K EST DO KRISTA III MARTIN KLUSO (Tursko, ervenec 2008) Bratr Jirka hovo il o tom, že jsou ur itá období, ve kterých p ichází Boží slovo na stejné téma. Nemám problém to opakovat. Nev ím, že jedno slovo opakujeme ty ikrát za sebou, protože nemáme co jiného íct. Jsem velmi rád, že B h v ci opakuje. Vnímám v této dob b h, ve kterém n které v ci projdou mým životem tak rychle, že je nestihnu úpln vyt žit. Cítím, že bych se pot eboval ur itou myšlenkou zabývat, ale už p ichází jiná. Není to jenom o kázání. M že jít o n co, co nám B h klade na srdce. Nebezpe í se skrývá v tom, že poslané slovo nevykoná, k emu bylo posláno. Je to, jako kdybych zasel sím , a než sta í být zavlaženo, vzklí it a p inést ovoce, tak tam nasel n co dalšího a dalšího, a v kone ném d sledku nevzejde nic. Toto se d je v náboženství, kdy se církev dostane do rytmu, který není z Hospodina a který nám umožní mít formu náboženství, formu zbožnosti, p i emž budeme zapírat moc slova, která je v n m obsažená. „Forma náboženství“ je lehká a levná. To, co B h chce u init v nás, stojí mnohem více energie. Nedávno jsme se ohledn asopisu „P ikrytí“, a už doma s mojí ženou Kristýnkou, nebo b hem redak ní rady, bavili o tom, že nechceme jenom psát asopis. Chceme ho žít. Nejd íve musíme v ci žít a potom p edávat. Necht l bych dojít do stavu, kdy budeme psát, vydávat asopis, kázat o v cech, ešit, ídit, ale nezbude nám as na to, abychom v ci uskute nili ve vlastních životech. Jsem velmi vd ný, že stále ješt máme schopnost a touhu preferovat Boží jednání a Boží mluvení nad vlastním programem. V era bylo staršovstvo a m li jsme v plánu mluvit o tábo e a probrat r zné podstatné v ci. Ale B h nás hned zpo átku uhnul jiným sm rem a strávili jsme drtivou ást asu nad n ím, co v ím, že nám B h klade na srdce. Ani jsme se nakonec nedotkli témat, která jsme cht li probrat, ale nech . Nech B h je Bohem. Byl bych rad ji, kdybychom vyt žili n co málo pro náš život, než aby se kolem nás valila spousta dobrých v cí, které nebudeme mít as zachytit. A tak nám všem kladu na srdce: rozum jme tomu, že slovo bylo posláno se zám rem p inést ovoce. Sím bylo posláno s jistým zám rem. Bylo posláno, aby vykonalo dílo. Ptejme 1
se, pro k nám Hospodin znova mluví stejnou v c a klade nám ji na srdce. Ptejme se, co B h chce, abychom s tím v našich životech u inili. Jednou jsem v jistém rozhovoru íkal: „Stánek, to je základ.“ Lidé však mají pocit, že „stánek“ musí být vrchol poznání. Víte, B h je daleko jednodušší, než si myslíme. Nejde mu o teologický výklad jakýchsi starozákonních nábytk . Všechny v ci, které procházíme po cest stánkem, jsou velmi praktické. Teprve pokud jim porozumíme, jsme je schopni vykládat. Cesta stánkem je o zm n . O zm n , kdy na po átku je materiál a na konci produkt. Na za átku do procesu vstupuje materiál, tam ješt žádný produkt není. N kdy máme pocit, že když se znovu narodíme, jsme rovnou dosp lí. To však není pravda. Když se znovu narodíme, za ínáme od nuly. Pokud to nepochopíme, budeme se celou dobu zdržovat na vn jším nádvo í. N kdy bychom vn jší nádvo í rádi p esko ili a mysleli si, že se nacházíme na úrovni svatyn nebo svatyn svatých. Pravda ale je, že dokud neum eme, nem žeme vstát z mrtvých. Celá cesta je o tom, že na konci je produkt. Boží slovo nám íká, že musíme mít kotvu, která má lano a prochází okolo všech nábytk až do svatyn svatých. Opona je roztržená a my se musíme po lan p itahovat ke kotv . Nesmíme mít vizi up enou na to, kde se nacházíme v tuto chvíli, ale na budoucnost. Na kone ný produkt, který je dokonalý. Dokonalé T lo Kristovo. Porozum li jsme, že Kristus není jenom jedna osoba. Kristus není jenom Pán Ježíš Kristus. Kristus není Jeho p íjmení. Kristus je složený z Hlavy a z nás – T la. Kristus Hlava a Kristus T lo – to je ten slavný záv r. Pokud n co vyrábíte, musíte si p ed o i stav t hotový produkt, aby všechno, co d láte, k n mu sm ovalo. Pokud v íte n emu menšímu než tomu, že máte být sou ástí Krista, je pot eba, abyste p išli za Hospodinem a poprosili Ho, aby vám zjevil, co vlastn d lá. To není o našich schopnostech. My jsme jen materiál. Podobn jako by si kus d eva nebo kamene ekl: „Nemám na to stát se nádherným chrámem.“ Chrám je dílo Hospodinovy ruky. Pot ebujeme uv it, že B h iní n co vzácného, n co slavného. A my máme být sou ástí této slávy. Pot ebuji tomu uv it pro sv j vlastní život, pro své manželství, svou rodinu a pro církev, které jsem sou ástí. Pot ebujeme v it navzdory tomu, co vidíme. Hromada d eva, kamení nebo zlata ješt žádnou slávu nemá. U zlata by se možná dalo mluvit o ur ité sláv , která se zjevuje už od po átku. Ale d evo je jenom materiál. Nedívejte se na v ci skrze to, kým jste dnes. Ale usilujte o dokonalost, protože B h vás do ní povolal.
2
O em mluvím? Mluvím o mechanismech fungování T la. B h nás zasadil do T la Kristova a spolu s tím stanovil, jak má fungovat. Dal nám dokonalý obraz. B h nám poslední dobou posílá do života filmy pro d ti, které nejsou od v ících autor , nicmén jejich téma je velmi „v ící“, a to je lidské t lo. Jmenují se „Byl jednou jeden život“. Ukazují nám, jak komplexním zp sobem B h stvo il lidské t lo, jak nádhern funguje a jak všechny prvky spolu p sobí a vytvá í úžasný mechanismus. Stejným zp sobem B h buduje T lo Kristovo. B h je u díla a staví T lo Kristovo, které není hromadou materiálu, kde si žije každý sám, stará se o svoje v ci a funguje v rámci tohoto T la jako jedna jednotka. Taková jednotka nemá žádnou interakci, žádnou funkci, nemá nic, co by m la spole ného. N kdy máme pocit, jako kdybych to byl já a B h, on a B h, a my tak sotva fungujeme. Ale B h chce plynout skrze nás navzájem. Toto musíme vid t, musíme to chápat a musíme do tohoto chtít vstoupit. Jenom proto, že nemáme zkušenost Božího plynutí skrze nás, ješt nem žeme íci, že to tak není. Popovídejme si o skute ném fungování T la. Už jsem vám ur it ten p íb h vypráv l, ale zopakuji ho, abychom pochopili, kterým sm rem mí íme. Na gymnáziu se scházela skupinka k pravidelným shromážd ním. Posadili jsme se vždycky do kroužku, mluvili o Božím slov a psali na tabuli. Jednou m B h poslal k jisté rodin do Prahy. Povídali jsme si a najednou m B h uprost ed povídání zastavil a íká mi: „Pot ebuji s tebou mluvit.“ Nebyl jsem schopen mluvit s nimi i s Bohem zárove , tak jsem se omluvil: „Vte inku, B h mi chce n co íct, omlouvám se.“ Sedl jsem si vedle do k esla a ptal se: „O co jde, Pane?“ B h odpov d l: „Dnes je shromážd ní v Bílovci a lidé tam eší jednu situaci.“ Já na to: „Dob e, ale co já s tím. Já jsem v Praze a oni v Bílovci na Morav .“ B h pokra oval: „Snažím se jim n co íct, ale nejsou schopni to slyšet.“ Znova jsem se ptal: „Dob e, ale co dál?“ P ipomínám, že v té dob nebyly mobilní telefony, tudíž jsem nem l p íležitost je zkontaktovat. Pokra oval jsem: „I kdybys jim cht l skrze m n co íct, jak jim to povím a co jim povím?“ B h odpov d l: „ eknu jim, aby šli do telefonní budky a zatelefonovali ti. N co takového jsou schopni slyšet.“ Jistá studentka Kristýna (moje sou asná žena) tehdy byla na tom shromážd ní a v d la, kde se možná v tu chvíli nacházím. Dál jsem se Boha ptal: „A co mám íkat, až mi zavolají?“ B h odpov d l: „Chci, aby v d li, že tato situace je ze m .“ ekl mi p esn jejich problém, verš, se kterým zápasí, i odpov . Celá skupinka se mezitím sebrala, šla do m sta na poštu, kde bývaly, jestli si to ješt pamatujete, takové kabinky. Oznámili jste, že voláte mezim sto, vstoupili do kabinky a telefonovali. Pak jste vyšli ven a zaplatili. Tak šli volat mezim sto. Nevím, kolik se jich do kabinky vešlo, zbytek ekal za dve mi. Kristýnka zatelefonovala rodin , kde jsem 3
m l být, zeptala se, zda se tam opravdu nacházím. Oslovila m , ale já hned za al: „Nic mi ne íkej. B h ke mn promluvil, že ešíte tuto situaci, tento verš. A toto je správná odpov .“ Celá skupinka se pak mohla radovat a vzdávat Bohu díky nejen za odpov , ale i za zjevení toho, že B h je Bohem. Mluvíme o fungování T la Kristova. Nehovo íme jenom o jakési interakci v p irozeném, o dobrých vztazích. Mluvíme o tom, že máme být jedno T lo, kde B h proudí skrze nás. Tehdy ale nem žeme být pyšní, mít vlastní agendu nebo nemít as. Musíme být zvyklí se zaposlouchat a slyšet, co B h praví církvi. ekn te mi, jakou slávu jsem v tom p íb hu m l? Co jsem ud lal? Jak to mohu zopakovat? Jestli jsem to dokázal tehdy, musím mít schopnost to ud lat znovu. Víte, skute ná ch ze s Bohem se vymyká i nám samým. To není n co, co se nau íme, abychom se mohli chlubit: „Vidíte, já umím takové v ci.“ Neumím je. A pokud B h nedá milost, tak je nezopakuji. Všechny v ci, které se d jí i dnešního dne, nezopakujeme, pokud nebudeme chodit s Bohem. Možná se to už nikdy nestane, ale stane se n co jiného. Víte, stávají se r zné v ci. B h k nám promluví a ekne: „Pozv te tohoto bratra do ech.“ Dnes vidíme, jak neuv iteln to zapadá a jaký to má význam. B h ekne: „Zvedni telefon a zavolej tomuto lov ku.“ A ten lov k ekne: „Te na vás zrovna myslím a vy mi voláte a odpovídáte na tuto v c.“ N kdy napíšete zprávu. eknete slovo nebo zavoláte žen . N kdy je to i legra ní. Jedu se svojí ženou v aut , chvíli jsme ticho a Kristýnka najednou ekne: „Víš, na co myslím? Co kdybychom…“ A já eknu: „Jo. V úterý.“ Nepot ebujete si n kdy íci ani slovo, prost spolu jen plynete. Ne íkám, abychom spolu nemluvili, protože naopak spolu pot ebujeme komunikovat. Je to podobné, jako kdybychom íkali, že nepot ebujeme mluvit s Bohem. To není pravda. Pot ebujeme mluvit s Bohem. Víte, n kdy B h ekne slovo. N kdy B h ekne jedno jediné slovo. A najednou jako kdyby se vám v n jaké oblasti rozbalilo celé poznání. N kdy k nám B h promluví a ekne: „K est není pokropení. Týká se to celého k tu.“ Myšlenky najednou b ží jedna za druhou jako domino a íkáte: „Ano, rozumím tomu.“ Ale stalo se to proto, že jste trávili as pod izováním svých myšlenek mysli Boží. Mluvím o tom, že pot ebujeme v d t, kde je B h. Pokud jsem v T le Kristov , pot ebuji v d t, kde je B h. Naše jednání nem že být nezávislé. Na shromážd ní pot ebujeme fungovat jako T lo. Pot ebujeme, aby p išel n kdo, kdo bude nalad ný v Duchu na to, co se d je. N kdy p íliš zápasíme sami se sebou. N kdy je náš pohled zam ený na to, abychom to dob e ekli nebo dob e ud lali. Nechme se použít Bohem. Nechme se Jím použít, abychom fungovali jako „štafetový kolík“, kdy 4
p ijdeme na shromážd ní a n kdo otev e slovo, které máme na srdci, aniž by to tušil. Pamatuji si, že jsem jednou meditoval nad veršem, o kterém nep emýšlíme p íliš asto. Cht l jsem o n m mluvit, tak jsem si jej napsal na papírek spolu s n jakou poznámkou a schoval si ho. Bratr Roman vyšel dop edu, otev el shromážd ní a ekl: „Toto je verš, který ke mn mluví.“ Pamatuješ si na to, brat e Romane? Byl to jeden specifický verš. Potom jsem mohl p ijít, p evzít „kolík“ a pokra ovat. Je pot eba, aby n kdo p inesl píse , která p evezme ur itou zprávu, a p edá slovo zase dalšímu, aby se celé T lo Kristovo budovalo a budovalo a budovalo. N kdy nerespektujeme d ní okolo nás. Nerespektujeme to, co chce d lat B h, a d láme si vlastní v ci. P ijde jeden a d lá n co jedním sm rem, pak p ijde další a vydá se úpln jiným sm rem. Shromážd ní je pak vlá eno doleva, doprava, nahoru a dol . To není k ni emu. Sestra Ivonka v era ud lala výte nou pozvánku na další brigády, na nást nce ješt visí jídelní ek. Když se na n j podíváte, má smysl od za átku do konce. P edstavte si, kdybychom m li spole n uva it jídlo. Musíme se spolu shodnout. Nem že jeden p inést rýži a druhý k tomu p idat žemlovku. Anebo jeden p inést rýži s masem a druhý maso s bramborami, to p ece nejde sníst najednou. Nebo t i dezerty a žádné hlavní jídlo. Pot ebujeme pochopit, že nep inášíme jenom jakési jídlo, ale p inášíme ást služby. P inášíme ást n jakého díla. Ve všem, co se d je na shromážd ní, nejen na ned lním shromážd ní, ale p es týden v rámci školy, brigád, proroctví, slova a tak dále, pot ebujeme vystihnout Hospodina. Doufám, že vám ten úkol p ijde nemožný. Pokud jsme ješt ve stavu, kdy si íkáme: „Dob e, p íšt to ud lám jinak,“ tak jsme to nepochopili. Nemluvíme o tom, co d lat jinak, ale jak být jiný. Není to o p irozených schopnostech. Nem žeme si založit školu, kde se budeme u it chodit v Duchu. „Podívejte se, ukážu vám, jak se to d lá. Zvednout levou nohu, a všichni. Pravou, a všichni. Levá, pravá.“ Takto je to nesmysl, rozumíte mi? Nejde o to, abychom se nau ili zp sob nebo formu, a minuli p itom Boží moc. Nemám pot ebu náboženství. Nepot ebuji ho ke svému životu. Nepot ebuji chodit do církve a mít její formu. Není nic v mém život , v mé duši, co by eklo: Pot ebuji ke svému životu náboženství. Pot ebuji, aby shromážd ní m lo za átek a konec, mezitím se n co d lo, aby se vymetla kamna a spustily se varhany. Nic takového nepot ebuji. Pot ebuji život. V okamžiku, kdy se za neme scházet a praktikovat formu nemající Boha, poj me od toho pry . Pry od toho. Zbo me tu formu. Ud lejme rad ji n co jiného, posa me se do kruhu, poj me ven, n co zm me. Ud lejme n co, co nabourá nábožnou rutinu, kdy bychom si mohli myslet, že už jsme Boha vystihli. Už Boha umíme. Už to naše spolužití v manželství umíme. 5
Na shromážd ních mluvíme o vztazích. Ale je jedna v c, která m d sí. Vidím ji v církvi, v manželstvích, ve vztazích. Lidé mi poslední dobou znova a znova komunikují, že jsou v ci, které jsou zasypány. Jsou zasypány. Musíme je vyhrabat. Musíme je vyhrabat a init z nich pokání. init pokání tady. init pokání doma. i me konkrétní pokání, a ne pokání typu: „Odpus mi, milá ku, že t nemiluji dostate n . Odpus te mi, brat i, že nechodím dostate n s Bohem.“ Co to znamená? Kdo tomu rozumí? N kdy doma se svou ženou Kristýnkou mluvím o n em, co jsem neud lal dob e, a omlouvám se. N kdy na to jdu trochu od lesa: „Omlouvám se. Uv domuji si to.“ Kristýnka (nevím, kdo ji to nau il, když tak mi ho pošlete, já si s ním popovídám ) vždycky íká: „Co máš na mysli?“ – „Však víš.“ – „Co konkrétn ?“ – „No, jak jsem, že jo.“ – „Co?“ – „No, jak jsme si povídali, tak si nemyslím, že to bylo úpln stoprocentn svaté.“ – „No, to nebylo. A co ti konkrétn p išlo, že nebylo svaté?“ – „OK!!! OK!!! Já to povím!“ Rádi bychom to vzali bokem. Když už, tak se podepíšeme, ale a to není moc vid t. B h však chce, abychom to ekli a byli velmi konkrétní: „Víš, Kristýnko, ta poznámka, co jsem ekl, byla hloupá.“ – „A pro jsi ji ekl?“ – „Grrr. Protože jsem byl pyšný a protože m uráželo to, co jsi ekla. Cítil jsem, že to je dob e, ale hnalo m to do kouta, tak jsem se bránil.“ A je to venku. „Co s tím ud láme?“ – „Ufff. Dob e. Já se rozhoduji, že to tak nebude. Tuto v c zm ním. Víš, Kristýnko, obávám se, že ti nepomáhám s d tmi.“ – „A co se stane, zítra? Co se stane?“ Víte, B h mi klade na srdce d ti. P ed n jakou dobou mi promluvil skrze lánek, který by m l být v asopise P ikrytí, o tom, že p išla feminizace do církve. Úpln jsem se vyd sil. etl jsem ten lánek a padla na m hr za, protože v jedné v ti ce bylo napsáno, že se do církve postupn vkradla feminizace zahájením vyu ování d tí v ned lní škole, kterou vedly ženy. Kázání d tem bylo p edáno ženám. „Ó, my taky!“ Je to stejné, jako když n kte í lidé tou lánek na téma symptomy ur ité choroby a íkají: „To mám. To mám! To mám, uáááá! Já to mám taky!“ To byl p esn moment, kdy jsem si uv domil, že se nám to stalo také. Když se podíváte na seznam lidí, kte í m li nebo budou mít slovo pro d ti, v tšina jsou ženy. Když se ekne: slovo pro d ti, myslíme si: No, to p ece u nás d lají sestry. Nejde ale jenom o slovo pro d ti. Kdybychom uvažovali o výchov d tí, cítíme, že jsme ji odevzdali manželkám. Pochopil jsem, že jsem v ur ité mí e odevzdal vyu ování svých d tí manželce. Pochopiteln jsem to ud lal ze spousty dobrých d vod , jako je práce a tak dále. To však není o množství asu, který tomu v nuji, ale o množství myšlenek. Najdu si okamžik, abych v d l, co se d je? Pokud se dnes zeptáte rodi , co d ti probírají ve škole, tak až na výjimky neví. V bec. No dob e. A co my? Co my tátové? Mámy to pochopiteln 6
v domácí škole v dí stoprocentn . Ale co my tátové? Víme vlastn konkrétn , co v kterém p edm tu probírají? Jsme v obraze? Víme, co d ti eší, a hlavn – jednáme s tím? Máme as a energii se zastavit a jednat s tou „hromadou“, která se postupn zasypává, ve které se skrývá vzpoura, neschopnost porvat se se situací a jiné v ci? Víme to, a p esto ekáme, že z toho dít vyroste. Necháváme to zasypávat a je to ím dál t žší ešit. A tak jsme našli zp sob a formu, jak to ne ešit. Jak chodit okolo. To samé se d je v manželství. Netýká se to n jakého Františka a Hani ky, ale jednoho, druhého, t etího mezi námi. Mohl bych jmenovat ur ité oblasti, o kterých si myslíte, že je zavál as. Ale ony tam jsou. „Víš, to je naše téma. O tom mluvit nem žeme.“ To je špatn . Takovým zp sobem jednota T la nefunguje. Tak fungují dv samostatné jednotky, které se nau ily žít VEDLE sebe. Kde je potom zkušenost, že jeden chce íct slovo, a ješt než ho poví, ekne ho druhý? Kde je schopnost plynout nadp irozeným zp sobem, kdy se budeme ve služb dopl ovat? Kde je vzájemné dopln ní v jednání s d tmi, kdy jeden ekne dít ti to a druhý v jiné místnosti tamto a pak zjistí, že se to potkalo? Kde je spole né plynutí v tom, co budeme d lat a kam máme jít, kdy máme mluvit, kdy se ohnout a kdy se naopak neohnout? Kde to je? Pokud nejsme jedno T lo doma, nem že to fungovat. Nep jde to, pokud nejsme T lo, ale dv osoby, které ani nejsou schopné mluvit o v cech, které je trápí, protože se obávají reakce. Máme svobodu a schopnost p ijít dom , dát d ti spát, sednout si a ptát se: „Milá ku, je n co, co bys opravdu cht l(a) v našem vztahu zm nit? D lám n co, co ti nepomáhá v cest za Bohem? Strhávám t dol místo, abych t povzbuzoval(a)?“ Umíme se takto zeptat? Umíme na to odpov d t? Umíme odpov p ijmout? Se svou ženou to d láváme roky. Vždycky íkáváme: „ ekni mi dv v ci. Víc ne.“ Je ur itá míra, protože nejde o to, abych toho druhého zavalil seznamem v cí: zaprvé, zadruhé, zat etí… To není lehké unést. Zvláš pokud s tím chci pracovat. N kdy si však sedneme nebo n kam jedeme, a tak íkám: „Kristýnko, ekni mi jednu v c, na které bys cht la, abych pracoval, abych s ní n co ud lal.“ A Kristýnka má vždycky takový krásný úvod, kdy íká: „No, to se bude t žko hledat.“ To se mi pak lépe p ijímá. „Ale když myslíš, možná bych si jednu v c vybavila.“ Rozumíte tomu? V tom není p ítomný duch, který íká: „Ptáš se, tady to máš! Te jsi mi dal p íležitost, tak ti to nandám.“ Ne. Jde o to, že t chci zbudovat. Tak ekne jednu v c a vy sedíte za volantem a íkáte si: Ješt po ád? Myslel jsem si, že tohle jsem už vy ešil. A odpovíte: „Dob e.“ Víte, co chci íct? Rozumíte praktické a konkrétní stránce t chto v cí? Anebo si navzájem íkáte: „Víš, já bych ti to pov d l, ale ty s tím stejn nebudeš nic d lat. To je škoda mluvit.“ Umíme odložit sami sebe? Umíme zem ít? 7
Manželství je o tom, že musím zem ít pro sv j vlastní život a za ít žít jako dva, kte í se stanou jedním t lem. Máme schopnost fungovat v manželství jako jedno t lo? Máme schopnost slyšet v druhých Boha? N kdy n komu kladete n co na srdce a on ekne: „Víš, to by mi musel íct B h.“ A co jsem já? Copak nejsem B h? Oh, co to íkáš, to zní hrozn . Honem ho odvolejte z kazatelny. Copak já nejsem B h? Copak B h nemluví skrze lidi? Jestli v tuto chvíli nemluví B h, pak to ignorujte. A ekn te mi to. Nejd ív se ale musíme zeptat, zda mi to B h nemluví i skrze n koho tak „oby ejného“, jako je m j vlastní muž i žena. Kristýnka mi nedávno n co povídala. Sed l jsem na židli a byl menší a menší. Ani ne proto, že by mi to íkala ona, ale protože jsem v d l, že ke mn mluví B h. Že se mi snaží n co íct. Kdyby se m zeptala, jestli jí rozumím, mohl bych íct: „Kristýnko, já t neposlouchám. Já poslouchám Hospodina.“ Rozumíte mi? Vy tam v tu chvíli nejste. Dokážeme to vid t tímto zp sobem? Dokážeme v tu chvíli porozum t, že k nám mluví B h? V poslední dob mi B h mluví skrze spoustu lidí. N kam jdete, trošku sp cháte, tla íte se do metra a n kdo vám ekne: „Pane, kam se to tla íte?“ Slyšeli jste Boha. Tak jedete, visíte v metru na ty ce a íkáte si: „Bože, kam se to tla ím?“ V íme v Boha? Anebo už všechno umíme? Všechno už umíme, už jsme to všechno vymysleli, všechno už známe. Už víme. Nikdo mi už nic vykládat nebude. Já už vím nejlépe. Máme tu schopnost se poko it a vyznat, že nevíme, že nedosahujeme? Máme schopnost slyšet Boha, když nám n co eknou i naše vlastní d ti? Když nám n co ekne n kdo, kdo podle nás nemá tu hodnost nás napomínat? N jaký pán v metru, který byl protivn jší než já? N kdy to tak bývá, že? Máme schopnost p ijmout napomenutí? Zem eli jsme? Zem eli jsme v bec? M že k nám n kdo p ijít a íct konkrétní slovo, aniž by v nás povstaly všechny d vody, pro nám to íkat nem že? Umíme se poko it a ty v ci slyšet? Umíme s nimi nakládat? Anebo už jsme na to p íliš sta í? Kolik máme rok jako Patmos? Kolik máme rok my sami? Jsme p íliš sta í na to, abychom byli napomínáni? Víte, Kristýnka volala bratru duCillovi ohledn n jaké v ci. Nevím, kolik má rok , podle m asi 84, ale to už íkám pár let, tak to je asi jinak. Ale moje žena mu volá, on ji poslouchá a íká: „Ó sestro, ó sestro. Ty jsi zase ta muška v mém obýváku.“ A pokra uje: „Ano, musím u init v této v ci n jakou zm nu a ud lat to jinak.“ Rozumíte mi? P ece nem žeme být na napomínání p íliš sta í jako Elí. (1. Sam 3:10-18) Byl starý a obézní. Byl obézní a starý, ale hlavn v mysli. Hlavn v mysli. Byl už prost starý na to, aby se n ím zabýval. Když se mu dostalo slova, se kterým mohl jednat, ekl: „A Hospodin iní, jak se mu za dobré vidí.“ Když p išel Nátan se slovem usv d ení za Davidem, tak David padl na zem, ležel tam a nevzdal se. B h mu ekl, co ud lá, a p esto zápasil 8
s Bohem. (2. Sam 12:1-17) íkal: „Vím, že jsem h íšný.“ A napsal Žalm 51 a mnoho dalších v cí. Není to o tom, že neh ešíme. Ale ekn te mi, kdy jste naposledy nad sebou plakali? Leželi jste t eba v posteli nebo si sedli a íkali: „Bože, pomoz mi v této konkrétní v ci. Jsem mizerný lov k. Chovám se mizern . Zbra uji Tvému jednání v mém život a nechávám se používat áblem…“ To bychom nikdy ne ekli, že? Ale tak to je. P i vší vaší k esanské ch zi se necháváte používat áblem k tomu, abyste pošlapávali Boží dílo. Víte to? Apoštol Petr, který chodil s Ježíšem a miloval ho, v jistý moment Ježíše p esv d uje, že se mu nestane to, co u edlník m nazna oval o svém utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Co na to ekl Pán Ježíš? „Pet e, abych byl politicky korektní, cht l jsem ti íct, že to co íkáš, není úpln v souladu s dokonalou Boží v lí. Rozumím tomu, že jsi to myslel dob e. Je to dob e z 95 %, ale n co se tam p imíchalo.“ Je to tam tak napsané? Asi mám špatný p eklad, že? Pochopiteln : „Jdi za m , satane, nebo jsi urážkou Božímu dílu!“ (Mat 16:23) Dovedete si p edstavit, že bych vám n co takového ekl? Ne, to si nem žeme dovolit, že? Ale dovedete si p edstavit, že byste n co takového od n koho uslyšeli? Uv domujeme si, že je v našem srdci n co, co dopustí, abychom se nechali použít áblem? Ve chvíli, kdy n co eknu nebo ud lám špatn a B h mi to ukáže, si uv domuji, že se stávám klackem v ruce ábla, který n koho praští. Bác! Ned lejme z toho nic menšího. Nebu me „politicky korektní“. V tu chvíli se necháváme použít áblem proti našim nejmilejším. Z toho musíme init pokání! Víte, to je n co, co vás musí vyd sit. Reáln vyd sit. „Bože, co jsem to ud lal!?“ N kdy vám p i ítají r zné motivy, že jste n co ekli nebo mysleli, a vy víte, že to tak není. Nech . Odmítn te je. B h vás soudí a vy víte, jak to bylo. Musíte však mít sv dectví v duchu, když je vám n co takového íkáno. Nebo cítíte, že se to potkává a íkáte: „Ano, ano.“ B h si lidi použije, ale nevím, jestli už nejsme moc sta í na to, abychom inili pokání. Ne? Jak se to pozná? Budete kývat. To je jasné, že budete kývat. Je ned le, to se kýve. Víte, v ned li se vždycky kýve. A na shromážd ní ve st edu. Chci, abyste kývali v úterý. Abyste kývali tak, že s tím n co ud láte. Kývn te na toto kázání v pond lí, v úterý nebo v ned li odpoledne. N kdy mluvíme k d tem a ony: „Ano! Pán Ježíš! Ano, chceme!“ Ruce nahoru. Pak skon í shromážd ní a d ti, vy se nechováte jako k es ané. Víte to? Pro myslíte, že vám tady vyprávíme p íb hy? Je to proto, abyste se chovaly jako k es ané. P ijaly jste Pána Ježíše do svého srdce? D ti, kdo z vás p ijal Pána Ježíše do svého srdce? Co to znamená? 9
Mluvili jsme tady o tom, že na tr nu sedí Jeden – B h, je to tak? Chcete, aby na tr nu sed l Jeden? N kdy vás vidím, jak si hrajete, jak spolu jednáte, a není to k es anské. Víte to? Není to spravedlivé. Není to k es anské. Neuv ili jsme jen n jakým p íb h m. Neuv ili jsme povídání o tom, co Pán Ježíš nebo n kdo jiný d lal. Uv ili jsme tomu, že B h je schopen nás prom nit. Chceme to. V našem srdci už nem že být urážka, d ti. Nem že tam být zlá e . Nem žeme milovat víc sebe než sourozence nebo svého p ítele. To není možné. V tu chvíli ve vašem srdci nevládne B h, ale jste motivovány tím zlým. Musíte ho rozpoznat a odmítnout. Rozumíte mi? Hluboko v srdci musíte cítit a vnímat: Toto je vzpoura. Toto je zloba. Toto je pýcha. Toto je uražení. Musíte to v tu chvíli odmítnout. Vidím však, že s t mi v cmi nenakládáte. Vidím vás, jak tu v c d láte a nenakládáte s ní. Tak to být nem že, d ti. Tak to být nem že. Nevejdeme do plnosti Božího království, do plnosti Krista, pokud se nebudeme u it init pokání. Nemluvím o pokání, kdy vám to musí n kdo íct, a pak jdete a eknete: „Tak promi .“ U te se init pokání samy. Ve chvíli, kdy jste usv d eny Bohem, že vaše jednání není spravedlivé, jd te do svojí kom rky. Nejste snad k es ané? Jd te samy do své kom rky, tam, kde vás nikdo nebude vid t, a p edstupte p ed Boha. Zabo te hlavu do polštá e a ekn te: „Bože, znovu. Vidím ve svém srdci zlobu, pýchu, nafoukanost, v ci, které tam nemají co d lat. Vidím tam povýšenost, zavržení, chudá kovství nebo vý itku: oni se se mnou nekamarádí. Nechovám se a nejednám, jako bys, Pane Ježíši, jednal Ty.“ M ly byste kle et a modlit se. Jd te za rodi i a ekn te: „Táto, mámo, poj te se se mnou modlit, poj me se postit nebo s tím n co ud lat, tento h ích je v mém srdci.“ Rozumíte mi? D ti, nebavíme se o p íb zích. O jakémsi k es anství. To nás nespasí. V ící rodi e, chození do církve, vaše pomoc na brigádách nebo ú ast na seminá ích a pond lcích je super. To vás ale nespasí. To vás nespasí. Pokud nebudete ve svém život nakládat s h íchem, tak Boží moc m že pracovat vedle vás, ale vás to mine. Není možné, aby k es ané jednali stejným zp sobem jako sv t. Nem žeme chodit v urážce, soudu, závisti, zlob nebo sobectví. Nem žeme d lat v ci, které by sv d ily o tom, že v ící nejsme. Když jsem se obrátil, byl jsem h íšný. Studoval jsem na gymnáziu a byl jsem špatný student. Po obrácení ješt chvíli také. Jednou jsme m li ve škole psát písemku. Místo u ení jsem kluk m celý ve er vykládal o Pánu Bohu. Kluci docela dávali pozor, cht li se tím zabývat. Ráno jsem ale nebyl na písemku p ipravený a íkal jsem: „Hoši, neumím matematiku, musím se vymluvit.“ Na internátu jsme mohli íct vychovatel m, že nám není dob e, a když to schválili, mohli jsme z stat ležet. P išla 10
vychovatelka, a tak jí íkám: „Paní vychovatelko, m je dneska špatn .“ – „Zvracel jsi?“ – „Nezvracel.“ – „Máš teplotu?“ – „Asi nemám.“ – „Tak z sta tady,“ a podepsala mi omluvenku. Normáln jsem jí lhal. Když odešla, tak mi jeden kluk, co tam sed l na posteli, ekl: „Já asi Boha nepot ebuji.“ Ptám se: „Jak to?“ Odpovídá: „Víš, co? Já p jdu na písemku. Z sta klidn tady.“ Rozumíte mi? Není možné, abychom se jako k es ané dál chovali jako zbytek sv ta. Protože potom si lidé okolo eknou, že nepot ebují k es anství. P ijížd jí sem r zní lidé nebo d ti, kte í v ící nejsou. Dívají se na vás, jak se chováte. Pozorují a p emýšlí, jestli toho cht jí, nebo necht jí být sou ástí. Jejich rodi e také. My také. To je to zv stování. Co mají vid t? Boží slovo íká, že Ježíšovy u edníky poznáte po lásce. Vidí v nás lidé lásku? Jsme jim p íkladem, aby mohli íci: „Poj me tam. Poj me mezi ty lidi. Mezi ty bratry. Poj me k Pe ulce, Hani ce, Davídkovi, Kristýnce.... Poj me k nim. Jsou laskaví. Neurážejí se. Pomáhají si navzájem. Když dostane bonbon, tak se prvn rozhlédne, jestli ho m že n komu dát.“ N kdy vidím, jak n co dostanete, a honem to schováte, aby to nikdo nevid l.Tak to nem že být. Není to tak, že bych nevid l n které dobré v ci. Díky Bohu za n . Ale je pot eba, abyste, d ti, pochopily, že jste sou ástí T la Kristova. Když n co spole n ud láme, tak máte sv j díl v ch zi spravedlnosti. D ti Boží, i když jsme dosp lí, nás se to vše týká stejn . D ti Boží, máme stejný problém. Tak jako n kdy nejednáme s v cmi u d tí, tak v ci n kdy necháme zapadnout v nás. Možná si to uv domujeme, pokud nám na to zbude as. N kdy si ale ani neuv domujeme, že s tím musíme jednat, a jde to n kde okolo nás. Jsme p íliš zaneprázdn ní, než abychom po tom šli. Kdy jsme si naposledy s našimi d tmi sedli a ekli si: „Tohle je problém.“ Dít s tím p išlo a v d li jsme, že toto je problém. Kdy jsme se naposledy jako rodina dohodli, že se za tu v c budeme modlit a postit? Nebo už jsme dokonalí? Máte dokonalé d ti? Tak to jsme v tom asi sami. Rozumíte mi? To jsou konkrétní v ci. Musíme je dostat pry ze svého života, protože jinak je to náboženství. Forma. M žeme si vzít isté košile a mít p kné shromážd ní. Jsem rád, že tady nechodíme polonazí nebo špinaví, nepochopte m špatn . To je dob e. Ale to není všechno. Nem žeme sem p ijít, sednout si, vypadat velmi zbožn , a p itom, kdyby nás n kdo p edtím nafilmoval a pustil to tady, tak se za to budeme styd t. V reakcích a interakcích doma, tam, kde žijeme, musíme být jedno T lo. Pokud t lo bojuje samo proti sob , je to nemoc! M že být smrtelná. Co je to za nemoc, sestro Márty, kdy t lo bojuje samo proti sob ? Leukémie? Leukémie m že být smrtelná. Pokud budeme bojovat proti sob navzájem, m že to být smrtelné, rozumíme tomu? Nem žeme si dovolit 11
být nep átelé. Nem žeme si místo pomáhání škodit. Máme být pono eni v jedno T lo a chápat sami sebe jako sou ást jednoho T la, jak v manželství nebo rodin , tak na shromážd ní. Jsme v ící lidé, ne? Jsme t mi, kte í mají tomuto sv tu zv stovat, že m žeme být podobní Kristu. Jsme t mi, kte í mají jít a dojít až do svatyn svatých. V tom je naše nad je. Stále ješt mluvím o vn jším nádvo í. Ješt jsem ani neza al mluvit o služb . Všímáte si toho? B h nám ješt ani nedovolil mluvit o svatyni. Musíme mluvit o smrti a vzk íšení a o pono ení. Pot ebuji zem ít, protože si nemohu žít sv j život jako tehdy na gymnáziu a sou asn žít k es ansky. Víte, d ti, pot ebujeme vydat sv dectví svým životem takovým zp sobem, aby n kdo ze sv ta mohl p ijít a íct: „Vidím, že se n co stalo, že ses zm nil.“ Víte, studoval jsem prestižní gymnázium a v prvním ro níku jsem m l špatné známky. M l jsem spolužáka, který musel odejít, protože m l špatnou známku z matematiky. Šel potom na jiné gymnázium, kde se okamžit stal premiantem t ídy, m l samé jedni ky a stal se z n j u itel matematiky. Studium nebylo jednoduché a v prvním ro níku jsem byl na rozhraní toho, jestli to ustojím, nebo neustojím. Nebyl jsem hloupý, ale ze základní školy jsem byl zvyklý po škole hodit tašku do kouta, ráno ji zvednout a íct: „Jé, špatná knížka.“ Když jsem p išel do t ídy a m l správnou knížku, zase jsem nem l tužku. Tak jsem si ji p j il. V tšinou se spolužáci okolo m nau ili nosit dv tužky, jednu pro sebe a jednu pro m . Když jsem uv il, za al jsem všude mohutn kázat Krista. Jednou si m zavolal t ídní u itel, který byl nev ící, a íká: „Ty, Kluso , jak dlouho už znáš Bibli?“ – „T i týdny,“ nebo možná: „Dva m síce!“ Tak mi íká: „Víš, nejd ív bys ji m l po ádn nastudovat, za ít podle ní žít, a teprve potom ji vykládat.“ Odešel jsem a cítil se soužen protivenstvími. B h m však usv d oval. Znovu a znovu ke mn mluvil a já jsem inil pokání. Možná se vám tímto vypráv ním vydávám. Je to špatn ? Možná si íkáte, o em toto vypráv ní je. Je to však podstatná v c. Když jsem kon il gymnázium, maturitu jsem ud lal s vyznamenáním, s jednou dvojkou, jinak se samými jedni kami. Nebylo to o tom, že bych najednou zchyt el, ale protože jsem pochopil. Následoval stužkovací ve írek. Pan profesor nás všechny me em pasoval do maturantského stavu. Každému n co ekl. Pamatuji si, jak tehdy vzal me , položil mi jej na rameno a íká: „Kluso , jsem rád, že jsi pochopil, že to tvoje k es anství se dá kázat životem, a ne slovy. Jsem rád, že jsi k tomu dosp l, a jsem na tebe pyšný. Jsem pyšný na to, jakým zp sobem jsi ud lal maturitu. Jsem pyšný, že jsi to pochopil. Jestli ješt za deset rok budeš takto žít, p ij za mnou, rád si t poslechnu.“ 12
N co se musí stát a zm nit v našem život . N co v našem život musí ukázat, že jsme zem eli. Musí být vid t, že se stala zm na. D ti, v dob mého studia mi rodi e ne íkali, abych se u il na maturitu. Nem l jsem nikoho, kdo by mi dokázal n co íct k tomu, co by se stalo, kdybych se neu il, nechodil do školy nebo z ní odešel. Paraleln se studiem jsem se musel uživit, zajistit si jídlo a nocleh. Musel jsem si vyd lat peníze a tužku si koupit. Nikdo m do ni eho nestrkal. Vás n kdy rodi e strkají. Ve vašem v ku, a týká se to hlavn starších d tí, byste v sob m li mít zako en né k es anství, které by obstálo navzdory vašim rodi m. I kdyby rodi e ud lali n co špatn , m ly byste být t mi, kdo to ustojí a eknou: „Rodi e, toto by bylo spravedlivé.“ N kdy byste m ly p ijít a íct slovo, které vám B h mluvil. P inést doma proroctví. P inést uklidn ní. Nevím p esn , jak mají fungovat d ti do dvanácti let, ale vím, jaká je norma od dvanácti let. P e t te si první kapitoly Lukáše. Od dvanácti let vás chci vid t v chrám , jak se staráte o dílo svého Otce. Je to tak, nebo tu špatnou Bibli, d ti? Kdo z vás má dvanáct rok a výš? Jedna, dva, aspo t i. Sestra Linda ty i. Chci vás vid t, že se staráte o dílo svého Otce. Ne samy o sebe. Ne o svoji vlastní zábavu. Hledejte a ptejte se: „Hospodine, mohu sloužit na n kterém míst , kam se moji rodi e nedostanou?“ Nem žeme vás neustále honit a motivovat, protože p ijde den, kdy vás nikdo motivovat nebude. Tehdy vás bude muset motivovat to, co je ve vás. Uvnit vás musí být n co, co zp sobí, že p jdete navzdory všemu, i kdyby nikdo okolo vás nešel. Brat i, poj me si p ipomenout, že jsme k es ané. Naše manželství nejsou jenom na ukázku, aby se na n lidé mohli dívat. Ale B h to tak iní. B h to tak iní. V Bibli je verš, který íká, že jsme co? Amfiteátr. Víte, co slovo amfiteátr znamená? Je to divadlo, kde všichni sedí okolo vás, vy jste dole na jevišti a všichni se na vás dívají. Žádné kulisy. Jsme tomuto sv tu divadlem. Jsme tomuto sv tu amfiteátrem.1 Lidé nás pozorují. Lidé se dívají, co d láte, jak odpovíte, jak telefonujete, jak se usmíváte, nebo se neusmíváte, co d láte, nebo ned láte. Jsme divadlem tomuto sv tu. Ale nejen to. Máme reprezentovat Boha na zemi. P edstavte si, že bych m l chodit s v domím, že ve mn krá í B h. Nemluvím o sob , že bych si myslel, že jsem Pán B h. Tak to není. M li bychom jít s v domím: Bože, jdu tudy, protože tudy jdeš Ty. Stejn jako 1
1. Korintským 4:9 – „Za to mám jist , že nás B h apoštoly poslední okázal jako k smrti oddané; nebo u in ni jsme divadlo tomuto sv tu, i and l m, i lidem.“ Žid m 10:32-33 – „Rozpome tež se pak na p edešlé dny, v nichžto osvíceni byvše, mnohý boj rozli ných utrpení snášeli jste, bu to když jste byli i pohan ními i ssouženími jako divadlo u in ni, bu to ú astníci u in ni byvše t ch, kte íž tak zmítáni byli.“
13
šel apoštol Pavel. Stejn jako šel apoštol Petr. Apoštol Petr, když se na n j lidé dívali, íkal: „Co se na nás díváte, jako kdybychom to zp sobili svojí vlastní zbožností.“ (Skutky 3:11-12) V d l, že se to nestalo pro jeho vlastní zbožnost, protože si uv domoval svou bezbožnost. Zap el i samého Krista pár hodin poté, co se kasal, že s ním p jde i na smrt. Víte, abyste dokázali chodit jako B h, musíte nejd ív pochopit, že nic nejste. Musíte pochopit, že vlastní zbožností nezp sobíte a nevyp sobíte nic. Lidé n kdy mají chytré e i. Takový „chytrý názor“. Zvláš u nás v echách. Máme názor na všechno. Zvláš , když jde o hokej, že? Pochopte, že nevíte. P esta te se s ostatními tahat a mít chytrý názor na válku v Kuvajtu, o které jste etli na internetu. Když nevím, tak nevím. Pokud mi k tomu B h nemluví, tak nevím. Ani té v ci nerozumím. Poj me zem ít. Poj me zem ít tomuto sv tu a poj me zem ít sami sob , abychom mohli být sou ástí T la. Zem eme své povaze a svému charakteru, abychom se mohli, spolu s tím druhým mrtvým, stát jedním živým. i me pokání, pokud nejsme schopni a p ipraveni plynout jako jedno T lo. Mám nad ji, že budeme init pokání a znovu obnovíme sliby jednoho v i druhému i mezi sebou v církvi. Mluvili jsme o k tech. K est, baptizó – pono ení. Pono ení do T la Kristova. Je dob e, že jsme s n kterými lidmi spolu p tkrát týdn . To je p kné. Není to ale jen o tom, že spolu máme být tak asto. Spolu navzájem máme žít transparentní životy a být schopni korekce a korigování. Být schopni vycítit a vnímat. Pokud m zabolí pata, tak to cítím všude v t le. Pokud mou ženu n co zabolí, tak to musím aspo cítit a musím být schopný s tím n co ud lat. Slýchávám jednu v c, ze které, brat i a sestry, musíme init pokání. Slýchávám: „Tohle je taková naše bolest. To je taková moje bolest, se kterou nejsme schopni naložit.“ Pokud s tím nakládáte, a už úsp šn , nebo neúsp šn , sláva Bohu. Pokud s t mi v cmi jednáme, budiž. Budeme prost bojovat a bojovat. Budeme padat, ale i vstávat. Nesmíme však ty v ci nechat být a nejednat s nimi. V tu chvíli nejsem pok t n do T la, ale žiji si jako samostatný orgán. Jsem mimo T lo Kristovo a život mnou neproudí. Pokud nebudeme plynout jako T lo, nebudeme ani schopni vstoupit do chval. Každý z nás musí být napojen na Hlavu a s druhými spojen klouby, jak o tom výborn kázal bratr Jirka. Brat i, vezm me toto slovo, které nám B h íká, a u i me konkrétní kroky. Te skon ím a dám prostor pro otázky. Potom poj me, a než se rozejdeme, n co s tím slovem ud lejme.
14
