JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ
Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Flétna
JAN RIEDLBAUCH – BÁSNÍK HRAJÍCÍ NA FLÉTNU Bakalářská práce
Autor práce: Dagmar Vandělíková DiS. Vedoucí práce: doc. MgA. František Kantor Oponent práce: prof. MgA. Václav Kunt
Brno 2012
BIBLIOGRAFIE
VANDĚLÍKOVÁ, Dagmar. Jan Riedlbauch – Básník hrající na flétnu [Jan Riedlbauch – The poet playing the flute]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební Fakulta, Katedra dechových nástrojů, 2012, 29 s.
ANOTACE
Diplomová bakalářská práce JAN RIEDLBAUCH – BÁSNÍK HRAJÍCÍ NA FLÉTNU pojednává krátce o profesorově životě, kariéře flétnisty, pedagoga a básníka. Obsahem této práce je jeho rodina, manželka a dvě dcery, počátky hry na příčnou flétnu a kariéra flétnisty. Hraní ve Státní opeře Praha, v komorních souborech či sólovém hraní. Profesorská činnost na Pražské konzervatoři, kterou také hodnotí jeho bývalé studentky. Jan Riedlbauch, jak sám sebe popisuje: “Jsem především básník a pak flétnista,” dává jasně najevo, že poezie je jeho srdcová záležitost. A proto i poezie je součástí této práce.
ANNOTATION
Diploma thesis JAN RIEDLBAUCH – THE POET PLAYING THE FLUTE briefly discusses the professor's life, career, flutist, teacher and poet. The aim of this work is his family, wife and two daughters, the beginnings of playing the flute and flutist career. Playing at the Prague State Opera, chamber music ensembles or solo playing. Professorial work at the Prague Conservatory, which also evaluating his former students. Jan Riedlbauch, as he describes himself : "I am especially a poet, and then the flautist," makes it clear that his poetry is a matter of hearts . And that is why poetry is also part of this work.
KLÍČOVÁ SLOVA Jan Riedlbauch flétna básně Tereza Riedlbauchová Veronika Riedlbauchová Rudolf Riedlbauch Václav Riedlbauch Řád Akademických palem Variace na údery vlastního srdce – památce Arne Linky KEYWORDS Jan Riedlbauch flute poets Tereza Riedlbauchová Veronika Rielbauchová Rudolf Riedlbauch Václav Riedlbauch The Order of Academic Palms Variations in strokes his own heart - the memory of Arne Linka
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje.
V Brně, dne 2. května 2012
Dagmar Vandělíková
Poděkování Děkuji panu doc. MgA. Františku Kantorovi za veškeré informace a za trpělivé vedení při psaní mé práce. Ráda bych také poděkovala panu profesorovi MgA. Janu Riedlbauchovi za cenné informace a poskytnuté materiály pro mou bakalářskou práci. V neposlední řadě chci poděkovat jeho sestře Anně Černíkové, že si našla chvilku pro náš rozhovor. Bylo to moc milé seznámení a jsem za něj nesmírně vděčná. Děkuji.
OBSAH PŘEDMLUVA
1
ÚVOD
2
1. ROD RIEDLBAUCHŮ
3
1.1 RODIČE
3
1.2 SOUROZENCI
4
1.3 MANŽELKA A DCERY
8
2. PROFESNÍ ČINNOST
11
2.1 STUDIA
11
2.2 KARIÉRA FLÉTNISTY
13
2.3 PEDAGOG
15
3. POEZIE
18
3.1 BÁSNÍK
18
3.2 RYTÍŘ RIEDLBAUCH
21
ZÁVĚR
22
SEZNAM POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ
23
SEZNAM DĚL JANA RIEDLBAUCHA
26
SEZNAM PŘÍLOH
27
PŘÍLOHY
29
PŘEDMLUVA Touto prací bych chtěla poukázat na umělecky rozvětvený rod Riedlbauchů. Velice mě zajímalo, odkud tento rod pochází, protože jak je patrné z příjmení, není typicky českého původu. Chtěla jsem zjistit, jaké jsou kořeny Riedlbauchů a jestli je náhoda, že pět z šesti sourozenců se věnuje umění, a to především hudebnímu. Zaměření na osobnost Jana Riedlbaucha bylo ovlivněno hlavně tím, že jsem byla šest let jeho žačkou na Pražské konzervatoři. Zaujal a ovlivnil mě spíše svými myšlenkami, než kantorsky. Je velice zajímavou osobností, ale ne každý člověk mu rozumí. Mně samotné trvalo rok, než jsem si zvykla na jeho způsob vyjadřování a výuky. Jeho myšlenky často plynou rychleji než slova a člověk musí být neustále ve střehu. Při výuce byla vždy přítomna poezie, próza, malířství a díky němu, jsem k těmto druhům umění našla cestu. Jan Riedlbauch se sám označuje jako básník hrající na flétnu, a proto jsem toto označení použila i do názvu své bakalářské práce. Jeho osobnost se nemusí zdát nijak významná, ale v kontextu s jeho sourozenci, dlouholetou pedagogickou činností na Pražské konzervatoři a uměleckou činností jistě stojí za zaznamenání. Málokterý Čech byl poctěn stříbrnou medailí rytíře řádu Akademických palem za dlouholetý přínos francouzské kultuře v oboru hudby a poezie. Je totiž zároveň básníkem, který se aktivně věnuje poezii. Důkazem jsou vydané sbírky básní, které jsou samozřejmě ovlivněny hudbou.
1
ÚVOD Chtěla bych zde sjednotit původ a příchod Riedlbauchů do Čech a krátce se věnovat všem sourozencům. Počínaje akademickým malířem Rudolfem, dále pak profesorem HAMU Václavem, jedinou nemuzikantkou Annou a konče houslisty v orchestru FOK Josefem a Marií. Nejstarší bratr Rudolf je ve svých kompozicích inspirován symboly a motivy hudebních nástrojů jako jsou flétna a housle. Tato inspirace je dána sourozenci, kteří hrají na zmíněné nástroje. Díky Rudolfovi získal Jan spoustu příležitostí vystupovat na vernisážích, a tím se dostal do povědomí dalších umělců, se kterými i nadále aktivně spolupracuje. Je to zároveň i důkaz propojení hudby a malířství. Dále bych se zaměřila jen na Jana Riedlbaucha – jako flétnistu a básníka. Chtěla bych zmínit studia od prvních začátků hry na flétnu, po studium na AMU. Chodil na soukromé hodiny k Milanu Munclingerovi, na pražské konzervatoři byl studentem Petra Brocka a na AMU Františka Čecha. Zachycení jeho profesní dráhy flétnisty od působení v jazzové kapele, ve Smetanově divadle – dnešní Státní opeře Praha na pozici prvního flétnisty, člena mnoha dechových kvintet až po sólovou interpretaci při skoro čtvrt století dlouhé spolupráci s kytaristou Miloslavem Klausem v Gran Duettu Concertante. Ráda bych se zmínila o jeho dvou dcerách, které sice nejsou muzikantky, ale obě směřují k poezii a také o jeho ženě Janě Riedlbauchové – za svobodna Heclové, která je dcerou flétnisty a profesora pražské konzervatoře Jana Hecla. Zakončit tuto práci nelze jinak, než poezií, které se Jan Riedlbauch věnuje od svých patnácti let. I když je autodidakt, vyšlo mu několik sbírek básní, které mu pomohla sestavit z větší části jeho starší dcera Tereza. Své pocity může vyjádřit jak hudbou, tak poezií. Tato odvětví málokdy odděluje. V básních je všudypřítomná hudba. Například ve sbírce básní – Mateníky v jestřábově žlutém oku nebo v básni věnované památce brněnského skladatele a pedagoga Arne Linky s titulem Variace na údery vlastního srdce. Hudbu spojuje s básněmi i prostřednictvím spoluorganizování festivalu Doteky hudby a poezie. Všechny informace budu převážně čerpat z rozhovorů s panem profesorem a jeho sourozenci. Dále pak ze sbírek poezií, které mu vyšly, z knihy věnované dílům Rudolfa Riedlbaucha a z dostupných webových stránek. 2
1. ROD RIEDLBAUCHŮ 1. 1 RODIČE Jméno Riedlbauch je společné rozvětvené umělecké rodině. Předkové Jana Riedlbaucha přišli do Čech z hornaté krajiny na pomezí Tyrol a Bavorska. Byli známí jako kováři a hamerníci, a proto byli povoláni do Čech, aby založili pevnou kovářskou větev. Usadili se a po generace žili v okolí Rokycan, především v obci Klabava. “Byli povoláni Českými králi a první zmínka nalezená v matrice je datována k roku 1571, kde je psáno o kováři Janu Ridlpauchovi. Jméno Riedlbauch má v kronikách různé mutace. Například Rude e bauche – člověk, který opracovává tvrdé kovy nebo slitiny. Ritter – rytíř, bauch – břicho.”1 Otec Rudolf Riedlbauch (1914 – 2003) byl z pěti dětí. Kovářské řemeslo vykonával otcův bratr Bedřich spolu se sestrou, ale Rudolf vystudoval průmyslovou školu v Plzni. “Předposledním kovářem byl strýc Bedřich a po něm jeho syn Jiří, který vytepal svou poslední věc mému bratrovi Rudolfovi. Byla to krbová mříž do jeho ateliéru a já to vnímám jako rituální ukončení jeho práce. Rod Riedlbauchů byl vždy silný na mužské potomky. Dnes náš rod jakoby degeneruje. V Čechách jsou Riedlbauchové ve velké početní převaze. Ale nyní, i když jsme ze šesti dětí, nemáme moc silné mužské nástupce, ty kovářské statné postavy.”2 Otec působil také jako amatérský hudebník, který hrál na akordeon a báječně improvizoval lidové písně na foukací harmoniku – snad inspirován bratrem Bedřichem, který se naučil sám na křídlovku. “Nevynikal závratnou technikou, ale měl velký smysl pro frázi.”3 Také Anna vzpomíná na strýce, ale jako na milovníka zvířat. “Strýc měl valacha jménem Jan a tomu každý večer hrál na křídlovku. Říkal, tak Honzo, jakou si dneska dáme? Honza si vybral, strýc mu zahrál a šli spát.”4 Otec pracoval jako technik v konstrukčním oddělení Škodových závodů v Plzni. Proto i Riedlbauchovi sourozenci Rudolf, Václav a sestra Anna se narodili v Dýšině na Plzeňsku. Po letech praxe přijal v roce 1947 nabídku pracovat jako technolog v České zbrojovce, později v Českých závodech motocyklových 1 2 3 4 2 5 3 4
Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 Černíková Anna, Riedlbauch Jan, rozhovor sestra Jana 26.Riedlbaucha, 3. 2012 rozhovor 23. 4. 2012 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 Černíková Anna, sestra Jana Riedlbaucha, rozhovor 23. 4. 2012
3
ve Strakonicích. Tento krok považuje Jan Riedlbauch za omyl. “Tatínek, protože nevstoupil do strany, dělal podřadnou práci a bylo hluboko do hrnce.”5 Ve Strakonicích bydleli v činžovním domě, který otec pomáhal vlastníma rukama stavět. “Tam jsme vyrostli, v přízemním bytě rozlehlé budovy se čtyřiceti domácnostmi a se spoustou dětí. Těch se po válce, asi z radosti, že skončila, rodilo moc a moc. Což bylo pro nás výhodné – kamarádů a společníků všech možných her bylo vždycky dost. Domácí “zásoba” ovšem taky utěšeně rostla...”6 Matka, Veronika Riedlbauchová (1922 – 1984), byla dcerou Anny Vacíkové, rozené Tauschek, která pocházela z Rakouska. Vzala si traťmistra Vacíka, který byl Čech, ale pracoval ve Vídni. Matka pocházela ze čtyř dětí, z toho jedno v dětském věku zemřelo. Narodila se na Podkarpatské Rusi, ale rodina se později usadila v Dýšině u Plzně. ”Oba moji rodiče měli výborný hudební sluch. Maminka v dětství hrála na housle a velice hezky zpívala. Byla vychovávaná v klášteře, protože babička byla velice pobožná. Naneštěstí maminka velice těžce onemocněla a musela kvůli tomu odejít z kláštera. Díky tomu jsme se sourozenci na světě.”7 Matka Riedlbaucha se měla stát učitelkou, ale vdala se mladá a pak se řadu let věnovala výchově dětí.
1. 2 SOUROZENCI První v pořadí se narodil 14. 6. 1944 Rudolf Riedlbauch v Dýšině u Plzně. V dětských letech navštěvoval hudební oddělení LŠU, hrál na klarinet v komorním a dudáckém souboru i v orchestru gymnázia. Všichni se domnívali, že se Rudolf vydá na cestu profesionálního hudebního umělce, ale nestalo se tak. Od dětských let se u něj totiž projevoval také vyhraněný výtvarný talent, kterého si všiml na strakonickém gymnáziu uznávaný pedagog, malíř, grafik a ilustrátor Jiří Rejžek, žák prof. Williho Nowaka8. Po ukončení studia na gymnáziu, studoval v letech 1962 - 1968 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Františka Jiroudka a v roce 1980 na Akademii výtvarných umění v italské Perugii.9 Ve své tvorbě se zabývá především malbou, kresbou, nástěnnými technikami a prací 5 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 6 Riedlbauch, Václav. v knize Riedlbauch, Jan. Obrazy, Krajiny, Hry. Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas, a.s. a Triga, 2008. 158 s. ISBN 978-80-254-2745-3. 7 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 8 Willi Nowak – český malíř a grafik, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes 9 Perugia je jedno z velmi významných univerzitních městeček střední Itálie a současně to je hlavní město regionu Umbria.
4
se sklem. Jeho díla jsou inspirována zejména hudbou, která v nich má trvalé místo. “Člověk ve své činnosti, ať chce, nebo ne, je silně ovlivněn zážitky z dětství, harmonií v rodině nebo naopak zase něčím, co jen vzdáleně připomíná klidný vstup do života... Mezi prvními nástroji, které jsem denně vídal v rukou svých sourozenců, byly housle a flétna. Možná, že právě proto je dodnes nejraději používám jako opakující se symboly a motivy kompozic, ve kterých usiluji o vyjádření hudebního prožitku, o navození atmosféry klidu a pohody, třebaže se vlastní malba může hemžit nervním pohybem ploch, plošek, křivek, barev.”10 V jeho obrazech jsou zaznamenány jak jednotlivé figury, tak shluky hráčů. Je zřejmá fascinace postojem či držením nástroje, což nabízí spoustu možností výtvarného uzpůsobení kompozice. Z významných prací realizovaných v architektuře jsou to např. triptychy v někdejších salonkách vinárny Vikárka na Pražském hradě, gobelín pro Palác kultury / Kongresové centrum Praha na kterém spolupracoval s L. Kaprasovou11, nástěnné malby na fasádách domů na sídlišti v Trnavě a ve vstupním prostoru Poslanecké sněmovny ČR. Jeho malířské a grafické dílo je zastoupeno v mnoha galeriích, institucích a soukromých sbírkách českých i zahraničních. Jeho tvorba je součástí vydaných sbírek básní jeho bratra Jana. Vystavoval samostatně v Praze, ve Strakonicích a v mnoha dalších českých městech. Je zakládajícím členem Tolerance '9512, jejíž aktivit se pravidelně účastní. Ljubica – Rudolfova manželka, vystudovala divadelní fakultu obor loutkoherectví, ale později se věnovala spíše herectví. První dítě jim zemřelo v dětském věku, vychovali dva syny Adama a Pavla. Jako druhá se narodila 14. 9. 1945 Anna. Vystudovala obchodní akademii v Plzni, pracovala například v Českém rozhlase v ekonomickém úseku. Nyní pracuje na Bytovém družstvu Pragostav. Kdyby byla lepší finanční situace, mohla se třeba stát pianistkou. Takhle se ovšem hře na klavír nakonec začala učit až ve svých dvaceti sedmi letech a to jako samouk pod dohledem bratra Václava. Když Václav učil na Pražské konzervatoři, chodila cvičit tam. Václav neměl trpělivost s jejím vyučováním a většinou se její cvičení neobešlo bez zvýšení Václavova hlasu. Anna 10 Riedlbauch.R., Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005, 199 s. ISBN 80-7209-705-9, část z úvodního textu ke katalogu Hudba a výtvarné umění, Alšova síň v Praze, 1981 11 ak. mal. Ludmila Kaprasová – zaměřena na malbu a práci s textilem, zdroj: viz. použité informační zdroje 12 Výtvarná skupina založená v roce 1995, členové: Jaroslav Kříž, Rudolf Riedlbauch, Josef Achrer, Václav Menčík, Jan Šafránek, Jan Kanyza, Jiří Šuhájek, Otto Sukup, Vratislav Ševčík, zdroj: viz. použité informační zdroje
5
se za tu dobu nenaučila číst noty a hrála jen podle odposlechu. Dodnes to úspěšně před Václavem tají. Dá se říci, že její sen jí splnili až bratři koupí pianina, na které hrála spolu s Josefem a Janem oblíbenou písničku Andulko, mé dítě. Chtěla, aby si její bratři rozuměli s jejím partnerem, a tak byť byla ekonomka, vybrala si za muže hobojistu a skladatele Vratislava Petra Černíka. Spolu nemají žádné děti. Při rozhovoru s Annou jsem měla pocit, jako když se známe spoustu let. Je to velice přátelská žena s čistou duší. Miluje zvířata a květiny. Splnila si svůj sen koupila si zahradu s menším domkem, který rekonstruuje a vyžívá se v realizaci a přestavbě zahrady. S nadšením mi vyprávěla, jak jí její bratři pomáhali. S bratrem Josefem si udělali na zahradě „Šumavské pohoří”, kam si zasázela své nařízkované stromky. Pro všechny by se rozdala. Po smrti maminky se starala necelých dvacet let o otce. Nyní se stará o svého manžela, který je vážně nemocný. Vzpomíná, jak převáželi z Anglie příčnou flétnu. “Když si Jan potřeboval pořídit novou flétnu, vyjeli jsme já, Jan a náš kamarád Fred Snider do Anglie. Bylo to v době komunismu. V důsledku finanční tísně jsme neměli na zaplacení cla. Jan měl s sebou flétnu starou, kterou mi strčil do kufru mezi mé věci a oblečení a do pouzdra staré flétny dal novou flétnu. Neuvěřitelně jsem se bála. Nic takového bych sama nikdy neudělala, ale pro bratra, který to potřeboval jsem to podnikla. Naštěstí na to na hranicích nepřišli.”13 “Sestra Anna po smrti rodičů stmeluje celou rodinu. Většinou se mluví o sourozencích, kteří hrají, a ne o tom, kdo rodinu vede.”14 První polovinu dětí narozených v Dýšině uzavírá Václav, který se narodil 1. 4. 1947. “Mnohokrát jsem vysvětloval, že jsem se nenarodil ve Strakonicích a proč se odmítám účastnit všelijakých rodáckých akcí. My tři ze šesti sourozenců, Rudolf, Anna a já, jsme přišli na svět po venkovském, tehdy běžném způsobu, s pomocí porodní báby doma na posteli na statku u Michálků, kde naši rodiče měli svůj první příbytek, v malé vesnici Dýšina blízko Chrástu u Plzně.”15 Václav studoval v letech 1962 – 1968 hru na akordeon u dr. Josefa Smetany a skladbu u Zdeňka Hůly na Pražské konzervatoři. Poté pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Václava Dobiáše, které úspěšně zakončil roku 1973. Účastnil se mistrovských skladatelských kurzů 13 Černíková Anna, osobní rozhovor 23. 4. 2012 14 Riedlbauch Jan, osobní rozhovor 26. 3. 2012 15 Riedlbauch, Václav. v knize Riedlbauch, Jan. Obrazy, Krajiny, Hry. Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas, a.s. a Triga, 2008. 158 s. ISBN 978-80-254-2745-3.
6
Accademia Chigiana v Sieně u Franca Donatonia 16 a v polské Toruni u Witolda Lutoslawského17 a Tamasze Sikorského18. Jeho profesní činnost je velice pestrá. Od doby vysokoškolských studií působí jako pedagog na katedře skladby na AMU, v letech 1990 – 2004 tuto katedru vedl. Paralelně s tím vyučoval i na Pražské konzervatoři a to do roku 1978. Mezi roky 1987 – 1989 zastával funkci uměleckého šéfa opery Národního divadla. Ve vedoucích pozicích působil v devadesátých letech také v Paláci kultury, poté jako šéfproducent a později ředitel nakladatelství Panton. Od roku 2001 – 2009 byl generálním ředitelem České filharmonie, kde řídil i Galerii Rudolfinum. Jako člen stálé komise Concertino Praga19 se podílí na přípravě této rozhlasové soutěže. Z jeho iniciativy vzešla přehlídka soudobé orchestrální tvorby Pražské premiéry, která je cílená na podněcování a prezentaci tvorby současných evropských skladatelů. Od roku 2006 – 2009 působil ve správní radě obecně prospěšné společnosti České doteky hudby20. V oboru skladby se věnuje převážně instrumentální tvorbě, zvláštní místo v ní zaujímají skladby věnované flétně v nejrůznějších sestavách, které vznikly v mnoha případech z podnětu bratra Jana, který také většinu z nich interpretoval. V roce 2000 mu Evropská unie umění 21 udělila Evropskou cenu Gustava Mahlera 22 za vynikající výsledky v oboru hudby. Jeho bývalou manželkou byla varhanice Gabriela. Spolu mají dvě dcery. Lucii, která vystudovala medicínu a Katku, která studovala na taneční konzervatoři a pokračovala na DAMU obor choreografie. Druhá polovina dětí narozených ve Strakonicích začíná narozením Jana Riedlbaucha. Narodil se 29. 11. 1948. 16 Italský hudební skladatel, žil v letech 1927 – 2000, online zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Franco_Donatoni> 17 Polský hudební skladatel, žil v letech 1913 – 1994, online zdroj: http://pl.wikipedia.org/wiki/Tomasz_Sikorski 18 Polský hudební skladatel a klavírista, žil v letech 1939 – 1988, online zdroj: http://pl.wikipedia.org/wiki/Tomasz_Sikorski 19 Pravidelná mezinárodní soutěž mladých hudebníků, pořádaná v Praze Českým rozhlasem 20 Nejrozsáhlejší hudební festival zaměřený na klasickou hudbu v zimním období a na přelomu roku v Praze 21 Evropská unie umění (EUU) vznikla v roce 1999 registrací Ministerstvem vnitra ČR jako mezinárodní nezávislá a nezisková organizace, sdružující umělce a kulturní osobnosti bez rozdílu národnosti či státní příslušnosti, bez rozdílu náboženské nebo politické orientace. 22 Cena EUU kategorie B v nominaci za instrumentální interpretaci a zpěv, skladatelskou, dirigentskou, sbormistrovskou, pedagogickou, organizační, překladatelskou a odbornou publikační nebo jinou činnost v oblasti hudby.
7
V pořadí pátý se narodil 2. 9. 1950 bratr Josef. Josef hraje na housle v FOK,23 vystudoval konzervatoř v Praze a HAMU pod vedením profesorky Nory Grumlíkové. Jeho manželkou je flétnistka Zuzana Motulková – Riedlbauchová, která vyučuje na ZUŠ Lounských v Praze. Její otec je vynikající slovenský básník Jan Motulko. Další básník v rodině. S Josefem mají tři dcery. Zuzanu, která vystudovala pedagogickou fakultu, Moniku, která se stala klavíristkou a Marii, která šla ve šlépějích své tety Anny a vystudovala ekonomii. Josef spolu s bratry Václavem a Janem byli ministranti. Rodiče byli katolíci a děti vedli k náboženství. Josef je hluboce věřící. Po sedmileté odmlce se narodila 30. 1. 1957 sestra Marie. Byla mazánek a všemi hýčkaná, neměla to ale jednoduché mezi tolika bratry. “...záhy musela ovládnout kromě jiného i klukovské atributy správného života, protože jinak by zřejmě mezi námi neobstála. Přežila to ve zdraví a náramně se jí to pak po letech hodilo, když vstoupila chvíli po Josefovi do řad Pražských symfoniků, tehdy převážně mužské společnosti muzikantů.”24 Jejím manželem je fagotista Lumír Vaněk. Spolu mají dvě dcery. Marii, která je hobojistka a Annu, která je také muzikantka a hraje na housle. Tento rodinný klan je plný muzikantů a umělců, zřejmě pod vlivem společnosti, ve které se nejvíce pohybují. Rod Riedlbauchů pokračuje jen díky Rudolfovi a jeho synovi Adamovi, který má jako jediný dva syny. Jinak ostatní sourozenci mají dcery. Zajímavé je, že ze šesti dětí má jen jeden mužské potomky.
1. 3 MANŽELKA A DCERY Riedlbauchovou manželkou se stala Jana Heclová, dcera flétnisty a pedagoga hry na flétnu na Pražské konzervatoři. “Manželku jsem potkal kupodivu na refýži ve stanici Malostranská, kde jsme čekali na tramvaj. Já bych se neodvážil někoho oslovit na refýži, ale vzdáleně mi připomínala jednu ženu, a to byla Jana Heclová, která byla dcerou profesora Jana Hecla. V srpnu 1968 jsme byli na festivalu v Bayreuthu a profesor Hecl tam byl jako dozor. Mě bylo tenkrát necelých 20 a ona tam byla jako 16-ti letá s otcem a působila velmi dětsky. To už tak samozřejmě nebylo, tak jsem k ní přišel a pozdravil a ona že mě nezná. Tak jsem se zeptal, jestli je 23 Symfonický orchestr hlavního města Prahy 24 Riedlbauch, Václav. v knize Riedlbauch, Jan. Obrazy, Krajiny, Hry. Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas, a.s. a Triga, 2008. 158 s. ISBN 978-80-254-2745-3.
8
dcerou profesora Hecla a ona že ano, ale stejně mě nezná. Mně už přijížděla tramvaj a protože jsem v té době už hrál v divadle, pospíchal jsem na zkoušku. Tak jsem jí dal telefonní číslo, ona byla úplně konsternovaná. Ještě jsem ji stačil pozvat na absolventský koncert, ale neřekl jsem jí podrobnosti. Vše si vyhledala a přišla. Bylo to řízení, náhoda, která asi není náhodou. Výhoda byla, že věděla, co obnáší být ženou muzikanta, který je stále někde pryč. Vystudovala Karlovu univerzitu – přírodní vědy, hrála na housle, výborně cítí hudbu a je velký čtenář. Takže jsem našel partnerku, která byla ochotna devět let vychovávat dcery, starat se o ně a na tu dobu potlačit jako doktorka přírodních věd vlastní ambice. Dnes pracuje jako profesorka na SUPŠ 25na Žižkově.”26 První dcera Tereza se narodila 11. 1. 1977 v Praze. Od dětství byla spolu se svou sestrou Veronikou obklopena hudbou a literaturou. “Hudba mě obklopovala ze všech stran a nebylo před ní úniku. Všechny sestřenice na něco hrály, nás se sestrou nevyjímaje. Když byly jednou dvakrát do roka srazy široké rodiny, pořádaly se společné domácí koncerty. Rodina – dar a problém – je pro mě velké téma.”27 Své hudební nadání raelizovala v ZUŠ Lounských ve hře na klavír. Studovala u prof. Evy Žebrákové od svých šesti do sedmnácti let. Také docházela na soukromé hodiny zpěvu k prof. Vodičkové a k prof. Shejbalové. Vystudovala Akademické gymnázium, Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy28 v Praze – obor český jazyk a literatura a obor francouzština. V Ústavu české literatury a literární vědy své studium uzavřela doktorským titulem. Dále pak pokračovala studiem v Paříži na Sorbonně – Master 2 se zaměřením Střední Evropa na Katedře slavistiky, kde od roku 2007 - 2011 vyučovala český jazyk. Zajímavostí je, že bydlela v Paříži u vynikající flétnistky Clary Novákové, která je dcerou českého skladatele Jana Nováka. Máme zde další propojení s hudbou a to s flétnistkou. Ještě než začala studovat a pracovat v Paříži, vyučovala tři roky na Katedře české literatury FFUK, kde vedla dva semináře z české literatury 19. století. Před tím vyučovala na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, na osmiletém gymnáziu Buďánka, byla pomocnou redaktorkou v redakci kultury Lidových novin a spolupracovala 25 Střední uměleckoprůmyslová škola 26 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 27 KOPÁČ, Radim. Básnířka Tereza Riedlbauchová: Důležitá jsou slova velká noc, sbírka je erotická. Novinky [online]. 2005, [cit. 2012-4-16]. Dostupné z WWW:
9
s Českým rozhlasem. Její vytížení je neuvěřitelné. Také organizuje autorská čtení domácích literárních salonů v Praze a v Paříži, založila asociaci Literární salon, která kromě organizování večerů vydává stejnojmennou edici poezie, především se zaměřením na básnické debuty. Založila spolu s dalšími lidmi francouzskou asociaci Boulvart, se zaměřením na česko-francouzské kulturní vztahy, zejména na pořádání festivalů v Praze a Paříži a vydávání bilingvních29 knih. V neposlední řadě je básnířkou, které vyšla sbírka básní Modrá jablka, poéma Podoba panny pláč, sbírka básní Velká biskupovská noc, sbírka básní Don Vítor si hraje a jiné básně a chystá se soubor všech sbírek v česko-francouzské verzi Celou noc jsem čekala. Druhá dcera Veronika se narodila 26. 6. 1978, jméno dostala po otcově mamince. Absolvovala v Praze obor režie–dramaturgie na KALD DAMU u profesora J. Krofty, kde nyní pokračuje v doktorském studiu a obor český jazyk, literatura – hudební výchova na PFUK. Tři roky studovala muzikologii na FFUK a dva roky fyzického herectví na Institut del Teatre v Barceloně. Tam v letech 2008 a 2009 také hrála v řadě inscenací. Např. Cuarenta y medio, D.I.P., Todos implicados, El manantial de Colombina, prezentovaných na festivalech pohybového divadla ve Španělsku. V Barceloně zrežírovala nový cirkus Combinat de Cirq 39 ve známém cirkusovém divadle Ateneu Popular de Nou Barris, v Divadle Disk odpremiérovala česko-španělský pohybový projekt Sarah Kane Očištění/Depurados a pro divadlo Alfred ve dvoře připravila spolu s Lucií Škandíkovou nové autorské pohybové představení Camille, ve kterém vedle režie a choreografie rovněž ztvárnila hlavní roli. V loňské sezóně 2010/2011 se ujala režie a choreografie světové premiéry komorní opery Jiřího Hájka, Slavík a růže. Spolurežírovala s francouzskou režisérkou Katiou Halou a zároveň hrála v ostravském pouličním happeningovém projektu Hřbitov aut, kterého se zúčastnil aktivně sám autor Fernando Arrabal, slavný španělsko-francouzský dramatik, který se o tomto experimentu vyjádřil jako o jednom z nejlepších provedení jeho hry. Jako scenáristka spolupracovala s Českým rozhlasem, organizovala hudební festival Mladé pódium v Karlových Varech, vede divadelní workshopy, vyučuje na gymnáziu. Dramaturgicky připravuje komponované pořady hudby a poezie, ve kterých i recituje. Je laureátkou Mezinárodní ceny Zdeňka Fibicha v recitaci melodramu.
29 dvojjazyčný
10
2. PROFESNÍ ČINNOST 2. 1 STUDIA Riedlbauchovo dětství bylo plné hudby. Otec hrál na akordeon a foukací harmoniku a matka hrávala na housle a hezky zpívala. Děti byly neustále obklopeny hudbou a počítalo se, že každý bude hrát na nějaký nástroj. Nejstarší Rudolf hrál na klarinet a Václav na akordeon po vzoru otce. Jen Anna nehrála na žádný nástroj. Jak jsem již zmínila, chtěla hrát na klavír, na který však nebyly finance. Protože starší bratři muzicírovali, nechtěl být Jan pozadu. Začal si vybírat nástroj, který by ho bavil. “Jednou jsem šel na dvojrecitál hoboj - flétna, ve svých rodných Strakonicích. Pan Hanták interpretoval Bozzu a Václav Žilka Debussyho Syringu. Hoboj mi byl blízký vábivou kantilénou a sladkým bukonickým nářkem, ale nebyl učitel, ani možnost koupit nástroj. Protože byla na LŠU volná stará dřevěná flétna, dostalo prim flauto traverso. Ale zajímavé je, že mě nikdy nelákala zobcová flétna. Vždycky se mi líbily sopránové nástoje. Také by se mi líbila trubka…”30 Velikým štěstím pro jeho hudební začátky a i přípravu na budoucí profesi byli dobří a nadšení kantoři. Počínaje Janem Dostalem – ředitelem strakonické LŠU, dnes ZUŠ v inspirujících prostorách, které byly součástí strakonického zámku a hradu. Díky němu poprvé spatřili strakoničtí hudebníci Bizetovu Carmen, nebo živý symfonický orchestr v podání maďarského tělesa. Měl také šťastnou ruku ve volbě kantorů. Houslista Bohumil Kotmel, který byl znám svým houslovým souborem, který vyhrával jednu soutěž za druhou, připravil na budoucí profesionální dráhu např. Václava Hudečka. “Tehdy s Vaškem “čerti šili”, jak by poznamenal náš táta, a není se tudíš čemu divit, je – li to pravda, že Hudečkův otec, zvěrolékař a sám výborný amatérský muzikant, u vědomí synova talentu chudáka Václava přivazoval k židli a zamezoval tak jeho útěkům za kluky na trávník hrát fotbal...”31 Dalším učitelem byl bývalý vojenský hudebník Milan Horský. Ten učil Jana a splnil si svůj sen, vychovat někoho, kdo by si chtěl osvojit hru na flétnu.“Těsně před konzervatoří jsem spadl na bruslích a naštípl si ruku. Rok jsem musel počkat, tak jsem nastoupil na gymnázium a začal jsem dojíždět do Prahy na konzultační hodiny k profesoru Milanu Munclingerovi, protože v té době končil ve Strakonicích profesor Horský, 30 Riedlbauch Jan. rozhovor 26. 3. 2012 31 Riedlbauch, Václav. v knize Riedlbauch, Jan. Obrazy, Krajiny, Hry. Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas, a.s. a Triga, 2008. 158 s. ISBN 978-80-254-2745-3.
11
ke kterému jsem předtím chodil. Oba nás, kromě hudby samozřejmě, sbližovala láska k výtvarnému umění a literatuře. Ve Strakonicích na mě dohlížel takový lidový muzikant, který hrál v cirkuse na pikolu. Jmenoval se Jan Voříšek a s velkou úctou vykonával vše, co mi říkal profesor Munclinger a já si ho proto velice vážím. Na konzervatoři jsem studoval u profesora Petra Brocka a na Hamu u profesora Františka Čecha.”32 Ve svých studentských letech potkal Američana, se kterým ho seznámil jeho bratr Rudolf. Jmenoval se Frederick Snider a pocházel z Kalifornie. Byl to historik, který poté, co Absolvoval Berkeley School přijel studovat svůj obor do Evropy. Zde pak studoval ve Španělsku, ve Francii a v Mnichově. Riedlbauch na něj velice rád vzpomíná a je rád, že se sním potkal.“O prázdninách jsem dostal Fredericka na starosti. Mně bylo v té době 17 let a jemu 24 let. Neuměl samozřejmě česky a já uměl jen pár vět v angličtině. Byl jsem z toho celej zpocenej. Našel jsem si mezi prvními slovy, že WELL je dobře a THE WELL je studna. Když jsme ve Strakonicích šli podél zlatonosné řeky Otavy, bylo ticho, mlčeli jsme. Asi po 3 km u hradu Střela byla najednou studna a já zařval WELL! A on mě opravil: THE WELL. A já OH YES. A od té doby umím anglicky. A když jsem učil v Americe studenty, tak už to byla pro mě hračka. Fred byl i muzikant a velký čtenář. Hrál na klavír a vyšlo mu i několik desek. Díky němu jsem se dostal k originálům americké literatury a i k historickým pramenům. Byl nadšen, co tady máme za skvosty v archivech. Studoval v Praze Karlovu Univerzitu obor historie u profesora Polišenského a nakonec si udělal doktorát v Oxfordu. Po revoluci učil na ČSAV33 a je pochován v hrobě spolu se synem mého bratra Rudolfa. Je to velice zvláštní propojení a moc si vážím, že jsem Freda potkal.”34
32 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 33 ČSAV – Československá akademie věd 34 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012
12
2. 2 KARIÉRA FLÉTNISTY Už za studií nastoupil do jazzové kapely, která prováděla scénickou hudbu v Tylově divadle. Vedl ji Ladislav Simon a hrálo zde kolem dvaceti lidí. “Byla tam úžasná parta “jazzmanů”. Seznámil jsem se tady s Jiřím Stivínem, Svatoplukem Košvancem – pozounistou, Teodorem Krásou – vynikajícím barovým pianistou a hlavně hornistou a s mnoha dalšími. Byla to velká škola jazzu a rytmu. Já nejsem jazzman, ale od té doby jsem nikdy neměl problémy s rytmem. Tato improvizační rovina přináší určitou flexibilitu do klasických věcí, jako například do kadencí…”35 V roce 1970 nastoupil na místo prvního flétnisty do Smetanova divadla, dnešní Státní opery Praha, kde zůstal až do roku 1977. V témže roce byl vypsán konkurz na místo profesora hry na příčnou flétnu na Pražské konzervatoři. Místo profesora získal, ale musel vyřešit otázku, jestli odejde z opery, či ne. “Velice dlouho jsem váhal, protože se mi líbilo v opeře, ale věděl jsem, že chci dělat i sólové hraní nebo komorní hru a to se dalo lépe zvládnout při kantořině”36 Jeho profesionální kariéra flétnisty se rozšířila i na hraní v dechových kvintetech. Už když učil na konzervatoři, nastoupil do Kvinteta 74, které vedl sóloflétnista České filharmonie Géza Novák. “famózní flétnista, jak ten uměl fantazijně uchopit flétnové sólo třeba v Debussyho Předehře k Faunovu odpoledni, nebo v Ravelově Daphnis et Chloé! Byl to velký milovník literatury, měl rád Dostojevského stejně jako profesor Munclinger a já. Velice jsme si rozuměli.37 Dále působil v Pražském dechovém kvintetu, které bylo založeno v Praze roku 1928 dirigentem Václavem Smetáčkem. Mezi původní členy tělesa patřili vedle Václava Smetáčka (hoboj) též Rudolf Hertl (flétna), Vladimír Říha (klarinet), Otakar Procházka (lesní roh) a František Matějka (fagot). V roce 1968 byla činnost souboru obnovena profesorem Pražské konzervatoře Janem Heclem.38 Změny v obsazení hudebníků se postupně ustálily do podoby souboru: Jan Riedlbauch (flétna), Jurij Likin (hoboj), Vlastimil Mareš (klarinet), Jan Vobořil (lesní roh), Miloš Wichterle (fagot). Riedlbauch zde působil od roku 1994 – 2004 a byl vystřídán Janem Machatem, flétnistou a sólopikolistou České filharmonie. 35 36 37 38
Riedlbauch Jan rozhovor 26. 3. 2012 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012 Jan Hecl – profesor hry na flétnu na Pražské konzervatoři a tchán Jana Riedlbaucha
13
Pražské dechové kvinteto získalo řadu hudebních ocenění. Mezi ty nejvýznamnější patří cena Choc du Monde de la Musique 1999 za nejlepší nahrávku CD s komorními skladbami Leoše Janáčka, oceněni byli také světovými časopisy Repertoáre a Diapason za nahrávky Francise Poulence a Jeana Francaixe. Je známa jedna historka, která se odehrála při letu z Ameriky do Frankfurtu nad Mohanem. “To jsme letěli ještě v době, kdy se v letadle mohlo kouřit. Byly tam asi čtyři místa pro kuřáky, z toho jsme byly kuřáci já s Honzíčkem a piloti a stevardi. Všichni v letadle pospávali a stevardi pili alkohol! Oni i v letadle pili alkohol z pytlíku. My jsme se tomu smáli, přišlo nám to strašně komický. Honzíček najednou povídá, že má doutníky a že si zakouříme. Já normálně nekouřím, ale když jsem v letadle, tak vždycky! Pokuřujeme si, a asi po 20 min. najednou začala blikat světla připoutejte se prosím. Přišla stevardka, že musíme přestat kouřit. My jsme tomu nerozuměli, když jsou to místa pro kuřáky. Potom přišel jeden z pilotů, že nám musí něco ukázat, abychom pochopili. Otevřel jedny dveře a tam v obrovské provazové kleci stál nádhernej černej hřebec. A my jak jsme kouřili, tak on se plašil, že někde hoří. Tak jsme plašili koně, který cestoval k arabskému šejkovi.”39 Mezi další kvinteta, ve kterých působil patří např. Kvinteto Bohemia nebo Novákovo dechové kvinteto. “Můj sen byl hrát v dechovém kvintetu, ale je to veliká práce. Většinou nikdo nevydrží dlouho, a tak jsem začínal osm ansámblů, ne úplně nových, ale obměňovali se hráči. Strašně těžké je také najít partnery, kteří budou na stejné hráčské i intelektuální úrovni.” Když jsem odešel z Pražského dechového kvinteta, myslel jsem, že jsem éru kvintet ukončil. Ale ještě nakonec s profesorem Čápem,40 se kterým jsme vyučovali korejské studenty, a s dalšími kolegy z konzervatoře, jsme byli dvakrát na zájezdě v Korei. Vystupovali jsme jako dechové kvinteto profesorů Pražské konzervatoře. Protože jsme měli dřevěné dechové nástroje, říkali nám stromy. V korejštině se strom nebo dřevo řekne NAMU, tak jsme se jmenovali dechové kvinteto NAMU.”41 Již 30 let hraje s kytaristou Miloslavem Klausem, laureátem světové soutěže Concours International de Guitare pořádané Rádiem Francie v Paříži. Vystupují pod názvem Gran Duetto Concertante. Projeli spolu nejen Evropu, ale i USA, Mexiko, Kolumbii, Kubu…, kde vystupovali a také vyučovali na kurzech. Co se týče 39 Wichterle.M., rozhovor 27. 11. 2011, křest CD Václava Riedlbaucha – Flétnové Šílenství v klubu AMU 40 Petr Čáp – profesor hry na klarinet na Pražské konzervatoři 41 Riedlbauch Jan, rozhovor 26. 3. 2012
14
sólového hraní, nejčastěji Jan Riedlbauch hraje v obsazení sólová flétna, flétna s klavírem, flétna s kytarou a v komorních souborech od trií po dvanáctičlenné ansámbly. V roce 1978 založil spolu s bratrem Josefem klavírní kvarteto – Ansámbl Martinů, ve složení klavír, flétna, housle, violoncello. Od roku 1993 je uměleckým vedoucím i flétnistou Miroslav Matějka. Spolupracoval s dalšími muzikanty jako například s klavíristy Františkem Kůdou, Ivanem Klánským, s houslisty Václavem Hudečkem, bratrem Josefem a mnoha dalšími. Rád vystupuje sólově při různých příležitostech, zejména na vernisážích bratra Rudolfa nebo pro spoustu svých přátel. Díky tomu má často příležitost hrát i moderní skladby, které ho velice baví. “Velice důležité je, aby člověk stále studoval nové skladby, jinak rychle zakrní.”42
2. 3 PEDAGOG Na Pražskou konzervatoř nastoupil v roce 1977 a vyučuje zde dodnes. Jeho rukama prošla stovka studentů, kteří našli uplatnění v orchestrech, komorních ansámblech či Základních uměleckých školách. Já osobně jsem se setkala s panem profesorem před jedenácti lety, když jsem k němu přišla na konzultační hodinu. Vybavuji si, jak jsem se bála, ale nebylo proč. Byl velice přátelský, zábavný, ale měla jsem před ním samozřejmě respekt a úctu. Nikdy nezapomenu na tu hodinu, kdy na konci nade mnou vyřkl ortel, že chodím v bažině a sem tam se dostanu na záchytné místo – balvany, přes které skáču na pevnou půdu. To mělo být vysvětlení mých chyb a zlozvyků. Básnické myšlení a hra se slovy se nezapřely. Když jsem u pana profesora začala studovat, bylo to úplně něco jiného, než co jsem znala předtím. Trvalo mi asi rok, než jsem si zvykla na jeho způsob výuky a než jsem dokázala rozšifrovat jeho tok myšlenek. V hodinách, kdy se hráli etudy, stupnice nebo technická cvičení hrával v začátcích se mnou. Většinou v těžkých technických místech vymýšlel všelijaká cvičení, která vedla ke zlepšení nebo odbourání chyb. Jak on dokáže vyčíst a najít propojení různých frází mezi sebou. Nikdy by mě to samotnou nenapadlo. Frázi a celou koncepci věty dokáže barvitě vylíčit. Jeho způsob výuky je velice specifický a možná ne každému “sedne”. Při jeho hodinách jsem se vždy dozvěděla něco 42 Riedlbauch Jan, rozhovor 4. 4. 2012
15
nového. Povídali jsme si o malířství, literatuře, poezii a také o vesmíru. Nesmírně ho zajímá astrální a vesmírný život – bytí. V tomto případě jsem jen poslouchala, protože vesmír je pro mě něco, co přesahuje můj rámec chápání. Velice si vážím myšlenek, které mi předal a i schopnosti rozšifrovávat fráze v nejrůznějších skladbách. Mám takový pocit, že mě ovlivnil více intelektuálně, než hudebně. Jsem za to vděčná. Jeho bývalá studentka, MgA. Eva Schwanová vzpomíná na jeho pedagogické metody. “Na profesora Riedlbaucha vzpomínám jako na pedagoga, díky kterému mám dobrou hudební představivost a jsem schopna se vypořádat s jakýmkoli obtížným místem ve skladbě. Nemluvím ani tak o technicky obtížných místech, s těmi se člověk musí vypořádat sám, ale spíš o místech, která se těžko chápou v kontextu celé skladby, popřípadě věty. Nastudovala jsem v jeho třídě dost moderních skladeb, zejména žijících českých autorů a vždy si věděl rady i s místy, která mně nebyla zcela jasná. Další jeho velikou předností je, že v případě, že má student nějaký technický problém, popřípadě blok, je schopen vymyslet taková cvičení a variace, že se ho úplně krásně zbaví. Vzpomínám na něj moc ráda a jsem mu za mnohé vděčná. Myslím, že je to výborný flétnový pedagog.”43 MgA. Eva Schwanová studovala čtyři roky na Pražské konzervatoři u profesora Jana Hecla a po jeho smrti studovala ve třídě profesora Jana Riedlbaucha. Dále pokračovala ve studiu hry na příčnou flétnu na AMU v Praze u pana profesora Jiřího Válka. Spolupracuje s uměleckými tělesy jako například Český národní symfonický orchestr, Virtuosi di Praga, Kühnův dětský sbor. Účastní se festivalu Pražské premiéry. Pravidelně hraje na koncertech pořádaných v Lobkovickém paláci Pražského Hradu a Španělské synagoze v Praze. Vyučuje na ZUŠ Tausigova v Praze a na ZUŠ Jana Zacha v Čelákovicích. V současné době je na mateřské dovolené. Jeho další bývalou studentkou je Jana Jarkovská. Vystudovala Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína v Hradci Králové. V roce 2002 nastoupila na Pražskou konzervatoř. U pana profesora studovala celých šest let a nyní čtvrtým rokem studuje na AMU v Praze u pana profesora Jiřího Válka. V současné době
43 Schwanová Eva, osobní rozhovor 28. 4. 2012
16
je na stáži na Conservatorio di musica „G. Verdi“ v Miláně, kde je asistentkou profesorky Simony Valsecchi. “Profesor Jan Riedlbauch zaujímá mezi mými flétnovými mentory zcela výjimečné postavení, nejen coby můj profesor na Pražské konzervatoři, který mě vedl nejdéle ze všech mých učitelů, ale především jako zcela jedinečná osobnost, již nelze srovnávat s žádným z řady více či méně slavných flétnistů, u kterých jsem měla možnost studovat. U všech pedagogů oboru se adept flétnového řemesla dozví celkem totéž o technice hry, o správném dýchání, o stylu, ve kterém je třeba interpretovat Bacha, Mozarta či Martinů. Ve třídě Jana Riedlbaucha se však mimo to dozví něco mnohem důležitějšího. Totiž naučí se myslet. Nejen přemýšlet o technice a „hmatat“ na flétnu, jak se pan profesor někdy trochu s despektem vyjadřoval, ale především přemýšlet o Umění a jeho podstatě. A to nejen o umění hudebním, ale o umění ve všech jeho podobách jako součásti života, o umění jako poslání umělce, v jehož rukou je flétna, štětec, dláto nebo pero jen prostředkem k vyjádření hlubší podstaty světa. Technika by pak dle pana profesora měla vždy sloužit tomuto poslání, nikoli být stavěna na obdiv a povyšována na samotný smysl.”44
44 Jarkovská Jana, osobní rozhovor 29. 4. 2012
17
3. POEZIE 3.1 BÁSNÍK Kdo vás vedl k literatuře a k poezii? Maminka. Byla vysloveně literárně nadaná. Sklon k lyrice mám po mamince, expresivitu po tátovi. Vzpomínám, jak barevně uměla maminka vyprávět pohádky Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena nebo Hanse Christiana Andersena. Když mi bylo čtrnáct, maminka mi darovala k Vánocům Dostojevského Výrostka. Každé Vánoce jsme dostávali samozřejmě obyčejné věci jako ponožky, bačkory, ale také nikdy nechyběly knížky. Také maminka psala poezii, ale jen pro sebe, tu jsem nikdy nečetl. Ale bratr mé maminky Josef Vacík – katolický kněz, napsal několik básní, které jsme pak našli po jeho smrti. Kdy jste začal s psaním poezie a jaké byly začátky? Co si já pamatuji, píši poezii od patnácti let. Mé začátky psaní mi připomněla moje spolužačka z gymnázia, Šimonka Rejžková, která je dcerou profesora Rejžka, který učil bratra Rudolfa. Což má opět magickou sílu. Vzpomínala, že jsme psali slohovou práci a já psal, jak jsme s bratrem Václavem našli kolouška v drátěném oku. Naše profesorka Bíčková mě nechala, ať před celou třídou přečtu svou práci a já se velice styděl. Všichni prý byli konsternovaní, že to někdo dokáže tak vyjádřit. I moje sestra Marie, ve svých 14 – 16 letech psala velice dobrou poezii ovlivněnou Ortenem, ale pak už v tom nepokračovala. Měl jste nějaké vzory? Jako autodidakt jsem se dlouho vyvíjel a těch vlivů bylo více. Jsem vášnivý čtenář Holana, inklinuji spíše k metafyzickým věcem jako například u Rilkeho, Pasternaka a pak také expresionisty jako Gotfieda Benna. Jak byste se charakterizoval? Kdybych se měl popsat, řekl bych, že jsem expresivní lyrik. Základem je lyrika pomocí expresivního výrazu a základ je také hudba. Obraz je pro mě akord, který zařazuji. Pokaždé se obraz dostane na pozici tóniky nebo dominanty. Kdo pozorně čte, tak to musí najít. Bohužel hodně čtenářů neumí číst partitury a čtou 18
to řadově. Nejlépe umí recitovat mé básně moje dcera Veronika, která je zároveň velmi muzikální. Starší dcera Tereza také píše poezii, ale není ovlivněna otcem. Já jsem spíše barokní nebo manýristický a ona má zkratku. Pro básníky v naší republice bylo velice těžké se prosadit a vydávat básně knižně. Zvláště v době komunismu. Kdo Vás uvedl do básnického světa? Osudové pro mě bylo seznámení s básníkem Jaromírem Zelenkou, který s básníkem Václavem Vokolkem, vydával série poezie. Měli možnost vydat další sbírku, ale Zelenka upozornil na mě. Spolu s Vokolkovým přítelem, malířem, Alexandrem Hejlem jim jsem vděčen za uvedení do básnického světa. Zelenka vybral ze 140 básní asi 45 a sestavil je do oblouku. I když to je volné řazení, má to hudební stavbu. A tak se sestavila sbírka básní s tytulem Mateníky v jestřábově žlutém oku. Tímto bych chtěl poděkovat Jaromíru Zelenkovi. Ještě bych rád zmínil jednoho přítele, violistu, Pavla Opšitoše, se kterým jsme harcovali spolu s bratry Josefem a Václavem už od konzervatoře. Ačkoliv není známý, jednou se objeví jako velmi zajímavý básník. My jsme byli takzvaná neexistující generace. Generace vždy existuje, jen se objeví jindy. My jsme neměli možnost publikování, což mělo nevýhodu, ale také výhodu, že se mohl člověk vyvinout a určitých věcí se mohl vyvarovat. Poezie neumírá tím, že se momentálně nepublikuje, ale samozřejmě když se publikuje – člověka to posouvá dál. Třetím básníkem, kterého bych chtěl zmínit, je Jiří Hauber, básnický pseudonym matematika Jiřího Krtičky. Ne každý člověk může číst Riedlbauchovy básně. Někdy jsou tak komplikované, že orientace v nich je velice složitá. Nechci zde zabíhat do rozborů básní, ale v jeho poezii je patrný vliv hudební. Už název jedné ze sbírek Mateníky v jestřábově žlutém oku je toho důkazem. “Mateník byl lidový tanec, který střídal liché a sudé takty, takže mátl tanečníka, aby musel měnit během tance krok. Pan učitel Režný, Strakoňák, výborný znalec folkloru a hráč na dudy, mi řekl, že tento tanec je vymezen prostorem Prácheňska, Horních Rakous a Bavorska, tedy regionu, kde se vyskytovali i moji předci. Věru zvláštní, protože tuto informaci jsem získal až dlouho po napsání Mateníků…”45 45 Veber,Petr. Scena.cz, hudební portál [online]. 2004, [cit.2012-04-04]. Dostupný z WWW: http://scena.cz/index.php?d=1&o=3&c=3821&r=3
19
Stejně jako bratr Rudolf využívá zkušenosti s hudbou ve svých obrazech, tak také Jan je inspirován hudbou, kterou přenáší do svých básní. Ať už v kompozici, stavbě nebo v obsahu. Jak se dostal k hudebnímu vyjádření scherza? Vysvětlení je následující “Jako Morgenstern začíná kýčovitým obrazem a náramně se u toho baví, tak já mám vyjádření smyslu pro scherzo následující. „Tři zajíci tu tancují, když louku stříbří luna. První je sele, druhé tele a třetí je kuna. A tím vyjadřuji vše, jak jsem se dostal ke scherzu!”46 Ráda bych také zmínila báseň, která je věnovaná brněnskému skladateli, klavíristovi a pedagogovi Arne Linkovi. Riedlbauch pojal koncepci básně jako skladbu, která má hlavní téma, variace, mezihry a finále. Tato báseň vyšla v knize Svět hudby Arne Linky. Sám pan profesor si velice váží přístupu vydavatele, který akceptoval jeho styl a úpravu veršů. “Vše bylo do detailu splněno. Málokdy se podaří tak bezchybná práce.”47 Měla jsem tu čest, že jsem byla pozvána na křest jeho knihy – souboru básní s dvojnázvem Zelená bříza Zpěvy pro otce. Byl to pro mě velký zážitek. Poprvé jsem viděla i jeho bratra Rudolfa a manželku Janu, kteří jsou velice milí lidé. Také jsem byla pozvána na křest poslední sbírky básní Obsidiánoví šílenci. Ukázku z této sbírky recitovala jeho dcera Veronika Riedlbauchová. V recitaci bylo poznat, jak se dokonale znají a jaký má Veronika cit pro hudbu. Jak se o svém otci vyjadřuje jeho dcera Tereza Riedlbauchová? “Autor ve svém díle potvrzuje, že hravě zvládá veškeré formy, od krátkých až po delší. Zdá se, že právě ty dlouhé jsou mu bližší, protože při nich může nechat volně plynout svůj výbušný metaforický plamen a mnohotvárnou imaginativnost. Riedlbauchova expresivní lyrika navazuje na Mallarméa, Březinu a Holana, je striktně zakotvena v klasické poezii a přes svou vyhraněnost a komplikovanost patří nedílně k poezii jeho básnické generace poznamenané nemožností publikovat.”48
46 Riedlbauch Jan, osobní rozhovor 4. 4. 2012 47 Riedlbauch Jan, osobní rozhovor 4. 4. 2012 48 Riedlbauchová.T., o knize básní Zelená bříza Zpěvy pro otce, Riedlbauch.J., Zelená bříza Zpěvy pro otce, Petrklíč 2007, [cit. 2012-04-28]. ISBN 978-80-7229-179-3
20
3. 2 RYTÍŘ RIEDLBAUCH Jan Riedlbauch je jeden z mála Čechů, kteří se mohou pyšnit titulem rytíř. V roce 2002 mu francouzská vláda udělila vysoké vyznamenání Francouzské republiky, které se datuje od roku 1808, kdy ho poprvé udělil Napoleon Bonaparte. Byl poctěn stříbrnou medailí rytíře řádu Akademických palem – Le Chevalier dans l’Ordre des Palmes Académiques, a to za více než třicetiletou spolupráci Čechů s Francouzi na poli hudby francouzské i české, klasické i moderní, v kombinaci s moderními českými i francouzskými básníky a herci. Spolupracoval se skladatelem Vojtěchem Saudkem, který žil v Paříži. Spolu s jeho ženou, herečkou Agnes, kombinovali Saudkovy skladby s přednesem Charlesa Baudelaira,49 Paula Marie Verlaina,50 Tristana Corbiéra.51 “Řád byl založen císařem Napoleonem 19. března 1808 pro oceňování akademiků a profesorů univerzit, k nimž patřila i některá lycea. Měl tři stupně. Úřednický, univerzitní a akademický. Od roku 1850 přestal být řád vázán na vědecké hodnosti a stupně byly pozměněny. V roce 1866 se stal řád občanským řádem se dvěma stupni – rytíř a důstojník. Řádem mohou být od roku 1955 vyznamenáni především učitelé i osoby, které nemají vztah k učitelství, ale které měly významný přínos ve vzdělání. Rovněž cizinci, nebo v cizině žijící Francouzi, kteří aktivně přispěli k rozšíření francouzské kultury v zahraničí. Nyní má řád tři stupně: 1. Rytíř – Chevalier, 2. Důstojník – Officier, 3. Velitel – Commandeur.”52
49 Charles Pierre Baudelaire 1821 – 1867, francouzský básník a překladatel. První z řady takzvaných Prokletých básníků. 50 Paul Marie Verlaine 1844 – 1896, francouzský básník, představitel prokletých básníků a symbolismu 51 vlastním jménem Édouard – Joachim Corbiére 1845 – 1875, francouzský básník také zařazen mezi prokleté básníky a symbolisty. 52 Řád akademických palem. In Wikipedia: otevřená encyklopedie [online]. strana naposledy edit. 2012-04-24 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW:
21
ZÁVĚR Svou písemnou prací jsem chtěla nastínit původ hudebního rodu Riedlbauchů, všechny sourozence a především flétnistu, pedagoga a básníka Jana Riedlbaucha. Jeho působení v oblasti hudby, jak v sólovém hraní, komorních ansámblech či v orchestru. Dlouholetou pedagogickou činnost na Pražské konzervatoři z pohledu mé osobní zkušenosti jako jeho studentky a z pohledu jeho dalších studentek. V neposlední řadě jsem se snažila představit Jana Riedlbaucha jako Básníka. To velké “B” je záměrem, protože shledávám Riedlbaucha jako velkého člověka. Ne velikostí, ale uměleckým cítěním a personou jako takovou. Tuto kapitolu BÁSNÍK, jsem koncepčně zvolila jako rozhovor. Přišlo mi logické, když se Riedlbauch představí svými slovy. Vystihne lépe své začátky, charakteristiku, práci, inspiraci. Celá práce je zakončena RYTÍŘEM Riedlbauchem. Toto ocenění získal před deseti lety a krátce zde popisuji historii řádu. Myslím si, že málokdo o tomto ocenění ví a že stojí za to na něj upozornit. Mezi přílohy jsem zařadila řetězec Riedlbauchových básní, které jsou vybrány přímo panem profesorem. Všechny básně jsou vzpomínkou, či poděkováním. Jsou věnované matce, otci, sestře Anně, profesorům hry na flétnu Janu Heclovi, Gézu Novákovi, Milanu Munclingerovi a v poslední řadě brněnskému rodákovi, skladateli, klavíristovi Arne Linkovi. Sám pan profesor si přál, aby básně uzavíraly celou práci. Přirovnává to k románu Borise Pasternaka Doktor Živágo, kde je celý román zakončen řetězcem básní. Děj končí beze slov.
22
SEZNAM POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ BAUDELAIRE. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-01-13 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : CORBIÉRE. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-04-28 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : < http://cs.wikipedia.org/wiki/Tristan_Corbi%C3%A8re> České doteky hudby: Úvod [online]. 2008, [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : DONATONIO FRANCO. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-03-21 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : KAPRASOVÁ LUDMILA. Národní registr profesionálních výtvarných umělců a designérů České republiky [online]. stav ke dni 2012-02-29. [cit. 2012-04-18]. Dostupný z WWW : < http://www.uvucr.cz/rejstrik/rejstrik.htm> KOPÁČ, Radim. Básnířka Tereza Riedlbauchová : Důležitá jsou slova velká noc, sbírka je erotická. Novinky [online]. 2005, [cit. 2012-4-16]. Dostupný z WWW : MESZÁROS, Josef. Veronika Riedlbauchová – česká dobrodružka se španělským temperamentem. Scena, rubrika – rozhovory [online]. 2010, [cit. 2012-16-4]. Dostupný z WWW :
23
PERUGIA. Orbion. [online]. strana naposledy edit. 2011-06-09. [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : RIEDLBAUCH, Jan. Bílý hřebec Černý pán. Olomouc: Votobia Praha, 2001. 123 s. ISBN 80-7220-114-X RIEDLBAUCH, Jan. Mateníky v jestřábově žlutém oku. Tursko: Turské pole, 1996. 53 s. RIEDLBAUCH, Jan. Obrazy, Krajiny, Hry. Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas a.s. a Triga, 2008. 173 s. ISBN 978-80-254-2745-3 RIEDLBAUCH, Jan. Obsidiánoví šílenci. Vydání první, Praha: Literární salon, 2011. 89 s. ISBN 978-80-904437-4-7 RIEDLBAUCH, Jan. Zelená bříza Zpěvy pro otce. Petrklíč, 2007. 89 s. ISBN 978-80-7229-179-3 RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005, 199 s. ISBN 80-7209-705-9 RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Literární salon [online]. [cit.2012-04-04]. Dostupný z WWW : < http://www.literarnisalon.cz/terezariedlbauchova/ohlasy.htm> ŘÁD AKADEMICKÝCH PALEM. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. strana naposledy edit. 2012-04-24 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : STEHLÍK, Jiří. Svět hudby Arne Linky. Vydání 1., Brno: Šimon Ryšavý, 2000. 136 s. ISBN 80-86137-35-X TOLERANCE` 95. Informační systém abART - full verze, Archiv výtvarného umění, 2005-2006. [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : 24
TOMASZ SIKORSKI. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-03-30 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : VAŠÍČEK, Petr. Evropská unie umění: poslání [online]. Praha, 2011-03-07, [cit. 2012-04-28]. Dstupný z WWW : VERLAINE. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-01-23 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : WILLI NOWAK. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-02-08 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW : WITOLD LUTOSLAWSKI. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-02-08 [cit. 2012-04-28]. Dostupný z WWW :
25
SEZNAM DĚL JANA RIEDLBAUCHA České triste – tři podzimní básně: Týn nad Vltavou 1993, kresby R. Riedlbauch, Ladislav Hodný Bílý hřebec Černý pán: Olomouc: Votobia Praha, 2001. 123 s. ISBN 80-7220-114-X Výbor básní z let 1973 – 1999, uspořádala Tereza Riedlbauchová, ilustrace Rudolf Riedlbauch Mateníky v jestřábově žlutém oku: Tursko: Turské pole, 1996. kresby A. Hejla 53 s. Obrazy, Krajiny, Hry: Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas a.s. a Triga, 2008. 173 s. ISBN 978-80-254-2745-3, Uspořádali Jan Riedlbauch a Tereza Riedlbauchová, malby Rudolf Riedlbauch Obsidiánoví šílenci: Vydání první, Praha: Literární salon, 2011. 89 s. ISBN 978-80-904437-4-7, malby Rudolf Riedlbauch Triptych vznešených sebevrahů: soukromý tisk, Praha 1989, kresby V. Popova Variece na údery vlastního srdce – památce Arne Linky: vyšla v knize STEHLÍK, Jiří. Svět hudby Arne Linky. Vydání 1., Brno: Šimon Ryšavý, 2000. 136 s. ISBN 80-86137-35-X Zelená bříza Zpěvy pro otce: Petrklíč, 2007. 89 s. ISBN 978-80-7229-179-3, Vybrala a uspořádala Tereza Riedlbauchová, Obrazy a plastiky Rudolf Riedlbauch a Milan Vácha,
26
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: MADRIGAL NEKONEČNÉ LETNÍ NOCI RIEDLBAUCH, Jan. Obrazy, Krajiny, Hry: Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas a.s. a Triga, 2008. [cit. 30. 4. 2012], s. 45. Příloha č. 2: SKŘIVAN RIEDLBAUCH, Jan. Mateníky v jestřábově žlutém oku: Tursko: Turské pole, 1996. [cit. 30. 4. 2012], s. 4. Příloha č. 3: DEŠTIVÝ ÚNOR RIEDLBAUCH, Jan. Bílý hřebec Černý pán: Olomouc: Votobia Praha, 2001. [cit. 30. 4. 2012], s. 36. Příloha č. 4: MLUVÍ SRPNOVÁ VYDRA RIEDLBAUCH, Jan. Obrazy, Krajiny, Hry: Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas a.s. a Triga, 2008. [cit. 30. 4. 2012], s. 99. Příloha č. 5: XXX – památce malíře Jiřího Rejžka RIEDLBAUCH, Jan. Obrazy, Krajiny, Hry: Muzeum středního Pootaví Strakonice: Libertas a.s. a Triga, 2008. [cit. 30. 4. 2012], s. 146. Příloha č. 6: CO ZBYLO PO MAMINCE RIEDLBAUCH, Jan. Zelená bříza Zpěvy pro otce: Petrklíč, 2007. [cit. 30. 4. 2012], s. 29. Příloha č. 7: TAM V SRPNU VA VOLYŇCE RIEDLBAUCH, Jan. Zelená bříza Zpěvy pro otce: Petrklíč, 2007. [cit. 30. 4. 2012], s. 21. Příloha č. 8: SESTŘE ANNĚ RIEDLBAUCH, Jan. Zelená bříza Zpěvy pro otce: Petrklíč, 2007. [cit. 30. 4. 2012], s. 25. Příloha č. 9: VARIACE NA ÚDERY VLASTNÍHO SRDCE RIEDLBAUCH, Jan. Bílý hřebec Černý pán: Olomouc: Votobia Praha, 2001. [cit. 30. 4. 2012], s. 107. Příloha č. 10: NA VÝLETĚ RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 6. Příloha č. 11: SKORO CELÁ RODINA RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 6. 27
Příloha č. 12: CELÁ RODINA RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 6. Příloha č. 13: SETKÁNÍ VE STRAKONICÍCH RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 7. Příloha č. 14: DOMÁCÍ KONCERT RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 7. Příloha č. 15: Fotografie ze soukromého archivu Jana Riedlbaucha Příloha č. 16: Fotografie ze soukromého archivu Jana Riedlbaucha Příloha č. 17: FIGURÁLNÍ STUDIE RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 21. Příloha č. 18: SKLADBIČKA PRO FLÉTNU RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 33. Příloha č. 19: HUDBA – TANEC RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 51. Příloha č. 20: MUZIKANTI – KARNEVAL RIEDLBAUCH, Rudolf. Riedlbauch, Praha: Slovart, 2005. s. 45.
28
PŘÍLOHY
29
