ty, kteří rozhodují, jsou nadřazení ve svých poţadavcích i potřebách. Dále pro probandku představovali nezbytný a ničím nenahraditelný zdroj pocitu sebeúcty, přestoţe byli obecně vnímaní také jako zlí, jejichţ pravé úmysly bývají nezřídka skrývané. Jisté rozdíly se ukázaly být mezi představami vztahujícími se k ţenám a k muţům. Zatímco ţeny symbolizovaly jakýsi generalizovaný pocit exkluze a nevyslyšení, absenci ocenění či pochopení, lhostejnost, nečitelnost a především poţadavek poslušnosti, který je nakonec vţdy prosazen, muţi reprezentovali poskytnutí vytouţeného bezpečí, ochrany, podpory, porozumění a ocenění, pro něţ jim byla vkládaná velká moc, na 136
straně jedné, současně ale také velké riziko ohroţení a ublíţení v případě odmítnutí či zneuţití jejich moci a bezohledné prosazování svých potřeb na úkor potřeb druhé osoby na straně druhé. Na vnější svět, odráţející také představy o ţivotě obecně, pak bylo nahlíţeno jako na nebezpečné, nepředvídatelné a ohroţující místo. V případě probandky opravdu byla tyto přesvědčení ubíjející, nejen sama o sobě, ale také vzhledem k dalším komponentám ţivotního stylu, které se na základě těchto přesvědčení utvářely, ale také pak zpětně tyto konstrukty legitimizovaly. Tato přesvědčení odráţí bazální či sociální úzkost, vnímanou v rámci individuální psychologie jako určitý protipól pocitu sounáleţitosti, inhibující rozvinutí dostatečné míry psychické tolerance. Její nedostatečnost pak byla v konfrontaci s ţivotními výzvami nahrazena tzv. kompenzační dynamikou. Ta se posléze projevila především na ţivotním cíli, rigidním postoji k němu a na metodách, které jeho dosaţení měly zajistit. Usilování o morální nadřazenost, skrze „dobrotu“ a „správnost“, bylo zajišťováno poslušností, uţitečností, důrazem na bezchybnost. Strategie, které těmto metodám umoţnily široké uplatnění ve vztahu k výzvám sociálního světa, byly převáţně pocity viny za sebemenší podezření z odklonění se od ţivotního cíle, potlačování sebe sama, svých emocí i potřeb, vyhýbání se přímé konfrontaci, v krajním případě volba úniku či ústupu, kterou coby moţnost poskytovala hypersenzitivita, a to vůči jakémukoliv sociálnímu kontextu, který by dosaţení ţivotního cíle, a tudíţ i dosycení vlastní sebeúcty a pocitu vlastní hodnoty, znemoţňoval. Deprese v ţivotním směřování probandky pak představovala pouze jeden, i kdyţ docela extrémní, z příkladů takovéto volby80. Fyzický únik by v daném kontextu, k němuţ se rozvoj depresivních potíţí vztahoval, nebyl nijak adaptivní. V kontextu konkrétních podmínek, šlo tehdy zejména o únik před vlastními pocity viny, poskytující tolik potřebnou úlevu v období velkého fyzického i psychického vypětí. V něm probandku do značné míry udrţovalo právě lpění na jejím ţivotním cíli. Se stanoviskem, ţe by konkrétní metody probandky ubíjely i druhé, tak jak uvádí autoři Dőrner a Ployová (1998), by bylo moţné do jisté míry polemizovat. Zejména tehdy, pokud autoři tímto nadpisem mezi dopady postojů k sobě i k druhým kladou rovnítko. Snad asociace, která se v souvislosti s tímto tvrzením vynořuje a která by byla platná i pro tento konkrétní případ, se vztahuje k emocionální závislosti probandky na druhých lidech, která 80
O tom, jak důleţitou funkci únik či ústup v ţivotním stylu probandky sehrával, svědčí aţ sebedestruktivní
dopady situací, v nichţ tato volba k dispozici nebyla.
137
z jejího ţivotního cíle i způsobu jeho dosahování, namísto svobodného, sebevědomého konání orientovaného sociálním zájmem, reflektuje spíše odraz strachu nenáleţet, typického pro nezralý pasivně-receptivní přístup k ţivotu, který z jakékoliv sociální interakce, z jakýchkoliv sociálních vazeb činí určitý „podmíněný obchod“ poskytující tolik potřebné bezpečí (viz Adler, 1932; Shulman, 1984, cit. dle Slavik & Croake, 2006b). Hlasy opírající se o tento diskurz tvrdí, ţe prvním krokem k pomoci lidem rozvinout emociální sebedůvěru, sebevědomí a sebejistotu by mělo být zejména porozumění jedincovy privátní logiky, cílů ţivotního stylu, jeho chybných přesvědčení i pochopení toho, jak z hlediska adaptace souvisí emocionální projevy s pocity nadřazenosti a méněcennosti. Právě toto porozumění a jedincovo uvědomění si základních faktů, k němuţ v průběhu zhodnocení ţivotního stylu, např. v procesu psychologického vyjasňování a porozumění, dochází, jej osvobozuje od pastí či nástrah, v nichţ se dosud nacházel, stejně jako od nezralé závislosti (Beecher & Beecherová, 1990), jeţ mu brání v naplnění jeho skutečné celistvosti skrze pěstování sociálního zájmu. Znát ţivotní styl není uţitečné pouze v počátečním hodnocení osoby, ale také poskytuje kontinuální referenční bod pro komplexní práci s lidmi v průběhu času – v psychoterapii, poradenství, vyučování a dalších oblastech (např. viz Clark, 2000, 2002; Newbauer & Shifronová, 2004; Shulman & Mosak, 1995). Např. v navazující psychoterapii jde v první fázi o to, aby klient dospěl k přijetí odpovědnosti za svůj ţivotní styl. Protoţe u takových osob často nejsou dobře rozvinuté dovednosti ve zvládání emocí, spoléhat se v usilování o dosaţení změn v rovině podmíněných emocionálních reakcí pouze na samotné změny v privátní logice zpravidla nestačí. Nebo to nestačí jako protiváha k ziskům nabitým neuţitečnými formami chování (viz Adler, 1928), které dosud převládaly, protoţe se jevily jako nejvhodnější, co do poskytnutí „fiktivního“ bezpečí. Dále je tedy potřeba zaměřit se mimo jiné i na tzv. reorientaci, do níţ je klient zapojen, aby dosáhl „proţívaného plus“ (viz Adler, 1928, cit. dle Rasmussen & Dover, 2006) právě skrze kýţený a uţitečný sociální zájem a pokoušel se omezit chování, které sociální zájem postrádá. Z této strategie reorientace můţe klient čerpat pozitivní emoce, tolik důleţité k rozvoji adaptivnějšího ţivotního stylu, neţ byl ten, o nějţ se klient „opíral“ před léčbou. Vyšší míra adaptivity v dlouhodobém měřítku pak tkví především, v jiţ zmiňovaném, nabytí jistoty v rovině sociálního zájmu (Mays & Manaster, 1999; Rasmussen, 2003a; Waller, Carlson & Englar-Carlson, 2006). 138
Individuální psychologie prezentuje integrované a koherentní vysvětlení a rámec pro pochopení jedincova chování v jeho sociálním kontextu. Koncept ţivotního stylu, který tento rámec reprezentuje, můţe slouţit také jako analogie teoretického rámce i v oblasti výzkumu, jak dokládá tato práce. Z této teoretické perspektivy vyplývající předpoklad, ţe jedincovy psychické potíţe - v této studii to byla deprese, na níţ se výzkumný zájem orientoval - nejsou příčinou, ale spíše projevem univerzálnějšího principu jeho ţivotního směřování, tj. snahy o individuaci jeho osobnosti, sám o sobě potřebuje být následně podpořen empiricky, i teoreticky. Jak jiţ bylo nastíněno v samotném úvodu práce, v klinické oblasti se jedná o teoretické východisko v současnosti docela opomíjené. Tato výzkumná práce rozhodně není definitivní výpovědí o depresi uchopené diskurzem individuální psychologie. Spíše jde o úvodní seznámení se s tímto způsobem nazírání na člověka, na dynamiku jeho vnitřního světa i jeho konání v sociální realitě, kde tedy patrně ani klinické fenomény od této dynamiky ţivotního stylu nejsou odděleny, ale naopak jsou jeho výrazem, výrazem usilujícím o určitý účel, jak naznačily její výsledky. Jak také bylo uvedeno, protoţe i samotné propojení deprese spolu s ţivotním stylem bylo dosud poloţeno více méně na teoretických základech, bylo by nasnadě tuto souvislost prozkoumat i v některých budoucích empirických studiích, jejichţ vyústěním by byly více zobecnitelné závěry. Takové studie by mohly být navrţeny např. jako mnohonásobné případové studie (ang. multiple-case study), aby tak mohl být zkoumaný problém teoreticky saturován. Volbou tohoto designu by navíc nebyl opomíjen tak důleţitý aspekt jako jsou subjektivní významy, způsob apercepce jednotlivých participantů, zároveň by se dospělo k výsledkům, jeţ by bylo moţné porovnat, potaţmo doplňovat dosud „bílá místa“ v teorii. Zajímavé by např. bylo zaměřit se na zhoršení či naopak zmírnění depresivních symptomů v závislosti na schopnosti, či její absenci, odpoutat se od rigidního lpění na svém ţivotním cíli. V souvislosti s tímto pak také postihnout, jakou roli v této schopnosti odpoutání se hraje samotné porozumění ţivotního stylu a do jaké míry je další intervenující proměnnou např. zvýšení sebeúcty a sebejistoty, ať uţ obecně, nebo v souvislosti se sociálním zájmem. I samotná účinnost či efektivita terapeutické intervence postavené na těchto teoretických principech by byla zajímavým předmětem zkoumání. Také by mohlo být podnětné zaměřit se na to, o jakých konkrétních typech či podobách kompenzační dynamiky by se dalo v souvislosti s větší vulnerabilitou k depresi či jejím výskytem hovořit a čím se tyto kompenzační dynamiky vyznačují. 139
V. Literatura Acklin, M. W. et al. (1989). Predicting Depression Using Earliest Childhood memories. Journal of Personality Assessment, 53, 51-59. Adler, A. (1928). Brief Comments on Reason, Intelligence, and Feeble-Mindedness. In H. L. Ansbacher & R. R. Ansbacherová (Eds.). (1964). Superiority and Social Interest: A Collection of Later Writings. Evanston: Nortwest University Press. Adler, A. (1930). Science of Living. London: George Allen & Unwin Ltd. Adler, A. (1932). The Structure of Neurosis. In H. L. Ansbacher & R. R. Ansbacherová (Eds.). (1964). Superiority and Social Interest: A Collection of Later Writings. Evanston: Nortwest University Press. Adler, A. (1933a). Advantages and Disadvantages of the Inferiority Feeling. In H. L. Ansbacher & R. R. Ansbacherová (Eds.). (1964). Superiority and Social Interest: A Collection of Later Writings. Evanston: Nortwest University Press. Adler, A. (1933b). On the Origin of the Striving for Superiority and of Social Interest. In H. L. Ansbacher & R. R. Ansbacherová (Eds.). (1964). Superiority and Social Interest: A Collection of Later Writings. Evanston: Nortwest University Press. Adler, A. (1937). The Progress of Mankind. In K. A. Adler & D. Deutschová (Eds.). (1956). Essays in individual psychology: Adler´s theories. New York: Grove Press. Dostupné z: www.openlibrary.org. Adler, A. (1988a). The Child of Inner Life and a Sense of Community. Individual Psychology, 44(4), 417-423. Adler, A. (1988b). Personality as a Self-Consistent Unity. Individual Psychology, 44(4), 431-440. Adler, A. (1992). Understanding Human Nature. Oxford: Oneworld Publications Ltd. Allers, C. T., White, J. & Hornbuckle, D. (1990). Early Recollections: Detecting depression in the Elderly. Individual Psychology: The Journal of Adlerian Theory, Research & Practice, 46, 61-66. Allers, C. T., White, J. & Hornbuckle, D. (1992). Early Recollections: Detecting depression in College Students. Individual Psychology: The Journal of Adlerian Theory, Research & Practice, 48, 324-329.
140
Alloy, L. B. et al. (2001). Developmental Origins of Cognitive Vulnerability to Depression: Parenting, Cognitive, and Inferential Feedback Styles of the Parents of Individuals at High and Low Cognitive Risk for Depression. Cognitive Therapy and Research, 4, 397-423. ANALÝZA: EHIS - výskyt deprese a návštěvy psychologa v EU (2010). Dostupné z: http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku=&artclID=781&. Ansbacher, H. L. & Ansbacherová, R. R. (Eds.). (1956). The Individual Psychology of Alfred Adler: A Systemic Presentation in Selections from His Writings. New York: Harper & Row, Publishers. Ansbacher, H. L. & Ansbacherová, R. R. (Eds). (1964). Superiority and Social Interest: A Collection of Later Writings. Evanston: Nortwest University Press. Ashby, J. S., Kottman, T. & Draperová, K. (2002). Social Interest and Locus of Control: Relationships and Implications. Journal of Individual Psychology, 58(1), 5261. Bandura, A. (1982). Self-Efficacy Mechanism in Human Agency. American Psychologist, 37(2), 122-147. Barnett, P. A. & Gotlib I. H. (1988). Psychosocial Functioning and Depression: Distinguishing Among Antecedents, Concomitants, and Consequences, Psychological Bulletin, 104(1), 97-126. Barkerová, S. B. & Bitter, J. R. (1992). Early Recollection Versus Created Memory: A Comparison for Projective Qualities. Journal of Individual Psychology, 48(1), 86-95. Beecher, W. & Beecherová, M. (1990). Beyond Success and Failure. Richardson: Willard & Marguerite Beecher Foundation. Cacioppo, J. T. et al. (2000). Multilevel Integrative an Human Behavior: Social Neuroscience and the Complementing Nature of Social and Biological Approaches. Psychological Bulletin, 126, 829-43. Clark, A. J. (1991). The Identification and Modification of Defense Mechanisms in counseling. Journal of Counseling & Development, 69, 231-236. Clark, A. J. (1999). Safeguarding Tendencies: A Clarifying Perspective. Journal of Individual Psychology, 55(1), 72-81. Clark, A. J. (2000). Safeguarding Tendencies: Implication for Counseling Process. Journal of Individual Psychology, 56(2), 192-104. 141
Clark, A. J. (2002). Early Recollections: Theory and Practice in Counseling and Psychoterapy. New York, London: Brunner-Routledge. Clark, A. J. (2004). On the Meaning of Color in Early Recollections. Journal of Individual Psychology, 60(2), 141-154. Clark, A. J. (2007). Early Recollections and Experience of Place. Journal of Individual Psychology, 63(2), 214-224. Diener, E. (2000). Subjective Well-being: The Science of Happiness and a Proposal for a National Index. American Psychology, 55(1), 34-43. Dinterová, L. (2000). The Relationship Between Self-Efficacy and Lifestyle Patterns. The Journal of Individual Psychology, 56(4), 462-473. Disque, J. G. & Bitter, J. R. (2004). Emotion, Experience, and Early Recollections: Exploring Restorative Reorientation Processes in Adlerian Therapy. Journal of Individual Psychology, 60(2), 115-131. Dőrner, K. & Ployová, U. (1998). Bláznit je lidské. Praha: Grada. Dreikurs-Ferguson, E. (1958). The Effect of Sibling Competition and alliance on level of aspiration, expectation and performance. Journal of Abnormal and Social Psychology, 56, 213-222. Dostupné z: databáze EBSCO. Dreikursová-Fergusonová, E. (1993). Adlerovská teorie: Úvod do individuální psychologie. Tišnov: Sursum. Eckstein, D. (1976). Early Recollection Changes After Counseling: A Case Study. Journal of Individual Psychology, 32(2), 212-223. Eckstein, D. (n. d.). A „Super“ Theory: An Introduction to the Theory of Individual Psychology.
Staţeno září
21,
2011.
Dostupné
z:
http://www.adleriansociety.co.uk/phdi/p3.nsf/imgpages/0939_ASUPERTheoryDaniel ECKSTEIN.pdf/$file/ASUPERTheoryDanielECKSTEIN.pdf. Estésová, C. P. (2002). Ţeny, které běhaly s vlky: Mýty a příběhy archetypů divokých ţen. Praha: Pragma. Farau, A. (1956). The Challenge of Social Feeling. In K. A. Adler & D. Deutschová (Eds.). (1956). Essays in Individual Psychology: Adler´s Theories. New York: Grove Press. Dostupné z: www.openlibrary.org. Gammonová, M. H. (1956). Alfred Adler´s „Individual Psychology“ – An Evaluation. The
Searchlight,
8(11),
1-7.
http://www.edgarcayceaustralia.com/pdf02/SL0811.pdf. 142
Dostupné
z:
Gendlin, E. T. (2003). Focusing. Praha: Portál. Giedd J. N. (2009). Linking adolescent sleep, brain maturation, and behavior. Journal of Adolescent Health. 45(4), 319-20. Gilbert, P. (2001). Overcoming Depression. Oxford: Oxford University Press. Gilbert, P. (2002). Understanding the Biopsychological Approach: Conceptualization. Clinical
Psychology,
14,
13-17.
Dostupné
z:
http://www.critpsynet.freeuk.com/Gilbert.htm. Griselová, J. E., Rasmussen, P. R. & Sperry, L. (2006). Anxiety and Depression: Physiological and Pharmacological Considerations. Journal of Individual Psychology, 62(4), 397-416. Hartshorne, J. K., Hartshornoevá, N. S. & Hartshorne, T. S. (2009). Birth Order Effects in Formation Long-term Relationships. Journal of Individual Psychology, 65(2),
156-176.
Dostupné
z:
http://www.gameswithwords.org/Hartshorne/papers/BirthOrder.pdf. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Herringtonová, A. N. et al. (2005). Lifestyles, Coping Resources, and Negative Life Events as Predictors of Emotional Distress in University Women. Journal of Individual Psychology, 61(4), 343-364. Hjertaas, T. (2009). Rediscovering the Construct of Basic Anxiety. Journal of Individual Psychology, 65(1), 47-56. Horneyová, K. (1939). New Ways in Psychoanalysis. Frome, London: Butler & Tanner Ltd. Horneyová, K. (1966). Our Inner Conflicts. New York: Norton. Kaplan, H. B. (1991). A Guide for Explaining Social Interest to Laypersons. Individual Psychology, 47(1), 82 – 85. Kern et al. (1996). Lifestyle, Personality, and Stress Coping. The Journal of Individual Psychology, 52(1), 42-53. Kern, R. M., Belangeeová, S. E. & Eckstein, D. (2004). Early Recollections: A Guide for Practitioners. Journal fo Individual Psychology, 60(2), 132-140. Kiesler, D. J. (2000). Beyond the Disease Model of Mental Disorders. Westport, CT: Greenwood.
143
Kohoutek, R. (2010). Vývojově psychologická teorie S. Freuda, E. H. Eriksona, J. Piageta a L. Kohlberga. Dostupné z: http://rudolfkohoutek.blog.cz/1002/vyvojovepsychologicke-teorie. Kopp, R. R. (1986). Styles of Striving for Significance with and without Social Interest: An Adlerian Typology. Individual Psychology: Journal of Adlerian Theory, Research & Practice, 17-25. Kopřiva, P. et al. (2008). Respektovat a být respektován. Kroměříţ: Spirála. Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. Praha: Portál. Kutchinsová, C. B., Curlette, W. L. & Kern, R. M. (1997). To What Extent Is There a Relationship between Personality Priorities and Lifestyle Themes?. Individual Psychology, 53(4), 373-387. Lantz, J. E. (1981). Depression and Social Interest Tasks. Journal of Individual Psychology, 31, 113-116. Laureauová, A. (2003). Unequal Childhoods: Class, Race, and Family Life. Berkeley, Los Angeles: The University of California Press. Liedloffová, J. (2007). Koncept kontinua: Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. Praha: DharmaGaia. Lombardi, D. N. et al. (1996). The Ubiquity of Life-style. Individual Psychology, 52(1), 31-40. Mays, M. & Manaster, G. J. (1999). Research: Facts, Values, Theory, Practice, and Unexamined Assumptions. Journal fo Individual Psychology, 55(2), 248-255. Meier, P. & Minirth, F. (1998). Od deprese ke štěstí: Příznaky, příčiny a léčení depresí. Praha: Návrat domů. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. Miranda, A. O. & Fraserová, L. D. (2002). Culture-bound Syndromes: Initial Perspectives from Individual Psychology. Journal of Individual Psychology, 58(4), 422-433. Mezinárodní klasifikace nemocí (2006). Psychiatrické centrum Praha. Mezulis, A. H. et al. (2006). The Developmental Origins of Cognitive Vulnerability to Depression: Tempreament, Parenting, and Negative Life Events in Childhood as Contributors to Negative Cognitive Style. Developmental Psychology, 6, 1012-1025. 144
Monroe, S. M. & Simonsová, A. D. (1991). Diathesis-Stress Theories in the Context of Life Stress Research: Implications for the Depressive Disorders. Psychological Bulletin, 110(3), 406-425. Mosak, H. H. & Di Pietro R. (2006). Early Recollections: Interprestative Method and Application. New York, London: Routledge. Mozdzierz, G. J. & Greenblatt, R. L. (1994). Technique in Psychotherapy: Cautions and Concerns. Individual Psychology, 50(2), 232-249. Myers, D. G. (2000). The funds, friends, and faith of happy people. American Psychologist, 55(1), 56-67. Nesse, R. (1998). Emotional disorders in evolutionary perspective. British Journal of Medical Psychology, 71, 397-415. Newbauer, J. F. & Shifronová, R. (2004). Using Early Recollections in Case Consultation. Journal of Individual Psychology, 60(2), 155-162. Nikelly, A. (1991). Social Interest: A Paradigm for Mental Health Education. Journal of Individual Psychology, 47(1), 79-88. Nikelly, A. (2005). Positive Health Outcomes of Social Interest. Journal of Individual Psychology, 61(4), 329-342. Nakonečný, M. (1996). Motivace lidského chování. Praha: Academia. Perry, B. D. et al. (1995). Childhood Trauma, the Neurobiology of Adaptation and "Use-dependent" Development of the Brain: How "States" Become "Traits". Infant Mental Health Journal, 16, 271-91. Petrovská, J. (2004). Příspěvek ke zkoumání Self u adolescentů. Hledisko individuální psychologie Alfreda Adlera. Doktorská disertační práce, FSS MU Brno. Powers, R. L. & Griffithová, J. (1987). Understanding Life-Style: The Psycho-Clarity Process. Chicago: The Americas Institute of Adlerian Studies, Ltd. Poster, E. & Posterová, M. (2000). Integrovaná Gestalt terapie: Obrysy, teorie, praxe. Boskovice: Albert. Rahn, E. & Mahnkopfová, A. (2000). Psychiatrie – Učebnice pro studium i praxi. Praha: Grada. Rasmussen, P. R. (2003a). Emotional Reorientation: A Clinical Strategy. Journal of Individual Psychology, 59(3), 345-359. Rasmussen, P. R. (2003b). The Adaptive purpose of Emotional Expression: A Lifestyle Elaboration. Journal of Individual Psychology, 59(4), 388-409. 145
Rasmussen, P. R. (2006). Anxiety and Depression: Editor´s Notes. Journal of Individual Psychology, 62(4), 353-356. Rasmussen, P. R. & Dover, G. J. (2006). The Purposefulness of Anxiety and Depression: Adlerian and Evolutionary Views. Journal of Individual Psychology, 62(4), 366-396. Richardson, F. C. & Manaster, G. J. (2003). Social Interest, Emotional Well-Being, and the Quest for Civil Society. Journal of Individual Psychology, 59(2), 123-135. Rogers, C. R. (1961). On Becoming Person. Boston: Houghton Mifflin. Roubal, J. (2004). Gestalt přístup v terapii deprese. Konfrontace, 15(1), 31-36. Roubal, J. (2007). Depression – A Gestalt Theoretical Perspective. British Gestalt Journal, 16(1), 35-43. Seligman, M. E. P. (1995). The Optimistic Child: The Revolutionary Program that Safeguards Children Against Depression & Builds Lifelong Resilience. Boston: Hougthon Mifflin Hartcourt. Shapiro, L. E. (2007). Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Praha: Portál. Schore, A. (2001) The Effects of Early Relational Trauma on Right Brain Development, Affect Regulation, and Infant Mental Health. Infant Mental Health Journal, 22, 201-69. Sicherová, L. (1954). Education for Freedom. In. K. A. Adler & D. Deutschová (Eds.). (1956). Essays in individual psychology: Adler´s theories. New York: Grove Press. Dostupné z: www.openlibrary.org. Schumaker, J. F. (2001). Age of Insanity: Modernity and Mental Health. Westport, CT:
Greenwood
Publishing
Group.
Staţeno
http://site.ebrary.com/lib/masaryk1/Doc?id=10020800&ppg=65. Shulman, B. H. & Mosak, H. H. (1995). Manual for Life Style Assessment. New York, London: Brunner-Routledge. Slavik, S. & Croake, J. (2001). Feeling and Spirituality: A Holistic Pespective. Journal of Individual Psychology, 57(4), 354-362. Slavik, S. & Croake, J. (2006a). The Individual Psychology Conception of Depression as a Stress-diathesis model. Journal of Individual Psychology, 62(4), 417-428. Smékal, V. (2004). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal. 146
Slavik, S. & Croake, J. (2006b). Individual Psychology Perspectives on the Phenomenology of Depression. Journal of Individual Psychology, 62(4), 429-442. Stančák, A. (1982). Klinická psychodiagnostika. Psychodiagnostické a didaktické testy. N. P. Bratislava. Stone, M. H. (2002). Individual Psychology of Depression. In M. A. Reinecke & M. R. Davison (Eds.). (2002). Comparative Treatments of Depression. New York: Springer
Publishing
Company.
Dostupné
z:
http://www.google.com/books?hl=cs&lr=&id=Zxd8m9pfnjQC&oi=fnd&pg=PA88&d q=Taylor+Early+Recollections+as+a+Projective+Technique:+A+Review+of+Some+ Recent+Validation+Studies.+Journal+of+Individual+Psychology&ots=ibZA_ahbN&sig=2y099YjXG2pSoVMBhSHy-waXWSk#v=onepage&q&f=false. Taylorová, J. A. (1975). Early Recollections as a Projective Technique: A Review of Some Recent Validation Studies. Journal of Individual Psychology, 31, 213-218. Taylorová, S. E. et al. (2000). Psychological resources, positive illusions, and health. American Psychologist, 55(1), 99-109. Verger, M. D. & Camp, L. W. (1970). Early Recollection: Reflections of the Present. Journal of Counseling Psychology, 17(6), 510-515. Waller, B., Carlson, J. & Englar-Carlson, M. (2006). Treatment and Relapse Prevention of Depression Using Mind-fulness-based Cognitive Therapy and Adlerian Concepts. Journal of Individual Psychology, 62(4), 443-454. Weisz, J. R., et. al (1993). Control-Related Beliefs and Self-Reported Depessive Symptoms in Late Childhood. Journal of Abnormal Psychology, 102(3), 411-418. Yin, R. K. (2003). Aplications of Case Study Reasearch. Thousand Oaks, London, New Delhi: SAGE Publications. Zatloukal, J. (2006). Přesvědčení o rodinných vztazích – vybrané teoretické koncepce a nástin jejich aplikace v praxi rodinné terapie. Psychológia a psychopatológia dieťata, 41(2), 95-112. Dostupné z: http://www.dalet.cz/Clanky/beliefs2.pdf. Zinker, J. C. (2004). Tvůrčí proces v Gestalt terapii. Brno: ERA.
147
