ODPUŠT NÍ MARTIN KLUSO (Praha, duben 2005) Poj me se podívat do 6. kapitoly Matouše do 12. verše. Je to z modlitby Pán , kterou jist všichni dob e známe. Píše se tady: „A odpus nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinník m našim.“ Cht l bych dneska mluvit o odpušt ní. V ím tomu, že odpušt ní je jeden ze základních pilí , kamen , Božího charakteru. Myslím tím schopnost odpoušt t. Poj me se tedy podívat, co odpušt ní vlastn je. Co je to, když n komu máme odpustit nebo když B h odpouští nám? Co si pod tím p edstavujete? íkáte, že na to zapomeneme, že mu to nebudeme p ipomínat? Že mu to nebudeme po ítat? Myslím, že jste pom rn p esn vystihli význam eckého sloví ka „afiemi“ pro odpušt ní. Pokusím se ho p eložit z e tiny. Slovo „afiemi“ znamená „odejít od n eho; od n eho odstoupit, n co nechat být; odložit, opustit“. Amen? Poj me si však nejprve íct, co je to neopušt ní. Co je to neodpušt ní? íkáte hn v. – Ne, nemusí to být hn v. – Že to p ipomínáme a vy ítáme to? – Ne, ani vý itka to nemusí být. Neodpušt ní totiž nemusí být nutn zlé. P edstavte si, že n jaký soudce ekne: „Tohle bude odpušt no a tohle nebude odpušt no.“ Nebo máte dluhy a n kdo ekne: „Tohle vám odpustím a tohle už vám neodpustím.“ Neodpušt ní je o tom, že máte n jaký dluh a ten dluh z stává. Máte to na ú tu. My v našem k esanském pojetí hned chápeme neodpušt ní jako n co negativního. Chápejme však, z eho neodpušt ní a odpušt ní vychází. Vychází z uznaného dluhu. Amen? Vychází z uznaného h íchu. V bec se nebavíme o tom, jestli to je, nebo není pravda, jestli ten dluh existuje, nebo ne. Amen? Ten dluh je platný, h ích existuje. Touto myšlenkou musíme za ít. N kdy totiž máme pocit, že když odpouštíme, íkáme tím, že se žádný h ích nestal. íkáme: „Dob e, já ti odpustím,“ a tím jakoby neuznáme ten h ích, jako kdyby nebyl. Ale to není pravda, ten h ích se stal. Amen? Ta k ivda se nám stala. Stejn to funguje i s Bohem. Když B h íká, že jsme bez h íchu, neznamená to, že všechno vlastn bylo v po ádku. Existuje jasné prohlášení dluhu. 1
Shodneme se tedy na tom, že existuje dluh, stal se h ích. Existuje n co, co má své d sledky, své následky. V p ípad p estoupení zákona se jedná t eba o v zení. Amen? V p ípad dluhu máte zodpov dnost ho splatit. Pokud mi t eba dlužíte peníze a já bych vám to neodpustil, tak ned lám nic zlého. Po ítám s tím, chci, abyste mi peníze splatili. Je to tak? A to navzdory tomu, jestli máte, nebo nemáte schopnost je splatit. Mám právo na základ naší domluvy vám dluh neodpustit. Amen? Mám právo mít váš dluh zapsaný ve svém dení ku. Podobn stát má právo íct: Provedl jsi tento zlo in a to ti neodpustíme. Neodpušt ní tedy znamená, že na své pohledávce po ád trvám. Sedím na ní, po ád s ní jednám, po ád ji mám zapsanou v tom svém dení ku. Když po ítám svoje peníze, íkám si: Mám jenom tisíc korun, ale jistý p ítel mi dluží p t tisíc. Po ád s tím po ítám, po ád to mám zapsáno ve svém ú etnictví. Jednoho dne však p ijdu a eknu: „P íteli, mám tady zapsáno, že mi dlužíš p t tisíc korun. Rozhodl jsem se ti to odpustit.“ A co se v tu chvíli stává? Vezmu gumu nebo to škrtnu a p estávám mít na toho p ítele jakýkoliv požadavek. íkám: „Nechci to po tob .“ Pozor na to! N kdy to lidé d lají tak nap l. íkají: „Vím, že nemáš peníze. Já ti to odpustím. Až jednou budeš mít, tak mi to vrátíš.“ Je to hodn nebiblické. Lidé se mohou domlouvat na em cht jí, ale u Boha je odpušt ný dluh prost vymazaný. Je to vymazáno, zapomenuto, neexistuje to. Odešel jsem od toho, nechali jsme to být, odstoupili jsme od toho. Amen? Už o tom nemluvme, bylo to odpušt no, vynulováno. Je to stejné, jako kdybych sv j dluh splatil. Amen? I státní z ízení zná tuto formu odpušt ní. N kdy vám odpustí, tak že se vám vaše p estoupení ani nezapo ítává. Konec, hotovo, nem žete už být nadále trestn stíháni. Bylo vám odpušt no a už se k tomu nikdo nikdy nesmí vracet. Existuje ješt podmíne né odpušt ní. Vlastn je to podmíne né odsouzení. To znamená: Dob e, ješt t nezav eme, dva roky si t budeme hlídat, a jestli n co provedeš, tak ti p ipo teme i to, co jsi provedl minule. Je to tak? N kdo dostane podmíne ný trest. Dostane takzvan podmínku. To není podmíne né odpušt ní, to je podmíne né odsouzení. Byl odsouzen s podmínkou, rozumíme tomu? M jme to na pam ti, rozum jme tomu. Protože je v tom rozdíl. N kdy íkáme, že jsme odpustili, a p itom jsme podmíne n odsoudili. Rozumíte tomu? I ábel nás takhle oklamává. P ijdeme za Bohem a myslíme si: Bože, Ty jsi mi odpustil. A ábel íká: „No, On to na chvíli p ekryl a uvidí, co se bude dít dál. 2
Pokud zh ešíš, tak ti to zp tn zapo ítá.“ Je to tak? íká vám to n kdy ábel? Amen. Ale to není pravda, to je podvod, to je lež. Protože Boží odpušt ní znamená, že B h od té v ci odejde a už si na ni nepamatuje. Amen? Už ji anuloval. Pokud m žeme íct, že B h umí zapomenout, tak práv v tomhle momentu zapomíná. Mimochodem, to, že zapomínáme, je Boží dar. To není neschopnost, to je zám r. Takže to, že existuje schopnost zapomínat, je Boží dar. Poj me ho využít k zapomínání cizího p estoupení. Amen? Když p emýšlíme o n kom, komu máme odpustit, tak za prvé uznejme, že tam bylo p estoupení. Ano, byl tam h ích. O tom se nebavíme. Amen? Odpušt ní není o tom, že pop eme h ích. Ano, h ích se stal. A práv proto p ichází odpušt ní. Odpušt ní p ichází tím zp sobem, že od toho odcházím a už je to vy ešené. Jestli proti mn p íšt znova zh ešíš, tak budeme ešit novou v c a na tu starou už nevzpomenu. Takže pozor na to, abyste neodložili ten notýsek se zapsaným dluhem n kam do stolu, a když potom p ijde as, ten správný as, tak ho vytáhli a ekli: „Mimochodem…“ Používají se k tomu takové „hezké“ fráze: „Víš, nechci ti p ipomínat…“ Znáte to? – „Nechci o tom mluvit, protože už jsme si to vy ešili… tam tu záležitost tehdy.“ – „Podívej se, ešíme tuhle v c a nebudu mluvit o tom, co bylo p edtím – za prvé, za druhé, za t etí, za tvrté, za páté.“ Rozumíte mi? Tohle je všechno špatn , to není odpušt ní. To nebylo odpušt no. Pokud odpustíte, už to neexistuje, a jakmile to zmíníte, tak h ešíte. Zajímavé, že? H ešíte. Cuká se to n kdy v lov ku, že? Cuká se to n kdy v lov ku, aby vytáhl ty staré v ci, aby je vytáhl ven. Trošku je prot epat, oprášit, použít, dát jim n jakou hodnotu. – „Dlužíš mi padesát korun. Vra mi padesát korun. A to bu rád, že nejdu do stolu a nevytáhnu ú ty z minula.“ – „Po kat, to jsme si p ece vy ešili.“ – „No, to sice ano, ale pokud nevy ešíš t chhle padesát korun, tak mám všechno ješt ve stole.“ Amen? Pokud n komu odpustíte, vezm te složenky, papíry, a spalte to, už to nikdy nebudete pot ebovat. Amen? Duchovn e eno. Odpušt ní by ur itým zp sobem m l být náš životní styl. Zapomínání, nepo ítání. Víte, vyrovnávání se s minulostí je náš zp sob p emýšlení jednoho v i druhému. On však není náš. Není nám vlastní. Amen? Musíme se stát milosrdnými, amen? Nejsme, ale pracujme na tom. Ztotož ujme se s Bohem, p ijm me Boží charakter, Boží zp sob p emýšlení, že se vyrovnáváme s minulostí a že ji nevlá íme s sebou. A už my v i n komu, nebo n kdo v i nám. T eba i B h. Amen? Považujte svou 3
minulost do dnešního dne za vy ízenou v c. A pokud vás n co hryže, tak to jd te vy ešit. Nevlá ejte se s tím. Pokud m žete íct: „P íteli, víš, tehdy, kdysi dávno p ed deseti lety, jak jsem na tebe nepo kal u autobusu a ujel jsem ti, po ád na to myslím, já bych to cht l vy istit.“ Rozumíte mi? – „Zlobíš se na m , nezlobíš se na m ?“ – „Ne, já ani nevím kdy – aha, to už jsem ti dávno odpustil.“ – „Dob e, já to tímto považuju za vyrovnané.“ – „P íteli, prosím t , ješt b hem studií jsem si od tebe p joval tisíc korun. Tehdy, pamatuješ na ten ob d? Máme to vy ešené, vyrovnané?“ – A když vám p ítel ekne: „Já o ni em nevím,“ tak je to vyrovnáno, už to ne eším. Amen? Tohle je vy išt no, vyjasn no, vyrovnáno. Ud lejte to, pokud n kde nemáte jistotu. – „Bože, cht l jsem Ti ješt vyznat tenhle konkrétní h ích, tam tehdy… Nikdy jsem o tom nemluvil. Po ád se mi to vrací. Odpus mi, neznal jsem T , h ešil jsem. Bylo to špatn a já to chci ješt jednou íct. Chci Ti to íct. Považuji to za odpušt né. Rozumím tomu tak, že i tohle je odpušt no a že se na to vztahují všechny verše o odpušt ní.“ Amen? B h íká: „Amen.“ V tu chvíli to už neexistuje. Není nikdo, kdo by vám to sm l p ipomínat. Amen? Není nikdo. Na základ tohohle h íchu už nem žete jít do pekla. Na základ tohohle h íchu nem žete být souzeni, nem žete být odsuzováni. Amen? Dokonce ani t mi lidmi, kte í v tom byli ú astni. Vy se s nimi však n jakým zp sobem také musíte vyrovnat. Pozor, to není tak, že vám odpustí B h a vy eknete: „P íteli, prosím t , ten dluh, který mám v i tob – B h mi to odpustil.“ Takhle to nem že být – Pán B h zapla , hotovo. Tak to není. Máte však svobodu, a pokud si ty v ci vyjednáte, tak p ichází odpušt ní. A už nem že nikdo p icházet a p ipomínat vám to. V tšinou kupodivu p ichází t etí osoba. S n kým si vy ešíte dluh a p ichází se do toho motat n kdo t etí. Vy eším si to s Bohem a p ichází ábel a p ipomene mi to. – „Co tob je po tom!? To nebylo mezi tebou a mnou, já jsem proti tob , áble, nezh ešil, a tak s tebou nemám nic do in ní. Ty se do toho neple , hle si svého h íchu.“ – To je hodn d ležité. A stejným zp sobem, pokud se vyrovnám s n jakým bratrem, tak to s ním mám vyrovnané. Amen? Mám odpušt ní. Víte, to je moc p íjemné. Myslím, že tak nežijeme. A m li bychom. P edstavte si, kdyby všechny v ci, které se staly špatn , najednou neexistovaly. Nebyly by. Není to p íjemné? To je velmi p íjemné. Protože každý z nás n kde zh ešil, n kde n co ud lal špatn , n kde ublížil. A my se s tím musíme vyrovnat a musíme to považovat za vy ízené, protože budeme žít na v nost, prosím vás. To, že za pár let um eme, a už tak, nebo onak, nám 4
nepom že. Zvláš pokud jste v ící – i když um ete, stejn budete žít nav ky! A proto je pot eba p ijmout odpušt ní a v ci, co byly, zapomenout. Protože i B h je zapomn l. Amen? Tady v Matouši se píše zvláštní v c. Píše se tady, že pokud my odpustíme, tak i B h odpustí nám. Mnohokrát vidíme, že B h n co d lá, a na základ toho to d láme my. Tady existují verše, které to jakoby obracejí a íkají, že B h eká, až odpustíme. Jak to tedy je, kdo odpustil první? Víte, B h v Kristu nejprve odpustil nám. Ale B h chce, abychom p evzali Jeho charakter. Poj me si ten p íb h p e íst. Matouš 18. kapitola od 23. verše: „A protož podobno jest království nebeské lov ku králi, kterýž cht l po et klásti s služebníky svými.“ To znamená, že p ichází a íká: „Poj me si srovnat svoje dluhy. Doneste si svoje notýsky. „A když po al klásti, podán mu jeden, kterýž byl dlužen deset tisíc h iven.“ Ten dluh nikdo nezpochyb oval, dlužil deset tisíc h iven. Prý to byl ro ní plat Heroda. Budiž. „A když nem l ím zaplatiti, kázal jej jeho pán prodati i ženu jeho i d ti i všecko, což m l, a zaplatiti.“ Zjevn na to m l nárok. Tady se to nijak nezpochyb uje. Je to dost pen z. Nem l ím zaplatit. To je problém, že? To není jako dneska, kdy lov k vyhlásí bankrot, a nic. Mn se hrozn líbí, že B h je v t chhle v cech jasný, striktní. Prost s t mi v cmi se jedná. „A když nem l ím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati i ženu jeho i d ti i všecko, což m l, a zaplatiti. Tedy padna služebník ten, klan l se jemu, ka: Pane, poshov j mi, a všecko zaplatím tob .“ Ne íká: „Odpus mi to.“ íká: „Prokaž milosrdenství v tom, že mi posekáš.“ Amen? My n kdy p icházíme s postojem: P íteli, t ch p t, deset tisíc, co jsem si od tebe p j il – prosím t , zapomeneme na to, jsme p ece k es ané. – Rozumíte mi, to je nebiblické, to je špatné. Je to tak? Amen. „I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil.“ Tady se píše, že ho propustil a odpustil mu dluh. ekl mu: „Dob e. Nechme to, vynulujme to.“ A tak B h je první, kdo nám odpouští. Amen? První je B h, který p ichází a odpustí nám. „Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebník svých, kterýž mu byl dlužen sto pen z, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, ka: Zapla mi, cos dlužen.“ P ed chvílí vyd lal deset tisíc h iven. Byl mu smazán dluh. Bylo mu odpušt no. Jde, potká venku n jakého služebníka a ekne mu: „Zapla , co mi dlužíš!“ A je to sto pen z! Rozumíte mi? Sto pen z, to je nic oproti deseti tisíc m h iven. „Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, ka: Poshov j mi, a všecko zaplatím tob .“ íká úpln stejná slova. To je ten samý verš. „On pak necht l, ale odšed, dal jej do žalá e, dokudž by 5
nezaplatil dluhu.“ Nep ijal zp sob svého pána a neprokázal milosrdenství, p estože nad ním bylo prokázáno. „Vidouce pak spoluslužebníci jeho, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pov d li pánu svému všecko, co se bylo stalo.“ P išli a ekli: „Pane, podívej se, tohle není v po ádku.“ Víte, n kdy se p íliš bojíme, abychom nežalovali. To není žalování, to je prost vydávání po tu. N kdy mají lidé problém, neví si s rady, ale bojí se, aby nežalovali, tak o tom nikomu ne eknou. Žalování je však o motivu. Pokud pot ebuji pomoct, p jdu za staršími, pokud jsem dít , p jdu za rodi i a eknu: „Podívej, mám tenhle konflikt, tuhle v c. Tenhle bratr mi ublížil a já nevím, co s tím, jak to mám ešit.“ To není žalování, takže klidn jd te a ekn te: „Tady se d je nepravost, tohle je v nepo ádku.“ P ij te za staršími. Je úpln v po ádku, když eknete: „Vidím, že se tady d je n co, co není v po ádku. Zasta se té p e.“ Do tu to: „Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služební e zlý, všecken ten dluh odpustil jsem tob , nebs mne prosil. Zdaližs i ty nem l se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou? I rozhn vav se pán jeho, dal jej kat m, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen.“ Ale to je jeho vlastní výrok, ne? Jeho vlastní slova ho odsoudila. Amen? Jeho vlastní slova, ten soud, který vy kl, byl soud, který byl pak vy en nad ním. Amen? „Tak i Otec m j nebeský u iní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí svých provin ní jejich.“ To znamená, že nás B h povolává k tomu, abychom odpustili. Abychom zapomn li, protože pokud nep evezmeme Boží charakter a neodpustíme, tak ani nám nebude odpušt no. Víte to? Pokud neodpustíme, tak nám nebude odpušt no. To je hrozné, že? Takže na jednu stranu íkáme: „B h odpustil, B h od toho h íchu odešel,“ a na druhou stranu íkáme, že za všechny h íchy, které byly, budeme muset pykat, budeme je muset splatit, všechny dluhy se dále po ítají, pokud neodpustíme my. Amen? Takže poj me zpátky do 6. kapitoly Matouše: „A odpus nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinník m našim.“ Jsou lidé, kte í se proti vám provinili. Amen, lidé se proti vám provinili. Vezm te to jako fakt. Nerozm l ujme to a ne íkejme: On to tak možná nemyslel. Klidn si p iznejme, že to tak možná myslel. Že se n kdo zachoval zle a uk ivdil, ud lal zlou v c. Amen? Ud lal zlou v c. M l zlé srdce a ublížil nám. 6
Nebojme se toho, protože když to rozm lníme, potom mu to odpustíme tak jako nap l. Když si však p iznáme, že se n kdo opravdu provinil, tak už neodpouštíme, máme jakousi hranici. Nebo máme po et. íkáme: „Tak dost! Za prvé, tohle jsem ti odpustil, za druhé, tohle jsem ti taky odpustil, za t etí, i tohle jsem odpustil. Nezlob se na m , to je už pátá v c b hem jednoho dne. Ty si ze m snad d láš legraci?“ Ano, máte nárok po ítat. Ale teprve až se dopo ítáte 491, tak m žete za ít biblicky uvažovat o tom, že byste mohli mít právo neodpustit. Je to tak? ty istadevadesátkrát za den, ne? Sedmdesátkrát sedmkrát? Vždycky jsem si myslel, že když dojdu do 490, tak po 491. mám právo zvažovat, že bych neodpustil. Rozum jte mi, n kdo vám ud lá n jakou v c. Ud lá ji podruhé a pot etí a po tvrté a po sedmnácté a po dvou sté šedesáté osmé. Za jeden den, prosím vás. Po ítá se jenom jeden den. Co se snažím nazna it? Nemáme žádnou výmluvu. B h nám nedal žádný prostor pro výjimky. Amen? Nemáme žádný prostor pro to, abychom se mohli hn vat, abychom mohli neodpustit. Amen? A te pozor, co když vám n kdo ublíží úmysln ? To je stejné, že? P edstavte si, že p ijdu a úmysln n komu šlápnu na nohu. Schváln , jak dlouho to vydrží. Každé t i minuty mu šlápnu na nohu. Úmysln , úpln úmysln , cht l jsem ho naštvat. Pro o tom hovo ím? Protože si klademe ve své duši ur ité vnit ní podmínky. Abych odpustil, nesmí mi nikdo provést nic úmysln . A nesmí to být moc asto. Je to tak? Také to nesmí být to samé. Není to tak? Není to tak v konfliktech v rodin ? P edstavte si, že jste imunní do 490. úmyslného ublížení za den tou samou osobou. A za nete se hn vat až potom. Není to bezvadné? A do té doby to nikomu nepo ítáte. Co íkáte? To je dokonalost! Do té doby to nepo ítáte a odpouštíte. Takže p ijdete – á, jedny neuklizené ponožky na zemi – dobrá. A ne, že p ijdete za t i minuty a leží tam ty samé. To musí být 490 jiných ponožek neuklizených tam, kam pat í. ty i sta devadesát neuklizených hrnk . ty i sta devadesát pozdních p íchod z práce za jeden den. To nevím, jestli se dá stihnout. To bych musel každé t i minuty p ijít pozd z práce. Co ješt by se dalo? Ale vy asi víte sami, že? Tak tohle je Boží zp sob. A stejn by to m lo fungovat v církvi. ty istadevadesátkrát bychom m li být schopni odpustit, zapomenout, nep ipomínat. Možná si íkáte: Jak si to mám po ítat, když to zapomínám? Je to jinak. Nebavíme se o tom, že lov k chodí s tužkou a d lá si árky, jestli to náhodou dneska nep ekro í. Bavíme se o tom, že jsme nedostali žádný prostor pro to, abychom neodpustili. 7
Poj me dál. P edstavte si, že skon í den, vy se podíváte na ty svoje pomyslné árky a není to 490. Celé to jde do koše. Celé to vyhazujete, celé to spláchnete a za íná druhý den a v erejšek není. Amen? V erejšek není. V erejšek neexistuje, nez stala žádná ho kost. Nemá být na základ eho, protože jsem odpustil. Víte, pokud máte ho kost, tak jste to nevygumovali, nevymazali. Amen? A tak si p edstavte, že chodíme tím zp sobem, že ve er zapadne sluní ko a všechny k ivdy dne odcházejí s ním. Všechna naše ho kost, všechny naše vzpomínky, všechno, co bych mohl mít proti vám. Všechny naše „dluhy“ jsou smazány. Pokud odpustíme. Amen? Dneska jsme se sešli v církvi a všechny v ci, které jsme si minule ud lali navzájem, jsou pry . Dneska je nový den. Amen? Pokud jsem vám n kdy ublížil, komukoliv, a vy jste mi odpustili, tak máme mezi sebou isto. Amen? Máme isto mezi sebou. Máme isto. istý list. istý výkaz, rejst ík, prost isté ú etnictví. Za ínáme od nuly, amen. Nic proti vám nemám, brat i, víte to? V d li jste to? V d li jste to? Nic proti vám nemám. Jestli chcete, podepíšu vám to. P ipravte si papírky, dám vám tam i rodné íslo. Amen? Nic si proti vám nedržím. Všem jsem vám odpustil. Cokoliv. A B h m te na základ toho bude soudit, kdyby to tak nebylo. Amen? To znamená, že pokud bych si vzpomn l a íkal: „No, brat e, všechno jsem ti odpustil, ale tehdy tam tu akci… Víš, co konkrétn myslím, že? Ur it víš.“ Pozor na to, tam si m že váš bratr dosadit cokoliv a vygenerovat si dostate né množství odsouzení. Nejlepší odpov , když za n kým p ijdete a íkáte: „Nemáš proti mn n co?“ je: „No, ty víš sám.“ Neznáte to? N kdy za n kým p ijdeme a ekneme: „Brat e, máš proti mn n co?“ – „No, v podstat nic.“ – „Aha. V podstat nic, krom …? A ten seznam je co?“ – „No, víš, to by bylo na dlouhé povídání.“ – „Co?“ – „Te ne, te ne.“ – „Te ne, te ne, a kdy?“ – „Víš, co, jednou. Jednou si to probereme.“ A te m drží v šachu. Rozumíte mi? íkám to jako n jakou teorii tam n kde z venku? Anebo se nám to ob as vkrádá do rodin, ob as se nám to vkrádá do našich duší, do našeho p emýšlení? A možná do církve? Amen? Anebo víte, co je ješt docela „dobrý“ trik? Když za n kým p ijdete a íkáte: „Máš n co proti mn ?“ – „Víš, já bych ti to asi ne ekl v lásce.“ Znáte to? – „Já bych ti to asi ne ekl v lásce.“ – „Aha, aha. A co s tím mám te d lat. Mám po kat?“ – „Víš, co, po kej, on to as trošku spraví.“ – „Aha, a kolik ho tak asi pot ebuješ?“ – „Víš, co, ne ešme to te .“ – „Aha, aha. Tak B h ti žehnej, no.“ Rozumíte mi. Co s tím lov k m že d lat? Co s tím v tuhle chvíli m žu 8
d lat? Zní to skoro k es ansky, že? – „Víš, já bych ti to te neum l íct v lásce.“ – No, tos mi tu lásku opravdu prokázal, d kuju. Te jsi se opravdu zachoval „k es ansky“, to oce uju. Cítím tvou „lásku“ ke mn . N kdy to m že být manžel, manželka. Nebo ne? Myslíte, že by to tak m lo být? Víte, co riskujeme? Já vás nechci d sit, ale víte, co riskujeme? Že nám nebude odpušt no. Riskujeme mu itele, kata. Pokud neprokážeme milosrdenství a odpušt ní, tak nám nem že být odpušt no. A víte, jak máme odpoušt t? Máme odpoušt t tak, že to zapomeneme. N kdy máme ho kost, zran ní, a musíme s tím naložit. A tak to ekn me. ekn me to na rovinu: „Víš, já jsem ti odpustil, já ti chci odpustit. Ale jsem z toho zran ný. Poj me se za to modlit. Pot ebuju as, abych p ekonal to zran ní, pot ebuju se s tím vyrovnat. Poj se se mnou za to modlit. Ale odpustil jsem ti, už to není tvoje v c, te už je to m j problém.“ Bu te féroví. ekn te: „Te je to m j problém. Absolutn jenom m j problém. V i tob nemám žádný dluh, mám jenom zran ní, se kterým musím n jak naložit.“ Mám nabouranou d v ru. P edstavte si, že bych si nap íklad p j il tady od bratra deset tisíc korun a pak eknu: „Brat e, promi , prost mi to nevychází, peníze ti nevrátím. Koupil jsem si tohle a chci si koupit ješt tamto, promi . Mimochodem, nemáš dalších dvacet? Tys mi odpustil, ne? Všechno zapomenuto, ne? Tak co je za problém?“ Pozor na to! Pokud se lov k n jakým zp sobem zachoval, tak to, že mu odpustíte, neznamená, že si znovu nepot ebuje vybudovat d v ru. Je to tak? Bratr patrn ekne: „Dobrá, ale pot ebuju, abys prokázal jistou zralost, než se s tebou budu bavit o tom, že bych ti p ípadn p j il peníze.“ Rozumíte mi? To je v po ádku. Nemusíme to „p ek es anš ovat“. Ale je d ležité, abychom si nedrželi ho kost. Znáte ten dialog: „Ty se zlobíš?“ – „Ne, už ne.“ – „A pro se mnou nemluvíš?“ – „Já s tebou mluvím. Co pot ebuješ?“ – „No, jen jsem se cht l zeptat, kam dneska pojedeme.“ – „Nevím.“ – „Ty se mnou nemluvíš?“ – „Mluvím.“ – „Cht l jsem se jen zeptat, jestli bychom n kam odpoledne nevyrazili?“ – „Jo.“ – „Tak kam bychom vyrazili?“ – „Nevím.“ Tohle není odpušt ní. Rozumíte mi? Bu te k sob navzájem laskaví a milosrdní. Víte, co je v tu chvíli lepší? íct: „Víš, promi , pot eboval bych si chvili ku sednout, možná chvíli sám, možná chvíli s tebou, poj me se modlit, a je ta v c pry . Bojím se, že když si te budeme povídat o tom, kam pojedeme odpoledne, že se mi do toho bude n co plést.“ Pot ebuji si ob as sednout s manželkou a íct jí: „Tady to 9
jsem asi p ehnal, že? Promi , to jsem nezvládl. Poj me to vy istit, promi mi to, odpus mi to a poj me se bavit dál.“ Amen? A pak se nem že stát, že bychom byli na výlet a n kde na pozadí s námi „pochodovala“ diskuze ze v erejšího ve era, kdy jsme si neporozum li. Amen? To musí jít pry . To musí jít pry . Dejte to pry , ist te to! ist te to. Nebo v církvi. Nedej Bože, abychom v církvi n co takového m li a táhli to dny, týdny, m síce, roky. Vy ist te to, že te to pry ! Že te to pry , jestli máte n jaké neodpušt ní, jestli máte n jaká zran ní, jestli máte cokoliv. A to mohou být právoplatné dluhy. Amen? Že te to pry . Haleluja. P vodn jsem se cht l dostat n kam úpln jinam. trnáctý verš: „Nebo jestliže odpustíte lidem poklésky jejich, odpustí i vám nebeský Otec váš. Jestliže pak neodpustíte lidem pád jejich, aniž Otec váš odpustí vám pád vašich.“ Amen, amen a amen. Lukáš 7:47: „Protož pravím tob : Odpušt ni jsou jí h íchové mnozí, nebo milovala mnoho. Komu se pak málo odpouští, málo miluje.“ Tady to je ten p íb h o nev stce, která p ichází za Ježíšem do farizeova domu. Dotýká se Ježíše, omývá Mu nohy, utírá Mu je a tak dále. A všichni ti farizeové se podivují, íkají: „Kdyby to byl prorok, tak by v d l, co je to za ženu.“ Uv domte si však, že pokud jí Ježíš v tu chvíli odpustil, tak to pro N j nebyla nev stka. Rozumíte mi? Ježíš by nedovolil, aby se Ho dotýkala nev stka. Chápete to? V Jeho o ích to nebyla nev stka. V Jeho o ích to byla po estná žena. Oni íkali: „Kdyby to byl prorok, tak by v d l, co je to za ženu.“ A On by mohl íct: „Pánové, kdybyste byli v duchu, tak byste v d li, co je to za ženu.“ Amen? Její h íchy byly vygumovány, vynulovány, nejsou. Duchovn e eno má istý trestní rejstík. Rozumíte tomu? To je Boží p emýšlení. P išla po estná žena. To je Boží p emýšlení. Pokud takhle nebudeme smýšlet v i bratr m, v i svým nejbližším, v i vzdálen jším, v i komukoliv, tak je to špatn . Musíte toho lov ka vid t v novém sv tle. Nic proti tob nemám, nemám proti tob žádný „záznam“. To je jediný zp sob, jak my, h íšníci, bývalí h íšníci, m žeme íct: „P ichází satan a nic proti mn nemá.“ Protože všechno, co by mohl mít – a on se bude snažit to mít – tak nemá, protože to bylo vygumováno, bylo to zrušeno. Ta žena si uv domila, že k Ježíši p ichází s istým štítem. Pro ni to znamenalo absolutní zm nu ve smýšlení o sob samé. Rozumíte, tam nebyla cesta zpátky. Ona se vydala smilstvu. Sta ilo jednou. A najednou – bác. Její život se poskvrnil, zni il. Okamžit poh bila n kolik v cí. Dostala cejch, pe e , už nebyla cesta zpátky. Už nemohla být panna, už 10
nemohla být po estná. Amen? Už nemohla být vdaná za ur ité typy lidí, kte í by prost ekli: ne. A p išlo to znova, pot etí a po tvrté a popáté. Rozjel se vlak a byl konec jejího života a konec nahlížení na její život. Rozumíte mi? Nemohla se ucházet o ur itý styl života. Nemohla. Hotovo, není šance. Není cesta zp t. Mohla p estat h ešit, ale nepomohlo by jí to. Ta pov st jde s ní. A já v ím, že to je jedna z žen, které pak putovaly s Ježíšem a které se vdaly za n koho z budoucích starších nebo možná apoštol . N kte í z lidí, kte í jsou nám autoritami, jsou bývalí alkoholici, n kte í násilníci, n kte í narkomani. Amen? O n kterých to nikdo z nás ani neví. V bec to nevíme, v bec se to nep ipomíná, ne eší a nep ichází nám to na mysl. Amen? Nep ichází nám to na mysl. Haleluja. Co ten celník? Kde se o n m píše, že je celník? Nepíše se o n m, že je celník. Píše se o n m, že je apoštol. Kolaborant. Byl celník kolaborant? A B h mu p itom sv il vládu nad církví! Protože pro N j to nebyl kolaborant. Pro N j to byl apoštol. Pro N j bylo vše o išt no, vy ešeno, hotovo. Amen? Takhle se B h dívá na nás a chce, abychom se takhle dívali na sebe navzájem. Jestliže nám B h odpustil takové h íchy, jestli nás B h dostal z toho, když jsme proti N mu, proti Svatému, h ešili, jak m žeme t ch sto pen z, nebo kolik jich je, neodpustit? Zamysleli jste se n kdy nad tím, jaké v ci neodpouštíme? Všimli jste si toho n kdy? P išel snad za vámi manžel a šlápl vám na nohu? Schváln , zám rn , t ikrát po sob ? D je se tohle? Amen? Nebo n kdo kolaboroval, podvedl vás? Anebo se zeptám takhle: P ibil vás už n kdo na k íž? Ježíš visel p ibitý na k íži a p imlouval se u svého Otce, íkal: „Ot e, odpus jim, oni nev dí, co iní.“ Tam je stejné slovo – odpus jim. Tam je stejné slovo: „Bože, nepo ítej jim to.“ Rozumíte, Ježíš íká: Vymaž jim ten záznam. Vynuluj to. Amen? Vynuluj to, nepo ítej jim to, že Tvého syna p ibili na k íž. Dovedete si to p edstavit? Dovedete si p edstavit, že byste m li syna a n kdo by vám toho syna vzal? N kam byste ho poslali, t eba do n jakého domu, a ekli byste: „Prosím t , dones jim zprávu, že vedle jsou zlevn né mandarinky. Dones jim dobrou zv st. Ano? ekni jim to.“ Anebo co h , ti lidé vám dlužili peníze a vy pošlete svého syna a eknete: „Prosím t , vy i jim, že už mi nic nedluží.“ A oni ho zmlátí a p ibijí ho tam n kde na plot. Nechají ho tam vykrvácet. Je to brutáln jší, než je to v Bibli? A jediné, co vám jako otci ješt stihne íct, je: „Táto, nezlob se na n . Nezlob se na n . Ne eš to. Odpus jim to. Oni nev d li, co iní.“ Rozumíte tomu, nebo ne? Ježíš p ichází a ukazuje nám plnost odpušt ní. 11
Komu z vás se tohle stalo? Kdo z vás má nárok neodpustit? B h nám odpustil práv takové v ci. Odpustil nám h ích. Jak v bec m žeme neodpustit? Jak v bec mohu p emýšlet o tom, že se budu hn vat, že si ponesu n jaký záznam o n kom z vás. Amen? Nebo, nedej Bože, o své žen . Nebo o d tech. Nebo o spolubratrech. Amen? Haleluja. A tak ta žena p ichází a celý její život se zm nil. Celý její život se prom nil. P ichází a vydává Ježíši sv j život v plnosti. Brat i, pokud jste zh ešili, pokud jste spadli do jakéhokoliv h íchu, B h má odpušt ní. (Je jeden h ích, pro který není odpušt ní, te se jím ale nechci zabývat, to je h ích proti Duchu svatému.) Pokud zh ešíme, máme odpušt ní, víte to? Haleluja. To v nás p sobí lásku a schopnost odpustit. Musíme ji p ijmout a musíme v tom chodit. Náš zp sob chození musí být absolutní milosrdenství. Kdokoliv p ijde do naší p ítomnosti, nem l by v d t o jakémkoliv soudu. Amen? Nem li bychom mít jakýkoliv soud. Nem li bychom chodit v soudu, v takové, jak se íká, n mé vý itce. Amen? N má vý itka, co jsi kdy ud lal, nebo neud lal, co se tehdy, kdysi dávno v té a v té v ci stalo, nebo nestalo. Amen? Je to pry . Vy išt no. Takže pamatujte na p íb h nev stky, které všechny h íchy byly odpušt ny. O stejné v ci mluví i další p íb hy. Cht l jsem se probít do Kolossenským 3:13, ale hlavn do Efezským do 4. kapitoly. Dovolte mi malou vsuvku. B h nám poslední dobou hodn mluvil o manželství, a tak dnešní kázání vztahuji tak trochu na manželství. I proto, že v manželství je interakce mezi lidmi nejintenzivn jší. Na za átku si íkáte: „To je m j andílek, toho mám nejradši,“ a pak zjistíte, že po zbytek života spoustu odpušt ní ešíte práv s ním. Na tom není nic divného. Toho se ned ste. Na druhou stranu m žu vydat vlastní sv dectví, že manželství je opravdu to nejsladší a nejlepší, zvláš pokud do toho pozvete Krista a prožijete spoustu odpušt ní. O to intenzivn jší potom ten vztah a láska jsou. Ne, že ne. Ale kdo jiný než manžel, váš nejbližší, nechává neustále ponožky tam, kde nemá. Málokdy by to ud lal n kdo cizí. Kolossenským 3:12-13: „Protož oblectež se jako vyvolení Boží, svatí a milí v st eva milosrdenství, v dobrotivost, nízké o sob smýšlení, krotkost, trp livost, snášejíce jeden druhého, a odpoušt jíce sob vespolek, m l-li by kdo proti komu žalobu. Jako i Kristus odpustil vám, tak i vy.“ To je zp sob, jakým máme chodit. B h nás k tomu nabádá. Najd te mi verš, který íká n co jiného, a pak budeme chodit jinak. Ale tohle je 12
verš, který nám íká, jak máme chodit. Takže ješt jednou: „Protož oblectež se jako vyvolení Boží, svatí.“ Víte, ob as kážeme o oble ení, v íme, že p irozené a duchovní v ci jdou ruku v ruce. A tak se v p irozeném snažíme oblékat jako vyvolení svatí Boží a máme nad ji, že ty v ci jdou ruku v ruce v duchovním. Když jsem oble en jako h íšník – rozumíte, pokud mám tetování, náušnici a p ijdu v šortkách na shromážd ní, i v duchu je asi n kde n co špatn . Ale tady je to mín no duchovn : „Oble te se jako vyvolení Boží, svatí a milí v srdce lítostivé.“ Srdce lítostivé. Rozum jte, máme mít lítostivé srdce. „V dobrotivost, nízké o sob smýšlení, krotkost a trp livost.“ Pokud budete takhle oble eni, tak vás nic nerozhází, víte to? Nic vás nevyšine. „Snášejíce jeden druhého.“ íkáte si: „Co to má být za vztah?“ Máme se navzájem snášet. Víte, jsme r zní, a protože ješt nejsme dokonalí, tak v i sob h ešíme. Nep edpokládejte, že budete ve spole enství, které se v i vám bude vždy chovat svat . Po ítejte s tím, že v i vám n kdo bude h ešit. A nezapome te, že mnoho z toho h ešení je jenom váš pocit. Amen? Mnoho z toho „h ešení“ jsou jenom vaše nenapln ná o ekávání. Ale vy s tím musíte nakládat, protože máte pocit, že je to h ích v i vám. Pokud se nebudeme snášet, pokud nebudeme schopni mít – nechci íct toleranci, ale shovívavost, snášenlivost vespolek, rozumíte mi, pokud nebudeme mít tu míru imunity, pokud tohle nebudeme mít, tak nem žeme spolu jít. Nem žeme spolu fungovat, nem žeme spolu být. A nem žeme spolu pracovat. Haleluja. Takže snášejte se vespolek, ekn te: Budu snášenlivý. Ustanovil jsem zákon, ekl jsem jasn , že chci, aby to bylo tak a tak a tak. Ale budu snášet, když to n kdo bude d lat jinak. Budu to snášet. Amen? Rozumíte tomu? Nebudu ekat na každé p estoupení svého pravidla a nebudu to hned penalizovat. Budu mít snášenlivost. Nesmíme vytvo it atmosféru, že každé p estoupení n koho z nás tady obt žuje. Že tady n komu p ekážíte. Nem žeme íkat nebo si myslet: My jsme jasn ekli, že se máte chovat ur itým zp sobem, a pokud se tak nechováte, tak se tady ci te špatn . Ve shromážd ní se ci te špatn , v manželství se ci te špatn . A se d ti cítí špatn . Rozumíte? Ne, musíme mít snášenlivost, toleranci a rozlišovat d ležitost. Ale pozor, nepople me dv v ci. Nepople me d slednost a prostor pro odpušt ní. Musíme být velmi d slední, obzvlášt k d tem. Naše d ti musí v d t, že co rodi e ekli, platí, a to bez výjimek. Na druhou stranu v dí, že umíme odpoušt t, a pokud iní pokání, tak zapomeneme na mnohé. Pokud h eší, tak to ešíme, ale neterorizujeme je 13
pocitem obvin ní a neustálé n mé vý itky! Neple me si d slednost a toleranci. B h byl taky velmi d sledný. Jedno p estoupení – pojedli ovoce ze stromu – a co se stalo? Co ekl B h? ekl: „Dob e, sice jsem to íkal, ale dám sem ješt jeden strom, a jestli to ud láte ješt jednou, tak uvidíte!“ Ne, v bec o tom nediskutoval. Od za átku ustanovil a ekl Adamovi a Ev : „U m to máte jednoduché.“ ekn te to samé svým d tem. ekn te: „D ti, u nás to máte jednoduché, abyste to nemusely vymýšlet, ešit. Pokud se domluvíme, a vy neposlechnete, tak je to p estoupení. Od prvopo átku, jednou, a dost.“ Amen? Je to tak? Hospodin nep išel za Adamem a Evou a nesmlouval s nimi. Ne íkal: „Dob e, ješt dvakrát. Po ítám do t í.“ B h ekl: „Jednou, a konec.“ Znamenalo to, že je B h zavrhl? Ne. B h je dál provázel a trp l s nimi a procházel s nimi všechny v ci. Šel s nimi ven z ráje. To samé rodi e. Rodi e neterorizují d ti k ikem i hn vem: „A te s tebou nemluvím.“ Prosím vás, zapome te na tyhle zp soby. Dejte dít ti radši na zadek, ale nehrajte na n j žádné psycho hry. – „Te se na tebe tatínek s maminkou zlobí, te s tebou nemluví.“ Tohle je špatn . Tohle je špatn , to vám B h nikdy neud lá, tak to ned lejte taky. Amen? – „Já s tebou budu mluvit, budu to s tebou ešit. Dám ti na zadek a dám ti klidn dvakrát, když to bude pot eba, ale budu u tebe sed t a budeme si o tom povídat, budu s tebou. Klidn se zamysli, pak za mnou p ij , to všechno je v po ádku.“ Ale žádné: „Já se na tebe hn vám, te na m nemluv, te se s tebou nebavím. Te jsi zh ešil, jdi pry z mojí p ítomnosti.“ Neexistuje. A to samé mezi sebou navzájem: „Odpoušt jíce sobe vespolek, m lli by kdo proti komu žalobu.“ To znamená, po ítejte s tím, že n kdo m že mít n jakou žalobu. Po ítejte s tím, že se to v církvi m že stát. N kdo proti n komu n co máte. To jsou oprávn né v ci. N kdo mi nap íklad slíbil, že mi dneska donese na shromážd ní n jakou v c, a já s tím po ítám. On to však nedonesl a pro m je to problém. Jsem s ním nespokojený. To je legální, legitimní, reálná v c. Nem žu se tvá it, že se nic nestalo. Ne, je to problém, mn to zp sobilo problém. Reáln mi to komplikuje život. Jeho lhostejnost nebo zapomn tlivost mi p sobí práci navíc. Je to tak? To je realita. Po ítejte s tím, že tyhle v ci tu jsou a budou existovat, dokud nebudeme dokonalí. Pokud se s tím smí íte, pokud tomu porozumíte, že to tak bude – do asu, ale že se máme snášet a odpoušt t si, tak budeme v pohod . 14
Neo ekávejte od druhých dokonalost. Víte, to je zlá v c. Neo ekávejte, nehrajte si na to: Vždy jsi k es an! To je jeho v c. To je mezi ním a Bohem. Amen? Je to vaše v c, jak svat chodíte, ne moje. Je vaše v c, jak dokonale napl ujete Boží slovo, které je tady kázáno, ne moje. To není o tom, že tady budu kázat, pak vás uvidím, jak se chováte jinak, a m j postoj bude: Co je? Vždy jsem o tom kázal. Vždy jsme tady o tom mluvili. – To je vaše v c a Boha. Já m žu p ijít za Bohem a íct: „Bože, jednej s tímhle lov kem.“ Klidn . Ale neo ekávejme jeden od druhého dokonalost jako podmínku našeho soužití. Amen? Neo ekávejme ji. A bu me p ipraveni odpoušt t. Pomáhejme si navzájem. Poj me se navzájem v lásce napomínat. Poj me íct: „Brat e, chci, abys v d l, že to je pro m problém. Chci, abys v d l, že tohle je nezodpov dné chování. A že to p sobí n jaký problém. Vezmi to p ed Boha a n jak s tím nalož.“ Klidn m žou být n jaké v ci, kdy p ijdete a eknete to manželce, eknete to manželovi. – „Ty, Martine, se vší úctou, ty tvoje ponožky… Uklidím celý byt, pak p ijde návšt va a uprost ed obýváku stojí tvé dv ponožky. Já se za to stydím, je mi to nep íjemné.“ Rozumíte mi? To asi není váš p ípad, že ne? Ale to je jedno, jsou jiné v ci. Prost to m žete tomu lov ku íct, m žete ho napomenout v té v ci. M žete íct: „Podívej se, mn je to nep íjemné, mn to p sobí problémy, mn se to nelíbí.“ Není to tak, že o tom nesmíme mluvit. To je taky takový úzus. Ale není to pravda – mluvte o tom. Proberte si to, ekn te si: Pro m je to problém. Ale nemám to proti tob . Nemám to proti tob jako nabitý zásobník a ne ekám, až bude ideální p íležitost, abych to mohl proti tob vyst elit, vypálit. Zapamatujte si jednu v c, brat i, bude se vám žít lépe. Ne ekejte dokonalost jedni od druhých. Pracujte na svojí vlastní dokonalosti. Amen? Po ítejte s h íchem, s nedostate ností lidí okolo vás. Haleluja. A prosím vás, nespoléhejte se na to, že o tom te mluvíme. Ne íkejte si: „Martin to te ekl mojí žen , mému manželovi, a te mám klid. Už m nepovede k dokonalosti a já m žu dál stav t ponožky v obýváku. Pokud to neud lám 491krát, tak mám vystaráno.“ B h vidí vaše srdce, pozor na to! Poj me do Efezským. Myslel jsem, že to p e teme zevrubn ji. Ud láme to možná jindy, dá-li B h milost. Efezským 4. kapitola. Mám moc rád tuhle tvrtou kapitolu, moje d ti se z ní u í verše, už jich umí n kolik. P e tu 32. verš. Cht l jsem p e íst verše zhruba od ty iadvacátého a dál. Cht l jsem vám ukázat spoustu v cí v e tin , je tam spousta zajímavostí, ale nechme všemu sv j as, až to B h dá jindy. Poj me se 15
podívat na ten 32. verš: „ale bu te k sob vespolek dobrotiví, milosrdní, odpoušt jíce sob vespolek, jakož i B h v Kristu odpustil vám.“ Bu te – co tam je v e tin za slovo? Víte to n kdo? Je tam „ginomai“. A znamená to „bu te“? Ne, znamená to „sta te se“. Zajímavé, že? „Ginomai“ není o tom „být“, ale o tom „stát se“. Je to o zm n . Není tam „estin“, které by mluvilo o n jakém „být“, ale „ginomai“ je o tom „stát se“. Takže si to dejte za domácí úkol. „Ale sta te se k sob vespolek dobrotiví, milosrdní, odpoušt jíce sob vespolek, jakož i B h v Kristu odpustil vám.“ A odpoušt jíce sob vespolek, jakož i B h v Kristu odpustil vám. To je norma, podle které se pom ujeme. Jestli dosahujeme, jestli nedosahujeme. Norma, která by m la být na shromážd ní, která by m la být v našich vztazích, která by m la být mezi mnou a mojí ženou, mezi mnou a mými d tmi a z mého pohledu mezi mnou a každým ve smyslu já a oni. Jak je na tom n kdo v i mn , to nevím, to je zase jeho norma, ale m j vztah k vám, k mojí žen , ke shromážd ní, to je moje norma. Sta me se, brat i, k sob vespolek dobrotiví. Víte, když jsem nad tím za al meditovat p ed n jakými m síci, možná lety, tak jsem zjistil jednu v c. Ono to nejde samo. Ono to není o tom, že si ekneme: bude to tak – a je to tak. To sloví ko „sta te“ je pro m velmi klí ové. Pokud je tam sta te, tak pro m to znamená, že na t ch v cech pracuji. iním z nich pokání, pokud nejsou. Nevím, jestli tam máte 33. verš. Jak zní? „Odpus te všechno, krom následujících záležitostí.“ Ano, to je 33. verš, máte ho tam? Ne, nemáte ho tam? Vy nemáte 33. verš? To je dob e. Takže 33. verš tam není. Dob e. To znamená, že není žádná výjimka, není žádné prost edí, ve kterém by toto neplatilo. Pracujete tedy na tom, abyste v i tomu druhému byli milí. Nevím, jaká je vaše zkušenost. Ale moje zkušenost je taková, že se v tu chvíli, a to je 490krát denn , rozhodujete. Amen? Rozhodujete se a p ekonáváte sami sebe. Je to tak? Nehledáte svoje vlastní v ci. Nehledáte svoje vlastní v ci a ve chvíli, kdy p ichází hn v, žalobník brat í nebo cokoliv takového a máte chu zh ešit, tak si musíte dát ruku p ed pusu, jak jsme o tom mluvili minulou ned li, aby z vás ten bacil nevyšel. Amen? Víte, d ti, o em mluvíme, že? Když kašleme, dáváme si ruku p ed pusu. Aby z našich úst nevyšla žádná zlá v c, žádná mrzkost. Prost to nevypustíme ze svých úst. Rad ji eknu: „B h ti žehnej.“ – „Kristýnko, moc se omlouvám, íkal jsem, že budu v p t hodin doma. Vím, že máme návšt vu, ale do šesti hodin máme n jaké d ležité jednání. P ijedu v šest hodin.“ – „Dob e, B h ti požehnej. Budu se za tebe modlit, aby ti to dob e 16
dopadlo. …Ne, není to problém.“ – Amen? Ale ne tak, že p ijedu dom , u ícený, jak jsem utekl z mítinku o deset minut d íve než ostatní, abych stihl návšt vu, jak jsem slíbil. íkám si, že mamka pot ebuje pomoct, p iítím se autem, zabrzdím, vlítnu do dve í a – „Tak už jsi kone n tady! “ Zasko ilo m to. Po ítal jsem s tím, že je odpušt no, isto, pr zra no, vy ešeno. Takže takhle odpušt ní fungovat nem že, rozumíte? Na druhou stranu, abych si tady te nep ipravil lehký život. To se m že stát, že se protáhne n jaké jednání. Vím však, že na to nem žu h ešit a zneužívat to. Jinými slovy, normáln jsem doma, tak jak jsme se domluvili, jen jednou za as, když je n co d ležitého, mohu se zpozdit. Sta te se k sob vespolek dobrotiví. Bu te dobrotiví. Prokazujte dobrotu. Prokazujme si navzájem dobrotu, brat i. Po ítejme s tím, pracujme na tom a soust e me se na to. Amen? Nestane se to samo. Ale pracujte na tom. ekn te si: Prokážu dobrotu. Víte, snažím se vyhledávat, kdy m žu n koho pochválit uprost ed t žkých v cí, kdy m žu n komu požehnat, na n koho se usmát, kdy m žu n koho pozdvihnout, kdy m žu n komu odpustit, kdy m žu n koho povzbudit. Amen? Je to tak? Pracujte na tom, abyste se navzájem povzbuzovali. Pozorujte, co umí chvála. Pochvalte n koho uprost ed toho, když proti vám h eší. Netrapte druhé lidi tím, že se vám zrovna neda í. Netrapte je. A když se vám neda í, tak to ekn te, a je jasno. Jednou jsem p išel, sedl jsem si vedle Kristýny, chytl ji za ruku a íkám: „Mámo, asi jsem protivný. Dovedu si p edstavit, že se tvá ím protivn . Nezlob se na m , prosím, odpus mi to. Musím zjistit, co m to trápí, a chci, abys v d la, že to není proti tob . Chci, abys to v d la, aby tady nebylo dusno. Prosím t , pomoz mi to n jak p ekonat. Ale aby bylo jasno, chci to íct nahlas: ano, te jsem já ten protivný. Jsem protivný, jsem si toho v dom. Neumím to te rychle vy ešit, n co m trápí, a ješt po ádn nevím, co. Ale nebudu tady d lat dusno.“ Amen? V ím, že v tom dáváte obrovský prostor pro to, abyste si mohli pomoct, abyste to mohli p ekonat. To je soužití, které bychom m li mít. Amen? To je to soužití mezi námi, které bychom m li mít. Amen? Netrápit se navzájem. Víte, v našem shromážd ní saháme hodn vysoko v tom, co po nás B h chce. A to dává obrovský prostor pro to, abychom se navzájem soudili, trápili, zavrhli, nep ijali a tak dále. Ale ten prostor není pro nás, ten prostor je pro ábla. Amen? A tak ho ábel využívá, kde m že, a snaží se nás poštvat jednoho proti druhému. Devadesát procent toho, kdy si mys17
líte, že n kdo proti vám n co má, je klam. Proto spolu pracujme na tom, abychom mohli jít v d v e, chodit v odpušt ní, tak jako i Kristus odpustil nám. Poslední v c, kterou mám na srdci: Bu te aktivní v ešení svých vztah . V jednom verši se píše: Pokud víte, že bratr má n co proti vám, VY jd te za ním.1 Amen? Vy jd te. P ijdu za bratrem a eknu: „Ty, brat e, mám pocit, jako bychom m li spolu n jaký problém?“ A bratr ekne: „Asi máš pravdu, poj me si o tom popovídat. Poj me to vy istit.“ Amen? Pracujte na tom, jd te íct to promi . Jd te íct: „Možná jsem se k tob nezachoval úpln dob e, možná jsem t zranil. T eba ne tím, co jsem ud lal, ale možná tím, co jsem neud lal.“ Pracujme na tom, protože nás eká, abychom vládli, rozsuzovali sv t a soudili and ly. A proto tyto v ci musíme dát nejprve do po ádku. Amen? B h vám mocn požehnej.
1
Matouš 5:23-24 – „Protož ob toval-li bys dar sv j na oltá , a tu bys se rozpomenul, že bratr tv j má n co proti tob : Nechejž tu daru svého p ed oltá em a odejdi; prvé smi se s bratrem svým, a potom p ijda, ob tuj dar sv j.“
18
