Kernesse Na dosah. Kapitola 2. Změny přicházejí pomalu a nepozorovaně

Kernesse – Na dosah Kapitola 2. Změny přicházejí pomalu a nepozorovaně Domů dorazím přesně o půl druhé. Oba drazí rodičové se lopotí na zahradě. Ve svém volném čase a v tomhle neskutečným parnu, tohle taky nikdy nepochopím. Jen co mě otec zahlédne, neváhá mě zapojit do jejich „bohulibých“ aktivit. „Ahoj Magdi, ještě že jdeš,“ potřebuju abys mi posekala trávník, večer mám nějaké jednání a potřebuju pomoct. Projde mnou vlna nelibosti, ve svém momentálně bídném psychickém rozpoložení a neskutečnému vedru opravdu neprahnu po sečení TATOVA trávníku. Téhle činnosti se i za normálních okolností vyhýbám, protože zpravidla vždy končí hádkou. Táta je perfekcionista a svým trávníkem je téměr posedlý. Opečovává ho se stejným nadšením jako nějaký automobilový fanda svůj nový super model. V péči o trávník došel tak daleko, že si vyvinul přesný specifický sekací plán, včetně toho, po které straně má člověk držet kabel sekačky. Jakmile se někdo odváží jezdit sekačkou mimo plán je to samozřejmě špatně, dodnes si pamatuju rozhořčený výrok o tom, že jsem zruinovala jeho trávník. Pří té vzpomínce obrátím oči sloup. Za dobrotu na žebrotu, člověk se lopotí v dusnu, a odměnou mu je „zruinovaný trávník“. Přijde mi to stejný jako střih vlasů na ježka, na tom se taky nedá nic zkazit, výraz zruinovaný ježek na mé tváři vyloudí úsměv. „Nestůj tam jak tvrdý Y a pojď mi pomoct, určitě zas myslíš na toho frajera co?“ odtuší mylně z mého úsměvu. Právě zmínka o Matějovi mi úsměv odstraní spolehlivěji než savo barvu z trička. „Nech ji,“ zastane se mě máma. „No jo no, ženský, držíte spolu,“ zamumlá táta nespokojeně. Víc se na zahradě nezdržuju, namířím si to do pokoje, odhodím batoh na zem a plácnu sebou na postel. Chladné povlečení působí na mou kůži jako balzám. Zavřu oči, a snažím se na chvíli vypnout, ale nejde to. Obraz Matěje na mě dotírá stejně neúprosně jako blížící se matury. Přinutím se vstát, doploužím se do koupelny a obličej spláchnu studenou vodou. Pohled do zrcadla je stejně žalostný jako ráno, jen s tím rozdílem, že tentokrát mam ještě načervenalý obličej od sluníčka, hotový čuník jenom připíchnout na rožeň. Odevzdaně se vrátím do pokoje, hodím na sebe staré šortky a nátělník, pro jistotu ještě mrknu na mobil, kdyby náhodou..Samozřejmě sms žádná a tak se vydám zpátky na zahradu. „Kde je táta?“ zeptám se mámy. „Musel zas do práce, mají tam nějaké problémy,“ pokrčí neurčitě rameny. „Jsi tak rychle zaplula do domu, že jsme se tě s tátou ani nestihli zeptat, jak se ti dneska dařilo?“ „Tak myslím, že to vypadá nadějně. Psala jsem úvahu na téma co to je štěstí. Neměla jsem s tím žádný větší problém, tak horší než dvojku bych dostat neměla.“ „Tak to zní dobře, třeba to bude i jednička zatváří se nadšeně.“ „Třeba,“ přisvědčím nuceně. Dál se nechci bavit, tak vezmu sekačku a jdu na věc. Kabel samozřejmě nedržím na té správné straně a ani na skvělý sekací plán se nedostane. Po hodince drandění si prohlížím své dílo – perfektní zelený ježek. Uklidím sekačku do garáže, pak zamířím do koupelny, kterou opustím za dobrou hodinu. Cítím se jako znovuzrozená, aromatický olejíček v horké vodě dělá hotové zázraky. Z kuchyně ucítím vůni restovaných kuřecích prsíček a tak se bez velkého otálení vydám do kuchyně. Mamka nezklamala, jestliže táta je perfekcionista na svém trávníku, pak ona je v kuchyni. Směle by mohla konkurovat nejvyhlášenějším kuchařům. I úplně obyčejné jídlo dokáže ochutit tak, že chutná přinejmenším nevšedně!! „ No to je dost, že jdeš, už jsem myslela, že ti to budu muset přinést až nahoru,“ sdělí mi s úsměvem.

6

Zasednu ke stolu a s chutí se dám do jídla. No jo, máma opět nezklamala, kuřecí prsa s těstovinovým salátem zbožňuju! Asi chápe, že mám za sebou perný den, protože tentokrát nenamítá nic o mytí nádobí, když se odkulím do svého pokoje. Uvelebím se na své posteli a zapnu televizi. Přepínám kanály, až narazím na své oblíbené Ztracené. Z tohohle seriálu si nenechám ujít ani epizodu, je totiž jedním zmála, kde stačí zmeškat jeden díl, aby člověk ztratil pevnou orientaci v ději. Musím se zasmát, protože se mi vybaví podařené video, které jsem viděla na youtube. Nějaký srandista udělal sestřih dílů a původní hlasy nahradil dabingem z filmu Madagaskar. Musím uznat, že to udělal šikovně, protože tak na osmdesát procent pohybu rtů odpovídaly české verzi Madagaskaru. Ale nejlepší bylo, když se z Charlieho úst linulo já tak rád trsám, trsám. Já tak rád trsám, trsám. Ty tak rád… trsáš. No prostě nářez, kdo neviděl nepochopí. Po skončení epizody se přinutím vypnout televizi. Natáhnu se po složce s nápisem literatura – zpracované otázky. Musím přiznat, že čím víc se matura blíží, tím větší mám strach, musím hodně přidat, protože nestíhám. Nechápu, ty kteří se učí až o svaťáku, takový nápor by moje nervy nezvládly. Přesto ještě před tím, než se pustím do učení zkontroluji mobil, zas nic. Tak to už přestává všechno. Půl dne pryč a ten bídák se vůbec nezajímá o to, jak jeho drahá polovička dopadla u písemné maturity!! Sice říkal, že nemá rád mobil, a vypisování přes sms, že upřednostňuje osobní kontakt, ale stejně!!!!Zvedne se ve mně vlna vzdoru. Rozhodně nebudu ta, co se ozve první. Až mu budu chybět, tak se ozve. Snad. Hodím mobil do koutu postele a jdu na věc. Konečně se ponořím do doby renesance a snažím si vtisknout do paměti, co nejvíc autorů a jejich děl. Zvládnu se naučit renesanční literaturu Itálie, Francie, Anglie, Španělska i Portugalska. Skončím renesancí v českých zemích a mám dost. Příšerná jména, která se nedají zapamatovat. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Jan Campanus Vodňanský, Řehoř Hrubý z Jelení, Jan Skála ze Všehrd, ne sakra z Doubravky, ze Všehrd je Viktorin Kornel. Tak z tohohle mi jde vážne hlava kolem, jenom čekám, kdy mi z toho naskáče vyrážka. Nevím, proč se tohle musím učit takřka nazpaměť, nikde krom u té maturity to neuplatním a pak to stejně zapomenu. Encyklopedické znalosti v hlavě mi přijdou otřesné, člověk přece není notebook napojený na internet. Naštěstí, tohle se ve školství začíná odbourávat a začíná se klást důraz na fakt, že není podstatné umět něco nazpaměť, ale vědět, kde informaci, kterou potřebuji najít. Prostě umět pracovat s textem. Bohužel pro nás, zvyk je železná košile a ještě u našich maturit se tato spásná a revoluční myšlenka neuplatní. Jasným dokladem toho je to, že se musím učit všechny ty Řehoře a Viktoriny kdo ví odkud mechanicky nazpaměť. Vyčerpaně odložím otázku číslo pět a šest a plácnu sebou na postel. Je strašné, jak rychle čas utíká, přijde mi, že jsem před chvíli dorazila ze školy a přitom je už nejvyšší čas zaplout do říše snů. Ještě udělám krátkou zastávku v koupelně. Přejedu zuby zubním kartáčkem, rozčešu své dlouhé vlasy a hurá do postele. Poslední pohled před usnutím věnuji displeji mobilu bez nové příchozí zprávy.Myšlenka před usnutím patří Markovi, a jeho pohledu, který mi včera věnoval. Zvuk mého budíku mě přinutí otevřít oči. Neochotně natočím hlavu jeho směrem. Čas, který ukazuje mi tentokrát vyhovuje – nezaspala jsem, tudíž včerejší kvapné opuštění postele nehodlám opakovat. Protáhnu se, překulím na druhý bok a zase zavřu oči. Zkouším si ty poslední okamžiky ve vyhřáté posteli maximálně užít! Rozhodně nejsem ranní ptáče. Po deseti minutách se konečně vyhrabu z postele a téměř poslepu zamířím do koupelny. Studená voda mě probudí, takže následuje moje akademická čtvrthodinka, která zahrnuje ranní hygienu včetně oblékání, teda pokud zrovna nemám dilema ohledně toho co na sebe, to jsem schopná stát před svou skříní klidně půl hodiny!! Dnes vyrážím v károvaných šortkách, černým triku a červených keckách. Zhodnotím kriticky svůj odraz v zrcadle. Aniž bych o sobě

7

měla přehnané mínění, myslím, že mi to celkem sekne. Sice nepatřím k těm nejvyšším, ale s mými sto sedmdesáti centimetry si nestěžuju. Postavu mám akorát, rozhodně nejsem ta, co naříká na velký zadek ale zas nemám skoro žádný prsa, takže si člověk nevybere. Ale jak se říká, musíme se mít rádi takoví, jací jsme a já se tímhle heslem řídím! Seběhnu po schodech do kuchyně, sbalím do ruky dva sýrové toasty, které baštím po cestě na nádraží. No, to je jiné kafe, žádný spěch, dobrý toastík, a ráno tak letní, že by se za něj nemusel stydět ani samotný červenec. Počáteční dobrá nálada mi ale nevydrží dlouho. Podívám se na svůj mobil (po kolikáté už asi?) a opět nic. Navíc jsem trochu nervózní ze setkání s Markem, včerejšek byl docela rozpačitý a já si nejsem jistá, jak se ke mně dnes bude chovat. Na nádraží dorazím o celých deset minut dřív před řádným odjezdem vlaku. Vidím přicházet Nelu s Bárou , máváme na sebe a do budovy českých drah už vstupujeme společně. Zaparkujeme na nejbližší lavičce. Nela vytáhne svoje lucky strike a zapálí si. „Dáš si?“nabídne, Báře. „Nemůžu,“ zavrtí hlavou, „vypadá to, že i příležitostné koření musím pověsit na hřebík,“oznámí nám. „Musím být v co nejlepší kondici, tenhle měsíc dělám v Brně příjímačky.“ „ No jo, ty to vlastně máš z těláku,ale tak v tom seš jednička ne?“ mávne rukou Nela. „Tak atletika je sice moje krevní skupina, ale přijímačky nejsou jenom o ní. Mám strach z plavání třeba. Na tom musím zapracovat, a nedělám si iluze, hlásit se nás bude hodně a konkurence bude obrovská.“ „To je ten sportovní management?“ zeptám se. „ Jo jo, to je ono, takže mi musíte držet palce holky.“ „No tak to je jasný.“ Ujistíme ji všechny „Zvedáme se dámy, už nám to jede.“ Zašklebíme se na sebe a vydáme na nástupiště číslo jedna, kolej třetí. Nastupuju jako poslední. Kde ten Marek je? Jakoby četl mé myšlenky, ozve se mi za zády „Ahoj princezno“ Otočím se tak rychle, div na něj nespadnu. „Pozor, pozor, nerad bych abys těsně před maturou přišla k úhoně,“ usměje se a mě poskočí srdce. Včerejší nepříjemné odpoledne se do našeho přátelství nijak nepromítlo. Cestou do školy se všichni bavíme, mám dobrý pocit, že je všechno v pořádku a tak s úsměvem na rtech vkročím do učebny angličtiny. Nela se od nás odpojí, protože zamíří do druhé skupiny němčinářů. Na angličtinu chodím, já, Bára, Marek , Tonda, Pavel, Nikola, Verča a Břéťa s Péťou. Zbytek holduje němčině. Tohle jsou nejlepší hodiny, bez našich bárbín, bývá vážně sranda. Angličtinář vejde do třídy se svým klasickým „How are you today guys?“ Téměr jednohlasně mu sděléme, že je vše ok. Nešetří nás, během naší společné dvouhodinovky s námi stihne probrat celkem dopodrobna vládní systém ve Velké Británii, USA i České republice. Už se přestávám ptát sama sebe, jestli všechny ty informace do maturity vstřebám. Zazvoní zvonek, takže si sbalíme věci a vyrazíme vstříc dalšímu předmětu, na účetnictví se vůbec netěším. Pokud jsem si myslela, že velkou přestávku strávím klidnou svačinkou ve třídě, tak to sem se tedy spletla. Třídu okupuje obávaný matikář Hromčík. Je pověstný přetahováním svých hodin do přestávek. Jít na školní dvůr nemá cenu, je už plný studentů nižších ročníků a tak se s holkama beze slova přemístíme do místního bufetu. Koupím si párek v rohlíku, a rovnou na oběd bagetu s kuřecím masem, navrch přidám broskvovou matonku a jsem spokojená. Bufet opouštíme všechny s nějakou bagetou, školní obědy jsme zabalili už někdy v prváku, takže tohle byla taková přijatelná alternativa. Mezitím už profesor Hromčík opustil

8

třídu a my se mohli konečně usadit. Pohledem se zastavím na bárbíně Evě, opisuje úkol. Do háje. No, tak zase něco nemám. Ptát se jí je pod mou úroveň, u Katky a Hanky to nemá cenu, zásadně nespolupracují. S nadějí kouknu na Máru, který se loudavým krokem usadí vedle mě. „Máš účto?“ zeptám se rychle. Usměje se. „No, za půlku toho párku v rohlíku jo.“ Zakřením se, předám mu ho jako štafetu při běhu a už opisuji jeho úkol. Sakra! Je to pěkně dlouhé, naštěstí Marek píše velmi hezky takže nemusím nic luštit, nicméně dokonce přestávky mám o zábavu postaráno. Když profesorka Židlická, dopíše docházku akorát, opisuji poslední cifru. Uf!!Tak to bylo o fous!! Pohodlně se usadím v lavici a libuji si, jak jsem to dobře stihla do chvíle, než uslyším její podrážděně znějící hlas. „ prakticky ve všech ročnících jsem přišla na jeden nešvar, dva, tří studenti ve třídě vypracují úkol a zbytek jen vesele opisuje. Proboha, jsme obchodní akademie, účetnictví je jeden ze stěžejních předmětů. Tento měsíc z něj budete maturovat, nechci vidět jakým způsobem, vezmu-li v potaz váš přístup ke studiu. Nebudu to zdržovat, chci se přesvědčit, kdo z vás skutečně na dnešek zpracoval zadání úkolu sám za sebe. Rozdejte si papíry, napíšeme si testík, kdo úkol udělal, nebude mít problém.“ Do háje!!! Tak to se můžu jít klouzat, bezmyšlenkovitě jsem to opsala, nevím, která bije, takže pětka je jistá. Mára na mě mrkne, jakože to od něj opíšu, ale i tahle naděje padne, ve chvíli kdy se na mém zadání testu objeví velké tiskací A. Hm tak teď sem úplně nahraná, je to na skupiny. Na test máme třicet minut, vypadá komplikovaně, čtu to asi po dvacáté ale dál , než k označení pár téček se nedostanu. Předstírám, že úporně počítám, abych nezaujala pozornost Židlické. Očima těká po třídě jako dravec, který se chystá k útoku na nebohou kořist v podobě podvádějícího studenta. Koutkem oka nahlídnu k Markovi, právě podtrhuje závěrečný výsledek, je fakt dobrej . Dloubne do mě a naznačí mi abych přisunula své zadání blíž k němu. K mému úžasu začne vypočítávat i mé zadání! To nemůže stihnout, sice svůj test napsal rychle ale stihnout dva testy najednou je zhola nemožné. Nicméně nenápadně začnu opisovat, to co počítá na svůj pomocný papír. Píšu, tak rychle, že bych mohla konkurovat i těm co ovládají těsnopis. Odevzdáváme, ozve se její nekompromisní hlas. Nestíhám opsat asi čtyři řádky, ale to vůbec nevadí, mám většinu příkladu a dvojku mám takřka jistou, pokud teda Mára počítal správně. „Jak si to stihl,“ šeptnu mu udiveně. „Byl to stejnej princip jako v tom úkolu navíc jste měli úplně stejné zadání jako naše skupina, akorát vám změnila čísla a pár věcí prohodila takže jsem tvý zadání mohl udělat spíš mechanicky a tím pádem i rychleji.“ „Máš to u mě,“ vydechnu vděčně. „Párek v rohlíku to spraví,“ zazubí se. Znovu se na něj usměju a pak upřu pohled na tabuli. Ve zbytku hodiny se seznámíme s problematikou cash flow, na víc nezbude čas. Opět zazvoní zvonek a my se balíme. „Tak co, jak jste dopadli?“ zeptá se Bára. „No myslím ,že dobrý,“ prohlásí Marek potutelně. Obě pochopí, „no jasně, to se někdo má, když má osobního poradce, že?“ Smějí se. „Náhodou, já poradce potřebuju, vám se to mluví, obě účto zvládáte levou zadní,“bráním se s úsměvem. Přesuneme se do učebny informatiky, jediný odpočinkový, předmět, dvouhodinovka strávená brouzdáním po internetu. Jitka, která sedí vedle mě je pořád špatná z té písemky, narozdíl ode mě, nesedí vedle zdatného účetního, takže její písemka dopadne podobně jako by

9

dopadla ta má bez Máry. Pavel ji slíbí doučování, taky musím Marka poprosit o pár soukromých lekcí, začíná mi hořet za patami. Zazvonění nám oznámí začátek hodiny, do třídy se vřítí mladý profesor Sojka. Nese si sebou plno testů, které čekají na opravu. Takže zasedne za stůl, zadá nám práci a ponoří se do svých písemek. Máme vytvořit prezentaci v power pointu. Jde o zpracování případové studie, nastavené podmínky fiktivního podniku,napovídají, že se vyřádím - grafy, swot analýzy, balance score card, to je moje parketa. První hodinku se věnuju opravdu jenom úkolu, svůj výtvor si uložím na flashku, s tím, že ho dokončím doma. Druhou část, dvouhodinovky už věnuji zábavě. Najedu na stránky xchatu a vyplním svůj nick a heslo. A klik. MÁTE NOVOU ZPRÁVU. Nedočkavě odkaz otevřu. SATIRIK. Tak se podíváme, co hezkého mi píšeš. ČAU MAGIE, TO JE ÚŽASNÝ, ŽE SE HLÁSÍŠ DO PRAHY, KDY MÁŠ PŘÍJÍMAČKY? KONEČNĚ MÁME PŘÍLEŽITOST SE SETKAT. CO BYS ŘEKLA PŘÍJEMNÝ PROCHÁZCE PRAHOU. BYDLÍM TU TŘETÍM ROKEM TAKŽE MYSLÍM, ŽE JSEM SLUŠNÝ PRUVODCE. :o) OZVI SE. ALEX No, tak to je jiný kafe než Matěj. Alex je student informatiky, podle fotky je to hezkej černovlasej kluk s hlubokýma hnědýma očima. Má rád přirodu, stejnou hudbu jako já a zkrátka po netu se zdá strašně sympatický. Kouknu na mobil, kterej zrovna zavibruje. Zpráva. Vrhnu se po něm jako po vodě na vyprahlé poušti. AHOJ BROUKU, PROMIN ZE PISU AZ TED ALE NEMOHL JSEM NAJIT MOBIL VLASTNE SEM HO ANI NEHLEDAL. JAKE BYLY PISEMNE MATURITY. KDY SE UVIDIME? Nemohl jsem najít mobil? Vlastně jsem ho ani nehledal? Tak to nemůže myslet vážně!!! Takovou dobu se neozve a pak mi napíše takovou nehoráznost!!A ještě dělá, jako by se nic nedělo, prej kdy se uvidíme!!! Odložím mobil stranou, s odpovědí se neobtěžuji, pěkně ať se začne snažit! Zato Alexovi, tomu odpovím MOC ráda. AHOJ ALEXI, PŘÍJIMAČKY MAM 25. ČERVNA, NEVÍM JAK DLOUHO TO BUDU PSÁT ALE ZAČÍNÁME V DEVĚT, TAK PŘEDPOKLÁDÁM , ŽE PUL DNE TO TRVAT NEBUDE:o) MOC RÁDA TE UVIDÍM. MYSLIM ŽE JE NA CASE SI VYMENIT ČISLA CO TY NA TO?:o) MOJE JE 737 32 54 21. ZATÍM CAUKO. No, co. Trocha flirtu není na škodu, ostatně Matěj si za to může sám. Kdyby se choval jako pořádný přítel!! Zbytek dne uteče jako voda, než se nadějeme sedíme ve vlaku a míříme domů. „Hele Máro, potřebovala bych píchnout s tím účtem, mohl bys v blízké budoucnosti někdy?“ Na chvíli se zamyslí, „No, tenhle týden to nejde, máme s kapelou zkoušky, teď to je trochu nahuštěný, protože od přespříštího týdne si dáváme pauzu kvůli matuře a o víkendu hrajem v klubu, ale ten víkend potom by to šlo.“ „Ok, dík moc.“ „Tak do tý doby ti můžem helfnout já s Nelou,“ ozve se Barča, „tady naše Márinka není jedinej, kdo tomu rozumí,“ směje se. „No to je fakt,“ uznám. „Tak jo. Co tenhle týden?“ „ Není problém,“ kývnou obě, „uděláme nalejvárnu ve čtvrtek a pátek u nás doma a pak si někam zajdem, co vy na to?“ Bářin nápad oceníme zdviženými palci. Tentokrát mě doma nečeká žádné plahočení na zahradě a i když mi to rve srdce, musím letního odpoledne využít studijně. Opět se zahrabu do říše encyklopedických znalostí literatury. Za celé odpoledne a kus večera se stihnu prokousat barokem, klasicismem, preromantismem a zapíchnu to v realismu. Jsem na sebe pyšná a tak se odměním pizzou z místní pizzerie. Nabídku mají slušnou, ceny taky a rozvoz po městě je zdarma. Mám štěstí, na svoji odměnu nemusím čekat dlouho. Seběhnu schodiště a otevřu dveře. Naskytne se mi

10

pohled na opáleného usměvavého kluka, napadne mě, že bych mu skoro dala přednost před tou pizzou. „Hezký večer slečno, jedna šunková pizza pro krásku z Růžové ulice,“ při těch slovech mě skenuje pohledem pozornějším než profesorka Židlická při písemce z účetnictví. Usměju se na něj jak nejlíp dokážu a vezmu si od něj pizzu. „Chvíli prosím počkej, skočím si pro peníze.“ Otočím se a zamířím do obýváku, je mi jasné, že mě pozoruje a tak schválně při chůzi pohupuju boky. Vezmu peníze a stejnou chůzí se k němu vrátím. Kluk na mě zírá obdivně. Usměje se a přijme peníze. „Dík za dýško, ale i bez něj by doručení týhle pizzy stálo za to.“ Podívá se mi přímo do očí a věnuje mi krásný úsměv. Ozve se klakson a jeho parťák dává signál, že se jede dál. Kluk zamíří do auta, ale ještě než zmizí z mého zorného pole, zamává mi. No, tak tohle menší setkání je skoro lepší než ta pizza. S chutí se do ní zakousnu a na tváři mi hraje spokojený úsměv. Ach to ego! Ležím v posteli, koukám otevřeným oknem na nebe a užívám si kouzlo okamžiku. Noční oblohu zbožňuju, odjakživa si myslím, že má v sobě cosi magického. Bára se mi kolikrát smála, nechápe co na tom vidím. Je moc velkej pragmatik a já zas asi mám velkou představivost. Na nočním stolku zavibruje mobil. Natáhnu se po něm a zmáčknu tlačítko přijmout novou zprávu. Hm, cizí číslo. Okamžitě mě napadne Alex. Nedočkavě otevřu sms. AHOJ MAGIE, JSI VZHURU? VIM, ZE JE POZDE ALE STEJNE SEM SE ROZHODL TI ZKUSIT NAPSAT:o) TVE CISLO ME MOC POTESILO, UZ DELSI DOBU NA TEBE MYSLIM A CHYSTAL JSEM ZE SI O TVE CISLO NAPISU, ALE PREDBEHLA SI ME:o) JAK JDE PRIPRAVA NA MATURU? ALEX. Teda. To byla rychlost! Neváhám a kliknu na možnost odpovědět. AHOJ ALEXI! MAS STESTI, JEŠTĚ NESPIM:o) PILNE SE UCIM..NE, KECAM, ZAS TAKOVY SPRT NEJSEM:o) ALE MUSIM PRIZNAT, ZE TOHO UZ MAM SKORO AZ NAD HLAVU. CELKEM TI ZAVIDIM, ZE Z TEBE CO NEVIDET BUDE BAKALAR. JAK TO ZE JEŠTĚ NESPIS? Jen co odešlu zprávu, najedu zpět do příchozích a čtu si jeho sms znovu. Nečekala jsem, že se ozve tak brzo, ale každopádně mě potěšil. Zírám na display a nedočkavě čekám na odpověď. Ucítím vibraci v ruce a už otvírám novou zprávu. UZ JSEM TI TO PSAL, MYSLIM NA TEBE. NEDAS MI SPAT:o)) NECHCES SI VYLET DO PRAHY UDELAT JEŠTĚ PŘED PRIJIMACKAMI? MATURY SE NEBOJ, STRESUJI VSICHNI ALE NAKONEC JI ZVLADNOU. KDYŽ NEBUDES STIHAT, TAK SE NEZDRZUJ DETAILAMA, STACI SE UCIT VYLOZENY ZAKLADY KE KAŽDÝ OTAZCE, ABY SE TI NESTALO ZE DESET BUDES UMET DOKONALE A PAK SI VYTAHNES DRUHOU POLOVINU O KTERYCH NEREKNES ANI PUL SLOVA:o) NA VYSCE TO TAKY NENÍ SRANDA NEMYSLI SI. TU MAME NĚCO JAKO MATURITU KAŽDÝ PUL ROK:o)) Do Prahy bych ráda, ale nedokážu si představit kdy. Zrovna kousek to není. Teď, když už se potřebuju učit mi nepřijde vhod udělat v jeden den takovou štreku. JA BYCH RADA ALE DO PRAHY TO NEMAM ZROVNA KOUSEK, TAKHLE NA OTOCKU TO PRO ME NENÍ MOC DOBRY NAPAD. PS. NEBER SI TO OSOBNE:o) PPS. DIK ZA RADU , ASI SE JI BRZO BUDU RIDIT:o))

Zareaguje do minuty. TO CHAPU ZE TO JE DALEKO, ALE TO NEMUSI BYT PROBLEM, MUZES PRESPAT U ME NA KOLEJI. BAT SE NEMUSIS…:o))

11

Noo, chlapec si nedává zrovna na čas. Jde přímo k věci!! Jak z toho ven? Po chvíli přemýšlení naťukám odpověď. JA SE NEBOJIM ALE VAZNE NEMAM CAS, NECHAME TO NA TEN CERVEN JO? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. OK, NENÍ PROBLEM. BYL TO JEN NAVRH. NA TEBE SI RAD POCKAM:o)) No, flirtovat teda umí. Jak teď z toho? Jasně, začla jsem to já…natruc Matějovi, ale dál zacházet nehodlám. Z toho jak, píše naše červnové setkání považuje spíš za rande. Nejjednodušší by bylo napsat mu rovnou, že někoho mám ALE zas ne hned teď.. Tenhle jeho zájem je mi totiž příjemný. Aspoň Někdo se o mě zajímá. Ten zpropadený Matěj si o mě nedělá žádné starosti. Není to zrovna příjemné zjištění, že ani nenapíše, jestli mi něco není, když mu celý den neodepíšu. Ale vzhledem k jeho přístupu, se tomu nemůžu ani divit. No, radši napíšu Alexovi, ještě si mé mlčení vyloží jinak. OK, JSI MILÝ, NA TEN CERVEN SE TESIM. UZ MUSIM JIT SPAT, NEBO RANO NEVSTANU, TAKZE DOBROU NOC ALEXI. Odpověď přijde za chvilku. TAK JO, TAKZE HEZKE SNENI MAGDI. Stručné, ale i…jak to pojmenovat? Asi okouzlující. Možná. Něco mě na tomhle klukovi přitahuje. Proč jenom nejsi trochu jako Alex Matěji?

12