MASARYKOVA UNIVERZITA. Děti z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

Děti z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči Bakalářská práce

Brno 2012

Vedoucí práce: PhDr. Denisa Denglerová PhD.

Autor práce: Markéta Suráková

Bibliografický záznam SURÁKOVÁ, Markéta. Děti z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči. Brno, 2012. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky. Vedoucí práce PhDr. Denisa Denglerová, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce s názvem Děti z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči předkládá sled událostí během ţivota těchto dětí, a to ţivot v relativně fungující rodině, rozvod a následný moţný zisk nové nevlastní rodiny.

Annotation The name of my Bachelor thesis is Children from divorced families and their relationships with their step/half-siblings and step-parents and it presents sequence of events during these children’s life, it’s the life in the relatively well working family, divorce and follow possibility to get a new step-family.

Klíčová slova Rodina, funkce rodiny, rodinná resilience (odolnost), sourozenci, sourozenecké konstelace, manţelství, výběr partnera, rozvod, nevlastní sourozenec, nevlastní rodič.

Keywords Family, functions of the family, family resilience, siblings, sibling constellations, marriage, partner selection, divorce, step/half-sibling, step-parent.

Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“ V Brně dne

Markéta Suráková

Poděkování Děkuji PhDr. Denise Denglerové PhD. za ochotu a metodickou pomoc při zpracování mé bakalářské práce. Dále děkuji mým přátelům a známým za poskytnutí cenných dat do mého výzkumu.

„Celý ţivot se mi potvrzuje teorie, ţe rozvést se jednou nebo dvakrát ještě nic neznamená. Třikrát a víc – to uţ je porucha osobnosti.“ Mudr. Miroslav Plzák, Csc.

Obsah Úvod .................................................................................................................................. 7 I. TEORETICKÁ ČÁST .................................................................................................... 8 1.

2.

3.

Rodina ....................................................................................................................... 8 1.1.

Vymezení pojmu ............................................................................................ 8

1.2.

Znaky současné rodiny ................................................................................. 10

1.3.

Funkce rodiny .............................................................................................. 12

1.4.

Rodinná resilience (odolnost) ....................................................................... 16

1.5.

Sourozenectví............................................................................................... 18

Rozvod .................................................................................................................... 26 2.1.

Příčiny rozvodovosti .................................................................................... 27

2.2.

Nesporný a sporný rozvod ........................................................................... 28

2.3.

Rozvodový proces........................................................................................ 29

2.4.

Děti a rozvod ............................................................................................... 32

Nevlastní rodina ....................................................................................................... 37 3.2.

Nevlastní sourozenec ................................................................................... 39

3.3.

Nevlastní rodič ............................................................................................. 40

II. VÝZKUMNÁ ČÁST .................................................................................................. 42 4.

Výzkumný problém .................................................................................................. 42

5.

Cíl výzkumu ............................................................................................................. 42

6.

Sběr dat .................................................................................................................... 42 6.1.

7.

Výzkumný vzorek ........................................................................................ 43

Výzkumná strategie .................................................................................................. 45 7.1.

Kategorie ..................................................................................................... 45

Závěr ............................................................................................................................... 54 Shrnutí ............................................................................................................................. 55 Summary .......................................................................................................................... 55 Pouţitá literatura .............................................................................................................. 56 Seznam příloh .................................................................................................................. 60

6

Úvod Téma dětí z rozvedených rodin a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči jsem si vybrala pro jeho značnou aktuálnost a také proto, ţe i mě samotnou v dětském věku potkala tato krizová událost, jak ji nespočet publikací označuje. Cílem mojí práce je tedy objasnit problematiku dětí z rozvedených rodin. Jaké pocity proţívají v průběhu celého procesu, jakým chováním reagují na toto rozhodnutí rodičů? Jaké chování a pocity se u nich mohou objevit, kdyţ se v rodinném kruhu objeví jeden nebo více nových členů rodiny? Celá moje práce je rozdělena do dvou částí. První se zabývá teoretickým vymezením dané problematiky a druhá obsahuje empirický výzkum. Otázky v jednotlivých rozhovorech se opírají převáţně o osnovu tématu, který je nastíněn v následujícím odstavci. Téma, které budu řešit ve své práci bych chtěla nastínit jiţ od jeho počátku. První kapitola tedy pojednává o fázi, kdy ţije nic netušící dítě v relativně fungující rodině. Jak literatura a zákon definuje rodinu? Jak se rodina změnila oproti dřívějším dobám? Jaké má rodina funkce? Jakou roli hraje v socializaci jedince a jeho budoucím ţivotě? Důleţitou součástí rodiny, která ovlivňuje celý náš ţivot je sourozenectví, které je také součástí první kapitoly. Druhou kapitolou budu pokračovat přes příčiny, které způsobují rozpad rodiny. Rodiče získají rozvodem svobodu, ale získají také něco děti? Je pro ně lepší ţít v rodině, kde nefunguje mezi rodiči partnerský vztah? Nebo je pro jejich „dobro“ přívětivější rozchod rodičů? Nikdy jsem svojí matce neměla za zlé, ţe se s otcem rozvedla, ale aţ v nedávné době jsem ji pochopila. Po více jak deseti letech. Vyčítají děti rozvod rodičům nebo je chápou? Prezentace samotného procesu, který rozvod představuje, je součástí následující podkapitoly. Dozvíme se, jak rozvod můţe probíhat a jaké nepříjemnosti z něj plynou pro děti i rodiče. Velmi důleţitou součástí této kapitoly je část o tom, jaké se u dětí projevuje chování a jaké pocity proţívají, během rozchodu rodičů. Třetí kapitolou představím situaci nastávající po rozvodu rodičů. Alespoň jeden z rodičů většinou uzavře další manţelství a dítě tak ve většině případů získá nevlastní sourozence a nevlastního rodiče. Jaké vztahy panují mezi nevlastními sourozenci? Nenávidí se, ignorují a nebo mezi nimi vzniknou podobné vztahy jako mezi sourozenci vlastními? A co nevlastní rodič? Vnímá ho dítě jako autoritu? Tyto a mnohé další otázky většinou připadnou na mysl rodičům, kteří chtějí zaloţit novou rodinu spojením své s jinou.

7

I. TEORETICKÁ ČÁST

1. Rodina Rodina jako malá neformální sociální skupina je prostředím, ve kterém její členové nachází lásku, porozumění a vzory pro svůj budoucí ţivot. Definovat takové vztahy je sloţité. Navíc, kdyţ v dnešní společnosti existuje mnoho různých druhů rodin. Nemusí to jiţ být takové rodiny, které tvoří manţelé a děti. Přibývá například rodin bezdětných, neúplných či rodin s homosexuálními páry. Jak pohlíţí na rodinu literatura a zákon? V následující podkapitole uvedu několik definicí rodiny z různých odborných oblastí, hlavní funkce rodiny, vysvětlím pojem rodinná resilience, jaký má vliv rodina na budoucí ţivot dítěte, podíváme se z blízka na problematiku manţelství v naší společnosti a na sourozenecké vztahy ve vlastní rodině. Rodina je jednou z nejvyšších hodnot v ţivotě jedince. Přestoţe se ţebříček hodnot během ţivota mění dle etap, kterými jedince prochází, rodina se objevuje ve většině případů na předních příčkách. Pokud rodina funguje alespoň relativně správně a dítě má v rodině vzory, ke kterým můţe vzhlíţet a ve kterých můţe najít oporu, pocit bezpečí či jistoty, stává se rodina pro dítě společenskou skupinou, která ho ovlivní na celý ţivot. Je tedy pochopitelné, ţe ať uţ je to v mládí nebo v dospělosti ve vlastní rodině jedinci záleţí na budování vztahů s jednotlivými členy a vytváření domova.

1.1. Vymezení pojmu Rodina má vliv na nepřeberné mnoţství oblastí lidského ţivota a proto se není čemu divit, ţe je předmětem zájmu mnoha společenských věd. V následujících odstavcích se budeme věnovat definicím z těch oborů, které jako sociální pedagog povaţuji za nejdůleţitější z hlediska fungování rodiny. Za stěţejní povaţuji definici pedagogiky. Pedagogika je věda, která se zabývá vzděláváním a výchovou. Pokud budeme předpokládat, ţe v rodině ţije s párem či manţely alespoň jedno dítě, je jejich povinností toto dítě vychovávat. Pedagogem se tak stává kaţdý rodič. Pedagogický slovník tedy definuje rodinu takto: 8

„Nejstarší společenská instituce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a ţivotního stylu. Z hlediska sociologického je formou začlenění jedince do sociální struktury. Současné pojetí tenduje k chápání rodiny jako sociální skupiny nebo společenství, ţijícího ve vlastním prostoru – domově, uspokojující potřeby, poskytující péči a základní jistoty dětem.“ (Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J., 2009) Ne kaţdý rodič si ovšem uvědomuje, jakou nenahraditelnou úlohu v ţivotě dítěte zastupuje. Mnohdy se dnes setkáváme s názorem, ţe škola je zde od toho, aby dítě vychovala. Ano, úkolem vzdělávacích institucí jako je škola je opravdu dítě mimo jiné vychovávat, ale především jim mají vštěpovat takové vědomosti, dovednosti a kompetence, které jim pomohou lépe se orientovat v ţivotě a společnosti. Základy výchovy má podávat především rodina, tedy hlavně rodiče, které dítě „tvarují“ jiţ od narození, kdy je tato tvárnost na nejvyšším moţném stupni. Škola pak na tyto kořeny navazuje a dále je rozvíjí. Spolupráce rodičů a pedagogů je pak vysokým vkladem do ţivota dítěte. Dáváme mu tak základ na rozvoj jeho osobnosti ve všech oblastech a tím i moţnost kvalitnějšího budoucího ţivota. Jak jiţ bylo zmíněno výše, rodina je jednou ze základní sociálních skupin, ve kterých se jedince pohybuje a to poměrně dlouhou dobu. Její důleţitost v navazování dalších sociálních vztahů je tedy zřejmá. Sociologie jako věda zkoumající sociální ţivot jedinců, skupin a společností je další vědou, která podstatným způsobem popisuje fungování mimojiné i rodin. Podle Příručního slovníku občana je rodina: „Relativně stálá skupina, která vychovává děti a poskytuje svým členům ekonomické, sociální a citové zázemí. Rodinu mohou tvořit jedinci spjatí manţelstvím, pokrevním příbuzenstvem nebo adopcí. Hlavním smyslem rodiny je reprodukce, tj. přivádění potomků na svět, následná péče o děti a jejich výchovu, která je biologicky důleţitá pro zachování lidstva.“ (Mičienka, M., 2003) Samozřejmě ţe zachování rodu je důleţitá věc, ale je opravdu hlavním smyslem dnešní rodiny reprodukce? Z mnoha médií se dnes dozvídáme, ţe dětí se rodí méně a méně. Ať uţ je to z ekonomických důvodů nebo proto, ţe rodiče nemají čas či zájem o více dětí, vyplývá nám z této změny ve společnosti, ţe právě plození dětí nemusí být hlavním smyslem rodiny. Pro někoho to můţe být třeba právě určité zázemí, které je pro něj místem bezpečí, jistoty a podpory. Děti jiţ tedy nejsou stěţejní ţivotní situací mnoha párů. Stále více se setkáváme ve společnosti s takovými rodinami, které jsou bezdětné. Některé takové páry dokonce ani neuzavřely manţelství. Na této definici mě velice zaujalo spojení „relativně stálá skupina“. Můţeme na ní pozorovat moţnost rozpadu rodiny. Můţeme tak říci, ţe tato definice je spíše modernější,

9

ţe zahrnuje právě tuto moţnost rozdělení rodiny, která se stává v současné době stává snad trendem? Je ale důleţité tento fakt uvádět? Pro mnoho lidí ve společnosti je rodina posvátným spojením a kdyţ ji zakládají, neodbíhají jejich myšlenky nebo dokonce plány na její zánik. Je autor ohledně rodiny pesimista nebo spíše realista? Ze současných údajů o rozvodovosti lze usoudit, ţe spíše to druhé. V ţádným jiných definicích jsem se ale s touto skutečností nesetkala. Psychické vlastnosti, procesy, stavy a jejich příčiny a projevy jsou předmětem zkoumání psychologie. Rodina jako zdroj formování jedince, jeho vlastností a chování je proto neodmyslitelnou součástí zkoumání také psychologie. Vymezení rodiny dle Psychologického slovníku je v porovnání s předchozími krátká, ale přesto výstiţná: „Společenská skupina spojená manţelstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí.“ (Hartl, P., Hartlová, H., 2000) Jak uvádí autoři, právě vzájemnou pomoc povaţuji za jednu z hlavních předností v rodině. Pod tímto pojmem si můţeme představit mnoho dalších charakteristik, díky kterým je právě rodina tak jedinečnou a nenahraditelnou sociální skupinou. Mnohdy sice záleţí na vlastnostech jednotlivých členů, hlavně rodičů, ale kde jinde se setkáte s takovou podporou a tolerancí jako v rodině? Rodina by měla být místem bezpečí a jistoty, domovem, kde má kaţdý své místo, kde můţe nerušeně přemýšlet a snít. Ani česká legislativa nezapomíná na rodinu. Práva a povinnosti jejích členů jsou popsány v zákoně č. 244/2011 Sb., o rodině. Při jeho pročítání jsem se ovšem přímo nedočetla, jak tento zákon vymezuje pojem rodina. Zmiňuje se pouze o tom, ţe hlavním účelem manţelství je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. Není to paradox? Zákon o rodině nedefinuje rodinu. „Důvod tkví v tom, ţe vymezení pojmu rodiny by z právního hlediska ţádný podstatný význam nemělo. Rodina jako taková nemůţe vystupovat v právních vztazích, nemůţe nabývat majetek, dědit ani uzavírat smlouvy.“ (Choděra, O., 2002)

1.2. Znaky současné rodiny S vývojem společnosti se neodmyslitelně mění i její základní jednotka, kterou rodina bezpochyby je. V podvědomí společnosti koluje předsudek, ţe dnešní rodina prochází spíše krizí. Potvrzují to především vysoká čísla ohledně rozvodů nebo naopak nízká čísla narozených dětí.

10

„Současná rodina není v krizi, prochází však zásadní změnou.“ (Ambrozková, L. a kol., 2002). Rodina se nám mění před očima a my máme pocit, ţe spíše k horšímu. S vývojem společnosti, technologií či vědy se ale také musí neodlučitelně vyvíjet i tato základní jednotka společnosti. Některé změny napomáhají ţivotu, jiné tak trochu ztěţují, ale to podle mého názoru probíhalo vţdy a vţdy to tak také bude. Klíčovým krokem, který vedl ke vzniku dnešního typu rodiny, byl rozpad tradiční velké rodiny. Několik generací rodin ţijící v jednom domě je jiţ minulostí a můţeme se s ní setkat jen ve velmi omezeném mnoţství. Velký vliv na uspořádání a chod rodiny měla také proměna role ženy a matky. Nejen v domácím prostředí, ale také v zaměstnání. „Názor, ţe posláním ţeny je především mateřství, se zdá být na ústupu.“ (Sirovátka, T., Hora, O., 2008) Ano, ţeny se staly bojovnicemi za zrovnoprávnění s muţi ve všech oblastech. Je jasné, ţe se to promítlo i do povinností a práv v manţelství a v rodinném ţivotě. Ţeny tedy často v manţelství preferují rovnoprávný model. Muţské a ţenské práce se stírají, z mateřské dovolené se stává dovolená rodičovská, kterou mohou nastoupit po uplynutí určité doby po porodu i otcové. Snaha zapojit do péče o malé dítě i otce se stala velkým trendem dnešní společnosti. Toto prolínání podle mého názoru vede i k vzájemnému pochopení role druhého partnera v rodině. Stále více párů dává přednost budování kariéry před založením rodiny s dítětem. „Výchova dítěte znamená zvýšení rodinných výdajů na ošacení, stravování a zpravidla i na bydlení. (Tomeš, I., 2011) Určitá finanční náročnost nutí rodiče, muţe i ţeny, nejdříve zajistit bydlení a budoucnost pro sebe a své děti. Mnohdy tato finanční zátěţ omezuje počet dětí, které si mohou rodiče dovolit. Ten se často sníţí aţ na jediné dítě. V dnešní společnosti kladou také budoucí rodiče velký důraz na vlastní seberealizaci, kterou si zachovají dále i po odchodu dětí, vesměs ale právě na úkor rodiny a dětí. Lidé přišli vlastně na to, ţe nemusí po škole hned zakládat rodinu, ţe mají prostor i pro sebe a pro zábavu. Součástí vztahů se stává oboustranné porozumění, úcta a tolerance. S tím ale také mohou stoupat nároky na manţelství. „Hledání toho pravého/té pravé“ mohou mnohdy dohnat jedince aţ ke svobodnému způsobu ţivota. „Velký počet manţelství se rozpadá ne proto, ţe by jeden nebo oba partneři manţelstvím pohrdali, ale proto, ţe mají vysoko postavený ideál manţelství a rodičovství a konkrétní partner tohoto ideálu nedosahuje.“ (Ambrozková, L., 2002). Rozvodovost je dnes velice vysoká, to na nás křičí veškerá média a mnohé studie a výzkumy to samozřejmě dokazují. Rozvod je bezesporu obrovská zátěţ jak pro oba manţelé, tak i pro děti. V mnoha případech je to ale podle mého názoru to lepší řešení. Setrvávat v rodině,

11

která nefunguje, ve které můţe dokonce docházet k trestným činům, není přínosné pro nikoho. Odhodlat se k rozvodu není pro nikoho příjemná záleţitost. Nemyslím si, ţe by se lidé rozváděli jen tak z marnivosti. Podle mého kaţdý zváţí důsledky takového kroku. Troufla bych si i dotáhnout tento problém do krajnosti a nazvat ho téměř zdravým ukazatelem společnosti. Manţelství či partnerský vztah je určitou dohodou mezi dvěma lidmi. A stejně jako u ostatních dohod je normální právo na odstoupení, pokud byly některé podmínky takové „smlouvy“ porušeny. Je to spíše přehnané, ale na druhou stranu jsem ráda, ţe to takhle v podstatě dnes funguje. Ať uţ je to strachem z vysokých čísel, které nám statistiky rozvodovosti nabízejí nebo je to finančními prostředky, které jsou často potřeba k uzavření manţelství a které by rodiče raději vyuţili na zaopatření dítěte, stoupá i mimomanželská plodnost. V dnešní společnosti se setkává kupodivu s vysokou tolerancí, i kdyţ její výskyt není zase tak výrazný. Pro takové rodiny ovšem z právního hlediska existují nemalé nepříjemnosti, proto se často takové rodiny odhodlají k manţelství. „Faktem je, ţe plození dětí ztratilo definitivně svůj spontánní charakter a stává se stále častěji věcí úvahy a finanční a časové kalkulace (coţ podporují i masově rozšířené koncepce, sexuální výchova ve školách i nové reprodukční technologie).“ (Sirovátka, T., Hora, O., 2008) Názor na mě působí spíše negativním dojmem. Podle mého názoru je ale dobré si tuto ţivotní etapu dopředu naplánovat a to právě na tu dobu, kdy na ni budu alespoň částečně připravena. S příchodem dítěte do rodiny se nejen zvýší finanční výdaje, ale hlavně se od základů změní ţivotní styl celé rodiny. Za pozitivní, nebo spíše za logické, povaţuji i posun prvního dítěte do pozdějšího věku rodičů. Se stále se zvyšujícími nároky na vzdělání, se stále více mladých lidí snaţí úspěšně zvládnout vysokoškolská studia, která jim mnohdy zaberou delší dobu, neţ je standardní doba studia. Na druhou stranu velkou slabinou takového jednání mladých rodičů je odkládání dětí do pozdějšího věku. V rodinách je stále méně a méně dětí nebo dokonce vznikají i rodiny bezdětné.

1.3.

Funkce rodiny

„Od starověku aţ do současnosti bylo podniknuto mnoho pokusů vychovávat děti v jiném neţ rodinném prostředí, tyto pokusy ukázaly nenahraditelnost rodiny.“ (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010) Rodina má nezastupitelné místo při výchově dětí. V tzv. dysfunkčních rodinách

12

nebývá některá z následujících funkcí plně dodrţována nebo není rodinou naplňována vůbec. I přes to by ale měla být rodina upřednostňována před ústavní výchovou. Za hlavní funkce rodiny povaţuje Ivana Binarová (2000) funkce biologicko – reprodukční, ekonomickou, emocionální a socializačně – výchovnou.

Biologicko - reprodukční funkce „Základní biologickou funkcí rodiny je reprodukce (plození dětí), která v sobě obsahuje i uspokojení sexuálního pudu. Reprodukce je důleţitá pro zachování lidstva.“ (Binarová, I., 2000). Reprodukce je základní funkcí veškerých ţivých organismů na planetě. V zájmu zachování rodu se mnoţí vše. Člověk jako jediný plodí oproti ostatním ţivočichům mnohem méně potomků a jejich výchově a péči o ně věnuje daleko delší dobu a vynakládá mnohem více energie. Tímto způsobem jim dávají rodiče daleko větší šance na přeţití, kterou mají potomci lidí velmi vysokou oproti mláďatům ostatním ţivočichů. Sexuální ţivot v manţelství se stává jednou z velice důleţitých věcí a často podstatnou měrou zasahuje do rozhodování o rozvodu. Mnohdy jsou to právě ţeny, jejichţ chuť k sexu s přibývajícím věkem slábne. Tato sexuální abstinence ale neplatí u muţů. Muţská nevěra pak není výjimkou. Samozřejmě, ţe je tu i opačná moţnost. „Sex hraje větší důleţitost i v muţském pojetí lásky. Přirozená rozmnoţovací strategie nutí muţe, aby získal co nejvíce ţen, s nimiţ by mohl dále šířit svoje geny. Ţena musí naopak pečlivě hledat vhodného partnera, který se dokáţe postarat o potomky. Její sexuální chování bývá tedy stabilnější a zodpovědnější.“1

Ekonomická funkce „Ekonomická funkce znamená, ţe rodina by měla materiálně zabezpečit všechny své členy (jídlo, ošacení, domácnost).“ (Binarová, I., 2000). Není jednoduché zabezpečit jedno dítě natoţ dětí několik. To většinou ty mladší veškeré oblečení a obuv dědí po dětech starších. Výdaje na děti jsou neúměrně vysoké vůči platům velké části populace. Pokud chcete, aby vaše dítě dostalo to nejlepší (a který rodič to svému dítěti nepřeje?), není to zrovna levné. I kdyţ se stát snaţí rodiny s nízkými příjmy podporovat, jistě nikdo neuvěří tomu, ţe to jsou nějaké závratné částky. Tato otázka samozřejmě také souvisí se sniţováním porodnosti. Zvyšování výdajů na dítě nutí mladé páry si nejdříve vybudovat kariéru a teprve pak si 1

http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/248522-radim-uzel-manzelstvi-celosvetove-ztraci-na-sveprestizi.html

13

mohou dovolit dítě. Jenţe taková kariéra se vytváří několik let, takţe první dítě se posunuje aţ na hranici třiceti let. Pak uţ ale mnohdy nezbývá čas na dítě další a vzniká tak mnoho rodin, které mají pouze jedno dítě. Stát by se měl snaţit tuhle situaci řešit, protoţe jak jsme uţ uvedli výše reprodukce je důleţitá pro zachování lidstva, v tomto případě pro zachování národa. Stát ovšem paradoxně ruší většině rodičům nárok na příspěvek při narození dítěte, tzv. porodné, různé příspěvky na děti dostanou jen opravdu velmi sociálně slabé rodiny.

Emocionální funkce „Emocionální funkce rodiny poskytuje uspokojování citových potřeb všech jejích členů.“ (Binarová, I., 2000). To znamená, ţe nejenom rodiče poskytují potřebné citové podněty dětem, ale také rodiče si díky narození a péči o své děti splňují svá emocionální tuţby. Rodina má v tomto směru opět nezastupitelné místo. Mezi psychické a emoční potřeby dítěte řadíme tyto skutečnosti: - „Stálost prostředí, místo, kde to důvěrně zná, kam se rádo vrací, kde věci mají svůj řád - Přítomnost stálých osob, zvláště role matky je velmi významná - Citová vstřícnost a příchylnost ze strany rodičů - Podnětnost prostředí a podněcování aktivity“ (Binarová, I., 2000). Tento výčet dětských potřeb opět poukazuje na velmi vysokou důleţitost rodiny v rámci utváření osobnosti dítěte. Rodič by se měl snaţit o vytvoření bezpečného zázemí poskytující okamţiky radosti. Ovšem kaţdý z nás zná nebo alespoň slyšel o nějakém případu, kdy tyto podmínky zdravého vývoje dětí, byly porušovány. „Ţeny – matky mají vývojovou potřebu předávat část svého já druhému jedinci, mají potřebu citově se angaţovat na osudu někoho druhého, pečovat, starat se o někoho.“ (Binarová, I., 2000). Ne všechny ţeny však mají tu moţnost vychovávat děti. Ty, kterým se to nepodaří a své děti nemají, často vykonávají taková povolání, kde se dostávají do styku s dětmi a mohou si tak nahradit neuspokojenou potřebu. Takové ţeny často pracují ve školství jako učitelky nebo ve zdravotnictví jako dětské sestry apod. Neustále se setkáváme s tím, ţe rodič plánuje dítěti jeho studium na střední nebo vysoké škole, organizuje mu jeho zájmové krouţky, i kdyţ má třeba dítě jiné přání a sny, co by chtělo v ţivotě dělat. Takové chování rodičů můţe být zapříčiněno v tom, ţe oni samotní svá přání neměli moţnost splnit nebo jim na to nepostačovali jejich schopnosti a dovednosti.

14

Velmi typickým jevem při výchově vlastních dětí je tendence napravovat chyby, jichţ se dopouštěli jejich rodiče. Například příliš přísná výchova rodičů vyvolává v jejich potomcích potřebu své vlastní děti vychovávat poněkud mírněji. „Otec i matka proţívají se svými dětmi znovu vlastní dětství, radují se z jejich úspěchů a pokroků, mají o ně strach.“ (Binarová, I., 2000).

Socializačně – výchovná funkce „Výchova je chápána jako působení a ovlivňování lidí navzájem. Výchova v rodině je souhrnem interakcí, způsobů komunikací, rituálů a stereotypů.“ (Binarová, I., 2000). Jak uvádí Hartl, Hartlová (2000) v Psychologickém slovníku, socializací můţeme rozumět postupné začleňování jedince do společnosti. Toto začleňování probíhá prostřednictvím nápodoby a identifikace

2

zprvu v rodině, dále v malých společenských

skupinách aţ po zapojení se do nejširších celospolečenských vztahů. „Součástí socializace je přijetí základních etických a právních norem dané společnosti.“ (Hartl, P., Hartlová, H., 2000). Tyto normy dítě samozřejmě získává prostřednictvím svých rodičů. Předkládání vhodného chování rodiči pak dítěti napomáhá k pochopení, respektování a dodrţování společenských pravidel a norem. „Neznamená to však, ţe rodina přesně kopíruje společenské normy a poţadavky. Kaţdá rodina se více či méně od těchto poţadavků odchyluje. Rodina je relativně uzavřený společenský organismus, který vlivy okolního prostředí svým svérázným způsobem zpracovává.“ (Binarová, I., 2000). Velmi často se tak jedinec dostává do začarovaného kruhu. Jeho rodičům bylo napříč mnoha generacím předkládáno nevhodné sociálního chování a právě toto chování se neustále v rodině převádí na další děti. V rodinách, kde kladou silný důraz na tradice nebo na rodinné vztahy, kde je jednoduše rodina na prvním místě, dítě pak velice sloţitě přijímá vzorce chování od jiného dospělého. Velký vliv na budoucí společenský ţivot mají i sourozenecké konstelace. Často se setkáváme s tím, ţe mezi sourozenci panuje napjatý vztah plný neshod a soutěţení. „Význam hádání a pošťuchování se tkví v tom, ţe se jimi děti učí prosadit se a najít si své místo mezi sobě rovnými. Tomu se nemohou naučit ve vztahu k rodičům, anebo ve vztahu k jiným dospělým.“3 Přítomnost sourozence výrazně ovlivňuje pozitivně vývoj sociálních dovedností jedince. Ten je ve srovnání s jedináčky o něco rychlejší, dříve tak berou na zřetel existenci druhého

2

Při identifikaci se vybírá objekt (vzor) nápodoby a je přejímán jako celek. U nápodoby je přejímáno pouze určité chování. 3 http://www.rodina.cz/clanek463.htm

15

člověka, chápou psychiku druhých a také to, ţe i ostatní mají své potřeby a přání, ţe není ve středu zájmu jen on, jak tomu bývá u jedináčků. „Děti přebírají od svých rodičů i vztahy k hodnotám. Jsou rodiny orientující se na materiální blaho, jsou jiné, které podporují duchovní hodnoty. V současné době je orientace na materiální hodnoty značná. Dokonce se dá říci, ţe někteří rodiče se s majetkem identifikují s pocitem, čím více ho mají, tím oni sami mají vyšší hodnotu.“ (Binarová, I., 2000). Obdobou mohou být funkce, které popisují autoři Matoušek a Pazlarová (2010). Ti povaţují za funkce rodiny v západní civilizaci především tyto: 

Podporování socializace – vychovávání dětí je podle mého názoru nejdůleţitější funkcí rodiny. Dává dítěti základ do ţivota, předpoklady na budování pozdějších vztahů a sociálních kompetencí.



Vztahová podpora dospělých lidí, která určuje člověka jako bytost s ţivotní potřebou ţít ve společnosti lidí. Autoři poukazují na zvyšující se počet osob, kteří ţijí samostatně bez partnera. Podle mého názoru je tato skutečnost dána určitou potřebou svobody, která je v posledních letech na předních příčkách ţebříčku hodnot. A právě vztah nám tuto potřebu jistým způsobem omezuje.



Ekonomická podpora všech členů nepředstavuje nic jiného neţ finanční zabezpečení dětí i rodičů.

Je zajímavé, ţe přestoţe autoři s dětmi ve všech těchto oblastech fungování rodiny počítají, neuvádějí přímo plození dětí jako samostatnou funkci rodiny. Berou děti jako samozřejmost? Jako jistou část rodiny? Vzhledem k vývoji dnešních rodin by byla tahle skutečnost velmi neuváţená. Jak jsme se totiţ uţ dozvěděli z předchozí podkapitoly, vzniká neustále více rodin bezdětných, rodin, které nepovaţují za smysl ţivota předávání svého odkazu svým potomkům. Téměř to zní jako by ani nechtěli, aby jejich ţivot pokračoval.

1.4. Rodinná resilience (odolnost)

Kaţdá rodina se v průběhu své existence musí potýkat s nástrahami kaţdodenního ţivota i s mimořádnými stresovými nebo dokonce traumatickými událostmi. Pruţnost, odolnost či schopnost vzpamatovávat se z těchto situací přestavuje právě rodinná resilience neboli rodinná odolnost. (Sobotková, I., 2007). Odolnost samozřejmě záleţí na toleranci jednotlivých členů, na schopnosti řešit a vyrovnávat se s krizovým momentem. 16

Co pro jednu rodinu znamená nepřekonatelný problém, můţe se u druhé jevit jako malichernost a její řešení je snadné. Pojem rodinné resilience můţeme přesněji také definovat jako „vlastnost rodiny, která jí umoţňuje udrţet si zavedené vzorce fungování, i kdyţ je konfrontována s rizikovými faktory.“ Nebo jako „schopnost rodiny rychle se zotavit z krize nebo z přechodné události, která vyvolala změny v rodinném fungování4.“ (Sobotková, I., 2007). Dnes se neustále mluví o vysokých číslech ohledně rozvodů. Dříve vydrţelo více manţelství po mnohem delší dobu. Je to lepší morálkou, jak mnohdy slýcháme? Je dnešní doba opravdu tak zkaţená? Nedokáţeme si váţit ani rodiny? Podle mého názoru si dnes lidé váţí těchto věcí stejně jako dříve. Jenom mají dnes více moţností, nejsou tak silně svazováni společností a vírou. Dnes lidé berou rozvod jako běţnou věc. Jako něco, co se stává a k ţivotu patří. Rozvod jiţ dnes nemá hanlivý význam. Spíše je to východisko z mnohdy nesnesitelné ţivotní situace. Jedinec se nemusí podřizovat něčemu, co je mu bytostně nepříjemné a s čím jen těţko můţe ţít. Alkoholismus či domácí násilí jsou rozhodně důvody pro to, aby se manţelé rozvedli. I za cenu toho, ţe dítě jednoho rodiče ztratí. Nemyslím si, ţe by tyto nešvary nebyly součástí dřívějších rodin. Spíše naopak. V hojném počtu se v rodinách vyskytovaly a navíc nebyly téměř nijak řešeny. Odolnost rodiny nám mohou více přiblíţit pojmy zdravé rodinné fungování a zvládání zátěže v rodině. Zdravé fungování je charakterizováno určitou adaptibilitou, soudrţností a komunikací rodiny. Adaptabilita je schopnost, díky které se rodina dokáţe přizpůsobovat proměnlivým poţadavkům a nárokům ţivota. „Adaptabilní rodiny dokáţou snadněji změnit své fungování, někdy i ţivotní styl, vyţaduje – li to situace.“ (Sobotková, I., 2007) Prostřednictvím otevřené a přímé komunikace v rodině můţeme působit preventivně na sociální klima rodiny, vytvářet celkově příznivější rodinnou atmosféru a lépe se přizpůsobovat změnám. Komunikace je prostředkem udrţování rovnováhy v rodině. Bez ní nemůţe fungovat ţádná sociální skupina. Pouhým pohledem nevysvětlíte, proč zrovna dnes nemáte dobrou náladu ani ji nepomůţete nikomu zlepšit. Soudržnost rodiny by měla naplňovat výše zmíněné funkce a to převáţně funkci emocionální. Soudrţná rodina se pak stává pro jedince místem ochrany, její členové jsou lépe připraveni na příchod krizové situace a vzájemné vztahy jsou stabilnější, zaloţené na vzájemném respektu. „Úroveň stresu v rodině záleţí na závaţnosti a intenzitě stresoru; na tom, jak jej rodina vnímá a hodnotí, na zdrojích a moţnostech zvládat stres, na psychické a fyzické kondici členů rodiny v době, kdy se stresor objeví. Neméně rozhodující je širší kontext – co uţ rodina zaţila, jaké jsou aktuální vztahy a 4

Rodinné fungování popisuje, do jaké míry jsou uskutečňovány funkce v rodině. (Sobotková, I., 2007)

17

citová atmosféra v rodině.“ (Sobotková, I., 2007). Tématu zvládání stresu v rodině se literatura nevěnuje tolik jako u jednotlivců. O rodinném stresu většinou hovoříme v kontextu postiţení nebo nemoci v rodině. „Předpokládá se, ţe všechny rodiny mají síly a moţnosti, které mohou rozvíjet.“ (Sobotková, I., 2007). Záleţí jen na rodině, zda tyto moţnosti dokáţe vyuţít sama nebo aţ s pomocí odborníka. V mnoha případech se ale setkáváme s odmítavým přístupem rodiny. Její členové předpokládají, ţe odbornou pomoc nepotřebují, ţe je v jejich silách zvládnout a vyřešit krizový moment. Pomoc psychologa povaţují za něco nepřijatelného. Často jsou to pouhé předsudky, které jim ve spolupráci se specialistou brání. Strategie zvládání stresu jsou zaměřené především na sníţení nároků v rodině (umístění nemocného do hospicové péče), získávání dalších zdrojů podpory (ošetřovatelka domů), průběţné zvládání tenze v rodině (například pomocí fyzických cvičení, posezení s přáteli apod.) a na hodnocení situace a pochopení jejího významu (hledání kladných stránek v krizové situaci, například rodina drţí pospolu). (Sobotková, I., 2007). K pochopení významu situace a k dalšímu posílení rodinných vazeb by měla významným způsobem přispívat právě soudrţnost rodiny. Ta svým způsobem sniţuje působení různých institucí pro péči o nemocné, kterým uţ nestačí síly na to, aby se postarali sami o sebe. Posuzování funkčnosti či nefunkčnosti rodiny se u nás často děje neoprávněným přiřazováním nálepky méně funkční nebo dokonce nefunkční rodina neúplné rodině a naopak úplná rodina bývá automaticky řazena mezi funkční rodiny. „Je potřeba zdůrazňovat, ţe kvalita rodinného souţití nezáleţí ani tak na uspořádání a struktuře rodiny jako na tom, co v rodině probíhá. Právě rodinné procesy a vztahy jsou pro funkčnost a odolnost rodiny rozhodující.“ ( Matoušek, O., 1997)

1.5.

Sourozenectví

Vztahy, které panují mezi sourozenci, se běţně vyznačují ţárlivostí, soutěţivostí, někdy aţ nepřátelstvím. Naopak jindy mohou být sourozenci celoţivotními nejlepšími přáteli, které navíc pojí ještě pokrevní pouto. Na kvalitě a orientaci vztahů mezi sourozenci se podílí několik faktorů. Především je to samozřejmě rodičovská výchova a její přístup k jednotlivým dětem. Dále velmi ovlivňuje sourozenecké vztahy pohlaví, pořadí narození a

18

věkový rozdíl mezi sourozenci. Nesmíme ani zapomenout na neméně důleţité osobnostní vlastnosti, které výrazným způsobem zasahují nejen do sourozeneckých vztahů a naopak. „Děti vyrůstající v jedné rodině nezaţívají totéţ.“ (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Mnoţství dětí můţe ovlivňovat rozdělení pozornosti rodičů, ale také je zdrojem navazování různých typů vztahů. Starší sourozenci pomáhají pečovat o ty mladší, to jim poskytuje takové zkušenosti, které snadno vyuţijí ve své vlastní budoucí rodině. Naopak to pro ně můţe znamenat jistou stresovou situaci, kdy si plně nemohou uţívat dětství. Pro takové děti zavedli psychologové termín rodičovské děti, které rodiče přetěţují péčí o mladší sourozence.

1.5.1.

Sourozenecká žárlivost a rivalita

„Ţárlivost je přirozený pocit, který se potřebuje nějakým způsobem projevit. Ţárlit tedy není ,nepatřičné´ ani ,zlé´. (Dalloz, D., 2002). Mnozí rodiče tyto pocity označují za špatné, ţe ţárlit se nemá. Mohou tak v dítěti vyvolat pocit, ţe je zlé, kdyţ ţárlí na svého sourozence. „Rivalita mezi sourozenci je téma, jeţ zná kaţdý, kdo vyrůstal se sourozenci.“ (Weinkert, A., 2007). Nejdříve ve mně tyto slova německé autorky vyvolaly negativní pocity. Se svou vlastní sestrou, která je o pět let starší, jsem nikdy v tomhle směru neměla problém. Alespoň ne z mé strany. Jestli kdy existovala z její strany nějaká ţárlivost, rychle se s ní dokázala vyrovnat. Jistěţe občas proběhla nějaká ta hádka, ale ta vţdy skončila tak rychle, jak začala. Se svou sestrou mám výjimečný vztah. Kdyţ jsem opustila svůj první dojem a podívala se na problematiku více objektivněji, vzpomněla jsem si na své nevlastní sourozence. Nepamatuji si, ţe by kdy některý z nich soupeřil se mnou, byla jsem příliš malá, kdyţ jsme s nimi bydleli, ale moje sestra zaţívala tuhle rivalitu velice často. Nevlastní sestra, která byla téměř stejně stará jako ona, se k ní chovala spíše nepřátelsky, i kdyţ jí k tomu moje vlastní sestra nedala záminku. Pokud je taková ţárlivost potlačována, je celkem jisté, ţe se projeví jinde. Dítě často o těchto svých pocitech mlčí, nechává je dusit v sobě, a to má často neblahé následky. Důvodem k takovému mlčení můţe být tlak rodiče, který dítě přesvědčuje o tom, ţe ţárlit se nemá. Dítě se tak dostává do situace, kdy sám sebe povaţuje za zlého právě proto, ţe ţárlí na svého sourozence. Velice častou příčinou je také úpěnlivá snaha rodičů, kteří v dětství také zaţili na vlastní kůţi účinky ţárlivosti, tuto emoci popírat. „Lidské bytosti jsou stvořeny tak, ţe s sebou nesou otisk ţivota svých rodičů.“ (Dalloz, D., 2002). Veškeré takové popírání a mlčení o ţárlivosti se u dětí projevuje mnoha způsoby. Velice častým projevem

19

je nevhodné chování dětí, které se snaţí ze všech sil upoutat pozornost rodiče na sebe. Takové děti pak odmlouvají, trucují, jsou nevrlí, vzdorovití, provokují starší sourozence nebo dokonce své většinou mladší sourozence bijí. Není pak divu, ţe se takto utlačované dítě kvůli psychickým problémům dostane aţ do fáze, kdy je běţné noční pomočování, zlé sny nebo dokonce popírání vlastní existence. Opakem pak mohou být projevy, kdy dítě na sourozence nijak přímo neútočí ani se nesnaţí být středem pozornosti. Děti o své ţárlivosti mlčí a zároveň předstírají opačné emoce. Důvodem k tomu jim mohou být opět rodiče. Příchod nového dítěte do rodiny nemůţe být ničím jiným neţ šťastnou událostí a tak to také rodiče cítí. Předkládají tyto své pocity také staršímu sourozenci, který je ovšem nesdílí. Snahou zavděčit se rodičům a nepřijít tak o jejich lásku předstírá lásku také k mladšímu sourozenci. Utlačované pocity se pak mohou projevit vyráţkami na kůţi, astmatem, ţaludečními vředy a podobnými nemocemi. Není však výjimkou, ţe se takové projevy objeví i u dětí, jejichţ ţárlivost se projevuje předchozími uvedenými způsoby. Mezi nejvíce rozčilující faktory ve výchově dětí jistě patří právě i soupeření sourozenců. Ať uţ se pak jedná o sourozence s velkým věkovým odstupem nebo téměř stejně staré sourozence či dokonce dvojčata, prvním krokem rodiče je podporovat v nich rozvoj a realizaci jejich vlastní osobnosti. „Ţárlivosti nezabrání ani záměrně zvolený větší věkový rozdíl mezi prvním a druhým dítětem. Není pravda, ţe první dítě uţ bude rozumnější, lépe sourozence pochopí a lépe ho přijme atd.“ (Dalloz, D., 2002). Rodiče se všemoţně snaţí ţárlivosti mezi sourozenci předejít. Podle autorky se ale této dětské ţárlivosti nelze vyhnout. Je to běţný jev, který doprovází všechny vztahy mezi sourozenci. Důleţité je pak, jak na tuto situaci bude rodič reagovat a jak se k ní postaví. Děti jsou přáním mnoha rodičů, mnoho si jich ale neuvědomuje jakou zodpovědnost a trpělivost výchova dětí vyţaduje. „Jsem přesvědčen, ţe mnoho rozčilování s výchovou dětí je způsobeno naším selháním, protoţe si neumíme vše správně naplánovat, zorganizovat a porozumět svým dětem.“

(Dobson, J., 1995). Děti si navzájem

nepřátelství aţ nenávist projevují velmi nápadným chováním, velmi málokdy svoji nenávist skrývají před druhým sourozencem. Vznikají tak boje, jejichţ rozhodčím by měl být rodič. Mnohdy se ale rodič v této situaci zachová velmi chybně. James Dobson (1995) uvádí tři doporučení, která by měla doma udrţet poklidnou atmosféru bez zbytečných bitev. Rodiče by za prvé neměli rozdmýchávat přirozenou dětskou ţárlivost. Zvláště v oblastech krásy, inteligence a sportovních schopností jsou děti na srovnávání se svým sourozencem velice citlivé. Pokud rodiče označí jednu dceru za velmi krásnou a o druhé se ani nezmíní, ta se bude jistě povaţovat za ošklivou a na svoji sestru bude určitě ţárlit a můţe u ní vzniknout na základě toho k sestře odpor. „Rodiče by

20

měli doma děti oceňovat a kritizovat pokud moţno stejně, i kdyţ ve vnějším světě budou některé jejich ratolesti samozřejmě úspěšnější neţ druhé.“ (Dobson, J., 1995). Tato zásada je podle mého názoru při utváření vztahů se sourozenci velice důleţitá. Moje starší sestra je krásná a hubená, zatímco já jsem spíše průměrnější typ v obou těchto oblastech. Závidím svojí sestře tyto její vlastnosti, ale také mám svoji sestru velice ráda a nikdy mě nenapadlo kvůli její kráse cítit vůči ní jakýkoliv náznak nenávisti. Podle autora bych tak měla poděkovat mimo jiné i své matce, která nikdy naše vlastnosti nesrovnávala. Je to tak. Z úst mé matky jsem nikdy neslyšela podobná slova. Druhou zásadou, kterou by se měli rodiče řídit je vypracování pouţitelného systému urovnávání sporů. To představuje vytvořit nějaký spravedlivý systém, který bude chránit všechny členy domácnosti. Stejně jako ve společnosti tak i v rodině by měly platit „zákony“, kterými se členové této sociální skupiny musí řídit, aby si zachovala svoji rovnováhu. „V mnoha domácnostech nemají rodiče dostatečnou výchovnou autoritu, aby si vynutili provedení vlastního rozsudku. Jinde jsou zase tak zničeni neustálými potyčkami sourozenců, ţe uţ se tím odmítají zabývat.“ (Dobson, J., 1995). Tento přístup povaţuji za jednu z největších chyb. Rodič by neměl dopustit, aby přečin nebyl potrestán. Dítě nepřestane tyto činnosti dělat, právě naopak. Bude zkoušet více a více, aţ nakonec rodič nebude uţ vůbec vědět, jak situaci řešit. Proto je třeba včas vytvořit pravidla, která jasně vymezí, co ano a co ne. Mezi nejdůleţitější pravidla, která by měla v rodině platit, patří přísný zákaz zesměšňování toho druhého. Dále by mělo mít dítě v domě svůj vlastní prostor, kterým můţe být buď vlastní pokoj nebo pokud to prostory domu nedovolují alespoň určitý prostor v pokoji, který sdílí se svým sourozencem. Ve vztahu mladší – starší sourozenec by mělo platit pravidlo starší si nedobírá mladšího a mladší nevyrušuje staršího. Nenutíme děti, aby si hrály spolu, pokud nechtějí. Konflikt mezi nimi se snaţíme vyřešit co nejrychleji, spravedlivě a nestranně. Základem všech těchto pravidel je respekt k autoritě rodičů, na druhé straně ochota rodičů řešit sourozenecké spory a občasné pouţívání trestů a nátlakových taktik. (Dobson, J., 1995). A konečně za třetí by si rodiče měli uvědomit, ţe soupeření sourozenců není nic jiného neţ jenom pokus o získání si pozornosti dospělého, tedy samotného rodiče. „Hádky a rvačky jsou pro obě strany příleţitostí, jak na sebe upoutat pozornost dospělých.“ (Dobson, J., 1995). To, ţe si rodiče všímají svých dětí, znamená pro děti samotné velmi mnoho. „Nepotlačovat ţárlivost znamená ji překonat.“ (Dalloz, D., 2002). A to nemusí platit pouze v tom případě, kdyţ ţárlí děti na své sourozence. Dokonce se tato skutečnost nemusí

21

omezovat pouze na případ ţárlení. Potlačování kaţdé negativní emoce nebo takové emoce, kterou povaţujeme za spíše negativní, s sebou přináší jen samé těţkosti.

22

1.5.2.

Sourozenecké konstelace

„Vaše sourozenecká konstelace – zda jste se narodili první, druzí nebo další mezi svými sourozenci – má velký vliv na to, jaký jste člověk, koho si vezmete, jaké zaměstnání si zvolíte, a dokonce jací rodiče sami budete.“ (Leman, K., 2008). Základními typy pořadí narození sourozenců jsou prvorození, kam se počítají také jedináčci, dále druhorození, případně prostřední děti, a posledním typem jsou benjamínci, kteří představují děti nejmladší. Kaţdému takovému pořadí narození pak můţeme přiřazovat obvyklé rysy osobnosti, které se u nich s velkou pravděpodobností mohou objevit. Těm se budeme věnovat podrobněji v následující části podkapitoly. Nemůţeme však s jistotou tvrdit, ţe vţdy tyto vlastnosti jedinec bude mít. Jsou pouze výsledkem mnoha výzkumů. „Ovšem na sourozenecké konstelaci rozhodně něco je a skutečnost kolem nás to potvrzuje. Nemůţeme jí vysvětlit veškeré chování člověka (to nedokáţe ţádný psychologický test ani systém), ale poskytuje nám jisté záchytné body, abychom mohli říci, proč jsou lidé takoví, jací jsou.“ (Leman, K., 2008). Kaţdá rodina je jiná a jinak funguje její vnitřní systém. „Jak mohou být dvě, tři nebo více dětí jedněch rodičů, ţijící v témţe domě, tak odlišné? To je otázka – a teorie sourozenecké konstelace na ni pomáhá hledat odpověď s přihlédnutím k odlišnostem situace v kaţdé jednotlivé rodině.“ (Leman, K., 2008). Odlišnosti, které výrazně ovlivňují sourozenecké vztahy, jsou dány hlavně pohlavím dětí, jejich odstupem narození, tělesnými rozdíly, popřípadě nějakým postiţením. Z hlediska rodičů je to také pořadí narození samotných rodičů, vztah mezi nimi nebo spojování dvou rodin po rozvodu nebo úmrtí jednoho z rodičů. Co se týká věkového rozdílu, ideálem bývají maximálně tři roky. Pokud je mezi sourozenci pět let a více, mohou se znovu u mladšího sourozence objevit rysy prvorozeného, místo očekávaných vlastností benjamínka. Já sama jsem si vyzkoušela, které vlastnosti na mě sedí nejvíce a zhlédla jsem se spíše ve vlastnostech prvorozeného, i kdyţ jsem narozená jako poslední. To je však způsobeno tím, ţe mezi mnou mojí starší sestrou je pětiletý věkový rozdíl. Naopak pokud je mezi sourozenci velmi malý věkový rozdíl, jejich problémy jsou podobné. „Tím je více příleţitostí ke konfliktům, k soupeření, vzájemnému porovnávání se a boji o vymezování vlastních hranic.“ 5 Jak jsme jiţ zmínili, dalším podstatným faktorem je pohlaví sourozenců. Často se stává, ţe rodiče si přejí mít například holčičku, ale zatím se jim rodí samí chlapečci. Pokud se takovým rodičům pak narodí zázrakem holčička, bude mít docela jiné postavení neţ 5

http://www.rodina.cz/clanek6457.htm

23

dříve narození a nejspíše i případně později narození chlapečci. Vysněná dívenka bude upřednostňována i před benjamínkem, který by měl mít logicky nejlehčí podmínky ve změti sourozenců. Z hlediska tělesné stránky se často posuzuje krása, velikost či mohutnost nebo i naopak zdravotní postiţení. „Například sourozenec s váţným postiţením se stává časem ,nejmladším´, a to bez ohledu na to, kolikátý se v řadě sourozenců narodil.“ (Matoušek, O., Pazlarová, H., 2010). Pokud je starší sestra krásná, zatímco mladší je spíše obyčejný typ, bude muset ta mladší vynikat jinde, třeba ve sportu nebo ve studiu, aby si získala alespoň stejnou náklonnost jako prvorozená. „Je smutné, ale pravdivé, ţe dospělí si budou více všímat půvabné Sofie neţ obyčejné Kateřiny.“ (Leman, K., 2008). Obrovské riziko rozmazlování můţe nastat v případě, ţe matce se nedaří dítě donosit a několikrát potratí. Kdyţ se nakonec narodí dítě – jedináček, je to pro rodiče naprosto výjimečná událost a dítěti dávají a dovolují téměř vše, jen aby bylo šťastné a zdravé. „Jako rodiče dokáţeme ve jménu lásky napáchat spoustu chyb. V případě Heleny udělali její rodiče jen jednu, ale velkou. Říká se tomu bezhlavé rozmazlování. Fyzickou odlišnost v tomto případě představují dva mrtví sourozenci, které matka potratil, a velmi ţivotaschopná Helenka. Rodiče ji rozmazlovali a snaţili se, aby kaţdý den ţila jako v pohádce. V deseti letech uţ Heleny s rodiči pořádně mávala.“ (Leman, K., 2008). I kdyţ se to nezdá jako pravděpodobné, děti velmi snadno vycítí slabost dospělých. Děti se velice rychle učí, je jedno, zda jsou to vědomosti, dovednosti nebo schopnost vyuţívat druhého, kdyţ jim to rodiče dovolí. Dávat dítěti vše, co potřebuje je samozřejmostí, ale rodiče by si měli uvědomit, ţe i to má své hranice. Jejich překračování je stojí mnohdy mnohem více sil, neţ jejich zachování. „Pořadí narození rodičů můţe mít také významný vliv na rodinnou konstelaci. Jak pořadí narození rodičů působí na jejich děti? Typická je tendence kaţdého z rodičů ztotoţňovat se s dítětem, které se narodilo na stejné příčce sourozenecké konstelace jako on.“ (Leman, K., 2008). Aniţ by si to rodiče uvědomovali, můţe se stát, ţe třeba při sporu mezi sourozenci dojde na rozřešení pomocí rodičů a dotyčný rodič bude přísný na prvorozeného jen proto, ţe on sám je benjamínkem rodiny. Mnohdy je těţké si tuto moţnost přiznat, ale rodič vţdy upřednostňuje některé ze svým dětí, pokud jich má více. Někdy je míra vyšší, někdy niţší aţ téměř zanedbatelná, ale podle mého názoru tam vţdy nějaký rozdíl existovat bude.

24

1.5.3.

Vliv pořadí narození na manželství

Úspěch manţelství závisí na mnoha faktorech. Jedním z nich je i pořadí narození manţelů. Dle Lemana (2008) vzniká nejvíce komplikací při svazku dvou prvorozených nebo dvou jedináčků. Problémy samozřejmě mohou nastat i při jiných pořadí, ale právě tyto dvě se projevují jako nejvíce bojovní a výbušní. Jsou to právě tyto jejich vlastnosti, které jim působí nepříjemnosti. „Tyto dvojice do sebe musí neustále trkat jako berani. Jejich vztah je pravý opak toho, co je podstatou manţelství: drţet pospolu, sdílet ţivot, splývat v jedno.“ (Leman, K., 2008). „Dvojice spolu nemohou donekonečna soupeřit a doufat, ţe jejich manţelství přetrvá.“ (Leman, K., 2008). Takovými hádkami si pomalu ale jistě manţelé nahlodávají základy vztahu. Nikdo nemůţe věčně vydrţet nepříjemné hádky a soupeření. Hlavním problémem takových dvojic se stává jejich touha po dokonalosti. I kdyţ jsou sami o sobě dokonalí, například v práci, často dělají ony nedokonalé věci tomu druhému. Nepořádek v loţnici pak můţe působit jako provokace toho druhého a vyvolat obrovskou hádku. „Podle Tomana6 se k sobě nejlépe hodí: Nejmladší bratr svých sester a nejstarší sestra svých bratrů. Nejmladší sestra svých bratrů a nejstarší bratr svých bratrů.“ (Leman, K., 2008). Rozdílné povahy se mohou doplňovat, některé neméně pozitivní vlastnosti nám můţe ten druhý pomoci zlepšit. Ovšem nikdo nám nemůţe zaručit, ţe právě tato pořadí jsou předpokladem k úspěšnému manţelství. Takový vztah se musí budovat. „Pokud jde o sourozenecké konstelace, jsou všechna obecná tvrzení pouhými ukazateli, nikoli zákony.“ (Leman, K., 2008). Pořadí narození je tedy pouhým ukazatelem, jaké problémy by se mohly během manţelství objevit. Základem zdravého vztahu je komunikace, vzájemná podpora a úcta. „Znát charakteristiku své sourozenecké konstelace a znát lépe sebe sama je jeden z prvních kroků k pochopení, jak se chovat ke svému partnerovi a jak si společně vybudovat šťastný ţivot.“ (Leman, K., 2008).

6

Jeden z významných psychologů, který se zabývá sourozeneckými konstelacemi. Jeho kniha Rodinná konstelace je považována za klasickou studii v oboru a zahrnuje výzkum více než třítisící rodin. (Leman, K., 2008).

25

2. Rozvod Do kaţdého vztahu člověk investuje mnoho energie. Snaţíme se vztah budovat v tom nejlepším směru, a to samozřejmě vyţaduje notnou dávku sil. Ať uţ vkládáme city, čas nebo peníze, nikdy není snadné vzdát se něčeho, co významným podílem zasáhlo do našeho ţivota. Třeba několik let bychom proţívali něco, co by se po rozchodu zdálo být zbytečné. Na druhou stranu chybami se člověk učí a nabírání zkušeností z nevydařených vztahů můţe být svým způsobem i velkým přínosem. Jenţe mnoho nároků na vztah dnes většinu vztahů dá se říci ničí. Sniţování tolerance vůči tomu druhému vede k většímu počtu rozchodů. „Přes široké rozpětí problémů, jeţ se téměř nevyhnutelně vynoří v důsledku rozchodu – včetně nedostatku peněz a zátěţe hlavní odpovědnosti na výchovu a blaho dětí-, sedm z deseti rozvodů iniciují ţeny.“ (Smith, H., 2004). O ţenách se nechvalně říká, ţe se jim nedá zavděčit. Neustále si prý na něco stěţují a muţi se často cítí pod palbou ţeniných rozkazů a nesplnitelných nároků. Nebudeme se zde ale zabývat tím, co se říká. Nabízí se nám ale otázka, proč tedy právě ţeny ve většině případů dávají podnět k rozchodu? Je to měnící se postavení ţen ve společnosti? „Psychologické výzkumy i u nás prováděné (bohnickým výzkumným týmem) dosti přesvědčivě ukázaly, ţe společná starost o dítě, a zvláště angaţovanost muţe na péči o dítě od samého začátku, je velice vydatným, ne – li nejvydatnějším činitelem rodinné soudrţnosti a stability, a tedy prevencí rodinných rozvratů a rozvodů.“ (Matějček, Z., 1994) Tzv. domácí povinnosti dnes jiţ nepřipadají povětšinou do rukou ţeny. Dá se říci, ţe mnoho ţen dokonce i vyţaduje, aby se muţ podílel na vedení domácnosti stejnou měrou jako ona. Není se proto čemu divit, kdyţ muţ tyto poţadavky nesplňuje dle ţenina přání a je to pak právě ţena, která dá podnět k rozchodu. „Manţelky uţ nejsou podřízené manţelům, jako tomu bylo v minulosti, změnilo se i uspořádání, kdy manţelky byly odpovědné za svou samostatnou doménu – dům a děti -, zatímco manţelé se starali o spojení rodiny s širším světem.“ (Smith, H., 2004). Autorčina slova v podstatě nejsou ţádnou novinkou ve světě manţelství. Rovnoprávnější vztahy mezi partnery uţ nejsou výjimkou a není se proto čemu divit, kdyţ ţena svoji nově nabytou váhu slova vyuţije ve svůj prospěch. Dostává snad slovo ţeny dnes větší váhu, neţ slovo muţe? Nebo mají ţeny jenom větší odvahu udělat poslední krok, kdyţ uţ poradenská péče nezabírá? Oproti dřívější době dnes lidé vstupují do manţelství jiţ s moţností, ţe z něj lze zase snadno

26

vystoupit. Velký důraz v manţelství se dnes klade na citové uspokojení a sexuální vztahy. A to se stává sloţitou zkouškou nemalého počtu párů.

2.1.

Příčiny rozvodovosti

Kaţdý jev ve společnosti se snaţí odborníci z různých oblastí vysvětlit. Pochopením příčin je moţné některým jevům předejít. „Pokusy o vysvětlení rozvodovosti jsou trojí povahy: a) Teorie, které studují rozvodovost jako charakteristický jev pozdně moderních společností a pokoušejí se vysvětlit růst rozvodovosti z širších sociálních souvislostí a civilizačních změn.“ (Moţný, I., 2008). Pojetí sňatku se změnilo ze slibu před Bohem na občanskou smlouvu, jeţ mají v rukou obě strany a je v jejich kompetenci tuto smlouvu zrušit. Manţelé jiţ nejsou tolik mravně zavázáni, jejich povinnost udrţet manţelství byla oslabena a to můţe být moţnou příčinu, proč končí více manţelství rozvodem. b) Teorie, pokoušející se vrhnout světlo na vnitřní mechanismy, jeţ vedou v manţelství k rozvodu, respektive modelovat a vysvětlit proces rozkladu manţelství.“ (Moţný, I., 2008). Úspěšnost manţelství mimo jiné také záleţí na sociálních vlastnostech obou partnerů. Osobnost manţelů a to, jak se k sobě navzájem chovají, má rozhodující vliv na fungování jejich svazku. c) Výzkumy, jeţ hledají koreláty či prediktory rozvodu, tedy skutečnosti, jeţ nacházíme tam, kde nacházíme také rozvodovost. Je to většinou empirické úsilí o identifikaci proměnných, jeţ významně korelují s rozvodovým chováním.“ (Moţný, I., 2008). Jiţ po druhé světové válce se rozrostl počet výzkumů, které se zabývaly právě touto problematikou. Nejčastěji sledované prediktory jsou socioekonomický status, který představuje vzdělání, povolání a příjem. Dále je to věk vstupu do manţelství. Za nejrizikovější je povaţováno uzavření sňatku před devatenáctým rokem. Velký vliv má také etnicita a rasa manţelů. „Zkoumání rasových rozdílů v USA přineslo také zjištění, ţe u černochů nízký věk sňatku neplatí jako predikátor rozvodu. Bude tomu tak asi i u našich Romů.“ (Moţný, I., 2008). Mezi hlavní prediktory úspěšnosti manţelství také samozřejmě patří děti. Děti jsou mnohdy důvod, proč se manţelé nerozvedou, i kdyţ jejich vztah jiţ nefunguje. Otázkou zůstává, zda takový ţivot je pro děti opravdu přínosem, protoţe vztah rodičů by měl být vzorem pro jejich budoucí vlastní ţivot. Nesmíme zapomínat ani na dobu trvání manţelství, vliv náboţenství, určitou

27

pravděpodobnost dědičnosti u dětí, které pochází z rozvedených rodin, a nakonec také pořadí manţelství, kdy opakované manţelství má menší tendenci se rozvádět.

2.2.

Nesporný a sporný rozvod

Rozchod partnerů není nikdy příjemná věc. Pokud navíc partneři uzavřou manţelství, při rozchodu problémů můţe přibývat. „Kterým ze dvou základních způsobů (zda sporným, či nesporným) se bude rozvod ubírat, závisí na vzájemném vztahu a postoji obou manţelů.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Předpokládá se, ţe se vztah mezi manţely před rozvodem nebude ubírat pozitivním směrem, spíše naopak. Často jsou vztahy tak napjaté, ţe oba spolu nejsou schopni komunikovat bez hádek. Pokud si ale ještě dovedou navzájem sebe váţit, i kdyţ jejich vztahy uţ nejsou tak vřelé jako dříve, můţe se i tak nepříjemná záleţitost jako je rozvod stát pouhou formalitou a proběhnout poklidným způsobem. Při nesporném rozvodu tedy probíhá vše jako dohoda. „Taková ,dohoda´ však neobnáší pouze souhlasné ,ano´obou manţelů, tentokrát pro rozvod ale manţelé musejí splnit ještě další podmínky dané zákonem o rodině, za coţ jim je ,odměnou´ rychlost a bezkonfliktnost řízení.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Proces je oproti spornému rozvodu poměrně krátký a manţelé tím pádem nemusí vynaloţit tolik času a peněz, neţ řízení skončí. Důleţitou součástí je ovšem spolupráce obou manţelů a jejich vzájemná shoda při rozdělování majetku, při rozhodování, komu bude svěřeno dítě do péče a při další důleţité věci, které je třeba mezi manţely rozdělit a vyřešit. „Je pochopitelné a logické, ţe se mohou názory manţelů zprvu lišit, ale je – li tu prostor pro společná jednání a pokus najít přijatelný výsledek pro obě strany – a v případě úpravy výchovy a výţivy dítěte především tak, aby takové rozhodnutí bylo v zájmu tohoto dítěte – pak je naděje vydat se touto cestou.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Pokud spolu manţelé neţijí jako intimní partneři alespoň šest měsíců, jejich manţelství trvá déle neţ jeden rok a s návrhem rozvodu druhý manţel souhlasí, povaţuje soud manţelství za nefunkční natolik, ţe není moţné jiţ vztahy mezi manţely obnovit. Soudu tak dopadá povinnost zjišťovat příčinu rozvratu a manţelství můţe rozvést téměř hned. Často se ale stává, ţe manţelé spolu před rozvodem dokáţí stěţí i komunikovat, natoţ aby se dohodli na tom, kdo dostane jakou část majetku. Jediným řešením v takovém případě je tzv. sporný rozvod. „Těţiště sporného řízení je především v dokazování.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Soud tedy zjišťuje příčinu rozvratu a zda nelze ještě manţelství obnovit. Soudní řízení se pak stává místem, kde na sebe manţelé vytahují ty nejhorší věci.

28

Mnohdy ale tato tvrzení nejsou ničím podloţená a soudní řízení se musí často odročovat kvůli shromaţďování důkazů. Proces rozvodu se pak můţe natáhnout na velmi dlouhou dobu, coţ neprospěje ani jedné straně sporu. „O tom, ţe po takovém řízení se vztahy mezi oběma manţely (a také mezi skupinami ,příznivců´ na kaţdé ze stran) rozhodně nezlepší, ale naopak vyostří natolik, ţe to mnohdy znamená dalších x let nenávisti a případných schválností, nebude jistě nikdo pochybovat.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004).

2.3.

Rozvodový proces

Opatrovnické řízení Pokud v rodině figurují děti, je programem právě tohoto stadia rozvodového procesu úprava výchovy a výţivy nezletilého dítěte na dobu po rozvodu. Toto řízení je povaţováno za nejdůleţitější právě proto, ţe se rozhoduje o dětech. „Jinými slovy se řeší, kdo bude dítě vychovávat, jakou výší výţivného budou rodiče na dítě přispívat, případně jak bude stanoven styk dítěte s rodičem, kterému nebude dítě svěřeno do výchovy.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Opatrovnické řízení předchází samotnému rozvodovému řízení, ať uţ se jedná o sporný nebo nesporný rozvod, a dokud nejsou vyřešeny okolnosti týkající se dětí, nelze v rozvodu dále pokračovat. „Manţelství nelze rozvést, pokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.“ (Choděra, O., 2002). Pro většinu párů bývá právě toto rozhodnutí o dětech to nejdůleţitější, i kdyţ na druhou stranu existují i páry, které se během rozvodu zajímají převáţně jen o majetkové vyrovnání. Pokud chtějí rodiče projít rozvodem nesporným, musí se dle zákona i v tomto první jednání společně shodnout na podmínkách výchovy a výţivného. Kdyţ se nedohodnou, byť jen na výši výţivného, nemají nárok, aby další jednání proběhla jako rozvod nesporný, i kdyţ jsou připraveni sjednat domluvu. V případě péče o děti soud musí pečlivě zkoumat poměry dětí a na základě toho je určen během rozvodového procesu pro děti tzv. opatrovník. Bývá jím pracovník příslušného orgánu vykonávající sociálně – právní ochranu dětí, které bývají součástí Odboru sociálních sluţeb a zdravotnictví příslušného Městského nebo Obecního úřadu. Tento pracovník pak provádí přímo v rodině šetření, při kterém sleduje podmínky ţivota dítěte, provádí rozhovory s rodiči i s dítětem samotným. Při rozhovoru znalec také mimo jiné zjišťuje, kterého z rodičů preferuje pro péči po rozvodu. Soud by pak měl při

29

rozhodování k tomuto názoru přihlédnout. Český zákon však nestanovuje ţádnou konkrétní věkovou hranici, ale dítě musí být schopno vytvořit si vlastní názor a chápat důsledky svého rozhodnutí. Výsledkem šetření je zpráva, kterou znalec zasílá soudu. „Soud volí znalce ze seznamu znalců, který je k dispozici k nahlédnutí komukoliv. Znalecký posudek si můţeme vyţádat i sami u kteréhokoliv znalce zapsaného ve zmíněném seznamu. Takový posudek můţeme soudu předloţit. Riskujeme však, ţe protistrana bude onen elaborát povaţovat za podjatý a předpokládat, ţe jsme znalce ovlivnili. Raději tedy ponechme rozhodnutí i výběr znalce na soudu.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Dítě můţe být svěřeno buď do péče matky, otce nebo můţe být soudem nařízena tzv. střídavá výchova, kdy je dítě po určenou dobu v péči jednoho rodiče a pak druhého. Taková péče je povaţována z ideální stav, ne vţdy tomu ovšem v praxi tak opravdu je. Dítě se můţe dostat do nebezpečného kolotoče, kdy jeden rodič pomlouvá druhého a dítě je prostředníkem mezi nimi. Aby soud mohl svěřit dítě střídavě do péče obou rodičů, musí splňovat určité podmínky. Musí být výchovně způsobilý, mít zájem o výchovu dítěte, střídavá péče musí být v zájmu nezletilého dítěte a budou tím lépe zajištěny jeho potřeby. Soud by měl v případě střídavé péče zkoumat také to, jak spolu vycházejí rodiče. Zda jsou schopni stýkat se spolu, coţ taková péče jistě vyţaduje, nebo zda jsou schopni spolupráce na technickém zajištění dítěte. „Nejedná se jen o potřeby, jako je praní, ţehlení prádla, ale také např. financování jednorázových nebo naopak dlouhodobých činností dítěte. Bez shodné vůle rodičů se neobejde ani rozhodnutí o tom, kde bude mít dítě trvalé bydliště, přestoţe bude fakticky bydlet na dvou místech.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Dále by měl mít kaţdý rodič zajištěno pro dítě zázemí pro kaţdodenní pouţití. Bydliště jednotlivých rodičů by nemělo být zároveň příliš daleko vzdáleno od sebe, aby cestování mezi rodiči nepůsobilo dítěti nadměrnou zátěţ. V neposlední řadě by mělo dítě rozumět reţimu střídavé péče, souhlasit s ním a přát si ho.

Rozvodové řízení „Protoţe o dětech je jiţ rozhodnuto, řízení se zaměřuje ,jen´ na vztah manţelů: jaký byl, co se změnilo, kdy se to změnilo, čím to bylo způsobeno, kdo se na tom podílel, zda je moţné ještě souţití obnovit atd.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Tato fáze se můţe stát velice nepříjemnou, pokud se jedná o sporný rozvod. Do podrobnosti se rozebírají všechny záleţitosti manţelství a posuzuje se jejich pravdivost. Pokud se manţelé dohodnou a rozvod tedy proběhne v nesporném řízení, můţe celý proces proběhnout ve dvou soudních řízení. Bezdětní manţelé se pak dokonce mohou rozejít během jednoho soudního řízení.

30

Řešení bytové otázky Pokud mají manţelé tuto otázku vyřešenou jiţ před rozvodem, není v podstatě ani co řešit. Kdyţ ale manţelé ţijí společně v jednom bytě, nastává téměř neřešitelný problém a musí opět se tato situace vyřešit před soudem. „Někdy je právě neřešitelnost problému bydlení důvodem, proč není učiněn ani první krok k zahájení celého rozvodového klání.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Otázka bydlení je tedy společně s dětmi dalším silným důvodem, proč v manţelství setrvat. Můţe nastat i případ, ţe rodina spolu ţije i dlouhou dobu po rozvodu. Taková situace jistě není příznivá a pokud navíc ještě mezi manţeli panuje napjatý vztah, je jen otázka času, kdy tato časovaná bomba vybouchne. Dřívím na podpal se pak stávají případní noví partneři jednoho z manţelů, pokud si je vodí ukazovat domů jako moţný druh pomsty druhému manţelovi. Takové války mezi rodiči jen dále prohlubují stresové zatíţení dětí.

Výživné rozvedeného manžela Dle § 92 zákona č.244/2011 Sb., o rodině „rozvedený manţel, který není schopen sám se ţivit, můţe ţádat od bývalého manţela, aby mu přispíval na přiměřenou výţivu podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů.“ Zákon ale mluví o přiměřené výţivě, manţelé tak jiţ nemají nárok na stejnou ţivotní úroveň jako v manţelství. Výjimečně se stává, ţes soud přizná výţivné ve stejném rozsahu jako je vyţivovací povinnost mezi manţely. Ovšem to pouze v případě, ţe vyţivovaný manţel neměl převáţnou vinu na rozvratu manţelství. Platnost takového výţivného je ale maximálně tři roky po rozvodu. Pokud opět nedojde na dohodu mezi manţely, rozhoduje soud dle návrhu, který předloţí jeden z rozvedených manţelů. Moţným řešením můţe být také jednorázové vypořádáním při uzavřením písemné smlouvy. Pokud vyţivovaný manţel znovu uzavře manţelství, zaniká mu právo na odebírání tohoto výţivného. V případě, ţe manţel, kterému byla udělena povinnost platit výţivné (i v případě výţivného na děti), odmítá tento závazek plnit, jednou z moţností je podat na něj trestní oznámení pro trestný čin zanedbání povinné výţivy. „Trestného činu zanedbání povinné výţivy podle § 213 trestního zákona se dopouští ten, kdo neplní, byť z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyţivovat nebo zaopatřovat jiného.“ (Choděra, O., 2002). Důvodem takového činu můţe být 31

tedy jiţ zmíněná nedbalost, za kterou můţe dotyčný dostat trest odnětí svobody aţ na jeden rok. Pokud se placení vyhýbá úmyslně a toto jednání by mu bylo prokázáno, můţe mu hrozit aţ dvouletý trest odnětí svobody. „Protoţe zákon chrání především zájmy nezletilého dítěte, připouští, ţe trestnost tohoto činu zaniká, jestliţe trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splní dříve, neţ soud prvního stupně počne vyhlašovat rozsudek.“ (Choděra, O., 2002).

Vypořádání společného jmění manželů Dle § 136 odst. 2 zákona č. 420/2011 Sb., občanský zákoník „společné jmění můţe vzniknout jen mezi manţely.“ § 143 první odstavec dále říká, ţe „společné jmění tvoří majetek nabytým některým z manţelů nebo jimi oběma společně za trvání manţelství.“ Do společného jmění se ovšem nepočítá majetek, který jeden z manţel získal dědictvím nebo darem, věci, které patří do výlučného vlastnictví jednoho z manţelů, dále věci, které slouţí osobní potřebě jen jednoho z manţelů a ty, které měl ve vlastnictví před uzavřením manţelství. Manţelé mohou prostřednictvím smlouvy upravit rozsah společného jmění. Smlouva musí být uzavřena notářským zápisem a obsahuje soupis těch věcí, které nebudou patřit do společného jmění a tím pádem po rozvodu nebudou děleny mezi manţely. Dále můţe obsahovat postup rozhodování při opatrovnickém řízení, při porušení manţelského slibu (př. Nevěra) apod. Pro snoubence nebývá tato skutečnost nijak romantickou záleţitostí, avšak je vhodná zejména pokud oba podnikají nebo hodnota majetku jednoho z nich je výrazně vyšší. „Tato fáze rozvodového procesu nabírá na váze u těch manţelství, ve kterých zejména ,je co dělit´. Přednost má samozřejmě dohoda mezi manţely, bohuţel je to mnohdy právě majetek, který oba manţele postaví proti sobě.“ (Průchová, B., Novák, T., 2004). Ani toto řízení pak nebude výjimkou a skončí v soudní síni.

2.4.

Děti a rozvod

„Předně je třeba, aby si rodiče zachovali i nadále vědomí rodičovských úkolů a povinností. I zákon o rodině totiţ stanoví, ţe po rozvodu stejně jako před ním jsou oba rodiče odpovědni za řádnou výchovu dítěte.“ (Matějček, Z., 1992). Rodiče nesmí zapomínat na to, ţe rozvodem sice končí vztah

32

k manţelovi, ale dítě bude jejich celý ţivot. Nelze se tedy po rozvodu chovat, jakoby děti nebyly. Nejčastějším názorem společnosti je, ţe dítě rozvodem jenom ztrácí a důsledky takového rozhodnutí jsou pro děti hrozné. Dopad na dítě však nezávisí na rozvodu samotném, ale na tom, jak se k problému postaví samotní rodiče. Pokud vztah mezi bývalými manţely bude po rozvodu zaloţen na vzájemné úctě a přátelském chování, rozvoji dítěte to jen prospěje. „Mnoho dětí má dvě přání – aby rodiče zase ţili spolu a vytvořili úplnou rodinu, a aby se měli rádi. Jakmile se podívají do tváře skutečnosti, ţe jejich druhé přání se nikdy nesplní, mohou se smířit se skutečností a začít vidět věci v jiném světle.“ (Smith, H., 2004). Důleţitou součástí procesu rozchodu je vysvětlení dětem, co se bude dít. Proč uţ rodiče nechtějí být spolu, s kým budou bydlet, druhý rodič je bude často navštěvovat a telefonovat jim apod. Děti budou mít jistě plno otázek, na které budou chtít znát odpověď. Úlohou rodičů je v tomto momentě zachovat chladnou hlavu, odhodit spory a hněv a zasvětit děti do situace. Snad nejdůleţitější je říci dětem, ţe rozvodem sice končí láska mezi rodiči, ale ne láska rodičů k dětem. „Zrovna ta je důleţité, kdy dětem o rozvodu řeknete. Většina dětí si ještě řadu let pamatuje, kdy a jak se tuto zprávu dozvěděly, protoţe pro mnohé z nich je to největší trauma, jaké utrpěly.“ (Smith, H., 2004). V době krátce po rozvodu budou děti chtít více o podrobností o příčinách a souvislostech rozvodu. Děti se v tomto období hlavně ptají na to, jak to bude s vídáním druhého rodiče nebo zda nejsou rodiče smutní a osamělý. I kdyţ jsou pro rodiče mnohdy otázky ohledně opuštěného manţela nepříjemné, měli by dětem odpovídat na všechny jejich dotazy bez výrazného negativního rázu. „I kdy je to pro matku sebetěţší, dítěti nijak neprospěje vědomí, ţe otázky po chybějícím otci jsou neţádoucí. Jednomu chlapci matka řekla: ,V tomto domě uţ nechci slyšet jeho jméno!´ Jednu dívenku otec uhodil pokaţdé, kdyţ se zmínila o matce. Omezení tohoto typu jsou další zátěţí pro jiţ tak zranitelné dítě.“ (Smith, H., 2004).

Projevy v chování Vyrovnání se s takovou krizovou situací jako je rozvod rodičů samozřejmě závisí i na osobnosti samotného dítěte. Některé děti se s problémem vypořádají hned, jiné děti mohou svůj smutek skrývat a ten se projeví aţ za nějakou dobu, nebo takové dítě můţe ztratit sebedůvěru, být zoufalé a rozchod rodičů pojmout jako nespravedlnost. Častým projevem v chování dětí z rozvedených rodin je lhostejnost. Ta můţe být důsledkem napodobování chování rodičů. Pokud se totiţ rodiče chovají poněkud

33

rezervovaně a své emoce příliš neprojevují, je nasnadě, ţe také jejich dítě bude vykazovat stejné známky chování. Jinou příčinou takového jednání u dítěte můţe být přílišný smutek, hněv a zrada rodičů. To má pak za následek, ţe dítě odmítá jakoukoliv spojitost svojí osoby s probíhající situací v rodině. Avšak veškeré tyto negativní pocity se mohou projevit třeba ve škole. Pokud dítěti v průběhu dětství vţdy opakujeme, ţe jsou příliš malí na určité věci, které se týkají dospělých, můţe se stát, ţe i rozvod rodičů dítě bude brát podobným způsobem. Problémem pro dítě je často zachovat loajalitu k oběma rodičům a přidají se na stranu jednoho z nich. „Tato situace v sobě skrývá jistá citová nebezpečí, zejména pokud dítě přebírá roli náhradního partnera nebo na svého rodiče dohlíţí. Za těchto okolností přerůstá zdravý a přirozený zájem v překročení generační hranice.“ (Smith, H., 2004). Starší děti se starají o své mladší sourozence, chlapec se stává „chlapem v rodině“. Mnohdy je pro dítě snazší stát na straně jednoho z rodičů, aby nedošlo ke konfrontaci při setkání s oběma rodiči najednou, zvláště pokud figuruje mezi rodiči jako prostředník a „vrba“ jejich stíţností. „Děti pouţívají řadu strategií, které jim pomáhají vyrovnat se se situacemi, jeţ jsou pro ně neţádoucí a které nevznikly jejich přičiněním. Dospělí některé z těchto reakcí povaţují za uličnické, zlomyslné nebo agresivní, či dokonce za škodlivé pro děti a jejich okolí. Pokud mají rodiče pochopit, ţe chování dětí má přímou souvislost s rozchodem, vyţaduje to od nich značnou míru porozumění.“ (Smith, H., 2004). Pocity ztráty se u dítěte mohou projevit psychosomatickými příznaky, jako jsou poruchy spánku či koţní vyráţky, někdy koušou, kopají, nechtějí jíst, jsou neovladatelní, neposlouchají nebo odmítají spolupráci. Také u dětí existuje i ta moţnost očekávání, ţe se tyto krizové momenty budou opakovat. To můţe vést k celkovému pesimistickému pohledu na proţití štěstí v ţivotě.

Projevy emocí Hlavními pocity, které dítě zaţívá při rozvodu rodičů, jsou nepochybně smutek a hněv. Emoce dětí bývají často rozporuplné. „Jsou uraţené a rozzlobené, ale zoufale si přejí zase se vidět s tátou, usmířit se s ním, milovat a být milováni.“ (Smith, H., 2004). Odchod jednoho z rodičů si děti často vykládají jako opuštění jejich vlastní osoby. Mnohdy děti prezentují, ţe je opustil v době, kdy ho nejvíc potřebovaly. Rozvod pak děti chápou jako opuštění dětí, protoţe například zlobily nebo ţe uţ je nemá rád, namísto rozchodu rodičů. „Děti jsou méně zvyklé vyjadřovat své pocity slovy a nemají ani dostatečně bohatou slovní zásobu, aby je vyjádřily

34

přesně. S touto skutečností je třeba počítat při snaze porozumět, co vlastně chce dítě sdělit.“ (Smith, H., 2004). Mnoho dětí se snaţí ze situace, které se bojí, utéci popřením. Nejsou ochotni uvěřit, ţe tatínek se uţ nevrátí, ţe v jejich rodině to nefunguje natolik, aby se rozpadla. V takových případech můţe být dítě přesvědčené i několik let, ţe tu neustále je naděje na smíření rodičů, i přestoţe některý z rodičů má jiţ novou rodinu. „Pocit ztráty, s nímţ se musí vyrovnat většina dětí, můţe ovlivnit mnoho různých oblastí jejich ţivota. Dítě přestává být v denním kontaktu s jedním rodičem a často dochází i k odpovídajícímu omezení styku se členy širší rodiny.“ (Smith, H., 2004). Dítě ztrácí nejen na první pohled viditelné věci. Mnohem důleţitější jsou pro něj pocity, které se ztrátou určité jistoty v rodině mění. Pohled dopředu bývá pro takové dítě sloţitější a velmi často tyto děti ztrácí sebedůvěru. Děti jsou natolik smutné a zoufalé, ţe rozchod nedokáţí ještě hodně dlouhou dobu pochopit. Mají pocit, ţe o ně rodič jiţ nestojí, protoţe je pryč. „Smutek je projevem pocitu ztráty a je patrně nejzřetelnější emocí, jsou proţívají děti rozvedených rodičů.“ (Smith, H., 2004). Tento smutek pak děti dávají většinou najevo logicky pláčem nebo nepřímo se projevuje přes jejich jednání. Kvůli hlubokému smutku nemohou často myslet na nic jiného a to jiţ můţe znemoţnit i plné soustředění ve škole a zhorší se jim tak školní prospěch. Úlohou okolí, ať uţ jsou to rodiče nebo učitelé ve škole, by pak mělo být pozorně sledovat projevy takového dítěte. Zda se se situací vyrovnává nebo zda prokazuje nepřiměřené reakce. Po čase by se měl tento smutek vytrácet a dítě by mělo znovu nabývat ztracenou sebedůvěru, začne se radovat z oblíbených věcí. Pokud se tak neděje, případný preventivní zákrok odborníka by pak mohl dítěti výrazně ulehčit jeho trápení. „Úloha dětského poradenského psychologa v akutní rozvodové krizi rodičů je uváděnými důvody vyšetření. Důkladnou anamnézou a pak vlastním vyšetřením zjišťujeme, jakými obtíţemi dítě objektivně trpí.“ (Matějček, Z., 1992). Není výjimkou, ţe takto zoufalé a smutkem suţované dítě propadne depresím. „Osoba postiţená depresí se cítí osamělá a opuštěná. Děti mluví o tom, ţe si připadají jako za zdí nebo jako v zamčené místnosti, kam za nimi nikdo nemůţe.“ (Smith, H., 2004). Depresí trpící depresí ztrácí radost ze ţivota, vše je podle nich špatné, nic se jim nedaří a nechápu, proč se takové věci stávají právě jim. Takové proţívání emocí můţe vést i k osamělosti ve vrstevnických skupinách, dítě ztrácí kamarády a jejich opuštěnost se tak stále více prohlubuje. „Pocit bezmoci a nemoţnosti ovlivnit důleţité rodinné záleţitosti má často přímou souvislost se vztekem. Vztek můţe být také zástěrkou zoufalství a smutku, jeţ by mohly být příliš drtivé, kdyby je dítě dalo najevo. Je snadnější být vzteklý neţ smutný a lidé častěji reagují na vztek.“ (Smith, H., 2004). Dítě má náhle pocit, ţe o ně nikdo nestojí a tímto způsobem si můţe vydobýt onu

35

pozornost, kterou u jednoho rodiče ztrácí. Vztek také můţe souviset s výchovou v rodině. Jednak existují i takové rodiny, kde projevovat smutek pláčem je nevhodné, a jednak dítě můţe být zvyklé na to, ţe si pozornost rodičů získá jedině nápadným a vyzývavým chováním. Není se pak čemu divit, ţe při takovém vypětí jako je rozchod rodičů opět pouţije stejnou strategii. Není výjimkou, ţe si děti myslí, ţe hádky a neshody mezi rodiči jsou jejich vina. Nedokáţí odlišit manţelský ţivot od toho, jaký vztah mají rodiče k dětem. Mnohdy si myslí, ţe tatínek odešel, protoţe nebyly hodné apod. „Jsou přesvědčeny, ţe zavinily rozchod rodičů, nebo ţe mu měly zabránit.“ (Smith, H., 2004). Ale ani rodiče mnohdy nejsou v této situaci bez viny. Vymýšlením různých výmluv, proč tatínek dnes nepřišel domů nebo proč uţ nikdy nepřijde, dávají dětem mnohdy také velký prostor na přemýšlení a ony se často dopracují k závěru, ţe za to můţou právě ony. Takovým příkladem můţe být situace, kdy si tatínek potřeboval odpočinout od práce a doma to nebylo moţné, protoţe děti dělají hluk a on potřebuje klid. Rodiče si mnohdy neuvědomují, ţe říci dítěti přímo pravdu je pro ně ve většině případů to nejlepší řešení. Děti nejenţe proţívají svůj vlastní smutek a své vlastní trápení, mnohdy cítí obavy i o rodiče. Jak budou budoucí ţivot zvládat? Neublíţí si, kdyţ je tak smutný? Pak následuje také obava z moţného nového partnera a nových sourozenců. Budou ho pak ještě chtít? Dítě se tak začne znovu bát o sebe, o svoji pozici v rodině. Pokud děti zaţijí násilí v bývalé rodině, je pro ně pak sloţité získat znovu pocit bezpečí, který by jim měl domov poskytovat. „Obecně jsou děti příliš vystrašené, neţ aby dokázaly mluvit o násilí, jehoţ jsou svědkem nebo jeţ proţívají, nebo o tom, ţe je rodiče týrají.“ (Smith, H., 2004). Nakonec se dostaví také pocit závisti vůči úplným rodinám. Pozitivní na celé situaci můţe být zjištění pro děti, ţe i špatné pocity, které proţívají jsou normální a je dobré, kdyţ je někomu sdělí. Postupně tak mohou získat pocit úlevy. „Dalším důleţitým faktorem je skutečnost, ţe děti uţ nejsou vystaveny vzájemnému nepřátelství rodičů a odezněl strach. Pokud jsou splněny tyto podmínky, děti přeţijí nelehké období, budou šťastnější a dokáţou se dívat do budoucnosti s důvěrou a nadějí.“ (Smith, H., 2004).

36

3. Nevlastní rodina Druhé, třetí nebo dokonce čtvrté manţelství jiţ není v dnešní době ničím zvláštním. Rodiny se neustále spojují a rozdělují, jejich členové získávají nové a nové nevlastní rodiče, děti a sourozence. Zanikají nebo chladnou vztahy, které si lidé v rodině třeba i několik let budovali. Rozvodem totiţ mnohdy nekončí jen vztah mezi manţely, ale často také vztahy mezi rodiči a dětmi nebo mezi sourozenci. Citovou ztrátu v drtivé většině případů nedokáţe nevlastní rodina nahradit. „Termín nevlastní rodina označuje rodinu vzniklou po druhém či dalším sňatku aspoň jednoho z rodičů. Pěkný, výstiţný název propagoval u nás Zdeněk Matějček – doplněné rodiny.“ (Sobotková, I., 2007). „Tendence dívat se na nevlastní rodiny jako na jaksi nepatřičnou formu rodinného uspořádání, jako na stinnou stránku tradiční, idealizované nukleární rodiny, je stále ještě v podvědomí veřejnosti poměrně silná, i kdyţ citelně slábne.“ (Sobotková, I., 2007). Podobná situace jako veřejné mínění o rozvodech, i kdyţ v tomto případě jsou podle mého názoru spíše nakloněni tomu, aby byla rodina doplněna rodičem, třeba i nevlastním. Jistě to bude přispívat ke správnému vývoji dítěte. Nevlastní rodiny se dnes stávají běţnou věcí. Stále více se stávají předmětem výzkumů, které se snaţí vyvrátit běţné stereotypy a specifikovat problémy těchto rodin. S nevlastními rodinami je spojeno mnoho mýtů a předsudků. Ne vţdy je nová nevlastní rodina tak problematická. Některé rodiny spolu dokáţí vycházet více neţ přijatelným způsobem a stává se tak z nich téměř rodina vlastní. „Mýty a negativně zabarvené představy mohou být příčinou některých problémů, zvláště u dětí po utvoření nové rodiny (nejistota, obavy, úzkost).“ (Sobotková, I., 2007). Mezi ty nejčastější patří mýtus zlé macechy a mýtus okamţité lásky. Slovní spojení zlá macecha se nám ukotvilo v paměti díky pohádkám, kde je výskyt této postavy velmi značný a vţdy je představitelem zla. Naopak mýtus okamţité lásky vyjadřuje okamţitou lásku nevlastní matky k nevlastním dětem nebo dětí k matce. Tento předpoklad však nemá příliš logické základy. „Z poradenské praxe vyplývá, ţe mnoho nevlastních matek je zaskočeno svými ambivalentními pocity vůči nevlastním dětem a ţe mýtus okamţité lásky můţe být obecnou, podpovrchovou příčinou jejich stresu tím, ţe vyvolává očekávání, která nemohou být uspokojivě naplněna.“ (Sobotková, I., 2007). Dle Matějčka (1992) psychologické problémy se v nevlastních rodinách týkají hlavně tří okruhů. Prvním je příchod nového rodiče a nového sourozence do rodiny. Této problematice se budeme podrobněji věnovat v následujících podkapitolách. Dále také

37

náleţitost dítěte do dvou rodin, kdy je pro něj těţké zvládat tzv. konflikt dvojí loajality. Ten představuje přízeň a oddanost věnovanou jednak vlastnímu nepřítomnému rodiči a jednak nevlastnímu rodiči, který je kaţdodenně přítomný, známý, někdy i dokonce milý. Třetím okruhem bývá obrovský přísun nových vzdálenějších příbuzných. „To všechno samozřejmě zvyšuje nároky na adaptační schopnosti a na odolnost nervového systému dítěte i všech těch, kdo jsou kolem dítěte a kdo jsou na jeho osudu citově zaujati.“ (Matějček, Z., 1992).

3.1.1. Stádia vývoje nevlastní rodiny 1. Stádium iluzí – počáteční fáze, kdy převaţuje představa šťastné rodiny. „Zjevná jsou nerealistická očekávání přejatá z modelu vlastních biologických rodin; přesvědčení, ţe láska překoná všechny problém.“ (Sobotková, I., 2007). Nevlastní rodinu ovšem nespojují tak silné city jako vlastní. Tato představa se pak můţe stát pro děti aţ odpuzující. Zvláště pro děti v pubertálním věku. 2. Stadium zmatku a rozčarování – rodina zjistí, ţe vše nefunguje tak ideálně, jak si zprvu mysleli a objeví se první pocity nejistoty, úzkost, strach. Situace je pro ně neznámá a nejasné postavení jednotlivých členů vnáší do rodiny pouze zmatek. 3. Stadium negativní pocitů – neuspokojení, zklamání, zlost, beznaděj se stávají denním chlebem rodiny. Rodina ztrácí kontrolu nad svým fungováním a hrozí nebezpečí oddělení manţelů. Pokud chce rodina pokročit dále ke světlé budoucnosti, musí najít nějaké řešení, kterým můţe být samozřejmě i odborná pomoc. 4. Stadium počínající stability – překonáním určité krize a trvalým posilováním rodinných vztahů začíná získávat nevlastní rodina na rovnováze. „Členové rodiny postupně začnou respektovat hodnotu a osobnost jiných členů, začne se vytvářet nová rodinná identita (členové rodiny začnou pouţívat slova ,my, nás, naše rodina´).“ (Sobotková, I., 2007). V rodině vznikají stereotypy a zvyky typické právě pro novou nevlastní rodinu, plánuje se volný čas a společné aktivity. 5. Stadium pozitivního přijetí – fáze bez závaţných ohroţujících situací, která je vhodná pro prohlubování vztahů. „Pokračuje individuální růst všech členů rodiny, všichni si uvědomí, ţe nalezení odvahy konfrontovat a vysvětlovat problémy se vyplácí.“ (Sobotková, I., 2007). Nachází tak výhody spolupráce, podpory, respektování jeden druhého a důvěry.

38

Základem dobře fungující nevlastní rodiny jsou příkladné vztahy rodičů, shodný názor, porozumění, podpora a otevřenost rodiny. Důleţitým faktorem je také společný postoj rodičů ohledně hospodaření rodiny. (Sobotková, I., 2007).

3.2. Nevlastní sourozenec

Nevlastní sourozenci jsou ti, kteří nemají společného ani jednoho biologického rodiče, ale matka jednoho dítěte si vzala otce druhého dítěte. Za nevlastní sourozence bývají často nesprávně povaţováni i takoví sourozenci, kteří mají společného pouze jednoho biologického rodiče. Takové sourozence ovšem můţeme označit jako polovlastní. Často se ale stává, ţe mezi nimi fungují takové vztahy jako mezi sourozenci vlastními. Při spojení dvou rodin nejenom, ţe dochází ke střetu sourozenců vzhledem k jejich pohlaví, věku či rozdílu mezi jejich narozením, ale také dochází ke střetu dvou rozdílných rodin, dvou různých sociálních skupin. V takovém případě můţe nastat nemálo komplikací. „Klíčovým faktorem pro vybudování láskyplných vztahů v nevlastní rodině je věk dětí v době jejího vzniku. Čím jsou děti menší (například spojí – li se sestry ve věku jeden a tři roky s nevlastními bratry ve věku dva a čtyři roky), tím jsou vyhlídky příznivější. Osobnost dětí se teprve utváří a čas je na straně rodičů.“ (Leman, K., 2008). Problém můţe nastat, kdyţ jsou děti v pubertálním věku a nebo se k němu nezadrţitelnými kroky blíţí. Jejich osobnost i vztahy v rodině jsou jiţ vybudovány na velmi pevném základu. Přijetí nevlastního sourozence do rodiny bychom mohli přirovnat k situaci, kdy přichází na svět nový sourozenec a stává se tak novým členem rodiny. Pokud je tedy nevlastní sourozenec mladší, často vzniká u nejmladšího v původní rodině ţárlivost. Ta se pak neliší nijak od ţárlivosti, která probíhá u vlastních sourozenců. Situaci ale většinou provází spíše nenávist a očerňování, neţ – li předstíraná láska, aby se zavděčili rodičům a nepřišli o jejich náklonnost. Často problematickým střetem mezi nevlastními sourozenci je přijetí stejně starého sourozence. Tito se pohybují ve stejném prostředí, mají stejné problémy, které kaţdý řeší jinak a také s jinou úspěšností. Právě tato úspěšnost můţe být základem pro rivalitu mezi nimi. Veškeré tyto problémy nakonec musí řešit rodiče, kteří jsou často více nakloněni právě k tomu svému dítku. Takové rozpory jsou často nepřekonatelným problémem a mohou vést i k dalšímu rozvodu.

39

Na utváření vztahů mezi nevlastními sourozenci se opět podílí chování rodičů. To, jak dokáţí dětem vysvětlit jejich situaci, postavení dětí a ţe jejich láska se tím nijak nemění, můţe změnit postoje mnoha dětí. Rodič by proto neměl podceňovat spory mezi sourozenci a bez většího subjektivního zaujetí tyto spory řešit. Dítěti by mělo vysvětlit, ţe kaţdý má v rodině své postavení a ţe kaţdého mají rádi stejně. I kdyţ dítě většinou od nevlastního rodiče tuto lásku nevyţaduje, situaci jistě neuškodí projevovat zájem a ochotu o dítě pečovat.

3.3. Nevlastní rodič

Nová rodina pro toho, který má jiţ z prvního manţelství vlastní děti, se můţe stát velkou nepříjemností z hlediska utváření nových vztahů. Nepříznivý vývoj těchto vazeb bude v tom nejlepším případě trvat značnou dobu. „Mají – li ţít pod jednou střechou dvě skupiny dětí s novou matkou a novým otcem, můţe to být zlé – někdy dokonce velmi zlé.“ (Leman, K., 2008). Tento fakt však nepůsobí na lidi odstrašujícím způsobem. Neustále se ţenou do takto vzniklých rodin a věří, ţe u nich bude situace jiná. „Nové děti nejen ţe nebudou své nevlastní rodiče okamţitě milovat, ale téměř jistě jim budou okamţitě dělat problémy.“ (Leman, K., 2008). Krátkodobý vztah k novému nevlastnímu rodiči nemůţe převáţit stálé vztahy v rodině vlastní, které si dítě budovalo řadu let. Nevlastní rodič vstupuje do rodiny často jako vetřelec, který narušuje jiţ zaběhlý rodinný systém. Přináší s sebou ale také určité výhody (něco umí, něčím imponuje). Dítě je v této fázi na váţkách, zda u něj převaţuje spíše odpor nebo zajímavost nového partnera. Takové rozhodování můţe dítěti přinést napětí a nejistotu. To způsobuje v dítěti určitou tíseň a pokud je v rodině dětí více, mohou se díky těmto pocitům proti novému rodiči spojit. (Matějček, Z., 1994). Pokud není na tohle chování nový rodič připraven a naivně se domnívá, ţe postačí milý přístup a úsměv na rtech, často narazí na velmi tvrdou zeď. Ani druhý extrém představovaný silně direktivní výchovou nemá nikdy šanci na úspěch, děti si takhle rodič nezíská. „Ale jazýček na vahách se můţe naklonit i pozitivním směrem, tj. ve prospěch nového příchozího. Je to člověk zdatný a vyrovnaný, s přirozenou autoritou, má očividně matku rád, k dětem je trpělivý a jejich provokace přijímá s lehkým humorem. Nakonec všechno můţe vyústit k přijetí onoho ,vetřelce´, který se stane třeba i opěrným pilířem nového rodinného systému. A všem to prospěje!“ (Matějček, Z., 1994). 40

Samozřejmě, ţe opět záleţí na původních vztazích, které panovaly mezi rodiči a dětmi, na tom, jak rodič předloţí dětem existenci nového partnera a jeho případných dětí, nových sourozenců. V ideálním případě pak tedy existují i dobře fungující nevlastní rodiny. „Běţným zdrojem dětských starostí je obava, jak budou vycházet s maminčiným novým partnerem nebo tatínkovou novou partnerkou. Přestoţe mnoho dětí chce, aby si maminka našla nového partnera, protoţe cítí neúplnost rodiny, nebo by se s muţem v rodině cítilo bezpečněji, současně se této situace bojí.“ (Smith, H., 2004). Nevlastní rodič by měl do rodiny vstupovat spíše jako přítel a rádce, získávat si tak respekt dětí a zvyšovat si u nich svoji přirozenou autoritu. Tento proces také podporuje co nejvíce bezkonfliktní vztah manţelů. Pokud děti vidí, ţe mámě to s nevlastním tátou klape a je šťastná, můţe to urychlit proces začleňování nevlastního rodiče do fungování rodiny. „Rodičovství patří k nejvíce stresujícím aspektům ţivota nevlastní rodiny, ať uţ v časných fázích manţelství či později.“ (Sobotková, I., 2007). Nový rodič by měl ale také především poznat jiţ zaběhlý rodinný systém, do kterého se zapojí. Naivita, ţe dítě ho okamţitě přijme a bude respektovat, není na místě. Dítě bude nového rodiče nejdříve testovat a to všemoţnými dětskými taktikami. Rodič bude dítětem provokován, uráţen nebo ponechán v naprosté ignoraci. Reakce pak budou dětmi podrobně sledovány a zkoumány. „Na chování dítěte je třeba odpovídat také jen chováním, a to takovým, aby dítěti jeho testování napovědělo, ţe můţe u dospělých pociťovat jistotu a ţe mu nebezpečí nehrozí.“ (Matějček, Z., 1994). Jedna z nejčastějších chyb, které se rodiče dopouštějí, je ta, ţe uvedení své nové známosti do rodiny příliš uspěchají. Stává se to nejčastěji v případě, ţe byl mimomanţelský vztah jednou z příčin nebo alespoň katalyzátorem rozpadu manţelství. I kdyţ tomu tak ale nebylo a nový muţ či ţena jsou v tom „nevinně“, bude si je dítě dávat s rozvodem do souvislosti. Jejich oblibě to přirozeně příliš neprospěje. „Nakonec ještě slovo povzbuzení samotným nevlastním rodičům. Panuje obecné povědomí, ţe být ,nevlastním´ je něco nepatřičného a problematického. Ano, nevlastní rodina je určitou náhradou za rodinu vlastní. Toho by si všichni účastníci měli být vědomi. Jenomţe význam náhrady se řídí podle toho, co vlastně nahrazujeme. Za plnohodnotnou, dobře fungující rodinu těţko najdeme rovnocennou nebo lepší náhradu. Většinou ovšem se hledá náhrada za to, co bylo špatné, dobře nefungovalo a přinášelo všem více trápení neţ radosti.“ (Matějček, Z., 1992).

41

II. VÝZKUMNÁ ČÁST 4. Výzkumný problém Impulsem k mému výzkumu byla moje vlastní zkušenost jako dítěte z rozvedené rodiny. Není pochyb o tom, ţe rozvodovost je dnes vysoká. Čísla, která slýcháme z různých médií jsou hrůzostrašná. Kaţdé druhé manţelství se rozvádí, kaţdé třetí dítě do osmnácti let pochází z rozvedené rodiny apod. Děti jsou v rodiny většinou ti, kteří při rozvodu nejvíce ztrácí. Neúplná rodina sice nesplňuje všechny rodinné poţadavky, ale převáţně je to právě rodič, kterému chybí partnerský ţivot a hledá si nového partnera. Ten představuje svým příchodem jisté riziko. Postavení dětí se v rodině mění a musí si zvykat na cizího jedince. Jaké jsou jejich reakce? Na čem závisí přijetí nebo nepřijetí nového člena rodiny?

5. Cíl výzkumu Cílem mého výzkumu je zjistit faktory, které působí na utváření vztahů v nevlastní rodině se zaměřením hlavně na vztahy dětí a jejich nevlastních sourozenců a nevlastních rodičů. Dílčím cílem mého výzkumu je zmapování proţívání dětí a jejich rodičů ve fázi před rozvodem, ve fázi rozvodového procesu a následné chování a proţívání vyvolané rozchodem a odloučením od jednoho z rodičů.

6. Sběr dat Jako metodu získávání dat potřebných do výzkumu jsem si zvolila částečně standardizovaný rozhovor, protoţe mým hlavním cílem bylo zaměření na proţívání a postoje účastníků výzkumu. Předem jsem měla připravený seznam otázek, který jsem ale v průběhu rozhovoru doplňovala o upřesňující otázky nebo jsem případně vynechávala otázky, na které mi respondentka odpověděla v rámci jiné. 42

Všechny rozhovory jsem si mohla díky souhlasu respondentek zaznamenávat na diktafon. Následně jsem provedla transkripci těchto nahrávek.

6.1.

Výzkumný vzorek

Osoby do výběrového souboru, byly vybírány podle znaků, které jsou důleţité pro výzkum. Mezi nepostradatelné znaky pro tento výzkum patří rozvod rodičů, na který si jedinec pamatuje alespoň v základních charakteristikách. Dále bylo pro výzkum důleţité, aby alespoň jeden z rozvedených rodičů znovu uzavřel manţelství nebo alespoň ţije v domácnosti s trvalým partnerem, který má děti z bývalého nebo současného vztahu. Tím se výzkumná osoba dostává do kontaktu s nevlastními sourozenci a nevlastním rodičem. Vzhledem k citlivosti tématu jsem si pro svůj výzkum volila osoby, které jsou mi spíše blízké a nebylo jim tedy nepříjemné o této problematice mluvit. Prostředí jsem volila dle jednotlivých osob a časových moţností, ale vţdy jsem se snaţila, aby se zkoumané osoby cítili co nejpříjemněji. Kaţdý rozhovor byl proveden zvlášť. Moţným zkreslením ve výzkumu můţe být jednostranně zaměřený výběr respondentů, a to dle pohlaví. Tato tendence byla nejspíš výsledkem subjektivního působení, kdy jsem chtěla hlavně zjistit proţívání skupiny lidí srovnatelné s mojí vlastní osobou. Tedy ţenskou populací kolem dvacátého roku ţivota.

Respondent 1: Kateřina Kateřině je 22 let a je studentkou Masarykovy univerzity v Brně. Káťa je velice sympatická mladá ţena, která je sportovně zaloţená a zajímá se o zdravý ţivotní styl. Její rodiče se rozvedli, kdyţ byla v mladém věku, v první třídě základní školy. Má mladší vlastní sestru a dva mladší nevlastní sourozence, bratra a sestru.

Respondent 2: Dáša Dáša je 21 let stará a studuje na Mendlově univerzitě v Brně. Rodiče se rozvedli, kdyţ jí bylo jedenáct let, takţe dobu před rozvodem a během rozvodu si pamatuje dobře, proto mi poskytla mnoho cenných informací. Dáša má dvě starší vlastní sestry a jednoho mladšího nevlastního bratra. 43

Respondent 3: Tereza Tereza má 22 let a studuje na Masarykově univerzitě v Brně. Při prvním setkání se projevuje jako veselá slečna, která ví, co chce. Její rodiče se rozvedli před nedávnem, takţe si pamatuje i ty nejmenší detaily jejich rozchodu. Je to přibliţně čtyři roky, co se rozešli, ale celý rozvod trval aţ do jejích dvaceti let. Tereza trvale bydlí u matky, ale v současné době má pronájem v Brně. Má jednu mladší vlastní sestru a dva mladší nevlastní sourozence, bratra a sestru.

Respondent 4: Hana Hanka je nejstarší ze všech respondentů, je jí 28 let a má devítiměsíční dceru. Ţije se svým přítelem ve vícegeneračním domě jeho rodičů. S přítelem jsou zasnoubeni, ale zatím v blízké době svatbu neplánují, spíše z finančního hlediska. Rozvod rodičů zaţila dvakrát. Poprvé, kdyţ jí byly tři roky, se matka rozešla s jejím vlastním otcem, kterého si moc nepamatuje, ale z výpovědí vyplývá spíše její negativní postoj. Podrobnosti sdělit nechtěla, byli pro ni aţ moc osobní záleţitostí a nechtěla se k tak nepříjemné věci vracet. Podruhé se matka rozvedla, kdyţ Hance bylo asi tak patnáct let. Hanka má jednu vlastní sestru a pět nevlastních sourozenců, jednu sestru a čtyři bratry.

44

7. Výzkumná strategie Pro svůj výzkum jsem si zvolila kvalitativní postup. Jako vhodnou analýzu rozhovorů jsem zvolila otevřené kódování. Jednotlivé části odpovědí nebo celé odpovědi jsem označila kódy, které nejlépe vystihovaly obsah sdělení. Kódy, které označovaly podobné informace, jsem poté seskupila k sobě, do kategorií. Tyto kategorie pak ve výsledku označovaly určitý jev, který se v dané problematice často vyskytuje. V následující kapitole se budeme zabývat interpretací jednotlivých kategorií.

7.1.

Kategorie

V této části výzkumu prezentuji jednotlivé kategorie vzniklé otevřeným kódováním. Kaţdá kategorie obsahuje krátkou charakteristiku doplněnou vhodnými ukázkami z rozhovorů.

7.1.1. „Tak normálně, že jo.“ Název první kategorie je odpověď, kterou jsem dostala při rozhovoru na otázku fungování rodiny v době před rozvodem. Rodinné fungování je zde bráno jako normální bez ohledu na to, zda systém v rodině plnil všechny potřebné funkce nebo ne. Mezi důleţité proměnné patří rozdělení domácích prací a péče o děti, trávení volného času a ochota dávat druhé šance. Vlastnost

Dimenze vlastnosti

Rozdělení péče o děti

Jednostranné – rovnoměrné

Rozdělení péče o domácnost

Matka – děti – otec

Frekvence společných aktivit ve volném čase

Jednou ročně dovolená – často

Závaţnost vzniklého problému

Všední problém – problém vedoucí k rozvodu

45

Rozdělení domácích prací a péče o děti jako důleţitou vlastnost uvádím především z toho důvodu, ţe ţeny povaţují za důleţitý faktor úspěšnosti manţelství právě rovnoměrné rozdělení rolí, které by se mělo projevit ve všech oblastech. I přesto se ale tato rozdělení domácích prací pohybuje na škále spíše směrem k matce a dětem. „Mamka dělala skoro všechno ohledně domácích prací.“ Dáša „Se sestrou jsme měly domácí práce rozdělené snad férově a taky si vzpomínám, ţe jsme se střídaly.“ Tereza „My děti jsme se dělily.“ Hana Výše zmíněná rovnoměrnost se objevuje aţ u rozdělení péče o děti. Případná jednostrannost, která se objevuje, je způsobena spíše nezájmem nebo časovou vytíţeností jednoho z rodičů. „Kaţdopádně táta se o nás staral odpoledne, kdyţ přišel z práce a máma se o nás starala ráno.“ Kateřina „…druhý fungovalo, protoţe měli společný zájem - děti.“ Hana „…otec nebýval moc doma. … My jsme vţdycky měli tak blíţ k mamce, protoţe jsme s ní byli častěji.“ Dáša „Laxnost a nedostatečný zájem o rodinu od mého otce. Moţná, ţe je sobec a nechce řešit problémy…“ Tereza (na otázku co vedlo k rozchodu) Respondentky popisují ţivot před nástupem rozvodových problémů jako fungující také z hlediska trávení volného času a hlavně tendence dávat druhé šanci v krizových situací, které mají negativní vliv na fungování rodiny. Záleţí ovšem na závaţnosti problému. Uvědomění přítomnosti nedostatečně tráveného volného času ve dvou případech dochází aţ po určitém čase. „… jezdili jsme na dovolený, na výlety a tak. Takţe dobře to fungovalo.“ Kateřina „Dovolený jsme trávily jen máma, já a ségra. S otcem asi jen dvakrát nebo třikrát.“ Tereza „To bylo normálně, ţe jo. Jezdili jsme na dovolenou, to bylo v pohodě.“ Dáša „Dostala sem nepřiměřený trest uţ ani nevím za co, ale skončilo to modřinami. Mamka se mě ptala, jestli se má rozvést. Já řekla ne. Tím to z mého pohledu bylo vyřešený – nebavili jsme se a ono to prostě nějak vymizelo.“ Tereza „Teď uţ to vidím asi úplně jinak. Dřív bych nás označila za ideální rodinu. Volný čas jsme snad ani netrávili, ale to my nikdy, takţe mi to nepřišlo nijak divný. Prostě sem si myslela, ţe to tak má být a ţe to tak je všude.“ Tereza

46

„To jsme chodili na procházky…a to je asi tak všechno, kdyţ se na to teď tak podívám. Veškerá společná aktivita, rodinná.“ Hana

7.1.2. Divadelní představení Obsahem druhé kategorie jsou odpovědi týkající se zatajování, přetvařování a předstírání rodičů. Tato kategorie také souvisí s předchozí. Pokud děti nezaznamenaly ţádné divné chování ani hádky díky úspěšnému přetvařování rodičů, je pochopitelné, ţe jejich rodinu i těsně před rozvodem povaţovali za normálně fungující. Dle míry utajení se pak odvíjela také intenzita a projevy reakce dětí na rozchod rodičů. Míra utajení také záleţí na schopnosti rodičů zvládat své emoce. Vlastnost

Dimenze vlastnosti

Míra utajení

Nízká – vysoká

Schopnost rodiče zvládat své emoce

Schopen – neschopen

Intenzita vyvolané reakce na rozchod rodičů

Nízká – vysoká

Projevy reakce na rozchod rodičů

Radost – nevhodné chování

Těsně před posledním krokem rozchodu, kterým je oznámení rozhodnutí dětem, se rodiče snaţí realitu před dětmi utajit, jak nejdéle to jde. Přetvařují se a neprojevují přílišné negativní emoce v přítomnosti dětí. Míra utajení je v této fázi nejvyšší. „Celý můj ţivot to snad bylo stejný. Neviděla jsem ţádný problém. Aţ do toho dne, co mi mamka řekla, ţe odchází.“ Tereza „Snaţili se ovládat a to hodně, kdyţ se na to koukám zpětně.“ Kateřina „Otec to na sobě nedal znát, furt v pohodě.“ Dáša „Celej můj ţivot to snad bylo stejný. Neviděla jsem ţádnej problém. Aţ do toho dne, co mi mamka řekla, ţe odchází.“ Tereza Často ale přece jenom rodiče nedokázali uhlídat kaţdý moment jejich sporů. Děti se tak staly svědky jejich hádek a uráţlivých rozhovorů. Zde se objevuje nízká míra utajení a neschopnost rodiče zvládat své emoce.

47

„Často jsme se ségrou, která v té době byla fakt malá spali spolu v posteli, protoţe jsme se báli, proč se rodiče hádají.“ Kateřina „Oni se hádali pořád.“ Dáša „Tak třeba mamka byla furt naštvaná, nepříjemná.“ Dáša „Otec dělal většinou hodně scény, uráţel mamku, dával jí to za vinu.“ Dáša „Rodiče se ignorovali, nadávali si, otec pomlouval a dělal naschvály.“ Tereza Rozchod rodičů vyvolalo v dětech rozdílné reakce, od radosti, přes šok, aţ po vzdorovité chování, které bylo vyvoláno neupřímností ze strany rodičů. „Byla jsem asi ráda, protoţe jsem byla ráda, ţe budeme jakoţe s mojí sestrou a ţe budeme jako sani no.“ Hana „Asi nic, protoţe my jsme bydleli v jednom patře a jediný, co se změnilo, tak ţe otec se přestěhoval s manţelkou nad nás.“ Dáša „No šok…smutek a samotu.“ Kateřina „Proč takhle důleţitý věci ve svejch osmnácti prostě nevím? Chtěli po mně, abych říkala všechno od výsledků ve škole po kluky a kamarádky a na tohle se nikdy řada nedostala. Coţ byla podle mě chyba….Brečela jsem, nadávala, opíjela se, chodila za školu a takový ty věci, co dělá člověk, kdyţ chce upozornit na to, ţe tohle prostě není správný. A nesnášela jsem větu: ,Vţdyť tohle je ale ţivot.´ Mně to tak teda rozhodně nepřišlo.“ Tereza Na rozdíl od doby před oznámením, která se vyznačuje vysokou mírou utajení, samotná oznámení jsou přímá, bez přetvářek. „Mamka mi to vysvětlovala skoro celou noc, brečela u toho, asi podruhé v ţivotě sem ji viděla brečet. Nemohla uţ dál být jen tím, kdo od rána do večera dře a nemá ze strany otce ţádný zájem. Bylo to hrozně moc dlouhý povídání.“ Tereza „Pozvali si mě do obýváku, posadili mezi sebe a řekli mi to. Naféra.“ Kateřina „Máma mi to na rovinu řekla, jestli by mi vadilo, kdyby odešla.“ Hana

7.1.3. Staří známí Tato kategorie obsahuje výpovědi respondentů o tom, jak se seznámili s jejich budoucí rodinou. Ve všech případech si jeden z rodičů našel nového partnera, kterého znal buď on nebo děti znali jeho děti jiţ z dřívější doby. Na druhou stranu druhý rodič ve

48

většině případů nemá stálého partnera nebo udrţuje spíše krátkodobé vztahy. Základní vlastností, která se popisuje tuto kategorii, je hloubka známosti stálého partnera nebo manţela vůči rodiči. Čím známější byl nový partner (nebo jeho děti) pro děti, tím je míra na přijetí do rodiny zvyšuje. Vlastnost

Dimenze vlastnosti

Hloubka předchozí známosti

Učitel na klavír – dlouholetý kamarád

Přijetí do rodiny

Bez šance – úspěšné

„On si ju totiţ původně dovedl (pozn. jako známou), řekl nám, ţe se rozvedla s manţelem a ţe nemá kam jít a ţe ju přece nenechá spát v maringotce.“ Dáša „S mamčiným partnerem vycházíme docela dobře, protoţe je to náš známej.“ Dáša „Milana znala uţ z mládí, byl to její kamarád, takţe asi zase tak novej nebyl no.“ Hana „Dá se říct, ţe jsme je dali dohromady asi my ve školce. Ţe vlastně oni neměli maminku a my jsme neměli tátu…tak my jsme se tak nějak kamarádili a …“ Hana „Dobře, znám je uţ dlouho, cca 9 let. Páťu jsem vozila v kočárku a pro Robika jsem chodila do druţiny.“ Tereza „…a táta, ţe jí nabaloval její učitel na klavír. Ten jí koupil táta k Vánocům, mamka se naučila hrát a do roka se rozvedli…Ten učitel jí psal i básničky a tak. Pak si ho i vzala.“ Kateřina Pouze jedna respondentka vypověděla, ţe se současnou manţelkou svého otce nemá pozitivní vztah. Během rozhovoru o ní nemluvila moc přívětivě a nazývala ji i neslušnými jmény. Tento vztah je způsoben hlavně nezájmem ze strany nevlastní matky. „Ona je z Prostějova a dělala pedák v Boskovicích a mamka ji trochu znala. Ségra ju měla předtím hrozně ráda, vodila ji do školy ukazovat poníka, ale po tom, co se to dozvěděla, tak…on ju nikdo od nás nemá rád.“ Dáša „Neutrální vztah aţ ne přímo nenávistný, ale kdyţ se s ní nemusím vidět, tak se s ní nevidím. Kdyţ tam přijdem na návštěvu, tak tam ani s náma není.“ Dáša Část odpovědi o nevlastním bratru, kde ji také zmiňuje: „…mě je ho aţ líto, co s ním otec s tou krávou udělali.“ Dáša

49

7.1.4. Když se kácí les, létají třísky Rodiče svým bezohledným chování vůči bývalému partnerovi ubliţují hlavně dětem. Jejich chování je pro ně odstrašujícím případem. Vlastnostmi této kategorie jsou míra bezohlednosti, zapojení dítěte a schopnost ovládat své emoce. Poslední vlastností se tato kategorie stírá s druhou výše uvedenou kategorií předstírání. Pokud jí míra této vlastnosti nízká, chování rodičů zachází pro děti do velmi nepříjemných krajností. Vlastnost

Dimenze vlastnosti

Míra bezohlednosti

Nízká – vysoká

Míra zapojení dítěte

Nízká – vysoká

Schopnost ovládat své emoce

Schopen – nechopen

Míra bezohlednosti a schopnost ovládat své emoce se často blíţí k velmi vysoké hodnotě. Ta se projevuje neslušnými nadávkami, pomluvami druhého rodiče nebo dokonce výčitkami směrem k dětem. Při hodnocení takového chování jsou děti pak velmi nepříznivé. „Otec dělal většinou hodně scény, uráţel mamku, dával jí to za vinu.“ Dáša „Ale je pravda, ţe otec hodně předhazoval, ţe maminka to a ono, a tamto.“ Dáša „Já jsem ho potkávala ve škole a měla jsem strach ho potkat, ţe mě furt něco vyčítal.“ Dáša „Otec o mamce ne moc hezky, škaredě, většinou, ţe je tlustá a takový věci.“ Dáša „Rodiče se ignorovali, nadávali si, otec pomlouval a dělal naschvály. Hodně špatný období.“ Tereza „Stejný jako po odchodu, ignorace a zakořeněná nenávist kvůli mnoha chybám a činům.“ Tereza „Byly tam asi ještě nějaký hádky kvůli majetku. Prostě táta nechtěl, aby si mamka vzala nějaký věci…co dostala k narozeninám, řekl jí, ţe si to nemůţe vzít.“ Hana „No po rozvodu hodně, to je asi normální, ale moc si to nepamatuju. Já jsem pak řekla oboum, ať si to laskavě řešej mezi sebou a mě nechají na pokoji, ţe mě to nezajímá.“ Kateřina Naopak v jednom případě se objevila ze strany otce velice nízká, spíše nulová, míra bezohlednosti. Pro manţelé v rozvodovém řízení aţ netypická. „…jinak táta pomohl mamce i najít byt, pomáhal se stěhováním.“ Kateřina

50

7.1.5. Výměna rolí

I kdyţ děti nebývají s rozhodnutím svých rodičů spokojeni, jejich náklonnost k nim z nich v době, kdy se rodič trápí a proţívá nějakou krizovou situaci, dělá jejich ochránce a důvěrníky. Děti chovají spíše nepřiměřeně svému věku a zastupují místo někoho jiného. Vlastnostmi této kategorie jsou intenzita ochranářské tendence, místo zastupujícího a přirozenost tohoto zastoupení vzhledem k věku dítěte. Vlastnost

Dimenze vlastnosti

Intenzita ochranářské tendence

Nízká – vysoká

Místo zatupujícího

Matka – otec

Přirozenost zastoupení vzhledem k věku

Přirozené – nepřirozené

Nízká intenzita ochranářské tendence se projevuje jako pochopení důvodů k rozchodu, i kdyţ v jednom případě s časovým odstupem. „Nic bych nezměnila. U táty jsem zjistila, proč máma odešla. Zkusila jsem si to a fakt bych neměnila mamku a její výchovu.“ Tereza „Máma mi to na rovinu řekla, jestli by mi vadilo, kdyby odešla. Já jsem jí řekla, ţe ne, ţe budu ráda. Kdyby se rozváděla tisíckrát, tak je to její ţivot a kdyţ bude spokojená s někým jiným, tak ať je.“ Hana Vyšší intenzita ochranářské tendence a zároveň větší nepřirozenost vzhledem k věku se projevovala v odpovědích jako samostatné rozhodování za rodiče. Faktorem v tomto rozhodování bylo, ţe byla starší sestrou a sama se povaţovala za tu, která by se měla být spíše ta rozumná. „…pak od nich následovala otázka, u koho bych chtěla být. Na coţ jsem dopověděla, ţe jedna bude u mamky a druhá u taťky, aby jim to nebylo líto. Načeţ se mamka rozbrečela.“ Kateřina (v šesti letech) Vzhledem k věku přirozená ochranářská tendence s vysokou intenzitou se objevila v jednom případě, kdy si dcera vyměnila v podstatě roli se svou matkou. 51

„Já myslím, ţe jí to vyhovuje, nemusí se o nikoho starat. Akorát má psa a to je její největší starost. To spíš se o ni starám já.“ Dáša

7.1.6. Spojenec nebo nepřítel? Předposlední kategorie obsahuje výroky, jimţ děti popisují vztahy se svými nevlastními sourozenci. Ty mohou být ovlivněny jednak věkem sourozenců i pořadím jejich narození, dále také mírou předchozí známosti a postavením nevlastního i vlastního rodiče vzhledem k vytváření rozdílů mezi „moje a tvoje“. Vlastnost

Dimenze vlastnosti

Věkový rozdíl mezi sourozenci

Půl roku – 12 let

Intenzita předchozí známosti

Neznámý – dlouhodobý kamarádi

Míra vytváření rozdílů mezi dětmi

Nízká – vysoká

Vysoký věkový rozdíl mezi sourozenci působil spíše jako pozitivní faktor. Starší sourozenci se často dostávali do pozice ochranářů a opatrovníků sourozenců mladších. „Páťu jsem vozila v kočárku a pro Robika jsem chodila do druţiny. Jsme z jednoho malého města a já se o mladší starala.“ Tereza „…rozuměli jsme si od první chvíle. Byly malí…hrozně. Takţe to šlo dobře. Děti si k sobě vţdycky najdou cestu, ne?“ Kateřina V jednom případě se stal velký věkový rozdíl i nepřekonatelným problémem, který byl dále ještě rozvíjen snahou otce upřednostňovat svého syna a nezájem o starší dcery. „Docela negativně, protoţe já jsem byla nejmladší a spíš jsem ţárlila.“ Dáša „Otec dává dost najevo, ţe na prvním místě je David, pak hodně dlouho nic, pak já a pak holky…Vţdycky to tak je, ţe ten rodič má někoho radši.“ Dáša „Neutrální vztah. Já se s ním moc nevídám. Často si hrává u sousedů a kdyţ přijdu, tak tam skoro není, není to úplně tak, ţe bych ho ignorovala.“ Dáša „Tak David je spíš jako známej a s holkama si řeknem úplně všechno. Já ho neberu jako bratra.“ Dáša

52

Malý věkový rozdíl mezi sourozenci ohroţuje vztah přítomností určité rivality. V jednom případě byla tato situace znát velmi zřetelně. Příčinou můţe být také jisté vytváření rozdílů mezi sourozenci, které je v tomto případě neskrývané. Obsahuje ho druhé sdělení. „Tak sestra Klára ve mně viděla nějakou konkurenci, prostě pořád se mnou nějak soupeřila a nevím…myslím si, ţe mě neměla ráda. A nemá mě ráda do dneška.“ Hana „…stále takové náznaky od nevlastního otce jako, ţe nejsi moje a bylo tam pořád cítit, ţe prostě to není vlastní otec, upřednostňoval svoje děti…pořád nás srovnával…nesmyslné tresty padaly z jeho strany.“ Hana

7.1.7. Názor na problematiku

Jako doplňkovou kategorii jsem zvolila interpretaci odpovědí, které se týkají všeobecného názoru na problematiku. Základní proměnnou této kategorie je právě zkušenost dítěte s rozvodem rodičů. Jediná vlastnost, a to míra ovlivnění rozvodem rodičů, je spíše vyšší. Vlastnost

Dimenze vlastnosti

Míra ovlivnění rozvodem rodičů

Nízká – vysoká

Následující výroky se vztahují k snaze zachránit manţelství nebo ho rozvrátit v případě, ţe nefunguje. Všechny se přiklání k rozvodu. „Protoţe, kdyţ to neklape, tak to nedá nic dohromady…Ani ten psycholog. Kdyţ vidíš na někom jenom to špatný, tak to pak nedokáţeš změnit, ţe bys pak viděl jenom to dobrý.“ Dáša „Pokud pro to udělala rodina nebo manţelé úplně všechno a není to jen pouhý rozmar situace, ve který zrovna jsou, tak je to prostě východisko.“ Tereza „Jasně, ţe jo. Přece nebudu s někým trpět a ţít jen proto, ţe jsem si ho vzala. Je to zastaralej názor zastaralé doby todlenc to.“ Hana „No upřímně jsem ráda, ţe se naši rozvedli, protoţe kdyby se hádali a my jen trpěli, tak to bych jim neodpustila.“ Kateřina

53

Závěr

Budování vztahů v rodině je zaloţeno na fungování sloţitého systému, na který neexistují přesná pravidla. Rodina je tvořena originálními jedinci, kteří jsou ovlivněni mnoha faktory, jeţ na ně působí během jeho dosavadního ţivota. Takovou důleţitou situací je i rozvod rodičů, který byl předmětem této práce, společně se vztahy, které vznikají při utváření nových rodin. Nevlastní rodina by měla fungovat jako náhrada za něco, co špatně fungovalo. Měla by být pro dítě tedy šťastným období. Z výzkumu, který jsem prováděla se toto tvrzení spíše potvrdilo, i kdyţ mu neodpovídají veškeré teoretické základy. To jen dokazuje, jak je tato problematika rozporuplná a není jednoduché hledat v ní opakující se jevy. Pro zpracování své teoretické části jsem vyuţila celou řadu publikací jak domácích autorů, tak i těch zahraničních. Nemalými pomocníky mi také byly internetové zdroje, odkud jsem převáţně čerpala znění zákonů a články z internetových časopisů. V neposlední řadě jsem vyuţila také svoji zkušenost, kterou jsem srovnávala s různými pojetími problematiky. Moje práce by měla být v první řadě zdrojem informací pro zájemce o tuto oblast a také by měla vést k pochopení pocitů, které děti zaţívají při rozvodu a při navazování nových vztahů v rodině.

54

Shrnutí Hlavním cílem bakalářské „Děti z rozvedených rodina a jejich vztahy s nevlastními sourozenci a nevlastními rodiči“ bylo objasnit problematiku dětí z rozvedených rodin se zaměřením na jejich proţívání a chování v celém rozvodovém procesu a následující době. Dále také jejich reakce a proţívání při spojení jejich rodiny s jinou nevlastní rodinou. Celá práce byla rozdělena do dvou částí. První, teoretická část, se zabývala vymezením základních pojmů ohledně rodiny, rozvodu a nevlastní rodiny. Druhá, výzkumná část, obsahovala analýzu a interpretaci čtyř rozhovorů. Byla pouţita metoda otevřeného kódování.

Summary

The main purpose of this bachelor thesis “Children from divorced families and their relationships with their step/half-siblings and step-parents” was to explain the problems of children from divorced families and their experiences and their behaviour during a divorce procedure and following time. Next purpose was their reactions and experiences during putting together their family and another step-family. The whole thesis was divided into two parts. The first – theory – defined basic idea about family, divorce and step-family. The second – research – included analyze and interpretation of four interviews. There was used the open coding method.

55

Použitá literatura AMBROZKOVÁ, Lucie. Rodina v ohnisku zájmu : kaleidoskop aktivit některých prorodinných organizací. 1. vyd. Brno : Národní centrum pro rodinu, 2002. BINAROVÁ, Ivana. Partnerství, sexualita a rodina. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 43 s. Texty k otevřenému a distančnímu vzdělávání. ISBN 80-244-0138-X. DALLOZ, Danielle. Ţárlivost a rivalita: průvodce výchovou v rodině. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 111 s. ISBN 80-717-8596-2. DELAROCHE, Patrick. Rodiče, nebojte se říkat ne. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 138 s. ISBN 80-717-8441-9. DOBSON, James C. Dětský vzdor: [jak reagovat na vzdor dítěte? : ustoupit nebo vydrţet? zlomit ho?]. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 1995, 178 s. ISBN 80-854-9537-6. HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 774 s. ISBN 80-717-8303-X. CHODE RA, Oldřich. Partnerství, manţelství a paragrafy. 1. vyd. Praha: Grada Pub., 2002, 107 s. ISBN 80-247-0217-7. KLIMEŠ, Jeroným. Partneři a rozchody. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 240 s. ISBN 80-7367045-3. KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2002, 376 s. ISBN 80-8639533-2. LEMAN, Kevin. Sourozenecké konstelace. Vyd. 4. Praha: Portál, 2008, 223 s. ISBN 978-8073675-073.

56

MATĚJČEK, Zdeněk a Zdeněk DYTRYCH. Děti, rodina a stres: [vybrané kapitoly z prevence psychické zátěţe u dětí]. Praha: Galén, c1994. ISBN 80-858-2406-X. MATĚJČEK, Zdeněk. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, 223 s. Kniţnice psychologické literatury. ISBN 80-0425236-2. MATĚJČEK, Zdeněk. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, 98 s. Rádci pro rodiče a vychovatele. ISBN 80-852-8283-6.

MATOUŠEK, Oldřich a Hana PAZLAROVÁ. Hodnocení ohroţeného dítěte a rodiny v kontextu plánování péče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 183 s. ISBN 978-807-3677-398. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 2., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, 144 s. ISBN 80-858-5024-9. MIC IENKA, Marek. Příruční slovník občana. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakl., 2003, 283 s. ISBN 80-864-2917-2. MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2., upr. vyd. Ilustrace Vladimír Jiránek. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2008, 323 s. ISBN 978-808-6429-878. MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Vyd. 2., upr. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, 250 s. ISBN 80-864-2905-9. NOVÁK, Tomáš a Bohumila PRŮCHOVÁ. Jak přeţít rozvodové peklo: malý sumář velkých rozvodových hrůz a jak je učinit snesitelnějšími. Vyd. 1. Brno: Jota, 2004, 197 s. ISBN 80-7217294-8. PLAŇAVA, Ivo. Manţelství a rodiny. Struktura, dynamika, komunikace. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000, 294 s. ISBN 80-723-9039-2.

57

PREKOP, Jirina. Prvorozené dítě: o sourozenecké pozici : role rodičů, příklady z klinické praxe, doporučení pro výchovu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2002, 125 s. Pro rodiče. ISBN 80-247-9004-1. PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2009, 395 s. ISBN 978-807-3676-476. SIROVÁTKA, Tomáš; HORA, Ondřej. Rodiče, děti a zaměstnání v české společnosti. 1. vyd. Boskovice: Albert, 2008. ISBN 978-80-7326-140-5. SMITH, Heather. Děti a rozvod. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 183 s. ISBN 80-717-8906-2. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 2., přeprac. vyd. Praha: Portál, 2007, 219 s. ISBN 978-807-3672-508. TOMEŠ, Igor. Obory sociální politiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-868-5. WEIKERT, Annegret. Výchova dítěte: osvědčené rady a řešení pro rodiče dětí kaţdého věku. Vyd. 1. Praha: Vašut, 2007, 323 s. ISBN 978-80-7236-527-2.

58

Internetové zdroje Národní koncepce rodinné politiky dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/2125/koncepce_rodina.pdf Zákon č. 244/2011 Sb., o rodině dostupný na: http://www.zakonycr.cz/seznamy/094-1963-Sb-zakon-o-rodine.html Zákon č. 420/2011 Sb., občanský zákoník dostupný na: http://zakonycr.cz/seznamy/040-1964-Sb-obcansky-zakonik.html Podpůrná literatura Cesty pedagogického výzkumu. Editor Josef Maňák, Vlastimil Švec. Brno: Paido, 2004, 78 s. Pedagogický výzkum v teorii a praxi, sv. 1. ISBN 80-731-5078-6. ŠVAŘÍČEK, Roman a Klára ŠEĎOVÁ. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. 2. rozš. vyd. Brno: Paido, 2010. ISBN 97880-7315-185-0.

59

Seznam příloh Příloha č. 1: Rozhovor – Dáša Příloha č. 2: Rozhovor – Tereza Příloha č. 3: Rozhovor – Kateřina Příloha č. 4: Rozhovor – Hana

60

Příloha č. 1: Rozhovor - Dáša 1. současný věk? 21 let 2. věk při rozvodu? 11 let 3. Jak dlouho byli rodiče manželé? 18 let 4. Jak byste popsal/a fungování vaší rodinu v době, kdy jste neměl/a o rozpadu rodiny ani tušení? Jak jste spolu trávili volný čas? Jak jste se dělili o domácí práce? Apod. To bylo normálně ţe jo, jezdili jsme na dovolenou, to bylo v pohodě. Já si pak pamatuju, aţ kdyţ se naši hádali, taťka měl hodně ţenskejch, před náma ale byli vţdycky v pohodě, aţ pak se to stupňovalo docela dost. Mamka dělal skoro všechno ohledně domácích prací, otec nebýval moc doma. Nebyl vţdycky učitel nebýval moc doma, pomáhal spíš s chlapskou prací. 5. Proběhla ve vaší rodině již dříve nějaký krizový moment, který jste zaznamenala? Jak probíhal? Jak se řešil? (pokud ano) To nevím. Naši to před náma nikdy neřešili. Taťka měl akorát ty ţenský, to měl, má a bude mít. Teď si myslím, ţe nemá na stálo, ale furt je prohání, spíš s nima flirtuje. 6. Jak se projevovala doba před rozchodem? Oni se hádali pořád. A v podstatě nijak. Co si pamatuju, tak taťka mamku tahal po poradnách, ale mamka tam nechtěla chodit, protoţe je introvert. 7. Pozoroval/a jste nějaké divné chování rodičů, odtažitost, nervozitu apod.? Tak třeba mamka byla furt naštvaná, nepříjemná. Otec to na sobě nedal znát, furt v pohodě, furt stejně. Ale je pravda, ţe otec hodně předhazoval, ţe maminka to a ono, a tamto. Hodně dával za vinu babičce od mamky, ţe se rozvedli.

61

8. Jak jste se cítil/a, když jste se dozvěděl/a, že se rodiče chtějí rozejít? Jaká byla vaše první reakce? Já vůbec nevím. To si vůbec nepamatuju. Asi nic, protoţe my jsme bydleli v jednom patře a jediný, co se změnilo, tak ţe otec se přestěhoval s manţelkou nad nás. Ona s ním chodila, ale přitom měla ještě jednoho chlapa, s kterým se po dvouměsíčním manţelství rozvedla kvůli otcovi a přišla k nám. Ona je z Prostějova a dělala pedák v Boskovicích a mamka ji trochu znala. Ségra ju měla předtím hrozně ráda, vodila ji do školy ukazovat poníka, ale potom, co se to dozvěděla, tak…On ju nikdo od nás nemá rád. 9. Odešel otec nebo matka? Dohodli se? V čem spočívala dohoda? Já si myslím, ţe ţádost o rozvod podal otec, ale řekla bych, ţe mamce to moc teda nevadilo. 10. Co podle vás vedlo k rozchodu rodičů? Nevěra. Asi. A otec dává vinu babičce. Nikdy ale neřekne konkrétně. Ona babička je kráva, tak já se nedivím. Takţe v podstatě, ţe otec měl ţenský. Je cholerickej, taky nemá moc dobrou povahu. On je ale před ţenskejma úplně jinej, kdyţ ho vidíš, jak koketuje s babama. 11. Jak vám rodiče vysvětlili, že se chtějí rozejít? Nevysvětlili. S náma se o tom nikdy nikdo nebavil. Nebo aspoň se mnou. 12. Vysvětlili vám, co se bude dít? Co vám řekli? My jsme to nikdy neřešili. Aţ se rozvedli, tak nám akorát řekli, ţe budem jeden týden chodit k otcovi a tím to haslo. Mám takovej pocit, ţe nám nikdy nic nevysvětlovali. 13. Jak jste si představoval/a, že to bude probíhat při rozvodu? Nijak. 14. Jak to doopravdy bylo? Otec dělal většinou hodně scény, uráţel mamku, dával jí to za vinu. Snaţil si nás koupit. 15. Jaké bylo chování matky vůči otci při rozvodu? Jaké bylo chování otce vůči matce? Matka ho nevyhledávala a ani se s ním nechtěla bavit, spíše ho ignorovala. Otec…tak ten se furt snaţil s ní být hroznej kamarád, ţe se nic nestalo.

62

16. S kým žijete/ jste žil/a po rozvodu rodičů? Jak a kdo rozhodoval, s kým budete žít? S mamkou. A byla to víceméně dohoda u soudu. Otec věděl, ţe budeme chtít být s mamkou, tak se nesnaţil. On totiţ původně usiloval o střídavou péči, ale to teda mamka řekla, ţe ne. Proč nechtěla? Měla strach z toho, jak nás bude vychovávat a bude si nás brát, jak se mu bude líbit a museli bysme jít s ním. 17. Měl/a jste možnost rozhodnout se, s kým budete žít? Podle čeho jste se rozhodoval/a? U soudu ne, myslím, ţe se nás na to ani neptali. Holky říkali ţe chcou být s mamkou, ale to uţ si taky moc nepamatuju. My jsme vţdycky měli tak blíţ k mamce, protoţe jsme s ní byli častěji. 18. Proběhlo u vás nějaké ovlivňování ze strany rodičů při rozhodování v opatrovnickém řízení? (pokud mělo dítě tu možnost rozhodnout se) Jaké? Ne  Jak se k vám rodiče chovali? Mluvili jste o tom? S kým chceme být to ne. Akorát potom měl otec takový blbý keci, ona za to můţe, já jsem se strašně snaţil. Aţ jak se rozvedli tak si nás kupoval, velký dárky na Vánoce, výlety do Brna, apod. 19. Jaké byly první dny, když se rodiče rozešli? Co jste prožíval/a? V podstatě nic, protoţe bydlel o patro nad náma a já jsem ho viděla furt. 20. Jak to bylo s bydlením? Měli rodiče otázku bydlení vyřešenou již před rozvodem nebo jste ještě nějakou dobu po rozvodu bydleli společně? Pokud společně, tak jakým způsobem probíhalo takové soužití? Mamka si přivedla hromadu lidí domů, aby otec myslel, ţe se nenudí sama doma atak. Tak zhruba rok po rozvodu jsme bydleli v jednom domě, pak se odstěhovali. Pak jsme se odstěhovali k mamčinýmu bráchovi, kterej měl volnej dům. Pak chtěl strejda prodat barák, tak jsme si postavili malej baráček co máme teď. 21. Jak vycházíte s druhým rodičem? Teď uţ tak normálně. Dřív to bylo takový, ţe jsme tam chodili a bavili se s ním. Já jsem ho potkávala ve škole a měla jsem strach ho potkat, ţe mě furt něco vyčítal. Já jsem ho měla na

63

češtinu, my jsme psali nějakej sloh, on mě dal trojku a začal: kdybys za mnou přišla a já bych ti s tím pomohl a mohlas mít lepší známku. Před ostatníma se přetvařoval a všichni si mysleli, jak je úţasnej. 22. Scházíte se pravidelně? Jo. Já tam chodím jednou týdně. Většinou tak na hodinku v neděli se tam stavím. Ale holky se s ním neschází pravidelně. 23. Jakým činnostem se společně věnujete? Máte společné zájmy? Nemáme vůbec nic společného, ţádný společný zájem, ţádnou společnou činnost, můj otec je úplně odlišnej neţ já. 24. Jak se zajímá např. o vaše výsledky ve škole? Zapojuje se? Jak? Nepomáhá mě s ničím, občas se zeptá, ale spíš mi nadá, ţe mu neřeknu, co mám ve škole, jakou zkoušku kdy mám. Odůvodňuje to tím, ţe se v těch systémech nevyzná. Ţe by se ale zeptal, kdy mám jakou zkoušku to málokdy, to mu musím říct sama. 25. Jak se změnil váš vztah po rozvodu? No, docela dost, protoţe teď ho uţ neberu jako otce, nic od něj nemám, akorát mi posílá alimenty, jako by to byla osoba, kterou mám povinnost navštěvovat. Dřív mě brával na dovolený, ale teď, kdyţ s ním chci někam jet, tak si to musím celý zaplatit, i kdyţ má cestovku. 26. Jaký máte vztah k rodiči, se kterým žijete? Činnosti? Společné zájmy? Společný zájmy, volejbal, lyţe, sport…teď uţ je to dobrý, dříve jsme se po Vánocích trochu hádali, ale to je takový přechodný. Jinak máme dobrej vztah. Společnejch zájmů spoustu, všechno v podstatě děláme společně, na zahradě děláme obě, doma taky. 27. Mluví o sobě rodiče někdy? Zažil/a jste někdy ze strany jednoho z rodičů, že by za jeho zády pomlouval toho druhého? Co říkal? Mamka o taťkovi nemluví škaredě, ale kdyţ taťku nemá nikoho rád, říká aţ, ţe jí ho je líto. Otec o mamce ne moc hezky, škaredě, většinou, ţe je tlustá a takový věci. To bylo po tom rozvodu, ţe za něj můţe ona. Teď spolu vychází tak jako normálně.

64

28. S odstupem času, chtěl/a byste raději bydlet s tím druhým rodičem? Nebo byste raději preferoval/a střídavou péči? (pokud tak není) Ne. V ţádném případě, tak jak to je, je to dobrý. Myslím ţe bych se hodně změnila, kdybych ţila se svým otcem. Kdyţ ţiješ s tím člověkem, tak tě to ovlivní, mohla bych být jako on. 29. Vstoupil některý z rodičů do dalšího manželství, popř. má dalšího partnera? Jak jste reagovala na skutečnost, že si rodič/e našel nového partnera? Ano, a má malýho z*** (ne příliš pochvalně). Mu se nedá jinak říct, mě je ho aţ líto, co s ním otec s tou krávou udělali. První reakce? To bylo, kdyţ se rozváděli, on totiţ si ju původně dovedl, řekl nám, ţe se rozvedla s manţelem a ţe nemá kam jít a ţe ju přece nenechá spát v maringotce. Oni měli deníčky a přepisovali si smsky a my jsme si to se ségrou četly. To byla síla. My jsme našly i dopisy od bejvalejch. On je vůl, on si to nechává všude. Mamce jsme to neříkali. Mamka má jednoho, spíš by se to dalo nazvat milenec, toho má dlouho, ale on je ţenatej a nechce se rozvádět, ono je to takový tajný. Já si myslím, ţe jí to vyhovuje, nemusí se o nikoho starat. Akorát má psa a to je její největší starost. To spíš se o ni starám já. 30. Pokud ano, jak vycházíte s nevlastním rodičem? Jak ho oslovujete? Děláte nějakou společnou činnost? Neutrální vztah aţ ne přímo nenávistný, ale kdyţ se s ní nemusím vidět, tak se s ním nevidím, kdyţ tam přijdem na návštěvu, tak tam ani s náma není. S mamčiným partnerem vycházíme docela dobře, protoţe je to náš známej. Jeho manţelka to asi tuší, ale neřeší to. 31. Změnil se nějak váš rodič, který vstoupil do dalšího manželství/má dalšího partnera? Pozorujete nějaké jiné chování, vlastnosti apod., které vás třeba i překvapili? Otec, ano hodně. Za prvý vţdycky sportoval, běhal, v tom sportu nedělá teď vůbec nic, úplně změnil svůj ţivotní styl, úplně, změnil se dost. Třeba to, ţe on je strašně vázanej na toho Davida, on byl na tři dny u babičky v Prostějově a otec byl z toho úplně hotovej. On s ním hodně tráví volnej čas. Kdyţ je manţelka v práci, tak se o něj stará. To nikdy nedělal, ţe by nás hlídával, to my jsme byli třeba u babičky nebo tak. 32. Máte nějaké sourozence? Vlastní/nevlastní? V jakém pořadí jste se narodil/a? Kdo s kým žije?

65

Dvě starší sestry, rozestup mezi náma cca 3,5 let. Pak mám nevlastního bratra a ten je o 12 let mladší neţ já. My tři jsme byli s mamkou, teď uţ jenom já s mamkou, holky mají rodinu, David ţije s otcem a jeho nynější manţelkou. 33. Jak jste reagoval/a na možnost mít nové sourozence? Docela negativně, protoţe já jsem byla nejmladší a spíš jsem ţárlila. Holkám to bylo asi jedno. Kdyţ seš malá, tak to ale tak nevnímáš, ale jak jsem pak starší, tak jo a navíc, kdyţ je to s jinou ţenskou. Otec dává dost najevo, ţe na prvním místě je David, pak hodně dlouho nic, pak já a pak holky. Mě má tak jako nejradši z holek. Vţdycky to tak je, ţe ten rodič má někoho radši. 34. Co jste cítil/a za pocity, když jste se o nich dozvěděl/a? Když jste se dozvěděl/a, že je tu i ta možnost, že s nimi budete žít? Nevím. 35. Jaké bylo první setkání s vašimi nevlastními sourozenci? On se narodil a on byl hodně dlouho v nemocnici, narodil se hodně předčasně, v šestým měsíci, jak jsme tam přišli, tak jsme se na něj jen tak podívali. Oni se náma o něm otec nebavil, jen nám ho vnucoval, a to ti toho člověka taky zprotiví. 36. Jak vycházíte s nevlastními sourozenci? Popř. se sourozenci, kteří žijí u druhého rodiče. Stýkáte se často? Nijak. Neutrální vztah. Já se s ním moc nevídám. Často si hrává u sousedů a kdyţ přijdu, tak tam skoro ani není, není to ale úplně tak, ţe bych ho ignorovala. 37. Jaký je rozdíl ve vztahu s vašimi vlastními a nevlastními sourozenci? Je nějaký? Jo. Tak David je spíš jako známej a s holkama si řeknem úplně všechno. Já ho neberu jako bratra. 38. Problémy v jiných sociálních skupinách způsobené například stěhováním, psychickou zátěží apod.? Dopad na váš společenský život? Myslím si, ţe nebyl. S děckama určitě ţádnej problém nebyl. Spíš to, ţe neměli rádi mýho otce. Já jsem vţdycky spíš kamarádila s klukama a oni to neřešili.

66

39. Proč myslíte, že se dnes rozpadá tolik manželství/ rodin? Nemají morálku. Podle mě dřív to drţelo takový to křesťanství a teď přibývá ateistů, takţe pro ně to není problém se rozejít. 40. Myslíte si, že je vždy rozvod tím správným řešením, pokud manželství neklape? Proč ano/ne? Asi jo. Protoţe kdyţ to stejně neklape, tak to nedá nic dohromady. Moţná na chvilku, kdyţ si pořídíš dítě, tak se to na chvilku zlepší, ale ne dlouhodobě. Ani ten psycholog. Kdyţ vidíš na někom jenom to špatný, tak to pak nedokáţeš změnit, ţe bys pak viděla jenom to dobrý. 41. Jaký máte vy sám/sama názor na manželství? Plánujete v životě svatbu? Nejdřív ve třiceti. Zatím teď ne, ale asi se tomu nebráním. Spíš se tomu nebráním. Ale ne velkou svatbu, to by mě bylo líto peněz. A navíc kdyţ se pak za dva roky rozejdeš, tak co uţ. To je spíš takový praktický, beru to z praktického hlediska, kdyţ se něco stane, kdyţ seš třeba v nemocnici, tak můţe rozhodovat o něčem. Jinak nechápu ten smysl vlastně, kdyţ chcou spolu dva ţít, tak můţou i bez svatby.

67

Příloha č. 2: Rozhovor – Tereza 1. současný věk? Je mi 22. 2. věk při rozvodu? Při finálovým rozvodu asi těch 20 nebo 21, ale rozešli se v mejch osmnácti. 3. Jak dlouho byli rodiče manželé? Něco kolem devatenácti let, si myslím. 4. Jak byste popsal/a fungování vaší rodinu v době, kdy jste neměl/a o rozpadu rodiny ani tušení? Jak jste spolu trávili volný čas? Jak jste se dělili o domácí práce? Apod. Teď uţ to vidím asi úplně jinak. Dřív bych nás označila za ideální rodinu. Volnej čas jsme snad ani netrávili, ale to my nikdy, takţe mi to nepřišlo nijak divný. Prostě sem si myslela, ţe to tak má bejt a ţe to tak je všude. Se sestrou jsme měly domácí práce rozdělené snad férově a taky si vzpomínám, ţe jsme se střídaly. Mamka chodila do práce od rána do večera a táta po svojí práci přišel a pustil televizi. Dovolený jsme trávily jen máma, já a ségra. S otcem asi jen dvakrát nebo třikrát. Ani nevím. 5. Proběhla ve vaší rodině již dříve nějaký krizový moment, který jste zaznamenala? Jak probíhal? Jak se řešil? (pokud ano) Dostala sem nepřiměřený trest, uţ ani nevím za co, ale skončilo to modřinama. Mamka se mě ptala, jestli se má rozvést. Já řekla ne. Tím to z mýho pohledu bylo vyřešený. nebavili jsme se a ono to prostě ňák vymizelo. Jak to řešili rodiče, netuším. 6. Jak se projevovala doba před rozchodem? Já bydlela nejdřív s otcem, sestra s mámou, pak jsme se prohodily, protoţe jsme si to takhle moc nedávaly. Rodiče se ignorovali, nadávali si, otec pomlouval a dělal naschvály. Hodně špatný období. 7. Pozoroval/a jste nějaké divné chování rodičů, odtažitost, nervozitu apod.?

68

Celej můj ţivot to snad bylo stejný. Neviděla sem ţádnej problém. Aţ do toho dne, co mi mamka řekla, ţe odchází. 8. Jak jste se cítil/a, když jste se dozvěděl/a, že se rodiče chtějí rozejít? Jaká byla vaše první reakce? Proč takhle důleţitý věci ve svejch 18ti prostě nevím? Chtěli po mně, abych říkala všechno, od výsledků ve škole, po kluky a kamarádky a na tohle se nikdy řada nedostala. Coţ byla podle mě chyba. 9. Odešel otec nebo matka? Dohodli se? V čem spočívala dohoda? Matka, prostě se rozhodla. Teď uţ jí to nemám za zlý, ale dřív sem to nemohla pochopit. Dohoda nebyla ţádná. Prostě odešla a snaţila se ţít. Vedle otce to prostě nešlo. 10. Co podle vás vedlo k rozchodu rodičů? Laxnost a nedostatečný zájem o rodinu od mého otce. Moţná, ţe je sobec a nechce řešit problémy, ale tohle se asi nikdy nedovím. Poslední kapka pro mamku za celejch těch 19 let bylo, ţe potkala někoho zajímavějšího. 11. Jak vám rodiče vysvětlili, že se chtějí rozejít? Mamka mi to vysvětlovala skoro celou noc, brečela u toho, asi podruhé v ţivotě sem ji viděla brečet. Nemohla uţ dál být jen tím, kdo od rána do večera dře a nemá ze strany otce ţádnej zájem. Bylo to hrozně moc dlouhý povídání. Otec mi nic neřekl, sám to nevěděl. Věděla sem dřív, neţ on k čemu se mamka chystá. 12. Vysvětlili vám, co se bude dít? Co vám řekli? Tak mamka říkala, ţe vţdycky budu její dcera, ţe mi se vším pomůţe a takový ty věci. Já ji neposlouchala, ale teď vím, ţe to byla pravda. Vţdycky pomohla, kdyţ jsem potřebovala. Táta neřekl nic. Měl co dělat sám se sebou. 13. Jak jste si představoval/a, že to bude probíhat při rozvodu? Asi nijak. Šla sem na vysokou a doufala, ţe od toho všeho uteču. Nechtěla sem přemejšlet nad tím, co můţe bejt. 14. Jak to doopravdy bylo?

69

Moc sem se nezapojovala. Řešila sem jen to, co se mě týkalo. Alimenty, exekuce na alimenty po čase a tak. Nic hezkýho, ale ani tak hrozný, jak to mohlo bejt. 15. Jaké bylo chování matky vůči otci při rozvodu? Jaké bylo chování otce vůči matce? Stejný jako po odchodu, ignorace a zakořeněná nenávist kvůli mnoha chybám a činům. 16. S kým žijete/ jste žil/a po rozvodu rodičů? Jak a kdo rozhodoval, s kým budete žít? Nejdřív jsem bydlela kvůli škole u táty, pak jsem šla na kolej do Brna, pak do podnájmu a jezdím jen k mámě. 17. Měl/a jste možnost rozhodnout se, s kým budete žít? Podle čeho jste se rozhodoval/a? Uţ jsem byla dospělá, takţe jsem se rozhodovala sama. Zpočátku ale ještě kvůli škole, gymnáziu bez internátu. 18. Proběhlo u vás nějaké ovlivňování ze strany rodičů při rozhodování v opatrovnickém řízení? (pokud mělo dítě tu možnost rozhodnout se) Jaké? Ne  Jak se k vám rodiče chovali? Mluvili jste o tom? Asi pořád stejně. Táta mě neřešil. A mamka se pořád snaţila, abych pochopila, proč odešla. Ovlivňování bych to nenazvala. Spíš mi to chtěla vysvětlit celý bez servítků. 19. Jaké byly první dny, když se rodiče rozešli? Co jste prožíval/a? Brečela sem, nadávala, opíjela se, chodila za školu a takový ty věci co člověk dělá, kdyţ chce upozornit na to, ţe tohle prostě není správný. A nesnášela sem větu „vţdyť tohle je ale ţivot“ Mně to tak teda rozhodně nepřišlo. 20. Jak to bylo s bydlením? Měli rodiče otázku bydlení vyřešenou již před rozvodem nebo jste ještě nějakou dobu po rozvodu bydleli společně? Pokud společně, tak jakým způsobem probíhalo takové soužití? Rozdělení majetku proběhlo uţ dávno, ale aţ teď před 2 měsíci jsme dostali peníze za společnej byt, kterej se dal do aukce.

70

21. Jak vycházíte s druhým rodičem? Blbě, nebo spíš nijak. On si asi ani neuvědomuje, ţe jediný, co od něj mám, jsou alimenty a jedna esemeska za dva měsíce. 22. Scházíte se pravidelně? Ne. 23. Jakým činnostem se společně věnujete? Máte společné zájmy? Ţádným. Maximálně jednou za rok se sejdeme na ňákých automobilových závodech nebo občas u babičky omylem. 24. Jak se zajímá např. o vaše výsledky ve škole? Zapojuje se? Jak? Ne, maximálně se mě zeptá v červenci, jestli mám dodělanej ročník. 25. Jak se změnil váš vztah po rozvodu? Asi ne, bylo to takový vţdycky, jen já si toho nikdy nevšimla. 26. Jaký máte vztah k rodiči, se kterým žijete? Činnosti? Společné zájmy? Výborný, jen se málo vidíme, protoţe jsme od sebe kvůli mojí škole daleko. Společný zájmy jsou filmy, hudba, povídání si, stolní hry, jídlo nebo třeba vaření. 27. Mluví o sobě rodiče někdy? Zažil/a jste někdy ze strany jednoho z rodičů, že by za jeho zády pomlouval toho druhého? Co říkal? Ano, nic pěkného. A z druhé strany to bylo kvůli tý laxnosti. 28. S odstupem času, chtěl/a byste raději bydlet s tím druhým rodičem? Nebo byste raději preferoval/a střídavou péči? (pokud tak není) Nic bych neměnila. U táty sem zjistila, proč máma odešla. Zkusila sem si to a fakt bych neměnila mamku a její výchovu. 29. Vstoupil některý z rodičů do dalšího manželství, popř. má dalšího partnera? Jak jste reagovala na skutečnost, že si rodič/e našel nového partnera?

71

Nejdřív to bylo těţký – nerozuměli jsme si, ale druhý mamky partner je skvělej a vím, ţe k nám patří. Otcovo přítelkyně sem skoro neznala, kromě jedné, se kterou se rozešel, ale tu sem měla fakt ráda. Byla hodná, milá a zajímala se i o mně. 30. Pokud ano, jak vycházíte s nevlastním rodičem? Jak ho oslovujete? Děláte nějakou společnou činnost? Mamka s Robertem se nevzali, ale je to člen rodiny. Oslovujeme se Roberte a Terko. 31. Změnil se nějak váš rodič, který vstoupil do dalšího manželství/má dalšího partnera? Nezměnili. 32. Pozorujete nějaké jiné chování, vlastnosti apod., které vás třeba i překvapili? Ne. 33. Máte nějaké sourozence? Vlastní/nevlastní? V jakém pořadí jste se narodil/a? Kdo s kým žije? Sestra, vlastní, 20 let, ţije sama. Robertovo děti jsou Robert, tomu je 16 let a ţije u nás a Patricie, té je 10 let a ţije zatím s mámou, ale ţádáme o střídavou péči. 34. Jak jste reagoval/a na možnost mít nové sourozence? Dobře, znám je uţ dlouho cca 9 let. Páťu sem vozila v kočárku a pro Robika jsem chodila do druţiny. Jsme z jednoho malého města a já se o mladší děti starala. 35. Co jste cítil/a za pocity, když jste se o nich dozvěděl/a? Když jste se dozvěděl/a, že je tu i ta možnost, že s nimi budete žít? U nás je všechno dobré, máme se rádi jako sourozenci vlastní. Moc se sice nevídáme, ale jsme fakt rádi za to, jak to všechno dopadlo. 36. Jaké bylo první setkání s vašimi nevlastními sourozenci? To si uţ moc nepamatuju. Bylo to fakt dávno. Co se týká toho, ţe jsme začli být sourozenci, tak v tom nebyl problém. Jen si najít cestu k sobě, poznat se zas po těch letech a trošku jiným způsobem, ale zvládli jsme to.

72

37. Jak vycházíte s nevlastními sourozenci? Popř. se sourozenci, kteří žijí u druhého rodiče. Stýkáte se často? Dcery otcovo bývalé přítelkyně jsem vídala asi jednou za 3 měsíce na návštěvě, ale byly mi moc sympatické. Padly jsme si do oka, akorát to uţ je teď tak trochu pasé. Občas se potkáme ve městě a to si povídáme, nebo přes facebook nebo na plese a tak. Jinak moc ne. 38. Jaký je rozdíl ve vztahu s vašimi vlastními a nevlastními sourozenci? Je nějaký? S nevlastními vycházím mnohem líp neţ s vlastní sestrou. Máme velmi špatný vztah, kvůli její problémové povaze. Dodnes si to neumím pořádně vysvětlit. 39. Problémy v jiných sociálních skupinách způsobené například stěhováním, psychickou zátěží apod.? Dopad na váš společenský život? Tak změnilo mě to v pohledu na ţivot. To, co bylo podle mě ideální vlastně nebyla pravda. Musela sem přehodnotit spoustu věcí. A sem za to ráda, dřív sem neřešila nic neţ co si vezmu zejtra na sebe nebo jak se namaluju. Maximálně školu sem trochu řešila, pak ještě kluky a kamarádský vztahy. Nic důleţitýho a podstatnýho. Jejich rozvod mi otevřel oči a nastartoval mě jiným směrem. Teď to uţ teda aspoň takhle beru. Co se týká přátelství, tak sem asi taky udělala takovou selekci těch, kteří jsou jen jako kamarádi a zůstala jen s pár, kterých si váţím a podrţeli mě v tu dobu. Z hodně velké části jsem začla nový ţivot na vysoký. 40. Proč myslíte, že se dnes rozpadá tolik manželství/ rodin? Nemyslím si, ţe by to bylo touhle dobou. Dřív se jen prostě rozvod nebral jako moţné východisko z nepatřičné situace. Manţelky trpěly mlácení, nadávky a jiné výlevy manţela jen proto, aby nebyly ty chuděrky odkopnuté. Myslím, ţe často je rozvod lepší, neţ se trápit a zahodit tak vlastní ţivot nebo ničit ţivot těm, které milujeme. 41. Myslíte si, že je vždy rozvod tím správným řešením, pokud manželství neklape? Proč ano/ne? Pokud pro to udělala rodina nebo manţelé úplně všechno a není to jen pouhý rozmar situace, ve který zrovna jsou, tak je to prostě východisko. Nikdo jim nezakazuje aby se dál přátelili, co mi vadí je hlavně ta ignorace, nadávky a pomluvy na triko někoho, s kým dotyčný nebo dotyčná ţila,

73

vzala si ho a popřípadě jde o druhého rodiče dětí. Všechno je prostě jen a jen na lidech a hlavně těch dvou. 42. Jaký máte vy sám/sama názor na manželství? Plánujete v životě svatbu? Momentálně jsem nad tím přemejšlela, ale svatbu asi nechci. Zbytečný výdaje při rozvodu (smích). Ale kdybych si byla asi fakt jistá sama sebou a partnerem, přáli bychom si to oba, tak se ničemu nebráním. Teď vím jistě, ţe v nejbliţší době se nic takovýho v mým ţivotě dít nebude.

74

Příloha č. 3: Rozhovor – Kateřina

1. současný věk? Je mi dvacet dva. 2. věk při rozvodu? Týjo to uţ je dávno, asi šest nebo sedm.. ne spíš šest. 3. Jak dlouho byli rodiče manželé? Týjo zhruba jedenáct let.. nějak tak.. 4. Jak byste popsal/a fungování vaší rodinu v době, kdy jste neměl/a o rozpadu rodiny ani tušení? Jak jste spolu trávili volný čas? Jak jste se dělili o domácí práce? Apod. Jelikoţ jsem byla malá, tak moc nevím. Asi to fungovalo. Mám i ségru. S ní mám doteďka dobrý vztah, takţe to bylo v pohodě. Kaţdopádně táta se o nás staral odpoledne, kdyţ přišel z práce a máma se o nás starala ráno. Měla odpolední zaměstnání. Ale upřímně si to pamatuju jen tak matně, páč jsem byla malá a spoustu věcí jsem uţ radši vytěsnila. Ale jezdili jsme na dovolený, na výlety a tak. Takţe dobře to fungovalo. 5. Proběhla ve vaší rodině již dříve nějaký krizový moment, který jste zaznamenala? Jak probíhal? Jak se řešil? (pokud ano) Jediný, co si pamatuju, tak kdyţ se tátoj stal v práci nějakej úraz někomu. Jakoţe táta tam je vedoucí a někdo se tam ošklivě poranil, jakoţe z doţivotníma následkama. Tak v ten moment si pamatuju, ţe se často rodiče zavírali v obýváku a řešili něco. Táta moţná i brečel, ale nevím jestli si to nepřikresluju. Tak to pro mě byl krizový moment. Jinak si nevzpomínám. Rodiče k nám byli otevření, takţe jsme hned věděli, ţe se rozvádí. 6. Jak se projevovala doba před rozchodem? Hmm.. mamka a ségra si balily věci. Nic hezkýho. Často jsme se ségrou, která v tý době byla fakt malá, spaly spolu v posteli, protoţe jsme se báli, proč se rodiče hádají. Vím, ţe nás jednou i mamka vzala na procházku a říkala nám, ţe kdyby náhodou jsme se odstěhovali, ţe se s taťkou budeme vídat dál atd. V tu dobu mě to začalo být podezřelý.

75

7. Pozoroval/a jste nějaké divné chování rodičů, odtažitost, nervozitu apod.? Snaţili se ovládat a to hodně. Kdyţ se na to koukám zpětně. Ale jinak .. no hádali se po večerech, kdyţ jsme se ségrou spaly. 8. Jak jste se cítil/a, když jste se dozvěděl/a, že se rodiče chtějí rozejít? Jaká byla vaše první reakce? No šok, pak od nich následovala otázka, u koho bych chtěla být. Na coţ jsem odpověděla, ţe jedna bude u mamky a druhá u taťky, aby jim to nebylo líto. Načeţ se mamka rozbrečela. Bylo to hrozný. Já jako starší jsem zůstala u taťky a ségra u mamky. 9. Odešel otec nebo matka? Dohodli se? V čem spočívala dohoda? No to jsem říkala. Já zůstala u taťky, mamka od nás odešla. Jejich dohoda byla taková, ţe já jsem jeden víkend šla k nim, abychom se ségrou byly u mamky a druhej víkend přišla ségra k nám, aby byla s taťkou. Kdyţ nám pak bylo víc let, tak uţ jsme chodili i v týdnu. Noo.. jinak táta pomohl mamce i najít byt, pomáhal se stěhování a tak. Takţe tohle bylo v pohodě. 10. Co podle vás vedlo k rozchodu rodičů? No to je těţký.. to mamka i taťka říkají něco jinýho. Mamka, ţe prostě šla dál a táta je moc takovej vůdčí. A táta, ţe jí nabaloval její učitel na klavír. Ten ji koupil táta k Vánocům, mamka se naučila hrát a do roka se rozvedli. Nevím přesně, ale takhle nějak to bylo. Ten učitel jí psal i básničky a tak.. pak si ho i vzala, takţe (smích). Teď i táta říkal, ţe koupil mamce k Vánocům knihu, jak být více asertivní, pak se máma rozvedla.. je toho hodně. Kaţdopádně, kaţdej tvrdí něco jinýho, tak nevím. 11. Jak vám rodiče vysvětlili, že se chtějí rozejít? Pozvali si mě do obýváku, posadili mezi sebe a řekli mi to. Naféra. Chodila jsem do první třídy, tak semnou asi zacházeli uţ jako se starší. Nevím no.. jinak si nevzpomínám. 12. Vysvětlili vám, co se bude dít? Co vám řekli? No, jelikoţ jsem si to rozhodla sama, ţe zůstanu u táty, tak jasně. Mamka začala balit věci, já u ní hodiny a hodiny seděla na gauči a koukala, jak její věci mizí ze skříně. Pak sem ji poprosila, ať mi tu něco svýho nechá a nechala mi její oblíbený svetr, kterej sem pak ještě dlouho dlouho nosila. Jinak nás furt ujišťovali, ţe se budeme vídat. Je pravda, ţe dobrý bylo, ţe se

76

mamka přestěhovala jen pár kilometru daleko, ve stejným městě. Po nějakej letech jsme se ségrou i chodili do stejnech krouţku apod. takţe v tomhle nebyl problém. 13. Jak jste si představoval/a, že to bude probíhat při rozvodu? Myslím, ţe je rozvedli na jedno stání, takţe jako mě se to nijak netýkalo, se ségrou jsem se toho neúčastnily. 14. Jak to doopravdy bylo? Viz předešlá odpověď 15. Jaké bylo chování matky vůči otci při rozvodu? Jaké bylo chování otce vůči matce? No tak táta byl ten, kdo nechtěl rozvod, mamka ho chtěla. Tak si to asi umíš představit. Ne nevím moc. Pak uţ to probíhalo normálně. Ano, byly tam výčitky a takový věci, ale táta mamce pomáhal, třeba ten byt sehnat a tak, takţe to šlo. 16. S kým žijete/ jste žil/a po rozvodu rodičů? Jak a kdo rozhodoval, s kým budete žít? No s tátou. Rozhodla jsem si to sama. No a ţiju s ním doteď. Ségra zase s mamkou. Bylo to dobry rozhodnuti, si myslím. Táta mě hnal dopředu, takovej ten dril. Moţná proto jsem taková, jaká jsem. Nejdřív úkoly a pak zábava. Kdyţ jsem něco provedla, nemohla jsem si číst, nebo jít na krouţek.. no hrůza (smích). Tak to tak je prostě. 17. Měl/a jste možnost rozhodnout se, s kým budete žít? Podle čeho jste se rozhodoval/a? No jasny.. no táta mi byl asi v tý době blíţ, jak sem říkala, mamka má odpoledni zaměstnaní, takţe volnej čas po školce, či škole jsme trávili s taťkou. Naučil mě plavat, jezdit na kole atd. Nevím asi proto. Moţná mi bylo jen rodičů líto, kdyţ jsem si představovala co chudák ten, co zůstane sám. 18. Proběhlo u vás nějaké ovlivňování ze strany rodičů při rozhodování v opatrovnickém řízení? (pokud mělo dítě tu možnost rozhodnout se) Jaké? Ne  Jak se k vám rodiče chovali? Mluvili jste o tom?

77

No to sem říkala, mamka si nás vzala někam na procházku a nenápadně nám říkala, jaký to bude, aţ budeme sami. Taťka? To ani nevím, jestli se zmínil, tak asi úplně nenápadně páč si to nepamatuju. Moţná by i vyhrál soudní řízení, kdyby nás chtěl a ona nás chtěl, ale nevím. 19. Jaké byly první dny, když se rodiče rozešli? Co jste prožíval/a? Smutek a samotu. Ale s tátou jsme to nějak zvládali. Vyplňoval mi volnej čas. Chodila jsem do mrtě krouţku. Nebylo to za tak hrozný. Přece jenom máma byla blízko ţejo. 20. Jak to bylo s bydlením? Měli rodiče otázku bydlení vyřešenou již před rozvodem nebo jste ještě nějakou dobu po rozvodu bydleli společně? Pokud společně, tak jakým způsobem probíhalo takové soužití? Ne taťka mamce a ségře zajistil podnájem. Tam jsem mamku navštěvovala. My jsme zůstali ve starém bytě. 21. Jak vycházíte s druhým rodičem? Velice dobře. Mamka mě pomáhá ve všem, taková kamarádka. Je to v pohodě. 22. Scházíte se pravidelně? Skoro kaţdej den se vidíme nebo si voláme. 23. Jakým činnostem se společně věnujete? Máte společné zájmy? Jasně. S mamkou chodím na spinning, na jumping, chodíme na procházky na výlety jezdíme… furt něco. Na hory chodit. Čteme stejný kníţky, zajímáme se o zdravou stravu, toho je… mamka studovala to, co já teď, akorát v Hradci, takţe mi pomáhala hodně.. i teď pomáhá s bakalářkou. Prostě prima. 24. Jak se zajímá např. o vaše výsledky ve škole? Zapojuje se? Jak? No jak říkám, mamka tomu rozumí zajímá jí to, takţe mě zkouším, nebo pomáhá, ţe mi kontroluje práce atd. Zajímá se. Zajímá ji kaţdá zkouška. 25. Jak se změnil váš vztah po rozvodu? Náš vztah před rozvodem si moc nepamatuju, takţe nevím. 26. Jaký máte vztah k rodiči, se kterým žijete? Činnosti? Společné zájmy?

78

No s taťkou jsme vášniví cyklisti, jezdíme na chalupu, k moři. Chodíme na velký prochajdy, vaříme spolu, dřív jsme hodně skládali puzzle. Teď sudoku luštíme. Přečetli jsme skoro celou knihovnu (smích). Ne hodně toho je. 27. Mluví o sobě rodiče někdy? Zažil/a jste někdy ze strany jednoho z rodičů, že by za jeho zády pomlouval toho druhého? Co říkal? No po rozvodu hodně, to je asi normální, ale moc si to nepamatuju. Já jsem pak řekla oboum, ať si to laskavě řešej mezi sebou a mě nechají na pokoji, ţe mě to nezajímá. 28. S odstupem času, chtěl/a byste raději bydlet s tím druhým rodičem? Nebo byste raději preferoval/a střídavou péči? (pokud tak není) Ne, takhle mi to vyhovovalo. Úplně. 29. Vstoupil některý z rodičů do dalšího manželství, popř. má dalšího partnera? Jak jste reagovala na skutečnost, že si rodič/e našel nového partnera? Tak mamka krátce po rozvodu se vdala. A táta má dlouholetou přítelkyni. Jsem ráda, ţe nejsou sami, přeju jim to. 30. Pokud ano, jak vycházíte s nevlastním rodičem? Jak ho oslovujete? Děláte nějakou společnou činnost? No oslovuju je jménem, s tím nevlastním tátou, jsme jezdili na hory, na výlety, on má rád historii, tak na různý zříceniny apod. no tak různě na výlety a nějaká práce na zahradě a tak. On je umělec, takţe jsem mu pomáhala s festivalama a tak. S taťkovou přítelkyní.. no to taky jezdíme na chalupu, je s ní sranda. Chodíme na nákupy, ona je kadeřnice, tak mě dělá vlásky vţdycky. Je to v pohodě tohle všechno. Jo, učí mě vařit taky. 31. Změnil se nějak váš rodič, který vstoupil do dalšího manželství/má dalšího partnera? Pozorujete nějaké jiné chování, vlastnosti apod., které vás třeba i překvapili? No akorát mamka začala chodit do kostela a tak. Jakoţe se nechala i biřmovat. Její manţel byl silně věřící. Ale jinak asi ne. Taťka? Je takovej víc in (smích). Ne nevím, jak bych to řekla. Ta jeho přítelkyně je taková ţivá, hodně dobře ho obléká, jezdí na dobrý akce, jezděj někam pryč a tak. Táta je prostě evidentně spokojenej. Super prostě.

79

32. Máte nějaké sourozence? Vlastní/nevlastní? V jakém pořadí jste se narodil/a? Kdo s kým žije? Tak mám sestru, je o dva a půl roku mladší a ţije s taťkou. Pak tátova přítelkyně má dvě děti. Šestnáctiletou holku a osmnáctiletýho chlapce. Jsou super. Mám s nima dobrej vztah. Jakoţe si píšeme, jezdíme za sebou. Teď jsem byla na bráchy maturiťáku. Jako dřív, kdyţ jsme byli mladší, tak jezdili častějc. 33. Jak jste reagoval/a na možnost mít nové sourozence? Tak nebylo to takový, ţe by se k nám stěhovali, brala jsem je jako svoje nový kámoše, uţší vztah, mohli jsme si dělat srandu z rodičů. Bylo to fajn. 34. Co jste cítil/a za pocity, když jste se o nich dozvěděl/a? Když jste se dozvěděl/a, že je tu i ta možnost, že s nimi budete žít? Tak ta moţnost se ještě nenaskytla. Kdyţ jsem byla malá, chtěla jsem, aby tu ţili. Ale oni musí dochodit školu tam u nich. Takţe zatím to je tak, jak to je. 35. Jaké bylo první setkání s vašimi nevlastními sourozenci? Víš, ţe uţ ani nevím. No asi stydlivost, pak uţ jen sranda. Rozuměli jsme si asi od první chvíle. Byly malý…hrozně…takţe to šlo dobře. Děti si k sobě vţdycky cestu najdou ne? 36. Jak vycházíte s nevlastními sourozenci? Popř. se sourozenci, kteří žijí u druhého rodiče. Stýkáte se často? No stýkáme se, kdyţ to jde. V dnešním světě facebooku apod. si i píšeme apod. kdyţ je nějaká událost, nebo prázdniny tak se scházíme. Ale jinak ţijí daleko. 37. Jaký je rozdíl ve vztahu s vašimi vlastními a nevlastními sourozenci? Je nějaký? Tak ségra je ségra. Prostě tu miluju a za nic na světě bych ji nevyměnila, to se takhle nedá říct. Jakoţe ty dva nevlastní mám taky ráda, ale nemám k nim takovýhle vztah. 38. Problémy v jiných sociálních skupinách způsobené například stěhováním, psychickou zátěží apod.? Dopad na váš společenský život? Hm byla jsem malá. Táta to všem ve škole řekl, aby mě sledovali nebo co. Abych se nezhoršila atd., takţe dobry. Jinak nic moc. Byla jsem smutná no.

80

39. Proč myslíte, že se dnes rozpadá tolik manželství/ rodin? Lidi si nerozumí. Ţenský dělají kariéru. Podvádějí se. Je hrozně moc moţností. Lidi chtějí bejt i sami.. nevím.. je toho teď tolik. A i po čase si prostě přestanou rozumět, to je normální ne? Prostě uţ není tolik ţenskejch, co seděj doma na zadku a pletou svetry (smích). Víš jak to myslím. Některý chlapi neunesou úspěšnou ţenskou atak. Moţná více hádek i kvůli finanční krizi? Víc rozšířený alkohol a drogy? Nevím všechno dokupy. 40. Myslíte si, že je vždy rozvod tím správným řešením, pokud manželství neklape? Proč ano/ne? No upřímně za sebe jsem ráda, ţe se naši rozvedli, protoţe kdyby se jen hádali a my trpěli, tak to bych jim neodpustila. Takhle jsme měli hezký dětství, rodiče jsou dneska kamarádi. Jakoţe radši rozvést, neţ trápit sebe i děti věčnýma hádkami a neshodama. To je fakt hrozný. Někdy to prostě dál nejde to manţelství. Jeden nebo druhej ..no ne prostě zbytečný se trápit. Ale jako hlavní bych brala, ať ty děti nemají újmu asi tak. 41. Jaký máte vy sám/sama názor na manželství? Plánujete v životě svatbu? Ano, já chci svatbu, samozřejmě. Myslím si, ţe tohle mi nikdo nevyvrátí a takový ty vztahy na hromádce to je o ničem pro mě. Pak někdo z nich, nedej boţe, umře a co potom? Lepší je být v manţelství. To je posvátný. Líbí se mi to.

81

Rozhovor č. 4: Hana

1. Současný věk 28, letos mi bude 29 2. Věk při rozvodu? při rozvodu rodičů…kolik mi bylo…asi tři…u prvního rozvodu, u nevlastního táty, tak to mi bylo tak 14 asi… 3. Jak dlouho byli rodiče manželé? první manţelství tam to bylo asi 4 roky a to další asi deset let 4. Jak byste popsal/a fungování vaší rodinu v době, kdy jste neměl/a o rozpadu rodiny ani tušení? Jak jste spolu trávili volný čas? Jak jste se dělili o domácí práce? Apod. u prvního manţelství si myslím ţe nefungovalo od počátku a druhý fungovalo, protoţe měli společný zájem děti, jinak to nefungovalo. Jak jste trávili volný čas? Měli jste nějaké společné zájmy? Hm, tak u toho prvního to si nepamatuju, to jsem byla malá. A u toho druhého…společný zájmy? To jsme chodili na procházky…a to je asi tak všechno, kdyţ se na to teď tak podívám. Veškerá společná aktivita, rodinná. A co domácí práce? Jak to fungovalo? Jak se dělila? My děti jsme se dělily. (smích) 5. Proběhla ve vaší rodině již dříve nějaký krizový moment, který jste zaznamenala? Jak probíhal? Jak se řešil? (pokud ano) tak to nevím. To se týkalo rodičů a do toho nás nezatahovali. Ţádné hádky? Nic jsem nezaznamenala. 6. Jak se projevovala doba před rozchodem? Máma si našla novýho chlapa, to bylo u toho druhého. U toho prvního si to nepamatuju. Tak u toho druhého si mamka našla Milana, novýho chlapa, a vlastně jsme se přestěhovali, odstěhovali jsme se no. Milana znala uţ z mládí, byl to její kamarád, takţe asi zase tak novej nebyl no. Co doma probíhalo? Jak se chovali k sobě rodiče? Chladně. Velice chladně. Myslím si, ţe pak uţ neměli nic společnýho, ţe děti odrostly a takovej společném zájem asi, co jsem já nějak tak 82

vydedukovala, ţe prostě jejich společnej zájem byl prostě děti. To je můj názor prostě, tak nevím. Já si myslím, ţe neměli asi nic moc společnýho. 7. Takže divné chování rodičů, odtažitost, to jsi tam viděla? Ano, 8. Jak jste se cítil/a, když jste se dozvěděl/a, že se rodiče chtějí rozejít? Jaká byla vaše první reakce? byla jsem asi ráda, protoţe jsem byla ráda ţe budem jakoţe s mojí sestrou a ţe budem jako sami no. Ale jsem nepočítala ţe padnem do další pasti no. (smích) Takţe jsi nebyla spokojená v té první rodině, v té náhradní? Nedá se říct nespokojená, ale čekala jsem ţe nám bude líp bez nich. Proč? Hm…stále takoví náznaky od nevlastního otce jako, ţe nejsi moje a bylo tam pořád cítit, ţe prostě to není vlastní otec, upřednostňoval svoje děti, protoţe jsme vlastně měli ty tři nevlastní sourozence, tak pořád upřednostňoval je, pořád nás srovnával…nevím no…nesmyslný tresty padaly z jeho strany. 9. odešel otec nebo matka? Dohodli se? V čem spočívala dohoda? Matka… Nesouhlasil otec? To nevím no…myslím si ţe ze začátku s tím nesouhlasil a pak říkal? Tak si běţ, tak si běţ! Taková ta chlapská ješitnost asi tam proběhla. 10. Co podle vás vedlo k rozchodu rodičů? Tam nevím…tak asi děti vyrostli tak asi neměli společnej zájem. Tak já jsem ten vztah brala spíš tak jako, ţe spolu byli asi kvůli dětem, tak mi to přišlo. Děti vyrostli a neměli společnej zájem. 11. Jak vám rodiče vysvětlili, že se chtějí rozejít? Máma mi to na rovinu řekla, jestli by mi vadilo, kdyby odešla. Já jsem jí řekla, ţe ne, ţe budu ráda. Kdyby se rozváděla tisíckrát, tak je to její ţivot a kdyţ bude spokojená s někým jiným, tak ať je. 12. Řekla ti, co se bude dít? Ne. Nevysvětlila mě nic. Jsme se odstěhovali a bylo. Takţe vám prostě jen řekla, ţe se rozejdou? No, ţe se rozejdou…to jsem prostě vydedukovala, ţe nevlastní sourozenci jako zůstanou s otcem a moje sestra a já, ţe zůstanem spolu. 13. Jak jste si představoval/a, že to bude probíhat při rozvodu?

83

ani ne, tak nějak jsem si představovala, ţe se sbalíme a odjedem a bude. A asi to tak aji fungovalo. 14. Jak to bylo doopravdy? Tak ţe jsme se sbalili, odešli jsme a tím to bylo. Byly tam asi ještě nějaký hádky kvůli majetku. Prostě táta nechtěl, aby si mamka vzala nějaký věci… 15. chování otec vůči matce při rozvodu? Otec: nechtěl jí dát věci, co byly její…co dostala k narozeninám, řekl jí, ţe si to vzít nemůţe. A jak se chovala matka, to nevím… Jak na to reagovala? To nevím,nebyla jsem u toho, nemůţu soudit. Ale předpokládala bych, ţe se prostě stáhla a nechala to být. 16. S kým žijete po rozvodu a kdo rozhodoval? Ţijeme s matkou, nebo ţili jsme s matkou (pozn. Teď ţije s vlastní rodinou v Brně) a tak nějak nerozhodoval nikdo, protoţe otec byl nevlastní, tak si vzal svoje děti a mamka si vzala svoje děti. 17. Jaké byly první dny? No asi…první dny…mě se to spíš dotklo, aţ kdyţ jsme se odstěhovali, vlastně jsme se odstěhovali do Letovic, kde teda byl domek takovej rozpadlej, jo, ţe jsme vlastně bydleli na takové hromádce…ale byla jsem docela spokojená, nechyběli mi nijak jako. Navíc jsem se sourozenci stýkala ve škole. Takţe kdyţ vlastně ten barák jak jste měli, tak to uţ bylo před rozvodem? Měli to vyřešený, sehnaný dům? Bydleli spolu? To nevím, to jsou takový otázky pro rodiče spíš…mě se to jako nijak moc nedotýkalo, to šlo celkově tak nějak mimo mě. 18. jak vycházíte s druhým rodičem? Není ani jak, protoţe se s nima moc nestýkáme. A kdyţ se vidíme, tak se normálně pozdravíme a normálně spolu mluvíme. A o čem? Jak se má (smích). Takový ty asi…takový ty otázky o počasí. Asi uţ s tím člověkem nemáš nic moc společnýho, nemáš si s ním co říct. Jenom jak se má, co vnoučata a tak…Pravidelně se nescházíte? Ne. Ţádný společný činnosti, zájmy? Ne. A zajímá se nějak o tvůj ţivot? Já myslím, ţe vůbec ne. 19. Jak se změnil váš vztah po rozvodu? Kdyţ jsme spolu ţili, tak jsme se normálně bavili jako rodina, všechno… a teď spolu prostě nejsme, tak si nemáme co říct a nestýkáme se. On vlastně byl nevlastní otec, takţe k tomu ani nijak není důvod.

84

20. Vztah k rodiči se kterým žijete? Tak vycházíme spolu, ţe jo?  já myslím ţe normálně, ţe máme vztah matka dcera a jelikoţ já jsem teĎ uţ odstěhovaná v Brně, tak si myslím ţe máme dobrej vztah, je ráda ţe vidí vnučku a … Společné zájym? Tak nějak nemáme…akorát vnučku…co spoluděláte, kdyţ se vidíte? Povídáme o ţivotě, konverzujeme  chodíme na procházky s malou, pomáhá mi s dítětem, hodně… 21. Mluví o sobě rodiče? Pomluvy? Myslím si, ţe ne…akorát, ţe ho potakal ve městě, ale ţe by ho nějak pomlouvala to ne…jenom jednou se zmínila, ţe jí dluţí nějaký peníze,ţe jí je uţ asi nedá…ale jinak nic jako…myslím ţe se prostě rozešli ţe uţ neměli spolu nic spoelčnýho… 22. další manželství? Ano matka. Vaše reakce? Řekla jsem jí ţe je to její věc, ţe prostě je to její rozhodnutí. Vadilo ti to? Jelikoţ Milan byl docela fajn, tak mi to nevadilo, ale kdybych věděla, co se z něho vyklube, tak by mi to vadilo asi hodně, no…Protoţe jeho chování se markantně změnilo. 23. Jak s ním vycházíte? Zprvu v pohodě, byl všímavý, zajímal se o nás ze začátku, snaţil se o nějakou komunikaci apod., ale postupem času nemá zájem vůbec o nic, nemá zájem se s námi bavit, nemá zájem se zeptat jak se máme, ani pořádně nás nepozdraví, nic prostě, úplně jak kdyby se změnil o 360 stupňů, je to úplně někdo jinej. Prostě ten člověk, co tady za náma tenkrát přišel, tak byl opravdu někdo jinej. Dneska to je člověk, s kterým si nemáš co říct, je to člověk bez zájmu o cokoliv. 24. Změnila se mamka? Tak se zdála se mi taková spokojená, šťastná, zprvu, … teď mi přijde spíš taková utrápená. Překvapilo tě nějaké jiné chování? Byla taková víc kamarádská, taková klidnější, kdyţ se rozvedla a začala ţít s tím novým partnerem. Byla taková víc spokojenější. Uţ to nebyla taková ta přísná máma,ale ţe prostě byla víc otevřená. 25. Sourozenci? Mám sourozence nevlastní tři, Tomáše, Michala a Kláru. Tomáš je nejmladší, Klára je nejstarší, s tou jsem chodila vlastně i do školy, na základní školu, potom i na učňák. Pak mám vlastně sestru vlastní, Dominiku. Pořadí? Tak napřed se narodila Klára, pak vlastně já…pak Michal,

85

Tomáš a pak Dominika. Jaký rozdíly mezi váma? Tak po roce. Je klára, pak jsem já za půl roku zhruba… Tam je to vlastně mladší brácha Michal a jeho starší brácha a můj mladší nevlastní brácha Jarek. Tam máme vztah jakoţe …ehm…tam je takovej vztah nevytaj, no …tak jako s tím Jarkem se bavíme, protoţe oni mají taky malý dítě, tak tam je to spíš kvůli tomu dítěti, to je vlastně moje neteř, dalo by se říct. Takţe hlavně kvůli tomu dítěti se bavíme, ţe třeba občas přijedou a my přijedem za nima, takţe nás vlastně děti daly víc dohromady, ale asi bych se s nima normálně nestýkala. Jako kdybychom neměli tady ten společnej zájem, tak bych je ani moc nevyhledávala. Ani je nijak moc nevyhledávám, jejich společnost. Proč? Jsou to prostě „Kocourci“ (příjmení), ţe? Jsou takoví hrozně nezodpovědní, oba dva. Dělají strašný blbosti, vůči tomu…hm…nevím, jak bych to řekla…uvedu příklad. Třeba Jarek nemá řidičák a prostě jezdí tím autem. Prostě nezodpovědnost a myslím, ţe kdyţ má rodinu, tak by neměl takový věci dělat, jo? Já neříkám, ţe jsem svatá, jako jo? Ale třeba todlenc bych neudělala. Asi by měl v tomhle myslet víc na tu svou rodinu, aby byl pak s rodinou a ne, aby prostě byl třeba zavřenej nebo aby ta rodina platila třeba peníze za pokuty nebo tak. No a s tím Michalem no…se nestýkáme, protoţe on bydlí v Málkovicích. Říkal, ţe za náma někdy přijede, ale zatím nepřijel a já ho nijak lanařit nebudu. Ale kdyţ jsem třeba byla v práci, tak se za mnou zastavili, tak jsem byla ráda, ale ţe bych třeba fakt tu jejich společnost nějak vyhledávala, to ne. 26. Jak jsi reagovala, že budeš mít nový sourozence? Tak tenkrát kdyţ se naši dávali dohromady, tak to jsme byli ještě malí. Dá se říct, ţe jsme je dali dohromady asi my ve školce…ţe vlastně oni neměli maminku a my jsme neměli tátu…tak my jsme se tak nějak kamarádili a …tak my jsme na to reagovali docela dobře se sestrou jsme to brali vcelku dobře, akorát si myslím, ţe oni to moc nebrali…to prostě brali tak, ţe my jsme někdo cizí. Pořád tam byly takový naráţky jako: Běţte pryč, my vás tady nechcem, taková prostě nevraţivost… z jejich strany…Kdyţ ses dozvěděla, ţe s nima budete ţít, tak jsi byla ráda? Aji jo, tak bylo to třeba příjemný, ţe budeme větší rodina. A v té době si myslím, ţe jsem to ani nijak moc nevnímala. 27. Bydlení se sourozenci od Milana? Tak to rozhodně ne prostě, tenkrát jak jsme tady bydleli já se sestrou, mamkou a Milanem, tak jsem prostě odmítala, aby tady ţili, protoţe za prvý dům je malej a nechtěla jsem uţ další sourozence, sdílet s nima jednu domácnost. Nevadilo mě, ţe mám nějaký další sourozence, ale nechtěla jsem, aby ţili v naší společné domácnosti. Bylo to kvůli předchozí zkušenosti? Bylo to i tou

86

předchozí zkušeností, ale bylo to i tím, ţe jsem byla ráda, ţe uţ jsme zase ta uţší rodina a nechtěla jsem uţ. A ani tady nebylo místo, ani jsem prostě nechtěla, aby tady s náma ţil někdo další, cizí prakticky. Cizí lidi a ještě navíc oni, prostě… 28. První setkání? Nepamatuju…to jsme chodili spolu do školky. Hmm…akorát mi přišlo, ţe přišli jednou na návštěvu a byli hrozně milý, ale to bylo asi celý, ţe byli hrozně fajn. Ale cítila jsem tam takovou nevraţivost stylu: Vy nám berete tátu. Něco takovýho. 29. Jak vycházíš se sourozenci? Já jsem s nima vycházela dobře, ale oni se mnou nevycházeli moc dodře no. Proč? Tak sestra Klára pořád ve mně viděla nějakou konkurenci, prostě pořád se mnou nějak soupeřila a nevím…myslím si, ţe mě neměla ráda. A nemá mě ráda do dneška. To jde vidět, kdyţ se někde potkáme, ona mě pomale nepozdraví…ona to má asi v povaze takové chování…A s Michalem a s Tomášem, kdyţ se vidíme, tak se pozdravíme, bavíme se pořád v pohodě, jak kdyby se nic nestalo. Ţe to je prostě…tam je to chování úplně jiný, s Klárou a s klukama. Ona nikdy neměla nijak zájem se se mnou bavit nebo něco takovýho…Uţ od začátku? Jako dřív jsme se spolu bavili, ale myslím si, ţe to z její strany byla taková přetvářka. Protoţe kdyţ se naši rozvedli tak neměla vůbec zájem mě kontaktovat, komunikovat se mnou, prostě nic. Jak jsme spolu chodili na ten učňák, tak tam se se mnou nebavila vůbec. Třeba takovej příklad…umřel dědeček její a ona mi ani neřekla, ţe umřel…přitom to byl jako kdyby i můj děda. Nebyla schopná mi ani říct, ţe prostě umřel dědeček. Sháněla akorát sako na pohřeb, tak jsem tím pádem dozvěděla, ţe jako umřel. Takţe to bylo prostě takový od ní hrozně hnusný jako. Vůbec to chování. A do dneška je to tak, prostě ţe nemá ani snahu, prostě mě třeba vidět. Jsme byli teďka na diskotéce, tak tam byla a řekla mi ahoj a sprdla mě, ţe jsem jí neposlala smsku, ţe se narodila malá, ţe ona mi posílala, kdyţ se jí narodili Pepíček a Klárka, ale spíš to bylo takový jako…nevím…bylo to dost trapný. Vidět se po tolika letech a sprdnout člověka, ţe nenapsal smsku. No prostě zvláštní chování z její strany ke mně. Tak normálně, bych řekla. Občas se stýkáme s Jarkem kvůli dětem , ale ţe bysme se bavili o hodně soukromých věcech, to ne. Nemám s nimi takový vztah jako se svojí vlastní sestrou a asi nikdy mít nebudu 30. Rozdíl vlastní vs. nevlastní sourozenci?

87

No velkej samozřejmě. S vlastní sestrou se snaţím nějak vycházet a samozřejmě jsme takový hodně dobrý kamarádky, víme na sebe všechno, víme svoje pocity a nálady, hodně věcí spolu řešíme. A s nevlastními sourozenci…jak s kým…třeba s Tomášem mám asi nejblíţ, ţe se snaţí nějak komunikovat, kdyţ má třeba nějakej problém, tak se mi třeba ozve a snaţí se vypovídat. Michal ten je takovej spíš uzavřeném, jakoţe by byl nějakej komunikativní to ne. A Klára ta nemá absolutně zájem, tam bych řekla, ţe s Klárou asi ţádnej vztah není. No hodně velkej ţe jo. Určitě nevlastním sourozenců nebudu vykládat, jaký mám problémy v ţivotě nebo co mě trápí, prostě budu se s nima bavit třeba o počasí (smích) nebo co naše děti nebo tak, ale nebudu se s nima bavit třeba o finančních záleţitostech. Jsou jako známý? Asi tak, Jaká role? Úplně ale zase ne tak jako známý, trošičku víc, ale ne jako úplně kamarád. Třeba některého kamaráda beru jako víc neţ je, protoţe vím, ţe je opravdu kamarád, člověk, který pro mě udělá cokoliv, co budu potřebovat nebo prostě tak. Oni pro mě něco takovýho neudělaj. Nespolíhám se na ně, nedůvěřuju jim. Kdybych je neměla, tak je mi to opravdu úplně buřt (smích). 31. Problémy v sociálním životě? To vůbec a kdyby mi někdo něco říkal, tak mu řeknu ţe to je moje věc a ţe se do toho nemá co míchat. Stěhování? Problémy? To spíš stěhování, kdyţ jsme šli z adamova. Tak to jsem měla spíš problém, ale to se netýkalo ani tak rozvodu jako stěhování se, jako kdyby to byli naši ještě spolu a my jsme se stěhovali z adamova do letovic. Tak to jsem pak jak kdyby měla jiný kamarády, a to jsem pak měla třeba problémy s prospěchem, protoţe tam třeba v adamově, jak byla lehká ta škola, to učení a tak, neţ třeba tady v letovicích, bylo to takový náročnější tady. Stěhování potom? Tam ţádný problém nebyl? Ne tak to jsme bydleli ve Křetíně a celý to stěhování zabralo asi jeden den. A je to vlastně blízko od sebe, takţe tam vlastně ţádný problémy nebyli. Měli jsme vlastně…byli jsme na stejné škole. Takţe se ses stýkala s těma stejnýma kamarádama? Ano, 32. příčinu rozpadu manželství? Lidi si prostě přestanou rozumět, ţe třeba stárnou, ţe jsou protivní, netolerují jeden druhého. Oproti dřívějšku? Myslím si, ţe ta doba je jiná. Kdyţ se třeba v dřívější době někdo vzal, tak prostě třeba v tom manţelství setrvali, i kdyţ třeba někdo nebyl spokojenej, šťastnej, tak prostě v tom manţelství byl nějakej ten trpitel. Proč setrvali? Oni to brali jako ostudu, kdyţ se někdo rozvádí, prostě trapas nebo já nevím,jak bych to řekla slušně (smích). V té době se to prostě bralo jako něco strašného: Jeţíšmarjá, ona je rozvedená nebo tak jo. Takţe kvůli okolí? No asi jo, já si myslím, ţe jo. Myslím, ţe spolu ţili tak jako kdyby na hromádce, prostě aby nebyli sami a aby je okolí nepomlouvalo. Dneska je to o něčem jiným. Dneska jsou třeba lidi spolu kvůli třeba finančním

88

záleţitostem, třeba ta ţenská se sama neuţiví, tak prostě je s tím chlapem nebo tak, ale někdy je to prostě tak, ţe je jim jedno, co si to okolí myslí a myslím, ţe je to tak lepší. Jako kdyţ s někým nejsem spokojená, tak se prostě rozvedu, ţe jo. Taky si myslím, ţe se lidi berou z nesmyslnejch důvodů. Prostě ţenská otěhotní a oni se hned berou jako jo, jakoţe to je taková…jakoţe dneska to manţelství není uţ tak jak to bývalo, jako to manţelství, ţe si něco slíbí před nějakým bohem a ţe to dneska prostě berou jako kus papíru. Manţelství dneska nemá vůbec ţádnou váhu v ţivotě a nevím no…já bych třeba manţelství úplně zrušila (smích). Jako z jakého důvodu se lidi berou…Dneska ty lidi se prostě berou…třeba ţenská otěhotní, no tak se vezmem a třeba spolu ani neţijou předtím a pak zjistijou, ţe se vzali a ţe si nerozumijou. Je třeba lepší spolu ţít na hromádce nějakou dobu, aby se lidi poznali a pak se teprve vzít. Ať vijou do čeho jdou jo. Třeba z toho důvodu se tolik manţelství rozpadá. A dneska to i hodně lidí tak dělá, ţe prostě jsou spolu chvílu, vezmou se, udělají si děti a zjistí, ţe se k sobě absolutně nehodí. 33. Je rozvod pádným důvodem k rozchodu? jasně ţe jo, přece nebudu s někým trpět a ţít jenom proto, ţe jsem si ho vzala. Jako to je zastaralej názor zastaralé doby tady todlenc to. Myslím si, ţe by neměli spolu lidi být, pokud si prostě nerozumí a setrvávat zbytečně v tom manţelství jenom z nějakého jako důvodu jako jsme svoji, tak prostě svoji zůstanem. To je asi názor naší babičky . A co kvůli dětem? Nevím no, tak většinou kdyţ se dva rozvedou, tak to většinou schytají děti…se říká…ale myslím si, ţe záleţí potom na těch dvou rodičích, jak to přizpůsobí…výchovu a tak. 34. Názor na manželství? Svatbu plánuju ale v manţelství nevěřím. Proč nevěříš? Protoţe je to prostě kus papíru a kaţdém si prostě myslí, ţe se manţelstvím něco změní nebo ţe ten druhej se změní. Nezmění se. Ty lidi zůstanou úplně stejní a budou mít třeba jenom jiný příjmení, ţejo…ale budou pořád stejní, takoví jaký jsou. A tím manţelstvím se nic nevyřeší, nic se nezmění. A změní se akorát to, ţe máš třeba jenom nějaký práva. Třeba kdyţ se jeden dostane do nemocnice, tak se o něm dozvíš, co mu je nebo tak jako jo. Asi takový to má jenom výhody, ţe se o tom člověkovi můţeš jak kdyby dozvědět jako třeba takhle víc nebo tak. Jako výhody manţelství…ţádný výhody nevidím.

89