JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klavírní interpretace Studijní obor Klavírní pedagogika

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klavírní interpretace Studijní obor Klavírní pedagogika

Improvizace, populární hudba jako motivační prvek ve výuce klavírní hry

Bakalářská práce

Autor práce: Michaela Esterková, DiS. Vedoucí práce: doc. Mgr. Daniela Velebová Oponent práce: doc. MgA. Jan Jiraský, Ph.D.

Brno 2014

Bibliografický záznam ESTERKOVÁ, Michaela. Improvizace, populární hudba jako motivační prvek ve výuce klavírní hry[Improvisation, Popular Music as Motivation Element in Piano Tuition]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klavírní interpretace, rok 2014, s 32. Vedoucí bakalářské práce doc. Mgr. Daniela Velebová.

Anotace Bakalářská práce Improvizace, populární hudba jako motivační prvek ve výuce klavírní hry pojednává o pozitivním působení improvizace na komplexní hudební rozvoj jedince, a to už od předškolního věku. Zároveň nenásilnou formou propojuje hudební teorii s praktickou klavírní hrou, rozvíjí hudební fantazii, kreativitu a v neposlední řadě vede k praktické klavírní pohotovosti a zběhlosti nejen při sólovém hraní, ale především v komorní hře.

Abstract The thesis "Improvisation, Popular Music as Motivation Element in Piano Tuition" focuses on the positive influence of the improvisation on the complex musical development of an individual, already from the early childhood. At the same time, it intertwines a music theory with actual piano playing, it develops a music imagination and a creativity. Also, it helps one to play intuitively not only as a solo player but in particular when playing a chamber music.

Klíčové slova elementární klavírní improvizace, improvizační umění, klavír, klavírní hra, klavírní pohotovost, píseň, experiment, zvuk, teorie s praxí

Keywords elementary piano improvisation, improvisation, piano, piano playing, piano skills, song, experiment, sound, theory in practice

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně dne 6. ledna 2014 …………………………………….. Michaela Esterková

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala nejen za odborný dohled a rady, ale také za velmi osobní a lidský přístup paní docentce Mgr. Daniele Velebové, pedagožce HF JAMU v Brně.

Obsah Úvod......................................................................................................................................... 1 1. UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY ..................................................................................... 2 1.1. Osobní zkušenost .......................................................................................................... 2 1.2. Literatura k improvizaci ................................................................................................ 3 2. IMPROVIZACE PÍSNÍ PODLE VĚKU ............................................................................. 6 2.1. Improvizace dětí předškolního věku ............................................................................. 6 2.2. Improvizace dětí (raného) školního věku...................................................................... 8 2.3. Improvizace starších žáků ........................................................................................... 10 2.4. Vlastní improvizace .................................................................................................... 14 3. VÝZNAM ZPĚVU ............................................................................................................ 16 4. PEDAGOGICKÉ ZKUŠENOSTI...................................................................................... 18 4.1. Drobná úskalí .............................................................................................................. 18 4.2. Drobné motivace ......................................................................................................... 19 5. ZÁVĚR .............................................................................................................................. 22 Použité notové materiály: ...................................................................................................... 23 Použitá literatura a informační zdroje: ................................................................................... 25 Seznam příloh: ....................................................................................................................... 26

Úvod Téma a obsah bakalářské práce, jež jsem si zvolila, pokládám za souhrn svých prozatímních pedagogických zkušeností vyplývajících z mé čtyřleté pedagogické praxe. Po studiích na Konzervatoři v Brně jsem přijala místo klavírní pedagožky na ZUŠ Břeclav. Do té doby jsem hře na klavír vyučovala soukromě a jen na částečný úvazek. Nejrůznější okolnosti mě dovedly k tomu, abych improvizaci více poznávala a „nebála se jí“. Pozdější a stále větší improvizační praxe ve mně vzbudila touhu napsat tuto práci jako rekapitulaci svých osobních zkušeností, a možná tak alespoň malým dílem přispět k rozšíření a podpoře improvizace, jež je občas stále ještě podceňována. V kapitole Literatura k improvizaci uvádím svůj konkrétní osvědčený notový materiál k doplňujícím znalostem a k možnostem klavírního improvizačního experimentu. K eventualitě několika druhů improvizace předznamenávám, že v samostatných kapitolách věnujících se improvizaci školních a starších žáků se opírám zejména o lidovou nebo umělou píseň, protože ji považuji za základní stavební kámen při jakémkoli způsobu improvizačního experimentu. Domnívám se, že právě píseň je obecně žákům „vlastní“ a dá se v ní velmi rychle pochopit a spojit princip hudební teorie s praktickou hrou. Zároveň je to píseň, která žáky „nezapálené“ pro hru může oslovit a nenásilně přivést ke studiu klasické hudby. Stručná kapitola Význam zpěvu objasňuje hodnotu zpívání a v kapitolách Drobná úskalí, Drobné motivace jsou shrnuty záporné i kladné poznatky z krátkodobé pedagogické praxe, kdy jsem improvizaci začala více využívat.

1

1. UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY

1.1. Osobní zkušenost Jako žákyně ZUŠ jsem prošla klavírní výukou vycházející z metodiky Klavírní škola pro začátečníky Z. Böhmové, A. Grünfeldové a A. Sarauera1. Později jako studentka konzervatoře a současně jako pedagožka jsem intenzivně pociťovala velký nedostatek hudební představivosti, fantazie, nerozuměla jsem notovému zápisu, což může improvizace vyvážit. Tato situace se postupně radikálně začala měnit nejrůznějšími okolnostmi a díky setkáním s lidmi, kteří mi pomáhali najít vztah k hudbě jiným a daleko efektnějším způsobem. Do té doby jsem uměla hrát „jen písničky“, na které jsem „přišla sama“. Nedokázala jsem spojit naučenou teorii s praxí a sluchová představivost byla rovněž na velmi nízké úrovni. První kontakt s lidovou písní neproběhl při klavírní výuce, ale díky mému

dědečkovi

Michaelovi Komosnému, externě vyučujícího na ZUŠ Dolní Bojanovice v letech 1995 až 2000, který mě od raného dětství vedl k lásce k lidové hudbě a jako učitel hry na cimbál se mnou později ochotně objevoval krásu populární hudby. Dále chci jmenovat Mgr. Miroslavu Lavičkovou, pedagožku působící na Konzervatoři v Brně, konkrétně jako vyučující klavírní improvizaci, která mě seznámila při studiu na brněnské konzervatoři s pozicí klavíristy – korepetitora baletu, a kolegu a milého kamaráda MgA. Jána Gašpárka, pedagoga, jenž vyučuje hru na klarinet a saxofon, působícího na ZUŠ Dubňany, od něhož jsem přijala mnoho praktických a cenných rad nejen z oblasti improvizace. Záhy, v době po složení maturitní zkoušky, kdy jsem nastupovala jako pedagožka, jsem měla jasnou vizi, jak především učit nechci. Cílem zcela jistě bylo naučit žáky při hraní jakékoli hudby především myslet a rozumět hudebnímu textu. Dále pokud možno eliminovat absurdní situace, které jsem zažívala já, např. neumět reagovat na položenou otázku svých spolužáků: „Dokážeš taky zahrát něco jiného než jen toho Mozarta a Bacha?“

1

BÖHMOVÁ, Zdeňka; GRÜNFELDOVÁ, Arnoštka; SARAUER, Alois. Klavírní škola pro začátečníky. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Editio Bärenreiter Praha 2002. 126 s. ISMN 2600-0191-6.

2

Podle mého mínění by si žáci základních uměleckých škol měli umět zahrát pro radost písničku podle sluchu, transponovat ji, ovládnout prakticky základy harmonizace, znát akordové značky, improvizovat podle svých schopností bez velké přípravy a v neposlední řadě si osvojit roli pohotového korepetitora a vnímavého komorního spoluhráče. Mnoho

pedagogů

na

ZUŠ

se

každodenně

setkává

s problémem

nepravidelného cvičení, a nedotýká se to jen klávesových nástrojů. Časté stížnosti na žáky od kolegů, i má vlastní občasná nespokojenost, mě přiměly zaměřit se na tento problém a najít jeho skrytou podstatu. Jako základní hnací síla žákovy aktivity se mi jevila jeho touha hrát to, co je mu vlastní. A to, jak jsem zjistila, byla píseň. Myslím, že každý pedagog by měl mnohdy slevit ze svých vysokých požadavků a zapomenout na ambice dosáhnout úspěchu na soutěžích. Realita přicházející po studiích bývá totiž odlišná. Člověk je nabit energií, elánem, vědomostmi a chce něčeho dosáhnout. Chce dobře učit a předat dál to, co získal, ale setká se s něčím úplně jiným. Je na místě se učit znovu, dělat kompromisy, přijmout situaci, v jaké se nacházíme a „vyjít vstříc“ tak, aby hudba splnila to, proč k nám přišla – rozdávat radost.

1.2. Literatura k improvizaci

Česká klavírní literatura zabývající se improvizací je zpracována v několika titulech. Při rozvoji improvizačního umění jsem užívala níže zmiňované jako zdroj praktické inspirace pro improvizaci. Jana Marcolová ve své Klavírní improvizaci2 dodává inspirativní náměty a motivy, jak pracovat s předškolními dětmi a s žáky 1.3.ročníků. Jak doprovázet písničky a kombinovat je s různými styly doprovodů ukazuje publikace S písničkou u klavíru3autorek Zdeňky Průšová a Zdeny Janžurové. Přínosná je Hrajeme na klavír podle akordových značek4Emila Hradeckého, také 2 MARCOLOVÁ, Jana. Klavírní improvizace pro děti předškolního věku a žáků 1.-3.ročníků LŠU – metodická příručka pro pedagogy. 2. vyd. Praha: Nakladatelství PANTON, 1989. 36 s. ISBN 36-06489. 3

PRŮŠOVÁ, Zdeňka; JANŽUROVÁ, Zdena. S písničkou u klavíru: metodické pokyny pro práci s písní v klavírním vyučování na LŠU. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Supraphon, 1988. 86 s. 4

HRADECKÝ, Emil. Hrajeme na klavír podle akordových značek. Praha: Nakladatelství Edit, 1991. 1 sv. 91 s.

3

Klavír a akordické značky5 Vadima Petrova nebo Klavírní improvizace doprovodů6 Jaroslava Drášila. Snadné příklady k jednodušším improvizacím nalezneme v knížce Hraj, co chceš7 od Jana Dostála. Potřebné skloubení teoretických znalostí s praktickou hrou procvičují Klavihrátky8 (všechny tři sešity) autorek Ivy Oplištilové a

Zuzany

Hančilové. 9

v Klavírní pedagogice

Poznatky

o

improvizaci

jsou

uvedeny

také

profesorky Aleny Vlasákové v kapitole Improvizace.

Praktické jsou semináře Petra Hanouska v Mikulově na Klavírních kurzech, jeho přednášky v rámci Metodického centra JAMU v Brně nebo semináře MC HF JAMU Marcely Slané. Inspirující mohou být Improvizace - pracovní listy10 od Lenky Pachnerové, publikované v časopisu Talent. Ze zahraniční literatury uvedu školu Klavier spielen und lernen 111autorů Inese Mainze a Rudolfa Nykrina. V ní je hra na černých klávesách východiskem elementární improvizace a vybízí žáky k vlastnímu dotváření skladbiček. Za užitečnou považuji také Caroly Grindei We make our Music12, Living piano13, Piano Varieté14 a Piano Times15od Moniky Hildebrand.

5

PETROV, Vadim. Klavír a akordické značky. 1. vyd. Netolice: JC-Audio, c2008. 57 s. ISBN 97880-87132-03-6. 6

DRAŠIL, Jaroslav. Klavírní improvizace doprovodů: metodický přístup při vyučování na pedagogické fakultě. 2. vyd, díl. 1,2. Hradec Králové: Pedagogická fakulta v Hradci Králové, 1986. 171 s.

7

DOSTÁL, Jan. Hraj co chceš: 55 veselých klavírních hádanek pro 1. a 2. ročník Lidových škol umění. 2. vyd. Praha: Supraphon, 1976. 22 s. 8

OPLIŠTILOVÁ, Iva; HANČILOVÁ, Zuzana. Klavihrátky. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Editio Bärenreiter Praha, 2009. 4 sv. ISMN 979-0-2601-0464-8. 9

VLASÁKOVÁ, Alena. Klavírní pedagogika: první kroky na cestě ke klavírnímu umění. 2. vyd. Praha: Nakladatelství AMU, 2003. 172 s. ISBN 80-7331-005-8.

10

PACHNEROVÁ, Lenka. Improvizace. roč. 12, Talent 2010.

11

MAINZ, Ines; NYKRIN, Rudolf. Klavier spielen und lernen 1. Mainz: Schott Musik International. 2000. 12

GRINDEA, Carola and her pupils. We make our Music. Londýn: Kahn and Averil, 1982.

13

HILDEBRAND, Monika. Living piano. Vídeň: Universal Edition A. G., UE 31587.

14

HILDEBRAND, Monika. Piano Varieté. Neue Spielsachen für Klavier. A collection of contemporary piano music for young players. Vídeň: Universal Edition A.G. UE 30225. 15

HILDEBRAND, Monika. Piano Times. Leichte original stücke für Klavier Solo. Vídeň: Universal Edition A. G. UE 31153.

4

Claudie Ehrenpreis a Ulrike Wohlwender ve své klavírní škole 123 Klavier16 dávají rovněž velký prostor klavírní improvizaci. Další ve výčtu inspirativní literatury je kniha Fritze Emontse Evropská klavírní škola17 (podněty na žlutých stránkách klavírní školy), která je u nás nejrozšířenější. Ostatní publikace si své podstatné místo

mezi

českými

pedagogy

teprve

hledají.

Stručný

komentář

s následujícími praktickými ukázkami všech druhů improvizace, s náměty a radami poskytne Philipp Günter O vyučování improvizaci18.

16

EHRENPREIS, Claudie; WOHLWENDER, Ulrike. 123 Klavier. Klavier schuler für 2 – 8 Hände. Wiesbaden: Breitkop&Härtel, 1995.

17

EMONTS, Fritz. Evropská klavírní škola. Ankara: Epilog Yayinlari. 2010. 87 s. ISBN 978-97501831-5-7. 18

PHILIPP, Günter. O vyučování improvizaci. Ostrava: Městské kulturní středisko, 1989. 31 s.

5

2. IMPROVIZACE PÍSNÍ PODLE VĚKU Kapitolu věnující se konkrétní improvizaci rozděluji na tři části: Improvizace dětí předškolního věku, (raného) školního věku a starších žáků – jak již bylo napsáno, základem improvizace je z velké části píseň. Uvádím praktické postupy, kdy se díky hraní písně žákům rozšiřují hudební obzory a propojuje se teorie s praxí.

2.1. Improvizace dětí předškolního věku Domnívám se, že ať učíme cokoli (sport, hru na nástroj apod.), je nezbytné, abychom daný obor či předmět probrali zcela od základů, nepřeskočili žádnou z podstatných informací, které se postupně spojují v jeden celek a komplexně vytvářejí patřičnou dovednost. Dítě začínající se učit hře na klavír v předškolním věku nezná noty, neumí číst, a tím má jedinečnou a zcela přirozenou příležitost proniknout hravě do improvizace, aniž by pojem improvizace znalo. Dětský svět nás vybízí k hravosti a atraktivnosti vyučování. Důležitými předpoklady pro tuto činnost jsou fantazie, představivost, vhodná slovní spojení a forma definice, spíše jednodušší a prostá, aby dítě pochopilo podstatu a obsah. Setkání s hudbou začíná praktickou formou, zpěvem a hrou na nástroj. Úspěšně vytvořené návyky kladně poznamenávají žáka na celý hudební život. Dobře zvoleným metodickým postupem můžeme dospět k velmi kvalitním výsledkům. Dbáme-li na souvislý rozvoj jednotlivých hudebních disciplín, rozvíjíme zcela zásadně tvůrčí schopnosti dítěte a samostatnost v tvorbě. Jakou formu improvizace zvolíme, záleží na nás. Důležité je, abychom sami byli o její správnosti přesvědčeni. Mezi další aspekty tvořící vhodné předpoklady pro rozvoj a podporu improvizace patří smysl pro pravdivost, dětská fantazie, kolektivní cítění, elastičnost a hbitost pohybu, napodobovací schopnosti, touha po zážitku, umění velmi rychlé přizpůsobivosti a samozřejmě velká touha po dosažení cíle a pochvaly. Děti vstupující do hudebního dění nejlépe zaujmeme skrze svět zvuků. Za malé improvizační kousky můžeme považovat vyhledávání různých zvířat či věcí. Ty současně propojujeme konkrétním charakteristickým pohybem či zvukem. Různé napodobovací hry u klavíru je možné aplikovat i s více dětmi. U nástroje děti mohou 6

nejdříve stát, až později je ke klavíru posadíme a učíme správnému sezení. Kladením nejrůznějších podnětných otázek rozšiřujeme jejich kreativnost a představivost, jak vystihnout daný předmět v podobě hudebního zvuku. Otázky mohou mít tuto podobu: „Co asi zvířátko dělá, jaké je a podle čeho ho poznáme?“ Žáci si mohou vzájemně pomáhat, inspirovat se, vymýšlet nové zvukové varianty. Mezi sebou mohou soutěžit v napodobování. Měli bychom dbát na uvolněnost nejen hracího aparátu, ale i celého těla a uvědomělost pohybů již od počátku. Nezbytností je kontrolovat dýchání, a to platí nejen u mladších žáků. Aby to, co napodobujeme, bylo opravdu autentické, musíme dát průchod svým emocím. Bez ostychu a strachu by se měl pedagog ponořit do úlohy herce, baviče – toho, který je schopen ze sebe udělat i „šaška“, jen aby podnítil rovněž ty žáky, kteří jsou více introvertní a bojí se projevit jakýmkoli způsobem. Námět pro kolektivní výuku improvizace je vhodné čerpat z oblíbených pohádek. Děti je mají rády a s nadšením budou vymýšlet pohádkové bytosti a k tomu i patřičné krátké písně a zhudebněné příběhy. Prospěšné je, aby si každé z nich vybralo postavu, která je mu osobně nejbližší. Zde je důležité propojit pohyb, zpěv, mluvu, popřípadě i výtvarný projev. Žáci představují postavy, jako kdyby je hráli na divadle. Různé převleky a kostýmy pohádku zpestří a dodají jí na opravdovosti. Využít můžeme pedálu i různých efektů (klastry, preparovaný klavír). Do pohádky se vyučující může zapojit četbou celého příběhu. Vhodným podnětem pro další improvizační tvorbu jsou Ezopovy bajky, počasí, nálady i ztvárnění různých událostí, které jsme zažili. Několikrát se mi osvědčila improvizace, kdy hraji pouze já, žáci poslouchají. Podle hudby kreslí na papír své pocity, příběhy, postavy, zkrátka to, co v nich hudba vyvolala a co je při ní napadlo. Zmiňovanou formu improvizace praktikuji především v těch částech hodiny, ve které zpozoruji, že jsou žáci unavení, přetažení a potřebují si „odpočinout“, výjimkou nejsou ani starší žáci. Zvláštní stoleček s pastelkami, fixy a papíry u mě ve třídě nesmí chybět. Využívají je nejen mladší, ale rádi si nakreslí obrázek bez pobízení také žáci starší, a to i bez konkrétní improvizované hudby. Malují na motiv hudby, kterou hrajeme se žákem, když čekají na hodinu klavíru. Česká říkadla a snazší lidové písně poskytují mnoho podnětů pro práci s hudebním materiálem, s jednoduchými hudebními prvky, na nichž se žák učí správným úhozům, tvorbě melodie, rytmu, harmonii, dynamice, barvě i výrazovým složkám. Vždy je potřeba usilovat, aby zpívaný a doprovázený text byl slyšitelný ve 7

výrazu, zpěvu, mluvě, v gestech. Už u předškolních dětí transponuji, využívám černých kláves a seznamuji žáky s intervaly. Znalost intervalů je důležitá zejména ve sluchové podobě, například s pomocí kartiček se zvířátky. Jako domácí úkol zpravidla zadávám poslech známých lidových písní, slouží to zároveň jako příprava na budoucí hru. Budu-li rekapitulovat, u dětí předškolního věku využívám zejména volné improvizace a následně zhudebněných říkadel a krátkých příběhů.

2.2. Improvizace dětí (raného) školního věku Navázat na tradiční česká říkadla nebo známé lidové popěvky a pokračovat tak výukou improvizace, je vhodné skrze moravskou lidovou píseň, kterou se pro svou tvorbu inspirovalo několik našich hudebních skladatelů. Za všechny jmenujme Leoše Janáčka. Témata lidových písní jsou různorodá – odrážejí názory a způsob života prostého venkovského lidu. Dělíme je podle účelu či charakteru. Písně taneční nás seznamují s lidovými zvyky a slavnostmi, písně lyrické jsou spojeny s lidskými city, písně epické, výpravné přibližují různé události. Zajímavé jsou i pracovní popěvky nebo písně k dětským hrám. Domnívám se, že lidová píseň je dětem velmi blízká zvláště v moravských vesnicích, kde se živě udržují tradice písní a tanců. Děti mohou lidové zvyky poznávat jak v rodinách, tak v založených souborech. I těchto znalostí můžeme využít k improvizaci a použijeme tak již probuzeného zájmu dětí. Možností je celá řada. Pro začátek doporučuji vybrat písně jednodušší v pětiprstových polohách a v lehkých tóninách zaměřených na jeden úhoz (např. Skákal pes; Maličká su; Ovčáci, čtveráci; Halí, belí; Pec nám spadla atd.), později v různých úhozových kombinacích (Holka modrooká; Jede, jede poštovský panáček). Je vhodné začít brzy transponovat podle sluchu, přizpůsobovat rovněž prstoklad a spojovací pohyb rukou. Jako doprovod nejprve volím jednotónovou toniku a dominantu, následně, podle schopností, tzv. dudáckou kvintu. Jednoduchý doprovod obměňuji v různých rytmických modelech a později přidávám základní harmonické funkce (TSD), které vysvětluji přiměřeně schopnostem žáka. Tři hlavní funkce nemusí reprezentovat celý trojzvuk, opět je žáci mohou hrát jako samostatné oddělené tóny. Osvědčenou písní na osvojení harmonické subdominanty je Vyletěla holubička ze skály. 8

Písničky nejprve procvičujeme každou rukou zvlášť. Učitel nebo další žák hraje doprovod, první žák melodii, pozice libovolně střídáme. U žáků, kteří jsou leváci, se přirozeně stává, že hrají melodii zprvu levou rukou a pravou doprovod. Není vhodné žádné přeučování, časem si žáci zvyknou na tradiční postoj hraní. Pro praváky je to samozřejmě užitečné cvičení na výměnu vedení melodie a příprava ke hraní polyfonie. Za prvořadé považuji vedení k úplnému vyjádření obsahu písně zpěvem a hrou současně. Náladu písně děti opět vystihnou dramatickým předvedením herecké postavy jako „na divadle“. Procvičovat můžeme v různých polohách přirovnáním k různým zvířatům a pohádkovým postavám podle charakteru. Písničku můžeme obohatit vloženými zvukovými nebo mluvenými efekty, podle toho, co se k písni hodí. Pro lepší představu je na místě, aby učitel hrál písně v romantických úpravách, polohách, tóninách a zároveň střídal obě ruce. Zpěv by se neměl vytratit ani tehdy, jestliže hrajeme doprovod oběma rukama. Dítě hrající doprovod si zároveň zpívá nebo učitel hraje melodii na flétnu či zpívá jako sólista. Zde je také připravena potřebná půda pro seznámení s komorní hudbou a současnou praxí. Důležité je ujasnění základních pojmů a instrukce týkající se komorní hry (např. kdo je sólista, kdo tvoří doprovod, kdo dává nástup atd.). Velmi užitečná je praktická ukázka, jak vznikne předehra, mezihra a dohra, aby se žáci učili od relativně mladého věku k pohotovosti doprovodů, k čemuž je klavírní hra nejvíce směřována. Ze zkušenosti mohu potvrdit jen pozitivní výsledky. Ve školním roce 2007/2008 a 2008/2009 jsem se svojí klavírní třídou zorganizovala dva třídní klavírní koncerty zaměřené na spolupráci v komorní hře. (Příloha č. 1, 2) Žáci si pozvali své kamarády hrající na nejrůznější nástroje, společně jsme písně a koledy upravili tak, aby je byli schopni zahrát. Klavíristé si zkusili především pozici korepetitora nebo spoluhráče čtyřruční hry. Účastnili se i žáci druhého ročníku prvního cyklu. Věřím, že praktické představování komorní hry přiměřeně věku dětí vede nejen k motivaci, ale i k potřebné zběhlosti klavíristy. Paradoxně komorní hudba žáky nejvíce láká, spojuje a v neposlední řadě přináší radost. Zároveň jsou její specifické prvky velmi snadno aplikovatelné do života. Vítanou změnou pro mladší žáky při hře jakékoli lidové písně jsou obměny melodie – tzv. variace. Způsobů, jak je využít, je několik. Uvedu jen jednu možnost,

9

která se mi nejvíce osvědčila – je od Jany Marcolové z její Klavírní improvizace19. Prostřednictvím hry „na schovávanou“ docílíme bezprostřednosti a zdravé soutěživosti mezi dětmi a učitelem. Známou melodii písničky vhodně zaměňujeme přidanými tóny, ale tak, aby počet taktů a rytmus byly zachovány. Děti „schovanou“ písničku mají poznat a vymyslet svoji variaci. Skrze lidovou píseň se rovněž žák seznamuje s hudební formou, přesněji s jejími základními názvy (předvětí, závětí, motiv, dvoutaktí, perioda, základní typy písňových forem – jednodílnou a, dvoudílnou a b, trojdílnou a b a nebo a b c). Žáci s větším předpokladem muzikálnosti později přistupují ke zdobení melodie pomocí konsonantních intervalů (tercie, sexty). Nejsou nutné velké teoretické znalosti, ale spíše je dobré využít sluchu. Modulaci a její uplatnění praktikuji opět podle dispozic žáka. Nejčastěji prostřednictvím dominantního septakordu cílové tóniny. U umělých písní nemusí žák obsáhnout hrou levé ruky všechny akordy, ale stačí vytvořit doprovod pouhým hraním názvů akordických písmen. K větší radosti přispějeme čtyřručním hraním a zpěvem spolu se žákem. Oblíbené písně jsou často ze zpěvníku Já, písnička I20 nebo Já, písnička II21. Přidružit se mohou písničky pohádkové, jejichž výběr ponechávám na žácích. Všechny získané teoretické znalosti jsou velmi podstatné, jestliže se osvojí prakticky. Velmi apeluji na to, aby i tomu nejjednoduššímu teoretickému poznatku žák skutečně rozuměl a uměl ho zejména uplatnit v praktickém hraní.

2.3. Improvizace starších žáků Hra populární hudby a umělých písní (moderních tanců) stojí v kontrapozici k lidové písni a předpokládá vyšší orientaci v oblasti všeobecné hudební nauky. Je to ale stále píseň, která je pro žáky velmi zajímavá a v níž se dá velmi mnoho naučit. Předpokládá ovšem znalost sluchovou i harmonickou – různých druhů intervalů, 19

MARCOLOVÁ, Jana. Klavírní improvizace pro děti předškolního věku a žáků 1.-3. ročníků LŠU – metodická příručka pro pedagogy. 2. vyd. Praha: Nakladatelství PANTON, 1989. 36 s. ISBN 35-06489.

20

JÁNSKÝ, Petr. Já, písnička 1: Zpěvník pro žáky základních škol. 2. vyd., Cheb: Music Cheb, 1995. 116 s. ISBN 80-85925-01-X.

21

JÁNSKÝ, Petr. Já, písnička 2: Zpěvník pro žáky základních škol. 3. vyd., Cheb: Music Cheb, 2002. 173 s. ISMN 706517-7-0.

10

durových i mollových, akordů, základních informací z harmonie, čímž hudbu můžeme učinit více přitažlivou (akordy příbuzné, nepříbuzné, čtyřzvuky). Harmonické kadence nám usnadní širší pochopení akordických značek a již s jejich znalostí je žák schopen zharmonizovat jakoukoli lidovou píseň. Schopnost klavírní improvizace podle akordových (kytarových) značek patří k základní výbavě pedagogů, kterou ještě ovšem drtivá většina bohužel postrádá. Existuje řada názorů na její vhodnost, ale je nutné vidět především praktičnost. Jedná se o modernější a jednodušší způsob využití číslovaného basu ze 17. století. Velmi prospěšné je znát akordy zvětšené, zmenšené, septakord i nónový akord. V neposlední řadě je důležité rozpoznat charakter akordů vyjádřených písmeny a čísly (číselná symbolika patří k systematice akordových značek, a jestliže si uvědomíme pojmenování akordů – kvintakord, septakord, nónový, undecimový a tercdecimový – zjistíme, že každé číslo vyjadřuje vlastně terciové schéma akordu), popřípadě formu zlomku (čitatel, první písmeno shora uvádí akordovou hru pravé ruky a jmenovatel požadovaný tón v basu). Jako vhodnou příručka pro pedagoga na opakování harmonie doporučuji Učebnici harmonie22 od Jaroslava Kofroně. Zcela na místě je vysvětlit žákům podstatu značek. Nevystihují přesný akordický tvar, ale pod stejnou značkou může zaznít kterýkoliv z jeho obratů. Je nutné upozornit na různé odchylky a změny v zápisech akordů, při nichž se setkáme zejména při hře novější nebo zahraniční notové literatury (As se píše jako Ab; H se píše jako B; B se píše jako Bb apod.). Další nutností je, aby pedagog žáky informoval o všem, co nám je „jasné a zcela přirozeně samozřejmé“. Zmiňované pravidlo by mělo platit ve všem. Žáci ocení kompletní přehled akordových značek, který bychom jim měli opatřit. Není podstatné, zda si vše budou pamatovat, ale zda budou vědět, kde informace najdou. V praxi není jednoduché hrát podle melodické linky a akordických symbolů napoprvé tzv. hrou z listu. Musíme nejprve hledat, cvičit, srovnávat mezi notovým zápisem a zvukem. Zvolit správně obraty akordu ve vazbě s ostatními akordy, vystihnout charakteristický rytmus a tím i správný doprovod v průběhu písně. To je prvořadý úkol každého hráče. Upozorněme na jednoduchý kladný faktor, který platí i v případě používání pedálu, a tím je opět naše ucho. Pro klavíristu – improvizátora je nejlepším regulátorem a pomocníkem. Záleží nejen na druhu písně, ale zejména na osobním vkusu a nápaditosti jednotlivce. 22

KOFROŇ, Jaroslav. Učebnice harmonie. 10 upr. vyd. Praha: Editio Bӓrenreiter Praha, 2002. 178 s. ISBN 80-86385-16-7.

11

Nejlépe vyhovující nácvik je založený na postupnosti a v praxi se mi osvědčil následujícím způsobem: Akordy v levé ruce Melodie v pravé ruce Souhra Obohacení melodie v pravé ruce Rozklady akordů střídavě Obohacení melodie o septakordy Akordický doprovod v levé ruce Melodie v levé ruce, doprovod v pravé ruce Doprovodná hra (jako podklad pro sólový nástroj) Praktický zápis taneční písně (libovolné improvizační zpracování)

Interpretace populární hudby nevede jen k rozšíření vědomostí v improvizaci, ale může prohlubovat a rozšiřovat smysl pro nejrůznější stylizace, úpravy a v neposlední řadě vytvořit komorní spolupráci s kolegy z různých hudebních oddělení, jak již bylo zmiňováno. Doprovod klasičtější hudby je tvořen zpravidla harmonickými rozklady v pravé ruce a basem. U doprovodu taneční hudby musíme vycházet z charakteristického rytmu tance, improvizačně vytvořit akordickou hru pravé ruky s basem v ruce levé, jelikož klavír je v hudební skupině tanečního orchestru chápán jako součást rytmické skupiny. Zapojení ostatních žáků je dostatečnou motivací pro učitele i žáky. Pro hru současné moderní písně můžeme využít různých netradičních nástrojových seskupení. Tato forma vyučování vede k překvapivým úspěchům, ale především k činnosti, kterou žáci ocení svou ochotou spolupracovat, vytvářet nové kombinace a hudební varianty. Pro příklad uvedu obsazení – klavír, cimbál, bicí nástroje, zpěv nebo klavír, housle, bicí nástroje. K hudební realizaci je nutná stylová úprava – rozepsání hlasů, doprovodů, melodií. Měli bychom mít jasnou představu o konečné podobě, i když se často dotváří během zkoušení a nemusíme se obávat také přiznat i to, že jsme „bez nápadů“. S nimi přicházejí žáci a svou iniciativou pomáhají k finální podobě. Inspirace na vhodnou úpravu nalezneme ve zvukových, ale i obrazových záznamech (www.youtube.com). Jestliže se při výběru skladeb jeví repertoár jako obtížný, doporučím transpozici do snadnějších tónin. Veškerou snahu i vynaložené úsilí můžeme prokázat na veřejných vystoupeních. Klavírní večer se nebojme zaměřit třeba jen na hru populární hudby. 12

Přesný název vystoupení, jeho správná definice, mnohdy přiláká zájem posluchačů. Vhodné úvodní slovo na počátku koncertu nebo pedagogovo zapojení do vystoupení praktickou hrou jsou rovněž podnětné prvky. Hra muzikálových, operetních i současných evergreenů přinese do všedních hodin klavíru potřebnou kreativitu, zájem žáků a nadšení. Žáci zmíněným způsobem vyučování nedávají najevo vzdor ke klasickým etudám, stupnicím nebo akordům. Skrze interpretaci populární hudby a jejímu plnému porozumění notovému textu můžeme cíleně metodicky vést ke hře klasické hudby. Žáci mají pocit, že rozumějí nejen klasické hudbě, ale jsou schopni ovládat i hudbu, která je jejich věku nejbližší. Pro přehlednost uvedu hraný repertoár. Od šestého ročníku I. cyklu jsou oblíbené písně od Petra Nováka, Elvise Presleyho, Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra, a to nejen v romantickém zpracování. S muzikálovým repertoárem seznamuji žáky zhruba od sedmé třídy základní školy (Dracula, Monte Christo, Johanka z Arku, West Side Story, Bídnici, Jesus Christ Superstar, High Scholl Musical a další). Podstatné je vysvětlit, co muzikál znamená, ve kterých městech a divadlech se muzikály hrají. Zážitková forma je rovněž na místě nebo inspirací je opět snadno dostupný zvukový a obrazový záznam na internetu. Z populární scény hrajeme nejčastěji skladby od proslulých legendárních skupin, ale i od současných interpretů – The Beatles, Annia, Abba, Nazareth, Depeche Mode, The Rolling Stone, U2, Vangelis, Queen, Sting, Celine Dion, Bryan Adams, Elán, Peha, ale i od domácích skupin a interpretů – Olympic, Chinasky, Buty, Čechomor, Fleret, Lucie, Karel Gott, Lucie Bílá, Lucie Vondráčková, Aneta Langerová. Pokud žák nebo i pedagog nemá vlohy pro improvizace různých stylových úprav, uvádím zde několik webových stránek, kde si převážně zdarma stáhne potřebný notový materiál s kompletním klavírním doprovodem: www.words3music.ph www.liltranscriber.com/sheetmusic.html www.mojenoty.cz Internetové stránky www.noty-info.net (sekce Noty ke stažení zdarma) obsahují odkazy na informace a notový materiál nejrůznějších hudebních žánrů.

K poslechu a k rozšíření hudebních obzorů nejen klasické hudby mohou vést televizní kanály C Music a Mezzo, kde se snoubí klasická hudba světových skladatelů s populární (popovou) hudbou. Videoklipy, hudba v nejrůznějších

13

úpravách, provedeních, v mezinárodním obsazení, zaujmou i toho posluchače, který klasickou hudbu teprve objevuje.

2.4. Vlastní improvizace Zcela volnou, nezávislou improvizaci, bez jakýchkoliv tradičních postupů, modelů, schémat, forem a na základě jakéhokoli podnětu (obrázek, nálada, hrací karty, počasí, pohádkové postavy, příběhu atd.) vytvoříme jedině tehdy, budeme-li využívat prosté a specifické dětské bezprostřednosti. Nesmírná radost ze spontánního tvoření a experimentu s neobvyklými zvuky odbourává určité zábrany projevu hudebního i charakterového. Pedagog by se měl vyvarovat autoritativních příkazů a zákazů v podobě: „To se nesmí.“ Je působivější spíše použít formulaci: „Místo toho je vhodné využít…“ Kritiku používat co nejšetrněji a vzdát se výrazů „falešné“ nebo „špatné“. Většina žáků, zvláště starších, se při prvních pokusech o vlastní improvizaci bojí, jsou křečovití, vzpírají se požadavkům, a proto zbrklé a neuvážené kritizování žáky odradí. Úlohou pedagoga je dítě povzbuzovat, podněcovat jeho fantazii, chuť ke hře, odstraňovat zábrany, malomyslnost, připomínat dítěti, co se podařilo, aby cítilo znaky uměleckého formování. Už i u malých dětí podporovat smysl pro řád a sledovat celkovou fyzickou uvolněnost. Zdravá sebedůvěra podporuje odvahu k dalším pokusům. Získané znalosti a dovednosti by měly korespondovat s vlastní improvizací. Bez využití a zapojení nových poznatků a informací se žák brzy začne ve svém přirozeném projevu opakovat a ztrácí schopnost tvořivé činnosti. Kreativita, nová hledání a poznatky jsou rovněž dalšími předpoklady pro dobrou výchovu každého dítěte ke správné improvizaci. Postupujeme-li systematicky, podle dispozic a možností žáka, velmi pravděpodobně u něj vytvoříme zájem o zapsání jeho vlastní první skladby. Ať jde o prostou píseň nebo drobnou skladbičku, můžeme ji zařadit na vystoupení. Povzbudíme a ukážeme ostatním dětem tvorbu jejich kamarádů, popřípadě je inspirujeme k obdobným produkcím. Už několikrát se mi to osvědčilo a práce v klavírních hodinách není tak stereotypní. Naopak, vzájemnou spoluprací a společnými silami a nápady rozvineme v žácích další potřebnou uměleckou složku. Svou tvorbou v sobě žák podnítí i kreativitu v klasické hudbě, kterou hraje. Volná improvizace závisí i na jiných kritériích – povahových vlastnostech, typologii žáka, představivosti, fantazii, schopnosti aplikovat teoretické znalosti a momentálním náladovém rozpoložení. 14

Velmi podnětné a prospěšné je zapisování nápadů, hudebních spojů i jiných tvůrčích možností, které se nám líbí a které můžeme opět využít v pozdější práci.

15

3. VÝZNAM ZPĚVU Zpěv, jako nejstarší forma hudebního vyjadřování, je nepochybně relevantní nejen při výuce hudební nauky, ale také při výuce klavírního umění. Provozování zpěvu je nejen nezbytností při výuce klasické hudby, ale zároveň je vhodnou inspirací pro improvizaci a také pozitivně působí proti stresu. Kapitoly z dějin klavírních škol uvádějí výrok C.F.E. Bacha o propojenosti zpěvu a přednesu melodické linky skrze poslech pěveckých výkonů. „Nemáme zanedbat žádnou příležitost poslouchat dobré zpěváky. Tím se naučíme zpěvně myslet a uděláme dobře, když si pak sami určitou myšlenku zazpíváme, abychom vystihli její správný přednes. To bude užitečnější než čerpat z rozsáhlých knih a diskurzů, v nichž neslyšíme o ničem jiném než o přirozenosti, vkusu, zpěvu, melodii, ačkoliv jejich původci často nejsou schopni napsat ani dvě noty, které by byly přirozené, vkusné, zpěvné a melodické.“23 Mezi propagátory zpěvu v klavírním vyučování patřil například zakladatel ruské klavírní školy Anton Rubinštejn. Jako první ředitel petrohradské konzervatoře zavedl dokonce povinné hodiny zpěvu pro všechny instrumentalisty. Kató Havasová v titulu Nebojte se trémy24 uvádí léčebný a uvolňující účinek zpěvu a praktický poukaz na to, že nejprve se musíme stát muzikanty a následně instrumentalisty. Domnívám se, že velká většina žáků se obává před svými pedagogy zpívat. Zpěv jim připadá někdy jako něco „trapného“ s čím si nevědí rady. Nevhodné prostředí a špatný příklad rodičů jsou další negativně projevující se faktory. Je samozřejmé, že žákova strachu ze zpěvu se nezbavíme z hodiny na hodinu, a proto je velmi nutné tento návyk budovat od útlého dětství. Nezáleží na tom, jaký máme hlas, zda silný nebo slabý, ale nutností je vnímání obsahu a náplně písně, melodie, a to od prvního okamžiku setkání s hudbou. Přestože mám poměrně krátkou praxi, uvědomila jsem si, jaká atmosféra zavládne, když hodinu zahájíme obyčejnou písní se zpěvem, než když žák stereotypně začíná stupnicí s akordy a zaběhnutý systém úvodu lekce pedagog užívá několik let. Je to paradoxní a alarmující skutečnost – bránit zpěvu v hudební škole. Je-li pedagog schopen, ať žák zpívá melodii a učitel

23

BÖHMOVÁ-ZAHRADNÍČKOVÁ, Zdeňka. Kapitoly z dějin klavírních škol. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1973, 182 s. 24

HAVASOVÁ, Kató. Nebojte se trémy. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1990, 146 s. ISBN 80-7058-155-

7.

16

doplňuje improvizovaným doprovodem čtyřruční hru a zpívá mu druhý nebo třetí hlas. Je-li žáků ve třídě více, ať se přidají. Zpěv má velmi dobré pozitivní účinky proti špatné náladě, lehkým depresím a smutku.

17

4. PEDAGOGICKÉ ZKUŠENOSTI

4.1. Drobná úskalí Ne každý k improvizaci inklinuje, dokáže ji vyučovat a předávat dál. Rovněž se ani nedá povšechně říci, že by učitelé zájem o zdokonalování v tomto směru neměli. Potíže vznikají spíše v praktickém užití a ve zkušenostech. Improvizace vyššího charakteru je známkou speciálního nadání, které je v mnoha případech podmíněno kvalitní průpravou od útlého dětství. Ze své praxe mohu obecně konstatovat, že chlapci mají častěji lepší předpoklady než dívky. Pokud se rozhodneme improvizaci více propojit s vyučováním, s vystoupením nejčastěji na našich pracovištích, nemusíme se setkat s kladným přijetím, pochvalou nebo uznáním. Doba, kdy umění improvizace muzikanta bylo samozřejmé a patřilo neodmyslitelně k němu, dávno pominula. Pojem improvizace se stává stále známějším až díky dnešnímu modernímu pojetí, proto ne každý kolega nebo nadřízený vás přijme s pochopením. Musíme počítat s kritikou, nedostatečným oceněním, neporozuměním a skrytá závist se může projevit pomluvami. Klavírní kolegové mají nejčastější námitku v podobě: „Jak můžeme vyučovat improvizaci, vždyť sotva stihneme za hodinu přehrát to, co máme.“ Obtíže mohou vznikat z nedostatku nápadů, inspirací, ale i z neznalosti, jak žáky k improvizaci vést. Na cestě k tomuto umění se vyskytují také skryté osobní překážky pedagoga, které si nemusí přiznat a spíše se ve skrytu bude omlouvat. Martin Vasquez, zabývající se divadelní a životní improvizací v titulu Buďte mistry improvizace25, uvádí jako obtíže stereotypy, strach z neznáma, autocenzuru a komplexy. Zároveň nabízí vhodné náměty a cvičná jednání, jak se komplikacím vyhýbat. Úskalím pedagoga je i nedostatek vize, konkrétního cíle, kam chce se žákem směřovat, jak potvrzují slova slovenského pedagoga Frice Kafendy: „Co nejdříve musí pedagog vědět, kam svojí povahou žáka směřuje. Kdo to neumí odhadnout, bude stále jen experimentovat – nedojde do cíle.“26

25

VASQUEZ, Martin; NEVOLOVÁ, Monika. Buďme mistry improvizace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 120 s. ISBN: 978-80-247-4556-5.

26

FISCHEROVÁ-MARTOŇOVÁ, Eva. Rozhovory o problémech klavíristu – interpreta a klavíristu – pedagoga. Bratislava: H plus Bratislava, 2007. 110 s. ISBN 978-80-88794-46-2.

18

Zde je nutné dodat, že improvizační schopnosti závisí a odvíjejí se od talentu dítěte, typologie, jeho schopností, dovedností i vůle vytrvat. Předpokladem pro improvizační úspěch je pedagogova empatie, schopnost být zároveň psychologem, umět rozpoznat správnou „diagnózu“ žáka, respektovat jeho individualitu a rozhodnout o dobrém metodickém postupu a směru. Slova kardinála Tomáška vše umocňují: „Vychovatel musí dbát individuality dítěte. Šablonovitost nevychovává, nezdokonaluje. Při dnešní často hromadné výchově musí být individualita výchovně respektována, aby dobré bylo náležitě posilováno a zlé zavčas tlumeno. Svou individualitou dítě naznačuje směr, kterým má být vedeno. Vychovatel nesmí vidět před sebou individua, nýbrž individuality. Musí znát každé dítě pokud možno co nejlépe po stránce tělesné, duševní, náboženské a mravní. Kdo opravdově chápe své povolání vychovatelské, studuje vážně temperament dítěte, jeho nadání, zdraví, sleduje zprávy o zdravotním stavu dítěte, jeho vlohy, všímá si rodinných poměrů, sociálního prostředí a ostatních vlivů, které mohou působit na dítě.“27Mezi drobná úskalí zařazuji i tzv. psychické vyhoření (burnout syndrom), jež se týká všech druhů povolání, kde člověk přichází do osobního kontaktu s druhými lidmi28. Jde samozřejmě o závažný psychologický jev, v naší profesi snad ne tak častý.

4.2. Drobné motivace Pomocí k inspirativním nápadům a k praktikování improvizace jsou různé semináře, besedy, přednášky, o které bychom se měli z vlastní iniciativy zajímat. Jakou cestou se vydáme, záleží na nás. Potřebnou motivaci dodají slova Arnolda Schönberga z předmluvy jeho Učebnice harmonie: „Učitel musí mít odvahu k tomu, aby se blamoval. Nesmí se žákovi jevit jako neomylný člověk, který všechno ví a nikdy se nemýlí, ale musí stát před žákem jako člověk neúnavný, který stále hledá a snad často nachází. Učitel, který se nikdy nerozhoří, protože říká jenom to, co ví,

27

MALÝ, Tomáš. Pedagogika: úvod do pedagogické praxe pro vychovatele a rodiče. 2., nezměn. vyd. Řím: Křesťanská akademie, 1985, 348 s. 28

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet. 2., přeprac. vyd., V KNA 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012, 175 s. ISBN 978-80-7195-573-3.

19

málo podněcuje své žáky. Z učitele musí vycházet neustálý pohyb a jeho nepokoj se musí přenášet na žáky. Potom budou žáci hledat podobně jako on.“29 Třetí motivací mohou být dnešní moderní komunikační prostředky. Současný svět nás přímo vybízí, abychom se žáky mluvili jejich „řečí“. Tento druh dorozumívání nám nejen pomáhá se žákům více přiblížit, ale přidávají se i faktory vedlejší: děláme prospěšnou propagaci škole30i učiteli. Uvedu několik zkušeností. Pozvánku na koncert (Příloha č.3,4) můžeme předat osobně, ale také poslat ve zmenšeném formátu e-mailem (nebo uveřejnit na sociální síť www.facebook.com), aby ji žáci rozeslali všem příbuzným, kamarádům, přátelům, bývalým učitelům. Velmi často se pozvání dostane k lidem vzdálenějším a můžeme přilákat také lidi, kteří se k hudbě dostávají jenom zřídka. Situace může vyústit nečekaně k dalšímu zájmu o studium hry na klavír v naší třídě, a pokud je koncert opravdu zdařilý, získáme pravidelné návštěvníky. Plakáty a další propagační materiály umísťují žáci do škol, v nichž studují. Když jsem takovou formu zavedla, setkala jsem se s nejednou námitkou, že přece účinkující nejsou profesionálové a takovou propagaci si nezaslouží. Přemýšlela jsem o tom a pak si naopak uvědomila, že forma přiměřené reklamy může dopomoci k tomu, abychom žákům dokázali náš zájem a úctu, i když nejsou profesionálními umělci. Časté veřejné vystupování vede k zdravému sebevědomí a učí korigovat trému. Cílem improvizačních dovedností je skutečná hra bez přípravy, schopnost bezprostředního hudebního vyjadřování, vynalézavost, fantazie a spojení podstatných definic

z hudební

teorie

s praktickou

hrou.

Žáci

systematicky

vedení

k improvizačnímu myšlení a vyjadřování mají větší možnost být pohotoví ke korepeticím, zahrát si v různých souborech, sborech, hudebních seskupeních, jsou flexibilnější, práce je motivuje, povzbuzuje a poměrně brzy vidí výsledky. I to jsou velmi vysoké motivační prvky. Zda bude klavírní pedagog vést studenty improvizačním proudem, záleží i na jeho vůli a přesvědčení. Nezbytností pro použití tohoto

metodického

postupu

je rovněž

rozvinutá sluchová představivost.

Pozitivním přínosem nejen pro hodiny improvizace jsou plánované výlety se žáky (návštěva muzeí, koncertů, divadel, míst pojící se s hudbou).

29

SCHÖNBERG, Arnold. Harmonielehre. Fotomechan. Nachdr. der 3. Aufl. Leipzig: Peters, 1977. 516 s. 30 HOLAS, Milan. Hudební pedagogika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství AMU, 2004, 125 s. ISBN 807331-018-4.

20

Vyučování formou improvizace se snažím rozvíjet každou hodinu. Nemusí zabírat podstatnou část, obvykle stačí chvilka. Žáci se zkoncentrují, uvolní, zmobilizují síly. Improvizaci zabírající celou hodinu využívám zvláště v situacích, kdy se žáci dobrovolně přiznají, že dostatečně necvičili, výmluvně říkají, že noty zapomněli doma, nebo viditelně řeší nějaký problém. Improvizace jim může vrátit úsměv i radost. Za jednu z největších motivací považuji především použití improvizačního hudebního cviku také v nečekaných životních situacích, v našem každodenním životě. Díky neustálému vnášení empatie, představ, vystihnutí charakteru,

různých

metafor do

hudebního

improvizačního

projevu

jsem

přesvědčena, že improvizace kladně působí na osobní reagování, chování, jednání i celkový projev v našem každodenním životě. Kolik cenného se v improvizaci ukrývá, se jistě neukáže hned a výsledek nemusí odpovídat vynaloženému úsilí. Pro povzbuzení cituji Desatero improvizace31 Martina Vasqueze, které je velmi snadno aplikovatelné do elementární klavírní improvizace. Vítej chyby s radostí Začínej souhlasem Buď zvědavý Zkoušej dělat věci jinak Trénuj svou pozornost k více podnětům Překvapuj sebe i druhé Rozvíjej předchozí myšlenky Dávej prostor náhodě Hraj si a nabízej prostor ke hře Cíl hledej až v cíli

31

VASQUER, Martin; NEVOLOVÁ, Monika. Buďme mistry improvizace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 120 s. ISBN: 978-80-247-4556-5.

21

5. ZÁVĚR Prvotním cílem bakalářské práce bylo prokázat správnost metodického postupu zvláště u těch žáků, kteří nejsou ve větší míře zasaženi artificiální hudbou, a to z nejrůznějších důvodů, a které skrze improvizační dovednost můžeme postupně k hudbě klasické přivést. Cesta improvizačního umění doprovodů, písní, případně vlastní improvizace je určena zvláště těm žákům, kteří si zvolili studium střední nebo vysoké pedagogické školy. Vedle toho jsem chtěla upozornit na úzkou propojenost hudebních teoretických vědomostí s praktickou klavírní hrou, kterou elementární improvizace poskytuje. Růst improvizační dovednosti a jejího všeobecně kladného působení rozvíjí praktickou hudební pohotovost nejen pro sólového interpreta, ale především pozici klavírního korepetitora nebo komorního spoluhráče malého i velkého hudebního seskupení.

22

Použité notové materiály: BÖHMOVÁ, Zdeňka; GRÜNFELDOVÁ, Arnoštka; SARAUER, Alois. Klavírní škola pro začátečníky. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Editio Bärenreiter Praha 2002. 126 s. ISMN M 2600-0191-6. DOSTÁL, Jan. Hraj co chceš: 55 veselých klavírních hádanek pro 1. a 2. ročník Lidových škol umění. 2. vyd. Praha: Supraphon, 1976. 22 s. DRÁŠIL, Jaroslav. Klavírní improvizace doprovodů: metodický přístup při vyučování na pedagogické fakultě. 2. vyd., díl. 1,2. Hradec Králové: Pedagogická fakulta v Hradci Králové, 1986. 171 s. EHRENPREIS, Claudie; WOHLWENDER, Ulrike. 123 Klavier. Klavier schuler für 2 – 8 Hände. Wiesbaden: Breitkop&Härtel, 1995. EMONTS, Fritz. Evropská klavírní škola. Ankara: Epilog Yayinlari, 2010. 87 s. ISBN 978-975-01831-5-7. GRINDEA, Carola and her pupils. We make our own Music. London: Kahn and Averil, 1982. HILDEBRAND, Monika. Living piano. Vídeň: Universal Edition A. G., UE 31587. HILDEBRAND, Monika. Piano Varieté. Neue Spielsachen für Klavier. A collection of contemporary piano music for young players. Vídeň: Universal Edition A.G. UE 30225. HILDEBRAND, Monika. Piano Times. Leichte original stücke für Klavier Solo. Vídeň: Universal Edition A. G. UE 31153. HRADECKÝ, Emil. Hrajeme na klavír podle akordových značek. Praha: Nakladatelství Edit, 1991. 1 sv. 91 s. JÁNSKÝ, Petr. Já, písnička 1: Zpěvník pro žáky základních škol. 2 vyd., Cheb: Music Cheb, 1995. 116 s. ISBN 80-85925-01-X. JÁNSKÝ, Petr. Já, písnička 2: Zpěvník pro žáky základních škol. 3. vyd., Cheb: Music Cheb, 2002. 173 s. ISMN M 706517-7-0. MAINZ, Ines; NYKRIN, Rudolf. Klavier spielen und lernen 1. Mainz: Schott Musik International. 2000. MARCOLOVÁ, Jana. Klavírní improvizace pro děti předškolního věku a žáků 1.-3. ročníků LŠU – metodická příručka pro pedagogy. 2. vyd. Praha: Nakladatelství PANTON, 1989. 36 s. ISBN 35-064-89. OPLIŠTILOVÁ, Iva; HANČILOVÁ, Zuzana. Klavihrátky. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Editio Bärenreiter Praha, 2009. 4 sv. ISMN 979-0-2601-0464-8. 23

PETROV, Vadim. Klavír a akordické značky. 1. vyd. Netolice: JC-Audio, c 2008. 57 s. ISBN 978-80-87132-03-6. PRŮŠOVÁ, Zdeňka; JANŽUROVÁ, Zdena. S písničkou u klavíru: metodické pokyny pro práci s písní v klavírním vyučování na LŠU. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Supraphon, 1988. 86 s.

24

Použitá literatura a informační zdroje:

FISCHEROVÁ-MARTOŇOVÁ, Eva. Rozhovory o problémech klavíristu – interpreta a klavíristu – pedagoga. Bratislava: H plus Bratislava, 2007. 110 s. ISBN 978-80-88794-46-2. HAVASOVÁ, Kató. Nebojte se trémy. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1990, 146 s. ISBN 80-7058-155-7. HOLAS, Milan. Hudební pedagogika. 1. vyd. Praha: Nakladatelství AMU, 2004, 125 s. ISBN 80-7331-018-4. KOFROŇ, Jaroslav. Učebnice harmonie. 10 upr. vyd. Praha: Editio Bӓrenreiter Praha, 2002, 178 s. ISBN 80-86385-16-7. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet. 2., přeprac. vyd., V KNA 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012, 175 s. ISBN 978-80-7195-573-3. MALÝ, Tomáš. Pedagogika: úvod do pedagogické praxe pro vychovatele a rodiče. 2., nezměněné. vyd. Řím: Křesťanská akademie, 1985, 348 s. PACHNEROVÁ, Lenka. Improvizace. roč. 12, Talent 2010. PHILIPP, Günter. O vyučování improvizaci. Ostrava: Městské kulturní středisko, 1989. 31 s. SCHȌNBERG, Arnold. Harmonielehre. Fotomechan. Nachdr. der 3. Aufl. Leipzig: Peters, 1977. 516 s. VASQUEZ, Martin; NEVOLOVÁ, Monika. Buďme mistry improvizace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 120 s. ISBN: 978-80-247-4556-5. VLASÁKOVÁ, Alena. Klavírní pedagogika: první kroky na cestě ke klavírnímu umění. 2. vyd. Praha: Nakladatelství AMU, 2003. 172 s. ISBN 80-7331-005-8. www.facebook.com www.liltranscriber.com/sheetmusic.html www.mojenoty.cz www.noty-info.net www.words3music.ph www.youtube.com

25

Seznam příloh: Příloha č. 1.: Program klavírního večera Příloha č. 2.: Program vánočního koncertu Příloha č. 3.: Pozvánka na klavírní večer Příloha č. 4.: Pozvánka na vánoční koncert

26

27

28

29

30

31

32